Listy
G Naděje Jiří Mádl Vilma Cibulková Miroslav Etzler
Vánoční koncert
02 12/09
KdoLadislav nás Cypris učí? STROMY
Proč je pokáceli?
New Moon This Is It
Jak to bude vypadat?
Listopad 89 na naší škole
Státní Maturity
Foto na přední straně - Petr Čermák (Alpy 08)
Obsah: 01 02 03 04 06 09 11 12 13 14 16 23 24 25 28 29
... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...
obsah Úvodník Zprávy z 13. ledna Listopad 89 na naší škole Kdo nás vyučuje - 2. díl Stromy Šílená Věda Božský Eros Kudykam Vánoční Koncert NADĚJE New Moon This Is It Státní Maturity Doprava v Kladně Komentář: Lisabonská Smlouva 01 G Listy
! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! !
Pár slov na úvod V
den vydání druhého čísla jsme měli na webu přes 700 návštěv, což je více než jedna návštěva na každého žáka či zaměstnance školy. A to považuji za velký úspěch. Za Váš zájem o G-Listy bych Vám tedy (jménem celé redakce) rád poděkoval. Dostávali jsme mnoho pozitivních ohlasů, mnoho slov chvály a samozřejmě spoustu připomínek, rad i výhrad. Některé byly velmi konstruktivní, jiné už méně. Ale všechny jsme vzali na vědomí a budeme se je snažit respektovat. Druhé číslo se bude od prvního trochu lišit. Při sestavování tohoto čísla jsme využili zkušenosti získané během minulého měsíce a zdokonalili jsme tak nejen naše články, ale částečně i systém jejich řazení. Druhé číslo se tedy v tomto ohledu mění a je mnohem plynulejší. Věřím, že si se zájmem přečtete například velmi očekávaný rozhovor s profesorem Cyprisem, ve kterém nám prozradil, proč je takový, jaký je. I zde se potvrdilo, že učitelé jsou také lidé a že občas není na škodu se na ně tak dívat. Za náš další úspěch považujeme reportáž z premiéry neobvyklého snímku Naděje, za kterou se skrývají rozhovory s Vilmou Cibulkovou, Miroslavem Etzlerem nebo Jiřím Mádlem. Samozřejmě nechybí zhodnocení aktuální společenské situace ať už kritickou utopií (Zprávy z 13. 1.), nebo poněkud sušším, zato informativnějším článkem „Tak nám to (konečně) podepsal“, nabízející dva úhly pohledu na Lisabonskou smlouvu. Toto číslo však nepostrádá ani slibované recenze týkající se kultury, Šílenou vědu, pokračování seriálu o dopravě v Kladně a mnoho dalšího. Jak vidíte, připravili jsme Vám na prosinec spoustu zajímavého čtení o tématech či událostech, které považujeme za důležité nebo určitým způsobem jedinečné. Naši redaktoři se snad už vyvarovali začátečnických chyb, které nutno přiznat v prvním čísle byly. Na těchto pevných základech bychom rádi stavěli a rozvíjeli se. Závěrem bych Vám rád za celou naši redakci popřál veselé Vánoce s trochou sněhu, přežití oslav Silvestra a mnoho štěstí, zdraví a samozřejmě studijních úspěchů v roce 2010.
Albert Soukup
Listy
02 G
…
Zprávy z domova, 13. Ledna
Zdravíme Vás při poslechu české sekce Rádia Jerevan, nejobjektivnějšího zdroje informací bez lživé bruselsko-ekologistické propagandy! A nyní si poslechněte novinky z naší vítězné vlasti. Po včerejším památném převzetí moci jménem národa se vrchní velitel ozbrojených sil, Jeho Excellence Václav Klaus, rozhodl udeřit na západní země okupované lisabonskou totalitou. Tak bude zajištěna trvalá svoboda, po niž jsme tak dlouho prahli, a plamen svobody bude nesen stále dál. Aby k tomu mohlo dojít, muselo být zakročeno proti mnoha zrádcům. To potvrdil i ministr národní bezpečnosti Martin Pecina. „Jakožto letní ministr pociťuji oprávněnou nenávist vůči všem globálním ochlazovačům. Dnešní zátah dopadl jako železná pěst na všechny zaprodance, ale vnitřní nepřítel zdaleka nebyl poražen! Proto apelujeme na uvědomělé občany: neváhejte oznámit Veřejné bezpečnosti podezření ze špionáže!“ Rovněž bylo rozpuštěno takzvané ministerstvo takzvaného životního prostředí. Do čela nového Ministerstva pro emise, zřízeného samotným prezidentem, byla dosazena Olga Zubová. Tato dáma již dávno svými činy u zelených dokázala, že je pro tuto funkci tou nejlepší osobností. Ihned při nástupu do funkce jí zástupci našeho průmyslu manifestačně slíbili překročit plány čtyřletky o 1200 procent. Rovněž MUDr. David Rath, jenž měl takový podíl na úspěšném průběhu posledních dnů, byl jmenován ministrem zdravotnictví a středočeským místokrálem. Vědom si závažnosti doby, povolil euthanasii. O tu okamžitě a dobrovolně zažádalo mnoho zatčených zrádců našeho konečně suverénního státu, vědomých si závažnosti svých zločinů. Prezident rovněž znovu jmenoval všechny profesory odvolané z plzeňské univerzity, neboť „dohlížet na kvalitu školství“ je nepřípustné bruselské totalitární levičáctví. I z války proti západním agresorům přicházejí příznivé zprávy. Naše jedinečné transportéry Pandur spolu s moderními tanky T-72 sovětské výroby bleskově překročily hranice s Německem, přičemž téměř vylepšily dosavadní rekord naší armády na této trase (Prokop Holý; 1431, 2 dny)! Nepřítel pak ve zmatku uprchl před výsadkáři. Díky nezvyklé konstrukci našich padáků si je patrně spletli se sebevražedným komandem. Dokonce také stateční piloti bitevníků L-159, z neznámých důvodů neprodejných, odstartovali podpořit naše chrabré vojsko, i přesto, že jim jejich moderní plátěná křídla s dřevěným rámem nasákla deštěm. Z Prahy rovněž vyrazil křižník Kapitán Korkorán s jedinečným systémem ‚Poručíme větru, dešti' na principu klausovské klimatologie. Ten má po spuštění v moři, kam se křižník probíjí Německem, zopakovat zemětřesení a tsunami, jež r. 1755 zničilo Lisabon. Prezident dnes ráno pronesl projev určený německým partyzánům, v němž je vyzval, aby bojovali za svou suverénní vlast a proti různým levičákům stejně jako jejich předkové. Poté odletěl do Moskvy na konferenci o budoucnosti světa, které se účastní všechny pokrokové státy světa samozřejmě naše republika a bratrská Rus, dále Írán, Čína, Venezuela, Zimbabwe, Kuba, Severní Korea a další. Ještě před vzletem měl prezident přednášku k pilotům. Jak jistě víte, je v letectví stejným odborníkem jako v problému kůrovce na Šumavě. Před několika okamžiky přistál jeho Tupolev v Moskvě a prezident opět se slzami v očích vstoupil na ruskou půdu. A nyní jedna aktuální zpráva ze zahraničí. Před zhruba pěti minutami prohlásil Barack Obama na tiskové konferenci ve Washingtonu, že podnikne vůči našemu mírovému spolku „veškeré vstřícné a vřelé kroky“. Díky tomu se prý jeho administrativě podaří vymýtit veškeré infekční choroby nejpozději do konce letošního roku.
Jan Cíza
Listy
03 G
Listopad 89 na naší škole O událostech, které se odehrály v listopadu roku 1989, se toho v médiích napsalo dost, tak takže lánku zaměřím v podstatě pouze na dění v na naší kole. že já se v následujícím ččlánku ší šškole. Jako zdroje informací mi poslou posloužily žily rozhovory s profesory Menclem a Cyprisem, kterým tímto děkuji, a pak také almanach ke 100. výro výročí koly, který sepsal profesor Ž Železný, elezný, čí šškoly, s jeho jehožž svolením zde odcituji krátké úryvky.
Jindřich Škripko
Proti straně Profesor Mencl: „Všichni se snažili dělat tak, aby se nedostali do konfliktu se stranou. Spousta těch běžných prostých lidí si řekla, že chce mít pokoj. Někteří byli výrazní odpůrci a dokázali se nějakým způsobem semknout proti režimu. Ale to byli odvážní lidé, kteří se nebáli, že něco ztratí. Vždyť víte, že většina disidentů vysokoškoláků skončila jako řadoví dělníci. Protože se dostali do konfliktu se stranou, tak byla snaha je tak nějak odseparovat, protože ovlivňovali svoje okolí až příliš. Vedoucí úloha strany se tady projevovala i tak, že byl tlak na kantory, aby do strany vstupovali.“
Profesor Cypris: Mě odtud málem dvakrát vyhodili, protože jsem nikdy nevstoupil do strany. Bylo to tak, že ti, co měli červené knížky, se měli lépe. Ale já jsem si řekl, že do tohohle nikdy nepůjdu. Všechny mládežnické organizace byly směřovány k červeným knížkám. A já jsem na vysoké škole i pak jako mladý kantor, i když mě pořád lámali, abych vstoupil do svazu mládeže, odmítal. Čili jsem byl apolitickým člověkem, který hodně kritizoval, pouštěl si hubu na špacír - snažil jsem se to vždycky říkat tak, jak jsem si myslel, ale zase abych nebyl napadnutelný. Protestoval jsem, hádal jsem se s ředitelem, panem Veselým, který si na mě neustále chodil stěžovat na OV KSČ a dělal vše pro to, aby mě dostal ze školy. Takže já jsem byl takový protestant. Školu vždycky vedlo takové to rudé křídlo. Takže ti si vždycky dělali zvláštní schůze a pak nám to vždycky přednesli. Ale zase platili příspěvky, zatímco my ne. Odevzdávali něco z platů, takže potom měli vyšší pravomoce a také zřejmě vyšší odměny. Třeba jsme museli absolvovat taková školení, kdy jsme v pátek ráno museli naklusat v sedm a ti zaškolení rudí nám říkali různé předpisy a tak podobně. Byly předměty, které byly propagovány, jako například branná výchova či občanská výchova, kde se probírala různá politická témata. To všechno je naštěstí pryč.“
Před revolucí Profesor Mencl: „ „Z hlediska lidského bylo cítit, že ta změna musí přijít, a už to bylo neúnosné ze všech stran. Bylo vidět, že ten systém začíná kulhat. Výrazně se podporovalo dění, aby došlo ke změně, aby se to dotáhlo do konce. Hodně hodin se v té době vedlo jako diskusních, aby studenti chápali některá stanoviska, aby se to vyjasnilo.“
Studenti Almanach: „Studentská aktivita, už bez stranického vlivu a bez podílu stranických funkcionářů, stála v čele akcí provázejících na škole listopadové události roku 1989. Aktivní byli zejména studenti Jakub Těšík a Jaroslav Homola, kteří vytvořili studentský výbor a v jednání s vedením školy prosadili organizování besed i studentskou demonstraci.“
Listy
04 G
a
Profesor Mencl: „ „Vůdčí osobností tohohle dění byl Jakub Těšík. Druhý student, který to dával dohromady, byl Jaroslav Homola. A tihleti studenti vedli takové Občanské fórum za studenty. A ti v podstatě organizovali studentské aktivity a vytvářeli si svoji skupinu, jež měla kontakt s Občanským fórem, které mělo centrum v divadle. Takže docházeli do divadla a vytvářely se představy o akcích, které by měly probíhat a také probíhaly. Studenti naší školy se snažili a dokázali se zapojit. Nikdo jim v jejich aktivitách nebránil, ba naopak. Myslím si, že podporu měli dost velkou.”
