Nedostatek vody ve východním Středomoří – důvod válek nebo podnět pro vzájemnou spolupráci?
Kateřina Rybová
Leden 2012
Obsah Úvod……………………………………………………………………………………………………………………………………. 3 1. Přírodní podmínky a klima……………………………………………………………………………………………… 4 2. Aktuální situace a hlavní vodohospodářské projekty v jednotlivých zemích východního Středomoří…………………………………………………………………………………………………………………….. 5 2.1 Izrael………………………………………………………………………………………………………………………… 5 2.2 Palestinská území (pásmo Gazy a Západní břeh Jordánu)…………………………………………. 6 2.3 Jordánsko…………………………………………………………………………………………………………………. 7 2.4 Sýrie…………………………………………………………………………………………………………………………. 8 2.5 Libanon……………………………………………………………………………………………………………………. 9 3. Voda jako faktor ovlivňující mezinárodní vztahy……………………………………………………………. 9 Závěr…………………………………………………………………………………………………………………………………. 13 Seznam použité literatury………………………………………………………………………………………………….. 14
2
Úvod Voda je na celém Blízkém východě považována za velice vzácnou komoditu a je proto hlavním environmentálním faktorem, který významně ovlivňuje politické dění v regionu. Skutečnost, že řeky zde většinou protékají hned několika státy nebo dokonce tvoří jejich hranice, vytváří nutnost zabývat se otázkou vodních zdrojů na mezinárodní úrovni. Zda se zúčastněné strany rozhodnou pro mírové řešení či nikoli, má v tomto politicky nestabilním regionu zásadní význam. Nejzávažnější konflikty o přístup k pitné vodě na Blízkém východě vznikly ve východním Středomoří jako důsledek snah jednotlivých vlád o získání kontroly nad řekami Jordán, Yarmouk a jejich hlavními přítoky. Analýza se proto bude věnovat pouze těmto státům (jedná se o Izrael, Palestinská území (Západní břeh Jordánu a pásmo Gazy), Sýrii, Jordánsko a Libanon). Cílem této práce není podat naprosto vyčerpávající rozbor vzájemných vztahů mezi státy východního Středomoří v otázce vodních zdrojů. S ohledem na komplikovanost situace v tomto regionu a na omezený rozsah studie to ani není dost dobře možné. Chtěla bych jen poukázat na kritický nedostatek vody v této oblasti a zároveň chci upozornit na významnou roli, kterou voda hraje v mezinárodní politice. Následující analýza je rozdělena do tří hlavních částí. První z nich přibližuje přírodní podmínky, klima a hydrologii východního Středomoří. Na ni navazuje stručný přehled aktuálního stavu vodních zdrojů v jednotlivých zemích a jejich hlavních vodohospodářských projektů. V poslední kapitole je uvedeno několik příkladů z historie i současnosti o tom, jak se voda může stát podnětem k rozpoutání ozbrojených konfliktů, ale zároveň může státy přimět ke vzájemné spolupráci.
3
1. Přírodní podmínky a klima Státy východního Středomoří se nacházejí v tranzitní zóně mezi horkou a suchou jihozápadní Asií a chladnější a vlhčí oblastí severního Středomoří. To je příčinou velké různorodosti v objemu srážek a v rozmezí teplot. Obecně se dá říci, že léta jsou poměrně dlouhá, horká a suchá a dochází k rychlému vypařování povrchové vody. Nejvíce dešťových srážek spadne během zimy, zejména ve větší nadmořské výšce. Vzhledem k tomu, že se touto oblastí táhne velká příkopová propadlina, která začíná ve východní Africe a končí v severním Izraeli, nachází se značná část tohoto území ve velmi malé nadmořské výšce, mnohdy i pod úrovní mořské hladiny (nejnižší suchozemský bod naší planety – Mrtvé moře – se nachází právě zde, 420 metrů pod úrovní světového oceánu).1 Také s postupem od pobřeží do vnitrozemí objem srážek výrazně klesá - mnohem méně jich spadne na východ od údolí Jordánu než na západ od něho. V průměru získává východní Středomoří okolo 16,5 milionu m3 dešťových srážek za rok.2 Ačkoli se to může zdát hodně, většina této vláhy se extrémně rychlým vypařováním a životním cyklem rostlin vrátí zpátky do atmosféry dříve, než může být využita lidmi, nebo se vsákne do země a dostane se do podzemní vody. V důsledku toho mají místní lidé k dispozici pouhých 17 % dešťových srážek, a to buď ve formě povrchové nebo podzemní vody.3 Sledovaný region je navíc čas od času vystaven nenadálým obdobím sucha, což situaci místních obyvatel ještě zhoršuje. Zejména v současné době s postupujícími globálními změnami klimatu jsou tyto přírodní katastrofy stále častější a závažnější. Hlavním zdrojem povrchové vody ve východním Středomoří je řeka Jordán, která po většinu své délky (251 km) teče pod úrovní mořské hladiny. Jordán pramení ve výše položených deštivějších oblastech východního Libanonu u hranic s Izraelem a Sýrií. Odtud teče severojižním směrem přes Galilejské jezero a svou pouť končí v Mrtvém moři. Na horním toku, nad Galilejským jezerem, jsou nejvýznamnějšími přítoky Jordánu řeky Hasbani, Banias a Dan. Dále po proudu přiživují jordánské vody řeky Jalud, Yarmouk, Zarga a Jabesh.4 Vzhledem k tomu, že je Jordán zásobárnou pitné vody pro Izrael, Jordánsko a Palestinu, je důležitým aspektem také kvalita jeho vody. Koncentrace solí na horním toku není zatím nijak vysoká, ale s postupem řeky směrem na jih, zejména pod Galilejským jezerem, rychle roste. Nejvyššího obsahu solí (25 %) dosahuje řeka těsně před svým ústím do Mrtvého moře, které je sedmkrát slanější než oceán.5 Projekty na odklon vody z Jordánu a jeho hlavních přítoků (např. izraelský National Water Carrier nebo jordánský East Ghor Canal) však výrazně snižují objem vody v korytech řek a díky tomu roste koncentrace solí.
