Obsah: 0.1
Úvod …………………………………………………………………………… 3
1.
Část I. – obecná ………………………………………………………………...
4
1.1.
Nástin problematiky ……………………………………………………………
4
1.2.
Historie slova eutanázie ………………………………………………………..
5
1.2.1.
Eutanázie jako umění zemřít …………………………………………...
5
1.2.2.
Eutanázie jako poklidná smrt a utišení bolestí …………………………
6
1.2.3.
Eutanázie jako utilitaristická smrt ……………………………………...
6
1.2.4.
Eutanázie jako eugenická smrt …………………………………………
7
1.2.5.
Eutanázie jako smrt ze soucitu …………………………………………
8
1.3.
Problematika definice ………………………………………………………….
10
1.3.1.
Pojmosloví eutanázie …………………………………………………..
10
1.3.2.
Dystanázie ……………………………………………………………...
12
1.3.3.
Paliativní péče ………………………………………………………….
13
1.4.
Závěr I. části …………………………………………………………………...
18
2.
Část II. - religionisticko-teologická …………………………………………...
19
2.1.
Názory některých významných náboženství ve Francii ……………………….
19
2.2.
Názorové stanovisko judaismu ………………………………………………...
19
2.2.1.
Obecná charakteristika judaismu ………………………………………
19
2.2.2.
Zdroje židovského náboženství ………………………………………...
20
2.2.3.
Mezilidské vztahy a vztah k Bohu ……………………………………..
20
2.2.4.
Morální princip judaismu ………………………………………………
21
2.2.5.
Progresivní charakter Halachy …………………………………………
22
2.2.6.
Profylaktický charakter židovské medicíny ……………………………
22
2.2.7.
Koncepce jednoty těla a ducha ………………………………………… 23
2.2.8.
Priorita lidského života ………………………………………………… 23
2.2.9.
Naděje na život ………………………………………………………… 23
2.2.10.
Role lékaře ……………………………………………………………..
24
2.2.11.
Shrnutí ………………………………………………………………….
24
2.3.
Názorové stanovisko islámu …………………………………………………… 25
2.3.1.
Prameny islámského práva …………………………………………….. 25
2.3.2.
Koncepce lidského života ……………………………………………… 26 Eutanázie – teologický pohled
1
2.3.3.
Koncepce islámského práva ……………………………………………
26
2.3.4.
Shrnutí ………………………………………………………………….
27
2.4.
Názorové stanovisko křesťanských církví ……………………………………..
28
2.5.
Názorové stanovisko katolické církve …………………………………
28
2.5.1.
Dekret ze dne 27. listopadu 1940 ………………………………
28
2.5.2.
Shromáždění lékařů dne 24. února 1957 ……………………….
29
2.5.3.
Etická otázka vypnutí přístroje pro umělou plicní ventilaci …...
29
2.5.4.
Deklarace o eutanázii ze dne 5. května 1980 …………………..
30
2.5.5.
Katechismus katolické církve ………………………………….. 30
2.5.6.
Charta pracovníků ve zdravotnictví ……………………………. 31
2.5.7.
Evangelium vitae ……………………………………………….
31
2.5.8
Praktické důsledky učení katolické církve ……………………..
32
2.5.9.
Shrnutí ………………………………………………………….
32
2.6.
Názorové stanovisko protestantských církví …………………………… 33
2.6.1.
Základní principy protestantské etiky ………………………….. 33
2.6.2.
Příklad svobodné úvahy ………………………………………..
33
2.6.3.
Bílá kniha etické komise ……………………………………….
34
2.6.4.
Shrnutí ………………………………………………………….
35
2.7.
Závěr II. části …………………………………………………………………..
35
3.
Část III. – praktická…………………………………………………………….. 35
3.1.
Prameny evropského práva …………………………………………………….. 35
3.2.
Otevřená diskuse ve Francii ……………………………………………………. 40
3.2.1.
CCNE …………………………………………………………………... 40
3.2.2.
Názor č. 26 ze dne 24. června 1991 ……………………………. 40
3.2.3.
Zpráva č. 63 ze dne 27. ledna 2000 ……………………………. 41
3.2.4.
Reakce na zprávu CCNE č. 63 z roku 2000 ……………………
51
3.3.
Odpor proti „legalizaci“ eutanázie ……………………………………..
52
3.4.
Holandský příklad ……………………………………………………………...
56
3.5.
Belgie – po vzoru Holandska …………………………………………………..
59
3.6.
Švýcarsko – konečná stanice …………………………………………………..
60
3.7.
Česká republika na dlouhé cestě ……………………………………………….
62
4.
Závěrečné shrnutí ………………………………………………………………
64
5.
Literatura a zdroje informací …………………………………………………..
66
6.
Seznam příloh a přílohy ……………………………………………………….
71
Eutanázie – teologický pohled
2
0.1. Úvod V akademickém roce 2001-2002 se mi podařilo získat studijní stipendium na Fakultě protestantské teologie Univerzity Marca Blocha ve Štrasburku. V té době jsem si také měl vybral téma své písemné magisterské práce. Zvolil jsem si problematiku eutanázie a současně využil naskytnuté příležitosti shromažďovat studijní materiály přímo ve Francii. Ve Štrasburku jsem požádal „Informační centrum evropských institucích“ o označení nejvýznamnějších zdrojů oficiálních informací k problematice eutanázie. Množství následně poskytnutého studijního materiálu jsem se pokusil zpracovat a zachytit v následujícím textu. Smysl své práce spatřuji v podání stručného, avšak uceleného nástinu názorových postojů jak jednotlivých evropských institucí, tak i francouzské společnosti k dané látce. Nepřísluší mi, abych jednotlivé názory a závěry hodnotil, ale naopak jsem se je snažil utřídit a včlenit do celku. V obecné části své práce jsem se zaměřil prostřednictvím stručného nástinu historického vývoje obsahu termínu eutanázie a za následného definování nejdůležitějších klíčových slov na zasazení dané problematiky do jejího celkového rámce. Přestože je první část nazvána obecnou, s konkrétními příklady pracuji již od začátku a tak se fakticky teoretické a praktické části této práce prolínají. Na obecně-faktografickou část následně navazují praktické názorové pohledy několika významných náboženství, které se etablovaly ve Francii, a to částí nazvanou „religionistickoteologická“. Ve třetí části jsem se cíleně soustředil na vytvoření hrubého nástinu „aktuálních“ názorových stanovisek některých významných evropských právních institucí a také vybraných statutárně nezávislých morálních autorit. Tento závěrečný oddíl jsem dále doplnil o praktické nahlížení na danou problematiku v několika vybraných frankofonních evropských státech a v Nizozemském království.
Eutanázie – teologický pohled
3
1.
Část I. - obecná
1.1. Nástin problematiky Současná medicína využívá moderních technologií, přístrojového vybavení, léčiv a poznatků z jiných vědních oborů. Stává se tak stále úspěšnější při ochraně lidského zdraví a záchraně životů. Obrovský pokrok vědy na poli medicíny přesto neodstranil strach, který nahání konečná fáze procesu umírání. Dnešní člověk se ovšem naučil věřit, nebo se snaží předstírat, že věří, v profesionální servis poskytovaný na příslušných specializovaných odděleních v nemocnicích nebo jiných samostatných odborných institucích zřízených k pečování o pacienty v terminální fázi. Zaměstnanci takových zařízení by totiž měli být náležitě proškoleni a měli by mít předpoklady pro zvládnutí náročné práce. A pokud by přesto došlo k tomu, že by se boj specialistů zdál být marným a bolesti by se staly nezvladatelnými, potom podle většiny laiků lékaři jistě vědí, co mají v takovém případě udělat. Například ve Francii se až do roku 2000 na veřejnosti o skutečném stavu umírajících nehovořilo příliš otevřeně a dostatečně. Naopak mohl vzniknout dojem, že hranice problému jaksi vymezovaly zdi vyčleněných oddělení nemocnic, domovů důchodců a dalších ústavů, ve kterých tráví své poslední dny staří lidé.1 Nevyléčitelné nemoci se však nevyhýbají ani lidem mladým nebo takovým, kteří se za staré rozhodně nepovažují. Dnes např. tak populární tzv. „adrenalinové sporty“ s sebou přinášejí i četná vážná zranění a smrti bývají blízko i ti, kteří pro způsob svého života „neměli ani čas“ o takové eventualitě přemýšlet. Eutanázie se proto může jevit jako prostředek k úniku před bolestí a „životní prohrou“. Zkrácení a upravení rituálu pohřbu, na nichž rodiče a priori vylučují účast svých neplnoletých dětí, odkládání starých osob do domovů důchodců a spoléhání se adekvátní pomoc státních institucí nebo vize téměř všemocné heroické medicíny, to jsou ovšem také některé z jevů reality současné společnosti. (29, s. 155) Hovořit o umírání, stáří, nemocích, životních prohrách a smrti dnes není zcela běžné a obvyklé. Přesto však lze najít výjimku v podobě divácky, posluchačsky a čtenářsky přitažlivé eutanázie.
1
V roce 1998 Národní etická komise Francie (dále v textu také „CCNE“) vyzvala odpovědné státní instituce, aby se snažily zapojit širokou veřejnosti do debaty o otázkách podmínek umírání a eutanázie ve Francii. Fakticky se jí to podařilo vydáním dokumentu č. 63 v roce 2000, který vyvolal reakci mnoha církevních a náboženských představitelů a také mnohdy bouřlivé diskuse v masových sdělovacích prostředcích. Eutanázie – teologický pohled
4
Komplexní problematikou eutanázie se zabývají mnohé vědy, jako např. medicína, právo, filozofie a teologie. Existuje tedy celá řada metod a vědeckých přístupů k řešení dané otázky, jež se liší v závislosti na tom, zda je odpověď výsledkem bádání jednotlivé vědní disciplíny, nebo jejich vzájemné spolupráce. Ať už je však na začátku hledání odpovědi zvolen jakýkoli postup, výsledky a závěry se vždy pohybují mezi dvěmi krajními pozicemi nesmiřitelných odpůrců a zapřisáhlých přívrženců „práva na eutanázii“. Oba protilehlé ideové tábory používají výrazy, řečnické obraty a logické vazby mezi jednotlivými sledy myšlenek, které, z jejich názorového pohledu, nedávají protistraně možnost účinně argumentovat. Obě názorové strany používají na první pohled velmi obdobných argumentů, avšak následný výklad obsahu daného pojmu se může lišit, a tak každý může za konkrétním slovem hledat něco významově zcela jiného.
1.2. Historie slova eutanázie Obecně platí, že samotnému rozboru jakéhokoli komplexního problému předchází prozkoumání jeho historického kontextu, z něhož vyplynou základní souvislosti. Dále je vhodné exaktně definovat jednotlivé používané pojmy, nebo tzv. „klíčová slova“, což společně přispívá k minimalizaci nedorozumění již na samotném počátku studie. Totéž platí i při studiu eutanázie, jejíž význam prošel v dějinách svým sémantickým i právním vývojem. Nicolas Aumonier ji popisuje v pěti obsahových náplních, a to vždy podle názorového pohledu dané společnosti na její provádění2.
1.2.1. Eutanázie jako umění zemřít
V antice se význam sledovaného termínu pohyboval mezi poklidnou smrtí, považovanou za „krásnou“, a sebevraždou. (4, s. 35) V prvním případě toto slovo představovalo symbol takové smrti, jakou si člověk mohl „přát“. Samotná terminální fáze měla proběhnout v časově krátkém úseku, bez velkých bolestí, umírající příchod smrti cítil a snažil se proto ještě naposledy rozloučit se svými blízkými, případně udělit poslední rady, či vyslovit přání. Takto ostatně popisuje jistý Sueton,
2
Profesor Nicolas Aumonier v současnosti vyučuje filosofii na Universitě Paris I – Panthéon-Sorbonne. Eutanázie – teologický pohled
5
Hadriánův sekretář, smrt císaře Augusta, zřejmě v historii poprvé s použitím zkoumaného slova. Mělo se tak stát někdy kolem roku 120 n.l.3 (3, s. 19) K pochopení významu sebevraždy uvedené v druhém případě je nutné porozumět významu hrdosti pro antické muže – válečníky, politiky a občany, respektive významu cti, kterou si vysoce cenili. Antický člověk, než aby ztratil svoji čest, raději volil třeba brutální, násilnou smrt, kterou v takovém případě považoval za dobrou. (4, s.36)
1.2.2. Eutanázie jako poklidná smrt a utišení bolestí
Druhý významový obsah slova definoval filozof Francis Bacon (1561 - 1626), který vyzýval lékaře, aby neodvraceli svůj pohled od pacientů v terminální fázi žádajících pomoc. (4, s. 36) Naopak je nabádal, aby k umírajícím přistupovali s lidským porozuměním a snažili se zmírnit jejich bolesti. Lékařům tak byla vhozena pomyslná rukavice s výzvou, aby ji zvedli a ke svému dosavadnímu povolání léčit nemoci svých pacientů přidali i poslání mírnit jejich utrpení a smrtelné bolesti. (5, s. 17) Poslední úkol stojící před lékaři představuje podle Bacona zajištění, aby umírající strádající bolestmi a bez naděje na uzdravení mohl zemřít poklidnou smrtí - eutanázií. Eutanázie v Baconově pojetí neznamená urychlení vstupu smrti, ale naopak lidský přístup a snaha o tišení provázejících bolestí až do příchodu smrti. (4, s. 37)
1.2.3. Eutanázie jako utilitaristická smrt
Přestože samotný utilitaristický způsob organizace a správy lidské komunity praktikovali např. už občané antické Sparty, mezi hlavní představitele filozofické utilitaristické teorie patří především John Stuart Mill (1806 - 1873), jež ji rozvinul ve svém nejvýznamnějším filozofickém díle Systém deduktivní a induktivní logiky. (50, s. 346) Další sémantický obsah zkoumaného slova doplnil filozof Thomas More (1478 - 1535) v díle s nazvaném Utopie, ve kterém vylíčil obraz ideálního socialistického společenství. (4, s. 38) Ideál komunistické společnosti, v mnoha rysech podobný Morově představě, popsal Ital Thomaso Campanella (1568 – 1639). Ve svém díle Sluneční stát vylíčil uspořádání a systém organizace všech oblastí občanského a lidského života, ale především způsob myšlení členů imaginárního ideálního státního uskupení – Slunečního státu. Všichni členové této komunity 3
Günter Virt uvádí, že pojem „eu-thanatos“, čili dobrá smrt, je doložen již od 5. století př. n. l. (52, s. 14) Eutanázie – teologický pohled
6
usilují o všeobecný prospěch. Jedinec tak neznamená nic pokud nesměruje veškerou svou činnost čistě za účelem posílení komunity a všeobecného blaha. Činnost všech obyvatel řídí vybraní moudří kněží v souladu se zákony a ve prospěch komunity. Jednotlivci vědí, jaké je jejich postavení ve společnosti a co se od nich očekává. V Morově Utopii může jednotlivec prokázat svoji moudrost také tím, že trpí-li nevyléčitelnou nemocí s velmi bolestivým průběhem, může sám navrhnout, aniž by ho k tomu někdo vyzýval, že raději sám zbaví společnost břemene v podobě sebe samého. Každý jednotlivý případ žádosti o předčasnou smrt posuzují kněží, aby nedošlo k jejímu případnému zneužití, což by se prakticky rovnalo činu vraždy. Kněží především zkoumají, zda jsou splněny všechny podmínky, které zakládají nárok na její provedení. (3, s. 20) K závažným ideám v části Utopie věnované uspíšení příchodu smrti patří jednak souhlasné stanovisko nemocného s jejím provedením a také naopak neuposlechnutí příkazu moudrých kněží. Nesouhlasí-li totiž nemocný s doporučením náboženských a úředních autorit ukončit trýznivou bolest sebevraždou, společnost Utopie takové rozhodnutí jedince respektuje. Na druhou stranu, ukončí-li někdo svůj život, aniž by mu k tomu bylo poskytnuto svolení, tělo mrtvého nesmí být řádně pohřbeno. (3, s. 21)
1.2.4. Eutanázie jako eugenická smrt
Termín eugenika vytvořil Sir Francis Galton (1822 - 1911), bratranec Charlese Darwina, spojením dvou řeckých slov, které v doslovném překladu znamenají „dobře rozený“. Eugenika, jako věda, měla zkoumat způsoby zlepšení genetické výbavy určité lidské skupiny, za současného omezení možnosti jiným jedincům dále dědičně předávat znaky, které byly pokládány za nevhodné. V období mezi léty 1907 a 1939 považovali mnozí lékaři
a
vědci eugeniku za seriózní vědní obor, navazující na hnutí hygienistů. (23) Stoupenci eugeniky se vyznačovali různou mírou radikálnosti v názoru na nutnost zabránit dalšímu šíření nemocí, ať už domněle nebo opodstatněně, označovaných za dědičné. V některých státech popularita eugeniky vedla až k snahám a dokonce k samotnému vydávání zákonů upravujících dobrovolnou a nařízenou sterilizaci osob postižených chorobou označovanou za dědičnou. (4, s. 40) Mezi osoby považované ve smyslu eugeniky za sociálně nebezpečné patřily ti, kdo spáchali sexuálně motivovaný trestný čin, mentálně postižení nebo např. i homosexuálové. (5, s. 17) Hitlerovu nacistickou ideologii vykonstruovanou také na idejích eugeniky dovedli jeho stoupenci do monstrózních rozměrů s katastrofálními následky. Z Hitlerova podnětu byla Eutanázie – teologický pohled
7
ustanovena Komise pro eutanázii tvořená 25 lékaři, kteří rozhodovali o udělení milosrdné smrti mentálně postiženým a starým osobám. (4, s. 41) A tak názor šířený nacistickou propagandou od roku 1933, že lidský život, jež neprodukuje žádné sociálně pozitivní hodnoty, postrádá jakoukoli hodnotu a je tedy určen k zániku, nabývá o 6 let později konkrétních rozměrů v projektu nazvaném „Action T4“. Hlavním kritériem pro určení, zda mentálně nemocný člověk je, či není sociální prospěšný, se stala jeho schopnost samostatně pracovat. Hodnocení prováděli ředitelé ústavů a klinik pro léčbu mentálních onemocnění. Pacienti, kteří nesplňovali předepsaná kritéria pro život, byli přepraveni do zařízení předem připravených a vybavených, kde je vycvičený personál zavraždil. Lékařská dokumentace o příčině úmrtí nejčastěji uváděla „broncho-pneumonii“ a nebo „následkem vyčerpání“. Hrůzný program nebyl naplňován pouze ve fašistickém Německu, ale např. i ve vichistické Francii, kde bylo zabito
na
40.000
mentálně
nemocných
pacientů,
kteří
hladověli
v nemocnicích
a psychiatrických klinikách. (4, s. 42) Je jasné, a uvedené prokazuje, že termínu eutanázie fašisté zneužili, aby zakryli přesné pojmenování skutečnosti, tedy vraždy provedené jménem a „pro dobro“ státu. Zločiny spáchané krátce před vypuknutím a v období 2. světové války eutanázii naprosto zdiskreditovaly. (4, s. 43) Prožité utrpení bylo příliš silné, než aby se o její celé problematice otevřeně diskutovalo. (30, s. 109) A tak, aby se toto slovo veřejně vyslovilo, raději se tedy spíše volil opis jeho významu. (52, s. 19-20)
1.2.5. Eutanázie jako smrt ze soucitu
Zakládání občanských spolků a společností usilujících o zákonné uznání eutanázie lze sledovat ve 30. létech 20. století a taktéž souviselo s oživeným zájmem o sociální darwinismus, eugeniku a hnutí hygienistů. V roce 1935 vznikla v Anglii asociace s názvem „Voluntary Euthanasia Association“, která se později přejmenovala na „EXIT“. O 3 roky později byla v USA založena jiná společnost s názvem „Society for the Right to Die“, jež se v roce 1975 přejmenovala na „Euthanasia Society of America“. (4, s. 44) Oživený zájem veřejnosti o problematiku pomoci při umírání a práva na usmrcení ze soucitu opětovně nastal v 70. letech 20. století. Četné národní společnosti, jejichž programovým cílem bylo prosazení vytvoření zákonné normy práva na smrt, se současně ve svém úsilí spojovaly jak na národní tak i na mezinárodní úrovni. Příkladem může posloužit vytvoření světové organizace „World Federation of Right-to-Die Societies“, jejíž členská Eutanázie – teologický pohled
8
základna se do dnešních dnů rozrostla jen ve Francii na 25.000 a ve Švýcarsku dokonce kolem 60.000 osob. V celosvětovém měřítku se k Federaci hlásí na 750.000 členů. (40, s. 220) Velký ohlas, a to nejenom ve Francii, vyvolal v roce 1974 tzv. „Manifest tří osob oceněných Nobelovou cenou ve prospěch eutanázie“, který byl otištěn v deníku Le Figaro. (40, s. 221) Jednalo se o tzv. „Le manifest de trois prix Nobel en faveur de l‘euthanasie“, jež podepsali pánové George Thomson, Linus Pauling a Jacque Monod Paru. V deníku Le Monde vyšel dne 17. listopadu 1979 článek s názvem „Le Droit“ (česky „Právo“) poukazující na nutnost upravit platné zákony ve prospěch osob starých a těžce nemocných, které žádají právo zemřít důstojně, nebo které žádají, aby jim bylo poskytnuta náležitá pomoc při odchodu z tohoto světa. Rok po publikování zmíněného článku a vzedmuté vlně diskuse na dané téma vznikla „Association pour le droit à mourir dans la dignité“ - „Asociace pro právo zemřít důstojně“ (dále jen „ADMD“). Tato asociace se nezabývá přímo řešením konkrétních případů a žádostí o pomoc při umírání, ale snaží se o to, aby se celospolečenský pohled posunul na stranu přijetí zákonné normy ve prospěch eutanázie. (40, s. 201) Členové této společnosti se snažili ovlivňovat názorové spektrum široké veřejnosti na problematiku umírání, přičemž základní myšlenkou, kterou se snažili své spoluobčany přesvědčit o své pravdě, se staly následující teze: -
pouze umírající má právo posoudit za jakých, pro něho nejlepších, podmínek se tak má stát;
-
umírající má právo netrpět bolestí;
-
umírající má právo odmítnout dystanázii;
-
umírající má právo vyžádat si eutanázii. (40, s. 203)
Poukázat na tabuizovanou oblast lidského umírání konkrétním činem se rozhodli Julius Hacketal, když v roce 1980 založil nedaleko Mnichova kliniku s názvem „Eubios“ a Peter Admiral, jež zřídil specializované oddělení v nemocnici „Sant-Hippolite“ v Delftu. Obě tato centra měla sloužit pacientům, kteří již nechtěli trpět bolestmi a na ošetřujícím personálu žádali zkrácení svých posledních dní života asistovanou sebevraždou. (4, s. 47) Milosrdenství, jako životní a pracovní poslání, se stalo jedním z nejdůležitějších argumentů při soudních obhajobách lékaře Jacka Kevorkiana. (30, s.120) Jím zkonstruovaný přístroj – tzv. „Thanatron“ alias „Mercitron“ obsahoval anglické slovo „mercy“, česky „slitování“ nebo „milosrdenství“. Mediální podporu zajistily J. Kevorkianovi čtyři soudní procesy vedené v USA, na jejichž konci stanul pokaždé jako vítěz, a tak klientů žádajících použití jeho vynálezu přibývalo. Přístroj jednoduše obsluhoval, tedy spustil, sám pacient Eutanázie – teologický pohled
9
a princip jeho funkčnosti byl založen na fyziologii lidského kardiovaskulárního systému. Nejdříve došlo k vyprázdnění první nádržky s preparátem způsobujícím cévní dilataci. Obsah druhé vyprázdněné nádržky způsobil celkovou anestezii pacienta a následně došlo k aplikaci třetího preparátu vyvolávajícího zástavu srdeční činnosti. Bezbolestná smrt nastala do několika minut. (4, s. 47) Zásadní zvrat však nastal během pátého soudního sporu vedeného proti J. Kevorkianovi, kdy se obžalovanému nepodařilo přesvědčit porotu, že by svému pacientovi poskytl asistovanou sebevraždu. Soud ho naopak uznal vinným a odsoudil za „vraždu druhého stupně“. (4, s. 47)
1.3. Problematika definice Pro velkou část moderní společnosti je slovo eutanázie synonymem usmrcení z milosrdenství nebo z útrpnosti a současní autoři zabývající se problematikou umírání používají proto v tomto kontextu výraz „smrt z milosti“. (30, s. 104), (24) Jedním z fundamentálních kroků v procesu diskuse o umírání se stává přesné vymezení obsahu jednotlivých používaných pojmů. Přestože současná společnost považuje jistým způsobem obsah slova eutanázie za obsazený pojem, aby se dalo pokročit dále a přistoupit k samotnému úvodu dané problematiky, je nezbytně nutné uvést alespoň její základní faktografii. Z výše uvedeného vyplývá, že se význam slova eutanázie historicky posunul od „dobré či klidné smrti“ ke smrti, vykonané k ušetření pacienta fyzického nebo psychického utrpení. Nabízí se jedna z možných definic, kdy se pod tímto pojmem rozumí „soubor metod, které způsobují smrt bez utrpení, aby se zkrátila muka agónie nebo velmi bolestivá nemoc s neodvratitelným koncem.“
1.3.1. Pojmosloví eutanázie Philippe Letellier4 uvádí, že nejčastěji žádanou osobou o poskytnutí „poslední služby“ pacientovi trpícímu nesnesitelnými bolestmi v důsledku nevyléčitelné nemoci je lékař. Podle
4
Profesor Philippe Letellier vyučuje na Lékařské fakultě Univerzity Caen, současně řídí interní oddělení místní nemocnice a pracuje na jednotce paliativní péče. Eutanázie – teologický pohled
10
míry „problematičnosti“, jakým způsobem se následně lékař zachová, uvádí pět níže uvedených možností. (4, s. 47) 1. Aplikuje analgetikum v množství, které razantně uspíší příchod smrti nebo dokonce způsobí smrt samotnou. Tento typický příklad je ideální pro demonstraci obsahu pojmu „aktivní eutanázie“ v celé své šíři. (4, s. 48) 2. Omezí nebo nezahájí samotné léčení nemoci. V uvedeném případě se jedná o akt „pasivní eutanázii“, avšak pouze pokud takto lékař učinil uváženě a záměrně, a nikoliv tím, že zanedbal péči. (4, s. 48) 3. Zastaví lékařský přístroj nahrazující některou z životních funkcí orgánů pacienta. (4, s. 48) V každodenní praxi se takové jednání řídí relativně jasně a snadno aplikovatelnými pravidly (např. na anesteziologicko-resuscitační jednotce). Zdravotnický personál následně nelze obviňovat z provedení eutanázie, byla-li dodržena platná pravidla lege artis. Soubor pravidel opravňujících zdravotníky nezahajovat oživování se i v českých zdravotnických zařízeních označuje programem „DNR“, z anglického „do not resuscitate“. Pro pojem „neresuscitovat“ používají čeští zdravotníci zkratku „NR“. (30, s. 105) 4. Poskytnutí rady, materiálu nebo přímé pomoci při přípravě sebevraždy pacienta lze nazvat „asistovanou sebevraždou“. Důležitým z hlediska práva však zůstává, kdo vykoná samotný akt ukončení života. Způsobil-li by smrt pacienta svým přímým jednáním lékař, jednalo by se o čin aktivní eutanázie, který by mohl být hodnocen jako vražda nebo zabití. (4, s. 48) 5. Podání preparátu způsobující smrt. (4, s. 48)
Pro aktivní eutanázii se používá i termínu tzv. „strategie přeplněné stříkačky“, a pro pasivní eutanázii se používá termínu tzv. „strategie odkloněné stříkačky“ (30, s. 104) Z pohledu pacienta existují tři možnosti vyjádření své vůle na vykonání samotného aktu smrti z milosti. Žádá-li pacient na základě své, z právního pohledu, svobodné úvahy její vykonání, potom se takový akt nazývá „eutanázií dobrovolnou“. (30, s. 104) V protipólu tohoto typu stojí „eutanázie nedobrovolná“, tedy nejen nevyžádaná, ale vysoce pravděpodobně i nechtěná. (30, s. 104) Existuje však také jakýsi mezistupeň – „eutanázie nevyžádaná“, kdy pacient nebyl, opět z právního hlediska, schopen platným způsobem vyjádřit svůj postoj k připravovanému provedení aktivní eutanázie, avšak k jejímu provedení postačuje domněnka, že by s jejím uskutečněním souhlasil. (30, s. 104) Eutanázie – teologický pohled
11
Z ekonomických a geografických důvodů a dále z důvodu rozdílné úrovně používaných zdravotnických technologií a rozdílné odbornosti lékařského personálu dochází k tzv. „sociální eutanázii“. Ve skutečnosti se jedná o nejčastější variantu eutanázie projevující se tím, že občané konkrétní geopolitické jednotky (např. jednoho státu) nemají stejné možnosti přístupu k odpovídajícímu léčení. (30, s. 105) Lze postavit několik argumentů proti spojování eutanázie s interrupcí a využívání nově vytvořeného termínu tzv. „prenatální eutanázie“. V mnoha případech totiž není dítě ani nevyléčitelně nemocné ani život matky nemusí být v ohrožení. V praxi proto dává odborná veřejnost přednost používání pojmu interrupce a nikoli prenatální eutanázie.
