Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií
Na cestě soubor cestopisných reportáží
On the road collection of travel reports
Bakalářská diplomová práce Tereza Švarcová
Ing. Rudolf Burgr vedoucí práce
Brno 2008
Anotace Tato bakalářská práce je souborem cestopisných reportáží zaměřených na konkrétní oblast turistiky. Teoretická část práce charakterizuje žánr cestopisné reportáže, zabývá se jeho vývojem a proměnami po roce 1989, a zároveň také metodami práce reportéra, vymezením limitů a výhod tohoto žánru pro popis zvoleného tématu. Na základě těchto vymezení a vlastního pojetí žánru představuje praktická část práce pět cestopisných reportáží vycházejících z osobních zážitků z cest po Novém Zélandu, Fidži, Kambodži, Vietnamu a Guatemale. Každou reportáž doplňují fotografie a kritická reflexe díla.
Klíčová slova: žánr, reportáž, cestopisná reportáž, reportér, cestovatel, cestopis, metody práce, limity.
Abstract This Bc Thesis is a collection of travel reports focusing on specific field of tourism. The theoretical part of the work defines the genre of report, concerns with the history and changes of the genre after 1989. The theoretical part also describes reporter’s techniques, defines limits and advantages of the genre for a description of selected topics. On the basis of mentioned delineation and of my own conception of the travel genre, the practical part of the work includes five travel reports based on personal experiences of traveling in New Zealand, Fiji, Cambodia, Vietnam and Guatemala. Photographs and a critical reflection are added to each report.
Key words: genre, report, travel report, reporter, traveler, book of travels, reporter’s techniques, limits.
2
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s použitím pramenů a literatury uvedené v bibliografii.
V Brně, 23. května 2008
Tereza Švarcová
3
Děkuji vedoucímu práce Ing. Rudolfovi Burgrovi za jeho ochotu, odborné vedení a užitečné rady, kterými přispěl ke vzniku předkládané bakalářské práce.
4
Obsah
1 Úvod ........................................................................................................................ 7 2 Metodologický postup .............................................................................................. 8 3 Vznik a vývoj žánru .................................................................................................. 9 3.1. Z historie reportáže .......................................................................................... 9 3.2 Z historie cestopisů ......................................................................................... 11 3.2.1 Česká cestopisná reportáž druhé poloviny 20. století a její proměny po roce 1989 .......................................................................................................... 13 4 Reportáž jako publicistický žánr ............................................................................ 17 4.1 Definice a charakteristika žánru ...................................................................... 17 4.1.1 Čím se liší reportáž od zpravodajství........................................................ 19 4.2 Typy reportáží ................................................................................................. 20 4.2.1 Cestopis versus cestopisná reportáž ........................................................ 21 5 Práce reportéra...................................................................................................... 22 5.1 Přímé metody práce ........................................................................................ 23 5.2 Nepřímé metody práce.................................................................................... 24 5.3 Záznam dat ..................................................................................................... 26 5.4 Kompozice a jazyk .......................................................................................... 27 5.5 Osobní limity tvůrčího procesu ........................................................................ 29 5.6 Vlastní pojetí reportáže ................................................................................... 29 6 Vybrané reportáže z geografických magazínů....................................................... 31 7 Průvodní texty k reportáži ...................................................................................... 34 7.1 Nový Zéland (Aotearoa) .................................................................................. 34 7.2 Fidži ................................................................................................................ 37 7.3 Kambodža ....................................................................................................... 39 7.4 Vietnam ........................................................................................................... 41 7.5 Guatemala ...................................................................................................... 43 8 Reportáže – praktická část .................................................................................... 45 8.1 Reportáž z Nového Zélandu ........................................................................... 45 8.1.1 Reflexe .................................................................................................. 52 8.2 Reportáž z Fidži .............................................................................................. 55 8.2.1. Refexe ................................................................................................. 65 8.3 Reportáž z Kambodži ...................................................................................... 67 5
8.3.1 Reflexe .................................................................................................. 76 8.4 Reportáž z Vietnamu....................................................................................... 79 8.4.1 Reflexe .................................................................................................. 86 8.5 Reportáž z Guatemaly .................................................................................... 89 8.5.1 Reflexe .................................................................................................. 99 9 Závěr ................................................................................................................... 101 Použitá literatura..................................................................................................... 102 Ostatní dokumenty a internetové zdroje ................................................................. 103 Seznam obrázků..................................................................................................... 104 Rejstřík ................................................................................................................... 105
6
1 Úvod Pro svou bakalářskou práci jsem zvolila soubor cestopisných reportáží zaměřených na konkrétní oblast turistiky. Hlavním cílem práce je napsat kvalitní cestopisné reportáže, jejichž motivem jsou mé vlastní zážitky z cest po jihovýchodní Asii, Střední Americe, Novém Zélandu a Fidži. Cestování je pro mne podstatnou součástí mého života. Díky němu poznávám nejen rozmanitý svět, ve kterém žiji, ale především sama sebe. Vždy pro mne bylo důležité své dojmy a zážitky z cest předávat nejprve rodině a poté stále se rozšiřujícímu okruhu čtenářů z řad známých a přátel, kteří doma netrpělivě čekali na další vyprávění z druhého konce světa. Jejich odezva mne pokaždé znovu nabila chutí pokračovat dál. Dávala mým cestám smysl. S někým se o své zážitky dělit, někomu je předávat, autenticky, přímo z místa pobytu. V této práci se poprvé pokouším napsat cestopisné reportáže s odstupem času, promyšleně, v bezpečí a pohodlí domova. Přesto v nich nezapomínám na emoce a atmosféru prožitých chvil a píši je tak, abych v nich časový posun nebyl patrný. Ačkoliv je předkládaná bakalářská práce praktická, vlastní reportáže tvoří pouze její část. Důraz je kladen také na teoretický, obecný kontext, kde se zaměřuji především na vývoj a charakteristiku reportáže jako žánru. Dále věnuji pozornost reportáži cestopisné, jejímu vývoji a proměnám od otevření hranic po roce 1989 a její současné podobě. Dalším z cílů práce je vymezení limitů tohoto žánru, jeho výhod a nevýhod pro zpracování cestopisných textů. Ve vztahu k současné české cestopisné reportáži, vycházejícím titulům a jejich publiku jsem si vymezila vlastní pojetí reportáže, ze kterého vycházím v kritické reflexi vlastních autorských textů. Svými reportážemi bych chtěla oslovit zejména mladou generaci, čtenáře, které baví cestování a rádi objevují svět po své vlastní ose, bez hromadných organizovaných zájezdů. „Také bych rád cestoval, ale nemám na to dostatečnou odvahu, čas a hlavně peníze,“ slýchám často od mých vrstevníků. Svým vyprávěním chci dokázat, že jakýkoliv cestovatelský sen je uskutečnitelný.
7
2 Metodologický postup V teoretické části práce se nejprve zaměřuji na historii reportáže jako žánru, a následně na vývoj cestopisného žánru v českém prostředí. Vymezit současnou českou cestopisnou reportáž by vyžadovalo podrobnou a rozsáhlou obsahovou analýzu a proto chci ve své práci pouze nastínit největší změny, kterými cestopisná reportáž prošla od otevření hranic po roce 1989. Reportáži jako žánru, její historii a metodologii se věnuje odborná literatura. Pro popis cestopisného žánru a jeho proměn jsem rovněž využila odborné literatury, a sice vzpomínek slavné cestovatelské dvojice Hanzelky a Zikmunda a ukázek z knihy Markéty Dočekalové Tvůrčí psaní pro každého. V dalších kapitolách předkládané práce shrnuji znaky reportáže jako žánru a metody práce reportéra. U jednotlivých charakteristických znaků a metod práce věnuji pozornost zejména limitům tvůrčího procesu. Na tvůrčí postupy a limity žánru jsem se dotazovala celkem šesti autorů cestopisných reportáží. Kontaktovala jsem je po internetu a požádala o zodpovězení šesti otázek. Cílem bylo získat takové respondenty, kteří mají s tímto žánrem dlouholeté zkušenosti. Obdržela jsem odpovědi čtyř autorů. Jejich názory a zkušenosti cituji v jednotlivých kapitolách týkajících se znaků, metod a limitů žánru. Každé reportáži předchází průvodní text doplněný mapou popisované destinace. Tyto průvodní texty jsou součástí teoretického kontextu práce a slouží jako důležité uvedení do tématu. Přibližují historii, kulturu a životní úroveň popisovaných
zemí.
Informace
k průvodním
textům
čerpám
ze
zeměpisné
encyklopedické literatury, internetových stránek Ministerstva zahraničních věcí ČR a internetových serverů zaměřených na aktuální události v jednotlivých zemích. Cestopisné reportáže v praktické části bakalářské práce jsou osobním vyprávěním zážitků o strastech a slastech nezávislého cestování v těchto pěti zemích: Nový Zéland, Fidži, Kambodža, Vietnam a Guatemala. Vybrala jsem destinace, které jsou dle mého názoru čtenářsky zajímavé, patří mezi vzdálenější a českými turisty méně navštěvované země. Volila jsem tři rozdílné části světa Austrálii a Oceánii, jihovýchodní Asii a Střední Ameriku, a to zejména pro větší pestrost a nastínění rozdílnosti jednotlivých kultur. Texty doplňuje poměrně rozsáhlý fotografický materiál.
8
3 Vznik a vývoj žánru 3.1. Z historie reportáže Za předchůdce psané reportáže se pokládají rozmanité cestopisy a svědectví o cizích krajích či historických událostech. Za vůbec první reportáž se považuje dramatický text římského spisovatele Gaia Plinia popisující výbuch sopky Vesuv a zničení Pompejí v roce 79 n. l. a další jeho cestopisné a historické texty s reportážními prvky. Ve třicátých letech osmnáctého století následovaly pravidelné reportáže v časopise The Gentleman’s Magazine, kde žurnalisté podávali nejen fakta ze zasedání anglického parlamentu, ale také atmosféru jednání.1 V Čechách je za první reportáž považována zpráva o korunovaci Karla VI. v Chrámu svatého Víta, uveřejněná v Pražských poštovských novinách roku 1723. K prvním českým reportérům devatenáctého století patřil Jan Neruda, básník a novinář začínající v Národních listech. Roku 1871 byl prohlášen za zrádce národa a v této době podnikl několik zahraničních cest. O cestách si vedl pečlivé záznamy, ze kterých později vznikla řada reportáží, které jsou objektivním svědectvím o životě tehdejší doby, s velmi zajímavými postřehy, které dokazují Nerudovy kvality dobrého pozorovatele. Reportáž se od druhé poloviny 19. století začala znatelně prosazovat a rozšířila se do mnoha zemí a národních literatur, kde získala svá osobitá specifika. Ve světě ovlivnil tento žánr především realismus a naturalismus Émila Zoly. Vývoj a podobu reportáže silně ovlivnila první světová válka. Reportáže přinášely pravdivé a šokující zážitky z front. Místo umělecké stylizace a fabulace se prosazuje přesný popis skutečnosti. Jako daleko nejúčinnější se zdá dokumentární zachycení osudů, faktografické a reportážní postupy. Jedním z nejznámějších spisovatelů a reportérů této doby byl Ernest Hemingway, který se stal dobrovolníkem italské armády a jako reportér se zúčastnil španělské občanské války. Reportáži se značně daří při dramatických konfliktech, a tak je samozřejmostí, že slavní korespondenti a reportéři působili na všech frontách také ve druhé světové válce.
1
Jacz 1982, s. 407.
9
V českém prostředí byl v první polovině minulého století nejvýznamnějším představitelem tohoto žánru pražský německy píšící spisovatel Egon Erwin Kisch, takzvaný „Zuřivý reportér“. Byla to právě jeho touha být u všeho, pokaždé „při tom“, která mu tuto přezdívku přinesla. Jeho reportáže prosluly svou čtivostí a smyslem pro detail. E. E. Kisch při polemice o budoucnosti literárních žánrů rozpoutané na stránkách časopisu Čin v roce 1929 uvedl, že reportáž je jediným žánrem, který v literatuře přežije: „Co si myslím o reportáži? Věřím, že je to literární strava budoucnosti. Ovšem reportáž kvalitní. Román nemá budoucnosti. Nebude románů, nebude knih s vymyšleným dějem. Román je literatura minulého století… Reportáž je aktuální problém. Věřím, že jednou lidé nebudou chtít čísti nic jiného o světě, než pravdu. Psychologický román? Ne. Reportáž. Pravdivá a skutečná, velkorysá reportáž má budoucnost.“2 Reportáž je vždy svědectvím dané doby. Odráží vůdčí myšlenky, společenské změny, i nastolené ideje. Proto poválečná česká reportáž v jednom proudu navazovala na tradice bassovské a čapkovské, v druhém proudu na výrazně ideologizovanou reportáž Švermy, Sinkuleho, Urxe, Fučíka. Fučíkova Reportáž psaná
na
oprátce,
přeložena
do
více
než
stovky
cizích
jazyků,
byla
nejopěvovanějším dílem své doby. Tuto reportáž, svědectví o boji s fašismem, napsal Fučík roku 1943 v pankrácké věznici. Její úspěch spočíval jak v tématu bezprostředního prožitku vězení a čekání na smrt, tak v kvalitě literárního zpracování, emocionální a umělecké působivosti. Během komunistického režimu se v novinách a časopisech objevují především reportáže budovatelské, hledá se typ tak zvaného „nového hrdiny“, v žurnalistice se prosazuje socialistický realismus. V encyklopedii žurnalistiky z roku 1982 nalezneme následující definici: „Socialistická reportáž má „popularizovat“ výhonky nového, klestit jim cestu a kritizovat nešvary, agitací organizovat jejich odstranění.“ 3 Rozhodující vliv ve vývoji reportáže znamenal nástup televizní techniky. Kamera může proniknout do těžko přístupných prostředí a pohotově a autenticky podat svědectví. Technické prostředky televize umožňují vracet se ke stejným situacím, což umocňuje poznávací aspekt a na jeho základě i hodnocení jevu. Přesto princip skryté kamery, hojně užívaný v televizních investigativních reportáží, nelze použít ve všech případech. Psaná reportáž umožňuje mnohem více času na 2 3
Osvaldová 2002, s. 155. Jacz 1982, s. 155.
10
zpracování a hlubší a detailnější psychologický ponor. Jan Petránek, redaktor Lidových novin, podotýká: „Novinářská reportáž je v době všudypřítomných televizních kamer žánr stále obtížnější. Její síla musí být, vzhledem k tématu, už v samém pojetí nosné myšlenky. Musí si počínat jako pavouk, který upřede celou síť souvislostí kolem Člověka, Problému, Události, Postřehu. Ani pavouk, ani pavučina, však nesmí být vidět, dokud se záměr nezahryzne čtenářovi do hlavy, do srdce, do svědomí i do podvědomí.“4 Současná psaná reportáž prožívá krizi, zejména díky konkurenčnímu vlivu rozhlasové a televizní reportáže. V psané podobě se vyskytuje především v týdenících a víkendových přílohách deníků a v cestovatelských magazínech. Dnešní reportáž už zdaleka tolik neinklinuje k umělecké literatuře, výrazně se v ní prosazují prvky investigativní, jeden pól ovlivněn vizuálními médii se vrací k počátkům, k dokumentárnímu svědectví. Každý nový dobrý autor může posunout odborná kritéria a stát se svým stylem a metodami práce objektem studia pro ostatní.5 Mezi současné autory věnující se žánru reportáže patří například Michal Komárek, Ivan Motýl, Marek Hudema, Petr Holec, Jiří X. Doležal a další.
