PROBLEMATIKA ZÓNOVÉHO BRÁNĚNÍ VE VRCHOLOVÉM FOTBALE

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra sportovní edukace

PROBLEMATIKA ZÓNOVÉHO BRÁNĚNÍ VE VRCHOLOVÉM FOTBALE

Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce: PaedDr. Karel Večeřa

Vypracoval: Jan Bernard 4. roč. APAK

Brno, 2007

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a použil jen literaturu a prameny uvedené v seznamu literatury, která je součástí této práce.

Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity a byla zpřístupněna ke studijním účelům.

………………………. Jan Bernard

Rád bych poděkoval PaedDr. Karlu Večeřovi za jeho odborné vedení, trpělivost a ochotu při vedení mé bakalářské práce.

OBSAH

ÚVOD ....................................................................................................................................... 6 1. TEORETICKÝ PŘEHLED ................................................................................. 7 1.1 Charakteristika fotbalu ........................................................................................ 7 1.2 Stručná historie fotbalu ....................................................................................... 8 1.2.1 Vznik a vývoj fotbalu ve světě....................................................................... 8 1.2.2 Vývoj fotbalu v Čechách a na Moravě.......................................................... 9 1.3 Vývoj systémů hry a základního rozestavení................................................... 10 1.4 Vybrané pojmy.................................................................................................. 14 2. CÍLE A ÚKOLY BAKALÁŘSKÉ PRÁCE...................................................... 15 2.1 Cíl bakalářské práce .......................................................................................... 15 2.2 Úkol bakalářské práce ....................................................................................... 15 3. METODIKA PRÁCE ......................................................................................... 16 3.1 Systém hry – Obranný systém.......................................................................... 16 3.1.1 Stažená obrana ............................................................................................ 16 3.1.2 Vysunutá obrana (presinková) .................................................................... 17 3.1.2.1 Základní taktické předpoklady pro vysunutou obranu........................... 18 3.1.2.2 Aplikace presinkové obrany................................................................... 18 3.2 Základní rozestavení ........................................................................................ 19 3.2.1 Principy obrany v rozestavení 4 : 4 : 2........................................................ 20 3.2.2 Principy obrany v rozestavení 3 : 5 : 2........................................................ 21 3.2.3 Srovnání role jednotlivých řad v rozestavení 4 : 4 : 2 a 3 : 5 : 2................. 22 3.2.3.1 Brankář................................................................................................... 22 3.2.3.2 Obranná řada .......................................................................................... 23 3.2.3.3 Středová řada.......................................................................................... 24 3.2.3.4 Útočná řada. ........................................................................................... 25 3.3 Základní principy zónové obrany..................................................................... 25 3.3.1 Aktivní obrana.............................................................................................. 25 3.3.2 Kompaktní a koordinovaný pohyb.............................................................. 25 3.3.3 Rychlý pohyb obrany vpřed........................................................................ 26

3.3.4 Vzájemná komunikace ........................................................................................................... 26 3.4 Obranné herní kombinace ........................................................................................................... 27

3.4.1 Vzájemné zajištění ...................................................................................... 27 3.4.2 Přebírání hráčů ............................................................................................ 27 3.4.3 Zesílené obsazování hráčů .......................................................................... 28 3.4.4 Činnost při vystavení soupeře do postavení mimo hru ............................... 28 3.4.5 Základní body při nácviku .......................................................................... 29 3.5 Herní prostory soustředěného bránění ............................................................. 29 3.5.1 Organizace obrany na útočné polovině soupeře.......................................... 29 3.5.2 Organizace obrany ve střední části hřiště.................................................... 30 3.5.3 Organizace obrany na obranné polovině..................................................... 30 3.6 Stupně aktivity v obraně .................................................................................. 31 3.7 Názory a zkušenosti trenérů – zónová obrana.................................................. 34 ZÁVĚR................................................................................................................................................ 37 LITERATURA ................................................................................................................................... 39 SEZNAM OBRÁZKŮ PŘÍLOHA RESUMÉ

ÚVOD Každý víkend po celém světě dochází k milionům situacím, kdy se polovina hráčů na hřišti raduje, zatímco druhá polovina smutní a zpytuje svědomí. Fotbal se stal nejpopulárnějším sportem, který se hraje po celé zeměkouli mezi všemi kulturami a národy. Stal se dokonce jedním z projektů UNICEF a i při mistrovstvích světa si rozkmotřené národy podávají ruce. Dokonce je v regulích FIFA zakotvena podmínka zakazující vměšování vlád do činnosti národních svazů. Tato nezávislost je ovšem vykoupena závislostí finanční, která se dá logicky očekávat vzhledem k tomu, že je fotbal sportem, který denně sledují milióny diváků. Radost a smutek je však stejný jak ve vrcholovém fotbale tak i fotbale amatérském. Jelikož jsem aktivní hráč amatérského týmu, zajímalo mě prozkoumat některou problematiku vrcholového fotbalu zblízka a ne jen z hlediště stadionu či od televize. Zkoumané téma mně nabídlo setkat se i s několika fotbalovými osobnostmi, což pro mě bylo velice přínosné tím, že mi bylo umožněno nahlédnout do zákulisí každodenního fotbalového dění. Může se zdát, že zvolené téma, zónovou obranu, je nepotřebné zkoumat vzhledem k tomu, že v poslední době vycházejí o dané problematice různé články a publikace. V této práci se pokusíme porovnat téma zónové obrany z různých zdrojů, ať už z teoretických prací nebo z rozhovorů s vybranými trenéry. Jako amatérsky aktivního hráče mě rovněž zajímalo, lze-li systém zónové obrany aplikovat i v amatérské kopané. Na tuto otázku se pokusíme odpovědět v závěru práce. V práci se budeme zabývat stručnou historií fotbalu, která je nezbytná pro následující popis historie vývoje základního rozestavení a systémů hry. V hlavní části se věnujeme obrannému systému hry a to zónové obraně, kde upřednostňujeme obranu vysunutou, která je pro diváky atraktivnější a pro hráče náročnější. Dále jmenujeme základní principy a hlavní požadavky na aplikaci zónové obrany a srovnáváme různé aspekty rozestavení. U rozestavení se věnujeme každé jednotlivé řadě zvlášť. V příloze se pak snažíme uvést návody na nácvik zónové obrany i se schématy.

6

1. TEORETICKÝ PŘEHLED

Na základě prostudované literatury jsme v této kapitole popsali charakteristiku fotbalu, stručnou historii fotbalu u nás i ve světě. Poté se snažíme zaznamenat historický vývoj herních systémů a rozestavení hráčů a na závěr jsme vysvětlili význam některých pojmů.

1. 1 Charakteristika fotbalu

Fotbal je sportovní, kolektivní, branková hra. Z biomechanického hlediska je fotbal složitou činností. Střídají se zde druhy cyklických i acyklických pohybů. Herní činnosti jednotlivce jsou prováděny převážně dolními končetinami a hlavou bez možnosti hrát pažemi (NAVARA, 1986). Objem a intenzita zatížení hráče v utkání je dána délkou utkání, velikostí hřiště a souhrnem činností jednotlivého hráče lišícího se postem a průběhem utkání, důležitostí utkání a kvalitou soupeře. Z nepřetržitých nároků na hráče z hlediska vnímání a rozhodování při hře vyplývá složitost zatížení hráče v průběhu utkání. Výsledky posledních analýz utkání nejlepších světových mužstev dokazují, že hráči v průběhu utkání překonají v závislosti na jejich místě v sestavě přibližně 9 000-13 000m. Z toho např. hráč středové řady absolvuje přibližně 4 800-5 200m chůzí, 3 100-3 700 m klusem, 2 200-2 800 m rychlým během a 900-1300 m sprintem. Délka sprintu je nejčastěji v délce 16 až 30 m (cca 30-40krát za utkání) (VOTÍK, 2005). V dnešním fotbale se neustále zvyšují požadavky na objem a intenzitu herních činností. I z psychologického hlediska je fotbal stále náročnější. Z fyziologického hlediska klade fotbal velké nároky na nervosvalové a humorální (látkové) regulační systémy, jimiž je pohybová činnost hráče řízena. Ty se projevují v činnosti analyzátorů, v regulaci pohybové činnosti a v zajištění metabolických potřeb pro tuto činnost. Rozmanitost a variabilita hry vyžaduje vysokou úroveň kontroly dějů pomocí CNS, což vede k rozvoji tvůrčího herního myšlení (NAVARA, 1986).

7

1. 2 Stručná historie fotbalu

Jelikož vývoj fotbalu v Čechách a na Moravě ne vždy kopíruje vývoj fotbalu ve světě, rozdělili jsme historii fotbalu na dvě části. V první části jsme popsali vývoj fotbalu obecně a v druhé části vývoj fotbalu v Čechách a na Moravě.