(30, s. 105)
1.3.2. Dystanázie
Ani obrovský pokrok na poli lékařských technologií nedokázal odstranit utrpení umírajících a sofistikovaná přístrojová technika spíše více odlidštila péči o pacienty. Technologicky vyspělé přístroje dokáží udržovat nebo suplovat nejdůležitější životní funkce umírajícího umělými prostředky a to i tehdy, kdy smrt je neodvratná, pacient není při vědomí a příchod přirozené smrti je oddalován. Taková skutečnost se nazývá „dystanázie“ neboli zadržená smrt. 5 (30, s. 32) Odhodlání a nasazení jedinců i celých lékařských týmů v boji s časem o záchranu lidských životů je záslužné a obdivuhodné. Pracovníci ve zdravotnictví přesto vědí, že princip záchrany života nespočívá v jeho záchraně za jakoukoli cenu. Tíha rozhodnutí a odhadu situace spočívá mnohdy na lékařích, kteří musí rychle posoudit, zda by úsilí vynaložené na záchranu, nebo oddálení smrti, bylo úměrné vážnosti situace a kvalitě zachráněného lidského života. Odhadnout výsledky terapie určitého méně závažného, ale léčitelného onemocnění u pacientů, kteří současně trpí některou z nevyléčitelných nemocí, není snadné a někdy také nemožné. Záleží na mnoha okolnostech a i z tohoto důvodu dochází k chybným prognózám. Pokud se však již reálný výsledek odchýlil od prognózy a pacientův zdravotní stav se po provedeném zákroku, či léčbě, radikálně zhoršil, lékaři přesto nečiní závěry o beznadějnosti unáhleně. V takových případech nelze hovořit o dystanázii. Lékaři, a především pacient, potřebují čas, protože se situace může znenadání obrátit k lepšímu. (14, s. 9) 5
Ve francouzštině se nepoužívá termínu dystanázie, ale „acharnement thérapeutique“ definovaný udržováním člověka v agónii při životě sofistikovanými lékařskými přístroji, přestože je jeho zdravotní stav ireverzibilní. (1, s. 14) Eutanázie – teologický pohled
12
Rozhodnutí, jak následně postupovat, zda i nadále pokračovat v léčení nebo v pokusech zachránit život, nebo naopak všechna snažení ukončit, může také komplikovat rozdílný názor pacienta, nebo jeho rodinných příslušníků, a ošetřujících lékařů. I v takto komplikovaných situacích lékaři musí respektovat přání pacienta a je-li přítomna rodina pacienta, tak by měli rozhodnutí konzultovat také s ní. Ani lékař, či lékařský tým, ani pacient, či jeho zákonný zástupce, se následně nemohou zříci své odpovědnosti za volbu dalšího postupu. V praxi činí nesnadné závěrečné rozhodnutí lékařský tým společně poté, co analyzoval situaci z profesního hlediska a snažil se přihlédnout k emocionálním, rodinným, sociálním a duchovním aspektům.
1.3.3. Paliativní péče Maurice Abiven uvádí paliativní péči následujícími tvrzeními.6 Ve vztahu k aktivní eutanázii stojí paliativní péče principielně v přímé opozici, protože akt zabití, nehledě na důvody milosrdenství, nepovažuje za léčebnou metodu.7 Zamítnutím této její základní ideje by došlo k dramatické změně ve vztahu důvěry mezi pacienty, ošetřovatelským personálem a lékaři. (3, s. 29) Poskytuje-li v konkrétním případě kurativní léčba jen nedostatečné výsledky, potom by ji měla vhodně doplnit paliativní péče. Exaktní hranici mezi oběma obory medicíny lze stanovit jen obtížně. I paliativní péče totiž využívá nejnovějších vědeckých poznatků a v případě zlepšení zdravotního stavu pacienta nebo např. upřesnění, či dokonce změny diagnózy nemoci, opět poskytne prostor pro pokračování v léčbě metodami kurativní medicíny. (52, s. 36) Paliativní péče posouvá cíl svého snažení od „pouhého“ prodlužování délky života ke zlepšení či zachovávání jeho kvality, a to nejen pacienta, ale i jeho rodiny a blízkých. Paliativní péče není určena výhradně pacientům v pokročilém věku. Okruh pacientů, kterým by měla být poskytnuta, je mnohem širší a spíše by se dal určit zdravotním stavem pacienta a nemocemi, kterými trpí. Zcela jednoduše lze říci, že paliativní péče by měla být poskytnuta jako reakce na všechny komplikace a velmi závažná onemocnění způsobená, např. AIDS, 6
Profesor Maurice Abiven se má velkou zásluhu na zahájení zřizování jednotek paliativní péče ve Francii. 7 Paliativní léčba je léčba, která zmírňuje obtíže a bolest, ale neléčí vlastní podstatu choroby. (53, s.329)
Eutanázie – teologický pohled
13
srdečními, dýchacími a ledvinovými insuficiencemi nebo neurologickými onemocněními, jakým je Alzheimerova choroba, apod. Paliativní péče bojuje proti rezignaci a svým aktivním přístupem k nemocnému se snaží vyburcovat pacienta k boji s nemocí, docílit remise a udržení ve víře v další možné zlepšení. Přestože se záhy nabízí definování paliativní péče tezí, že se vskutku snaží pro pacienta udělat to, co ještě vůbec udělat jde, není možné ji zaměňovat s tzv. „terminální péčí“. Právě terminální péči lze charakterizovat jako naprosto poslední odbornou péči o umírajícího. (30, s. 34) Snahou o dosažení v dané situaci co možná nejlepší kvality života se rozumí především odstranění bolestí nemocného. To vyžaduje mimo jiné i použití vysoce specializovaných přístrojů ke stanovení přesných diagnóz, výběr vhodných kombinací analgetik, využití elektrické neurostimulace, radioterapie a také mnoha jiných metod kurativní medicíny. Pacient vždy ocení odstranění symptomů, jež se stávají podstatným zdrojem jeho nepohodlí. Mezi ty nejčastější patří problémy trávicího ústrojí, např. pocit žaludeční nevolnosti, průjmy, dále problémy dýchacího ústrojí, např. kašel, dušnost, a také problémy vylučovacího ústrojí, např. retence, inkontinence a další. Pacient na sklonku svého života nedokáže často bolest přesně popsat, specifikovat a lokalizovat. Ve skutečnosti mnohé poruchy činnosti orgánů společně velmi úzce souvisejí a bývají také vyvolány předcházejícími léčebnými postupy ve snaze zabránit onemocnění jiných orgánů. Do popředí v péči o pacienta se více dostávají všechny formy duchovní pomoci, dokazující, že nemocného jeho okolí stále považuje za lidskou bytost, kterou jeho nejbližší navzdory těžké nemoci nezavrhli, ale naopak ho mají stále rádi. Projevy upřímné lítosti a soucitu jsou velmi těžké úkoly pro všechny - rodinu, blízké i pečující personál, na které se nelze dostatečně dobře předem připravit. (52, s. 37) Z uvedeného vyplývá, že členy týmů na jednotkách paliativní péče jsou nejenom odborní lékaři a zdravotní sestry, ale také psychologové, pomocný zdravotní personál, duchovní pracovníci a nezbytní dobrovolníci. (4, s. 32) Rozvoj paliativní péče ve Francii neprobíhá takovým tempem, jaký by si přála tamní odborná veřejnost. Jednu z hlavních překážek dalšího šíření paliativních center představují nedostatečné finanční zdroje ze státního rozpočtu. Francouzský systém bodového ohodnocení výkonů zdravotní péče, tzv. „PMSI“ – „Programme de médicalisation du systèm d‘information“, totiž
mnohým výkonům prováděným při poskytování paliativní péče
přiřazuje nízký počet bodů vzhledem k jejich praktické náročnosti a času, který musí Eutanázie – teologický pohled
14
ošetřující personál věnovat pacientovi. Následně se potom nedostává dostatečných finančních prostředků institucím poskytujícím paliativní služby a nezbývá i na odpovídající platové ohodnocení odpovědných pracovníkům. Sami Francouzi nešetří na sebekritice, když uvádějí, že „v Anglii služeb paliativní péče využije na 27,5% umírajících, přičemž ve Francii jsou to pouhá 2%.“8 (47) „Francouzská společnost pro doprovod umírajících a paliativní péči“ vytvořila vlastní definici paliativní péče. Tímto pojmem nazývá celou škálu služeb, které jsou „aktivní péčí, jež komplexním způsobem přistupuje k osobě těžce nemocného s neblahou prognózou vývoje nebo v terminální fázi. Jejich cílem je utišení fyzických bolestí tak, jako jiných symptomů včetně psychického a duchovního strádání.“ (14, s. 4) Paliativní péče prakticky zajišťuje přísun potravy, dbá na pravidelný přísun tekutin samozřejmě přizpůsobený změněnému rytmu životosprávy těžce nemocných a umírajících, střeží a podporuje všechny formy kontaktu pacienta se svým ošetřovatelským týmem včetně neverbální komunikace v případech, kdy se již pacient nemůže hovořit, dále se snaží zpříjemnit a vyplnit čas hospitalizovaného a odstraňovat zdroje omezující jeho komfort. Paliativní péče vytváří jakýsi trojúhelník vztahů mezi pacientem, pečovatelským týmem a rodinou pacienta. (52, s. 37) Členové týmu paliativní jednotky zahrnují do své péče i rodinné příslušníky nebo blízké osoby pacienta již během umístění nemocného na paliativní jednotku. Ve Francii se snaží podpořit poskytování paliativní péče i mimo zdravotnické zařízení. Např. pokud to zdravotní stav pacienta dovoluje nebo pokud došlo k remisi, může rodina pečovat o nemocného doma. Vyčlenění pracovníci jednotek paliativní péče následně provádějí školení osob, které budou o nemocného pečovat a i později podávají odborné rady a pomoc i formou lidského povzbuzení a pochvaly. Další nezanedbatelnou stránkou je také pomoc materiálního charakteru. V každém případě se členové zdravotnického týmu snaží zabránit rozpadu vztahů mezi pacientem a jeho blízkými. Všemožně se jim snaží napomáhat při udržení vhodné formy komunikace. Paliativní péče o rodinné příslušníky po pacientově smrti pokračuje především formou
psychologické
podpory
a
útěchy
s cílem
zamezit
vzniku
somatických
a psychologických komplikací nebo sebevražedných sklonů jako následku žalu ze ztráty blízké osoby. Zastánci paliativní péče oprávněně namítají, že informace o umírání
publikují
sdělovací prostředky široké veřejnosti mnohdy způsobem, jako by bylo nutné volit jeden ze 8
V rozhovoru pro časopis to uvedl Dr. Jean-Gustave Hentz, pracující na anesteziologickoresuscitačních odděleních v nemocnicích ve Štrasburku.
Eutanázie – teologický pohled
15
dvou extrémů: buď eutanázii, nebo dystanázii a nebo také jako výběr mezi eutanázií a ponecháním pacienta napospas svému osudu. Jako by se v takových případech úplně zapomnělo na možnosti paliativní péče a na nutnost lidské přítomnosti a péče o umírající. (52, s. 36) Obdobně i průzkumy veřejného mínění obsahující otázky jako např. „Chtěli byste zemřít důstojnou smrtí?“ nebo „Chtěli byste zemřít bezbolestně?“ dávají ve skutečnosti pouze odpověď na položenou otázku. Jejich kladná odpověď však může být interpretována jako podpora pro snahu o legalizování eutanázie, ale také jako podpora rozvoji paliativní péče. Fenomén bolesti v minulosti znamenal a i v současnosti stále zůstává důležitým indikátorem pro stanovení správné diagnózy onemocnění. Tak jako dříve i dnes pacient popisuje bolest a navádí lékaře k nalezení jejího ložiska a napomáhá popisovat příčiny onemocnění nebo úrazu. V minulosti se lékař soustřeďoval především na léčbu onemocnění. Léčba bolesti ustupovala do pozadí, byla jakousi cenou za léčbu. Samozřejmě existovaly metody k jejímu, mnohdy pouze dočasnému, odstranění, jako např. lokální nebo celkové anestezie při operacích. Taktéž tišení pooperačních bolestí dříve nepovažovali lékaři za svoji prioritu a péčí o trpící pacienty pověřovali zdravotní sestry a další ošetřovatelský personál. Rozvoj medicíny jako vědy s sebou přinesl mnohá zjištění důležitá pro léčbu bolesti a tak se dnes lékaři snaží bolest tišit okamžitě. Neléčená silná bolest, a to i pouze několik hodin, může způsobit, že se starý člověk odmítne jakkoli pohybovat a spolupracovat při manipulaci s ním, dále přestane komunikovat se svým okolím včetně týmu ošetřovatelů a uzavře se do svého vnitřního světa. Podobně reagují na bolest děti a i někteří dospělí. (25, s. 4) Vědecké studie prokázaly, že až 90% pacientů s nádorovým onemocněním trpí bolestí, přičemž 30% až 50% z nich dokáže bolest popsat. Bolest, jako obecný fenomén, takto indikuje tělesné poškození nebo také vedlejší účinky prováděné léčby. 70% dotázaných pacientů uvedlo, že pokud by se bolest stala nesnesitelnou a nedala by se tlumit, potom by raději spáchali sebevraždu. (31) Z pohledu farmakologie se k tišení bolesti onkologicky nemocných jeví nejvhodnější opioidní a neopioidní analgetika. Obecně mezi nejúčinnější analgetika patří morfin, jež ve vysokých dávkách způsobuje zástavu dechu. Při léčení bolesti dosahuje překvapivě příznivých výsledků, a proto se stává i v současnosti nepostradatelným farmakologickým pomocníkem. (4, s. 13) Ovšem je nutné od sebe odlišit fenomény bolest a utrpení, protože „utrpení je odpovědí na bolest a je vysoce individuální“. „Utrpení však zahrnuje spoustu jiných jevů než jen odpověď na bolestivý podnět.“ (42) Často se stává, že fyzické bolesti jsou jakýmsi jasněji definovatelným a markantnějším průvodním jevem bolestí psychického nebo duchovního Eutanázie – teologický pohled
16
strádání pacienta. Postupy kurativní medicíny nestačí, aby prolomily stísňující samotu a deprese. Chladnou techniku v takových případech nutně musí nahradit přítomnost živé bytosti, pečujícího personálu, empatie a lidské slovo dodávající naději a víru. (4, s. 14) Princip doprovodu umírajících se zakládá na respektování soukromí života, poskytování péče pacientovi i jeho rodině, která má potřebu vyrovnat se s tíživou situací za současného zapojení členů rodiny do dialogu mezi ošetřujícím personálem a pacienta. Důležitou součástí týmu paliativní jednotky tvoří dobrovolníci. Mezi pacienty a zdravotnickým personálem, mnohdy však nedostatečně početným a proto vyčerpaným, se někdy nepodaří navázat vztah důvěry. Pacient nemusí vždy najít dostatek odvahy, aby se svěřil se svými trápeními lidem, kteří se s ním sice denně stýkají a ošetřují ho, ale nemohou mu z důvodů plnění mnoha dalších úkolů věnovat příliš času. Zde se jeví pomoc dobrovolníků velmi vítanou a vhodnou. Dobrovolníci představují ve své podstatě nadšené, lidsky jednající, nezatížené osoby s touhou pomoci jiným. Někdy pomáhají jenom tím, že jsou trpěliví nebo, že se jim může pacient s čímkoli svěřit a nebo také, že jsou prostě jenom na blízku u člověka, který jejich blízkost potřebuje. Sami tak mohou hrát roli prostředníků při udržování křehkých vazeb mezi umírajícími a jejich rodinnými příslušníky. Chladné statistické výsledky dokazují, že počet pacientů, u kterých se nedaří dostatečně tišit jejich bolesti i přes poskytnutí kvalitní paliativní péče, je k poměru k celkovému počtu hospitalizovaných pacientů velmi nízký. Konkrétně z 2.500 přijatých pacientů ve zdravotnickém zařízení s názvem Paliativní péče v Montrealu („Soins palliatifs de Montrèal“) pouze dva žádali provedení eutanázie. (3, s.32) Faktem také zůstává, že existuje přibližně 2% až 5% pacientů, u nichž se standardně prováděnými metodami nedaří tišit bolesti. Tito pacienti skutečně popisují přetrvávající velmi nepříjemné pocity až bolesti, ať už tělesného nebo duševního rázu. Ošetřující personál je povinen jejich názor akceptovat, neboť práh bolesti se u různých jedinců liší. Proto pouze pacienti sami mohou validně posoudit míru pociťované bolesti. (35, s. 85) Při pohledu na paliativní péči, jako protipólu pozitivního názoru na eutanázii, však vyvstává závažný problém v podobě malého, avšak existujícího procenta pacientů, jež své bolesti, které se lékaři snaží zmírnit, hodnotí jako nadále nesnesitelné. Zdálo by se, že zastánci názoru na umožnění beztrestného provádění eutanázie disponují těžko zdolatelným argumentem. Philippe Letellier však popisuje možný způsob, jak v takových ojedinělých případech postupovat. (4, s. 33) Účinkem sedativ lze uvést pacienta do velmi hlubokého spánku, ve kterém necítí bolesti způsobené nemocí. Cílem by mělo být především uchránit trpícího od muk bolestí Eutanázie – teologický pohled
17
a případně umožnit pacientovi zemřít klidnou smrtí, nikoli však její záměrné urychlení. Celý zákrok je nutné nejdříve pacientovi popsat a vysvětlit jeho výhody a případná rizika. Z etického hlediska lze takový postup připustit za předpokladu, že neexistuje jiný, vhodnější lékařský zákrok a také, že se tým odborníků, kteří konkrétní případ posuzují, shodne a uspání pacienta doporučí. Aby mohl být takový zákrok vykonán, musí pacient „jasně a svobodně“ vyjádřit svůj souhlas s jeho provedením. Jeho následnému provedení může také předcházet dohoda mezi pacientem a lékaři, že po několika dnech spánku lékaři přivedou pacienta k plnému vědomí za účelem zjištění, zda nedošlo ke zlepšení jeho zdravotního stavu. Výše popsaný způsob v sobě skrývá mnohá rizika, jak etická, např. pacientův souhlas, který by měl být jasný a svobodný i pod vlivem velkých bolestí, tak i praktická, v podobě mnoha komplikací spojených s výživou, hydratací a péčí o pacienta po čas jeho hlubokého spánku.