1 Dale, W. N.: Middle East Water Problems [online]. [cit. 2012-01-05]. Dostupné na www:
. 2 Tamtéž. 3 Tamtéž. 4 Lowi, M. R.: Water and Power: The Politics of a Scarce Resource in the Jordan River Basin. Cambridge University Press, ISBN 0-521-558360, p 25. 5 Wolf, A., Ross, J.: The Impact of Scarce Water Resources on the Arab-Israeli Conflict.
4
2. Aktuální situace a hlavní vodohospodářské projekty v jednotlivých zemích východního Středomoří Jedním z největších problémů, kterým musí státy východního Středomoří čelit, je skutečnost, že voda se stává stále vzácnější komoditou a její spotřeba za poslední století vzrostla dokonce rychleji než počet místních obyvatel.6 Podle odborníků se tento region potýká s deficitem vodních zdrojů už od počátku 70. let a situace se i nadále zhoršuje. V roce 2003 byla v celosvětovém měřítku dostupnost vody na jednoho obyvatele odhadována přibližně na 7 140 m3. V západní Asii je to však pouze 1 066 m3 a některé státy východního Středomoří mají k dispozici dokonce méně než 200 m3 na obyvatele.7 Souvisejícím problémem, který je rovněž společný všem sledovaným zemím, je rychlý přirozený přírůstek obyvatelstva, který se pohybuje mezi 2,5 – 3 % ročně. Podle statistik OSN vzroste populace v Jordánsku, Izraeli a na Palestinských územích ze současných 14 milionů na téměř 23 milionů v roce 2025, což znamená navýšení o více než 60 %.8 Velká koncentrace lidí v určitých oblastech, zejména ve městech, pak bude vytvářet abnormální tlaky na vodní zdroje. Společně s postupující urbanizací, modernizací ekonomiky a rostoucí životní úrovní se zvyšuje také spotřeba vody na jednoho obyvatele a rostou nároky na zajištění potravinové soběstačnosti (což má, s ohledem na nestabilní politickou situaci v regionu, velký strategický význam). Jenomže kvůli suchému klimatu je nutné v podstatě všechny zemědělské plochy zavlažovat a agrární sektor se tak stává bezkonkurenčně největším spotřebitelem vody. Uvádí se, že na národní úrovni je přes 90 % vody využíváno právě pro potřeby rostlinné výroby.9 Intenzivní zemědělství, rozvoj průmyslu i zvýšená spotřeba domácností měly v posledních letech za následek také rozsáhlé znečištění povrchových i podzemních zdrojů průmyslovými hnojivy, pesticidy, těžkými kovy a dalšími chemikáliemi. Kromě toho dochází i k velkým ztrátám vody vinou špatného hospodaření a zastaralých distribučních systémů. Odborníci například zjistili, že kvůli netěsnícímu potrubí unikne v Západním břehu Jordánu 26 % vody rozváděné po Ramallahu a dokonce až 55 % vody v Hebronu. Podobně se odhaduje, že ze stejného důvodu zmizí přibližně polovina vody, která vstupuje do vodovodního systému v Jordánsku. V Izraeli je toto procento, díky mnohem modernějšímu zařízení, výrazně nižší (přibližně 10 %).10 Značných úspor by se tedy dosáhlo už pouhou modernizací a opravou zastaralé vodovodní sítě.
2.1 Izrael Izrael se potýká s nedostatkem vody v podstatě už od svého vzniku v roce 1948, ale v posledních letech se situace neustále rapidně zhoršuje. Kumulativní deficit jeho obnovitelných vodních zdrojů
6
Dale, W. N.: Middle East Water Problems [online]. [cit. 2012-05-01]. Dostupné na www: . 7 Mahfouz, B.: Lebanese Water Resources: A Potential to alleviate Middle East water stress [online]. [cit. 2012-01-09]. Dostupné na www: . 8 Dale, W. N.: Middle East Water Problems [online]. [cit. 2012-05-01]. Dostupné na www: . 9 The Guardian, 2001: Liquid assets [online]. [cit. 2012-01-11]. Dostupné na www: . 10 Dale, W. N.: Middle East Water Problems [online]. [cit. 2012-05-01]. Dostupné na www: .