Profesoři Almanach: „Obdobně vystoupili i profesoři školy, kteří spontánně vytvořili učitelské Občanské fórum, do jehož čela se postavili profesoři Cypris, Rezek, Balcarová, Krauskopfová, Herout a Sklenář.“ Profesor Mencl: „Tomuto, dalo by se říct školnímu Občanskému fóru, „velel“ profesor Cypris. Ten dělal petiční akce, různá prohlášení. Pak jsme se také zúčastnili akcí, které probíhaly přímo v Kladně. Takovou hlavní akcí bylo setkání s panem Havlem, když přijel na radnici.“ Profesor Cypris: „Když se ukázalo, že to opravdu běží, tak se začalo aktivně projevovat i pár studentů naší školy. Pak každý váhal, na čí stranu se přidat, jestli vyčkat, či nevyčkat. To byly dva dny, kdy se člověk musel rozhodnout, na kterou stranu se postaví. Byla taková revoluční doba, vůdcové pronesli něco k davu a dav jásal a cinkal klíči. Ale zajímavé bylo, že člověk věděl, co má říkat, aby lidé nadšeně souhlasili. Nevím, jestli to bylo ve mně, nebo to bylo tou dobou, že všichni chtěli něco dělat a toužili po změnách. Nikdy jindy jsem nezažil takovýhle pocit. Já jsem začal tady ve škole, pak se dalo pár škol dohromady a musela se zvolit vůdčí osobnost. Napřed jsem to vedl tady, za chvíli jsem jezdil na kraje a na republiku.“
Akce Almanach: „Žáci se spolu s pedagogy účastnili generální stávky a manifestace u kladenského divadla dne 27. listopadu 1989 a vydávali studentská stanoviska ke společenské situaci v zemi. Společným cílem všech pedagogů a studentů kladenského gymnázia bylo podpořit proces společenských změn.“ Profesor Mencl: „Pak ještě bylo setkání v divadle, když se vyhlásila generální stávka. Na podporu se šlo pochodem k divadlu. Z divadelního balkonu se vykládala vyjádření jednotlivých institucí k podpoře těchto aktivit. Tenkrát jsem z toho balkonu četl já, to si vzpomínám.“
Po revoluci Almanach: „V kulturním životě školy se projevuje, alespoň se tak zdá, pasivita v organizování společného soužití na škole a ve zkvalitnění vztahů mezi učiteli a žáky.“
Almanach: „Mám-li reagovat na tuto jednu větu z almanachu, který byl vydán v roce 2000 k stému výročí naší školy, tak po revoluci zmizela taková ta stranická poslušnost, protože předtím se možná každý bál své názory vyslovit. Stali jsme se svobodnějšími, mohli jsme své názory šířit. Na druhou stranu zmizel ten hlavní nepřítel a lidé se přestali bát, což mělo možná za následek i to, že některé věci jsme vnímali povrchněji a s větší pasivitou. Lidé se více názorově rozdělili někdo šel dál s komunisty, někdo byl na straně OF, které se později rozdělilo do politických stran. Už se vytratila ta revoluční jednotnost a nadšení. Doba porevoluční přinesla velké změny i do školství, které se stalo velmi aktuálním reformním tématem reforma probíhá dodnes. Některé změny byly nutné, jiné naopak nešťastné, zbytečné, či dokonce špatné. Osobně se domnívám, že podstata předrevolučního školství byla velmi dobrá, měla jen ten nepříjemný ,nános'. Obecně se ale raduji, že školství je dnes svobodnější, a do budoucnosti jsem i přes mnoho výhrad k jeho dnešnímu fungování optimistou.“
Listy
05 G
Kdo nás učí? Druhý díl
Pan profesor sídlí v nedobytném kabinetě za masivními dveřmi v čísle 35. Pověstný knír vyvolává respekt, avšak pojďme si dokázat, že i profesoři jsou normální, milí lidé...
Ladislav Cypris
Jaké bylo vaše vysněné povolání? No, tak to je zamotané. Já jsem žádné vysněné povolání neměl, protože my jsme žili v jiné době. Měli jsme menší možnosti výběru. Já jsem se vždycky zabýval sportem, běhal jsem z jedné soutěže na druhou. Tak jsem si říkal, co potom. Chtěl jsem něco s tělocvikem a náš tělocvikář, který učil také shodou okolností biologii, říkal: „Nemysli si, že tě uživí jenom ten tělocvik. Radši si k tomu něco vezmi. Nebuď hloupý, protože pak se ti něco stane...“ Tak jsem si řekl, že nepůjdu na specializaci, protože kdybych tam šel, tak bych nebyl kantor. Byl bych trenér nebo něco takového. On mě varoval a měl pravdu v tom okamžiku, že by se něco mohlo stát. A já jsem mu dal za pravdu, takže jsem si zvolil pedagogické zaměření na fakultě tělesné výchovy.
Co Vám u žáků nejvíc vadí? Už když jsem viděl otázky v minulém čísle, tak jsem přemýšlel, co vám na to řeknu. Mně začíná v poslední době, protože jsem už stár, vadit takový ten demokratický přístup žáků, kteří ničím neprošli, nic neumí a mají spoustu možností - to je v pořádku, je logické, že každý využije toho prostředí, ve kterém žije. A pokud mají cestu otevřenou, tak logicky se musí všichni cítit hrozně úspěšní. Dětem je neustále předkládáno a vkládáno do úst, že si mohou svobodně všechno vybrat. Co je to svoboda?
a
Když byste mohl vrátit čas a být něčím jiným, měnil byste? Ano, ale nevím, čím bych byl. Já bych měnil. Stokrát už jsem od té kantořiny odcházel, pořád jsem to odkládal a stejně jsem zůstal. Jaký máte názor na známkování od jedné do pěti? Jsou modernisté, kteří říkají, že by známkování nemělo být, a vymýšlí nějaké jiné způsoby. To znamená slovní hodnocení (zvládá / nezvládá látku samostatně) a tak podobně. Ať to vezmeš jakkoliv, obrátíš nebo rozšíříš, vždycky se vlastně dostaneš k tomu, že někdo je lepší, někdo průměrný a někdo úplně nejhorší. Když řeknu „samostatný“, „potřebuje trošku popohnat“, „vůbec nic neumí“ a ještě nějaké dva stupně mezi tím, tak je to vlastně jedna až pět. Já v tom nevidím rozdíl, jestli je to číslo, slovo, počet bodů nebo něco jiného. Já myslím, že je to úplně jedno.
Listy
06 G
ale abych řekl pravdu, tak přesný obraz nemám. Kdybyste si mohl vyzkoušet vyučování jiného předmětu, jaký by to byl a proč? Já bych si vyzkoušel češtinu a možná bych zkusil i hudebku nebo výtvarku. Nebýt jednoho učitele, který mi to zkazil, tak bych možná byl češtinář. Bavilo mě to, ale pak jsme dostali češtináře, který byl Rus. A tři roky mě dusil tím, jak neuměl česky. Já jsem ho bojkotoval a také jsem to odnášel. Prostě mi to znechutil. Máte strach z třídních schůzek? Mám, protože vždycky přijdou rodiče s dotazem: „Co mi řeknete o tom našem klukovi?“ A já nevím, co říkat. Když je to dobrý žák, tak říkám: „Nó, má jedničku. Výborný.“ Když se učí špatně, tak řeknu: „Musí se učit.“ Toho se bojím. Já bych jim chtěl něco říct. Takže si povídáme, snažím se to nějak rozebrat, ale většinou jde o to, že se prostě musí učit. To je jedna věta a já se jí snažím rozvést do rozvitých vět a někdy je to obtížné. Jak dlouho tu učíte? Měl jste nějaký vztah k této škole ještě předtím, než jste sem přišel učit? Neměl. Já jsem chodil na gympl ve Vsetíně, studoval jsem na vysoké škole v Praze a pak jsem se dostal sem. Rok (1973/74) jsem byl na průmyslovce, pak jsem přišel sem a od té doby jsem tady. Jaký jste byl student? Průměrný. Mě brali všichni jako sportovce. A měl jsem dobré vztahy s učiteli. Matika tam jsem propadal, chemie taky, to jsem taky nesnášel. Takže tam jsem měl vždycky čtyři, pět. Tak jsem to vždycky tak nějak vytáhl. Prolezl jsem s odřenýma ušima, ale maturita dopadla docela dobře. Měl jsem dvě dvojky a dvě trojky. Jaké bylo vaše mládí? Já jsem měl mládí hezké. Pořád jsem sportoval. Praštil jsem aktovkou doma a šel jsem hrát volejbal a plavat. Vždycky z volejbalu jsem šel na bazén, ono to bylo vedle sebe. A na bazénu jsme v podstatě bydleli, tam jsme byli soboty, neděle od rána do večera. Na svoje mládí vzpomínám rád. Stává se Vám, že někteří lidé mají vůči Vám nějaké předsudky, když se dozví, že jste učitel? Ano, pokud to jde, tak vůbec neříkám, že jsem učitel. Když jedu na dovolenou, tak se snažím vyhnout hovorům na téma, co děláte, čím jste. Dokonce jezdím hrozně nerad mandelinkou, protože je tam vždycky plno žáků a rodičů, a
Teď se hodně mluvilo okolo sedmnáctého listopadu o tom, co to vlastně ta nabytá svoboda byla. Já jsem si pustil televizi a tam si o tom povídalo asi dvacet dětí a jenom jedna holka řekla, co je přesné: Že svoboda je to, že si můžu dělat, co chci, pokud to nezasahuje do svobody těch ostatních. A většina dětí končila tím, že si můžu dělat, co chci. A mně vadí, že zůstávají jenom u toho prvního. Oni jsou osobnosti, které se prosazují velice razantně, a to mi na nich vadí. Jestli to bude takhle, tak se tahleta společnost nikam nedostane. Ale zase mě překvapuje, že vidím, jak využívají ty možnosti a jak se zaměřují. Někteří jsou hrozně špatní, kašlou na všechno a kantoři jsou pro ně nuly. Oni by to všechno dělali líp. A zase jsou lidi, kteří se na něco vrhnou a dělají úžasné věci. Třeba neumí pozdravit na chodbě, ale dosáhnou obrovských úspěchů. To je pozitivní. Nejde říct, že je to pořád horší a horší, i když si to mezi sebou říkáme, protože to nemůže být pořád horší, jinak by za chvilku nebylo vůbec nic. Jsme nějací, v průměru jsme pořád stejní. Nemůžu to úplně zatratit, že by ta vaše generace byla špatná. Ale nejvíc mi asi vadí takové to: plná ústa demokracie a neví, co to je. Protože to jsou hlavně povinnosti. Co si myslíte, že si o Vás myslí studenti? To je těžké. Já vycházím z toho, že jsme na dvou stranách. Já jsem kantor a žáci jsou žáci. A nikdy nedojde k tomu, že budeme kámoši, abychom došli do nějakého důvěrného vztahu, kdy já od nich uslyším opravdu to, co si myslí. Já to nevím, a vlastně to ani nechci vědět, protože nutně předpokládám, že když někoho pořád „držím pod krkem“, pořád ho do něčeho nutím, neustále mu prostě musím něco vysvětlovat, nařizovat a něco organizovat, tak logicky nemůžu být ten, kterého mají rádi. Já bych byl spokojený, kdybychom měli přátelské vztahy. A to jsem rád, když právě občas cítím závan z vaší strany, že to tak je. Že si rozumíme a vy chápete, že já musím mít požadavky a musím na nich trvat. Takže přátelské ovzduší mám rád a to je asi vrchol všeho, s tím bych byl spokojen. Asi nejsem nijak oblíbený. Zajímáte se o to, jak učí Vaši kolegové a kolegyně? Zajímám se, ale bohužel na to nemám moc času. Snažím se sledovat své kolegy z tělocviku. Ale že bych chodil na hospitace, sedl si tam a podíval se na ně, jak učí, tak to už jsem dlouho neudělal. Ono to je i z nějakéhopodivného studu, protože to působí divně, když tam kantor přijde. Přitom na tom není nic špatného. Takže se snažím zajímat,
G Listy
07
a
Nesnáším, jak lidé okolo mluví o škole. Nemám to rád. Cítím to jako předsudky, postavení kantorů ve společnosti je špatné. „Máme prázdniny, máme plno peněz za těch pár hodin, co učíme...“ Každý totiž prošel školou, každý seděl v lavicích a tudíž ví, jak by se mohlo učit, to je jednoduché. Ale ono to jednoduché není.
Jaké jsou podle vás hlavní rozdíly mezi naší a vaší generací? Já myslím, že už jsem to řekl předtím. Ten hlavní rozdíl je, že vy máte možnosti. My jsme jich moc neměli. Ale měli jsme určitě víc zodpovědnosti. Nejvtipnější odpověď z písemky či při zkoušení. Nejvíc mě rozesmálo, když jsem si četl v minulém čísle rozhovor s profesorkou Štěpánkovou, které se omlouval jeden student před zkoušením, že má plnou hlavu biologie. Zvlášť když jsem zjistil, že jde o studenta, kterého mám na biologii já. Tak to mě rozesmálo, ale biologické písemky mě moc nerozesmívají, spíš naopak.
Jaký máte názor na finanční ohodnocení učitelů? To jsem už naznačil. Je to špatné. Proto se divím, že jsem tu tak dlouho vydržel. Ale to už teď nemá cenu řešit. Jaké máte koníčky? Jak trávíte volný čas? Já jsem se ještě snažil hrát volejbal, než mi doktor řekl, abych už toho nechal, protože mi odešla kolena. Tak teď jsem se vrátil ke svému koníčku z mládí. Já jsem předtím taky modelařil, tak teď jsem se k tomu vrátil. Teď mě můžete potkat na letišti, jak si tam létám s letadýlkem jak malý kluk. A také jsem dříve řezbařil, ale teď jsem už dlouho nic neudělal.
Děkujeme!
Jindřich Škripko, Jana Wiesnerová
Je výhoda, že učíte na stejném místě jako vaše manželka? Spíše ne, protože logicky přenášíme věci ze školy domů. A pak si musíme říct: „Víš co, nech toho…“
Chceš se stát součástí redakce?