1.4. Závěr I. části K vedení smysluplné diskuse o daném problému je potřeba se nejprve seznámit se základní faktografií jednotlivých souvisejících jevů a používat pojmy s exaktním významem. Paliativní péče se nabízí jako rozumná alternativa všech forem eutanázie a dystanázie. Za příznivých okolností může paliativní péče významně pomoci pacientům prožít závěr svého života s co možná nejmenšími bolestmi, a to tělesnými i duševními. Pacient tak má možnost bilancovat prožitý život s uvědoměním si, že se smrt stává jeho neodlučitelnou součástí. Díky pomoci týmu odborníků a dobrovolníků se dostává podpory nejenom pacientovi, ale i jeho rodině a blízkým, kteří mohou využít posledních příležitostí k tomu, aby projevili své city, vyznání, či se s pacientem usmířili a pobyli v jeho blízkosti. Paliativní péče se nepokouší za každou cenu život prodloužit ani neurychluje příchod smrti, ale snaží se život pacienta udržet na co nejvyšší úrovni kvality a po jeho smrti se snaží pomoci i rodině a blízkým, aby se vyrovnali se zármutkem. I přes nesporné úspěchy stále se rozvíjející škály paliativních služeb, u jistého malého procenta pacientů léčených na jednotkách paliativní péče se nedaří zcela utišit bolesti označované za nesnesitelné. Jednou z možných, avšak nikoli bezrizikovou, odpovědí paliativní péče představuje uvedení trpícího do hlubokého spánku.
Eutanázie – teologický pohled
18
2.
Část II. – religionisticko-teologická
2.1. Názory některých významných náboženství ve Francii Na evropském kontinentu představovalo území Francie po dlouhá staletí prostor, kde docházelo ke střetům a prolínání mnoha kultur a významných náboženství. Přestože se současná Francie sama definuje jako republika, ve které došlo k důsledné odluce státních orgánů a institucí od církví, ze sociologického pohledu zůstává nábožensky orientovanou, multikulturní společností.9 (41) Z celkového počtu 56 milionů obyvatel Francie se v roce 1990 hlásilo k římsko-katolickému vyznání 80%, k islámu 3,5%, k některé z protestantských církví, jež je členem Federace protestantských církví Francie 1,6% a k judaismu 1,4%. Ve zbývajících 13,5% jsou zahrnuti občané hlásící se k ostatním početně méně významným církvím a náboženským společnostem a také „nezařazení“. (22, s. 273)
2.2. Názorové stanovisko judaismu 2.2.1. Obecná charakteristika judaismu
Židovské náboženství se vyznačuje těsnou návazností na historii, kulturu a civilizaci starozákonního lidu, zahrnuje v sobě židovské tradice, styl života a své vytýčené cíle. „Není to tedy pouze víra, forma bohoslužby nebo žebříček morálních hodnot, je to výsledek historického vývoje, který přinášel své radosti i utrpení, výhry i porážky, je to myšlenkový vývoj tvořící svou koncepci světa.“10 (20, s. 30) K obecným charakteristikám judaismu, ať už po stránce teologické, liturgické nebo i praktické, patří ústřední zájem o pozemský život, a o vše co s sebou přináší. Úvahy o jiných formách existence jsou tímto soustředěním odsunuty do pozadí. (38, s. 35)
2.2.2. Zdroje židovského náboženství
9
Z důvodu historického vývoje francouzský stát stále finančně přispívá v oblastech Alsace a Lorraine na činnost státem registrovaných církví. 10 Guigui Albert, rabín - atašé u „Consistoire central israélite de Belgique“ (Centrální konsistoř izraelitů v Belgii), velký rabín Bruselu. Eutanázie – teologický pohled
19
Hebrejská Bible je tvořena 24 knihami rozdělenými do tří oddílů: Tórá, Nebí´ím
a
Ketúbím. (38, s. 35-40) Ze všech knih Bible zaujímá Tórá ústřední postavení, znamená vyučování nebo doktrínu a tvoří ji 5 knih. Tórá obsahuje předpisy, zákony a přikázání, který byly dány lidu Bohem, jsou v ní shrnuty fundamentální pravdy o Bohu a o člověku, a stala se tak průvodcem pro morální a náboženský život. Nebí´ím (Proroci) se dělí na přední a zadní proroky. Ketúbím (Hagiografy neboli Spisy) jsou velmi různorodou částí, obsahují žalmy (v počtu 150), přísloví, verše s náboženskou a filosofickou tématikou. K těmto pramenům je třeba připočítat ústně tradované moudrosti, které objasňovaly a vysvětlovaly písemné záznamy Bible. Tak zvaná ústní Tórá byla zprvu předávána učiteli svým žákům, následně byla fixována do písemné podoby a to v období mezi 1. a 5. stoletím, čímž vznikl Talmud. Talmud je tvořen Mišnou a Gemarou a záhy k nim přibyly ještě sbírky midraše, což jsou alegorické a symbolické komentáře. Souhrnně řečeno Bible představuje pro vyznavače judaismu prostředek uvědomění si přítomného konání Boha v jednotě světa a času. Studovat Bibli znamená současně jednat podle božích principů a také objevovat zásadní problémy života a smrti, dobra a zla a pochybností a naděje.
2.2.3. Mezilidské vztahy a vztah k Bohu
V kontextu židovské tradice, čtenář nečte pouze Bibli samu, ale spolu s ní také různé komentáře, či doplnění, které daný svitek, či kniha, obsahuje. Např. základní text Rabínské Bible (Mikraot Gedolot) doplňují komentáře z různých epoch a rozličných zemí, dále obohacené o výklady rabína Shelomo Yitshaki píšícího pod pseudonymem Rashi. Čtenář má tak nejenom možnost poznávat různé názorové pohledy na konkrétní téma, ale přemýšlí-li u čtení, uvědomí si záhy, že na jednu otázku existuje vícero oprávněných a pravdivých odpovědí. Jinak řečeno, že pravda nemusí být jen jedna a záleží právě na čtenáři samotném, aby i on dospěl k tomuto závěru. (20, s. 26) Bible popisuje vícero druhů smluv s Bohem. První, označující osobní vztah k Bohu, praktikují muži formou obřízky, jiný druh vztahu lidu a Boha popisuje událost uzavření smlouvy na hoře Sinai. Bůh poskytl Izraelitům svobodu v podobě vyvedení z egyptského zajetí a na oplátku požadoval dodržování desatera přikázání včetně uznání své svrchované Eutanázie – teologický pohled
20
vlády nad celým světem. Bůh odměňoval svůj lid, který respektoval desatero jako základní pilíř vzájemného vztahu tím, že ho chránil před zkázou po celou dobu až do současnosti. Porušení, nedodržení smlouvy mezi Bohem a lidmi považují židé za neomluvitelný hřích. (20, s. 26) Snaha Izraelitů po zlepšení pozemského světa úzce souvisí s doktrínou o hříchu. Lidské individuum odpovídá za své činy, protože život představuje zápas mezi tendencí zvolit dobré a tendencí zvolit zlé. Člověk má možnost svobodně zvolit vlastní cestu, což ho odlišuje od zvířat, avšak pouze Bůh zná, jak se kdo zachová. Židé mají jednou za rok při svátku Yom Kippour (den usmíření) možnost prosit Boha o odpuštění za křivdy, kterých se dopustili proti němu. Bůh však nemá možnost, aby odpustil křivdy, kterých se lidé dopustili navzájem mezi sebou. (20, s. 26) Neustálé úsilí židovského národa jít kupředu, tvořit nové, či případně opravovat to, co se nepodařilo, se nazývá principem „opravy světa“ (hebrejsky tikun olam). Tomuto principu odpovídá i snaha jednotlivce zanechat za sebou lepší svět než byl ten, do něhož se narodil.
2.2.4. Morální princip judaismu
Víra v jediného Boha v judaismu představuje současně morální princip, jehož základ se odráží a propojuje jednotlivosti celého života jednotlivce a komunity. Pomoc nemocným, opuštěným a chudým, tak jako péče o svého soukmenovce, hrála odedávna významnou roli při uvědomování si židovské sounáležitosti. Židovské komunity se vyznačovaly sociálním systémem, v němž každý člen hrál určitou roli a účastnil se dle svých možností a schopností. V každodenním životě Izraelců se judaismus projevuje nejmarkantněji na dvou místech, a to v náboženské komunitě a v rodině. Skutečně i v dnešním moderním světě pro židy reprezentuje synagoga a místnost pro společné rodinné události posvátný prostor. Rabínská tradice uznává, že židé i ostatní lidé (goyim – hebrejsky znamená jiní než židé) mohou dojít spásy. Přesto však existuje rozdíl v tom, že židé jsou povinni dodržovat všech 613 přikázání a ostatní pouze 7 základních, tedy těch, které předal Bůh Noemu po velké potopě. Konkrétně se jedná o přikázání zakazující rouhání, idolatrii, incest a smilstvo, vraždu, krádež, týrání zvířat a povinnost vytvořit justiční systém. 613 přikázání (hebrejsky Mitsvot) vybraných z Tóry pro židy představuje společně s ohromným množství staletími nastřádané tradice (hebrejsky Halacha) cestu neboli způsob následování a přiblížení se Bohu. (20, s. 38) Eutanázie – teologický pohled
21
2.2.5. Progresivní charakter Halachy
Halacha označuje židovský zákon a lingvisticky významově je odvozeno od „jít vpřed, postupovat.“ Právě tak i židovské právo není ustrnulé, ale vyvíjí se, přičemž sleduje technický pokrok. Za názorný příklad může posloužit problematika transplantací srdce. Před více než dvaceti lety byla úspěšnost srdečních transplantací velmi nízká a proto je někteří označovali za páchání dvojnásobné vraždy. V současnosti jsou srdeční transplantace považovány za „normální“ lékařský výkon a velký rabín Izraele povolil jejich provádění v Univerzitním centru Hadassah, kde jejich vykonání podléhá velmi přísné proceduře schválení. Určení okamžiku smrti je přítomen i pověřenec velkého rabína a k provedení transplantace je také nutný předcházející písemný souhlas pacienta. (38, s. 37)
2.2.6. Profylaktický charakter židovské medicíny
Prevence vzniku nemocí představuje prvořadý úkol hebrejské medicíny. Profylaktický charakter si dříve vynutily náročné klimatické podmínky pouště a náboženská nařízení snažící se odlišit vyvolený lid o ostatních. Židé považují život za dar Boha, který stvořil člověka ke svému obrazu. (Bible, Genesis 1, 27) Smrt přijímají za jeho nedílnou a neodlučitelnou součást. Když zemře někdo blízký, pozůstalí recitují formuli: „Buď požehnán Soudce Pravdy.“ Následné modlitby k bohu napomáhají tišit žal. Umírající žid, když je připraven, vyznává své hříchy před Bohem a modlí se - recituje především „šéma“ (akt vyznání víry Izraelitů). Pokud se umírající nachází v kómatu, zastoupí ho v modlitbě rodiče nebo přátelé. Z náboženských a především hygienických důvodů platí nařízení, že pohřeb se má uskutečnit co možná nejdříve. „Mrtví se má navrátit do země, ze které vzešel.“ (Bible, Genesis 3, 19). Inhumaci předchází rituální očištění mrtvého. „Kiddiš“ označuje modlitbu za příchod království nebeského na zem, recitují ji děti zemřelého. Rodina zemřelého truchlí týden a každý večer jsou modlitby doplňovány studiem posvátných textů. Pravidla pro jedenácti měsíční dobu smutku se stávají méně přísnými po uplynutí období prvních třiceti dní. Také je rozsvěcováno speciální světlo na památku na zesnulého.
2.2.7. Koncepce jednoty těla a ducha Eutanázie – teologický pohled
22
Pro judaismus, a podobně i pro islám, reprezentuje princip jednoty těla a ducha jeden z jeho základních pilířů pohledu na lidskou bytost. Hebrejci si jsou vědomi potíží vznikajících v důsledku upřednostňování rozumu před citem, následkem čehož čistý objektivismus a racionalismus snadno přechází do stádia ničení lidskosti. „U Hebrejců není soudnictví odděleno od lásky k bližnímu a k Bohu. Je třeba nazírat na člověka v jeho celistvosti, na jeho přednosti i nedostatky, na jeho možnosti i sny.“ (38, s. 39)
2.2.8. Priorita lidského života
Judaismus považuje lidský život za absolutní hodnotu, která je posvátná nedotknutelná. Cenu života nelze vyčíslit ani jinak ocenit, představuje absolutní hodnotu, protože je božím darem. Lidská bytost je stvořena k obrazu božímu a lékař tedy musí mít na paměti, že žijící člověk je živou Tórou, tedy permanentním zjevením. Být svědkem lidské smrti, je stejné, jako vidět hořící svitek Tóry. Lidské tělo se podobá svatostánku, kde se hlásá boží slovo. Tedy, vyléčit churavějící lidské tělo, znamená umožnit lidské bytosti dále zvěstovat a sloužit Bohu a lidství. Lidský život vyjadřuje a dává tvar božímu slovu, proto je nutné udělat vše pro to, aby nebyla ničena boží dobrota, a aby byla zachována humánnost při péči o člověka stiženého nevyléčitelnou chorobou. Obdobně jako je nutné věnovat péči svitku Tóry, musí se podniknout vše pro utišení bolesti nemocného člověka. (38, s. 40)
2.2.9. Naděje na život
Člověk se nesmí nikdy vzdát naděje. I když je lékař bezmocný, naděje, že se situace obrátí k lepšímu, stále žije, protože je božské podstaty. V hebrejské medicíně nesmí lékař opustit pacienta, naopak musí bojovat za jeho záchranu až do konce. Základním faktem zůstává, že lékařův úsudek není úsudkem božím, a tedy není neomylný. Lékař, který rozhoduje o lidském životě, má aspirace rovnat se Bohu, což židovská tradice považuje za nejhorší zločin. Role lékaře spočívá nikoli jenom ve znalostech vědy, ale i na citovosti
v
nejlepším smyslu slova. Pravé morální zásady jsou založeny na obraně života a z tohoto úhlu pohledu Tórá proklamuje přikázání dané člověku. Na druhou stranu to, co se staví proti životu nebo se ho snaží poškodit, je nehumánní a zasluhuje zavržení. Židovská tradice žádá na lékaři, aby se stal Eutanázie – teologický pohled
23
člověkem naprosto oddaným charitě, který miluje svého pacienta, tak jako miluje sebe samotného. (38, s. 42)
2.2.10. Role lékaře
Židovská tradice považuje nemoc za absolutní anomálii, porušení harmonie nastolené Bohem. Snahu léčit nemocného není možné vykládat tak, že by se lékař pokoušel zasahovat do božího konání, právě naopak, lidem je přikázáno, aby se starali o své zdraví a lékaři o zdraví ostatních, kteří léčení potřebují. Lékařům dokonce vzniká povinnost pracovat i při Yom Kippur a shabbatu (sobota – den svěcení), mohou porušit všechna přikázání Tóry, aby zachránili lidský život. Poslání lékaře spočívá ve zvážení veškerých možných způsobů dalšího léčení s cílem zachránit lidský život. Existuje-li jediné řešení, jak by bylo možné život zachránit, je lékařovou povinností tak učinit. Nastane-li bezvýchodná situaci, nesmí dále pacientovi působit bolest dalším zbytečným léčením. Avšak i v takovém limitním případu neopustí pacienta a poskytne mu další obvyklou lékařskou péči. (38, s. 43) Záchrana lidského života totiž může znamenat pro konkrétního jedince příležitost v podobě i třeba relativně krátkého času, kterou využije k tomu, aby si uvědomil a vyznal své hříchy a snažil se napravit. (38, s. 44)
2.2.11. Shrnutí
Závěrem lze konstatovat, že judaismus zakazuje jakékoli jednání se záměrem ukončit lidský život, i kdyby byl takový cílený akt veden soucitem s trpícím. Z biblické tradice, podpořené židovskou historií prodchnutou vizí možnosti zlepšení i v dané chvíli neblahé situace, vyplývá povinnost lékaře léčit, tišit bolesti a zároveň nedopustit poškození pacienta dystanázií. V konkrétních velmi dramatických případech se společně mohou poradit lékař s rabínem a rozhodnout o dalším, pro danou situaci nejpřijatelnějším, postupu.
2.3. Názorové stanovisko islámu Fundamentálním náboženským textem stále zůstává pro muslimy Korán. Islámské právo však čerpá z islámského kanonického práva „Šaria“. Šaria tvoří několik rozličných Eutanázie – teologický pohled
24
textů, které ve svém celku představují zdroj, jakési základní stavební kameny v podobě definic klíčových slov nebo, jako je tomu také v případě problematiky eutanázie, určují způsob, jak odpovědět na nově vyvstalý etický problém, např. také tím, že napomohou odvodit definici termínu, který se v posvátných textech nevyskytuje. (38, s. 45)
2.3.1. Prameny islámského práva
Sunnitové rozlišují čtyři prameny islámského práva a muslimských morálních zásad, jež dále podrobují odbornému textovému a náboženskému rozboru. (20, s. 110) 1)
Korán je textem fundamentálním a nedotknutelným. Bůh zjevil své slovo
prostřednictvím archanděla Gabriela přímo Mohamedovi. Tvoří jej 114 „surat“ – kapitol
a
vedle množství pasáží pojednávajících o náboženství a morálce jsou v něm také uvedeny některé verše zabývající se soudní tématikou a statutem osoby. (36, s. 43-45) 2)
„Sunna“ je souhrn „Hadith“ - výroků proroka Mohameda, jež bychom mohli
významem přirovnat úrovni novozákonních evangelií. Sunna doplňuje Korán a představuje druhý nejvýznamnější zdroj islámského práva. „Idžtihad“ obsahuje univerzální intelektuální úvahy poskytující odpovědi na závažné otázky, jejichž rozřešení bychom nenašli ani v Koránu ani v Sunna. Idžtihád se ve své podstatě dělí na „idžma“a „kyas“. 3)
Idžma představuje pro sunnity významem třetí zdroj islámského práva, který
využívají „ulema“ - muslimští soudní experti na tvorbu nových regulí. 4)
Kyas je deduktivní metodou, pomocí které se může vyvodit náboženské,
morální nebo soudní pravidlo odvozené od pramene z Koránu nebo ze Sunny. Využitím Idžtihad mohou muslimové i dnes nacházet odpovědi na otázky moderní biologie, ekonomie, sociologie a politiky.11 (20, s. 111-113)
2.3.2. Koncepce lidského života
Již tradičně se náboženští exegeti a učenci obraceli při výkladu islámu v první řadě na jednotlivé muslimské věřící, ale současně také zdůrazňovali, že Bůh chce, aby právo a pořádek vládl mezi všemi jedinci ve společenství.12 Z tohoto úhlu pohledu potom zdůrazňovali, že všichni muslimové jsou odpovědni přímo Bohu, musejí chovat úctu k dílu 11
Experti na islámské právo z řad šiítů, na rozdíl od svých sunnitských kolegů, významově předřazují před idžma tzv. „aql“, což v podstatě znamená lidský rozum, lidskou inteligenci, kterou šiítští soudní experti dávají do služeb idžtihadu. (20, s. 112) Eutanázie – teologický pohled
25
stvoření a dodržovat povinnosti s tím související, včetně respektování sociálních a morálních pravidel. Povinností všech muslimů je dodržovat právo šaria s jediným cílem, a to vytrvat ve snaze a prakticky vybudovat ideální sociální islámský systém, tedy tzv. „khalifa“ na zemi. (20, s. 111-113)
2.3.3. Koncepce islámského práva
Již na počátku ustanovování islámských zákonných norem došlo k rozdělení celého systému práva na dvě základní kategorie. První z nich se zabývá vztahem mezi Bohem a lidmi a druhá ustanovuje základní pravidla pro život v lidské komunitě. Obě kategorie mají pět společných etických stupňů dodržování předepsaného chování a těmi jsou: vyžadované, doporučené, dovolené, nedovolené a zakázané. Fakhereddine Ben Hamida uvádí islámské kanonické právo tvrzením, že je koncipováno, aby se muslim mohl sám na základě studia pramenů kanonického práva rozhodnout a zaujmout vlastní stanovisko k problémům moderní medicíny a bioetiky vůbec, aniž by k tomu potřeboval jiného náboženského představitele.13 V úvahách nad novými problémy moderní společnosti mu však účinně pomáhá Idžtihad, jenž disponuje zákonodárnou iniciativou a reflektuje např. i nové problémy ve vývoji medicíny, biologie nebo biotechnologií. Konkrétní případ činnosti islámského práva lze demonstrovat na vyvstalé otázce o legálnosti vykonávání eutanázie nebo interrupce nebo zda dystanázie představuje přestupek proti islámu. Z několika různých ustanovení Koránu vyplývá, že v období mezi 90. a 130. dnem života fétu se začíná vyvíjet konkrétní nová lidská bytost. Avšak v Hadith IV se uvádí, že šaria uznává lidskou bytost až od 120. dne od počátku těhotenství. Hadith IV uznává všechna výše uvedená data a dále je upřesňuje informací o tom, že Bůh vdechl fétu „ruh“ – „spirituelní vdech“, a to přesně 100. den těhotenství. Stý den tedy představuje mezník pro uznání lidské bytosti včetně svých práv, kterými od tohoto okamžiku disponuje, a tedy i práva na život. 12
Již v průběhu fixace islámských náboženských textů a práva začaly vznikat právní sunnitské školy. Každá z těchto škol, dnes pojmenovaná podle svého předpokládaného zakladatele, nabízela svůj vlastní výklad Koránu a Hadith. Celkem se dnes jedná o 4 školy, nazývané také „cestami“. Jsou to tzv. „Hanafi“, „Maliky“, „Shafi“, a „Hanbali“. Nejvýznamnější z nich, „al-Shafii“ formulovala své výklady práva do pojednání nazvaného „al-Risala“, pod jehož vlivem následně došlo ke kodifikaci Hadith. Tak se Hadith definitivně staly druhým nejdůležitějším zdrojem islámského práva. (20, s.111) 13 Fakhereddine Ben Hamida je bývalý člen Národní etické komise Francie. Eutanázie – teologický pohled
26
Islámské právo reagovalo na trend definovat smrt pacienta jako smrt mozku a obecně lze říci, že muslimské země na tuto problematiku nahlížejí obdobně jako státy západní Evropy. (3, s. 91) Podle islámu nikomu není dovoleno vzít život sobě nebo jiné osobě, a to i člověku trpícímu nevyléčitelnou nemocí. Zkušenost potvrzuje, že neexistuje absolutní jistota správnosti stanovené diagnózy – např. diagnózy nevyléčitelné nemoci. A konečně, psychický stav osoby žádající eutanázii, pokud je při vědomí, musí být považován za stav naprosté psychické a morální zoufalosti. (20, s.90) „Dystanázie znázorňuje neblahou manifestaci síly moderní medicíny před nemocí v terminálním stádiu.“ Lékaři se zavázali dodržovat Hippokratovou přísahu, která jim zakazuje podat pacientovi jedu. Ve skutečnosti je prvořadým úkolem medicíny léčit a zachraňovat životy nemocných. Přestože trestní právo postihuje především neposkytnutí pomoci osobě v ohrožení života, dystanázie představuje „tragický dialog mezi výdobytky moderní medicíny a svědomím lékařů na straně jedné a živořícím pacientem (o to hůř, pokud ještě vnímá) na straně druhé.“ (38, s. 50) Z nařízení Boha se člověk stal smrtelným a smrt se stala součástí lidského života. Když se život nachýlí ke svému konci, nikdo kromě Boha není oprávněn její příchod urychlovat nebo znemožňovat, z čehož vyplývá, že člověku není dovoleno zabíjet či k takovému jednání napomáhat. (3, s. 90)
Shrnutí
Islám považuje lidský život za boží dar. Tudíž projevy lidské zvůle v podobě sebevraždy, eutanázie nebo dystanázie jsou zakázány. Uznání důstojnosti lidského života tvoří základ principu náboženského učení islámu a jeho práva. Pouze Bůh rozhoduje o životě a smrti, nikomu z lidí tedy nepřísluší, aby jakýmikoli formami eutanázie nebo dystanázie ovlivňoval čas pobytu člověka na tomto světě. Islámské právní nástroje dovolují posuzovat, zda nové výdobytky vědy a techniky a jejich praktické používání odpovídá a je v souladu s muslimskou etikou a principy humanity.
