Poučení z historie sporu o ekonomickou kalkulaci při analýze modelů socialistického hospodářství

Poučení z historie sporu o ekonomickou kalkulaci při analýze modelů socialistického hospodářství /Petr Gočev/ (Text pro jednání Rady TAP 15.3. 2005) Anotace: Článek sleduje význam a hlavní argumenty uplatněné v rámci sporu o ekonomickou

kalkulaci,

institucionálních

podmínek

v jehož

rámci

alokačně

byla

efektivní

nastolena výroby

ve

problematika společnostech

založených na rozvinuté dělbě práce. Důraz je kladen především na argumenty Baroneho, Langeho, Misese, Hayeka a na vliv sporu na praxi plánování ve Výchním bloku i postoj západních intelektuálů k němu.

1. VÝZNAM SPORU

O EKONOMICKOU KALKULACI

Zhroucení východního bloku znamenalo pro levici na celém světě těžké trauma, ze kterého se jí dosud nepodařilo vzpamatovat. Pozoruhodný je především fakt, že přestože světová levice ve své většině neměla o zřízení panujícím ve Východním bloku valné mínění, byly pro ní důsledky jeho zhroucení tak zničující. Ukazuje se totiž, že příslušníci západní levice byli v hloubi duše přeci jen přesvědčení, že pod nevábným povrchem protidemokratických praktik, sovětského imperialismu, útlaku občanů atd. bije zdravé ekonomické jádro. Že systém sovětského plánování je inherentně nadřazen kapitalistické „anarchii trhu“ a že po překonání porodních potíží povede růst ekonomické úrovně nakonec i

k demokratizaci

politické nadstavby. Významná část vládnoucí třídy Východního bloku to ale viděla jinak. Na jednu stranu byla zhrzena stále očividnějším zaostáváním ekonomiky a na druhou stranu naopak navnazena vidinou snadného zprivatizování dosud pouze ovládaného majetku, takže se nelze divit tomu, že nakonec iniciovala restauraci kapitalismu. Pracující, místo toho aby bránili své údajné výdobytky se zbraní v ruce, naopak zhroucení prohnilého režimu nadšeně uvítali; pro západní levici to byl šok z čistého nebe. Jak je ale možné, že nejen západní levičáci, ale konec konců i celé západní veřejné mínění, měli tak zkreslené představy o životaschopnosti a dokonce nadřazenosti sovětského ekonomického systému? Jistě, například americké zbrojní firmy měly eminentní zájem na tom, aby u politiků i veřejnosti vyvolaly dojem, že Východní blok je silným a nebezpečným soupeřem a nikoliv pouze kolosem na hliněných nohách. Ale ani jejich dolary by samy o 1

sobě nic nezmohly. Klíč k celé záhadě je třeba hledat někde jinde. Podle mého názoru sehrál rozhodující roli fakt, že o ekonomické výkonnosti sovětského plánování byla přesvědčena většina západních ekonomů, plnících dnes úlohu sekulárních kněží. To si můžeme ilustrovat na vývoji názorů prominentního amerického ekonoma a autora nejprodávanější učebnice ekonomie (prodalo se jí celkem na 4 miliony kusů!), Paula Samuelsona. Ten např. v edici Economics z roku 1973 uvedl, že SSSR předežene USA v příjmech na hlavu do roku 2015. V edici z roku 1985 zase v souvislosti se sovětskou ekonomikou uvedl, že by „bylo zavádějící lpět na nedostatcích. Každá ekonomika má nějaké nedostatky. .. Co se ale počítá, jsou úspěchy, a nemůže být žádných pochyb o tom, že systém sovětského plánování byl mocným motorem ekonomického růstu.“ Ještě ve 13. edici z roku 1989 pak Samuelson prohlašoval, že „v rozporu s dřívějšími názory mnohých skeptiků je sovětská ekonomika důkazem, .... že socialistická příkazová ekonomika může fungovat a dokonce vzkvétat.“ Uvedené citace hovoří za vše. Zbývá nám tedy zodpovědět otázku, co vedlo západní ekonomy a společenské vědce k takovýmto názorům, které je nechaly zcela nepřipravené na události, ke kterým ve Východní Evropě došlo na sklonku 80. let. Odpověď hledejme v historii sporu o ekonomickou kalkulaci.

2. ZÁKLADNÍ

VYMEZENÍ PROBLEMATIKY

Pokud uvažujeme v rovině Weberových ideálních typů, můžeme uvést dvě různá institucionální uspořádání, jejichž cílem je dosažení koordinace dílčích ekonomických aktivit. Prvním z nich je institut soukromého vlastnictví výrobních prostředků a tržní mechanismus zprostředkovávající směnu vlastnických práv, druhým je institut společenského vlastnictví výrobních prostředků doplněný mechanismem centrálního plánu. Posouzení výhod a nevýhod toho či onoho institucionálního uspořádání bylo předmětem sporu o ekonomickou kalkulaci, který se nesmazatelně zapsal do vývoje ekonomické teorie 20. stol. Problematikou oprávnění soukromého vlastnictví na úkor vlastnictví společenského, či srovnáváním efektivity kapitalismu s efektivitou různých variant socialistického hospodářství se zabývali mnozí autoři již dříve. Teprve spojení těchto otázek s problematikou racionální alokace vzácných zdrojů umožnilo sporu vyvstat v podobě, která nejenom vytyčila charakter základních problémů, se kterými by se muselo vypořádat plánovité hospodářství, činící si nárok na překonání kapitalistického způsobu výroby, ale výraznou měrou ovlivnila také chápání funkce trhů v kapitalismu.

Spor tak zásadním způsobem formoval pozici

2

rakouské školy, respektive její opozici k mainstreamové neoklasické ekonomii. Zatímco na začátku století se rakouští autoři vůči neoklasické ekonomii nevyhraňovali, na základě reflexe sporu dospěli až k jejímu zásadnímu odmítnutí a tedy ke konstituci rakouské školy jako samostatného proudu ekonomické teorie: "Pokud platí neoklasická obrana [trhu], pak může fungovat i model tržního [myšleno neoklasického] socialismu. Pokud model tržního socialismu selhává s ohledem na okolnosti týkající se informací a podnětů, pak to samé platí pro neoklasické pojetí trhu.... Žádné důležité rysy tržní společnosti, v kontrastu se společností netržní, nemohou být adekvátně zachyceny modelem, o kterém se většina domnívá, že je základem pro studium tržní společnosti." (Boettke 2000, s. 37) Přestože účastníci sporu dospěli k odlišným závěrům, pod vlivem neoklasického paradigmatu sdíleli téměř všichni shodný názor na vytyčení základního problému, který je třeba uspokojivě vyřešit v každé ekonomické formaci: Pro zajištění alokační efektivity hraje zásadní roli schopnost ekonomiky zajistit racionální ekonomickou kalkulaci, tj. zajistit, aby jednotlivým druhům zboží byly přiřazeny takové „ceny“, které odpovídají jejich nákladnosti s ohledem na čerpání vzácných zdrojů nutných k jejich produkci. Bez toho, aby „ceny“ výrobků a služeb byly takto nutné a objektivní, by neexistovalo žádné vodítko k posouzení, zda by nebylo vhodnější využít spotřebované vzácné zdroje jiným způsobem. Ve společnosti založené na dělbě práce jsou produkty spotřebovávány někým jiným, než je jejich bezprostřední výrobce. Kupující nemá představu o tom, jaké množství vzácných zdrojů bylo při výrobě konkrétního produktu spotřebováno a zda by tento objem vzácných zdrojů nemohlo být využito jiným způsobem, který by mu přinesl větší užitek. Kupující je schopen posoudit pouze to, zda je za produkt ochoten zaplatit požadovanou „cenu“ tak aby maximalizoval užitek realizovatelný při daném rozpočtovém omezení. V kapitalismu tak existuje jediné kritérium pro posouzení, zda bylo využití daného množství vzácných zdrojů k výrobě určitého zboží efektivní s ohledem na možnosti jejich alternativního využití. Tímto kritériem je skutečnost, za jakou cenu může být zboží realizováno na trhu. Pokud a dokud je možno zboží prodávat za částku, která umožňuje realizovat zisk, pak je do jeho výroby vtahováno stále více vzácných zdrojů. Pokud zisk realizovat možno není, výroba se snižuje a vzácné zdroje jsou uvolňovány pro jiné způsoby využití. Takto spotřebitelé svými „peněžními hlasy“ určují strukturu výroby. Pokud připustíme, že také socialistická ekonomika musí fungovat v souladu s preferencemi spotřebitelů, pak je zde také jediné kritérium, určující alokačně efektivní využití vzácných zdrojů: ochota spotřebitelů uhradit objektivní společenské náklady aktuálně nebo potenciálně 3

nabízených produktů. V socialistické ekonomice tedy také musí fungovat spolehlivý cenový mechanismus. Neschopnost uvést takový mechanismus v život byla i politickými představiteli východního bloku vnímána jako zásadní problém. J.V. Andropov na plénu ÚV-KSSS 15. června 1983 konstatoval: "Věda dosud bohužel neposkytla praxi potřebné řešení řady závažných problémů. [...] Především mám na mysli volbu nejspolehlivějších způsobů zvyšování efektivnosti výroby a její kvality a zásady vědecky zdůvodněné tvorby cen." (zvýrazněno PG) Pro spor o ekonomickou kalkulaci tak byla klíčová problematika, jakým způsobem fungují (nebo mohou fungovat) kapitalistické trhy, respektive některá z variant jejich socialistické alternativy,

co do schopnosti koordinace výroby a spotřeby prostřednictvím cenového

mechanismu. Pozornost byla věnována i produkční a inovační efektivitě, ovšem až v druhém plánu. Tomu se nelze divit s ohledem na skutečnost, že přednostní význam alokační funkce trhů je definičním znakem neoklasického paradigmatu.

3. SPOLEČENSKÉ

A TEORETICKÉ POZADÍ SPORU

Při rozboru neoklasické fáze sporu o socialistickou kalkulaci se je třeba vyrovnat především s otázkou, jak je možné, že neoklasická ekonomie mohla na jednu stranu sloužit jako nástroj k předvedení výhod a ospravedlnění laissez faire a na druhou stranu poskytla neoklasickým socialistům1 rámec natolik robustní, že většina ekonomů, včetně těch, kteří ze socialismu nebyli zrovna nadšení, uznala jejich vítězství a na základě jejich argumentace přijala závěr, že přechod k socialistickému hospodářství, založeném na společenském vlastnictví, je myslitelný, možný, nebo dokonce nevyhnutelný (typickým shrnutím v tomto duchu je Bergson 1948). Zda nestačí konstatovat, že výhrady těch, kteří v kontextu dobové debaty racionalitu socialismu popírali, byly chybné nebo nepřesvědčivé. Stačilo, aby se některé okolnosti změnily, a masa ekonomů přehodnotila celou historii sporu a byla najednou ochotna přísahat na „prorocké“ argumenty Misese a Hayeka, považované o několik desítek let dříve, často těmi samými ekonomy, za bezpředmětné2. 1

Z nejznámějších jmenujme: F. Taylor, H. D. Dickinson, O. Lange, F. M. Durbin, A. P.

Lerner. 2

S tím souvisí i odklon od neoklasického rámce jako takového, který někteří jeho dřívější

exponenti v posledních letech vykazují. Tak například podle kajícného Blauga bylo užití neoklasického paradigmatu k podchycení možnosti realizace socialismu „tak průkazně naivní, že bylo až zcela směšné. Pouze ti, kteří byli opilí teorií dokonale konkurenční statické rovnováhy, mohli spolknout takový nesmysl. Sám jsem byl jako student v 50.

