Z P R AV O D A J H U S O V I C K É F A R N O S T I
ročník IX. 6. 2. 2005
1 PAMATUJ, ŽE JSI PRACH, ALE BOŽSKÉHO PŮVODU
Naše účast na Božím životě začíná při křtu. Křest nás přivtěluje ke Kristu a začínáme žít ve spojení s ním. Přijímáli křest dospělý, bývá zvykem, že příprava na tento významný okamžik v jeho životě vrcholí v době postní, kdy se Církev připravuje na slavení velikonoc. Liturgie postní doby nás vede k vnitřní duchovní obnově a vybízí nás k větší soustředěnosti, sebeovládání, kajícnosti a smírnému odčiňování hříchů. Křesťan konající pokání za hříchy se připodobňuje Kristu, který obětoval svůj život jako výkupné za hříchy všech lidí. Přivtělením ke Kristu jsou křesťané spojeni v jedno společenství, takže svatost jednoho je dobrodiním i pro ostatní a hřích jednoho škodí i druhým. Opravdové pokání nese tedy s sebou vždy i smíření s bratry a sestrami. V 5. století začínal čtyřicetidenní půst na 1. neděli postní. Protože však křesťané nikdy nepočítali neděli jako postní den, byly před tuto neděli brzy přidány další 4 dny. Nyní začíná postní doba na Popeleční
středu, tedy dnes a končí na Zelený čtvrtek před večerní mši sv. na památku Večeře Páně. „Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš! Ale Pán tě vzkřísí v poslední den.“ Tato slova uslyšíte dnes v okamžiku, kdy vaši moudrou, krásnou, šedivou nebo mladou hlavu poznamenáme popelem. Jsou to slova pravdy, která dnes uslyšíme o sobě. Stále se přibližuje okamžik, kdy tato slova budou vyřčena nad naší rakví na hřbitově, kdy se stanou skutečností, kdy se staneme prachem. Zaslechneme-li je dnes – musíme je přenést až do svého srdce a pamatovat na ně navždy. Podle těchto slov si máme zařídit svůj časný život. Víme totiž, co se promění v prach, protože z prachu vzniklo a co bude vzkříšené pro věčný život. „Pamatuj, že jsi vznikl z prachu a na prach se zase změníš.“ Toto nejsou má slova, ale slovo Boží pro každého z nás. Je to varovné slovo, slovo pravdy. Neposlouchejme tato varovná slova lhostejně. Jsou to slova osoby, která nás nesmírně miluje. P. Angelus, OFM
SRDÍČKO
SVĚTLO Světlo procházelo ulicemi, příbytky lidí, zasedlo s nimi k jednomu stolu a povídalo si. Lidé mhouřili oči před tím světlem, stavěli neproniknutelnou hráz, všechny škvíry ucpávali kytem, aby ani jediný paprsek nepronikl do jejich tmy.
Světlo s bolestí v srdci vzhlédlo vzhůru k dobrému řidiči světových dějin a tiše odcházelo. Třpytivý, nepatrný briliant ve tvaru slzy s cinkotem dopadl na zem. Ruth
ŠEST NEDĚL V POSTU MÁ SVOU TRADICI Přípravou na Velikonoce je čtyřicetidenní postní doba.Zvláštní význam se přikládá šesti postním nedělím, které předcházejí velikonočním svátkům. První neděli postní (lat. Invocavit) se lidově říkalo Černá neděle – podle tmavé barvy šatů kajících se, ale říkalo se jí i neděle Pučálka, podle postního pokrmu z na močeného a usmaženého hrachu. Druhá neděle postní (lat. Reminiscere) se nazývala Pražmá, podle staroslovanského pokrmu „pražmo“, který se připravoval z upražených obilních zrn. Třetí neděli postní (lat. Oculi) se lidově říkalo Kýchavná. Mělo se za to, že kolikrát kdo v ten den kýchne, tolik roků prý bude ještě živ. Čtvrté postní neděli (lat. Laetare) se říkalo Družebná neděle. Družebkyně, podle přidružování nových členů ke Kristově církvi v prvotní křesťanské době. Říkalo se jí i neděle Středopostní, protože byla prostřední nedělí v postě.
