Profesionální kontrola Dílo: Howe, David. Social Workers and Their Practice in Welfare Bureaucracies. Aldershot-Vermont:Gower, 1986. ISBN 0-566-05091-9 Část: 8.k. Profesionální kontrola (Professional Control), s. 114-121 Obecně o knize: Dawid Howe je profesorem sociální práce na Univerzitě East Anglia, Norwich. Předmětem jeho výzkumných zájmů je zejména teorie a praxe sociální práce s rodinou, teorie vazby a problematika adopce. Autor knihy se zabývá praxí sociální práce z hlediska způsobů, jakými jsou organizováni terénní pracovníci a jejich práce v organizacích sociálních služeb. Hlavními východisky autora jsou jednak výsledky empirických výzkumů, které byly realizovány v 80. letech 20. století v rámci Úřadů sociálních služeb v Anglii1, a dále teoretické koncepty sociologie organizace, byrokracie a řízení. Pozornost je věnována povaze a fungování organizací sociálních služeb, formám kontroly, vlivům organizace na vztah sociálního pracovníka a klienta aj. Integrace empirických a teoretických údajů přináší inspirativní pohled na povahu sociální práce z širšího sociologického hlediska, ale zároveň i pocit znepokojení nad sílící byrokratizací organizace práce a pracovníků v sociálních službách. I přes prostorovou a časovou determinaci díla je autorovo pojetí problematiky výrazným obohacením aktuální diskuse o zkvalitnění systému sociálních služeb v ČR. Kniha je určena sociálním pracovníkům, studentům sociální práce a dalším odborníkům v sociální oblasti.
8. Profesionální kontrola (Professional Control), s. 114-121 Osmá kapitola se věnuje úloze profesionálů a profesionální kontrole na pozadí východisek sociologie práce a organizací, přičemž je zkoumána profesní praxe sociální práce. Autor nejprve obecně charakterizuje profesi. Profesionálové zaujímají výjimečné postavení v rámci jiných skupin ve společnosti, protože získali kontrolu nad zásadními oblastmi života (nejistotami) 1
a
tato
pozice
jim
umožňuje
uskutečňovat
profesní
praxi.
Výzkumy v 80. l. min. stol. v rámci Social services departments (= SSDs, Úřadů sociálních služeb), jež poskytují sociální služby dětem, seniorům, fyzicky a mentálně handicapovaným. Autor využívá jednak kvantitativní data o typech, počtu a řízení aktivit praxe sociální práce, a dále kvalitativní data o pocitech a zkušenostech sociálních pracovníků SSDs, přičemž oba typy výsledků jsou zpracovávány autorem na úrovni deskripce.
Podoba profese je určována nejen výjimečnými znalostmi a dovednostmi, ale i dalšími aspekty – touhou po moci, prosazením se na trhu, vlivy zájmů vládnoucích skupin atd. Klasické profese jsou zcela autonomními, samy si určují obsah profesní praxe i způsob její kontroly. Na druhé straně jejich pozice může přinášet jistá rizika např. distanci od klientů apod. Sociální práce dle autora nezaujímá pozici etablované profese, protože se jí nepodařilo přesvědčit veřejnost o svém výlučném postavení a nezískala tak kontrolu nad obsahem své praxe. Autor dále poodhaluje vztahy mezi profesí a aspekty moci. Profese je zvláštním typem kontroly, jenž reguluje profesionály i jejich produkty, a to pomocí nástrojů jako jsou např. standardy, profesní komora, licence apod. Podoby kontroly ve vztahu producenta (profesionála) a konzumenta (klienta) popisuje J. T. Johnson ve své typologii institucionální kontroly. V další části je pozornost věnována autonomii profesionálního jednání, jež je ilustrována na příkladech klasických profesí (medicíny, práva), u kterých se nachází vysoká míra kontroly nad nejistotami pracovního procesu a autonomie. Autor však připomíná, že i klasické profese neúprosně podléhají socio-ekonomicko-politickým vlivům. U semi-profesí (,tržně slabších,) je autonomie profese výrazně menší, existují potíže s vymezením obsahu své praxe a hrozí riziko definování obsahu své praxe někým jiným (zejména skupinou manažerů organizace). Ve shrnutí kapitoly autor akcentuje strukturální pojetí profese, jehož premisou je mechanismus dělby práce. Za podstatu profese považuje zejména schopnost formulovat obsah své praxe a prosazovat profesionální hodnoty bez politických tendencí. Osmá kapitola přináší zajímavý pohled na problematiku profese z širšího společenského hlediska. Na profese nelze nahlížet jen jako na skupiny pracovníků vykazující charakteristické rysy, ale je nutno přihlédnout ke společensko-politickému kontextu. Text tak přispívá k lepšímu porozumění procesu profesionalizace, jež se v současné době jistě dotýká i sociální práce v ČR.
