prof. MUDr. Ivan Dylevský, DrSc. SPECIÁLNÍ KINEZIOLOGIE

��

��

��

��

��

��

prof. MUDr. Ivan Dylevský, DrSc. SPECIÁLNÍ KINEZIOLOGIE Recenze: Prof. MUDr. Miroslav Kučera, DrSc. Prof. MUDr. Leoš Navrátil, CSc.

© Grada Publishing, a.s., 2009 Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 3542. publikaci Odpovědná redaktorka Mgr. Jitka Straková Sazba a zlom Václav Juda Perokresby Jana Nejtková Fotografie a grafy z archivu autora Počet stran 184 1. vydání, Praha 2009 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod

Názvy produktů, firem apod. použité v této knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků, což není zvláštním způsobem vyznačeno. Postupy a příklady v knize, rovněž tak informace o lécích, jejich formách, dávkování a aplikaci jsou sestaveny s nejlepším vědomím autorů. Z jejich praktického uplatnění ale nevyplývají pro autory ani pro nakladatelství žádné právní důsledky. Všechna práva vyhrazena. Tato kniha ani její část nesmějí být žádným způsobem reprodukovány, ukládány či rozšiřovány bez písemného souhlasu nakladatelství.

(tištěná verze) ISBN 978-80-247-1648-0 (elektronická verze ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-6768-0 © Grada Publishing, a.s. 2011

Obsah

Úvod aneb Creative reading .................................. 1 1.1

1.2

1.3

2 2.1

2.2

3 3.1 3.2 3.3 3.4 3.5

Obecné principy funkční neuroanatomie .... Evoluční principy vzniku nervového řízení .... 1.1.1 Difuzní nervová soustava ...................... 1.1.2 Gangliová a trubicovitá nervová soustava ................................... Informace, komunikační model, neurony a glie ................................................................ 1.2.1 Informace a komunikační model ........... 1.2.2 Neurony ................................................. 1.2.3 Glie ........................................................ Konektivita centrálního nervového systému ............................................................ 1.3.1 Synaptický přenos informací ................ 1.3.2 Extrasynaptický přenos informací ........

7

3.6

Motorické struktury kůry mozku ................... 3.6.1 Stavba a zapojení motorické kůry ......... 3.6.2 Primární motorická oblast ..................... 3.6.3 Premotorická oblast .............................. 3.6.4 Extrakortikospinální motorický systém .................................................... 3.6.5 Doplňkové motorické oblasti ................

54 55 57 58

4 4.1 4.2 4.3

Řídící systémy motoriky ............................... Archemotorika – třetí motorický systém ......... Paleomotorika – mediální motorický systém .. Neomotorika – laterální motorický systém .....

63 63 65 66

5 5.1

Axiální systém ................................................ Pohybový segment ......................................... 5.1.1 Nosné komponenty segmentu ............... 5.1.2 Fixační komponenty segmentu ............. 5.1.3 Hydrodynamické komponenty segmentu ............................................... 5.1.4 Kinetické komponenty segmentu .......... 5.1.5 Kinematické komponenty segmentu ..... 5.1.6 Základní kinematická analýza axiálního systému .................................. Sektory axiálního systému .............................. 5.2.1 Sektory axiálního systému – základní pojmy .................................. 5.2.2 Sektory axiálního systému – funkční význam .................................. 5.2.3 Zakřivení páteře .................................... 5.2.4 Stabilita osového systému ..................... Kinematika hrudníku a břišní stěny................. 5.3.1 Kinetika žeber ........................................ 5.3.2 Kinematika dýchání ............................... 5.3.3 Kinematika hrudních sektorů ................ 5.3.4 Kinematika břišní stěny ........................

69 70 70 76

9 10 10 11 12 12 14 18 19 20 22

Základy neurochemie .................................... Neurotransmitery a neuromodulátory ............. 2.1.1 Monoaminy............................................ 2.1.2 Aminokyseliny....................................... 2.1.3 Neuropeptidy ......................................... 2.1.4 Plynné mediátory ................................... Základní neurochemické systémy ................... 2.2.1 Noradrenergní systém ............................ 2.2.2 Dopaminergní systém ............................ 2.2.3 Serotoninergní systém ........................... 2.2.4 Acetylcholinergní systém .....................

25 27 27 31 32 33 34 35 36 37 38

Základy neuroanatomie motoriky ............... Motorické struktury míchy ............................. 3.1.1 Stavba míchy ........................................ 3.1.2 Funkce míchy ....................................... Motorické struktury kmene ............................ 3.2.1 Stavba kmene ........................................ 3.2.2 Motorická jádra hlavových nervů ......... Motorické struktury mozečku ........................ 3.3.1 Stavba mozečku .................................... 3.3.2 Funkční členění mozečku ...................... Motorické struktury talamu ............................ 3.4.1 Stavba talamu ....................................... 3.4.2 Motorická jádra talamu ......................... Motorické struktury bazálních ganglií . ........... 3.5.1 Stavba bazálních ganglií ........................ 3.5.2 Funkce bazálních ganglií ....................... 3.5.3 Poruchy funkce bazálních ganglií .........

39 40 40 41 43 43 45 47 47 50 51 51 52 52 52 53 54

5.2

5.3

6 6.1

6.2

Kineziologie horní končetiny ....................... Kinetika a kinematika pletence horní končetiny ............................................... 6.1.1 Pasivní komponenty pletence ................ 6.1.2 Aktivní komponenty pletence ............... 6.1.3 Kinematika lopatky................................ Kinetika a kinematika paže a předloktí ........... 6.2.1 Kostra paže ............................................ 6.2.2 Articulatio humeri ................................. 6.2.3 Kinetika a kinematika ramenního kloubu ..................................

60 60

79 81 84 87 88 88 89 90 90 91 92 92 95 96 99 100 101 103 105 106 106 107 108

6.3

7 7.1

6.2.4 Kostra předloktí ..................................... 6.2.5 Articulatio cubiti .................................... 6.2.6 Kinetika a kinematika loketního kloubu .................................................... Kinetika a kinematika ruky ............................. 6.3.1 Kostra ruky ............................................ 6.3.2 Klouby ruky ........................................... 6.3.3 Kinetika a kinematika kloubů ruky ........................................................ 6.3.4 Koordinační systém prstů ..................... Kineziologie pánve a dolní končetiny ......... Kinetika a kinematika pletence dolní končetiny ................................................ 7.1.1 Pasivní komponenty pletence ................ 7.1.2 Aktivní komponenty pletence ...............

112 113 115 119 119 120 122 129 131 132 132 135

7.2

Kinetika a kinematika stehna a bérce ............. 7.2.1 Kostra stehna ......................................... 7.2.2 Articulatio coxae ................................... 7.2.3 Kinetika a kinematika kyčelního kloubu ................................... 7.2.4 Kostra bérce ........................................... 7.2.5 Articulatio genus ................................... 7.2.6 Kinetika a kinematika kolenního kloubu ................................... 7.3 Kinetika a kinematika nohy ............................. 7.3.1 Kostra nohy ........................................... 7.3.2 Klouby nohy .......................................... 7.3.3 Kinetika a kinematika kloubů nohy ....... 7.3.4 Nožní klenba ......................................... Základní literatura.................................................. Rejstřík.....................................................................

