Číslo 5/10 - mimořádné číslo
8. 12. 2010
Pavel Jiřík - jeho působení ve svinovské farnosti Pavel Jiřík se narodil 17. března 1983 v Čeladné rodičům Josefovi a Ludmile jako čtvrté dítě. Pokřtěn byl 17. dubna 1983 ve farním kostele sv. Václava v Lubině. Své dětství prožil v obci Lubina u Kopřivnice, kde bydlela celá jeho osmičlenná rodina. K prvnímu svatému přijímání přistoupil na svátek Svaté rodiny v roce 1991. V letech 1989 – 1993 navštěvoval Základní školu v Lubině, v letech 1993 – 1996 Základní školu v Kopřivnici. Od útlého dětství se angažoval jako ministrant ve farním kostele, od roku 1990 byl začleněn do skautského hnutí ve skautském oddíle. Rád hrával divadlo v místním ochotnickém souboru Pramínek. Ze sportů patřil mezi jeho oblíbené fotbal a později především volejbal. V roce 1996 vykonal úspěšně přijímací zkoušky a přestoupil na víceleté Arcibiskupské gymnázium do Kroměříže, kde prožil v křesťanském prostředí Domova mládeže šest let studentského života. Ve svých sedmnácti letech přijal 25. listopadu 2000 svátost biřmováni. Středoškolská studia úspěšně završil 22. května 2002, kdy složil maturitní zkoušku. Po maturitě se rozhodl pro kněžské povolání. Absolvoval přípravný rok v Teologickém konviktu v Olomouci. Na podzim roku 2003 nastoupil do kněžského semináře a začal vysokoškolská studia na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci. Po ukončení třetího ročníku byl diecézním biskupem vybrán, aby pokračoval ve studiích teologie v cizině. Odchází do Říma do české koleje Nepomucenum a v teologických studiích pokračuje na Papežské lateránské universitě. Studia dokončuje v létě roku 2009. Vrací se zpátky do České republiky a v době letních prázdnin se připravuje na přijetí jáhenského svěcení. Rozhodnutím ostravsko-opavského biskupa přijímá toto svěcení 5. září v kostele sv. Václava v rodné Lubině.
Jáhen Pavel prožívá pastorační rok ve farnosti Ostrava - Svinov V rámci tohoto roku: • v neděli pronáší svá první kázání
•
•
• • •
• • • • • • • • • • • • • • •
při svých kázáních zaujme první větou pozornost nás posluchačů vyučuje náboženství vždy ve středu a v pátek při páteční mši sv. dětem v kázáních vypráví vlastní pohádkové příběhy věnuje se ministrantům v sobotu má ministrantské schůzky připravuje s nimi slavnostní bohoslužby v podzimních měsících vede biblické hodiny připravuje rodiče ke křtu jejich dětí 7. listopadu křtí Amálii Annu Vajdovou (první křest) o.Pavel a Bořek Vajda zapojuje se do pastoračního působení na biskupském gymnáziu při křtu sestřičky Amálie vede páteční adorace asistuje jako jáhen při středečních bohoslužbách učí italštinu a etickou výchovu 21. ledna spolu s celou farností prožívá pastorační návštěvu diecézního biskupa 28. ledna má první setkání se skupinkou biřmovanců věnuje se jim každý čtvrtek s výjimkou prázdnin až do 7. října poprvé jako jáhen slaví velikonoční svátky při sváteční vigilii vnáší do kostela hořící paškál a zpívá chvalozpěv exsultet je jmenován duchovním rádcem skautů v ostravsko-opavské diecézi v sobotu 24. dubna se organizačně podílí na setkání skautů na Ivančeně 5. června se účastní farní poutě k Panně Marii do Štípy věnuje se především skupince dětí 19. – 25. června se připravuje na Velehradě k přijetí kněžského svěcení 26. června přijímá v katedrále Božského Spasitele v Ostravě kněžské svěcení 29. června primiční mše sv. ve farním kostele sv. Václava v Lubině 1. července ustanoven kaplanem ve farnosti Ostrava – Zábřeh 2. července (pátek) slavnostní mše sv. v kostele Krista Krále ve Svinově 4. srpna navštěvuje farní tábor v Charvátech u Olomouce slouží mši svatou pro děti naší farnosti v místní kostele 2. října (sobota) biskup František uděluje svátost biřmování ve Svinově o. Pavel je na slavnosti přítomen 7. října (čtvrtek) poslední setkání s biřmovanci skupinku předává svému nástupci v jáhenské službě Michalovi Jadavanovi 10. října (neděle) Pán Bůh si o. Pavla bere k sobě do nebe tragicky zahynul při autonehodě v Ostravě – Vítkovicích pohřben je v rodinném hrobě na hřbitově v Lubině
Vzpomínka na působení otce Pavla ve svinovské farnosti a na biskupském gymnáziu Mimo mnoho jiného a pěkného jsme zažili a prožili následující: Jako každý čtvrtek se mladší skupinka biřmovanců scházela kolem půl sedmé ve farním sále. Víceméně tam už byli všichni a já jsem ještě před zahájením schůzky potřeboval s o. Pavlem něco krátce organizačně probrat. Takže v rámci běžného společensko-konverzačního zdravení všech se všemi jsem s o. Pavlem probral onu potřebnou konkrétní věci. Když jsem začal vyklízet společenský prostor, aby schůzka mohla začít, říká mi o. Pavel pro mne v tu chvíli docela překvapivou větu: „Tu mši sv. mi musíte určitě vzít“ a přitom ukazoval na lístek, kde bylo napsáno: „Eliška má dneska 15. narozeniny“. Zlomek sekundy jsem nechápal…. a pak, aniž si toho kdokoliv všiml, mi to v hlavě sepnulo. Obratem jsem si obstaral malou a snad milou narozeninovou drobnost jako dárek a oslavenkyni jsem z celého srdce k onomu významnému dni popřál vše nejlepší a Boží požehnání. Když jsem pak odcházel z farního sálu ze společenství biřmovanců, měl jsem v sobě dvojí velice hřejivý pocit. Především to byl mile překvapený kukuč slečny a pak jistota, že v otci Pavlovi mám skvělého spolupracovníka. Vzpomínám si také na kázání o. Pavla při jeho první mši sv. na biskupském gymnáziu. Bylo to na svátek Narození Panny Marie ve středu 8. září ráno v 8,00 h. Nepamatuji si už přesně jeho obsah. Jen vím, že velice hezky dokázal spojit událost narození svého malého synovce Ondřeje s událostí narození Panny Marie. A i když tato vzpomínka je dost neurčitá, vždy z ní na mne dýchne něco hezkého – jemného – lidského. o. Jan