3.2 Z historie cestopisů Na počátku byla obyčejná lidská zvědavost, se kterou se naši předkové snažili zjistit, co se nachází za kruhem světla, které vrhá jejich domácí oheň.6 Pravěký člověk, který poznával a osídloval stále nová území, pocítil potřebu uchovat výsledky svých pozorování ostatním lidem a tak vznikly první mapy. Počátky cestopisu souvisí s rozvojem písemnictví. První cestopisná díla se tak objevují již v antice. Pausaniás popsal své cesty po Řecku a vojenský vůdce Ceasar vylíčil podrobně zemi galskou, kterou dobýval pro římskou říši. Již od svého počátku se jednotlivé cestopisy lišily mírou objektivních faktů a poznatků na straně jedné a literární fikcí na straně druhé. Ve středověku dosáhly velké popularity dva velice rozdílné cestopisy, přeložené také do češtiny. Věrohodný cestopis Milion od Marca Pola a zcela smyšlená Cesta kolem světa pana Jana
4
Osvaldová 2002, s. 156. Osvaldová 2006. Reportáž a reportéři. http://www.zurnalistika.cz/?p=17 (25.4.2008). 6 Martínek 1998, s. 10. 5
11
Mandevilly od Jeana de Bourgogne. Ve stejné době vznikl rovněž arabský cestopis Ibna Battúty, považovaného za největšího cestovatele středověku.7 První česky psané cestopisy pochází z 15. století a týkají se diplomatických cest do západních zemí. Deník panoše Jaroslava popisuje cestu české delegace do Francie a Václav Šašek z Bířkova ve svých Pamětech popisuje dlouhou a obtížnou cestu po evropských zemích. Konec 15. století je obdobím velkých zámořských objevů. Po objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem v roce 1492, začaly vycházet různé cestopisy líčící zámořské objevy španělských a portugalských mořeplavců a kolonizátorů. V českém překladu vyšel Vespucciho Spis o nových zemích a o Novém světě či Jeana de Lodyho Historie o plavení se do Ameriky. Další vývoj cestopisné reportáže pokračoval stále ve dvou liniích - reálné a fantastické. Autoři kolísají ve svém vyprávění mezi oblastí naučnou a beletristickou. Důležitou roli hrají subjektivní stanoviska, vlastní názory a úvahy. V renesanci se setkáváme na jedné straně s popisy cest diplomatických a obchodních, které se zaměřují na věcnost sdělení a usilují o maximální přesnost (např. cestopisy Lva z Rožmitálu a Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic). Na druhé straně vzniká populární a zcela smyšlená Utopie Theodora Mora líčící život dokonalé společnosti na neexistujícím ostrově. V období baroka byla velice čtená a obdivovaná především vyprávění misionářů, kteří se vydávali šířit křesťanství do vzdálených a „divochy“ obydlených krajů. V 17. a 18. století převažují dokumentární cestopisy o tehdejších velkých objevitelských plavbách kapitána Jamese Cooka a v protikladu k nim fiktivní cestopisy humorné a satirické (např. Gulliverovy cesty Johnatana Swifta). V druhé polovině 18. století vzniká nový typ literárního uměleckého cestopisu, který intelektuálně reflektuje společenské a kulturní poměry jednotlivých oblastí. Tento typ cestopisu se bohatě rozvíjí po celou dobu 19. století, a stále více se přibližuje žánru publicistickému. V českém prostředí vynikal svými cestopisnými črtami Jan Neruda, počátkem století dvacátého také Karel Čapek. Jan Neruda a Karel Čapek byli spisovatelé a novináři. Společnost 19. století ale také ráda četla zážitky a poznatky přírodovědců, kteří do vzdálených koutů světa odjížděli za
7
Vlašín 1984, s. 54.
12
poznáním flory, fauny, života a zvyků jejich obyvatel a tím přispívali k odstranění bílých míst na mapě světa.8 Rozmach cestopisné literatury této doby je do velké míry způsoben rychlým rozvojem vědních disciplin a technickým pokrokem, který usnadňuje cestování jako takové. Období přelomu 19. a 20. století se vyznačuje velkým nárůstem cestopisné literatury. Čeští čtenáři doslova hltají příběhy velkých českých cestovatelů, jakými byli Emil Holub, Enrique Stanko Vráz, Josef Kořenský, Albert Vojtěch Frič, Jiří Viktor Daneš, Karel Domin a mnoha dalších. Z pohledu geografického už není potřeba vyplňovat bílá místa na mapě, všechny světy jsou objeveny a zmapovány. To ale neznamená, že již nebylo co objevovat. Novodobí cestovatelé pronikali do větší hloubky jednotlivých vědních oborů a dále je obohacovali o nové poznatky. Ač se toto období vyznačuje velkou popularitou a rozmachem cestopisné literatury, pro autory nebylo vůbec jednoduché cestopis vydat. Cestovatele nikdo finančně nepodporoval a svá díla si museli vydávat z vlastních finančních prostředků. Patrně z tohoto důvodu je většina cestopisů této doby publikovaná v časopisech. Prvním českým časopisem, který se na tento žánr soustředil, byl Světozor. Cestopisné črty a dobrodružné cestopisy na pokračování vycházely také v Osvětě, Květech a Lumíru. K odborným periodikům zaměřeným na vědecké články a cestopisy patřily měsíčník Klubu českých cestovatelů Časopis turistů a Sborník České společnosti zeměvědné9, který vycházel čtyřikrát ročně. V redakční radě Sborníku se mimo jiné vystřídali i významní čeští geografové a cestovatelé Jiří Viktor Daneš a Viktor Dvorský.
3.2.1 Česká cestopisná reportáž druhé poloviny 20. století a její proměny po roce 1989 „Je otázka, co bylo dřív, zda vejce, nebo slepice, totiž: zda mne četba cestopisů inspirovala a vyvolala touhu cestovat, nebo touha cestovat mne nutila číst cestopisy,“10 vzpomíná spisovatel a cestovatel Jiří Hanzelka. V letech 1947 – 1950 se svým spolužákem z vysoké školy, Miroslavem Zikmundem, podnikl tehdy nejmodernějším typem Tatry - T87 – cestu do Afriky a Jižní Ameriky. Ve druhé etapě, v letech 1959 - 1964 procestovali Asii a Oceánii. Byli vůbec prvními na světě, kdo 8
Martínek 1998, s. 7. Od roku 1918 Sborník Československé společnosti zeměvědné, od roku 1922 se název změnil na Sborník Československé společnosti zeměpisné. 10 Hanzelka - Zikmund 1997, s. 22. 9
13
projel automobilem napříč Afrikou a celým územím bývalého Sovětského svazu od východu na západ. Své zážitky zpracovali v desítkách cestopisných knih, jejichž oblibu ještě zesílila rozhlasová četba na pokračování. Jejich reportáže z první cesty se staly nejposlouchanějším pořadem Československého rozhlasu. Výsledkem publikační činnosti bylo osmnáct cestopisů ve 143 vydáních o celkovém nákladu 6 524 796 svazků přeložených do jedenácti světových jazyků.11 „Snad to bylo i tím, že po únoru jsme byli pro československé občany jediným okýnkem - spíš doširoka otevřeným oknem - do světa. Do světa, kam sami nemohli. Jakýsi nechtěný a nežádoucí monopol,“12 popisuje úspěch „značky“ H+Z Miroslav Zikmund. Úspěch cestovatelské dvojice Zikmunda a Hanzelky byl naprosto fenomenální, jejich knihy vydávané ve statisícových nákladech byly po několika hodinách rozebrané. V současnosti pravděpodobně žádný cestovatel takového úspěchu již nedosáhne. Proč? Protože cestovat dnes může každý. Bez složitého odůvodňování smyslu cesty a žádání o výjezdní doložky. Do mnoha zemí dnes cestujeme i bez cestovního pasu. Stále pro nás zůstávají destinace, do kterých je třeba zdlouhavým procesem žádat o víza a povolení vstupu, těchto míst ale postupně ubývá, svět je otevřenější a dostupnější. Na otázku jak se proměnila česká cestopisná reportáž po otevření hranic v roce 1989 mi odpověděla šéfredaktorka magazínu Cestopisy, Jana Patková13: „Po samotném „objevu“ možnosti cestovat, kdy dojet stopem ke Středozemnímu moři bylo samo o sobě dobrodružství hodné zaznamenání, se podle mého názoru česká cestopisná reportáž kvalitativně posunula ve smyslu, že cestovatel sám již není tak důležitý, jako jeho snaha zprostředkovat cizí kraje zdejším lidem. Za těch osmnáct let čeští cestopisci v mnohém překonali své zahraniční kolegy, je zde řada autorů, kteří dokáží jít pod povrch věci.“ Patková za hlavní změnu od roku 1989 považuje fakt, že žánr již není výsadou jen několika jedinců. „Může se o něj pokusit každý, kdo má chuť,“14 dodává. Na
zásadní
tematické
a
obsahové
změny
v cestopisných
reportáží
v souvislosti se společenskými a poltickými změnami upozorňuje také Markéta 11
Hanzelka - Zikmund 1997, s. 193. Hanzelka - Zikmund 1997, s. 45. 13 Patková, Jana - kameramanka a novinářka, byla řadu let šéfredaktorkou cestopisného magazínu Koktejl. V současnosti je šéfredaktorkou magazínu Cestopisy. 14 Patková, Jana. Re: Otázky k bakalářské práci [online]. 15. dubna 2008, [cit. 2008-16-4]. Osobní komunikace. 12
14
Dočekalová v knize Tvůrčí psaní pro každého. Na reportážní ukázce od Rudolfa Křesťana z roku 198515 dokazuje, jak by jeho reportáž v dnešní době jen těžko konkurovala reportážím publikovaným v současných geografických magazínech. „Jsou zájezdy, kde člověka může kousnout komár. Jsou ovšem i takové, kde velbloud. Zdeňka K. rafl tuniský dromedár do prstu právě ve chvíli, kdy zvíře v dobré vůli krmil. Při ošetřování rány pak pravil místní zdravotník zmíněnému účastníkovi zájezdu Cestovní kanceláře SSM: „Jste první koho tady v okolí velbloud kousl. V této sezóně, myslím.“ Zájezd SSM tvořilo přes třicet účastníků z celého Československa. Někteří z nich využili i „koupací dny“ k tomu, aby blíže poznali tuto zajímavou rozvojovou zemi.“16 V době, kdy byla tato reportáž zveřejněná, nemohl člověk jen tak přijít do cestovní kanceláře a koupit si zájezd do Tuniska. Ve skutečnosti to tedy znamená, že ve své době se jednalo o velmi senzační reportáž s vysoce poutavým obsahem. Co v jednom prostředí a v určitých podmínkách může být poutavé, lákavé až senzační, může být za jiných podmínek zcela běžné a nezajímavé.17 V současnosti se desítky jednotlivců nebo cestovatelských dvojic vydávají na dobrodružné expedice a cesty kolem světa. Na kole, na lodi, pěšky, autem… Možnostem se meze nekladou. Vede je k tomu touha po poznání, možná i snaha dokázat, co se ostatním ještě nepodařilo. Nezbytné finanční prostředky potřebné k realizaci cesty hradí buď sami, nebo sponzoři. Firmy především z oblasti outdoor vybavení sponzorují řadu českých expedic a podporují jednotlivé cestovatele, kteří svými úspěchy dobře propagují jejich značku. Dnešní autoři cestopisů a cestopisných reportáží se na rozdíl od autorů píšících v době komunistického režimu nemusí potýkat s problémem cenzury. „Šéfredaktor Družstevní práce, pan Lenk nás navštívil ještě s jedním redaktorem a začali nás přesvědčovat, že Afrika je jiná, než píšeme. Podle jejich přání jsme například měli psát o mohutném mírovém hnutí v Maroku, kterým jsme projížděli v roce 1947, kdy tam ovšem žádné hnutí neexistovalo. Teprve roku 1950 byla podepsána Stockholmská výzva. Skončilo to tím, že jsme jim doporučili, pokud znají Afriku líp než my, ať si ji napíší, podepíší a vydají,“ vzpomíná na setkání s cenzurou Jiří Hanzelka.18 15
Reportáž „Anketa na zájezdu“ byla publikovaná v časopise Mladý Svět č.43, ročník 1985. Dočekalová, s. 44. 17 Viz tamtéž. 18 Jiří Hanzelka i Miroslav Zikmund se aktivně účastnili protestních akcí v období Pražského jara a proto jim bylo od roku 1969 znemožněno dále publikovat a účastnit se veřejného života. 16
15
Josef Šlajs,19 sportovní a cestopisný redaktor, se při cestách do některých totalitních zemí v 80. letech setkával s nasazenými „očky“. „Po celou dobu pobytu mne hlídali nejen v Press Centru a při volném pohybu ve městě, ale paradoxně i v restauracích a nenápadně se pohybovali před toaletami, pokud jsem je navštívil.“20 Na druhou stranu díky svobodě slova a možnosti volného cestování může být v dnešní době pro autory cestopisů velice náročné upoutat čtenářovu pozornost, přinášet nové a zajímavé informace či zaujmout neobvyklým tvůrčím postupem. Vedle řady geografických měsíčníků jsou velice populární především televizní cestopisné dokumenty, v současnosti existuje také několik specializovaných geografických televizních stanic. Pulty knihkupectví jsou doslova zaveleny stovkami cestopisných knih od více i méně známých autorů. „Dnes už se nestává, že by cestopisná reportáž byla v novinách nebo časopisech otiskována na pokračování, jak tomu bylo ještě do začátku osmdesátých let. Naopak, dnešní trend je zvolené téma „vtěsnat“ do předem určeného rozměru,“21 usuzuje Marián Šimo,22 redaktor slovenského deníku Pravda. Velký úspěch také zaznamenávají internetové servery, na nichž cestovatelé většinou zdarma uveřejňují své reportáže, fotografie, praktické rady a poznatky z cest. Na mnoha místech České republiky se organizují setkání cestovatelů, fotografické projekce a besedy. „Napsat reportáž z Tuniska ve svobodné zemi, odkud mohou do Tuniska vycestovat každý rok statisíce lidí, je mnohem složitější než napsat stejnou reportáž pro obyvatelstvo země, kde se svobodně cestovat nedá,“ konstatuje Markéta Dočekalová a upozorňuje tak na to, jak pevná vazba je mezi tím, co autor píše a pro koho to píše (jaká je jeho čtenářská obec).23 Ze současných významných autorů cestopisů a cestopisných reportáží jmenuji alespoň Miloslava Stingla, Milenu Holcovou, Jiřího Kolbabu, Sašu Ryvolovou, Martina Mykisku, Petra Jahodu, Milana Daňka, Milana Vodičku a Karla Wolfa.
19
Šlajs, Josef - bývalý redaktor Československého sportu, následně vedoucí redaktor Lidové demokracie, v současnosti redaktor magazínu Tenis. 20 Šlajs, Josef. Re: Otázky k bakalářské práci [online]. 3. května 2008, [cit. 2008-16-4]. Osobní komunikace. 21 Šimo, Marián. Re: Otázky k bakalářské práci [online]. 3. května 2008, [cit. 2008-16-4]. Osobní komunikace. 22 Šimo, Marián - bývalý redaktor slovenského deníku SME, v současnosti redaktor deníku Pravda. 23 Dočekalová, s. 45.
16
4 Reportáž jako publicistický žánr 4.1 Definice a charakteristika žánru Reportáž je literárním útvarem, jenž se pohybuje na hranici mezi zpravodajstvím a publicistikou. Osvaldová, Halada a kol. v Praktické encyklopedii žurnalistiky odvozují etymologický původ slova reportáž z latinského reporto = zprávu přinést, hlásit, a z anglického report = zpráva a francouzského reportage = rozvinutí zprávy. Žánr reportáže definují jako svědeckou výpověď konkrétního zážitku v písemné, slyšené nebo vizuální podobě. Reportáž v sobě spojuje aktuální informační a názorovou složku, vychází z bezprostředně nezvyklé situace, jíž byl autor většinou osobně přítomen.24 Vlastním úkolem reportáže je podat svědectví, přinést barvitý a poutavý obraz události, které byl reportér přítomen. Někdy vystupuje reportér jako jedna z postav děje. Zároveň však v reportáži nesmí chybět objektivní fakta. „Reportáž můžeme definovat jedním jediným slovem - reportáž je svědectví. Svědectví musí být pravdivé a objektivní, musí obsahovat celou řadu faktů a nikdy nesmí chybět informace o tom, co se stalo, kdy se to stalo a kde se to stalo.“25 Žádná univerzální definice tohoto žánru neexistuje. Záleží vždy na osobnosti a stylu autora, na tom v jakém periodiku se reportáž nachází a pro jaké publikum je určena. Pojetí reportáže je v mnoha zemích značně rozdílné. Existuje velmi úzká spjatost s národním charakterem tisku, jeho redakční praxí a zkušeností.26 Chápání reportáže a jejích dominantních rysů se liší také u jednotlivých teoretiků. Přesto však můžeme určit soubor základních znaků reportáže, které jsou pro tento žánr charakteristické. Patří mezi ně především autentičnost, věrohodnost, dokumentárnost a přesný popis skutečnosti. Norský novinář a teoretik Jo BechKarlsen zformuloval tyto základní rysy, kterými se reportáž vymezuje jako samostatný žánr: vyhledávání a odkrývání, osobní dojem, volnost ve výběru tématu, mnohostranný pohled, pestrost, kompozice, dějovost, vykreslení prostředí a osob, citový apel autora.27 Bech-Karlsen ovšem zdůrazňuje, že dobrá reportáž nemusí nutně obsahovat všechny uvedené charakteristiky.