2
Z hlediska lidového zvykosloví bývala nejvýznamnější pátá neděle postní (lat. Judica) nazývaná Smrtelná, Smrtná. Ten den vynášela mládež smrtku, Moranu, či Mařenu, což byla figura ze slámy na dřevěné tyči, oblečená do starých šatů. Za zpěvu ji hodili do vody a nechali uplavat. Podle staroslovanského pohanského zvyku utopením „smrti“ symbolicky končila zima a nastupovalo jaro, období nového života. Poslední, šestá neděle postní se nazývala Květná (lat. Palmerum). Je odvozena od připomínky vítání přijíždějícího Krista na oslátku před židovskými Velikonocemi do Jeruzaléma.Zástup lidí odsekával palmové ratolesti, stlal jimi cestu a s jásotem vítal Ježíše slovy: „Hosana! Požehnaný, který přicházíš ve jménu Hospodinově!“ Znamenalo to, že v něm uznávají královského Mesiáše, kterého všichni očekávali. V kostelech se dodnes světí „palmové ratolesti“. A. Večeřová
ZPRAVODAJ HUSOVICKÉ FARNOSTI
MÍT ČAS Jednoho hezkého letního odpoledne seděla mladá paní vedle muže na lavičce v parku na kraji dětského hřiště. „Ten malý v červeném svetru tam na skluzavce, to je můj syn,“ vysvětlila svému sousedovi. „Opravdu milý chlapec,“ řekl muž. „Můj syn je ten v modré větrovce tam na houpačce.“ Když to říkal, podíval se na hodinky a zavolal syna k sobě: „Štěpáne, měli bychom jít domů.“ „Ještě pět minut! Tati, prosím tě, ještě pět minut,“ prosil Štěpán. Otec přikývl a jeho syn se opět rozhoupal. Otec se znovu pohodlně opřel a vychutnával si dalších pět minut sluníčka a díval se na hrající si děti. Potom zavolal znovu: „Štěpáne, pojď už!“
„Ach, tati, ještě pět minut. Prosím tě, ještě pět minut!“ Otec se usmál a zavolal: „No tak dobře, pro mě za mě!“ „Vy jste opravdu velkorysý táta,“ řekla mladá žena. „Tak velkorysý zase nejsem,“ odpověděl muž. „Víte, před rokem utrpěl můj nejstarší syn Florián smrtelný úraz. Jel na kole a nedaleko odtud ho přejelo auto. Já jsem kvůli práci nikdy neměl dost času, abych ho trávil se svým synem, a teď bych dal všechno za to, kdybych s ním byl pět minut. Přísahal jsem si, že u Štěpána stejnou chybu neudělám. Syn si myslí, že získal ještě pět minut na houpání. Ve skutečnosti jsem těch pět minut získal já, abych se mohl dívat na svého syna, jak si hraje.“ (z knihy Slunce pro duši)
ŽIVOT SV. FRANTIŠKA VE VERŠÍCH (6.) František touží hlásat evangelium František dál svou láskou k Bohu žije. V Porciunkuli najde kapli malou, v dubovém lese u Panny Marie v radosti prožívá i velkou víru zralou.
To je, co chtěl, to jeho je meta, Kristovo učení všem lidem nést, bez pláště, hole, do plání světa jít hlásat Kristovu radostnou zvěst.
Když kapli opravil, hned kněze požádal, aby tam ráno vždy mši svatou sloužil. Radostné zvěsti tam napjatě naslouchal, po jejím výkladu horoucně toužil.
Svůj plášť i opánky i hůl svou odhodil, odložil také kožený pás, z krabaté látky si hábit svůj vyrobil a svět mu rozkvet‘ do skvostných krás.
