Předběžné komunikační axiomy

Watzlawick, Paul., (2011). Pragmatika lidské komunikace - Interakční vzorce, patologie, paradoxy, 1. Vydání, Newton Books, 283 s. ISBN 978-80-87325-00-1.

2. KAPITOLA

Předběžné komunikační axiomy

s.r Úvod Závěry, ke kterým jsme došli v první kapitole, obecně zdůvodňují nemožnost aplikovat množství tradičních psychiatrických pojmů v námi navrženém rámci. Zdá se, že toho nezbývá mnoho, o co by bylo možno opřít studium pragmatiky lidské komunikace. Nyní chceme ukázat, že tomu tak není. Abychom to však mohli udělat, musíme začít s některými jednoduchými vlastnostmi komunikace, které mají zásadní interpersonální důsledky. Poukážeme na to, že tyto vlastnosti mají v našem hypotetickém rámci lidské komunikace povahu axiomů. Poté, co je definujeme, budeme se moci zabývat v kapitole 3 některými jejich patologiemi. Nemožnost ne-komunikovat Veškeréchováníje komunikací. Základní vlastností chování - vlastně nejpodstatnější, a proto obvykle přehlíženou - je fakt, že chování nemá žádný protiklad. Jinak řečeno, neexistuje nic takového jako ne-chování; nebo jednodušeji: není možno se ne-chovat. Vyjdeme-li z předpokladu, že veškeré chování v interakční situaci I) má význam sdělení, tj. je komunikací, plyne z toho, že ať se člověk snaží jakkoliv, nemůže nekomunikovat. Aktivita nebo neaktivita, slova či mlčení, vše má význam sdělení; ovlivňují druhé lidi ll.ll

!Z.fU

r)

Můžeme dodat, že i o samotě lze vést dialogy ve fantazii s vlastními představami/lY nebo se životem (viz 8.3). Některá pravidla, jimiž se řídí takováto vnitřní komunikace, se patrně shodují s pravidly mezilidské komunikace. Takovéto nepozorovatelné jevy jsou ale mimo rámec našeho chápání tohoto pojmu.

SI Tento materiál je určen pouze k studijním účelům


a ti zase nemohou neodpovídat na komunikaci a sami rovněž komunikují. Je třeba si uvědomit, že absence hovoru nebo partnerovy pozornosti neznamená výjimku z toho, co bylo právě řečeno. Muž v přeplněné jídelně během oběda, který se dívá přímo před sebe, nebo cestující v letadle sedící se zavřenýma očima, oba sdělují, že nechtějí s nikým hovořit ani být osloveni. Jejich okolí obvykle "dostane zprávu" a reaguje odpovídajícím způsobem, takže je nechá být. Toto je zcela jasně stejně tak výměna informací jako vzrušená diskuse.') Stejně tak nemůžeme říct, že ke "komunikaci" dochází jen tehdy, když je záměrná, vědomá a úspěšná, tj. pokud nastane vzájemné pochopení. Rovná-li se vyslané sdělení sdělení přijatému, je podstatné; jedná se však o jinou úroveň analýzy. Ta musí ve své podstatě vycházet ze zhodnocení specifických introspektivních, na subjektu závislých dat - pro účely behaviorální teorie komunikace je nebudeme brát v úvahu. Pokud jde o nedorozumění, zajímá nás - kvůli jistým formálním vlastnostem komunikace - z hlediska patologií, jež se rozvíjejí nezávisle, či dokonce navzdory motivaci či záměrům komunikujících. Jednotky komunikace (sde1ení, interakce, ozorec). V předcházejícím textu byl termín "komunikace" užit dvěma způsoby-

jako obecný název naší studie a jako volně definovaná jednotka chování. Buďme teď přesnější. Budeme samozřejmě dále nazývat pragmatický aspekt teorie lidské komunikace jednoduše jako "komunikaci". Pro jednotlivé jednotky komunikace (chování) se pokusíme nalézt termíny, které jsou již obecně užívány. Jednotlivá komunikační jednotka se bude nazývat sdělení, nebo - nemůže-li v kontextu dojít k nedorozumění - komunikace. Série sdělení, které si osoby vyměňují, budeme označovat jako interakce. (Pro ty, kteří touží po přesnější kvantifikaci, lze uvést, že sekvence, kterou označujeme termínem interakce, je rozsáhlejší než jedno sdělení, ale ne nekonečná.) Konečně v kapitolách 4-7 se seznámíme s termínem vzorce interakce. Jedná se o jednotky lidské komunikace, jež působí na ještě vyšší úrovni. I v případě té nejjednodušší jednotky bude zřejmé, že akceptujeme-li veškeré chování jako komunikaci, nebudeme zacházet s monofonní jednotkou vzkazu, ale spíše s pohyblivou a mnohotvárnou sadou mnoha způsobů chování - verbální, zvukovou, postojovou, kontextuální atd. - přičemž každá z nich ovlivňuje význam ostatních. Různé prvky této sady (považované za celek) spolu mohou tvořit rozličné a složité permutace, jak kongruentní, tak inkongruentní až paradoxní. Bude nás zajímat pragmatický účinek těchto kombinací v interpersonálních situacích.

Velmi zajímavý výzkum v této oblasti byl prováděn Luftem 197/, který studoval to, co nazývá "deprivace od sociálních stimulů", Přivedl do místnosti dvě oso. by, které se neznaly, posadil je proti sobě a instruoval je: "Nemluvte a ani jinak spolu nekomunikujte." Následný rozhovor odhalil vysoce stresující povahu této situace. Podle autora: ...má před sebou jinou jedinečnou bytost, s vlastním, byť němým chováním. V tomto okamžiku nastává skutečné interpersonální testování, z něhož je pouhá část vědomá. Například: jak druhý subjekt reaguje na přítomnost prvního a na drobné neverbální signály, které vysílá? Snaží se porozumět jeho zvídavé. mu pohledu, nebo jej chladně ignoruje? Jsou v posturalitě druhého subjektu patrny známky napětí indikující tíseň? Zklidňuje se druhý subjekt a naznačuje tím určitý stupeň přijetí, nebo se bude k prvním subjektu chovat jako k věci, která vlastně neexistuje? Můžeme pozorovat tyto a mnohé další způsoby chování...