24
Osvaldová 2002, s.154-155. Dočekalová 2006, s. 38. 26 Štorkán 1985, s. 12. 27 Bech-Karlsen 1991, s. 28-29. 25
17
Stephan Ruß-Mohl a Hana Bakičová zdůrazňují u reportáže nutnost více úhlů pohledu na danou věc, reportér by neměl docházet k závěrům s jednou jedinou pravdou. Reportáž má být podle nich doplňkem zpravodajství a konkrétně a přehledně věci objasňovat.28 Zdůrazňují také emocionální aspekt reportáží, důležitost charakteristických detailů, pravdivost a pointu v závěru. Reportér by se měl podle nich vyvarovat hodnocení, není kritikem, ani misionářem, je pouze pozorovatelem, který podává obraz. Naopak podle Bech-Karlsena může reportér ve svém díle hodnotit nebo na něco apelovat. Jako pilíř každé dobré reportáže uvádí autorovu osobní přítomnost a autentický popis toho, co vidí a prožívá.29 Ve svých cestopisných reportážích se chci přiblížit spíše pojetí BechaKarlsena, autenticky a subjektivně popsat to, co prožívám jako přímý účastník děje. Markéta Dočekalová vyzdvihuje nutnost smyslu pro detail, ve kterém vidí umění psaní reportáže a vytvoření atmosféry. Zdůrazňuje také citlivou práci s prožitky a emocemi. „Detail reportáž charakterizuje, dává jí náladu, je strůjcem atmosféry. Přesvědčuje čtenáře o pravdivosti reportáže. Jestliže se autor dívá správně, zachycuje důležité detaily. Jestliže ne, zachycuje pouze množství nedůležitých maličkostí.“ 30 U cestopisné reportáže je smysl pro detail velice důležitý. Při popisu osob nebo prostředí přidává reportáži na zajímavosti a autentičnosti. Někdy je velice náročné odhalit a vyjádřit detaily, díky kterým jsou popisovaní lidé a prostředí ve kterém se pohybují, tak jedineční. Cestopisnou reportáž považuji za velice subjektivní odraz autorovy osobnosti, ač základní kostra příběhu nebo popisu události zůstává stejná, právě některé detaily, kterým je v reportáži věnovaná značná pozornost, se mohou u jednotlivých autorů lišit. Autoři Malé encyklopedie žurnalistiky z roku 1982 zdůrazňují u reportáže jako mimořádně důležitý výběr faktů. Žurnalista by měl najít typické přímo v realitě. Julius Fučík napsal, že dobrá reportáž se dělá z drobných faktů, skutečností a detailů, které jsou zajímavé, ne však výjimečné. E. E. Kisch ho doplnil výrokem: „Největší senzací je skutečnost, a to taková, jaká opravdu je.“ 31
28
Ruß-Mohl - Bakičová 2005, s. 56. Bech-Karlsen 1991, s. 13-17. 30 Dočekalová 2006, s. 42. 31 Jacz 1982, s. 407. 29
18
Pokud se cestovatel dostane do velice neobvyklých míst, tou největší senzací skutečně je fakt, že se na daném místě nachází. Ale k napsání dobré a zajímavé cestopisné reportáže to nestačí. Autor se musí pozorně dívat kolem sebe a všímat si detailů, které dané místo nebo situaci činí tak jedinečnou a vhodnou k zaznamenání. Protože nejsem cestovatel - profesionál, s velice odlišnými kulturami jednotlivých zemí jsem se na svých cestách setkala vůbec poprvé. Vše kolem mě bylo nové a zajímavé. Jak ale ze svých zážitků vybrat to podstatné? Jak poznat, co je zajímavé nejen pro mě, ale i pro čtenáře? S tím velice úzce souvisí vymezení publika. Mé texty by se jistě nehodily do cestopisné rubriky časopisu Žena a život nebo naopak do úzce profilovaného antropologického časopisu. Mé cestopisné reportáže jsou především určeny čtenářům, pro které je cestování zájmem a zálibou, věnují se individuální turistice a rádi si v geografickém magazínu přečtou zkušenosti ostatních cestovatelů - „baťůžkářů.“32
4.1.1 Čím se liší reportáž od zpravodajství Jaký je rozdíl mezi zpravodajstvím a reportáží? Základní rozdíl mezi oběma pojmy je možné přirovnat k rozdílu mezi jednoduchou fotografií a rentgenovým snímkem (přirovnání, které ve třicátých letech použil Bruno Frei).33 I když dříve bylo společným základním rysem jak pro zpravodajství, tak pro reportážní žánry, „být přitom“, tedy být na místě, kde se událost děje, v dnešní době už toto u klasického zpravodajství platit nemusí, a to především díky moderní technologii a rychlosti přenosu zpráv. Dle Bech-Karlsena se od sebe začalo odlišovat zpravodajství z první a druhé ruky. Zatímco reportáž je vždy z první ruky (původní), zpravodajství je často převzaté. Dříve bylo úlohou zpravodaje informovat o všem, co viděl a zažil, sám byl hlavním nástrojem zpravodajské aktivity a na jeho pozorování byla zpráva závislá. „Časy se změnily. Zpravodajství je čím dál tím víc neosobní, stále méně závisí na osobní přítomnosti žurnalisty a na jeho osobních objevech - na tom, aby byl „přitom“. Zpravodajství se odosobnilo.“34 Dle Malé Encyklopedie žurnalistiky (1982) se reportáž od zpravodajství liší osobnostní autenticitou, dějovostí a konfliktem.
32
V angličtině pojmenování „backpacker“ označuje turistu s batohem, cestujícího individuálně, většinou s malými finančními prostředky. V češtině se ve volném překladu začíná používat pojmenování „baťůžkář“. 33 Bech-Karlsen 1991, s. 14. 34 Viz tamtéž.
19
Se zpravodajstvím spojuje reportáž aktuálnost, důraz na faktografickou přesnost a přinášení nových informací. Na rozdíl od zpravodajství však žánr reportáže umožňuje, a vlastně také vyžaduje, subjektivní stanovisko autora. „Reportáž je odrazem osobnosti reportéra a tudíž může (ale nemusí) obsahovat i jeho osobní názory a stanoviska. Do jaké míry autor reportáže vloží své postoje a názory, záleží na něm. Chybou by však bylo, pokud by zmínil výhradně své názory a postoje,“ vysvětluje Dočekalová.35 Narozdíl od zpravodajství, kde dostáváme již výslednou podobu práce redaktora, tedy zprávu stylizovanou v logickém řazení, v reportáži se naopak dovídáme také o tom, jak reportér fakta získával, za jakých okolností a s jakými potížemi. Reportér nám nejen tlumočí slova relevantní osoby, ale popisuje nám také její vzhled či charakter, popisuje prostředí, kde se s osobou setkal a další podrobnosti.
4.2 Typy reportáží Rozdělení reportáže, ať již podle tematiky, kompozice, nebo způsobu vzniku je velice nesourodé. Typologii tohoto žánru se věnují například slovenští teoretikové Mária Follrichová a Andrej Tušer. Z hlediska přístupu novináře k výběru metody a popisu faktů rozděluje Follrichová reportáž na dokumentární a zobrazovací (opisnou). Tyto dvě metody stojí většinou vedle sebe. Reportáž dělí na epickou, která je charakteristická přímočarou kompozicí a rozvinutým dějem, jehož součástí jsou úvahy a vlastní zkušenosti, dramatickou, která využívá konfliktu a zvyšování napětí, investigativní, která po něčem pátrá a odhaluje (většinou porušování zákona) a afabulární, v níž se nahrazuje děj pohledem do vnitřního života člověka. Dle způsobu zpracování také zmiňuje reportáž - interview (v českém prostředí nepříliš rozšířenou). Informativní reportáž přináší fakta a vysvětlení, dokumentární reportáž má zase blízko k vědeckému poznání - analyzuje, hodnotí a vysvětluje. Reportáž portrét líčí život člověka, který zažil nějakou neobvyklou událost. Posledními ve výčtu jsou reportáž problémová, zabírající se chybami a nedostatky, které ovlivňují život celé společnosti, reportáž sociální a mikroreportáž, která se liší zejména menším rozsahem a zpracovává náhodné a nečekané události.36
35 36
Dočekalová 2006, s. 38. Tušer - Follrichová 2001, s. 39.
20
Cestopisná
reportáž
nejčastěji
nabývá
podoby
epické,
s přímočarou,
chronologickou kompozicí. Někdy obsahuje také prvky dramatické, především pokud je autor svědkem (nebo sám prožívá) napínavé situace. Ve svých cestopisných textech mohou autoři také apelovat na nedostatky v jednotlivých společnostech, ať už nedostatky sociální, právní, politické atd. a přiblíží se tak reportáží problémové nebo sociální.
4.2.1 Cestopis versus cestopisná reportáž Mnozí považují označení cestopis za synonymum cestopisné reportáže. Ve skutečnosti ale tomu tak není. Cestopis je žánr literatury dokumentární, publicistické nebo umělecké, jehož tématem je popis nebo vylíčení autorovy cesty do cizích zemí nebo krajin. Obsahuje záznamy geografických, národopisných, kulturních, sociálních a jiných zvláštností.37 Zatímco u reportáže je důležitý přesný, nezaujatý nebo objektivní popis skutečnosti, cestopis může být zcela fiktivní, jak jsem již popsala v kapitole o vývoji cestopisného žánru. Zatímco autor reportáže se pohybuje na hranici zpravodajství a publicistiky, autor cestopisu píše výhradně literárně-publicistický nebo umělecký text. Cestopisy vycházejí většinou knižně, dříve byly populární cestopisné seriály na pokračování v časopisech nebo rozhlase. Protože cestopis není limitovaný délkou textu, mohou autoři své zážitky popisovat obsáhleji a podrobněji, často volí deníkovou metodu a ve svém vyprávění postupují chronologicky, po jednotlivých dnech svého putování. V cestopisné reportáži musí autor na omezeném prostoru vytříbeným a barvitým jazykem popsat vše, co viděl a zažil. Je proto důležité aby vybíral pouze v daný okamžik důležité a efektivní detaily. Na zdlouhavé rozjímání a úvahy autora není v reportáži místo. Autor navíc potřebné informace získává v omezeném čase, často v neznámém a někdy i nebezpečném terénu se sníženou možností užití techniky k zaznamenávání dat.
37
Vlašín 1984, s. 52.
21
5 Práce reportéra Dobrá reportáž by měla být vždy věrným obrazem skutečnosti, čtenář se musí cítit vtažen do děje, musí si umět představit, že danou situaci pociťuje třeba i na vlastní kůži. „Reportáž musí mít mimo jiné i určitou dávku senzačnosti. To vše by měl zajistit reportér. Reportér nikdy nespí a musí chodit s očima na stopkách.“38 Z tohoto popisu je patrné, že reportáž patří mezi nejobtížnější publicistické žánry. Příprava reportáže je většinou časově i finančně hodně náročná. Protože není možné psát reportáž od stolu nebo po telefonu, novinář se musí často pohybovat v neznámém (a někdy i nebezpečném) prostředí. Předpokladem pro dobrou reportáž je autorova informovanost o dané problematice, aby tak bylo zabráněno nesprávné interpretaci věcí, se kterými se setkává poprvé. Novinář - cestovatel nikdy nesmí podcenit přípravu na cestu a snažit se o cílové destinaci zjistit co nejvíce ještě před odjezdem. Jana Patková, šéfredaktorka magazínu Cestopisy, přípravy před zahraniční cestou rozhodně nepodceňuje. „Čím větší předstih, tím lépe. Začíná to nákupem a studiem průvodců, kvůli upřesnění trasy, rozpočtu atd. Dále sháním dostupnou literaturu v českém jazyce, včetně novinových a časopiseckých článků, hledám v knihovně a na internetu. Asi nejdůležitější je snaha ještě před cestou získat přes internet osobní kontakty - jednak na Čechy, kteří v cílové destinaci žijí a pracují, ale hlavně na místní obyvatele a také novináře.“39 Velice důležitá je rovněž informovanost o bezpečností situaci v zemi, vízových povinnostech a nebezpečných nemocech, případně nutném očkování. Víza a očkování jsou někdy velkou finanční zátěží před plánovanou cestou. Proti některým nemocem navíc žádné očkování neexistuje a riziko onemocnění může mnohé od návštěvy země odradit. Aktuální informace o vízové povinnosti a bezpečnostní situaci v jednotlivých zemích zveřejňuje na svých internetových stránkách Ministerstvo zahraničních věcí ČR a rovněž ambasády jednotlivých zemí. Informace o zdravotních rizicích, nutném či doporučeném očkování podává například řada internetových zdravotnických
38
Dočekalová 2006, s. 40. Patková, Jana. Re: Otázky k bakalářské práci [online]. 15. dubna 2008, [cit. 2008-16-4]. Osobní komunikace. 39
22
severů a ve větším městech nabízejí své služby také specializovaná centra cestovní medicíny. Lékař zároveň doporučí způsob prevence, vhodné léky, popřípadě postup při nákaze. Poslední, ale přesto velice důležitou přípravnou fází je zajištění finančních prostředků. Já jsem několikrát využila možnost získat pracovní povolení v zahraničí. Nejprve na Aljašce, potom ve Skotsku a na Novém Zélandu. Tento způsob je optimální zvláště pro mladou generaci. Podařilo se mi za poměrně krátkou dobu ušetřit potřebné prostředky na další cestování, a navíc jsem měla šanci vnímat tyto země jinak než jen z pohledu turisty. Zkušenost s prací v zahraničí popisuji v reportáži „Plnou parou na Walter Peak.“ Nedostatek finančních prostředků je patrně pro mnohé tím „největším“ limitem. Stejný problém popisuje také profesionální fotograf a cestovatel Petr Slavík.40 „Letenka, zásoby, nosiči, technické vybavení. Vše si hradím z vlastních zdrojů. Vloni jsem se potkal s fotografem, který fotil pro National Geographic šimpanze Bonobo v africkém Kongu. Dopravili mu náhradní objektiv přímo do džungle! To je výhoda práce pro velké geografické magazíny.“41
5.1 Přímé metody práce Hlavními metodami práce reportéra jsou pozorování a přímá účast. Jsou to jediné nutné metodické postupy, ale jsou nezastupitelné. Nezúčastněný pozorovatel vidí událost jako svědek nebo divák, určitým způsobem se drží v povzdálí. Naopak metoda přímého účastníka děje umožňuje reportérovi větší možnost proniknout do celkové atmosféry. Autor přijímá roli toho, kdo vše společně prožívá. Jako přímý účastník děje ale někdy autor může ztratit potřebný nadhled. Volbou metody reportér rozhoduje o tom, co uvidí, do jaké míry si omezí svojí perspektivu. Tato volba zásadně ovlivní závěrečnou podobu reportáže. Proto by se obě metody měly vzájemně doplňovat a prolínat. Pozorování účastníka by v sobě mělo mít vždy nějaký prvek hodnocení z odstupu a zároveň by měl reportér umět popsat své prožitky jako přímý účastník děje.42
40
Slavík, Petr - cestovatel a fotograf. Objektivem fotoaparátu nejčastěji zachycuje zvířata v Africe a jihoamerické džungli. Fotí a píše především pro geografický magazín Koktejl. 41 Slavík, Petr. Re: Otázky k bakalářské práci [online]. 14. dubna 2008, [cit. 2008-16-4]. Osobní komunikace. 42 Bech-Karlsen 1991, s. 79.
