Příspěvky k genderově senzitivní sociální práci s ženami azylantkami

Příspěvky k genderově senzitivní sociální práci s ženami azylantkami

Riglová Anetta, Dastlík Lukáš Praha 2006

Tato elektronická publikace vznikla za podpory Ministerstva práce a sociálních věcí ČR. 1

Obsah : Úvod .......................................................................................................................................................................................4 1. Genderové a kulturní uvědomění v oblasti pomáhajících profesí..........................................................................................6 2. Etnicita a gender ....................................................................................................................................................................8 3. Psychologické aspekty související s migrací a uprchlickou zkušeností. Kulturní, genderové stereotypy a psychopatologie.. .....................................................................................................................................................................................10 4. Empowerment a gender mainstreaming uprchlických žen ..................................................................................................14 5. Antidiskriminativní praxe jako nedílná součást sociální práce s uprchlíky: Antiopresivní přístupy v sociální práci ..........16 6. Stručný teoretický rámec antidiskriminační praxe...............................................................................................................17 7. Metody moderní feministické sociální práce jako inspirace pro genderově senzitivní sociální práci s ženami azylantkami .. .....................................................................................................................................................................................20 8. Popis realizace ”pilotního projektu komplexní sociální práce se ženami zylantkami” (dále jen „pilotní projekt“)..........23 9. Metody a přístupy používané v „pilotním projektu“............................................................................................................24 10. Kazuistika ..........................................................................................................................................................................27 11. Shrnutí poznatků z psychologické práce se ženami azylantkami ......................................................................................37 12. Praktická doporučení a principy pro genderově senzitivní sociální práci – shrnutí...........................................................40 Závěr .....................................................................................................................................................................................43 Použitá literatura......................................................................................................................................................................44 Resumé ....................................................................................................................................................................................46

2

Ženy jsou ovlivňovány svou etnicitou a kulturním dědictvím. Tuto perspektivu pak přinášejí do svého porozumění a pojetí ženských práv, které se odehrává v rámci jejich vlastních kulturních hranic. (Cervantes & Cervantes, 1993)

3

Úvod Zvolila jsem si téma genderově senzitivní sociální práce se ženami azylantkami, neboť jsem se ve své praxi setkala s nedostatkem příspěvků k tomuto tématu a jeho nedostečným uchopením, přestože v každodenní praxi s příchozími uprchlíky, ekonomickými migranty či migranty obecně, nabývá téma genderové senzitivity na významu a aktuálnosti. Také ve světě je toto téma již velmi živě diskutované. Tím, jak se mění demografické složení obyvatel, proměňuje se i způsob práce v pomáhajících profesích, situace vyžaduje kulturní a genderově senzitivní přístup. Jedině taková práce s klienty z rozmanitých etnických skupin, může být opravdu kontextuální a komplexní. Jak jsem již zmínila, téma genderové senzitivity v sociální práci je u nás nové, potýkáme se s nedostatkem odborné literatury, a proto považuji za důležité představit oblasti související s diskursem a teoretickými přístupy a objasnit kontext tématu v jeho širších souvislostech. Součástí teoretické přípravy pro genderově senzitivní práci je tudíž nejen samotné téma genderu a jeho sociálního aspektu, ale především schopnost pochopení genderového hlediska v úzkém propojení s etnicitou, psychologií jedince (zejména s jeho psychopatologií), a religiozitou, proto se jimi budu v této práci jednotlivě zabývat. Nedílnou součástí teoretického zázemí jsou také antiopresivní přístupy, které reagují na systémové znevýhodňování určitých skupin obecně, ať už jsou jeho zdrojem předsudky rasové, nebo týkající se pohlaví, společenského postavení, sexuální orientace aj., které se zabývají diskriminovanými skupinami obyvatel a sociální prací s nimi. Feministické přístupy v této práci jsem představila pro jejich specifickou orientaci na problematiku žen. Oba přístupy společně kladou důraz na kritický přístup k otázce moci, útlaku a reprodukci struktur, na kterých stojí fungování společnosti a jednotlivce. Cílem práce je tedy nastínit oblasti, kterými je třeba se zabývat, pokud chceme zavádět genderově senzitivní přístup do praxe. Je určen pro inspiraci hlubšího a nikoli okrajového zájmu, zejména pro pracovníky působící v oblasti uprchlictví či etnických menšin. Další snahou je také demonstrovat na praktickém příkladě práci se ženami azylantkami, jak může tento genderově senzitivní způsob práce vypadat. V praktické části se tedy věnuji popisu „pilotního projektu“ uskutečněného v rámci dlouhodobého programu sociální práce s uprchlickými ženami v neziskové organizaci, kde pracuji. „Pilotní projekt“ se zabýval azylantkami - skupinami žen, které dostaly azyl v České republice a potřebují se tudíž integrovat do naší společnosti. Z tohoto důvodu nezobecňuji návrhy na genderově senzitivní praxi pro ženy-migrantky jako homogenní skupinu, ale zaměřením se na úzkou specifikaci naopak zdůrazňuji, že součástí genderově senzitivního přístupu je navrhovat způsoby práce vždy ”ušité na míru” konkrétní skupině klientů – např. azylantů nebo žadatelů o azyl. Také bych ráda vysvětlila, z jakého důvodu se v této práci primárně zabývám ženami a nevěnuji příliš pozornosti mužským klientům. Nevysvětlení tohoto faktu by mohlo mít za následek nedůvěru v následující text. Opravdové genderově senzitivní aktivity totiž zahrnují jak práci se ženami, tak i s muži. Cílovou skupinou „pilotního projektu“ byly ale právě ženy, neboť se na základě předchozích zkušeností osvědčilo pracovat se ženami a muži odděleně, alespoň v některých fázích projektu, což tedy práci s muži nevylučuje, naopak sociální a psychologická práce zaměřená na muže se musí stát dalším (či souběžným) krokem pro pravou kontextuální genderově senzitivní sociální práci. Protože je gender kategorií vztahovou, musí být tedy samozřejmým cílem zahrnutí jak žen, tak mužů do celého procesu. Užitečné by bylo pracovat v rámci sociální genderově senzitivní práce s mužskými klienty na tématech jako je např. tradiční pojetí maskulinity; jaký má toto pojetí dopad na konstruování mužovy

4

identity a na uspořádání vztahů mezi muži a ženami v rodině a ve společnosti. Na místě by bylo též mluvit i o potřebě skutečné ”emancipace” nejen žen, ale i mužů; na jejich aktivní participaci v prosazování rovných příležitostí jak ve veřejné, tak v soukromé sféře společenského života.

5

1. Genderové a kulturní uvědomění v oblasti pomáhajících profesí Na cestě rychle se měnících demografických dat ve společnosti, je signalizována potřeba kulturního a genderového uvědomění ve všech činnostech, nejvíce však u těch, které jsou založeny na interpersonálních vztazích, jako je tomu právě v pomáhajících profesích (Prochaska, Norcross, 2002). Při pokračující imigraci menšinových skupin do jiných společností čelí jejich členové tvrdé realitě. Objevují se v zemi, kde se většinou nemluví jejich rodným jazykem, a která hájí kulturní normy zcela odlišné od jejich vlastních. Takové sociální změny často vedou ke stresu a kulturně indukované psychopatologii u jedinců a následně k sociálním problémům ve společnosti, s nimiž si tradiční - a v tomto směru nedostatečně vybavené - přístupy v pomáhajících profesích, nevědí rady. Z důvodu procesu této rychlé proměny složení populací se tedy musí praxe pomáhajících profesí přizpůsobit nebo zůstane stát opodál. Proces migrace tedy významně mění nejen ”barvu lidí”, ale také pojetí psychoterapie, sociální práce a dalších pomáhajících profesí. Zároveň s tím, jak si „citlivost“ vůči kultuře probojovávala cestu do psychologie a příbuzných oborů, dostávalo se do popředí i vědomí nedostatků v přístupech vhodných pro ženy. Ženy, povzbuzeny společenskými změnami, podporované hnutím za lidská práva a rovnými možnostmi neomezovanými otázkou pohlaví, začaly požadovat, aby zejména v psychoterapii došlo ke změně diskriminačního charakteru, tj. aby nastalo skutečné přizpůsobení se změnám ve společnosti směrem k ženám a etnickým menšinám. K posunu došlo především v důsledku druhé vlny feminismu (60. – 70. léta), díky níž se na americkou i západoevroposkou akademickou půdu dostalo více vědkyň, které začaly zpochybňovat univerzalitu a neutralitu vědeckých studií a používaných konceptů. Tyto ženy upozorňovaly na fakt, že ačkoli si mnohé studie nárokovaly objektivitu a univerzální platnost, často zcela ignorovaly specifické zkušenosti žen či jiných znevýhodněných skupin, které byly právě z těchto studií vyloučeny.(Szczepaniková, 2004). Začaly si všímat procesů, ve kterých daná společnost přisuzuje kategoriím pohlaví muž-žena různá očekávání, symboly, ideály a chování. Ty pak mají zásadní důsledky pro postavení a úlohu jednotlivce v rodině, na pracovním trhu a ve společnosti jako celku. Dá se říci, že naše osobnosti jsou “genderovány” - učíme se vnímat sebe sama jako ženy nebo muže. Tato genderová role nám umožňuje orientaci ve společnosti, mezi lidmi – známe zjevná i skrytá pravidla platná pro chování a jednání žen a mužů. Tyto role se vytvářejí a utvrzují zejména v oblastech jako je rodina, vzdělávací systém, zaměstnání, celospolečenské normy a hodnoty, čímž dochází k tvorbě tzv. genderové smlouvy, k uspořádání pravidel týkajících se genderových vztahů, které ženám a mužům připisují různé povinnosti, hodnotu, práci. Gender může existovat v různých variantách i v rámci jedné kultury, často se ale liší zejména mezi kulturami. Při srovnání různých společností zjišťujeme, že být ženou či mužem není v různých kulturních prostředích totéž. S tím souvisejí další skutečnosti, jako je zaměření pozornosti na definici mužství a ženství a jejich proměn v průběhu historie a zakořenění v daných kulturách. Jak vlastně vypadá taková ”typická žena”? Není snadné si ji představit. Jakou má barvu vlasů? Odkud pochází? Jaký je její rasový či etnický původ? Ve skutečnosti je nemožné a nepřesné oddělovat problematiku rodu od rasy a etnicity; došlo by ke zjednodušení a následnému zkreslování reality. Jak postupem času řada žen stojících u zrodu amerických ženských studií pochopila, hovořit v ”obecně ženských” pojmech je neudržitelné - vedlo by to totiž s největší pravděpodobností k univerzalizaci zkušenosti bílých žen ze střední vrstvy společnosti a k pokračující marginalizaci žen s odlišnou barvou pleti, homosexuálně orientovaných žen a žen žijících na hranici chudoby či v úplné chudobě. Pokud

6

však genderové hledisko propojíme s problematikou rasy anebo etnicity, pohled na společnost se může v mnohém ujasnit. Tím se dostáváme k problematice genderové analýzy v oblasti migrace a uprchlictví. Také zde hraje genderová optika významnou roli. “Do počátku sedmdesátých let dvacátého století byly výzkumy o migraci zaměřeny pouze na migrující muže. Většina těchto studií činila obecné závěry o migraci bez jediné zmínky o tom, že jsou založeny pouze na datech týkajících se migrujících mužů. Pokud byly v těchto studiích zmíněny i ženy, tak většinou jen okrajově a jen jako osoby závislé na migrujících mužích (Pessar, 1999). Skutečnost, že mnohé ženy zdaleka nejsou pouze pasivním doprovodem svých partnerů či otců, ale samostatně se pro migraci rozhodují a samy ji také realizují, začala být ve výzkumech reflektována až ke konci sedmdesátých let. Nárůst v počtu migrujících žen byl zaznamenán nejen v rostoucím počtu výzkumu a studií zaměřených na popsání zkušenosti migrantek, ale také na poli mezinárodních organizací, které reagovaly na potřebu chránit tyto ženy před diskriminací a vykořisťováním v hostujících zemích”( Szczepaniková, 2004, s. 2, 3). Zaměřit se ale jen na migrantky by bylo chybou, tím by se genderové hledisko redukovalo pouze na otázku týkající se výlučně žen. Skutečná genderově senzitivní studie si klade za cíl pochopit zkušenosti nejen migrujících žen, ale i mužů a jak mnozí autoři zdůrazňují, gender je třeba chápat jako vztahovou kategorii. Nemohli bychom pochopit měnící se genderové role migrujících žen bez toho, (Szczepaniková, 2004). abychom zároveň věnovali pozornost mužům v jejich okolí Pokud tedy bereme v úvahu genderové hledisko v pomáhajících procesech s migranty a uprchlíky, musíme se věnovat otázkám plánování a zavádění programů zohledňujících jak ženy, tak muže. Sociální, kulturní a ekonomické role migrujících mužů a žen mohou poměrně široce determinovat způsob účasti na přístupu ke zdrojům a poskytovaným službám. Pozice uprchlíka ovlivňuje muže a ženy odlišně a tato skutečnost musí být zohledněna v každé pomáhající činnosti, sociální pracovníci se musejí v uprchlické praxi zabývat principy gender mainstreamingu. Další nezbytně nutnou otázkou, kterou se musíme zabývat, je diskriminace související jak s příslušností k určitému genderu, tak na základě rasy, etnicity. Jednou z hlavních implikací pro sociální práci s uprchlíky je potřeba radikální změny myšlení ovlivněného androcentrickou orientací a jím vytvořenými základy tradičních teorií v sociální práci. Mullender (1997 in Jo Camping, 2003 ) tvrdí, že není možné porozumět osobnímu nebo sociálnímu světu, jestliže nevezmeme v úvahu genderovou perspektivu. Pak totiž nejsme jako profesionálové schopni adekvátně a oprávněně zasahovat do životů lidí; nevnímáme-li způsoby, ve kterých jsou ženy a muži znevýhodňováni nerovným rozdělováním moci, a ve kterých jsou jak muži, tak ženy omezováni rigidními a nesprávnými dichotomizovanými rolemi a očekáváním ve vztazích. Forma diskriminace jedince či skupiny na základě pohlaví (sexismus), by měla být pro sociální pracovníky další oblastí, které se budou otevřeně a se zvýšenou pozorností věnovat, pokud opravdu chtějí ve svých programech rozvíjet antidiskriminační praxi.

7

2. Etnicita a gender Základem feministické transformace vědomostí není jen objevení významu genderu, ale také začlenění etnicity jako hlavní součástí analýzy. Tato transformace též nahlíží na souběžné dimenze genderu a etnicity v souvislosti s porozuměním odlišností a multikulturních otázek týkajících se žen. Gender a etnicita jsou koncepty těžko pochopitelné a ještě náročněji se jeví pokus o jejich definici. V zaměření se na dichotomii založenou na biologických mužských a ženských odlišnostech často dochází ke sebesplňujícímu proroctví, kdy socializace rolí podle pohlaví nutí k rozdílnosti a velmi často k nerovným pozicím mezi lidmi a vytváří tím sociálně rozdílné gendery. Socializace pohlavních rolí se liší počátkem v historickém a kulturním kontextu a končí v rozdílných koncepcích pro příslušné genderové chování (Amott a Matthaei, 1991). Jak současná odborná literatura dále popisuje tento proces, gender je institucionalizován ve struktuře společnosti a vytváří reálné bytí, sociální identitu a skupinové vztahy (Chow, Wilkinson, Zinn, 1996). Gender však nemůže být brán v úvahu jako jediné důležité hledisko v životě žen (Brown, in Brown Root, 1990). Ženská osobnost je charakterizována nejen svým pohlavím, ale také etnicitou, třídou, věkem a sexuální preferencí. Stejně jako gender je také etnicita založena na vnímání fyzických odlišností, které jsou víceméně považovány za přirozené a ”dané Bohem”. Etnicita rozděluje individuality dle barvy pleti nebo jiných fyzických znaků. V každodenním životě lidé posuzují sami sebe a druhé na základě pohlaví a etnické příslušnosti a podle toho uzpůsobují své chování. Takto institucionalizovány, stávají se tyto procesy mechanismem, který vytváří a přetváří rozdíly samy o sobě a zakládají sociální uspořádání, které je poté vnímáno jako běžné a přirozené. Tyto rozdílnosti jsou pak legitimním způsobem začleněny do sociálního života a dochází k dodržování genderových a etnických pravidel. (Chow, Wilkinson, Zinn, 1996). Etnicita zahrnuje rasu, ale překračuje ji i dále - zahrnuje charakteristiky lidí, kteří sdílejí společnou historii, životní styl a hodnotový systém. Jak Katlin (1982) uvedl, ne všechny etnické skupiny nesou všechny tyto charakteristiky, ačkoliv některé sdílejí více než jednu. Předpokládá se, že etnicita je ”stavebním prvkem života”, ne pouze charakteristickým znakem jednotlivce. Etnicita je vytvářena prostřednictvím sociálních interakcí a ozřejmována ve společenských institucích, interpersonálních interakcích, v myšlení a identitě všech, kteří žijí v etnicky uspořádaných sociálních řádech. Koncepty a praktiky týkající se etnicity jsou obvykle ospravedlňovány náboženstvím, mění se v čase, odrážejí politiku, ekonomii a ideologii v jednotlivých obdobích (Amott a Matthaei, 1991). Představa o společném rodovém původu a rozličných kulturních charakteristikách, které identifikujeme jako etnicitu, je často zprostředkovávána prostřednictvím výchovy - od rodičů k dětem. Etnicita je spíše než jako odlišnost definována rasou, náboženstvím nebo národnostním původem. Koncept etnicity zahrnuje i kulturu, což se vztahuje k vědomým a nevědomým procesům, které se hluboce psychologicky vztahují k pocitu bezpečí, identity a smyslu dějinné souvztažnosti (Katlin, 1982). Je jasné, že gender a etnicita nejsou neměnné pojmy, neovlivněné historickými změnami. Ani se neskrývají pod přirozené nebo biologické kategorie. Jak konstatuje současná odborná literatura, gender a etnicita jsou sociálně konstruované koncepty, které vznikají a proměňují se ve společnostech. Gender a etnicita přetvářejí společnost samy o sobě, protože hierarchie etnicicty a genderu jsou do sebe zapadající systémy, gender se projevuje vždy v souvislosti s etnicitou (Andersen a Collin, 1992). Protože etnicita a gender jsou nedělitelné složky, vzájemně propojené procesy než oddělené

