Masarykova univerzita Filozofická fakulta
Český jazyk a literatura Ústav české literatury a knihovnictví
Dagmar Dvořáčková
Projevy českého literárněvědného marxismu v meziválečném období Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: doc. PhDr. Bohumil Fořt, Ph.D.
2013
Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. ……………………………………………..
Mé upřímné poděkování patří doc. PhDr. Bohumilu Fořtovi, Ph.D. Děkuji mu za to, ţe mi umoţnil toto téma zpracovat a poskytl mi cenné rady a připomínky. Také bych mu chtěla poděkovat za trpělivost a za pozornost, kterou mé práci věnoval.
Obsah 1 Úvod ........................................................................................................................................ 1 2 Marxistická literární věda........................................................................................................ 2 2. 1 Stručné nastínění filozofie marxismu-leninismu ............................................................. 2 2. 2 Marxistická literární věda ................................................................................................ 3 2. 3 Pronikání marxistické filozofie do českých zemí ............................................................ 5 2. 4 Projev sedmi .................................................................................................................... 6 3 Kurt Konrad............................................................................................................................. 7 3. 1 Kurt Konrad a literární kritika ......................................................................................... 8 3. 2 Konradův postoj ke strukturalismu a formalismu ......................................................... 10 3. 3 Marxistická historiografie.............................................................................................. 12 4 Bedřich Václavek .................................................................................................................. 13 4. 1 Marxistická estetika ve Václavkově pojetí .................................................................... 14 4. 2 Pokus o syntetické zachycení literární historie v marxistickém pojetí .......................... 15 4. 3 Kritická činnost Bedřicha Václavka .............................................................................. 16 4. 4 Václavkův vztah k literární teorii .................................................................................. 17 5 Eduard Urx ............................................................................................................................ 18 5. 1 Urx a marxistická kritika ............................................................................................... 19 5. 2 Urx versus Václavek. Bedřich Václavek v rozpacích. .................................................. 21 6 Přínos marxismu české literární vědě.................................................................................... 22 7 Závěr...................................................................................................................................... 26 Pouţitá literatura ..................................................................Chyba! Záložka není definována.
1 Úvod Předmětem této diplomní práce je česká marxistická literární věda v meziválečném období. V tomto období se proplétaly důsledky první a druhé světové války. Charakter meziválečného období byl ovlivněn důleţitou historickou událostí – Velkou říjnovou revolucí. Socialistická revoluce vyvolala v kultuře mnoho zásadních změn. Ty se reflektovaly mimo jiné i do literatury a literární vědy. Mým cílem je zachytit literárněvědnou činnost několika vybraných literárních vědců publikujících v meziválečném období a zasadit ji do celkového kontextu vznikající marxistické literární vědy. Do pojmu „literární věda“ budu v této práci zahrnovat literární kritiku, literární teorii a historii. Téma marxistické literární vědy jsem si zvolila z toho důvodu, ţe dostupné informace o ní nevnímám jako dostačující. Tuto tematiku chci rovněţ hlouběji prozkoumat. Převáţná část literatury, z níţ vycházím, a která se danou tematikou zaobírala, vznikla před rokem 1989. V těchto pracích je tedy stále platný vliv tehdejší ideologie. Po roce 1989 se literárněvědným marxismem soustavně nikdo nezabýval, coţ vnímám jako neuspokojivou mezeru v historickém přehledu české literární vědy, která by měla být zaplněna. Práce s prameny pro mě byla nelehká. Musela jsem rozlišit, v jaké míře jsou prameny ideologicky zaujaté a snaţit se zůstat „nestranná“. Pro svůj výzkum jsem vyuţila zejména novinových článků analyzovaných marxistických vědců, a to z toho důvodu, ţe hlavním zdrojem šíření marxistické filozofie u nás byl právě stranický tisk. Vyuţila jsem faktu, ţe tyto články vyšly dohromady v sebraných spisech – Tvorba a společnost (Bedřich Václavek), Ztvárněte skutečnost (Kurt Konrad), Za pravdu a mír, Umění a proletariát (Eduard Urx). Diplomní práce sestává ze sedmi kapitol. První kapitoly tvoří úvod do filozofie marxismu-leninismu a definují marxistickou literární vědu. V úvodní kapitole věnuji pozornost především událostem, které formovaly koncept marxistické ideologie v českém prostředí. Následující kapitoly popisují přínos vybraných marxistických literárních vědců. V meziválečném období se k marxistické ideologii připojilo mnoţství spisovatelů, literárních vědců a dalších osobností české inteligence. Jako příklad můţeme jmenovat Václava Černého, Ladislava Štolla, Zdeňka Nejedlého, Vladislava Vančuru či Karla Teige. Já jsem si pro tuto diplomní práci zvolila ty nejtypičtější představitele marxistické literární vědy, a to Kurta Konrada, Bedřicha Václavka a Eduarda Urxe. Můţeme říci, ţe Konrad a Václavek patřili k nejvzdělanějším marxistům u nás, především z toho důvodu, ţe pečlivě studovali tehdy u nás ještě málo dostupné dílo Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Eduard Urx sice neměl tyto hluboké znalosti marxistické filozofie, ale i tak mu nemůţeme upřít významný podíl na formování české (ale i slovenské!) marxistické literární vědy. To, co všechna výše zmíněná jména spojovala, byla nejenom společná ideologie, ale téţ účast v generačních diskuzích, publikační aktivita pro stranický tisk a kritická činnost. Spojitost můţeme vidět i u jejich smrti, všichni se stali obětí nacistického reţimu. Nutno podotknout, ţe druhou světovou válkou marxistická literární věda nezanikla. Pouze se transformovala do trochu jiné podoby. O poválečném marxismu se v této práci zmiňovat nebudu. V závěrečných kapitolách práce se zabývám přínosem a zhodnocením marxistické literární vědy.
1
2 Marxistická literární věda V úvodní kapitole se zaměřím na vymezení marxistické filozofie a marxistické literární vědy. Pokusím se obecně definovat marxismus, potaţmo marxismus-leninismus. Uvedu specifika marxistické literární vědy a pokusím se marxistickou filozofii zasadit do českého kontextu. Budu odkazovat na české literární vědce ovlivněné marxistickou ideologií a na jejich přínos literární vědě. Budu se také snaţit vysvětlit, jak se u nás marxistická literární věda projevovala. Nebudu definovat marxismus tak, jako to bývá v historiografických příručkách, nýbrţ se pokusím zdůraznit ty události, které ovlivnily i marxistickou literární vědu, a které zapadají do konceptu mé práce. O marxismu jako takovém uţ bylo napsáno mnoho slov. Málokterá práce však poukazuje na význam marxistické literární vědy. Byla by škoda, kdyby tato specifická epocha literární vědy upadla v zapomnění.
2. 1 Stručné nastínění filozofie marxismu-leninismu Učení marxismu-leninismu se opíralo o Marxovy, Engelsovy a Leninovy práce. Rovněţ se opíralo o dokumenty Komunistické strany Sovětského svazu. Marx a Engels byli přesvědčení, ţe síla dělnické třídy je v její uvědomělosti a organizovanosti a také v jasném pochopení vlastních cílů a úkolů, prostředků a způsobů boje. Politické cíle demonstrovali pomocí teorie vědeckého komunismu. Marx a Engels vyloţili hlavní zásady teorie vědeckého komunismu v Manifestu Komunistické strany (1848), kde poprvé představili materialistické pojetí dějin. Tento manifest se stal prvním programovým dokumentem marxismu. Marx také rozvíjel myšlenku moderní dělby práce. Chápal, ţe moderní dělba práce vede k určitému rozporu mezi třemi faktory1 sociálního procesu, a doufal, ţe v budoucí beztřídní společnosti tato dělba práce zmizí. Konkrétně viděl rozpory mezi vědomím, společenskými vztahy a výrobními silami (viz Wellek, Warren 1996: 149). Pevným základem marxismu-leninismu bylo Marxovo filozofické učení nazvané historický a dialektický materialismus. Toto učení pojímalo svět takový, jaký je ve skutečnosti, a zkoumalo ho v souladu s poznatky soudobé vědy. Dialektický a historický materialismus byly povaţovány za nejvyšší stupeň ve vývoji filozofického myšlení (viz Misárková, Holub 1959: 19). Materialismus vznikl asi před dvěma a půl tisíci lety v Číně, v Indii a Řecku. Byl spjatý s prvními poznatky o přírodě. Jelikoţ se v této době věda teprve rozvíjela, byly tehdejší domněnky ještě velmi naivní. Vyspělejší materialismus se objevoval v 17. a 18. století, tedy v době, kdy se ve vědě kladl důraz zejména na matematiku a astronomii. Materialističtí filozofové zkoumali všechny přírodní a společenské jevy a snaţili se je vysvětlit pomocí mechaniky a jejích zákonů. Proto dostal tento materialismus název mechanický materialismus. Krok kupředu učinil v první polovině 19. století Feuerbach, který překonal mechanistickou omezenost a propojil materialistické pojetí přírody s dialektikou. Za nejvyšší stupeň ve vývoji materialismu však byla povaţována aţ teorie Marxe a Engelse. Jednostranný mechanistický názor na přírodu nahradili učením o vývoji přihlíţejícím k specifičnosti kaţdé jednotlivé oblasti (lidské vědomí, společenský ţivot, organická a anorganická příroda). Marx a Engels rozšířili materialismus na chápání společenského ţivota a nezáţivnou teorii přetvořili v prostředek společenské přeměny. Objevili materiální hybné 1
Ve své hegelovské terminologii jim říkal „momenty“.
2
síly a zákony společenského vývoje (viz Misárková, Holub 1959: 21). K materialismu nerozlučně patřila materialistická dialektika (učení o pohybu a vývoji). Rozdíl mezi nimi byl v tom, ţe pokud bychom hovořili o materialismu, kladli bychom důraz na vztah hmoty k vědomí atd., ale pokud bychom mluvili o materialistické dialektice, kladli bychom důraz na učení o všeobecných souvislostech pohybu a vývoje světa a jejich odrazu v lidském vědomí. „Marx a Engels nepokládali dialektiku jen za vědeckou teorii, ale i za metodu poznání a návod k jednání. Znalost obecných zákonů vývoje umoţňuje orientovat se v minulosti, správně chápat probíhající procesy a předvídat budoucnost“ (tamtéţ: 55). Marxismus-leninismus neuznával existenci ţádných nadpřirozených jevů a stvořitelů. Osvobozoval lidstvo od pověr. Tímto způsobem vedl lidstvo k samostatnému a svobodnému myšlení. Vnímal svět takový, jaký je, a nepřipojoval k němu ráj nebo peklo. Vycházel z myšlenky, ţe člověk i příroda sestávali z hmoty se specifickými vlastnostmi. Marxistickoleninský názor se opíral o skutečnou vědu. Věda nebyla oddělena od reálné skutečnosti a praxe a řídila se objektivními zákony, nezávislými na vůli lidí (viz tamtéţ: 8).
2. 2 Marxistická literární věda Marxistická literární věda vycházela z konceptu marxistické filozofie Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Ačkoli jejich primárním výzkumem nebylo umění ani literatura, připisovali umění významné společenské funkce v lidském ţivotě, a proto ho zařadili i do svých studií. V Marxových Ekonomicko-filozofických rukopisech (1844) a v Marxově a Engelsově Německé ideologii (1845–1846) se vyskytovaly otázky zabývající se genezí umění, uměleckého osvojování skutečnosti a umělecké činnosti (viz Mitoseková 2010: 336). V jejich pracích z konce 19. století dominovalo pojetí literatury jako důsledku společenskoekonomických podmínek a jako dokumentu třídního boje. Dle Marxe neexistovala historie bez umění, tyto oblasti byly navzájem propojeny. Uměleckou činnost ovlivňovaly materiální a praktická fakta. Literární díla se vţdy obracela k minulosti a tvořila druh uvaţování o této skutečnosti. Marx neměl v oblibě rozvité autorské komentáře, vyzdvihoval epický děj a potřebu historické reprezentativnosti literárních postav. Literatura také měla podle Marxe funkci poznávací, často aţ dokumentární (viz tamtéţ: 345). Literární dílo by mělo demonstrovat autorovo třídní postavení. Způsob předvedení skutečnosti je pak přímo úměrné autorovu společenskému vědomí. Marxistické literární dílo zobrazovalo ţivot ve vší jeho plnosti, sloţitosti, rozmanitosti, v rozporech a potíţích, v dramatických situacích i v ostrých konfliktech. Prostě usilovalo o pravdivou reprodukci lidského ţivota. Marxistická literatura by měla obohacovat čtenářův duševní svět a měla by u něj vyvolávat u něj estetický proţitek. Zde je nutno zmínit, co marxisté tvrdili. Podle nich měl člověk od narození jen určité estetické city a náklonnost k umění, a tyto city bylo třeba dále dotvářet a vychovávat pomocí estetické výchovy. Vyvinutý estetický vkus umoţnil lidem oddělovat krásné od ošklivého, realizovat krásno v ţivotě i v práci a pochopit skutečný účel uměleckých hodnot. Estetické působení na člověka bylo tím intenzivnější, čím byly jasnější umělecká díla. To nastalo, pokud jsme v díle nalezli dokonalé spojení ideového obsahu s dokonalou uměleckou formou (viz Afanasjev 1972: 246). V literatuře byla přítomna poznávací hodnota, která ovlivňovala čtenářovu morálku a umoţnila čtenáři utvářet si správné politické a světové názory. Vysoké ideové a morální principy umění a literatury vychovávaly „nikoli suchým jazykem plakátů nebo hesel, číslic nebo mravních poučení, ale silou kladného 3
příkladu, odhalovaného jasnou uměleckou formou, silou jazyka citů, dostupného a blízkého kaţdému“ (Afanasjev 1972: 225). Skutečné umělecké dílo by se mělo člověka zmocnit nepozorovaně, ponenáhlu, učit ho a donutit přemýšlet o smyslu ţivota, činech lidí ve společnosti, o vlastní roli v těchto činech. Umění vychovávalo k nejvyšší humanitě a inspirovalo recipienta „k hrdinským činům pro slávu lidu a vlasti“ (tamtéţ: 225). Mělo by oslavovat lásku k práci, vědu a vyzdvihnout stranickost, revolučnost, nesmiřitelnost se zlem. Důleţitým rysem marxistické vědy, nejenom literární, byl ateismus (= nesmiřitelnost s různými náboţenskými předsudky a vírami)2. Marxistická literární věda tedy byla věda ideologicky i metodologicky ovlivněná teorií marxismu-leninismu, a to ve všech svých oblastech – literární teorii, kritice i historii. Kromě samotné teorie marxismu-leninismu patřily mezi základní pilíře marxistické literární vědy tyto faktory: a) marxistická dialektická metoda, obzvlášť její metodologie, b) poznatky samotných marxistů o umění a literatuře, v nichţ se odráţela aplikovaná marxistická teorie, z níţ poté vycházela základní východiska této literární vědy, c) dialektický a historický materialismus, teorie proletářského hnutí, teorie poznání3 a zejména Leninova teorie odrazu4 (viz Vlašín 1984: 219). Karl Marx pohlíţel na dějiny jako na sled bojů o kontrolu nad materiálními základy existence. Pokud předpokládáme, ţe materiální podmínky bytí určovaly vědomí, bylo by nelogické zkoumat literaturu odděleně, tj. bez ohledu na materiální podmínky. Marxistický model popisoval vliv výrobních vztahů (tzv. základny) na fenomény, které závisely na vědomí. Za fenomén povaţoval i literaturu (oblast nadstavby). Jednou z nejdůleţitějších otázek literárněvědného marxismu tedy bylo, jak úzká spojitost existovala mezi nadstavbou a základnou (viz Nünning 2006: 474). Na tuto otázku však dodnes neexistuje jednoznačná odpověď.
