Problematika komunikace neslyšících osob v nemocnici a ve veřejné správě. Bc. Veronika Kubíková

Problematika komunikace neslyšících osob v nemocnici a ve veřejné správě

Bc. Veronika Kubíková

Diplomová práce 2013

ABSTRAKT Diplomová práce se věnuje problematice komunikace neslyšících osob v nemocnici a ve veřejné správě. Práce poskytuje informace o jednotlivých vadách sluchu, jejich příčinách, diagnostice, moţnostech korekce sluchu a speciálních pomůckách pro neslyšící. Rovněţ jsou zde rozebírány způsoby komunikace a vzdělávací metody neslyšících. Výzkumná část se pak zabývá konkrétními způsoby komunikace, které pouţívají zaměstnanci z úřadů práce, magistrátů a nemocnic. Zkoumají se problémy, s nimiţ se mohou zaměstnanci potýkat. Výzkum se rovněţ věnuje oblasti postojů zaměstnanců k neslyšícím. A zjišťuje, zda jsou tyto postoje ovlivněny typem pracoviště nebo jinými proměnnými. Klíčová slova: Sluchové vady, neslyšící, komunikace, způsoby komunikace, postoje

ABSTRACT Thesis deals with the issue of communication of deaf people in the hospital and in public administration. The first part of describe of hearing defects, their causes, diagnosis, correction options and special hearing aids for the deaf people. The thesis explores methods of communication and educational methods deaf. The research examines methods of communication used by employees in the hospital and in public administration. Research reveals a possible link ageism with attitudes to deaf and type of work or other variables that may influence.

Keywords: hearing defects, deaf people, communication, methods of communication, attitudes

Ráda bych poděkovala Mgr. Evě Šalenové za odborné vedení, cenné rady a připomínky, ochotu, trpělivost a vţdy vstřícný přístup, jenţ mi poskytla při zpracovávání mé diplomové práce. Chtěla bych touto cestou také poděkovat všem respondentům za jejich ochotu a věnovaný čas. V neposlední řadě chci poděkovat své rodině za podporu a pomoc.

Prohlašuji, ţe odevzdaná verze diplomové práce a verze elektronická nahraná do IS/STAG jsou totoţné.

OBSAH ÚVOD .................................................................................................................................. 10 I

TEORETICKÁ ČÁST ............................................................................................. 11

1

OSOBY SE SLUCHOVÝM POSTIŢENÍM - NESLYŠÍCÍ ................................. 12 1.1

SLUCHOVÉ VADY A PORUCHY ............................................................................... 12

1.2

SLUCHOVÝ ANALYZÁTOR ..................................................................................... 12

1.3 SLUCHOVÉ POSTIŢENÍ – VADY SLUCHU ................................................................. 14 1.3.1 Vady převodní .............................................................................................. 14 1.3.2 Vady percepční (senzorineurální porucha) ................................................... 15 1.3.3 Vady vrozené (hereditární) ........................................................................... 16 1.3.4 Vady získané ................................................................................................ 17 1.3.5 Ušní šelesty – tinnitus .................................................................................. 17 1.3.6 Intenzita sluchové ztráty............................................................................... 18 1.4 NEDOSLÝCHAVÍ, OHLUCHLÍ, NESLYŠÍCÍ ................................................................ 19 1.4.1 Nedoslýchaví ................................................................................................ 19 1.4.2 Ohluchlí – postlingválně neslyšící ............................................................... 19 1.4.3 Neslyšící ....................................................................................................... 21 1.5 DIAGNOSTIKA ....................................................................................................... 22 1.6 KOREKCE SLUCHOVÝCH VAD ............................................................................... 24 1.6.1 Sluchadla ...................................................................................................... 24 1.6.2 Kochleární implantát .................................................................................... 26 1.6.3 Další kompenzační pomůcky ....................................................................... 26 1.7 POSTOJE K NESLYŠÍCÍM ........................................................................................ 27 2

3

KOMUNIKACE SLUCHOVĚ POSTIŢENÝCH OSOB ..................................... 29 2.1

ZNAKOVÝ JAZYK .................................................................................................. 30

2.2

ZNAKOVANÁ ČEŠTINA .......................................................................................... 30

2.3

ORÁLNÍ METODA .................................................................................................. 31

2.4

ODEZÍRÁNÍ ........................................................................................................... 31

2.5

PRSTOVÁ ABECEDA .............................................................................................. 32

2.6

TOTÁLNÍ KOMUNIKACE......................................................................................... 32

2.7

BILINGVÁLNÍ KOMUNIKACE .................................................................................. 32

2.8

KOMUNIKACE S NESLYŠÍCÍMI ............................................................................... 33

VEŘEJNÉ INSTITUCE A NEMOCNICE ............................................................ 35 3.1

ÚŘAD PRÁCE A MAGISTRÁT .................................................................................. 35

3.2

NEMOCNICE.......................................................................................................... 36

II

PRAKTICKÁ ČÁST ................................................................................................ 38

4

VÝZKUMNÝ CÍL, VÝZKUMNÝ PROBLÉM A HYPOTÉZY.......................... 39

5

4.1

CÍL VÝZKUMU A VÝZKUMNÝ PROBLÉM ................................................................ 39

4.2

VÝZKUMNÉ OTÁZKY A HYPOTÉZY ........................................................................ 39

4.3

VÝZKUMNÝ SOUBOR ............................................................................................ 42

4.4

CHARAKTERISTIKA VÝZKUMNÉHO SOUBORU........................................................ 43

4.5

VÝZKUMNÉ

4.6

ZPŮSOB VYHODNOCENÍ DAT ................................................................................. 51

METODY ........................................................................................... 51

VYHODNOCENÍ VÝZKUMU A INTERPRETACE DAT ................................. 52 5.1

VYHODNOCENÍ HYPOTÉZ ...................................................................................... 52

5.2

VYHODNOCENÍ VÝZKUMNÝCH OTÁZEK ................................................................ 58

5.3

SHRNUTÍ VÝZKUMU .............................................................................................. 68

ZÁVĚR ............................................................................................................................... 70 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY .............................................................................. 71 SEZNAM POUŢITÝCH SYMBOLŮ A ZKRATEK ..................................................... 75 SEZNAM TABULEK ........................................................................................................ 77 SEZNAM GRAFŮ ............................................................................................................. 78 SEZNAM PŘÍLOH............................................................................................................ 80

UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií

10

ÚVOD Komunikace, respektive sdělování informací pomocí signálů a prostředků je fenomén, který je nedílnou součástí našeho osobního i profesního ţivota. Kaţdý z nás se svým prostředím komunikuje a to buď vědomě, nebo nevědomě. Do jaké míry si dva lidé při vědomé komunikaci porozumí, závisí z velké části na znalosti jazyka, kterým spolu hovoří. V naší zemi, stejně jako jinde ve světě, ţije skupina lidí, kteří pro komunikaci pouţívají jazyk, jenţ většinová společnost nezná. Touto skupinou jsou neslyšící, v jejichţ světě se slova nešíří zvukem, jako je tomu u ostatních jazyků, ale prostřednictvím znaků. Bohuţel je jen málo slyšících, kteří jazyk neslyšících spoluobčanů ovládají, a proto se obě skupiny vzájemné konverzaci raději vyhýbají. Jsou ale místa, kde je komunikace mezi slyšícím a neslyšícím nevyhnutelná. A je otázkou, jak se k této situaci obě strany postaví. Hlavním impulzem pro volbu tématu diplomové práce bylo vyprávění osobních zkušeností s problematickou komunikací neslyšící osoby a dvou zaměstnanců z nemocnice a jednoho úřadu. Na základě těchto výpovědí jsem se rozhodla zmapovat situaci komunikace zaměstnanců úřadů práce, magistrátu a nemocnic s neslyšícími v Brně a Zlíně, kde ţije vyšší počet neslyšících. Zajímalo mě, jaké způsoby komunikace při jednání s neslyšícími volí zaměstnanci v institucích, kde je takřka nemoţné se s neslyšícím nesetkat a kde je vzájemné porozumění tak důleţité. Po důkladném zváţení svých moţností jsem se rozhodla, ţe práci zaměřím pouze na zaměstnance uvedených institucí - jinými slovy, výsledky empirické části budou pouze vyjádřením slyšících osob bez konfrontace druhé strany.


I. TEORETICKÁ ČÁST

11


1

12

OSOBY SE SLUCHOVÝM POSTIŢENÍM - NESLYŠÍCÍ

Sluch je jedním z pěti smyslů, kterými byl člověk obdařen a má pro nás obrovský význam. Jedná se o unikátní receptor, který je aţ na vzácné výjimky neustále aktivní. Člověk slyší a vnímá zvukové podněty, jeţ přímo vidí stejně dobře jako ty, které se nacházejí mimo jeho zorné pole, a to dokonce i kdyţ spí. Sluch, jak zdůrazňují Janotová a Svobodová (1998, s. 8), je jedním z ústředních komponentů pro vzájemný sdělovací styk, realizovaný mluvenou řečí. Avšak kolem nás nejsou pouze zvuky řeči, jsou tu rozmanité sluchové signály, jeţ vytvářejí zvukové pozadí a tím obohacují prostředí, ve kterém ţijeme. Sluchové postiţení proto zásadně ovlivňuje ţivot kaţdého jedince v mnoha směrech. Lidé se musí potýkat s komunikační bariérou, která způsobuje minimalizaci sociálních vztahů. U dítěte se sluchovou vadou dochází k narušení vývoje řeči a myšlení. Při ztrátě sluchu přicházíme i o 60% informací o okolním světě a naše orientace v prostoru stejně jako spontánní obranná či úniková reakce rapidně klesá. (Slowík, 2007, s. 71)

1.1 Sluchové vady a poruchy Sluchové postiţení patří mezi jedno z nejrozšířenějších somaticko-funkčních postiţení a na světě jím trpí více neţ 500 milionů lidí (Neubert in Leonhardt, 2001, s. 60). Někteří odborníci se domnívají, ţe se počet bude zvyšovat, avšak záznamy o četnosti výskytu těchto vad jsou odlišné a to nejen v naší zemi, ale i v zahraničí (Horáková, 2011, s. 12). Bulová (in Pipeková, Hovorka, 1998, s. 85) a Hrubý se v otázce počtu sluchově postiţených v České republice shodují na čísle 500 000 osob, z nichţ většinu tvoří lidé nedoslýchaví, u kterých došlo ke zhoršení sluchu ve vyšším věku.

1.2 Sluchový analyzátor Ucho je receptor, který slouţí k zachycení a rozlišení zvukových vln. Člověk dokáţe z okolního světa vnímat pouze úsek akustických signálů v rozsahu 16 aţ 20 tisíc kmitů za sekundu. S věkem se horní hranice slyšitelnosti sniţuje, a proto kolem 65 roku je většina z nás schopna slyšet tón jen asi o 5 tisících kmitech. (Machová, 2002, s. 153) Ucho můţeme dělit jak anatomicky tak funkčně na tři části – zevní ucho, střední ucho a vnitřní ucho.


13

 Zevní ucho Skládá se z boltce, který zachycuje zvukové vlny a zevního zvukovodu, jenţ vlny vede dál do středního ucha. Podkladem boltce je elastická chrupavka pokrytá kůţí bez tukových buněk. Spodní konec boltce tvoří ušní lalůček, do kterého chrupavka nezasahuje. Zevní zvukovod má zakřivený průběh a kůţe, která jej pokrývá, obsahuje mazové ţlázy produkující ţlutohnědý ušní maz. (Machová, 2002, s. 153-154)

 Střední ucho Jedná se o uzavřenou dutinu ve skalní kosti, která má tvar šestihranné kostky, je vyplněna vzduchem a obsahuje tři kůstky, dva svaly a dvě ústí. Vnější stěnu odděluje od zvukovodu přibliţně 0,1mm silná blanka, umístěná v kostěném ţlábku, kterou nazýváme bubínek. Povrch bubínku je lesklý a má šedivou barvu. Na blance bubínku, jeţ je rozechvěna akustickou energií, dochází k první změně procházející energie. Z akustické se mění na mechanicko-kinetickou energii, která pak rozechvěje řetězec tří nejmenších kůstek v lidském těle – kladívko, které je zčásti přirostlé na bubínku, kovadlinka a třmínek, jehoţ ploténka je zasazena do oválného okénka. Díky tomuto řetězci je zvuk přenášen od bubínku do vnitřního ucha. Na zmíněné kůstky jsou přirostlé středoušní svaly – sval třmínkový a napínač bubínkový, chránící vnitřní ucho před silnými zvuky. V dolní a přední stěně středního ucha se nachází ústí trubice, spojující středoušní dutinu s nosohltanem – Eustachova trubice. Její funkce spočívá ve vyrovnávání tlaku vzduchu před a za bubínkem tak, aby blanka bubínku přenášela všechnu akustickou energii. (Lejska, 2003, s. 15-17)

 Vnitřní ucho Pro svůj vzhled tuto část ucha nazýváme labyrint. Nachází se mezi mohutnými ochrannými stěnami skalní části spánkové kosti. Skládá se ze dvou hlavních částí kostěný a blanitý labyrint. V kostěném labyrintu je uschován blanitý labyrint a prostor mezi nimi vyplňuje čirá tekutina – zevní míza neboli perilymfa. Kostěný labyrint se skládá z předsíně, tří polokruhových kanálků a hlemýţdě (cochlea). V kostěné stěně nalezneme okénko oválné a okrouhlé. Jejich blanitá výplň odděluje perilymfu od


14

bubínkové dutiny. Předsíň kostěného labyrintu obsahuje váček vejčitý a kulovitý. Vejčitý váček je propojen se třemi blanitými polokruhovými trubičkami. Na kulovitý váček se napojuje blanitý hlemýţď, který obsahuje tzv. endolymfu. Hlemýţď má dva a půl závitu a jeho spodní stěnu tvoří bazální membrána sloţená z příčně napjatých vláken o nestejné délce. Na bazální membráně nalezneme buňky tzv. Cortiho orgánu (vlastní sluchové ústrojí), na jejichţ těle začínají vlákna sluchového nervu. Nad Cortiho orgánem se vznáší krycí membrána. (Marieb, Mallat, 2005, s. 489-491)

Na základě analýzy sluchového orgánu můţeme proces slyšení popsat následovně. Zvukové vlny zachycené ušním boltcem jsou zevním zvukovodem vedeny k bubínku. Vlny způsobí kmitání bubínku, jeţ se přenese na sluchové kůstky. Třmínek rozkmitá oválné okénko a tak dojde k rozechvění perilymfy coţ má za následek rozkmitání endolymfy a rozechvění bazální membrány v určitém jejím úseku podle výšky tónu. Toto chvění způsobí, ţe buňky Cortiho orgánu naráţejí svými vlásky na krycí membránu a jsou tak příčinnou podráţdění – vzruch. Vzruchy jsou pak vedeny vlákny sluchového nervu do jader v prodlouţené míše. Odtud vedou sluchové dráhy přes talamus aţ do mozkové kůry, kde se vše vyhodnotí. (Bulová in Pipeková, Hovorka, 1998, s. 83-84)

1.3

Sluchové postiţení – vady sluchu

Sluchové postiţení je velice pestrý pojem, který se vztahuje k nehomogenní skupině osob. Odborníci, kteří se věnují problematice sluchových vad a poruch jako je Hrubý, Herdová nebo Slowík se při jejich klasifikaci opírají o několik kritérií. Z hlediska fyziologie dělí vady podle místa vzniku na převodní, percepční a smíšené (jedná se o vady, které jsou kombinací vad převodního a percepčního typu). Podle závislosti na době vzniku rozlišují vady vrozené a získané. Díky intenzitě sluchové ztráty pak definují osoby nedoslýchavé, ohluchlé a neslyšící. (Hrubý, 1998, s.40-44; Slowík 2007, s. 73; Herdová in Bytešníková, Horáková, Klenková, 2007, s. 91-92) 1.3.1 Vady převodní Tato vada vzniká při narušení převodu zvukových vibrací do hlemýţdě. Jedná se o poměrně častou vadu sluchu, ale naštěstí nezpůsobuje úplnou hluchotu. Převodní vady je


15

moţné u některých jedinců operativně odstranit. Další alternativou pomoci je kompenzace prostřednictvím elektronických sluchadel. (Hrubý, 1998, s. 41) Mezi převodní vady sluchu patří:  Ucpání vnějšího zvukovodu ušním mazem (ceruminem) přináší zhoršení sluchu aţ o 30 – 40 dB. Jedná se o nejjednodušší vadu, kterou můţe lékař odstranit.  Deformace vnějšího nebo středního ucha je vrozená vada, při níţ můţe chybět boltec či zvukovod. Pokud je vada u jedince oboustranná, pak se doporučuje chirurgický zákrok.  Zánět vnějšího zvukovodu (otitis externa) vyvolává poměrně malou a ve většině případů pouze přechodnou ztrátu sluchu způsobenou bakteriemi, viry, plísněmi či alergií.  Zánět středního ucha (otitis media) bývá výsledkem mikrobiální nebo virové infekce výstelky dutiny středoušní a obvykle na ně trpí děti. Během zánětu vznikne obrovské mnoţství hnisu, jenţ má za následek tlak působící nekonečnou bolest. Tato situace se řeší propíchnutím bubínku (paracentézou), kdy pokles přetlaku vede k bezprostřední úlevě. Sloţité záněty se léčí antibiotiky. Kdyţ se zánět opakovaně vrací, pak hrozí zjizvení bubínku či poškození středoušních kůstek.  Přerušení řetězu středoušních kůstek je vada, která vzniká například při úrazu. Její odstranění má podobu operace, během které se mohou zavést středoušní implantáty.  Otoskleróza vyvolává znehybnění ploténky třmínku díky nárůstu kostní tkáně v místě oválného okénka. Jedná se o vadu, která se můţe odstranit operační cestou.  Cholesteatom je cysta ve středním uchu, jeţ rozkládá kost. Operace je v tomto případě zcela nezbytná. (Hrubý, 1998, s. 41-44) 1.3.2 Vady percepční (senzorineurální porucha) Jedná se o závaţnější vady, které mohou vést k úplné hluchotě. Tyto vady vznikají ve chvíli, kdy dojde k poruše vnitřního ucha, sluchových buněk nebo sluchového nervu. Člověk s percepční vadou má problémy porozumět sdělení díky mylné identifikaci některých hlásek a intenzity zvuku (Janotová, Svobodová, 1998, s. 8-9). Lavička a Šlapák (in Horáková, 2011, s. 18) dělí percepční vady podle místa a způsobu poškození


16

sluchového aparátu na kochleární (defekt přeměny zvuku v elektrický signál ve vnitřním uchu) a retrokochleární (defekt vedení zvukového signálu VIII. hlavovým nervem a sluchovou dráhou v mozkovém kmeni). Původ vzniku percepčních vad podle Hrubého (1998, s. 42-43): 

Antibiotika tzv. „mucinové“ řady patřící mezi ototoxické látky, které usmrcují sluchové buňky. Percepční vady, na jejichţ vznik měly ototoxické látky vliv bývají nejčastěji vadami získanými, ale existují i případy vad vrozených.