5
činí přibližně 2 mld. m3, což je srovnatelné s jeho aktuální roční spotřebou. Na vině jsou především výše zmiňované důvody - rychlý nárůst populace, zvyšující se spotřeba vody na jednoho obyvatele a další.11 Podle izraelských statistik dosáhla v roce 2010 celková domácí poptávka po vodě 2 680 mil. m3. K ní je však zapotřebí přičíst ještě 50 mil. m3, které musí Izrael každoročně dodávat do Jordánska, neboť se k tomu zavázal podepsáním mírové smlouvy z roku 1994.12 Celkové disponibilní množství vody v témže roce činilo 2 430 mil. m3, přičemž přibližně 30 % pochází ze zdrojů povrchové vody, 36 % je z podzemních rezervoárů a zbylých 34 % z přírodních pramenů.13 Největším sladkovodním zdrojem v Izraeli je Galilejské jezero, které poskytuje 700 mil. m3 vody ročně. Dalšími významnými zásobárnami jsou dva podzemní rezervoáry, které každoročně dodávají 690 mil. m3 vody.14 V současné době navíc v Izraeli funguje přes 30 zařízení na odsolování mořské vody s celkovou kapacitou přibližně 360 mil. m3/rok.15 Rozmístění vodních zdrojů v Izraeli je však značně nerovnoměrné – 80 % je soustředěno na severu a pouhých 20 % na jihu. Tato nerovnováha byla hlavním důvodem pro konstrukci tzv. Národního vodního kanálu (National Water Carrier – NWC), jehož výstavba byla zahájena v roce 1953 a dokončena o jedenáct let později. Sto třicet kilometrů dlouhý NWC v sobě integroval většinu regionálních vodohospodářských projektů a je největším vodním dílem v Izraeli. Jeho hlavním úkolem je dopravovat vodu z Galilejského jezera na severu země do hustě obydleného centra a do vyprahlých oblastí na jihu. NWC je napájen třemi hlavními sladkovodními zdroji, Galilejským jezerem a oběma výše zmiňovanými podzemními rezervoáry, a je schopen přepravit až 450 mil. m3 vody za rok.16 Tento systém obrovských trubek, otevřených kanálů, tunelů, rezervoárů a velkokapacitních přečerpávacích stanic byl zpočátku zamýšlen téměř výhradně pro účely zavlažování polí v pouštních oblastech jižního Izraele. Jako pitná voda pro obyvatelstvo mělo sloužit pouhých 20 % jeho kapacity. Postupem času se však tento poměr obrátil a v současné době je pro účely zemědělství využíváno pouze 20 % vody přepravované tímto kanálem. Důvodem změny byla rostoucí populace a zvyšující se spotřeba vody na jednoho obyvatele.17
2.2 Palestinská území (pásmo Gazy a Západní břeh Jordánu) V pásmu Gazy je kvůli značné přelidněnosti tohoto malého území dostupnost vodních zdrojů velice špatná. Po izraelské válce za nezávislost v roce 1948 začaly do Gazy proudit davy palestinských uprchlíků a místní populace se z původních 80 000 rázem zvýšila o dalších 200 000 lidí (tedy o 150 %).18 Tento masivní a rychlý nárůst počtu obyvatel samozřejmě vytvořil abnormální tlak na přírodní zdroje (zejména na půdu a vodu).
11
Jewish Virtual Library: Israel’s chronic water problem [online]. [cit. 2012-01-03]. Dostupné na www: . 12 Tamtéž. 13 Mekorot: Israel’s Water Supply System [online]. [cit. 2012-01-15]. Dostupné na www: . 14 Jewish Virtual Library: Israel’s chronic water problem [online]. [cit. 2012-01-03]. Dostupné na www: . 15 Mekorot: Israel’s Water Supply System [online]. [cit. 2012-01-15]. Dostupné na www: . 16 Tamtéž. 17 Tamtéž. 18 Gray, A.: The Wate Crisis in Gaza [online]. [cit. 2012-01-19]. Dostupné na www: .
