Hroch
1/10
NÁRODY NA ROZHRANÍ V KU Miroslav HROCH Organizáto i této konference m li š astnou ruku, když formulovali její st ešní problém metaforickou otázkou „Jakou Evropu ohlašovala bitva u Slavkova ?“. Tím totiž nazna ili možnost využít tohoto jubilea k metodicky plodnému a inspirativnímu postupu synchronní komparace. Tento p ísp vek není jediným, jenž se v rámci této konference bude ptát, v jakém stádiu se k asovému bodu, jímž je v našem p ípad rok 1805, nacházely jisté transforma ní procesy evropské kultury a spole nosti, jako byla modernizace státu, emancipace žen, industrializace – a také formování novodobého národa – tedy tématu mého
p ísp vku.
Synchronní komparace na jedné stran otevírá cesta k pokus m osv tlit asynchronní pr b h evropských d jin, na druhé stran nám nabízí možnost ov it si jisté hypotézy a zab hané stereotypy, které se asto bezmyšlenkovit opisují. K takovým hypotezám pat í v p ípad mého tématu názor opakovaný nejmén po šest desetiletí na základ teze amerického politologa Hanse Kohna (a nejen jeho), že totiž moderní národy vznikly díky p sobení myšlenek Velké francouzské revoluce a že jejich formování bylo dále dílem napoleonských válek. Tím se ostatn chlubil již Napoleon, když na svaté Helen údajn prohlašoval, že jednou z jeho historických zásluh bylo, že spojil lidi do národ . Kohnova koncepce vycházela z názoru, že u kolébky moderního národa stála revolu ní idea „jednotného a ned litelného národa“ skládajícího se z rovnoprávných ob an , idea, která se ší ila Evropou p edevším díky expanzi francouzských revolu ních a pozd ji napoleonských armád. Kritická reflexe této hypotézy byla již n kolikrát publikována. Sdílím tento kritický názor a charakteristice významu napoleonských válek pro národní hnutí jsem v noval p ísp vek p ednesený letos na brn nské konferenci u p íležitosti výro í Slavkova. Proto zde své vývody nebudu obšírn opakovat, ale omezím se jen na základní teze. Zajisté, nové ob anské pojetí národa, které se zrodilo v pr b hu Velké revoluce, ovlivnilo v pr b hu následujících desetiletí programy mnoha a postupn
všech národních
hnutí. Z toho však nevyplývá, že je musíme považovat za základní sílu, která tyto národy uvád la v život. Ostatn již sám obrat „nové pojetí národa“ nazna uje, že zde již p edtím n jaké „staré“chápání národa existovalo. Totéž platí také o významném a nezanedbatelném vlivu
koncepce ob anského národa: tato koncepce ovliv ovala národotvorné procesy
v Evrop , ale tyto procesy zde z velké ásti již existovaly a jejich programy se formovaly d íve, než se jejich nositelé seznámili s myšlenkami Francouzské revoluce. Sta í p ipomenout
Hroch
2/10
zde fenomeny ozna ované jako barokní patriotismus i zemský patriotismus. A víme, že nejen nositelé t chto patriotism , ale také p edáci národního hnutí odmítali revolu ní principy a myšlenky, což nijak nesnižovalo jejich aktivitu v národním hnutí i v zápase o modernizaci národní pospolitosti. Nám zde ovšem nejde o samo období revoluce, ale o následující desetiletí napoleonských válek. K jejich úloze jsem ve výše uvedené souvislosti konstatoval, že je nelze uvád t do kauzální souvislosti s projevy národního hnutí, i když tato hnutí probíhala synchronn s t mito válkami. Jen v n kolika p ípadech se Napoleonova expanze vskutku stala p ímým (ale jen do asným) podporovatelem národního zápasu: tak tomu bylo v p ípad polském a do asn také v italském. Pozd ji však v Itálii vyvolala napoleonská okupace odpor, který n kdy byl uv dom le verbalizován v termínech národního zájmu. Obdobn tomu bylo v p ípad n meckých vlastenc , z nichž n kte í sv j konstrukt budoucího n meckého národa zám rn
a v dom
formulovali v opozici nejen proti Napoleonovi, ale – na rozdíl od
vlastenc italských - také proti revoluci. Mohli p i tom ostatn navázat i na n které postoje z doby p edrevolu ní. Ve Špan lsku p isp l odpor proti francouzské okupaci k tomu, že zesílilo v domí sounáležitosti poddaných v rámci jednoho státu, zatímco vnit ní modernizace sm rem k ob anskému národu byla v zárodku potla ena. V ad dalších zemí byla souvztažnost s napoleonskými válkami jen velmi vzdálená a zprost edkovaná, jako v eském, ma arském i norském národním hnutí. Napoleonské války bych tedy spíše ozna il za významný katalyzátor, za initele, jemuž zájmy ostatních národ byly v podstat lhostejné, ale který mohl, ale nemusil ovlivnit proces formování moderního národa. Nebylo p i tom d ležité, zda takový proces m l již povahu nastoupivšího národního hnutí i se nacházel teprve ve stádiu úvah o možnostech takové hnutí zahájit. Rozhodující bylo to, co považoval Napoleon za zájem „velkého národa“. Tolik tedy k otázce vliv , transferu národních myšlenek v situaci existujících již národotvorných proces . M j dnešní p ísp vek se však pokouší osv tlit tyto procesy jako problém asynchronního vývoje.