Živé vzpomínky Jsme velmi vděční, že do našich životů vešel náš milovaný otec Pavel a s ním jsme společně prožili krásný a naplněný jeden rok. Když vloni v létě přišel do naší farnosti, netrvalo dlouho a stali jsme se blízkými přáteli. Prožili jsme spolu mnoho krásných chvil, byl a je stále náš rodinný přítel a nyní již také přímluvce v nebi. Otec Pavel byl tady na zemi výjimečný člověk, nikdy jsme ještě nepotkali někoho podobného, jako byl on. Jeho úsměv všechny lidi hřál a srdce oplývalo dobrotou, jeho skromnost nás všechny ohromovala a v jeho přítomnosti byla vždy cítit Boží láska. Byl poslán mezi nás a svůj úkol bravurně splnil. Ukázal nám cestu za Kristem, ukázal nám cestu, jak máme lépe žít, navzájem se mít rádi a ve všem si pomáhat. Na první místo po Bohu v životě kladl rodinu a výchovu dětí. Vzor měl ve své úžasné a velké rodině, ke které se tak rád vracel. Tímto děkujeme Pavlovým rodičům a sourozencům za veliké povzbuzení a příklad hluboké víry. Věříme, že vše, co prožíváme, je Boží plán, věříme v život věčný, a proto se už teď moc těšíme, že se s naším otcem Pavlem zase opět sejdeme. rodina Šolcova
Biřmovanci vzpomínají: „Je to náš druhý strážný anděl...“ S Pavlem se někteří členové našeho biřmování poprvé seznámili právě u skládání našeho farního časopisu Svinovníčku. Další členové se s ním potkali před kostelem, nebo až na první schůzce biřmování. Vyšší, tmavovlasý, okatý, mladý jáhen s úsměvem na tváři si nás všechny získal. Na první hodině jsme se všichni seznámili a vymysleli jsme témata, kterými jsme se chtěli zabývat. Seznam byl opravdu dlouhý, a protože jsme Pavla skoro nepustili ke slovu, jen stěží by se dalo očekávat, že se všechna témata stihnou. Naše další setkání jsme zahájili filmem Faunův labyrint a pak jsme se již poctivě připravovali, i když jsme na
schůzkách občas řešili nepodstatné věci (auta, filmy, herečky :)). Díky tomu jsme však mohli Pavla lépe poznat i jako člověka. Bylo úžasné, že jsme se na každou schůzku s Pavlem těšili a čím lépe jsme se znali, tím víc jsme se měli navzájem rádi. Začali jsme si čím dál víc osvojovat Pavlovu oblíbenou hlášku "Dobrý, ne" a pokaždé jsme se u toho výborně bavili. V březnu jsme prožili první společný víkend v Lubině. Měli jsme výlet na Hukvaldy a také všichni dodnes rádi vzpomínáme na první setkání i debatu s Pavlovou rodinou :) Tak příprava pokračovala a my se scházeli čím dál víc. Prožili jsme spolu noc kostelů a částečně taky svinovskou pouť. V červnu měl Pavel primici a my se znovu vypravili do Lubiny, abychom viděli, jak mu to jako novoknězi sekne:). Všichni si také živě vzpomínáme na primici, kterou prožil u nás ve Svinově.
Léto uteklo jako voda a nás čekalo už jen pár schůzek před biřmováním. Připojil se k nám náš nový jáhen Michal a navštívila nás i sestra Lída s biskupského gymnázia. Na konci září jsme prožili náš druhý společný víkend ve Staříči. Rozhodně stojí za to připomenout si cestování, neboť nám Pavel na počátečním srazu stručně sdělil: "To najdete" a jel zatím odvést kufry. Než jsme faru skutečně našli, procvičili jsme si angličtinu, naučili se hledat v jízdních řádech, zjistili jsme, že nemá smysl čekat na autobus, co jede opačným směrem, a že na zastávkách jsou většinou hodní a milí lidé, co vám rádi poradí. Během tohoto víkendu jsme se ještě více poznali. Pavel nebyl jediný, kdo nám vyprávěl své vtipné životní historky. Zajímavým zážitkem byla večerní mše, kdy jsme zapomněli vypnout alarm. Pavlovi ale, nejspíš díky kolárku, netrvalo vysvětlování policii, která musela přelézat plot kostela, příliš dlouho. Nakonec vše dobře dopadlo, my si užili krásný víkend plný zábavy, ponauční a vtipných hlášek. Při páteční zpovědi před biřmováním šla většina z nás k Pavlovi. Proč? Možná proto, že jsme k němu měli velkou důvěru, ne jenom jako ke knězi, ale taky jako ke člověku. V den našeho biřmování jsme se sešli hned po ránu a zahájili ho společnou modlitbou. Pavel nás potom povzbudil svou krásnou, duchaplnou promluvou a potom už jsme mířili do kostela. Naposledy jsme se sešli ve čtvrtek, kdy nám všem dal dárek a ještě o každém z nás řekl tak krásné věci, že na ně v životě nezapomeneme. Je to náš druhý strážný anděl.... Honza, Jana, Áďa, Kája, Lucka, Elis, Míša, Kuba, Verča, Irča
Vzpomínka na otce Pavla Byl jsi mezi námi po dobu jednoho roku, poměrně krátká doba, ale do našich srdcí jsi, otče Pavle, vtiskl hlubokou stopu, nejen svým milým úsměvem, dobrým slovem, ale především srdečným přístupem ke každému z nás. Získal sis srdce především dětí a mládeže v naší farnosti. Těžce neseme to, že již nejsi mezi námi, ale pevně věříme, že máme v Tobě velikého přímluvce u našeho Pána. Nikdy na Tebe nezapomeneme. Děkujeme, že jsi mezi námi byl. MM
I naše rodina si nese krásnou a hřejivou vzpomínku... I naše rodina si nese krásnou a hřejivou vzpomínku na otce Pavla Jiříka, na jeho oduševnělou tvář, jeho stálý úsměv, kterým přijímal všechny lidi kolem sebe, a tak svědčil o živém a radostném Ježíši. Často si na něj vzpomeneme, když přijal i s otcem Janem pozvání do našeho domu na gulášek se "šesti" knedlíky a pivkem ještě jako jáhen. Byl ve věku našich dospělých dětí, zajímal se o ně a o náš rodinný život. On sám pocházel z početné rodiny a vnímal nejen radosti, ale i bolesti v rodinách. Vyznal se nám, že věří v sílu přímluvné modlitby a má s ní zkušenosti. Svěřili jsme mu naší 23letou dceru, která je již dlouhá léta sužována nemocí. Jako rodiče jsme cítili vždy velkou posilu a radost, když se nás na ni při jakékoliv příležitosti ptal, jak se má a jak se jí daří. Měli jsme i příležitost naši dceru otci Pavlovi ukázat, a tak ji posilnit, že je další přímluvce, který ji nese ve svých modlitbách. Velmi nás zasáhl jeho odchod k Nejvyššímu, ale jen Pán ví, proč tak činí. Věříme, že všichni, kdo ho poznali, mají dalšího přímluvce v nebi!!! Jirka a Liba Šindelkovi z Polanky