Schk,ofrenik se pokouJí ne-komunikovat. Nemožnost ne-komunikovat je fenomén více než jen teoretický. Je kupříkladu částí obrazu schizofrenního "dilematu". Pozorujeme-li schizofrenní chování z pohledu etiologických úvah, zdá se, že schizofrenici se snaží nekomunikovat. Ale protože i nesmysl, mlčení, odtažitost, nehybnost (posturální mlčení) či jakákoliv jiná forma popírání je vlastně komunikací, čelí schizofrenik nemožnému úkolu. Nemůže popřít, že komunikuje, a zároveň popřít, že jeho popření představuje komunikaci. Pochopení tohoto základního dilema tu schizofrenie je klíčem k celé řadě aspektů schizofrenní komunikace, které by jinak zůstaly nejasné. Protože každá komunikace, jak uvidíme, předpokládá vazbu a tím definuje pohled vysílajícího na

!l.!l!l

s)

!l.!l3

52

53 Tento materiál je určen pouze k studijním účelům


vztah s příjemcem, lze předpokládat, že se schizofrenik chová, jako by se snažil vyhnout vazbě tím, že nekomunikuje. Je-li to jeho cílem, nelze samozřejmě prokázat; že to však je konečným výsledkem schizofrenního chování, bude probráno detailněji v podkapitole 3.2.

nebo s plným vědomím. Ve skutečnosti se zdá, že čím spontánnější a "zdravější" je vztah, tím více se vztahový aspekt komunikace ztrácí v pozadí. Naproti tomu "nezdravé vztahy" jsou charakterizovány neustálým bojem o povahu vztahu, a tím potlačují obsahový aspekt komunikace. Ten se tak stává méně důležitým.

2.24 Difinice axiomu. lovat metakomunikační Nelze nekomunikovat.

2.32 Data a instrukce v počítačích. Je docela zajímavé, že dříve, než vědci zabývající se studiem chování začali zkoumat tyto aspekty lidské komunikace, setkali se ve své práci se stejným problémem počítačoví inženýři. Pochopili, že při komunikaci s umělým organismem musí jejich komunikace obsahovat jak zprávu, tak příkaz. Například má-li počítač znásobit dvě čísla, musí mu být zadána informace (ona dvě čísla) a informace o této informaci, tedy příkaz: "znásob je". Co je podstatné pro naši úvahu, je vztah, který existuje mezi obsahem (zprávou) a vztahovým aspektem komunikace (příkazem). Vlastně již v předchozím odstavci bylo zdůrazněno, že počítač potřebuje irifOrmace (data) a irformaci o těchto irifOrmacích (instrukci). Z toho je jasné, že instrukce jsou logicky vyšší typ než data, jsou metairformacemi, protože jsou informacemi o informacích a jakákoliv nejasnost mezi těmito dvěma pojmy by vedla k nesmyslnému výsledku.

Shrneme-li dosud řečené, můžeme postuaxiom pragmatiky komunikace:

2.3 Obsahová a vztahová rovina komunikace 2.3I Aspekt ,,;:,právový" a "příka;:,ový". Další axiom byl naznačen v předchozím odstavci, když jsme uvedli, že každá komunikace předpokládá vazbu a tím definuje vztah. Jinak řečeno: komunikace nejen že zprostředkovává informaci, ale současně vyvolává chování. Podle Batesona /126a, s. 179-181/jsou tyto dvě operace nazývány "zpráva" a "příkaz" dané komunikace. Bateson vysvětluje tyto dva aspekty pomocí fyziologické analogie. Jsou-li A, B, C lineárním řetězcem neuronů, pak aktivace neuronu B je jak "zprávou", že neuron A byl aktivován, tak i příkazem pro neuron C k jeho aktivaci. "Zprávový" aspekt sdělení zprostředkovává informaci, a je proto v lidské komunikaci synonymem obsahu sdělení. Může se týkat čehokoliv, co lze sdělit, bez ohledu na pravdivost či nepravdivost informace, její správnost či nesprávnost nebo nejasnost. Ta část komunikace, která je příkazem, se vztahuje k tomu, jak má být sdělení chápáno, tedy ve svém důsledku ke vztahu mezi komunikujícími. Veškerá ohodnocení vztahů se týkají jednoho či několika z následujících tvrzení: "takto se vidím já ... takto vidím tebe ... takto vidím, že mě vidíš ty ..." atd. v teoreticky nekonečné regresi. Takže například sdělení: "Důležité je pouštět spojku postupně a plynule" a ,Jen ji pusť, hned to chcípne" mají přibližně stejný obsah informace (aspekt zprávy), ale zřetelně definují velmi rozličné vztahy. Abychom se vyhnuli nepochopení předchozího, chceme zdůraznit, že vztahy jsou jen zřídkakdy definovány po zralé úvaze

2.33 Komunikace a metakomunikace. Vrátíme-li se nyní k lidské komunikaci, vidíme, že stejný vztah existuje mezi zprávou a příkazem: zpráva zprostředkuje "data" komunikace, zatímco příkaz určí to, jak se má komunikace chápat. .Tohle je rozkaz" nebo "jenom žertuji" jsou slovní příklady těchto komunikací o komunikaci. Vztah může být rovněž vyjádřen neverbálně, křikem, smíchem či mnoha jinými způsoby. A vztahu lze jasně porozumět z kontextu, ve kterém komunikace probíhá, např. mezi uniformovanými vojáky nebo v cirkusové manéži. Čtenář jistě postřehl, že vztahový aspekt komunikace, který je komunikací o komunikaci, je samozřejmě identický s konceptem metakomunikace, probraným v první kapitole. Tam byl omezen