Abych se vyhnul nedorozum ní, považuji za užite né
upozornit na banální možná skute nost, že formování moderních evropských národ probíhalo dv ma typologicky odlišnými cestami. Odlišnost t chto cest byla ur ena již jejich východiskem a kulturn -politickými okolnostmi: prvý typ formování národa vycházel ze situace státního národa raného novov ku, jenž m l svoji národní kulturu a své vzd lané elity a transformoval se ze souhrnu poddaných v ob anskou pospolitost: tento proces známe nejen z Francie, ale také ze Švédska, Špan lska, Nizozemí atd. Druhý vývojový typ za ínal v podmínkách nevládnoucí etnické skupiny, i chcete-li národnosti, tj. bez vlastní státnosti
Hroch
3/10
a s oslabenou, resp.neexistující tradicí kultury v národním jazyce. V tšinou vykazovala tato etnická skupina také neplnou sociální skladbu (tj. v této skladb chyb ly vládnoucí t ídy statká ské šlechty a vzd lané elity). V obou p ípadech šlo ovšem o procesy asynchronní, tj. procesy, které m ly odlišné na asování v rozp tí n kolika desetiletí a n kdy i více než poloviny století. V tšina národních hnutí procházela postupn obdobnými fázemi – u eneckou, agita ní, masovou -, ale tyto fáze neza ínaly ani neprobíhaly
synchronn , nýbrž s velmi z etelným
asovým posunem.
P ipome me, že nap . eské a norské národní hnutí vstupovalo do fáze agita ní již po átkem 19.století, ale hnutí slovinské i finské nejmén o generaci pozd ji a hnutí litevské i katalánské až v sedmdesátých letech 19. století. Další p íklady snad ani net eba uvád t. Pokud bychom p ijali teorii transferu a
p isoudili rozhodující roli ideji národa
obcházející z Pa íže celou Evropou, potom by náš výklad mohl být celkem jednoduchý. Mohli bychom sledovat komunika ní toky,
cestu informací o myšlenkách Velké francouzské
revoluce a zjiš ovat, do kterého kouta Evropy tyto ideje zavítaly d íve a kam pozd ji. Mohli bychom se p iklonit k lákavé hypotéze, že národní myšlenka se ší ila obdobn jako kruhy na hladin vody
kruhy poté, co jsme tam vhodili kámen.
ím v tší vzdálenost a chudší
komunikace, tím slabší vliv revolu ních myšlenek. P esv d ivost takového výkladu lze snadno zpochybnit: pro
idea národa zavítala do Katalánska ležícího v bezprost edním
sousedství Francie o tém
celé století pozd ji než do mnohem vzdálen jšího Polska ?
