Právnická fakulta Masarykovy univerzity obor Trestní právo Katedra trestního práva
Disertační práce Trestní odpovědnost soudního exekutora Jan Vylegala 2012/2013
Prohlašuji, ţe jsem disertační práci na téma „Trestní odpovědnost soudního exekutora“ zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury. Olomouc, 31.8.2012
..............................................
Děkuji školiteli prof. JUDr. Vladimíru Kratochvílovi, CSc. za vstřícnost, odborné konzultace a cenné rady, jeţ mi věnoval v průběhu doktorského studia. Mé poděkování patří rovněţ celé katedře trestního práva brněnské právnické fakulty za poskytnutí příleţitosti k tvůrčí vědecké činnosti. Rovněţ děkuji mé ţeně Zuzaně za její trpělivost a lásku.
Obsah Obsah...................................................................................................................... 4 Přehled pouţitých zkratek ...................................................................................... 7 Úvod ....................................................................................................................... 8 1. Historický exkurs .......................................................................................... 14 1.1. Právní úprava do 31.12.2007 .................................................................. 17 1.2. Právní úprava od 1.1.2008 ...................................................................... 18 1.3. Právní úprava od 1.1.2008 do účinnosti zkušebního řádu pro vykonavatele exekutora (25.7.2008), respektive do vykonání zkoušky vykonavatele exekutora........................................................................... 19 1.4. Současný právní stav ............................................................................... 19 2. Předpoklady výkonu funkce soudního exekutora ......................................... 21 2.1. Úřední osoba ........................................................................................... 23 2.2. Exekuční a další činnost .......................................................................... 26 3. Vykonavatel exekutora .................................................................................. 28 3.1. Zákon a judikatura .................................................................................. 29 3.2. Úkony, které jsou předmětem exekuční činnosti a jednoduché úkony, které souvisí s exekuční činností............................................................. 31 3.3. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 4 Tz 32/2006 ........................ 34 3.4. Novela exekučního řádu.......................................................................... 38 3.5. Dílčí závěr ............................................................................................... 38 4. Odpovědnost soudního exekutora ................................................................. 41 4.1. Obecně .................................................................................................... 41 4.2. Občanskoprávní odpovědnost exekutora ................................................ 44 4.3. Kárná odpovědnost exekutora................................................................. 46 4.3.1. Náklady exekuce ..................................................................................... 53 4.3.2. Soupis movitého majetku vykonavatelem exekutora ............................. 54 4.4. Dílčí závěr ............................................................................................... 56 5. Trestní odpovědnost vykonavatelů exekutora a exekutora ........................... 59 5.1. Trestný čin............................................................................................... 63
5.2. Trestní odpovědnost vykonavatele exekutora a s tím související trestní odpovědnost exekutora ........................................................................... 70 5.2.1. „Oprávněně“ neoprávněná draţba movitých věcí................................... 72 5.2.1.1.
Kárná odpovědnost exekutora ......................................................... 73
5.2.2. Zneuţívání pravomoci veřejného činitele, zneuţití pravomoci úřední osoby ....................................................................................................... 75 5.2.3. Porušování, respektive porušení povinnosti při správě cizího majetku .. 79 5.2.4. Podvod .................................................................................................... 82 5.2.5. Krádeţ ..................................................................................................... 83 5.2.6. Poškozování, respektive poškození cizích práv ...................................... 88 5.2.7. Ještě jednou poškození cizích práv bez ohledu na draţbu ...................... 89 5.2.8. Omezování osobní svobody .................................................................... 91 5.2.9. Vydírání .................................................................................................. 93 5.2.10. Porušování domovní svobody............................................................... 96 5.3. Trestní odpovědnost exekutora ............................................................. 101 5.3.1. Zneuţití pravomoci úřední osoby ......................................................... 101 5.3.2. Podvod – neoprávněné náklady exekuce .............................................. 109 5.4. Dílčí závěr ............................................................................................. 115 6. Kazuistika .................................................................................................... 119 6.1. Trestní věci ............................................................................................ 120 6.1.1. Lichva.................................................................................................... 120 6.1.2. „Zmrtvýchvstání“ povinného ................................................................ 126 6.1.3. Útisk ...................................................................................................... 129 6.1.4. Excindační ţaloba ................................................................................. 132 6.1.5. Soupis movitého majetku ...................................................................... 137 6.1.6. Blokace majetku osoby odlišné do povinného...................................... 141 6.1.6.1.
Zproštění ........................................................................................ 141
6.1.6.2.
Odsouzení ...................................................................................... 147
6.1.6.3.
Zastavení trestního stíhání ............................................................. 149
6.1.7. Uzurpace moci ...................................................................................... 150 6.1.8. Bezúročná půjčka .................................................................................. 153
6.1.9. Domovní svoboda ................................................................................. 155 6.1.10. Zpronevěra .......................................................................................... 158 6.2. Odloţené věci dle § 159a odst. 1 trestního řádu ................................... 159 6.2.1. „Realitní“ činnost .................................................................................. 159 6.2.2. Pochybný exekuční příkaz .................................................................... 160 6.2.3. Zkoumání důvodnosti vstupu do obydlí ............................................... 161 6.3. Kárné případy ........................................................................................ 161 6.3.1. Blokace majetku osoby odlišné od povinného...................................... 161 6.3.2. Blokace majetku osoby odlišné od povinného na jiný způsob ............. 163 6.3.3. Navýšené náklady ................................................................................. 164 6.3.4. Exekutorský zápis ................................................................................. 165 6.3.5. (Ne)provinění ........................................................................................ 166 6.4. Dílčí závěr ............................................................................................. 167 7. Závěr a návrhy de lege ferenda ................................................................... 170 8. Resumé ........................................................................................................ 182 9. Pouţité prameny .......................................................................................... 185
Přehled použitých zkratek Exekuční řád (EŘ)
zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů
Exekutor
soudní exekutor ve smyslu exekučního řádu
Novela exekučního řádu
zákon č. 347/2007 Sb., s účinností od 1.1.2008, který deklaroval právní jistotu v postavení exekutora i vykonavatele exekutora
Občanský soudní řád (OSŘ)
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
Oprávněný
oprávněný ve smyslu exekučního řádu
Povinný
povinný ve smyslu exekučního řádu
Vykonavatel (exekutora)
vykonavatel ve smyslu exekučního řádu
Trestní řád
zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním
Trestní zákon
zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon
Trestní zákoník
zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
Úvod Úřad soudního exekutora byl zřízen zákonem č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Účinnosti nabyl 1.5.2001. Od roku 2001 tedy existuje zejména nový způsob vymáhání závazků dluţníků, kteří neplní své povinnosti dobrovolně. Na úřad soudního exekutora se postupně začalo obracet stále více a více věřitelů a od soudního výkonu rozhodnutí1 se začalo pomalu, ale jistě upouštět. V současné době je drtivá většina nuceného vymáhání povinností realizována právě prostřednictvím soudních exekutorů (exekuce), zatímco nucené vymáhání realizované soudy, respektive soudními vykonavateli (výkon rozhodnutí), je spíše výjimkou. Objevují se proto i názory a úvahy „odlehčit“ soudům, zrušit soudní výkon rozhodnutí a „zbavit“ soudy vykonávací (exekuční) agendy, která by se, aţ na zásadní rozhodování a některé nucené zásahy, zejména ve vztahu k nezletilým dětem, přenesla zcela na soudní exekutory2. Nyní se uvaţuje o tom, ţe by samotnou exekuci jiţ nenařizovaly soudy, ale přímo zainteresovaní exekutoři, neboť jde o pouhý formalismus3. Byť se nedomnívám, ţe je to vhodná úprava, neboť ne vţdy se jedná o pouhé formální řízení při nařízení exekuce, lze s ohledem na současné statistiky a nárůst nově nařizovaných exekucí tyto tendence a trend dalšího „odlehčování“ soudům očekávat. Zájem věřitelů o sluţby soudních exekutorů nebo chcete-li jen exekutorů je dán nejen tím, ţe za nařízení exekuce se nevybírá soudní poplatek (na rozdíl od nařízení výkonu rozhodnutí), ale hlavně pro významně rychlejší moţnost exekutora uspokojit věřitele a vymoci povinnost dluţníka. 1
Terminologicky je třeba rozlišovat výkon rozhodnutí a exekuci, i kdyţ běţně můţe docházet k jejich zaměňování, respektive nerozlišování a běţně se pouţívá a skloňuje pouze termín exekuce. Zjednodušeně by se dalo říci, ţe výkon rozhodnutí je exekuce realizována soudem, zatímco exekuce je exekuce realizována soudním exekutorem. 2 Například Anonymus: Co chystá novela exekucí Právo&Byznys, č. 11, 2010, s. 14. 3 Například http://www.nasepenize.cz/exekuce-maji-nove-navrhovat-sami-exekutori-misto-soudu-9500/ nebo http://www.rozhlas.cz/zpravy/společnost/_zprava/776392 nebo http://www.vymahanipohledavekcr.cz/news/peake-se-s-pospisilem-kvuli-zrychleni-exekuci-dostali-do-stretu-/. Rovněţ se objevují názory, ţe peněţité pohledávky by měly být v budoucnu vymáhány pouze prostřednictvím exekutorů, nikoli jiţ prostřednictvím nevyuţívaného soudního výkonu rozhodnutí. Pro srovnání v roce 2009 bylo nařízeno celkem 760.923 exekucí, z toho na nepeněţitá plnění 6.329 a v roce 2010 to bylo celkem 701.900 exekucí, z toho na nepeněţitá plnění 4.113. Je patrné, ţe v obou případech se nepeněţitých exekucí týkal naprostý zlomek.
8
Zatímco
v případě
soudního
výkonu
rozhodnutí
je
třeba
vţdy
konkretizovat a určit jeden ze způsobů, jakým bude pohledávka věřitele uspokojena4, coţ mimo jiné znamená i povědomí věřitele o majetku dluţníka či aktivní vyhledávaní a zjišťování majetku dluţníka, coţ ne vţdy je moţné (například bankovní účty, cenné papíry a jiné), v případě exekuce prováděné soudním exekutorem není třeba konkretizovat vůbec nic. Je pak jiţ na exekutorovi, který zvolí způsob(y) provádění exekuce a donucování povinného (dluţníka) k plnění jeho povinností. Exekutor tak můţe zvolit jeden nebo více způsobů provádění exekuce nebo dokonce všechny současně. Bohuţel pro dluţníky, bohudík pro věřitele, je posledně uváděný případ v praxi nejčastější, byť novelizovaný exekuční řád5 konkretizuje zásadu přiměřenosti, upřednostňuje některé způsoby provádění exekuce před jinými a zavádí pořadí v případě vymáhání peněţité povinnosti6. Je nutno však říci, ţe smyslem i předchozí právní úpravy bylo nezatěţovat dluţníka více, neţ je třeba7. Ovšem s ohledem na vágnost právní úpravy a formulaci „nevhodného způsobu“ exekutoři na omezení nebrali ţádný zřetel a generálně blokovali veškerý majetek dluţníka. Svou úlohu zde pak neplnily ani kárné orgány exekutorské komory, které měly dohlíţet na řádný výkon činnosti exekutorů v souladu s právními předpisy tak, aby na jedné straně byl věřitel uspokojen co nejrychleji, na straně druhé však, aby byla zajištěna i potřebná ochrana dluţníkovi. I přes snahu upřesnění zásady přiměřenosti8, však umoţňuje její formulace různou interpretaci, bohuţel pro dluţníky, bohudík pro věřitele. Je nyní věcí
4
Například soudní výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, soudní výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, soudní výkon rozhodnutí sráţkami ze mzdy, soudní výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu a tak dále. 5 Ve znění novely zákonem č. 286/2009 Sb., účinné od 1.11.2009. 6 § 58 exekučního řádu. 7 „Exekutor je povinen v exekučním příkazu zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhoţ má být splnění závazků povinného dosaţeno“ (§ 47 odst. 1 exekučního řádu ve znění účinném jak do 31.12.2008, tak i po tomto datu; „nevhodnost“ byla do exekučního řádu výslovně včleněna zákonem č. 133/2006 Sb., účinným od 14.5.2006). 8 Nově je konkretizováno, ţe exekutor můţe zajistit majetek k provedení exekuce nejvýše v rozsahu bezpečně postačujícím k uhrazení vymáhané pohledávky, jejího příslušenství včetně příslušenství, které se pravděpodobně stane splatným po dobu trvání exekuce, pravděpodobných nákladů oprávněného a
9
samotné praxe, zda přijaté řešení je dostačující či nikoli a bude třeba v budoucnu opět měnit textaci zákona, ovšem v případě soudních exekutorů a jejich dosavadní, více neţ desetileté praxe, nelze očekávat zásadní změny v jejich postupu při provádění exekuce. Bude také zajímavé sledovat, jak se k případným prohřeškům postaví kárné senáty Nejvyššího správního soudu, na které přešla kárná pravomoc nad exekutory, a to z důvodu nečinnosti exekutorské komory v této oblasti. Domnívám se, ţe jak předchozí, tak i současná právní úprava není z hlediska limitace exekutora a zajištění přiměřenosti exekuce z důvodu potřebné ochrany dluţníka dostatečná a dává exekutorovi široké moţnosti k různému (zneuţívajícímu) právnímu výkladu. V naprosté většině případů tedy exekutor limitován stále není9, byť se to tak na první pohled můţe zdát. Nicméně se domnívám, ţe pokud je věřitel nucen se domáhat svých práv, a to i několik let, a domoci se jich aţ prostřednictví posledního a krajního prostředku, jaký mu zákon dává a kterým je nedobrovolné vymáhání v rámci exekuce, měl by být nepochybně oproti dluţníkovi do jisté míry majetkově „upřednostňován“. Je to přeci dluţník, kvůli němuţ celá situace vznikla a který neplní své povinnosti a mnohdy nikdy nesplní. Kdo další má však majetkový zájem při provádění exekuce (a troufám si říci, ţe tento majetkový zájem je na prvním místě a před zájmem věřitele) je samotný exekutor. Koneckonců je to pochopitelné a nemá význam si nalhávat, ţe tomu tak není. Soudní exekutor je sám majetkově zainteresován na samotné exekuci (na rozdíl od soudního výkonu rozhodnutí), soudní exekutor je jakýsi quasi-podnikatel, jeho cílem je maximalizovat zisk, tedy co nejrychleji vymoci a
pravděpodobných nákladů exekuce (srovnej § 58 exekučního řádu). Samozřejmě je a bude problematická interpretace pojmu „bezpečně postačujícím“… 9 Pominu-li příklad exekucí na vymáhání korunových poloţek a blokaci miliónového majetku, které však v praxi bývají výjimečné. Drtivá většina exekucí není v takových markantně rozdílných částkách, ba právě naopak. Dle internetového portálu novinky.cz činí průměrná vlastní vymáhaná pohledávka pro oprávněného bez příslušenství kolem 65.000 Kč (viz Jindřich, Ginter. Novinky.cz: Češi v exekuci mají v průměru dluhy za 65 000 korun, [22.3.2011]. Dostupný z: http://www.novinky.cz/finance/228424-cesi-vexekuci-maji-v-prumeru-dluhy-za-65-000-korun.html). Nevyhnutelně tak budou vznikat interpretační problémy, co je bezpečné, měně bezpečné, více bezpečné, minimálně bezpečné, maximálně bezpečné, to vše při neznalosti závazků dluţníka. Tím je pouze dána samozřejmě moţnost exekutora generálně zablokovat majetek dluţníka.
10
ukončit ten který exekuční případ a čím větší masa majetku dluţníka, tím lze cíle snadněji dosáhnout. Ovšem je třeba objektivně konstatovat, a ukázala to ostatně i praxe, ţe exekuce (realizovaná soudním exekutorem) je rychlejší, účinnější a efektivnější ochrana majetkových práv věřitele, na rozdíl od pomalého a mnohdy neúspěšného soudního výkonu rozhodnutí. Potvrzuje se tak praxe z jiných států i text důvodové zprávy k návrhu zákona o soudních exekutorech ze dne 8.10.1999, která zdůvodňovala přijetí nové právní úpravy mimo jiné účinnějším vymáháním povinností dluţníků. Z důvodové zprávy lze vyčíst, ţe ve státech, kde byl institut soudního exekutora zaveden, je statisticky evidována vyšší efektivnost při vymáhání pohledávek, přičemţ v průměru udává zvýšení efektivity o 70%. Jako další důsledek se udává sníţení počtu případů, v kterých jsou pohledávky vymáhány nezákonnou cestou, neboť při rychlém vymoţení povinnosti není snaha uchylovat se k nestandardním či dokonce nezákonným alternativám. I v rámci pomalého a nepřizpůsobivého českého právního řádu, se ukázala exekuce a exekutor jako způsob efektivního a rychlého vynucení povinností dluţníka, byť je někdy přístup exekutorů příliš tvrdý a nekompromisní. I přesto, ţe je primárním smyslem exekuce vţdy majetkové uspokojení věřitele, nesmí ona
tvrdost
a
nekompromisnost
překročit
určité
meze
a
majetkové
upřednostňování věřitele (koneckonců i exekutora samotného) musí mít své jasné mantinely. Exekutor v rámci své činnosti nepochybně zasahuje do zaručených práv a svobod, zejména práva vlastnit majetek, práva na soukromí, nedotknutelnosti obydlí a tak dále. Na některé moţné problémy a excesy vznikající při provádění exekuce, které mohou mít aţ trestněprávní charakter a jejichţ následkem můţe být dokonce odpovědnost dle trestněprávních předpisů, nikoli pouze interpretační nejednotnost, se snaţí reagovat tato disertační práce. Musím současně předestřít, ţe smyslem a cílem této disertační práce není v ţádném případě snaha nebo 11
pokus kriminalizovat jednání soudních exekutorů a jakékoli příklady a případné hodnocení uváděné v této práci nelze generalizovat. Autorovi není známo, ţe by se trestní odpovědnosti soudního exekutora někdo blíţe nebo souhrnně věnoval, a to i přesto, ţe jde o téma v současnosti velmi aktuální. S ohledem na neexistenci literárních pramenů bylo velmi náročné danou tématiku zpracovat, ovšem pokud tato disertační práce podnítí další diskuze v této oblasti, jsem přesvědčen, ţe jakékoli příspěvky budou přínosem jak pro právní praxi, tak pro právní teorii. Práce se z důvodu mezioborového přesahu dotýká rovněţ dalších aspektů i mimotrestních norem, které je třeba při zkoumání látky bezpodmínečně zohlednit. Hlavním cílem předkládané práce je identifikovat klíčové a zároveň aktuální problémy trestní odpovědnosti soudního exekutora, podat jejich analýzu a zhodnocení, jakoţ i provést rozbor trestněprávního jednání exekutora, zejména z pohledu nového trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010. K hlavnímu cíli přistupují dílčí cíle, které jej blíţe specifikují, a které se promítají do zvolené struktury práce. Práce vysvětluje základní pojmy tématu trestní odpovědnosti soudního exekutora, včetně jeho zaměstnanců, vykonavatelů soudního exekutora. Práce zkoumá vztah trestní odpovědnosti a kárné odpovědnosti, samotnou trestnou činnost, kterou lze při výkonu exekuční činnosti spáchat, a to i s ohledem na postavení exekutora jako úřední osoby a formuluje shrnutí k současným poznatkům. Na začátek zdůrazňuji, ţe disertační práce má za cíl pojednat toliko o trestné činnosti v souvislosti s výkonem exekuční činnosti, nikoli ţádné jiné či případně trestné činnosti spáchané například před jmenováním do funkce exekutora a zjištěné či pravomocně rozhodnuté aţ po takovém jmenování. Teoreticky jsou rozebírány otázky, které se týkají trestné činnosti páchané soudním exekutorem při výkonu exekuční činnosti, popřípadě vykonavatelů exekutorů při výkonu exekuční činnosti. Teoreticky je nahlíţeno na omyl vykonavatele exekutora při provádění soupisů movitého majetku povinného. Jsou zobecněny poznatky autora o zjišťování a latenci trestné činnosti. Práce se
12
zabývá aplikačními a interpretačními problémy trestní odpovědnosti soudního exekutora a vykonavatelů exekutora a snaţí se předloţit moţnosti řešení. Práce je prvním dílem, které se pokouší o zpracování problematiky trestní odpovědnosti soudního exekutora. Pro přiblíţení problematiky a snazší porozumění jsou v práci předkládány konkrétní případy. Dílčí výsledky tvůrčí činnosti autora obsaţené v textu disertační práce byly v předchozích letech průběţně prezentovány veřejnosti; viz přehled literatury publikované autorem disertace. Metodami pouţívanými v disertační práci jsou zejména metoda historická (sběr a třídění informací z písemných zdrojů a jiných pramenů), analýza dokumentů
(rozhodnutí),
introspektivní
(uplatnění
vlastních
poznatků
zpracovatele) a analogická (pouţití výsledků jiného řešeného problému nejblíţe podobného; v právu vyţívaná v případě tzv. mezer v právu za pouţití ustanovení, které nejblíţe upravuje dané skutkové okolnosti), metoda dedukce a indukce. Pouţívanou technikou pak bude technika studia dokumentů, spisového materiálu (viz kapitola 6. Kazuistika).
13
1.
Historický exkurs 10 Římské právo chápalo vykonání rozhodnutí (exekuci) jako způsob
dluţníka splatit jeho dluh velmi omezeně. Dluţník byl často nucen ke splnění své povinnosti na základě osobního nátlaku a mohl být také na základě svých dluhu uvězněn na 60 dní. V případě, ţe nezaplatil a neučinil tak ani jeho rodinný příslušník či přítel byl dluţník usmrcen. V roce 300 př. n. l. došlo ke zrušení sankce usmrcení dluţníka za nesplnění jeho dluhu – dluţník jiţ nemohl být usmrcen pro dluh. Sankce usmrcení byla nahrazena povinností dluţníka si dluh u věřitele osobně odpracovat. Ve 4 století n. l. se do popředí dostávají sociální aspekty výkonu rozhodnutí. Byly zavedeny zákazy zabavení nemovitostí či zemědělské půdy dluţníkům. V raně germánských dobách jakýkoli donucovací prostředek zcela chyběl. Povinný musel přislíbit, ţe svůj závazek splní. V případě, ţe příslib nesplnil, porušil pokojný stav a jeho majetek propadl státu – panovníkovi. Vedle toho měl věřitel ještě další právo domoci se uspokojení své pohledávky, a to formou tzv. soudního příkazu. V období Karla Velikého (cca 750 aţ 900 n. l.) se objevuje nový institut pro splnění povinnosti dluţníka, a to zajišťovací prostředek - záruka ze strany důvěryhodné osoby. Předchůdci dnešních soudních exekutorů existovali i v tomto období, byli to zaměstnanci panovníka. V období saského zemského práva (Sachsenspiegel, rok 1220) vykonávali funkci exekutorů tzv. konfiskátoři, kteří se těšili výsadnímu postavení. Byli voleni obyvatelstvem a byli součástí soudní moci. Byli podřízeni králi. Úkolem konfiskátora byla realizace movitého a nemovitého majetku, ale také dohlíţet na řádný a nerušený průběh soudního jednání mezi věřitelem a dluţníkem. Předpoklady pro výkon exekuce byly podobné dnešním. Konfiskátorova odměna pak byla 10% z výtěţku a aby mohl být konfiskátor vůbec zvolen konfiskátorem musel vlastnit polovinu lánu půdy11. 10
Winterstein, B: Handbuch für Gerichtsvollzieherprüfungsbeamte. 1. Auflage. Pegnitz: Verlag Pastyrik, 2004.
14
Německo se inspirovalo v právu francouzském. Výkon rozhodnutím jiţ byl plně záleţitostí stran. V roce 1803 byl poloţen základ německého exekučního systému a předchůdcům dnešních exekutorů (franc. Huissier)12 byla svěřena pravomoci k nucenému vynucení povinnosti. 18.5.1870 vstupuje v Bavorsku v platnost exekuční (soudní) řád (GVG – Gerichtsverfassungsgesetz), který upravuje právní postavení a okruh působnosti exekutora (vykonavatele). Pojem soudní exekutor byl pak definitivně zaveden tímto zákonem v roce 1877 a byl jím původně úředník pověřený vymáháním v obchodních a pracovních (sluţebních) vztazích13. V České republice instituce soudního exekutora a právní úprava exekučního řádu vychází ze slovenské úpravy, která byla přijata jiţ v roce 199514. Právní akty Evropských společenství neupravují problematiku řešenou exekučním řádem, neboť se jedná o specifickou oblast ponechanou k úpravě národními právními řády jednotlivých členských států Evropské unie. I kdyţ jsou soudní exekutoři činní od roku 2001 a jde o relativně novou a mladou právní instituci, má poptávka po sluţbách exekutorů rostoucí tendenci, a to zejména z důvodu efektivního vymáhání nároků oprávněných. Pro úplnost je třeba zmínit, ţe exekutor vykonává činnost vţdy jako fyzická osoba, byť ji stát pověřil exekutorským úřadem (§ 1 odst. 1 EŘ). Na exekutora tedy nelze aplikovat ustanovení zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Případná trestní odpovědnost Exekutorské komory České republiky, jako právnické osoby (§ 109 odst. 3 EŘ), podle citovaného zákona za vyjmenované trestné činy není dotčena, nicméně tato problematika nesouvisí s disertační tématikou, a proto se jí autor blíţe nevěnuje. Rostoucí trend lze vypozorovat z následující tabulky a z počtu nově nařizovaných exekucí. Následující tabulka uvádí přehled exekucí od roku 2001 11
Winterstein, B: Handbuch für Gerichtsvollzieherprüfungsbeamte. 1. Auflage. Pegnitz: Verlag Pastyrik, 2004, s. 4. 12 Soudní „sluha“, soudní úředník. 13 § 154, § 155 GVG (Gerichtsverfassungsgesetz). Sluţební a obchodní vztahy, které souvisí s působností, pravomocí a výkonem rozhodnutí vybraných úředníků (soudních exekutorů) jsou určeny ministerstvem spravedlnosti prostřednictvím spolkových soudů a zemskou správou prostřednictvím zemských soudů. 14 Zákon č. 233/1995 Z.z., o súdnych exekútoroch a exekučnej činnosti (exekučný poriadok), a o zmene a doplnení ďalších zákonov.
15
do roku 201115. Ze statistik vyplývá, ţe, i přes mírný pokles v roce 2010, počet kaţdoročně nařízených exekucí roste. Přepočteno na počet obyvatel České republiky je zhruba kaţdý třetí občan dluţníkem. Pokud soudní exekutoři přistoupili k draţbě majetku, jednalo se téměř vţdy o draţbu nemovitostí16.
Počet exekucí
Počet dražeb
Rok
nově nařízených
ukončených celkem
ukončených vymožením
2001
4 302
2 792
1 902
2002
57 945
37 979
27 329
2003
132 469
80 863
59 818
2004
177 060
97 854
76 247
2005
270 480
138 026
113 872
2006
309 457
133 933
112 581
2007
427 800
129 838
115 165
2008
554 128
81 623
75 528
2009
760 923
178 233
134 035
8 067
6 358
2010
701 900
202 036
146 096
10 595
8 099
2011
936 219
287 984
191 021
16 052
11 686
celkem
4 332 683
1 371 161
1 053 594
34 714
26 143
celkem nemovitostí
Z pohledu disertační práce je třeba rozlišovat právní úpravu zakotvující exekuční činnost a postavení soudního exekutora, a to následovně: do novely exekučního řádu zákonem č. 347/2007 Sb. – účinnost do 31.12.2007,
15
Souhrnné údaje převzaty ze statistiky Exekutorské komory České republiky (viz http://ekcr.cz.gds97.active24.cz/1/statistiky/87-statistiky?w=). Statistiky o počtu draţeb jsou k dispozici aţ od roku 2009. 16 Pro soudního exekutora jsou totiţ draţby nemovitostí nenáročným a lukrativním obchodem.
16
od novely exekučního řádu zákonem č. 347/2007 Sb. – účinnost od 1.1.2008 (zásadní novela z pohledu tématu disertační práce, dále téţ novela exekučního řádu), od novely exekučního řádu zákonem č. 347/2007 Sb. do účinnosti stavovského předpisu upravujícího kvalifikační zkoušky vykonavatele exekutora17 předpokládaného novelou, respektive do vykonání samotné zkoušky, současný stav. Zásadní spor byl zejména v činnosti (oprávněních) vykonavatelů exekutora (versus soudních vykonavatelů), méně jiţ v přiznání statusu úřední osoby dle trestního zákoníku (§ 127, tehdy veřejného činitele dle § 89 odst. 9 zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon). Podstatné znaky a odlišnosti v jednotlivých právních etapách shrnují jednotlivé body následujícího přehledu.
1.1.
Právní úprava do 31.12.2007
náplň práce a úkoly soudního vykonavatele rozdílné od náplně práce a úkolů vykonavatele exekutora, rozdílné poţadavky na vzdělání, kvalifikaci a předpoklady pro výkon funkce soudního vykonavatele a na vzdělání, kvalifikaci a předpoklady pro výkon funkce vykonavatele exekutora, rozhodnutí Krajského soudu České Budějovice ze dne 26.10.2000, sp. zn. 4 To 810/2000 (soudní vykonavatel v postavení veřejného činitele), rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.6.2004, sp. zn. 5 Tdo 478/200418 a ze dne 29.3.2006, sp. zn. 4 Tz 32/2006 (k úkonům vykonavatele exekutora, k trestní odpovědnosti vykonavatele exekutora i samotného exekutora),
17
Stavovský předpis Exekutorské komory České republiky ze dne 18. dubna 2008 zkušební řád – kvalifikační zkoušky vykonavatele exekutora, účinný ode dne 25.7.2008. 18 Zrušilo rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.1.2001, sp. zn. 6 To 89/2003, v němţ vrchní soud zaujímal rozdílný postoj a přiznával vykonavatelům exekutora oprávnění k soupisu majetku, dokonce i postavení veřejného činitele.
17
soupis movitých věcí povinného (dluţníka) - soudní vykonavatelé při soupisu movitých věcí neporušují zákon, vykonavatelé exekutora naopak zákon porušují, oprávnění vykonavatelů exekutora jsou omezená oproti oprávněním soudních vykonavatelů; oprávnění soudních vykonavatelů jsou větší a širší neţ oprávnění vykonavatelů exekutora, moţné spáchání zejména trestného činu poškozování cizích práv (§ 209 trestního zákona, poškození cizích práv § 181 trestního zákoníku), omezování osobní svobody (§ 231 trestního zákona, § 171 trestního zákoníku), vydírání (§ 235 trestního zákona, § 175 trestního zákoníku), porušování domovní svobody (§ 238 trestního zákona, § 178 trestního zákoníku), krádeţe (§ 247 trestního zákona, § 205 trestního zákoníku), neoprávněné uţívání cizí věci (§ 249 trestního zákona, § 207 trestního zákoníku; zajistí-li věci s hodnotou nad 25.000 Kč, respektive motorové vozidlo), porušování povinností při správě cizího majetku (§§ 255 a 255a trestního zákona, porušení povinností při správě cizího majetku §§ 220 a 221 trestního zákoníku), podvodu (§ 250 trestního zákona, § 209 trestního zákoníku), zneuţívání pravomoci veřejného činitele (§ 158 trestního zákona, zneuţití pravomoci úřední osoby § 329 trestního zákoníku).
1.2.
Právní úprava od 1.1.2008
výslovně zakotvena skupina zaměstnanců exekutora – vykonavatelé exekutora (§ 27 exekučního řádu), výslovná úprava oprávnění vykonavatele exekutora (vykonavatel exekutora je oprávněn k takovým úkonům, k jakým je oprávněn soudní vykonavatel), odstranění polemiky zejména ve vztahu k soupisům movitého majetku vykonavateli exekutora, rozhodnutí Krajského soudu České Budějovice ze dne 26.10.2000, sp. zn. 4 To 810/2000 (měla by být analogická aplikace i na vykonavatele exekutora, avšak vzhledem k taxativnímu výčtu úředních osob v § 127 trestního zákoníku, nelze pouţít), 18
překonání rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.6.2004, sp. zn. 5 Tdo 478/2004 a ze dne 29.3.2006, sp. zn. 4 Tz 32/2006, vzhledem k výslovné zákonné úpravě oprávnění vykonavatelů exekutora, oprávnění vykonavatelů exekutora se srovnala s oprávněními soudních vykonavatelů, vykonavatel exekutora v případě, ţe provede zejména soupis movitého majetku povinného dle zákona, jiţ není trestně odpovědný za takový soupis, v zásadě beztrestnost ve vztahu k trestným činům před novelou (při oprávněném provádění exekuční činnosti) – „odpadnutí“ základní polemiky nad „spornou“ trestností vykonavatele exekutora, potaţmo samotného exekutora, „rozdílné“ poţadavky na kvalifikaci a předpoklady pro výkon funkce soudního vykonavatele a na kvalifikaci a předpoklady pro výkon funkce vykonavatele exekutora.
1.3.
Právní úprava od 1.1.2008 do účinnosti zkušebního řádu pro vykonavatele exekutora (25.7.2008), respektive do vykonání zkoušky vykonavatele exekutora
fakticky stav jako před účinností novely exekučního řádu zákonem č. 347/2007, tedy jako stav do 31.12.2007, vykonavatel exekutora, byť je do této pracovní pozice zařazen, se jím de facto nemůţe stát (do účinnosti zkušebního řádu), neboť nemůţe sloţit kvalifikační zkoušku (jeden ze zákonem poţadovaných předpokladů), respektive neprospěje u kvalifikační zkoušky.
1.4.
Současný právní stav
v současné době je zkušební řád platný a účinný. Ministerstvo jej schválilo 10.7.2008 a účinnosti nabyl dne 25.7.2008. I kdyţ stavovský předpis (§ 3 odst. 1 stavovského předpisu Exekutorské komory České republiky ze dne 18.4.2008, zkušební řád – kvalifikační zkoušky vykonavatele exekutora) říká, 19
ţe kvalifikační zkouška vykonavatele exekutora se koná zpravidla jedenkrát ročně, z praktického hlediska se jeví jako rozumnější postup exekutorské komory konání zkoušek zpravidla dvakrát ročně19, po vykonání zkoušky vykonavatele soudního exekutora se tento stává pro exekutora
„plnohodnotným“
zaměstnancem
se
všemi
oprávněními
(i povinnostmi) plynoucími z exekučního řádu.
19
Viz http://www.ekcr.cz, sekce „vykonavatelé“.
20
2.
Předpoklady výkonu funkce soudního exekutora Předpoklady výkonu funkce soudního exekutora upravuje exekuční řád20.
Soudním exekutorem můţe být jmenován občan České republiky, který má plnou způsobilost k právním úkonům, získal úplné vysokoškolské vzdělání na právnické fakultě vysoké školy se sídlem v České republice, je bezúhonný, vykonal alespoň tříletou exekutorskou praxi a sloţil exekutorskou zkoušku (§ 9 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů). Exekutor dále musí sloţit bez výhrady slib, uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu a takové pojištění po celou dobu výkonu exekutorského úřadu udrţovat. Soudní exekutor musí dále při výkonu exekuční činnosti postupovat nezávisle. Exekutory jmenuje na základě výsledů výběrového řízení ministr spravedlnosti a při výkonu exekuční činnosti má exekutor postavení úřední osoby21. Exekutor podle nové právní úpravy v trestním zákoníku, na rozdíl od úpravy v trestním zákoně, jiţ nemá postavení úřední osoby při sepisování exekutorských zápisů. Trestní zákoník totiţ obsahuje ve svém § 127 odst. 1 písm. f) definici odlišnou, zredukovanou právě o činnost sepisování exekutorských zápisů, kterátoţ nepatří do exekuční činnosti22. Zákonodárce se tak v nové úpravě odchýlil od dosavadního pojetí postavení exekutora při sepisování exekutorských zápisů23, ovšem případné zkoumání, zda je taková modifikace vhodná či ne, není předmětem disertační práce, a proto se jí dále nebudu zabývat. Poţadavky na výkon funkce exekutora jsou nicméně obdobné jako u obdobných právnických profesí.
20
Zejména §§ 2, 9, 11 a 12 zákona č. 120/2001 Sb. § 8 písm. a) a § 10 odst. 1 exekučního řádu ve spojení s §127 odst. 1 písm. f) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. 22 Komentář k trestnímu zákoníku pak výslovně uvádí, ţe při sepisování exekutorských zápisů exekutor nevystupuje jako úřední osoba (viz. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 aţ 139. Komentář. 1. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 1214., Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 aţ 139. Komentář. 2. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2012, s. 1360) 23 Podle § 89 odst. 9 trestního zákona byl veřejným činitelem soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu. Rovněţ § 4 exekučního řádu ve znění účinném od 1.5.2001 do 31.12.2009 uváděl, ţe exekutor má toto speciální postavení i přes sepisování exekutorských zápisů. 21
21
Soudcem můţe být státní občan České republiky, který je způsobilý k právním úkonům a bezúhonný, pokud jeho zkušenosti a morální vlastnosti dávají záruku, ţe bude svou funkci řádně zastávat, v den ustanovení do funkce dosáhl věku nejméně 30 let, souhlasí se svým ustanovením za soudce a s přidělením k určitému soudu, samozřejmě musí mít vysokoškolské vzdělání získané řádným ukončením studia v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice a sloţit odbornou justiční zkoušku (blíţe viz § 60 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů). Státním zástupcem můţe být jmenován státní občan České republiky, který je způsobilý k právním úkonům, bezúhonný, ke dni jmenování dosáhl věku nejméně 25 let, získal vysokoškolské vzdělání studiem magisterského studijního programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice, úspěšně sloţil závěrečnou zkoušku, jeho morální vlastnosti dávají záruku, ţe bude funkci řádně zastávat, a souhlasí se svým jmenováním do funkce státního zástupce a s přidělením k určitému státnímu zastupitelství (blíţe viz § 17 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů). Notářem můţe být jmenován státní občan České republiky, který má plnou způsobilost k právním úkonům, získal vysokoškolské vzdělání v rámci magisterského studijního programu oboru práva na vysoké škole v České republice, je bezúhonný, vykonal alespoň pětiletou notářskou praxi a sloţil notářskou zkoušku (blíţe viz § 7 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů). Advokátem můţe být osoba, která má plnou způsobilost k právním úkonům, je bezúhonná, získala vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu oboru právo na vysoké škole v České republice, vykonala alespoň tříletou praxi advokátního koncipienta a sloţila advokátní zkoušku (blíţe viz § 5 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů).
Pokud jde o závěrečné kvalifikační zkoušky uvedených právních profesí, jsou tyto vzájemně uznatelné. Pro úplnost ještě uvedu zákonné předpoklady pro výkon činnosti (funkce) vykonavatele soudního exekutora, kterým můţe být občan České republiky, který má plnou způsobilost k právním úkonům, je bezúhonný, má úplné středoškolské vzdělání, je v pracovním poměru u exekutora po dobu nejméně 1 roku a sloţil kvalifikační zkoušku24 vykonavatele exekutora (§ 27 EŘ). 24
Připuštění ke kvalifikační zkoušce je podmíněno účastí na povinném školení exekutorské komory pro vykonavatele, popřípadě jiném obdobném vzdělávání, o jehoţ uznání rozhodne exekutorská komora (srovnej § 2 odst. 1 písm. f) stavovského předpisu Exekutorské komory České republiky ze dne 18. dubna 2008, Zkušební řád – kvalifikační zkoušky vykonavatele exekutora. V případě nutné délky pracovního poměru je aktuálně navrhováno její zkrácení na dobu nejméně šesti měsíců (blíţe viz sněmovní tisk 537, dostupný na http://www.psp.cz/ff/3a/c2/6a/08.htm).
22
2.1.
Úřední osoba K naplnění pojmu úřední osoba25 je nutno kumulativně splnit několik
podmínek. Nestačí pouhý výkon určité funkce spočívající v podílení se na plnění úkolů společnosti a státu, ale je dále třeba, aby osoba, která se podílí na plnění úkolů společnosti a státu, pouţívala pravomoci svěřené ji v rámci odpovědnosti za splnění těchto úkolů. Je tedy třeba splnit: 1. výkon veřejné funkce, 2. plnění veřejných úkolů a 3. pouţívání svěřené pravomoci k plnění veřejných úkolů. Za plnění úkolů společnosti a státu je třeba povaţovat zejména výkon důleţitých veřejných funkcí a rozhodovací činnost s tím spojenou. Nikoli například pomocné nebo administrativní práce. Pojem obstarávání věcí obecného zájmu je širší neţ pojem plnění úkolu společnosti a státu. Je to činnost související nejen s plněním úkolů společnosti a státu, ale s obstaráváním všech úkolů, na jejichţ splnění má zájem celá společnost nebo alespoň větší skupina občanů. Je to činnost zahrnující nejen přímo rozhodovací činnost, ale i jinou činnost související s plněním úkolů společnosti a státu. Zde bychom mohli zařadit například různé přípravné úkony pro rozhodovací činnost, činnost k uspokojování kulturních nebo sociálních potřeb fyzických a právnických osob. Samozřejmě je zde nutná podmínka veřejného (společenského), respektive obecného zájmu, nikoli osobního. Aby úřední osoba mohla plnit společenské úkoly a být za ně odpovědná, musí být vybavena pravomocí. Dle důvodové zprávy i soudní judikatury se pravomocí rozumí zejména (nikoli jen) oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech občanů a organizací a ukládat jim úkoly. Je nezbytné, aby v činnosti osoby, která má charakter veřejného činitele, byl obsaţen prvek moci, prvek rozhodování. Osoba, která nemá rozhodovací pravomoc, není úřední osobou. Kritériem pravomoci není ani rozsah prostředků, s nimiţ jednotlivec při 25
Do účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., 31.12.2009 veřejný činitel. Od účinnosti trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., 1.1.2010, úřední osoba. Úřední osobou je osoba vyjmenovaná v trestním zákoníku, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a pouţívá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. K trestní odpovědnosti je třeba, aby byl trestný čin spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností.
23
výkonu práce přichází do styku, ani vztah důvěry k pracovníkům ze strany veřejnosti. Nesprávné je tedy vyvození podílení se na plnění úkolů společnosti a státu a pouţívání přitom svěřené pravomoci jen ze skutečností, ţe osoba uvedená ve výčtu subjektů v § 127 trestního zákoníku přichází do styku s velkými peněţními částkami a ţe občané do této osoby skládají absolutní důvěru při obstarávání svých záleţitostí (srovnej rozhodnutí Rt 17/67). V souvislosti s výše uvedeným bych zvláště zdůraznil slovo, používá, pravomoci (na rozdíl od poţívá). Pojmové znaky nutné ke splnění postavení úřední osoby (veřejného činitele) naplní v podstatě kaţdá osoba nacházející se v oné funkci předpokládané ustanovením § 127 trestního zákoníku. Jiţ z tohoto samotného „profesního“ zařazení totiţ vyplývá nutnost plnit určité úkoly (i veřejné) za pomoci předem daných oprávnění (tedy pravomoc). Pravomocí lze rozumět souhrn věcí (záleţitostí) které je subjekt oprávněn rozhodovat s právními následky. Za své rozhodování nese také odpovědnost. Osoba nacházející se tedy v předpokládané funkci, s přiřazenými veřejnými úkoly tedy požívá pravomoci k jejich plnění vyplývající z její funkce. Většinou půjde o případy, kdy osoba poţívající pravomoci, tuto bude současně pouţívat ke splnění veřejného úkolu, ať jiţ vědomě či nevědomky, respektive se bude takový postup automaticky předpokládat. Bude však třeba kaţdý případ posoudit konkrétně, zda osoba, které byla pravomoc svěřena, ji současně pouţívala (a nepřekročila). Jinými slovy zkoumat „aktivní“ aspekt pravomoci, na rozdíl od její pouhé pasivní existence vyplývající z funkčního zařazení. Trestná činnost poté musí být spáchána v souvislosti s pravomocí a odpovědností úřední osoby. Rovněţ ochrany úřední osoby nepoţívá například osoba ve výčtu § 127 trestního zákoníku, která se sice podílí na plnění úkolů společnosti a státu a pouţívá při tom pravomoci, která jí byla za tím účelem svěřena, avšak v konkrétním případě, při plnění svých úkolů vykonává svou pravomoc v rozporu se zákonem, nebo meze své pravomoci překročí. Úřední osoba, jako subjekt trestného činu, má postavení tzv. speciálního subjektu, tedy subjekt, který má zvláštní způsobilost, zvláštní postavení, oproti běţnému subjektu trestného činu, kterým můţe být kdokoli, spáchá-li trestný čin 24
a splní-li podmínku věku a příčetnosti. Specialita spočívá právě v onom zvláštním postavení. S tím souvisí mimo jiné na jedné straně větší ochrana úřední osoby, na druhé straně naopak přísnější podmínky případné trestní odpovědnosti či „exkluzivita“ určitých trestných činů. Zákonodárce tak chtěl současně vyjádřit i vyšší společenskou škodlivost trestných činů spáchaných jednáním jménem státu. Například dle rozhodnutí Rt 49/2001 soudní vykonavatel, který na podkladě pravomocného a vykonatelného exekučního usnesení provádí (příp. hodlá bezprostředně provést) soupis věcí povinného, je veřejným činitelem26. Proto povinný, jenţ takového soudního vykonavatele fyzicky napadne, cloumá jím a strká do něho, aby mu zabránil ve vstupu do svého bytu a v provedení zamýšleného soupisu věcí, se bude dopouštět trestného činu útoku na veřejného činitele dle § 155 odst. 1 písm. a) trestního zákona (nyní násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku). Dle skutkových zjištění povinný verbálně a zejména fyzicky napadl soudního vykonavatele, který se dostavil do bydliště povinného za účelem provedení exekuce movitých věcí na podkladě usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, a to tak, ţe s napadeným opakovaně cloumal a strkal do něj a poté mu i bránil tělem v odchodu. Napadený se povinnému představil jménem i funkcí, sdělil mu účel návštěvy v jeho domácnosti a dal tak najevo nezpochybnitelným způsobem, ţe je v postavení veřejného činitele. I kdyby povinný neznal příslušná ustanovení trestního zákona, nyní trestního zákoníku, toto jej v ţádném případě neomlouvá a jde to k jeho tíţi, neboť neznalost trestního zákona neomlouvá27. Navíc tvrzení povinného, ţe nevěděl o funkčním postavení poškozeného, je v rozporu, mimo výše uvedeného, 26
Byť rozhodnutí pouţívá pojem veřejný činitel, jelikoţ bylo rozhodováno dle trestního zákona, je toto rozhodnutí plně pouţitelné i na novou právní úpravu po nabytí účinnosti trestního zákoníku. Soudní vykonavatel je úřední osobou ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku – „…odpovědný úředník jiného orgánu veřejné moci“. 27 Blíţe viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 aţ 139. Komentář. 1. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 212 a násl., Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 aţ 139. Komentář. 2. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2012, s. 267 a násl., Kratochvíl, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 265 aţ 268, Kratochvíl, V. a kol. Trestné právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2012, s. 282 a násl. S výhradami Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha, Leges, 2009, s. 213 a s. 238, Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha, Leges, 2010, s. 213 a s. 238, Novotný, O., Vanduchová, M., Šámal P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. Vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 247 aţ 248.
25
s jeho aktivním chováním, kdyţ poškozenému odpočítal a zaplatil peněţitou částku, pro kterou byl výkon rozhodnutí nařízen. Musel tedy vědět, komu peníze a za jakým účelem platí. Postavení soudního vykonavatele jako veřejného činitele, soud vyvodil z ustanovení tehdejšího trestního zákona § 89 odst. 9. Soudní vykonavatel měl oprávnění provést soupis mající podklad v pravomocném a vykonatelném usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí (srovnej například rozhodnutí Kr II 399/21 přiměřeně pouţitelné na výkon rozhodnutí). V rámci výkonu rozhodnutí prováděného soudy (nikoli soudními exekutory) se totiţ při nařízení výkonu rozhodnutí jiţ přímo v usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí určuje konkrétní způsob provedení výkonu rozhodnutí, v tomto případě tedy prodejem movitých (na rozdíl v rámci exekuce, prováděné soudními exekutory, kde exekutor je usnesením soudu o nařízení exekuce de facto pouze pověřen k provedení exekuce, ale samotný způsob provedení jiţ volí sám). Toto usnesení dává soudnímu vykonavateli oprávnění provést samotný soupis včetně všech úkonů souvisejících s provedením soupisu například postup dle § 325a a 325b občanského soudního řádu (mimo jiné osobní prohlídka, prohlídka bytu a jiných místností povinného včetně zjednání si přístupu do takových prostor vyţaduje-li to výkon rozhodnutí.). V takovém případě se tedy osoba provádějící výkon rozhodnutí nemůţe dopouštět trestného činu zejména poškozování cizích práv dle § 209 trestního zákona (nyní poškození cizích práv dle §181 trestního zákoníku), omezování osobní svobody dle § 231 trestního zákona (nyní § 171 trestního zákoníku), porušování domovní svobody dle § 238 trestního zákona (nyní § 178 trestního zákoníku) či krádeţe dle § 247 trestního zákona (nyní § 205 trestního zákoníku).
2.2.
Exekuční a další činnost Exekuční činností se rozumí činnost při nuceném výkonu exekučních
titulů. Mimoto soudní exekutor vykonává ještě další činnost podle exekučního řádu. Sem patří například poskytování právní pomoci (§ 74 odst. 1 písm. a) exekučního řádu), úschova (§ 75 exekučního řádu), činnost vykonávaná z 26
pověření soudu podle zvláštního právního předpisu (§ 76 a § 76a exekučního řádu), nebo sepisování exekutorských zápisů (§ 77 a násl. exekučního řádu). Exekutor sepisuje exekutorské zápisy osvědčující děje a stavy věci, například splnění dluhu, stav nemovitostí, bytů a nebytových prostor, jestliţe jimi mohou být prokázány nároky v řízení před soudem nebo jiným státním orgánem a jestliţe se skutkový děj udál v přítomnosti exekutora nebo jestliţe se exekutor přesvědčil o stavu věci, nebo zápis o dohodě, kterou se účastník zaváţe splnit pohledávku nebo jiný nárok druhého účastníka vyplývající ze závazkového právního vztahu, v níţ svolí, aby podle tohoto zápisu byl nařízen a proveden výkon rozhodnutí nebo exekuce, jestliţe svou povinnost řádně a včas nesplní. Exekutor sepisuje exekutorské zápisy na ţádost, kdy nemá moţnost volby zápis sepsat nebo nesepsat (s výjimkou, kdy by poţadovaný úkon odporoval zákonu, sepsáním by se dopustil trestného činu a podobně, kdy můţe exekutor sepsání zápisu odmítnout), neboť zákon stanoví, ţe „v rámci další činnosti exekutor sepíše na ţádost exekutorský zápis…“. Činnost vykonávaná z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu znamená například doručovat písemnosti soudu a vykonávat činnost soudního vykonavatele (viz § 46 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy). Na základě pověření soudu nebo státního zástupce zjišťuje exekutor majetek podléhající podle rozhodnutí vydaného v trestním řízení zajištění a osobně nebo prostřednictvím jiné osoby vykonává správu takového majetku. Oprávnění soudu nebo státního zástupce pověřit exekutora vyplývá ze zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení. Exekutor můţe dále provést dobrovolnou draţbu věcí movitých či nemovitých na návrh vlastníka nebo jiné osoby oprávněné disponovat s věcí.
27
3.
Vykonavatel exekutora Vykonavatel exekutora, který v praxi provádí zejména mobiliární
exekuce, byl do určité doby velmi sporným a palčivým institutem. Právní praxe a teorie se dlouhou dobu nemohla shodnout na jeho smyslu, jeho činnosti, jeho oprávněních, byť tato osoba plnila a plní pro řadu exekutorských úřadů velmi významnou výkonnou funkci a podstatné úkoly. Pro některé exekutorské úřady můţe hrát vykonavatel dokonce klíčovou roli, stejně tak jako pro jiné exekutorské úřady ţádnou, neboť jsou úřady, které vymohou řadu povinnosti právě pouze díky vykonavatelům, jakoţ i úřady, které naopak vykonavatele vůbec nevyuţívají. Vykonavatel prošel svým vývojem a dočkal se i výslovného zakotvení v zákoně novelou exekučního řádu účinnou od 1.1.200828. Do novely exekučního řádu zákon pojem vykonavatel exekutora neznal29, byť vykonavatelé exekutora v praxi existovali a exekuční úkony prováděli. Zvláště problematická byla především otázka provádění soupisu movitého majetku. Od přijetí exekučního řádu či spíše od faktického zahájení činnosti exekutorů, bylo jedním z palčivých problémů postavení tzv. vykonavatele exekutora při soupisu movitého majetku povinného a jeho (ne)oprávnění provádět soupis movitého majetku. Tato polemika mezi právní praxí a teorií, zda je vykonavatel exekutora k takovému úkonu oprávněn či nikoli, způsobovala značnou právní nejistotu a kontroverzní soudní rozhodnutí, coţ se rovněţ negativně podepsalo na efektivním vymáhání povinností. Právní nejistota samozřejmě stěţovala efektivně dosahovat hlavního účelu exekučního řádu, tedy nuceného výkonu exekučního titulu a uspokojení věřitele, právě prostřednictvím prodeje movitých věcí, kterému předchází soupis movitých věcí, neboť exekutoři se takovému způsobu provedení exekuce vyhýbali, čemuţ se na druhou stranu nelze divit. Namísto potencionální kriminalizace svého jednání volili jiné a „nekontroverzní“ způsoby provedení exekuce. 28
Zákon č. 347/2007 Sb. S tím související změny a zakotvení vykonavatele exekutora i do prováděcích předpisů, § 1 odst. 1. vyhlášky MS ČR č. 418/2001Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti. 29 Znal pouze pojem zaměstnanec exekutora.
28
Do novely exekučního řádu byl totiţ vykonavatel exekutora tzv. další zaměstnanec. Další zaměstnanec směl vykonávat pouze jednoduché úkony související s exekuční nebo další činnosti30 a sporné bylo, zda je soupis movitého majetku ještě podřaditelný pod jednoduchý úkon31. V opačném případě by totiţ jednání vykonavatele a exekutora mohlo zakládat dokonce trestněprávní odpovědnost.
3.1.
Zákon a judikatura Pojem úřední osoby vymezuje trestní zákoník. Legální definici nalezneme
v § 127 odst. 1 a je jí mimo jiné bezpochyby i soudní exekutor 32. Postavení vykonavatele však zákon, exekuční řád ani trestní zákoník výslovně neřeší. Neřešil jej ani původní trestní zákon. Bylo proto následně na praxi a výkladu, jak se s tím vyrovnat. Exekutoři vychází pochopitelně z exekučního řádu33 a analogicky dle občanského soudního řádu a vyhlášky MS ČR č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (jednací řád). Jednotlivé úkony při provádění výkonu rozhodnutí můţe činit zaměstnanec soudu (soudní vykonavatel), stanoví-li tak zákon (rozuměj OSŘ) nebo zvláštní právní předpisy, nebo pověří-li ho tím předseda senátu (§ 265 odst. 2 OSŘ). Soupis movitého majetku provádí v zásadě soudní vykonavatel34. Instrukce MS ČR č. 1360/95-OOD, kterou se vydává řád pro soudní vykonavatele, čl. 1 odst. 1, stanoví, ţe jednoduché úkony, které vyţaduje výkon rozhodnutí, provádějí zaměstnanci
okresních
soudů
určení
k tomu
rozvrhem
práce
(soudní
30
§ 27 odst. 2 exekučního řádu ve znění do novely exekučního řádu. Ačkoli soudní vykonavatelé soupisy běţně prováděli. 32 Dle písm. f) je úřední osobou, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a pouţívá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti a při činnostech vykonávaných z pověření soudu nebo státního zástupce. Podle znění § 89 odst. 9 původního trestního zákona byl veřejným činitelem soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a pouţívá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Podotýkám, ţe jde o taxativní výčet. Trestní zákoník přesně stanoví kdo (subjekty) a za jakých podmínek se nachází v postavení úřední osoby. 33 EŘ, zejména § 69, odkazuje na subsidiární pouţití OSŘ. Dle § 52 odst. 1 nestanoví-li EŘ jinak, pouţijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení OSŘ. Dle odst. 2 nestanoví-li EŘ jinak, je exekutor oprávněn vykonat všechny úkony, které OSŘ a další právní předpisy jinak svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci, vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu. 34 § 326 OSŘ za pouţití § 374 OSŘ a § 46 odst. 2 jednacího řádu pro okresní a krajské soudy. 31
29
vykonavatelé). Vyhláška MS ČR č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, zejména § 46, demonstrativně vypočítává úkony, které provádí soudní vykonavatel, mezi něţ patří i soupis movitých věcí povinného. Postavení veřejného činitele (nyní úřední osoby) při těchto úkonech mu poté přiznává zákon doplněný výkladem Nejvyššího soudu ČR v rozhodnutí Rt 49/200135. Naopak v případě vykonavatelů exekutora se kamenem úrazu stalo zejména (zejména neboť zákon opomněl upravit jejich postavení) rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 4 Tz 32/2006 (obdobně téţ rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 478/2004). Toto rozhodnutí nepřiznává vykonavatelům exekutora oprávnění provádět soupis movitého majetku, natoţ poţívat při tom postavení veřejného činitele (úřední osoby). Rozhodnutí vychází v podstatě z dělení úkonů exekutora na úkony, které jsou předmětem exekuční činnosti a jednoduché úkony, které souvisí s exekuční činností. Toto dělení jiţ bylo naznačeno výše a bude blíţe rozebráno v další části práce. Podle komentáře k exekučnímu řádu, můţe-li podle zákona exekutor vykonávat činnost prostřednictvím svého zaměstnance, musí tento zaměstnanec poţívat stejné ochrany při výkonu činnosti jako exekutor. Dle mého názoru (a z logiky věci plyne), se zde mají na mysli nikoli všichni zaměstnanci (například administrativní, technický či pomocný personál), ale jen zaměstnanci, kteří v souladu se zákonem vykonávají exekuční činnost, činnost z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu a sepisují exekutorské zápisy. Exekuční řád vţdy počítal s tím, ţe exekutor bude zaměstnávat zaměstnance. Zákon je v podstatě dělí na dvě skupiny, na právně vzdělané a ostatní. Do první skupiny patří exekutorští kandidáti a exekutorští koncipienti, do druhé pak vykonavatelé a tzv. další zaměstnanci, přičemţ exekuční řád ve znění
35
Soudní vykonavatel, který na podkladě pravomocného a vykonatelného exekučního usnesení provádí, případně hodlá bezprostředně provést, soupis věcí povinného, je veřejným činitelem ve smyslu § 89 odst. 9 trestního zákona, respektive úřední osobou ve smyslu § 127 odst. 1. písm. d) trestního zákoníku. Toto usnesení dává soudnímu vykonavateli oprávnění provést samotný soupis včetně všech úkonů souvisejících s provedením soupisu. Například postup dle § 325a a 325b OSŘ (mimo jiné osobní prohlídka, prohlídka bytu a jiných místností povinného včetně zjednání si přístupu do takových prostor vyţaduje-li to výkon rozhodnutí). Jak jiţ bylo uvedeno v poznámce pod čarou ad 26 je toto rozhodnutí plně aplikovatelné na soudního vykonavatele i po změně definice veřejného činitele na úřední osobu v souvislosti s přijetím nové trestně právní úpravy účinné od 1.1.2010.