23
Reportérova přímá účast může být navíc pro jeho práci překážkou, v některých případech je znalost identity novináře naprosto nežádoucí (zejména u investigativních reportáží). Reportér tak musí přistoupit na roli novináře s falešnou (skrytou) identitou. Pokud je to nutné, může být i on sám iniciátorem konfliktu. „Při nenápadném pozorování (nedá-li člověk najevo, že je novinář) nebo při použití falešné identity je možné získat přesnější obraz prostředí. Nevypadáš-li jako žurnalista, bude se s tebou jednat jako s kýmkoliv jiným. To dává samozřejmě nejlepší předpoklady.“43 Většina autorů cestopisných reportáží odjíždí do zahraničí s již předem vytvořeným plánem cesty. Na místo tak přijíždějí jako „ohlášení“ novináři. Jiní reportéři naopak svou identitu raději tají a vystupují jako turisté. Často je mnohem lepší s místními lidmi navázat čistě přátelský kontakt a nedávat najevo své profesionální záměry, které by mohly vytvořit bariéru a přílišný odstup. Podobné metody volí také Jana Patková. Na otázku, zda na svých cestách vystupuje jako profesionální reportérka či svou novinářskou identitu tají, odpověděla: „Jak kde. Často se „přiznám“ až v průběhu rozhovoru, většinou na to dotyčný stejně přijde sám. S kamerou není příliš možné svou identitu tajit, často ale hraji spíše nadšeného cestovatele (se současnou technikou, kdy nikdo nepozná profi-přístroj, to jde). V zásadě platí, že novinářku přiznám v institucích, muzeích, při oficiálních rozhovorech, jinak se tím spíše nechlubím.“44
5.2 Nepřímé metody práce I když je pozorování nejdůležitější metodou při tvorbě reportáže, používá reportér také další postupy. Patří k nim především sběr faktů (rešerše). Než se reportér pustí do práce v terénu, musí být již o dané problematice dostatečně informován. Postupy při sběru dat jsem již nastínila v předchozí kapitole. Příprava je velice důležitá, především pokud reportér vstupuje do neznámého prostředí poprvé. Svou neznalostí by mohl některé věci nesprávně interpretovat. Řada nedorozumění vzniká také z důvodů jazykové bariéry. Fotograf a reportér Petr Slavík ji považuje za jeden z největších problémů. „Jazyková bariéra je
43
Bech-Karlsen 1991, s. 108. Patková, Jana. Re: Otázky k bakalářské práci [online]. 15. dubna 2008, [cit. 2008-16-4]. Osobní komunikace. 44
24
pro mne jeden z největších problémů. Jezdím do velmi odlehlých míst, kde je obyvatelsko často negramotné. Využívám překladatele - průvodce. V některých oblastech nerozumět může znamenat obrovský problém, v krajním případě smrt. Například některé amazonské kmeny využívají pole jako „ložnici“. Je pro ně jakousi sexuální zónou. Na jednom z takových polí přišla o život celá holandská expedice. Místní se domnívali, že jim jdou znásilňovat ženy. Způsobila to neznalost a jazyková bariéra.“45 Jana Patková popisuje také důležité překonávání studu a nedůvěry: „Jazyková bariéra plynoucí spíše ze studu se dá překonat u skleničky alkoholu. Bez legrace, nikde jsem si netroufla nic odmítnout, mohlo by to být bráno jako urážka. Raději se tedy první den s místními „připiji“ a točím až druhý den, kdy přede mnou nemají zábrany. Je to lepší než abych měla jalové záběry strnulých domorodců.“ Své výhody spatřuje Jana Patková také v tom, že je žena: „V mnohých zemích jsou ženy zakřiknuté, stydlivé nebo mají rovnou zakázáno vybavovat se s cizími muži. Se mnou jako se ženou mohou. Začneme u dětí a strach a zábrany jsou rychle překonány. Vezmou mne domů, pochlubit se kuchyní, ukázat, jak se co dělá…..“46 Musí-li reportér objasnit něco, co se stalo v minulosti, nebo nemá přístup na místo děje, je v tomto případě závislý na jiných zdrojích. Prostřednictvím výpovědi svědků se tak události účastní jen nepřímo. Může si ale být jistý objektivností těchto výpovědí? Především je nutné informace ověřit z více možných zdrojů. Výpovědi svědků jsou ovšem důležitou součástí reportáže i v případě, že reportér byl sám účastníkem děje. Svůj názor a pohled na věc může s ostatními konfrontovat. Komentář k dané problematice může také vyslovit například nestranný odborník, kterého reportér osloví. Přímé citace těchto osob reportáž oživí a dopomohou k větší věrohodnosti. „Pokud jediný názor v reportáži bude ten váš, budete se muset velice hlídat, aby vám z původně plánované reportáže nevznikl třeba komentář. Snažte se toho proto vyvarovat a do reportáže zahrňte vždy nejen pohled svůj, ale také ještě pohledy z jiných úhlů (jiní lidé, výpovědi, zkušenosti, záznamy a dokumenty atd.).“ 47
45
Slavík, Petr. Re: Otázky k bakalářské práci [online]. 14. dubna 2008, [cit. 2008-16-4]. Osobní komunikace. 46 Patková, Jana. Re: Otázky k bakalářské práci [online]. 15. dubna 2008, [cit. 2008-16-4]. Osobní komunikace. 47 Dočekalová 2006, s. 38.
25
V reportáží by vždy měly převažovat metody přímé, tedy pozorování a vlastní prožitky autora. Tím se stává reportáž kvalitnější a věrohodnější, navíc působí emocionálněji.
5.3 Záznam dat Při práci v terénu si reportér musí získávané informace nějakým způsobem zaznamenávat, většinou není možné spoléhat se jen na dobrou paměť. Pro některé případy stačí pouze blok na poznámky, kam si autor zaznamenává popis prostředí, chování lidí, jejich charakteristické rysy a další detaily, kterých si všiml. Pokud chce autor v reportáži využít doslovných citací, je nutné si mluvený projev nahrát na diktafon. Nepostradatelnou pomůckou pro záznam dat je fotoaparát. Fotografie slouží nejen jako doprovod k psanému textu, ale mohou také oživit reportérovu paměť, pomoci mu lépe vystihnout detaily popisovaného či dokreslit atmosféru děje. V některých případech (v náročných podmínkách či při skryté identitě novináře) není možné použít ani jednu z výše uvedených pomůcek. V těchto situacích novináři nezbývá nic jiného než se spolehnout výhradně na vlastní paměť a vše si zaznamenat až zpětně, s co nejmenší časovou prodlevou. Pro některé autory jsou hlavním způsobem zaznamenávaní dat deníkové záznamy a fotografie. Diktafon je v případě cestopisných reportáží často nevhodnou a rušivou pomůckou. Pro Petra Slavíka je základem pro uchování dat fotografie. „Dělám si poznámky, které se ale opět týkají především fotografií. Jinak spoléhám na paměť. Diktafon nepoužívám, vytváří bariéru. Přestavte si, jak sedíte v rybářské chatrči s domorodci a oni vám vyprávějí o démonech a nadpřirozených bytostech džungle. Pokud v tu chvíli vytáhnu diktafon, rozbiji tu magickou chvíli na padrť. Z tváří se jim vytratí strach a posvátná úcta, se kterou popisovali ty nejstrašnější duchy – a pravděpodobně je začne nejvíce zajímat ten diktafon.“48 Fotografování a natáčení má své etické a morální hranice. Kdy fotit a kdy ne je většinou osobní volbou každého reportéra. Na některých místech jsou přímo oficiální zákazy pořizování jakýchkoliv audio-vizuálních záznamů, ale tyto zákazy jsou často porušovány.
48
Slavík, Petr. Re: Otázky k bakalářské práci [online]. 14. dubna 2008, [cit. 2008-16-4]. Osobní komunikace.
26
Na svých cestách fotografuji často a ráda. Objektivem zachycuji zejména přírodu, zvířata a děti. Při fotografování lidí jsem ale příliš nejistá a nedokáži být spontánní. Pokud o snímek předem požádám, ztratí se kouzlo okamžiku a stane se z něj umělé pózování. Domorodci navíc vědí, že pokud se nechají vyfotit, mohou dostat nějaký ten dolar. Pro pořízení bezprostředních snímků lidí proto vyhledávám především rušná místa jako jsou tržiště nebo nádraží, kde si zvolený objekt mého zájmu ani nevšimne, že je fotografován. Nikdy bych ale nešla přes zákaz. Pokud si někdo fotografování nepřeje, respektuji to. Obrázků místních obyvatel mám málo a v reportážích bohužel často chybí. „Pro mne je cennější nabídnuté přátelství než všechny fotografie. Byl jsem krátce mezi jihoamerickými indiány - jedl s celou vesnicí, lovil, rybařil. Nemám z těchto nádherných okamžiků jedinou fotku. Jsou chvíle, které patří srdci, ne objektivu,“49 vypráví o svých „fotografických hranicích“ Petr Slavík.
5.4 Kompozice a jazyk Z hlediska stavby textu reportáž obsahuje úvod, stať a závěr. Úvod reportáže má za úkol přilákat čtenáře, proto musí být co nejpřitažlivější. Nejdůležitější jsou první věty textu, tedy zejména titulek a perex, které by měly vzbudit čtenářovu zvědavost a vtáhnout ho do děje. Postupně autor čtenáře seznamuje s dalším dějem a jeho účastníky. V závěru nesmí chybět pointa, jinak nebude objasněn smysl celé reportáže. Pointa nemusí být nutně vtipná, ale měla by být jakousi elegantní smyčkou, která se vrací k úvodu textu.50 Protože reportáž patří mezi delší publicistické útvary, je nutné při psaní zvolit správný rytmus. Ten můžeme ovlivnit změnou místa a časem děje, popřípadě opakováním určitých motivů. Pomalejší popisné pasáže by se měly střídat s pasážemi, které mají spád a s barvitými citáty účastníků děje. Rytmus společně se zvolenou kompozicí určuje dramatičnost a spád reportáže. Text by měl být členěn do kratších vět a odstavců a neměly by chybět mezititulky. Důležitá jsou také místa, kde je vysvětleno pozadí celé události či uvedení do popisované problematiky. Jazyk by měl být spisovný, živý a rozmanitý. K lepšímu vykreslení atmosféry a přiblížení popisovaného prostředí je vhodné užít také vulgarismů, slangu či argotu,
49
Slavík, Petr. Re: Otázky k bakalářské práci [online]. 14. dubna 2008, [cit. 2008-16-4]. Osobní komunikace. 50 Ruß-Mohl – Bakičová 2005, s. 192.
27
anebo prvků nářečních. Vhodné je užití různých metafor, metonymií a přirovnání, jejich nadužití ale textu škodí. V cestopisných reportážích autoři často cíleně používají cizí slova – místní názvy, názvy zvířat, ceremoniálů apod. Podtrhuje to exotiku popisovaného prostředí a také zvyšuje autentičnost a atraktivitu textu. Rukopis reportáže úzce souvisí s osobností autora a konkrétním tématem reportáže. Autor bude volit jiné jazykové prostředky při popisu průběhu demonstrace než při popisu pohádkové dovolené na zapomenutých ostrovech. Autor tak dle potřeby používá jazyk zpravodajský až literárně-beletristický. Rozdělení druhů kompozičních zpracování se liší u jednotlivých teoretiků a je velice těžké shrnout a roztřídit všechny autorské kompoziční styly. Markéta
Dočekalová51
rozděluje
kompozici
na
přímočarou
s epickým
způsobem vyprávění, kde autor píše v první osobě, je přímým účastníkem děje, čerpá ze svých prožitků a zkušeností. Může mít i analytickou koncepci, v níž autor z poznané pravdy vybírá jen určité prvky dle svých názorů či nálady. Tento typ kompozice je nejčastější u cestopisných reportáží a je dle Dočekalové nejvhodnější formou pro začínající reportéry. K hranici literatury se blíží kompozice dramatická. Využívá dramatického průběhu děje prostřednictvím zvoleného hrdiny, vybírá si konfliktní situace, pracuje s nadsázkou a logickými úvahami, autor dospívá k obecným závěrům. S těmito reportážemi se nejčastěji setkáváme v přílohách dnešních deníků. Kompozice afabulární naopak popírá běžný dramatický děj a využívá vnitřní dramatičnosti, tzv. psychologického napětí. Tento typ kompozice známe především z literatury. Pro autora je velice náročným úkolem, aby vytvořeným psychologickým napětím nezastínil důležitá objektivní fakta, která chce čtenáři sdělit. Nově se rozšiřujícím typem kompozice je reportáž - interview, což je zajímavá forma reportáže s využitím dialogu. Neobsahuje ale pouhé otázky a odpovědi, jak jsme u rozhovorů zvyklí, ale také další řadu důležitých informací, vylíčení atmosféry, dojmů, pocitů atd. Podle Dočekalové má vybraná kompozice a styl největší vliv na působivost reportáže, dávají myšlenkám přesný výraz. Právě kompozice rozhoduje o tom, kolik zjištěných faktů autor
v reportáži využije a jak je za sebou seřadí. Zvolené
uspořádání textu vyjadřuje autorův cíl, stanoviska, způsob jeho myšlení a vnímání.
51
Dočekalová 2006, s. 41.
28
5.5 Osobní limity tvůrčího procesu Jak jsem uvedla již v úvodu, reportáž patří mezi nejnáročnější publicistické žánry. Nejen že podává informace o aktuálních skutečnostech každodenního života, ale zároveň předkládaná fakta hodnotí a vyjadřuje autorovo stanovisko. Autor musí být vnějším pozorovatelem nebo přímým účastníkem děje, musí se umět podívat na události z několika úhlů pohledu. Nemůže napsat reportáž od stolu ve své kanceláři. Musí být aktivní a někdy i riskovat v nebezpečném prostředí a skrývat svojí pravou identitu. Musí být dobrým vypravěčem a pozorovatelem, všímat si detailů, které jsou pro popisované prostředí charakteristické, musí umět dobře pracovat s objektivními fakty. V předchozích kapitolách jsem popsala jednotlivé metody práce, tvůrčí postupy a jejich možné limity. Nechtěla bych ale zapomenout na osobní limity každého autora. Nejen nedostatek finančních prostředků, technika, jazyková bariéra, špatná bezpečností situace v zemi nebo nevhodně zvolený metodický postup nás může v práci „limitovat“. Mám na mysli především limity etické, o kterých jsem se již zmínila v kapitole o zaznamenávání dat. Své osobní limity velice hezky a názorně popsal Petr Slavík: „Mám samozřejmě i své osobní limity. Viděl jsem umírající děti nakažené virem HIV. Nefotil jsem. Připadalo mi to neuctivé k těm nemocným. Během fotografování zvířat se snažím nenarušit jejich životní prostor. Nikdy bych pro dobrou fotografii neriskoval, že svou přítomností donutím matku opustit mláďata nebo je ze strachu zabít. To jsou mé limity: Jdi tak, abys nepošlapal.“52
5.6 Vlastní pojetí reportáže Dobrá reportáž vyžaduje nejen umění psát, ale především umění dívat se kolem sebe, shromáždit a uspořádat vlastní dojmy a zážitky, vybrat podstatné detaily a poutavým, srozumitelným a čtivým způsobem je prezentovat čtenáři. Ve svých reportážích volím metodu přímého účastníka děje. Vlastně jsem do této pozice již předem postavena, protože do zahraničí odjíždím především jako cestovatel, ne jako novinář. Jsem hlavním aktérem děje, mým cílem je cesta sama o sobě. Jen výjimečně se nacházím v roli pozorovatele, který se drží nezúčastněně 52
Slavík, Petr. Re: Otázky k bakalářské práci [online]. 14. dubna 2008, [cit. 2008-16-4]. Osobní komunikace.