2.4. Názorové stanovisko křesťanských církví V obecné rovině lze říci, že křesťanská etika staví na základech písma Starého a Nového zákona a na dalším působení víry ve společenstvích věřících. Konkrétním projevem Eutanázie – teologický pohled
27
je potom jednání jednotlivce v souladu s vírou, láskou a nadějí. Nový zákon navazuje na Starý zákon a společně představují dějiny spásy, ve kterých se Bůh sděloval světu. V Novém zákonu vrcholí poukazování na hříšnost člověka a neustálé porušování smlouvy s Bohem zprávou o ukřižování Ježíše Krista a výkladem smyslu jeho vykupitelského činu.
2.5. Názorové stanovisko katolické církve Za pontifikátu papeže Pia XII. katolická církev oficiálně vydala své názorové stanovisko k problematice eutanázie nejméně tři krát.
2.5.1. Dekret ze dne 27. listopadu 1940
Dne 27. listopadu 1940 Svatý stolec veřejně odsoudil vyvražďování fyzicky a mentálně handicapovaných osob pod záminkou naplňování eugenických teorií. Své stanovisko následně ještě potvrdil i 1. prosince 1940. V této době již v některých nacistických zemích probíhalo zabíjení lidí označovaných za méněcenné lidské bytosti, které režim považoval a prohlašoval za přítěž pro zbylou část populace národa. Vatikán se tedy přímo postavil proti nacistické kampani s názvem „Action T4“. Katolická církev v tomto dekretu jasně odsoudila provádění eutanázie na příkaz jakékoli veřejné instituce nebo autority a prohlásila její vykonávání za lidskou zvůli porušující jak přirozené tak i kanonické právo na život. (4, s. 53-54)
2.5.2. Shromáždění lékařů dne 24. února 1957
V druhém dokumentu, předneseném dne 24. února 1957 před přibližně pěti sty lékaři, Svatý stolec prakticky odpověděl na jejich vznesený dotaz o morálnosti používání analgetik významně ovlivňujících úroveň vědomí pacienta. Prostředky tišící bolesti byly označeny za velký pokrok vědy, které mohou za určitých okolností usnadnit soustředění se pacienta na modlitbu. Současně tento dokument nepotvrdil názor, že bolest je nezbytným předpokladem spásy. Prostředky tišící bolest lze používat za situace, kdy je život pacienta přímo ohrožen, avšak i tehdy, pokud se následkem jejich použití zkrátí pacientům život. Naproti tomu, za Eutanázie – teologický pohled
28
nepřípustné se považuje podání analgetik nebo poskytnutí výkonů způsobujících podstatnou změnu vědomí pacienta v případě, že netrpí silnými bolestmi. Takovým jednáním by totiž lékař pacientovi znemožnil, aby zemřel nenuceným způsobem. Za extrémní případ zneužití analgetik považuje Svatý stolec jakoukoli formu jejich podání za účelem vědomého zabití, nebo uspíšení smrti, tedy všech forem „přímé eutanázie“. Používání analgetik a lékařských výkonů sloužících k tišení nesnesitelných bolestí stojí v protikladu k jejich zneužití k sebevraždě nebo za účelem poskytnutí „přímé eutanázie“. V obou jmenovaných případech dochází k manipulaci s lidským životem, jako by tento byl majetek člověka. Eutanázii i sebevraždu, dva popsané projevy lidské pýchy, považuje katolická církev za nepřípustné. (4, s. 54-55)
2.5.3. Etická otázka vypnutí přístroje pro umělou plicní ventilaci
Na počátku 50. let našeho století se začaly ve zdravotnictví zavádět nové vědecké postupy při záchraně lidských životů pomocí sofistikovaných ventilátorů. Praxe při obsluze nového přístrojového vybavení s sebou přinesla otázku, kdy, a zda vůbec, je možné přístroj vypnout, pokud pacient přežívá jen díky činnosti přístroje, který naprosto zastupuje činnost životně důležitého orgánu. Papež Pius XII. tento etický problém řešil pomocí rozlišení tzv. „prostředků obvyklých a neobvyklých“. (4, s. 55) Člověk má povinnost si chránit život, z toho vyplývá povinnost, aby se také léčil, pokud je nemocen. Lékař by však měl k léčení použít tzv. „obvyklých prostředků“, tedy takových, které odpovídají okolnostem situace, osobě, která má být léčena a dále kulturním podmínkám, době a místu. Na druhou stranu lékařům nebo ostatním ošetřujícím včetně nemocného nevzniká žádná povinnost vyvíjet nepřiměřené úsilí nebo používat k léčbě tzv. „neobvyklých prostředků“. Vatikán uvedenými výroky lékaře ujistil, že k záchraně životů mohou bez výčitek svědomí používat i nově vyvinuté ventilátory a jsou je oprávněni také odpojit v případech, ve kterých již jejich činnost pacientovi neprospívá. Pacient následně zřejmě zemře. Za pravou příčinou smrti nelze označit akt odstavení přístroje, který již jen zadržoval smrt, ale právě nemoc nebo samotné zranění. Akt odstavení přístroje ve výše uvedeném případě potom nelze přirovnávat k aktu eutanázie, jelikož eutanázie jako úkon způsobí smrt přímo a záměrně.
Eutanázie – teologický pohled
29
Za pontifikátu papeže Jana-Pavla II. katolická církev reagovala na obecně vzrůstající tlak v různých zemích světa na provedení zákonných úprav stávající legislativy s cílem umožnit legální provádění eutanázie.
2.5.4. Deklarace o eutanázii ze dne 5. května 1980
Dne 5. května 1980 vydala Kongregace pro nauku víry svoji Deklaraci o eutanázii. V tomto dokumentu katolická církev opět zcela otevřeně odsuzuje vědomě učiněný akt nebo vědomé opomenutí poskytnutí péče, následkem čehož byl zmařen lidský život, přestože k takovému jednání vedla snaha utišit bolesti umírajícího nebo vážně nemocného. Popsané jednání katolická církev označila za eutanázii. (5, s. 60) Mezi důvody vedoucí k zamítnutí výše popsaného jednání totiž patří i fakt, že v mnohých případech žádosti trpících pacientů o ukončení jejich života ve skutečnosti vyjadřují zcela jinou touhu. Svým způsobem představují zdrcující a skličující formu naléhání a touhu po zbavení se nesnesitelných bolestí a nemoci. Žadatelé o provedení konečného aktu mnohdy ve skutečnosti prosí, aby to všechno zlé už skončilo, což představuje jiným způsobem projevenou touhu po životě bez bolesti. (35, s. 57)
2.5.5. Katechismus katolické církve
Další závazný dokument upřesňující stanovisko katolíků k eutanázii lze nalézt v Katechismu katolické církve z roku 1992. (52, s. 67) Tento dokument katolíci považují za směrodatný referenční text, který se překládá do dalších národních jazyků na celém světě. I zde se jasně praví, že akt aktivní a pasivní eutanázie lze nazvat vraždou nebo zabitím. Oba představují závažný hanebný přečin proti lidské důstojnosti. Z tohoto důvodu vyvstává celé katolické církvi povinnost je oba veřejně odsoudit. (4, s. 55)
2.5.6. Charta pracovníků ve zdravotnictví
Eutanázie – teologický pohled
30
Chartu připravili lékaři a teologové ve Vatikánu, s cílem „poskytovat vyváženou
a
zevrubnou syntézu stanoviska církve ke všemu, co se ve zdravotnické oblasti týká potvrzení primární a absolutní hodnoty života…“. Dokument promlouvá „formou křesťanského svědectví“ a snaží se o „novou evangelizaci“ ve službě životu. (33, s. 4) Eutanázii náleží místo až
na konci dokumentu a je jednoznačně označena za
„vražedný čin“. (33, s. 102-104)
2.5.7. Evangelium vitae
V roce 1995 Vatikán rozeslal prostřednictvím své rozvětvené správy dopis Evangelium vitae určený nejenom věřícím lidem, ve kterém upomíná na hodnotu
a
nedotknutelnost lidského života pro křesťany. (52, s. 68) V dokumentu se eutanázií označuje konkrétní podoba lidského hříchu, který měl dříve utilitaristickou podobu lidského jednání, tedy takového s cílem získat určitý prospěch. V dokument lze nalézt i označení „prométheovská“ smrt anebo také falešné slitování se, či falešné milosrdenství. (4, s. 55) Příklad Prométhea, který se postavil proti vůli bohů a následně za svůj čin krutě pykal zvolili katoličtí teologové záměrně, aby demonstrovali obdobné chování lidí pokoušejících se vystupovat před Bohem jako neomezení vládci nad životem a smrtí, příklad moderního člověka absolutně svobodného, který se snaží jednat ve svůj prospěch – utilitaristicky. Ani současná společnost se totiž nepoučila z minulosti a stále se pokouší maximalizovat své zisky a naopak eliminovat to, co se pro ni stává přítěží. Evangelium apeluje na čtenáře a posluchače, aby si uvědomili, že stojí tváří v tvář snahám legalizovat eutanázii a dále rozvinout trh s dárcovstvím orgánů. Slitování s těmi, kdo trpí nesnesitelnými bolestmi a vyhovění jejich žádostem o předčasnou a „násilnou“ smrt, představuje pro katolíky nepřípustnou manipulaci s pacienty, jež uvedená encyklika označuje „falešným milosrdenstvím“. Ani skutečnost obrovských bolestí, situace jevící se naprosto beznadějně nebo naléhání pacienta, které mohly nakonec vést k rozhodnutí a vyhovění jeho žádostem o pomoc při ukončení jeho trápení uspíšeným příchodem smrti, totiž nemůže vyloučit možnost chybného vyhodnocení „bezvýchodnosti celé situace“. Z uvedeného vyplývá, že vždy bude existovat možnost chybného pochopení podstaty pacientových žádostí. Přestože by taková „pomoc“ byla pacientovi poskytnuta v dobrém úmyslu, nelze ji nazvat jinak než zabitím (vraždou). Uvedené skutečnosti opravňují označit snahy o prosazení eutanázie za zavrženíhodné. (5, s. 61) Eutanázie – teologický pohled
31
List také připomíná a cituje učení Sv. Augustina, který odsuzoval jednání osob, které napomohly jiné osobě k uspíšení odchodu z tohoto pozemského světa. Za daných okolností ani nezáleželo na tom, zda o takou pomoc žádala dotyčná osoba nebo kdokoli jiný. Sv. Augustin zavrhuje podobné jednání, jakkoli vážný se mohl zdát zdravotní stav osoby žádající o pomoc při sebevraždě nebo jiném násilném odchodu na onen svět. Nezáleželo ani na skutečnosti, že motiv takové pomoci ke smrti nebyl egoistický. Pravé milosrdenství a lítost podle něho znamená nezradit nemocného tím, že mu dovolíme, aby uvěřil v osvobozující možnosti eutanázie. (4, s. 57) mmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmm mmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmm mmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmm 2.5.8. Praktické důsledky učení katolické církve
Dne 31. října 1998 na Mezinárodní konferenci o zdraví potvrdil Jan-Pavel II. odmítavý postoj celé katolické církve k jakémukoli záměrnému ukracování života těžce nemocných nebo umírajících. Kanonické právo se v tomto konkrétním případě dostává do opozice ke všem světským právním normám, jež umožňují provádění eutanázie. Prakticky to ovšem znamená, že kanonické právo považuje takové světské právní normy za neplatné. Ve svém důsledku by všichni členové katolické církve, a v podstatě všichni křesťané, měli otevřeně vystoupit proti praktickému naplňování světských právních norem porušující jedno ze základních lidských práv – práva na život. (5, s. 61)
2.5.9. Shrnutí
Katolická církev považuje smrt za racionální součást existence člověka. Představuje finální akt odpoutání se od pozemského světa a možný návrat k věčnému spojenectví s Bohem. Současně zůstává připomenutím údělu člověka – smrtelnosti. Pro katolíky zůstává přikázání z dekalogu o zákazu zabíjet fundamentálním faktem. Katolická církev se současně snaží respektovat vývoj společnosti a uznává např. právo na odmítnutí léčby. To samozřejmě za předpokladu, že ošetřující personál dotyčnou osobu dostatečně poučí o možných následcích takového rozhodnutí. Jiným příkladem může posloužit uznání potřebnosti farmakologických preparátů podaných za účelem tišení bolestí, jejichž vedlejším účinkem je negativní ovlivnění celkové úrovně vědomí. Eutanázie – teologický pohled
32
2.6. Názorové stanovisko protestantských církví 2.6.1. Základní principy protestantské etiky
Základní stručné definování protestantismu ve Francii podává Jean-François Collange14. (3, s. 95-99) Protestantské církve neuznávají učitelský úřad církve. Proto, aby protestanti zaujali konkrétní názorové stanovisko, upřednostňují spíše analýzu konkrétního případu. Tedy dávají přednost praktické etice, před ustanovením fundamentálního názorového stanoviska na základě etiky náboženského přesvědčení. To znamená, že při vyhlašování závěrů svých stanovisek navrhují vycházet z konkrétní odpovědnosti zainteresovaných osob v daném zkoumaném případě a naopak nedoporučují vytvářet jakési univerzálně platné východisko vystavěné na bázi teoretické etiky dané církevní denominace. Samozřejmě odpovědnost a úvahy konkrétní osoby musejí být podloženy tradicí zachycenou v Písmu. Odpovědností je člověk současně vázán jednak k Bohu, jednak ke svým bližním. Biblickou tradici protestanti nepovažují za neměnné dogma, ale za rámec pro následnou diskusi a výchozí bod pro uvažování.
2.6.2. Příklad svobodné úvahy
Prakticky lze tento přístup demonstrovat na jednom z možných teologických postojů k otázce hodnoty života z biblického pohledu, který v tomto případě zveřejnil Jean-François Collange v jistém protestantském časopisu. Lze zde sledovat, že se v závislosti na úhlu názorového pohledu může měnit i hodnota lidského života. (15) J.-F. Collange považuje za přinejmenším spornou biblickou a teologickou metodu, která je založena na faktu stvoření, jež chtěl Bůh, a z tohoto východiska následně vydedukovanou situaci člověka, který se takto stává závislým a servilně přijímajícím svůj vlastní osud. Na položenou otázku, zda tento fakt vede člověka opravdu do závislého vztahu vzhledem k Bohu, odpovídá opět otázkou a současně navrhuje přirovnat vztah Bůh - člověk ke vztahu rodič - dítě. Zda-li rodičovská láska zakládá vztah závislosti dětí na rodičích, do
14
Profesor Jean-François Collange přednáší etiku na Fakultě protestanské teologie Univerzity Marca Blocha ve Štrasburku. Současně je členem Národní etické komise Francie a podílel se na vypracování její zprávy č. 63 z roku 2000 (uvedena dále v textu). Eutanázie – teologický pohled
33
jaké míry jsou děti závislé, zdali se tato závislost v průběhu doby mění a pakliže trvá, potom jak dlouho? (15) Při hledání odpovědi navrhuje vzít v úvahu rozdíl mezi
biblickým „svatým“
a „posvátným“. „Nakonec, proč nevzít v úvahu, nejméně od dob Bonhoeffera, tak známé rozlišení „svatého“ a „posvátného“. Je-li za „svatého“ označena biblická postava někoho, kdo je oddělený, potom to, co je v Bibli „posvátné“, na rozdíl od jiných náboženství, již není tím nejdůležitějším. Zakládá široce uplatňovaný a velebený trest smrti ve Starém zákoně, „svaté“ války a Ježíšova smrt nárok na tvrzení, že Bible považuje život za „svato-svatý“? Ústřední postava Nového zákona - Ježíš Kristus - neváhal obětovat vlastní život ve prospěch jiných hodnot.“ (15)
2.6.3. Bílá kniha etické komise
V poměrně různorodém proudu protestantizmu ve Francii nelze nalézt jednohlasné stanovisko k problematice eutanázie. (3, s. 97) I z tohoto důvodu je pochopitelné, že se protestantské církve k danému tématu nevyjadřují příliš často a jednoznačně. Výjimku z uvedeného tvrzení tvoří například jeden z podstatných dokumentů protestantských církví, za který lze rozhodně považovat závěrečné stanovisko etické komise „Federace protestantských církví Francie“ z června 1991. (39) Již v úvodu dokumentu se uvádí, že komise nepovažuje své závěry za konečné, naopak označuje je za „elementy k úvaze“ a připouští možnost jejich následného přesnějšího specifikování či dokonce revize. Etická komise uvádí, že z pohledu protestantských církví lze považovat všechny světské zákony jako nedokonalé. Tedy jakákoli zákonná norma, ani jiná lidmi zřízená instituce, o sobě nemůže tvrdit, že má pravomoc odejmout etickou odpovědnost samotného pacienta, lékařů a ošetřujícího personálu. Není možné rozhodovat za tyto tři vyjmenované subjekty, zbavovat je etické odpovědnosti za své činy anebo nařizovat jim, jak se mají zachovat. Etická komise dochází k závěru, že nelze legalizovat provádění eutanázie, ale ani ji nelze neustále a systematicky označovat za vraždu. Za východisko pro tento názor považují důstojnost lidské bytosti zakotvenou v Bibli: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ (Bible, Genesis 1, 27) Nikdo tedy není oprávněn stanovovat, ani jinak upravovat, kriteria lidské důstojnosti konkrétního jedince. Komise vyzývá k masivní podpoře rozvoje paliativní péče a zároveň uznává nutnost vést i nadále živý dialog o problematice umírání mezi všemi církvemi. (5, s. 62-63) Eutanázie – teologický pohled
34
2.6.4. Shrnutí:
Široké spektrum protestantizmu ve Francii nenachází na otázku eutanázie jednoduchou odpověď, je si vědomo možných rizik spojených s neřešením problému v podobě setrvání na pozici zapřisáhlých odpůrců provádění eutanázie, ale staví se také rezolutně proti jejímu legalizování. Proto vyzývá své členy, aby o problému diskutovali a pokusili se najít přijatelné řešení. Ke společné diskusi je ovšem zapotřebí společného slovníku, tedy je nutné, aby diskutující používali slovní termíny, jejichž význam je jednoznačný a všem jasný.
2.7. Závěr II. části Judaismu, islám a křesťanství - tři uvedená světová náboženství jsou ve Francii početně zastoupená a ovlivňují celospolečenský náhled na problematiku eutanázie v této zemi. Shodně ji považují za nesmírně komplikovaný problém a společensky velmi závažný jev. Všechna tři se také shodují na nutnosti eliminovat její praktikování a společně vyzdvihují potřebu dalšího rozvoje a rozšíření paliativních služeb. Exaktně vyjádřené stanovisko k samotnému aktu eutanázie je však rozděluje do dvou skupin. Katolická církev, judaismus a islám označují eutanázii za neospravedlnitelný čin vraždy. Protestantské církve ji naproti tomu považují za nesprávnou neboli falešnou odpověď na utrpení a bolesti před smrtí.
3.
Část III. - praktická
3.1. Prameny evropského práva K základním evropským etickým dokumentům, se kterým by se měli seznámit všichni lékaři, a pacienti by měli mít povědomí alespoň o jeho obsahu, patří „Konvence o ochraně lidských práv a důstojnosti člověka s ohledem na aplikaci biologie a medicíny“ z roku 1997. (17), (Příloha č. 1) „Podstatné je, že strategie pravdivého a úplného poskytování informací (tzv. „úplná pravda na nemocničním lůžku“) je zcela rovnocenná se strategií pia fraus Eutanázie – teologický pohled
35
(tzv.