Hughes poukazuje na to, že profesionálové „prohlašují, že znají lépe nežli jiní podstatu určitých záležitostí a vědí lépe nežli jejich klienti, co je sužuje či jejich záležitosti. Toto je základ profesionální ideje a profesionálního tvrzení.“ (Hughes 1971, str. 375). Souhrnně profesionálové „si troufají říkat společnosti, co je dobré a správné pro jednotlivce a pro společnost obecně v jistém aspektu života. Vskutku předkládají vlastní termíny, v nichž lidé mohou o tomto aspektu přemýšlet.“ (Hughes 1958, str. 79). Hughes popisuje profesionály jako vlastní licenci k uskutečňování jejich typů praxe v zásadních oblastech, ve výměně za peníze, zboží a služby. Kromě toho úspěšnější profesionálové také požadují mandát
k definování toho, co je řádným postojem s respektem k záležitostem, týkajících se jejich práce, a tak limitují práva pro druhé, komentovat a jednat v jejich profesionálním poli působnosti (Hughes 1971, str. 287). Nicméně rozdílné „profesní“ skupiny se liší ve schopnosti získat ostatní, aby viděli věci jejich způsobem. Johnson dal analyzováním profesí hlavní místo, jež prosazoval argumentem, že funkcionalistické vysvětlení „je zkreslením reality, protože přehlíží historický výklad, jenž udává, že každá daná odměnová struktura je výsledkem arogance skupin, s mocí zabezpečit své práva a vytvořit svůj systém legitimace“ (Johnson 1972, 287). Podobně Rueschmeyer (1964, 1973) ve zkoumání legální profese též nabízel prvotní příklad, jež odmítal profesní nezištnost. Celá společnost uzákoňuje svá pravidla sociálního života a užívá sankce pro ujištění, že jsou následovány. Experti se poté stávají nezbytnými; znají a používají tato pravidla. Od té doby, co jsou pravidla rozhodující pro operace celé společnosti, povolání, jež se specializuje na legální pravidla, zastává centrální a mocnou pozici v komunitním životě. Reuschmeyer poznamenává, že právo nemá vědní teoretickou soustavu, ale je založeno na technickém dodávání normativních přístupů, výkladů a informací. Normy a centrální hodnoty nejsou rovnoměrně drženy všemi členy společnosti a také nejsou úměrně závažné pro všechny. Obdobně ve vykonávání práva jsou některé zájmy podrobovány více protekčně než jiné. Protože podstata právnické úlohy je stát se expertem, kde je to zákonně možné, a protože pravidla jsou stanovena nejmocnějšími, právníci, v zastávání zájmů mocných, jsou odměněni svobodou, mandátem a virtuálním monopolem fungovat ve vysoce činné, centrální a lukrativní oblasti sociálního života. V marxistických analýzách nejsou centrální hodnoty a zavedené hodnoty ničím více, nežli převládajícími hodnotami a převládajícími normami společensky mocných lidí. Ti, již podporují normy a podřizují se jim, jsou odměňováni, zatímco delikventi jsou trestáni. To znamená, že osoba, jež bude nejvíce protekčně ve společnosti umístěná je osobou, jež nejlépe uspěla v adaptování se na převládající normy. Je to tak, že společnost odměňuje přizpůsobivost, jež ji udržuje. Úspěch etablovaných profesí je založen na jejich schopnosti získat a rozšířit kontrolu nad klíčovými