29
v povzdálí. Myslím si, že pro čtenáře jsou zajímavější cestopisné reportáže, kde autor jako přímý účastník děje prožívá neobvyklé nebo dramatické situace, než reportáže psané z pohledu nezúčastněného pozorovatele. Píši v Ich formě a většinou v přítomném čase. Domnívám se, že tak čtenáře lépe vtáhnu do děje. Kladu veliký důraz na subjektivní stanoviska a vylíčení osobních prožitků z cestování. Neusiluji tolik o faktografickou přesnost a přinášení nových informací, emoce a osobní dojmy z jednotlivých zemí jsou pro mě důležitější. Snažím se danou zemi co nejvěrněji popsat čtenáři, snažím se mu co nejlépe odpovědět na otázky: Jaké to tam je? Jací jsou místní? Jak se v zemi dá cestovat? Do zahraničí necestuji jako reportér. Cestuji pro radost, dívám se kolem sebe a získané poznatky chci poutavě předat dále. Slovem i obrazem.
30
6 Vybrané reportáže z geografických magazínů V kritické reflexi, která každou reportáž doplňuje, popisuji detaily vzniku reportáže, výběr tématu, jednotlivé tvůrčí postupy a zvolenou kompozici. Zároveň se pokouším vlastní pojetí reportáže a tvůrčí postupy konfrontovat s texty, které na stejné téma vyšly v období duben 2007 - březen 2008 ve třech zvolených časopisech o cestování - Koktejl, Lidé a Země a Cestopisy. Vzhledem k vysokému počtu vycházejících cestopisných magazínů jsem volila pouze tyto tři nejčtenější tituly.53 Překvapilo mne, že ani v jednom z nich jsem za uplynulý rok neobjevila žádnou reportáž z Guatemaly nebo Fidži. Proto jsem, v těchto dvou případech, rozšířila výběr textů ke konfrontaci na celou oblast Střední Ameriky a Polynésie a Melanésie. Novému Zélandu nejčtenější český geografický magazín Lidé a Země věnoval poměrně mnoho prostoru. Během sledovaného roku vyšlo celkem dvanáct reportáží od stejného autora - Petra Fera (v obou případech byl Nový Zéland tematickou zemí celého vydání). První šestice reportáží54 popisuje přírodní krásy této země a
nespočet
rozmanitých
národních
parků.
Autor
vystihuje
novozélandskou
pohostinnost a pohodu, která z obou ostrovů doslova sálá. Čtenáře seznamuje s možnostmi dopravy a ubytování a popisuje průběh dvou populárních turistických treků. Druhá šestice reportáží55 se věnuje železniční dopravě v zemi. Petr Fero přibližuje několik tras, které lze vlakem na Zélandu uskutečnit a co vše je během jízdy z vlaku vidět. Na rozdíl od Nového Zélandu se v geografických magazínech články o zemích z oblasti Polynésie a Melanésie objevují velice zřídka. Pro Evropany patří totiž mezi nejvzdálenější a nejhůře dostupné destinace. Ve sledovaném období jsem ve třech zmiňovaných časopisech nenalezla jedinou reportáž z Fidži. Pouze magazín Lidé a Země otiskl článek „Kanibalové mají rádi lidi“56 o Cookových ostrovech, ležících na východ od Fidži. Autor reportáže podává celkový pohled na souostroví a popisuje čtenáři co mu mohou tyto exotické ostrovy nabídnout. 53
V období 1.10.2007 - 31.3.2008 měl magazín Lidé a Země čtenost 141 000 kusů, magazín Koktejl 112 000 kusů a magazín Cestopisy 84 000 kusů. Informace byly zveřejněny na stránkách Unie vydavatelů České republiky. 2004. http://www.uvdt.cz (9.5.2008). 54 Fero, Petr (2008): Téma měsíce: Železnice Austrálie a Nového Zélandu. Lidé a Země 2007, R. 56, č. 8, s. 32-60. 55 Fero, Petr (2008): Téma měsíce: Nový Zéland. Lidé a Země 2008, R. 57, č. 1, s. 31-58. 56 Fero, Petr (2007): Kanibalové mají rádi lidi. Lidé a Země 2007, R. 56, č. 10, s. 58-64.
31
Rovněž Kambodža leží poněkud stranou zájmu, ani o této zemi jsem za poslední rok nenašla téměř žádné reportáže. Výjimkou je článek v magazínu Koktej „A znovu se tančí“
57
o Khmérském národním baletu, který se vzpamatovává z ran
obdržených za Pol Potova režimu. Článek se výhradně věnuje kruté kambodžské historii a činnosti baletní skupiny. Reportáže z Vietnamu jsou v magazínech ve sledovaném období publikované celkem třikrát. V časopisu Koktejl reportáž nazvaná „Společenství duchů“58 pojednává o vietnamské náboženské sektě Cao dai. Popisuje autorovu návštěvu jednoho ze slavných chrámů této náboženské sekty, přibližuje atmosféru místa a průběh obřadu. V magazínu Cestopisy reportáž „Dobré ráno v Hanoji“
59
popisuje současnou
životní úroveň v druhém největším vietnamském městě. Autor si především všímá proměn komunistického režimu a vzrůstu kapitalismu. Dále popisuje rušnou dopravu ve městě a celkovou atmosféru uspěchané a smogem pokryté Hanoje, poukazuje na propastný rozdíl mezi životem ve městě a na vesnici, zmiňuje se o důležitosti vzdělání zejména mladé generace. Také reportáž „Spojenectví navzdory bolesti“60 z časopisu Lidé a Země se věnuje ekonomické situaci v zemi. Zdůrazňuje proměnu vztahů mezi Vietnamem a USA, přechod k tržnímu hospodářství a globalizaci, ale také problém korupce a patrné rozdíly mezi severem (Hanoj) a jihem země (Ho Či Minovo město), stejně jako v předchozí reportáži si všímá propastného rozdílu mezi životem ve městech a životem v zaostalých vesnicích. Oblast Střední Ameriky byla v minulém roce ve třech sledovaných geografických magazínech velice opomíjená. Výjimkou jsou jen dva články o Mexiku v magazínech Cestopisy a Koktejl. O Guatemale jsem nenalezla jedinou reportáž. Reportáž magazínu Koktejl Hrobka mayského krále“61 je tematicky zaměřená na dávnou mayskou civilizaci. Autor navštívil mayské město Palenque a popisuje archeologický nález hrobky krále Pakala. Reportáž je spíše popisná a informativní.
57
French, Nina (2008): A znovu se tančí. Koktejl 2008, R. 17, č. 1, s. 34-38. Janko, Ivan (2008): Společenství duchů. Koktejl 2008, R. 17, č. 2, s. 52-56. 59 Venclík, Jiří (2007): Dobré ráno v Hanoji. Cestopisy 2007, R. 4, č. 3-4, s. 44-51. 60 Freisler, Eduard (2007): Spojenectví navzdory bolesti. Lidé a Země. 2007, R. 56, č. 10, s. 102-109. 61 Ševčík, Josef (2007): Hrobka mayského krále. Koktejl 2008, R. 17, č. 1, s. 24-22. 58
32
V reportáži magazínu Cestopisy „Vyprávění strýčka Michala o tom, jak se jezdí po Yucatanu vleže,“62 popisuje její autor cestování po poloostrově Yucatan na speciálně upraveném lehacím kole. Jedná se o osobní výpověď cyklisty, který zaznamenal, co vše ho potkalo
na 1 000 kilometrů dlouhé cestě, jak se v zemi
stanuje, jaké je tam počasí, radí ostatním cyklistům, na co by měli být před odjezdem připraveni atd. Překvapilo mne, jak málo textů jsem o zvolených destinacích nalezla. Výjimkou je jen Nový Zéland, který byl ale ve sledovaném období zastoupený pouze v magazínu Lidé a Země, nikoliv v magazínech Koktejl a Cestopisy. Nejen obsahově, ale i celkovým pojetím a tvůrčími postupy se vybrané texty od mých reportáží v mnohém liší. Také z těchto důvodu věřím, že autorské texty v praktické části práce budou čtenářsky zajímavé, s řadou nových informací a snad i praktickými radami pro ty, kteří se do těchto zemí chystají v budoucnu. S tvůrčími postupy, styly a jazykovými prostředky vybraných reportáží ostatních autorů, kteří popisují stejné destinace, se konfrontuji v kritických reflexích v praktické části práce. Pro srovnání a kritické vymezení jsem vybrala vždy po jedné reportáži z každé destinace.
62
Skop, Michal (2007): Vyprávění strýčka Michala o tom, jak se jezdí po Yucatanu vleže. Cestopisy 2007, R. 4, č. 3-4, s. 44-47.
33
7 Průvodní texty k reportáži 7.1 Nový Zéland (Aotearoa)63
Oficiální název : Nový Zéland Hlavní město: Wellington Rozloha: 270 534 km2 Počet obyvatel: 3 993 817 Oficiální jazyk: angličtina Státní zřízení: konstituční monarchie, člen Commonwealthu Hlavní náboženství: 24,7 % - anglikánská církev; 18,3 % presbyteriáni; 15,5 % - římští katolíci; 4,8 % - metodisté Čas: SEČ +11 Měna: novozélandský dolar (NZD) Zpracováno podle: http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/encyklop.asp
Mapa 1: Nový Zéland (zdroj: http://www.mzv.cz/servis/upload/maps)
Od panenské opuštěnosti, přes kanibalismus až po nejrozvinutější demokracii světa.64 Tak by se dala v několika slovech vystihnout historie Nového Zélandu. Drsnou krajinu dvou ostrovů, protkanou vulkány, hustými lesy, vysokými horami a neprostupným deštným lesem, osídlili v 9. st. n.l. válečníci z polynéských ostrovů, Maoři. Prvním Evropanem, který roku 1642 objevil tyto ostrovy, byl Abel Janszoon Tasman. Nebyl však Maory, kteří stále praktikovali kanibalismus, v zemi vítán a přišel
63
Název země v maorštině, v překladu „Země dlouhého bílého oblaku“. Podle Human Development Index z roku 2007 se umístil Nový Zéland na 19. místě a v žebříčku kvality života. Human Development Reports. 2008. http://hdr.undp.org/en/statistics/ (28.4.2008). 64
34
o několik členů své posádky. Jeho zápisky popisující ostrovy jako ďábelské odradily další objevitele na dalších 127 let. Druhým, kdo připlul k břehům Nového Zélandu, byl v roce 1769 britský mořeplavec James Cook. Podařilo se mu navázat kontakt s domorodci a do dvou let byly založeny první přistěhovalecké osady. Piráti, velrybáři a lovci kožešin jsou prvními stálými obyvateli evropského původu.65 Roku 1840 se začíná psát novodobá historie Nového Zélandu. Byl prohlášen závislým územím Nového Jižního Walesu pod britskou ochranou. Maoři se vzdali své svrchovanosti a byla podepsána smlouva ve Waitangi,66 která se později stala základním kamenem novozélandského národa. Šlo o oficiální vládní závazek a slib partnerství a rovnoprávnosti mezi původními obyvateli a evropskými přistěhovalci.67 Roku 1861 bylo na Severním ostrově objeveno zlato a zemi zaplavila vlna osadníků neuznávající stanovené zákony. Koncem šedesátých let došlo k mnoha válkám, v nichž přišli Maoři o mnoho svých území a práv. Roku 1907 se Nový Zéland stal nezávislým státem, zůstal však silně svázán, jak politicky, tak hospodářsky, s Velkou Británii. V roce 1931 se stal fakticky nezávislým v rámci Commonwealthu. Hlavou státu zůstala až do současnosti britská královna. Nezávislost státu přinesla také novou vlnu přistěhovalců, zejména z Evropy. Ti dnes tvoří tři čtvrtiny z více než čtyř miliónů obyvatel, Maorové tvoří jednu sedminu.68 Maorská kultura a jazyk téměř vymizel, i když v současnosti se opět volá po rozšíření výuky maorštiny, oživení jejich kultury a odškodnění za zabranou půdu. Nový Zéland je dnes zemí s moderní, prosperující a rozvinutou ekonomikou, životní úroveň je vysoká a nezaměstnanost minimální. Je především zemědělskou zemí, na každého obyvatele připadá podle odhadů asi dvacet hospodářských zvířat.69 Ovce jsou zdrojem proslulého jehněčího a vlny, které se vyváží do celého světa. Poněkud izolovaná země v jihozápadním Tichomoří, skládající se ze dvou hlavních a četných menších ostrovů, patří díky svému přírodnímu bohatství
65
Smitz 2004, s. 25-26. Treaty of Waitangi, 6.2.1840. 67 New Zealand Histrory Online. (Nedatováno). http://www.nzhistory.net.nz/category/tid/133 (28.4.2008). 68 Smitz 2004, s. 38. 69 Palmer 1998, s. 499. 66
35
k vyhledávaným destinacím turistů z celého světa. Země jim má opravdu co nabídnout: krásné pobřeží, nespočet národních parků, tisíce kilometrů turistických stezek, pohoří Jižních Alp, ledovce, deštné lesy, hluboké fjordy, unikátní říši zvířat, rostlin a příjemné a pohostinné obyvatele.
36
7.2 Fidži
Oficiální název : Fidžijská republika Hlavní město: Suva Rozloha: 18 270 km2 Počet obyvatel: 880 874 Oficiální jazyk: angličtina Státní zřízení: republika Hlavní náboženství: křesťané 54%, hinduisté 38%, muslimové 8% Čas: SEČ +11 Měna: fidžijský frank (FJD) Zpracováno podle: http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/encyklop.asp
Mapa 2: souostroví Fidži (zdroj: http://www.mzv.cz/servis/upload/maps)
Fidži je jeden z největších států oblasti jihovýchodního Tichého oceánu, svou polohou se nachází mezi Polynésií a Melanésií, v místě střetávání a prolínání dvou odlišných kultur. Jeho nejbližšími sousedy jsou ostrovy Tonga, Samoa a Vanuatu 1800 kilometrů jižně od souostroví leží Nový Zéland. První obyvatelé připluli na ostrovy z jihovýchodní Asie před více než třemi tisíci lety. V 17. a 18. století objevili postupně jednotlivé ostrůvky Evropané, ale neosídlili je. K souostroví začaly připlouvat lodě, které hledaly vzácné santalové dřevo a mořské sumýše.70 Místní obyvatelé si od mořeplavců začali kupovat pušky a války mezi ostrovy mohly začít. V 19. století se rozšířily na celé souostroví. V té době už byly na ostrovech založeny kolonie bílých osadníků s křesťanskými misionáři bojujícími proti kanibalismu. Domorodé království se roku 1874 stalo britskou kolonií a od roku 1970 konstituční monarchií v rámci Commonwealthu. V roce 1987 bylo Fidži vyhlášeno nezávislou republikou.71
70 71
Palmer 1998, s. 187. Miller 2003, s. 20.
37
Nově nabitou nezávislostí ale začalo na ostrovech docházet k porušování demokratických principů a k nepokojům vyvolaným sílícím vlivem velkého počtu indických přistěhovalců, což vyústilo ve dva vojenské převraty. V roce 1990 ústava uzákonila fidžijskému etniku kontrolu v zemi. Svobodné volby v roce 1999 skončily vládou vedenou Indo-fidžijci. O rok později ale byla opět násilně sesazena fidžijskými nacionalisty.72 Od roku 2 000 se souostroví pokouší o obnovu demokracie a míru. Pro svůj vojenský režim a porušování demokratických principů bylo Fidži v roce 2006 dočasně vyloučeno z britského společenství Commonwealth.73 Z více než tří set ostrovů je jich obydlených jen necelá třetina. Podle encyklopedie Státy světa v zemi převládají dvě velké národnostní skupiny. Z 900 tisícové populace, která z většiny žije na dvou hlavních ostrovech, je 57% Melanésanů, částečně míšených s Polynésany a 38% Indů. Nábožensky zde mají převahu křesťané a hinduisté. Práci většina Fidžijců nachází v zemědělství, pěstují především cukrovou třtinu, kokosy, kávu, kakao a banány. Krásná tropická příroda a teplé korálové moře lákají do země stále více turistů, především
z
nedalekého
Nového
Zélandu
a
Austrálie.
