OBSAH TIRÁŽ: Židovské listy vydává spolek MAGEN jako neprodejnou

V y d á vá

spol e k

MA G EN

Le d e n

2 0 1 6

OBSAH SPOLEČENSKÁ RUBRIKA 3–5 ŽIVOT KOLEM OBCÍ 6–13 Brněnská židovská obec slavila novou Tóru Sion a tanky, které zachránily Izrael Tradiční vzpomínka na katastrofu lodi Patria v netradičním čase Turnovská synagoga láká turisty UDÁLOSTI 14–18 Židovský hřbitov v Dřevíkově se postupně obnovuje V Amsterdamu zastaví tramvaje na památku stávky proti nacistické perzekuci Židů Izrael a konflikt v Sýrii Helmut Schmidt byl politikem reálných činů 50 let izraelsko-německých diplomatických styků TÉMA 19–23 Písně vzdoru a výchova k nenávisti Palestinskou samosprávu ohrožují Hamás i absence mírových jednání ROZHOVORY 24–28 EU se chová vůči Izraeli neohrabaně… Boj proti antisemitismu nesmíme nechat pouze na židovských organizacích Na šábes se nevraždí… HISTORIE 29–33 Můj otec Hanuš Rezek Z historie modro-bílého sportu v Prostějově Osud Židů v Bulharsku v době holokaustu ŽIDOVSKÝ KALENDÁŘ 34 KULTURA 35–40 Štein-Schneiderova sbírka vtipů na židovský způsob Izrael je všemu na vině Básně Paula Celana Černé vločky

Tradiční zapalování chanukie na pražském Palachově náměstí. Přítomné vítá rabín Manis Barash. Mezi hosty jsou např. primátorka Adriana Krnáčová a ministr vnitra Milan Chovanec, který světlo zapaloval.

TIRÁŽ: Židovské listy vydává spolek MAGEN jako neprodejnou tiskovinu. Registrace MK ČR 16543. Redakce: V. Dvořáková, E. Grafová, T. Jelínek, D. Stecher Redakční rada: J. Fischer, J. Fistein, A. Kusák, A. Štefanová, P. Weiss, K. Wichs Ilustrace: Jan Laštovička Sazba: Luděk Neužil Tisk: Nakladatelství ČVUT, výroba Zikova 4, 166 36 Praha 6 Kontaktní adresa: PO box 11, Požárníků 38, 252 62 Horoměřice E-mail: [email protected] Číslo konta: 1966267349/0800, Česká spořitelna, a. s.

Fotbalové družstvo Židovského sportovního klubu Makabi Prostějov (archiv prostějovského muzea), s. 30–32

Toto číslo vychází s podporou čtenářů

5776-37

Velká sláva v Brně. Rabín Kliment s novou Tórou a předseda ŽOB Jáchym Kanárek držící chupu (foto město Brno), s. 8–9

Strana 2

5776-37

ÚVODNÍK

V Evropě roste strach i projevy nenávisti Vážení čtenáři, děkujeme všem, kteří reagovali na naši dodatečnou výzvu na podporu vydávání Židovských listů. Podařilo se nám shromáždit chybějící prostředky na celý ročník. V řadě míst Evropy dramaticky narůstají projevy antisemitismu. Protižidovské incidenty meziročně vzrostly ve Francii asi o 80 % a v Londýně o 62 %. Evropská komise (EK) v říjnu rozhodla o vytvoření funkce koordinátora boje proti antisemitismu, o což se významnou měrou zasloužila i česká diplomacie. Dne 12. listopadu vyšlo v Úředním věstníku EU „Výkladové oznámení k označování původu zboží pocházejícího z území okupovaných Izraelem od června roku 1967“. EK doporučuje, aby členské země EU používaly označení jako „produkt z Golanských výšin (z izraelských osad)“ či „produkt ze Západního břehu Jordánu (z izraelských osad)“. O tři dny později došlo k dalším teroristickým útokům ve jménu Islámského státu v Paříži. Bylo zabito 130 lidí a 386 zraněno. Český prezident Miloš Zeman vystoupil v úterý 17. listopadu na pražském Albertově po boku aktivistů Islám v ČR nechceme. V sobotu 28. listopadu zabodovala v anketě populární hudby Zlatý slavík kapela Ortel, která skončila druhá v kategorii Hudební skupina roku. Její lídr Tomáš Ortel získal třetí místo v kategorii Zpěvák roku. Izrael se již řadu měsíců potýká s vlnou palestinských útoků noži, které pravděpodobně inspirovaly podobné incidenty ve Francii a Itálii. Německo si začíná uvědomovat, že další příliv uprchlíků nemůže zvládnout. Mění se důležitost politických témat. V Evropě roste strach i projevy nenávisti. Nové vydání ŽL37 se snaží na některé tyto trendy reagovat. Přinášíme rozhovor s poslancem Robinem Böhnischem, který nás

nechá nahlédnout do politického pozadí EK k tématu problematiky označování zboží ze židovských osad. První pracovní schůzka koordinátorky EK pro boj s antisemitismem Kathariny von Schnurbeinové byla v lednu v Praze, tak jsme se jí rovnou zeptali na její agendu a plány na příští měsíce. Izrael je všemu na vině je titul v Německu vydané knížky, na kterou upozorňuje Juraj Eckstein. Obecnějšímu tématu šíření nenávisti v Evropě, které se týká i kapely Ortel, se věnuje Zdeněk Zbořil v rubrice Téma. Politice v Izraeli se věnují komentáře Gity Zbavitelové Palestinskou samosprávu ohrožuje Hamás i absence mírových jednání a Izrael a konflikt v Sýrii. Denny Stecher připomíná loňské 50. výročí izraelsko-německých diplomatických styků. Historik židovského sportu Peter Bučka tentokrát píše o Prostějově. Jehošua Rezek z izraelského městečka Karmiel vzpomíná na svého otce Hanuše Rezka (Rebenwurtzela), který byl židovským duchovním československé zahraniční armády. Rabín Daniel Mayer napsal recenzi na Štein-Schneiderovu sbírku vtipů na židovský způsob. V rubrice Kultura dále představujeme knížky Černé vločky Paula Celana, Příběh Eriky od Ruth Vander Zee, Jak byl vynalezen židovský národ od Šlomo Sanda. Tradičně upozorňujeme na židovské památky či pietní místa, spojená s obdobím holokaustu. Tentokrát přinášíme informace o synagoze v Turnově, připomínce židovské obce v Soběslavi, obnově hřbitova v Dřevíkově a odhalení pamětní desky v Minsku. Zprávám ze života obcí dominuje unikátní událost z Brna, kde v neděli 17. ledna oslavili novou Tóru. Byl to svátek pro celou židovskou pospolitost. Spolek Ulpan Teplice dokazuje, že s dobrým nápadem dokáže i malá organizace úspěšně dělat dobré projekty. Jejich Teplický cimes slavil v listopadu již pátý ročník. Ludevít Végh píše o Dnech pro Izrael v Hradci Králové. V letošním roce opouští funkci vídeňského vrchního rabína Chaim Eisenberg (64), kterého má nahradit Arie Folger (41). Společenská rubrika je věnována nekrologu na oblíbeného Gustava Singera. Osobní vzpomínku mu věnovala Eva Grafová. Ohlížíme se za životem hrdiny od Dukly a Sokolova Alexandra Beera, který zemřel 31. 12. 2015. Charles G. Strasser OBE píše o svém příteli Janu Horalovi, kterého mnozí pamatují jako nezištného podporovatele válečných veteránů. Koncem loňského roku jsme vytvořili moderní webové stránky ŽL, které přinášejí nový formát a lepší grafické zpracování, než měl náš starší blog. Najdete je na adrese zidovskelisty.info. Každý týden zde naleznete aktuální zajímavosti. Věříme, že se Vám nové vydání bude líbit. Jsme rádi, že šíříte ŽL mezi své přátele a známé. Noví zájemci o zasílání elektronických či tištěných ŽL nás mohou kontaktovat na adrese novinymagen@ seznam.cz. Těšíme se na reakce! Vaše redakce

Strana 3

5776-37

SPOLEČENSKÁ RUBRIKA

„Na lodičky již nezajdeme“ plk. v. v. MUDr. Gustav Singer, CSc. (21. 1. 1914–11. 10. 2015)

Gustava jsem poznala vlastně přes jeho syny, Michala a Vladimíra, seznámili jsme se v roce 1974 v horolezeckém oddíle a oddíle vysokohorské turistiky Slavie VŠ v Praze. Nikdy mi nepřipadlo, že byl o tolik starší než my všichni, choval se ke svým synům a k nám všem jako starší bratr. Jezdil na zájezdy oddílu, se všemi si tykal a všichni jsme mu říkali Gustave. V osmdesátých letech byl Chopok v Nízkých Tatrách nejlepším kopcem v republice ke sjezdovému lyžování. Bylo hrozně těžké se tam v zimě někde ubytovat, bylo tam za socialismu jen pár hotelů a rekreačních zařízení a většina byla přístupná jen na poukazy ROH. Tenisový oddíl, kde já jsem tehdy hrála, jezdíval pravidelně ze zvláštní protekce do „garáží“ Na Zahrádkách k chataři Klamárovi. Garážemi jsme nazývali provizorní buňky postavené na louce, kde v každé z nich bylo pár kurníků se dvěma palandami, takže v jedné garáži nás mohlo být 12. Byli jsme štěstím bez sebe, že jsme tam mohli jezdit. Míša Singer byl také zván, i když nebyl členem tenisového oddílu, a přivážel s sebou kromě své ženy Hanky také svého otce, váženého očního lékaře ve Vojenské nemocnici, který s námi celý den lyžoval, chodil do hospody, spal na palandě a stál frontu na sprchu v umývárně, tak jako každý jiný. A tak se stal vlastně jedním z kamarádů. Singerovi měli část chalupy v Janově v Jizerských horách a často jsme k nim jezdili na běžky o vánočních svátcích a přes silvestra. Ubytování to bylo velmi spartánské, dole jedna místnost sloužící za kuchyni, jídelnu, obývací místnost a v noci též ložnici, nahoře

nevytápěná půda, kam se museli směstnat vlastně všichni ke spaní. Někdy nás tam bývalo až 15, ani nechápu, jak jsme se tam vešli. Gustav spal na půdě u komína jako jeden z party. Léta ubíhala, já žila přes dvacet let v Kanadě a ztratili jsme kontakt. Po návratu do Prahy jsem navázala styky vlastně už jenom s Gustavem. Bylo mu tehdy už devadesát, ale vůbec se nezměnil, choval se stále jako kluk, žaloval na své syny, že ho nechtějí brát na cesty do Patagonie a do Alp na lyžařské zájezdy a tak podobně. Pořád by něco dělal. Bydlel hodně blízko, a tak jsem za ním občas přišla a přinesla mu knížku na čtení nebo něco dobrého. Kdykoliv jsem mu volala, nebyl doma. Vždycky mi řekl: „To víš, já jsem takový tulák, pořád se někde toulám.“ Chodil na koncerty a veškeré akce nejdříve do Domu Charlese Jordana v ulici Milady Horákové, posléze na Hagibor. Všechno ho zajímalo, svůj věk si vůbec nepřipouštěl. Jeho oblíbenou činností bylo v létě chodit na Vltavu na lodičky. Zval mě stále, až jsem to vzdala a šla s ním na Žofín. Nakonec jsme spolu byli několikrát. Od vesel mě vyhodil a zasedl za ně vždycky sám. Musím se přiznat, že jsem se o něj vždycky bála, ale vůbec to nebylo potřeba, byl zkušeným rutinérem a celé odpoledne byla obrovská zábava. V zimě chtěl chodit do obory Hvězda na běžky, které miloval. Synové mu to už zakazovali, tak rebeloval. Bál se jedině, že když upadne, tak nebude moci vstát, a tak uplatil jednoho z ošetřovatelů z Domova, aby šel pěšky vedle něho a zvedl ho, kdyby bylo potřeba. Pak ho napadlo, že bych třeba mohla s ním jít já, vzít si běžky, a tak by nemusel ošetřovatel. Byli jsme spolu několikrát a musím se přiznat, že ač sportovně to velké vyžití nebylo, byla jsem a jsem vděčná za tyto zážitky. Když jsme dávali dohromady rozhovory pro knížku Bojovali na všech frontách, tak jsem s ním natáčela dlouhý rozhovor, který také potom vyšel v knize, poněkud zkrácený, aby se dostalo na všechny. Seděli jsme v kavárně a on vyprávěl, o svém dětství a mládí v Rakousku, o tom, jak ho z důvodů kvót pro Židy nejprve nechtěli vzít na medicínu, jak promoval dva týdny před anšlusem v jiné

místnosti než všichni ostatní – křesťané. O tom, jak se potkal se svou pozdější ženou Gretou. O té mluvil vždycky s takovou jemností a láskou, že jsem jí skoro záviděla. O útěku do Prahy před příchodem Němců do Rakouska, kde se ale moc neohřáli a utíkali znovu, chtěli do Anglie, kde měla manželka příbuzné. Když byli v Polsku, vypukla 2. světová válka a nezbylo jim než prchat na východ. Po velkých útrapách, kdy byli s manželkou nejprve rozděleni, posléze zase spojeni. Narodila se jim holčička, která na následky válečných útrap brzy umřela. Nakonec se dostali k československým vojenským jednotkám v Sovětském svazu. Vyprávěl mi o bitvě u Sokolova a Kyjeva, kde sloužil jako polní lékař, vždy věcně, bez nadsázky a bez patosu. Posléze mě při korektuře a schvalování trochu seřval, že tam jsou nepřesnosti, a spolu se mnou všechno znovu důkladně prošel. Když oslavil své sté narozeniny v domově na Hagiboru a absolvoval bez výjimky veškeré návštěvy významných osobností a u významných osobností, gratulace známých i neznámých lidí, vydala jsem se za ním s dortem a kamarádkou na návštěvu. Nebyl doma! Sestry mi řekly, že je na dovolence na propustku. Dort jsme nechaly na sesterně v ledničce a podruhé už jsem raději zavolala, abych jej zastihla. Návštěva byla krásná, plná vzpomínek a vyprávění. Na stěně měl spoustu svých kreseb a obrazů, byl i talentovaný umělecky. Dort už byl pryč, Gustav nám řekl, že ho se sestřičkami okamžitě snědli. Když jsme odcházely, řekl mi trochu smutně, že je hrozně rád, když za ním přijde jakákoliv návštěva, potřeboval mít pořád co dělat. A tak jsme se scházeli u něj na Hagiboru. Nikdy to nebyla nuda. Měli jsme také takovou svou tradiční při – o důležitosti, či nedůležitosti západní československé armády, kde jsem já měla svého tátu a pochopitelně měla také své mínění. Byl to laskavý a mírný člověk, hodný na každého, nikdy se nepovyšoval, miloval svou ženu a rodinu a já na něj budu hodně a ráda vzpomínat. Přála bych si, aby tu ještě byl a my mohli jít na lodičky nebo do Hvězdy. Eva Grafová

Strana 4

5776-37

SPOLEČENSKÁ RUBRIKA

Vzpomínka na přítele Jana Horala Jan Horal byl jako člověk opravdu gigant, byl legendou už za svého života. Narodil se v Čopu 23. února 1923 a zemřel 3. listopadu 2011.

Poprvé jsem se s ním setkal v Tokiu, žil tehdy ve Švédsku, kam uprchl před českým komunistickým režimem. Do Tokia přijel jako zakladatel a vlastník firmy Merkurex, která se zabývala importem a distribucí fotografických potřeb. V hotelu Imperial a později hotelu Okura se tehdy vždy v lednu setkávalo mnoho světových fotografických společností, aby si vyměnily informace o trhu. Jan a já jsme byli jediní českého původu, a tak jsme se spřátelili. Hodně jsem se dozvěděl o jeho životě. Shodou okolností jsme oba sloužili v České nezávislé obrněné brigádě (CIAB), která byla během 2. světové války součástí britské armády. CIAB držela v Dunkerque v obklíčení jednotku německé armády, která se odmítala vzdát od října 1944 až do konce války. Jan navázal smlouvy pro Švédsko s některými japonskými agenturami, mezi nimi s Chinonem, vyrábějícím čočky a fotoaparáty, tehdy nováčkem na trhu. Vzhledem k tomu, že sám byl inženýr obe-

známený dobře s požadavky evropského trhu, Jan vedl Chinon do té míry, že obdržel výhradní právo prodeje pro celou Evropu. Posléze se setkal se Stanleym Kalmsem, zakladatelem firmy Dixon’s, britského největšího prodejce fototechniky, kterému zajistil distribuci Chinonu ve Spojeném království a sám se stal ředitelem Dixon’s. Hned po sametové revoluci se vrátil do Prahy. Jako vždy si okamžitě uvědomil obrovské příležitosti a chopil se jich. Koupil velkou budovu, v té době sloužící jako ubytovna pro dělníky, a přestavěl ji na hotel Duo. Hotel měl velké parkovací prostory a spoustu pokojů. Janovy marketingové schopnosti mu dobře posloužily k získání autobusové zájezdové klientely. Nikdy nezapomněl na strašlivé zacházení, kterého se jeho kolegům z armády a letcům ze Západu po návratu dostalo pod komunistickkou nadvládou. Pravidelně je hostil ve svém hotelu Duo. Tam také zařídil a udržoval klubovou místnost s nashromážděnými memorabiliemi z válečné doby. Jan obdivoval slavného britského plastického chirurga, sira Archibalda McIndoea, který byl průkopníkem rekonstrukce těžce popálených obličejů spojeneckých letců, jejichž letadla byla zničena ohněm, a přál si jim pomoci. Utvořili klub nazvaný „Klub pokusných králíků“. Jan hostil všechny přežívající členy jednou ročně na dovolené v hotelu Duo. Podzemní chodba hotelu je galerií jejich fotografií a též fotografiíí slavných leteckých veteránů českých letek RAF. Později Jan koupil další dva hotely, oba v Českém Krumlově, Old Inn a Růže, před nímž stojí socha prezidenta Edvarda Beneše, kterého Jan obdivoval. Vždycky, když jsem přiletěl do Prahy, bydlel jsem samozřejmě v hotelu Duo a spolu jsme strávili mnoho šťastných hodin, obklopeni jeho milovanými jezevčíky. Mnoho lidí na něj nezapomene pro jeho nezištnou pomoc, pro jeho laskavost a také materiální pomoc těm, kteří to potřebovali, především českým a britským veteránům druhé světové války. Charles G. Strasser OBE

Odešel sochař Aleš Veselý V pondělí 15. prosince náhle zemřel světově uznávaný sochař Aleš Veselý (80), profesor Akademie výtvarných umění Praha a člen pražské židovské obce. Pohřeb se na přání pozůstalých konal v úzkém kruhu rodiny na Novém židovském hřbitově. Veselý se ve své tvorbě často inspiroval židovskou tematikou spojenou s holokaustem. Je autorem sochy Magen David na Národním hřbitově v Terezíně, kde se každoročně v rámci národní tryzny pronáší kadiš, či památníku obětem holokaustu před bývalou kutnohorskou synagogou. Jeho posledními díly ve veřejném prostoru jsou Brána nenávratna u Památníku ticha v Holešovicích a Síla neodvratnosti v Terezíně, které byly odhaleny v loňském roce.

Strana 5

5776-37

SPOLEČENSKÁ RUBRIKA

Zemřel účastník bojů u Sokolova i Dukly,

generálporučík Alexandr Beer (7. 2. 1917 – 31. 12. 2015) Generálporučík v. v. Alexandr Beer se narodil 7. 2. 1917 v židovské rodině ve Vranově nad Topľou na Slovensku. Vystudoval gymnázium a studoval vyšší školu textilní v Brně. Před okupací byl zaměstnán v průmyslu a v roce 1939 se rozhodl utéci do Anglie přes Švýcarsko. Na švýcarských hranicích byl zadržen, na tři týdny vsazen v Německu do vězení a poté byl deportován do Prahy. To mu však nezabránilo v dalším útěku, tentokrát do Polska. Zde se sešel se svým bratrem, který v roce 1944 bojoval u Dunkerque v západní armádě. Alexandr Beer po napadení Polska utekl do Sovětského svazu společně se skupinou, v níž byl komunistický senátor Antonín Zmrhal. Pravděpodobně díky němu se Rusové ke skupině utečenců zachovali dobře a po týdenních výsleších a třítýdenní internaci v obci Opalicha jim byla nabídnuta práce. Alexandr Beer přijal práci v textilním průmyslu a usadil se ve fabrice pod Moskvou. Po 22. 6. 1941, po napadení Sovětského svazu Německem, odjel do kazašského Karagandu, kde rovněž pracoval v textilním průmyslu. Jakmile se dozvěděl o tvořící se Svobodově armádě v Buzuluku, rozhodl se tam vydat. Musel dokonce napsat plukovníku Svobodovi, aby ho v Karagandu propustili a aby se mohl zapojit do Svobodovy armády. Dostal se do bojů o Sokolovo, kde byl velitelem minometného roje. Zde byl poprvé raněn a ocitl se v nemocnici v Mičurinsku. Po vyléčení se, zřejmě omylem, dostal do Kursku, kde probíhala největší tanková bitva. Alexandr Beer se ovšem dostal na štáb a díky svým jazykovým znalostem tlumočil při výsleších německých důstojníků. Poté se dostal do Novochopersku k československým vojákům. Účastnil se bitvy o Kyjev, Bílou Cerkev a Žaškov, kde působil jako velitel tanku. Po příchodu na Volyň byl odeslán do Sadagury jako velitel tankového učiliště na výcvik volyňských Čechů. Účastnil se karpatsko-dukelské operace, kde byl v Nižném Komárniku opět raněn, a ostravské operace. Jeho rodiče byli za války zavražděni v koncentračním táboře.

Hanuš Gaertner oslavil 90 let Dne 4. ledna oslavil své životní jubileum JUDr. Hanuš Gaertner. Bývalý vězeň terezínského ghetta, KT Auschwitz II-Birkenau a Schwarzheide je aktivním členem židovské obce a řady dalších organizací včetně spolku Magen. Jako předseda skupiny Schwarzheide, která sdružuje již jen několik žijících vězňů tohoto tábora, se stará především o odkaz kamarádů, kteří zahynuli v táboře nebo zemřeli při pochodu smrti ze Schwarzheide u Drážďan do Terezína. Redakce ŽL mu přeje vše nejlepší až do 120.

Alexandr Beer při projevu před rodinnou hrobkou Ludvíka Svobody 4. 5. 2012 (foto Stanislav Pítr) V roce 1946 demobilizoval a následně získal hodnost nadporučíka. Po válce nastoupil v Centrotexu a v roce 1951, přestože se stal členem Komunistické strany Československa, byl na 48 hodin zavřený. Ačkoliv byl přiznán omyl a Alexandr Beer byl propuštěn, nesměl po dva týdny vycházet z domu a nemohl volat. Ukončil pracovní poměr v Centrotexu, ale i poté pracoval v textilním průmyslu. V roce 1968 byl ze strany vyloučen, ale navzdory tomu dostal práci na ministerstvu lehkého průmyslu. Po sametové revoluci nastoupil do nadnárodní společnosti a do důchodu tak odešel až v roce 2005. Byl dlouholetým místopředsedou Československé obce legionářské. V roce 2012 mu prezident ČR udělil Řád Bílého lva II. stupně. Zemřel 31. prosince 2015. Jeho pohřeb se konal ve středu 13. ledna 2016 ve velké obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích. V říjnu loňského roku mu ruští Alexandrovci ještě stihli uspořádat „komorní koncert“ na Hagiboru. www.pametnaroda.cz, redakce

Ohlasy čtenářů V ŽL je opravdu vždy co číst, protože jsou tam články psané pravým citem pro Židy. Nevyhýbají se problémům, které nás zajímají, a obsahují nejenom kritiku, ale hledají i cestu k nápravě. (H) Čtu ŽL moc ráda, čtu je několikrát, protože mne to rozvíjí. Texty se nikomu nepodbízejí, je vidět, že jsou psány rovnými lidmi. (V) Děkuji Vám za další číslo ŽL. Ty články o antisemitismu jsou pěkně napsané a ano, souhlasím, že fenomén tištěných publikací a pamfletů začíná znovu nabývat na důležitosti. (T) Je to skvělý časopis. Vždy jej čtu několik dní. K některým textům se i po čase vracím. Díky za vaši práci! (E)

Strana 6

5776-37

ŽIVOT KOLEM OBCÍ

Střídání na vídeňském rabinátu

Nový vrchní rabín má více odpovídat proměnám obce Podle stanov bude Folger ve Vídni již od června, ještě před svátkem Šavuot, aby po dobu tří měsíců pracoval jako rabín ještě pod vedením Eisenberga. Před Vysokými svátky se ujme své nové role ve vídeňské obci, která má sedm tisíc členů. Folger plánuje navštívit Izrael, aby dostal požehnání od rabína Aharona Leiba Steinmana z litevské ješivy. Folger se narodil v Antverpách. Jeho Arie Folger otec byl přeživší holokaustu a matka se Na vídeňské radnici se v úterý 19. led- narodila v marocké Marrákeši. Jeho prana konala slavnostní večeře na počest děda je rabín Ašer Zelig Fertig. Rabínské vrchního vídeňského rabína Chaima vzdělání získal na ješivách v Antverpách, Eisenberga (64), který zastává tento úřad v anglickém Gatesheadu, v Izraeli a USA, od roku 1983. Od září by jej však podle kde se věnoval i studiu ekonomie. Témeř 6 prosincového jednomyslného rozhodnutí let zastával funkci rabína v Basileji. V povedení vídeňské židovské obce měl v této sledních letech pracoval pro židovské obce funkci nahradit rabín Arie Folger (41). v Mnichově, Frankfurtu nad Mohanem Eisenberg letos odejde jen do částečného a Karlsruhe. důchodu. Od roku 1988 je rovněž vrchNa začátku léta chce Folger přestěhoním rakouským rabínem a na této pozici vat do Vídně i svou manželku a šest dětí. nadále zůstává. Rakouský Der Standard konstatoval, že se

Chaim Eisenberg od něj očekává, že díky svým zkušenostem s různými kulturními prostředími bude také lépe odpovídat změnám ve složení vídeňské židovské obce, které se rodilý Vídeňák Eisenberg asi dle názorů představitelů komunity vzdaloval. Rodným jazykem Folgera je jidiš, ve škole se naučil holandsky, v angličtině publikuje některé své náboženské spisy a německy bloguje. Der Standard označil Folgera za pevného obránce Izraele, který opakovaně kritizoval evropskou veřejnost, že přehlíží palestinský teror. TJ

Násilné útoky v Marseille. Spor o nošení kipy protižidovskému útoku s bodnou zbraní ze strany příznivce IS. Marseille má 850 tisíc obyvatel. Židovská komunita je zde velmi početná a má 80 tisíc členů. Muslimové tvoří asi čtvrtinu místní populace. Pondělní incident se obešel bez vážného zranění, protože napadený se úspěšně bránil i pomocí objemného výtisku knihy VeZot Haberakha. Oběťmi jsou náhodně vybraní věřící židé, kteří jsou na ulici jednoduše identifikovatelní. Z tohoto důvodu vyzval Člena židovské komunity v Marseille Ben- prezident židovské náboženské obce v Marjamina A. napadl v pondělí 11. ledna patnác- seille Cvi Amar členy komunity, aby raději tiletý kurdský mladík, který byl vyzbrojen na ulici nenosili v těchto těžkých dobách mačetou a keramickým nožem. Útočník kipu. Proti tomuto názoru vystoupil prezident z Marseille policii řekl, že jednal ve jménu Alláha a radikální organizace Islámský stát lokální organizace CRIF (Le Conseil re(IS). Případ vyšetřuje pařížská prokuratura présentatif des institutions juives de France) Michele Teboul, který tento přístup odmítl jako teroristický čin. Od konce října došlo v tomto fran- s tím, že to jde proti rovnoprávnému postacouzském přístavním městě již ke třetímu vení Židů v Francii, které získali před stov-

kami let. Obdobně se proti názoru Cvi Amira vyslovil i vrchní rabín Francie Chaim Korsia. „Neměli bychom ustupovat ani o píď, měli bychom nadále nosit kipu,“ prohlásil. Jejich stanovisko podpořil i francouzský prezident François Hollande. Podle jeho vyjádření je neúnosné, aby se francouzští občané schovávali kvůli své víře. Debata kolem Amarovy výzvy vyvolala kampaň na sociálních sítích #TousAvecUneKippa, která vyzvala Francouze k solidaritě se židovskou komunitou v Marseille a celé zemi. V pátek 15. ledna v 10 hodin dopoledne měli lidé vyjít do ulic s kipou. Francouzská židovská komunita je se svými až 600 tisíci příslušníky nejpočetnější komunitou v Evropě. Teror a narůstající počet antisemitských útoků ze strany muslimských přistěhovalců vyhánějí z Francie stále víc židů. Loni se jich do Izraele přistěhovalo 7500 – víc než z kterékoliv jiné země.