4

Okolnosti, kterým vděčí neoklasičtí socialisté za svůj dobový triumf, lze rozčlenit do dvou hlavních kategorií: teoretické okolnosti, související s metodologií a analytickým aparátem teorie celkové rovnováhy, a okolnosti společenské, související s tím, jak byly ekonomy vnímány a interpretovány praktické zkušenosti s vývojem různých ekonomických formací. Zatímco rozboru první třídy okolností jsou věnovány celé 3 následující kapitoly, postihnutí té druhé, formující intelektuální atmosféru na Západě od 30. let 20. stol.,

je poměrně

jednoduché: na jedné straně naprostá deziluze z hospodářství volného trhu, které se utápělo ve vleklé krizi, na druhé straně nezpochybnitelné úspěchy sovětské industrializace spojené s více než slibným tempem růstu. Mluvíme o době, kdy The Wall Street Journal pěl oslavné ódy na Mussoliniho hospodářskou politiku a kdy byl Chruščovův výrok o dohnání a předehnání vnímán na obou stranách železné opony jako poměrně realistický. Významné zkušenosti s rozsáhlou administrací výroby ve všech rozvinutých zemích přinesla 1. světová válka. Tehdy v USA vznikly orgány jako Správa pro válečný průmysl, Správa pro loďařský průmysl, Správa paliv, Správa potravin, Válečná pracovní komise, Korporace pro válečné finance atd.; mnohé z nich se později staly vzorem pro projekty New Dealu. V Evropských státech, které byly do válečného běsnění přímo zataženy, bylo převzetí otěží veškerého ekonomického života státní administrativou ještě výraznější. Mnozí se nijak netajili tím, že právě zkušenost válečné ekonomiky byla pro ně předstupněm potvrzujícím možnost nahrazení anarchie trhu plánováním, jak o tom svědčí samotný název Neurathovy knihy Skrze válečné hospodářství k hospodářství naturálnímu. Ostatně i v pozdějších letech čerpalo mnoho autorů, argumentujících ve prospěch plánování, ze zkušeností nabytých správou sektoru obrany (viz např. Koopmans 1951, s. 456-7). V podmínkách, kdy bylo zavedení rozsáhlejší přímé kontroly průmyslu přeci jen nemyslitelné, byla rozhodující pozornost věnována otázce, jak přimět manažery, jejichž zájmy se rozchází i se zájmy akcionářů, aby sledovali společenské cíle: „Proti nadřazeným zájmům společnosti nelze stavět ani vlastnické nároky, ani nároky lidí ve vedoucím postavení.“ (Means 1932, s. 312) Předpokládalo se, že v „národním“ zájmu se manažeři přestanou řídit jen svým zájmem soukromým: „Dovedeme si představit – a bude to téměř nezbytností, má-li systém korporací přežít – že se ´kontrola´ nad velkými společnostmi vyvine v čistě neutrální technokracii, která bude vyvažovat nároky různých společenských skupin a každé přidělí část příjmového toku na základě veřejného zájmu, nikoliv hrabivosti soukromníků.“ (tamtéž)

3

letech jedním z nich a dnes mohu jen žasnout nad svým zakaleným rozumem.“ (Economic Journal, November 1993, s. 1571) 3

V atmosféře, kdy i u kapitalistických manažerů bylo považováno za možné a nutné, aby

jednali ve shodě se společenským zájmem, je zřejmé, proč neoklasičtí socialisté věnovali

5

Toto byly názory, které utvářely veřejné mínění i oficiální politickou rétoriku; neoklasičtí socialisté šli samozřejmě ještě dál: k požadavku zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Přestože v akademických kruzích byla jejich stanoviska akceptována, na reálnou hospodářskou politiku neměli žádný vliv ani v kapitalismu, který vsadil na Keynesovu „třetí cestu“, ani v zemích východního bloku.

3. VYBRANÉ

PŘÍSTUPY NEOKLASICKÝCH SOCIALISTŮ A JEJICH KRITIKŮ

3.1. ENRICO BARONE –

ROVNICE ROVNOVÁHY

Prvním ekonomem, který poznamenal, že pokud chce socialismus racionálně využívat vzácné zdroje, musí dosáhnout stejných marginalistických kritérií optimality, jaké platí pro kapitalismus volné soutěže, byl Friedrich Wieser (1893, s. 60-66; 217-243). Obdobné postřehy místy zmínil i Walras a zvýšenou pozornost jim věnoval Pareto, na nějž navázal Enrico Barone. Přestože žádná z těchto prací nevzbudila větší ohlas u autorů socialismu nakloněných a nelze tedy v jejich souvislosti ještě mluvit o "sporu o socialistickou kalkulaci" v užším slova smyslu, Baroneho článek z r. 1908 stojí za bližší pozornost; v mnoha ohledech předznamenal argumenty pozdějších účastníků sporu a Schumpeter dokonce vyjádřili názor, že již v této práci byla prokázána schůdnost ekonomické logiky socialismu. Barone se ve svém článku pokusil zformulovat teorii tzv. kolektivistického státu, aby tak mohl odpovědět na otázku, jak by za společenského uspořádání zřízeného v Marxově duchu (po eliminaci "marxistických absurdit") byla zorganizována výroba. K tomu využil aparát teorie celkové rovnováhy, kdy nejprve definoval soustavu rovnic a možnost jejího řešení v individualistickém uspořádání (kapitalismus) a poté v kolektivistickém (socialismus), kde nepředpokládal existenci peněz a cen ale pouze stanovení relativních směnných poměrů, tzv. ekvivalentů. Nikoho, kdo se s obeznámil s přístupem "matematické školy" jak byl nastíněn v předchozích kapitolách, nepřekvapí, že na základě takovéhoto rozpracování problematiky kolektivistické ekonomiky považoval Barone za evidentní: „Že systém je dokonale určený: je zde stejně rovnic jako neznámých.

tolik pozornosti stanovení kritérií pro rozhodování socialistických manažerů, aniž by se výrazněji zabývali otázkou, jak budou k dodržování těchto kritérií motivováni.

6

Že ministerstvo výroby při zlepšování prvního aproximativního a neurčitého řešení (jediným kritériem tohoto zlepšování je maximalizace kolektivního blahobytu) dochází k závěru, že výroba by měla být organizována tak, aby výrobní náklady byly minimalizovány a aby ekvivalenty[ceny] výrobků a přírůstků kapitálu byly takové, jak by odpovídalo jejich příslušným výrobním nákladům. Že sytém rovnic kolektivistické rovnováhy se neliší od toho v případě volné soutěže." (Barone 1975, s. 274) Povšimněme si způsobu, jakým se Barone staví k možnosti výpočtu cen a vyráběných množství „na papíře“; pokud by nebyl brán ohled na ekonomickou variabilitu technických koeficientů výroby a vzala by se do úvahy pouze jejich technická variabilita, řešení ex ante by bylo sice náročné na sběr dat, ale v principu možné: "... bylo by možné shromáždit individuální rozpisy [schedules] pro každou danou soustavu

ekvivalentů včetně prémie za odloženou spotřebu. Proto není

nepředstavitelné, že s těmito rozpisy pohromadě - za předpokladu, že jsou technické koeficienty známé a neměnné - by bylo možné kalkulací na papíře nalézt soustavu ekvivalentů, která by splňovala rovnice vyjadřující fyzikální podmínky výroby a vyrovnání výrobních nákladů s těmito ekvivalenty... Na tom není po analytické stránce nic složitého: jedná se o řešení velmi jednoduchých lineárních rovnic. Obtíž vzniká spíše kvůli obrovskému množství jednotlivců a zboží, které musíme vzít do úvahy." (tamtéž, s.287)

Podle Baroneho je zde ale ještě jeden, mnohem zásadnější problém, kterým je ekonomická variabilita technických koeficientů - předpokládá totiž, že pouze některé technické koeficienty figurující v rovnicích rovnováhy mají povahu konstant, zatímco jiné jsou proměnné v návaznosti na možnost substituce výrobních faktorů. Proto je nutné uchýlit se k velkoplošnému experimentování, zakládání různých variant výrobních procesů různým způsobem kombinujících výrobní faktory a rušení těch procesů, které byly na základě srovnání nákladových cen produkce vykázány jako neefektivní. Jedině tak bude moci Ministerstvo zjišťovat, jaké technické koeficienty jsou z

ekonomického hlediska

nejvýhodnější s ohledem na minimalizaci výrobních nákladů. Baroneho cílem nebylo ukázat, že kolektivizované hospodářství může fungovat stejně dobře jako volný trh; jeho záměrem bylo ukázat, že nemůže fungovat principiálně lépe. Tím se snažil vyvrátit "fantaskní doktríny" spoléhající na to, že s odstraněním „anarchie trhu“ bude

7

možno zorganizovat fungování ekonomiky na zcela odlišných základech. Snažil se ukázat, že i v kolektivizovaném hospodářství budou hrát roli obdobné ekonomické kategorie jako cena, mzda, úrok, renta, zisk, úspory atd. (s.289), že „systém rovnic kolektivistické rovnováhy se neliší od systému volné soutěže" (s.274), že jsou shodná i kritéria dosažení maximálního celkového blahobytu a že celková spotřeba v kolektivizovaném hospodářství se nemůže lišit od celkové spotřeby v tržní ekonomice, pokud má být zajištěna stejná míra akumulace kapitálu. (s.290) I kdyby ovšem zastánci kolektivizace přijali veškeré Baroneho argumenty za své, otevřely by se jim přinejmenším dvě možnosti, jak právě na základě Baroneho argumentace prokázat, že přechod od volného trhu ke kolektivizovanému hospodářství je žádoucí: 1. Mohli by poukázat na to, že v tržním hospodářství nutně dochází k centralizaci a monopolizaci kapitálu, což vede k narušování Baronem použitého schématu „maximální volné soutěže" způsobem, který sám označil v duchu problematiky ztrát mrtvé váhy jako „ničení blahobytu": "...monopoly a syndikáty

vytváří rozdíl oproti rovnováze dokonalé

konkurence, který může být popsán jako ničení blahobytu v tom smyslu, že pokud díky němu někteří (monopoly) realizují zisk, jiní (spotřebitelé) přicházejí o víc.“ (tamtéž, s. 263) 4 2. I kdyby souhlasili s tím, že celková (a tedy ani průměrná) spotřeba by se oproti tržnímu hospodářství nezměnila, zcela jistě by výrazně vzrostla spotřeba mediánová. I když odhlédneme od přínosu spojeného s možností eliminace okázalé spotřeby (která pro svého konzumenta nemá jiný užitek, než je signalizace a tím i udržování jeho společenského postavení), pozitivní efekt vyšší míry nivelizace příjmů na celkový blahobyt vyplývá z klesající míry užitku z mezní jednotky příjmu. Oba tyto momenty také opravdu hrály svou roli v pozdějším vývoji sporu. 3.2. LUDWIG

VON

MISES –

HODNOTOVÁ KALKULACE

Jak již bylo řečeno, Barenohe článek nevyvolal v době svého publikování žádnou výraznější reakci. Znatelnější ohlas vyvolala až Misesova práce Ekonomická kalkulace v socialistickém společenství z r. 1921, což bylo dáno do značné míry i tím, že ve stejné době předložil obdobné argumenty proti nepeněžní ekonomice Max Weber.

4

Právě v těchto souvislostech Barone poprvé použil koncepci kompenzačních plateb,

která byla inkorporována do teorie blahobytu, aby bylo vůbec možné porovnávat různé paretooptimální stavy a

vyhodnocovat tak dopady různých politickoekonomických

opatření.