137 137 138 140 146 148 150 153 153 156 159 165 167 171

Úvod aneb Creative reading

Ročně prý přibývají dva exobity informací (exobit, také exit – Ei = 1018 bitů). Má ještě cenu číst? Existuje rozsáhlý koncept tzv. creative reading. Primárním cílem tvůrčího čtení není pouhé získávání informací, ale především zjištění záměru autora a práce s jeho záměrem. Výběr a zpracování informací je v exobitovém světě vždy marná a nutně neúplná činnost. Je proto vhodné ponechat tuto sisyfovskou práci na autorovi. Příjemci – čtenáři nebo studentovi – má být určen autorský záměr, tj. způsob myšlení, výběr informací a jejich třídění. Případnému čtenáři těchto řádků přenechávám na laskavém zvážení, kolik našich učebnic, monografií a nejrozmanitějších textů tyto zásady naplňuje. Čtení a psaní jsou asi poslední tvůrčí činnosti, které nám ještě zbývají. V době, kdy množství informací vytváří mlhu, ve které se nedá nic podstatného najít, by se asi mělo začít s výukou kreativního čtení a nácvikem schopnosti rychle rozpoznat záměr (nebo jeho absenci) ve čteném textu a co nejrychleji tak rozptylovat kouř faktoidů, který nás dusí.

Je zde ale ještě další problém. Autor každého textu v něm zároveň kóduje nebo nekóduje svého budoucího čtenáře. Pokud to neudělá nebo není schopen to udělat (text je např. banální, nepřehledný, nesrozumitelný, nepřínosný atd.), zmizí autorský nezáměr v černé informační díře. Většina odborných textů (97 %) není nikdy čtena. Možná, že tato tristní zjištění nejsou jen důsledkem nezvladatelného množství informací, neinformací a dezinformací, ale snad má na této situaci podíl i nedostatečně nebo špatně formulovaný autorský záměr a z něj vycházející model čtenáře. Problém není pouze v tom, že vycházejí knihy a časopisy, které nikdo nečte. Lidské společenství, lidské komunity, včetně těch odborných (profesních), formuje jazyková (textová) komunikace. Jedině tehdy, když budou lidé schopni vybírat z nekonečného množství informací autorské záměry a pracovat s nimi a jen s nimi, vznikne globální společnost. Jinak se nevytvoří nebo se rozpadne. Přeji čtenářům Speciální kineziologie, aby autorský záměr v dalším textu nalezli a uvědomili si i jeho kontinuitu s Obecnou kineziologií.

1

Obecné principy funkční neuroanatomie Evoluční principy vzniku nervového řízení Informace, komunikační model, neurony a glie Konektivita centrálního nervového systému

„Soudím, že pánbůh, tvoříce člověka, silně přecenil svoje možnosti.“ (O. Wilde, 1856–1900)

1

SYNOPSE Ludwig von Bartalanfy – uzavřený a otevřený systém: • uzavřený systém – nemá vazby s okolím • otevřený systém – vytváří vazby s okolím Informace = míra uspořádanosti, synapse = informační rozhraní, přenos informací – synaptický nebo extrasynaptický Vstup → transformace → výstup Neuron = polarizace + diskontinuita Neuronální teorie (doktrína): dynamická integrace neuronů a glie Klíčová slova: informace, systém, excitabilita, konduktivita, neuroblast, neuron, synapse, informace, synaptogeneze, glie, jádra, nervové dráhy, kvantový mozek

Účelová definice systému říká, že systém je soubor (soustava) souvisejících prvků uspořádaných do účelného celku, tj. takového celku, který vykazuje určité vlastnosti nebo chování. Kritériem účelnosti systému je jeho schopnost optimalizovat tok informací, materiálu a energie. Strukturu systému tvoří jednotlivé stavební prvky, části systému, které mají nebo nemají vazbu na okolí systému. Nemá-li systém vazby, jde o uzavřený systém; systém s funkčními vazbami je otevřený systém. Souboru systémových vazeb říkáme vstup(y). Živé systémy jsou otevřené a jejich existence je závislá na sekvenci tří procesů: vstupu → transformaci → výstupu. REPETITORIUM – LUDWIG VON BARTALANFY Rakouský teoretický biolog Ludwig von Bartalanfy je považován za zakladatele obecné systémové teorie v biologii (Das biologische Weltbild, 1949; General System Theory, 1968) (obr. 1.1). Bartalanfy se kriticky

postavil proti dobovému chápání zoologických a botanických soustav a k pojetí tzv. morfogenetických systémů. Po roce 1949, kdy působil ve Spojených státech a v Kanadě, dokonale pochopil interdisciplinární a univerzalistické myšlenkové proudy amerických univerzit a aplikoval je ve vývojové biologii, sociologii, psychologii, dynamické Obr. 1.1 Ludwig von morfologii, auxologii a cyto- Bartalanfy (1901 až genetice nádorového růstu. 1977) Základní myšlenkové koncepty Bartalanfyho přístupu jsou geniálně jednoduché. Bartalanfy si uvědomil, že klasické modely, které jsou celá staletí předmětem biologického i společenského zkoumání (od sluneční soustavy, přes buněčné organely,

10

Speciální kineziologie až po srovnávací lingvistiku), jsou pojímány jako uzavřené systémy a vše, co je ovlivňuje, je jakoby a priori zahrnuto ve studovaném modelu. Znamená to, že celý časoprostor modelu je ignorován a pozorovatel vychází z chybného předpokladu subjektivní znalosti všech faktorů působících na jím studovaný systém. Bartalanfy vytvořil koncept otevřeného systému, to je systému, jehož vstupy ovlivňují strukturu systému a výstupy působí na jeho okolí.

Systémový přístup je účelový postup myšlení nebo způsob řešení a interpretace problémů, přičemž zkoumané jevy jsou chápány celistvě (komplexně), tzn. v jejich vnitřních i vnějších souvislostech – vztazích. Systémový přístup umožňuje postihnout a spojit rozdílnou problematiku speciálních vědních oborů v jejich obecné strukturovanosti a úplnosti. Představuje tak univerzální pořádací přístup. Podle všeobecné teorie systémů prochází naše poznání třemi fázemi: v první etapě se zkoumá organizovaná jednoduchost systému, v druhé etapě neorganizovaná složitost systému a ve třetí etapě organizovaná složitost systému. Pokusíme se minimalizovat přístup první etapy – analýzu nervové soustavy metodami makroskopické a mikroskopické neuroanatomie, i když je základní, a soustředíme se na etapy zbývající.

1.1 Evoluční principy vzniku nervového řízení Základní skladebné elementy nervových soustav charakterizuje excitabilita, sekreční aktivita a konduktivita. Nervová soustava, jejíž stavební prvky splňují uvedená kritéria, je vytvořena až u mnohobuněčných živočichů. Jednobuněčné organismy jsou sice schopné reagovat na vnější podněty, ale nejsou u nich vytvořeny žádné specializované buňky ani stabilnější spoje umožňující převádět preferenční signály. Informační signály jsou mezi buňkami předávány přímo – chemickými nebo mechanickými kontakty. Klíčovým evolučním posunem k vytvoření řídícího systému typu nervového systému byl zřejmě rozvoj konduktivních schopností neuroblastů a prvních neuronů. První podmínkou vzniku konduktivních systémů je diferenciace buněčných povrchů, to je polarizace neuroblastů, a vývoj specializovaných výběžků – axonů a dendritů. „Praneuroblasty“ měly totiž zřejmě výběžky, které podle situace plnily eferentní (motorické), aferentní (senzorické) i interneuronální funkce.