8

systémy, nezávislé pojednávání o nich by jistě vedlo k umělým konstrukcím. Proto při snaze determinovat, co znamená být socializován v určité kultuře, se musíme ptát po tak význačném rysu, jakým je gender - nahlížet na něj jako na ustavující princip a dále zkoumat, jak kulturní faktory formují vnitřní zkušenost. Normy, hodnoty, zvyky a role, které jsou uváděny jako kultura jsou přenášeny z jedné generace na druhou a mohou být definovány jako kolektivní utváření smyslu členů sociálních skupin. Kultura je také často definována jako přijatelný a zákonitý způsob chování a stává základem pro jednotlivce a jejich humanizaci. Spojení genderu a etnicity vytváří systém významů, které ovlivňují sociální instituce a také individuální identitu, vědomí a chování. Jak Amott a Matthaei (1991) jasně ukázali, ačkoliv proces genderu a enticity je vzájemně propojen a hraje hlavní roli v utváření a rozlišování životů žen, gender sám o sobě klasický ”útlak žen” nevytváří. Je to spíše etnicita, která odlišuje zkušenosti a zážitky žen. Jak Lorde zdůrazňuje, plýtváme často naší energií, kterou potřebujeme na rozpoznání a vyjádření odlišností v předstírání, že tyto odlišnosti jsou nepřekonatelné bariéry nebo naopak, že vůbec neexistují. Tato otázka týkající se rovnosti versus odlišnosti charakterizuje konflikty feministických strategií. Tato dichotomie klade rovnítko mezi rovností a stejností a tím definuje požadavek na rovnost jako neslučitelný s uznáním odlišnosti (Deitch, v Chow, Wilkinson a Zinn, 1996). V souvislosti s etnickými skupinami žen často klademe důraz na rozdíly a střety mezi ženami z různých etnických skupin. Sociální transformace může nastat jen ve chvíli, kdy rozpoznání, přijetí a stavění na odlišnostech, spíše než na homogenní výlučnosti, ”vše zahrnující” způsob nazírání světa, znamená ukázat zkušenost předešlých vyloučených skupin jako více viditelnou a ústřední, ve vytváření systému informací a znalostí. Snaha o více inkluzivní myšlení by měla pozdvihnout naši perspektivu z bílé, mužsky orientované úrovně, jež charakterizovala většinu západního myšlení (Andersen a Collin, 1992), k multikulturálnímu a multidimensionálnímu paradigmatu. Porozumění vývoji, který utváří ženskou historii a komplex protínání etnicity a genderu jako současně probíhajícího sociálního procesu utvářejícího všechny sociální vztahy, pomůže zachytit zásadní sociální struktury, které vytvářejí prostor pro utlačování žen. Zkušenost s útlakem může být zažívána rozličnými způsoby. V mnoha společnostech jsou etnické ženy diskriminovány dvojím způsobem. Jako příslušnice dvou skupin, jejichž pozice jsou určovány útlakem, se jejich zkušenosti liší od zkušeností žen bílých, protože jejich realita může zahrnovat dynamiku žití ve společnosti, která je jak rasistická, tak sexistická. Proto porozumění a zmocňování žen, aby se mohly lépe vypořádat s následky nástrah společnosti, se stává základním cílem pro pomáhající profese (Pinderhughes, v Comas-Diaz a Greene, 1994).

9

3. Psychologické aspekty související s migrací a uprchlickou zkušeností. Kulturní, genderové stereotypy a psychopatologie Migrační zkušenost žen a mužů se odráží ve vnímání sebe sama i svého okolí. Proto se v této kapitole budu věnovat popisu některých specifických psychologických problémů, které migrace a integrace do nové společnosti přináší. Nejen migrace a integrace jako procesy a s nimi související sociální zkušenost, ale také etnická a genderová identita jednotlivce, tedy individuální zkušenost, je příčinou mnoha proměn. Nezpracované problémy z traumatických událostí ze země původu, touha a stesk po domově a odloučení od svých rodin, zpřetrhání dosavadních sítí, na kterých záviselo jejich přežití, to vše má silný dopad na sebepojetí žen, mužů i jejich dětí. Dochází k výrazným proměnám rolí, k jejich redefinici zejména v souvislosti s majoritní společností a jejími tlaky a také ke konfrontaci nejen svých dosavadních hodnot, norem a tradic, ale i v rámci vlastní komunity. Budu zde vycházet kromě vlastních praxe práce s klienty a jejich rodinami také z „Rodové a kulturně senzitivní terapie“ (Prochaska, Norcross, 2002) Do té míry, do které můžeme provádět zobecnění mimo rámec jednotlivých kultur, může psychopatologie v kulturně odlišných populacích pramenit z několika osobnostních a sociálních faktorů. Mezi ně patří diskriminace, neadekvátní mechanismy pro zvládání stresu, rodinné vlivy a stresy, společenská očekávání a ekonomické strádání. Kulturně senzitivní přístup v terapii vychází z premisy, že neexistuje jednotná, univerzální teorie osobnosti. Kultura, v níž člověk žije a jeho vývoj jsou hlavními determinantami osobnosti, každá kultura má své normy, očekávání a probíhají v ní určité události a to vše dohromady utváří skupinu i jednotlivce. Euro-americká kultura si vysoce cení individuální volby, soběstačnosti a především nezávislosti. Tyto hodnoty však nevyznávají všechny etnické skupiny. Mnoho neevropských dětí je vychováváno s důrazem na harmonii a rodinnou oporu. Asiaté např. vychovávají děti k vzájemné závislosti uvnitř rodinné struktury a očekávají, že členové skupiny podřídí své potřeby potřebám rodiny a společnosti. Podobně je i mnoho afroameričanů vychováváno v rámci širších rodin a pocitu silné příbuzenské vazby a spolu se členy své skupiny silně prožívají pocit ”my”. Mnoho z těchto kulturních charakteristik se liší od těch, které jsou typické pro členy převládající kultury. Osobnostní charakteristiky členů se liší podle příslušnosti k určité kulturní skupině, stejně jako se liší mezi členy každé společnosti. Představa jednotné teorie osobnosti je tedy v protikladu k pluralistickému a proměnlivému charakteru kultury. Každá subpopulace v dominantní kultuře s ním může sdílet význačné či charakteristické rysy, ale univerzální teorie osobnosti neexistuje. Potřebujeme rozmanitá hlediska, zakořeněná v jednotlivých kulturách a také k nim citlivá. (Prochaska, Norcross, 2002) Psychopatologie pramení nejen z vlivu dominantní kultury, ale také z rodinných reakcí na novou kulturu. Nerodilí příslušníci určité kultury často čelí velkému množství problémů týkajících se jazyka, zvyků, očekáváním určitých znaků a chování pro jednotlivé pohlaví a hierarchie sociálních rolí. Muži se často špatně vypořádávají se ztrátou respektu, příjmu a sociálního postavení, které se sebou nese migrace. Často ženy najdou rychleji práci než muži a toto obrácení rolí je pro mnohé muže těžko snesitelné. Doma pak začnou tyto konflikty vyplouvat na povrch a mohou vyústit až v domácí násilí. Děti imigrantů se také setkávají s potížemi, které se často projevují ve formě psychopatologie. Problémy, které se objevují doma, se často odrazí ve školních problémech. Jazykové problémy zvláště, když se rodiče odmítají učit místní jazyk - nutí děti, aby v rodině fungovaly jako překladatelé,

10

což na ně klade obrovskou zodpovědnost. Objevují se konflikty přizpůsobení se nové kultuře, děti mohou preferovat chování dominantní kultury a přitom se odmítnou učit či pokračovat v mluvení rodným jazykem svých rodičů nebo se účastnit svých kulturních tradic a zvyků. Tuto vzpurnost rodiče nezřídka vnímají jako neúctu a za vznik rodinných problémů obviňují dominantní kulturu. Problémy dospělých se obvykle projevují psychosomatickými obtížemi, dětské problémy se spíše manifestují ve formě agování a drogové závislosti. Imigranti a imigrantky jsou vystaveni volbě, jak sloučit kulturní tradice a role s normami své nové vlasti. Klienti a klientky se musí rozhodnout, jak moc se chtějí v nové kultuře asimilovat a jak mohou skloubit aspekty obou kultur, aniž by se z nich ztratilo něco důležitého. Základní volbou se pro takové klienty stává, jak žít ve zdravé a klidné rovnováze. To se samozřejmě snadněji řekne, než realizuje - když nemáme zdravé kořeny, je těžké růst. Právě úzkost z kulturních norem a zdravé míry kulturní asimilace je základem psychických obtíží mnoha klientů a klientek pocházejících z menšin. Když klienti nejsou schopni sladit své kulturní normy s normami dominantní kultury, úzkost se často projevuje ve formě defenzivního jednání a maladaptivního chování. Nízke sebeocenění klientů a klientek se vztahuje také ke problému jazykové komunikace. V každodenním kontaktu jsou neustále vystavováni situaci, kdy se cítí méněcenní, nemohou dobře komunikovat s okolím a cítit se rovnocennými partnery. Pocit odcizení se vztahuje také k frustraci z neschopnosti proniknout do hlubších rovin mentality, které jsou přístupné jen rodilým příslušníkům společnosti. Samozřejmě tento pocit méněcennosti je aktivně pěstován již od počátečního kontaktu vstupu do nové země - s úředníky, policií. Příchozí vnímají negativní přístup, signály projevující skutečnost, že tu cizinci nejsou chtěni a vítáni. Také když jsou imigranti neustále „bombardováni“ poselstvími o tom, že bílá dominantní kultura je nejlepší, začnou je nekriticky přijímat a hanit sebe samé a svou vlastní kulturu – proces známý jako internalizovaný rasismus. Menšiny si často začnou dominantní kulturu idealizovat a vnímat svou vlastní kulturu a samy sebe jako méněcenné, což vede k problémům se sebeoceněním. Psychologické problémy také pramení z ekonomických obtíží, k nimž patří mj. nedostatek peněz a dostupného bydlení, nedostatky ve vzdělání, neadekvátní veřejná péče o děti a nákladná zdravotní péče. Chudoba je hlavním rizikovým faktorem pro vznik chronických duševních poruch a změn chování. Etnická a genderová diskriminace – kulturní a genderové stereotypy Diskriminace, s níž se setkalo mnoho příslušníků menšin, např. ve formě rasových a etnických předsudků, rychle vyvolala vysokou úroveň stresu a také ztrátu sebeocenění a pocitu kulturní hrdosti. Rasová a etnická diskriminace, zřídkakdy zakoušená v rodné zemi, snižuje sebeúctu příchozích a plodí nové vypjaté události, jevy či okolnosti. Ve všech zemích existuje velké množství etnických stereotypů. Tyto stereotypy uzavírají příslušníky menšin do pasti, z níž se mohou dostat jen s velkým úsilím. Složitější je to ještě u dalších generací imigrantů – pokud po generace internalizovali poselství o své nekompetentnosti a nemotivovanosti, nemůžeme od nich očekávat, že se v dospělosti projeví jako svébytné a vyrovnané, psychicky zdravé osobnosti. Rasově etnická diskriminace po staletí působila vlnovým efektem, tzn. že každá nová generace uvízla v síti stereotypů a předsudků Diskriminace na základě pohlaví je obvykle založena na genderových stereotypech. Jedná se o zjednodušená a zobecněná tvrzení popisující údajně charakteristické mužské či ženské vlastnosti.

11

Jsou výsledkem simplifikací a nekritických úsudků o mužích a ženách, které se vůbec nemusí shodovat se skutečností. Genderové stereotypy mají značný vliv na naše očekávání, vnímání, myšlení, chování apod. a takto ovlivňují a udržují genderové role a naopak. Jejich základním znakem je automatičnost, což znamená, že se mohou uplatňovat bez naší vědomé kontroly. Tyto stereotypy vytváříme, když se snažíme zjednodušit si životní podmínky – vytváříme si strategie, jak přežít. Pokud bude například klient sám rodič starající se o děti, bude mu sociální pracovnice či jiná úřednice/úředník nabízet podporu a pomoc. V případě samotné ženy s dětmi bude však tato pomoc daleko více spojená s kontrolou toho, jestli svou roli plní dobře, neboť se jí automaticky díky její genderové příslušnosti přisuzuje schopnost péče o děti. Stereotypy (u nichž je nejdůležitější kognitivní složka, tj. věcný obsah), předsudky (u nichž je nejdůležitější afektivní složka, tzn., že jde o naše emoce a pocity vzhledem k obsahu stereotypů) a diskriminace (u nichž je nejdůležitější konativní složka, kde jde o následky stereotypů a předsudků, které projevujeme v našem chování vůči diskriminovanému jedinci či skupině) jsou vzájemně propojeny a spoluutvářejí syndromy jako je např. rasismus, sexismus apod. Oběti těchto syndromů platí tzv. ”diskriminační daň”, která je dvojího druhu – materiální a psychická (Cialdini, Neuberg, Kenrick, 2002). Materiálními důsledky jsou zejména nižší finanční ohodnocení za stejný druh práce - ženy mají stále o třetinu nižší výdělky než muži, a to i v případě stejného pracovního nasazení, stejného vzděláni, kvalifikace a zkušeností. Mezi psychologické důsledky patří tzv. ”ohrožení stereotypem” - povědomí o tom, že druzí danou osobu vnímají skrze prizma negativních stereotypů v ní může vyvolávat úzkost z jeho potvrzení a brání jí tak rozvinout svůj potenciál v celé šíří a podávat maximální výkon (např. Experimenty s matematickými schopnostmi u žen – ženy, jejichž matematické schopnosti byly srovnatelné, byly náhodně rozděleny do dvou skupin. Obě skupiny pak řešily matematický úkol, přičemž první skupině bylo před jejím řešením řečeno, že ženy nemají matematické nadání. Výsledky výzkumu dopadly v souladu s očekáváním badatelů. První skupina řešila úkol ve srovnání s druhou skupinou hůře (Cialdini, Neuberg, Kenrick, 2002). Dalším důsledkem je tzv. ”deidentifikace” - popírání významu dané oblasti (např. důležitosti matematiky u dívek), v níž společnost danou skupinu podceňuje, členové takovýchto skupin pak mají tendenci oddělovat tuto oblast ze svého sebepojetí. Deidentifikace z krátkodobého hlediska splňuje funkci adaptační a podílí se na uchování pozitivního sebeobrazu nezávisle na negativních společenských stereotypech, zatímco deidentifikace z dlouhodobého hlediska má spíše negativní konsekvence, neboť popírání významu určité oblasti (např. zmíněné matematiky u dívek) znemožňuje jedinci systematickou přípravu na efektivní konkurenceschopnost v reálném životě (v němž např. matematické schopnosti hrají významnou roli v přijetí na vysokou školu) (Kenrick, Neuberg, Cialdini, 2002). Dalším závažným problémem, se kterým se musejí imigranti potýkat je tzv. nejasnost zpětné vazby – jako členové stereotypizovaných skupin nemají téměř nikdy stoprocentní jistotu, proč se k nim ostatní chovají určitým způsobem. Zpětná vazba, která je cenným zdrojem informací o našich schopnostech, dovednostech či vlastnostech, je pro stereptypizované osoby mnohoznačná a v daleko menší míře užitečná (Kenrick, Neuberg, Cialdini, 2002). Například žena, která byla přijata na určité místo může mít pochybnosti o tom, zda její přijetí skutečně souvisí s jejími předpoklady a nebo s rodem (např. na dané místo se musí přijmout určitý počet žen).

12

Naopak žena, která přijata nebyla může mít stejné pochybnosti o tom, jestli její nepřijetí nesouvisí s jejími předpoklady a nebo s tím, že je žena (např.ženy se pro dané místo mohou obecně nehodit). Feministický pohled na zdroj psychopatologie je takový, který není intrapsychický, ale je ve své podstatě spíše sociální a politický. Intrapsychické vlivy na vznik obtíží ustupují do pozadí ve srovnání se širšími sociálními a politickými tlaky, které ze ženy činí příjemce stereotypních očekávání a genderové diskriminace. Terapie se zde musí zaměřit na změnu nepříznivé okolní situace a zpráv či poselství, které mnoho žen přijalo za své. V rámci genderově a kulturně senzitivních přístupů v sociální práci se je tudíž vhodné zabývat se zvyšováním vědomí – protože mnoho problémů klientů z menšinových skupin pramení z nepříznivého vlivu očekávání majoritní společnosti, je základním aspektem genderově a kulturně senzitivního přístupu, aby klienti porozuměli, jak dominantní kultura ovlivnila jejich vnímání sebe sama a své kultury. Zvyšování vědomí také může od sociálního pracovníka/ce vyžadovat, aby pomohl klientům rozpoznat, jak jejich kulturní podmínky brání přijetí sociální pomoci – např. psychoterapeutické a následně i realizaci změny. Například v reakci na násilí v rodině se může stát, že klientky muslimky nebudou vyhledávat pomoc, neboť v rámci jejich genderových rolí je údělem ženy snášet ”mužovy rozmary”, být mu poslušnou manželkou a budou chování svého muže omlouvat. Některé ženy mohou mít zase představu, že sociálně psychologická pomoc je jen pro bílé ženy a muže a nebudou automaticky pomoc vyhledávat. Často se také můžeme setkat s přístupem, že např. práce s terapeutem či terapeutkou je přiznání slabosti a proto se jim ženy a zejména muži budou vyhýbat a bagatelizovat. V dalších textech se budu podrobněji věnovat otázkám diskriminace a způsobům jejich odstraňování v práci s uprchlíky.