Slyšel, jak Ježíš svým žákům tam ukládal hlásat o království Božím. Když výklad toho si od kněze vyžádal, vykřikl: „Po tom já toužím!“
Člověkem zůstal, v něm však žil už Pán, bos do Assisi šel, provazem opásán a všude kázal: „Bůh vás všechny vidí, i hříšné miluje, hřích ale nenávidí.“ Jiří Šebánek 3
SRDÍČKO
NAŠE FARNOST Vyhlášené sbírky při nedělních bohoslužbách v roce 2005
Pastorační výsledky v naší farnosti v roce 2004
27. února: haléř sv. Petra 27. března: na opravu kostela 24. dubna: na opravu kostela 15. května: na charitativní účely 19. června: na bohoslovce 24. července: na opravu kostela 14. srpna: na opravu kostela 4. září: účel upřesní biskupství 23. října: na misie 27. listopadu: na opravu kostela 25. prosince: na opravu kostela
V uplynulém roce bylo v naší farnosti pokřtěno 60 dětí a 6 dospělých. Svátost biřmování přijalo 15 farníků. Svátost manželství uzavřelo 13 párů,2 civilně uzavřená manželství byla konvalidována. K Pánu jsme doprovodili 12 zemřelých. Svátost pomazání nemocných přijalo 113 věřících. K 1. sv. přijímání přistoupilo 22 dětí a 6 dospělých. Do výuky náboženství na školách chodilo 148 dětí. otec Ignác,OFM
otec Ignác,OFM
ZA ZVÍŘÁTKY DO LESA Čtyři rozžaté svíce na adventním věnci prozrazují,že je poslední adventní neděle. Přípravy na narození Ježíška vrcholí a děti už se nemohou dočkat. I zvířátka v lese se těší, že jako každý rok budou mít od nás připravenou nadílku. Nesmíme je zklamat, a tak se teple oblečeme, vezmeme připravené lampióny a lucerničky, do pytlíčku nějaké ty dobroty pro zvířátka, sedáme do auta a vyrážíme do lesa za Soběšice. Cestou už na nás stále více dýchá vánoční atmosféra, pozorujeme svítící stromečky v předzahrádkách, hvězdy a jiné ozdoby za okny. Na smluveném místě už čekají další účastníci, krajina pomalu tmavne přicházejícím večerem. Zapalujeme dětem svíce v lampiónech, aby nám mohly posvítit a dá4
váme se na cestu. Několik lampiónů však cestu ke stromečku nepřežilo. Smrček, u kterého již několikátý rok zpíváme a nadělujeme zvířátkům, začíná být utiskován okolními stromy, ale zkrášlen svíčkami a prskavkami je pořád stejně pěkný. Děti pod něj sypou ořechy, kaštany, mrkev, jablíčka a tvrdý chléb a kdosi z těchto pamlsků připravil dokonce celé řetězy a věší je na stromeček. To si zvířátka pochutnají! Je s námi i otec Ignác.Vzpomíná, že kvůli nepřízni počasí se zdobení stromečku loni neuskutečnilo a přeje nám pěkné prožití vánočních svátků. Pak mohou odvážlivci ostatním něco zazpívat nebo zarecitovat. Nejvíc kuráže má pan profesor Pavel Novák Zemek a bez váhání nás ohromuje básnič-
ZPRAVODAJ HUSOVICKÉ FARNOSTI
kou o okurce. Také Kristýnka Vaštová se nestydí a začíná sama zpívat Narodil se Kristus Pán. Přidává se strýc Jezevec s kytarou a všichni si zazpíváme ještě několik písniček pro zahřátí. Po požehnání otce Ignáce všem přítomným i jejich rodinám jdeme
zpět na parkoviště, kde je pro nás ještě připraven malý ohňostroj. Účastníků bylo kolem 40 a i ten nejmenší, dvouměsíční Míša, byl velmi spokojený. Proto neváhejte a zase za rok pojďte s námi do lesa za zvířátky! Jitka
K TŘÍKRÁLOVÉ SBÍRCE 2005 Již počtvrté jsem přijal výzvu Obl. Charity Brno a tak přispěl svým dílem k naplňování hesla „Charita – společná cesta k lidské důstojnosti“. Vedl jsem opět jednu ze skupinek malých koledníků a v době od 3. do 9. ledna t.r. s nimi procházel ulicemi Husovic a Černých Polí a do zapečetěných pokladniček nechal oslovené rodiny či jednotlivé dárce vkládat peněžní dary. Máme jistě všichni dobrý pocit, že naše činnost někomu pomůže, že díky nám se zlepší životní podmínky těch, kteří se nemají tak dobře jako my – jsou nemocní, postižení nebo opuštění. Určitě by výtěžek a naše radost byly větší, kdyby se sbírky zúčastnilo víc koledníků
