PANTEON
Ze švédského originálu Den enögda kaninen Piratförlaget, Stockholm 2011
Copyright © Christoffer Carlsson 2011 Published by arrangement with Pontas Agency, Spain Copyright © 2014 by Panteon Cover © 2014 by Emil Křižka Translation © Hana Švolbová & Linda Kaprová 2014
Panteon, Staroměstské náměstí 89, 293 01 Mladá Boleslav www.knihypanteon.cz | www.facebook.com/knihypanteon Přeložily: Hana Švolbová a Linda Kaprová Návrh obálky: Emil Křižka Sazba: DTP Panteon Tisk a vazba: CPI Moravia Books, Pohořelice Printed in the Czech Republic.
ISBN 978-80-87697-18-4
Pro Melu, která dokáže z obtížného udělat tak jednoduché a zároveň je příkladem toho, jak zdánlivě jednoduché mnohdy ve skutečnosti bývá nesmírně složité.
„The greatest danger, that of losing oneself, can pass off in the world as quietly as nothing.” Søren Kierkegaard, The Sickness Unto Death (1849)
Mluvilo se o tom jako o vyřizování účtů, a nejspíš to tak i doopravdy bylo. Sedmnáctého července, uprostřed dlouhého léta, které jako by nemělo nikdy skončit, zaplnil titulní stránky novin podexponovaný letecký snímek zachycující scénu kolem domu z ptačí perspektivy. Mrtvá těla, z výšky tak maličká a ve tmě skoro zářící, evokovala představu amerických gangsterských filmů z padesátých let. Tak brutálních, a přesto tak klidných, téměř nevinných. A u fotografie popisek. VYŘIZOVÁNÍ ÚČTŮ V DALENU. Mezi reportéry bulvárního tisku zjevně vládla určitá nejistota ohledně toho, co se vlastně stalo. Někteří tvrdili, že se původně jednalo o „čtyři muže a dvě ženy ve věku kolem dvaceti let“, kteří spolu s „vysoce postavenými členy skupin organizovaného zločinu“ (deník Aftonbladet) nějakým způsobem zapříčinili smrt sedmi lidí. Problém byl ten, že se jim podařilo rozpoznat pouze čtyři těla – kde jsou ta zbylá tři? V domě? Nemají zatím dostatek informací. Jiní reportéři to zase nazývali „vyřizováním účtů v podsvětí, při němž byli zabiti nevinní“ (deník Kvällsposten). Tentokrát nás mělo být pět chlapců a jedna dívka v pubescentním věku 9
(sedmá osoba chyběla). Další pak spekulovali, jestli se nemohlo jednat o nesnášenlivostí motivovaný zločin s vazbami na pravicový extremismus, protože vyplynulo, „že nejméně jedna z obětí byla homosexuální“ (deník Expressen). Televizní vstupy zabíraly divokou přírodu, mohutné jehličnaté stromy, jejichž větve se měkce pohupovaly v teplém letním větru. Mezi nimi prosvítal kdysi bílý dům, vozidla zásahové jednotky a jejich posádky a modrobílé policejní pásky. Policie se k věci vyjádřila a popsala ji poněkud rozporuplně, avšak mediálně působivě jako „krvavou idylu“ (Švédská televize v hlavní večerní zpravodajské relaci). Regionální tisk označil Dalen za „místo zármutku“ (Hallandsposten) a nás nazýval oběťmi (Hallands Nyheter). Přední novináři a experti se navzájem vyzývali k tomu, aby „vyvrhelům byla poskytnuta pomoc“ (citát pochází z Dagens Nyheter, ale slyšel a četl jsem asi desítku variací na tentýž výrok). Po prvním šoku, noci strávené v nemocnici a poté, co mě odvezli do domu mého dětství, kde jsem se pokusil kartáčkem vymýt zaschlou krev, která uvízla za nehty, se naproti mně u našeho