1. 2. 1 Vznik a vývoj fotbalu ve světě

Fotbal se vyvinul ze starých míčových her, které se vyskytují v různých obměnách na všech kontinentech a v každé historické etapě kulturního vývoje lidstva. Míčové hry jsou staré tak jako lidstvo samo, nicméně moderní fotbal v dnešní podobě není starší než 160 let. Zhruba 3 000 let př.n.l. se v Číně císařští vojáci bavili míčovou hrou podobnou fotbalu. Za míč jim sloužila koule vyztužená vlasy a ptačími pery. Na rozdíl od dnešního fotbalu mohli hrát i rukama, bližší pravidla se nedochovala. Míčové hry podobné fotbalu se hrály i v Japonsku, ve starém Řecku, v Římě a samozřejmě i v Indiánských říších Mayů, Aztéků, Inků atd. (NAVARA, 1986). Ve středověké Anglii byl dokonce dekretem fotbal zakázán. Hrál se tam způsobem boje několika stovek hráčů o míč s cílem dostat míč do některé z městských bran. Zmínky o fotbalu jsou i ve Francii a Itálii, kde středověký název „calcio" dodnes slouží jako oficiální název pro fotbal. V této době se již hra nevyvíjela izolovaně, nýbrž se způsoby hraní navzájem ovlivňovaly. Přelomovým obdobím pro fotbal je bezesporu 18. a 19. století, kdy se v Anglii stal fotbal součástí výuky a studia na školách. První pravidla vznikla v roce 1840 a v roce 1846 v Rugby byla sestavena pravidla lišící se od fotbalu možností hraní rukama a zvýšenou tvrdostí. Tato odlišnost vedla k založení prvního fotbalového svazu na světě. Stalo se tak 26. října 1863 v Londýně, kde jedenáct zástupců škol a klubů založilo „Football Association“. Nebylo pochyb o tom, že tento krok budou následovat i ctitelé tvrdšího přístupu ke hře a založili v prosinci v Rugby svůj vlastní svaz (VOTÍK, 2005). První pohárovou soutěží byl „Anglický pohár“ založený v roce 1871, prvním mezistátním utkáním byl zápas mezi Anglií a Skotskem v roce 1872. I proto je Anglie považována za kolébku fotbalu.

8

Do kontinentální Evropy se fotbal dostal zhruba s dvacetiletým zpožděním. První svazy vznikly v Dánsku (1899), Nizozemí, Německu a dalších státech. Na olympijských hrách se fotbal objevil jako neoficiální sport v roce 1900 v Paříži, kde zvítězila Anglie. O osm let později v Londýně Anglie zvítězila již jako oficiální vítěz olympijských her. V USA se fotbal vyvíjel jako odnož rugby a k evropskému fotbalu se pojí název „soccer“. FIFA (Mezinárodní fotbalová federace) byla založena v roce 1904 v Paříži zástupci pěti evropských zemí. Prvními mistry světa se stala pořádající Uruguay v roce 1930. UEFA (Evropská unie fotbalových asociací) byla založena v roce 1954 a prvními mistry Evropy se stala Itálie v roce 1968.

1. 2. 2 Vývoj fotbalu v Čechách a na Moravě

První fotbalové utkání se sehrálo v Roudnici nad Labem roce 1887. Nejstaršími kluby jsou SK Slavia Praha a AC Sparta Praha. O velkou popularizaci fotbalu se zasloužil Rössler- Ořovský, který přeložil v roce 1897 pravidla fotbalu. Zamítavý postoj škol k této hře nezabránil mládeži postupně plnit členské základny klubů. V roce 1899 hrála Slavia s Berlínem 0:0 a bylo to první mezinárodní utkání. První utkání na Moravě bylo sehráno v Brně v roce 1896 (VOTÍK, 2005). V roce 2005 bylo v České republice 3955 fotbalových klubů, ve kterých hrálo 15 378 týmů a registrováno bylo celkem 581 273 hráčů. Z toho 1 567 profesionálních hráčů, 374 783 amatérů a 204 923 žáků a dorostenců. Futsal hrálo 33 284 hráčů. V současné době u nás dochází k dynamickému rozvoji ženského fotbalu jak na úrovni národního svazu, tak v rámci mezinárodních soutěží. V roce 2005 se v ČR organizovaně věnovalo fotbalu 5 098 žen a 5 897 dívek. Fotbalová utkání rozhodovalo 3 856 rozhodčích (z toho 24 žen) a tréninkový proces zajišťovalo 6 937 trenérů (VOTÍK, 2005). Byla obnovena spolupráce mezi ČMFS a MŠMT ve smyslu propojení školního a svazového fotbalu. Konkrétním výsledkem je spolupráce 53 fotbalových klubů se sportovními třídami na ZŠ zaměřenými na fotbal a 38 klubů – Sportovních center mládeže – spolupracujících se SŠ. Jejich činnost, dotována

9

státem, určitě přispěje k dalšímu zkvalitnění práce s fotbalovými talenty (VOTÍK, 2005).

1. 3 Vývoj systémů hry a základního rozestavení

Při historicky prvním mezistátním utkáním mezi Anglií a Skotskem v roce 1872, hrálo mužstvo Anglie v rozestavení 1 : 2 : 7. Hra byla útočně laděna jako už nikdy v historii. O náznacích zónové obrany se nedá hovořit.

Obr. 1: R. 1872 – Anglie, rozestavení (systém) 1:2:7 (VOTÍK, 2005) Zhruba o deset let později ostrovní rivalové Skotové, nastupují v klasickém neboli pyramidovém rozestavení 2 : 3 : 5. V tomto rozestavení se hrálo až do roku 1926, kdy Angličané nastupují v rozestavení 3 : 2 : 2 : 3. Tomuto tříobráncovému rozestavení se říká WM (napíšeme-li W a M nad sebe, v každém ostrém cípu písmene si představme hráče). Od tohoto období se vyvíjela a zdokonalovala hra se stoperem (střední obránce). Role stopera se stává jednou z nejdůležitějších postav v obranné řadě (VOTÍK, 2005).

10

Obr. 2: R. 1880 – Skotsko, rozestavení (systém) klasické (pyramidové) 2:3:5 (VOTÍK, 2005)

Obr. 3: Kolem r. 1925 – Anglie, tříobráncový (WM). 3:2:2:3 (VOTÍK, 2005)

V 50. letech 20. století šokovali Maďaři rozestavením 4 : 2 : 4. Tento krok se dá považovat za předchůdce zónové obrany, protože z tohoto rozestavení se vyvinuly další varianty rozestavení jako 4 : 3 : 3 či 4 : 4 : 2. Většího úspěchu na světových šampionátech (mistři světa 1952 a 1962) však s tímto rozestavením (4 : 2 : 4) dosahují Brazilci.

11

Obr. 4: R. 1954 – Maďarsko, rozestavení 4:2:4 (VOTÍK, 2005) (různé modifikace čtyřobráncového rozestavení 4:2:4, 4:3:3 a 4:4:2) V 70. letech se aplikovalo rozestavení s liberem ( 1: 4 : 3 : 2, 1 : 3 : 3 : 3, 1 : 3 : 4 : 2 atd.), kdy byly upřednostňovány individuální schopnosti útočících hráčů. Na vývoj zónové obrany měla v této době spíše vliv hra Nizozemského národního výběru. Ten poprvé aplikoval agresivní presink všech hráčů a tím dal základ pro vysunutou obranu. Nizozemský celek hrál pod taktovkou trenéra J. M. Michelse. V 80. letech se stále zdokonaloval systém se zasunutým středním obráncem. Na MS 1982 ve Španělsku se představila mužstva z Jižní Ameriky se dvěma středními obránci vedle sebe a před nimi působil obranný štít. U mužstev, která hrála v evropských soutěžích, se hrál systém kombinované obrany a hráčské posty jsou přední, zadní stoper a obranný štít. Kombinovaná obrana spojuje zásady systému osobní a systému zónové obrany. Základní varianty systému kombinované obrany jsou dány počtem osobně a zónově bránících hráčů. Vznik byl vyvolán nutností co nejefektivněji obsazovat nejlepší hráče soupeřova týmu a zabránit jim ve spolupráci se spoluhráči i v individuálním řešení herních situací (VOTÍK, 2001). Koncem 80. let a začátkem 90. let se obranné rozestavení hráčů provádělo podle počtu útočících hráčů, kterými soupeř disponoval ve hře. Rok 1986 přinesl nový trend v podobě progresivního obranného systému. Tentokrát bylo rozestavení hráčů 1 : 2 : 5 : 2, kdy se hrálo na jednoho stopera a dva předstopery, kteří bránili útočníky soupeře osobně ( KELER, 2001).

12

Obr. 5: Rozestavení hráčů s liberem 1: 2 : 5 : 2 (VOTÍK, 2005)

Na MS ´90 v Itálii a ME ´92 ve Švédsku se dají rozeznat dva obranné systémy, první je 3 : 5 : 2, a konečně ten druhý 4 : 4 : 2 (KELER, 2001). Na MS ´90 rozestavení 4 : 4 : 2 praktikovali dva semifinalisté Itálie a Anglie, na MS ´94 všichni semifinalisté Brazílie, Itálie, Bulharsko, Švédsko a na EURO ´96 devět týmů (CSAPLÁR, 1998). Od této doby se tedy aplikuje rozestavení obranné řady v jedné linii v rozestavení 4 : 4 : 2 či 3 : 5 : 2.

Obr. 6: Rozestavení hráčů bez libera (4:4:2, v jedné linii) (VOTÍK, 2005)

13

1. 4 Vybrané pojmy

Níže uvádíme vybrané pojmy pro vysvětlení rozdílu mezi systémem hry a základním rozestavením a silnou a slabou stranou hřiště. Dále pak pojem libero.