55



na koncepční rámec a na jazyk komunikace, který musí analytik komunikace použít, když komunikuje o komunikaci. Teď vidíme, že nejenom vědec, ale každý z nás je postaven před tento problém. Schopnost přiměřeně metakomunikovat je nejenom nezbytnou podmínkou úspěšné komunikace, ale je úzce spojena s rozsáhlou problematikou uvědomování si sebe a ostatních. Tento bod bude detailněji probrán v oddíle 3.3. Pro začátek a pro ilustraci chceme pouze ukázat, že vzkazy (zejména v písemné komunikaci) mohou být konstruovány tak, že často obsahují vysoce dvojznačné metakomunikační znaky. Jak ukazuje Cherry 132, s. 120/, věta "Myslíš, že to bude stačit?" může mít mnoho významů podle toho, které slovo bude zdůrazněno - což v psané řeči není možné. Dalším příkladem může být nápis v restauraci "Zákazníci, kteří si myslí, že naši číšníci jsou hrubí, by měli navštívit vedoucího" - což se, alespoň teoreticky, může vykládat dvěma zcela odlišnými způsoby. Dvojznačnosti tohoto druhu nejsou jedinými možnými komplikacemi vycházejícími z víceúrovňovosti struktury komunikace; představte si například poznámku, která zní: "Nevšímejte si této značky". Jak uvidíme v kapitole o paradoxní komunikaci, zmatky nebo nejasnosti v těchto úrovních - komunikaci a metakomunikaci mohou vést do slepých uliček, jež jsou svou strukturou shodné se známými logickými paradoxy. 2.34 Definice axiomu. Pro tuto chvíli shrneme předcházející do dalšího zkus mého axiomu: Každá komunikace má obsahový a vztahový aspekt, přičemž vztahový aspekt určuje aspekt obsahový, a je tedy metakomunikad.3)

3) Rozhodli jsme se, trochu arbitrárně, říci, že vztah určuje nebo zahrnuje obsahový aspekt, ačkoliv v logické analýze je stejně tak možné říci, že třída je definována svými členy, a proto obsahový aspekt může definovat aspekt vztahový. Jelikož však naším primárním zájmem není výměna informací, ale pragmatika komunikace, budeme používat prvního přístupu.

2.4 Fázování (punctuation) sledu událostí 2.4I Fá;:;ováníjako organkující princip. Další základní charakteristika komunikace, kterou se budeme zabývat, se týká interakce výměny sdělení - mezi komunikujícími. Pro pozorovatele zvenčí se série komunikaci může jevit jako nepřerušovaný sled výměn. Účastníci interakce však vždy užívají to, co Whorf /160/, Bateson aJackson nazývají "fázování (punctuation) sledu událostí". Tvrdí, že: Psycholog zabývající se reakcí na podnět si typicky všímá sledu výměn tak krátkých, že je možné označit jednu položku vstupní informace jako "podnět", jinou položku jako "posílení" a to, co subjekt dělá mezi těmito dvěma událostmi jako "reakci". V rámci takto zvolené sekvence lze hovořit o "psychologii subjektu". Naproti tomu sled výměn, o nichž zde hovoříme, je podstatně delší. Jeho charakteristickým rysem proto je, že každá položka sekvence je současně podnětem, reakcí i posílením. Určitá položka chování A je podnětem, pokud je následována položkou, kterou přidá subjekt B, a po ní následuje zase další, kterou přidá subjekt A. Je-li však položka subjektu A umístěna mezi dvě položky subjektu B, je to reakce. Obdobně položka subjektu A je posílením tehdy, pokud následuje položku, kterou přispěl subjekt B. Stále pokračující výměny, o nichž tu je řeč, tvoří řetězec překrývajících se triadických spojení, z nichž každé je srovnatelné se sledem podnět-reakce-posílení. Kteroukoliv triádu z naší výměny můžeme považovat za jednotlivou část výukového experimentu podnět-reakce. Podíváme-li se na konvenční experimenty týkající se učení z tohoto hlediska, ihned uvidíme, že opakované pokusy mají za následek diferenciaci vztahu mezi oběma organismy, kterých se to týká - experimentátorem a jeho subjektem. Sekvence pokusů je fázována tak, že je to vždy experimentátor, který dodává "podněty" a "posílení", zatímco subjekt dodává "reakce". Tato slova jsou tu úmyslně uvedena v uvozovkách, protože definice rolí jsou ve skutečnosti tvořeny

57


""'f'" Watzlawick, Paul., (2011). Pragmatika lidské komunikace - Interakční vzorce, patologie, paradoxy, 1. Vydání, Newton Books, 283 s. ISBN 978-80-87325-00-1.

pouze ochotou organismů přijmout systém fázování. "Realita" definicí rolí je pouze stejného řádu jako realita netopýra na Rorschachově tabuli - jedná se o více či méně předurčený výsledek percepčního procesu. Krysa, která by řekla: ,,vytrénovala jsem svého experimentátora. Pokaždé, když stisknu páčku, mi dá potravu," odmítala přijmout fázování sledu, které se experimentátor snažil prosadit. Stále však platí, že v dlouhém sledu výměny budou dotyčné organismy - především půjde-li o lidi - ve skutečnosti fázovat sled tak, že to bude vypadat, že jeden z nich přebírá iniciativu, dominuje, je závislý atd. To znamená, že se dohodnou na vzorcích výměny (na nichž se mohou nebo nemusí shodnout), a tyto vzorce budou vlastně náhodnými pravidly pro výměnu posílení. Zatímco krysy jsou příliš ohleduplné na to, aby něco přeznačovaly, o některých psychiatrických nemocných se to říci nedá. Ti pak psychologicky traumatizují terapeuta! /19, s. 273-4/

Nejde zde o to, zda je fázování komunikačního sledu obecně dobré nebo špatné, protože je zřejmé, že fázování organizuje chování, a proto představuje základ nepřerušené interakce. Kulturně sdílíme mnoho konvencí, jejichž pomocí fázujeme běžné a důležité interakční sledy. Tyto konvence nejsou ani víc, ani míň přesné než nějaký jiný pohled na tytéž události. Například osobu ve skupině, která se chová určitým způsobem, nazýváme "vůdce" ajinou osobu nazýváme "následovník", ačkoliv, zamyslíme-li se nad tím, je obtížné říci, co bylo první a kde by bylo jedno, nebýt druhého.