Přidušení novorozence během porodu, kdy je podstatné, aby vnitřní ucho mělo dostatek kyslíku.



Infekce matky v průběhu těhotenství je častým původcem vrozených percepčních vad. Asi polovina matek, které v těhotenství prodělaly infekci cytomegalovirem má potomky s vadou sluchu. Mnohem fatálnější důsledky na sluch dítěte mají zarděnky, kdyţ matku postihnou v prvních 24 týdnech gravidity. Další skupinou nepřátel těhotných ţen jsou vedle virů a bakterií i prvoci – například toxoplasmóza. Vada sluchu můţe souviset i s nekompatibilitou Rh faktoru v krvi matky a plodu.



Meningitida – hnisavý zánět mozkových blan je poměrně častý původce. Během zánětu občas dojde k přerušení sluchového nervu. Po vyléčení můţe nastat situace, kdy vnitřek hlemýţdě začne zarůstat kostí, coţ přinese zánik blanitého hlemýţdě včetně Cortiho orgánu.



Úraz hlavy nebo operace, při níţ dojde k přetnutí sluchového nervu je zdrojem úplné hluchoty.



Odumírání vláskových buněk, které působí percepční vadu sluchu, podmiňuje nadměrný hluk. Díky stupňující se hladině hluku v ţivotním prostředí se tato choroba stále častěji objevuje u mladších lidí. Odumírání vláskových buněk je přitom součástí přirozeného procesu stárnutí.

1.3.3 Vady vrozené (hereditární) Hereditární sluchové vady narušují vývoj řeči, v jehoţ důsledku má většina jedinců problém s komunikací po celý ţivot. Tyto vady mají podle Lejsky (2003, s. 24-25) svoji systematiku a dělí se na geneticky podmíněné a kongenitálně získané:

UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 

17

Geneticky podmíněné sluchové vady – jsou způsobené defektem genetické informace, jeţ se přenáší z generace na generaci. Vrozené sluchové vady jsou však z 80 aţ 90 % způsobeny autozomálně recesivní formou dědičnosti vycházející z faktu, ţe naše vlastnosti vznikají na základě dvojice znaků od našich rodičů. Kdyţ obdrţíme jeden poškozený znak a druhý nepoškozený, tak vada nevznikne, ale staneme se jejím nositelem. V případě, ţe získáme od matky i otce poškozený znak, vada se projeví. Odborníci uţ identifikovali kolem 30 genů, které mohou náš vrozený stav sluchu ovlivnit.



Kongenitálně získané sluchové vady – vznikají u zdravě počatého dítěte slyšících rodičů buď během prvních 12 týdnů těhotenství, kdy matku zasáhne infekční choroba nebo během porodu či těsně po něm v důsledku nízké poporodní hmotnosti, poporodní ţloutence a jiné.

1.3.4 Vady získané Tyto vady dělíme podle období vzniku sluchového postiţení na prelingvální a postlingvální. O prelingválním sluchovém postiţení mluvíme ve chvíli, kdy ke ztrátě sluchu došlo ať uţ z jakékoliv příčiny v prenatálním období nebo během prvních let ţivota před fixací řeči (v období mezi 4. – 6. rokem). Vada má negativní vliv na vývoj řeči jedince. Postlingvální sluchové postiţení se vztahuje na všechny jedince, u kterých se jiţ řeč rozvinula. Do této skupiny proto lze zahrnout jak děti tak dospělé i seniory. (Slowík, 2007, s. 75) 1.3.5 Ušní šelesty – tinnitus Specifickou vadou sluchu, kterou nelze opomenout, jsou ušní hluky neboli šelesty – tinnitus aurium. Jedná se o sluchový vjem bez vnějšího podnětu o různé intenzitě, který nelze vůlí ovlivnit. Lidé slyší zvuky jako například bručení, cvrnkání, hučení, pískání, syčení, šustění nebo šumění. Šelesty mohou být trvalé nebo krátkodobé a v některých případech je provází i zhoršení sluchu. Ušní šelesty jsou skutečně velice nepříjemné a mohou být i podnětem pro spáchání sebevraţdy. (Hrubý, 1998, s. 44-45)


18

Šelesty dělíme podle původu na objektivní a subjektivní. Příčina objektivních šelestů je hmatatelná a nachází se v našem těle. Můţe se jednat o zúţenou cévku, v jejíţ zúţené části víří kolující krev. U tohoto typu existuje jistá naděje na léčku pomocí léků s vazoaktivními účinky nebo homeopatika a akupunktura. Subjektivní šelesty postrádají skutečný zdroj a jejich léčba je prakticky nemoţná. (Světlík, 2000, s. 17-19) I kdyţ ušní šelesty není ve většině případů moţné odstranit, doporučuje se vyhledat lékařskou pomoc. Odborníci jsou schopni prostřednictvím tzv. tinnistus maskery šum zamaskovat a tím postiţenému ulevit. Nejefektivnějším pomocníkem však je skupinová terapie osob se stejnou vadou. Při sezení si účastníci předávají rady, zkušenosti a vzájemně si pomáhají vadu akceptovat. (Hrubý, 1998, s. 45)

1.3.6 Intenzita sluchové ztráty Pro posouzení rozsahu sluchové ztráty existuje speciální metoda nazvaná audiometrie. Na základě jejích výsledků sestavilo několik organizací jako například Světová zdravotnická organizace (WHO) nebo Mezinárodní úřad pro audoifonologii (BIAP) klasifikace sluchových vad, které se od sebe nepatrně liší v počtu stupňů a decibelovém (dB) rozmezí. (Horáková, 2011, s. 20) Tabulka 1. Klasifikace sluchového postižení (Lejska, 2003, s. 36) Sluchové ztráty Stupeň

Názvy sluchových ztrát normální sluch

Kategorie podle vyhlášky MPSV č. 284/1995 Sb.

1.

Velikost ztráty sluchu podle WHO 0 dB – 25 dB

2.

26 dB – 40 dB

lehká nedoslýchavost (od 20dB)

3.

41 dB – 55 dB

4.

56 dB – 70 dB

5.

71 dB – 90 dB

lehká ztráta sluchu - lehká nedoslýchavost střední ztráta sluchu - střední nedoslýchavost středně těţká ztráta sluchu těţká ztráta sluchu - těţké postiţení sluchu

středně těţká nedoslýchavost těţká nedoslýchavost praktická hluchota

UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 6.

90 dB a více

7.

91 dB a více (v audiogramu nejsou ţádné body nad 1kHz)

velmi těţká sluchová ztráta velmi těţká sluchová ztráta

19 hluchota úplná hluchota

1.4 Nedoslýchaví, ohluchlí, neslyšící Na základě závaţnosti sluchového postiţení rozlišujeme osoby nedoslýchavé, ohluchlé a neslyšící. Jedná se o tři různé skupiny lidí s odlišnými potřebami a specifiky. Na základě intenzity a době sluchové ztráty je kaţdá skupina schopna jiné úrovně mluvy. 1.4.1 Nedoslýchaví Termínem nedoslýchavost označujeme jakékoliv zhoršení sluchu v porovnání s běţnou populací. U nedoslýchavosti rozlišujeme několik stupňů – od lehké aţ po velmi závaţné poškození sluchu. Zásadní ovšem je, ţe lze kaţdou nedoslýchavost do jisté míry kompenzovat sluchadly a v některých případech můţeme korekci vady řešit chirurgickým zákrokem (Světlík, 2000, s. 9). Značnou část nedoslýchavých podle Hrubého (1999, s. 43-44) tvoří staří lidé, jejichţ sluch se s vyšším věkem v rámci přirozeného procesu stárnutí zhoršil (jev označujeme jako stařeckou nedoslýchavost neboli presbyakuze). Tato skupina nedoslýchavých motivuje výrobce sluchadel, aby své produkty stále zlepšovali. Zdokonalení sluchadel je podstatné hlavně pro nedoslýchavé děti. Pokud jsou dostatečně brzy vybaveni moderními sluchadly a dalšími pomůckami, pak se u nich můţe docela dobře rozvinout mluvená řeč. Mohou navštěvovat školy pro slyšící, avšak ţádný nedoslýchavý dopředu neví, jak jej majoritní společnost později přijme, a proto je dobré, kdyţ se naučí znakovou řeč a získá tím moţnost být součástí jak světa slyšících tak Neslyšících. 1.4.2 Ohluchlí – postlingválně neslyšící V průběhu ţivota se kvalita sluchového vnímání u všech lidí mění. Tyto změny jsou přirozeným fyziologickým jevem a zpravidla nepůsobí jedinci váţné problémy. Existují však případy rychlého úbytku označené jako progresivní ztráta sluchu, která můţe vést


20

aţ k úplnému ohluchnutí. Lidé, jeţ neměli se sluchem nikdy problémy, o něj z nějakého důvodu přijdou okamţitě nebo během pár dnů či hodin. Tyto náhlé ztráty sluchu se ročně objeví zhruba u jednoho člověka z 5000. Jedna třetina pacientů se můţe radovat ze spontánního návratu sluchu do 7 aţ 10 dnů, další třetině se sluch rovněţ vrací, ale pouze částečně. Zbývající třetina jiţ nikdy ţádného sluchu nenabude. Tato diference je závislá na důvodech, které ke ztrátě vedly (Strnadová, 2001, s. 2). Příčin pro náhlou ztrátu sluchu existuje hned několik. Mezi lehce identifikovatelné patří mechanické intervence do organizmu. Například poranění v oblasti kosti spánkové, kdy můţe dojít k poškození struktury blanitého hlemýţdě. Další příčinou jsou nádory, které uvězní sluchový nerv, jenţ následkem toho začne odumírat. Za náhlou ztrátou sluchu, pouze na jedno ucho, můţe stát operace mozku a v ojedinělých případech i srdce. Dalším původcem je náraz velmi intenzivních zvukových vln, díky kterým se ve vnitřním uchu změní struktura jemných buněk. Tento zajímavý fenomén známí jako akustický úraz přináší oboustrannou ztrátu sluchu, která v některých šťastných případech sama během několika hodin nebo dnů odezní. Strnadová (2001, s. 3-6) Ke ztrátě sluchu můţe dojít v kterékoliv etapě lidského ţivota – před narozením, při porodu nebo během ţivota. Podle statistických údajů, které zpracovaly Holt a Hotto (1994) v rámci amerického výzkumu, se zhruba 5% lidí se ztrátou sluchu narodí nebo o něj přijde před 3. rokem ţivota. Mezi 3. a 18. rokem ztratí sluch asi dalších 15% jedinců. Zbylé případy ohluchnutí, které tvoří kolem 76% (další 4% případů nelze jednoznačně zařadit) se objeví po 19. roce ţivota. Podle Moores (in Freeman, Carbin, Boese, 1991, s. 26) se za ohluchlého nebo také postlingválně neslyšícího povaţuje kaţdý člověk, který o sluch přišel aţ poté, kdy došlo k spontánnímu vytvoření jazyka a řeči. Většina postlingválně neslyšících dovede poměrně srozumitelně se svým slyšícím okolím mluvit a nemá problémy se čtením. V dětství ohluchlý jedinec, který uţ znal mluvený jazyk, má dobré předpoklady k odezírání a poměrně snadno se naučí i znakový jazyk. Na druhou stranu lidé, jeţ ohluchnou ve vyšším věku, mohou mít s odezíráním i s pouţíváním znakového jazyka problémy. (Hrubý, 1999, s. 44) Ten kdo poznal jaké to je ţít ve světě zvuků, a pak je z něj ať uţ z jakéhokoliv důvodu vyrván, prochází obrovským šokem. Nejprve vše popírá a věří, ţe se jedná pouze o dočasný


21

stav. Kdyţ si uvědomí, ţe se sluch nikdy nevrátí, zaplaví ho silné city – především hněv. Po vyprchání hněvu, jedinec prochází obdobím tzv. smlouvání a chce doufat, ţe se jeho stav zlepší. Ve chvíli, kdy si přizná, ţe se nic nezlepší, propadá depresi a dostává se tak do období smutku. Pokud deprese trvá příliš dlouho, je nezbytné vyhledat pomoc. Posledním obdobím je přijetí. Člověk se začíná soustředit na něco jiného, opět cítí radost a těší se z budoucnosti. Doba pro vyrovnání se s ohluchnutím je u kaţdého odlišná. Někomu stačí měsíce jinému léta. (Strnadová, 2011, s. 7-28) 1.4.3 Neslyšící V nejobecnější rovině můţeme neslyšícího definovat jako osobu, která neslyší zvuk ani při největším zesílení (WHO in Slowík, 2007, s. 72). Avšak i mezi neslyšícími můţeme rozlišit další podskupiny: První jsou osoby prelingválně neslyšící, jinými slovy lidé, jeţ se jako neslyšící narodili nebo u nich došlo k váţnému úbytku či dokonce k celkové ztrátě sluchu ještě před rozvojem řeči. Na rozdíl od nedoslýchavých a ohluchlých tito lidé nepociťují úzkost ze ztráty zvukových signálů, neboť zvuk nikdy nepoznaly nebo si na něj nepamatují. Těchto neslyšících je v naší zemi relativně málo (asi kolem 3700 osob). Preferují ţivot ve městech, kde uţ nějaké neslyšící rodiny bydlí. Vytvářejí si pospolitá společenství, pravidelně se scházejí, pořádají akce a společně si pomáhají při řešení problémů ať uţ soukromého charakteru nebo těch, jeţ plynou z jejich postiţení. (Červinková Houšková, 2004) V minulosti byli označováni jako hluchoněmí v důsledku mylného předpokladu, ţe se nikdy nenaučí mluvit. Skutečnost je však taková, ţe ačkoliv díky sluchovému postiţení přicházejí malé děti o moţnost náhodného učení a řeč se u nich nemůţe vyvíjet přirozeně pomocí nápodoby, mohou zvuky vydávat, mohou křičet nebo se smát. V případě ţe se naučí mluvit, zní jejich mluva nepřirozeně a laik ji snadno zamění za řeč mentálně postiţených osob. Proto je nezbytné, aby se prelingválně neslyšící děti nejprve naučili komunikovat pomocí znakového jazyka a mluvenou řeč si osvojili aţ jako druhý jazyk s důrazem na psaní a čtení. Toto je jediná cesta jak poskytnout neslyšícímu dítěti dostatek příleţitostí k náhodnému učení a plnohodnotné komunikaci, na které se shodují odborníci jako je Šedivá nebo Hrubý. (ČUN, 2004 cit. podle Hrubý, 1999, s. 45-46) Druhou podskupinu neslyšících tvoří tzv. Neslyšící podle kulturní definice. Jedná se o jazykovou a kulturní menšinu, která ke komunikaci vyuţívá znakový jazyk, její členové


22

mají podobné osudy, problémy, sdílejí totoţné hodnoty, názory a normy. Kulturně Neslyšícím se můţe stát kaţdý člověk s poruchou sluchu a to kdykoliv v průběhu svého ţivota. Proces osvojení identity Neslyšícího je komplikovaný a závisí na mnoha faktorech, které mu brání nebo naopak pomáhají. Mezi negativně působící činitele řadíme permanentní zapojení ve světě slyšících, kde se jedinec přizpůsobuje prostředí slyšící majority. Podle svých moţností uţívá orální komunikaci nebo technické pomůcky místo znakového jazyka. Dalšími podstatnými překáţkami jsou nedostatečné kontakty s Neslyšícími vrstevníky stejně jako i s celou komunitou. Vnější činitelé, jeţ proces osvojení naopak podporují, jsou dostatečný styk s Neslyšícími vrstevníky, znalost a aktivní uţívání znakového jazyka, zájem o komunitu a její kulturu či historii. Mladí neslyšící hledají způsob, jak ţít ve světě slyšících a zároveň být členem komunity Neslyšících. I kdyţ jejich snaha občas narazí na přesvědčení majoritní společnosti, ţe lze ţít pouze v jednom světě, neslyšící rozvijí svoji identitu po dvou liniích. (Ridgeway in Gregory, 2001, s. 22-23)