i dospělých a my mohli sestavit více skupinek. Mé poděkování patří všem našim ochotným koledníkům a taky těm, kteří nám svými dary přispěli k celkové částce 60 637 Kč za Husovice a Černá Pole a 79 876 Kč za Lesnou a Soběšice (za nově ustanovenou farnost). Z výtěžku Tříkrálové sbírky půjde 10% na celorepublikovou humanitární pomoc, 65% na podporu zařízení provozovaných Oblastní charitou Brno, 15% na činnost Diecézní charity Brno a zbytek jsou náklady na činnost Sdružení ČKCH a režii sbírky. Josef Zehnal, koordinátor sbírky
5
SRDÍČKO
POHÁDKA, NEPOHÁDKA V malé vesnici Jarošově nad Nežárkou žila babička s krásným jménem Růženka. Nikoliv Šípková, i když za domkem u plotu bujně rostl šípkový keř. Měla kulaté tmavohnědé oči, bílé vlasy smotané na temeni hlavy v malý uzel. Byl pátek a ještě k tomu třináctého. A jako každý pátek pekla babička buchty, tvarohové, povidlové nebo ovocné. Hodiny na zdi odbíjely zrovinka půl dvanácté, když babička odložila bílou zástěru a zvolala: „Jeminé, tolik hodin, abych stihla vlak z Brna!“ Poprvé přijede její vnučka sama vlakem. Chvatně si rukou přejela vlasy, sešla dolů na dvorek a zavolala na dědu, který právě krmil králíky jetelinou: „Františku, promazal jsi zadní pravé kolo u vozíku? ..víš, jak skřípe, ať nejedu na nádraží s muzikou… Vždycky zapomenu, že na stará kolena špatně slyší,“ špitla pro sebe. „Huš, huš, rozháněla rukama poletující slípky a spěchala ke kůlně. Sára jí prosila do telefonu, aby určitě vzala k vlaku „starou káru,“ jak ji nazvala. Kolo vrzavě pískalo, jakoby protestovalo jet po hrbolaté silnici. Slunce nemilosrdně pálilo, zlatavé obilí, prokvetlé vlčím mákem a polními kopretinami, se měkce vlnilo. Zrovna odbíjely kostelní zvony poledne, když přijížděla lokálka z Jindřichova Hradce. „Babičkóóó,“ volal dětský hlas z okna vagónu. Babičce se radostí orosily oči. Za chvíli běžela Sára po peróně s velkým hnědým kufrem a v ruce držela sáček s bonbóny. Dlouhé kaštanové vlasy za ní vlály a oči jí svítily. Objala babičku a na každou tvář jí přilepila karamelovou lepkavou pusu. „Kde máš káru“? netrpělivě se rozhlížela po nádraží. „Pod javorem jako vždycky“, odpo6
věděla s úsměvem babička. Vozík s kufrem a Sárou poskakoval po silnici jako poník prvně osedlaný a babička nestačila odpovídat na zvídavé otázky své vnučky. „A babi, máš ještě na půdě tu zaprášenou truhlici a ty dlouhé šaty po tetě Julince? Jak se má Matěj…?“ Míjely JZD, základní školu, první domky, v dálce se rýsoval obrys kostela. Stará hruška před jejich domkem skláněla větve pod náporem větru a na uvítanou pozdravila táhlým zašuměním. Děda stál u branky a v náručí držel angorského králíka Matěje. Sára seskočila z vozíku a běžela se s oběma přivítat. Vítání nebralo konce, až do toho zasáhla rázně babička. „Umýt, najíst, vybalit všechno oblečení a potom můžeš pro mě za mě nakrmit králíky.“ V chodbě byl příjemný chládek, provoněný venkovem a čerstvě napečenými buchtami, na zdi visel dřevěný vyřezávaný kříž s Kristem, před schody do sklepa stálo staronové, fialově natřené kolo. „Taková barva se mi dědo líbí, moc děkuji,“ zajásala Sára. Uprostřed prosvětlené světničky stála postel s nadýchanou peřinou jako z pohádkových obrázků, za dveřmi sekretář s broušeným sklem, který se používal jen na velké svátky, vyřezávaná dubová skříň s proutěným košem vypraného prádla, stůl se čtyřmi křesly a obrázek s Pannou Marií. Sára se rozhlédla po pokoji zda je vše při starém, bleskurychle vyprázdnila kufr a nohou jej zasunula pod postel. Při obědě se pro změnu babička vyptávala co nového v Brně. Sára odpovídala až se jí cukr prášil od úst, v duchu se už viděla u splavu a ve mlýně. Dvě buchty si zabalila do ubrousku, provlnila se kolem kuchyňského stolu a zmizela