kuchyňského stolu posadil policista jménem Dante Thomsen. Pochází prý ze Stockholmu. Přestěhoval se po nezdařeném vyšetřování, které skončilo tím, že čtyři lidé přišli o život a viník uprchl za hranice. Zasmál se sám sobě a prohlásil, že by se to dalo chápat jako únik. Ale takhle si město nepředstavoval. Bylo příliš tiché a příliš malé. Každá fáma i událost se tu šíří až moc rychle. Tak rychle, že se to vymyká kontrole. Odpověděl jsem, že to byl jeden z důvodů, proč jsem se odtud odstěhoval. „A kdy to bylo?“ zeptal se a mně došlo, že jeho vyprávění zatím bylo jen trikem, jak mě přimět, abych promluvil. 10
Řekl jsem, že nechci odpovídat na žádné otázky. Viník z jeho případu, ten, co uprchl za hranice, se tou dobou právě nacházel v jistém autě, pravděpodobně na cestě do Stockholmu. Dokonce jsem znal i registrační značku, protože to bylo Lukasovo auto. Vzpomínám si na naše mlčení a na ten pocit, že se všechno hroutí. Vzpomínám si na tu prázdnotu a jak v kuchyni hrálo rádio, ve kterém kdosi zpíval we feel nothing, so we search for nothing, so we achieve nothing, love. Sedmnáctého července, kdy uprostřed ospalého prázdninového Švédska na dovolené všechno skončilo, jsem byl zpátky v rodném městě něco přes měsíc a půl.
11
Čím dál víc se podobám otci. To mi řekla máma, když mě na konci května vyzvedla na letišti. „Čím dál víc se podobáš Peterovi,“ povídá a vyjede autem z parkoviště. Nechal jsem si narůst vlasy. Tak možná proto. Z reproduktorů se ozývá Frankie Lymon and the Teenagers, lovers awake at the break of day, why do they fall in love? A já cítím silnou vůni matčina parfému, vedro v autě a jak se mi lepí tričko na záda, když se o ně opřu a zavřu oči. „Čím dál víc se podobáš babičce,“ opáčím já. „Touché.“ Když jsem babičku viděl naposledy, někdy před dvěma lety, byla už tak stará zestárlá, že mě nepoznávala. Něco mě na tom děsí. Propletu prsty a dívám se z okna. Máma hovoří o počasí, o nadcházejícím létě, o dovolené a cestě do Paříže, kterou s mým otcem v červenci podniknou, jaké květiny si pořídila a o našich sousedech, kteří odmítají přestat sekat trávu, přestože je po desáté večer, a o práci na správě sociálního zabezpečení, o turistech, kteří brzy začnou přijíždět, a o studentském průvodu, který asi za týden bude procházet městem. Chvíli mlčí a pak začne zase o počasí. 12
Zaobírám se elementárními myšlenkami. Je pondělí. Mám kocovinu. Tři hodiny spánku po noci strávené u jisté Isabelle nebo Isabelly. Vracím se do rodného města. Cestu letadlem jsem strávil pitím kávy s nasazenými slunečními brýlemi. A teď tohle. Že se čím dál víc podobám otci. „Jak se mu vede?“ „Ale jo.“ Projíždíme městem a mně připadá, že vypadá přesně tak, jak jsem ho opustil. A přesto ne. „Je samozřejmě trochu unavený. Myslím, že toho má v práci hodně. Ale jinak to jde.“ Nejsem si jistý, jak bych to měl vykládat, a tak na to neřeknu nic. Za chvíli projíždíme kolem bazénu, kam jsme na gymnáziu chodili na plavání. Zavřu oči, protože budova je na slunci tak bílá, že mě oči pálí i navzdory slunečním brýlím. „Davide, já chápu, že jsi unavený, ale snad si můžeš alespoň sundat ty sluneční brýle.