1.5 Diagnostika Včasná diagnostika je pro budoucnost sluchově postiţeného dítěte velice důleţitá. Díky současným metodám lze sluchovou vadu odhalit uţ během prvních týdnů ţivota a po přidělení sluchadel se můţe řeč přirozeně rozvíjet. (Janotová, Svobodová, 1998, s. 12) Několik nezávislých studií zabývajících se diagnostikou sluchového postiţení odhalilo skutečnost, ţe vyšetření sluchu bývá prováděno aţ po dovršení 2,5 roku ţivota. Ideální dobou pro provedení vyšetření však je prvních 6 měsíců od narození dítěte. Tím, kdo přichází s podezřením na sluchovou vadu, bývají sami rodiče ve chvíli, kdy jejich dítě nereaguje na hlasité zvuky nebo při opoţdění řeči. (Freeman, Carbin, Boese, 1991, s. 42) Pro zjištění přítomnosti vady sluchu bývá dítě pediatrem odesláno na odborné pracoviště, kde je podrobeno speciálním vyšetřením, při kterých je brán ohled na věk pacienta. Pokud není vada včas identifikována, mají její důsledky tragický dopad na celou osobnost dítěte. (Houdková, 2005, s. 24-25)


23

Existuje lékařský obor zvaný audiologie, který pomocí speciálních metod dokáţe odhalit sluchové postiţení. Vyšetření sluchu provádějí lékaři na oddělení otorinolaryngologie (ORL) a foniatrie. (Horáková, 2011, s. 26, 29) Metody pro vyšetření sluchové funkce: 

Klasická sluchová zkouška – slouţí k posouzení stavu sluchu na základě opakování slov, které pediatr či logoped pacientovi předříkává hlasitě nebo šeptem. Podle zopakovaných slov se určí orientační míra sluchové vady stejně jako její typ. (Lejska, 2003, s. 29)



Ladička - je nástroj, který se pro diagnostiku sluchu začal pouţívat v 19. století jako zdroj čistého tónu o přesně daném kmitočtu. Pomocí ladičky je moţné rozlišit vady převodní a percepční. (Hrubý, 1998, s. 49)



Tónová audiometrie – je zkouška prostřednictvím audiometru ve zvukově izolované místnosti. Výsledkem vyšetření je graf, znázorňující závislost sluchové ztráty na kmitočtu, který nazýváme tónový audiogram. Lékař pomocí přístroje zjistí práh sluchu a rozsah ztráty. (Hrubý, 1998, s. 50-51)



Slovní (řečová) audiometrie – má za cíl zjistit míru rozumění lidské řeči. Vyšetření je zaloţené na důmyslně propracovaných slovních sestavách o 10 slovech. (Pipeková in Slowík, 2007, s. 73)



Tympanometrie – je metoda vyhodnocující tlak ve středním uchu stejně jako celkový stav bubínku a řetězu kůstek. Díky tympanometrické křivce, jeţ znázorňuje výsledky vyšetření můţe lékař stanovit jakým typem nedoslýchavosti je pacient postiţen. (Lejska, 2003, s. 31)



Otoakustická emise (OAE) – je metoda, která má za úkol detekovat rizika přítomnosti sluchových vad u novorozenců. Pro svoji menší profesionální i časovou náročnost patří Screening OAE emise k těm nejfrekventovaněji uţívaným metodám. Zavedení celoplošného screeningu by napomohlo včasné diagnostice. (Houdková, 2005, s. 32-33)



Vyšetření evokovaných odpovědí mozkového kmene (BERA - Brainstem Evoked Responses Audiometry) – zpravidla následuje po OAE neboť odhaluje druh a rozsah poruchy. Tato metoda se realizuje pomocí kmenové audiometrie téměř vţdy ve spánku pod lékařským dohledem. (Freeman, Carbin, Boese, 1991, s. 60)

UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 

24

Audiometrie z elektrické odezvy (ERA - Electric Response Audiometry) – patří k objektivním audiologickým metodám, jelikoţ zde není nutná pacientova spolupráce. Metoda spočívá na zachycení a následném zpracování bioelektrického signálu, který vznikne ve chvíli zvukového vjemu našeho mozku. Počítačem zaznamenaný údaj se podobá měření EEG (elektroencefalogram). (Houdková, 2005, s. 30)



Vyšetření ustálených evokovaných potenciálů (SSEP – Steady State Evoked Potentials) – je zařízení na měření hladiny slyšení. Tato metoda se prování buď v celkové

anestezii

vyšetřované

osoby,

nebo

v navozeném

spánku

pomocí

chloralhydrátu. (Myška in Horáková, 2011, s. 32)

1.6 Korekce sluchových vad Na základě diagnostiky sluchového postiţení se přistupuje ke korekci poškozené funkce. Prostředkem korekce je řada speciálních technických pomůcek, které postiţenému pomohou zmírnit následky sluchové vady. Pro zvolení správné a včasné kompenzační pomůcky u dítěte je nejdůleţitější provést vyšetření co nejdřív. Kaţdé prodlení můţe mít negativní dopad na rozvoj celé osobnosti. (Bytešníková, Horáková, Klenková, 2007, s. 98) 1.6.1 Sluchadla Sluchadlo je primární kompenzační pomůcka sluchově postiţené osoby, u které se zachovaly zbytky sluchu. Tento miniaturní elektroakustický přístroj dokáţe zesílit a modifikovat zvuk podle individuálních potřeb postiţeného. Moderní sluchadla jsou dnes uţ tak výkonná, ţe umoţňují těţce nedoslýchavým osobám slyšet a porozumět lidské řeči. Včasné přidělení a pouţívání vhodného typu sluchadel je zásadní především u malých dětí, které se díky nim naučí srozumitelně mluvit, usnadní se jejich vzdělávání a ţivot ve světě slyšících. (Světlík, 2000, s. 20-21) Pouţívání sluchadla jako pomůcky pro korekci sluchu závisí na výsledku audiologického vyšetření. Poté můţe lékař navrhnout indikaci sluchadla určitého typu, jehoţ plná nebo


25

částečná úhrada vychází z prostředků všeobecného zdravotního pojištění vyplývající ze zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. V dnešní době existuje několik typů sluchadel: 

Kapesní sluchadlo (kapsičková, krabicová) – je napájeno tuţkovou baterií, která je uloţena spolu s mikrofonem a zesilovačem v malé krabičce. Z krabičky vede asi 50 centimetrů dlouhý slabý kabel zakončený sluchátkem, jeţ se vkládá do zevního zvukovodu. Krabička se připevňuje k oblečení nebo se nosí v kapse. Nevýhodou tohoto typu je vedle velikosti a nápadnosti přenos rušivých zvuků vznikajících třením oblečení o krabičku. Kapesní sluchadla patří v současnosti k nejméně uţívaným, ale dříve tomu bylo naopak. Pro jejich snadnou kontrolu je dnešní lékaři předepisují malým dětem a lidem pokročilého věku.



Závěsné sluchadlo – se skládá z mikrofonu, zesilovače, reproduktoru a baterie. Všechny tyto součástky jsou uloţeny v malém pouzdru půlměsíčitého tvaru, jenţ se zavěšuje za ušní boltec. Do zevního zvukovodu je zvuk veden pomocí elastické trubičky, která vychází ze sluchadla. Díky své poměrně snadné obsluze a velikosti je velmi rozšířeným typem.



Nitroušní sluchadlo – má ze všech sluchadel nejmenší rozměry a vyrábí se podle otisku klientova ušního boltce a vnějšího zvukovodu. Podle konkrétního umístění rozlišujeme sluchadla boltcová, zvukovodová a kanálová. Hlavní výhodou nitroušních sluchadel je kvalita přenášeného zvuku, ale nelze opomenout ani jejich nenápadnost, která můţe ovšem působit manipulační potíţe při vkládání a vyjímání. (Houdková, 2005, s. 52-53; Lejska, 2003, s. 71-72)



Brýlové sluchadlo – bylo v minulosti celkem oblíbené pro své šikovné umístění v noţičkách brýlí. Dnes je tento typ pouţíván výjimečně jako modifikace sluchadel s kostním vedením, kdy je do noţičky brýlí umístěn vibrátor. (Hrubý, 1998, s. 101-102)

Všechny zmíněné typy sluchadel můţeme dále klasifikovat z pohledu několika hledisek. Podle způsobu přenosu akustického signálu rozlišujeme sluchadla pro vzdušné a kostní vedení. Na základě schopnosti zvukového zesílení máme sluchadla pro lehké sluchové vady (řečová frekvence s prahem 40-60 dB), středně těţké sluchové vady (řečová frekvence s prahem 60-75 dB), těţké sluchové vady (řečová frekvence s prahem 75-90 dB) a velmi těţké sluchové vady (řečová frekvence s prahem nad 90 dB). Poslední dělení sluchadel je


26

na analogová a digitální, kdy je důraz kladen na způsob převedení akustického signálu. (Lejska, 2003, s. 71-73) 1.6.2 Kochleární implantát Jde o elektronické zařízení, které na rozdíl od sluchadel zvuk nezesiluje, ale mění jej na elektrický signál, jenţ stimuluje funkční vlákna sluchového nervu (Pipeková, Hovorka, 1998, s. 87). Kochleární implantát se skládá ze dvou částí. Vnější část tvoří za ušním boltcem připevněný mikrofon přeposílající zachycené sluchové signály do řečového procesoru. Uvnitř procesoru, který zvenčí vypadá jako malá krabička, dochází k selekci a kódování zvuků. Takto připravené zvuky, nezbytné k vnímání řeči, jsou poslány nazpět za ušní boltec tentokrát do vysílače. Úkolem vysílače je odeslat zvuky přijímači, který je chirurgicky voperován do skalní kosti a spolu s elektrodou je součástí vnitřní části implantátu. Přijímač dekóduje příchozí zvuky a v podobě elektrického signálu je vede k elektrodám v hlemýţdi. Elektroda pak dráţdí buňky sluchového nervu v kochlei. (Janotová, Svobodová, 1998, s. 15) Prostřednictvím implantátu je postiţený schopen vnímat zvuky z okolního prostředí. Z počátku bylo toto zařízení určené výhradně pro dospělé, ale díky dobrým výsledkům se začala uţívat i v případě dětí. Tento způsob rehabilitace sluchového vnímání není vhodný pro všechny ohluchlé či neslyšící. Kaţdý kandidát je nejprve podroben celé řadě vyšetření, která vyhodnotí vhodnost kompenzační pomůcky pro jeho osobu. Pro vrozená sluchová postiţení je nejlepším obdobím implantace v raném dětství. Po chirurgickém zákroku přichází období, kdy dítě vyţaduje pomoc rodičů a odborníků. Musí se naučit identifikovat elementární zvuky prostředí a postupně rozvíjet svoji slovní zásobu. (Pipeková, Hovorka, 1998, s. 87). 1.6.3 Další kompenzační pomůcky Vedle sluchadel a kochleárního implantátu existují i další pomůcky pro sluchově postiţené, které buď vyuţívají vibrace, nebo světelnou signalizaci (Horáková, 2011, s. 54). Této oblastí technických prostředků se věnuje ve své publikaci Hrubý (1998, s. 160-202) a uvádí konkrétní příklady:


27

 Budíky – pro neslyšící jsou konstruované tak, aby dokázaly neslyšícího probudit buď pomocí světelné signalizace, vibrátoru (zabudovaného přímo v budíku či v sekundárním připojení) nebo proudu vzduchu z ventilátoru.  Signalizační zařízení – je označení pro celou řadu přístrojů (budíky, zvonky u dveří, telefon, …), které fungují na principu součinnosti vysílače a přijímače signálu. Sluchově postiţená osoba je prostřednictvím světelné signalizace upozorněna na příchozí akustický podnět.  Indukční smyčka – slouţí pro hlasitý poslech televize uţivatelů se sluchadly a kochleárním implantátem. Zařízení pracuje na bázi zdroj signálu a jeho přijímač sluchátko, který má postiţená osoba u sebe. Výhodou poslechu prostřednictvím indukční smyčky je dobrá kvalita zvuku a volný pohyb při poslechu.  Sluchátka – pomáhají lehce nedoslýchavým lidem k tomu, aby mohly slyšet zvuk z televizoru. Náhlavní sluchátka lze připojit k televizoru přímo, nebo pomocí zesilovače. Moderní technika však poskytuje moţnost připojení nikoli pomocí drátu ale infračerveného záření, jenţ funguje podobně jako v dálkovém ovladači.  Telefony – mohou pouţívat pro komunikaci na dálku i sluchově postiţení lidé. Základem je zesilovač, který je buď přímo zabudován v přístroji, nebo se připojuje mezi sluchátko a skříňku telefonu. Pro volání sluchově postiţeného z cizího telefonu existuje pro hlasitý poslech tzv. adaptér, jeţ se snadno upevní na sluchátko. Neslyšící osoby, které neslyší zvuk ani při nejsilnějším zesílení pouţívají k dálkové komunikaci psací telefony. Toto zařízení převádí tóny do znakové podoby a neslyšící příjemce si tak příchozí hovor čte na displeji.

1.7 Postoje k neslyšícím Postoj je ve společnosti často zmiňovaný termín, kterým se označuje tendence reagovat ustáleným způsobem na určité osoby, předměty, situace a dokonce i na sebe sama (Hartl, Hartlová, 2009, s. 442). Na základě znalosti postojů daného člověka lze pochopit a předvídat jeho jednání. Na postoje se díváme prostřednictvím tří aspektů: kognitivní (názory a myšlenky), emocionální (pocity) a konativní/behaviorální (sklony k jednání a chování). Postoje můţeme měřit hned pomocí několika metod, ke kterým patří Likertova


28

škála, sémantický diferenciál, sociometrie, Bogardova škála sociální vzdálenosti a analýza rozhovoru. S postoji se člověk nerodí, získává je postupně v průběhu ţivota. Na jejich vývoj má vliv rodina, ve které jsme se narodili a prostředí a lidé, mezi kterými se pohybujeme. V souvislosti s neslyšícími, lze na formování postoje nahlíţet podobně jako autoři Petty a Caccioppo, kteří tvrdí, ţe se postoje vyvíjejí v závislosti na našem seznámení s určitým objektem. Ve chvíli, kdy se zamýšlíme nad objektem, o kterém nemáme mnoho informací, nebo zkušeností, začneme přemýšlet o faktech a vytváříme si „deskriptivní přesvědčení“. (Fürst, 1997 s. 222-223; Hayes, 2003, s. 95 - 114) Problematika neslyšících stejně jako celé skupiny sluchově postiţených je na okraji zájmu společnosti. Slyšící nepovaţují za nutné se problematikou neslyšících zabývat, z důvodu podceňování sluchového handicapu. Kdyţ se někoho zeptáte, jaké postiţení by pro něj bylo nejhorší, aţ na několik výjimek se většina shodne na ztrátě zraku. Ztráta schopnosti slyšet zvuky není podle většiny lidí tak limitující jako ztráta bezpečné orientace v prostoru. Toto posuzování ovšem není rovnocenné, protoţe ztrátu zraku lze snadno demonstrovat, ale simulovat úplnou ztrátu sluchu je téměř nemoţné díky anatomii sluchového aparátu. Názory a postoje většiny slyšících na neslyšící vycházejí z obecně známých informací. Některé informace jsou ale zavádějící a vytvářejí zkreslený pohled na osobu neslyšícího – například dříve pouţívané označení „hluchoněmý“. (Strnadová, 1998b, s. 40 - 47)


2

29

KOMUNIKACE SLUCHOVĚ POSTIŢENÝCH OSOB

„Lidská společnost představuje síť vztahů mezi lidmi. Přirovnáme-li ji k síti rybářské, pak uzly představují lidi a provázky či lana vztahy mezi nimi. Ale co to vlastně je, toto lanoví v lidském světě? Jedna odpověď je, že je to komunikace.“ (Argyle a Trower, 1979 cit. podle Vybíral, 2000, s.17) Komunikace je termín, se kterým se setkáváme v rámci mnoha vědních disciplín, jako je pedagogika, sociologie, psychologie, historie a další. Jak uvádí Vybíral (2000, s. 17-18) pro komunikaci neexistuje jednotná definice, jeţ by komplexně vystihla všechny roviny jejího významu. Z nejobecnějšího hlediska je moţné komunikaci povaţovat za symbolický projev interakce, která vyjadřuje reciproční působení mezi dvěma či více systémy (Klenková, 2006, s. 25). Nebo ji můţeme chápat jako oboustrannou výměnu významů pomocí dohodnutých symbolů (Wernerová, 2010, s. 22). Podobné vysvětlení pojmu komunikace předkládá i Vykopalová (2005, s. 5), kdy říká ţe: „ komunikace je sdělování určitých významů v procesu přímého nebo nepřímého kontaktu.“ Lze ji proto povaţovat za pilíř mezilidské interakce, která probíhá díky sdílení konvenčních znaků. Na komunikaci můţeme rovněţ nahlíţet jako na schopnost vyjádřit své názory, navázat a udrţovat vzájemné mezilidské vztahy. Jedná se proto o jednu z nejdůleţitějších schopností kaţdého člověka, bez které by ţádná společnost nemohla existovat. (Klenková, 2006, s. 2526) Komunikace je tvořena čtyřmi nebo také pěti stavebními prvky, jenţ na sebe vzájemně působí: komunikátor – osoba, která něco sděluje, zdroj informace; komunikant – příjemce sdělení; komuniké – obsah sdělení; komunikační kanál – způsob jakým je sdělení předáváno; psychický účinek sdělení (Vykopalová, 2005, s. 5). Člověk se svým okolím komunikuje neustále a to buď verbálně, nebo neverbálně. Neverbální komunikace je z hlediska ontogeneze starší, srozumitelná, má vysokou výpovědní hodnotu a v posledních letech se jí věnuje stále větší pozornost (Štěpaník, 2003, s. 42). Často se uskutečňuje na nevědomé úrovni a zahrnuje všechno to, co signalizujeme ostatním bez pomoci slov nebo jako doprovod slovní komunikace. Neverbálně komunikujeme gesty - pohyby hlavou a dalšími pohyby těla; postojem těla; mimikou;