Strana 7

5776-37

ŽIVOT KOLEM OBCÍ

Brněnské Židy umučené v Minsku připomíná po letech důstojný památník Odhalení památníku se osobně zúčastnil také místopředseda Židovské obce Brno Pavel Fried, který sám holokaust přežil. „Tragédie šoa není jen tragédií nás Židů. Je stále ještě málo pochopenou tragédií celého lidstva. … Šoa legitimizovalo vraždění celých skupin lidí. … Jsme toho svědky dnes a denně. Lidský život ztratil svoji posvátnost,“ uvedl Pavel Fried ve svém projevu. Pietní akt zorganizovaly německá evangelická nadace IBB (Internationale Bildungs- und Begegnungstätte Düsseldorf), Velvyslanectví ČR v Bělorusku, Židovská obec v Minsku a město Brno. Památník, jehož zhotovení stálo 170 tisíc korun, na své náklady nechalo vytvořit město Brno.

Delegace z Brna: Zleva Matěj Hollan, Pavel Fried a Jiří Šitler (foto Brno) Židovské občany města Brna, kteří byli za války deportováni do ghetta v Minsku a tam byli zavražděni, připomíná od neděle 22. listopadu nový památník. Brno se tak přidalo k řadě dalších měst, která si na tamním pamětním místě své umučené občany připomínají. Nacisté zřídili minské ghetto 28. června 1941 a do 21. října 1943, kdy bylo před postupující východní frontou zlikvidováno, jím prošlo dle některých odhadů až sto tisíc židovských vězňů. „Jiná města v Minsku připomínku utrpení svých Židů měla, Brno dosud chybělo. Když

se kvůli tomu na vedení města obrátilo prakticky souběžně Ministerstvo zahraničních věcí a Židovská obec Brno, neváhali jsme v rámci Roku smíření ani okamžik a vznik pamětní stély jsme samozřejmě podpořili,“ vysvětlil náměstek brněnského primátora Matěj Hollan, který byl členem delegace, která do Minsku z Brna přijela. Připomněl i hrozivé statistiky holokaustu v Bělorusku: „Z prvního transportovaného tisíce obyvatel Brna jich přežilo všehovšudy 13. Následovala deportace dalších šesti tisíc Židů z ghetta v Terezíně, z nichž přežilo 6.“

Šachova synagoga v Holešově má nové lustry V Šachově synagoze v Holešově jsou nově instalovány historické lustry. Památku ze 16. století spravuje Městské kulturní středisko Holešov, které se již připravuje na novou turistickou sezonu. Synagoga je známa svou zachovalou výzdobou polského typu. Nad ženskou galerií se navíc nachází místnost, která byla původně školou, v níž se nachází nádherně zdobený dřevěný strop, který obsahuje květinové, ovocné a zvířecí motivy, pocházející z roku 1737.

V Holešově působil ve druhé polovině 17. století rabín Sabbataj ben Meir ha-Kohen nazývaný Šach. Uznávaný učenec, který je autorem 20 knih, je pohřben na místním židovském hřbitově, kde každoročně navštěvují jeho tumbu zbožní židé z celého světa. Nyní se v Holešově uvažuje o vybudování Šachova památníku, kde by se návštěvníci mohli seznámit s jeho dílem. Ze světových aukcí se pro Holešov podařilo získat již 15 titulů. Nejstarší z nich je z roku 1715.

Minský kantor a Pavel Fried při modlitbě (foto Brno)

Text na pamětní stéle: Památce 987 židovských občanů města Brna, kteří byli 16. 11. 1941 deportováni do ghetta v Minsku a zde zahynuli. Památce dalších téměř 6000 židovských mužů, žen a dětí, kteří byli v letech 1941–1942 deportováni z ghetta Terezín do Běloruska a tam zahynuli. Věnovalo město Brno, Česká republika.

Strana 8

5776-37

ŽIVOT KOLEM OBCÍ

Brněnská židovská obec slavila novou Tóru V neděli 17. ledna uspořádala brněnská židovská obec slavnost přivítání nové Tóry. Poprvé od počátku druhé světové války tak byl pro druhou nejpočetnější komunitu v České republice vytvořen ručně psaný svitek Pěti knih Mojžíšových. Za sofera byl vybrán rabín Moše Flumenbaum z Jeruzaléma, který od nedělního rána v prostorách brněnské židovské obce na třídě Kapitána Jaroše dokončoval na počest jednotlivých členů komunity a VIP hostů poslední písmena svatého textu.

Pod chupou kráčí s novou Tórou brněnský rabín Štěpán Menaše Kliment

Strana 9

5776-37

ŽIVOT KOLEM OBCÍ studií udělil smichu rabínu Klimentovi. Mezi hosty byli i izraelský velvyslanec Gary Koren, diplomaté z norské a rakouské ambasády, brněnský biskup Vojtěch Cikrle a primátor města Brna Petr Vokřál. Nedělní oslava byla vyvrcholením dvouletého období, v němž probíhala stavební rekonstrukce synagogy. Následovala úprava interiéru, která se snaží co nejpřesněji zachovat původní projekt architekta Oto Eislera, podle jehož funkcionalistického návrhu byl celý objekt v roce 1936 postaven. Podle dochovaných fotografií a dokumentů byly vyrobeny kopie svítidel, vyrobeny lavice a také obnovena původní výmalba. Součástí této druhé etapy bylo rovněž zhotovení nových synagogálních textilií v různých barevných variantách pro různé příležitosti. Projekt se uskutečnil za finanční pomoci z grantu z Norska, Islandu a Lichtenštejnska. Součástí celého projektu je také partnerství Židovské obce Brno a Židovského muzea v Oslo, které přináší řadu kulturních akcí obyvatelům Brna a Osla. redakce Autorem fotografií je Zdeněk Kolařík z Magistrátu města Brna. Jedna z nových opon Dokončený svitek byl oděn do pláštíku a ozdoben stříbrným štítem a ukazovátkem. Následně byl v 11 hodin vnesen pod chupou do synagogy Agudas Achim. Za zpěvu přítomných novou Tóru u dveří synagogy přivítala její starší předchůdkyně. Obě pak byly uloženy v Áron ha Kodeš s novou oponou, která byla vyhotovena podle návrhu amerického výtvarníka Marka Podwala. Přijeli hosté z Jeruzaléma i Bratislavy „Šlo o velmi významnou událost celé obce, které se zúčastnili všichni od malých dětí až po ty nejstarší. Tóra je něčím, co spojuje komunitu dohromady, je příslibem života společenství na další generace,“ říká brněnský rabín Štěpán Menaše Kliment. Jeho slova potvrzuje i vysoká účast asi 350 hostů. Mimo domácích, kteří přišli v nejhojnějším počtu, do Brna přijeli představitelé řady židovských obcí a organizací. FŽO zastupoval předseda Petr Papoušek z Olomouce. Z Londýna přijel rabín Herschel Gluck OBE, z Bratislavy rabíni Baruch Myers a Miša Kapustin. Vedle rabína Flumenbauma přiletěl z Jeruzaléma i rabín Daniel Landes, který jako ředitel Pardes institutu židovských

Plná synagoga Agudas Achim. V popředí rabín Gluck s Tórou, Pavel Fried, rabín Kliment a rabín Daniel Landes.

Strana 10

5776-37

ŽIVOT KOLEM OBCÍ

Sion a tanky, které zachránily Izrael Dne 12. října 2015 se konal v Kongresovém centru Aldis v Hradci Králové významný 19. galavečer v rámci 19. kulturně-společenského projektu DNY PRO IZRAEL. Organizátorem tohoto projektu, jehož každoroční týdenní kulturní program se závěrečnými galavečery probíhá v Hradci Králové již od roku 1997, je Křesťanské centrum SION pod vedením jeho ředitele a jeho obětavého týmu. Hosty 19. galavečera, z Izraele i z Česka, byli: Brigádní generál Avigdor Kahalani, legenda a hrdina války Jom Kipur, která vypukla v roce 1973. Jeho publikace Tanky, které zachránily Izrael, přeložená do češtiny, byla k dispozici účastníkům galavečera, resp. v prodeji s autogramiádou, resp. s osobním věnováním autora. Mezi dalšími špičkovými představiteli izraelského a českého parlamentu a kulturního života, kteří přijali pozvání na galavečer, byli: místopředseda vlády P. Bělobrádek, ministr kultury D. Hermann, velvyslanec Státu Izrael v ČR Gary Koren, bývalí velvyslanci ČR v Izraeli Tomáš Pojar a Michael Žantovský a další představitelé kulturního a společenského života ČR, Izraele a zástupce SAŽ. Galavečery v rámci projektu Dny pro Izrael se konají v Hradci Králové každoročně ve spolupráci s izraelským velvyslanectvím v Praze již od roku 1997 pod záštitou velvyslance Státu Izrael. Staly se významnou

Izraelská blues-rocková kapela Sobo Blues Band – kytarista a dirigent

A. Kahalani vypráví o svých zážitcích součástí kulturního a společenského života kapela Sobo Blues Band, jejíž domovskou v Hradci Králové. scénou je proslulý bar Mike´s Place v Tel Letošní galavečer s bohatým kulturním Avivu. Shodou okolností nedávno vyšel pořadem a závěrečným pohoštěním se usku- v České republice stejnojmenný komiksový tečnil za účasti asi 200 představitelů a hostů příběh, jehož děj se točí kolem teroristicz Hradce Králové a z Prahy. kého útoku spáchaného na tento bar v roce Ústředním bodem letošního ročníku 2003. Dnů pro Izrael bylo vystoupení izraelského Velkým zážitkem bylo vystoupení česbrigádního generála Avigdora Kahalaniho, kého chlapeckého sboru Boni pueri a jejich který se s diváky podělil o svůj silný životní pojetí dětské opery Brundibár, kterou kdysi příběh a o své vzpomínky na válku a na zpívaly děti v terezínském ghettu. Za centrum Sion promluvil tradičně D. úspěch izraelské armády, která se i v Den pokání židovského národa (Jom Kipur) Doksanský, ředitel centra Sion, který zejmédokázala ubránit velké tankové přesile Sýrie. na komentoval kritickou situaci v důsledku Brigádní generál Kahalani přiznal, že se teroristických útoků na Izrael ze strany v ten den do tanku vrátil v osudové chvíli Palestinců. po více než ročním pobytu v nemocnici, Gary Koren, velvyslanec Státu Izrael kde podstoupil 17 operací po vážném zra- v České republice, jako každoroční účastník nění a popáleninách na 60 % těla. Kahalani galavečera poděkoval za podporu Izraele, napsal o svých zážitcích již zmíněnou která je v současné situaci útoků na Izrael knihu Tanky, které zachránily Izrael, která velmi potřebná. byla přeložena i do češtiny. Po ukončení Program proizraelských aktivit Křesgalavečera autor v rámci autogramiády do ťanského centra Sion v Hradci Králové má zakoupených knih napsal osobní věnování. v dnešní společenské a kulturně-politické Vzpomínku na letošní 25. výročí obno- situaci na Blízkém východě velký význam, vení československo-izraelských diploma- neboť v době, kdy demokratický svět a civitických vztahů přednesli hosté galavečera, lizaci, založené na principech judaistického bývalí velvyslanci ČR v Izraeli, Tomáš Desatera a humanismu, ohrožují novodobí Pojar, jehož otec byl prvním velvyslancem hlasatelé extrémního barbarského násilí, v Izraeli po pádu železné opony, a Michael dokumentuje, že spojenectví představitelů Žantovský, který byl přítomen první zahra- nejvyšších etických hodnot lidského pokoniční cestě bývalého prezidenta ČR V. Havla, lení, jako jednotná ideová a protiteroristická jež směřovala do Izraele. fronta, je jediným možným východiskem pro Hlavním bodem vystoupení představite- trvalou udržitelnost lidského společenství. lů izraelské kultury letos byla blues-rocková Ludevít Végh

Strana 11

5776-37

ŽIVOT KOLEM OBCÍ

Tradiční vzpomínka na katastrofu lodi Patria v netradičním čase V neděli 8. listopadu ve 14:30 se na Novém židovském hřbitově v Praze konala tradiční vzpomínka na oběti lodi Patria, které u palestinských břehů zahynuly při výbuchu dne 25. listopadu 1940. Řada přeživších československých uprchlíků se následně zapojila do bojů proti nacistickému Německu. Krátce po válce byla založena tradice pravidelných setkání pamětníků, v níž pokračují generace jejich potomků. Úlohu hlavního řečníka převzal po svém otci herec Hanuš Bor, který přítomné upozornil, že v letošním roce se příběhu československých utečenců a tragické události na Patrii věnuje inscenace Jihočeského divadla Archa naděje. Autory divadelní hry se swingovou hudbou jsou Martin Vačkář, Aleš Březina a Jiří Ornest. Jako dobový podklad pro umělecké zpracování byl použit deník Karla Brandýse. Mezi postavami v představení najdeme skutečná jména účastníků plavby, jako např. Bedřicha Poppera z Českých Budějovic, jehož vzpomínky Cesta za svobodou jsme publikovali v ŽL 18.

Úlohy řečníka se po svém otci ujal Hanuš Bor Jediným stínem nad slunným setkáním 22. listopadu se tak poslední setkání konalo byla skutečnost, že Židovská obec v Praze, o dva týdny dříve a ještě v ten den v poledne která před více než deseti lety převzala o změně nebyla informována ani správa organizaci této pietní akce, změnila její hřbitova. Dle pražského rabinátu bude akce zavedený termín bez toho, aby informovala v roce 2016 dle původní zvyklosti. rodiny, které se jí pravidelně účastní. Místo TJ

Pátý ročník Teplického cimesu

Po dobu tří listopadových týdnů se v Teplicích odehrávaly již pátým rokem dny židovské kultury s názvem Teplický cimes. Festival nabídl kulturní akce pro širokou veřejnost a při každé z nich se návštěvníci mohli těšit na malé tradiční pohoštění. Festival pořádá spolek Ulpan Teplice. Organizátoři připravili přednášky, divadelní představení, projekci filmu a koncert. Z Berlína přijela populární klezmerová skupina Di Grine Kuzine. Z Prahy dorazili spisovatel Ivan Klíma a Markéta Mališová (na snímku) z Centra Franze Kafky. (foto archiv Ulpan Teplice)

Na FŽO nic nového – Sidonova „dovolená“ je od října placená Vrchní zemský rabín Karol Sidon měl rok neplacenou dovolenou, aby si uspořádal své osobní vztahy. Dne 7. října jej Rada Federace židovských obcí (FŽO) v tajném hlasování potvrdila ve funkci, takže bude mít odnynějška „placenou dovolenou“. Činnost bude „vykonávat“ stále stejnou. Vyjádření tajemníka FŽO pro ČTK jistě vstoupí do nového pojetí halachy. „Svou situaci vyřešil, podle civilního práva je rozveden a podle jeho výkladu by mělo být rozhodnutí soudu závazné i pro rabínský soud,“ uvedl Kraus. Sidon raději na rabínský soud ani nečekal, ostatně má v nedodržování rabínských rozhodnutí své dlouholeté zkušenosti. Hlasování o Sidonovi, které poměrně překvapivě avizoval servis ČTK ráno před zasedáním Rady, nebylo vůbec na programu. Bod byl zařazen narychlo v rámci debaty o rozpočtu a sekretariát musel připravit hlasovací lístky. Někdy ČTK ví více než běžní členové Rady. ČTK napsala, že podle židovského práva platí, že civilní právo dané země stojí nad židovským právem. Toto pojetí hodnot židovské obci jistě někdo ještě mnohokrát připomene, až se bude debatovat o košer porážkách nebo ochraně židovských hrobů. Otázkou zůstává, kdo z věřících židů jej může ještě brát vážně. redakce

Strana 12

5776-37

ŽIVOT KOLEM OBCÍ

Turnovská synagoga láká turisty Turnovská synagoga, která jako jedna z nemnoha v severních Čechách přečkala tzv. Křišťálovou noc a další útoky nacistů v období okupace, byla péčí města v roce 2008 velmi citlivě obnovena. Tato památka z roku 1719 láká podle sdělení radnice stále více turistů, kterých bylo jen v letošní letní sezoně na tři tisíce. „Synagoga je již sedmým rokem dalším turistickým cílem Turnova. Jsou zde pořádány kulturní a vzdělávací akce. Přijíždějí domácí i zahraniční turisté a podle zápisů v návštěvní knize jsou s její prezentací spokojeni a oceňují, že se o ni město stará,“ říká Eliška Gruberová, ředitelka organizace Turnovské památky a cestovní ruch. Velkou zásluhu na záchraně synagogy má bývalá místostarostka a později starostka Hana Maierová, která stála u samotného projektu na opravu a obnovu této historické stavby, jež byla do té doby skladištěm a hrozilo, že po malé privatizaci může být nenávratně zničena. V roce 1997 se Maierová zasadila o prohlášení synagogy za kulturní památku a tím se pootevřela cesta k její záchraně. Město se nakonec v roce 2003 rozhodlo, že ji od soukromého majitele odkoupí, a s přispěním peněz z takzvaných norských fondů ji nechalo za 14,3 milionu korun zrekonstruovat. Obnovený objekt se stal v roce 2009 stavbou roku Libereckého kraje. V hlavním sále jsou zrestaurovány barevné arabesky z přelomu 19. a 20. století, kdy byl do budovy zaveden elektrický proud. Uprostřed jsou na zemi viditelné obrysy dávno zbořené bimy. Na čestném místě vedle svatostánku jsou umístěny pamětní desky významných členů místní židovské obce. Ženská galerie nad předsíní je zdobená kovanou mříží. Pro širokou veřejnost je synagoga otevřena od května do září, ale její prostory

slouží i pro výstavy, koncerty židovské hudby, přednášky, závěrečné koncerty žáků zdejší základní umělecké školy a využívají je rovněž studenti Ježkovy konzervatoře z Prahy. Právě jejich zářijový koncert pravidelně uzavírá sezonu této turnovské památky. „Ale i mino otevírací dobu je možné se do synagogy podívat, je však třeba se předem objednat. V říjnu toho např. využila skupina studentů z Haify, kteří si zde uspořádali i bohoslužbu,“ vysvětluje Gruberová. Podle Gruberové je pokaždé velmi zajímavé a dojemné setkání s potomky bývalé židovské komunity. Vzpomíná na návštěvu

paní z Anglie, která byla z rodu Pragerů. Ti v 18. století vlastnili v Turnově dva domy, následně se přestěhovali do Prahy a z celé rodiny přežila jako Wintonovo dítě pouze ona. Hned po otevření synagogy na podzim 2008 přijel rovněž z Velké Británie i člen rodiny Taussigů, jehož příbuzný působil za války v RAF. „Protože ráno již spěchal na letadlo, navštívil se svou manželkou synagogu v deset hodin večer a před svatostánkem zpíval modlitby,“ vypráví Gruberová. Více informací: www.synagoga-turnov.cz. ČTK, TJ

Sidon vzal raději zpátečku Demokratizaci stanov navrhovat nebude Na listopadovém shromáždění členů ŽOP vystoupil zemský rabín Karol Sidon s návrhem na změnu stanov, který měl více zrovnoprávnit postavení tzv. nositelů mimořádného statusu. To jsou jinými slovy „tatínkovci“, jejichž židovský původ neodpovídá ortodoxnímu výkladu halachy.

Sidon navrhl, aby mohli hlasovat o všech věcech mimo voleb. Držitelé mimořádného statusu totiž nemají aktivní ani pasivní volební právo. Vedení pražské obce jej posléze vyzvalo, aby svůj návrh upřesnil. Sidon vypracoval písemné vyjádření, v němž konstatoval,

že po prostudování stanov došel k závěru, že kompetence shromáždění členů v sobě obsahují tak důležité body jako odvolání zvolených představitelů obce, čili je možné je klást na roveň s volbami. Proto vzal raději zpátečku a od návrhu upustil.