Skautský bratr Pavel Otce Pavla jsme znali takříkajíc „od vidění“ již od chvíle, kdy nastoupil do jáhenské služby ve svinovské farnosti. Moc se nám líbila jeho kázání i jeho neustálý optimistický a radostný výraz. Také jsme o něm občas slýchávali prostřednictvím našich rodinných příslušníků. Protože však nyní býváme spíše v Brně než v Ostravě, první příležitost pro bližší seznámení se s otcem Pavlem se naskytla v únoru tohoto roku, když jsme na faře v Pustkovci pořádali skautskou besídku. Pozvali jsme na ni také otce Jana, který náš oddíl velice ochotně podporuje, a když má zrovna volný termín, rád nám přijede sloužit mši svatou na naše letní tábořiště u Klokočůvku v Oderských vrších. Otec Jan se však tehdy naší besídky zúčastnit nemohl, a tak jsme na ni přivítali jeho zástupce – jáhna Pavla. Když jsme promítali fotky ze skautských akcí a hráli s rodiči dětí různé hry, Pavlovy oči jiskřily radostí. To jsme ještě netušili, že je také skaut a má tedy ke všem skautským aktivitám blízký vztah. Tuto skutečnost jsme odhalili až ve chvíli, kdy jsme po besídce přijeli do Svinova na faru vrátit zapůjčený dataprojektor. S radostí i vděčností vzpomínáme na tehdejší rozhovor, při němž se Pavel rozpovídal o své lásce ke skautingu a o svých zážitcích ze skautského oddílu v Lubině. Cítili jsme, že je nám, nejen v tomto ohledu, velmi blízký, a proto jsme jej požádali, jestli by nebyl ochotný ujmout se duchovního vedení našeho skautského střediska Svatý Jiří. Protože však byl tehdy již otcem biskupem vyzván, aby převzal patronát nad celou skautskou diecézí, musel nás, ač nerad, odmítnout. Bylo nám to sice trochu líto, ale zase ne tak moc. Vždyť i tak byl stále naším skautským bráškou a krom toho i budoucím duchovním rádcem, i když ne tak bezprostředně blízkým (skautské středisko je nejnižší organizační jednotka Junáka, která sdružuje pouze několik oddílů, zatímco v diecézi jsou skautských oddílů desítky až stovky). S Pavlovou rolí, coby diecézního duchovního správce skautů, jsme se mohli setkat tento rok při každoročním mezinárodním setkání všech skautů a skautek na Ivančeně. Nedaleko kamenné mohyly na památku skautů – partyzánů, popravených těsně před koncem druhé světové války – sloužil otec biskup jako vždy od 11 hodin slavnou mši svatou pod širým nebem na kamenném oltáři uprostřed lesů a hor. Tentokrát však bylo možno po jeho boku vidět i našeho jáhna Pavla, jak s radostnou a oddanou duší slouží našemu Pánu a skrze tuto službu také nám u Božího oltáře. Děkujeme Ti, Pavle, za všechno, co jsme s Tebou mohli prožít. Zůstaneš navždy v našich srdcích dobrým bratrem skautem a především věrným a oddaným služebníkem Krista. Helena a Libor Hlaváčovi
Vzpomínka na otce Pavla Každému jistě zůstalo mnoho vzpomínek na otce Pavla. Mne Pavel ještě jako jáhen učil náboženství. Určitě to byl za tu dobu čtyř let nejlepší učitel – to si myslí i všichni moji spolužáci. Často si kvůli nám vybíjel baterky na notebooku, když nám ukazoval své fotky z Říma a jiných cizích zemí. Nikdy se na nás nezamračil, usmíval se každou vteřinu. Někdy mi ho však bylo líto. Například jednoho pochmurného zimního dne. Většina z nás přišla dříve, tak jsme se rozhodli zkrátit si čas hrou na schovku. To Pavlovi nevadilo. Jenže nás to hrozně nudilo. Tak jsme soutěžili, kdo doskočí dál z boudy farního psa Arga. Chvilku před hodinou nás Pavel zavolal dovnitř a asi nemusím říkat, jaká byla jeho první slova. Rozhodně nás za naši nebezpečnou zábavu nepochválil. (Jenom nezapomeňme, že ani tehdy se nepřestal usmívat.) Po pár minutách měla začít hodina, ale k tomu už nedošlo. Všichni jsme byli hrozně rozverní, jeden překřikoval druhého, že nebylo slyšet vlastního slova. Takhle to bylo asi patnáct minut a Pavel nám pak smutně řekl, že máme jít domů. Nevím, co to s námi tehdy bylo, ale jako na povel jsme šli dokončit náš závod z boudy psa Arga. Pavel se na nás už jen smutně díval z okna. Když jsem přišla domů, maminka se mě jako vždy ptala, co jsme dělali, a já jsem musela všechno popravdě vyříkat. Maminka samozřejmě nebyla vůbec usměvavá jako jáhen Pavel… Po chvíli jsem se nad tím vším zamyslela a měla jsem výčitky svědomí až do té doby, než jsem se Pavlovi omluvila. Pevně doufám, že jsem nebyla jediná. Katka Snášelová
Proč se všichni tak mračíte, proč jste smutní? Milí farníci, tak se mi hlavou promítají vzpomínky na okamžiky setkání s novoknězem Pavlem Jiříkem. A jednu z nejkrásnějších vzpomínek bych ráda vyjádřila v těchto řádcích. Jsou nezapomenutelné okamžiky, kdy náš Pavel předstoupil k promluvě před nás, před všechny v kostele, a položil nám otázku: “Proč se všichni mračíte, proč jste smutní? Usmějte se přece, ať se mohu dívat na tváře spokojené, usměvavé.“ A byl to Pavel, který nás všechny dokázal rozesmát, který vložil mezi nás slunce, lásku, naději a sílu naší víry. Pavel je pro mne SLUNCE, které zářilo do dáli, a cítím, že stále září. Pavel je pro mne osobnost, která v několika okamžicích ve mne probudila úsměv srdce. Přeji vám všem, ať Pavlův úsměv – úsměv srdce ve vás navždy zůstane. Marta Dvorská
Pavlova výzva k zamyšlení Čas od času mé oči zabloudí na nenápadně umístěnou fotografii opřenou o boční stěnu skříňky sousedící s pracovním stolem mé manželky Helenky. Je to fotografie našeho novokněze otce Pavla Jiříka z jeho kněžského svěcení, kterou nám otec Jan daroval na památku. Můj zbloudilý pohled do jeho radostných očí mě vždy přinutí k zamyšlení: „Kdo jsem? A jaký jsem? O co se snažím? Kam směřuji?“ K takovým a jim podobným otázkám nad sebou samým mě otec Pavel vždy vybízí. Čím to je? Pravděpodobně tím, že bych se mu rád v lecčems vyrovnal. Neměl jsem příliš mnoho příležitostí ho více poznat, ale i těch několik setkání, při kterých jsme spolu mluvili, zanechalo krásné vzpomínky na celý život. Pavel je pro mě vzorem, učitelem a rádcem. Jeho otevřené srdce, radostný a laskavý po-