8

Důvody, proč Mises zdvihnul hozenou rukavici a pustil se do principiální kritiky socialistického zřízení, jsou nasnadě: přestože s dobovým pozitivistickým přístupem měl jen málo co společného, sdílel s ním snahu o bezhodnotovou, ryze racionální analýzu. Musel se tedy obejít bez obezliček přirozeného práva, morální indignace apod. Narozdíl od Hayekova brojení proti sociálnímu inženýrství mu nebyl vlastní ani argument omezenosti lidského rozumu tváří v tvář naakumulované moudrosti spontánně vyvinutých a evolucí prověřených kapitalistických institucí. Aby mohl přesto dospět k blahoslavení laisezz-faire kapitalismu, musel si dát záležet na tom, aby dokázal, že společenské vlastnictví výrobních prostředků nutně vede k fatálnímu narušení ekonomické racionality a že tedy jediným schůdným řešením je vlastnictví soukromé: "Dojdeme-li k závěru, že jedině soukromé vlastnictví výrobních prostředků umožňuje zdárný rozvoj lidské společnosti, bude jasné, že to je totéž jako zjištění, že soukromé vlastnictví není výsadou vlastníků, ale společenskou institucí k užitku všech, třebaže je pro jednotlivce zvlášť příjemné a prospěšné. Liberalismus se nevyslovuje za zachování vlastnictví v zájmu vlastníků. Nechce zachovat soukromé vlastnictví proto, že by je nemohl zrušit bez porušení práv vlastníků. Kdyby považoval odstranění soukromého vlastnictví za užitečné v zájmu veřejnosti, zastával by se jeho zrušení bez ohledu na to, zda tím vlastníka poškodí. Zachování soukromého vlastnictví je však v zájmu všech vrstev společnosti. I chudák, který nic nevlastní, žije v našem společenském řádu nepoměrně lépe, než by žil ve společnosti, která by se ukázala neschopnou vyrobit i jen zlomek toho, co se vyrábí v našem společenském řádu." (Mises 1998, s. 35-6) "Tím, že se snažíme dokázat společenskou funkci a nutnost soukromého vlastnictví výrobních prostředků a tím také nerovnost rozdělování majetku a důchodů, dokazujeme také současně mravní oprávnění soukromého vlastnictví a kapitalistického společenského řádu, jenž se na něm zakládá." (tamtéž, s. 38) „Jakákoliv analýza různých možností jak uspořádat společnost založenou na dělbě práce, musí vždy dojít ke stejnému výsledku: pro společnost založenou na dělbě práce existuje jen volba mezi společenským vlastnictvím a soukromým vlastnictvím výrobních prostředků. Veškeré meziformy jsou nesmyslné a musí se při uskutečňování ukázat jako neúčelné. Když tedy dále poznáme, že i socialismus je neproveditelný, nemůžeme než uznat, že kapitalismus je jediné proveditelné uspořádání společenských vztahů v lidské společnosti založené na dělbě práce.“ (tamtéž, s.75) Tato linie argumentace je pak zakončena tvrzením, že soukromé vlastnictví je nezbytné pro zachování „společenské sounáležitosti

9

lidstva, lidské kultury a civilizace.“ (tamtéž, s.76) Pokud by to někomu snad stále ještě nedocházelo, je pro něj přichystáno pregnantní shrnutí: „...buď soukromé vlastnictví výrobních prostředků, nebo smrt a bída pro všechny.“(tamtéž, s. 77)

Mises(1992) se tedy snaží dokázat, že "socialismus představuje zrušení

racionálního

hospodaření“, "samotná podstata socialistického výrobního způsobu neumožňuje vyjádřit podíl jednotlivých výrobních faktorů na celkovém výnosu výroby" a že "kvantitativní přezkoumání vztahů mezi výdaji a výnosem je prostě nemožné". „V socialistické společnosti," poznamenává Mises (1992, s. 72), „jsou výrobní statky výhradně ve vlastnictví celku; jsou nezcizitelným společným vlastnictvím a proto rex extra commercium." Jako takové tedy nemohou být předmětem směny, z čehož vyplývá, že „funkce peněz je tu nesrovnatelně menší [než v kapitalismu], neboť tím, že směna zahrnuje pouze spotřební statky, má v socialistické společnosti menší úlohu. … protože do směny nevchází žádný výrobní statek, je nemožné stanovit ceny výrobních statků, které by byly vyjádřeny v penězích. Úlohu, kterou mají peníze ve svobodném hospodářství v oblasti výrobní kalkulace, si v socialistickém společenství nemohou udržet. Tam je hodnotová kalkulace v penězích nemožná." (tamtéž, s. 72) Poté, co Mises zamítne různé možnosti, jak by v socialismu mohla být na nepeněžní bázi realizována hodnotová kalkulace, nutná k tomu, aby bylo vůbec možno posuzovat účelnost a efektivnost různých variant ekonomické aktivity, dochází k závěru: „Každá změna v ekonomice socialistického společenství se … stává záležitostí, jejíž úspěch nemůže být odhadnut ani předem, ani později stanoven pohledem zpět. Vše tápe v mlze. Socialismus představuje zrušení racionálního hospodaření." 3.3. KALKULACE KVALITATIVNÍ

NA ZÁKLADĚ ZPŘEDMĚTNĚNÉ PRÁCE

NEHOMOGENITA PRÁCE

V své práci se Mises zabývá také otázkou, zda by řešení hodnotové kalkulace nebylo v socialismu možné na jiném než cenovém základě. Připouští sice, že „z hlediska pracovní teorie hodnoty existuje pro tento problém … jednoduché řešení", ale dodává: „Tento způsob rozdělování [v závislosti na odpracovaných hodinách a práci zpředmětněné ve výrobcích] by však byl neuskutečnitelný, neboť práce není jednotná a stejnorodá. Mezi různými formami vynaložené práce existují kvalitativní rozdíly… Nelze připustit, aby dělník, který vynaložil hodinu nejjednodušší práce, spotřeboval výrobek, který je výsledkem [hodiny] kvalifikovanější práce. V socialistické společnosti je naprosto nemožné

10

vytvořit vazbu mezi významem vynaložené práce pro společnost a jejím podílem na výnosu společenského výrobního procesu. Odměňování práce za socialismu je tak pouze věcí libovůle, nelze je opřít o hospodářské ohodnocení výnosu…" (Mises 1992, s. 74).

Pokud se Mises s neoklasickými socialisty v něčem shodnul, pak to byl právě názor na nepoužitelnost kalkulace na bázi zpředmětněné práce. Podívejme se tedy blíže na otázku, jak je v marxistické literatuře řešena problematika redukce složité práce na jednoduchou, resp. kvalifikované na nekvalifikovanou. Marx sice poukázal na kvalitativní rovnost a kvantitativní rozdílnost mezi časově totožným množstvím kvalifikované a nekvalifikované práce, stejně jako na společenský charakter procesu, kterým je kvalifikovaná práce redukována na práci jednoduchou, ale nepouštěl se do detailního popisu tohoto mechanismu5. Tím se naskytl prostor Böhm-Bawerkově kritice, podle které nutně upadají všechny pokusy o redukci složité práce na jednoduchou do bludného kruhu: aby bylo možno určit poměry redukce, je nutné znát velikost hodnoty produkované tím kterým druhem práce, ovšem k určení množství zpředmětněné práce a tedy hodnoty produktu je zase nutné znát právě tyto poměry, v nichž se kvalifikovaná práce redukuje na nekvalifikovanou. Pokud bychom se opírali o publikace sepsané o této problematice za minulého režimu, museli bychom dát za pravdu Misesovi a Böhm-Bawerkovi: studie k této problematice se buďto zaobíraly zcestným tříděním druhů práce a jejich odměňování podle namáhavosti (Halaxa 1963, s. 15), nebo vykazovaly záměrnou bezradnost: "Vztah jednoduché práce ke složité práci není vztahem, který by měl pouze technickopočetní stránku, ale promítá se v něm velmi mnoho vyvíjejících se společenských hledisek, podle nichž vystupuje ta či ona práce jako jednoduchá a jiná v různém pořadí jako složitější." (Šik 1968, s. 33) „Jednoduchá průměrná práce sama má sice v různých zemích a různých kulturních epochách různý charakter, nicméně je pro každou určitou společnost něčím daným. Složitější práce je jen umocněnou či spíše znásobenou jednoduchou prací, takže menší množství složité práce se rovná většímu množství jednoduché práce. Ze zkušenosti víme, že se práce neustále takto převádí. Ať už je zboží produktem sebesložitější práce, jeho hodnota je činí rovným produktu jednoduché práce a představuje tedy sama jen určité množství jednoduché práce. Různé proporce, v nichž se různé druhy prací převádějí na jednoduchou práci jako na jednotku jejich míry, jsou stanovovány společenským procesem za zády výrobců, a proto se jim zdá, že jsou dány zvyklostí. Pro zjednodušení považujeme v dalším výkladu každý druh pracovní síly bezprostředně za jednoduchou pracovní sílu, čímž si jen ušetříme námahu s převáděním složité práce na jednoduchou." (Marx 1953, s.61) 5

11

Přesto existuje formální teoretické řešení, které zajišťuje, aby při hodnotové kalkulaci byly racionálně zohledněny náklady utopené v různě kvalifikované práci, ovšem protože implikuje výraznou příjmovou nivelizaci, nebylo v intencích minulého režimu jej realizovat. Toto řešení vychází z Hilferdingovy odpovědi na Böhm-Bawerkovu kritiku a zdůrazňuje společenský charakter práce i samotného procesu redukce: „Hodnototvorná kvalita netkví jako taková v jakékoliv práci. Práce vytváří hodnotu pouze ve spojení s určitým způsobem společenské organizace procesu výroby. Z tohoto důvodu nemůžeme vypracovat koncept hodnototvorné práce jenom na základě

hloubání nad

izolovanou prací v její konkrétní podobě. Proto musí být kvalifikovaná práce, pokud má být považována za hodnototvornou, nahlížena nikoliv jakožto izolovaná, ale jako součást společenské práce.“ (Hilferding 1984, s. 140-1) Hilferding dále vyvozuje, že principy, kterými se sociální redukce práce řídí, musí odpovídat zákonu hodnoty. Vlastní proces redukce popisuje takto: „Průměrná nekvalifikovaná práce je vynaložením nekvalifikované pracovní síly, ale kvalifikovaná práce je vynaložením kvalifikované pracovní síly. K produkci kvalifikované pracovní síly bylo nicméně zapotřebí množství nekvalifikovaných prací. Ty jsou svázány s osobou kvalifikovaného pracovníka a teprve když začne pracovat, začnou tyto formativní práce plynout ve prospěch společnosti. Práce technického školitele tedy nepřenáší pouze hodnotu (která se projevuje ve formě vyšší mzdy), ale také její vlastní hodnototvornou schopnost. … Následkem toho vynaložení [kvalifikované práce] představuje vynaložení všech různých nekvalifikovaných prací, které jsou v ní souběžně kondenzovány. … tímto způsobem je vytvořena suma hodnoty a nadhodnoty odpovídající celkové hodnotě, která by byla vytvořena vynaložením všech nekvalifikovaných prací, které byly nutné k produkci kvalifikované pracovní síly a její funkce, kvalifikované práce. Z hlediska společnosti a ekonomicky vzato se proto může kvalifikovaná práce jevit jako násobek nekvalifikované práce, jakkoliv různorodě se může kvalifikovaná a nekvalifikovaná práce jevit z jiného pohledu, psychologického, technického nebo estetického.“ (tamtéž, s. 144-5) Zdůrazňuji, že v Hilferdingově přístupu je vyšší hodnototvornost složité práce vysvětlována nikoliv vyššími mzdami kvalifikovaných pracovníků, ale převodem hodnototvorné kapacity během procesu vzdělávání. Na základě Hilferdigova přístupu byl formalizovaný rámec redukce složité práce rozvinut s využitím nástrojů lineárního modelování autory jako Okishio, Rowthorn a Fujimori (viz Fujimori 1982). Nástroje input/output analýzy našly také uplatnění v přístupu autorské dvojice A. F. Cottrell a W.P. Cockshott, kteří jsou dnes nejvýznačnějšími zastánci teorie 12

centrálního plánování vycházející z pracovní teorii hodnoty.