oblastmi každodenního života, jež se staly rozhodujícími v udržování sociální struktury, speciálně pokud takové nejistoty a neregulérnosti samy sebe nevedou k pochopitelnému a rutinnímu postupu. Když profese dokáže utvářet schopnosti a odborné znalosti, u nichž není možné, skrze jejich charakter a právo pro jiné se angažovat, bez toho, aniž by se samy staly příslušníky profese a tyto schopnosti nejsou běžně dostupné laické veřejnosti, profese může samu sebe distancovat od svých klientů. Intervence nezasvěcených
není snadno přístupná, ponechávající profesi pod primární kontrolou své vlastní praxe. Profese jsou viděny jako forma nadvlády technologie (Illich 1977). Porozumění profesím pouze v termínech jejich sebe-prohlašujících atributů selhává v přihlédnutí k historickým podmínkám, v nichž skupiny specialistů usilují o zřízení výhradního práva nad specifickými úlohami během rozdělení práce (viz. Johnson 1973). Tento příběh není předurčený k tomu, aby zůstal jednoduchým, díky již jednou získané profesní moci, se profese samy o sobě staly silou, s níž se musí počítat. Johnson v jeho pozdním díle pokračuje v obhajování, že formování moderního západního statku je úzce spjat s rozvojem profesí (Johnson 1982). První profesní pozorovatelé zaměnili vzezření s podstatou. Toto zmýlilo mnoho teoretiků pseudo-profesí jako sociální práce (Flexner 1915; Greenwood 1965; Toren 1972). Horlivost, s níž se aspirující profese snažily získat výstroj profesionalismu, byla brzy následována jejich neúspěchem podobat se a stát se jako skutečná věc. Nerozpoznaly více politicky robustní charakter etablovaných profesí, zvláště pak, jak souvisí se sociálními a politickými strukturami společnosti samotné.
Profese a moc Je zde mnoho lidí, již věří, že mají nejlepší odpovědi na to, co trápí jednotlivce a společnost, ale jen několik málo se probojuje a získá si většinu z nás k vidění věcí jejich způsobem. Profese, říká Illich (1977, str. 16), nepředurčuje pouze to, jak by měla být práce udělána a kým (= producenty), ale také rozhodují, jaké služby by měly produkovat a pro koho (= konzumenty). Johnson (1972) byl jedním z prvních, jenž zkoumal vztah mezi producenty a konzumenty, profesionály a klienty, zvláště v těch povoláních, jež se staly známými jako profese. Cítil, že povaha nabízené služby mocenské vztahy, jež existují mezi producentem a konzumentem, by stanovily, zda byla nejistota omezená obětováním buďto producenta či konzumenta. Toto by postupně vedlo k více či méně mocenskému a autonomnímu vzrůstu profese. Profesionálové, jež mohou zvýšit jejich sociální distanci od klienta, protože jejich schopnost je zvláště ceněna, ale není lehce srozumitelná, aby mohla zvýšit jejich autonomii a kontrolu nad jejich vlastní praxí. Například lékařství se potýká se zvláště akutními problémy nejistoty, kde klientovo či konzumentovo mínění je bezmocné a hledání kvalifikované pomoci nezbytně vyvolává proniknutí do intimních a zranitelných oblastí konzumentovy identity. „Bezmocnost“
konzumenta
v situacích
jako
jsou
tyto,
zvyšuje
nejistotu.