“ Nevyslovila to jako otázku. Svět se vmžiku rozhoupá a já najednou nevím, jestli jsem vzhůru. Sundám si sluneční brýle a matka se zeptá, jak dopadla zkouška. „Dobře.“ „Z čeho to bylo?“ „Z morálky,“ odpovím, a jak teď píšu, skoro se při pohledu na to slovo musím smát. To Lukas chtěl, abych přijel co nejdřív. Zavolal mi jednou večer v dubnu a oznámil mi, že má kocovinu a že se spálil na sluníčku. „Jak se můžeš spálit na sluníčku v dubnu? Ty jsi někde byl?“ „Ne. Něco ti chceme ukázat.“ „My?“ „Co?“ „Říkal jsi ‚chceme‘.“ 13
„Aha. Já, Martin, Rickard a sourozenci.“ Martina s Rickardem jsem znal. Taky pocházejí z Dalenu a chodili jsme spolu do školy. Tušil jsem, kdo mají být ti sourozenci. Julian a Justine. Když jsme byli malí, kolovaly o nich různé řeči. Dalen je jedno z míst, kde můžete stát zády k nějakému muži, co tvrdí „Dovolte, abych vám představil svou ženu a sestřenici“, a když se otočíte, zjistíte, že mluví o jedné a téže osobě. Bratranci a sestřenice se berou. Stane se, že sourozenci mají děti a reprodukují své genetické mutace. Kdysi dávno se něco nepovedlo. V některých částech města žijou lidi s výrazným spodním předkusem, malýma šilhavýma očkama, s příliš krátkýma nohama a rukama, příliš kulatým obličejem. Když mluví, zní to, jako by se jim slova nevešla do pusy. „Přijeď co nejdřív,“ vyzval mě Lukas. „Co ten spěch?“ „Jen taková věc. Nic zvláštního.“ Vzdálenost mezi námi mi teď připadá nepřirozeně veliká. Vyrůstali jsme s Lukasem společně, ale na Dalen jsme měli odlišný pohled. Pro něj byly vesnice a nedaleké městečko velké dost. Na mě to vše působilo klaustrofobně, sociální bubliny, ve kterých se obtížně dýchalo. Tak jsem si podal přihlášku a dostal se na základní kurz filozofie na Stockholmské univerzitě. A i když tohle vzdělání nemá vlastně žádnou budoucnost, nelituju toho. Ve sluchátku praskalo a chrastilo. Znělo to, jako by Lukas stál uprostřed vichřice. „Uvidíš, až přijedeš,“ řekl nakonec. „Ale je to hustě cool.“ „Hustě cool?“ opáčil jsem. „Tak se to tam v metropoli říká, ne?“ Pokrčil jsem rameny, i když mě nemohl vidět. „Asi jo.“ 14
„Tak přijedeš?“ Někdy člověk dělá rozhodnutí, která nedokáže vysvětlit. Jsem člověk, který dokáže své plány měnit, chce zjistit, jaké důsledky věci přinesou. Můj bratr se o tom jednou vyjádří, že všechno musím hnát do krajností. Zrovna tohle léto jsem do svého rodného města vůbec jezdit nechtěl. Měl jsem v plánu pracovat u pokladny v jedné samoobsluze v Solně. A tak předpokládám, že právě proto jsem slíbil, že přijedu. Nikdo nejspíš neví, odkud Dalen své jméno získal. I když slovo samotné znamená „údolí“, žádné údolí to není. Je to nevelká vesnice s nějakými šesti sty obyvateli, natěsnaná deset kilometrů od pobřeží u hlavního tahu, který vjíždí do Smålandu rovně jako most. Když sem přijedete z města po hlavní silnici moc rychle, projedete ji za pár sekund a minete ji. To potká většinu těch, co sem jedou poprvé. V červenci, když dorazí letní hosté a turisté, se počet obyvatel zdvojnásobí. Najdete tu koloniál, kde si můžete objednat i léky z lékárny a při kterém funguje i maličká kavárna a rychlé