VĚCNÉ

NÁKLADY VÝROBY

Kromě kvalitativních rozdílů mezi různými formami vynaložené práce uvádí Mises proti užití pracovní teorie hodnoty ještě rozdíly ve věcných nákladech na různé výrobky. Jako příklad uvádí výrobky P a Q, kdy k výrobě výrobku P je zapotřebí 8 hodin přímé práce a 2 jednotek materiálu a, zatímco k výrobě výrobku Q je nutno vynaložit 9 hodin práce a 1 jednotku materiálu a. K výrobě každé jednotky materiálu a je přitom zapotřebí 1 hodiny společensky nutné práce. Výrobky P a Q jsou tak zpředmětněním stejného množství 10 hodin práce, přesto ale je třeba v racionální kalkulaci hodnotit výše výrobek P, jehož produkce je spojena s většími věcnými náklady, které nelze v rámci pracovní teorie hodnoty zohlednit. Jde o to, že pracovní teorie hodnoty se vztahuje pouze na volně reprodukovatelné výrobky a nemůže tedy sama o sobě postihnout nejen vzácnost uměleckých děl, ale ani vzácnost nereprodukovatelných a přitom omezených přírodních zdrojů. Tuto okolnost si však plně uvědomovali již klasičtí ekonomové. V Ricardově systému se tak diferenční renta z půdy neustanovuje nahodile, ale v závislosti na produktivitě práce na nejhorší obdělávané půdě, čímž se v hodnotě zemědělské produkce odráží vzácnost a nereprodukovatelnost bonity půdy. Na argumentaci J. Robinsonové (1942, s.27-33) lze ilustrovat, že diferenční renta (narozdíl od renty absolutní) má své místo i v socialistické ekonomice, pokud má být dosaženo racionální kalkulace v případě odlišných přírodních podmínek a klesajících výnosů. 6 Zatímco je tedy možno ukázat, že zavedení diferenční renty v socialismu bude mít na hodnotu výrobků obdobný efekt, jako působení diferenční renty v kapitalismu7, obtížnější situace nastává u přírodních zdrojů, které nejen že jsou dostupné pouze v omezené míře, ale perioda jejich obnovy je natolik dlouhá, že může dojít k jejich vyčerpání či znehodnocení. Diferenční renta z dolů sice zvyšuje hodnotu surovin s ohledem na stále se zhoršující podmínky, za nichž je těžba dané suroviny ještě účelná, ovšem samotný fakt vyčerpatelnosti suroviny tím zohledněn není 6

(v socialismu ani v kapitalismu). Ještě horší situace nastává v případě

Robinsonová má pravdu v tom, že Marx neřešil otázku, zda se má v socialistické

ekonomice hodnota výrobku řídit průměrnými nebo mezními náklady, zcela uspokojivě. Poznatky vyplývající z teorie mezních nákladů lze ovšem do marxistického pojetí vhodně včlenit, aniž by to znamenalo odmítnutí pracovní teorie hodnoty jakožto východiska pro hodnotovou kalkulaci v socialismu – v tomto bodě se zase mýlí Robinsonová. 7

S tím rozdílem, že zatímco v předchozích ekonomických formacích je renta shrabována

neproduktivními pozemkovými vlastníky, v socialismu má pouze účetní charakter a je přerozdělována ve prospěch celé společnosti.

13

životního prostředí, jehož hodnotu nelze vyčíslit v ekonomických kategoriích, ale jehož ničení má výrazný dopad na zhoršování kvality života. Socialistická ekonomika se tak bude nucena uchylovat k administrativním opatřením, kdy bude např. užití každé suroviny zatíženo hodnotovou přirážkou na zajištění výzkumu a vývoje alternativních zdrojů a každé průmyslové výrobě budou přičteny na vrub náklady na ochranu a obnovu životního prostředí, úměrné neblahým vlivům toho kterého procesu. Toto řešení trpí obdobnými neduhy, jako ekologické daně v kapitalismu (které ovšem díky odporu buržoazie dosud existují pouze v rovině proklamací). Nikdy totiž není možno zcela přesně postihnout veškeré dopady určitého procesu na životní prostředí a nákladnost jejich odstraňování. Přesto lze předpokládat, že v kolektivistické společnosti by bylo možno ochranu životního prostředí zajistit principiálně lépe, než jak to možné v kapitalismu, který obdobné problémy s externalitami nedokáže uspokojivě řešit. Přestože by byl socialismus nucen používat při řešení těchto problémů nedokonalých administrativních metod,

kapitalismus stojí před

stejnými problémy s prázdnýma rukama8, o čemž svědčí nerušeně pokračující devastace životního prostředí a krachy pokusů přispět k řešení těchto problémů na globální úrovni. 3.4. OSKAR LANGE -

METODA POKUS/OMYL

Již u Baroneho jsme se setkali se zárodečnou variantou metody pokus/omyl ve způsobu, jakým je řešeno zajištění akumulace výrobních prostředků, aniž by došlo k narušení svobodné vůle spotřebitelů9. V adrese Americké ekonomické asociaci předložil v r. 1928 Fred Taylor esej Směrnice výroby v socialistickém státě, ve které Beronem naznačenou metodu pokus/omyl rozšířil na celé hájemství

aposteriorní úpravy cen v závislosti na

nepředvídatelném vývoji poptávky. Tento přístup byl přejat také O. Langem, který k jeho obhajobě úspěšně využil paralelu s walrasovským aukcionářem. 8

Mises ostatně přiznává, že kapitalistická peněžní kalkulace není ze své podstaty

schopna zohlednit „mimoekonomické faktory“ (viz Mises 1992, s. 77-8). 9

"...nechť [ministerstvo výroby] náhodně zvolí míru prémie za odloženou spotřebu; nechť

se pak ukáže, jak velké úspory mu lidé na základě této prémie svobodně poskytnou. Poté nechť [ministerstvo výroby] zjistí, zda je s touto sumou úspor schopno vyrobit takové množství nového kapitálu, který mu v budoucnu umožní dát lidem k disposici takové množství výrobků a spotřebních služeb, že jim bude moci skutečně poskytnout slíbenou prémii za odloženou spotřebu. A systémem pokus omyl, zvyšujíc a snižujíc přislíbenou prémii, nakonec slíbí prémii za takových podmínek, které mohou být splněny. Takovouto metodou může [ministerstvo výroby] zajistit [lidem] zvýšení budoucího blahobytu aniž by omezovalo jejich svobodnou vůli a kolidovalo s takovým rozdělením mezi současné a budoucí potřeby, které každý činí se svým příjmem ze zaměstnání." (Barone 1975, s. 287)

14

Zde hrála Langemu do karet skutečnost, že Walras ani jeho následovníci nedokázali uspokojivě řešit problematiku procesu konvergence k rovnovážnému stavu.

Walras

v tomto

směru

zavedl

zcela

nerealistický

předpoklad,

že

obchodování na trzích se odehrává po způsobu Pařížské burzy, kde je nejprve aukcionářem vyvolána cena, na kterou kupující a prodávající reagují stanovením nabízených a poptávaných množství. Aukcionář tato množství agreguje a upravuje

cenu

tak

dlouho,

dokud

se

nerovnají.

Teprve

potom

dochází

k zobchodování na základě ceny, která „čistí trh“. Na reálných kapitalistických trzích je ovšem standardem obchodování za nerovnovážné ceny, což zásadně zpochybňuje koncepci směřování k ekvilibriu. V rámci ekonomik s centrální administrací cen je ovšem možno se s tímto problémem vypořádat a walrasovský model jim tedy paradoxně padne mnohem lépe, než kapitalistické ekonomice, pro kterou byl původně koncipována. Na základě aplikování metody pokus/omyl je pak vcelku jedno, jak jsou zpočátku stanoveny ceny10. Pokud totiž nastane nesouladu mezi množstvím určitého zboží, které je za administrativně určenou cenu nabízeno, a množstvím, které je za tu samou cenu poptáváno, projeví se to buďto v jeho nedostatku, nebo v nárůstu jeho nadnormativních zásob. Jedno i druhé následně poskytuje administrátorům informaci o nutnosti cenu zvýšit nebo snížit, což dále působí na změny ve struktuře výroby 11. Úlohou manažerů v tomto modelu je brát administrované ceny jako parametry, na jejich základě zvolit takovou kombinaci výrobních faktorů, která minimalizuje průměrné náklady, a zajistit takovou velikost výstupu, při které se mezní náklady rovnají jeho jednotkové ceně.

Pro neoklasické ekonomy nebylo lze jinak, než tuto argumentaci, která je zde podána jen v těch nejelementárnějších obrysech, přijmout. Známý je

Langeho bonmot, ve kterém

Misesovi sliboval sochu v sále Plánovacího úřadu za roli, kterou sehrál při rozvinutí sporu, který vedl socialistické autory k uznání významu a snaze o řešení problematiky racionální alokace zdrojů.12 Jak si asi musel připadat jistý v kramflecích, když psal, že by učitelé 10

V souvislosti s tím Lange(1938, s. 59-60) cituje Wicksteedovu autoritu: "Výraz ćena´

má dva významy. Může znamenat buďto cenu v běžném smyslu slova, tj. směnný poměr dvou zboží na trhu, nebo jej můžeme brát v zobecněném smyslu jako ´podmínky, za kterých jsou nabízeny alternativy´... Pouze ceny v tomto zobecněném smyslu jsou nezbytné k řešení problému alokace zdrojů." 11

Později tento postoj přehodnotil a na základě rozvoje výpočetní techniky se domníval,

že celý proces tápání, který byl v původní koncepci zajišťován reálnou zpětnou vazbou, bude možno do značné míry počítačově simulovat. (Lange 1994, s.361-4) 12

„Socialisté mají jistě důvod být vděční profesoru Misesovi, velkému ďáblovu advokátu

jejich věci. Neboť to byly jeho zásadní námitky, které donutily socialisty rozpoznat

15

dialektického materialismu takto zvěčnělého profesora předváděli studentům, aby tak demonstrovali „List der Vernunft, která způsobila, že i ten nejvěrnější z buržoazních ekonomů nevědomky sloužil věci proletariátu“ ? 3.5. MONOPOLY,

EFEKTIVITA A BLAHOBYT

Při formování Langeho přístupu sehrál klíčovou roli jeho názor na povahu monopolního kapitalismu. Lange nijak nezpochybňoval efektivitu a inovační potenciál konkurenčního kapitalismu. Neobdivoval pouze Walrase, ale také Schumpetera, s nímž si nezadal v líčení blahodárné role tvůrčích podnikatelů, uvádějících invence v život. Navíc předpokládal, že praktické problémy spojené s centrální administrací ekonomických odvětví mohou snižovat jejich efektivitu pod úroveň, které by bylo dosaženo, pokud by tato odvětví byly ponechány v hájemství konkurenčních trhů. V souladu s tím nepovažoval za moudré, aby došlo k zrušení soukromého vlastnictví v těch oblastech, kde existovalo konkurenční prostředí – tj. v případě drobného průmyslu a zemědělství – a kde mohlo být podle Langeho soukromé podnikání efektivnější než úřední administrace13. Ovšem mimo tuto oblast bylo podle Langeho konkurenční prostředí věcí minulosti. Místo toho dala koncentrace kapitálu vzniknout mamutím korporacím a monopolům, jejichž ekonomická pozice jim dávala možnost maximalizovat monopolní zisk způsobem, který Barone označoval za „ničení blahobytu“. Trh tak přestal být mechanizmem, zajišťujícím alokační efektivitu14. S produkční efektivitou je to u monopolů složitější – ty jsou díky důležitost adekvátního systému ekonomického účetnictví pro usměrňování alokace zdrojů v socialistické ekonomice. Ba co více, hlavně díky Misosově výzvě si mnoho socialistů vůbec uvědomilo existenci takové problematiky. ... Jako výraz uznání velké služby, která jím byla vykonána, a jako memento prvořadého významu spolehlivého ekonomického účetnictví by měla socha profesora Misese zaujímat čestné místo v sále Ministerstva socializace nebo Výboru centrálního plánování socialistického státu.“ (Lange 1994, s. 252) 13

„[S]kutečným nebezpečím spojeným se socialismem je byrokratizace ekonomického

života,

nikoliv

nemožnost

vypořádat

se

s problémem

alokace

zdrojů.

