Ochrana přírody a krajiny ve Zlínském kraji

Ochrana přírody a krajiny ve Zlínském kraji Pilotní vzdělávací program | Hostětín 2007/8

sborník přednášek

Projekt „Ochrana přírody a krajiny ve Zlínském kraji – vzdělávací program“ byl spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

foto © [email protected]

Ochrana přírody a krajiny ve Zlínském kraji Pilotní vzdělávací program | Hostětín 2007/8

sborník přednášek

Projekt „Ochrana přírody a krajiny ve Zlínském kraji – vzdělávací program“ byl spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

ÚVOD Kvalita života v regionech je podmíněna zejména ekonomickou situací, sociálními a kulturními aspekty života a stavem životního prostředí. Model udržitelného rozvoje usiluje o rovnováhu těchto složek. Ochrana přírody a krajiny je oblastí, na kterou dnešní svět klade dynamicky se měnící požadavky. Výzvy existují v oblasti výzkumu, systémových opatření i každodenního jednání institucí i jednotlivců. Promítají se rovněž v nárocích na profesní kvalifikaci lidí, působících v ochraně přírody a krajiny a příbuzných oborech. ZO ČSOP Veronica v reakci na tuto situaci realizovala na svém pracovišti Centrum Veronica Hostětín projekt „Ochrana přírody a krajiny ve Zlínském kraji“, jenž získal podporu Evropského sociálního fondu a spolufinancování státního rozpočtu České republiky. Cílem projektu bylo rozšířit nabídku dalšího profesního vzdělávání v oblasti ochrany přírody a krajiny ve Zlínském kraji. V letech 2007-2008 byl tedy připraven a pilotně otestován vzdělávací program zahrnující jak obecnou problematiku, tak především aktuální trendy oboru. Vzdělávací program je určen pro odborníky úřadů státní správy a samosprávy, nestátní neziskové organizace, zástupce obcí a jejich svazků, kteří mají potenciál přenášet získané odborné znalosti a dovednosti do praxe. Pilotního programu se zúčastnilo celkem 89 osob, proběhl v následujících sedmi blocích, kombinujících teorii s praxí: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

blok – Úvod do ochrany přírody a krajiny ve Zlínském kraji, blok – Ochrana přírody a krajinného rázu; související dotační tituly, blok – Územní a druhová ochrana přírody, blok – Krajina a obnovitelné zdroje energie, blok – Protipovodňová ochrana a revitalizace, blok – Ekologické zemědělství a přírodě blízké lesnictví, blok – Suburbanizace; zapojování veřejnosti do ochrany přírody a krajiny.

Projekt „Ochrana přírody a krajiny ve Zlínském kraji – vzdělávací program“ přispěl k rozšíření nabídky dalšího profesního vzdělávání v regionu. Došlo k posílení vzdělávací kapacity Centra Veronica Hostětín, kde se velká část pilotního testování realizovala. Získané výstupy - vytvořený řešitelský i lektorský tým, ověřený sylabus vzdělávacího programu, studijní podklady ad. jsou cenným zdrojem dalších vzdělávacích programů. Předkládaný sborník představuje studijní materiál shrnující jednotlivé přednášky. Jsou zde řazeny dle jejich zasazení do celkového vzdělávacího programu. Je naším přáním, aby se i sborník stal užitečným nástrojem pro celoživotní vzdělávání cílových skupin. Mgr. Ing. Jana Tesařová Ředitelka Centra Veronica Hostětín, koordinátorka projektu Informace o projektu: Název projektu: Ochrana přírody a krajiny ve Zlínském kraji – vzdělávací program Číslo projektu: CZ.04.1.03/3.3.13.3/0018 Program: Operační program Rozvoj lidských zdrojů Priorita: 3.3 Rozvoj celoživotního učení Opatření: 3.3.3 Rozvoj dalšího profesního vzdělávání Doba realizace projektu: 1. 1. 2007 – 30. 6. 2008 Zdroje financování: Evropský sociální fond, Státní rozpočet České republiky 3

4

OBSAH Úvod.............................................................................................................................................. 3 Obsah ........................................................................................................................................... 5 Ochrana přírody a krajiny ve Zlínském kraji – minulost a současnost Jaroslav Hrabec ........................................................................................................................... 7 Koncepce a strategie ochrany přírody a krajiny Zlínského kraje (mimo CHKO) Hedvika Psotová ......................................................................................................................... 12 Dotčená veřejnost před stavebními úřady podle nového stavebního zákona č. 183/2006 Sb. a zákona o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb. Radek Motzke ............................................................................................................................. 16 Využití informatiky v ochraně přírody Jan Zohorna ................................................................................................................................ 22 GIS a hodnocení krajinného rázu Hedvika Psotová, Pavel Křek ...................................................................................................... 29 Dotace v ochraně přírody a krajiny Vladimír Mana ............................................................................................................................. 33 Ochrana biodiverzity (biologické principy ochrany přírody) Mojmír Vlašín .............................................................................................................................. 43 Zhodnocení současného stavu a péče o lesní rezervace Uherskohradišťska Kateřina Rebrošová..................................................................................................................... 51 Život biologické rezervace Vlčí prameny v Bílých Karpatech Lubomír Pospěch ........................................................................................................................ 57 Pohledy na krajinu a její proměny Pavel Trnka ................................................................................................................................. 60 Studie vyhodnocení možností umístění větrných elektráren na území Moravskoslezského kraje z hlediska větrného potenciálu a ochrany přírody a krajiny Hana Kuchyňková ....................................................................................................................... 69 Přednáška "Ochrana přírody a krajiny ve Zlínském kraji", týkající se problematiky krajiny a obnovitelných zdrojů energie z pohledu zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a zákona č. 114/1992 Sb. na ochranu přírody Pavel Kulička ............................................................................................................................... 74 Protipovodňová ochrana a revitalizace Miroslav Dumbrovský .................................................................................................................. 85 Lesní certifikace FSC a přírodě blízké lesní hospodaření Michal Rezek ............................................................................................................................... 95 Suburbanizace, suburbánní rozvoj a urban sprawl: definice základních pojmů a současná situace v České republice Martin Ouředníček, Jakub Novák, Petra Puldová ..................................................................... 101 Sídelní kaše ve Zlínském kraji Hedvika Psotová ....................................................................................................................... 106 Plánování společně s veřejností Markéta Flekalová ..................................................................................................................... 111

5

6

OCHRANA PŘÍRODY A KRAJINY VE ZLÍNSKÉM KRAJI – MINULOST A SOUČASNOST

Jaroslav Hrabec1


PRVNÍ ZÁZNAMY O OCHRANĚ PŘÍRODY NA ÚZEMÍ DNEŠNÍHO ZLÍNSKÉHO KRAJE – I. POLOVINA 20. STOLETÍ Ke konci 19. a počátkem 20. století na území dnešního Zlínského kraje působí řada přírodovědců, zejména botaniků, kteří zaznamenávají jednak výskyt jednotlivých druhů, ale naznačují i první záměry na ochranu jejich stanovišť (D. Sloboda, J. Bubela, G. Říčan, J.Klvaňa, J. L. Holuby, L. Schloegel, F. X. Veselý, F. Gogela – aj.) První skutečně doložený záznam o aktivním přístupu k ochraně přírody ve Zlínském kraji je zřejmě opatření uherskoostrožské větve Lichtensteinů z roku 1909, majitelů lesů v oblasti Strání v Bílých Karpatech, kteří lesy ve vrcholové části Velké Javořiny ponechávají jako lesní rezervaci bez zásahu samovolnému vývoji. V roce 1935 je pak tehdejšími vlastníky obdobným způsobem vyhlášena ochrana pralesa Razula v Beskydech. V období mezi světovými válkami intenzivně zkoumají území kraje botanici St. Staněk, J. Podpěra, P. Sillinger, H. Zavřel, Al. Zlatník a navrhují vybraná území k ochraně. V průběhu II. světové války je sice tato aktivita omezena, ale přírodovědný průzkum v rámci možností pokračuje.


VÝVOJ OCHRANY PŘÍRODY A KRAJINY VE ZLÍNSKÉM KRAJI VE II. POLOVINĚ 20. STOLETÍ Období po II. světové válce je věnováno zejména revizi před válkou navržených území a jejich postupným vyhlašováním a přehlašováním (např. SPR Razula 1949, SPR Javořina 1951). Tak vznikly nově v roce 1948 chráněná území Bečevná, Lačnov, Pozděchov a Zubří (všeVS), Kruhy u Tučap (KM); v roce 1949 Louky pod Štípou (VS) a Na Želechovických pasekách (ZL); v roce 1951 Lutonina u Vizovic (ZL), v roce 1952 Dubina a Skalka – Polomsko (KM), Galovské lúky a Pod Juráškou (VS); v roce 1953 Bralová, Drážov, Oulehla, Včelín a Skalka u Trňáku (KM); v roce 1954 Chropyňský rybník, Kamenec, (KM); v roce 1955 Pod Kozincem, Přehon, Stonáč (KM), Vlčnovský háj (UH); v roce 1956 Křéby, Na Jančích, Obora, Strabišov (KM), Kovářův žleb a Luh u Horního Němčí (UH), Dubcová a Ježůvka (VS), Na letišti (ZL). V roce 1956 je přijat zákon č.40/1956 Sb. o ochraně přírody a paradoxně je tak vyhlašování dalších chráněných území na deset let zastaveno a i pak jsou vyhlašovány pouze skalní útvary jako chráněné přírodní výtvory. V roce 1966 jsou vyhlášeny Budačina (KM) a Četovy skály u Lidečka (VS), v roce 1967 Kazatelna, Komínky a Kozel (KM), v roce 1969 Kutaný (VS) a v roce 1972 Pod Drdolem (ZL). V roce 1973 po mnohaletých přípravácha projednávání je vyhlášena CHKO Beskydy. Další vlna vyhlašování CHÚ je v roce 1975, Bernátka, Čerňava, Smrdutá, Tesák (vše KM), Holý kopec (UH), v roce 1976 Kelčský Javorník (KM). V tomto období vrcholí projednávání zřízení CHKO Bílé Karpaty, v září 1977 je zřízena 1

Ing. Jaroslav Hrabec, vedoucí Oddělení ochrany přírody a krajiny, Krajský úřad Zlínského kraje, Třída Tomáše Bati 21, 761 90 Zlín, www.kr-zlinsky.cz 7

v Luhačovicích její správa. K vyhlášení vlastní CHKO dochází pak až v listopadu 1980. K vyhlášení za maloplošná chráněná území jsou připraveny desítky lokalit, avšak vyhlašovací proces přes ministerstvo kultury je natolik zdlouhavé a s nejistým výsledkem, že se jednotlivé okresy rozhodly jít jednodušší cestou vyhlášení za chráněné přírodní výtvory (CHPV), které měly v kompetenci rady a pléna tehdejších okresních národních výborů. Tak bylo v období let 1980 – 1990 vyhlášeno kolem 100 CHPV. V roce 1985 – 1986 byla pracovníky Státního ústavu pam. péče a ochrany přírody provedena celostátní prověrka stavu chráněných území a na jejím podkladě v roce 1987ochrana některých území v kraji zrušena (Luh u Horního Němčí (UH), Kruhy u Tučap a Skalka u Trňáku (KM). V červnu 1992 byl přijat současný zákon o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb., změnila se kategorizace chráněných území a nastala další vlna vyhlašování maloplošných zvláště chráněných území (MZCHÚ) okresními úřady.


REALITA A MOŽNOSTI SOUČASNÉ OCHRANY PŘÍRODY A KRAJINY VE ZLÍNSKÉM KRAJI V souvislosti s přípravou na vstup ČR do Evropské unie je v letech 2000 – 2003 provedeno rozsáhlé celoplošné mapování biotopů i vybraných druhů rostlin a živočichů pro přípravu evropsky významných lokalit a ptačích oblastí evropské soustavy Natura 2000. Z mapování bylo ve Zlínském kraji do národního seznamu zařazeno a nařízením vlády č. 142/2004Sb. přijato 57 lokalit jako EVL (další 4 zasahují ze sousedních krajů) a 3 území jako ptačí oblasti. V rámci grantu VaV (věda a výzkum) pro AOPK ČR " Optimalizace sítě MZCHÚ“ (tzv. česká Natura) bylo pro Zlínský kraj vybráno dalších 30 lokalit k případné ochraně. Nevládní organizace ve spolupráci s Českou botanickou společností sestavily tzv. "Stínový seznam lokalit Natura 2000", který ve Zlínském kraji navrhuje doplnit "oficiální" EVL o dalších 84 lokalit. Po schválení Evropskou komisí budou jednotlivé EVL vyhlášeny za MZCHÚ a management financován z fondů EU, prostřednictvím Operačního programu životní prostřední pro období 2007 – 2013. Od 1. 1. 2003 jsou zrušeny okresní úřady a agenda ochrany přírody přechází zejména na obce s rozšířenou působností (ORP), kterých je v kraji 13 a krajský úřad, který v současnosti zajišťuje i péči o MZCHÚ z rozpočtu kraje.




ETAPY VÝVOJE OCHRANY A PÉČE O MALOPLOŠNÁ CHRÁNĚNÁ ÚZEMÍ 8. Konzervační – cca do r. 1980, vyhlášení a péče o chráněná území měla za účel zakonzervovat stav v době vyhlášení, nezřídka bylo zakázáno i dosavadní, mnohdy staleté hospodaření. Důsledkem byla postupná degradace území sukcesí a často i zánikem předmětu ochrany. 9. "Květinový management" – současný, se zaváděním a obsazováním míst inspektorů ochrany přírody na okresních národních výborech (později okresních úřadech) a postupným uvolňováním stále většího množství finančních prostředků na péči o chráněná území se zažil jednostranný management pravidelného kosení ZCHÚ, jelikož předmět jejich ochrany bývá převážně botanický. Tento způsob však nebere ohled na další skupiny, zejména živočichy a mnohdy, v případě nevhodného termínu kosení a jednorázového pokosení celé lokality není přínosem ani pro rostliny, které se často i několik let nevyvinou do stádia zralosti, nevytvářejí semena a přežívají za stálého postupného úbytku pouze vegetativně. 10. Biotopově-diferencovaný – po r. 2000, je nastupujícím způsobem managementu. Pro jeho realizaci je nezbytné znát co nejširší spektrum recentního výskytu rostlinných 8

i živočišných druhů na lokalitě, jejich vzájemné vazby i podmínky existence jednotlivých fází vývoje. V současnosti je žádoucí začít alespoň s mozaikovitým způsobem managementu, s ponecháním částí území bez zásahu minimálně do konce vegetační sezony, nejlépe však střídavé kosení částí území ob rok. Tento způsob je náročnější organizačně a předpokládá spolupráci širokého spektra odborníků, botaniků i zoologů. Pro zachování biodiverzity jednotlivých území je však jeho postupné zavedení nezbytné.


VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI HISTORIE OCHRANY PŘÍRODY A KRAJINY VE ZLÍNSKÉM KRAJI □ Daniel Sloboda (1837 – 1888), farář v Rusavě pod Hostýnem. Botanik, vydal knihu Rostlinství (1852) – jakýsi druh botanického klíče. □ Jan Bubela (1855 – 1889), farář, botanik, přispěl k poznání moravské květeny (Vsetín, Bzenec, Čejč a Mikulčice, Jeseníky). □ Gustav Adolf Říčan (1867 – 1939), evangelický kněz, ve 20. letech 20. století. Prostudoval „Valašský herbář“ a z druhů, které v něm nenašel, sestavil doplněk k herbáři Gogelově. Tento obsahuje 12 druhů růží a 49 druhů kvetoucích rostlin z celého vsetínského okresu. Ve 30. letech daroval oba svazky musejní společnosti. □ Valentin Pospíšil (1912 – 1999), botanik. □ Josef Klvaňa (1857 – 1919), přírodopisec a etnograf, pedagog, ředitel gymnázií v Uherském Hradišti, Kroměříži a Kyjově. □ Josef Ludevít Holuby (1836 – 1925), evangelický farář v Zemianském Podhradí u Trenčína, vynikající slovenský botanik. Zabýval se květenou okolí Javořiny v Bílých Karpatech. □ Pavel Silinger (1905 – 1938), botanik. Studoval na Přírodovědecké fakultě Karlovy university, kde v r. 1934 habilitoval ze Systematické botaniky. Jeho oborem byla fytosociologie a synekologie, zvláště pak v posledních letech půdní mikrobiologie. Zabýval se fytocenologií a floristickým složením květeny, hlavně Nízkých Tater a Bílých Karpat. □ Stanislav Staněk (1903 – 1982), botanik, florista, konzervátor ochrany přírody, učitel. V roce 1954 vydal Náčrt květeny gottwaldovského kraje a v roce 1996, již po jeho smrti, vyšly díky jeho spolupracovníkům zpracované floristické terénní zápisky pod názvem Historická květena Bílých Karpat. □ Alois Zlatník (1902 – 1979), profesor dendrologie, fytopatologie a bakteriologie Vysoké školy zemědělské v Brně, zakladatel české geobiocenologické školy. □ Josef Podpěra (1878 – 1954), botanik, profesor Masarykovy univerzity v Brně, založil botanický ústav a botanickou zahradu. Zabýval se fytogeografií, geobotanikou a taxonomii rostlin. Je autorem geobotanické mapy Moravy, vydal první fytogeografickou studii na území Československa. □ Josef Hubáček (1916 – 1992), přírodovědec, historik, středoškolský profesor. Působil v Uherském Hradišti. Pracoval jako konzervátor státní ochrany přírody □ Hynek Zavřel (1889 – 1976), přírodovědec, pedagog. Pracoval jako konzervátor státní ochrany přírody. Zasloužil se o vybudování sítě chráněných území v okrese Kroměříž. □ Jan Coufalík (1913 –?), muzejní pracovník. Pracoval jako konzervátor státní ochrany přírody okresu Kroměříž. □ František Xaver Veselý (1819 – 1904), vynikající přírodovědec, učitel a vzor botanika Františka Gogely. □ František Gogela (1854 – 1922), katolický kněz. Působil jako farář v Podhradní Lhotě a v Rajnochovicích a ve svých volných chvílích procházel blízké Hostýnské vrchy, vynikající 9

znalec karpatské květeny. Od roku 1907 do roku 1922 působil v Třeběticích. Z jeho biologického díla: Z květeny Javorníka a Rajnochovic, Květena na dolním toku Rusavy, Naše vstavačovité rostliny, Květena horstva hostýnského. Sestavil Valašský herbář, který obsahuje téměř 1000 rostlin, podle čeledí seřazených do 16 svazků, které postupně v rozmezí let 1898 až 1907 daroval Musejní společnosti ve Valašském Meziříčí. V tomto herbáři jsou hojně zastoupené sběry z Podbeskydské pahorkatiny a z Beskyd. Svůj zájem neomezil pouze na kvetoucí rostliny, ale sbíral a určoval i mechorosty. □ Jaroslav Tomášek (1907 – 1991), přírodovědec, florista, pedagog. Působil ve Zlíně. Pracoval jako konzervátor státní ochrany přírody, zasloužil se o vybudování sítě chráněných území ve zlínském okrese. Zpracoval flóru středního Pomoraví, povodí Dřevnice a Vláry. Redakčně spolupracoval na sborníku Příroda jihovýchodní Moravy (1960). Odbornými články přispíval do sborníků a časopisů Slezského muzea, Podřevnicko a Naše Valašsko. □ Marie Elsnerová (1942), botanička, odborná pracovnice Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Autorka publikací Vzácné a ohrožené druhy květeny okresu Zlín (1995) a Chráněná území okresu Zlín (1996), vydané za autorské spolupráce Jiřího Krista a Dušana Trávníčka.




POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA

Elsnerová M., Krist J., Trávníček D. (1996): Chráněná území okresu Zlín. – Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, prosinec 1996. Gogela, F. (1929): Květena. In Vlastivěda Moravská – Uh. Hradišťský kraj, Holešovský okres. Musejní spolek v Brně, 1929. Hrabec, J. (2007): Péče o chráněná území a její vývoj ve Zlínském kraji, Veronica, Brno, XXI., 2, pp.20–21. Kopecká V., Vasilová D. [eds.] (2002): Seznam zvláště chráněných území ČR k 31. 12. 2001. AOPK ČR, Praha, 500 s. Kuča P., Májsky J., Kopeček F., Jongepierová I. (1992): Monografie "Bílé Biele Karpaty", Bratislava. Mackovčin P., Jatiová M. a kol. (2002): Zlínsko. In: Mackovčin P. a Sedláček M. (eds.): Chráněná území ČR, svazek II., AOPK ČR a EkoCentrum Brno, Praha. Nekuda V. a kol.(1982): Uherskohradišťsko. – Vlastivěda moravská, sv. 63, Slovácké Muzeum Uh.Hradiště, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně. Nekuda V. a kol.(1992): Uherskohradišťsko. – Vlastivěda moravská, sv. 63, Slovácké Muzeum Uh.Hradiště, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně ( 2.doplněné vydání). Nekuda V. a kol.(1995): Zlínsko. – Vlastivěda moravská, sv. 64, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně. Nekuda V. a kol. (2002): Okres Vsetín – Rožnovsko, Valašskomeziříčsko, Vsetínsko. – Vlastivěda moravská, sv. 68, Hvězdárna Valašské Meziříčí, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně a Okresní úřad Vsetín. Peřinka, V. F.(1905): Vlastivěda Moravská – Hradišťský kraj, Val. Kloboucký okres. Musejní spolek v Brně, 1905 Peřinka, V. F. (1910): Vlastivěda Moravská – Hradišťský kraj, Zdounecký okres. Musejní spolek v Brně, 1910.

10

Pavelka J., Trezner J. a kol. (2001): Vlastivěda Moravská. Český svaz ochránců přírody, ZO 76/06 Orchidea, Vsetín. Šnajdara P., Hrabec J. a kol. (2002): Chráněná území Uherskohradišťska a Uherskobrodska. 3. upravené a rozšířené vydání. Zavřel, H. (1958): SPR na okrese kroměřížském. Věstník muzea v Kroměríži. 1958, č. 1, str. 7–11. Chráněná území Zlínského kraje s bohatým soupisem odkazů na další adresy, dostupné na WWW: . Ústřední seznam ochrany přírody, dostupné na WWW: . Stránky Natura 2000, dostupné na WWW: . Botanické stránky, dostupné na WWW: . Stránky Hostýnských vrchů – ochránců z Bystřice pod Hostýnem, dostupné na WWW: .

11

KONCEPCE A STRATEGIE OCHRANY PŘÍRODY A KRAJINY ZLÍNSKÉHO KRAJE (MIMO CHKO)12

Hedvika Psotová23


CO JE KONCEPCE A STRATEGIE OCHRANY PŘÍRODY A KRAJINY ZLÍNSKÉHO KRAJE Otevřený dokument k naplnění programu udržitelného rozvoje, k plnění zákonných, ústavních i mezinárodních povinností při ochraně přírodního prostředí a ke zlepšení spolupráce s ostatními regionálními politikami.




JAKÉ JSOU OBECNÉ CÍLE OCHRANY PŘÍRODY A KRAJINY

Cíle ochrany přírody a krajiny navržené v koncepci konkretizují Státní politiku životního prostředí, Státní program ochrany přírody a krajiny ČR a další související dokumenty pro podmínky Zlínského kraje. Hlavním cílem je ochrana přírody, krajiny a biologické rozmanitosti při současném zajištění udržitelného využívání přírodních zdrojů a snižování zátěže životního prostředí. Příroda a krajina jsou součástí národního bohatství a na jejich stavu přímo či nepřímo závisí naše ekonomická a v mnoha případech i kulturní úroveň.




CO JE OBSAHEM KONCEPCE

Analytická část specifikuje aktuální stav přírodního prostředí a krajiny včetně jednotlivých ekosystémů (zemědělských, lesních, vodních), zvláště chráněných území, památných stromů a přírodních parků. Řešeny jsou plochy ÚSES na nadregionální, regionální i lokální úrovni a stav navrhované soustavy Natura 2000. V závěru jednotlivých kapitol jsou shrnuty problémové kruhy k řešení a specifikovány střety zájmů. Analytická část byla završena analýzou SWOT, z níž vycházejí vize, priority, cíle a opatření formulovaná v návrhové části. Návrhová část vychází z koncepčních krajských státních i evropských dokumentů. Formuluje cíle oblasti obecné a zvláštní ochrany přírody, a to i ve vybraných sektorech (územní plánování, těžba surovin, turistika a rekreace) a specifikuje nástroje k jejich realizaci, z níž k nejvýznamnějším patří environmentální vzdělávání, výchova a osvěta. V závěru jsou stanoveny úkoly a opatření v jednotlivých oblastech včetně ekonomického vyhodnocení a finančních nároků na realizaci Koncepce. Návrhové období koncepce je 10 let, opatření jsou dělena na krátkodobá, střednědobá a dlouhodobá. 1

Pořizovatel: Krajský úřad Zlínského kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, řešitel: Arvita P spol. s r.o, Otrokovice, spoluřešitel: Agentura ochrany přírody a krajiny Brno. 2 Ing. Hedvika Psotová, Arvita P spol. s r.o., Příčná 1541, 765 02 Otrokovice, www.arvita.cz 12

Klíčovým úkolem k realizaci úkolů a opatření navržených koncepcí k nalezení optimální formy aktivní spolupráce na úrovni státní správy, samosprávy, občanských iniciativ i podnikatelské sféry.




CÍLE VE VYBRANÝCH OBLASTECH

Lesní hospodářství: Optimalizace využívání všech celospolečenských funkcí lesa při celkovém zvyšování ekologické stability lesních společenstev. Zemědělství: Prioritou je zvýšení ekologické stability krajiny a její retenční schopnosti, zvýšení diverzity jejího využití, snížení erozního ohrožení zemědělských půd a zavedení zásad správné zemědělské praxe. Vodní hospodářství: Obnova přirozených hydrologických cyklů v kontextu celého povodí, zvýšení retence vody v krajině a vyrovnání vláhové bilance. Územní systémy ekologické stability: Vytvoření územního systému ekologické stability jako vzájemně propojeného souboru přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu. Krajinný ráz: Ochrana krajiny jakožto základní složky evropského přírodního a kulturního dědictví dle platné legislativy a Evropské úmluvy o krajině. Územní plánování: Ochrana přírodního a krajinného prostředí využitím limitů rozvoje území a nastolení environmentálně příznivého využívání krajiny. Doprava: Podpora environmentálně šetrnějších forem dopravy a minimalizace střetů zájmů ochrany přírody a krajiny s dopravními systémy. Těžba nerostných surovin: Ochrana geodiverzity krajiny a koordinace přístupu k těžbě surovin včetně začlenění vytěžených prostor do krajiny. Turistika a rekreace: Stanovení mantinelů pro rozvoj rekreačních aktivit v krajině, stimulace rozvoje ekologicky šetrných forem turistiky a zvýšení informovanosti rekreantů a dalších uživatelů o daném území. Zvláště chráněná území: Zajištění trvalé ochrany pro území s mimořádnými přírodními hodnotami a zachování, popř. zlepšení těchto hodnot prostřednictvím odborně zpracovaného a realizovaného plánu péče. Zvláštně chráněné druhy rostlin a živočichů: Aktivní a účinná ochrana jednotlivých druhů rostlin a živočichů, jejich populací, společenstev i prostředí. Specifickým cílem je vytvoření soustavy Natura 2000. Památné stromy: Ochrana mimořádně významných stromů, jejich skupin a stromořadí před poškozováním, ničením aj. škodlivými vlivy z okolí.

13

Návrh evropské sousty Natura 2000: Navrhovaná soustava Natura 2000 zahrnuje území podle Směrnice Rady 79/419/EHS z dubna 1979 o ochraně volně žijících ptáků (Ptačí oblasti Hostýnské vrchy, Beskydy a Bílé Karpaty) a evropsky významné lokality stanovené dle Směrnice Rad 92/43/EHS z dubna 1992 o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. Celkově zaujímá návrh soustavy 26,3 % výměry Zlínského kraje. Pro řešené území Zlínského kraje mimo CHKO pak činí 11,5% výměry. Data: V rámci koncepce bylo pořízeno, zpracováno a sjednoceno velké množství informací. Konečné digitální zpracování obsahuje textové, tabulkové a grafické výstupy. Grafická část byla zpracována v podobě vizualizace geodat v prostředí ArcGIS (ArcMap).




REALIZACE KONCEPCE

Návrhové období koncepce je 10 let, opatření jsou dělena na krátkodobá, střednědobá a dlouhodobá. Klíčovým úkolem k realizaci úkolů a opatření navržených koncepcí je nalezení optimální formy aktivní spolupráce na úrovni státní správy, samosprávy, občanských iniciativ i podnikatelské sféry.




POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA

Použité podklady: Generely a plány ÚSES jednotlivých obcí Zlínského kraje (viz kapitola 1.2.9 Územně plánovací dokumentace), Urbanistická studie CHKO Bílé Karpaty, Löw a spol., 1995, Územní plán VÚC Beskydy, Terplan Praha, 2002, Územní plán VÚC Zlínské aglomerace, Terplan Praha, 1993, Ústřední seznam ochrany přírody – Seznam zvláště chráněných území ČR k 31. 12. 2002, AOPK Praha, 2003, Rezervační knihy KÚ Zlín, Použitá literatura všeobecná: Buček A., Lacina J.: Geobiocenologie II. MZLU Brno, 2000. Culek M. a kol.: Biogeografické členění České republiky, Enigma Praha, 1996. Červinka P.: Životní prostředí České republiky, Karolinum Praha, 1999. Hejný S., Slavík B. : Květena České republiky, 1 – 6, Academia Praha, 1997 – 2000. Holý M.: Eroze a životní prostředí, ČVUT, Praha 1994. Hora J., Marhoul P., Urban T.: NATURA 2000 v České republice, Návrh ptačích oblastí, Česká společnost ornitologická, 2002. Hron F., Zejbrlík O.: Kapesní atlas – Rostliny strání, skal, křovin a lesů, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1990. Chytrý M., Kučera T., Kočí M.: Katalog biotopů ČR, AOPK Praha, 2001. Kender J. a kol.: Teoretické a praktické aspekty ekologie krajiny, Enigma, Praha, 2000. Kolektiv: Bonitace čs. Zemědělských půd a směry jejich využití, MZe ČSSR, 1990. Míchal I.: Ekologická stabilita, Veronica a MŽP ČR, 1992. 14

Míchal I. a kol.: Obnova ekologické stability lesů, Academia, 1992. Míchal I., Löw J.: Krajinný ráz, Lesnická práce, Kostelec nad Černými Lesy 2003. Míchal I., Petříček V. a kol.: Péče o chráněná území II. Lesní společenstva, AOPK Praha, 1999. Mikátová B., Vlašín M.: Ochrana obojživelníků, Ekocentrum Brno, 1998. Moldan, B.: Ekologická dimenze udržitelného rozvoje, Karolinum Praha, 2001. Neuhäuslová Z. a kol.: Mapa potenciální přirozené vegetace ČR, Academia, 1998. Petříček V. a kol: Péče o chráněná území I. Nelesní společenstva, AOPK Praha, 1999. Vlček V. a kol.: Vodní toky a nádrže, Academia, Praha 1984. Zimová E. A kol.: Zakládání místních územních systémů na zemědělské půdě, praktická příručka pro projektanty ÚSES, Lesnická práce Kostelec nad Černými Lesy, 2002. Použitá literatura reigonální (vztahující se ke Zlínskému kraji): Elsnerová M.: Vzácné a ohrožené druhy květeny okresu Zlín, Muzeum JV Moravy ve Zlíně, 1995. Elsnerová M., Krist J., Trávníček D.: Chráněná území okresu Zlín, Muzeum JV Moravy ve Zlíně, 1996. Hrabec J., Šnajdara P., Krupičková Z., Jagoš, B. a kol.: Chráněná území Uherskohradišťska a Uherskobrodska, ZO ČSOP57/10, 61/13 a 63/12, 2002. Hrabec J., Šnajdara P. a kol.: Chráněná území okresu Uherské Hradiště, ZO ČSOP 61/13 „Uherskohradišťsko“, Zlín 1999. Kolektiv: Bílé Karpaty – Turistický průvodce, Tiskárna L. V. Print, Uherské Hradiště 1999. Krajský úřad Zlínského kraje: Krizový plán Zlínského kraje, věc veřejná, Zlín 2002. Kratina P.: Životní prostředí Zlínska a jeho ochrana 2000, Odbor životního prostředí a zemědělství Úřadu města Zlína, Zlín 2000. Kvasnička P.: Vlastivěda Moravská, Místopis Moravy, Hradišťský kraj, Holešovský okres, Muzejní spolek v Brně 1929. Lízner M.: Stav životního prostředí v jednotlivých krajích ČR v roce 2002 – Zlínský kraj, MŽP 2003. Mackovčin P., Jatiová M. a kol.: Chráněná území ČR, svazek II. Zlínsko: Okres Kroměříž, Okres Uherské Hradiště, Okres Vsetín, AOPK a EkoCentrum Brno, 2002. Moštěk J.: Obojživelníci okresu Kroměříž, Okresní úřad v Kroměříži, prosinec 1993. Nekuda a kol: Okres Vsetín – Rožnovsko, Valašskomeziříčsko, Vsetínsko, Muzejní vlastivědná společnost, Brno 2002. Nekuda V. a kol.: Uherskohradišťsko, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1992. Nekuda V. a kol.: Zlínsko, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1995. Pernica M. a kol.: Slovácko, Olympia, 1967. Pavelka, Trezner a kol.: Příroda Valašska, ČSOP,ZO 76/06 Orchidea, Vsetín, 2001. Prokůpek B., Kuča P a kol.: Chráněná krajinná oblast Bílé Karpaty, ČÚOP a KS SPP Brno, 1991.

15

DOTČENÁ VEŘEJNOST PŘED STAVEBNÍMI ÚŘADY PODLE NOVÉHO STAVEBNÍHO ZÁKONA Č. 183/2006 SB. A ZÁKONA O OCHRANĚ PŘÍRODY A KRAJINY Č. 114/1992 SB.

Pavel Černý, Radek Motzke14




AARHUSKÁ ÚMLUVA A JEJÍ VZTAH KE STAVEBNÍMU ZÁKONU

Na úvod zařazujeme několik poznámek k Aarhuské úmluvě, která má velký význam pro účast veřejnosti v řízeních vedených podle stavebního zákona. Aarhuská úmluva je mezinárodní smlouva, která garantuje veřejnosti základní procesní práva při ochraně životního prostředí. Její úplný název zní “Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí”. Závaznou se pro ČR stala dne 4. října 2004 poté, co byla zveřejněna jako č. 124/2004 Sbírky mezinárodních smluv (Sb. m. s.). Text úmluvy lze získat na webových stránkách www.ucastverejnosti.cz. Jak název napovídá, Aarhuská úmluva zaručuje veřejnosti práva, která lze rozdělit do tří pilířů: 1. právo na informace, 2. právo na účast při povolování záměrů, schvalování plánů a přípravě legislativy, 3. právo na soudní ochranu, jsou-li porušena práva spadající pod bod 1 či 2. Z hlediska stavebního zákona je významný zejména čl. 6 Aarhuské úmluvy, který upravuje účast veřejnosti v povolovacích řízeních. Ve světle stavebního zákona půjde zejména o územní a stavební řízení. Je třeba uvést, že čl. 6 Aarhuské úmluvy se vztahuje pouze na stavby a činnosti uvedené v Příloze I Úmluvy nebo další činnosti, které podléhají vnitrostátní úpravě EIA. Neméně významný je čl. 9 Úmluvy, který mimo jiné upravuje možnost soudního přezkumu povolovacích postupů spadajících pod čl. 6. V následujícím textu i v průběhu semináře upozorníme na možné konflikty mezi Aarhuskou úmluvou a stavebním zákonem. Máme za to, že v případě konfliktu má většina ustanovení Aarhuské úmluvy přednost před stavebním zákonem, neboť jsou dostatečně určitá a lze z nich dovodit práva fyzických 25 a právnických osob vůči státu .




STAVEBNÍ ZÁKON Č. 183/2006 SB. (StavZ)

Nyní k vlastnímu stavebnímu zákonu. Pro přehled uvádíme důležité principy, které ovládají novou právní úpravu: 1. Vzrůstá význam územního plánování V procesu územního plánování se vymezuje zastavěné a nezastavěné území a nezastavitelné pozemky. V nezastavěném území a na nezastavitelných pozemcích lze umísťovat stavby jen výjimečně (§ 18 odst. 5 a 6 StavZ). Další zastavitelné plochy lze

1

Pavel Černý, Radek Motzke, právníci Ekologického právního servisu, Dvořákova 13, 61600, Brno, www.eps.cz Viz judikát Nejvyššího správního soudu ve věci letiště Praha – Ruzyně, který je publikován na webové stránce www.eps.cz v rubrice „Případy“ – „Letiště Ruzyně“.

2

16

změnou územního plánu vymezit pouze, nelze-li využít již vymezené zastavitelné plochy (§ 55 odst. 3 StavZ). 2. Pořizování nástrojů územního plánování se centralizuje Zavádí se politika územního rozvoje s celostátní působností, která je závazná pro nástroje územního plánování na úrovni krajů a obcí. 3. Územně plánovací dokumentace (ÚPD) je přezkoumatelná soudem Soudnímu přezkumu podléhá ÚPD na úrovni kraje a obce. Celostátní politika územního rozvoje se nepovažuje za ÚPD, a proto je její přezkoumatelnost sporná. 4. Umisťování a povolování staveb se zjednodušuje Řada činností se přesouvá z povolovacího režimu do režimu ohlašovacího. Platí to zejména při povolování, kolaudaci či odstraňování staveb. 5. Dotčené orgány budou místo podkladových rozhodnutí vydávat většinou pouze závazná stanoviska Platí to například pro souhlasy a stanoviska orgánů ochrany přírody a krajiny podle § 4 odst. 2 a 3 (zásahy do významných krajinných prvků) nebo § 12 odst. 2 (zásahy do krajinného rázu) ve smyslu zákona č. 114/1992 Sb., pokud jsou vydávána jako podklady pro územní rozhodnutí, stavební povolení nebo jiná rozhodnutí. 6. Platí zásada koncentrace pro uplatňování stanovisek a závazných stanovisek dotčených orgánů Dotčený orgán je vázán svým předchozím stanoviskem nebo závazným stanoviskem (§ 4 odst. 3 StavZ). Navíc, je-li to možné, vydá dotčený orgán jediné koordinované stanovisko nebo koordinované závazné stanovisko (§ 4 odst. 6 StavZ).

ÚZEMNÍ PLÁNOVÁNÍ




Územní plánování je postup veřejné správy, který má za cíl dlouhodobě naplánovat rozvoj lidských činností v krajině a její ochranu. Stanoví se jím například koridory pro budování silnic, plochy pro budování průmyslových zón či obytné zástavby, nebo naopak plochy, které mají zůstat nezastavěné. Zákon zná řadu nástrojů územního plánování. Patří k nim zejména: □ □ □ □

politika územního rozvoje pro území České republiky (§ 31 StavZ), zásady územního rozvoje pro území kraje (§ 36 StavZ), územní plán pro území obce (§ 43 StavZ), regulační plán pro část území kraje či obce (§ 69).

Tyto nástroje územního plánování tvoří hierarchii, přičemž vyšší nástroj je závazný pro nižší v uvedeném pořadí. Nástroje sub 2 až 4 jsou vydávány formou opatření obecné povahy (§ 171 a násl. správního řádu). Tato opatření obecné povahy jsou přezkoumatelná u Nejvyššího správního soudu na základě § 101a a násl. soudního řádu správního. Zcela nově je upraven regulační plán, který je nejen nástrojem územního plánování, ale zároveň jakýmsi “skupinovým” územním rozhodnutím, kterým se umisťují konkrétní stavby. Z hlediska účasti veřejnosti je zcela novým institutem zástupce veřejnosti (§ 23 StavZ). Zástupce veřejnosti může být zmocněn určitým počtem občanů obce nebo kraje, kteří uplatňují věcně shodnou připomínku. Na základě této připomínky uplatní zástupce veřejnosti námitku. Rozdíl mezi „připomínkou“ a „námitkou“ je značný, neboť připomínka se 17

pouze vyhodnocuje, kdežto o námitkách musí být rozhodnuto (§ 39 odst. 4, resp. § 53 odst. 1 StavZ). Proti rozhodnutí není možné podat odvolání, ovšem může být předmětem přezkumu podle § 94, nebo obnovy řízení podle § 100 správního řádu. Dojde-li ke změně nebo zrušení rozhodnutí o námitkách, je nutno uvést územně plánovací dokumentaci do souladu s tímto rozhodnutím (§ 41 odst. 3, resp. § 54 odst. 4 StavZ). Do té doby nelze postupovat podle těch částí územně plánovací dokumentace, které jsou vymezeny v rozhodnutí o zrušení námitek. Z uvedeného plyne, že zástupce veřejnosti má poměrně silné postavení při ochraně veřejných zájmů v územním plánování.

ÚZEMNÍ ŘÍZENÍ




Smyslem územního řízení je především rozhodnout, kde bude stavba umístěna, jaké bude mít rozměry a vnější vzhled, jak bude napojená na infrastrukturu a jaké budou její dopady na životní prostředí. Jde tedy o velmi důležité povolovací řízení, zejména při realizaci staveb ve volné krajině. Upozorňujeme, že nový stavební zákon umožňuje umísťovat stavby nejen ve standardním územním řízení (§ 84 a násl. StavZ), ale také: □ □ □ □

regulačním plánem (§ 61 StavZ), veřejnoprávní smlouvou (§ 78 odst. 3 StavZ), zjednodušeným územním řízením (§ 95 StavZ), územním souhlasem (§ 96 StavZ).

Existují rovněž stavby, které není nutno umísťovat žádným rozhodnutím (dle StavZ: § 79 odst. 3 a § 104 odst. 1). Upozorňujeme, že umísťování ve zjednodušeném územním řízení nebo územním souhlasem umožňují jen velmi omezenou účast veřejnosti, avšak lze je uplatnit pouze u menších staveb, které nepodléhají posuzování vlivů na životní prostředí EIA. Mělo by tedy jít o stavby, které nespadají ani do působnosti Aarhuské úmluvy. Účastníci územního řízení musí uplatnit námitky podle ustanovení § 89 odst. 1 StavZ nejpozději při veřejném ústním jednání. V souladu s § 89 odst. 3 StavZ musí účastník v námitkách uvést skutečnosti, které zakládají jeho postavení účastníka řízení a důvody podání námitek. K námitkám, které nesplňují, uvedené požadavky se nepřihlíží! Zákon tak zavádí velmi přísné formální požadavky na obsah námitek. Jejich nesplněním účastník prakticky ztrácí další možnost hájit svá práva v řízení. Případné odvolání totiž nebude mít úspěch, neboť z formálního hlediska účastník žádné námitky neuplatnil a tedy nevyjádřil včas své výhrady proti rozhodnutí. Dotčené orgány mohou uplatnit svá závazná stanoviska nejpozději při veřejném ústním jednání, jinak se k nim nepřihlíží (§ 89 odst. 1 StavZ). Pokud dotčený orgán uplatní závazné stanovisko k věcem, o kterých bylo již rozhodnuto při vydání územního či regulačního plánu, stavební úřad k němu rovněž nepřihlédne (§ 89 odst. 2 StavZ).




STAVEBNÍ ŘÍZENÍ

Smyslem stavebního řízení je rozhodnout o technických detailech stavby. Přitom je nutno dodržet podmínky vydaného územního rozhodnutí. Územní a stavební řízení lze sloučit téměř pro všechny stavby, a to za podmínek uvedených v ustanovení § 78 odst. 1 StavZ, zejména, je-li pro území schválen regulační plán či územní plán.

