Pohled do rakouského živnostenského řádu

APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2008

MARIE ZAHRADNÍČKOVÁ

Pohled do rakouského živnostenského řádu

Celková charakteristika rakouského živnostenského řádu V příštím roce uplyne 150 let od vydání živnostenského řádu, který platil i pro naše území i po roce 1918, kdy na základě zákona č. 11/1918 Sb. z. a n. byl zřízen samostatný stát Československo. Tímto zákonem byla zachována souvislost dosavadního, tedy rakouského právního řádu, se stavem novým a byl upraven nerušený přechod k novému státnímu životu, ale i k živnostenskému podnikání. Platnost živnostenského řádu se datuje až do roku 1965, kdy byl zrušen vydáním zákoníku práce. V Rakousku platí živnostenský řád – pochopitelně po mnoha novelizacích – dodnes. A ten se stal určitým vzorem pro náš živnostenský zákon, který byl vydán brzy po změně politických a ekonomických podmínek v naší zemi hned v roce 1991. Mít alespoň povšechný přehled o tomto zákoně je, alespoň se tak domnívám, předpokladem pro pochopení současné právní úpravy, které se chci v příštím textu podrobněji věnovat. Rakouský živnostenský řád byl vydán císařským patentem dne 20. prosince 1859 pod č. 227 ř. z. a nabyl účinnost 1. května 1860. Zrušil všechny doposud platné předpisy o nabývání živnostenských, továrních a obchodních oprávnění, jakož i všechna starší ustanovení, která by s ním byla v rozporu. Zákon měl dvě části, z nichž v první byl uveden uvozovací patent a sedm hlav. Druhá část byla věnována koncesovaným živnostem. Všechna ustanovení živnostenského řádu – s výjimkou v něm vyjmenovaných činností – se vztahovala na všechna po živnostensku provozovaná zaměstnání, tedy jak k výrobě, zpracování nebo obchodu, tak i k výkonu služeb a prací. Bylo proto v důvodové zprávě k osnově živnostenského řádu1) stanoveno, že by v úvodních ustanoveních zákona měla být uvedena definice živnosti a tím tak přesně vymezen obor jeho působnosti. O takovou definici se pokusila už osnova k živnostenskému řádu z r. 1855. Živnostenský řád však žádnou definici nestano1)

Štědrý, B. – Buchtela, R.: Řád živnostenský, díl I., Praha 1936, str. 4.


15

vil, neboť po mnoha úvahách bylo řečeno, že žádná, byť pečlivě stanovená, nemůže obsáhnout všechny činnosti, protože některé musí být z působnosti zákona vyňaty. Za živnost byly proto pokládány jen takové činnosti, které směřovaly k výdělku (k dosažení zisku), byly provozovány trvale a samostatně (na vlastní účet). Živnostníkem byl tedy jak řemeslník, tak i obchodník i továrník. Podle živnostenského řádu nebylo možno za živnost považovat např. vykládání karet, grafologii a chiromantii, pronájem garáží, ledaže by pronajímatel prováděl současně určité úkony související s garážovanými auty, např. jejich mytí, opravy apod. Živností nebyla ani výdělková odvětví spadající do kategorie domácího vedlejšího zaměstnání, např. šití provozované švadlenou v domácnostech zákazníků. Kdyby však švadlena měla vlastní provozovnu a v té přijímala zakázky, potom již provozovala živnost. Živností rovněž nebyla výuka řidičů motorových vozidel, soukromé vyučování, taneční školy, stejně jako prodej novin atd. Není účelem tohoto pojednání provádět detailní popis uvedeného zákona, ale poukázat na jeho skladbu a také na některá ustanovení, která mohou nakonec osvětlit i některá ustanovení současné právní úpravy tohoto podnikání.