ŽÁDNÝ PROBLÉM! Kontaktuj nás na emailu:
[email protected]
Nebo se přijď zeptat osobně kontaktní osoba: Prof. Štěpánková (kabinet 36) Listy
08 G
Všechno není tak hrozné, jak se zdá Jistě si všichni, nebo alespoň ti pozornější, všimli, že v parku před naším Gymnáziem ubývají stromy. Ale nikdo, včetně vedení školy, nevěděl proč. Až do dne, kdy jsme to my, redakce časopisu G-Listy, pro Vás zjistili! Poslechněte si celý příběh… Park obklopující Gymnázium vznikal při výstavbě tehdejší reálky dokončené v roce 1904 podle architekta Aloise Dryáka. Stromy zde vysazené mají, jako všechny stromy, omezenou životnost. Jejich stav jistě významně zhoršil fakt, že většina z nich (konkrétně jírovce) byla napadena klíněnkou jírovcovou. V neposlední řadě mají jírovce sklony k samovolnému lámání větví, což by ohrožovalo zdraví chodců. Na vyzvání pana profesora Cyprise jsme se vydali na Magistrát města Kladna ve snaze zjistit o situaci více. Na Odboru životního prostředí s námi hovořila paní Ing. Zuzana Čechová z Péče o intenzivně udržované celky městské zeleně. Paní Čechová uvedla, že kácení stromů je součástí dlouhodobého plánu obnovy parku. Na kácení těchto dřevin bylo vydáno rozhodnutí orgánu ochrany přírody, které bylo v době kácení pravomocné. Středněvěké stromy, které vlivem městského zatížení ztratily vitalitu, jsou více než z poloviny proschlé a mají narušenou stabilitu korun. A zásluhou klíněnky jírovcové padají větve právě na frekventované chodníky, kde mohou ohrozit chodce. Za vykácené stromy - letos se jedná konkrétně o 4 jírovce, 1 lípu srdčitou a 1 habr obecný budou okamžitě vysázeny nové dřeviny. Jírovce budou nahrazeny příbuznými druhy s červenými listy, které jsou méně náchylné k nákaze klíněnkou. Stromy, které nahradí vykácené, jsou voleny s ohledem na historický význam parku. Kromě nových stromů před gymnáziem plánují výsadbu i dalších dřevin, aby v budoucnu nedocházelo k tak výraznému zásahu. Za dožívající a nemocné dřeviny už je předem vypěstována vzrostlá náhrada. Ohledně dalších plánů: nyní je naplánována podzimní výsadba keřů a příští rok se park doplní o informační tabulky jednotlivých dřevin.
Zingerová, Voráčková, Soukup, Škripko
09 G Listy
a
Názory veřejnosti
Ty stromy byly suché, tak to měli porazit. Ale měli by hned vysadit něco nového. Žena, důchodkyně
Tak snad jsou to odborníci, že? U nás na vesnici nedávno spadl strom a rozbil střechu. Asi nechtějí, aby se tu stalo něco podobného. Žena, cca 30 let Hrůza, hrůza…obzvláště ten habr. Místo toho, aby ho ošetřili, tak ho pokácejí. Strom má právo žít. Žena, důchodkyně Já patřím ke svědkům Jehovovým. Mám ráda přírodu, ale ty stromy byly nemocné. Proto je museli pokácet. Určitě brzy vysází nové. A potom přijde Boží Království… Žena, důchodkyně
Nejdřív jsem si myslela, že to jenom prořezávají, ale pak byly pryč. Nevím, asi byly nemocné. Žena, matka s kočárkem Jestli to pokáceli z bezpečnostních důvodů, tak je to v pořádku. Ale co jsem koukal, tak ty stromy byly z poloviny zdravé. Muž, student
Názory profesorů Na názor jsme se zeptali i profesorů našeho Gymnázia. Nutno podotknout, že jsme se ptali bezprostředně po hlášení profesora Mencla a mnozí ještě neměli úplné informace, takže mohou mít nyní názor trochu odlišný. Nicméně jsme zjistili toto… Pokorný: Já souhlasím s tím, co říkal profesor Mencl ve školním rozhlase. Některé ty kaštany měly zdravé kmeny, ale nemocné větve. Pokud je to kvůli stabilitě, tak si myslím, že je správné ty stromy porazit. Vzápětí pochopitelně vysadit stromy nové, nejlépe ty samé. Jsem ostře proti platanu a ginkgu.
Humlová: (Teď jsme o tom diskutovali.) Věc má dvě strany. Mě to samozřejmě mrzí, ale na druhou stranu chápu, že radnice jsou dnes tlačeny k zajištění co největší bezpečnosti občanů. Jako příklad si můžeme vzít úmrtí dvou asi dvanáctiletých chlapců ve Zlíně. Stromy zase vyrostou, to se dá nahradit. Lidský život se nahradit nedá. Člověk si v tom vždycky musí umět najít to kladné.
Růžičková: Zásadně nekácet. Nechápu, proč by se měly kácet stromy, které jsou očividně zdravé a nic jim není. Ten park nám sice nepatří, ale pořád je to „náš park“. Navíc se o ten park zasloužil bývalý profesor, takže by bylo minimálně slušné nám dát vědět dopředu.
Černá: Mrzí mě to. Když to vidím, tak je mi to líto. Na druhou stranu, ty stromy byly nemocné. Vždycky se říkalo: „Až vykvetou kaštany, tak budou maturity.“ Tak nevím, co bude kvést teď. Zarazilo mě to, ale magistrát snad ví, co dělá. Nevím, jestli musí dát dopředu škole vědět, co chystá. Doufám, že to má význam.
a
Zahradník: Je to šílené. Ale člověk by musel vědět, co s nimi opravdu je, aby to mohl posoudit.
G Listy
10
Podpěrová: Vypadá to hrozně, když člověk vyleze ven. Je to trochu „o nás bez nás“. A vůbec jak můžeme vědět, že jsou ty stromy skutečně nemocné a není to jen nějaká výmluva?
Kolínská: Já jsem na tuhle školu chodila a ty stromy k ní neodmyslitelně patří. Například když to kvete, tak ten příchod po široké cestě je moc krásný. To každá škola nemá. Chápu, že to je potřeba a že to přesadí, ale to už nebudou ty MOJE kaštany. Budou mi chybět. Doufám, že to mají podložené a nedělají to zbytečně. Ale když jsem to viděla, tak jsem si připadala, jako by mi někdo něco sebral.
Beran: Mně to vyloženě vadí. Ty stromy mi nepřipadaly tak staré, aby se musely pokácet. Jsem z těch, co to hned začali řešit spolu s profesorem Cyprisem a profesorkou Absolonovou.
Pašková: Mně se to nelíbí, ale beru v úvahu odborný názor. Pokud ty stromy byly přestárlé, nebezpečné a hrozilo by, že se vyvrátí a spadnou, tak jsem pro. Věřím, že vědí, co dělají. Navíc můžete vidět, že kromě stromů vysazují i mnoho nového.
NAŠE ŠÍLENÁ VĚDA Kysličník. Používá se jako desinfekce. Velice se podobá vodě, ovšem má vlastnosti, které byste do něj neřekli. Jeho 3% roztok koupíte v každé drogerii. S vodou je neomezeně mísitelný a při „vyšších“ teplotách se rozkládá na vodu a atomární kyslík. K rozkladu stačí tělesná teplota. To je důvod, proč se používá jako desinfekce. To všechno jste s největší pravděpodobností věděli… Používá se jako pomocné pohonné palivo. Buď samostatně, katalytickým rozkladem, nebo ve směsi s jinými, vesměs organickými látkami. V německých raketách V-2 se používal jako reaktant pro výrobu páry v generátoru pro turbínu, která čerpala palivo do motoru. Tento generátor tvořil jeden odnímatelný celek a později byl používán v různých modifikacích u jiných raket. Nejznámější je ruská raketa Sojuz U. Směsi s kerosinem či lihem se také používají jako pohonná paliva. Při styku s hydrazinhydrátem dochází k samovznícení. Naštěstí však existují jednodušší, dostupnější a efektivnější způsoby zapálení ohně bez sirky, ale o tom jindy. Smícháte-li peroxid vodíku, jedlou sodu a kuchyňskou sůl, můžete danou směs použít místo zubní pasty. Rozhodně však nedoporučuji tuto směs vyměnit za zubní pastu. Někdy se ovšem může hodit… Peroxid vodíku můžete použít na léčbu akné, a to se stejnou, někdy i s lepší efektivitou jako u různých mastí, tonik etc. A cena je neporovnatelná. Také můžete použít benzoylperoxid, což je ošklivá organická sloučenina s benzenovým jádrem a ketonovou skupinou, ke které připojí O2H. Ten se ovšem hůře shání a je dražší. Další a poslední věc, o které se zmíním, je příprava stříbra. Stříbro je hojně se vyskytující kov, ovšem sami si ho vykutat nemůžete. Peroxid vodíku je silné oxidační činidlo, např. se užívá k přípravě jódu z jodidů, solí kyseliny jodovodíkové, v kyselém prostředí. Oxidační vlastnosti peroxidu plynou z rozkladu na vodu a kyslík. Můžete ho využít i k jiným oxidacím. Dále můžete peroxid využít k přípravě kyslíku. Stačí vzít hypermangan, přidat peroxid a trochu nějaké kyseliny. Unikající plyn je kyslík. To je naprosto opačná reakce oproti oxidaci. Redukce. A právě redukcí oxidu stříbrného peroxidem lze získat stříbro.
G Listy
11
Eskymák
Božský Eros Kdy: 17. 11. 2009 Kde: O2 Arena Hej, hej, hej, vážení! Máte rádi pop-rock? Máte, slečny, rády dozlatova opálené urostlé italské postarší mládence se svůdným hlasem pějícím o lásce a dalších silných citech? Pak byl koncert Erose Ramazzottiho jistě ta správná volba! Konal se večer 17. listopadu v pražské O2 Aréně. Už víc než hodinu před začátkem akce se před vchodem do budovy tvořily dlouhé řady čekajících, převážně obdivovatelek božského Erose. Celá hala pak praskala ve švech. A nikdo nebyl zklamán. Koncert započal, sotva italský zpěvák vystoupil z útrob jednoho z devíti kontejnerů, které tvořily po celou dobu kulisy. Dále se v průběhu vystoupení proměnily například ve vlakové kupé či pokoj s psacím stolem. Dokonalá souhra světel, projekce a samotného zpěvu poskytla jak kulturní, tak i vnitřní p(r)ožitek všem přítomným. Vystoupení bylo zabíráno kamerami ze čtyř různých míst a přenášeno na velké plátno umístěné v pozadí mezi kontejnery. Po pár prvních písničkách se na promítacím plátnu objevilo „Long life freedom and democracy“ (Ať žije svoboda a demokracie). Někoho tato drobná věta potěšila, jiné pohoršila, že se to na pop-rockový koncert nehodí. Na konci se na plátně promítla věta „Keep your eyes open“ a znovu „Long life freedom and democracy“. Eros byl doprovázen třemi zpěvačkami, kytaristou, klavíristou, klávesistou, basistou a bubeníkem. Třešničkou na dortu byl saxofonista tmavé pleti dodávající celému koncertnímu provedení nový říz. I přesto, že už Eros není zrovna nejmladší, se na podiu pohyboval s lehkostí těch nejsvěžejších a nepřestával čistě zpívat. Dle mého názoru to byla skutečně povedená show tohoto žánru. Nelze nic vytknout. Podmanivý hlas božského Erose dokázal okouzlit nejednu ženu či dívku v hale. I drobná pozornost ke státnímu svátku na mě udělala dojem. Že to bylo marketingové gesto produkce? Spíše ano, ale já si přišla užít koncert a… Užít svoji svobodu, užít si, že nemusím tajně poslouchat západní rádio a závidět, že támhle na Západě mají koncert AC/DC.