P ípad mýtu o putující francouzské ideji národa není ostatn jediným p íkladem výkladu národních hnutí z transferu idejí. Obdobn se totiž již dávno zacházelo s odkazem myšlenek Herderových, p edevším jeho filosofie jazyka a koncepce národa, které zase jiní badatelé ozna ovali kdysi za hlavní p í inu nástupu národního hnutí – alespo ve st ední Evrop . P ipomínám tento p íklad také proto, že
Herderova filosofie národa byla
vypracována ješt p ed Francouzskou revolucí. To již samo relativizuje tezi o revoluci jako zdroji národní inspirace. Pro nás je metodicky zajímavé, že zde máme dva výklady, které aplikují hypotézu transferu, v souladu s níž se zrodila p edstava, že ím dále od vhozeného kamene, tím slabší kruhy na vod , tedy tím pozd jší nástup národního hnutí. P ijm me však onu intelektuální hru, kterou navozuje úst ední otázka této konference, použijme datum slavkovské bitvy jako mezník pro synchronní komparaci fází, etap, jimiž práv tehdy procházela, resp. neprocházela evropská národní hnutí. Cílem této synchronní komparace se nem že stát pouhé ur ení fázových posun a jejich charakteristika. To by bylo p íliš jednoduché. Cíl p edkládané studie si klade náro n jší úkoly: jde o to, zamyslit se nad faktory, které tyto národotvorné procesy a jejich nerovnom rnost ur ovaly. O které faktory a
Hroch
4/10
souvislosti šlo ? Odmítáme-li hypotézu o ur ující, inicia ní roli putování idejí vyza ujících z jediného centra, nezbývá než hledat jinou, p esv d iv jší konstrukci souvislostí. Kdybych se pokoušel odvodit tuto konstrukci ze sociálních a kulturních proces , které probíhaly v Evrop onoho období, mohl bych se snadno stát ter em módní výtky z naivního esencialismu. I když pat ím k historik m, kte í jsou p esv d eni o tom, že realitu nelze postihnout jen diskurzem, a že lidé jednali velmi asto, ba dokonce obvykle podle svých neverbalizovaných zájm a sympatií, vyjdu z toho, co jsme schopni o faktorech národního hnutí snadno získat z názor a požadavk , které vyjad ovali sami nositelé názoru na národ, kte í byli aktéry tohoto hnutí. Ve svém úsilí o rozší ení jednozna né národní identity argumentovali tím, že p íslušníci národa mají
adu spole ných rys
a pot eb. Pat í
k charakteristikám národotvorného procesu, že se v n m setkáme s tím, že p edáci r zných a navzájem nepropojených národních hnutí shodn zd raz ovali n kolik takových základních pospolitostí, které m ly národ integrovat. Zjednodušen
e eno, byla to 1. spole ná minulost, historie zachovaná v historickém
v domí („pam ti“), 2. spole ný jazyk a kultura a s tím spojený požadavek rozvíjení tohoto jazyka a kultury, 3. spole ný zájem na spravedlivém podílu na hospodá ské prosperit a možnosti sociálního vzestupu, 4. spole ný zájem na rovnosti ob an
i národ
a na
spravedlivém politickém zastoupení, tj. také na tom, aby p íslušníci národa in spe dostali možnost sami rozhodovat o svých záležitostech. Net eba snad dokládat, že každý z t chto požadavk
blíže
i vzdálen
odpovídal reálným složkám procesu modernizace, a že
národotvorný proces je možno považovat za dovršený teprve tam, kde tyto ty i skupiny faktor se z požadavku, z programu staly – alespo v podstatné mí e - skute ností. Pokusme se nyní ur it, v jakém stádiu se nacházelo
v dob
slavkovské bitvy
formování jednotlivých evropských národ . Cestou takovéto synchronní komparace m žeme p isp t k osv tlení otázky, pro se národní hnutí v jistých p ípadech za alo prosazovat, ale také podnítit zamyšlení nad tím, pro
v jiných p ípadech, resp. regionech ješt nebyl národ
p edm tem spole enského diskurzu. 1. Úlohu historie ve formování národní identity je t eba sledovat ve dvojí rovin : v rovin relikt minulosti a v rovin historického v domí – „pam ti“. Práv v prvé rovin je z etelný rozdíl mezi dv ma výše zmín nými základními typy formování národa. Pro typ „státní národ“ byla rozhodující existence státu jako instituce, k níž se mohla národní identita vázat. Po átkem 19. století m la tato vazba dvojí podobu. Na jedné stran to byla vazba moderní národní identity na stát s výraznou p evahou jediného etnika a jeho kultury, jako to bylo v p ípad Francie, Portugalska i Švédska. Na druhé stran to byla situace stát , které