Bohužel

v podmínkách monopolistického kapitalismu nelze předejít stejnému, nebo ještě většímu nebezpečí.“ (Lange 1994, s. 275-6) 14

Tyto své postoje vysvětloval i v dopise Hayekovi: „V jednom bodě je nedorozumění. …

Prakticky bych měl samozřejmě doporučit určování cen plně tržním procesem, kdykoliv je to možné, tj. kdykoliv je množství prodávajících a kupujících dostatečně velké. Pouze v případě, že … nastává situace oligopolu, oligopsonu nebo monopolu, navrhuji jako praktické řešení stanovování cen na základě principů, které jsem předestřel ve své publikaci. V takových případech je fixace cen prováděna také v kapitalismu, jenomže tam se jedná o monopolistickou fixaci cen a nikoliv o fixaci cen v zájmu politiky veřejného blaha. … zespolečenštění průmyslu navrhuji z praktického hlediska také jenom v těch sférách, kde nefunguje automatický proces konkurenčního trhu.“ (Lange 1994, s. 298)

16

klesajícím průměrným nákladům schopné produkovat danou velikost výstupu produkčně efektivněji, než větší počet malých firem; právě v té míře jsou ale také imunní vůči konkurenčnímu tlaku na stimulaci produkční efektivity, která tak zaostává za svým potenciálem na dané úrovni koncentrace kapitálu. Jak poukazoval Schumpeter, v odvětvích, kde jsou vhodné podmínky ke koncentraci výroby, je kontraproduktivní snažit se aplikací protimonopolního zákonodárství podniky rozdrobit na větší počet vzájemně si konkurujících firem. V kapitalismu tedy není možno spojit výhody vyplývající z koncentrace kapitálu s výhodami vyplývajícími z konkurence. Jako jedinou možnost, jak efektivitu zajistit i v takovýchto odvětvích, viděl Lange jejich zespolečenštění a řízení na základě jím popsaných mechanismů, které nahrazují snahu o maximalizaci zisku principem oceňování na úrovni mezních nákladů, který je alokačně efektivnější, aniž by tím byla narušena produkční efektivita plynoucí z koncentrace výroby. Připomínám ještě, že z hlediska neoklasické ekonomické teorie generuje maximalizace zisku neefektivitu nejen v podmínkách nedokonalé konkurence, ale také v podmínkách existence externalit. Samozřejmě i v tomto bodě se Lange zásadně rozcházel s přístupem liberálů, kteří tradičně ve snaze delegitimizovat státní regulaci monopolů popírají, že by volný trh mohl vést k nežádoucí monopolizaci odvětví. Podle Misese se může monopol udržet jedině v případě, že má některá korporace výhradní přístup k nějaké surovině, což ale není vůbec na škodu, neboť díky vyšší monopolní ceně je daná surovina užívána úsporněji. (Mises 1994, s. 79) „Strašidlo monopolu, které se pokaždé vytahuje, hovoří-li se o svobodném hospodářském vývoji, nás nemusí znepokojovat. Skutečně proveditelné světové monopoly se mohou týkat jen několika mála druhů prvovýroby. Nelze jen tak bez dalšího rozhodnout, zda je jejich vliv příznivý či nepříznivý.“ (tamtéž, s.80) „Národní a mezinárodní monopoly, jež mají dnes praktický význam, se liší od těchto světových monopolů zásadně tím, že nevznikají v důsledku vývojové tendence hospodářství, jež je ponecháno samo sobě, nýbrž jako výsledek antiliberální hospodářské politiky. Bezmála všechny pokusy monopolisticky ovlivnit trh určitého výrobku jsou možné jen proto, že cla rozkládají světový trh na malé národní trhy.“ (tamtéž, s.81) „Ať otáčíme nebo obracíme problém monopolu jakkoliv, vždy zase zjistíme, že monopolní ceny jsou možné jen tehdy, jde-li o dispozici nerostným bohatstvím jistého druhu anebo vytvoří-li

zákonodárství

nebo

administrativa

předpoklady

pro

tvorbu

monopolu.

V hospodářském vývoji samotném nemůže být řeč o tendenci k vyloučení konkurence, s vyjímkou dolů a příbuzných odvětví.“ (tamtéž, s.82) 17

Podle Misese a dalších, kteří bagatelizují problematiku přirozených monopolů, má být jediným a naprosto spolehlivým lékem na monopoly svobodný obchod. Vedle sebe jsme si tak postavili dva extrémní názory o vlivu koncentrace kapitálu na efektivitu kapitalismu, z nichž ten Langův považuji za principiálně výstižnější, i když přehnaný. O efektivitě monopolů lze také pojednat v souvislosti se vzrůstajícím významem informačních odvětví. To, že si státy uvědomují ohrožení, které pro ekonomickou efektivitu a společenský blahobyt

vyplývá z působení monopolů, je možno ilustrovat na existenci

Shermanova zákona a jeho čerstvé aplikaci proti společnosti Microsoft (viz Lízal 2001). Detailnějším rozborem problematiky je ale možno dojít k mnohem závažnějším důsledkům. Ekonomie informačních odvětví (v dalším výkladu se soustředím na vývoj aplikačního software, ale s drobnými modifikacemi platí to samé např. pro vědecký výzkum a neadekvátnost současného modelu ochrany duševního vlastnictví vůbec), jejichž výstup se neváže k jedinečným případům, se liší od ekonomie klasických průmyslových oborů v několika významných ohledech: mezní náklady jsou zde prakticky nulové, zatímco fixní náklady vysoké. Na rozdíl od síťových odvětví (např. dopravní infrastruktury nebo distribuce el. energie) zde navíc nehrozí, že by uživatelé mohli vůči sobě představovat negativní externality; naopak, každý další uživatel přináší pozitivní externalitu standardizace vůči všem ostatním uživatelům daného produktu. Výhody standardizace se spolu s nulovými mezními náklady odrážejí ve značných výnosech z rozsahu, které formují prostředí vhodné pro etablování přirozeného monopolu a predátorské praktiky vůči konkurenci. Standardy jsou navíc soukromým vlastnictvím monopolní firmy, která tak může účinněji uplatňovat bariéry vstupu do odvětví. K udržování a posilování pozice na trhu, kterou si nemůže být nikdy jistý, využívá monopol pozitivní externalitu standardizace z rostoucího počtu uživatelů, a proto nemá důvod k vyloženě restriktivní cenové politice, dokonce je pro něj výhodné do jisté míry tolerovat počítačové pirátství (jako formu cenové diskriminace). Ale díky tomu, že je tak jako tak schopen dosahovat ziskovosti na základě výnosů z rozsahu, chybí zde konkurenční tlak stimulující produkční efektivitu. Alokační efektivita je zase narušena extrémním rozdílem mezi zanedbatelnými mezními náklady a poměrně vysokou cenou: užívání určitého produktu se určitému uživateli vyplatí pouze v případě, že je pro něj čistý přínos vyšší než je cena produktu, zatímco z hlediska společenského blahobytu by bylo optimální, aby byl produkt „spotřebováván“ jakmile je jeho čistý přínos pro dodatečného uživatele vyšší, než jsou mezní náklady na jeho výrobu. Tím, že je se softwarem nakládáno jako se soukromým, nikoliv veřejným statkem, jsou vyřazeni mnozí potenciální uživatelé, jejichž užívání daného produktu by, ceteris paribus, vedlo k paretooptimálnímu růstu celkového blahobytu. Ekonomická teorie 18

by tak mohla dospět k závěru, že ponechat investování do vývoje softwarových balíků na bedrech trhu je méně efektivní, než by bylo zahrnutí těchto investic do veřejných rozpočtů a distribuce softwaru jako veřejného statku,

přičemž tento závěr nevyplývá z hrozby

monopolizace (která jej ale ještě posiluje), nýbrž ze samé povahy informačního zboží a jeho „spotřeby“. 3.6. F.A.

VON

HAYEK –

ROZPTÝLENÉ ZNALOSTI

V Hayekově pojetí hrají zásadní úlohu „znalosti konkrétních okolností času a místa“, které jsou známy jednotlivcům zapojeným do ekonomického procesu. Problém ekonomické alokace je „problém využití znalostí, které nejsou nikomu dány ve své totalitě“.(Hayek 1992, s. 96) „Je to spor o to, zda se má plánovat centrálně, pomocí jediné autority pro celý ekonomický systém, nebo jestli má být plánování rozděleno mezi mnoho jednotlivců. … Konkurence … znamená decentralizované plánování prováděné oddělenými osobami. … To, který z obou systémů bude pravděpodobně efektivnější, závisí hlavně na otázce, ve kterém z nich můžeme očekávat, že budou plněji využity existující znalosti.“(tamtéž, s. 96-7) Povaha těchto znalostí podle Hayeka vylučuje jejich statistické zpracování a tedy i jejich zprostředkování centrální autoritě. Na druhou stranu je třeba zajistit mechanismus, který samostatně

jednajícím

jednotlivcům

zprostředkuje

informace

o

změnách

v celém

ekonomickém systému, aby mohli svá rozhodnutí zasadit do kontextu těchto změn. Tímto mechanismem má být právě cenový systém, jehož podstatnou funkcí je telekomunikace potřebné míry informace o významu každého druhu vzácného zdroje z hlediska celé struktury vztahů mezi prostředky a účely. Aby mohl cenový systém fungovat co nejefektivněji, musí být ceny schopné flexibilně se přizpůsobovat všem změnám na straně nabídky a poptávky, z čehož plyne kontraproduktivita jakéhokoli omezení volného působení tržních sil, které má za následek nárůst cenové rigidity nebo přímo odchýlení ceny od její tržní úrovně (do této kategorie spadají cla, minimální mzda, daně, cenové regulace atd.). Klíčová otázka, jejíž zodpovězení je nutné nejen pro posouzení Hayekovy argumentace, ale i pro posouzení argumentů soudobých tržních socialist, je tato: komunikuje trh založený na vzájemné konkurenci jednotlivých subjektů (ať už se jedná o samostatné kapitalisty, akciové společnosti nebo podniky řízené pracujícími) skrze cenový mechanismus takovou míru informace, která je dostatečná pro koordinaci ekonomických aktivit? Této otázce se věnuje J. OŃeill ve snaze zvrátit dojem sdílený těmi, kteří sice celkově Hayeka odmítají, ale souhlasí s tím, že jeho argumenty prokázaly nutnost decentralizace na úroveň jednotlivých podniků. Na mušce má tedy především soudobé tržní socialisty, jejichž

19

argumentace v ekonomické rovině vždy explicitně či implicitně zahrnuje motivy rozpracované z pozic rakouské školy. Přestože Hayekův koncept kritizují v mnoha detailech, přijímají tržní socialisté obecné pojetí trhu jakožto vhodného mechanismu komunikace informací: „Trh je presentován jako samoregulující se ekonomický homeostat, zajišťující informační zpětnou vazbu mezi spotřebiteli a výrobci, nutnou ke vzájemnému slaďování jejich aktivit. Trh možná není dokonalý, ale je přesto nejefektivnějším možným společenským mechanismem k zajištění toho, aby se výroba a spotřeba zvyšovala nebo snižovala na patřičných místech.“ (OŃeill 1989, s. 201) Přijetí tohoto modelu fungování trhu se u tržních socialistů druží s odmítnutím Marxova pojetí povahy ekonomických krizí v kapitalismu. Hospodářský cyklus v tomto pojetí není vlastní tržnímu systému jako takovému, ale je průvodním jevem jakéhokoliv komplexního, vyvíjejícího se a inovativního ekonomického systému. O'Neill oproti tomu dokazuje, že „jak přijetí rakouského modelu trhu, tak i odmítnutí Marxovy kritiky trhu je chybné.“(tamtéž, s. 201) Podle Hayeka je charakteristickým rysem tržního prostředí skutečnost, že znalosti potřebné pro racionální rozhodováni subjektů jsou mezi tyto subjekty rozptýlené a je principiálně nemožné je formalizovat nebo centralizovat. Přesto je nutné zajistit, aby byly každému subjektu komunikovány "informace, které potřebuje k tomu, aby zasadil své rozhodnutí do souvislosti všech změn v celém ekonomickém systému". (Hayek 1992, s. 101) Úlohu takového "telekomunikačního systému" plní cenový mechanismus a cena je právě tou informací, kterou jednotlivé subjekty potřebují k tomu, aby jejich plány byly koordinovány s ohledem na co nejefektivnější využití vzácných zdrojů. Toto Hayekovo pojetí jistě postihuje podstatný rys reality - trh vskutku zajišťuje šíření informace o relativních vzácnostech statků a jejich změnách ve formě ceny a výrobci a spotřebitelé skutečně reagují na tyto změny přizpůsobováním jejich plánované výroby a spotřeby těchto statků. Otázka, kterou si O'Neill klade, je jestli informace komunikovaná cenovým mechanismem skutečně vede ke koordinaci aktivit nezávislých agentů. Tato otázka má dva aspekty, kterým se věnuji popořadě v příslušně očíslovaných oddílech: 1. Komunikuje cenový mechanismus veškerou informaci nutnou ke koordinaci aktivit? 2. Je komunikace takové informace dostačující - a nikoliv pouze nutnou podmínkou ke koordinaci aktivit?