Jana Wiesnerová
G Listy
12
Kudykam
Horáček + Hapka: Kudykam 16. 11. 2009, Státní opera, Praha Hrají a zpívají: Csongor Kassai, Jan Maxián, Jana Stryková, Filip Čapka, Jaromír Dulava, Věra Nerušilová, František Segrado, Naďa Válová a další Režie: Dodo Gombár Scénická hudba: Ondřej Brzobohatý Scénografie: Michaela Hořejší Choreografie: Pavel Strouhal
16. listopadu jsme jeli s Klubem mladých diváků na novou hru autorů Hapky a Horáčka Kudykam. O této hře se v současné době mluví opravdu hodně a na internetu koluje množství článků s rozporuplnými závěry - jedny hru hodnotí jako událost sezóny, jiné odsuzují coby našlehaný kýč, zbytečně dlouhé vykrádání klasiků a falešné filozofování pochybných básnických kvalit. Co tedy přináší představení o 2009 verších podivného žánru „lyrikál“? (Předem se omlouvám, že v této recenzi nezazní mnoho o výkonech herců. Jednak se v jednotlivých inscenacích mění, jednak jsme seděli v zadních řadách druhého balkonu, odkud je jeviště vidět jen zpovzdálí.) Děj hry, zvláště začátek, je zřetelně inspirován Komenského Labyrintem světa a rájem srdce. Hlavní hrdina Martin neví, zda zůstat ve svém pokoji v penzionu Svět, nebo se vydat penzion prozkoumat a dostat se do vyšších pater. Tehdy se mu zjeví výstředně oblečený průvodce Kudykam a Martin se s ním vydává na cestu. Na cestě potkávají nejrůznější postavy a náhledy na svět - jasnovidku, jež mu odmítne dát jasnou odpověď, rozpustilé a nevyzpytatelné Mňaudámičky, tanečníky, uniformní partu, štamgasta, který se vydal na cestu současně s ním, ale zamířil jinam, úspěšného strýce či uklízečku Martinu. Hra je někdy označována jako megalomanská. Každopádně je velmi dlouhá (téměř tři hodiny) a objevují se v ní obrovské pohybující se kulisy, množství herců v davových tanečních scénách, promítací plátno a 400 kostýmů. Není divu, že Michal Horáček prý do projektu investoval 100 milionů korun... V souladu s názvem je inscenace velmi lyrická, jak se ostatně od tématu cesty za smyslem života dá čekat. Část písní tvoří starší hity dvojice Hapka Horáček, třeba úvodní V penzionu Svět, Strážce plamene či parafráze S cizím chlapem v cizím pokoji. Osobně mě překvapila náhlá změna Martinovy sebejistoty až do přestávky hledá smysl a cíl života spíše zoufale, domnívá se, že „selhal v roli cestovatele“. Krátce nato, po scéně s Martinou, ale odpovídá na nabídky štamgasta, aby vstoupil do party jako člověk jistý si svým postojem. V jedné z posledních scén je pak odhodlán za lásku bojovat. A celkový dojem? Autor Horáček prý považuje za přednost, že existují recenze, které hru chválí i odsuzují, ale žádná ji neoznačuje za průměrnou. Jestliže je to pravda, pak čtete unikátní reportáž (v unikátním časopisu). Jinak řečeno, Kudykam je sice dobrá hra, ale nám poutníkům žádnou výjimečnou životní cestu neukazuje.
Foto: Daniela Dostálková, The Bestseller Creative Platform, © 2009
13
G Listy
Jan Cíza
Vánoční koncert
Vánoční koncert se bude konat samozřejmě i tento rok. Je to tradiční událost, která nás příjemně naladí na vánoční notu, a všichni se na ni těšíme. Nedávno jsme se dozvěděli, že tématem pro letošní rok jsou moderní Vánoce, tak nás zajímalo, co si pod tím vlastně máme představit. Na to jsme se zeptali Dorky Gremlicové z O8.A: „No, tak já si myslím, že si to lidé představují tak nějak extrémně. Bojím se hlavně toho, že vánoční akademie na našem gymnáziu je prostě tak zažitá věc, na kterou lidi tradičně chodí, že není možné udělat to prostě nějak příliš moderně. Co se tedy týče výběru repertoáru, snažíme se, aby sbory zpívaly modernější věci a nebo aspoň starší věci v moderních úpravách. I sólisté mají omezený repertoár, protože by měli hrát spíše jen moderní věci. Co se týče nějakého odlehčení, tak si myslím, že o to se postarají primáni a uvaděč, kterého jsme minulý rok neměli a tentokrát bychom ho chtěli. Naše idea je trochu to stylizovat do podoby nějaké televizní show, ale rozhodně ne nějak vulgárně, ani nebudeme zacházet do extrémů. Prostě to bude koncert jako každý jiný, akorát člověk bude mít občas pocit, jako by byl v modernější době.“ Zní to opravdu lákavě. Bohužel nám Dorka nechtěla prozradit, kdo bude koncert uvádět. Prý to má být jakési překvapení, ale určitě se máme všichni na co těšit. Nemělo by Vám chybět pár základních informací týkajících se programu. Na koncertě bude jako tradičně účinkovat prima, dívčí sbor, chlapecký sbor, smíšený sbor, sólisté a samozřejmě třešinkou na pomyslném dortu bude sbor profesorský. Ze studentů organizují koncert zejména Petr Čermák, Dorota Gremlicová a Tomáš Musil, ale samozřejmě spolupracovníků je nepočítaně. Z profesorů, kteří se na přípravě programu podílejí, je to potom profesor Kuna, profesorka Sojková a profesorky Pochmanová a Chudobová, které mají na starosti dramatickou část koncertu. Jen náhodně pár titulů z repertoáru dívčího sboru: Lieb Nachtigal, Lalulalej, Co sa stalo, přihodilo, Sem pospěště. Mezi písničky smíšeného sboru pak patří například Somewhere in my memory, titulní písnička k filmu Sám doma, a chlapecký sbor zazpívá například písničku Co to znamená. Program ovšem slibuje vedle hudebního zážitku i příspěvky dramatické, například současné povídky od Petra Šabacha a Josefa Škvoreckého. Část koncertu bude věnována i památce pana profesora Proška, který k lítosti nás všech již mezi námi není. Vánoční koncert se bude konat v pondělí 21. 12. od šesti hodin večer. Pokud by někdo z Vás, Vašich přátel nebo rodičů chtěl koncert vidět, musíte si předem rezervovat lístky u profesora Kuny, aby na vás zbylo nějaké místo. A na závěr jsme se zeptali profesorky Pelikánové a profesora Zahradníka, co si myslí o uvolňování studentů, zpívajících ve sboru, na zkoušky, o Vánočním koncertě a jestli účinkují v profesorském pěveckém sboru.
Profesorka Pelikánová „Záleží na tom, jaká hodina to je. Pokud jde o laboratorní práci, která je jednou za 14 dní a je jich jen pár, tak s odchodem na sbor nesouhlasím. Tu práci nelze nahradit. Podobně pokud by se psala důležitá písemná práce. O výkladových hodinách mi to nevadí. Mám vánoční koncert ráda, je to krásné připomenutí toho, co Vánoce znamenají. Ne, v pěveckém sboru neúčinkuji, nestíhám.“
a
Vánoční koncert 2006 - foto: Archiv školy
G Listy
14
Profesor Zahradník „Omlouvání studentů mi nevadí, je třeba mít na paměti, že problémy nezpůsobují absence spojené s nácvikem programu koncertu, ale absence s tímto nesouvisející. Vánoční koncert jako vyučující humanitních předmětů bezvýhradně podporuji. Každý, kdo ho viděl, třeba jen jedenkrát, by jistě souhlasil s tím, že prostor tělocvičny nezaplňují jen vánoční dekorace a laická touha několika studentů zahrát a zazpívat. Koncert je skutečným duchovním zážitkem. Věřím, že pokud se studenti účinkující ve sboru zamyslí, byť jen na chvíli, nad tím, o čem a proč zpívají, je vzdělávací poslání školy naplněno měrou vrchovatou. Z vlastní zkušenosti pak vím, že hudba nás k podobnému zamyšlení dovede spolehlivě. Sám jsem se zúčastnil (nemohu použít jakékoli české slovo odvozené od základu "zpěv") jako účinkující bohužel pouze jednou, ani letos na koncert nepůjdu, musím pracovat. Velmi mě to mrzí, rád totiž sleduji, jak nesmírně úspěšní a dovední jsou moji kolegové v práci se studenty. Velmi mě to mrzí i proto, že se jako jeden z učitelů nikdy nemohu dost nasytit ujištění o skutečné a ničím nepodmíněné výjimečnosti našich studentů.“
Za rozhovor s profesorkou Pelikánovou, profesorem Zahradníkem, Dorkou a za informace poskytnuté profesorem Kunou a profesorkou Pochmanovou tímto děkujeme. (Veškerý program koncertu se může každou chvíli změnit. Pokud tedy nezaslechnete na koncertě některou z výše uvedených písniček, nedivte se. Změny jsou vyhrazeny.)
Alexandra Eliášová, Kateřina Rosová
Vánoční koncerty 2005, 2006 - foto: Archiv školy
Nezapomeňte si vyzvednout dárek...
Nový literární šuplík! Více informací na: WWW.G-LISTY.XF.CZ
G Listy
15
Naděje
Těchto dvacet minut vypráví o životě Martina, kterého před pěti lety zavrhl vlastní otec, když se dozvěděl o synově orientaci. Jeho homosexuální přítel nakazí Martina virem HIV, toto zjištění však není schopen unést a spáchá v lese sebevraždu. Martin se nyní nachází v nejhorším stadiu nemoci, a proto za ním přijíždí jeho otec ve snaze urovnat rodinné vztahy. Martin otci navrhuje, aby mu oněch pět let vynahradil podepsáním eutanazie, kterou matka podepsat odmítá. Otec však jeho přání nevyslyší a Martin ho vyhodí z bytu… Matka se mezitím v naprostém zoufalství rozhodne synovi podat prášky a pomoct mu tak v jeho trápení. Martin si náhle uvědomuje, že se k otci choval hrubě a že ho potřebuje, a tak za ním o berli „vybíhá“ na chodbu, kde však padne na zem a začne vykašlávat krev. Stojí teď na pokraji života a smrti - může se nemoci poddat, nebo bojovat dál… Jak sám Kobler uvádí, témata tohoto filmu nejsou jen homosexualita, AIDS a eutanazie, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jsou to především rodinné vztahy. Na jedné straně milující matka, která by nikdy nedokázala vědomě „zabít“ svého vlastního syna, na straně druhé otec, který nedokázal unést fakt, že jeho syn je gay.
V tomto čísle Vám přinášíme žhavou reportáž z premiéry krátkometrážního filmu Naděje. Jedná se o dvacetiminutovou práci absolventa FAMU Jana Koblera, který je mimo jiné také režisérem a scénáristou. V hlavních rolích zde můžete vidět Jiřího Mádla jako homosexuálního, dříve profesionálního běžce Martina umírajícího na AIDS, Vilmu Cibulkovou a Miroslava Etzlera jako jeho rodiče a Tomáše Kluse v roli Martinova přítele. Nenabývá dojmu, že mluví s nějakou hvězdou (přestože jí Jirka bezpochyby je). V současné době navíc studuje univerzitu Jana Amose Komenského, takže k herectví je ještě studentem. Ostatně, čtěte následující rozhovor…
S Bobem Páclem se nám podařilo dojednat schůzku s hlavním hrdinou filmu Jiřím Mádlem, díky náhodě jsme však měly možnost vyzpovídat i pana Etzlera s paní Cibulkovou. Rozhovor s filmovými rodiči probíhal na schodech v zapadlé části kina OKO. Překvapila nás jak jejich nenáročnost k místu, tak nezpochybnitelná inteligence, zkušenost a otevřenost, s jakou na otázky odpovídali. Jak se dále dočtete, rozhovor se týkal již zmiňovaných témat filmu a odpovědi pro tázané nebyly vždy jednoduché. Nakonec se však atmosféra „odlehčila“ a s úsměvem na tváři jsme se rozloučili a vyfotili skupinové foto. Po focení přišel na řadu rozhovor s Jirkou Mádlem. Při konverzaci s ním člověk naprosto
Soňa Heroldová
G Listy
16
FJaký byl tvůj dojem z NADĚJE? Mádl: Buďme upřímní, kdykoliv někdo začne hrát homosexuála, tak hned dostává cenu. Já myslím, že je to dost nefér, ale chtěl jsem si něco takovýho zahrát. Neříkám, že přímo homosexuála, ale chtěl jsem nějakou náročnou, vypjatou roli, no, a ona přišla, i když ve studentském filmu. Nemůžu zastírat, že doufám, že to někdo uvidí a řekne si: „Jo, tak Honza (Jan Kobler režisér, pozn. redakce) by mohl točit celovečerák.“ Ale Honza se bude podle mě pořád držet vážných témat. Já bych si podobně náročnou roli klidně znovu zahrál. Pokud Naděje uspěje na nějakém festivalu, tak si myslím, že by to mohlo Honzovi a podobným filmům prospět…
JiŘÍ MÁDL homosexualita, AIDS, eutanazie Hrozně hodnej. Podle mě to není špatně, protože v rámci udržení druhu musí člověk pečovat o sebe, aby byl zdravej a všechno fungovalo tak, jak má, aby potom zplodil dítě, který převezme to genetický bohatství, to zdraví. Pak se láska, kterou člověk věnuje sobě, přenese na to dítě. A ve chvíli, kdy to přenese na to dítě a to dítě chce umřít, tak to je podle mě úplnej vrchol největší lidský bolesti.
Myslíš si, že je důležité zabývat se tématy, jako je homosexualita, AIDS a podobně? Mádl: Já si myslím, že už je to trošku překonaný téma. Já jsem s tím nikdy neměl problém. Od malička, když mi někdo říkal, že kluci mají rádi kluky a holky mají rády holky, tak mi to nikdy nepřišlo divný. Myslím si, že naše generace s tím vůbec nemá problém, takže ve filmu to dnes už není o tom boji něco změnit, ale je to o tom zobrazit život, jakej je. Pro mě tohle není agitka, pro mě je to výsledek nějakýho života.