Systém hry – jde o organizovanou činnost. Může být útočná (postupný útok, rychlý protiútok, kombinovaný útok) a obranná (osobní obrana, zónová obrana, kombinovaní obrana)

Základní rozestavení – jde o formu hry, jak jsou jednotliví hráči a řady seskupeny na hřišti.

Libero – (ital. „volný muž“) hráč obranné řady bez přímého protihráče, který má řešit nebezpečné situace v pokutovém území a na rozdíl od „zametače“ se má zapojovat do útoku pokud to situace dovoluje nebo vyžaduje. Libero je taktickou obranou variantou, která se však dnes ve vrcholovém fotbale neobjevuje.

Silná strana – prostor hrací plochy, na které se nachází soupeř s míčem; těsněji se brání.

Slabá strana – prostor hrací plochy vzdálenější od soupeře, na které se může vyskytovat soupeř, ale nemá míč v držení. Je důležité mít soupeře opticky pod kontrolou.

Obr. 7: Silná strana, slabá strana (CHROMÝ, 2001)

14

2. CÍLE A ÚKOLY BAKALÁŘSKÉ PRÁCE

2. 1 Cíl bakalářské práce

Cílem práce je seznámit čtenáře s problematikou zónového bránění ve fotbale, na kterém se podílí hra celého mužstva.

2. 2 Úkol bakalářské práce

-

nastudovat dostupnou literaturu, která se zabývá fotbalovou historií a zpracovat teoretický přehled,

-

nastudovat dostupnou literaturu, která se věnuje problematice zónového bránění,

-

prodiskutovat s vybranými trenéry problematiku zónového bránění,

-

zkompletovat příklady cvičení pro nácvik zónové obrany doporučující pro praxi.

15

3. METODIKA PRÁCE

Metodou práce je teoretický rozbor zónového bránění celého družstva. Zabýváme se obrannými systémy, kdy se převážně věnujeme obraně vysunuté a navrhujeme její aplikaci. U základních rozestaveních jsme se zaměřili na dvě nejčastěji používaná rozestavení 4 : 4 : 2 a 3 : 5 : 2 a jmenujeme jejich základní principy. Poté srovnáváme rozdíly v činnosti jednotlivých řad v těchto rozestaveních a jmenujeme základní principy zónové obrany. Nezapomeneme nastínit obranné herní kombinace, které jsou pro součinnost obrany důležité. Jejich aplikaci v různých prostorech hřiště pak ještě podrobněji rozebíráme. Na závěr kapitoly připojujeme názory vybraných trenérů na zónovou obranu.

3. 1 Systém hry - Obranný systém

Jedním ze tří systémů obrany je právě zónové bránění. Dalším systémem je osobní obrana a kombinací těchto dvou je systém kombinované obrany. Výhodou zónové obrany je zamezování postupu soupeře středem hřiště, vytlačujeme jej do stran a do méně výhodné střelecké pozice. Díky zdvojování se lépe napravují chyby jednotlivých hráčů a lze přejít na nátlakovou obranu. Nevýhodou může být snížená kontrola pohybu hráčů soupeře bez míče, především mimo prostor, kde probíhá herní situace. Hůře se zachovává šířka obrany a při častých a rychlých změnách těžiště hry se náročněji orientuje. Podle stupně aktivity obrany a výchozího postavení hráčů dělíme zónovou obranu na staženou a vysunutou.

3. 1. 1 Stažená obrana

Po zakončení útočné fáze hry se všichni hráči okamžitě přemisťují na vlastní polovinu hřiště a soustředí se na bránění v této části hřiště. Zabráníme tak soupeři pohodlný přechod do rychlého protiútoku a zamezujeme mu ve střelbě ze střední a krátké vzdálenosti. Tlak na soupeře se vyvíjí pouze na vlastní polovině hřiště. Při častém používání tohoto systému vede hra k určité pasivitě.

16

3. 1. 2 Vysunutá obrana (presinková)

Snažíme se soupeře dostat do předem vymezených území, na kterých se snažíme získat míč či jinak narušovat hru soupeře. Zvýšíme aktivitu, vysuneme obranu do středu hřiště, v některých situacích až do blízkosti pokutového území soupeře. Vysunutou obranu aplikujeme většinou po postupném útoku, kdy máme na útočné polovině většinu hráčů. Pomocí zdvojování vytváříme tlak na soupeře a snažíme se narušovat rytmus a tempo soupeřovy útočné činnosti (VOTÍK, 2005). V tomto pojetí defenzivní činnosti přebírá každý hráč předem určený prostor, ve kterém brání, tzn. nemusí bránit osobně předem určeného protihráče, nýbrž kryje vlastní sektor, ve kterém si hráče přebírá. Zónovou obranu je možno tedy definovat jako taktiku, která vychází z defenzivy a usiluje o opětovné získání míče. Hráče soupeře, který má míč v držení, se snažíme aktivní hrou dostat pod tlak takovým způsobem, že má pocit, jako by hrál najednou sám proti jedenácti protihráčům. Obránce hrající podle zásad zónové obrany musí krýt určený, jasně vymezený prostor. Orientuje se tím způsobem, že zrakově registruje míč a vlastní obránce, musí se přemisťovat do pozice mezi soupeřem a vlastní brankou. Takto musí být neustále připraven hrát jeden na jednoho proti soupeři, který vede míč, nebo vystupovat proti tomu, který postupuje s ním (CHROMÝ, 2001). Díky presinkové obraně je individuální výkon, především u mládeže, zkvalitňován a zlepšován daleko dynamičtěji a kvalitněji. Hráči absolvují v daleko větší míře individuální herní situace – přízemní i vzdušné souboje o míč, držení míče, driblink, klamání tělem, krytí míče apod. Hraní presinkové obrany nám zvyšuje počet osobních soubojů a tím tedy více rozvíjíme odolnost a agresivitu při napadání soupeře. Zvyšujeme tělesnou připravenost a díky nárokům na organizaci hry nám pomáhá zlepšovat myšlení, čtení hry, předvídání situace a umění udržet herní taktickou disciplínu. Dynamika tohoto způsobu hry nutí hráče během 90 minut „dostat ze sebe všechno“ (CSAPLÁR, 1998).

17

3. 1. 2. 1 Základní taktické předpoklady pro vysunutou obranu

Základním individuálním taktickým předpokladem realizace tohoto pojetí je určení přesných pohybových směrů a posouvání (pohyb hráčů) na základě pozorování pohybu soupeře a polohy míče. Permanentní vzájemné zajišťování hráče bojujícího o míč nejbližšími spoluhráči vede k vytvoření přečíslení na míč a tlaku na míč. Dostat soupeře pod tlak znamená nedovolit žádnou dlouhou a hlavně kolmou přihrávku, ale nutit soupeře k přihrávkám do šířky, k přihrávkám nepřesným a uspěchaným. Při založení útoku je podstatou uvolnit jednoho hráče z obranné řady do středové a tímto hráčem vytvořit přečíslení (CSAPLÁR,1998).

3. 1. 2. 2 Aplikace presinkové obrany

Pokud chceme aplikovat toto pojetí hry na mužstvo, měli bychom dle Csaplára (1998) nejprve učit mužstvo základnímu rozestavení a posouvání celého družstva jako celku a součinnosti hráčů v jednotlivých řadách a mezi nimi. Cílem cvičení je jednotlivé elementy zkompletovat do celku a v tréninkové průpravné hře je přivést až k automatismu (Csaplár, 1998). Jde o zautomatizování součinnostního pohybu všech hráčů, aby žádný hráč nestál! Toto bránění orientované na míč je výchozí podmínkou pro presink. Dalším krokem velmi důležitým pro kvalitní presink je nácvik agresivity. Pokud mužstvo již umí vzájemně se posouvat, orientovat na míč, umí přečíslovat soupeře, dostane ho pod tlak. Na soupeřovi hráče musí být vyvíjen neustálý tlak tj. přeměnit agresivitu v presink. Družstvo musí být nakrátko rozestavené a dobře organizované, aby neběhalo v prázdném prostoru. Jen hra bez vzadu hrajícího libera nám umožňuje dobrý presink hraný dopředu. Dobrý agresivní hráč by neměl vyčkávat na činnost soupeře, ale být sám aktivní, neustále napadat a vnutit soupeři svou hru. V obranné fázi hry je nutné obranu naučit hrát ofsajd systém, kdy vystavujeme soupeře do postavení mimo hru. Tuto součinnost je nutné cvičit na tréninku celou obranu včetně brankáře, který musí dokázat komunikovat s obránci. Dirigentskými a rychlostními schopnostmi musí oplývat alespoň jeden střední obránce. Největší chybou je při neodpískaném ofsajdu nepokračovat ve hře, ale zběsile mávat rukama nad hlavou. I na takové situace existují cvičení. 18