13

4. Empowerment a gender mainstreaming uprchlických žen Jak jsem již zmínila, ženy nebyly donedávna považovány za aktivní účastnice procesu migrace, proto byly také jejich potřeby v migračních studiích a praxích ignorovány. Z toho důvodu se vytvořila politika určená ženám uprchlicím (UNHCR Policy on Refugee Women, 1999). V této politice byly navrhnuty způsoby praxe, které pracují na transformaci genderových vztahů a podporují zmocňování (empowerment) žen. Životy uprchlických žen byly zničeny válkou a dalšími konflikty. Tyto ženy však nečekají jen na naši pomoc, ale často samy bojují za získání kontroly nad svými životy, chtějí rozšířit možnosti volby a ovlivnit rozhodování, která přinesou mír a stabilitu do jejich komunit a domovů. Migrace může znamenat výzvu a příležitost pro ženy a jejich zmocňování. V tradiční odpovědnosti za děti, starší členy rodiny a za domácí práci, jsou ženy často v situaci přemístění velmi přetížené. Tradiční podpůrné mechanismy jsou rozmělněny a násilí v komunitách – včetně domácího násilí – se zvyšuje. Jestliže jsou ženy vyřazovány z procesu spoluúčasti na rozhodování nebo nejsou schopny vyslovit názory na otázky, které ovlivňují jejich životy, přebírá za ně kontrolu někdo jiný. Vypovězeny do domácí sféry, musejí být uprchlické ženy v přístupu k zajištění základních životních potřeb často závislé na mužích ze svého příbuzenstva. Zmocňování je proces, prostřednictvím kterého ženy a muži ve znevýhodněných situacích zvýší svůj přístup k vědomostem, zdrojům a rozhodujícím pozicím a zvýší uvědomění v participaci ve svých komunitách za účelem dosažení dostatečné úrovně vlivu na vlastní prostředí. Aktivity, které jsou zaměřeny proti zmocňování, jsou jakékoliv aktivity, politiky rozvoje a (nebo) podpůrné programy, jejichž prostřednictvím potřeby žen a mužů, jejich priority a zájmy, jsou nadále ignorovány, omezována je také jejich účast na rozhodování a překonávání jejich sociálního, politického a ekonomického vzestupu. Tento přístup je založen na předpokladu, že genderové role a vztahy utvářejí proces zmocňování. Práce a kvality žen, mužů, dívek a chlapců jsou hodnoceny odlišně v různých společnostech, což znamená, že muži a ženy mají proměnlivý přístup a přehled nad znalostmi a zdroji. V mnoha společnostech se to může projevovat preferováním jednoho z pohlaví v odlišných sociálních, ekonomických a politických sférách. Specifické iniciativy ke zmocňování mužů a žen, které reagují na genderové nerovnosti, jsou nutné. Nutné je i poznamenat, že je nezbytné zapojovat obě skupiny – jak ženy, tak muže, abychom dosáhli zvýšení zmocňování žen. Tento přístup požaduje aktivnější angažovanost a odpovědnost ze strany mužů a muži ovládaných institucí. Genderově nesenzitivní procedury a praktiky státních institucí nebo nevládních organizací často nevědomě reprodukují zneschopňování žen. Může k tomu docházet právě používáním genderových stereotypů v praxi. Tím přispívají k institucionalizaci těchto genderových předsudků, které utvářejí chování v těchto organizacích. Často se tyto předsudky jeví jako genderově neutrální, reálně ale mohou přehlížet skutečnost odlišné zkušenosti žen a mužů v procesu migrace. Každá iniciativa zahrnující zmocňování musí zaručit rozmanité dimenze, které pak utvářejí životy žen a dívek, včetně rasových a etnických překážek, diskriminace na základě handicapu, věku nebo sexuální orientace (např. dobrá praxe seznámí muže a ženy s historií rasismu a etnických kategorií, které vedly k politické a ekonomické exkluzi). V rámci systému zmocňování můžeme identifikovat některé níže uvedené oblasti zmocňování žen, které se zaměřují na schopnost žen dosáhnout ke zdrojům a procvičit sebevědomí; mobilizovat

14

ženy samotné a upravit prostředí pro podmínky rovné s muži s důrazem na respekt k jejich právům. Mobilizace je proces, kdy se ženy setkávají a diskutují o běžných otázkách, problémech a často vedou k formování ženských organizací a sítí a veřejného lobbyingu pro propagaci ženských práv. Prostřednictvím mobilizace, ženy identifikují genderové nerovnosti, poznávají součásti diskriminace a útlaku a navrhují společné strategie k vyřešení problémů. Vliv a kontrola odkazují k vyvážení moci mezi muži a ženami, tak, že nikdo není v dominantní pozici. To znamená, že nejen muži, ale i ženy mají vliv na svůj osud a stejně tak na svou společnost. Gender mainstreaming je procesem i strategií transformace genderových vztahů. Zajišťuje, že odlišné potřeby, zájmy a zdroje migrujících žen a mužů, dívek a chlapců, jsou brány v úvahu na každém kroku poskytovaných služeb, stejně tak jako v plánování programů, jejich implementaci, monitoringu a evaluaci. To požaduje aktivní rozhovory s ženami, muži a mladými ve všech aspektech sociální práce. Koncept mainstreamingu uprchlických žen vyvstal z hlubšího porozumění významu dělby práce mezi ženami a muži. Programy, které integrují ženy, budou brát v úvahu faktory ovlivněné mužskou a ženskou rolí ve společnosti. Měly by zahrnovat podporu celé cílové populace bez marginalizace některé z jejích částí. Pokud chceme uspět v plánování a stanovení potřeb za účasti klientů ve všech oblastech sociální pomoci, pozornost musí být konzistentně koncipována na ženy uprchlice. Tento přístup zajistí, že se stanou součástí mainstreamingových aktivit, a ne naopak segregovaných ženských projektů. Pokud se však ve svých činnostech zaměřujeme na ženy uprchlice jako cílovou skupinu, neznamená to ještě nutně práci na integrační a genderově mainstreamingové aktivitě.

15

5. Antidiskriminativní praxe jako nedílná součást sociální práce s uprchlíky: Antiopresivní přístupy v sociální práci Jak jsem již předeslala, v současném světě patří interetnické a interkulturní vztahy k problémům klíčovým. Různé sociální problémy ve společnosti také iniciovaly vznik modelů sociální práce (na konci 80.a 90. let), které bývají označovány jako antidiskriminující a antiopresivní. Jejich cílem je odstranit různé formy utlačování a znevýhodňování na úrovni společenské, osobní i politické. Antiopresivní přístup nelze popsat vyčerpávajícím způsobem v jedné definici. To, co autory různých způsobům vymezení pojmu spojuje, je snaha čelit opresivnímu působení sociálních struktur a institucí. Thomas a Pierson považují za cíl antiopresivního přístupu ”..redukovat individuální a institucionální diskriminaci založenou na rase, pohlaví, postižení, sociální třídě a sexuální orientaci…”(1995 in Navrátil, 2000, s. 152). Gender, rasa, věk a handicap jsou hlavními oblastmi diskriminace a oprese, ale bylo by nesprávné předpokládat, že jsou jediné, na které se musí antidiskriminační praxe zaměřit. Důležitou součástí procesu rozvíjení antidiskriminační praxe (jako jejího prvního kroku) je rozpoznání existence forem oprese a jejich implementace do pracovního programu. Ve snaze porozumět opresi jako určité dimenzi života klientů, kteří docházejí za sociálními pracovníky, je nutné ujasnit si oblast, v níž hraje roli moc a jak tento proces funguje. Moc není izolovaná část sociálního života, ale je skutečností, která prolíná pracovní a organizační struktury práce profesionálů v pomáhajících profesích a to jak individuálně, tak kolektivně. Tam, kde sociální pracovníci přicházejí do kontaktu s klienty, je moc vždy přítomna v každodenní pracovní sféře, v každém programu. Samozřejmě se jedná např. o vztahy jednotlivých etnických skupin navzájem, mladých ke staršímj, mužů a žen atp. Je nutné rozeznávat aspekt moci sociálních pracovníků v různých oblastech jejich působení, jako jsou např. jejich znalosti a kvalifikace, přístup ke zdrojům, zákonná moc a vliv na jednotlivce či na poskytované služby a další. Moc je hledisko vztahu mezi sociálními pracovníky a jejich klienty – v souvislosti se sociálním členěním, které utváří sociální strukturu. To vytváří dvě oblasti potenciálních problémů. Za prvé, moc sociálního pracovníka může být použita k opresivním účelům – tzn. že může být zneužita (Thompson,1991 B in Jo Camping, 2003), za druhé, sociální pracovník nemusí být dostatečně senzitivní k otázkám moci či bezmoci a oprese tak, jak souvisí s klienty a s podmínkami jejich sociální situace – v souvislosti s jejich genderem, rasou, věkem atd. Emancipační formy praxe tedy musejí být k otázkám moci velmi senzitivní a to nejen v souvislosti s výše uvedenými oblastmi diskriminace. Moc je obecným znakem sociální práce, který je specificky závažný i v dalších formách diskriminace, o kterých jsem se zmínila v jiných kapitolách práce (etnicita, sexismus aj).

16

6. Stručný teoretický rámec antidiskriminační praxe Ustanovení zásad sociální rovnosti a spravedlnosti v poskytování služeb není snadnou činností. Situace je velmi složitá, zejména díky existenci rozličného množství forem diskriminace, manifestující se skrytými a nejasnými způsoby. Někdy také může uškodit až přílišný důraz nebo zájem o určitou formu diskriminace ze strany sociálního pracovníka, který se pak sám stává překážkou na cestě ke změně. Na základě těchto aspektů nelze očekávat nalezení jednoduchého a snadno použitelného vzorce řešení, který poskytne jasný a přímý způsob k následování. Rozvoj antidiskriminační praxe musí být dlouhodobý, jestliže chceme dosáhnout více než povrchní služby. To však neznamená, že některá podstatná zlepšování a postupy nemohou být uskutečněny v krátkodobém horizontu. Moc Sociální práce je politická aktivita, pracuje s kontexty několika mocenských vztahů – moc práva a státu, moc patřící k sociálním kategoriím jako je třída, rasa a gender a moc na mikroúrovni, týkající se osobních interakcí. Na používání moci může být nahlíženo z těchto třech úrovní - osobní, kulturní a strukturální (Thompson, 1998a in Jo Camping, 2003). Také mnoho problémů, ve kterých sociální pracovníci intervenují, má kořeny ve zneužívání moci – např. v problematice zneužívání žen a dětí je zneužití moci signifikantní. Tradiční sociální práce souvisí především s úrovní individuální, s omezenými možnostmi rozpoznání oprese na úrovni kultury, hodnot a v oblasti sdílených významů (oblast společenská). Antidiskriminační praxe, na rozdíl od tradičního přístupu, obsahuje mnohem širší pohled, jelikož zahrnuje všechny tyto perspektivy. Ideologie Ideologie je množina myšlenek, které reflektují a posilují skupinu mocenských vztahů, se kterými jsou spojovány. Například patriarchální ideologie reflektuje jak mocenskou pozici mužů ve vztazích k ženám, reprodukce sexismu tuto moc posiluje. Ideologie hraje roli jakéhosi tmelu, který připoutává dohromady všechny tři oblasti – individuální, kulturní a společenskou analýzu a jako taková má významný potenciál. Útlak Určitá jednání, přístupy a struktury mají útlakový vliv na jednotlivce a skupiny – hlavně na ty ”vyloučené”, které jsou diskriminovány v sociálních strukturách. Často je útlak, namířený na jednotlivce, nechtěný, ale je víceméně hluboce zakořeněný v kulturních vzorcích a institucionálních strukturách. Zmocňování Tradiční přístupy k sociální práci berou buď nedostatečně nebo vůbec v úvahu útlak, tkvící v určitých aspektech sociální organizace. Tudíž vidí úkol sociální práce pouze jako prostředek k ”seřizování přirozeného pořádku věcí” než jako příspěvek k politickému úsilí proti útlaku. Proto je zaměření v antidiskriminační praxi orientováno zejména na zmocňování než ”seřizování”. Zmocňování není technika, ale cíl a proces. Jako cíl nebude dosažen ihned, stejně jako jen tak

17

nevymizí utlačující podmínky v našem současném sociálním světě. Je to proces, který se neustále vyvíjí. Hlavním předpokladem podporujícím zmocňování je fakt, že lidé nejsou objekty určené ke zkoumání, kontrolování nebo utlačování, ale jsou subjekty s vlastní důstojností a cenou, která by neměla záviset na rase, genderu, třídě a jiných podobných charakteristikách. Všichni lidé by měli mít přiměřené příležitosti a možnosti výběru spojené s jejich životní situací a jejich sociálním prostředím. Zmocňování je cíl a proces na překonání útlaku, proto nemůže sociální práce otázky diskriminace a útlaku obcházet. Samozřejmě je zde mnoho dalších témat a otázek, které vyvstanou, ale doufejme, že výše uvedené prezentují hlavní oblast filosofie emancipační praxe. Jak ale tato témata mohou být integrována do každodenní praxe? To je jedna z otázek, které bych nyní chtěla rozvinout, nebo alespoň nastínit a zaměřit se na některá nebezpečí a překážky, které stojí v cestě rozvoji a upevnění základů antidiskriminační praxe.

Pozitivní kroky 1. Mnohé z diskriminace v sociální práci může být viděno jako nezamýšlené z nedostatku uvědomění, spíše než dobře zvážené způsoby utlačování. Z tohoto důvodu je hlavním klíčem výcvik, trénink uvědomování. Trénink zvyšování vědomí zahrnuje proces konfrontace diskriminace. 2. Výcvik uvědomování zajistí rozšiřování vědomí u jednotlivců, ale hodnota uvědomování může být násobena zvýšením kolektivního uvědomování a následného společného působení a jednání. Příklady takových aktivit jsou např. skupiny ženské, multietnické a skupiny monitorující rovné příležitosti. V posledních letech se výskyt takovýchto aktivit neustále zvyšuje. Společná reakce na diskriminaci může mít větší efekt než reakce jednotlivce. Každý jednotlivec navíc může jednat s lepším vědomím, že za ním stojí ostatní skupiny se shodnými cíly. 3. Sibeon (1991b in Jo Camping, 2003) kritizuje anti-intelektuální tendence v sociální práci, které devalvují teorii a obhajují přístup, tzv. ”selského rozumu” v sociální práci (Jones,1996 in Jo Camping, 2003), což je obzvláště nebezpečný postoj, neboť přístup ”selského rozumu” obnáší ve skutečnosti směsici ovládající ideologie – sexistickou, rasistickou a další. To je jeden z příkladů diskriminační a útlakové praktiky (Thompson, 2000a in Jo Camping, 2003). Proto je důležité, aby praxe byla založena na jasné a explicitní teorii, která je schopna ustát proud dominantních diskriminačních předpokladů. Anti-diskriminační sociální práce tudíž potřebuje být založena na integrativní teorii a praxi. 4. Aby mohly být rozvíjeny emancipační formy praxe, potřebujeme zajistit, že tyto zásady a principy jsou považovány za centrální - nejsou to volitelné části přidané až ve chvíli, kdy to čas a zdroje dovolí. Rovnost a sociální spravedlnost by měly být centrálními znaky každé teorie sociální práce, politiky a praxe. Musejí být na denním pořádku pro každé skupinové plánování služeb, každou pracující skupinu, kurikulum každého kurzu, filosofií každého týmu. 5. Nejpodstatnějším krokem směrem k antidiskriminační praxi, který můžeme vykonat je otevřenost a kritika v naší vlastní praxi. Potřebujeme soustavně přehodnocovat naši práci a zkoumat ji v souvislosti s možným výskytem diskriminace a pomáhat odstraňovat, snižovat a zmírňovat oprese. Předpona ”anti” v antidiskriminační praxi je velmi podstatná, označuje boj proti vlivné a etablované ideologii. Jestliže budeme neteční k nedůslednosti v reflexi naší práce a emancipačního postoje, diskriminační ideologie může nevědomky zakotvit v našich myšlenkách a činech. Nebezpečí

18

Antidiskriminační praxe vybízí k evaluaci vlastních hodnot a osvojených domněnek tím, že konstruuje vlastní smysl reality. Taková výzva se může stát velice obávanou, ohrožující a destabilizující. Jestliže s ní není zacházeno senzitivně, vede k diskriminačním myšlenkám a hodnotám a může vyvolávat značný odpor i nechuť ke změně. Příliš silný a neústupný přístup je kontraproduktivní a vytváří překážky než uvědomění. Není vhodné používat přesvědčování, nátlaky – to je poškozování emancipační praxe, ale také oprese sama o sobě. Antidiskriminační praxe je komplex oblastí s mnoha dimenzemi jako je rasa, gender, věk nebo třída a nesmíme zapomínat ani na socioekonomické okolnosti, které podporují další formy oprese a přitom se samy zdají být hlavním zdrojem těchto opresí. Také nesmíme zapomínat na oblast rétoriky. Někteří lidé používají správný jazyk a mohou dělat i správná gesta, ale to vše je bez jakékoliv internalizace opravdových hodnot a principů antidiskriminační praxe. Chovají se tak například proto, že je všeobecně politicky korektní nebýt rasistický nebo veřejně neprojevovat jiné formy diskriminace. S tím se můžeme setkat třeba u zaměstnanců na úřadech, což je nebezpečné, uvědomíme-li si fakt, že rovnost a sociální spravedlnost jsou navenek demonstrovány, ale ve skutečnosti je dosahována a posilována nerovnost a přetvářka. (Camping, 2003) Sociální práce je tradičně viděna jako pohybující se na hranici péče a kontroly. Další hranice je mezi opresí a zmocňováním. Záleží tedy jen na samotné aktivitě sociálního pracovníka – jestli je jeho práce determinována jako oprese nebo jako její potírání a odstraňování.