Strana 13

5776-37

ŽIVOT KOLEM OBCÍ

Připomínka židovské komunity v Soběslavi V neděli 15. listopadu v 15 hodin byla v Soběslavi na domě (Jirsíkova 31), na jehož místě dříve stála synagoga, odhalena pamětní deska připomínající místní židovskou komunitu. Iniciátorem akce byl Julius Müller z genealogické společnosti Toledot, kterému se podařilo propojit město s členy americké kongregace Temple Beth Shalom z Needhamu ve státě Massachusetts, kteří desku městu věnovali. Tuto americkou židovskou komunitu spojuje se Soběslaví tóra, která byla během nacistické okupace konfiskována a v letech komunistického bezpráví prodána do Anglie, odkud doputovala do Needhamu. Iniciátor akce Julius Müller při proslovu (foto Weinpold) Není to ojedinělý případ, protože podobným způsobem se i jiné české tóry ze zničených sborem Anonym Voice a modlitby liberec- podstatná část práce – tj. mapování osudů komunit dostaly do synagog po celém světě. kého kantora Michala Foršta, jenž svým židovských spoluobyvatel – byla již díky Tyto mezinárodní vazby jsou do budoucna mohutným hlasem a i několika slovy uctil studentům místního gymnázia před deseti zárodkem možné další úspěšné spolupráce památku soběslavských Židů, kteří byli lety odvedena a je možné na ní do budoucna součástí často zároveň jak kultury židovské, dále stavět. Na jihu Čech lze Stolpersteiny i na jiných místech republiky. již delší dobu najít např. v Třeboni. Nedávno Během slavnostního odhalení, kterého tak i české či německé. začaly být umísťovány do chodníků v jihose účastnilo několik desítek osob, zaznělo Dojde i na Stolpersteiny? několik informativních, proklamativních Snad v budoucnu dojde také v Soběslavi západočeských Horažďovicích. Na podporu takové iniciativy lze dodat, a děkovných proslovů z úst iniciátora akce k umístění tzv. Stolpersteinů, v neumělém Julia Müllera či místních učitelů Radima doslovném překladu tedy kamenů, o které že na rozdíl od okázalých či nevkusných Jindry a Petra Lintnera, kteří stojí za ba- se má zaklopýtnout, oficiálně česky pak tzv. pomníků dnešní doby tento prvek paměti datelskými a pedagogickými projekty ma- kameny zmizelých. Podle záměru tvůrce ve veřejném prostoru působí skromně a důpujícími soběslavské židovské souvislosti. Guntera Demniga nás tyto dlažební kostky stojně. Snad i v Českých Budějovicích se Připomínka o potřebě dbát o historickou zapuštěné do chodníků nutí sklonit se před vedle Přemysla Otakara II. dočkáme také paměť zazněla rovněž z projevu starosty všemi oběťmi národního socialismu a na Stolpersteinů. Koneckonců českobudějoJindřicha Bláhy. Velmi pozitivní je také základě stručných životních dat vyrytých vičtí středoškolští studenti se již v minulosti fakt, že město převzalo pamětní desku do do kovové destičky se zamyslet nad jejich na projektech týkajících se mapování osudů své správy. Duchovní rozměr akci dodaly osudem. Přestože zorganizování takového zmizelých židovských sousedů podíleli. Štěpán Balík hebrejské písně interpretované místním projektu není jednoduchá a levná záležitost,

Stolpersteine CZ ve stavu hibernace Záslužný projekt chce oživit Federace židovských obcí S myšlenkou přinést z Německa do České republiky projekt Stolpersteine přišli v roce 2008 členové České unie židovské mládeže. Kameny zmizelých mají připomínat české oběti nacismu, mezi něž patří všechny osoby zavražděné z důvodů rasových či politických. V roce 2010 bylo založeno občanské sdružení Stolpersteine CZ, které je nositelem a realizátorem celého projektu. Uzavírá smlouvy s obcemi o pronájmu míst na jednotlivé Stolpersteine a shromažďuje potřebné finanční prostředky. V uplynulých letech byly instalovány stovky pamětních kamenů do chodníků v Brně, Havlíčkově Brodě, Jihlavě, Kolíně, Lomnici, Neratovicích, Olomouci, Ostravě, Praze, Teplicích, Třeboni a pravděpodobně

na dalších místech, která na webu projektu nejsou aktualizována. V posledních letech se však vedení sdružení a od roku 2014 spolku Stolpersteine CZ dostalo do stavu hibernace. Jeho předsedkyně nekomunikuje a řada pokusů navázat s ní spojení kvůli novým instalacím končí neúspěchem. Vzniklou situací se zabývala i Rada Federace židovských obcí (FŽO) na svém říjnovém zasedání. Jelikož je sídlo spolku na společné adrese s pražskou židovskou obcí (ŽOP) a FŽO, obrací se často veřejnost přímo na tyto instituce s žádostmi o instalaci kamenů na různých místech republiky. Představitelé ŽOP a FŽO je však odmítají s odůvodněním, že nejde o jejich projekt. Jinak na vzniklou

situaci reagovaly obce v Brně, Teplicích, Olomouci a Ostravě, jež se do realizace projektu zapojily. Zástupci FŽO se několikrát sešli s představiteli Stolpersteine CZ, aby o problému debatovali. Věcí se již dříve zabývalo i Prezidium FŽO, které doporučilo, aby se FŽO projektem Stolpersteine přímo nezabývala, avšak aby iniciovala obnovení činnosti spolku. Ke stejnému názoru dospěla i říjnová rada. Nyní se tedy dá očekávat, že FŽO se pokusí spolek oživit. Bez lidí, kteří budou jako dobrovolníci ochotni se projektu věnovat, však tato snaha nemůže být úspěšná. Zájemci o instalaci kamenů jsou prozatím vyzýváni, aby měli ještě trpělivost. redakce

Strana 14

5776-37

UDÁLOSTI

Židovský hřbitov v Dřevíkově se postupně obnovuje Židovská obec nechala opravit a restaurovat část náhrobků na židovském hřbitově v Dřevíkově na Chrudimsku. Pietní místo postupně obnovuje už několik let. K jeho devastaci přispěli kromě počasí i lidé, sdělil ČTK Mojmír Malý ze společnosti Matana, která pro Židovskou obec spravuje většinu nemovitostí. „Židovský hřbitov v Dřevíkově patří k těm šťastnějším případům, kdy za oběť rozkrádání padla ‚pouze‘ západní část ohradní zdi a dva až tři náhrobky z nejcennějšího materiálu, černé švédské žuly,“ uvedl Malý. Díky blízkosti skanzenu Veselý kopec, hřbitov v 70. a 80. letech

minulého století průběžně udržovali místní dobrovolníci. Letos byly opraveny a restaurovány náhrobky číslo 79 až 102, náklady dosáhly 140 600 korun. Pardubický kraj na práce přispěl 80 000 korun, obec Vysočina věnovala 10 000 korun. Na hřbitově se do dnešních dnů dochovalo 218 náhrobků včetně cenných barokních a klasicistních. Ty nejstarší jsou zazděny ve vstupní bráně. Například jeden z nich s datací 1748 patřil „ctěnému našemu učiteli rabimu Jidlovi“. Nápisy na hřbitovních pomnících jsou většinou v hebrejštině a němčině, některé mladší i v češtině.

Podle Evropského soudu pro lidská práva nelze antisemitismus skrývat za svobodu slova Evropský soud pro lidská práva odmítl ve svém listopadovém rozhodnutí odvolání komika Dieudonného proti tomu, že ho francouzská justice pokutovala za šíření nenávisti proti skupině osob. Svoboda slova podle soudu nechrání před antisemitismem ani popíráním holokaustu. Devětačtyřicetiletý Dieudonné Mbala Mbala uzavřel v prosinci 2008 své vystoupení tím, že pozval prominentního popírače holokaustu na jeviště a nechal mu předat ocenění komparzistou v mundúru vězně koncentračního tábora, za což dostal pokutu 10 000 eur. Případ je ale jen jedním z celé řady dalších kauz, v nichž byl Dieudonné obviněn a odsouzen zejména k vysokým finančním pokutám. V Belgii mu hrozí vězení. ČTK, redakce

Neonacističtí hackeři ovládli twitter premiéra Sobotky „Dluhoslav Sralbotka – vlastizrádce“ a odkaz na white-media.info – těmito informacemi ve středu 23. prosince dopoledne „vylepšili“ hackeři twitterový účet premiéra Bohuslava Sobotky. Nově umístěné tweety vyzývaly k boji proti uprchlíkům a proti genocidě bílé rasy. Aktivity rasistického webu White media a kolem něj sdružených hackerů jsou dlouhodobě známé především organizacím, jež se věnují lidským právům. Před rokem vyzval Český helsinský výbor spolu s Amnesty International ČR odpovědné členy vlády a další veřejně působící osoby, aby proti těmto aktivitám zasáhli. Premiér Sobotka získal kontrolu nad svým účtem po sedmi hodinách.

Mezi výjimečné náhrobky patří dřevěný z období první světové války, poslední v českých zemích. Před 30 lety byl převezen do depozitářů Souboru lidových staveb Vysočina. Unikátní je i litinový náhrobek z roku 1852. Hřbitov vznikl za vsí v roce 1740 a je obklopen lesem. Mezi hroby stojí vzrostlé břízy, kaštany a javory. Původně se do něj vcházelo z druhé strany, proto jsou starší náhrobky otočeny k dnešnímu vstupu zády. Po přestavbě roku 1860 byla vstupní brána umístěna směrem k vesnici. ČTK

V Londýně vzrostl počet antisemitských činů o 62 % Podle metropolitní policie Londýna vzrostl meziročně počet kriminálních antisemitských činů o 62 %. Ke konci loňského listopadu bylo v oblasti hlavního města Velké Británie evidováno za posledních dvanáct měsíců 483 takovýchto činů, před rokem jich bylo 299. Podobně o 64 % vzrostly i projevy islamofobie z loňských 499 na 818. Židovská komunita představuje 1,8 % populace metropolitního Londýna, zatímco muslimové tvoří 12,4 %. S přihlédnutím k velikosti obou náboženských skupin jsou antisemitské činy čtyřikrát častější než projevy islamofobie.

Strana 15

5776-37

UDÁLOSTI

V Amsterdamu zastaví tramvaje na památku stávky proti nacistické perzekuci Židů Tramvajová doprava se v hlavním městě Nizozemska symbolicky zastaví 25. února, v den 75. výročí generální stávky, která byla reakcí na protižidovský zátah v roce 1941 a uvěznění 425 židovských mužů, kteří byli následně odesláni do koncentračních táborů Buchenwald a Mauthausen. Nizozemský odboj tehdy vyhlásil stávku v celém Amsterdamu a jako první se do ní zapojili řidiči tramvají. Tehdejší občanská neposlušnost se rozšířila na další úřady městské správy, školy, amsterodamský přístav, textilní firmu Hollandia-Kattenburg a síť obchodů De Bijenkorf. Přidala se i další města Zaanstad, Kennemerland, Bussum, Památník stávkujícím dělníků z roku 1952 Hilversum a Utrecht. V tehdejší nacisty okuV květnu 1940 Hitler napadl Nizozempované Evropě šlo o první takto viditelnou sko. Královská rodina spolu s vládou utekla reakci odbojového hnutí na protižidovskou do Velké Británie a země byla na pět let okupolitiku. pována nacistickým Německem. Tak jako

Benefiční koncert pro NFOH přinesl 33 tisíc korun Nadační fond obětem holocaustu (NFOH) organizoval tradiční benefiční koncert na podporu své činnosti. Výtěžek benefičního koncertu, na kterém vystoupil Miro Žbirka, je 33 152 Kč! Děkujeme všem, kteří se zúčastnili a přispěli! Děkujeme dárcům a partnerům koncertu: Café Jedna, firmě Conseq, Společnosti na obnovu památek Úštěcka, EL AL Israel Airlines, Českému vinařství Chrámce, King Solomon Restaurant, Jewish E-shop, Galerii Efram a Sylvě Chludilové, Boutique Hotel Tanzberg, Městu Loštice, Respektu a toleranci a Jiřímu Sussovi.

na dalších místech pod nacistickou vládou, byla i v Nizozemsku okamžitě zavedena protižidovská opatření. V Amsterdamu narůstalo napětí kolem židovské komunity již od počátku února 1941. Nizozemská pronacistická organizace NSB se svou bojovou složkou WA se podílela na řadě provokací v místní židovské čtvrti. Tato situace vyústila v několik střetů mezi členy WA a židovskou sebeobranou a jejími příznivci především z dělnického prostředí. K eskalaci došlo 11. února, kdy byl vážně zraněn člen WA, jenž později zemřel. Následující den německá armáda za asistence nizozemské policie obklíčila židovskou čtvrť, která byla obehnána ostnatým plotem s policejními stanovišti. Nežidům byl do této části Amsterdamu vstup zakázán. Zatímco doposud byly ztráty jen na straně pronacistických domácích bojůvek, dne 19. února, kdy německá pořádková policie zasahovala ve slavném amsterdamském židovském zmrzlinářství Koco, byli zraněni říšští Němci. Němečtí policisté se střetli s místními obyvateli a židovskou skupinou, kteří se postavili na odpor. Odvetou za tyto a další potyčky byl zásah Němců v židovské čtvrti o víkendu 22. a 23. února 1941. Němci si jako zajatce odvedli 425 mužů ve věku 20–35 let, kteří byli uvězněni v Kamp Schoorl a později transportováni do koncentračních táborů v Buchenwaldu a Mauthausenu. Pouze dva z nich přežili. TJ

Potomci gangstera Mayera Lanského chtějí kompenzace po Kubě. Je to chucpe? Rok poté, co prezidenti Barack Obama slavný hotel Riviera, do něhož investoval a Raul Castro prohlásili, že se vztahy mezi jejich předek. Média tato zpráva zaujala. USA a Kubou budou normalizovat, se Mayer Lanský se zapojil do kriminálv prosinci sešli zástupci obou států, aby ních aktivit v New Yorku již ve dvacátých otevřeli téma mezivládních nároků, které letech. Společně s Bugsy Sieglem vydělábyly uloženy k ledu více než půl století. vali na prohibici. Později se Lanský začal Této příležitosti využila rodina jednoho věnovat sázkám a hazardu. Koncem 40. let z nejznámějších amerických gangsterů jej pověřil tehdejší kubánský diktátor FulMayera Lanského (1902–1983), aby veřejně gencio Batista, aby dohlédl na modernizaci deklarovala, že chce získat kompenzace za havanských kasin. V prosinci 1957 Lansky

v Havaně otevřel hotel Riviera, který po roce a půl znárodnil Fidel Castro. Lanského vnuk Gary Rapoport prohlásil, že nechce na Kubě podnikat, i když hotel stále existuje, pouze si myslí, že spolu s matkou a strýcem by jako právoplatní dědicové měli být kompenzováni. Možná je to chucpe, ale třeba by nakonec Mayer Lanský obstál při srovnání s Fidelem Castrem. redakce

Strana 16

5776-37

UDÁLOSTI

Izrael a konflikt v Sýrii neutralita, ale ochrana vlastních zájmů Do syrské občanské války se zapojuje stále víc zahraničních hráčů a kromě Ruska, Íránu, libanonského hnutí Hizballáh na straně prezidenta Asada a západních spojenců pod vedením Spojených států podporujících umírněné povstalce chce proti terorismu bojovat i nová islámská koalice arabských, asijských a afrických zemí, i když není jasné, do jaké míry se bude angažovat právě v Sýrii. V syrském vzdušném prostoru je rušno. Přispívá k tomu také Izrael, který stále častěji podniká nálety na cíle ohrožující jeho bezpečnost. Jsou jimi především sklady a dodávky vyspělých a strategických zbraní určených pro Hizballáh. Vzdušné údery mají rovněž zabránit ostřelování izraelského území a zajistit, aby v blízkosti hranic nevznikla nepřátelská základna nebo stanoviště. Na jednu takovou chystanou základnu vypálila izraelská armáda raketu letos v lednu a zabila dvanáct vysokých velitelů Íránu a Hizballáhu. Terčem byla i řada konvojů s íránskými střelami Fateh-110 nebo ruskými raketami Jachont pro Hizballáh a spekulovalo se také o úderu na ruský protiletecký systém S-300. Izrael bombardoval i konvoje v Libanonu a loni v září sestřelil syrský válečný letoun, který narušil izraelský vzdušný prostor. Izraelské stíhačky udeřily i na předměstí Damašku. Syrský režim, a dokonce i Írán izraelská pravidla zatím respektují a nikdy neprovedly žádnou odvetu – na rozdíl od Izraele, který důsledně trestá každou záměrně odpálenou i zbloudilou raketu, jež dopadne na jeho území. Izrael je jediný, kdo v Sýrii přímo bojuje proti Íránu a Hizballáhu a koho tato šíitská hrozba znepokojuje víc než Islámský stát. Nepatří ani k horlivým zastáncům sesazení Bašára Asada, třebaže tvrdí, že je v konfliktu neutrální a neupřednostňuje žádnou stranu. Nezapomíná však, že za vlády Asadovy rodiny patřila společná hranice k nejklidnějším. Izraelský kabinet se dlouho odmítal k útokům vyjadřovat, ale začátkem prosince premiér Benjamin Netanjahu poprvé

přiznal, že Izrael v Sýrii „občas zasáhne, aby zabránil převozu smrtících zbraní do Libanonu, a bude dál zajišťovat, aby v Sýrii nevznikla další protiizraelská fronta“. Dbá také na to, aby se Hizballáhu nedostaly do rukou chemické zbraně. Stoprocentně úspěšný ale není – podle armádních odhadů Hizballáh v současnosti disponuje až 150 000 raket, zatímco ještě v květnu jich měl „jen“ 100 000. Izrael v náletech pokračuje i po vstupu Ruska na syrské bojiště. V posledních týdnech je dokonce stupňuje, přestože Moskva v Sýrii údajně nainstalovala svůj vyspělý protiletecký systém S-400, který dokáže zasáhnout letadlo na vzdálenost 400 kilometrů. Po sestřelení ruské stíhačky Tureckem také armáda přiznala, že ruské letouny narušují i izraelský vzdušný prostor, ale velení to neřeší. Izrael má s Putinovým Ruskem dobré vztahy a byl první zemí, kterou ruský prezident navštívil po svém znovuzvolení v roce 2012. Kreml teď navíc chce, aby izraelské zboží nahradilo turecké, jehož dovoz Putin po sestřelení ruské stíhačky zakázal, a Izrael k tomu vyjádřil ochotu. Láká také ruské turisty, kteří už nemají jezdit do Turecka a Egypta, a od loňska je Rusko jeho hlavním dodavatelem ropy. Základy dobrých vztahů však vznikly už po rozpadu Sovětského svazu, kdy se odtamtud do Izraele přistěhoval přes milion Židů. Ruština je dnes v Izraeli po hebrejštině a arabštině třetím nejpoužívanějším jazykem. Jeruzalém tvrdí, že s Moskvou své útoky v Sýrii koordinuje. Netanjahu navštívil v září Putina, nastínil mu izraelské zájmy a Putin mu dal údajně k zásahům proti dodávkám zbraní pro Hizballáh

volnou ruku. Zpravodajské zdroje však naznačují, že koordinace z ruské strany příliš dobře nefunguje. Rusko je navíc spojencem úhlavního izraelského nepřítele, Íránu, který Hizballáh vytvořil, financuje a vyzbrojuje. Nejen vláda, ale i obyčejní Izraelci však Putinovi nepochopitelně věří a jsou přesvědčeni, že je jejich spojencem. Putin ale už mnohokrát dokázal, že sleduje výhradně své zájmy a sliby pro něj nic neznamenají, a Izraelci tak zřejmě dřív nebo později zažijí nepříjemné překvapení. Kromě zajišťování bezpečnosti země se Izrael v Sýrii rovněž soustřeďuje na čistě humanitární činnost. Před dvěma a půl lety zřídil u hranic vojenskou polní nemocnici, kde ošetřuje raněné a nemocné syrské civilisty i bojovníky, a když je to nutné, posílá je na operace a odbornou léčbu do nitra země. Nejvíc jich léčí nemocnice Ziv v nedalekém Safedu, ale jsou i další. Celkem pomohly zhruba dvěma tisícům Syřanů. Převážnou většinu pacientů tvoří muži, ale skoro pětinu také děti – a některé se zde i rodí. Nemnoho syrských lékařů, kteří v Sýrii zbyli, o izraelské činnosti vědí a někdy k hranicím posílají pacienty, kterým nedokážou pomoci sami, s lístkem s diagnózou připíchnutým na šatech. Izraelští lékaři se neptají, zda pacient bojuje za prozápadní povstalce, nebo islamistické teroristy, a tak byl mezi ošetřenými údajně i vysoký velitel Fronty al-Nusra napojené na al-Káidu. Izrael však nepřijímá syrské uprchlíky a všechny vyléčené pacienty posílá zpátky do Sýrie – se zprávou v arabštině a léky v krabičkách bez nápisů, aby nikdo nevěděl, kde byli ošetřeni. Gita Zbavitelová, ČRo

Strana 17

5776-37

UDÁLOSTI

Helmut Schmidt byl politikem reálných činů (23. 12. 1918–10. 11. 2015) Státním aktem v hamburské Michelské katedrále za účasti osmnácti set hostů se konalo 23. listopadu rozloučení s nejstarším německým spolkovým kancléřem Helmutem Schmidtem, který by se letos dožil 97 let. Na ulicích pak za potlesku deseti tisíců občanů byl pohřební vůz doprovázen na cestě na hřbitov, kde byly uloženy jeho pozůstatky. Jeho mimořádnou lidskou a politickou osobnost vyzdvihla i účast aktivních politiků, přátel i nepřátel, kteří se všichni v černém dostavili do chrámu. Byli zde muži jako lord Heseltine a Giscard d´Estaing, jejichž jména dominovala ve zprávách osmdesátých let, kdy Schmidt byl kancléřem. Dojemný byl projev jeho velkého přítele, bývalého amerického ministra zahraničí Henryho Kissingera, pronesený v jeho rodném jazyce němčině, kterým ho doprovodil na poslední cestě. Současná kancléřka Angela Merkelová připomněla jeho proslulá slova, že „kdo má vize, měl by jít k lékaři“. Byl politikem reálných činů, nikoliv snílkem. Své rozloučení se světem si Helmut Schmidt předepsal sám, včetně hudby, kterou bylo doprovázeno. Jeho dlouhý život zasahující do XX. a XXI. století prožil nejkritičtější novodobé

dějiny Německa, jichž se aktivně účastnil. Podařilo se mu zatajit, že jeho otcem byl podle nacistických rasových zákonů židovský míšenec, což by mu zcela znemožnilo jeho důstojnickou dráhu ve wehrmachtu. Byl aktivním účastníkem bojů na západní i východní frontě a díky svým představeným se mu podařilo vyhnout vojenskému tribunálu za kritiku nacistického režimu. Stalo se tak poté, co byl delegován jako divák na proces se strůjci atentátu na Hitlera. Tehdy požádal své nadřízené, aby byl z procesu odvolán. Kritizoval říšského maršála Goeringa. Po skončení války od roku 1945 se angažoval v sociálně demokratické straně a stal se předsedou její studentské mládeže. V té době vystudoval ekonomii a jako komunální hamburský politik se stal poslancem Bundestagu, později pak poslancem Evropského parlamentu Stal se ministrem obrany, financí a hospodářství v první a druhé vládě Willyho Brandta v letech 1969 až 1974. Ve stejném roce byl zvolen pátým spolkovým kancléřem. Během své vlády musel řešit vleklou hospodářskou krizi a důsledky teroristických atentátů radikální Frakce Rudé armády.

Jako západoněmecký nejvyšší vládní představitel pokračoval v přátelské politice vůči Francii a společně s ní prosazoval evropskou integraci. Neváhal se přitom ostře postavit proti rozhodnutí Sovětského svazu v roce 1977 rozmístit v Evropě rakety středního doletu a vyzval Spojené státy, aby přijaly obdobná opatření. Učinil tak přesto, že proti jeho rozhodnutí byla tehdejší většina jeho vlastní strany. Jeho záměr nakonec prosadila následující pravicová vláda Helmuta Kohla, který jej vystřídal v jeho funkci, když ztratil parlamentní většinu. Poté se stal spoluvydavatelem liberálního týdeníku „Die Zeit“, jehož prostřednictvím šířil myšlenky podporující evropskou integraci a sociálně tržní ekonomiku. Německá veřejnost si ho vážila i jako odvážného člověka, který jako hamburský senátor řídil s osobním nasazením záchranné akce při katastrofálních záplavách v roce 1962 v Hamburku. Obzvláště zdůrazňoval odpovědnost své země za vyvraždění šesti milionů Židů. Nejsme zodpovědní Evropě, ale především Izraeli, bylo jeho stanovisko. Richard Seemann

Německý nacista má v Prievidzi ulici Zastupitelstvo slovenské Prievidze pojmenovalo přístupovou ulici k průmyslovému parku po někdejším členu NSDAP Maxu Broseovi. Vedení města reagovalo na žádost investora, německé firmy Brose. Rozhodnutí Prievidze odsoudil Ústřední svaz židovských náboženských obcí na Slovensku. „Zástupci města Prievidza se naivně domnívají, že oslavou německého nacisty zabezpečí investice pro město. Je možné, že chtěli ukázat, že všechno je na prodej, i morálka, záleží jen na ceně,“ uvedla podle novinek.cz mluvčí svazu Lucia Livschitz Kollárová.

Michael Stoschek, který je CEO této firmy a vnuk Maxe Broseho, inicioval podobné přejmenování ulice v německém městě Coburg, kde stojí sídlo tohoto rodinného podniku, jenž vyrábí komponenty pro automobily. Zde se spor o přejmenování táhl deset let a v letošním roce firma rovněž vyhrála. Podle zpráv v německých médiích vedení společnosti Brose dokonce odmítlo finančně podpořit místní spolky a organizace kvůli původnímu negativnímu stanovisku zástupců města. Max Brose (1884–1968) byl zakladatelem společnosti Metallwerk Max Brose

& Co., která od roku 1936 vyráběla pro wehrmacht. Za druhé světové války ve firmě pracovalo až 900 lidí, mezi nimiž byli i váleční vězni a nuceně nasazení. Brose byl členem NSDAP od roku 1933. V roce 1938 byl jmenován Úřadem pro válečné hospodářství a vyzbrojování do funkce Wehrwirtschaftsführer. Takových „vůdců válečného hospodářství“ bylo v nacistickém Německu asi 400. Vždy se jednalo o představitele firem, které byly důležité pro válečné hospodářství. redakce

Strana 18

5776-37

UDÁLOSTI

50 let izraelsko-německých diplomatických styků

Na letošní rok připadá 50. výročí izraelsko-německých diplomatických vztahů. Tyto vztahy jsou dnes lepší než kdykoliv předtím. V Německu jsou ale trnem v oku antisemitům od vlažných folklorních, až po hrubé neonacisty. Jak silná je tato skupina, nikdo přesně neví, statistiky jsou naprosto nepřesné, protože málokdo veřejně o sobě řekne, že „nemá rád Židy“. Teze, že tomu bude jinak, tedy lépe, až vymře stará generace, která se aktivně podílela na arizaci, pronásledování a vraždění Židů, a také těch, kteří „o ničem nevěděli“, je iluzí. Příkladem jsou loňské demonstrace organizované islamisty a jejich německými spojenci proti válce v Gaze. Na druhé straně skutečnost, že již 6 let po válce začaly politické rozhovory mezi německým spolkovým kancléřem Konradem Adenauerem a izraelským ministerským

předsedou Davidem Ben Gurionem, je uklidňující. Ben Gurion byl přesvědčen, že motivy Konrada Adenauera byly nejen politické, ale také morální povahy. V téže době v tzv. protifašistické NDR byl antisemitismus pod jménem antisionismus vládním programem. NDR vždy politicky, ideově, zbraněmi a penězi podporovala Organizaci pro osvobození Palestiny, pro Izrael byly v médiích NDR rezervovány jen nadávky, lži a pomluvy. Myšlenka navázání diplomatických vztahů jak v Izraeli, tak i v západním Německu měla v té době také řadu odpůrců. V zemi pachatelů to byli nacisté, kterými se to ve státní službě jen hemžilo, což Konrad Adenauer omlouval výrokem: „Pokud nemám čistou vodu, tak tu špinavou nemohu vylít.“ V Izraeli tomu bránili ti, kteří prošli

peklem nacistických táborů smrti. A tak jednání, jejichž předmětem bylo též finanční odškodnění, často byla tajná. Nakonec v době rozděleného světa zvítězila myšlenka a iniciativa obou státníků Ben Guriona a Adenauera a je samozřejmé, že bez souhlasu parlamentů obou zemí by to možné nebylo. Výměna velvyslanců se konala 12. května 1965, v té době byl v Německu kancléřem Ludwig Erhard, v Izraeli Golda Meirová. Prvním německým velvyslancem v Izraeli byl Rolf Friedemann Pauls, prvním velvyslancem Izraele v SRN byl Ašer Ben-Natan. Dodnes jsou přátelé Izraele v Německu přesvědčeni, že diplomatické styky obou zemí jsou největším zázrakem v německých dějinách a připomínají, že sbližování obou zemí nezačalo navázáním diplomatických styků, ale již dříve snahou a činy jednotlivců. K jejich prohlubování pak přispěly nevládní organizace, jako např. Aktion Sühnezeichen Friedensdienste. Brzy po vzniku Izraele mladí Němci navazovali styky se stejně starými Izraelci. V západním Německu již v roce 1953 začal pracovat KKL – Keren Kayemet le Israel, Židovský národní fond. Vztahy mezi oběma zeměmi prošly složitým vývojem, k jejich zlepšení výrazně přispěl spolkový prezident Richard von Weizsäcker, a to nejen tím, že označil 8. květen 1945 Dnem osvobození a že připomněl historickou zodpovědnost Německa vůči Izraeli. Právě dnes, kdy islamističtí teroristé vyhlásili demokratickému světu válku, je toto výročí více než symbolické. Izrael, který trpí teroristickými útoky od svého vzniku, je přirozeným spojencem západních demokracií a naopak. Denny Stecher

Besamim výuka izraelských lidových tanců Pravidelné kurzy izraelských lidových tanců (úplní začátečníci i pokročilí) probíhají každý čtvrtek od 19:00 do 22:00 hod. v ZŠ Jiřího z Poděbrad, Praha 3. Bližší informace na www.besamim.cz, [email protected], tel.: 603852917.