Relativní „slabost“ pacienta v tomto vztahu, dává moc profesionálovi a nejistota je vyřešena ve způsobu profesionálova výběru a prospěchu. Na druhé straně sociální práce nepřesvědčila svou veřejnost, že vlastní schopnosti, jež jsou buďto vysoce ceněné či obtížně srozumitelné. Konzumenti, včetně klientů, soudů, veřejnosti státu, cítí jistou dávku důvěrnosti a znalosti vůči věcem, s nimiž se sociální pracovníci potýkají a tak se cítí schopni převzít dominantnější pozici ve vtahu producent-konzument. Protože sociální práce vychází z odezvy na problémy každodenního života, její kvalifikace spočívá v dosahování úplného a citlivého porozumění běžných záležitostí. Zádrhelem pro sociální pracovníky je, že když technická báze a síla tkví ve slovní zásobě, jež zní každému důvěrně, bude mít potíže s uplatňováním monopolu schopnosti či jen s přibližně výlučnou jurisdikcí2 nad svým pracovním prostředím. Pro diváky se nejeví praxe sociálních pracovníků výrazně odlišná od běžného sociálního styku (Nokes 1967, str. x). Profese, zdá se, neovládá mnoho ze způsobu esoterické technologie. Pro laickou veřejnost, včetně politiků a zákonodárců, je zde neochota pro „rozpoznání potřeby speciální kompetence v oblasti, v níž je každý expertem (Wilensky 1962). Není zde velká ochota či zjevná potřeba předat profesní kontrolu sociálním pracovníkům, a protože nejsou sociální pracovníci vnímáni, že drží buďto ojedinělé či podstatné schopnosti, převaha moci zůstává na komunitě. Tudíž Wilding (1982, str. 9) se ptá: „Jak získá profesní skupina privilegovanou pozici ve společnosti?“ nebo „Proč stát uděluje řadu privilegií a akceptuje ztrátu moci specifickou profesní skupinou?“. Zajisté je v tomto zahrnuta kvalifikovanost, ale též „jiné faktory – moc skupiny, slučitelnost jejich zájmů se zájmy mocných skupin společnosti, míra podpory, jež má skupina od veřejného mínění“. Profesionalismus dle Johnsona (1972, str. 45), nyní může být definován „jako zvláštní typ profesní kontroly, spíše než vyjádření základní podstaty jednotlivých profesí. Profese potom není povoláním, ale znamená kontrolování povolání“. Profesi „bylo dáno právo kontrolovat svou vlastní práci“ Freidson (1970, str. 71). A pro Larsona (1977 a 1979) profesionalizace rovná se „projekt“ k získání tržní kontroly nad obojím jak nad produktem, tak nad profesionálem samotným. Profesionalizace je procesem, kterým producenti speciálních služeb usilují „o zřízení a kontrolu trhu pro svou kvalifikaci“ (Larson 1977, str. xvi). Wilding (1982, str. 6) říká, že profesionálové především chtějí autonomii a kontrolu jejich vlastních termínů práce. „Za tímto účelem jsou orientovány požadavky vyloučení laiků, kontroly vstupu a licencování členů… Předpokládané charakteristiky profesí – služební etický kodex, délka výcviku atd., pak mohou být všechny považovány za propojené v řetězci 2
Tj. výkon soudní pravomoci.
polemik nasměrované za tímto účelem, spíše než jako vnitřně spjaté a nezcizitelné charakteristiky práce jednotlivých povolání – stručně řečeno jako pokusy o odůvodnění moci a privilegia“ (Wilding 1982, str. 6).