3. 2 Základní rozestavení

U volby základního rozestavení musíme zachovat rovnováhu mezi obranou a útokem, čímž umožníme plynulý přechod z obrany do útoku a naopak. Také zajištění rovnoměrného obsazení celé plochy hřiště a rovnoměrného zatížení hráčů by mělo být podmínkou. Vhodná volba rozestavení nám zajistí dostatečnou elasticitu v přizpůsobování se hře soupeře a jednoduché řešení situací v praxi. Zónovou obranu můžeme aplikovat jak v rozestavení 4-4-2, 4-3-3, 4-5-1, 42-3-1 tak i 3-5-2, 3-4-3. Praktická realizace principů aktivní obrany není určována základním rozestavením, ale konkrétními herními úkoly jednotlivých hráčů, skupin i celého družstva v příslušných herně situačních souvislostech. Konkrétní rozestavení představuje jen určitou vnější formu uspořádání hráčů, jenž může lépe nebo hůře vyhovovat taktickému zaměření a hráčské skladbě u konkrétního družstva. Mnohem důležitější je dosáhnout v tomto základním obranném konceptu maximální flexibility, proměnlivosti a přizpůsobivosti všech hráčských funkcí k daným herním úkolům. Obecně převládá názor, že rozestavení se čtyřmi obránci (4-4-2, 4-3-3) a třemi obránci (3-5-2, 3-4-3) patří k nejvhodnějším formám systematického utváření defenzivní koncepce obranné hry (BUZEK, 2003). Hru v těchto rozestaveních mohou uplatňovat družstva vyšší výkonnostní úrovně. Hrát zónovou obranu znamená podstatný a náročný proces. Vyžaduje od všech hráčů obranné řady nejen rychlostní a obratnostní schopnosti, ale i technickou vyspělost a důrazný způsob hry při osobních soubojích na zemi i ve vzduchu. Důležitým předpokladem je zkušenost, výborná orientace v prostoru, předvídavost a přehled. Každý hráč by měl být schopen hrát 1 na 1 a pružně přecházet z pozičního prostorového bránění na důsledné osobní bránění. Neméně významná je při tomto pojetí hry středová řada, která by měla vytvářet obranný blok před obranou a umět plynně přecházet do útoku (VOTÍK, 2005).

19

Obr. 8: Základní rozestavení hráčů a jejich prostor (4:4:2) (VOTÍK, 2005)

Výhodou proti rozestavení s liberem je přenesení těžiště bránění od vlastní branky, získání jednoho hráče pro hru středové či útočné řady a hlavně možnost útočení krajními obránci. Výhodou je i možnost častějšího použití ofsajd systému. Naopak slabinou je možnost překonání středu hříště diagonálními pasy za vysunutou obrannou řadou či rychlými narážečkami. Řada odborníků považuje účelnost tohoto rozestavení spíše v útočné fázi hry. Nelze jednoznačně určit, které rozestavení je nejlepší. Tuto nejednoznačnost určuje především různá typologie hráčů, předpoklady technické, taktické, kondiční a psychické. Zohlednit by se měly i taktické záměry, způsob vedení boje, respektovat charakteristiky hráčů soupeře a jeho pojetí a systém hry. Trenér se musí rozhodnou pro správné rozestavení.

3. 2. 1 Principy obrany v rozestavení 4:4:2

V moderním pojetí hry je toto rozestavení optimální. Díky rovnoměrnému rozestavení hráčů tvoří kompaktní a pohyblivý celek, který omezuje herní prostor útočícího družstva. Toto rozestavení do hloubky i šířky hřiště umožňuje dostat soupeře pod tlak a po získání míče organizovaným přechodem přenést hru do útočné fáze. Každému hráči stanovíme přesně jeho úlohu, vysvětlíme obsahy herních činností v jednotlivých úsecích utkání včetně taktických přístupů k jednotlivému soupeři.

20

Obr. 9: Rozestavení hráčů a omezení herního prostoru soupeře (BUZEK, 2003)

Všichni hráči musí v průběhu utkání plnit základní obranné úkoly jako jsou správná obranná postavení po ztrátě míče, uzavření prostoru kolem míče, zúžení manévrovacího prostoru soupeři a vždy být aktivní ve směru na míč (BUZEK, 2003).

3. 2. 2 Principy obrany v rozestavení 3:5:2 (3:4:3)

I tato forma základního rozestavení musí být velmi flexibilní. Z důvodu menšího počtu hráčů v obranné řadě je nutno nalézt vhodné typy hráčů na post krajních záložníků, kteří musí splňovat funkci obránce, záložníka i koncového hráče. Obránci musí být schopní bránit větší prostor v menším počtu a musí být důslední v osobních soubojích. Střední záložníci musí zesilovat prostor ve středu hřiště a měli by zajišťovat útočnou činnost hráčů obranné řady. Koncoví hráči narušují zárodky útoků soupeře a brání ve všech výchozích postaveních. Hlavní je udržet soudržnost všech tří řad (BUZEK, 2003).

21

Obr. 10: Rozestavení 3 : 5 : 2 (BUZEK, 2003)

3. 2. 3 Srovnání role jednotlivých řad v rozestavení 4:4:2 a 3:5:2

V této podkapitole se snažíme určit hlavní rozdíly v činnosti jednotlivých řad v dvou nejčastěji používaných rozestaveních.

3. 2. 3. 1 Brankář

Úlohou brankáře je řídit obranné činnosti před brankou a to jistě, rozhodně a aktivně. Jeho verbální komunikace je velmi důležitá především při standardních situacích.

Jeho pozice se mění: - je-li obrana na útočné polovině pohybuje se na hranici pokutového území a plní roli „libera“, vybíhá na dlouhé pasy za obranu, - je-li obrana ve střední zóně pohybuje se na úrovni značky pokutového kopu,

22

- je-li obrana stažená na vlastní polovině je na ose střeleckého úhlu před brankovou čárou a reaguje na nebezpečí v blízkosti branky.

U brankáře není rozdíl mezi jednotlivými rozestaveními nijak významný. Snad jen při rozestavení 3 : 5 : 2 více dbá na verbální komunikaci s obranou řadou, vybíhá na dlouhé míče soupeře za obranu a upravuje své postavení dle vzdálenosti obranného bloku (útočná polovina, střední zóna, obranná polovina).

3. 2. 3. 2 Obranná řada

Rozestavení 4 : 4 : 2. Tvoří ji dva střední a dva krajní obránci, kteří jsou mírně vysunutí vpřed, pohybují se ve velmi sevřeném a těsném seskupení. Každý má zodpovědnost za svou zónu. Objeví-li se soupeř s míčem v jejich zóně, okamžitě na něj vytvářejí tlak s podporou nejbližších spoluhráčů, kteří zdvojují případně přebírají soupeře. Posouvají se vpřed, vzad, stranou dle potřeby zúžení pásma, vytvářejí tlak na míč či vystavují soupeře do postavení mimo hru. Střední obránci organizují defenzivu, vykrývají střední prostor, provádí taktické pohyby celé obranné formace, přistupují nebo odstupují od hráčů soupeře. Zamezují ve středním prostoru proniknutí soupeři, obsazují hrotové hráče, přebírají hráče a zdvojují je. Často ve spolupráci s krajními obránci. Někdy jeden z nich plní roli „libera“. Při rychlém protiútoku soupeře středem zpomalují jeho pohyb ustupováním, vyražením na soupeře či zamezují přihrávce. V neposlední řadě zamezují soupeřově střelbě a centrům. Měli by být silní ve vzduchu při hlavičkových soubojích. Krajní obránci brání prostor po stranách hřiště a obsazují soupeře. Pozičně brání, ale také se vysouvají na soupeře. Je-li těžiště hry na druhé straně, odstupují ze slabé strany do středu a obsazují protihráče v jeho blízkosti. Hra v rozestavení 3 : 5 : 2 se liší od rozestavení 4 : 4 : 2 tím, že hráči se pohybují ve směru pohybu míče v sevřenějším a těsnějším seskupení. Vykrývají střední prostor, obsazují hrotové hráče na principu zajištění i bez obranné rezervy. Přistupují a odstupují od hráčů soupeře a při protiútoku soupeře středem hřiště, zpomalují jeho pohyb. Měli by být výbornými hlavičkáři a důrazní v osobních soubojích. Jelikož je obranná řada ochuzena o jednoho hráče nevysouvají se při 23

presinku tolik jako při čtyrčlenné obranné řadě, tím pádem se tolik nezapojují do zakončení. Hlavní rozdíl v rozestavení je ve využití krajních středových hráčů v obraně.

3. 2. 3. 3 Středová řada

Rozestavení 4 : 4 : 2 bývá různé a to dle schopností jednotlivých hráčů, úrovně soupeře, taktických pokynů apod. Každopádně jsou odpovědní za pružné udržování obrany s obrannou i útočnou formací. Známkou dobré obranné činnosti středových hráčů je, že obranná řada není vystavena velkému tlaku a nemusí tedy příliš improvizovat. Krajní středoví hráči napadají soupeře po stranách hřiště a vykrývají obranný prostor. Odstupují ze slabé strany a zahušťují prostor ve středu hřiště pro udržení kompaktnosti a vzájemnému zajišťování. V případě útoku soupeře středem hřiště se k němu přesouvají a uzavírají tak prostor. Spolupracují s krajními obránci při zdvojování v jejich prostoru. Střední středoví hráči mění defenzivní a ofenzivní postavení dle situace a přebírají odpovědnost za organizaci obrany. Snaží se vytlačovat soupeře do stran, vytvářejí obranné trojúhelníky s krajními záložníky, zdvojují a zahušťují střed hřiště při těžišti hry u postraní čáry. Zároveň obsazují do hloubky nabíhající hráče soupeře. U rozestavení 3 : 5 : 2 hráči udržují kompaktnost obrany mezi obranou a útočnou řadou. Krajní středoví hráči obsazují prostor po stranách hřiště po celé délce! Jsou aktivní v situacích jeden na jednoho při napadání. Udržují šířku v obranné fázi v případě přesunu těžiště hry posilují střed hřiště. Střední středoví hráči mají s obrannou řadou odpovědnost za organizaci obrany. Presují ve středu hřiště, zamezují útokům středem hřiště a obsazují z hloubky nabíhající hráče soupeře.