Strana 19

5776-37

TÉMA

Písně vzdoru a výchova k nenávisti Možná by někdy pomohlo odnaučit se aplaudovat Když odcházel herec Miroslav Moravec (2009), hořce se ve své třinácté komnatě na ČT usmál do kamery a svým melodickým basem skoro zašeptal: Loučím se s vámi – veksláci, tuneláři, šlapky, skinheadi – naše děti! Byla to burcující věta, kterou v té době mnozí z nás nechtěli slyšet. Starý klaun nám totiž říkal, že nejen u nás v České republice, ale už i v bývalém Československu, a téměř v celé Evropě se hrají a zpívají nejen stovky, ale doslova tisíce písní, které nenápadně, ale systematicky vychovávají mladé lidi k nenávisti. U nás byly na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století asi nejznámější skupiny Orlík, Conflict 88, Buldog a další desítky, které se texty svých písní hlásily k rasismu, nenávisti vůči Židům a židovství, černochům, a cizincům přicházejícím odkudkoli, vůči komunistům a socialistům všeho druhu, vůči Americe a Winstonu Churchillovi. Naopak oslavovaly německý nacionální socialismus, italský fašismus, wehrmacht a Zbraně SS, Adolfa Hitlera, Rudolfa Hesse, bílou rasu a jediný všem ostatním nadřazený národ. Objevovala se zapomenutá hesla o boji za sociální spravedlnost, ale také proti kapitalismu, bolševismu a židovské plutokracii. Tyto produkty se začaly šířit někde bez jakéhokoli ostychu otevřeně, jinde opatrněji, aby nedošlo k trestně-právnímu postihu. Vývozci a producenti těchto písní vzdoru a nenávisti pocházeli nejprve z Velké Británie, později SRN a Spojených států, dovozci, prodavači a konzumenti žili téměř ve všech evropských státech, v obou Amerikách, a dokonce i v některých asijských zemích. Vzkříšení nacismu V Evropě, aby se zastřelo, že jde o znovuvzkříšení německého nacismu, se toto jednání a zpívání začalo nazývat extremismem (nejprve pravicovým, později levicovým a nakonec náboženským), což byla a dosud je jakási trestně nestíhatelná nadávka. Bez ohledu na to, že byly známy příznaky šíření zášti a nenávisti z politic-

kých, rasových, nacionalistických, rasistických a náboženských důvodů, alespoň indicie toho, že zde existuje něco, co je v zásadním rozporu s Listinou základních práv, a tedy s právním pořádkem většiny evropských zemí. Psalo se a povídalo tehdy o všem možném, jen ne o tomto ohrožení mravnosti, jako kdyby se zapomnělo, že nejen lásce, ale i nenávisti a vzdoru se musíme někde nějak naučit. Když se v roce 1997 konečně vylekal i Evropský parlament a označil za největší nebezpečí současné Evropy pravicový, levicový a náboženský extremismus, byla tato subkultura (podobně nepatřičně také pojmenovaná jako extremistická scéna) už součástí evropské kultury a mnozí si začali myslet, že i jejích hodnot. Politická reprezentace většiny evropských zemí propadla větší nebo menší panice (záviselo to na tom, v které zemi se vraždilo z nenávisti, nebo jen pro osobní

nebo skupinový prospěch), a jak to v podobných situacích bývá, odpovědnost se za tuto celoevropskou ostudu (na Západě i Východě) přenesla na policii, veřejnou i tajnou, a orgány soudní moci. Pro státní zástupce a soudy v České republice nastalo nekonečné dokazování, zda nejen skutky, ale i myšlenky jsou trestným činem, a pokud k takovému rozhodnutí nedošlo, bylo to vysvětlováno jako selhání justice nebo policie, a dokonce i tajných zpravodajských služeb. Tak se stalo, že viny byla zbavena rodina, škola a veřejnost, které jsou více než kdokoli jiný odpovědné za výchovu Moravcových našich dětí. Nemluvilo se, chtělo by se říci samozřejmě, ani o mravním ohrožení výchovy mládeže, ačkoli i to je známý skutek považovaný v mnoha zemích za trestně stíhatelný. Hymna Dělnické strany Je zvláštní se dnes divit, že Tomáš Ortel (narozený 1975) se umístil se svou skupinou

Strana 20

5776-37

TÉMA Ortel na druhém a třetím místě v komerční soutěži Český slavík, stvořené producenty hudebních záznamů a organizátory nebo producenty hudebních atrakcí. Navíc jim pomlouvaná Dělnická strana sociální spravedlnosti gratulovala k ocenění, a protože už její předchůdkyně, zakázaná Dělnická strana, označila Ortelovu píseň Hadr za svou hymnu, váhavě se začala mobilizovat bulvární a polobulvární média a tu a tam tuto událost komentovali jednotlivci. Při udílení cen Ortelům aplaudovalo několik zorganizovaných hvězd a polohvězd české pop-music a tu a tam jsme se začali zabývat krátkou historií této kapely. Nakonec Ortelové vystoupili v programu tisícihlavé demonstrace na podporu prezidenta Miloše Zemana, a tím tato negativní popularita pomohla ospravedlnit veřejné působení Tomáše Ortela a jeho skupiny. Koneckonců, z minulosti jsme znali mnohem agresivnější šiřitele zášti a nenávisti. Tomáš Ortel, kapelník, skladatel a autor textů, je dnes čtyřicetiletý a pravidelně se mu a jeho skupině dělá popularita ve výročních Zprávách o extremismu a radikalismu v ČR Policie ČR, respektive Ministerstva vnitra, schvalovaných vládou ČR. Ty neustále udržují při životě také pojem „extremista“ jako hodný pozornosti, ale obtížně použitelný v okamžiku, kdy se někdo cítí ohrožen nebo utiskován či se domnívá, že činnost Ortelů působí morální nebo materiální újmu jednotlivci nebo skupině osob. Kdybychom uvěřili, že právo je minimem morálky, jak se tvrdilo ještě v 19. stol., měli bychom to snazší s obviňováním i odsuzováním Ortelu i Ortela. Protože tuto Jelínkovu definici práva ale už dávno posuzujeme kriticky, můžeme se rozčilovat, stěžovat si, ale na nic jiného než takto mírný odpor se nezmůžeme. Ortelové jsou poučeni zkušenostmi z trestních stíhání hudebníků a jimi prezentovaných hudební děl nebo jejich písní šířených prostřednictvím koncertů nebo CD nosičů, a používají krypto-symboliku, u které jenom znalci a zasvěcení poznají, že se jedná o symboly skupinové identity, ke které patří mj. pruský vilémovský kříž, nápadně podobný Železným křížům z let první a druhé světové války. Podobnou funkci může mít i kombinace rudé, bílé a černé barevnosti, se skrytým, ale obtížně dokazatelným odkazem na německý nacionální socialismus. Ta je však také běžným agresivním vizuálním symbolem, který je denně v ČR konzumován prostřednictvím deníků Blesk nebo Aha nebo podobných tis-

kovin v mnoha evropských zemích, jejichž vydavatelé ale nejsou předmětem takového zájmu jako Tomáš Ortel, který se těmito barvami zdobí. Kdo táhá nitkami Kdybychom chtěli mluvit o ideologii, pak bychom mohli citovat několik vět z webové stránky Ortelu, kde se říká: Rozhořčen vším, co s sebou přinesl 17. listopad 1989, jsem nevnímal ty euforické klady celé tzv. „demokracie“, ale naopak sledoval změnu lidí, povah a názorů. – A dále se tamtéž konstatuje, že tvorba kapely Ortel dnes stojí... především na nespokojenosti! Tato nespokojenost, chceme-li spíše nenávist, byla pokropena živou vodou, když v roce 2013 vyšlo CD Mešita, které podle informací z českých médií dosáhlo sledovanosti přes 3 miliony. Jistě mezi nimi byla většina zvědavců a lidí vyděšených popularitou Ortelu nebo možná jen islámu. Díky současné antiislámské hysterii a výše zmíněným okolnostem s tím souvisejícím se dostalo Mešitě a Ortelu internetové pozornosti a 12–14 tisícům hlasů v anketě Český slavík. Popularita poslechu neumělého, ale agresivního textu dosáhla více než tří milionů. Kromě dnes už veleslavné Mešity si můžeme zazpívat ze stejného CD třeba píseň Český muž, která tvrdí, že žil pod bičem dříve ruského a dnes amerického otrokáře, kterému se klaněl český lev. Nevysmívejme se této naivitě, protože jeho mementem je: Kam se řítí ten náš suverénní stát... není potřeba se ptát, a to už dnes není zdaleka jen menšinový názor. Stejně jako epilog této písně: Zase budou lhát, řídit tenhle svět, mediální klam, kam může spět, zase budou lhát a všichni poddaní udiveni jsou, kdo tahá nitkami, ve kterém čtenáři Židovských listů již zaslechnou podtóny známé z minulosti. Kdo zná tematickou strukturu písní vzdoru a nenávisti devadesátých let 20. stol., nepochybuje ani chvíli, o koho jde a kdo je hybatelem Velké konspirace. Ale my se zde chceme také ptát, jak je možné, že po čtvrt století hledání svobody, spravedlnosti a objevování demokracie se v ČR, podobně jako v SRN, vrátila nespokojenost s politickými pořádky, a jak je možné, že miliardami dotované vytváření evropského národa porodilo takové nedochůdče – naše dítě. Antisemitismus za zástěrkou z metafor Metaforami nejčastěji používanými českou veřejností, a dokonce i veřejností odbornou, stejně jako Zprávami MV ČR, v politologii a v médiích, pro nenávist vůči Židům a ži-

dovství (antisemitismus), vůči cizincům (xenofobii), nacionalismus, ve skutečnosti trestné činy motivované nenávistí, jsou terorismus, radikalismus a extremismus. Aktuální používání a zneužívání těchto politických metafor, slov označujících pojmosloví politických věd a žurnalistických výpůjček ve veřejnosti laické i odborné, je sice nepřesné, ale již se vžilo a stalo se nástrojem komunikace, nekomunikace, ale hlavně exkomunikace. S terorismem nemáme velké potíže, protože dokážeme pochopit, že jde o ideologii zastrašování, nahánění hrůzy, a je to pojem, který je dlouholetou a neustále ověřovanou právní kategorií. Je to samozřejmě také abstrakce, ale odvozená z tisíciletých zkušeností. Nám se jako nejstarší zdá výzva, známá už ze starověké Číny, zabij jednoho, zastrašíš tisíc! Téměř každé pojednání o terorismu proto pracuje s ověřenou typologií, do které patří etnický a teritoriální terorismus, v Evropě asi nejstarší a stále živý terorismus náboženský a asi nejnovější terorismus ekologický, jaderný (včetně zastrašování pomocí zbraní hromadného ničení), počítačový (kyberterorismus), ale i kriminální (narkoterorismus, psychopatologický terorismus etc.) a nezapomínejme ani na terorismus mezinárodní nebo superterorismus, jehož různých variant jsme právě svědky. Větší problém máme ale s tím, jak používat dnes nadužívané slovo extremismus, které je v žurnalistice a v české politologii spíše jako axiom nebo nadávka, o jejíž jednoznačnosti se ovšem nepochybuje. Frekventovanější se stal tento výraz od roku 1997, kdy Evropský parlament přijal rezoluci upozorňující na nebezpečí extremismu, a to pravicového (myšlen je tím ovšem socialismus národní, neonacismus a neofašismus se svými zdroji v evropském socialismu, a militantní nacionalismus), ale také levicového (komunismus, socialismus, anarchismus) a náboženského (bez bližšího určení, dnes zneužívaný jako tzv. islamismus). Ze Spojených států známe trochu přesnější výklad tohoto pojmu, který považuje extremismus za odchylku od běžné politické normy (pokud tuto normu umíme definovat) a také (podle S. Lipseta a E. Raaba) za politický postoj nebo tendenci k porušování demokratických procedur (pokud víme, co to ty procedury jsou). Proto se v tomto chaosu setkáváme s označením antisemitismu a nenávisti vůči

Strana 21

5776-37

TÉMA Židům/židům, židovství a Státu Izrael, a také se zpochybňováním pojmu antisemitismus z hlediska etymologického, opomíjející jeho srozumitelnost a skutečnost, že je např. v ČR používán v různých §§ TrZ. Zvláště v současné Evropě je zjednodušeně vykládán konflikt mezi arabskými státy a Státem Izrael jako jakési ideologické soupeření islámu s židovstvím, v poslední době jako islámu a křesťanství, a zapomíná se na iniciační kategorie, kterými jsou zášť a nenávist. Díky tomu se začaly ve veřejných rozpravách oživovat ty nejjednodušší stereotypy biologického rasismu a rasové nadřazenosti a rasové nenávisti. Do ČR se dokonce vrátily vzpomínky na legionářský antisemitismus, spojený s působením československých legií v Rusku v letech 1917–1920 a inspirovaný jejich vojenským střetnutím s rodící se politickou mocí bolševiků. Z podobných zdrojů jako antisemitismus vychází v posledních letech i projevování nenávisti vůči cizincům na veřejnosti, prezentované často jako „fotbalový“ vulgární rasismus, v některých evropských zemích, od Francie po Ukrajinu, ve skutečnosti motivovaný problémy soužití způsobené sociálními a demografickými změnami. Evropu obchází úzkost a zášť Písně vzdoru a nenávisti neznají hranic států ani kontinentů. Z kolekce 929 textů převážně zahraniční provenience, které měl autor této stati k dispozici, bychom mohli citovat stereotypy nebo autostereotypy, které jsou rozšířené v celé Evropě. Většina jich pochází ze Spolkové republiky Německo, ale známe je i z jiných zemí EU, ale např. i z Ukrajiny, Běloruska, Ruské federace. Stačí zmínit jen názvy některých písní vzdoru a nenávisti a pochopíme, z jakých hodnotových zdrojů čerpala tato „subkultura“ své inspirace. Tematicky nejsrozumitelnější jsou pojmenování hudebních souborů jmény jako Kraftschlag, Landser, Raven, Blitzkrieg, Sleipnir, Stahlgewitter, Vinland Warriors, Blue Max, Conflict 88, Extressiv, Buldok, Frontalkraft, ale i Agressiva, White Devils, Juden Mord, Odessa, Adler, Hammer Belarus Orsha, Attack 88, The Front line Stavropol, Hate For Breakfast, Devils Guard, aj. Podle našeho názoru lze na základě studia četnosti stereotypů, heterostereotypů a autostereotypů jen jejich malou část označit běžnými u nás nejčastěji používanými termíny pravicový extremismus nebo neofašismus. Naopak, jejich většina čerpá

svá témata spíše z toho, co Erich Fromm nazýval benigní nebo maligní agresí (obrannou nebo destruktivní) osob, které je možné označit za deprivanty. A to v tom smyslu, jak o nich, jako o postižených, mluví František Koukolík, tedy osobách výrazněji postižených v citové a hodnotové než intelektuální oblasti. Tedy jako o podivínech a lidech excentrických, dramatických, emočních a proměnlivých a také jako o lidech úzkostných a ustrašených. Jejich přemýšlení o jejich vztahu ke společnosti, svému sociálnímu zařazení a jeho hodnocení jako úspěšného nebo neúspěšného (s odvoláním se na relativně rozsáhlý soubor téměř jednoho tisíce textů písní v překladech různých autorů) má jen jednoho, jen zdánlivě nepolitického, jmenovatele. Jsou jimi zášť a nenávist a v textech, které jsou nositeli významů, se to projevuje výroky, které jsou expresivní, faktové (vztahující se k historii) a apelové, jako třeba přímé nebo nepřímé výzvy k vyhnání cizinců, respektive dnes už menšin žijících na území Evropské unie. Chápeme-li tyto výroky jako upozornění na aktuální významy z významů běžných, je možné hovořit o významovém systému, jak se děje v části české odborné literatury. Nenechme se proto mýlit tím, že dnes jsou předmětem nenávisti Syřané, včera to byli Cikáni, zítra to budou Libyjci a kdykoli, bude-li se nedostávat vhodného pojmenování nepřítele, Židé i židé. Hledání stereotypu Z politologie bychom měli vědět, že o stereotypech uvažoval už Walter Lippman (in Public Opinion, 1922) a ve smyslu kulturně antropologickém byl stereotyp např. defi-

nován jako zjednodušené vnímání jiných národů, podávající do značné míry zkreslený pohled na jiné. Vyzvedá jednu nebo několik málo často i prvních záležitostí, výrazných, charakteristických nebo specifických pro znaky nebo rysy konkrétní skupiny, zejména pro jiné národy, rasy a kultury, které jsou až příliš často řazeny podle stereotypů. V Encyklopedii obecné psychologie rozlišuje Milan Nakonečný stereotypy negativní a pozitivní a definuje rozdíl mezi heterostereotypy a autostereotypy. Zde se dovídáme, že stereotypy představují nezbytná a běžná schémata sloužící ke zpracování sociálních informací o skupinách lidí a heterostereotypem se rozumí náš pohled na někoho cizího. Autostereotyp je pak nástroj vytváření našeho obrazu o nás samých – Židů o Židech, skinheadů o skinheadech. Ale český obraz Roma/Cikána vypovídá o Češích víc než o Romech/Cikánech. Vším, čím podle nás jsou, je pouze naše sebeprezentace, odkaz na to, že takoví nejsme. Heterostereotypy tedy svědčí o mluvčích, o jejich autostereotypu a ... o jejich domnělých negativních vlastnostech, jež jsou přímým protikladem našich vlastností pozitivních. Jen zdánlivým problémem akceptování různých stereotypů textů písní vzdoru a nenávisti je jazyková úroveň konzumentů, kteří jsou ochotni na tuto nabídku reagovat. Mimo SRN a některé země EU (např. i ČR, SR, Polsko a také Ruská federace) jde většinou o nesrozumitelné texty. Výjimkou jsou jednotlivci, kteří se domlouvají převážně v angličtině, někdy v němčině a jen místně v některém jiném evropském jazyce (italštině, španělštině, švédštině, norštině,

Strana 22

5776-37

TÉMA polštině, ruštině nebo v baltských jazycích). Angličtinu a němčinu lze tedy považovat za nástroj komunikace, avšak s ohledem na výrazné idiomatické rozdíly obou jazyků pochybujeme o plném porozumění a pochopení těchto textů. Můžeme spíše mluvit o komunikaci v prostředí zasvěcených, kteří jsou v současné době vzájemně propojeni prostřednictvím různých sítí, případně se pohybují v prostředí koncertů nebo uzavřených společností. Jejich identifikačním znakem jsou vzdor a nenávist. Pokud se odehrává vzájemné porozumění v sociálním prostředí, které takové sdělení očekává, není pro účastníky tohoto seznamování důležité, že některé texty písní, výroky a slovní spojení mohou za zvláštních okolností podněcovat k trestné činnosti – kriminalitě motivované nenávistí, jak se tento termín používá při posuzování obdobných aktivit např. ve Velké Británii. Podle našeho shrnutí a subjektivního odhadu, založeného na výše zmíněném studiu různojazyčných textů, je možné konstatovat, že největší počet z posuzované kolekce tvoří texty, které jsou sociálně kritické s výraznými prvky sociální demagogie (19 %), a také ty, které mají konzumenty utvrzovat ve skupinové identitě (9 %). Texty vztahující se k rasismu, nenávisti a obdivu k německému nacionálnímu socialismu nebo přímo propagující neonacismus tvoří jen asi 10 % z celkového počtu a asi 15 % jsou texty kompilující stereotypní témata, přibližně stejný počet je tematicky obtížně identifikovatelný, a proto je označen jako ostatní, ve smyslu tematicky irelevantní. Nezapomínejme, že tato statistika je ovlivněna obavami producentů z možného trestního stíhání nebo výrazně odmítavého postoje veřejnosti, protože jde velmi často i o komerční úspěch nebo neúspěch. Texty takových a podobných písní vzdoru, zpívané nebo skandované, se týkají témat, jejichž vývoj je možné sledovat vzestupně od kritiky společnosti a jejích defektů až k politické agitaci. Uchovávají si formu písní, ale jejich verše nabývají až funkce politických hesel. Pro poetiku těchto hesel a textů, písní či básní je typická nápadná jednoduchost a stereotypní opakování substantiv, která jsou pojmenováním věcí konkrétních i abstraktních. Boj, válka, život, smrt, zánik, národ, vlast, síla, nenávist, hrdost, čest, zrada, krev, síla, odpor, vítězství, zánik téměř ve smyslu eschatologickém. Z hlediska tematického je pro tyto texty písní a pro celou subkulturu stereotypní

odpor k zavedeným pořádkům, kritika politického, sociálního a kulturního statu quo, ale také až agresivní kritika současného výkladu národních nebo evropských dějin, kritika mezinárodně-politického dění v Evropě a ve světě. Kriticky byly a jsou posuzovány sociální nepravosti společnosti, jako jsou pedofilie, prostituce, narkomanie nebo sociální nespravedlnost. Autoři těchto textů obviňují z jejich existence současné politické režimy, které často považují za manipulované svobodnými zednáři nebo světovým židovstvem. Tento tradiční populistický stereotyp, sociálně demagogický stereotyp, byl a je akceptován skupinami lidí, kteří buď byli, anebo se alespoň cítili být sociálně vyloučení, ať již pro svoje politické názory, nebo s ohledem na své sociální postavení. Proto se s popularitou takových názorů setkáváme v enklávách evropských metropolí nebo průmyslových měst, kde ekonomické a politické reformy způsobily hospodářský pokles a růst sociální beznaděje. Z hlediska žánru lze konstatovat, že jde o protestní písně, nebo písně vzdoru, které mají v německy mluvícím prostředí více než stoletou tradici, jsou známé z kabaretního i divadelního prostředí, z veřejných vystoupení, která mívala v dobách krize charakter politických demonstrací a manifestací. Jejich prostřednictvím se skupiny a jednotlivci v současné době vyjadřují ke konkrétním politickým a sociálním problémům nebo k problémům mezinárodní politiky. Např. k vojenským konfliktům v Iráku a v Afghánistánu, vojenským aktivitám Spojených států a jejich spojenců obecně, ale i k různým formám migrace, přistěhovalectví a s tím spojených kulturních a civilizačních konfliktů, které euro-americká odborná literatura (politologická, sociologická, mezinárodně-politická nebo nábožensko-filozofická) nazývá (ať již hanlivě, nebo pozitivně) jako střety civilizací nebo prolínání světů. Charakteristickým motivem a tím, co sjednocuje různě tematicky orientované texty, jsou zášť a nenávist, které jsou často vyjadřovány jako odpor vůči většinové společnosti, politickému, sociálnímu a dokonce i kulturnímu statu quo. Slovo odpor je chápáno jako výzva, má apelativní funkci a objevuje se v názvech písní, na informačních nebo komunikačních sítích, nebo dokonce v názvech hnutí a organizací. Stavíme pevnost Evropa Jiným důvodem některých interpretačních nejasností je, že vzhledem k represím,

kterým byly některé skupiny produkující písně nenávisti vystaveny, jsou mnohá sdělení, nebo dokonce většina významových odkazů na ideologii neonacismu prezentována prostřednictvím kryptogramů nebo kryptonym, jež ale mají funkci verbálních symbolů a znaků označujících označované, neboli odkazují na významovou strukturu subkultury. Alespoň jednu z charakteristických citací zde uvádíme proto, že o ní předpokládáme, že by bez znalosti jejího kontextu byla přijatelná i pro současné publikum Českého slavíka. Pod názvem písně Bílí bratři za Evropu si můžeme už více než deset let prozpěvovat: Jsme jediní, kteří kráčí vzpřímeně, my zastupujeme naši Evropu. V této temné tvrdé době stavíme pevnost Evropa, brzo bude vše připraveno. Přísahali jsme svým předkům, my Evropu nikdy nedáme! …Evropa, půda pro bílé lidi. Slyš volání svých předků. My znovu nakreslíme staré hranice, bílý bratře – připoj se k nám! Vytvoříme novou světovou velmoc, vezmeme si zpět, co nám berete. A pak také jistě přijde den, kdy Evropa povstane v celé slávě! Festung Europa už také pamatujeme, ale přesto mu stále dokáže část nikoli jen českého, ale i evropského publika aplaudovat. A výrok, že demokracie, liberalismus, komunismus a socialismus přivedly Evropu na pokraj zániku, je dnes běžný v projevech reprezentantů všech možných politických stran. Vzpomeneme-li si, že v jiných textech najdeme klíčová slova a slovní spojení o všude přítomném teroru poldů, nebo levičáckých nástrah, mohou být jen dalším a vyšším stupněm přesvědčení zednářská spiknutí, vláda Sionu, sionistická světovláda a zhoubné síly mezinárodního Židovstva. Je to jen konec cesty, na jejímž začátku byli zasraní punkové nebo rusko-mongolská zvířata. Naučit se nenávidět není zas tak moc obtížné. Dvacetiletí vojáci se v době válečných konfliktů stávají v překvapivě krátké době ochotnými katy. Zákony ani zákonodárci tomu v minulosti nezabránili. Tak jak na to? Snad by pomohlo, kdybychom se někdy alespoň odnaučili aplaudovat. Zdeněk Zbořil