19

7. Metody moderní feministické sociální práce jako inspirace pro genderově senzitivní sociální práci s ženami azylantkami V této kapitole se pokusím přiblížit směr, kterým se ubírá moderní feministická sociální práce a v čem by mohla být inspirací pro genderově senzitivní sociální práci se ženami azylantkami. Představím jednotlivé směry, které se prostřednictvím vývoje ve feministických hnutích zformovaly i v sociální práci. V našem prostředí jsou stále velmi málo známé, ve školních osnovách téměř nedotknuté, spíše panuje negativní přístup k takto ”vyhraněné” sociální práci. Často je tomu tak právě z důvodu neznalosti tématu, předsudkům spojených s feminismem obecně (resp. feminismy). To, že je to u nás pole neorané, dokazuje také existence minimálních zdrojů – přeložených textů nebo textů původních, týkajících se přímo studií v českém prostředí. Proto zde také budu kromě vlastních zkušeností čerpat z textů Mgr Janebové, která nabízí přehled a základní orientaci v diferenciaci směrů v rámci sociální feministické práce předložených na základě studia literatury v anglosaském prostředí. Pokud zde budu mluvit o tradiční sociální práci, mám na mysli sociální práci, která nezohledňuje genderové hledisko, nezabývá se transformací genderových vztahů ve společnosti a spíše se opírá a tradiční hodnoty – například primárním cílem tradiční sociální práce může být “zachovat rodinu”, neboť se bude pevně držet stanoviska, že úplná rodina je jediný možný model pro „správnou výchovu“. Tradiční sociální práce se podle feministek orientuje na genderově neutrální výklady nebo má tendenci stereotypizovat ženskou roli (neoprávněné asociace, mýty o ženách, stigmatizace svobodných matek atp) tím posilovat genderové stereotypy. Tím se také podílí na reprodukci patriarchálního uspořádání společnosti. Z těchto důvodů se začala rozvíjet feministická analýza, která se zaměřuje na typicky ženskou zkušenost. Lze identifikovat dva základní typy moderní sociální práce zaměřené na genderovou problematiku (van der Vlugt, 1994: 18 in Janebová, 2005) “První je emancipatorní sociální práce, která je zaměřena na zvyšování sebevědomí, autonomie žen a snižování mocenské nerovnosti mezi muži a ženami. Jejím cílem je redukce či eliminace důsledků genderové socializace, v rámci které jsou ženy učeny být orientovány vztahově na úkor vlastní autonomie. Cílem tohoto přístupu je integrace žen do rovnoprávné společnosti. Druhým přístupem v sociální práci je genderově specifická sociální práce. Ta je zaměřena na podporu a rozvoj ”ženskosti”. Tento přístup je výrazně diferencialistický – odrazovým můstkem je přirozený biologicky daný rozdíl mezi pohlavími. Na rozdíl od předchozího typu není cílem diferencialistek garantovat ženám stejná práva jako mužům, ale zaručit jim ”rovnost v odlišnosti”. V podstatě se jedná o separační strategii, která požaduje zvláštní pohled na práva a povinnosti žen a mužů” (Janebová, 2005) V následujícím textu se zaměřím na dva proudy emancipatorní sociální práce [(liberální sociální práce (liberal social work) a sociální práce zaměřená na ženy (women-centred social work)]. Jednotlivé směry odrážejí to, jak se jednotlivé feminismy aplikovaly do sociální práce.. První vychází z liberálního feminismu, druhý pramení ze socialistické kritiky sociální práce. Ideologickým zdrojem tohoto přístupu je feminismus liberální. Kritizuje tradiční sociální práci, která nezohledňuje specifické zkušenosti žen. Cílem tohoto přístupu je vybudovat ve společnosti rovné příležitosti (i rovné povinnosti). Důležitým aspektem je rovnost voleb. Oprese je viděna jako strukturální. Prosazují se principy rovné (ženské) participace. Liberální sociální práce pracuje na dvou rovinách. První je získání rovných práv v legislativní oblasti, druhá pracuje na rovině indviduální –

20

s cílem zlepšit životy klientek (např. zvyšováním sebevědomí, změny předpokladů, percepcí). Opakuje se zde tedy primární zaměřenost na case work, jako tomu bylo v případě tradiční sociální práce. Cílem práce je zachovat existující sociální struktury (za předpokladu, že splňují podmínku rovnoprávnosti pro obě pohlaví) a v jejich rámci emancipovat ženy, aby využívaly svých práv stejně jako muži. (Janebová, 2005) “V praktické rovině je zřetelný dynamický vývoj tohoto proudu, který v reakci na kritiku socialistických a marxistických feministek stále více zohledňuje strukturální aspekty. Tomuto trendu je ekvivalentní posun od liberálního minimalismu státních intervencí k akcím radikálního liberalismu směřujícím ke kulturní pluralitě a individuální svobodě i za ceny rozkladu patriarchální rodiny” (Janebová, 2005, s. 90) Kritika tohoto přístupu spočívá v jeho ignoranci diferencicace mezi ženami z hlediska třídy, rasy a sexuality. Tyto faktory významně ovlivňují zkušenosti žen, ale case work k nim přistupuje, jako by jejich životní podmínky a zkušenosti byly totožné, jako by se nesetkávaly s rasismem a homofobií, jako by všechny ženy sdílely zkušenost bílé ženy ze střední třídy. Další hledisko se věnuje moci sociálního pracovníka či pracovnice v interpersonálních vztazích. Pokud je sociální pracovník svázán předpokladem, že příčinou problému i zdrojem jeho řešení je vždy klientka, vytváří tak asymetrický postoj, který usnadňuje zneužití profesionální moci. I pokud sociální pracovník či pracovnice dokáže vybalancovat mocenské asymetrie ve vztahu s klientem, case work mu nedává prostor pracovat s rodinným systémem. V případě konfliktu v rodině tak směřují služby pouze k emancipaci zneužívané osoby, nikoliv však k úpravě vztahů v rodině. (Janebová, 2005) Práce zaměřená na ženy (women - centred practice) Tento přístup se postupně vyvíjel v reakci na kritiku liberálního feminismu ze strany marxisticky či socialisticky laděných feministek, takže z původní orientace na posílení autonomie a participace žen se přesouvá těžiště na reflexi genderových stereotypů a jejich důsledků pro práci s klientkami. Práce zaměřená na ženy podle Hanmer a Statham (Payne, 1997 In Jabnerová, 2005) stojí na několika základních východiscích: Za prvé je to nezbytnost reflexe dominujícího pojetí sociální role ženy. Ženy jsou primárně definovány svým genderem jako matky a manželky, zatímco muži svým statusem, konkrétně pozicí v zaměstnání. Status žen je naopak definován manželstvím, rozvodem nebo faktem, že nejsou vdané. Role žen jsou silně podhodnoceny ve srovnání s rolemi mužskými, a to přesto, že vyžadují nemalé dovednosti a nároky. Nesplní-li žena roli matky a pečovatelky o domácnost, okolí ji často považuje za nekompetentní, přičemž paradoxně tento tlak vyvíjejí hlavně ženy (Payne, 1997 in Janebová, 2005). Definice genderem vede podle Hanber a Stathham (Payne, 1997 in Janebová, 2005) ke třem důsledkům. Jednak je od žen očekáváno, že budou plnit roli pečovatelek, zatímco od mužů nikoliv. Naopak je podceňováno plnění profesních rolí. Dále je očekáváno, že ženy budou podřízené muži a budou na něm závislé. To následně ovlivňuje očekávání samotných žen. Druhým východiskem sociální práce zaměřené na ženy je imperativ vyhýbat se kulturním stereotypům. Pomáhající mohou mít například tendenci podceňovat význam ženské placené práce na příjem rodiny a sebeúctu žen. Panuje také představa, že ženy nejsou při hledání práce tak flexibilní jako muži, takže sociální pracovníci volí více paternalistické přístupy. Podle Hanmer a Sttaham (Payne 1997 in Janebová, 2005) je třeba respektovat životní modely žen v politickém kontextu. Sociální pracovnice by měly znát politický kontext, který ovlivňuje životy žen a měly by být schopny provádět politické akce snižující politická diskriminační opatření. Mezi principy práce zaměřené na ženy spadá sebereflexe pomáhajících. Měly by si být vědomy

21

aspektů své vlastní socializace a porozumět socializaci, kterou procházejí v dané kultuře jiné ženy, a stejně tak důsledkům a nerovnosti mezi muži a ženami. Na základě této sebereflexe by měly být schopny kriticky revidovat své vlastní hodnoty. Systematická práce na zvyšování autonomie a sebeurčení klientek musí být provázena reflexí mocenských pozic. Práce by měla být symetrická bez prvků hierarchie mezi klientkou a sociální pracovnicí. Genderově specifická sociální práce (gender-specific social work) Základem tohoto přístupu je trvání na polarizaci lidství - odlišné přirozenosti mužů a žen. ”Feminismus diference zdůrazňuje oproti požadavku individuální rovnosti ideu rovnosti kolektivní – jeho ideálem je vzájemné politické i morální vyrovnání mužů a žen jako dvou skupin.” (Barša, 2002:19). Rovnost má být nastolena nikoliv mezi jednotlivci, ale mezi pohlavími, která tvoří ”dvě těla lidství”. Genderově specifická sociální práce se pak zaměřuje na podporu a rozvoj ženskosti a staví primárně na rozdílech mezi pohlavími. Ve fundamentálním pojetí může jít o tendenci otočit znaménka hodnocení, tedy definovat přirozenost žen jako lepší než přirozenost mužskou. Zabývá se tzv. typicky ženskými tématy – anorexií, domácím násilím, ale také například polemizují s pojetím ženské agresivity a její tabuizací (např. kritizují to, jak jsou ženy díky příslušnosti k svému pohlaví mírněji hodnoceny z hlediska trestných činnů aj.). Sociální pracovníci uplatňující genderově specifický přístup by měli znát aspekty genderové socializace, hodnoty a standardy ženství a mužství, měli by reflektovat nespravedlivé rozdělení moci mezi muži a ženami a pracovat na změně nerovného rozložení moci. Tento typ sociální práce předpokládá, že s klientkami budou pracovat ženy sociální pracovnice (nejde o neměnné pravidlo). Hlavní důraz práce je věnován specifickým problémům žen, a mezi které patří především sexuální násilí a špatné zacházení se ženami, mentální anorexie a bulimie, specifická situace mateřství, ale také pojetí ženské agrese a vzteku v maskulinní společnosti. Diferenční feministky zdůrazňují, že problémy žen jsou stále definovány muži a zůstávají ve stereotypech mužských percepcí. Dokonce i ženy pojímají sebe a své problémy v mužských termínech. Proto by měla sociální práce povzbuzovat ženy, aby hledaly své vlastní tužby a uměly je pojmenovat ve svém vlastním jazyce. Poststrukturalistický proud ve feminismu se naopak snaží zpochybňovat a eliminovat kategorie “mužství a ženství”. Snaží se nazírat na muže i ženy jako na individuality. Tento směr také přináší reflexi krize poznání. Sociální pracovníci a pracovnice by měli reflektovat, jaké “pravdy” používají; jaké čtou knihy, jaké používají metody a jaký vědec či vědkyně předkládané modely předkládá. Tento proud upozorňuje na relativitu odborného diskurzu, který používáme a nutnosti jeho kritického náhledu a následné dekonstrukce. Sociální práce totiž neprobíhá ve vakuu (neexistoval ani žádný “věk nevinnosti”, se kterým počítá tradiční sociální práce), ale v kontextu dalších okolních faktorů – měli bychom tedy pěstovat “kontextuální sociální práci”. Změna přístupu tedy spočívá v analýze všech možných kontextů, situace klienta nebo klientky musí být zkoumána z více stran, z kontextu situace (ne v diagnóze) a založena na dialogu a vzájemné komunikaci sociálních pracovníků a klientek. Pružný přístup k sociální normám a hodnotám dominujícím ve společnosti je hlavním přístupem feministických přístupů obecně. Jedná se především o reflexi genderových stereotypů a tím i umožnění následného rozšíření perspektiv, který se zdá být jednou provždy daná, a která může vést nejen k osvobození žen, ale mužů, kteří jsou oběťmi podobně nesmyslných sociálních konstrukcí jako ženy. Právě tato schopnost a rozšiřování svého zájmu na muže se zdá být pozitivním ukazatelem pro udržení a kontextuálnosti feministické sociální práce. “S trochou nadsázky lze konstatovat, že by měla být všechny sociální práce feministická” (Janebová, 2005, s. 97)

22

Praktická část 8. Popis realizace ”pilotního projektu komplexní sociální práce se ženami zylantkami” (dále jen „pilotní projekt“) V následující kapitole budeme popisovat "Pilotní projekt komplexní sociální práce se ženami azylantkami", který ukazuje, jak je možné uplatnit genderově senzitivní přístup v sociální práci s těmito ženami. Nejprve představíme základní informace o projektu, poté používané metody sociální práce, dále praktické příklady práce s klientkou a také evaluace práce terapeutkou a sociální pracovnicí a nakonec doporučení pro genderově senzitivní praxi, která vyplynula jak z teoretické, tak praktické části této práce. Základní ideou „pilotního projektu“ (v r. 2005) bylo vytvoření komplexního programu sociální péče za účelem zlepšení procesu integrace pro znevýhodněné skupiny cizinců. Bylo potřeba reagovat na genderová a kulturní specifika klientek a vyzkoušet sociální práci, která by vedla k senzitivnímu přístupu v těchto oblastech. Z předchozí dlouhodobé zkušenosti s různými skupinami příchozích byl evidován nedostatek programů a pracujících s genderovou problematikou. Projekt byl realizován díky udělení dotace Ministerstva práce a sociálních věcí, které v rámci státní dotační politiky vůči nestátním neziskovým organizacím podporují aktivity týkající se poskytování sociálních služeb, rozvoje dobrovolnické služby, podpory programů pro příslušníky národnostních a etnických menšin a cizinců, péče o ohrožené a problematické skupiny obyvatel. Na projektu spolupracovali dvě sociální pracovnice, dva psychologové a externí konzultanti - supervizoři, specializovaní na genderovou problematiku a uprchlíky. Cílovou skupinou byly ženy, kterým byl udělen azyl, nebo trvalý pobyt za účelem sloučení rodiny, nebo které se z různých důvodů nacházely v nepříznivé sociální situaci. Výběr klientek probíhal na základě jejich zájmu a rozhodnutí pro dlouhodobou účast na tomto projektu. „Pilotní projekt“ byl navržen pro celkem 6 klientek. Sociální pracovnice, psycholožka a supervizor rozhodli o zařazení vhodných klientek. Realizátorem „pilotního projektu“ byla Organizace pro pomoc uprchlíkům. OPU je nevládní nezisková organizace, založená v roce 1991 ve formě občanského sdružení. Organizace se zabývá především právní a sociální pomocí uprchlíkům a ostatním cizincům na území ČR. Vedle činnosti v sídle OPU, kde jsou každý pracovní den cizím státním příslušníkům k dispozici odborní pracovníci, navštěvují tito pracovníci také pravidelně azylová a jiná zařízení pro zajištění cizinců v ČR, ve kterých pomáhají žadatelům o azyl v řešení jejich různých problémů. Tato organizace věnuje zvýšenou pozornost ohroženým skupinám mezi uprchlíky - zejména dětem, samotným ženám, osobám nemocným a handicapovaným a také se zaměřuje na integraci azylantů a cizinců trvale usídlených v této zemi. V této organizaci pracuji od roku 2003 jako sociální pracovnice a koordinátorka dobrovolnických aktivit. Na pilotním projektu jsem se podílela jak na jeho koncepci, tak na přímé sociální práci s klientkami.