Hroch
5/10
m ly povahu multietnického impéria, jako bylo Rusko, Dánsko i habsburská monarchie. Tam nebylo formování nové národní identity zdaleka jednosm rným procesem. Pro druhý typ formování moderního národa, který zde ozna uji jako typ „národní hnutí“ je charakteristické, že nastupovala po átkem 19. století práv v zemích, kde existovaly relikty státnosti – v echách, Uhrách, Norsku a samoz ejm v Polsku. Byly to zem , kde se– – ze st edov ku, resp. z raného novov ku zachovaly instituce n kdejší státnosti, k nimž bylo možno vztahovat nárok na národní existenci (zemské zastupitelské orgány, hranice, správní skladba). To zajisté poskytovalo inspiraci a argumentaci pro nastupující národní agitaci. Nešlo však o automatismus: obdobnou situaci se zachovanými relikty historické státnosti známe i v Chorvatsku, Katalánsku, ve Skotsku, na Litv , ale o národním hnutí tam ješt nelze hovo it. Nep ekvapí tedy, že se v t chto zemích již b hem 2. polovin 18. století zrodila celá ada pokus
o zpracování národní minulosti, v nichž se kladlo rovnítko mezi d jiny
politického celku a národa. Toto rovnítko se sou asník m zdálo samoz ejmostí, ale pro budoucnost bylo problematickým kritériem. Polské, eské, ma arské (i n mecké) historické v domí se vztahovalo k celku, který byl multietnickou monarchií - Uhry, polskolitevská Rzecz Pospolitá, resp. Svatá íše ímské národa n meckého - a tento multietnický celek pak byl jaksi „adoptován“ do podoby d jin jediného národa. V p ípad
„staré íše“ byla ostatn
na prahu 19. století situace komplikována tím, že zde stále ješt nebyla vyhran ná jediná národní alternativa. Existence faktické nezávislosti jednotlivých zemí - historických celk , které byly sou ástí íše jen formáln , vytvá ela historický argument pro p edstavu „národa bavorského“
i saského. Tato alternativa
zemského národa teprve byla v následujících
desetiletích p ekryta celon mecky definovanou íšskou identitou. Jakou roli hrálo historické v domí tam, kde se relikty politické svébytnosti nedochovaly – a již proto, že státnost nikdy neexistovala i proto, že byly tyto relikty tém zcela vyhlazeny (p ípad Osmanské íše) ? Ve dvou p ípadech na místo reáln dochovaných relikt politické svébytnosti nastoupila historická pam , mýtus staré nezávislosti, z n hož se odvozovalo právo na národní svrchovanost – to byl p ípad ecka a Srbska. Jinak však z doby, o které hovo íme, neznáme žádný p ípad nastupujícího národního hnutí v podmínkách etnické skupiny, jejíž minulost se nemohla vztáhnout k ur itému politickému celku. V prvém desetiletí 19. století se tedy neprosazoval projekt národní identity finské, estonské, litevské i bulharské a projekt identity slovinské a slovenské byl teprve p edm tem v decké diskuze. Prvý poznatek našeho srovnání nazna uje, že v podmínkách bez p edchozí existence politických (státních) celk
se po átkem 19. století ješt národní hnutí neformovalo.
Hroch
6/10
2. Nikdo nem že zpochybnit skute nost, že v Evrop existovalo na po átku 19. století vedle n kolika vysp lých literárních jazyk
n kolik desítek etnických skupin, jejichž
p íslušníci hovo ili jazyky, které byly ve v tšin p ípad navzájem nesrozumitelné. Z toho však nelze vyvozovat, že etnická odlišnost byla vždy a všude spojena s národní i etnickou skupinovou identitou. A etnická identita v mnoha p ípadech nebyla tematizována jako identita národní i jako základní argument národní existence. Na druhé stran však byl projekt moderního národa obvykle spjat s projektem spole ného literárního jazyka. V tomto ohledu se shodovali n me tí i eští vlastenci s francouzskými revolucioná i. Jen ve dvou p ípadech se národní identita v oné dob
neopírala o program jazykové homogenizace národa –
v utvá ejícím se norském a irském národním hnutí. D ležité pro naše téma je, že m žeme konstatovat z etelnou diferenciaci a rozlišit t i vývojové typy: - za prvé, státní národy, kde se jazyková kodifikace a unifikace již v podstat uskute nila (Francie, Nizozemí, Anglie, Švédsko, Špan lsko)
i kde byla p edm tem
racionalizace státní správy (zavedení n m iny v celé habsburské monarchii, obdobn ruštiny v carském Rusku), i jejích prestižních zájm
(prosazování dánštiny proti n m in v Dánsku).