24

3. 2. 3. 4 Útočná řada

I útočníci obvykle brání a to buď vedle sebe a nebo za sebou. Narušují útoky soupeře v zárodku. Napadají a vytlačují soupeře do stran a snaží se zamezit založení útoku středem. Napadají a spolupracují společně s krajními záložníky někdy i s středovými. Blíže středu postavený hrotový hráč zahušťuje prostor ve středu hřiště. U obou rozestavení je důležitá činnost hráče při napadání. Jakmile jeden hráč přestane hrát, význam zónového bránění klesá. Nijak významně se u různých rozestavení funkce bránění u útočníka nemění.

3. 3 Základní principy zónové obrany

Každé utkání a každý soupeř je jiný. Co je však vždy neměnné, je nutnost dodržovat určité základní principy, které jsou platné pro výkonnostní skupiny od IV. tříd až po reprezentace. Rozestavení hráčů by nemělo tyto principy ovlivnit.

3. 3. 1 Aktivní obrana

Samotná obrana nesmí reagovat pasivně tzn. necouvat a nebránit jen vlastní branku, ale snažit se pohybovat k míči a získat jej. Nevyhýbat se osobním soubojům, ale naopak je vyhledávat a v situacích jeden na jednoho být iniciativní a snažit se donutit soupeře k chybám. Čekat, že soupeř udělá chybu sám, je v dnešním fotbale nemyslitelné. Zároveň musíme věnovat přiměřenou pozornost kterémukoliv hráči, který operuje v obranném herním prostoru i bez míče. Tento princip můžeme nazvat aktivní obrana.

3. 3. 2 Kompaktní a koordinovaný pohyb

Všichni hráči, i hráči vzdálení od těžiště hry, by měli vykonávat takticky řízený pohyb směrem k míči. Tím docílíme vyššího počtu hráčů v blízkosti míče a ti mohou zdvojovat případně ztrojovat soupeře s míčem a odebrat mu jej. Zároveň je nutno měnit pohyb obranného bloku podle činnosti a záměrů útočícího soupeře. Příkladem může být rychlý přesun ze silné strany na slabou stranu a odstoupení 25

od soupeře bez míče, změna pohybu vpřed na pohyb vzad při kolmé přihrávce soupeře apod. Takto kompaktní a koordinovanou obranu lze zajistit řízeným pohybem celého obranného tvaru. V něm je nutné vytvořit těsnější vzájemné rozestavení jednotlivých herních formací, zúžením i zkrácením obranného prostoru.

I

koordinovaný pohyb jednotlivců a skupin uvnitř obranného seskupení, jako přistupování a odstupování od soupeře, přebíráním soupeře, nám napomáhá vytvořit pohyblivou kompaktní a koordinovanou obranu. Zlepšuje se tím vnitřní neprostupnost a hustota obranného svazku (defenzivní prostory se vzájemně těsně překrývají), ale i vznikají vhodnější podmínky pro agresivnější konstruktivní odebírání míče, rychlé získání míče s přechodem do rychlého protiútoku ( BUZEK, 2003).

3. 3. 3 Rychlý pohyb obrany vpřed

Rychlý pohyb obrany vpřed umožňuje uvolnit prostor kolem pokutového území a potencionální nebezpečí přenáší s těžištěm hry k brance soupeře. Také pomáhá udržet soudržnost v obranné fázi hry a vytváří předpoklady pro zužování herního prostoru a tím pádem k lepšímu napadání soupeře s míčem.

Je vhodný především: -

při zpětném pohybu soupeře s míčem k vlastní brance (hráč vedoucí míč ztrácí kontrolu nad situací za svými zády),

-

při zpětné přihrávce soupeře,

-

po odehrání míče obránci od vlastní branky s rychlým pohybem a tlakem na míč (typické pro obranné standardní situace) (Buzek, 2003).

3. 3. 4 Vzájemná komunikace

Neméně důležitá je vzájemná komunikace, která pomáhá v orientaci hráčů po hřišti, usnadňuje koordinovaný pohyb celého obranného bloku a jeho částí ve specifických herních situacích. Tuto činnost většinou provádějí hráči s největším přehledem (brankář, střední obránce, střední záložník) a zkušenostmi. Tímto se zpřesňuje organizace obranné činnosti. 26

3. 4 Obranné herní kombinace

Podle obsahu činnosti zúčastněných hráčů rozdělujeme kombinace na útočné a obranné. Jelikož se práce zabývá obranou, budeme hovořit jen o obranných kombinacích. Ty lze rozlišovat na vzájemné zajišťování, přebírání hráčů, zesílení obsazování hráčů, činnosti při vystavení soupeře mimo hru.

3. 4. 1 Vzájemné zajištění

V případě, že útočící soupeř obránce obejde, měl by být, díky stupňovitému rozestavení v obraně, připraven nejbližší spoluhráč na zajištění soupeře s míčem. Vzájemné zajišťování může být jednostranné (např. krajní hráč zajištěn spoluhráčem z vnitřní strany), oboustranné (např. zajišťování hráče středové řady nebo předstopera z obou stran), volným obráncem (zajišťování liberem v kombinované obraně) a při přečíslení obrany (velmi důležité při situacích 3:2, 4:2, 4:3 apod.). V blízkosti vlastní branky musí být vzájemné zajišťování prováděno neustále v takovém postavení, které znesnadňuje soupeři individuálně proniknout do nebezpečného prostoru v blízkosti branky a vytváří předpoklady pro aktivní a agresivní obranu s možností konstruktivního přechodu do útočné fáze (VOTÍK, 2005).

3. 4. 2 Přebírání hráčů

Při přebíhání soupeře z jednoho prostoru do druhého si bránící hráči soupeře přebírají tak, že ho musí důsledně individuálně obsazovat. Pro tuto obrannou kombinaci je nutná schopnost periferního vidění a rychlé změny orientace na jiného soupeře, stejně jako rychlé změny pohybu. Dobrá týmová organizace, individuální předvídavost průběhu hry i kvalitní komunikace mezi hráči je podmínkou pro kvalitní přebírání hráčů. Bez této herní kombinace nelze aplikovat systém zónové ani kombinované obrany.

27

Pokud se soupeř pohybuje napříč hřištěm, hovoříme o přebírání do šířky a naopak pokud se soupeř pohybuje do hloubky hřiště, hovoříme o přebírání do hloubky. Obtížnost těchto obranných kombinací je způsobena složitostí určení optimálního místa přebrání vzhledem k herní situaci a možnostem bránících hráčů daných jejich dispozičními i situačními faktory. V tréninkovém procesu je nutné nacvičovat a zdokonalovat přebírání hráčů s míčem i bez míče, učit hráče vnímat prostor, předvídat vývoj hry a spolupracovat s využitím komunikace – učit je mluvit nejen při řízení hry jedním hráčem, ale i při vzájemné součinnosti v obranné fázi hry (VOTÍK, 2005).

3. 4. 3 Zesílené obsazování hráčů

Tuto herní kombinaci nazýváme také zdvojování či ztrojování. Obsazujeme hráče soupeře dvěma i třemi hráči s cílem jim odebrat míč a přejít do útočné fáze. Nejčastěji se tato kombinace používá na výjimečné hráče soupeře či v prostorech, kde je hráč s míčem omezen ještě postranní čárou apod. Je to způsob presinkového bránění, který musí být velmi dobře koordinován v čase i prostoru a uskutečňován v rámci pravidel dostatečně důrazně a agresivně.

3. 4. 4 Činnost při vystavění soupeře do postavení mimo hru

Tuto herní kombinaci používáme při hře soupeře založené na dlouhých přihrávkách nebo u standardních situacích. Důraz je kladen na součinnost mezi bránícími hráči i bránících hráčů s brankářem, který musí rychle reagovat a v případě nevydařeného postavení mimo hru vyběhnout včas proti míči. Tato kombinace je založena na ostrém vybíhání obránců směrem vpřed, kdy vystavují soupeře do postavení mimo hru. Tyto kombinace mají charakter signálů a je nutné dostatečné osvojení v tréninku a přípravných utkáních.

28

3. 4. 5 Základní body při nácviku

Při nácviku a zdokonalování herních kombinací vycházíme z těchto poznatků

-

Žádná herní činnost jednotlivce se v utkání nemůže účelně realizovat nezávisle na činnostech jiných hráčů.

-

Každá herní činnost se uskutečňuje v závislosti na další herní činnosti nebo činnostech jiných hráčů, a to vždy v rámci organizace (rozestavení, systému) hry družstva.