23

9. Metody a přístupy používané v „pilotním projektu“ Jednotlivé metody a přístupy byly voleny dle toho, jak to vyžadovala efektivní intervence. Záleželo na komplexní spolupráci sociálních pracovnic, psychologů a supervizora. Metoda případové práce se zaměřuje na jedince, je vhodná pro práci s uprchlíky. Umožňuje operativní rozhodování, pružnost i tvořivost, jež mohou významně přispět k rozpoznání a uskutečnění postupu, díky kterému klient vystoupí ze své nepříznivé situace. Sociální ”případový” pracovník musí dobře znát možnosti, nabídky a poslání nejrůznějších institucí poskytujících sociální služby, stejně jako způsoby, jak s nimi komunikovat a jak na ně klienty odkazovat. Pracovník se zabývá komplikovanými problémy klienta v celé jejich šíři. Filosofickým rámcem je předpoklad, že cena jedince je nadřazena všemu ostatnímu, je postavena výše než zájmy institucí nebo jakékoli hmotné hodnoty. Během práce se klade zvláštní důraz na respektování jedinečnosti, sebeurčení a hodnoty klienta. Z těchto důvodů jsme používali převážně tuto případovou metodu. Východiskem případové práce byl úkolově orientovaný přístup, který se používá v rámci opatření tzv. rychlého řešení problému. Jedná se o intervenční strategii ve formě písemné dohody mezi pracovníkem a klientem, jejímž cílem je během několika vzájemných setkání pomoci klientovi vyřešit jeho různé problémy. Záměrem úkolově orientovaného přístupu je pak interpretovat klientovi dobrou zkušenost s řešením těchto problémů, aby si zlepšil svou budoucí odolnost při potýkání se s těmito obtížemi a byl je tak schopen lépe akceptovat. Zaměřili jsme se na problémy, kterých si je klient vědom a jsou jasně definovány, a které mohou být vyřešeny prostřednictvím jednání, i když jsou mimo kontakt s pracovníkem. „Využíváme ochotu klienta tyto věci, vycházejí spíše z jeho neuspokojených přání nežli z vnějšku, poznávat a řešit“(Horák, Sociální práce 1/2004, s. 86). V rámci metody případové práce jsme používali osobnostní rozvojový program, tzv. individuální plán, zaměřený na co největší aktivaci a angažovanost klientky vůči své situaci a jejím souvisejícím přáním ovlivnit kvalitu svého života. Metoda individuální případové práce je úspěšná tehdy, vede-li k aktivaci sebedůvěry a sebeúcty klientky, k angažovanosti a porozumění. Sociální poradenství je pro uprchlíky a cizince klíčové z důvodu orientace v hostující společnosti. Klienti se musejí obeznámit se svými právy a povinnostmi v rámci systémů školství či zdravotní péče a naučit se komunikovat s českými úřady . Tato poměrně široká oblast zahrnuje poradenství v záležitostech, které mnozí klienti nejsou schopni otevřeně prodiskutovat přímo s rodinou či v rámci jejich kulturní a národnostní komunity, neboť jim v tom brání různé tradice. Často je to jediná příležitost, kdy se svěří s dlouhodobě skrývanými problémy a potenciálně či reálně existujícími konflikty. Sociální poradenství většinou zahrnuje práci s celou rodinou, někdy i komunitou, může být první sondou do situací v tomto prostředí, poznat modely genderových rolí a další skutečnosti, potřebné k zajištění komplexní péče o klienta a je klíčové pro vytvoření důvěry a rozpoznání možných problémů. Základním předpokladem přístupu sociálního poradce ke klientovi je respektování autenticity klienta, akceptování jeho odlišnosti, vcítění se do jeho aktuální situace. Poradce se snaží motivovat a povzbuzovat klienta ke změně a společně hledají optimální vzorce chování a fungování ve světě. Součástí aplikovaných metod bylo také využití dobrovolníka, tzn. že byla klientkám nabídnuta možnost praktického průvodce českou společností z programu dobrovolnické podpory. Dobrovolnická

24

služba otevírá klientům nový prostor, rozšiřuje pole jejich přirozeného světa – dobrovolníci jsou vnímáni jako průvodci reálným prostředím, což je zvláště při potřebě začleňování se do nové společnosti velice užitečné. Orientace (např. v místě bydliště), nácvik českého jazyka ve skutečných situacích, ale také účast při kulturních aktivitách je neocenitelná praktická pomoc, na kterou se běžně v rámci poskytování služeb nemyslí. Program přímé komunikace ”Sebeúcta – řekni to přímo” (dále jen „program sebeúcty“) byl naplánován do „pilotního projektu“ jako cílený nácvik komunikace, nebyl primárně zamýšlen jako terapie, i když samozřejmě s terapeutickými prvky pracuje. Osvojit si zdravé komunikační dovednosti spolu s poznáním vlastních komunikačních mechanismů bylo dobrým způsobem, jak pracovat na vlastní sebeúctě, která je základem všech úspěšných emancipačních aktivit. Z tohoto důvodu byl tento program důležitým a stmelujícím prvkem celého navrženého „pilotního programu“. Model růstu Virginie Satirové, na němž je založen „program sebeúcty“, podporuje a rozvíjí jedinečnost, individualitu i odlišnost a pomáhá uvědomovat si stejnorodost. Zvyšuje imunitu vůči manipulaci, schopnost vzdorovat výzvám, které jsou v rozporu s vlastním přesvědčením a osobní zodpovědností. Koncept je zdánlivě jednoduchý: uskutečnit svá autentická "ano" a "ne" a nezranit při tom sebe ani ostatní. Základními pojmy výcviku jsou komunikace a sebeúcta. Cílem „programu sebeúcty“ bylo naučit se, jak naslouchat ve vypjaté situaci svým hlubokým a skutečným přáním, mobilizovat své zdroje a jednat ve svém nejlepším zájmu, ale zároveň neubližovat ostatním. Program podporuje přímou komunikaci s cílem zvyšování sebedůvěry a sebeúcty, zodpovědnosti sama za sebe a schopnostech, jak vcítit se, tak odmítnout. Je orientován na akci tak, aby nabyté dovednosti pak byly použitelné ve všech oblastech života. Výuka je stylizována do roviny rozumové, citové i tělesné a užívá skutečných náročných situací ze života. Satirová poukazuje na nesprávné rigidní vzorce v komunikaci členů rodiny, které označuje jako - 1. obviňující, 2. usmiřující za každou cenu, 3. chladně racionální a 4. nevěcnou, rušivou. Vede členy rodiny k poznání těchto vzorců, jejich nahrazení otevřenou komunikací s vyjadřováním skutečných pocitů a respektováním pocitů druhého (Kratochvíl, 2002). Jedním z hlavních principů výuky sebeúcty je stavění těla do „soch“ (tělesných pozic) a řízená představivost, na jejichž základě se zkoumají komunikační procesy používané ve stresu. Frekventanti se při vytváření „soch“ učí uvědomovat si pocity, které zažívají při různých způsobech komunikace ve skutečných situacích, (např. při probírání „obviňovací pozice“ objeví své pocity, které ji doprovázejí), takže se pak v každé další podobné situaci mohou rozhodnout, jaký způsob komunikace chtějí použít. V každé další reálné situaci mohou podle svých tělesných pocitů identifikovat, že se chystají obviňovat a mají možnost volby: obviňování nebo otevřená hra. Při hraní scének rozvinou schopnost identifikovat emoční stav druhého člověka, přijmout jeho úhel pohledu, být empatický. Objeví, že strach z odmítnutí, neoblíbenosti nebo ztrapnění jsou všem společné a jsou často příčinou toho, že se nechováme v souladu se svými nejhlubšími přáními. Účastníci pozorují své verbální i neverbální chování a pak se ho snaží změnit tak, aby bylo pro jejich další interpersonální život účinnější. „Program sebeúcty“ je velmi dobře promyšlen, zejména v posílení psychického zdraví lidí všech věkových skupin, napříč všemi kulturami, zdravotními handicapy a sociálními skupinami. Je tedy vhodným způsobem při práci i s cizinci. Individuální psychologické poradenství a psychoterapie byla důležitou součástí celého

25

„pilotního projektu“. Poradenství a terapie poskytovali psycholog a psycholožka, z nichž každý vycházel z různých psychoterapeutických přístupů (psycholožka - z přístupu V. Satirové, který je řazen do systémové rodinné terapie, psycholog - z Gestalt terapie ). Protože psychoterapie má za cíl změnit původní představy a obrazy člověka o sobě i svých blízkých, podpořit rodinné zdroje, hledat pozitivní prvky a změny pohledu na zážitky z minulosti, vytvářet a podporovat sebeúctu klienta, byly terapeutické práce a psychologická poradenství důležitou komponentou projektu.

26

10. Kazuistika S ohledem na ochranu osobních údajů klientky, uvádím pouze informace, které jsou nezbytně nutné pro popis projektu a neohrožují její soukromí. 23 letá žena ze severní Ugandy pochází ze střední sociální vrstvy. Byla nucena opustit svůj domov kvůli pronásledování povstaleckých skupin, které zatkly, mučily a nakonec zabily jejího manžela. Sama byla také vězněna, poté propuštěna. V roce 2004 se ocitla při útěku se dvěma malými dětmi (čtyřletým synem a šestiletou dcerou) v České republice, kde následně požádala o azyl. Emigrace proměnila její život od základu. Do té doby byla zvyklá starat se o rodinu a být v častém kontaktu s dalšími rodinnými příslušníky. Klientka sama popisuje značnou závislost na svém manželovi – jak ekonomickou, tak psychickou. Ve své zemi pracovala několik let jako zdravotní sestra. Po půl roce čekání bylo její žádosti vyhověno. Azyl byl udělen, klientka byla přemístěna z azylového zařízení do integračního střediska. Tam žila se svými dětmi půl roku, poté se přestěhovala do Prahy. Klientka se cítila po dobu pobytu v integračním středisku velmi izolovaná. Nedostatek sociálních kontaktů se svými krajany zhoršoval psychickou situaci její, i dětí. Jak klientka sama poznamenala, noví sousedé v integračním středisku nemohli nahradit kontakt s lidmi se stejnou mentalitou, s podobnou životní zkušeností, přestože je spojovala stejná životní zkušenost - nucený odchod z domova. Téměř na každém kroku si byla nucena uvědomovat svou odlišnost, neboť byla jediná s tmavou pletí v místě pobytu a svou exotičností vybočovala z místního společenství. To její pocit izolace ještě více prohlubovalo. Proto bylo jejím přáním žít ve větším městě, kde najde nejen pestřejší komunikační zázemí, ale také větší intimitu a pocit, že do společnosti patří. Klientka nikdy před tím nebyla delší dobu v jiném kulturním prostředí. Nyní byla sama s dětmi, daleko od rodiny, musela se začít adaptovat a jak sama uvádí, adaptace začala již ve chvíli, kdy se ocitla na území České republiky, nikoliv až v době, kdy dostala azyl. Její vnímání bylo doslova přetíženo snahou o porozumění a uchopení naprosto odlišné mentality a prostředí. Zažívala psychické napětí z kulturního šoku a také z obav, jak zvládne orientaci v novém světě. Velké obavy také pociťovala především v souvislosti s výchovou dětí, neboť se musela snažit být stále klidná a vyrovnaná, aby na ně svou nejistotu nepřenášela. Svoji odlišnost – nejen díky barvě pleti, ale také odlišnost ”statusovou”, zažila při prvních snahách nalézt si zaměstnání. Cítila se jako druhořadá, protože zaměstnavatelé většinou pohlíželi na její dokumenty s nedůvěrou a nechtěli se tím příliš zabývat, přestože je ujišťovala, že může legálně pracovat, jako každý jiný občan. Po půlročním pobytu v integračním středisku jí byl přidělen integrační byt v Praze. Díky přestěhování se však také vynořila řada zátěžových situací, souvisejících s odpovědností za materiální zázemí a samostatného jednání - vyjednávání na úřadech, nová registrace u doktora, registrace dětí do školky, jednání se správcovskou firmou, vyřizování sociálních dávek apod. Klientka cítila nutnost naplnění základního požadavku – naučit se český jazyk, který umožní samostatné vystupování. V této době již absolvovala tříměsíční povinný kurz českého jazyka. Poté začala hledat zaměstnání, nejprve skrze kontakty z komunity svých krajanů, pak i přes pomoc pracovnic OPU. I přes výrazné snahy, byla zaregistrována na úřadu práce jako nezaměstnaná. Prvotní euforii o nalezení

27

zaměstnání vystřídala deziluze. Klientka nechtěla být závislá na sociálních dávkách, její představa, že se velmi rychle osamostatní, se nenaplnila. Na základě opakovaného odmítání ze strany potencionálních zaměstnavatelů se chtěla klientka ujistit u sociálních pracovnic, že její status jí opravdu umožňuje rovnoprávný přístup na trh práce. Narážela zde také na existenci nelegálních struktur a častých nabídek práce finančně velmi mizivě hodnocené, která jí byla automaticky nabízena jako jediná alternativa. Často musela odmítnout práci z důvodu nemožnosti akceptování flexibilnější pracovní doby kvůli péči o své děti. Přestože byla klientka ochotna přijmout zaměstnání, které neodpovídalo jejím dosavadním pracovním zkušenostem, byla neúspěšná. Poté se objevily výraznější finanční problémy, a proto po nějakou dobu chodila do charitní organizace pro potravinové balíčky. Po čase se také ukázalo, že její děti nejsou v dětském kolektivu přijímány bez problémů. Nechtěly chodit do školky, protože jim ostatní děti začaly dávat najevo, že si s nimi nechtějí hrát, protože jsou ”černí”. Klientka se trápila ohledně jejich budoucnosti, nejraději by je bývala vzala ze školky domů. Kvůli jazykové bariéře se nemohla dostatečně projevit a vzniklou situaci řešit podle svých představ, což násobilo pocit vnitřní agrese . Po celou dobu trpí klientka psychickými problémy – stres, zmatenost, přetíženost odpovědností, vracející se traumatické zážitky, nespavost, deficit neúplné rodiny, potřeba podpory a pomoci vlastní rodiny . Pokud je sama doma, trpí pocity izolace a depresemi. V předchozím textu jsem představila situaci klientky a popsala nejpalčivější problémy, které byla po udělení azylu v ČR nucena řešit. V následujícím textu uvádím jednotlivé aktivity a programy, které jí byly nabídnuty pro zlepšení životní situace a úspěšnější integrace (poradenství související s azylovou procedurou probíhalo již od samého počátku pobytu klientky na našem území, tj. zhruba po půl roce). Vzhledem k genderovému zaměření této práce se nebudu věnovat podrobnému popisu všech poskytnutých sociálních služeb, pouze je uvedu ve shrnutí pro dokreslení komplexní povahy práce s klienty. Považuji za důležitější více se věnovat aktivitám, které mohou ukázat směr, jak uplatnit genderové hledisko v praxi. Všechny níže popsané aktivity se přímo vztahovaly ke genderově a kulturně senzitivní sociální práci. Neustále revidované poznatky, prohloubení porozumění s klientkou a vzájemná spolupráce byly klíčem k realizaci roční individuální sociální práce s klientkou. Souhrnný přehled poskytnutých služeb v během „pilotního projektu“ 1. fáze (leden – duben 2005) ƒ Sociální poradenství (otázka bydlení, pracovně právní podmínky v zaměstnání) ƒ Motivační konzultace související s uvedením do „programu sebeúcty“ (vzájemné seznámení se s výkonnou sociální pracovnicí, budování důvěry, upřesňování očekávání i přínosu a popsání metod práce) ƒ Podpora v budování sítě sociálních vztahů kulturní a osvětové aktivity OPU, seznámení se s náboženskou skupinou) 2. fáze (květen – srpen 2005) ƒ Realizace „programu sebeúcty“ ƒ Sociální služby v rámci přidělení integračního bytu ƒ Práce s terapeutem

28

ƒ ƒ ƒ

Dobrovolnická pomoc a vytvoření vzájemného vztahu Orientace na trhu práce, příprava na samostatné vyhledávání zaměstnání Účast na mezinárodní konferenci žen z etnických menšin

3. ƒ ƒ ƒ

fáze (září – prosinec 2005) účast na semináři „Žena a její genderová identita“ podpora praktických znalostí českého jazyka (pokračování dobrovolnického programu) Evaluační setkávání, plánování a tvorba budoucích programů a vizí

Genderová specifika práce s klientkou INFORMACE O ZEMI PŮVODU. Země původu klientky je severní Uganda. Tato země byla britskou kolonií a před 40-ti lety získala nezávislost. V 70. a 80. letech zde došlo k mnoha konfliktům a převratům. V zemi je nyní relativní stabilita s výjimkou severu, kde pokračují boje s „Boží armádou odporu“(LRA). LRA je tamní povstalecká skupina a pod vedením Josepha Kony bojuje za zřízení křesťanského teokratického státu, založeného na deseti přikázáních. Je jedním z nástupnických uskupení „Hnutí ducha svatého“. Povstalci jsou obviňováni z páchání řady zvěrstev jako je drancování vesnic, zabíjení, mučení, znásilňování a zotročování dětí a mládeže, které údajně používají jako vojáky nebo sexuální otroky. Z ekonomického hlediska je Uganda velmi chudá země. Jakémukoli růstu navíc brání epidemie nemoci AIDS, jsou zde nakaženy asi 2 miliony lidí.V současnosti je náboženské složení obyvatelstva následující: 33% katolíci, 33% protestanti, 16% muslimové a 18% různá jiná domorodá náboženství.Uganda je vlastí mnoha různých etnických skupin, z nichž žádná není většinová. Nejpočetnější jsou kmeny Ganda a Karamodžong. Hovoří se zde přibližně 40 různými jazyky. Po osamostatnění Ugandy se stala úředním jazykem angličtina. Gramotnost je zde na africký průměr poměrně vysoká - 69,9 %. GENDEROVÁ ROLE Ženy v Ugandě samy sebe silně vnímají především na základě očekávání a požadavků vlastní komunity. Jsou tradičně viděny spíše jako strážkyně domácího zázemí, než živitelky. Mateřství je důležitou rolí a péče o manžela a děti je hlavním úkolem předávaným již po generace. Žena hraje klíčovou roli v rodině a má hlavní odpovědnost za domov a výchovu dětí v rodině i komunitě. Od dětství jsou dívky této roli učeny, přebírají zkušenosti svých matek, které jsou brány jako zdroj tradiční kultury a hodnot afrického rodinného života. Afričtí muži jsou velmi patriarchální (v porovnání s českými muži, jak sama klientka uvádí), žena je musí poslouchat, neustále naplňovat jejich potřeby a starat se o ně. Možnost kariéry je u ženy možná, ale jen pro ekonomicky více zaopatřené rodiny, i tam se ale zatím vnímá jako něco, co je proti tradicím. Ženy se pomalu začínají emancipovat a obsazují také ty role, které předtím zastávali výhradně muži. Emancipaci ženy však ve většině případů zlomí tlak okolí, posílený konflikty z náboženských tradic. Žena, která je nějak veřejně činná většinou nebývá zbavena role pečovatelky o výchovu dětí a dům. Právě díky silným vazbám na rodinu a náboženskou komunitu, mají ženy vyvinuté poměrně silné sociální sítě, z kterých mohou čerpat, jsou místem, kde se mohou ženy podporovat ve svých aktivitách mimo rodinu a kde pak zastávají vedoucí pozice a rozvíjejí své schopnosti. Rodina,

29

přátelé a náboženská komunita tvoří základní místo kontaktů a podpory – důležitých mechanismů pro přežití. Ani v Ugandě však není postavení všech žen stejné, jsou zde obrovské rozdíly mezi sociálními skupinami, které jsou určovány jak etnickými, tak majetkovými poměry. Život žen na vesnicích je odlišný od života žen ve městě. Vzdělání a profesní kariéra je v hájemství žen spíše z vyšších vrstev, žijících ve větších městech. SPIRITUALITA Pro africké ženy v oblasti, ze které klientka pochází, je spiritualita zakotvena v jejich tradici jednoty (rodina, kmen, vesnice a komunita) a ve způsobu přežití. Spiritualita je signifikantní proto, jak zde ženy vnímají samy sebe. Mnohé z nich těžko oddělují své náboženské představy od způsobu, kterým žijí své životy. Z hlediska náboženského složení je v zemi původu klientky ve větší míře zastoupeno náboženství křesťanské, menší skupinu tvoří muslimové a skupina vyznávající tradiční náboženství. Religiozita a náboženství je v této zemi nedílnou součástí života, téměř všichni se hlásí k nějakému vyznání a náboženské hodnoty jsou důležitou rovinou výchovy a socializace. Náboženská identita klientky je úzce propojena s genderovými rolemi (role ženy a muže ve společnosti a soukromí).