Johnsonova typologie V roce 1972 popsal Johnson tři typy institucionální kontroly, které viděl jako vyřešení tezí, jež existují ve vztahu producent-konzument: 1. Kolega či kolegiální kontrola, v níž producent dominuje ve vztahu ke klientovi. Toto je profesionalismus tradičně spojovaný s právem a lékařstvím. Zde producent definuje potřeby konzumenta a způsob, jímž jsou tyto potřeby dodávány. Základem moci profesí je tvorba politiky a správa, jež je přijmutím jejich práv na definování potřeb a problémů, stejně jako odpovědí a zdrojů. Požadavek na dovednosti profesionála, spojený s rozličnými poradami, základními a neřízenými zájmy, dovoluje profesi ustanovit autoritativní kontrolu nad svými vlastními pracovníky. 2. Klientova kontrola, v níž konzument má tu moc vymezovat své vlastní potřeby a způsob, jakým se s nimi bude setkávat. Ve skutečnosti konzument ustanoví formu ochrany, „udržující“ profesionála a jeho schopnosti výhradně pro svůj vlastní užitek. Aristokratičtí mecenáši v tomto případě podvolovali umělce, architekty a doktory. Dnes účetní, pracující pro korporační organizace, mají své aktivity, celkem vzato, vymezené svým zaměstnavatelem. 3. Kontrola třetí strany, v níž jednotlivec či korporace zprostředkovává vztah mezi profesionálem a klientem. Třetí strana definuje obojí, jak potřeby, tak způsob setkávání se s nimi. Státní mediace je asi nejrozšířenější orgánem tohoto typu kontroly. Kupříkladu aktivity sociálního státu určují, kdo bude viděn jako klient a nastiňují, jaké druhy reakcí mohou být očekávány. Sociální pracovníci pravidelně nacházejí sami sebe, jak fungují v předem vymezeném kontextu, ale též stále více profesionálů z jiných profesí, zakouší podobná omezení ve své praxi, protože stát zvyšuje svou zodpovědnost a rozhodující slovo v poskytovaných službách. Larson (1074, str. 181, 182) také poznamenává, že sociální pracovníci mají garantované své klienty a požadavky na jejich služby, zvláště pak přelom století svědčil o posunu dobrovolnické sociální práce k „formě městské sociální kontroly, založené na formalizovaných metodách“.
Vymezení problémů a reakcí Nejistota poté může být řešena jakýmkoliv způsobem. Způsob jejího řešení je stejně důležitý jako fakt, že může být řešena. Radikální přerozdělování bohatství, může být způsobem, jak zlepšit zdraví starých lidí z pracující třídy či společenské jednání chudých, ale každé povolání, jež hlásá toto jako odpověď, je náchylné ke ztrátě nejen své vážnosti, hodnoty a důvěry, ale též ke ztrátě schopnosti kontrolovat vlastní záležitosti. Povolání s vysoce výběrovými rolemi získávají privilegia, protože jejich aktivity jasně potvrzují a podporují to, co je oceňováno organizací a společností. Perrow (1972, str. 69) to hodnotí ještě ostřeji: „Čím menší odbornost, tím přímočařejší dozor a více obtěžující kontrolování. Takže nejlepší možností ze všech, ačkoli to nebude zdarma, je najmutí profesionálů, jejich začlenění k ostatním a poté už není zapotřebí kontroly, byť jen nenápadné. Profesionál, „primadona“ organizační teorie, je vlastně „ultimativním eunuchem“ - způsobilým dělat v tomto „harému“ dobře vše, kromě toho, co by dělat neměl, což je v tomto případě „pachtění se“ za cíly organizace nebo předpoklady, jež vymezují k jakému účelu bude využívat svých profesionálních schopností.“ Mnozí radikální kritici medicíny, ji například vidí v její podobě a praxi úzce spjatou s ekonomickým zřízením, jež spočívá na nerovnosti. Mezi omezující charakteristiky, jež souvisejí s potřebou vymezenou profesionály, patří dle McKnighta (1977) umisťování určitého vnímaného nedostatku do klienta. „Zatímco nejmoderněji uvažující profesionálové budou souhlasit s tím, že se jednotlivé problémy rozvíjí v socio-ekonomicko-politickém kontextu… Jelikož jsou nápravné nástroje a techniky obvykle omezeny osobitou interakcí, výklad potřeby se též stává osobitým. Nástroj vymezuje problém, spíše než aby problém vymezoval nástroj“ (McKnight 1977, str. 79). Medicíně byly uděleny monopoly oficiálním definování nemoci a zdraví. V rozvíjející se praxi, znalost a postoj k lidem a jejich tělům, medicína vybudovala a zmonopolizovala rozsáhlé oblasti nejistoty. Výsledkem je, že medicína dosáhla mocné kontroly nad svými vlastními aktivitami těch ostatních (Alford 1975; Ham 1982).