30

vzdáleností a zaujímáním pozic v prostoru; tělesným kontaktem; tónem našeho hlasu či jiným nonverbálním aspektem řeči; fyzickým zjevem; oblečením (Vybíral, 2000, s. 64). Verbální neboli slovní komunikace zahrnuje všechny komunikační procesy, jeţ se uskutečňují prostřednictvím mluvené nebo psané řeči. Verbální komunikace má dominantní postavení v dorozumívacím procesu neboť pomocí slov se orientujeme nejen ve vnějším světě, ale také v tom vnitřním. (Klenková, 2006, s. 27-31) Pokud se objeví jakákoliv překáţka v průběhu ontogenetického získávání komunikačních schopností, pak jsou její následky pro člověka velmi závaţné (Krahulcová, 2002, s. 11). Někteří sluchově postiţení lidé se naučí komunikovat prostřednictvím mluvené řečí, ale jiní k dorozumívání pouţívají alternativní přístupy a metody. ( Slowík, 2007, s. 74)

2.1 Znakový jazyk Z historického hlediska se znakové řeči přezdívá francouzská metoda, se kterou pracoval nejprve v ústavě pro hluchoněmé abbé de l ´Epée v Paříţi (Hrubý, 1999, s. 56). Dnes je podle zákona č. 384/2008 Sb., o znakové řeči (v plném znění vyhlášen pod zákonem č. 423/2008 Sb.) uznán jako přirozený a plnohodnotný komunikační systém neslyšících, který má svá specifika. Základní jednotkou je znak, který obsahuje manuální a nemanuální sloţku. Manuální sloţku představuje postavení ruky (viz. příloha), jenţ je nejdůleţitějším výrazovým prostředkem, pohyb ruky a prostor kde se znak ukazuje. Nemanuální sloţka zahrnuje mimiku a gesta, která jsou pro znakový jazyk zcela zásadní. Znakový jazyk se odlišuje od mluveného jazyka svojí gramatikou, zásobou znaků i jejich uţitím, a proto je pro většinu slyšících nesrozumitelný. (Horáková, 2011, s. 75)

2.2 Znakovaná čeština Je uměle vytvořený komunikační systém, za jehoţ vznikem stojí slyšící majorita. Řazení znaků kopíruje gramatiku českého jazyka, ale neslyšící tento jazyk mezi sebou nepouţívají. Znakovaná čeština v praxi vypadá tak, ţe do znaků převádíme doslovně věty v českém mluveném jazyce. S touto formou jazyku je moţné se setkat při jednání na úřadech, v nemocnici, na kurzech znakového jazyka nebo u tlumočníků v televizi.


31

2.3 Orální metoda Podle této metody se řídilo vzdělávání neslyšících na Moravě uţ od roku 1880 a v Čechách od 20. let 20. století. Základem tohoto typu vzdělávání je předpoklad, ţe pokud má neslyšící ve společnosti optimálně fungovat, tak by se měl naučit běţnou mluvenou a psanou řeč. Bylo přísně zakázáno pouţívání posunků a vše se podřizovalo jedinému cíli naučit neslyšící dítě mluvit. V některých školách byla zakázána i prstová abeceda, čtení a psaní a to vše jen ze strachu, ţe by mohlo dojít k menší motivaci dítěte mluvit. Orální metoda je zcela závislá na schopnosti jedince odezírat. (Hrubý, 1999, s. 57-59)

2.4 Odezírání Jedná se o nesmírně náročný proces, pro který musí mít člověk vlohy. Neslyšící je nucen pro porozumění řeči uplatnit řadu schopností, dovedností a znalostí. Přesto i ti, co umí dobře odezírat, si pouze domýšlejí, co druhý říká, neboť z mluvené řeči je moţné zrakem postihnout asi jen 30 - 40%. V praxi to znamená, ţe neslyšící člověk rozumí asi 5% toho, co bylo řečeno. (Strnadová, 1998a, s. 14) Laická veřejnost ţije v mylné představě, ţe schopností odezírat jsou obdařeni všichni neslyšící, jako by se jednalo o nějakou pomyslnou kompenzaci za sluchový handicap. Skutečnost je ovšem taková, ţe průměrný neslyšící nemá k odezírání větší vlohy neţ průměrný slyšící člověk. Vlohy, které jsou nezbytné pro rozvinutí schopnosti odezírat, jsou nám vrozeny. Proto se někdo naučí odezírat ještě jako dítě a jinému se to nemusí podařit, ani kdyţ systematicky trénuje pod odborným vedením. Na odezírání má vliv řada vnitřních a vnějších faktorů. Mezi vnitřní patří především psychický stav odezírajícího, dosaţená úroveň řeči, velikost slovní zásoby, myšlení a zkušenosti. Mezi vnější řadíme styl, jakým lidé hovoří, jejich gesta a mimika, osvětlení, pozice a vzdálenost mluvčího. Odezírání vţdy vyţaduje obrovské soustředění ze strany odezírajícího a jeho schopnost plynulého odezírání se výrazně sniţuje po 15 aţ 20 minutách. (Strnadová, 2001, s. 84-85)


32

2.5 Prstová abeceda Prstová abeceda nemá přímou souvislost se znakovým jazykem. Jedná se o soustavu znaků, které znázorňují písmena abecedy nebo jednotlivé hlásky. Neslyšící ji pouţívají v situacích, kdy pro pojem neexistuje znak nebo jej chtějí upřesnit. Rozlišujeme dva druhy prstové abecedy. Jednoruční prstová abeceda představuje rychlý a praktický způsob pro vyjádření písmen, ale není v naší republice tak pouţívaná jako Dvouruční prstová abeceda. Ta k znázornění písmen vyuţívá obě ruce a tím je i pro širokou veřejnost čitelnější. Ukázky prstové abecedy jsou uvedeny v příloze. (Janotová, Svobodová, 1998, s. 24)

2.6 Totální komunikace Jedná se o dorozumívací prostředek neslyšících, podle kterého má kaţdé dítě nárok na osvojení si orálních i manuálních komunikačních dovedností. Předávání informací pak probíhá prostřednictvím mluvené řeči, znaků, prstové abecedy, posunky, psaním a mimikou. Pro přijetí sdělení by u sluchově postiţeného mělo dojít k maximálnímu vyuţití zbytků sluchu, odezírání, čtení a vnímání znaků, prstovou abecedu, mimiku i gesta. (Hrubý, 1999, s. 63)

2.7 Bilingvální komunikace Tato podoba dvojjazyčné komunikace u neslyšících se nejprve pouţívala v USA a Skandinávii hned poté, co byla znaková řeč uznána jako plnohodnotný jazyk. Dnes je Bilingvální komunikace rozšířena po celém světě. Princip tohoto dorozumívání spočívá v pořadí osvojení si jednotlivých jazyků. Neslyšící dítě se nejprve naučí znakový jazyk, kterým se musí naučit komunikovat i jeho rodiče. Poté se jazyk majoritní společnosti začne učit prostřednictvím psaní a čtení. Nakonec se přistoupí k výuce mluvené řeči. Ve škole se děti učí mluvit národním jazykem v samostatných hodinách, jako tomu je u slyšících ţáků při výuce cizího jazyka. (Janotová, Svobodová, 1998, s. 25)


33

2.8 Komunikace s neslyšícími Neslyšící při komunikaci preferují znakový jazyk, který je pro ně přirozený v porovnání s českým jazykem. Pokud druhá strana neovládá znakový jazyk, pak se nabízí komunikace písemnou formou anebo prostřednictvím odezírání. Ani jedna z uvedených alternativ není pro neslyšící osobu úplně vhodná a neposkytuje záruku porozumění. Existuje několik zásad, které jsou při komunikaci s neslyšícím, i ostatními sluchově postiţenými lidmi, ţádoucí a lidé, jenţ se s neslyšícími setkávají, by je měli dobře znát.  Pro rozhovor vybereme klidné a dobře osvětlené místo, tak aby světlo osvětlovalo tvář mluvčího.  Jsme tváří otočeni k neslyšícímu a dodrţujeme vhodnou vzdálenost, kterou by měl určit sám neslyšící. Nikdy se přehnaně nepřibliţujeme k jeho obličeji.  Pokud chceme začít mluvit, pak neslyšícího upozorníme a počkáme, aţ zaostří zrak na naši tvář.  Je vhodné předem neslyšícímu říct, o čem chceme mluvit, protoţe znalost tématu je pro odezírajícího velmi důleţitá.  Při komunikaci s neslyšícím nekřičíme a nezvyšujeme hlas. Zřetelně artikulujeme. Naše řeč by měla být klidná, jasná o něco pomalejší neţ při hovoru se slyšícím. Nikdy ovšem příliš pomalá nebo slabikovaná. Dáváme si pozor i na přehnanou mimiku a modulaci hlasu.  Během komunikace s neslyšícím se vyhýbáme jakékoliv činnosti, která vede k zastínění úst, protoţe odezírající musí dobře vidět na naše rty.  Mluvíme v jednoduchých větách a pouţíváme obecná slova, aby se tak zvýšila šance, ţe neslyšící je bude znát.  Myslíme na to, ţe neslyšící člověk má omezenou slovní zásobu a některým slovům můţe přisuzovat i jiný význam. Neslyšící člověk, který neměl zvukovou zkušenost, si nedovede představit, jaký význam nesou některá označení pro zvuky – například bublání, cvakání, šumění praskání a další. 

Vyhýbáme se cizím výrazům, slangovým výrazům, ironii a krajovým dialektům.


34

 Kdyţ dojde k nepochopení, snaţíme se věc vysvětlit znovu, jednodušeji a třeba i za pomoci ukázkových předmětů, gest nebo písemnou formou, kde však platí stejné zásady jako při mluvené řeči - krátké věty a obecná slova.  Nikdy se odezírajícího neptáme, zda rozuměl, ale na to co nám rozuměl.  Při komunikaci s neslyšícím, u které je přítomen tlumočník, můţeme mít sklon obracet se k tlumočníkovi jako k partnerovi v konverzaci a to je chyba. Vţdy mluvíme přímo s neslyšícím. (Strnadová, 1998a, s. 148-149)

Kaţdá sluchově postiţená osoba má podle zákona č. 384/2008 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, § 1, odst. 2: „…právo svobodně si zvolit z komunikačních systémů uvedených v tomto zákoně ten, který odpovídá jejich potřebám. Jejich volba musí být v maximální možné míře respektována tak, aby měly možnost rovnoprávného a účinného zapojení do všech oblastí života společnosti i při uplatňování jejich zákonných práv.“


3

35

VEŘEJNÉ INSTITUCE A NEMOCNICE

Neslyšící lidé představují skupinu obyvatel, která vůči majoritě můţe působit nepřístupně a uzavřeně. Tito lidé se sdruţují do spolků, jejichţ členy spojuje podobný osud a ţivotní překáţky. Odcizenost světa slyšících a neslyšících je dána především jazykovou bariérou, ke které se většinová společnost staví lhostejně. Slyšící, jeţ nejsou řízením osudu vrţeni do světa neslyšících, nevyvíjí ţádnou iniciativu k propojení obou světů. Obě skupiny tak vedle sebe ţijí a vzájemným kontaktům se raději vyhýbají. Existují však místa a situace, jako je například návštěva úřadu práce, magistrátu a nemocnic, kde se obě skupiny setkávají, a vzájemná komunikace je nevyhnutelná.

3.1 Úřad práce a magistrát Úřad práce České republiky je správní úřad s celostátní působností, který je řízen Ministerstvem práce a sociálních věcí. V rámci Úřadu práce působí generální ředitelství a krajské pobočky včetně pobočky pro hlavní město Prahu. Součástí krajských poboček jsou i kontaktní pracoviště. Působnost krajských poboček je totoţná s územím krajů.(MPSV, 2011) Úřad práce plní úkoly v oblasti zaměstnanosti, ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a od ledna 2012 plní úkoly i v sociální oblasti – jako je státní sociální podpora, dávky pro osoby se zdravotním postiţením, příspěvek na péči a inspekce poskytování sociálních sluţeb a pomoc v hmotné nouzi. Termín magistrát se v naší republice pouţívá v souvislosti s městským úřadem statutárních měst a městskými úřady hlavního města Prahy. Magistrát řeší a spravuje záleţitosti statutárního města a jeho občanů. V čele kaţdého magistrátu stojí primátor. Magistrát spadá do oblasti samosprávy, která má své historické kořeny uţ ve správě středověkých měst. Samospráva v dnešní době přebírá některé kompetence od státu a spravuje tak své vlastní záleţitosti i záleţitosti veřejného zájmu. (Káňa, 2010, s. 42,45) Na magistráty si chodí obyvatelé statutárních měst vyřizovat záleţitosti jako je například přihlášení k trvalému pobytu nebo jeho zrušení; vyřízení občanského průkazu nebo vydání


36

potvrzení o jeho ztrátě; vyřízení ţádosti o manţelství; vyřízení rodného listu narozeného dítěte; vyřízení řidičského průkazu atd. Vyřizování určitých záleţitostí na úřadech, ať uţ jde o zmíněný úřad práce, nebo magistrát, je běţnou součástí ţivota, ale ne vţdy je jednání snadné. O co je však situace komplikovanější, kdyţ je klientem neslyšící? V takovém případě je vše závislé na způsobu komunikace, který zaměstnanec zvolí, proto, aby došlo k vzájemnému porozumění na obou stranách. Mnoho neslyšících si uvědomuje závaţnost komunikační bariéry a nechá se doprovázet profesionálním tlumočníkem nebo slyšícím členem rodiny či rodinným přítelem. Najdou se ale i neslyšící, kteří si chtějí vše vyřídit sami, nebo je k tomu přinutily okolnosti. V kaţdém případě je důleţité, aby zaměstnanci odborů nebo oddělení, kde je vyšší procento návštěv neslyšících osob, měli dostatečné znalosti v oblasti komunikace s neslyšícími a byli k těmto lidem chápaví a ohleduplní.

3.2 Nemocnice Termínem nemocnice se označuje lékařské zařízení, které je určené k léčení lidí. V kaţdé nemocnici najdeme specializovaná oddělení, ambulance, technické zázemí, které se neustále modernizuje. Avšak nejdůleţitější sloţkou všech nemocnic je její zdravotní personál. Pracovní náplní těchto lidí je kaţdodenní styk s lidmi, který se odehrává formou interakce, jejímţ nástrojem je komunikace (Venglářová, Mahrová, 2006, s. 11). Slovem komunikace můţeme rozumět vysílání, přijímání a následné dešifrování signálů z našeho okolí. Komunikace hraje v našich ţivotech stále větší roli a to jak v osobní rovině, ale i v pracovní. Dnes naše prospěšnost a úspěšnost v práci nesouvisí pouze se znalostmi, podstatné je, zda dokáţeme navázat dobrý kontakt a spolupracovat s druhými. (Janáčková, Weiss, 2008, s. 11) Komunikace ve zdravotnictví spočívá ve sdělování a získávání informací, na kterých můţe záviset zdraví a bohuţel v některých případech i ţivot. Sdělení pro pacienta by mělo mít přiměřené tempo a jeho obsah by měl být jasný a srozumitelný. Při informování pacienta by měl lékař brát ohled na jeho pocity a vţdy mu dát prostor k vyjádření. Vţdy by mělo ze strany zaměstnanců nemocnice dojít k ověření příjmu dané informace a ujištění, zda byla pochopena správně. (Honzák, 1999 cit. podle Janáčková, Weiss, 2008, s. 11-12)


37

Výše uvedenými pravidly komunikace v oblasti zdravotní péče by se měli řídit všichni, kdo ve zdravotnictví pracují a jednají s pacienty. Problém s dodrţením zmíněných pravidel můţe nastat ve chvíli, kdy se setkají s neslyšícím pacientem, neboť řada z nich přichází do nemocnic úplně sama. Samozřejmě existují publikace a nejrůznější vzdělávací kurzy pro přípravu na jednání s neslyšícím, ale otázkou je, kolik zaměstnanců školení v oblasti komunikace s neslyšícími či sluchově postiţenými osobami absolvovalo. Neslyšící člověk do nemocnice přichází stejně často a většinou ze stejných důvodů jako kterýkoliv člověk slyšící. Výjimku mohou tvořit početné návštěvy v rámci diagnostiky sluchové vady a případné korekce postiţené funkce. Zaměstnanci by měli být na kontakt s nimi připraveni.


II. PRAKTICKÁ ČÁST

38


4

39

VÝZKUMNÝ CÍL, VÝZKUMNÝ PROBLÉM A HYPOTÉZY

4.1 Cíl výzkumu a výzkumný problém Hlavním cílem mého výzkumu je zjistit rozdíly v postojích zaměstnanců z úřadů práce, magistrátů a z nemocnic k neslyšícím osobám a popsat způsoby komunikace při kontaktu s těmito lidmi. Z hlavního cíle plynou i cíle dílčí. Prvním dílčím cílem je zjistit, zda existují rozdíly v postojích zaměstnanců uvedených institucí k neslyšícím s ohledem na jejich věk, vzdělání a typ pracoviště. Dalšími dílčími cíli jsou identifikace nejčetnějších způsobů komunikace zaměstnanců uvedených institucí při kontaktu s neslyšícími a zmapování problémů při komunikaci s neslyšícími z pohledu zaměstnanců.