Aktivity zaměřené na genderovou senzitivitu Sociální pracovnice se v rámci schůzek a konzultací snažila od klientky zjistit co nejvíce kulturních a genderových charakteristik. Tématem rozhovoru bylo postavení ženy v zemi původu klientky, ale také o ženách v české společnosti. Multikulturní perspektiva a genderová role byly také dalším společným tématem v práci s terapeutkou. Sociální pracovnice se také účastnila řady programů, které umožnily navázání kontaktu v neformálním prostředí (ženské skupiny, „program sebeúcty“, konference etnických žen aj.). Cílem bylo přiblížit se co nejvíce ke kontextu klientčina života k jejímu dosavadnímu sociálnímu postavení, vzdělání, genderové roli, religiozitě, pojetí sebe sama atp. Důsledkem bylo, že tyto informace vedly k efektivnějšímu a kontextuálnějšímu naplánování služeb a hlubšímu porozumění konstrukce genderové role. Stěžejní součástí programu byl program přímé komunikace ”Sebeúcta – řekni to přímo” . Programu se účastnily všechny klientky, které byly zařazeny do „pilotního projektu“. Po tři víkendová setkání se ženy pod vedením zkušených terapeutek věnovaly tématu „komunikace“. Každá ze zúčastněných žen byla z odlišné země, všechny spojovala zkušenost migrace a nutnost integrace do české společnosti, kde jim byl poskytnut azyl. Hlavním cílem programu bylo zlepšit komunikaci, uvědomit si svá hluboká a skutečná přání, mobilizovat své vnitřní zdroje. V programu se ženy mohly naučit, jak posilovat své psychické zdraví tím, že se naučí vyjadřovat své touhy a přání a nebudou pasivně přijímat manipulativní očekávání druhých. Pomocí technik „psychodramatu“ si mohly vyzkoušet, jak působí jednotlivé komunikační modely na tělo. Nechyběla ani jednoduchá relaxační cvičení, praktikovatelná v různých stresových situacích. Klientky také mohly poznat obvyklé modely komunikace, které se objevují v naší západní společnosti. Tato znalost jim mohla přispět k jednoduššímu pochopení mentality a orientace ve vztazích české společnosti. Odděleně se „programu sebeúcty“ zúčastnili i děti, které absolvovaly tento program formou hry. Tyto hry byly zaměřeny na rozvoj komunikačních schopností dětí a na podporu vnímání vlastní osobnosti. Také byly využity výtvarné techniky, prvky dramatické výchovy a drama-

30

terapie. Další možností byla nabídka účastnit se terapeutických sezení a využít tak možnosti další práce s tématy, které se odkryly na „programu sebeúcty“. Hlavním cílem bylo umožnit klientce zmírnit psychické obtíže, které se vyskytly jako následek předchozích prožitých událostí a traumat v zemi jejího původu. Stresovým faktorem bylo také nové kulturní prostředí a nutnost akceptovat nové uspořádání života. Cílem poskytování terapeutických služeb bylo také nabýt novou sebedůvěru, důvěřovat svým schopnostem a příznivému budoucímu vývoji. V souvislosti s potřebou aktivní religiózní činnosti klientky a v rámci snahy o rozšíření sociálních kontaktů byly klientce poskytnuty kontakty na náboženskou skupinu, která byla v souladu s náboženským vyznáním klientky. Tuto skupinu začala poté navštěvovat a vytvořila si nové přátele a zázemí. Jako další rozšíření sítě sociálních vztahů a poskytnutí podpory byla klientce nabídnuta možnost účastnit se programu aktivní integrace s dobrovolnicí. Hlavním cílem programu bylo pomoci azylantce a jejím dětem v lepší orientaci v novém místě bydliště, pomoc vyřizování dokumentů na úřadech, ale také účast na kulturních aktivitách (návštěva divadla, kina, koncertů, výstav). Hlavním smyslem bylo uvést klientku do společenského života, aktivně trávit volný čas a umožnit hlubší integraci do českého kulturního prostředí. Dobrovolnice se stala pro klientku i pro její děti přítelkyní. Účastnily se i jednodenních výletů (hrady, zámky, kulturně-historická hra pro děti za účelem poznání české historie atp.), které pomohly jak dětem, tak i matce načerpat nové podněty a získávat si pozitivnější vztah k naší kultuře. Během všech programů s dobrovolnicí probíhal také praktický nácvik češtiny. Velký význam pro klientku měla účast na mezinárodní konferenci, kterou uspořádala Evropská kontaktní skupina (European Contact Group). V dubnu 2005 se v Kostelci nad Černými lesy sešlo 70 žen, které pocházely z 33 zemí světa, všechny však měly společné to, že nyní žijí v Evropě. Byly mezi nimi uprchlice z Afghánistánu, Čečenska, Angoly nebo Gruzie, Surinamu, Indonésie, Filipín a Keni, zástupkyně romské menšiny z několika evropských zemí, gagauzské ženy z Moldavské republiky…zkrátka všechny ženy, které měly co říci k tématu setkání ”Životní a duchovní hodnoty žen jako klíč k tolerantní, multikulturní a mnohonáboženské Evropě – každodenní život žen z etnických menšin v Evropě” (Šindlerová, 2005). Po čtyři dny se ženy mohly vzájemně seznamovat, vyměňovat si zkušenosti a názory, ale také aktivně spoluvytvářet „Memorandum žen z etnických menšin“, které se stalo vzkazem většinové společnosti – Evropské unii. Prostřednictvím přednášejících odbornic se ženy setkávaly ve workshopech s tématy jako je spiritualita, asertivita, právo a diskriminace, přiblížení se postavení ženy v komunistické a také současné české společnosti. Mohly se dozvědět, jak se vytvářejí ženská centra, zakládají a vedou ženské skupiny (např. podle holandského modelu). Především však mohly sdílet s ostatními svoje jak pozitivní, tak negativní zážitky z migrace a vytvořit si nové kontakty, které jim pomohly pocítit, že nejsou samy se svými problémy, že i ve ”vyspělé západní Evropě“ je diskriminace stále aktuálním tématem, a že jen společně můžeme změnit tyto negativní zkušenosti a dopady na každodenní prožívání migrantek, žen z etnických menšin. Setkání se účastnila i sociální pracovnice, která pracovala na „pilotním projektu“. Z těchto zkušeností čerpala pro další práci s ženami v projektu. Klientka měla dále možnost zúčastnit se genderového semináře s azylantkami, jehož tématem byla „Žena a genderová identita“. Seminář byl založen na aktivní participaci a interaktivních metodách. Probírala se témata jako např. ženská práva - klientky procházely formováním své genderové identity od dětství až po současnost. Cílem bylo uvědomit si rozličné role, kterým jsou učeny, jejich internalizace a další používání v životě - role ženy jako dcery, matky, její pracovní

31

uplatnění, vzdělání a žena jako aktivní občanka nebo azylantka. Proměna těchto rolí souvisí se změnou kulturně sociálního prostředí (mnohé ženy nejen odešly do odlišné země, ale také pozbyly dosavadní sociální status). Klientkám byly také poskytnuty kontakty na různá pracoviště a sítě organizací, kde mohou obdržet potřebné informace a požádat o pomoc (např. v případě výskytu domácího násilí, diskriminace apod.). Výsledkem tohoto semináře bylo kromě samotného zážitku také společné vytvoření a navržení dalšího semináře pro azylantky i azylanty. Nové poznatky byly využity pro tvorbu dalších projektů a metodik. Seminář vedly sociální pracovnice OPU, které byly vyškoleny pro vytváření genderových programů pro uprchlíky na mezinárodním setkání neziskových organizací v Budapešti v roce 2005. Klientka se účastnila i kulturně osvětových akcí (Refufest, Mezinárodní den pro uprchlíky) pořádaných nevládními organizacemi s možností prezentace své kultury prostřednictvím uměleckého workshopu. Navázala nové kontakty s dalšími africkými ženami, ale měla též možnost poznat, jakým způsobem je možné komunikovat s veřejností o otázkách uprchlíků. Klientka měla také možnost využít poradenství sociálních pracovnic při problémech s diskriminací, se kterou se setkávala při vyjednávání na úřadech nebo při ucházení se o práci. Na začátku spolupráce nechtěla tyto problémy aktivně řešit, jiná situace však nastala, když se s otázkou rasové diskriminace setkaly její děti. Uvědomila si, že tato zkušenost má hlubší dopad na jejich vývoj, vyjádřila silný nesouhlas a požádala o spolupráci sociální pracovnici. Nakonec se sešla s personálem školního zařízení, kde k diskriminaci došlo a požádala je o aktivní řešení. Spolu se sociální pracovnicí se rozhodly uspořádat kulturně-vzdělávací program pro spolužáky a jejich rodiče, kde by se prostřednictvím výstavy, workshopu, promítání a diskuse představila země, ze které její děti pocházejí. Smyslem akce bylo ukázat pozitivní stránky jiné kultury a přiblížit se k vzájemnému respektu a pochopení. V závěru projektu byla klientka vyzvána k evaluaci programu a k navržení dalších programů pro azylanty. Pozornost byla věnována právě genderově kulturním specifikám. Poznatky z praxe byly zapracovány do dalších budoucích projektů a výstupů. Evaluace ze strany sociálních pracovnic Klientka byla v zemi svého původu ekonomicky závislá na manželovi, byla většinou doma, starala se o dítě a pomáhala v domácnosti dalším příslušníkům rodiny. Po násilném odchodu svého manžela se pod tlakem okolností následně ocitla v jiné kultuře a její dosavadní role se začala výrazně proměňovat. Musela se naučit řešit každodenní situace zcela sama a navíc se značně ztíženým porozuměním okolí, musela čelit ztrátě opory a pocitu segregace od většinové společnosti. Klientka si však dokázala udržet v rámci možností pozitivní přístup a vnitřní odhodlanost k překonání problémů. Patrně zde můžeme spatřovat vliv její poměrně aktivní religiozity. Důležitou roli v procesu poskytování sociálních služeb hrálo i definování silných a slabších stránek klientky, aby bylo dosaženo usnadnění přístupu a využívání přirozených zdrojů klientky. Zpočátku se projevovala zřetelná pasivní připoutanost na sociální pracovnice, celková závislost na pomoci. Objevily se problémy ohledně organizace vlastního času, finančních prostředků a schopnosti řešit aktuální zátěžové situace (např. zjištění nedostatku financí na zaplacení nájmu v den, kdy měl být zaplacen atp.). Často rušila domluvené aktivity, což bylo ohrožující především při setkání s potenciálními zaměstnavateli. Poměrně závažným problémem bylo automatické očekávání poskytování sociálních služeb (podle zjištění vycházelo z předchozí zkušenosti klientky z azylového a integračního střediska a do jisté

32

míry i z její dosavadní životní zkušenosti, kdy byla doma s dětmi a ostatní záležitosti ohledně rodiny opatřoval manžel). Zajímavým aspektem z pohledu sociální pracovnice bylo sledování výskytu jejích etnocentrických tendencí, které se ukázaly během supervizí. To souviselo také s nutností seznámit se blíže s kulturou, zvyklostmi a dřívějšími rolemi klientky. Sociální pracovnice také popisuje jako velmi prospěšnou společnou účast na mezinárodní konferenci, klientka se od té doby cítila určitým způsobem svobodněji, pomohlo jí vědomí, že její problémy řeší mnoho dalších žen, byla více schopná se od svých problémů odosobnit, začala být aktivní, zajímala se o svá práva a povinnosti, zvýšila se u ní snaha projevovat se veřejně. Další faktor, vedoucí k úspěšné vzájemné spolupráci, označila pracovnice nutnost aktivovat zdroje sebevědomí klientky a zaměření se na postupné delegování kompetencí ze sociálního pracovníka na klientku, aby si osvojila další nutné dovednosti. Velmi prospěšně byla vyhodnocena možnost poskytnutí individuální psychoterapie v anglickém jazyce. Vzhledem k předchozím traumatickým zážitkům bylo možné tímto situaci klientky částečně ošetřit. Důležitý aspekt dobrovolnického vztahu spočívá nejen v tom, že prohlubuje u klientů znalost reálného světa, ale také další pracovníci, poskytující služby klientům (sociální pracovnice, psycholog atp.) získávají skrze dobrovolníky důležitou návaznost na své služby - monitorování klientovy situace (samozřejmě se jedná pouze o obecné informace, nikoliv intimní záležitosti klienta - dobrovolnice stejně jako sociální pracovnice jsou vázány mlčenlivostí). Právě díky širší reflexi celého prostředí intervence může docházet i ke zkvalitnění poskytovaných služeb. Tato dobrovolnická podpora společenských aktivit by se také dala zařadit mezi preventivní metody sociální práce. Z pohledu terapeuta a terapeutky Pravděpodobnost úspěšnější intervence se zvyšuje tím, jak se daří poznávat a mapovat osobnostní charakteristiky klientů, které hrají důležitou roli při zvládání těžkých životních situací. Uprchlíci si musí osvojit efektivní formy boje s životními těžkostmi, jejich situace pak závisí na zvládnutí těchto mechanismů. U klientky hrála při zvládání těžkých životních situací významnou roli její silná náboženská víra. U klientky byly také patrné známky latentní krize, které se projevovaly neochotou uvědomit si a připustit reálnost traumatických událostí. Tento stav může trvat dlouho, většinou vede k nevědomým, často nevhodným způsobům adaptace. To se může projevit např. únikem do nemoci, přílišnou pracovní aktivitou, alkoholismem a jinými únikovými reakcemi (např. pasivita), které pak mohou časem vyvolat zjevnou krizi. Důležité je, že klientka měla po ztrátě svého manžela klíčové postavy (své děti), od nichž čerpala sílu a díky nimž se mohla zaměřit na další aktivity nutné k přežití této krize. Zřetelným problémem vyvolávajícím komplex dalších problémů (včetně nízkého sebehodnocení) byla nedostatečná jazyková kompetence (i přes znalost anglického jazyka všech pracovníků) a docházelo k častým nedorozuměním a nepochopením. Klientka vždy tvrdila, že rozumí, ale po určité době sociální pracovnice zjistily, že o dané skutečnosti nemá informace. Posléze se přistoupilo k zaznamenávání dohodnutých úkolů a dalších událostí z každého setkání. Během terapie se projevovala tendence klientky čekat na rozhodnutí, co se bude dál dělat, jakým směrem se setkání budou ubírat apod. a to opět poukazovalo na její snahu setrvat v zaběhnutých vzorcích pasivně přijímající role, upřednostňující aktivitu pouze v předem vymezených hranicích. Bylo obtížné v ní probudit vlastní zájem a potřeby - někdy k tomu sice došlo, ale nebyla

33

schopna s nimi sama začít pracovat a přetvářet je do reálné podoby. Na druhou stranu byl vidět zájem o řešení, projevy vděčnosti a navázání kontaktu. Toto vše ukazuje na nutnost hlubší znalosti kulturních specifik při práci s klienty z odlišných sociálně kulturních oblastí. Evaluace ze strany klientky Klientka hodnotí sociální poradenství kladně, je pro ni velmi důležité vědět, že se může obrátit na kompetentní pracovníky kdykoli potřebuje. Díky programu OPU a podpory ze strany dobrovolnice se mohla klientka zapojit do společnosti, neboť jí dobrovolnice představila své kamarády a prostředí, v kterém se pohybuje, navštěvovaly spolu také různé kulturní akce a tím získala klientka větší jistotu. Necítila se najednou jako uprchlík, což pro ní bylo zásadní, do té doby byla velmi plachá a nejistá. Psychoterapeutické služby pomohly klientce zorientovat se ve svých problémech a oceňovala zpětnou vazbu, kterou dostala. Náhlá ztráta podpory, kterou měla ve své rodině a manželovi byla pro ni obrovskou újmou a oslabením vlastní sebedůvěry. Potřebuje uvěřit skutečnosti, že se "obejde bez muže", že je sama schopná. Problémy s novým domovem, nutností integrace a těžkosti s jazykovou bariérou jsou pro ni stále živými vnitřními tématy. Program nácviku komunikačních dovedností ”Sebeúcta – řekni to přímo” se klientce líbil, díky programu se jí naskytla první možnost absolvování sebezkušenostního kurzu. Komunikace je dle klientky pro azylanty hodně potřebná, je to základem toho, jak se člověk bude cítit ve společnosti. Na kurzu se prý jako azylantka necítila, dozvěděla se o různých modelech komunikace a velmi si uvědomovala také svoje vlastní komunikační způsoby. Nyní více chápe lidskou agresivitu a komunikaci v této společnosti. Více než skupinová terapie jí vyhovovala individuální práce s terapeutem, protože se nerada svěřuje se svými soukromými věcmi ostatním lidem a dlouho si buduje důvěru. Více si nyní důvěřuje, je ráda, že je podporována v rozličných aktivitách, sama by na to neměla sílu. Vytvořila si tak své místo a komunitu, ve které se může cítit bezpečněji. Aktivity se ženami, zejména účast na mezinárodní konferenci, setkání s ostatními ženami z Afriky a poznání jejich osudů bylo pro ni velmi podporující. Díky této podpoře ostatních žen si mohla uvědomit, jak je důležité dávat o sobě vědět, zejména o svých každodenních problémech a pocitech a že není sama, kdo je cítí a trápí se. Ráda by prý přispěla k lepšímu vnímání uprchlíků v české společnosti. O lidech z Afriky se moc neví, jsou spíše vnímáni podle toho, co se právě děje ve světě, vše je politické lobby. Afričané jsou důležitou součástí každé společnosti, je tedy třeba více vědět, jací jsou. Nyní chce klientka pracovat na svých právech a dávat o sobě vědět, například chce vyřešit diskriminaci svých dětí ve školce, kterou nevidí jako zástupný problém, ale jako problém celé společnosti. Nemůže přihlížet tomu, jak se sebevědomí jejich dětí utváří na základě strachu z odlišnosti a nechce, aby se v budoucnu cítily jako občané nižší úrovně. Je nutné se vypořádat s diskriminací, nejen na úřadech, ale i tam, kde není tolik viditelná, proto ženy, matky nesmí o těchto věcech mlčet. Příspěvky klientky k tvorbě a implementaci dalších genderově senzitivních projektů Z pohledu klientky je proces integrace pro ženy a muže rozhodně odlišný. Muži méně dávají