Jak se ti spolupracovalo s kolektivem? Mádl: Tak třeba Mirek Etzler mi hrál tátu už asi potřetí. Já mám pocit, že Mirek je na place strašně vůdčí typ. Hrál jsem hokej, takže dokážu rozpoznat vůdčí typy. Vůdčí typ není imperativní, je to především citlivej a empatickej člověk, kterej přesně ví, co říct, když to člověk potřebuje. A to Mirek je. Mně tam fakt bylo chvílemi blbě a nebýt Mirka, tak nevím, co bych dělal. On přesně věděl, kdy říct: „Kluci zrychlete, Jirkovi je fakt špatně.“ Aspoň první den to tak bylo. Já měl 39,5 °C a s tím jsem točil… To bylo hustý. Jednou i rozpustil natáčení. Byly nějaký čtyři hodiny ráno a on řekl: „Jdeme domů, podívejte se na toho Jirku, ten to nedá.“ Já bych to v životě neřekl. Zůstal bych tam, dokud by mi nezkolabovalo srdce. On je opravdu člověk, kterého bych, kdybych byl režisér a točil megafilm, kde by mohli hrát třeba Brad Pitt a podobní, na place stejně chtěl, protože on opravdu dělá natáčení mnohem užitečnějším a příjemnějším. Fakt si ho vážím, s podobným přístupem, jako má Mirek, jsem se u žádného herce nesetkal. A Vilma Cibulková teď hraje moji mamku v jednom seriálu. Ti dva jsou navíc manželé, takže my už jsme takový spřízněný. Já jim už automaticky říkám rodiče…
Kdyby ses v reálném životě ocitl v pozici Martina jak by ses zachoval? Mádl: Já jsem příznivec eutanazie. To bych musel být asi úplně studenej čumák, kdybych řekl, že by se to mělo nějak paušálně zakázat, protože si dokážu představit, že přijde situace, kdy prostě nebudu chtít žít. Dožívání je horší než smrt na tomhle principu funguje v Evropě trest doživotí proti trestu smrti. Tomu Martinovi umřela láska, jeho přítel spáchal sebevraždu a on vlastně už jenom čeká na smrt. Já bych to taky radši ukončil. Akorát nechápu, proč to chce po rodičích. To bylo první, co jsem Honzovi říkal, ale on mi oponoval, že ten člověk třeba nemá odvahu ublížit si sám a čeká to od jiných. Já jsem si to pak vysvětloval tak, že ho jeho táta zavrhnul, a proto od něj Martin nejvíc čekal, že ho z toho dostane ven, že mu to dluží. Dokonce i zaznívá věta: „Táto, ty mi to dlužíš.“ Tak to asi Honza myslel.
A kdyby ses ocitl v roli Martinova otce?
Co Tomáš Klus? Byl bys schopný se do něj zamilovat?
Mádl: To je podle mě úplně nejtěžší, protože já si sice dokážu představit, že bych ublížil sám sobě, že bych zabil sebe, ale jakmile se člověku narodí dítě, tak je pro něj to nejcennější na světě. Já razím tzv. teorii sebelásky. (smích) Myslím si, že je evolučně správné mít se rád a já jsem zjistil, že se mám fakt rád. Jsem na sebe
G Listy
17
Mádl: Nevím, jestli do Tomáše, protože on je
Kino OKO - foto Petra Voráčková
Takže jsi měl dobré podmínky pro to hrát nemocného… Mádl: Mě hrozně štve, že třeba teď tady chodím a lidi říkají: „Hráls to suprově. To ti pomohlo, že jsi měl tu horečku a že jsi byl unavenej… “ A já si říkám: „Sakra!“ (smích) „To nebylo tou horečkou!“ Pořád říkám, že střízlivej zahraje líp ožralýho. Je to tak, je fakt lepší být v pohodě a hrát, než být nemocnej a hrát nemocnýho. Myslím si, že bych to zahrál líp, kdybych byl zdravej, no…
blonďák a to mi kazí můj genetický kód, mám maďarské předky. S Tomášem jsem moc netočil, máme tam vlastně jenom dvě scény.
Jako studentský časopis se tě chceme zeptat na tvoje školní léta. Co ti škola dala?
Cítíš se líp, když hraješ „drsnýho snowboarďáka“ anebo vážné role Martinova typu?
Mádl: Já jsem hodně studijní typ. Mě bavilo získávat znalosti. Škola mě hrozně bavila a mám pocit, že mě gympl vážně vytvořil. Jak řekl Sokrates: „Jsem vším, čím jsem prošel.“ A pro mě nejvíc, čím jsem prošel, byl gympl, kde jsem byl osm let. To je pro mě úplně zásadní a já bych neměnil. I na vysoký mě to vlastně hrozně baví učit se, mimo matiky a chemie, ale třeba čeština mi šla, hlavně slohy. Moc mi nešla gramatika, ale to jenom proto, že jsem vždycky pohořel na tvrdým a měkkým „i“. Jinak jsem uměl i „s“, „z“ a čárky…
Mádl: Já jsem snowboarďáka nehrál skoro čtyři a půl roku. Jsem vlastně rád, že tyhle filmy jsou nejvýraznější, protože jsou to moje první filmy. Ty se se mnou potáhnou celej život. Mně to nevadí, já jsem za ně rád, ale pořád si myslím, že jsem spíš herec vážnějších rolí. Teď to vůbec neříkám, abych si k nim pomáhal. Prostě se v nich líp cítím a snáz se mi hrají. Hrát v komediích je mnohem obtížnější. Utáhnout komediální roli je fakt dřina. Každej měl v životě nějaké trápení, ale málokdo z nás stál před lidmi a snažil se říct něco vtipnýho. Takže já chci hrát vážnější role už proto, že jsou pro mě jednodušší.
a
Jak se na place rozbrečíš? Mádl: Zuzana Bydžovská, která je nejlepší, ta se umí rozbrečet takhle na cvrnknutí. Vždycky říká, že „o tom to není“, že herectví není o rozbrečení, ale je pravda, že každý herec si to musí nějak vyřešit. Já teda většinou zadržuju zívání a před záběrem ho pustím. Většinou si herci nechávají fouknout. Je to taková mentolová tyčinka, takový foukátko. Uvnitř je nějakej mentolovej plast. Maskérka skrz to foukne do oka a herec začne slzet. Já většinou držím to zívnutí a pak prostě mrkám až do akce. Před akcí se vždycky řekne: „Zvuk, kamera jo počkejte ještě, ještě tadyhle nasvítím…“ a tak to držím, no. Rozbrečet se jde, ale vždycky jenom jednou, napodruhé už to nikdo nedá, teda já to nedám. (Smích)
"Myslím, že jsem herec spíše vážnějších rolí." Takže v Naději sis zívnul jenom jednou… Mádl: V Naději jsem se nejdřív rozbrečel a pak už jsem zíval. Nebylo tak těžký zívat, když máte 39,5°C horečku a navíc je třeba 4, 5, 6 ráno. (smích)
G Listy
18
Jiří Mádl - foto Petra Voráčková
Vilma Cibulková
A dala ti nějaké přátele nebo zážitky? Mádl: Zážitky? To bychom tu byli dlouho. A přátelé? Já si nemyslím, že je špatný, že mám za přátele většinou lidi, se kterýma řeším pracovní věci. Vlastně si potom hrozně cením toho, když jdu na třídní sraz, kde nic takového neřeším. Maximálně se někdo zeptá, co teď dělám. Já nevím, mám dobrý kamarády z gymplu. Mám pocit, že jsou to kamarádi na celej život a já k nim mám nejblíž ze všech lidí, který jsem kdy potkal.
Miroslav Etzler Co je to kvalitní film?
Co teď studuješ?
Témata homosexualita, AIDS… Myslíte si, že je důležité se jimi zabývat? Etzler: No jasně! Nejen dobré, to je nezbytně nutné. Tam je totiž jeden problém, a sice to, že když má někdo AIDS, Downův syndrom, je schizofrenik nebo je bez rukou a bez nohou, tak se zapomíná na to, že to je pořád člověk. Všichni všeobecně vědí, že AIDS je přenosná krví nebo pohlavním stykem. A přesto, když se dozvíte, že ten člověk vedle vás má AIDS, tak podvědomě uděláte „jéžišmarja, hlavně aby se mě nedotkl“ nebo něco takového. To se může napravit jen tím, že se o tom bude mluvit. O tom se musí mluvit tisíckrát víc, než se o tom mluví. Být homosexuálem v Praze není problém, ale být homosexuálem na Horní Bečvě, to je velký problém, protože ti lidé to nepřijmou. Měl jsem kamaráda v Ostravě, který byl gay a spáchal sebevraždu. Oběsil se, protože prostě neměl vůbec žádnou šanci rodiče byli netolerantní, máma byla bigotní katolička. Neměl šanci. Oběsil se. Ve 22 letech. To je přece strašná škoda. Kdybyste se ocitli v té situaci, ve které se ocitli Martinovi rodiče, v reálném životě, jak byste se zachovali? Etzler: Já bych hlavně svému dítěti nikdy nevyčítal, že je gay nebo lesbička. Tam bych se úplně rozcházel s tím otcem ve filmu. Protože já si myslím, že problém sexuality nebo sexuální orientace je prostě věc, která je neovlivnitelná, a těm lidem se to rozhodně nemá komplikovat. To znamená, že já bych se do takovéhle situace nikdy nedostal. S tou nemocí je to těžké. Dneska už k ní člověk přijde velmi lehce. Ale pokud je rodič milující, tak dítě samozřejmě neopustí. A jestli bych přistoupil k nějaké pomoci odchodu ze života? To si myslím, že nemůžu říct do té doby, než se to stane…ale obecně jsem pro eutanazii. Co ty? Cibulková: Já jsem to měla v tomhle případě určitě snazší podle té předlohy. Podle předlohy i podle toho, jakým způsobem jsem uzpůsobená já jako máma. Já bych stejně jako ty naprosto neměla připomínky vůči tomu, kam to dítě kráčí. Ale samozřejmě, když se stane ta fatální věc a dítě odchází před očima… myslím si totéž co ty. Dokud
Mádl: Teď studuju univerzitu Jana Amose Komenského. Právě dělám magisterské studium, ale asi půjdu pryč to jsem zrovna řešil s Vilmou, že pojedu od září do ciziny.
Kam? Mádl: Do Ameriky, aspoň na rok.
Takže tě tu neuvidíme? Mádl: No nejspíš mě uvidíte v seriálu, kterej teď s Vilmou točím.
Jiří Mádl (vlevo), Jan Kobler (vpravo) - foto Petra Voráčková
19
G Listy
Vilma Cibulková a Miroslav Etzler - foto Petra Voráčková
a
se to nestane, tak to člověk nemůže vědět. Nebo si může tisíckrát říkat: tohle bych zlomil, to bych dokázal. Ale dokud si na to sám nesáhne, tak rozhodně neví, o čem mluví. Etzler: Tam je problém v tom, že já jako dospělý člověk si dokážu vyřešit to, že kdybych byl terminálně nemocný a úmrtí by bylo neodvratné, tak já bych chtěl mít tu volbu moci zemřít bez nějakého hnití. Nejenom kvůli sobě, ale i kvůli druhým. Rozloučit se s lidmi a prostě nějak pokojně odejít ze světa. Ale samozřejmě ta role se dramaticky mění, když se jedná o dítě, tam je to strašně složité. Jaký je tedy Váš názor na eutanazii? Cibulková: Pro mě je to nesmírně obtížné téma. Znovu opakujeme, nebyli jsme v tom. Jsou druhy konce lidského života, které jsou hodně nedůstojné, zvláště vůči stáří. Stačí se ohlédnout na naše sociální podmínky, na naše zdravotnictví… jakým způsobem je ta smrt kolikrát pojmenována. Jak staré lidi udržují v péči spíše tak, aby co nejdřív ze života odešli, než aby jim byla dána nějaká naděje. Etzler: Jsou lidé, kteří nejsou nemocní terminálně, a v tomhle státě nejsou peníze na to, aby je mohli léčit smysluplně. Jestliže tady máme špičkové kardiochirurgy, kteří musí nechat umírat lidi, protože je ta operace drahá, tak potom se ptám: Proč dávat tolik peněz za pacienty, kteří jsou ve vegetativním stavu? Proč dávat 40 milionů za rok za jednoho pacienta? Ta péče je šíleně drahá, to je 300 tisíc, 200 tisíc denně. A ten člověk je mrtvý. Jenom mu prostě bije srdce. Jeho život už je bez hodnoty, už to je jenom, jak by řekl můj bratr, „shnilej květák“. Tak co s tím? Proč potom nemít peníze pro lidi, kterým by mohly zachránit nebo zkvalitnit život? Já jsem pro eutanazii, jednoznačně. Všichni dobří lékaři vědí, že je to strašné pardon, pardon, lidský život ale strašné mrhání penězi. Otázka, která vyvstává u eutanazie, je JAK. Jak k tomu přistoupit, protože každá takováto věc je zneužitelná. To je daleko větší problém. Jak to uzákonit, aby se to nedalo zneužít.