Právu se též podařilo spojit samo sebe s převažujícími standardy, ale na povrchu se jeví jinak než medicína. Právníkova znalost není vědecká ani se nezajímá o předvídání
či vysvětlování událostí na základech přirozeného práva. Spíše se týká soustavy sociálních norem a pravidly jejich použití. Svou skutečnou praxí právník upevňuje existující sociální řád. Jeho praxe je „normativní“ a proto tedy obsahuje objemný základ indeterminismu 3, jež byl přes staletí ponechán pod kontrolou legální profese. Jak Rueschmeyer (1973, str. 16) říká, kompetentní právník potřebuje obojí - jak znalost práva, tak porozumění sociálnímu kontextu, jež jej činí schopným „vymezit situace“. Právníci rozšiřují jazyk práva. „Právníci donucují, aby zkušenosti a životní situace jejich klientů odpovídaly jejich definicím. Právníci jsou zodpovědní za individualizaci a depolitizaci záležitostí. Toto je nevyhnutelné, pokud záležitost má být uspořádána v termínech zákonného diskurzu“ (Cain 1979, str. 109). Profese vytváří ideologie mimo své poznávací a normativní zdroje, jež jim umožňuje „vytvářet jednotlivé oblasti sociální reality“ (Larson 1977, str. xiii). V tomto smyslu „jsou všichni profesionálové duchovními; vykládají mystéria, jež ovlivňují život těch, jež jim nerozumí“ (Sennet, citovaný Larsonem 1977, str. 31). Ale povolání, jejíchž „profesionální projekt“ jim nedal silnou „tržní kontrolu“, setrvávají relativně slabé ve své schopnosti vymezit perspektivu a obsah své vlastní praxe. Jejich výklad „životních mystérií“ měl menší hodnotu než výklad druhých. Ostatní profesní skupiny, jako třeba organizační manažeři, skutečně mohou prosazovat svůj náhled na situaci v přímé konkurenci jiných. Jejich úspěch nejenže kříží
profesionální strategie,
ale též oslabuje schopnost
pseudo-profesí odolávat
manažérskému úsilí „rozložit“ profesionální úkoly do více rutinních, méně odborných úkolů. V tomto směru mohou být profesionální projekty utlumující a skličující.
Shrnutí Současná tvorba, zaměřující se na profese, vidí profesní sílu jako založenou na mocenských zdrojích, jež různé skupiny odvozují od pozice v dělbě práce (Rueschmeyer 1983, str. 4), kdy úspěšný profesionální projekt přináší kontrolu nad řadou důležitých oblastí včetně praxe. Nejsilnější profese jsou schopny definovat obojí - jak povahu problémů, s nimiž se setkávají, tak typ domnělé nejvíce patřičné odezvy. Několik málo profesí se zastavilo právě u kontrolování obsahu své práce. Profesionální skupiny pokračují v usilování o kontrolu nad organizací práce. Hledají kontrolu nad umístěním zdroje. Profesionálové mohou určit způsob, jímž jejich služby fungují, zvláště v termínech toho - kde jsou zdroje soustředěny, a kteří „konzumenti“, a jaké „profesionální dovednosti“ obdrží podporu zdrojů. Profesionálové si jednoduše nepřivlastňují politické 3
Indeterminismus – názor odmítající vždy platnou příčinnost.
rozhodování; ale vytvářejí aktuální termíny, v nichž (Wilding 1982).
politika a plány mají být chápány