měrné překroucení toho, co se skutečně v jejich manželství děje: tedy toho, že ona je kritická právě kvůli jeho pasivitě. Kromě náhodných a pomíjivých složek sestávají jejich boje z monotónní výměny sdělení "Odtahuji se, protože mě popichuješ" a "Popichuji tě, protože se odtahuješ". Tento druh interakce byl již krátce zmíněn v odstavci 1.65. Při grafickém znázornění s libovolným počátkem vypadá jejich interakce asi takto:

3 x

I

manžel

x

5 x

, ,, , ,~,'

,, ,

..s:::

(.),

'a; o, o.:

, , , ,, , , ,, , , ,,

,. x manželka

2

;,;'

o:

o:

,

..s:::

,

, ,, , , ,, , ,, , ,, , ,

x 6

••,,

,~: ;,;'

,~: ;,;'

,

o:

,

..s:::

(.),

, , , , ,, , , ,, ,, ,

x 8

,

(.),

'a,' o, o.:

,, , ,, ,, , ,, , ,, ,, ,

x 4

, ,, ,

..s:::

'a.' o, o.:

o, o.:

x

o:

,

(.),

.~,

II

9 x

,, ,, ,~,I

,~/ ;,;'

;,;'

o:

..s:::

7 x

'a: o, o.:

, , ,, , , ,,

, , , ,

x IO

OdliJnéfáqJvání, odliJné "reality". Neshoda v tom, jak fázovat sled událostí, bývá zdrojem nespočetných bojů ve vztahu. Předpokládejme, že dvojice má manželský problém, který sestává z partnerovy pasivní odtažitosti, zatímco partnerka k němu přispívá z 50 % ostrou kritikou. Při objasňování jejich frustrace bude manžel tvrdit, že odtažitost je jeho jedinou obranou proti jejímu popichování. Manželka označí jeho vysvětlení za naprosté a zá-

Je patrné, že manžel si uvědomuje pouze triády 2-3-4,4-5-6, 6-7-8 atd., kde je jeho chování (plná šipka) "pouhou" odpovědí na chování manželčino (přerušované šipky). U té je to přesně naopak. Manželka fázuje sled událostí do triád 1-2-3,3-4-5, 5-6-7 atd. a považuje svoje chování za pouhou reakci, a nikoliv za příčinu manželova chování. Ve společné psychoterapii s manželskými páry je často nápadná intenzita toho, čemu tradiční psychoterapie říká "překroucení skutečnosti" postihující obě strany. Je často těžké uvěřit, že dva jednotlivci mohou mít tak odlišné pohledy na mnohé

58

59

2.42

Tento materiál je určen pouze k studijním účelům


společné zážitky. A přesto problém leží v již mnohokrát zdůrazněné oblasti, v neschopnosti metakomunikace o jednotlivých vzorcích jejich chování. Tato interakce má oscilující charakter ano-ne-ano-ne-ano a může teoreticky pokračovat donekonečna. Jak uvidíme později, skoro vždy ji provází typické obviňování druhého ze zlomyslnosti či šílenství. Mezinárodní vztahy jsou také plny podobných vzorců interakce; všimněme si například Joadovy analýzy závodů ve zbrojení: ...je-li, jak se tvrdí, nejlepší cestou k zachování míru příprava na válku, není zcela jasné, proč by všechny národy měly považovat zbrojení ostatních za nebezpečí pro mír. Ale ony to činí, a proto jsou stimulovány zvyšovat vlastní vyzbrojování tak, aby přesáhlo zbrojení, kterým se cítí být ohrožovány ... Toto znásobené zbrojení, považované za hrozbu národem A,jehož takzvané defenzivní zbrojení je vyprovokovalo, je použito národem Ajako výmluva kještě většímu hromadění zbraní, kterými se chce bránit hrozícímu nebezpečí. Avšak tyto závody ve zbrojení jsou opět interpretovány okolními státy jako potenciální hrozba pro ně atd. atd./76, s. 79/

2.43 Bokanovy nekonečné oscilující řady. Matematika opět poskytuje deskriptivní analogii: koncept "nekonečných oscilujících řad". Zatímco termín začal být používán mnohem později, řady tohoto druhu poprvé studoval logickým a podrobným způsobem již rakouský duchovní Bernard Bolzano, a to krátce před svou smrtí v roce 1848, kdy se hodně zajímalo význam nekonečna. Jeho výsledky se objevily posmrtně v podobě knížky nazvané Paradoxy nekonečna /27/, která se stala klasickým dílem matematické literatury. Bolzano se v ní zabývá různými druhy řad (S), z nichž pravděpodobně nejjednodušší je tato: S=a-a+a-a+a-a+a-a+a-

...

Pro náš účel můžeme tuto řadu považovat za komunikační sled tvrzení a a jeho popírání. Jak ukázal Bolzano, může být tento sled rozdělen do skupin - neboli, jak bychom řekli, fázován - několika odlišnými, ale aritmeticky správnými způsoby+ Získáme výsledek odlišný pro různé řady v závislosti na tom, jak se rozhodneme fázovat sled jejích částí. Tento výsledek konsternoval mnoho matematiků, včetně Leibnitze. Jak bohužel můžeme vidět, řešení paradoxu, které navrhl Bolzano, nám v analogickém komunikačním dilematu nepomůže. Zde Bateson /17/ předpokládá, že dilema vzniká z falešného fázování, tedy vlastně z předpokladu, že komunikační sled má začátek. A právě to je omylem partnerů ve shora popsané situaci. 2.44 Definice axiomu. Známe tedy třetí metakomunikační axiom: Povaha vztahu je podmíněna fázováním (punctuation) komunikačních sledů mezi komunikujícími. 2.5

Digitální a analogová komunikace V přirozených a umllých organismech. Funkční jednotky (neurony) centrálního nervového systému dostávají tzv. kvantální balíky informací pomocí spojovacích elementů (synapsí). Když se tyto "balíky" dostanou na synapse, produkují excitační nebo inhi-