- Za druhé, národní hnutí, která opírala svoji legitimitu o pot ebu rozvíjet spole ný jazyk a kulturu (N mci, eši, Ma a i, ekové), - a kone n národní hnutí, kde jazyková otázka byla na okraji zájmu, pon vadž se argumentovalo p edevším cíli politickými (Irové, Norové – a vlastn také Italové a Srbové). Porovnáme-li ovšem mapu národních hnutí v dob slavkovské s mapou dnešních evropských národ , snadno dojdeme k náhledu, že nejpo etn ji zastoupen byl vlastn tehdy jakýsi tvrtý vývojový typ: na území v tšiny dnešních národních stát se po átkem 19. století jazyková specifika bu
v bec netematizovala nebo byla jen technickým problémem státní
komunikace: státní správa nap
ve Švédsku respektovala existenci finskojazy ného
obyvatelstva tím, že všechny její pokyny a p íkazy byly p ekládány do finštiny. Jinak e eno, v tšina etnických skupin v tehdejší Evrop ješt nep ekládala svoji etnickou specifiku do terminologie národa, tedy nep erostla do aktivity, kterou ozna ujeme jako národní hnutí. Bylo tomu tak proto, že do t chto teritorií idea národa – a již p edrevolu ní Herderova i revolu ní francouzská – ješt nezavítala ? 3. To, co jsem ozna il jako touhu po spravedlivém rozd lení produkt prosperity a po lepších šancích sociálního vzestupu lze shrnout také pod termín zájmový rozpor vyr stající z modernizace spole nosti. Tento faktor mohl mít národn integra ní dopad p edevším v podmínkách nevládnoucí etnické skupiny, tedy tam, kde se zájmové rozpory, resp. sociální rozdíly mohly kombinovat
Hroch
7/10
s rozdíly etnickými.
Naproti tomu v situaci státních národ
p sobil tento faktor spíše
desintegra n , nebo šlo o rozpor uvnit jedné a téže národní pospolitosti. Podíl na spravedlivém rozd lování zdroj
najdeme na prahu 19. století mezi
národními požadavky expressis verbis jen z ídka. Bylo to zajisté v norském národním hnutí, jehož mluv í požadovali, aby v zemi z stávala v tší ást bern , jejíž výt žek pov tšin mizel ve vládnoucí zemi soustátí: v Dánsku. Obdobn odmítali italští vlastenci ko istnictví rakouské i napoleonské. Sem m žeme adit také ecké národní hnutí, které odmítalo osmanské ko istnictví. Implicitn m žeme tento požadavek v nástupu irského národního hnutí – to ovšem bylo roku 1805 již sedm let po kruté porážce povstání Wolfa Tonea. Shodou okolností práv k tomuto datu se váže Jungmannova teze ve Dvojím rozmlouvání: požadavek znalosti n m iny brání esky mluvícím p íslušník m lidových vrstev v sociálním vzestupu. Teoreticky bychom mohli p edpokládat, že z n kterých sociálních rozpor
se
v podmínkách nevládnoucí etnické skupiny vyvine jeho nová formulace „p ekladem“ do národního jazyka. Takové p ípady b žn známe z pozd jšího období, nikoli však z prvého desetiletí 19.stol. Pokud se n kde projevila v adách p íslušník
etnické skupiny
nespokojenost, byla vyjad ována sociáln , nikoli nacionáln . Národn
relevantní rozpor tedy nemusil být motivací obratu ke konstrukci nové
národní identity, k agitaci ve jménu projektu národa, byl však podmínkou pro úsp šnost této agitace. Jinak e eno, postoje a zájmy, které v pokro ilejší agita ní fázi formování národa mobilizovaly masy, nemusily nutn stát u zrodu této agitace. 4. Požadavek politické participace a demokratizace považujeme za nosnou složku modernizace státních národ , a již se to d lo revolu ní cestou jako ve Francii, a p enosem odtud také v Belgii, Nizozemí a Švýcarsku, i cestou zápasu o reformy, jako ve Švédsku i Velké Británii. Nutno ovšem vést v patrnosti, že tento požadavek m l v jednotlivých zemích rozdílnou intenzitu (nemluv již o osudu tohoto programu v období Restaurace), a že v ad zemí se s úsilím o politickou modernizaci nesetkáme tém
v bec nebo jen v nezda eném
náznaku, jako byla Cádízská špan lská ústava z roku 1812. Požadavek politické emancipace se výrazn podílel na národním programu n kolika evropských národních hnutí na p elomu století, je však pozoruhodné, že explicitní formulace t chto požadavk spadá dílem do desetiletí p ed, dílem do desetiletí po Slavkovu (resp. po napoleonských válkách). V prvém p ípad je to Ko ciuszkovo povstání (které bylo i bojem za kv tnovou konstituci),
italský zápas za politické sjednocení, který za al koncem
devadesátých let, uherská stavovská protijosefinská opozice (o jejímž moderniza ním charakteru ovšem mám vážné pochybnosti) a irské povstání 1798. Ve druhém p ípad je to
Hroch
8/10
norské vyhlášení nezávislosti 1814, za átek n meckého boje za sjednocení a p íprava eckého povstání. V obou t chto p ípadech bylo národní hnutí aktivní i v p edcházejícím, prvém desetiletí, ale orientovalo se víc na program jazykový a kulturní. Do doby slavkovské by tak spadalo jako p evážn politický zápas jen povstání srbské, které za alo 1804. V tomto kontextu tvo il vlastn jazykový a kulturní program v práv tehdy nastupující eské národní agitaci jakousi výjimku. Je p ízna né, že o p lstoletí pozd ji práv tento jazykový a kulturní program dominoval v cílech agitace p evažující ásti evropských národních hnutí. Jak tedy souhrnn slavkovském ?