2
Vědecký komunistický názor byl nerozlučně spojen s ateistickou výchovou. Náboženství bylo považováno za škodlivý faktor, jelikož víra v boha odváděla pozornost věřících od řešení každodenních problémů. Ovlivňovala vůli lidí a zbavovala je perspektivy. „Náboženské obřady – půsty, křtiny, přijímání, omývání, různé druhy pověr, zaříkávání atd. – přinášejí velkou ideologickou škodu, nemluvě ani o tom, že vykonávání mnoha obřadů je přímým nebezpečím pro zdraví věřících. Náboženská morálka s jejím hlásáním neodporování otupuje ve věřících třídní cit, pocit ostražitosti. Nemluvíme již o tom, že věřící, když se klaní bohu, prostě okrádá sebe, ochuzuje svůj život. Uzavřený v uzoučkém světě víry, oddělený od světa náboženskými zákazy, jde kolem radostí života, vroucích vášní lidských, kolem obrovských úspěchů současné kultury. Navíc víra není zdaleka soukromou záležitostí věřícího. Volky nevolky se stává semeništěm náboženských předsudků“ (Afanasjev 1972: 228). 3 Poznávání bylo vnímáno jako postupný pohyb od nevědomosti k vědění, od nedokonalého vědění ke stále úplnějšímu a hlubšímu. Teorie poznání odhalovala zákonitosti tohoto procesu. Zákonitosti mohly být pochopeny jedině tehdy, pokud se zkoumalo poznání v jeho vývoji a utváření (viz Misárková, Holub 1959: 89). 4 Základní princip dialekticko-materialistické gnoseologie a estetiky. Člověk opakoval různé logické figury, aby tyto figury mohly nabýt významu axiomat. Odrážel přírodu svým poznáním. Schopnost odrážet okolní svět nebyla vlastní jen člověku, ale i všem živým organismům.
4
2. 3 Pronikání marxistické filozofie do českých zemí Filozofie marxismu-leninismu začala v českých zemích pozvolna objevovat ve druhé polovině devatenáctého století. Do národního povědomí začala pronikat aţ na konci devatenáctého a počátkem dvacátého století. Druhá etapa byla vymezena dvěma světovými válkami. Do této etapy spadaly události, které zasahovaly do dějin marxistické filozofie – Velká říjnová revoluce a počátek vítězné Velké vlastenecké války Sovětského svazu. Byla to etapa, která zahrnovala i vznik Československé republiky a vznik Komunistické strany Československa. Následující etapa se vyznačovala rozvinutím boje proti fašismu ve druhé světové válce a bojem za vznik demokratického státního útvaru. Druhá světová válka násilně přerušila rozvoj marxismu. Mnoho marxistických literárních teoretiků bylo za války „vyvraţděno“ (Václavek, Konrad, Fučík, Urx aj.). Marxismus se však před druhou světovou válkou stal celonárodní ideologií (viz Strohs 1962: 106). Mezi nejvýraznější osobnosti podporující marxistickou ideologii patřili Stanislav Kostka Neumann, Jiří Wolker, Bedřich Václavek, Julius Fučík, Karel Teige, Vladislav Vančura, Vítězslav Nezval, Zdeněk Nejedlý a mnoho dalších. Strohs se domníval, ţe díky pracím těchto autorů nabyla česká marxistická literární věda mezinárodního významu. Hlavním zdrojem šíření marxistické filozofie byl v českých zemích stranický tisk. Jeho funkce byla zejména agitační a propagační. Základním tiskovým orgánem bylo Rudé právo (vycházelo od 21. září 1920). K němu se připojily krajské deníky. V letech 1921-1923 vycházel měsíčník Komunismus, v letech 1923-1933 Komunistická revue. Později plnila agitační funkci bývalá Šaldova Tvorba. Vycházely také stranické časopisy, např. Bolševik, Reflektor, Haló noviny, Proletkult. Tyto časopisy také rozšiřovaly vliv komunistické strany. Pod marxistický vliv se dostaly i další literární časopisy, jelikoţ se dostaly pod vedení komunistů – Index, Avantgarda, Levá fronta, Učitelské noviny aj. Oproti tomu kniţní marxistická produkce byla velmi řídká, ale doplňovala ji bohatá překladatelská činnost. Byl to tedy především periodický tisk, který stál za rozvojem marxistické literární vědy u nás. Jako forma literárního vyjádření převládal článek, objevovaly se i statě a zřídka studie (viz tamtéţ: 117). Nejvíce pěstovaným odvětvím marxistické literární vědy v meziválečném období byla marxistická kritika. Tato kritika usilovala o jednotný vědecký světový názor. Nebyla to pouze teorie, ani normativní činnost, kritika se stala dynamickou součástí marxistické literární vědy a podílela se na kulturním i politickém boji (viz Dvořák 1978: 235). Mezi nejvýznamnější představitele marxistické literární kritiky patřili Bedřich Václavek, Kurt Konrad, Eduard Urx, Zdeněk Nejedlý a Julius Fučík. Prvním třem jmenovaným jsem věnovala následující kapitoly diplomové práce, ve kterých mimo jiné rozebírám i jejich přínos marxistické kritice. Kritéria marxistické literární kritiky se v meziválečném období projevovala zejména v polemických střetnutích. Tato střetnutí nebyla prvoplánově negativní, nešlo v nich jen o „setření“ protivníka. Naopak byla pozitivní a tvořivá, tj. střety přinášely nové podněty k řešení sporných otázek a ukazovaly nové moţnosti k uchopení umělecké a sociální reality. Marxistická kritika se snaţila hlavně o nalezení souladu mezi estetickou normou a vývojově progresivními tendencemi. Pro rozvoj kritiky ve 30. letech bylo nepochybně důleţité i vydávání překladů děl klasiků marxismu-leninismu. Jako příklad můţeme uvést činnost nakladatelství Boreckého, knihovnu Levé fronty, Bloku, Indexu, Naší cesty aj. Mezi 5
nejvýznamnější překladatele marxisticko-leninské literatury patřil např. Theodor Šmeral, Ludvík Svoboda, Jaroslav Procházka, Ladislav Štoll či Jaroslav Kabeš. Vydávání děl bylo často riskantní, jelikoţ iniciátoři (většinou učitelé) byli do jisté míry vystavení perzekuci (viz Dvořák 1978: 243). Oficiálně prosazovaný základní směr literatury v socialistických zemích byl socialistický realismus. Termín vznikl v roce 1932 v souladu s marxisticko-leninskou teorií umění. Nahradil dosud pouţívané termíny sociální realismus či proletářská poezie. Proletářská poezie byl směr českého socialistického umění v období 1919 aţ 1923. Tento směr zobrazoval třídní protiklady a dynamiku sociálního zápasu, směřující k revoluční přeměně světa. Proletářská poezie se snaţila být přístupná masám, byl tu tedy pokus o lidovost. Snaţila se o odosobnění a celkově směřovala spíše k epizaci. Postava proletáře byla vnímána jako alegorie nebo zidealizovaný symbol (viz Vlašín 1977: 298). Socialistický realismus byl propagován nejdříve v SSSR, a to po 1. sjezdu spisovatelů v r. 1934. V českém prostředí se začal více prosazovat aţ po 2. světové válce, ale náznaky tu byly i před válkou, a to ve tvorbě S. K. Neumanna, J. Wolkera, I. Olbrachta, M. Majerové, M. Pujmanové, V. Řezáče, J. Fučíka a B. Říhy. Mezi hlavní teze socialistického realismu patřila stranickost, lidovost, pravdivost a typizace. Tento realismus v sobě zahrnoval odkazy doby minulé, zejména realismu a romantismu, ale i výboje moderního umění. U nás byl propagován zejména Bedřichem Václavkem a Kurtem Konradem (viz Karpatský 2008: 446). Socialistický realismus reflektoval boj pracujícího lidu za socialismus a komunismus, a zároveň se na něm podílel. Snaţil se zobrazit komplexně a konkrétně skutečnost. Nebál se zobrazovat i negativní kritiku společnosti – maloměšťáctví, sobeckost, lhostejnost apod. Důleţitou roli u socialistického realismu hrála historická tematika. Zvláštní pozornost věnoval důleţitých dějinným zlomům a zrodu nové společnosti (viz Vlašín 1983: 303).
2. 4 Projev sedmi Důleţitým mezníkem pro českou marxistickou literaturu byl rok 1929, kdy po 5. sjezdu Komunistické strany Československa došlo k bolševizaci strany a podřízení KSČ směrnicím Kominterny. S touto bolševizací nesouhlasila spisovatelská obec a pod vedením Ivana Olbrachta vznikl text Spisovatelé komunisté komunistickým dělníkům. Tento text vyzýval k odstranění Gottwaldovy strany, která podle názoru podepsaných nebyla akceschopná. „Nechať je svolán mimořádný sjezd strany, nechať je zlikvidován ve smyslu jednoty spor o odborové organizace, nechať jsou do vedení strany dosazeni komunisté, kteří chtějí jednotu a davovost strany, odstraňte frakční terorismus a uveďte stranu ve stav, kdy dělnické masy nabudou znova víry v sebe a ve vedení, jeţ si samy zvolily. Komunistická strana je v nebezpečí, soudruzi!“ (Vlašín 1970: 48). Tento text byl také znám jako Projev sedmi či Manifest sedmi. Kromě Olbrachta ho podepsali Helena Malířová (Olbrachtova manţelka), Vladislav Vančura, Marie Majerová, Josef Hora, Jaroslav Seifert a Stanislav Kostka Neumann. Všichni byli poté vyloučeni ze strany a projev sedmi se stal ţhavým tématem pro tisk. Rudé právo komentovalo nastalou situaci takto: „Sedm spisovatelů se dopustilo nejhrubšího porušení disciplíny. Sedm spisovatelů vyzývá členstvo k povstání proti vedení strany. Sedm spisovatelů ani slovem neprotestuje proti rozbíječství likvidátorů. Sedm spisovatelů dává Haisovi za pravdu tvrzením, ţe vedení strany zaviňuje rozkol v Rudých odborech. Sedm spisovatelů tvrdí, ţe revoluční taktika strany neodpovídá „dělnické povaze“ a 6
„celkové situaci“. Sedm spisovatelů se hlásí k politické platformě likvidátorů a sklízí za to pochvalu a souhlas Práva lidu“ (Vlašín 1970: 53). Záporné stanovisko k projevu sedmi zaujalo nejenom vedení strany a tisk, ale i někteří komunističtí spisovatelé, kteří prokázali loajalitu ke straně a podepsali tzv. antimanifest.