Strana 23

5776-37

TÉMA

Palestinskou samosprávu ohrožují Hamás i absence mírových jednání Předseda palestinské samosprávy Mahmúd Abbás rád vyhrožuje, že celý úřad zruší a přenechá odpovědnost za Západní břeh Jordánu Izraelcům, aby o něj pečovali jako před dohodami z norského Osla. Podle Abbáse nechce izraelská vláda premiéra Benjamina Netanjahua obnovit mírové rozhovory, a to má za následek frustraci palestinské mládeže, která nemá perspektivu lepší budoucnosti, a proto se radikalizuje a má „pochopitelné“ sklony k násilí. Abbás má pravdu v tom, že izraelsko-palestinská jednání skoro dva roky neprobíhají a mladí Palestinci se skutečně radikalizují. Už čtyři měsíce útočí na izraelské vojáky i civilisty a zabili v Izraeli 26 lidí. V průměru dochází ke třem útokům denně. Nejnovější palestinské průzkumy ukazují, že teroristické útoky podporují dvě třetiny Palestinců, kteří jsou přesvědčeni, že násilí slouží jejich zájmům lépe než mírové rozhovory. Autor jednoho z průzkumů, palestinský sociolog Chálil Šikakí, však za jeden z důvodů palestinské radikalizace považuje i nespokojenost s vládou samosprávy. Ta podle respondentů současné útoky dost nepodporuje, neřídí Západní břeh dobře ekonomicky a dodnes se neusmířila s Hamásem v pásmu Gazy. Navíc Abbásovi vypršel před šesti lety mandát; v očích mnoha Palestinců tak není legitimním vůdcem a dvě třetiny si přejí jeho odstoupení. Většina jich dává přednost Hamásu, a kdyby se dnes konaly volby na předsedu samosprávy, vyhrál by je gazanský premiér Ismaíl Haníja. Abbás se snaží budit dojem nekompromisního politika, ale s mizivým výsledkem. Neslevuje z předběžných podmínek mírových jednání, ale ta se proto nekonají; samospráva podniká diplomatické kroky, které mají přinést vznik Palestiny z nařízení mezinárodního společenství, ale Palestinci svůj stát dodnes nemají; a usiluje o žalobu na Izrael u Mezinárodního trestního soudu za údajné válečné zločiny, která však může přivést na lavici obžalovaných i její představitele. Abbás Palestincům za celých 11 let ve funkci nepřinesl vůbec nic. Snaží se v ní však udržet za každou cenu a hraje dvojí hru – podněcuje a obhajuje současné teroristické útoky, oslavuje vrahy jako mučedníky a vymýšlí si nesmyslná obvinění Izraele pro ochotné uši mezinárodního společenství. Vyhrožuje Izraeli přerušením bezpečnostní spolupráce, ale jeho ozbrojené složky se zá-

roveň snaží předcházet útokům na Izraelce. Abbás ve spolupráci pokračuje i proto, aby ho nesvrhl ozbrojený puč Hamásu. Pádu palestinské samosprávy se obává i izraelská vláda, která se v poslední době několikrát sešla na mimořádném zasedání, aby se na případný rozpad palestinského orgánu připravila. Důvodem je však především reálná hrozba Hamásu. Ten na Západním břehu neúnavně buduje teroristickou infrastrukturu nejen k útokům na Izraelce, ale i s cílem svrhnout samosprávu. Izraelská tajná služba Šin Bet v posledním roce pozatýkala desítky členů buněk v pokročilém stadiu příprav únosů, vražd a útoků. Mnozí z nich jsou teroristé propuštění z izraelských věznic v roce 2011 výměnou za uneseného vojáka Gilada Šalita. Jen v posledním měsíci Šin Bet rozbila dvě skupiny chystající útoky a dvojici Arabů z východního Jeruzaléma, která připravovala atentát na Netanjahua při projevu na veřejnosti a následný velký útok na civilisty v Jeruzalémě. Hamás se svými úmysly netají a slibuje Izraeli v letošním roce mnohem víc krveprolití než vloni, včetně sebevražedných útoků na civilisty a vražd izraelských politiků. Abbásovi je 80 let a objevují se zprávy o jeho zhoršujícím se zdravotním stavu. Žádnou dramatickou změnu v jeho chování nebo přístupu k mírovým jednáním od něj nelze čekat. Palestincům nemá co nabídnout,

stejně jako jim nemá co nabídnout Hamás. Abbás však nemá žádného politického soupeře a všechny alternativy k jeho vládě jsou pouze horší, protože by přinesly ještě větší radikalizaci a násilí. Izraelský kabinet se proto podle svých prohlášení snaží samosprávu podporovat, nicméně žádné viditelné kroky zatím nepodnikl. Ani stále méně vstřícná Netanjahuova vláda zřejmě mír nepřinese. Podle nepotvrzených zpráv jí samospráva v posledních týdnech několikrát nabídla obnovu jednání, třebaže neslevila ze svých předběžných podmínek zmrazení výstavby židovských osad, propuštění předloni slíbené várky vězňů a závazku k jednání na základě hranic z roku 1967. Netanjahu ale jakékoli předběžné podmínky odmítá a rovněž nechce jednat, dokud neustanou teroristické útoky. Údajně však odmítl i rozhovory o konkrétních hranicích budoucí Palestiny loni v létě ještě před vypuknutím násilností. Abbás ani Netanjahu nechtějí ze svých postojů slevit – Abbás z obav o ztrátu postavení a Netanjahu kvůli možné ztrátě voličů. Na obou stranách sílí radikální politické výroky a umírněné hlasy už skoro není slyšet. V palestinské politice žádné neexistují a izraelská levice jako by zmizela. Obě vlády uvízly v bludném kruhu svých nekompromisních postojů, z něhož nejsou ochotny vykročit. Gita Zbavitelová, ČRo

Strana 24

5776-37

ROZHOVORY

„EU se chová vůči Izraeli neohrabaně, přispívá k tamnímu pocitu izolace a ohrožení“ „Speciální značení zboží ze židovských osad vnímám jako hloupé, nebezpečné a zavánějící praxí hitlerovského Německa. Nejde totiž o krok pro ochranu spotřebitelů, jak se snaží tvrdit Evropská komise, jde výsostně o politické gesto,“ říká poslanec Robin Böhnisch (ČSSD). V rozhovoru pro ŽL připouští i pozitivní vliv prezidenta Zemana na nárůst proizraelských postojů v české společnosti. Stál jste v čele skupiny 23 poslanců, kteří sepsali dopis, v němž se ohrazujete proti rozhodnutí Evropské komise (EK) o značení produktů ze židovských osad. Byl to první jasný politický hlas, který v Česku zazněl. Překvapilo vás rozhodnutí Bruselu nebo se již dlouho očekávalo? Interpretační oznámení Evropské komise je vlastně jen další etapou v už aplikované praxi zacházení se zbožím z izraelských osad v Judsku, Samaří a na Golanských výšinách. S ohledem na Evropskou komisi směřovaný požadavek 16 vlád zemí EU o vyjasnění této praxe se dalo očekávat, že se podobný materiál objeví. Stanovisko nejprve 23 a nakonec 27 poslanců, členů skupiny přátel Izraele v Meziparlamentní unii, mělo upozornit na absurditu chování Evropské komise v kontextu současného dění jak na Blízkém východě, tak v Evropě. Nešlo o první politickou deklaraci, rychleji reagoval poslanec ODS Marek Benda. Je správné tento krok vnímat jako úspěch mezinárodního propalestinského hnutí BDS – boycott, divest, sanctions, který se snaží vyvinout na Izrael ekonomický tlak? Víte něco o pozadí tohoto nařízení? Představitelé BDS by se k tomuto pochybnému „úspěchu“ asi rádi přihlásili, ale nemyslím si, že by vydání tohoto dokumentu mělo s tímto obskurním antisemitským hnutím přímou souvislost. Skutečným a smutným „úspěchem“ BDS bylo uzavření továrny Soda Stream v Judsku, kde přišly o práci stovky palestinských Arabů. Jak jsem se doslechl, Interpretační oznámení se rodilo kdesi v kanceláři budovy Evropské komise na počítači nenapojeném na internet a za

Robin Böhnisch u Kineretského jezera jeho vznikem stála vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Federica Mogherini, známá svou extremistickou politickou minulostí. Sympatické je, že český ministr zahraničních věcí nebyl mezi těmi, kteří Evropskou komisi o takový dokument žádali. Máte reakce, jak na toto nařízení reagují jednotlivé vlády zemí EU? Zatím jsem zaznamenal jen jasné odmítnutí praxe speciálně značit výrobky

z izraelských obcí v Judsku, Samaří a na Golanských výšinách ze strany maďarského ministra zahraničí a obchodu Pétera Szijjártóa a poslanecké frakce CDU v německém Bundestagu. Ale systematicky jsem se o to nezajímal. V kontextu současné imigrační krize a vlně palestinských teroristických útoků s noži vyvolává požadavek na speciální označování zboží ze Západního břehu a Golanských výšin mnohdy spíše pod-

Strana 25

5776-37

ROZHOVORY

půrnou reakci pro Izrael u evropské veřejnosti. Slyšel jsem, že např. v Berlíně se zákazníci ohrazovali proti takovému označování a příslušný obchodní dům je zrušil. Máte nějaké reakce od lidí v ČR? Víte, jak to probíhá jinde? Zaznamenal jsem podobné názory v debatách i internetových diskusích v tom smyslu, že kdyby se v České republice začalo zboží z izraelských osad za Zelenou linií speciálně označovat, lidé by takové zboží začali speciálně vyhledávat a kupovat. V prosinci přijala poslanecká sněmovna usnesení, které jste navrhl, v němž vyzývá vládu, aby odmítla podle výkladového sdělení EK postupovat. Máte informace, jak bude vláda či příslušná ministerstva reagovat? K dnešnímu dni se tím vláda naplno nezabývala. Nicméně Evropská komise, pokud vím, ubezpečila vlády zemí EU, že míra naplnění Interpretačního oznámení bude zcela v kompetencích jednotlivých států. Ale abychom si ten problém vyjasnili. Evropská unie má se Státem Izrael podepsanou asociační dohodu a zboží z Izraele má na evropském trhu na základě toho řekněme privilegované postavení. A už dnes, například když obchodní firma, ve které mám podíl, přiveze víno od malého vinaře z Golanských výšin, se kterým spolupracujeme, na toto víno nedostanu tzv. preferenční podporu. A já to respektuji. Například víno z Izraele uvnitř Zelené linie tuto preferenční podporu dostane. Hlídá to Celní správa. Já to považuji za dostatečný signál ze strany EU, speciální značení naproti tomu vnímám jako hloupé, nebezpečné a zavánějící praxí hitlerovského Německa. Nejde totiž o krok pro ochranu spotřebitelů, jak se snaží tvrdit Evropská komise, jde výsostně o politické gesto. A pokud by šlo

o skutečně spotřebitelský problém, museli bychom se na něj tedy dívat prizmatem evropského spotřebitelského práva. Je zřejmé, že pokud mají osady přímé spojení s Izraelem a produkují zboží na základě izraelských zákonů a izraelských norem, rozhodně není označení „Made in Israel“ pro spotřebitele matoucí. Matoucí by naopak bylo označení „vyrobeno v nelegální židovské osadě na okupovaném Západním břehu Jordánu“. Domníváte se, že současná imigrační krize nějak změnila postoj některých evropských zemí v pohledu na Izrael? Evropa je vystavena hrozbě teroristických útoků, s nimiž Izrael musí žít již řadu desetiletí. Upřímně nerad bych spojoval imigrační krizi a hrozbu teroristických útoků. Ke změně postojů evropských zemí k Izraeli se aktuálně neumím vyjádřit, co je ale zřejmé, je pozitivní změna postoje části evropské veřejnosti. Ukázat si to můžeme na domácích poměrech, kde sehrává pozitivní roli jinak jistě velmi diskutabilně se vyjadřující prezident republiky. Jeho konzistentní proizraelský postoj se začíná přenášet na jeho voliče, které bych v minulosti za proizraelské určitě neoznačil. Věnujete se hodně česko-izraelské spolupráci. Jak vám jsou jako sociálnímu demokratovi blízké postoje pravicových izraelských vlád? Ke kterému izraelskému politickému uskupení máte názorově nejblíže? S dovolením začnu od konce. Nejsympatičtější mi asi byla strana Šinuj Tommyho Lapida. Ona koneckonců měla, nebo má, abych ji nepohřbíval úplně, filozoficky nejblíže středoevropské mentalitě. Asi bych měl zdánlivě logicky navázat tím, že teď podporuji Ješ Atid, ale tady bych si ještě nechal k hodnocení nějaký čas. Pravicové

vlády a jejich chování lze asi těžko odbýt jednou větou, protože každá byla trochu jiná. Problém jsou samozřejmě osady v Judsku a Samaří. Problematizují budoucí dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu, jsou zdrojem napětí uvnitř izraelské společnosti. Liberální sekulární rodiče nechtějí posílat děti do armády střežit pár extremistů, kteří běhají po Západním břehu s tanachem v ruce a křičí, že to je jejich stavební povolení, daňoví poplatníci je nechtějí dotovat a zajišťovat Netanjahuovo politické přežívání. Bohužel Evropská unie se chová tak neohrabaně, že v Izraeli přispívá k pocitu izolace a ohrožení a tak nakonec Netanjahua volí většina a později z toho opakovaně střízliví. Je to začarovaný kruh a na tahu jsou USA a EU. Ovšem ne v tom smyslu, že bude Evropa znovu vytvářet Judenfrei obchody. V jakých oblastech má česko-izraelská spolupráce největší potenciál k rozvoji? Je o ČR zájem? Nehledí Izrael k více rozvinutým trhům? Dlouhé roky po sametové revoluci jsme byli příliš zahleděni do sebe, utápěli se ve virtuálních úspěších, ve kterých nás ubezpečovala tehdejší politická reprezentace. To vylhané premiantství způsobilo, že nám v mnoha oblastech ujel vlak, a také to, že si to ještě dnes nejsme schopni přiznat. A tak se smějeme německé Energiewende, jsme pořád okouzleni jádrem jako novým božstvem a milujeme beton. V případě moderních technologií v celé řadě oblastí, kde vidím velký prostor pro spolupráci s Izraelem, potřebujeme pomoci. Máme štěstí, že nás mají v Izraeli rádi. Děkuji za rozhovor a přeji mnohu úspěchů. Tomáš Jelínek

Každý den nové informace! Čtěte zpravodajství Židovských listů na:

zidovskelisty.info

Strana 26

5776-37

ROZHOVORY

Boj proti antisemitismu nesmíme nechat pouze na židovských organizacích V úterý 12. ledna se v Praze konala první pracovní schůzka nově jmenované koordinátorky Evropské komise pro boj s antisemitismem Kathariny von Schnurbeinové s partnery ze zemí EU, USA a Izraele. Mezi její aktuální úkoly patří omezování projevů nenávisti na internetu a uplatnění zákazu popírání holokaustu ve všech členských zemí EU. „Pokud se podíváte na internet, tak tam lidé píší věci, které by nikdy nevyslovili na veřejnosti,“ říká Schnurbeinová. Jaké pravomoci a poslání jsou spojené s vaší funkcí koordinátory Evropské komise (EK) pro boj s antisemitismem? Tato pozice je výsledkem loňského prvního kolokvia o základních právech, které se věnovalo obraně a boji proti antisemitismu a protimuslimské nenávisti. O vzniku pozice bylo rozhodnuto v říjnu s tím, že jmenování se uskutečnilo k 1. prosinci. Myšlenka komisařky Věry Jourové a prvního viceprezidenta Franse Timmermanse byla, aby existovala osoba s přímým spojením se židovskými komunitami napříč politickou úrovní EK. Aby bylo lépe zřejmé, co si židovské komunity a židovské organizace na národní a regionální úrovni myslí, jak hodnotí danou situaci, jaké mají obavy, jaké jsou jejich návrhy na řešení. Jde tedy o zajištění přímého spojení mezi židovskými komunitami a politickou úrovní. Myslíte politiky na evropské úrovni? Ano, na evropské úrovni. Ale jde především o rozšiřování kontaktů s židovskými komunitami na národní úrovni, protože kontakty EK s židovskými organizacemi v Bruselu již dlouhodobě máme. Ale chceme být i ve spojení s národními organizacemi, které nám mohou dát lepší informaci o situaci na národní a regionální úrovni. Tedy zajištění tohoto přímého spojení a reportování mezi židovskými organizacemi na národní úrovni a politickou reprezentací EU je jednou z mých hlavních agend. A máte též nějaké možnosti, jak můžete ovlivnit situaci v některých členských zemích? To je otázka kompetencí, která záleží na tom, jaký problém by se měl řešit. Například, pokud by šlo o podporu naplňování evropské legislativy, jako v případě nařízení o xenofobii a rasismu, které zakazuje popírání holokaustu. Ale jen 13 zemí z 28 členských států EU efektivně implementovalo toto nařízení. V této oblasti můžeme velmi konkrétně vyvíjet tlak, a taky jej vyvíjíme, aby členské

země toto nařízení nejen transponovaly do objektů židovských obcí a institucí, je to své legislativy, ale i uplatňovaly. odpovědnost jednotlivých členských států. Pak jsou problémy na národní úrovni, A jednotlivé státy se k tomu stavějí různě. kde jsou naše možnosti omezené. Například Některé státy dávají židovským organizacím otázka bezpečnosti. My máme evropskou peníze, aby si zajistily bezpečnost samy. agendu, která se věnuje bezpečnosti. Ta se Jiné poskytují policejní ochranu. Další týká boje proti terorismu, regulace střelných to vše nechají kompletně na židovských zbraní. Když ale přijde na konkrétní ochranu obcích. V tomto případě je to mimo naše kompetence. Jakou další agendu máte? Katharina von Schnurbeinová Důležitou oblastí je koordinace politik na evropské úrovni, kde se již mnoho děje. Máme například programy v oblasti vzdělávání, máme Den památky obětí holokaustu, máme programy integrace migrantů, věnujeme se boji proti šíření nenávisti na internetu. Zde jsme již ve spojení s velkými IT firmami jako Facebook, Twitter a Google, abychom zjistili, jaké jsou možnosti jejich proaktivní role v této oblasti. Aby tyto firmy akceptovaly svou odpovědnost a nestaly se platformou pro šíření nenávisti a xenofobie. Doufáme tedy, že dojdeme k nějaké dohodě, která by zahrnovala stejný postup ve všech členských zemích. V opačném případě bychom museli jít cestou legislativy. Takže máme určité kompetence, je nutné je vhodně kombinovat a hledat synergie. byla v prosinci jmenována koordináKde vidíte největší potenciál, jak můžete torkou EK pro boj s antisemitismem. přispět v Evropě v boji proti antisemiTato agenda spadá do gesce prvního tismu? viceprezidenta EK Franse TimmerJe to v oblasti mé třetí agendy, kam spadá manse a komisařky Věry Jourové, kteří práce s jednotlivými členskými zeměmi. současně jmenovali i koordinátora EK Budeme s nimi ve spojení prostřednictvím pro boj s protimuslimskou nenávistí. pracovní skupiny na vysoké úrovni zaOba koordinátoři mají dle vyjádření EK stoupení, která se věnuje v tomto kontextu za úkol udržovat kontakty se židovskou i otázkám rasismu a xenofobie. Zde můžeme a muslimskou komunitou a přispívat ve vznášet témata, která jsou důležitá ze strany spolupráci s členskými státy EU a dalžidovských komunit. Budeme spolupracovat šími organizacemi k vytváření strategií, v této oblasti i s dalšími evropskými organijež budou potírat projevy nenávisti. zacemi, jako jsou Evropský parlament, Rada Katharina von Schnurbeinová dříve Evropy, ale i dalšími mezinárodními orgapůsobila v týmu poradců prezidenta EK, nizacemi. Je důležité, abychom nedublovali byla mluvčí komisaře Vladimíra Špidly agendu jiných. Například práci organizace a delegace EK v České republice. ODHIR (Office for Democratic Institutions

Strana 27

5776-37

ROZHOVORY and Human Rights) ve Varšavě, která spadá pod Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Existují mezinárodní organizace, které v této oblasti dělají velmi dobrou práci. Musíme s nimi blízce spolupracovat, abychom dali naše síly dohromady. Jedna z myšlenek říjnového kolokvia byla, že nesmíme boj proti antisemitismu nechat pouze na židovských organizacích, že je to odpovědnost celé společnosti a týká se nás všech. A jak jsme viděli při útocích v Paříži 13. listopadu, týká se nás to přímo, byl to útok na naše hodnoty, byl to útok na naši svobodu. Je zde velmi úzké spojení mezi odpovědností společnosti jako celku a bojem proti antisemitismu. Proto jsme spojili zástupce politických představitelů z evropské a národní úrovně, zástupce samosprávy, nevládních organizací, náboženských představitelů, pochopitelně i židovských obcí. Dali jsme dohromady všechny, protože každý musí vzít svůj díl odpovědnosti za řešení problému. Velmi často se věci musejí udělat na lokální úrovni, aby to fungovalo. To je celá řada partnerů. Je to snaha o velmi komplexní řešení problému. Kdo bude nakonec rozhodovat, jak se má postupovat? Musíte se dívat na to, za co jsou jednotlivé strany zodpovědné. Například my nyní jednáme s IT společnostmi. EK nakonec rozhodne, jak budeme řešit otázku šíření nenávisti na internetu. Bude to nakonec komisařka Jourová, která v této věci bude muset rozhodnout. Obdobně to bude zase komisařka Jourová, která určí, které země neplní nařízení proti xenofobii a rasismu, a bude je muset předat k soudu. Ale v otázkách, které se budou týkat integrace, to budou řešit i jiní představitelé EK. Zde mají mnoho kompetencí národní státy, které to řeší různě. Například Francie má tzv. společenskou smlouvu, pokud někdo chce získat trvalý pobyt. Budete se věnovat i nějakým analýzám vývoje antisemitismu v Evropě, nebo budete spoléhat na práci akademiků a nevládních organizací, které identifikují hlavní problémy? Máme různé možnosti pro financování výzkumu v rámci programu Horizont 2020. Pochopitelně budeme pracovat se všemi dostupnými zdroji. Například ODHIR má velmi kvalitní podklady. Existuje i Agentura EU pro základní práva ve Vídni, která udělala velký průzkum v roce 2013 o vnímání projevů antisemitismu mezi židovskými

komunitami. Pravděpodobně budou dělat další. Nemáme všechna potřebná data, ale nějaká data máme. Máme ale prostředky a nástroje, abychom všechny potřebné informace získali. To je celá řada úkolů. Jak velký je váš tým? To je komplikované. Záleží, jak se na to díváte. Já jsem koordinátorka, která má tým tří lidí. Ale například v řadě zmíněných témat, jako jsou projevy nenávisti na internetu nebo popírání holokaustu, se tomu věnují další oddělení. Tato funkce byla zřízena jako koordinační, neměla být vytvořena žádná nová struktura. Smyslem je využít existující možnosti a kapacity EK při boji proti antisemitismu a posílit jejich spolupráci za tímto cílem. V Praze se tedy konala první pracovní schůzka se zvláštními zmocněnci pro boj s antisemitismem? Ano. Zatím jen pět zemí EU má tyto zmocněnce. Byli zde zmocněnci z Německa, Velké Británie, Francie. Řecko má svého zmocněnce, který se neúčastnil. Někde, jako u vás, je tento zmocněnec zodpovědný i za otázky holokaustu. Mimo státy EU byli v Praze i zmocněnci z USA, Izraele a dále zástupci OBSE a IHRA (The International Holocaust Remembrance Alliance). Pravděpodobně všichni relevantní lidé ze Západu byli v Praze. Byla to velmi dobrá iniciativa české strany, ministra zahraničních věci Lubomíra Zaorálka a českého zmocněnce Jiřího Šitlera. Co je tedy cílem vašich aktivit pro prvních šest měsíců? Mým cílem je nyní navázat vztahy se všemi komunitami. Máme 27. ledna mezinárodní připomínku Dne obětí holokaustu a do Bruselu přijede řada zástupců židovských obcí z členských států, s nimiž se uvidím. O dva dny později jedu na zasedání Mezinárodního osvětimského výboru do Paříže. Ze svého předchozího působení znám většinu židovských náboženských organizací a některé další jako Evropský židovský kongres či Americký židovský výbor, tak nebudu muset navazovat kontakty s úplně všemi od začátku. A mimo tohoto navazování vztahů... Jak jsem již řekla. Již jsme v EK začali pracovat na problematice šíření nenávisti na internetu s IT firmami, zahájili jsme proces, který se věnuje legislativní implementaci popírání holokaustu. Tyto věci začaly okamžitě po říjnovém kolokviu, i když jsme se jim věnovali již dříve. Nevládní organizace

mohou do 18. února podat návrhy na projekty v programovém rámci „Radikalizace, rovnost a občanství“, na projekty za 5,5 milionu eur. Zde mohou být financovány projekty boje proti antisemitismu či šíření nenávisti na internetu. Jak vnímáte vývoj antisemitismu v Evropě během posledních let? Od roku 2000 jsou projevy antisemitismu na vzestupu. Za prvních šest měsíců loňského roku vzrostl meziročně počet hlášených antisemitských projevů ve Francii o 84 %. To jsou opravdu hrozná čísla. Obdobně narostly tyto projevy i v Londýně. Ano. To je velmi špatná situace. Vedle vás působí v EK i koordinát pro boj s protimuslimskou nenávistí. Muslimové však nejsou jen cílem nenávisti, ale někteří se podílejí na antisemitských projevech. Obě koordinační funkce vznikly společně na říjnovém kolokviu. V mnoha ohledech čelí židovské a muslimské komunity podobným problémům. Z průzkumu Agentury EU pro základní práva víme, že židovské komunity se cítí ohroženy z jedné třetiny pravicovými extremisty, z druhé třetiny levicovými extremisty a obdobně i ze strany muslimských extremistů. Musíme se zaměřit na všechny tři hrozby. Myslím si, že zde je zcela zásadní spolupráce představitelů židovských a muslimských komunit v Evropě. Je jasné, že se antisemitismus může skrývat i za antisionismem. I tomu se musíme věnovat. Konkrétní věci, které jste zmínila jako příklad boje proti antisemitismu, se mohou velmi rychle dostat do určitého bodu, kdy mohou ohrožovat svobodu projevu nebo budou proti těmto politikám přinejmenším tento argument používán. Setkala jste se s takovou kritikou? My musíme hledat rovnováhu. Svoboda projevu je jednou z hlavních hodnot, na nichž stojí západní civilizace. Ale slovní projevy nenávisti, které podněcují k násilí, jsou zakázány evropským právem. A jeho dodržování musí být vymáháno. Pokud se podíváte na internet, tak tam lidé píší věci, které by nikdy nevyslovili na veřejnosti. A pak je tu velká šedá zóna, kde není hned jasná hranice mezi svobodou projevu a podněcováním. Určitě musíme bránit svobodu slova, ale jsou zde projevy nenávisti na internetu, kvůli nim musíme najít tu správnou míru. Díky za rozhovor a přejeme mnoho úspěchů. Tomáš Jelínek