ZPRAVODAJ HUSOVICKÉ FARNOSTI
ve dveřích. Babička se za ní dlouze dívala z okna. Sára přejela krátký most přes řeku Nežárku, kde si hrál hlouček rozjařených dětí; k uším jí doléhala slova říkanky „ententýky dva špalíky…“ Projela přes náves, kolem sýrárny, kde cesta začala prudce stoupat, hadovitě se kroutila podél lesa a zeleného moře luk. Mlýn, rozlehlý vesnický statek s přilehlými chlévy a dobytkem, kdysi plný života, kde se klepot mlýnského kola nesl krajinou, čeládka pobíhala po dvoře a pes z dlouhé chvíle proháněl slepice. Lidé z celého okolí po několik generací přicházeli a odcházeli po vyšlapané cestě mlít obilí. Kovovou bránou přes dvůr zamířila k nízké budově, která sloužila jako kuchyň. Vedle modrých kachlových kamen, ve kterých se dodnes peče z bílé mouky, kvásku, vody, soli a kmínu voňavý chléb, byl dřez s nádobím, podél zdi selský nábytek a uprostřed velký dubový stůl pro osm lidí, za kterým seděla stará služka Kristýna s hlavou mezi rameny a spala. Dvěma okny svítilo do místnosti slunce, tříštilo se v prostoru a zanechávalo mihotavé doteky na zdi. Po špičkách našlapovala po kamenné podlaze, když vtom někdo otevřel dveře, ve kterých se objevila kyprá postava tety Liby. „Jé, to jsou k nám hosti,“ s úsměvem přivítala malou návštěvnici, „tys ale povyrostla, samá ruka, samá noha, to musíme napravit než zase pojedeš domů.“ Pod paží přidržovala jednou rukou dřevěný škopek s čerstvě nadojeným ještě teplým mlékem a druhou brala z kredence půllitrový hrnek. „Sedni vedle Kristly,“ řekla nesmlouvavě a nalévala husté kravské mléko. Sáře se udělalo lehce nevolno. „Teto, před chvíli jsem obědvala….“ Teta se dala do hlasitého smíchu. „No dobrá, utíkej za dětmi, hrají si za stodolou, a za hodinu ať jste všichni doma.“ Sára s úlevou odběhla. Za stodolou se ozývaly výkřiky dětí, poznala hlas Liborův
a Toníkův. Zrovna hrály vybíjenou. „Přišla nám posila, hurá,“ volal Libor a jeho pihovatý obličej se protáhl v úsměv. Sáře se rozjasnila tvář, hned se zapojila do hry a na své hubené nohy a ruce už nemyslela. Malý psík, na kterého děti volaly „Pajdo“ s vyplazeným jazykem se neúnavně honil za balónem, když vtom vběhl Sáře pod nohy. Odnesla to odřená kolena a pravý loket. Sestřenka Blanka ji pomohla ulehnout do trávy. Cítila palčivou bolest, vůni mateřídoušky, nad sebou viděla čisté nebe bez jediného mráčku. V dálce slyšela hlas tety Liby, který se rychle přibližoval. Toník pomohl Sáře vstát, mezitím doběhla i teta, které bránilo v rychlejším běhu bujné poprsí a několik kil navíc. „První den a úraz…,“ lamentovala. „To nic není, trochu odřeniny,“ utěšovala obě Blanka, vzala Sáru za ruku a opatrně jí pomáhala do chalupy. Ze zápraží se ozýval hlas Kristly: „Než se vdáš, vše se zahojí.“ Vyčistila rány jódovou tinkturou, až to zaštípalo, a zručně obvázala. Za chvíli bylo opět veselo, s dětmi i mléko chutnalo. Pejsek provinile vzhlížel k Sáře a na udobřenou ji kus cesty doprovázel. Naposledy se ohlédla, aby zahnala Pajdu domů. Na obloze se rýsovala silueta mlýnského kola a venkovského stavení, na jejíž komín si právě usedla oranžová rozžhavená koule, snad aby si na chvíli odpočinula. Uprostřed scény stály děti a mávaly. Odpověděla jim na pozdrav a ztěží rozjížděla kolo. Občas se zastavila a vdechla vůni jehličí a prázdnin. Babička jí už čekala u branky. „Co se ti pro pána krále přihodilo?“ spráskla ruce, když uviděla ofačovaná kolena a loket. „Už to nebolí babi, spadla jsem ve mlejně,“ řekla napůl omluvně a popotahovala svíčku u nosu. „Teta Liba nám dala večeři a Kristla mě ošetřila. Jsem unavená, šla bych hned spát.“ Babička pomohla přenést kolo 7