3 Kurt Konrad Kurt Konrad, vlastním jménem Kurt Beer5, se zařadil mezi zakladatele marxistické estetiky a historiografie. Působil také jako ţurnalista, literární teoretik a literární kritik. Sám literárně tvořil, psal básně. Konrad byl povaţován za jednoho z největších znalců filozofie marxismu-leninismu. Byl také velmi vzdělaný v oblasti cizích jazyků: mluvil perfektně česky, anglicky, francouzsky, velmi dobře rusky a pasivně i holandsky a španělsky (viz Janoušek 1956: 12). Svou znalost řečí nevyuţíval pouze při cestách do zahraničí, ale i pro četbu cizojazyčné literatury. Konradova pověstná knihovna obsahovala na konci jeho ţivota přes 5000 svazků beletrie i vědecké literatury. V mládí ho ovlivnila tvorba především francouzských klasiků: Stendhala, Balzaca a Rollanda. Romainu Rollandovi roku 1926 napsal dopis. V tu dobu se hlouběji zabýval Rollandovou tvorbou. V polovině července 1926 Romain Rolland Konradovi odepsal: „Bojujte statečně, trpělivě. Ţivot je boj. Miluji jej proto. A věřím, ţe jeden z nejsilnějších prostředků, jak lidem pomoci, je dát jim příklad muţe, který se drţí, který vytrvává aţ do konce.“6 Moţná právě tato slova v Konradovi podnítila duši revolucionáře a bojovníka za spravedlnost. Nepochybně velký vliv měla na Konrada i studia na lékařské fakultě. Vedení fakulty bylo silně levicově orientované. Tento fakt Konrada podnítil v aplikaci levicových názorů do své práce (viz tamtéţ: 13). Konrad si nechával posílat z Německa vybrané spisy Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Tato literatura nebyla ve 30. letech v českém prostředí příliš známá. O pečlivém studiu Marxových a Engelsových děl svědčí drobné práce, kterými se ve formě tezí vyrovnával s některými otázkami, zejména dialektiky, teorie odrazu, jednoty teorie a praxe a významu zpětného působení na základnu. Studiem Marxovy a Engelsovy ideologie přirozeně dospěl ke vstupu do KSČ a do Kostufry7 (1928). „Celou svou povahou byl Kurt Konrad filosof a opravdový marxista-leninista, který se nespokojoval s pouhým opakováním slovních formulí zakladatelů vědeckého socialismu, ale jejich práce byly mu východiskem k tvůrčí práci a návodem k činnosti“ (Pekárek 1958: 1). Jak uţ jsem zmínila výše, Konrad se věnoval i publicistice. Počátky pravidelné Konradovy novinářské práce byly datovány od roku 1930. První článek Krise kapitalismu a souručenství vyšel v časopise Signál. Tato Konradova prvotina byla polemikou proti Teigemu a Václavkovi. Vyčítal jim, ţe literární převraty vnímají jako rovnocenné sociální revoluci. Avantgardní umění chápal jako jednu z fází vývoje burţoazního umění, byť fázi pokrokovou.8 5
Kurt Beer nemohl jako student psát články pod svým jménem, aby ho nevyloučili ze školy. Pseudonym Konrad si zvolil z důvodu, že Kurt je v němčině zdrobnělina jména Konrad. 6 Úryvek z dopisu Romaina Rollanda Kurtu Konradovi, 9. 7. 1926. 7 Komunistická studentská frakce. Založena r. 1922 v Praze. Tiskovým orgánem bylo periodikum Avantgarda (viz Kolektiv autorů 1981: 224). 8 S tímto jasným stanoviskem vstoupil do tzv. generační diskuze. Své názory do generační diskuze formuloval v r. 1930 v článku Manifest Levé fronty.
7
Článek odhalil názorovou zralost a polemickou odváţnost autora. Po tomto průlomu do světa publicistiky začal Kurt Konrad pravidelně přispívat do Rudého práva a do Rudého večerníku, do Tvorby, do Signálu a Avantgardy. Od r. 1932 redigoval Magazín Tvorby, Májový list, o rok později psal do Haló novin (posléze se dokonce stal jejich šéfredaktorem). Později přispíval i do Světa práce, Panorámy, Střediska aj. Rozborem a výkladem konkrétních jevů dokázal Konrad svým čtenářům vysvětlit současné problémy ve vývoji společnosti a jejich podstatu (viz Puklová 1987: 8). Jeho novinářský úspěch nastal okamţitě. Mladého Konrada si všiml Julius Fučík a snaţil se z něj vychovat svého nástupce (viz Janoušek 1956: 17). V období prvního Fučíkova zatčení přebral Konrad vedení Tvorby. Vedle Julia Fučíka byl Konradovi velmi blízký i Bedřich Václavek. Vyměňovali si mezi sebou korespondenci. Konrad nalezl ve Václavkově osobě poradce pro svou kritickou činnost. Konrad na oplátku Václavkovi pomáhal se zaloţením časopisu U-Blok. Ve 30. letech se Konrad věnoval zejména estetice (Hegel) a literární kritice. První kritiky byly napsány pod vlivem levicově orientovaných názorů. Konradovu kritickou práci přerušil čtrnáctiměsíční vojenský výcvik, ke kterému byl odvelen r. 1933. Přestoţe se Konrad i na vojně zajímal o současné politické dění a pravidelně četl Tvorbu, nenaskytla se mu příleţitost vyjádřit se k politické a společenské situaci a zhodnotit vývoj let 1933–1934 (viz Janoušek 1956: 50). Během vojny však vznikala Konradova zásadní studie Socialistický realismus (1934). Kurt Konrad se v ní zařadil mezi stoupence socialistického realismu. Zdůraznil, ţe právě socialistický realismus a nikoli surrealismus dokázal plně zobrazit skutečnost a pomáhal ji měnit. Hlavní kategorii realismu spatřoval v typizaci, propůjčující literárním a dramatickým postavám plnou jedinečnost a neopakovatelnost (viz Chvatík 1961: 3). Odmítal umění, které by bylo příliš filozoficky tezovité a naturalistické. Ve druhé polovině 30. let se Konrad vedle literární kritiky začal intenzivně věnovat i studiu historie. „Rozhodně se postavil proti nacistickým pomluvám našeho národa a naší národní minulosti, zejména pak husitství. Historie v jeho rukou – podobně jako literární historie v rukou Julia Fučíka – přestala být mrtvou kabinetní vědou a stala se zbraní v boji za lepší svět“ (Šimůnek 1958: 2). Ve formě výpisků, osnov a článků zpracovával problematiku revolucí a válek. Články se staly základem knihy Španělská revoluce (1938), jediné jeho historiografické knihy, která byla vydána za Konradova ţivota. Důvěrný vztah k umění, především k literatuře, byl pro Konrada příznačný od chlapeckých let, přes zahájení vlastní literární dráhy aţ po chvíle nejtěţší. „Do poslední chvíle vzpomínal na Rollandův dopis a jeho povzbuzující slova, do poslední chvíle se drţel jako muţ“ (Janoušek 1956: 117). Za druhé světové války se Konrad stal nacistickým vězněm. Měl být vyslýchán, ale raději spáchal 25. září 1941 sebevraţdu. Svá poslední slova napsal na bílou záloţku kalhot a zněla takto: „Umírám čestně.“
3. 1 Kurt Konrad a literární kritika Konradova kritická a estetická činnost byla donedávna opomíjena. Jeden z důvodů byl ten, ţe Konrad ve svých pracích kladl na čtenáře vysoké nároky. Literární kritice se nevěnoval soustavně. Konradovo dílo zůstalo v oblasti literární kritiky torzem, avšak i toto torzo bylo výbornou základní platformou pro ostatní marxistické literární kritiky. Svými kritikami literárních děl začal Konrad přispívat do různých periodik na počátku 30. let. Bylo to v době bouřlivých diskuzí o marxistickém pojetí umělecké tvorby a kritiky. 8
Konrad dlouhodobě sledoval základní otázku marxistické kritiky – otázku vztahu umělecké tvorby ke skutečnosti. Úsilí o zodpovězení této otázky ohledně společenského působení umění se stalo páteří Konradovy kritické a estetické činnosti (viz Kvitová 1980: 465). Práci literárního kritika Konrad vnímal jako práci uvědomujícího činitele ve výrobním procesu umění. Kritik by měl ukázat autorovi společenské postavení tím, ţe odkrýval jeho společenské úkoly. Při hodnocení literatury vycházel Konrad z několika hledisek. Všímal si stranickosti umělce a jeho díla, sledoval pravdivost vztahu díla ke skutečnosti, z hlediska pravdivosti také analyzoval literární postavy a v neposlední řadě rozebíral vztah mezi obsahem a formou literárního díla. Kriticky analyzoval nejenom česky psaná díla, ale i cizojazyčnou literaturu. A to nejenom literaturu sovětskou, rovněţ i západní literaturu americkou, francouzskou a německou. Konrad hledal v mezinárodní literatuře společné tendence pokrokového uměleckého vývoje, které vycházely z reakce literatury na sloţitou společenskou a politickou situaci ve světě. Detailně analyzoval i formu díla, upozorňoval na formální novátorství a všímal si vztahu mezi obsahem a formou. Jak bylo zmíněno výše, Konrad se zajímal také o typizaci postav. Důsledkem jeho zájmu bylo zamyšlení se nad smyslem nesmrtelných typů světové literatury, jako byli Don Quijote nebo Oblomov. Interpretace společenského jádra těchto typů postav vyuţíval k aktuálním úkolům komunistické publicistiky. I velké literární osobnosti, jako byl Thomas Mann nebo Romain Rolland, chápal jako typy evropské kultury a sledoval vývoj jejich humanistického, protifašistického myšlení (viz Chvatík 1961: 3). Ke Konradovým nejpřínosnějším cizojazyčným kritikám můţeme zařadit tyto stati: Nový americký spisovatel (1935)9, Poezie ve Francii (1936), Don Quijote na barikádách10 (1937) nebo Pohled na francouzský román (1938). K české literatuře přistupoval Konrad obdobným způsobem jako k té cizojazyčné. Konrad se snaţil ve svých kritikách navodit důvěrný vztah ke čtenáři. Pokoušel se vstoupit jakoby na půdu díla a spatřit jej zevnitř. Jednou z nejpozoruhodnějších kapitol Konradovy kritické činnosti tvořily kritiky děl Karla Čapka. Konrad Čapka vnímal jako spisovatele a básníka politického, neboť jak se Konrad vyjádřil, tyto dvě funkce – autorská a politická – spolu úzce korelují, básník nepracuje nezávisle. Konrad kriticky posoudil Čapkovu Matku (1938), První partu (1937) a další Čapkova literární díla. Takto se např. v roce 1934 vyjádřil k románu Povětroň (1934): „Zoon politikon11 Karel Čapek, onen prohnaný demokrat s Dášeňkou, se ukazuje v této knize v mnohem nevinnější podobě: někde na periférii světového dění, ve stínu bojového ţáru hraje si s barevnými kamínky svých postav, dívá se z pěti různých perspektiv na něco, co není, - jaká to nadlidská námaha – se závaţností kaleidoskopických ornamentů“ (Konrad 1980: 162). Na druhé straně Konrad velice kladně hodnotil literární přínos Marie Majerové a Marie Pujmanové. Za význačné dílo socialistického realismu povaţoval Havířskou baladu (1938) od Marie Majerové. Konrad v případě Majerové nešetřil slovy chvály a takto ji doporučoval svým čtenářům: „Proč tolik 9
Novým americkým spisovatelem nazýval Williama Faulknera, dle Konradova názoru představitele nového vývojového stupně psychologické prózy. Kritika Faulknerovy Svatyně dokazuje, že ač byl Konrad zastáncem socialistického realismu, nebránil se ani novým směrům v literatuře (viz Konrad 1980: 270, 271). 10 Ideovou podstatu Dona Quijota pojal Konrad konkrétně historicky, snažil se vysledovat, jak se v tomto hrdinovi promítají španělské dějiny (viz Konrad 1980: 293). 11 Narážka na Čapkovy politické úvahy, vydané v knize o Věcech obecných čili Zoon politikon (1932).
9
psát o této kníţce? Přečtěte si ji, děkujte osudu, ţe je laciná, a děkujte Marii Majerové, ţe vám ji dala! (Konrad 1980: 231). Vrchol knihy spatřoval v nenásilném propojení psychologických a sociálních znaků doby a jednotlivých postav. Také kladně hodnotil, jak Majerová na tak malé ploše odhalila krutou a tvrdou skutečnost kapitalismu. Marie Pujmanová, na rozdíl od Majerové, dokázala ve svém románu Lidé na křiţovatce (1937) popsat větší mnoţství postav z různých sociálních vrstev. Konrad o tomto románu napsal, ţe „je to kniha hluboká a pravdivá, kniha bojující a otřásající“ (tamtéţ: 188). Z Konradových komentářů k dílům Pujmanové, Majerové a ke knihám ostatních autorů, je nám zřejmé, ţe Konrad patřil mezi příznivce socialistického realismu. „Socialistický realismus je Konradovi uměleckým programem člověka, který na určitém stupni historického vývoje dobývá úplného, nerozdvojeného, celistvého lidství. Konrad nevykládal socialistický realismus jako záleţitost pouze sovětskou, ale chápal jej jako uměleckou tvůrčí metodu s internacionální platností“ (Harnová 1964: 21). Literárněhistorickou motivaci socialistického realismu, viděl Konrad v dialektickomaterialistickém překonání tvůrčích metod romantismu a historického realismu. Dle Konrada byl socialistický realismus projev estetický, umělecký a tvůrčí. Spatřoval v něm syntézu proletářské programově realistické literatury a socialistický orientovaných moderních směrů. Z této syntézy došel k závěru, ţe socialistický realismus vytvářel skutečně program revolučního umění, a to i v kapitalistických zemích, kde by se mohl uplatnit jako společná základna pro splynutí obou uvedených směrů literatury. Za zmínku stojí i Konradova divadelní kritika, kde také prezentoval své vyhraněné názory. Chyběla zde však systematičnost, kterou se prezentoval při ostatních vědeckých činnostech. Zprvu jako kritik sledoval proletářské divadlo, později Osvobozené divadlo a Burianovo D divadlo. V tomto Konradově období vznikaly práce, jako Švejk není sám (1935), Evţen Oněgin v D 37 (1937) či Peer Gynt ve Vinohradském (1937).