„milosrdná lež“). O volbě mezi uvedenými možnostmi rozhoduje pouze pacient.“ „Konvenci o lidských právech a biomedicíně“, jak se také někdy výše uvedená konvence označuje, ratifikoval Parlament České republiky v dubnu 2001. (27) V roce 1999 schválila Rady Evropy dokument „Ochrana lidských práv a důstojnosti nevyléčitelně nemocných a umírajících“, který svým obsahem navazuje na Konvenci o lidských právech a biomedicíně. Zdůrazňuje se v ní především potřeba zajištění důstojného umírání a rozvoje paliativní medicíny jako humánní alternativy eutanázie. (Příloha č. 2) Taktéž „Charta proti rakovině v příštím mileniu“ z roku 2000 představuje soubor základních principů rozvoje paliativní péče nejenom o onkologické pacienty, ale i další skupiny nevyléčitelně nemocných lidí. (27) Další fundamentální etický dokument představuje „Charta základních práv Evropské unie“. Tato charta „zakládá jednotný text, který poprvé v historii Evropské unie slučuje celou skupinu občanských, politických, ekonomických a sociálních práv občanů Evropské unie a osob pobývajících na území EU.“ Fakticky se jedná o základní stavební kámen společného mezinárodního evropského práva, který podepsali prezidenti Evropského parlamentu, Rady Evropy a Komise na společném sněmu Evropské rady dne 7. prosince 2000 v Nice. (32) První ze šesti okruhů základních práv, nazvaná „Důstojnost“, ustanovuje první z řady fundamentálních práv lidské bytosti. Důstojnost „je nedotknutelná“ a „musí být chráněná“. (32, Článek 1) „Každý má právo na život.“ (32, Článek 2) „Každý má právo na respektování své tělesné a duševní integrity.“ Na poli medicíny a biologie musí dojít k zákazu praktikování eugenických výkonů „obzvláště s cílem selekce lidí“. (32, Článek 3) Nikoli posledním základním právem člověka vyjmenovaným v uvedené chartě je právo starých osob na důstojný život s účastí na sociálním a kulturním vyžití ve společnosti. (32, Článek 25)
Názorové stanovisko institucí s morálním kreditem
Dne 25. června 1999 vydalo Parlamentního shromáždění Rady Evropy Doporučení č. 1418. (19), (Příloha č. 3) Tento dokument s podtitulem „Ochrana práv člověka a důstojnosti nevyléčitelně nemocných a umírajících“ vyzývá své členské země k respektování níže uvedených závazků. Ve své úvodní části upozorňuje na negativní jev v podobě odosobněného přístupu lékaře k pacientovi, který s sebou přinesl obrovský technický pokrok medicíny. Připomíná se Eutanázie – teologický pohled
36
zde rovněž Rezoluce č. 613 Parlamentního shromáždění Rady Evropy z roku 1976 apelující na návrat lidskosti do péče o umírající. Dále také Doporučení č. 779 z roku 1976, ve které zaznívá apel na to, aby se záchrana života za každou cenu v podobě dystanázie nestala prioritou lékařských výkonů, ale naopak, aby se do centra pozornosti dostal těžký úkol léčby bolestí. Výchozím stanoviskem, od kterého se následně odvíjí ostatní návrhy a výzvy Doporučení č. 1418 se nachází v § 5. této zprávy, kde se uvádí: „Povinnost mít v úctě a chránit důstojnost nevyléčitelně nemocného nebo umírajícího je přirozeným důsledkem nedotknutelnosti lidské důstojnosti, jež je součástí lidské bytosti po celou dobu jejího života.“ Každá nově narozená lidská bytost vyžaduje stálou péči a stává se tak naprosto odkázanou na pomoc a ochranu svých rodičů nebo nejbližších. Do podobné závislosti na svých nejbližších, na pomoci pečovatelských pracovníků nebo zdravotníků se dostává i pacient s nevyléčitelnou chorobou nebo umírající. Zpráva Rady Evropy upozorňuje na současné konkrétní faktory představující hrozbu pošlapávání základních lidských práv v této oblasti. Mezi ně patří např. nedostatečně rozvinutý systém paliativní péče, neléčení bolestí, opomínání léčby duchovních a duševních bolestí,
dystanázie,
nedostatečné
vyškolení
ošetřujícího
personálu,
neangažovanost
příbuzných pacienta na léčebných a ošetřovatelských procesech, nedostatečná finanční podpora paliativních služeb nebo sociální diskriminace umírajících. Rada Evropy tímto dokumentem vyzývá své členské státy k provedení nezbytných úprav, nebo doplnění, svých vnitřních právních norem za účelem zajištění „dostatečné právní a sociální ochrany“ nevyléčitelně nemocných a umírajících. Prakticky by měla nová, nebo modifikovaná, legislativa jednotlivých členských zemí poskytovat dostatečnou právní ochranu proti následujícím rizikům: že by pacient mohl ve standardních podmínkách zdravotní péče umírat v nesnesitelných bolestech; dystanázie; umírání v opuštěnosti a sociální izolaci; umírání se strachem z nadměrné zátěže pro společnost a omezování zdravotních služeb z ekonomických důvodů. (19, § 8) Parlamentní shromáždění Rady Evropy dále doporučilo Výboru Ministrů, aby ve smyslu cílů stanovených v Doporučení č. 1418 přímo vyvíjeli nátlak na příslušné orgány svých jednotlivých členských států. Jednotlivé právní normy musejí zabezpečit přístup občanů k paliativní péči s konkrétním výčtem zahrnutých služeb. Doslova se zde uvádí: „Paliativní péče se stane součástí práv jednotlivce, které uznají všechny členské země.“ (19, § a. i.) K právům pacientů na autonomii patří také právo na uznání tzv. „living will“, neboli „živé vůle“, tedy v podstatě dokumentu, v němž pacient vyjádří odmítnutí podstoupení Eutanázie – teologický pohled
37
konkrétních lékařských výkonů. Rada Evropy současně vyzvala své členské země k respektování práva pacientů na autonomii a k dodržování přání uvedených v living will, což v podstatě předpokládá předefinování všech formálních kriterií, jež musí takový dokument splňovat, aby mohl být po právní stránce uznán za platný. Dále, aby bylo minimalizováno riziko zneužití přání pacientů ve prospěch třetích osob, se také předpokládá vypracování procedur ověřování okolností a důvodů vzniku living will, včetně zajištění jejich praktického provádění a dodržování. „Taktéž je nutné zakázat, aby se rozhodovalo na základě obecných, společensky uznávaných kritérii, ale aby se dohlíželo na to, že se v případě pochybností vždy přihlédne ve prospěch života a jeho prodloužení.“ (19, § b. iv.) Doporučení č. 1418 předpokládá, že členské země Rady Evropy zabezpečí, aby jejich vnitřní právní normy zakotvily právo nevyléčitelně nemocných a umírajících, chápané jako právo jedince na poskytnutí škály paliativních služeb. Totéž doporučení se týká práva na sebeurčení a autonomii, včetně úplného zákazu aktů vedoucích záměrně ke zkrácení života pacientů, protože „právo na život je členskými státy garantováno“ a pacientem proklamovaná žádost o eutanázii „nemůže nikdy představovat právní základ pro její provedení třetí osobou“. (19, § c. ii.)
Snaha o unifikování legislativ jednotlivých členských států Evropské unie
Při Evropském parlamentu a Evropské radě vypracovala v roce 2001 specializovaná komise studii o vzájemném uznávání závěrečných rozhodnutí ve věci trestního práva. V této zprávě se uvádí, že přinejmenším v počáteční fázi sbližování legislativ jednotlivých členských států, je potřeba omezit výčet sporných bodů při vzájemných jednáních. Konkrétně je jmenována problematika eutanázie, která brání dosažení společné dohody. (44) Výše uvedené doporučení prakticky potvrdil i průzkum veřejného mínění organizovaný pod záštitou Evropského parlamentu mezi 626 studenty ze zemí celé Evropské unie. V anketě provedené ve Štrasburku ve dnech 26.-28.4.2001 uvedlo 63% dotázaných, že jistá politická rozhodnutí, jejichž způsob řešení zaleží na zvolení filozofického nebo náboženského přístupu, jako např. problematika eutanázie, by měla zůstat v justiční pravomoci daného státu a nikoliv na úrovni Evropské úrovně. (51)
Výrok Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku
Eutanázie – teologický pohled
38
V březnu roku 2002 informovaly významné francouzské denníky o žádosti, kterou podala paní Diane Pretty prostřednictvím svého manžela u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Sama se tak rozhodla, protože ve svých 43 letech již byla zcela nepohyblivá v důsledku laterální amyotrofické sklerózy a ráda by své utrpení ukončila předčasnou smrtí. Bez cizí přímé intervence by však nebyla schopna jakéhokoli úkonu. V té době již totiž byla naprosto závislá na pomoci druhých a např. komunikovat se svým okolím ji umožňoval počítač, jež syntetizoval umělý hlas a převáděl ho do reproduktoru upevněném na pojízdném křesle. Lékaři označili její nemoc za nevyléčitelnou s velmi pravděpodobnou neblahou prognózou, přičemž zbývající čas jejího života odhadovali pouze na „několik měsíců“. Vědoma si dané situace, a po několika neúspěšných soudních přelíčeních ve Velké Británii, se rozhodla deklarovat své „právo zemřít důstojně“ se „zvolením času svého odchodu“ u mezinárodního soudu.15 Nejvyšší soud ve Velké Británii, Komora lordů, totiž odmítl přislíbit jakékoli osobě, která by přímo poskytla poslední žádanou pomoc paní Pretty, že by ji zbavil trestní odpovědnosti za spáchaný trestný čin, přičemž trestní sazba by se pohybovala až do 14 let odnětí svobody. (26) V úvodu soudního procesu ve Štrasburku se obě strany, tedy paní Diane Pretty
a
Spojené království Velké Británie a Severního Irska, společně dohodly, že v dané kauze nebudou používat termín „vyžádaná eutanázie“, ale
nadále jen
termín „asistovaná
sebevražda“. V případě, že by soud uznal nárok paní Pretty za oprávněný, by Velká Británie musela upravit svoji legislativu a alespoň rozšířit beztrestnost z aktu sebevraždy na akt asistované sebevraždy. (26) Dne 29. dubna 2002 vyneslo sedm soudců rozsudek v přelíčení, které doposud nemělo ve více než padesátileté historii štrasburského soudu obdoby. Uvádí se v něm, že Evropský soud pro lidská práva nepřipouští uznání legitimity „práva na smrt“ a dále odmítá „nutit jiný stát, aby zaručoval akty směřující k ukončení života“. Následně se také soudci snažili lidsky vyjádřit soucit oběma manželům a lítost nad tím, že paní Pretty bude dále snášet své utrpení. Její
život však trval jen následujících 12 dní, když 11. května 2002 zemřela na jedné
z londýnských jednotek paliativní péče. (47)
15
Předpoklady pro vznik Evropského soudu pro lidská práva ustavila v roce 1950 Rada Evropy. V současnosti je tvořen 43 soudci a posuzuje dodržování závazků vyplývajících z přijatých evropských právních dokumentů ve členských státech. Eutanázie – teologický pohled
39
3.2. Otevřená diskuse ve Francii Mnozí francouzští odborníci na paliativní péči potvrzují, že skutečná debata o eutanázii se ve Francii rozhořela teprve před dvěma lety po zveřejnění kontroverzního stanoviska Národní etickou komisí Francie.
3.2.1.
CCNE
CCNE je zkratkou úplného názvu „Comité Consultatif National d'Ethique pour les sciences de la vie et de la santé“, (dále v textu jen „CCNE“), česky Národní etická komise Francie. Tato morální autorita je nezávislým poradním orgánem pracujícím při Ministerstvu zdravotnictví a výzkumu Francouzské republiky. Oficiálně byla ustavena v roce 1983 dekretem prezidenta republiky a její statut následně potvrdil i zákon ze dne 29. července 1994. Činnost celého týmu tvořenému 39 odborníky, kteří jsou jmenováni přímo prezidentem Francouzské republiky, koordinuje jeden předseda. Za hlavní cíl své práce si CCNE klade „předkládat názory k etickým problémům vzešlých v důsledku pokroku ve vědění v oblastech biologie, medicíny a zdraví a svá doporučení k těmto tématům následně publikovat.“ 16
3.2.2. Názor č. 26 ze dne 24. června 1991
Evropský parlament prostřednictvím své pověřené komise přijal dne 25. června 1991 návrh rezoluce č.26, v níž se dovolává závěrů, ke kterým dospěla CCNE v otázkách provádění eutanázie v nemocničních zařízeních a poskytování paliativní péče v příslušných jednotkách. (Příloha č. 4) Aplikovaná paliativní péče v celé své šíři, společně s prohloubením vzdělávání zdravotnických pracovníků v dané oblasti, vede ke snižování počtu žádostí o provedení eutanázie. (12, §1) Legalizování provádění eutanázie, a to i ve výjimečných případech, by způsobilo její zneužívání a poškodilo by kredit lékařského poslání – zachraňovat život a léčit. (12, §2 a §3) 16
CCNE zveřejňuje výsledky své práce i v angličtině také na oficiálních internetových stránkách na adrese http://ccne-ethique.org. Eutanázie – teologický pohled
40
CCNE upozornila pověřenou komisi Evropského parlament na nutnost upuštění od definování lidské důstojnosti pouze s použitím kritérií soběstačnosti a vědomí jedince. „Důstojnost
člověka spočívá na samotné podstatě lidské bytosti“, z čehož vyplývá, že
„tělesné postižení způsobené nemocí nemůže degradovat tuto nezcizitelnou vlastnost.“ (12, §4) Z uvedeného CCNE vyvozuje a doporučuje podpořit rozvoj paliativních péče. Vyzývá k zapojení rodinných příslušníků a blízkých umírajícího do systému celkové péče o pacienta a varuje před dystanázií. Současně však také nedoporučuje přijímat jakékoliv právní normy umožňující legální provádění aktů „vedoucích ke smrti pacienta.“ (12, §5)
3.2.3. Zpráva č. 63 ze dne 27. ledna 2000
CCNE v úvodní části své zprávy č. 63 z roku 2000 konstatuje, že si je vědoma okolností, které ovlivnily publikování závěrů uvedených v dokumentu č. 26 z roku 1991.17 Tyto označuje za „provedené v časové tísni“ a „založené pouze na několika hlavních principech neschvalujících jakékoli legislativní nebo jiné úpravy legalizující provádění aktů vedoucích k ukrácení pacientova života.“ (14, s. 1) Pod tíhou uvedených skutečností se CCNE rozhodla danou problematiku opětovně důkladně prostudovat a své závěry revidovat. Proto již v roce 1998 CCNE ve své zprávě č. 58 doporučila, aby se k diskusi o problematice závěru lidského života, včetně eutanázie, připojila i široká veřejnost. (14, s. 2), (Příloha č. 5) K markantním změnám ve způsobu života západní civilizace, včetně prodloužení průměrné doby života člověka, přispěl obrovským dílem i vědecký pokrok v medicíně. Přes všechny nesporné úspěchy vědy a mnohá kvalitativní zlepšení podmínek lidského života s sebou technický pokrok přinesl i změny pořadí životních hodnot moderní společnosti. Lidé se stále více spoléhají na možnosti kurativní medicíny, což např. vede ke snaze předat churavějícího starého člena rodiny do institucionální péče. Zdravotnická technika nutí lékaře k stále větší specializaci v určitém oboru medicíny, přičemž péčí o hospitalizovaného pacienta se zabývá více specialistů. Negativním výsledkem současného vývoje je rozvolnění individuální vazby lékaře zejména s hospitalizovaným pacientem. Strategií heroické medicíny je vítězit nad nemocí, naneštěstí extrémním dodržováním dané taktiky dochází k zadržování příchodu smrti zpravidla za cenu degradace kvality pacientova života. Pacient je potom
17
Pro závažnost dokumentu a jeho vliv na veřejné mínění o eutanázii ve Francii zde uvádím jeho komentovaný výklad. Eutanázie – teologický pohled
41
prakticky zbaven možnosti zemřít poklidně v prostředí, na které je zvyklý, a kde ho na poslední cestě doprovázejí jeho nejbližší. V situaci, kdy dochází k pošlapávání lidské důstojnosti, nerespektování autonomie člověka a poslední kapitola života jedince zůstává nehumánní způsobem neuzavřena, následkem čehož se vytrácí její logický smysl, lze položit otázku o smyslu eutanázie i z nastíněného názorového pohledu. (14, s. 3) Komise poprvé, zatím poměrně nejasně, nastiňuje tezi, že za jistých okolností lze na možnost vykonání eutanázie nahlížet nikoli pouze negativně, a dále rozvíjí úvahy o paliativní péči doloženými fakty. Umírající jsou velmi citliví a snadno psychicky zranitelní, zhoršení jejich duševního stavu se následně projeví i v dalším zhoršení jejich celkového zdravotního stavu. Je nutné si uvědomit, s jak velikou odpovědností přistupují lékaři, zdravotní sestry a další pracovníci pomáhajících profesí k umírajícím. Jejich nesnadnou povinností tak zůstává i ve velmi náročných podmínkách chránit důstojnost a autonomii svých pacientů. Míra jejich úspěchu v tomto snažení závisí také na schopnosti stát se platnými průvodci pacienta na jeho poslední cestě a dále na míře rozvoje paliativní péče a minimalizování možnosti sklouznout po šikmé ploše dystanázie. Na slibně se rozvíjející projekt paliativní péče v 70. létech minulého století v St. Christopher‘s Hospice v Londýně zareagovala Francie o jedno desetiletí později přiřazením celé škály těchto nových služeb k oboru gerontologie. Praktického uznání ze strany státní správy se paliativním službám dostalo až v roce 1986 oběžníkem ministra zdravotnictví Edmonta Hervého, který zveřejnil
jejich oficiální definici a povolil vznik
nových speciálních jednotek, kde měly být poskytovány. Od roku 1991 se jednotky paliativní péče staly uznávanými součástmi nemocnic a „možnost jejich využití byla prezentována jako právo pacientů.“ (14, s. 5) Ve skutečnosti však Francie potvrdila právo pacientů na poskytnutí paliativní péče a právo péče o umírající až zákonem číslo č. 99-477 ze dne
9. června
1999. Vyhlášením uvedeného zákona Francie již v předstihu fakticky splnila doporučení Rady Evropy z roku 1999, vyzývající své členské státy, aby upravily svoji legislativu k zajištění ochrany lidské důstojnosti a přístupu nevyléčitelně nemocných
a umírajících
k paliativní péči. CCNE k tomu ještě dodává, že „dodržování tohoto zákona zůstává nicméně závislé na financích.“ (14, s. 6)
Eutanázie – teologický pohled
42
Péče o umírající
Péčí o umírající se míní lidský přístup a pomoc při zlepšování podmínek hospitalizace nahrazením anonymity cizích pracovníků vlídností konkrétního pečujícího člověka a přeměnou chladného cizího okolí v prostředí naplněné pochopením a empatií. V roce 1986 výše zmíněný ministerský oběžník upravil škálu základních povinností lékaře, mezi něž patří léčení bolestí a morální podpora umírajícího pacienta, doplněním o paliativní léčbu a péči o umírající. Lékař má nadále pečovat a doprovázet pacienta i v jeho posledních chvílích života a dbát, aby nedošlo k znevažování jeho autonomie a důstojnosti v prostředí, které by nemělo vyzařovat chlad cizího nehostinného místa. (14, s.6-7) Francouzský stát rovněž vyzval k rozšíření poskytování služeb péče o umírající za pomoci dobrovolníků, protože pro rozpočet na zdravotnictví je podstatné, že z principu dobrovolnosti nevznikají přímé náklady na jejich odměňování. K praktické situaci CCNE poznamenala, že pro faktické naplnění ustanovení zákona č. 99-477 o uznání práva na poskytnutí paliativní péče ze dne 9. června 1999 chybějí finanční prostředky a tak i nadále zůstává pouze teoretickou možností řešení problému. Tento zákon totiž předpokládá, že zaměstnaná osoba, která by nejdříve absolvovala příslušné školení a následně by zajišťovala péči o umírajícího v jeho domácím prostředí, by si na určený čas mohla vzít placenou dovolenou. (14, s. 7)
Odmítání dystanázie
Dystanázii odmítají nejen církve a náboženské společnosti, ale také mnohé etické i deontologické instituce. Shodně ji označují za projev disproporcionálního, neužitečného, svéhlavého a chybného rozhodnutí pokračovat v marné snaze prodloužit život pacienta. Její neblahé důsledky totiž naneštěstí postihnou jak umírajícího, tak následně i jeho blízké osoby. (14, s. 7) Přestože občané Francouzské republiky mohou na základě výše uvedeného zákona č. 99-477 z roku 1999 odmítnout provedení jakéhokoli
léčebného výkonu nebo
i zamýšleného vědeckého pokusu, nejsou v praxi zcela uchráněni před záludností dystanázie. (14, s. 8) Ani dlouholetá zkušenost ošetřujícího personálu totiž není absolutním garantem rozpoznání hranic vymezujících účinnou léčbu,
v případě starých osob často léčbu
polymorbidity kombinovanou s léčbou bolestí, a dystanázií. Problém se stává markantním Eutanázie – teologický pohled
43
v situacích zvažování nepoměru mezi možnými výsledky léčby a faktickým zdravotním stavem pacienta. I ta nejvhodnější léčebná metoda může totiž za daných okolností v poměru k žádaným výsledkům terapie spíše způsobit větší duševní a fyzické strádání pacienta. Týmy lékařů, kteří na jedné straně hájí zdraví, autonomii a lidskou důstojnost pacienta, snaží se bojovat s nemocí doprovázenou bolestí i tím, že se v určité chvíli rozhodnou zastavit nebo odpojit přístrojové vybavení podporující některou z hlavních funkcí organismu pacienta, bývají současně obviňováni z poskytnutí pasivní eutanázie. Následuje-li však takový čin lékařů po důkladném zvážení situace s cílem chránit důstojnost pacienta a v okamžiku, kdy by jakékoli další lékařské pokusy o záchranu byly marné, v takovém případě lze říci, že lékaři postupovali lege artis. Z bioetického pohledu se smrt stala nevyhnutelným následkem nemoci, nebo také některých provedených terapeutických zákroků, ale omezení další léčby s cílem předejít dystanázii nelze považovat za pasivní eutanázii. (14, s.9) Obvykle již velmi komplikované rozhodování lékařů, jaký způsob péče o pacienta by byl nejvhodnější, dále více stěžuje situace, kdy pacient již není schopen posoudit následek svých rozhodnutí nebo nemůže komunikovat např. z důvodu změněného vědomí. V takových případech musejí lékaři komunikovat se zákonným zástupcem s cílem zajistit nejlepší péči a měli by respektovat i vůli pacienta, kterou vyjádřil ještě před svou hospitalizací. Proto je nutné koordinovat spolupráci a výměnu informací mezi týmem ošetřujícím pacienta v nemocnici, nebo týmem jednotky paliativní péče, a členy rodiny nebo zákonným zástupcem, popřípadě také rodinným lékařem, pokud je znám. Základní informace o léčbě a pacientově vůli by měly být zaznamenány ve speciálních deskách a předány pacientovi nebo určené osobě, pokud pacient opouští lůžkové oddělení nemocnice nebo jednotku paliativní péče např. z důvodu dosažení remise nebo z rozhodnutí strávit poslední okamžiky svého života raději doma. O odchodu pacienta z nemocnice by měl být informován rodinný lékař a další osoby, které budou pacienta ošetřovat doma. Při zhoršení zdravotního stavu následně přivolaná rychlá záchranná služba však nemusí mít vždy možnost hospitalizovat pacienta na stejné jednotce paliativní péče nebo v jiném vhodném zařízení a nepředání informací o pacientově vůli může mít za následek provádění nežádoucích anesteziologickoresuscitačních výkonů až dystanázii.