30
účinném do 31.12.2007, do novely exekučního řádu, znal pouze tzv. další zaměstnance, do nichţ řadil i vykonavatele a výslovně je nejmenoval. Koncipienty a kandidáty můţe exekutor písemně zmocnit k úkonům, které jsou předmětem exekuční činnosti36. Vykonavatele můţe exekutor písemně pověřit prováděním úkonů, které ve výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu provádí vykonavatel (§ 27 odst. 2, věta prvá EŘ). Další zaměstnance můţe pověřit prováděním jednoduchých úkonů, které jsou předmětem exekuční nebo další činnosti (§ 27 odst. 2, věta druhá EŘ). Nicméně do účinnosti novely exekučního řádu znělo citované ustanovení o tzv. dalších zaměstnancích poněkud odlišně. Do 31.12.2007 mohl exekutor tzv. další zaměstnance, do nichţ byli zahrnováni i vykonavatelé, pověřit vykonáním pouze jednoduchých úkonů, které souvisely s exekuční činností. Dnes jiţ takové dělení v exekučním řádu nenajdeme, ovšem tehdejší exekuční řád, byť dělil úkony exekutora na úkony, které jsou předmětem exekuční činnosti a jednoduché úkony, které souvisí s výkonem exekuční činnosti, jiţ blíţe nevymezoval, co se rozumí kterými úkony. A právě především o výklad obsahu jednotlivých úkonů opřel své odůvodnění Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 4 Tz 32/2006 (přičemţ obdobnou argumentaci lze vidět téţ u rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 478/200437), nepřiznávající vykonavatelům exekutora stejné postavení jako vykonavatelům soudním, byť vykonavatelé exekutora jsou „zrcadelní“ obdobou vykonavatelů soudních.
3.2.
Úkony, které jsou předmětem exekuční činnosti a jednoduché úkony, které souvisí s exekuční činností Pokud zákon neupravuje určité otázky, jsou tyto vţdy věcí výkladu. Stejně
tak, zda úkony týkající se soupisu movitého majetku povinného se řadily do 36
Exekutorského koncipienta však nemůţe pověřit vydáním exekučního příkazu a koncipient nemůţe ani vykonat draţbu nemovitosti nebo podniku, vydávat rozhodnutí v exekuci prodejem nemovitosti nebo podniku ani zřizovat exekutorské zástavní právo (§ 21 odst. 2 EŘ). 37 Poněkud odlišné stanovisko však vyjádřil Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 22.1.2007, sp. zn. 6 To 89/2003.
31
úkonů, které jsou předmětem exekuční činnosti, či se jedná o jednoduché úkony související s exekuční činností. V rámci exekuční činnosti provádí exekutor mimo jiné i faktické úkony zajišťující povahy, jeţ vedou k postupnému dosaţení účelu exekučního řádu. Tím je vynucení povinnosti povinného a uspokojení oprávněného. Těmito úkony lze rozumět i provádění soupisu movitého majetku v rámci realizace exekuce prodejem movitých věcí. Kloním se rovněţ k názoru, ţe se nejedná úkony, které jsou předmětem exekuční činnosti, i kdyţ se jedná jiţ o konkrétní úkony v rámci konkrétní exekuce (prodejem movitých věcí) a které směřují k postupné realizaci účelu exekuce prodejem movitých věcí. Na druhou stranu se podle mého názoru nejedná ovšem ani o jednoduché úkony pouze související s exekuční činností. Jde o zásadní úkony, kterými se přímo zasahuje do právní sféry povinného, potaţmo mnohdy třetích subjektů38. Zákonem je rovněţ stanoveno, jaké věci nemohou být výkonem rozhodnutí (exekucí) postiţeny, a dále, ţe se sepíší věci, které by mohly být prodány, a to v rozsahu, aby výtěţek z jejich prodeje postačil k uspokojení vymáhané pohledávky spolu s náklady výkonu rozhodnutí (exekuce). To znamená, ţe zákon je, co se týká postihnutelných movitých věcí, srozumitelný. Samozřejmě je potřeba, aby osoba provádějící tyto zajišťující úkony měla potřebné odborné znalosti. To však a priori neznamená nezbytnost provádět takové úkony prostřednictvím právně vzdělaného exekutora, exekutorského kandidáta nebo koncipienta, kdyţ ve výkonu rozhodnutí tyto úkony běţně vykonávají soudní vykonavatelé, tedy osoby bez právní kvalifikace a z hlediska odbornosti v zásadě na stejné úrovni jako vykonavatelé exekutora. Je mimo jiné i na samotném exekutorovi, a v jeho zájmu, zajistit u těchto osob patřičnou znalost problematiky, tedy i příslušných ustanovení zákona. Není v objektivních moţnostech exekutora být přítomen kaţdému soupisu movitých věcí. I za tím
38
Kterým se v případě potřeby a ohroţení jejich práv dostává moţnosti vyuţití ochranných prostředků (například náhrada škody, excindační ţaloby, stíţnosti).
32
účelem exekuční řád v návaznosti na občanský soudní řád a jednací řád pro okresní a krajské soudy počítá s tzv. dalšími zaměstnanci. Za jednoduché úkony je podle mého názoru nutné povaţovat opravdu pouze jednoduché úkony, které mají povahu úkonů administrativních nebo pomocných, například zakládání spisů a dokumentů, rozesílání písemností, jednoduchá oznámení, doţádání, přijímání plateb a provádění plateb a podobně, které mohou samozřejmě vykonat i právně vzdělaní zaměstnanci či vykonavatelé, většinou je však budou provádět jiní (další) zaměstnanci exekutora, mnohdy právě ani ne vykonavatelé exekutora. Za úkony, které jsou předmětem exekuční činnosti v exekuci postihující movitý majetek, je pak dle mého třeba povaţovat takové úkony, které znamenají realizaci majetku povinného. Například prodej sepsaných věcí v draţbě (kdyţ například ve výkonu rozhodnutí i draţbu provádí soudní vykonavatel39) nebo naopak vyloučení movitých věcí. Při exekuci postiţením mzdy samotné vydání exekučního příkazu znamená povinnost plátce mzdy provádět sráţky a tyto po právní moci exekučního usnesení vyplácet. Toto jsou jistě úkony, které jsou předmětem exekuční činnosti. Naopak soupis movitých věcí není přímou realizací majetku povinného, ale přípravnou a zajišťovací činností. Jde o počáteční úkon v rámci movité exekuce, nepočítaje vydání exekučního příkazu postihující movité věci, tím spíše můţe-li si exekutor tímto úkonem zajistit pořadí pro případ více souběţných exekucí40. Analogii lze dovodit i z občanského soudního řádu (a dalších prováděcích předpisů), jeţ upravuje oprávnění soudního vykonavatele při výkonu rozhodnutí. Nevidím tedy ţádný důvod, proč by zajišťovací úkony, které ve výkonu rozhodnutí běţně provádí soudní vykonavatelé, musel v exekuci provádět sám exekutor, popřípadě exekutorský kandidát nebo koncipient, a vykonavatel exekutora by se dopouštěl protiprávního jednání (případně dokonce i s trestněprávními následky).
39
§ 328 odst. 4 OSŘ, § 46 odst. 2 písm. g) jednacího řádu. § 11 odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběţné probíhajících výkonů rozhodnutí. 40
33
Je pravdou, ţe občanský soudní řád, jakoţ i vyhláška o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy a instrukce Ministerstva spravedlnosti ČR č.j. 1360/95OOD, kterou se vydává řád pro soudní vykonavatele, hovoří pouze o soudních vykonavatelích, nikoli o vykonavatelích obecně. Domnívám se však, ţe výkladem lze dovodit působnost těchto předpisů i na vykonavatele exekutora (a tedy
předpoklad
rovnocenného
postavení
exekutorských
i
soudních
vykonavatelů, co se týče jejich oprávnění). A to i s přihlédnutím k datu přijetí těchto předpisů, kdyţ v této době nikdo nepředpokládal jiný způsob řešení nuceného splnění soukromoprávních povinností, neţ právě prostřednictvím části šesté občanského soudního řádu41. Nejvyšší soud je však jiného názoru.
3.3.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 4 Tz 32/2006 Dle
judikatury
je
podmínkou
pro
oprávnění
provést
soudním
vykonavatelem soupis, včetně souvisejících úkonů, pravomocné a vykonatelné usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí. Souhlasím s komentářem o nedostatečném odůvodnění a absenci vysvětlení, jak soud dovodil, ţe musí jít o pravomocné a vykonatelné usnesení, neboť usnesení se povinnému doručí aţ při provádění výkonu, aby nebyl zmařen účel výkonu rozhodnutí, a není-li přítomen, doručí se mu spolu s vyrozuměním o tom, ţe byl soupis proveden a které věci byly sepsány (§ 325 odst. 1 OSŘ). Povinný můţe podat proti usnesení odvolání, tzn., ţe v této fázi nemůţe být (respektive by nemělo být) usnesení ještě v právní moci. K vykonatelnosti dále srovnej ustanovení § 171 odst. 2 OSŘ42. Pravomocný a vykonatelný musí být toliko exekuční titul43. Dle mého názoru exekutorský vykonavatel je a vţdy byl oprávněn provádět soupis movitého majetku a stejně jako soudní vykonavatel by měl při tomto úkonu mít postavení úřední osoby, byť by s posledně uvedeným z důvodu 41
Část šestá občanského soudního řádu upravuje výkon rozhodnutí prováděný soudy (§ 251 a násl.). Nebyla-li v usnesení uloţena povinnost k plnění, je usnesení vykonatelné, jakmile bylo doručeno, a není-li třeba doručovat, jakmile bylo vyhlášeno nebo vyhotoveno. 43 Viz ustanovení § 274 OSŘ. 42
34
zvýšené odpovědnosti řada exekutorů i vykonavatelů nesouhlasila. Exekuční řád byl přijímán mimo jiné právě za účelem řešení pomalého výkonu rozhodnutí soudy, a upření exekutorským vykonavatelům postavení soudních vykonavatelů, jde přímo proti tomuto účelu a smyslu zákona. V rozhodnutí sp. zn. 4 Tz 32/2006 ze dne 29.3.2006 se Nejvyšší soud ČR vyjádřil tak, ţe exekutorský vykonavatel, jako tzv. další zaměstnanec, nebyl oprávněn provádět soupis movitých věcí povinné, neboť se nejedná o jednoduchý úkon související s exekuční činností, ale o úkon, který je předmětem exekuční činnosti, a nemůţe tak být tímto úkonem exekutorem pověřen. Nejedná se tak o výkon úředního rozhodnutí v souladu se zákonem. Nejvyšší soud se však ani náznakem nezabývá rozborem či vysvětlením, co on sám povaţuje nebo co rozumí úkony, které jsou předmětem exekuční činnosti nebo jednoduchými souvisejícími úkony. Dle Nejvyššího soudu oprávnění provést samotný soupis spočíval v usnesení soudu o nařízení exekuce a pověření exekutora k provedení exekuce, ve spojení s exekučním příkazem o provedení exekuce prodejem movitých věcí44. Nejvyšší soud však sám dospěl k závěru, ţe k takovému úkonu je potřeba určitá míra odborné a morální kvalifikovanosti (nikoli právní – pozn. autora), neboť je s tímto spojen zásah do občanských práv a svobod, a proto se jedná o úkon, který je předmětem exekuční činnosti. Z exekučního řádu jednoznačně vyplývá, kteří zaměstnanci mohou vykonávat úkony, které jsou předmětem exekuční činnosti, a to pouze osoba, která splňuje kritéria specifikovaná v zákoně. Oprávnění k takovýmto váţným zásahům je pro případ excesu vyváţeno téţ ochranou nebo naopak odpovědností veřejného činitele, která je nepřenosná. Na tzv. dalšího zaměstnance exekutora nejsou kladeny nároky jako na exekutorského koncipienta nebo kandidáta. Srovnej téţ
44
Na rozdíl od soudního výkonu rozhodnutí, kde soud jiţ v samotném usnesení, kterým nařizuje výkon rozhodnutí, rozhoduje o konkrétním způsobu výkonu rozhodnutí (tedy například prodejem postiţitelných movitých věcí), při exekuci soudním exekutorem, je tento usnesením pověřen a exekuce nařízena, aniţ by bylo rozhodnuto o konkrétním způsobu exekuce (§ 44 odst. 2 EŘ). Konkrétní způsob pak určí samotný exekutor (§ 58 odst. 3 EŘ). Proto je třeba následně vydat i exekuční příkaz, kterým je určen konkrétní způsob exekuce (tedy například prodejem postiţitelných movitých věcí).
35
odůvodnění rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 478/2004, které se nadto zabývá téţ doručováním v exekučním řízení. K odůvodnění, ţe tzv. další zaměstnanec měl v úmyslu provádět úkony, ačkoliv usnesení o nařízení exekuce v té době nebylo pravomocné s odkazem na ustanovení § 47 odst. 2 EŘ, podle kterého se exekuce podle exekučního příkazu provede po právní moci usnesení o nařízení exekuce, je třeba souhlasit s tím, ţe vydání exekučního příkazu a soupis movitého majetku se nepovaţuje za provedení exekuce ve smyslu exekučního řádu. V teorii se rozlišuje samotné provedení exekuce, jako realizace majetku povinného a uspokojení oprávněného a jednotlivé úkony směřující k provedení exekuce, tedy prováděné před provedením exekuce. I před právní mocí usnesení o nařízení exekuce je tedy exekutor oprávněn provádět úkony, jeţ směřují k provedení exekuce, zejména zajišťující a přípravné úkony tak, aby po právní moci mohla být exekuce provedena, realizována, a oprávněný byl uspokojen. Lze shrnout, ţe judikatura, která se negativně staví k provádění soupisu movitých věcí exekutorskými vykonavateli, vychází v zásadě z argumentace, ţe soupis prováděný vykonavatelem exekutora není jednoduchým úkonem souvisejícím s exekuční činností, ale úkonem, který je předmětem exekuční činnosti. Takový úkon pak smí provést pouze exekutor, exekutorský koncipient nebo exekutorský kandidát, a ve výkonu rozhodnutí jim naroveň postavený soudní vykonavatel, ačkoli zákon u soudního vykonavatele nepředpokládá takové odborné znalosti. Oproti tomu exekutorský vykonavatel takový úkon provést nemůţe, protoţe judikatura předpokládá výkon těchto činností osobou s určitou mírou odborné a morální kvalifikovanosti, nikoli však právní, ačkoliv zákon takové předpoklady nepoţaduje. I kdyţ zákon nepoţaduje odborné znalosti, souhlasím s tím, ţe vykonavatel by tyto znalosti mít měl. Je však s podivem, kde Nejvyšší soud bere za jisté, ţe exekutorský vykonavatel a priori nemůţe být odborně kvalifikován pro provedení soupisu, aniţ by zdůvodnil proč, a soudní vykonavatel ano. Z odůvodnění lze vypozorovat nerovnoprávnost v postavení totoţných subjektů, kdyţ Nejvyšší soud klade na vykonavatele exekutora, z hlediska 36
odborné kvalifikovanosti, vyšší nároky neţ na vykonavatele soudní, a současně u soudních vykonavatelů kvalifikovanou odbornost automaticky předjímá. Domnívám se, ţe vzhledem k zákonnému dělení (dle exekučního řádu) zaměstnanců exekutora na v podstatě právnicky vzdělané (soudní exekutor, koncipient a kandidát) a ostatní (tzv. další zaměstnance), je tak dokonce řadí na úroveň právně vzdělaných koncipientů, kandidátů, či samotného exekutora, aniţ by své stanovisko odůvodnil, ale co víc, aniţ by to poţadoval zákon. Aby tedy vykonavatel mohl provádět soupis movitého majetku, coţ podle soudu je úkon, který je předmětem exekuční činnosti, musí být v postavení exekutora, koncipienta nebo kandidáta, tedy nesmí být tzv. dalším zaměstnancem – vykonavatelem exekutora. Je otázka, proč po jednom vykonavateli toto poţaduje, a po jiném (stejném) nikoli, aniţ by toto přesvědčivě odůvodnil. Navíc se vykonavatel exekutora při provádění soupisu movitých věcí mohl dopouštět trestného činu poškozování cizích práv (§ 209 trestního zákona, nyní § 181 trestního zákoníku), omezování osobní svobody (§ 231 trestního zákona, nyní § 171 trestního zákoníku), vydírání (235 trestního zákona, nyní § 175 trestního zákoníku), porušování domovní svobody (§ 238 trestního zákona, nyní § 178 trestního zákoníku) či krádeţe (§ 247 trestního zákona, nyní § 205 trestního zákoníku), a dále i soudní exekutor, pokud se nezúčastní sám takového soupisu, se můţe dopustit trestného činu zneuţívání pravomoci veřejného činitele, resp. úřední osoby (158 trestního zákona, nyní § 329 trestního zákoníku) či například návodu k porušování domovní svobody. Pokud však bereme v potaz základní zásadu úmyslného spáchání trestného činu, pak při výkonu činnosti vykonavatele exekutora jeho úmysl směřuje k jinému cíli, neţ je popsán v jednotlivých skutkových podstatách. Nejpravděpodobnější a nejčastější (či moţná lépe řečeno nejobţalovatelnější) by bylo stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu porušování domovní svobody (kdyţ v úvahu bude připadat zavinění ve formě nepřímého úmyslu).
37
Nahrává tomu i výslovné neuvedení těchto subjektů v definici veřejného činitele, nyní úřední osoby, respektive absence obdobných formulací jak je tomu v případě soudních vykonavatelů45.
3.4.
Novela exekučního řádu Jasno do sporné problematiky postavení vykonavatele exekutora a právní
jistotu vnesla aţ novela exekučního řádu46, která mimo jiné výslovně zavedla „třetí kategorii“ zaměstnanců exekutora, a to vykonavatele exekutora47. Tento je oprávněn ke všem úkonům, které ve výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu provádí soudní vykonavatel48. Zato však stanoví exekutorskému vykonavateli, jakousi diskriminační daň v podobě kumulativních podmínek pro výkon tohoto povolání49, aniţ by podobné podmínky poţadoval po soudních vykonavatelích. Kaţdopádně i taková novela, byť ne příliš vydařená, je v této fázi (více neţ 6 let po zahájení činnosti soudních exekutorů) přínosem pro právně jistější postavení tzv. dalších zaměstnanců exekutora i exekutora samotného, nejen z hlediska případné trestně právní odpovědnosti.
3.5.
Dílčí závěr Je pravdou, ţe exekutoři postupují „rázněji“ neţ soud při soudním výkonu
rozhodnutí. Účelem exekučního řádu však bylo vyřešit pomalý způsob soudního výkonu rozhodnutí, který je jistě v rozporu se zásadnou rychlosti a hospodárnosti řízení a ve spojení s neodůvodněnými průtahy v řízení i v rozporu s právem na spravedlivý proces. Účelu rychlého vymoţení povinností povinných a uspokojení oprávněných musí být ovšem samozřejmě dosahováno při dodrţování zákonných postupů.
45
Veřejným činitelem byl mimo jiné odpovědný pracovník soudu (§ 89 odst. 9 trestního zákona). Úřední osobou je mimo jiné odpovědný úředník jiného orgánu veřejné moci (§ 127 odst. 1. písm. d) trestního zákoníku). Odpovědnost záleţí v tom, jaké úkoly jsou mu svěřeny podle zvláštního právního předpisu. 46 Zákon č. 347/2007 Sb., účinný od 1.1.2008. 47 Novelizovaný EŘ tedy třídí zaměstnance exekutora na exekutorské koncipienty a kandidáty, na vykonavatele exekutora a na tzv. další zaměstnance. 48 Přitom se však (analogicky) jiţ nenachází v postavení úřední osoby, jako soudní vykonavatel. 49 Plná způsobilost k právním úkonům. Bezúhonnost. Pracovní poměr k exekutorovi po dobu nejméně 1 roku (přičemţ původně se uvaţovalo o dvou letech). Sloţení kvalifikační zkoušky.
38
Moţná i naposledy (výše) uvedené je hlavní důvod, proč se Nejvyšší soud bránil přiznat exekutorským vykonavatelům oprávnění provádět soupisy movitého majetku povinného a musel tak učinit aţ zákonodárce. Ten samý důvod zřejmě brání přiznat exekutorským vykonavatelům postavení úřední osoby při provádění exekuční činnosti, na rozdíl od soudních vykonavatelů. Moţná, ţe se Nejvyšší soud více neţ právním otázkám a relevantnímu právnímu výkladu zákona spíše věnoval sociálnímu aspektu a sociálním dopadům exekuční činnosti a motivem jeho rozhodnutí bylo exekutory „přibrzdit“, neţ podat jasný, právní výklad oprávnění tzv. dalšího zaměstnance exekutora, vykonavatele exekutora. Je faktem, ţe soudní exekutor je jakýsi „quasipodnikatel“ a vykonává své povolání hlavně za účelem zisku, k tomu směřuje jeho činnost a snaţí se zisk maximalizovat. Je však třeba říci, ţe případným jednotlivým excesům se společnost neubrání nikdy a není to vyloučeno ani u soudních vykonavatelů. Jsem však toho názoru, ţe je na místě konkrétní obrana samotného povinného50 a ne tímto způsobem moţná poskytovaná „nepřímá“ ochrana prostřednictvím Nejvyššího soudu, která generálně zakáţe provádět soupis vykonavatelem exekutora. Mimo jiné i za účelem vyšší ochrany povinného bylo navíc do exekučního řádu zákonem č. 133/2006 Sb., účinným od května 2006 vtěleno ustanovení o přiměřenosti způsobu provedení exekuce, jak je tomu v občanském soudním řádu pro výkon rozhodnutí51. V prvé řadě je však třeba brát v úvahu, ţe je to povinný, který zavdal příčinu nuceného výkonu a mnohdy i několik let neplnil své povinnosti. Exekuce, respektive výkon rozhodnutí, je poté pro oprávněného fakticky poslední moţností, jak z povinného vymoci zákonným způsobem splnění uloţené povinnosti. Mám za to, ţe Nejvyšší soud dostatečně nezdůvodnil svá rozhodnutí, kterými
nepřiznává
exekutorským
vykonavatelům
oprávnění
provádět
50
Jeţ je v souladu s klasickou římskoprávní zásadou vigilantibus iura scripta sunt (právo náleţí bdělým), podle níţ se ochrana poskytuje těm subjektivním právům, které drţitel vykonává aktivně a střeţí je. 51 Dle § 47 odst. 1 věta třetí zákona č. 120/2001 Sb., je exekutor povinen v exekučním příkazu zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhoţ má být splnění závazků povinného dosaţeno.
39
zajišťovací úkony v exekučním řízení, tedy soupisy movitého majetku povinného, a soudním vykonavatelům ano, ačkoli se jedná o subjekty v totoţném postavení. Nejen, ţe staví totoţné subjekty do nerovnoprávného, nerovnováţného a diskriminačního postavení, ale de facto se rozhodnutí Nejvyššího soudu stalo podkladem pro zaloţení trestně právní odpovědnosti, a jsem přesvědčen, ţe takový názor nemůţe do budoucna obstát52. Pro úplnost nastíním stručně i následky exekuční draţby neoprávněně sepsaných movitých věcí pro jejich vydraţitele. Vydraţitel se stane vlastníkem vydraţených movitých věcí i přes neoprávněnost draţby53. Exekutor totiţ udělí příklep draţiteli, který učinil nejvyšší podání. Vydraţitel se pak stane vlastníkem vydraţené věci tím, ţe zaplatí nejvyšší podání a věc si převezme54. Potom tedy co vydraţitel zaplatí nejvyšší podání a věc si převezme, stane se originárním vlastníkem vydraţené věci se všemi vlastnickými právy mu náleţejícími. Tím, ţe se stává originárním vlastníkem, prvním vlastníkem, není jeho vlastnické právo odvozováno od původního vlastníka. Původní vlastník movitých věcí vůči němu nemůţe uplatňovat ţádné nároky. Tyto můţe uplatňovat jen vůči exekutorovi z titulu odpovědnosti za škodu, případně vůči státu podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním (viz dále).
52
Postoj Nejvyššího soudu byl ostatně překonán novelou exekučního řádu. Je diskutabilní, proč muselo být postavení (obou) vykonavatelů zrovnoprávněno aţ zákonem, nikoli výkladem s pouţitím analogie. 53 Na rozdíl od zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných draţbách, který za určitých podmínek připouští ţalobu na neplatnost draţby. 54 Srovnej § 329 odst. 7 OSŘ a dále například Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C.H.Beck, 2002, s 1614.
40
4. 4.1.
Odpovědnost soudního exekutora Obecně Soudní exekutor vykonává tzv. exekuční činnost a další činnost podle
exekučního řádu. Co je exekuční činnost a další činnost bylo jiţ vysvětleno v předchozí kapitole 2.2. Exekutor je samozřejmě odpovědný z výkonu své funkce. Exekutor odpovídá za škodu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle exekučního řádu včetně škody způsobené jeho zaměstnanci (§ 32 odst. 1 EŘ). Odpovědnost exekutora je koncipována jako objektivní55, bez nutnosti zavinění ze strany exekutora a postačí tedy, ţe škoda vznikne při exekuční činnosti, respektive další činnosti podle exekučního řádu. Odpovědnost exekutora můţe být různého charakteru, dle závaţnosti jeho jednání. Následkem nejméně závaţného jednání je občanskoprávní odpovědnost exekutora, následkem nejzávaţnějšího jednání je poté trestní odpovědnost exekutora. Vedle těchto odpovědností však existuje ještě tzv. kárná odpovědnost exekutora obdobně, jak je tomu u jiných stavovských organizací či obdobných funkcí56. V případě, ţe jednání exekutora je závadné, ale není takové intenzity, aby nastoupila trestní represe, půjde o kárné provinění. Pokud se týká „správní“ odpovědnosti soudního exekutora, zejména odpovědnost za přestupek podle přestupkového zákona a odpovědnost fyzických osob podnikajících (za správní delikt) podle speciálních právních předpisů, pak nutno říci, ţe tato odpovědnost exekutora nepostihuje, vyjma snad případného postihu v souvislosti s porušením zákona na ochranu osobních údajů, jak ve své rozhodovací činnosti dovodily soudy. Soudní exekutor přestupek spáchat nemůţe, neboť přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohroţuje zájem společnosti a je za přestupek 55
Exekutor se odpovědnosti zprostí, prokáţe-li, ţe škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaloţení veškerého úsilí, které lze na exekutorovi poţadovat. K vynaloţení veškerého úsilí srovnej například rozhodnutí NS ČSSR sp. zn. 3 Cz 21/69 nebo NS SSR Cpj 10/83; škoda musí být neodstranitelná objektivně, nestačí subjektivně. 56 Kárná odpovědnost advokáta, kárná odpovědnost notáře, kárná odpovědnost soudce, kárná odpovědnost státního zástupce…
41
výslovně označeno v přestupkovém zákoně nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postiţitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin (§ 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích). Ve vztahu k exekuční, respektive další činnosti ţádný přestupek výslovně upraven není (neexistuje). Pokud jde o správní delikty exekutora, je situace trochu odlišná. Byť by se mohlo zdát, ţe rovněţ není upraven ani ţádný správní delikt exekutora dle zvláštního zákona, podle kterého by mohl být exekutor postiţen jako fyzická osoba podnikající, Nejvyšší správní soud ČR dovodil opak. Nejvyšší správní soud dovodil odpovědnost exekutora v souvislosti se zveřejňováním rodného čísla povinného v exekučních listinách57. Soudní exekutor můţe, přesněji řečeno v souvislosti s exekuční činnosti musí, shromaţďovat osobní údaje včetně rodného čísla, rodné číslo ovšem nesmí zveřejnit. Rodné číslo totiţ má slouţit a slouţí pouze pro potřeby provedení exekuce a k odlišení povinného od třetích osob, k získávání informací o majetku povinném a k co nerychlejšímu a nejefektivnějšímu provedení exekuce, nikoli k označení jiţ známého povinného v exekučních rozhodnutích. Zveřejnění rodného čísla v exekučním rozhodnutí ovšem vybočuje z mezí účelu, pro nějţ smí exekutor rodné číslo zpracovávat. Uvedeným zveřejněním se exekutor dopouští správního deliktu neoprávněného zpracování osobního údaje. Historie popisovaného případu, završeného právním názorem Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 16.7.2008, sp. zn. 1 As 36/2008, byla poměrně překvapivá. Meritum věci spočívalo v tom, ţe exekutor povinného v usnesení o ceně nemovitosti označil (bez souhlasu povinného) rodným číslem, jinými slovy zveřejnil rodné číslo povinného (bez jeho souhlasu) 58. Úřad pro ochranu osobních údajů dospěl k závěru, ţe soudní exekutor svým jednáním spáchal jiný správní delikt dle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, § 45 odst. 1 písm. c)59 a za to mu uloţil peněţitou sankci. 57
Viz rozhodnutí NSS ČR ze dne 16.7.2008, sp. zn. 1 As 36/2008. Exekutor měl takové usnesení následně zveřejnit na internetových stránkách, nicméně tato skutečnost jiţ byla nerozhodná. Tím, ţe exekutor zveřejnil rodné číslo v exekučním rozhodnutí, šířil dle Nejvyššího správního soudu tento údaj mimo účel, pro nějţ smí exekutor údaje o rodných číslech zpracovávat. 59 Fyzická osoba podnikající se dopustí správního deliktu tím, ţe při zpracovávání osobních údajů shromaţďuje nebo zpracovává osobní údaje v rozsahu nebo způsobem, který neodpovídá stanovenému účelu. 58
42
Odvolací Městský soud v Praze dospěl rovněţ k závěru, ţe se exekutor dopustil protiprávního jednání, ovšem současně (a překvapivě) k tomu, ţe skutková podstata příslušného správního deliktu je formulována příliš obecně (neurčitě) a neumoţňuje zjistit, v čem spočívá protiprávnost, ani uloţit sankci. Soud proto rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů zrušil. Nejvyšší správní soud ve věci uzavřel, ţe dotčená skutková podstata je zcela a dostatečně určitá, aby dopředu umoţnila posoudit jaké jednání je povaţováno za protiprávní, a ţe exekutor, jako zpracovatel osobních údajů ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů, se dopustil svým jednáním správního deliktu, čímţ tedy potvrdil shodné závěry jak Úřadu pro ochranu osobních údajů, tak Městského soudu v Praze, ţe exekutor jednal protiprávně. Pro případné odstranění pochyb je třeba konstatovat, ţe výkon funkce exekutora a výkon exekutorského úřadu je výkonem podnikatelské činnosti a soudní exekutor je bezpochyby podnikatelem. Podnikatelem je exekutor podle jiného neţ ţivnostenského oprávnění podle zvláštního právního předpisu60. Tímto zvláštním předpisem je exekuční řád. Ačkoli je tedy exekutor úřední osoba, zastupuje majetkové zájmy věřitele (oprávněného), respektive své majetkové a podnikatelské zájmy. Vztah exekutora a jeho zaměstnanců se pak vůči třetím osobám řídí zejména zákoníkem práce. Tím ovšem není dotčena jejich případná kárná či dokonce trestní odpovědnost. Zřejmě s ohledem na problematickou minulost vykonavatelů exekutora a jejich dennodenní a přímou konfrontaci s povinnými oficiálně deklarovala vztah soudního exekutora a vykonavatele i exekutorská komora. Jelikoţ je vztah exekutora a jeho vykonavatele zaloţen na pracovně
60
Zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání výslovně vymezuje činnosti soudních exekutorů negativně (srovnej § 3 odst. 2 písm. c) co není ţivností). Podnikatelem dle § 2 odst. 2 písm. c) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, je osoba, která podniká na základě jiného neţ ţivnostenského oprávnění dle zvláštních předpisů. Exekutor spadá i pod působnost zákona o insolvenčním řízení (srovnej výjimky z působnosti zákona v § 6 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení). Exekutor současně vykonává i část státní správy (výkon exekutorského úřadu), která na něj byla zákonem přenesena.
43
právním poměru, odpovědnost za veškerou činnost vykonavatele nese soudní exekutor61.
4.2.
Občanskoprávní odpovědnost exekutora Obecná odpovědnost za škodu spočívá v tom, ţe pokud někdo obecně
poruší svým jednáním povinnost (zákonnou, smluvní), odpovídá za následek (škodu) tím způsobený. Proto i soudní exekutor, který svým jednáním poruší svou povinnost, odpovídá za své jednání, a to přinejmenším za škodu tím vzniklou formou peněţní náhrady62 odpovídající škodě. Solidární odpovědnost však přísluší i státu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem63. Exekuční řád neupravuje vzájemný vztah mezi odpovědností exekutora dle exekučního řádu a odpovědností státu dle zvláštního zákona o odpovědnosti za škodu v tom směru, zda je nutno nárok na náhradu škody uplatnit nejprve vůči státu a poté u exekutora nebo naopak, na rozdíl například od úpravy odpovědnosti notářů v souvislosti s jejich činností, kteří odpovídají, nestanoví-li zákon o odpovědnosti za škodu jinak64. I soudy v tomto směru nejsou zcela za jedno. Jsou rozhodnutí, která zakládají prioritně odpovědnost státu65 a navazují v tomto směru na text důvodové zprávy k exekučnímu řádu, podle které odpovídá stát podle zákona o odpovědnosti za škodu za činnost exekutora, pokud jedná jako úřední osoba, při 61
Viz i oficiální stanovisko exekutorské komory na jejích webových stránkách v odkazu „Vykonavatele“ a pod-odkazu „Podmínky pro výkon činnosti vykonavatele soudního exekutora“: http://www.ekcr.cz/1/vykonavatele/122-podminky-pro-vykon-cinnosti-vykonavatele-soudnihoexekutora?w=. 62 Institut naturální restituce, neboli uvedení v předešlý stav, je v exekučním řízení výslovně vyloučen (§ 57 EŘ). 63 Srovnej § 4, § 3 písm. b) a § 5 písm. b) citovaného zákona. 64 Srovnej § 57 odst. 1 a 3 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Exekuční řád ovšem shodně jako notářský řád obsahuje ustanovení, dle nějţ odpovědnost státu podle zákona o odpovědnosti za škodu není dotčena. Notář je povinen, obdobně jako exekutor, uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s jeho činností (srovnej § 9 odst. 1 písm. d) notářského řádu, kdy pojištění je předpokladem zahájení činnosti), avšak odpovědnost notáře je pojata odlišně od odpovědnosti exekutora. 65 Například rozhodnutí KS v Českých Budějovicích ze dne 15.5.2003, sp. zn. 6 Co 777/2003 a sp. zn. 10 Co 35/2003 či usnesení Ústavního soudu ze dne 21.6.2004, sp. zn. IV. ÚS 112/04. Nutno však poznamenat, ţe tato rozhodnutí argumentují oprávněným výkonem funkce exekutora jako veřejného činitele (nyní úřední osoby).
44
sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu. Na druhé straně jsou ale rozhodnutí, která jsou ve svých závěrech opatrnější a ne tak jednoznačná, a která vnímají tu právní odlišnost, ţe exekuční řád nestanoví jednoznačnou prioritu odpovědnosti státu před odpovědností exekutora66. Domnívám se, ţe není podmínkou (úspěšné) náhrady škody, domáhat se této přednostně vůči jednomu, ţe není vţdy podmínkou prioritní uplatnění nároku proti státu a podle výsledku u exekutora, a v případě, ţe by poškozený v tomto sledu nepostupoval, tedy uplatnil by svůj nárok nejprve u exekutora, byl by jeho nárok zamítnut z důvodu pasivní věcné nelegitimace na straně exekutora. Jsem přesvědčen, ţe poškozený má volbu, po kom z uvedených subjektů bude škodu poţadovat, či zda ji bude poţadovat po obou z nich současně67. Je tomu tak vzhledem k odlišné úpravě například oproti notářskému řádu68, ale i skutečnosti, ţe stěţejní a de facto veškerá činnost exekutora, z níţ bude právě škoda vznikat, spočívá zejména v exekuční činnosti, tedy činnosti podle exekučního řádu. Exekuční činností je sice i činnost, jeţ je povaţována za výkon státní správy, avšak exekutor je povinen se na takový výkon činnosti pojistit a pojištění musí trvat po celou dobu výkonu exekutorského úřadu69. Závěrem, ţe prioritně odpovídá stát, by docházelo k jednostrannému přenášení povinnosti na stát a exekutor by se tak zcela zprostil odpovědnosti a ustanovení exekučního řádu o odpovědnosti exekutora, navíc objektivně pojaté, by tak bylo
66
Například nález Ústavního soudu ze dne 14.10.2004, sp. zn. III. ÚS 245/04; nelze chápat, ţe odpovědnost státu za škodu ve veřejnoprávní sféře je dána vţdy. Pro závěr je nutno vţdy zjistit příčinu škody (protiprávnost postupu). I odpovědnost státu má své hranice, coţ odpovídá principům demokratického a právního státu i čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (náhrada škody z nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu). K odpovědnosti exekutora srovnej i relativně nové rozhodnutí NS ČR ze dne 30.7.2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006 (Rc 44/2009), které jiţ jednoznačně dovozuje odpovědnost exekutora při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem. Soud zcela správně dovodil, ţe exekutor nepostupoval s péčí řádného hospodáře a nevyvinul potřebnou míru opatrnosti při exekuční činnosti (dobrovolně podstupoval jisté riziko), čímţ byl zaloţen nesprávný úřední postup, naprosto logicky a zcela zřetelně bez moţnosti liberace z důvodu, ţe by ani při vynaloţení veškerého úsilí exekutor nemohl zabránit vzniku škody. Podle rozhodnutí ÚS ze dne 9.6.2009 sp. zn. III. ÚS 292/07 mohou být dány předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu i v případě ledabylého provední soupisu movitého majetku. 67 Ne-li v některých případech dokonce primárně po exekutorovi. 68 Kdy exekuční řád pouze stanoví, ţe odpovědnost státu není dotčena. 69 Srovnej ustanovení § 11 odst. 1 písm. b), odst. 2 a 3 EŘ.
45
nadbytečným70. Další skutečností je, ţe zákon o odpovědnosti za škodu oproti úpravě odpovědnosti exekutora dle exekučního řádu pouze vypočítává (vybírá) některé z činností exekutora, z čehoţ ovšem nelze dovozovat, ţe za vypočtené odpovídá stát a za ostatní jiţ exekutor. Lze z toho dovodit, ţe za vypočtené vzniká solidární odpovědnost exekutora i státu a za ostatní (nevypočtené) jen odpovědnost exekutora. Náhradou škody jedním z nich pak povinnost druhého k náhradě zaniká. Stát by za podmínek uvedených ve zvláštním zákoně o odpovědnosti za škodu měl nárok vůči exekutorovi na regresní úhradu71. Za jistých okolností lze uvaţovat i o bezdůvodném obohacení72. Ţalovat na vydání bezdůvodného obohacení je třeba toho, kdo plnění bezdůvodně získal. V exekuci to bude zpravidla oprávněný, neboť v jeho prospěch je pohledávka vymáhána, ačkoli on sám o tom, ţe se bezdůvodně obohatil, vůbec nemusí vědět. Bezdůvodně obohaceným můţe být ale i exekutor, a to v případě, ţe by z výtěţku ze škodlivého jednání hradil náklady exekuce, coţ nelze vyloučit. Je dost dobře moţné, ţe by bezdůvodně obohacenými byli oba současně, a to jak oprávněný, tak i exekutor.
4.3.
Kárná odpovědnost exekutora Kárným proviněním je jednání exekutora, případně exekutorského
kandidáta a koncipienta, který závaţně nebo opětovně porušil povinnost stanovenou právním nebo stavovským předpisem nebo usnesením exekutorské komory nebo jestliţe jeho chováním byla závaţně nebo opětovně narušena důstojnost exekutorského povolání73. Důstojnost exekutorského úřadu lze chápat jako společenské uznání exekutorského úřadu, povinnost nezneuţívat svého postavení, starat se o 70
Pominu-li další činnost exekutora dle § 74 a násl. EŘ, i kdyţ i tato je víceméně spojena s exekuční činností. 71 Srovnej § 16 odst. 1 a § 18 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., přičemţ pro účely regresní náhrady vůči státu postačí exekutorovi prokázat jeho zavinění protiprávního jednání ve formě nevědomé nedbalosti (srovnej rozhodnutí NS ČR ze dne 8.6.2011, sp. zn. 28 Cdo 2441/2010). 72 § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. 73 § 116 odst. 2 EŘ. Kárná odpovědnost exekutora je vymezena daleko přísněji oproti například soudcům (srovnej § 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Předmětem kárného stíhání exekutora můţe být i zákonnost postupu exekutora.
46
důvěryhodnost úřadu. Povšechně pak důstojnost upravuje stavovský předpis Exekutorské komory ČR, kdy exekutor je povinen přispívat mimo jiné poctivým, čestným a slušným chováním k důstojnosti a váţnosti exekutorského stavu74 s tím, ţe projevy exekutora nejsou vědomě nepravdivé75 a dále, ţe exekutor je povinen v exekučním řízení jednat poctivě76. Na úvod ještě uvedu, ţe exekutor jako osoba odpovědná za své zaměstnance, kteří plní úkoly jeho jménem, má rovněţ kárnou odpovědnost i za činnost svých zaměstnanců77. Exekutor se tak nemůţe automaticky zprostit své odpovědnosti s odkazem, ţe pochybil jeho zaměstnanec. Právní úprava kárné odpovědnosti a kárného řízení v případě exekutora doznala velmi významných změn. Kárné rozhodování bylo s účinností ode dne 26.6.2009 přeneseno ze stavovských orgánů na soudní instance zákonem č. 183/2009 Sb., jeţ novelizoval exekuční řád a zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů (krátce na to novela č. 286/2009 Sb., vytvořila samostatné kárné senáty). Od uvedeného data tak jiţ o kárném provinění exekutorů nerozhodují stavovské orgány exekutorů, coţ je oproti obdobným stavovským profesím v ČR jistá „rarita“78, nicméně je třeba přisvědčit, ţe tuto změnu si nutně vyţádala pouze exekutorská praxe (včetně neefektivního přístupu exekutorské komory). Kárná pravomoc přešla mimo stav exekutorů a kárné řízení nadále povede kárný soud, kterým je Nejvyšší správní 74
Čl. 3 odst. 1 usnesení Sněmu Exekutorské Komory ze dne 28.2.2006, Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěţe soudních exekutorů („etický řád“). 75 Čl. 3 odst. 3 etického řádu. 76 Čl. 12 odst. 3 etického řádu. 77 Srovnej rozhodnutí NSS ČR ze dne 8.2.2011, sp. zn. 15 Kse 1/2009, ze dne 22.3.2010, sp. zn. 13 Kseo 1/2011 či ze dne 26.1.2012, sp. zn. 11 Kseo 5/2009. 78 Například kárná pravomoc České advokátní komory v případě advokátů, kárná pravomoc Notářské komory ČR v případě notářů, kárná pravomoc Komory auditorů ČR v případě auditorů, disciplinární pravomoc Komory daňových poradců ČR v případě daňových poradců, disciplinární pravomoc Komory patentových zástupců ČR v případě patentových zástupců. V případě právní úpravy v jiných zemích, které mají podobou právní tradici, se kárné řízení odehrává rovněţ před stavovskými orgány (Polsko, Slovensko, Rumunsko). Naopak mimo kompetenci stavovských orgánu se kárné řízení vede ve Slovinsku (před ministrem spravedlnosti), dále Německu či Rakousku, nicméně v těchto dvou posledně jmenovaných zemích vůbec neexistuje stavovský orgán exekutorů, neboť tito jsou soudními úředníky ve sluţebním poměru ke státu. Ve Francii je například úprava dvojí, kdy o méně závaţných kárných proviněních rozhoduje stavovský orgán, o závaţnějších jiţ soud. Ke srovnání úpravy kárného řízení v ČR a jiných zemích blíţe viz souhrnná analýza Nejvyššího správního soudu. Srovnání úprav kárného řízení (exekutoři, jiná svobodná povolání), ze dne 17.8.2009, dostupná na http://www.nssoud.cz/Srovnani-uprav-karneho-rizeni-exekutori-jina-svobodna-povolani/art/550?tre_id=193.
47
soud. Rozhodováno je v šestičlenných senátech, jejichţ členové musí vykonávat právnické povolání. Předsedou kárného senátu je soudce Nejvyššího správního soudu, zástupcem předsedy je soudce Nejvyššího soudu, dva přísedící jsou z řad soudních exekutorů a ze zbylých dvou, musí být alespoň jeden advokát a jeden pak vykonávat jiné právnické povolání, je-li ovšem taková osoba zapsána v seznamu přísedících79. Sudý počet členů kárného senátu je ojedinělou výjimkou z pravidla, ţe senát má být tvořen a rozhoduje lichým počtem hlasů pro případ vyloučení případu rovnosti hlasů. Zákon80 výslovně pamatuje na tento případ a výslovně upravuje postup pro případ rovnosti hlasů, a to tak, ţe kárný senát vydá zprošťující rozhodnutí. Nová právní úprava kárného řízení a odejmutí kárné pravomoci Exekutorské komoře ČR byla způsobena laxností exekutorské komory a její „tolerancí“ ke svým členům. Byť je účelem kaţdé stavovské organizace mimo jiné hájit a chránit zájmy svých členů, exekutorská komora ve věci kárných řízení naprosto selhala a neplnila základní účel. Kárná řízení mnohdy trvala nepřiměřeně dlouhou dobu, kárná opatření byla příliš mírná aţ symbolická, neodpovídala povaze a míře kárného provinění a neplnila tak svou funkci a účel. Exekutorské komoře po novelizacích zůstala, respektive byla navrácena81 pouze kárná pravomoc ve věci kárných řízení o kárných proviněních exekutorských kandidátů a exekutorských koncipientů. Nicméně i zde právní úprava doznala významných změn, a to konkrétně ve sloţení kárné komise. Nově jsou do rozhodování z důvodu objektivity a nestrannosti zapojeny osoby, které nejsou pouze z řad soudních exekutorů. Kárná komise je sloţena ze šesti členů z řad soudců a z pouze tří členů z řad exekutorů. Kárný senát, který vede kárné řízení, se skládá ze dvou soudců a jednoho exekutora. Dvě třetiny tak vţdy tvoří 79
§ 4b odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. § 4b odst. 7 tamtéţ. 81 Exekuční řád ve znění účinné do 25.6.2009 kárnou komisi upravoval. Novela exekučního řádu, zákon č. 183/2009 Sb., s účinností od 26.6.2009 kárnou komisi zrušil a exekuční řád ve znění účinném od 26.6.2009 do 31.10.2009 kárnou komisi nezakotvoval. K opětovnému zakotvení kárné komise, i kdyţ modifikované, došlo další novelou, zákonem č. 286/2009 Sb. s účinností od 1.11.2009. Modifikace spočívala právě ve změně sloţení kárné komise, doplněné o osoby mimo exekutorský stav (z řad soudců). 80
48
osoby mimo exekutorský stav, čímţ má být zajištěna právě nestrannost a spravedlivost při rozhodování o kárném provinění a v případě jeho zjištění i uloţení kárného opatření. Kárnou ţalobu je oprávněn podat pouze kárný ţalobce uvedený v § 117 odst. 2 exekučního řádu. Jiná osoba, zejména povinný jako účastník exekučního řízení, můţe dát pouze podnět některé z taxativně vyjmenovaných osob k podání kárné ţaloby o kárném provinění. V případě uznání exekutora vinným ze spáchání kárného provinění, je mu uloţeno podle závaţnosti některé kárné opatření ve formě napomenutí, písemného napomenutí, pokuty, a to aţ do výše stonásobku stanoveného základu, nebo odvolání z exekutorského úřadu jako nejpřísnější kárné opatření82. Proti rozhodnutí v kárném řízení není přípustné odvolání (§ 21 zákona č. 7/2002 Sb., v platném znění.). Ústavní soud neshledal protiústavnost takové právní úpravy a de facto jednoinstančnosti kárného řízení, coţ bylo stěţejním důvodem tvrzené protiústavnosti, byť potřebné kvorum pro zachování znění dotčeného ustanovení a zamítnutí návrhu na jeho zrušení bylo hraniční83. Z patnáctičlenného pléna bylo proti zrušení devět soudců, šest soudců zaujalo odlišné stanovisko84. Navrhovatel, Nejvyšší správní soud85, vědom si svého oprávnění napadnout pouze konkrétní zákonná ustanovení, která bezprostředně aplikuje, podal návrh na zrušení celého zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění zákona č. 314/2008 Sb., jelikoţ 82
§ 116 odst. 3 písm. a) aţ d) EŘ, přičemţ v případě pokuty se základem rozumí všeobecný vyměřovací základ stanovený dle zákona o důchodovém pojištění (odst. 6). 83 Srovnej detailní nález Ústavního soudu ČR ze dne 29.9.2010, sp. zn. Pl. ÚS 33/09 s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (který obecně subsumuje rozhodování o kárných řízeních pod občanskoprávní větev, nikoli trestní), včetně odlišných stanovisek soudců. V případě rozhodování o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení dle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR rozhoduje Ústavní soud v plénu (§ 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a jeho rozhodnutí je přijato, jestliţe se pro přijetí vysloví alespoň devět přítomných soudců (§ 13 zákona o Ústavním soudu). S ohledem na skutečnost, ţe Ústavní soud přijal své rozhodnutí velmi těsně a s hraničním počtem hlasů, nemá tak přesvědčivé odůvodnění a pevný základ do budoucna obstát. Pro úplnost uvádím, ţe v rozhodovaném případě se jednalo o kárnou odpovědnost soudce. 84 Dva soudci vyjádřili odlišné stanovisko v tom smyslu, ţe navrhovatel nebyl aktivně legitimován k podání návrhu a jeho návrh tak měl být odmítnut, neboť byl podán někým zjevně neoprávněným. K meritu věci se dále nevyjádřili. 85 K aktivní legitimaci navrhovatele srovnej výklad Ústavního soudu v citovaném nálezu bod 26. a násl.
49
zákonem č. 314/2008 Sb. došlo ke změně modelu kárného řízení z dvoustupňového na jednostupňový a tím současně omezení přístupu kárně obviněných soudců k soudu, čímţ je ovlivněn charakter celého kárného řízení a zaloţena komplexní protiústavnost napadeného zákona. Ústavní soud svým nálezem ze dne 29.9.2010, sp. zn. Pl. ÚS 33/09 rozhodl tak, ţe návrh na zrušení § 21 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění zákona č. 314/2008 Sb., zamítl, a ve zbytku návrh odmítl86. Ve svém rozhodnutí Ústavní soud řešil zejména otázku, zda lze kárné řízení (se soudci) charakterizovat jako řízení o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také jako „Úmluva“), neboť právo podat odvolání proti soudnímu rozhodnutí obecně ústavním pořádkem garantováno není, vyjma právě rozhodování o trestní sankci trestně obviněného ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy87. Při hodnocení charakteru řízení vyšel Ústavní soud z tzv. Engelova testu, který formuloval Evropský soud pro lidská práva (dále jako „Evropský soud“) ve svém rozsudku ze dne 8. června 1976 ve věci Engel a ostatní proti Nizozemí (stíţnost č. 5100/71, 5101/71, 5102/71, 5354/72 a 5370/72), a podle kterého se při hodnocení, zda obvinění má povahu trestní, přihlíţí ke třem kritériím, které však nemusejí být splněna kumulativně. Prvním kritériem je vnitrostátní kvalifikace činu, tedy, zda je určitý skutek upraven trestním právem, přičemţ samotná dekriminalizace trestného činu dříve upraveného trestním právem nemůţe vést k tomu, ţe by se čl. 6 Úmluvy přestal
86
Jak vyplývá i z citovaného nálezu, Ústavní soud se totiţ zabýval pouze tvrzenou protiústavností ustanovení § 21 napadeného zákona, jelikoţ byly odůvodněny výhrady pouze vůči tomuto ustanovení. Zbylá ustanovení se navrhovala zrušit pouze z důvodu jejich organického sepětí s citovaným ustanovením, aniţ by však vůči nim byly tvrzeny konkrétní výhrady, přičemţ Ústavní soud dále neshledal aktivní legitimaci navrhovatele k návrhu na zrušení celého zákona (viz bod 33. a 34. citovaného nálezu). 87 Viz čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě a právo kaţdého, koho soud uzná vinným z trestného činu, dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. Přípustné výjimky stanoví odst. 2 citovaného článku. V citovaném nálezu se Ústavní soud poněkud „odchýlil“ od svých dřívějších stanovisek (nález ze dne 27.6.2011, sp. zn. Pl. ÚS 16/99 či ze dne 16.4.2003, sp. zn. I. ÚS 181/01), v nichţ podřadil kárné řízení pod trestní obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy, byť onu dřívější argumentaci v pozdějším nálezu svým způsobem bagatelizuje a uvádí „na pravou“ míru (bod 45. citovaného nálezu).
50
aplikovat88. Druhým kritériem je povaha činu, na níţ se usuzuje mimo jiné z účelu regulace i z právních tradic, a třetím kritériem povaha a závaţnost hrozící sankce, zejména zbavení osobní svobody, přičemţ však postačí i citelný peněţitý trest (bod 49. citovaného nálezu Ústavního soudu). Pod pojem trestní obvinění tak nelze automaticky zahrnovat všechna disciplinární obvinění. Ne kaţdé kárné řízení je totéţ co řízení trestní, ne kaţdá veřejnoprávní sankce je povaţována za citelnou ve smyslu čl. 6 Úmluvy a ne kaţdé vyjmutí disciplinárního rozhodnutí ze soudního přezkumu je protiústavní. V posuzovaném případě řešil Ústavní soud kárnou odpovědnost nikoli exekutora, ale soudce, v jehoţ případě nejsou kárná opatření totoţná, zejména co do závaţnosti peněţité sankce89. V případě exekutorů je na další a hlubší zamyšlení, zda pokuta aţ do výše stonásobku všeobecného vyměřovacího základu90 či odvolání z úřadu, jakoţto hierarchicky citelnější sankce neţ moţná výše pokuty, můţe být a je ekvivalentem citelného peněţitého trestu ve smyslu shora uvedené judikatury. Jsem přesvědčen, ţe ano, ţe minimálně výše horní hranice hrozící peněţní pokuty91 se dá přirovnat k fakticky hrozícímu citelnému peněţitému trestu, a z tohoto pohledu mít za splněné třetí kritérium tzv. Engelova testu, které zohledňuje povahu a závaţnost hrozící sankce. Skutečnosti, ţe vysoké (citelné) 88
Srovnej rozsudek Evropského soudu Oztürk proti Německu ze dne 18. února 1984, stíţnost č. 8544/79. Dle § 88 odst. 1 písm. a) aţ d) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, lze soudci za kárné provinění uloţit důtku, procentuelní sníţení platu na dobu 1 roku, respektive 2 let, odvolání z funkce předsedy senátu nebo odvolání z funkce soudce. Obdobná úprava postihuje i státní zástupce (§ 30 odst. 1 písm. a) aţ c) zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství). 90 Přičemţ například na rok 2010 stanovilo Ministerstvo práce a sociálních věcí výši všeobecného vyměřovacího základu na částku 24.526 Kč (srovnej vyhlášku Ministerstva práce a sociálních věcí č. 286/2011 Sb., o výši všeobecného vyměřovacího základu za rok 2010…, účinnou od 1.1.2012). Aktuálně je navrhováno konkretizovat horní hranici výše pokuty na částku 2.500.000 Kč, respektive 5.00.000 Kč (blíţe viz sněmovní tisk 537, pozměňovací návrhy k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění občanský soudní řád, dostupný na http://www.psp.cz/ff/3a/c2/6a/08.htm). 91 Daleko spornější je to v případě ztráty povolání, respektive odvolání z funkce exekutora (soudce), byť Ústavní soud judikoval, ţe takový charakter disciplinární sankce nepostačuje, jelikoţ dochází „pouze“ k ukončení vztahu mezi soudcem a státem. Tuto situaci nelze chápat jinak neţ ukončení pracovněprávního vztahu zaměstnance a zaměstnavatele, jeţ je rovněţ v určitých situacích přezkoumatelné (byť prostřednictvím ţaloby na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru; srovnej § 72 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce). Jsem názoru, ţe není tak jednoznačné, ţe konkrétně takový druh kárného opatření by jiţ nemohl naplňovat poţadovanou míru citelnosti hrozící sankce a zaloţit oprávnění pro instanční přezkum, kdyţ ztráta povolání mnohdy velmi intenzivně zasahuje do právní sféry dotčené osoby. Jen si dovolím zdůraznit, ţe polemika se týká toliko garance instančnosti řízení, tedy práva nechat přezkoumat prvostupňový verdikt, bez nároku na chtěný výsledek odvolatele. Ostatně dvojstupňovost kárného řízení je zavedena i v okolních zemích (Slovensko, Polsko, Slovinsko, Rumunsko, Rakousko, Německo, Nizozemí, Francie), to je však podnět spíše pro zákonodárnou iniciativu. 89
51
pokuty nebyly zatím v praxi ukládány, však neznamená, ţe se tak nemůţe stát. Hodnotící kritéria nevyţadují nutnost ukládání závaţných sankcí, postačí jiţ moţnost neboli v tomto případě hrozba takového uloţení. Případně pak uloţená citelná sankce můţe být uspokojována dokonce i zpeněţením majetku92 ve vlastnictví exekutora, popřípadě i osob odlišných, zejména manţela z titulu společného jmění manţelů, čímţ můţe docházet k (citelným) zásahům zejména do majetkových práv nejen exekutora. Toto případné zkoumání ovšem přesahuje téma disertační práce, proto se mu nebudu blíţe věnovat. Nynější názor Ústavního soudu, ţe právní úprava jednostupňového kárného řízení se soudci93 bez moţnosti odvolání proti kárnému rozhodnutí je ústavněkonformní, ovšem ještě nezaručuje, ţe se jím bude řídit i budoucí judikatura Ústavního soudu a ţe nebude v jiném případě rozhodnuto odlišně, tím spíše, bylo-li přijetí takového názoru hraniční a tedy i pochybnosti o jeho přijetí jsou na samé hranici jeho nepřijetí. Osobně jsem názoru, ţe uţitá argumentace Ústavního soudu a odůvodnění citovaného plenárního nálezu na exekutory příliš (vůbec) nedopadá94. S ohledem na skutečnost, ţe Ústavní soud rozhodoval velmi těsně a s hraničním počtem hlasů, nedává přijaté rozhodnutí záruku přesvědčivého odůvodnění a nemá pevný základ do budoucna obstát, a to zejména v případě exekutorů, u nichţ je úprava kárných opatření daleko citelnější, alespoň tedy v případě hrozby citelné pokuty, jak je uvedeno v předchozí části textu. Na tomto místě bych pouze rád zdůraznil, ţe polemika o instančnosti řízení se týká jen a pouze moţnosti podat odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí bez nároku na poţadovaný cíl odvolatele, nikoli zproštění kárné ţaloby či zpochybnění zjištěné viny exekutora.