3. 2 Konradův postoj ke strukturalismu a formalismu V této podkapitole se budu snaţit popsat Konradův vztah k formalismu a k „novému formalismu“ strukturalismu. Při kritice těchto směrů vycházel Konrad z Marxovy a Engelsovy analýzy fetišismu a falešného vědomí (viz Strohs 1962: 139). Musíme však brát v potaz, ţe Konrad kritizoval strukturalismus v jeho vývojové etapě. Tedy v době, kdy se strukturalismus teprve odpoutával od formalismu a začínal přihlíţet ke společenské podmíněnosti vývoje umění. Konrad se soustředil na to, jak strukturalismus řešil poměr mezi autonomností vývoje umění a ostatními společenskými jevy a jak pojímal vztah mezi formou a obsahem. Jednotu obsahu a formy spatřoval jako nutnost a své teze obhajoval ve stati Svár obsahu a formy (1934) a v navazující stati Ještě jednou svár obsahu a formy (1934). Konrad postihl hlavní omyl strukturalismu, tj. zveličení imanentních vývojových zákonitostí umění, vytrţení tohoto vývoje ze společenské činnosti lidí (tamtéţ: 139). Dále strukturalistům vytýkal omezenost estetické působnosti uměleckého díla na tvarovou stránku (tj. vnímání formy), a také odepření estetické působnosti poznávací funkci a významové stránce díla. Nemůţeme však tvrdit, ţe by Konrad vnímal strukturalistické metody jenom negativně. Ocenil strukturalistické analytické metody rozboru literárních děl a obzvláště vyzdvihl strukturalistické rozbory protiautomatické tendence básnického jazyka. Tyto strukturalistické rozbory se snaţil zahrnout i do marxistické 10
vědy (viz Strohs 1962: 140). Téţ chválil objev básnického „ozvláštnění“, které rušilo prozaický automatismus (viz Konrád 1980: 82). „Můţe-li dialektický materialismus přejímat určité vědecké výsledky této školy, nemá to význam pouze teoretický: neboť běţí tu o výchovu spisovatele – a to nejen v nové, socialistické společnosti-, spisovatele-bojovníka, jemuţ estetika přestává být platnou analýzou, slouţící jakési abstraktní „pravdě“, a stává se vědou, která pomáhá brousit nástroje změny světa, umění velitelské a společensky aktivní“ (tamtéţ: 87). Při kritice strukturalismu a formalismu Konrad neupadl do vlastní chyby, neignoroval společenské a historické souvislosti, v nichţ se strukturalismus vyvíjel. Konrad chápal strukturalismus (a s ním všechny směry, které mají příbuznou noetickou základnu, např. surrealismus) jako směry, které oddělily vnímání od poznání a v důsledku toho pak separovaly estetickou účinnost uměleckého díla od jeho významové účinnosti. Strukturalisté podle Konrada neviděli, ţe vnímání a poznání dialekticky splývaly, a ţe tyto dva vývojové stupně nešlo ostře oddělit. „V boji proti formalismu a všem únikovým směrům pomáhal Kurt Konrad svými příspěvky probojovat heslo: „Ztvárněte skutečnost.“ Ne skutečnost toho, co vnímáme pouze smysly, skutečnost naturalistickou, charakterisovanou povrchní fotografií“ (Janoušek 1956: 57). Přestoţe si Kurt Konrad velmi váţil Jana Mukařovského a obdivoval jeho vědeckou činnost, zvláště jeho díla zabývající se analýzou všech zvláštních prostředků, kterými pracuje literární dílo, nedokázal si odpustit kritiku noetické stránky Mukařovského strukturalistické metody. Zároveň Konrad odlišil strukturalismus Jana Mukařovského od sovětské formální metody. Konrad nesouhlasil například s izolací a atomizací tématu. Podle Konrada byl pro Mukařovského materiál básnického díla jeho téma a jazyk (soubor dorozumívacích prostředků). Umělecká forma díla pak pracovala deformací12 a organizací13. Téma analyzoval Mukařovský podle Konrada takto: nejniţší významová jednotka bylo slovo (= významový atom), nejniţší významový celek bylo syntagma (= molekula, skládající se ze slova určujícího a slova určeného). Soubor určitých syntagmat vytvořil motivy, jejichţ souborem bylo téma (viz Konrad 1980: 77). Konrad této teorii oponoval tím, ţe „syntagma zbavené vazby v motivu se tak stane zcela nezávazným výrokem, stejně jako motivy zbavené logické vazby v tématu jsou pouhým nesouvislým materiálem stavebním“ (tamtéţ 1980: 78). Postupným rozkladem témat na atomy zbavil Mukařovský vzniklé motivy jejich reálné vazby k dané skutečnosti – toto Konrad nazýval atomizace. Konrad soudil, ţe teprve logická vazba a vztah k realitě tvořily téma (viz tamtéţ: 78). Kvůli zmíněné izolaci nemohl Mukařovský postřehnout hnací síly společenského vývoje. Toto hlubší pojetí reality, tak jak to předvedl Konrad, bylo důleţité pro metodu socialistického realismu. Právě touto hloubkovou analýzou jsme mohli socialistický realismus odlišit od realismu starého, typu Flaubert či Zola.
12
Identické se Šklovského pojmem „ozvláštnění“. Konrad také u socialistického realismu zaznamenával určitou deformaci skutečnosti, ale na rozdíl od formalistického pojetí, socialistický realismus určoval rozměr a směr umělecké deformace pomocí vědy a jejích zákonů. 13 Systematičnost deformace jednotlivých prvků děje a korespondence tvárných prostředků (viz Konrad 1980: 77).
11
3. 3 Marxistická historiografie Tuto podkapitolu jsem se do své práce rozhodla zařadit, přestoţe marxistická historiografie nespadá do „škatulky“ literární věda. Historiografii však můţeme vnímat jako pomocnou vědu literární, tedy vědu úzce související s literaturou. Historiografie zaujímala velkou část Konradovy tvorby 2. pol. 30. let, proto bych se o ni ráda ve stručnosti zmínila. V této oblasti Konradova zájmu můţeme pozorovat jeho sečtělost a znalost i starší české literatury. K historii měl Konrad blízký vztah. Nejdříve studoval lékařskou fakultu, ale po deseti semestrech studia si uvědomil, ţe se medicíně nechce věnovat a přestoupil na filozofickou fakultu. Na filozofické fakultě se seznámil s členy Historické skupiny a připojil se k nim. Tato skupina se hlásila k principům marxisticko-leninské filozofie. Spolupráce s Historickou skupinou pomohla Konradovi zlepšit techniku a metodiku historické práce. On jim na oplátku zprostředkoval své znalosti základních prací marxismu-leninismu. Jak uţ jsem zmínila dříve, Konrad byl povaţován za jednoho ze zakladatelů marxistické historiografie. Jeho práci v tomto odvětví tvořila tři hlavní díla - Španělská revoluce (1937), Svoboda a zbraně (1949) a Dějiny husitské revoluce (1964). Poslední kniha nebyla dokončena a stejně jako kniha Svoboda a zbraně vyšla aţ po Konradově smrti. Všechny historiografické studie vznikly na základě pečlivého a dlouhodobého studia a s vyuţitím cizojazyčné literatury. Konrad své poznatky průběţně uveřejňoval ve formě novinových článků v Tvorbě a v Haló novinách. V oblasti historického bádání došel nejdále z českých marxistů. Zejména v řešení otázek husitské revoluce a otázek historie vojenství. Kurt Konrad se studiu historie věnoval zejména v období po Mnichovu a za okupace. Uvědomoval si ohroţení Československa a snaţil se svými pracemi posílit sebedůvěru a národní uvědomění českého lidu. Nejlepší způsob posílení národního sebevědomí spatřoval v husitské revoluci, kdy český lid stanul v čele evropského vývoje (viz Janoušek 1956: 104). Konradovo zařazení předhusitství a husitství do kontextu evropských revolučních hnutí, zhodnocení městského charakteru husitství a vojenský rozbor patřily k neobyčejné zdařilým pracím a tvořily základ pro další bádání historiků. Zejména po druhé světové válce z Konradovy koncepce husitství vycházeli marxističtí historikové. Vyuţívali Konradův pečlivý výpiskový materiál14, který svědčil o jeho hlubokých znalostech historie a také vypovídal o péči, kterou studiu historie věnoval (viz tamtéţ: 150).
14
Z Konradových výpisků opět vyplývá hluboká znalost literární, a to i znalost starší české literatury. Znal i parafrázoval především kronikářskou a cestopisnou produkci, např. Zbraslavskou kroniku, Dalimilovu kroniku, Husitskou kroniku Vavřince z Březové, Kristiánovu legendu aj. K jeho výkladům týkajících se husitství mu dopomohla četba spisů Husových předchůdců, satiry předhusitské, ale i spisy Husovy, Žižkovy a Chelčického. Konrad však nepracoval pouze s českou literaturou, v několika souvislostech citoval i Bibli. Ta pro něj byla významná především pro pochopení husitského biblismu (viz Kopecký 1988: 23).
12
4 Bedřich Václavek Bedřich Václavek je nám známý jako významný představitel vlivné a teoreticky fundované meziválečné skupiny marxistických literárních vědců. Soustavně se zabýval literární kritikou, marxistickou estetikou, literární historií a lidovou slovesností folkloristickou. Současně působil jako člen Komunistické strany Československa. Vedle činnosti vědecké a kritické vykonával práci propagátora, organizátora a publicisty. Působení na literárním i politickém poli bylo pro Václavka stejně důleţité. Dle jeho názoru jedno ovlivňovalo druhé. Souhrn Václavkova díla tvořilo téměř 2700 poloţek. Je to souhrn prací, které Václavek napsal během pouhých 20 let, které mu byly dopřány k legální vědecké činnosti. Byl to vědec specialista, profesionál. „Představoval typ soustavné, o vědeckou metodu opřené kritiky, tíhnoucí spíš k článkům zobecňujícím a hlouběji analyzujícím neţ k věcem jednotlivým, na rozdíl od Kurta Konrada, který byl typem filozoficko-historického kritika, jehoţ pozornost se soustřeďovala k teorii, od Eduarda Urxe, který sledoval psychologii tvorby a zamýšlel se nad působením na čtenáře, a Julia Fučíka, rozvíjejícího kritiku šaldovsko-nejedlovského typu, psanou esejistickou formou, kritiku polemizující i proklamující“ (Vlašín 1979: 7). Václavkův „vřelý“ vztah k literatuře se začal projevovat jiţ za jeho gymnaziálních studií. Hodně četl, psal prózu i verše a publikoval je ve studentských periodikách. Nebyl přesvědčeným marxistou hned od počátku. K marxistickému pojetí dospěl pomocí poctivého názorového vývoje. Jako začínající kritik publikoval v praţském deníku Československé noviny. Neomezoval se pouze na kritické články, ale psal i povídky, fejetony, básně, články o estetice či o divadle atd. Roku 1924 Václavek postupně přecházel od zaujetí proletářskou literaturou k poetismu, který se při svém vzniku orientoval marxisticky. Vnějším znakem Václavkovy inklinace k marxistické ideologii se stalo jeho členství v nově zaloţeném Brněnském Devětsilu (viz Vlašín 1979: 22). Koncem třicátých let vydal Václavek kontroverzní knihu Poezie v rozpacích (1930), ve které se snaţil sledovat vydělování estetické funkce z funkcí ostatních. Kniha se stala objektem ostrých tzv. generačních diskuzí, kdy docházelo k třídění a k diferenciaci na umělecké frontě. Po účasti na tzv. II. mezinárodní konferenci proletářských revolučních spisovatelů v Charkově (1930) opustil úzké hledisko avantgardistické a všechny své dosavadní zkušenosti a znalosti předal do boje o literaturu proletářskou, spojenou s boji dělnické třídy a komunistické strany. Stal se teoretikem socialistického realismu a ustanovil literární skupinu Blok. Začal vydávat její orgán čtvrtletník U-Blok (1936–1939). „Skupina Blok se tedy programově hlásila k socialistickému realismu a k mezinárodnímu protifašistickému hnutí. Chtěla odstranit izolaci socialistických spisovatelů a navázat kontakt se stejně smýšlejícími literáty především v Sovětském svazu a ve Francii. Usilovala také organizovat studium marxistické estetiky a uvádět překlady zahraniční revoluční literatury“ (tamtéţ: 188). „Váţil jsem si vţdy hluboce tohoto statečného průkopníka nové kritiky u nás a přímo jsem trpěl tím, ţe jsme jeho dílu nedali ještě vše, co si zasluhovalo – nejen vydání, ale i ţivého uplatnění… Jsme tím povinni i Václavkově památce i naší literatuře, kritice, naší kultuře.“ Zdeněk Nejedlý (1953)
13
4. 1 Marxistická estetika ve Václavkově pojetí Projevy marxistické estetiky v Československu se začaly objevovat v období, které bylo charakterizováno značnou názorovou diferenciací. Tato estetika se pronikavě odlišovala od jednotlivých škol svou politicky zaloţenou podstatou. Snaţila se „být vědeckým výrazem objektivních zájmů revoluční dělnické třídy a rodící se socialistické společnosti“ (Chvatík 1962: 18). Nejednalo se o školu v akademickém pojetí. Marxistická estetika se stala nástrojem výrazu nově se rodící společenské struktury. Byla především odrazem vlastního procesu zrození a vývoje socialistické kultury. Estetická funkce15 byla povýšena na funkci hlavní, nejdůleţitější. Byla ztotoţňována s lyrismem, básnivostí. V estetické funkci byla spatřována podstata lidství, všestranně rozvinutý a harmonický projev člověka. V marxistické literatuře se estetika16 definovala jako věda o estetickém osvojování skutečnosti člověkem (tamtéţ: 185). Václavek si uvědomil, ţe estetická funkce by měla být v rovnováze s ostatními funkcemi umění (např. sdělovací, noetickou aj.) V Marxově teorii byl estetický smysl analyzován jakoţto smysl pro vnímání krás okolí. Vše bylo těsně spjato se zkoumáním lidské činnosti, lidské práce a jejího přetvářejícího vlivu na člověka. Marx vyslovil myšlenku, ţe člověk na rozdíl od zvířete uměl produkovat a dovedl dát objektu náleţitou míru, formoval podle zákonů krásy. Estetická hodnota17 a estetično byly v marxistické estetice schopny trvale obohacovat a rozvíjet lidské subjektivní podstaty v kontextu momentů smyslových, emocionálních a intelektuálních. Literatura byla schopna vyslovovat nejhlubší zájmy člověka, současně byla schopna objevovat vztah člověka ke skutečnosti, osvěţit lidské vidění (viz tamtéţ: 20). „Nová etapa ve vývoji marxistické estetiky je spjata těsně s leninskou etapou vývoje marxismu jakoţto teoretického výrazu epochy imperialismu a proletářských revolucí“ (tamtéţ: 23). Do této etapy vstoupil Bedřich Václavek jako jeden z průkopníků, vedle Kurta Konrada či Julia Fučíka. Václavek byl toho názoru, ţe o marxistické estetice nelze mluvit bez skutečné znalosti dialektického materialismu, ani bez skutečné znalosti umění. Proto se při studiu estetiky soustředil i na soustavné studium umění obecně. Chvatík se domnívá, ţe Bedřich Václavek nenáviděl abstraktní estetické poučky. Václavek se obával, ţe rodící se literatura ztrácela estetickou hodnotu. Všímal si toho zejména u napjaté atmosféry románu, která byla docílena dějem. Děj se stal pouhou záminkou. Nevznikaly romány, které by líčily podrobně všechny události. Autor díla u čtenáře probouzel osvojovací a vnímací schopnosti, tím ale zároveň sniţoval čtenářovu potřebu děje. Důraz se kladl na autorův mikrokosmos a analýzu lidské duše. Próza se tak stala čistě lyrickou. Měla poetickou funkci, a naopak ztratila funkci sociální směny zpráv. Tu po románu přebral speciálně organizovaný útvar – ţurnalistika. Václavek tuto transformaci románu nazval „krise epické prósy“ (Václavek 1929–30: 480). Do prózy pronikal humor, satira, to vše ale na úkor látkové prázdnosti. Nedostatek motivů musel autor vykompenzovat dokonalostí tvárné práce. Román se snaţil upoutat netradičními výjevy (kriminalistika, nadpřirozené jevy) nebo uvědoměle rozkládal děj (absurdní próza). 15
Dle Jana Mukařovského - funkce, kdy byl předmět izolován od všedních souvislostí a měl za úkol u adresátů vyvolat pocit libosti. 16 V nejobecnějším významu byla estetika chápana jako teorie krásna a umění. 17 Jan Mukařovský ji chápal jako vlastnost věci zaměřené na vyvolání libosti.