mnohem snazší. Proč to chce po někom jiném. A tam bylo prohlášení z pozice autora o neestetickém vjemu toho člověka. Ne každý je tomu asi uzpůsoben. Jak se Vám spolupracovalo s poloprofesionálním a polo-amatérským štábem? Cibulková: Pro mě osobně to není první spolupráce s absolventy FAMU. Já jsem těch filmů dělala víc a většinou se na to těšívám. Honza (Jan Kobler režisér, pozn. redakce) sice řekl, že má radost, že dělá s profesionálem, ale já s každou novou věcí vlastně začínám od začátku. Mě vždycky nejdřív zajímá téma a nějaké peníze jsou až někde na posledním místě. To je také důkaz toho, že my to pro ty FAMáky děláme vždycky zadarmo. Ale já se od nich naučím, oni se leccos zase naučí ode mě. Mně se s nimi vždycky dělá velice dobře. Protože obě dvě strany se vždycky dozví jenom to dobré. Etzler: Já jsem taky dělal hodně věcí s FAMákama. Oni jsou odvážnější. Celá řada profesionálních režisérů nebo producentů, které známe, by do tohohle v životě nešla. Protože přece jenom homosexualita, AIDS a tahle témata jsou u nás pořád tabuizovaná. To mám pocit, že je skvělé na studentském filmu. Honza za námi přišel s nadšením, s elánem, měl to připravené. Byl limitován penězi, byl limitován časem… 4 dny na 20 minut to je… to je snad rekord. To je strašně málo, protože minuta u filmu se může točit třeba dva dny. A co pan Tomáš Klus? Etzler: My jsme ho vůbec neviděli. Já ho ani neznám. Ale to se stává u filmu často, že lidi, kteří v něm hrají, se v životě neviděli. Ani předtím, ani potom. Jste spíše pro nezávislý nebo pro komerční film? Cibulková: Vidíš, tak teď jsi naťukla to slovo „komerční“. Nynější producenti, pokud chtějí svůj film prodat do světa, tak už přemýšlí víceméně pouze komerčním způsobem, což je někdy velká chyba. Mě se nedávno zeptali na jednom internetovém portálu: v čem si myslím, že jsou slabiny českého filmu. Já bych to upřesnila, to nejsou slabiny pouze českého filmu, ale filmu jako takového. To, jakým směrem se ubírá, že ztrácí svou váhu a svého ducha. Měla jsem příležitost vidět spoustu dobrých nezávislých filmů. Tam tvůrce nepřemýšlí nad tím, jestli je to téma komerční, což u těch nezávislých filmů většinou není. Nejsou tam obsazeny žádné hvězdy nebo notoricky známé tváře. Já bych tedy, co se týče tohoto, upřednostnila víc ty nekomerční filmy. Tvorbu nezávislých filmů a riskovala bych. Prostě bych riskovala, protože diváka si tyhle filmy vždycky najdou.
"Proč dávat tolik peněz za pacienty, kteří jsou ve vegetativním stavu?“ Proč si myslíte, že Martin nezvolil sebevraždu stejně jako jeho přítel? Cibulková: Tu otázku jsme si samozřejmě kladli taky. Zvlášť když jsme měli vybraný byt někde v sedmém patře. Proč, když Martin chodí na ten balkon, proč se teda nepřehoupne. To by bylo Listy
20 G
a
Etzler: Problém je v tom, že film je byznys. To je bez diskuse. U nás přijde celovečerní film do kin na něco mezi 35 - 40 miliony korun. A to nemluvím o promotionu. To kolikrát může stát třeba 25, 30 milionů. Jenom reklama na film! A bez reklamy na ten film nikdo nepřijde. Ti lidé, kteří dají své peníze do nějakého filmu, chtějí, aby se jim jejich vklad přinejmenším vrátil. Tady je to složité. Natočíte nekomerční film… Jak ho dostanete do kin? Najde vůbec nějaký distributor odvahu, aby ho svým jménem distribuoval na plátno? Kolik uděláte kopií toho filmu, aby se mohl promítat třeba v patnácti městech? To je všechno šíleně drahé. Jedna kopie přijde na jeden nebo dva miliony korun. To prostě pořád není možné, protože ten film se nedostane nikam. Aby se dostal do velkého sálu, to je fakticky nemyslitelné. Cibulková: Uvedu příklad. Pupendo - jeho výroba stála asi 20 milionů. Promotion stálo 27. Jenom to uvést reklamně do života stálo tolik peněz. Samozřejmě jeho obrovskou výhodou bylo obsazení a to, že si sedl do doby opravdu jako „prdel na hrnec“. Ale kvalitativně by vedle toho člověk položil, třeba i starší, ale mnohem, mnohem kvalitnější filmy, kdyby si měl vybrat. Můžete tedy srovnat českou a zahraniční komerční tvorbu? Etzler: Český film je dneska v konfrontaci se západem relativně levný. Tomu se totiž nedá konkurovat. Tim Burton teď natočil nějaký nový film rozpočet: 250 milionů amerických dolarů. To je skoro 5 miliard. Jak tomu chcete TADY konkurovat? 40 milionů… to nejde! To nejde… ale to chce čas. Vezměte si třeba Once. To je film, který stál nějakých 300 tisíc amerických dolarů. To je necelých šest milionů. Vydělal miliardu. Cibulková: My teď soupeříme s něčím, co Amerika má, nebo už i postrádá. My bychom toho mohli mít daleko víc, ale soupeříme s tím, co oni zvládnou levou zadní, protože oni na to ty peníze mají, my ne. Ale kvalitativně to jde vlastně pořád dolů. A co si představujete pod pojmem „kvalitní film“? Cibulková: To je asi ta nejtěžší otázka. Já trpím nedostatkem skutečně dobrých témat. Chybí mi vážnější, hlubší, alarmující témata. Protože jsem si vědoma, že s dnešní technikou, když budu mít dobré téma a dobré herce, kteří dokážou přesvědčit, tak by se povedl natočit film skutečně na koleně za plácnu dva miliony. Je to štěstí, když se někde objeví naprosto obyčejný dobře odvyprávěný lidský příběh. Prostými filmovými, třeba i starými prostředky. Když jsem začínala na DAMU, když jsem přišla na vysokou do Prahy protože jsem venkovské dítě a do té doby jsem byla v kině snad dvakrát tak jsme chodili do
Studentského kina Ponrepo. Tam neustále jely nesmírně kvalitní krásné filmy. Dneska už je to samozřejmě historie, ale člověk si uvědomí, co v té době znamenala polská, maďarská, francouzská, ruská, italská kinematografie. Etzler: Já si myslím, že česká kinematografie má neskutečné množství dobrých filmů. Bohužel ty filmy jsou už dneska dvacetileté a víceleté. Já patřím k velké řadě diváků, které nestačí jenom pobavit. Já mám rád filmy, které jdou člověku do nitra. Abych o nich musel přemýšlet, abych o tom mohl diskutovat třeba ještě dva tři dny, pozvat na to jiné lidi, to mě baví. U filmu, literatury, hudby, obrazů… u všeho. Teď je doba nasycena tou komercí natolik, že všichni chtějí pořád jen vydělávat prachy. Když najdete nádherné téma, které bude závažné, hluboké, ale bude potřebovat spolupráci diváka, tak do toho z těch producentů nikdo nepůjde, aby se to natočilo na komerční bázi, na stoprocentní úrovni. Nikdo na to nedá peníze. Ale to chce čas. Filmy, které my máme rádi, tak to jsou šedesátá, sedmdesátá léta: Bergmann, Antonioni, Pasolini, Truffaut, Tarkovskij, Schlöndorf… To je prostě Evropa. Anebo když si vezmete staré filmy, celovečeráky Charlieho Chaplina. To jsou devadesát let staré filmy. Jak je možné, že jsou pořád geniální?
a
Vilma Cibulková - foto Petra Voráčková
G Listy
21
Miroslav Etzler - foto Petra Voráčková
Teď bychom rádi, abyste zavzpomínali na svá školní léta… Cibulková: Já už si to nepamatuju… (smích) Pro mě je větší študýrka to, co přišlo po škole. Co žiju dneska a co budu žít ještě zítra. Takže já spíš můžu říct, že to vůbec neskončilo… Nehledě na to, že my, herci, se učíme pořád. My se učíme denně, musíme se učit po nocích, učíme se vlastně pořád. Ale z těch studentských let… Já vím, že ve druhé etapě to byla DAMU. Tam jsem byla hodně zlobivý student. Netroufám si ani říct, že jsem byla student. To ne, protože na závěrečné zkoušky jsem se učila jenom přes noc. Ale co se týče střední školy, tak tam jsem ještě cvrkala dobrotu. Tam jsem si ještě myslela, že to pro mě bude určitě podstatné. Pravda je, že co si pamatuju ze střední školy, si pamatuju dodnes. Tam asi ještě ta hlava dokázala něco usadit. Měla jsem si usadit víc, to vím. To poznávám až dneska, že mi chybí jazyk a tak dále. Etzler: Já bych chtěl vlít optimismus do žil špatným studentům. Já měl na vysvědčení na gymplu jednu trojku to bylo z chování a pak samé čtyřky… ale opravdu samé čtyřky, jako úplně ze všeho. Osobně si myslím, že není úplně podstatné, jestli má člověk samé jedničky. Myslím si, že podstatné je, aby nebyl lhostejný k tomu, jestli chce něco vědět, nebo
nechce. Já jsem měl z češtiny čtyřky, a přitom v té době jsem už měl dávno přečtené strašidelné množství knih. Četl jsem, zajímalo mě to a mám pocit, že ta zvídavost, ta cesta dál za poznáním, je strašně důležitá věc. A jestli je ohodnocena jedničkou nebo trojkou, je fakt nepodstatné.
Děkujeme! Petra Voráčková, Soňa Heroldová
Foto Petra Voráčková
Vilma Cibulková
Miroslav Etzler
Jiří Mádl
Jan Kobler
Listy
22 G
New Moon
Jana Wiesnerová
Konečně jsme se dočkali! Fanouškové ságy Stmívání, výskejte radostí! 20. 11. 2009 se nám představil jako světová premiéra druhý díl z této řady, Nový měsíc. V našich kinech se však promítá od 26. 11. 2009. Oč vlastně jde? Jak bylo řečeno, Nový měsíc je již druhý zfilmovaný díl ze ságy Stmívání, která zatím čítá čtyři knihy. Jedná se o přímé pokračování filmu Stmívání (Twilight), který se v našich kinech objevil roku 2008. Obsah: Poté, co se oslava Isabelliných (Kirsten Stewart) 18. narozenin zvrtne, se Edward Cullen (Robert Pattinson) rozhodne s celou svojí upíří rodinou opustit městečko Forks s úmyslem ochránit Bellu před nebezpečím, které přinášejí. Ale i bez nich tímto městečkem zmítají nadpřirozené síly a problémy, které Bella přitahuje jako magnet… Krásná upírka Victoria prahne po pomstě ve stylu starého zákona, oko za oko, druh za družku… Své postavení v příběhu si jistým způsobem vylepšil mladý quiletský indián Jacob Black (Taylor Lautner), který v prvním díle představoval jen druhořadou postavu. Díky němu se zde vytváří malý milostný trojúhelník. V Novém měsíci se do celkového příběhu zaplétají další postavy, a to hlavně příslušníci quiletského kmene. Shrnutí: Jak už to u filmu bývá, něco se vypustilo, avšak podstata je zachována. K uspokojení čtenáře, jenž má ságu Stmívání za sebou, se ale film příliš neliší od knihy. Jsou zde velmi povedené scény, například na motorkách či scény v „upírské“ Volteře. Máte-li rádi upíry, romantiku a trochu toho napětí, vřele Vám Nový měsíc doporučuji. Čekáte-li však potoky krve, zděšené vřískání bezmocných paniček, zůstaňte raději doma a ušetřete peníze za vstupné. Listy
23 G
Michael Jackson's This is it Dlouho očekávaný okamžik konečně přišel a my jsme měli možnost naposledy vidět fenomén Jackson v akci. Brány kin se otevřely, aby vpustily truchlící dav po nedávno zemřelé legendě. Tou Michael Jackson bezesporu byl. Světu dal kroky a styl, bez kterých si pop nedokážeme představit. Krásný hlas, bezchybný a naprosto originální tanec a množství skandálů, to vše byl Michael Jackson. Film This is it, který byl sestříhán z mnoha stovek hodin zkoušek na plánované stejnojmenné turné, měl být pouhým bonusovým materiálem koncertního DVD, ale díky nečekané zpěvákově smrti se z něj přes noc stal jeden z nejvíce výdělečných filmů v historii. Aby se dramatická situace ještě více zdramatizovala, rozhodli se Michaelovi zástupci, že film bude v kinech pouhé dva týdny a pak nadobro zmizí ze stříbrných pláten. Není tedy divu, že se hudební nadšenci předháněli ve frontách na vstupenky. Už na začátku se ozývají známé rytmy, které snad v každém vyvolávají vlny adrenalinu, ať už je to legendární Thriller nebo uvolňující Man In The Mirror. Můžeme vidět náročné vybírání tanečníků i slzy šťastlivců, kterým se dostalo té cti pracovat s takovou hvězdou, jakou Michael byl. Na samotném Michaelovi jsou léta přirozeně znát. Už není tím energickým mladíkem, který hypnotizoval celé davy, avšak talent jen tak nezmizí. Stále zpívá velmi dobře a choreografie je perfektní, ale zdá se, že „nejede naplno“. Jeho pohyby nejsou tak sebejisté, jak by měly být, párkrát zapomíná text písně, ale není se čemu divit. Vždyť tomu drobnému mužíčkovi je už padesát let. Svou práci však Michael nebo MJ, jak mu celý štáb říká, odvádí bezchybně. Každou tóninu, akord i rytmus písně si pamatuje. Pokud snad něco nevyzní tak, jak by si přál, skromně své připomínky Sdělí hlavnímu režisérovi (Kenny Ortega High School Musicals), a když se vše podaří, nezapomene dodat, že všechny miluje a ať jim Bůh žehná. Je jisté, že se chová velmi přátelsky a lidsky, žádné hvězdné manýry. Tanečníci za ním tancují ze všech sil a na velkém plátně se promítají videa natočená speciálně pro koncert. Zvláště působivý je Thriller. Zatímco na plátně rejdí duchové a zombíci ze hřbitova, na pódium přichází tanečníci ve skvělých kostýmech a Michael má na sobě svou legendární červenou bundu. Každá píseň má něco do sebe, ať už ABC, kterou jako malý chlapec zpíval se svými bratry v Jackson 5, nebo Billie Jean a světoznámý moonwalk. Jediné, co této velké show bez diváků chybí, jsou kostýmy. Člověka až bodne u srdce, když vidí návrhy Michaelových kostýmu právě pro Billie Jean černý oblek posetý stovkou kamínků od Swarovského, který si už Michael nikdy neoblékne. This is it je v mnoha ohledech velmi zajímavým filmem. Máme možnost vidět jednu z největších hudebních osobností tak, jak ji neviděli snad ani ti nejskalnější fanoušci. Myslím, že každý si alespoň jednou během filmu postěžuje, že už to neuvidí naživo. Byla by to určitě báječná show plná skvělých efektů a úžasných výkonů, ale to už se bohužel nedozvíme. Král popu už nám nikdy nezazpívá a nezatancuje, můžeme si tedy alespoň naposledy poslechnout ty chytlavé melodie z dob jeho největší slávy.