4.2 Výzkumné otázky a hypotézy Na základě hlavního cíle a z něj plynoucích dílčích cílů jsem stanovila hypotézy označené jako H1 – H5 a výzkumné otázky, které mají označení VO1 – VO4.

H1: Existuje statisticky významný rozdíl v postojích k neslyšícím a věkovými kategoriemi zaměstnanců z úřadů práce a magistrátů? H01 : Mezi postoji k neslyšícím a věkovými kategoriemi zaměstnanců z úřadů práce a magistrátů neexistuje statisticky významný rozdíl. HA1 : Mezi postoji k neslyšícím a věkovými kategoriemi zaměstnanců z úřadů práce a magistrátů existuje statisticky významný rozdíl. Proměnné vztahující se k hypotéze H1: Nezávisle proměnná: věkové kategorie Závisle proměnná: postoje k neslyšícím osobám

H2: Existuje statisticky významný rozdíl v postojích k neslyšícím a věkovými kategoriemi zaměstnanců z nemocnic?


40

H02 : Mezi postoji k neslyšícím a věkovými kategoriemi zaměstnanců z nemocnic neexistuje statisticky významný rozdíl. HA2 : Mezi postoji k neslyšícím a věkovými kategoriemi zaměstnanců z nemocnic existuje statisticky významný rozdíl. Proměnné vztahující se k hypotéze: Nezávisle proměnná: věkové kategorie Závisle proměnná: postoje k neslyšícím osobám

H3: Existuje statisticky významný rozdíl v postojích k neslyšícím a dosaţeným vzděláním zaměstnanců z úřadů práce a magistrátů? H03: Mezi postoji k neslyšícím a dosaţeným vzděláním zaměstnanců z úřadů práce a magistrátů neexistuje statisticky významný rozdíl. HA3 : Mezi postoji k neslyšícím a dosaţeným vzděláním zaměstnanců z úřadů práce a magistrátů existuje statisticky významný rozdíl. Proměnné vztahující se k hypotéze: Nezávisle proměnná: vzdělání Závisle proměnná: postoje k neslyšícím osobám

H4: Existuje statisticky významný rozdíl v postojích k neslyšícím a dosaţeným vzděláním zaměstnanců z nemocnic? H04 : Mezi postoji k neslyšícím a dosaţeným vzděláním zaměstnanců z nemocnic neexistuje statisticky významný rozdíl. HA4 : Mezi postoji k neslyšícím a dosaţeným vzděláním zaměstnanců z nemocnic existuje statisticky významný rozdíl. Proměnné vztahující se k hypotéze: Nezávisle proměnná: vzdělání Závisle proměnná: postoje k neslyšícím osobám


41

H5: Existuje statisticky významný rozdíl v postojích k neslyšícím u zaměstnanců z úřadů práce, magistrátů a z nemocnic? H05 : Mezi postoji k neslyšícím a typem pracoviště neexistuje statisticky významný rozdíl. HA5 : Mezi postoji k neslyšícím a typem pracoviště existuje statisticky významný rozdíl. Proměnné vztahující se k hypotéze: Nezávisle proměnná: typ pracoviště Závisle proměnná: postoje k neslyšícím osobám

VO1: Jaké postoje k neslyšícím osobám zastávají zaměstnanci z úřadů práce, magistrátů a z nemocnic?

VO2: Jaké způsoby komunikace pouţívají zaměstnanci z úřadů práce, magistrátů a z nemocnic při kontaktu s neslyšícím?

VO3: S jakými problémy se potýkají zaměstnanci z úřadů práce, magistrátů a z nemocnic při komunikaci s neslyšícími?

VO4: Jaká je četnost absolvování vzdělávacích kurzů o způsobech komunikace se sluchově postiţenými u zaměstnanců z úřadů práce, magistrátů a z nemocnic?


42

4.3 Výzkumný soubor Podle stanovených cílů výzkumu by základní soubor tvořili všichni zaměstnanci veřejných institucí na území města Brna a Zlína stejně jako zaměstnanci všech nemocnic zmíněných měst. Vzhledem k náročnosti takového výzkumu, byl základní soubor omezen na čtyři veřejné instituce a čtyři nemocnice v Brně a ve Zlíně. Výběr veřejných institucí vzešel z předvýzkumu, během kterého byli osloveni vedoucí jednotlivých odborů a oddělení úřadu práce a magistrátu v Brně a Zlíně, na kterých lze předpokládat největší procento kontaktu s neslyšícími osobami. Na základě dohody, která je doloţena podepsanou ţádostí o provedení výzkumného šetření, jeţ je součástí příloh diplomové práce, tvoří výzkumný vzorek zaměstnanci Úřadu práce ČR - krajská pobočka v Brně kontaktní pracoviště Brno: Oddělení nepojistných sociálních dávek, Referát zprostředkování; Magistrát města Brna: Odbor sociální péče, Odbor správních činností, Odbor vnitřních věcí; Úřad práce ČR – krajská pobočka ve Zlíně kontaktní pracoviště Zlín: Oddělení nepojistných sociálních dávek, Oddělení zaměstnanosti; Magistrát města Zlína: Odbor občansko-správních agend, Odbor sociálních věci. V rámci předvýzkumu byly osloveny všechny nemocnice v Brně a ve Zlíně. Po absolvování osobních schůzek a elektronické korespondenci byli do výzkumného vzorku nakonec vybráni zaměstnanci Fakultní nemocnice u sv. Anny: Onkologicko-chirurgické oddělení, Klinika tělovýchovného lékařství a rehabilitace, Dermatovenerologická klinika, Klinika nemocí očních a optometrie, Klinika otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku; Nemocnice Milosrdných bratří Brno: Gynekologicko-Porodnické oddělení, Interní oddělení, Chirurgické oddělení, Oddělení intenzivní péče; Nemocnice Atlas: Chirurgické oddělení, Interní oddělení, Gynekologické oddělení; Krajská nemocnice T. Bati, a.s.: Chirurgické oddělení, Gynekologicko-porodnické oddělení, Oddělení intenzivní péče operačních oborů, Oddělení-intenzivní klinika, Oddělení otorinolaryngologie, Ortopedické oddělení. Písemný souhlas s provedením výzkumného šetření je součástí příloh diplomové práce.


43

4.4 Charakteristika výzkumného souboru Výzkumný vzorek obsahuje celkem 332 respondentů, kteří byli rozděleni do dvou skupin. První skupinu tvoří respondenti pracující na výše uvedených odborech, odděleních či referátech úřadů práce a magistrátů v Brně a Zlíně. Druhou skupinu představují respondenti výše uvedených nemocnic v Brně a Zlíně. Pro lepší představu o vlastnostech obou skupin následuje číselné a grafické zpracování otázek 1, 2, 3, 4, 6 a 9 z dotazníku.

Výzkumný soubor: Výzkumný soubor čítá celkem 332 respondentů, kteří byli rozděleni do dvou skupin – 166 respondentů z úřadů práce a magistrátů a 166 respondentů z nemocnic. Pro detailnější náhled do struktury výzkumného vzorku je přiloţena tabulka 1 a graf 2 s přesnými údaji o zastoupení v jednotlivých institucích. Výsledky ukazují, ţe na výzkumu se podílelo 69 (21%) zaměstnanců Magistrátu města Brna, 20 (6%) zaměstnanců Úřadu práce KoP Brnoměsto, 41 (12%) zaměstnanců Magistrátu města Zlína, 36 (11%) zaměstnanců Úřadu práce ve Zlíně, 55 (17%) zaměstnanců Fakultní nemocnice u sv. Anny, 42 (13%) zaměstnanců Nemocnice Milosrdných bratří Brno, 15 (5%) zaměstnanců Nemocnice Atlas a 54 (16%) zaměstnanců Krajské nemocnice T. Bati, a.s.

Graf 1. Výzkumný vzorek – rozdělení dle skupin


44

Tabulka 2. Konkrétní pracoviště respondentů Pracoviště

Absolutní četnost 69

Relativní četnost (%) 21

Úřad práce KoP Brno-město

20

6

Magistrát města Zlína

41

12

Úřad práce ve Zlíně

36

11

Fakultní nemocnice u sv. Anny

55

17

Nemocnice Milosrdných bratří Brno

42

13

Nemocnice Atlas

15

5

Krajská nemocnice T. Bati, a.s.

54

16

Magistrát města Brna

Graf 2. Konkrétní pracoviště respondentů

Pohlaví: Z výsledků vyplývá, ţe výzkumný soubor je sloţen z 309 (93%) ţen a 23 (7%) muţů. Zastoupení pohlaví v jednotlivých skupinách je pak následné: úřady práce a magistráty 150 (90%) ţen a 16 (10%) muţů; nemocnice 159 (96%) ţen a 7 (4%) muţů. Tabulka 3. Rozdělení výzkumného vzorku podle pohlaví Pohlaví

Absolutní četnost

Relativní četnost (%)

muži

23

7

ženy

309

93


45

Graf 3. Rozdělení výzkumného vzorku podle pohlaví

Tabulka 4. Pohlaví respondentů – úřady práce a magistráty Pohlaví

Absolutní četnost


muži

16

10

ženy

150

90

Graf 4. Pohlaví respondentů – úřady práce a magistráty


46

Tabulka 5. Pohlaví respondentů – nemocnice Pohlaví

Absolutní četnost


muži

7

4

ženy

159

96

Graf 5. Pohlaví respondentů – nemocnice

Věk: Respondenty podle jejich věku dělíme do 5 kategorií, které byly vytvořeny pro přesnější zmapování v rámci výzkumu. Respondenti z úřadů práce a magistrátů jsou zastoupeni v jednotlivých věkových kategoriích následovně: 15 (9%) respondentů ve věku 18-26 let, 33 (20%) respondentů ve věku 27-36 let, 45 (27%) respondentů ve věku 37-46 let, 51 (31%) respondentů ve věku nad 47-56 let a 22 (13%) respondentů ve věku 57-66 let. Respondenti z nemocnic jsou v jednotlivých věkových podskupinách zastoupeni takto: 38 (23%) respondentů ve věku 18-26 let, 44 (27%) respondentů ve věku 27-36 let, 45 (27%) respondentů ve věku 37-46 let, 25 (15%) respondentů ve věku nad 47-56 let a 14 (8%) respondentů ve věku 57-66 let.


47

Tabulka 6. Věk respondentů Věk 18 - 26 let 27 - 36 let 37 - 46 let 47 - 56 let 57 - 66 let

Úřady práce a magistráty Nemocnice Absolutní četnost Relativní četnost (%) Absolutní četnost Relativní četnost (%) 15

9

38

23

33

20

44

27

45

27

45

27

51

31

25

15

22

13

14

8

Graf 6. Věk respondentů

Vzdělání: Z hlediska úrovně dosaţeného vzdělání nejvíce respondentů v obou skupinách dokončilo střední školu (s maturitou): úřady práce a magistráty 97 (58%) respondentů a nemocnice 99 (60%) respondentů. Vyššího odborného vzdělání dosáhlo 36 (22%) respondentů nemocnic a pouze 15 (9%) respondentů z úřadů práce a magistrátů. Vysokoškolské studium absolvovalo více respondentů z úřadů práce a magistrátů – 54 (33%) a v nemocnici 31 (19%) respondentů.


48

Tabulka 7. Vzdělání respondentů Úřady práce a magistráty Vzdělání

Nemocnice

Absolutní četnost Relativní četnost (%) Absolutní četnost Relativní četnost (%)

SŠ (s maturitou)

97

58

99

60

VOŠ

15

9

36

22

VŠ

54

33

31

19

Graf 7. Vzdělání respondentů

Délka praxe: Podle délky praxe jsou respondenti rozděleni do čtyř kategorií v pětiletých intervalech. Nejvíce zaměstnanců z úřadů práce a magistrátů – 53 (32%) patří do katogorie 0 – 5 let, 51 (31%) patří do kategorie 16 let a více a další dvě kategorie jsou zastoupeny po 31 (19%) zaměstnancích 6 – 10 let a 11 – 15 let praxe. Nejpočetnější zastoupení zaměstnanců nemocnic je v kategorii 16 let a více – 69 (42%), poté následuje 47 (28%) zaměstnanců v kategorii 0 – 5 let, 27 (16%) v kategorii 11- 15 let a 23 (14%) v kategorii 11 – 15 let praxe.


49

Tabulka 8. Délka praxe respondentů

Praxe

Úřady práce a magistráty

Nemocnice

Absolutní četnost Relativní četnost (%)

Absolutní četnost Relativní četnost (%)

0 - 5 let

53

32

47

28

6 - 10 let

31

19

27

16

11 - 15 let

31

19

23

14

16 let a více

51

31

69

42

Graf 8. Délka praxe respondentů

Frekvence setkání: Výsledky ukazují, ţe 92 (55%) zaměstnanců z úřadů práce a magistrátů se s neslyšícími setkávají alespoň 1x za rok a stejnou četnost setkání uvedlo i 95 (57%) zaměstnanců z nemocnic. Dalších 49 (30%) zaměstnanců z úřadů práce a magistrátů a 35 (21%) zaměstnanců z nemocnic uvedlo, ţe se s naslyšícími setkávají alespoň 1x za měsíc. Alespoň 1 za týden se s neslyšícími setkává 21 (13%) zaměstnanců z nemocnic a pouze 6 (4%) zaměstnanců z úřadů práce a magistrátů. V kaţdodenním kontaktu s neslyšícími je 9 (5%) zaměstnanců z nemocnic a 3 zaměstnanci z úřadů práce a magistrátů.


50

16 (10%) zaměstnanců z úřadů práce a magistrátů vyuţilo moţnost vlastního časového vymezení pro setkání s neslyšícími – 5 – 6x za rok (2 zaměstnanci), 2 - 3x za rok (5 zaměstnanců), 1x za půl roku (2 zaměstnanci), 1x za celou dobu praxe (1 zaměstnanec), několikrát do roka (2 zaměstnanci), nelze specifikovat (4 zaměstnanci). Pro vlastní variatu časového vymezení se rozhodlo i 6 (4%) zaměstnanců z nemocnic - několikrát do roka (2 zaměstnanci), 1x za půl roku (3 zaměstnanci), nelze specifikovat (1 zaměstnanec).

Tabulka 9. Frekvence setkání zaměstnanců s neslyšícími a sluchově postiženými lidmi Úřady práce a magistráty Setkání

Nemocnice

Absolutní četnost Relativní četnost (%) Absolutní četnost Relativní četnost (%)

každý den

3

2

9

5

alespoň 1x týdně

6

4

21

13

alespoň 1x za měsíc

49

30

35

21

alespoň 1x za rok

92

55

95

57

jiné

16

10

6

4

Graf 9. Frekvence setkání zaměstnanců s neslyšícími a sluchově postiženými lidmi


4.5

51

Výzkumné metody

Na základě posouzení výzkumného cíle, výzkumného problému a stanovených hypotéz jsem se rozhodla pro kvantitativní druh výzkumu. Jako výzkumnou techniku jsem zvolila dotazník, který je v metodologii výzkumu povaţován za nejvhodnější metodu k získání velkého počtu dat v poměrně krátkém čase (Gavora, 2000, s. 99). Dotazník byl anonymní a skládal se ze sedmnácti otázek, které se týkaly demografických údajů, jako je pohlaví, věk, dosaţené vzdělání, typ pracoviště a délka praxe respondenta. Další otázky se věnovaly postoji respondenta k neslyšícím osobám, frekvenci setkání s těmito lidmi v rámci profese, způsobům komunikace a překáţkám při kontaktu s neslyšícími, pravidlům správné komunikace se sluchově postiţeným a návštěvě kurzu či semináře o způsobech komunikace s neslyšícími. Z velké části tvoří dotazník uzavřené otázky (č. 1, 2, 3, 4, 6, 9, 10, 12,13, 15, 16), avšak jsou v něm i otevřené (č. 5, 17), polozavřené (č. 14) a otázky ve formě škály – konkrétně škála bipolární (č. 8), jejíţ krajní body představují protikladné vlastnosti a pro měření postojů a názorů byla pouţita Likertova škála (č. 7, 11) (Gavora, 2000, s. 91-92).

4.6 Způsob vyhodnocení dat Z rozdaných 400 dotazníků jsem nakonec shromáţdila 332, coţ značí 83% návratnost. Získaná data jsem nejprve zaznamenala do datové tabulky vytvořené v programu Excel. Poté jsem tabulku importovala do programu STATISTICA 10, kde jsem pomocí základních statistik – tabulek četností vyhodnotila otázky vztahující se k VO1 – VO4. Grafické znázornění tabulek k VO1 – VO4 jsem provedla opět pomocí programu Excel. Testování hypotéz H1 – H5 proběhlo prostřednictvím programu STATISTICA 10, kde jsem po posouzení normality dat pracovala s neparametrickou statistikou, konkrétně s testy - Mann-Whitneyův U-test a Kruskal-Wallisova ANOVA. Na základě získaných výsledků jsem rozhodla o přijmutí či zamítnutí stanovených hypotéz. Pro všechny hypotézy byla stanovena hladina spolehlivosti 95%.