14
V roce 1931 vydal Václavek článek s názvem O marxistickou estetiku. Název byl ale trochu zavádějící. Nešlo tak o vytyčení cílů estetiky, jako spíše o polemiku s Eduardem Urxem ohledně Václavkovy knihy Poezie v rozpacích (1930). Jinými slovy, ve článku se nedočteme o Václavkových estetických závěrech. Článek obsahoval diskuzi s Eduardem Urxem, kterou můţeme zařadit do konceptu „generační diskuze“. Urx povaţoval Václavka za plodného marxistického literárního vědce, nicméně k jeho knize měl jisté výhrady. Václavek v předmluvě psal, ţe mu jde o exaktní uměnovědu, orientovanou sociologicky. Urx měl výhrady k termínu „sociologicky orientovaná“, přišel mu neslučitelný s historickým materialismem a dle jeho názoru také Václavek upozaďoval důleţitý třídní boj. Doporučil mu zanechat činnosti sociologa a uplatňovat pouze metodu historického materialismu. Václavek na to reagoval přezkoumáním svých stanovisek a uznal podcenění dobových, aktuálních otázek. Urxovy výtky k jeho knize vnímal jako počátek kolektivní a soudruţské marxistické práce (viz Václavek 1961: 136). Hodnotíme-li diskuzi mezi Urxem a Václavkem dnes, vidíme, ţe se oba k marxismu teprve probojovávali. A také tato diskuze byla ukázkou, ţe k rozvoji marxistického poznání vedla spíše názorová střetnutí neţ akademické dizertace (viz Pekárek 1972: 59).
4. 2 Pokus o syntetické zachycení literární historie v marxistickém pojetí Bedřich Václavek se pokusil o uplatnění marxistické filozofie v literárněvědné činnosti. Výsledek jeho snahy představovala kniha Česká literatura XX. století (1935). V ní se pokusil synteticky zachytit vývoj české literatury v prvních desetiletích dvacátého století. Na celé literární dění nazíral ze sociologického hlediska, tedy zapojoval do literárního dění i celkový společenský proces určovaný poměry výrobními a z nich vyrůstajícími poměry hospodářskými a společenskými (politickými, ideovými atd.). Kniha měla dvě části, první se zaobírala obdobím od začátku století do první světové války, druhá část popisovala stav literatury po první světové válce aţ do Václavkovy současnosti. Václavek (i kritikové) hodnotil druhou část knihy jako zdařilejší. Vysvětlil to jednoduše. Část knihy týkající se války a poválečné literatury byla tvořena jeho předběţnými studiemi, vydávanými v rozličných časopisech. K předválečné části knihy měl bohuţel k dispozici méně studijních materiálů. Ale i přesto kritika ocenila Václavkovo úsilí o poloţení základů české marxistické literární historie a kladně ohodnotila jeho dialektičnost a neschematičnost. F. X. Šalda si u Václavka cenil zejména jeho portrétního umění. Václavek při své kritické činnosti sepsal nespočet portrétů osobností českých i zahraničních. Souhrn těchto portrétů si můţeme přečíst v souvislém, uspořádaném spisu Literární studie a podobizny (1962). U jednotlivých autorů se Václavek snaţil poukázat na jejich sociální cítění a na jejich aktivní zapojení do společenských problémů. Tak například Vítězslav Hálek je Václavkem popisován jako jednostranný autor, se snahou o vyšší básnické umění, zabývající se „člověkem vůbec“ jako uměleckým předmětem (viz Václavek 1962: 170, 171). Antonín Sova bojoval proti nespravedlivému sociálnímu řádu a vyjadřoval odpor proti šosáctví. „Byl však jedním z těch básníků, kteří nikdy neztratili sociální citlivosti a našli pro veliký sociální zápas za lepší svět často mnohé teplé světlo“ (tamtéţ: 183). Josefa Horu popsal jako revolucionáře naladěného na notu sociálně revoluční (viz tamtéţ: 197), a takto bychom mohli hledat 15
podobné výroky u kaţdého portrétu. Více Václavkových kritických postřehů jsem zaznamenala v navazující podkapitole o jeho kritické činnosti. Václavek s oblibou při psaní pouţíval slova cizí, byl obhájcem „internacionální řeči“. „Očišťování řeči od cizích slov = hloupost“ (Václavek 1924–25, 6). V České literatuře XX. století Václavek upustil od portrétů autorů (i kdyţ ne úplně) a soustředil se na literární směry a proudy. Kniha usilovala o syntézu obsahu a formy. Největší hrozbu pro literární i společenský pokrok viděl Václavek koncem třicátých let ve fašizujících katolických spisovatelích (např. Durych) a ve spisovatelích podporovaných Agrární stranou – tzv. ruralistech (Křelina, Knap, a další). Ruralisty povaţoval za nejorganizovanější a nejsilnější literární skupinu. Vyústění celého vývoje české poválečné pokrokové literatury viděl v socialistickém realismu, rovněţ ocenil avantgardní výboje poetismu. Středem socialistického realismu byl člověk se svým údělem. Spisovatelé se snaţili intenzivně umělecky postihnout realitu. Umění socialistického realismu mělo ambice stát se výrazem dějinného procesu společenského a zároveň být jeho aktivní součástí, která spoluutvářela skutečnost zítřka a spoluurčovala vývoj celkového společenského procesu. Realismus odpovídal na nástup mladé dělnické třídy. Jako poslední velkou tezi v 19. století vnímal Václavek parnasismus a kosmopolitismus lumírovců. V jejich tvorbě nacházel odraz nasyceného českého měšťanstva, které se přizpůsobovalo západní burţoazii. Ve dvacátých letech kromě realismu komentoval i symbolisticko-dekadentní větev, která představovala převahu duševnosti nad empirií. Umění nabylo převahy nad ţivotem. „V nástupu mezigenerace na přelomu století shledává vlnu nacionální angaţovanosti (Bezruč, Dyk) a souběţnou vlnu anarchistického buřičství (Neumann, Šrámek, Mahen, Toman), které směřuje k svobodnému rozvoji ţivota a neguje literárnost let devadesátých. Světová válka vtrhla do papírového světa, obrátila znovu pozornost od literatury k ţivotu a připravila dobu sociálních otřesů a proletářských revolucí“ (Vlašín 1979: 161). Po válce se nová generace přikláněla k proletářské revoluční tvorbě, kdeţto generace pragmatistů se přikláněla k měšťáctví a obnovila individualismus. Tvorba se vrátila k sociálním motivům, sociální tematika se objevila v kritice i literární teorii. Nová vlna proletářské literatury se snaţila pracovat metodou dialektického materialismu a vytvořit novou formu pro novou ţivotní náplň. Ostatní směry, především katolický literární proud, povaţoval Bedřich Václavek za vývojově překonané.
4. 3 Kritická činnost Bedřicha Václavka Bedřich Václavek nepatřil mezi „vyznavače“ jednoho literárního směru. Tento fakt nám můţe být zřejmý z předcházející kapitoly. Během své kritické činnosti osciloval zejména mezi proletářskou poezií a poetismem (při kritice poetismu však nebyl tolik radikální jako Karel Teige, Václavek zrod nového básnického směru studoval a podrobil poetismus důkladné vědecké analýze). Kritické činnosti se Václavek začal věnovat uţ za svých praţských studií, psal kritické analýzy pro periodikum Studentská revue. Ideově zabarvenější pak byly články publikované v Československých novinách (1922–24). Zde se projevoval Václavkův zprvu vyhraněný vztah k proletářské poezii. Kladně hodnotil tvorbu proletářských básníků Neumanna, Wolkera, Hory aj. Ke konci dvacátých let přispíval Václavek do revue Plán (1929–30) a po roce 1929 se stal vůdčí osobností časopisu Index, kam publikoval příspěvky, které se r. 1930 objevily také ve Václavkově knize Poezie v rozpacích. Od roku 16
1926 psal i pro brněnský deník Rovnost. Materiály z Rovnosti nám ukázaly, ţe Václavek nepřestal hledat společenské poslání literatury (viz Šorbanová 1966: 81). Bedřich Václavek kladně hodnotil Wolkerovy sociální balady. Václavek také ocenil Seifertovu sbírku Samá láska, jeţ znamenala obrat v umělecké skupině Devětsil k poetismu. Václavek sice nepociťoval, ţe by moţnosti proletářské poezie byly vyčerpané, nebránil se ale vzniku nového estetického konceptu v poezii. „Václavek upozornil u Seiferta především na to, jak básník organicky usiloval zachytit nového člověka-proletáře přímo uprostřed pulsujícího moderního světa“ (tamtéţ: 13). Podle Václavka české básnictví k poetismu dospělo přirozeně. S tímto názorem ovšem nesouhlasili teoretikové a básníci kolem Avantgardy a Davu. Tito teoretikové ţádali, aby umění bylo především proletářsky účelné, „tj., aby vyvěralo přímo z třídního zápasu a stalo se jeho hnacím motorem“ (tamtéţ: 18). Václavek s tímto názorem nesouhlasil, a naopak zdůraznil, ţe soudobé umění nedokázalo vykonávat ţádné sociální funkce, a ţe se v tom momentě nemohlo stát majetkem širokých mas. Prototyp poetistické sbírky viděl Václavek s Seifertově sbírce Na vlnách T.S.F. (1925). Další Seifertovy sbírky, Slavík zpívá špatně (1926), Poštovní holub (1929), vnímal Václavek jako ústup od konceptu poetismu. „U Konstantina Biebla konstatoval Václavek nesloţitost básníkova vývoje, jakési prosté venkovanství“ (tamtéţ: 32). Biebl se podle Václavka nechával moc unášet dojmy, a i kdyţ hledal nové cesty do exotických krajin, nebylo to k ničemu, protoţe se Bieblovi nakonec stýskalo po jednoduchém domácím ţivotě. Proto nepřinesl poetistické poezii ani nic nového. Bieblovým konstitutivním znakem básnické osobnosti byl podle Václavka jistý primitivismus myšlenkový a tvárný. Tímto způsobem se Václavek při své bohaté kritické činnosti vyjadřoval téměř ke všem vycházejícím básnickým sbírkám, méně k prózám. Uvedla jsem pro ilustraci pár příkladů kritik, díky kterým si čtenář můţe představit vliv této osobnosti českého literárněvědného marxismu.
4. 4 Václavkův vztah k literární teorii Václavek stavěl do opozice dva hlavní proudy literární teorie. Na jedné straně stálo sociologické pojetí literární teorie (se kterým Václavek sympatizoval), na straně druhé jsme měli formalisty, respektive strukturální pojetí literární teorie. Zatímco první pojetí kladlo důraz na studium obsahu a jeho prostředky analýzy byly jednodušší, druhé pojetí rozebíralo uměleckou formu a provádělo hlubokou analýzu, kterou však Václavek označil za neplodnou (viz Václavek 1935: 249). I přes zásadní rozdíly uvedených teorií vnímal Václavek ke konci třicátých let jejich sblíţení. Sociologové začínali doceňovat formové prvky v díle a kvalitativně zvyšovali úroveň prací, formalisté a strukturalisté zase obohacovali svou práci o prvky sociologické. Tímto způsobem dosáhly oba tábory sblíţení. Toto sblíţení mělo pozitivní vliv na rozvoj české literární teorie. „Sociologům marxistům jde ovšem i nyní stále především o otázku, zda se druţí umělečtí tvůrci svou tvorbou k progresivním sloţkám lidské společnosti či naopak. Ale pod vlivem kritiky formalistů a surrealistů si uvědomili, ţe příliš kladli ve své literárně-kritické práci důraz na to, co umění zapojuje mezi ostatní sloţky ţivota, aniţ věnovali pozornost tomu, co je od nich odlišuje. Tuto práci za ně podnikli – se vší jednostranností odborníků – formalisté“ (tamtéţ: 249). Václavek usoudil, ţe v praxi se toto sblíţení teorií projevilo například u Jana Mukařovského a Kurta Konrada. O vztahu těchto dvou literárních vědců jsem se jiţ zmínila v předcházející kapitole. Mukařovský zkoumal 17
vnitřní pohyb v oblasti umění, ale zanedbával vysvětlení ze společenské perspektivy. Vyloţil ve svých studiích pohyb dialektický v oblasti estetických jevů, oţivil funkci estetické normy. Konrad zase opravil význam formy a doplnil pojetí obsahu, které bylo v podání formalistů někdy velice mechanické. Na závěr bych uvedla, jak vlastně marxista podle Václavka při posuzování uměleckého díla postupoval. Uměl vysvětlit volbu tématu na základě sociálních příčin. Věděl, jaký měl umělec k dílu poměr, odhadl jeho třídní postavení. Mohl ukázat odvislost umělce od hospodářského ţivota, mohl také odhalit třídní zneuţívání. Marxista však nedokázal úplně vysvětlit podstatu umění, funkce umění či příčiny formových změn (viz Václavek 1975: 49).