20

1. V tržním prostředí je jakákoliv komunikace mezi vzájemnými konkurenty, překračující nutný rámec, blokována skutečností, že pokud by někdo komunikoval více informací než druzí, ocitl by se oproti nim v konkurenční nevýhodě. V souladu s teorií her je jedinou stabilní strategií, vycházející z této situace, omezit šíření informací na minimum, potřebné k udržování interakce s potencionálními zákazníky a dodavateli. Otázka poté zní, zda je trh samotný schopen komunikovat takové informace, které postačují ke koordinaci plánů a aktivit všech výrobců a spotřebitelů. Odhlédněme teď od informací vědeckého a technického rázu, jejichž udržování v tajnosti může ovlivnit technický pokrok, ale těžko bude mít dopad na možnost koordinace v Hayekově smyslu. Druhou významnou sférou utajovaných informací jsou plány budoucí výroby... Výrobci, kteří budoucí výrobu kalkulují, tak nečiní s ohledem na poptávku v současnosti (t0), ale s ohledem na očekávanou poptávku v budoucnosti (t1), kdy vyrobené zboží přijde na trh. Ovšem informace, kterou jim poskytuje cenový mechanismus, se vztahuje pouze k poměru nabídky a poptávky v čase t0. Přestože je i tato informace významná pro odhad poměru poptávky a nabídky v čase t1, není veškerou relevantní informací - mnohem spolehlivější odhad a lepší koordinace by byla zajištěna, kdyby měli výrobci k dispozici plány výroby ostatních výrobců na trhu15. „… problémem není to, že by ekonomičtí agenti činili množství vzájemně nesouvisejících chyb v předvídání budoucí poptávky. Problémem je spíše to, že trh zprostředkovává agentům, kterých se to týká, tu samou informaci, na jejímž základě je racionální strategií každého z agentů zvýšit výrobu nebo snížit spotřebu, zatímco kolektivně není racionální, aby tímto způsobem jednali všichni agenti. V konkurenční ekonomice vede simultánní šíření informace o nabídce a poptávce v čase t0, ve spojení s potlačením vzájemné výměny informací o plánovaných reakcích, k nadvýrobě.“(OŃeill 1989,s. 206-7)16 15

Platnost tohoto argumentu implicitně uznává Stiglitz (1994, s. 14-17), když jako jedenu

z okolností, vyplývajících z moderní ekonomické teorie a podporujících socialistickou kritiku tržního hospodářství, uvádí neexistenci trhů s budoucím zbožím. 16

V pracích Prices and Production(London 1931) a Monetary Theory and the Trade Cycle

(London 1933) Hayek naznačuje, že informaci potřebnou pro rozhodování s ohledem na plány ostatních výrobců komunikuje nepřímo změna úrokové míry: pokud ostatní výrobci plánují navýšení výrobních kapacit, roste poptávka po úvěrech a tedy i úroková míra; to vede ke snížení ziskovosti a díky tomu dochází k žádoucímu utlumení přílišné expanze. Hayek se domnívá, že příčiny hospodářského cyklu je třeba hledat v těch okolnostech, které brání úvěrovému systému fungoval naznačeným způsobem. Zásadní problém této argumentace spočívá v tom, že změna úrokové míry nereflektuje průběh investičního rozhodování na úrovní jednotlivých odvětví, ale pouze na agregátní úrovni celé ekonomiky. Ovšem informace relevantní pro předcházení nadvýroby určitého zboží se

21

Mechanismus, který Hayek popsal ve svém příkladu s výrobou a spotřebou cínu, pak vede k tomu, že lokální krize a boomy se šíří jako vlny po celé ekonomice. Spíše než informace potřebná ke koordinaci s ohledem na co nejefektivnější využití vzácných zdrojů je takto ovšem komunikována dezinformace. „Poptávka průmyslových výrobců po zboží, jako jsou stroje, nebo po surovinách, jako je cín, jsou v jekémkoliv časovém okamžiku založeny na jejich očekáváních týkajících se poptávky po jejich výrobcích v nějakém budoucím čase t1. V té míře, v jaké jsou tato očekávání chybná (z popsaných důvodů týkajících se toku informací), nezajišťuje cenový mechanismus komunikaci adekvátní informace producentům strojů a surovin, nýbrž jim

komunikuje

dezinformaci. Následky poruchy koordinace v jedné oblasti se tak šíří po celém systému. Lokální propad tak přerůstá ve všeobecnou krizi, paradoxně právě díky tomu, že trh spoje výrobce způsobem, jaký zdůrazňuje Hayek.“ (OŃeill 1989, s. 207-8) Ostatně právě tohoto rysu svého modelu fungování trhů Hayek využívá při traktování problematiky hospodářského cyklu. Ten je iniciován, když výrobci začnou nadměrně rozšiřovat investice do výrobních prostředků a oklikovost výroby v závislosti na dezinformaci komunikované cenovým mechanismem. Zásadní rozdíl mezi Hayekovým přístupem a přístupem prezentovaným v O'Neillově práci spočívá ve vysvětlení zdroje dezinformace šířené od výrobců spotřebního zboží k výrobcům kapitálových statků. Zatímco O'Neill odmítá předpoklad, že cenový mechanismus tržního systému (byť by byl prostý všech "poruch") komunikuje veškeré informace relevantní pro koordinaci plánů a aktivit, podle Hayeka cenový systém veškeré tyto informace skutečně komunikuje. Dezinformace vzniká pouze tehdy, pokud je cenový mechanismus "zvnějšku" (státním zásahem) vychýlen způsobem, který vede k "umělým" změnám relativních cen. Od tohoto bodu se odvíjí také dodnes aktuální spor mezi hayekovci a friedmanovci (viz Šíma 2000, s. 23-31). Na rozdíl od Friedmana považoval Hayek za škodlivou i takovou monetární politiku, jejímž cílem by bylo pouze udržovat stabilní cenovou hladinu. Jakákoliv emise nových peněz měla vést k snižování úrokové míry, působící neadekvátní zvyšování oklikovosti výroby, které nemohlo být kryto reálnými úsporami obyvatelstva.

neodvíjí od všeobecné poptávky po úvěrech, ale od relativní poptávky po úvěrech mezi konkurenty v daném odvětví. Je nerealistické předpokládat, že poptávka po úvěrech se vyvíjí ve všech odvětvích souběžně a ekviproporcionálně - rozdílný průběh a časový posun hospodářských cyklů v různých odvětvích je empirickým faktem. Chronická tendence k nadvýrobě je tedy slučitelná i s takovým úvěrovým systémem, který funguje zcela ve shodě s Hayekem popsaným ideálním stavem.

22

2. Ve své obhajobě volného trhu Hayek nejenom předpokládá, že komunikace relevantní informace je nutnou podmínkou ke koordinaci plánů, ale že je i podmínkou dostačující. Ale i zde je třeba rozlišovat - i kdyby měl někdo k dispozici plány ostatních, neumožňovalo by mu to samo o sobě rozvrhnou své aktivity takovým způsobem, který by zabezpečil vzájemnou koordinaci. „Musí zde být nějaký mechanismus, jehož prostřednictvím by výrobci mohli vzájemně slaďovat své plány, aby byly jejich aktivity skutečně koordinované. Trh, jakožto konkurenční řád, žádný takový mechanismus vzájemného slaďování neposkytuje, ze stejného důvodu, z jakého zamezuje pohybu informací. Zatímco vzájemné slaďování by prospělo všem stranám, pokud jedna nebo více kooperují, zatímco jiná nikoliv, ceteris paribus má z toho prospěch právě nekooperující strana. Za předpokladu, že všechny strany sledují vlastní zájem, konkurenčně stabilní strategií je nekooperovat.“ (tamtéž, s. 208-9, tučné zvýraznění P.G.) OŃeill uzavírá, že právě díky své konkurenční povaze trh selhává v komunikaci veškerých relevantních informací a v zajištění koordinace plánů ekonomické činnosti. „Tento rys trhu mu je vlastní jakožto systému nezávislých výrobců, vzájemně si konkurujících v prodeji zboží. Není to tedy důsledek komplexity nebo změny.“ (tamtéž, s. 209) Od této problematiky se odvíjí Marxova kritika tržního systému ve smyslu inherentní tendence k ekonomickým krizím. O'Neill souhlasí, že Marxova kritika tržního hospodářství by byla neudržitelná, pokud by její podstata tkvěla v požadavku nahradit tržní přizpůsobování ex post plánováním ex ante - tak jak Marxe interpretují i četní stoupenci tržního socialismu (např. Selucky, Hodgson a Nove). Představa, že se lze spokojit pouze s plánováním ex ante, je udržitelná pouze v kontextu jednoduché ekonomiky nepodléhající změnám. Na druhou stranu, ani v tržním prostředí nereagují subjekty pouze ex post na probíhající změny, ale neustále se snaží předvídat, plánovat a ovlivňovat budoucí vývoj. Podle OŃeilla je Marxova kritika založena právě na tom, že informace komunikované trhem nemohou vést k potřebné koordinaci ekonomických aktivit v čase. Předpokládejme, že v čase t0 nastane růst poptávky po určitém zboží nad jeho nabídku. Vzroste cena zboží - výrobci na tento signál zareagují zvyšováním produkce, zatímco spotřebitelé sníží v reakci na ten samý signál spotřebu. Každý ovšem jedná bez návaznosti na plány a reakce ostatních výrobců a spotřebitelů. Výsledkem je, že v čase t1, kdy jsou plány jednotlivých subjektů realizovány na trhu, dojde k převisu produkce daného zboží vůči jeho efektivní poptávce. Dochází k realizační krizi. Zboží nemůže být prodáno za původně předpokládanou cenu a výrobci tak nemohou realizovat hodnotu své produkce. Továrny jsou zavírány a výrobní prostředky přesouvány do jiných výrobních sfér nebo likvidovány. Destrukce výrobních procesů omezuje nabídku a stimuluje ziskovou marži těch, kteří 23

dovedou situace využít, zatímco propad cen podporuje opětovný růst poptávky. Krize se tak odráží od svého dna, dochází k opětovnému růstu poptávky vůči nabídce a nastartování dalšího boomu17. Pokud tedy dospíváme k závěru, že konkurenční tržní mechanismus nedokáže ze své podstaty zajistit potřebnou koordinaci ekonomických aktivit, zůstává hledání alternativních nebo doplňkových mechanismů a institucí i nadále aktuální.