Strana 28

5776-37

ROZHOVORY

Na šábes se nevraždí, ale píšou detektivky Rozhovor s Petrem Balajkou, redaktorem Obecních novin pražské obce

V loňském roce jste pod autorským jménem Petr Eidler vydal detektivku Na šábes se nevraždí. Pro našince je to docela zábavné čtení z prostředí pražské židovské obce. Řada věcí je dobře odposlechnuta. Kdy jste se rozhodl odehrát svůj detektivní příběh v tomto prostředí? Rád situuji svoje detektivky do prostředí, které dobře znám, navíc se v židovském prostředí nabízí nepřeberná škála námětů. Zajímá mě průnik minulosti a přítomnosti. Málokterá komunita prodělala za poslední století tolik, co Židé. Nechci prozrazovat zápletku, ale vše se točí kolem válečných osudů obyvatel domova důchodců. Jsou za smyšlenými jmény skutečné postavy a skutečné osudy? V každé postavě se skrývá řada autentických osudů, které jsem různě zkombinoval dohromady. Obecně se ale dá říci, že i při nejbujnější fantazii, kterou bohužel nemám, se nedá vymyslet nic, co by se nestalo. Není nakonec ten příběh pravdivý? Pravdivý není, na Hagiboru naštěstí k žádnému zločinu nedošlo, ale příběh muže, který po válce vstoupil do služeb StB a pomáhal jí i za cenu toho, že udával své známé, je skutečný. Jak židovské prostředí přijali čtenáři detektivek? Máte nějaké reakce? Kupodivu jsem měl velice příznivé ohlasy a knížka se i dobře prodávala. V něčem mi Vaše knížka připomíná fin-

skou autorku Lingrenovou, kterou proslavila zejména její humorná detektivní série odehrávající se v domově důchodců Podzimní háj? Je to jen náhoda? Jsem sice docela pilný čtenář detektivek, ale Lingrenovou neznám. Větší nebo menší míra humoru se objevuje ve všech mých knížkách, i v jediném románu Viktor a Lady ze Shalottu. Kolikátá Vaše detektivka to je? Bude i ta příští z prostředí obce? Témat je zde plno. Od nevěry vrchního rabína až po nedořešené restituce. Na šábes se nevraždí je moje osmá detektivka, k prvním dvěma, které vyšly krátce po revoluci, se raději nehlásím. K psaní člověk přece jen potřebuje určité životní zkušenosti, které mladý autor nemá. Připravovaná detektivka se přímo na pražské židovské obci s výjimkou několika scén na radnici v Maislovce a na Hagiboru odehrávat nebude, ale téma bude opět židovské a ve své podstatě opět vážné a bolestné. Můžete být trochu konkrétní? Detektivka má název Mrtvá s Davidovou hvězdou. Můžu prozradit jen tolik, že se točí kolem arizace, restituce židovského majetku a komunistické perzekuce. Odehrává se v dnešní Praze a měla by vyjít v prvním pololetí letošního roku opět v nakladatelství MOBA. Čerpáte i ze své osobní zkušenosti? Jak postihlo vaši rodinu období holokaustu a komunistického režimu? Moji nejbližší rodinu, tedy babičku Taubu, rozenou Eidler, jejíž příjmení používám jako svůj literárním pseudonym, a matku holokaust naštěstí výrazněji nepostihl, babička byla dlouho chráněná smíšeným manželstvím, až koncem války byla nasazená do skladu koberců tehdejšího Židovského muzea a poslednímu transportu se nějak vyhnula. Bohužel jsem se o to, dokud žila, příliš nezajímal, ale matka říkala, že „onemocněla“. Máma nechtěla, abych se k židovství hlásil, chtěl jsem chodit začátkem 70. let na obec na hebrejštinu, ale nedovolila mi to. Babička pocházela z Haliče od Lvova, téměř veškeré příbuzenstvo bylo vyvražděno, jen část se zachránila v Krakově, kde se ukrývali. Tito přeživší potom odjeli v 60. letech do Izraele, kde dosud žijí jejich potomci, s nimiž jsem v dobrém styku. Co se týká komunistického režimu, tak otec spoluza-

kládal Klub angažovaných nestraníků a byl hodně politicky aktivní. I když nikdy nebyl v partaji, tak ho za normalizace vyhodili ze Státního pedagogického nakladatelství a jeho Přehledné dějiny literatury byly až do roku 1989 zakázané. Byl i na seznamu tzv. nepřátel režimu. Na Filozofickou fakultu UK jsem se dostal jen díky tomu, že rodiče měli na katedře polonistiky a bohemistiky dobré známé, kteří pomohli, jinak by to kvůli mému kádrovému profilu nebylo možné. Jen jsem nemohl dělat během studia pomocnou vědeckou sílu, to tehdejší vedoucí katedry české literatury V. Rzounek kategoricky zatrhl. Od prosince 2011 jste šéfredaktorem Obecních novin pražské židovské obce. Je pro Vás tato práce autorsky zajímavá? Díky práci v Obecních novinách přicházím do styku s velkou řadou zajímavých i výjimečných lidí. Rád s nimi dělám rozhovory, povídám si s nimi, což mi dává řadu podnětů. Být šéfredaktorem je práce na plný úvazek? Jak dlouho dáváte jedno číslo dohromady? Prakticky celý měsíc, nelze to dělat na poslední chvíli. Snažím se chodit na co nejvíce akcí pořádaných ŽOP, dělám rozhovory, které někdy bývají během na dlouhou trať. Kdo rozhoduje o obsahu Obecních novin? Váš předchůdce odmítl otisknout rozhovor novináře Pavla Jelínka s profesorem Petrem Weissem, protože byl příliš kritický. Jak je to dnes? Máte ve výběru témat a textů volnou ruku? Obsah ON je výhradně na mně, ale samozřejmě tisknu příspěvky a oznámení, které mi dají jednotlivá střediska ŽOP. Určitě není problém tisknout i kontroverzní témata, pokud dostanou slovo všechny strany. Obecně ale musím říci, že osobně nemám rád konfliktní situace a hádky, a proto se snažím vést Obecní noviny v pozitivním duchu. Na pražské obci se stále připomínají různá výročí. Proč jste si v Obecních novinách v loňském roce nepřipomněli deset let od jejich založení? Teď jste mě dostal. Sice mám na očích číslo ročníku, ale jaksi mi to vůbec nedošlo, což je určitě škoda, protože deset let existence ON stálo za připomenutí a zhodnocení. Tak se to třeba podaří jindy. S díky za rozhovor a hodně inspirace do dalšího psaní. Tomáš Jelínek

Strana 29

5776-37

HISTORIE

Můj otec Hanuš Rezek Můj otec se stal rabínem hříčkou osudu, a to v poválečné Praze – ve městě, kde kdysi žil uznávaný Rabi Löw. Otec Hanuš (Shmuel) Rebenwurtzel se narodil v lednu 1903 v obci Strážnice na Vsacku. Jeho otec, Sigmund (Jehoshua) Rebenwurtzel, tam byl obchodníkm a též působil v městské radě. Můj otec, povoláním advokát, byl aktivní v různých politických funkcích: v Sionistické organizaci, v Sociálně demokratické straně a byl také předsedou místního tělocvičného židovského spolku Makabi, ačkoliv sám nesportoval. Kvůli své politické činnosti byl po příchodu nacistů zatčen. Na svobodu mu pomohla jeho manželka Dita (Judit), která podplatila gestapo velkou sumou peněz. Vzhledem k jeho funkci v Sionistické organizaci obdrželi oba manželé tzv. certifikáty – to jest povolení k vystěhování se do tehdejší Palestiny. V rámci britské armády se tam utvořila jednotka českých uprchlíků, do které narukoval. Generál Klapálek, velitel této jednotky, jej požádal, aby se ujal funkce duchovního jednotky, to jest rabína, což se zdráhal převzít, jelikož rabínem nebyl. Před válkou byl otec advokátem ve Vsetíně. Byl sice pobožný žid, ale nebyl vůbec školený v náboženství. Klapálek potřeboval židovského duchovního a školení rabíni odmítli sloužit na vojně, tak se ptal, kdo by byl schopen tuto úlohu vykonávat. Tatínek byl politicky aktivní a pobožný, proto se mu zdál vhodný, ale on se zdráhal to přijmout. Teprve po poradě s prof. Hugo Bergmannem a prof. Martinem Buberem nakonec souhlasil. Pak byl ještě na šestitýdenním školení u rabína dr. Arje. Tuto funkci vykonával dr. Rebenwurtzel po dobu války. Zúčastnil se bitev v Tobruku, Dunkerque a jinde a dostal se až k branám koncentračních táborů, kde na vlastní oči spatřil hrůzy spáchané nacisty. Všude vykonával funkci rabína neohroženě a statečně, o čemž svědčí všechny válečné kříže za chrabrost, které obdržel po návratu do Prahy od vrchního velitele a ministra obrany generála Svobody v roce 1945. Ihned po příchodu do Prahy začal působit v organizacích, které se staraly o spoustu zubožených lidí vracejících se z koncentračních táborů. Dr. Rezek (po válce si změnil německy znějící jméno, jak to ostatně

udělalo i mnoho jiných Židů) byl požádán židovskými organizacemi v zahraničí, aby převzal vedení Židovských náboženských obcí v ČSR se sídlem v Praze. Coby vedoucí tajemník a kultovní referent rady pracně obnovil zaniknuvší kehilot a během půl roku, do doby hagej Tishre, obstaral více než padesáti židovským obcím nutné kultovní potřeby. Jelikož stařičký vrchní rabín dr. A. Deutsch, nemocí a utrpením v koncentračním táboře oslabený, již nemohl vykonávat všechny funkce plynoucí z jeho postavení, nezbývalo, než aby dr. Rezek přijal funkci náměstka. Po demobilizaci zastával i různé jiné funkce, byl členem oblastního vedení Sionistické organizace, členem vedení Keren Haye-

JUDr. Hanuš Rezek sehrál důležitou roli při obrození židovského života po druhé světové válce. Byl vedoucím tajemníkem ŽNO Praha, náměstkem vrchního rabína v ČSR, předsedou Svazu Makabi v ČSR, předsedou Kruhu židovských účastníků československého odboje, členem oblastního vedení Ústředního svazu sionistického v Praze. Za války působil jako polní duchovní československé armády na Středním východě a 1. tankové brigády.

sod, předsedou kruhu židovských účastníků odboje a předsedou Svazu Makabi v ČSR. V Palestině se zatím začal organizovat nový židovský Stát Izrael a tehdejší vláda ČSR byla při jeho zrodu velice nápomocná, hlavně díky ministru zahraničí Janu Masarykovi. Němci ukradený židovský majetek, takzvaná Terezínská masa (pozn. ŽL terezínská podstata), se měnil za zbraně posílané Haganě. I při této „transakci“ byl dr. Rezek velmi aktivní. Po komunistickém převratu v únoru 1948 se připravoval dr. Rezek k emigraci do Izraele. Byl v té době předsedou Makabi ČSR a byl pozván ještě se dvěma dalšími členy vedení na přípravná jednání o konání první Makabiády ve svobodném Státě Izrael. Letadlo, které je tam vezlo, se zřítilo v prosinci 1948 v Řecku. Členové vedení Makabi, dr. Rezek, Miki Kanner a Ervin Diamant bohužel zahynuli. Půl roku poté jsme my, má matka, sestra a já, vycestovali do Izraele. Maminka pracovala jako sekretářka a celá ta léta nás sama živila a vychovávala. Zemřela na rakovinu v roce 1969, týden před mou svatbou (narodila se jako Dita Wintrová v Olomouci v roce 1914). Já jsem se narodil v Haifě (Palestina) v roce 1940. V roce 1945 jsme se moje matka a já spojili s otcem v Praze, kde jsme žili až do roku 1949, kdy jsme udělali „Aliya“ do Eretzu. Já jsem v Izraeli vystudoval chemii a později jsem přešel na metalurgii. Od roku 2006 jsem již v důchodu. Bydlím v městečku Karmiel na severu Izraele. Máme se ženou dvě děti: dceru Noa a syna Jaira a jsme trojnásobnými prarodiči. Moje sestra Daniela se narodila v Praze v roce 1947. Měla jenom 2 roky, když jsme se vrátili do Izraele. Zpočátku žila mimo domov, u cizích lidí, jelikož maminka musela chodit do práce a nemohla se o ni celý den starat. Vrátila se domů, když jí bylo devět let. Stejně jako maminka pracovala celý život jako sekterářka. Teď žije v kibucu Nirim, na jihu Izraele. Má tři děti: syna Ofera, dcery Michal a Atelet a pět vnoučat. Jehošua Rezek, Izrael

Strana 30

5776-37

HISTORIE

Z historie modro-bílého sportu v Prostějově Když si prostějovské Makabi 22. června 1935 připomínalo patnáctileté výročí své existence, nechyběly mezi pozvanými hosty ani přední osobnosti společenského života. Slavnostní zasedání spolku pozdravil telegramem i prezident republiky. Bylo to nejen uznání sportovnímu klubu, ale i úcty ke komunitě, která významným způsobem ovlivňovala život města. Ne náhodou se Prostějov nazýval Hanáckým Jeruzalémem. Byli to židovští podnikatelé, kteří v městě zavedli textilní výrobu a zdynamizovali v této oblasti obchod. Poprvé se Židé jako samostatná skupina na tělovýchovném a sportovním poli města etablovali už v roce 1903. Do té doby byli převážně členy Turnverien Prossnitz. Když však v roce 1902 byl u německých turnerů opět přetřásán árijský paragraf, přišla na valné hromadě jednoty židovská mládež s požadavkem, aby prostějovská jednota vystoupila ze svazu německých turnerů a změnila svůj název na „Tělocvičný spolek v Prostějově“. Protože návrh neprošel, rozhodla se židovská část členstva založit si vlastní spolek. Ustanovující valná hromada Jüdischer Turnverein für Prossnitz und Umgebung-JTVProssnitz byla svolána 20. června 1903. Součástí slavnostního zasedání bylo ustanovení výboru. Předsedou byl zvolen F. Löw, do funkce místopředsedy J. Lasus. Dále byli do výboru kooptováni: L. Ballek, H. Hönig, G. Kaufmann, F. Bergel, R. Bobasch a L. Fried. Domovem jednoty se staly prostory židovské obecné školy. Potom ale nastaly starosti se získáním prostředků na zakoupení tělocvičného nářadí. Po překonání této překážky se pod vedením tělovýchovného náčelníka jednoty H. Höniga začala utvářet dorostenecká družstva chlapců a poté i děvčat. Jednota každoročně organizovala veřejné akademie, kde družstva předváděla nacvičené sestavy. Součástí aktivit tělocvičného odboru byl nácvik divadelních her, turistické výlety a přednášky s národní tematikou. První mezinárodní vystoupení spolku se uskutečnilo v roce 1906, kdy prostějovští gymnasté vystoupili v Basileji při příležitosti IX. sionistického kongresu. V roce 1908

Odbor ženské házené Židovského sportovního a tělocvičného spolku Makabi Prostějov (archiv autora) zorganizovala jednota ve spolupráci se spolkem židovských akademiků Giskalah v Dělnickém domě slavnostní akademii při příležitosti pětiletého výročí své činnosti. Od té doby se gymnastická družstva jednoty stále častěji účastnila slavností židovských tělovýchovných jednot, které byly zakládány v okolí. V roce 1910 bylo několik družstev vysláno na židovské tělocvičné slavnosti do Vídně a Berlína. Organizační práci jednoty narušilo v roce 1912 nečekané úmrtí předsedy F. Löwa, kterého ve funkci nahradil L. Ballek. Ten pokračoval s ženskými družstvy i v průběhu první světové války. Vedle tělocvičného odboru vykonával činnost sportovní kroužek, jehož aktivitou byl fotbal. K prvním nadšencům této hry patřili: Spielmann, Deutsch, Sommer, Steckler, Klein Sborowitz, Platzer, Kobler, Brater a bratři Vokulovi. Zpočátku kroužek hrál na vojenském cvičišti. Po zákazu vojenské správy využívat tento prostor se aktivita

kroužku přenesla do zámecké zahrady. To už měl kroužek i rezervu tvořenou dorostem. Až když si SK Prostějov v roce 1912 opatřil hřiště u sladovny, uskutečnil se první přátelský zápas mezi sportovní sekcí JTV Prossnitz a SK Prostějov, v kterém sportovní klub těsně zvítězil. Neméně zajímavá je i informace, že několik fotbalistů z JTV Prossnitz hrálo v základní sestavě SK Prostějov. I když obě družstva tvořila samostatné subjekty, byla jejich činnost i v dalším období výrazně propojena. To platí i pro období první světové války, která tělovýchovné a sportovní aktivity výrazně utlumila. Situace se v JTV Prossnitz změnila 22. května 1919, kdy se konala první poválečná valná hromada. Změnil se nejen název spolku na Židovský sportovní a tělocvičný spolek Makabi Prostějov, ale i výbor spolku. Za předsedu byl zvolen M. Höningem. V následujícím období se v této funkci postupně vystřídali: M. Placzek, O. Czech, J. Kleiner

Strana 31

5776-37

HISTORIE a H. Huber. Krátce nato si klub pronajal pozemek v Kollárově ulici vedle nového hřiště SK Prostějov a vstoupil do Československého fotbalového svazu, kde hrál v hanácké župě uvedeného svazu. Koncem roku 1920 byl založen Židovský fotbalový svaz (ŽFS) a klub se stal jeho členem. Od roku 1921 začaly v klubu vedle fotbalového a tělocvičného odboru vykonávat činnost i odbory ženské házené a tenisu. Prvním významným podnikem, jehož se klub zúčastnil, byl I. celostátní slet Makabi. Tuto nejvýznamnější národní tělovýchovnou a sportovní akci zorganizovalo ve dnech 3.–5. července 1921 brněnské Makabi. V rámci sletu se uskutečnilo i svazové mistrovství v ženské házené, které vyhrálo prostějovské Makabi. Krátce poté vstoupil odbor do Svazu házené a ženských sportů, kde byl zařazen do II. třídy III. okresu. Hned úvodní ročník odbor vyhrál a postoupil do I. třídy. Ženská házená byla v Makabi zpočátku velmi populární a uvažovalo se o vytvoření samostatného národního svazu. Potom ale přišla hospodářská krize a většina odborů ženské házené v židovských jednotách a klubech zanikla. V roce 1922 obnovila činnost tělocvičná sekce. Ta se v roce 1926 osamostatnila a založila Jüdischer Turn und Sportverein Prossnitz – Židovskou tělocvičnou a sportovní jednotu Prostějov. Do funkce předsedy jednoty byl zvolen M. Sborowitz. V dalším období se v této funkci vystřídali L. Frank a H. Huber. Do hnutí Makabi vstoupila jednota v roce 1931 a následně si změnila název na Jüdischer Turnverein Makabi Prossnitz. V roce 1933 v rámci jednoty byla založena skupina Makabi Hacair. Tato situace ovlivnila partnerský spolek a vedla k změně jeho názvu na Jüdischer Sportverein Makabi Prossnitz – Židovský sportovní klub Makabi Prostějov. Vraťme se před uvedené změny do roku 1922, kdyŽFS začal organizovat soutěže. Židovský sportovní a tělocvičný spolek Makabi Prostějov byl zařazen do I. třídy svazového mistrovství. To ale nebylo dohráno. Organizačně patřil fotbalový oddíl do Brněnské župy ŽFS, v jejímž čele stál prostějovský rodák Viktor Hanák. Svoje zastoupení měl fotbalový odbor i ve výboru ŽFS, kde L. Spielmann vykonával funkci svazového kapitána. Činnost žup ŽFS se ani v dalším období nedařilo organizačně nastartovat, a tak družstva hrála jen přátelské a pohárové soutěže. Protože se nekonaly pravidelné soutěže, mnohé židovské kluby ukončily činnost. V roce 1926 se ŽFS stal

Mužské oddělení gymnastického odboru Židovské tělocvičné a sportovní jednoty Prostějov (archiv autora) členem hnutí Makabi, což stabilizovalo úroveň členské základny, ale ani po této změně nebyly pořádány pravidelné soutěže. Jediné svazové mistrovství se uskutečnilo v roce 1929 v rámci II. celostátního sletu Makabi, který ve dnech 28.–30. června 1929 zorganizovala jednota v Moravské Ostravě. Vítězem turnaje se stal Makabi Prostějov, za který nastoupili: Heitler, Grossmann, Münzer, Kohn, Wiessner, Spielmann, Glückselig, Strauss, Schwarz, Hornung, Schmeidler. Ve finále ŽSK Makabi Prostějov porazil Hagibor Praha v poměru 1:0. Svůj podíl na tomto vítězství měla prostějovská konfekční firma Sborowitz, která zaměstnávala většinu členů fotbalového týmu a finančně klub podporovala. V uvedeném roce fotbalová sekce vykazovala 50 členů. V roce 1934 ŽFS zanikl a jednotlivým subjektům bylo doporučeno vstoupit do Československého fotbalového svazu – ČFS. Fotbalový odbor se opět stal účastníkem župní soutěže ČFS. Ještě v roce 1938 byl fotbal v Prostějově hodnocen jako nejlepší v rámci Makabi. V roce 1926 vykonávaly v rámci klubu činnost jen dva odbory. Vedle fotbalistů to byly ještě tenisté. V roce 1927 tenisový odbor vykazoval 37 členů. Na zařazení do soutěže musel odbor čekat až do roku 1929, kdy Československá lawntenisová asociace (Čs. LTA) vytvořila župy a začala organizovat pravidelné soutěže. Odbor byl zařazen do Moravské župy střední Čs. LTA, kde hrál až do roku 1932 mistrovství I. třídy. Potom však sestoupil a v roce 1933 po ztrátě tenisových kurtů, které byly postaveny na pronajatém

pozemku v Kollárově ulici, přestal vykonávat činnost. Podobný osud měl i odbor zimních sportů, který byl v rámci klubu založen v roce 1928. Od roku 1931 byl odbor členem Židovského svazu zimních sportů (ŽSZS). V roce 1932 odbor vykazoval 117člennou základnu. Od roku 1932 organizoval ŽSZS župní a od roku 1934 i svazové mistrovství. V konkurenci s dalšími jednotami a kluby se prosadil jen L. Volka, který v roce 1932 vyhrál kategorií dorostu a získal tak pohár věnovaný ŽSZS. Samostatnou sekci měli od roku 1934 i příznivci kanadského hokeje. Tato sekce hrála v II. třídě Hanácké župy Československého svazu kanadského hokeje. V tomto období muselo vedení klubu čelit nové výzvě, protože, jak už bylo uvedeno, v roce 1933 ztratil klub svoje hřiště. Krátce nato získalo vedení ŽSK Makabi Prostějov pozemek za Kosteleckou ulicí vedle stadionu Sokola I. Po roce stavebních úprav se na novém stadionu 22.–23. června 1935 uskutečnilo svazové mistrovství v lehké atletice. Na tuto sportovní akci se organizátor dobře připravil, protože v mezinárodní konkurenci získal hned několik titulů v ženských kategoriích: běh na 100 m vyhrála Wollischová, skok do výšky Süsskidová, 800 m, vrh koulí a hod diskem Lustigová, čímž se stala nejúspěšnější účastnicí mistrovství. Slavnostní otevření nového stadionu bylo stanoveno na 1. září 1935. Hřiště mělo rozlohu 14 740 m2. K němu patřily šatny a domek pro správce hřiště. Při této příležitosti se uskutečnil slet východomoravské župy, kam Makabi Prostějov organizačně patřil. V roce 1936