hled, smysl pro humor, mírnost, vlídnost a pokora jsou milníky, které mi ukazují směr. Směr, který zcela jistě vede k poznání Boha a Jeho lásky k nám. Cestu, na kterou náš Pán zve jistě každého z nás. Ze všech Pavlových vlastností mě snad nejvíce oslovuje jeho pokora. Vždy a za všech okolností byl sám sebou, nevyvyšoval se nad druhé a byl všem přítelem. A tak se zcela ztotožňuji s názorem mé maminky, která život otce Pavla popsala slovy žalmu 131: „Hospodine, mé srdce se nevypíná, nevyvyšují se mé oči, neženu se za velikými věcmi, pro mě nedostižnými. Spíše jsem uklidnil a utišil svou duši jako dítě na matčině klíně; jako dítě, tak je má duše ve mně. Doufej, Izraeli, v Hospodina nyní i navěky.“ Otec Pavel byl úžasně optimistickým člověkem. Každému byl přítelem a na každém viděl vždy především to dobré. A tak věřím, že jeho smrt je pro nás výzvou k obrácení a k pročištění našich vzájemných vztahů. K zamyšlení se nad tím, jak vnímáme druhé a jak k nim přistupujeme. Díváme se na každého našeho bližního očima plnýma pravé lásky? Nebo se s druhými spíše srovnáváme a posuzujeme je? Snažme se na všech vidět vždy jen to krásné a čisté, nežli případné nedostatky a špatnosti! Buďme ochotnější, laskavější, obětavější...! Svět pak bude jistě krásnější a náš život šťastnější. Libor Hlaváč
„Napadlo mě, že bys chtěla tančit…“ Otec Pavel si samozřejmě zaslouží dík za veškerou kněžskou a jáhenskou službu, kterou pro nás vykonal, ale tento článek nechce oslavovat jeho liturgické či náboženské kvality. Ráda bych se podělila o dojem, který otec Pavel zanechal asi v mnoha farnících – on byl takový lidský. Moc hodný i jako člověk, nejen jako duchovní osoba. Ráda bych se podělila o jeden z mnoha pěkných zážitků s ním. Loni po svinovském plese jsem přišla na faru učit náboženství a Pavel mi řekl: „Víš, napadlo mě, že bys chtěla tančit, tak jsem Ti to domluvil se svým bráchou. Běžte spolu na ples, bude tam i má sestra a její manžel.“ To mě docela šokovalo. Jak ho mohlo napadnout, že bych chtěla tančit? On přece nevěděl, že jsem strávila 8 let v různých tanečních klubech a že tanec je jedna z mých nejmilejších zábav. A přece – vše správně odhadl a zařídil, i když to vůbec nebyla jeho starost! Šla jsem s jeho rodinou na ples a byl to moc milý večer, popovídali jsme si, zatančili, bylo dobře. Ale co mě šokovalo ještě víc – jeho rodina o mně všechno věděla. Nejenže věděli, jak se jmenuji, ale taky co dělám, co učím, věděli o muzikálech, které jsem připravovala, že učím náboženství, pamatovali si, jaké jsem měla šaty na svinovském plese… prostě všechno. Vlastně ne všechno. Jen samé hezké věci. To pro mě bylo opravdu překvapení. Člověku se většinou stává, že ho někdo za jeho zády pomlouvá. Pak se to jednoho dne nečekaně dozví a je mu z toho smutno. Ale málokdy se stane, že vás někdo tajně za vašimi zády chválí. A to se mi stalo právě na tom plese – kdy jsem zjistila, že Pavel o mně vypráví samé krásné věci a navíc lidem, kteří mě neznají. Musím říct, že takové milé chování je infekční a lehce se šíří na ostatní. Tak proč nechválit za zády, jako to dělal otec Pavel? Petra
Prázdniny v Římě Když jsme sestrou uvažovaly začátkem května, co koupit naší mamce k narozeninám, snad v jednu chvíli jsme řekly – letenku. Uděláme si prostě takový „holčičí“ výlet, jen tak na tři až čtyři dny. Chvíli jsme hledaly na internetu letenky, ale brzy nám bylo jasno, kam se chceme podívat. Volba padla na Řím – tam je pořád, co vidět a nikdy se neokouká – a navíc cena letenek byla velmi příznivá. Když jsem se jednoho dne svěřila otci Pavlovi, že se chystáme do Říma, byl hned velmi ochotný zapůjčit mi nějakou mapu nebo průvodce městem. To jsme ale ani nepotřebovaly, protože já i mamka jsme v Římě již byly a prohlídkové trasy jsme už měly promyšlené. Problém nám vznikl pouze s ubytováním – kde se ubytovat levně a poblíž centra. Otec Pavel mi hned přislíbil, že se spojí se svými kamarády a známými ve Vatikánu a zjistí, které ubytování je v současné době nejvýhodnější. Asi za týden mi poslal internetový odkaz na ubytování cca 20 minut MHD od centra Vatikánu a za cenu do 20 EUR za osobu podle toho, jaký druh ubytování si vybereme. A to je ještě součástí kempu bazén, který je již zahrnutý v ceně. Ve svém emailu ještě psal, že kdybychom měly nějaký problém s objednávkou nebo chtěly ještě nějaké bližší informace, můžeme se na něj kdykoliv obrátit. Těsně před odjezdem nám ještě poraPavel Jiřík s přáteli v areálu české dil, že se příměstským vlakem dá dojet vykoupat i koleje Nepomucenum v Římě 25. dubna k moři, což jsme samozřejmě také uskutečnily. Co napsat závěrem? Náš výlet do Říma jsme si skutečně užily na výbornou. Během tří dnů jsme viděly snad všechny nejznámější památky Říma a Vatikán, vykoupaly se v moři a relaxovaly u bazénu přímo v „našem“ kempu. Všem Vám proto srdečně doporučuji navštívit Řím a díky otci Pavlovi posílám dále název kempu, který nabízí opravdu nejvýhodnější ubytování v Římě: Plus Camping Roma, Via Aurelia 831, Rome. Radka Macháčová
Moje osobní poděkování Již několik let je u nás pravidlem, že každý rok, aniž bychom si to uvědomili, prožíváme díky novým nastávajícím kněžím pěkné - mimořádné chvíle, jak po duchovní stránce, tak také jako společenství dětí, mládeže a samotných farníků. Každý z nastávajících novokněží se nám hluboko vryl do našich vzpomínek a srdcí. Velký podíl na tom má otec Jan, který jim byl vždy oporou, kamarádem a rádcem, měl je všechny rád a pomáhal jim se připravit během jejich pastoračního jáhenského roku k přijetí kněžského svěcení a na kněžské povolání.