Závěrečné shrnutí poznatků o podmínkách umírání v současné době Eutanázie – teologický pohled
44
CCNE vybízí k všemožné podpoře dalšího rozvoje služeb paliativní péče, které si kladou za cíl chránit autonomii a důstojnost pacienta v jeho posledních dnech života. CCNE vyzývá k pokračování započatého díla, aby se udělalo vše pro „opětovné navrácení své vlastní smrti“ umírajícím lidem, které doprovází rodina a blízcí. Komplexní péče prostřednictvím paliativních služeb poskytnutých těžce nemocným a umírajícím velmi účinně minimalizuje počet žádostí o poskytnutí eutanázie. Přes tento nesporný fakt má CCNE zájem jasně poukázat na reálný problém přetrvávajících žádostí o poskytnutí eutanázie, aniž by se ho snažila zcela zahladit přesvědčivými argumenty o falešné odpovědi eutanázie na prosby o pomoc nebo jejím statutem zcela zakázaného aktu. (14, s.9) CCNE si je vědoma existence žádostí o eutanázii v tzv. „limitních situacích nebo extrémních případech“, nechce se před tímto problémem schovávat za kulantně formulovaná etická stanoviska, podložená názory mnohých autorit, ani nemá zájem přitakávat její legalizaci. CCNE se snaží najít východisko z patové situace, ve které eutanázie není legální, ale prakticky se tajně provádí.
Extrémní případy
Jedinec má právo vystupovat jako soudce své autonomie, svobody a nezávislosti. V některých případech, které CCNE nazývá extrémními, umírající žádají o pomoc při vykonání sebevraždy. Svoji žádost opakovaně potvrzují s vědomím, že svoji situaci hodnotí jako bezvýchodnou a nesnesitelnou. Současně deklarují, že své rozhodnutí zemřít co možná nejdříve nezaměňují s touhou přežít, ani s žádostí zbavit se bolestí. Lékař však nemá právo, aby vědomě způsobil něčí smrt. Povinností lékaře je léčit, chránit a zachraňovat lidské životy. Z etického hlediska tak proti sobě stojí dvě protikladné validní eventuality. (14, s. 10) V této souvislosti ovšem CCNE opětovně a jednohlasně odsuzuje zamýšlené uskutečnění nebo již provedenou eutanázii, aniž by byl předem informován pacient nebo jeho zákonný zástupce. Stejného odsouzení se zároveň dostává i podobným aktům, ke kterým se pacient nebo jeho zákonný zástupce souhlasně nevyjádřil. (14, s. 11)
Nový návrh CCNE k řešení problému eutanázie Eutanázie – teologický pohled
45
Vědecký a technický pokrok moderní medicíny, podporovaný objevy a úspěchy ostatních vědeckých disciplín, v praxi následně vyvolává nové etické problémy. CCNE upozorňuje, že je nutné reagovat na vzniklou situaci a urychleně hledat řešení aktuálních problémů. V dané otázce CCNE navrhuje sumarizovat validní a současně fundamentální ideje odpůrců provádění eutanázie a argumenty druhé strany - přívrženců její legalizace a dále s těmito fakty pracovat, nestranit ani jedné z obou názorových stran a následně vyvodit závěry v podobě doporučení či možného řešení tohoto etického problému. CCNE má zájem vytýčit směr jakési zlaté střední cesty mezi dvěmi krajními názorovými póly.
Argumenty „proti“ •
Většina církevních a náboženských etických autorit deklaruje svrchovanou
a
posvátnou hodnotu lidského života, který pro ně současně představuje transcendentní realitu. Z jejich pohledu člověku nepřísluší, aby jakkoli degradoval hodnotu božího díla uznáním světského práva libovolně nakládat s vlastním nebo cizím životem. •
Deontologickou povinností lékaře je léčit. Nemá-li léčení již smysl, musí se lékař vyvarovat takové terapie, která by způsobila dystanázii, ale naopak je povinen dále o svého pacienta pečovat a tišit jeho bolesti.
•
Žádost o provedení eutanázie může být z pohledu velmi těžce nemocné osoby nebo umírajícího a ze strany adresáta žádosti chápána různě, a proto v sobě skrývá velké riziko nepochopení její pravé podstaty nebo zneužití třetí osobou.
•
Lidská důstojnost představuje nezcizitelnou hodnotu každého člověka
a
v daném případě ji může validně posoudit pouze dotyčný jedinec. •
Rozhodnutí, které člověk učiní, když ještě jeho úsudek přímo neovlivňuje vážná nemoc nebo zranění, se v budoucnosti může zásadním způsobem lišit od jeho skutečné vůle a to v závislosti na okolnostech aktuální situace. K nejdůležitějším patří míra úspěšnosti utišení bolestí, dostatečné informování a způsob chování osob v pacientově okolí.
•
Vážně nemocní nebo umírající, kteří žádají o eutanázii, často vyjadřují své přání po uspíšení příchodu smrti, aby ušetřili své nejbližší od soužení ze vzniklé situace,
Eutanázie – teologický pohled
46
avšak v takových proklamacích se ve skutečnosti skrývá naprosto jiná touha než vůle brzy zemřít. •
Osoby nepříčetné, nebo ty, které nemohou komunikovat, se mohou snadněji stát obětí zvůle třetí osoby.
•
Legální provádění eutanázie by z ekonomicko-tržního hlediska umožňovalo
a
fakticky také vedlo některá zdravotnická zařízení k omezení poskytování paliativních služeb. •
Současná francouzská legislativa klasifikuje eutanázii podle okolností jejího spáchání jako trestný čin úmyslného zabití nebo vraždy. Další její možnou klasifikací je neposkytnutí pomoci osobě v ohrožení života. (14, s. 12)
Argumenty „pro“ •
Zastánci legalizace eutanázie namítají, že velká část populace tzv. „západní civilizace“ odsuzuje úpadek osobnosti, ke kterému dochází v závěrečných fázích života. Lidé proto chtějí být ujištěni, že mají právo zemřít za důstojných podmínek. Asociace pro právo zemřít důstojně (ADMD) tvrdí, že „zemřít důstojně představuje právo, které musí být uznáno osobě, která o něj svobodně žádá.“ (40, s. 201 – 203)
•
Pouze sám těžce nemocný nebo umírající může hodnotit kvalitu svého života
a
svoji důstojnost. Důstojnost představuje jakousi individuálně-společenskou konvenci, kterou konkrétní osoba nemůže jiné osobě interpretovat. •
Ve Francii již přes více než 200 let nebyl nikdo odsouzen za pokus o sebevraždu, přestože Trestní zákoník zná trestný čin asistované sebevraždy. Z toho někteří vyvozují, že by eutanázie měla být také depenalizována.
•
Z tvrzení, že nikdo nemá právo zabít jiného člověka, pokud ho tento přímo nepožádá, zastánci eutanázie vyvozují jiné tvrzení, že potom tedy nikdo nemá právo nutit jinou osobu žít.
•
Z práva na důstojnou smrt nevzniká nikomu jakákoli povinnost, neboli nikdo nemůže být nucen k vykonání jakéhokoliv aktu, který by se příčil jeho přesvědčení.
Eutanázie – teologický pohled
47
•
Právo na důstojnou smrt nezakládá nikomu právo zabít jiného člověka se souhlasem třetí osoby. Jedná se o právo svobodné a příčetné osoby požádat v extrémním případě o vyslyšení své žádosti o pomoc ukončit vlastní život.
•
Z etického hlediska představuje výše popsaný požadavek finální část lidské svobody, na kterou má člověk právo.
•
Člověk může své rozhodnutí, žádost o ukončení svého života kdykoliv přehodnotit nebo změnit. (14, s. 13)
Upuštění od trestněprávního postihu, tzv. „depenalizace“
Některé demokratické země již definovaly za jakých okolností může oprávněná osoba na žádost umírajícího pomoci při ukončení jeho života a následně nebude za takový čin odsouzena.18 Mezi základní podmínky provedení takového aktu lze zařadit následující předpoklady. •
Pacient žádá o ukončení svého života, protože trpí nesnesitelnými bolestmi, které se lékařům nedaří účinně mírnit, a vývoj jeho zdravotního stavu a postup nemoci má neblahou prognózu.
•
Neexistenci jiného řešení, které by účinně odstranilo bolesti, musí nezávisle na ošetřujícím lékaři potvrdit jiný lékař.
•
Pacient musí své rozhodnutí a žádost deklarovat právně validním způsobem, vždy však svobodně, jednoznačně a opakovaně.
•
Třetí osoba, která pacientovi s vyplněním jeho žádosti pomůže, nesmí mít jakýkoli prospěch nebo zisk z vykonaného aktu.
•
Musí být respektováno pacientovo právo kdykoli odvolat své předchozí rozhodnutí. (14, s. 14)
Zlatá střední cesta v podobě společného závazku a výjimky v eutanázii
CCNE uznává váhu všech výše uvedených argumentů „pro“ i „proti“, odmítá však zatvrzelé obhajování pouze jednoho z těchto názorových stanovisek, jež nevede k vyřešení 18
Z právního hlediska lze termínem „depenalizace“ označit zastavení trestního stíhání, což má za následek neodsouzení pachatele za spáchaný trestný čin. V případě provedení eutanázie by depenalizace znamenala, že aktivní eutanázie zůstává nelegálním aktem, konkrétně trestným činem, ale za určitých jasně stanovených podmínek by mohl soud přihlédnout k polehčujícím okolnostem a upustit od potrestání pachatele. (34, s. 588) Eutanázie – teologický pohled
48
problému. Pro správné uchopení a pochopení snahy pomoci člověku na konci jeho života nestačí pouze čisté racionality, ale je zapotřebí i lidského citu, konkrétněji soucitu a solidarity. V některých případech se totiž striktní dodržení pracovních postupů jeví velmi chladným a dehumanizovaným. Prakticky totiž, pokud již jakýkoli terapeutický zákrok postrádá smysl a utrpení se zdá neúnosným, opravdu nezbývá než vyjádřit „lítost a jít společně vstříc nevyhnutelnému.“ (14, s. 15) Tato skutečnost nemění nic na tom, že CCNE opětovně deklaruje svůj odmítavý postoj k názoru, že existuje právo žádat třetí osobu o provedení úkonu vedoucího ke smrti člověka, protože zabití zůstane navždy nepřípustným činem. Současně však dodává, že požadavek na zlepšení kvality života je oprávněný. „Společný závazek“ v podobě solidarity s těžce nemocným nebo umírajícím bychom měli projevit v limitních případech tzv. „nejvyšší nouze“, kdy se výsledky poskytnuté paliativní péče a doprovodu umírajícího nedají označit za dostatečné a další terapeutický zákrok by prakticky znamenal úpadek do dystanázie. (14, s. 15) CCNE v této souvislosti používá termín „ouvertures exceptionnelles“, v anglickém překladu „exceptional openings“, vyjadřující z jedné strany „svolení“ dotyčné osoby a z druhé strany dospění k souhlasnému stanovisku diskutujícího týmu v okolí pacienta. K dosažení závěrečného rozhodnutí je bezpodmínečně nutné pečlivě vyhodnotit situaci, uvážit všechna „pro a proti“ a vést dialog jak uvnitř týmu odborníků pečujících o umírajícího, tak i s pacientem. Souhlas tedy v pravém slova smyslu znamená konsensus všech zúčastněných k provedení takového aktu, který znamená za daných okolnosti „nejmenší zlo“. (14, s. 16) Ke svým předchozím výrokům o neopomenutelných podmínkách k uznání platnosti souhlasného stanoviska ze strany pacienta na provedení uvažovaného aktu (Zpráva č. 58 z roku 1998 (13)) CCNE dále dodává další nezbytný předpoklad. Vzhledem k rizikům spojeným se zneužitím eutanázie, nepřipouští možnost jejího provedení osobám bez trvalého bydliště (bezdomovcům), aniž by se nejdříve k provedení takové aktu souhlasně nevyjádřila nezávislá třetí osoba. Z povahy složení svého kolektivu a poslání CCNE odmítá provádět právní rozbor s cílem navrhnout konkrétní jurisdikční opatření. Nicméně z právního pohledu ještě dodává, že nedospěla k závěru depenalizovat provádění eutanázie ani k nutnosti upravovat stávající právní normy trestního práva, avšak současně navrhuje zavedení tzv. „exception d‘euthanasie“, v anglickém překladu „plea of defence of euthanasia“, pojmu s obsahovým významem „výjimky v eutanázii“. Souzení samotného aktu by i nadále patřilo do kompetence soudců a soudů, ještě předtím by ovšem záležitost prošetřila zvláštní interdisciplinární komise Eutanázie – teologický pohled
49
zkoumající nikoliv vinu či nevinu lékaře, který eutanázii provedl, ale okolnosti, které ho vedly k jejímu provedení. Závěry této komise by mohly posloužit soudci, aby unikl ze současného dilema v podobě „propasti“ vzniklé mezi platným právem a realitou lidského umírání. (14, s.16-17)
Shrnutí dokumentu č. 63 CCNE
Společné úsilí současné společnosti, přestože v otázce eutanázie rozdělené, by se podle CCNE mělo soustředit na zkvalitnění lékařské a sociální péče o spoluobčany těžce nemocné a umírající. Výsledek by se měl dostavit v podobě markantního snížení žádostí o okamžité a bezbolestné ukončení života. Nicméně ani sebelepší opatření prozatím nezaručují, že nenastane situace, v níž se nebude dařit zmírnit utrpení umírajícího. I v takové extrémní situaci musí tým jednotky paliativní péče a další lékaři respektovat základní etické principy humanity a práva jedince. V limitních situacích může docházet k přímému střetu etických principů, jejichž řešení není ani jednoznačné, ani jednoduché. CCNE kritizuje snahy vytrhávat otázku řešení eutanázie z kontextu široké problematiky umírání, neváhá označit názor těch, kteří tvrdí, že paliativní péče se stane všelékem a povede k naprostému eliminování žádostí o eutanázii, za pokrytecký a uvádí vlastní návrh ke zlepšení současného nevyhovujícího stavu. Ve skutečnosti se totiž již řadu let mnozí lékaři snaží postupovat citlivým a lidským přístupem, avšak také jinými nežli pouze legálním metodami, jež CCNE nazývá souhrnně „lidskou solidaritou a soucitem“. Nezbývá-li lékařskému týmu a dalším pracovníkům v okolí umírajícího, včetně jeho nejbližších, již žádné přijatelné řešení, neměli by tito odvracet pohled před tím, co nevyhnutelně následuje. Z etického hlediska CCNE hodnotí provádění eutanázie v současných podmínkách za „pokrytecké,
ilegální“
a
svým
způsobem
„anarchistické“.
Dodává
ovšem,
že
v tzv. „extrémním případě“ a za dodržení následujících fundamentálních etických podmínek připouští provedení takového aktu, který navrhuje pojmenovat francouzsky „exception d‘euthanasie“, anglicky „plea of euthanasia“. Možným českým výrazem by byla „výjimka v eutanázii“. Situaci, nebo případ, lze hodnotit za extrémní (neúnosnou), nedaří-li se poskytováním paliativní péče ani službami péče o umírající dosáhnout dostatečného komfortu života pacienta a další případná kurativní terapie by vedla k dystanázii. Autonomie pacienta musí být zaručena validní žádostí o provedení takového aktu. Platná žádost má charakter svobodného, opakovaného vyjádření, a to orálním způsobem, či případně písemně, jedná-li se Eutanázie – teologický pohled
50
o rozhodnutí učiněné do budoucnosti. Již z názvu „výjimka v eutanázii“ vyplývá, že tento akt není obvyklým a ani se obvyklým nesmí stát. (14, s.18-19)
3.2.4. Reakce na zprávu CCNE č. 63 z roku 2000
Zprávu CCNE č. 63 lze skutečně označit za událost, která způsobila, že se ve Fracii začalo ve zvýšené míře otevřeně diskutovat o smrti eutanázií a asistovanou sebevraždou a v tisku se více začaly objevovat informace o skutečném stavu a problémech ve zdravotnictví a sociální sféře. Pravděpodobně k tomu přispěly i legislativní změny v Holandsku a Belgii a velmi medializovaný případ paní Diany Pretty. Následující oficiální stanoviska tří církevních autorit vznikla jako odpověď na Zprávu č. 63 CCNE. Názor katolické církve stručně vyjádřil Jean-Louis Brugues19 a současně tím i potvrdil stávající názorovou pozici této církve k problematice eutanázie. Dokument č. 63 CCNE nejdříve podtrhuje nutnost, aby proces umírání dostal znovu lidskou dimenzi, dále aby byly více rozvinuty služby paliativní péče a v neposlední řadě také odsuzuje dystanázii. CCNE však dochází k názoru, že by mohla být zavedena eventualita provedení eutanázie pod názvem tzv. „výjimky v eutanázii“. „Názor katolické církve se nezměnil, eutanázie je z katolického morálního pohledu nepřípustná. CCNE se údajně pokouší jít cestou nejmenšího zla, ale i takové zlo zůstává zlem. V tomto případě zlem sociálním a morálním, které navíc ohrožuje život. Z předpokladu „výjimky v eutanázii“ ještě nelze vyvozovat, že by eutanázie byla depenalizována a tím méně, že by byla uzákoněna. Nejdůležitějším zůstává, že se CCNE vyjádřila pro respektování stávající francouzské legislativy a odsoudila eutanázii jako akt zabití. Zbývá jen doufat, že se tato rezoluce nestala prvním krokem k její depenalizaci, který by způsobil sociální katastrofu.“ (9)
Evangelické reformní nezávislé církve se vyjádřily formou deklarace s následujícím obsahem. Zprávu CCNE č. 63 prostudoval orgán pro etická studia uvedené církve a s uspokojením akceptoval názor CCNE, že „vzít život zůstává čímsi, co je jak okolnostmi tak i posouzením nepřípustné“. 19
Otec Jean-Louis Brugues reprezentuje názorové postoje katolické církve v Národní etické komisi Francie. Eutanázie – teologický pohled
51
„Orgán církve však současně také odsuzuje závěry CCNE, že existuje jistá „výjimka v eutanázii“, která ve skutečnosti otevírá bránu pro zjednodušení provádění eutanázie. Bible, základ naší víry, zakazuje člověku, aby si vzal život. Bůh je jedinou autoritou. On dává člověku jediné zvláštní poslání a tím je láska, péče a ulehčení bližnímu obzvláště ve chvílích nejvíce tragických a beznadějných. V dnešní době disponujeme takovými prostředky humánní medicíny, prostředky ekonomickými, psychologickými, duchovními a sociálními, které mohou důstojně doprovázet umírajícího v terminální fázi bez toho, aby přemýšlel nad okolnostmi, jež ospravedlňují aktivní urychlení příchodu smrti. Žádáme, aby byla eutanázie odmítnuta, aby bylo co nejrychleji podpořeno další prohloubení a rozvoj paliativní péče. Chceme přispět k posílení důvěry všech zainteresovaných, ošetřujících, nemocných na sklonku života, lékařských týmů, rodinných příslušníků, dobročinných organizací a dobrovolných pracovníků. Provést eutanázii znamená zničit jedinou příležitost zahrnout péčí a pomocí ty, kteří k nám patří a jsou na dlouhé poslední cestě ke smrti. Znamená to příležitost zachovat se opravdově křesťanky a pomoci těm nejvíce potřebným.“ (21)
Společně se vyjádřily Unie svobodných evangelických církví Francie (UEELF), Federace baptistických evangelických církví Francie (FEEBF) a Etické komise Svobodných baptistů. „Vyjadřuje-li naše komise radost z podpory rozvoje paliativní péče, současně lituje mlčení nad velkým neštěstím, které by „výjimka v eutanázii“ způsobila pro dobročinnost v nemocnicích ve Francii, zkoumá základy francouzského práva pro vložení „výjimky v eutanázii“ a dotazuje se, jak takovou výjimku kodifikovat.“ „A je-li utopií věřit, že je možné vyléčit a utišit všechny bolesti, paliativní péče ve většině případů alespoň přináší zmírnění bolestí. Míníme tím, že tento přístup může být ve Francii ještě vylepšen.“ (16)
3.3. Odpor proti „legalizaci“ eutanázie I přes jistý názorový posun, či spíše otevřenou diskusi s označováním skutečných problémů při léčbě bolestí a paliativní péče, se velká část odborné veřejnosti ve Francii staví s rezervou k potencionálním úpravám platné legislativy ve prospěch „výjimek v eutanázii“. (25)
Eutanázie – teologický pohled
52
Ochrana lidské důstojnosti
V souvislosti s uplatňováním nových metod ve vědeckém výzkumu lidského těla reagovala Konstituční rada Francouzské republiky a dne 27. července 1994 zveřejnila své rozhodnutí, které tak doplňuje již existující právní úpravy o bioetice. V úvodní části dokumentu se Konstituční rada odvolává na již platné zákony o ochraně lidské důstojnosti, z nichž prvním je již Deklarace lidských práv a občana ze dne 26. srpna 1789. Z právního hlediska představuje zařazení ustanovení o ochraně lidské důstojnosti do tohoto zákona velmi závažné rozhodnutí, protože se tak stalo součástí tzv. „konstitučního celku francouzského právního systému“. (18)
Svobodný a informovaný souhlas
Další ze zásadních právních překážek stojících v cestě „legalizaci“ eutanázie představuje svobodný souhlas pacienta s jejím provedením a ze strany lékaře zabezpečení dostatečného informování pacienta. Odpovědná osoba, tedy lékař, je povinen informovat pacienta vhodným způsobem a dále mu navrhnout možné varianty následně proveditelných lékařských výkonů. Na základě poskytnutých informací a poučení od lékaře se může pacient rozhodnou a vyjádřit se. Z právního pohledu lze svobodný souhlas s lékařským výkonem považovat za platný, pakliže ho pacient vyjádřil validním způsobem a nedošlo k omylu, podvodu nebo vynucení pacientova vyjádření pod hrozbou fyzického nebo psychického násilí. Základním předpokladem však zůstává, že osoba vyjadřující svůj svobodný souhlas, tedy pacient, je duševně způsobilá a rozpozná následky svého jednání. Z tohoto důvodu vyplývá, že osoby nesvéprávné, nezletilé, mentálně postižené anebo dokonce, dle názoru CCNE i osoby bez trvalého bydliště (bezdomovci) nemohou samostatně žádat provedení lékařských zákroků s cílem zkrátit svůj život. V některých zemích mohou neplnoleté osoby mezi 16. a 18. rokem života vyjádřit v závěti i svoji vůli pro případ náhlé hospitalizace. (14, s. 10-11) Problematiku informovaného souhlasu a informování osob před zahájením terapie nebo vědeckého pokusu podrobně zpracovala CCNE ve své zprávě č. 58 ze dne 14. září 1998. Učinila tak na žádost ministra zdravotnictví Francie Bernarda Kouchnera. Zpráva rozebírá Eutanázie – teologický pohled
53
příčiny současné situace a vrací se do minulosti, kdy vztah lékaře a pacienta silně ovlivňovaly velmi omezené možnosti medicíny a také společenské postavení lékaře. Z důvodu asymetrie se dnes podobné nerovnocenné vztahy nazývají paternalistickými. Současná medicína ovšem technicky velmi vyspěla a přinutila lékaře ke specializaci v daném oboru, následkem čehož došlo k odosobnění péče o pacienta. Zpráva dále uvádí z pohledu francouzského a evropského práva nejdůležitější dokumenty upravující povinnost lékařů a ostatních pracovníků ve zdravotnictví při informování pacienta nebo klienta a při získávání informovaného souhlasu. Mezi takové dokumenty patří: Zákoník deontologie v medicíně (Code of Medical Deontology), Charta hospitalizovaného pacienta (The Hospital patient’s charter), Občanský zákoník, Evropská konvence o lidských právech a biomedicíně (European Convention on Human Rights and Biomedicine). CCNE vypracovalo doporučení k ustavení rovnováhy ve vztazích mezi lékaři a pacienty. (13) V praxi existují situace, kdy lékař nemusí pacienta dostatečně a přesně informovat o rizicích navržených lékařských výkonů. K takovým patří např. urgentní stavy záchrany zdraví a života nebo jiné situace, kdy pacienta nelze dostatečně poučit o možných rizicích léčby anebo kdy si pacient nepřeje být informován. Pacienta, který žádá o eutanázii, se však mnohdy nachází na pokraji duševního a fyzického zhroucení. Za takové situace existuje vysoké riziko možného poškození pacienta tím, že by byl jeho souhlas s lékařským výkonem získán poskytnutím nedostatečných, neúplných nebo nepřesných informací. Musí-li lékař poskytnout pacientovi validní a dostatečné informace včetně popsání možných situací ve vývoji jeho zdravotního stavu, na jejichž základě se příčetný pacient rozhodne a podá svobodný souhlas s provedením výkonu (eutanázie), potom by se taková procedura musela odehrát v dostatečném časovém předstihu, a nikoli ve stavu pacientova naprostého fyzického a psychického vyčerpání. Skutečnost a praxe však potvrzuje, že převážná většina pacientů žádá o eutanázii v takto charakterizovaném tíživém stavu. Taktéž lékař, který by se pokoušel informovat pacienta s dostatečným časovým předstihem by se vystavoval riziku, že jeho rady budou impertinentní vzhledem ke všem možnostem vývoje psychického a fyzického stavu pacienta. Z výše uvedeného vyplývá, že akt eutanázie nelze považovat za obvyklý lékařský výkon. Její samotná podstata a také zvláštní charakter získání svobodného nebo informovaného souhlasu pacienta s jejím provedením ji odsunuje na samotnou hranu výkonů považovaných za lékařské. V souvislosti s tíživou situací pacienta žádajícího o urychlené ukončení svého života zároveň přetrvává ze strany lékaře nebo třetí osoby vysoké riziko Eutanázie – teologický pohled
54
poskytnutí, ať už vědomých nebo dokonce s úmyslem pacienta poškodit, neúplných, nepřesných nebo nepravdivých informací o vývoji jeho zdravotního stavu a možných způsobech léčby a péče. Zásadním faktem zůstává, že z pohledu trestního práva nelze z viníka sejmout trestní odpovědnost pouze z důvodu souhlasu oběti s provedením konkrétního trestného činu.