Živnosti svobodné, řemeslné a koncesované Živnostenský řád v první hlavě v obecných ustanoveních rozděloval živnosti na svobodné, řemeslné a koncesované. Všechny živnosti, které nebyly prohlášeny za řemeslné nebo koncesované, byly živnostmi svobodnými. Pozornost v této hlavě byla zaměřena na řemeslné živnosti, které byly taxativně vyjmenovány a bylo jich 54. Živnosti, kterým musí být uděleno zvláštní povolení, byly živnostmi koncesovanými. Druhá hlava obsahovala podmínky samostatného provozování živnosti, ke kterým patřila svéprávnost. Z prováděcích předpisů k tomuto ustanovení vyplývalo, že živnostníkem mohl být ten, kdo mohl samostatně spravovat své jmění, a tedy mohl provozovat i nějakou živnost. V případě, že osoba nemohla své jmění sama spravovat, mohla provozovat živnost prostřednictvím způsobilého náměstka (dílovedoucího) nebo pachtýře (nájemce), jestliže k tomu dali souhlas zákonní zástupci a příslušný soud. Živnostníkem nemohla být osoba, která byla v rámci podniku ve služebním poměru a vykonávala určitou činnost za mzdu. Dále bylo v této hlavě stanoveno, že osoby právnické mohly provozovat živnost za stejných podmínek jako osoby jednotlivé, musely však ustanovit způsobilého náměstka nebo pachtýře. Spolky mohly provozovat činnost za předpokladu, jestliže jim to umožňovaly jejich stanovy. To se týkalo i akciových společností, neboť i ty byly považovány v té době za spolky. Např. turistický spolek, měl-li ve svých stanovách poskytování ubytování, mohl požádat o hostinskou koncesi. Vzhledem k tomu, že v době vydání živnostenského řádu neexistovala zákonná definice pojmu právnické osoby, vznikly pochybnosti, zda zejména veřejnou obchodní společnost je možno považovat za právnickou osobu. Při vyřizování žádosti o vydání živnostenského listu žádaly příslušné úřady doklad o jejich protokolaci (výpisu z obchodního rejstříku), což právě tyto společnosti nemohly prokázat, neboť se do tohoto registru nezapisovaly a za právnickou osobu nebyly považovány. Podobně jako i společnosti komanditní. I v tomto případě si však 16


uměla administrativa pomoci, neboť na základě judikátu2) mohly tyto společnosti provozovat živnost. V této hlavě byly uvedeny osoby, které nemohly být živnostníky (např. duchovní, vojáci, státní úředníci, učitelé a j.), neboť by tím znevážily důstojnost svého postavení. Dále byly uvedeny případy, na základě kterých bylo odmítnuto vydat živnostenské osvědčení – byla-li osoba odsouzena, nebo jí byl uložen zákaz provozování živnosti soudem, nebo administrativním orgánem. Pokud jde o cizince, pak i ti mohli provozovat živnost za stejných podmínek jako naši občané na základě reciprocity státu, jehož byly příslušníky. Reciprocita nemusela být prokazována, jestliže existovaly státní smlouvy nebo vládní osvědčení o vzájemnosti. Jestliže nemohla být reciprocita prokázána, pak museli cizinci požádat o dovolení provozovat živnost zemský politický úřad. Každý mohl provozovat několik živností, jestliže to nebylo v rozporu se zákonem. Ve zvláštních ustanoveních této hlavy bylo stanoveno, že každý může provozovat každou svobodnou živnost, avšak před tím to musí písemně ohlásit příslušnému úřadu, a to na základě žádosti, která musela obsahovat příslušné údaje. V dalších ustanoveních pak byly dosti podrobně upraveny řemeslné živnosti a na tuto úpravu navazovaly prováděcí předpisy. Pro jejich provozování se vyžadovala zručnost a také vzdělání ukončené vyučením (nesmělo být kratší než dva roky a delší než čtyři roky) a po té určitou dobou zaměstnání. Vyučení se prokazovalo tovaryšským listem, učebním vysvědčením a pracovním vysvědčením o délce zaměstnání. U tovaryšů – pomocníků – muselo trvat alespoň tři roky. Kdo chtěl vykonávat řemeslnou živnost, musel se u příslušného živnostenského úřadu prokázat průkazem způsobilosti, který musel obsahovat údaje stanovené živnostenským řádem a vydaným za tím účelem tím, kým byl vyučen. Povinností živnostenského úřadu bylo prověřit průkaz i vysvědčení, v pochybnostech si mohl některé údaje ověřit. Zamítavé rozhodnutí musel pak řádně odůvodnit.3) Jestliže se osoba vyučila v cizině, pak praxe živnostenských úřadů na průkaz z ciziny pro udělení řemeslné živnosti prošla určitými změnami. Ihned po vydání živnostenského řádu živnostenské úřady upouštěly od formálních požadavků – v důsledku odchylných úprav živnostenského práva v jednotlivých zemích – a požadovaly jen materiální průkaz skutečně obdobně nabyté způsobilosti. Provozování živností koncesovaných, kterých živnostenský řád uváděl dvacet tři, záviselo na zvláštním povolení. Vyžadovala se i spolehlivost a bezúhonnost. Pro taxativně uvedené živnosti (např. plavecká na vnitrozemských vodách, kominická, výroba a prodej zbraní a střeliva atd.) se kromě toho vyžadovala zvláštní způsobilost. V případě, že ji neuváděl sám zákon, byl zmocněn svým nařízením tak učinit ministr obchodu ve spolupráci s ministrem vnitra. Pro povolení např. koncese hostinské a výčepnické se přihlíželo k potřebám obyvatel, ale také k tomu, aby místnost, kde bude živnost provozována, byla způsobilá a umístěna tak, aby se mohlo na ni snadno policejně dohlížet. Tak např. velice podrobným výnosem ministra průmyslu z r. 1903 se stanovila spolehlivost a bezúhonnost pro dosažení