Všichni se vždy zapojili do činnosti v naší farnosti a prožívali jsme s nimi krásné chvíle v době vánoční a velikonoční, prvního svatého přijímání dětí a třeba i chvíle v době volna či prázdnin s dětmi a mládeží na výletech a na táborech, při smažení vaječiny apod. A to vždy až do jejich vysvěcení na kněze. Díky našemu otci Janovi se k nám rádi vracejí při různých příležitostech, a tím znovu povzbuzují nás věřící a vlastně celé naše farní společenství. Za všechny jim i otci Janovi znovu děkujeme. Tak jako každý rok k nám do naší farnosti v září 2009 přišel opět nový jáhen Pavel. Od prvního okamžiku, když nám byl představen, mně a určitě všem farníků, dětem a mládeži se vryl hluboko do srdce. Z jeho tváře vyzařovala velká a hluboká oddanost zapáleného člověka pro víru v Krista a pro práci s věřícími z naší farnosti. Svým charismatem, kterým působil na nás na všechny, nemohl nezanechat hlubokou vzpomínku na své působení mezi námi. Kdykoli jsem ho uviděl stát u oltáře při sloužení mše svaté otcem Janem pod roztaženou náručí Ježíše Krista, mi připadal jako anděl, který přišel od našeho nebeského Otce, aby nám všem byl příkladem a vzorem hlubokého duchovního života… ...„Ten náš anděl odletěl tam, kde nás bude čekat.“… Pavle, obrázek, který jsi mi věnoval při primiční mši svaté, mne - nás ujišťuje svým mottem: „Vše potřebné na cestě do nebe vyprošuje P. Pavel Jiřík.“ V.
Nezapomeneme Čas rychle ubíhá. Už jsou to asi dva měsíce, kdy nás opustil náš novokněz Pavel Jiřík. Je těžké ae s tím vyrovnat, hlavně pro nejbližší rodinu. Vzpomínáme na člověka, který se nám vryl hluboko do našich srdcí svou laskavostí, obětavostí a smyslem pro humor. Vzpomínáme na jeho kázání, která byla zajímavá a úvodem poněkud zvláštní. A toto je začátek jednoho nedělního slova, které jsme vyslechli letos v zimě: „Ráno pozoruji prostranství před kostelem. A co nevidím? Všichni tančí, pohybují se tanečním krokem. Pěkně zvesela, a to většina z nich určitě včera nebyla na plese...“ Jenže háček je úplně někde jinde. V noci nám pořádně přimrzlo, všude mráz a náledí, takže vypadáme jako opravdoví tanečníci. Klouže to, klouže … My v lavicích se potutelně usmíváme a zároveň souhlasíme. Bohužel pokračování těchto milých kázání příště už nikdy nebude. B. Šimunská
Úsměvy otce Jana Máme-li vzpomínat na otce Pavla, je tento nadpis poněkud zavádějící. Ale vše souvisí se vším, jak říkali už staří Řekové (a prý i marxisté), takže vše bude ihned náležitě objasněno. V naší farnosti se již vystřídalo mnoho jáhnů. Máme tak po jejich vysvěcení velmi vzácnou příležitost poznat celou řadu kněží, které pak otec biskup rozesílá po celé diecézi. U nás prodělávají svůj „učednický“ rok, aby se po roce jáhenské praxe stali dobrými učedníky a pastýři. V rámci této služby se také musí učit a zvyknout si pronášet homilii, čili kázat. My farníci se tak stáváme obětními beránky, ale doposud jsme si nikdy nestěžovali. Naopak se mnohdy divíme moudrým a dokonce i zbožným myšlenkám mladých mužů a často se i pobavíme, když čerstvý kazatel přidá k Božímu slovu i vhodně zapadající vtip nebo nějakou pohádku k zamyšlení. A tady docházelo k podivuhodnému úkazu. Tyto části kázání jsme totiž nepotřebovali vůbec poslouchat. Stačilo se podívat na usmívajícího se otce Jana a už jsme věděli, že se mu určitě i celé kázání líbí a že je spokojen. Ke cti všech našich jáhnů musíme říci, že otec Jan se usmíval a dodnes usmívá velmi často. Bylo tomu také tak, když nám „kázal“ pozdější otec Pavel. Na jeho živé promluvy zpestřené vtipnými poznámkami stále vzpomínáme a jsme mu za všechno nesmírně vděčni. A tak jak se na nás usmíval ještě před několika měsíci, tak se určitě usmívá na nás i dnes z nebe. Vzpomínejme tedy i my na otce Pavla s radostí a přejme mu krásné Vánoce už u těch pravých jesliček. A na závěr navrhuji, aby tato malá vzpomínka na otce Pavla nesla nakonec název
Úsměvy otce Pavla N. P.