2.5I

4) Tři možná seskupení ("fázování") jsou: S=~-~+~-~+~-~+~-~+=0+0+0+ ... =0 Jiný způsob rozdělení členů posloupnosti bude: S = a - (a - a) - (a - a) - (a - a) - (a - a) - ... =a-o-o-o ... =a Ještě další bude: S = a - (a - a + a - a + a - a + a - ...) A protože členy obsažené v závorkách nejsou ničím jiným než posloupností samou, platí, že: S=a- S Proto 2S = a; S = a : 2/27, str. 49-5°;'

61



biční postsynaptické potenciály, které se v neuronu sčítají. Jejich součet buď podpoří, nebo zabrzdí spuštění neuronu. Tato specifická neuronová aktivita sestávající z excitace či inhibice tak poskytuje binární digitální informaci. Naproti tomu humorální systém není založen na digitalizaci informace. Tento systém komunikuje pomocí uvolňování malých množství specifických substancí do krevního oběhu. Dále je známo, že neuronové i humorální druhy komunikace existují v organismu paralelně, často se však také navzájem doplňují a jsou na sobě velmi komplikovaným způsobem závislé. Oba tyto základní způsoby komunikace můžeme nalézt i u systémův vytvořených člověkem: existují počítače používající vakuové trubice nebo tranzistory, které pracují na principu všechno nebo nic a nazývají se digitální, jsou totiž ve skutečnosti počítačkami pracujícími s číslicemi. Dále existuje třída přístrojů, které používají diskrétních pozitivních veličin - analogií dat, a proto jsou nazývány analogovými. V digitálních počítačích jsou jak data, tak instrukce zpracovávány ve formě čísel tak, že často, zvláště v případě instrukcí, existuje jen náhodná shoda mezi určitou částí informace a jejím digitálním vyjádřením. Jinými slovy, tato čísla jsou jen náhodně přiřazenými kódy, které se podobají skutečným veličinám asi stejně, jako se podobají telefonní čísla telefonním účastníkům, jimž byla přiřazena. Na druhé straně, jak jsme již uvedli, je princip analogie podstatou všech analogových výpočtů. Stejně jako v hu5) Je zajímavé si uvědomit, že počítačoví inženýři dospěli ke stejnému výsledku zcela nezávisle na tom, co znali již tehdejší fYziologové: totiž ke skutečnosti, která je sama o sobě krásnou ilustrací von Bertalanffyho /24/ postulátu, že složité systémy mají svou vlastní zákonitost, kterou lze sledovat na různých hladínách systému, 0· na úrovni atomů, molekul, buněk, organizmů, individuí, spo. lečností atd. Říká se, že během interdisciplinárního shromáždění vědců zabývajících se fenoménem zpětné vazby (pravděpodobně během jedné ze schůzíJosiah Macy Foundation) bylo známému histologovi von Boninovi ukázáno schéma selektivního čtecího zařízení a on okamžitě řekl: .Tohle je přece schéma třetí vrstvy zrakové kůry ...". Nemůžeme ručit za pravdivost této historky, ale nechť je zde uvedena i se známým italským příslovím "Se non e vero, ben trovato" (I když to není pravda, je to hezky vymyšleno). ě

morálním systému živých organismů jsou nositeli informace určité látky a jejich koncentrace v krevním oběhu, tak u analogových počítačů mají data formu diskrétních, a proto vždy pozitivních množství, např. intenzity elektrického proudu, počtu otáček kola, stupně posunu součástky a podobně. Takzvaný přílivový stroj (přístroj sestávající ze stupnic, ozubených kol a pák, dříve užívaný k výpočtu přílivu pro jednotlivé denní doby) můžeme považovat za jednoduchý analogový počítač. Ashbyho homeostat, zmíněný v kapitole r.je pak paradigmatem analogového stroje, přestože nic nepočítá. Vlidské komunikaci. Objekty - v širším slova smyslu - mohou být v lidské komunikaci nazírány dvěma zcela odlišnými způsoby. Mohou být označeny jménem, nebo vysvětleny na základě podobnosti, třeba nákresem. V napsané větě "Kočka chytila myš" mohou být podstatná jména nahrazena obrázky; bude-li věta pronesena, lze na skutečnou kočku a myš ukázat. Není třeba dodávat, že toto by byl nezvyklý způsob komunikace a že normálně používáme psaného nebo vyřčeného "jména", to jest slova. Tyto dva typy komunikace - jeden se sebevysvětlující podobností, druhý pomocí slova - jsou ovšem také ekvivalentní konceptům analogovému a digitálnímu. Kdykoliv je použito slova k pojmenování něčeho, je zřejmé, že vztah mezi jménem a pojmenovanou věcí se zakládá na nahodilosti. Slova jsou libovolné znaky, se kterými zacházíme na základě logické syntaxe jazyka. Neexistuje žádný zvláštní důvod, proč by mělo pět písmen "k-o-č-k-a" označovat určité zvíře. V konečné analýze jde jen o sémantickou konvenci češtiny, a mimo tuto konvenci neexistuje korelace mezi jakýmkoliv slovem a věcí, kterou označuje, s jedinou, ale nevýznamnou výjimkou slov onomatopoických (zvukomalebných). Jak ukazují Bateson a Jackson: "Na čísle pět není nic speciálně pátého, ve slově stůl není nic stolového" /Ig, s. 271/ Naproti tomu v analogové komunikaci použijeme k vyjádření věci něco, "co se jí podobá". V analogové komunikaci snáze poznáme objekt, k němuž se komunikace vztahuje (věc, kterou popi2.52

62



suje). Rozdíl v těchto dvou druzích komunikace se stane zřejmějším, uvědomíme-li si, že například jakkoliv dlouhý poslech cizího jazyka v rádiu nevede k porozumění tomuto jazyku. Na druhé straně některé základní informace mohou být docela snadno získány sledováním znakové řeči a tzv. intenčních pohybů, i když je použije osoba ze zcela odlišné kulturní oblasti. Předpokládáme, že analogová komunikace má své kořeny v hlubších, archaických vrstvách evoluce, má proto mnohem obecnější platnost než relativně nedávný, mnohem abstraktnější digitální způsob verbální komunikace. Co je tedy analogová komunikace? Odpověď je relativně snadná. Jeto v podstatě veškerá neverbální komunikace. Tento výraz je však zavádějící, protože je často chápán jen jako pohyb těla, jako chování známé jako kinezika. Jsme toho názoru, že tento termín musí zahrnovat postoj, gesta, obličejový výraz, hlasové zabarvení, rytmus slova kadenci slov samých, jakož i každý další neverbální projev, jehož je organismus schopen, stejně jako komunikační klíče, vždy přítomné v jakémkoliv kontextu, v němž se interakce děje." 2•.53