3.7. COTTRELL&COCKSHOTT - CENTRÁLNÍ

PLÁNOVÁNÍ

Na závěr toho oddílu přistoupím ke stručné charakteristice možného mechanismu plánování, tak jak jej ve své knize Towards a New Socialism navrhuje autorská dvojice A. F Cottrell a W. P. Cockshott. Kniha vyšlá poprvé v roce 1993 je péčí občanského sdružení Socialistický kruh připravována k českému vydání a bude k dispozici v nejbližších měsících. Omezím se proto jen na stručnou charakteristiku tohoto zajímavého přístupu, přičemž veškerý detailnější rozbor navrhovaných postupů se lze dočíst v chystané knize: 1. Není třeba, aby byly k centralizovanému zpracování odesílány veškeré ty jedinečné znalosti konkrétního času a místa, o kterých mluví Hayek. Je zcela postačující, pokud podniky v určitých intervalech komunikují centru informace o výrobních procesech, tj. množství jednotlivých vstupů, včetně homogenizované práce a depreciace strojů, k produkci určitého výstupu. Tyto informace ostatně již dnes každý podnik zpracovává a stačí k tomu osobní počítač s tabulkovým kalkulátorem, připojený k internetu. 2. Na základě těchto informací je centrálně zpracována input/output matice pro celou ekonomiku. V této matici představují řádky matice jednotlivé výrobní procesy a sloupce matice jednotlivé vstupy. Zde je důležité poznamenat, že centrální plánování musí být realizováno do nejmenšího detailu, tedy až na úroveň jednotlivých produktů. Na základě určitých matematických postupů je možno z takové matice určit množství práce zpředmětněné 17

„Zákonem konkurence je to, že poptávka a nabídka se neustále snaží doplnit jedna

druhou, a proto se jim to nikdy nedaří. Obě strany jsou opět odtrženy a transformovány v naprostý protiklad. Nabídka vždy sleduje poptávku, aniž by jí kdy mohla přesně pokrýt. Buďto je příliš velká, nebo příliš malá, poptávce nikdy neodpovídajíc, protože v tomto neuvědomělém stavu lidstva nikdo neví, jak velké nabídka a poptávka jsou. Pokud je poptávka větší než nabídka, cena roste, a v důsledku toho je nabídka do určité míry stimulována. Tak to pokračuje do nekonečna – permanentně nezdravý stav věcí – stále střídání

nadměrné

stimulace

a

kolapsů…

-

stav

nerozřešené.“(Marx, Ekonomické a filosofické rukopisy)

24

ustavičné

fluktuace

věčně

v každém z finálních výrobků, přičemž je možné zohlednit veškeré faktory upravující hodnotu práce, které jsem před chvílí zmínil. Také je možno určit, jaké zdroje mají být přiděleny jednotlivým podnikům, aby byl plán konzistentní, tj. aby výroba meziproduktů odpovídala požadavkům na jejich využití a aby výroba finálních výrobků odpovídala předpokládané skladbě spotřeby. 3. Jako výsledek tohoto zpracování jsou jednotlivým podnikům z centra zaslány instrukce, kolik kterého vyráběného zboží mají vyexpedovat těm kterým odběratelům. Finální produkty jsou oceněny v pracovních hodinách a jejich množství odpovídá původnímu odhadu poptávky. Rozpočtové omezení občanů je zase dáno množstvím hodin, které odpracovali, sníženém o zdanění na krytí akumulace výrobních prostředků, veřejné služby a statky a zajištění těch, kteří pracovat nemohou. Protože se ale poptávka neustále vyvíjí, je pravděpodobné, že se nebude krýt se svým původním odhadem. Zde je na místě použití procedury naznačené již neoklasickými socialisty, kdy je skutečná cena vyjádřená v množství zpředmětněné práce zvýšena nebo snížena tak, aby docházelo k vyčištění trhu. Na rozdíl od návrhu neoklasických socialistů ale tato varianta zajišťuje konzistenci plánu s ohledem na výrobu meziproduktů.

4. PLÁNOVÁNÍ

V ZEMÍCH VÝCHODNÍHO BLOKU

Na závěr nám zbývá položit si otázku, jakým způsobem ovlivnily argumenty použité v rámci sporu o ekonomickou kalkulaci praxi plánování v zemích východního bloku. Např. Oskar Lange zastával po 2. světové válce významnou pozici v polském plánovacím úřadu, dalo by se tedy očekávat, že jeho přístup, požívající v očích západních akademiků značný kredit, byl v praxi alespoň vyzkoušen. Opak je však pravdou: Langeho přístup nebyl politickým establishmentem v Polsku nikdy zamítnut ale ani implementován a přes Andropovovy stesky zmíněné v úvodu práce platí to samé i o osudu myšlenek ostatních teoretiků, kteří se sporu o socialistickou kalkulaci účastnili. Plánování v zemích východního bloku se neslo v duchu „materiálových bilancí“, které navíc nebyly určovány pro celou ekonomiku, ale pouze pro úzký okruh „úzkoprofilových“ produktů. V 80. letech byly materiálové bilance určovány pouze pro 2000 produktů přímo Gosplanem. Pokud by byly zohledněny i produkty sledované Gossnabem a jednotlivými ministerstvy, vyšplhá se tento počet asi na 200000, což je pořád jen malý zlomek z 24 mil.

25

druhů výrobků, které v té době byly v Sovětském svazu vyráběny (Yun 1988, s. 55). Tento údaj, svědčící o omezených možnostech plánovacích autorit shromažďovat a kalkulovat potřebné údaje, je ale pouze částečnou odpovědí na otázku po příčinách, které vedly k neschopnosti plánovaných ekonomik obstát v mezinárodní soutěži. Z hlediska alokační efektivity bylo zásadním problémem plánovacích postupů užívaných ve východním bloku převrácení logiky výpočtu: namísto toho, aby se vycházelo ze spotřebitelské poptávky a detailní struktury finální spotřeby, ze které by byla odvozena potřebná množství meziproduktů, byl postup právě opačný. Směrnice se vztahovaly na objem výroby meziproduktů (uhlí, oceli, elektřiny, najetých kilometrů atd.), z jejichž výroby se stal samoúčel vedoucí k značnému plýtvání a neefektivitě. Tento přístup ale odpovídal orientaci ekonomiky na válečnou výrobu a realizaci několika prestižních projektů, jako bylo „dobývání kosmu“, ve kterých spotřebitelská poptávky nehrála žádnou roli. V těchto druzích produkce dosáhl Sovětský dosáhl značných úspěchů, kdy byl dokonce schopen úspěšně konkurovat Spojeným státům. Ovšem výroba spotřebních statků byla nahlížena jen jako reziduum ponechané na pospas šlendriánu a „ekonomie nedostatku“. Striktní utajení vojenského a kosmického výzkumu a výroby navíc znemožňovalo využití pozitivních exteranalit z těchto odvětví při produkci spotřebního zboží. Přístupy některých sovětských teoretiků, akcentující např. input/output analýzu, byly dlouhou dobu odmítány jako příliš orientované na spotřebu a tudíž „buržoazní“. Orientace na válečnou výrobu na jedné straně a zanedbávání osobní spotřeby na straně druhé bylo oprávněné v počátcích sovětského státu, který musel čelit vojenské intervenci a dlouhou dobu se potácel na pokraji vojenské porážky a následného likvidačního teroru bílých. Tento přístup, vtělený do sovětské ideologie, slavil úspěch i počas Velké vlastenecké války a byl schůdný i při realizaci prvotní těžké industrializace a zavádění masové výroby „tlačené nabídkou“. Ovšem postupem času, především ve světle neschopnosti zavádět „poptávkou tažené“ technologie páteho Kondratievova cyklu, se začal projevovat jako brzda dalšího vývoje. Slabinou sovětského systému se pak ukázala skutečnost, že na rozdíl od kapitalismu zde neexistoval dostatečně silný neosobní mechanismus, který by dokázal prosadit logiku nutné změny. Stalinova teze, že „kádry řeší vše“, se ukázala ještě impotentnější než laissez faire proklamace o všemocnosti tržního mechanismu. Ostatně není náhodou, že význam tržního mechanismu pro oslabení nespoutané moci byrokracie hlásal v boji se Stalinem i vůdce „levé“ opozice Trocký. Ekonomická politika SSSR tak byla nakonec určována pouze podle toho, jaký vliv měly jednotlivé lobbyistické skupiny, přičemž jednou z nejmocnějších byla právě generalita. Pouze tak si lze vysvětlit skutečnost, že na sklonku 80. let disponoval 26

Sovětský svaz několikanásobně větším počtem jaderných hlavic, než ekonomicky mnohem výkonnější Spojené státy. Z hlediska národní obrany je takový poměr zjevně iracionální, nehledě k tomu, že dané množství jaderných hlavic bylo postačující k desetinásobné likvidaci celé Země. Ideologické překážky uplatnění teoretických inovací plánovacího mechanismu byly překonány až kolem roku 1959, kdy byla oficiálně uznána input/output analýza a kdy bylo vydáno Kantorovičovo Nejlepší využití ekonomických zdrojů, napsané již v roce 1943. Ovšem v praxi plánovacího úřadu nebyly tyto metody výrazněji uplatněny. Pro to lze nalézt několik důvodů: metody optimálního plánování a input/output analýzy byly spojeny s mnohem většími výpočetními nároky než hrubší „materiálové bilance“, které byly stejně kalkulovány pouze pro malou podmnožinu celého spektra produkovaných výrobků. Metody lineárního programování našly uplatnění pouze při řešení dílčích problémů, podobně jako byly využity v podmínkách kapitalismu. Úředníci plánovacího úřadu nebyli ochotni používat nově navržené metody ani poté, kdy odpor proti nim nemohl být realizován pod pláštíkem ideologických výhrad. Nové metody kladly jako východisko struktury spotřebitelských preferencí – tj. strukturu poptávky. Plánovači ale neměli k dispozici mechanizmy, jak strukturu poptávky určit18. Postupy navržené v rámci optimálního plánování byly často poplatné neoklasickému pojetí alokační efektivity: využití mezních nákladů namísto nákladů průměrných, důraz na kategorii mezního užitku, nahrazení směru determinace hodnoty od statků vyššího řádu ke statkům nižšího řadu19. Zároveň ale byly postupy optimálního plánování beznadějně abstraktní a pro praxi stěží využitelné mj. i proto, že se neobešly bez cílové funkce společenského blahobytu nebo jiného obecného měřítka společenského užitku. Zájem o teorii optimálního plánování ale vedl k přehlížení metod vycházejících z input/output analýzy, které se bez „funkce

18

„Protože poptávka po zboží a službách je v Sovětském svazu nahrazena úspokojenou´

poptávkou, která je odvozena od úrovně výstupu, plánovači věří, že mohou výrobní plány určit přesněji než komponenty finální poptávky.“(Kushnirsky 1982, s. 118) 19

„Zákon hodnoty působí na výrobu výrobních prostředků prostřednictvím spotřebního

zboží, které je nutné na úhradu vynaložené pracovní síly.“ (cit. v Kotulan, Toms 1974, s. 224-5) V tomto tvrzení lze spatřovat paralelu k známému Mengerovu vymezení: „Hodnota, kterou pro nás mají statky nižšího řádu [tj. spotřební statky], nemůže být podmíněna hodnotou statků vyššího řádu [tj. výrobních prostředků], vynaložených na jejich výrobu; současně je jasné, že naopak hodnota statků vyššího řádu vždy a bez výjimky je podmíněna předvídanou hodnotou statků nižšího řádu, jejichž výrobě slouží.“ (cit. tamtéž)

27

společenského blahobytu“ dokázaly obejít. Bylo totiž možno dokázat, že tyto postupy mohou optimum pouze aproximovat a byly tudíž nahlíženy jako „nevědecké“. Rozhodující důvod pro to, že v praxi sovětského plánování nebyly nikdy ve větší míře uplatněny teoretické závěry, učiněné ať už neoklasickými socialisty, teoretiky optimálního plánování nebo stoupenci input/output analýzy, je ale třeba hledat ve struktuře reálných zájmů těch, kteří ekonomiku ovládali. Uplatněním neosobního mechanismu cenové tvorby a determinace produkce by došlo k zásadnímu zvratu v dosavadní praxi, ke kterému se plánovači zdráhali přistoupit, neboť by došlo k eliminaci prostoru pro politický voluntarismus a prosazování dílčích lobbyistických zájmů konkrétních podniků a odvětví. Voluntaristické plánování ruku v ruce s informační asymetrií mezi podniky a plánovači a zanedbáváním preferencí spotřebitelů vedlo k celému komplexu notoricky známých nedostatků a křiklavých neefektivit hospodářského systému ve východním bloku: podhodnocování výrobních kapacit, křečkování zdrojů, nízká kvalita výrobků, plýtvání atd. Snaha o reformu tohoto systému ale ohrožovala pozici vládnoucí třídy byrokratů a aparátčíků, kteří učinili z ekonomického voluntarismus jediný raison détre socialistického hospodářství. Vyjádřením tohoto přístupu bylo upřednostňování politiky před ekonomikou, kdy plánování bylo chápáno jako nástroj uvědomělého řízení společnosti a zcela nedialekticky byl kladen důraz na rozhodování ex ante, které bylo uměle stavěno do opozice s údajně pouze ex post přizpůsobováním tržního kapitalismu. Nebylo výjimkou, že vypracovaný plán musel být zcela změněn a nerealisticky přepracován na základě politického rozhodnutí. Třída, která nemohla své panství opřít o institut soukromého vlastnictví, by se bez voluntaristického plánování neobešla, neboť by nemohla zajišťovat extrakci nadhodnoty a její mobilizaci k nedemokraticky stanoveným cílům a účelům20. V rámci těchto účelů hrála nadspotřeba vládnoucí třídy zpočátku jen marginální roli, bolševické elity v prvních letech revoluce žily ve vyloženě nuzných podmínkách, 20