92
Přesněji řečeno z výtěţku zpeněţeného majetku, a to buď dobrovolně, kdy sám exekutor rozprodá svůj majetek a výtěţek pouţije na úhradu pokuty, či nuceně, například i formou exekuce proti exekutorovi jako povinnému, který neuhradil pokutu dobrovolně. 93 Respektive obecně právní úprava jednostupňového kárného řízení podle zákona č. 7/2002 Sb. (viz bod 68. citovaného nálezu Ústavního soudu), coţ znamená v současně účinném znění i kárná úprava dopadající na exekutory. 94 Nález by totiţ musel být aplikovatelný na veškeré druhy kárných opatření současně (není), nikoli pouze na některé z nich (můţe být).
52
V případě kolize kárné odpovědnosti s trestní odpovědností kárný senát řízení o kárné odpovědnosti zastaví95 nebo přeruší a věc předloţí příslušnému orgánu činnému v trestním řízení96. V této části uvedu dva příklady kárného provinění, které se mohou v praxi běţně stát, pokud by ovšem nemohlo jít jiţ o trestný čin. 4.3.1. Náklady exekuce V rámci exekučního řízení povinný hradí náklady exekuce97. Náklady exekuce určuje exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce (§ 88 odst. 1 EŘ). Exekutor je tím, kdo musí účtovat jen oprávněně, skutečně a účelně vynaloţené náklady. Pokud exekutor určuje náklady v jiné (vyšší) výši nebo účtuje poloţky a činnosti, které nevykonal, porušuje zákon, následkem čehoţ je jeho kárná odpovědnost, ne-li dokonce trestní odpovědnost98. Tím, ţe exekutor vědomě vydá příkaz k úhradě nákladů exekuce na vyšší částku, neţ jaké jsou skutečné náklady exekutora, spáchá kárné provinění, a to porušením povinnosti, kterou stanoví exekuční řád. Současně závaţně, popřípadě i opětovně (účtuje-li vyšší náklady běţně) narušuje důstojnost exekutorského povolání a zneuţívá právo i své postavení. Nevědomost v tomto případě nepřichází v úvahu, neboť exekutor vţdy určuje náklady exekuce, je si vědom toho, jakou výši nákladů určuje a musí si být vědom, zda tato výše je skutečná. Případné zavinění tedy bude vţdy ve formě úmyslu. K účelnosti uplatňovaných nákladů řízení, byť v rámci advokátního stavu, se částečně „vyjádřil“ i Ústavní soud v medializovaném nálezu ze dne 95
Bylo-li o skutku pravomocně rozhodnuto v trestním řízení (§ 15 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, § 119 odst. 1 písm. d) EŘ). 96 Má-li za to, ţe skutek má znaky trestné činu nebo se jiţ proti kárně proviněnému vede trestní stíhání (§ 15 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, a § 119 odst. 2 a 3 EŘ). Kárný senát pokračuje v řízení, pokud orgán činný v trestním řízení rozhodl, ţe skutek můţe být posouzen jako kárné provinění (§ 119 odst. 4 EŘ) či v případě exekutorů rovněţ, ţe trestní postih není dostačující (§ 15 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů). 97 K tomu srovnej § 87 odst. 1 EŘ a § 13 odst. 1 a 2 zákona č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem („exekuční tarif“). Zdůrazňuji slova účelně vynaložené hotové výdaje na rozdíl od skutečně vynaloţených hotových výdajů. Účelné náklady budou vţdy zároveň skutečnými náklady. U skutečných nákladů tomu tak být vţdy nemusí, skutečné náklady nemusí být vţdy zároveň účelnými náklady. 98 Bez ohledu na to, zda příkaz k úhradě nákladů exekuce nabyl právní moci.
53
27.12.2011, sp. zn. IV. ÚS 2777/11, o vymáhání bagatelních pohledávek obchodními společnostmi (podnikateli), jejímţ předmětem podnikání je právě vymáhání pohledávek. Byť ve svém nálezu soud spíše obhajuje zjevnou neopodstatněnost napadání výrokových nákladů, neboť vedlejší výrok o nákladech řízení nemůţe zpravidla zasáhnout ústavněprávní sféru jednotlivce a jeho ústavně garantována práva, neţ se konfrontuje s meritem stíţnosti, lze z nálezu vypozorovat implicitně přijaté zásady pro účelnost vynakládání nákladů z hlediska jejich pozdější náhrady99. O nákladech exekuce bude ještě pojednáno v kapitole 5.3.2. podvod – neoprávněné náklady exekuce. 4.3.2. Soupis movitého majetku vykonavatelem exekutora Exekuční řád ve znění účinném do 31.12.2007100 neznal pojem vykonavatel exekutora, ale znal pouze exekutora, exekutorského kandidáta, exekutorského koncipienta a tzv. další zaměstnance exekutora. Stejně tak neznal pojem soupis movitého majetku povinného, ale pouze úkony, které jsou předmětem exekučního řízení a jednoduché úkony, které souvisí s exekuční činností. S ohledem na takovou právní úpravu exekučního řádu Nejvyšší soud judikoval101, ţe vykonavatel exekutora nemá oprávnění provádět soupis movitého majetku povinného a pokud tak učiní, nejde o úkon v souladu se zákonem. Je, respektive bylo sporné, zda se exekutor v případě, ţe pověřil svého vykonavatele provést soupis movitého majetku, dopouštěl kárného provinění protiprávním jednáním (porušením zákonné povinnosti), neboť „protiprávnost“ 99
Stěţovatel napadal nepřiznávání nákladů za právní zastoupení advokátem v civilních řízeních o zaplacení (bagatelních) peněţních povinností. Neúčelnost nalézací soud shledává ve skutečnosti, ţe se jedná zejména o typizované úkony, jednoduché úkony, vzorové úkony, úkony automaticky generované. Je tato úvaha aplikovatelná i na exekutorský stav? Kdo, například v případě dobrovolného neuhrazení těchto „bagatelních“ povinností, je bude exekuovat? I bez těchto případných bagatelních exekucí, by bylo jistě moţné úvahu neúčelnosti nákladů mnohdy na exekuční případy aplikovat. Kolikrát exekutor stihne pouze automaticky vygenerovat tzv. ţádosti o součinnost a povinnost je uhrazena? Kolikrát je uhrazeno zcela dobrovolně bez jakéhokoli přičinění exekutora a podobně? 100 Znění účinné od 1.1.2008 obsahuje kategorii zaměstnanců vykonavatelů exekutora, kteří mají taková oprávnění, jaká přísluší soudním vykonavatelům při výkonu rozhodnutí (§ 27 EŘ). 101 Rozhodnutí sp. zn. 4 Tz 32/2006 či sp. zn. 5 Tdo 478/2004.
54
soupisu movitého majetku vykonavatelem exekutora byla dovozována toliko výkladem exekučního řádu Nejvyšším soudem. Domnívám se, ţe nikoli, neboť judikatura je sice autoritativní výklad zákona a závazná pro niţší soudy, avšak v českém právním řádu a české právní kultuře není závazná obecně a není ani pramenem práva102. Jde o výklad zákona, byť zde konkrétně ze strany soudu, Nejvyššího soudu, ovšem jde o dvojí moţný výklad jednoho právního předpisu, který nemůţe mít (významný) dopad do trestněprávní sféry jednotlivce (byť do jiných, civilních, sfér ano). I z tohoto důvodu nelze negativní interpretaci ze strany Nejvyššího soudu, ačkoli byla mezi exekutory všeobecně známa, popřípadě známa z úřední činnosti, povaţovat například za tzv. notorietu a být s tím srozuměn. Domnívám se však, ţe do jisté míry by exekutor mohl způsobit závaţné (opětovné) narušení důstojnosti exekutorského povolání. Chování exekutora, který ví, ţe pověří-li svého vykonavatele k provedení soupisu movitého majetku, nejedná se o správný úřední postup, není evidentně ani čestným, ani poctivým, ani slušným, které by přispívalo k důstojnosti a váţnosti exekutorského stavu. Z tohoto pohledu lze takové jednání hodnotit sice jako závaţné (opětovné) narušení důstojnosti exekutorského úřadu, ovšem pouze v morální rovině, nikoli jiţ ve smyslu zákonného pojetí (intenzity) kárného provinění exekutora, a to i z důvodu výše zmíněného dvojího výkladu. Kárným proviněním by však jistě bylo například jednání exekutora, který pověřuje svého vykonavatele, který sepisuje movité věci zcela neadekvátní hodnotě vymáhané pohledávky, či
102
Zásada nullum crimen sine lege scripta; pramenem trestního práva můţe být pouze psané právo obsaţené v zákonech nebo v mezinárodních smlouvách dle čl. 10 Ústavy ČR. Pramenem trestního práva není ani obyčej, ani nepsané právo, ani soudní rozhodnutí (judikatura). Exekutor je dále při výkonu exekuční činnosti vázán jen ústavou, zákony, jinými právními předpisy a rozhodnutími soudu vydanými v řízení o výkonu rozhodnutí a exekučním řízení (§ 2 EŘ). Nejvyšší správní soud v této souvislosti dovodil, ţe exekutor je povinen respektovat, rozhodnutí soudů vydaná v řízení o výkonu rozhodnutí a v exekučním řízení nejen v rámci instanční (kasační) závaznosti, ale i v rovině závaznosti precedenční (srovnej například rozhodnutí NSS ČR ze dne 14.2.2011, sp. zn. 14 Kse 6/2010; soud sice v této konkrétní věci přímo neřešil, zda případné nerespektování konstantní soudní judikatury zakládá jiţ kárnou odpovědnost exekutora, nicméně z odůvodnění rozhodnutí se podává, ţe exekutor by měl být přinejmenším odpovědný za interpretaci zákona naprosto extrémním a nepřijatelným způsobem, z čehoţ lze dovodit, ţe soud bude přihlíţet především k intenzitě a závaţnosti škodlivého jednání exekutora).
55
v podstatně větším rozsahu103 či pověřuje vykonavatele, který nesplňuje předpoklady pro výkon této funkce (viz § 27 odst. 3 EŘ104).
4.4.
Dílčí závěr Odpovědnost exekutora je hned několikerá, a to podle intenzity a
závaţnosti škodného jednání, včetně odpovědnosti za zaměstnance exekutora. Obecná odpovědnost za škodu (dle civilněprávních předpisů) je upravena objektivně, tedy bez nutnosti zavinění. Vznikne-li při výkonu exekuční činnosti škoda, exekutor za ni odpovídá bez ohledu na případné zavinění a je povinen škodu nahradit v penězích. Jiná neţ peněţitá forma náhrady není moţná. Exekutor se ovšem můţe výjimečně odpovědnosti zprostit, a to v případě, prokáţe-li, ţe škodě nemohl zabránit ani při vynaloţení veškerého úsilí, které lze na něm poţadovat. V některých případech obecné odpovědnosti je dále solidárně odpovědný i stát. Zákon nestanoví prioritní odpovědnost exekutora před odpovědností státu a naopak a soudní praxe v tomto směru není zcela za jedno. Z rozhodovací praxe lze nicméně vypozorovat, ţe jako odpovědný subjekt bude upřednostňován spíše exekutor namísto státu, ne-li, ţe primárně odpovědný bude vţdy exekutor. Odpovědnost státu má totiţ své hranice a v konkrétním případě bude vţdy nutno zkoumat příčinu škody a míru opatrnosti v jednání exekutora při exekuční činnosti.
103
Neţ odpovídají trojnásobku vymáhaného dluhu, neboť dle ustanovení § 329 OSŘ činí nejniţší podání v draţbě jednu třetinu odhadní ceny a v souladu s tímto je exekutor přímo povinen sepsat věci v trojnásobné hodnotě dluhu. 104 Například pracovní poměr u exekutora po dobu jednoho roku. Z dikce „je v pracovním poměru u exekutora nejméně po dobu jednoho roku“, lze dovodit, ţe se celá doba jednoho roku vztahuje pouze na aktuální pracovní poměr u aktuálního exekutora a nelze započíst předchozí dobu zaměstnání u jiného exekutora, byť by šlo také o pozici vykonavatele. Komentářová literatura zastává opak (srovnej Kasíková M. a kol.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. vydání. Praha, C.H.Beck, 2010, s. 78. Lze souhlasit s výkladem komentáře, podle kterého můţe být jednoruční lhůta rozdělena mezi více zaměstnavatelů (exekutorů). Nevidím důvod, proč by pracovní poměry vykonavatele za účelem splnění lhůty jednoho roku nebylo moţno sčítat a bylo třeba vţdy u konkrétního exekutora splnit lhůtu jednoho roku bez ohledu na dřívější pracovní poměr a praxi ve stejné pozici. Takový výklad by byl příliš formalistický a restriktivní a nebyl ani záměrem zákonodárce, byť zvolená formulace se můţe zdát nepřesná.
56
Kárná odpovědnost exekutora je zaloţena na obdobných principech, jak je tomu u jiných stavovských organizací či obdobných funkcí, ovšem o kárném provinění nerozhoduje stavovský orgán, ale zvláštní „nezainteresovaný“ útvar. Kárná odpovědnost nastupuje tehdy, pokud jednání exekutora je sice závadné, ale ještě ne natolik, aby naplnilo některou skutkovou podstatu trestné činu a dosáhlo intenzity trestní odpovědnosti, či výjimečně správní odpovědnosti podnikající fyzické osoby. Tento druh odpovědnosti nevylučuje současně existenci odpovědnosti obecné. Kárným proviněním je jednání exekutora, který závaţně nebo opětovně porušil povinnost stanovenou právním nebo stavovským předpisem nebo usnesením exekutorské komory nebo jestliţe jeho chováním byla závaţně nebo opětovně narušena důstojnost exekutorského povolání, přičemţ důstojností exekutorského úřadu lze rozumět i povinnost nezneuţívat své postavení a svůj úřad, jednat poctivě a vědomě neklamat. Exekutor je rovněţ kárně odpovědný i za jednání svých zaměstnanců. Kárná odpovědnost exekutora prošla podstatnými změnami, a to z důvodu nečinnosti a přílišné „tolerance“exekutorské komory. Exekutorská komora absolutně neplnila v případě kárné pravomoci své poslání a jedním z důsledků bylo odejmutí kárné pravomoci stran kárných provinění exekutorů. V současné době o exekutorech „nerozhodují exekutoři“. O případném kárném provinění nerozhoduje stavovský orgán, ale „soudní“ instituce, kterou je Nejvyšší správní soud, respektive zvláštní šestičlenný kárný senát, přičemţ pouze dva členové jsou z řad exekutorů, aby byla zajištěna nezávislost a nestrannost při rozhodování. Kárné řízení je jednostupňové. Proti rozhodnutí v kárném řízení, ať jiţ zprošťujícímu či vinnou uznávajícímu, není přípustný ţádný řádný opravný prostředek. I přesto, ţe jednoinstančnost kárného řízení byla předloţena Ústavnímu soudu k přezkoumání ústavní souladnosti, ten neshledal protiústavnost takové úpravy, byť jen s velmi těsnou většinou. I sami ústavní soudci měli pochybnosti o přijetí svého rozhodnutí. 57
S ohledem na skutečnost, ţe kárné řízení nelze charakterizovat jako řízení o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je jednostupňové rozhodování bez moţnosti odvolání ústavně konformní úpravou. Právo podat proti soudnímu rozhodnutí odvolání obecně ústavní pořádek negarantuje, pouze vyjma rozhodování o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Do rozhodování o trestním obvinění však nelze automaticky pojmout veškerá kárná řízení. Jsem přesvědčen, ţe je pouze otázkou času, kdy dojde k deklarování protiústavnosti jednoinstančnosti úpravy kárného řízení či do té doby novelizaci příslušného zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, kdyţ sám Ústavní soud připouští, ţe jedním z rozlišovacích kritérií pro jiţ akceptování charakteru řízení o trestním obvinění je i závaţnost hrozící sankce, přičemţ postačí citelný peněţitý trest, kterým v případě exekutorů můţe být mimo jiné pokuta aţ do výše stonásobku všeobecného vyměřovacího základu. Pokud závaţnost jednání exekutora je natolik škodlivá, ţe jiţ nepostačuje uloţit pouhé kárné opatření k naplnění účelu postihu a ke spravedlivému potrestání, je třeba, aby jednání exekutora zhodnotily a kvalifikovaly orgány činné v trestním řízení s ohledem na trestní odpovědnost za spáchání některého z trestných činů. Ta ovšem s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe nastupuje aţ na posledním místě. V případě kolize kárné odpovědnosti s trestní odpovědností kárný senát řízení o kárné odpovědnosti zastaví nebo přeruší a věc předloţí příslušnému orgánu činnému v trestním řízení. Pro úplnost je třeba poznamenat, ţe odpovědnost za přestupek exekutora nepostihuje.
58
5.
Trestní odpovědnost vykonavatelů exekutora a exekutora V případě
nepostačuje
ani
nejzávaţnějších disciplinární
jednání sankce,
exekutora, která
by
kdy
jiţ
v konkrétním
k postihu případě
nepostihovala škodlivost jeho jednání a v porovnání s jeho jednáním by se mohla jevit jako příliš mírná, nastupuje trestní represe a trestní právo. V minulosti se objevil jakýsi pokus vtělit do ustanovení § 8 exekučního řádu nové písm. f) podle nějţ by ministr spravedlnosti „uděloval souhlas s trestním stíháním exekutora pro skutek spáchaný při výkonu exekuční činnosti“. Tento pokus, naštěstí, neprošel a navrhovaná změna přijata nebyla.105 Dle důvodové zprávy byla úprava podmínit zahájení trestního stíhání exekutora (v případě skutku spáchaného při výkonu exekuční činnosti) navrhována za účelem zajištění vyváţeného modelu dohledu nad exekutorem, odpovědnosti exekutora, ale téţ vytvoření přiměřených podmínek pro výkon jeho činnosti. Dle důvodové zprávy navrhovaná úprava reagovala na skutečnost, kdy lze trestní oznámení podávat i anonymně, exekutor je vyšetřován orgány činnými v trestním řízení, pro které je problematika exekučního práva specifickou oblastí, coţ vede k tomu, ţe v pochybnostech dochází k nedůvodnému zahajování trestního stíhání, čímţ současně dochází ke zneuţívání institutů trestního práva vůči exekutorům a je jim tak nepřímo bráněno vykonávat řádně funkci, k níţ jsou ze zákona povoláni. „Imunitní úprava“, byla-li by z nějakého záhadného důvodu akceptována, by byla přinejmenším zcela nevídanou, velmi neobvyklou, naprosto nedůvodnou a krajně nepřiměřenou, ne-li rovněţ nezákonně diskriminační vůči subjektům v obdobném postavení106. Okolnost, do jaké míry je pro orgán činný v trestním řízení exekuční problematika náročná a jak kvalitně se s ní vypořádá, případně
105
Tento návrh byl součástí celé řady navrhovaných změn, připravovaných ministerstvem spravedlnosti v roce 2008, z nichţ proti některým se zásadními připomínkami výrazně negativně ohradily i odborné kruhy, mimo jiné rovněţ stran právě navrhované exekutorské „imunity“. Některé z navrhovaných změn se následně po připomínkovaných úpravách promítly do exekučního řádu prostřednictvím novely č. 286/2009 Sb., účinné od 1.11.2009 (nazývané také tzv. střednědobou novelou). Přijatá formulace je navíc velmi vágní s ohledem na důsledky exempce. 106 Zejména notář v postavení soudního komisaře.
59
zda se s ní vůbec vypořádá, nemůţe ani zdaleka zakládat důvod pro připuštění takové zákonodárné iniciativy a takových zákonodárných úvah. Případné námitky stran důvodnosti či nedůvodnosti trestního stíhání, ať jsou jakkoli opodstatněné, nelze řešit zcela nekoncepčním zaváděním imunit či dokonce beztrestností pro vybrané skupiny a podporovat tak vznik elitářství. V konečném důsledku by pak o tom, zda byl či nebyl spáchán trestný čin, rozhodoval ministr spravedlnosti, neboť by se případný trestněprávní skutek exekutora vůbec nemusel dostat k projednání před soud. Navíc postup vyšetřovatelů vţdy dozoruje státní zástupce, jehoţ oborem a profesí je právě trestněprávní problematika a kdo jiný by měl být z odborného hlediska na tuto problematiku způsobilejší a kvalifikovanější, pokud ne právě státní zástupce107. Vyjdeme-li ze stejné logiky pouţitého argumentu v důvodové zprávě, bylo by lze argumentovat zcela opačně, a to tak, ţe právě z důvodů oné specifické problematiky je naopak řada skutků latentních, vůbec nevyšetřovaných a nevyšetřených. Obavy předestírané výše jsou liché. K zamýšleným případům by v praxi docházet nemělo, a pokud ano, pak pouze ojediněle, neboť tomu, ţe byl spáchán trestný čin, musí nasvědčovat zjištěné a odůvodněné skutečnosti, které musí být přesně označeny, a rovněţ musí být dostatečně odůvodněn závěr, ţe jej spáchal právě soudní exekutor (§ 160 odst. 1 trestního zákoníku). V opačném případě totiţ vůbec trestní stíhání zahájit nelze. Je sice pravdou, ţe v praxi můţe dojít k různým situacím, kdy exces nelze dopředu nikdy vyloučit, nicméně nelze generálně a priori předjímat zjevnou nedůvodnost či zjevnou účelovost oznámení nebo postupu. Tím by se popřelo pojetí trestního práva jako celku. 107
Dle § 174 odst. 1 trestního řádu vykonává státní zástupce dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení, přičemţ za tím účelem mu trestní řád poskytuje řadu účinných moţností. K oprávněním vykonavatele při výkonu dozoru srovnej § 157 odst. 2 a § 174 odst. 2 trestního řádu, zejména dávat závazné pokyny k vyšetřování, osobně provést jednotlivý úkon nebo i celé vyšetřování, vracet věc policejnímu orgánu s pokyny k doplnění, rušit nezákonná nebo neodůvodněná rozhodnutí policejního orgánu. Přípravným řízením se rozumí úsek řízení podle trestního řádu od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, a nebyly-li tyto úkony provedeny, od zahájení trestního stíhání do podání obţaloby, postoupení věci jinému orgánu nebo zastavení trestního stíhání, anebo do rozhodnutí či vzniku jiné skutečnosti, jeţ mají účinky zastavení trestního stíhání před podáním obţaloby, zahrnující objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, ţe byl spáchán trestný čin, a vyšetřování (§ 12 odst. 10 trestního řádu).
60
Zákon ovšem připouští, ţe zjištěné a odůvodněné skutečnosti o tom, ţe byl spáchán trestný čin, nemusí být zjištěny najisto (srovnej pouţitý výraz „nasvědčují-li…“). Jen soud rozhoduje o vině. Tudíţ v pochybnostech můţe být zahájeno trestní stíhání a v praxi tomu také tak bude. To ovšem nutně neznamená, ţe by bylo trestní stíhání zahájeno nedůvodně, a to i kdyby soud nakonec pachatele obţaloby zprostil, kdyţ důvod zproštění můţe být různý (§ 226 trestního řádu). Pokud by se snad stalo, ţe by došlo ke zcela (zjevně) nedůvodnému trestnímu stíhání pak zákon i na tyto situace pamatuje a nabízí různá řešení od veřejnoprávní odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, přes soukromoprávní prostředky na ochranu osobnosti s moţností přiměřeného zadostiučinění v penězích nebo náhradu případné škody, aţ po případnou trestní odpovědnost škůdce za trestný čin křivého obvinění dle § 345 trestního zákoníku či pomluvy dle § 184 trestního zákoníku. Případné zneuţití institutů trestního práva je tedy řešeno zcela adekvátně a stejným způsobem bylo řešeno i za účinnosti původního trestního zákona v době předkládání navrhovaných změn exekučního řádu. Lze sice argumentovat tím, ţe v případě veřejně známé a váţené osoby, kterou exekutor v postavení úřední osoby být v konkrétním případě můţe, shora uvedené prostředky nejsou zcela adekvátní ke způsobené imateriální újmě, nicméně neodradí-li někoho dost dobře ani hrozba případnou trestní odpovědností a trestu, neodradí ho logicky ani případný souhlas či nesouhlas ministra spravedlnosti k zahájení trestního stíhání exekutora. Podle tohoto principu by napříště mohla být imunita přiznávána například na hospodářské trestné činy, které mohou být kolikrát daleko specifičtější a sofistikovanější neţ oblast případných „exekučních trestných činů“, nebo daňovým poradcům, kdyţ daňová problematika je bezpochyby specifičtější neţ exekuční, a to lze jen stěţí připustit.
61
Pokud jde o výčet v práci uvedených trestných činů, ten není samozřejmě vyčerpávající108, neboť není moţné postihnout veškeré konkrétní situace. Jde o vybraná, zobecněná a typizovaná jednání, nikoli pouze teoretická, která mohou v reálné praxi nastat, aniţ by to vţdy muselo být záměrem exekutora. V souvislosti se zjištěným trestněprávním jednáním exekutora má jisté pravomoci i ministr spravedlnosti. Ten můţe za určitých trestněprávních okolností soudnímu exekutorovi pozastavit výkon exekutorského úřadu, respektive jej pozastaví. Volbu (diskreční oprávnění), tedy můţe, ale i nemusí, pozastavit výkon exekutorského úřadu, má ministr spravedlnosti v případě, kdy bylo proti exekutorovi zahájeno trestní řízení109 pro úmyslný trestný čin nebo trestný čin související s exekuční činností, a to aţ do doby právní moci konečného rozhodnutí (§ 122 odst. 1 exekučního řádu). Kde jiţ však ministr spravedlnosti volbu nemá a výkon exekutorského úřadu exekutorovi pozastavit musí, je případ výkonu trestu odnětí svobody, a to po dobu jeho výkonu, nejsouli ovšem dány důvody pro odvolání110 exekutora (§ 122 odst. 2 exekučního 108
Práce se nezabývá blíţe například trestným činem pletichy při veřejné draţbě (§ 258 trestního zákoníku, kdy spáchání trestného činu úřední osobou je kvalifikovaněji trestné), trestným činem křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek (§ 346 trestního zákoníku; který dopadá na případy, kdy znalci mohou být tlačení k minimalizování odhadních obvyklých cen nemovitostí či moţná dokonce i k podhodnocování nemovitostí tak, aby draţby nemovitostí byly primárně atraktivní draţitelům a vydraţili se „za kaţdou cenu“), trestným činem poškození cizí věci (§ 228 trestního zákoníku), trestným činem neoprávněné uţívání cizí věci (§ 207 odst. 1, alinea 2 trestního zákoníku) nebo úplatkářskými trestnými činy (§§ 331 aţ 333 trestního zákoníku), ačkoli by i tato kvalifikovaná jednání v rámci exekuční činnosti přicházela do úvahy z pohledu trestního práva. 109 Trestním řízením se dle 12 odst. 10 trestního řádu rozumí řízení podle trestního řádu. Přičemţ aţ opis usnesení o zahájení trestního stíhání je třeba doručit….. (§ 160 odst. 2 trestního řádu), respektive sdělení podezření v případě zkráceného přípravného řízení (§ 179b odst. 3 trestního řádu). Opis usnesení o zahájení trestního stíhání (následně i obţalobu), respektive vyrozumění o podání návrhu na potrestání, ovšem advokáta (nikoli exekutora), je třeba doručit mimo jiné rovněţ ministru spravedlnosti a předsedovi České advokátní komory (§ 160 odst. 2 a § 179d odst. 3 trestního řádu). Stádium trestního stíhání je však odlišné od stádia trestního řízení, jde o dvě různé etapy řízení. Trestní stíhání je dílčí, respektive uţší částí trestního řízení, obě etapy mají odlišný počátek zahájení a zahájení trestního řízení předchází zahájení trestního stíhání. Počátek celého trestního řízení a současně přípravného řízení je dán sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, zatímco trestní stíhání je zahájeno usnesením o zahájení trestního stíhání. Trestní řízení je nejširší pojem a zahrnuje i úkony, které nelze podřadit pod trestní stíhání. Nejde tedy pouze o terminologický rozdíl. Jde zřejmě o nešťastně zvolenou formulaci, kdy daleko vhodnější a přesnější by bylo uţití spojení „zahájení trestního stíhání“ (kdy rovněţ termín zahájení se uţívá ve spojení právě s trestním stíháním, nikoli řízením) a následně novelizovat trestní řád stran informační povinnosti ministra spravedlnosti a prezidenta exekutorské komory, obdobně jak je tomu v případě advokátů. Srovnej dále například § 10 odst. 1 notářského řádu (zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti), podle kterého můţe ministr spravedlnosti pozastavit notáři výkon činnosti notáře, bylo-li proti němu zahájeno trestní stíhání za úmyslný trestný čin nebo za trestný čin související s činností notáře, a to aţ do pravomocného skončení trestního řízení. 110 § 15 odst. 2 exekučního řádu.
62
řádu).111 Po dobu případného pozastavení výkonu exekutorského úřadu pak exekutor nesmí vykonávat exekutorskou činnost (§ 122 odst. 3 exekučního řádu). V případě, ţe byl exekutor pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin nebo pro trestný čin spáchaný v souvislosti s exekuční činností, ministr spravedlnosti bez dalšího exekutora odvolá (§ 15 odst. 2 exekučního řádu)112.
5.1.
Trestný čin Trestný činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný, a
který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoně (§ 13 odst. 1 trestního zákoníku). Trestným činem se rozumí čin soudně trestný, a pokud z trestního zákona nevyplývá jinak také formy trestné činnosti, kterými jsou příprava k trestnému činu, pokus trestného činu a účastenství v uţším smyslu, tedy organizátorství, návod a pomoc (§ 111 trestního zákoníku). Chápání trestného činu ve smyslu trestního zákoníku je tak zaloţeno na formálním pojmu trestného činu. Nicméně i přesto lze trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat pouze v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje postih podle jiného právního předpisu (§ 12 odst. 2 trestného zákoníku). Jde o materiální korektiv, který nahradil dřívější materiální stránku trestného činu, a to nebezpečnost činu pro společnost. S ohledem tedy na materiální korektiv bude za trestný čin povaţován pouze čin 111
Obdobně je tomu i na Slovensku s tím rozdílem, ţe tamní ministr spravedlnosti můţe výkon úřadu pozastavit i tomu exekutorovi, proti kterému bylo zahájeno disciplinární řízení pro závaţné disciplinární provinění. V Polsku ministr spravedlnosti pozastaví výkon úřadu, je-li vedeno proti exekutorovi trestní stíhání pro úmyslný trestný čin a můţe pozastavit, je-li proti němu vedeno trestní stíhání pro nedbalostní trestný čin. V Nizozemí rozhoduje o pozastavení výkonu úřadu stavovský orgán, je-li proti exekutorovi zahájeno trestní stíhání pro trestný čin, který můţe ovlivnit výkon jeho činnosti. V Rumunsku výkon úřadu pozastaví ministr spravedlnosti nebo profesní organizace například i v případě, kdy byl exekutor zadrţen pro podezření ze spáchání trestného činu. Podrobněji k zahraničním úpravám viz souhrnná analýza Nejvyššího správního soudu. Srovnání úprav kárného řízení (exekutoři, jiná svobodná povolání), ze dne 17.8.2009, dostupná na http://www.nssoud.cz/Srovnani-uprav-karneho-rizeni-exekutori-jinasvobodna-povolani-/art/550?tre_id=193. K rozsahu a moţnostem diskrečního oprávnění ministra spravedlnosti srovnej například rozhodnutí NSS ze dne 22.9.2004, sp. zn. 2 As 19/2004. 112 Obdobně i slovenská právní úprava, dále polská s tím, ţe ministr odvolá exekutora i za závaţné nebo trvalé porušování zákona a můţe jej odvolat i v případě pravomocného odsouzení za nedbalostní trestný čin. Dle nizozemské právní úpravy můţe odvolat exekutora ministr v případě nepodmíněného odsouzení za trestný čin a dle rumunské dokonce i za nemoţnost řádně vykonávat exekuční činnost, kdy podmínka je splněna, dosáhne-li exekutor svým zaviněným jednáním stanoveného počtu vadných exekučních úkonů za kalendářní rok. Blíţe viz souhrnná analýza Nejvyššího správního soudu. Srovnání úprav kárného řízení (exekutoři, jiná svobodná povolání), ze dne 17.8.2009, dostupná na http://www.nssoud.cz/Srovnaniuprav-karneho-rizeni-exekutori-jina-svobodna-povolani-/art/550?tre_id=193.
63
společensky škodlivý s tím, ţe se předpokládá, ţe pachatel je schopen alespoň v minimálním rozsahu posoudit společenskou škodlivost svého činu (minimální práh škodlivosti), nikoli pouze fakta zakládající společenskou škodlivost činu. Trestní zákoník postihuje jen jednání společensky škodlivá, jejichţ protiprávnost je pachateli zjevná113. Trestní zákoník zavedl bipartici trestných činů a nově dělí trestné činy dle jejich typové závaţnosti projevující se primárně trestní sazbou na přečiny a zločiny114. V případě páchání případné trestné činností exekutora, popřípadě vykonavatele exekutora, půjde v naprosté většině o přečiny. Nebudu zde rozvádět jednotlivé zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, nicméně si pouze krátce připomeňme subjektivní stránku trestného činu, tedy zavinění115. Zaviněním je vnitřní psychický vztah pachatele trestného činu k porušení nebo ohroţení zájmu chráněného trestním zákoníkem způsobem uvedeným v trestním zákoně116. Je to vztah pachatele ke skutečnostem zakládajícím trestný čin, ať jiţ vytvořeným pachatelem, nebo objektivně existujícím bez jeho přičinění. Zavinění se musí vztahovat ke všem znakům skutkové podstaty trestného činu, mimo jiné tedy i na příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (objektivní stránka). Zavinění se nemusí vztahovat na
113
Srovnej § 26 trestního zákoníku upravujíc nepříčetnost a důvodovou zprávu k němu. Podrobně, jakoţ i k tzv. „nulovému“ a „minimalistickému“ řešení, viz Kratochvíl, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 242 a násl., Kratochvíl, V. a kol. Trestné právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2012, s. 284 a násl. 114 Přečinem jsou všechny nedbalostní trestné činy a z úmyslných ty, na které trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let (§ 14 odst. 2 trestního zákoníku). Zločiny jsou vymezeny negativně jako ty trestné činy, které nejsou přečiny; v rámci zločinů je vyčleněna zvláštní subkategorie zvlášť závaţných zločinů, kterými jsou ty úmyslné trestné činy, na které trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let (§ 14 odst. 3 trestního zákoníku). 115 Zavinění je třeba odlišovat od viny. Vina je závěrem, zda byl či nebyl spáchán trestný čin, vyjadřuje existenci všech předpokladů trestní odpovědnosti. Zavinění je jedna z podmínek viny. Podrobně viz Kratochvíl, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 35, Kratochvíl, V. a kol. Trestné právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2012, s. 41 aţ 42. 116 Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Nakladatelství Orac. 2003, s. 269. Shodně i Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D., Vanduchová, M. Systém českého trestního práva. 1. vydání. Praha: Novatrix. 2009, s. 273.
64
protiprávnost činu, postačí, pokud zavinění kryje ty znaky skutkové podstaty, z nichţ protiprávnost vyplývá117. Zavinění tu musí existovat v době činu118. Trestní zákoník obecně vyţaduje k trestní odpovědnosti za trestný čin úmyslné zavinění, přičemţ postačí i úmysl nepřímý, ledaţe zákon poţaduje úmysl přímý („s cílem“). Úmyslná forma zavinění je současně prolomena v případech, kdy trestní zákoník stanoví výslovně (expressis verbis), ţe postačí zavinění z nedbalosti (§ 13 odst. 2 trestního zákoníku). Pokud tedy zákon u jednotlivých skutkových podstat neuvádí formu zavinění (mlčí o ní), je nutné úmyslného zavinění. Naopak u nedbalostních trestných činů je forma zavinění z nedbalosti vţdy uvedena. Zavinění je buď úmyslné (dolus)119, nebo nedbalostní (culpa)120. Soudní exekutor má z hlediska trestněprávní odpovědnosti jako úřední osoba mimo jiné speciální postavení, je tzv. speciálním subjektem, pro nějţ jsou charakteristická širší oprávnění a silnější ochrana, coţ je naopak spojeno s vyšší mírou odpovědnosti. Ve vztahu k úředním osobám jsou charakteristické speciální trestné činy upravené ve zvláštní části trestního zákoníku, hlavě X, dílu 2, které můţe spáchat pouze osoba, která je úřední osobou a nikdo jiný (a naopak jsou 117
Pokud ovšem není protiprávnost (nedovolenost) přímo znakem skutkové podstaty („neoprávněně“, „protiprávně“ „bez povolení“). V opačných případech se musí zavinění vztahovat i na tento znak. Podrobněji viz Kratochvíl, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 241, Kratochvíl, V. a kol. Trestné právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2012, s. 282 aţ 283. 118 Tomu tak nebude například u nepříčetného pachatele. Nepříčetnost vylučuje zavinění, neboť chybí schopnost rozpoznávací (vědění) nebo ovládací (vůle), aniţ bychom ztotoţňovali tyto sloţky nepříčetnosti se sloţkami zavinění (vědomostní a volní). 119 § 15 písm. a) a b) trestního zákoníku. K tzv. nepravé lhostejnosti blíţe viz Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 257, Kratochvíl, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 248, Kratochvíl, V. a kol. Trestné právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2012, s. 290. Srozuměním je i smíření pachatele s tím, ţe způsobem uvedeným v trestním zákoně můţe porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§ 15 odst. 2 trestního zákoníku). Jde o tzv. teorii smíření, kdy pachatel nesleduje následek předpokládaný trestním zákonem, nemíří na porušení chráněného zájmu, ale ví, ţe cíle nedosáhne jinak, neţ tím, ţe eventuálně poruší určitý chráněný zájem. Pachatel zásadně nepočítá s ţádnou okolností, která by eventuálnímu následku (který je nechtěný) mohla zabránit (k teorii smíření blíţe viz důvodová zpráva, Kratochvíl, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 249, Kratochvíl, V. a kol. Trestné právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2012, s. 290). 120 § 16 písm. a) a b) trestního zákoníku. Hrubou nedbalostí se rozumí zřejmá bezohlednost pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem při jeho přístupu k poţadavku náleţité opatrnosti (§ 16 odst. 2 trestního zákoníku). Nejde o další (zvláštní) druh nedbalosti, ale pouze o vyjádření míry nedbalosti vědomé či nevědomé.
65
upraveny rovněţ trestné činy, které mohou být spáchány výlučně vůči osobě, která je v postavení úřední osoby a nikomu jinému). V případě páchání trestné činnosti exekutorem při výkonu exekuční činnosti, který je v takovém případě ve smyslu trestního zákoníku i úřední osobou, bude navíc jeho postavení moţno hodnotit jako obecně přitěţující okolnost ve smyslu § 42 trestního zákoníku, přičemţ přímo z demonstrativního výčtu se nabízí zejména přitěţující okolnost pod písm. f), ţe ke spáchání trestného činu zneuţil svého zaměstnání, postavení nebo funkce121. V následujících kapitolách se budu konkrétně zabývat vybranými trestnými činy, kterých se můţe dopustit jednak vykonavatel exekutora a jednak samotný exekutor při provádění exekuce. Nutno říci, ţe některé v úvahu přicházející skutky mohou být častější neţ jiné a rovněţ, ţe mohou nastat, aniţ by si je exekutoři či veřejnost připouštěli. Rovněţ je třeba říci, ţe potenciální závadová jednání (aniţ by nutně muselo jít jiţ o trestněprávní jednání) jsou mnohdy latentní, nejsou ohlašována a vůbec vyšetřována. Jiţ s ohledem na skutečnosti, ţe soudní exekutoři při provádění exekuce, konkrétně prodejem movitých věcí, vstupují do obydlí povinných, a mnohdy i do obydlí třetích osob (§§ 325a122 a 325b OSŘ), které sice mohou mít (a většinou rovněţ mají) určitý vztah k povinným, ovšem také jej mít nemusí, a tím značně ingerují do soukromí povinného či třetích osob, je třeba striktně dodrţet zákonné podmínky, vţdy individuálně zkoumat vztah povinného k obydlí čí místu, kde by mohl mít povinný uloţeny své věci, a to i v případě provádění postupně vícero exekucí proti totoţnému povinnému v časových odstupech, a citlivě váţit intenzitu takového zákroku. Vztah povinného k místu, kde by mohl mít své věci, není třeba mít výlučně za prokázaný, ovšem je třeba mít jej alespoň za 121
Vyjma samozřejmě případů, kde zneuţití postavení nebo funkce je jiţ samo zákonným znakem skutkové podstaty (§ 39 odst. 4 věta první trestního zákoníku; například trestný čin zneuţití pravomoci úřední osoby dle § 329 trestního zákoníku nebo pletichy ve veřejné draţbě v kvalifikované skutkové podstatě dle § 258 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku). 122 I kdyţ soudní exekutoři, či v praxi většinou exekutorští vykonavatelé, jsou oprávněni provádět rovněţ osobní prohlídku povinného, k těmto úkonům v praxi příliš často nepřistupují. Na rozdíl od prohlídky místností, v nichţ lze důvodně předpokládat uloţení věci povinného, lze ovšem osobní prohlídku provést pouze a jen u povinného, nikoli třetí osoby. U povinného tak lze vykonat pouze a jen za účelem provedení exekuce, nikoli například ze šikanozních důvodů, protoţe povinný nespolupracuje či neposkytuje jinak součinnost.
66
osvědčený, a to osvědčený důvodně, tím spíše, je-li toto místo u třetí osoby, kde je třeba důvody zkoumat ještě pečlivěji a intenzivněji (například povinný nemá v místě hlášen trvalý pobyt, nezdrţuje se v místě, v němţ má hlášen trvalý pobyt, jde o nájemní vztah, odvozený nájem a tak dále). Pojednám zde o trestném činu poškození cizích práv dle § 181 trestního zákoníku (§ 209 trestního zákona), omezování osobní svobody dle § 171 trestního zákoníku (§ 231 trestního zákona), vydírání dle § 175 trestního zákoníku (§ 235 trestního zákona) a trestnému činu krádeţe dle § 205 trestního zákoníku (§ 247 trestního zákona). Dále o trestném činu porušování domovní svobody dle § 178 trestního zákoníku (§ 238 trestního zákona), o trestném činu zneuţití pravomoci úřední osoby dle § 329 trestního zákoníku (§ 158 trestního zákona) a podvodu dle § 209 trestního zákoníku (§ 250 trestního zákona). Je pravděpodobné, ţe text na jedné straně můţe vyvolat nevoli a značnou negativní kritiku, ovšem na straně druhé, a co je podstatné, i zamyšlení a debatu, coţ je do jisté míry i jeho záměrem. Jak jiţ bylo naznačeno, zásadním byl negativní postoj Nejvyššího soudu k oprávnění provádět soupis movitých věcí tzv. dalšími zaměstnanci exekutora – vykonavateli exekutora. Nejvyšší soud zastával názor, ţe vykonavatel exekutora nemá oprávnění provádět soupis movitého majetku. Současně se nabízí prostor k zamyšlení, zda by tehdejší jednání vykonavatele exekutora a rovněţ samotného exekutora stran provádění soupisů movitého majetku spojených se vstupem do obydlí nebylo moţno posoudit jako omyl123, a to i při zohlednění zásad trestního práva, zejména zásady subsidiarity
123
Blíţe k omylům např. Kratochvíl, V. K moţnostem právní úpravy omylu v trestním kodexu ČR. In: Zoubek, V. (ed.). Sborník z vědeckého semináře k vědeckovýzkumnému úkolu č. 214 „Bezpečnostní politika České republiky“. Praha: Policejní akademie ČR, 1996, s. 85 aţ 91. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 266 a násl. Kratochvíl, V. Negativní právní omyl o normativním a deskriptivním znaku skutkové podstaty trestného činu (vnitrostátní a evropsko-právní aspekty). In Nové jevy v hospodářské a finanční kriminalitě (vnitrostátní a evropské aspekty). Vydání 1. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 364-392. Kratochvíl, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 258 a násl., Kratochvíl, V. a kol. Trestné právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2012, s. 302 a násl.
67
trestní represe, zásady nullum crimen sine lege scripta124 a nullum crimen sine lege stricta125, jako projev zásady nullum crimen sine lege. V případě zavinění sloţka vědění i volní sice nemusí přesně kopírovat realitu, neboť znaky v trestním zákoníku určují jistý rámec, ve kterém mohou být existující skutečnosti nahrazeny představou pachatele, přičemţ postačí představa alespoň v hrubých rysech, ovšem rozpor mezi objektivní skutečností a subjektivní představou pachatele nesmí být podstatný. Pokud rozpor mezi skutečností a představou pachatele překročí rámec zákonných znaků trestného činu a pachatel se mýlí v podstatných rysech, pak ona skutečnost nemůţe být kryta zaviněním a jde o omyl. Pachatel se nemůţe vyvinit z trestní odpovědnosti tím, ţe nezná zákon nebo ţe zákon nesprávně vykládal, výjimkou je ustanovení § 19 trestního zákoníku o právním omylu126, kdy pachatel nejedná zaviněně. Z hlediska správného posouzení omylu je třeba dále rozlišovat mezi mimotrestními normami trestním zákoníkem dovolanými a nedovolanými. V případě dovolání se mimotrestních norem trestním zákoníkem (ať jiţ blanketním či odkazovacím ustanovením) se uplatní ustanovení o tzv. omluvitelném právním omylu, tedy takovém omylu, kterého nebylo moţno se vyvarovat („nemohl-li se vyvarovat“)127. Posuzování případů, kdy se trestní zákoník mimotrestních právních předpisů nedovolává (omyl o normativním znaku skutkové podstaty), se novou 124
Blíţe viz Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné, obecná a zvláštní část. Praha: Linde, 2005, s. 25, Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 25 a s. 43 a násl., Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 25 a s. 43 a násl., Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 aţ 139. Komentář. 1. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 89, Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 aţ 139. Komentář. 2. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2012, s. 113. Pramenem trestního práva není soudní rozhodnutí. 125 Zákaz analogie v neprospěch pachatele. A contrario je dovolena analogie ve prospěch pachatele. Blíţe Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 aţ 139. Komentář. 1. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 89, Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 aţ 139. Komentář. 2. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2012, s. 113. 126 Podle § 19 odst. 1 trestního zákoníku nejedná zaviněně ten, kdo při spáchání trestného činu neví, ţe jeho čin je protiprávní, nemohl-li se omylu vyvarovat. Dle odst. 2 bylo moţno se omylu vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíţí. Pro exekutora povinnost seznámit se s právní úpravou vyplývá přinejmenším z jeho funkce soudního exekutora; stejně tak ovšem pro vykonavatele exekutora. 127 V případě omylu, kterého se nemohl pachatel vyvarovat, se uplatní zásada ignorantia iuris non nocet (neznalost práva neškodí).
68
právní úpravou právního omylu v trestním zákoníku nijak nezměnilo. Tyto situace se i nadále posuzují podle zásad pro posuzování skutkového omylu negativního128, kdy pachatel nejedná úmyslně. Normami mimotrestní povahy, kterých se trestní zákoník ve skutkové podstatě trestného činu porušování domovní svobody (a zneuţití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku) dovolává, jsou občanský soudní řád a exekuční řád, který byl negativně interpretován v judikatuře Nejvyššího soudu. Mimotrestní norma, exekuční řád, nestanovila, co se kterými úkony rozumělo, nepodávala jejich výčet, ani výslovně nezakazovala vykonavateli exekutora provádět soupis movitého majetku. Takový „zákaz“ stanovila aţ judikatura, která však není právně závazná ani precedentní, byť jde o rozhodování Nejvyššího soudu. Šlo o otázku výkladu exekučního řádu129. Z hlediska praktického výkonu exekuce, kdy se do přímého osobního styku s povinnými v naprosté většině případů dostávají exekutorští vykonavatelé, je text pro přehlednost rozdělen na trestní odpovědnost vykonavatele exekutora a trestní odpovědnost exekutora, byť se odpovědnost těchto skupin můţe prolínat a rovněţ prolíná. To však neznamená, ţe by se v rámci onoho „dělení“ dopouštěla trestněprávního jednání a trestní odpovědnost následně postihovala pouze a jen výlučně tu či onu skupinu. I v rámci pouţitého dělení je z důvodu vhodnosti a systematické ucelenosti ve skupině trestní odpovědnost vykonatele exekutora rozebrána i související trestní odpovědnost exekutora. I kdyţ exekuční řád doznal, z hlediska tématu disertační práce, velmi významné změny s účinností od 1.1.2008 a aplikuje se tak ustanovení § 2 odst. 1 trestního zákoníku, nemá to nutně vliv na závěry a poznatky přijaté v této práci, zejména ve vtahu k trestné činnosti vykonavatelů exekutora a s tím souběţné trestné činnosti exekutora zapříčiněné neoprávněným soupisem movitého majetku. S ohledem na splnění nezbytných kumulativních130 předpokladů pro 128
§ 18 odst. 1 trestního zákoníku. Pachatel v tomto případě neví o okolnosti zakládající trestnost jeho jednání a platí zásada ignorantia facti non nocet (neznalost skutkových okolností neškodí). 129 Kdyţ analogicky bylo lze vyjít z občanského soudního řádu a vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. Tyto předpisy opravňují soudní vykonavatele provádět soupis. 130 Srovnej § 27 EŘ. Nesplňuje-li vykonavatel exekutora některou z podmínek, a to i jen jedinou, nepůjde o řádný výkon funkce vykonavatele exekutora.
69
výkon funkce vykonavatele exekutora, zejména délku pracovního poměru a úspěšné sloţení kvalifikační zkoušky, mohou být soupisy majetku trestněprávně relevantní zcela jistě i v současnosti. Problematika soupisu movitého majetku byla impulsem pro napsání této práce, nicméně nebyla a není jedinou příčinou případné trestně právní odpovědnosti exekutora či vykonavatele exekutora, jak bude uvedeno v následujících kapitolách.
5.2.
Trestní odpovědnost vykonavatele exekutora a s tím související trestní odpovědnost exekutora Jak jiţ bylo uvedeno, jde zejména o problematiku soupisu movitého
majetku a s tím spojených následků, včetně vstupování do míst, kde lze předpokládat majetek povinného. Vraťme se stručně ke shora uvedené negativní judikatuře a jejím trestněprávním následkům, podle které vykonavatel exekutora, jako tzv. další zaměstnanec není oprávněn provádět soupis movitého majetku povinného, neboť se nejedná o jednoduchý úkon související s exekuční činností, ale o úkon, který je předmětem exekuční činnosti, k němuţ je potřeba určité odborné a morální kvalifikovanosti, a vykonavatel exekutora tedy nemůţe být tímto úkonem exekutorem pověřen. Pokud by byl exekutorem pověřen, nejedná se o výkon úředního rozhodnutí v souladu se zákonem. V případě, ţe by tedy měl vykonavatel exekutora obdobné postavení jako soudní vykonavatel, pak by k takovým úkonům byl oprávněn, tudíţ takové trestné činnosti by se v zásadě nedopouštěl. Provádí-li tedy někdo úkony, jeţ nejsou v souladu se zákonem a k nimţ nemá oprávnění, jinými slovy jsou tyto úkony protiprávní, musí se to z hlediska práva projevit; takové jednání způsobuje právně relevantní následek. Prováděl-li tedy vykonavatel exekutora do 31.12.2007 soupis movitých věcí, mohl se dopouštět trestného činu poškození cizích práv, omezování osobní svobody, vydírání, porušování domovní svobody či krádeţe, i kdyţ vůči povinnému byla pravomocně nařízena exekuce a provedením exekuce určen 70
konkrétní exekutor. Exekutor pak mohl současně páchat trestný čin zneuţívání pravomoci veřejného činitele (dnes zneuţití pravomoci úřední osoby) a dále některý z trestných činů jmenovaných v případě vykonavatelů, a to ve formě účastenství, zejména návodu (neúčastnil-li se sám exekutor soupisu movitého majetku, popřípadě neúčastnil-li se soupisu alespoň exekutorský kandidát či exekutorský koncipient). Exekutor totiţ pověřuje vykonavatele prováděním úkonů a tak nelze uvaţovat o tom, ţe by vykonavatelé prováděli exekuční činnost bez povědomí exekutora či svévolně. S ohledem na shora uvedené nepřipadá do úvahy trestný čin neoznámení či nepřekaţení131 trestného činu. Nutno však dále poznamenat, ţe se nejedná o trestné činy taxativně vyjmenované v příslušných ustanoveních132 trestního zákoníku (i trestního zákona), ale rovněţ s poukazem na ustanovení § 99 odst. 2 trestního řádu (zákaz výslechu), ustanovení § 100 odst. 2 trestního řádu (právo odepřít výpověď)133. V případě jiţ obviněného by pak přicházelo v úvahu ustanovení § 33 odst. 1 trestního řádu, podle nějţ není obviněný povinen vypovídat a ustanovení § 92 odst. 1 věta druhá trestního řádu, coţ je jistě projevem zásady nepřispívat obvinění proti sobě sama a promítnutím ústavně zaručených základních lidských práv a svobod vyjádřených v řadě článků Listiny základních práv a svobod, dále v čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a také práva na spravedlivý proces vyjádřeného v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jehoţ obsahem je, dle judikatury Evropského soudního dvora, mimo jiné i zásada zákazu sebeobvinění (zákaz nucení k sebeobviňování)134.
131
Ačkoli dle § 31 odst. 7 EŘ je výslovně uvedeno, ţe povinností mlčenlivosti není dotčena zákonem uloţená povinnost překazit spáchání trestného činu. 132 Nepočítaje krádeţ velkého rozsahu a vydírání velkého rozsahu. 133 Podle § 99 odst. 2 trestního řádu nesmí být svědek vyslýchán téţ tehdy, jestliţe by svou výpovědí porušil státem uloţenou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaţe byl této povinnosti příslušným orgánem nebo tím, v jehoţ zájmu tuto povinnost má zproštěn. Podle § 100 odst. 2 trestního řádu je svědek oprávněn odepřít vypovídat, jestliţe by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání mimo jiné i sobě samému. 134 Podle § 92 odst. 1 trestního řádu nesmí být obviněný ţádným způsobem donucován k výpovědi nebo k doznání. Z Listiny srovnej zejména čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 a odst. 4.
71
5.2.1. „Oprávněně“ neoprávněná dražba movitých věcí Jaké jsou trestněprávní následky „neoprávněné“ draţby movitých věcí navazující na dílčí protiprávní úkon, kterým je protiprávní soupis movitého majetku povinného, s ohledem na vývoj právní úpravy? Neboť nebyl-li vykonavatel exekutora oprávněn provést soupis movitého majetku a pokud tak učinil, nejednalo se o úkon podle práva (intra legem), ale protiprávní úkon (contra legem) vykonavatele exekutora, jakoţ i samotného exekutora, pak nelze rovněţ konat draţbu movitých věcí, které byly protiprávně sepsány. Po novele exekučního řádu můţe jít o případy, kdy je movitý majetek sepsán zaměstnancem exekutora, který je pracovně zařazen na pozici vykonavatele exekutora, ovšem nesplňuje všechny předpoklady pro výkon funkce vykonavatele exekutora. Není-li určitý úkon z postupné řady úkonů na sebe navazujících právem aprobován, nemohou být právem aprobovány ani úkony navazující, byť by jinak navazující úkony byly v souladu s právem. Tím spíše, pokud je soupis movitého majetku svou povahou zásadní, při kterém dochází k přímému zásahu do právní sféry povinného, případně třetích subjektů, a faktickému omezení vlastnického práva, zejména práva věc uţívat135. Draţbu movitých věcí můţe vést pouze soudní exekutor, popřípadě za stanovených podmínek exekutorský kandidát a od novely exekučního řádu také exekutorský koncipient a vykonavatel exekutora136. A contrario lze dovodit, ţe Podle čl. 14. odst 3 písm. g) Mezinárodního paktu kaţdý, kdo je obviněn z trestného činu, má mít tyto minimální záruky: nesmí být nucen svědčit proti sobě nebo přiznat vinu. 135 Povinný je sice okamţikem doručení usnesení o nařízení exekuce omezen v nakládání se svým majetkem, ale k faktickému omezení, zejména tedy s movitými věcmi, dochází aţ soupisem movitého majetku, respektive jeho zajištěním do exekutorského skladu. Do té doby de facto s nikde neevidovaným majetkem můţe povinný nakládat (ačkoli generálním inhibitoriem okamţikem doručení usnesení o nařízení exekuce je mu to zakázáno). V případě, ţe by však tato skutečnost vyšla najevo, například, ţe by movitou věc prodal nebo daroval, je takový úkon neplatný (relativně ve smyslu § 44a odst. 1 EŘ, respektive absolutně ve smyslu § 47 odst. 4 EŘ). 136 Srovnej § 21 odst. 2 před a po novele exekučního řádu, § 25, § 27 před a po novele exekučního řádu a § 69 exekučního řádu. Srovnej dále § 328b odst. 4 OSŘ a § 46 odst. 2 vyhlášky MS ČR č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, dle nichţ má oprávnění provést mimo jiné draţbu sepsaných movitých věcí soudní vykonavatel, na rozdíl od vykonavatele exekutora či exekutorského koncipienta, kteří takové oprávnění neměli. Před novelou exekučního řádu měl koncipient výslovný zákaz provádět draţbu (bez dalšího). Jelikoţ exekuční řád nerozlišoval jakou draţbu, bylo ustanovení vykládáno tak, ţe jak draţbu nemovitostí, podniku, tak i movitých věcí (srovnej rovněţ Kasíková M. a kol.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 1. vydání. Praha, C.H.Beck, 2007, s. 50. Nové komentářové vydání jiţ s ohledem na změněnou právní úpravu komentuje moţnost vést
72
po novele exekučního řádu draţbu movitých věcí nemohou vést pouze tzv. další zaměstnanci137. V případě tedy, ţe by exekutor protiprávně sepsané movité věci i přesto draţil, musí počítat i s následky. Odhlédneme-li od občanskoprávní odpovědnosti za škodu formou peněţní náhrady138, přichází do úvahy kárná odpovědnost exekutora za kárné provinění139, ne-li podle závaţnosti dokonce trestní odpovědnost za některý z trestných činů zneuţívání pravomoci veřejného činitele, respektive zneuţití pravomoci úřední osoby, poškozování, respektive poškození cizích práv, porušování, respektive porušení povinností při správě cizího majetku, popřípadě podvodu. 5.2.1.1. Kárná odpovědnost exekutora S ohledem na legální pojetí kárného provinění, kterým je závaţné nebo opětovné porušení povinnosti stanovené exekučním řádem nebo závaţné nebo opětovné narušení důstojnosti exekutorského povolání, můţe být přinejmenším pochybné, zda lze vůbec kárné provinění spáchat. Bylo totiţ sporné, ostatně i v případě trestní odpovědnosti, zda se exekutor dopustí kárného provinění protiprávním jednáním (porušení exekučního řádu), neboť „protiprávnost“ soupisu movitého majetku vykonavatelem exekutora byla interpretována a dovozována Nejvyšším soudem. V případě Nejvyššího soudu šlo sice o výklad autoritativní a závazný pro niţší soudy, avšak judikatura není závazná obecně a není ani pramenem práva, a to i přes skutečnost, ţe jedním z úkolů Nejvyššího soudu je rovněţ sjednocování soudní rozhodovací činnosti, ovšem prostřednictvím výkladových stanovisek, a negativní interpretace exekučního řádu byla v exekutorských kruzích všeobecně známa. Stále jde ovšem toliko o rozdílnou interpretaci práva a dvojí výklad by neměl jít k tíţi.
draţební jednání koncipientem pozitivně (viz Kasíková M. a kol.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. vydání. Praha, C.H.Beck, 2010, s. 67). 137 Znění exekučního řádu účinné do 31.12.2007 do dalších zaměstnanců řadilo právě i vykonavatele exekutora. 138 Jak jiţ bylo uvedeno institut naturální restituce je v exekučním řízení výslovně vyloučen (§ 57 EŘ). 139 Vykonavatele exekutora kárná odpovědnost nepostihuje. Ten je postiţitelný v rámci pracovněprávních předpisů ve vztahu zaměstnanec zaměstnavatel, popřípadě s ohledem na téma práce normami trestního práva.