Vyu.tití obou způsobů člověkem. Člověk je jediným organismem, který používá jak analogový, tak digitální způsob komunikace) Význam tohoto faktu zatím ještě nedokážeme docenit. Jednak není pochyb, že člověk komunikuje digitálně. Ve skutečnosti většina, ne-li všechny civilizační výdobytky by byly nemyslitelné bez vývoje digitálního jazyka. Ten je obzvláště důležitý pro sdílení informací o objektech a pro funkci přenosu znalostí v čase. A přesto tu existuje rozsáhlá oblast, kde jsme závislí pouze na analogové ko6) Při analýze lidské komunikace bývá nejdůležitější komunikační význam kontextu často ledabyle přehlížen. Přesto každý, kdo si čistí zuby na rušné ulici místo v koupelně, může být velice rychle odveden na policejní stanici či do blázince - abychom uvedli alespoň jeden příklad pragmatického efektu neverbální komunikace. 7) Máme důvod se domnívat, že velryby a delfíni také komunikují digitálně, ale výzkum v této oblasti nebyl dosud uzavřen.

munikaci, často nepříliš odlišné od analogového dědictví našich savčích předchůdců. To je oblast vztahů. Na základě poznatků Tinbergena /148/ a Lorenze /95/, stejně jako na základě svého vlastního výzkumu Bateson /8/ ukázal, že vokalizace, cílené pohyby a známky nálady zvířat jsou analogové komunikace, kterými definují povahu svých vztahů, spíš než že by poskytovali prohlášení o objektech nějakým označením. Abychom použili jeden z Batesonových příkladů: Otevřu-li ledničku a přijde ke mně kočka, tře se mi o nohy a mňouká, neznamená to "chci mléko" - jak by to vyjádřil člověk -, ale označuje to specifický vztah. "Buď mojí matkou," sděluje kočka, protože takové chování je pozorováno jen u koťat ve vztahu k dospělým kočkám, a nikdy ne mezi dvěma dospělými zvířaty. Na druhou stranu milovníci zvířat jsou často přesvědčeni, že jejich miláčci "rozumějí" jejich řeči. To, čemu zvíře rozumí, není snad ani třeba zdůrazňovat: není to určitě význam slov, ale celá škála analogových komunikací provázejících řeč. Ve skutečnosti vždy, když je centrálním významem komunikace vztah, pozorujeme, že digitálníjazykje téměř bezvýznamný. Toto neplatí jen mezi zvířaty a mezi člověkem a zvířaty, ale i v mnoha jiných oblastech lidského života, např. při namlouvání, lásce, boji, pomoci a samozřejmě při jednání s velmi malými dětmi nebo s mentálně těžce poškozenými pacienty. Děti, blázni a zvířata byli vždy považováni za nositele obzvláštní intuice, jíž vycítí důvěryhodnost lidských postojů, protože je snadné něco verbálně prohlásit, ale obtížné utajit lež v oblasti analogové. Chápeme-li tedy, že každá komunikace má obsahový a vztahový aspekt, můžeme očekávat, že tyto dva způsoby komunikace existují nejen vedle sebe, ale že se v každém sdělení navzájem doplňují. Dále můžeme očekávat, že obsahový aspekt bude sdělován digitálně, zatímco vztahový aspekt má obvykle povahu analogovou. 2•.54

Problémy překladu Z jednoho způsobu do druhého. Nyní se budeme zabývat pragmatickým významem určitých rozdílů mezi digitálním a analogovým způsobem komunikace. Pro vysvětlení

65



těchto rozdílů se vrátíme k digitálním a analogovým způsobům, jak jsou používány v umělých komunikačních systémech. Výkon, přesnost a všestrannost digitálního a analogového počítače se značně liší. Analogie použité v analogovém počítači namísto skutečných veličin mohou být pouze aproximacemi skutečných hodnot. Působení tohoto neustále přítomného zdroje nepřesnosti dále narůstá během vlastních operací počítače. Ozubená kola, vačky a přechody nelze vyrobit naprosto přesně. Závisí-li analogové přístroje zcela na diskrétních intenzitách elektrického proudu, elektrických odporů, reostatu a podobně, jsou tyto analogie vždy ovlivněny nekontrolovatelnými výkyvy. Naproti tomu digitální přístroj pracuje s perfektní přesností; pokud ovšem není místo pro skladování číslic omezeno tak, že bude nutno zaokrouhlovat výsledky obsahující více číslic, než může přístroj pojmout. Každý, kdo používal logaritmické pravítko (výborný příklad analogového počítače) ví, že dostane jen přibližný výsledek, zatímco každá kalkulačka dodá výsledek přesný - tak dlouhý, jak mnoho číslic se do ní vejde. Kromě přesnosti má digitální počítač ohromnou výhodu v tom, že je nejen aritmetickým, ale i logickým přístrojem. McCulloch a Pitts /99/ ukázali, že šestnáct pravdivostních funkcí logického počtu můžeme vyjádřit kombinací hodnot všechno/nic, takže například součet dvou puls bude znamenat logické ano, vzájemné vylučování dvou puls logické "nebo" a puls, které zabrání aktivaci, znamená negaci atd. U analogových počítačů není nic podobného možné; operují jen s diskrétními pozitivními kvantitami a nemohou reprezentovat žádnou negativní hodnotu ani samotnou negaci či jinou pravdivostní funkci. Některé z těchto charakteristických vlastností počítačů lze rovněž aplikovat na lidskou komunikaci. Obsah digitálního sděleníje daleko složitější, všestrannější a abstraktnější než obsah analogový. Vidíme zejména, že analogová komunikace neobsahuje nic, co by se dalo srovnat s logickou skladbou digitálního jazyka. Znamená to, že analogová řeč nemá ekvivalenty pro tak životně důležité části jazyka, jako je "jestliže-pak", "buď-nebo" a řada dalších. Vyjá-