6
Jediným zdrojem pitné vody v pásmu Gazy je podzemní rezervoár, který je přirozenou cestou doplňován přibližně 65 mil. m3 vody ročně. Pro jeho využívání bylo v Gaze vybudováno už více než 4 000 studní. Přirozený proces obnovování tohoto rezervoáru však v žádném případě nestačí pokrýt vysokou a stále rostoucí poptávku, a proto hladina podzemní vody rychle klesá. Nadměrným čerpáním navíc dochází ke zhoršování její kvality infiltrací mořské vody.19 Za alarmující situaci v pásmu Gazy je do velké míry zodpovědná izraelská okupační správa, která zde nikdy nerealizovala žádné strategie rozvoje vodních zdrojů a nevěnovala pozornost ani zastaralé distribuční síti, z níž se kvůli popraskanému a netěsnícímu potrubí ztrácí až 50 % vody. V polovině 90. let byla správa vodních zdrojů v pásmu Gazy i v Západním břehu Jordánu předána nově vytvořené Palestinské vládě, která plánovala obě území propojit novým vodovodem a alespoň částečně tak vyřešit nedostatek pitné vody v Gaze. Avšak kvůli neustále napjaté politické situaci v regionu nebyl tento plán prozatím realizován, protože by se neobešel bez spolupráce s Izraelem, přes jehož území by potrubí nutně muselo vést.20 Situace v Západním břehu Jordánu se zdá být na první pohled příznivější než v pásmu Gazy, neboť je tato oblast lépe vybavena vodními zdroji – řekou Jordán na hranicích s Izraelem a četnými podzemními rezervoáry. Práva Palestinců na jejich využívání jsou však velice omezená. Od Šestidenní války z roku 1967 mají totiž odepřen jakýkoli přístup k vodě z Jordánu a 80 % podzemní vody, která se nachází na jejich území, je využíváno Izraelem. Většina obyvatel Západního břehu tak paradoxně trpí závažným nedostatkem vody a přibližně 13 % Palestinců není napojeno na žádnou vodovodní síť.21 Podle nejnovějších výzkumů je izraelská spotřeba vody v domácnostech více než čtyřnásobná v porovnání s Palestinou. Pokud se do výpočtů zahrne také sektor průmyslu a zemědělství, má Izrael k dispozici až sedmkrát více vody (!) než Palestina.22
2.3 Jordánsko Jordánsko se v současné době potýká s velmi vysokým deficitem vodních zdrojů, neboť celková poptávka všech sektorů ekonomiky, včetně domácností, dosahuje 1 miliardy m3 vody za rok, zatímco aktuální nabídka je schopná pokrýt pouze 75 % těchto potřeb (výsledný deficit se tedy pohybuje okolo 250 milionů m3 ročně (!)). Pokud k tomu připočteme ještě skutečnost, že populace šestimilionového Jordánska roste tempem převyšujícím 3,2 %, není rozhodně nijak překvapující, že v celosvětovém měřítku má tato země jeden z nejnižších ukazatelů objemu vody připadajícího na jednoho obyvatele.23 Mezi největší priority jordánské vlády patří především zajištění dostatečného množství vody pro hlavní město Ammán. Byl proto navržen tzv. Disi-Mudawwara projekt na vybudování 325 km dlouhého potrubí, které by mělo zásobovat metropoli až 100 mil.m3 vody ročně. Součástí projektu je 19
Gray, A.: The Wate Crisis in Gaza [online]. [cit. 2012-01-19]. Dostupné na www: . 20 Tamtéž. 21 Tamtéž. 22 Arab Water Council: Palestine state of the water report - An overview of water and sanitation in the Occupied Palestinian Territories [online]. [cit. 2012-01-21]. Dostupné na www: . 23 Water-technology: Greater Amman, Jordan [online]. [cit. 2012-01-25]. Dostupné na www: .
7
také vyvrtání 65 nových studní a výstavba nádrže na shromažďování dešťové vody o kapacitě 12 000 m3. Realizace tohoto projektu však naráží na spoustu překážek. V první řadě se nejedná o dlouhodobě udržitelné řešení, protože zdroj podzemní vody, který má být pro zásobování Ammánu využíván, obsahuje fosilní vodu a není nijak přirozeně doplňován. Dříve nebo později tedy dojde k jeho vyčerpání. Rezervoár se navíc nachází velice blízko u hranic se Saudskou Arábií a činí celý tento projekt velmi citlivý na aktuální vývoj politické situace v regionu.24 Dalších 38 mil. m3 vody má každoročně do hlavního města dopravit čtyřicetikilometrové potrubí a zařízení na odsolování mořské vody vybudované v rámci projektu Zara-Maain. Jordánské autority učinily také jisté kroky v modernizaci zastaralého vodovodního systému, díky nimž klesly ztráty vody v distribuční síti z 50 na 30 %.25 Aby vyrovnalo zmiňovaný deficit, je Jordánsko nuceno dovážet vodu až z Turecka. Začalo proto zvažovat zahájení výstavby kanálu, který by propojil Rudé a Mrtvé moře a zvýšil by dostupnost vody nejen pro Jordánsko, ale i pro Izrael, a to o zhruba 850 mil. m3 za rok. Součástí tohoto megalomanského projektu by bylo také vybudování několika nových zařízení na odsolování mořské vody. V současné době je zkoumána samotná proveditelnost projektu.26
2.4 Sýrie Sýrie se potýká s úplně stejnými problémy jako zbytek regionu. Je to vyprahlá země s velice omezenými vodními zdroji, rychle rostoucí populací (průměrný přirozený přírůstek se pohybuje okolo 2,7 %) a s nutností zavlažovat zemědělské plochy (agrární sektor je opět bezkonkurenčně největším spotřebitelem vody).27 Nejvýznamnějšími zdroji povrchové vody v Sýrii jsou Eufrat, Tigris, Orontes a Yarmouk. O všechny tyto řeky se však Sýrie musí dělit se svými sousedy. Jednoznačně nejdůležitější syrskou řekou je Eufrat přitékající z Turecka. Také Tigris pramení v Turecku a na svém horním toku tvoří část hranice mezi oběma státy. Orontes teče z Libanonu přes Sýrii do Turecka a o řeku Yarmouk, hlavní přítok Jordánu, se rovněž dělí tři státy – Sýrie, Jordánsko a Izrael. Přesto většina pitné vody v Sýrii pochází z podzemních rezervoárů a pramenů. Důležitou součástí syrské vodohospodářské strategie je čištění odpadních vod a jejich opětovné využívání při zavlažování polí. V současné době je tímto způsobem „recyklováno“ 40 – 50 % odpadních vod. V roce 2009 syrská vláda oznámila, že hodlá v rozvoji tohoto systému pokračovat a plánuje proto po celé Sýrii postavit 180 nových čistících zařízení.28 Syrské autority v minulosti věnovaly velkou pozornost také výstavbě přehrad a budování kanálů na zásobování měst vodou z řek a podzemních rezervoárů. Dnes se v Sýrii nachází 165 přehrad s celkovou kapacitou téměř 20 km3. Soustředěny jsou především na řece Orontes (49 přehrad),
24
Water-technology: Greater Amman, Jordan [online]. [cit. 2012-01-25]. Dostupné na www: . 25 Tamtéž. 26 Tamtéž. 27 AquaStat: FAO Water Report 34 [online]. [cit. 2012-01-25]. Dostupné na www: . 28 Tamtéž.