2) s Šlo o judikát správního soudu B.15.031/00 min.výn. z 8. 5. 1901, č. 7245. – jak uvádí Bohumil Štědrý a Rudolf Buchtela v díle I. Řád živnostenský, Praha 1936, str. 61. 3)

Citovaná práce, viz pozn. pod čarou č. 1.


17

uvedené koncese, neboť zejména bezúhonnost byla živnostenskými úřady nestejně vykládána a posuzována. Živnostenský úřad před vydáním koncese musel požádat o vyjádření obec a policejní úřad. Koncesi živnostenský úřad neudělil, jestliže proti žadateli nebo proti členům žadatelovy rodiny svědčily takové skutky, které by opravňovaly k domněnce, že by živnost byla zneužívána k podpoře zakázaných her, nemravnosti nebo opilství. Jestliže přes námitky obce byla koncese povolena, mohla se obec s odkladným účinkem odvolat k vyššímu úřadu do patnácti dnů po vyrozumění. Ke koncesovaným živnostem patřila i živnost provozující zprostředkování práce. Udělení této koncese záviselo na místních poměrech a na posouzení policie s ohledem na bezpečnostní, zdravotní a mravnostní hledisko. Každý žadatel o tuto živnost musel příslušnému politickému zemskému úřadu předložit ke schválení provozovací řad, ve kterém musela být uvedena výše poplatků za zprostředkování, přičemž vybírání záloh nebo kaucí bylo zakázáno. Případné změny musely být tímto úřadem schváleny. Majitelé koncesí byly povinni na vyzvání živnostenského úřadu předkládat potřebná statistická data.

Provozovací závod Hlava třetí obsahovala ustanovení o živnostech, ke kterým bylo potřebné schválení provozovacího závodu. Takové závody musely být schváleny u živností, které provozovaly např. výhně, parní stroje, vodní přístroje, nebo proto, že ohrožovaly bezpečnost, vydávaly zápach nebo neobyčejný hlomoz, kterým ohrožovaly své sousedy. Do doby, než bylo vydáno schválení, nesměla být stavba závodu započata. Schválení předcházelo řízení na základě doložených potřebných popisů a výkresů. Živnostenský úřad v příslušné obci vyvěsil tzv. edikt a zřídil komisi, které se mohly podávat příslušné námitky. Nepodařilo-li se odstranit námitky, musel o nich rozhodnout soud, neboť samotný úřad nemohl stavbu závodu zakázat. I když nebyly podány námitky, i přesto se konalo komisionální projednávání, ve kterém měl úřad prošetřit důležité okolnosti. Poté vydal rozhodnutí, které obsahovalo podmínky, na základě kterých nesměly závody škodit kostelům, školám, nemocnicím a jiným veřejným ústavům a nesměly ohrožovat bezpečnost života nebo zdraví zaměstnanců. Jestliže došlo ke změně majitele živnosti, nebylo třeba, aby provozovací závod byl znovu schválen. Jestliže závod do roka po dni, kdy byl schválen, nezačal provozovat živnost nebo jestliže po dobu tří let byl provoz přerušen, schválení závodu zaniklo. Pro jednotnou praxi živnostenských úřadů o komisionálním řízení a zřizování provozovacích závodů bylo vydáno několik nařízení ministerstva obchodu, které pak tyto závody již nazývají provozovnami.