18

Vedle standardního stavebního řízení (§ 109 a násl. StavZ) zavádí nový stavební zákon několik zjednodušujících povolovacích postupů. Je to: □ ohlášení (§ 105 a násl StavZ), □ veřejnoprávní smlouva (§ 116 StavZ), □ zkrácené stavební řízení (§ 117 StavZ). Vedle toho existuje široký okruh staveb, které není třeba ohlašovat ani povolovat (§ 103 StavZ). Okruh účastníků standardního stavebního řízení je vymezen v ustanovení § 109 StavZ. V souladu s Aarhuskou úmluvou zakládá ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) StavZ účastenství vlastníků sousedních pozemků. Na rozdíl od územního řízení však nenajdeme ustanovení o osobách, jejichž účastenství zakládá zvláštní právní předpis (např. občanská sdružení podle § 70 zák. č. 114/1992 Sb.). Tato mezera v zákoně vzbuzuje nejistotu, zdali budou stavební úřady vpouštět občanská sdružení a některé další dotčené osoby do stavebních řízení zahájených po 1. 1. 2007. V textu Aarhuské úmluvy nenajdeme požadavek na zajištění účasti veřejnosti ve všech povolovacích řízeních. Je zde pouze požadavek na zajištění účasti v počátečním stadiu povolování, kdy jsou všechny alternativy ještě otevřeny (čl. 6 odst. 4). Tomu by odpovídala účast občanských sdružení v územním řízení, které předchází stavebnímu řízení a v němž se rozhoduje o hlavních parametrech stavby. Na druhou stranu některé environmentální dopady mohou vyplynout až ve stavebním řízení. Pokud by se tak stalo a občanská sdružení by nebyla přibrána mezi účastníky stavebního řízení, došlo k porušení prakticky všech práv veřejnosti, která plynou z čl. 6 Aarhuské úmluvy (právo na informace o řízení, seznámení s poklady, možnost vyjádření a možnost seznámení s výsledným rozhodnutím). Legální řešení je dvojí. Stavební úřad může sloučit územní a stavební řízení, jsou-li proto dány podmínky podle § 78 odst. 1 StavZ. Občanská sdružení by se stala účastníky sloučeného řízení z titulu svého účastenství v územním řízení. Druhou možností je, že stavební úřad použije čl. 10 Ústavy o přednosti ratifikovaných mezinárodních smluv před vnitrostátním právem, které je s nimi v rozporu. Znamenalo by to, že přibere občanské sdružení do stavebního řízení přímo na základě čl. 6 odst. 1 nebo odst. 2 Aarhuské úmluvy. Ustanovení § 109 StavZ by se v tomto konkrétním případě vůči NGO neuplatnilo. Je jasné, že konflikt mezi Aarhuskou úmluvou a stavebním zákonem zakládá právní nejistotu, zdali má občanské sdružení být účastníkem řízení. Lze proto doporučit, aby stavební úřady v pochybnostech občanská sdružení do stavebních řízení přibíraly. Jinak hrozí, že bude stavební povolení zrušeno z důvodu porušení Aarhuské úmluvy.




ZÁVAZNÁ STANOVISKA VE VZTAHU K ÚZEMNÍMU A STAVEBNÍMU ŘÍZENÍ

Právní předpisy v některých případech stanoví, že nezbytným podkladem pro vydání správního rozhodnutí musí být existence „podkladového“ správního aktu. Vydání výsledného rozhodnutí musí v těchto případech předcházet souhlas, vyjádření, povolení, závazné stanovisko či jinak označený správní akt tzv. dotčeného správního orgánu (§ 136). Tyto „podkladové akty“ mají někdy podobu samostatného správního rozhodnutí (ve smyslu § 67 odst. 1 správního řádu). V takovém případě se při vydávání postupuje v plném rozsahu podle části druhé správního řádu, která se vztahuje na vydávání správních rozhodnutí.

19

Příkladem může být povolení orgánu ochrany ovzduší ke stavbě velkého zdroje 3 6 znečištění podle zákona o ovzduší , které se vydává jako podklad pro stavební povolení. V jiných případech (jejichž počet od 1. 1. 2007, v souvislosti se vstupem nového stavebního zákona v účinnost značně vzrostl) ovšem právní předpisy nepředpokládají, že podkladový správní akt bude sám vydán jako „samostatné“ správní rozhodnutí. Jeho právní povaha pak závisí na tom, zda je jeho obsah závazný pro navazující správní rozhodnutí, jehož je pokladem. Stanoví-li zvláštní zákon, že obsah podkladového úkonu dotčeného správního orgánu je závazný pro výrokovou část navazujícího správního rozhodnutí, jde o závazné stanovisko ve smyslu § 149 správního řádu. Zopakujme ovšem, že o závazné stanovisko se jedná pouze, pokud podkladový úkon dotčeného správního orgánu není sám správním rozhodnutím vydaným ve správním řízení. Závaznými stanovisky v tomto smyslu jsou od 1.1 2007 například souhlasy a stanoviska orgánů ochrany přírody podle § 4 odst. 2 a 3, § 12 odst. 2, § 37 odst. 2 nebo § 44 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., pokud jsou vydávána jako podklady pro územní 7 rozhodnutí, stavební povolení nebo jiná rozhodnutí podle zvláštních předpisů , stanovisko orgánu ochrany ovzduší k územnímu rozhodnutí o umístění stavby zdroje znečišťování 8 9 ovzduší , souhlas k odnětí pozemků ze zemědělského půdního fondu, nebo odborné vyjádření orgánů veterinární správy v řízení o přestupcích nebo jiných správních deliktech podle zákona 10 na ochranu zvířat proti týrání. Naopak tam, kde na vydání úkonu správního orgánu nenavazuje jiné správní řízení, bude tento úkon vydáván formou rozhodnutí ve správním řízení. Závaznost stanoviska se projevuje zejména v tom, že pokud jeho obsah znemožňuje žádosti vyhovět (stanovisko je „negativní“), neprovádí správní orgán v navazujícím řízení další dokazování a žádost zamítne (§ 149 odst. 3). Podle našeho názoru to znamená, že závazné stanovisko není možné „překonat“ postupem podle ustanovení upravujících řešení rozporů mezi správním orgánem, který vede řízení a dotčenými orgány (§ 136 odst. 6). Je ovšem nutno upozornit, že například § 4 odst. 7 stavebního zákona takovéto „překonání“ v případě „protichůdných“ závazných stanovisek předpokládá. V praxi lze proto očekávat spory o to, zda při vydání nesouhlasného závazného stanoviska dotčeného orgánu je nutno například žádost o vydání územního rozhodnutí bez dalšího zamítnout nebo ne.

3

Viz. § 17 odst. 1 písm. c) zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší. Viz platné znění § 90 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. Podle tohoto ustanovení jsou závaznými stanovisky i souhlasy a stanoviska, která mají být podkladem pro ohlášení stavby. To je však v rozporu se samotnou definicí závazného stanoviska podle § 149 odst. 1 správního řádu (závazné stanovisko může být pouze podkladem rozhodnutí) a to tím spíše, že souhlas stavebního úřadu s ohlášením stavby může mít pouze fiktivní povahu (viz § 106 odst. 1 stavebního zákona). 8 Viz § 17 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší 9 Viz § 9 a § 10 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu. 10 Viz § 24a odst. 5 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání. 7

20




POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA

K českému právu životního prostředí a stavebnímu právu: Černý, P., Dohnal, V., Korbel, F., Prokop, M.: Průvodce novým správním řádem. Praha. Linde, Praha, a.s., 2006. Dohnal, V., Černý, P.: Stát, obec, kraj a občan při ochraně životního prostředí, 3. vydání, 2005. Doležal, J., Mareček J., Sedláčková V., Sklenář T., Tunka M., Vobrátilová Z.: Nový stavební zákon v teorii a praxi a předpisy související s poznámkami, Praha. Linde Praha, a.s., 2006. Korbel, F. a kol.: Právo na informace. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Zákon o právu na informace o životním prostředí. Komentář. 2. vydání. Praha. Linde Praha, a.s., 2005. K Aarhuské úmluvě: The Aarhus Convention Implementation Guide, dostupné na WWW: . Doporučené internetové odkazy: Stránky Ministerstva pro místní rozvoj k novému stavebnímu zákonu, dostupné na WWW: . Stránky Evropské unie k Aarhuské úmluvě, dostupné na WWW: . Stránky nevládní organizace Zelený kruh s textem Aarhuské úmluvy a informacemi o její praktické implementaci v České republice, dostupné na WWW: . Stránky nevládní organizace Justice and Environment s analýzami implementace Aarhuské úmluvy v šesti zemích střední a východní Evropy (v angličtině), dostupné na WWW: .

21

VYUŽITÍ INFORMATIKY V OCHRANĚ PŘÍRODY

Jan Zohorna111




STRUČNÁ OSNOVA PŘEDNÁŠKY 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.




Specifika sběru dat v ochraně přírody, Stručná historie využívání informačních technologií v ochraně přírody, Současný přístup ke správě dat ochrany přírody, Současně využívané nástroje pro sběr, správu, aktualizaci a prezentaci dat ochrany přírody, Datové sklady ochrany přírody a aplikační nadstavby, Služby poskytované pomocí internetu/intranetu. Informační zdroje ochrany přírody, Praktické ukázky, Výhled.

SPECIFIKA SBĚRU DAT V OCHRANĚ PŘÍRODY

Sběr dat v ochraně přírody má řadu specifik, která znesnadňují využívání standardních nástrojů informačních technologií. Z těch základních je možné uvést následující: □ informace jsou ve většině případů vázány na určité místo (prostorová lokalizace, nutná znalost oboru geoinformatiky), □ značná variabilita sbíraných údajů podle jednotlivých skupin živočichů/rostlin (neexistence jednotné a centrální metodiky, minimálních standardů), □ organizační rozdrobenost ochrany přírody (existence mnoha organizací zabývajících se ochranou přírody a krajiny a z toho vyplývající různé úhly pohledu na sběr dat ochrany přírody), □ velké množství externích spolupracovníků (tlak na možnost zápisu do interních aplikací dané instituce, tvorba replikačních nástrojů) □ chybějící technický „nadhled“ nebo obecná nedůvěra v informační technologie apod. Samostatnou kapitolu představuje problematika taxonomických seznamů (číselníků). Existence několika platných číselníků znesnadňuje sehrávání a využívání dat průřezově ochranou přírody. Složitost různých systémů převodů byla jedním z výrazných faktorů, které zpomalovaly vývoj vlastních aplikací a využívání těchto systémů uživateli.


STRUČNÁ HISTORIE VYUŽÍVÁNÍ INFORMAČNÍCH TECHNOLOGIÍ V OCHRANĚ PŘÍRODY Od počátku devadesátých let minulého století je zahájeno systematické využívání informačních technologií v ochraně přírody. Do této doby je možné datovat vývoj prvních aplikací pro sběr dat ochrany přírody. V roce 1996 byl definován základní koncept Informačního systému ochrany přírody – základním informačním zdrojem ochrany přírody jsou tzv. nálezové 1

Ing. Jan Zohorna, Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Sekce informatiky, Nuselská 34, 140 00 Praha 4, www.ochranaprirody.cz 22

data (dále jen „ND“) = data o nálezu určitého živočišného/rostlinného druhu v určitém čase a prostoru. Systémy pro sběr, správu a prezentaci ND směřovaly od využívání jednoduchých tabulkových procesorů (Quatro, MS Excel apod.), přes jednoduché databázové nástroje (FoxPro, MS Access) až po standardní SQL databáze (MySQL, Oracle). Z důvodů nutnosti evidovat u ND i prostorovou informaci, byla ochrana přírody jedním z prvních společenských a vědních oborů, kde bylo systematicky využíváno nástrojů GIS (geografické informační systémy). Jedním z výrazných impulsů pro masivní využívání informačních technologií (zejména GIS nástrojů) se stal projekt NATURA 2000. Výsledkem tohoto projektu je nejen unikátní celistvá a celorepubliková informační vrstva biotopů, ale mj. i ověření smysluplnosti využívání informačních technologií v této oblasti.




SOUČASNÝ PŘÍSTUP KE SPRÁVĚ DAT OCHRANY PŘÍRODY

Všech poznatků získaných během vývoje různých systémů bylo využito pro návrh konceptu a celkového přístupu ke správě dat ochrany přírody (viz Schéma 1). Středem systému je nález určitého rostlinného nebo živočišného druhu popsaný základním: „KDO, KDY, KDE a PROČ“. Veškeré relevantní informace pak tvoří nebo jsou navázány na tuto základní „nálezovou větu“. Toto informační minimum musí splňovat všechny nově vytvářené systémy.

Schéma 1

23




SOUČASNÝ PŘÍSTUP KE SPRÁVĚ DAT OCHRANY PŘÍRODY

V současné době je naprostou nutností všech institucí, které se zabývají ochranou přírody, využívat nejmodernějších informačních technologií. Z tohoto důvodu implementují instituce, jakou je např. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR), systémy spojující výkonné databázové nástroje a programové/aplikační vybavení, umožňující práci s prostorovými informacemi. Mimo to existuje celá řada relativně jednoduchých a dostupných nástrojů pro sběr a správu nálezových dat (systém Janitor 1, Strix, ND ISOP atd.), pracujících na principech lokálních aplikací bez možnosti využívání síťových prostředků (tedy nepracují na principu „klient-server“). Z významných projektů posledních let, které již využívají nejmodernějších informačních technologií, je možné zmínit projekt Janitor 2 (www.cenia.cz), digitální registr Ústředního seznamu ochrany přírody (http://drusop.nature.cz) a projekt Datového skladu AOPK ČR (http://portal.nature.cz).




DATOVÉ SKLADY OCHRANY PŘÍRODY A APLIKAČNÍ NADSTAVBY

Trendem posledních let i v oblasti ochrany přírody je tvorba centrální datových skladů, které většinou tvoří výkonné databáze, nad nimiž je následně budována aplikační vrstva (systém aplikací, pomocí kterých mohu data do datového skladu ukládat, editovat, spravovat, prezentovat nebo poskytovat), přístupná v rámci interní sítě dané instituce nebo prostřednictvím internetu. Vlastní centrální databáze je postavená na výše zmíněných principech a sdružuje jak tabelární i prostorová data ochrany přírody (tematická data ochrany přírody), tak i veškerá ostatní potřebná data (referenční, data jiných vědních oborů apod. – viz Schéma 2).

Schéma 2

24

Mapové podklady, které jsou využívány při tvorbě dat ochrany přírody, rozlišujeme na vektorové (např. vektorový ZABAGED – ČÚZK, vojenské mapy AČR apod.) a rastrové (letecké nebo družicové snímky, rastrový ZABAGED apod.). Aplikační nadstavbou může být tzv. „tlustý“ (klasická aplikace na stolním PC typu ArcView) nebo „tenký“ (aplikace je většinou přístupná přes internetový prohlížeč) klient. Klient využívá prostředků centrální databáze (aktuální data, podkladové mapy, číselníky apod.) k zápisu určitých dat, jejich správě, vyhledání apod. Výhodou těchto systému je především aktuálnost dat bez nutnosti vytvářet složité replikační nástroje, tzn., není nutné řešit problematiku sehrávání dat z různých informačních zdrojů. K datům centrální databáze může být zajištěn přístup širokému spektru uživatelů (od řadových zaměstnanců až po externí spolupracovníky dané instituce) s jednoznačnou a relativně jednoduchou politikou přístupových práv – daná instituce definuje práva podle organizačních opatření, legislativních předpisů apod., pochopitelně při dodržení bezpečnostních pravidel (zabránění přístupu nepovolaným uživatelům, znemožnění zneužití dat atd.). Rozvoj síťových aplikací s možností prezentace dat prostřednictvím internetových a intranetových technologií je využito zejména v oblasti poskytování dat ochrany přírody. Existence mapových serverů, sdílení mapových služeb apod., představuje v současné době standard i v oblasti ochrany přírody. Vyhledání požadovaných informací je většinou velmi rychlé (vteřiny, mimořádně minuty), s možností získání průřezově strukturovaných informací (např. v rámci mapového portálu veřejné správy – http://geoportal.cenia.cz – je možné dohledat veškeré relevantní informace k dané lokalitě, tedy nejen z oblasti ochrany přírody). Přidanou hodnotu těchto mapových serverů je mj. garantovaná aktuálnost dat (většinou zajištěná přímou návazností na příslušná data v datových skladech) a již zmiňovaná „průřezovost“. Další významnou oblastí pro využití aplikací zpřístupňovaných pomocí internetového rozhraní jsou činnosti související s mnohdy rozsáhlým sběrem dat ochrany přírody. Z poslední doby je možné zmínit aplikace pro aktualizaci vrstvy mapování biotopů (http://www.mbcr.nature.cz/wanas) nebo aplikace pro činnosti související s „monitoringem stanovišť a druhů“ (http://merkur.nature.cz/monitoring). Obě tyto aplikace umožňují sběr požadovaných dat od externích i interních uživatelů, v případě aplikace na aktualizaci vrstvy mapování biotopů navíc s možností editace prostorových dat!

SLUŽBY POSKYTOVANÉ POMOCÍ INTERNETU/INTRANETU




Informační zdroje ochrany přírody Přehled důležitých internetových adres v oblasti ochrany přírody: □ □ □ □ □ □ □ □

www.env.cz – oficiální stránky Ministerstva životního prostředí, portal.cenia.cz – portál životního prostředí („FAKTAaDATA“), www.nature.cz – oficiální stránky Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, www.npsumava.cz – oficiální stránky Správy Národního parku Šumava, www.nppodyji.cz – oficiální stránky Správy Národního parku Podyjí, www.krnap.cz – oficiální stránky Správy Krkonošského národního parku, www.npcs.cz – oficiální stránky Správy Národního parku České Švýcarsko, www.cenia.cz – oficiální stránky České agentury životního prostředí.

25

Obr. 1.

Cca od roku 2000 je většina vlastních informačních zdrojů zpřístupňována pomocí internetových technologií. Z významných projektů je možné uvést zejména různé mapové služby, popř. registry: geoportal.cenia.cz – mapový server veřejné správy, portal.gov.cz – mapový portál veřejné správy, 2 12 mapmaker.nature.cz – mapový server AOPK ČR , 3 13 mapy.krnap.cz – mapový server Správy Krkonošského národního parku , drusop.nature.cz – digitální registr Ústředního seznamu ochrany přírody a krajiny (včetně 4 14 mapových služeb) , 5 15 □ portal.nature.cz – rozhraní ke službám Datového skladu AOPK ČR ,

□ □ □ □ □

Další zajímavé odkazy: □ chm.nature.cz – informační systém Úmluvy o biologické rozmanitosti, □ www.janitor.cz – stránky informující o projektu Janitor, s možností stažení aktuálního programového vybavení pro sběr nálezových dat.




PRAKTICKÉ UKÁZKY: 1. 2. 3. 4.

ÚSOP – http://drusop.nature.cz Mapový server AOPK ČR – http://mapmaker.nature.cz Mapový portál veřejné správy – http://geoportal.cenia.cz Datový sklad AOPK ČR – nálezová data, wanas, monitoring – http://portal.nature.cz

2

Internetový mapový server prezentující prostorová data ochrany přírody a krajiny ČR. Internetový mapový server prezentující prostorová data v rámci území KRNAP. 4 Soustřeďuje zřizovací a odbornou dokumentaci o chráněných územích přírody včetně památných stromů a zpřístupňuje základní informace o nich i s digitální formou některých dokumentů uložených v archivu ÚSOP zřizovacích dokumentů, výjimek, plánů péče apod. 5 Budoucí portál k datovým službám ochrany přírody a krajiny ČR. 3

26




VÝHLED

Vývoj v dalším období směřuje k integraci služeb v oblasti ochrany přírody a tvorbě uceleného portálu, tzn. jednotného rozhraní, přes které se potenciální uživatel dat ochrany přírody dostane ke všem důležitým informačním zdrojům, s návazností na ostatní informační systémy veřejné správy. Na toto rozhraní jednoznačně aspiruje portál ochrany přírody (http://portal.nature.cz), představující rozhraní pro přístup k Datovému skladu AOPK ČR. Datový sklad AOPK ČR představuje ucelený informační zdroj ochrany přírody, zajištěný organizačně i finančně (projekt je jednou z významných priorit AOPK ČR), technicky, technologicky a personálně. Integrovat většinu služeb poskytovaných ochranou přírody do tohoto systému je prioritní úkol pro další období.


SLOVNÍK ZÁKLADNÍCH POJMŮ Z OBLASTI INFORMAČNÍCH TECHNOLOGIÍ 616 POUŽITÝCH V TEXTU Informační systém: Jedna z mnoha definic popisuje informační systém jako komplex lidí, procesů, programových systémů, technického zázemí a organizačních pravidel – to vše za účelem sběru, přenosu, aktualizace, uchování a zpracování dat s cílem včasného získání a prezentace informací. Informační technologie: Obecné označení celého počítačového a komunikačního oboru. Geoinformatika: Je vědecký a technický interdisciplinární obor, zabývající se získáváním, ukládáním, integrací, analýzou, interpretací, distribucí, vizualizací a užíváním geodat (prostorových dat) a geoinformací (prostorových informací) pro potřeby rozhodování, plánování a správy zdrojů. Tabulkový procesor: Program určený pro interaktivní provádění výpočtů v rámci uživatelem definované tabulky. Např. Microsoft Excel. Databáze: Skupina informací uspořádaná podle určitých kritérií (nejčastěji do formátu tabulky) tak, aby byla umožněna co nejpokročilejší manipulace s těmito informacemi. Databáze je tvořena jednotlivými záznamy, přičemž každý záznam je rozdělený do jednotlivých polí. Např. Oracle, MySQL, Postre SQL, Microsoft SQL. SQL: (Structured Query Language) Databázový dotazovací jazyk, který se dnes stává standardem, a ke kterému se hlásí veškeré vedoucí databázové systémy současnosti. Podstatou SQL je používání interaktivních dotazů při práci s databází; jazyk rovněž obsahuje příkazy pro další obvyklé činnosti s databází. Replikace: Vlastnost distribuovaného databázového či informačního systému udržovat svou podobu na různých počítačích ve vzdálených, i trvale nespojených sítích. Klient-server: (client-server) Způsob uspořádání a správy sítě/systému. Síť/systém založený na architektuře klient-server vychází z dvouúrovňového principu. První úroveň je tvořena hlavním počítačem 6

Další definice naleznete např. na http://www.zive.cz/slovnik. 27

nesoucím označení server (může jich být více), druhá pak několika počítači označovanými jako client. GIS: (Geographic Information Systém) Technologie a nástroj, který používá a zpracovává údaje polohově vázané k povrchu Země. Je schopný pracovat s digitálními mapami i s popisnými databázemi, propojit prostorové (grafické) a popisné (negrafické) databázové údaje, vyhodnocovat požadavky, které kombinují klasické databázové dotazy s geografickými údaji, vyhledávat a analyzovat databázové údaje prvků a výsledky pak přehledně zobrazit ve formě mapových výstupů, sestav, apod. Rastrová data: Data, která jsou tvořena rastrem – pravoúhlou sítí bodů, které jsou definovány pouze svými souřadnicemi v této síti a svými hodnotami – neexistuje mezi nimi žádný jiný vzájemný vztah (např. formátu JPG, TIFF apod.). Vektorová data: Data, která využívají k definování obrázků vektory. Používá se zejména v CAD a GIS systémech. Vektorová data se vyznačují vysokou mírou organizovanosti a flexibility; jednotlivé prvky tvořící obrázek jsou matematicky definované objekty, což umožňuje jejich snadnou editaci, změnu rozměrů, polohy, natáčení atd. (např. SHAPEFILE apod.). Internetové mapové servery: Obecně: Programy pracující na architektuře klient-server, zpracovávající data s geografickým vztahem. Internetové mapové servery (Internet Mapping Server, IMS) představují nástroj, který umožňuje snadno a konzistentním způsobem publikovat a poskytovat geografická data prostřednictvím internetu, intranetu a webových služeb. Aplikace: Obecný pojem pro počítačový program či soubor programů, které plní daný účel. Tlustý klient: Program či počítač, jehož velká většina funkcí a činností je vykonávána na dané lokální stanici. Tenký klient: Program či počítač, jehož velká většina funkcí a činností je vykonávána na serveru, ke kterému je trvale připojen. Intranet: Organizace privátní (uzavřené) sítě v organizaci, která využívá stejných principů jako internet. Znamená to především uspořádání dat takovým způsobem, že je možné je prohlížet a pracovat s nimi pomocí internetového prohlížeče (browseru). Internet: 1. Více počítačových sítí navzájem propojených a schopných komunikace. 2. Celosvětová informační a komunikační síť postavená na protokolu TCP/IP. Portál: Obecně lze za portál označit web, který slouží uživatelům jako vstupní stránka do internetu. Portály obvykle umožňují rychlý přístup k velkému množství informací na jednom místě. Rozlišujeme portály obecné (např. Seznam, Centrum) a oborové (např. Portál veřejné správy).

28

GIS A HODNOCENÍ KRAJINNÉHO RÁZU

Hedvika Psotová, Pavel Křek117

Příspěvek prezentuje konkrétní příklady využití informačních systému při hodnocení krajinného rázu Zlínského kraje. Prezentace představuje integraci práce mnoha profesí a specializací – od specialistů hodnotících přírodní vlastnosti krajiny až po urbanisty, krajinné inženýry a architekty, vodohospodáře, projektanty ÚSES, projektanty pozemkových úprav aj. Hodnocení krajinného rázu se tak opírá o verifikované, hodnotitelné a měřitelné údaje. Využití GIS spočívá zejména v tvorbě nových datových vrstev a v kombinaci s již existujícími digitálními podklady i následném zpracování přehledných mapových výstupů využitelných pro efektivní rozhodovací činnost orgánů státní správy a samosprávy.




GIS OBECNĚ

Definice GIS Pojem GIS (geografické informační systémy) má mnoho definicí, z nichž pro naše potřeby jsou nejvýstižnější následující: □ GISem rozumíme geografická data (grafická i negrafická) polohově vázaná k určitému místu na Zemi. □ GISem rozumíme soubor HW (hardwarových) a SW (softwarových) prostředků a geografických údajů navržených na efektivní získávání, ukládání, upravování, obhospodařování, analyzování a zobrazování všech forem geografických informací. Používané programy Náročnost práce s GISem je dána ve velké míře širokým spektrem používaného softwaru. Digitalizace dat: Tvorba map:

Microstation (od 95 po V8, formát dgn) ArcGIS – ArcMap (používaný formát – shapefile) ArcGIS (projekt mxd)

Vedle těchto nejpoužívanějších, ale současně i finančně poměrně náročných programů (vedle pořízení programu je nutno počítat i s jeho aktualizacemi) jsou možné levnější alternativy, ale s omezenou funkčností (např. Kristýna GIS Systém, Topol – české, QGIS a další). Pořizování dat Data jsou pořizována digitalizací podkladů nad referenčními mapovými podklady, kterými jsou: orthofotomapa, ZABAGED, mapy měřítek 1: 10 000 až 1: 50 000, terénní průzkum se zákresem do podkladových map + následná digitalizace (pokročilejší metody – využití GPS) – vznik vektorových dat. 1

Ing. Hedvika Psotová, Mgr. Pavel Křek, Arvita P spol. s r.o., Příčná 1541, 765 02 Otrokovice, www.arvita.cz 29

Typy dat Rozlišujeme 3 základní typy vektorových dat: □ body (např. pohledové dominanty, vrcholy), □ linie (vodní toky, železnice, cestní síť atd.), □ plochy (polygony) – např. územní jednotky, plochy landcover (lesy, zemědělská půda, vodní plochy atd.). Nezbytnou součástí každé datové sady jsou metadata – „data o datech“ – v těchto popisných datech se uvádí jejich původ, údaje o zpracovateli, polohová přesnost, použité kartografické zobrazení, aktuálnost, datový formát, využitelnost apod.




PRÁCE S GIS

Vstupy Na počátku každého díla stojí vždy sběr a verifikace (aktualizace) dat, která lze orientačně rozdělit do následujících kategorií: □ stabilní data (neměnná v čase) – přírodní podmínky, geologie, pedologie, hydrologie, potenciální vegetace, □ proměnlivá data – ZCHÚ, ÚSES, krajinný pokryv – landuse, □ nové datové vrstvy – vektorové (shapefile) – např. dominanty, pohledové horizonty, oblasti se shodnými znaky krajinného rázu, atd. Výstupy Výstupy mohou mít nejrůznější podobu. Obvykle je výstup realizován v tištěné podobě (např. jako mapa, manuál) a v digitální podobě (na nosičích CD, DVD) v podobě projektu – např. pro tento případ projekt mxd (ArcGIS). Shromážděná data mohou být využívána k tvorbě nejrůznějších typů map pro jednotlivé biologické, inženýrské a technické obory. Příklady mapové tvorby v krajinném plánování budou uvedeny v další části přednášky. Problémy Práce s daty s sebou přináší i celou řadu problémů, které jsou do značné míry způsobeny absencí vhodné (a nejednotné) metodiky i legislativy. K hlavním problémům patří: □ získávání dat (existujících – administrativní překážky), □ neexistence standardního datového modelu – nová problematika (tvorba „za pochodu“, tzn. nikde není striktně uvedeno, které datové struktury se mají zahrnout např. do hodnocení krajinného rázu – libovůle zpracovatele), □ kompatibilita s ÚPD, sjednocení formátů, □ prezentace, vizualizace dat – využití mapových serverů a mapových služeb (např. mapový server Zlínského kraje), dostupnost prostředků GIS pro správní úkony (úředníka) na straně jedné a občana na straně druhé, □ dovednosti ve využívání prostředků GIS zaměstnanci úřadů a organizací.

30

Výhody využití GIS Přes všechny uvedené problémy a obtíže je využívání GIS jednoznačně výhodné a perspektivní. K hlavním výhodám patří: □ tvorba kvalitních mapových výstupů, □ propojení negrafických dat (tabulek) s grafickými, tzn. připojení informací k prvku na mapě, □ možnost překryvů datových vrstev, vytváření analýz, □ využitelnost nových datových sad pro další činnosti (územní plánování apod.), □ možnost tvorby časových řad, □ a další. Následující prezentace si klade za cíl ukázat možnosti využití GIS při hodnocení krajinného rázu. Jedná se o konkrétní dílo Krajinný ráz Zlínského kraje, jehož zpracování zadal Krajský úřad Zlín v roce 2005/6.

KRAJINNÝ RÁZ ZLÍNSKÉHO KRAJE




– Analytická část – Hodnocení přírodních charakteristik území – primární krajinná struktura: abiotický geokomplex (geologický podklad – reliéf – voda): □ □ □ □ □

základní geologické členění (geologická mapa), výškové členění území (hypsometrická mapa), typy reliéfu, základní hydrogeologické členění území, povrchové vody.

abioticko – biotický komplex (půda – biota): □ pedologická mapa (mapa BPEJ), □ mapa potenciální vegetace, □ mapa významných biotopů. Hodnocení kulturně-historických charakteristik – sekundární krajinná struktura: historické krajinné struktury: □ □ □ □

archeologické lokality, historické stezky v krajině, folklórní oblasti, památkové zóny, rezervace a objekty.

současné krajinné struktury: □ □ □ □

land use, land cover, významné rozvojové zóny, významné rekreační a rezidenční zóny.

Hodnocení estetických charakteristik území: □ pohledové horizonty, □ přírodní a kulturní dominanty, □ charakter krajinné scény (otevřenost – uzavřenost). 31

– Výstupy hodnocení – Mapa typů kulturní krajiny (typy krajiny podle struktury „land cover“: □ □ □ □ □ □ □




krajina vodní, krajina intenzivní zemědělská, krajina zemědělská harmonická, krajina zemědělská s lukařením, krajina lesní harmonická, krajina lesní s lukařením (lesní pasekářská), krajina lesní.

SHRNUTÍ

Lidské aktivity v krajině lze zodpovědně plánovat a realizovat pouze na základě znalostí a získaných informací o zájmovém území. V rámci hodnocení krajiny se zabýváme její strukturou, funkcí a dynamikou – Geografický informační systém představuje optimální nástroj pro objektivizaci výstupů. Lze jím postihnout i složitá hodnocení charakteristik proměnných v čase (populace chráněných druhů), hodnocení založená zčásti na subjektivních vjemech hodnotitele (estetické charakteristiky) nebo hodnocení skupin znaků např. komplexy vytvářejících podmínky pro zachování biologické rozmanitosti (biodiverzity).

32

DOTACE V OCHRANĚ PŘÍRODY A KRAJINY

Vladimír Mana118




ÚVOD

Ochrana přírody a krajiny je specifická oblast v rámci ochrany životního prostředí. Ne každý ji vnímá jako oblast důležitou, někteří občané České republiky ji naopak vnímají jako nepříjemnou překážku v prosazování vlastních zájmů. Dotace a dotační politika patří k nástrojům, kterými je možné přijatelnou formou prosazovat veřejný zájem. To platí nejenom v případě ochrany přírody a krajiny. Nemělo by se však stávat, že se dotace stanou jediným přijatelným nástrojem. Vedle nich by měla být věnována velká pozornost nástrojům komunikačním a informačním. Právě komunikace s širokou veřejností je v současné době hlavní Achillovou patou státní ochrany přírody. Dotace s sebou přinášejí nejenom možnosti a výhody, v jejich používání se ukrývá celá řada rizik. Jako první a nejdůležitější je potřeba zmínit riziko zneužívání veřejných prostředků vlastními pracovníky státní ochrany přírody. Přitom ne vždy se musí jednat o zjevné přestupky nebo dokonce trestné činy. Daleko největší nebezpečí plyne z propojení pracovníků státní správy a podnikatelských či neziskových subjektů. Právě nevládní neziskový sektor je v posledních více jak deseti letech významným příjemcem veřejných prostředků v oblasti ochrany přírody a krajiny. A je veřejným tajemstvím, že pracovníci státní ochrany přírody jsou velmi často současně členy nevládních organizací, které čerpají nemalé finanční prostředky ze státního rozpočtu. Druhým rizikem je malá připravenost státních organizací rozdělovat veřejné prostředky cíleně a podle stanovených priorit. Opakovaně jsme se v posledních letech setkávali přímo s odporem některých státních zaměstnanců administrujících dotační programy v ochraně přírody a krajiny k přesnějšímu a systémovějšímu nastavení administrace těchto programů a především pak k důslednému a jednotnému posuzování efektivity vynaložených finančních prostředků. Vstupem České republiky do Evropské unie a otevřením možností financovat veřejně prospěšná opatření z prostředků Evropských společenství prostřednictvím tzv. operačních programů stojíme před mnoha úkoly. Musíme se naučit lépe komunikovat s veřejností, abychom jí byli schopni vysvětlit nejenom přínosy, ale současně také možnosti dotačních programů. A musíme se velice rychle naučit lépe administrovat stávající i nové dotační programy, aby se nakonec sami státní zaměstnanci nestali hlavní překážkou čerpání otevírajících se evropských zdrojů financování. Struktura dotačních programů v České republice V současné době je možné v oblasti ochrany přírody a krajiny čerpat podporu z více různých programů. V zásadě se jedná o dotační programy Ministerstva životního prostředí (MŽP), Ministerstva zemědělství (MZe) a krajů.

1

Ing. Vladimír Mana, Ochrana přírody a krajiny – výzkum a poradenství, www.belbo.cz 33

DOTAČNÍ PROGRAMY MŽP




Jedná se o několik dotačních programů investičního i neinvestičního charakteru s rozdílným nastavením jejich administrace. Některé z těchto programů jsou funkční už více jak deset let. Od letošního roku by v souvislosti s otevřením Operačního programu Životní prostředí mělo dojít k zásadním změnám ve struktuře programů a měl by být zahájen jeden nový národní dotační program. K nejdůležitějším doposud funkčním programům v resortu MŽP patří: □ □ □ □ □ □

Program péče o krajinu, Program revitalizace říčních systémů, Správa nezcizitelného státního majetku ve zvláště chráněných územích, Program stabilizace lesa v Jizerských horách a na Ještědu, Program péče o přírodní prostředí, Program péče o urbanizované prostředí.

Od letošního roku by měl vzniknout nový dotační program s názvem „Program podpory přirozených funkcí krajiny“, který by měl nahradit v současné době dobíhající Program revitalizace říčních systémů. 1. Program péče o krajinu Je dotačním programem fungujícím od roku 1995. Od stejného roku jej administruje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR). Jedná se o program neinvestiční, jehož cílem je podpora aktivního managementu přírody a krajiny ze strany vlastníků a uživatelů pozemků. Program předpokládá postupné naplňování a realizaci opatření, která povedou k udržení a systematickému zvyšování biologické rozmanitosti, a takovému uspořádání funkčního využití území, které zajišťuje ochranu přírodních i kulturních hodnot krajiny. Existují základní omezení a limity činností a opatření, na které nelze poskytnout finanční prostředky z tohoto programu. V zásadě se jedná o opatření: □ která jsou jako běžná údržba či péče zákonnou nebo smluvní povinností vlastníků a nájemců pozemků či správců vodních toků, toto ustanovení neplatí, je-li správcem či nájemcem pozemku příjemce, □ jejichž cílem je vytváření zisku, □ na které byly poskytnuty finanční prostředky prostřednictvím Státního fondu životního prostředí České republiky nebo Ministerstva zemědělství nebo dalších zdrojů státního rozpočtu (včetně evropských fondů) nebo krajských úřadů, □ investičního charakteru, □ na něž žadatel může čerpat dotace z evropských fondů poskytované prostřednictvím Státního fondu životního prostředí České republiky, Ministerstva zemědělství, nebo krajských úřadů. Žadatelem může být organizační složka státu, fyzická nebo právnická osoba (vlastník, nájemce, podnájemce) s právním vztahem k pozemkům, na nichž je třeba realizovat konkrétní opatření podle jednotlivých předmětů podpory (dále jen „žadatel“). Z pověření vlastníka či nájemce pozemku může být žadatelem o finanční prostředky i jiná fyzická nebo právnická osoba. Žadatelem nemůže být zahraniční osoba, a to fyzická ani právnická (§ 21 obchodního zákoníku).

34

Program péče o krajinu má dva podprogramy: □ Podprogram péče o krajinu, □ Podprogram péče o zvláště chráněné části přírody a ptačí oblasti. Podprogram péče o krajinu je podle podporovaných oblastí a jednotlivých předmětů podpory dále členěn následujícím způsobem: A. Ochrana krajiny proti erozi Sledované cíle: □ snižování ohroženosti půdního fondu erozí tvorbou protierozních opatření, □ zvyšování retenční schopnosti krajiny. Předmět podpory: □ asanace a stabilizace projevů plošné a rýhové eroze mimo koryta vodních toků, □ tvorba biologických protierozních opatření a realizace vymezených a schválených prvků územních systémů ekologické stability z geneticky a stanovištně odpovídajícího osiva a sadbového materiálu. B. Udržení kulturního stavu krajiny Sledované cíle: □ udržení kulturního stavu a typického krajinného rázu, □ zachování a obnova rozptýlené zeleně a památných stromů a alejí. Předměty podpory: □ vytváření podmínek pro zachování nebo obnovu významných biotopů s přirozeným výskytem alespoň jednoho stanovištně odpovídajícího druhu uvedeného v černém a červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky /stav v roce 2000/, □ ošetření památných stromů a památných alejí a dalších významných stromů a alejí, □ výsadba nelesní zeleně. C. Podpora druhové rozmanitosti Sledované cíle: □ ochrana, uchování a obnova přírodní rozmanitosti. Předměty podpory: □ opatření k podpoře druhové rozmanitosti: – vytváření speciálních opatření, např. rozrušování drnu, obnova mezí, remízků, vytváření a prohlubování tůní, mokřadů a drobných vodních ploch, péče o hnízdiště a zimoviště, – změna druhově chudých lučních porostů na druhově bohaté, – vytváření opatření neinvestičního charakteru na zmírnění bariérového efektu komunikací a staveb. □ opatření k podpoře biologické rozmanitosti lesů ve vymezených a schválených prvcích územních systémů ekologické stability nebo v evropsky významných lokalitách – obnova síjí, podsíjí sadbou a podsadbou stanovištně původních melioračních a zpevňujících dřevin uvedených ve zvláštním právním předpisu nad minimální podíl stanovený tímto zvláštní právním předpisem a obnova nebo udržování hospodářsky nevýznamných druhů dřevin přirozené skladby včetně jasanu ztepilého, jasanu úzkolistého a topolu černého v cílovém hospodářském souboru 19 a jedle bělokoré 35

v příslušných cílových hospodářských souborech, následná ochrana provedených výsadeb a následná péče o výsadby maximálně po dobu pěti let, případně i po dobu delší, potřebnou k zajištění kultur a povolenou příslušným orgánem státní správy lesů, pokud není provedení následné péče na vlastní náklady stanoveno v rozhodnutí jako podmínka pro realizaci příslušného opatření, – provádění zásahů zaměřených na zachování či zlepšení druhové skladby nebo prostorové struktury lesa s cílem dosažení přírodě blízkého stavu lesa, podpora procesů přirozené obnovy a ochrana přirozeného zmlazení stanovištně původních druhů dřevin. Finanční prostředky Podprogramu péče o zvláště chráněné části přírody a ptačí oblasti mohou být poskytnuty následujícím subjektům: □ □ □ □ □

Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, Správa Krkonošského národního parku, Správa Národního parku České Švýcarsko, Správa Národního parku Podyjí, Správa Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava.

Podprogram péče o zvláště chráněné části přírody a ptačí oblasti je dále členěn na následující předměty podpory: D. Péče o zvláště chráněná území a ptačí oblasti a zvláště chráněné druhy rostlin a živočichů v předmětných územích Předměty podpory: □ Vyhotovení plánu péče a zeměměřické práce v předmětných územích. □ Údržba a budování technických zařízení nebo objektů sloužících k zajištění státem chráněných zájmů v předmětných územích. □ Opatření směřující k odstranění dřívějších negativních zásahů nebo negativních vlivů, působících v předmětných územích. □ Opatření zajišťující existenci částí přírody, pro jejichž ochranu byla předmětná území zřízena nebo existenci zvláště chráněného druhu. Program péče o krajinu má svoje výhody i nedostatky. Za výhody lze označit: □ □ □ □

jednoduchost a srozumitelnost, dostupnost pro fyzické osoby, možnost až 100 % dotace opatření, možnost relativně jednoduché a operativní administrace (v posledních letech bohužel komplikovaná vnitřními poměry na AOPK ČR). Nevýhodou Programu péče o krajinu pak je:

□ nutnost uzavírat financování v rámci jednoho kalendářního roku, □ malý objem finančních prostředků. 2. Program revitalizace říčních systémů Program revitalizace říčních systémů vznikl v roce 1992. V prvních letech byl administrován státními podniky Povodí, později byla jeho administrace převedena na AOPK ČR. Na rozdíl od Programu péče o krajinu se jedná o investiční dotační program, jehož struktura má charakter programového financování jednotlivých opatření. Cílem Programu revitalizace říčních systémů je vytvořit podmínky pro obnovu přírodního prostředí i zdrojů užívaných člověkem. Vycházíme přitom ze známé skutečnosti, že 36

vodní režim patří k nejcitlivějším a také k nejvýznamnějším složkám krajiny. V kulturní krajině osídlené a využívané člověkem je pak jeho činností více nebo méně negativně ovlivňován. Člověk využívá zdroje povrchové i podzemní vody, zasahuje svou činností do přirozeného koloběhu vody a usměrňuje její toky v území. Nadměrným nebo neuváženým čerpáním a znečišťováním tohoto nezbytného zdroje způsobuje zhoršení kvality povrchových i podzemních vod. To může vést k zániku nebo podstatnému zhoršení stavu přírodního prostředí. Žadatelem o podporu na realizaci opatření v rámci Programu revitalizace říčních systémů mohou být následující subjekty: □ vlastník pozemků či vodohospodářské stavby, na nichž mají být revitalizační opatření provedena, □ správce toku, pokud jde o revitalizaci koryta vodního toku, popř. koryta vodního toku a jeho nivy, □ AOPK ČR a správa národního parku v případě, že se jedná o pozemky ve zvláště chráněných územích na základě pověření a souhlasu vlastníků, □ nájemce pozemku, zejména pokud tímto nájemcem je správa národního parku, AOPK ČR nebo nestátní nezisková organizace, a to s písemným souhlasem vlastníka. Žadatelem nemůže být zahraniční osoba, a to fyzická ani právnická a žádost nestátní neziskové organizace může být přijata pouze v případě, že tato organizace existuje minimálně 3 roky. Program revitalizace říčních systémů je rozdělen na následující podprogramy a dotační tituly: 1.1 Revitalizace přirozené funkce vodních toků (podprogram 215 112) □ □ □ □ □

Revitalizace vodních toků a jejich přírodního charakteru, včetně jejich niv, Revitalizace odstavených ramen vodních toků, Revitalizace pramenných oblastí, Zakládání a revitalizace břehových nebo doprovodných porostů podél vodních toků, Revitalizační opatření k zajištění trvalé existence a ekologických funkcí přirozeně revitalizovaných úseků toků a jejich niv.