Druhou podmínkou pro formování sítí je vznik specializovaných kontaktů mezi neurony a mezi neurony a efektory (svaly, žlázy). Neuroblasty produkovaly sice látky typu neuromediátorů, neuromodulátorů a neurohormonů (rozlišení viz dále), které byly zpočátku zcela nebo převážně transportovány intercelulárním prostorem, ale jejich cílové působení bylo zcela závislé na receptorovém systému příjemce, to znamená, že centralizace řízení byla minimální. Celý systém neuroblastů je v této podobě v podstatě identický s řídícími systémy žláz s vnitřní sekrecí, jak je známe u obratlovců. Třetí podmínkou vývoje již velmi komplikovaných sítí nervového systému obratlovců byla optimalizace mechanismu přenosu informací. Existují dva základní (známé) způsoby poměrně rychlého přenosu informací: elektrický a chemický. 1. Elektrický přenos zůstal plně zachován u jednodušších organismů, ale se stoupající komplikovaností nervových soustav a zvyšujícími se nároky na jejich stabilitu a dynamičnost se projevily jeho dvě základní vlastnosti: ● V mnohaneuronových sítích nemůže být elektrický přenos ovlivňován individuální kvalitou postsynaptických neuronů. ● Elektrický přenos nevykazuje na synapsích žádné podstatné zdržení, takže je vhodný především pro synchronní dráždění většího počtu neuronů. Zmíněné vlastnosti vyřadily elektrický přenos z další vývojové perspektivy. V multineuronálních systémech nepředstavují totiž obě uvedené vlastnosti žádnou výhodu – spíše kapacitu řízení omezují a zvyšují jeho rigiditu. 2. Chemický přenos signálu se stal u komplikovanějších živočišných forem rozhodující. Neuromediátory a neuromodulátory lépe splňují požadavek maximální efektivity a komplexity řízení přenosu informací (viz dále).

1.1.1 Difuzní nervová soustava Za nejprimitivnější typ nervové soustavy je tradičně považována rozptýlená (difuzní) nervová soustava žahavců (Cnidaria). V tomto typu nervové soustavy jsou nervové buňky izolované, a pokud je budeme považovat za „praneurony“ nebo „praneuroblasty“, chybí jim ještě základní systémové atributy – netvoří sítě a nemají diferencovány ani jednotlivé, jednosměrně průchodné synapse.

Obecné principy funkční neuroanatomie

Obr. 1.2 Medúzovec Goniocnemus sp. (SM) REPETITORIUM – CNIDARIA (obr. 1.2) Žahavci jsou samostatným kmenem oddělení Diblastica (vývojové stáří 680–700 milionů let). Mají diferencovány mechano-, chemo- a fotoreceptory. Jde převážně o mořské živočichy velké několik milimetrů až dva metry (třídy: korálnatci, kalichovky, čtyřhranky, medúzovci, polypovci). Mezi tkáněmi odvozenými z ektodermu a entodermu je v těle žahavců rosolovitá hmota označovaná jako mezoglea. V této vrstvě jsou rozptýleny buňky schopné kontrakce (tzv. myocyty a nematocyty) a buňky považované za primitivní nervové elementy. Bývají v těsném kontaktu se smyslovými buňkami uloženými na povrchu těla.

Neuroblasty difuzních nervových soustav syntetizují neuromediátory a neuromodulátory typu aminů, acetylcholinu, serotoninu a různých peptidů. Tyto biologicky aktivní látky jsou vylučovány do intercelulárních prostorů nebo na membrány prvotních efektorů (myocytů, nematocytů apod.). Tvorba chemicky aktivních látek (transmiterů a modulátorů) předchází nejen vývoji elektrické aktivity vlastního neuronu, ale i vývoji elektrosenzitivity výkonných (cílových) orgánů – myocytů, nematocytů. Cílové orgány, např. myocyty hub, nereagují na elektrickou stimulaci, ale jsou citlivé na chemické látky tvořené a uvolňované prvotními neurony. Sekreční aktivita neuroblastů difuzních nervových soustav je prvotním specifickým vývojovým znakem budoucích neuronů. Excitabilita je až sekundární vlastnost, vznikající jako schopnost buněčné membrány reagovat aktivní depolarizací na zevní podněty.

11

Konduktivita neuroblastů má určitá specifika. Je sice pravda, že i prvok bez specifických nervových buněk je schopný reagovat na podráždění elektrickou aktivitou jiné partie buňky, ale zásadní rozdíl je ve způsobu rozvodu podráždění. Podráždění je původně vedeno výhradně intracelulárními, převážně nemembranózními strukturami – teprve u neuroblastů žahavce jde o procesy probíhající výlučně na membránách. Vývoj specializovaných neuronů trval asi delší dobu. O různých fázích jejich vývoje není dost informací, ale jak sekreční aktivity neuroblastů, tak schopnost depolarizace jsou obecné biologické vlastnosti řady buněk – nejsou tedy specifické pouze pro neurony a jejich předchůdce. Specializované neuroblasty mohou tedy pocházet z různých buněčných typů. Z morfologického hlediska šlo zřejmě o rozmanité typy bohatě rozvětvených buněk.

1.1.2 Gangliová a trubicovitá nervová soustava Vývoj neuronů jako vysoce specializovaných buněk je provázen obecnou tendencí všech řídících systémů – postupnou centralizací řízení. Smyslem centralizace je zkrácení času, ekonomizace převodu a zpracování informací generovaných receptory a distribuovaných na efektory. Prvním krokem v evoluční centralizaci je žebříčkovitá nervová soustava u bilaterálně souměrných živočichů – kroužkovců a členovců. Anatomicky jde o soubor neuronů tvořících uzliny – ganglia, která jsou vzájemně propojena pásy neuronů připomínajícími žebřík. Zároveň s formací žebříčkovité soustavy dochází k jasnému oddělení dostředivých, tj. senzorických, spojů přivádějících informace z receptorů, a odstředivých motorických drah, které přivádějí vzruchy k efektorům. Gangliová nervová soustava ploštěnců a měkkýšů je dalším krokem k centralizaci. Vzniká ze žebříčkovité soustavy postupnou redukcí nervových pásů a další diferenciací ganglií. V gangliových soustavách se poprvé objevuje i nový typ integračních jednotek – komplexní synapse. Tento typ interneuronálního spojení zřejmě nejlépe splňuje požadavek maximální efektivity a komplexity řízení s minimálním počtem řídících jednotek. Další vývoj komplexních synapsí je zajímavý. Souběžně s celulární a subcelulární diferenciací neuronu dochází totiž k izolaci jednotlivých spojů, tj. vlastně ke ztrátě komplexity mezibuněčných kontaktů nervových buněk. Morfologické zjednodušení je paradoxně pro-