Pamatuji si okamžik, kdy…. Pamatuji si okamžik, kdy jsem se dozvěděl mobilním telefonem zprávu o smrti otce Pavla. To sdělení bylo tak neuvěřitelné, že ani rozum ani srdce nebylo schopno obsah tohoto sdělení přijmout. Ten stav trval a trvá… snad minuty, hodiny, dny i týdny… a ještě pořád nějakým způsobem trvá. Postupně přicházejí chvíle, kdy se něco uvnitř pohne. Mezi ně patří: • mše sv. v kapli biskupského gymnázia v pondělí 11. října v 7.00 společně s o. Vojtěchem Janštou a o. Marcelem Puvákem a se studenty…. • mše sv. v kapli biskupského gymnázia ve středu 13. října v 8,00 společně s o. Vítězslavem Řehulkou (farářem z Ostravy - Zábřehu) a se studenty... • pohřeb v kostele Svatého Ducha v Ostravě - Zábřehu a v kostele sv. Václava v Lubině v pátek 15. října... • možnost při pohřbu vyslovit několik slov rozloučení za sebe, za farnost, za biřmovance i za biskupské gymnázium… • každá zapálená svíce u fotografie o. Pavla ať už ve farním kostele nebo v kapli biskupského gymnázia... • práce na tomto mimořádném čísle Svinovníčku... • …………………………………………………... o.Jan
Jen svatí umírají mladí Drazí přátelé, smrt otce Pavla hluboce zasáhla do srdcí nás všech. První reakce na tu neuvěřitelnou zprávu asi u většiny z nás byla: „To není možné, tomu nevěřím.“ Když jsme pochopili, že je to skutečně tak a že se s Pavlem na tomto světě už neuvidíme, mnozí z nás si položili otázku: „Proč?“ Zrovna byl vysvěcený, mohl udělat tolik práce, obrátit tolik lidí na víru… a nic nestihl… Než si odpovíme na otázku „proč se to stalo“, možná je na místě říci si, proč se to nestalo. Předně je třeba říct, že to není Boží trest - ani pro nás, ani pro Pavla, protože Bůh nás má rád a jeho taky. Setkání se smrtí mladého člověka nás učí vlastní křehkosti a smrtelnosti. Nikdy není důvod myslet si, že máme spoustu času. Pavel byl jeden z lidí, kterého jsem chtěla vidět, až přijedu domů. Jeho smrt se mě osobně dotkla. Vím, že mě měl hodně rád a já ho taky. Člověk má někdy pocit, že má strašně moc času říci : „Mám Tě rád.“ A není to tak. Proto to říkám hned dnes – mám vás všechny moc ráda. Často na vás myslím a celá svinovská farnost mi moc chybí. Někdy to přijde člověku jako samozřejmost a zapomene to říct. Ale náš život zde na zemi je příliš krátký na to, abychom měli čas někoho nenávidět, pomlouvat, závidět si. Máme tak málo času ke konání dobra a získávání nebe – jen jeden lidský život…. Z lidského hlediska je Pavlova smrt nepochopitelná tragédie. Z hlediska nebe a víry je to ovšem velké vítězství. Nesmíme se na to dívat jen lidskýma očima, ale
i očima víry. Jen svatí umírají mladí. Je pravda, že byl sotva vysvěcen a mohl udělat spoustu práce... Ale my nevíme, jak by to dopadlo, kdyby jeho život pokračoval. Bůh vidí dál než my. Pokud si ho vzal k sobě teď, znamená to, že tohle byl nejlepší moment, chvíle, kdy byl k nebi nejblíže. Bůh jej přece miluje, a kdyby bylo lepší, aby Pavel žil, dal by mu ještě spoustu let života…. Pavel miloval Boha, zasvětil mu celý svůj život a šel do nebe. Věřím tomu. Nepotřeboval dlouhý život k tomu, aby k nebi došel. Nevím. Ale věřím. Nedávno jsme prožívali dušičky, spousta lidí šla ke zpovědi a ke svatému přijímání a obětovala to za Pavla, aby pro něj získali plnomocné odpustky. Já udělám totéž a myslím, že i mnozí biřmovanci, jeho rodina, další lidé, kteří ho milovali. Smrt před dušičkami je další milost. Věřím, že nebe pro Pavla je jisté. Co může být krásnějšího než trvalé společenství lásky s Bohem? Jeho smrt není tragédii, je to jeho vítězství. Pavel je jeden z těch anonymních svatých, kteří nestihli udělat velké věci, kterých by si svět všiml….
Fotografie z primiční mše sv. z kostela sv. Václava v Lubině 29.6.2010, zleva: jáhen Aleš Písařovic, novokněz Pavel Jiřík, jáhen Michal Jadavan Ale my, kteří jsme ho stihli poznat, jsme měli možnost žít chvíli s člověkem, který byl svatý. Bez nápadných divů, bez svatozáře. Obyčejný člověk, který miluje Boha a následuje ho. Přivedl biřmovance a další lidi od lhostejnosti k zápalu pro víru – dokázal nadchnout i ty, kdo nebývali aktivní. Nemůžeme tedy říct, že nic nestihl. To, co Pavel dokázal udělat s našimi biřmovanci – to byl malý zázrak. To, jaké vytvořili nádherné společenství a jak je povzbudil ve víře… Tohle nemohl
v teenagerech vyvolat člověk, který nebyl svatý. Nestihl toho moc, ale to, co stihl, stálo za to. Většina z nás nepláče doopravdy pro něj – protože víme, že se má dobře. Pláčeme vlastně sami pro sebe, protože je nám líto, že už ho neuvidíme, že s ním nemůžeme mluvit. Ale není to tak. Pavel řekl všechno, co potřeboval říct. Teď je na nás, abychom mluvili a předávali dál to, co jsme od něj načerpali. Jeho smrt nebyla nehoda, o které Bůh nevěděl, nebyl to trest ani pro Pavla, ani pro jeho rodinu, ani pro nás. Je to jen umocněním toho, co jsme s ním prožili. Nejsem smutná, protože my nejsme lidé bez naděje, pro které život končí smrtí. My jsme věřící. Náš život tady je přípravou na věčnost, není cílem. A až ta skončí, půjdeme k Bohu - to je cíl. Musíme žít každý den tak, abychom byli připraveni setkat se s Ním tváří v tvář. Pavlova smrt v sobě nese ještě jedno poselství: dát lásku těm, kterým ji dlužíme, protože nikdy nevíme, kolik máme času. Petra