8
Yarmouk (42) a Al Badia (37), ale největší kapacitu mají čtyři přehrady na řekách Eufrat a Allepo, které dohromady pojmou více než 16 km3 vody.29
2.5 Libanon Libanon lze rozdělit do dvou hlavních hydrologických regionů. První z nich se nachází na pobřeží a zahrnuje dvanáct řek, které pramení v nedalekých horách a ústí do Středozemního moře. Nejvýznamnější libanonské řeky, Litani, Orontes a Hasbani, se však nacházejí v druhém, vnitrozemském, rozvodí. Kromě nich má tato malá země, hraničící s Izraelem a Sýrií, k dispozici 40 velkých potoků, 2 000 pramenů a velký počet sezónních vodopádů, které se každoročně vytváří z odtávajícího sněhu.30 Libanon má oproti jiným státům v regionu velkou výhodu v tom, že většina jeho vodních zdrojů se nachází uvnitř státních hranic nebo pokud sdílí některé z řek se svými sousedy, jsou tito vždy na dolním toku (např. Orontes pokračuje z Libanonu do Sýrie). V Libanonu rovněž pramení přítoky významných mezinárodních řek (např. Hasbani, která se vlévá do Jordánu). Ačkoliv je Libanon v porovnání s ostatními státy východního Středomoří obdařen nejbohatšími vodními zdroji, místní obyvatelstvo se i přesto potýká s nedostatkem pitné vody. Na vině je především špatné hospodaření a zastará distribuční síť, která navíc utrpěla značné škody během patnáctileté občanské války a pozdější izraelské agrese v červenci 2006.31 Podobně jako v okolních státech, je i v Libanonu největším spotřebitelem vody zemědělství. Nevhodné zavlažovací praktiky využívané libanonskými farmáři jsou však důvodem ztráty až poloviny vody, která je jim k dispozici. Pokud by libanonská vláda zlepšila hospodaření s vodními zdroji a modernizovala dosavadní distribuční síť, mohl by se Libanon stát významným dodavatelem vody pro okolní země, což by mělo pozitivní dopady nejen na jeho domácí ekonomiku, ale i na mezinárodní vztahy v regionu.
3. Voda jako faktor ovlivňující mezinárodní vztahy Suché klima činí státy východního Středomoří závislé na několika málo řekách, o které se navíc musejí vzájemně dělit. Otevírá se tak prostor pro mezinárodní spory o práva na využívání těchto vodních zdrojů. Týká se to jak hraničních řek, tak i situace, kdy řeka od pramene po ústí protéká několika státy. Pokud země nacházející se na horním toku vybuduje na řece přehrady nebo jiná vodní díla, získává možnost regulovat její průtok a tím se jí dostává do rukou velice silná politická zbraň. Konkrétním příkladem může být 22 tureckých přehrad na horních tocích Eufratu a Tigrisu, které byly postaveny v rámci tzv. Southeast Anatolia Project a které významně omezily přístup Sýrie a Iráku k jejich důležitým vodním zdrojům. Odborníci odhadují, že turecké přehrady připravily Sýrii o 40 % a Irák dokonce až o 80 % vody.32 Napětí mezi Tureckem a Sýrií ohledně tohoto projektu vedlo Sýrii v minulosti k tomu, že podporovala kurdské separatisty na jihovýchodě Turecka.
29
AquaStat: FAO Water Report 34 [online]. [cit. 2012-01-25]. Dostupné na www: . 30 Mahfouz, B.: Lebanese Water Resources: A Potential to alleviate Middle East water stress [online]. [cit. 2012-01-09]. Dostupné na www: . 31 Tamtéž. 32 Mossadekh, G. A.: What of Hydropolitics and the Middle East? [online]. [cit. 2012-01-25]. Dostupné na www: .