Autonomie pacienta
Význam pojmu „autonomie pacienta“ nesmí být zaměňován s názorem, že se ve skutečnosti jedná o právo pacienta žádat cokoli, jen aby byla zachována jeho autonomie. Prakticky totiž ze základního lidského práva - práva na autonomii - nelze vyvozovat tvrzení, že pacient může na lékaři požadovat splnění jakéhokoli svého přání, včetně přání na předčasnou smrt. V opačném případě by totiž lékař musel zabít kdykoli a vlastně na žádost kohokoli. (52, s. 19)
Stanovisko prezidenta republiky
Vincent Hubert ve věku 21 let utrpěl vážná poranění při automobilové havárii ochrnul na všechny končetiny, oněměl a ohluchl. O jeho tragickém životním příběhu informovala rádia a psaly významné celostátní i regionální deníky. Prostřednictvím televizního vysílání se celá Francie dozvěděla o jeho utrpení a žádosti o důstojnou smrt adresované přímo prezidentu republiky. (45) Jacques Chirac musel reagovat a k případu se veřejně vyjádřit. Jeho postoj bedlivě sledovaly jak příznivci snah o zavedení možnosti „výjimek v eutanázii“, tak jejich oponenti. Prezident se nakonec rozhodl „morálně a materiálně pomoci rodině“ pacienta, ale zcela odmítl možnost, že by ze své pravomoci mohl komukoli pomoci zemřít. Případ opětovně obnovil společenské diskuse o problematice eutanázie a je pravděpodobné, že se toto téma dostane v dohledné době na parlamentní půdu. (46)
Hledání praktického východiska
V Paříži se v roce 2002 na pozvání ministra zdravotnictví Bernarda Kouchnera sešli odborníci z jednotek paliativní péče a anesteziologicko-resuscitačních oddělení. Záměrem bylo projednat ministrem předložený návrh a vytvořit závěrečný dokument definující Eutanázie – teologický pohled
55
podmínky důstojného umírání. Bernard Kouchner si uvědomoval citlivost tématu a uvedl, že: „Jenom na základě principu debaty budeme moci následně vypracovat chartu, o niž se budou moci opřít lékaři i příslušné zdravotnické instituce, ... takovou, která bude fungovat jako most mezi zapřísáhlými zastánci slitování se s jinými a těmi, kteří bezmezně prosazují uznání své důstojnosti a své vůle.“ (43) Proti Kouchnerovu prvnímu návrhu na konsensuální text se postavila více než polovina přítomných specialistů. Svoje rozhořčení vyjadřovali především nad některými použitými formulacemi jako např. „neřešitelný případ“, „zastavení přístroje“ nebo „schválit smrt“, které měly problém jenom více komplikovat. Odpůrci eutanázie také jasně deklarovali nesouhlas s Kouchnerovým názorem, že v budoucnosti by mohlo za jistých okolností dojít k modifikaci stávající legislativy, která považuje eutanázii za trestný čin. (7) Naopak jiní účastníci vyzdvihovali ministrovy zásluhy při rozvoji paliativních služeb ve Francii. Široká shoda panovala v nutnosti dále šířit myšlenku paliativní péče tak, aby se v budoucnu stala dostupnou co největšímu počtu pacientů. Smělý původní záměr sjezdu se posléze zúžil na vytvoření tzv. „elementů k úvaze o konci života“. V závěrečném dokumentu zaznívá i myšlenka, že „nelze zatajovat eventuelní následky omezených možností paliativní léčby“ a „v takovém případě, ... jestliže je splněno následujících sedm kritérií, ... je možné zvažovat neprodlužování života“. (7) Účastníci se shodli na těchto kritériích: - zjištění a respektování pacientovy vůle, - zjištění a respektování vůle nejbližších příbuzných, nelze-li zjistit vůli samotného pacienta, - uznání individuality pacienta, jeho osobnosti, filozofických a náboženských přesvědčení, - rozhodnutí musí být vždy kolektivní, - rozhodnutí nesmí být učiněno v časové tísni, - každý v týmu musí mít dostatek času, aby se mohl rozhodnout, - lékař musí nést následky svého rozhodnutí, - všechny okolnosti hrající svoji významnou roli pro rozhodování musejí být zaznamenány v chorobopise. (7)
3.4. Holandský příklad K posunu v právním náhledu ve prospěch provádění eutanázie došlo v Nizozemském království fakticky již před třemi desítkami let. V roce 1973 byl totiž v jistém soudním procesu odsouzen lékař podle platného trestního práva za to, že provedl eutanázii. Vzhledem k okolnostem spáchaného trestného činu však samotný rozsudek vyvolal obrovskou Eutanázie – teologický pohled
56
celospolečenskou vlnu často emocionálních diskusí. Pod tlakem veřejného mínění docházelo v následujících letech k tomu, že v několika obdobných soudních procesech se soud přiklonil na stranu lékaře, který eutanázii provedl, přestože současně nebyla zpochybněna platnost ustanovení v trestním zákoníku považující eutanázii za trestný čin. V roce 1991 zřídila holandská vláda interdisciplinární komisi s cílem zjistit skutečný stav při provádění eutanázie na území Holandska. Zpráva komise popsala na 16.000 případů ukončení života pacienta pasivní a na 3.700 případů aktivní eutanázií v jednom zkoumaném roce. Následná legislativní aktivita a názorová shoda ve vládní tzv. „duhové koalici“ a v holandském senátu vedla dne 30. listopadu 1993 k přijetí nového zákona upravujícího provádění eutanázie. Akt samotný zůstal i nadále trestným činem, avšak za jistých okolností nemuselo vůbec dojít k tomu, že by byl „vinný“ lékař vůbec postaven před soud. Naopak, zjistilo-li se následně, že se pacient k vykonání samotného aktu předem nevyjádřil svobodně a opakovaně nebo se ani z důvodu svého zdravotního stavu nemohl takto vyjádřit, byla celá záležitost předána k přezkoumání orgánům činným v trestním řízení. Pochybil-li nebo nedodržel-li lékař zákonem stanovený postup, hrozilo mu soudní stíhání a finanční pokuta včetně trestu odnětí svobody až do dvanácti let nepodmíněně. (40, s. 235-236) Uvedené zákonné opatření dále doplnil zákon schválený holandským parlamentem, který nabyl účinnosti od 1. června 1994. Nově upravil používání formuláře, jež musel lékař pečlivě vyplnit a následně předat na služebnu policie pokaždé, když provedl eutanázii, asistovanou sebevraždu nebo v případě, že se pacient sám nemohl k zamýšlenému aktu vyjádřit. Formulář obsahoval otázky rozdělené do pěti částí podle anamnézy pacientovy nemoci, pacientových žádostí o ukončení svého života, konzultací jiného lékaře, použitých prostředků a techniky k ukončení pacientova života a dotazy, zda lékař akt vykonal s exaktně vyjádřeného pacientova souhlasu. Vládou stanovený cíl minimalizovat nelegální provádění eutanázie nebyl zcela dosažen. V praxi totiž, i přes výše uvedenou hrozbu odnětí svobody, docházelo k porušování zákonů a několik vedených soudních sporů proti lékařůmvykonavatelům eutanázie jsou toho důkazem. Na vzniklou situaci reagoval holandský Nejvyšší soud a dále upravil povinnosti lékaře ve věci provádění asistované sebevraždy a eutanázie. Lékař, který na pacientovu žádost o ukončení svého života, organizuje účinnou pomoc, musí od 21. června 1994 v této věci konzultovat svého kolegu. Níže je uveden stručný výčet ostatních podmínek pro provedení eutanázie: -
z lékařského hlediska již není žádné šance na vyléčení, ale nemusí se nutně jednat terminální fázi, Eutanázie – teologický pohled
57
o
-
pacient trpí nesnesitelnými tělesnými nebo duševními bolestmi,
-
pacientovo rozhodnutí je svobodné,
-
pacient své rozhodnutí opakuje,
-
neexistuje jiné východisko,
-
druhý lékař potvrzuje oprávněnost provést akt eutanázie,
-
informování rodinných příslušníků a dalších osob, které o pacienta pečují. O dva roky později ukázaly statistické výsledky sondáže provedené společně
ministerstvy zdravotnictví a spravedlnosti, že nárůst žádostí pacientů o poskytnutí asistované sebevraždy nebo eutanázie mezi roky 1990 a 1995 činil 33%, přičemž soudy v tomto období prošetřily pouze 120 takových aktů. (40, s. 240) Podle této studie ze 100% úmrtí bylo provedena eutanázie v 2,4%, asistovaná sebevražda v 0,3% a v 0,7% případů pacient zemřel následkem přímého lékařského aktu, aniž by se k jeho vykonání mohl nejdříve souhlasně vyjádřit.20 Tato alarmující čísla vedla ministra zdravotnictví k zabudování nového článku do řetězce kontroly dodržování zákonů a snížení rizika zneužití eutanázie v podobě nové interdisciplinární komise. Od roku 1998 tento institut skutečně pracuje a včlenil se mezi lékaře - vykonavatele pacientovy žádosti a státního zástupce – úředníka rozhodujícího o případném podání žaloby na lékaře za spáchání trestného činu. Komise zkoumají okolnosti, za kterých byla asistovaná sebevražda nebo eutanázie provedena, dále kontrolují dodržení formální administrativní stránky záznamu daného případu a o všem informují státního zástupce. Státní zástupce tedy rozhoduje na základě shromážděných podkladů, jaké právní rozhodnutí následně učiní.20 Dne 28. listopadu 2000 schválili poslanci dolní komory holandského parlamentu ve druhém čtení návrh zákona o přezkoumání průběhu aktivní pomoci při umírání a lékařského dohledu při dobrovolné smrti. Z pohledu několika tisíc odpůrců eutanázie, kteří se shromáždili 10. dubna 2001 před sídlem horní komory holandského parlamentu - Senátu, aby tam protestovali proti zamýšlenému přijetí zákona, tento zákon představuje nově posunutý mezník na úroveň tzv. „legalizované eutanázie“. Nový zákon předpokládá vznik, a dále upřesňuje povinnosti a pravomoci, celkem 5 regionálních komisí pro revizi jednotlivých případů eutanázie nebo asistované sebevraždy. Komise v případě porušení zákona na tuto skutečnost upozorní státního zástupce. O eutanázii mohou na základě ustanovení tohoto
20
Uvedeno na oficiálních internetových stránkách Senátu Francouzské republiky. http://www.senat.fr/lc/lc49/lc494.html Eutanázie – teologický pohled
58
zákona žádat také mladiství ve věku 16 – 18 let. K platné žádosti nezletilé osoby ve věku 12 – 14 let musí připojit svoje souhlasné stanovisko i oba rodiče nebo poručník. V současnosti již účinnému zákonu napomohlo k jeho schválení v roce 2000 a následně v roce 2001 rozložení politických sil v senátu i poslanecké sněmovně holandského parlamentu. Nový zákon skutečně posouvá hranice provádění eutanázie k výrazu „legalizace“, navzdory tomu, že již ve své úvodní části opětovně deklaruje trestní odpovědnost při poskytnutí aktivní pomoci při sebevraždě nebo umírání druhé osoby. Prakticky totiž, nejenom že za předpokladu dodržení zákonných podmínek ustavuje trestní bezúhonnost osob, které ji provádí, ale dále uznává jistou oprávněnost pro její vykonávání. (4, s. 84-87) Lékař totiž může přistoupit k provedení eutanázie nebo asistované sebevraždy v případě tzv. „vyšší moci“, tzn. „když je konfrontován s volbou mezi svou povinností zachránit něčí život a ukrátit někoho na životě z důvodu jeho nesnesitelných bolestí.“ (40, s. 235)
3.5. Belgie - po vzoru Holandska Jak nesnadný úkol představovala prezidentem belgického senátu jednoduše formulovaná otázka, zda je vhodné upravit stávající legislativu ve prospěch provádění eutanázie na žádost nevyléčitelně nemocného, demonstruje i závěr Národní bioetické komise Belgie. Komise svůj závěr publikovala v roce 1997 a při řešení tohoto problému rozdělila otázku eutanázie do dvou rovin. Nejdříve se jí zabývala z pohledu etiky, včetně její morální legitimity, a dále zkoumala eventualitu novelizovaní platné legislativy. (11) Komisi však názorově rozdělila již zmíněná první část řešené otázky. Někteří členové komise považují poskytnutí eutanázie v jistých extrémních případech za morálně ospravedlnitelné, pro jiné naopak stále zůstává nepřijatelným aktem. K druhé části otázky existují čtyři možné varianty řešení: 1. úprava legislativy s cílem zastavení trestního stíhání po provedení aktu
(tzv.
„depenalizace“); 2. procesní úprava „a posteriori“, která by prakticky vycházela z holandské praxe zkoumání okolností, které vedly lékaře k jejímu provedení, to však až po vykonání samotného aktu; 3. procesní úprava „a priori“ s cílem vytvoření mechanismu konzultací specialistů ještě před vykonáním aktu eutanázie; Eutanázie – teologický pohled
59
4. ponechání stávající legislativy v platnosti beze změn, což by prakticky znamenalo i nadále klasifikovat eutanázii jako nezákonnou praktiku. Komise ve své studii dospěla k závěru, že není schopna danou problematiku řešit jednoduchým způsobem, aniž by ji nerozčlenila. Současně však připouští patovou situaci, do které se dostala tím, že v naprosté opozici proti sobě stojí etika a koncepce lidského života. Přesto uznává, že v praxi je nutné zaujmout k danému společenskému problému stanovisko a řešit ho. Východiskem ze vzniklé situace se tak z pohledu komise jeví podnícení demokratické debaty v široké veřejnosti. Diskuse se následně přenesla na půdu belgických zákonodárných orgánů a vyústila v podobě změny legislativy a posunu „ve prospěch eutanázie“. Belgické království se stalo dne 16. května 2002 další zemí, která následovala holandského příkladu. Diskuse na půdě belgického parlamentu trvaly 17 měsíců a na jejich konci byla přijata nová právní úprava připouštějící za určitých, přesně specifikovaných okolností, provedení eutanázie. Zákon odsouhlasila belgická poslanecká sněmovna díky shodě v široké vládní koalici a vlastně tak nastala obdobná situace jako v Holandsku. (49) Ani v tomto případě se nejedná o „částečné legalizování“ eutanázie, ale o její „depenalizování“, jak poněkud méně přesně informoval denník (49) Vykonání aktu eutanázie se naopak v porovnání s praxí v Holandsku řídí přísnějšími podmínkami pro revizi provedených výkonů lékaři „a posteriori“.21 K hlavním podmínkám například opět patří, že pacient musí být plnoletý, příčetný a při plném vědomí, situace se musí jevit z lékařského hlediska bezvýchodnou, pacient musí trpět nezvladatelnými fyzickými nebo psychickými bolestmi, žádost o svoji smrt musí formulovat písemně a svobodně. Za určitých okolností ovšem zákon počítá i s poskytnutím eutanázie osobám, které dovršily věku alespoň 15 let. Lékařům dále následně vyvstávají s poskytnutím takového výkonu povinnosti v rozsahu odpovídajícímu holandské legislativě. (37)
3.6. Švýcarsko – konečná stanice Jurisdikce Švýcarské konfederace zcela jasně deklaruje ochranu lidského života a zdraví a dále odsuzuje čin spáchaný se záměrem poškození lidského zdraví nebo ukrácení života. 21
Uvedeno na oficiálních internetových stránkách Senátu Francouzské republiky. http://www.senat.fr/lc/lc109/lc1091.html Eutanázie – teologický pohled
60
Konkrétně článek 111 Trestního práva uznává osobu, která by záměrně způsobila smrt jiného člověka, vinnou zabitím nebo vraždou. Článek 114 Trestního práva odsuzuje jednání s cílem zabít jiného člověka, i kdyby motivem takového činu byla lítost nebo přímá prosba oběti. Z hlediska trestní odpovědnosti je ovšem zásadní článek 115 Trestního práva, jehož praktickým výkladem dochází k upuštění od trestního postihu osoby, která provedla asistovanou sebevraždu druhému člověku, za podmínky, že takto nejednala ve svůj prospěch nebo zisk. (40, s. 229) Švýcarský Občanský zákoník považuje veškeré lékařské výkony za akty zásahu do osobnosti individua. Z tohoto titulu vyplývá i občanské právo odmítnutí jakékoli terapie, ke které nedal dotyčný jedinec lékařům souhlas. (40, s. 227-228) Rozdělení Švýcarska do kantonů s jurisdikčními pravomocemi vytváří škálu možných dalších náhledů na problematiku veřejného zdraví. Některé kantony např. uznávají platnost tzv. „directives anticipées“, ve volném českém překladu by se mohl objevit termín „dřívější nařízení“. Praktickým obsahem uvedeného termínu je vyjádření vůle osoby platné v budoucnosti v případě snahy zachránit a udržovat život dotyčné osoby jen s použitím speciálního lékařského přístrojového vybavení. Dříve deklarovanou vůli pacienta musejí lékaři respektovat, a to i v případě, že v dané chvíli pacient není při vědomí.22 Benevolence švýcarské legislativy a úřadů prakticky každý rok využívají, kromě asi stovky Švýcarů, i občané jiných zemí, ve kterých není asistovaná sebevražda tolerována. Švýcarská konfederace se tak v roce 2001 stala místem poslední cesty 39 cizinců smířených se svým osudem těžce nemocných, s neblahou prognózou vývoje nemoci a rozhodnutých zemřít za důstojných podmínek. Na jejich poslední cestě je provázela některá z místních neziskových organizací, jako např. Dignitas, jejíž členové pracující zcela dobrovolně a bez nároku na honorář. (2) Umírající musí nejdříve sám vyplnit potřebné formuláře, na jejichž základě se začne zabývat daným případem lékař. Pouze lékař může následně pacientovi předepsat recept na výdej preparátu na bázi vysoké dávky barbiturátů – tedy jedu, který způsobí pacientovu smrt. Podmínkou asistované sebevraždy zůstává, že roztok jedu a dalších preparátů zabraňujících zvracení vypije pacient sám bez cizí pomoci. V opačném případě by se totiž jednalo o aktivní eutanázii – a tedy trestný čin. Dobrovolníci z Dignitas se snaží svým klientům pomáhat s vyřízením potřebných formalit, s pronájmem bytu určeného k závěrečnému dějství pacientova života nebo např. i při následném oznámení události na služebně policie. 22
Uvedeno na oficiálních internetových stránkách Senátu Francouzské republiky. http://www.senat.fr/lc/lc49/lc495.html Eutanázie – teologický pohled
61
K výše popsanému jevu se v minulosti již vícekrát vyjádřila i Švýcarská akademie pro medicínu („l’Académie Suisse des sciences médical“). Přestože vystupuje jako nezávislá morální autorita, jejíž úvahy nemají váhu platných právních norem, ostatní politické orgány a instituce ve Švýcarsku se snaží její stanoviska v deontologii a praktické medicíně respektovat a řídit se jimi. (2) Akademie své předchozí závěry o problematice umírání vícekrát přehodnocovala, přičemž své poslední stanovisko k eutanázii a asistované sebevraždě vydala v roce 1995. Mimo jinými potvrdila povinnost lékaře pomáhat pacientovi, tišit bolesti s cílem chránit jeho život. Aktivní eutanázii označila za zakázanou. Asistovanou sebevraždu považuje za nepřípustnou, jelikož se tato neřadí k „lékařským výkonům.“ Připouští však provádění pasivní eutanázie ve velmi vážných případech onemocnění nebo poškození mozku s neblahou prognózou vývoje zdravotního stavu pacienta trpícího nesnesitelnými bolestmi. V takových případech se lékaři mohou zdržet poskytnutí dalších kurativních výkonů udržujících pacienta při životě. Pro speciální lékařské výkony paliativní péče, jejichž cílem je utišit bolesti, avšak s existencí rizika ukrácení pacientova života, akademie používá termín „nepřímá eutanázie“, francouzsky „euthanasie indirect“. Za jistých okolností připouští i její provedení. (2)
3.7. Česká republika na dlouhé cestě „Po dlouhá desetiletí se na veřejnosti o eutanázii mlčelo,“ konstatuje Helena Haškovcová, ale dodává, že „v odborné veřejnosti byla situace o něco lepší“. „Po listopadu 1989 se téma umírání stalo mimořádně frekventní, což mělo své četné a relativně známé důvody.“ (28) V následných diskusích převažovaly emoce a mnohdy docházelo k nepřesnému přenosu informací masovými sdělovacími prostředky. Uplynulé období by se dalo charakterizovat i všeobecným podceňováním možnosti zneužití eutanázie, přičemž případná změna právních norem, které by upravovaly podmínky jejího provádění v praxi, byla považována za dostatečnou ochranu. Zastánci eutanázie v České republice dále po vzoru svých zahraničních kolegů argumentovali především nutností ochrany lidských práv a individuálních svobod. V květnu 1996 předložila Komise pro přípravu kodifikace trestního zákona pracující při Ministerstvu spravedlnosti České republiky návrh tří možných variant pohledu na provedenou eutanázii. První varianta předpokládala ponechání klasifikace takového aktu jako Eutanázie – teologický pohled
62
trestný čin se všemi důsledky z toho plynoucími. Druhá varianta naopak předpokládala úpravu legislativy podle holandského příkladu a podle třetí varianty by se provedení eutanázie považovalo za trestný čin, ale za jistých okolností by mohl být pachatel odsouzen k mírnějšímu trestu nežli k odnětí svobody na jeden rok až pět let. (28) Reakce české společnosti byla okamžitá, leč naneštěstí opět vedená spíše v emocionálním duchu a bez dostatečné časové rezervy nutné na přípravu k odborné diskusi na tak náročné téma. Nakonec se tehdejšímu ministru spravedlnosti J. Novákovi nepodařilo prosadit varianty návrhu předpokládající jistý legislativní posun na stranu eutanázie. V České republice tak nadále zůstávají všechny formy eutanázie i asistovaná sebevražda trestným činem. (30, s. 111) V lékařských kruzích se o problematice umírání nepřestalo hovořit a zainteresovaní autoři shodně uvádění, že je nezbytně nutné o problémech dále diskutovat a v přijatelné míře s nimi seznamovat i širokou veřejnost. K nejpalčivějším problémům v této oblasti bezesporu patří léčba bolesti a fenomén utrpení spojený s celkovými podmínkami institucionálního umírání. Na poli hospicové péče má Česká republika v porovnání se západní Evropou bezpochyby co dohánět. (28) Přestože se díky obrovské obětavosti a nadšení řady osvícených osob podařilo v naší republice zřídit několik samostatných hospiců a oddělení paliativní péče přímo v nemocnicích, bez masivnější podpory státu se hlavní překážky dalšího rozvoje paliativní péče a hospiců podaří odstranit jen stěží.