Rozsah živnostenského oprávnění Hlava čtvrtá upravovala rozsah výkonu živnostenského oprávnění. Bylo stanoveno, že tento rozsah je posuzován podle živnostenského listu nebo koncesní listiny – § 36. 18


Vznikla-li pochybnost o rozsahu živnostenského oprávnění, rozhodl ji politický zemský úřad na základě vyslechnutí obchodní a živnostenské komory. Příkladem je např. takový stav, zda kovář mohl vykonávat i zámečnické práce, nebo stavitel i práce tesařské. Rovněž bylo stanoveno, že každý živnostník si mohl pro potřebu svého podniku zhotovovat potřebné pomůcky, např. obaly, bednění apod. Žádný živnostník nesměl používat firmu nebo jméno jiného živnostníka ani používat označování výrobků jiného živnostníka. Při porušení tohoto zákazu se mohl poškozený domáhat nápravy u živnostenského úřadu, avšak žádat případnou náhradu škody mohl jen soudně. V případě smrti živnostníka musel dědic požádat o vydání živnostenského listu nebo koncese na své jméno. Vdova po zemřelém mohla po čas jejího vdovství pokračovat v živnosti pouze tehdy, nebyla-li vlastní vinou rozvedena, a to pouhým oznámením živnostenskému úřadu. Hlava pátá pojednávala o obchodech na trzích (tzv. tržní obchody). Těchto obchodů se mohl zúčastnit každý, jestliže zboží podle druhu trhů bylo k obchodování připuštěno. Kdo si z ježdění na trh učinil samostatnou živnost, byl nazýván fierantem – trhovníkem a byl povinen ohlásit ji živnostenskému úřadu, který mu pak vydal živnostenský list. Trhy byly rozlišeny na hlavní (např. velké, výroční, posvícenské) a týdenní, zejména pro prodej potravin a hospodářského nářadí. Obce za jejich konání vybíraly poplatky a musely vydat tržní řád pro dané místo.

Živnostenské pomocnictvo Hlava šestá nazvaná o živnostenském pomocnictvu zahrnovala ustanovení o sjednání podmínek mezi živnostníkem a jeho pracovníky na základě volné úmluvy. Neexistovala-li, pak se tento poměr řídil zvláštními předpisy a pak občanským zákoníkem. Pomocnými pracovníky byli např. tovaryšové, tovární dělníci, učedníci, nikoli však dílovedoucí, účetní, pokladníci atd. Každý živnostník byl povinen pečovat o ochranu života a zdraví svých pomocných pracovníků, poskytovat jim přestávky v práci, osobám až do osmnácti let umožňovat návštěvu obecných živnostenských pokračovacích škol, a nebylo-li ujednáno něco jiného, byla vyplácena týdenní mzda a stanovena čtrnáctidenní výpověď. Povinností pomocných pracovníků pak byla např. povinnost zachovávat majiteli živnosti věrnost, poslušnost a úctu, slušně se chovat, dodržovat pracovní dobu a zachovávat mlčenlivost o poměrech živnosti. V této hlavě bylo upraveno i zrušení pracovního poměru a řešení pracovních sporů. Každý živnostník byl povinen vést seznam o všech dělnících v předepsaných knihách, v podnicích, ve kterých pracovalo víc než dvacet pomocných pracovníků ve společných místnostech, musel být vyvěšen pracovní řád. Značná pozornost byla věnována i učedníkům. Bylo stanoveno, kdo je pokládán za učně, kdo může mít učně, jejich přijímání, učební doba a také povinnosti učedníků. Hlava sedmá obsahovala ustanovení o společenstvech. Tato živnostenská společenstva byla veřejnoprávní korporací, měla tedy právní subjektivitu. Pro stejAPLIKOVANÉ PRÁVO 2/2008