občerstvení, pizzerii, pár místních živnostníků v podobě autolakovny a malého truhlářství a několik zrezivělých továrních a průmyslových hal. Obrovská slupka staveb, to jediné, co zbylo po staré rafinérii rodiny Valldemanových. Stojí tu prázdné a opuštěné, co já si pamatuju. Občas se tu v létě organizuje autobingo. Na okrajích Dalenu, kde pozemky stojí až čtyřikrát víc než v centru, stojí letní sídla a chaty, stánky a půjčovny kánoí. Pro člověka, který není odsud, jsou místní nevypočitatelní. Když zazvoníte u dveří a zeptáte se na cestu k někomu nebo někam, může vás stejně tak dobře přivítat brokovnice s dvojitou hlavní jako talíř s čerstvě upečeným chlebem a domácí marmeládou. Místo i jeho obyvatelé v sobě nesou určitou syrovost, 15
ukoptěnou a selskou ryzost, vůči níž jsem se naučil pociťovat závist i opovržení. Patří k těm místům, která jsou tak malá, že o sobě obyvatelé vědí do té míry, že příjmení jsou tu vlastně zbytečná. Ulice tady nesou názvy jako Mýtina Na Budoucnosti, U Štěstí a Ke Kapličce, a když s matkou dorazíme k domu, kde jsem vyrůstal, když zastavíme na naší příjezdové cestě, něco se ve mně převrátí. Ten světlemodrý přízemní domek nese v temném zákoutí svého srdce vzpomínky mého dětství, vzpomínky na mou vzpouru a útěk. „Jenom vyberu schránku,“ oznámí máma, a zatímco vybírá poštu, prohlížím si svůj odraz ve zpětném zrcátku a uvědomím si, že jsem si zase nasadil sluneční brýle. Sundám si je, vystoupím z auta a ze zadního sedadla si vezmu tašku. „Kde je táta?“ zeptám se cestou k bílým vchodovým dveřím. „V práci. Vždyť jsem ti to říkala v autě.“ „Neříkala.“ „Ale ano.“ „Ne.“ „Tak šup dovnitř.“ Otevře dveře a já vstoupím. Odkudsi se ozývá puštěné rádio. Zuju si boty a pokračuju do nitra domu. Projdu kolem bratrova pokoje. Vypadá netknutý ode dne, kdy se odstěhoval. „Kde je Markus?“ zeptám se. „Nemám ponětí,“ odpoví matka z kuchyně. „Nemluvila jsem s ním. Asi v práci.“ Pak povídá něco o tom, že dnes někam jede. Vyjde dveřmi ven a za chvilku auto zmizí z příjezdové cesty. Jsem sám. Můj pokoj vypadá přesně tak, jak jsem ho po Vánocích opustil. Jediný rozdíl je v tom, že televize, stereo a starý počítač jsou o čtyři měsíce míň moderní. Lehnu si do postele s rukama pod hlavou. Sáhnu si dlaní na čelo a snažím se poznat, jestli nemám horečku. Asi mám. 16
Čas se zastavil. Čekám, až Lukas zavolá. Až tehdy si vzpomenu na obraz, který visí v chodbě před mým pokojem. Vidím na něj otevřenými dveřmi. Je to stará malba nějakého obskurního stockholmského malíře inspirovaná Jacksonem Pollockem. Pozadí je bílé a malbu tvoří jen stovky červených skvrn od štětce. Klidně by to mohla být krev. Jako malý jsem se toho obrazu bál. Když jsem přivřel víčka, rozpoznával jsem ve skvrnách rudé oči. Vyhnu se mu pohledem. Lukas nevolá. Jediné, co zbývá, jsou krvavě rudé skvrny od barvy, rádio kdesi v domě, které zpívá what in the world could make you so blue?, pocit nejistoty a že se čím dál víc podobám otci, a za chvíli mě přemůže spánek. Když Lukas konečně zavolá, vzbudí mě. Za očima se mezitím zhmotnila bolest, takže když se otočím pro mobil na nočním stolku, všechno tepe. „Ty spíš?