charakterizovat povahu národotvorných proces
V p ípad státních národ
v období
byla cesta k modernímu ob anskému národu
vskutku rozhodující m rou spjata s Velkou francouzskou revolucí. Výjimku tvo í vlastn jen Velká Británie a Švédsko – ale tam vazbu k Francii reprezentuje v reformním státním p evratu z roku 1808-9 maršál Bernadotte. V p ípad národních hnutí tomu bylo jinak: tato „první generace“ národních
hnutí nastoupila do fáze národní agitace v ad evropských
region , jejichž spole ným jmenovatelem nebyla blízkost k Francii, nýbrž specifické politické a sociální podmínky, které byly charakterizovány p edevším kombinací dvou okolností: byly to relikty historické státnosti, resp. historické v domí, které se k nim vázalo, a jazykov kulturní osobitost této historicky se definující, resp. legitimizující pospolitosti. Tam, kde takováto kombinace historického v domí a jazykové svébytnosti nevznikla, národní hnutí neza alo v tomto raném období, nýbrž až v pozd jších desetiletích. Bylo by však omylem domnívat se, že myšlenka národa byla omezena jen na ty regiony, kde se vlastenci rozhodli zahájit agitaci za novou skupinovou identitu. Pro adu dalších etnických skupin – nikoli však ješt pro všechny - totiž platí, že byly na prahu 19. století p edm tem u eneckého zájmu, který obvykle byl motivován hlubokými sympatiemi. Jinak e eno, formování národa se v p ípad t chto etnických skupin nacházelo ve stádiu, které ozna uji jako „fázi A“, osvícene tí u enci studovali jazyk, kulturu, minulost i zvyky této skupiny. N kte í se ji p i tom snažili charakterizovat jako národ, jako nap . v p ípad Slovinc , jiní z stávali u vnímání etnické osobitosti, jako nap . švédští badatelé ve Finsku i n me tí estofilové a letofilové v Pobaltí. Myšlenka ší ení nové národní identity do širokých vrstev, tedy myšlenka národní agitace z stávala b hem fáze A v poloze akademických úvah nebo byla zcela mimo p edstavivost osvíceneckých badatel . Souhrnn
m žeme konstatovat, že období Slavkova vskutku bylo z hlediska
formování moderních evropských národ obdobím p elomovým. Nikoli ovšem proto, že by se byl už tehdy zrodil moderní národ skládající se z uv dom lých a angažovaných ob an – patriot . Takový národ známe i ve Francii teprve o nejmén p lstoletí pozd ji. P elom
Hroch
9/10
spo íval v tom, že se na ad míst Evropy, a to bez vzájemné porady i vn jší koordinace, rozhodly skupiny patriot zahájit agitaci ve jménu nov se utvá ející zájmové pospolitosti – národa. Samo v domí o tom, že evropská spole nost, i p esn velkých skupinách ozna ovaných jako národy,
e eno její ást, žije ve
nebylo tehdy ovšem ni ím novým.