73
Tento interpretační problém výslovně odstranila jiţ zmíněná novela exekučního řádu. Do úvahy by připadalo snad jen závaţné, popřípadě opětovné narušení důstojnosti exekutorského povolání. O důstojnosti bylo pojednáno v kapitole o odpovědnosti exekutora 4.3. Lze-li pod důstojnost exekutorského úřadu podřadit povinnost exekutora nezneuţívat svého postavení, jednat poctivě a čestně s tím, ţe projevy exekutora nesmí být vědomě nepravdivé, pak chování exekutora, který ví, ţe pověření svého vykonavatele k provedení soupisu movitého majetku nebylo úředním postupem v souladu se zákonem, nebylo evidentně ani čestným či poctivým jednáním, naopak bylo zneuţitím svého postavení a vědomě nepravdivým projevem, přičemţ za projev lze povaţovat jakkoli navenek vyjádřenou vůli (písemně, ústně, výslovně, mlčky, aktivní činnosti, ale i pasivní nečinností). Na první pohled by bylo lze dospět k závěru, ţe se jednalo o závaţné nebo i opětovné (opakuje-li se chování exekutora) narušení důstojnosti exekutorského úřadu. Při bliţším zamyšlení však toto zjištění jiţ tak přesvědčivé není. Narušení důstojnosti exekutorského úřadu lze přisvědčit pouze v morálním slova smyslu, nikoli však ve smyslu zákonného pojetí kárného provinění exekutora, které zahrnuje i právní aspekty, a zákonných povinností exekutora. Nikoli totiţ kaţdé nečestné nebo nepoctivé jednání bude mít za následek spáchání kárného provinění, na rozdíl od pouhého provinění postiţitelného jinak neţ disciplinárně. Na druhé straně by však jiţ kárným proviněním bylo například jednání exekutora, který pověřuje svého vykonavatele, který sepisuje movité věci zcela neadekvátní hodnotě vymáhané pohledávky, či v podstatně větším rozsahu140, opakované pověřování vykonavatele, který se chová hrubě nebo vulgárně k povinným a podobně. Ve smyslu novely exekučního řádu půjde zejména o případy, kdy exekutor pověří soupisem svého zaměstnance („ne-vykonavatele“), který je zařazen do skupiny vykonavatelů, avšak tento nesplňuje veškeré předpoklady pro výkon
140
Neţ odpovídají trojnásobku vymáhaného dluhu, neboť dle § 329 OSŘ činí nejniţší podání v draţbě jednu třetinu ceny a v souladu s tímto je exekutor přímo povinen sepsat věci v trojnásobně hodnotě dluhu.
74
funkce vykonavatele, zejména pracovní poměr u exekutora po dobu nejméně jednoho roku, anebo úspěšné sloţení kvalifikační zkoušky vykonavatele exekutora. V následujícím textu bude proto pouţíván jednotný termín vykonavatel exekutora. 5.2.2. Zneužívání pravomoci veřejného činitele, zneužití pravomoci úřední osoby Objektem tohoto trestného činu je zájem státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob. Trestného činu zneuţívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 trestního zákona, respektive zneuţití pravomoci úřední osoby dle § 329 trestního zákoníku se dopustí úřední osoba (veřejný činitel), která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závaţnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu (písm. a), překročí svou pravomoc (písm. b), nebo nesplní povinnost vyplývající z její pravomoci (písm. c). Exekutor tedy tím, ţe provedl draţbu movitých věcí, předtím sepsaných v rozporu se zákonem, přičemţ nejde o výkon úřední moci v souladu se zákonem, nutně vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu141. Zavinění připadá v úvahu minimálně ve formě nepřímého úmyslu, kdy soudní exekutor si je vědom porušení právních předpisů a způsobení tak neoprávněné škody povinnému (ztenčení majetku povinného, ke kterému by jinak došlo), respektive opatření sobě (ve formě nákladů exekuce, ačkoli za jiných okolností by byly oprávněné) nebo jinému (vymáhaný dluh, i kdyţ za normálních okolností by vymoţení bylo také v souladu s právem) neoprávněného prospěchu142, a pro ten případ je s tím srozuměn, to znamená, ţe neučiní nic, co by takovému následku zabránilo (například soupis v souladu se zákonem, nekonání 141
Pokud své „ne-vykonavatele“ pověří či opakovaně pověřuje k soupisům movitého majetku, překračuje i svou pravomoc (§ 158 odst. 1 písm. b) trestního zákona, § 329 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku). 142 Pokud soupis movitého majetku byl úkonem contra legem, pak i následný prodej majetku povinného v draţbě je úkonem contra legem a následkem je způsobení škody jinému (ztenčení majetku povinného), respektive nemůţe jít v ţádném případě o oprávněný prospěch, ačkoli za jiných okolností by k takovému protiprávnímu (trestněprávnímu) následku nemohlo dojít.
75
draţby a podobně); jinými slovy je k relevantnímu trestněprávnímu následku lhostejný143. Lze dost dobře uvaţovat i o přímém úmyslu jako formě zavinění, kdyţ exekutor provede draţbu buď sám, nebo k tomu pověří příslušnou osobu144, která je k němu v pracovním poměru, tedy chce porušit chráněný zájem a způsobit škodu, respektive opatřit neoprávněný prospěch. Obdobně také je-li exekucí postiţen vyloučený majetek145, nelze tento v exekuci realizovat a uspokojovat z něj vymáhanou povinnost. Pokud by exekutor přesto jednal a činil úkony směřující k uspokojení oprávněného z takového nepostiţitelného majetku, jde zcela zjevně o výkon pravomoci způsobem odporujícím zákonu, respektive o překroční pravomoci ve smyslu trestního práva a exekutor jako veřejný činitel, respektive úřední osoba se nijak nevyviní z trestněprávního postihu. Dle ustálené soudní judikatury146 nelze postihnout účet manţela povinného u peněţního ústavu, neboť účet manţela povinného a peněţní prostředky na něm se povaţují, obdobně jak je tomu v případě mzdy, za výlučný majetek manţela povinného. Pokud tedy zní titul pouze na druhého manţela (povinného) nelze z prostředků prvního manţela (nepovinného) uvedených v předchozí větě uspokojovat dluh povinného, a to i kdyby dluh vznikl za trvání manţelství. 143
Lhostejnost, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje kladné stanovisko pachatele k oběma těmto moţnostem (k tomu srovnej například rozhodnutí NS ČR ze dne 24.7.2002, sp. zn. 5 Tdo 337/2002 nebo rozhodnutí KS v Plzni ze dne 23.8.1994, sp. zn. 7 To 286/94). Kratochvíl v této souvislosti hovoří o nepravé lhostejnosti (viz Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 257, Kratochvíl, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 248, Kratochvíl, V. a kol. Trestné právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2012, s. 290). Ke srozumění srovnej například rozhodnutí NS ČR ze dne 6.10.2005, sp. zn. 8 Tdo 1161/2005. 144 Nejde-li o generální zmocnění. I v takovém případě by však alespoň přicházelo do úvahy zavinění ve formě nepřímého úmyslu. 145 § 267 OSŘ a excindační ţaloba. § 321 a násl. OSŘ vypočítává majetek, který nelze exekucí vůbec postihnout. V případě, ţe by exekutor takový majetek přesto postihl, jde zcela evidentně o překročení jeho pravomoci ve smyslu trestního práva. 146 Například rozhodnutí NS ČR ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2001 pod č. 4), NS ČR ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/2002 pod č. 75), NS ČR ze dne 23.10.2003, sp. zn. 20 Cdo 2304/2002, NS ČR ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/2006 pod č. 50), NS ČR ze dne 12.9.2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, NS ČR ze dne 16.10.2008, sp. zn. 20 Cdo 964/2007 nebo NS ČR ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1642/2004 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura 9/2005 pod č. 148). Posledně jmenované se dotýká mzdy manţela. Shodně rovněţ komentářová literatura (srovnej Kasíková M. a kol.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. vydání. Praha, C.H.Beck, 2010, s. 272).
76
V minulosti, obdobně jak tomu bylo v případě „exekutorské imunity“, se objevily bezúspěšné snahy začlenit do exekučního řádu nový způsob provedení exekuce a to „přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu“147. Dle důvodové zprávy by měly navrhované změny přispět zejména ke zrychlení postupu exekutora a v důsledku toho i ke snadnějšímu a rychlejšímu vymáhání pohledávek. Coţ je jistě pravdou, rozšíří-li se obecně moţnosti zabavitelnosti majetku i na majetek dříve vyloučený z exekuce, nicméně takto by mohla být oprávnění exekutora rozšiřována rovněţ o nezabavitelné částky ţivotního minima, o nepostiţitelný majetek a podobně. Pokud jde o moţnost přístupu k účtu manţela povinného, důvodová zpráva argumentuje, ţe tato změna je odůvodněna chováním povinných, kteří maří exekuční řízení tím, ţe své peněţní prostředky nebo prostředky spadající do společného jmění manţelů přesouvají a deponují mnohdy právě na účtu svého manţela, a ţe navrţená změna má tedy tento nešvar eliminovat. To by však znamenalo, ţe všichni povinní a priori maří exekuční řízení, nebo by byli nepřiměřeně a nedůvodně exekučně postihováni manţelé těch povinných, kteří tak nemaří. Takto závěry předjímat nelze, takové závěry jsou toliko v hypotetické rovině. A priori předpokládat, ţe kaţdý povinný maří exekuční řízení a přesouvá nebo odklání peněţní prostředky s úmyslem zmařit uspokojení věřitele148, je jako předpokládat, ţe kaţdé jablko je červivé (a kaţdý nutně porušuje zákon). Navrţená změna by v konečném důsledku znamenala neodůvodněné zvýhodnění 147
Snaha se měla promítnout do ustanovení § 59 odst. 1 exekučního řádu pod nové písm. g) a zcela nového ustanovení § 65b, který blíţe upravoval podmínky provedení exekuce z účtu manţela povinného u peněţního ústavu, a to pouze pro vymáhání závazku, který vznikl za trvání manţelství jen jednomu z manţelů (tedy povinnému z manţelů). Tento návrh nového způsobu provedení exekuce neprošel. Návrh (obdobně jako exekutorská imunita) byl součástí celé řady navrhovaných změn, připravovaných ministerstvem spravedlnosti v roce 2008, z nichţ proti některým se zásadními připomínkami negativně ohradila i odborná veřejnost, mimo jiné i proti navrhované moţnosti postihovat účet manţela povinného respektive peněţní prostředky na účtu manţela povinného, neboť tyto případy jsou v soudní praxi konstantě vyřešeny (a není ţádný důvod se od ustáleného výkladu jakkoli odchylovat). Některé z navrhovaných změn se následně po připomínkovaných úpravách promítly do exekučního řádu prostřednictvím novely č. 286/2009 Sb., účinné od 1.11.2009 (nazývané také tzv. střednědobou novelou). 148 Kdyţ na tyto případy můţe dopadat i trestní zákoník. Srovnej zejména trestný čin poškození věřitele (§ 222 trestního zákoníku) nebo trestný čin podvodu (§ 209 trestního zákoníku).
77
exekuce, neadekvátní a mám za to, ţe dokonce protiústavní zásahy do práv druhého manţela (nepovinného) v těch manţelství, v nichţ manţel povinný nijak exekuční řízení nemaří (tím spíše snaţí-li se svůj dluh, co nejdříve uhradit), a to nelze nikdy předem vyloučit. Přijetím argumentace důvodové zprávy by došlo k degradaci obecného vnímání právního řádu, dodrţování právních povinností a morálky. Pak by musel být právní řád postaven na zcela jiných principech (absurdních principech), nikoli sankcích za porušení povinností, ale odměnách za jednání po právu. Pokud některý povinný maří exekuční řízení tím, ţe deponuje peněţní prostředky na účtu manţela, pak by mařil exekuční řízení i po přijaté novelizaci a provedená změna by stejně nebyla účinná. Exekuční řád by i ve znění navrhované změny nezabránil přesouvání peněţních prostředků jinam, na účty rodičů, prarodičů, dětí, sourozenců a podobně. Pokud tedy exekutor ví, ţe účet manţela povinného blokovat nesmí, ţe taková blokace je neoprávněná, a i přesto peněţní prostředky na účtu manţela povinného, respektive účet manţela povinného, tedy výlučný majetek manţela povinného, (za)blokuje, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícímu jinému právnímu předpisu, respektive překročí svou pravomoc, přičemţ tak jedná za účelem uspokojení pohledávky oprávněného (tedy opatření jinému prospěch, přičemţ tento prospěch nemůţe být oprávněný, jelikoţ jde o prospěch z prostředků, které nemohou být oprávněně exekucí postiţeny; a contrario jde tedy o prospěch neoprávněný) a tím ztenčení majetku povinného (ovšem neoprávněného ztenčení, tedy způsobení škody), popřípadě tak jedná za účelem uspokojení nákladů exekuce (tedy opatření prospěchu sobě samému, který rovněţ není oprávněný). Podle trestního zákoníku je znakem zneuţití pravomoci úřední osoby alternativně způsobení i jiné závažné újmy149, tedy imateriální. Za jinou závaţnou újmu lze výslovně povaţovat i způsobení například intenzivní či jinak citelné psychické újmy s ohledem na moţnou silnou citovou vazbu k realizované
149
Trestní zákon tento pojem ve smyslu citovaného trestného činu sice neznal, ovšem pod pojmem škoda rozuměl jak škodu materiální, tak škodu imateriální.
78
věci (například památka po zesnulém dítěti), jejíţ odejmutí, v důsledku neoprávněného zásahu exekutora, je způsobilé vazbu váţně narušit. Za jinou závaţnou újmu je třeba povaţovat i poškození v profesním ţivotě, rodinném ţivotě, partnerském ţivotě a podobně. Trestní zákoník zavedl novou kvalifikovanou skutkovou podstatu u trestného činu zneuţití pravomoci úřední osoby. Přísněji bude potrestán ten exekutor, který spáchá trestný čin zneuţití pravomoci úřední osoby zneuţívaje tísně povinného (§ 329 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku). Tíseň, jako okolnost podmiňující pouţití vyšší trestní sazby, musí být kryta úmyslným zaviněním, nestačí nedbalost150. Tísní je třeba rozumět stav zapříčiněný nepříznivými okolnostmi omezující svobodu rozhodování, přičemţ původce tísně i okolnosti vzniku tísně jsou nerozhodné151. 5.2.3. Porušování, respektive porušení povinnosti při správě cizího majetku Objektem u tohoto trestného činu jsou majetková práva. Úmyslného trestného činu se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloţenou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoli malou (§ 255 odst. 1 trestního zákona, § 220 odst. 1 trestního zákoníku). Nedbalostního trestného činu se dopustí ten, kdo z vědomé nedbalosti152 jinému způsobí značnou škodu tím, ţe poruší podle zákona mu uloţenou nebo smluvně převzatou důleţitou povinnost při opatrování nebo správě cizího 150
Viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 aţ 421. Komentář. 1. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2010, s. 2877 (arg. „zneuţívaje…“), Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 aţ 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2012, s. 3151. Jinak dle § 17 písm. b) trestního zákoníku se k okolnosti podmiňující pouţití vyšší trestní sazby přihlédne, jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliţe o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyţaduje, aby o ní věděl. 151 Blíţe viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 aţ 421. Komentář. 1. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2010, s. 1956, Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 140 aţ 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2012, s. 2168. Podle komentáře je tísní mimořádně tíţivá situace vyvolaná naléhavou potřebou, jejíţ uspokojení není v moţnostech, i jen momentálních, poškozeného. Typicky dluh, jehoţ nesplacení můţe váţně ohrozit majetkové poměry poškozeného. 152 Pachatel věděl, ţe můţe způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit chráněný zájem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, ţe porušení nebo ohroţení nezpůsobí (§ 5 písm. a) trestního zákona).
79
majetku (§ 255a odst. 1 trestního zákona), respektive kdo z hrubé nedbalosti153 poruší podle zákona mu uloţenou nebo smluvně převzatou důleţitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku, a tím jinému způsobí značnou škodu, bude potrestán odnětím svobody aţ na šest měsíců nebo zákazem činnosti (§221 trestního zákoníku). Trestní zákoník trestní postih na jednu stranu zpřísnil (rozšířil), kdyţ zavinění vztáhl na nedbalost vědomou i nevědomou, na druhé straně však musí jít o nedbalost hrubou a tedy závaţnější případy, coţ se jeví jako příznivější pro pachatele. Dále podle ustanovení § 2 odst. 1 se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliţe to je pro pachatele příznivější. Vzhledem tedy k tomu, ţe trestní zákoník označuje za trestný čin pouze čin spáchaný v hrubé vědomé nedbalosti, nebude jednání pachatele spáchané v „prosté“ vědomé nedbalosti za účinnosti trestního zákona a posuzované za účinnosti trestního zákoníku trestné. Vědomá nedbalost podle trestního zákona jako taková nedosahovala intenzity hrubé nedbalosti, přičemţ znak hrubé nedbalosti je v takovém případě ve prospěch pachatele. Exekutor tedy tím, ţe prodá v exekuční draţbě154 movité věci povinného, neoprávněně pojaté do soupisu movitého majetku, tedy byly exekučně zabaveny, nesprávným úředním postupem při výkonu úřední moci, poruší zákonnou povinnost spravovat cizí majetek a majetek spravuje v rozporu se zákonem. Do
vlastního
úspěšného
absolvování
vykonavatelského
zkoušky
vykonavatel exekutora nedisponuje plnými oprávněními tak, jako soudní vykonavatel, a to včetně oprávnění provádět soupis movitého majetku. Proto do tohoto okamţiku nelze takového vykonavatele (bez dalšího) pověřit provedením soupisu movitého majetku a takový vykonavatel nesmí soupis majetku provést. Pokud by byl i přesto takto soupis realizován, nejde o oprávněný výkon
153
Trestný čin je spáchán z hrubé nedbalosti, jestliţe přístup pachatele k poţadavku náleţité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem (§ 16 odst. 2 trestního zákoníku). 154 Která by jinak, za normálních okolností a správném soupisu majetku, byla zcela po právu a nebylo by lze vůbec o odpovědnostních následcích soudního exekutora uvaţovat. Nelze však draţit neoprávněně sepsaný majetek, byť skutečného povinného, a pokud byl majetek i přesto draţen, je třeba následnou draţbu povaţovat rovněţ za neoprávněnou.
80
pravomoci exekutora a zákonně ani úředně souladný postup. Exekutor by tak porušil § 27 odst. 2 EŘ a dále § 69 EŘ ve spojení s § 326 a 328b OSŘ.155 Pokud exekutor svým jednáním způsobí škodu nikoli malou156, bezpochyby naplní skutkovou podstatu úmyslného trestného činu porušení povinnost při správě cizího majetku. Forma zavinění je obdobná jako v případě předchozího trestného činu zneuţití pravomoci úřední osoby. Exekutor, nepodaří-li se prokázat přímý úmysl v rámci pověření vykonavatele, jedná přinejmenším v nepřímém úmyslu, neboť musí vědět a ví, ţe konkrétní vykonavatel nesmí provádět exekuční úkony (k nimţ jej pověřil), jakoţ i to, ţe svým jednáním můţe reálně způsobit škodu nikoli malou ve smyslu trestného činu (ztenčení majetku, které by za jiných okolností bylo zcela po právu bez trestněprávních následků) a se všemi takovými důsledky jako moţnými je minimálně srozuměn. Škoda ovšem nemusí být způsobena pouze na cizím spravovaném nebo opatrovaném majetku. Škoda nemusí být rovněţ pouze skutečná škoda, ale můţe jí být dále ušlý zisk, který by jinak bylo moţno důvodně získat při obvyklém chodu věcí. Můţe jít o jakoukoli škodu způsobenou porušením, v našem případě zákonných povinností spravovat cizí majetek. V případě trestného činu porušení povinností při správě cizího majetku, můţe škoda vzniknout například nemoţností hospodařit s neoprávněně zabavenou věcí, která by jinak produkovala uţitky (plynul z ní zisk). Škoda můţe vzniknout nemoţností uţívat zabavenou věc ve vlastnictví podnikatele nezbytně nutné k výkonu jeho podnikatelské činnosti, kdy taková věc nepodléhá exekuci přímo ze zákona a její zabavení tak nepřipadá vůbec v úvahu (§ 322 odst. 3 OSŘ). V těchto uvedených případech, pokud se exekuce dotýká takových věcí, pak tyto musí být nejen neprodleně vyloučeny z exekuce a vydány zpět vlastníkovi, ale můţe být jiţ, a s největší pravděpodobností také bude, naplněna 155
§ 69 EŘ stanoví subsidiární pouţití OSŘ. § 326 OSŘ upravuje zákonný soupis movitých věcí povinného a § 328b OSŘ zákonnou draţbu oprávněně sepsaného majetku. 156 Škoda dosahující částky nejméně 25.000 Kč (§ 138 odst. 1 trestního zákoníku), coţ můţe být v některých případech relativně vysoká a stěţí dosaţitelná částka s ohledem na v praxi draţené, mnohdy nijak hodnotné věci.
81
skutková podstata trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku, právě s ohledem na pojetí škody ve smyslu tohoto trestného činu. Pod pojem spravovat cizí majetek, je nepochybně třeba zahrnovat i případné prodlení s vydáním (vrácením) majetku. V případě nedbalostní skutkové podstaty trestného činu by musela vzniklá škoda dosáhnout částky alespoň 500.000 Kč, coţ v případě exekučně zabavovaných movitých věcí bude spíše velmi ojedinělou výjimkou, proto se nedbalostní trestný čin nebude v exekuční praxi téměř vyskytovat. 5.2.4. Podvod Objektem trestného činu je cizí majetek. Skutkovou podstatu trestného činu podvodu naplní ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, ţe uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou (§ 250 trestního zákona, § 209 trestního zákoníku). Ke škodě cizího majetku, k obohacení sebe nebo jiného, k vyuţití omylu srovnej výklad výše, zejména v kapitole 5.2.2. a v kapitole 5.3.2. Exekutor vyuţije omylu povinného, který je v mylném domnění, ţe soupis movitého majetku byl proveden v souladu se zákonem (ovšem ve skutečnosti se tak nestalo) a v tomto mylném přesvědčení exekutor povinného ponechá, respektive svými dalšími úkony ještě utvrzuje. Pokud by exekutor snad v tomto případě neměl vyuţít omylu povinného, musí minimálně zamlčet podstatnou skutečnost, kterou je v tomto případě autoritativně, Nejvyšším soudem, interpretovaná neoprávněnost provádět soupis movitého majetku vykonavatelem exekutora. Soudní exekutor tedy nemůţe vykonat draţbu takovýchto movitých věcí (srovnej rovněţ výše uvedený výklad k na sebe navazujícím úkonům). Pokud draţbu přesto vykoná, tím ţe vyuţije omylu povinného, respektive zamlčí podstatné skutečnosti, způsobí na cizím majetku škodu tím, ţe ztenčí majetek povinného (k čemuţ by sice za jiných okolností stejně došlo, coţ však nezbavuje exekutora v našem případě trestnosti) a sebe (ve vztahu k nákladům exekuce, 82
které takto vymoţené, nejsou vymoţené oprávněně) nebo jiného (oprávněného, v jehoţ prospěch je pohledávka vymáhána, kdy takto vymoţené plnění není rovněţ vymoţeno v souladu se zákonem) obohatí, ačkoli za jiných okolností, v případě oprávněného a řádně provedeného soupisu, by k tomu nemohlo dojít. Obohacení spočívá tedy v tom, ţe exekutor vymůţe dluh, ať jiţ zcela či částečně, pro který byla nařízena exekuce, avšak takové vymoţení není v souladu s právním řádem, neboť soupis movitého majetku byl vykonán v rozporu se zákonem a následná draţba tudíţ nemůţe proběhnout v souladu se zákonem. Jak jiţ bylo uvedeno výše, protiprávnost soupisu nelze později zhojit perfektní draţbou. Výše uvedeným jednáním však musí být způsobena ještě škoda, kdy sice postačí škoda nikoli nepatrná157, ovšem je otázkou, zda by při konkrétním exekučním draţení movitých věcí byla alespoň tato škoda způsobena158. 5.2.5. Krádež Trestný čin krádeţe, stejně jako trestný čin podvodu a porušování povinností při správě cizího majetku jsou trestné činy systematicky zařazené do hlavy páté zvláštní části trestního zákoníku, nazvané trestné činy proti majetku159. Trestný čin krádeţe spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, ţe se jí zmocní, a dále naplní jeden z alternativních znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu (§ 247 odst. 1 trestního zákona, § 205 odst. 1 trestního zákoníku). 157
Škoda dosahující částka nejméně 5.000 Kč (§ 138 odst. 1 trestního zákoníku). Nebývá totiţ výjimkou, ţe se draţí „bezcenné“ movité věci, protoţe povinný je nemajetný, respektive draţí se jen jeho několik málo movitých věcí, které ve svém souhrnu nedosahují výše škody nikoli nepatrné. Na druhou stranu je však třeba říci, ţe draţby movitých věcí jsou většinou prováděny hromadně (z důvodu zájmu draţitelů a jejich nalákání, z ekonomických důvodů, z časových důvodů a podobně), tedy, ţe se draţí více poloţek více povinných (mnohdy i desítky či stovky) a zde lze jen sotva uvaţovat pouze o škodě nepatrné, právě naopak. V této souvislosti proto poukazuji na institut pokračování v trestném činu (§ 89 odst. 3 trestního zákona, § 116 trestního zákoníku), kdy trestný čin, v našem případě podvodu, můţe být spáchán i jednotlivými dílčími útoky v jejich souhrnu a kdy jednotlivým dílčím útokem ani nemusí být způsobena škoda nikoli nepatrná, jestliţe v rámci pokračování celková výše škody této hranice dosáhne (k tomu srovnej „byť i v souhrnu“ ve výkladovém ustanovení § 116; ke starému trestnímu zákonu například rozhodnutí R 22/1991). Lze tedy shrnout, ţe škodu nikoli nepatrnou by exekutor způsobil. 159 Zvýrazněno proto, neboť úkony exekutora i vykonavatele exekutora při výkonu exekuční činnosti směřují primárně zejména k postiţení majetku povinného nikoli proti svobodě, kterýţ objekt je chráněn u některých trestných činů uvedených v jiných kapitolách této práce. 158
83
Alternativnost neznamená, ţe by pachatel nemohl naplnit některé znaky i kumulativně. Postačí však, pokud naplní jeden z alternativních znaků, a to: a) způsobí tím škodu nikoli nepatrnou160, b) čin spáchá vloupáním161, c) bezprostředně po činu se pokusí uchovat si věc násilím nebo pohrůţkou bezprostředního násilí, d) čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě, nebo e) čin spáchá na území, na němţ je prováděna nebo byla provedena evakuace osob. Dle odst. 2 § 205 trestního zákoníku se trestného činu krádeţe dopustí i ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, ţe se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán162. Chráněným zájmem je tu nejen vlastnictví věci, ale i faktická dispozice s věcí (mít nad věcí výlučnou moc). Vloupáním se rozumí mimo jiné i vniknutí do uzavřeného prostoru nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překáţky s pouţitím síly. Uzamčením se rozumí zámek, zabezpečovací záklapky ovládané zevnitř a jiné. Jinou jistící překáţkou například dveře, okno, plot a podobně. 160
Blíţe viz ustanovení § 137 a § 138 trestního zákoníku. K legální definici vloupání blíţ viz ustanovení § 121 trestního zákoníku. 162 Znění účinné od 1.12.2011. Obdobnou úpravu obsahoval i trestní zákon v § 247 odst. 1 písm. e). Trestní zákoník měl ve znění účinném do 30.11.2011 odlišnou recidivní úpravu. Podle něj se trestného činu krádeţe dopustil i ten, kdo si přisvojil cizí věc tím, ţe se jí zmocnil, a byl za „čin uvedený v odstavci 1“ v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Tato úprava ovšem nemusela za určitých okolností postihovat jako trestný čin krádeţe i opakovaná škodlivá méně závaţná jednání, která nezpůsobovala na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou (srovnej znak v posledních třech letech a čin uvedený v odstavci 1, kdy by v těchto případech jiţ musela být opět naplněna některá z alternativ pod písm. a) aţ e) § 205 odst. 1 trestního zákoníku). Proto došlo k novelizaci ustanovení, kdy text „čin uvedený v odstavci 1“ byl nahrazen textem „takový čin“. Toto znění totiţ umoţňuje postihovat i opakovanou bagatelní majetkovou kriminalitu v obchodech za řádově stovky korun a lépe tak vystihuje škodlivost takového jednání. Umoţňuje „řetězení“ přisvojení si cizí věci jejím zmocněním a dřívějším odsouzením nebo potrestáním „donekonečna“, byla-li splněna podmínka dřívějšího odsouzení nebo potrestání v posledních třech letech. Jinými slovy pro další spáchání trestného činu krádeţe podle druhého odstavce (v původním trestním zákoně alternativa pod písm. e) § 247 odst. 1), postačí i předchozí trestání nebo odsuzování v posledních třech letech, a nikoli nutně alternativy v odstavci 1 písm. a) aţ e), zejména tedy způsobení škody nikoli nepatrné (druhý odstavec „řetězí“ odstavec druhý). Pro úplnost pouze uvádím, ţe v případě odsouzení je důleţitá právní moc rozsudku a v případě potrestání i výkon trestu, alespoň částečný; v obou případech se však na pachatele nesmí hledět jako by nebyl odsouzen. Podrobněji viz např. Kratochvíl, V. Zpětná krádeţ podle trestního zákona a trestního zákoníku. Trestněprávní revue, 2011, č. 1., s. 15 – 18. 161
84
Pokud tedy vykonavatel exekutora nebude oprávněn provést soupis movitého majetku, pak nemůţe být ani oprávněn, za účelem zjištění majetku povinného a jeho sepsání, učinit prohlídku bytu (sídla, místa podnikání) a jiných místností povinného, jakoţ i jeho skříní nebo jiných schránek v nich umístěných, kde má povinný svůj majetek a zjednat si do bytu nebo jiné místnosti povinného přístup, popřípadě uzavřené skříně nebo jiné schránky otevřít163. V takovém případě se vykonavatel exekutora nutně dopouští podle konkrétní situace zejména nedovoleného překonání uzamčení, především odvrtání bezpečnostního dveřního zámku, popřípadě můţe překonávat jinou jistící překáţku s pouţitím síly (vytlačení okna), avšak druhý případ nebude aţ tak častý. Občanský soudní řád dále oprávnění učinit prohlídku bytu, jakoţ i zjednání si přístupu do bytu, podmiňuje účelem výkonu rozhodnutí (exekuce)164. Účelem výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí (exekuce způsobem prodeje movitých věcí) je, jako i u ostatních způsobů provedení exekuce, uspokojení oprávněného. Tomu předchází řada úkonů, mimo jiné i soupis movitých věcí, jejich zajištění a následná realizace (zpeněţení, draţba movitých věcí)165. Účelem výkonu rozhodnutí a exekuce je tedy logicky a bez pochyby rovněţ provedení soupisu movitých věcí, fakticky ve smyslu zjištění, zda nějaké movité věci existují, zda jsou postiţitelné, zda je vůbec perspektiva jejich zpeněţení, jejich označení a následně jejich bezprostřední zajištění166. Takové aktivní jednání je 163
§ 325a ve spojení s § 326 OSŘ. Vyžaduje-li to účel výkonu rozhodnutí, je ten, kdo provádí výkon, oprávněn učinit prohlídku…. (§ 325a OSŘ). 165 Pokud není v rámci vykonávacího řízení podle OSŘ uhrazen dluh „dobrovolně“ a v rámci exekučního řízení podle EŘ jiným způsobem. Ve vykonávacím řízení je totiţ samotným nařizovacím rozhodnutím zvolen konkrétní způsob exekuce, tedy v tomto případě prodejem movitých věcí. Pokud by mělo dojít k jinému způsobu výkonu rozhodnutí, je potřeba vydat nové (další) vykonávací rozhodnutí s určením postiţeného majetku povinného. Proto by přicházelo v úvahu jen „vyplacení“ povinného. Oproti tomu v exekuci je nařizovacím usnesením „jen“ nařízena exekuce a pověřen soudní exekutor. Způsob provedení exekuce jiţ zvolí samotný exekutor, kdyţ můţe zvolit i různé způsoby exekuce současně. Mimo tedy „vyplacení“ připadají v úvahu i ostatní nucené způsoby. 166 Srovnej § 66 odst. 1 EŘ podle kterého můţe exekutor zajistit sepsané věci, je-li to účelné pro provedení exekuce, a zajištěné věci převezme do své úschovy nebo je uloţí u vhodného schovatele. Dle § 327 odst. 3 OSŘ se sepsané věci, které nebyly zajištěny, ponechají v místě soupisu. Byť zákon pouţívá pojem zajištění ve smyslu dalšího úkonu, domnívám se, ţe zajištění věcí, v uţším slova smyslu, je účinně realizováno jiţ samotným pojetím jednotlivých movitých věcí do soupisu movitého majetku, v němţ se jednotlivé poloţky přesně označí a konkretizují mimo jiné tak, aby nebyly zaměnitelné, a není nutné je dále ještě zvlášť před povinným uschovávat. Tím spíše, mohlo-li by být za určitých okolností jednání povinného, který zcizuje exekučně sepsané movité věci po právní moci, respektive doručení exekučního usnesení a exekučního příkazu na prodej movitých věcí, posuzováno jako trestný čin maření výkonu 164
85
kryto logicky úmyslem provést zjištění majetku a jeho zajištění pro další potřeby exekuce. Případné vlastní, faktické, neprovedení zjištění a zajištění majetku (soupisu movitého majetku) či jiného úkonu k dosaţení účelu, ať jiţ například z důvodu, ţe nebyly nalezeny ţádné movité věci, respektive nalezené movité věci jsou bezcenné, povinný se „vyplatil“ z exekuce a podobně, nezbavuje vykonavatele exekutora, popřípadě exekutora odpovědnosti, pokud jiţ byl přístup vloupáním zjednán. Tím však, ţe ţádnou věc nezajistil a dále nezískal trvalou dispozici s věcí a nevyloučil povinného z dispozice s věcí, nemohl dále jednat ani alternativně, jak předpokládá skutková podstata, tedy způsobit škodu nikoli nepatrnou, čin spáchat vloupáním nebo na věci, kterou má povinný při sobě, a trestný čin krádeţe dokonat. Pouhá okolnost skutečného neprovedení zajištění majetku a skutečného nevyloučení povinného z dispozice s majetkem ještě nevylučuje trestní odpovědnost za pokus trestného činu krádeţe, který by v takovém případě jiţ mohl být spáchán, popřípadě za sbíhající se trestný čin porušování domovní svobody dle § 178 trestního zákoníku, prováděla-li by se exekuce v obydlí (viz kapitola 5.2.10. porušování domovní svobody), nebo trestný čin poškození cizí věci dle § 228 trestního zákoníku, způsobil-li by současně na uzamčení nebo jiné jistící překáţce škodu nikoli nepatrnou.
Z
hlediska případné trestní odpovědnosti za pokus trestného činu krádeţe ovšem bude nezbytné ještě rozlišovat a zkoumat zamýšlený způsob zajištění majetku a zavinění i stran této okolnosti. Sepsané movité věci totiţ nemusí být vţdy zajištěny odvozem přímo do exekučního skladu soudního exekutora, ale mohou být, a v praxi tomu tak běţně bývá (aţ na případné hodnotnější věci), ponechány přímo u povinného v místě, kde byly sepsány. Skutečnost, ţe exekučně zabavené movité věci nejsou dočasně zajištěné v exekučním skladě, respektive jsou zajištěné přímo u povinného, neznamená, ţe by byly vyloučeny ze soupisu movitého majetku; i takové exekučně zabavené věci jsou nadále součástí soupisu movitého majetku. V případě tedy, ţe by se případně sepsané movité věci neměly
úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku („kdo maří nebo podstatně ztěžuje…“), respektive dle § 337 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku („kdo zmaří nebo podstatně ztíží…“); k tomu srovnej ustanovení § 44a EŘ (generální inhibitorium), zejména odstavec 1, a § 47 odst. 4 EŘ (speciální inhibitorium).
86
zajišťovat přímo do exekučního skladu, ale „pouze“ v místě soupisu movitého majetku, pak by se s největší pravděpodobností nejednalo ani o pokus trestného činu, ale toliko o přípravu k trestnému činu, která je ovšem trestná pouze u zvlášť závaţného zločinu (§ 20 ve spojení s § 205 odst. 6 trestního zákoníku). V případě však, ţe by byl prokázán úmysl případně sepsané movité věci zajišťovat přímo odvozem z dispozice povinného do exekučního skladu, movité věci by například byly jiţ nakládány do vozidla za účelem odvozu, ale ještě ne přímo odvezeny, by mohlo jít o pokus trestného činu krádeţe. Obdobně by nezakládalo beztrestnost například jednání vykonavatele exekutora, který vrátí sepsané a exekučně zabavené movité věci zpět do dispozice povinnému, ač je předtím odvezl z faktické moci povinného, čímţ jej vyloučil z dispozice s věcmi, byť k vrácení došlo okamţitě bez jakékoli časové prodlevy. Následným vrácením nezaniká trestní odpovědnost za dokonaný trestný čin. Pokud by ovšem zjednával přístup do míst, kde můţe mít povinný svůj majetek přímo soudní exekutor, exekutorský kandidát či exekutorský koncipient, můţe tak činit, tedy zjednávat si přístup, i prostřednictvím přítomného vykonavatele exekutora namísto například zámečníka. Samotný vykonavatel, který nesplňuje všechny předpoklady ovšem nikoli. Alternativa jednání pod písmenem d), čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě, se vztahuje i na situace, kdy poškozený má věci ve své bezprostřední blízkosti, například i zaparkovaný automobil na ulici nebo věci v nemovitosti, respektive v místnosti, kde se nachází. Znak při sobě by však jiţ nebyl splněn v situaci, kdy osoba oprávněná k věci ji má pouze “na dohled“ nebo kdy by oprávněná osoba byla mimo nemovitost, především v zaměstnání nebo na dovolené. Jde sice o věc, která je v moci osoby oprávněné (vlastník, drţitel), nicméně pro vznik odpovědnostního jednání za trestný čin krádeţe, by musel pachatel jednat jiţ jiným alternativním způsobem, v našem případě zejména způsobit na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou nebo čin spáchat vloupáním. Z hlediska subjektivní stránky je třeba, aby se úmysl vztahoval i na přisvojení si věci, tedy trvalé vyloučení dosavadního vlastníka věci nebo jinak 87
oprávněné osoby z dispozice s věcí za účelem vlastní dispozice s věcí. Vlastní dispozice pak můţe mít různou podobu, nejen vlastní uţívání věci či její zničení, ale můţe jít například i o darování, opuštění, přenechání (vykonavatelem exekutora) jinému (exekutorovi) k nakládání s věcí, nebo dále i o prodej věci, přičemţ prodejem je třeba rozumět i případný exekuční prodej v draţbě, a podobně. Pro úplnost pouze doplňuji, ţe za trestný čin krádeţe je třeba povaţovat i jednotlivé dílčí útoky, kterými pachatel způsobuje nepatrnou škodu, pokud jde o útoky spáchané spolu s dalšími formou pokračování v trestném činu a celková škoda hranici nepatrné škody přesáhne (§ 116 trestního zákoníku, například rozhodnutí R 22/1991), přičemţ je dále nerozhodné, ţe další útok pachatel spáchá například ve spolupachatelství nebo v podstatně větším rozsahu (srovnej rozhodnutí R 51/1996-I). Z hlediska však naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu krádeţe a zejména subjektivní stránky, kdy úmysl vykonavatele exekutora směřuje výlučně k provedení exekučních úkonů, nebude tento trestný čin běţný při výkonu exekuční činnosti. 5.2.6. Poškozování, respektive poškození cizích práv Otázka trestného činu poškozování cizích práv dle § 209 trestního zákona, § 181 trestního zákoníku je spíše teoretická. Trestného činu se dopustí pachatel, který jinému způsobí váţnou újmu na právech tím, ţe uvede někoho v omyl nebo využije něčího omylu167 . Toto ustanovení chrání nemajetková práva. U tohoto trestného činu by s největší pravděpodobností chyběla příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem jeho jednání. Vykonavatel exekutora (protiprávně) sepíše movitý majetek, který je poté zajištěn do exekučního skladu a následně je konána draţba movitých věcí. Mezi draţbou sepsaných movitých věcí a způsobením váţné újmy na nemajetkových právech vyuţitím omylu při provedení soupisu majetku 167
Povinný neví, ţe vykonavatel exekutora nemůţe provádět soupis movitého majetku, neboť neví, ţe nesplňuje veškeré předpoklady pro výkon funkce vykonavatele, a mylně se domnívá, ţe můţe. Soudní exekutor by tedy při konání draţby movitých věcí vyuţil omylu povinného.
88
(ačkoli omyl můţe a bude zřejmě do draţby přetrvávat) chybí kauzální nexus. Příčinná souvislost by byla dána totiţ hned při provedení soupisu movitého majetku vykonavatelem exekutora168, kdy by ovšem bylo třeba zkoumat, zda neoprávněný soupis majetku byl v konkrétním případě způsobilý vyvolat váţnou újmu na nemajetkových právech a jako takový naplnit předmětnou skutkovou podstatu trestného činu (například právo na informace o exekučním řízení a o tom, kdo jej provádí; povinný by měl k prodané věci úzký citový vztah, coţ by se mohlo trvaleji projevit například i v jeho psychice a podobně). 5.2.7. Ještě jednou poškození cizích práv bez ohledu na dražbu Jak jiţ bylo uvedeno, tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo jinému způsobí váţnou újmu na nemajetkových právech tím, ţe buď uvede někoho v omyl, nebo něčího omylu vyuţije. Objektem trestného činu jsou nemajetková práva. Nemajetková práva jsou ta, při jejichţ porušení nedochází k majetkové újmě169, například ve vztahu k tématu práce důstojnost nebo právo na informace a právo znát důleţité exekuční informace, svoboda rozhodování. Jiná nemajetková práva, jako například osobní svoboda, domovní svoboda, ochrana soukromí, jsou chráněna zvláštními ustanoveními trestního zákoníku. Uvedením v omyl se rozumí jednání pachatele, kterým předstírá stav, jenţ neodpovídá skutečnosti. Při vyuţití něčího omylu, omyl sice jiţ existuje, pachatel jej nevyvolal, ani k jeho vyvolání nepřispěl, ovšem po jeho zjištění (a v příčinném vztahu k němu) jedná způsobem, kterým způsobí jinému váţnou újmu na právech. To, zda se bude jednat o váţnou újmu na právech ve smyslu 168
S ohledem na teorii umělé izolace jednání pachatele a teorii gradace příčinné souvislosti. K tomu blíţe Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 214 aţ 217, Kratochvíl, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 224 aţ 226, Kratochvíl, V. a kol. Trestné právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2012, s. 262 aţ 264. Proto při draţbě movité věci, která nebyla zajištěna tak, jak předpokládá zákon, ačkoli by omyl povinného o souladném zajištění movité věci se zákonem mohl do draţby přetrvat, bude exekutor spíše vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu (k tomu srovnej i výklad v kapitole 5.2.2. zneuţívání pravomoci veřejného činitele, zneuţití pravomoci úřední osoby) nebo bude páchat trestný čin podvodu (k tomu srovnej výklad v kapitole 5.2.4. podvod). 169 Ve sféře civilního práva je porušení nemajetkových (osobnostních) práv řešeno institutem tzv. přiměřeného zadostiučinění.
89
této skutkové podstaty, záleţí na konkrétním případu. Domnívám se však, ţe za jistých okolností by takové intenzity jiţ mohlo dosáhnout jednání zaměstnance exekutora, tedy i vykonavatele exekutora, který by se neoprávněně vydával za samotného exekutora, který je v postavení úřední osoby, ať jiţ z jakéhokoli důvodu, v praxi však zejména za účelem snazšího provedení exekučních úkonů bez „odmlouvání“ povinných. Úřední osoba má totiţ určité speciální postavení a rovněţ určitou váţnost a autoritu v očích veřejnosti, coţ je na jedné straně charakterizováno její zvýšenou ochranou, na straně druhé však vyváţeno její zvýšenou odpovědností. Vydávání se tedy za takový mocenský subjekt v postavení se zesílenou ochranou, doplněné například ještě různými důraznými intonačními výstrahami či pohrůţkami mající za cíl zvýšit váţnost situace a tlak na poškozeného170, by jiţ mohlo způsobit váţnou újmu poškozenému. Výše uvedené platí tím spíše, je-li vydávání se za úřední osobu dokonce zákonným znakem kvalifikované skutkové podstaty, čímţ dal zákonodárce jasně najevo svůj záměr takové jednání postihovat přísněji a jiţ samo o sobě takové zneuţití institutu úřední osoby povaţuje za trestněprávně závaţnější. Svým jednáním by tedy vykonavatel mohl dokonce naplnit znaky přísněji postihované kvalifikované skutkové podstaty trestného činu poškození cizích práv dle § 181 odst. 1 písm. a), § 181 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Pokud by snad byl omyl vyvolán nebo vyuţit pouze za účelem zajištění si snazšího přístupu k majetku povinného jde o krádeţ (viz kapitola 5.2.5.), popřípadě můţe jít o jednočinný souběh trestného činu poškozování cizích práv, za podmínek výše uvedených, a krádeţe. Nepředpokládám však tak výrazný exces vykonavatele exekutora, a pokud by k němu přeci jen došlo, jsem přesvědčen, ţe by to jiţ nijak, ani náznakem, nesouviselo s exekuční činností. Nepředpokládám, ţe by při exekuční činnosti, ať jiţ jednáním samotného exekutora, či jeho vykonavatele, docházelo k naplňování skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv, ţe by úmysl vykonavatele či exekutora,
170
Hrozba prodeje veškerého majetku či kompletního vybavení domácnosti, rozhodování v časové tísni a podobně, pokud by ovšem jiţ nešlo o trestný čin vydírání (viz kapitola 5.2.9.).
90
pokud si jej lze představit, směřoval k jednání popsanému ve skutkové podstatě tohoto trestného činu. Takové jednání bude přicházet do úvahy spíše jen výjimečně. Nevidím totiţ ţádný důvod, proč by se například vykonavatel při soupisu movitého majetku měl výslovně vydávat za exekutora, kdyţ je jednak povinen se legitimovat, či prokázat vztah k exekuci i exekutorovi a za jakým účelem hodlá ty které úkony provést, a jednak je na protokolech a přílohách171 jím vyhotovených osobně podepsán. Rovněţ velmi pochybuji, ţe by mu takové předstírání, ţe je úřední osobou mělo usnadnit provedení exekučních úkonů. Pokud by tak však z jakéhokoli důvodu učinil, bez pochyby by naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu poškození cizích práv, jiţ tedy tím, ţe se při provádění exekučních úkonů vůbec vydával za exekutora, případně v jednočinném souběhu s dalším trestným činem. Jako důvodnější se mnohem více jeví jiné trestné činy rozebírané v této práci. 5.2.8. Omezování osobní svobody Trestný čin omezování osobní svobody spáchá ten, kdo jinému bez oprávnění brání uţívat osobní svobody (§ 231 trestního zákona, § 171 trestního zákoníku). U tohoto trestného činu se chrání svoboda ve smyslu svobody (volného) pohybu, pokud omezování překračuje zákonné meze (dovolenou míru). Bránění uţívat osobní svobody spočívá v tom, ţe pachatel znemoţňuje svobodný pohyb člověka, byť jen na krátkou dobu, je-li bránění nesnadno překonatelné (například uzavření v místnosti, drţení za dveřmi a podobně). Nezávisí přitom na tom, jakým způsobem je osobní svoboda omezena. Podmínkou však je, aby bránění bylo krátkodobé, neboť při déle trvajícím bránění by se jiţ mohlo jednat spíše o trestný čin zbavení osobní svobody dle § 170 trestního zákoníku172. Při provádění úkonů v rámci exekuční činnosti je de facto vyloučena moţnost spáchání trestného činu zbavení osobní svobody vykonavatelem exekutora či exekutorem v jejich postavení. V případě, ţe by byl spáchán takový 171
Například protokol o soupisu movitého majetku včetně příloh. Kdo jiného bez oprávnění uvězní nebo jiným způsobem zbaví osobní svobody. U tohoto trestného činu má bránění povahu právě uvěznění a značně ztěţuje osvobození poškozeného. 172
91
trestný čin, najisto by šlo o zjevné excesivní chování v exekuční činnosti, překročení všech mezí a lze konstatovat, ţe takové jednání by uţ nemělo nic společného s exekuční činností, ale šlo by o „soukromé“ jednání pachatele. Vyloučit na druhou stranu jako moţné spáchání trestného činu omezování osobní svobody, není jistě na místě a nemělo by racionální základ. Právě naopak. Vzhledem k tomu, ţe u tohoto trestného činu není významný minimální časový interval trvání omezení a vzhledem k ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku (úmysl nepřímý) je naplnění znaků skutkové podstaty naprosto reálné, aniţ by si to mnohdy exekutor, či spíše vykonavatel exekutora, který v naprosté většině případů přichází do osobní konfrontace s povinnými, zejména v rámci tzv. mobiliárních exekucí, blíţe připouštěl a přikládal tomuto trestnému činu relevanci, která je ovšem zcela na místě. Skutková podstata tohoto trestného činu můţe být v praxi nesprávně přehlíţena, bagatelizována a nepřikládána ji důleţitost. Přitom pro trestní odpovědnost naprosto postačí, pokud exekutor nebo vykonavatel exekutora přinejmenším věděl, ţe můţe porušit osobní svobodu povinného a byl s tím alespoň smířen (§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákoníku). Rozhodujícím znakem je, ţe jde o neoprávněný zásah, přičemţ trestní zákoník zavedl znak „bez oprávnění“ přímo do znaků skutkové podstaty, a neoprávněné bránění je pro oběť těţko překonatelné. Při tomto trestném činu bude nutné vţdy velmi pečlivě a detailně posoudit konkrétní skutečnosti případu, zejména i to, zda jednání exekutora nebo vykonavatele exekutora (bránění či omezení) bylo pro poškozeného173 nesnadno překonatelné, neboť nelze objektivně určit míru nesnadného překonání. To, co můţe být snadno a bez vynaloţení úsilí překonatelné pro někoho, můţe být naopak nepřekonatelné i s vynaloţením veškerého úsilí pro jiného. Fyzické vlastnosti tedy nejsou a priori jediným měřítkem nepřekonatelnosti, ačkoli ve většině takových případů budou v hodnocení zřejmě převaţovat a budou hlavním a určujícím měřítkem. 173
Většinou jím bude přímo povinný, ovšem není vyloučeno, aby jím byla i třetí osoba, odlišná od povinného, zejména vlastník exekucí dotčených movitých věcí, a konec konců nemůţe být vyloučen ani například vlastník nemovitosti, kterou povinný uţívá.
92
Ačkoli trestný čin je nazván omezování osobní svobody a název by v někom mohl evokovat nutnost omezovat osobní svobodu vícekrát, aby šlo o trestný čin, není tomu tak. Trestný čin je dokonán jiţ pouhým jedním těţko překonatelným neoprávněným omezením osobní svobody, tedy jednáním, které naplní všechny znaky skutkové podstaty a je kryto zaviněním. Pokud by pachatel několikrát, opakovaně spáchal tento trestný čin, jednalo by se o opakování trestného činu, popřípadě při zákonném splnění podmínek o pokračování v trestném činu a přitěţující okolnost. Jako omezování osobní svobody tedy bude posouzeno rovněţ jednání exekutora (vykonavatele exekutora), který například uzamkne povinného v místnosti nebo jej bude fyzicky drţet či jinak omezovat, aby mohlo dojít k „nerušenému“ nebo „bezobstrukčnímu“ výkonu exekuční činnosti a exekučním úkonům, například i soupisu movitého majetku, pokud by ovšem jiţ nebyla naplněna skutková podstat trestného činu vydírání (viz kapitola 5.2.9.)174. Druhou stránkou věci, velmi praktickou, ovšem bude faktické prokázání případného protiprávního jednání exekutorovi (vykonavateli exekutora), tím spíše v případě, kdy povinný bude zcela osamocen ve svém oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, ţe byl spáchán trestný čin, jakoţ i v dalších svých tvrzeních, coţ nebude v praxi nijak výjimečný stav. Lze očekávat, ţe důkazní situace povinného (poškozeného) nebude příliš silná. 5.2.9. Vydírání U dalšího do úvahy přicházejícího a v praxi přehlíţeného, respektive ne příliš respektovaného trestného činu je objektem svoboda ve smyslu svobody rozhodování. Kdo jiného násilím, pohrůţkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, spáchá trestný čin vydírání (§235 trestního zákona, § 175 trestního zákoníku). 174
Pokud by se prokázalo, ţe exekutor (vykonavatel exekutora) pouţil násilí, pohrůţku násilí nebo pohrůţku jiné těţké újmy, a to za účelem snazšího provedení exekučních úkonů (tedy aby poškozený trpěl provedení exekučních úkonů, byť sice a za jiných okolností je k tomu povinný ze zákona přímo povinen a exekutor přímo oprávněn), nejde o trestný čin omezování osobní svobody, ale trestný čin vydírání. K tomu srovnej například rozhodnutí NS ČR 23/2003-T 545 či R 26/2006.