SRDÍČKO
přes schody a Sára zamířila rovnou do koupelny. Děda, který byl padesát let lékařem v nedaleké nemocnici, odborně prohlédl rány a pochválil Kristlu. Sára si zalezla pod peřinu, jen oči a nos jí vykukovaly. „Babi, pojď si za mnou na chvíli sednout a vyprávěj mi tu tvoji pohádku,“ žadonila. „Vždyť už ji znáš.“ „To nevadí, prosím.“ „Tak dobrá. Žila, byla jedna holčička, asi taková jako ty, říkali jí Karkulka podle červeného čepce, který nosila. Když se její maminka doslechla, že babička stoná, vypravila Karkulku s košíkem sušených bylin a čerstvě upečenou bábovkou na samotu u lesa, kde babička bydlela. Jak tak procházela lesem, potkala vlka Arnošta. Nebyl to ledajaký vlk, mluvil lidskou řečí. ‚Jdeš za babičkou?‘ zeptal se. ‚Ano, Arnošte, je nemocná, tak ji jdu potěšit‘. Vlk zastříhal lišácky ušima, rychle se rozloučil a utíkal horem pádem k malé chaloupce, kde babička žila. Tlapkou si otevřel dveře a hlasitě pozdravil. Babička se usmála a pozvala ná-
8
vštěvníka dál. Po chvíli se vlk zeptal: ‚Babičko, proč mají lidé dvě ruce a dvě nohy?‘ ‚Proč?...aby se mohli navzájem obejmout, a dvoje nohy stačí, aby si mohli přispěchat na pomoc.‘ A proč máme dvoje oči a uši?‘ … ,abychom se navzájem nepřehlíželi a uměli si naslouchat.‘ ‚Ústa a srdce máme ale jenom jedno.‘… ‚Ano, Arnošte, máš naprostou pravdu, to proto, abychom zvažovali každé slovo, které řekneme, abychom nikoho nezranili. A srdce?... opravdová láska hluboko vepsaná, znamená, že máme jenom jedno srdce.“ Sáře se pomalu začaly přivírat oči a neznatelně se usmívala. Oknem dopadal na podlahu kužel bílého měsíčního světla. Babička udělala vnučce křížek na čelo a potichu odcházela z pokoje. První prázdninový den vystřídala hvězdná noc. Zážitky dobré i ty méně se vryly Sáře do paměti, aby jednou ožily ve vzpomínce, která jí pohladí po duši. Ruth Hrušková
ZPRAVODAJ HUSOVICKÉ FARNOSTI
9
SRDÍČKO
POUTNÍ MÍSTA MORAVY A SLEZSKA V těchto dnech vychází v nakladatelství Gloria druhé přepracované a rozšířené vydání poutních míst Moravy a Slezska, jehož autorem je František Odehnal z Brna. První vydání dvoudílné publikace Poutní místa Čech a Poutní místa Moravy a Slezska od Františka Odehnala je již několik let rozebrané, a tak se autor rozhodl pro aktualizované a doplněné zpracování. Nyní byla vydána část zahrnující poutní místa Moravy a Slezska, rozšířena o 50 tzv. malých poutních míst regionálního charakteru. Celkem je zohledněno 186 poutních lokalit moravské církevní provincie v historických hranicích Moravy. Kniha podává nutné informace o poutních místech v arcidiecézi olomoucké, diecézi brněnské a ostravsko– opavské, spolu s mapami poutních lokalit a nových kostelů postavených po roce 1989. Každá poutní lokalita obsahuje popis a historii poutního místa s informačními údaji o světcích, jejichž jména jsou v titu-
lech kostelů, obsahuje dataci poutí, kontakt na duchovní správu, stručné turistické informace v okolí a možnosti občerstvení. V dalších kapitolách jsou informativně popsána příhraniční poutní místa v Polsku, Rakousku a Slovensku, graf církevního roku s vysvětlením pojmu „pohyblivé svátky,“ seznamy poutních míst rozdělených po diecézích i celkový abecední rejstřík. Nechybí ani čtyřjazyčné resumé. V předsádkách publikace jsou mapy církevního rozdělení ČR a mapka význačných poutních míst Evropy. Publikace praktického kapesního formátu v tuhých deskách má 280 stran a přes 100 barevných obrázků. Je všestranně použitelná pro jednotlivce i poutní zájezdy a nemá u nás zřejmě obdobu. Autorovi Ing. Františku Odehnalovi je potřeba vyslovit za jeho mnohaletou práci poděkování. Doporučená cena 222 Kč. Při hromadné objednávce u nakladatele sleva 10%. (Informace na tel. 546 412 59)