9
Situace v údolí Jordánu je podobná. Jordán je totiž relativně malá řeka a vezmeme-li v úvahu i jeho hlavní přítoky (Hasbani a Yarmouk), je jeho voda využívána pěti státy – Jordánskem, Libanonem (Hasbani), Sýrií (Yarmouk), Izraelem a Západním břehem Jordánu. Kdysi významná řeka, jak z hlediska historického a náboženského, tak i hydrologického, je v současnosti už pouze větším potokem. Než se dostane od svého pramene k ústí, většina vody se postupně ztratí v nesčetných potrubích, zavlažovacích kanálech a rezervoárech. Kvůli projektům na odklon vody z Jordánu se průtok této řeky během posledních padesáti let snížil z 1 300 – 1 500 mil. m3 na pouhých 250 - 300 mil. m3 za rok.33 Kromě smlouvy podepsané v roce 1994 mezi Izraelem a Jordánskem ohledně distribuce vody z Jordánu, dodnes neexistuje žádná oficiální dohoda mezi zúčastněnými státy, která by se touto otázkou zabývala. Výsledkem je velice napjatá atmosféra v regionu, která může snadno podnítit ozbrojené konflikty o vodní zdroje. Názorným příkladem, kam až taková situace může vést, je Šestidenní válka z roku 1967, které předcházelo rostoucí napětí ohledně využívání řeky Jordán. První závažnější spory o vodu v údolí Jordánu vyvolal ambiciózní izraelský plán na vybudování Národního vodního kanálu (National Water Carrier – NWC), který by odklonil velké množství vody z koryta Jordánu pro účely izraelského hospodářství. Když se v roce 1964 konstrukce NWC blížila ke svému konci, Sýrie se po dohodě s ostatními členskými státy Ligy arabských států pokusila realizovat tzv. Headwater Diversion Plan, který měl odklonit dva ze tří hlavních přítoků Jordánu (Hasbani a Banias). Částečně by se tím zablokoval průtok vody do Galilejského jezera, hlavního zdroje povrchové vody pro Izrael, a výrazně by se snížila kapacita NWC. Sýrie zahájila svůj plán v roce 1965 vybudováním kanálu napojujícího Banias na řeku Yarmouk. Tento kanál měl odvést vodu z Baniasu do přehrady Mukhaiba, kterou společně využívaly Jordánsko se Sýrií. Na druhé části plánu se měl podílet i Libanon, který měl odklonit vodu z řeky Hasbani (přítok Baniasu).34 Podle odhadů odborníků by odklon vody z Hasbani a Baniasu snížil kapacitu izraelského NWC o 35 % a celkovou izraelskou dodávku vody o 11 %.35 Zároveň by se zhoršila kvalita vody v Galilejském jezeře v důsledku zvýšené koncentrace solí. Izrael však překazil plán Ligy arabských států zahájením vzdušných útoků na syrské území v dubnu 1967 a zničením syrského vodohospodářského projektu. Toto byly hlavní faktory, které stály za eskalací napětí v regionu, jež vyvrcholilo Šestidenní válkou.36 Válka přinesla Izraeli velké územní zisky, zejména se mu podařilo zabrat 2/3 Golanských výšin, které okupuje dodnes, a zjevně se jich nehodlá vzdát, protože tato oblast zajišťuje 15 % jeho poptávky po vodě.37 Izrael hraje klíčovou roli také při řešení nedostatku vody v Palestině. Jde především o to, zda přizná či nepřizná Palestincům práva na využívání zdrojů, které se sice nacházejí na jejich území, ale které jsou z velké části pod kontrolou Izraelců. Tato nespravedlnost páchaná vůči palestinskému lidu a neochota Izraele současnou situaci měnit mají velice negativní dopady na místní obyvatelstvo i na životní prostředí. Způsobují velké škody především v zemědělství a v budoucnosti mohou vést až k 33
McGreal, Ch.: Once mighty Jordan reduced to a trickle [online]. [cit. 2012-01-25]. Dostupné na www: . 34 Mossadekh, G. A.: What of Hydropolitics and the Middle East? [online]. [cit. 2012-01-25]. Dostupné na www: . 35 Tamtéž. 36 Tamtéž. 37 Mossadekh, G. A.: What of Hydropolitics and the Middle East? [online]. [cit. 2012-01-25]. Dostupné na www: < http://globalbrief.ca/blog/query/what-of-hydropolitics-and-the-middle-east/1714>.