-

Úroveň osvojení herních kombinací není jen odrazem úrovně herních dovedností, ale odráží i kvalitu psychických procesů (rychlost a přesnost vnímání, rozhodování, předvídání atd.). Tento poznatek musí být brán v úvahu v tréninkovém procesu přiměřeně výkonnostní úrovni hráčů.

-

Spolupráce je základním principem hry na každé výkonnostní úrovni.

-

K rychlejšímu pochopení prostorových vztahů mezi hráči při nácviku kombinací přispěje, budou-li hráči zpočátku nacvičovat kombinace tak, jak vedle sebe či za sebou hrají v družstvu.

-

Obranné kombinace jsou méně technicky náročné, ale kladou stejné nároky na časoprostorové sladění součinnosti hráčů jako útočné. V tréninku nesmíme jejich nácvik podceňovat, volíme především formy průpravné a řízené hry s důrazem na komunikaci, herní myšlení, orientaci v prostoru atd. (VOTÍK, 2005).

3. 5 Herní prostory soustředěného bránění

V této podkapitole se věnujeme taktickému chápání a pojetí hry v různých prostorách hřiště a to především vlivem kvality soupeře, stavu utkání, důležitostí utkání a hracímu prostředí.

3. 5. 1 Organizace obrany na útočné polovině soupeře

Je-li soudržné obranné seskupení posunuto na útočnou polovinu, hovoříme o vysoce aktivních zónových obranách s kolektivním tlakem na míč. Většinou zamezuje soupeři v kontrolované výstavbě útoku a nutí ho k použití neadresných 29

a nepřesných přihrávek vpřed. Soupeř je konstantně pod tlakem, což umožňuje družstvu získat míč a příležitost pro rychlé zakončení. Takto uplatňovaný vysoký obranný tlak na útočné polovině je vzhledem k vysokým kondičním nárokům vhodný pro kratší časový úsek a některé specifické herní situace. Po zahájení hry soupeřem, po zpětných přihrávkách hráčů obranné řady soupeře svému brankáři, po ztrátě míče v závěrečné fázi postupného útoku na útočné polovině (rohový kop, vhazování ze zázemí, volné kopy,…) nebo proti výkonnostně slabšímu soupeři (BUZEK, 2003). Nepodaří-li se získat míč organizovaným bráněním na útočné polovině, hráči by měli rychle reorganizovat svoje postavení a plynule přecházet do pozičního postavení ve středním pásmu za současného zpomalování útoku (BUZEK, 2003).

3. 5. 2 Organizace obrany ve střední části hřiště

Obrana ve střední zóně je ideálním řešením a splňuje požadavky moderní obrany. Záměrem je donutit soupeře k přihrávkám k postranním čarám, ke zpětným přihrávkám či zpětném pohybu soupeře s míčem. Konečným cílem je získat míč, rychle ho přenést před branku soupeře a vytvořit si střeleckou situaci. Toho lze dosáhnout zvýrazněným skupinovým tlakem na soupeře s míčem, vysunutím obranné řady vpřed, čímž podporujeme vznik kompaktního celku na zúženém herním prostoru. Takto vytvořený soudržný celek v obraně vytváří předpoklady pro úspěšnou realizaci individuálních i skupinových obranných činností (těsnější obsazování hráče s míčem i bez míčem, vhodné podmínky pro odebrání míče, vzájemné zajišťování, přebírání hráčů do šířky i do hloubky, zdvojování) a zabraňuje soupeři rozvinutí útoku ve středu hříště. Je ideálním východiskem pro přechod do rychlého protiútoku. (BUZEK, 2003).

3. 5. 3 Organizace obrany na obranné polovině

Pasivní, zhuštěné a zesílené obrany před vlastní brankou bychom neměli v obranných koncepcích příliš prosazovat, neboť hráči tráví příliš mnoho času 30

v defenzivě, jednají destruktivně, jsou omezováni v technicko – taktických činnostech, což nevede k tvořivému vývoji hráče. Družstva hrající záměrně tímto způsobem nerozvíjejí útočné pojetí (BUZEK, 2003).

Aktivní obranu na své obranné polovině bychom měli organizovat, když se nestačíme rychle orientovat po ztrátě míče a soupeř získá herní prostor a početní převahu ve středu hřiště. V tomto případě je tato organizace nejvhodnějším taktickým řešením. Neznamená ale obrannou pasivitu, která umožňuje soupeři uskutečňovat svoje herní záměry v útočné fázi hry. Aktivní obranná činnost musí být zahajována včas, v dostatečné vzdálenosti od branky, s tlakem na míč v prostorech, z kterých nehrozí bezprostřední ohrožení branky, případně nebezpečná standardní situace. Tato aktivní obrana umožňuje často po získání míče realizovat rychlý protiútok, který se z obranné poloviny ukazuje jako velmi produktivní. Aktivní obranu volíme i proti útočné nátlakové hře soupeře. Dynamika obrany je odvislá od neustálého vytváření tlaku na hráče s míčem, na navazování osobních soubojů s cílem vytlačit soupeře z obranné poloviny nebo získat míč pro rychlý přechod do protiútoku. (BUZEK, 2003). Vysokou obranou aktivitu bychom měli vyvíjet i při standardních situacích soupeře (po rohovém kopu, případně i volném kopu) s rychlým přechodem do protiútoku po získání míče.

3. 6 Stupně aktivity v obraně

Schopnost udržovat zónovou odpovědnost a současně vytvářet tlak na soupeře může splnit jen dynamika pohybu celého obranného bloku i dynamika pohybu hráčů uvnitř obranného seskupení. Dynamiku obrany vytváří koordinovaná součinnost všech hráčů v obraně – jejich vzájemná činnostní návaznost a funkčnost pohybu. Tato součinnost vyžaduje nejen důslednost v bránění útočných aktivit soupeře, ale i nutnost zesílení prostorového tlaku na soupeře při dokonalém obsazení situačně důležitého herního prostoru. Pružnost a rychlost přechodu z principů zónové odpovědnosti na aktivnější přístupy vyúsťujících do zónového presinku vyjadřuje úroveň a kvalitu obranného systému. Dobrá obrana se vyznačuje nejen funkční hloubkou a šířkou, ale i dynamikou vnějšího a vnitřního pohybu obranné formace (BUZEK, 2003). 31

Aktivnějším a agresivnějším uplatňováním zónové obrany realizujeme různé varianty zónového bránění, které razantněji omezují herní prostor soupeři a používají agresivnějších způsobů získávání míče (BUZEK, 2003).

Na obr. č. 11 – ( útočník A po krátkém vedení míče přihrává míč kolmo na uvolňujícího se hrotového spoluhráče B do křídelního prostoru. Obránce č. 2 obsazuje útočníka B a společně s přistupujícím krajním záložníkem č. 7 se jej snaží zdvojit. Ostatní obránci se koordinovaně přesouvají v bloku směrem k míči a zabraňují vytvoření střelecké situace. Útočník B může přihrát volnějšímu spoluhráči C) je znázorněna klasická podoba zónového bránění na obranné polovině, kde základním cílem obrany je zpomalit útok soupeře vytlačit ho k postranní čáře, znemožnit mu vytvoření střelecké situace, přerušit jeho útočnou fázi hry a v neposlední řadě získat míč.

Obr. 11: Zpomalení útoku (BUZEK, 2003)

32

Na obr. č. 12 je naznačena presinková varianta zónové obrany stejného úseku hry, kdy hráči současně vytvářejí tlak na hráče s míčem (hráči č. 2 a č. 7 zdvojují útočníka B), přistupují a vysouvají se k nejblíže postaveným hráčům soupeře (např. hráč č. 8 k útočníkovi C, hráč č. 9 k útočníkovi A) a obranná formace se posouvá nejen do strany, ale i mírně vpřed. Tím se vytváří tlak na všechny hráče soupeře v blízkosti míče, což vede k rychlejšímu získání míče a přechodu do útoku.

Obr. 12: Tlak na míč (BUZEK, 2003)

33

3. 7 Názory a zkušenosti trenérů – zónová obrana

Karel Krejčík - trenér (FC Hradec Králové, Lázně Bohdaneč)

Jednoznačně

upřednostňuje zónovou obranu v rozestavení 4:4:2. Při

dnešním pojetí fotbalu to jinak ani nejde. Dle soupeře, hracího prostředí a vývoje utkání mění zataženou či staženou obranu. V domácím prostředí v začátcích utkání zpravidla ordinuje vysunutou obranu s tlakem na míč.

Při autovém

vhazování soupeře je třeba vytvářet tlak na míč, při eventuálním získání míče následuje

okamžitá

přihrávka

do

strany.