„PROSME PÁNĚ ŽNĚ“ Modlitby za mír, za rodiny a za povolání v katedrále sv. Petra a Pavla v Brně vždy první čtvrtek v měsíci. Program: 16.30 hodin výstav Nejsvětější svátosti s možností soukromé adorace 17.00 hodin společná adorace 17.30 hodin poutní mše svatá
10
Úmysly modliteb v r. 2005: LEDEN: za povolání k zasvěcenému a řeholnímu životu ÚNOR: za nemocné členy rodin (i řeholních) BŘEZEN: za rodiče, vychovatele a formátory
ZPRAVODAJ HUSOVICKÉ FARNOSTI
DUBEN: za farnosti, aby byly vhodným prostředím pro růst povolání KVĚTEN: za mír ve světě a v naší vlasti ČERVEN: za semináře, aby se v nich upevňovalo a dozrávalo povolání ke kněžství ČERVENEC: za zpovědníky a duchovní vůdce, aby byli dobrými průvodci na cestě k Bohu SRPEN:
za všechny, kdo se modlí a přinášejí oběti za nová povolání ZÁŘÍ: za školy, zejména církevní, aby formovaly mladé lidi k přijetí odpovědnosti za svůj život i života druhých ŘÍJEN: za obnovu rodin LISTOPAD: za nová povolání ke kněžství PROSINEC: za povolání k manželství a rodinnému životu -bb-
ROZHLASOVÁ UNIVERZITA V nedělním dopoledni nabízí Proglas pravidelně vzdělávací pořady. Nově jde o seriál, který pochází z archivu Svobodné Evropy. Rozhlasová univerzita vznikla v padesátých letech jako pomoc mladým lidem, kteří v komunistickém Československu nesměli z politických důvodů studovat na vysokých školách. Obnovena pak byla v roce 1985. Na přípravě přednášek této druhé Rozhlasové univerzity Svobodné Evropy se podíleli významní čeští a slovenští intelektuálové v exilu, po pádu komunistického režimu pak odborníci domácí – jmenujme alespoň Mikuláše Lobkowicze, Mons. Karla Vránu, Karla Kaplana, prof. Jana Milíče Lochmana a další. Jak za totality, tak po listopadu 1989 bylo hlavním účelem Rozhlasové univerzity zaplňovat bílá místa na mapě české kultury a historie. Některé z těchto přednášek nyní Proglas reprízuje se svolením Rádia Svodná Evropa.
Uslyšíte pořady věnované osobnostem českých dějin od středověku po 2. polovinu 20. století. Nalaďte Proglas v nedělním dopoledni od 10:30 nebo v čase opakování krátce po středeční půlnoci. Poslední lednové a další únorová vydání se věnují Petru Chelčickému, Janovi z Jenštejna a Tomáši Štítnému. Program Radia Proglas můžete naladit na frekvencích 88,7 FM z Tábora; 89,5 FM z Písku; 90,6 FM ze Svatého Hostýna; 92,3 FM z Českých Budějovic; 93,3 FM z Pradědu; 96,0 FM z Příbrami-Drahlína; 97,9 FM z Ještědu; 105,7 FM z Uherského Brodu a 107,5 FM z Brna a Nových Hradů. Vysílání rádia můžete najít také v nabídce kabelových společností po celém území naší vlasti, naladit prostřednictvím Internetu nebo skrze satelit. Pokud chcete znát podrobný program vysílání Proglasu, hledejte na internetových stránkách Radia Proglas -bb-
11
SRDÍČKO
SRDÍČKO – zpravodaj římsko-katolické farnosti při kostele Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Brně-Husovicích. Vychází se souhlasem duchovního správce farnosti. Kontaktní adresa: Ing. Daniel Kummer, Rotalova 89, Brno nebo schránka Srdíčka v zadní části kostela nebo e-mail:
[email protected] NEPRODEJNÉ. Vychází pro vnitřní potřebu farnosti. Neprošlo jazykovou úpravou. Uzávěrka tohoto čísla byla dne 25. 1. 2005, příští číslo by mělo vyjít 20. 3. 2005. 12