“ diví se. „Ne.“ Mhouřím oči. „Nebo já vlastně nevím. Možná. Kolik je?“ „Půl druhý. Seš doma?“ „Doma?“ opáčím zmateně. „Jsem v Dalenu.“ „Tak já pro tebe přijedu.“ Tak málo chybělo, abych tu zůstal. Uvíznul. Připadá mi, jako bych unikl v poslední vteřině a jako by to byla náhoda, jako bych měl štěstí, protože to mohlo klidně potkat někoho jiného. Sedím na sedadle spolujezdce v Lukasově autě a kouřím cigaretu. Lukas nás veze skrz Dalen. Vždycky byl příšerně hubený, ale od té doby, co jsem ho viděl naposled, zhubnul ještě víc. Jako by jediná změna v životě byla, že už přestal jíst úplně. 17
V autě se vznáší nezaměnitelný pach marihuany. „Nasrat,“ povídá Lukas do telefonu. „Já už pro něj nebudu dělat ani za nic. To si radši seženu peníze sám.“ Lukas telefonuje se svou sestrou, se kterou jsem se kdysi skoro vyspal, a baví se o jejich otci. Sestra nejspíš nestihne na jeho slova zareagovat, protože Lukas hovor ukončí. Pak si vzdychne. „Pozdravuje tě,“ oznámí. „Taky ji pozdravuj.“ Potáhnu z cigarety. Lukas stiskne tlačítko na stažení okénka a vyzve mě, abych špačka vyhodil oknem. Vzduch, který zavane zvenku, je teplý a těžký. Z náprsní kapsy košile vytáhne jointa. „Dej si radši tohle.“ Vyhodím cigaretu, vezmu jointa mezi palec a ukazováček a vložím si ho mezi rty. „Zavři, ať si můžu připálit,“ zamumlám a cvaknu zapalovačem. Lukas stiskne tlačítko a okno se zavře. Zapálím si joint a zhluboka se nadechnu kouře. Je modravě šedý a sladký. „Ty vole, já tě tak rád vidím.“ Vezme si ode mě jointa. „Je to dlouho.“ Zaparkujeme na odpočívadle ve skrytu lesa a mlčky kouříme. Tady u silnice rostou silné staré stromy tak těsně u sebe, že je to, jako by se člověk díval do tmavé zelenohnědé zdi. Kmeny jsou staré a mohutné a vypínají se k nebi do takové výšky, že se vršky těch, co lemují silnici, skoro opírají o sebe a vytvářejí tunel. Řada stromů dál od silnice je mrtvě rezavá. Les je tu příliš hustý, aby jím proniklo světlo a udrželo je naživu. „Chyběl jsi mi,“ povídá. „Ty mně taky.“ Odfrkne si. Ospale, ne tak agresivně, jak se asi snažil. 18
„Blbost.“ „Ne, vážně.“ Uvědomím si, že se mi plete jazyk, a musím se kousnout do rtu, abych se tomu nezačal hihňat. „To s těma penězma,“ pokračuju. „Dělej to jako já, než jsem se odstěhoval. Jdi na pracák.“ Lukas zdvihne obočí. „Tobě se to nedoneslo, co? Už mám po srandě,“ uchichtne se. „Nejdřív trvalo asi dva měsíce, než jsem si to vyběhal. Pak mě nutili, abych si hledal práci. A to mi za měsíc dávali sotva nějakou tu tisícovku. Tak jim povídám, že jsem práci tak trochu hledal tuhle a támhle, u Elos Bygg, v supermarketu a tak. Ale oni tam zavolali, aby si ověřili, že jsem tam fakt hledal místo.“ Rozesměje se na celé kolo. „Což jsem nehledal.“ „Tak ti zarazili podporu?“ „Jo. Dokonce jsem jim to musel zpětně doplácet.“ Znovu se rozesměje. „Nakonec mi jednu práci fakt nabídli. Skladník v nějaký fabrice, v Hyltebruku.“ „Aspoň něco.“ „V Hyltebruku, Davide.“ Šlehne po mně pohledem. „A sklapni, než začneš mluvit jako můj táta.