Strana 32

5776-37

HISTORIE došlo ke spojení Tělocvičné jednoty Makabi Prostějov a Sportovního klubu Makabi Prostějov a vytvořili nový subjekt Jüdischer Sportverein Makabi Prossnitz – Židovský sportovní klub Makabi Prostějov. Předsedou nového subjektu byl zvolen H. Huber. Začátkem roku 1937 Makabi Prostějov měla tyto aktivní sekce: tělocvičnou se 110 členy, lyžařskou s 80, fotbalovou s 52 a stolního tenisu s 25 členy. Statisticky se vykazovala i hokejová, která ale pro nedostatek členů nebyla v této sezoně činná. Součástí jednoty byla i skupina Makabi Hacair, založená ještě v roce 1933. Poslední významnou akcí, která se dostala na stránky periodik, bylo slavnostní svěcení praporu prostějovské jednoty. Tato slavnost se uskutečnila 29. srpna 1937. Součástí uvedených oslav, kterých se zúčastnily jednoty ze všech moravských žup Makabi, bylo župní lehkoatletické mistrovství a sjezd organizací Makabi Hacair. Prostějovské Makabi mělo svoje zastoupení i v širším Slavnostní nástup Židovské tělocvičné a sportovní jednoty Makabi Prostějov 1937 vedení svazu Makabi. Obě organizace v něm (archiv autora) zastupovali: V. Feiler, B. Fusch, A. Picková 17. července 1940, ale i potom hřiště Makabi přístup. Po této etapě následovala jiná, mnoa J. Kobler. Činnost Židovského sportovního klubu využívala místní židovská mládež, protože hem smutnější, která znamenala definitivní Makabi Prostějov byla zastavena oběžníkem to bylo jedno z mála míst, kam podle tehdy tečku za modro-bílým sportem v Prostějově. Peter Bučka Židovské náboženské obce v Praze ze dne platných zákonů neměli Židé zakázaný

Osud Židů v Bulharsku v době holokaustu Pod tímto názvem uspořádalo v loňském roce Velvyslanectví Bulharské republiky a Národní knihovna ČR v prostorách Klementina pod záštitou ministra kultury ČR výstavu, na níž se prezentuje situace bulharských Židů během druhé světové války. Nejdříve se však krátce podívejme do vzdálenější historie. Když po zřízení španělské inkvizice podepsal v roce 1492 královský pár Ferdinand Aragonský a Isabela Kastilská „Generální výnos o vypovězení Židů z Aragonu a Kastilie“, 100 000 až 200 000 Židů z Pyrenejského poloostrova uprchlo. Velká část těchto takzvaných Sefardů (hebr. Sfaradim, obyvatelé Sefaradu neboli Španělska, viz Bible, Abdijáš 1, 20) našla útočiště v Osmanské říši, k níž patřilo území dnešního Bulharska; čekalo je tam relativně příznivé prostředí, neboť sultánovi šlo především o to, aby Židé platili řádně daně a prokazovali, že jsou při budování hospodářského života v jeho velké říši užiteční. Židé se tam

mohli angažovat takřka ve všech povoláních včetně vysokých úřednických funkcí ve státní správě. V Bulharsku, kde se sefardští Židé spolu s židovskými starousedlíky byzantského původu (tzv. romanioty) stali integrální součástí bulharské společnosti, se jejich společenským a kulturním centrem stala především Sofie, kde jich žilo 25 000, usadili se však také v dalších městech, jako například Plovdiv, Kjustendil, Samokov nebo Sliven. V sedmimilionovém Bulharsku 20. století pak žilo zhruba 48 000 Židů, které ostatní spoluobčané respektovali, neboť antisemitismus v Bulharsku neměl tak silné sociální zázemí jako například v jiných pravoslavných zemích, v sousedním Rumunsku nebo vzdálenějším Rusku. Když se koncem 30. let v důsledku rozpínajícího se nacistického Německa vyhrotila situace v celé Evropě, zahraniční politika Bulharska začala projevovat silné sympatie k nacistickému Německu, až se

tato země v březnu 1941 konečně připojila k Ose Berlín-Řím-Tokio, a stala se tak spojencem třetí říše. Tím si i poté zachovala relativní suverenitu. Po přistoupení k Ose získalo Bulharsko do své správy Vardarskou Makedonii a západní Thrákii, kde žilo asi 12 000 sefardských Židů. Situace bulharských Židů se i přes relativní suverenitu země pod nátlakem Německa horšila, bulharská vláda se snažila prosazovat antisemitskou legislativu, přičemž v parlamentu někteří poslanci tyto kroky chápali jako pouhá formální opatření, zatímco jiní byli ochotní nacistickou ideologii akceptovat. Ještě před formálním připojením k Ose tak byl koncem prosince 1940 schválen protižidovský „zákon na ochranu národa“, který vstoupil v platnost v lednu 1941 a Židům omezil svobodu pohybu (zákaz vycházení v noci), majetková práva (ze svého majetku zaplatili 20% daň, nesměli získat novou půdu a za tu, kterou vlastnili, měli zaplatit její plnou hodnotu) a občanské

Strana 33

5776-37

HISTORIE svobody vůbec (uzavření kulturních institucí, příkaz nosit označení své příslušnosti, ač menší než v jiných státech Evropy, dále zabavení rozhlasových přijímačů, telefonů apod.). Tento zákon ještě více zkomplikoval situaci Židům na anektovaných územích Makedonie a Thrákie, neboť ti na jeho základě nesměli získat bulharské občanství, a zůstali tak v postavení cizinců. Na žádost Německa byli v srpnu 1941 propuštěni ze svých zaměstnání a umístěni ve zvláštních pracovních táborech. Dne 25. června 1942 bulharská vláda předložila v Národním shromáždění návrh zákona, podle něhož poté získala právo rozhodovat o úplném vyřazení Židů z hospodářského a politického života. S tímto záměrem zřídila komisariát pro židovské otázky (po vzoru německé židovské rady, Judenrat) v čele s antisemitou Alexandrem Belevem, který na podzim téhož roku započal s přípravami na „konečné řešení židovské otázky“. Proti protižidovským opatřením se od samého počátku v bulharské veřejnosti ozývaly protesty různých institucí i jednotlivců, přičemž jedním z prvních a nejhorlivějších obránců bulharských Židů byla bulharská pravoslavná církev; ta napadla „zákon na ochranu národa“ („... Tento zákon je v rozporu se základními zásadami Kristova učení...“), odsoudila deportace Židů a na jejich záchranu jim nabídla křest. Všechny tyto protesty však zatím nedosáhly žádného konkrétního pozitivního výsledku. Počátkem roku 1943 se situace nadále vyostřovala. Berlín vyslal do Sofie hauptsturmführera SS Theodora Danneckera, který s komisařem pro židovské otázky Belevem podepsal dohodu o deportacích, v první fázi mělo jít o 20 000 Židů. V důsledku toho 2. března téhož roku přijala

vláda sedm zvláštních usnesení k zajištění těchto deportací; v první řadě navrhla deportovat Židy z tzv. nových území, Thrákie a Makedonie, tedy ty, kteří neměli bulharské občanství. Ve dnech 4. až 18. března 1943 jich bylo z těchto území deportováno celkem 11 343 do Treblinky. Nikdo z nich nepřežil. Třebaže vše probíhalo utajeně, zpráva o dalších chystaných deportacích

požádali ho, aby zabránil deportaci z Kjustendilu, k níž mělo dojít 9. března. Mezitím se ozvaly protesty i z dalších bulharských měst, a tak Pešev přiměl ministra vnitra Petra Gabrovského, aby deportace Židů s bulharským občanstvím zrušil. Poté Pešev zahájil významnou politickou kampaň. Z jeho iniciativy 17. března 1943 podepsalo 43 poslanců protestní dopis premiéru Bogdanu Filovovi, v němž žádali, aby vláda deportace zastavila a ponechala židovské Moni Papo občany v Bulharsku. Filov proti Peševovi Vděčnost Bulharsku ostře vystoupil a postaral se, aby byl odvoNechť teorie spolu zápasí, lán z funkce. Mezitím však vznikla poměrsvět však ať zboří klamnou zeď. ně široká opoziční fronta proti deportacím, Zas za to mohou Židé? Proč asi? v níž se angažovaly pravoslavná církev, Zas za to mají tolik vytrpět? advokátní komora, tvůrčí svazy i různá Jsem unaven, věřím však ve tvou spásu, občanská sdružení. Kvůli odporu veřejnosfalešných masek mám už dost. ti, ale především v důsledku německých Já vím, Bulharsko, dnes jsi zcela jiné, neúspěchů na východní frontě se vláda za vděčím ti však za dávnou laskavost. souhlasu cara Borise III. 21. května 1943 rozhodla pro tzv. druhou variantu „řešení Moni Papo (plným jménem Soložidovské otázky“, podle níž práceschopné mon Leon Papo), původním povoláním Židy zařadí do pracovních útvarů a všechny inženýr, se narodil 27. 7. 1932 v Sofii sofijské vykáže do venkovských ghett. Od a zemřel 18. 8. 2005 v Tel Avivu. V roce léta 1943 třetí říše na deportace Židů z Bul1973 emigroval do Izraele, kde pracoval harska již tolik nenaléhala, a tak bulharská jako odborník na stavbu silnic a pokražidovská komunita díky občanské iniciatičoval v literární činnosti. Je autorem 17 vě válku přežila. Když však v poválečném básnických sbírek a několika prozaicobdobí po nástupu komunistické strany kých knih, psaných v ivritu i v bulharzačalo pronásledování náboženských spoštině a vydaných v Izraeli i v Bulharsku. lečenství, 45 000 (90 %) bulharských Židů V roce 1996 v Izraeli získal Národní emigrovalo na území dnešního Státu Izrael. cenu za poezii. Spojenectví s nacistickým Německem Bulharsku na cti samozřejmě nepřidalo. Je se rozšířila. Prvním, kdo podnikl akci na však třeba připomenout, že právě relativní záchranu bulharských Židů, byl Jako Ba- nezávislost této země umožnila pozitivruch z Kjustendilu, bývalý funkcionář soci- ním silám ve společnosti projevit veřejný ální demokracie a předseda židovské obce nesouhlas, což v tvrdém režimu okupovav Bulharsku. On a jeho čtyři nežidovští ných evropských zemí včetně protektorátu spoluobčané (poslanec, obchodník, učitel Čechy a Morava bez nasazení vlastního a advokát) v Sofii navštívili místopředsedu života nebylo možné. Zlata Kufnerová Národního shromáždění Dimitra Peševa a

Podpořte vydávání Židovských listů! Židovské listy vycházejí již devátým rokem především díky trvalé finanční podpoře čtenářů a obětavé práci řady členů spolku Magen.

Prosíme, posílejte své příspěvky na č. ú. 1966267349/0800 u České spořitelny

Strana 34

5776-37

ŽIDOVSKÝ KALENDÁŘ

Rabín Jonathan Sacks napsal knihu o náboženském násilí Rabín Jonathan Sacks, filozof a člen britské Sněmovny lordů, který v letech 1991 až 2013 zastával úřad vrchního ortodoxního rabína Velké Británie, nedávno v USA uskutečnil přednáškové turné u příležitosti uvedení své poslední knihy „Ne ve jménu božím: Konfrontace náboženského násilí“. JTA přinesla rozhovor rabína Sachse s Urielem Heilmanem, jehož překlad ŽL přinášejí svým čtenářům. Jste členem Sněmovny lordů, učíte na King’s College v Londýně a New York University, přednášíte po světě. Jak si najdete čas psát knihy? Když jsem byl vrchní rabín, bral jsem si v létě šest týdnů dovolenou, a místo toho jsem psal knihu. Dostanete se do určitého transu. O tématu jsem přemýšlel celý předchozí rok, takže to nebylo jen dílem okamžiku. Když mi bylo 40, tak jsem napsal svou první knihu, a od té doby jsem udělal každý rok jednu. Obvykle píši knihy, které chci číst. Kdysi dávno jsem si udělal seznam knih, o kterých jsem si myslel, že by měly být napsány, a zdolávám jednu po druhé. Víte už, co bude váš další projekt? No, já vím, co mám na příštích 20 let, jestliže budeme všichni žít tak dlouho. Máte všech 20 takto nalinkovaných? Mnohem více. Je mi líto, ale tak to mám. Jaký bude váš další projekt? Píšu nový komentář k Chumiši. Existuje komentář, který je stále v Anglii používán. Jmenuje se Herzův Chumiš a napsal jej jeden z mých předchůdců. Ten komentář se ptá, jak věci zasadíme do historických souvislostí? Co to pro nás znamená dnes? Nikdo se nepodíval na Herzův Chumiš od doby Herze před sto lety a je to již skutečně nutnost. Vydavatelství ArtScroll se soustřeďuje na výběry tradičních komentářů a dělá to ohromně dobře. Ale oni nevystupují ze světa ješivy a neříkají, jaký to vše může dávat smysl v současnosti? To zní skoro jako reformní judaismus. Pokud Maimonides byl reformní žid, pak myslím, že to je. Ale Maimonides jím nebyl. To je klasická tradice. Rabíni to formulovali velmi jednoduchým způsobem. Existuje psaný zákon (Tóra) a ústní zákon (Talmud a Mišna). Ačkoli se text nikdy nemění, vždy je třeba interpretovat překlad božího slova všech dnů do božího slova pro současnost.

Generace za generací čte stejná slova a říká: Bylo to tak tehdy nebo to je tak nyní? Je micva, abychom žili v současnosti. Mezi židy panuje řada neshod, pokud jde o interpretaci. Judaismus je náboženství argumentů. To je klasická situace. Judaismus je sborová symfonie s mnoha hlasy. Nevidím to jako problém. Vidím to jako znamení životaschopnosti. Řekněte mi o své nové knize o náboženském násilí. Snažil jsem se dostat ke kořenům historické zátěže a potenciálně násilného vztahu mezi židy, křesťany a muslimy. Těmito kořeny jsou vysoce specifické příběhy v hebrejské Bibli, Novém zákonu a Koránu, které všechny vedou zpět k příběhům sourozeneckého soupeření v knize Genesis. Sourozenecké soupeření je podle Sigmunda Freuda hlavní hnací silou násilí v průběhu dějin. Je to velmi vážná kniha, která by měla být čtena vážně lidmi, kterým záleží na budoucnosti lidstva. Trvalo mi 12 let ji napsat. Je to židovská kniha? Proboha ne, byla vědomě psána pro publikum, které je většinově nežidovské. Je určena židům, křesťanům a muslimům se stejným důrazem na všechny tři skupiny. Já se opravdu snažím v knize argumentovat, že v této chvíli není nutně pro židovskou komunitu nejlepší „pozorovat vlastní pupek“. Žijeme ve velmi nebezpečném světě. Lidé v Izraeli jsou vystaveni obrovskému

nebezpečí, a teď není čas na bratrovražedné domácí hádky. Musíme stát ruku v ruce a bok po boku s křesťany, umírněnými muslimy, sekulárními humanisty a lidmi jiných vyznání na obranu svobody náboženského vyznání a hodnot lidskosti. Protože právě teď jsme na jednom z nejnebezpečnějších zlomových bodů v historii. Co je tím nebezpečím? Já nevím, jestli Západ skutečně ví, co má dělat s radikalizovaným politickým islámem. Já nevím, jestli muslimský svět skutečně neví, co s tím dělat. Židé vědí, co s tím dělat? Fundamentalismus je pokus zavést jedinou pravdu v pluralitním světě. Židé vždy byli proti tomu. Nikdy jsme nešli s většinou. Trvali jsme na našem právu být jiní. To je důvod, proč jsou Židé nositeli důležité zprávy světu. Pokud jste al-Kajdá nebo ISIS, pokoušející se brzy nebo postupně přetvořit svět na kalifát, budete se muset postavit proti Židům a Státu Izrael, protože historicky jsme byli ti, kteří stáli proti nim. Dokážu si představit, že jste často dotazován na antisemitismus v Evropě. Pokud není bezpečné být Židem v Evropě, pak není bezpečné být lidskou bytostí v Evropě, a pokud Evropa někdy ztratí své Židy, pak ztratí svou duši. Takže to je velký problém. A skutečný problém je, že Židé i nadále o tom mluví způsobem, který se k nežidům nedostane, či jej nechápou. Je tu vážné nebezpečí, kdy židovská reakce na antisemitismus je stěžování si jiným Židům nebo používání jazyka, kterému budou zase rozumět jen jiní Židé. Je to rozhodující zkouška marnosti. Je tu dnes krize vedení v židovském světě? Je tu krize vůdcovství ve světě. To se projevuje. A je tu velká touha po magických vůdcích, kteří vyřeší problémy světa, a to vede k násilí, tyranii a celé řadě špatných věcí. Takže bych řekl, že jsme v krizi demokratického vedení. Ale co v židovském světě? Rabinát tady v Americe na mne udělal velký dojem. Nemá snadné postavení, nikdy neměl. Já jsem navštívil mnoho komunit a viděl hodně velmi, velmi inspirujících mladých ortodoxních rabínů a mladých lídrů. překlad redakce

Strana 35

5776-37

KULTURA

Štein-Schneiderova sbírka vtipů na židovský způsob Židovský národ se musel od nepaměti potýkat s obrovským množstvím událostí, které ve své většině nebyly příznivými, ba v mnoha případech ohrožovaly jeho existenci. S těmito dějinnými zvraty se Židé vyrovnávali nejen díky pevné víře v Hospodina, ale také humorem, jenž v nejtěžších dobách vnášel do židovských srdcí světlo naděje na lepší život bez pronásledování a pogromů. Dokonce i tak vážené náboženské školy, jakými byly a dosud jsou ješívy, nebyly zbaveny humoru. Jedním z babylonských učenců žijících a působících počátkem 4. století n. l. byl Raba bar Nachmani, který vždy svou lekci uvedl nějakou anekdotou. Posluchači se zasmáli, zlepšila se jim nálada a pak i výuka probíhala mnohem efektivněji (traktát Šabat 30b). Jan Schneider, s nímž mě pojí třicetileté přátelství, slavil v sobotu 10. října originálním způsobem své šedesátiny. Totiž ctěné návštěvníky doprovodného programu 25. podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě seznámil se svou knihou Štein-Schneiderova sbírka vtipů na židovský způsob. Tato kniha plná humoru, ale i odvěké židovské moudrosti, která se v něm skrývá, vznikla zcela jinak, než tomu bylo u ostatních sbírek židovských anekdot, jež vyšly před a zvláště pak po listopadu 1989. V Tóře se praví: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi...“ Jak vznikla tato sbírka? Mohli bychom napsat: „Na počátku byla nemoc a ta přiměla Schneidera vyhledati doktora Šteina...“ Pak se však stalo, že MUDr. Štein si poranil páteř a sám poté musel nehybně dlouhou dobu ležet. Vyléčený, a tudíž vděčný pacient začal doktoru Šteinovi posílat každé pondělní ráno přehršli vtipů pro zlepšení nálady, neboť nemocný lékař je vždy nemocný na druhou a takový stav nálady člověku nepřidá. Po celých sedm let posílal Honza každé pondělí sedm vtipů doktoru Šteinovi a postupně se okruh adresátů rozšiřoval, až dosáhl úctyhodného počtu pěti set šťastných příjemců, kteří tak s humorem zahajovali mnohdy úmorný pracovní týden. Má žena a já jsme měli čest být zařazeni mezi pravidelné adresáty. Po sedmi letech maily někam zapadnou hluboko do útrob počítače a už nemáte čas, abyste, byť jejich část, opět vyzvedli na světlo Boží, tedy na displej. Toho si byl jistě

malým slovníčkem jidiš a hebrejských pojmů použitých v textu.

Několik vtipů na ochutnávku: Pošťačka zvoní u dveří. Otevře jí malý, snad sedmiletý chlapec s pivem v ruce a zapáleným doutníkem v puse. Otřesená pošťačka se ptá: Ehmm... Ahoj, jsou rodiče doma? – Chlapec potáhne z doutníku, kouř vyfoukne směrem k pošťačce, odklepne popel na koberec a znuděně prohodí: Co myslíš? Jsou? Mladý adept právnického doktorátu dostane u zkoušek otázku: Co je to podvod? – Podvod je, jestliže mě teď necháte propadnout. – Jak to? Ptá se profesor. – Protože paragraf 265 trestního zákoníku zní: Kdo zneužije nevědomosti něčí, aby jej poškodil, dopustí se podvodu...

Honza vědom a asi si řekl, že by byla věčná škoda, kdyby tisíce virtuálně rozeslaných anekdot přišly vniveč. Tak se zrodil plán tyto anekdoty sebrat, vytřídit a nakonec z těch superkošer vtipů vytvořit více než pětisetstránkovou knihu. Dílo úctyhodné! Pravda, kvalita literatury se jistě neřídí počtem potištěných stran, ale tím, co nám kniha dá, čím obohatí náš vnitřní svět. Štein-Schneiderova sbírka vtipů na židovský způsob si na první pohled neklade „vysoké cíle“. Primárně má čtenáře pobavit, zpříjemnit mu den. Na druhou stranu, nemůžeme číst židovské anekdoty, aniž bychom při tom nepocítili vliv tisícileté moudrosti, která se v mnohých z nich skrývá. Schneiderova sbírka anekdot opradu nejen pobaví, ale dá nám současně možnost nahlédnout do bohaté pokladnice židovského myšlení, jak se vyvíjelo v různých diasporách, i v naší historické vlasti, v Erec Jisrael. Sbírka končí

Tak si představ, že jsem včera rozbil zrcadlo, no víš, co to znamená, že budu mít sedm let neštěstí. Naštěstí mám dobrýho právníka a ten si myslí, že by to mohl uhrát na pět. Budí matka syna: Vstávej a běž do synagogy, je sobota. – Nikam nepůjdu a mám pro to dva důvody. Nemám je rád a oni nemají rádi mě. – A já mám taky dva důvody. Je ti padesát a jsi jejich rabín. Takže, Horowitz, oni si chtěli ode mne půjčit padesát tisíc! Ale jakou mi můžou dát záruku? – Slovo gentlemana, pane Kohn! – Tak to jo... Tak mi ho přivedou! Pokud je někdo milovníkem židovských anekdot, a to nejen z našich luhů a hájů, ale i třeba amerických nebo izraelských, tak mu Schneiderovu sbírku vřele doporučuji. Rozhodně se při jejím čtení nebude nudit ani usínat. Knihu vydalo pražské nakladatelství Garamond a je k dostání ve všech vybraných knihkupectvích. rabín Daniel Mayer

Strana 36

5776-37

KULTURA

IZRAEL JE VŠEMU NA VINĚ (Israel ist an allem schuld) Pod tímto názvem vyšla 16. dubna 2015 kniha s podtitulem: Proč je židovský stát tak nenáviděn (Warum der Judenstaat so gehasst wird). Autoři jsou Georg M. Hafner & Esther Schapira: První z nich je nežid – bývalý levičák, zklamaný a znechucený z antisemitismu (pardon! z „antisionismu“) soudruhů. Spoluautorka měla židovského otce, není však židovka; má k nám kladný postoj, což u takových nebývá pravidlem, spíše naopak. 1 Obsah knihy polarizuje. Objevily se mnohé recenze a stovky komentářů k nim se širokým spektrem postojů k věci, od kladných po záporné. Myslím, že malá „degustace“ řekne víc o obsahu knihy než x+1 recenze – natož z pera „neliteráta“. Kniha má 317 stran. Vybral jsem kapitolu. „Vrah dětí Izrael“ (str. 30–32).2 Proti obrazům mrtvých dětí neexistují obranné zbraně ani argumenty. Mrtvé děti se samy stávají zbraněmi v asymetrické válce3 a prohlašují protivníka vždy za vinného... píše se v úvodu ke kapitole vybrané zde k překladu, začínající dalším odstavcem. Avšak ne všechny děti jsou si rovny. V konfliktu na Blízkém východě zřejmě hraje roli, kdo má tyto děti na svědomí. Právě region Blízkého východu je pro děti nebezpečný. V brutálním souboji teroristických klanů, islamistických fanatiků a bezohledných diktátorů o moc umírají denně nevinné děti. Asi kolem 9000 dětí zahynulo dle pátrání UNICEF 2014 v samotné Sýrii. Děvčata Jezídů byla znásilněna a zotročena. Takové zprávy vyvolávají celosvětově rozhořčení v informačních systémech mikroblogů tzv. Twitter-Hashtags,4 avšak nenaženou ani jediného německého demonstranta do ulic. Není pochybnosti o tom, že

počty obětí vyvolávají veřejnou soustrast, nýbrž obličej, totožnost protivníka. Když Izrael usmrtí děti – to činí podstatný rozdíl v hodnocení. Pouze tehdy vyvolá jejich utrpení velkou mediální bouři. Kdo však prezentuje obrazy palestinských dětí, které nikoliv Izrael, nýbrž samotní Palestinci mají na svědomí? Obrazový materiál k tomu by byl hojný. Kupříkladu: Obraz 14letého kluka jménem Hassan Abo. V dubnu 2004 vyvolal pozornost izraelských vojáků na Hawara-Checkpoint 5 při Nablusu. Útlý klouček, výšky sotva 130 cm, stál v řadě, tak jako mnohé děti, v době, kdy hranice byly ještě propustné, aby si jako nosiči vydělaly pár šekelů. Avšak malý Hassan, syn obchodníka s potravinami, nenesl náklad pomerančů ani oliv, nýbrž pod červenou mikinou měl pás atentátníka-sebevraha, naplněný výbušinou. Opasek dostal připevněn na břicho, aniž by tušil, co by to pro něj a jeho potenciální oběti znamenalo: na žebříčku důležitosti obětí zaujímají pa- Hassan Abo byl totiž duševně mírně zaolestinské děti nesporně první místo – ovšem stalý. Dálkově ovládaný robot osvobodil pouze děti z Gazy a ze Západního břehu děcko od bomby plné hřebíků. Svlečen Jordánu (Westbank). O palestinské děti, až do spodního prádla, strachy pomočený, třeba v Jordánsku, se svět zajímá i dnes si klekl a dal se do pláče. Úpěnlivě prosil přesně tak málo jako v r. 1970, když za o život u těch, kteří ho právě zachránili. Je vlády krále Husseina v čase vykřičeného to srdcervoucí obraz a obžaloba Hamásu, „Černého září“ bylo dle odhadu usmrceno který hocha zneužil. Hnutí Hamás poslalo asi 40 000 Palestinců – mezi nimi i mnohé dítě na jistou smrt s cílem usmrtit další lidi. děti. Tento masakr za vlády otce dnešního Matce slíbili 100 šekelů, tehdy asi 18 eur, krále Jordánska, Abdulaha II., je dávno za syna a jeho mučednickou smrt. Byl by pouhou poznámkou pod čarou, zařazenou se stal nejmladším sebevrahem-atentátnído krvavé historie této oblasti. Nikoliv kem. Jeho obraz by se byl dobře vyjímal

1 Angažovala se v aféře kolem smrti arabského chlapce (Mohammed al-Durrah), který měl být údajně zastřelen vojáky izraelské armády. Sugestivní záběry krátkého filmu natočeného arabským kameramanem v Gaze (koncem září 2000) byly vysílány na TV kanálu France 2. Arabsko-islámský svět kluka oslavoval jako mučedníka. Zbytek světa (až na výjimky) zatracoval izraelskou soldatesku a omlouval smrtí chlapce lecjaký teroristický útok proti Židům a Izraeli. E. Schapira se zasloužila o odhalení pravdy, že film byl podvodem – dokonce vícenásobným. Trvalo však přes jedno desetiletí, než stanice France 2 přiznala prokázanou vinu na šíření lžipropagandy. 2 V originálu není „Vrah XY“ psáno tlustě – dovolil jsem si toto zdůraznění. O demonstracích, na nichž se provolávala hesla a nesly plakáty s protižidovským a protiizraelským obsahem, bylo již dříve referováno (ŽL 33). 3 Hamás zneužíval děti jako ochranný štít, což i OSN musela, chtě nechtě, přiznat. 4 Bývají to „jednodnovky“ s krátkým poločasem životnosti. 5 Kontrolovaný přechod.