93
Násilím je pouţití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Není přitom podmínkou, aby odpor fakticky existoval nebo aby jej poškozený fakticky kladl. Násilím se rozumí rovněţ uvedení do stavu bezbrannosti lstí nebo jiným podobným způsobem175. Pohrůţka násilí je hrozba pouţití násilí jak bezprostředního, tak třeba i v budoucnu176, aniţ by k násilí muselo nutně dojít bezprostředně, pokud se poškozený nepodvolí vůli násilníka. Není přitom podmínkou výslovné vyjádření pohrůţky. Zcela postačí a pachatel naplní znak skutkové podstaty i tím, ţe projeví svou pohrůţku konkludentně. Pohrůţka jiné těţké újmy můţe být různého druhu a různé podoby. Můţe spočívat například v hrozbě způsobení majetkové újmy, můţe vést k zahájení trestního stíhání či postačí jiţ pouhá hrozba zahájení trestního stíhání177, můţe spočívat v hrozbě váţné újmy na pověsti, cti, můţe směřovat do profesního ţivota, rodinného ţivota, můţe váţně narušit psychickou sloţku poškozeného a podobně. Poškozený a pachatel nemusí být při vyhroţování osobně konfrontováni, pohrůţku lze realizovat například i telefonicky. Posouzení, zda se bude jednat v konkrétní situaci o těţkou újmu, bude třeba posoudit dle konkrétních skutečností případu a osobních poměrů poškozeného, přičemţ za oprávněné nelze povaţovat ani jednání pachatele, který pouţije obecně dovoleného prostředku, ne ovšem jiţ dovoleného k zamýšlenému účelu pachatele178. Splňuje-li znak těţké újmy mimo jiné intenzivnější zásah do psychiky poškozeného, pak dle mého názoru se pohrůţkou jiné těţké újmy bezpochyby bude rozumět i psychický nátlak na povinného při exekuční činnosti za účelem co nejrychlejšího vymoţení jeho dluhu. Při zohlednění soudní praxe jí můţe být i nátlak na povinného ve smyslu hrozby prodeje veškerého majetku, a to i přesto, ţe exekutor je oprávněn, za zákonem stanovených podmínek a na stanovené 175
Srovnej §119 trestního zákoníku. Na rozdíl od pohrůţky bezprostředního násilí, ke kterému má dojít ihned a okamţitě, například u trestného činu loupeţe (§ 173 trestního zákoníku) nebo krádeţe (§ 205 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku). 177 K tomu srovnej například rozhodnutí NS tehdy ČSR R 27/1982. 178 K tomu srovnej například rozhodnutí NS ČR 24/2003-T 571 nebo TR NS 14/2005-T 776. 176
94
výjimky179, majetek povinného zpeněţit. Například dle rozhodnutí NS R 27/1982 se ve smyslu trestného činu vydírání za těţkou újmu povaţuje i hrozba trestního stíhání, a to i v případě, kdyby poškozený trestný čin, jehoţ trestním oznámením se mu hrozí, skutečně spáchal. I kdyţ je tedy exekutor oprávněn, samozřejmě při plném respektování zákonných podmínek, zpeněţit majetek povinného na úhradu vymáhaného
dluhu,
jsem
přesvědčen,
ţe
povinného
nesmí
výlučně
prostřednictvím zneuţívání svého postavení a svých oprávnění180 atakovat a účelově na něj vyvíjet nepřiměřený nátlak tak, by něco konal (zaplatil, vyklidil nemovitost) nebo trpěl (draţbu, vyklizení nemovitosti). Na povinného nesmí exekutor v exekučním řízení činit nepřiměřený a intenzivní nátlak nutící povinného, aby něco konal, opominul nebo trpěl, ačkoli by exekutor či vykonavatel exekutora byl o správnosti a právnosti svého jednání přesvědčen. Jsem toho názoru, ţe intenzitu těţké újmy ve smyslu trestného činu vydírání splňují jiţ pohrůţky typu „pokud nezaplatíš do 14 dnů, odvezeme Ti movitý majetek, který pak prodáme obratem v draţbě za zlomek ceny, a protoţe výtěţek z draţby nebude postačovat ani na úhradu nákladů exekuce, natoţ pohledávky oprávněného, exekutor Ti dále prodá střechu nad hlavou“. Z objektivního hlediska jiţ jde o jinou těţkou újmu v trestněprávním pojetí. Dále by samozřejmě bylo třeba posoudit ony osobní poměry povinného, zda by takové jednání exekutora (vykonavatele exekutora) i z hlediska subjektivního, dosahovalo intenzity pohrůţky jiné těţké újmy. Vyuţitelným hodnotícím kritériem by mohla být jistě i výše vymáhaného plnění, kdy například u povinného, který dluţí řádově tisícové částky, bude zpravidla znamenat pohrůţka prodeje veškerého majetku, včetně nemovitostí, za cenu například i několika milionů daleko intenzivnější zásah do jeho práv181, neţ u osoby nemajetné. 179
§§ 321 a 322 OSŘ. Bylo by současně hodnoceno jako obecná přitěţující okolnost ve smyslu ustanovení § 42 písm. f) trestního zákoníku, pokud by ovšem samotným jednáním jiţ nebyla naplněna skutková podstata trestného činu útisku dle § 177 trestního zákoníku. V případě trestného činu útisku postačí, ţe exekutor (vykonavatel exekutora) povinného nutí, zneuţívaje přitom jeho tísně, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Nevyţaduje se násilí, pohrůţka násilí ani pohrůţka jiné těţké újmy. K tísni srovnej výklad v kapitole 5.2.2. zneuţívání pravomoci veřejného činitele, zneuţití pravomoci úřední osoby. Trestný čin útisku je k trestnému činu vydírání v poměru speciality a je mírněji trestným. 181 Exekutor je totiţ povinen zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhoţ má být splnění závazků 180
95
Obdobně můţe být trestný čin spáchán při telefonické konfrontaci povinného a exekutora, nejčastěji však vykonavatele exekutora řešícího dluh povinného, především stran dohadování se o splnění dluhu, lhůtě k plnění, či porušování splátkového kalendáře povinným ve vztahu k okamţité realizaci exekuce, prodeje veškerého majetku, blokaci účtů, blokaci příjmů a podobně. V případě neosobní konfrontace však bude důkazní situace o poznání sloţitější, neţ by mohla být v případě osobního střetnutí. K dokonání trestného činu jiţ postačí buď násilné jednání, pouţití pohrůţky násilí, nebo pohrůţky jiné těţké újmy za poţadovaným účelem. Není jiţ nutné, aby pachatel zamýšleného výsledku skutečně dosáhl (srovnej například rozhodnutí TR NS 33/2007-T 967). Osobně však nepředpokládám, ţe by se exekutor nebo vykonavatel exekutora při výkonu své činnosti dopouštěli, ať jiţ násilí, pohrůţky násilí, či spíše pohrůţky jiné újmy takové intenzity, aby se rovnala těţké újmě. Pakliţe ano, mám za to, ţe jejich jednání jiţ nemá co dočinění s výkonem jejich skutečného povolání. 5.2.10. Porušování domovní svobody Z pohledu vývoje exekuční právní úpravy je trestný čin porušování domovní svobody jistě zásadním a nejkontroverznějším. Trestný čin porušování domovní svobody spáchá ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá (§ 238 odst. 1 trestního zákona, § 178 odst. 1 trestního zákoníku). Účastníkem – návodcem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je ten, kdo úmyslně vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin182.
povinného dosaţeno (§ 47 odst. 1 exekučního řádu. Výklad jaké závazky se rozumí tímto ustanovením (zda jen ty, pro něţ byla nařízena exekuce nebo rovněţ neexekuované, o nichţ se exekutor dozví), je hlubší problematikou, jíţ se v této práci nevěnuji. 182 § 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku (obdobně trestní zákon v § 10 odst. 1 písm. b), kdo jiného navedl k spáchání trestného činu). Zásada akcesority účastenství spočívá v tom, ţe návod se posuzuje jako účastenství pouze tehdy, jestliţe se pachatel hlavní trestné činnosti alespoň o trestný čin pokusil. V opačném případě by u návodce přicházela odpovědnost za přípravu k trestnému činu (§ 20 trestního zákoníku). Vzhledem k tomu však, ţe trestný čin porušování domovní svobody dle § 178 trestního zákoníku není zvlášť závaţným zločinem
96
K naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu je třeba, aby pachatel neoprávněně vnikl do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrval. Tímto ustanovením se chrání domovní svoboda, svoboda obydlí, nedotknutelnost obydlí. Nejen však nedotknutelnost samotného domu nebo bytu jako hmotného statku, ale rovněţ právo nebýt nikým rušen v soukromí, které mu takové obydlí poskytuje. Obydlím se rozumí dům, byt nebo jiná prostora slouţící k bydlení a příslušenství k nim náleţející (§ 133 trestního zákoníku). Podle výkladu a ustálené rozhodovací praxe je ochrana poskytována všem prostorám, které člověk uţívá k bydlení, tedy kde má svou domácnost, své soukromí, své věci. Záleţí tedy na způsobu uţívání nemovitosti, nikoli na konstrukci stavby či jiného zařízení pro ubytování, potaţmo na stavebním rozhodnutí. Dům nebo byt se ve smyslu ustanovení § 178 trestního zákoníku vykládá extenzivně. Například dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR Rt 36/88 se domem rozumí i zahrádkářské chaty, poskytují-li uţivateli soukromí a dále rovněţ objekty slouţící k individuální rekreaci. Domovní ochrana se ovšem nevztahuje jiţ například na přístřešky, altány či opuštěné objekty. Za byt se pak například povaţuje i sklep, půda a podobně (srovnej například rozhodnutí NS ČR Rt 16/93 nebo NS ČSSR Rt 11/57). Ochrana domovní svobody poskytovaná trestním zákoníkem se nevztahuje pouze na samotného vlastníka obydlí, ale i na jakéhokoli jiného oprávněného uţivatele, tedy například nájemce (srovnej například rozhodnutí NS ČSSR Rt 30/65, stanovisko NS ČSSR Rt 1/80, či rozhodnutí KS v Plzni Rt 16/95). Vniknutím se rozumí nejen samotný vstup do obydlí, ale například i sáhnutí dovnitř rukou či s pouţitím nástroje. Pokud tedy vykonavatel exekutora nesplňuje veškeré předpoklady pro výkon funkce vykonavatele exekutora, není oprávněn provést soupis movitého majetku a zcela nepochybně nemůţe být ani oprávněn, za účelem zjištění a soupisu majetku povinného, učinit prohlídku bytu (sídla, místa podnikání) a
(§ 14 odst. 3 trestního zákoníku) a trestní zákoník ani trestnost přípravy u tohoto trestného činu nestanoví, nepůjde ani o přípravu k trestnému činu.
97
jiných místností povinného, jakoţ i jeho skříní nebo jiných schránek v nich umístěných, kde má povinný (důvodně mít můţe) svůj majetek a zjednat si do bytu nebo jiné místnosti povinného přístup, popřípadě uzavřené skříně nebo jiné schránky otevřít183. V exekuční praxi by vykonavatel exekutora do obydlí povinného nejčastěji neoprávněně vnikal, ať jiţ v přítomnosti (s vynuceným vstupem proti vůli) či především v nepřítomnosti povinného, respektive případně jiné osoby oprávněné k obydlí. Vyloučeno nemůţe být ovšem ani jednání, kdy by takový vykonavatel exekutora vstoupil do obydlí se souhlasem osoby oprávněné k obydlí184, tedy osoba oprávněná k obydlí vykonavatele exekutora do obydlí dobrovolně a nevynuceně vpustí, ovšem následně projeví negativní vůli s přítomností vykonavatele exekutora v obydlí, kdy v takovém případě vykonavatel exekutora jiţ v obydlí setrvává proti vůli osoby oprávněné k obydlí a tedy i neoprávněně. Setrváním se rozumí nejen případ, ţe pachatel neoprávněně vnikl do obydlí jiného a nadále se tam neoprávněně zdrţuje, ale rovněţ případ, kdy se pachatel do obydlí dostane nikoli neoprávněně, avšak následně se tam zdrţuje proti vůli oprávněného (srovnej například rozhodnutí NS ČR Rt 14/2002). Poškozený můţe projevit svou vůli, aby pachatel odešel kdykoli po oprávněném vniknutí pachatele, přičemţ není nutné, aby projev vůle poškozeného byl učiněn výslovně, ale postačí i projev konkludentní, učiněný mlčky. Jak vyplývá z povahy věci, neoprávněné setrvání v obydlí předpokládá a navazuje na oprávněné jednání, tedy oprávněný vstup (oprávněné „vniknutí“). Případy neoprávněného setrvání v obydlí jiného nebudou však v praxi aţ příliš časté. Mnohem častější budou případy vnikání do obydlí v nepřítomnosti osoby oprávněné k obydlí. V těchto případech se vykonavatel exekutora nutně dopouští podle konkrétní situace zejména nedovoleného překonání uzamčení, především odvrtání bezpečnostního dveřního zámku, popřípadě můţe překonávat jinou 183
§ 325a ve spojení s § 326 OSŘ. V případě obývání obydlí více oprávněnými osobami společně, postačí i souhlas jen některé z nich, a to i v případě, kdy další nebo ostatní z takových osob se vstupem nesouhlasí (srovnej například rozhodnutí NS ČR ze dne 29.10.1996, Rt 28/97 nebo NS ČR ze dne 16.11.2005, sp. zn. 8 Tdo 1417/2005). 184
98
jistící překáţku, ať jiţ s pouţitím či bez pouţití síly či násilí (například vytlačení okna či balkonových dveří, přelezení balkonového zábradlí). V kaţdém případě je překonávána překáţka, jejímţ účelem je zabránit vniknutí do obydlí a do soukromí, přičemţ překáţkou můţe být i pouhý plot. Jelikoţ vykonavatel exekutora není oprávněn ke vstupu do obydlí a jeho prohlídce za účelem provedení exekučních úkonů a zjištění majetku povinného, pak je překáţka bránící vniknutí do obydlí nutně překonávaná nedovoleně, coţ je dokonce znak kvalifikované skutkové podstaty, přísněji trestné185. Jak jiţ bylo uvedeno v předchozí kapitole 5.2.5. krádeţ, zákon podmiňuje oprávnění učinit prohlídku obydlí, jakoţ i zjednání si přístupu do obydlí, účelem exekuce, kterým je zejména oprávněné zjištění a zajištění exekuovatelného majetku povinného, realizace takového majetku a uspokojení oprávněného. Vykonavatel exekutora si nemůţe zjednat přístup do obydlí, neboť jeho jednání by nebylo kryto ani zákonným účelem exekuce. Na druhé straně však bude jednání vykonavatele exekutora kryto úmyslnou formou zavinění ve smyslu trestního zákoníku. Vykonavatel exekutora, který není oprávněn ke vstupu do obydlí povinného, respektive osoby oprávněné k obydlí, v případě, ţe tak koná a do obydlí vstupuje, dopouští se neoprávněného vniknutí do obydlí jiného a tedy naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu porušení domovní svobody, přičemţ jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém186, coţ však k trestnosti postačuje. Jelikoţ exekuční řád předpokládá, ţe exekutor vţdy pověřuje své vykonavatele prováděním konkrétních úkonů v konkrétních exekucích, jinými slovy vykonavatel exekutora nemůţe jednat bez vědomí a souhlasu, respektive bez příkazu exekutora, můţe být jednání exekutora, za splnění ostatních zákonných podmínek účastenství, posouzeno jako účastenství na trestném činu ve formě návodu ke spáchání trestného činu porušování domovní svobody, 185
Navíc by mohl být v jednočinném souběhu spáchán i trestný čin poškození cizí věci v případě současného způsobení škody nikoli nepatrné na překáţce bránící vniknutí. 186 Pachatel nechce porušit ochranu poskytovanou obydlí, ale ví, ţe takové porušení můţe způsobit, a je s tím srozuměn, respektive smířen. Pachatel nepředpokládá nic, co by mu v tom mohlo zabránit, respektive pokud ano, pak zábranu překoná.
99
nepůjde-li současně jiţ o další formu účastenství, a to organizátorství v případě, ţe by exekutor přesně a detailně instruoval své vykonavatele. Návodcem je ten, kdo úmyslně navedl jiného ke spáchání trestného činu (§ 10 odst. 1 písm. b) trestní zákona), kdo v jiném úmyslně vzbudil rozhodnutí spáchat trestný čin (§ 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku). Návod musí směřovat k určité osobě (vykonavateli exekutora) a k určitému trestnému činu (porušování domovní svobody). Úmysl postačí i nepřímý, vyţaduje se však příčinná souvislost mezi jednáním návodce (exekutora) a hlavním trestným činem pachatele (vykonavatele exekutora). Návod můţe mít různou podobu od rady, přes poučení aţ po různé pohrůţky a není vůbec nutné návod podrobněji individualizovat, úplně konkretizovat či určit všechny podrobnosti. Tedy pokud exekutor pověří svého vykonavatele, který nesplňuje veškeré předpoklady, provedením soupisu movitého majetku, který v sobě obecně zahrnuje i případný postup dle § 325a OSŘ, tedy mimo jiné přístup do obydlí a jeho prohlídku, lze toto jednání posoudit jiţ jako návod ke spáchání trestného činu porušování domovní svobody, neboť uvedený postup předpokládá i neoprávněné vniknutí do obydlí. Pokud by byl ovšem „vniknutí“ do obydlí přítomen ať jiţ soudní exekutor, exekutorský kandidát, nebo exekutorský koncipient, a vykonavatel exekutora by některému z uvedených subjektů pouze asistoval, pak jiţ samozřejmě nejde (nešlo ani před novelou exekučního řádu) o neoprávněné vnikání, ale o oprávněné zjednání si přístupu, který je moţno takto učinit i právě prostřednictvím
přítomného
vykonavatele
exekutora
namísto
například
zámečníka (samotný vykonavatel exekutora však nikoli). Pokud jde o vztah trestného činu omezování osobní svobody dle § 171 trestního zákoníku a porušování domovní svobody dle § 178 trestního zákoníku, pak není vyloučen souběh těchto trestných činů, neboť kaţdý trestný čin chrání jiný zájem (v prvém případě svobodu ve smyslu pohybu a v druhém případě svobodu obydlí). Pachatel můţe svým jednáním naplnit znaky obou trestných činů, přičemţ se neuplatní ani faktická konzumpce. K faktické konzumpci dochází tehdy, pokud jeden trestný čin je prostředkem relativně malého významu 100
ve srovnání se základním trestným činem nebo vedlejším produktem základního trestného činu. Pokud však do obydlí jiného pachatel nevnikne neoprávněně, ani tam nesetrvá proti vůli povinného (či jiné osoby oprávněné k obydlí)187, není moţné naplnit skutkovou podstatu trestného činu. Například vykonavatel exekutora se představí svým jménem a funkcí (nevydává se za exekutora), prokáţe se exekučními listinami, sdělí povinnému účel návštěvy (ţe bude provádět exekuční úkony), povinný jej vpustí do obydlí a následně ani neprojeví vůli, aby obydlí opustil (vykonavatel exekutora se nezdrţuje v obydlí proti vůli povinného), vykonavatel exekutora ani nijak povinného neomezuje, jeho jednání nelze posoudit jako trestné podle ustanovení o trestném činu porušování domovní svobody. Takové jednání vykonavatele exekutora trestněprávní normy v zásadě neporušuje vůbec, i přesto, ţe vykonavatel exekutora provádět soupis majetku nemůţe a jedná tak v rozporu s exekučním řádem (protiprávně). Pokud by vykonavatel exekutora dále povinného například nijak neomezil na osobní svobodě (viz kapitola 5.2.8. omezování osobní svobody) ani si nepřisvojil věc zmocněním (viz kapitola 5.2.5. krádeţ). Tím však není dotčena případná občanskoprávní odpovědnosti exekutora.
5.3.
Trestní odpovědnost exekutora V této kapitole bude pojednáno o trestném činu zneuţívání pravomoci
úřední osoby a navázáno tak na kapitolu 5.2.2. zneuţití pravomoci úřední osoby a dále pojednáno o trestném činu podvodu ve vztahu k nákladům exekuce. 5.3.1. Zneužití pravomoci úřední osoby Trestný čin zneuţití pravomoci úřední osoby dle § 329 trestního zákoníku (zneuţívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 trestního zákona) bude
187
Osoba oprávněná k obydlí vykonavatele exekutora dobrovolně do obydlí vpustí a následně ani neprojeví, a to ani konkludentně, vůli, aby vykonavatel exekutora opustil obydlí. V případě více osob oprávněných k obydlí postačí souhlas i jen některé z nich (srovnej poznámku pod čarou ad 184).
101
exekutorem zpravidla páchán v jednočinném souběhu s některým výše uvedeným trestným činem. Objektem trestného činu je zájem státu na řádném výkonu pravomoci specifických osob, ochrana práv fyzických a právnických osob, včetně státu, a zájem státu na řádném rozhodování o právech fyzických a právnických osob. Exekutor musí mít při spáchání trestného činu postavení speciálního subjektu (§ 114 trestního zákoníku), tedy úřední osoby. Tento znak vyplývající přímo ze základní skutkové podstaty nelze ještě zvlášť hodnotit jako obecně přitěţující okolnost, ţe exekutor ke spáchání trestného činu zneuţil svého postavení nebo funkce (§ 42 písm. f) trestního zákoníku). Podstatou tohoto trestného činu je zneuţití svěřené pravomoci, které je taxativně uvedeno ve třech formách. Trestného činu se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závaţnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch a) vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, b) překročí svou pravomoc, nebo c) nesplní povinnost vyplývající z její pravomoci. Jednotlivé formy jednání se nepřekrývají a vylučují se. Jeden útok nemůţe být podřazen pod více alternativ. Zneuţití pravomoci však můţe být spácháno více útoky, které mohou mít různé formy. Trestní zákoník doplnil skutkovou podstatu o znak jiné závaţné újmy. Nově je tak třeba škodou ve smyslu tohoto ustanovení rozumět škodu materiální a jinou závaţnou újmou újmu imateriální. Obdobně je tomu i v případě neoprávněného prospěchu, kterým se rozumí nejen majetkový prospěch, ale i jakákoli jiná výhoda, na kterou nemá pachatel nebo jiná zvýhodněná osoba nárok. Imateriální újmou je zejména poškození práv fyzické nebo právnické osoby, morální škoda, škoda na zdraví fyzické osoby, ať jiţ škoda na fyzickém či psychickém zdraví, poškození v profesním ţivotě, rodinném ţivotě, a jiné. Trestný čin je dokonán jiţ tím, ţe pachatel vedený pohnutkou způsobit jinému škodu nebo jinou závaţnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému
102
neoprávněný prospěch188, jedná některým z výše uvedených alternativních způsobů, tedy tak, ţe a) vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, b) překročí svou pravomoc, nebo c) nesplní povinnost vyplývající z její pravomoci. Ačkoli je tedy třeba, aby pachatelův úmysl směřoval mimo jiné i ke způsobení škody (jiné závaţné újmy) jinému nebo opatření sobě nebo jinému neoprávněného prospěchu, k dokonání trestného činu a vzniku trestnosti však není třeba, aby škoda (jiná závaţná újmu) skutečně vznikla, anebo aby pachatel skutečně opatřil sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Úřední osoba vykonává pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, jestliţe porušuje nebo obchází konkrétní právní předpis, ať jiţ zákonnou normu či normu podzákonnou vydanou na základě zákona, přičemţ tak činí úmyslně a aktivně v rozporu s tímto předpisem. Při překročení pravomoci jde o vykonávání činnosti, která buď patří do pravomoci jiné úřední osoby, popřípadě jiného orgánu189, nebo úřední osoba jedná bez zvláštního zmocnění, které právní řád pro určitá jednání vyţaduje. Jinými slovy, zde není zákonné zmocnění nebo zmocnění na základě zákona, které by konkrétní úřední osobu opravňovalo k výkonu takové činnosti (ačkoli například u jiné úřední osoby nebo v jiném případě by tomu tak bylo). Konečně pachatel nesplní povinnost vyplývající z pravomoci úřední osoby v případě, ţe nesplní povinnost ukládanou úřední osobě přímo zákonem nebo vyplývající z jejího pracovního nebo funkčního zařazení. Na rozdíl od dvou předchozích jednání, v tomto případě jde o jednání omisivní (opominutí konání, k němuţ je pachatel povinen). K trestní odpovědnosti se vyţaduje, aby trestná činnost byla spáchána v souvislosti s pravomocí a odpovědností úřední osoby. Je bez pochyby, ţe soudní exekutor při výkonu svého úřadu a výkonu exekuční činnosti pouţívá svěřené pravomoci k plnění veřejných úkolů společnosti. Není sporné, ţe 188
Srovnej znak skutkové podstaty „v úmyslu způsobit…“ Můţe jít přitom jak o orgán nadřízený tak orgán podřízený. U podřízeného orgánu však pouze v tom případě, pokud zde není oprávnění vztáhnout vyřízení na sebe. 189
103
rozhoduje o právech a povinnostech fyzických a právnických osob a ukládá jim úkoly, přičemţ kritériem pravomoci není ani rozsah prostředků, s nimiţ jednotlivec při výkonu práce přichází do styku, ani vztah důvěry k pracovníkovi ze strany veřejnosti. V případě však, ţe by exekutor jednal protiprávně, ovšem konkrétně přitom nepouţíval svěřenou pravomoc, nepůjde o trestný čin zneuţití pravomoci úřední osoby; můţe jít však případně podle konkrétních okolností o jiný trestný čin. Pokud tak exekutor nechá své vykonavatele, nesplňující zákonné předpoklady, anebo své další zaměstnance provádět exekuční úkony, k nimţ nejsou ze zákona oprávněni, či přesněji řečeno je prováděním takovým úkonů pověří nebo opakovaně pověřuje, můţe se dopouštět trestného činu zneuţití pravomoci úřední osoby, a to formou vykonávání své pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu (§ 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku). Exekutor se tedy dopustí zneuţití pravomoci úřední osoby, neboť jako úřední osoba v úmyslu způsobit exekučně povinnému škodu (jinou závaţnou újmu) nebo opatřit sobě nebo exekučně oprávněnému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu tím, ţe porušil (porušuje) exekuční řád, popřípadě exekuční řád ve spojení s občanským soudním řádem. Postavení úřední osoby se všemi následky lze prokázat velice snadno. Prokazatelný bude i výkon pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, nepůjde-li o moţný různý výklad právního předpisu. Problematické nebude ani dokazování stran způsobení škody nebo opatření neoprávněného prospěchu, včetně subjektivní stránky, byť proti sobě můţe stát primární úmysl exekutora vymoci exekuční plnění a úmysl způsobit škodu nebo opatřit neoprávněný prospěch. Exekuční řád stanoví, ţe exekuční příkaz má účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu a dále, ţe exekuce se podle exekučního příkazu provede po právní moci usnesení o nařízení exekuce (§ 47 odst. 2). I kdyby usnesení o nařízení exekuce a pověření konkrétního exekutora 104
nebylo v právní moci (přičemţ k vykonatelnosti srovnej ustanovení § 171 odst. 2 OSŘ190), neznamená to zásadně, ţe by exekutor prováděl úkony protiprávně a opatřoval by tak neoprávněný prospěch nebo způsoboval škodu. Oprávněnost je dána jiţ vydáním exekučního usnesení, nikoli nabytím jeho právní moci. Je totiţ třeba rozlišovat na jedné straně samotné provedení exekuce, jako realizaci majetku povinného za účelem uspokojení oprávněného, a na druhé straně dílčí úkony směřující k provedení exekuce. Jinými slovy je třeba rozlišovat úkony prováděné před provedením samotné exekuce a úkony realizující vlastní exekuci. Podle mého názoru je i před právní mocí usnesení o nařízení exekuce exekutor oprávněn provádět dílčí úkony, jeţ směřují k provedení exekuce, zejména přípravné nebo zajišťující úkony, kterým je například i soupis movitého majetku povinného, tak, aby po právní moci mohla být exekuce provedena, tedy realizována a oprávněný byl uspokojen. A to tím spíše, doručuje-li se usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí povinnému aţ při provádění výkonu rozhodnutí tak, aby nebyl zmařen účel výkonu rozhodnutí, a není-li přítomen, doručí se mu spolu s vyrozuměním o tom, ţe byl soupis movitých věcí proveden a které věci byly sepsány (§ 325 odst. 1 OSŘ). Exekuční příkaz obecně má účinky nařízení výkonu rozhodnutí, avšak aţ ve spojení s exekučním usnesením, neboť bez tohoto zákonného podkladu by nemohl být vydán. Není tedy v rozporu s exekučním řádem postup, při kterém se usnesení o nařízení exekuce doručí povinnému aţ při provádění exekuce prodejem movitých věcí spolu s exekučním příkazem na prodej movitých věcí, respektive aţ po doručení jiným subjektům191. Pokud však exekutor vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím exekučnímu řádu, například i tím, ţe pověří takového vykonavatele k soupisu movitého majetku, který k takovému úkonu není oprávněn, nejedná exekutor řádně, porušuje právní povinnost stanovenou právním předpisem, jedná tedy neoprávněně (contra legem). Exekutor toto samozřejmě ví a je s tím minimálně
190
Nebyla-li v usnesení uloţena povinnost k plnění, je usnesení vykonatelné, jakmile bylo doručeno, a není-li třeba doručovat, jakmile bylo vyhlášeno nebo vyhotoveno. 191 Srovnej například ustanovení § 302 odst. 2 nebo § 313 odst. 2 OSŘ.
105
srozuměn192, či spíše jiţ jedná v přímém úmyslu193, pak, neboť jeho jednání není s právem souladné, tak ani chtěný následek nemůţe být právem aprobován a je tedy protiprávní (contra legem). Jak jiţ bylo uvedeno v úvodu této kapitoly, pro dokonání trestného činu zneuţití pravomoci úřední osoby se nevyţaduje skutečné způsobení škody (jiné závaţné újmy) či neoprávněného prospěchu. Postačí, ţe exekutor v takovém úmyslu jednal, coţ bude dáno, kdyţ vykonavatele pověřil právě a jen za tím účelem, aby provedl exekuční úkony, které povedou k realizaci majetku povinného a vymoţení plnění pro oprávněného, přičemţ úkon soupisu movitého majetku vede k realizaci sepsaného majetku. Škoda spočívá v realizaci majetku povinného, neboť povinnému se ztenčí majetková základna (ač se tak po právu nemělo stát) a tím mu vznikne škoda na jeho majetku. Obdobně pak úmysl způsobit škodu v úmyslu realizovat majetek povinného za účelem uspokojení oprávněného, protoţe exekuční řád ani jiný záměr nepřipouští. Neoprávněný prospěch pak na jedné straně spočívá v uspokojení pohledávky oprávněného, kterému je tato částečně či zcela uhrazena (ač se tak po právu nemělo stát) nebo na straně druhé v uhrazení nákladů exekuce, včetně odměny exekutora (ač se tak po právu rovněţ nemělo stát). Obdobně rovněţ úmysl opatřit neoprávněný prospěch jinému v úmyslu vymoci plnění pro oprávněného a úmysl opatřit neoprávněný prospěch sobě v úmyslu uspokojit náklady exekuce (§ 87 odst. 1 exekučního řádu).
192
Zavinění ve formě nepřímého úmyslu ve vztahu k porušení nebo ohroţení zájmu chráněného trestním zákonem je moţné dovodit i v případech, kdy cílem pachatelova jednání bylo dosaţení jiného moţného výsledku. Jestliţe pachatel věděl, ţe v důsledku jeho jednání můţe stejně tak namísto zamýšleného výsledku nastat výsledek uvedený v trestním zákoně, přičemţ nepočítal s ţádnou konkrétní skutečností, která by takovému vývoji zabránila, a přesto tak jednal, neboť nechtěl za cenu tohoto rizika od svého záměru ustoupit, byl s takovým následkem srozuměn (srovnej například rozhodnutí NS ČR Rt 3/2006 a dále výklad v poznámkách pod čarou ad 119 a 143). 193 Neboť exekutor musí vědět a ví, ţe konkrétní vykonavatel jako jeho zaměstnanec exekuční úkon, kterým jej exekutor pověřil, provést nemůţe a půjde nutně o postup v rozporu s exekučním řádem (jiným právním předpisem), a i přes tyto skutečnosti exekutor vykonavatele pověří provedením takového exekučního úkonu. Exekutor má tak k takovému pověření a úkonu aktivní vztah a nejen neučiní nic, co by takový úkon znemoţnilo a trestně relevantnímu následku předešlo, tedy je lhostejný k následku, ale přímo vyjadřuje vůli, aby vykonavatel takový trestně relevantní následek jako moţný způsobil. Tento závěr o zavinění platí i přesto, ţe primární úmysl exekutora směřuje k vymoţení povinnosti uloţené exekučním titulem.
106
Imateriální újmu či imateriální prospěch nebude zpravidla moţno předpokládat194. Pokud pak exekutor svým jednáním skutečně způsobí povinnému škodu (a která nemusí být pouze materiální) nebo skutečně opatří neoprávněný prospěch (či jinou výhodu), bude mít tato skutečnost vliv na povinnost k náhradě škody, nikoli na vlastní trestnost jednání. Obdobně pokud by exekutor vymáhal například nad rámec exekučního usnesení, tedy ve větším rozsahu neţ by mu dovolovalo pravomocné rozhodnutí soudu o nařízení exekuce, byla by zaloţena jeho trestní odpovědnost a dopouštěl by se svým jednáním trestného činu zneuţití pravomoci úřední osoby. Stejně tak jako skutek naplňující skutkovou podstatu trestného činu zneuţívání pravomoci úřední osoby by se posoudilo například jednání exekutora, který upřednostňuje provádění určitých exekucí před jinými. Exekutor je totiţ ze zákona povinen provádět exekuce v pořadí, v jakém mu byla doručena usnesení o nařízení exekuce (§ 46 odst. 3 EŘ). Pokud by tak nepostupoval a preferoval by provádění některých exekucí některých vybraných (vyvolených) oprávněných před jinými, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím exekučnímu řádu jako jinému právnímu předpisu. Současně jedná, a to přinejmenším, v nepřímém úmyslu zejména opatřit jinému neoprávněný prospěch, kdy jiným zde bude onen jiný vyvolený oprávněný v neposloupném pořadí. Prospěch, i kdyţ je vymáhán na základě soudního rozhodnutí, je třeba mít za neoprávněný, jelikoţ za normálního běhu událostí a dodrţení zákonného postupu, tedy provádění exekucí v pořadí, by takový prospěch nemohl být dosaţen. Jako prospěch oprávněný by bylo třeba jej hodnotit právě aţ v případě, kdy by byl dosaţen v posloupném pořadí prováděných exekucí. Pokud by exekutor upřednostnil různé oprávněné vůči totoţnému povinnému, pak by mimo neoprávněného prospěchu přistupoval i znak „v úmyslu způsobit jinému škodu“, a to neupřednostněnému oprávněnému, neboť ten by byl z důvodu jeho přeskočení vědomě krácen, ač za zákonného běhu exekucí by se tak nestalo. 194
Ke škodě a k neoprávněnému prospěchu srovnej rovněţ zejména výklad v kapitole 5.2.2. zneuţívání pravomoci veřejného činitele, zneuţití pravomoci úřední osoby a dále v kapitole 5.3.2. podvod – neoprávněné náklady exekuce.
107
Pro dokonání trestného činu a vznik trestnosti je pak jiţ nerozhodné, zda i „přeskočený“ (neupřednostněný) oprávněný byl později také uspokojen či jiţ nikoli právě z důvodu upřednostnění jiného oprávněného. Stejně tak je pro dokonání trestného činu a vznik trestnosti nerozhodné, jaká okolnost byla důvodem pro upřednostnění. Prokázat ovšem případné úmyslné upřednostňování exekucí soudním exekutorem bude téměř nemoţné. Pokud by exekutor upřednostňoval exekuce dokonce za úplatu, naplnil by současně v jednočinném souběhu i skutkovou podstatu trestného činu přijetí úplatku, a to jako úřední osoba dokonce ve kvalifikované skutkové podstatě dle § 331 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Trestní zákoník obsahuje legální definici úplatku. Za ten se ve smyslu úplatkářských trestných činů povaţuje neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou není nárok (§ 334 odst. 1 trestního zákoníku). Úplatkem tak ve výše uvedeném smyslu můţe být přímý finanční obnos, bezplatné či nadstandardně výhodné poskytnutí (proti)sluţeb či produktů oprávněným, poskytnutí dalších exekučních případů a tím i odměny (zisku) pro exekutora, neboť ta se v exekuci odvíjí především z vymoţeného plnění, a podobně. Výše úplatku je v zásadě nerozhodná, ovšem je třeba reflektovat i společenskou škodlivost. Dle výše uvedené definice by za úplatek mohla být rovněţ povaţována odměna exekutora (jako náklad exekuce), vymoţená v rámci upřednostněného exekučního případu. Přímé majetkové obohacení (výhoda) by se tím exekutorovi dostalo, neboť by obdrţel z provedené exekuce zisk (odměnu). Jelikoţ upřednostněná exekuce je exekucí provedenou v rozporu s exekučním řádem a neměla tak být po právu vůbec provedena, pak rovněţ vymoţená odměna nemůţe být oprávněná a v daném případě ani nárokovatelná. V tomto smyslu by tedy bylo lze povaţovat za úplatek i vymoţenou odměnu exekutora
108
v preferovaném a neposloupném exekučním řízení. Je ovšem otázkou, zda takový výklad není v trestním právu aţ příliš extenzivní. 5.3.2. Podvod – neoprávněné náklady exekuce V této části je teoreticky nahlíţeno na moţné následky nesprávně vyčíslených nákladů exekuce v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Soudní exekutor určuje náklady exekuce v příkazu k úhradě nákladů exekuce, který vydává v rámci provádění exekuční činnosti. S ohledem na dikci zákona je navíc třeba rozlišovat skutečné náklady a účelně vynaloţené náklady (srovnej ustanovení § 87 odst. 1 a 2 EŘ). Exekutor vykonává exekuční činnost za úplatu (§ 3 odst. 1 EŘ), kterou hradí v zásadě povinný195, proto v následujícím textu budu hovořit pouze o povinném. V rámci exekučního řízení povinný hradí náklady exekuce. Náklady exekuce jsou odměna exekutora, náhrada paušálně určených či účelně vynaloţených hotových výdajů, náhrada za ztrátu času, náhrada za doručení písemností, odměna a náhrada nákladů správce podniku, a popřípadě téţ daň z přidané hodnoty (§ 87 odst. 1 EŘ). Odměna exekutora se dle exekučního tarifu určuje procentem podle vymoţeného plnění (§§ 5 a 6 vyhlášky MS ČR č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem)196. Náhrada hotových výdajů exekutora činí paušální částku (§ 13 odst. 1, 2, 3 exekučního tarifu). Pokud hotové výdaje nepřevýší paušální částku, nemusí exekutor skutečné hotové výdaje ani prokazovat a hotové výdaje určí 195
§ 87 odst. 3 exekučního řádu. Mohou však nastat i jisté výjimky (srovnej § 89 exekučního řádu). Ve znění zákona č. 94/2007. Ústavní soud nálezem ze dne 1.3.2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (dále „nález“), zrušil definici vymoţeného plnění, za které se do dne vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů povaţovalo kaţdé plnění, které bylo učiněno poté, co soud vydal usnesení o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora. Vzhledem k nálezu by se tak za vymoţené plnění pro určení odměny mělo povaţovat pouze to, které vymohl soudní exekutor, respektive to, které bylo vymoţeno v důsledku postupu exekutora. V této souvislosti vyvstává otázka, zda i plnění, které učinil povinný „dobrovolně“ přímo oprávněnému bude povaţováno za vymoţené plnění prostřednictvím exekutora, kdyţ lze jen těţko předpokládat, ţe by povinný sám plnil oprávněnému, kdyby na povinného nebyla nařízena exekuce. Ačkoli nález Ústavního soudu nezrušil ustanovení § 11 odst. 1 a 2 exekučního tarifu, o sníţení odměny exekutora (zejména srovnej dobrovolné plnění povinného po uplynutí přiměřené lhůty stanovené exekutorem, kdy v takovém případě by měla exekutorovi náleţet odměna v plné výši), bude třeba v kaţdém konkrétním případě zkoumat, za jakých okolností došlo k plnění vymáhaného dluhu. 196
109
v paušální výši197. Pokud však hotové výdaje exekutora převýší tuto paušální náhradu, má exekutor nárok na náhradu hotových výdajů v plné výši, musí však vţdy tyto skutečné náklady prokázat a řádně odůvodnit jejich výši a samozřejmě také účelnost jejich vynaloţení198. Příkaz k úhradě nákladů exekuce je rozhodnutím fyzické osoby, na kterou stát přenesl určitý výkon mocenských pravomocí, k nimţ je jinak příslušný soud, kdy úkony exekutora se povaţují za úkony soudu (§ 28 věta druhá exekučního řádu). Příkaz k úhradě nákladů exekuce je tak svou povahou rozhodnutím soudním, veřejnou listinou a musí mít stanovené náleţitosti199, coţ zahrnuje v odůvodnění rozhodnutí i rozúčtování, popsání a odůvodnění jednotlivých výdajových poloţek200 a dále poučení o opravném prostředku. Bez odůvodnění výdajových poloţek by exekutor zatíţil své rozhodnutí nezákonnou libovůlí a rozhodnutí by se tak stalo nepřezkoumatelným. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce jsou přípustné námitky, které se podávají u exekutora201 do 8 dnů od doručení příkazu k úhradě nákladů exekuce a pokud jim exekutor v plném rozsahu nevyhoví (obdoba autoremedury dle OSŘ), postoupí je k rozhodnutí soudu. V této souvislosti nesouhlasím s názorem obsaţeným v komentáři k exekučnímu řádu, podle kterého musí námitky vedle obecných náleţitostí (§ 42 odst. 2 OSŘ), obsahovat i důvod, pro který účastník 197
Exekutor by byl současně sám proti sobě, kdyby účtoval niţší částku neţ paušální, byly-li by skutečné hotové výdaje v niţší částce, a navíc exekutor ani niţší částku neţ paušální účtovat nemůţe, neboť pak by se mohl dopouštět porušování stavovského předpisu (srovnej čl. 15 etického řádu). 198 Je třeba rozlišovat účelné náklady a skutečné náklady. Skutečné náklady jsou náklady fakticky vynaloţené. Účelně vynaloţené náklady jsou ty, které exekutor racionálně a hospodárně vynaloţil v souvislosti s vymoţením exekuovaného plnění a jejichţ vynaloţení vede (potencionálně) k vymoţení exekuovaného plnění (významný bude i motiv vynakládání nákladů, tedy aby bylo vymoţeno; obdobně jako podnikatel podniká za účelem zisku). Zatímco účelné náklady budou vţdy zároveň skutečnými náklady, u skutečných nákladů tomu tak být vţdy nemusí; skutečné náklady nemusí být vţdy zároveň účelnými. Například neúčelné cestovné (nejezdím za povinným obden ho „přesvědčovat“, aby plnil, provádím-li mobiliární exekuci, zajistím majetek při jedné mobiliární exekuci), provádí-li exekutor na povinného více exekucí současně podle více exekučních titulů, postačí provést jedenkrát součinnosti na příslušné orgány, za účelem zjištění majetku povinného (banky, pojišťovny, katastr nemovitostí, registr vozidel, a jiné), nikoli na kaţdý exekuční spis zvlášť se stejným výsledkem a podobně. 199 § 88 odst. 2 exekučního řádu. 200 Jednotlivé výdajové poloţky musí být pro případ spornosti prokázány příslušnými tituly (faktura za stěhování movitých věcí, znalecké posudky, cestovní příkazy a podobně). Srovnej nález Ústavního soudu ze dne 31.8.2005, sp. zn. II. ÚS 336/05 a Kasíková M. a kol.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 1. vydání. Praha, C.H.Beck, 2007, s. 302 aţ 303 a s. 458. 201 § 88 odst 3 EŘ. Vzhledem k výslovné úpravě místa podání námitek, tyto musí být podány přímo exekutorovi a nelze je podat ani například k exekučnímu soudu. Byly-li by podány u soudu, byť ve lhůtě, a nikoli u exekutora, nejde o řádné podání. Srovnej například Kasíková M. a kol.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 1. vydání. Praha, C.H.Beck, 2007, s. 303.
110
nesouhlasí s obsahem příkazu k úhradě nákladů exekuce202, neboť zákonodárce takovou další náleţitost jako povinnou nestanoví, na rozdíl například od námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu zmiňovaných v komentáři. Směnečný platební rozkaz má zcela jiný charakter a zcela odlišný postup, v němţ musí být splněny další podmínky, kdy směnka navíc sama o sobě prokazuje existenci ţalované (ukládané) povinnosti. Povinný vůbec neví, jaké všechny náklady exekutor účelně vynaloţil, respektive musel vynaloţit, aby vymohl pohledávku oprávněného203. Tyto skutečnosti nepozná ani v případě rozúčtování jednotlivých výdajových poloţek v příkazu k úhradě nákladů exekuce204, aniţ by například nahlédl do svého exekučního spisu u exekutora, kdyţ i podklady a právní tituly, z nichţ exekutor vycházel při určení účelně vynaloţených nákladů exekuce, zasílá exekutor v případě nevyhovění námitkám v rámci námitkového řízení aţ soudu, aby soud mohl přezkoumat oprávněnost nákladů exekuce. Ze samotného příkazu k úhradě nákladů exekuce totiţ, byť specifikovaného co do jednotlivých výdajových poloţek, soud nepřezkoumá vynaloţené výdaje exekutora. Exekuční řád jasně stanoví, jaká náhrada nákladů exekuce exekutorovi náleţí. Na ţádné jiné náklady neţ uváděné exekučním řádem nemá exekutor nárok. Exekutor je tedy tím, kdo musí účtovat jen oprávněné, skutečně vynaloţené náklady. Dovozováním další povinnosti povinného, aby ve svých námitkách uváděl i důvod, pro který nesouhlasí s obsahem příkazu k úhradě nákladů exekuce205, by docházelo k dalšímu zatěţování povinného a přenášení povinnosti a tím pádem i 202
Kasíková M. a kol.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 1. vydání. Praha, C.H.Beck, 2007, s. 304. 203 Například náklady poštovného (kolik subjektů a jakých exekutor obesílal a za jaké náklady, zejména peněţní ústavy, stavební spořitelny, penzijní pojišťovny), zda se v rámci cestovného prováděla jedna nebo několik mobiliárních exekucí, zda cena za inzerci draţby je za jednu či více draţeb, zda vyúčtování za dálkový přístup do katastru nemovitostí je za přístup k majetku jednoho povinného nebo několika povinných či zda není souhrnné vyúčtování za dálkový přístup účtováno u kaţdé jednotlivé exekuce, má-li jich povinný více, nebo zda vyúčtování telefonních hovorů odpovídá telefonním hovorům uskutečněným v rámci jedné exekuce nebo více exekucí u jednoho povinného a podobně. 204 Kde bude uvedeno například, za jakou částku je zpracován znalecký posudek, v jaké výši jsou telefonní hovory, kolik činí poštovné a tak dále. 205 Vyplývá-li z obecných náleţitostí (§ 42 odst. 2 OSŘ), ţe z kaţdého podání, tedy i z námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce (za pouţití § 52 exekučního řádu, který stanoví subsidiární pouţití OSŘ), musí být patrno, co podání sleduje, kdy bude vţdy sledovat výši nákladů exekuce. Za důvod by, k neurčitosti exekučního řádu, bylo moţné povaţovat i obecný, nic neříkající důvod, ţe náklady exekuce jsou nezákonné (neoprávněné); z takového důvodu by sice nebylo zřejmé, v čem konkrétně povinný nesouhlasí s příkazem k úhradě nákladů exekuce, ovšem lze dovodit, ţe se všemi jednotlivými poloţkami, které exekutor účtuje.
111
důkazního břemene, co smí exekutor účtovat a zda se jedná skutečně o náklady oné exekuce, z exekutora na povinného. Současně je to i exekutor, který primárně rozhoduje o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce a pokud dospěje k závěru, ţe námitky jsou oprávněné, tedy ţe on sám pochybil při určení nákladů exekuce, příkaz k úhradě nákladů exekuce zruší a vydá nový. Pokud námitkám nevyhoví a zjistí, ţe jsou nedůvodné, příkaz k úhradě nákladů exekuce nezruší a námitky postoupí spolu se svým vyjádřením k rozhodnutí soudu, který de facto provede přezkum příkazu k úhradě nákladů exekuce. Námitky jsou zvláštní procesní obranou vţdy proti konkrétnímu institutu. Z toho vyplývá, co namítající konkrétně povaţuje za nesprávné a proti čemu „brojí“ a pokud příslušný předpis nestanoví jako náleţitost námitek i jejich odůvodnění, pak nelze námitky z důvodu neodůvodnění odmítnout, ale je třeba se jimi vţdy zabývat (a namítané přezkoumat v celém rozsahu)206. Je ovšem pravdou, ţe v praxi bývají námitky ve většině případů odůvodněny, bývá v nich uvedeno, co povinný povaţuje za nesprávné. Exekutor určuje náklady exekuce, kterými jsou pouze ty, které vypočítává exekuční řád, jednak podle exekučního řádu a exekučního tarifu, ale jednak podle skutečnosti a účelnosti jejich vynaloţení. Pokud určuje náklady v jiné (vyšší) výši nebo účtuje poloţky a činnosti, které nevykonal, porušuje tím zákon; zákon porušuje i tehdy pokud přikazuje svou odměnu v plné výši namísto sníţené odměny podle § 11 odst. 1 exekučního tarifu207. Odměna se totiţ vypočítává z vymoţeného plnění. Do dne 26.4.2007 existovala legální definice, co se povaţovalo za vymoţené plnění. Ústavní soud však toto zákonné ustanovení zrušil a ode dne 27.4.2007 se jiţ za vymoţené plnění nepovaţuje kaţdé plnění, které bylo učiněno poté, co soud vydal usnesení o nařízení exekuce, ale je jím plnění vymoţené prostřednictvím (pomocí) exekutora. Soud, provádějící případný přezkum nákladů exekuce v rámci námitkového řízení, tak bude muset 206
Srovnej například § 15a OSŘ (námitka podjatosti musí vedle obecných náleţitostí obsahovat i důvod podjatosti), § 89 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) (účastník ve svých námitkách uvede i důvody podání námitek) nebo § 16 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, který taktéţ poţaduje odůvodněné námitky. Naproti tomu například § 105 OSŘ (námitka místní nepříslušnosti soudu) či § 41 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, o důvodu mlčí. 207 Coţ je vlastně určování vyšších nákladů, neţ na které má exekutor nárok.
112
zohledňovat všechny skutečnosti, za jakých došlo k vymoţení plnění a ne pouze formálně rozhodovat. Účtováním neoprávněných nákladů exekuce exekutor můţe naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu, a to i v případě, ţe příkaz k úhradě nákladů exekuce nabyl právní moci208. Případná právní moc příkazu k úhradě nákladů exekuce nemůţe být v ţádném případě rozhodující skutečností a mít podstatný vliv na trestnost či beztrestnost jednání exekutora a případná obrana exekutora v tomto smyslu musí být posouzena jako nerozhodující a nevýznamná z hlediska trestního práva. Škoda na cizím majetku by v konkrétním případě znamenala ztenčení majetku povinného o neoprávněné náklady exekuce účtované exekutorem209. O tuto neoprávněnou částku exekutor sebe obohatí. Pokud neoprávněná výše nákladů exekuce bude dosahovat alespoň částky 5.000 Kč, způsobí tím povinnému současně škodu nikoli nepatrnou. Dalším nezbytným znakem skutkové podstaty je uvedení v omyl, respektive vyuţití omylu nebo zamlčení podstatných skutečností. Exekutor by v případě vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce na vyšší částku jednoznačně uváděl povinného v omyl. Rozhodnutí exekutora o nákladech exekuce, jak jiţ bylo řečeno, je obdobou soudního rozhodnutí. Tím, ţe exekutor naúčtuje povinnému neoprávněné náklady (chce mu je naúčtovat), i přesto, ţe musí vědět, ţe na ně nárok nemá a ţe svým jednáním porušuje zákon, uvede povinného v omyl. Z toho plyne, ţe zavinění exekutora bude připadat ve formě úmyslu, a to přímého. Povinný pak neví o neoprávněných nákladech a mylně se domnívá, ţe jde o oprávněné náklady, kdyţ mu to ukládá navíc rozhodnutí svou povahou soudní. Nezáleţí ani na tom, zda exekutor jednotlivé výdajové poloţky podrobně rozúčtuje, ačkoli je to přímo jeho povinností a kaţdý příkaz k úhradě nákladů 208
Ať jiţ byly námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podány či nikoli. V případě, ţe by námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce byly podány a příkaz k úhradě nákladů exekuce by i po jejich přezkoumání nabyl právní moci, znamená to, ţe soud náklady exekuce potvrdil jako správné. To však nevylučuje případnou trestní odpovědnost, neboť civilní soud neprovádí vyšetřování o skutečnostech nasvědčujících, ţe byl spáchán trestný čin ani nezkoumá zavinění. Pokud by civilní soud přezkoumávající náklady exekuce dovodil podle předloţených důkazů náklady exekuce jako správné, mohlo by to znamenat těţší důkazní situaci v případném trestním řízení a také „neochotu“ orgánu činného v trestním řízení se věcí zabývat. Právní moc příkazu k úhradě nákladů exekuce neznamená beztrestnost exekutora. 209 Částka přesahující oprávněné náklady exekuce.
113
exekuce rozúčtování musí obsahovat, či nikoli a uvede pouze celkovou částku připadající na náklady exekuce210. Exekutor jako úřední osoba obstarává věci obecného zájmu s oprávněním rozhodovat o právech a povinnostech fyzických a právnických osob a musí být zárukou zákonnosti při provádění exekučních úkonů, coţ zahrnuje i určování skutečných a oprávněných nákladů exekuce. V případě exekutora je třeba zásadně presumovat správnost a zákonnost jeho postupů a rozhodování, nikoli je zpochybňovat. O to závaţnější však musí být úmyslné škodní jednání exekutora. Exekutor uvede povinného v omyl v okamţiku, kdy se povinný dozví o neoprávněných nákladech, tedy kdy se informace o neoprávněných nákladech dostane do jeho dispozice, například doručením příkazu k úhradě nákladů exekuce, sdělením exekutorským úřadem a podobně. Pokud by se povinný o (neoprávněných) nákladech exekuce vůbec nedozvěděl, můţe jít podle okolností o pokus trestného činu211. Pokud jednání exekutora ve vztahu k neoprávněným nákladům není ojedinělým, ale naopak jde o jeho běţnou praxi, pak exekutor dále opakuje páchání trestné činnosti, či spíše pokračuje v páchání trestné činnosti212. Oproti trestnému činu podvodu se u trestného činu zneuţití pravomoci úřadní osoby nevyţaduje způsobení škody, tím spíše škody alespoň nikoli nepatrné. U tohoto trestného činu postačí jakákoli škoda, tedy i nepatrná škoda, a to jen úmysl škodu (neoprávněný prospěch) způsobit. V případě však, ţe exekutor spáchá i trestný čin podvodu, bude tento spáchán v jednočinném souběhu s trestným činem zneuţití pravomoci úřední osoby. Pokud některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu schází, kdy v tomto případě bude připadat do úvahy především nutná výše škody, nelze jednání exekutora povaţovat za trestné ve smyslu trestného činu podvodu, ale 210
V druhém případě je rozhodnutí dále zatíţeno nepřípustnou libovůlí a absolutně nepřezkoumatelné, coţ můţe naopak svědčit pro závadové praktiky. 211 S ohledem na podmínky trestnosti přípravy k trestnému činu, ta v tomto případě trestná nebude. 212 Obecně jde o přitěţující okolnost (§ 42 písm. m) trestního zákoníku). K pokračování blíţe § 116 trestního zákoníku a dále Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 162 a násl., Kratochvíl, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 159 a násl., Kratochvíl, V. a kol. Trestné právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2012, s. 183 a násl.
114
maximálně lze uvaţovat o kárné odpovědnosti za kárné provinění a současně v reţimu občanskoprávní odpovědnosti za náhradu škody, popřípadě za bezdůvodné obohacení. Nicméně exekutor by byl trestně odpovědný pro trestný čin zneuţití pravomoci úřední osoby, neboť se při výkonu exekuční činnosti, v rámci které určuje náklady exekuce a vydává příkazy k úhradě nákladů exekuce, podílí na plnění úkolů společnosti a státu a pouţívá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena a ví, ţe způsobí povinnému škodu tím, ţe povinný bude muset zaplatit na nákladech více, neţ exekutor můţe oprávněně poţadovat. Současně tímto jednáním opatří exekutor sobě neoprávněný prospěch ve formě neoprávněných nákladů exekuce, přičemţ exekutor není jen srozuměn s moţným porušením chráněného zájmu. Za určitých okolností je ovšem přípustné dílčí škody sčítat a z hlediska trestního práva povaţovat za významný i součet takových dílčích škod213. Je především v zájmu exekutora, který určuje náklady exekuce, aby tyto určoval podle skutečného stavu a v souladu s právními předpisy a pro sporné případy měl všechny doklady k prokázání jím vyúčtovaných nákladů. Nedomnívám se však, ţe by exekutoři neoprávněně navyšovali náklady exekuce účtováním úkonů, které vůbec neprovedli nebo účtovali náklady ve vyšší částce oproti skutečné nebo jinak navyšovali náklady exekuce, a to nejen vzhledem k následkům z toho plynoucím214, ale zejména i k vyšší kontrole nejen ze strany samotných povinných, ale stále častěji i celé společnosti215.
5.4.
Dílčí závěr Chápání trestného činu ve smyslu trestního zákoníku je zaloţeno na
formálně materiálním pojetí. Trestným činem je protiprávní čin, který trestní 213
§ 116 trestního zákoníku (z dřívější judikatury například rozhodnutí NS ČR ze dne 26.1.2000, sp. zn. 7 Tz 215/99 nebo č. 22/1991 Sb. rozh. tr.). Je dále nerozhodné, ţe další útok pachatel spáchá například ve spolupachatelství nebo s v podstatně větším rozsahu (srovnej například rozhodnutí R 51/1996-I). Zavinění se musí vztahovat i na znaky pokračování, zejména i na další útoky, které pachatel od počátku zamýšlí. 214 Kdy nejpřísnějším kárným opatřením je odvolání z exekutorského úřadu, nehledě na trestní odpovědnost. Pokud by exekutor neoprávněně navyšoval náklady exekuce opětovně a nešlo-li by jiţ o trestný čin, jsem přesvědčen, ţe by se neváhalo s uloţením kárného opatření ve formě odvolání z exekutorského úřadu. 215 Kdy i ministerstvo spravedlnosti získalo novelou exekučního řádu více moţností, jak provádět dohled nad exekutory.
115
zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoně; trestným činem se rozumí čin soudně trestný (formální pojetí). Trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené lze však uplatňovat pouze v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje postih podle jiného právního předpisu (materiální korektiv). Výčet trestných činů, které exekutor, popřípadě vykonavatel exekutora svým jednáním mohl a de lege lata můţe spáchat při provádění exekučních úkonů, není samozřejmě úplný a nebylo to ani záměrem autora. Kapitola se například vůbec nevěnuje úplatkářským trestným činům, trestnému činu pletichy ve veřejné draţbě, trestnému činu zpronevěry či trestnému činu křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek. V této kapitole se pojednává o vybraných trestných činech a o trestněprávně relevantních okolnostech, které autor povaţoval za důleţité zmínit v souvislosti s výkonem exekuční praxe, při níţ mnohdy dochází k přímé osobní konfrontaci a intervenci do základních lidských práv a svobod, neboť někdy okolnosti relevantní z hlediska trestního práva mohou být nesprávně pomíjeny a bagatelizovány. Na první pohled se sice můţe zdát, ţe některé pohledy jsou pouze teoretické, nicméně tomu tak není a je třeba vţdy pečlivě volit postupy a prostředky. Nelze spoléhat na převaţující latenci jednání. Je rovněţ teoreticky nahlíţeno na moţný omyl exekutora a vykonavatele exekutora, který má podstatný význam z hlediska případné trestní odpovědnosti uvedených subjektů. V případě skutkového omylu negativního pachatel nejedná úmyslně (18 odst. 1 trestního zákoníku), v případě omluvitelného právního omylu (§ 19 odst. 1 trestního zákoníku) pachatel nejedná zaviněně. Vybrané trestné činy popisované v konkrétních souvislostech mohou být samozřejmě spáchány i za jiných konkrétních okolností, zejména jde-li o trestný čin podvodu, porušení povinností při správě cizího majetku či zneuţití pravomoci úřední osoby. Nejde o taxativní situace. Podstata trestněprávního jednání však bude obdobná, neboť skutková podstata je přesně definována. Pokud se týká exekutora, ten má z hlediska trestněprávní odpovědnosti mimo jiné „speciální“ postavení. Exekutor má při výkonu exekuční činnosti 116
postavení úřední osoby a je tzv. speciálním subjektem, pro nějţ jsou na jedné straně charakteristická širší oprávnění a větší ochrana, ovšem na straně druhé i vyšší míra odpovědnosti. Pro úřední osobu jsou charakteristické i speciální trestné činy, které můţe spáchat pouze osoba v tomto postavení, nikdo jiný. Jisté trestněprávní napětí a nejistotu v řadách exekutorů, zaloţenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu216, odstranila novela exekučního řádu. Ta výslovně odstranila výkladovou nejednost a zavedla institut vykonavatele exekutora s výslovnými oprávněními, o nichţ v současné době není pochyb. Tato skutečnost však nutně neznamená vliv na závěry a poznatky této práce. Trestní odpovědnost hrozí i nadále, přičemţ problematika soupisu movitého majetku není jedinou příčinou případné trestně právní odpovědnosti exekutora či vykonavatele exekutora, kdyţ zejména s ohledem na splnění nezbytných zákonných kumulativních předpokladů pro výkon funkce vykonavatele exekutora, mohou být soupisy majetku trestněprávně relevantní i v současnosti. Po novele exekučního řádu můţe jít o případy, kdy je movitý majetek sepsán zaměstnancem exekutora, který je sice pracovně zařazen na pozici vykonavatele exekutora, ovšem nesplňuje všechny předpoklady pro výkon této funkce, zejména úspěšné sloţení kvalifikační zkoušky vykonavatele exekutora. Je více neţ zřejmé, ţe některé jednání bude na pomezí mezi občanskoprávní odpovědností exekutora, kárnou odpovědností exekutora a trestněprávní
odpovědností
exekutora.