“ Lukas zavrtí hlavou. „A kromě toho… Kolik peněz bych z toho měl? Nějakej ten litr na měsíc. Pár zasranejch drobnejch. Takhle jsem na tom já, Rickard, Martin, všichni. Dokonce i Julian s Justine, a to přece jen bydlí aspoň sami. V bytě. Ten systém je na hlavu. Tohle je mnohem lepší.“ „Co je ‚tohle‘?“ Mrak v Lukasově mysli se rozplyne, ústa rozšíří úsměv a jemu je zase dvanáct let. Má veliké, vnímavé oči a ve tvářích dolíčky, které se prohloubí, když se usmívá. Plavé a rozcuchané vlasy mu padají do čela. Je z něj zase kluk, kluk z pohádky, co z kouzelných kalhot tahá stokoruny. Nastartuje auto, které s neochotným zakašláním vyjede 19
zpátky na hlavní silnici, a z regionální stanice rádia začne Band of Horses zpívat gonna take a trip to Laredo, gonna take a dip in the lake, oh, I’m at a crossroads with myself, I don’t got no one else… „Uvidíš,“ povídá Lukas. Po pár kilometrech Lukas položí jointa na gumovou podlážku auta a uhasí ho botou. Pak auto stočí rovnou do lesa. Ani nestihnu vykřiknout, jen se dívám a vnímám, jak se auto vrhá do větví, které šlehají a odírají boky a střechu volva. Několik sekund se pohybujeme vlhkou, černou temnotou a pak se najednou vynoříme na opačné straně. „Já myslel, že je tady jenom les,“ divím se. „To já taky,“ odvětí Lukas. Popojede ještě několik metrů a zastaví. Příroda a stromy se před námi rozevřely. Odhrnuly se stranou jako opona a za nimi se objevil domek. Stojí na otevřeném štěrkovém plácku, který nepůsobí zrovna udržovaně; tu a tam z něj jako uhry na tváři puberťáka vyrůstají nepravidelné vysoké trsy trávy. Celý pozemek, nebo co to vlastně je, rámuje stěna jehličnatých stromů, tak hustých a temných, že v jasném slunečním svitu působí, jako by byly černé. Dlouhé, silné kořeny vylézají z půdy, plazí se po štěrku jako tmavá chapadla a zase mizí do země. „Otevři přihrádku,“ vyzve mě Lukas, a když to udělám, požádá mě, abych vytáhl schránku, která v ní leží. Schránka není velká. Vysoká je asi jako typická knížka do kapsy a je natřená červenou barvou. Na potěžkání mi připadá lehká. Lukas si ji vezme, otevře dveře auta a vystoupí. Zapípá mi telefon. Přišla zpráva z čísla, které neznám, s textem to ses ani nerozloučil? Pochopím, že to musí být ta holka, u které jsem strávil noc. Isabelle nebo Isabella. Uplynulo sotva pár hodin, co jsme se viděli. 20
Vystoupím z auta a vzduch na mýtině je tak nehybný a svěží, že mě uklidní. Únava ze mě stekla a já cítím, jak se moje mysl projasnila. Jako bychom prošli jakousi arkádou, bránou z jednoho světa do druhého. Dům je dřevěný, patrový, s šikmou střechou, která přesahuje nad verandu. Ke dveřím vedou schody z tmavého dřeva a dole pod nimi stojí Martin s Rickardem a tiše se spolu baví. Martin působí uvolněně, ruce má zastrčené v kapsách džín a sluneční brýle si zavěsil do výstřihu svého tmavočerveného tílka. Je ušmudlané, nevyprané. Rickard vypadá napjatě a zmateně. Vrtí hlavou na něco, co říká Martin. Ten zareaguje pokrčením ramen. Rickard si všimne Lukase a křečovitě zvedne ruku na pozdrav. Lukas pokývne a ukáže schránku. „Nečekal jsem, že přijedeš takhle brzo,“ podotkne Martin. „Alarm nebyl zapnutej,“ vysvětluje Lukas. „O čem se tu bavíte?