34

najevo své city a napětí drží v sobě. Pokud třeba nenajde muž práci, je za něho žena odpovědná, nese vše svých bedrech a odnáší i neúspěch ”integrace” svého muže. Jak by měl podle názoru klientky a její osobní zkušenosti vypadat program pro zlepšení integrace mužů do společnosti? Podle klientky by se muži pravděpodobně nechtěli zúčastnit psychologických sezení a skupinových setkávání, neboť u nich přetrvává značná nedůvěra a nejistota. Kdyby se ale mezi dobrovolníky našel někdo, kdo má společné nebo podobné zájmy, pak by prý muži mohli získat určitou důvěru i v celou organizaci a snadněji by se mohli zapojit do ostatních aktivit. Muži se zaměřují primárně na práci (nalezení zaměstnání), takže aktivity týkající se tohoto tématu (např. zlepšování možností uplatnění na trhu práce), jsou pro ně vhodné. Prostřednictvím předchozí zkušenosti klientky s programy, by se odpovědní pracovníci mohli zaměřit na společné nalezení konkrétní aktivity (azylantka může s manželem doma vyplnit dotazník, o co by měl zájem, jaké má koníčky) a tu pak propojit s nabízenými programy. Pokud je již sama žena do aktivit zapojena, je to snazší, protože muž může začít rychleji důvěřovat a může se zapojit i celá rodina. V silně patriarchálních rodinách je tento proces těžší, role jsou více vymezeny a jejich proměna je pro rodinu určitým způsobem ohrožující, proto se může stát, že nebudou mít o takovéto věci vůbec zájem. Musí se pak vytvořit programy oslovující celou rodinu a postupně získávat zájem a důvěru všech. Jak by vypadala sociální práce s klientkou, která by byla genderově „nesenzitivní“? Můžeme zde zmínit několik skutečností, které by genderově nesenzitivní práce s klientkou opomíjela, či reflektovala v nedostatečné míře. Takováto sociální práce by byla naplněna představami, jak se klientka má přizpůsobit, aby se co nejvíce sladila s cíly společnosti a tím se správně integrovala. Spíše než na pozitivním přístupu k její odlišnosti, by se pracovalo na konformitě a hladkém přijetí všech kulturně společenských norem. Tato zúžená perspektiva normativních očekávání by byla optikou celé intervence. Sociální pracovnice by ve své práci s klientkou ignorovala skryté „mocenské mechanismy“ a vzniklé problémy a nezdary by připisovala osobnosti klientky. Dále by mohla přisuzovat klientce nižší kompetence např. jako matce (někdy jsou africké ženy považovány za zaostalé, s omezenými tradičními praktikami). Tím by mohlo docházet k (byť nevědomé) zvýšené kontrole jejích mateřských dovedností. Takové konstrukce by mohly snadno vznikat zejména u mladých žen a k tomu z jiného kulturního prostředí. Pracovnice by používala jiné měřítko na ženy-cizinky a ženy z majoritní společnosti. Díky své předpokládané ”znalosti” afrických žen by sociální pracovnice přehlížela vlastní osobnost klientky a docházelo by k jejímu hodnocení na základě homogenizace skupiny – v tomto případě např. zařazení do skupiny afrických žen. Klientka by byla vnímána jako ”žena z chudé Afriky” a automaticky níže hodnocena. S tím by také souvisela tendence klientku poučovat a případné jednotlivé úkoly za ni přímo realizovat. Religiozitě klientky by byla věnována minimální pozornost, byla by hodnocena víceméně jako věc soukromá, kterou není důležité více reflektovat. Takovými přístupy by sociální pracovnice posilovala genderové a kulturní stereotypy. Sociální práce by byla stylizována spíše jako kontrola, než jako pomoc a podpora. S takovým přístupem se můžeme často setkat u úředníků, učitelů ve školních zařízeních, ale i sociálních pracovníků na úřadech či v neziskových organizacích nevyjímaje. Genderově nesenzitivní sociální práce by také nepodporovala aktivity, které rozvíjejí autonomii a směřují k emancipaci ženy (např. přání klientky aktivně reagovat na diskriminační zkušenosti by byly

35

bagatelizovány, přistupovalo by se k nim jako ke skutečnosti, která v české společnosti existuje a nemá smysl to řešit atp). Emancipace ženy prostřednictvím poradenství o jejích právech by nebyla buď vůbec nebo minimální součástí práce s klientkou. Aktivity na podporu zvýšení sebeocenění a sebehodnoty by nebyly považovány za důležité. Genderově senzitivní by však také nebyla ani práce s klientkou, kde by docházelo k vnucování určité ”feministické doktríny” a emancipačních aktivit. Vyvíjený tlak, zejména v rámci dobře myšlených snah, aby se klientka emancipovala a byla schopna reflektovat všechny opresivní mechanismy a struktury ve společnosti, by byl s genderově senzitivním přístupem v přímém rozporu.

36

11. Shrnutí poznatků z psychologické práce se ženami azylantkami Protože „program sebeúcty“ a terapeutické služby hrály klíčovou roli v „pilotním projektu“, zařazuji zde také rozhovor, či jakési shrnutí poznatků a zajímavostí z této práce se ženami azylantkami. O svých zkušenostech se specifickou skupinou žen a genderově senzitivních přístupech mluví vedoucí lektorka a psycholožka Mgr. Iva Rainerová. Jaké jsou a z jakého přístupu (směru) vycházejí vaše terapeutické metody? Používali jsme tyto přístupy a metody: drama-terapii, arteterapii, práce s rodinnými modely a práci s tělem. Primárně se používaly techniky z přístupu Virginie Satirové a jejího ”Modelu růstu” a sekundárně v kombinaci s prvky psychoterapeutického směru Gestalt. Všechny ženy v projektu absolvovaly výcvik přímé komunikace ”Sebeúcta – řekni to přímo”, jehož autory jsou Virginia Satirová a manželé Goldenovi. Na terapeutických sezeních byly opět používány metody „Modelu růstu“ a „Gestalt“. Tyto systémy jsou do určité míry transkulturní, systém Satirové se dobře osvědčuje také například v Asii, kde má poměrně silné zastoupení. Jak se lišila práce se ženami azylantkami od práce s ostatními klientkami? Co bylo společné, co naopak rozdílné a z jakého důvodu? I když ženy azylantky nebo další příchozí mají specifickou zkušenost s nucenou migrací, základ práce se od jiných klientek nelišil, protože přístup Satirové umožňuje práci napříč kulturami, Satirová s tímto kontextem počítá. Jak azylantky, tak ostatní ženy nosí stejné touhy, stejná očekávání, bolesti a zmatky, rozdílný je ale sociální a historický kontext. Dopad tohoto kontextu může být u některých jedinců silnější. Tyto ženy si svoji zkušenost přinesly z cizí země a k nim se přidaly zážitky se snahou o přiblížení se hostující společnosti. Základ problémů je ale opět podobný - nevážení si sebe sama, vykazování nízkého sebehodnocení a mizivá sebeúcta…to jsou aspekty, které se kulturně neliší (alespoň podle našich zkušeností). Země, tradice, kultura … postupně se rozkrývají jinakosti a odlišnosti. Pod touto vrstvou se ale opět dostaneme ke stejnému základu. S jakými problémy jste se setkala u klientek v souvislosti s jejich odlišným sociálně kulturním prostředím a jejich zkušeností s migrací? Jak tato jejich zkušenost poznamenala jejich osobnost? Může být migrace zdrojem výskytu patologických jevů? Jakých? Lidé, kteří mají za sebou uprchlické příběhy, se naučily z větší části důkladně schovávat emoce. Základ to může mít v původní kultuře a další životní zkušenosti (spojené s nucenou migrací) to ještě zesílí. V sociálně kulturním prostředí jako je naše se toto schovávání ještě naučily posilovat, naše kultura je jaksi k tomu vybízí, když něco prožívám, o své emoce se nedělím. Opouštím místo svého dětství, jdu do úplně jiného prostředí a několikanásobné trauma si nesu s sebou. Ale tady si musím zajistit živobytí, stojím před ekonomickým hlediskem, to je objektivní nutnost, trauma nikoho nezajímá, tady na to není prostor. Tím pádem to vše uschovám a zasunu a ono to tam leží. Pak se to nevědomě dostává ven. Život v nejistotě. Kdyby si tyto ženy dovolily se tím zabývat, tak by mohly ztratit energii,

37

kterou potřebují investovat do svého přežití. Mají děti a tak jsou za ně a jejich budoucnost zodpovědné (nezřídka kdy výlučně ony samy). Traumata jsou zapouzdřená a tím může být následně další přístup složitější. Například v praxi se to může projevit opravdu hluboko uloženou nechutí se tím probírat, otevírat to a pozdní příchody na setkání s terapeutem v tom mají většinou svůj původ. Ze strany terapeuta je pak potřebná větší citlivost, protože jsou tyto problémy navrstvené dosti hluboko a je třeba více úsilí tuto jejich silnou ochranu rozmělnit. Složité je to především na začátku, v budování vztahu klient - terapeut, protože mají zkušenost s určitou českou hostilitou, s ”českou kulturou”. Negativní přístup k cizincům především ze strany státních úředníků (cizinecká policie apod.). Jakmile se však podaří vybudovat důvěru, práce je poměrně úspěšná. Myslím, že vybudování pocitu bezpečí je samozřejmě nutné u všech žen (klientů obecně), ale specielně např. u muslimek je nutné genderově senzitivní zázemí – sezení musí vést žena psycholožka nebo terapeutka. To platí samozřejmě u žen, které prošly nějakou diskriminační zkušeností ze strany mužů (domácí násilí nebo sexuální obtěžování jsou jevy objevující se v procesu migrace značně neojedinělé). Z hlediska výskytu patologie jsou časté problémy s násilím, také na základě alkoholu, hodně domácího násilí a zneužívání. Ženy, které zažijí zkušenost nucené migrace a navíc zažijí nějaké formy genderově motivovaného násilí, jsou potom velmi poznamenané. Neváží si sebe, nemají jako ženy pro sebe žádnou hodnotu. Muži kolem ní rozhodují, ona nesmí znát svá přání a sny, to přece vědí druzí, takže ony samy nemusí, nechtějí a nemohou. Jsou dobře manipulovatelné, ale také se samy naučí dobře manipulovat a to vše přenášejí na svoje děti. U většiny případů (dětí i dospělých) se diagnostikuje posttraumatická stresová porucha. Co pro vás znamená genderově senzitivní přístup? V genderově senzitivních programech (skupinových i individuálních) je důležitý aspekt uvědomování si ženské a mužské odlišnosti a zároveň stejnosti a přijetí svého konceptu, který bude bezpečný. Není a nemůže to být pouze jen pro klienty - ženy. Tyto programy jsou pro klienty se zkušeností migrace velice vhodné, jejich součástí je i práce hledání rodinných zdrojů, především v případech, kde bylo domácí násilí a zde pak následuje část práce se zármutkem. Další část by měla zasahovat do oblasti, jak budovat zdravé vztahy. Metoda vychází z konceptu nutnosti tvorby „primárního a sekundárního bondingu“ (první kontakt se světem), nejrannější, nejtěsnější a sekundární je ten (bonding), který následuje ve vztahu v životě člověka (většinou otec, za stávajících přetrvávajících genderových rolí). Pokud děti nemají „primární bonding“ nemohou se vyvinout ve zdravé osobnosti. Jedná se o základní, první kontakt s láskou a přijetím. Z jakého důvodu není vhodné dělat ”vstupní diagnostiku” při zapojení se do kurzů „Sebeúcty“ a dalších psychologických služeb v rámci projektu? Na začátku práce není nutné stanovovat diagnostiku, daleko důležitější je vědět, na čem chce klientka pracovat, jakým způsobem a proč, schopnost sestavit ”její obrázek” a v tom dál pokračovat. Provádět hodnocení tohoto druhu v sociálních službách je jen orientační, navíc je s ním spojeno nebezpečí stigmatizace klienta obecnou nálepkou. Jakým způsobem se dají do procesu psycho-sociálních programů zapojit muži (specificky muži-

38

azylanti, kteří mají vliv na proces integrace žen azylantek do nové společnosti)? Domnívám se, že pokud budou mít ženy pozitivní zkušenost z takových programů, bude to mít dopad (byť nepřímý) i na muže v jejich okolí. Pokud jim ženy sdělí, že programům důvěřují dané aktivity jim prospěly, pak se může třeba v další fázi s mužem pracovat v rámci rodinné nebo párové terapie. Jelikož muži přicházející z patriarchálně uspořádaných společenství, téměř vždy považují mluvení o svých citech, emocích, bolestech i radostech jako známku slabosti, pak je důležité hledat k nim individuální cestu, například skrze různé vzdělávací a občanské aktivity – zvyšovat jejich vzdělání, možnost najít lepší uplatnění a postupem času může dojít ( především pokud je žena v terapii) k lepší komunikaci v rodině a zmírnění napětí, které s sebou nese proces integrace a nutnost redefinování rolí v jiném sociálně-kulturním kontextu. Důležitou roli mohou mít také dobrovolníci, kteří mohou v kontaktu s muži (pro ně) přirozenou cestou přiblížit dobré stránky naší kultury a napomoci tak k poodstoupení od negativních (často nesprávných) interpretací a pohledů na” mužskou identitu” a roli v hostující společnosti. Na co se podle vás mají pracovníci, poskytující sociální služby při práci s tímto typem klientely nejvíce soustředit? V případě klientek a klientů z hodně odlišných kultur je důležité nevnucovat naše vlastní kulturní koncepty a nemít tendenci ”odstraňovat” nic, co oni sami nechtějí. Ženy i muži si musejí sami uvědomit a identifikovat, co opravdu chtějí. V tom může jak sociální pracovník, tak terapeut významně pomoci. Takže, i když třeba nechtějí změnu role a s tím související postavení ženy doma v rodině, pracujeme na uvědomění, aby klienti měli možnost volby. Čím dále jsou od původního domova, tím roste míra svázanosti s původní kulturou, snaha dodržovat tradice, ale většinou zároveň dochází k potřebě je částečně reinterpretovat v souvislosti s interakcí v okolním světě. Tuto tenzi může zmírnit upřímná snaha o poznávání konstrukcí vytvořených společností a námi internalizovaných, o stereotypech, předsudcích a konceptech, které v případě osobní nejistoty (např. fungování ve společnosti) většinou posilujeme. Závěrem bych zdůraznila základní pravidlo pro práci s klienty z různých kultur. Jako profesionální pracovníci musíme důsledně vycházet z potřeb, snů a přání těchto žen a mužů. Pokusit se nevnášet do práce s klienty své představy a problémy. V terapeutické práci pracujeme s každým klientem na úrovni jeho“ já“. Terapeutovo a klientovo „já“ se setkává, důsledný respekt je zde výchozí -respekt k člověku a tomu, s čím přichází.

39

12. Praktická doporučení a principy pro genderově senzitivní sociální práci – shrnutí V následujících bodech bych ráda shrnula a detailně upozornila na jednotlivé principy a praktická doporučení, které již byly – buď explicitně či implicitně - vyjádřeny v předchozích textech. Tyto principy a návody mohou být vodítkem pro zavádění genderově senzitivních postupů v praxi. Praktická doporučení pro sociální pracovníky : ƒ

Sociální práce by měla být prosta omezení, která vycházejí z rolí vymezených pohlavím.

ƒ

Sociální pracovníci by se měli vyhýbat hledání zdroje osobních problémů v klientce, daleko přesnější je přiřadit je k situačním nebo kulturním faktorům.

ƒ

Sociální pracovníci by neměli zacházet se ženami ani muži jako se sexuálními objekty a měli by s těmito tématy pracovat v supervizi.

ƒ

Sociální pracovníci by měli umět rozlišovat a nahlížet na rozmanité role klientek - v rámci rodiny, struktury komunity a hierarchií v rámci její kultury.

ƒ

Sociální pracovníci by měli umět eliminovat svůj etnocentrismus (umět ho rozeznat a pracovat s ním, navštěvovat supervizní setkávání).