Zejména
hranice
mezi
kárnou
odpovědností a trestní odpovědností je velmi tenká a nebude mnohdy snadné ji bezpečně vymezit. Bude proto třeba konkrétní případy vţdy velmi pečlivě a obezřetně posuzovat a hodnotit a zjišťovat všechny okolnosti. V minulosti se dokonce objevil pokus včlenit do exekučního řádu imunitní úpravu pro soudní exekutory na trestné činy spáchané při výkonu exekuční činnosti, podle níţ by trestní stíhání exekutora bylo podmíněno souhlasem ministra spravedlnosti. Tento záměr byl však včas odmítnut.
216
Zejména rozhodnutí sp. zn. 4 Tz 32/2006. I kdyţ je třeba konstatovat, ţe výklad a odůvodnění rozhodnutí postrádá opodstatnění a je v rozporu se smyslem exekučního řádu i záměrem zákonodárce.
117
Je jisté, ţe pokud exekutor či jeho vykonavatel, stejně jako jakýkoli jiný jeho zaměstnanec, ale i jakýkoli jiný subjekt práva, jinými slovy kdokoli, nejedná v souladu s právem, ale právní řád poruší či porušuje, nese s tím spojenou odpovědnost a musí počítat s následky. Následky jsou pak různé intenzity, a to podle závaţnosti porušované povinností. V posledním stupni nastupuje trestní represe, neboť trestní právo je, v souladu se zásadou subsidiarity a principem ultima
ratio,
pojímáno
jako
nejzazší
prostředek
kontroly
a
nápravy
v demokratické společnosti. Je-li tedy jednání pachatele tak závaţné a společensky škodlivé, ţe nepostačuje k jeho potrestání a nápravě jiných právních institutů, nastupuje trestněprávní sankce. Nepředpokládám ovšem, ţe by při exekuční činnosti, ať jiţ jednáním samotného exekutora, či jeho vykonavatele, docházelo úmyslně k páchání masové trestné činnosti a byla by riskována zvýšená odpovědnost při postavení úřední osoby. Jsem přesvědčen, ţe pokud k trestněprávnímu jednání dojde, půjde o exces jednotlivce. V praxi naopak mnohem častěji budou závadovými jednáními způsobena méně závaţná porušení zákonných povinností a úředního postupu, kdy bude nastupovat odpovědnost dle jiných právních předpisů neţ trestního zákoníku, především kárná odpovědnost. Ostatně to dokresluje následující kapitola kazuistika. Nutno ještě říci, ţe kriminalita výlučně soudních exekutorů spojená s výkonem exekuční činnosti není zvlášť evidována a kárná evidence je vedena velmi zjednodušeně (obecně) bez bliţší specifikace. Nejvyšší správní soud projednával 99 kárných ţalob ve věci 48 exekutorů (jedna třetina celkového počtu exekutorů), přičemţ v případě 20 z nich se jednalo o více neţ jednu kárnou ţalobu. Mezi nejčastější pochybení exekutorů patří nečinnost a průtahy v exekučním řízení, pochybení při doručování, procesní pochybení a sniţování důstojnosti exekutorského stavu. Nejčastěji ukládanou sankcí je pokuta v rozmezí 10.000 Kč aţ 150.000 Kč. Kárné opatření v podobě odvolání exekutora z exekutorského úřadu nebylo Nejvyšším správním soudem doposud uloţeno.217 217
Jde o statistiku Nejvyššího správního soudu za období od 26.6.2009 do 29.2.2012. Srovnej http://www.nssoud.cz/Karna-agenda-ve-vecech-soudnich-exekutoru-pred-Nejvyssim-spravnim-soudem2009-2011-/art/810?tre_id=135.
118
6.
Kazuistika V úvodu této kapitoly bych rád zmínil, ţe bylo značně obtíţné (aţ
nemoţné) a časově náročné zjišťovat a získávat bliţší informace a údaje o případné trestněprávní evidenci a trestněprávním jednání exekutorů. V této kapitole je předestřeno několik příkladů z trestní praxe, o kterých se autor v souvislosti s psaním disertační práce dozvěděl a v nichţ byl soudní exekutor za své chování projednáván orgány činnými v trestním řízení, případně ještě kárnými orgány, ovšem za jednání, které autor povaţuje buď přímo za hraniční, na pomezí kárné a trestní odpovědnosti, nebo za jinak velmi závaţná. Velmi závaţná proto, ţe exekutor z hlediska svého postavení úřední osoby s jemu vloţenou důvěrou fyzických a právnických osob rozhoduje o právech a povinnostech takových osob, má garantovat zákonnost všech postupů a rozhodnutí. Je tedy společensky neţádoucí uvaţovat o tom, ţe by exekutor vědomě a záměrně jednal škodlivě a v tomto směru exekutora podezřívat, neboť by došlo k degradaci presumpce spravedlnosti a demokratických hodnot. Odpovědně je ovšem třeba konstatovat, ţe společensky škodlivých případů či skutků ve smyslu trestního práva je pramálo, respektive autor nemá zásadní opačné poznatky. Na tomto místě bychom mohli takové statistiky jen uvítat, neboť se můţe zdát, ţe při výkonu exekuční činnosti nedochází ze strany exekutorů či vykonavatelů exekutorů k ţádným excesům v trestněprávním pojetí a páchání kriminality. Ovšem takový závěr by mohl být předčasný a způsobený moţnou latencí škodlivého jednání. Odpovědný subjekt z důvodu neoznámení jeho protiprávního jednání mnohdy není vůbec povolán před orgány činné v trestním řízení, a pokud v některých případech ano, pak v převáţné jejich většině je konkrétní věc odloţena. Důvodem můţe být i skutečnost, ţe exekuční problematika je velmi specifická a exekuční řád mnohdy nejednoznačný, umoţňující vícerou interpretaci. Nelze se pak divit postupu policejního orgánu, který rozhodne podle ustanovení § 159a odst. 1 trestního řádu218, kdyţ s exekuční
218
Věc odloţí, neboť se nejedná o podezření z trestného činu a není na místě ani jiné vyřízení věci, zejména odevzdání příslušnému orgánu ke kárnému projednání.
119
problematikou si mnohdy neví rady ani soudní orgány, jak vyplývá rovněţ z některých příkladů v této kapitole. Níţe uvedené případy byly anonymizovány a jsou popisovány v muţském rodě. Je-li v této kapitole odkazováno na právní předpisy a jejich konkrétní ustanovení, rozumí se tím ustanovení právních předpisů účinných vţdy v inkriminované době. V aktuální době rovněţ proběhl médii případ soudního exekutora podezřelého ze zpronevěry částky 80 milionů korun219, které měly slouţit jako jistota vymáhaného dluhu220. Autor nemá k datu zpracování disertační práce bliţší informace k výše uvedenému jednání, nicméně zcela jistě půjde o dostatečně medializovanou kauzu.
6.1.
Trestní věci
6.1.1. Lichva Soudní exekutor měl pomoci spáchat trestný čin lichvy svému známému (dále také „druhý obţalovaný“). Mimoto byl exekutor souzen za trestný čin zneuţívání pravomoci veřejného činitele, oba spáchané v jednočinném souběhu. Podle obţaloby měl exekutor (i) bez písemné smlouvy poskytovat před vydáním exekučního titulu právní pomoc stran způsobu zajištění závazku svému známému, jednateli a společníku společnosti A, která hodlala půjčit peníze společnosti B, zastoupené poškozeným, (ii) bez vědomí poškozeného připravit písemnou smlouvu o převodu jeho obchodního podílu na věřitele a exekutorský zápis o smlouvě o půjčce se svolením k vykonatelnosti, v němţ uvedl jako 219
http://ekcr.cz.gds97.active24.cz/1/aktuality-pro-verejnost/607-prohlaseni-exekutorske-komory-kpripadu-mgr-visvadera-20-03-2012?w=. http://zpravy.ihned.cz/cesko/c1-55109580-exekutor-mel-nastoupit-do-vezeni-misto-toho-zproneveril80-milionu-a-zmizel. http://zpravy.idnes.cz/exekutor-visvader-zmizel-s-80-miliony-dwj-/krimi.aspx?c=A120320_210100_ krimi_cen. 220 Je-li u exekutora sloţena jistota ve výši vymáhané pohledávky, nákladů oprávněného a nákladů exekuce, exekutor nebo exekuční soud na návrh povinného odloţí provedení exekuce do právní moci rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce podaném povinným a rozhodne o tom, ţe povinný není vázán zákazem nakládání s majetkem (generální a speciální inhibitorium) ode dne vydání rozhodnutí o odkladu. Nedojde-li k zastavení exekuce, pouţije se jistota na úhradu vymáhané pohledávky, nákladů oprávněného a nákladů exekuce; jinak se vrátí sloţiteli jistoty (§ 54 odst. 5 EŘ).
120
ručitele poškozeného, (iii) s poučením, ţe to tak musí být, a ţe podepsané dokumenty budou v úschově, s tím, ţe po splacení půjčky se dokumenty vrátí a nikdo o nich nebude vědět. Následně poškozený pouze za účelem posunutí splatnosti půjčky souhlasil v působnosti valné hromady s převodem svého obchodního podílu a současně sám sebe odvolal z funkce jednatele společnosti a do této funkce jmenoval druhého obţalovaného. Exekutor však (iv) na základě plné moci dříve přijaté od druhého obţalovaného, aby jeho jménem činil všechny právní kroky nezbytné pro nařízení exekuce proti společnosti B a poškozenému jako ručiteli pro částku představující půjčku a lichvářský úrok dle exekutorského zápisu, měl podat návrh na nařízení exekuce a po vydání exekučního usnesení vést překotně exekuci, v důsledku které došlo k zastavení podnikatelských aktivit poškozeného, (v) i přesto, ţe poškozený exekutora ihned informoval o tom, ţe podá odvolání a namítne jeho podjatost. Tím exekutor porušil exekuční řád, konkrétně § 29 odst. 7221, § 74 odst. 1 písm. a)222 a odst. 3223, § 79 odst. 4224, a v souhrnu porušil jeho ustanovení § 2225, kdy jako veřejný činitel v úmyslu způsobit jinému škodu měl opatřit sobě a jinému neoprávněný prospěch, vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu a způsobit takovým činem váţnou poruchu v činnosti poškozeného, čímţ měl spáchat trestný čin zneuţívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) původního trestního zákona (nyní § 329 trestního zákoníku). Pomoc k trestnému činy lichvy dle § 10 odst. 1 písm. c), § 253 odst. 1 původního trestního zákona (nyní § 218 trestního zákoníku) měl pak exekutor spáchat tím, ţe v jeho kanceláři a za jeho právní pomoci, spočívající v sepsání smlouvy o převodu obchodního podílu a exekutorského zápisu o smlouvě o půjčce se svolením k vykonatelnosti, při současném ručení osoby poškozeného, 221
K rozhodnutí o námitce podjatosti předloţí exekutor bez odkladu věc exekučnímu soudu; v řízení můţe zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu. To neplatí, byla-li námitka uplatněna nejpozději v den skončení exekučního řízení či jeho zastavení, nebo tehdy, uplatnil-li účastník v námitce stejné okolnosti, o nichţ bylo exekučním soudem jiţ rozhodnuto, nebo je-li námitka zjevně opoţděná. 222 Exekutor můţe v rámci další činnosti poskytovat právní pomoc oprávněnému nebo povinnému po vydání exekučního titulu, jakoţ i v souvislosti s exekuční činností a další činností. 223 O další činnosti musí exekutor a ţadatel sepsat písemnou smlouvu. 224 Náleţitosti dohody se svolením k vykonatelnosti exekutor uvede dle shodného prohlášení účastníků. 225 Exekutor vykonává exekuční činnost nezávisle. Při výkonu exekuční činnosti je vázaný jen Ústavou České republiky, zákony, jinými právními předpisy a rozhodnutími soudu vydanými v řízení o výkonu rozhodnutí a exekučním řízení.
121
poškozený tyto listiny podepsal, ač exekutor věděl, ţe deklarovaná půjčka (několik milionů Kč), půjčena nebyla a nebude a faktický úrok činí polovinu půjčky, coţ představovalo roční úrok přes 390%. Poškozený tyto listiny podepsal s právní neznalostí a jen proto, ţe z půjčených peněz, které nebyl schopen získat jinak, musel ještě téhoţ dne zaplatit kupní cenu za areál, v nichţ podnikal a neměl moţnost převést své podnikání jinam, aby mohl uskutečnit váţně míněný a několik měsíců předem připravovaný podnikatelský záměr. Soud exekutora (i druhého obţalovaného) zprostil obţaloby podle ustanovení § 226 písm. b) trestního řádu. Exekutor popřel, ţe neuzavřel písemnou smlouvu, kterou soudu předloţil, ţe by smlouva o půjčce a způsoby zajištění byly připravovány bez vědomí poškozeného, který od počátku o všem věděl. Exekutorský zápis byl, stejně jako další listiny, sepsán v kanceláři exekutora na ţádost všech účastníků, včetně poškozeného. Poškozený byl od počátku srozuměn s tím, ţe pokud půjčku nevrátí, dojde ke změně ve vlastnictví obchodního podílu, a proto také poškozený později vyslovil souhlas s převodem obchodního podílu. Ke způsobům provádění exekuce uvedl, ţe jednal zcela v souladu s exekučním řádem. Druhý obţalovaný popřel, ţe by poškozený obdrţel niţší částku, neţ je uvedena ve smlouvě jako půjčka. Z dalších důkazů se podává, ţe byl zaúčtován příjmový pokladní doklad znějící na částku půjčky, druhý obţalovaný vyvíjel na poškozeného psychický nátlak stran vrácení půjčky, později uzavřel areál poškozeného, ţe areál měl význam pro toho, kdo v nemovitosti podnikal (poškozený), protoţe jinak šlo o stavby dočasné, ţe činnost exekutora v podstatě spočívala ve vydání exekučních příkazů, ale vlastní majetek potom zajišťoval nově pověřený exekutor, ţe poškozený naléhal na půjčku, protoţe nechtěl o areál přijít, ţe o způsobech zajištění věděl a ţe obdrţel celou výši půjčky v hotovosti, z které poškozený provedl úhradu mimo jiné kupní ceny za areál. Poškozený vypověděl, ţe chtěl zafinancovat podnikatelský projekt, pro nějţ byl podstatný nákup areálu s tím, ţe bankovní úvěr nemohl stihnout v termínu, proto se obrátil na druhého obţalovaného. Přijel na smluvené místo, o 122
němţ zjistil, ţe jde o sídlo exekutora a zde mu byly předány příslušné listiny. Současně zjistil, ţe má vystupovat jako ručitel, a kdyţ projevil výhrady, exekutor mu na to odvětil, ţe půjčka musí být takto zaručena s tím, ţe všechny listiny budou v úschově a bude-li půjčka řádně a včas vrácena, vrátí se listiny zpět a nikdo o nich nebude vědět. Poškozený se i přes značné riziko rozhodl smlouvy podepsat s tím, ţe věc pochopil tak, ţe jeho osoby se riziko nijak nedotkne, hrozí „pouze“ to, ţe přijde o společnost. Aby mu byl později posunut termín splatnosti půjčky, odvolal sám sebe z funkce jednatele své společnosti a jmenoval druhého obţalovaného. Po čase ho navštívil exekutor a předal mu exekuční usnesení. Proti tomu se ohradil s tím, ţe podá mimo jiné námitku podjatosti exekutora. Věc vyvrcholila tím, ţe byl podnikatelský areál násilně uzavřen a jeho podnikatelská činnost zastavena. Uvedl, ţe ani neobdrţel celou deklarovanou výši půjčky. Soud ve zprošťujícím rozsudku dospěl k závěru, ţe skutky se staly, ale pokud jde o exekutora, není prokázáno, ţe by poskytoval bez písemné smlouvy před226 vydáním exekučního titulu právní pomoc druhému obţalovanému, neboť byla předloţena příslušná písemná smlouva z data před sepsáním exekutorského zápis a nebylo prokázáno, ţe by smlouva byla antidatována. Nelze mu klást za vinu, ţe smlouvy sepsal bez vědomí poškozeného, kdyţ exekutorský zápis byl prezentován oběma stranám a jimi odsouhlasen, přičemţ poškozený tento zápis podepsal dobrovolně, byť jak uvádí v tísni, jeţ vysvětloval tím, ţe chtěl koupit areál v určeném termínu. Nebylo prokázáno, ţe by exekutor poškozeného ujistil, ţe podepsané dokumenty se vrátí, jakmile se půjčka splatí a nikdo o nich nebude vědět. I kdyby se tak však stalo, nejde o tvrzení nijak zásadně nepravdivé, neboť pokud by byl dluh řádně uhrazen, nevznikl by důvod exekuce ani problémy227. 226
Exekutor můţe v rámci další činnosti dle ustanovení § 74 odst. 1 písm. a) poskytovat právní pomoc PO vydání exekučního titulu, jakoţ i v souvislosti s exekuční činností a další činností. Zákon tedy nedává exekutorovi oprávnění činit tak PŘED vydáním exekučního titulu (exekutorský zápis). Pokud jde o ono „poradenství“, mám za to, ţe jiţ překračovalo oprávnění exekutora (byly-li by jinak splněny ostatní zákonné podmínky). Exekutor poskytuje právní pomoc toliko v souvislosti s nuceným výkonem, nikoli jinak, jak tomu bylo v trestní věci. Zde se de facto jednalo o komplexní řešení případu, včetně kroků a doporučení, které se nijak nedotýkaly exekučního titulu či exekuční činnosti. 227 S tím lze souhlasit pouze částečně. Nedošlo by k exekuci, nicméně by existovaly platné a signované smlouvy o převodu obchodního podílu, včetně souhlasu valné hromady s převodem, tyto byly v drţení obţalovaných a nic je nenutilo listiny vydávat zpět poškozenému či je zničit, namísto jejich případného uplatnění. Lze si tak představit situaci, ţe by dluh poškozený uhradil, ovšem obchodní podíl by byl platně převeden na druhého obţalovaného (který by se stal jediným společníkem společnosti poškozeného).
123
Nebylo rovněţ prokázáno, ţe by exekutor prováděl exekuční činnosti překotně, neboť do doby neţ byl zproštěn pro podjatost, provedl pouze vydání exekučních příkazů a základní kroky k zajištění majetku, přičemţ tak byl povinen učinit i v případě, ţe jej poškozeným informoval, ţe se odvolá a uplatní podjatost, dokud obojí nerealizoval. Nebylo tak moţno dospět k závěru, ţe exekutor jako veřejný činitel v úmyslu způsobit jinému škodu, opatřil sobě a jinému neoprávněný prospěch a vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Rovněţ nebylo prokázáno, ţe by si exekutor svojí činností opatřil neoprávněný prospěch, či ţe by jej chtěl opatřit druhému obţalovanému. V případě druhého skutku soud zjistil, ţe exekutor nevěděl, ţe bylo půjčeno méně, kdy deklarovaná výše půjčky vyplývá i z příjmového pokladního dokladu. Byť lze oficiálně deklarovaný smluvní úrok v exekutorském zápisu povaţovat za lichvářský, není sama tato skutečnost trestným činem, nýbrţ musí přistupovat zneuţití něčí tísně, popřípadě nezkušenosti. Tíseň a nezkušenost poškozeného se dovozovala z toho, ţe byl osobou práva neznalou a ţe byl povinen zaplatit kupní cenu228, coţ ovšem není úplnou pravdou. Poškozený je vysokoškolsky vzdělaný, má dlouhou podnikatelskou praxí a měl-li pochybnosti o své právní erudici, nic mu nebránilo si právní informace opatřit. Nelze tedy dovozovat, ţe případná právní nezkušenost mu byla na újmu a ţe by se nacházel v tísni. I kdyby poškozený neměl jinou moţnost získání kupní ceny, byl povinen uváţit, jak má zajištěn výsledek, o který usiloval, přičemţ svá rozhodnutí nečinil v důsledku své tísně, nýbrţ v důsledku svého špatného podnikatelského záměru a nesprávného vyhodnocení situace, v níţ se nacházel. Nebylo tedy prokázáno, ţe by exekutor (i druhý obţalovaný) jednal zneuţívaje tísně nebo nezkušenosti poškozeného a skutek tak není trestním činem. Odvolání státního zástupce bylo jako nedůvodné zamítnuto. Nutno říci, ţe samotná skutková věta, sama o sobě značně obsáhlá, svědčí o zřejmé rafinovanosti a promyšlenosti postupu obou pachatelů, kteří nemohli
228
Za areál, který měl pro poškozeného z hlediska podnikatelského záměru rozhodující význam, coţ bylo obţalovaným známo.
124
jednat jeden bez druhého a vzájemně si poskytli v trestním jednání vyuţít svých rolí (věřitel mající finanční prostředky a exekutor mající vynucovací pravomoc). Odůvodnění soudního rozhodnutí je poněkud kostrbaté a jeví se, ţe soud hodnotil toliko výsledky jednání, nikoli jednání jako taková, včetně dílčích postupů obţalovaných a jejich časových sledů. Poškozený musel okamţitě reagovat na postupy obţalovaných, na nově předkládané listiny, dříve mu neznámé, přičemţ byl prokazatelně nepříznivě ovlivněn tíţivou situací omezující svobodu jeho rozhodování a tuto situaci nebyl schopen adekvátně jinak řešit. Soud nehodnotil způsob a postup, jak k podpisům listin docházelo a za jakých okolností, coţ ovšem bylo v dané věci podstatné. Pokud exekutor skutečně disponoval udělenou plnou mocí ze strany druhého obţalovaného k jednání jeho jménem za účelem nařízení exekuce229, nutně byl exekutor ve smyslu exekuční řádu podjatý (§ 29 odst. 1 EŘ), a to minimálně pro poměr k účastníku exekučního řízení (byl jeho zástupce). Z povahy věci je vyloučeno, aby exekutor na základě plné moci zastupoval oprávněného a současně prováděl jako pověřený exekutor exekuci. Zda exekutor ve skutečnosti byl či nebyl230 vyloučen z provedení exekuce z důvodu podjatosti, není ovšem aţ tak zásadní z hlediska zjištění viny pachatele. Nicméně jednal-li exekutor jako osoba, které stát svěřil rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob a která má za splnění určitých podmínek postavení úřední osoby (tehdy veřejného činitele), muselo to současně v poškozeném vyvolat svým způsobem i pocit důvěry a jisté zákonné garance výše uvedeného postupu obou obţalovaných. Exekutor ve skutečnosti zneuţil svého postavení, coţ svědčí dokonce o vyšší škodlivosti jeho jednání. 229
Jsem přesvědčen, ţe takové zmocnění nelze podřadit pod pouhou právní pomoc oprávněnému po vydání exekučního titulu ve smyslu § 74 odst. 1 písm. a) EŘ (srovnej poznámku pod čarou ad 226), ale obsahově jde jiţ o institut zastupování. Exekutor vystupoval jiţ jako obecný zmocněnec dle § 27 OSŘ, nikoli jako exekutor na základě smlouvy ve smyslu ustanovení § 74 odst. 1 písm. a) EŘ, a nemohl pak logicky být ani pověřen provedením exekuce 230 Skutečnost, ţe exekutora nevyloučil k námitce účastníka ani soud, by mohla za určitých okolností dále zaloţit odpovědnost státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, přičemţ však podstatným předpokladem odpovědnostního vztahu je vznik škody. Zejména v tomto znaku by mohl mít poškozený značně ztíţenou důkazní situaci. Je (teoretickou) otázkou, zda by v konečném důsledku byl výsledek exekučního řízení jiný, pokud podjatý exekutor zvolil dovolené exekuční způsoby, kdyţ nepodjatý exekutor můţe zvolit jiné exekuční způsoby stejně tak jako zcela totoţné exekuční způsoby.
125
Podává se, ţe jednání obou obţalovaných od počátku vykazovalo rovněţ podvodný úmysl ke škodě majetku poškozeného, pokud ne sebe (exekutora), tak zcela jistě jiného (druhého obţalovaného) obohatit uvedením poškozeného v omyl (zejména sepsání smlouvy o převodu obchodního podílu, návrhu na zápis změn do obchodního rejstříku, zápisu o souhlasu valné hromady k převodu obchodního podílu, odvolání poškozeného z funkce jednatele a nové jmenování druhého obţalovaného). K tomuto úmyslu obţalovaných dále přistoupila tíseň na straně poškozeného (nutnost zaplatit kupní cenu za areál, v němţ poškozený podnikal a neměl moţnost podnikání převést jinam). Ze skutkových okolností se tak spíše podává, ţe trestní jednání bylo dokonáno, ať se jiţ jednalo o trestný čin podvodu či trestný čin lichvy (v případě exekutora téţ v souběhu s trestným činem zneuţívání pravomoci veřejného činitele). Současně je na uváţení, zda jednání exekutora mělo být kvalifikováno toliko jako pomoc k trestnému činu a nikoli jako organizátorství trestného činu, kdyţ věc vyţadovala (pouze) řadu specifických právních úkonů, které byly rovněţ ve skutečnosti provedeny, tím spíše, poskytoval-li exekutor druhému obţalovanému právní pomoc. 6.1.2. „Zmrtvýchvstání“ povinného Exekutor byl uznán vinným trestným činem zneuţívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a) původního trestního zákona (§ 329 trestního zákoníku), nicméně dle § 227 trestního řádu231 nebyl uloţen trest, neboť trestní stíhání bylo zastaveno, protoţe bylo promlčeno (§ 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu), ovšem exekutor trval na projednání věci. Exekutor v úmyslu pomoci věřiteli zmocnit se části dědictví po zemřelém, ač v rámci své pravomoci věděl, ţe jedná způsobem odporujícím zákonu, sepsal ve funkci exekutora na ţádost věřitele nepravdivý exekutorský zápis, jehoţ obsahem byl závazek dluţníka vrátit věřiteli půjčku několik miliónů korun do 231
Jestliţe trestní stíhání bylo zastaveno v důsledku udělení milosti, amnestie, promlčení nebo proto, ţe souhlas poškozeného s trestním stíháním nebyl dán nebo byl vzat zpět, anebo z některého z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 a v řízení se pokračovalo jen proto, ţe obţalovaný na projednání věci trval (§ 11 odst. 3, § 172 odst. 4), soud, neshledá-li ţádný jiný důvod ke zproštění obţalovaného, vysloví sice vinu, trest však neuloţí.
126
určeného data, s tím, ţe nesplní-li řádně a včas svoluje k přímé vykonatelnosti exekutorského zápisu za účelem uspokojení údajné pohledávky, přičemţ do zápisu vědomě nepravdivě zapsal dřívější datum sepsání zápisu i přítomnost dluţníka, včetně ověření jeho totoţnosti, který však v době skutečného sepsání exekutorského zápisu byl jiţ po smrti, přičemţ k ţádné půjčce ve skutečnosti nedošlo a fiktivní pohledávka byla později přihlášena do pasiv dědického řízení, ve kterém bylo zjištěno, ţe exekutorský zápis byl opatřen padělaným podpisem zemřelého. Tímto exekutor vykonával svou funkci způsobem odporujícím exekučnímu řádu, aby opatřil věřiteli z dědictví a sobě ve formě inkasované odměny za sepsání exekutorského zápisu neoprávněný prospěch. Původně byl exekutor uznán vinným i trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, 3 písm. b) původního trestního zákona (nyní § 209 trestního zákoníku), ve stadiu pokusu dle § 8 odst. 1 a ve formě pomoci dle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Věřitel, stíhaný samostatně, byl ovšem zproštěn obţaloby pro pokus trestného činu podvodu, protoţe osobou uváděnou v omyl nemůţe být soud nebo soudní komisař, a uplatněním byť neexistující pohledávky v civilním řízení, přičemţ je nerozhodné, zda jde o řízení sporné či nesporné, nemůţe být naplněna skutková podstata trestného činu podvodu232. Předloţení falzifikátu neexistující smlouvy o půjčce a exekutorského zápisu s nepravými podpisy, nevykazuje zákonné znaky trestného činu podvodu, a to z důvodu absence objektivní stránky. Byl-li hlavní pachatel pravomocně zproštěn obţaloby, nemohlo pak vzhledem k akcesoritě účastenství obstát ani odsouzení exekutora za účastenství ve formě pomoci ve stádiu pokusu trestného činu podvodu. Exekutor napadl odsuzující rozsudek (pro trestný čin zneuţití pravomoci veřejného činitele) odvoláním, které bylo zamítnuto. V něm namítal, ţe nebylo prokázáno, ţe by exekutorský zápis antidatoval, ani ţe by se dluţník tohoto dne233 nebyl schopen dostavit k podpisu exekutorského zápisu. I za situace, kdy by byla namísto dluţníka přítomna jiná osoba se za dluţníka vydávající, exekutor neporušil ţádnou svou povinnost při zjišťování totoţnosti, neboť si nechal 232
Srovnej například rozhodnutí NS ČR ze dne 20.12.2005, sp. zn. 7 Tdo 1442/2005 či ze dne 28.4.2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004. 233 Antidatovaného, kdy byl ještě naţivu, oproti dni skutečnému vyhotovení listin, kdy jiţ byl po smrti.
127
předloţit originál občanského průkazu. Za rozhodující na rozdíl od soudu nepovaţuje důkazy zabývající se existencí půjčky, neboť při sepsání exekutorského zápisu exekutor pravost listiny ani existenci tvrzených skutečností nezkoumá, pouze zaznamenává projevenou shodnou vůli stran. Odvolací soud neměl jakýkoli důvod zasahovat do zjištění soudu I. stupně, který své právní závěry přiléhavě vysvětlil. Bylo znalecky prokázáno, ţe podpis zemřelého dluţníka na exekutorském zápisu je padělkem, který byl vytvořen pravděpodobně obkreslením pravého podpisu zemřelého dluţníka, coţ mimo jiné vylučuje přítomnost zemřelého při podpisu exekutorského zápisu před exekutorem. Stejným způsobem byl napodoben podpis i na smlouvě o půjčce mezi věřitelem a zemřelým dluţníkem. Odměnu za sepsání exekutorského zápisu exekutor nezanesl do svého účetnictví v roce, kdy měl být exekutorský zápis, dle datace v něm uvedené, sepsán, ale aţ v roce následujícím. Občanský průkaz zemřelého dluţníka nikdy nebyl dán do pátrání jako ztracený nebo odcizený nebo nahlášen jako zničený, aţ po jeho smrti byl zaslán příslušnému správnímu orgánu. Naopak občanský průkaz zemřelého dluţníka v den jeho tragického úmrtí vezl právě věřitel k ověření totoţnosti při provádění pitvy těla. Za ţivota zemřelého dluţníka by uplatnění neexistující pohledávky nepřicházelo v úvahu. Předmětný exekutorský zápis musel být proto buď sepsán v kanceláři exekutora bez přítomnosti zemřelého, nebo do kanceláře donesen jiţ vyhotovený věřitelem, který přitom buď předloţil pravý občanský průkaz zemřelého, nebo jeho kopii. V obou případech se tak ovšem stalo aţ po datu uvedeném v exekutorském zápise, nejdříve v den smrti zemřelého dluţníka. Není věrohodná obhajoba exekutora, ţe na místo zemřelého mohla vystupovat jiná osoba se za něj vydávající, neboť exekutor v postavení svědka v trestním řízení proti věřiteli při provádění rekognice podle fotografií jednoznačně označil skutečného zemřelého dluţníka za osobu, která se k němu měla dostavit do kanceláře. Soud sice přisvědčil námitce exekutora, ţe při sepisování exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti, není povinen zjišťovat, zda uznávaný nárok skutečně existuje, ovšem exekutor svým jednáním porušil povinnosti vyplývající zejména z ustanovení § 79 EŘ. Náleţitosti exekutorského zápisu tam stanovené 128
musí být v souladu se skutečností, mimo jiné místo, den, měsíc a rok zápisu, jméno, příjmení, bydliště a rodné číslo účastníků, jejich výslovné prohlášení, ţe jsou způsobilí k právním úkonům, obsah úkonu, údaj o tom, ţe byl zápis po přečtení účastníky schválen a podpisy účastníků. Dohoda se svolením k přímé vykonatelnosti pak musí obsahovat i skutečné prohlášení povinného o svolení k vykonatelnosti zápisu. Nezná-li exekutor účastníky osobně, musí mu být jejich totoţnost prokázána předepsaným způsobem ve smyslu § 80 EŘ234. Tohoto protiprávního jednání se pak dopustil v postavení veřejného činitele. Je nepochybné, ţe exekutor musel jednat minimálně v eventuálním úmyslu napomoci svým jednáním k obohacení věřitele tím, ţe dědici zemřelého uznají neexistující pohledávku a v přímém úmyslu pak stran vlastního obohacení o odměnu za sepsání exekutorského zápisu. Jelikoţ odvolání bylo podáno pouze ve prospěch exekutora, odvolání podal pouze exekutor, odvolací soud se z důvodu zákazu reformace in peius nezabýval úvahou, zda jednání exekutora nenaplňovalo rovněţ skutkovou podstatu trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny dle § 176 původního trestního zákona, kdyţ exekutorský zápis je veřejnou listinou. 6.1.3. Útisk Exekutor měl spáchat hned několik trestných činů. Ve všech bodech obţaloby byl zproštěn dle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť ţalované skutky nejsou trestnými činy. Exekutor pověřený provedením exekuce: 1. přesto, ţe usnesení o příklepu nenabylo právní moci, utvrzoval vydraţitele (dále také „druhého obţalovaného“), ţe se můţe ujmout vydraţené nemovitosti, nechat ji vyklidit, i kdyţ věděl, ţe je uţívána poškozenými, a k tomuto účelu doporučil bezpečnostní agenturu, jejímţ prostřednictvím vydraţitel vystěhoval poškozené, a pro uskladnění vyklizených movitých věcí vydraţiteli zprostředkoval prostory, které uţíval manţel exekutora, čímţ měl spáchat pomoc k trestnému činu porušování domovní svobody dle § 10 odst. 1 písm. c), § 238 odst. 1, 3 původního trestního zákona (§ 178 trestního 234
Platným úředním průkazem nebo potvrzena dvěma svědky.
129
zákoníku) a trestný čin zneuţívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a) původního trestního zákona (§ 329 trestního zákoníku), 2. při vědomí, ţe uskladnění nezákonně vyklizených movitých věcí bylo smluvně po finanční stránce zajištěno mezi vydraţitelem a manţelem exekutora, po dohodě s vydraţitelem v kanceláři exekutora společně za vyuţití situace zadrţování věcí poškozených opakovaně po poškozeném poţadovali, aby úhradu dluţného skladného provedl sám poškozený, čímţ měl exekutor spáchat trestný čin útisku podle § 237 trestního zákona (§ 177 trestního zákoníku) a trestný čin zneuţívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b) trestního zákona (§ 329 trestního zákoníku). Exekutor uvedl, ţe vydraţiteli dal obecnou informaci, ţe usnesení o příklepu dosud není pravomocné, úhradu nejvyššího podání lze provést i před nabytím právní moci a ţe jako vydraţitel se můţe vydraţené nemovitosti dle § 336l OSŘ235 ujmout dnem následujícím po dni vydání usnesení o příklepu. Současně vydraţiteli sdělil, ţe vyklizení nemovitostí neprovádí, to si musí zajistit sám a odkázal ho na agenturu. K jednání mezi vydraţitelem a poškozeným uvedl, ţe poškozený přislíbil, ţe si věci odveze a na druhý den se tak stalo. Poškození vypověděli, ţe v době vystěhování měli nemocné dítě a postup agentury je přesvědčil, ţe vystěhování nezabrání, proto nemovitost opustili. Osoby, které je přišly vystěhovat, nevykázaly. K zaplacení skladného nebyli nuceni. Exekutor jim při jednání řekl, ať si všechny věci okamţitě odvezou, tyto jim byly vráceny a v jejich odvozu jim nebylo bráněno. Pracovníci agentury uvedli, ţe poškození se vystěhování nebránili ani neprojevili nesouhlas s vystěhováním, poškození byli smířeni se situací. Soud zjistil, ţe pracovníkům agentury otevřel poškozený a vpustil je dovnitř. Ti se chovali slušně, vyzvali poškozené, aby se vystěhovali, přičemţ poškození pracovníky agentury nijak nevykazovali. Soud dovodil, ţe do domu nebylo neoprávněně vniknuto ani tam neoprávněno setrváno; poškození byli se
235
Dle odst. 1 je vydraţitel oprávněn převzít vydraţenou nemovitost s příslušenstvím dnem následujícím po vydání usnesení o příklepu; o tom je vydraţitel povinen vyrozumět soud. Dle odst. 4 je vydraţitel, který se nestal vlastníkem, povinen vrátit vydraţenou nemovitost povinnému, vydat mu uţitky a nahradit škodu, kterou mu způsobil při hospodaření s nemovitostí a jejím příslušenstvím.
130
situací smířeni. Vydraţiteli svědčilo podle § 336l odst. 1 OSŘ právo převzít vydraţenou nemovitost dnem následujícím po vydání usnesení o příklepu, coţ splněno bylo, a ten měl právo nemovitost převzít. Situaci, ţe by se vydraţitel vlastníkem vydraţené nemovitosti nestal, řeší odstavec 4 citovaného ustanovení, kdy by byl vydraţitel povinen nemovitost vrátit spolu s uţitky a nahradit škodu. Jelikoţ vydraţitel při převzetí nemovitosti nespáchal trestný čin porušování domovní svobody, nemůţe být trestné ani účastenství exekutora ve formě pomoci k němu. Jelikoţ se exekutor jednáním pod bodem ad 1 nedopustil ničeho nezákonného, nemůţe být viněn ani z trestného činu zneuţívání pravomoci veřejného činitele. Exekutor dal vydraţiteli obecnou informaci o převzetí vydraţené nemovitosti dle zákona, a ţe vyklizení si musí zajistit sám. Ani v případě druhého skutku nebylo prokázáno, ţe by exekutor společně s vydraţitelem na poškozeného vyvíjeli nátlak stran uhrazení skladného. Není vůbec zřejmé, ţe by exekutor jednal způsobem vyvolávajícím stav útisku, ţe by hodlal vyuţít situace v exekučním řízení k tomu, aby zajistil úhradu skladného. Naopak bylo prokázáno, ţe exekutor nebyl vůbec účastníkem smluvního vztahu o uskladnění věcí a ani neměl jako exekutor uzavřenou ţádnou smlouvu ve smyslu ustanovení §74 EŘ236, proto se v dané věci nemohl jako veřejný činitel dopustit jednání, které je mu kladeno za vinu. Odvolací soud potvrdil zprošťující verdikt. Odvolací soud se ztotoţnil se závěry soudu I. stupně, s právním hodnocením i skutkovým odůvodněním. Nejvyšší státní zástupce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, neboť z § 336l OSŘ nelze dovodit, ţe by právo vydraţitele převzít nemovitost v sobě neslo titul k výkonu rozhodnutí a ţe by zakládalo exekuční titul sui generis. Takové převzetí je moţné pouze u nemovitostí k tomu způsobilých, tedy neuţívaných nebo dobrovolně uvolněných, přičemţ závěr o dobrovolném vystěhování poškozených je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Vydraţiteli měl podat ţalobu na vyklizení. Na vyklizení pak navazovalo jednání, kdy po poškozeném, který se nacházel ve stavu tísně, poţadovali zaplacení skladného. Nejvyšší státní zástupce nevyloučil u vydraţitele moţnost právního 236
Upravuje tzv. další činnost exekutora.
131
omylu o mimotrestních normách, kdyţ na základě sdělení exekutora (ţe vyklizení nemovitosti neprovádí a ţe se tím zabývá agentura), se mohl domnívat, ţe po provedené draţbě můţe poškozené svémocně vystěhovat. Takový omyl by bylo nutné posoudit podle zásad o omylu skutkovém, jenţ vylučuje úmyslné zavinění. Nikoli však u exekutora jako osoby práva znalé. Proto by jeho jednání mohlo být posouzeno jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 trestního zákona, jehoţ se dopustil v nepřímém úmyslu a v nepřímém pachatelství, přičemţ okolnost podmiňující pouţití vyšší trestní sazby dle odst. 3 by naplněna nebyla. Nebylo by však na místě skutek zároveň kvalifikovat jako trestný čin zneuţívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, neboť poskytnutí rady ke svémocnému vystěhování poškozeného nelze do exekuční ani jiné činnosti exekutora zahrnout. Nejvyšší soud dovolání odmítl. Neztotoţnil s námitkami nejvyššího státního zástupce, ţe soudy učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním a výhrady vůči nesprávnému právnímu posouzení povaţoval za zjevně neopodstatněné. Úvahu, ţe by jednání exekutora mohlo být posouzeno jako trestný čin porušování domovní svobody, jehoţ se dopustil jako nepřímý pachatel vyuţitím ţivého nástroje, je nepřesvědčivá jiţ proto, ţe úmysl nepřímého pachatele se musí vztahovat i ke skutečnosti, ţe ke spáchání trestného činu vyuţívá ţivého nástroje, coţ však prokázáno nebylo. 6.1.4. Excindační žaloba Exekutor byl viněn, ţe jako veřejný činitel v úmyslu způsobit jinému škodu vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, čímţ měl spáchat trestný čin zneuţívání pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1 písm. a) původního trestního zákona (nyní § 329 trestního zákoníku). Soudní exekutor v rozporu s ustanoveními § 52 odst. 2 EŘ237, § 69 EŘ238 a § 336i odst. 1 OSŘ239 vydraţil nemovitosti a udělil příklep vydraţiteli, přestoţe 237
Nestanoví-li tento zákon jinak, je exekutor oprávněn vykonat všechny úkony, které občanský soudní řád a další právní předpisy jinak svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci, vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu. 238 Nestanoví-li tento zákon jinak, pouţijí se na provádění exekuce prodejem nemovitostí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí.
132
věděl, ţe byla manţely, kteří dotčené nemovitosti předtím nabyli od povinné jinou nedobrovolnou draţbou (dále jako „poškození“), podána ţaloba na vyloučení předmětných nemovitostí z exekuce. Exekutor byl povinen draţební jednání odročit aţ do doby pravomocného rozhodnutí o vylučovací ţalobě, coţ však ke škodě poškozených záměrně neučinil. Dle exekutora obţaloba spočívá na nesprávném právním posouzení § 336i odst. 1 OSŘ. Toto ustanovení nelze vykládat doslovně. Vedlo by to k absurdním závěrům a moţnosti povinných donekonečna mařit draţební jednání podáváním opakovaných vylučovacích ţalob. Existuje i jiný, systematický výklad, dle nějţ můţe exekutor u vylučovací ţaloby zkoumat, zda by bylo moţno jí vyhovět a jde-li o ţalobu podanou například osobou zjevně neoprávněnou, jako v tomto případě, lze v exekuci pokračovat. Protoţe věděl, ţe poškození nejsou k podání vylučovací ţaloby oprávněni, draţbu neodročil. Civilní soud později rozhodující o vylučovací ţalobě tuto zamítl pro nedostatek aktivní legitimace. Exekutor věděl i o dalších dvou ţalobách na neplatnost nedobrovolné draţby dotčených nemovitostí. V řízení o první z nich bylo pravomocně rozhodnuto tak, ţe nedobrovolná draţba byla neplatná, tudíţ se vlastníkem nemovitostí stal opět exekučně povinný. Řízení o druhé z nich bylo pravomocně zastaveno (dávno po provedení dražby), kdyţ před tím byl naopak Nejvyšším soudem při zrušení rozhodnutí odvolacího soudu vysloven právní názor, ţe nedobrovolná draţba byla platná. I kdyby nedošlo ve druhém řízení k jeho zastavení a bylo vydáno pravomocné rozhodnutí o tom, ţe nedobrovolná draţba byla platná, existovala by vedle sebe dvě rozdílná rozhodnutí. Exekutor uvedl i to, ţe byl srozuměn i s tím, ţe o vylučovací ţalobě mohlo být rozhodnuto jinak, ale poté by měli poškození právní prostředky, jak se domáhat svých práv. Měl právní stav za jednoznačný, draţbu konal, aniţ by předjímal rozhodnutí soudu. Poškození nemovitosti vydraţili od povinné v nedobrovolné draţbě, zjistili, ţe byla podána ţaloba na její neplatnost, a proto činili odpovídající právní
239
Bylo-li zjištěno, ţe byla podána ţaloba na vyloučení prodávané nemovitosti z výkonu rozhodnutí (§ 267), soud draţební jednání odročí aţ do pravomocného rozhodnutí o ţalobě.
133
kroky, včetně podání vylučovací ţaloby. O tom exekutora informovali a vyzvali jej k upuštění od draţby. Měli za to, ţe draţba neproběhne. Soud I. stupně uznal exekutora vinným. Za rozhodující měl znění § 336i OSŘ o odročení draţby do pravomocného rozhodnutí o excindační ţalobě. Citované ustanovení ani ţádné jiné nedává soudu, potaţmo exekutorovi, pravomoc jako předběţnou otázku v řízení posuzovat oprávněnost excindační ţaloby. Postup, jaký zvolil exekutor, není v zákoně výslovně stanoven a pokud by zákonodárce takto zamýšlel, byl by býval takový postup do zákona zakotvil. Výklad, který pouţil exekutor, je příliš extenzivní. Exekutor fakticky předjímal rozhodnutí soudu o excindační ţalobě. Soud si byl vědom toho, ţe excindační ţalobě nebylo vyhověno, ale dokáţe si stejně tak, s ohledem na právní stav týkající se dotčených nemovitostí, představit situaci, za které by mohlo řízení (jak řízení o neplatnost nedobrovolné draţby, tak řízení o excindační ţalobě) skončit jiným výsledkem. Za situace, kdy by druhá ţaloba na neplatnost draţby skončila zcela jiným výsledkem neţ první, tedy by nedobrovolná draţba byla označena za platnou, přičemţ exekutor v době konání draţby nemohl vědět, jaký výsledek bude druhá ţaloba mít (v tu dobu znal pouze právní názor Nejvyššího soudu o platnosti nedobrovolné draţby, kdyţ ke zpětvzetí druhé ţaloby a zastavení řízení došlo aţ dávno po konání draţby), existovala by vedle sebe dvě rozdílná rozhodnutí. Tuto situaci by bylo moţno řešit například cestou mimořádných opravných prostředků tak, aby bylo zaujato jednotné stanovisko. Právní postavení poškozených rozhodně nebylo tak jasné, aby mohl exekutor, kdyby soud připustil, ţe takové oprávnění má, zaujmout jednoznačné stanovisko o tom, ţe excindační ţaloba je zcela zjevně neoprávněná. Soud neuznal ani argument šikanózního podávání opakovaných vylučovacích ţalob, neboť pokud by se tak skutečně dělo, existovalo by jiţ, při dodrţení postupu dle § 336i OSŘ, minimálně jedno pravomocné rozhodnutí o zamítnutí vylučovací ţaloby, včetně důvodů. V takovémto případě by pak mohl být postup soudu či exekutora opodstatněný, protoţe by zde jiţ otázka přípustnosti a opodstatněnosti excindační ţaloby byla jednou pravomocně soudem vyřešena. Nadřazovat potřeby rychlosti exekučního řízení nad potřebu zachování právní jistoty občanů, je nepřípustné. 134
Exekutor měl, jak mu ukládá zákon, vyčkat, neţ soud o podané excindační ţalobě rozhodne, a poté případně draţební jednání znovu nařídit. Svým postupem exekutor předjímal výsledek řízení o excindační ţalobě a zasáhl tak nepřípustně do výlučné pravomoci soudu o takové ţalobě rozhodnout. Při hodnocení úmyslu způsobit jinému škodu soud dovodil, ţe poškozeným vznikla imateriální škoda ve sféře jejich ústavních práv, konkrétně v právu na soudní ochranu. Poškození spoléhali na to, ţe exekutor draţební jednání odročí z důvodu podané excindační ţaloby, přičemţ měli váţný důvod tomu věřit, neboť taková je zákonná úprava. Exekutor však i přesto draţební jednání konal, ačkoli si musel být vědom toho, ţe poškozeným tím můţe škoda vzniknout. Ostatně sám připustil, ţe s tím byl srozuměn a ţe v takovém případě by pak poškození měli právní prostředky, jak se domoci svých práv. Odvolací soud k odvolání exekutora, který polemizoval s právním nahlíţením na § 336i OSŘ, napadený rozsudek zrušil, ovšem z jiných důvodů neţ uplatněných exekutorem. Exekutora zprostil obţaloby dle ustanovení § 226 písm. b) trestního řádu, neboť skutek není trestným činem. Odvolací soud potvrdil, ţe exekutor nemohl předjímat, jak bude probíhat řízení o vylučovací ţalobě ani další neskončená řízení týkající se nemovitosti. Věděl-li, ţe byla podána vylučovací ţaloba, měl draţbu odročit a rozhodně vyčkat soudního rozhodnutí, tím spíše, znal-li právní stav nemovitostí, včetně příslušných řízení. Exekutor nebyl oprávněn řešit jako předběţnou otázku, zda jsou poškození aktivně legitimováni k podání vylučovací ţaloby a zda tato bude zamítnuta. Odvolací soud však uvádí, ţe v souvislosti s právní kvalifikací skutku je třeba se zabývat nejen formálními znaky trestného činu, ale také znakem materiálním, tedy stupněm společenské nebezpečnosti jednání obţalovaného. V této souvislosti pak poukázal na sled událostí, zejména výsledek vylučovací ţaloby a postup po rozhodnutí Nejvyššího soudu, kdy druhé řízení o neplatnost nedobrovolné draţby bylo pro zpětvzetí zastaveno. Odvolací soud po tomto minimalistickém hodnocení překvapivě shledal, ţe jednáním exekutora nebyla naplněna ani stránka objektivní ani stránka subjektivní, i kdyţ je nepochybné, ţe exekutor pochybil právě tím, ţe nevyčkal 135
pravomocného rozhodnutí o excindační ţalobě. V tom je však moţné shledat toliko kárné provinění240. Jiné hodnocení ani bliţší úvahy odvolací soud neuvádí. Dovolání v trestní věci nebylo nejvyšší stáním zástupcem podáno. Mám za to, ţe soud I. stupně jednání exekutora zcela správně vyhodnotil i kvalifikoval. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je velmi strohé, nepřesvědčivé a nepřiléhavé, přičemţ jednání exekutora bezpochyby naplnilo, ve smyslu původního trestního zákona, skutkovou podstatu trestného činu jak z hlediska jeho formální stránky, tak z hlediska jeho materiální stránky. Lze souhlasit s odůvodněním, ţe nelze akceptovat tendenční výklad exekutora, neboť jde o extrémní interpretaci, která jiţ vybočuje ze zákonných mezí a odporuje interpretačním pravidlům. Navíc, jak jiţ uvedl i soud I. stupně, předjímat rozhodnutí, které přísluší učinit pouze soudu, ve svém důsledku znamená nepřípustnou ingerenci do výlučně soudní moci. Hovoří-li totiţ zákonné ustanovení zcela jasně, ţe draţební jednání se odročí do právní moci rozhodnutí o vylučovací ţalobě, přičemţ takové jednoznačné ustanovení neskýtá ţádnou moţnost rozdílného výkladu a nelze o něm nijak pochybovat, není pochopitelně moţné se od jediného, zákonem dovoleného, postupu svévolně odchýlit. Takový postup je třeba hodnotit jako naprostou libovůli exekutora a nerespektování základní dělby moci a soudní pravomoci. Stran znaku v úmyslu způsobit jiném škodu, mám za to, ţe u exekutora existoval i nepřímý úmysl k materiální škodě, nikoli jen imateriální. Draţil-li totiţ exekutor nemovitost v době, kdy nebylo jasné, jak o ní bude rozhodnuto a kdo bude případným vlastníkem (exekutor to nemohl vědět), pak rovněţ jednal v nepřímém úmyslu způsobit moţnou materiální škodu, neboť předpokládaný trestný čin nevyţaduje škodu skutečně způsobit, postačí úmysl ji způsobit. Tím, ţe exekutor jednal, jak jednal, byl současně srozuměn s tím, ţe materiální škoda nemusí vzniknout stejně ovšem tak, ţe materiální škoda vzniknout můţe, ţe by nedobrovolná draţba byla označena za platnou a vlastníky nemovitostí by tak zůstali poškození, ač by jejich nemovitosti byly mezitím exekutorem vydraţeny,
240
S ohledem na skutečnost, ţe případné kárné provinění by bylo promlčeno, soud nepostupoval věc příslušnému orgánu, ale rozhodl o zproštění obţaloby.
136
čímţ by poškození neprávem ztratili své vlastnické právo a o nemovitosti přišli. Tím spíše byl-li s tímto následkem exekutor srozuměn, jak uvedl. 6.1.5. Soupis movitého majetku Exekutorovi bylo kladeno za vinu, ţe dal pokyn svému vykonavateli, aby doručil povinnému fyzické osobě exekuční usnesení a exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem movitých věcí povinného a provedl jejich soupis, ačkoli k tomu neměl zákonné zmocnění. I přesto, ţe exekuční usnesení nenabylo právní moci, vykonavatel sepsal v provozovně právnické osoby věci patřící poškozenému jednateli právnické osoby a finanční hotovost v pokladně právnické osoby. Dále, přestoţe byly vykonavateli předloţeny doklady k osobnímu vozidlu, jehoţ drţitelem byla právnická osoba a vlastníkem leasingová společnost a tyto informace telefonicky sdělil exekutorovi, ten dal vykonavateli pokyn k zajištění a odvozu vozidla, přičemţ na základě pokynu exekutora si vykonavatel vynutil vydání klíčů od vozidla, které odvezl a které bylo později vráceno. Znemoţněním uţívat zajištěných věcí oprávněné právnické osobě způsobil větší škodu, ačkoli vzhledem ke svému postavení exekutora věděl, ţe vykonavatel není oprávněn k doručení shora uvedených písemností a k provedení soupisu a odvozu zajištěných věcí, a svým jednáním exekutor porušil zejména ustanovení § 27 odst. 2241, § 47 odst. 2242 a § 56243 exekučního řádu. Jako veřejný činitel, v úmyslu způsobit jinému škodu a opatřit jinému neoprávněný prospěch, vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, zejména exekučnímu řádu a občanskému soudnímu řádu (§ 158 odst. 1 písm. a) původního trestního zákona; nyní § 329 trestního zákoníku). Podle obţaloby úkony, kterými exekutor pověřil vykonavatele, nespadají do jednoduchých úkonů, které souvisí s exekuční činností, ale jsou jiţ předmětem
241
Exekutor můţe pověřit další zaměstnance vykonáním jednoduchých úkonů, které souvisí s exekuční činností nebo další činností. 242 Exekuční příkaz má účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu. Podle exekučního příkazu se exekuce provede po právní moci usnesení o nařízení exekuce. 243 Písemnosti v exekučním řízení doručuje vţdy exekutor buď sám nebo prostřednictvím pošty nebo jiné osoby, která provádí přepravu zásilek.
137
exekuční činnosti. Úkony nebyly konány v souladu s exekučním řádem, o čemţ exekutor vzhledem ke svému postavení musel vědět. Podle exekutora šlo o zcela zákonný postup v souladu se smyslem a účelem exekučního řádu. Jeho vykonavatel vykonával jednoduché úkony, k nimţ není třeba zvláštních odborných znalostí zaručených dosaţením vysokoškolského právnického vzdělání, případně justiční zkoušky. Co se týká soupisu majetku, poukázal na jednotné poţadavky na kvalifikaci osob, které tyto úkony provádí v rámci exekučního řízení a v rámci soudního výkonu rozhodnutí a srovnával postavení vykonavatele exekutora a postavení soudního vykonavatele, který zcela samostatně vykonává úkony, o nichţ je spor. Vyloučení vykonavatele exekutora by znamenalo stanovení nedůvodných a nesystémových nerovností mezi soudními vykonavateli a vykonavateli exekutorů, čímţ by se současně vytvářely nedůvodné rozdíly mezi postupy soudů při výkonu rozhodnutí a postupy soudních exekutorů při provádění exekucí. K provedení soupisu a zajištění movitých věcí před právní mocí exekučního usnesení poukázal na znění § 47 odst. 2 EŘ a jeho výklad a dále na ustanovení § 325 odst. 1 OSŘ244, jehoţ subsidiární aplikaci přikazuje exekuční řád (§ 69). Pokud by byl akceptován výklad obţaloby a soupis a zajištění movitých věcí by se prováděl aţ po nabytí právní moci exekučního usnesení, bylo by to v rozporu se smyslem citovaných ustanovení a v řadě případů by takový postup mohl zmařit účel exekuce prodejem movitých věcí. K zajištění osobního vozidla uvedl, ţe soupis není moţné vázat na zjištění o skutečném vlastnictví povinného a můţe se týkat i majetku, s nímţ můţe povinný volně nakládat, přičemţ povinný vozidlo dlouhodobě uţíval, a současně ochrana oprávněného drţitele či vlastníka byla zajištěna moţností podat vylučovací ţalobu. Soud exekutora zprostil obţaloby, neboť skutek zcela logicky a systémově neshledal trestnými činem. Soud měl za prokázané, ţe došlo k jednání, jeţ je popsáno shora, měl však k dispozici dva rozdílné právní názory. Shledal, ţe exekutor nejednal aktivně v rozporu s exekučním řádem ani jiným právním 244
Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí se doručí povinnému aţ při provádění výkonu. Není-li při provádění výkonu povinný přítomen, doručí se mu usnesení spolu s vyrozuměním o tom, ţe byl proveden soupis a které věci byly sepsány.