Politické
převraty
a bezpečností situace v zemi nicméně příliv turistů již několikrát dočasně zastavily. Souostroví je rájem nejen pro milovníky potápění. Fidži jim nabízí křišťálově průzračné moře, jedny z nejrozsáhlejších korálových útesů na světě, osídlené obrovským množstvím mořských živočichů všech barev a tvarů, ale také bílé pláže porostlé palmami, hory a vyhaslé sopky a deštný prales s nádhernou faunou i florou. Fidžijci jsou navzdory své kruté historii a nechvalnému kanibalismu, praktikovanému až do konce 19. století,74 neuvěřitelně milí, přátelští a pohostinní lidé. Zachovali si svou kulturu a svoje zvyky a na venkově žijí stále v tradičních společnostech, kde má rozhodující slovo náčelník.
72
Miller 2003, s. 20. Comonwealth Secretariat. 2006. http://www.thecommonwealth.org/YearbookHomeInternal/138476/ (9.5.2008). 74 Ještě v 19. století zněl evropský název pro toto souostroví Kanibalské ostrovy. 73
38
7.3 Kambodža
Oficiální název : Kambodžské království Hlavní město: Phnompenh Rozloha: 181.035 km2 Počet obyvatel: 13 363 421 Oficiální jazyk: khmerština; v oficiálním styku s úřady se lze dohovořit anglicky a částečně francouzsky Státní zřízení: království Hlavní náboženství: buddhismus (95%) Čas: SEČ +6 Měna: Riel (KHR) Zpracováno podle: http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/encyklop.asp
Mapa 3: Kambodža (zdroj: http://www.mzv.cz/servis/upload/maps)
Symbolem země jsou pozůstatky chrámu Angkor Wat z 12. století. Angkor Wat je součástí komplexu Angkor, který byl až do 15. století, kdy jej dobyli Siamci, hlavním městem mocné khmerské říše. Angkor pak ležel zapomenut a pohlcen džunglí až do svého znovuobjevení francouzskými kolonizátory v roce 1860.75 Kolem dvou set chrámů se rozkládá na ploše 230 km2 a utvářejí tak největší náboženský komplex na světě. Roku 1992 byl Angkor zapsán na seznam světového dědictví UNESCO.76 Za nadvlády komunistických Rudých Khmérů v letech 1975 - 1979 byly v zemi vyvražděny na dva miliony obyvatel, což byla zhruba čtvrtina tehdejší populace.77 Režim diktátora Pol Pota měl za cíl zavedení zemědělské společnosti nezávislé na západním kapitalismu. Všichni obyvatelé, bez ohledu na věk a vzdělání, museli obdělávat pole. Byla vystěhována celá města, desetitisíce lidí bylo zavřeno do záchytný středisek. Pokus o zavedení soběstačné zemědělské společnosti ale přinesl do země, která kdysi zásobovala rýží celou Indočínu, jen smrt a hlad. 78
75
Angor Wat. (Nedatováno). http://www.angkorwat.org/ (28.4.2008). The United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization. 2007. http://www.unesco.org/en/list/668 (28.4.2008). 77 Ray 2006, s.22. 78 Palmer 1998, s.321.
76
39
Pol Potova vláda skončila v roce 1979, kdy zemi obsadili Vietnamci. O čtrnáct let později se podařilo uskutečnit mírový plán OSN, který vedl ke všeobecným volbám, ustavení vlády a vyhlášení kambodžského království v čele s bývalým králem Sihanukem.79 Po více než čtvrtstoletí občanských válek a izolace, kdy se Kambodža stala symbolem krutosti, uprchlíků, chudoby a politické nestability, se tato krásná země a její obyvatelé opět probouzí k životu. Pol Potův režim nicméně zemi zasadil zdrcující a dosud nezhojené rány. Dnes, více než deset let po válce, jsou rozsáhlé oblasti země dosud zaminovány, mnohé cesty a silnice zničené a nesjízdné a země je stále z větší části odkázána na zahraniční pomoc. Více než čtvrtina obyvatel trpí podvýživou.80 Podle encyklopedie Státy světa jsou hlavní etnickou složkou země Khmerové, kterých je asi 92 %. Ze 13 milionů Kambodžanů jich přes 90 % vyznává buddhismus. Gramotnost dosahuje pouhých 35 %, intelektuálové byli za nadvlády Pol Pota systematicky odstraněni. Dvě třetiny obyvatel se živí prací v zemědělství, především pěstováním rýže a kukuřice, hlavním zdrojem vývozu jsou především ryby, pryž a produkty ze dřeva. Nově se pro obyvatele měst a přírodních rezervací otevírá oblast cestovního ruchu. Obrovským bohatstvím a nadějí na lepší budoucnost jsou pro zemi chrámy Angkoru, které lákají více než milion návštěvníků ročně81 a tento stát se tak vrací na turistickou mapu jihovýchodní Asie. Kambodža ale nabízí mnohem více než slavný Angkor - bohatou kulturu, hlavní město Phnom Phen s koloniální architekturou z francouzského období, příjemné pláže jižního pobřeží a nádhernou, turistickým ruchem nedotčenou přírodu. Místní obyvatelé jsou velice příjemní, otevření a pohostinní.
79
Palmer 1998, s. 321. Ray 2006, s. 22. 81 Viz tamtéž. 80
40
7.4 Vietnam
Oficiální název : Vietnamská socialistická republika Hlavní město: Hanoj Rozloha: 329.566 km2 Počet obyvatel: 83 689 518 Oficiální jazyk: vietnamština Státní zřízení: republika Hlavní náboženství: buddhismus; katolicismus Měna: vietnamský Dong (VND) Zpracováno podle: http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/encyklop.asp
Mapa 4: Vietnam (zdroj: http://www.mzv.cz/servis/upload/maps)
Zprvu byl Vietnam pod čínskou nadvládou, od konce 19. století se stal francouzskou kolonií. Obě tyto země a jejich kultury Vietnam velice ovlivnily a stopy jejich bývalé nadvlády jsou v zemi patrné dodnes. Koloniální období ukončila až druhá světová válka, během níž byl Vietnam okupován Japonskem. Po jeho porážce se jako jedinou životaschopnou mocenskou silou stala komunistická strana v čele s Ho Či Minem, který prohlásil Vietnam za nezávislou republiku.82 Ho Či Minova vláda kontrolovala sever země a opoziční pravicové síly vytvořily republiku zvanou Jižní Vietnam. Proti komunistickému režimu bojovala v letech 1964 – 1972 americká vojska, ale bez úspěchu. Po ukončení války byla republika 82
komunisty
sjednocena
a
dostala
název
Vietnamská
socialistická
Ray 2006, s. 24-29.
41
republika.83 Válka za sebou zanechala zničenou zemi a milióny lidí bez domovů. Přírodní katastrofy, chyby v řízení, hromadné útěky lidí, to vše ztěžovalo v 80. letech obnovu země. Podle encyklopedie Státy světa tvoří většinu z 84 milionů obyvatel etničtí Vietnamci, ale v zemi žije také 12% etnických Číňanů a dalších šedesát národnostně-jazykových menšin, zejména v horských oblastech na severu země. Přes
dvě
třetiny
Vietnamců
vyznává
buddhistické
náboženství,
které
je
komunistickým režimem potlačováno. Práce v zemědělství, především v oblasti pěstování rýže a kávy, zaměstnává téměř 60% obyvatel. I když Vietnam patří mezi nejchudší země jihovýchodní Asie, v posledních letech se rychle rozvíjí. Zůstává sice komunistickou zemí s vládou jedné strany, ta ale přistoupila k hospodářské liberalizaci a postupně zavádí tržní principy. Od 90. let přichází do země mnoho zahraničních investorů a Vietnam má tak naději zařadit se v budoucnu po bok ekonomicky vyspělých „jihoasijských tygrů“.84 Dalšímu rozvoji země brání především přetrvávající vysoká korupce a plýtvání přírodními zdroji. Vietnam
dnes
patří
mezi
vyhledávané
turistické
destinace.
Většina
návštěvníků země je ohromena krásou zdejší přírody: vysokými horami centrálního a severního Vietnamu, táhlými plážemi východního pobřeží, deltou Rudé řeky na severu a řeky Mekong na jihu země a nekonečnými zelenými rýžovými poli, obdělávanými ženami v typických kuželovitých kloboucích. Hanoi a Ho Či Minovo Město jsou kolébkou bohaté historie a kultury země, dnes také centry obchodu. Obyvatelé Vietnamu jsou velice pohostinní a otevření západnímu světu. Stále se rozrůstající oblast cestovního ruchu je pro ně velkou šancí do budoucna, čehož využívají především lidé ve městech.
83 84
Palmer 1998, s. 736. Palmer 1998, s. 737.
42
7.5 Guatemala
Oficiální název : Guatemalská republika Hlavní město: Guatemala Rozloha: 108 889 km2 Počet obyvatel: 14 280 596 Oficiální jazyk: španělština Státní zřízení: republika Hlavní náboženství: V zemi vyznává náboženství katolické 75 % obyvatelstva, protestantské 22 %, dále je zastoupeno náboženství indiánské a židovské. Bez vyznání se deklarují 3 % obyvatelstva. Čas: SEČ -7 Měna: Quetzal (GTQ) Zpracováno podle: http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/encyklop.asp
Mapa 5: Guatemala (zdroj: http://www.mzv.cz/servis/upload/maps)
Území Guatemaly patřilo od 3. století př. n.l. až do roku 1523, kdy jej dobyli Španělé, bohaté a rozvinuté Mayské říši. Po vyhlášení nezávislosti v roce 1822 začalo území okupovat sousední Mexiko. O rok později se Guatemala stala součástí federace Spojených středoamerických provincií.85 Opětovná nezávislost byla vyhlášena až roku 1939, ale od té doby zemi stíhají spory se sousedními státy. V 50. letech se nepokoje vyostřily a byla nastolena vojenská diktatura. V letech 1983 - 1985 docházelo k častým politickým atentátům a únosům. Neustálý růst cen vyvolával v zemi občanské bouře, docházelo k soubojům vládních vojsk a levicových partyzánů. Až v roce 1996 vyhrál prezidentské volby demokrat Álvaro Arzú86, kterému se podařilo dosáhnout mírové dohody a ukončit tak šestatřicetiletou občanskou válku, která si vyžádala na 200 tisíc obětí.87
85
Reid 2004, s. 76. Álvaro Enrique Arzú byl prezidentem Guatemaly v letech 1996 - 2000. V současnosti je starostou hlavního města Ciudad de Guatemala. 87 Palmer 1998, s. 228. 86
43
Ze středoamerických států má Guatemala největší počet obyvatel. Polovinu z čtrnácti milionů Guatemalců tvoří mestici (potomci Indiánů a Španělů), kteří žijí západním způsobem života, řídí správu státu a ovládají hospodářství. Zbývající část obyvatel tvoří Indiáni, potomci dávných Mayů, kteří jsou většinou velice chudí a pracují v zemědělství. Většina Guatemalců vyznává katolické náboženství, protestantů je okolo 25%. Přestože je v zemi chudoba, patří Guatemala k nejbohatším státům oblasti. Z bohatství země ale těží jen nepatrná menšina obchodníků a vlastníků půdy.88 K prosperitě země přispává nejvíce pěstování kávy, cukrové třtiny a banánů. Občanská válka téměř zničila cestovní ruch a zruinovala hospodářství. Země žije v trvalé obavě ze zemětřesení, které již mnohokrát zničilo několik rozsáhlých oblastí. Přesto se sem začínají vracet turisté, ročně jich Guatemalu navštíví na 800 tisíc.89 Země jim nabízí krásné hory a jezera, aktivní a nejvyšší sopky celé Střední Ameriky, ruiny dva tisíce let starých mayských měst a zajímavý mix indiánské a španělské kultury. Antiqua, bývalé koloniální město a dnes světové dědictví UNESCO90, je populárním centrem výuky španělského jazyka, ve městě je na desítky jazykových škol. Ač se situace v zemi za posledních několik let o hodně zlepšila, lidská práva indiánských obyvatel jsou stále porušována a v zemi bují korupce. Bohužel není Guatemala dosud považována za bezpečnou zemi. Turisté jsou varování před únosy, napadením a okrádáním. Cestovatelé jsou v odlehlých místech často doprovázeni policejní eskortou a do většiny národních parků je doporučován vstup pouze ve skupinách nebo v doprovodu zkušených průvodců.91
88
Celonárodní obchod s kávou kontroluje pouhých jedenáct nejbohatších rodin v zemi. Reid 2004, s. 72. 90 The United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization. 2007. http://portal.unesco.org. (28.4.2008). 91 Internetový portál Ministerstva zahraničních věcí ČR. 2007. http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/default.asp?ID=5431 (1.5.2008). 89
44
8 Reportáže – praktická část 8.1 Reportáž z Nového Zélandu
Plnou parou na Walter Peak Dvakrát dlouze zahouká do podvečerního ticha a upustí mohutným komínem oblak páry. Kdysi převážela ovce, dnes vozí každý rok tisíce užaslých turistů. Je jedinečná. The Lady of The Lake. Tři měsíce jsem s ní den co den brázdila vody novozélandského jezera Wakatipu.
„Rychle, nebo nám ujedou,“ slyším o pár metrů přede mnou a přidávám do kroku. To už jsme v přístavu, proplétáme se mezi stánky tradičního sobotního trhu a spěcháme na molo. Schůdky už jsou stažené a Toshi, lodní barman z Japonska, pomalu uvolňuje lano. Tak to bylo o fous, oddychneme si a scházíme do podpalubí. Rychle se upravit, uvázat číšnickou zástěru, připnout cedulku se jménem, pěkně naaranžovat tác s nakrájenou zeleninou, mexickými nachos a třemi tajemnými omáčkami a zase rychle nahoru.
Na palubě TSS Earnslaw To už promlouvá kapitán lodi,
Jimmy.
vyprávění zpaměti.
Jeho známe
„Vítejte
na
palubě TSS Earnslaw, jediném parním plavidlu na jižní polokouli, které přepravuje Plujeme
turisty. přes
jezero
Wakatipu, které je druhé největší na Jižním ostrově a třetí největší v celé zemi.
Loď vyplouvá na svou každodenní pouť po jezeře. Foto: Tereza Švarcová
Pod námi je někdy až stometrová hloubka. Ale nebojte, z obou stran máme připevněny záchranné pramice a na břeh není tak daleko,“ uvolňuje atmosféru 45
Jimmy.
Chodím s barevně nazdobeným tácem od jednoho stolu k druhému
a nabízím k ochutnání. Někdo si opatrně vezme jeden lupínek, okrajem ho smočí v česnekové pomazánce, k tomu dvě kuličky hroznového vína a je spokojený. Jiný bere do rukou vše, co se mu do nich vejde a bezradně těká očima po stole, kam úlovek odložit. „Chcete ubrousek?“ ptám se s milým úsměvem a myslím si své. Loď TSS Earnslaw vozí turisty po jezeře Wakatipu od roku 1969. Je pro obyvatele Queenstownu vzácným klenotem a všichni jsou na ni patřičně hrdí. Vždyť je o rok starší než slavný Titanic! Ale narozdíl od něj dál plní své poslání. Od desátých let minulého století převážela ovce na místní farmu, ty potom na konci let šedesátých vyměnila za zvídavé turisty objevující tento zapomenutý kout světa na jihu novozélandského Jižního ostrova. V roce 1940 se loď dostala dokonce na místní poštovní známky. Přezdívají ji Dáma jezera - The Lady of The Lake. Bílá elegantní loď s červenočerným komínem, která brzo oslaví své sté narozeniny, si sebevědomě razí cestu za svým cílem, jakoby k jezeru patřila odjakživa. Pluje po něm jediná. Bez ní by bylo jezero Wakatipu pusté a prázdné. A co znamenají ona tři záhadná písmena TSS? V angličtině twin-screw steamer, tedy parník poháněný dvěma lodními šrouby.