1.2 Zakládání a revitalizace prvků systému ekologické stability vázaných na vodní režim (podprogram 215 113) □ □ □ □ □

Revitalizace nevhodně odvodněných pozemků a odvodňovacích soustav, Revitalizace a zakládání mokřadních ekosystémů, Opatření pro obnovu zásob podzemních vod, Opatření pro obnovu a stabilizaci vsakovacích ploch, Protierozní opatření vázaná na zlepšování stability vodního režimu.

1.3 Odstraňování příčných překážek na vodních tocích a podpora takových technických řešení, která je neobsahují (doplňování a stavba rybích přechodů) – (podprogram 215 114) □ Doplňování a stavba rybích přechodů, □ Další opatření na tocích zajištující jejich zprůchodnění pro přirozenou migraci bioty. 1.4 Revitalizace retenční schopnosti krajiny (podprogram 215 115) □ Revitalizace v minulosti zaniklých a poškozených retenčních prostorů,

37

□ Zakládání nových retenčních prostorů, zejména jako součásti systémů ekologické stability krajiny, □ Zvyšování retenční schopnosti území, □ Protipovodňová opatření retenčního charakteru vázaná na zvýšení stability vodního režimu území. 1.5 Rekonstrukce technických prvků a odbahňování produkčních rybníků (podprogram 215 116) – tento podprogram je ukončen a probíhá pouze dokončování akcí. 1.6 Výstavba a obnova čistíren odpadních vod a kanalizace vč. zakládání umělých mokřadů (podprogram 215 117) – pouze na akce, na které bylo vydáno rozhodnutí o přidělení dotace v roce 2003 a dříve, – pouze na akce, které schválí ministr životního prostředí a s prokázaným mimořádným dopadem na ochranu přírody a krajiny. 1.7 Revitalizace přirozené funkce vodních toků s revitalizací retenční schopnosti krajiny (podprogram 215 118) □ □ □ □

□

□ □ □

Revitalizace vodních toků a jejich přírodního charakteru, včetně jejich niv, Revitalizace odstavených ramen vodních toků, Revitalizace pramenných oblastí, Zakládání a revitalizace břehových nebo doprovodných porostů podél vodních toků a melioračních kanálů jako nedílná součást většího investičního celku realizovaného v rámci Programu revitalizace, Revitalizační opatření k zajištění trvalé existence a ekologických funkcí přirozeně revitalizovaných úseků toků a jejich niv, včetně výkupů pozemků nezbytných k zajištění trvalé existence a ekologických funkcí přirozeně revitalizovaných úseků toků a jejich niv, Revitalizace v minulosti zaniklých a poškozených retenčních prostorů, zakládání nových retenčních prostorů, zejména jako součásti systémů ekologické stability krajiny, Zvyšování retenční schopnosti území, Protipovodňová opatření retenčního charakteru vázaná na zvýšení stability vodního režimu území.

Program revitalizace říčních systémů prošel více jak patnáctiletým vývojem, byl opakovaně kritizován, a to v řadě případů zcela oprávněně. Za celou dlouhou dobu jeho existence nebylo zajištěno základní metodické nastavení vyhodnocování revitalizačního efektu podpořených opatření. Program revitalizace říčních systémů měl přitom nastavený poměrně dobře fungující systém projednávání a schvalování žádostí o finanční podporu. Projednávání probíhalo prostřednictvím tzv. Regionálních poradních sborů, které byly jmenovány MŽP a ve kterých byly zastoupeny jednak resortní organizace MŽP, kraje a také správci vodních toků. Regionální poradní sbory pracovaly při místně příslušném středisku AOPK ČR. Ve srovnání s Programem péče o krajinu uvolňoval Program revitalizace říčních systémů každoročně několikrát vyšší objem finančních prostředků. Čerpání těchto finančních prostředků nebylo vázáno na jeden kalendářní rok a probíhalo podle harmonogramu realizace investičního opatření. 3. Správa nezcizitelného státního majetku ve zvláště chráněných územích Jedná se o program zaměřený na správu státních pozemků a obecně státního majetku ve zvláště chráněných územích. Cílem programu je přitom zajištění nejenom povinností 38

vlastníka, které státu v těchto případech vyplývají, ale současně zajištění souladu péče o nemovitý majetek s předpisy a odbornými cíly v oblasti ochrany přírody a krajiny. Příjemcem finančních prostředků může být AOPK ČR a Správy NP. Finanční prostředky lze poskytovat na jednotlivá opatření pouze na pozemcích v ZCHÚ ve vlastnictví státu, které jsou v majetkové správě příjemce. Cílem programu je zajišťování povinností vlastníka (státu, představovaného odbornými organizacemi ochrany přírody) vyplývajících z platné legislativy, nárůst druhové rozmanitosti organizmů, zvýšení početnosti populací chráněných druhů flóry a fauny vyskytujících se ve zvláště chráněných územích všech kategorií a naplňování mezinárodních úmluv, ke kterým přistoupila Česká republika, prostřednictvím odborných organizací ochrany přírody, včetně naplňování závazků vyplývajících z implementace směrnic Evropského společenství ve vztahu k soustavě evropsky významných území Natura 2000. Ukončení programu se předpokládá do konce roku 2007. 4. Program stabilizace lesa v Jizerských horách a na Ještědu Program stabilizace lesa v Jizerských horách a na Ještědu” umožňuje ze státního rozpočtu poskytovat neinvestiční účelové dotace, jako státní příspěvek na podporu opatření, prováděných za účelem zvýšení ekologické stability dotčených imisně zatížených lesních porostů, zvýšení druhové a prostorové rozrůzněnosti lesa pro trvalou provozuschopnost sportovišť, řešení dalších nezbytných kompenzačních opatření i v navazující mimolesní krajině. 5. Program péče o přírodní prostředí Program péče o přírodní prostředí fungoval do roku 2004. Jeho administrátorem byl Státní fond životního prostředí (SFŽP). Žadatelem mohly být právnické organizace založené k nepodnikatelským účelům, obchodní společnosti, státní podniky, družstva, fyzické osoby podnikatelé a fyzické osoby nepodnikatelé. Cílem Programu péče o přírodní prostředí byla podpora opatření k ochraně přírody a krajiny. Opatření byla podle charakteru zařazena do dílčích programů: □ □ □ □ □ □ □ □ □ □

Zakládání ÚSES, Ošetřování stromů a regenerace alejí a parků, Zabezpečení mimoprodukčních funkcí lesa a k přírodě šetrné hospodaření v lesích, Péče o zamokřená území a vodní plochy, Realizace schválených plánů péče o ZCHÚ, Výkupy pozemků ve ZCHÚ, Realizace schválených záchranných programů, Program péče o půdu, Program regenerace urbanizované krajiny, Program na zpracování koncepcí ochrany přírody a krajiny.

6. Program péče o urbanizované prostředí Program péče o urbanizované prostředí probíhal v letech 2002 až 2006. Administrátorem programu byl opět SFŽP. Cílem programu byla podpora přírodních prvků v městských aglomeracích a obecně v urbanizovaném prostředí. V rámci programu byly podporovány projekty a studie na regeneraci i obnovu městských parků, městské zeleně, historických alejí a dalších vegetačních prvků v rámci lidských sídel.

39

7. Dotační programy Ministerstva zemědělství Z pohledu ochrany přírody a krajiny je v současné době nejdůležitějším programem Program rozvoje venkova (PRV) zahrnující tzv. Agroenvi opatření. Agroenvironmentální (AE) programy v Evropské unii (EU) jsou součástí „Společné zemědělské politiky ES“ (Common Agricultural Policy – CAP). Tato politika sleduje omezování přímých dotací cen zemědělských produktů a podporuje dobrovolné činnosti zemědělců, které jsou šetrné k životnímu prostředí, napomáhají péči o krajinu a přispívají celkově k rozvoji venkova. V EU je jako AE opatření označováno: □ udržování existujících způsobů zemědělské výroby citlivých k živým i neživým složkám ekosystémů, □ omezení aplikace pesticidů nebo anorganických hnojiv, □ extenzifikace rostlinné výroby na orné půdě, □ extenzifikace živočišné výroby, □ pěstování odrůd kulturních rostlin nebo plemen hospodářských zvířat ohrožených vymizením, □ udržování opuštěné zemědělské a lesní půdy, □ ponechávání zemědělské půdy ladem minimálně po dobu 20 let, □ obnova či vytváření polopřírodních stanovišť, □ vzdělávání zemědělců ve způsobech hospodaření šetrných k životnímu prostředí, □ zpřístupnění zemědělské krajiny veřejnosti a poskytování zemědělských pozemků účelům rekreace, □ zavádění dalších opatření šetrných k životnímu prostředí. Ve schváleném dokumentu PRV jsou opatření zaměřená na ochranu přírody a krajiny součástí následujících priorit: □ Priorita 2.1 Biologická rozmanitost, zachování a rozvoj zemědělských a lesnických systémů s vysokou přidanou hodnotou a tradičních zemědělských krajin, □ Priorita 2.2 Ochrana vody a půdy, □ Priority 2.3 Zmírňování klimatických změn. Jedná se konkrétně o následující opatření: II.1.2. Platby v rámci oblastí NATURA 2000 a Rámcové směrnice pro vodní politiku 2000/60/ES (WFD) (Kód opatření 213) Cíle opatření: □ Pomoc zemědělcům při řešení specifického znevýhodnění vyplývajícího z implementace evropských směrnic pro soustavu Natura 2000 a Rámcové směrnice pro vodní politiku ES, □ Trvale udržitelné využití zemědělské půdy, □ Zlepšení životního prostředí a krajiny. II.1.3. Agroenvironmentální opatření (Kód opatření 214) Cíle opatření: □ Integrace agroenvironmentálních postupů v zemědělství, □ Trvale udržitelné využití zemědělské půdy, □ Zlepšení životního prostředí a krajiny. Opatření lze aplikovat na celém území ČR.

40

Přehled podopatření: Podopatření A: Postupy šetrné k životnímu prostředí: Titul A1: Ekologické zemědělství, Titul A2: Integrovaná produkce. Podopatření B: Ošetřování travních porostů. Podopatření C: Péče o krajinu: Titul C1: Zatravňování orné půdy, Titul C2: Pěstování meziplodin, Titul C3: Biopásy. Příjemcem podpory je fyzická nebo právnická osoba, která provozuje zemědělskou činnost vlastním jménem a na vlastní zodpovědnost, obhospodařuje evidovanou zemědělskou půdu a splňuje kritéria pro vstup do opatření a plní podmínky poskytnutí podpory. 8. Dotační programy krajů Většina krajů prostřednictvím krajských úřadů vyhlašuje opakovaně dotační programy podporující opatření na ochranu životního prostředí. V přímé vazbě na ochranu přírody a krajiny je pouze část z takto vyhlášených programů. Většina krajů v současné době v oblasti ochrany přírody a krajiny podporuje přípravu projektů pro čerpání finančních prostředků z Operačního programu Životní prostředí a případně z Programu rozvoje venkova. 9. Připravované národní programy Z aktuálně připravovaných národních programů v oblasti ochrany přírody a krajiny je potřeba zmínit program „Podpora obnovy přirozených funkcí krajiny“. Jedná se o investiční program, který by měl od začátku roku 2008 nahradit Program revitalizace říčních systémů. Program by se měl zaměřovat na podporu a ochranu zvláště chráněných území (ZCHÚ) a zvláště chráněných druhů živočichů. Cílem programu je podpora opatření směřujících k naplnění předpisů EU, naplňování plánů péče o zvláště chráněná území, záchranných programů a povinností plynoucích ze zákona o ochraně přírody a krajiny. Navrhovány jsou následující podprogramy: □ □ □ □ □ □




Podpora přirozené funkce vodního toku, Podpora migrační prostupnosti, Podpora populací zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, Podpora osvěty a usměrňování návštěvnosti v ZCHÚ, Podpora na odstranění negativních vlivů a zásahů v předmětných územích, Podpora opatření zajišťujících čistotu vod.

ZÁVĚR

Dotační politika je důležitým nikoliv však jediným nástrojem pro uplatňování státní politiky v oblasti ochrany přírody a krajiny. Je důležité, aby byl právě tento nástroj používán nejenom promyšleně a koncepčně, ale aby byly použity také veškeré dostupné způsobu kontroly jeho používání a jeho efektivity. To vše za současného používání dalších nástrojů, především pak dobré a otevřené komunikace s veřejností. Jedině sama veřejnost může nakonec zajistit skutečnou ochranu přírody a krajiny. Stát musí využít všechny dostupné prostředky, jak naučit zemědělce, lesníky a vodohospodáře správné postupy v péči o krajinu, a umožnit jim tuto péči zabezpečovat.

41




POUŽITÉ ZKRATKY

AE AOPK ČR ES EU Mze MŽP Natura 2000 NP PRV SFŽP ÚSES ZCHÚ




agroenvironmentální Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky Evropské společenství Evropská unie Ministerstvo zemědělství Ministerstvo životního prostředí soustava chráněných území evropského významu národní park Program rozvoje venkova Státní fond životního prostředí územní systém ekologické stability zvláště chráněné území

POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA

Směrnice MŽP č. 2/2007 pro poskytování finančních prostředků v rámci Programu péče o krajinu v roce 2007. MŽP, Praha. Směrnice MŽP č. 5/2006 o vydání Pravidel pro poskytování finančních prostředků v rámci Programu revitalizace říčních systémů – Program 215 110. MŽP, Praha. Program rozvoje venkova České republiky na období 2007 – 2013. Mze. Praha. Informace dostupné na WWW: . Informace dostupné na WWW: . Informace dostupné na WWW: .

42

OCHRANA BIODIVERZITY (BIOLOGICKÉ PRINCIPY OCHRANY PŘÍRODY)

Mojmír Vlašín119




TEORIE GAIA A OCHRANA PŘÍRODY JAKO MULTIDISCIPLINÁRNÍ OBOR

James Lovelock (1919) – přišel s teorií o schopnosti geobiologického systému Země regulovat klima, složení atmosféry a hydrosféry. V knize Gaia – nový pohled na pozemský život říká mj.: evoluce od vzniku života na zemi (3,6 Eonu zpět) není evolucí planety a evolucí živých organismů, jeto evoluce společná, evoluce Gaia. Samotné označení Gaia vymyslel spisovatel William Golding na Lovelockov žádost. Lovelock zdůrazňuje, že přítomnost života zcela změnila tvář Země. Nejvýrazněji to platí o atmosféře, která na rozdíl od mrtvých planet není ve stavu chemické rovnováhy. Evidentním dokladem života je samozřejmě přítomnost velkého množství kyslíku, který vyprodukovaly organismy při fotosyntéze. Atmosféra Venuše a Marsu je od té pozemské zásadně odlišná a na základě tohoto faktu tvrdí Lovelock zcela jednoznačně, že na Marsu nemůže být život. Gaia jako superorganismus je metafora (jako například jako Dawkinsův "sobecký gen"). Ve svých pozdějších pracích spíše než o Gaie hovoří Lovelock o globální geofyziologii a distancuje se od většiny balastu, kterým naplnili jeho teorii různí filosofové a spiritualisti. Člověk je nejvážnějším činitelem současného vymírání organismů, které je asi 100 až 1000 krát rychlejší než v minulosti. Ochuzováním biodiverzity může způsobit vážné změny v geofyziologickém systému, které se nakonec obrátí proti člověku samotnému.




HODNOTA BIODIVERZITY – OCHRANÁŘSKÁ ETIKA Většina národů uznává 3 typy bohatství: □ bohatství ekonomické (HDP, zlato, nerostné suroviny, peníze), □ bohatství kulturní (literatura, tradice, hudba, náboženství), □ bohatství přírodní (národní parky, divočina, přírodní rozmanitost). – Přírodní bohatství je hodnotovém žebříčku většinou na konci. Environmentální filosofové v zásadě rozlišují dva základní typy hodnot přírody: □ hodnota instrumentální neboli utilitární (instrumental or utilitarian value), tj. hodnota, ze které má člověk určitý užitek (nemusí být zdaleka jen materiální, ale i duchovní, např. pro rekreaci apod.), □ hodnota vnitřní (intrinsic or inherent value).

1

RNDr. Mojmír Vlašín, Ekologický institut Veronica, Panská 9, 602 00 Brno, www.veronica.cz

43




CO JE BIODIVERZITA? Úmluva o biodiverzitě (1992, Rio de Janeiro) definuje biodiverzitu následovně:

Biodiverzita (biologická rozmanitost) znamená variabilitu všech žijících organismů včetně, mezi jiným, suchozemských, mořských a jiných vodních ekosystémů a ekologických komplexů, jejichž jsou součástí; zahrnuje diverzitu v rámci druhů, mezi druhy i diverzitu ekosystémů. Biodiverzita je také popsána jako rozmanitost života ve všech jeho formách, úrovních a kombinacích (GLOWKA1994). Proto je biodiverzita v tomto pojetí považována za vlastnost života. Biodiverzita není totožná s druhovým bohatstvím (výčet druhů), nýbrž je pojmem mnohem širším a komplexnějším. Na druhou stranu ji však nelze zcela ztotožnit s celým předmětem zájmu současné ochrany přírody. Nedotýká se tedy například problematiky ochrany krajinného rázu, nalezišť fosilií apod.




ÚROVNĚ BIODIVERZITY

Rozlišujeme úrovně biodiverzity: genetická, druhová a ekosystémová. □ Genetická diverzita (genetic diversity) se vztahuje k rozmanitosti genů v rámci druhů. Řada vědců dnes upozorňuje na to, že právě ztráty na úrovni genetické diverzity, které jsou nejméně nápadné, mohou být z hlediska budoucnosti závažnější než ztráta druhové diverzity. □ Druhová diverzita (species diversity) souvisí s rozmanitostí druhů v rámci určité oblasti. Může být vyjadřována různými způsoby, a to jako: □ Ekosystémová diverzita (ecosystem diversity) se určuje obtížněji než druhová nebo genetická diverzita, protože hranice společenstev a ekosystémů jsou obvykle jen těžko rozpoznatelné. Jestliže s pojmem druh dokážeme v praktické ochraně přírody velmi dobře pracovat, s pojmem ekosystém je to často obtížné. Důvody jsou zřejmé: jednak neexistuje žádná univerzální klasifikace ekosystémů, a pak, i když některou zvolíme a určíme jednotky, v praxi je velmi obtížné jejich vymezování. □ Funkční diverzita (functional diversity) bere v úvahu postavení jednotlivých druhů z hlediska jejich funkce v ekosystému, např. z hlediska potravních řetězců, z hlediska významu druhu pro existenci dalších druhů – klíčové druhy (keystone species). □ Krajinná diverezita (landscape diversity).




MĚŘENÍ DIVERZITY Rozlišujeme: alfa, beta a gama diverzitu (Whittaker 1960):

Jako alfa diverzitu označujeme druhovou bohatost neboli počet druhů v určitém území (většinou malém území), obvykle v jednom společenstvu, na jednom biotopu (within a habitat diversity). Naopak pod názvem beta diverzita chápeme změnu, kterou prochází druhové složení určitého společenstva v souvislosti se změnami některého gradientu prostředí (among habitats diversity). Gama diverzita se rovněž jako alfa diverzita týká diverzity uvnitř území, ovšem většinou většího zeměpisného měřítka. Rozumíme jím stupeň změn, při kterém se na určitém stanovišti (biotopu), ale na různých lokalitách mění druhové složení podle jejich rozšiřujících se areálů výskytu (geographic scale diversity).

44




EXTINKCE A SPECIACE

Smrt jedince má svou evoluční analogii ve vyhynutí druhu. Podle fosilních nálezů se dnes usuzuje, že až 99,9% všech druhů, které kdy žily na Zemi, vyhynulo. Vymírání druhů (extinkce) – má 2 odlišné podoby: 1. slepá evoluční větev. 2. evolucí se z něj vyvine nový druh nebo nové druhy V historii Země je tedy vymírání druhů (extinkce) logickým důsledkem evoluce probíhající na základě přírodního výběru a jde vlastně o jev opačný vzniku nových druhů (speciaci), a tedy naprosto zákonitou součást vývoje života na Zemi. To, že je definitivní vymření druhu zákonitým procesem však neznamená, že vymření v určité konkrétní době či éře je nějakým způsobem nevyhnutelně předem dáno. Vymírání představuje do značné míry i náhodný proces a nelze v žádném případě tvrdit, že druhy a vyšší taxonomické jednotky vymírají jen jako důsledek svých "špatných genů". Velice často hraje při vymírání významnou roli náhoda (např. pád meteoritu). Druhová diverzita Země v určitém okamžiku je výslednicí historie dvou protikladných procesů – speciace a extinkce druhů.




DOBA ŽIVOTA DRUHU

Jestliže vznik nového druhu trvá řádově několik desítek tisíc, ale i stovek tisíc let, pak průměrná doba života druhu bývá odhadována na 1 až 10 milionů let. U cévnatých rostlin se udává např. 1–5 mil. let. U druhů živočichů žijících v oceánu se odhaduje průměrné stáří 4 mil. let. V dlouhodobém průměru vymírání nedosáhlo více než 9 % druhů za milión let. (0,000009 % ročně). V současné době známe asi 1,7 milionů druhů (u druhu neznámých nemůžeme zaznamenat vymření). Přirozené vymírání je dva druhy za deset let. Od roku 1600 vymřelo 25 druhů za deset let. U savců a ptáků se tempo za posledních sto let zvýšilo na 10 druhů za deset let. Savců a ptáků je známo dohromady 14 000, což je 0,008 % všech známých druhů. U všech druhů by to mohlo dělat 1 210 druhů za deset let (121 druhů ročně). I tak je to asi 0,007 % ročně. Odhaduje se, že současná rychlost vymírání je 100 – 1000x rychlejší, než by odpovídalo přirozeným podmínkám. To však popírá teorii, že do 50 let vymře celá čtvrtina druhů na planetě. Za takových okolností by musela rychlost vymírání být 0,57 %. Bohužel i tady platí Paretovo pravidlo (80 na 20), které říká, že při destrukci 80 procent zemského povrchu vyhubíme pouze 20 procent všech druhů. Při pokračující destrukci se rychlost zvyšuje. Rovnovážná teorie předpokládá, že za přirozených podmínek, tvorba druhů a vymírání druhů, tedy speciace a extinkce jsou v rovnováze. Pokud by tato teorie byla oprávněná, bylo by možné se domnívat, že silná redukce počtu druhů, kterou způsobuje člověk v současné době, bude víceméně kompenzována rychlejší speciací. Nerovnovážná teorie předpokládá, že počet druhů kolísá na základě podmínek prostředí, které se v daném časoprostoru právě uplatňují. Drastické úbytky druhového bohatství během historie Země a po ní následující několik miliónů let trvající zotavení (opětovný nárůst druhového bohatství) podporují tuto nerovnovážnou teorii.

45




VÝVOJ DRUHOVÉHO BOHATSTVÍ

Fosilní nálezy nám ukazují, byť velmi neúplně, v hrubých rysech vývoj trendů v druhové bohatosti během historie života na Zemi. Buněčný život ve formě bakterií (Prokaryont) se vyvinul před asi 3,8 miliardami let, eukaryontní organismy se vyvinuli asi před 2 miliardami let. Během posledních 3 miliard let docházelo k neustálému zvyšování biologické rozmanitosti (biodiverzity), které bylo šestkrát výrazně přerušeno masovým vymíráním. Fakt, že druhová bohatost během historie v zásadě neustále roste, bez ohledu na dočasné poklesy druhového bohatství, ukazuje, že dosud druhové bohatství nedosáhlo na Zemi svého maxima. Je zřejmé, že pokud existují ekologické limity počtu druhů na jednotlivých stanovištích a v celých regionech, zákonitě existují i evoluční limity druhového bohatství na Zemi. Tento limit počtu druhů na Zemi musí tedy existovat, byť může být vzdálen mnoho miliónů let od současnosti.




DRUHOVÉ BOHATSTVÍ NARŮSTÁ BĚHEM HISTORIE ZEMĚ

Důvodem je především vzrůstající provincialita kontinentů – poté, co se suprakontinent Pangaea a později i Gondwana rozpadá na jednotlivé kontinenty. Evoluce na oddělených kontinentech produkuje množství samostatných druhů, které se stávají kontinentálními endemity.




ZÁVĚRY PRO OCHRANU PŘÍRODY □ Veškeré masové extinkce druhů byly vždy pouze přechodnou záležitostí, po které dochází opět k nárůstu biodiverzity. □ Období zotavení (recoveries) po masových extinkcích však vyžadovaly vždy milióny let po každé této extinkci.




DRUHOVÁ DIVERZITA

Carl Linné, zakladatel moderní taxonomie popsal v roce 1758 přibližně 12 000 druhů ve svém díle Systema Naturae. Dnes více než 2 století později, vědci popsali okolo 1,7 miliónu druhů.




ROZMÍSTĚNÍ DRUHOVÉHO BOHATSTVÍ

Primární faktory: geografické faktory: zeměpisná šířka, nadmořská výška resp. hloubka v mořích, izolovanost (ostrovitost), heterogenita prostředí. Tyto faktory nepůsobí přímo, ale prostřednictvím proměnných jako jsou podnebí, produktivita prostředí apod. Sekundární faktory: rozsah predace ve společenstvu, rozsah kompetice, prostorová nebo strukturální heterogenita vytvářená samotnými organismy a sukcesní stav společenstva. Místa s velkou koncentrací druhů ("hot-spots") Činitelé, kteří by mohly vysvětlit rozdíly v druhové bohatosti (počtu druhů) v různých oblastech: 1. Stáří prostředí – evoluční čas. Speciace – dlouhodobý proces, trvající řádově tisíce až statisíce generací. Temperátní a boreální oblasti byly zaledněny během pleistocénu nebo silně tímto zaledněním ovlivněny.

46

2. Prostorová rozrůzněnost. Prostorová rozrůzněnost ovlivňuje druhovou bohatost nepřímo, prostřednictvím počtu stanovišť, dostupných na určitou jednotku plochy. 3. Kompetice. Kompetice je obvykle větší v příznivějším prostředí s dostatkem zdrojů (tropy). Organismy se tak mohou lépe specializovat na určité prostředí a vytvářejí užší ekologické niky. 4. Predace. Predátor za určitých podmínek a určitou dobu snižuje početnost kořisti a omezuje tak kompetice. 5. Podnebí a jeho proměnlivost. Druhová rozmanitost suchozemských rostlinných a živočišných společenstev těsně souvisí s činiteli podnebí. 6. Produktivita. Stanoviště s větší produktivitou mohou poskytnout prostředí většímu počtu jedinců. Všechny uvedené faktory mohou působit na biodiverzitu současně a jejich vliv se může vzájemně nejen rušit, ale i sčítat a násobit. Endemismus Centry endemismu jsou především ostrovy vzdálené od pevniny. Odhaduje se například, že třetina všech druhů ptáků patří mezi ostrovní endemity. Suchozemské oblasti mají také své endemity, které se ale ve srovnání s oceánskými ostrovy vyskytují na větších plochách. Jedná se o „pevninské ostrovy“, např.: Krkonoše – ostrov tundry v temperátním pásmu. Endemismus v biogeografických oblastech Země: □ Australská oblast (Australis): Austrálie, N. Zéland, Oceánie, Havajské o., Nová Guinea, Indonésie (část), endemiti: klokani, ježura, ptakopysk, kasuár, emu, kivi. Vysoce endemitní květena, přes 80 % druhů. 570 endemitních rodů vyšších rostlin. Způsobeno značně dlouhou izolací Austrálie od ostatních pevnin. Oddělování od Antarktidy začalo už koncem křídy, v eocénu od Jižní Ameriky. □ Neotropická oblast (Neotropis): Jižní a Střední Amerika, dlouhá izolace během třetihor, 1/3 čeledí ptáků jsou endemiti; endemické skupiny: vačice, mravenečníci, lenochodi, pásovci, morčata, nutrie, aguti, malpy, kosmani (opice); 21 endemických čeledí ryb. □ Etiopská oblast (Afrotropis): Afrika jižně od pouštních oblastí, endemické čeledi – např.žirafovití, hrochovití. Madagaskar: vysoký stupeň endemismu – řada druhů poloopic a letounů. □ Orientální oblast (Orientális) jv. Asie, poměrně málo endemických skupin: letuchy (Dermoptera), tany (Scandentia) a gibonovití (primáti). □ Nearktická oblast (Nearktis): Sev. Amerika, arktické ostrovy, Grónsko. Druhové bohatství a stupeň endemismu poměrně nízký, před 40–20 tis. lety spojena s Asií (řada společných druhů s Palearktickou oblastí) – liška polární, medvěd lední. □ Palearktická oblast (Palearktis): Evropa, Asie po Himaláje, Severní Afrika včetně Sahary, větší část Arabského poloostrova, velmi slabý stupeň endemismu, bohatá třetihorní fauna zanikla během pleistocénních zalednění. □ Antarktická oblast (Antarktis): Antraktida a Patagonská oblast. Tučnáči, ale i řasy a vyšší rostliny.




DRUHOVÁ OCHRANA

Je faktem, že ochrana přírody se tradičně koncentruje na ochranu vybraných druhů, většinou esteticky zajímavých a lidem sympatických, jako jsou obratlovci, zejména velcí savci a ptáci, nebo např. orchideje. To je samo o sobě nevědecké, ale pro praktickou ochrnu přírody lze tento přístup využít. Tyto pro veřejnost atraktivní druhy jsou označovány jako tzv. vlajkové 47

druhy (flagship species) a představují pro ochranu přírody významný způsob, jak motivovat nejširší veřejnost k ochraně přírody jako celku (klasický příklad – panda velká, kvůli jejíž ochraně existují rozsáhlé rezervace, které tím pádem chrání množství ekosystémů a dalších druhů). Je výhodné soustředit pozornost na tzv. deštníkové druhy (umbrella species), tj. druhy, které mají většinou rozsáhlý areál, jsou kvůli nim zřizovány rozsáhlé rezervace, čímž jsou chráněny stanoviště mnoha dalších druhů, které by jinak měli minimální podporu veřejnosti.




GLOBÁLNÍ PRIORITY PRO OCHRANU DRUHOVÉHO BOHATSTVÍ

Stanovení skutečných priorit v globálním měřítku ztěžují tyto skutečnosti: 1. Většinu druhů z taxonomického a biogeografického hlediska vůbec neznáme. 2. Většina druhů patří mezi houby, brouky, hlístice, roztoče, mořské bezobratlé apod., je otázka, zda používání některých dobře známých taxonů jako jsou ptáci nebo motýli pro určení celkové biodiverzity na druhové úrovni má smysl. 3. U některých skupin (bakterie, viry) ztrácí kategorie druh smysl. Priority řešení: 1. posílit cílenou péči o ekosystémy, v nichž je soustředěna větší část biologické rozmanitosti na Zemi (Hot spots), 2. pomoci rozvojovým zemím studovat biodiverzitu na jejich území a následně vytvořit a udržovat odpovídající systém chráněných území, 3. na celosvětové úrovni podporovat akce, z nichž budou mít nesporný prospěch země, na svém území rozumným způsobem pečující o rozmanitost biologických zdrojů (ekologické zemědělství, ekologické lesnictví, CO2 neutrální energetika), 4. zaměřit se na druhy dle Červeného seznamu IUCN s cílem zajistit životaschopné populace.

Kategorie a kritéria červených seznamů IUCN (1994): 1. Vyhynulý (extinct): Druh (nebo další taxony jako podruhy a variety), který již neexistuje. Opakované prohledávání lokalit, kde byl druh kdysi nalezen a dalších možných míst k jeho nalezení, bylo neúspěšné. 2. Vyhynulý v přírodě (extinct in the wild): Druh existuje v kultuře, v zajetí nebo jako vysazená populace mimo svůj původní areál. Na známých lokalitách se ho nepodařilo znovu objevit. 3. Kriticky ohrožený (critically endangered): Druh, který má extrémně vysokou pravděpodobnost vyhynutí ve volné přírodě v bezprostřední budoucnosti. Zvláštní důraz se klade na druhy, jejichž počet jedinců poklesl a klesá do té míry, že za současného trendu pravděpodobně nepřežijí. 4. Ohrožený (endangered): Druh má vysokou pravděpodobnost vyhynutí v blízké budoucnosti ve volné přírodě a může se stát kriticky ohroženým. 5. Zranitelný (vulnerable): Druh, který má vysokou pravděpodobnost vyhynutí ve volné přírodě ve střednědobé budoucnosti a může se stát ohroženým.

48

6. Závislý na ochraně (conservation dependent): Druh není v současnosti ohrožený, ale je závislý na programu ochrany, bez něhož by byl ohrožen vyhynutím. 7. Téměř ohrožený (near threatened): Druh je blízko kategorie „zranitelný“, ale v současné době není považován za ohrožený. 8. Málo dotčený (least concern): Druh není považován za ohrožený, ani za potenciálně ohrožený. 9. Druh, o němž jsou nedostatečné údaje (data deficient): Pro stanovení stupně ohrožení daného druhu neexistují adekvátní informace. V mnoha případech nebyl druh spatřen po mnoho let či desetiletí, neboť se ho nikdo nesnažil najít. Na jeho zařazení do kategorie ohrožení je zapotřebí více informací. 10. Nevyhodnocený (not evaluated): Druh ještě nebyl ohodnocen z hlediska své ohroženosti. *Druhy v kategoriích 3–5 jsou považovány za ohrožené vyhynutím: 1. Kriticky ohrožené druhy mají 50 % pravděpodobnost vyhynutí během 10 let nebo 3 generací (podle toho, co trvá déle). 2. Ohrožené druhy mají 20 % pravděpodobnost vyhynutí během 20 let nebo 5 generací. 3. Zranitelné druhy mají 10 % nebo větší pravděpodobnost vyhynutí během 100 let.




ANALÝZA ŽIVOTASCHOPNOSTI POPULACE

Ochranu přírody zajímá zejména otázka, jak početná musí být populace, příp. jakou strukturu musí mít, aby byla životaschopná. Na základě minimální velikosti životaschopné populace (MVP) lze odhadovat minimální velikost území, která je nezbytná proto, aby se udržela MVP. Je velmi rozdílná u různých druhů: populace medvěda grizzlyho: potřeba 2 50 000 km pro 50 jedinců a 2 500 000 km2 pro 1000 jedinců. Pokud se početnost populace pohybuje pod hodnotou MVP, může být ohrožena extinkcí. Extinkce může být způsobena výkyvy v početnosti populace nebo výkyvy prostředí (predace, kompetice, nemoci, přírodní katastrofy) ale také inbrední deprese a outbrední depresí Ohrožení biodiverzity Vymírání druhů je přirozený evoluční proces. Vymírání druhů však v dlouhodobém průměru nedosáhlo více než 9 % druhů za milión let, což je jeden druh za pět let. Rychlost vymírání se významně zvýšila s růstem lidské populace. Zejména v Austrálii, Severní a Jižní Americe došlo v důsledku osídlování těchto území člověkem k většímu úbytku druhů během posledních 100 000 let než v Africe, kde člověk jako druh pravděpodobně vznikl. Příchod člověka na australský kontinent se odhaduje na dobu před ca. 13 000 lety a asi před 11 000 lety osídlil v Severní a Jižní Ameriku. Udává se, že od této doby Austrálie ztratila velkou část velkých savců, velkých hadů a plazů. Podobně Severní Amerika ztratila 73% a Jižní Amerika 80% rodů velkých savců v době od příchodu prvních lidí. K nejrychlejšímu vymírání druhů v historii Země došlo po roce 1600 v důsledku růstu lidské populace. Od r. 1600 vyhynulo nebo bylo vyhubeno celkem 611 druhů živočichů a dalších 30 se dnes vyskytuje již jen v lidské péči (IUCN 1996). Př.: kozorožec pyrenejský (Capra pyrenaica) – poslední exemplář zahynul v r. 2000.

49

Asi 90 % všech vymřelých obojživelníků, plazů, ptáků a téměř třetina savců připadá na ostrovní druhy. Přehled vyhubených druhů a poddruhů živočichů uvádí komise pro přežití druhů IUCN – Světového svazu ochrany přírody (IUCN). Dnes se odhaduje rychlost vymírání druhů na 1 druh za den až 1 druh za hodinu. U savců a ptáků se za reálný odhad považuje úbytek 1 % všech druhů za století, což je 100x až 1 000x rychleji než by odpovídalo přirozenému procesu. Jako určitý protiklad k místům s vysokou biodiverzitou neboli místům s velkou koncentrací druhů (biodiversity hot spots) zavedli někteří autoři termín černá místa (black spots). Na těchto lokalitách došlo v průběhu evoluce k výraznému vymření nebo vyhubení určitých taxonů.




KTERÉ FAKTORY JSOU VÝZNAMNÉ Z HLEDISKA NÁCHYLNOSTI K VYHUBENÍ

1. Vzácnost (rarity) Vzácné druhy jsou obecně náchylnější vůči vyhubení člověkem než druhy běžné. To se může jevit jako zcela banální konstatování, ovšem není tak zcela jednoznačné. Např. určitý velmi běžný druh může být citlivější vůči klimatickým změnám než jiný, velmi vzácný druh. Řada druhů ještě před několika desetiletími běžných polních plevelů byla v důsledku intenzivní agrotechniky téměř vyhubena, alespoň v ČR, např. koukol polní. Kdysi běžný sysel obecný, považovaný za ekonomicky závažný druh, je dnes v ČR kriticky ohrožený. 2. Schopnost pohybu (mobility) Druhy, které jsou schopny migrovat mezi fragmenty biotopů, mají větší šanci na přežití. Pokud dojde u takového druhu např. k vyhubení populace na jednom ostrově, existuje šance, že tento ostrov bude znovu osídlen jinou populací téhož druhu z jiného ostrova či pevniny. 3. Stupeň specializace (degree of specialization) Druhy, které jsou vysoce specializovány, jsou obecně náchylnější k vymření. Např. určité druhy živočichů, které se živí pouze semeny určitého druhu stromu, jsou náchylnější k vymření než jiné druhy, které nejsou takto úzce specializovány. Obdobně rostliny, které jsou úzce specializovány na určitý vyhraněný druh stanoviště nebo geologické podloží (např. hadce), jsou velmi náchylné k vyhynutí (často to mohou být endemity) 4. Populační strategie Druhy K strategické jsou přirozeně náchylnější k ohrožení než druhy r-strategické.




KTERÉ JSOU HLAVNÍ FAKTORY OHROŽENÍ BIODIVERZITY NA ZEMI: 1. globální změny klimatu, 2. rozpad a ničení stanovišť (biotopů), 3. invaze nepůvodních druhů, 4. lov a obchod, 5. nemoci.

50

ZHODNOCENÍ SOUČASNÉHO STAVU A PÉČE O LESNÍ REZERVACE UHERSKOHRADIŠŤSKA

Kateřina Rebrošová120




PROČ HODNOTIT STAV CHRÁNĚNÝCH ÚZEMÍ?

Doposud nebylo nijak ošetřeno to, zda skutečně dochází k naplňování podstaty územní ochrany přírody či ne. Hodnocením zároveň kontrolujeme, zda nedochází k újmě na životním prostředí a zda je o území skutečně pečováno tak jak navrhuje plán péče. Pokud chceme zhodnotit stav území, zjišťujeme a zvažujeme, jestli je v pořádku: □ zachovalost území z hlediska předmětu ochrany, □ struktura: hodnocení prostorové, věkové a druhové struktury biocenóz, □ významné druhy: hodnocení stavu a vývoje populací zvláště chráněných a sozologicky významných druhů, □ reprodukce: hodnocení schopnosti reprodukce populací, □ narušení obnovy: posouzení závažnosti a rozsahu narušení obnovy, □ invazní a expanzivní druhy: s důrazem na výskyt invazních neofytů a neozoí, □ skládky a odpad: s důrazem na jejich rozsah a dopad na současný stav území, □ jiné negativní vlivy: zhodnocení dalších případných negativních faktorů majících vliv na současný stav. Při hodnocení péče o chráněné území (maloplošné zvláště chráněné území) posuzujeme: □ dokumentaci: přihlížíme k tomu, jestli je dokumentace o dané území vedena v pořádku, zda neschází nějaké podklady, jestli je území řádně vyhlášeno a podobně, □ značení hranic: hodnocení kvality značení hranic území, □ cesty: posouzení péče o síť cest (příliš hustá, zbytečná, fragmentace území cestami), □ ochranné pásmo: hodnocení funkčnosti ochranného pásma i všech jevů v něm se vyskytujících, □ omezování vnějších negativních vlivů: posouzení eliminace všech významných a zřetelných negativních vlivů z okolí, □ péče o obnovu: hodnocení opatření, která obnovu ochraňují, umožňují či podporují, □ zásahy: hodnocení veškerých zásahů a opatření, ovlivňujících stav území, □ dosahování cílů ochrany: celkové posouzení péče vzhledem k dosahování cílů ochrany. Při hodnocení chráněného území je tedy posuzována míra souladu jeho současného stavu s optimálním stavem, nikoliv významnost chráněného území (SVÁTEK, BUČEK 2005).

1

Ing. Kateřina Rebrošová, Ústav tvorby a ochrany krajiny, Lesnická a dřevařská fakulta, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, Zemědělská 3, 613 00, Brno, www.mzlu.cz

51




VÝSTUPY HODNOCENÍ Výstup hodnocení chráněného území by měl obsahovat čtyři části: 1. Základní údaje o území, 2. Hodnocení současného stavu území, 3. Hodnocení péče o území, 4. Výsledné hodnocení (tabulky, grafy, slovní zhodnocení).

Pro zpracování výstupů hodnocení je v prostředí Microsoft Excel připraven počítačový program (Svátek & Svátek 2005), poskytující potřebné výpočty, tabulkové a grafické výstupy. Výsledné hodnocení současného stavu a péče ZCHÚ je pak vypočítáno jako procentuální podíl získaného celkového počtu bodů z maximálně možného počtu bodů, jež lze pro hodnocená kritéria stavu získat (0 – 30 velmi špatný, 31 – 50 nedostatečný/špatný, 51 – 71 průměrný, 71 – 90 dobrý, 91 – 100 vynikající).




ÚZEMÍ ZHODNOCENÁ V LETECH 2006 A 2007 NA UHERSKOHRADIŠŤSKU

kód

název

okres

výměra území P (ha)

rok vyhlášení

předmět ochrany

1693

Barborka

UH

7,96

1994

Zachování starého porostu dubové bučiny a pískovcových skalních útvarů.

1256

Břestecká skála

UH

4,1

2002

Ochrana geomorfologického útvaru a původní karpatské ostřicové dubohabřiny.

193

Budačina

ZL

8,06

1957

2098

Máchova dolina

UH

2,51

2000

2157

Makovica

UH

5,2

2002

2158

Maršava

UH

2,4

2002

2195

Nazaret

UH

2,8

2002

620

Holý kopec

UH

92,09

1975

1942

Kanada

UH

18,78

1998

1938

Kolébky

UH

95,86

1998

2099

Smutný žleb

UH

8,5

2000

1692

Stará hráz

KR

7,76

1994

2097

Trnovec

UH

45,93

2000

511

Vlčnovský háj

UH

31,97

1955

1795

Záskalí

KR

31,82

1995

Tab. 1.