1

12

Speciální kineziologie

vázeno větší variabilitou a zvětšením výkonu celého systému. Je proto evolučně výhodnější pro budování sítí – synapse tvoří rozhraní. Postupný vývoj synapsí je provázen i značnou labilitou vznikajících spojů. Stabilizace a fixace spojů je enormně závislá na posilování – aferentaci. Modifikace synapsí je pak výsledkem dlouhodobého posilování preferenčních signálů. Evoluce gangliové nervové soustavy je evolucí preferenčních spojů. Gangliové nervové soustavy mají kromě synapsí i další vývojovou novinku, nový buněčný element – glii. Gliové buňky jsou považovány za buňky zajišťující látkovou výměnu neuronů, ochranu neuronů, stálost iontového i objemového prostředí, imunitní zabezpečení neuronů a vytvářející nosnou strukturu („skelet“) nervového systému (viz také dále). Trubicovitá nervová soustava je typická využitím především bohatě rozvětvených buněk vytvářejících složitý systém spojů. Například výběžky savčích neuronů tvoří až 99 % objemu neuronů. Evoluce trubicovité nervové soustavy je evolucí sítí. Základní pravidlo sítí říká: Stejné uspořádání jednotlivých prvků sítě generuje stejný efekt. Morfogenetické procesy formují strukturu sítě, a tím podmiňují i její funkční projevy. Stavební a funkční rozdíly mezi systémem trubicovitým a gangliovým jsou zásadní. Gangliové soustavy jsou v zásadě pouze izolované shluky, skupiny vzájemně – byť preferenčně – propojených neuronů. Při vývoji trubicovitých soustav obratlovců dochází především ke dvěma procesům: ● invaginaci nervové tkáně „en bloc“, čímž vzniká trubice ● expanzi povrchu trubice, čímž vznikají mozkové váčky a mozek Na buněčné a subbuněčné úrovni jde zřejmě o výsledek rozdílné adhezivity povrchu neuroblastů. Hypoteticky lze dovodit, že jeden z klíčových rozdílů mezi gangliovou (bezobratlí) a trubicovitou nervovou soustavou (obratlovci) je v genetickém kódování adhezivních molekul cytoplazmatických membrán neuroblastů. Formace sítí je provázena dramatickým růstem počtu neuroblastů, tj. vysokou proliferační aktivitou, jejich komplikovanou prostorovou distribucí (migrací) a prostorovou orientací, provázenou tvorbou vysokého počtu spojů – synaptogenezí. Distribuce neuroblastů je úzce svázána s lokalizací glie. Putující neuroblasty jsou do definitivní polohy vedeny gliálními vlákny. Pohyb neuroblastů po gliálním povrchu je obdobou pohybu generovaného molekulárními motory kinezinu a dyneinu (viz

Obecná kineziologie). Migrace je multifaktoriální proces. Je modulována neuromodulátory (glutamát, GABA), růstovými faktory (epidermal growth factor – EGF), změnami polarity, adhezivními molekulami a enviromentálními faktory (viz dále). Klíčovou cestou k individualizaci nervového systému, resp. mozku, je synaptogeneze. Teprve početné spoje jsou schopné formovat z masy neuronů sítě, funkční okruhy, dráhy apod. Procesy spojené s utvářením sítí jsou interpretovatelné ve dvou krajních rovinách. Tak zvaná selektivní hypotéza synaptogeneze předpokládá postupnou redukci původně nadměrného počtu diferencovaných synapsí. Redukce spojů následně vede ke stabilizaci celého systému. Naproti tomu konstruktivistická hypotéza akcentuje postupný nárůst počtu synapsí z malého výchozího počtu jako důsledek stále se stupňující aferentace. Obě hypotézy mají racionální jádro, ale je k nim nutné připojit několik pozorování ze synaptogeneze vyvíjející se mozkové kůry savců, včetně kůry lidského mozku. Embryonální synapse se objevují jako nenápadné denzní ploché zóny na neuronálních výběžcích. Je jich redundantní množství. Nezralé synapse jsou i v postnatálním období velmi labilní struktury a fixují se jen tehdy, jsou-li posilovány. Aferentaci a fixaci synapsí je nutné chápat jako mnohotvárný proces, který není závislý pouze na klasické „zevní“ stimulaci zprostředkované receptory, ale je výsledkem souhry a interakcí řady faktorů: metabolických, trofických, hormonálních a genetických. Z hlediska lokalizace synapsí je synaptogeneze topograficky i časově heterogenní proces. Pokud tato dílčí zjištění zobecníme a pokusíme se pouze o postižení základního evolučního významu synaptogeneze, pak obě uvedené hypotézy nejen nejsou vzájemně v rozporu, ale dokonce se poměrně dobře doplňují. Část synapsí – zřejmě menšina – je determinována geneticky. Většina synapsí je formována ad hoc – zkušenostně.

1.2 Informace, komunikační model, neurony a glie 1.2.1 Informace a komunikační model Proces řízení je možný pouze při nepřetržitém přísunu informací. Pojem informace je jeden z nejobecnějších pojmů, kterými – obvykle bez definičního vymezení – operuje současná věda a filozofie. Neurčitost, která termín informatio provází, je zřejmá již z jeho pů-


vodního jazykového užití. V klasické latině označoval neurčitou představu, obraz předmětu v šeru. Nervový systém slouží k příjmu, zpracování a případnému uložení informací. Zpracování informací chápeme také jako proces, jehož součástí může být vypracování odpovědi, tj. reakce organismu. Co je to tedy informace? Univerzální definice neexistuje a již z povahy problému je zřejmé, že je nemožné ji vytvořit. V běžné komunikaci je informace zpráva, sdělení. Informaci můžeme chápat i jako míru uspořádanosti systému, to znamená, že informace je opakem entropie. Komunikační teorie pracuje s definicí, že jde o každý znakový projev, který má smysl pro komunikátora i příjemce. Termodynamický přístup považuje informaci za veličinu, jejíž energetická hodnota je úměrná zmenšení entropie systému. Biologická představa informace akcentuje význam struktury a látkové výměny: Kde existuje struktura a metabolismus, tam je generována i informace. Pro neurobiologické chápání periferního i centrálního nervového systému je snad nejvhodnější antropocentrická definice informace Norberta Wienera (obr. 1.3). „Informace je označení obsahu toho, Obr. 1.3 Norbert Wiener co si systém vyměňuje (1894–1964) s vnějším a vnitřním prostředím v procesu přizpůsobování a aktivního života v něm.“

ZDROJ

KODÉR

REPETITORIUM – ZÁKLADNÍ KYBERNETICKÉ POSTULÁTY Základní axiomy lze shrnout do několika bodů: ● princip zpětné vazby: způsob informačního spojení – situace, kdy výstup systému ovlivňuje zpětně jeho vstup ● informace: výsledek hodnocení smyslových vjemů nebo zpracování a organizace dat; množství informace odpovídá množství odstraněné neurčitosti ● modely: systémy různé fyzikální podstaty, které mají podobné chování, takže lze jeden model studovat popisem chování jiného modelu ● zákon nutné variety: chceme-li ze systému odstranit neurčitost, pak množství odstraněné neurčitosti nemůže být větší než kapacita řídícího systému; řídící systém musí kopírovat systém řízeného (být jeho modelem)

V důsledku obrovského rozvoje výpočetních a komunikačních technologií a nepochybně i vlivem optiky kybernetického pohledu na biologické struktury a procesy jsou při popisu nervového systému často užívány technické termíny. Ne vždy je však tato terminologie ideální i pro živé systémy. Pro jednoduchost je při aplikaci pojmů z oblasti informatiky nejvhodnější vycházet z klasického Shannonova-Weaverova komunikačního modelu (obr. 1.4). Co pod jednotlivými složkami komunikačního modelu, který nebyl primárně určen pro biologické objekty, chápat? ● Zdroj je struktura schopná vybírat, identifikovat a odesílat informace. V našem slovníku jde buď o receptor, nebo o samotný neuron. Informace má v nervovém systému člověka dvě konkrétní podoby: na výběžcích a na tělech neuronů je

CESTA

ZP

13

DEKODÉR

PŘÍJEMCE

ZP ŠUM

Obr. 1.4 Shannonův-Weaverův komunikační model zdroj – source: výběr a identifikace; kodér – coder: kódování informace; přenosová cesta – channel: přenos informace; dekodér – decoder: odtajnění, zpětný překlad informace; příjemce – reciver: příjem informace; šum – noise: zkreslení; ZP – zpětná vazba