5

52

VYHODNOCENÍ VÝZKUMU A INTERPRETACE DAT

Tato kapitola se věnuje vyhodnocení a interpretaci získaných dat, prostřednictvím programu STATISTICA 10 a programu Excel. V rámci výzkumu bylo stanoveno celkem 5 hypotéz, které jsou jednotlivě testovány. Ke kaţdému výsledku je přidán komentář podpořený tabulkou obsahující důleţité výpočty, podle nichţ přijímáme nebo zamítáme nulovou hypotézu. Kaţdé vyhodnocení je pro přehlednost výsledků zpracováno i graficky. Podobná prezentace výsledků je i pro 4 výzkumné otázky, které mají popisný charakter.

5.1 Vyhodnocení hypotéz Předem byla určena hladina významnosti – signifikance (p) 0,05, která rozhoduje o přijetí nebo zamítnutí nulové hypotézy.

H1: Existuje statisticky významný rozdíl v postojích k neslyšícím a věkovými kategoriemi zaměstnanců z úřadů práce a magistrátů? H01 : Mezi postoji k neslyšícím a věkovými kategoriemi zaměstnanců z úřadů práce a magistrátů neexistuje statisticky významný rozdíl. HA1 : Mezi postoji k neslyšícím a věkovými kategoriemi zaměstnanců z úřadů práce a magistrátů existuje statisticky významný rozdíl. Na základě hladiny významnosti p = 0,3678, jeţ přesáhla hladinu 0,05 přijímáme nulovou hypotézu, ţe mezi postoji k neslyšícím a věkovými kategoriemi zaměstnanců z úřadů práce a magistrátů neexistuje statisticky významný rozdíl.


53

Tabulka 10. Postoje k neslyšícím x věkové kategorie - úřady práce a magistráty Kruskal-Wallisova ANOVA založ. na poř.; Postoje (Veřejná správa statistica) Nezávislá (grupovací) proměnná : Věk Kruskal-Wallisův test: H ( 4, N= 166) =4,292718 p =,3678 Závislá: Kód Poč et Souč et Prům. Postoje platných pořadí Pořadí 1 1 15 1518,500 101,2333 2 2 33 3018,500 91,4697 3 3 45 3508,000 77,9556 4 4 51 4141,500 81,2059 5 5 22 1674,500 76,1136

Graf 10. Postoje k neslyšícím x věkové kategorie – úřady práce a magistráty Postoj zaměstnanců z úřadů práce a magistrátů k neslyšícím v záv islosti na v ěkov ých katogoriích 5,0

4,5

4,0

Postoj

3,5

3,0

2,5

2,0

1,5 18 - 26 let

27 - 36 let

37 - 46 let Věk

47 - 56 let

57 - 66 let

Medián 25%-75% Min-Max

H2: Existuje statisticky významný rozdíl v postojích k neslyšícím a věkovými kategoriemi zaměstnanců z nemocnic? H02 : Mezi postoji k neslyšícím a věkovými kategoriemi zaměstnanců z nemocnic neexistuje statisticky významný rozdíl. HA2 : Mezi postoji k neslyšícím a věkovými kategoriemi zaměstnanců z nemocnic existuje statisticky významný rozdíl.


54

Na základě hladiny významnosti p = 0,3729, jeţ přesáhla hladinu 0,05 přijímáme nulovou hypotézu, ţe mezi postoji k neslyšícím a věkovými kategoriemi zaměstnanců z nemocnic neexistuje statisticky významný rozdíl. Tabulka 11. Postoje k neslyšícím x věkové kategorie - nemocnice Kruskal-Wallisova ANOV A založ. n a poř.; Postoje (Nemocnice pracovní) Nezávislá (grupovací) proměnná : Věk Kruskal-Wallisův test: H ( 4, N= 166) =4,252276 p =,3729 Závislá: Kód Poč et Souč et Prům. Postoje platných pořadí Pořadí 1 1 38 3117,000 82,02632 2 2 44 3576,500 81,28409 3 3 45 3910,000 86,88889 4 4 25 2370,000 94,80000 5 5 14 887,500 63,39286

Graf 11. Postoje k neslyšícím x věkové kategorie – nemocnice Postoj zaměstnanců z nemocnic k neslyšícím v závislosti na věkových kategoriích 5,5 5,0 4,5 4,0

Postoj

3,5 3,0 2,5 2,0 1,5 1,0 0,5 18 - 26 let

27 - 36 let

37 - 46 let Věk

47 - 56 let

57 - 66 let



55

H3: Existuje statisticky významný rozdíl v postojích k neslyšícím a dosaţeným vzděláním zaměstnanců z úřadů práce a magistrátů? H03: Mezi postoji k neslyšícím a dosaţeným vzděláním zaměstnanců z úřadů práce a magistrátů neexistuje statisticky významný rozdíl. HA3 : Mezi postoji k neslyšícím a dosaţeným vzděláním zaměstnanců z úřadů práce a magistrátů existuje statisticky významný rozdíl. Na základě hladiny významnosti p = 0,1879, jenţ přesáhla hladinu 0,05 přijímáme nulovou hypotézu, ţe mezi postoji k neslyšícím a dosaţeným vzděláním zaměstnanců z úřadů práce a magistrátů neexistuje statisticky významný rozdíl. Tabulka 12. Postoje k neslyšícím x dosažené vzdělání – úřady práce a magistráty Kruskal-Wallisova ANOVA založ. na poř.; Postoje (Veřejná správa statistica) Nezávislá (grupovací) proměnná : Vzdělání Kruskal-Wallisův test: H ( 2, N= 1 66) =3,343547 p =,1879 Závislá: Kód Poč et Souč et Prům. Postoje platných pořadí Pořadí 1 1 97 7570,000 78,04124 2 2 15 1285,500 85,70000 3 3 54 5005,500 92,69444

Graf 12. Postoje k neslyšícím x dosažené vzdělání – úřady práce a magistráty Postoj zaměstnanců z úřadů práce a magistrátů k neslyšícím v závislosti na vzdělání 5,0

4,5

4,0

Postoj

3,5

3,0

2,5

2,0

1,5 SŠ

VOŠ Vzdělání

VŠ



56

H4: Existuje statisticky významný rozdíl v postojích k neslyšícím a dosaţeným vzděláním zaměstnanců z nemocnic? H04 : Mezi postoji k neslyšícím a dosaţeným vzděláním zaměstnanců z nemocnic neexistuje statisticky významný rozdíl. HA4 : Mezi postoji k neslyšícím a dosaţeným vzděláním zaměstnanců z nemocnic existuje statisticky významný rozdíl. Na základě hladiny významnosti p = 0,5861, jeţ přesáhla hladinu 0,05 přijímáme nulovou hypotézu, ţe mezi postoji k neslyšícím a dosaţeným vzděláním zaměstnanců z nemocnic neexistuje statisticky významný rozdíl. Tabulka 13. Postoje k neslyšícím x dosažené vzdělání - nemocnice Kruskal-Wallisova ANOVA založ. na poř.; Postoje (Nemocnice pracovní) Nezávislá (grupovací) proměnná : Vzdělání Kruskal-Wallisův test: H ( 2, N= 166) =1,068683 p =,5861 Závislá: Kód Poč et Souč et Prům. Postoje platných pořadí Pořadí 1 1 99 8020,000 81,01010 2 2 36 3261,500 90,59722 3 3 31 2579,500 83,20968

Graf 13. Postoje k neslyšícím x dosažené vzdělání - nemocnice


57

Postoj zaměstnanců z nemocnic k neslyšícím v závislosti na vzdělání 5,5 5,0 4,5 4,0

Postoj

3,5 3,0 2,5 2,0 1,5 1,0 0,5 SŠ

VOŠ Vzdělání

VŠ


H5: Existuje statisticky významný rozdíl v postojích k neslyšícím u zaměstnanců z úřadů práce, magistrátů a nemocnic? H05 : Mezi postoji k neslyšícím a typem pracoviště neexistuje statisticky významný rozdíl. HA5 : Mezi postoji k neslyšícím a typem pracoviště existuje statisticky významný rozdíl. Na základě hladiny významnosti p = 0,000001, jeţ nepřesáhla hladinu 0,05 přijímáme alternativní hypotézu, ţe mezi postoji k neslyšícím a typem pracoviště existuje statisticky významný rozdíl. Tabulka 14. Postoje k neslyšícím x typ pracoviště Mann-Whitneyův U test (KONEC) Dle proměn. úřad práce, magistrát X nemocnice Označ ené testy jsou významné na hladině p <,05000 Sč t poř. Sč t poř. U Z p-hodn. Z p-hodn. N platn. N platn. Proměnná skup. 1 skup. 2 upravené skup. 1 skup. 2 Postoj 23312,00 31966,00 9451,000 -4,94763 0,000001 -4,99256 0,000001 166 166

Graf 14. Postoje k neslyšícím x typ pracoviště


58

Postoj k neslyšícím v závislosti na typu pracoviště 5,0

4,5

4,0

Postoj

3,5

3,0

2,5

2,0

1,5

1,0 úřady práce a magistráty Typ pracoviště

nemocnice


5.2 Vyhodnocení výzkumných otázek Výzkumné otázky jsou vyhodnocovány samostatně na základě tabulek četností, které byly sestaveny pomocí programu STATISTICA 10 a následně pro přehlednost upraveny v programu Excel.

VO1: Jaké postoje k neslyšícím osobám zastávají zaměstnanci z úřadů práce, magistrátů a nemocnic? Ke zmapování postojů zaměstnanců z úřadů práce, magistrátů a nemocnic se vztahovala otázka 7 v dotazníku, která obsahovala celkem pět výroků. Respondent vybíral ze škály 1 aţ 5 číslo, které nejvíce vystihovalo jeho názor. Význam čísel byl následující: 1 = zcela nesouhlasím, 2 = spíše nesouhlasím, 3 = nevím, 4 = spíše souhlasím, 5 = zcela souhlasím. Názory zaměstnanců k výrokům byly podobné, ale rozdíly se přesto našly. Největší odlišnost byla patrná u výroku: „Neslyšící osoby působí vůči slyšícím nepřístupně,“ kdy 66 zaměstnanců nemocnic s výrokem nesouhlasilo a 65 souhlasilo. U zaměstnanců z úřadů práce a magistrátů panoval jasnější názor – 83 s výrokem nesouhlasilo a 43 souhlasilo. Po samostatném vyhodnocení kaţdého výroku a následné komparaci výsledků obou skupin,


59

lze konstatovat, ţe zaměstnanci z úřadů práce a magistrátů stejně jako zaměstnanci z nemocnic mají k neslyšícím lidem kladné postoje.

Tabulka 15. Postoje zaměstnanců z úřadů práce, magistrátů a nemocnic k neslyšícím osobám Úřady práce a magistráty Nemocnice Postoje - souhrn Absolutní četnost Relativní četnost (%) Absolutní četnost Relativní četnost (%) 1 = zcela nesouhlasím 111 13,37 95 11,45 2 = spíše nesouhlasím 120 14,46 99 11,93 3 = nevím 87 10,48 97 11,68 4 = spíše souhlasím 197 23,74 203 24,46 5 = zcela souhlasím 315 37,95 336 40,48

Graf 15. Postoje zaměstnanců z úřadů práce, magistrátů a nemocnic k neslyšícím osobám

VO2: Jaké způsoby komunikace pouţívají zaměstnanci úřadu práce, magistrátu a nemocnic při kontaktu s neslyšícím? K této výzkumné otázce se vztahovala otázka 10 v dotazníku. Respondenti vybírali z nabídky všechny způsoby komunikace, které při kontaktu s neslyšícími klienty/pacienty pouţívají. V případě, ţe jejich způsob v nabídce moţností nebyl, mohli vyuţít kolonku „jiné“ a svoji techniku tam napsat.


60

Výsledky ukazují, ţe obě skupiny zaměstnanců při komunikaci s neslyšícím volí pomalé mluvení, proto aby klient/pacient mohl odezírat. Druhým nejfrekventovanějším způsobem sdělení je pak forma písemná. Více neţ sluţeb tlumočníka zaměstnanci z úřadů práce, magistrátů i nemocnic vyuţívají komunikační dovednosti doprovodu klienta/pacienta. Znakový jazyk jako prostředek komunikace s neslyšícím ovládá pouze 10 zaměstnanců z úřadů práce a magistrátů a 4 zaměstnanci z nemocnic. Jako jiné způsoby komunikace byly uvedeny: videotelefon a překladová linka, gesta, obrázky a prstová abeceda.

Tabulka 16. Způsoby komunikace zaměstnanců z úřadů práce, magistrátů a nemocnic při kontaktu s neslyšícím Úřady práce a magistráty

Nemocnice

Četnost odpovědí

Četnost odpovědí

znakový jazyk

10

4

písemná forma

117

131

pomalé mluvení

122

137

tlumočník

35

23

doprovod

63

45

jiné

4

8

Způsoby komunikace

Graf 16. Způsoby komunikace zaměstnanců z úřadů práce, magistrátů a nemocnic při kontaktu s neslyšícím


61

Pro zajímavost přikládám vyhodnocení otázky 14 v dotazníku. Cílem této otázky bylo zmapovat povědomí respondentů v oblasti zásad, kterými by se měli řídit při jednají se sluchově postiţeným. Na výběr bylo ano – ne, respondent který odpověděl „ano“ měl dále uvést alespoň tři konkrétní zásady. 66 (40%) zaměstnanců z úřadů práce a magistrátů zásady uvedlo a 100 (60%) zvolilo moţnost „ne“ – neznám. U zaměstnanců z nemocnic byly počty velice vyrovnané - 80 (48%) zásady uvedlo a 86 (52%) zvolilo moţnost „ne“ – neznám. Příklady zásad, které zaměstnanci napsali byly velice podobné. Všichni uvedli pomalé mluvení, dále pak: „nezakrývat si ústa, stát k neslyšícímu čelem – face to face, pro hovor najít klidnou a dobře osvětlenou místnost, nekřičet, psát sdělení na papír, pouţívat gesta“.

Tabulka 17. Znalost zásad správného přístupu ke sluchově postiženým u zaměstnanců z úřadů práce, magistrátů a nemocnic Znalost zásad

Úřady práce a magistráty Absolutní Relativní četnost četnost (%)

Nemocnice Absolutní Relativní četnost četnost (%)

Ano

66

40

80

48

Ne

100

60

86

52

Graf 17. Znalost zásad správného přístupu ke sluchově postiženým u zaměstnanců z úřadů práce a magistrátů


62

Graf 18. Znalost zásad správného přístupu ke sluchově postiženým u zaměstnanců z nemocnic

VO3: S jakými problémy se potýkají zaměstnanci z úřadů práce, magistrátů a nemocnic při komunikaci s neslyšícími? Tato výzkumná otázka se vztahuje ke 12 a 13 poloţce v dotazníku, kde se respondenti nejprve vyjadřují k překáţkám při komunikaci s neslyšícím, které vycházejí z jejich strany


63

a následně identifikují překáţky, jenţ pociťují ze strany neslyšícího klienta/pacienta. U obou otázek mohli respondenti označit více moţností. Podle výsledků otázky 12, můţeme říct, ţe zaměstnance z úřadů práce, magistrátů a nemocnic nejvíce trápí obava, ţe klient/pacient nepochopí jejich sdělení. Tato obava je zcela opodstatněná, neboť v rámci jejich profesí je oboustranné porozumění zcela nezbytné. Druhou nejfrekventovanější překáţkou, která je v podstatě původcem všech problémů při kontaktu s neslyšícím, je neznalost vhodného způsobu komunikace. Dále pak následuje absence tlumočníka, jenţ by byl prostředníkem mezi zaměstnancem a klientem/pacientem a obava, ţe neslyšícího neúmyslně urazím. Obavu z kontaktu s neslyšící osobou má 8 zaměstnanců z úřadů práce a magistrátů a 18 zaměstnanců nemocnic. Za „jiné“ problémy zaměstnanci uvedli nutkání mluvit hlasitě a fakt, ţe na pracovišti nepůsobí tlumočník. Důleţité je však zjištění, ţe mezi zaměstnanci z úřadů práce a magistrátů se našlo 33% těch, kteří nezaznamenali ţádné překáţky při kontaktu s neslyšícími ze své strany. Stejný názor zastává i 19% zaměstnanců z nemocnic. Tabulka 18. Problémy zaměstnanců z úřadů práce, magistrátů a nemocnic při kontaktu s neslyšícím, které pociťují ze své strany Úřady práce a magistráty Četnost odpovědí

Nemocnice Četnost odpovědí

obava z kontaktu s neslyšícím

8

18

neznalost vhodného způsobu komunikace

25

37

obava z nepochopení sdělení

88

116

nepřítomnost tlumočníka

22

24

obava z urážky

12

25

jiné

2

2

ne

55

31

Problémy zaměstnanců, které pociťují ze své strany

Graf 19. Problémy zaměstnanců z úřadů práce, magistrátů a nemocnic při kontaktu s neslyšícím, které pociťují ze své strany


64

Otázka 13 vedla respondenty k označení překáţek, jejichţ zdrojem je sám neslyšící. Odpovědi respondentů nelze brát za směrodatné neboť je otázkou do jaké míry se daný respondent dokáţe vcítit do druhé osoby. Navíc uvedené překáţky nebyly konfrontovány s pohledem neslyšících. Za velice pozitivní lze povaţovat vyjádření 67% zaměstnanců z úřadů práce a magistrátů a 52% zaměstnanců z nemocnic, ţe nezaznamenali ţádné překáţky ze strany neslyšících během jejich komunikace. Zbývajících 33% zaměstnanců z úřadů práce a magistrátů se nejvíce potýká s netrpělivostí, strachem, neochotou komunikovat a dokonce s agresivitou ze strany neslyšících. Podobné pořadí překáţek uvedlo i 48% zaměstnanců z nemocnic, ale na prvním místě mají strach, který ze strany klienta/pacienta cití. Mezi dalšími překáţkami zaměstnanci jmenovali pasivitu a nervozitu.