19

né kategorie živností mohlo být v jednom obvodu ustaveno jen jedno společenstvo. Jeho členem se mohl stát jen živnostník, a to už od obdržení živnostenského listu nebo koncesní listiny. Šlo tedy o povinné členství, živnostník se nemohl rozhodnout, zda se stane či nestane členem. Jestliže živnostník provozoval více živností, musel být členem všech společenstev. O přidělování živnosti ke společenstvu rozhodoval politický zemský úřad. Účelem společenstva bylo „pěstovat ducha pospolitého a zvelebovati čest stavu, jakož i podporovati humanitní, hospodářské a vzdělávací zájmy svých členů a příslušníků“.4) Mezi jeho úkoly patřilo např. pečovat o spořádané učednické poměry vzděláváním v odborné, náboženské i mravní oblasti, ale i o nemocné učně, zřizovat rozhodčí výbor k vyřizování neshod mezi členy společenstva atd. Od svých členů pak vybíralo poplatky uvedené ve stanovách. V dalších, ve více než třiceti ustanoveních pak byla upravena vnitřní struktura společenstva a jeho práva a povinnosti. Hlava osmá pojednávala o přestupcích a trestech, kterých se dopustil živnostník, jestliže nedodržel ustanovení živnostenského řádu. Mohlo jít o přestupky (pak byl potrestán např. důtkou, peněžitou pokutou, vězením až do tří měsíců atd.), nebo se dopustil trestního případu (např. kdo začal podnikat bez živnostenského oprávnění nebo provozoval živnost, ačkoliv mu byla zastavena). Při ukládání těchto povinností mělo být přihlíženo k okolnostem polehčujícím i přitěžujícím i k velikosti získaného prospěchu. V hlavě deváté byly uvedeny případy, na základě kterých bylo možno živnostenské oprávnění, a to jak na základě trestního zákona, tak i živnostenského řádu, odejmout. Tak např. u koncesované živnosti, jestliže se živnostník dopustil po opakované písemné výstraze činů, které byly na úkor zákonnému požadavku spolehlivosti.

Úřady a řízení Hlava desátá nazvaná úřady a řízení uváděla, že první stolicí ve věcech živnostenských jsou okresní úřady, u nichž se podávají žádosti o povolení provozovat živnost a vyšetřují a trestají přestupky. Zemské politické úřady byly stolicí druhou a povolovaly živnosti uvedené v příslušném ustanovení (např. zastavárny, pohřební ústavy). Nejvyšší stolicí pak bylo ministerstvo obchodu, které povolovalo periodické dopravní podniky či schvalovalo provozovny, které byly umístěny v obvodech několika korunních zemí. Jestliže se věc týkala působnosti i jiného úřadu, bylo třeba se s ním dohodnout. Řízení o provozování živnosti se provádělo u živnostenského úřadu první stolice, kde měla být živnost provozována, písemně nebo ústně do protokolu. O každé žádosti na svobodnou nebo řemeslnou živnost vydal úřad krátké potvrzení, a to do 48 hodin, jednalo-li se o písemnou žádost, nebo ihned, jestliže bylo žádáno ústně. Živnostenský list obsahoval výtah ze žádosti a byl opatřen potvrzením o vykona-

4)

§ 114 živnostenského řádu.