“ „O ničem,“ odpoví Rickard a koutkem oka se podívá na Martina. „O ničem,“ potvrdí Martin a vytáhne ze zadní kapsy kalhot jointa. „Nazdar, Davide,“ pozdraví Martin, potáhne z jointa a podá ho Rickardovi. Ten si taky potáhne s nepřítomným pohledem upřeným na své sandály. Lukas pokyne rukou k domu, jako by ho chtěl představit. „Zírej.“ „Barák,“ konstatuju. „Tos chtěl, abych sem přijel proto, abych se podíval na nějakej barák?“ „Náš barák,“ upřesní Martin. „Nebral jsem ho jako náš.“ Lukas pohlédne na Martina. „Ale asi fakt je.“ Prohlížím si jednopatrovou stavbu, která tu před našima očima vyrůstá ze země. Zdi jsou bílé a barva se z nich odlupuje, 21
jako by se dům chystal svléknout kůži. K mému překvapení se zdá, že okna nejsou vytlučená, a k modré obloze se tyčí starý komín. Kolem se povalují prázdné plechovky od piva, plastové lahve, slupky od banánu, krabičky od jídla, ostatky starého trička a nějaké šaty. „Počkáme na ostatní,“ povídá Lukas a všichni se posadíme na schody k verandě. „Říkal jsem už, že jsem si podal přihlášku?“ ozve se po chvíli Rickard. „Na co?“ zeptá se Lukas. „Takže pojedeš?“ zeptá se Martin a sevře rty. „Jo. Jestli se dostanu. Ale snad jo.“ „Ekonomka v Göteborgu.“ Kradmo se podívám na Martina. Nic neříká, jen se dívá na své ruce. Dům trůní za našimi zády, poskytuje nám stín a všechno je nesmírně nehybné. Voní to létem. „A to bys jel kdy?“ chce vědět Martin. „Tak nějak za dva měsíce.“ Mezi stromy se vynoří Julian s Justine – sourozenci. Zamávají na nás. Julian vede kolo. Na sobě má světlé bermudy a bílé tričko, Justine přichází v lehkých bílých šatech, které odhalují lýtka. Je krásnější, než jsem si ji pamatoval. Martin se na ně mdle usměje. Julian mu úsměvem odpoví a Justine nám na schodech pokývne na pozdrav. „Kdy sis podal přihlášku?“ zeptá se Martin. „V dubnu.“ „Proč jsi neřek…“ začne Martin, ale Rickard chvatně vstane a zeptá se Juliana s Justine, jestli někdo z nich nemá cigarety, a Martin svou otázku už nedořekne. Pozdravím se s Julianem a Justine. Vítají mě a já z toho nemám dobrý pocit, i když pořádně nevím proč. Justine vezme mou ruku do své a dívá se na mě svýma velkýma zelenýma očima. 22
„Co si sednout venku?“ navrhne Lukas. „Když je tak pěkně.“ Julian vytáhne ze zadní kapsy bermud měkkou krabičku červených princek, vyklepne z ní jednu cigaretu a podá ji Rickardovi. „Proč ne,“ povídá Julian a já koutkem oka zahlédnu, jak si Martin s Rickardem vymění dlouhý pohled. Pak se Rickard celý nesvůj odvrátí. „Všechno v pohodě?“ diví se Lukas a já nejdřív nepochopím, že mluví na mě, dokud mi nezaťuká na paži. „Co? Jo. Já nevím, asi jo.“ „Tak pojďte.“ Lukas položí tmavočervenou truhličku do štěrku a my si posedáme do kruhu. „Ta je ale malá,“ poznamená Justine. „Čí to bylo?“ zeptá se Julian, který se posadil se zkříženýma nohama vedle Justine naproti Lukasovi. „Ylvy,“ odpoví Lukas. Ylva je bývalá listonoška, která teď se špatnými zády a pár roky do důchodu vede Potraviny Ylva. Pomyslím si, co to s člověkem udělá, když vyrůstá ve světě, kde vlastně nikdo nepotřebuje příjmení. Pocítím intenzivní nutkání odsud utéct, nasednout na první letadlo zpátky do Stockholmu. Lukas otevře šperkovnici a víko se tiše a měkce zvedne. Julian nakoukne dovnitř a Justine si pokradmu prohlíží Julianovy silné opálené ruce. „Žádná sláva,“ shledá Julian a zamračí se. Lukas vytáhne náhrdelník z tlustých stříbrných článků. Na nich visí modrá, červená a zelená srdíčka, hvězdičky a kostky. „Je to vůbec pravý?“ zapochybuje Martin, vezme náhrdelník a potěžká ho v dlani. „Ale těžkej teda je.“ „Copak tohle vážně nosí?“ ohrnuje nos Rickard. „Vždyť je to příšerný.“ 23