65

Tabulka 19. Problémy zaměstnanců z úřadů práce, magistrátů a nemocnic při kontaktu s neslyšícím, které pociťují ze strany klienta/pacienta Problémy zaměstnanců, které pociťují ze strany neslyšících klientů/pacientů strach netrpělivost neochota komunikovat agresivita jiné ne

Úřady práce a magistráty

Nemocnice

Četnost odpovědí 16 35 11 6 6 109

Četnost odpovědí 44 31 14 7 2 87

Graf 20. Problémy zaměstnanců z úřadů práce, magistrátů a nemocnic při kontaktu s neslyšícím, které pociťují ze strany klienta/pacienta


66

VO4: Jaká je četnost absolvování vzdělávacích kurzů o způsobech komunikace se sluchově postiţenými u zaměstnanců z úřadů práce, magistrátů a nemocnic? K této výzkumné otázce se váţe 16 poloţka v dotazníku. Na základě odpovědí lze konstatovat, ţe v ţádné ze zkoumaných institucí se nekonalo plošné školení zaměstnanců o tom jak komunikovat se sluchově postiţenými, čeho se vyvarovat nebo co je při takovém kontaktu ţádoucí. Ze 166 zaměstnanců z úřadů práce a magistrátů absolvovalo pouze 24% nějaký druh vzdělání v oblasti sluchově postiţených a ze 166 zaměstnanců z nemocnic pouhých 19%. Z 76% zaměstnanců z úřadů práce a magistrátů, kteří neabsolvovali ţádné školení o něj projevilo 13% zájem. Podobná je i situace u 81% zaměstnanců nemocnic, kde by školení uvítalo 17%.

Tabulka 20. Absolvování vzdělávacích kurzů zaměstnanci z úřadů práce, magistrátů a nemocnic o způsobech komunikace se sluchově postiženými


67

Úřady práce a magistráty Nemocnice Absolvování kurzu Absolutní četnost Relativní četnost (%) Absolutní četnost Relativní četnost (%) 15 9 ano 5 9 17 10 ano, byl přínosem 19 31 106 64 ne 63 104 28 17 ne, ale uvítal/a bych jej 13 22

Graf 21. Absolvování vzdělávacích kurzů zaměstnanci z úřadů práce, magistrátů a nemocnic o způsobech komunikace se sluchově postiženými


68

5.3 Shrnutí výzkumu Praktickou část mé diplomové práce tvořil výzkum. Hlavním cílem bylo zjistit rozdíly v postojích zaměstnanců z úřadů práce, magistrátů a nemocnic v Brně a Zlíně k neslyšícím a popsat způsoby komunikace zmíněných zaměstnanců při kontaktu s neslyšícími. Závěry výzkumu vycházejí z vyhodnocení jednotlivých dílčích otázek a zamítnutí či přijetí stanovených hypotéz včetně grafického zpracování. Cílem stanovených hypotéz bylo zjistit, zda jsou postoje zaměstnanců z úřadů práce, magistrátů a nemocnic k neslyšícím lidem ovlivňovány jejich věkem, vzděláním a typem pracoviště. Výsledky výzkumu ukázaly, ţe na postoje výše uvedených zaměstnanců k neslyšícím nemá vliv věk ani úroveň dosaţeného vzdělání, ale byly objeveny rozdíly v postojích k neslyšícím a typem pracoviště. První dílčí výzkumná otázka uzavírá otázku postojů k neslyšícím. Po analýze odpovědí respondentů jsem dospěla k závěru, ţe zaměstnanci z úřadů práce, magistrátů i nemocnic mají k neslyšícím kladné postoje, přestoţe se v některých názorech zcela neshodli. Druhá výzkumná otázka se zabývala způsoby komunikace s neslyšícími, které zaměstnanci z úřadů práce, magistrátů a nemocnic pouţívají. Profese těchto zaměstnanců jsou závislé na komunikaci a vzájemném porozumění si s klientem nebo pacientem, avšak zásady správného přístupu k neslyšícím zná 40% zaměstnanců z úřadů práce a magistrátů a 48% zaměstnanců z nemocnic. Se znalostí znakového jazyka je situace podstatně horší, z 332 respondentů jej ovládá pouze 14 a v rámci nemocnic není zaměstnán ţádný tlumočník. Výsledky ukázaly, ţe většina zaměstnanců při kontaktu s neslyšícím volí pomalé tempo řeči a snaţí se dobře artikulovat, proto aby mohl neslyšící odezírat. Je však otázkou, do jaké míry je tento způsob komunikace efektivní a vyhovuje vůbec neslyšícím osobám? Mnoho slyšících ţije v domnění, ţe většina ne-li kaţdý neslyšící umí odezírat a dokáţe tak porozumět mluvené řeči. Skutečnost je ovšem jiná, jak uvádí Strnadová (1998, s. 16) odezírání je schopnost, ke které je zapotřebí kombinace vloh, s nimiţ se člověk musí narodit a nesouvisí s tím, ţe je neslyšící. Z celé naší populace dokáţe skutečně dobře odezírat asi jen 23% lidí. Z vlastní zkušenosti dobře vím, ţe konverzace s neslyšícím, který je odkázán pouze na schopnost odezírání, je velice obtíţná a nemusí vţdy dojít k porozumění. Pro nejistou schopnost odezírání je dobré, ţe zaměstnanci často pouţívají i písemnou formu komunikace. Ale i zde je třeba myslet na několik zásad jako například psaní krátkých a jednoduchých vět. Velice zajímavým výsledkem výzkumu je zjištění, ţe


69

Odbor sociálních věcí ve Zlíně disponuje videotelefonem, který by mohl zlepšit komunikaci mezi zaměstnancem a neslyšícím. Nikdo z neslyšících klientů ale jeho sluţby do dnes nevyuţil. Cílem třetí výzkumné otázky bylo zmapovat problémy zaměstnanců z úřadů práce, magistrátů a nemocnic při jednání s neslyšícími klienty a pacienty. Většina zaměstnanců se nejvíce obává vzájemného nepochopení, které logicky vychází především z neznalosti společného jazyka. Na druhou stranu, našlo se i 33% zaměstnanců z úřadů práce a 19% zaměstnanců z nemocnic, kteří se domnívají, ţe nemají ţádné problémy při komunikaci s neslyšícími. Více neţ polovina konkrétně - 109 zaměstnanců z úřadů práce a 87 zaměstnanců z nemocnic, nezaznamenala ani ţádné překáţky ze strany neslyšících, které by negativně působily na jejich konverzaci. Čtvrtá výzkumná otázka se vztahovala k vzdělávacím kurzům v oblasti komunikace se sluchově postiţenou osobou. Výsledek výzkumu mne velice překvapil a to zejména u zaměstnanců úřadů práce a magistrátů, kde jsem nějaký druh vzdělání v tomto směru očekávala. Ze 166 zaměstnanců absolvovalo školení jen 40 a z nemocnic 32. Nicméně ze všech zaměstnanců, kteří ţádným kurzem či školením neprošli, se 48 vyjádřilo ve smyslu, ţe by určitý druh školení z oblasti sluchově postiţených osob uvítali. Závěrem lze říct, ţe došlo k naplnění jak hlavního cíle, tak i cílů dílčích prostřednictvím ověření hypotéz a vyhodnocení získaných dat. Výzkum přinesl i několik zajímavých informací.


70

ZÁVĚR Problematika komunikace neslyšících je téma, kterému by slyšící společnost měla věnovat větší pozornost. Díky postoji minulého reţimu je nezbytné, aby se přítomná bariéra mezi světem neslyšících a slyšících zmenšila. Lidé o svět neslyšících nejeví zájem, protoţe nevědomky zlehčují sluchový handicap díky nedostatku informací a mylným představám o neslyšících. Slyšící majorita z pravidla ponechává na neslyšícím, aby se přizpůsobil podmínkám jejich světa. Neslyšící tak plnohodnotné komunikace a rovnocenného partnerství dosahují pouze v komunitních centrech. V teoretické části jsem se snaţila o shromáţdění důleţitých informací v oblasti sluchových vad s důrazem na skupinu neslyšících. Popisovala jsem příčiny vzniku sluchové vady, metody vedoucí k jejímu odhalení a moţnosti korekce. Dále jsem se věnovala přiblíţení postoje, který slyšící vůči neslyšícím zaujímají a způsobům komunikace neslyšících. Cílem výzkumu bylo zjistit rozdíly v postojích zaměstnanců z úřadů práce, magistrátů a z nemocnic k neslyšícím osobám a popsat způsoby komunikace při kontaktu s těmito lidmi. Po vyhodnocení získaných dat jsem došla k závěru, ţe zaměstnanci z úřadů práce, magistrátů a nemocnic, mají k neslyšícím celkově kladné postoje, na které nemá vliv jejich věk nebo vzdělání. Ale tyto postoje zaměstnanců nejsou stejné, najdeme v nich rozdíly. Z hlediska způsobů komunikace mezi zaměstnanci panuje shoda. Většina při jednání s neslyšícím zvolí pomalejší tempo řeči a očekává, ţe neslyšící bude odezírat nebo pouţijí tuţku a papír. Mezi problémy se kterými se zaměstnanci při komunikaci s neslyšícím potýkají, převládá obava z nepochopení. A přece většina z nich nic nedělá pro odstranění této obavy. Přínos této práce vidím především v praktickém zviditelnění problému, ţe slyšící nedovedou s neslyšícími plnohodnotně komunikovat. Slyšící spoléhají na iniciativu neslyšícího, který musí vyvíjet velké úsilí pro to, aby sdělení porozuměl. A díky nedostatku financí na tlumočnické sluţby bude v budoucnu nezbytné, aby zaměstnanci, kteří se s neslyšícími setkávají, zlepšili své komunikační dovednosti. Věřím, ţe můj výzkum přivedl alespoň některé vedoucí výše zmiňovaných institucí k zamyšlení nad tím, jak zlepšit poskytované sluţby neslyšícím občanům.


71

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY [1] ARGYLE, M. a P. TOWER, 1979 cit. podle VYBÍRAL, Zbyněk, 2000. Psychologie lidské komunikace. vyd. 1. Praha: Portál, 264 s. ISBN 80-7178-291-2. [2] BYTEŠNÍKOVÁ, Ilona, HORÁKOVÁ, Radka a KLENKOVÁ, Jiřina, 2007. Logopedie & surdopedie: texty k distančnímu vzdělávání. vyd. 1. Brno: Paido, 118 s. ISBN 978-80-7315-136-2. [3] ČUN, 2004 cit. podle HRUBÝ, Jaroslav, 1999. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Federace rodičů a přátel sluchově postiţených, 395 s. ISBN 80-7216-09661. [4] ČERVINKOVÁ HOUŠKOVÁ, Kateřina, 2004. Svět neslyšících. [online] 17. dubna 2004 [cit. 2013-02-12] Dostupné z: http://ruce.cz/clanky/1/2-svet-neslysicich [5] ČESKO, 2008. Zákon č. 384 ze dne 23. září 2008 o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, kterým se mění zákon č. 155/1998 Sb. (o znakové řeči a o změně dalších zákonů). In: Sbírka zákonů České republiky. 2008, částka 124. Dostupné z: www.mvcr.cz/soubor/sb138-08-pdf.aspx [6] FREEMAN, Roger D., GARBIN, Clifton a BOESE, Robert J, 1992. Tvé dítě neslyší?: průvodce pro všechny, kteří pečují o neslyšící děti. vyd. 1. Praha: Federace rodičů a přátel sluchově postiţených, 359 s. [7] FÜRST, Maria, 1997. Psychologie: včetně vývojové psychologie a teorie výchovy. vyd. 1. Olomouc: Votobia, 242 s. ISBN 8071981990. [8] GREGORY, Susan, 2001. Problémy vzdělávání sluchově postižených. vyd. 1. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 278 s. ISBN 80-7308-003-6. [9] HARTL, P. a H. HARTLOVÁ, 2009. Psychologický slovník. vyd. 2. Praha: Portál, s. 776. ISBN 978-80-7367-569-1. [10] HAYES, Nicky, 2003c1998. Základy sociální psychologie. vyd. 3. Praha: Portál, 166 s. ISBN 80-7178-763-9.


72

[11] HEGER, Vladimír, 2012. Komunikace ve veřejné správě. vyd. 1. Praha: Grada, 256 s. ISBN 978-80-247-3779-9. [12] HOLT, Judith, HOTTO, Sue a Kevin COLE, 1994. Demographic aspects of hearing impairmant: Questions and Answers. In: Gallaudet Research Institute. [online].

21.

Března

2012

[cit.

2013-02-23].

Dostupné

z:

http://research.gallaudet.edu/Demographics/factsheet.php#Q11 [13] HONZÁK, 1999 cit. podle JANÁČKOVÁ, Laura a Petr WEISS, 2008. Komunikace ve zdravotnické péči. vyd. 1. Praha: Portál, 134 s. ISBN 978-807367-477-9. [14] HORÁKOVÁ, Radka, 2011. Surdopedie: texty k distančnímu vzdělávání. vyd. 1. Brno: Paido, 126 s. ISBN 978-80-7315-225-3. [15] HOUDKOVÁ, Zuzana, 2005. Sluchové postižení u dětí - komplexní péče. vyd. 1. V Praze: Triton, 117 s. ISBN 80-7254-623-6. [16] HRUBÝ, Jaroslav, 1998. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu. vyd. 1. Praha: Federace rodičů a přátel sluchově postiţených, 321 s. ISBN 80-7216-075-32. [17] HRUBÝ, Jaroslav, 1999. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Federace rodičů a přátel sluchově postiţených, 395 s. ISBN 80-7216-096-61. [18] JANÁČKOVÁ, Laura a Petr WEISS, 2008. Komunikace ve zdravotnické péči. vyd. 1. Praha: Portál, 134 s. ISBN 978-80-7367-477-9. [19] JANOTOVÁ, Naděţda a Karla SVOBODOVÁ, 1998. Integrace sluchově postiženého dítěte v mateřské a základní škole. 2., upr. vyd. Praha: Septima, 63 s. ISBN 80-7216-050-8. [20] KÁŇA, Pavel, 2010. Základy veřejné správy: vybrané kapitoly veřejné správy pro studium žáků středních škol. 3., aktualiz. vyd. Ostrava: Montanex, 352 s. ISBN 978-80-7225-319-7. [21] KLENKOVÁ, Jiřina, 2006. Logopedie: narušení komunikační schopnosti, logopedická prevence, logopedická intervence v ČR, příklady z praxe. vyd. 1. Praha: Grada, 224 s. ISBN 80-247-1110-9.


73

[22] KRAHULCOVÁ, Beáta, 2001. Komunikace sluchově postižených. vyd. 2. Praha: Karolinum, 303 s. ISBN 80-246-0329-2. [23] LEJSKA, Mojmír, 2003. Poruchy verbální komunikace a foniatrie. vyd. 1. Brno: Paido, 156 s. ISBN 80-7315-038-7. [24] LEONHARDT, Annette, 2001. Úvod do pedagogiky sluchovo postihnutých. vyd. 1. Bratislava: Sapientia, ISBN 80-967180-8-8. [25] MACHOVÁ, Jitka, 2002. Biologie člověka pro učitele. vyd. 1. Praha: Karolinum, 269 s. ISBN 80-7184-867-0. [26] MARIEB, Elaine Nicpon a Jon MALLATT, 2005. Anatomie lidského těla. vyd. 1. Brno: CP Books, 863 s. ISBN 80-2510-066-9. [27] MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ, 2011. Zákon č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů. In: Ministerstvo práce a sociálních věcí [online]. 1. duben 2011 [cit. 2013-01-12]. Dostupné

z:

http://www.sagit.cz/pages/uz.asp?tema_id=20&cd=48&typ=r&det=65&levelid=7 29736 [28]

PIPEKOVÁ, Jarmila a Hans HOVORKA, 1998. Kapitoly ze speciální

pedagogiky. vyd. 1. Brno: Paido, 234 s. ISBN 8085931656. [29] STRNADOVÁ, Věra, 1998a. Hádej, co říkám, aneb, Odezírání je nejisté umění. Praha: Ministerstvo zdravotnictví ČR, 158 s. Knihovna časopisu Gong, sv. 20. [30] STRNADOVÁ, Věra, 1998b. Současné problémy české komunity neslyšících: Hluchota a jazyková komunikace. I. vyd. 1. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, ISBN 80-8589-945-0. [31] STRNADOVÁ, Věra, 2001. Jak se úspěšně vyrovnávat se ztrátou sluchu. 1. díl., Náhlá ztráta sluchu. 1. vyd. [Česko]: Asnep, 165 s. [32] SLOWÍK, Josef, 2007. Speciální pedagogika. vyd. 1. Praha: Grada, 160 s. ISBN 978-80-247-1733-3.