52

Ochrana skalního výtvoru a přilehlých lesních porostů. V areálu Chřibů ojedinělý typ zakrslé kyselé bučiny. Zachování ukázky typických lesních společenstev chřibské pahorkatiny. Zachování posledních zbytků starých porostů na přirozených výchozech sedimentů račanské jednotky. Starý lesní porost s dřevinami typickými pro původní karpatské lesy, kombinace prameniště s rozsáhlejším pískovcovým suťovištěm. Ochrana přirozené bučiny v nejedlové části moravských Karpat. Slepé rameno řeky Moravy s bohatým výskytem ohrožené flóry a fauny typické pro tento biotop. Jilmový luh s převahou jasanu, olše, topolu černého a bílého a s bylinným patrem. V areálu Chřibů ojedinělý typ kyselých bučin. Ochrana porostů reprezentujících společenstva květnatých bučin. Zachování lesního typu tvrdého luhu a květnatých luk. Zachování typické vegetace karpatské prvosenkové dubohabřiny s bohatým výskytem ladoňky dvoulisté. Ochrana skalního výtvoru a přilehlých lesních porostů reprezentujících společenstva dubových bučin v Chřibech.




VÝSLEDKY HODNOCENÍ STAVU LESNÍCH REZERVACÍ NA UHERSKOHRADIŠŤSKU

Současný stav chráněných území je celkově hodnocen jako průměrný (44,4 %) a dobrý (33,3 %). Vynikající současný stav je pouze v přírodní rezervaci Holý kopec. Od ostatních chráněných území se výrazně odlišuje přírodní rezervace Olšava, představující jediný případ kdy bylo uděleno špatné hodnocení současného stavu, blízko k přidělení tohoto stupně hodnocení mají také přírodní rezervace Kobylí hlava a Stará hráz. Nejlépe hodnoceným stupněm je kritérium skládky a odpad, poukazuje to na to, že chráněná území jsou většinou ušetřena ukládání černých skládek v lese a volného odhazování odpadků. Dalším nejlépe hodnoceným kritériem je zachovalost území, znamená to tedy, že na většině lokalit je zachován předmět ochrany, pro který bylo chráněné území vyhlášeno. Stupeň nejnižšího hodnocení získalo nejčastěji kritérium jiné negativní vlivy. Je to často z důvodu vysoké návštěvnosti lokality a následného negativního působení například sešlapem podrostu, devastací geologických útvarů, trháním chráněných rostlin nebo často negativně působícím znečištěním z okolních velmi frekventovaných silnic (PP Olšava).




VÝSLEDKY HODNOCENÍ JEDNOTLIVÝCH KATEGORIÍ SOUČASNÉHO STAVU

Zachovalost: Na většině území jde především o zachování typických lesních porostů moravských Karpat s převážně přirozenou druhovou skladbou, ve kterých se hospodařilo přírodě blízkým způsobem. Stupeň nejvyšší zachovalosti předmětu ochrany vykazují lokality Holý kopec, Máchova dolina a Maršava. Naopak nejméně je předmět ochrany zachován v chráněných územích: Kanada, Stará hráz, Kobylí hlava, Olšava. Struktura: V lesních biocenózách je optimální horizontální, vertikální a věková struktura blížící se přírodnímu nebo přirozenému stavu a v lučních biocenózách taková, která nejlépe vyhovuje předmětu ochrany. Nejvíce strukturně diferencované porosty na Uherskohradišťsku jsou v takových lokalitách, kde bylo ukončeno klasické lesní hospodaření současně s vyhlášením lokality jako chráněné, a zároveň se tak stalo co nejdříve. Strukturně bohatou lesní rezervací je na Uherskohradišťsku přírodní rezervace Holý kopec. Významné druhy: Pokud byl výskyt významných (chráněných, sozologických) druhů hodnocen tak nejčastějším přiděleným stupněm byla 4. Takovou lokalitou je například PR Vlčnovský háj, kde je předmětem ochrany ohrožená ladoňka dvoulistá (Scila bifolia). Na lokalitě byl nalezen druh, který byl v plánu péče špatně determinován a bylo navrženo jeho postupné odstranění (záměna bezu černého za klokoč zpeřený). Často nebyly významné druhy hodnoceny, neboť by to vyžadovalo časově dlouhodobější sledování odpovídající například provedení inventarizačního průzkumu dané chráněné lokality. Reprodukce: Při hodnocení reprodukce byly stejným množstvím uděleny stupně 3 (uspokojivá) a 4 (dobrá). Nejvíce dominující dřevinou v lesních rezervacích Uherskohradišťska je buk lesní, v roce 2006 probíhal semenný rok této dřeviny. Na většině lokalitách byla reprodukce umožněna. Nejhůře na tom byla přírodní památka Olšava, zde byla reprodukce většiny druhů (zejména ptactva) ohrožena znečištěním z přilehlého silničního obchvatu a z důvodu vypouštění splašků do řeky.

53

Narušení obnovy: Narušení obnovy lesních porostů na Uherskohradišťsku je z důvodu vysokého stavu spárkaté zvěře. Prakticky na všech lokalitách byly patrné známky okusu zmlazujících se porostů, někde méně jinde více. Největší narušení obnovy spárkatou zvěří se nachází v PR Vlčnovský háj, tam se zvěř stahuje z blízkého okolí díky výstavbě mysliveckých přikrmovacích zařízení a vhodným životním podmínkám. Invazní a expanzivní druhy: Invazním druhem, vyskytujícím se na většině lokalit je na Uherskohradišťsku invazní neofyt netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora), z jiných geograficky nepůvodních je zde často vyskytuje na vlhčích lokalitách javor jasanolistý (Acer negundo) a často nechybí ani alelopaticky působící trnovník akát (Robinia pseudacacia) dalšími vyskytujícími se invazními druhy jsou netýkavka žlaznatá (Impatiens glandulifera) a slunečnice topinambur (Helianthus tuberosus). Největší množství těchto druhů lze nalézt na lokalitách PR Kanada a PP Olšava. Skládky a odpad: Skládky a odpad nejsou v chráněných územích na Uherskohradišťsku problémem. Tento dobrý stav je zřejmě dán vzdálenější polohou chráněných území od osídlených lokalit. PP Olšava je chráněným územím poleženým mezi obcemi Podolí a Popovice, zde byla nalezena skládka odpadu, ale také jednotlivé odpadky volně rozmístěné po rezervaci. Jiné negativní vlivy: Nejhůře působícím jiným negativním vlivem je turismus (nejvíce zasaženými lokalitami jsou PP Barborka a PP Břestecká skála). V PR Vlčnovský háj negativně působí vysoký výskyt spárkaté zvěře, v PR Kobylí hlava jsou to zase vlivy intenzivního zemědělství a špatně provedený zásah. Často k negativním vlivům přispívají bořivé větry nebo znečištění z frekventovaných silnic.




VÝSLEDNÉ HODNOCENÍ SOUČASNÉ PÉČE O LESNÍ REZERVACE UHERSKOHRADIŠŤSKA

Péče o chráněná lesní území Uherskohradišťska je celkově hodnocena dobrým (33,3 %) až průměrným (44,4 %) stupněm. Vynikající péči má 11,1 % rezervací a péči neuspokojivou taktéž 11,1 % maloplošných chráněných území. Nejlépe hodnocena je péče o přírodní rezervace Holý kopec a Kovářův žleb. Nejhorší péče je patrná u PR Stará hráz a PP Olšava (neuspokojivá). Nejlépe hodnocenou kategorií je dokumentace a kvalita značení hranic. Nejhůře hodnocenou kategorií je ochranné pásmo. Často dochází k nerespektování pravidel a nefunkčnosti ochranného pásma. Kritérium cesty je v hodnocení také několikrát sníženo. Při hodnocení péče nebyly zjištěny vážné nedostatky, výjimkou je neuspokojivá péče o PP Olšava.




VÝSLEDKY HODNOCENÍ JEDNOTLIVÝCH KATEGORIÍ PÉČE

Dokumentace: Dokumentaci ke chráněným územím Uherskohradišťska nelze téměř nic vytknout. Plány péče jsou v pořádku. Téměř na všech lokalitách byly provedeny inventarizační průzkumy. Území jsou řádně vyhlášena. Plány zásahů a opatření většinou tvoří rámcové směrnice hospodaření.

54

Značení hranic: U většiny území je značení hranic bezproblémovým jevem, někdy ovšem chybí pruhové značení. PR Stará hráz nemá provedeno značení hranic vůbec, jen v jedné okrajové části stojí podstavec na ceduli pro státní znak. Při značení m-ZCHÚ na Uherskohradišťsku je třeba vyzvednout to, že téměř všechna území jsou označena cedulemi, které obsahují popis území, uvádějí, co se na území chrání, stručnou charakteristiku lokality a obsahují stručnou mapu lokality. Cesty: Cesty vedoucí přes chráněná území způsobují fragmentaci a celkově rozrušují plošnou komplexnost lokalit. Časté jsou vyšlapané turistické chodníčky, ale taky znečištění z frekventovaných silnic (PP Olšava a PR Stará hráz). Ochranné pásmo: Tato kategorie je v chráněných územích Uherskohradišťska nejhůře hodnocenou. Ochranné pásmo je často nedostatečně vytvořeno a není zcela respektován jeho smysl, pravidla a funkčnost. Opět nejhorší lokality s téměř žádným ochranným pásmem jsou PP Olšava a PR Stará hráz. Omezování vnějších negativních vlivů: V některých rezervacích Uherskohradišťska je nejvíce omezujícím negativním vlivem zvýšená turistická návštěvnost lokalit a vysoký počet spárkaté zvěře. Péče o obnovu: O obnovu je nejvíce pečováno v přírodních rezervacích Holý kopec, Kovářův žleb a v přírodních památkách Máchova dolina a Maršava. Nejméně je o obnovu pečováno v PP Olšava. Zásahy: Zásahy navržené v plánech péče jsou nejlépe prováděny v PR Holý kopec (území směřuje k bezzásadovému režimu hospodaření) a PP Máchova dolina. Zajímavé je provedení zásahů v PR Kobylí hlava (odstranění dřevinné vegetace bylo provedeno, bohužel tak nebylo uděláno v čas, klest byl spálen přímo na lokalitě a vznikla tak velká plocha, kde se jen těžko bude zmlazovat společenstvo chráněných druhů rostlin), PP Olšava a PR Stará hráz jsou opět lokalitami, kde k provádění nutných zásahů nedochází. Dosahování cílů ochrany: Tato vůbec nejdůležitější kategorie péče o m-ZCHÚ je v lesních rezervacích na Uherskohradišťsku nejčastěji hodnocena stupněm 3, tedy jako průměrná. Ve většině chráněných území nedochází k výrazným prohřeškům vůči ochraně přírody. Jen ve dvou případech došlo k udělení stupně 2 (špatné) a to v PP Břestecká skála a PP Olšava.




POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA

Hrabec, J., Šnajdara, P., Krupičková, Z., Jagoš, B.‚ 2002. Chráněná území Uherskohradišťska a Uherskobrodska. ČSOP. Uherské Hradiště. 68 s. ISBN 78-59617-15-4. Kotyzová, M., Zwiebová, K., 2003. Natura 2000, ZO ČSOP Veronica. Brno. 87 s. ISBN 80-4298-74-1. Mackovčin, P., Matková., M. a kol., 2002. Zlínsko. In: Mackovčin P. Sedláček M. (eds): Chráněná území ČR, svazek II. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno, Praha, 376 s. ISBN 78-89562-23-6

55

Petříček, V. a kol., 1999. Péče o chráněná území, I. Nelesní společenstva, AOPK. Praha, 450 s. ISBN 80-86305-01-5. Petříček, V. a kol., 1999. Péče o chráněná území, II. Lesní společenstva, AOPK. Praha, 713. ISBN 80-86064-87-5. Primack, R. B., Kindlman, P., Jersáková J., 2001. Biologické principy ochrany přírody. Portál. Praha. 349 s. ISBN 80-86023-71-2. Svátek, M., Buček, A. 2005. Metodika hodnocení stavu a péče v maloplošných zvláště chráněných územích. ÚLBDG MZLU Brno. 35 s. Svátek, M., 2002. Zhodnocení současného stavu a péče o zvláště chráněná území ŠLP Křtiny v roce 2002. ÚLBDT MZLU Brno. 164 s. Plán péče PP Barborka pro období 2004 – 2013, Plán péče PP Břestecká skála pro období 2004 – 2013, Plán péče PP Budačina pro období 2005 – 2014, Plán péče PR Holý kopec pro období 2002 – 2013, Plán péče PR Kanada pro období 2004 – 2013, Plán péče PR Kobylí hlava pro období 2004 – 2013, Plán péče PR Kolébky pro období 2004 – 2013, Plán péče PR Kovářův žleb pro období 2006 – 2015, Plán péče PP Máchova dolina pro období 2004 – 2013, Plán péče PP Makovica pro období 2004 – 2013, Plán péče PP Maršava pro období 2004 – 2013, Plán péče PP Nazaret pro období 2004 – 2013, Plán péče PP Olšava pro období 2004 – 2013, Plán péče PR Smutný žleb pro období 2004 – 2013, Plán péče PR Stará hráz pro období 2005 – 2014, Plán péče PR Trnovec pro období 2005 – 2014, Plán péče PR Vlčnovský háj pro období 2003 – 2012, Plán péče PR Záskalí pro období 2005 – 2014 Ústřední seznam ochrany přírody: citováno duben 2007, dostupné na WWW: . Veřejné stránky Zlínské kraje, citováno duben 2007, dostupné na WWW: . Chráněná území Zlínského kraje, citováno duben 2007, dostupné na WWW: . Internetové stránky firmy ARVITA, citováno duben 2007dostupné na WWW: . Zákon č. 114/1992 Sb., O ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů Vyhláška č. 395/ 1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona ČNR č. 114/1992 Sb., O ochraně přírody a krajiny

56

ŽIVOT BIOLOGICKÉ REZERVACE VLČÍ PRAMENY V BÍLÝCH KARPATECH

Lubomír Pospěch121




ÚVOD

Po zkušenostech s vedením hospodářství po roce 1990 na Žítkové v Bílých Karpatech a zavedením švýcarské horské techniky AEBI pro údržbu krajiny v českých podmínkách jsme v roce 2001 začali utvářet projekt biologické rezervace Vlčí prameny v katastru obce Vyškovec. Předcházel management řady velmi cenných přírodních rezervací centrální části CHKO Bílé Karpaty – Hutě, Pod Žítkovským vrchem na Žítkové, V Krátkých, na Mravenčí louce ve Vápenicích, Štefkové, Chmelinci a Ve Vlčí na Vyškovci. Zejména za podpory profesionální techniky jsme začali otvírat novou etapu údržby bělokarpatských luk, jejichž tradiční vývoj skutečně utrpěl specifickým hospodařením bývalých státních statků. Začátkem tohoto tisíciletí jsme pak získali prvních 3,5 ha krajiny v PP Pod Hribovňou, I. zóně a ochranném pásmu PR Ve Vlčí na Vyškovci a postupem je rozšířili na dnešních necelých 12 ha luk, remízů, lesů, pramenišť i sadů jsme koncipovali projekt biologické rezervace Vlčí prameny.




CHARAKTERISTIKA PROSTŘEDÍ

Území zabírá část SZ svahů pod hřebenem Kykuly v členitém a zvlněném terénu se sklonem 5º – 20º místy až 30o v nadmořské výšce 550 – 650 m. Původní louky a pastviny vytvořené před staletími v podhorských bučinách jsou v současné době více jak z 50 % v rámci přirozené sukcese pokryty lesními stromy a keři, fragmenty i plodícími staršími stromy krajových odrůd ovoce. Dřeviny jsou zastoupeny dubem, bukem, lípou, břízou, javorem, vrbou, jasanem, osikou, třešní ptačí, ojediněle reprezentuje i smrk, borovice, jedle. V keřovém patru pak dominuje hloh, růže šípková, kalina, bez černý. V těsné blízkosti stavení stojí 3 lípy srdčité a velkolisté ve stáří 150 – 200 let. Nacházejí se zde svahová prameniště, 3 pravostranné přítoky Drietomice, pramenící v hlubokých zalesněných roklích, dvanáct vývěrů podzemních vod s vysokým obsahem vápníku. Několik mokřadních míst a tzv. močiarů. Roztroušené luční plochy jsou lemovány liniemi dřevin, často s přítomností hromadnic drobnějšího kamene. Lokalita je prakticky bez cest, příjezd je možný pouze speciálním vozidlem, díky své poloze nad ucelenou plochou staré bučiny v extrémním svahu a absenci obydleného okolí zde ani žádné transportní požadavky nejsou a prostředí nese znaky přírodě blízkého vývoje.




MANAGEMENT ÚZEMÍ

Jižní část – ve svahu horní část luk v rozsahu cca 1,5 ha byla a je stále kosena traktorovou technikou, v posledních letech v programu SAPARD včetně ponechání pásů později sečených ploch. Nicméně předčasný termín jediné seče již v druhé polovině června a likvidace pásů 1 RNDr. Lubomír Pospěch, biolog, fotograf, průvodce, lektor, Na Laně 1989, 688 01 Uherský Brod, www.mikroregion- bojkovsko.cz

57

v měsíci srpnu neposkytuje nejlepší podmínky pro přirozený rozmach bělokarpatské flory a fauny. Severní a mnohem rozsáhlejší dolní část byla sice do r. 1985 zčásti udržována ručním kosením, poté se však svahu s dostatečnou zásobou vody zmocnily sukcesní dřeviny, které zcela zakryly původní louky i sad. Od r. 2001 jsme tak postupně zahájili neinvazivní management, při kterém od středu k okrajům byly v termínech září – listopad a březen – duben vyřezávány nežádoucí dřeviny a pařezy až na úroveň půdy s ponecháním soliterních stromů s upřednostněním dubu a buku. Část vytěžené dřevní hmoty byla odvezena, část zůstala v menších hromadách, které postupně vytvořily příhodnou niku pro rozvoj hub, mikroorganismů, nižších druhů rostlin a posloužily pro vývoj i úkryt celé řady živočichů. V obnažených plochách bylo prováděno zejména v pozdním létě vysekávaní křovinořezem, hmota usušena a poté na vyhrazených místech spálena. Následně bylo prováděno sečení lučních ploch ručně kosou, později speciální jednonápravovou sekačkou s protiběžnou kosou. Na velmi nerovných místech s drobným náletem byl používán jednoduchý motorový mulčovač, materiál byl po usušení shrabán a spálen. Kromě komunikačních přístupů a pozorovacích pěšin, které jsou vysečeny ručně kosou nebo lehkou žací lištou v druhé polovině června, bylo dodržováno pravidlo jediné seče v pozdním termínu a to nejdříve po 15. srpnu tak, aby došlo k vykvetení vzácnější květeny a poskytnutí přirozeného rozptýlení semen. Posečená luční tráva byla usušena, shrabána, dána do kopek a část odvezena jako krmivo hospodářských zvířat a lesní zvěři.




STABILITA BIOLOGICKÉ REZERVACE, FAUNA A FLORA

Již třetí rok těchto opatření přinesl velmi příjemné přírodovědné překvapení v podobě zvýšení stability území doprovázené spontánním nárůstem biodiverzity. Výčet zajímavých nálezů a výskytu flory a fauny by zabral celou plochu tohoto příspěvku. Nejmarkantnějším posunem byla skutečná expanze orchidejových rostlin, které jsou na tak relativně malém území zastoupeny ve 12 druzích z celkového počtu 20 druhů na území Bílých Karpat. Vstavače bezové, májové, fuchsovy, vemeníky, bradáčky, kruštíky, pětiprstky se postupně objevují na celém území. Z dalších zajímavých druhů je pozoruhodná místy vysoká hustota mečíku střechovitého, dále hořce brvitého, zvonků, orlíčků, kozince, rožců, hruštičky, žindavy, jestřábníků, kozí brady, řady léčivých bylin a na zamokřená místa vázaná škála mokřadních rostlin a mechů. Hodně nápadná je nevšední mykologická pestrost – hřiby, kováři, křemenáče, bedle, ryzce, pavučince, čechratky, muchomůrky, václavky, opeňky, lakovky, hadovky, ale třeba smrž kačenka česká Verpa bohemica Schroct., bělolanýž obecný Choiromyces venosus Fr. či šiškovec černý Strolomyces floccopus Vahl ex Fr. Fauna nepochybně vyniká nápadným spektrem denních i nočních motýlů, jejímž vývojovým stádiím prospívá právě způsob pozdního sečení lučních porostů. Babočky, ohniváčci, modrásci, žluťásci, batolci, hnědásci, vřetenušky, vzácně i stužkonoska modrá či jasoň dymnivkový. Vážky, šídla, motýlice, srpice, pošvatky a třeba i kudlanka nábožná. Početně je zastoupena skupina střevlíkovitých, tesaříků, zlatohlávků, roháčů obecných, kupy mravenců lesních. V mokřadech je bohatá mikrofauna měkkýšů, blešivců ale třeba i modře zářící modranka karpatská (Bielzia coerulans L.). Dále se zde bohatě vyskytují skokani, ropuchy, kuňky, slepýši, ještěrky obecné i živorodé, vzácně užovka stromová. Vzácností je i líhniště mloka skvrnitého, jehož dospělci využívají výborných úkrytů ve štěrbinách bizarních zpevňujících kořenů starých buků. Ucelený soubor pěvců, šplhavců, sov a dravců zakončuje 58

hnízdící chřástal polní. Ze savců můžeme vidět netopýry, rejsky, myšice, norníky, ježky, lasice, veverky, kuny a četné populace plšíka lískového, ale i bohatou lesní zvěř včetně predátorů.




ZÁVĚR

Přestože rozsah prováděných zásahů a opatření si už v základní formě vyžádal obrovské náklady a úsilí, podtržené nedostupností lokality, pak již dosavadní stupeň biodiversity biologické rezervace Vlčí prameny je ohromující a vize území je směřována i k rekonstrukci původní kopaničářské usedlosti a vytvoření přírodovědné základny pro výzkumnou a poznávací práci studentů i odborníků z řad biologů a příbuzných oborů.

59

POHLEDY NA KRAJINU A JEJÍ PROMĚNY

Pavel Trnka122




POHLEDY NA KRAJINU

Krajina je objektivní realitou, s níž se člověk denně setkává, kterou vnímá a prožívá, ve které realizuje své činnosti. Ovšem jeden a týž objektivní obraz krajiny může být viděn pokaždé jinak. Krajinu vnímáme a vyhodnocujeme prostřednictvím našich smyslů (odborně se tento proces nazývá percepcí), proto velice záleží na momentálním vnitřním rozpoložení a motivaci pozorovatele. Krajina pak může být jen šedivou kulisou ubíhající za okny dopravního prostředku, kterou sotva vnímáme při každodenní cestě do školy. Naši pozornost spíše upoutá krajina něčím výjimečná, např. úchvatnou scenérií či naopak obrazem zkázy (krajina po povodni). Někdy jsme s konkrétní krajinou spojeni mnohem důvěrněji, třebas citovými prožitky z dob našeho mládí. Je to krajina, kam se rádi vracíme, kterou považujeme za svůj domov. Jako domov pociťujeme především ta místa, kde jsme se s krajinou identifikovali poprvé, kde vznikl náš pocit důvěrné sounáležitosti, orientační jistoty a bezpečného zázemí. V naší mysli je často uložena léty poněkud zidealizovaná podoba krajiny našeho dětství jako subjektivní otisk reality – její mentální mapa. Dojde-li po delším odloučení ke konfrontaci s její reálnou podobou, bývá nostalgická vzpomínka často vystřídána o to hlubším rozčarováním. Ocitneme-li se již v dříve známé krajině, začíná se odvíjet, kromě běžného smyslového vnímání krajinného obrazu, řetězec více či méně vědomých asociací, vzpomínek a pocitů, spojených s osobní životní zkušeností s touto krajinou. Některé z těchto představ jsou však spojeny s dějinami celé společnosti či alespoň místní komunity. Určitá místa v kulturní krajině mají svého „ducha“, např. místa uctívání, bývalá bojiště či historická sídla. Duch místa – genius loci – je sice pouhou představou, abstraktní kategorií, avšak těsně spjatou s konkrétním výsekem reálného světa, který tímto (oproti jiným místům) ozvláštňuje. Normální a zdravý lidský jedinec někam patří, odněkud pochází. Má svou vlastní osobní zkušenost zvláštního a jedinečného kontaktu s krajinou, své regionální zakotvení v přírodě i v kultuře. Člověk se jako osobnost formuje v době svého mládí a dospívání. Vzhledem ke konzervativní biologické podstatě lidského druhu je právě bezprostřední kontakt s krajinou spolu s rodinou tím, co spoluutváří lidskou osobnost. Člověk vstupuje do krajiny s určitým záměrem, chová se v ní a koná na základě určitých představ a předchozích poznatků. Rozdílná poznatková základna, výchova, profesní vzdělání, životní zkušenosti lidí způsobují odlišnou interpretaci vnímané (nikoliv pouze viděné) krajiny. Jinak pohlíží na krajinu běžný turista, jinak malíř či projektant. Každého zajímají jiné aspekty, jiné detaily a tak vznikají zásadně se lišící přístupy ke krajině u kategorie prostých návštěvníků, uživatelů, vědců a rozhodovatelů. Běžní návštěvníci vnímají především vzhled krajiny a její estetické hodnoty, percipují tedy zejména emocionálně. Turista si chvilkový zážitek z nevšední krajinné scenérie pro upomínku zafixuje přes objektiv své foto – či videokamery. V zásadě podobně, avšak přece jen jinýma očima pozorují krajinu malíř a básník, kteří svůj hluboce niterný prožitek dokáží přetavit do stylizace uměleckého díla. Alespoň část lidí, kteří se pravidelně vydávají do volné krajiny, 1 RNDr. Pavel Trnka, CSc., Agronomická fakulta, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, Zemědělská 1, 613 00 Brno, www.mendelu.cz

60

kontakt s ní bytostně potřebuje; aktivně vyhledávají nové podněty v krajině a oživují si ty předchozí. Pro zbývající část je občasný pobyt v atraktivní krajině spíše módním trendem, který se však již stal součástí soudobého životního stylu. Pobyt v kvalitní, esteticky hodnotné krajině představuje reálně existující potřebu lidí, jejíž význam v posledních desetiletích enormně vzrostl a určitě poroste i v budoucnu. Za bývalého režimu se u nás masově rozšířily takové formy rekreace jako chataření a chalupaření, podniková rekreace. Pro současné období je symptomem spíše touha po nevšedních a vzrušujících zážitcích, jaké nabízí exotická dovolená, už nejen pro zbohatlíky, či adrenalinová turistika pro mladé dobrodruhy. Vzrůstající tlak rekreačních aktivit na krajinu však není bez problémů. Uživatelé hledají v krajině především ze svého hlediska využitelné hodnoty, uvažují tedy racionálně a pragmaticky. Dodnes se mnozí lidé dívají na les jako na zásobu dřevní hmoty, na řeku jako zdroj laciné energie, na hory jako objekt cestovního ruchu. Tato skupina uživatelů se jen obtížně vymaňuje ze stereotypu lidské touhy neomezeně čerpat z darů přírody, aniž by se hlouběji zabývali důsledky svého počínání. Z pohledu klasické ekonomie se krajina jeví především jako prostor pro podnikání, expanzi měst a dopravní infrastruktury, prostor pro dobývání nerostného bohatství, prostor pro rekreaci a podobně. Neuvažuje se pak o samotné krajině jako životním prostoru a domovu pro její obyvatele, ale o ekonomicky efektivním využití krajiny. Problémy tohoto typu se zřetelně projevují také u zemědělských subjektů. Naše zemědělsky využívaná krajina se za posledních 50 let změnila k nepoznání. Neustále byla přizpůsobována parametrům používané mechanizace a agrotechniky až pozbyla svou původně rozmanitou a mnohde i líbeznou tvář. Ekologické a estetické hodnoty krajiny musely ustoupit do pozadí před jediným prioritním zájmem – zajistit maximální zemědělskou produkci a tím i výživu národa. S nástupem velkovýrobních technologií vymizel tradiční cit zemědělců pro soužití s krajinou. Teprve v poslední době si samotní zemědělci uvědomují, jakou cenu zaplatila krajina za jí vnucenou roli být jednoúčelovou výrobní plochou, a vlastně i oni sami, neboť ani jim nemůže být lhostejné, v jaké krajině bydlí, pracují a odpočívají. Rovněž racionální, ovšem na fundovanější úrovni, je odborný pohled vědce, jehož zajímá především materiální a energetická podstata krajiny a ovšem i její fyziognomie, neboť prozrazuje mnohé o složkách, které krajinu tvoří. Snaží se postihnout buď složitý krajinný systém se všemi vazbami, zajišťujícími jeho fungování jako celku (geograf, krajinný ekolog), nebo může svůj profesionální zájem zaměřit jen na některou z krajinných složek, např. vegetaci (botanik, fytocenolog), reliéf (geomorfolog) či lidská sídla (urbanista, sídelní geograf). Jejich pozornost a někdy i pravé objevitelské nadšení dokáže vzbudit i sebemenší detail v krajinné mozaice, který laickému pozorovateli zůstává zpravidla skryt. Pod zcela jiným zorným úhlem pohlíží na tytéž složky krajiny plejáda odborníků aplikovaných vědních oborů, zastupujících obvykle zájmy uživatelské (zemědělské, lesnické, vodohospodářské…). Oba tábory specializovaných odborníků, zastupujíc teorii i praxi, se musí vzájemně respektovat a dokázat spolu komunikovat, ač se mnohdy zdá, že hovoří odlišnými jazyky. Oborem setkávání a spolupráce na rozhraní mnoha vědních disciplín je krajinné a územní plánování, jehož cílem je na základě preventivně vyhotovené územně plánovací dokumentace regulovat činnost člověka v krajině, bránit možným střetům zájmů a uvádět v soulad rozvoj lidské společnosti s principy ochrany přírody, krajiny a životního prostředí. Poslední skupinu tvoří rozhodovatelé o osudu krajin, mající velkou zodpovědnost před svými současníky i generacemi budoucími a v neposlední řadě i před sebou samými. Jejich role, pokud ji vykonávají opravdu svědomitě, je přetěžká. Musí zvažovat různé varianty společenského rozvoje, brát v potaz širší kontext krajinného prostoru a uvažovat v časových

61

horizontech vzdálenějších než jejich funkční období. Kvalita rozhodovacího procesu do značné míry závisí na kvalitě informací dodávaných odborníky, avšak ani sebelepší projekty nebývají z řady důvodů realizovány a územní plány nejsou vždy dodržovány. Rozhodovatelská sféra je obvykle vystavena tlaku různých zájmových skupin, resortů a politických stran se zcela protichůdnými požadavky. Každé rozhodnutí s sebou přináší určitá rizika – nejen ekonomická, ale i ekologická, sociální a politická. Bohužel, minulá léta i doba zcela nedávná přinesly řadu nezodpovědných rozhodnutí v neprospěch přírody a krajiny, jejichž důsledky dnes pociťujeme a patrně je budou muset řešit ještě příští generace. Snad se současní rozhodovatelé poučí z chyb svých předchůdců a budou více respektovat názory odborné fronty i široké veřejnosti. Určitým vodítkem v rozhodovacím procesu může být vytvoření stupnice hodnot a priorit v intencích strategie udržitelného rozvoje. Teprve podaří-li se důsledně propojit ekonomická kritéria s ekologickými a sociálními, bude možno hovořit i o „renesanci“ v rozhodování.




KRAJINA JAKO ODBORNÝ POJEM

Krajina je sice pojmem všeobecně srozumitelným, avšak pro laika jaksi prázdným, příliš abstraktním. Většinou se proto užívá spolu s upřesňujícím přívlastkem (horská krajina, devastovaná krajina, jihočeská krajina atd.). V obecné představě je krajina takovou částí území, která je přehlédnutelná z vyvýšeného místa a omezená horizontem, tedy opticky vymezitelný celek, který ovšem za horizontem plynule pokračuje. To navozuje představu krajiny jako kontinua, prakticky bez dělících hranic, které však přesto objektivně existují. Toto pojetí konvenuje s definicí podle Evropské úmluvy o krajině (2000): Krajina znamená území vnímané lidmi, jehož charakter je výsledkem činností a vzájemných vztahů přírodních a/nebo lidských faktorů. Takto zjednodušeně se krajina chápe v mezinárodní environmentální politice a využívá se i v tzv. krajinářství (krajinné architektuře). Krajina ovšem patří též do kategorie odborných termínů vědních oborů, které se studiem krajiny exaktně zabývají. Existuje mnoho charakteristik a definic, na nichž je patrný nejen vývoj v nazírání na krajinu a jevy, které se v ní odehrávají, ale též profesní přístup jednotlivých vědních oborů. Zatímco přírodovědný přístup se vyznačuje snahou definovat krajinu objektivně platnými měřítky, nezávisle na vůli člověka, technické a společenské obory užívají většinou měřítek subjektivních, odvozených z potřeb člověka a jeho činností. Jen o málo komplexněji vyznívá definice vyplývající ze současně platné právní úpravy: Krajina je část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky (zákon č.114/1992 Sb. O ochraně přírody a krajiny). Vzhledem k její využitelnosti především v rovině legislativní a správní, nejsou požadavky na její věcnou dokonalost a úplnost tak striktní, jako je tomu u vědeckého výkladu. Z mnoha přírodovědných definic lze uvést následující: Krajina je svérázná část zemského povrchu naší planety, která tvoří celek kvalitativně se odlišující od ostatních částí krajinné sféry. Má přirozené hranice, svérázný vzhled, individuální vnitřní strukturu, určité chování (fungování) a specifický vývoj (Demek, 1974). Materiálně energetickou podstatu každé krajiny tvoří přírodní složky – vzduchové hmoty atmosféry (přesněji troposféry), projevující se podnebím i počasím, horniny spolu s reliéfem, vody povrchové a podzemní, půdy, rostlinstvo a živočišstvo. Krajinné složky, propojené množstvím vazeb, vytvořily sjednocený útvar, nazývaný krajinným komplexem anebo krajinným systémem. V systémovém pojetí se uplatňuje teze, že systém je víc (v kvalitativním smyslu) než jen souhrn jeho skladebných částí, což koresponduje s celostním (holistickým) přístupem ke 62

krajině. Funkční propojenost složek je tak těsná, že změna jediné z nich způsobí obvykle změnu celého systému. Klíčové postavení mezi přírodními složkami má klima, proto i zdánlivě malé změny klimatu (viz v současnosti diskutované téma globální klimatické změny) mohou způsobit přestavbu celého krajinného systému. Přírodní krajinotvorné procesy (zvětrávání, eroze, sedimentace, tvorba půd, sukcese, produkce biomasy) zformovaly krajinu přírodní. Dnes však na Zemi prakticky není krajina, jež by nebyla přímo či nepřímo ovlivněna činností člověka. Lidská společnost svou aktivitou stále více ovlivňuje složitou síť vazeb a procesů v krajině probíhajících (např. erozi, vodní režim, biotické pochody). Původní přírodní krajinu začal člověk měnit na krajinu kulturní, do níž vstupují výtvory lidské civilizace – sídla, technická díla, produkční plochy, komunikace. V kulturní krajině tedy vedle sebe existují a vzájemně na sebe působí přírodní složky a umělé prvky, někdy v obdivuhodném souladu, zato jindy ve zjevné disharmonii. Krajina mění v čase svou tvář, proměňuje se tu k lepšímu nebo naopak k horšímu, v závislosti na lokálním průběhu střetu člověka s přírodou. Existují však přirozené mechanismy, které brání nežádoucím změnám v krajině a také dokáží již vzniklá poškození zacelit. Krajina funguje jako autoregulační systém, který za neustálého přísunu hmoty a energie směřuje k dosažení rovnovážného stavu mezi látkově energetickým vstupem a výstupem. Schopnost systému udržovat svou relativní stabilitu, popř. regenerovat původní stav před jeho narušením se nazývá homeostází. Složkou, která se nejaktivněji podílí na sjednávání homeostáze krajiny, jsou živé organismy a jejich společenstva. Uplatnění homeostatických principů v krajinných systémech je vzhledem k jejich složitosti velmi komplikované. Primární rovnováha krajiny se může uplatnit pouze v krajině přírodní, zatímco v kulturní krajině se jedná vždy jen o rovnováhu umělou – sekundární, neboť autoregulační schopnost je v různém stupni narušena člověkem. Podle stupně antropogenního ovlivnění lze kulturní krajinu diferencovat na následující kategorie: □ vlastní kulturní krajina (kultivovaná krajina), v níž člověkem destabilizované plochy jsou vyváženy plochami ekologicky stabilnějších přírodě blízkých ekosystémů, čímž je autoregulační schopnost přírodního základu krajiny zachována (převážně lesní a extenzivní zemědělské oblasti), □ narušená kulturní krajina, kde stabilita přírodních složek je činností člověka sice narušena, avšak schopnost autoregulace, resp. její obnova je v zásadě ještě možná (většina intenzivně zemědělských a urbanizovaných oblastí), □ devastovaná krajina, kde autoregulační schopnost je těžce narušena a náprava je možná pouze prostřednictvím biotechnických rekultivačních a sanačních zásahů, vyžadujících značné množství látkově energetických vstupů a finančních prostředků (průmyslové a těžební oblasti).




ZÁKLADNÍ ATRIBUTY KRAJINY Každá krajina má tyto základní atributy: □ určitou polohu a rozlohu na povrchu Země (existují však i zatím neprobádané krajiny podmořské), kterou lze vymezit na mapě (kartografická fixace), □ svérázný vzhled podmíněný strukturním uspořádáním krajinných složek a prvků (krajinný ráz), □ interakční vazby, v nichž se realizuje přenos látek, energie a informace, navenek se projevující fungováním krajiny (krajinný režim), □ specifický vývoj v čase (historie a paměť krajiny). 63

Krajiny jsou prostorově vymezitelné hranicemi, dají se tedy mapovat. Přirozené hraniční linie mezi sousedními krajinami bývají většinou pozvolné, difúzní, na rozdíl od ostrých dělících linií antropogenního původu. Krajina jako taková velikostně definována není, proto je problematické přisuzovat jí určitou velikost. Čeština nemá ani vhodná označení pro menší či větší krajinné celky, vědecký výzkum se však bez nich neobejde. Je proto účelné roztřídit prostorové krajinné jednotky do velikostních kategorií. Obvykle se rozlišují 4 dimenze – topická, chorická, regionická a planetární. Ačkoliv všechny úrovně na sebe navazují, jsou do určité míry autonomní, panují v nich specifické zákonitosti, používají se odlišné výzkumné metody a jiná měřítka map. Z pohledu České republiky se často používá při hodnocení krajiny pro určité účely následující škála prostorových úrovní: lokální, regionální, národní (méně vhodně nadregionální), evropská, globální. Složitost metodických postupů používaných při diferenciaci řešeného území na menší krajinné jednotky, jejich klasifikace a charakterizace, jakož i rozdílné požadavky praxe při využití pro aplikační účely vyžadují hledat podrobnější informace v příslušné odborné literatuře (např. Sklenička, 2003, Löw a Míchal, 2003). Každá krajina má současně jak znaky individuální, které vystihují její neopakovatelnost a svébytnost, tak znaky typologické, které jsou společné i mnoha jiným krajinám. Je tedy možno rozlišovat, nikoliv však zaměňovat, konkrétní individuální krajiny (např. Moravský kras, Krkonoše, Polabí) a abstraktní typy krajin (např. krajina krasová, horská, lužní), které se opakují, byť v různých obměnách, na mnoha místech zemského povrchu.




VZNIK A VÝVOJ KULTURNÍ KRAJINY

Počátek zrodu naší kulturní krajiny lze klást do období mladší doby kamenné (neolitu), zhruba před 7 000 lety. Tehdy se dostali, putujíc proti toku Dunaje a jeho přítoků, na naše území první nositelé neolitické zemědělské kultury. Tehdejší krajina jižní Moravy byla, až na malé výjimky, porostlá souvislými lesy. Touto výjimkou byly poslední enklávy stepí a lesostepí na sprašových plošinách s černozemními půdami. Právě zde se usadili první zemědělci, čímž nastal revoluční proces kultivace krajiny člověkem. Neolitičtí zemědělci káceli a vypalovali lesy a na jejich místě zakládali pole, pastviny a také svá sídla. Tyto nově vzniklé krajinné prvky původní uniformně lesní krajinu rozrůznily a obohatily nejen o kulturní sorty užitkových rostlin a domestikovaných zvířat, ale i o divoce žijící faunu a flóru tzv. kulturní stepi (m. j. také o první plevelné a rumištní druhy). Rozsah člověkem obývaného a kultivovaného území se v průběhu tisíciletí sice zvětšoval, přesto však dlouho zůstával omezen na nejúrodnější a klimaticky nejpříhodnější oblasti – tzv. staré sídelní území (moravské úvaly, Polabí, dolní Povltaví a Poohří). Teprve v raném středověku (13. – 14. stol.) při tzv. vnitřní kolonizaci se rozšířila lidská civilizace do nových území – vrchovinných a podhorských oblastí, což s sebou neslo další odlesňování, vysoušení půdy, ale i zakládání rybníků, měst a vesnic. Častým motivem pro osvojování těchto pro zemědělství málo příhodných oblastí byla těžba a zpracování nerostů, zejména rud. Poslední kolonizační vlna (valašská), která proběhla v 16. – 17. století na moravsko-slovenském pomezí, byla motivována snahou získat dostatek pastvin na úkor lesa na horských hřbetech a úbočích pro chov ovcí. Ani v této době však nedošlo k vážnějšímu narušení ekologické stability krajiny. Teprve průmyslová revoluce v 19. století přinesla naší krajině zásadní změnu. Ráz krajiny byl poznamenán překotným růstem měst, stavbou továren, silnic a železnic, zakládáním dolů. Prořídlé lesy, až do této doby s převahou listnáčů, byly měněny na výnosné a rychleji rostoucí monokultury jehličnanů. Zemědělsky využívaná krajina se tak výrazně neměnila. Snad jen výnosné pěstování cukrové řepy lákalo k rozšiřování polí na úkor luk a rybníků. Malovýrobní 64

zemědělské hospodaření dodávalo české a moravské venkovské krajině charakter pestré mozaiky ploch a plošek, na pohled malebné, celkově poměrně vyvážené a stabilní. Vlhké pozemky byly využívány jako louky, jen lokálně odvodňované mělkými stružkami. Kamenité pozemky s mělkou půdou sloužily jako pastviny. Krajina byla doslova protkána sítí polních cest (místy s alejemi ovocných dřevin) a vodními toky s doprovodem břehových porostů olší a vrb. Nezatížena moderními chemickými přípravky byla dobrým domovem řadě druhů motýlů a jiných opylovačů, ptáků, drobné polní zvěři, meze pak hostily plejádu pestře kvetoucích bylin i keřů. Tento stav trval až do nástupu socialistické kolektivizace počátkem 50. let 20. století. Z původně racionální potřeby zvětšit rozlohu pozemků, zejména orné půdy, pro nasazení mechanizace se stal bezduchý politický cíl, postrádající odbornou sebekontrolu a nakonec i zdravý selský rozum. Zdánlivě efektivní koncepce vyrábět píci na orné půdě pro dobytek, který se stěhoval z pastvin do šera velkokapacitních stájí, se stala neštěstím pro druhově bohaté louky. Nepočítalo se s nimi, a proto byly ve velkém odvodňovány a následně rozorávány. Obtížněji přístupné a tedy pro velkovýrobu nezajímavé luční plochy byly ponechány ladem a postupně se změnily v les. S loukami mizely i další „překážky“ mechanizované zemědělské velkovýroby (drobné vodoteče, mokřady, polní cesty).