Strana 37

5776-37

KULTURA na demonstraci za mír s heslem „Vrah dětí Hamás“. Fotografii dramatu se šťastným koncem si je možné bez problémů obstarat od zpravodajské agentury Reuters. Není to starost o blaho dětí, kterou má světová veřejnost na srdci a co vzbuzuje její rozhořčení. Proč neskandují lidé „Vrah dětí Boko Haram“ poté, co v Nigerii, ve městě Potiskum, sebevražedný atentátnik usmrtil ve škole 48 dětí? Proč ne „Vrah dětí Islámský stát“ poté, co černě zakuklení vrazi v samotném Iráku usmrtili nebo zmrzačili

700 dětí? Proč ne „Vrah dětí Sýrie“ poté, co diktátor Assad nechal bombardovat Aleppo? Proč ne „Vrah dětí Severní Korea“, jelikož tam umírají děti hladem, což je světu po desetiletí známo?6 Místo toho provolávají „Vrah dětí Izrael“. A když již Němcům konflikt na Blízkém východě leží obzvláště na srdci, mohli by provolávat i „Vrah dětí Hamás“. Avšak nikdo z nich to nedělá. Jde tudíž snad méně o soucit s palestinskými dětmi a spíše o resentiment – utajovanou, potlačovanou zášť – proti židovskému Státu

Izrael, který žene tolik lidí do ulic? Onen tak důležitý smysl pro soucit s utrpením lidí a solidarita s nimi, jsou politicky instrumentalizovány. V mediální válce se ze suroviny soucit vyrábí ostrá munice, cit se překuje v úskočnou, podlou zbraň, proti které není obrany. Samozřejmě, soucit sám o sobě je neutrální, neantisemitský, avšak strategie využít ho propagandisticky proti Izraeli je antisemitská.7 Překlad a poznámky: Juraj Eckstein

6 Děti neumírají z nedostatku státních prostředků. Kim Čong Un je velkoryse vynakládá na nukleární výzbroj, která určitě není k mání za babku; podle posledních zpráv i na vývoj H-bomby. 7 V knize se rozebírá na sto konkrétních případů, v nichž se napadá židovský národ a Izrael s použitím variabilních instrumentů propagandy včetně polopravd a lží. Nepolemizuje se s kritikou, která je legitimní, na adresu každého jednotlivce, skupiny – ať již etnické nebo jiné – popřípadě států a jejich vlád. Pokud jde o Izrael, navrl Natan Ščaranský tzv. 3D kritérium k rozeznání oprávněné kritiky od antisemitismu. Delegitimizace – upírání práva na existenci státu Židů. Démonizace jeho obyvatel. Posléze – Dvojí tj. jiné měřítko aplikované na Židy a Izrael a na ostatní činitele světového dění. Je-li splněno jedno z uvedených kritérií, je ve hře antisemitismus, někdy hůře nebo lépe maskován jako kritika. Třetí D je dostatečně doloženo přeloženou kapitolou.

Nakladatelství Archa vydalo básně Paula Celana

Černé vločky Vydávat poezii dnes je riziko. Je to prodělečný obchod, proto je třeba ocenit, že malé zlínské nakladatelství Pavla Jungmanna Archa vydalo sbírku básní významného židovského básníka píšícího německy Paula Celana Černé vločky. Kniha je výběrem z celé jeho tvorby, a to od počátku až po posmrtně vydané básně. Přeložil je Radek Malý a ilustracemi je doplnila Inge Kosková, které se podařilo výborně vystihnout atmosféru básní. Ty nejsou jednoduché, mnohé potřebují vysvětlení, a proto na závěr je kniha doplněna kapitolou Poznámky a vysvětlivky. … Kdo byl Paul Celan? Narodil se 23. 11. 1920 jako Paul Antschel v Černovicích v Bukovině, která před 1. světovou válkou byla součástí rakousko-uherské monarchie. Početná židovská menšina zde hovořila německy. V roce 1942 přišel o oba rodiče, on sám byl deportován do pracovního tábora. V roce 1947 přišel do Vídně, od roku 1948 žil v Paříži, kde dne 20. 4. 1970 dobrovolně ukončil svůj život skokem do řeky Seiny. V knize Černé vločky je uvedena řada dalších údajů o životě a tvorbě významného lyrika a překladatele Paula Celana.

Básně, které mají židovskou tematiku, psal německy, jejich četba není lehká. Často potřebují vysvětlení, jaké skutečnosti autora vedly k tomu, aby je napsal. Zásluhou překladatele Radka Malého se to čtenář dozví. S nadsázkou lze říci, že bez této pomoci by je čtenář ne vždy dokázal dešifrovat. Celanovy básně jsou věnovány utrpení Židů. V době vzrůstajícího antisemitismu v Evropě to jsou básně proti zapomínání. To, o jak významného lyrika se jedná, chci dokumentovat na dvou příkladech. V básni Fuga smrti Celan upozorňuje na

nelidské pronásledování a zabíjení Židů v Německu po nástupu nacistů k moci a za druhé světové války. Větou z básně „... to smrt je z Německa mistr“ – v německém originále „Der Tod ist ein Meister aus Deutschland“ nazvala novinářka Lea Rosh televizní pořad o šoa, který připravila s historikem Eberhardem Jäckelem a který se v Německu vysílal v roce 1990. Druhý příklad je z doby nedávno minulé. Australský autor Richard Flanagan svou knihu o nelidských podmínkách v japonském zajateckém táboře The Narrow Road to the Deep North uvádí citátem Paula Celana „Mother, they write poems“. Z českého překladu Radka Malého cituji: „Matko, / nikdo nevpadne do slov těm vrahům. / Matko, oni píší básně.“ Richard Flanagan obdržel za svou knihu v roce 2014 významnou The Man Booker Prize. Kniha Černé vločky je obsahem, překladem a ilustračním doprovodem významným edičním počinem. Přeji nakladateli Pavlu Jungmannovi, překladateli Radku Malému a výtvarnici Inge Koskové mnoho zdaru a věřím, že Černé vločky jsou jen začátkem jejich úspěšné spolupráce. Denny Stecher

Strana 38

5776-37

KULTURA

Letošní Umělecká cena česko-německého porozumění patří literatuře Ve středu 11. listopadu byla v Brně předána cena, která vyznamenává osobnosti, zasazující se o porozumění mezi Čechy a Němci, o zlepšování vzájemné spolupráce a o odbourávání předsudků. Tato cena se udílí každoročně od r. 1994, střídavě v Německu a v České republice. Oceněna je vždy dvojice osobností, jedna z České republiky a jedna z Německa. Letos se pořadatelé rozhodli udělit hlavní cenu literárnímu vědci Hansi Dieteru Zimmermannovi a překladatelce Aleně Bláhové. Hans Dieter Zimmermann je výraznou osobností v oblasti česko-německých vztahů již více než 40 let. V letech 1970–1973 podporoval z pověření západoberlínské Akademie věd okruh disidentů kolem Pavla Kohouta, což mělo pro Zimmermanna za následek jedenáctiletý zákaz vstupu do ČSSR. O Československo a českou literaturu se zajímal i nadále. Nejdůležitějším projektem, který v této oblasti realizoval, je Česká knihovna (Tschechische Bibliothek, nakladatelství DVA), soubor 33 svazků, který v letech 1999–2007 přinesl v německých překladech průřez české literatury od Husa a Komenského přes Máchu, Němcovou, Haška, Poláčka, Karla Čapka až po Hrabala či Václava Havla. Ve své akademické dráze proslul Zimmermann především jako odborník na pražskou německou literaturu. I z tohoto důvodu přednesl laudatio David Stecher, ředitel Pražského literárního domu. Alena Bláhová se prosadila jako překladatelka z němčiny a francouzštiny. V 70. letech pracovala ve Státním židovském muzeu a jako jazyková lektorka, jako překladatelka a publicistka na volné noze působí od r. 1990. Mezi „její“ autory patří např. Martin Buber, Else Lasker-Schüler, Paul Leppin, Elie Wiesel a především R. M. Rilke. V letošním roce obdržela již Rakouskou státní cenu za literární překlad. Umělecká cena není spojena s finančním obnosem, ale s uměleckým dílem. Autory jsou vždy jeden český a jeden německý umělec, kteří věnují jedno své dílo nositeli ceny z druhé země. Tvůrci letošních cen jsou Marie Filippovová z Brna a Verena Seibt a Clea Stracke z Mnichova. Vedle dvou hlavních laureátů jsou od r. 2011 oceňováni také dva čestní nositelé, kteří

svým občanským nasazením a svou činností příkladným způsobem podporují česko-německé porozumění. Letos tyto čestné ceny obdrželi manželé Helga a Horst Löfflerovi ze Stuttgartu a Irena Nováková z Prahy. Manželé Löfflerovi přispěli k organizaci a plánování rozhovorů na téma soužití Čechů a Němců v Horní Plané (1977–2011). Od r. 2003 se podíleli na vzniku vzdělávacího centra Adalberta Stiftera v Horní Plané. Irena Nováková pochází z Jablonce n. Nisou, oba její rodiče byli Němci. Od r. 2007 působí Nováková jako předsedkyně Kulturního sdružení občanů německé národnosti v ČR, je členkou Výboru pro národnostní menšiny

hl. m. Prahy a pracovní skupiny Česko-německého diskusního föra. Uměleckou cenu česko-německého porozumění udělují od r. 2010 společně Spolek Adalberta Stiftera (Mnichov), Nadace Brücke/Most (Drážďany), Pražský literární dům autorů německého jazyka, Collegium Bohemicum (Ústí n. Labem), Mezinárodní kulturní sdružení Pro Arte Vivendi (Berlín) a Unie pro dobré sousedství česky a německy hovořících zemí (Praha). Mezi jejími laureáty jsou např. Richard von Weizsäcker, Antje Vollmer, Jiří Dienstbier st., Hans-Dietrich Genscher, František Černý, Ludvík Kundera, Jan Trefulka či Pavel Kohout.

Max Brod: 10+2

Profesor Zimmermann s Barborou Šrámkovou Pod tímto titulem se v pražské Maiselově raných pražských próz z období před první synagoze konal pořad věnovaný dílu světovou válkou po zralé romány napsané Maxe Broda (1884–1968). Příležitostí v Izraeli. Součástí řady je i výbor esejí k prezentaci desetisvazkového vydání o umění, biografie Heinricha Heina nebo vybraných spisů Maxe Broda v nakla- pozoruhodný román o Ježíšovi Der Meister. Svazky, které budou následovat, přidatelství Wallstein (2013–2015) byla mj. potěšující zpráva, že edice bude rozšířena nesou tři Brodova dramata a výběr z jeho o další dva svazky. Hlavním hostem ve- málo známé lyriky, a především stěžejní čera byl prof. Hans Dieter Zimmermann dílo o pražské německé literatuře Der z Berlína, jeden z editorů celé řady. Prager Kreis, které vyšlo i v českém přeUkázky z Brodových textů v českých kladu pod názvem Pražský kruh (1993). překladech mistrně četl Jan Hartl. V průběhu večera se diskuse několikrát Zimmermann v rozhovoru s Barborou stočila na různé aspekty Brodova vztahu Šrámkovou, autorkou knihy Max Brod k židovství a jeho příklon k sionismu und die tschechische Kultur (Arco Verlag, – tato témata Brod řeší např. v románu Ty2010), komentoval jednotlivé svazky edice, chona Brahe cesta k Bohu nebo v biografii která přináší výběr z Brodovy tvorby od Heinrich Heine.

Strana 39

5776-37

KULTURA

Příběh Eriky

Jak starý je židovský národ? Tuto otázku si klade izraelský historik a emeritní profesor na Telavivské univerzitě Šlomo Sand ve své knize Jak byl vynalezen židovský národ.

Nakladatelství Petrkov vydalo útlou knížku, která formou působivých ilustrací Roberta Innocentiho a krátkého textu Ruth Vander Zee představí dětskému čtenáři jeden z reálných příběhů, který takovémuto publiku lze vyprávět. Velmi výjimečný osud zachráněného židovského batolete, jež nikdy nepoznalo své skutečné rodiče, ale přežilo téměř jistou smrt díky lidské solidaritě a štěstí. „Neznám své datum narození. Neznám své rodné jméno. Nevím, v jakém městě či zemi jsem se narodila. Nevím, jestli jsem měla bratry nebo sestry. Jediné, co opravdu vím, je, že když mi bylo několik měsíců, byla jsem zachráněna před holokaustem,“ říká Erika autorce příběhu. Text knížky je velmi střídmý a vychází vstříc mladé generaci, která si v dnešním světě sociálních médií ke klasickým textům hledá cestu velmi složitě. Z toho důvodu jsme požádali o názor i dvě mladé aktivní čtenářky. Káťa (12): „Vyprávění je kraťoulinký. Příběh by mohl být zajímavější, kdyby ho autor víc rozvinul. Je to hodně smutný. Dobře je tu popsán strach. Chovali se k Židům, jako by to byl hmyz – nehodí se, zlikvidovat. Ponižovali je, vzali jim všechen majetek, a pak i život. Ale pěkně napsaný. Nesedí mi jen vyhození několikaměsíčního dítěte oknem z vlaku. To by přece nepřežilo. Vždyť nemá ani správně srostlý kosti... I když nad tím se asi nemá uvažovat logicky. Pro poučení z historie to není podstatné.“ Niky (14): „Je to moc krátký, příliš krátký. Knížka se mi líbila. Téma holokaustu mi přijde strašně smutný. Scéna, kdy žena vyhodí dítě z vlaku, mně přijde dojemná. Ale pocit z podobných knížek mám divný. Vadí mi, že vzdělaní lidé něco takového připustili. Komiks Maus mi přišel na tohle téma lepší. Bylo to moc stručný, téma by si zasloužilo větší prostor.“

A odpovídá na ni překvapivě. Dnešní Židé podle něj nejsou potomky jednotného národa, jehož původní vlastí mělo údajně být území starověké Palestiny a který byl ze své domoviny vyhnán Římany, aby se do „zaslíbené země“ po dlouhé době opět vrátil. Podle Sanda původní Židé zůstali v Palestině a většina z nich v počátcích islámské expanze konvertovala k islámu, z čehož plyne, že dnešní Židé nemají na území Izraele/Palestiny o nic větší právo než kdokoli jiný. Ti, kteří se například v Evropě hlásili k židovské víře, byli podle něj potomky místního obyvatelstva přestoupivšími k hebrejskému náboženství. Sand se přitom rozepisuje i o celých státech, v nichž byl judaismus přijat za oficiální náboženství, jako Himjarské království přibližně na území dnešního Jemenu a Chazarské říše nacházející se kdesi mezi Kaspickým a Černým mořem a na Krymu. Říši, kterou svým románem Chazarský slovník proslavil Milorad Pavić (1929–2009), Sand velmi chválí: „Chazarská vláda s velikou pravděpodobností poskytovala ochranu Židům, muslimům, křesťanům i pohanům a v jejích městech mohly vedle sebe stát synagogy, mešity a kostely.“ Pozdější židovští, často v Německu žijící historikové ale dle Sanda památku Chazarů potlačili, protože se cítili být povzneseni nad kulturu východní Evropy. Musíme samozřejmě se Šlomem souhlasit v tom, že při vzniku a utváření kolektivní identity každého národa hrají nemalou roli selektivní paměť a mytologizace (autor se přitom odvolává na klasiky jako Benedicta Andersona http: //iliteratura.cz/Clanek/24129/anderson-benedict-predstavy-spolecenstvi-uvahy-o-puvodu-a-sireni-nacionalismu-1 nebo Ernsta Gellnera). Ale podobně, jako byly přehnané teze Dušana Třeštíka o relativně nedávném „vymýšlení“ českého národa, jak u nás přesvědčivě dokázali František Šmahel nebo Alexandr Stich, jsou přepjaté i teze z recenzované knihy. Publicista a komentátor Českého rozhlasu Jan Fingerland ji asi právem označil za

„směs zajímavých hypotéz, dávno známých poznatků a nemalé manipulace s fakty“. Radikální kritika, které v knize podrobuje současný Stát Izrael, je zřejmě nespravedlivá. Je samozřejmě tragické, že se dnešní Židé dosud nedokázali dohodnout s Palestinci a že se – řečeno s Janem Masarykem – ze své dlouhé historie menšiny uprostřed křesťanské (či jiné) většiny nepoučili, jak zacházet s jinou menšinou ve vlastním státu. Že by ale vina byla jen na židovské společnosti, nebo že by se dokonce jednalo o „nejrasističtější společnost na světě“, jak Sand později prohlásil, musíme označit za příliš černobílé vidění. Navíc dnešní vývoj v Belgii, Španělsku a Velké Británii ukazuje, že i jiné, dokonce velmi tradiční demokracie mají nemalé potíže s uspokojením požadavků etnických skupin, které se s daným státem plně neidentifikují. Pokud tedy Sand v knize píše, že na rozdíl od Izraele Španělsko patří všem Španělům bez ohledu na to, jestli jde o Kastilce, Katalánce či Basky, tak v Barceloně by se svým názorem příliš nepochodil. Centrální španělská vláda sice proti Kataláncům nepoužívá stejné prostředky jako izraelská vláda proti Palestincům, ovšem Katalánci – pokud vím – netvrdí, že Španělsko vlastně neexistuje, respektive by existovat nemělo. A že Španělé by měli být zatlačeni do moře… Absolutisticky postulovaný ideál multikulturní, ke všem svým členům stoprocentně spravedlivé společnosti, který Sand vyznává (a k němuž se v českém doslovu hlásí i Pavel Barša), je jistě ušlechtilý. Bohužel ale při jeho uplatňování neměří všem stejným metrem. Demokratické přednosti země, v níž může svobodně šířit podobné názory a zastávat profesorské místo na univerzitě, podle mne oceňuje zcela nedostatečně. Navíc jeho kniha sebenenávistně tepající všechny možné židovské nedostatky a prohřešky může bohužel být ideologicky využita či zneužita i těmi, kteří sledují cíle a ideály naprosto odlišné, ba protikladné k těm, jež deklaruje. Jan Lukavec, článek vyšel v Respektu 29. 11. 2015 a na iLiteratura.cz.

Šlomo Sand: Jak byl vynalezen židovský národ. Přel. Veronika Bránišová, Přemysl Houda, Olga Sixtová, Rybka Publishers, Praha, 2015, 492 s.

Strana 40

5776-37

KULTURA Nejprve přišla nenávist, pak důvod, vzadu a varovat ostatní? Když to nebudu potom cíl, po něm metody a nakonec já, tak kdo?“ A neměli bychom ani dnes zapomenout, ospravedlnění sebe sama. že: „Zebry nezmění své pruhy a váleční zločinci se nebudou kát.“ Taky bychom přece jen měli mít na Některé spisovatelky mají jedinou chybu – že to jsou ženy. Zvlášť u nás, kde taková paměti, že: „… antisemitismus byl v Německu roz„-ová“ nikoho nenechává na pochybách a většinu mužských čtenářů okamžitě odradí. šířený daleko víc už předtím, než se Hitler Zvlášť když nepříliš sečtělý knihkupec (není dostal k moci. Začínalo to už tím, co nás to jeho chyba, když u nás ročně vychází učili v kostele, jak židé před dvěma tisíci přes 17 000 titulů, tudíž v přepočtu cca 46 lety zabili našeho Pána… Rozšířit myštitulů denně včetně víkendů a svátků) zařadí lenku, že za všechny německé problémy ženskou spisovatelku do přímo urážlivého mohou židé, nebylo nijak složité.“ Ovšemže už prý nemůžeme … oddělení – do regálů „Čtení pro ženy“. „vinit nacistu, který se narodil v antiUznejte, kdo z mužských čtenářů sáhne po semitské zemi a dostalo se antisemitského knize v regálu s „ženskou literaturou“? Škoda. Tak nemá šanci objevit báječ- vychování, za to, že v dospělosti pobije nou, chytrou a moudrou vypravěčku Jodi tisíc židů?“ Ale měli bychom si dneska uvědomit, že: Picoultovou a její román VYPRAVĚČKA „Němci zaplatili na exaracích miliardy (Z anglického originálu The Storyteller, nakladatelství Atria Books v New Yorku dolarů. Jednotlivcům. Izraeli. Ale víte, že v r. 2013 přeložila Ivana Nudličková, vydalo už uplynulo téměř sedmdesát let, ale zatím Euromedia Group v r. 2014). se na žádném veřejném fóru židům za ho„Ukazuje se, že sdílet s někým minulost locaust neomluvili? … Spojenci je museli je úplně něco jiného než ji znovu o samotě dovléct k soudu v Norimberku. Předstaprožívat. Už to není cítit jako zranění, ale vitelé, kteří napomáhali vzniku třetí říše, spíš jako obklad.“ zůstali ve vládě i po válce, protože popírali, Obklad – čeho? Bolestivých vzpomínek že by někdy patřili k nacistům, a německý babičky hlavní postavy pekařky Sage, anebo lid to přijal.“ výčitek devadesátiletého bývalého příslušSage vypátrá babiččin a nacistův příběh, níka SS, který působil v koncentračních ale neustále si klade znepokojující a aktuální táborech? otázky: Tyto otázky nejsou jen záležitostí minu„Možná vám připadá, že podělit se losti. Jsou aktuální i dnes. o svědectví něčeho takového by mohlo „Rutinně rok co rok deportujeme stov- něco změnit, ale není to tak. V novinách ky tisíc ilegálních přistěhovalců, a to je jsem četla o tom, jak se historie opakovala jejich jediným proviněním, že překročili v Kambodži, ve Rwandě nebo Súdánu.“ dobu pobytu nebo přijeli bez správných Má o tom všem psát, nebo ne? Váhá: dokladů – ale lidé, kteří páchali zločiny „Proč se snažit vypsat na papír pocity, proti lidskosti, by mohli zůstat? A v klidu které jsou příliš propleteny, obrovské tady zemřít? A být pohřbení do americké a ohromující, než aby se daly spoutat půdy?“ abecedou?“ Jenže tato otázka není a nebude vyřešena, Její židovská babička tvrdí, že: dokud žijí svědkové a oběti těch zločinů: „Když člověk něco takového prožije, je „Spousta těch, kdo přežili, si to teto- mu jasné, že neexistují slova, která by to vání nechali chirurgicky odstranit, ale dokázala aspoň přibližně popsat.“ ona tvrdí, že pohled na ně jí každé ráno A nakonec velmi optimistická poznámka, připomene, že vyhrála.“ kterou vysloví jeden z vyšetřovatelů válečAle i Sage, která se kvůli své poraněné ných zločinců: „Mohl bych mít nějaké jízlivé poznámtváří skrývá ve svém pekařství, se snaží ky o americké mládeži, … ale udělalo na vyřešit životně zásadní problém: „… když člověk tráví příliš mnoho času mě velký dojem, že čte něco jiného než v minulosti, nikdy se nepohne dopředu. Padesát odstínů šedi.“ Pořád se vám ještě zdá, že kniha PicoulAle nikdo mi nemůže říct, že to, co dělám, není důležité. Pokud má historie tendenci tové patří jen do „Čtení pro ženy“? Jan Johna se opakovat, neměl by někdo zůstat trochu

VYPRAVĚČKA

MSTITEL Od českého vydání románu Fredericka Forsytha MSTITEL (Přeložil Michal Pokorný, Avenger, nakl. Bantam Press, London, 2003, Knižní klub, 2004) sice uplynulo skoro 12 let, ale právě teď má kniha nejžhavější aktuálnost. Myslím, že několik uvedených citátů už nepotřebuje žádný další komentář. Jen malé upozornění – knihu Forsyth napsal dlouho před dnešní takzvanou uprchlickou krizí. Při jednání se zlem tolerovat znamenalo ustupovat, ustupovat znamenalo schvalovat a schvalovat znamenalo přiznat porážku… nepřišli válčit proti komunismu, ale proti ateismu. Vyznačovali se vášnivou nenávistí a pohrdáním vůči křesťanství, Západu a zejména Spojeným státům. … Za neustálým řečněním o Allachovi doutnala v mladém muži nenávist, která si jednoho dne měla najít jiný cíl než Rusy. … Ale na to bychom taky měli pamatovat: Nikdo nedokáže odpouštět svému zachránci. Člověk nechová k nikomu větší odpor než k vlastnímu dobrodinci. … ... terorismus vznikal v myslích zajištěných a vzdělaných středostavovských teoretiků se skutečně ohromující mírou ješitnosti a rozvinutým smyslem pro samolibost. ... Většina z nich měla univerzitní vzdělání. … Vyznačovali se děsivou schopností nenávidět... Prvotní byla nenávist, cíl si hledali později a obvykle jej našli. …