Plavba přes Wakatipu Během několika minut necháváme Queenstown za námi. V dálce vidím dobře známou ulici a dům, kde bydlíme. Míjíme hotel, ve kterém jsem ještě dopoledne jako jedna z pokojských převlékala postele, utírala prach a z okna si užívala jednoho z nejhezčích výhledů ve městě - pohledu na temně modrou, klidnou hladinu jezera a za ním zubaté špičáky skalnatého pohoří Remarkables.
46
Jeden z nejkrásnějších pohledů na jezero a pohoří Remarkables. Foto. Tereza Švarcová
Před pár dny jim na štítech připadla bílá čepice a připomněla definitivní konec léta. I košaté stromy na břehu jezera už zežloutly a podvečerní ostré slunce je krásně nasvětluje. Nejsem sama, kdo si toho všiml. Turisté na přídi přecházejí z jedné strany na druhou a pořizují nejlepší snímky svojí dovolené. „Můžete mi přinést ještě skleničku bílého?“ ptá se mě asi sedmdesátiletá turistka z Austrálie. Stejně jako většina dalších na této lodi je tu s jedním z organizovaných zájezdů, které mají plavbu na TSS ve svém itineráři. Kromě ranní a odpolední vyjížďky nabízí společnost Real Journeys také podvečerní plavbu, na opačný břeh jezera, kde se nachází farma Walter Peak. Tady čeká turisty kromě slavnostní večeře v restauraci i ukázka práce farmářů a honicích psů.
Na Walter Peaku Walter Peak už je na obzoru, plavbou za klidného počasí jsme u břehu ani ne za hodinu. Z lodi vyskakujeme jako první a spěcháme do historické a rozlehlé restaurace, nazvané po zdejším bývalém farmáři, Colonel’s Homestead Restaurant. Někteří z našich kolegů, kteří na farmě žijí, už všechno řádně připravili ke svátečnímu okamžiku. „Máš stoly pět, šest a sedm,“ oznamuje mi usměvavý šéf Jamie. „A pomoz 47
prosím s usazováním v Mahagony hall.“ Zorganizovat a usadit někdy až dvě stovky turistů, kteří naráz vystoupili z lodi, není jednoduché. Zvláště pokud se jedná z větší části o důchodce, kterým se musí vysvětlit všechno jednoduše, pomalu a zřetelně.
Farma Walter Peak a restaurace Colonel’s Homestead. Foto: Tereza Švarcová
„Hello everyone. My name is Ricky. Welcome to Walter Peak,“ začíná svoji pravidelnou řeč kolega s mikrofonem a seznamuje hosty s tím, jak bude večer probíhat. „Přineseme vám vybrané nápoje a polévku, poté budete stůl po stolu vyzváni k našemu bufetu s širokým výběrem předkrmů, hlavních chodů a dezertů, vše čerstvé, právě naservírované z kuchyně. Pro nášup si můžete zamířit kolikrát budete chtít. Žádné obavy. Jídla je dostatek pro všechny,“ dodává a sál zašumí smíchy. „Doufám, že si večer na Walter Peaku užijete. A nezapomeňte, máme tu velký výběr výborných novozélandských vín,“ končí svůj projev sympaťák Ricky a důchodkyně mohutně tleskají. Pro dnešní večer si je svým dokonalým šarmem naprosto získal.
Číšnický maratón Začíná honička. Rychle obejít přidělené stoly a zapsat si objednávky nápojů. Postupuji
od
jednoho
hosta
k druhému
a
snažím
se
porozumět
někdy
nesrozumitelným objednávkám. Snad nikdo nebude chtít šampaňské, protože to
48
poslední po čem toužím, je otevírat láhev sektu před zraky tolika diváků. Jen co rozneseme nápoje, už se servíruje polévka. Zkušenější zvládají pobrat i šest misek najednou, ale já zůstávám raději u svých čtyřech. Hlavně nic nezvrhnout a nikoho nepolít. Jen co ve třech nekonečně dlouhých místnostech rozdáme polévky, už sbíráme z druhého konce prázdné misky a svižně je odnášíme do kuchyně.
První část maratónu máme za sebou. Teď už si budou hosté sami chodit plnit
talíře
lososem,
hovězím
nebo
jehněčím, k tomu si dají kopec brambor a zeleniny a zají to sladkým pudinkovým krémem s čokoládovou polevou. Naším dalším úkolem je zajistit, aby svůj talíř měli pryč ze stolu, jakmile ho vyprázdní. Kroužíme
jak
hladoví
vlci
z jedné
místnosti do druhé a pozorně hledáme talíře se složeným příborem na znamení, že
s tímhle
chodem
už
pokračovat
nebudou. Postupně prázdných talířků a talířů, misek a táců přibývá, s jídlem roste chuť a také žízeň a naše druhá část maratónu právě začíná. „A ty jsi Tereza psaná se „Z“? To je Pracovat na Walter Peaku pro mě bylo radostí i ctí.
zvláštní,
odkud
jsi?“
slyším
zvídavé
Foto: Zdeněk Pícha
otázky penzistů s upřeným pohledem na mojí cedulku se jménem, povinně upnutou na košili. Odpovídám, že z Prahy. „Á Praha, krásné město. Tam jsme byli na dovolené před pěti lety. A jak se ti líbí tady, na druhém konci světa? To musí být pro tebe kulturní šok! A kdy se pojedeš podívat také k nám, do Austrálie?“ Zvědaví a upovídaní překřikují jeden druhého a maximálně si užívají „mezinárodní obsluhy“. Argentinka, Číňanka, Brit, Australan, Japonec, dva Češi a několik Novozélanďanů. I to je atmosféra Walter Peaku. Hlasitě svými lžícemi vybírají z misek poslední sousta pudinků a zmrzlin, rychle dopíjejí poslední doušky červeného, s těžkými žaludky se pracně zvedají a odcházejí ven, na podívanou s ovcemi. Některým už silné novozélandské víno 49
stouplo do hlavy a tak se vrací zpět pro své bundy, fotoaparáty a pokrývky hlavy, které zapomněli na svých židlích. Zatímco na osvětlené louce sledují perfektně vycvičené honící psy, techniku stříhání ovčí vlny a přemýšlí o tom, co koupí v obchůdku se suvenýry, my mohutně finišujeme.
Rychle
sbíráme ze stolů to, co na nich
zbylo
odnášíme Než
do
skončí
a
vše
kuchyně. farmářská
show, musíme vše uvést do původního stavu a stihnout spolu s výletníky naskočit na loď, která nás zase
všechny
odveze
zpět do Queenstownu. Stříhání ovcí postaru. V této poloze je ovečka krotká a stříhání ji nebolí. Foto: Tereza Švarcová
Polité a ušmudlané ubrusy házíme do obrovských pytlů, utíráme stoly, luxujeme, vytíráme, sázíme skleničky do myčky, rychle ještě vynést koše, vytřít kuchyň, zvednout židle…A to už houká loď, zdravíme se s kolegy a ve svých číšnických uniformách utíkáme na palubu, ať tu nemusíme nocovat.
Veselí u piana Naši ovínění a dobře najezení hosté jsou spokojení a plni dojmů. Večer pro ně ale zdaleka
nekončí. Jakmile vyplujeme na jezero, klavírista Bob rozdá zpěvníky
a usedá za piano. „Nalistujte si stranu patnáct, zazpíváme si Red river.“ Přidává se jen pár odvážných zpěváků a ostatní si objednávají na baru. Třetí písničku “You are my sunshine“ už zpívají téměř všichni. Hrají se šlágry jejich mládí, znají je nazpaměť. Když zazní tóny hitu „Roll out the barrels“, Bob sklízí veliký potlesk. Naše „Lady“ uhání po jezeře a spokojeně odfukuje z komína. Topiči v kotelně se nestíhají otáčet. Jedou naplno. Ano topiči, jedeme přeci na uhlí. Z můstku nad kotelnou je mohou turisté obdivně pozorovat a dokumentovat do fotoalba scény, které znají jen z historických filmů. Ti, kteří se neúčastní hromadného zpívání si
50
prochází malé muzeum plavidla na přídi lodi anebo si venku jen tak v tichu vychutnávají skleničku vína a pozorují usínající jezero. Uvnitř se mezitím zpívá „Waltzing Matylda“ a několik důchodkyň vstává a odvážně se pohupuje v bocích. U posledních písní už stojí všichni, drží se v kruhu za ruce, zpívají a oči jim září štěstím. S těmi písničkami jakoby omládli. Jsou tak strženi do víru zábavy, že si ani neuvědomují ze tmy se vynořující světla
blížícího
se
města.
Vykřikují
ze
zpěvníku čísla písniček, které by si přáli ještě
zahrát.
Ale
tenhle večer je příliš krátký na to, aby se stihly všechny.
Rozložené zpěvníky a hromadné zpívaní během zpáteční cesty do Queenstownu. Foto: Tereza Švarcová
Na břeh jsou vysunuty schůdky a oni ještě stále pobrukující a povídající, oblékají si své kabáty, uvazují šály a pomalu schází dolů. Stojíme každý z jedné strany východu a všechny ještě jednou zdravíme a přejeme dobrou noc. „Děkujeme, moc děkujeme, tohle byl ten nejlepší večer na Novém Zélandu, možná nejlepší večer za posledních deset let,“ třese mi rukou sympatická Britka a spěchá za svým mužem, který se stále pohupuje v rytmu „Waltzing Matylda“ a něžně jí bere kolem ramen. Možná si na svém hotelovém pokoji ještě zatančí. Světla Dámy jezera zhasínají a všechno utichá. Dobrou noc. A zítra nanovo.
51
8.1.1 Reflexe Nový Zéland jsem poprvé navštívila v letech 2000 – 2001. Návštěvu jsem zopakovala o šest let později, tentokrát již ve dvojici s přítelem Zdeňkem a také ročním pracovním vízem. Na Novém Zélandu jsme strávili sedm měsíců. I když jsme zemi velice důkladně procestovali a prochodili množství národních parků, které nás doslova uchvátily, za téma reportáže jsem zvolila naši pracovní zkušenost. V Queenstownu jsme pobývali necelé čtyři měsíce a více méně náhodou sehnali práci na téměř sto let starém parníku, který je na Novém Zélandu doslova legendou. Myslím, že o přírodních krásách této ostrovní země již bylo napsáno mnohé (viz například tématické reportáže v Lidé a Země), proto považuji za zajímavější nabídnout čtenáři pohled „do zákulisí“ práce na této turistické lodi. Reportáž z Queenstownu se od následujících textů v mnohém liší. Je ze všech reportáži nejméně cestopisná a popisuje vlastně jen jeden jediný den. Není tolik dějová. Kompozici volím chronologickou, provázím čtenáře postupně od vyplutí, cesty na Walter Peak, dění v restauraci, až po zpáteční cestu zpět do Queenstownu. Pokouším se o prolínání dvou pohledů, pohledu nezávislého pozorovatele, diváka, který jede s ostatními na večeři na Walter Peak a pohledu přímého účastníka děje, servírky, která je na lodi zaměstnána a vše vnímá trochu jinak než turista. Jako přímý účastník děje jsem mohla lépe proniknout do atmosféry na lodi i v restauraci. Při plavbě z Walter Peaku do Queenstownu se opět stahuji do role pouhého diváka, který pozoruje jak se ostatní dobře baví. Petr Fero, který ve své reportáži „Přes novozélandské Alpy“ popisuje jednu z nejoblíbenějších železničních tras, se naopak staví do role vypravěče a zároveň jakéhosi rádce. Na čtenáře apeluje: „Dobrá rada na začátek: jakmile se rozhodnete vydat se na cestu novozélandským vlakem TranzAlpine, jeďte z Greymouth do Christchurch, nikoli obráceně. Platí to dokonce i v případě, že nehodláte cestovat jednosměrně, ale myslíte na okružní výlet z Christchurch. Odtud totiž startují všichni, a tak bývá vlak plný a sazby autopůjčoven za jednosměrný pronájem zpátky přes hory takřka brutální.“92 Jeho reportáž je spíše informativního rázu, věnuje se také historii železnice, technickým parametrům trati atd. Je znát, že na psaní reportáže byl
92
Fero, Petr (2008): Přes novozélandské Alpy. Lidé a Země 2008, R. 57 , č.1, s. 31.
52
již předem připraven a všímá si detailů, kterých by si pouhý turista, cestující vlakem, stěží všiml. Například také mluví se strojvůdcem vlaku a v článku ho doslovně cituje. Já informace o lodi TSS ve své reportáži nezmiňuji, pouze uvádím její stáří a vysvětluji zkratku „TSS“. Domnívám se, že by více technických informací či zacházení do historie příliš narušilo strukturu a ráz textu. Píši v přítomném čase, chci, aby čtenář „proplouval“ se mnou mým pracovním dnem. Fero často přechází z přítomného do minulého času a občas volí také budoucí čas: „Je velmi pravděpodobné, že v Greymouth na západním pobřeží Jižního ostrova bude pršet. Prší tu skoro pořád. Ale to ještě neznamená, že nutně budete mít zkažený výlet.“93 Stejně jako já, píše velice neformálním, hovorovým jazykem. V textu užívám přímé řeči hostů a mých kolegů. Jejich výpovědi volně překládám do češtiny, jen u uvítací řeči kolegy Ricka („Hello, my name is Ricky…“), ponechávám první větu v originálním znění. Přijde mi, že tak lépe vystihnu atmosféru děje. Tato úvodní věta je pro Walter Peak natolik typická (slýchávala jsem jí každý den), že jsem ji chtěla ponechat v jejím původním znění. Protože jsem na lodi pracovala téměř čtyři měsíce, při psaní reportáže jsem se spoléhala především na svou paměť a zápisky ze svého deníku, které moje vzpomínky ještě oživily. I když je reportáž napsaná jako věrný záznam jednoho dne, ve skutečnosti se nejedná o konkrétní den, spíše o obecnou ukázku naší každodenní pracovní náplně. Popis „typického dne“ jsem napsala především právě na základě vzpomínek. Nevýhodou může být omezení mé perspektivy. Díky tomu, že jsem v Queenstownu pobývala poměrně dlouhou dobu, některé události vhodné k zaznamenání jsem vnímala jako přirozenou součást dne a unikly tak mé pozornosti. Reportér, který by přijel na Nový Zéland za účelem napsání reportáže z lodi TSS Earnslaw, by si jistě na rozdíl ode mne všímal a popsal mnohem více detailů. Patrně by se více zaměřil na historii lodi a farmy Walter Peak. Tento fakt v reportáži opomíjím a věnuji se spíše popisu pracovní náplně a pozorování chování hostů. Jak už jsem zmínila v úvodu této reflexe, rozhodla jsem se místo přírodních krás ostrova pojednat o vlastní pracovní zkušenosti. Měla jsem možnost projet se na této lodi nejen jako turista, ale hlavně jako zaměstnanec, čehož si velice vážím.
93
Fero, Petr (2008): Přes novozélandské Alpy. Lidé a Země 2008, R. 57 , č.1, s. 34.
53
V pořadí jako první jsem reportáž o pracovní zkušenosti na Novém Zélandu zvolila také symbolicky. Právě na lodi TSS Earnslaw jsme si vydělali dostatek finančních prostředků na následující cestu na Fidži a posléze do jihovýchodní Asie. Vzhledem k tomu, že je v současnosti velice jednoduché získat roční pracovní vízum na Nový Zéland, jedním z cílů reportáže bylo inspirovat potenciální zájemce, kteří by se chtěli vydat za podobnou zkušeností.
54
8.2 Reportáž z Fidži
V rytmu reggae na ostrovy nejkrásnějších úsměvů Sedíme ospalí v letadle a necháváme se unášet směr exotika. Pod námi vidím nespočet ostrovů a ostrůvků. Korálky, které někdo ledabyle rozsypal v jihozápadním
Pacifiku.