OSUD ROZPTÝLENÉ ZELENĚ V KRAJINĚ

Na většině území našeho státu docházelo k nežádoucí unifikaci venkovské krajiny se všemi environmentálně nepříznivými konsekvencemi. Pro moderní agrární technologie mnohé ekologicky hodnotné biotopy jako rybníčky, živé ploty, zarůstající kamenice, remízky a selské (zatravněné) sady ztratily svůj hospodářský význam, mnohdy se staly i překážkou, a proto byly opuštěny či zcela odstraněny. Koncem 70. let přeměna tradiční, původně rozmanité a polyfunkční venkovské krajiny v jednoúčelový výrobní prostor u nás vrcholila. Pozemkové úpravy, jež se v několika vlnách přehnaly naší zemědělskou krajinou, necitlivé meliorace a pochybně prováděné náhradní rekultivace za zabíranou zemědělskou půdu, zanechaly po několika desetiletích krajinu maximálně zjednodušenou, uniformního vzhledu, trpící řadou zjevných i skrytých neduhů. Snad nejvíce byla postižena právě rozptýlená zeleň (dále RZ), která byla buď nemilosrdně likvidována jako překážka pohybu těžké mechanizace anebo podstatně redukována a poškozována, případně zatlačována na extrémní stanoviště. Podle profesora Vaníčka bylo za 35 let (1950 – 1985) v zemědělské krajině odstraněno 3 600 ha rozptýlené zeleně, 4 000 km liniové zeleně na ploše 1 400 ha a nejméně o 2 000 ha se zmenšila plocha zeleně kolem venkovských sídel. Centrální ani regionální evidence RZ u nás neexistuje. Kvalifikovaný odhad z poloviny 80. let uvádí úhrnnou plochu RZ na území dnešní České republiky v rozmezí 0,3 – 0,5 %, což je ve srovnání s celkovou plochou lesů – 33,4 % zdánlivě zanedbatelné. Klíčovou otázkou ovšem je, kde končí les a začíná rozptýlená zeleň. Obvykle se má za to, že do kategorie lesních ploch již nepatří porosty dřevinné zeleně menší jak 0,3 ha a se zápojem menším než 50 %. Nelesní zeleň má mnoho podob, zahrnující záměrně vysazené či samovolně vzrostlé stromy a keře, rostoucí v nejrůznějších seskupeních i jednotlivě na nelesní půdě. Rozptýlená zeleň různého původu a vzhledu se nachází ve všech typech krajin, přičemž v každém krajinném typu existují rozdílné požadavky na její optimální zastoupení. Na základě podrobných průzkumů bylo konstatováno, že nejmenší podíl RZ, který je účinně schopen plnit své polyfunkční poslání, musí být vyšší než 1,5 % zemědělského půdního fondu. Tato výměra však platí především pro rovinatý terén, v němž by byla RZ optimálně rozmístěna tak, aby plnila především protideflační funkci při respektování funkcí dalších. V členitějším terénu podhorských

65

a vrchovinných oblastí, zvláště tam, kde hrozí či probíhá vodní eroze, by měl být podíl RZ podstatně vyšší – cca 5 % zemědělského půdního fondu. Význam forem RZ byl z pohledu ekologické stability agrocenóz podceněn v domnění, že ve zjednodušených agroekosystémech lze nahradit přirozené autoregulační mechanismy chemizací, především v oblasti ochrany rostlin. Dnešní intenzívně využívané plochy polí a speciálních kultur poskytují životní prostor jen málokterým organismům, obvykle těm přizpůsobivým, které posléze převládnou. Stanou-li se nebezpečnými pro kulturní plodiny, jsou pak jejich stále se opakující gradace tlumeny takřka výhradně pomocí chemických prostředků a začarovaný kruh se uzavírá. Jinak tomu může být, vyskytují-li se v sousedství polí zbytky RZ s vyšším stupněm přírodnosti (remízky, polní lesíky, křoviny, skupiny stromů i solitéry), často přirovnávané k ostrovům v moři kulturních porostů. Pro řadu druhů, např. hmyzí fauny, vytlačovaných z intenzívně využívaných ploch, se stávají přirozenými refugii, neboť zajišťují podmínky pro přežívání i některých dnes již vzácných druhů. Obvykle se jedná o bioregulátory (predátoři, parazité a parazitoidi), kteří nacházejí vhodnou potravu v okolních agrocenózách a vyhledávají si kořist či hostitele právě mezi škůdci polních monokultur. Drobné zvěři poskytuje maloplošná zeleň příznivější podmínky ve srovnání s okolní otevřenou krajinou a chrání ji před extrémními povětrnostními vlivy, ptactvu nabízí četné možnosti k hnízdění.

Návrat hodnotné RZ do krajiny je nutným předpokladem pro zastavení procesu destabilizace agrární krajiny, ochuzování přirozené biodiverzity na straně jedné a obnovy rozmanitosti krajiny a života v ní na straně druhé. Aby došlo ke stabilizaci ekologických vazeb v širším krajinném kontextu, je nutné plošné útvary RZ vzájemně propojit. K tomu má posloužit vytvoření sítě záchovných center (biocenter), propojených migračními drahami (biokoridory), což je podstatou koncepce územních systémů ekologické stability (ÚSES). I nejmenší fragmenty hodnotné krajinné zeleně pak mohou být do lokálních ÚSES zapojeny jako tzv. interakční prvky.




FUNKCE ROZPTÝLENÉ ZELENĚ

Rozptýlená zeleň zvyšuje nejen biologickou, ale i estetickou pestrost krajiny vnímanou našimi smysly celostně jako krajinný ráz. Krajinná kompozice v pohledově exponovaných částech krajiny by měla lahodit oku i duši a přitom být i funkční. Základním kritériem pro posouzení nezbytnosti zeleně v krajinném prostředí je bezesporu soubor funkcí, které tato zeleň plní. Je nutno zdůraznit, že v přehledu uvedené základní funkce nelze ve skutečnosti navzájem oddělovat, neboť příznivé působení zeleně na životní prostředí musíme ve všech jednotlivých účincích chápat komplexně. Teprve potom jsme schopni nejen stanovit objektivní nutnost zachování existující zeleně, ale i cílevědomě ji ošetřovat a ze stejných hledisek ji nově navrhovat a zakládat. Základní funkce rozptýlené zeleně v krajině dělíme na produkční, ekologické a environmentální. □ Produkční funkce rozptýlené zeleně vyplývá z užitku samotné dřevní hmoty, plodů i květů stromů a keřů. □ Ekologická funkce rozptýlené zeleně spočívá v pozitivním účinku jejich jednotlivých formací na krajinné složky: půdu, vodu, vzduch, rostlinstvo a živočišstvo. □ Environmentální funkce rozptýlené zeleně spočívá v záměrném využívání jejich jednotlivých formací člověkem pro rekreaci, krajinotvorbu a ochranu přírody.

66

Detailnější přehled funkcí rozptýlené zeleně dokumentuje následující schéma: Produkční: □ produkce dřeva: 11.produkce plodů, 12.produkce fytofarmak, 13.medonosné dřeviny. Ekologická: □ půdoochranná: □ ochrana před pluviální (dešťovou) erozí, □ ochrana před větrnou erozí, □ ochrana před fluviální (říční) erozí. □ vodohospodářská: □ infiltrační, □ kolmační, □ klimatická: □ ovlivnění teplotního režimu: □ ovlivnění vlhkosti ovzduší □ ovlivnění proudění vzduchu □ hygienická: □ produkce kyslíku: □ zachycování prachu □ zachycování plynných exhalací □ protismogové bariéry □ zachycování pesticidních látek □ filtrace pachů □ baktericidní účinek □ repelentní účinek □ snižování hlučnosti □ biotická: □ homeostatická: □ funkce refugia. Environmentální: □ rekreační, □ esteticko-krajinotvorná, □ ochranářská.

Funkce rozptýlené zeleně v krajině se navzájem překrývají a doplňují; některá z funkcí může být dominantní a ostatní pouze doplňkové. Každá forma zeleně má polyfunkční účinnost a tedy každou funkci v krajině může plnit zeleň plošná, liniová i bodová.




STAV PÉČE O ROZPTÝLENOU ZELEŇ V KRAJINĚ

Rozptýlená zeleň v krajině intenzívně využívané je ohrožována řadou stresorů, které oslabují její plnohodnotnou funkčnost. K tomu ještě přispívá ta neblahá skutečnost, že jí v podstatě nikdo nevěnuje pozornost, nepečuje o ni, neobnovuje ji. Přitom v současné době existují možnosti jak dostat RZ zpátky do krajiny. Útlum zemědělských aktivit v 90. letech, zejména v marginálních oblastech, sice umožňuje na straně jedné nástup přirozené sukcese 67

(např. nálety pionýrských dřevin) a zvyšování druhové diverzity, na straně druhé však způsobuje nežádoucí pustnutí dříve kultivované krajiny. Část nevýnosných polí je zatravňována či dokonce zalesňována, v horším případě zůstává ležet ladem. Současné výzkumy sice signalizují některé příznivé trendy v druhovém složení flóry a fauny, avšak toto období je zatím příliš krátké na vyslovení definitivních soudů. Chceme-li skutečně řešit problematiku ochrany a rozvoje biodiverzity v multifunkční zemědělské krajině, pak to není myslitelné bez obnovy jejích nositelských strukturních prvků, mezi nimiž má RZ důležité místo. Dřevinná skladba vysazovaných porostů by měla důsledně vycházet z domácích, stanovištně vhodných druhů. Určitým vodítkem a inspirací je nám přitom potenciální přirozená vegetace, jež by se na stanovišti sukcesním vývojem vytvořila, za hypotetického předpokladu zanechání veškerých lidských aktivit. Pouze při osazování extrémních stanovišť (značně zatížených a poškozených), kde domácí druhy selhávají, se připouští i použití cizích, introdukovaných druhů, např. na silničních náspech či dálničních středových pruzích. V současné době existuje celá řada možností, jak vrátit RZ do krajiny. Jsou to především krajinotvorné programy, které tuto možnost nabízejí, včetně finančního krytí až do výše 100 % nákladů. Patrně nejvíce nabízí Program péče o krajinu v dotačních titulech, které jsou součástí biologických protierozních opatření, udržení kulturního stavu krajiny a realizace plánů péče ve zvláště chráněných územích. Obnova mezí, remízků, břehových porostů ve vazbě na hydrický režim krajiny, jakož i obnova ekologicky stabilních prvků v krajině je významnou součástí Programu revitalizace říčních systémů. Začlenění venkovských sídel do krajiny prostřednictvím alejí, skupinové i solitérní zeleně by mělo být nedílnou součástí každého návrhu řešení, ucházejícího se o prostředky z Programu obnovy vesnice. Nejnověji se pak nabízí možnost využít nemalé prostředky z unijního Programu rozvoje venkova (EAFRD) nejen pro obnovu zeleně v krajině, ale prostřednictvím četných Agroenvironmentálních opatření (AEO) zavádět do zemědělské praxe postupy šetrné k životnímu prostředí, zvýšit úroveň péče o krajinu, což se pozitivně odrazí v posílení biodiverzity a tím i ekologické stability venkovské krajiny.




POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA

Hájek, T., Jech, K. (eds.): Téma pro 21. století – Kulturní krajina aneb proč ji chránit. MŽP, Praha 2000. Jelínek, F.: Nedoceněné bohatství. MŽP, Praha 1999. Kender, J. (ed.): Teoretické a praktické aspekty ekologie krajiny. MŽP ČR, Praha 2000. Löw, J., Míchal, I.: Krajinný ráz. Nakl. Lesnická práce, Kostelec nad Černými lesy, 2003. Míchal, I.: Ekologická stabilita. 2. rozš. vyd., Veronica, Brno 1994. Sklenička, P.: Základy krajinného plánování. Nakl. Naděžda Skleničková, Praha, 2003. Webové adresy s tematikou krajinné ekologie: Ministerstvo ŽP ČR, dostupné na WWW: . Český ekologický ústav (nově www.cenia.cz), dostupné na WWW: . Odb. portál pro ŽP, dostupné na WWW: . Agentura ochrany přírody a krajiny, dostupné na WWW: <www.nature.cz>. Program Natura 2000, dostupné na WWW: . Ministerstvo zemědělství ČR, dostupné na WWW: . Odb. portál pro zemědělství s mnoha odkazy, dostupné na WWW: . Stránky CZ-IALE, dostupné na WWW: . Ekologický institut a časopis Veronica Brno, dostupné na WWW: . 68

STUDIE VYHODNOCENÍ MOŽNOSTÍ UMÍSTĚNÍ VĚTRNÝCH ELEKTRÁREN NA ÚZEMÍ MORAVSKOSLEZSKÉHO KRAJE Z HLEDISKA VĚTRNÉHO POTENCIÁLU A OCHRANY PŘÍRODY A KRAJINY

Hana Kuchyňková123




ÚVOD

Tato studie byla zadána za účelem stanovení limitů pro výstavbu větrných elektráren (dále jen VE) na území Moravskoslezského kraje (dále jen MSK) a vyhodnocení případných střetů v území. Hlavním cílem Studie bylo získání údajů o území pro územně analytické podklady a pro následné zpracování územně plánovací dokumentace, zejména zásad územního rozvoje, pořizovaných krajským úřadem. Zároveň by výstupy studie měly přispět k objektivizaci celého procesu přípravy VE a k omezení konfliktů při projednávání jednotlivých záměrů. Předpokládá se, že získané údaje budou také jedním z podkladů pro orgány ochrany přírody při výkonu kompetencí podle § 12 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Studie byla členěna do dvou věcně ucelených a časově samostatných etap: □ ETAPA A. Analýza stávajícího stavu, □ ETAPA B. Návrhová část.




OCHRANA KRAJINNÉHO RÁZU, KRAJINA

Návrhy konkrétních regulativů navazovaly na analytickou část Studie. Vzhledem k absenci vyhodnocení krajinného rázu (dále jen KR) v Koncepci ochrany přírody a krajiny MSK a realizaci terénních průzkumů v průběhu celého léta 2007 jsou návrhy regulativů doplněny o stručné objasnění problému a metodiky jejich určování. Metodika zpracování a struktura kapitoly Posuzování možného vlivu staveb VE a parků na KR vychází z definice KR obsažené v §12 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Posuzování dále bere ohled na legislativní normy ČR (zejména zákon o památkové péči a stavební zákon), Evropské unie a mezinárodních úmluv a deklarací (zejména Evropská úmluva o krajině, Aténská, Benátská a Florentská charta). Z hlediska zákona o ochraně přírody a krajiny (§12) jsou předmětem ochrany zejména: určující přírodní a kulturně historické charakteristiky, přírodní a estetická hodnota krajiny a explicitně: významné krajinné prvky, zvláště chráněná území, kulturní dominanty, harmonické měřítko a prostorové vztahy. V případě, že území vykazuje zvýšenou hodnotu KR, jsou vyhlašovány přírodní parky. 1 Ing. Hana Kuchyňková, doktorand, Ústav zahradní a krajinářské architektury, Zahradnická fakulta, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, Valtická 337, 69144 Lednice, www.zf.mendelu.cz

69

Pro posuzování není v ČR k dispozici žádný závazný metodický pokyn. Použitá metodika posuzování vycházela zejména z metodik a byla adaptována s ohledem na tematické zaměření a věcný a časový rozsah Studie. Vzhledové charakteristiky VE Stavba VE má z vizuálního hlediska tyto základní charakteristiky: □ □ □ □ □

je výrazně vertikální, její výška výrazně převyšuje běžné výšky prvku v krajině, je neobvyklá (výškou, tvarem, pohybem, někdy barvou), je technickým dílem (vnímání člověka ji řadí mezi prvky technické infrastruktury), z výše uvedeného vyplývá, že je dominantní.

Dominanta je vždy určujícím znakem KR, proto je její zánik, vznik nebo změna charakteru vždy současně i změnou KR. Dominance VE je vyšší v případě větrných parků (kumulativní efekt). Objekty VE, přesahující dnes výšku 120 m, lze do krajiny začlenit jen velmi obtížně a téměř vždy lze prohlásit, že přesahují (narušují) měřítko krajiny. Přes uvedené konstatování se Studie pokusila o určitou diferenciaci území pro potřebu posuzování konkrétních záměrů. Posláním této Studie bylo vymezit území, která jsou z pohledu ochrany KR hodnotná, pohledově exponovaná a citlivá. Je nutné upozornit na okolnost, že území, která nejsou ve Studii označena jako „nevhodná“, nejsou automaticky územím vhodným pro umístění VE. Jedná se pouze o konstatování, že dané území nevykazuje zvýšenou hodnotu parametru KR. I v takovém území je ale nutno možný vliv stavby VE posoudit. Účelem Studie bylo předem upozornit investory, územní správu a veřejnost na území hodnotná a citlivá, která by mohla být stavbou VE výrazně narušena. Přírodní hodnoty krajiny Vlivem VE na přírodní hodnoty krajiny se podrobněji zabývala kapitola Ochrana přírody. Z pohledu KR vyžadují specifickou pozornost: významné krajinné prvky, velkoplošná chráněná území a přírodní parky. Kulturně – historické hodnoty krajiny Vyhodnocení významných kulturně historických charakteristik území bylo zaměřeno na určení stupně dochovalosti: □ architektonických znaků území (ověřováno terénním šetřením); □ historických krajinných struktur (urbanistická struktura sídel, zbytky historické plužiny, historicky cenné antropické tvary reliéfu – ověřováno zejména analýzou ortofotomap, historické kartografie a terénním šetřením) a jejich projevu v krajinném prostoru. Jednotlivé podkapitoly týkající se kulturně-historických hodnoty krajiny dále zmiňují: □ □ □ □ □

historické krajinné struktury; sakrální stavby; městské a vesnické památkové rezervace a zóny; historické zahrady a parky; a významné rekreační a lázeňské oblasti.

70

Vizuální vliv staveb VE na KR Percepční projev VE je především vizuální. Vizuální informace je dále doplněna projevem akustickým, vibračním, případně elektromagnetickým. Stavby VE o výšce přesahující 60 m se stávají výraznou krajinnou dominantou, která konkuruje tradičním dominantám české, moravské a slezské krajiny (kostelům, radnicím). Stavby o výšce přesahující 100 m (celková výška stavby), přesahují v podmínkách ČR měřítko krajiny, proto z pohledu ochrany KR (charakteru krajiny) problematické. Jejich negativní vliv se výrazně zvyšuje v případě, že jsou umístěné: □ v pohledově exponovaných a citlivých územích; □ v územích zvýšené přírodní, historické a estetické hodnoty; □ v pohledových konfrontacích se sakrálními stavbami, kulturními dominantami, kulturními památkami všech kategorií; □ a/nebo v archeologických lokalitách. V kontextu se zákonem o ochraně přírody a Evropskou úmluvou o krajině je v takových případech umístění VE významným narušením KR. Vizuální citlivost krajiny V rámci této preventivní metody jsou v řešeném území vymezena místa citlivá k umístění jakékoliv stavby nebo radikální změně ve využití území. Její princip spočívá v rozložení hodnocení na dílčí kroky, které jsou zpracovávány v prostředí GIS. Základem hodnocení vizuální citlivosti krajiny jsou překryvné metody. Při těch jsou kombinovány mapové vrstvy vzniklé na základě analýzy expozice a sklonitosti digitálního modelu terénu (dále jen DMT) řešeného území a dále mapová vrstva hodnocení viditelnosti. Postup má tři etapy: □ Analýza vstupních podkladů, □ Kombinace analyzovaných vstupních podkladů, □ Interpretace výsledků. Je pochopitelné, že se analyzovaný DMT podobá realitě jen částečně. Bylo by vhodné vzít v úvahu také čistotu ovzduší, vizuální bariéry, vlastnosti pozorovatele, atd. Obecně stále platí, že skutečnost zjištěná v terénu je přesnější. Přesto pro tak rozsáhlá území, jako jsou například kraje, je jejich provedení (fyzicky) těžko uskutečnitelné. Vizuální citlivost krajiny se jeví jako vhodný preventivní podklad nejen pro účely této Studie. Výsledná mapa, procentický poměr plošného zastoupení jednotlivých kategorií vizuální citlivosti krajiny na území MSK a jejich charakteristika jsou součástí Studie. Prostorové vztahy Další podkapitoly Studie týkající se prostorových vztahů řešeného území pak zmiňují: □ pohledové horizonty; □ krajinné dominanty; □ a stanoviště posuzování KR.

71




VÝSLEDKY

Hlavním účelem Studie a úkolem zpracovatelů bylo co nejobjektivněji zhodnotit území MSK ve vazbě na možnosti a územní omezení pro umístění VE a posoudit míru ovlivnění KR včetně všech hodnocených aspektů ochrany přírody na území celého kraje výstavbou a provozem VE. Studie může být všemi subjekty účastnícími se procesu přípravy, výstavby a provozu VE využívána jako zdroj informací k objektivnímu posuzování a případně následnému rozhodování o konkrétních záměrech. Navrhovaná omezení výstavby VE mají formu doporučení, které je podloženo odbornými názory zpracovatelů, dlouholetými zkušenostmi, výsledky terénního průzkumu a analýzou dostupných literárních zdrojů. V etapě A byly analyzovány především podklady poskytnuté zadavatelem a další relevantní zdroje informací. Výstupem analytické části je přehledná analytická mapa v měřítku 1: 100 000 a textová zpráva, popisující současnou situaci na území kraje v jednotlivých oblastech hodnocení. V návrhové části bylo provedeno vyhodnocení vlastností krajiny a přírody z hlediska jejího specifického charakteru a rázovitosti. Byly vyhodnoceny možnosti a územní omezení pro umístění VE na celém území MSK. Výstupem celé Studie byly mapy území kraje v měřítku 1:100 000. □ Mapa ochrany přírody – mapa s vymezením ÚSES, přírodních parků, lokalit soustavy NATURA 2000, ZCHÚ, vodních toků a ploch, zastavěných ploch a silnic. U většiny uvedených prvků byla vymezena ochranná pásma. □ Mapa hodnot krajiny – vedle znázornění historických krajinných struktur, pohledových horizontů nadregionálního a regionálního významu, městských památkových rezervací a zón, sakrálních staveb a kulturních dominant je obsahem mapy rozčlenění krajiny MSK na krajinu antropickou, harmonickou a přírodní. Dále jsou v mapě znázorněny stanoviště pořizování fotografií, referenční stanoviště pro posuzování KR a souhrn limitů ochrany přírody vč. ochranných pásem. □ Souhrnná mapa limitů umisťování VE – definuje možnosti umístění, resp. neumístění VE na území MSK na základě předchozích analýz. Plocha MSK je rozčleněna na plochy nevhodné pro umísťování VE a plochy ostatní. Mapová část je doplněna textovou zprávou, která vysvětluje a popisuje provedené aktivity a získané informace. Na základě provedeného hodnocení lze shrnout, že značná část území kraje je pro výstavbu VE (s výškou až 150 m) nevhodná. Dominantní příčinou takového hodnocení je narušení KR navrhovanými VE. Lokality, na nichž umístění VE nebylo vyloučeno (ve Studii uvedenými aspekty), jsou hodnoceny jako ostatní plochy, nikoliv jako plochy doporučené k umístění VE.




ZÁVĚR

Je potřeba zdůraznit, že role a možnosti využití Studie jsou omezené. Nelze od výsledků a závěrů odborné Studie zpracované v celokrajském měřítku očekávat návod k řešení jednotlivých záměrů v konkrétních lokalitách. Studie poskytuje všem uživatelům odborné informace pro posuzování a rozhodování o vhodnosti či nevhodnosti umístění VE na území

72

MSK. Jako hlavní kritéria byly v souladu se zadáním vyhodnoceny aspekty ochrany krajiny – zejména KR, ochrany přírody a do určité míry také větrného potenciálu. Vhodnost, resp. nevhodnost umístění VE na jakékoliv lokalitě doporučujeme podrobně hodnotit v procesu posuzování vlivu záměru na ŽP (EIA). Hodnocení je vhodné zaměřit na aspekty popisované v této Studii včetně aspektů dalších, které jsou v této Studii zmíněny jen okrajově (vliv hluku, stroboskopický efekt apod.).




POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA

Cuhrová, T., Ševcíková, B. Preventivní hodnocení krajinného rázu. Metodické listy 8/06. Praha: AOPK, 2006. Míchal, I. et al. Hodnocení krajinného rázu a jeho uplatňování ve veřejné správě. Metodické doporučení. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 1999. 41 s. Salašová, A. KR – teoretické východiská a metodické princípy preventívneho posudzovania. Habilitační práce. Lednice: ZF MZLU, 2006. 191 s. Salašová, A., Kuchyňková, H., Kaslová, J. a kol. Studie vyhodnocení možností umístění větrných elektráren na území Moravskoslezského kraje z hlediska větrného potenciálu a ochrany přírody a krajiny. Ostrava: Regionální Centrum EIA s.r.o., 2007. Analytická a Návrhová část. Dostupný z WWW: http://www.kr-moravskoslezsky.cz/zp_18.html Salašová, A., Kuchyňková, H., Kaslová, J. a kol. Studie možnosti umístění větrných elektráren na území ORP Bruntál. Ostrava: Regionální centrum EIA, s.r.o., 2008. Salašová, A., Kuchyňková, H., Lacina, D. a kol. Preventivní posuzování krajinného rázu CHKO Beskydy. Otrokovice: Arvita P, s.r.o., 2007. Územně plánovací podklad. Sklenička, P. et al. Vyhodnocení možností umístění větrných elektráren a dalších vertikálních staveb na Frýdlantsku, Hrádecku a Chrastavsku z hlediska ochrany přírody a krajiny. Praha: Lareco, 2005. 82 s. Dostupný z WWW: http://maps.kraj-lbc.cz/dokumenty/Studie_VTE_Liberecko.pdf Sklenička, P. et al. Vyhodnocení možností umístění větrných elektráren z hlediska ochrany přírody a krajiny na vybraných územích Plzeňského kraje. Praha: Centrum pro krajinu s.r.o. a ČZU FLE, 2007. 108 s. Dostupný z WWW: http://www.kr-plzensky.cz/article.asp?itm=31129 Stanton, C. The landscape impact and visual design of windfarms. Edinburgh: School of Landscape Architecture, 1996. 50 s. Vorel, I. et al., Metodický postup posouzení vlivu navrhované stavby, činnosti nebo změny využití území na KR. Studijní materiál pro kurz celoživotního vzdělávání. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Nadežda Skleničková, 2006, 20 s. ISBN 80-903206-3-5. The Landscape Institute et Institute of Environmental Management and Assessment Guidelines for Landscape and Visual Impact Assessment. Second Edition. London – New York: Spon Press, 2002. 166 p. ISBN 0-415-23185-X.

73

PŘEDNÁŠKA "OCHRANA PŘÍRODY A KRAJINY VE ZLÍNSKÉM KRAJI", TÝKAJÍCÍ SE PROBLEMATIKY KRAJINY A OBNOVITELNÝCH ZDROJŮ ENERGIE Z POHLEDU ZÁKONA Č. 100/2001 SB., O POSUZOVÁNÍ VLIVŮ NA ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ A ZÁKONA Č. 114/1992 SB. NA OCHRANU PŘÍRODY

Pavel Kulička124

Rozvoj obnovitelných zdrojů energie je podmíněn příznivými a ekonomickými podmínkami, který byl pro obnovitelné zdroje vytvořen.

legislativními

V České republice se v současné době vyrábí cca 4% spotřebované elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Nejpozději do roka 2010 by měl být tento podíl zvýšen alespoň na 8 % (Smlouva o přistoupení, příloha II, část 12 – Energetika). Možnosti, jak dostát závazku jsou omezené. V našich přírodních podmínkách lze počítat prakticky s několika hlavními technologiemi – využití energie vody, slunečního záření, větru, spalování biomasy (viz Tab. 1.). Každá z technologií má svá silná a slabá místa, ani jedna není v konečném důsledku ideální. Větrné elektrárny jsou v současné době z uvedených technologií diskutovány zřejmě nejčastěji.

Větrné elektrárny

Výroba 2001

Výroba 2010

Podíl na celkové

[GWh]

[GWh]

výrobě z OZ [%]

0,6

930

8

Malé vodní elektrárny (do 10MW)

826

1120

21

Velké vodní elektrárny

1165

1165

21

Elektrárny na biomasu

6

2200

40

Geotermální elektrárny

0

15

0

Fotovoltické elektrárny

0

15

0

Celkem

1 998

5 445

100

Podíl na hrubé Spotřebě el.

3,6 %

8%

–

Tab. 1., zdroj: MŽP 2004

Potřebu využívání alternativní energie z pohledu legislativního zdůvodňuje povinnost našeho státu plnit limity Evropské unie v oblasti využívání alternativních zdrojů energie z obnovitelných zdrojů, což přimělo vládu České republiky k přijetí rozhodnutí o podpoře investičních záměrů využívajících potenciál energie. Cíle a závěry výše zmíněné Směrnice 2001/77/ES, týkající se využití obnovitelných zdrojů energie, byly v České republice implementovány jak do Státní energetické koncepce České republiky (schválené usnesením vlády České republiky č. 211 ze dne 10. března 2004), 1

Ing. Pavel Kulička, vedoucí Oddělení hodnocení ekologických rizik, Odbor životního prostředí a zemědělství Krajského úřadu Zlínského kraje, Třída Tomáše Bati 21, 761 90 Zlín, www.kr-zlinsky.cz

74

tak do zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů). Úřady každý projekt posuzují individuálně. Přihlížet přitom musí k podpoře obnovitelných zdrojů energie i k ochraně hodnotné a harmonické krajiny. Všechny významné ekologické dopady jsou pak zváženy během oficiálního procesu posouzení vlivů na životní prostředí. Obce a kraje mohou zhodnotit možnosti pro získávání energie z obnovitelných zdrojů na svém území a pomoci při výběru míst, která jsou vhodná pro takové záměry.




VYMEZENÍ ZÁKONA Č. 100/2001 SB., O POSUZOVÁNÍ VLIVŮ NA ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ – Posuzují se záměry uvedené v příloze č. 1 k zákonu č. 100/2001 Sb.

KATEGORIE I (záměry vždy podléhající posouzení) 1.6 Projekty vodohospodářských úprav nebo jiných opatření ovlivňujících odtokové poměry (např. odvodnění, závlahy, protierozní ochrana, terénní úpravy, lesnicko-technické meliorace, atd.) na ploše nad 50 ha. 3.1 Zařízení ke spalování paliv s tepelným výkonem nad 200 MW. Posouzení přísluší Ministerstvu životního prostředí. KATEGORIE II (záměry vyžadující zjišťovací řízení) 1.3 Vodohospodářské úpravy nebo jiné úpravy ovlivňující odtokové poměry (např. odvodnění, závlahy, protierozní ochrana, terénní úpravy, lesnicko-technické meliorace, atd.) na ploše od 10 do 50 ha. 3.1 Zařízení ke spalování paliv o jmenovitém tepelném výkonu od 50 do 200 MW. Posouzení přísluší Ministerstvu životního prostředí. Například – spalování biomasy, využití bioplynu, kombinovanou výrobu tepla a elektrické energie z biomasy. Špatně spalovaná biomasa (stejně jako špatně spalované uhlí) může být zdrojem škodlivých emisí včetně tzv. perzistentních organických polutantů (POP). 1.2 Restrukturalizace pozemků v krajině, využívání neobdělávaných pozemků nebo polopřirozených oblastí k intenzivnímu zemědělskému využívání, uvedení zemědělské půdy do klidu na ploše od 10 ha. Například – využití pozemků pro solární panely pro výrobu elektřiny a tepla. Pro produkci biomasy na plantážích a její krajinné aspekty – takzvanými energetickými plodinami, mezi které patří rychle rostoucí dřeviny a byliny. 3.2 Větrné elektrárny s celkovým instalovaným výkonem vyšším než 500 kWe nebo s výškou stojanu přesahující 35 metrů. Větrné elektrárny nesporně tvoří nové dominanty v krajině. Musí se stavět tam, kde dostatečně fouká, tedy většinou na kopcích nebo rozlehlých rovinách. Moderní turbíny jsou větší než před několika lety. Gondola už bývá umístěna ve výšce okolo 100 metrů. 3.6 Vedení elektrické energie od 110 kV, pokud nepřísluší do kategorie I. Posouzení přísluší Ministerstvu životního prostředí. 3.3 Vodní elektrárny s celkovým instalovaným výkonem výrobny nad 50 MWe. 75

Posouzení přísluší Ministerstvu životního prostředí. 3.4 Vodní elektrárny s celkovým instalovaným výkonem výrobny od 10 MWe do 50 MWe. Podlimitní záměr je každý záměr, který je uveden v příloze č. 1 zákona č.100/2001 Sb., avšak nedosahuje limitních hodnot, jsou-li uvedeny. Na základě oznámení podlimitního záměru sdělí do 15 dnů oznamovateli, zda bude podlimitní záměr podléhat zjišťovacímu řízení, a zároveň toto sdělení zveřejní na internetu. Dále posuzování staveb, činností a technologií, které podle stanoviska orgánu ochrany přírody vydaného podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, mohou samostatně nebo ve spojení s jinými významně ovlivnit území evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti (Natura 2000). Tyto stavby, činnosti a technologie podléhají posuzování, pokud se tak stanoví ve zjišťovacím řízení.

POSUZOVÁNÍ VLIVŮ VĚTRNÝCH ELEKTRÁREN NA ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ




Při posuzování vlivů záměrů z oblasti větrné energetiky na životní prostředí je nutno sledovat zejména následující faktory: □

hluk,

□

vliv na krajinný ráz,

□

vliv na tahové cesty a hnízdění ptáků, vliv na faunu, flóru a ekosystémy,

□

stroboskopický efekt,

□

vlivy na půdu a povrchové a podzemní vody,

□

další vlivy.

Hluk V případě větrných elektráren je nutno se zaměřit na hluk technologický, jehož zdrojem je převodové ústrojí a vlastní generátor větrného motoru. V souvislosti s konstrukčními změnami by měl být v blízké budoucnosti hluk z převodových ústrojí značně snížen, nicméně v současnosti je s ním nutno počítat. Hodnocení hluku je prováděno pomocí hlukové studie, která hodnotí hluk u nejbližší okolní zástavby. Někdy se stává, že není dodržena přípustná ekvivalentní hladina hluku v nejhlučnější hodině v noční době ve venkovním chráněném prostoru. V těchto případech je nutno omezit režim větrných elektráren z vyššího výkonu na výkon nižší, s čímž souvisí i snížení akustického výkonu (např. ze 109,4 dB na 102,0 dB). V některých případech je nutno ovšem přikročit i k vypínání některých strojů v noční době. Dopravní hluk, vznikající v době výstavby a provozu větrných elektráren, je časově omezen a je většinou méně významný. V období výstavby je nutno zabezpečit odvoz výkopové 3 3 zeminy o objemu cca 770 m a dovoz betonu o objemu cca 490 m na jeden stroj a dovoz vlastního technologického zařízení. V období provozu se jedná pouze o jednu až dvě cesty dodávkového vozidla týdně. Vliv dopravního hluku a jeho změny v souvislosti s výstavbou a následně i provozem větrných elektráren se projeví hlavně v denní době v okolí příjezdové komunikace, po které bude doprava probíhat. Jelikož výpočtové body, ke kterým bývá proveden výpočet hluku ze stacionárních zdrojů, jsou často od této komunikace značně vzdáleny, je nutno změny hlukové situace popsat v hlukové studii změnou ekvivalentních hladin hluku v normované vzdálenosti od komunikací (např. 7,5 m od osy nejbližšího jízdního pruhu).

76

Vliv na krajinný ráz Pojem krajinný ráz zavedl do praxe zákon č.114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Krajinný ráz je v něm definován jako přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti. Krajinný ráz je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonického měřítka a vztahů v krajině. Pokud jde o vliv na krajinný ráz, lze v případě respektování opatření, která řeší zájmy ochrany zdraví před nepříznivými účinky hluku a zájmy ochrany přírody, vliv na krajinný ráz označit za dominantní aspekt související s posuzovaným typem záměru. Je nesporné, že realizace větrných elektráren představuje nepřehlédnutelný zásah do krajinného rázu. Z hlediska ochrany krajinného rázu je třeba především zjistit, zdali zamýšlená stavba neleží na území přírodního parku. Ten ze zákona představuje jedno z nejcitlivějších území v ochraně krajinného rázu a stavba větrné elektrárny by na takovém místě neměla být realizována. Přírodní parky představují krajinu, v níž jsou soustředěny významné estetické a přírodní hodnoty a pro jejíž zachování byly zřízeny (dle § 12 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění). Předmětem jejich ochrany je výhradně ochrana krajinného rázu. Místem krajinného rázu, dotčeného posuzovanými stavbami větrných elektráren (tedy plochy, ze kterých mohou být větrné elektrárny potenciálně vidět), je většinou rozsáhlá oblast. Za místo krajinného rázu, tedy území, které může být zkoumanou stavbou pohledově ovlivněno, je bráno z hlediska dálkových pohledů u okruhu silné viditelnosti 2 až 5 km a u okruhu zřetelné viditelnosti 10 km – dle MP č. 8/2005. Z těchto kruhů jsou vyňaty plochy, které jsou zastíněny utvářením georeliéfu. Poměrně často je vyslovována otázka, zda by nebylo možné vyrobit stejný objem elektrické energie větrnými elektrárnami i při případném snížení jejich věží a zmenšení průměrů rotorů, neboť takto by byl méně ohrožen krajinný ráz. Z výsledků výpočtů však plyne, že při snížení výšky stožáru větrné elektrárny ze 100 metrů na 70 metrů (při rychlostech větru c = 8,5 m/s a c = 6,5 m/s) a při použití rotoru o průměru 90 metrů by elektrický výkon klesl ze 100 % (výška stožáru 100 m) na 45 % (výška 70 m). Při použití rotoru o průměru 50 metrů (místo 90 m) by elektrický výkon klesl na 31 % (výška stožáru 100 m), resp. na 14 % (70 m). Je tedy zřejmé, že při snížení výšky stojanu nebo při zmenšení průměru rotoru větrné elektrárny by došlo ke značné ztrátě na zisku elektrické energie, přičemž by se muselo vybudovat prakticky obdobné zařízení se všemi negativními dopady na životní prostředí (emise hluku, zábor půdy – základy zařízení, přístupové komunikace, energetická infrastruktura atd.) jako při realizaci zařízení větrné elektrárny o výšce stojanu 100 metrů a průměru rotoru 90 metrů. Přitom vliv na krajinný ráz by byl u menších zařízení v podstatě stejný, pouze by tato zařízení vypadala, jako by byla umístěna ve větší vzdálenosti od pozorovatele, než by tomu bylo u zařízení větších (vyšší výška stojanu a větší průměr rotoru). Vliv na tahové cesty a hnízdění ptáků, vliv na faunu, flóru a ekosystémy Z literatury není znám podstatný negativní vliv větrných elektráren na ptactvo. Z výsledků výzkumu vlivu větrných elektráren na avifaunu v Nizozemí (WINKELMANN) vyplývá, že nebyl zaznamenán prokazatelný vliv elektráren na hnízdící ptactvo a ptactvo přilétající do blízkosti elektráren za potravou. Z dlouhodobého pozorování 87.000 ptáků v blízkosti elektráren se ve většině případů (97 %) ptáci vyhnuli elektrárnám zcela, pouze zbytek volil průlet rotorem. 77

Ten končívá většinou bez střetu s lopatkou, i když k zásahu dojde, nemusí nutně končit těžkým zraněním nebo smrtí ptáka. Existence tlakového pole před otáčející se lopatkou vytváří bariéru, která často ptáka odpudí. Zkušenosti z pozorování chování ptáků v blízkosti větrných elektráren jsou i z našeho území. Např. v Krušných horách v blízkosti obce Dlouhá Louka byl v letech 1993 a 1994 (ŠŤASTNÝ; BEJČEK, 1993, 1994) proveden podrobný výzkum hnízdních společenstev ptáků ve třech nejvýznamnějších biotopech (v lese, na louce a v chatové osadě) před výstavbou větrné elektrárny a poté po její výstavbě. Výsledky prezentované ve studii jsou dokladem, že provoz větrné elektrárny významným způsobem neovlivňoval hnízdní společenstva ptáků. Možná rizika spojená s činností větrných elektráren (především kolize ptáků a netopýrů se zařízením) nejsou na základě podrobných průzkumů větší než ta, která jsou spojena s provozem jiných podobných staveb (vysoké věže, vodiče elektrického napětí, silnice apod.). Navíc lze dodat, že při použití vhodných technických řešení není důvod očekávat ve většině případů výraznější zhoršení stavu území navrhovaného pro stavbu větrných elektráren z hlediska zájmů ochrany přírody. Nicméně je vhodné, aby větrné elektrárny byly navrhovány mimo významné tahové cesty a hnízdiště ptáků. Tuto skutečnost je možno ověřit zpracováním studie, která zhodnotí vliv navrhovaných větrných elektráren na ptáky a další obratlovce. Stavby větrných elektráren bývají v drtivé většině případů situovány mimo skladebné části územního systému ekologické stability, mimo plochy s vyšším stupněm ekologické stability, resp. mimo lokality, kde se vyskytují přírodě blízké ekosystémy. Rovněž případný vliv na zvláště chráněná území a biotopy zvláště chráněných druhů živočichů bývá nevýznamný. Za účelem vyloučení nepříznivých vlivů na flóru a faunu je vhodné zpracovat biologické (floristické a faunistické) hodnocení dotčených lokalit. Stroboskopický efekt Stroboskopický jev je děj, kdy otáčející se předměty osvětlované periodicky proměnným světlem se zdánlivě nepohybují. V případě provozu větrných elektráren se však jedná spíše o možný efekt světelných záblesků a zastiňování pohyblivým stínem za slunečního svitu. Světelné záblesky z listů rotoru je možno eliminovat matnou povrchovou úpravou listů rotoru (např. v šedé barvě). Pokud bychom uvažovali, že se rotor u dnes běžně používaných větrných elektráren pohybuje v rozsahu 8 až 17 otáček za minutu, pak by frekvence záblesků byla na úrovni cca 0,4 Hz až 0,9 Hz. Tedy na úrovni, jež je bezpečně mimo rozsah kmitočtu 5 až 30 Hz, při kterém by mohlo u senzitivních osob v blízkosti větrné elektrárny přicházet v úvahu riziko tzv. fotosenzitivní epilepsie. Zastiňování pohyblivým stínem může být v případě větrných elektráren reálně pozorováno při optimálních světelných podmínkách v rozsahu do cca 250 až 300 metrů od větrné elektrárny. Ve větších vzdálenostech je již prakticky zanedbatelné. Vzhledem k tomu, že většina posuzovaných větrných elektráren bývá lokalizována ve vzdálenosti nad 500 metrů od obytného území, jeví se tento jev jako nevýznamný. Vlivy na půdu a povrchové a podzemní vody Pro jednu větrnou elektrárnu se běžně počítá se záborem zemědělského půdního fondu 2 v rozsahu 0,10 až 0,13 ha, z čehož vlastní zastavěná plocha pro stroj je v rozsahu cca 25 m . Většinou se jedná o půdy s převážně podprůměrnou produkční schopností, s jen omezenou ochranou. Po ukončení provozu větrných elektráren se ve většině případů předpokládá 78

rekultivace pozemků pro event. zemědělské využití, u zpevněných příjezdů se často předpokládá jejich další využívání pro vjezdy na pozemky z přilehlých komunikací. V rámci provozu větrných elektráren nevznikají technologické a splaškové odpadní vody. Dešťové vody ze zpevněných ploch příjezdů jsou většinou odváděny gravitačně do okolí a do příkopů. Vliv na povrchové a podzemní vody se při realizaci těchto záměrů neočekává, avšak je nezbytné zajistit dodržení všech příslušných protihavarijních opatření. Zařízení větrných elektráren neovlivní povrchové vody, ani kvalitu, výšku hladiny a směry proudění podzemních vod a to jak při výstavbě, tak při vlastním provozu. Nicméně je vždy nutno zajistit, aby v rámci výstavby obslužných komunikací i vlastních zařízení větrných elektráren nedošlo ke změně či zhoršení odtokových poměrů a výskytu erozních jevů a zároveň omezit znečištění a vnos zemin do koryt vodotečí v průběhu výstavby na minimum. Další vlivy V rámci zimního provozu může někdy dojít k situaci, kdy odlétá led, resp. ledová tříšť z lopatek stroje (u většiny větrných elektráren nejsou lopatky vyhřívány). V této souvislosti je nutno instalovat výstražné tabule s upozorněním na možné nebezpečí úrazu odlétajícím ledem z lopatek rotoru u cest v dostatečné vzdálenosti od větrných elektráren (cca 250 m). Větrné elektrárny s celkovým instalovaným výkonem vyšším než 500 kWe nebo s výškou stojanu přesahující 35 metrů jsou zařazeny dle přílohy č. 1 k zákonu č. 100/2001 Sb., v platném znění, v kategorii II (záměry vyžadující zjišťovací řízení – platí od účinnosti novely zákona č. 93/2004 Sb.), bod 3.2 (záměr je v kompetenci KÚ). Z uvedené skutečnosti plyne, že většina dnes navrhovaných větrných elektráren musí být podrobena zjišťovacímu řízení. Součástí oznámení zpracovaného dle přílohy č. 3 k zákonu bývá většinou řada studií, z nichž některé jsou legislativou požadovány až při zpracování dokumentace dle přílohy č. 4 k zákonu č. 100/2001 Sb., v platném znění. Jedná se o hlukovou studii, posouzení vlivu větrných elektráren na ptáky a na další obratlovce, příp. hodnocení zdravotních rizik (toto hodnocení zákon požaduje až při zpracování dokumentace). Ze zkušenosti však plyne, že bez uvedených studií není šance ukončit proces posuzování vlivů větrných elektráren na životní prostředí v rámci zjišťovacího řízení, byť to zákon umožňuje. Vzniká zde tedy jakýsi rozpor, neboť bez doložení studií k oznámení, které jsou současnou legislativou požadovány až při zpracování dokumentace, nemůže oznámení vlastně uspět. Domnívám se, že tato situace by měla být v časově blízkém horizontu řešena z legislativního hlediska, byť tak, že bude již ve stupni oznámení vyžadováno doložit výše uvedené studie. Nicméně i tak v mnoha případech nebývá proces posuzování vlivů ukončen v rámci zjišťovacího řízení, ale je nutno v něm dále pokračovat, mnohdy i s několikerým doplňováním dokumentace před zpracováním posudku.