5 Eduard Urx V této kapitole se budu zabývat marxistickým kritikem, teoretikem, filozofem a novinářem Eduardem Urxem. Těţiště práce Eduarda Urxe bylo na pomezí filozofie a literatury. Působil na literárněvědném poli českém i slovenském. Jeho působení ztělesňovalo jednotu a prolínání české a slovenské marxistické publicistiky. Uplatnil se i jako překladatel a publikoval vlastní literární tvorbu – fejetony, básně, lyrizovanou prózu, satirické črty a povídky. Urxovým charakteristickým rysem bylo nefalšované revolucionářství, spjaté co nejtěsněji s ţivotem a potřebami strany. Vyzvedával přednosti práce davu, ale zároveň dokázal odhalit i její nedostatky. Eduard Urx pracoval i jako publicista. Byl redaktorem slovenských listů Spartakus, DAV, Pravda chudoby, ale také českého Rudého práva, Tvorby, Haló novin a Rudého večerníku. Byl bystrým publicistou s ostrým politickým pohledem a schopností organizovat masově politickou práci (viz Rybák 1952: 3). Jako novinář mimo jiné odhalil nemarxistické názory skupiny DAV18, z které vyšli zrádci Clementis a Novomeský, a bojoval proti podceňování průlomového díla Petra Jilemnického19. Urxovy práce byly od počátku velmi levicově vyhraněné. Uţ za svých studií v Praze projevoval zájem o literární tvorbu a o literární kritiku. „V polovině dvacátých let představuje Eduard Urx vysoce talentovaného literárního kritika, který je nadšeným stoupencem Říjnové revoluce a socialistického umění, jiţ v prvních svých článcích se obrací k dělníkům, aby je přesvědčil, ţe literární a umělecké dílo naplněné pokrokovými myšlenkami je neocenitelným prostředkem při jejich výchově. Probouzí zájem dělníků o knihu a podporuje kaţdou novou tvůrčí sílu, která se vydává na nové cesty. Ztotoţňuje se s marxisticko-leninským názorem, ţe revoluční umění je spojencem revoluční dělnické třídy, a pod tímto zorným úhlem rozvíjí svou literární práci“ (Rybák 1970: 5). Urx bojoval proti zjednodušování proletářské literatury a při kaţdé příleţitosti připomínal autorům, ţe ve skutečném novém slovesném umění s novým obsahem musí vţdy přijít i nový výraz. Domníval se, ţe pouhá znalost marxismu-leninismu není dostačující,
18
Urxovo kritické zhodnocení vyšlo v revue DAV 7 (č. 2, 28. 4. 1934) a vyvolalo anketu nazvanou Deset let v DAVu. 19 Na Jilemnického tvorbě Urx ukazoval, jak socialistický světový názor, materialisticko-dialektická metoda, zdokonaloval jeho umělecký zrak, takže Jilemnický dokázal z individuálních soudů čerpat nejhlubší pravdu a vysledovat všeobecné zákony a smysl lidského počínání (viz Rybák 1953: 2).
18
pokud nebyla teorie doprovázena praxí. Nevěřil na pouhou samospasitelnost teorie. Proto se sám nepovaţoval za čistého teoretika.
5. 1 Urx a marxistická kritika Urx si kladl otázku, čím se lišilo soudobé umění od umění předchozích dob. Odpověď na tuto otázku viděl v obsahu literárních děl a především v jejich nové formě. Obsah na rozdíl od formy byl daný. Obsah dával dílu aktivní jednání proletariátu, z něhoţ moderní dílo vznikalo. Urx usiloval o kritiku ideologickou, sociologickou a syntetickou. Chápal důsledněji neţ jiní naši kritikové třídní charakter umění, proto u něj nacházíme důraz na ty sloţky literární tvorby, které byly spjaty s dělnickým hnutím. Urx hájil právo básníka nebýt hned na první přečtení srozumitelný. Mladé umění vystihovalo ideové směřování doby a bylo instinktivním jevem předcházejícím budoucí společenský převrat. Proletariát byl podle Urxe cestou k pravé lidskosti. Proto jako správné umění viděl umění proletářské. „Umělec jde krok za krokem s dělníky a pozvedá jejich práci, touhy a boj k nové kráse, tisíckrát umocněnému, vystupňovanému, zintenzívněnému ţivotu“ (Urx 1962: 10). Domníval se, ţe hodnotné a pevné umění vznikalo, pokud autor tvořil v duchu tendencí dělnické třídy. „Pravého umělce vyznačuje boj o nový způsob vyjádření. Nespokojí se formou starou, usilovně hledá novou. Toto úsilí není úmyslné, nýbrţ podvědomé a organické, jako celý tvůrčí pochod“ (tamtéţ: 12). Za pravého umělce povaţoval Urx např. básníka, který tvořil dobrou poezii. Správně usoudil, ţe proletářská poezie se vţdy nerovná kvalitní poezii. Urx prohlásil za hlavní úkol proletářské poezie vytváření nového člověka a pozdvihnutí ţivotního děje ke kráse. Od proletářské poezie také očekával kolektivismus (viz Drug 1962: 35). Urx se snaţil přiloţit kritické měřítko i na velká básnická díla. Jako znak dobré poezie byla brána její lehká komplikovanost, kdy básník hned nevyjádřil všechny své myšlenky jasně a upřímně. Báseň by podle Urxe měla rozbouřit nejhlubší vrstvy čtenářova nitra, měla by s ním otřást a vyplavit pocity krásy (viz Urx 1962: 11). Za dobrou báseň nepovaţoval pouze chladně zveršovanou myšlenku, prostou rýmovačku, ale po básnících ţádal, aby své dojmy a zkušenosti z reálného světa převedli do fantazijního světa poezie, a tento fantazijní svět by měl odpovídat opět skutečnému světu. Urx chápal básnický tvar jako fantazií stvořenou skutečnost, která měla psychologicky počátek v reálném světě. „Nesmíme od básně ţádat, aby byla vyslovena tak, ţe bychom jí hned bez vší námahy porozuměli, tj. abychom hned pochopili, co chce básník vyjádřit. Je v tom jistý poţitek, zmocňujeme-li se básně dramaticky, s jakousi láskyplnou námahou“ (tamtéţ: 13). Velký literární přínos viděl Urx v díle Jiřího Wolkera. Byl to podle něj básník – komunista, vzorový představitel poezie proletariátu: „Básník, jaký přichází jednou za století, aby řekl velké a mocné slovo, které nezapadne do propasti hluchoty, slovo, které dlouho a dlouho zaznívá těţkým rytmem v několika generacích. Básník ne všední“ (tamtéţ: 59). Dle Urxova názoru spojil Wolker ve své počáteční tvorbě (sbírka Host do domu) nebe (milé a laskavé) se zemí (hrubou a drsnou). Jakmile však Wolker poznal opravdovou podstatu ţivota, tedy boj, bídu, nemoci aj., inklinoval uţ pouze k proletářskému umění a obětoval se třídě: „Topič, který celý ţivot pracoval a pomalu ztrácel zrak, umírá, ale jeho práce je věčná. Soňa v Nejvyšší oběti obětuje také své osobní štěstí pro spásu světa“ (Urx 1962: 59). V tom podle Urxe tkvěla Wolkerova opravdovost a váţnost, neboť uměl skutečnost a proletářské úsilí transformovat v mýtus, ne nadpozemský, ale zcela lidský. Kromě Wolkera Urx kladně přijal
19
tehdejší mladou českou poezii, obzvláště pozitivně hodnotil poezii Konstantina Biebla či Pantomimu (1924) Vítězslava Nezvala. Urx si také všímal skutečnosti, ţe na kniţním trhu se vedle povětšinou dobré proletářské literatury objevovala literatura o poznání menších kvalit, kterou nazýval termínem měšťácké knihy. „Měšťáckými knihami nazýváme ty, jeţ mají v sobě měšťáckého ducha, jsou vypočteny na záliby měšťáckého publika, nesou v sobě obraz dnešní burţoazní společnosti: její rozklad, hnilobu, perverzitu, překultivovanost smyslů, slovem: úpadková literatura ve světovém měřítku“ (Urx 1962: 14). Tvrdil, ţe literatura, která byla ve školní výuce deklarována jako moderní čili realistická, ve skutečnosti s realismem moc společného neměla. Byla dobrým obrazem moderní burţoazie, snaţila se zachytit povrch skutečnosti se vší bídou a nenávistí, ale přitom se vůbec nezabývala příčinami těchto stavů. Urx odhaloval nedostatečnost realistického obrazu ve dvou proudech slovenské literatury, které představoval Kukučín a Vajanský. O jejich následovnících konstatoval, ţe nevytvořili v podstatě nic nového (viz Truhlář 1969: 37). Také se domníval, ţe by se čtenář při čtení díla neměl spokojit s pouhým dojmem. S tím, ţe se pobavil, zabil dlouhou chvíli atd. Podle Urxe by nám kniha měla dávat především náměty k zamyšlení. Čtenář by se neměl spokojit s pouhou znalostí děje. Děj totiţ probíhal v určitém čase a na určitém místě a dílo nám líčilo obraz prostředí. Toto prostředí bylo vţdy těsně spjato se spisovatelovým nazíráním. „Kniha je nevyčerpatelná studnice, a čím déle nad ní přemýšlíš, tím více poznáváš, ţe v ní vţdy zůstane mnoho nepostřehnutelného, tajemného. Myslím na knihy básnicky a umělecky skutečně hodnotné – ne na kýče. Nedobereš se konce, stále se ti zdá, ţes do sebe ještě nevstřebal a nepochopil její vlastní kořeny a hloubku. A to je ten nesmírný, nejhlubší a nejvyšší, nejsladší a nejbolestnější stav vnímání básnického díla. Zdá se ti, ţe uţ stojíš u brány poznání, a ono ti uniká. To je však ten pravý umělecký a ideový poţitek, nevyčerpatelný, lákající a přece osvěţující. Musí být ovšem náleţitě – a jak jsem naznačil – všestranně získán“ (Urx 1962: 17). Jako příkladnou proletářskou knihu vnímal Urx román Vladislava Vančury Pekař Jan Marhoul (1924). Jako jeden z mála kritiků dokázal Urx v roce 1924 pochopit a přijmout Vančurovu moderní formu (viz Truhlář 1969: 35). Toto umělecké dílo povaţoval za tak příkladné, jako byla práce dělníkova. „Román Vladislava Vančury je románem laskavého optimismu a soudruţské lásky. Jan Marhoul je prozářen láskou a soudruţstvím. Rozdává na všechny strany, a nemaje sám nakonec nic, půjčuje si, aby mohl dál konat dobro, neboť nemůţe nikomu nic odepřít. Jeho dům svírá ţelezným kruhem mechanismus světa. Ulice v něm vidí komickou figurku, blázna, který dá svému bliţnímu vlastní střechu a neskonale pevně při tom věří ve svoji práci. Neví, ţe práce není svobodná, neví, ţe pomalu, ale jistě propadá jeho dům bankrotu“ (Urx 1962: 77). Urx vysledoval, ţe Marhoul se narodil chudý a chudý také zemřel. Čekal ho osud proletáře. Urx také spatřoval jistou podobnost mezi Marhoulem a Cervantesovým Donem Quijote, a to v prostotě, čistotě srdce a naivní vírou v okolní svět. Význam Vančurova díla viděl Urx ve standardizaci výrazových prostředků, v prostotě dějů a v jejich směřování k harmonii mezi skutečností a duší. Obdivoval také básníkův socialistický názor, pronikající skrze celé dílo, jeho úsilí nalézt příčiny bídy a dospět k pramenům zla. Pekaře Jana Marhoula povaţoval za první moderní sociální román u nás. „Jan Marhoul je prostředkem básníkovi, aby jím vyjádřil svou víru socialistickou a aby na něm demonstroval své snahy umělecké. Neboť Vančura pracuje uvědoměle, muţně. Jeho román je skvělým plodem vyšlým z usilování nejmladší generace básnické“ (Urx 1962: 76). 20
Na závěr můţeme říci, ţe důleţitost Urxovy marxistické kritiky tkvěla v tom, s jakou jasností odhalila zveličování tendence k „čistému“ umění a dokázala neudrţitelnost oddělování estetické funkce od ostatních funkcí literárního díla (sdělovací aj.).