dření abstraktních představ je natolik obtížné, ne-li nemožné,jako v primitivním obrazovém písmu, kde každý pojem je reprezentován pouze za pomoci fyzické podobnosti. Analogový jazyk a analogové výpočty postrádají možnost jednoduché negace, tedy neznají výraz pro "ne". Pro ilustraci: známe slzy zármutku a slzy radosti, sevřená pěst může znamenat agresi nebo sebeovládání, úsměv sympatii nebo pohrdání, mlčenlivost může být vykládána jako taktnost nebo nezájem. Dosud nevíme, zda opravdu všechna analogová sdělení mají tuto zvláštní dvojznačnou vlastnost, která připomíná Freudův Gegensinn der Unoorte (antitetičnost významu primárních slov). Analogová komunikace nemá žádnou možnost, jak vyjádřit, který z obou vzájemně rozporných významů je použit, ani nedovolí rozlišovat mezi minulostí, současností a budoucností.vV digitální komunikaci podobné kvalifikátory a ukazatele fungují. Co však digitální komunikaci chybí, je vhodný slovník pro vyjadřování vztahových záležitostí. Člověk při používání kombinací obou těchto jazyků ve funkci vysílajícího či přijímajícího musí neustále překládat z jednoho do druhého. Během toho se setkává se zvláštními rozpory, kterým se budeme detailněji věnovat v kapitole o patologické komunikaci (:3.5). V lidské komunikaci totiž existují obtíže s tlumočením, a to oběma směry. Nejenže neexistuje možnost přetlumočení z digitálního do analogového způsobu bez toho, že by došlo k velké ztrátě informací (viz 3.55 týkající se formace hysterických symptomů), ale i opak je nesmírně obtížný: hovořit o vztahu vyžaduje patřičný 8) Čtenář sám již nepochybně zjistil,jaká sugestivní podobnost existuje mezi analogovým a digitálním způsobem komunikace a psychoanalytickým konceptem primárních a sekundárních procesů. Přeneseme-li se z intrapsychické do interpersonální roviny, stává se Freudův popis id vlastně definicí analogové komunikace: Zákony logiky - zejména zákon protikladu - neplati u dijů, které se týkajf id. Protikladné impulsy existují vedle sebe, aniž by se neutralizovaly ... Vid není nic, co by se dalo přirovnat k negaci, ajsme udiveni, že tu nacházíme výjimku z tvrzení filosofů, že prostor a čas jsou nutnou formou našich duševních aktů 147, s.

66

104,

kurziva našel


...,..., Watzlawick, Paul., (2011). Pragmatika lidské komunikace - Interakční vzorce, patologie, paradoxy, 1. Vydání, Newton Books, 283 s. ISBN 978-80-87325-00-1.

překlad z analogového do digitálního způsobu komunikace. Konečně si můžeme představit podobné problémy, když se oba způsoby vyskytnou současně, jak zmiňuje Haley ve své výtečné kapitole "Manželská terapie":

ristickou hodnotu přesahující hranice kterékoliv disciplíny, byl rozveden Batesonem v Nauen následovně: je-li naše disciplína definována z hlediska reakce individua na reakce jiných individuí, je ihned zřejmé, že si musíme uvědomit, že vztah mezi dvěma jedinci podléhá čas od času změně i bez ovlivnění zvenčí. Je třeba vzít v úvahu nejen reakce A na chování B, ale musíme rovněž uvažovat, jak tyto ovlivní pozdější chování B a jeho zpětný efekt na A. Vidíme, že mnoho systémů vztahů jak mezi jedinci, tak mezi skupinami má tendenci k progresi změn. Když například jeden ze vzorců kulturního chování považovaný za přiměřený u jedince A je kulturně označen jako asertivita, u B se očekává, že odpoví tím, co je v této kultuře považováno za submisi. Je pravděpodobné, že tato submise podnítí další asertivitu a že tato asertivita vyvolá další submisi. Máme tedy před sebou potenciálně progresivní stav, a pokud další přítomné faktory neodstraní přemíru asertivního a submisivního chování, musí se A stávat stále asertivnějším, zatímco B zase stále submisivnějším. K této progresivní změně dojde, ať už jsou A a B jednotlivá individua, nebo členové komplementárních skupin. Progresivní změny tohoto druhu můžeme označit jako komplementární schizmogenezi. Existuje i další vzorec vztahů mezi jedinci nebo skupinami jedinců, který rovněž obsahuje zárodky progresivních změn. Najdeme-Ii například vychloubání jako kulturní vzorec jedné skupiny, na nějž jiná skupina odpovídá rovněž vychloubáním, může vzniknout kompetitivní situace, kdy vychloubání vede k většímu vychloubání atd. Tento typ progresivní změny můžeme nazývat symetrickou schizmogenezí. /10, s. 176-177/

Rozhodnou-Ii se muž a žena, že jejich spojení by mělo být legalizováno sňatkem, staví se před problém, který je bude provázet celým manželstvím: teď, když jsou oddáni, zůstávají spolu proto, že musí, nebo proto, že chtějí? /56, s. IIg/

V duchu předchozího výkladu můžeme říci, že když se k větší, analogové části jejich vztahu (dvoření) přidá digitalizace (manželská smlouva), jednoznačná definice jejich vztahu je značně zproblernatizována.w 2.55 Definice axiomu. Shrnuto: Lidské bytosti komunikujíjak dig;itálně, tak analogově. Dig;itálníja;:yk je velmi složitý a má podstatnou možnost logické skladby. Postrádá však přiměřené významy týkající se vztahové stránky. Analogový ja;:yk má sémantické možnosti, nedisponuje však odpovídající skladbou, která byjednoznačně definovala povahu vztahů. Symetrická a komplementární interakce Schionogene». V roce 1935 popsal Bateson /6/ interakční fenomén, který pozoroval u kmeneJatmulů na Nové Guineji a který detailněji rozebral v knize Naoen /10/, publikované o rok později. Nazval tento fenomén sdiumogenezi a definoval ho jako proces diferenciace norem individuálního chování jako následku kumulativní interakce mezi jednotlivci. V roce 1939 aplikoval Richardson /121/ tento koncept na analýzu války a zahraniční politiky, od roku 1952 pak Bateson a ostatní demonstrovali jeho užitečnost na poli psychiatrického výzkumu /152, s. 7-17 a 136j. Koncept, který, jak uvidíme, má heu!2.6

2.6I

9) Z téhož důvodu lze předpokládat, že i rozvod by byl vnímán jako cosi "víc" konečného, kdyby povětšinou suchý a nezáživný legální akt konečného rozsudku byl proveden nějakou formou analogového rituálu definitivního odloučení.