79

Výroba 2001

Výroba 2010

Podíl na celkové

[GWh]

[GWh]

výrobě z OZ [%]

0,6

930

8

Malé vodní elektrárny (do 10MW)

826

1120

21

Velké vodní elektrárny

1165

1165

21

Elektrárny na biomasu

6

2200

40

Geotermální elektrárny

0

15

0

Větrné elektrárny

Fotovoltické elektrárny

0

15

0

Celkem

1 998

5 445

100

Podíl na hrubé Spotřebě el.

3,6 %

8%

–

Tab. 2., zdroj: MŽP 2004




O VĚTRNÝCH ELEKTRÁRNÁCH

Rozvoj větrné energetiky u nás je záležitostí posledních několika let. Souvisí to se změnou cenové politiky při výkupu elektrické energie z alternativních zdrojů. Až v roce 2000 byl jednoznačně stanoven způsob výkupu a následně i nové výkupní ceny (vyhláška MPO č. 252/2000, cenové rozhodnutí ERÚ č. 1/2002). Prodej energie vyrobené ve větrných elektrárnách se tak stal komerčně velmi zajímavý. Nyní, po schválení zákona o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (180/2005 Sb.), kterým je výkupní cena konečně, podobně jako jinde v Evropě, dlouhodobě garantována, započalo období vlastní realizace připravovaných záměrů. Větrné elektrárny tvoří větrná turbína s tříramenným rotorem umístěná na kuželové ocelové trubkové věži. Jednotlivá ramena rotoru mají v dnešní době délku okolo 40–45 m, výška věže bývá cca 100 m. Platí, že s rostoucí výškou nad terénem roste i rychlost větru a tím i reálný výkon elektrárny. Vzhledem k vysokým nákladům na připojení k stávající rozvodné soustavě i vzhledem k administrativní a jiné náročnosti přípravy stavby větrné elektrárny je zájem budovat vždy více zařízení najednou, skupinově. Jen ojediněle se jedná o 2–3 věže, častěji je to 5–10, nezřídka i více staveb na jediné lokalitě. Hovoříme o tzv. větrných parcích. Větrné elektrárny versus životní prostředí Vezmeme-li v úvahu už jen prostorové parametry větrných elektráren, lze logicky očekávat, že stavba nezůstane bez vlivu na životní prostředí. Soudí tak i zákon o posuzování vlivů na životní prostředí (100/2001 Sb. v platném znění), který větrné elektrárny s celkovým instalovaným výkonem vyšším než 500 kWe nebo s výškou stojanu přesahující 35 metrů řadí do kategorie II – záměry vyžadující zjišťovací řízení. Dle údajů informačního systému EIA je ve více než polovině případů následně požadováno v tomto směru řádné hodnocení. S jakými výsledky? Závěry hodnocení se navzájem velmi podobají: Zařízení je „ekologicky čisté“, jeho instalace vyžaduje minimální zábor půdy a je technologicky jednoduchá. Vlivy na ovzduší a klima, povrchové i podzemní vody, půdu jsou zanedbatelné. Díky situování mimo bezprostředně obývané prostory tomu podobně bývá i v případě vlivů na obyvatelstvo, včetně sociálně ekonomických vlivů či vlivů na hmotný majetek a kulturní památky. Dodržením patřičné vzdálenosti od sídel lze v souladu s požadavky hygienických norem eliminovat problémy s hlukovým zatížením prostředí. I v případě vlivů na faunu, flóru a ekosystémy je situace řešitelná. Stavby jsou umísťovány mimo hodnotná území, takže nedochází k fyzické likvidaci biotopů ani populací a přítomnost věže pro většinu organismů neznamená vážnější problém. Nebezpečí kolize ptáků a netopýrů s lopatkami rotoru, případně narušení funkce významného 80

koridoru velkých savců apod. bývají jako limitující vyhodnoceny spíše ojediněle. Ve většině posuzovaných případů tak zdaleka nejzásadnějším kritickým faktorem bývá dotčení krajinného rázu. Krajinný ráz Krajinný ráz, je významnou hodnotou dochovaného přírodního a kulturního prostředí a je proto chráněn před znehodnocením. Ráz krajiny je dán specifickými rysy a znaky, které vytvářejí její rázovitost – odlišnost a jedinečnost. Ráz krajiny vyjadřuje nejenom přítomnost pozitivních jevů a znaků, ale též kulturní a duchovní dimenzi krajiny. Pojmu „krajinný ráz“ odpovídá pojem „charakter krajiny“ (Landscape Character, Landschaftscharakter), vyjádřený především morfologií terénu, charakterem vodních toků a ploch, vegetačního krytu a osídlení. Krajinný ráz je vyjádřením vztahů přírodních, socioekonomických a kulturně-historických vlastností dané krajiny. Krajinný ráz a jeho ochrana jsou definovány § 12 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů: … Krajinný ráz, kterým je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině. Ustanovení zákona vychází z celoevropsky přijatého standardu, že existuje zájem na celoplošné ochraně krajinného rázu jako přírodního, kulturního a historického dědictví a součásti životního prostředí budoucích generací. Zákon vyjadřuje záměr chránit celé území státu zejména z hlediska zachování bohatosti a pestrosti krajinných typů, jejich estetických a přírodních hodnot. Tento záměr je v souladu s Evropskou úmluvou o krajině. (zdroj: www.ochranaprirody.cz) Větrné elektrárny versus krajinný ráz Vliv větrné elektrárny na krajinný ráz lokality je pochopitelně podstatný. Je to přímo předurčeno charakterem stavby. Uplatňují se: □ zmíněné prostorové parametry staveb, zřetelnost umocněná pohyblivostí rotoru i instalací elektráren ve skupinách, □ umístění ve vrcholových, tedy pohledově exponovaných částech reliéfu, □ umístění v územích zcela mimo existující zástavbu, obvykle na dosud zemědělsky obdělávaných plochách, tedy v kontrastu s okolní krajinou. Uvedené charakteristické rysy se opakují prakticky u všech posuzovaných záměrů. Instalací elektrárny obvykle vzniká nová krajinná dominanta, která poutá pozornost a potlačuje působení dominant dosavadních. Vnímání krajiny se tím mění. V našich podmínkách se většinou jedná o posun od vjemu krajiny přírodní či zemědělské, venkovské ke krajině urbanizované. Výraznost posunu je přitom závislá především na charakteru okolního území a celkovém rozsahu stavby – při relativně stálých prostorových parametrech tedy celkovém počtu věží. Pro představu uveďme srovnání větrných farem v předměstí Vídně a plánovaných větrných parků na hřebenech Krušných hor. V rovinatém reliéfu Vídeňské pánve v těsném sousedství industriálních ploch, v území protkaném sítí vedení vysokého napětí znamená vztyčení mnoha desítek větrných elektráren sice změnu vzhledu krajiny, její celkové vnímání jako krajiny urbanizované se však změní jen málo. Zcela jiný případ nastává v případě instalací větrných elektráren v přírodním prostředí horského hřebene. Výrazný technický prvek zde 81

zásadně mění původní působení přírodního celku. Intenzita změny roste s rostoucím počtem těchto nových prvků. Že instalací větrné elektrárny bude ráz krajiny vždy ovlivněn je tedy zřejmé. Otázkou zůstává, nakolik je tento vliv negativní. Uvědomme si, že samotné objekty větrných elektráren jsou vnímány také jako: □ elegantní, technicky dokonalá zařízení, □ symbol udržitelného rozvoje, ekologicky čisté energie, □ atrakce, zajímavost (alespoň v dnešní době, při současném počtu podobných staveb v území). Narážíme zde na problematickou stránku hodnocení změn krajinného rázu, tj. jistou subjektivnost hodnocení. V praxi ji lze ošetřit uplatněním některé z metodik, které vliv subjektivního pohledu hodnotitele na výsledek hodnocení redukují. Existující metodiky umožňují alespoň zásadní případy nejen správně vyhodnotit, ale i zcela racionálně zdůvodnit. Nicméně i mimo odborné kruhy bude ve spontánních hodnoceních běžných pozorovatelů velmi pravděpodobně možné zjistit jasnou tendenci: zatímco izolovaná, svým způsobem tedy unikátní věž elektrárny bude hodnocena podstatnou částí populace příznivě, s rostoucím množstvím podobných objektů nejen v konkrétní skupině, ale obecně ve známé krajině, bude podíl negativních hodnocení zásadně narůstat. Problém českého prostoru Rozmístění větrných elektráren je v České republice již v prvopočátku silně limitováno. Vzhledem k větrným poměrům v našich podmínkách jsou pro získávání energie vhodné jen vrcholové polohy reliéfu, logicky nejvíce pak hřebeny hor. Obvykle jsou tyto potenciálně vhodné lokality formou zvláště chráněných území hájeny a výstavba zde nepřichází v úvahu. Ve výsledku je proto území reálně využitelné pro výrobu větrné energie omezené, jedná se o cca 4% rozlohy ČR. V prvé řadě jsou v těchto souvislostech atraktivní Krušné hory, dále pak vybrané polohy Českého lesa, Českomoravské vrchoviny, Orlických hor, Jeseníků, Beskyd. V těchto oblastech tím dochází na relativně malém území ke kumulaci záměrů výstavby větrných parků. Jako příklad uveďme okolí Rýmařova v Nízkém Jeseníku. Jedná se o území typické zvlněným náhorním reliéfem s rozlehlými plochami travních porostů a rozptýlenou liniovou zelení, krajina je otevřená, s dalekými výhledy, uplatňuje se panorama Jeseníků. Charakteristické je řídké osídlení, až nezvyklá absence sídel a technických prvků mimo území souvislé zástavby, celková statičnost krajinné scény. I přesto, že současné využívání krajiny není plně v souladu s moderními názory na ekologickou stabilitu ekosystémů, nelze zdejší krajině upřít významnou estetickou hodnotu. Tato skutečnost by se v dohledné době měla poměrně zásadně změnit. 2

K 31. 1. 2007 zde byly v katastrálních území o celkové výměře cca 200 km oznámeny záměry na výstavbu 102 elektráren v 8 větrných parcích (zdroj: informační systém EIA). Budeme-li uvažovat okruh zřetelné viditelnosti 5 km, znamená to zásadní změnu charakteru 2 570 km zatím ještě venkovské krajiny. Uvedená čísla pravděpodobně stále nejsou definitivní. Lze při tomto rozsahu ještě spekulovat, že při hodnocení vlivu na krajinný ráz atraktivní vzhled či pokrokovost staveb ve svém pozitivním důsledku převáží nad únavou z postupující urbanizace krajiny? Co (ne)řeší EIA Hodnocení vlivu na životní prostředí dle zákona č. 100/2001 v platném znění posouzení vlivu záměru na krajinný ráz povinně obsahuje. I pro jeho závěry pochopitelně platí výše 82

popsané těžkosti, hodnocení méně zřetelných vlivů bude zatíženo subjektivitou zpracovatele. V podstatných rysech lze nicméně dopady vyhodnotit objektivně správně. Přesto existuje komplikace, kterou hodnocení vlivu na životní prostředí neřeší. Dle zmíněného zákona je hodnocení prováděno s ohledem na existující podmínky. Zohlednění jiných záměrů, v dotčeném území teprve připravovaných, se proto zpracovatelé pochopitelně vyhýbají. V aktuální situaci České republiky, kdy prakticky zároveň jsou připravovány mnohé desítky, ne-li stovky záměrů, tak EIA neřeší hodnocení kumulativního vlivu jejich realizace. Výsledky hodnocení by přitom, jak vyplývá z výše uvedeného příkladu Rýmařovska, byly v oblastech z pohledu větrné energetiky atraktivních velmi pravděpodobně zásadně odlišné! Nedostatek výsledného hodnocení lze stěží vytýkat jeho zpracovatelům. Informace o konkurenčních záměrech pochopitelně nejsou volně dostupné. Situace se rychle vyvíjí, stále se objevují záměry nové. Pro vyhodnocení chybí „pevný bod“. Mimo to dikce zákona je i bez toho naplněna beze zbytku – jak již bylo řečeno, posouzení vlivů dosud nerealizovaných skutečností se nevyžaduje. Přesto zcela jistě nelze souhlasit se stavem, kdy jsou závažné, obecně známé, byť zatím ne zcela konkrétní skutečnosti, zcela ignorovány! Na reálné nebezpečí znásobení negativních vlivů při kumulaci záměrů musí posouzení upozornit. Nepochybně je pak dosud neexistující problém nutno zmínit v kapitole charakteristiky nedostatků ve znalostech a neurčitostí, které se vyskytly při zpracovávání dokumentace. Tyto informace pochopitelně nemohou vést k celkově negativnímu závěru posouzení, ale budou podkladem pro další rozhodování na základě aktuálního stavu v území. Nebude pak moci nastat situace, kdy jsou v konečném územním řízení argumenty týkající se negativních dopadů na krajinný ráz odmítány s odkazem na kladný výsledek posouzení vlivů stavby na životní prostředí. Rozmístění větrných elektráren v regionu, jak je zřejmé, nelze řešit jen případ od případu a samotné hodnocení EIA je v tomto směru nástrojem velmi nedokonalým. Pro komplexní, koncepční řešení je nutné preventivně zpracovat podklad, který vyhodnotí únosnost území v regionálním měřítku, vymezí vhodné lokality, stanoví limity a pravidla. Vzhledem k plošnému rozsahu dotčeného území i s tím související materiální i organizační náročnosti pořízení podobného materiálu nezbývá, než věc řešit na úrovni kraje. Vedle věcného obsahu bude přitom neméně důležité také zajištění praktické vymahatelnosti formulovaných závěrů. Podle neoficiálních informací je Moravskoslezský kraj v tomto směru na dobré cestě.




SLOVO ZÁVĚREM

Jak to všechno dopadne? Požadavek využití alternativního zdroje energie v tomto případě evidentně stojí proti požadavku ochrany krajinného rázu. Při plném využití potenciálu atraktivních lokalit budou rozlehlá území výrobě elektřiny prakticky obětována. Zastánci této cesty poukazují na to, že stavby jsou jen dočasné. Objevují se také názory, že nová generace už bude na tyto prvky v krajině zvyklá podobně, jako naše generace je zvyklá na nadzemní elektrické vedení. Těžko dnes posoudit, nakolik jsou tyto představy reálné. Stejně tak lze diskutovat nad otázkou, zda pozitivní dopady pokrytí uvažovaných 0,64% české spotřeby elektrické energie v roce 2010 za radikální přeměnu rozsáhlých klidových oblastí vůbec stojí. Využijme proto beze zbytku legislativních a dalších nástrojů k tomu, aby rozvoj větrné energetiky u nás neprobíhal živelně. Jedině důsledně vymáhané koncepční řešení umožní kulturní, historické i přírodní dědictví naší krajiny dále uchovat.

83




POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA

Doc. Ing. Vladimír Lapčík, CSc. Posuzování vlivů větrných elektráren na životní prostředí a související studie. Institut environmentálního inženýrství HGF, Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava. Zveřejňování informací a dokumentů na internetu (portálu veřejné správy) se provádí v rámci “Informačního systému EIA a SEA”. Ministerstvo životního prostředí, dostupné na WWW: . Krajský úřad Zlínského kraje http://www.kr-zlinsky.cz, na stránkách Cenia v Informačním systému EIA a SEA, dostupné na WWW: .

84

PROTIPOVODŇOVÁ OCHRANA A REVITALIZACE

Miroslav Dumbrovský125

Návrh opatření k optimalizaci vodního režimu v ploše povodí vychází z možností ovlivnit jednotlivé složky odtokového procesu v povodí (viz Obr. 1.)

Obr. 1. Složky odtokového procesu v povodí

Jejich ovlivnění vede ke snížení objemu povrchového odtoku. Jedná se o následující složky hydrologické bilance: □ zvýšení infiltrace, □ převod povrchového odtoku na podzemní, □ zvýšení možnosti povrchové akumulace.




ZVÝŠENÍ INFILTRACE

Změna druhu pozemku z orné půdy na trvale travní porosty (TTP) resp. z TTP na lesy přispívá ke zvýšení retenční schopnosti vzhledem k tomu, že se mění struktura povrchových horizontů půdy a objem pórů schopných vodu zadržovat. 1

doc. Ing. Miroslav Dumbrovský, CSc., Ústav vodního hospodářství krajiny, Fakulta stavební, Vysoké učení technické v Brně, www.fce.vutbr.cz

85

Zhutnění orné půdy je negativním jevem, omezuje pohyb vody v půdě, snižuje infiltraci vody do půdy a může vést ke zvýšenému povrchovému odtoku a zvýšení půdní eroze a tím i většímu transportu splavenin do povrchových vod. Navržená opatření: □ Změna druhu pozemku – je třeba systematicky provádět delimitaci kultur v krajině z orné půdy na TTP a lesy (ve všech geomorfologických oblastech). □ Zlepšení struktury lehkých propustných půd – opatření z kategorie fyzikálních meliorací půd zvyšuje retenční kapacitu půdy. Jedná se o aplikaci látek sloužících ke zlepšení struktury půdy a meliorační osevní postupy, zelené hnojení. □ Zlepšení struktury těžkých nepropustných půd – opatření z kategorie fyzikálních a biologických meliorací půd zvyšuje retenční kapacitu půdy. Jedná se o aplikaci látek sloužících k vylehčení půd pomocí biologických melioračních osevních postupů nebo o aplikaci speciálních látek. Dále se jedná se o meliorace podorničních horizontů zahrnující dlátování, střední a hloubkové kypření, krtkování, plnící a mísící kypření a další opatření.




PŘEVOD POVRCHOVÉHO ODTOKU NA PODZEMNÍ Zvyšuje se objem retardované vody v půdě, dochází k redukci dusičnanů.

Navržená opatření: □ úprava drenážních systémů na retardační resp. na drenážní systémy s regulovaným odtokem – pomocí speciálních stavebních úprav na drenážních systémech lze zvýšit objemy zadržované vody v půdě. □ výstavba příčních objektů na tocích – zvýšením úrovně hladiny vody v tocích lze v příznivých podmínkách zvyšovat úroveň hladin vody v půdě a při zvýšení hydraulického spádu lze docílit zvýšení dotace podzemních vod.




ZVÝŠENÍ MOŽNOSTI POVRCHOVÉ AKUMULACE

Navržená opatření: □ Výstavba objektů sloužících k retardaci vody – jedná se o nádrže, suché nádrže, poldry k zachycení nekontrolovatelných rozlivů. Musí se jednat o stavby s možností regulace odtoku. □ Zvýšení možností rozlivu vody v nivních územích bez zástavby (jedna z možností je optimální situování biocenter ÚSES zejména regionálních), resp. umožnění provedení vyšších průtoků intravilánem obcí. □ Úprava dimenzí koryt toků a potoků. Úprava dimenzí koryt toků a potoků se navrhuje pouze v úseku, kde prochází zastavěnou částí obce, v ostatních případech úprava dimenzí koryt směrem ke zvýšení jejich kapacity, není optimální, Úprava koryt toků je v částech mimo zastavěnou část doporučena formou jejich revitalizace s vytvořením přirozených akumulačních zón rozlivu. Oproti dřívější koncepci soustavné úpravy vodních toků je dnešní snahou omezit ochranná opatření, tedy i úpravy vodních toků na nejnutnější míru (ochrana sídelních útvarů, příp. hospodářsky významných lokalit) a ostatní prostory ponechat vodě k rozlivům. Tato koncepce může v řadě případů přispět ke snížení kulminačního povodňového průtoku. Součástí

86

úpravy toků je i řešení zaústění přítoků, úprava výustí proti zpětnému vzdutí, přeložky a úpravy dotčených technických sítí a komunikací, vegetační doprovod aj. K dosažení optimálního ochranného efektu a jeho vysoké spolehlivosti je zpravidla nutná interakce s dalšími protipovodňovými opatřeními. Ideální je alespoň částečné snížení kulminačního průtoku v povodí nad chráněnou lokalitou některým z opatření. Přímo v chráněné lokalitě je možno protipovodňovou ochranu zvýšit kombinací s pevnými nebo mobilními konstrukcemi. Optimální kombinace je závislá na konkrétních podmínkách chráněné lokality.




RETENCE NIVY

Zkušenosti posledních desetiletí nejen v ČR ukázaly, že snaha spoutat povodňové průtoky nemusí vést ke zvýšení povodňové ochrany, naopak přílišnou koncentrací povodňového průtoku škodlivé účinky mnohdy narůstají a bezpečnost protipovodňových opatření se snižuje. Ukazuje se, že je vhodnější ponechat povodni prostor tam, kde škodí relativně méně a potřebná protipovodňová opatření orientovat co nejblíže chráněným objektům či lokalitám (sídliště, hospodářsky významné útvary). Tímto způsobem lze dosáhnout změny časového průběhu povodňové vlny a snížení její kulminace. Systém řízené inundace se z funkčního hlediska podobá boční suché nádrži. Tento typ opatření lze uplatnit s výhodou tam, kde je možné vymezit území určená pro rozliv povodní a v nich co nejjednoduššími úpravami terénu zajistit dočasné zadržení většího množství vody, než které se do tohoto prostoru při povodních rozlévá přirozeným způsobem. Pro ovlivnění větších povodní je možné využít i existujících hrázových systémů proti často se opakujícím povodním, kde hráze jsou situovány v blízkosti vodního toku. Je třeba zřídit na vhodném místě nápustný objekt, zpravidla se bude jednat o boční přeliv s dostatečnou kapacitou, kterým bude zajištěn neškodný vtok vody do zaplavovaného prostoru. Podle konkrétních podmínek se může jednat o přeliv s pevnou hranou, nebo pohyblivou hradící konstrukcí. Lokality vyžadující povodňovou ochranu, zasahující do dříve chráněné údolní nivy je nutno ochránit zpravidla dílčími ochrannými opatřeními, nejčastěji hrázemi, situovanými co nejblíže k předmětu ochrany. Největší část údolní nivy tak může být využita ke snížení kulminačního průtoku a časovému ovlivnění povodňové vlny. Kromě zátopového objektu a ochrany dílčích lokalit je třeba důsledně prověřit průchodnost údolní nivy pro plošný odtok, zejména nebezpečí nevhodného usměrňování rozlivu tělesy komunikací, terénními úpravami a jinou stavební činností, dostatečnost inundačních otvorů v komunikačních násypových tělesech jak z hlediska dimenzí, tak i počtu, rizika jejich ucpávání plávím apod. Součástí řešení musí být i vytvoření podmínek pro zpětný nátok vody do recipientu po opadnutí povodňového stavu, při kterém nebudou vznikat erozní škody. V souvislosti s realizací protipovodňového opatření musí být projednány dopady do systému využívání údolní nivy, zejména změna způsobu hospodaření. Je třeba preferovat trvalé zatravnění, na vhodných místech i zalesnění. Pokud není reálné vyloučit využívání pozemků jako orné půdy, musí být snahou omezit plodiny napomáhající vodní erozi (kukuřice, okopaniny). Zakázány by měly být skládky a jiné činnosti, zvyšující nebezpečí plavenin a splachu látek, ohrožujících kvalitu vody. Vyloučení stavební činnosti a likvidace stávajících objektů je důležité jak z hlediska protipovodňové ochrany, tak i řízení o náhradách případných škod. Má-li prostor řízené inundace efektivně přispět ke snížení kulminačního povodňového průtoku, je třeba jeho napuštění časově orientovat do doby kulminující povodňové vlny. Předčasné naplnění při nižších průtocích má na snížení kulminačního průtoku minimální vliv. Pro dosažení optimální funkce je třeba vhodně navrhnout nápustný objekt co do výškového 87

osazení i jeho kapacity a umožnit vytvoření preferenčních průtokových cest zaplavovaným územím, kde postupně vzniknou vhodné biotopy a zajistí se odvedení záplavových vod po opadnutí povodně. Řízená inundace omezí na minimum nepříznivé dopady rozlévání povodňových průtoků do širokých plochých území. V případě, že se podaří zajistit dodatkový akumulační prostor oproti stavu přirozených rozlivů, vytváří i příznivější podmínky pro řešení protipovodňové ochrany v níže ležících oblastech povodí jak snížením kulminačního povodňového průtoku, tak i časovým rozložením povodňové vlny (možnost ovlivnění střetu povodňových vln). Přispívá tím rovněž ke zvýšení spolehlivosti dalších protipovodňových opatření. V případě, že intenzita a úhrn dešťových srážek převyšují infiltraci (vsakování) vody do půdy, dochází k povrchovému odtoku. Opakovaným výskytem eroze se stupňují ztráty půdních částic z povrchové vrstvy půdy a dochází k degradaci půdního fondu (zhoršení půdních vlastností zejména fyzikálních), jehož negativním důsledkem je snížení retence vody v povodí při povodních. Na erozně ohroženém pozemku, tj. takovém, kde vypočtený průměrný smyv půdy je vyšší než přípustný smyv, je nutno realizovat opatření komplexní ochrany a organizace povodí. Systém integrované ochrany povodí byl navržen a je aplikován jako technologický proces integrující poměry využití území, GIS vrstvy, digitálního modelu terénu a matematických modelů výpočtu odtoku. Jedná se o návaznost aplikace a ověření metod a modelů pro výpočet erozního smyvu (USLE, ERCN, WEPP), navrhování základních hydrologických parametrů (metoda čísel odtokových křivek CN resp. dle DeSQ) až po konkrétní hydrotechnické výpočty, dokladující navržené plošné parametry jednotlivých prvků protierozní ochrany. Na analýzu numerických a grafických výsledků rozboru erozních a odtokových poměrů v řešeném povodí, navazuje digitální zpracování návrhu s využitím vhodného dostupného grafického softwaru, umožňujících jak zpracování systému prvků dokladujících funkčnost navržených opatření, tak i optimální situační řešení včetně zobrazení celého komplexního řešení ochrany povodí v rámci digitálního modelu terénu. Digitální automatizovaný systém metod a postupů pro rozbor erozních a odtokových poměrů vyúsťující v optimalizaci odtokových poměrů v rámci komplexní ochrany a organizace povodí je propojen s celým systémem metod a postupů pro řešení pozemkových úprav, zejména komplexních pozemkových úprav. Ty jsou optimálním nástrojem jak pro aplikaci komplexních opatření umožňující vyřešení vlastní ochrany povodí a ostatních společných zařízení, tak pro vyřešení vlastnických vztahů k pozemkům v souvislostech s navrhovanými opatřeními a novým prostorovým a funkčním uspořádáním pozemků. Vyřešení vlastnických vztahů, optimální prostorové a funkční uspořádání pozemků v systému společných zařízení a následné vymezení potřebných ploch je základní podmínkou pro jejich realizaci. Bez důsledného vyřešení vlastnických práv je tato realizace v podstatě vyloučena. Realizace navržených opatření se příznivě projeví snížením hodnot přímého odtoku, erozního smyvu a transportu splavenin prostřednictvím snížení hodnot CN. Příznivé ovlivnění jednotlivých složek hydrologické bilance vody v povodí zejména snížení objemu povrchového odtoku lze docílit také následující způsoby:

88

Organizační opatření K nejjednodušším protierozním opatřením se řadí zásahy organizačního charakteru. Vycházejí především ze znalostí příčin erozních jevů a zákonitostí jejich rozvoje a vyúsťují v obecné protierozní zásady: □ včasný termín výsevu plodin □ výsev víceletých pícnin do krycí plodiny □ posun podmítky do období s nižším výskytem přívalových dešťů, tzn. na září □ zařazování bezorebně setých meziplodin □ rozmístění plodin podle svažitosti pozemku. Důležitou roli v protierozní ochraně půdy sehrává vegetační pokryv, který působí proti erozi několika směry: □ chrání půdu před přímým dopadem kapek, □ podporuje vsak dešťové vody do půdy, □ svými kořeny zvyšuje soudržnost půdy, která se tak stává odolnější vůči účinkům stékající vody. Těchto vlastností, které se různí podle typu plodiny, lze využít při výběru organizačních opatření s protierozním účinkem. Protierozní agrotechnologie na orné půdě Technologie výsevu plodin do ochranné plodiny, strniště, mulče či posklizňových zbytků je často spojena s omezeným zpracováním půdy. K protierozní ochraně se využívá rostlinného materiálu v různých formách, který je ponechán na povrchu půdy nebo je částečně zapraven a zabraňuje tak volnému povrchovému odtoku. Podrobnější popis protierozních technologií přináší literatura (Uživatelská příručka VÚMOP, Nové technologie v ochraně půdy). Při mulčování se využívá zásada, že s množstvím vegetačního krytu na povrchu půdy roste protierozní účinek. Rostlinnými zbytky zdrsněný povrch pozemku zpomaluje povrchový odtok a zlepšuje podmínky pro zasakování spadlých srážek. K mulčování je výhodné využívat posklizňové zbytky předplodiny nebo meziplodiny, které vhodným nářadím částečně zapravíme. K tomu účelu jsou k dispozici kypřiče půdy s pasivními pracovními orgány (dlátové a radličkové kypřiče, šípové podřezávače) a kypřiče s rotačními pracovními orgány. U plodin s vyššími předpoklady k eroznímu poškození se využívá jako mulčovací materiál sláma z předplodiny: obilovina příp. kukuřice, chemicky umrtvená ozimá plodina nebo vymrzlá jarní meziplodina setá na podzim. Pro zabezpečení ochrany půdy při pěstování brambor s orbou lze využít protierozní technologii, kdy 14 dní po zaorání hnoje se zaseje ozimá meziplodina se sníženým výsevkem. Vzrostlý ozim se zjara zkypří a zasází se brambory nebo se zaseje kukuřice. U brambor se meziplodina dostatečně zredukuje postupnými oborávkami, zatímco u kukuřice se konkurující rostliny zničí vhodným desinfikantem pro odstraňování plevelů. Je-li třeba se vyhnout chemikáliím, lze zvolit podzimní zasetí jarní meziplodiny (hořčice, svazenky nebo pohanky), která chrání pozemek při jarním tání. Na jaře se pak zmrzlá meziplodina pouze zkypří, aby nedošlo k narušení strukturotvorných půdních agregátů. Při mulčování slámou z předplodiny se dbá na rovnoměrné rozprostření posklizňového materiálu po pozemku. Mulč kryje půdu přes zimní období a spolu se strništěm zabraňuje jarní erozi. Před výsadbou nebo setím se půda zpracovává nejlépe dvourotorovými kypřiči, u nichž nehrozí ucpání nebo zablokování stroje.

89

Biotechnická a technická protierozní opatření Při řešení protierozní ochrany v určitém povodí nejsou samostatně použitá agrotechnická a organizační opatření schopna ve většině případů podstatně omezit povrchový odtok. Proto je nezbytné rozdělit svažité, plošně značně rozsáhlé pozemky s neúměrnou délkou svahu, protierozními opatřeními (zejména záchytnými prky liniového charakteru) a spolu s realizací nových svodných prvků vytvořit v povodí odpovídající síť nových hydrolinií. Technické prvky (v případě doplnění liniových prvků doprovodnou zelení mají charakter prvků biotechnických) však není možno navrhnout izolovaně, pouze dle výpočtu limitní šířky pásu (znemožňovalo by to vůbec zemědělskou činnost v často sklonitém, vertikálně a horizontálně členitém území České republiky). Technická opatření se v povodí navrhují jako základní prvek komplexního systému protierozních opatření, který je nutno vhodně doplnit prvky organizačními a agrotechnickými. Technické liniové prvky protierozní ochrany jsou trvalou překážkou přerušující délku a napomáhající rozptýlení povrchového odtoku. Jsou navrhovány tak, aby svou lokalizací usměrňovaly směr obdělávání pozemků a způsob hospodaření zemědělských subjektů. Vedle základní funkce – protierozní – mají spolu s doprovodnou dřevinnou zelení na nich rostoucí velký význam i z hlediska krajinně estetického a ekologického. Systém liniových protierozních prvků v kombinaci se zelení může fungovat v krajině i jako nezbytná součást lokálních biokoridorů a tvořit tak základ územních systémů ekologické stability krajiny. Celková ochrana povodí sleduje tři základní cíle: □ □ □

co nejvíce podpořit vsakování vody do půdy, omezit možnost, aby se odtok soustřeďoval do stružek, tzn. podpořit jeho rozptylování, zpomalovat a neškodně odvádět povrchový odtok tak, aby nenabyl unášecí síly schopné odnášet zeminu,

Komplexně pojatá protierozní ochrana povodí by měla tyto cíle naplnit zejména v rámci realizace schváleného projektu pozemkových úprav. Mezi technická protierozní opatření zahrnujeme: □ □ □ □ □ □ □ □

Protierozní meze, Protierozní průlehy, Protierozní příkopy, Protierozní hrázky, Stabilizace drah soustředěného odtoku, Ochranné nádrže, Terasování, Polní cesty s protierozní funkcí.

Možnosti řešení ochrany a organizace povodí v pozemkových úpravách Protierozní opatření zvyšující transformační schopnost povodí lze aplikovat dvěma způsoby: V prvním případě je možno ochranu povodí řešit mimo proces KPÚ. Tento způsob řešení má však základní nevýhodu v tom, že sebe lépe zpracované studie či projekty není možno realizovat bez vyřešení vlastnických vztahů. Součástí návrhu opatření (jeho základní kostrou) zvyšujících retenční schopnost povodí jsou zpravidla liniové prvky (průlehy, protierozní meze, příkopy aj.), které se průběhem své trasy dotýkají pozemků jednotlivých vlastníků. Pro vlastní realizaci je tady nutné každého jednotlivého vlastníka

90

identifikovat a projednat s ním celkový návrh řešení. I kdyby byl dosažen souhlas všech dotčených vlastníků (což je prakticky nereálné), je nutné veškeré zábory půdy s vlastníky majetkoprávně vypořádat (oddělení geometrickým plánem, vykoupení či komplikovaná směna za obecní půdu). Z výše uvedených důvodů je řešení mimo KPÚ v praxi nerealizovatelné a vynaložené prostředky na návrh a zpracování dokumentace jsou vynaloženy zbytečně. Ve druhém případě je možno řešit ochranu půdy v KPÚ. Protierozní opatření jsou v rámci polyfunkční kostry KPÚ zahrnuta do systému společných zařízení, na kterých se vlastníci podílejí poměrnou částí své výměry, když v prvé řadě byla použita státní půda. KPÚ v tomto směru poskytují jedinečnou příležitost k optimálnímu řešení protierozní ochrany a transformace odtoku z ohroženého povodí Ochrana a organizace povodí v rámci plánu společných zařízení KPÚ Polyfunkční kostra KPÚ zahrnuje přírodní a umělé výtvory existující nebo navrhované projektem KPÚ nebo jinými projekty, které je třeba respektovat při rozmísťování pozemků v rámci vlastní KPÚ. Konkrétně kostra KPÚ zahrnuje tzv. Společná zařízení (společná zařízení jsou prvky různé funkce např. dopravní, ekologické, protierozní aj.), která mají polyfunkční charakter (např. biokoridor může sloužit i jako protierozní opatření apod.). Pouze na základě návrhu této kostry KPÚ a jejího optimálního prostorového a funkčního vymezení a po odsouhlasení tohoto velmi důležitého koncepčního institutu je možné začít s rozmísťováním nově navržených pozemků v rámci této kostry. Základem komplexní ochrany půdy v rámci KPÚ jsou biotechnické prvky protierozní ochrany. Při řešení PEO v určitém povodí nejsou samostatně použitá agrotechnická a organizační opatření schopna ve většině případů podstatně omezit povrchový odtok. Proto je nezbytné rozdělit svažité plošně značně rozsáhlé pozemky s neúměrnou délkou svahu biotechnickými protierozními opatřeními (zejména liniového charakteru) a spolu s realizací nových svodných prvků (upravené a zatravněné dráhy soustředěného povrchového odtoku) vytvořit v povodí odpovídající síť nových hydrolinií. Biotechnické liniové prvky PEO je možno chápat jako trvalou překážku povrchového odtoku a jsou navrhovány tak, aby svou lokalizací ovlivňovaly způsob hospodaření (změna směru obdělávání) jakéhokoliv zemědělského subjektu. Vedle základní funkce – protierozní – mají spolu s doprovodnou dřevinnou zelení na nich rostoucí velký význam i z hlediska krajinně estetického a ekologického. Systém liniových protierozních prvků v kombinaci se zelení může fungovat v krajině i jako nezbytná součást lokálních biokoridorů a tvořit tak základ ÚSES krajiny. Zatravněná hydrografická mikrosíť, která je základním prvkem systému PEO, je nejekonomičtější způsob odvedení odtoků z přívalových srážek ze zemědělsky obdělávaných pozemků. Při asanaci drah soustředěného povrchového odtoku je však třeba zaměřit pozornost jak na asanaci vlastní dráhy odtoku, tak na její perimetr, tzn. sběrné povodí (je řešeno komplexem organizačních, agrotechnických a biotechnických opatření). Taktéž doporučujeme polohopisně zaměřit dráhy soustředěného povrchového odtoku a navržené zatravnění situovat přesně podél jejich os. Pro dosažení optimálního tvaru pozemku je možno rozsah zatravnění rozšířit. V případě situování pouze z mapy dle vrstevnic by mohlo dojít k vybočení dráhy odtoku z vymezeného zatravnění.

91

Mezi základní biotechnická opatření používaná k řešení PEO v KPÚ patří systém protierozních mezí, zasakovací pásy, asanace drah soustředěného povrchového odtoku a protierozní nádrže. Jak už bylo výše uvedeno, protierozní ochrana půdy patří svým charakterem do systému společných zařízení a jako taková je nutno je v projektu KPÚ přesně plošně vymezit a bilancovat. Podle zákona se na jejich plošném nároku podílejí poměrnou částí jednotliví vlastníci v závislosti na jejich celkové výměře, když již předtím přednostně pro tyto účely byla použita státní půda. Nutnost velmi přesného plošného vymezení je zde zdůrazněna, neboť po odsouhlasení projektu KPÚ budou tato společná zařízení v úzké návaznosti na průběh vlastnických hranic vytýčena a následně realizována. Není možné potom při následné prováděcí projekci a realizaci zjistit, že navržený prvek je nefunkční (nevhodné odtokové parametry) a je tedy třeba měnit jeho trasu, případně, že plošné nároky těchto společných zařízení jsou větší a je nutno kompenzovat tento nedostatek na úkor konkrétních vlastníků. Aby bylo toto nebezpečí eliminováno na minimum, je nutno zejména u protierozních opatření liniového charakteru provést přesné výškopisné zaměření předpokládané trasy a na základě toho určit místo s největší předpokládanou šířkou (jako podklad tohoto určení je nutno zpracovat příčný řez). Tuto šířku bude potom zpracovatel projektu navrhovat po celé délce trasy nebo na vymezeném úseku (dle konkrétní situace). Plocha, která po realizaci zůstane volná, bude využita k vegetační úpravě nebo může být použita pro realizaci ozelenění, případně výhyben, navrhuje-li se polní cesta.




ŘEŠENÍ PEO V NÁVAZNOSTI NA ÚSES

Územní systém ekologické stability díky specifickému vnitřnímu uspořádaní a způsobu členění území může plnit v krajině vedle ekologické funkce i další doplňkové funkce příznivě ovlivňující přirozený krajinný potenciál (zejména funkci půdoochrannou a vodohospodářskou). Rozdíl v možnosti ovlivnit plnění mimoekologických funkcí je mezi prvky ÚSES jednoznačně a rámcově vymezenými. Prvky jednoznačně vymezené (půjde zejména o některé biokoridory a biocentra, které byly již ve fázi generelu na základě přírodních podmínek vymezené v podstatě jednoznačně) nelze v rámci komplexních pozemkových úprav přizpůsobovat jiným potřebám území. Řada jednoznačně vymezených prvků ÚSES však bude v krajině plnit i jiné než ekostabilizující funkce (zejména vodohospodářské a půdoochranné), aniž by bylo nutné provádět jejich prostorové přizpůsobování prostřednictvím komplexních pozemkových úprav. Vyplývá to z prostého faktu, že vždy půjde o plochy trvalé vegetace (stávající či navrhované), jejichž ekologické i doplňkové funkce mají obecně rostoucí význam tam, kde klesá procento zastoupení trvalých vegetačních formací v okolní krajině. Z prvků rámcově vymezených (do této kategorie budou příslušet ty prvky ÚSES, u nichž možnosti jejich vymezení v prostoru i po zohlednění potenciálních a aktuálních přírodních podmínek, společenských limitů a záměrů budou širší než metodické požadavky na jejich prostorové parametry) jsou pro mimoekologické funkce nejméně využitelná biocentra. Rámcem vymezení biocenter jsou obvykle stanovištní podmínky vhodné pro navrhovaný typ společenstva, případně ještě omezené některými známými společenskými limity a záměry. Důležitou vedlejší funkcí, kterou mohou biocentra plnit, je funkce vodohospodářská (zpomalení povrchového odtoku z území a možnost zvýšeného vsaku srážkových vod do podzemních

92

zvodní). V řadě případů bude tato funkce úzce spjata s protierozní ochranou půdy. Z globálního hlediska ovšem není možno biocentra za prostředek protierozní ochrany území považovat. Podstatně využitelnější jsou pro mimoekologické funkce biokoridory. Rámec jejich vymezení je totiž volnější než u biocenter.

rámcově

vymezené

Detailní trasování rámcově vymezených biokoridorů lze tedy do značné míry přizpůsobovat i jiným než ekologickým potřebám. Důležitá je například možnost vzájemného přizpůsobování tras biokoridorů a liniových prvků protierozní ochrany jakož i navrhované cestní sítě. Ekologická funkce může tedy být zároveň doplněna o funkce další, zejména v rámci ochrany území proti vodní i větrné erozi. Biokoridory mohou být zapojeny do systému protierozní ochrany půdy, zejména tím, že: □ přeruší délku erozně ohroženého svahu, □ zpomalí rychlost odtoku přívalových vod a v případě doplnění vhodnými liniovými prvky protierozní ochrany (např. zatravněný průleh v kombinaci s vegetačně zpevněnou údolnicí) umožní jejich neškodné odvedení, □ sníží unášecí schopnost větru. Protierozní funkci lze přizpůsobovat pouze prostorovou lokalizaci biokoridoru, nikoliv strukturu jeho vegetačního krytu, vycházející v zásadě z jejich postavení v rámci ÚSES. Nejvíce využitelnou kategorií prvků ÚSES pro zabezpečení jiných než ekologických funkcí jsou interakční prvky. V průběhu zpracování komplexních pozemkových úprav budou v zásadě navrhovány interakční prvky dvojího typu: 1) První typ budou tvořit interakční prvky s primární funkcí půdoochrannou, navrhované tak, aby omezovaly procesy vodní a větrné eroze. Ochranu proti vodní erozi mohou vytvářet: □ zatravněné průlehy oseté pestrou směsí trav a dalších bylin, sloužící k neškodnému odvedení srážkových vod do recipientu, □ dtto s výsadbou dřevin dle skupin typu geobiocénu (dále STG) jako jsou např. vrba, olše ve středu údolnice, □ asanované strže technicky zpevněné, s výsadbou dřevin dle STG (zejména dub letní a další dřeviny s mohutným kořenovým systémem), □ vsakovací pásy zatravněné, oseté pestrou směsí trav a dalších bylin, □ protierozní meze spojené se zasakovacími zatravněnými pásy osázené (případně oseté) směsí keřů, případně stromů dle STG, □ protierozní meze spojené se zasakovacími pásy, osázené ovocnými dřevinami a oseté pestrou směsí trav a dalších bylin, □ protierozní meze oseté pestrou směsí trav a dalších bylin osázené sporadickou výsadbou dřevin dle STG. Ochranu proti větrné erozi mohou vytvářet: □ biokoridory s funkcí větrolamů o minimální šíři 15 m složené z keřů a stromů odpovídajících STG. 2) Druhým typem budou interakční prvky vytvářející doprovodné vegetační pásy (vodních toků a kanálů, výrobních a jiných areálů, komunikací atd.) s jinými primárními funkcemi než půdoochrannými. Půjde např. o: □ břehové porosty, □ aleje a stromořadí, □ travobylinná společenstva, 93

□ náletové porosty dřevin, □ izolační pásy dřevin. Optimální prostorové a funkční uspořádání ÚSES v rámci komplexních pozemkových úprav lze tedy za určitých podmínek přizpůsobovat potřebám protierozní ochrany půdy, přístupnosti pozemků a jejich uspořádání, pokud nebude narušena nebo omezena jeho ekologická funkce.




POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA

Chow, Ven Te. 1964. Handbook of Applied Hydrology, Mc Graw – Hill Book Company, NewYork. Dub, O. – Němec, J. 1969. Hydrologie (technický průvodce 34). SNTL Praha, s. 380. Dumbrovský, M. 1999. Rozbor hydrologických a erozních poměrů v KPÚ s využitím GIS, In: sborník Acta horticulturae et regiotecturae, Slovenská univerzita v Nitre, s. 35 – 37. Dumbrovský, M. a kol. 2003. Optimalizace systému komplexních opatření pro minimalizaci nepříznivých účinků povrchového odtoku v povodí a jeho aplikace v procesu pozemkových úprav, Projekt výzkumu a vývoje Národní agentury pro zemědělský výzkum č.QC1292. Dumbrovský, M. – Mezera, J. 2000. Metodický návod pro pozemkové úpravy a související informace. Metodika VÚMOP Praha, s. 189. Holý, M. (1994): Eroze a životní prostředí, Vydavatelství ČVUT Praha Janeček, M. a kol. 2002. Ochrana zemědělské půdy před erozí. ISV Praha, 201 s. Kolektiv. 2000. Hodnocení retenční kapacity půd a krajiny při povodni a možnosti jejího zvyšování“ Projekt NAZV ev. č. EP 9153 SCS (Soil Cons. Service). 1972. National Engineering Handbook, Section 4, Hydrology, Washington, D. C. 493.

94

LESNÍ CERTIFIKACE FSC A PŘÍRODĚ BLÍZKÉ LESNÍ HOSPODAŘENÍ

Michal Rezek126

Certifikace lesů je vedle dotační politiky státu, legislativy v oblasti ochrany přírody a lesní hospodaření a vzdělávání, jedním z nástrojů pro prosazování přírodě blízkého lesního hospodaření v České republice. V ČR se uplatnily dva systémy certifikace lesů: systém PEFC a FSC. Certifikační systém FSC je rozšířen méně, má striktnější ekologické požadavky, transparentnější fungování, větší mezinárodní uznání a silnější zastoupení na trhu s certifikovanými dřevěnými výrobky.




MEZINÁRODNÍ SYSTÉM CERTIFIKACE FSC

Forest Stewardship Council (FSC) je mezinárodní nevládní, nezisková organizace se sídlem v Bonnu. Vznikla v roce 1993 jako společná iniciativa dřevařského průmyslu, nevládních ekologických a sociálních organizací, lesnických sdružení i velkých prodejců dřevěných výrobků. FSC je řízeno demokraticky svými 700 členy ze 72 zemí světa. Struktura FSC odráží základní principy Agendy 21 (klíčový dokument Summitu Země v Rio de Janeiro 1992): hospodářské, ekologické a sociální požadavky jsou reprezentovány vyrovnaným způsobem a tak, aby se navzájem podporovaly a nekonkurovaly si. Členové jsou v FSC rozděleni do tří komor, zastupujících sociální, ekologické a hospodářské zájmy. Stejně tak FSC dbá na vyrovnaný poměr mezi členy ze zemí průmyslového Severu a rozvojových států Jihu. Základním mottem práce FSC je podpora environmentálně vhodného, sociálně prospěšného a ekonomicky životaschopného lesního hospodaření. Za tímto účelem FSC vytvořilo systém pro certifikaci lesního hospodaření a podniků zpracovatelského řetězce dřeva (chain of custody). Systém FSC na počátku devadesátých letech sjednotil do té doby roztříštěná a těžko souměřitelná certifikační schémata a dal jim pravidla, která jsou postupně zpřesňována. Ve zkratce řečeno vytváří ústředí FSC v Bonnu politiky systému. Samostatná organizace Accreditation Services International GmbH (ASI) akredituje a kontroluje práci certifikačních firem, národních iniciativ FSC v jednotlivých zemích a národní standardy FSC pro lesní hospodaření. Národní iniciativy ve 44 zemích světa (v ČR je to FSC ČR o. s.) především vytvářejí národní standardy FSC pro odpovědné lesní hospodaření ve svých zemích. Samotnou certifikaci pak provádějí akreditované certifikační firmy, pravidelně kontrolované pracovníky ústředí FSC. Závěry analýz Světové banky a Světového fondu ochrany přírody opakovaně vyhodnotily systém FSC jako nejdůvěryhodnější systém certifikace lesů, zejména pro jeho otevřenost a skutečný dopad na hospodaření v certifikovaných lesích. Proto jej podporují jak velké obchodní řetězce, tak nevládní ekologické organizace ve světě i v ČR a prostřednictvím 1

Mgr. Michal Rezek, FSC ČR, o. s., Poděbradova 111, 612 00 Brno, www.czechfsc.cz

95

spotřebitelských kampaní se zvyšuje povědomí zákazníků o významu loga FSC na výrobcích ze dřeva. To v některých zemích EU dosahuje 30% a více. FSC v číslech K dubnu 2008 byly podle požadavků systému FSC certifikováno více než 103 milionů hektarů lesů v 82 zemích světa. Pro certifikaci veškerých státních lesů se v Evropě rozhodli v Chorvatsku, Polsku, Nizozemí, Velké Británii, Švédsku a všech pobaltských zemích. Na certifikované lesy navazuje téměř 8000 certifikovaných zpracovatelských podniků a obchodníků se dřevem. Výsledkem obchodního úspěchu FSC je více než 20 000 druhů výrobků s visačkou FSC. Prodává se certifikovaný papír, nábytek, kuchyňské náčiní, dřevěné uhlí, parkety, desky, schody či násady na nářadí. V českých prodejnách lze již nalézt stovky druhů takto značených výrobků.

FSC V ČESKÉ REPUBLICE




FSC ČR, o. s. Občanské sdružení FSC ČR (dříve Pracovní skupina pro certifikaci lesů FSC v ČR) je samostatnou nevládní neziskovou organizací a zároveň národní iniciativou FSC s působností v České republice. Mezi základní úkoly FSC ČR patří: □ podpora přírodě blízkého lesního hospodaření prostřednictvím zavádění mezinárodního systému certifikace lesů a podniků ve zpracovatelském řetězci dřeva, □ poskytování poradenství při certifikaci lesů a dřevozpracujících podniků podle principů FSC, □ vytvořit a revidovat Český standard FSC pro přírodní a sociálně-ekonomické podmínky České republiky, □ pomáhat s marketinkem FSC certifikovaných výrobků (zejména českých v zahraničí), □ propagovat koncept certifikace FSC mezi hlavními zájmovými skupinami (lesníci, dřevařský komplex, obchodníci, spotřebitelé). FSC ČR získává prostředky pro svou činnost od českých i zahraničních nadací a institucí (např. EU), z poradenství a členských příspěvků. Členství FSC ČR sdružuje 30 zástupců vlastníků lesů, lesníků, vědců, zástupců ekologických organizací, odborů, zpracovatelů a zainteresovaných jednotlivců ve třech odborných sekcích (ekonomická, ekologická a sociální). Funkci pozorovatelů přijali zástupci ministerstev zemědělství a životního prostředí a státního podniku Lesy České republiky. FSC v ČR v číslech V současné době je v České republice systémem FSC certifikováno 5 lesních subjektů: □ □ □ □ □

Školní lesní podnik MZLU Masarykův les Křtiny, certifikovaná lesní plocha – 10 441 ha, Sdružení obecních a soukromých lesů Svitavy, certifikovaná lesní plocha – 1 327 ha, Lesní správa Lány, certifikovaná lesní plocha – 2 789 ha, Hlavní město Praha, certifikovaná lesní plocha – 2 394 ha, Lesní hospodářský celek Žehrov (LS Nymburk, Lesy ČR, s. p.) – 2623 ha.

96

Celková plocha certifikovaných majetků je cca 20 000 hektarů, což je méně než 1% rozlohy českých lesů. Na certifikaci FSC se v letošním roce připravuje Krkonošský národní park a další lesní správy Lesů ČR s. p.




ČESKÝ STANDARD FSC

Český standard FSC vznikl v letech 2001-2005 ve standardizační komisi FSC ČR. Byl konzultován na národní i mezinárodní úrovni, testován několikrát v terénu, srovnáván se standardy okolních zemí. Český standard FSC je založen na 10 principech a 56 kritériích, celosvětově platných tématech, která jsou rozváděna do 158 ukazatelů (indikátorů) a verifikátorů (způsobů jejich ověřování) pro specifické přírodní, kulturní a společensko-ekonomické podmínky v České republice. Je určen pro lesy všech typů, kategorií, funkcí, vlastnických struktur a velikostí. Lesní majetky, které svou rozlohou nepřesahují 500 hektarů, jsou z hlediska tohoto standardu považovány za malé lesy a část požadavků Českého standardu FSC se na ně nevztahuje (indikováno v textu standardu). Český standard FSC je třeba každých 5 let revidovat. Je to živý dokument, připravený pro další připomínky a změny. Proces revize, založený na zkušenostech lesních hospodářů s hospodařením podle standardu a připomínkách ostatních subjektů, bude koordinovat FSC ČR o. s. v letech 2008 – 2010.




PŘÍRODĚ BLÍZKÉ LESNÍ HOSPODAŘENÍ PODLE ČESKÉHO STANDARDU FSC

Pro přírodě blízké lesní hospodaření je typická snaha o největší možné využití přírodních procesů v lese pro dosažení hospodářských cílů nebo užitků, očekávaných vlastníkem a vyžadovaných společností. V praxi to znamená hledání a ověřování tzv. přírodě blízkých, nepasečných způsobů obhospodařování lesa, kde významnou součástí výsledného hospodářského výnosu je přiměřeně únosná minimalizace vkladů do usměrňování růstových procesů lesa. Český lesní zákon č. 289/1995 Sb. představuje v evropských poměrech kvalitní legislativní podklad pro trvale udržitelné hospodaření v lesích. Je ovšem třeba mít též na paměti zdravotní stav našich lesů, který v evropských poměrech patří k nejhorším a potřebu zabránit dalšímu masivnímu hynutí lesů v budoucnosti v souvislosti s klimatickými změnami. Z diskuzí mezi členy FSC ČR vyplynulo, že současná legislativa není plnou zárukou dostatečně razantního řešení problémů, jako jsou pokračující úbytek biologické rozmanitosti v našich lesích, jejich nízké retenční schopnosti či nedostatečná rezistence vůči abiotickým a biotickým vlivům (kůrovcové kalamity jsou jedním z projevů stavu). Český standard FSC proto obecně směřuje k přeměně převažujících jehličnatých monokultur na druhově, věkově, výškově i tloušťkově rozmanité porosty, obhospodařované podrostními a výběrnými způsoby. Indikátory standardu mají vlastníka vést k orientaci na širší škálu dřevin a sortimentů, což, jak ukazují příklady domácí i zahraniční (zejména ze Švýcarska, Německa či Slovinska), se středně a dlouhodobě vyplácí ekologicky stabilnějšími lesy a prosperující ekonomikou lesních podniků. Standard též obsahuje zjednodušení pro vlastníky menších lesů (do 500 ha) tak, aby nebyli certifikačními požadavky neúměrně zatěžováni a znevýhodňováni oproti větším majetkům.

97

Mezi klíčové požadavky Českého standardu FSC z hlediska prosazování a uplatňování přírodě blízkých způsobů hospodaření patří zejména: □ Stavy zvěře umožňují přirozenou obnovu stanovištně vhodných dřevin. V případě zřetelných škod způsobených zvěří se vlastník všemi zákonnými prostředky snaží snížit její stavy na únosnou míru. □ Přirozená bezlesí na lesních pozemcích jsou udržována v přírodním stavu (především nejsou zalesňována). □ Vlastník eviduje stromy s hnízdy velkých zvláště chráněných ptáků. V období hnízdění ptáků musí být v okruhu nejméně 100 m od těchto stromů vyloučeny rušivé hospodářské zásahy (zejména těžba). □ Při hospodaření se přednostně využívá přirozené obnovy stanovištně a provenienčně vhodných dřevin, pro přirozenou obnovu jsou vytvářeny předpoklady. □ Při obnově se přednostně využívá maloplošných obnovních prvků. □ Na kalamitních holinách je využíváno náletových dřevin jako přípravného (ochranného) porostu. □ Hospodaření v lesích se přednostně využívá podrostní a výběrný způsob hospodaření, případně hospodaření s využitím výběrných postupů. □ Použití holosečí je třeba se v zásadě vyhýbat. Ve zdůvodněných případech se připouští použití holosečí do výše jedné třetiny z maximální povolené mýtní těžby dle lesního hospodářského plánu. Maximální rozloha seče je v takových případech 0,5 ha. □ V každém obnovovaném porostu je nutno s ohledem na stanovištní podmínky použít ekostabilizační dřeviny (EsD) v minimálním podílu. □ Minimální podíly EsD nesmí být zredukovány výchovou. □ Při zalesňování se preferuje hloučkovité a skupinovité smíšení před ucelenými rozsáhlými bloky EsD. □ V nivách trvalých vodních toků a nádrží se v doprovodných porostech neprovádí těžba holou sečí v takové vzdálenosti od břehu, jakou činí výška doprovodného porostu. □ Vlastník lesa o výměře nad 500 ha má vypracovanou směrnici pro vymezení a ponechávání zlomů, pahýlů, vývratů, stromů s dutinami a vybraných vzrostlých stromů k dožití a zetlení v dospívajících a dospělých porostech a tuto směrnici dodržuje. Množství dřeva ponechaného tímto způsobem k zetlení je nejméně 5 stromů na hektar 3 v porostu a průměrně 30 m na hektar dospívajících a dospělých porostů na lesním majetku. □ Vlastník lesa o výměře nad 500 ha vymezí nejméně 2 % lesa, u obecních majetků 3%, u státních majetků 5 % lesů jako referenční plochy. □ Referenční plochy musí být trvale vyjmuty z intenzivního lesnického využívání a slouží jako ukázky lesních ekosystémů s přirozenou dynamikou vývoje. Provádějí se pouze zásahy, které směřují k přirozenému stavu. □ Pálení klestu a těžebních zbytků není přípustné. Výjimka je možná při kalamitním výskytu podkorních škůdců. □ Vlastník má zpracovanou směrnici k omezení eroze půdy, minimalizaci poškození porostů při těžbě a dopravě dřeva a při stavbě cest, k omezení jiných mechanických zásahů do půdy a k ochraně vodních zdrojů. □ Nepoužívají se neodbouratelné biocidy, zejména pesticidy skupiny 1A a 1B podle typologie Světové zdravotnické organizace (World Health Organization Type), látky uvedené v politice FSC O chemických pesticidech, pesticidy na bázi chlorovaných uhlovodíků, perzistentní a toxické pesticidy nebo pesticidy, jejichž deriváty zůstávají biologicky aktivní a akumulují se v potravním řetězci, a pesticidy zakázané mezinárodními úmluvami. 98

□ Výskyt introdukovaných druhů rostlin i živočichů vlastník kontroluje a monitoruje tak, aby předešel nepříznivým ekologickým dopadům. Druhy, které se v daném území chovají invazně, jsou z porostů postupně eliminovány. □ V nově obnovovaných porostech lze vysazovat introdukované dřeviny maximálně do 5 % zastoupení.




CERTIFIKAČNÍ PROCES

Vlastník, který se rozhodne pro certifikaci svého lesa, kontaktuje některou z akreditovaných certifikačních firem. Podstatou certifikace lesního hospodaření je srovnání hospodaření s národními standardy. Na počátku auditu zkontroluje inspekční tým písemnosti dokumentující vlastnické vztahy, lesní hospodářské plány, hospodářskou evidenci a další písemné záznamy, které hospodář vede. Poté si auditoři v terénu v porostech ověřují, zda jsou dodržovány požadavky standardu FSC, zákony a předpisy a celkově testují kvalitu lesního hospodaření. Při terénních kontrolách se zaměřují na klíčové těžené a zalesňované porosty, hospodaření na chráněných územích apod. Během inspekce se provádějí rozhovory se zaměstnanci, najímanými dodavateli a místními lidmi. Důležitou součástí auditu je setkání s místními zájmovými skupinami, jako například starosty obcí či nevládními organizacemi. Dále jsou kontaktovány orgány státní správy a odborné instituce. Udělení certifikátu Po auditu certifikační firma vydá obsáhlou certifikační zprávu. Auditoři v ní identifikují část standardů, která není zcela naplněna. Zprávu poté připomínkuje vlastník lesa a dva nezávislí odborníci z oboru. Následně firma vydá certifikační rozhodnutí. V prvním či druhém roce certifikace nevyžadují certifikátoři absolutní shodu se standardy, pokud se nejedná o zcela zásadní porušení principů a kritérií FSC. Jestliže se při auditu prokáží tzv. menší nedostatky, může být certifikát FSC vydán tehdy, pokud se žadatel zaváže, že v přesně daném časovém rámci nedostatky odstraní. V případě tzv. větších nedostatků musejí být požadavky splněny ještě před vydáním certifikátu. Jejich splnění musí opět ověřit auditor. Náklady na certifikaci Náklady na certifikační audity se ve střední Evropě podle dostupných informací od vlastníků lesů a certifikačních firem pohybují v závislosti na ploše majetku, vlastnické struktuře a přírodních podmínkách v rozmezí 0,1 – 1 EUR na ha ročně. Certifikát FSC se udílí na pět let s tím, že po prvním delším hlavním auditu následují čtyři pravidelné kratší monitorovací návštěvy. Při každoročních auditech hodnotí auditor postupné změny v hospodaření. FSC je certifikací procesu, nikoliv stavu. Jeho účelem je podpořit vlastníka v dobrém lesním hospodaření a prostřednictvím lepšího uplatnění certifikované produkce na trhu jej motivovat k přírodě blízkému lesnímu hospodaření.

99




POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA

Více informací o organizaci Forest Stewardship Council, certifikačním systému FSC a jeho působení v ČR: Mezinárodní ústředí FSC, dostupné na WWW: . FSC ČR, dostupné na WWW: . Metodika systému certifikace FSC v LH, dostupné na WWW: . Informace o certifikovaných podnicích zpracovatelského řetězce i lesních majetcích jsou online doplňovány na stránky, dostupné na WWW: . Český standard FSC - normativní podklad pro certifikaci FSC v ČR, dostupné na WWW: . Přírodě blízké lesní hospodaření: Přírodě blízké lesní hospodaření – alternativní lesnický časopis, dostupné na WWW: . Lesy a lesnictví ve střední Evropě VI: Výzva pro české lesnictví, prof. J. Fanta, Živa, 6/2007.

100

SUBURBANIZACE, SUBURBÁNNÍ ROZVOJ A URBAN SPRAWL: DEFINICE ZÁKLADNÍCH POJMŮ A SOUČASNÁ SITUACE V ČESKÉ REPUBLICE

Martin Ouředníček, Jakub Novák, Petra Puldová127

Podstatou suburbanizace je přesun obyvatel, jejich aktivit a některých funkcí z jádrového města do zázemí. Jedná se o typický proces rozšiřování území města, který můžeme zaznamenat jak u většiny měst vyspělých zemí, tak v historickém vývoji našich měst. Termín suburbanizace je odvozen z anglického slova suburb, tedy předměstí, které vzniklo jako složenina z latinského základu urbs znamenající město a předpony sub, která označuje umístění vedle, za nebo pod městem. Suburbia můžeme najít již na mapách mezopotamských měst. V historii však sloužila místa za hradbami spíše pro obyvatelstvo a činnosti ve městě nevítané (např. jatka, vojenská cvičiště apod.). Jako atraktivní místo k bydlení jsou suburbia objevena až v 18. století v Anglii a později se postupně stávají plnohodnotnými částmi měst. Na území Česka byla za předměstí označována např. zástavba za administrativní hranicí Prahy na konci 19. století (Smíchov, Karlín aj.). Za nejrozšířenější typ lze považovat suburbia rezidenční. K nejčastějším nerezidenčním funkcím suburbií patří obchod, zábava a skladování. Současná česká residenční suburbanizace je charakteristická prostorovým obrůstáním příměstských sídel (vesnic a městeček), většinou v podobě desítek nových domů. Na rozdíl od západní suburbanizace lze kolem českých měst najít pouze velmi málo nových autonomních sídel bez návaznosti na stávající sídelní síť. Mezi největší současná česká suburbia můžeme řadit např. Hostivici nebo Jesenici u Prahy, kde počet nových domů dosahuje stovek. V našem prostředí ovlivňuje proces suburbanizace nejintenzivněji Prahu a její zázemí. V základním prostorovém vzorci rozvoje rezidenčních i komerčních předměstí hlavního města můžeme pozorovat znaky živelné dekoncentrace; na jedné straně rozvoj nákupních center a průmyslových zón, na straně druhé čistě rezidenční lokality bez pracovní a obslužné funkce. Skladovací areály, hypermarkety a nové výrobní zóny jsou nejčastěji budovány na zelené louce (greenfields). Rezidenční suburbanizace je v řadě případů realizována formou individuální nebo developerské výstavby. Z pohledu budoucí udržitelnosti je žádoucí, aby nová výstavba vznikala v návaznosti na zástavbu stávajících sídel, která jsou obsloužena hromadnou dopravou, komunálními službami a poskytují alespoň základní občanskou vybavenost. Proces suburbanizace s sebou přináší celou řadu dopadů na krajinu, fyzické a sociální prostředí lokalit a každodenní život jejich obyvatel. Důsledky komerční a rezidenční suburbanizace se neprojevují pouze v lokalitách, kde dochází k nové výstavbě, ale mají vliv na mnohem větší území zahrnující celý městský region. V následující tabulce (Tab. 1.) jsou shrnuty kladné a záporné dopady suburbanizace na fyzického (funkčního) a sociálního prostředí z hlediska nově příchozích obyvatele, příměstské obce i městského regionu.

1

RNDr. Martin Ouředníček, Ph.D., Mgr. Jakub Novák, Mgr. Petra Puldová, výzkumní a akademičtí pracovníci, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Karlova v Praze, Albertov 6, 128 43, Praha 2, www.natur.cuni.cz/ksgrrsek/urrlab/ 101

SUBURBANIZÉR

FFP

SP

Lepší životní prostředí Rodinný domek za městem + Prestiž spojená s vlastnictvím domu

Zlepšení technické infrastruktury (inženýrské sítě, dopravní komunikace) Vyšší příjmy obce

Více času v dopravě (nutnost použití auta, špatná obslužnost hromadnou – dopravou) Špatná občanská vybavenost

Narušení urbanistické struktury, architektonického rázu (např. uniformní nebo eklektická architektura) Nedostatek veřejného prostoru Náklady na údržbu inženýrských sítí a komunikací Nedostatečná kapacita technické infrastruktury (např. čistírna, rozvodna) a občanské vybavenosti (např. školy, školky)

Život v lokalitě obývané sociálně silnějšími + skupinami Větší bezpečí

Příchod mladších, vzdělanějších a bohatších obyvatel Zvýšená politická participace Populační růst obce

2

28

CÍLOVÁ OBEC

329

Izolovanost některých skupin (zelené vdovy, – teenageři)

Riziko konfliktů mezi původními a novými rezidenty (odlišný sociální status a životní styl) Nepřihlašování trvalého bydliště nových rezidentů v obci V nových suburbiích chybí místa k setkávání (veřejné prostory, hospody apod.)

MĚSTSKÝ REGION

Prostorové rozpínání a rozvolňování městského regionu Energetická a materiální náročnost na budování technické infrastruktury Změny ve využití krajiny (méně ploch pro zemědělské a rekreační využití) Narušení rázu venkovské krajiny Nárůst individuální automobilové dopravy (dopravní zácpy)

Pokles sociálního statusu ve zdrojových lokalitách (sídliště, vnitřní město)

Tab. 1. Důsledky suburbanizace, zdroj: Ouředníček, Temelová (2008)

Za rozvoj obcí v zázemí měst je zodpovědná řada aktérů a institucí, kteří mohou nějakým způsobem ovlivňovat správné nebo chybné nakládání s krajinou a životním prostředím. Zájmy těchto aktérů jsou však často protichůdné. Mnoho činností je regulováno zákonnými postupy, které je nutno respektovat. Vedle nich existují i obecnější společenská a morální pravidla: od tolerance k odlišnému životnímu stylu na jedné straně k úctě k historii, přírodě a krajině na straně druhé. Možnosti ovlivňování, které mají jednotliví aktéři a instituce, jsou shrnuty v Tab. 2.

2 3

fyzické (a funkční) prostředí sociální prostředí

102

MOŽNOSTI OVLIVŇOVÁNÍ FORMÁLNÍ

NEFORMÁLNÍ

STAROSTA

Územní plán Územní rozhodnutí

Vyjednávání s investory

OBČAN

Účast na schvalování územního plánu

Nakládání s pozemky

NOVÍ REZIDENTI

Respektování stanovených pravidel pro výstavbu

Zapojení do chodu obce

DEVELOPER

Respektování stanovených pravidel pro výstavbu

Komunikace s představiteli obce, spolufinancování veřejné infrastruktury a prostor

ARCHITEKT ÚZEMNÍ PLÁNOVAČ ÚŘEDNÍK STÁTNÍ SPRÁVY ZÁKONODÁRCE

Respektování stanovených pravidel pro výstavbu Zpracování kvalitního územního plánu Dohled nad respektováním stanovených pravidel pro výstavbu Tvorba kvalitní legislativy

UČITEL

VÝZKUMNÍK

Kvalitní urbanistické řešení nových lokalit s místem pro veřejné prostory a služby Dodržování zásad šetrného rozvoje území Přehled o dění v obcích Morální autorita

–

Role v integraci nových rezidentů do života obce Příprava budoucích urbanistů, architektů, geografů, ekonomů, státních úředníků

–

Sledování suburbanizace a jejich dopadů, šíření výsledků výzkumu Tvorba doporučení pro omezení negativních důsledků

Tab. 2. Možnosti ovlivňování a zmírňování negativních důsledků suburbanizace, zdroj: www.suburbanizace.cz




SLOVNÍČEK POJMŮ

Brownfields: Opuštěné a nevyužívané průmyslové, dopravní, zemědělské nebo obchodní nemovitosti (budovy a území), jejichž revitalizaci a rozvoj často komplikuje kontaminace životního prostředí. Brownfields mohou být například bývalé sklady, továrny, nádraží, překladiště, přístavy a letiště. Fragmentace krajiny: Rozčleňování větších ploch do menších celků (např. les je protnut dálnicí, louka je rozparcelována a zastavěna atd.). Fragmentace negativně ovlivňuje migraci druhů v krajině a mění podmínky existence organismů. Komerční suburbanizace: Proces přesunu komerčních aktivit (obchod, administrativa, výroba, skladování, zábava) z jádra do zázemí měst. Nejčastější forma obecněji chápaného pojmu nerezidenční suburbanizace, který zahrnuje také přesun nekomerčních funkcí (např. školy, úřady, muzea). Rezidenční suburbanizace: Jeden z proudů procesu suburbanizace, kdy dochází ke stěhování obyvatelstva z města do jeho zázemí. 103

Satelitní městečko/satelit: Lidové (hovorové) označení pro lokalitu s novou bytovou výstavbou v zázemí velkých měst. V České republice se satelitní městečka nově založená na zelené louce vlastně nevyskytují. Středisková soustava sídel: Koncept sídelní politiky, který za socialismu upřednostňoval toky investic do větších středisek osídlení. Sídla označená jako nestředisková byla určena k postupnému zániku. Politika měla a stále má fatální následky zejména pro malé obce, včetně těch v zázemí měst. Sub/urbánní rozvoj: Zahrnuje veškeré aktivity odehrávající se v zázemí měst. Součástí je proces suburbanizace, dále také aktivity a procesy, které nemají zdroj v jádrových městech (např. zahraniční investice, výstavba pro místní obyvatelstvo, rekonstrukce domovního fondu, výstavba komerčních objektů a mnoho dalších). Suburbanizace: Proces stěhování rezidenčních, komerčních a dalších funkcí z jádrového města do jeho zázemí; jinak také stěhování obyvatelstva a jeho aktivit z jádra do zázemí. Suburbanizace je součástí (jednou z forem) suburbánního rozvoje. Suburbium: (z lat. sub urbs pod nebo vedle města – tedy předměstí). V současnosti je vnímáno jako samostatné sídlo mimo intravilán (kompaktní zástavbu) jádrového města. Za suburbia jsou někdy považována i izolovaná území sídlišť (např. pražské Jižní Město). Pro výzkum suburbanizace se za suburbium považují sídla uvnitř nebo vně administrativních hranic města s relativně autonomní funkcí a prostorovou identitou. Urban sprawl: Z angl. – rozpínání města. Nekoordinovaný a živelný suburbánní rozvoj bez respektování zásad správného nakládání s prostředím (krajinou). Pro urban sprawl je typický rozvoj izolovaných ostrůvků s rezidenční nebo komerční funkcí bez návaznosti na technickou, dopravní nebo sociální infrastrukturu a se závažnými dopady na fyzické i sociální prostředí metropolitních regionů. ÚSES: Zkratka pro Územní systém ekologické stability, což je vybraná soustava ekologicky stabilnějších částí krajiny. Jejím cílem je uchovat vysokou produktivitu a ekologickou stabilitu krajiny. Součástí ÚSES mohou být např. meze bránící erozi půdy, vodní toky a plochy, lesy, aleje stromů působící jako větrolamy aj. Zázemí města: Označení pro okrajové části aglomerací. Zázemí dříve plnilo především zemědělskou funkci a zásobovalo město. Nyní je charakteristické těsnými vazbami na jádrové město. Je to území, kde probíhá nejintenzivnější suburbánní rozvoj.

104




POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA

Baše, M., Cílek, V. (2006): Krajiny domova v době rozpadu města a přeměny venkova. Veřejná správa, č. 19, příloha. Dostupné na: Cenia (2007): Životní prostředí – prostředí pro život? (Česká republika 2007). Cenia. Praha, 86 s. Dostupné na: <www.cenia.cz/web/www/web-pub2.nsf/$pid/CENMSFNFWUOS> Hnilička, P. (2006): Sídelní kaše. Otázky k suburbánní výstavbě kolonií rodinných domů. ERA, Brno, 131 s. Jackson, J. (2002): Urban sprawl. Urbanismus a územní rozvoj, 5, č. 6, s. 21 – 28. Kostelecký, T., Čermák, D. (2004): Metropolitan Areas in the Czech Republic – Definitions, Basic Characteristics, Patterns of Suburbanisation and Their Impact on Political Behaviour. Sociologické studie 03/04.: Sociologický ústav AV ČR, Praha, 57 str. Létal, A., Smolová, I, Szczyrba, Z. (2001): Transformace příměstské krajiny. Urbanismus a územní rozvoj, 4, č. 4, s. 15–21. Macešková, M., Ouředníček, M. (2008): Dopad suburbanizace na daňové příjmy obcí. Obec a finance 13, č. 1. Ouředníček, M. (2003): Suburbanizace Prahy. Sociologický časopis 39, č. 2, str. 235–253. Ouředniček, M. ed. (2006): Sociální geografie Pražského městského regionu. Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta. Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje. Praha. Dostupné na http://www.natur.cuni.cz/~slamak/gacr/kniha/kniha.htm Ouředníček, M. a kol. (2008): Suburbanizace.cz. Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta. Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje. Praha, 96 s. Ouředníček, M., Temelová, J. (2008): Současná česká suburbanizace a její důsledky. Veřejná správa 11, č. 4. Sýkora, L. ed. (2002) Suburbanizace a její sociální, ekonomické a ekologické důsledky. Ústav pro ekopolitiku. Praha, 191 s. Ústav územního rozvoje (2007): Principy a pravidla územního plánování. ÚÚR. Dostupné na: http://www.uur.cz/default.asp?ID=2571 Vobecká, J., Kostelecký, T. (2007): Politické důsledky suburbanizace. Analýza případových studií proměn politického chování a občanské participace ve vybraných suburbánních lokalitách Prahy a Brna. Sociologické studie 07/08.: Sociologický ústav AV ČR, Praha, 60 str. Webový portál Suburbanizace.cz, dostupné na WWW: .

105

SÍDELNÍ KAŠE VE ZLÍNSKÉM KRAJI

Hedvika Psotová130

ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA ZLÍNSKÉHO KRAJE




Zlínský kraj se nachází ve východní části České republiky. Zahrnuje 13 správních obvodů obcí s rozšířenou působností: □ □ □ □ □ □ □ □ □ □ □ □ □

Bystřice pod Hostýnem, Holešov, Kroměříž, Luhačovice, Otrokovice, Rožnov pod Radhoštěm, Uherský Brod, Uherské Hradiště, Valašské Klobouky, Valašské Meziříčí, Vizovice, Vsetín, Zlín.

Tvoří je správní obvody celkem 304 obcí (z toho 29 měst), které mají dohromady 443 katastrálních území. Zájmové území Zlínského kraje činí 396 457 ha a žije zde 597 tisíc obyvatel. Území Zlínského kraje zahrnuje tři významné národopisné celky se svébytnou kulturou – Hanou, Valašsko a Slovácko.




ÚZEMNÍ PLÁNOVÁNÍ

Územní plánování je ve smyslu stavebního zákona č. 183/2006 Sb. povoláno vytvářet předpoklady k dosahování trvajícího souladu všech přírodně krajinných a kulturně civilizačních hodnot v území. Území je chápáno jako prostor života člověka, prostor jeho činností (včetně ne-činností), jako místo, kde člověk vstupuje do vztahů s jinými lidmi, s vlastními díly i s přírodou, a tedy jako prostor sociální, ekonomický a ekologický. V rámci celé České republiky je závazným dokumentem Politika územního rozvoje České republiky z roku 2007. Na krajské úrovni se jedná o následující územně plánovací dokumentace: □ ÚPN VÚC Zlínské aglomerace včetně změn – závazná část vyhlášena nařízením vlády č.87/1994 Sb. □ ÚPN VÚC Beskydy – závazná část vyhlášena Ministerstvem pro územní rozvoj č. 143/2002 Sb. 1

Ing. Hedvika Psotová, Arvita P spol. s r.o., Příčná 1541, 765 02 Otrokovice, www.arvita.cz

106

Základem pro zpracování nového územně plánovacího dokumentu v rozsahu celého kraje se stala Územní prognóza Zlínského kraje z roku 2005. V současné době jsou zpracovávány a projednávány Územně analytické podklady a Zásady územního rozvoje (územní plán kraje). Z uvedených dokumentů vyplývá, že prostorové uspořádání řešeného území je založeno na systému struktury osídlení, který je tvořen významnými centry osídlení spolu se základní sítí komunikací, které je propojují. Stávající rozmístění sídel je stabilizované, nová sídla nejsou navržena. V oblasti bydlení se vzhledem k celkové prognóze vývoje počtu obyvatel nejeví potřeba na vymezení rozvojových ploch pro bydlení na úrovni kraje. Dostatečná kapacita ploch pro bydlení se nachází v jednotlivých významných centrech osídlení (rozvojové plochy pro bydlení v ÚPN obcí). Návrhy nových komunikací a inženýrských sítí nadmístního významu jsou umísťovány převážně do stávajících dopravních a technických koridorů. Umístění strategických ploch v oblasti výroby je podmíněno realizací takových opatření, která minimalizují účinky výrobních zařízení na životní prostředí. Prostorové umístění vychází z optimálního dopravního napojení, možnosti ekonomického napojení na jednotlivé inženýrské sítě a neznehodnocení okolního přírodního prostředí a kulturních hodnot nacházejících se v okolí. Další rozvoj v řešeném území lze očekávat především u významných center osídlení s výhodnou dopravní dostupností. Realizace výstavby v těchto plochách je podmíněna především minimalizováním negativních dopadů výstavby na stávající obytné území. Z výše uvedeného se jeví, že jsou zajištěny legislativní předpoklady pro racionální rozvoj území Zlínského kraje.




PŘÍRODNÍ HODNOTY

Zlínský kraj je z pohledu přírodních hodnot velmi bohatý a rozmanitý. Významné přírodní hodnoty jsou soustředěny ve velkoplošných chráněných krajinných oblastech (CHKO Bílé Karpaty – která je současně i biosférickou rezervací a v CHKO Beskydy) i v systému maloplošných zvláště chráněných území. V souladu s celoevropskými zájmy se připravuje i legislativní ochrana dalších území evropské soustavy Natura 2000. Přírodní hodnoty území jsou podrobně zpracovány v komplexním dokumentu Koncepce a strategie ochrany přírody a krajiny Zlínského kraje z roku 2004. Z díla vyplývá, že z celkové výměry Zlínského kraje zaujímají chráněné krajinné oblasti cca 29,4 % ploch, maloplošná zvláště chráněná území 0,5%, pro nadregionální a regionální ÚSES je vymezeno 7,6% ploch a přírodní parky zaujímají 17,1%. Ptačí oblasti zaujímají cca 8,8 % a evropsky významné lokality 26,3%. Souhrnná výměra všech ploch chráněných a navrhovaných v zájmu ochrany přírody a krajiny činí cca 55,2 % (orientační údaj při zohlednění překryvnosti jednotlivých chráněných ploch). Vzhledem k vysokému podílu chráněných ploch jsou proto velmi časté střety se zájmy územního rozvoje a navazujících aktivit.

107

CIVILIZAČNÍ HODNOTY




Na území Zlínského kraje se nachází oblasti s různým stupněm urbanizace. Tento stav odpovídá geografickému členění, které je úzce spojeno s celkovou urbanistickou strukturou kraje a jeho předpoklady pro ekonomický a sociální rozvoj. Hlavní urbanistickou osou je koridor Pomoraví s navazující jádrovou oblastí Zlínska, kam je kromě nejvyšší hustoty osídlení soustředěna i převážná část výrobních a hospodářských aktivit. Pomoravím prochází významné trasy nadřazené dopravní a technické infrastruktury. Členitá okrajová území s řídce osídlenými podhorskými a horskými oblastmi, často se zvýšenou ochranou krajinných a přírodních hodnot, jsou využívána převážně pro sport a rekreaci. Sociální infrastruktura nadmístního významu je orientována především do měst, která svou vybaveností zabezpečují obsluhu příslušných spádových území. Ve třiceti nejvýznamnějších centrech osídlení žije cca 61% z celkového počtu obyvatel Zlínského kraje.

KULTURNÍ HODNOTY




Zlínský kraj vznikl na území, kde se projevují vlivy tří výrazných národopisných celků: Hané, Slovácka a Valašska. V rovinaté části kraje je zřetelná vazba na tradiční rolnickou kulturu. Salašnické tradice reprezentuje oblast Valašska osídlovaná od 14. století valašskou kolonizací, která výrazně utvářela krajinný ráz. Slovácko tvoří horská oblast moravských Kopanic, nížinná oblast Pomoraví zvaná Dolňácko a přechod mezi Slováckem a Valašskem reprezentuje luhačovické Zálesí. Základní sídelní struktura je kromě socioekonomických a jiných hodnot a vztahů i nositelem kulturně – historických hodnot a vlivů vytvořených předcházejícími generacemi. Téměř v každém sídle se nachází hmotná součást kulturního dědictví – historický stavební fond nebo jiné stopy historických struktur, zachovaných jak nad terénem, tak hlavně pod terénem. Ve Zlínském kraji se jedná o následující hodnoty kulturního dědictví □ Celosvětově významné památky UNESCO: □ Areál zámku Kroměříž s Podzámeckou a Květnou zahradou. □ Národní kulturní památky: □ □ □ □ □ □ □ □ □

Areál zámku Kroměříž s Podzámeckou a Květnou zahradou, Areál Pusteven (OP), Valašské muzeum v Rožnově pod Radhoštěm (OP), Slovanské hradiště sv. Klimenta u Osvětiman (OP), Soubor pozůstatků velkomoravské sídelní aglomerace Staré Město – Uherské Hradiště – Modrá (OP), Památník protifašistického odboje v Ploštině, Areál hradu Buchlov, Areál zámku Buchlovice, Areál zámku Vizovice.

108

□ Památkové rezervace: □ □ □ □

Kroměříž, historické jádro města s Podzámeckou a Květnou zahradou), Veletiny – Stará Hora, Vlčnov – Kojiny, Rymice.

□ Památkové a městské památkové zóny: □ □ □ □ □ □ □ □ □ □ □ □ □ □

MPZ Uherské Hradiště, MPZ Uherský Brod, MPZ Uherský Ostroh, MPZ Holešov, MPZ Luhačovice, MPZ Zlín, MPZ Kelč, MPZ Valašské Meziříčí, MPZ Napajedla, MPZ Fryšták, MPZ Valašské Klobouky, MPZ Vizovice, MPZ Brumov–Bylnice, PZ Brumov – dělnická kolonie.

□ Vesnické památkové zóny: □ VPZ Velké Karlovice – Podťaté, □ VPZ Kychová (Huslenky), □ VPZ Zděchov. □ Památkově hodnotná sídla: Obce, ve kterých je vyhlášena plošná ochrana nemovitých kulturních památek (areálů) navržených ke zvýšené památkové ochraně: □ Kroměřížsko: Chropyně, Rusava, Rymice, Velké Těšany, Zdounky, □ Uherskohradišťsko: Komňa, Staré Město, Velehrad, □ Vsetínsko: Hutisko–Solanec, Karolinka–Raťkov, Lešná, Velké Karlovice, Velká Lhota, Rožnov pod Radhoštěm, Valašské Meziříčí, Vsetín, □ Zlínsko: Brumov–Sidonie, Březnice, Dolní Lhota, Jasenná, Kaňovice, Lukov, Zlín –Malenovice, Zlín–Štípa.