138
předpisem, ani ţádný právní předpis svým jednáním neobcházel. Svého vykonavatele mohl předmětnými úkony pověřit, neboť ze zákona nevyplývá, ţe by je museli nutně konat jen exekutor, kandidát či koncipient, přičemţ k takovým úkonům není ani třeba zvláštních odborných znalostí ve smyslu vysokoškolského právnického vzdělání. Soud akceptoval obhajobu stran srovnatelného postavení soudního vykonavatele a vykonavatele exekutora. Vlastní soupis movitých věcí a jejich zajištění mohlo být provedeno i před právní mocí exekučního usnesení, kdyţ i exekuční příkaz můţe být vydán před právní mocí exekučního usnesení. Jednak s tím počítá exekuční řád a jednak by mohl být skutečně zmařen účel exekučního řízení. Exekutor je povinen doručit usnesení o nařízení exekuce spolu s exekučním příkazem při soupisu věcí, popřípadě za určitých podmínek dokonce aţ po provedení soupisu. Proto nemůţe být exekuční usnesení v okamţiku soupisu, popřípadě téţ zajištění sepsaných věcí, v právní moci, přičemţ exekutor není oprávněn posuzovat vlastnické právo k sepisovaným věcem. Odvolací soud odvolání státního zástupce v neprospěch exekutora zamítl, kdyţ se se závěry soudu I. stupně ztotoţnil, přičemţ v situaci, kdy proti sobě stojí dva právní názory, nelze aplikaci jiného právního názoru interpretovat jako porušení trestních norem, pokud takové porušení nelze zcela jednoznačně dovodit ze zákona. Nelze proto dovodit, ţe by exekutor z hlediska subjektivní stránky úmyslně porušil zákon. Obdobně tak učinil i Nejvyšší soud, který odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší státní zástupce namítal, ţe exekutor měl zčásti sám, zčásti prostřednictvím svého zaměstnance jako nepřímého pachatele, provedením úkonů exekučního řízení, které byly v kardinálním rozporu se zákonem, způsobit jinému škodu, a to v úmyslu obohatit oprávněného v exekučním řízení. Ve věci výkladu exekučních úkonů poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu245 a namítal zejména hodnocení zajištění osobního vozidla, kdy hlavně tímto svým jednáním exekutor zcela vědomě překročil meze své pravomoci a přípravné úkony
245
Sp. zn. 5 Tdo 478/2004 a sp. zn. 4 Tz 32/2006 (rozebírané v disertační práci), byť trestní soud v této věci polemizoval zejména s judikovanými závěry stran doručování a provádění soupisů movitých věcí.
139
exekučního řízení směřoval vůči majetku, o kterém prokazatelně a zcela nepochybně věděl, ţe náleţí jiné osobě, neţ povinnému. Nejvyšší soud, vzhledem k právnímu stavu v době činu, dospěl k závěru, ţe o vyloučení věci nerozhoduje exekutor při provádění exekuce. Nepřísluší mu zkoumat na základě námitek, případně listin, existenci vlastnického práva k movité věci, protoţe to na základě vylučovací ţaloby náleţí pouze soudu, který můţe po provedeném řízení rozhodnout o vyloučení movité věci z exekuce. Dále odkázal na vyhlášku Ministerstva spravedlnosti ČR č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, konkrétně ustanovení § 51 odst. 1, jehoţ znění bylo výslovně doplněno aţ po spáchání skutku246. Soudy posoudily skutek zcela správně, nicméně stran zajištění osobního vozidla247, byly-li skutečně exekutorovi, respektive jeho vykonavateli, který s exekutorem věc prokonzultoval, předloţeny listiny bezpochybností prokazující vlastnické právo osoby odlišné od povinného, a o jejichţ pravosti rovněţ nebylo pochyb, pak takový majetek, který prokazatelně nepatří povinnému, nelze zcela nedůvodně svémocně zajistit, kdyţ exekutor je ve své exekuční činnosti limitován. V této části svého jednání exekutor pochybil. Toto zajištění bylo nepochybně provedeno za záměrem vystupňovat (psychický) tlak na povinného, popřípadě vlastníka vozidla, aby vymáhaná povinnost byla rychleji vymoţena. Nicméně je na uváţení, zda, právě s ohledem na tehdejší právní stav, toto pochybení bylo podřaditelný pod trestný čin, či pod kárné provinění248. Zůstává však otevřenou otázkou zjištění stran finanční hotovosti. Nepodává se, ţe by se blíţe zabývalo skutečností, ţe finanční hotovost byla odebrána přímo z pokladny právnické osoby a zjevně tak nepatřila povinnému. Nepodává se ani, ţe by exekutor dal, konkrétní či obecný, pokyn vykonavateli ve smyslu soupisu hotovosti v pokladně právnické osoby, ani ţe by se vykonavatel exekutora na tuto situaci telefonicky exekutora dotazoval, na rozdíl od situace 246
Soupis se neprovede, pokud je na místě nepochybně prokázáno, ţe tyto věci nepatří povinnému (věta poslední); tato věta v době spáchání skutku (sepsání vozidla) v citovaném ustanovení chyběla. 247 Relevantní údaje musel exekutor získat rovněţ prostřednictvím centrálního registru vozidel ve smyslu součinnostních povinností třetích osob dle § 33 EŘ. 248 Zákonná lhůta pro případné kárné projednání byla ovšem prekludována a tudíţ nebylo lze exekutora podrobit ani kárné odpovědnosti.
140
stran osobního vozidla. V tomto případě by se z pohledu trestního práva patrně jednalo o exces vykonavatele exekutora a pochybení jeho samotného, nicméně z hlediska kárné odpovědnosti exekutora by bylo moţno, po doplnění dokazování, případně shledat zavinění exekutora, neboť ten odpovídá i za zaměstnance249. 6.1.6. Blokace majetku osoby odlišné do povinného Zde uvedu tři kauzy, týkající se jednoho exekutora. V jedné z nich byl zproštěn obţaloby, ve druhé odsouzen a ve třetí bylo jeho trestní stíhání zastaveno. V případě tohoto exekutora další obdobná pochybení projednával v rámci kárné odpovědnosti rovněţ kárný soud, nicméně je meritorně nestihl projednat a kárná řízení zastavil, neboť exekutorovi zanikl výkon exekutorského úřadu, kdyţ byl ministrem spravedlnosti odvolán z funkce soudního exekutora250. 6.1.6.1. Zproštění Exekutor byl viněn z toho, ţe povrchním a nedostatečně kvalifikovaným postupem v rozporu s ustanovením § 66 odst. 2 EŘ251, poté co se dozvěděl z výpisu z katastru nemovitostí, ţe nabývací titul vlastnického práva k nemovitosti vznikl na základě darovací smlouvy manţelovi povinného, coţ vylučovalo dle § 143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku252 posoudit takový majetek jako majetek ve společném jmění manţelů, podepsal pověřeným exekutorským koncipientem vyhotovený exekuční příkaz k prodeji nemovitosti manţela povinného a rovněţ usnesení o ustanovení znalce k jejímu ocenění. Exekutor tak učinil i přes to, ţe byl manţelem povinného vyrozuměn o zrušení společného jmění manţelů pravomocným rozsudkem soudu253 ve spojení s dohodou o 249
Byla-li by lhůta (viz předchozí poznámka pod čarou). Srovnej rozhodnutí NSS ČR ze dne 8.2.2011, sp. zn. 15 Kse 1/2009 či ze dne 22.3.2010, sp. zn. 13 Kseo 1/2011 (viz poznámka pod čarou ad 77). 250 § 14 písm. b) zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve spojení s § 15 odst. 1 písm. c) EŘ. 251 K provedení exekuce prodejem nemovitosti povinného můţe exekutor přistoupit, jen jestliţe bude listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány, popřípadě téţ veřejnými listinami notáře doloţeno, ţe nemovitost je ve vlastnictví povinného. 252 Společné jmění manţelů tvoří majetek nabytý některým z manţelů nebo jimi oběma společně za trvání manţelství, s výjimkou majetku získaného mimo jiné darem… 253 Exekuční řád rozlišuje úpravu společného jmění manţelů smlouvou a soudním rozhodnutím. V prvém případě lze za splnění zákonných podmínek vést exekuci na modifikovaný společný majetek (§ 42 EŘ ve spojení s § 143a občanského zákoníku), ve druhém nemůţe být takový majetek být předmětem exekuce.
141
vypořádání společného jmění manţelů, oboje datované dávno před pověřením exekutora254, přičemţ vydaný exekuční příkaz exekutor později zrušil. Soud I. stupně rozhodoval ve věci celkem čtyřikrát, a to i po vrácení Nejvyšším soudem. Součástí původní skutkové věty bylo i neoprávněné255 vydání exekučních příkazů k přikázání pohledávek z účtů manţela povinného a pokračování k vymoţení pohledávky v rozporu s ustanovením § 54 EŘ256, ač měl exekutor vědět, ţe exekuce byla odloţena do pravomocného skončení řízení o vylučovací ţalobě (exekuce byla odložena až po vydání exekučních příkazů), v důsledku čehoţ byly z účtů manţela povinného odčerpány finanční prostředky. Nejvyšší soud doplnil, ţe zákonným znakem trestného činu zneuţívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona (§ 329 trestního zákoníku), je mimo jiné pohnutka způsobit jinému škodu, přičemţ skutková část výroku o vině neobsahovala zjištění, co exekutor svým závadným výkonem pravomoci sledoval. To, ţe exekutor vydal exekuční příkazy, aniţ zkoumal vlastnická práva k nemovitostem a k účtům, není způsobilé naplnit zákonný znak „v úmyslu způsobit jinému škodu“, ale svědčí o jeho liknavém a ledabylém postupu. Rovněţ zjištění, ţe vymáhal pohledávku, ač věděl, ţe exekuce byla odloţena257, samo o sobě neodpovídá uvedenému zákonnému znaku, neboť nijak nevyjadřuje, co exekutor svým jednáním sledoval. Dle Nejvyššího soudu absentuje dále zejména zjištění, kdy se exekutor dověděl o zrušení společného jmění manţelů soudem258. Pokud by se o tom 254
Doplním, ţe dluh vznikl za trvání manţelství, ovšem aţ po zúţení společného jmění manţelů. V rozporu s § 303 odst. 1 OSŘ (výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněţního ústavu lze nařídit ohledně pohledávky povinného z běţného, vkladového nebo jiného účtu ….). 256 Odloţí-li soud exekuci na návrh povinného podle § 266 odst. 1 OSŘ, potom soud uvede dobu, na kterou exekuci odkládá. Po uplynutí doby odkladu exekutor i bez návrhu pokračuje v provádění exekuce. 257 Týká se účtů poškozeného a odepsání peněz. Byť v té době exekuční řád sice výslovně neupravoval moţnost exekutora zrušit exekuční příkaz (na rozdíl od dnešního znění § 47 odst. 1 EŘ) jsem přesvědčen, ţe mohl-li exekutor exekuční příkaz vydat, mohl jej i zrušit (bez výslovného zmocnění zákonem). A to tím spíše byl-li vydán na nepostiţitelný majetek, tedy majetek, který nemohl být v dané exekuci vůbec dotčen. Ostatně exekutor sám exekuční příkaz později zrušil i bez výslovné úpravy exekučního řádu. Jednáním se rozumí i opomenutí takového konání, k němuţ byl pachatel dle okolností a svých poměrů povinen (§ 89 odst. 2 trestního zákona, obdobně § 112 trestního zákoníku, který zpřesnil legální definici). 258 Coţ by za jiných okolností byla opodstatněná a klíčová námitka. Nicméně ve vztahu k nemovitosti je třeba připomenout zákonné znění § 143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku, které vylučuje ze společného jmění manţelů majetek nabytý darem, coţ ostatně v dalším výkladu uznává i Nejvyšší soud. Ve vztahu k účtům je třeba odkázat na konstantní judikatorní výklad zákona o zákazu blokovat účet (mzdu) manţela povinného, neboť prostředky na účtu manţela povinného (mzda) jsou výlučným majetkem manţela povinného, přičemţ tento ustálený výklad, zde v inkriminovanou dobu jiţ existoval. 255
142
dozvěděl před vydáním exekučních příkazů, výrazně by to podporovalo úvahu o záměrném vedení exekuce proti majetku, který nemohl být předmětem exekuce. S ohledem na zjištění, ţe šlo o chybu jeho koncipienta, který exekuční příkaz vyhotovil a bance odeslal na základě všeobecného zmocnění dle § 21 odst. 1 EŘ259, nikoli z konkrétního pokynu, přičemţ exekutor později odčerpané peníze vrátil, vyvstávají pochybnosti o tom, zda je moţné exekutorovi přičítat odčerpání peněz z účtu manţela v důsledku nerespektování odkladu exekuce260. Exekutor uvedl, ţe při vydávání exekučních příkazů nelze zkoumat, zda společně jmění manţelů trvá, přičemţ dle § 42 EŘ se k zúţení společného jmění manţelů nepřihlíţí a dle § 144 občanského zákoníku261 je třeba vycházet z fikce existence společného jmění manţelů. V okamţiku, kdy byly vydány exekuční příkazy, mu nebylo známo, ţe by společné jmění manţelů bylo zrušeno. Připustil pochybení svého koncipienta, který přehlédl usnesení soudu o odkladu exekuce a byl vydán pokyn peněţnímu ústavu, aby blokované finanční prostředky převedl exekutorskému úřadu. V okamţiku, kdy to zjistil, peníze vrátil poškozenému. Spoléhal na to, ţe kdyţ agendu svěří člověku s právnickým vzděláním, kterého rovněţ poučil, bude vše podle zákona. Podklady připravují zaměstnanci a denně podepisuje mnoho exekučních příkazů. Dodatečně zjistil, ţe poškozený nabyl nemovitosti darem, k němuţ nemá povinný obecně nárok, neboť dar nespadá do společného jmění manţelů. K ocenění po odkladu exekuce došlo proto, ţe jeho koncipient dostatečně neprostudoval exekuční spis a ocenění inicioval. Exekutor však k tomu ţádný konkrétní pokyn neudělil. Jeho úloha spočívala v organizaci úřadu, nikoli v přezkoumávání exekučních příkazů. Exekutorský koncipient připustil, ţe se některé úkony mohly provádět jen přes údaje v počítačovém systému, ale ţe údaj o odkladu exekuce by v počítači 259
Exekutor můţe koncipienta písemně zmocnit k vykonání jednotlivých úkonů, které jsou předmětem exekuční činnosti nebo další činnosti. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení, však exekutor nemůţe koncipienta zmocnit k vydání exekučního příkazu. 260 Exekutor ovšem musel vědět, ţe postihl účet manţela, neboť nevydal-li exekuční příkaz přímo on, pak jej musel podepsat a následně musel vědět, ţe exekuce byla odloţena. Nezajímal-li ho další průběh exekuce, a jaké úkony jsou konkrétně prováděny, či to byla dokonce jeho běţná praxe, pak musel počítat jak s moţností řádného průběhu exekuce, tak s moţností vzniku aţ trestněprávně relevantního následku a být s tím srozuměn, neboť svým postojem vyjadřoval kladné stanovisko i k druhé moţnosti. 261 Pokud není prokázán opak, má se za to, ţe majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manţelství tvoří společné jmění manţelů.
143
byl uveden. Nepamatoval si, zda musel informovat exekutora o pokynu k zaslání peněz pro peněţní ústav ani, ţe by mu dal exekutor pokyn, který by mohl odporovat zákonu. Exekuční příkaz vydával a podepisoval exekutor, byť je na něm uvedeno u údaje za správnost vyhotovení jméno koncipienta. Tento údaj znamená, ţe listina neobsahuje chyby v psaní, částkách, údajích, které jsou převzaty z exekučního usnesení a podobně. Exekuční příkazy generoval počítačový program dle údajů v systému. Soud I. stupně vyhodnotil výklad exekučního a občanského soudního řádu ze strany exekutora za odporující těmto právním normám. Ve smyslu právního názoru Nejvyššího soudu však dospěl k závěru, ţe nelze prokázat znaky skutkové podstaty trestného činu zneuţívání pravomoci veřejného činitele, zejména subjektivní stránku co do zavinění ani pohnutku způsobit škodu. Nebyl podán přesvědčivý důkaz o tom, ţe by exekutor dal koncipientovi konkrétní pokyn k vyhotovení exekučních příkazů či odčerpání finančních prostředků po odkladu exekuce. Byť exekutor exekuční příkazy podpisoval, nelze jej vinit z vědomého jednání v rozporu se zákonem v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě či jinému prospěch. Exekutor jednal v rozporu s ustanovením § 13 odst. 1 EŘ262, kdyţ nedostatečně řídil svůj úřad a nekontroloval činnost pověřených pracovníků. Soud zprostil exekutora obţaloby dle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť skutek není trestným činem, ale kárným proviněním, a protoţe byl exekutor ministrem spravedlnosti pravomocně odvolán z funkce soudního exekutora, nepostupoval věc příslušnému orgánu ke kárnému projednání. Dle soudu za situace, kdy obsah listu vlastnictví nijak nesvědčil pro závěr, ţe nemovitost je ve vlastnictví povinného nebo ve společném jmění manţelů, ba naopak byl s takovým závěrem v evidentním rozporu, měl exekutor úředními listinami ověřit, zda se jedná o výlučný či společný majetek a zkoumat, zda nedošlo soudním rozhodnutím k úpravě společného jmění manţelů. Tato úvaha soudu však postrádá logiku a relevanci. Je nepřiléhavé zjištění, ţe exekutor postupoval nedůsledně, jelikoţ nezkoumal, zda například o majetek
262
Exekutor řídí činnost exekutorského úřadu, který jeho jménem plní všechny úkoly potřebné k řádnému výkonu exekuční činnosti.
144
vyloučený ze společného jmění ze zákona není smluvně rozšířen stanovený rozsah společného jmění manţelů263, jiné zkoumání snad ani nepřipadá v úvahu, kdyţ exekutor spoléhal na svého koncipienta a ţádný titul ho neopravňoval k inkriminovanému postupu. Exekuční řád a občanský soudní řád je v tomto případě postaven v opačné časové posloupnosti, neţ snad dovozuje soud264. K odvolání státního zástupce odvolací soud napadený rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), c) a d) trestního řádu265 v celém rozsahu a věc vrátil k novému rozhodnutí. Ztotoţnil se se závěry, ţe nelze mít za prokázané, ţe by exekutor v době vydání exekučních příkazů na účty manţela povinného věděl o tom, ţe společné jmění manţelů bylo zrušeno soudem, neboť tato skutečnost mu byla zřejmá aţ poté, a ţe nelze exekutorovi klást za vinu následné jednání jeho koncipienta, který nerespektoval rozhodnutí soudu o odkladu exekuce. Jiná situace je u exekučního příkazu k prodeji nemovitosti. Exekutor má ze zákona povinnost ověřit, zda nemovitost je ve vlastnictví povinného a je jeho povinností zkoumat, zda exekuční příkaz lze vydat či nikoli, jakoţ i způsob nabytí nemovitosti. Věděl-li exekutor, ţe nemovitost byla nabyta darem, musel být si rovněţ vědom toho, ţe tento titul vylučuje nemovitost ze společného jmění manţelů. Exekutor si musel být vědom toho, ţe postiţením nemovitosti, která nemůţe být předmětem exekuce, můţe způsobit poškozenému škodu, opatřit tím v důsledku prodeje nemovitosti neoprávněný prospěch věřiteli i sobě ve vztahu k jeho odměně, neboť nelze vyloučit, ţe exekutor právě s ohledem na tyto zájmy 263
Pokud měl právě toto na mysli soud ve smyslu § 143a občanského zákoníku, přičemţ srovnej dále výklad v poznámce pod čarou ad 258 o majetku získaném darem a účtech manţela povinného. Nicméně dle ustanovení § 143a občanského zákoníku, je-li předmětem smlouvy o úpravě společného jmění manţelů nemovitost, která jiţ náleţí do společného jmění manţelů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. 264 Vyplývalo-li by například z listu vlastnictví, ţe nemovitost můţe být ve společném jmění manţelů, zejména by tak byla evidována či by byla evidována jen na manţela povinného, ovšem s nabývacím titulem za trvání manţelství, který netvoří ze zákona výluku ze společného jmění manţelů (typicky kupní smlouva), a exekutor by současně neměl informaci o soudním zrušení společného jmění manţelů (ke smluvní úpravě nemusí za určitých podmínek přihlíţet), pak by úvaha soudu byla akceptovatelná. Nicméně v tomto případě šlo o zcela opačnou situaci, kdy jednoznačně ţádná okolnost nesvědčila pro závěr, ţe by postiţená nemovitost měla patřit do majetku tvořící společné jmění manţelů. Za této situace pak exekutor zablokoval nemovitost a vyčkával, co nastane, přičemţ přinejmenším musel být srozuměn s tím, ţe svým postupem můţe reálně způsobit škodu a vykonává svou pravomoc v rozporu se zákonem. 265 Pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost skutkových zjištění, nebo proto, ţe se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí (písm. b), vzniknou-li pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, k objasnění věci je třeba důkazy opakovat nebo provádět důkazy další a jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu I. stupně (písm. c), bylo-li v přezkoumávané části rozsudku porušeno ustanovení trestního zákona (písm. d).
145
vydáním exekučního příkazu vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Lze si jen stěţí představit, ţe by exekutor způsob nabytí nemovitosti přehlédl a nevěnoval mu pozornost, přičemţ je třeba se zabývat otázkou, zda jiţ tato skutečnost sama o sobě, eventuální úmysl exekutora neodůvodňuje. Je otázkou, zda za situace, kdy je uveden jako vlastník nemovitosti výlučně poškozený, se vůbec exekutor mohl subjektivně domnívat, ţe nemovitost spadá do společného jmění manţelů. Soud po doplnění dokazování definitivně exekutora obţaloby zprostil. Neprokázalo se, ţe exekutor pojal úmysl vydáním exekučního příkazu způsobit škodu na majetku poškozeného a prodejem nemovitosti opatřit neoprávněný prospěch věřiteli či sobě. Exekutor sice podepsal exekuční příkaz, ovšem s odkazem na věcnou správnost jeho obsahu, k němuţ pověřil svého koncipienta. Při odpovědi na závěry odvolacího soudu, zkonstruoval hypotézu, ţe exekutor nahlédnutím do centrální evidence obyvatel zjistil, ţe trvá manţelství mezi povinným a poškozeným a tím i společné jmění manţelů. Před vydáním exekučních příkazů nevěděl, ţe společné jmění manţelů bylo rozděleno, proto se oprávněně mohl domnívat, ţe i nemovitost nabytá výlučně poškozeným spadá do společného jmění manţelů a exekuční příkaz postihující nemovitost byl vydán důvodně a po právu. To vše za předpokladu, ţe ověřením vlastnictví nemovitosti pověřil koncipienta, který i přes informace z katastru nemovitostí, ţe nemovitost nabyl manţel povinného darem, o této okolnosti neinformoval exekutora, neboť to do vyhotoveného exekučního příkazu neuvedl. Podává se, ţe soud I. stupně rezignoval ve svých úvahách na zjištění trestněprávních závěrů s odkazem na právní názor Nejvyššího soudu, ačkoli Nejvyšší soud neprezentoval stanovisko bezpodmínečného zproštění. Exekutor si byl vědom právní úpravy a spoléhal se na třetí osoby, přičemţ pouze on mohl činit zásadní úkony a jiné byl povinen přezkoumat. Exekutorský koncipient je sice osoba s ukončeným vysokoškolským právnickým vzděláním, nicméně po celou dobu své praxe pod odborným vedením právě exekutora. Koncipient můţe odpovídat za formální správnost například exekučního příkazu, nikoli za jeho věcnou správnost. I kdyby informaci o modifikaci společného 146
jmění manţelů exekutor vůbec nedostal, nebyl ani přesto oprávněn blokovat dotčený majetek (účet a nemovitost), neboť tento majetek ex lege nespadal do společného majetku, ale byl výlučným majetkem manţela povinného. Případné zúţení společného jmění manţelů proto na to nemohlo mít ţádný vliv. Exekutor měl přijmout taková opatření, aby mu byly poklady k jeho rozhodnutím předávány v takovém stavu, aby dokázal relevantně posoudit důsledky svého rozhodnutí, a která by eliminovala případná pochybení. Pokud tak neučinil, pak musel počítat nejen s bezproblémovým průběhem exekucí, ale současně i s nepříznivými následky, podle závaţnosti aţ trestněprávními, a za této situace s tím být srozuměn a jednat v eventuálním úmyslu ke všem znakům skutkové podstaty trestného činu zneuţívání pravomoci veřejného činitele. 6.1.6.2. Odsouzení Na rozdíl od předchozího případu byl exekutor uznán vinným za to, ţe v rámci několika exekučních řízení proti povinnému v rozporu s exekučním řádem postihoval na základě vydaných exekučních příkazů majetek a majetková práva náleţející výlučně manţeli povinného, přestoţe si byl vědom toho, ţe pravomocným rozsudkem soudu bylo zrušeno společné jmění manţelů. Zabavil movitý majetek, realizoval prodej cenných papírů, postihl mzdu, bankovní účet, penzijní účet a obchodní podíl, čímţ spáchal trestný čin zneuţívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a) původního trestního zákona (nyní § 329 trestního zákoníku), kdyţ jako veřejný činitel vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu v úmyslu způsobit jinému škodu a opatřit sobě a jinému neoprávnění prospěch. Exekutor své jednání odůvodnil hájením zájmů oprávněného s tím, ţe jednotlivé činnosti prováděli vyškolení zaměstnanci, kteří mu dávali podklady k podpisu, přičemţ exekutor spoléhal na to, ţe jsou v pořádku a v mezích jeho pokynů, a ţe práva poškozených jsou dále dostatečně chráněna formou podání návrhu na zastavení exekuce, respektive formou vylučovací ţaloby. Sám nebyl schopen obsáhnout do detailů všechny „ţivé“ spisy, kterých bylo v řádu tisíců, úřad řídil metodicky a s dluţníky osobně sám standardně nekomunikoval. 147
Soud shledal, ţe exekutor si subjektivně musel být vědom nesprávnosti svého postupu, zejména s ohledem na doručení pravomocných rozsudků. Jednak rozsudku o vyloučení zabavených movitých věcí v rámci jiné exekuce vedené jiným exekutorem proti povinnému, a to s ohledem na skutečnost, ţe poškozený má s povinným pravomocným rozhodnutím soudu zrušené společné jmění manţelů, a jednak rozsudku o zrušení společného jmění manţelů, přičemţ tyto rozsudky byly ze strany poškozeného doručeny exekutorovi před tím, neţ vůbec exekutor zablokoval a později i částečně realizoval výlučný majetek manţela povinného. V případě exekutora šlo o běţnou praxi, kdy přesto ţe byl opakovaně upozorňován na skutečnost, ţe vůči poškozenému a jeho majetku není oprávněn exekuci provádět, s poškozeným nekomunikoval, jeho námitky ignoroval a naopak zabavoval věci, které nepatřily povinnému, ale poškozenému. V tomto směru lze dovodit v jednání exekutora minimálně nepřímý úmysl, kdyţ exekutor věděl, ţe svým jednáním můţe poškozenému způsobit škodu, a pro případ, ţe ji způsobí, byl s tím srozuměn. Exekutor dokonce v jednom exekučním řízení zrušil exekuční příkaz postihující účet poškozeného na základě rozhodnutí soudu, ovšem v jiném exekučním řízení proti povinnému tento účet poškozeného znovu zablokoval. Neobstojí ani námitka exekutora, ţe pro velké mnoţství exekučních případů, úkony neprováděl on, ale jeho zaměstnanci, ţe exekuční příkazy podepisoval, ale přesné okolnosti konkrétního případu neznal, kdyţ z exekučního řádu je zřejmé, ţe právě exekutor odpovídá za obsah exekučního příkazu, za jeho správnost a oprávněnost. Pokud exekutor nebyl schopen jím prováděnou praxi obsáhnout, bylo na něm, aby činnost exekutorského úřadu omezil na takový rozsah, kdy by zvládal provádění veškerých úkonů s plnou odpovědností. Exekutor hrubým způsobem porušil své povinnosti veřejného činitele a aplikoval exekuční řád a občanský soudní řád v rozporu s jeho zněním i účelem. Odvolací soud poukázal na správná skutková zjištění soudu I. stupně, o nichţ nelze mít pochybnosti. Obţalovaný je osobou za činnost exekutorského úřadu odpovědnou ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 EŘ266. Tato odpovědnost je
266
Exekutor řídí činnost exekutorského úřadu, který jeho jménem plní všechny úkoly potřebné k řádnému výkonu exekuční činnosti.
148
sice majetková a disciplinární, přičemţ k odpovědnosti trestní je třeba splnění dalších podmínek, které však exekutor rovněţ naplnil tím, ţe exekuční příkazy podepisoval a své zaměstnance pověřoval úkoly, ač mu byl případ poškozeného dostatečně znám. Exekutor jako veřejný činitel smí faktické vynucení povinností realizovat pouze v přísně stanoveném právním rámci. Exekutor si opakovaně počínal způsobem, který nelze aprobovat jako právně bezvadný, ale naopak šlo o postup zcela svévolný a šikanující poškozeného, kdy jiţ samo provádění exekuce znamená nutnou duševní újmu u člověka, který je exekucí neoprávněn dotčen, přičemţ exekutor nerespektoval ani ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (postihování účtů a mzdy jiných osob neţ povinného). Dovolání i ústavní stíţnost exekutora byly odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost s tím, ţe exekutor se zjevně snaţil bagatelizovat své jednání a přenést část odpovědnosti na své zaměstnance, kteří však nemají rozhodovací pravomoc při výkonu své funkce v rámci exekutorského úřadu. Mimo výše uvedených skutků byl exekutor uznán vinným za to, ţe nařídil provedení exekuce proti povinnému prodejem nemovitostí, přestoţe měl v době vydání exekučních příkazů k dispozici listinné materiály, ze kterých mu muselo být zřejmé, ţe postihované nemovitosti nejsou a nikdy nebyly ve vlastnictví povinného a ač byl na tyto skutečnosti upozorněn rovněţ svým zaměstnancem, kdy ovšem sám a úmyslně o své vlastní vůli nemovitosti zahrnul do exekuce. 6.1.6.3. Zastavení trestního stíhání V jednání exekutora byl shledáván trestný čin zneuţívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a) původního trestního zákona (§ 329 trestního zákoníku), kdyţ postihoval účty manţelů povinných a nadto majetek povinných ve zjevně nepřiměřeném rozsahu oproti výši vymáhané povinnosti a ve vydávání exekučních příkazů pokračoval i poté, co byla na základě jeho dříve vydaných exekučních příkazů blokována finanční hotovost podstatně převyšující vymáhanou povinnost i s náklady exekuce. Exekutor postupně vydal exekuční příkazy, kterými nařídil provedení exekuce prodejem nemovitostí povinného, prodejem movitých věcí povinného, přikázáním pohledávky z účtu povinného, 149
sráţkami z důchodu povinného, dále exekuční příkaz k přikázání pohledávky z účtu manţela povinného, exekuční příkaz postihující jiná majetková práva podle § 320 OSŘ, a to pohledávky manţela povinného vůči penzijnímu fondu, a exekuční příkaz k prodeji cenných papírů manţela povinného evidovaných na účtu manţela povinného vedeného Střediskem cenný papírů267. Svým jednáním dále exekutor účelově navyšoval náklady exekuce a povinnému ihned po skončení exekuce nevrátil peněţní prostředky zajištěné nad rámec jím vedené exekuce, ačkoli byl o to povinným opakovaně písemně vyzýván. Soud trestní stíhání exekutora zastavil, kdyţ trest, k němuţ toto trestní stíhání mohlo vést, by byl bez významu vedle trestu, který byl jiţ exekutorovi uloţen, a trestní stíhání exekutora se proto nejevilo účelným268. 6.1.7. Uzurpace moci Exekutor byl uznán vinným trestnými činy zneuţívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) původního trestního zákona (nyní § 329 trestního zákoníku) a přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, odst. 3 písm. b) původního trestního zákona (nyní § 331 trestního zákoníku). Ty spáchal tím, ţe, po částečném zastavení exekuce, měl povinnost poškozenému vrátit částku vymoţenou nad rámec exekučního titulu, a poté, co soud sníţil náklady exekuce, poškozenému navrhl (jeden a půl roku po částečném zastavení), ţe částku vymoţenou nad rámec exekučního titulu mu vrátí po odpočtu nesníţených nákladů exekuce a pokud na to poškozený nepřistoupí, peníze mu nevrátí a záleţitost zůstane neuzavřená na neurčito, načeţ poškozenému vyplatil určitou částku, avšak na výdajový doklad uvedl částku vyšší, neţ ve skutečnosti vyplatil. Tedy exekutor jako veřejný činitel v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu a v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu ţádal úplatek a takový čin spáchal jako veřejný činitel.
267
Nyní Centrální depozitář cenných papírů. § 231 odst. 1 trestního řádu za pouţití § 223 odst. 2 trestního řádu z důvodu § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu. Jednalo se o odsouzení za případ v předchozí kapitole 6.7.2. 268
150
Exekutor uvedl, ţe rozhodnutí soudu o sníţení nákladů exekuce povaţuje za nesprávné. Měl v úmyslu podat podnět k zastavení exekuce s vyčíslením jeho nákladů tak, aby o nich soud rozhodl v řízení o zastavení exekuce a pak mohl vyuţít odvolání jako řádného opravného prostředku. Protoţe jde o postup zdlouhavý, rozhodl se jednat přímo s poškozeným. Jelikoţ neměl k dispozici rozhodnutí, které by náklady správně vyčíslilo, vyšel z faktu, ţe byl úspěšný ve vymáhání celé původně poţadované částky a rozhodl se vysvětlit poškozenému, ţe se hodlá dlouhou a sloţitou právní cestou domáhat svých nákladů, přičemţ je však ochoten dohodnout se na polovině nákladů. K ničemu poškozeného nenutil, vyplacení finančních prostředků nepodmiňoval zaplacením polovičních nákladů. Částku uvedenou na výdajovém dokladu poškozenému vyplatil, coţ poškozený potvrdil, a poté mu poškozený uhradil poloviční náklady exekuce. Poškozený opakovaně vyzýval exekutora k vrácení částky, nesouhlasil s jeho poţadavkem, na ten přistoupil aţ pod nátlakem v obavě, ţe se svých peněz nedomůţe. Exekutor mu nabídl, ţe mu ihned vrátí částku poníţenou o poloviční náklady, podepíše-li výdajový lístek na částku zvýšenou o náklady. Poškozený nátlak pochopil tak, ţe kdyţ na poţadavek exekutora nepřistoupí, bude exekutor peníze nadále zadrţovat. Jelikoţ peníze potřeboval, na poţadavek exekutora přistoupil. Z jednání s exekutorem pořídil zvukový záznam. Soud uzavřel, ţe důkazní situace je jednoznačná a nelze pochybovat o tom, ţe skutkový děj se stal tak, jak je uvedeno výše. Nešlo o ţádnou „gentlemanskou dohodu“ mezi exekutorem a poškozeným a dobrovolné předání. Naopak poškozený jednání exekutora velice intenzivně vnímal jako nátlak, navíc ho exekutor svými informacemi o moţném protahování exekučního řízení uváděl zcela bezostyšně v omyl, aby tak dosáhl nesníţených nákladů. Exekutor se nacházel v postavení veřejného činitele, nikoli běţného věřitele, neboť exekutor vymáhal mimo exekuční řízení domnělou pohledávku, kdy zneuţil situace, ţe měl částku, kterou měl povinnému vydat, ve své dispozici právě díky svému postavení soudního exekutora jakoţto veřejného činitele a její vydání podmiňoval vyplacením finanční částky tak, aby odpovídala odměně, která mu nebyla soudem přiznána, čímţ hrubě zneuţil svého postavení. 151
Odvolací soud k odvolání exekutora jednání překvalifikoval. Napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a při nezměněné skutkové větě znovu rozhodl tak, ţe exekutora uznal vinným pouze z trestného činu zneuţívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) původního trestního zákona. Odvolací soud zdůraznil mnohaměsíční bezdůvodné zadrţování větší finanční částky s tím, ţe poškozený měl reálný důvod se obávat, ţe pokud na návrh exekutor beze zbytku nepřistoupí, peníze bude exekutor i nadále, na neurčito, podle své vůle neoprávněně blokovat. Exekutor prosazoval úřední moc flagrantně nekorektním způsobem ke svému prospěchu a ke škodě poškozeného a jednal s domýšlivou arogancí, coţ ostatně prezentuje pokřivené představy pachatele o tom, jak výhody v podobě drţení větší finanční částky, které se jeho úřadu
z titulu
jeho
pravomoci
exekutora
v exekučním
řízení
dostalo,
bezskrupulózně a nekorektním způsobem zneuţít ke svému neoprávněnému obohacení se. Tím, ţe část finanční transakce zastíral kvitancí v neautentické výši, mimochodem předjímal i daňový únik, neboť šlo v této částce de facto o utajený, mimo účetnictví inkasovaný „honorář“. Rovněţ přisvědčil postavení veřejného činitele. Exekutor komplexním jednáním, jako úřední pravomocí ze zákona nadaný a soudem pověřený exekutor nakládal s penězi deponovanými na jeho účtu, jeţ tam byly zaslány poškozeným jako exekučně povinným, načeţ mu v rámci exekuční činnosti z důvodu částečného zastavení exekuce vznikla povinnost vrátit částečně peníze zpět. Nakládání s touto částkou tak spadalo do výkonu exekuční činnosti exekutora. Odvolací soud se však neztotoţnil s kvalifikací jednání zároveň jako trestný čin přijímání úplatku ve smyslu § 160 odst. 2, 3 písm. b) původního trestního zákona. Byť jednočinný souběh příslušných trestných činů není vyloučen, nejeví se právní posouzení pro oba trestné činy jako zcela přiléhavé. Lze sice připustit, ţe exekutorem v rozporu s kvitancí na úkor poškozeného zadrţenou odměnu by z objektivních hledisek bylo lze subsumovat pod legální definici úplatku (§ 162a odst. 1 původního trestního zákona), nelze však vyloučit, ţe úmyslem zadrţení odměny nebylo získání úplatku v pravém slova smyslu, ale inkasování domnělé odměny exekutora. 152
Na okraj odvolací soud uvedl, ţe nátlak na vůli poškozeného, signalizující pokračující neoprávněné zadrţování větší finanční částky nebude-li poškozený exekutorovi po vůli, by mohlo opodstatnit téţ úvahy o podřazení jednání pod trestný čin vydírání útočící proti lidské svobodě v oblasti rozhodování269. Soud se vyčerpávajícím a logickým způsobem vypořádal s obhajobou exekutora a odůvodnění rozhodnutí soudu je naprosto přesvědčivé. Pro úplnost je třeba doplnit, ţe exekutor vyuţil i mimořádného opravného prostředku dovolání, které však bylo pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuto, stejně tak jako jím později podaná ústavní stíţnost. 6.1.8. Bezúročná půjčka Exekutor provedl draţbu nemovitostí, při které udělil příklep vydraţiteli, od něhoţ přijal na účet peníze získané draţbou, následně vydal usnesení o udělení příklepu, proti kterému podal povinný odvolání, které měl exekutor postoupit soudu, coţ však neučinil, ve věci se stal nečinným a peněţní prostředky přesahující značnou výši postupně pouţil pro svou potřebu, čímţ spáchal trestný čin zneuţívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) původního trestního zákona (nyní § 329 trestního zákoníku), neboť jako veřejný činitel v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu a opatřil sobě značný prospěch. Soud zjistil, ţe exekutor z počátku postupoval podle zákona, a to do doby neţ povinný podal proti usnesení o příklepu odvolání. Exekutor měl povinnost odvolání předloţit soudu dle § 52 EŘ (subsidiární pouţití OSŘ) a § 210 odst. 3 OSŘ270, avšak ustanovení nerespektoval, odvolání soudu nepředloţil a zůstal nečinný, přičemţ odvolání soudu předloţil aţ po roce nově pověřený exekutor. V mezidobí, kdy exekutor svou nečinností záměrně oddaloval právní moc 269
K trestnému činu vydírání srovnej výklad v kapitole 5.2.9. vydírání. V úvahu připadá alternativa pohrůţky jiné těţké újmy a bylo by třeba rovněţ zkoumat majetkový status poškozeného, zda by zadrţování finanční částky mohlo pro něj znamenat jinou těţkou újmu, přičemţ si lze v určitých případech představit, ţe ano. Moţným vodítkem pak můţe být i samotné jednání poškozeného, který, ač nechtěl, na poţadavek exekutora i přesto přistoupil a obdrţel niţší částku, neţ ve skutečnosti obdrţet po právu měl. Jinými slovy byla-li pro poškozeného významná i niţší částka, na jejíţ okamţitou výplatu přistoupil, tím spíše pro něj musela být významná celkově neoprávněně zadrţovaná částka. 270 Jakmile všem účastníkům uplyne lhůta k podání odvolání a jsou provedena potřebná šetření, předloţí předseda senátu věc odvolacímu soudu; uvede téţ, ţe povaţuje odvolání za podané ve lhůtě.
153
usnesení o příklepu a následné vydání rozvrhového usnesení, kterým mělo být nejvyšší podání rozděleno mezi věřitele a ve zbytku připadnout povinnému, exekutor peníze získané draţbou svévolně vybíral a pouţíval pro svou potřebu. Exekutor nesporoval skutková zjištění, připustil určitý průtah v řízení, ovšem namítal pochybení svého vykonavatele, který zapříčinil, ţe exekutor nedostal veškerou korespondenci, včetně odvolání povinného. Dále namítal, ţe neexistoval ţádný právní předpis, který by exekutorovi určoval způsob, jak má s finančními prostředky získanými draţbou naloţit, musí být pouze schopen tyto prostředky vyplatit, a to schopen byl. Obhajobu exekutora soud nepřijal, kdyţ ze své pozice odpovídá za vedení svého úřadu a nemůţe se vyvinit tím, ţe přecenil administrativní schopnosti zaměstnance, byť ten připustil, ţe mohl vlastní vinou poštu ledabyle zakládat. Sám vydraţitel se dozvěděl o odvolání povinného a exekutora proto kontaktoval. Exekutor pak s povinným přerušil veškerý kontakt poté, co podal ono odvolání. Exekutor byl tedy dobře informován o průběhu exekuce. Z výpisů jeho účtu je zjištěno, ţe exekutor peníze vybíral i přesto, ţe mu byly sloţeny za jiným účelem a ţe v průběhu exekuce se na účtu nevyskytoval dostatečný zůstatek, který by kdykoli pokryl finanční vyrovnání. Jediným větším příjmem byla právě platba vydraţitele, jinak byly peníze jen vybírány. I kdyby tomu tak ovšem nebylo a exekutor by na účtu měl pravidelný příjem, či snad měl dostatek finančních prostředků jinde, na trestní odpovědnosti by to nic neměnilo. Je nerozhodné, z jakých důvodů peníze z draţby pro sebe uţíval a zda měl dostatek jiných zdrojů na eventuální rozdělení podstaty z draţby, o čemţ lze současně pochybovat s ohledem na pozdější čerpání kontokorentního úvěru a půjčky. Zásadní je totiţ skutečnost, ţe v rozporu se svými povinnostmi vědomě nepředloţil k rozhodnutí odvolání povinného soudu, kdy motivem jeho dlouhodobé nečinnosti byl úmysl oddálit skončení exekuce spojené s rozdělením draţebního výtěţku, který svévolně uţíval pro svou potřebu. Ne kaţdý zaviněný a vědomý průtah exekutora v exekučním řízení je bez dalšího trestným činem. Nicméně záměrné dlouhodobé oddalování skončení exekuce s cílem vyuţívání finančních prostředků získaných exekucí, která byla skončena jen díky jmenování nového exekutora aţ po více jak 154
roce od provedení draţby, jiţ je nutné povaţovat za závaţné porušení pravomoci exekutora jako veřejného činitele zakládající jeho trestní odpovědnost. Odvolací soud rovněţ nepřisvědčil námitce, ţe exekutor se dopustil toliko nedbalosti, kdy vinou špatné organizace chodu jeho úřadu, došlo k popsaným následkům. Zdůraznil chronologii kroků exekutora, z nichţ je patrné, ţe v den, kdy mu bylo sděleno obvinění, exekutor vybral maximální limit kontokorentního úvěru, krátce na to obdrţel další půjčku a obratem poukázal získané finanční prostředky nově pověřenému exekutorovi, který exekuci dokončil. Teprve tedy ve chvíli, kdy situace zahájením trestního stíhání nabrala na váţnosti, exekutor počal úvěrem a půjčkou řešit vyplacení peněz, které u sebe měl mít uloţeny a které měl být údajně schopen kdykoli vyplatit. Do té doby, při současném nepředloţení odvolání povinného soudu a tím oddalování povinnosti částku vyplatit, a po svém zproštění pak jiţ zcela bezdůvodně, zadrţoval prostředky vymoţené v rámci exekuční činnosti a tyto pro vlastní potřebu uţíval. Je třeba doplnit, ţe v inkriminované době tehdejší znění § 89 odst. 13 trestního zákona nezahrnovalo pod pojem věc peněţní prostředky na účtu (či jiné majetkové hodnoty)271 a rovněţ skutková podstata trestného činu zpronevěry obsahovala pouze znak cizí věc, nikoli jiţ znak jiné majetkové hodnoty272. V současné době by se jednalo rovněţ o trestný čin zpronevěry (§ 206 trestního zákoníku). 6.1.9. Domovní svoboda Vykonavatel exekutora měl při provádění exekuce vstoupit přes nesouhlas povinného a dále poškozeného (syna povinného) do jedné místnosti rodinného domu, výhradně uţívané poškozeným, který byl výlučným vlastníkem domu, a v této místnosti označit movité věci ve výlučném vlastnictví poškozeného. To i přesto, ţe byl před vstupem do domu povinným i poškozeným upozorněn na to, 271
Věcí se rozumí i ovladatelná přírodní síla. Ustanovení o věcech se vztahují i na cenné papíry. Po novele původního trestního zákona zákonem č. 253/2006 Sb. (účinnost od 1.7.2006), bylo ustanovení doplněno tak, ţe ustanovení o věcech se vztahovalo mimo jiné na peněžní prostředky na účtu, pokud z jednotlivých ustanovení nevyplývalo jinak, přičemţ dále jinou majetkovou hodnotou se rozumělo majetkové právo nebo jiná penězi ocenitelná hodnota, která není věcí. 272 Srovnej ustanovení § 248 původního trestního zákona ve znění účinném do 30.6.2006 a od 1.7.2006.
155
ţe vlastníkem domu je poškozený a povinný na základě nájemní smlouvy, která byla vykonavateli exekutora notářsky ověřená spolu s plánem domu a výpisem z katastru nemovitostí současně předloţena, uţívá pouze jeden obytný pokoj, sociální zařízení a předsíň domu. Tím měl neoprávněně vniknout do domu jiného a spáchat trestný čin porušování domovní svobody dle § 238 odst. 1 původního trestního zákona (nyní § 178 trestního zákoníku). Vykonavatel exekutora v podstatě potvrdil skutkový děj, popřel však, ţe by mu byla předloţena notářsky ověřená smlouva. Byly mu předloţeny nějaké doklady, které nemohl na místě ověřit jako pravé s tím, ţe nájemní smlouva se symbolickým nájemným je ryze účelová se snahou znemoţnit výkon exekuce. S ohledem však na zákonné oprávnění vstoupit a zjednat si přístup všude tam, kde se lze důvodně domnívat, ţe povinný má své věci, postupoval dle zákona a standardním způsobem movité věci sepsal. Přítomné poučil o právu podat vylučovací ţalobu. Místnost uţívaná povinným v ţádném případě neodpovídala standardnímu uţívání a obvyklému způsobu ţivota, přičemţ evidentně jako jediná k obývání povinným rozhodně neslouţila. Poškozený mimo jiné uvedl, ţe povinný má dle smlouvy vymezený prostor, ale nebrání mu v přístupu do kterékoliv místnosti v domě. Povinný vypověděl, ţe vykonavatele exekutora pozval do domu, ukázal mu nájemní smlouvu, ovšem ta ho nezajímala a začal provádět exekuci, při které vstoupil i do místnosti poškozeného, kde sepsal některé věci. Soud I. stupně rozhodoval celkem dvakrát, kdy poprvé vykonavatele exekutora zprostil obţaloby, podruhé však, vázán právním názorem odvolacího soudu, jej uznal vinným trestným činem. Ze znění § 325b OSŘ273 plyne, ţe povinnosti se váţou toliko k osobě povinného a za situace, kdy byl vykonavatel exekutora upozorněn, které místnosti smí povinný uţívat, byl povinen takové upozornění respektovat, kdyţ mu byly skutečně předloţeny listiny, z nichţ musel sám dovodit, které místnosti jsou výhradně uţívané poškozeným.
273
Povinný umoţní tomu, kdo provádí výkon rozhodnutí, přístup na všechna místa, kde má své movité věci a kaţdý, v jehoţ objektu má povinný svůj byt (sídlo, místo podnikání) nebo jiné své místnosti, je povinen strpět provedení prohlídky bytu a jiných místností povinného. Nesplní-li tuto povinnost, je ten, kdo provádí výkon, oprávněn zjednat si k bytu nebo jiné místnosti povinného přístup.
156
Odvolací soud odsuzující výrok potvrdil s tím, ţe vykonavatel exekutora byl jednoznačně upozorněn, ţe místnost, do níţ i přes nesouhlas poškozeného vstoupil a v níţ sepsal některé movité věci, je ve výlučném uţívání poškozeného. Vykonavatel exekutora byl hodnověrný způsobem vyrozuměn o tom, které místnosti má na základě nájemní smlouvy vyhrazeny k uţívání povinný, a pouze do těchto místností byl oprávněn vstoupit (pokud sám poškozený se vstupem do místností výhradně jím uţívaných nesouhlasil, jak tomu bylo v tomto případě). Vykonavatel exekutora nebyl rovněţ oprávněn jakkoli posuzovat platnost nebo neplatnost předloţených listin, o těchto měl informovat exekučně oprávněného, přičemţ bylo na exekučně oprávněném, aby případně odporoval právním úkonům povinného ve smyslu § 42a občanského zákoníku274. Nejvyšší soud konstatoval, ţe pokud se povinný pohyboval po celém domě, pak by to svědčilo pro závěr, ţe se jednalo ze strany povinného a jeho rodiny o účelové jednání. Na takové jednání však dopadá právě ustanovení § 42a občanského zákoníku. V daném případě tedy existuje ustanovení zákona, které na jednu stranu chrání věřitele před úkony, které je mají záměrně v exekuci poškodit, na druhou stranu existuje zákonná úprava, která chrání vlastnické právo před věřitelem, potaţmo exekutorem. Vykonavateli exekutora tedy nepřísluší posuzovat platnost nebo neplatnost právního úkonu, byť z něj můţe být patrná snaha zúţit prostor exekuce, neboť právě před obdobným postupem chrání zmíněné ustanovení zákona. Proto neobstojí ani námitka subsidiarity trestní represe, ţe trestní postih je na místě při zjevném překročení práv vykonavatelem exekutora, nikoli při sporném postupu, kdy nejsou zcela jasná uţívací práva k prostorám, kde je exekuce k movitým věcem tam se nacházejícím prováděna a ţe v takových případech má být uţito institutů práva civilního, zejména vylučovací ţaloby. 274
Věřitel se můţe domáhat, aby soud určil, ţe dluţníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dluţníkovi z jeho odporovatelného úkonu jiţ vymahatelný anebo byl-li jiţ uspokojen (odstavec 1). Odporovat je moţné právním úkonům, které dluţník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dluţníka zkráceni a k nimţ došlo v posledních třech letech mezi dluţníkem a osobami jemu blízkými, nebo které dluţník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, kdyţ druhá strana tehdy dluţníkův úmysl zkrátit věřitele i při náleţité pečlivosti nemohla poznat (odstavec 2).
157
6.1.10. Zpronevěra Vykonavatel exekutora při výkonu exekuce na majetek povinných převzal platby na exekuované pohledávky, tyto částky neodvedl exekutorovi ani ke dni, kdy s ním byl rozvázán pracovní poměr, částky si ponechal pro vlastní potřebu a způsobil škodu nikoli malou, čímţ naplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry dle § 248 odst. 1, 2 trestního zákona (§ 206 trestního zákoníku). Vykonavatel exekutora popřel, ţe by si vybrané částky nechal. Odevzdal je zaloţením do spisu, přičemţ se nevedla řádná evidence, neboť vybrané peníze se z pobočky exekutorského úřadu vozily jednou týdně do sídla exekutorského úřadu, v odváţení se jednotliví vykonavatelé exekutora střídali a nevystavovalo se ţádné potvrzení o převzetí spisů. Domnívá se, ţe jde o mstu zaměstnavatele, neboť upozornil na některé nekalé praktiky exekutorského úřadu. Exekutor vypověděl, ţe chybějící částky se zjistily po převzetí spisů po obţalovaném, kdy se povinní ohradili, ţe jiţ zaplatili a doloţili příslušné doklady podepsané obţalovaným, které však ve spisech chyběly. Kaţdý vykonavatel oproti částkám sloţeným do pokladny exekutorského úřadu obdrţel potvrzení, které zakládal do spisu. Pokud vezl vybrané částky jiný vykonavatel, dal potvrzení svým kolegům. Pokladní nesměl bez příjmového dokladu částku přijmout. Doplnil, ţe vykonavatelé si část své výplaty vypočítávali z vymoţených částek. Účetní potvrdil, ţe vybrané částky vykonavatelé vozili z pobočky do sídla exekutorského úřadu, pokladna odevzdání potvrdila na kopii příjmového dokladu a pokud některý vykonavatel neměl k penězům doklad, pokladna je nepřijala. Postup s odevzdáváním peněz i odměňováním podle vymoţeného plnění potvrdili i zaměstnanci exekutorského úřadu, včetně dalších vykonavatelů. Soud provedl mimo jiné k důkazu výkaz činnosti obţalovaného za období, v němţ byly vymoţeny zpronevěřené částky, a zjistil, ţe vykonavatel neţádal odměnu z vymoţení předmětných částek. Soud uznal vykonavatele vinným, kdyţ měl za prokázané, ţe částky od povinných přijal, tyto však jiţ nebyly dál přijaty na účet exekutorského úřadu, přičemţ vykonavatel o jejich odevzdání nemá ţádný doklad a z vybraných částek 158
ani nenárokoval odměnu při výpočtu své mzdy. Soud částečně přisvědčil námitce týkající se systému odvádění a převáţení peněz zaloţený na vzájemné důvěře, nicméně ten byl na odpovědnosti samotných vykonavatelů a nic nemění na zjištění, ţe vykonavatelem vybrané částky jiţ nebyly odvedeny exekutorskému úřadu. Vykonavatel exekutora byl povinen se postarat o to, aby vymoţené platby byly řádně odvedeny exekutorskému úřadu. Soud tedy uzavřel, ţe vykonavatel si vybrané finanční prostředky neoprávněn ponechal. Odvolací soud uzavřel, ţe úvahám nalézacího soudu nelze vytknout ţádnou zjevnou nesprávnost či nelogičnost. K obdobným závěrům dospěl i Nejvyšší soud, který rozhodoval o dovolání vykonavatele exekutora.
6.2.
Odložené věci dle § 159a odst. 1 trestního řádu V této a následující kapitole jsou uvedeny autorem vybrané kauzy.
6.2.1. „Realitní“ činnost Povinný podal proti usnesení o nařízení exekuce i proti exekučnímu titulu odvolání, které soud posoudil jako včasné a současně rozhodl o odkladu exekuce do doby rozhodnutí o odvolání proti exekučnímu titulu. Je nutno ještě uvést, ţe povinný vlastnil nemovitost, která byla později také exekučně postiţena. V době ještě nepravomocného odkladu exekuce povinného kontaktoval vykonavatel exekutora s tím, ţe má kupce na jeho nemovitost a pokud na to povinný přistoupí, je vykonavatel exekutora připraven sepsat speciální plnou moc a celou věc vyřešit. Následně měl vykonavatel exekutora na povinném opakovaně poţadovat, aby byt prodal jeho kupci s tím, ţe pokud tak neučiní, vystěhuje mu z bytu všechny věci, povinný bude spát na zemi, byt pak bude prodán v draţbě, povinnému nezbude ani koruna a ještě bude dluţit. Tento skutek, v němţ byl spatřován trestný čin vydírání dle § 235 odst. 1 trestního zákona (§ 175 trestního zákoníku), byl odloţen, neboť nebyly zjištěny relevantní skutečnosti, ţe byl spáchán trestný čin, respektive tomu ţádné skutečnosti nenasvědčovaly. Tvrzení povinného zůstalo zcela osamocené.