24
G Listy
Tea Draškovičová
Rozjetý kolotoč státních maturit Studenti maturují a odcházejí na vysoké školy a zdá se, že to funguje. Proč je tedy nutné zavedená pravidla měnit? Jako argument (zdá se, že jeden z mála) uvádí oficiální stránky státní maturity, že tento trend se ujal všude v Evropě, tak proč by se měl vyhýbat České republice. Přirozeně, Francii a Německu musí jít přece vždycky v patách i Česko. Aby se nám, studentům, nezdálo, že na tom nějak tratíme, slibují, že získáme obrovské množství výhod, jako například přijetí na vysokou školu bez přijímacích zkoušek nebo uznání části a pak i celé maturity všude v zahraničí. Důležitá je ovšem malá nenápadná připomínka: Zmíněné výhody nelze samozřejmě zaručit hned. Takže jinými slovy, Bůh ví, jestli. A když se nad tím zamyslíte, vážně věříte, že prestižní vysoké školy, ať už státní nebo soukromé, uznají maturitní zkoušku jako přijímačky? Třeba taková Karlova univerzita? To by bylo vážně fajn. A co tím vlastně sledují páni ministři? Jejich cílem je sjednotit základní vzdělání maturantů. Ne každá jednička totiž znamená všude jedničku a výsledky maturantů se těžko porovnávají. Dle jejich názoru je nám totiž úplně jedno, jakou známku máme, hlavně, že zkoušku uděláme. Program státní maturita by měl této tradiční zkoušce vrátit její původní úroveň. Původní státní maturita byla uzákoněna už v roce 2004 a pak odložena až na rok 2009. Za tu dobu se vlastně pouze vylepšovala a nám, studentům, se rozšiřovaly možnosti. Nakonec tedy prezident podepsal další odročení na rok 2011. Tímto datem by měla začít státní maturita náběhovou odlehčenou fází a v roce 2012 se už pojede na tvrdo. A v čem se tyto dvě fáze liší? Nová zkouška by obecně měla mít dvě části státní (společnou) a školní (profilovou). Bude mít také dvě úrovně základní a vyšší, ze kterých si student naprosto svobodně vybere. Aby student odmaturoval, musí úspěšně složit obě tyto části. Rozdíl mezi náběhovou a ostrou fází je v tom, že zkušební králíci budou mít dvě povinné zkoušky a maximálně tři nepovinné (škoda, že si jich nemůžeme naložit aspoň pět). Jedna povinná bude z češtiny a v druhé si budeme moci vybrat mezi matematikou a cizím jazykem. Také budeme mít možnost složit nepovinnou zkoušku z toho samého předmětu jako povinnou. Takže bude možné si jako povinnou zkoušku zvolit základní úroveň a jít na jistotu a k tomu si přidat nepovinnou vyšší zkoušku, která nemá vliv na úspěch či neúspěch u maturitní zkoušky. Abychom to pochopili, řekněme, že nějaký student bude chtít dělat přijímačky na vysokou školu, která vyžaduje matematiku. Není si ovšem jistý, zda matematiku u maturity zvládne, a tak si jako povinnou zkoušku zvolí jednodušší úroveň a tu těžší si zkusí nepovinně. A proč by to dělal? Proč si dobrovolně klást další břemeno v podobě nepovinné zkoušky? Odpověď je nasnadě, protože nic, milé děti, není jen tak. Vysoké školy totiž budou brát ohled pouze na státní maturitní zkoušku s vyšší úrovní, základní úroveň tedy nám, gymnazistům, v budoucím životě k ničemu není. Tyto „úlevy“ se ovšem týkají pouze zkušebního období v roce 2011, takže se moc neradujte, protože v roce 2012 všechny výhody přestávají platit a k povinným zkouškám nám přibude třetí, kde si můžeme vybrat mezi matematikou, základy společenských věd a informatikou. Ve druhé zkoušce bude povinný jeden cizí jazyk. V nabídce jazyků bude angličtina, němčina, francouzština, španělština a ruština. Můžeme si vybrat jakýkoli jazyk, dokonce není nutné, abychom ten jazyk na škole studovali, jedinou podmínkou je, aby se daný jazyk na škole vyučoval. V roce 2012 bude tedy zaveden model 3+3 u státní části (tři povinné zkoušky a tři nepovinné zkoušky). Je nám tedy uznána poměrně velká svoboda ve volbě, ale i tady máme háček. Ředitel školy může volitelnost omezit nebo dokonce zrušit, a zavést tak například, že se bude povinně maturovat z matematiky. Jediné, co musí udělat, je dát o tom vědět nejméně tři měsíce dopředu před termínem podání přihlášek ke studiu na dané škole. Pokud své rozhodnutí v době studia jakkoli změní, platí pro studenty, kterých se to týká, plná volitelnost všech tří předmětů, tedy matematiky, základů společenských věd a informatiky. Zkoušky z jazyků (včetně češtiny) jsou ovšem poněkud odlišné od jiných předmětů. Jde o tzv. komplexní zkoušku, která se skládá z didaktického testu (u cizích jazyků ještě poslech a čtení),
a
Listy
25 G
Písemné práce a ústní zkoušky. Pokud student neuspěje u dílčí části, musí konat opravnou zkoušku z celé zkoušky. Co se nepovinných zkoušek týká, můžeme si vybrat mezi českým jazykem a literaturou, cizím jazykem, matematikou, společenskovědním základem, biologií, fyzikou, chemií, dějepisem, zeměpisem a dějinami umění. Kromě cizích jazyků podmínka o nutnosti vyučování daného předmětu na dané škole neplatí. Můžeme si vybrat kterýkoli předmět, ze kterého budeme konat nepovinnou zkoušku, bez ohledu na to, jaký typ školy to je. To je vážně fajn, ale na co by byla pekaři biologie, ale třeba změnil názor a chce se stát lékárníkem. To je tedy ke státní části. Profilová neboli školní část by se více méně měla odvíjet podle pravidel školy. Ve zkušebním období si ředitel může určit 2 - 3 povinné zkoušky a maximálně 2 zkoušky nepovinné. Až se studenti otrkají, přibude jim v roce 2012 třetí povinná zkouška. Jedinou výjimku tvoří sportovní gymnázia, u kterých počet povinných zkoušek v profilové části zůstane na dvou. Nevím, zda jste si toho všimli, ale byli jsme už částečně otestováni. V dubnu roku 2009 proběhla na 64 školách maturitní generálka, která měla ověřit obsahovou stránku zkoušek, spolehlivost systému, připravenost pedagogických pracovníků a poskytnout informace o nové maturitě. Sečteno a podtrženo, v nové maturitě nás čeká celkem 5 povinných zkoušek v roce 2011 a 6 v roce 2012 a dál. K tomu ještě pár nepovinných zkoušek, ale nejvíce 6 (ne abyste to přeháněli). Pokud se snad někomu z nějakého podivného důvodu nepodaří u takovéto plně vyhovující zkoušky uspět, má možnost dvou opravných termínů nejpozději do pěti let od ukončení studia. Je možné si zvolit jinou úroveň zkoušky a vybrat si jakýkoli termín (pravděpodobně budou podzimní a jarní termíny). Stejně jako u normální maturity je nutné se k opravné zkoušce přihlásit u ředitele školy. Aby bylo jasné, že je to druhý, popřípadě třetí pokus, tak se opravy konají pouze na vybraných školách, bude tedy nutné si za maturitou vycestovat. Oficiální stránky ale slibují, že to nebude moc daleko. Výjimkou je čeština. Pokud „rupneme“ u dílčí zkoušky, opakujeme celou zkoušky v naší mateřské škole. Je také možné, že někdo bude muset konat maturitní zkoušku v náhradním termínu. To se stane, pokud se k maturitě nepřihlásí anebo pokud se ke zkoušce nedostaví, ale přitom se řádně (!) omluví. Je nutno dodat, že opravné zkoušky se konají pouze u povinných předmětů. Pokud má někdo zájem o nepovinnou zkoušku z určitého předmětu a neuspěje, je možné ji nahradit tzv. jednotlivou zkouškou neboli M-zkouškou. Jestliže nějaká vysoká škola vyžaduje zkoušku z nějakého předmětu, ze kterého student nematuroval, je možné si ji doplnit formou M-zkoušky, která ale nebude mít oficiální vliv na maturitní vysvědčení. Může také sloužit jako certifikát cizího jazyka. Například u maturantů, kteří své studium ukončí středoškolským vzděláním a jejich zaměstnavatel požaduje certifikát (základní úroveň dle Společného evropského referenčního rámce pro jazyky v úrovni B1 a vyšší úrovni B2). Tuto zkoušku může student také dvakrát opakovat, a to nejdříve po jednom roce od předešlého pokusu. A pozor, pozor, tato zkouška se platí! Nepatří totiž do státem hrazeného vzdělávání. A když tedy tohle všechno zvládneme, obdržíme maturitní vysvědčení se zaslouženými známkami, kde bude uvedeno, jakou obtížnost (úroveň) jsme zvolili. Podrobné informace o počtu získaných bodů, i zda jsme tu či onu zkoušku složili úspěšně, dostaneme v podobě tzv. protokolu o vykonání společné části. V případě, že zkoušku opakujeme, obdržíme tento protokol znovu. Dostaneme ho, ať už maturitu dokončíme úspěšně, či nikoli. Tento dokument bude velice zajímat vysoké školy. Víte, co je ale zvláštní? Ministerstvo se nikdy nezeptalo nás, studentů, jak to vidíme. Ani jeden průzkum, ani jedna návštěva gymnázia. Skoro to vypadá, jako by všichni ti úředníci zapomněli, jaké to je chodit do školy a ne ještě skládat maturitní zkoušku a k tomu dvakrát. No bohužel nám nezbývá, než se to všechno našprtat, pak snad bude pokoj. A jaké jsou Vaše názory? Co si myslíte o této problematice Vy? Souhlasíte s názorem, že do tohoto programu bylo už tak investováno dost peněz a stejně se nám to nevyhne, anebo dáte zapravdu nám? Máte odvahu s tím něco dělat? Své odpovědi, popřípadě otázky a připomínky posílejte buď na e-mail naší redakce, nebo do vzkazníku na našich webových stránkách. Na všechny rády odpovíme. Zdroj: www.novamaturita.cz
a
Listy
26 G
Ptaly jsme se profesorů: Jaký je váš názor na státní maturity? Prof. Mencl: „Já si myslím, že je to dobrá věc. Tímto krokem by mělo dojít ke sjednocení maturit na gymnáziích i na středních odborných školách, kde je maturita degradována. Proto jsou také dvě úrovně: nižší a vyšší. U gymnazistů si očekává, že si vyberou tu vyšší, aby měli otevřené dveře na vysokou školu. To je ten kámen úrazu: vysoké školy se ještě nevyjádřily, zda budou brát v úvahu přijmutí bez zkoušek, když uděláte vyšší úroveň. Pokud ano, nebude to hned. Nejdříve si to musí ověřit. Oficiálně se státní maturita měla začít provádět mnoho let zpátky, ale několikrát se to odložilo a teď tu vyvstávají problémy s organizací a hlavně formou jak by měla vypadat. Určitě je tu větší riziko neúspěchu, hlavně pro ty, kteří budou „pokusnými králíky“. U státní maturity studenta nikdo nepodrží, jak tomu je doposud. Co bych vzkázal studentům, které nová maturita možná čeká? Aby se nespoléhali na to, že se to opět odloží, aby byli ostražití a nepodceňovali to. V neposlední řadě elán a aktivitu. Zkrátka učit se, učit se, učit se.“