OBOROVÉ DOKUMENTY OCHRANY KRAJINY

V posledních letech byla na úrovni kraje zpracována řada dokumentů, zabývajících se problematikou ochrany krajinného rázu. Jedná se zejména o dokumentaci Krajinný ráz Zlínského kraje (2005), Preventivní hodnocení krajinného rázu CHKO Beskydy (2007), Preventivní hodnocení krajinného rázu CHKO Bílé Karpaty (v rozpracovanosti, dokončení XI/2008) a již zmiňovaná Koncepce a strategie ochrany přírody a krajiny Zlínského kraje (2004).

109




SUBURBANIZACE VE ZLÍNSKÉM KRAJI

Z výše uvedeného se jeví, že v rámci Zlínského kraje existuje dostatek legislativních i oborových nástrojů k zajištění ochrany krajinného rázu. Přesto se však suburbanizace ve Zlínském kraji stává výrazným fenoménem s následujícími problémovými okruhy, které jsou podrobněji demonstrovány v rámci prezentace: □ Propojování sídel: □ Modelové území Staré Město – Uherské Hradiště, Kunovice, □ Modelové území Zlín – Malenovice – Otrokovice (Napajedla), □ Obchodní a průmyslové zóny. □ Fragmentace území: □ Realizace dálniční a silniční sítě a navazujících souborů staveb, □ Problematika cyklostezek a hipostezek. □ Realizace průmyslových zón ve volné krajině: □ Průmyslová zóna Holešov, □ Regionální a lokální průmyslové zóny. □ Stavby v krajině: □ Tzv. zemědělské usedlosti nového typu, □ Komunikační zařízení, □ Reklama. □ Sídelní satelity: □ Socialistická sídliště, □ Zahrádkářské osady, □ Novodobé satelity. A další.




ZÁVĚREM

Suburbanizace je významný problémem již dnes. Vzhledem k očekávanému rozvoji silniční a dálniční sítě však lze očekávat expanzi požadavků na osídlení krajiny v návaznosti na realizované dopravní stavby. Motto: Co obec, to satelit…….?

110

PLÁNOVÁNÍ SPOLEČNĚ S VEŘEJNOSTÍ

Markéta Flekalová131

Zkušenosti ukazují, že vždy se vyplatí před učiněním skutečně zásadních kroků získat zpětnou vazbu od veřejnosti. Rozhodnutí pak konkrétně reaguje na potřeby občanů, a tím se omezují negativní reakce z jejich strany. Vnímání a přijetí každého rozhodnutí ze strany veřejnosti je zásadně ovlivněno měrou, jakou mohli občané zmíněné rozhodnutí ovlivnit. K tomu, aby mohli občané přímo ovlivnit připravované rozhodnutí, slouží systém a techniky zapojování (účasti) veřejnosti.




ZAPOJOVÁNÍ VEŘEJNOSTI

Zapojování veřejnosti označuje proces, při němž rozhodovatel (investor) dává občanům a občanským organizacím možnost ovlivnit podobu budoucího rozvoje jejich obce, města, mikroregionu či kraje. Zapojování veřejnosti se neomezuje jen na rozšiřování informací, ale jeho podstatou je získávání názorů veřejnosti odpovídajícími technikami a následně využití těchto názorů při přípravě rozhodnutí. Jedná se v podstatě o plánování a řešení problémů přímo s komunitou. Potřeba zapojit občany obvykle vzniká na základě: □

pragmatické potřeby: zapojením veřejnosti lze získat množství podkladových informací, námětů a připomínek, které lze bezprostředně využít pro plánovací proces,

□

právních požadavků: právní systém zapojování veřejnosti je rozvíjen v celoevropském měřítku. Některé zákony předpokládají zapojení veřejnosti do rozhodování například 232 formou veřejných projednání.

□

sociálněpolitické motivace: včasným a kvalitním zapojením veřejnosti rozhodovatel získává pro svá rozhodnutí přirozenou cestou podporu mezi občany,

□

ekonomické výhody: včasné a kvalitní zapojení veřejnosti do rozhodování zrychlí připravený plánovací proces a ušetří prostředky, které by později musel investor vynaložit na změny projektů.

V České republice je svým způsobem tradiční expertní přístup k plánování, kdy se veřejnost aktivně neúčastní vypracování návrhu (nanejvýš se k němu vyjadřuje) a projekt 1

Ing. Markéta Flekalová, Ústav aplikované a krajinné ekologie, Agronomická fakulta, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, Zemědělská 1, 613 00 Brno, www.mendelu.cz

2

Z legislativy Evropské unie například Evropská úmluva o krajině, která předpokládá názor veřejnosti jako jeden ze svých základních principů (http://www.env.cz/AIS/web.nsf/pages/umluva_krajina): Článek 1 - Definice - Pro účely této úmluvy: a/ “krajina” znamená část území, tak jak je vnímána obyvatelstvem, jejíž charakter je výsledkem činnosti a vzájemného působení přírodních a/nebo lidských faktorů. Článek 5 - Všeobecná opatření - Každá Strana se zavazuje: b/ zavést a provádět krajinné politiky, zaměřené na ochranu, správu a plánování krajiny, prostřednictvím přijetí specifických opatření uvedených v článku 6; c/ zavést postupy pro účast veřejnosti, místních a regionálních orgánů a jiných stran, které jsou zainteresovány na definování a provádění krajinných politik zmiňovaných v písmenu b výše.

111

zpracovává odborník. Naproti tomu ideálem Evropské unie je postavení veřejnosti do role aktivního tvůrce návrhu, projektu, nejlépe i realizace. □ Výhody expertního plánování: □ uplatnění odborných znalostí, □ hladší průběh plánovacího procesu, □ rychlejší uplatnění potřebných změn v území. □ Nevýhody expertního plánování: □ □ □ □ □

„neomylnost expertů“, hladší průběh uplatnění nesprávných názorů, neprůhlednost, silný zájmový lobbing, možné poškození veřejného zájmu.

□ Výhody zapojení veřejnosti do role projektanta: □ □ □ □

transparentnost zájmů v území, aktivizace zájmu obyvatel o území, nepřímé vzdělávání obyvatel, podpora kultury jednání.

□ Nevýhody zapojení veřejnosti do role projektanta: □ □ □ □

náročnost procesu, časové a organizační komplikace, protichůdnost názorů, odborná neznalost dopadů plánovaných změn.

□ Hlavní problémy posílení participace veřejnosti: □ □ □ □ □




přetrvávající tradice expertního plánování, pasivita veřejnosti ovlivněná sociálně – politickým klimatem společnosti, destabilizace společnosti (legislativa, politika, ekonomika), exkluzivní pozice investorů (kult peněz), absence (nedostatek) školených projektantů a facilitátorů a vzdělávacích institucí.

KDE SE MŮŽEME SETKAT SE ZAPOJOVÁNÍM VEŘEJNOSTI

Zapojování veřejnosti ze zákona č. 183/2006 Sb. O územním plánování a stavebním řádu. Zahrnuje jednak informování veřejnosti: §20 Zveřejňování písemností: (1) Písemnosti ve věcech územního plánování se v zákonem stanovených případech doručují veřejnou vyhláškou. (2) vyvěsit na úřední desce a zveřejnit způsobem umožňujícím dálkový přístup. § 21 Územně plánovací informace: (1) Krajský úřad, úřad územního plánování, obecní úřad pověřený pro výkon činnosti pořizovatele a stavební úřad poskytují v rámci své působnosti jako předběžné informace územně plánovací informace Dále projednávání pořizování územně plánovací dokumentace s veřejností: § 22 Veřejné projednání: (3) Při veřejném projednání se stanoviska, námitky a připomínky uplatňují písemně a musí být opatřeny identifikačními údaji a podpisem osoby, která je uplatňuje, a připojí se k záznamu o průběhu veřejného projednání. Stanoviska, námitky 112

a připomínky podané písemně před veřejným projednáním se v záznamu uvedou s odkazem na jejich znění, které se k záznamu připojí. (4) Pořizovatel vždy při veřejném projednání zajistí ve spolupráci s fyzickou osobou oprávněnou podle zvláštního právního předpisu k projektové činnosti ve výstavbě (dále jen „projektant“) výklad územně plánovací dokumentace. § 23 Zástupce veřejnosti: (1) Veřejnost může být při pořizování návrhu, popřípadě konceptu územně plánovací dokumentace nebo v územním řízení zastupována zmocněným zástupcem veřejnosti. Potažmo veřejnost může být iniciátorem územního plánování: §44 Pořízení územního plánu: O pořízení územního plánu rozhoduje zastupitelstvo obce na základě a) vlastního podnětu, b) návrhu orgánu veřejné správy, c) návrhu občana obce, d) návrhu fyzické nebo právnické osoby, která má vlastnická nebo obdobná práva k pozemku nebo stavbě na území obce.

Pozemkové úpravy – diskuse mezi projektanty a vlastníky pozemků v průběhu celého zpracování – návrh musí být odsouhlasen vlastníky. EAFRD – European Agricultural Fund for Rural Development – Evropský zemědělský fond – Program rozvoje venkova 2007–2001. 4 osy rozvoje:

Podpora konkurenceschopnosti zemědělství Zlepšování životního prostředí a krajiny Zlepšování kvality života ve venkovských oblastech

333

Program LEADER – Partnerství a spolupráce místní samosprávy s podnikatelským sektorem a neziskovými organizacemi založené na podpoře iniciativy směrem zdola nahoru (místní patnerství veřejného a soukromého sektoru). Mikroregiony, podpora vzdělávacích akcí, získávaní dovedností a rozšiřování sítě partnerství. Program je určen mikroregionům o velikosti 2 10 000 – 100 000 obyvatel, s hustotou do 120 obyv./km . Předpokladem je, že mikroregion již má hotovou rozvojovou strategii, zpracovanou na principu partnerství. Mikroregion musí mít místní akční skupinu s právní subjektivitou, na níž bude delegována pravomoc provádět výběr projektů z daného mikroregionu. Možné právní formy této skupiny jsou například obecně prospěšná společnost, občanské sdružení, nebo svazek obcí. Místní Agenda 21 – MA21 – www.ma21.cz Místní Agenda 21 vychází z hlavního dokumentu Agenda 21, který byl přijat na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiru v roce 1992 a na který navazují další světové konference (kapitola 28 – Místní plány). MA21 je nástroj pro uplatnění principů udržitelného rozvoje na místní a regionální úrovni. Je to proces, který prostřednictvím zkvalitňování správy věcí veřejných, strategického plánování (řízení), zapojování veřejnosti a využívání všech dosažených poznatků o udržitelném rozvoji v jednotlivých oblastech zvyšuje kvalitu života ve všech jeho aspektech a směřuje k zodpovědnosti občanů za jejich životy i životy ostatních bytostí v prostoru a čase. Je programem rozvoje obce, regionu, který zavádí principy udržitelného rozvoje do praxe. To znamená: strategický plán, který propojuje ekonomické a sociální aspekty s oblastí životního prostředí a je vytvářen ve spolupráci 3

Dostupné informace na WWW: a na .

113

s veřejností. Místní Agenda 21 zohledňuje konkrétní místní problémy. Je to proces směřující k zajištění dobré a udržitelné kvality života a životního prostředí v určitém území. Důležitá je Vize – určuje dlouhodobý cíl snažení. Jak bude vypadat naše obec/region za 15, 20 a více let? Jak bude vypadat doprava, veřejná prostranství apod. Účastníci vytvářejí obraz své obce/regionu jak by si přáli aby vypadala/vypadal. Naplňování tohoto cíle je pak předmětem práce na procesu MA21. Podpůrné programy vlády ČR, například Program obnovy venkova nebo Program péče o krajinu jsou postavené na aktivitě místní komunity. Do podpory participativního plánování vstupují zejména nevládní organizace, které jsou hnacím motorem ať už celorepublikových aktivit – např. soutěž Vesnice roku zaštiťovaná Spolkem pro obnovu venkova, soutěž O lidech s lidmi (Centrum pro komunitní práci a Nadace Partnerství), program Pomáháme lidem zlepšovat místo, kde žijí (nadace Via), budování Národní sítě zdravých měst a obcí (www.nszm.cz) atd., nebo lokálních akcí, zaměřených především na oživení konkrétního místa.




TYPY ÚČASTI VEŘEJNOSTI NA PLÁNOVÁNÍ

Podle stupně zapojenosti veřejnosti, druhu zapojené veřejnosti – v ČR se příliš nerozeznává, uvedené názvy jsou chápana jako synonyma: □ Akční plánování – celý komplex metod a nástrojů, jak zapojit občany, zástupce veřejné správy, odborníky a další zainteresované strany do společné práce nad řešením nějaké problematiky nebo prostoru – konkrétní akce (lze využít u územního plánování, řešení zanedbaných městských čtvrtí, úpravy veřejných prostranství apod.), obvykle následuje i společná realizace. □ Komunitní plánování – přístup a proces, který říká jak pracovat s komunitou v daném místě při řešení jejích potřeb. Je realizováno v procesu komunikace a spolupráce, širokého spektra lidí žijících v dané komunitě, území, pro které se plánuje. □ Participativní plánování – může označovat různý stupeň aktivity občanů v procesu plánování, formou technik zapojování veřejnosti – od poskytování informací přes tvorbu návrhů ve workshopech, diskusi na veřejných shromážděních apod. □ Kolaborativní plánování (překlad z anglického collaborative planning) – nejvyšší stupeň spolupráce mezi projektantem a veřejností, zahrnuje účast veřejnosti na tvorbě rozhodnutí. Častým způsobem je také vypracování plánu týmem odborníků ve dvou či více variantách a pak dána veřejnosti možnost hlasováním jednu zvolit – není participativním plánováním v pravém slova smyslu, veřejnost by se měla podílet už na tvorbě návrhu.




TECHNIKY PRÁCE S VEŘEJNOSTÍ

Průzkumy veřejného mínění – dotazníky a interview: Průzkumy veřejného mínění jsou specifické formy komunikace, jejichž cílem je získání přesně vymezeného okruhu informací – zpravidla subjektivních názorů jednotlivců na určitý problém nebo problematiku. Vyhodnocením a porovnáním dat (získávaných nejčastěji formou dotazníkového šetření nebo strukturovaného rozhovoru) dostáváme informace o názorech vybraných skupin veřejnosti (respondentů) na daný problém. V kolaborativním plánování mají průzkumy veřejného mínění nezastupitelnou úlohu především v počátečních fázích řešení projektů, kdy jejich pomocí můžeme získat přehled o názorech určité skupiny lidí na konkrétní problematiku, zjistit 114

„naladění“ této skupiny (zda jsou pro nebo proti projektu apod.), hloubku jejich znalostí o problematice a podobně. Tyto informace jsou mnohdy nezbytné pro sestavení efektivního plánu práce na projektu, strategie práce s veřejností, umožňují identifikovat oblasti potenciálních názorových střetů, na které je díky průzkumu veřejného mínění možno se předem připravit a vypracovat např. účinný plán řešení krizových situací. Rozhovor

Dotazník

Velice pracná a nákladná technika sběru informací

Rozhovor je časově velmi náročný. Získat informace v rámci určitého časového limitu může být značně nákladné a často i nemožné. Vyžaduje spolupráci dosti velikého počtu alespoň částečně vyškolených tazatelů v terénu.

Vysoce efektivní technika, která může postihnout velký počet jedinců při relativně malých nákladech. Dotazník umožňuje poměrně snadno získat informace od velkého počtu jedinců v poměrně krátkém čase a s poměrně malými náklady. Spolupracovníci v terénu jsou nezbytní jen někdy (při použití osobně distribuovaných a sbíraných dotazníků). Požadavky na jejich zaškolení jsou nízké. Náklady šetření na rozptýleném vzorku jsou relativně nízké.

Výzkum na prostorově rozptýleném vzorku je nákladný. Anonymita průzkumu je pro respondenty málo přesvědčivá.

Anonymita pro respondenty je přesvědčivá.

Rozdíly mezi tazateli a rozdíly v jejich chování mohou vyvolat zkreslení („interviewer bias“).

Zkreslení významu odpovědí je prakticky vyloučeno – není přítomen tazatel. (No interviewer bias)

Rozhovor klade menší nároky na iniciativu respondenta, pro respondenta je obtížnější vynechat odpovědi na některé otázky.

Dotazník klade vysoké nároky na ochotu dotazovaného, je snadné přeskočit otázky nebo neodpovědět vůbec.

V rozhovoru je téměř jisté, že dotazovaná osoba je ta, která byla vybrána do vzorku.

U dotazníku je možné, že otázky byly zodpovězeny jiným členem rodiny, případně, a to nejčastěji, celým rodinným týmem.

Poměr úspěšně dokončených rozhovorů je podstatně vyšší, než návratnost dotazníku.

Návratnost je obecně dosti nízká, pokud není zajištěna např. osobním sběrem dotazníku.

Tab. 1., převzato z knihy: Miroslav Disman: Jak se vyrábí sociologická znalost

Veřejná setkání: Veřejné shromáždění je zpravidla moderované setkání občanů zaměřené na diskusi o věcech veřejných. Z hlediska organizačního může mít charakter formální nebo neformální; může být otevřený široké veřejnosti nebo preferovat užší výběr účastníků. Může být využito pro: informování a diskusi s veřejností o potřebě CP (problémy současného stavu, potřeba změn), informování veřejnosti o navrhovaných změnách (spojená s výstavou návrhů) a diskusi o variantách řešení. Cílem bývá vyvolat u širší veřejnosti zájem o prostředí, ve kterém žijí (posilování identifikace obyvatel s místem je důležité pro úspěšnost realizace návrhů zlepšení), informovat o problémech současného stavu a možných řešeních, získání podnětných názorů na provedení změn v území. Výhodou veřejných mítinků je zabezpečení informovanosti občanů v relativně krátkém čase, vytváření osobního kontaktu mezi zástupci správy území a občany, iniciace zvýšeného zájmu veřejnosti o diskutovaném problému, získání předběžné informace o možných názorových konfliktech a střetech (nebo naopak shodě názoru). Veřejné mítinky je vhodné využít především před započetím plánovacího procesu pro „vtažení“ veřejnosti do plánovacího procesu a v průběhu nebo spíše ke konci plánovacího procesu, kdy je možné diskutovat

115

o zpracovaných návrzích nebo variantách řešení. V mezidobí je těžištěm CP spíše práce pracovních skupin. Veřejné setkání může negativně ovlivnit: □ Skrytý lobbing – určité zájmové skupiny mohou kuloárně ovlivňovat (nepříznivě k diskusi) účastníky mítinku. Diskuse je pak předem ovlivněná. □ Manipulace s veřejným míněním – veřejnost (nebo její část) je předem negativně naladěná k diskusi (např. šíření tzv. poplašných zpráv v médiích, záměrně šířené dezinformace). □ Přítomnost „vůdců“ – někteří účastníci diskuse díky svému charizmatu nebo osobní autority dokážou výrazně ovlivnit názor většiny. Ne vždy je to pro otevřenou diskusi a řešení problému příznivé. □ Účastníci vedou monology – ne všichni účastníci jsou schopni registrovat názory jiných. Vedení monologů je potřeba maximálně omezovat (citlivě a decentně). □ Diskuse se „zacyklí“ – diskutuje se neustále „v kruhu“, účastníci nepřináší nové ideje a řešení. V takovém případě je nutné diskusi uzavřít a přejít na jiný problém. □ Diskuse se „vymkne kontrole“ – diskuse je vedena konfrontačně nebo až agresivně, účastníci se vzájemně (slovně) napadají. Moderátor musí situaci zklidnit asertivním jednáním. Situaci se dá částečně předejít, pokud v úvodu informujeme účastníky o „desateru správné diskuse“. □ Účastníci diskuse jsou pasivní – nikdo nediskutuje. Patová situace. Pokud diskusi nelze vyvolat, organizátor by měl zveřejnit kontaktní adresu a požádat účastníky o poskytnutí jejich názorů jinou formou (poštou, osobně) a mítink ukončit. Práce ve skupině: Diskuze je obvykle v porovnání s obecnou diskuzí s velkým množstvím lidí plodnější v menších skupinách. Tiší a stydliví lidé mluví snadněji v malých skupinách a lidé sdělní nespotřebují všechen čas. Variantou je společnou diskuzi proložit přípravnou skupinovou prací, aby nebyla tak dlouhá a nudná. Speciální techniky práce ve skupině pomáhají lidem se koncentrovat, relaxovat a přijít na více a lepší nápady a shodnout se na jejich významu. Práce ve skupině vede k systematickému, efektivnímu a zábavnému společnému plánování. Příklady speciálních technik: Brainstorming, Role play – účastníci hrají role stran zainteresovaných v plánovacím porcesu, Workshop, Mental map – účastníci vytváří mentální mapu dotčeného území – podle Velkého sociologického slovníku (1996, str. 591) je mentální mapa zvnitřněný kognitivní obraz (představu) města, vesnice nebo krajiny, regionu tvořícího životní prostředí daného jedince, který je obvykle graficky vyjádřen. Zároveň může být MM výzkumnou metodou, zachycující strukturu preferencí, hodnot, postojů k určitému místu, regionu. K. Lynch (1970) zjistil, že lidé své životní prostředí člení podle několika prvků, v nichž se soustřeďuje jejich psychologický a symbolický význam (např. dominanta, trasa, uzel, obvod, hranice, panorama atd). MM tak vlastně vzniká "selektivním přefiltrováním" důležitých informací o prostoru. MM se dále podle psychologů vyznačují velkou setrvačností a emotivním nábojem. Změny v prostředí si lidé jen obtížně promítají do svých MM. Proto je nutno najít nástroj, který by usnadnil revizi překonaných "vrstev"MM a pomohl zafixovat jejich modifikované verze. Výstavy: V rámci kolaborativního plánování mají výstavy a výstavky především informační účel. Podle jejich použití v průběhu projektu rozeznáváme tři typy: □ Výstavy než se začne se zapojováním veřejnosti – motivační, pro vzbuzení zájmu a zajištění účasti.

116

□ Výstavy v průběhu projektu – informační pro ostatní, informační i pro účastníky, utřídění zatím dosažených výsledků, udržení tempa akce, možnost participace účastníků i při tvorbě té výstavy. □ Výstavy po skončení projektu – představující projekt veřejnosti, povzbuzení další navazující činnosti. Konkrétní přínosy a možnosti využití jsou tyto: □ Výstava i výstavka mohou být bezprostředním výsledkem plánovací schůzky. □ Výstavky pomáhají udržovat informovanost ve všech stádiích procesu plánování – nástěnky na stěnách doplňované během společné práce umožňují každému sledovat pokrok, panely a materiály z průběhu setkání vhodně doplňují i ústní prezentace. □ Lidé ztrácejí rychle zájem, když nevědí, co se děje – v rámci plánovacího procesu je dobré čas od času obměňovat výstavky, každý měsíc něco předvést, každé 2 měsíce vytvořit bulletin apod.

PRÁCE S VEŘEJNOSTÍ




Pozvat tolik skupin a jednotlivců, kolik se může zúčastnit – všechny nějak dotčené projektem (obyvatele, místní samosprávu, rekreanty, podnikatele aj.). Zajistit, aby lidé chápali, jaký smysl má jejich účast. Komunikovat zejména s vlastníky, správci a nájemci. Realita práce s komunitou bývá taková, že se aktivně zapojí jen velmi málo lidí. Zásady komunikace s veřejností: □ □ □ □

proč chci s veřejností komunikovat, jaké skupiny lidí budou osloveny, co chci lidem říci, co nabídnout, jaké je propojení na to, co se děje, jak a kde to řeknu. Principy komunikace:

□ □ □ □

upoutat pozornost, zpříjemnit komunikaci, komunikovat relevantně k publiku, poskytnout strukturu.

Lidé nemohou chápat něco, co přesahuje obzor jejich zkušenosti. Fakta, která člověku, který s nimi dlouho pracuje, mohou připadat samozřejmá a mohou být pro posluchače zcela nová a nesrozumitelná. To samé s odbornými výrazy. Pravidla předávání informací lidem, aby jim rozuměli a zajímalo je to: □ □ □ □ □ □ □ □

být selektivní a stručný, ujasnit si, ke komu se hovoří, používat běžný jazyk, používat příběhy a citace, používat metafory a přirovnání, jež mají vztah k dennímu životu, propojit všechny aspekty projektu (tj. grafická podoba odpovídá tomu, co chci vyjádřit), veškeré instrukce a upozornění musí být jasné, maximálně testovat nápady předem.

117

ORGANIZACE POUŽÍVAJÍCÍ PLÁNOVÁNÍ S VEŘEJNOSTÍ




□ CPKP – Centrum pro komunitní práci – http://www.cpkp.cz/ CPKP je nezisková organizace, která poskytuje služby všem zájemcům v následujících oblastech: □ □ □ □

Účast veřejnosti a občanských organizací v rozvoji obcí, měst a krajů. Místní udržitelný rozvoj. Regionální politika Evropské unie a regionální rozvoj ČR. Vzdělávání, podpora a posilování nestátních neziskových organizací.

Spoluorganizátor soutěže O lidech s lidmi – pro obce, města, městské části, mikroregiony, krajské úřady a další instituce státní správy a samosprávy, které: □ zorganizovaly účast občanů v rozvoji obce nebo regionu a přispěly tak ke zvýšení jejich podílu na rozhodování, a zároveň/nebo, □ spolupracují a podporují nevládní neziskové organizace a na principu partnerství je zapojují do regionálního rozvoje. □ Nadace Partnerství – www.nadacepartnerstvi.cz Pomáhá pečovat o životní prostředí, stimuluje udržitelný rozvoj a mezisektorovou spolupráci, podporuje účast občanů na věcech veřejných. Nadace Partnerství podporuje projekty cílené na zlepšení životního prostředí a na trvale udržitelný rozvoj, a to prostřednictvím grantového programu, organizováním stáží a vzdělávacích programů, zprostředkováváním technické pomoci, odborných informací a také vlastními programy nadace. Nadace Partnerství napomáhá vytváření občanské společnosti a stabilní neziskové sféry v České republice a podílí se na mezinárodních programech odpovídajících jejímu poslání. □ ARNIKA – http://www.arnika.org/index.shtml Arnika je občanské sdružení zabývající se ochranou mokřadů a vodních toků, omezováním znečištění životního prostředí toxickými látkami a odpady a podporou účasti veřejnosti v rozhodování o životním prostředí. Významnou roli v naší činnosti hraje spolupráce s dalšími nevládními organizacemi na úrovni České republiky, i na mezinárodní úrovni. Seznámí s možnostmi zapojení občanů do rozhodování o životním prostředí a se zákony, o které se můžou opřít. Poradí, jak založit občanské sdružení, jak se účastnit správních řízení, posuzování vlivu staveb na životní prostředí a dalších úředních procesů. Pomůže sepsat připomínky, odvolání či jiné dokumenty. □ Nadace VIA – www.nadacevia.cz Podporuje rozvoj dobrých vztahů a spolupráce mezi neziskovými organizacemi, obecními samosprávami a podnikateli, protože je přesvědčena, že právě to je cesta, na níž lidé mohou vzít prostředí kolem sebe za své – společně o něm přemýšlet a hovořit, společně plánovat změny a poté společně měnit plány ve skutečnost. Nadace VIA podporuje činnost neziskových organizací v regionech. Pomoc se vztahuje na projekty místního rozvoje v ekologické, kulturní i sociální oblasti realizované z popudu a přičiněním místních obyvatel. Škálu nadační činnosti zastřešuje přesvědčení, že je důležité budovat takový model společnosti, ve kterém soukromá iniciativa lidí a organizací přispívá k řešení místních problémů v celé jejich šíři.

118

□ Občanské sdruženi Podblanickem – www.podblanickem.net Činnost zaměřená na rozvoj a udržitelnost života na venkově, práci s venkovskou mládeží, spolupráci s venkovskou samosprávou, zpracování a vedení projektů, organizování vzdělávacích akcí a seminářů, vzájemné setkávání a sdílení zkušeností, upevnění pocitu sounáležitosti. Každý rok organizují akci Studenti pro venkov (v některých letech i mezinárodně), který zapojuje mladé lidi do dění v regionu a formou participativního plánování vždy řeší konkrétní problém. □ Spolek pro obnovu venkova (SPOV) – www.spov.org nevládní nezisková organizace, jejímž posláním je přispívat k rehabilitaci venkova, k obnově a prohloubení společenského a duchovního života na venkově, k posílení hospodářské stability a prosperity venkova. Soutěž Vesnice roku. □ Ekologický právní servis – www.eps.cz EPS je nevládní, nezisková a nepolitická organizace právníků, hájící práva občanů a životního prostředí v České republice od roku 1995 právní cestou. Ovlivňuje připravovanou legislativu, právnickou komunitu a studenty práv směrem k ochraně veřejných zájmů, zejména životního prostředí a lidských práv. Poskytuje občanům bezplatnou právní pomoc.




PŘEDSTAVENÍ PROJEKTU ENTRACOP

EnTraCoP – Enhancing the Teaching of Collaborative Planning in Natural Resource Management (Obohacení výuky participativního plánování v managementu přírodních zdrojů). EnTraCoP byl mezinárodní projekt financovaný Evropskou komisí prostřednictvím programu Leonardo da Vinci. Spolupracovalo na něm celkem třináct organizací z šesti evropských zemí, přičemž jeho hlavním koordinátorem byla univerzita ve finském Oulu (The School of Renewable Natural Resources in Oulu Polytechnic). S ohledem na to, že projekt je jak ve fázi průzkumů, tak výsledků orientován nejen na vzdělávací instituce (teorie a výuka participativního plánování), ale i na instituce prakticky plánující (požadavky z praxe a využitelnost navržených postupů), byla skladba spolupracujících subjektů opravdu pestrá, od vzdělávacích institucí, přes finský Institut životního prostředí či nizozemskou firmu Bosontwikkeling, která se zabývá plánováním a údržbou jak krajinných prostor, tak obytných území a často musí řešit vztahy mezi vlastníky a uživatel. Česká republika byla zastoupena dvěma institucemi – Mendelovou zemědělskou a lesnickou univerzitou a ekologickým institutem Veronica. Zastřešujícím cílem celého projektu bylo zlepšit dovednosti projektantů (případně manažerů a facilitátorů) v oblasti managementu přírodních zdrojů v aplikaci participativního plánování a práci s veřejností. Bezprostředním cílem bylo zvýšení kvality vzdělávání v tématice participativního plánování nabízeného jednak studentům, jednak profesionálním projektantům, poskytnutím širších znalostí, metod a výukových nástrojů učitelům a instruktorům. Tito lidé zprostředkovávající vzdělávání jsou primární cílovou skupinou, přes kterou se příjemci výsledků projektu stávají také projektanti a studenti, případně obecní zastupitelé, úředníci i občané. Projekt běžel od 1. října 2005 a končil na konci prosince 2007. Ke splnění svého cíle projekt postupoval přes několik velmi konkrétních kroků. Prvním byla analýza současné situace v oblasti participativního plánování ve vztahu ke krajinnému a územnímu plánování z profesionálního hlediska, tzv. Core Skills Analysis. Druhou analýzou byla Vocational 119

Education and Training Analyse, zabývající se stavem vzdělávacího procesu projektantů v oblasti územního a krajinného plánování a určením potřeby jeho doplnění o problematiku participativního plánování. Dalším krokem byla setkání řešitelů projektu v jednotlivých partnerských zemích, kde měli možnost se seznámit s projekty a organizacemi, které využívají participativní plánování, vyměnit si s nimi zkušenosti a získat inspiraci pro řešení projektu. K seznámení se s použitím participativního plánování v praxi sloužil i mezinárodní odborný seminář věnovaný participativnímu plánování, který se konal v září 2006 v Helsinkách, a kde zazněly příspěvky na mnoho témat, od výuky přes využití v managementu lesa, vodních zdrojů, ochrany přírody či plánování turistických center. Na základě provedených analýz a inspirace z praxe byl vytvořen výukový „balíček“ CoPack, který by měl vyplnit zjištěné nedostatky a obohatit výuku teorie i technik participativního plánování podle praxí ověřených postupů a pokrýt zejména témata, která jsou zatím vyučována málo, nebo vůbec (jedná se jak o výuku ve školách, tak třeba i profesní kurzy pro již projektující odborníky. CoPack je přednostně určen pro potřeby učitelů či instruktorů v krajinném a územním plánování a managementu životního prostředí, kterým poskytuje: □ soubornou informaci a v systematickém rámci,

strukturovaný

návod

k výuce

participativního

plánování

□ sadu praktických podkladů a konkrétních příkladů, kterou mohou využít jak instruktoři při přípravě kurzů, zaměřených na základní dovednosti a metody participativního plánování, tak i aktivní projektanti pro rozšíření svých dovedností. CoPack je ovšem vhodnou pomůckou i pro projektanty nebo zástupce státní správy či neziskových organizací, kteří aktuálně potřebují pracovat s veřejností a hledají uvedení do dané problematiky, charakteristiku využitelných technik, stručný a jasný návod pro jejich použití či konkrétní příklady pro inspiraci. V neposlední řadě je projektovým výstupem webová stránka – www.oamk.fi/entracop, kde můžete najít veškeré informace o projektu EnTraCop a partnerských institucích, dílčí výsledky analýz, články, které byly o projektu napsány, příspěvky z mezinárodního semináře a onen zmiňovaný výukový „balíček“ CoPack (http://www.oamk.fi /entracop/copack/). CoPack – The Trainers‘ Support Material Package for Collaborative Planning (Balíček podkladových materiálů pro učitele (instruktory) participativního plánování) Celý výukový „balíček“ je internetovou brožurou, která vznikla v angličtině – ale základní části byly přeloženy do jazyků partnerských zemí. Struktura CoPacku postupně provádí celým procesem participativního plánování, od teoretické báze vysvětlující, co je to participativní plánování a proč je důležité, přes přípravu plánovacího procesu, techniky, které se využívají v jeho průběhu až po práci s informacemi či vyhodnocení výsledků. Souhrnná témata, která jsou nabízena k výběru na úvodní stránce brožury jsou: Výukové programy, Úvod (do participativního plánování), Příprava (procesu participativního plánování), Metody (práce s veřejností a jejich použití), Dokumentace (a zaznamenávání plánovacího procesu a jeho výsledků), Vyhodnocení (metody a kritéria). Pokud si vyberete nějaké zastřešující téma a rozkliknete ho, objeví se stručná charakteristika tématu, zahrnující jeho opodstatnění v procesu participativního plánování, účel výuky daného tématu a specifikace jejího výsledku a stručná informace, jaké materiály dané téma obsahuje. V levé části obrazovky se zároveň objeví seznam kapitol. V tématu Výukové programy jsou to kapitoly: Návod pro naplánování učebních osnov (tak, aby studenti opravdu dosáhli požadované způsobilosti), Příklady kompetencí v plánovacím 120

procesu pro různé stupně dosaženého vzdělání v tomto oboru (základní, pokročilé, odborné), Příklady různých způsobů výuky. V tématu Úvod najdete kapitoly: Teorie a koncepty (zahrnující teoretickou bázi participativního plánování, kontext celé problematiky), Etika projektanta (zahrnující různé přístupy ke kodifikaci správného chování a možnosti jejich propojení), Právní a institucionální požadavky participativního plánování (tato kapitola poukazuje na potřebu zahrnout do výuky i tyto aspekty a nabízí strukturu, podle které mohou být vyhodnoceny s ohledem na konkrétní případ – stanovit si, které jsou dotčené instituce, jakou roli by mohly hrát v procesu…), Pro a proti participativního plánování, Zvládání konfliktů. Téma Příprava je zaměřeno zejména na rozvoj komunikačních a sociálních dovedností projektantů a profesionálních účastníků procesu participativního plánování. Téma Metody obsahuje kapitoly: Rozvíjení kreativity (techniky, která pomohou zorganizovat tým, přijít na nové nápady, nalézt řešení pro specifické okruhy problémů), Výstavy a přehlídky (jako způsob, jak poutavě sdělit informaci a přitáhnout zájem veřejnosti), GIS a mapy (metody založené na využití mapových podkladů a geografických informačních systémů a jejich použití v participativním plánování), Práce ve skupině (plánování, realizace a facilitace veřejného setkání, techniky práce s veřejností), Prezentace a veřejná vystoupení (techniky a rady, jak připravit vizuální prezentaci, poster, řeč), Metody pro porovnávání alternativ (cesta k vybrání vhodnější alternativy, příklady kvalitativních a kvantitativních metod, multikriteriální rozhodovací metody a dalších), Veřejná setkání (jejich organizace a moderování), Exkurze (metodika jejich přípravy, příprava alternativních plánů), Průzkumy veřejného mínění (dotazníky, ankety, jejich výhody, nevýhody a úskalí), Metody participativního plánování založené na webové komunikaci (příležitosti, jaké nabízí internet, a úskalí jeho možného využití). Téma Dokumentace seznamuje s různými způsoby zachycení dat a dějů, dává tipy, které jsou nejvhodnější pro tu kterou situaci a radí se způsobem jejich zpracování. Téma Vyhodnocení představuje různé techniky hodnocení a propojuje je s nutnými kriterii pro jejich využití. Dává odpovědi na základní otázky Co je to evaluace? Jaké podmínky musí být splněny, aby byla vypovídající? Jaké techniky mohu použít? (cvičení naučí, jak vyhodnotit úspěšnost metody použité v particip. plánování, jak poskládat správně dotazník, s ohledem na cílovou skupinu) Jednotlivé kapitoly jsou řešeny jako návrhy na výukové bloky, poskytují návod na jejich strukturalizaci, časové rozvržení i seznam potřebných pomůcek. Kapitola začíná definicí dané problematiky, pokračuje vyjasněním její pozice v participativním plánování, a účelem a předpokládaným výsledkem výuky této problematiky. Dále jsou popsány principy výuky. Jsou shrnuty materiály, které jsou nabídnuty k danému tématu – přednáškové texty, návody na organizaci cvičení, obrazové prezentace do výuky, případové studie, konkrétní příklady, materiály na rozdání studentům. Pak následuje vlastní výklad dané problematiky, doplněný popsáním výhod a nevýhod jednotlivých technik nebo kroků a nastíněním možných úskalí při jejich používání v praxi. Kapitoly jsou zakončeny návodem na evaluaci příslušného výukového bloku a seznamem doporučené literatury a odkazů. Práci s celým CoPackem usnadňuje ikonka Sitemap, umístěná v pravém horním rohu obrazovky, v šedém pruhu. Po jejím rozkliknutí se otevře obsah celé brožury (seznam kapitol a podkapitol náležejících k jednotlivým tématům). Také je zde nabídnuta možnost zvýraznění kapitol podle cílových skupin uživatelů CoPacku. Po výběru a kliknutí na zvolenou skupinu se žlutě označí kapitoly, které jsou primárně určeny této skupině uživatelů. Funkce zjednodušuje

121

hledání a orientaci v celé brožuře, zejména projektantům, kterým umožňuje zaměřit se například přímo na případové studie a vynechat plánování výuky.




POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA

výše zmiňované webové stránky, edice Metody komunitního rozvoje Nadace Partnerství: Nawrath, M. (ed.). Tvorba vize komunity. Brno: Nadace Partnerství, 2004. Sedlák, R. (ed.). Utváření místa. Brno: Nadace Partnerství, 2004. Interpretace místního dědictví. Brno: Nadace Partnerství, 2004. Nawrath, M. (ed.). Plánovací víkend. Brno: Nadace Partnerství, 2003. Wates, Nick. Akční plánování. Nadace Partnerství, 1999.

122

Časopis pro ochranu přírody a krajiny Veronica vychází již od roku 1986. Kromě zásadních materiálů o nejožehavějších problémech ochrany přírody a krajiny přináší v pravidelných rubrikách i recenze nejnovější ekologické literatury, informuje o environmentálním dění v naší republice a blízkém zahraničí, podává informace o pozoruhodných objevech a netypických jevech v naší živé i neživé přírodě a věnuje se také problémům spjatým s environmentální politikou a zákonodárstvím. Kromě toho má však Veronica i svůj rozměr kulturní, neboť na svých stránkách dává prostor také filozofům, historikům či etnografům a své místo zde nacházejí též básníci, spisovatelé, výtvarníci.

To vše dohromady směřuje k jedinému cíli – snaze o uchování hodnot naší krajiny a přírody vůbec. Vyzkoušejte i vy tuto ekologickou revui a předplaťte si časopis Veronica. Pro zájemce o předplatné redakce zašle na požádání bezplatně některé ze starších čísel časopisu na ukázku. Předplatné pro rok 2008 činí 300 Kč, časopis vychází šestkrát ročně. Pro více informací pište na: [email protected]

Ochrana přírody a krajiny ve Zlínském kraji Sborník přednášek z pilotního vzdělávacího programu

Kolektiv autorů Citace sborníku: Kolektiv autorů: Ochrana přírody a krajiny ve Zlínském kraji. Sborník přednášek z pilotního vzdělávacího programu Hostětín, 2008, ISBN: 978-80-904109-1-6 Vydavatel:

ZO ČSOP Veronica, Panská 9, 602 00 Brno

Grafické zpracování obálky: Michal

Stránský | Technická spolupráce: Vilém Jurek | Tisk: Agentura NP v.o.s., Staré Město

Sborník neprošel jazykovou úpravou. Pořadí vydání: 1.

vydání | Náklad: 500 kusů | Měsíc a rok vydání: červen 2008

ISBN: 978-80-904109-1-6

foto © [email protected]

Ekologický institut

Ekologický institut Veronica je profesionální pracoviště Základní organizace Českého svazu ochránců přírody Veronica. Navazuje na tradici stejnojmenného časopisu, který vznikl v roce 1986 jako regionálně zaměřená tiskovina s cílem spojovat kulturu s ochranou přírody a kultivovanou formou šířit ekologickou osvětu. Od podzimu 2006 je otevřeno vzdělávací středisko – Centrum Veronica Hostětín. Naše odborná a vzdělávací činnost je určena pro nejširší veřejnost, odborníky, představitele a pracovníky veřejné správy, vzdělávací instituce, jiné nevládní organizace, učitele a studenty středních i vysokých škol, malé a střední podniky. Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.

ISBN: 978-80-904109-1-6

Věnujeme se odborným programům „„Ochrana přírody a krajiny „„ Zelená domácnost, zelený úřad „„ Ochrana klimatu, úspory energie a obnovitelné zdroje „„ Zapojování veřejnosti do plánovacích a rozhodovacích procesů „„ Udržitelný regionální rozvoj

Nabízíme „„ časopis Veronica „„ ekologické poradenství pro nejširší veřejnost – spotřebitelská témata, šetrná domácnost, úspory a obnovitelné zdroje energie, ekologické stavitelství, ochrana přírody a krajiny, zapojování veřejnosti „„ poradenství pro „ozeleňování“ provozu úřadů a podniků „„ exkurze po pilotních projektech v Hostětíně: kořenová čistírna, obecní výtopna na biomasu, moštárna a sušírna ovoce, příklady ekologického stavitelství, pasivní dům, solární panely, šetrné veřejné osvětlení „„ vzdělávací kurzy, dny otevřených dveří a pobyty v pasivní budově Centra Veronica Hostětín „„ knihovnu se 4 000 svazky knih a 400 videokazetami a nosiči DVD s tematikou životního prostředí „„ prodej odborné literatury, i přes internet „„ studijní pobyty a stáže, možnost dobrovolnické práce „„ členství v ZO ČSOP Veronica

Pořádáme „„ přednášky, semináře, exkurze, konference, panelové diskuse, kulaté stoly, besedy, výstavy „„ pravidelné akce: např. konference Venkovská krajina, Letní škola ochrany přírody a krajiny, Jablečná slavnost v Hostětíně, Dny Země v Pouzdřanech, Biojarmark v Brně, Dny otevřených dveří v pasivním domě, Oslava světového dne pasivních domů aj.

Kontakt ZO ČSOP Veronica | Panská 9 | 602 00 Brno tel. +420 542 422 757 | fax +420 542 422 752 [email protected] | www.veronica.cz Centrum Veronica Hostětín | Hostětín 86 | 687 71 Bojkovice tel. +420 572 630 670 [email protected] | www.hostetin.veronica.cz