Proč tu ještě nemohl být? V Katolickém týdeníku č. 44 v příloze na téma Mládí a smrt mě zaujal článek P. Prokopa Siostrzonka „Proč tu ještě nemohl být?“ Ihned mně totiž přišla na mysl tragická smrt otce Pavla Jiříka. Starý rabínský příběh, který kromě jiného P. Siostrzonek v článku cituje, by mohl být částečnou útěchou a povzbuzením z nečekaného odchodu o. Pavla … Každé odpoledne o šabatu chodíval velký rabi Meír do učebny, aby tam přednášel početným zástupům žáků. Jednoho dne, v době, kdy byl rabi pryč, zemřeli oba jeho synové. Jeho žena Burja byla zdrcena zármutkem, přesto odnesla oba syny nahoru do jejich ložnice a čekala na příchod svého muže. Po jeho návratu domů mu řekla: „Můj drahý muži, ty jsi nejmoudřejší ze všech mudrců, tak snad dokážeš vyřešit i můj těžký problém.“ – „O co jde?“ zeptal se rabi. „Před mnoha léty mi byly předány nádherně vzácné klenoty. Jejich majitel je svěřil do mé péče, ovšem nikdy nepočítal s tím, že bych je měla skutečně vlastnit. Léta ubíhala a já jsem si byla vědoma, že mi ony klenoty nepatří. A přece jsem k nim byla tak připoutána, i když jsem věděla, že až přijde den, kdy se jich budu muset vzdát, bude to pro mne víc, než dokážu unést. Nyní si pro ně ten pravý majitel přišel. Musím se jich vzdát?“ Moudrý rabi hleděl zmateně na svou ženu, o níž věděl, že se vyzná v zákoně stejně dobře jako on, a řekl:“ Milá Burjo, jistě víš, že ty klenoty vrátit musíš.“ Žena vzala manžela za ruku a pomalu ho vedla do ložnice. Odhrnula přikrývku a pronesla tichým hlasem: “Můj drahý muži, jak jsi právě řekl, všechna moudrost světa nás vede k tomu, abychom si uvědomili, že nemáme právo ponechat si to, co patří někomu jinému.“ Po chvíli se slzami v očích dodala: “Nezáleží na tom, že jsme se připoutali k tomu, co nám bylo dáno do péče. Naši synové byli vzácnými klenoty, které nám Bůh s důvěrou svěřil, a nyní pro ně jako jejich majitel přišel. Bůh si vyžádal to, co patří nebi.“ čtenářka Katolického týdeníku
Pavel Jiřík byl můj spolužák z ročníku… Když mi v neděli v podvečer přišla zpráva o smrti Pavla Jiříka, nemohl jsem tomu uvěřit. Některé věci si člověk vůbec nepřipouští. A tohle byla hrozná zpráva. Vzpomněl jsem si, jak jsem začátkem roku spolužákům psal, že Pavel má moc pěkné promluvy a že z něj bude dobrý kněz. Jeho primici, která byla moc pěkná, mám stále ještě v paměti. Nevěděl jsem, co si o tom myslet. Je těžké se s něčím takovým smířit. Samozřejmě jsem se ptal: Bože, proč? Proč on? Proč se to stalo? A tato otázka mi zněla v mysli celý následující den. Postupně se tato otázka změnila na: Proč se to muselo stát? Jaký máš s tím, Pane, záměr? Věřím, že nic se neděje jen tak, že všechno má svůj smysl a není nám často dáno pochopit Tvé záměry. Večer jsem si otevřel Písmo a chtěl si přečíst o počátcích svatého Pavla. V těch Skutcích to vlastně začíná Štěpánovou mučednickou smrtí a ještě před tím Štěpánovou řečí před veleradou. A vyvstala přede mnou taková paralela: Ten Štěpán byl také nadaný kazatel, také byl velice šikovný, mladý a zcela určitě také byl mezi svými velmi oblíbený. I jeho smrt se musela tehdejším křesťanům jevit jako obrovská tragédie (prostě velká ztráta). Také se třeba ptali: Proč jsi to, Bože, dopustil, takový mladý a šikovný člověk. Ani je nenapadlo, že Štěpánova smrt přinese ovoce. To můžeme až my s odstupem zhodnotit. A byly to vskutku požehnané plody. A tím nejkrásnějším plodem Štěpánovy smrti byl svatý Pavel, apoštol národů.
Věřím, že i Pavlova smrt má hlubší smysl. Nemusím chtít za každou cenu chápat Boží cesty, vím, že už teď má Bůh něco nachystané. Možná nás to má více ztišit, abychom mohli naslouchat Bohu. A možná nyní uslyšíme Boží volání. (A nemusíme hned čekat takový hukot jako před branami Damašku.) Pavel Jiřík byl můj spolužák z ročníku, chodili jsme spolu na Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži. Jsem na to hrdý a věřím, že v něm budeme mít tam nahoře velkého přímluvce. Jakub Chovanec
Některé reakce Pavlových spolužáků Reakce na zprávu o úmrtí Nemůžu tomu uvěřit, chystal jsem se ten další víkend do Ostravy, že ho zajedu po letech navštívit a popřát mu trochu opožděně vše nejlepší k novopečenému kněžství... Nevím, jak se k tomu postavit. I když jsem s vírou na štíru, věřil jsem, že Pavel ve svém poslání pomůže mnoha lidem a dokáže velké věci. Proč ho tedy Bůh povolal ke kněžství, aby ho vzápětí vyzdvihl přímo k sobě? Standa Vzpomínka Myslím, že Pavel tu bude stále s námi, i když ne fyzicky, a když se budeme i my na zemi snažit, snad se s ním shledáme i v nebi. Markéta Poděkování za zaslání odkazu na článek Děkuji Ti moc za poslání odkazu (http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4? id=13611) na "pěkný článek"! Objevila jsem tu homilii už včera večer a velice mě dojala... vzpomněla jsem si, jak o Richardu Čemusovi Pavel nadšeně vyprávěl, když jsme se v létě setkali. Víš, události posledního měsíce související s Pavlovým úmrtím jsou pro mě obrovským zdrojem milosti... cítím, že právě jejich prostřednictvím mi opět Bůh dává najevo svou nekonečnou lásku a jsem i za tolik bolestivou a přitom krásnou zkušenost v mém životě opravdu velice vděčná. Barbora