159
6.2.2. Pochybný exekuční příkaz Věc odloţená pro podezření z trestného činu mohla být posouzena přinejmenším jako kárné provinění exekutora, ne-li skutečně jako trestný čin zneuţívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a) původního trestního zákona (nyní § 329 trestního zákoníku), popřípadě pokus podvodu dle § 250 odst. 1 původního trestního zákona (nyní § 209 trestního zákoníku). Exekutor při vedení exekuce na povinného (současně ne-důchodce), vydal usnesení o přibrání manţela povinného (současně důchodce) do exekučního řízení a exekuční příkaz sráţkami ze mzdy a jiných příjmů, konkrétně sráţkami z důchodu, a to za účasti manţela povinného. Správa sociálního zabezpečení na základě takového exekučního příkazu omylem prováděla určitou dobu sráţky z důchodu manţela povinného a přestala aţ k podnětu povinného. Přitom mzda (důchod) manţela povinného se povaţuje za výlučný majetek manţela a nelze ji postihnout v rámci společného jmění manţelů ani v případě, kdy je exekuce vedena na závazek, který vznikl za trvání manţelství jen jednomu z manţelů. Exekuční příkaz byl koncipován tak, ţe ve skutečnosti má dojít ke sráţce u povinného, ovšem za účasti manţela povinného a samotná škoda vznikla v důsledku mylného jednání správy sociálního zabezpečení. S ohledem na skutečnost, ţe povinný nebyl důchodce a nemohlo tak u něj dojít ke sráţení z důchodu, na rozdíl od jeho manţela, je velmi pravděpodobné, ţe exekutor jednal s vědomím, vystupňovaným vydaným exekučním příkazem za účasti manţela povinného a adresovaným plátci důchodu, ţe plátce důchodu můţe začít provádět sráţky z důchodu manţela, ovšem na cizí dluh. Exekutor tak jiţ naopak mohl jednat v úmyslu způsobit škodu manţelovi (jemuţ nemělo být sráţeno) a současně opatřit exekučně oprávněnému neoprávněný prospěch (o neoprávněné sráţky), přičemţ mohl chtít plátce důchodu exekučním příkazem záměrně klamat a tím vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, neboť zákon nepovoluje sráţky ze mzdy osob, které nejsou povinnými. Autor nemá bliţší údaje k případu, přičemţ by záleţelo zejména na konkrétní formulaci exekučního příkazu a zda by se z něj mohl podávat škodný úmysl exekutora a jeho záměr klamat plátce důchodu. 160
6.2.3. Zkoumání důvodnosti vstupu do obydlí Dle § 159a odst. 1 trestního řádu byla odloţena věc pro podezření ze spáchání trestného činu zneuţívání pravomoci veřejného činitele a trestného činu porušování domovní svobody, kdy vykonavatel exekutora vstoupil do bytu manţela povinného v jeho nepřítomnosti, přičemţ povinný se zde nezdrţoval. Povinný byl opakovaně obesílán na adresu svého platného trvalého pobytu dle centrální evidence obyvatel, přičemţ bylo zjištěno, ţe se na evidované adrese nezdrţuje. Následnou lustrací centrální evidence osob byla zjištěna adresa trvalého pobytu manţela povinného, kdy rovněţ na tuto adresu byl povinný obeslán a tato zásilka se stejně tak vrátila jako nedoručená. Exekutor i při vědomí těchto skutečností do místa bydliště manţela povinného vyslal vykonavatele, který si byt zpřístupnil a provedl zde soupis movitého majetku. Orgán činný v trestním řízení však nijak nezkoumal bliţší povědomí a důvodnost předpokladu, ţe se povinný v předmětném bytě zdrţuje, respektive, ţe se tam nachází jeho movité věci, proto lze zjištění, ţe není dáno podezření ze spáchání trestného činu porušování domovní svobody275 ani zneuţívání pravomoci veřejného činitele, povaţovat za předčasné.
6.3.
Kárné případy Ve věci uváděných kárných pochybení rozhodoval jako kárný orgán jiţ
Nejvyšší správní soud, respektive zvláštní senát Nejvyššího správního soudu. 6.3.1. Blokace majetku osoby odlišné od povinného Exekutor v rozporu s ustanovením § 66 odst. 2 EŘ, aniţ řádně zkoumal vlastnické právo, vydal exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitostí ve společném jmění manţelů, ačkoli z výpisu z katastru nemovitostí vyplývá, ţe výlučným vlastníkem nemovitostí je manţel povinného, který je nabyl kupní smlouvou sice za manţelství, ovšem ze svých výlučných prostředků, jak prohlásil i povinný v kupní smlouvě, kterou měl exekutor k dispozici.
275
V případě vykonavatele exekutora. V případě exekutora samotného by se mohlo jednat o návod k tomuto k trestnému činu.
161
Exekutor shrnul, ţe povinný byl ţenatý, nemovitosti byly nabyty za trvání manţelství kupní smlouvou a podle občanského zákoníku276 se uplatní zákonná domněnka, ţe takový majetek je společný, přičemţ nebylo nijak prokázáno, ţe by nemovitost součástí společného jmění nebyla. Popřel, ţe měl k dispozici kupní smlouvu, nicméně i kdyby ji měl, pak on není kompetentní rozhodovat, zda nemovitost ve skutečnosti byla nabyta z výlučných prostředků manţela tím spíše, mělo-li být podkladem pouhé prohlášení povinného. Takové rozhodnutí můţe učinit pouze soud na základě podané vylučovací ţaloby. Exekuční i občanský soudní řád umoţňují postihnout majetek ve společném jmění manţelů pro závazky, které vznikly za trvání manţelství, ale z nichţ je jeden z manţelů zavázán výlučně sám277. Pro účely nařízení výkonu rozhodnutí dokonce stanoví fikci společného jmění manţelů, která nekopíruje hmotněprávní úpravu (§ 143 ve spojení s § 143a občanského zákoníku) a rozsah takového majetku stanoví šířeji. Nařízení výkonu rozhodnutí se tak můţe týkat i majetku, který ve skutečnosti dle hmotné úpravy ve společném jmění manţelů není. Ochranu před fikcí společného majetku poskytuje vylučovací ţaloba. Kárný soud uzavřel, ţe není samo o sobě rozhodné, ţe z listu vlastnictví plyne výlučné vlastnictví k nemovitostem manţeli povinného na základě kupní smlouvy278. Výsledkem kárného řízení bylo správně zproštění exekutora kárné ţaloby. Zdánlivá podobnost se můţe jevit s případem uvedeným v kapitole 6.7. blokace majetku osoby odlišné od povinného, 6.7.1. zproštění, s tím zásadním rozdílem, ţe tam šlo o přímo ze zákona vyloučený majetek darováním. Naopak v tomto projednávaném případě se exekutor skutečně mohl domnívat, ţe majetek nabytý za trvání manţelství kupní smlouvou jen jedním z manţelů mohl i přesto spadat do společného jmění manţelů279.
276
Srovnej § 143 odst. 1 písm. a) a § 144. Srovnej § 42 EŘ a § 262a OSŘ. 278 Soud vyslovil i názor, ţe byly-li by exekutorovi známy další skutečnosti (kupní smlouva o nabytí do výlučného vlastnictví), bylo by lze dospět k závěru, ţe bez dalšího by neměl k vydání exekučního příkazu pouze s odkazem na § 144 občanského zákoníku přistoupit. 279 Společné jmění manţelů nebylo ani modifikováno, respektive by o tom exekutor musel vědět, přičemţ ke smluvní modifikaci nemusí za určitých podmínek přihlíţet na rozdíl od soudního zúţení společného jmění manţelů (§ 148 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, § 262a OSŘ, § 42 EŘ). 277
162
6.3.2. Blokace majetku osoby odlišné od povinného na jiný způsob Exekutor v rozporu s ustanovením § 320 OSŘ280 opakovaně postihoval jiná majetková práva povinného281, a to peněţní prostředky na účtu jeho manţela u peněţního ústavu, v exekučních příkazech označil a jednal jako s účastníky řízení a poddluţníky peněţní ústavy, ač tyto nebyly účastníky řízení. Exekutor zakázal peněţnímu ústavu disponovat s peněţními prostředky na účtu manţela povinného s tím, aby po doručení vyrozumění o nabytí právní moci exekučního usnesení provedl exekuci odepsáním vymáhané pohledávky z účtu manţela povinného, přičemţ za jiné majetkové právo exekutor povaţoval právo povinného na finanční prostředky vyplacené z účtu, který byl u peněţního ústavu veden na jméno manţela povinného282. Exekutor uvedl, ţe kárná odpovědnost exekutora musí být posuzována obdobně, jak je tomu v případě soudců. Nesprávné rozhodnutí, respektive nesprávná aplikace práva nemůţe být bez dalšího kárným proviněním. Kárný soud uznal exekutora vinným. Závaţně porušil právní povinnost. Při exekuci postiţením jiných majetkových práv je předmětem exekuce jiné majetkové právo, které má povinný vůči svému dluţníkovi (poddluţník oprávněného). Zde konkrétně právo povinného vůči majiteli účtu na vloţené prostředky. Exekuční příkaz musí téţ obsahovat označení dluţníka povinného (tím není peněţní ústav, který vede účet manţela) a individualizaci pohledávky povinného, která má být oprávněnému přikázána. Exekutor měl za dluţníka povinného zřejmě jeho manţela, i kdyţ ho tak neoznačil, přičemţ bylo následně na poddluţnících, jak budou vůči oprávněným postupovat283. I přesto exekutor přikázal peněţním ústavům s peněţními prostředky nenakládat, blokovat je a po 280
Výkon rozhodnutí lze nařídit postiţením jiného práva neţ mzdy, peněţité pohledávky nebo jiných příjmů nahrazujících mzdu (§ 299 OSŘ), jde-li o právo, které má majetkovou hodnotu a které není spojeno s osobou povinného a je převoditelné na jiného. 281 § 49 odst. 1 písm. d) EŘ za subsidiárního pouţití § 320 OSŘ dle § 52 odst. 1, 2 EŘ, respektive 65 EŘ. 282 Exekuční judikatura připouští za určitých okolností moţnost exekučně oprávněného se domáhat vůči majiteli účtu jako dluţníku povinného (poddluţníku oprávněného) provedení exekuce postiţením jiného majetkového práva povinného. Předmětem exekuce je nárok povinného vůči majiteli účtu na prostředky na účet vloţené. Jinými slovy je významné, z jakého právního titulu byly peníze na účet manţela sloţeny, ovšem tento titul bude třeba prokázat (nikoli jen osvědčit), a to v době před blokací účtu. O tento případ zde však nešlo a exekutor chtěl zřejmě pouze zneuţít právní výklad ze strany Nejvyššího soudu. 283 Nevyplatí-li dluţník povinného oprávněnému pohledávku, můţe oprávněný podat tzv. poddluţnickou ţalobu (§ 315 odst. 1 OSŘ).
163
právní moci odepsat. Je nepřípustné vést exekuci postiţením jiného majetkového práva a současně dát příkaz, jaký dal exekutor peněţním ústavům, které vedou účty manţelů povinných, neboť jde fakticky o exekuci postiţením účtu manţela povinného. Exekutor uplatnil postup, jehoţ následkem bylo protiprávní zablokování účtu manţela povinného u peněţního ústavu. Dle kárného soudu by měl být exekutor kárně odpovědný za své excesy, pod něţ lze podřadit porušení zřejmého a nesporného ustanovení zákona, případně jeho interpretaci naprosto extrémním a nepřijatelným způsobem. 6.3.3. Navýšené náklady Soudní exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce stanovil odměnu nikoliv z vymoţeného plnění, nýbrţ z výtěţku draţby284, čímţ jednal v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 exekučního tarifu285. Závaţným způsobem tak porušil své povinnosti stanovené právním předpisem a byl uznán vinným, jelikoţ odpovídá i za své zaměstnance. Zvýšené náklady exekutor později uvedl i ve zprávě soudu k jednání o rozvrhu rozdělované podstaty, přičemţ povinný nepodal proti příkazu k úhradě nákladů exekuce námitky, ten nabyl právní moci a vadu zhojil v rámci rozvrhového rozhodnutí aţ soud, který zjistil porušení povinností exekutora a sám určil správnou výši jeho odměny. Exekutor připustil nedopatření při vyčíslení odměny. Jeho zaměstnanec, který denně zpracovává řadu příkazů k úhradě nákladů exekuce, v nichţ je základem odměny vymoţené plnění, přehlédl, ţe jde o draţbu nemovitostí a ţe odměna musí být počítána z vymáhané částky, nikoli z nejvyššího podání. To potvrdil i dotyčný zaměstnanec s tím, ţe pouţívají šablonu, do níţ ručně doplňují některé údaje a ţe nesprávné údaje doplnil omylem. Nutno poznamenat, ţe povinný byl v exekuci po celou dobu pasivní, písemnosti mu byly doručovány fikcí a lze se tak jen domýšlet, zda šlo skutečně o nevědomé nedopatření či záměr vyuţít tuto pasivitu povinného.
284
Takto stanovená odměna mnohonásobně převyšovala zákonnou odměnu. Byly-li při exekuci prodejem nemovitostí uspokojeny zcela nebo zčásti nároky oprávněného, toho, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný anebo věřitele povinného, který podal přihlášku, je základem pro určení odměny ta část rozdělované podstaty, kterou byly takto uspokojeny nároky těchto osob. 285
164
6.3.4. Exekutorský zápis Tento případ je zajímavý tím, ţe kárné řízení, jako zatím jediné, bylo přerušeno z důvodu jiţ moţného spáchání trestného činu. Orgán činný v trestním řízení ovšem neshledal, ţe by byly dány skutečnosti mající znaky trestného činu a věc tak definitivně projednával kárný soud286, který uznal exekutora vinným. Exekutor závaţným způsobem porušil své povinnosti, kdyţ nepostupoval svědomitě a pečlivě (čl. 5 etického kodexu). Exekutor měl sepsat exekutorský zápis se závazkem několika desítek miliónů korun a se svolením k přímé vykonatelnosti, mezi povinným akciovou společností, za níţ jednal řadový člen představenstva, současně její finanční ředitel, a mezi oprávněným fyzickou osobou. Učinil tak i přesto, ţe z výpisu z obchodního rejstříku i ze stanov společnosti, obojí měl exekutor k dispozici, jednoznačně vyplývalo, ţe finanční ředitel nebyl oprávněn za povinného jednat a uznat takový závazek, který byl předmětem exekutorského zápisu a který 45krát převyšoval majetkové oprávnění finančního ředitele. Úkony trestního řízení byly zahájeny pro trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 trestního zákoníku a dále trestného činu zneuţití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. b) trestního zákoníku. Exekutor tvrdil, ţe vycházel z výpisu z obchodního rejstříku, stanov společnosti, dokladu o jmenování do funkce finančního ředitele a ze zvláštního pověření jednat a činit právní úkony za společnost, v němţ ţádné majetkové (finanční) omezení nebylo. Kopii pověření si však exekutor nepořídil a k exekutorskému zápisu nepřipojil. Kárný soud neuvěřil tvrzení exekutora o jakémsi zvláštním pověření, kdyţ v exekutorském zápisu není citováno a z relevantních listin vyplývá opak. Byť ţádný právní předpis neukládá exekutorovi pořídit kopii pověření a zaloţit ji k předmětnému úkonu, je zcela standardní a nanejvýš důvodné, jde-li o úkon, který za společnost činí osoba odlišná od statutárního orgánu vedeného v obchodním 286
Odevzdání ke kázeňskému nebo kárnému projednání dle § 159a odst. 1 písm. b) trestního řádu.
165
rejstříku, listinu prokazující oprávnění takové osoby k exekutorskému zápisu připojit. To však exekutor neučinil, a to i přesto, ţe závazek mnohonásobně převyšoval majetkové oprávnění finančního ředitele dané mu stanovami. Exekutor zásadně profesionálně pochybil tím, ţe si nepočínal s náleţitou pečlivostí, řádně neověřil a nepostavil najisto, zda finanční ředitel je osoba oprávněná jednat za povinného ve věci exekutorského zápisu, i kdyţ opak vyplýval přímo jiţ z výpisu z obchodního rejstříku a i kdyţ znal následky exekutorského zápisu. Tím se dopustil přinejmenším hrubé vědomé nedbalosti. 6.3.5. (Ne)provinění Věc nebyla kárně ani jinak (orgány činnými v trestním řízení) řešena. Autor ji vybral, neboť má za to, ţe dokresluje sloţitost problematiky. Exekutor vydal exekuční příkazy přikázáním pohledávek z účtu manţela povinného, a to v době, kdy jiţ nemohl být ţádný pochyb o tom, ţe účet manţela takto nelze postihnout, neboť i výklad v tomto směru byl zcela ustálen. Pro celkový náhled na postup exekutora, je třeba uvést, ţe exekutor současně vydal usnesení o přibrání manţela povinného za účastníka exekučního řízení, přičemţ k jeho návrhu na odklad a zastavení exekuce, exekutor tomuto sdělil, ţe není účastníkem řízení a nemůţe proto podat ţádný z návrhů. Nicméně bezprostředně poté postiţené účty exekutor odblokoval. Uvedený postup zjevně svědčí o zcela záměrném postupu exekutora. Ten z pozice své moci postihl účty poškozeného manţela, ač věděl, ţe neoprávněně, vyčkával „co bude“, přičemţ bezprostředně poté, co poškozený navrhl odklad a zastavení exekuce, postiţené účty odblokoval, ač poškozenému sdělil, ţe není účastníkem exekučního řízení a není oprávněn k podání takových návrhů. Ministerstvo spravedlnosti s podivem ke stíţnosti poškozeného uvedlo, ţe exekutor v podstatě nepochybil, neboť ve věci zákonnosti jeho postupu nelze učinit jednoznačný závěr s ohledem na nejednotnost právních názorů stran účtů manţela povinného a peněţních prostředků na nich.
166
6.4.
Dílčí závěr Tato kapitola popisuje případy, které se autorovi dostaly do dispozice. Je
zřejmé, ţe případů, které se dostaly aţ před soud je minimální mnoţství. Autor se domnívá, ţe je to způsobeno jednak právě onou latencí takových případů, a jednak i velmi specifickou exekuční problematikou, přičemţ řada podnětů je procesně odloţena policejním orgánem jiţ v rámci prověřování podezření z trestné činnosti. Konstatovat proto, ţe kriminalita při exekuční činnosti neexistuje, by bylo velmi předčasné a spekulativní. Je správné, ţe některá podání jsou zcela po právu kompetentně eliminována ihned na počátku, kdyţ nejen řada povinných zneuţívá trestní oznámení jako bezplatný právní prostředek vedený obstrukční snahou zkomplikovat jiné netrestní (exekuční) řízení. Jak ovšem vyplývá z konkrétních případů, trestná činnost byla různorodého
charakteru
od
excesivního
chování
toliko
zneuţívající
dominantnější postavení exekutora aţ po trestnou činnost spojenou právě s výkonem exekuční činnosti. Typickým trestním jednáním v souvislosti s výkonem exekuční činnosti jsou případy uvedené zejména v kapitolách 6.1.4. excindační ţaloba, 6.1.6. blokace majetku osoby odlišné od povinného či 6.1.9. domovní svoboda. Excesivním jednáním byla jednání uvedená v kapitolách 6.1.2. „zmrtvýchvstání“ povinného a 6.1.7. uzurpace moci. Spíše excesivním neţ typickým byl pak případ v kapitole 6.1.8. bezúročná půjčka. Některá jednání dále, ač dle autora jiţ naplňující veškeré znaky skutkové podstaty některého trestného činu, byla soudem posouzena jinak a exekutor byl zproštěn obţaloby, popřípadě byla řešena pro exekutora mírnějšími represivními prostředky v rámci kárné odpovědnosti. Vlastní hodnocení autor uvádí přímo v jednotlivých podkapitolách. V praxi došlo i k případům, kdy si exekutor dokonce přisvojoval výlučnou soudní pravomoc rozhodovat sporné záleţitosti, jeţ nejsou vlastní exekuční činnosti a nucenému výkonu exekučních titulů nebo se řídí fakticitou událostí, bez jakéhokoli právního základu, opřenou o svévolné zosobnění moci.
167
Pokud jde o vykonavatele exekutora, práce uvádí typický příklad trestného činu porušování domovní svobody, a to za situace zcela běţné v exekuční praxi, byť v popisovaném případě s ohledem na konkrétní okolnosti případu se trestní rozhodnutí můţe jevit jako jiţ příliš a nepřiměřeně přísné. Na případ, kdy vykonavatel exekutora vybral od povinného peníze a nepředal je dále, zejména exekutorovi, který je měl pouţít na uspokojení oprávněného, lze s jistou nadsázkou pouţít přísloví „příleţitost dělá zloděje“. Takové případy souvisí s exekuční činností pouze zdánlivě, byť jsou spáchány v souvislosti s exekuční činností a můţe se tak stávat i poměrně často. Pro spojení trestný čin spáchaný při exekuční činnosti bude příznačnější, spáchá-li tento trestný čin aţ exekutor, který vymůţe plnění, ale jiţ jej svévolně zadrţí a nevydá oprávněnému, aniţ by to tedy bylo způsobeno například zaměstnancem exekutora, který exekutorovi vůbec nepředá vymoţené plnění či následně vymoţené plnění jinak spotřebuje a podobně. Autor má povědomí o řadě skutkově obdobných případů, týkajících se jednoho exekutora, nicméně k datu vypracování disertační práce nebyla trestní věc pravomocně skončena. Pokud jde o jednání exekutora, v němţ byl spatřován trestný čin lichvy (kapitola 6.2. lichva), to bylo rovněţ předmětem kárného řízení. Pro kárný orgán, kterým byl jiţ Nejvyšší správní soud, bylo v té době podstatné zodpovědět otázku, zda pravomocné zproštěn obţaloby pro skutek, o kterém totoţném má být rozhodováno v kárném řízení, je namístě aplikovat zásadu ne bis in idem (právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát za tentýţ čin), zakotvenou ve vnitrostátních ústavních dokumentech i evropských lidsko-právních úmluvách. Kárný soud s ohledem na tehdejší vnitrostátní i evropsko-právní judikaturu dospěl k závěru, ţe zásada ne bis in idem se neváţe pouze k pojmu trestný čin, ale dopadá téţ na činy kvalifikované vnitrostátním právem jako přestupky či jiné správní delikty, případně téţ disciplinární delikty, neboť i tato obvinění lze chápat jako trestní obvinění v širším slova smyslu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zajímavé ovšem můţe být, jak se v kárné rozhodovací praxi k zásadě ne bis in idem postaví Nejvyšší správní soud do budoucna, kdyţ Ústavní soud, 168
v rámci přezkumu jednoinstančnosti kárného řízení dle zákona č. 7/2002 Sb., judikoval, byť s těsným potřebným počtem hlasů, ţe pod pojem trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nelze automaticky zahrnovat všechna kárná řízení kárně obviněných (srovnej výklad v kapitole 4.3. kárná odpovědnost exekutora). Ústavní soud takto rozhodl jen pár dní poté, co Nejvyšší správní soud v kárném řízení odmítl projednávat totoţný skutek, pro který byl exekutor v trestním řízení obţaloby pravomocně zproštěn. Z hlediska rozhodovací kárné praxe je významné mimo jiné i stanovisko, které kárný soud prezentuje ve svých rozhodnutích, a to, ţe soudní judikatura sice není v právním řádu České republiky závazná, nicméně je třeba ji i přesto respektovat. Nejvyšší soud, jako vrcholný soudní orgán, zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování mimo jiné právě tím, ţe rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích a nebyla-li by jeho rozhodnutí respektována, byla by fakticky popřena jeho sjednocující funkce a porušena i zásada spravedlivého procesu, zejména zásada předvídatelnosti rozhodnutí a princip právní jistoty.
169
7.
Závěr a návrhy de lege ferenda Neţ shrnu závěry této práce, dovolte mi na závěr stručně vyjasnit otázku,
kdo bude vystupovat v postavení poškozeného v trestním řízení v případě, ţe v průběhu exekučního řízení dojde k vykradení skladu, kde má exekutor uloţeny exekučně zabavený majetek povinných. V takové situaci se exekutor ocitne na druhé straně, neţ je předpokládáno jeho postavení v disertační práci. Exekuční řád neobsahuje výslovné zmocnění exekutora k uplatňování práv poškozeného, na rozdíl od zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení287, ani obdobné zmocnění jaké má například likvidátor při likvidaci společnosti288, nebo insolvenční správce289. Poškozeným ve smyslu trestního řádu290 bude přímo vlastník movitých věcí, v převáţné většině případů povinný, nikoli exekutor, který movité věci zabavil a má je v úschově a stíhá jej objektivní odpovědnost za škodu. Povinný jako vlastník věci je sice omezen v realizaci vlastnického práva, zejména co do dispozice s věcí, ale vlastnické právo jako takové neztrácí a vlastníkem zůstává do doby, neţ je případně věc řádně prodána v draţbě. Výše uvedené platí i v případě, ţe by byl odhalen a dopaden pachatel a ukradené věci zjištěny. Poškozenému povinnému by byly věci jako vlastníkovi sice vráceny, nicméně jsou nadále exekučně zabavené, byť dočasně nezajištěné přímo v exekučním skladě. To ovšem neznamená, ţe vrácením věcí povinnému bude zmařen účel exekuce či úřední postup exekutora, neboť stále platí zákonná povinnost, ţe povinný nesmí po doručení usnesení o nařízení exekuce nakládat se svým majetkem (ve smyslu jeho ztenčení). Je ovšem moţný a také vhodnější ten 287
Dle § 9 odst. 1 písm. b) vykonává správu zajištěného majetku z pověření soudu soudní exekutor…. Ten, kdo vykonává správu zajištěného majetku je povinen včas uplatňovat nárok na náhradu škody (§ 10 odst. 1 písm. e) citovaného zákona). 288 Viz ustanovení § 70 odst. 3 a § 72 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. 289 Nakládání s majetkovou podstatou, viz zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení. 290 Ten, komu bylo trestným činem ublíţeno na zdraví, způsobena majetková nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehoţ úkor se pachatel trestným činem obohatil (§ 43 odst. 1 trestního řádu). Pro účely narovnání poškozeným není ten, na koho pouze přešel nárok na náhradu škody (§ 310a trestního řádu). Poškozeného ve smyslu trestního řádu je třeba odlišovat od oběti trestného činu ve smyslu zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněţité pomoci obětem trestné činnosti, dle kterého má oběť nárok na peněţitou pomoc od státu. Obětí je fyzická osoba, které v důsledku trestného činu vznikla škoda na zdraví, dále osoba pozůstalá po oběti, byla-li rodičem, manţelem nebo dítětem oběti a v době smrti s ním ţila v domácnosti a nakonec pozůstalá osoba, jestliţe této zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výţivu. Podmínky dále rozvádí citovaný zákon.
170
postup při vrácení věcí poškozenému, kdy se věc vrátí poškozenému tak, ţe se uloţí zpět do exekučního skladu vzhledem k úřednímu sepsání takové věci. Obdobně tomu bude i v případě peněţní náhrady škody, kdy pachateli bude uloţena povinnost nahradit škodu v penězích odpovídající ukradeným věcem.
V takovém
případě
ovšem
peněţní
pohledávka
svědčí
přímo
poškozenému a nemůţe být bez dalšího hrazena k rukám exekutora. Soudnímu exekutorovi však nic nebrání postihnout tuto pohledávku přiznanou trestním rozhodnutí v tzv. adhezním řízení formou exekuce přikázáním jiné peněţité pohledávky povinného291. Jinými slovy exekutor vydá exekuční příkaz, ve kterém zakáţe poddluţníkovi povinného (odsouzenému), vyplatit peněţitou pohledávku povinnému, a přikáţe mu, aby pohledávku vyplatil exekutorovi. Exekuční řízení tak nebude o peněţní ekvivalent hodnoty odcizených movitých věcí kráceno a nebude ani v tomto případě zmařen účel exekuce. Naopak kdyby byl poškozeným přímo exekutor, povinný by byl neprávem majetkově krácen. Soud v odsuzujícím rozsudku odsouzeného povinuje k náhradě škody ve prospěch exekutora. Takový rozsudek je exekučním titulem292. Oprávněným, kterému svědčí právo z exekučního titulu, bude výlučně exekutor, nikoli povinný, jehoţ zabavené věci byly odcizeny, a tento povinný, jehoţ věci byly odcizeny, by neměl na výtěţek ţádný nárok. Stejně by na výtěţek neměl ţádný nárok ani oprávněný z původní exekuce, v rámci které byly movité věci povinného zabaveny a následně odcizeny. Je nelogické, aby byl poškozeným exekutor i s ohledem na institut souhlasu poškozeného s trestním stíháním (§ 163 a § 163a trestního řádu). Jde o situace, kdy podezřelý je k poškozenému osobou, vůči níţ můţe poškozený jako svědek odepřít výpověď (§ 100 odst. 2 trestného řádu)293. Podmínka souhlasu poškozeného se vztahuje i na případy krádeţe dle § 205 trestního zákoníku. Jelikoţ
by
se
pachatel
nacházel
vůči
exekutorovi
ve
vztahu
předpokládaném ustanovením § 163 trestního řádu, exekutor by nedal souhlas 291
Jinou peněţitou pohledávkou povinného se rozumí jiná pohledávka neţ z účtu u peněţního ústavu nebo nárok obdobný mzdě (srovnej ustanovení § 312 odst. 1 OSŘ). 292 Srovnej § 40 odst. 1 písm. b) EŘ, obdobně i ustanovení § 274 odst. 1 písm. a) OSŘ. 293 Příbuzný v pokolení přímém, sourozenec, osvojitel, osvojenec, manţel, partner, druh a jiná osoba v poměru rodinném nebo obdobném, jejichţ újmu by právem (poškozený) pociťoval jako újmu vlastní.
171
s trestním stíháním, ačkoli k povinnému by byl pachatel osobou zcela cizí. Nebo naopak by byl pachatel v předpokládaném vztahu k povinnému a k exekutorovi osobou zcela cizí, ovšem v takovém případě by se souhlas vůbec nezjišťoval, ačkoli by to bylo naopak ţádoucí. Akceptovali-li bychom jako poškozeného exekutora, mohlo by dojít paradoxně k situaci, kdy by rovněţ samotným pachatelem krádeţe byl exekutor. Exekutor by pak splynul současně v osobu pachatele i poškozeného. Pokud se týká samotného postavení soudního exekutora v právním řádu, ten je fyzickou osobou, kterou stát pověřil exekutorským úřadem, a který v rámci tohoto pověření mimo jiné provádí nucený výkon exekučních titulů podle exekučního řádu. Výkon exekutorského úřadu a exekuční činnosti je povoláním exekutora; který je podnikatelem podle jiného neţ ţivnostenského oprávnění podle zvláštního právního předpisu, kterým je exekuční řád. Soudní exekutor jako podnikatel podniká zejména za účelem maximálního zisku a k tomu směřuje jeho činnost. S tím souvisí i „ráznější“ postup při exekuci na rozdíl od soudního výkonu rozhodnutí. Nicméně účelem exekučního řádu a institutu soudního exekutora bylo vyřešit právě pomalý a mnohdy neefektivní způsob soudního výkonu rozhodnutí, přičemţ je třeba mít na paměti, ţe je to primárně dluţník (povinný), který zapříčinil nucený výkon a mnohdy i několik let neplnil své povinnosti. Faktem ovšem zůstává, ţe i rychlá exekuce a uspokojení oprávněného musí být dosahováno pouze při dodrţování zákonných postupů. Pokud se týká exekutora, ten má z hlediska trestněprávní odpovědnosti mimo jiné speciální postavení. Při výkonu exekuční činnosti má exekutor postavení úřední osoby a je tzv. speciálním subjektem, pro nějţ jsou na jedné straně charakteristická širší oprávnění a větší ochrana, ovšem na straně druhé i vyšší míra odpovědnosti. Pro úřední osobu jsou charakteristické i speciální trestné činy, které můţe spáchat pouze osoba v tomto postavení, nikdo jiný. V jistou dobu se dokonce objevila neúspěšně tendence do exekučního řádu vtělit imunitu na trestné činy spáchané exekutory při výkonu exekuční činnosti a podmínit trestní stíhání exekutora souhlasem ministra spravedlnosti. 172
Byť trestní zákoník přeuspořádal systematiku trestných činů a trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných, které obecně chrání společenské vztahy, zájmy a hodnoty, nezbytné k bezvadnému výkonu funkcí demokratického státu ve prospěch veřejnosti, zařadil aţ na závěr zvláštní části, oproti původnímu trestnímu zákonu, který je řadil do úvodu zvláštní části, neznamená to, ţe by se bagatelizovala trestná činnost úředních osob či začínala akceptovat jistá společensky škodlivá jednání úředních osob. Systematika zákona sice vyjadřuje obecně hodnotový systém společnosti a trestní zákoník na jedné straně sníţil dolní hranice trestní sazby u trestu odnětí svobody ze tří na dvě léta u trestného činu zneuţití pravomoci úřední osoby (srovnej druhé odstavce dotčených skutkových podstat), ovšem na straně druhé zavedl další kvalifikovanou skutkovou podstatu a například u trestných činů úplatkářství došlo ke zvýšení trestních sazeb u trestu odnětí svobody. Systematika zvláštní části trestního zákona můţe především pomoci při střetu vícero zájmů chráněných trestním zákonem, kdy bude z hlediska systematiky dána přednost ochraně zájmu zařazeného do hlavy předchozí před zájmem zařazeným do hlavy následující. Cílem disertační práce nebylo rozebrat veškeré moţné trestné činy, které lze při výkonu exekuční činnosti spáchat, a jejich výčet tak není samozřejmě úplný, ale poukázat na moţné trestněprávní následky související s praktickým výkonem exekuční činnosti, při níţ rovněţ dochází k přímé osobní konfrontaci povinného a exekutora nebo vykonavatele exekutora, byť mohou být případné trestněprávní následky neprávem pomíjeny. Vybrané trestné činy popisované v konkrétních souvislostech mohou být samozřejmě spáchány i za jiných konkrétních okolností, především v případě trestného činu podvodu, trestného činu porušení povinností při správě cizího majetku nebo trestného činu zneuţití pravomoci úřední osoby. Podstata trestněprávního jednání pachatele exekutora však musí být obdobná, neboť skutková podstata je přesně definována. Byť se můţe rovněţ na první pohled zdát, ţe některé pohledy v práci jsou pouze v teoretické rovině, není tomu tak. Takové nazírání či pojímání exekuční činnosti je třeba odmítnout a povaţovat za krajně nezodpovědné. Spoléhat na 173
převaţující latenci moţného závadového jednání znamená být přinejmenším lhostejný k případným trestněprávním následkům, coţ nelze akceptovat obecně u občanů, tím spíše u úředních osob. Je nezbytné volit vţdy takové prostředky a postupy, které jsou legitimní a přiměřené, tím spíše, nejsou-li v exekuční činnosti vyloučeny zásahy do základních lidských práv. Některá kriminální jednání jsou v praxi ojedinělá či méně pravděpodobná, nicméně i přesto je nelze bagatelizovat či opomíjet. Odpovědnost exekutora za protiprávní jednání je několikerá, včetně odpovědnosti za své zaměstnance, tedy i vykonavatele exekutora, a to podle intenzity a závaţnosti škodlivosti jednání. Od objektivní občanskoprávní odpovědnosti, za určitých okolností dále při solidární odpovědnosti státu, přes kárnou odpovědnost, která v mezidobí doznala podstatných změn zapříčiněných výraznou laxní rozhodovací praxi exekutorské stavovské organizace a vyústila v přenesení kárné pravomoci na „nestavovský“ orgán, aţ po nejpřísnější trestní odpovědnost exekutora. Je více neţ zřejmé, ţe některá jednání budou na pomezí mezi občanskoprávní odpovědností exekutora, kárnou odpovědností exekutora a trestněprávní odpovědností exekutora. Zejména pak hranice mezi kárnou odpovědností a trestní odpovědnosti se bude mnohdy překrývat a nebude vţdy snadné ji bezpečně oddělit. Bude proto třeba konkrétní případy vţdy velmi pečlivě a obezřetně posuzovat a hodnotit a zjišťovat všechny okolnosti. Jisté trestněprávní napětí a nejistotu v řadách exekutorů odstranila novela exekučního řádu. Ta výslovně eliminovala různé interpretační moţnosti a zavedla institut vykonavatele exekutora, kterým výslovně přiznala oprávnění, o nichţ v současné době nemůţe být pochyb. I přesto však trestní odpovědnost hrozí i nadále. S ohledem na kumulaci zákonných podmínek pro výkon funkce vykonavatele exekutora, mohou být soupisy majetku trestněprávně relevantní i v současnosti. Po novele exekučního řádu můţe jít o případy, kdy je movitý majetek sepsán zaměstnancem exekutora (vykonavatelem exekutora), který je sice pracovně zařazen na pozici vykonavatele exekutora, ovšem nesplňuje všechny předpoklady pro výkon této funkce. Nicméně je třeba říci, ţe 174
problematika soupisu movitého majetku není (nebyla) jedinou příčinou případné trestně právní odpovědnosti exekutora či vykonavatele exekutora, i kdyţ je pravdou, ţe tato okolnost a z toho pramenící odpovědnost exekutora byla impulsem pro napsání disertační práce. Lze uvést, ţe jediným, kdo by nebyl neoprávněným soupisem movitého majetku a jeho následnou draţbou dotčen, bude vydraţitel majetku, který přejde do vlastnictví vydraţitele i přes neoprávněnost draţby. Lze shrnout, ţe při exekuční činnosti, ať jiţ jednáním samotného exekutora, či jeho vykonavatele, nedochází úmyslně k páchání trestné činnosti a je tak riskována zvýšená odpovědnost při postavení úřední osoby, ale jde toliko o excesy jednotlivců. V praxi jsou naopak mnohem častěji závadová jednání způsobena méně závaţným porušením zákonných povinností a úředního postupu, kdy nastupuje odpovědnost dle jiného právního předpisu neţ trestního zákoníku, především jde o kárnou odpovědnost za kárné provinění. Pokud exekutor či jeho vykonavatel nejedná v souladu s právem, ale právní řád poruší či porušuje, nese s tím spojenou odpovědnost a musí počítat s následky, jak blíţe rozvádí disertační práce. Podle závaţnosti pak v posledním stupni nastupuje trestní represe, neboť trestní právo je, v souladu se zásadou subsidiarity a principem ultima ratio, pojímáno jako nejzazší prostředek kontroly a nápravy. Je-li tedy jednání pachatele tak závaţné a společensky škodlivé, ţe nepostačuje k jeho potrestání a nápravě jiných právních institutů, nastupuje trestněprávní sankce. Z relevantních případů, které byly projednávány kompetentními orgány a které se dostaly do dispozice autora, je rovněţ patrné, ţe trestněprávních případů, od doby vzniků funkce exekutora, přičemţ ze statistického pohledu jde o obor ještě relativně mladý, není zásadní mnoţství. Samozřejmě, ţe svůj význam na této statistice má jednak latence činů, kdy ne všechny jsou zjištěny, a jednak nejednoznačnost exekučního řádu a osobitost exekuční činnosti. Cílem disertační práce bylo z teoretického a praktického pohledu přiblíţit úskalí výkonu exekuční činnosti a případnou trestnost postupu soudních
175
exekutorů nebo vykonavatelů exekutorů, kteří ne vţdy postupují striktně dle zákona. Cílem práce v ţádném případě není případná kriminalizace jednání exekutora, toto nebylo ani záměrem autora a tímto směrem nebyla vůbec práce zamýšlena. Nechť tedy tato práce není chápána jako brojení vůči soudním exekutorům, kdyţ tito jsou v současnosti pod stále větším dohledem nejen široké veřejnosti. Autor ovšem ani nepředpokládá, ţe by práce byla příčinou případné změny v praxi soudních exekutorů. Rovněţ nechť tato disertační práce v ţádném případě neslouţí jako impuls či motivace k jakýmkoli nedůvodným oznámováním nebo podnětům orgánům činným v trestním řízení a není za tímto záměrem ani jinak zneuţívána. Naopak nechť je práce chápána jako zdroj zamyšlení a vyvolání případné diskuze nad disertační problematikou. S ohledem na skutečnost, ţe stěţejní novela exekučního řádu odstranila nejpalčivější problematiku a zásadní polemiku v odborných kruzích i u dotčených subjektů, je v současné době zejména na exekutorech, aby právní stav respektovaly a právní normy dodrţovaly. Rovněţ je na kárném orgánu, aby efektivně předcházel závadovému jednání exekutorů tím, ţe na ně bude generálně působit prostřednictvím ukládání adekvátních sankcí, zvýší částku peněţité pokuty jako nejčastěji ukládaného kárného opatření, respektive v konečném důsledku nebude váhat vyuţít i nejpřísnějšího kárného opatření, a to odvolání exekutora z exekutorského úřadu. S ohledem na specifickou problematiku disertační práce i skutečnost, ţe trestní zákoník je novým a moderním kodexem, nemá význam navrhovat změny této hmotněprávní normy. Návrhy de lege ferenda se týkají mimotrestních právních předpisů procesní povahy coby preventivních opatření s oporou na analogii subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 trestního zákoníku294). Nabízí se i přijetí nového řešení, podle kterého bude exekutor při v blízké časové souvislosti opakovaných kárných proviněních, a to i méně závaţných,
294
Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
176
automaticky potrestán nejpřísnější sankcí odvoláním z exekutorského úřaduˇ. Toto je částečně obsaţeno v návrhu zákona ve znění pozměňovacích návrhů, kterým se mění občanský soudní řád a další související zákony295. Podle novelizovaného § 116 odst. 11 EŘ se exekutorovi uloţí kárné opatření odvolání z exekutorského úřadu, byl-li v posledních 5 letech před podáním návrhu na zahájení kárného řízení nejméně třikrát pravomocně uznán vinným závaţným kárným deliktem, jestliţe tato skutečnost zpochybňuje důvěryhodnost jeho dalšího setrvání v exekutorském povolání. Navrhuji
jednak
vypustit
dovětek
„zpochybnění
důvěryhodnosti
k exekutorskému povolání“ a změny vztáhnout nejen na závaţný kárný delikt. Tedy uloţit kárné opatření odvolání z exekutorského úřadu, byl-li exekutor „v posledních třech letech před podáním návrhu na zahájení kárného řízení nejméně třikrát pravomocně uznán vinným kárným deliktem za obdobné jednání“ nebo v posledních 5 letech před podáním návrhu na zahájení kárného řízení nejméně třikrát pravomocně uznán vinným závaţným kárným deliktem, jestliţe tato skutečnost zpochybňuje důvěryhodnost jeho dalšího setrvání v exekutorském povolání. Lze rovněţ uvaţovat i o právní úpravě, která navrátí kárnou pravomoc stran exekutorů zpět stavovskému orgánu, jak je tomu běţné a tradiční v případě stavovských organizací, a tím současně odlehčit Nejvyššímu správnímu soudu o agendu, jeţ mu v zásadě nenáleţí a byla na něj přenesena pouze v důsledku selhávání exekutorské komory. Model sloţení kárné komise i kárných senátů by zůstal zachován shodně, jak je tomu u současné kárné úpravy v případě exekutorských kandidátů a exekutorských koncipientů, kdy převaţující počet členů není z řad exekutorů (tříčlenný kárný senát je sloţen ze dvou soudců a jednoho exekutora). Mám za to, ţe i při takové případné právní úpravě zůstane objektivita zachována ve stejné míře, jako v současném modelu šestičlenného kárného senátu (dva soudci [jeden z Nejvyššího správního soudu a jeden z Nejvyššího soudu], dva exekutoři, dva členové jiné právnické profese). Není
295
Sněmovní tisk 537, dostupný na http://www.psp.cz/ff/3a/c2/6a/08.htm. Mimo jiné odlišuje „prostý“ kárný delikt a závaţný kárný delikt.
177
vyloučeno model kárného senátu pro exekutory případně sloţit tak, ţe ze dvou soudců bude obdobně jeden z Nejvyššího správního soudu a jeden z Nejvyššího soudu, nicméně z hlediska objektivity to povaţuji za nadbytečné. S ohledem na polemiku v kapitole 4.3. navrhuji de lege ferenda zavést dvojstupňové kárné řízení, namísto současného jednoinstančního, a moţnost přezkoumat nalézací rozhodnutí odvolacím orgánem. Z hlediska právní jistoty rovněţ navrhuji do právní úpravy výslovně zakotvit kárnou odpovědnost exekutora i za své zaměstnance, coţ je dnes ustáleně dovozováno kárným soudem. Tento návrh je jiţ součástí vládního návrhu zákona ve znění pozměňovacích návrhů, kterým se mění občanský soudní řád a další související zákony296. De lege ferenda dále navrhuji výslovně doplnit zákonné ustanovení o vstupu do prostor, v nichţ má povinný svůj majetek, za účelem provedení výkonu rozhodnutí, respektive exekuce (§ 325a a § 325b odst. 2 OSŘ), o důvodnou domněnku o existenci majetku povinného v takových prostorách: § 325a OSŘ Vyţaduje-li to účel výkonu rozhodnutí, je ten, kdo provádí výkon, oprávněn učinit osobní prohlídku povinného a prohlídku bytu (sídla, místa podnikání) a jiných místností povinného, jakoţ i jeho skříní nebo jiných schránek v nich umístěných, kde má povinný svůj majetek „lze důvodně předpokládat majetek povinného“; za tím účelem je oprávněn zjednat si do bytu nebo do jiné místnosti povinného přístup, popřípadě uzavřené skříně nebo jiné schránky otevřít. § 325b OSŘ (1) Povinný umoţní tomu, kdo provádí výkon rozhodnutí, přístup na všechna místa, kde má své movité věci umístěny. (2) Kaţdý, v jehoţ objektu má povinný svůj byt (sídlo, místo podnikání) nebo jiné své místnosti, je povinen strpět, aby ten, kdo provádí výkon rozhodnutí, provedl prohlídku bytu a jiných místností povinného. Nesplní-li tuto povinnost, je ten, kdo provádí výkon, oprávněn zjednat si k bytu nebo jiné místnosti povinného přístup, „lze-li důvodně předpokládat, že tam má povinný své movité věci umístěny“.
296
Sněmovní tisk 537, dostupný na http://www.psp.cz/ff/3a/c2/6a/08.htm.
178
Je vhodné více upřesnit princip přiměřenosti v exekučním řízení, aby nedocházelo ke zbytečnému zatěţování povinných, respektive jejich majetku více, neţ je skutečně třeba: § 47 EŘ (1) Exekutor poté, co mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a vydá nebo zruší exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postiţen. Exekučním příkazem se rozumí příkaz k provedení exekuce některým ze způsobů uvedených v tomto zákoně. Exekutor je povinen v exekučním příkazu zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný „je přiměřený“, zejména vzhledem k nepoměru výši závazků povinného a ceny předmětu, z něhoţ má být splnění závazků povinného dosaţeno. „(2) Způsob exekuce není přiměřený, je-li možné dosáhnout uspokojení postupem podle § 58 odst. 2 věta třetí v přiměřené době po nabytí právní moci usnesení o nařízení exekuce; za přiměřenou dobu se podle okolností považuje i doba dvanácti měsíců“. § 58 EŘ (1) Exekuci lze provést jen způsoby uvedenými v tomto zákoně. Zajistit „Postihnout“ majetek k provedení exekuce lze nejvýše „pouze“ v rozsahu bezpečně postačujícím k uhrazení „odpovídajícím“ vymáhané pohledávce, jejího příslušenství včetně příslušenství, které se pravděpodobně stane splatným po dobu trvání exekuce, pravděpodobných nákladů oprávněného a pravděpodobných nákladů exekuce. (2) Nepostačuje-li jeden ze způsobů provedení exekuce k uspokojení oprávněného, lze exekuci v jednom exekučním řízení provést více způsoby, popřípadě i všemi zákonem stanovenými způsoby. K provedení exekuce více nebo všemi zákonem stanovenými způsoby lze přistoupit současně nebo postupně. Nebrání-li to účelu exekuce, provede se exekuce ukládající zaplacení peněţité částky přikázáním pohledávky, sráţkami ze mzdy a jiných příjmů nebo zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech. Pokud způsoby provedení exekuce podle věty třetí nepostačují k uhrazení vymáhané peněţité pohledávky, jejího příslušenství, nákladů oprávněného a nákladů exekuce, provede se exekuce ukládající zaplacení peněţité částky prodejem movitých věcí a nemovitostí nebo prodejem podniku.
Jistá snaha se v tomto směru objevuje v poslaneckém návrhu zákona na změnu exekučního řádu297. Navrhovaná změna však pouze zaměňuje termín „povinen“ za „přikazuje se“, coţ je změna nekoncepční a neefektivní (exekutor je povinen/exekutorovi se přikazuje v exekučním příkazu zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše 297
Sněmovní tisk 610/0, dostupný na http://www.psp.cz/ff/7b/c2/6a/08.htm, § 47 odst. 1 věta třetí.
179
závazků povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo). Důvodová zpráva pak k návrhu dodává, ţe „povinnost“ nebyla pro exekutory dostatečně závazná. Postavení exekutora a tím i jeho postupy jsou nutně ovlivňovány jiţ samotným omezením počtu exekutorů, přičemţ kaţdoročně nově nařízených exekucí je stále více. V neposlední řadě proto navrhuji v případě exekutorů zrušit princip numerus clausus a otevřít přístup do exekutorského stavu všem po splnění zákonných podmínek, coţ nepochybně jako důsledek konkurenčního prostředí povede k ztransparentnění exekučního řízení, sebekontrole exekutorů, striktnějšímu dodrţování právních předpisů a povinností exekutora a sníţení případů, v nichţ exekutor selţe. De lege ferenda navrhuji vázat moţnost ministra spravedlnosti pozastavit exekutorovi výkon exekutorského úřadu od okamţiku zahájení trestního stíhání, namísto současného zahájení trestního řízení (§ 122 odst. 1 EŘ) a uloţit orgánu činnému v trestním řízení informační povinnost o těchto skutečnostech vůči ministru spravedlnosti a prezidentu exekutorské komory (§ 160 odst. 2, § 176 odst. 1 a § 179d odst. 3 trestního řádu): § 122 EŘ (1) Ministr můţe pozastavit exekutorovi výkon exekutorského úřadu, jestliţe bylo proti němu zahájeno trestní řízení „trestní stíhání“ za úmyslný trestný čin nebo za trestný čin související s exekuční činností, „anebo bylo-li mu pro takový trestný čin sděleno podezření“, a to aţ do právní moci rozhodnutí, „kterým se trestní řízení končí“. § 160 trestního řádu (2) Opis usnesení o zahájení trestního stíhání je třeba doručit obviněnému nejpozději na počátku prvního výslechu a do 48 hodin státnímu zástupci a obhájci; u obhájce počíná lhůta k doručení běţet od jeho zvolení nebo ustanovení. Opis usnesení o zahájení trestního stíhání advokáta je třeba bez odkladu doručit téţ ministru spravedlnosti a předsedovi Komory. „Opis usnesení o zahájení trestního stíhání exekutora je třeba bez odkladu doručit též ministru spravedlnosti a prezidentovi exekutorské komory“. Opis usnesení o zahájení trestního stíhání příslušníka Policie České republiky, příslušníka Vězeňské sluţby České republiky anebo celníka nebo zaměstnance České republiky, zařazeného k výkonu práce v Policii České republiky, Vězeňské sluţbě České republiky anebo v Celní správě České republiky doručí Generální inspekce bezpečnostních sborů téţ řediteli příslušného bezpečnostního sboru.
180
§ 176 trestního řádu (1) Jestliţe výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud, státní zástupce podá obţalobu a připojí k ní spisy a jejich přílohy. O podání obţaloby vyrozumí obviněného, obhájce a poškozeného, pokud jsou jeho pobyt nebo sídlo známé. Je-li obviněný advokátem, vyrozumí téţ ministra spravedlnosti a předsedu Komory, „a je-li obviněný exekutorem též ministra spravedlnosti a prezidenta exekutorské komory“. § 179d trestního řádu (3) O podání návrhu na potrestání advokáta státní zástupce bez odkladu vyrozumí ministra spravedlnosti a předsedu Komory, „a jde-li o exekutora ministra spravedlnosti a prezidenta exekutorské komory“.
181
8.
Resumé The name of my thesis is The Criminal liability of the Distrainer. I chose
this topic because this theme is very up to date and there are not any written sources of this topic or author has no knowledge of this kind of sources. It was very complicated and difficult to create this thesis, because there were not any written sources. It is necessary to react on this situation and start academic debate about these issues. The office of the Distrainer was established by the Distraining Law and operates from the 1st May 2001. The state authorized the Distrainer to some special rights and powers, especially to enforce duty of debtors according to distraining law. Distrainers became very popular institute to effectively and quickly enforce claims and more and more creditors started to use their services. Distrainer can also choose the way of the distress, while in case of judicial execution the creditor have to choose one and specific way of judicial execution, so the distress by Distrainer is easier for creditors. For creditor is important, that Distrainer can choose one, more or all means of the distress to enforce the law, but on the other hand he has to respect and observe the rule of adequacy, which means he is not allowed to confiscate more than needed. Considering the methods of the Distrainer can be sometimes too radical and uncompromising, it must be all time under the law, legitimate and adequate and should not exceed clear limits, especially when the Distrainer during distraining work interferes to the fundamental rights and freedoms such as right to property, right to privacy, right to dwelling etc. This thesis reacts to some deficiencies of the Distrainer or the Distraining enforcer. Some of these serious deficiencies could be understood as crime in sense of the penal code. The aim of the thesis cannot be criminalizing the acting of the Distrainer or the Distraining enforcer and the conclusions of this thesis cannot be generalized.
182
The thesis is the first work about criminal liability of the Distrainer ever. For reasons of interdisciplinary, it also interferes to non-criminal legal rules. Aim of my thesis is to identify main problems and causes of criminal liability of the Distrainer such as the authority and to give the outline of chosen crimes under the Czech criminal substantive law and criminal acting of the Distrainer and the Distraining enforcer during the distraining work. The thesis deals with criminality in the framework of the distraining work and it does not research any other possible criminal activities or crimes committed before appointing the Distrainer to an office and solved after the appointing. This thesis also researches the relations between the criminal liability and disciplinary liability. The Chamber of Distrainers was deprived of disciplinary powers by law, because of its inactivity and disciplinary powers were delegated to the Supreme administrative court. Except for criminal or disciplinary liability may be possible also civil liability for damage. The thesis deals with interpretative problems of criminal liability of the Distrainer and the Distraining enforcer especially based on judicial decisions and tries to offer possibilities how to solve them and analyses theoretical issues that are related to criminality committed by the Distrainers and the Distraining enforcers. The thesis theoretically and practically points to dangers or risks of distraining work and to chosen crimes of the Distrainer and the Distraining enforcers. The chosen crimes described in my work in specific cases can be also committed under different circumstances. Certain criminal tension and doubts has been eliminated by amendment to the distraining law that expressly confirms legal term the Distraining enforcer and expressly confirms to them disputed rights, but criminal liability still exists. The amendment to the distraining law has been eliminated some interpretative differences. With regard to the amendment to the distraining law may seem that some of the conclusions in thesis are only theoretical and outdated, but it is not right. This view of it is wrong, irresponsible and unacceptable.
183
It is true if the Distrainer or the Distraining enforcer breaks the law than he has to be punished according to seriousness. In the most serious cases arise criminal liability under the penal code. Finally the thesis summarizes the current knowledge of criminal activities committed by the Distrainers that are very latent, very specific and sophisticated for criminalists. Ii is important to say that the Distraining law is relatively young discipline for the statistics. The particular results of the author’s creative activity on the topic of this thesis have been continuously presented to expert public. Author believes that the opinions and conclusions presented in thesis cannot be misused to unreasonable criminalization of the Distrainer or unreasonable complaints against him and this was not purpose at all. I don’t presume that my thesis will cause changes in practical distraining work, but I believe that it will be food for thought and will raise professional discussions.
184
9.
Použité prameny
Monografie: 1.
Císařová, D. a kol. Trestní právo procesní. 4. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde, 2006.
2.
Císařová, D., Fenyk, J., Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 1. Vydání. Praha: ASPI, 2008.
3.
Dütz,
W.
Der
Gerichtsvollzieher
als
selbständiges
Organ
der
Zwangsvollstreckung. Berlin: Duncker & Humblot, 1973. 4.
Heinrich, B. Der Amsträgerbergriff im Strafrecht. Berlin: Duncker & Humblot, 2001.
5.
Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné, obecná a zvláštní část. Praha: Linde, 2005.
6.
Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha: Leges, 2010.
7.
Jelínek, J. a kol. Trestní zákon a trestní řád. 24. vydání s poznámkami a judikaturou. Praha: Linde, 2006.
8.
Jelínek, J. a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 2. vydání. Praha: Leges, 2011.
9.
Kasíková, M., Kučera Z., Plášil, V., Šimka, K. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a předpisy související. Komentář. Praha: C.H.Beck, 2005.
10. Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. Praha: C.H.Beck, 2007. 11. Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2010. 12. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné – obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 13. Kratochvíl, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009.
185
14. Kratochvíl, V. a kol. Trestné právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2012. 15. Kuchta, J. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009. 16. Kurka, V. Přehled judikatury ve věcech výkonu rozhodnutí a exekuce. Praha: ASPI, a.s, 2005. 17. Kühl, K. Strafgesetzbuch, Kommentar, 25. Auflage, München: C.H.Beck, 2004. 18. Solnař, V. Systém českého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia. 1972. 19. Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Nakladatelství Orac. 2003. 20. Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D., Vanduchová, M. Systém českého trestního práva. 1. vydání. Praha: Novatrix. 2009. 21. Šámal, P., Púry, F., Rizman S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2004. 22. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 1. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2009. 23. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 1. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2010. 24. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 2. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2012. 25. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2012. 26. Ščerba, F. Výběrová bibliografie článků z trestního práva 1997 – 2001. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2003. 27. Winterstein,
B.
Handbuch
für
Gerichtsvollzieherprüfungsbeamte.
1. Auflage. Pegnitz: Verlag Pastyrik, 2004.
186
Časopisecké články: 1.
Grawert, R. Die Ordnung des Gerichtsvollzieheramtes vor dem Grundgesetz. DGVZ (Deutsche Gerichtsvollzieher Zeitung), 1989, č. 7 – 8, s. 97 – 119.
2.
Teryngel, J. K vymezení pojmu veřejného činitele. Trestní právo, 1999, č. 11, s. 2 – 6.
3.
Wacke, A. Heiteres und Historisches über das Amt des Gerichtsvollziehers. DGVZ (Deutsche Gerichtsvollzieher Zeitung), 1991, č. 7 – 8, s. 101 – 106.
Judikatura: rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.9.2010, sp. zn. Pl. ÚS 33/09. rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.2.1965, sp. zn. 10 Tz 7/65. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7.12.1966, sp. zn. 6 Tz 64/66. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8.4.1981, sp. zn. 6 Tz 12/81. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1987, sp. zn. Tzv 29/87. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.11.1992, sp. zn. 6 To 49/92. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.10.1996, sp. zn. 2 Tzn 179/96. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.6.2004, sp. zn. 5 Tdo 478/2004. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2006, sp. zn. 4 Tz 32/2006. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12.12.2001, sp. zn. Tpjn 300/2000. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2006, sp. zn. Tpjn 303/2005. rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.1.2004, sp. zn. 6 To 89/2003.
187
rozhodnutí Krajského soudu Plzeň ze dne 14.7.1994, sp. zn. 7 To 191/94. rozhodnutí Krajského soudu České Budějovice ze dne 26.10.2000, sp. zn. 4 To 810/2000. Právní předpisy zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon. zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběţně probíhajících výkonů rozhodnutí, ve znění pozdějších předpisů. zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. zákon č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení, ve znění pozdějších předpisů. zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů. vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, ve znění pozdějších předpisů. instrukce Ministerstva spravedlnosti ČR č.j. 1360/95-OOD, kterou se vydává řád pro soudní vykonavatele, ve znění pozdějších předpisů.
188
Internetové a informační zdroje: http://www.usoud.cz http://www.nsoud.cz http://www.nssoud.cz http://www.ekcr.cz http://www.europa.eu.int http://www.aktualne.eu informační a právní systém ASPI informační a právní systém Beck-online
189