1

14

●

●

●

●


informace v podobě změny elektrického napětí na povrchové buněčné membráně; na synapsích jde o chemický přenašeč – mediátor. Kodér je překladatel telemetrické informace do „řeči“, ve které bude přenášen. Strukturálně jde opět o receptor nebo neuron, který transformuje některou z forem energie na změnu elektrického potenciálu. Například chuťový podnět, tj. vazba chuťově aktivní látky na receptory buněčné membrány, vyvolá změnu depolarizačního potenciálu na membráně receptorové buňky, zvýšení intracelulární koncentrace vápníku a uvolnění mediátoru na synapsi. Přenosovou cestu (přenosový kanál) tvoří fyzická forma toho, čím je informace přenášena. V nervovém systému jde především o systém neuronálních výběžků (axonů, dendritů), intercelulárních prostorů a likvorových cest. Dekodér je překladatel došlé (prošlé) informace do jazyka, ve kterém je akceptovatelný, tj. pro cílovou strukturu čitelný. Pro nervovou soustavu je dekodérem cílový neuron, resp. různě rozsáhlá skupina neuronů, např. neuronová pole projekčních oblastí mozkové kůry. Šum znamená zkreslení informace. Žádný systém pro přenos informací není úplně chráněn před jejich zkreslením. V podmínkách nervového systému jde o zkreslení buď fyzikálně-chemické, nebo sémantické. Základním prvkem, který v nervovém systému může redukovat šum, je paměť.

Komunikační model rozkládá systém záznamu, převodu a zpracování informací na jednotlivé složky, které mohou být v technickém prostředí imitovány mechanickými, elektrickými nebo optickými prvky. Celý systém pak umožňuje studium podílu a významnosti jeho jednotlivých komponent pro přenos a zpracování informací. V biologické struktuře, kterou je nervový systém, je klíčovým prvkem systému nervová buňka – neuron.

1.2.2 Neurony Klasická neuronová teorie (Cajal, Golgi, 1933) definuje neuron jako specializovanou buňku včetně všech výběžků schopnou přijímat, transformovat, vést a předávat specifické signály. Neuron je považován za základní genetickou, stavební, trofickou a funkční jednotku nervového systému. Jako každá definice je i definice neuronu určitou abstrakcí. Základními funkčními jednotkami všech

gangliových a trubicovitých nervových soustav jsou vlastně „dynamické interakce skupin neuronů a glie“. (K této „dynamické jednotce“ se vrátíme v závěru kapitoly.) REPETITORIUM – NEURONOVÁ TEORIE

Neuronová teorie nebo také neuronová doktrína byla zásadním způsobem formulována španělským lékařem a neurohistologem, nositelem Nobelovy ceny (spolu s C. Golgim, 1906) Ramónem y Cajalem v roce 1933 (obr. 1.5). Neuronová teorie vychází ze dvou tvrzení: Obr. 1.5 Santiago ● Neuron je dynamicky Ramón y Cajal polarizován – informace (1852 až 1934) se šíří od dendritů přes perikaryon na neurit a neuritem k presynaptické membráně. ● Mezi neurony neexistuje kontinuita cytoplazmy – neurony jsou spojeny synapsemi a vytvářejí přesně definované sítě. Přes určité výhrady (Cajalova tvrzení se hodí především pro multipolární neurony) jsou principy neuronové teorie všeobecně platné.

■ Neuron – buněčné organely Nervová buňka (neuron) je tvořena buněčným tělem (perikaryon, soma) a výběžky (neurit, dendrity). Jako tělo se označuje ta část neuronu, která obsahuje buněčné jádro obklopené cytoplazmou. Aferentních výběžků – dendritů – je většinou několik (nejméně dva), eferentní výběžek je obvykle jeden a označuje se názvem neurit nebo axon. Buněčné tělo neuronu má různou velikost – nejmenší těla jsou v rozmezí 6–10 μm, největší dosahují okolo 100 μm (obr. 1.6). Buněčná membrána pokrývá povrch perikarya a neuronálních výběžků. Membrána se, podobně jako u jiných buněk, skládá z dvouvrstvy fosfolipidů oddělených vrstvou proteinů. Buněčná membrána je dynamická struktura, která je v průběhu života neuronu stále obměňována. Důležitou složkou neuronální membrány jsou glykoproteinové komplexy označované jako membránové receptory. Receptory jsou vazebnými místy pro mediátory, pro peptidové neuromodulátory a pro hormony. Jsou tak základní struk-


Obr. 1.6 Tělo míšního alfa-motoneuronu (SM) šipky – drobné interneurony v okolí těla motoneuronu

turou pro poměrně rychlou komunikaci mezi neurony, zprostředkovanou signálními molekulami. Tyto molekuly se mohou vázat nejen na receptory membránové, ale i na receptory cytoplazmatické. Strukturálně jsou receptory bílkovinné molekuly, které po navázání signální molekuly mění (konformují) svůj tvar a prostorové uspořádání. Touto změnou ovlivňují i sousedící molekulární komponenty membrány. Buněčné jádro je obvykle uloženo uprostřed těla neuronu. Je obklopeno zdvojenou jadernou membránou. Jádro obsahuje chromatinovou síť a jadérko. Morfologicky se zásadně neliší od jader jiných somatických buněk (DNK). Jaderná membrána obsahuje póry, kterými jaderná hmota komunikuje s cytoplazmou buněčného těla. Jadérko vytváří specifickou RNK, která zajišťuje proteosyntézu neuronu. Endoplazmatické retikulum prostupuje cytoplazmatický prostor neuronu. Jde o systém cisteren a tubulů, který komunikuje s extracelulárním prostorem. Na povrchu endoplazmatického retikula jsou navázány ribozomy. Ribozomy jsou složené z RNK. Endoplazmatické retikulum s navázanými ribozomy se považuje za tzv. hrubé endoplazmatické retikulum a je hlavním proteosyntetickým aparátem neuronu. Větší shluky endoplazmatického retikula jsou po obarvení bázickými barvivy viditelné i ve světelném mikroskopu jako tzv. Nisslova (tigroidní) substance.

15

Část ribozomů je rozptýlena v cytoplazmě nebo se shlukuje a vytváří polyzomy. Golgiho aparát je uložen v blízkosti jádra. Morfologicky jde o soubor plochých cisteren a váčků. Proteiny (např. signální molekuly) vznikající v endoplazmatickém retikulu jsou ve formě transportních váčků dopravovány do Golgiho aparátu. Zde dochází k jejich dalším chemickým změnám a ve formě sekrečních váčků (granul) jsou následně dopravovány k povrchu neuronu nebo do cytoplazmy. Lyzozomy jsou malé váčky obsahující hydrolytické enzymy. Tyto enzymy mají schopnost štěpit bílkoviny, tuky, eventuálně cizorodé látky, které proniknou do nitra neuronu. Obecně jsou považovány za „trávicí systém“ buněk. Mitochondrie jsou oválné útvary uložené v buněčném těle, ale i v jeho výběžcích. Na vnitřních membránách mitochondrií jsou lokalizovány enzymy zajišťující energii pro metabolismus neuronu. Tyto enzymy jsou také označovány jako „respirační“. V mitochondriích je ADP přetvářen na ATP a jako zdroj pro produkci ATP je využívána glukóza. Cytoskelet (vnitřní kostru neuronů) formují organely, které mají především vláknitý a trubicovitý tvar. Souborně jsou označovány jako neurofibrily (neurotubuly) a jejich funkcí je udržovat tvar neuronu, podílet se na intracelulárním transportu a za určitých podmínek generovat pohyb nervových buněk (obr. 1.7).