P. Richard Čemus, spirituál české koleje Nepomucenum v Římě Milý Pavle, Desátého listopadu to bude měsíc, cos odešel na věčnost. V Itálii je zvykem sloužit tzv. messa in suffragio del trigesimo giorno – zádušní mši svatou třicet dní po smrti. Myslím na Tvé rodiče a sourozence, příbuzné a přátele a chci je všechny ujistit, že jak jsme Trigesimu v Nepomucenu sloužili za otce kardinála Špidlíka, tak učiníme i pro Tebe. Vlastně pro nás – pro sebe! V duši mi totiž doznívají slova rektora Monsignora Mráze, který při Requiem za Tebe 11. října ráno vyzval celou komunitu naší koleje chápat tvůj náhlý odchod na věčnost jako monitum – napomenutí. Od prvního okamžiku, kdy došla zpráva o Tvé automobilové nehodě v neděli 10. října, jsem měl zcela zvláštní pocit. Po počátečním zděšení, jaké vyvolává zpráva o přervaném životě mladého člověka, se u mne kdesi v hloubi duše vynořila jistota, že Tvá náhlá
smrt jakousi tajemnou logikou zapadla do Tvého života a jej nepřerušila – ale završila. Nepřišlo mi, že jsi mrtev, ale že jsi jakoby jen někam odešel, kde na nás čekáš, až tam oklikou více méně delšího života dorazíme i my. Tys tam šel rovnou, v sedmadvaceti letech! „Což nechápete, že to tak všechno muselo být?“, chce se mi parafrázovat slova Krista k emauzským učedníkům. A přesto otázka „proč“ na mne po měsíci naléhavě doléhá a vím, že nejsem sám, kdo na ni hledá odpověď. Proč Tebe, mladého novokněze zapáleného pro Krista a službu lidem, tu všemohoucný Bůh nenechal déle? V době, kdy má na své vinici „dělníků“ tak zoufale málo! Staří kněží se mohou upachtit, slouží na doraz, ti mladší mají farností víc než mohou zvládnout a Tebe Pán odvolá v plném elánu čerstvého kaplana! Co to má Stvořitel za logiku? Budeme ji moci někdy pochopit? Ne, nebudeme! A to je to první monitum, které jsi nám, Pavle, Ty, respektive Pán skrze Tebe, zanechal. Dnes se čte v kostele evangelium o ženě sedmi manželů. Je pozoruhodné, že tato tragikomická historka, chyták kterým šli Saduceové na Ježíše, aby zesměšnili víru ve Vzkříšení, stála Pánovi za seriózní odpověď a Lukášovi za to, aby ji zaznamenal (Lk 20,27-38). A je aktuální: vyjadřuje totiž pro nás charakteristický sklon vměstnávat Boží tajemství do našich rozumových kategorií. Vybavuje se mi tu, jak energicky otec kardinál Špidlík varovával, že na tento racionalismus naše civilizace zajde. Zdůrazňoval, cituje ruského teologa a přírodovědce Pavla Florenského (1882–1937), že Boží pravdy a duchovní věci vůbec jsou „meta-logické“. Neznamená to ale, že Bůh jedná nelogicky. Má pouze logiku, která tu naši přesahuje – logiku života. „On přece není Bohem mrtvých, ale živých (Lk 20,38). Pochopí to pouze ten, kdo se obrátí, tj. kdo Pána nechá, „aby řídil jeho srdce“ (srov. 2 Sol 2,16-3,5). Jako spirituál Nepomucena, který Tě, Pavle, dva roky duchovně doprovázel, dosvědčuji, že jsi své srdce Bohem řídit nechal. A Bůh Tě do svých „věcí“ zasvětil. A to tak hluboce, že mně nezbylo, než to konstatovat, uznat a moc do toho nezasahovat. Zpětně mi to teď připadá, jako kdybys svou cestu předem tušil, či dokonce znal. Dnes vidím, jak si Tě Pán připravoval, například když dopustil, aby při nehodě autobusu, ve kterém jsi cestoval do Říma, přímo před tvýma očima zahynulo děvče, se kterým jsi ještě pár minut před nárazem vedl konverzaci. Většina „věcí“ mezi Tebou a Bohem ale zůstávala pro mne skrytá v hloubi Tvé duše, tvého „hradu v nitru“ – abych to řekl se svatou Terezií Avilskou.
Mnohé se dalo ale vyčíst nepřímo. Například z Tvého hlubokého duchovního souznění, ba „spojenectví“ s otcem Špidlíkem. Existuje fotka, která vypovídá víc, než slova. Jel jsi s námi představenými navštívit otce kardinála do nemocnice Gemelli, kde ležel celý květen 2009 po svém nešťastném pádu. Bylo to prakticky rok před jeho i Tvou smrtí. Podáváte si ruce, Ty mu hledíš do tváře, on do dálky, jako by říkal: „Tak chlapče, uvidíme se už brzy tam…“ Ještě jsi přijel jako jáhen, abys jej doprovodil na jeho poslední pouti na Velehrad. Následujícího desátého října Ti opět tisknul ruku – to už ale bylo u nebeské brány… Ty, Pavle, už jistě znáš odpověď na to „proč“, jež nás trápí. My se snažíme nechat Pána vést naše srdce, aby je dovedl k poznání. Už teď je ale jisté, že Bohu, který tě povolal, stála všechna ta dlouhá léta formace za těch pár mší svatých, které jsi stačil za svůj krátký kněžský život odsloužit. A stačila by mu zřejmě i jen tvoje primice. „Jemu“!? Co to říkám? Tobě, mně, nám, církvi, světu! Nevyznáváme písní „Klaním se ti vroucně“ s Tomášem Akvinským, že „jediná krůpěj“ Kristovy krve stačila, aby „všeho světa viny obmyla“? A co jiného je eucharistická slavnost, než zpřítomnění této jediné a úplné výkupné oběti. Jako kněží jsme pouze služebníci neužiteční. Bylo by bláhové si myslet, že záleží na nás, že Pán nás potřebuje, že to bez nás nejde…! Povolal-li nás Hospodin k jeho službě, pak je to prostě dar. „Mysterium et donum“, jak nazval Jan Pavel II. svědectví o své cestě ke kněžství. Je dobré si občas připomenout slova, která v sakristii každé kaple domů Matky Terezy vybízejí kněze: „Služ mši svatou, jako by to byla tvá první, tvá jediná, tvá poslední!“ Každý z nás může být už zítra odvolán. To je, Pavle, asi tvé poslední monitum nám. Před sebou mám na stole u počítače primiční obrázek, který ujišťuje, že: „Vše potřebné na cestě do nebe vyprošuje P. Pavel Jiřík, novokněz“, Lubina u Kopřivnice, Ostravsko - opavská diecéze, 29. 6. 2010. Pavle, doufám, že dodržíš slovo!
Primiční obrázek novokněze Pavla Jiříka ——————————————————————————————————————Adresa redakce: Římskokatolická farnost, Bílovecká 50/548, 721 00 Ostrava – Svinov, tel. 596/961489 http://www.farnostsvinov.cz/, registrováno u MK ČR E 15012 Email:
[email protected]
Sponzor tohoto čísla si nepřeje být jmenován