Prof. Cypris: „Podle mě nelze porovnávat studenta s maturitou ze střední odborné školy a studenta s maturitou z gymnázia. Státní maturita by měla tyto rozdíly setřít, vyrovnat úroveň. Ale nevím, k čemu by to bylo. Já bych nic neměnil, protože i pro kantory je to těžké. Musíme jezdit na speciální školení, kde děláme zkoušky na zadavatele. Když se zamyslíte, proč vlastně potřebujeme dělat maturitu? Je to jen taková tradice. Nejlepší by bylo, aby zrušili maturitu úplně (smích). Někteří jsou pro, ale našlo by se pár studentů, kteří tvrdí, že maturitní zkouška k tomu všemu patří (svaťák). I rodiče by souhlasili maturita se musí dělat. Určitě Vám nepřeji, abyste museli dělat státní maturitu. Asi si vyberete vyšší úroveň, ale pochybuji, že všechny vysoké školy budou brát složení vyšší úrovně státní maturitní zkoušky jako dostačující pro přijetí, takže je to vlastně zbytečné. Takže já jsem proti.“
Prof. Kolínská: „Tak myšlenka to byla dobrá, na začátku. Bylo to proto, že maturity dřív na středních odborných školách vůbec nebyly. Potom se zavedly, ale určitě to není stejná maturita, jako ta, kterou složíte vy tady. A myšlenka byla ta, že se zavede jednotná státní maturita, která otevře dveře na vysoké školy i studentům ze SOU. Ale uznejte, kolik těch studentů odtud tam jde? Oni jsou specializovaní, maturita se u nich tedy liší už tady. Vy se učíte všechno všeobecně a maturujete z několika předmětů. Oni např. jen ze dvou odborných, které škola poskytuje. Nemůžeme tedy říct, že tyto maturity jsou stejné, ale podle úřadů jsou. Nejhorší na tom je to, jak je do toho zapletena politika. Nikdo totiž nechce být ten, kdo to zahájí, kdo vydá zákon, protože se bojí, že neuspěje. Tady se nenajde nikdo odvážný, kdo s tím vyrukuje, i když je tu možnost, že to neprojde. Zkrátka, nikdo se nechce stát politickou mrtvolou. Sama jsem zvědavá, jak to dopadne. Už se to odkládá přes deset let, takže nemyslím, že to nakonec projde. Sice se do toho už vložilo hodně peněz i volného času a stále vkládá, ale zatím žádný výsledek. Státní maturita je dobrá, ale v Čechách není možné ji zavést. V Anglii nebo Francii už to funguje několik desítek let. Je to naprosto normální. Ukončit studium bez maturity není žádná hanba. Už se tu nenajde moc šikovných a opravdu odborně vyučených truhlářů nebo instalatérů, ale hlavně, že mají maturitu. Takže myšlenka dobrá, ale organizace naprosto selhala. Jak to teď může začít, když se to už tolikrát odložilo? Nikdo přece nechce být průkopníkem. Nastala tedy patová situace: Státní maturita má dvě úrovně s tím, že ta nižší je určena SOU takže je to přece jen odlišuje (opět). A pokud by se zavedla jen nižší úroveň, byla by pro gymnazisty tak moc lehká, že by to udělal každý. A navíc, když vysoké školy nebudou přijímat na základě vyšší úrovně, jaký smysl má vybrat si ji? Je to zbytečné, a tak si vyberou tu lehčí…a zase jsme na začátku. Jak už jsem řekla myšlenka dobrá, ale teď už těžko realizovatelná.“
Prof. Černá: „No…jsem ráda, že jí nemusím dělat.“ (Smích)
Teodora Draškovičová, Alina Zingerová Listy
27 G
Věc denní potřeby z nevšedního pohledu
„Na počátku byl klacík...“ Děláme to (anebo spíš bychom měli dělat) každý den minimálně dvakrát denně a prospívá to našemu chrupu. Co to je? Odpověď zní: „Čištění zubů!“ Pro většinu moderní populace naprosto všední činnost, pro rozvojový „třetí svět“ hudba budoucnosti a pro středověk velká neznámá. I přesto však sahají kořeny čištění zubů až 3500 let zpět k Babyloňanům, kteří si podle historických pramenů čistili zuby pomocí klacíků. Pravděpodobnější však je, že cesta zubní hygieny začala již v pravěku. Jelikož i dnešní opice se snaží dbát o svůj chrup, dá se předpokládat, že i naši předci se snažili zachovat si svoje zuby v co nejlepším stavu. Podle legend a vyprávění víme, že kažení chrupu dávali lidé za vinu tzv. „zubnímu červu“. Toho se pak pomocí různých klacíků či opracovaných kamenů snažili vyšťourat. Jak je však již pro lidský druh typické, zvídavost nám pomohla i s ústní hygienou. Osudový průlom v tomto odvětví zdravotnické péče se udál v Číně. Tamní obyvatelé totiž přišli s vynálezem zubního kartáčku vyrobeného z kančích štětin a bambusové rukojeti. Vynález se brzo rozšířil i do dalších oblastí světa včetně Evropy. Zde sice zprvu u špinavých a čistotností nedotčených Evropanů nesklidil valný úspěch, ale po čase se i zde stal žádaným nástrojem a to hlavně u bohatší vrstvy obyvatelstva, u které se dokonce stal módním prvkem. Postupně si kartáček hledal cestu i k nižšímu obyvatelstvu. Ta se mu naskytla roku 1780 v Anglii, kde se začaly zubní kartáčky vyrábět masově v manufakturách. Dalším přelomovým rokem pro ústní hygienu byl rok 1938, kdy byl vynalezen nylon, který se posléze začal používat k výrobě štětin do kartáčků (tento rok se stal přelomovým i pro kance, jelikož už mohli začít žít zase trochu v klidu). A od nylonu už byl jen krůček k nápadu elektrického kartáčku. Ten první, zvaný Braxodent, byl sice trochu nešikovný a hodil se spíš na čištění bot nebo hřebelcování koní, poněvadž se snažil napodobovat pohyby jako u běžného čištění zubů, nicméně naznačoval další vývoj způsobu péče o zuby. My se dnes již běžně setkáváme s elektřinou napájenými zubními kartáčky, jejichž štětiny rotují v různých směrech a umožňují nám tak takřka dokonalou péči o náš chrup. Takřka proto, že tenkrát před těmi tisíci lety se našim předchůdcům klacíky zdály také vcelku dostačující a dnes by asi jen valili oči.
Listy
28 G
Přemek Adamec
Doprava v Kladně
Dominik Pěnkava, O6.A
Nehodlám vás zde seznamovat se systémem jízdného. Beztak to všichni znáte. Kdo ne, má smůlu. Zato se může dočíst něco o systému kladenské MHD. Provoz městské dopravy je zajištěn sedmnácti autobusovými linkami (1 - 7, 9 - 17 a 19). Jejich celková délka tvoří 185 km, na kterých je umístěno 109 stanic. Průměrná vzdálenost mezi stanicemi (přes jeden a půl kilometru) je způsobena tím, že MHD jezdí i po některých vesnicích a linka 9 dokonce až do Slaného. Z nich pouze linka 19 je okružní a zároveň i jediná noční. Zvláštní postavení mezi ostatními má také linka 11, na které jede pouze jeden spoj za den, a to v 5:20 z Okrsku 1 do Průmyslové, nikoliv však už zpět! Přitom tam ve stejný čas (byť trochu jinou trasou) jede linka 9 z Okrsku 4. Dopravní špičky se pohybují mezi půl sedmou a osmou hodinou ranní, odpoledne pak mezi půl druhou a čtvrtou. V ranní špičce tak staví linky 1, 3 a 15 navíc ještě na zastávce C. Boudy (zastávka u jazykovky). Celkově mezi nejvytíženější linky patří linky 1 a 6. Jen pro zajímavost uvádím, že z hlediska MHD je nejvytíženější ulicí C. Boudy a Kleinerova (820 spojů za den). Pro neznalé ulice C. Boudy je ta čtyřpruhová silnice před gymplem. Několik linek se na své trase rozdvojuje, popřípadě končí v několika různých místech. Je to sice trochu komplikovanější pro cestující, ale zase se tím dobře pokryje celá plocha města. O to více se mi zdá nepochopitelná linka 11... Ale třeba má někdo z vás jiné zkušenosti. Vozový park vám nijak blíže představovat nebudu (byl by to pouze výčet naprosto nepochopitelných písmen a číslic). Jen krátce: Všechny autobusy jsou značky Karosa, resp. Iveco Irisbus. Jedenáct z nich je nízkopodlažních, čtyři kloubové a ostatní jsou normální ničím nezajímavé autobusy. Všechny nové autobusy jezdí bílé s červeným pruhem pod okny, starší typy mají dva světlejší červené pruhy. Výjimku tvoří autobusy s reklamou (i když vzhledem k jejich počtu tvoří výjimku spíše červeno-bílé autobusy). Toť vše. A pokud se chcete dočíst něco o našich dálnicích, tak si nezapomeňte přečíst další číslo našeho časopisu.
Listy
29 G
Albert Soukup
KOMENTÁŘ Tak nám to (konečně) podepsal Řeč je o Lisabonské smlouvě a o Václavu Klausovi, muži, který se jako jeden z mála mohl pochlubit tím, že držel celou Evropu v šachu. A posléze i tím, že byl poslední, kdo Lisabonskou smlouvu schválil, a tedy definitivně potvrdil její platnost. Udělal to chytře, přesně jak to má ve zvyku. Od začátku se stavěl proti prohlubování evropské integrace, a tedy i proti Lisabonu. Odsuzoval ho už v momentě, kdy byl Mirkem Topolánkem podepisován. S kritikou nepřestal ani po schválení smlouvy Parlamentem ČR. A neodpustil si ji ani 4. listopadu při oznámení, že smlouvu podepsal. Bylo mu za to mnohokrát děkováno i mnohokrát nadáváno. Většina Evropy tleskala, menší část Starého kontinentu držela smutek. Pro tuto menší část, tedy několik českých senátorů, britskou konzervativní stranu a malé procento obyvatel Unie, to je a navždy bude hrdina. Ten, který se nevzdal. Ten, který vybojoval výjimku, o které nikdy před nikým nemluvil. O politických či státnických schopnostech Václava Klause nemůže být sporu a je nutné je vyzdvihnout. Je to zkušený politik, dobrý mluvčí i muž stojící si za svým názorem. Byl u zrodu demokracie v Československu i u vzniku České republiky. Byl ministr financí, premiér, předseda nejsilnější politické strany, prezident… Vlastně nemohl být úspěšnější… Ale stejně dobře nemůže být sporu o pozitivech Lisabonské smlouvy. Kromě dvou parlamentů máme teď i dva prezidenty. Máme také dva ministry zahraničí. De facto i dvě vlády v Praze kabinet, v Bruselu Evropskou komisi. Máme české zákony a evropské směrnice. A bůhví co ještě máme. Kdo na světě se tím může pochlubit? … Ne, teď vážně. Lisabonská smlouva je jeden z nejdůležitějších dokumentů v historii EU. Reformuje celý systém, podle kterého Unie funguje. Dává větší pravomoci evropským institucím na úkor jednotlivých států, aby úředníci v Bruselu nemuseli vymýšlet směrnice o žárovkách a kvótách na mléko a mohli se zabývat mnohem důležitějšími záležitostmi, jako je jednotná zahraniční politika, bezpečnost, vzdělávání, věda a výzkum, humanitární pomoc... Z rozhádané Evropy, řešící nesmyslné problémy, se postupem času stane jediný, zato asi nejvýznamnější hráč na světové politické scéně. Ke schválení jakékoliv změny už nebude potřeba těžce vyjednaný souhlas všech členských zemí, ale pouze 55 % členů, představujících aspoň 65 % obyvatel Unie. Akceschopnost Unie se tak mnohonásobně zvětší a její hlas již nebude možno ve světě přehlížet. Zprůhlední se tolik kritizovaná byrokracie a Unie bude otevřenější vůči vlastním občanům, kteří občas rozhodování orgánů nechápou. A nutno přiznat, že se není čemu divit… Podtrženo sečteno - Lisabonská smlouva se Unii bohatě vyplatí. Je to počátek další epochy rozmanitých evropských dějin. Ještě nikdy v historii nebyla Evropa tak jednotná, tak silná a tak odhodlaná, jako je teď. Jen doufejme, že nám to vydrží.
Listy
30 G
Příští vydání... Již 4. ledna 2010! A na co se můžete těšit?
...a mnohem více! G Listy
31