5. 2 Urx versus Václavek. Bedřich Václavek v rozpacích. V následující podkapitole se budu věnovat Urxově recenzi knihy Bedřicha Václavka Poezie v rozpacích. O Poezii v rozpacích jsem se jiţ zmiňovala v samostatné kapitole o Bedřichu Václavkovi, nyní bych však chtěla tuto recenzi přiblíţit. Proč mi právě toto téma přijde důleţité? Urxova recenze Bedřich Václavek v rozpacích. Na okraj jeho nové knihy Poezie v rozpacích20 tvořila závěrečnou fázi tzv. generační diskuze, která v letech 1929–31 ventilovala problémy vztahu levicových intelektuálů a umělců hlásících se k revolučnímu hnutí, ke KSČ a stranické disciplíně. Šlo o období, kdy se zuţovala umělecká základna Devětsilu a dokonce se objevilo heslo „krize kritérií“ marxistické literární kritiky. V krizi se ocitly především dosavadní koncepce naší poválečné avantgardy a její estetické programy. Bedřich Václavek odpověděl na Urxovu recenzi sebekritikou O marxistickou estetiku21. V ní přijal všechny připomínky. Tuto sebekritiku zmiňuji v předešlé kapitole, tudíţ uţ ji nebudu dále rozebírat a v následujících odstavcích se budu věnovat především Urxovi. Eduard Urx nesouhlasil jiţ s předmluvou knihy Poezie v rozpacích, ve které Václavek hovořil o uměnovědě fundované sociologicky. Označení „sociologie“ vyvolávalo u Urxe pochybnosti, jelikoţ mu bylo známo, ţe metody sociologie byly v opozici k metodám historického materialismu. Urx říkal: „Bylo by možno nazvati historický materialismus „sociologií“ pouze tehdy, kdybychom vyloupli ze zákonů společenského vývoje jejich konkrétní historický obsah. A to uţ by bylo nedialektické, abstraktní, falešné“ (Urx 1962: 23). Dále se Václavek snaţil vysvětlovat jednotlivé etapy vývoje umění vzhledem ke stavu techniky v dané době. Na tuto snahu Urx nahlíţel jako na falešnou sociologickou metodologii, jelikoţ Václavek nezohledňoval politickou ekonomii a neviděl v technice také zhmotnění předcházející společenské práce. Neviděl tudíţ ani třídní boj. „O třídním boji a jeho formách, o tom, jak se zračí růst výrobních sil a s nimi souvisí třídní boj ve vědomí společenského člověka, jak zabarvuje psychologii bojujících tříd – o tom ani slova. A to je těţká chyba“ (tamtéţ: 25). Urx se domníval, ţe správný marxista by nevysvětloval myšlení takto sociologicky. To byla práce sociologa a ne literárního marxistického vědce. Václavek sledoval vývoj výrobních poměrů a jim odpovídající kulturu, ideologii, filozofii, umění atd. Překvapil názorem, ţe třídnost vědy se projevuje v jejím přivlastnění. Urx opět oponoval názorem, ţe věda byla produktem činnosti společenského člověka v třídní, kapitalistické společnosti. Byla tedy především třídní, její přivlastnění bylo sekundárním rysem třídnosti (viz tamtéţ: 27). Václavek, veden „sociologickou“ metodou, nezkoumal dialektické protiklady, v jejichţ boji se vyvíjela společnost a její kultura. „Čisté umění“ viděl strnule, Urx ho naopak vnímal jako pomíjivé. Václavek „čisté umění“ viděl jako bezzájmové a neuţitečné, podle něj „čisté umění“ „nepeče chleba“, a „je-li někdy větrnou korouhvičkou doby, je jisto, ţe nedělá vítr, jejţ ukazuje“. Urx s tímto tvrzením nesouhlasil a reagoval takto: „Ovšemţe nedělá vítr, který ukazuje, tento vítr má v základně společnosti své kořeny, lze však říci, ţe 20
Tato obsáhlá recenze byla ohlášená glosou v Rudém večerníku (15. 11. 1930). Poté vycházela v Tvorbě, 1930 (č. 49, č. 50, č. 51 až 52). 21 Tvorba 1931 (č. 7, č. 8).
21
tato základna zůstává prosta působení nadstavby, ţe by celá korouhev nadstavby nepůsobila na směr větru, který ukazuje?“ (Urx 1962: 33). Zvláště důleţitý je postřeh, ţe Václavek někdy prvky starého a nového kladl staticky vedle sebe a přehlíţel jejich střetávání, dialektický svár, přechod jednoho v druhý, v novou syntézu. „Václavkova kniha je výborným popudem k ujasnění marxistického názoru na umění a revoluční práce na tomto poli. Sama představuje u nás ojedinělý pokus o marxistické vyřešení první z těchto otázek. Proto jsem pokládal za nutno zabývati se jeho metodou, neboť bez správné metody poznávání a myšlení není ani správného revolučního jednání“ (tamtéţ: 40). I přes Urxův nesouhlas s některými Václavkovými aktuálními kulturními či politickými závěry, označil Urx Václavkovo dílo za ojedinělý pokus o ujasnění marxistického hlediska na umění a za váţný pokus o vybudování pevných objektivních kritérií pro posuzování současného dění v kultuře na základě materialistickém (viz Chvatík 1962: 106). Můţeme tvrdit, ţe Urx v této břitké analýze Václavkovy knihy načrtl dialektickou souvztaţnost umění se společenskou základnou a docenil společenské vědomí či třídní vztahy. V tom tkvěl jeho přínos marxistické literární vědě.
6 Přínos marxismu české literární vědě Hlavním cílem této kapitoly je zodpovězení otázky, zda byl marxismus pro literární vědu přínosem. Pro zodpovězení dané otázky budu vycházet z faktů, které jsem uvedla v předchozích kapitolách. Proto bych tyto fakta ráda zrekapitulovala. Ve své práci jsem se zabývala vědeckou prací Bedřicha Václavka, Kurta Konrada a Eduarda Urxe. Pro všechny zmíněné byla podmínkou pro kritickou a literárněvědnou práci stranická aktivita. Stranickostí byl dán určující princip marxistické kritiky. Všichni tři zmínění literární vědci chápali literaturu jako zbraň v zápasu o nový, lepší svět. Další činnost, která všechny tři vědce spojovala, byla soustavná publikace v levicových časopisech a ve stranickém tisku. Účast v denní politické stranické práci a soustavná kooperace se stranickým tiskem určovaly jejich orientaci v kulturních zápasech i jejich reakce na situaci v literatuře. Bedřich Václavek patřil k nejvzdělanějším marxistům u nás. Literární vědě se věnoval od svých gymnaziálních studií. Soustavně se zabýval literární teorií, literární kritikou, publicistikou a patřil mezi zakladatele marxistické estetiky. Jeho práce byla povaţována za hluboce analytickou a podléhala přísným principům vědecké práce. Všechny fakta zkoumal do hloubky. Usiloval o syntetické zachycení dějin literatury v marxistickém pojetí. To se mu částečně podařilo v jeho knize Česká literatura XX. století. Byl také schopným „kreslířem portrétů“ osobností literatury. V literatuře sympatizoval se socialistickým realismem. Bedřich Václavek si prošel sloţitým vývojem: „od formování proletářské literatury přes program levicové umělecké avantgardy aţ po úsilí o syntézu obou směrů, kterou se snaţil realizovat sdruţováním realistických a protifašistických spisovatelských sil ve skupině Blok ve druhé polovině třicátých let. V objasňování a analýze vztahů moderního umění a společnosti vykonal obrovský kus metodické práce“ (Vlašín 1979: 9). Kurt Konrad se kromě literární teorie a literární kritiky zabýval i historiografií a marxistickou estetikou. Byl povaţován za jednoho ze zakladatelů marxistické historiografie. Spolupracoval s Historickou skupinou. Díky této spolupráci se naučil správně nakládat s historickými prameny a materiály. Psal téţ články pro stranický tisk. Kurta Konrada 22
můţeme povaţovat také za jednoho z nejvzdělanějších marxistů. Perfektně ovládal cizí jazyky, a díky tomu měl přístup k originálním dílům klasiků marxismu-leninismu, jejichţ soustavnému studiu se dlouhodobě věnoval. Vynikal v marxistické literární kritice. Kriticky analyzoval mnoho významných děl soudobé literatury, ale i starší české literatury. Trojici marxistických literárních vědců doplňoval Eduard Urx. Urx byl společností vnímán jako pravý revolucionář. Aktivně se zapojoval do generačních diskuzí v českém, ale i ve slovenském prostředí. Urx byl známý zejména pro polemiku s Bedřichem Václavkem a pro odhalení nemarxistických zrádců skupiny DAV. Celý svůj ţivot zasvětil práci pro komunistickou stranu. Publikoval v mnoha stranických časopisech a novinách, psal zasvěcené kritiky literárních děl. Váţil si kvalitní proletářské literatury a snaţil se ji oddělit od té méně kvalitní, tzv. měšťácké. Načrtl souvislost mezi společenskou základnou a uměním. Také ukázal důleţitost třídních vztahů a kolektivního vědomí. Jedna ze stěţejních otázek, kterou jsem si při studiu marxistické literární vědy poloţila, byla otázka po přínosu a významu marxismu pro českou literární vědu. Byl literárněvědný marxismus pro naši literární vědu a literaturu nějakým způsobem uţitečný? Byl škůdcem pro vědeckou práci nebo byl přínos marxismu pozitivní? Proč se tolik osobností připojilo k marxistické ideologii, ale přitom se o jejich aktivitě v tomto směru téměř nehovoří? Je zřejmé, ţe vyhrocená politická angaţovanost byla pro marxismus na škodu. Marxistická ideologie se bohuţel dostala do nesprávných rukou a byla pouţita jako nástroj masového ovlivňování (zejména později v poválečném období). Základní myšlenky marxistické literární vědy měly potenciál stát se úspěšnými, i kdyţ dnes uţ mohou znít jako utopie. Je zřejmé, ţe tato teorie by beze změn nemohla fungovat, protoţe nic není černé nebo bílé. Ani v literární vědě. Bylo by vhodné, abychom marxistickou literární vědu stručně porovnali s ostatními směry literární vědy, které se projevovaly v českém prostředí ve stejném historickém období. Tato komparace nám můţe ukázat, v čem byl literárněvědný marxismus oproti jiným teoriím přínosný. Jako první se nám ke komparaci nabízí formalismus. Marxisté viděli zásadní problém formalismu ve formalistickém uznávání jediné funkce literárního díla. Tou byla estetická funkce. Formalisté nechápali její podmíněnost a zprostředkovanost pomocí realizace ostatních funkcí, např. referenční či apelativní (viz Vlašín 1983: 74). Marxisté také z počátku povaţovali estetickou funkci za nejdůleţitější funkci literárního díla, ale zároveň neupouštěli od funkcí ostatních. Pro marxisty byla důleţitá např. funkce poznávací. Díky této funkci mohl autor předat čtenářům své morální stanovisko a ideologii. Funkce poznávací, pokud byla do díla správně včleněna, pomáhala čtenářům utvářet si správný politický a světový názor. Později si Bedřich Václavek uvědomil, ţe izolování jednotlivých funkcí literárního díla není ničemu prospěšné. Chtěl dokázat, ţe všechny funkce literárního díla (např. sdělovací, noetická) jsou si rovnocenné. Dalším problémem formalistů byl hlavní důraz na formu literárního díla. Laicky řečeno, formalisté se zajímali o to, jak je dílo psáno, ne o čem je psáno. Marxisté kladli více důraz na obsah literárního díla, pomocí kterého předávali své názory čtenářům. Převelký zájem o formu a podceňování vůdčí úlohy obsahu díla jim připadal nepřirozený a deformující literární vědu. Dalším rozdílem mezi přístupem formalistů a marxistů byl okruh čtenářů, pro který byly jejich díla a vědecké práce určeny. Formalisté adresovali svá díla úzkému okruhu čtenářů, coţ marxisté shledávali jako chybný krok. Dle marxistické teorie formalisté znemoţnili, aby se dílo aktivně začlenilo do společnosti, a tím 23
úplně vytlačili komunikativní hodnotu literatury. Nedokázali vytvářet díla umělecky pravdivá, lidová, angaţovaná a historicky konkrétní (viz Vlašín 1983: 74). Marxisté se naopak snaţili vytvářet umění dostupné pro všechny osoby libovolného třídního postavení. Po formalismu bych ráda zmínila i na něj navazující strukturalismus. Stejně jako marxismus, vyuţíval i strukturalismus ve svých počátcích Leninovu teorii odrazu a princip materialistické dialektiky. Oba literárněvědné směry se snaţily zahrnovat metody exaktních a přírodních věd do oblasti společenských věd. V čem se metody marxismu a strukturalismu odlišovaly, jsem uţ načrtla v kapitole o Kurtu Konradovi. Stejně jako formalisté, i strukturalisté omezili estetické působení pouze na formu literárního díla a nepřipouštěli si jinou funkci literární díla, neţli funkci estetickou. Marxistická literární věda se svými názory na literaturu částečně přiblíţila filozofii pozitivismu. Podle pozitivistické teorie měla literatura slouţit k poznání společenských zákonů a k vytváření dokonalé společnosti. „Základních cílů národní pospolitosti mělo být dosaţeno reformami, ekonomickým povznesením země, vzdělaností, osvětou a výchovou všech občanů k úctě k práci a společenské solidaritě“ (tamtéţ: 231). Tyto cíle odpovídaly cílům marxismu. Odlišný od marxistického konceptu byl pozitivistický názor, který sděloval, ţe literárnímu dílu porozumíme pouze v kontextu s ţivotními událostmi autora díla. Marxismus, stejně jako pozitivismus, bral ohledy na autora díla, ale spíše ve smyslu jeho politické angaţovanosti. Zajímal se více o jeho třídní zařazení, neţ o jeho ţivotní zkušenosti. V porovnání literárněvědného marxismu s ostatními směry vidíme základní projevy marxistické literární vědy. Patří mezi ně dostupnost umění pro všechny bez třídních rozdílů, stranickost a politická angaţovanost, důraz na obsah díla, rovnoprávnost mezi funkcemi literárního díla a další. Nyní se pokusím zhodnotit, čím byl marxismus literární vědě přínosný, a čím by mohl být inspirací pro současnou literární vědu. Domnívám se, ţe jedním z nejdůleţitějších přínosů literárněvědného marxismu literární vědě bylo zpřístupnění literatury všem recipientům, bez ohledu na jejich společenské zařazení. Literární díla byla psána pravdivě (tím myslím realistické výjevy ve fabuli, nikoli politickou angaţovanost), a díky tomu vzrostl zájem společnosti o četbu literatury. Pro většinu recipientů bylo snazší přečíst si realistický román či sociální baladu, neţ přečíst si a interpretovat abstraktně vyznívající báseň. Díky přístupnosti literatury vzrostla vzdělanost i u prostých dělníků. Rozšířila se jejich pasivní slovní zásoba a dokázali se lépe vyjadřovat. Nevím, zda se v meziválečném období vytvářely průzkumy čtenářské obce, ale bylo by jistě zajímavé porovnat procento čtenářů tehdy a dnes. V současnosti se problémem čtenářství zabýval profesor Jiří Trávníček ve studiích Čteme? Obyvatelé České republiky a jejich vztah ke knize (2008) a Čtenáři a internauti (2010). V letech 2007 a 2010 provedl výzkum českých čtenářů. Z tohoto výzkumu vyplynulo, ţe do kategorie čtenář22 můţeme zařadit 79% obyvatel ČR. Výsledné procenta povaţuji určitě za optimistické. Co však lze udělat, aby do budoucna procento čtenářů vzrostlo? Mým návrhem je vydávat více děl přístupných i pro nenáročné čtenáře. Inspirovat se v socialistickém realismu a snaţit se zpřístupnit literaturu masám. Snaţit se o epizaci, lidovost a jako hlavní hrdiny obsadit obyčejné lidi bojující s aktuálními problémy. Zároveň by se autor měl snaţit o vybroušenou formu literárního díla. Je otázkou, zdali by to připoutalo větší pozornost čtenářů. 22
Jiří Trávníček definoval čtenáře jako osobu, která za rok přečte alespoň jednu knihu.