Eutanázie – teologický pohled
63
4.
Závěrečné shrnutí
Výsledky studia zadaného tématu na podkladu mé práce potvrzují fakt, že eutanázie jako téma představuje jen špičku pomyslného ledovce v podobě komplikované problematiky péče o umírající, kam patří především tématicky, a ze kterého ji nelze oddělovat, přestože se jejím popisem a touhou rozřešit problém zabývají mnohé další vědní disciplíny. Rozsah této práce a množství informací v ní uvedené neposkytuje dostatečný podkladový materiál k finálnímu rozřešení sporu o legalizaci eutanázie a ani se o dosažení takového cíle nesnaží. Současná společnost vnímá eutanázii především jako akt provedený třetí osobou způsobující smrt z milosrdenství. Jeden z kroků ke zlepšení povědomí široké veřejnosti může představovat i vysvětlení nutného rozlišování mezi zastavením kurativní léčby, která je již marná a ukončením péče pacientovi trpícímu nevyléčitelnou nemocí nebo umírajícímu. V prvním případě se lékaři snaží předejít dystanázii a současně je na místě paliativní péči, ve druhém případě lze takové jednání označit za pasivní eutanázii. V evropských zemích s rozvinutou demokracií otázka eutanázie neustrnula, právě naopak. Jednotlivé země si jsou vědomy mnoha interních rezerv a problémů ve zdravotnictví a sociálních službách. V hledání řešení množství souvisejících otázek postupují jednak individuálně v rámci svých legislativ a svého historického a kulturního vývoje společnosti a také současně v rámci procesu sbližování legislativ členských zemí Evropské unie. Nicméně médii občas uveřejněné „populární“ téma eutanázie prezentující nesmiřitelná stanoviska odpůrců a přívrženců situovaná do obecné roviny diskuse vypočítávající pouze argumenty typu „pro a proti“, jimiž nelze dospět k finálnímu řešení, je velmi ku prospěchu, protože umožňuje odhalit celou řadu souvisejících problémů. Ve Francii se předního významu ve veřejných diskusích dostává prezentaci paliativní péče. Diskutující se následně často shodnou v tom, že současný systém zdravotní péče ne vždy zabezpečí potřebnou péči všem těžce nemocným nebo umírajícím pacientům. Podpora dialogu, jak v odborných kruzích, tak i osvěta široké veřejnosti představuje předpoklad další práce vedoucí ke zlepšení současné neutěšené situace. Po odhalení celé škály příčin žádostí o urychlené ukončení života se totiž diskutujícím stranám naskytnou nové pohledy na důležitější problémy, které si zasluhují přednostní řešení. Následně lze s vysokou pravděpodobností očekávat i snížení počtu proseb o „slitování se“.
Eutanázie – teologický pohled
64
Jednou z priorit žádaných náboženskými, etickými i odbornými autoritami je podpora rozvoje paliativní péče, která představuje komplex služeb o nevyléčitelně nemocné a umírající. Současně také apelují na lékaře, aby si uvědomili pravý význam své stavovské povinnosti použít všech dostupných prostředků k záchraně života a ochraně zdraví, jež v žádném případě neznamená činit tak na úkor důstojnosti, autonomie a dalších práv pacienta. Odborná veřejnost si uvědomuje prakticky velmi obtížně definovatelná jednoznačná kriteria, podle kterých by se měl lékař řídit a rozhodovat, zda ještě léčit a nebo naopak přijmout fakt nevyhnutelného příchodu smrti. Jednoznačně lze pouze říci, že lékař by se měl rozhodovat dle uvážení celkového zdravotního stavu a přání pacienta. Dospěl-li život ke svému konci, ze kterého již není návratu, a všechny následné pokusy zvrátit situaci by vedly jen k degradaci důstojnosti jedince, potom je smrt nevyhnutelná a lékaře nelze obviňovat z porušení etických pravidel. Faktem zůstává, že i přes veškerou snahu rozvinuté paliativní péče existují případy, kdy se nedaří běžnými metodami účinně tišit některé fyzické i duševní utrpení. Některé náboženské autority se jednoznačně nevyjadřují a rozhodnutí delegují na lékaře – odborníky. Z pohledu specialistů paliativní péče se naskýtá možnost podání precizně stanoveného množství analgetika, které by uvedlo trpícího pacienta do hlubokého spánku a současně by bylo nutné zabezpečovat přísun výživy, dostatečnou hydrataci při zachování hygienických
a
dalších pravidel. Názor Francouzské národní etické komise se však liší, protože tato navrhuje v takových případech respektovat přání pacienta projevit solidárnost, soucit
a
eventuelně poskytnout ve výjimečných případech eutanázii. Z lidské přirozenosti vyplývá nutnost zemřít, ale evropské právo nepřipouští právo jedince na smrt. Mezi základní právní překážky legalizování eutanázie patří zajištění naprosto svobodného a jednoznačného souhlasu pacienta, dodržení principu respektování lidské důstojnosti a neexistující povinnost lékařů k jejímu provedení na žádost jakékoli instituce nebo autority. Legalizováním provádění eutanázie, i ve výjimečných případech, by zřejmě došlo k postupnému rozšíření využívání takové eventuality, která by s sebou pravděpodobně přinesla i zvýšené riziko jejího zneužití.
Eutanázie – teologický pohled
65
5. 1.
Literatura a zdroje informací
Acharnement
thérapeutique,
(heslo),
Dictionnaire
Hachette
Encyclopédique.
Paris, 1998, s. 14. 2.
ABBET, M.: Aller simple pour la Suisse. Courrier International, (ročník neuveden), 21 – 27 février 2002, No. 590, s. 28. (název česky: Odjed jednoduše do Švýcarska)23
3.
ABIVEN, M., CHARDOT, C., FRESCO, R.: Euthanasie. Alternative et controverse. Paris: Presses de la Renaissance, 2000. (název česky: Eutanázie. Alternativa a kontraverze)
4.
AUMONIER, N., BEIGNIER B., LETELLIER P.: L‘euthanasie. Paris: Presses Universitaires de France, 2001. (název česky: Eutanázie)
5.
AURENCHE, S.: L‘euthanasie, la fin d‘un tabu?. Paris: ESF, 1999. (název česky: Eutanázie, konec jednoho tabu?)
6.
Bible. Český ekumenický překlad. Praha: Ústřední církevní nakl., 1979.
7.
BLANC, S.: Sept critères pour mourir dans la dignité. Dernière Nouvelle d‘Alsace. (ročník neuveden) Mercredi 17 avril 2002, No. 90, s. PO F TE 04., (název česky: Sedm kritérií pro důstojné umírání.)
8.
BOYD, K.: Euthanasia: back to the future. Bulletin of Medical Ethics, (ročník neuveden), 1993, May, Number 880, s. 25-31. (název česky: Eutanázie: zpět do budoucnosti)
9.
BRUGUES, J.-L.: Un moindre mal?. Oecuménisme-Informations, 304, 2000, 3, s. 6. (název česky: Menší zlo?)
10.
CAMPANELLA, T.: Sluneční stát. Praha: Mladá fronta, 1970.
11.
CCBB, Comité consultatif de Bioéthique de Belgique. Avis No.1 du 12 mai 1997 concernant l’opportunité d’un règlement légal de l’euthanasie. (Zveřejněno též na oficiálních internetových stránkách Národní bioetické komise Belgie na adrese: http://www.health.fgov.be/bioeth/fr/avis/avis-n01.html), (název česky: Názor č. 1 ze dne 12. května 1997 týkající se možnosti zákonné úpravy pro legalizování eutanázie.)
12.
CCNE, Comité Consultatif National d‘Ethique pour les sciences de la vie et la santé. Avis concernant la proposition de résolution sur l’assistance aux mourants, adopté le 25 avril 1991 au Parlament européen par la Commission de l’environnement,
23
Pro obsahovou přehlednost doplňuji název díla nebo informačního zdroje i českým překladem, který se naskýtá. Eutanázie – teologický pohled
66
de la santé publique et de la protection des consommateurs, nO 26, 24 juin 1991, Paris. (název česky: Národní etická komise Francie. Názor týkající se návrhu závěrů o pomoci umírajícím, vyvozených 25. dubna 1991 Komisí životního prostředí, veřejného zdraví a ochrany spotřebitelů Evropského parlamentu, č. 26, 24. červen 1991) 13.
CCNE, Comité Consultatif National d‘Ethique pour les sciences de la vie et la santé, Rapport et recommandations sur le consentement éclairé et information des persons qui se prêtent à des actes de soin ou de recherche, nO 58, 14 septembre 1998, Paris. (název česky: Zpráva a doporučení k informovanému souhlasu a informování osob před zahájením terapie nebo vědeckého pokusu, č. 58, 14. září 1998)
14.
CCNE, Comité Consultatif National d‘Ethique pour les sciences de la vie et la santé, Rapport Fin de vie, arrêt de vie, euthanasie. nO 63, 27 janvier 2000. /brožura/ (název česky: Národní etická komise Francie. Zpráva: Konec života, ukončení života, eutanázie, č. 63 ze dne 27. ledna 2000.)
15.
COLLANGE, J.-F.: La vie n’est pas sacro-sainte dans la Bible, Réforme, 2922, 2001, 12-18.3., s. 8. (název česky: Život není v Bibli posvátně-svatým.)
16.
Communiqué de la commission d'éthique libro-baptiste à propos du rapport du Comité Consultatif National d'Ethique "Fin de vie, arrêt de vie, euthanasie". (název česky: Společné komuniké etické komise Unie svobodných baptistických církví (UEELF)
a Federace baptistických evagelických církví (FEEB) ke zprávě Národní
etické komise Francie č. 63 „Závěr života a ukončení života, eutanázie“) 17.
Concil of Europe, Convention for the protection of human rights and dignity of the human being with regard to the application of biology and medicine: Convention on human rights and biomedicine. European Treaty Series - No. 164, Oviedo, 4.9.1997.
18.
Conseil constitutionnel, Décision n° 94-343/344 DC du 27 juillet 1994, Loi relative au respect du corps humain et loi relative au don et à l'utilisation des éléments et produits du corps humain, à l'assistance médicale à la procréation et au diagnostic prénatal. (Zveřejněno též na oficiálních internetových stránkách Konstituční rady Francie na adrese:
http://www.conseil-constitutionnel.fr),
česky:
(název
Rozhodnutí
č. 94-343/344 DC ze dne 27. července 1994, Zákon související s respektováním lidského těla a zákon související s dárcovstvím a užíváním částí a produktů lidského těla, lékařskými zákroky při prokreaci a prenatální diagnostice.) Eutanázie – teologický pohled
67
19.
Conseil de l‘Europe, Assemblée parlementaire, Gazette officielle du Conseil de l‘Europe, juin 1999, Recommandation 1418 (1999) 1, Protection des droits de l‘homme et de la dignité des malades incurables et des mourants. (Rada Evropy, Parlamentní shromáždění, Doporučení č. 1418 ze dne 25. června 1999, Ochrana práv člověka a důstojnosti nevyléčitelně nemocných a umírajících, Gazette officielle Rady Evropy, červencové vydání roku 1999.)
20.
COOGAN, M. D.: Les grandes religions. Paris: Larousse, 1999. (Francouzskou verzi přeložily Marie Borel a Nanon Gardin, vytištěno v Číně v tiskárně Imago, 1999.), (název česky: Velká náboženství.)
21.
Déclaration sur l‘euthanasie. Eglises Réformées Evangeliques Indépendantes (EREI), (název česky: Deklarace k problému eutanázie)
22.
Doneés sociales 1990, République Française. Ministère de l'économie, des Finances et budget, Institut National de la Statistique et des Études Économique, Paris: INSEE, 1990, s. 273.
23.
Eugénisme, (heslo), Grand Dictionnaire Encyclopédique Larouse, Tome 4, Doctement-Fortunatus, Paris: Librarie Larouse, 1983, s. 4013.
24.
Euthanasie, (heslo), Grand Dictionnaire Encyclopédique Larouse, Tome 4, Doctement-Fortunatus, Paris: Librarie Larouse, 1983, s. 4029.
25.
FAVEREAU, E.: Débat ouvert sur la fin de vie. Libération, le 20 mars 2002, s. 4. (ročník neuveden), (název česky: Otevřená debata o konci života.)
26.
GAUTNIER, N.: Diane Pretty aura-t-elle le droit de mourir?. Libération, le 20 mars 2002, s.2-3. (ročník neuveden), (název česky: Má Diana Prettyová právo zemřít?)
27.
HAŠKOVCOVÁ, H.: Co potřebuje vědět praktický lékař z lékařské etiky?. Forum Medical, 20./21. dubna 2001, Sborník přednášek přednesených na lékařském sympoziu
„Aktuálne
témy
v
medicíne“
uspořádané
společností
Hartmann-Rico, a.s. 28.
HAŠKOVCOVÁ, H.: Eutanázie v České republice. Medica Revue, 1996, 9, s.30. (ročník neuveden)
29.
HAŠKOVCOVÁ, H.: Lékařská etika. Praha: Galén, 1997.
30.
HAŠKOVCOVÁ, H.: Thanatologie. Nauka o umírání a smrti. Praha: Galén, 2000.
31.
HYNČÍK, D., PRŮŠA, I.: Depresivní a bolestivé stavy u onkologicky nemocných a jejich léčba. Čas. lék. českých, 141, 2002, 3, s. 85-88.
32.
Charter of fundamental rights of the European Union. Office for official publications of the European communities. /brožura/ (Neuvedeno datum vydání ani místo tisku, Eutanázie – teologický pohled
68
dostupné
též
na
oficiálních
stránkách
Evropského
parlamentu
http://europa.eu.int/charter), (název česky: Charta základní práv Evropské unie.) 33.
Charta pracovníků ve zdravotnictví. Papežská rada pro pastoraci mezi zdravotníky. Praha: Zvon, 1996.
34.
JELÍNEK, J., SOVÁK, Z.: Trestní zákon a trestní řád. 18. aktualizované vydání novelizovaných trestních kodexů s poznámkami a judikaturou podle stavu ke dni 1.9.2002, Praha: Linde Praha a.s., 2002, s. 588.
35.
KAEMPF, B., COLLANGE, J.-F.: Vieillir a-t-il un sens? Actes du Colloque organisé par le Groupe d‘Etude et de Recherche „Ethique et Modernité“ de la Faculté de Théologie protestante de l‘Université des Sciences humaines de Strasbourg, Mars 1993., Strasbourg: PUS, 1994. (název česky: Má stárnutí smysl? Záznamy kolokvia organizovaného Skupinou studia a výzkumu „Etika a Modernita“ Protestantské teologické fakultu Univerzity humanitních studií ve Štrasburku, květen 1993.)
36.
Korán. Překlad Ivan Hrbek, Praha: Academia, 1972.
37.
KOVACS, S.: L’euthanasie gagne du terrain en Europe., Le Figaro. (ročník neuveden), 11 octobre 2002, No. 18094, 6., (název česky: Eutanázie získává prostor v Evropě)
38.
La santé face aux droits de l‘homme, à l‘éthique et aux morales. Cent vingt cas examinés sous l´angle des normes juridiques, des repères éthique internationaux et européens, des morales catholique, protestante, juive, musulmane, bouddhiste et agnostique comme outil d´aide à la décision et à la pédagogique. Štrasburk: Evropská síť pro vědeckou spolupráci „Medicína a lidská práva“ Evropské federace vědeckých sítí v edici Rady Evropy, 1996. (Není uveden autor díla, předmluvu k morálním zásadám židů v pohledu medicíny a biotechnologií napsal Albert Guigui, předmluvu k islámu a bioetice napsal Fakhereddine Ben Hamida.) (název česky: Zdravotní péče v pohledu lidských práv, etiky a morálních zásad. Sto dvacet případů zkoumaných z úhlu pohledu právních norem, mezinárodních a evropských etických zásad, katolických, protestantských, židovských, muslimských, buddhistických a agnostických morálních zásad jako pomocných pedagogických nástrojů k uvážení a výuce.)
39.
Livre Blanc de la Commission d‘ethique Fédération Protestante de France. (Uveřejněno na oficiálních internetových stránkách Federace protestantů Francie na adrese: http://www.protestants.org/docpro/doc/0158.htm, napsal Olivier Abel,
30.
10. 2001), (název česky: Bílá kniha etické komise Federace protestantských církví Francie) Eutanázie – teologický pohled
69
40.
LEGUAY, C.: Mourir dans la dignité. Quand un médecin dit oui. Paris: Robert Laffont, 2000. (název česky: Zemřít důstojně. Když lékař řekne ano.)
41.
MICHALČÍKOVÁ, H.: Pays de langue française. Thèmes du baccalauréat. Praha: Práh, 1995 (název česky: Frankofonní země. Témata k maturitní zkoušce)
42.
MUNZAROVÁ, M.: K otázce bolesti a utrpení. Praktický lékař. 79, 1999, 10, s. 590-592.
43.
NAU, J-Y.: Un text consensuel sur l‘euthanasie élaboré à partir des propositions Kouchner. Le Monde. 58, 2002, no. 17800, 13. (název česky: Konsenzuální text k eutanázii vypracovaný na za základě Kušnerových podkladů.)
44.
Parlement européen. Rapport sur la communication de la Commision au Conseil et au Parlement européen sur la reconnaissance mutuelle des décision finales en matière penale (COM (2000) 495-C5-0631/2000-2000/2295(COS)), 26 avril 2001, A5-0145/2001, s. 9, EE. (název česky: Zpráva o komunikaci Komise při Evropské radě a parlamentu k vzájemnému uznání konečných rozhodnutí ve věci trestního práva.)
45.
PAYET, M.: Vincent, tétraplégique, veut mourir. Le Parisien, le 17 decembre 2002, No.18124, s.14. (ročník neuveden), (název česky: Vincent, tetraplegik, chce zemřít.)
46.
PEREZ, M.: Le débat sur l’euthanasie relancé en France. Le Figaro, (ročník neuveden), le 17 décembre 2002, No. 18084, s.9. (název česky: Ve Francii se začalo debatovat o eutanázii.)
47.
RIVAS, R.: Diane Pretty a succombé à sa maladie. Le Monde, 58, 14 mai 2002, s.4. (název česky: Diane Pretty podlehla své nemoci.)
48.
ROHNER-HÉGÉ, P.: Aux limites de la vie et de la mort. Le Messager, 31 mars 2002, 14, s.12-13. (ročník neuveden), (název česky: Na hranicích mezi životem a smrtí)
49.
STROOBANTS, J.-P.: La Belgique légalise sous conditions l’euthanasie. Le Monde. 58, le 18 mai 2002, 17825, s. 5. (název česky: Belgie uzákonila v omezené míře eutanázii.
50.
STÖRIG, H. J.: Malé dějiny filozofie. Praha: Zvon, Vyšehrad, 1999.
51.
Questions pour l’Europe de demain, (dotazník), (uveřejněný na oficiálních internetových
stránkách
evropských
institucí
http://europa.eu.int/futurum/documents/other/oth280401_fr.htm),
na (český
adrese: název:
„Otázky pro Evropu zítřka) 52.
VIRT, G.: Žít až do konce. Etika umírání, smrti a eutanazie, Praha: Vyšehrad, 2000. Eutanázie – teologický pohled
70
53.
VOKURKA, M., HUGO, J.: Praktický slovník medicíny. 6. rozšířené vydání,
Praha:
Maxdorf, 2000.
6. Příloha č. 1
Seznam příloh a přílohy Concil of Europe, Convention for the protection of human rights and dignity of the human being with regard to the application of biology and medicine: Convention on human rights and biomedicine. European Treaty Series -
No.
164, Oviedo, 4.9.1997. Příloha č. 2
Council of Europe, Parliamentary Assembly, Protection of the human rights and dignity of the terminally ill and the dying. Document no. 8421, 21 May 1999.
Příloha č. 3
Conseil de l‘Europe, Assemblée parlementaire, Gazette officielle du Conseil de l‘Europe, juin 1999, Recommandation 1418 (1999) 1, Protection des droits de l‘homme et de la dignité des malades incurables et des mourants.
Příloha č. 4
CCNE, Opinion concerning a draft resolution on assistance to the dying adopted on April 25th 1991 by the Committee on the Environment, Public Health
and
Consumer
Protection
of
the
European
Parliament.
N°26 - June 24, 1991. Příloha č. 5
CCNE, End of life, ending life, euthanasia, N°63 - January 27, 2000.
Eutanázie – teologický pohled
71