Obr. 1.7 Cytoskelet neuronu – červeně zvýrazněné jsou protilátky proti bílkovinám cytoskeletu (SM)

1

16


Neurofibrily se skládají ze tří kategorií vláknitých bílkovin: ● Mikrofilamenta jsou aktinová vlákna, která se vyskytují hlavně v axonech a zvláště četná jsou v rostoucích axonech. ● Mikrotubuly lze pozorovat ve všech výběžcích neuronu. Zajišťují tvar výběžků a transport organel a materiálů uvnitř neuronu a podílejí se také na transportu z buněčného těla do presynaptického zakončení axonu (tzv. antegrádní transport) i na transportu opačným směrem (tzv. retrográdní transport). ● Neurofilamenta udržují tvar neuronů a prostorové uspořádání organel. Kromě uvedených organel může cytoplazma neuronu obsahovat další mikroskopické částice. Jde o hrudky pigmentů (např. neuromelaninu nebo lipofuscinu), tukové partikule, glykogen atd. Pigmenty jsou odpadovými produkty metabolismu některých neuronù a jejich množství přibývá s věkem. Glykogen je energetickým rezervoárem a tukové partikule jsou využívány při tvorbě buněčných membrán.

■ Neuron – dendrity a axony Tělo neuronu má dva druhy výběžků: dendrity a axony. Dendrity představují recepční pole neuronu a axon vede z dendritické zóny frekvenčně modulované podráždění. Dendrity tvoří obvykle několik výběžků buněčného těla. Opakovaně se větví, a jejich arborizace tak připomíná kořeny stromu. Soubor všech dendritů jednoho neuronu se proto označuje jako dendritický strom. Prostor, do kterého dendrity zasahují, je považován za dendritickou zónu, dendritický modul nebo aferentní doménu (receptivní zónu) neuronu. Organizace prostoru, do kterého dendrity zasahují, je zásadní pro pochopení integrační činnosti nervového systému. Značné regionální rozdíly nedovolují větší generalizace. Dendritické zóny Purkyňových buněk mozečku se například vzájemně téměř nepřekrývají; dendritická zóna neuronů retikulární formace mozkového kmene ale míjí dendritická pole až 4000 jiných neuronů. Na povrchu dendritů se mohou vyskytovat krátké výběžky (do 1 μm), tzv. dendritické trny. Dendritické trny (spine apparatus) významně zvětšují plochu dendritů a jsou – obdobně jako jiné povrchy neuronálního těla – místy synaptických kontaktů a místy, kde vznikají synaptické potenciály (obr. 1.8). Dendritické trny nejsou zřejmě jen strukturou zvětšující plochu

Obr. 1.8 Dendritické trny (SM) pro realizaci synaptického zapojení většího počtu neuritů, ale dovolují realizovat i více kontaktů jediného přívodného neuritu. Přítomnost nebo nepřítomnost dendritických trnů je důležitým kritériem pro klasifikaci neuronů. Neurony, jejichž dendrity jsou pokryty trny, patří obvykle do kategorie neuronů s dlouhými neurity (projekční neurony). Neurony bez dendritických trnů mají zpravidla krátké neurity (lokální neurony, krátkoaxonové interneurony). Neurit (axon) je zpravidla jediný dlouhý výběžek zakončený terminálním větvením – telodendrion. Na konci každé terminální větve je knoflíkovité rozšíření označované jako „terminální buton“ (bouton terminaux). Obdobná rozšíření se mohou vyskytovat i v průběhu neuritu a označují se jako „bouton en passage“. Z neuritu mohou odbočovat také vedlejší větve, které jsou rovněž zakončeny terminacemi (butony). Jde o tzv. axonální kolaterály. Prostor, který obsáhne jeden neurit, tvoří eferentní doménu neuronu. REPETITORIUM – NEURIT A AXON Označení neurit nebo axon se v literatuře užívá promiskuitně. Angloamerický termín axon, tj. „osový válec“, není logický. Neurit je osovým válcem (axis = osa) pouze tehdy, je-li obalen pochvou. Holé neurity (např. interneurony) jsou ale i v těchto případech označovány jako „axony“. Vzhledem k dominantnímu postavení angličtiny je však asi nereálné prosazovat jediný, byť správnější název.

Obecné principy funkční neuroanatomie Obdobný zmatek bývá v označení neuronálních výběžků v periferním nervstvu, kdy jsou všechna vlákna nervů považována za axony. Dendrity a neurity se liší nejen stavbou, typem transportovaných látek a zapojením v centrálním nervstvu, ale i směrem vedení. V dalším textu proto oba typy výběžků přesně odlišujeme.

Kalibr neuritu odpovídá jeho funkci. Silné neurity vedou rychle, a jsou proto dominantní v motorickém systému. Délka neuritů je velmi proměnlivá – od několika mikrometrů až do jednoho metru. Neurity se vyskytují ve dvou formách. Neurity obalené myelinovými pochvami se nazývají myelinové neurity. Myelinové pochvy jsou tvořeny několika vrstvami buněčné membrány spirálovitě obtočenými okolo neuritu. Jde o výběžky oligodendroglie (Schwannových buněk), ze kterých byla vytlačena cytoplazma, a okolo neuritu se obtáčejí pouze vrstvy buněčné membrány (obr. 1.9). Myelinové pochvy obsahují vysoké koncentrace lipidů, které podmiňují jejich bílou až nažloutlou barvu. Na longitudinálních řezech je patrné, že myelinové pochvy jsou v pravidelných intervalech přerušované. V místech přerušení (Ranvierovy zářezy) je membrána neuritu bez obalů (je tzv. nahá), není pokryta myelinovou pochvou a je v kontaktu s extracelulární tekutinou. Toto uspořádání má význam pro vedení impulzů neuritem. V myelinizovaných neuritech jsou impulzy vedeny skokem (saltatorně) – přeskakují z jednoho Ranvierova zářezu do zářezu sousedního. Tím se významně zrychluje šíření impulzů. Myelinová pochva má tedy funkci izolátoru, přerušovaného v pravidelných intervalech. Rychlost vedení vzruchů

Obr. 1.9 Myelinové pochvy – příčný řez periferním nervem (SM) pochvy – červené „kroužky“, vazivové obaly nervu – modře

17

je přímo úměrná tloušťce neuritu a tloušťce myelinové pochvy. Nejsilnější myelinová vlákna mají rychlost vedení až 120 m/s. V periferním nervovém systému (míšní a hlavové nervy, autonomní nervový systém) jsou myelinové pochvy tvořeny Schwannovými buňkami. Bezmyelinové neurity nejsou obaleny myelinovou pochvou. Tato vlákna buď nemají žádné obaly, nebo jsou zavzata do cytoplazmatických výběžků oligodendrocytů. Často tvoří axonální svazečky, ve kterých bezmyelinová vlákna k sobě těsně přiléhají. Rychlost vedení impulzů v bezmyelinových vláknech je malá (menší než 1 m/s). Myelinizace neuritů začíná již prenatálně, ale u většiny neuritů v centrálním nervovém systému je dokončena do třetího roku po narození. Myelinizace je těsně spjata s tzv. funkčním dozráváním nervového systému.