74

[33] SVĚTLÍK, Martin, 2000. Postižení sluchu: současné možnosti sluchové protetiky. vyd. 1. Praha: Triton, 61 s. Levou zadní, sv. 9. ISBN 80-7254-114-5. [34] ŠTĚPANÍK, Jaroslav, 2005. Umění jednat s lidmi. vyd. 1. Praha: Grada, 161 s. ISBN 80-247-0844-2. [35] VENGLÁŘOVÁ, Martina a Gabriela MAHROVÁ, 2006. Komunikace pro zdravotní sestry. vyd. 1. Praha: Grada Publishing, 2006, 144 s. ISBN 80-2471262-8. [36] VYBÍRAL, Zbyněk, 2000. Psychologie lidské komunikace. vyd. 1. Praha: Portál, s. 264. ISBN 80-7178-291-2. [37] VYKOPALOVÁ, Hana, 2005. Komunikace jako součást profese. vyd. 1. Zlín: Univerzita Tomáše Bati, 98 s. ISBN 80-7318-344-7. [38] WERNEROVÁ, Irena, 2010. Komunikace pro každého: komunikace s 5 P: popularizovaný průvodce pomocí praktických příhod. vyd. 1. [Praha]: Computer Media, 240 s. ISBN 978-80-7402-064-3. [39] ZÁKONY PRO LIDI, Předpis č. 48/1997 Sb. Zákon o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů. In:Zákony pro lidi.cz. [online]. [cit. 2013-03-01] © AION CS 2010-2013. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1997-48


SEZNAM POUŢITÝCH SYMBOLŮ A ZKRATEK a.s.

Akciová společnost

BERA

Brainstem Evoked Responses Audiometry

BIAP

Význam třetí zkratky.

cit.

citováno

č.

číslo

ČR

Česká republika

ČUN

Česká unie neslyšících

dB

decibel

EEG

elektroencefalogram

ERA

Electric Response Audiometry

H

hypotéza

kHz

kilohertz

KoP

kontaktní pracoviště

MPSV

Ministerstvo práce a sociálních věcí

OAE

Otoakustická emise

odst.

odstavec

ORL

Otorinolaryngologie

p

signifikance

s.

strana

Sb.

sbírka

SSEP

Steady State Evoked Potentials

SŠ

střední škola

sv.

svatý

tzv.

tak zvaný

75

UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií VO

Výzkumná otázka

VOŠ

vyšší odborná škola

VŠ

vysoká škola

WHO

World Health Organization

76


77

SEZNAM TABULEK Tabulka 1. Klasifikace sluchového postižení Tabulka 2. Konkrétní pracoviště respondentů Tabulka 3. Rozdělení výzkumného vzorku podle pohlaví Tabulka 4. Pohlaví respondentů – úřady práce a magistráty Tabulka 5. Pohlaví respondentů – nemocnice Tabulka 6. Věk respondentů Tabulka 7. Vzdělání respondentů Tabulka 8. Délka praxe respondentů Tabulka 9. Frekvence setkání zaměstnanců s neslyšícími a sluchově postiženými lidmi Tabulka 10. Postoje k neslyšícím x věkové kategorie - úřady práce a magistráty Tabulka 11. Postoje k neslyšícím x věkové kategorie - nemocnice Tabulka 12. Postoje k neslyšícím x dosažené vzdělání – úřady práce a magistráty Tabulka 13. Postoje k neslyšícím x dosažené vzdělání - nemocnice Tabulka 14. Postoje k neslyšícím x typ pracoviště Tabulka 15. Postoje zaměstnanců z úřadů práce, magistrátů a nemocnic k neslyšícím osobám Tabulka 16. Způsoby komunikace zaměstnanců z úřadů práce, magistrátů a nemocnic při kontaktu s neslyšícím Tabulka 17. Znalost zásad správného přístupu ke sluchově postiženým u zaměstnanců z úřadů práce, magistrátů a nemocnic Tabulka 18. Problémy zaměstnanců z úřadů práce, magistrátů a nemocnic při kontaktu s neslyšícím, které pociťují ze své strany Tabulka 19. Problémy zaměstnanců z úřadů práce, magistrátů a nemocnic při kontaktu s neslyšícím, které pociťují ze strany klienta/pacienta Tabulka 20. Absolvování vzdělávacích kurzů zaměstnanci z úřadů práce, magistrátů a nemocnic o způsobech komunikace se sluchově postiženými


78

SEZNAM GRAFŮ Graf 1. Výzkumný vzorek – rozdělení dle skupin Graf 2. Konkrétní pracoviště respondentů Graf 3. Rozdělení výzkumného vzorku podle pohlaví Graf 4. Pohlaví respondentů – úřady práce a magistráty Graf 5. Pohlaví respondentů – nemocnice Graf 6. Věk respondentů Graf 7. Vzdělání respondentů Graf 8. Délka praxe respondentů Graf 9. Frekvence setkání zaměstnanců s neslyšícími a sluchově postiženými lidmi Graf 10. Postoje k neslyšícím x věkové kategorie – úřady práce a magistráty Graf 11. Postoje k neslyšícím x věkové kategorie – nemocnice Graf 12. Postoje k neslyšícím x dosažené vzdělání – úřady práce a magistráty Graf 13. Postoje k neslyšícím x dosažené vzdělání - nemocnice Graf 14. Postoje k neslyšícím x typ pracoviště Graf 15. Postoje zaměstnanců z úřadů práce, magistrátů a nemocnic k neslyšícím osobám Graf 16. Způsoby komunikace zaměstnanců z úřadů práce, magistrátů a nemocnic při kontaktu s neslyšícím Graf 17. Znalost zásad správného přístupu ke sluchově postiženým u zaměstnanců z úřadů práce a magistrátů Graf 18. Znalost zásad správného přístupu ke sluchově postiženým u zaměstnanců z nemocnic Graf 19. Problémy zaměstnanců z úřadů práce, magistrátů a nemocnic při kontaktu s neslyšícím, které pociťují ze své strany Graf 20. Problémy zaměstnanců z úřadů práce, magistrátů a nemocnic při kontaktu s neslyšícím, které pociťují ze strany klienta/pacienta


79

Graf 21. Absolvování vzdělávacích kurzů zaměstnanci z úřadů práce, magistrátů a nemocnic o způsobech komunikace se sluchově postiženými


SEZNAM PŘÍLOH PI

Dotazník – veřejná správa

PII

Dotazník - nemocnice

PIII

Postavení ruky

PIV

Ţádosti o dotazníkové šetření – veřejná správa

PV

Ţádosti o dotazníkové šetření - nemocnice

80

PŘÍLOHA P I: DOTAZNÍK – VEŘEJNÁ SPRÁVA Dotazník Dobrý den, jmenuji se Veronika Kubíková a jsem studentkou posledního ročníku Fakulty humanitních studií Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, obor Sociální pedagogika. Obracím se na Vás s ţádostí o vyplnění tohoto dotazníku, který je zcela anonymní a bude slouţit jako podklad mé diplomové práce na téma: „Problematika komunikace neslyšících osob v nemocnici a ve veřejné správě“. Předem děkuji za Vaši ochotu a za čas strávený vyplňováním. V případě jakýchkoliv dotazů týkající se výzkumu a jeho výsledku, mne můţete kontaktovat na [email protected] _______________________________________________________________________________________ Své odpovědi prosím vždy ZAKROUŽKUJTE 1. Pohlaví: a) muţ b) ţena 2. Věk: a) 18 – 26 let b) 27 – 36 let c) 37 – 46 let

d) 47 – 56 let e) 57 – 66 let f) 67 let a více

3. Vaše nejvyšší dosaţené vzdělání: a) středoškolské vzdělání (s maturitou) b) vyšší odborné vzdělání c) vysokoškolské vzdělání 4. Kde pracujete? a) Úřad práce KoP Brno-město b) Magistrát města Brna c) Magistrát města Zlína d) Úřad práce KoP ve Zlíně 5. Na jakém odboru/oddělení pracujete? (vypište prosím) ________________________________________________________________________________ 6. Jak dlouho pracujete ve veřejné správě? a) 0 – 5 let b) 6 – 10 let c) 11 – 15 let d) 16 let a více 7. Vyberte pouze jedno číslo, které nejvíce vystihuje Váš názor: 1 = zcela nesouhlasím, 2 = spíše nesouhlasím, 3 = nevím, 4 = spíše souhlasím, 5 = zcela souhlasím Neslyšící osoby by se měly začleňovat do 1 2 3 4 5 většinové společnosti. Neslyšící

osoby

by

se

měly

podílet

na

spolurozhodování o důleţitých věcech veřejného

1

2

3

4

5

ţivota. Je třeba se problematikou neslyšících více

1

2

3

4

5

Neslyšící osoby působí vůči slyšícím nepřístupně.

1

2

3

4

5

Kontaktu s neslyšící osobou se raději vyhýbám.

1

2

3

4

5

zabývat.

8. Jaké jsou Vaše profesní zkušenosti s neslyšícími klienty/osobami? (vyberte pouze jedno číslo, které nejvíce vystihuje Váš názor) ţádné 1– 2 – 3 – 4 – 5 značné 9. Jak často se s neslyšícími klienty/osobami setkáváte? a) nikdy b) kaţdý den c) alespoň 1x týdně d) alespoň 1 x za měsíc e) alespoň 1x za rok f) jiné, uveďte: __________________________________________________________ 10. Jaký způsob komunikace s neslyšícím klientem/osobou jste zvolil/a? (můţe být uvedeno i více moţností) a) znakový jazyk, jeţ ovládám b) písemnou formu c) pomalé mluvení, tak aby mohl neslyšící odezírat d) vyuţil/a jsem sluţeb tlumočníka (znakového jazyka) e) vyuţil/a jsem komunikačních schopností doprovodu klienta f) jiné, uveďte: __________________________________________________________ 11. Vyberte pouze jedno číslo, které nejvíce vystihuje Váš názor: 1 = zcela nesouhlasím, 2 = spíše nesouhlasím, 3 = nevím, 4 = spíše souhlasím, 5 = zcela souhlasím Myslím si, ţe zvolený způsob komunikace byl 1 2 3 4 5 vhodný. Myslím si, ţe klient porozuměl všem důleţitým informacím. Vím, jak komunikovat s neslyšící osobou. Vím, kde na pracovišti hledat tlumočníka.

1

2

3

4

5

1

2

3

4

5

1

2

3

4

5

12. Zaznamenal/a jste při komunikaci s neslyšícím klientem/osobou nějaké překáţky z Vaší strany? (můţe být uvedeno i více moţností) a) ano, obava z kontaktu s neslyšící osobou b) ano, neznalost vhodného způsobu komunikace c) ano, obava z nepochopení mého sdělení d) ano, nepřítomnost tlumočníka e) ano, obava ţe klienta svým chováním urazím

f) ano, uveďte jiné: ________________________________________________________ ___________________________________________________ g) ne 13. Zaznamenal/a jste při komunikaci s neslyšícím klientem/osobou nějaké překáţky z jeho strany (kromě sluchového postiţení)? (můţe být uvedeno i více moţností) a) ano, strach b) ano, netrpělivost c) ano, neochota se mnou komunikovat d) ano, agresivita e) ano, uveďte jiné: ________________________________________________________ f) ne 14. Znáte zásady správné komunikace se sluchově postiţeným? a) pokud ano, pak uveďte minimálně tři: _______________________________________________________________________________________ _______________________________________________________________________________________ _______________________________________________________________________________________ _______________________________________________________________________________________ b) ne 15. Měl/a jste moţnost v rámci školy či zaměstnání se vzdělat (navštívit kurz nebo školení) v oblasti sluchově postiţených osob? a) ano, na škole b) ano, v zaměstnání c) ano, na škole i v zaměstnání d) ne e) nevím 16. Absolvoval/a jste nějaký druh vzdělávání o způsobu komunikace s neslyšícími klienty/osobami? a) ano b) ano, byl přínosem c) ne d) ne, ale uvítal/a bych jej 17. Místo pro Váš komentář či připomínky: ___________________________________________________________________________________ ___________________________________________________________________________________ ___________________________________________________________________________________

Děkuji za Vaši pomoc a čas

PŘÍLOHA P II: DOTAZNÍK – NEMOCNICE Dotazník Dobrý den, jmenuji se Veronika Kubíková a jsem studentkou posledního ročníku Fakulty humanitních studií Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, obor Sociální pedagogika. Obracím se na Vás s ţádostí o vyplnění tohoto dotazníku, který je zcela anonymní a bude slouţit jako podklad mé diplomové práce na téma: „Problematika komunikace neslyšících osob v nemocnici a ve veřejné správě“. Předem děkuji za Vaši ochotu a za čas strávený vyplňováním. V případě jakýchkoliv dotazů týkající se výzkumu a jeho výsledku, mne můţete kontaktovat na [email protected]

Své odpovědi prosím vždy ZAKROUŽKUJTE 1. Pohlaví: a) muţ b) ţena 2. Věk: a) 18 – 26 let b) 27 – 36 let c) 37 – 46 let

d) 47 – 56 let e) 57 – 66 let f) 67 let a více

3.

Vaše nejvyšší dosaţené vzdělání: a)středoškolské vzdělání (s maturitou) b)vyšší odborné vzdělání c)vysokoškolské vzdělání

4.

Ve které nemocnici pracujete? a) Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně b) Nemocnice Milosrdných bratří Brno c) Krajská nemocnice T. Bati, a.s. d) Nemocnice Atlas

5.

Na jakém oddělení pracujete? (vypište prosím) ________________________________________________________________________________

6.

Jak dlouho pracujete ve zdravotnictví? a) 0 – 5 let b) 6 – 10 let c) 11 – 15 let d) 16 let a více

7. Vyberte pouze jedno číslo, které nejvíce vystihuje Váš názor: 1 = zcela nesouhlasím, 2 = spíše nesouhlasím, 3 = nevím, 4 = spíše souhlasím, 5 = zcela souhlasím Neslyšící osoby by se měly začleňovat do většinové společnosti.

1

2

3

4

5

Neslyšící

osoby

by

se

měly

podílet

na

spolurozhodování o důleţitých věcech veřejného

1

2

3

4

5

1

2

3

4

5

Neslyšící osoby působí vůči slyšícím nepřístupně.

1

2

3

4

5

Kontaktu s neslyšící osobou se raději vyhýbám.

1

2

3

4

5

ţivota. Je třeba se problematikou neslyšících více zabývat.

8.

Jaké jsou Vaše profesní zkušenosti s neslyšícími pacienty? (vyberte pouze jedno číslo, které nejvíce vystihuje Váš názor) ţádné 1– 2 – 3 – 4 – 5 značné

9.

Jak často se s neslyšícími pacienty setkáváte? a) nikdy b)kaţdý den c)alespoň 1x týdně d)alespoň 1 x za měsíc e)alespoň 1x za rok f) jiné, uveďte: __________________________________________________________

10. Jaký způsob komunikace s neslyšícím pacientem jste zvolil/a? (můţe být uvedeno i více moţností) a)znakový jazyk, jeţ ovládám b)písemnou formu c)pomalé mluvení, tak aby mohl neslyšící odezírat d)vyuţil/a jsem sluţeb tlumočníka (znakového jazyka) e)vyuţil/a jsem komunikačních schopností doprovodu pacienta f) jiné, uveďte: __________________________________________________________ 11. Vyberte pouze jedno číslo, které nejvíce vystihuje Váš názor: 1 = zcela nesouhlasím, 2 = spíše nesouhlasím, 3 = nevím, 4 = spíše souhlasím, 5 = zcela souhlasím Myslím si, ţe zvolený způsob komunikace byl vhodný. Myslím si, ţe pacient porozuměl všem důleţitým informacím. Vím, jak komunikovat s neslyšící osobou. Vím, kde na pracovišti hledat tlumočníka.

12.

1

2

3

4

5

1

2

3

4

5

1

2

3

4

5

1

2

3

4

5

Zaznamenal/a jste při komunikaci s neslyšícím pacientem nějaké překáţky z Vaší strany? (můţe být uvedeno i více moţností) a) ano, obava z kontaktu s neslyšící osobou

b) c) d) e) f)

ano, neznalost vhodného způsobu komunikace ano, obava z nepochopení mého sdělení ano, nepřítomnost tlumočníka ano, obava ţe pacienta svým chováním urazím ano, uveďte jiné: _______________________________________________________ ________________________________________________ _______

g) ne 13.

Zaznamenal/a jste při komunikaci s neslyšícím pacientem nějaké překáţky z jeho strany (kromě sluchového postiţení)? (můţe být uvedeno i více moţností) a) ano, strach b) ano, netrpělivost c) ano, neochota se mnou komunikovat d) ano, agresivita e) ano, uveďte jiné: ___________________________________________________________ f)

ne

Znáte zásady správné komunikace se sluchově postiţeným? a) pokud ano, pak uveďte minimálně tři: _______________________________________________________________________________________ 14.

_______________________________________________________________________________________ _______________________________________________________________________________________ _______________________________________________________________________________________ b)ne 15.

16.

Měl/a jste moţnost v rámci školy či zaměstnání se vzdělat (navštívit kurz nebo školení) v oblasti sluchově postiţených osob? a)ano, na škole b)ano, v zaměstnání c)ano, na škole i v zaměstnání d)ne e)nevím Absolvoval/a jste nějaký druh vzdělávání o způsobu komunikace s neslyšícími pacienty? a)ano b)ano, byl přínosem c)ne d)ne, ale uvítal/a bych jej

17. Místo pro Váš komentář či připomínky: ___________________________________________________________________________________ ___________________________________________________________________________________

Děkuji za Vaši pomoc a čas

PŘÍLOHA P III: POSTAVENÍ RUKY

PŘÍLOHA P IV: ŢÁDOSTI O DOTAZNÍKOVÉ ŠETŘENÍ – VEŘEJNÁ SPRÁVA

PŘÍLOHA P V: ŢÁDOSTI O DOTAZNÍKOVÉ ŠETŘENÍ – NEMOCNICE

Problematika komunikace neslyšících osob v nemocnici a ve veřejné správě. Bc. Veronika Kubíková

Recommend Documents