10
hladomorům a dalšímu ekonomickému zaostávání Palestiny. Zároveň se tím vytváří ideální podmínky pro rostoucí nespokojenost palestinského obyvatelstva a častější projevy nenávisti vůči Izraeli. Navzdory rétorice nejvyšších izraelských představitelů nebyl dosud problém vody v Palestině uspokojivě řešen a naopak to vypadá, že si jde Izrael tvrdohlavě za svými cíli. Příkladem může být konstrukce zdi oddělující Západní břeh Jordánu od Izraele. Při výstavbě její severní části došlo ke zničení 25 studní, k izolaci místních obyvatel od dalších 50 studní, které byly jejich jedinými zdroji vody, a ke zničení jejich zavlažovacích systémů. Někteří odborníci tvrdí, že pokud by byla zeď dokončena v celé její předpokládané délce, přišli by Palestinci o 65 % svých vodních zdrojů.38 Pokud by situace došla až tak daleko, podmínky k životu by se mohly zhoršit natolik, že by se obyvatelé museli z těchto míst odstěhovat. To by samozřejmě vyhovovalo Izraeli a jeho politice vytvoření velkého židovského státu. Izrael je také považován za jednu z hlavních překážek pro rozvoj vodních zdrojů v Libanonu. Zejména oblasti na jihu země jsou kvůli své blízkosti u hranic s Izraelem vystaveny vysokému riziku ozbrojených konfliktů, a proto nejsou atraktivní pro větší investice. Kromě toho si židovský stát nárokuje právo na získání přístupu a kontroly nad řekami Hasbani a Litani. Hasbani je totiž jedním z největších přítoků Jordánu a tím pádem také významným zdrojem povrchové vody pro Izrael. Jakýkoli libanonský projekt na řece Hasbani by tak ovlivnil objem vody tekoucí do Izraele. Nutno však podotknout, že navzdory závažnosti situace dodnes neexistuje žádná dohoda mezi Izraelem a Libanonem o společném využívání vodních zdrojů z přeshraničních řek. Někteří odborníci dokonce varují, že Izrael má velice silnou motivaci k opětovnému obsazení jižního Libanonu. Důvodů pro jejich obavy je hned několik. Izrael je ekonomicky mnohem vyspělejší než Libanon a má proto i vyšší spotřebu vody na jednoho obyvatele. V jeho zájmu je tedy omezit výstavbu jakýchkoli vodních děl na libanonských řekách, které by snížily jeho disponibilní zdroje povrchové vody a ještě více prohloubily jeho deficit. Motivací pro izraelskou invazi je také skutečnost, že vybudováním technicky poměrně nenáročného kanálu, který by propojil řeku Litani a Hasbani, by Izrael získal dodatečných 800 mil. m3 vody ročně, což je zhruba 40 % jeho celkové roční spotřeby. Litani a Hasbani jsou totiž od sebe v jednom místě vzdáleny pouze 5 km a obě řeky nejsou daleko od izraelských hranic.39 Jordánsko je jediný stát, se kterým má Izrael podepsanou dohodu týkající se vodních zdrojů. Úmluva je součástí mírové smlouvy, kterou oba státy uzavřely v roce 1994. V rámci dohody může Jordánsko, kromě jiného, získat dodatečných 215 mil. m3 vody ročně prostřednictvím výstavby nových přehrad a projektů na odklon vody z Jordánu a budováním zařízení na čištění a odsolování mořské vody. V současné době putuje do Jordánska zhruba jedna třetina tohoto objemu díky novému potrubí vedoucímu z Izraele.40 Dobré vztahy se Jordánsko snaží udržovat i se sousední Sýrií. V 50. letech minulého století uzavřely obě země dohodu o přehrazení hraniční řeky Yarmouk. Voda z této přehrady je využívána převážně k
38
Gray, A.: The Wate Crisis in Gaza [online]. [cit. 2012-01-19]. Dostupné na www: . 39 Mahfouz, B.: Lebanese Water Resources: A Potential to alleviate Middle East water stress [online]. [cit. 2012-01-09]. Dostupné na www: . 40 Government of Jordan: Jordan’s Water Shortage [online]. [cit. 2012-01-27]. Dostupné na www: .
11
zavlažování jordánského území. O třicet let později byla vybudována tzv. Unity Dam, která slouží jako významný zdroj vody pro Sýrii i pro Jordánsko a je zároveň symbolem spolupráce mezi oběma státy.41 Sýrie uzavřela podobné dohody o hraničních řekách i s dalšími sousedními státy, ale žádná z nich nemá charakter mezinárodní smlouvy, jedná se spíše o nezávazná memoranda. Například koncem 80. let minulého století podepsala Sýrie dohodu s Irákem o společném využívání Eufratu. V ní je stanoveno, že Sýrii připadá maximálně 42 % vody, která touto řekou přiteče z Turecka. V roce 2005 začala navíc fungovat speciální skupina vědců ze Sýrie, Turecka a Iráku, tzv. Iniciativa spolupráce v povodí řek Eufrat-Tigris, jejímž cílem je podporovat spolupráci mezi těmito třemi státy. Pro řešení problémů, které by mezi nimi mohly vyvstat, byl v roce 2008 vytvořen společný vodohospodářský institut sídlící v Turecku.42 Na základě úmluvy z roku 1994 mezi Sýrií a Libanonem má Libanon každý rok právo na 80 mil. m3 vody z řeky Orontes, bude-li její průtok minimálně 400 mil. m3/rok. Dohoda mu zároveň zakazuje vrtat nové studny v povodí této řeky. Žádná smlouva o Orontes však nebyla dosud uzavřena mezi Sýrií a Tureckem, ale v roce 2008 mezi nimi došlo k dohodě o vybudování společné přehrady.43