■ Neurony – jádra a dráhy Neurony se v centrálním nervovém systému nevyskytují izolovaně, ale tvoří skupiny, které se považují za jádra (nuclei). Příkladem mohou být jádra míchy, talamu, mozečku nebo jádra retikulární formace. Neurony tvořící takové jádro mají zpravidla obdobné funkční vlastnosti a vysílají neurity do stejné cílové oblasti. Pojem „jádro“ je samozřejmě zásadní a pro pochopení stavby nervového systému i nezbytný. Je nutné si ale uvědomit, že nejde o zcela přesně ohraničené a izolované shluky neuronů (kromě jasně definovaných aferentních vstupů a výstupů). V podstatě jsou dva typy jader: otevřená a uzavřená. Dendrity otevřených jader přesahují prostor jádra a zasahují do sousedních struktur nebo do bílé hmoty (např. motorická jádra hlavových nervů). V uzavřených jádrech (např. substantia nigra) dendrity neopouštějí prostor daného jádra. Na povrchu některých oblastí centrálního nervového systému jsou neurony uspořádány do vrstev a formují tzv. korové struktury. Příkladem může být šestivrstevná kůra na povrchu hemisfér nebo třívrstevná kůra mozečku. V periferním nervovém systému se shluky neuronů nazývají ganglia: spinální ganglia, ganglia v průběhu hlavových nervů, parasympatická a sympatická ganglia. Neurity vystupující z určitého jádra nebo spojující různá místa centrálního a periferního nervového systému mohou vytvářet svazky nebo divergující systémy výběžků, které se považují za nervové dráhy (tractus nervorum).

1

18


Jádra, mozková a mozečková kůra a další akumulace neuronů se považují za „šedou hmotu“. Převažujícími elementy šedé hmoty jsou neurony, sítě kapilár a gliové buňky. Svazky neuritů (s myelinovými obaly) jsou považovány za „bílou hmotu“. Hlavním elementem bílé hmoty jsou myelinizované výběžky neuronů a gliové buňky. Typické zabarvení bílé hmoty je podmíněno bílou až nažloutlou barvou myelinových pochev. Kapilární sítě jsou v bílé hmotě poměrně chudé.

1.2.3 Glie Gliové buňky tvoří základní strukturální skelet nervové tkáně, ve kterém jsou uloženy neurony a jejich výběžky. Gliových buněk je asi desetkrát více než neuronů. Vytvářejí mikroprostředí nervových buněk a podílejí se na formování jednoho z komunikačních kanálů centrálního nervového systému. Na základě morfologických a funkčních charakteristik se dělí na centrální glii, kterou tvoří astroglie (makroglie), oligodendroglie, mikroglie (Hortegova glie) a ependym, a periferní glii, která je tvořena satelitními a Schwannovými buňkami. ● Astrocyty (makroglie) mají malá, oválná nebo multipolární buněčná těla s radiálně se rozbíhajícími výběžky. Paprsčité výběžky jsou pro astrocyty typické (obr. 1.10). Podle uložení a tvaru se dělí na vláknité a protoplazmatické astrocyty. Nejde o dva typy buněk,

Obr. 1.10 Astroglie – uvnitř kruhu tělo buňky (SM) šipky – krevní kapiláry

Obr. 1.11 Oligodendroglie – uvnitř kruhů jsou těla gliových buněk vysílajících výběžky k axonům okolních neuronů (SM) ale o různé reakční formy jednoho buněčného typu. Vláknité astrocyty jsou uloženy v bílé hmotě CNS a mají dlouhé, tenké a málo se větvící výběžky. Protoplazmatické astrocyty převažují v šedé hmotě a mají kratší a bohatě se větvící výběžky. Mnoho astrocytárních výběžků končí rozšířením (perivaskulární nožkou) na povrchu kapilár. Další astrocytární výběžky jsou zakotveny na zevním a vnitřním povrchu centrálního nervového systému, kde tvoří tzv. membrana limitans gliae superficialis et profunda. Astrocyty a jejich výběžky mají četné kontakty s těly a výběžky neuronů a obklopují i synaptické kontakty. Při úbytku neuronů (záněty, degenerativní onemocnění) se zmnožují a vytvářejí gliové jizvy. Jejich další významnou funkcí je, že z extracelulárního prostoru odstraňují přebytek draslíkových iontů, podílejí se na vazbě mediátorů uvolňovaných v synapsích, regulují pH a transportují metabolity z kapilár do neuronů (perivaskulární nožky). Astroglie je také producentem některých mediátorů – GABA, glutamátu. Mnohotné funkce astroglie se ve svém souhrnu uplatňují při zajištění iontové a objemové homeostázy centrálního nervstva. Z vývojového hlediska zvyšuje astroglie odolnost nervstva k hypo-


19

● Satelitní buňky (amficyty) mohou být považovány za typ Schwannových buněk. Nevytvářejí myelinové pochvy, ale jsou v kontaktu s neurony autonomních a senzitivních ganglií, pro které zprostředkovávají látkovou výměnu.

1.3 Konektivita centrálního nervového systému Ve tkáních obratlovců jsou diferencovány v podstatě tři typy mezibuněčných kontaktů:

Obr. 1.12 Mikroglie – uvnitř kruhu nakupené mikrogliové buňky reaktivního zánětu – tzv. reaktivní uzlík (SM)

●

●

●

●

xii. Například u dítěte, kde je extracelulární prostor asi dvakrát větší než u dospělého, je jeho objem regulován především přesuny vody. Oligodendrocyty (oligodendroglie) mají malá, okrouhlá buněčná těla a malý počet krátkých výběžků (obr. 1.11). Jejich hlavní funkcí je tvorba myelinových pochev mechanismem spirálovitého obtáčení výběžků oligodendrocytů okolo neuritů. Jeden oligodendrocyt může vytvářet obal i kolem několika neuritů, ale formování obalu se účastní pouze výběžky buňky. Mikroglie mají buněčné tělo malé, pouze s několika cytoplazmatickými výběžky (obr. 1.12). Mikrogliové buňky jsou mezodermového původu a jejich prekurzory cestují do základu centrálního nervového systému v časném embryonálním vývoji. Jsou velmi pohyblivé a mají fagocytární schopnosti. Zajišťují imunitní a tzv. úklidové reakce. Fylogeneticky patří mezi nejmladší buňky nervového systému. Ependymové buňky vytvářejí výstelku dutin centrálního nervového systému. Buňky jsou opatřeny řasinkami, které kmitáním navozují pohyb mozkomíšního moku. Schwannovy buňky jsou jediným gliovým elementem periferního nervstva. Vytvářejí komplexní myelinové obaly kolem periferních axonů s výjimkou tzv. holých nervových zakončení. I když je stavba myelinu periferního a centrálního nervstva v detailech odlišná, společným funkčním znakem obou typů myelinových obalů je zvyšování rychlosti vedení v neuronálních výběžcích.

● Prostá apozice (přiložení) cytoplazmatických membrán sousedících buněk s typickou mezibuněčnou štěrbinou – jde o nejčastější typ nespecializovaného mezibuněčného kontaktu. ● Zonula adherens je tvořena ploténkami zesílených buněčných membrán spojujících se buněk, do kterých se upínají mikrovlákna tvořená aktinem (obr. 1.13). Ploténky obsahují myozin, tropomyozin

Obr. 1.13 Zonula adherens (ELM) šipky – mikrovlákna adherujících úseků

1

20


a vinkulin. Štěrbina, která mezi kontaktními plochami buněk zůstává, je široká obvykle asi 20 nm, ale může být i širší. Tento typ spojů má zřejmě pevnostní charakter a plní mechanické funkce zajišťující soudržnost tkáně. ● Synapse je zcela specifickým „chemickým“ mezibuněčným kontaktem centrálního nervového systému a v modifikované formě je i spojem mezi nervovým systémem a výkonným orgánem – efektorem (např. motorická ploténka kosterního svalu).