Standardní

situace se

brání

kombinovanou obranou, kdy dva hráči zajišťují tyče a obsazují se nejlepší hlavičkáři soupeře. Do bránění se zapojují všichni hráči. Typologie hráčů ovlivňuje rozestavení a systém hry, ovšem „naše družstvo (FC Hradec Králové) má všechny posty zdvojené, proto se změny reálně neprojevují a stále hrajeme 4:4:2. Dle vývoje utkání rozestavení samozřejmě měním, když posílám na hrot vyšší hráče“. Nácvik zónového bránění mimo sezónu přichází na řadu až v její druhé polovině, kdy se trénuje již 3x týdně. V průběhu sezóny 1x týdně nacvičuje především správné přemísťování, které se mění s ohledem na soupeře a hrací prostředí. Brankáři, jelikož při vysunuté obraně plní roli falešného libera, se při trénincích zapojují do her, aby si lépe osvojili hraní nohou. Zónovou obranu v Hradci Králové poprvé aplikuje Jaroslav Hřebík, Petr Uličný, Martin Pulpit. V mládežnických kategoriích se zónová obrana učí již ve 13 letech. Vystavování soupeře do postavení mimo hru doporučuje využívat jen v krajních případech. „Jak překonat zónovou obranu? Recept na ní se skrývá jen v umění hráčů, jejich schopnosti obejít hráče, vtipně a přesně nahrát a mít správný výběr místa. Pokud hráči nejsou dost kreativní, nemají v podstatě nárok přelstít dobrou obranu soupeře. Zónová obrana se dá hrát samozřejmě i v amatérské kopané, ale je nutné aby se do ní zapojovali všichni hráči a vzájemně spolu komunikovali. Komunikaci vůbec považuji za jednu z nejdůležitějších věcí v zónové obraně“.

34

Stanislav Apolenár – trenér Viktoria 8

„V amatérské kopané se dnes hraje spíše kombinovaná obrana. Některá družstva praktikují rozestavení obrany v jedné linii, ať už tříčlenné či čtyřčlenné, některá družstva stále hrají se zasunutým stoperem. Navíc se rozestavení mění vždy dle kvality soupeře. Na slabší týmy se nebojíme praktikovat klasickou zónovou obranu, ale na týmy třeba kvalitnější, by se to rovnalo sebevraždě. Na aplikaci zónové obrany je potřeba, aby všichni hráči obrany byli rychlostně vybaveni a jedním okem neustále kontrolovali pohyb nejzkušenějšího stopera. Samozřejmě často vzhledem k věku (nižší amatérské soutěže hrají i hráči věkem kolem 40., 50. let) u tohoto stopera nelze očekávat, že by byl rychlostně vybaven. Krajní obránci by měli být mimořádně kondičně vybaveni. Další problém vidím v trénincích. Není jich tolik, aby bylo dostatek času na nácvik technických a taktických věcí. Těžko budujeme fyzičku. Zónová obrana je mimořádně fyzicky náročná. Také brankáři ne vždy ovládají odkopy svou silnou nohou, natož nohou slabší. Ani odhady na míč nebývají valné. Tím nechci snižovat schopnosti a odhodlání učit se novému těchto hráčů, ale myslím si, že kombinovaná obrana je vhodnější. Nastoupí-li jeden soupeř se třemi útočníky, narušení návyku je natolik velké, že se většinou mužstva vrací k obraně osobní. Největší problém však vidím v rozhodčích. Jejich posuzování ofsajdových postavení je v těchto soutěžích velice špatné a to jak z výkonnostních důvodů tak i obecně známých. Tedy, že jako čároví rozhodčí jsou někdy nasazování lidé z právě hrajících mužstev, či že očividně rádi protěžují jedno mužstvo. Myslím si, že i ve vrcholovém fotbale se posuzování ofsajdových pozic ne vždy daří. A proto dokud nebudou tyto situace řešit videorozhodčí, nikdy nebude zóna spravedlivá.“

Marián Šmolka – rozhodčí (krajské soutěže)

Na soutěže v 3. a 4. třídě se nasazuje jen hlavní rozhodčí. V okresních přeborech pak již asistenti s tím, že na tzv. „jasné zápasy“ se nasazuje jen hlavní rozhodčí. „Co jsem si všiml, tak většina mužstev praktikuje většinou hru s liberem. Myslím si, že se většina mužstev zónu hrát bojí, že se někdo zapomene a tak. Snad jen při standardních situacích se často praktikuje „ofsajd systém“. 35

Myslím si, že hrát zónovou obranu v těchto soutěžích je nesmysl. Výkonnost rozhodčích je přímo úměrná výkonnosti hráčů, a proto se nezaručí správné rozhodování v tak choulostivých věcech jako je postavení mimo hru. Také si nemyslím, že by bylo některé mužstvo schopné zónovou obranu hrát celý zápas. Připouštím snad jen kombinované bránění a vystavování soupeře do postavení mimo hru při standardních situacích, kdy se zavelí a vyběhne.“

36

ZÁVĚR

V práci jsme se snažili stručně popsat chronologický vývoj rozestavení a systémů hry. Lze si všimnout, že zpočátku se na obranu vůbec nedbalo a šlo především o útočné pojetí. Probíhaly postupné změny, které přinesly první předzvěst obrany v jedné linii, kdy v 50. letech Maďaři nastupovali v rozestavení 4 : 2 : 4. První prvky presinku a forčekinku přináší hra Nizozemského národního výběru a Ajaxu Amsterdam pod vedením trenéra Michelse v 70. letech. V 90. letech se objevují první týmy hrající v čtyřčlenné či tříčlenné obranné linii praktikující neustálý tlak na míč. Tím vzniká zónová obrana. Jmenovali jsme základní předpoklady a principy zónové obrany v obou rozestaveních, tedy 4 : 4 : 2 a 3 : 5 : 2 a pokusili se je srovnat. Je zřejmé, že rozestavení 3 : 5 : 2 je více riskantní a proto se používá hlavně při nepříznivém stavu v závěru zápasu. Poté jsme vymezili jednotlivé prostory hřiště a nastínili způsob organizace obrany v jednotlivých částech. Dále pak to, jak mají vytvářet tlak na míč, jak se zajišťovat, jak se orientovat atd. Připomněli jsme obranné herní kombinace, které jsou nutné pro správné použití zónové obrany. Některé kapitoly jsme doplnili obrázky, které nechybí ani v příloze, kde jsme přiložili návody na nácvik situací v zónové obraně. Názory trenérů a rozhodčího nám pomohly odpovědět na otázku vyřčenou v úvodu této práce. Tedy zda-li je možné aplikovat zónovou obranu i v amatérské kopané. Teoreticky jistě ano. Ovšem požadavky zónové obrany jsou na hráče natolik velké, že se domníváme zónovou obranu amatérům nedoporučit. Na nácvik zónové obrany je potřeba čas a chuť všech členů družstva, nejen základní jedenáctky. Času se však většinou nedostává. Týmy jsou rády za dva tréninky týdně, na které nedochází většina hráčů z různých důvodů. Hledat si vhodné typy hráčů na jednotlivé posty je pro trenéra také nemožné, proto volí většinou obranu kombinovanou. Je to pro nácvik rychlejší a bezpečnější. Kondice je u jednotlivých hráčů v amatérské úrovni různá a jelikož zónová obrana vyžaduje zapojení všech hráčů, je nemožné ji aplikovat celý zápas. Velkým limitujícím faktorem je věk jednotlivých hráčů, kteří mají již své návyky a těžko se jich zbavují. Rozhodčí jsou také důvodem, proč se obávat její aplikace. Ne vždy se posoudí sporná postavení mimo hru správně. Nejsme však pro úplné zavržení zónové obrany v amatérské kopané. Dá se praktikovat v různých částech utkání, 37

za různých stavů, ať už se jedná o obranu staženou či vysunutou. Jednoznačně jsme pro použití cvičení zónové obrany v trénincích. Jsou to převážně cvičení herní, která pomáhají fixovat obranné kombinace. Cvičení by se měla provádět v zápasovém tempu a nasazení. Pak se zároveň zlepšuje i kondice hráčů. Hrajeme-li cvičení zónové obrany na trénincích, dochází i k více osobním soubojům v rychlosti, což dobře simuluje zápasové souboje. Po čase můžeme zjistit, že většina týmu základní principy zónové obrany ovládá a my můžeme zónovou obranu aplikovat do zápasů častěji. Po celý zápas však nikoliv.

38

LITERATURA

1. BUZEK, M. PROCHÁZKA, L. Moderní obrana. 1. vyd. Praha : MAC, 2003, 110s. ISBN 80-86783-00-6. 2. BUZEK, M. Agresivní obrana: základní předpoklad úspěchu. Fotbal a trénink, 1996, č.2, s. 12-16 3. CSAPLÁR, J. Presinková obrana v herním systému bez libera I. Fotbal a trénink, 1998, č. 1, s. 14-18 4. CSAPLÁR, J. Presinková obrana v herním systému bez libera II. Fotbal a trénink, 1998, č. 2, s. 15-17 5. CHROMÝ, A. Zónová obrana v rozestavení 4-4-2. Fotbal a trénink, 2001, č. 3, s. 28-29 6. KELER, B. Progresivní obranné systémy, Praha : Vzdělávací středisko trenérů ČMFS, 2001, 53s. 7. NAVARA, M., BUZEK, M., ONDŘEJ, O. Kopaná - teorie a didaktika. 1. vyd. Praha : SPN, 1986, 184s. 8. ROHR, B., SIMON G., FOTBAL – velký lexikon 1. vyd. Praha : Grada, 2006, 496s. ISBN 80-247-1158-3 9. STARZMANN, P. Spielaufbau mit dem 4 : 4 : 2 system. Fussballtrainer, 1997, č.48, s. 14-18 10. STARZMANN, P. Forchecking. Fussballtrainer, 1997, č.49, s. 25-26