41 Dagge, J.: Parting the Waters [online]. [cit. 2012-01-29]. Dostupné na www: . 42 Tamtéž. 43 Tamtéž.
12
Závěr Celá oblast východního Středomoří se v současné době potýká s velice závažným nedostatkem vody a situace se bude i nadále zhoršovat. Na vině je především rychle rostoucí poptávka po vodě, způsobená populační explozí, zvyšováním životní úrovně a tím i spotřeby vody na jednoho obyvatele, pokračující urbanizací a v neposlední řadě i rozvojem průmyslu a zemědělství. Svým dílem však přispívají i zastaralé distribuční systémy a špatný managament vodních zdrojů. Zajištění přístupu k pitné vodě proto patří mezi hlavní priority každé ze zúčastněných vlád a zároveň se stává významným faktorem ovlivňujícím její zahraniční politiku. Vzhledem k tomu, že spory o vodu stály už mnohokrát na pozadí izraelsko-arabských konfliktů a že mezinárodní vztahy v regionu jsou stále velmi napjaté, existuje poměrně reálný důvod k obavám z eskalace dalších ozbrojených konfliktů o vodní zdroje. Na druhou stranu však může závažnost situace působit jako stmelující prvek a přinutit nejvyšší představitele těchto států k tomu, aby společně zasedli k jednacímu stolu. Spolupráce v oblasti využívání vodních zdrojů a rostoucí vzájemná závislost těchto zemí by tedy naopak mohla působit jako prevence případných budoucích konfliktů. Bude to však vyžadovat ústupky a kompromisy všech zúčastněných stran. Bezesporu klíčovou roli hraje v těchto otázkách Izrael. Jeho rozvinutá ekonomika a vysoká životní úroveň místního obyvatelstva kladou velké nároky na vodohospodářskou politiku země i na jeho distribuční systém. Vzhledem k omezenému počtu řek a podzemních rezervoárů se však Izrael musí o svoje zásobárny vody dělit s okolními státy. Zatím však nic příliš nenasvědčuje tomu, že by se izraelská vláda uchylovala k jednání se svými sousedy. Spíše si jde tvrdohlavě za svými cíli a v otázkách vodních zdrojů je relativně nekompromisní (viz omezování přístupu Palestinců k vodě, výstavba NWC a další). Přesto, že jsou na sobě státy východního Středomoří hodně závislé (kvůli nutnosti dělit se o několik málo řek, které oblastí protékají), závazné mezinárodní smlouvy, které by tuto problematiku upravovaly, jsou v tomto regionu spíše výjimkou. Bylo sepsáno pouze několik nezávazných úmluv, nejčastěji o realizaci společných vodohospodářských projektů. I když nemají charakter mezinárodních smluv, mohou se tyto dohody stát prvními krůčky na cestě k mírovému řešení neustále se zhoršujícího nedostatku pitné vody ve východním Středomoří.
13
Seznam použité literatury 1) AquaStat: FAO Water Report 34 [online]. [cit. 2012-01-25]. Dostupné na www: . 2) Arab Water Council: Palestine state of the water report - An overview of water and sanitation in the Occupied Palestinian Territories [online]. [cit. 2012-01-21]. Dostupné na www: . 3) Dagge, J.: Parting the Waters [online]. [cit. 2012-01-29]. Dostupné na www: . 4) Dale, W. N.: Middle East Water Problems [online]. [cit. 2012-01-05]. Dostupné na www: . 5) Government of Jordan: Jordan’s Water Shortage [online]. [cit. 2012-01-27]. Dostupné na www: . 6) Gray, A.: The Wate Crisis in Gaza [online]. [cit. 2012-01-19]. Dostupné na www: . 7) Jewish Virtual Library: Israel’s chronic water problem [online]. [cit. 2012-01-03]. Dostupné na www: . 8) Lowi, M. R.: Water and Power: The Politics of a Scarce Resource in the Jordan River Basin. Cambridge University Press, ISBN 0-521-55836-0, p 25. 9) Mahfouz, B.: Lebanese Water Resources: A Potential to alleviate Middle East water stress [online]. [cit. 2012-01-09]. Dostupné na www: . 10) McGreal, Ch.: Once mighty Jordan reduced to a trickle [online]. [cit. 2012-01-25]. Dostupné na www: < http://www.guardian.co.uk/world/2005/mar/09/israel>. 11) Mekorot: Israel’s Water Supply System [online]. [cit. 2012-01-15]. Dostupné na www: . 14
12) Mossadekh, G. A.: What of Hydropolitics and the Middle East? [online]. [cit. 2012-0125]. Dostupné na www: < http://globalbrief.ca/blog/query/what-of-hydropoliticsand-the-middle-east/1714>. 13) The Guardian, 2001: Liquid assets [online]. [cit. 2012-01-11]. Dostupné na www: . 14) Water-technology: Greater Amman, Jordan [online]. [cit. 2012-01-25]. Dostupné na www: . 15) Wolf, A., Ross, J.: The Impact of Scarce Water Resources on the Arab-Israeli Conflict.
15