Dtjinice symetrie a komplementarity. Oba právě popsané vzorce bývají používány bez zmínky o schizmogenním procesu a dnes jsou uváděny obvykle jako symetrické nebo komplementár2.62

68


""'t"'"


ní interakce. Mohou být popsány jako vztah založený na rovnosti nebo rozdílnosti. V prvním případě mají partneři tendenci zrcadlit chování toho druhého, a tak jejich interakce může být nazvána .symetrickou. Slabost nebo síla, dobro nebo zlo nejsou podstatné, protože rovnost může být zachována v každé z těchto oblastí. Ve druhém případě doplňuje chování jednoho partnera chování druhého a tím vytváří odlišný behaviorální obraz, nazývá se komplementární. Symetrická interakce je pak charakterizována rovností a minimalizací rozdílnosti, zatímco komplementární interakce je založena na maximalizaci rozdílů. Existují dvě odlišné pozice komplementárního vztahu. Jeden partner obsazuje to, co bylo různě popsáno jako superiorní, primární nebo one-up (nadřazená) pozice, a druhý zaujímá odpovídající inferiorní, sekundární neboli one-doum (podřízenou) pozici. Tyto výrazy jsou vcelku užitečné, dokud se nesměšují s "dobrým" nebo "špatným", "silným" či "slabým". Komplementární vztah může vzniknout v sociálním či kulturním kontextu (jako v případě matky a dítěte, lékaře a pacienta nebo učitele a studenta) nebo může být idiosynkratickým vztahem určité dvojice. V každém případě je důležité zdůraznit korespondující charakter vztahu, v němž je vyvoláváno nepodobné, zato však odpovídající chování. Jeden partner nevnucuje komplementární vztah druhému, ale předpokládá určitý způsob chování, pro který zároveň vytváří podmínky: jejich definice vztahu si odpovídají (2.3).

různých úrovních, mohou vzniknout paradoxní signifikantní výsledky pragmatické důležitosti (5.41; 6.42, př. 3; 7-5,př. zd). 2.64 Definice axiomu. V následující kapitole bude probrána potenciální patologie (eskalace symetrie a rigidita komplementárnos ti) těchto způsobů komunikace. Prozatím můžeme stanovit poslední předběžný axiom: Všechny komunikační výměny jsou buďto .symetrické, nebo komplementární v závislosti na tom, jsou-li založeny na rovnosti, či rozdílnosti.

2.7 Souhrn Co se týče právě uvedených axiomů, měli bychom zdůraznit některé skutečnosti. Za prvé by mělo být jasné, že byly vytvořeny pokusně, definovány zcela neformálně, spíše předběžně než vyčerpávajícím způsobem. Za druhé tvoří poměrně heterogenní skupinu tím, že vznikly z rozsáhlých pozorování komunikačních projevů. Nespojuje je původ, ale jejich prag;matický význam, který není tolik založen na jejich specifikách, nýbrž spíše na jejich interpersonálním (více než monadickém) aspektu. Birdwhistell dokonce tvrdil, že jednotlivec nekomunikuje; stává se částí komunikace nebo je do ní zapojen. Může se pohybovat nebo dělat hluk ... ale ne komunikovat. Jinými slovy: nevytváří komunikaci, účastní sejí. Komunikacijako systém není možno chápat najednoduchém modelu akce a reakce, jakkoli komplikovaně podaném.Jako systémjeji možno chápat pouze na transakční

2.63 Metakomplementarita. Byl navržen ještě třetí typ chování: "metakomplementární", v němž A nechává nebo nutí B, aby se o něj staral; ve stejném duchu můžeme ještě přidat "pseudosymetrii", při níž A nechá nebo nutí B, aby jednal symetricky. Této potenciálně nekonečné regresi se můžeme vyhnout, připomeneme-li sijiž dříve zmíněný (1.4) rozdíl mezi pozorováním behaviorálních redundancí a jejich odvozených významů ve formě mytologií. To znamená, že se zajímáme,jak se dvojice chová, aniž by nás zajímalo, proč (si myslí, že) se tak chovají. Využijí-li však tito jedinci různých rovin komunikace (2.22) k vyjádření rozličných vzorců na

Nemožnost nekomunikovat má za následek to, že všechny situace, kterých se účastní dvě nebo více osob, jsou interpersonální, a zahrnují v sobě tedy komunikaci. Vztahový aspekt těchto komunikací dále rozvíjí tuto problematiku. Pragmatická interpersonální důležitost analogových nebo digitálních způsobů není pouze v jejich hypotetickém izomorfismu s obsahem a vztahem, ale tkví také v nevyhnutelných a významných dvojznačnostech, kterým jak vy-

70

71

úrovni. /26a, s. I04/

Tento materiál je určen pouze k studijním účelům


sílající, tak přijímající čelí během tlumočení z jednoho do druhého způsobu. Popis problematiky fázování (punctuation) spočívá v zásadní proměně klasického modelu akce-reakce. A nakonec, paradigma symetrie-komplementarity se pravděpodobně nejvíce přibližuje matematickému konceptufonkce, kdy stanoviska jednotlivců jsou pouze proměnnými s nekonečným množstvím možných hodnot, jejichž význam není absolutní, ale spíš se jen vynořuje z jejich vzájemného vztahu.


Předběžné komunikační axiomy

Recommend Documents