Synaptická štěrbina je široká 15–30 nm. Do synaptické štěrbiny jsou uvolňovány mediátory ze synaptických váčků (obr. 1.15).

1.3.1 Synaptický přenos informací Nervové soustavy pracují jako soubory složené z velkého počtu dílčích prvků – neurogliových komplexů, které samy o sobě (izolované) provádějí jen celkem jednoduché operace. Výkonnost celého systému pak nezávisí jen na výkonu jednotlivého prvku, ale na struktuře celého systému (síti) a povaze výkonových prvků (efektorů). Podmínkou vzniku sítě přenášející informace je vznik informačního rozhraní – synapse.

■ Synapse V nervovém systému savců naprosto převažují tak zvané chemické synapse. Základem chemické synapse je specializovaný intercelulární kontakt, skládající se z presynaptické části, synaptické štěrbiny a postsynaptické části. Presynaptická část synapse je vakovité rozšíření neuritu v rozmezí 0,5–1,0 μm. Toto rozšíření, nazývané buton, může být buď na konci axonu (terminální buton), nebo v jeho průběhu (bouton en passant). Buton je vyplněn cytoplazmou, ve které jsou uloženy synaptické váčky, mitochondrie, neurofilamenta a neurotubuly (obr. 1.14). Nejdůležitější strukturou jsou synaptické váčky obsahující mediátory. Synaptické váčky se liší tvarem a velikostí. Okrouhlé světlé váčky (ELM) obsahují obvykle excitační mediátory, oploštělé světlé váčky vyplňují zpravidla inhibiční mediátory. V místě synaptického kontaktu je membrána butonu zesílena do tzv. presynaptické denzity. Denzita je tvořena jehlancovitými nebo pyramidálními útvary, které jsou bází spojeny s presynaptickou membránou a svými vrcholy míří do nitra butonu. Jehlany jsou navzájem spojeny proteinovými můstky do šestiúhelníků. Toto uspořádání presynaptické membrány slouží ke směrovému navádění synaptických váčků k presynaptické membráně.

Obr. 1.14 Synaptické váčky – šipky (ELM)

Obr. 1.15 Synaptická štěrbina (ELM, elektronicky dobarveno) šipky – presynaptická membrána


Přenos látek synaptickou štěrbinou je realizován sledem kaskády dějů. Celý proces trvá určitou dobu, takže v jeho průběhu dochází k synaptickému zpoždění (u člověka asi 500 milisekund). Asi 10 % doby zpoždění připadá na difuzi účinné látky prostorem synaptické štěrbiny. Většina přenosového času tedy připadá na přípravu mediátoru, jeho vazbu a následnou transformaci v postsynaptické části synapse. Předpokládá se, že informace přenášená synapsí je v synaptických váčcích kvantována. Některé mediátory, které jsou tvořeny poměrně malými molekulami (acetylcholin, serotonin, noradrenalin), se mohou vracet synaptickou štěrbinou zpět do presynaptického úseku. Část mediátoru také nedosáhne postsynaptickou membránu a uniká „bokem“ synapse do mezibuněčného prostoru, kde je zachycována glií a může být opět vrácena do synaptické štěrbiny. Jsou i otevřené synapse, z nichž mediátor uvolněný presynaptickým neuronem difunduje do okolí synapse „programově“. Může tak ovlivňovat sousedící synapse, okolní neurony a glii, ale může se také šířit poměrně daleko mezibuněčným prostorem. Únik mediátoru může být ale zdrojem šumu v informačních kanálech. Při průchodu mediátoru synapsí dochází vždy ke zkreslení informace, kterou mediátor nese. V rámci určité skupiny (typu) neuronů nemá toto zkreslení podstatný význam – depolarizace nebo hyperpolarizace postsynaptické membrány je stejně dosaženo. Čas života uvolněného mediátoru a doba jeho působení na postsynaptickou membránu jsou velmi rozdílné. Krátkodobé působení mediátorů a modulátorů je typické pro přenos informací, dlouhodobé působení pro ukládání informací (paměťových stop). Synapse jsou mezineuronální rozhraní, která fungují nejen jako pasivní spínací mechanismus, ale změnou synaptické průchodnosti je dosaženo i synaptické plasticity, která se v průběhu života mění. REPETITORIUM – MEDIÁTOR, MODULÁTOR Pod pojmem neuromediátor nebo modulátor (transmiter) se často i v odborné literatuře zařazují látky, které nesplňují stanovená definiční kritéria. Mediátor (transmiter) – přenašeč je specifická látka, která vazbou na receptory postsynaptické membrány zprostředkuje přenos vzruchové aktivity. Mediátor, máli být zařazen do této skupiny látek, musí splňovat čtyři kritéria: ● Musí být syntetizován neuronem. ● Musí být z presynaptické části uvolňován ve funkčním množství. ● Stejná látka podaná do organismu musí vyvolávat stejný účinek.

21

● Musí existovat specifický mechanismus, kterým je

neuromediátor ze synaptické štěrbiny odstraňován. Neuromodulátory (neuroaktivní látky) jsou látky, které se sice také uvolňují v presynaptických úsecích a hrají svoji roli v synaptické transmisi – mění například citlivost receptorů na určitý typ mediátoru (endorfiny, prostaglandiny, NO, CO, H2S), ale další kritéria pro mediátory nesplňují. Jako modulátory se mohou chovat i některé hormony. Postsynaptická část synapse je část buněčné membrány následujícího neuronu. Může být umístěna na těle neuronu (axosomatická synapse), na jeho dendritech (axodendritická synapse) a méně často na axonu (axoaxonální synapse). Velmi časté jsou synapse na dendritických trnech. V místě kontaktu je buněčná membrána zesílena a vytváří tzv. postsynaptickou denzitu. Postsynaptická denzita má jednodušší úpravu než denzita presynaptická a je zpravidla tenčí než jehlancovité útvary v presynaptické partii.

Mediátory, které se vážou na receptory postsynaptické membrány, způsobí přechodné otevření iontových kanálů na postsynaptické straně zápoje. Přesun iontů do postsynaptické části vede ke změnám membránového napětí a ke vzniku synaptického potenciálu. Je třeba si uvědomit, že na povrchu „průměrného neuronu“ je několik tisíc synapsí. Jestliže vlivem synaptických potenciálů dojde k depolarizaci postsynaptického neuronu (tzv. excitační synaptické potenciály), vzniká v postsynaptickém neuronu akční potenciál, který se šíří k dalším neuronům. V případě, že synaptický potenciál hyperpolarizuje postsynaptický neuron (tzv. inhibiční synaptický potenciál), akční potenciál nevzniká a neuron je utlumen – inhibován. Postsynaptický neuron tedy nevede signály (informace) k dalším neuronům. I tato situace má ale svůj informační obsah. Podle účinků na postsynaptickou část synapse se mediátory dělí na excitační a inhibiční. Mezi nejrozšířenější excitační mediátory v CNS patří glutamát a acetylcholin, mezi nejrozšířenější inhibiční mediátory patří GABA (gama-aminomáselná kyselina) a glycin (viz dále). REPETITORIUM – ELEKTRICKÉ SYNAPSE Elektrické synapse jsou vývojově starší než synapse chemické. Jde o fázi ve vývoji kontaktu dvou komunikujících buněk, kdy je přenos signálu realizován průchodem elektricky aktivních iontů. Určité náznaky perzistence elektrických synapsí u člověka lze najít v čichovém systému. Zásadní rozdíl mezi elektrickými a chemic-

1

prof. MUDr. Ivan Dylevský, DrSc. SPECIÁLNÍ KINEZIOLOGIE

Recommend Documents