V kategoriích národa uvažovala již v tšina osvícenských myslitel . To, co rozum li pod termínem národ, se ovšem lišilo nejen podle individuálního národu, ale také, ba p edevším podle jazykové konotace tohoto termínu v jednotlivých evropských jazycích a státech. Jinak byl chápán anglický termín „nation“ jinak latinské Natio v Polsku jinak n mecké Nation i eský národ. Ostatn i ve francouzštin došlo k významovému posunu od prvého vydání Velké Encyklopedie k revolu nímu období. Ze všech t chto d vod nelze jednozna n ur it, jak vlastn se v jednotlivých zemích a jazykových prost edích vyrovnali s novým obsahem tohoto termínu, který mu dala Velká revoluce. Již tato okolnost komplikuje a vlastn znehodnocuje kauzální výklad nástupu národních hnutí jako výsledek úsp šného transferu revolu ního konceptu národa. I když dále nebudeme tuto terminologickou komplikaci rozvíjet, m žeme považovat za empiricky doložitelné, že v tšina evropských region diferencovaná a alespo
byla na prahu 19. století etnicky
ást vzd lanc v t chto regionech znala a užívala termín národ.
Mnoha byl znám jak nový revolu ní obsah termínu, tak i smysl, který mu p ikládal J. G. Herder. P esto však jen v menší ásti t chto region je doložena cílev domá snaha patriot získat pro vlastní etnickou skupinu všechny atributy ideálního typu pln zformovaného národa. Pro tomu tak bylo ? Odpov d t na tuto otázku odkazem na „objektivní p edpoklady“ je ovšem p íliš všeobecná a musí být konkretizována tím, že se pokusíme tyto p edpoklady charakterizovat. P edevším považuji za d ležitý výsledek této stru né komparace okolnost, že p edpoklady p ijetí národní myšlenky nelze za adit podle koordinát „vysp losti“. A již tím chápeme vysp lost ekonomickou i kulturní, je jasné, že mezi „první generaci“ národních hnutí pat í jak hnutí národ , jejichž situaci charakterizujeme jako relativn vysp lejší - Italové, N mci, eši -, tak i národní hnutí ve vyložen2 zaostávajících agrárních oblastech, jako bylo Irsko, Srbsko i Uhry. Konec konc , ani Polsko nelze adit k vysp lejším oblastem Evropy. naopak, snaha o transformaci etnické skupiny v národ nenastoupila v p ípadech skupin tak vysp lých, jako byli Vlámové i Katalánci. Zjistili jsme, že povzbudiv na rychlý nástup národní agitace p sobila existence relikt historické politické svébytnosti (státnosti). Nelze ovšem íci, že rychlá cesta k národní agitaci byla nutným výsledkem p sobení takových relikt . D ležitou roli hrála v tomto
Hroch
10/10
kontextu jistá úrove historického v domí. Dalším faktorem byla existující, by oslabená tradice literárního jazyka. Jistou roli hrál v n kterých p ípadech zájmový rozpor – a již byl jako u Srb a ek namí ený proti otev enému osmanskému útisku i u Nor proti fiskálnímu útisku dánskému. Myšlenka politické participace, p íp. autonomie hrála roli tam, kde se národní agitace obracela ke skupin s plnou sociální skladbou, jako tomu bylo u Nor , Polák a Ma ar . Pro slavkovskou dobu m žeme tedy konstruovat model: P íznivými podmínkami pro nástup národního hnutí byly relikty historické státnosti kombinované s ohrožením jazykové svébytnosti skupiny a p ípadn také s omezením podílu šlechty
na
politické
moci.
Zbývá p ipomenout velmi d ležitý obecn jší poznatek ze studia národotvorných proces : obrat k nové národní identit byl obvykle spjat s krizí starých identit, s ot esem stávajících, tradi ních pom r a hodnotových systém . Tyto ot esy byly v našem období p edevším dílem radikálních osvíceneckých reforem, jaké známe z habsburské monarchie, a velkých vn jších ot es , které reprezentoval ohlas Velké revoluce a údery napoleonských vojsk. Práv v podmínkách znejist ní starých pom r
m lo nad ji na úsp ch hledání nových jistot a
nových pospolitostí, mezi nimiž na prvém míst stále pospolitost ozna ovaná jako „národ“. V tomto smyslu lze konstatovat, že „Slavkov“ jako metafora pro napoleonskou expanzi v bec sehrál významnou pr pravnou roli pro nástup národních hnutí tím, že urychlil i posílil krizi starých identit a hledání identit nových.