24
Trávníček ve svém výzkumu představil jako nejoblíbenějšího autora u českých čtenářů Michala Viewegha. Viewegh dosud píše nenáročné prózy o obyčejných lidech, kaţdodenních situacích a s humorem sobě vlastním. Je také jedním z mála českých autorů (moţná i jediným), který si na sebe vydělá jenom psaním románů. Domnívám se, ţe tento fakt ukazuje, ţe české čtenáře nejvíce zajímá především zábavné, nenáročné čtivo. Jako další uţitečnou tezi vnímám vědecký ateismus. Samozřejmě ne v tak vyhraněné formě, v jaké ji prezentovali komunisté. Při vědecké práci je vhodné na chvíli upustit od své víry, která by mohla odvádět vědcovu pozornost k vědecky neověřeným faktům, tedy přítomnosti nadpřirozených jevů. Jako příklad si můţeme uvést literární kritiku. Kritik nemůţe objektivně analyzovat literární dílo, pokud je nucen svou vírou brát v potaz existenci boha. V jeho interpretaci literárního díla se bude vţdy reflektovat náboţenské přesvědčení. Domnívám se, ţe interpretace díla se bude vţdy ubírat jedním směrem a kritik nebude schopen přijmout jiný náhled na dílo, neţ mu dovolí jeho víra. Nutno podotknout, ţe podobný problém nastal i u marxistické kritiky. Autoři byli zaslepení svou ideologií a nedokázali dílo interpretovat a analyzovat jinak, neţ jim strana dovolovala. Další z kladných projevů literárněvědného marxismu byly diskuze. Marxisté se k poznatkům v literární vědě dobírali pomocí polemik. Polemiky probíhaly podle následujícího schématu: nastala událost, která se dotkla i umění a kultury. Pan X napsal článek, ve kterém se danou situací zaobíral a publikoval ho. Pan Y obšírně reagoval na článek pana X, ocenil některé teze, ale zároveň označil některá tvrzení za nepravdivé. Pan X následně sebekriticky přehodnotil své teze v původním článku a dle výtek pana Y teze přezkoumal a sepsal nový článek. Následně se připojili pánové ABC se svými články a se svými tezemi. Dospělo se k návrhu řešení problému. Diskuze tedy můţeme povaţovat za potenciální moţnost řešení vybraných problémů. Je zřejmé, ţe v současnosti by nebyla moţná ţádná generační diskuze, jelikoţ nějaké uskupení, které bychom nazvali jako „soudobá generace“, pravděpodobně neexistuje. Pokud ale budeme uvaţovat o literárněvědné diskuzi bez povinnosti vazby k nějaké generaci či skupině, můţeme polemiku mezi odborníky vnímat jako vhodný pokus o řešení problémů. Jako příklad potenciálu diskuze v současné literární vědě bych uvedla Brněnský naratologický krouţek (BRNK). Brněnský naratologický krouţek je nezávislé občanské sdruţení odborníků, jehoţ cílem je popularizace na poli fikce a narativu. Členem BRNKu se můţe stát osoba, která se svým příspěvkem na téma teorie fikce a narativu vystoupí na veřejné přednášce sdruţení. Po přednášce následuje právě diskuze, do které se můţe teoreticky zapojit kdokoliv, vzhledem k tomu, ţe přednášky jsou přístupné i pro veřejnost. V řízené diskuzi se rozvíjí teze přednášejícího. Ten je nucen své poznatky obhájit nebo alespoň okomentovat. Přednášejícímu se dostane náhled na jeho teze z více perspektiv. Jak od jeho kolegů odborníků, tak teoreticky i od laické veřejnosti. Problém můţe být dle daných výtek více rozpracován, řešen a postupně i zpopularizován pro širší publikum. Tento systém diskuzí tedy vnímám jako velmi přínosný pro současnou literární vědu. Domnívám se, ţe mezi další přínos marxistické teorie patří důraz na lidskou práci a na studium. Pokud se pomocí literatury podaří inspirovat společnost k větší aktivitě, povede to k vyšší vzdělanosti a kultivovanosti lidstva. Jak napsal Karel Hynek Mácha jiţ několik desetiletí před vznikem marxismu: „Svět není prázdný, je pln člověka, jeho díla a úsilí, zmizela nicota, smrt není strašná, protoţe ţije dále v kolektivu on a jeho dílo i po smrti.“
25
7 Závěr Cílem této práce bylo popsat projevy literárněvědného marxismu v českém prostředí v období mezi dvěma světovými válkami. Ve své práci jsem se snaţila přiblíţit čtenáři historické pozadí pronikání literárněvědného marxismu do českého prostředí. Také jsem se pokusila představit čtenáři principy marxismu, které jsem popsala prostřednictvím literárněvědných prací vybraných českých literárních vědců. V neposlední řadě jsem chtěla poukázat na přínos marxismu literární vědě. Marxistická literární věda vznikala pod vlivem filozofických konceptů Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Tyto koncepty v sobě spojily zobecněné poznatky o historii, filozofii, přírodě i o ekonomii. V důsledku toho vznikla společenská věda, která zkoumala především společenské vztahy. Marxismus hledal zákonitosti vývoje těchto společenských vztahů. Koncept marxismu můţeme povaţovat za první, který vyloučil existenci nadpřirozených prvků a víry, a který zaloţil své poznání na skutečnosti a na lidské práci. O základních filozofických otázkách (vztah vědomí a bytí, problém hmoty, aj.) pojednávala marxistická věda zvaná dialektický materialismus, a s ním související učení o vývoji společnosti se nazýval historický materialismus. Poznatky z těchto věd, stejně jako práce klasiků marxismuleninismu, byly základním pilířem a inspirací pro vznik marxistické literární vědy. Mezi další faktory, které ovlivnily vznikající marxistickou literární vědu, patřily teorie poznání, teorie proletářského hnutí a Leninova teorie odrazu. Marxismus brzy pronikl i do českého prostředí a stal se nedílnou součástí české literární vědy. Zpočátku se u nás k marxismu hlásila spousta významných osobností literatury a literární vědy. Marxismus posléze ukázal i svou horší stránku. V důsledku bolševizace se s marxistickou ideologií rozloučilo několik významných osobností, mimo jiné Jaroslav Seifert a Josef Hora. Marxismus však i nadále ovlivňoval českou literární vědu a literaturu po několik desetiletí. Ve své práci jsem se pokusila obhájit tezi, ţe marxismus byl pro českou literární vědu přínosem. Na komparaci marxismu s ostatními soudobými směry literární vědy jsme si ukázali některé přínosné myšlenky marxistické literárněvědné koncepce. Tyto přínosné myšlenky jsem se snaţila pomocí svých tezí obhájit. Dospěla jsem k názoru, ţe mezi pozitivní projevy marxistické literární vědy patří především dostupnost literatury pro širokou veřejnost, dále vědecký ateismus, diskuze, pomocí které můţou literární vědci dospět k řešení problémů a v neposlední řadě důraz na lidskou práci a studium. Koncept marxistické literární vědy pro nás můţe být zdrojem poznání nových perspektiv a náhledů na literaturu. Musíme se však přenést přes negativní dopad ideologie, který způsobil politickou a kulturní krizi v československém společenství. Literárněvědný marxismus povaţuji za téma, kterému bychom do budoucna měli věnovat větší pozornost, a to v celé jeho šíři.
26
Použitá literatura AFANASJEV, Viktor Grigorjevič (a kol.) 1972 [1971] Základy vědeckého komunismu: Učební text pro střední stupeň stranického vzdělávání, přel. Miroslav Mervart (Praha: Svoboda) BURIÁNEK, František 1981 Česká literatura první poloviny XX. století (Praha: Československý spisovatel) DRUG, Štefan 1962 Edo Urx: Ţivot a dielo novinára a revolucionára (Bratislava: Osveta) DVOŘÁK, Jaromír 1978 Zdeněk Nejedlý a nová česká literatura (Praha: Československý spisovatel) HARNOVÁ, Miroslava 1964 Teoretická a kritická činnost Kurta Konrada. Diplomová práce na Filosofické fakultě Univerzity Jana Ev. Purkyně v Brně, ved. Oleg Sus (Brno: UJEP) CHVATÍK, Květoslav 1961 „Literární teoretik Kurt Konrad“, Literární noviny, č. 38, s. 3 1962 [1958] Bedřich Václavek a vývoj marxistické estetiky (Praha: ČSAV) JANOUŠEK, Jaromír 1956 Kurt Konrad: protifašistický bojovník, novinář a historik (Praha: Naše vojsko) KARPATSKÝ, Dušan 2008 [1982] Malý labyrint literatury (Praha: Albatros) Kolektiv autorů Encyklopedického institutu Československé akademie věd 1981 Ilustrovaný encyklopedický slovník: II. díl J – Při (Praha: Academia) KONRAD, Kurt 1963 Ztvárněte skutečnost (Praha: Československý spisovatel) 1980 O revoluční tradici české literatury (Praha: Československý spisovatel) KOPECKÝ, Milan 1989 „Vztah Kurta Konrada ke staré literatuře“ in Kurt Konrad. Spolutvůrce pokrokové kulturní politiky a literární kritika na Moravě v letech 1918–1938 (Brno: Státní vědecká knihovna: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně), s. 19–27 KVITOVÁ, Alena 1980 „Literárněkritická činnost Kurta Konrada“, Česká literatura, č. 5, s. 465–475
27
HOLUB, L. 1959 Základy marxismu-leninismu: učební pomůcka (Praha: Rudé právo, vydavatelství ústředního výboru KSČ) MITOSEKOVÁ, Zofia 2010 [1983] Teorie literatury: historický přehled, přel. Marie Havránková (Brno: HOST) NÜNNING, Ansgar (ed.) 2008 [1998] Lexikon teorie literatury a kultury: koncepce / osobnosti / základní pojmy, přel. Aleš Urválek, Zuzana Adamová (Brno: HOST) PEKÁREK, Václav 1958 „Nedoţité padesátiny KURTA KONRADA“, Literární noviny, č. 41, s. 1 1972 Bedřich Václavek. Marxistický kritik a estetik (Praha: Československý spisovatel) PUKLOVÁ, Eva 1987 „Bojoval aţ do konce“, Rudé právo, 19. 9. 1987, s. 8 RYBÁK, Josef 1952 „Na paměť soudruhů E. Urxe a V. Sinkuleho“, Rudé právo, 20. 4. 1952, s. 3 1953 „Bojovník za socialistický zítřek. Padesát let od narození soudruha Eduarda Urxe“, Rudé právo, 29. 1. 1953, s. 2 1970 „Vyprávění o Eduardu Urxovi“, Rudé právo, 14. 11. 1970, s. 5 STROHS, Slavomil 1962 Marxisticko-leninská filosofie v Československu mezi dvěma světovými válkami (Praha: ČSAV) ŠIMŮNEK, Jaroslav 1958 „Bojovník z první linie. K nedoţité padesátce Kurta Konrada“, Rudé právo, 15. 10. 1958, s. 2 ŠORBANOVÁ, Helena 1966 Bedřich Václavek – poetistický teoretik a kritik. Diplomová práce na Filosofické fakultě Univerzity Jan. Ev. Purkyně, ved. Oleg Sus (Brno: UJEP) TAUFER, Jiří 1957 O Bedřichu Václavkovi (Praha: Československý spisovatel) TRUHLÁŘ, Břetislav 1969 Urx, Jilemnický, Jašík. Tri portréty (Bratislava: Epocha)
28
URX, Eduard 1954 Za pravdu a mír (Praha: SNPL) 1962 V prvních řadách (Praha: Československý spisovatel) 1979 Umění a proletariát (Praha: Československý spisovatel) VÁCLAVEK, Bedřich 1924–25 „K internacionální řeči“, Pásmo, č. 4, s. 6 1929–30 „Historické místo románu a jeho nynější krise“, Rozpravy Aventina, č. 38, s. 480 1935 „O teorii literatury u nás“, Rozhledy po literatuře a umění, č. 3, s. 249 1961 Tvorba a společnost. K obecným otázkám tvorby (Praha: Československý spisovatel) 1962 Literární studie a podobizny (Praha: Československý spisovatel) 1974 [1935] Česká literatura XX. století (Praha: Československý spisovatel) VLAŠÍN, Štěpán 1970 Avantgarda známá i neznámá: svazek 3. (Praha: Svoboda) 1977 Slovník literární teorie (Praha: Československý spisovatel) 1979 Bedřich Václavek (Praha: Melantrich) 1983 [1977] Slovník literárních směrů a skupin (Praha: Panorama) 1984 [1977] Slovník literární teorie (Praha: Československý spisovatel) WARREN, Austin 1996 [1970] Teorie literatury, přel. Miloš Calda (Olomouc: Votobia)
29
30