11. VOTÍK, J. Sportovní příprava ve fotbalu 3. vyd. Plzeň : Západočeská univerzita, 1998, 183s. ISBN 80-7082-414-X 12. VOTÍK, J. Trenér fotbalu „B“ licence. 1. vyd. Praha : Olympia, 2001, 256s. ISBN 80-7033-598-X

39

SEZNAM OBRÁZKŮ

Obr. 1: R. 1872 – Anglie, rozestavení (systém) 1:2:7 Obr. 2: R. 1880 – Skotsko, rozestavení (systém) klasické (pyramidové) 2:3:5 Obr. 3: Kolem r. 1925 – Anglie, tříobráncový (WM). 3:2:2:3 Obr. 4: R. 1954 – Maďarsko, rozestavení 4:2:4 Obr. 5: Rozestavení hráčů s liberem 1: 2 : 5 : 2 Obr. 6: Rozestavení hráčů bez libera (4:4:2, v jedné linii) Obr. 7: Silná strana, slabá strana Obr. 8: Základní rozestavení hráčů a jejich prostor (4:4:2) Obr. 9: Rozestavení hráčů a omezení herního prostoru soupeře Obr. 10: Rozestavení 3 : 5 : 2 Obr. 11: Zpomalení útoku Obr. 12: Tlak na míč Obr. 13: Presinková varianta při zpětné přihrávce Obr. 14: Herní cvičení 4:2 Obr. 15: Herní cvičení 6:3 Obr. 16: Střelba po přihrávkách Obr. 17: Nácvik vystavení do postavení mimo hru Obr. 18: Dohrávání neodpískaných herních situací Obr. 19: Dohrávání ofsajdových pozic

40

PŘÍLOHA

Zde přikládáme vybraná cvičení na nácvik zónové obrany.

Cvičení č. 1 - Dvě družstva (4:4) v oddělených sektorech na hřišti 45 x 30 metrů s neutrálním středním pásmem (5 metrů). Hráči v rámci sektoru spolupracují, proti individuální osobní obraně soupeře (obsazování hráče s míčem i bez míče, odebírání míče). Družstvo u míče se snaží přihrát svým spoluhráčům na opačnou stranu, jejichž cílem je individuálně se prosadit přes koncovou čáru. (BUZEK, 2003)

Cvičení č. 2 - Ve vymezeném herním prostoru 15x15 metrů probíhá herní cvičení 5:3. Tři obránci uvnitř vymezeného území se vysouvají směrem k míči s cílem donutit útočníky k přihrávkám po obvodu. Neustále vytvářejí obranné trojúhelníky pro zamezení průnikové přihrávky přes střed vymezeného území.

Cvičení č. 3 – Na hřišti o velikosti 40 x 35 metrů hrají dvě družstva v počtu 5:5 na 6 malých branek, umístěných po třech na koncových čárách. Každé družstvo brání tři branky (krajní branky posunuty dovnitř hřiště) a současně útočí do tří branek. Obranné seskupení musí být vždy orientované směrem k míči a vždy, je-li to možné, se hráči snaží o zdvojení soupeře s míčem. Při překonání středních branek se udělují dva body, krajních jeden bod. Cvičení č. 4 – Na ¾ hřišti rozděleném na tři sektory (30m, 15m, 30m) hrají proti sobě dvě družstva v poměru 10:10, v základním rozestavění 4 obránci, 4 středový hráči a dva koncoví hráči. Při útočné činnosti branka platí, když všichni hráči opustí obranný sektor, při obranné činnosti útočný sektor, jinak branka soupeře se počítá dvojnásobně. Pravidla hry respektují pravidlo o postavení mimo hru (BUZEK, 2003).

41

Cvičení č. 5 – Obr 13. Presinkové varianty při zpětné přihrávce při zakládání útoku soupeřem. Často se stává, že záložník vrací míč ještě zpět na obránce. Pokud útočníci dokáží při této zpětné přihrávce dostat tohoto obránce pod tlak, potom na hlasitý pokyn „šéfa obrany“ záložníci obsadí záložníky soupeře a obranná řada se sevřeně a rychle posune za nimi (zúžení prostoru mezi obranou a zálohou hra na ofsajd). Současně z branky vybíhá brankář jako libero. (CSAPLÁR, 1998)

Obr. 13: Presinková varianta při zpětné přihrávce (CSAPLÁR, 1998)

Cvičení č. 6

- Hra v převaze 4:3. Hraje se na velikosti hřiště dvojnásobného trestného území, ofsajdové pravidlo platí na celém hřišti, přičemž oslabené družstvo dostává dvě branky náskok. Hra trvá 5 minut. Oslabený tým: by měl šikovně držet míč a udržet náskok v hrací době, pokoušet se o „odlehčení“ driblingem, narážečkou, střelbou z dálky. Tým v přesile: má agresivně forčekovat a držet míč v organizovaném přečíslení. (STARZMANN, 1997)

42

Cvičení č. 7 - Obr 14. Herní cvičení 4:2 na dva dotyky, 12x12 metrů, zátěž 1 min. – hodnotí se počet získaných míčů, důraz na neustálé napadání, zákaz vyčkávání. Toto cvičení má i pozitivní vliv na kondici. (CSAPLÁR, 1998)

Obr. 14: Herní cvičení 4:2 (CSAPLÁR, 1998)

Cvičení č. 8 – Obr. 15 Herní cvičení 6:3 na dva dotyky, zátěž 1 min. a 30 vteřin, prostor 15x15 metrů, jeden hráč ze šesti je uprostřed – smí hrát pouze na jeden dotek, soutěživě na počet získaných míčů, za přihrávku, která projde mezi bránícími hráči napříč, si obránci odečítají 1 bod. Opět možnost rozvoje kondice, opět důraz na neustálé napadání se současným zajišťováním proti kolmé přihrávce. (CSAPLÁR, 1998)

Obr. 15: Herní cvičení 6:3 (CSAPLÁR, 1998) 43

Cvičení č. 9 – Obr. 16 V prostoru 12x10 m, 2:1, hráči s míčem si musí 4x (3x, 5x) přihrát ( je povoleno i obcházení) – obránce maximální nasazení a napadání bez taktického vyčkávání – útočníci po několika přihrávkách – zakončení střelbou, soutěživě mezi družstvy.

Obr. 16: Střelba po přihrávkách (CSAPLÁR, 1998)

Cvičení č. 9 - Obr. 17 V pokutovém území 6 obránců a 6 útočníků – centry do pokutového území (standardní situace, centry z křídel, přihrávky z hloubi pole atd.) – souboje o míč kdy útočníci se snaží zakončit a obránci odvrátit míč s okamžitým vystartováním z pokutového území a následným tlakem na míč. (CSAPLÁR, 1998)

Obr. 17: Nácvik vystavení do postavení mimo hru (CSAPLÁR, 1998)

44

Cvičení č. 10 – Obr. 18 Dohrávání neodpískaných ofsajdových situací. Čtyři obránci stojící v řadě 10 m před pokutovým územím, útočníci – dva křídelní stojící na stejné úrovni jako obránci, jeden středový hráč s míčem na polovině hřiště, čtyři útočníci stojící v řadě na značkách 20 m před pokutovým územím…. Akce začíná signálem pro obránce, kteří startují k 10 (5) m vzdáleným značkám (vystavují do ofsajdu) po jejich dosažení se ihned otáčejí a startují zpět do pokutového území v tom samém okamžiku startují i útočníci u značek, křídelní útočníci zůstávají na svých místech – po dosažení značek obránci, nakopává středový hráč dlouhý míč do křídla - následuje únik po křídle a centr po zakončení. Vzdálenost ke značkám a od branky se řídí podle vyspělosti hráčů a stupně zvládnutí. (CSAPLÁR, 1998)

Obr. 18: Dohrávání neodpískaných herních situací (CSAPLÁR, 1998)

45

Cvičení č. 11 – Obr. 19 Dohrávání ofsajdových pozic + brejk + zakončení + útok 7:5 (7:6), hra 8:8 (9:9, 7:7). Útočící mužstvo musí vybíhat na polovinu (5m za ní – podle stupně vyspělosti), kdežto útočníci bránícího týmu mohou zůstat stát 5 (10) m před ní. Při odebírání míče a dlouhé přihrávce do ofsajdu. V tuto chvíli se bránící tým snaží zabránit gólu. (CSAPLÁR, 1998)

Obr. 19: Dohrávání ofsajdových pozic (CSAPLÁR, 1998)

46

RESUMÉ

V práci jsme se snažili vysvětlit v stručné historii chronologický vývoj rozestavení a systémů hry. Jmenovali jsme základní předpoklady a principy zónové obrany v obou rozestaveních, tedy 4 : 4 : 2 a 3 : 5 : 2 a pokusili se je srovnat. Názory trenérů a rozhodčího nám pomohly odpovědět na otázku je-li možné aplikovat zónovou obranu i v amatérském fotbalu.

RESUME

In this work, we have tried to explain briefly chronological development of the game spacing and system. We have specified the basic conditions and principles of zonal defence in the both cases of spacing – 4 : 4 : 2 and 3 : 5 : 2 and consequently, tried to compare them. The opinions of various coaches and referees helped us to answer the question if it is possible to apply zonal defence by nonprofessional football as well.

47