20


ném zápisu do živnostenského rejstříku. Pro koncesované živnosti musel být vydán řádný dekret.5) Jak už bylo výše uvedeno, druhá hlava živnostenského řádu pojednávala dosti podrobně o koncesovaných živnostech. Pro úplnost je však ještě třeba dodat, že ke každé koncesované živnosti byly vydány zvláštní předpisy, a to jak zákony, k nim pak i vyhlášky příslušných ministrů a v řadě případů i další výnosy. Jen pro názornost uvádím např. nařízení ministerstva obchodu č. 176/1905 ř. z. o ochraně života a zdraví pomocných dělníků6), které m.j. obsahuje ustanovení týkajících se provozoven. Tak např. je zde stanoveno, že na každou osobu, která je v ní zaměstnána, musí připadnou alespoň 10 m3 vzdušné prostory a nejméně 2 m2 podlahy, kamenná nebo betonová podlaha musí být opatřena obkladem ze dřeva, podzemní nebo podkrovní místnosti se mohou stát provozovnou, jen dovoluje-li to stavební řád. Nechybějí zde ani velice podrobná ustanovení o osvětlení, topení, větrání, o zařízení strojoven a obsluze motorů, o skladech a ochranných pomůckách a o sociálním zařízení. K tomuto nařízení pak byly dále vydány výnosy ministerstva obchodu a místodržitelství v Praze. Závěrem pak je třeba jen dodat, že rakouský živnostenský řád byl zákonem průlomovým, neboť v základním právním předpise sjednotil celou oblast podnikání, předtím upravenou v řadě předpisů, a také dal právní rámec těm oblastem, které právní předpisy dosud neupravovaly. K tomuto zákonu pak byly průběžně vydávány prováděcí předpisy, ať už ve formě vládních nařízení, vyhlášek ministerstev či jejich výnosů. A bylo jich skutečně velké množství.

Seznam použité literatury / References Dědič, J.: Právo obchodních společností. Prospektrum, Praha 1998. Eliáš, K.: Kurs obchodního práva. Úvodní a obecná část. Soutěžní právo, C. H. Beck, Praha 1995. Štědrý, B. – Buchtela, R.: Řád živnostenský, díl I., Praha 1936. Švarc, Z.: Srovnávací obchodní právo. VŠE, Praha 2002.

Klíčová slova Rakouský živnostenský řád • živnosti svobodné, řemeslné a vázané • provozovací závod • živnostenské oprávnění • pomocný personál • živnostenská společenstva • úřady a živnostenská řízení.

Keywords Austrian trade regulations • unqualified • vocational and permitted trades • practising regulations • trade licence • auxiliary personnel • trade associations • Trades Licensing Office and trade proceedings. 5) Živnostenské úřady první stolice vedly živnostenský rejstřík oddělený pro svobodné, řemeslné a koncesované živnosti, do kterého se zapisovaly i všechny změny v živnosti. 6)

Citovaná práce, viz pozn. 1, str. 385.


21

••• Marie Zahradníčková A View Into Austrian Trade Regulations The author notes that in 2009 it will be 150 years since the publication of the Trade Regulations which were valid also for the Czech territory even after 1918 when, based on Act No. 11/1918 Collection of Laws and Regulations, the independent state of Czechoslovakia was formed. This law maintained the coherence of the hitherto, i.e. Austrian legal order with the new one and regulated the uninterrupted transition towards the life in a new state, but also towards trade enterprise. The validity of the Trade Regulations dates up to 1965 when it was cancelled by the publication of the Labour Code. In Austria, the Trade Regulations – naturally after many amendments – are still valid. They also became a sort of a model for our Trade Licensing Act which was published soon after the change of political and economic circumstances in our country, as soon as in 1991. At least a general knowledge of this Act is, or so I believe, a prerequisite for understanding the current legal regulation which I intend to look at in detail in the future. The Austrian Trade Regulations were published by Imperial Charter on December 20 1859 as No. 227, Imperial Code and became effective as of May 1 1860. It cancelled all the hitherto valid legislation on acquiring trade, manufacturing and commercial licences as well as any and all older regulations contradictory to it. The Act consisted of two parts the first of which included the introductory charter and seven chapters. The second part focused on licence trades. All provisions of the Trade Regulations – save activities named therein – referred to all employment performed as a trade, i.e. both to the manufacturing, processing or commerce as well as to providing services and labour. The author analyses the individual chapter of the Austrian 1859 Trade Regulations and stresses that the Austrian Trade Regulations were a breathrough Act since in a basic legal regulation, it united a whole area of enterprise hitherto regulated by a series of ordinances and also provided a legal framework for areas until then untouched by legal regulations. Executive regulations were consequently being issued for this Act, both in the form of governmental orders, ministerial regulations or ministerial decrees – accumulating to a large number indeed.

22


Pohled do rakouského živnostenského řádu

Recommend Documents