„K loupení společenského nadvýrobku nedochází tak, že by od vesnice k vesnici a od

podniku k podniku chodily bandy opričniků a rekvírovali. Jejich úkol zajišťuje soubor opatření, který se stal samostatnou, a dokonce ústřední kategorií – plán. V zemích II. světa všichni vědí, co to je, a empiričtí ekonomové – např. ekonomové pracující v jednotlivých podnicích – si často nad ním rvou vlasy. Přesto je plán stále základním opatřením ekonomiky nové vládnoucí třídy, protože pro ni je to nejvhodnější prostředek, jak kontrolovat, aby se nic ze společenského nadvýrobku neskrylo před jejím lupem. ... Svázanost nové vládnoucí třídy s ekonomickým primátem plánu je mimo vší pochybnost a podkopeme-li jedno, podkopáváme i druhé.“ (Bondy 2002, s.81)

28

mnohem horších, než s jakými by se byl ochoten v té době smířit průměrný pracující na západě, i když s postupující degenerací systému a v rámci náběhů na restauraci soukroměvlastnických vztahů se začali regionální straničtí bosové (především v Rusku, kde je byzantská tradice stále silná) uchylovat k rozkrádání nebývalých rozměrů. Šlendrián ve sféře produkce spotřebního zboží byl ostatně tolerováno mj. i proto, že model společenského uznání nebyl založen na okázalé spotřebě, ale právě naopak se mezi aparátčíky nahlíželo na okázalou spotřebu jako na něco zcela nepatřičného a potenciálně nebezpečného. V Československu začaly neuspokojené spotřebitelské aspirace výrazněji působit až v období normalizace, pod vlivem sledování západního televizního vysílání a samozřejmě také proto, že okupační režim nebyl v atmosféře normalizační reglementace společnosti obyvatelům schopen nabídnout jiný způsob seberealizace než „útěk na chatičky“ a parodii na konzumní společnost. Režim východního bloku nebyl ochoten svým občanům poskytnout nic jiného než konzum, ale protože ani to nedokázal realizovat s potřebnou mírou efektivity, odsoudil sám sebe k naprosté ztrátě legitimity.

29

5. ZÁVĚR

Prakticky během celého období existence Sovětského svazu mezi západními ekonomy převládal nebo alespoň hrál významnou roli názor, že socialistická ekonomika je schopna generovat vyšší tempo růstu než ekonomika kapitalistická. Při formování tohoto názoru sehrála klíčovou roli recepce sporu o ekonomickou kalkulaci, do kterého se zapojila celá řada nejvýznamnějších světových ekonomů a jehož výsledky byly po dobu existence Sovětského svazu interpretovány jako vítězství stoupenců socialismu nad těmi, kdo popírali možnost jeho ekonomické schůdnosti. Vítězství neoklasických socialistů ale nebylo dáno ani tak vnitřní kvalitou jejich argumentace, jako spíše tím, že jejich chápání funkce trhů v kapitalismu mělo mnohem blíže k v neoklasické ekonomii převládající metafoře, než pojetí konkurenčních Rakušanů. Částečně poté, co se na sklonku 70. let začala prosazovat ideologická dominance Nové pravice, ale s konečnou platností až poté, co tvrdá empirie přivodila zhroucení západního snu o sovětském systému, otočili intelektuálové o 180 stupňů. Mises a především Hayek, považovaní druhdy za okrajové výstředníky, se dostali opět do fóra a celá historie sporu byla patřičně přeinterpretována. Dokonce i většina socialistů přijala Hayekovy argumenty, vztahující se ke kritice plánovitého hospodářství, za své: „Věřím…, že pokud je socialismus chápán jako kolektivní, demokratické přivlastňování nadhodnoty, spíše než jako centrálně plánovaná ekonomika zajišťující sociální spravedlnost, může socialismus přežít na intelektuální půdě Hayekova subjektivismu.“ (Burczak 1995, s. 170) Tento vývoj si pochvalují i pozdější Hayekovi následovníci: "...myslitelé socialistického ražení [se] musí zatím těžce přemáhat, aby akceptovali nepostradatelnost tržních institucí ...Přesto se však v socialismu skutečně vytvořila tržně hospodářská škola, která má právě tolik společného s J. S. Millem jako s Karlem Marxem a považuje dělnická kooperativní družstva za centrální výrobní instituce socialistického národního hospodářství. Na tomto trhu funguje rozdělování peněžních prostředků mezi jednotlivými kooperativními jednotkami prostřednictvím tržní soutěže. Ve svém realisticky orientovaném akceptování alokačních funkcí trhu představuje sice tato nova socialistická škola potěšující odklon od někdejší socialistické důvěry v přísliby centrálně plánovaného hospodářství, musí však bojovat s řadou obtížných problémů, jejichž kombinování vede k důsledkům, které jsou pro socialistický projekt tržního hospodářství osudné." (Gray 1994, s. 70-1)

30

My ale víme, jak je přízeň intelektuálů přelétavá. To nám na jednu stranu skýtá naději, že současná ideová dominance pravice nebude mít dlouhého trvání, na druhou stranu nás to ale nutí k obavě, jak snadno by mohlo dojít k opakování starých chyb. Tím spíše je však třeba věnovat maximální poctivé úsilí analýze minulosti, přítomnosti i možných modelů budoucího socialistického hospodářství. 6. LITERATURA Barone, E. 1975: The Ministry of Production in the Collectivist State, in Hayek (ed.):Collectivist Economic Planning. Clifton: A.M. Kelley [reprint edice z r. 1935; původní článek poprvé publikován v r. 1908] Bergson, A. 1948: Socialist economics, in H.Ellis (ed.): A survey of contemporary economics. Bhaduri, A.; Robinson, J. 1980: Accumulation and exploitation: an analysis in the tradition of Marx, Sraffa and Kalecki. Cambridge Journal of Economics, s. 103-115 Boettke, P. J. 2000: Towards a history of the theory of socialist planning, in Boettke (ed.): Socialism or the market: the socialist calculation debate revisited. New York: Routledge Bondy, E. 2002: Neuspořádaná samomluva. Brno: L. Marek 2002 Burczak, T. 1995: Subjectivism and Democratic Firms: A Response to Hayek' s Critique of Socialism, in Callari, Cullenberg, Biewener (eds.): Marxism in the Postmodem Age. New York: The Guilford Press 1995 Cottrell, A. F.; Cockshott, W. P. 1993a: Calculation, complexity and planning: The socialist calculation debate once again, in Review of Political Economy, vol. 5, no. 1, s. 73-112. Cottrell, A. F.; Cockshott, W. P. 1993b: Towards a new socialism. Spokesman Books. Dickinson, H. D. 1933: Price formation in a socialist community. Economic Journal 43, s. 237–50. Fujimori, Y.1982: Modern Analysis of Value Theory. New York: Springer-Verlag Halaxa, V. 1963: Intenzita práce za socialismu. NPL Hayek, F. A. 1994: Hayek on Hayek, London and New York: Routledge Hayek, F. A. (ed.) 1975: Collectivist Economic Planning, Clifton [N.J.] A. M. Kelly Hayek, F. A. 1983: A Tiger by the Tail: The Keynesian legacy of inflation. Thetford Hayek, F. A. 1992: Využití znalostí ve společnosti, v J. Kamerníček (ed.): Trh versus plán - půl století sporů. Praha: Univerzita Karlova, s. 95-109 Hilferding, R. 1984: Böhm-Bawerk´s criticism of Marx, in Sweezy (ed.): Karl Marx and the close of his system. Böhm-Bawerk´s criticism of Marx. Philadelphia: OEDIT Hobson, J. A. 1922: Work and Wealth. New York: Macmillan Hobson, J. A. 1926: Free-Thought in the Social Sciences. New York: Macmillann Hoff, T. J. B. 1981: Economic Calculation in the Socialist Society. North Shadeland, IN: LibertyPress [poprvé publikováno 1938, anglický překlad 1949] Koopmans, T. C. 1951: Efficient Allocation of Resources, Econometrica Vol. 19, No. 4 Koopmans, T. C. 1993: Pojmy optimality a jejich využití, v J. Jonáš a kol.: Nobelova cena za ekonomii. Praha: Academia Kotulan A., Toms M. 1974 (eds.): Planometrie a optimální fungování socialistické ekonomiky. Praha: Svoboda Kushnirsky, F. I. 1982: Soviet Economic Planning 1965–1980. Boulder, Colorado: Westview Lange, O. 1938: On the Economic Theory of Socialis., Minneapolis, University of Minnesota Press

31

Lange, O. 1994: Economic Theory and Market Socialism. Selected Essays of Oskar Lange. (ed. T. Kowalik) Aldershot: Edward Elgar Lavoie, D. 1985: Rivalry and central planning: the socialist calculation debate reconsidered. Cambridge University Press. Lízal, L. 2001: Má stát právo považovat Microsoft za monopolní firmu? Politická ekonomie 4/2001, s. 547-58 Marx, K. 1953: Kapitál. Díl I. Praha: SNPL Means, G. C.; Berle, A. A. 1932 :The Modern Corporation and Private Property. New York: Macmillan Mises, L. 1978: The Ultimate Founfation of Economic Science. 2nd ed. Sheed Andrews and McMeel Mises, L. 1992: Ekonomická kalkulace v socialistickém společenství, v J. Kamerníček (ed.): Trh versus plán - půl století sporů. Praha: Univerzita Karlova, s.69-94 Mises, L. 1998: Liberalismus. Praha: Ekopress. [poprvé publikováno v r. 1927] O'Neill, J. 1989: Markets, Socialism, and Information: A Reformulation of a Marxian Objection to the Market. in E. F. Paul, F. D. Miller, J. Paul (eds.): Socialism. Cambridge: Basil Blackwell Pareto, V. 1971: Manual of political economy, New York: A. M. Kelley [překlad francouzské edice z r. 1926, poprvé publikováno 1909] Pigou, A. C. 1937: Socialism versus Capitalism. London, Macmillan Reich, R. B. 1995: Dílo národů. Praha: Prostor Robinson, J. 1942: An Essay on Marxian Economics. London: Macmillan Robinson, J. 1962: Economic Philosophy. London: C. A. Watts & Co. Rothbard, M N. 2001: Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut Stiglitz, J. E. 1994: Wither Socialism? The MIT Press Šik, O. 1968: Plán a trh za socialismu. Praha: Academia Šíma, J. 2000: Trh v čase a prostoru. Praha: Liberální institut Taylor, F. 1929: The Guidance of Production in a Socialist State, in American Economic Review Vol 74, No. 4, September 1984, s. 549-571. Walras, L., 1954: Elements of pure economics or The theory of social wealth. Homewood, IL: Richard D. Irwin [překlad 4. definitivní edice z r. 1926 W. Jaffé, 1. edice 1874] Wieser, F. 1971: Natural Value. New York: A. M. Kelley [v angličtině poprvé vyšlo 1893] Yun, O. 1988: Improvement of Soviet Economic Planning, Moscow: Progress Publishers

32

Poučení z historie sporu o ekonomickou kalkulaci při analýze modelů socialistického hospodářství

Recommend Documents