ƒ

Sociální pracovníci by měli mít schopnost zahrnovat všechny aspekty kultury klientky do procesu poskytování služeb.

ƒ

Teoretické koncepty, s nimiž sociální pracovníci pracují, by měly být koncipovány bez pohlavních předsudků a stereotypů pohlavních rolí, jejich řeč by měla být inkluzivní.

ƒ

Sociální pracovníci by měli dobře poznat realitu, rozmanitost a důsledky pohlavně diskriminačních praktik společnosti a měli by klientce usnadnit prozkoumání alternativ pro vypořádání se s těmito praktikami.

ƒ

Sociální pracovníci jsou odpovědní za svou informovanost o dostupných výzkumech a studiích z oblasti genderu, sociologie, kultury, sociální práce a dalších, které se přímo týkají jejich práce s klienty z odlišných kultur.

ƒ

Vědomé zvyšování sebeúcty (kladného sebepojetí).

ƒ

Zvědomování faktorů, které ovlivňují socializaci a integraci ženy (vědomí, jak dominantní kultura ovlivnila její vnímání sebe sama a schopnost rozpoznat, jak některé zažité tradiční podmínky brání v realizaci změny).

40

ƒ ƒ ƒ

Podpora ženských organizací a networku (sítě), zvyšování schopností a kompetencí - profesní školení a vzdělávání. Konceptualizace žen - při formulování politik nebo poskytování intervencí nesmíme nahlížet na ženy a jejich kulturní odlišnosti jako na homogenní skupiny. Diverzita je přítomna v jakékoliv podskupině, a proto může být uznávání, podpora rozmanitostí a odlišností nejlepší strategií pro porozumění.

ƒ

Zahrnování spirituálních zkušeností klientek. Spiritualita, která je často opomíjena, může být kritickou komponentou k úspěšnému přesahu, programování a analýzy hodnocení služeb pro mnoho žen. Důležitost spirituality v odkrývání skutečností v jakékoli populaci musí být zdůrazňována, některé náboženské doktríny mohou být v ovlivňování vnímání sebe i druhých silnější než rasa a gender.

ƒ

Pomáhání ženám dosáhnout jejich vlastních cílů - spokojenost v životě a rovné příležitosti znamenají umožnění (poskytnutí) intervence na osobní a společenské úrovni.

ƒ

Iniciování svépomocné a podporující skupiny pro ženy, kde si mohou vytvořit bezpečné místo, kde mohou sdílet své zkušenosti a otvírat osobní i společenské hranice a proměňovat některé restriktivní role, které dosud vykonávaly.

ƒ

Ženy se mohou díky svým zážitkům z diskriminace cítit izolovány nejen od většinové společnosti, ale i od svých nejbližších sousedů. Rekonstruování sociálně vytvořených způsobů života a hodnot může zmírnit jejich izolaci, spojit je a získáním osobní síly pak může dojít k překonání bariér.

ƒ

Ženy jsou silně ovlivňovány svou etnicitou a kulturním dědictvím a tuto perspektivu přenášejí do vlastního porozumění ženským právům (tj. v rámci jejich vlastních kulturních hranic).

ƒ

Poskytováním kulturně kompetentní intervence dochází k ocenění individuálních rozdílností mezi ženami z etnických a jiných diskriminovaných skupin – tzn. být kulturně odlišný je zdrojem kvalit.

ƒ

Náhledem na diskriminaci z feministické perspektivy mohou ženy dosáhnout zplnomocnění v kontrole nad svými životy.

ƒ

Jestliže ženy docílí zplnomocnění a zvýšení sebeúcty, má to velmi pozitivní a dalekosáhlé vlivy na jejich hrdost, sebeurčení, přístupu ke zdrojům a k autonomii obecně.

Klíčové principy: Feministické principy sestavené Van Den Bergh and Cooper (1986) ovlivňují feministickou praxi s ženami z odlišných etnik: 1. Eliminování nesprávné dichotomie - umožnění ženám rozpoznat jejich útlak jako vzájemné působení mezi třídou, rasou, genderem a kulturou je prostředkem ke zmocňování.

41

2. Rekonceptualizování moci – „empowerment“ žen bude sice postupný, ale ozřejmění stávajících konceptů moci může ženám, které zažily útlak, pomoci uskutečnit rozhodnutí. 3. Hodnocení procesu spolu s výsledkem a ocenění probíhajícího procesu (nejen zaměření se na dosahování výsledků). 4. Právo pojmenovat svou zkušenost je sebevyjádřením, které by mělo být podporováno a oceňováno. Sdílení zkušeností a vzájemná spolupráce klientek a sociálních pracovníků přináší hlubší poznání a zvyšuje tím kulturní kompetence. 5.

”Personal is political”- to, co se týká našich životů přímo, je zároveň i politické. Proces změny se musí uskutečnit jak na osobní, tak společenské úrovni. Osobní vývoj se stává vývojem politickým.

Feministické principy poukazují na potřebu proměny společenských institucí, které přispívají k útlaku žen. Po odborných profesionálech požadují tyto principy pochopení politického procesu ve společnosti, která neustále pokračuje v opakování diskriminačních praktik. Tito odborníci nemusejí být vždy dostatečně informováni o povaze nebo rozsahu strukturální nerovnosti, která značně ovlivňuje lidské životy a také často sami nemají ujasněné vlastní postoje v těchto otázkách. Nemusejí být sice účastni různých způsobů opresivních praktik, ale jejich pasivní role v procesu neustálého trvání diskriminace odráží nedostatek vědomí, nečinnosti a určité lhostejnosti. Pro odborníky bude tedy rozhodující chopit se výzvy směřující k ženám z etnických menšin, které by se měly pomocí profesionálům také zabývat, aby byli tito pracovníci co nejvíce seznámeni s poznatky o rozmanitých světových kulturách. V této práci jsem se snažila upozornit na problém nutnosti zavádění rozličných antiopresivních hledisek a přístupů, které citlivě a s respektem reagují na různost mezi skupinami žen, zvláště na rozmanitost žen z jednotlivých etnických skupin. Správně orientovaný kontext také vyžaduje revizi celého konceptu, který máme vytvořený o normalitě a deviaci (jež mj. často odráží mužsky zaměřenou předpojatost), přizpůsobivém a špatně přizpůsobivém chování. Kulturní kompetence zdůrazňuje, jak odborníci, výzkumníci a autoři vidí a diagnostikují problémy, jak identifikují pomáhající intervenci a ovlivňují efektivitu služeb. Důležité je však nezapomínat, že každý z nás má svou roli v možné transformaci tradičních přístupů v sociální práci k praxím založených na principech emancipačních. Bohužel však žádný teoretický průvodce sám o sobě nemůže vytvořit emancipační praxi. Může jen přispět k rozvinutí nutných vědomostních základů, vyvolat diskuze, rozhovory a další studie příbuzných otázek, motivovat čtenáře k rozvoji vlastních schopností, hodnot a požadovaných přístupů, může povzbudit i vznik podpůrných skupin a nalézání společných cest a také být úvodem do dalších odborných textů týkajících se tématu.

42

Závěr V této práci jsem se pokusila představit genderově senzitivní přístup v sociální práci se ženami azylantkami, upozornit na propojení s dalšími tématy, které jej vykreslují v celé jeho šíři a komplikovanosti. Na praktických příkladech jsem ukázala, jak může genderově senzitivní sociální práce se ženami azylantkami vypadat a že takto koncipovaný senzitivní přístup umožní ve výsledku komplexní a kontextuální přístup, který přijímají a oceňují samy příjemkyně pomoci. Tyto ženy se mohou díky zážitkům s diskriminací cítit izolovány, a to nejen od většinové společnosti. Rekonstruováním způsobů života a hodnot můžeme zmírnit izolaci a přispět k jejich integraci. Získáním osobní síly dojde k překonání sociálně konstruovaných bariér. Ženy jsou ovlivňovány jejich etnicitou a kulturním dědictvím a tuto perspektivu přinášejí do vlastního porozumění ženským právům. Svědomitá sociální práce by tedy měla zahrnovat pečlivou analýzu faktů, podporu autenticity a kompetence klientů a klientek, schopnost sebereflexe sociálních pracovníků, iniciování dialogu a spolupráci ve vytváření projektů a v neposlední řadě schopnost orientace v normativních očekáváních (klientů i sociálních pracovníků). Právě zde může být sociální práce s feministickými prvky prospěšná. Je schopna reflektovat genderové stereotypy a umožňovat širší pohled na negativní dopady genderově podmíněné socializace, což může přispět ke zvědomování a lepšímu zvládnutí procesu integrace do jiného sociálně kulturního prostředí. Právě proto, že klienti pocházejí z odlišných prostředí, pro sociální práci může být vhodné iniciovat projekty a programy, kterých se (alespoň v první fázi) účastní muži a ženy odděleně. To je v některých případech (např. mezi muslimskými ženami) nezbytné pro vytvoření důvěry a empatie, které díky tomuto prostředí mohou bezpečně vznikat. Výlučně ženské skupiny například mohou v další fázi usnadnit cestu ke klientům mužům, se kterými může být navázání kontaktu k hlubší sociálně psychologické práci problematičtější. Nicméně i v rámci takových oddělených projektů je nutné zohlednit, jaký dopad budou mít na obě skupiny; zachováváme tedy princip gender mainstreamingu. Při používání některých feministických přístupů v sociální práci se ženami azylantkami je naprosto nutná předem vytvořená a osvojená kulturní a genderová kompetence. Není možné v rámci emancipačních a genderově specifických snah tyto přístupy klientům podsouvat či nutit. Tím se pak intervence stává opresivním aktem, což je s gendrově senzitivní sociální prací v přímém rozporu. Je tedy nutné umět respektovat přání, hodnoty a chování klientů, i když nejsou dle naší představy ”v souladu” s moderními feministickými přístupy. Vhodným přístupem může být právě kombinace výše uvedených přístupů. Konečným výsledkem snahy by měla být komplexnější, pluralističtější profese, charakterizována ve svých principech a personální politice genderovým a sociálně kulturním uvědoměním.

43

Použitá literatura Amott, T., & Matthae, J. Race, gender, and work: A multicultural economic history of women in the United States. Boston. End Press 1991 Andersen, M., & Collin, P. Race, class, and gender: An anthology. California: Wadsworth Publishing Company 1992 Banmen, J., Greberová J., Gomoriová M., Model růstu : Za hranice rodinné terapie V. Satirová. Brno: Cesta. 2005. ISBN 80-7295-071-1 Bailey, K. Sociology and the new systems theory: Toward a theoretical synthesis. New York: State University of New York Press. 1994 Baines E. K., A Practical Guide to Empowerment: UNHCR Good Practices on Gender Equality Mainstreaming. UNHCR, Francisco, E.,Geneva: 2001. 11 s. Barša, P. Panství člověka a touha ženy.Feminismus mezi psychoanalýzou a poststrukturalismem. Praha: SLON, 2002 Bellinger, G. J. Sexualita v náboženstvích světa. 1. vyd. Praha: Academia, nakl Akademie věd ČR, 390 s. ISBN 80-200-0642-7 Brown, L., & Root, M. (Eds.) Diversity and complexity in feminist therepy. New York: Haworth Press, 1990 Buikeman, R., & Smelik, A. Women´s studies and culture: A feminist introduction. London and New Jersey: Sed Books.1995 Campling, J. Practical social work, Houndmills, Basingstoke, Hampshire and London: Macmillan Press,. 2003. ISBN 0-333-69347-7 Cervantes, N., & Cervantes, J. A Multicultural perspective in the treatment of domestick violence. In Hansen, M. & Harway, M. (Eds.), Battering and family therapy, Nwbury Park, CA: Sage Publications. 1993, s.156 – 174. Comas-Diaz, L., & Greene, B. Women of color: Integrating ethnic and gender identitites in psychoterapy. New York: The Guilford press. 1994 Fiske, S. T. Stereotyping, prejudice, and discrimination. In Gilbert, D. T,, Fiske, S. T., Lindzey, G. The handbook of cocial psychology, 30, volume II. West Sussex: Sons Wiley2000. s. 357-401 Gunew, S., & Yetman, A. Feminism and the plitics of difference. San Francisco: Westview Press.1993 Horák, P. Co má společného individuální akční plán a úkolově orientovaný přístup? In: Sociální práce. 1/2004, s. 83-87. Chow, E., Wilkinson, D,, & Zinn, M. Race, class and gender: Common bonds different voices. London: Sage Publications. 1996 Janebová, R. Otázky moderní feministické sociální práce. Sociální práce. 2005, č. 3, s.86-98 Julia, M. Constructing gender – Multicultural Perspectives in Working With Women. Wadsworth, West and Brooks/Cole, 1999. 227 s. ISB 0-534-36473-X. Katlin, F. The impact of ethnicity. Social Casework: The Journal of Contemporary Social Work, 1982, 4 (2), s. 168-171. Kenrick, Neuberg, Cialdini. Gender management. [online]. Praha, 2004 [cit. 24. 4. 2004]. Dostupné z www: http://management.gendernora.cz/ Kenrick, D.T., Neuberg, S.L., Cialdini, R. B. Psychologia spoleczna – rozwiazane tajemnice. Gdansk: GWP. 2002

44

Kratochvíl, S. Základy psychoterapie, Praha: Portál. 2002 Lago, C., & Thompson, J. Race, culture, and counseling. Philadelphia: Open University Press. 1996 Liebkind, K., Jasinskaja-Lahti, I. Acculturation and Psychological Well-Being Among Immigrant Adolescents in Finland: A comparative Study of Adolescents From Different Cultural Backgrounds. Journal of Adolexcent Research, [online].Vol. 15, no. 4, 2000. s. 446-469 Dostupné z www: Moraga, C., & Anzaludua, G. (Eds.) This bridge called my back: Writings by radical women of color. Watertown, MA: Persephone Press. 1981 Navrátil, P. Antiopresivní přístupy In Základy sociální práce, Matoušek, Praha: Portál, 2001, s. 237-8 Pinderhughes, E. Understanding race, ethnicity, and power: The key of efficacy in clinical practice. New York: The Free Press. 1989 Peking + 5: Závěrečný dokument procesu : Ženy 2000: rovnost mužů a žen, rozvoj a mír pro 21. století“. OSN, New York, 2000 přel. Praha: Gender Studies, o.p.s; KARAT Coalition, ISBN 80-8652001-3 Prochaska, J. O., Norcross, J. C. Psychoterapeutické systémy. Praha: Grada, 2002 Procházková, P., Weberová L., Ženy bez budoucnosti. Přes. 2005. ročník II, číslo 5, 6-8 s. Schavel, M. Sociálné poradenství – historický kontext a súčasnosť. In: Sociální práce 3/2003. s. 7682 Smetáčková I., Vlková K. Gender ve škole : Příručka pro vyučující předmětů občanská výchova, občanská nauka a základy společenských věd na základních a středních školách. 1. vyd. Praha: Otevřená společnost, o.p.s.190 s. ISBN 80-903331-2-5 Szczepaniková, A. Gender a mezinárodní migrace: úvod do problematiky [online]. Praha: Multikulturní centrum, 2004. Dostupný z www: Szczepaniková, A. Uprchlictví a gender aneb Nestačí mluvit o ženách. Přes. 2005. ročník II, číslo 5, s. 3-5 Šindlerová, I. Máme co říct! Aneb Memorandum žen etnických menšin. Přes. 2005 ročník II, číslo 5, s. 2-3 Šindlerová, I. Memorandum žen z etnickým menšin : Životní a duchovní hodnoty žen jako klíč k tolerantní a multikulturní Evropě. Evropská kontaktní skupina v ČR. Praha.2005 Šindlerová, I. Ženy na trhu práce : Jak na nezaměstnanost a diskriminaci. Příklady dobré praxe z Evropy. W& W NET Women and Work Network, Evropská kontaktní skupina v ČR. Praha. 2004 Štěpánková B., Plnění Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen II. 1. vyd. Praha: MPSV. 108 s. ISBN /0-86552-74-8 Thompson, N. Antidiscriminatory Practice Third Edition palgrave Basingstoke ISBN 0-333-96391-1 United Nations High Commissioner for Refugees, UNHCR Policy on Refugee women . Executive Committee of The High Commissioner´s Programme.2004 Usmanovová, A. Mlčení žen. In: Naša Niva, 23/2005 Van Den Bergh, N. (Ed.) Feminist practice in the 21st century. Washington D. C.: N.A.S.W.Press.1995 Vlugt, I. Female social work or gender-specific social work with women and girls? In Hesser, K.E., Koole, W. Social Work in the Netherlands: Current Developments. Utrecht: SWP, 1994, s.18-23 Walker, A. Teaching about race, gender, and class diversity in the United States families. FamilyRelations, 1993, 42 (3), s. 342-350. Webster, Third New International Dicitionary,2004 Wikipedie – otevřená encyklopedie[online] Dostupné z www.:

45

Resumé This work tried to point out the need of various anti-oppressive views and approaches which sensitively and with respect react on variety of women, of women from different ethnics the most. Well-oriented context requests revision of the presumption of „normality“and the „deviation“ (which often reflects manly preconception). Cultural and gender competences points out as the professionals, researchers and authors see and diagnose the problems, identify helping intervention and identify the effectivity of services. Every helping professional should be trained to recognise how important is cultural and gender rear of the client and he should be able to support culturally sensitive approach and to be able to coherently look into problematic area of the client. We have to understand often not conscious consequences of our own cultural tradition and our approach shaping our behaviour, to ethnically different clients the most. Feministic principles point out a need of changing the society which contribute to oppression of women. Those principles request of helping professionals to seize whole political process in the society which repeats discriminatory practices. For helping the professionals, it should be good to choose the option to ask women from ethnical minorities themselves. They should help the professionals, they should make them know their culture.

46