Martin odloží náhrdelník do štěrku a Lukas na špičce prstu ukáže dva prsteny, nad kterými Julian vykulí oči. „Tys jim vzal snubáky?“ Lukas se nejprve se zdviženým obočím podívá na Juliana a pak se obrátí ke mně. „Máš s tím problém, Davide?“ „Ne.“ „Můžu si ho zkusit?“ ozve se Justine. Lukas se pousměje a podá jí menší z prstýnků. Justininy ruce jsou bledé a čisté, krásně souměrné. Navlékne si šperk na levý prsteníček a zachichotá se. „Ten je krásnej.“ „Ty jsi krásná,“ opraví ji Lukas a Julian se na něj tázavě podívá. „Tak tys jim sebral snubní prsteny,“ vrtí hlavou Julian a zasměje se. Má pozoruhodně bílé zuby a já bych rád věděl, jestli si je bělí nebo jestli to dělá jen sluneční světlo a blízkost bílých zdí domu. Lukas se usměje, jako by se usmál kluk, kterého někdo přistihl s bonbony po kapsách. „Seš magor,“ poznamená Julian. „To jsme všichni,“ vloží se do toho Justine a na té samozřejmosti jejích slov mě něco přitahuje. „Podívejte, jak je krásnej,“ řekne znovu a prohlíží si prsten na ruce. „A ještě jsem našel tohle,“ oznámí Lukas a vytáhne ze šperkovnice stříbrnou brož. Má tvar motýla s křídly měkkých, oblých tvarů a s drobným rýhovaným tělem. Julian vrtí hlavou. „Je mi jasný, že jsi dělal, co jsi moh, ale, ty vole…“ „Ještě jsi neviděl to nejlepší,“ brání se Lukas a podá brož Julianovi, který si ji od něj vezme s tázavým výrazem. 24
„A co?“ „Otoč to.“ Julian brož obrátí. Martin se k němu nakloní a na zadní straně brože čte: „Devět set dvacet pět.“ „Sterlingový stříbro,“ vysvětluju a Lukas se zatváří spokojeně. „Zlato to sice není,“ konstatuje Julian, „ale asi to bude kvalitní stříbro.“ „Tak to půjdem uklidit?“ pokývne Lukas ke šperkům před námi. „Už budu muset.“ Ostatní vstanou, ale Martin z nějakého důvodu zůstane sedět, a tak zůstanu sedět i já. „Tak jdete?“ zeptá se Lukas. „Za chvíli,“ řekne Martin. Ostatní vyjdou po schodech na verandu a otevřou nezamčené dveře. Zmizí v domě. Martin si lehne na záda do štěrku a zavře oči před sluncem. Přímo před obličejem mu roste trs trávy. Utrhne si stéblo a strčí si ho do pusy jako cigaretu. „Chápu, proč jsi chtěl pryč,“ řekne zvolna. „A že Rickard chce pryč. Taky chci pryč.“ „A kam?“ zeptám se. Martin otevře oči. „Nevím. Prostě pryč.“ „Nechali jsme přes noc otevřený okna, tak by to tu nemělo bejt zatuchlý,“ slyším Lukase z nitra domu. Když vstoupím, voní to tu čerstvě a suše, starým dřevem. Pod nohama nám vrže prkenná podlaha. Celý dům jako by byl prošpikovaný mohutnými, tmavými trámy, které vedou od stropu k podlaze. V některých jsou zatlučené staré hřebíky, možná k věšení ramínek nebo obrázků. Místnosti od sebe dělí jen tenké stěny jako z překližky. Podlaha 25