V letištní
hale
nás
vítá
hudební
skupina
v pestrobarevných košilích a brnká na kytary pozdravnou píseň „Bula Bula“. Ze všech stran k nám vybíhají nahaněči z vyhlášených hotelů a prázdninových resortů. Vlahý večerní vítr si pohrává s korunami palem. Vítejte na Fidži. Vítejte v ráji. Souostroví Fidži je pro mnohé jen krásným snem o daleké a divoké exotice na druhém konci světa. Nám se ten sen splnil. Z Nového Zélandu, kde jsme několik měsíců cestovali a pracovali, už je to na Fidži coby kamenem dohodil. Čtyři hodiny letu. Většina turistů přilétá na hlavní ostrov, Viti Levu. Odsud jsou odváženi do prázdninových resortů na okolních ostrůvcích. Z letiště rovnou na loď a do hotelu. Přivítají je fidžijské krasavice s květinami kolem krku a elegantní číšník připraví lahodný osvěžující koktejl. Před klimatizovaným apartmá láká k zhoupnutí síť zavěšená mezi palmami. Pláž s běloučkým jemným pískem omývá vlahá azurová voda Tichého oceánu. Ideální dovolená. My jsme ale přijeli na ostrovy poznat pravé Fidži. Jeho obyvatele, kulturu, přírodu a život ve vnitrozemí. Život mimo turistická střediska.
Lautoka Už od počátku jsem zaskočená zaostalostí země. Jedeme ve staré dodávce, která slouží jako příměstský linkový autobus, mezi nekonečnými lány cukrové třtiny. Míjíme
upocené
pracanty
s mačetami v ruce a mohutné povozy na kolejnicích, po kterých
Trpělivé čekání na autobus. Nikdo neví, kdy přijede. Foto. Tereza Švarcová
55
svážejí ručně nasekané třtinové trsy. Děravou silnici lemují skromná dřevěná obydlí se slaměnými střechami. Jsme na předměstí druhého největšího města hlavního ostrova, Lautoky. Ptáme se na autobus do nedalekého národního parku, ale žádný tam nejede. „Najměte si auto i s řidičem, na náměstí určitě seženete někoho, kdo vás tam odveze,“ radí nám urostlá domorodka. Mluví krásnou angličtinou s neobvyklým přízvukem. V místním bufetu si nás postarší prodavačka zvídavě prohlíží a nabízí grilované kuře s hranolkami a spoustou tuku k tomu. U stropu visí mucholapky, stoly jsou pokryté gumovými ubrusy s květovaným vzorem a kuchyni odděluje od jídelny kouřem zežloutlý závěs. Jako u nás na Vysočině ve výčepu U Holubů. Jen štamgasti jsou jiní. Černí domorodci s kudrnatými květáky na hlavách, za pasem mačety a ruce ztvrdlé prací na plantážích s cukrovou třtinou.
Abaca Na nádraží sháníme soukromý odvoz do Abacy a za pár minut už sedíme na korbě starého pick-upu a stoupáme prudkým kopcem do džungle ve vnitrozemí. Ve vyhlášeném národním parku Koroyanitu jsme očekávali penzion s množstvím lidí, ale Nase Lodge je jen dřevěná bouda bez elektřiny a teplé vody, bez personálu a bez hostů. Nad námi se tyčí Mt. Evans, druhá nejvyšší hora Fidži. Za světla petrolejky oba
usínáme
uprostřed
deštného lesa a v dálce hučí vodopád. Tak tomu říkám divočina! Vesnička Abaca je vstupní branou národního parku Koroyanitu. Foto: Tereza Švarcová
Vydáváme se na vrchol Mt. Evans. Pěšina přes hustý prales je uzounká, někde prošlapaná snad jen od mravenců. Nad hlavami nám visí plody papáji, manga, mandarinek a právě dozrávajících banánů. Jdeme asi hodinu než se cesta nadobro ztrácí v srdci pralesa. Dál to zkrátka nejde, na vrchol se nedostaneme. 56
Druhá nejvyšší hora Fidži, Mt. Evans. 1191 m.n.m. Cestu na vrchol jsme v zarostlé džungli bohužel nenašli. Foto: Tereza Švarcová
Prodíráme se zarostlou džunglí alespoň k nedalekým vodopádům. Připadáme si jako novodobí objevitelé ztracených koutů světa. Všude okolo nás jsou palmy, košaté zelené porosty plné ovoce a překrásně barevné exotické květiny. Shazujeme si ze stromů pár grepů a mandarinek a zkoumáme prapodivné zelené housenky, nenápadně schované v trávě.
Nananu- I-Ra Nananu-I-Ra znějící
je
domorodý
krásně název
ostrova na sever od Viti Levu.
I
my
se
nakonec
necháváme zlákat představou lenošení a houpání se v síti
pod
palmami.
Na
motorové pramici jsme na vysněném ostrově za dvacet minut. Žádný okázalý luxus, Ostrov Nananu-I-Ra je rájem nejen pro vyznavače potápění. Foto: Tereza Švarcová
jen dřevěné bungalovy se střechami z palmových listů,
uprostřed podlouhlý bar a hřiště na plážový volejbal. Domorodci jsou milí a usměvaví,
57
fidžijský pozdrav bula zní ze všech stran. Jejich úsměv je upřímný a nakažlivý. Připadá mi, jako by každé vyslovené bula přinášelo potřebnou denní dávku štěstí. Ani se nechce věřit, že zdejší obyvatelé vždy tak přívětiví nebyli. Ještě před sto třiceti lety se navzájem zabíjeli a pojídali. Nananu-I-Ra je rájem potápěčů. Podle nich je právě jedním z nejkrásnějších míst k potápění na světě. Nám stačí k naprosté spokojenosti šnorchlování a jízda na kajaku. Objevujeme liduprázdné zapadlé zátoky a ve stínu palem rozbíjíme kokosy, které nám doslova padají na hlavu.
Autobusem zpátky na jih Jedeme autobusem, který brázdí ostrovy snad od dob druhé světové války. Okenní tabulky nahrazuje nepromokavá, ale notně roztrhaná plachta, která je ve slunečných dnech vytažena na střechu a průvan tak zajišťuje přírodní klimatizaci. Polstrování sedaček nebylo vyspraveno dobrých dvacet let a dírou v podlaze lze kontrolovat stav vozovky. Výčet technických nedostatků je však nepodstatný. Na Fidži je důležité, aby se vozidlo pohybovalo a hlavně - mělo funkční rádio. Z reproduktorů se linou tóny písní kapely UB40. Nevíme proč zrovna tato britská
reggae
kapela
z 80. letech je na Fidži tak
populární.
proto,
že
Možná
se
sem
dokonale hodí. Všichni do rytmu pohupují svými vysokými
kudrnatými
účesy, smějí se a zdraví spolucestující.
Autobusy s mnoha technickými nedostatky, zato s funkčním rádiem.
Z hudby
Foto: Tereza Švarcová
sálá pohoda. Hlavně žádný spěch. Pět hodin jízdy ze severu ostrova na jihovýchod, do hlavního města Suvy, je pro nás nezapomenutelnou exkurzí do života všedního fidžijského dne. Jedeme přes hrboly, dřevěné a ztrouchnivělé mosty, menší i větší osady plné dětí ve školních uniformách. Lidé nastupují a vystupují, tváře se mění a přece jsou stále stejně vlídné. Sleduji batolata v náručích jejich maminek, malé roztomilé „opičky“ s velkýma hnědýma očima upřenýma chvíli na mě, chvíli na Zdeňka. Pozoruji 58
culíkaté holčičky ve špinavých a zašívaných uniformách. Vrací se ze školy domů, do zelené džungle. Když řidič bez mrknutí oka otočí v přehrávači potřetí stejnou pásku, samozřejmě s UB40, a domorodcům se ještě víc rozzáří jejich věčný úsměv, jsme dokonale pohlceni okouzlující fidžijskou atmosférou. Procházíme ulice hlavního města. Najednou jsme v moderním, civilizovaném světě. Klimatizované restaurace, výškové budovy s prosklenými kancelářemi, upravené městské parky. Na hřišti před budovou parlamentu trénuje národního ragbyové mužstvo. Městské muzeum kanibalismu je zajímavou exkurzí do
nedávné
minulosti.
Dovídáme se, která část lidského těla je nejchutnější a jaké různé nástroje a „příbory“ se k porcování a konzumaci používaly. Národní ragbyový tým při tréninku před budou parlamentu v hlavním městě Suva.
Foto: Tereza Švarcová
Cesta do Levuky Pokud jsme místní autobusy považovali za staré a téměř nepojízdné, pak trajekt, který nás má přepravit na ostrov Ovalau, není ničím jiným než zrezivělým kusem železa, které se jako zázrakem stále drží na hladině. V těsné blízkosti mola vykukují zchátralé bárky, z jedné poloviny pohlcené mořem, z druhé přírodou. Snad nás nečeká stejný osud! Úsměvy místních, jejich nedbalé tlachání a všudypřítomní UB40 nás však brzy přesvědčí, že vše je v naprostém pořádku. Čím víc se přibližujeme břehům ostrova Ovalau, tím víc začínám pochybovat o tom, zda je ostrov vůbec obydlený. Před námi se objevuje zarostlá, tropická džungle plná kokosových palem. Stále nemohu uvěřit tomu, že tady naši spolucestující žijí, že tady je pro ně doma. Dřevěné boudy bez nábytku, postavené jen na udusané hlíně. A všude okolo neskutečně krásná zeleň. Sedíme v autobuse a hopsáme do melodie reggae po nezpevněné silnici podél pobřeží. Provázejí nás pozdravy a úsměvy. Bula. Děti vybíhají k autobusu vítat své rodiče. Každou chvíli někdo tahá za špagát napojený na zvonek u řidiče a dává 59
tím znamení, že chce vystoupit. I když v tu chvíli mohou vystoupit i jiní, čekají až je autobus popoveze dalších sto metrů a znovu si zazvoní. Bez shonu a spěchu, hezky zastavit, ostatní pomohou z úložných prostor vyprostit všechny tašky a pytle, navzájem se pozdraví a jede se dál.
Levuka je bývalým hlavním městem Fidži. Ulice města připomínají kulisy z westernového filmu. Foto: Tereza Švarcová
Stmívá se a my jsme v cíli, městečku Levuka. Vítá nás silný zápach rybiny. Na okraji města je velká tuňáková konzervárna, která dává práci třetině obyvatel ostrova. Procházíme hlavní ulici, která připomíná kulisy z westernového filmu, v restauraci ochutnáváme čerstvou rybu na kari a klábosíme s domorodci.
Za náčelníkem vesnice Čekáme na Epiho, zkušeného a vychvalovaného průvodce. Naskakujeme na korbu staré toyoty, kde už sedí dalších osm účastníků výpravy. Asi hodinu se kodrcáme po kamenité cestě, lidé z okolních vesnic nám mávají a přidávají nezbytné bula. Jsme u Epiho doma, v Lovoni. Epi nás seznamuje se společenskými pravidly vesnice. Zakrýváme kolena a ramena, sundáváme pokrývky hlavy i sluneční brýle a plni očekávání klepeme na dveře samotného náčelníka. Bez jeho svolení nesmíme do vesnice vstoupit. Epi 60
předává náčelníkovi náš dar, kořeny rostliny kava. Vinaka. Slovo, které už dobře známe. Děkuji. Náš dar byl přijat. Ve vesnici jsme vítáni. Epi nás zve do svého domu. Ve vstupní místnosti usedáme na rohože položené na udusané hlíně. Poutavě vypráví o historii vesnice, ostrova Ovalau a celého Fidži. Posloucháme o bájných postavách bohů, statečných válečníků i zaprodaných zrádců. Bambusové prostírání před námi se mezitím začíná plnit talíři se zajímavými plody fidžijské zahrady. „V
Lovoni
vypěstujeme
si
všechno
sami.
Část
úrody směníme na pobřeží za
ryby.
Peníze
nepotřebujeme,“
k životu
říká
Epi.
„Tak prosím, ochutnejte, to bílé a sladké je maniok, to zelené vodní špenát zalitý kokosovým mlékem a maso Vesnice Lovoni. Místní domorodci peníze k životu nepotřebují. Foto: Tereza Švarcová
je co jiného než tuňák,“ popisuje nám tradiční pokrm
Epiho žena Jill. Ve vesnici je jiná než ostatní. Je Evropanka. „Jsem z Londýna, kde jsem si roky budovala kariéru v reklamní agentuře,“ vypráví Jill. „Cestou z dovolené na Novém Zélandu jsem zavítala na tyto rajské ostrovy a stejně jako vy chtěla poznat život v domorodé vesnici. Už tu žiji osmým rokem a nikdy jsem nebyla tak šťastná. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné,“ směje se sympatická blondýna a servíruje nám čaj z lístků planého citroníku. Vynikající a osvěžující!
S Epim do divočiny „Všichni jsme tady děti džungle, naučili jsme se, jak v ní přežít,“ vypráví Epi. Dokázali si sami obstarat nejen stravu, ale i medicínu. „Nikdy jsem nebyl u doktora, nepotřebuji ho,“ prohlašuje hrdě a vede nás do tropického porostu za vesnicí. Hojivý zábal na komáří štípance, opuchlé oči, odřeniny, popáleniny nebo puchýře? Žádný problém, roste všude kolem! Přírodní lékárna nabízí formou různých plodů, dužin, květů či rozdrcené kůry léky na horečku, astma, zácpu, leukémii i žloutenku. Jen je správně rozpoznat. „Tyto plody jsou naopak účinné při opačných problémech než je
61
zácpa,“ pousmívá se Epi a já bobule hbitě trhám a dávám do kapsy. Čeká nás ještě čtyřměsíční cestování po Asii a budou se určitě hodit. Stojíme na kopci nad vesnicí pěkně zasazené v bývalém sopečném kráteru. Dnes už je zarostlý sytě zelenou trávou a posetý menšími rodinnými políčky. Slyšíme jen veselý ryk dětí a jejich mámy prozpěvující si u potoka, kde perou prádlo. Na kostele odbíjejí šestou hodinu večerní. Scházíme zpět do údolí a Epi nám pyšně ukazuje plody vesnického zemědělství. Zkoumáme pro nás
exotické
plody
papáji
a
komického
chlebovníku a necháváme si vyprávět o rostlině kava, kterou na Fidži pěstují doslova se zbožnou úctou. Po tisíce let hraje kava důležitou roli při společenských příležitostech a náboženských Malý obyvatel Lovoni. Dítě džungle.
rituálech ostrovanů v celém Pacifiku.
Foto: Tereza Švarcová
Národní nápoj Fidži Vracíme se do náčelníkova domu, kde posvátnou kavu konečně ochutnáme. Rituál yatonga,
spojený
s
pitím
opojného nápoje, má svá jasně
daná
Zvědavě
pravidla.
pozorujeme
domorodce,
jak
ve
tři velké
dřevěné nádobě zvané Tanoi rozmíchávají kořen
rozdrcený tichomořského
pepřovníku Domorodci v dřevěné míse připravují posvátný nápoj kava. Foto: Tereza Švarcová
-
Několikaminutové tajemných
formulí,
kavy. odříkávání hnětení,
podlévání kokosovým mlékem a neustálé přelévání skořápkou kokosového ořechu způsobí, že se tekutina v nádobě zbarví dohněda a vypadá jako voda z kaluže.
62
Tlesknu a zvolám bula. Oběma rukama uchopím kokosovou číši a podle pravidel ji vypiji až do dna. Chutná trochu trpce. Cítím, jak mi začíná brnět jazyk. Po dopití a vrácení číše všichni třikrát tlesknou. Tak se to opakuje pořád dokola u každého účastníka ceremonie. „Kolik kavy bych musela vypít, abych cítila její účinky?“ ptám se Epiho. „Záleží na tom, jak je kdo na kavu zvyklý a jak silnou jsme ji namíchali,“ vysvětluje. „Opiové látky jsou v kavě jen slabé a tak ji můžeme pít celý život bez nějakých problémů. Není jako alkohol, naopak, její účinky jsou příznivé. Uklidňuje a osvěžuje. Pro nás je kava všelék,“ vychvaluje národní nápoj Epi. My jsme se spokojili s jednorázovou ochutnávkou, navíc se slabší koncentrací. Pro jistotu. Kava se pro své léčivé účinky jako jeden z mála fidžijských produktů úspěšně vyvážela do celého světa. Pomáhá lidem trpícím depresemi, úzkostnými stavy, stresem a nespavostí. Ale poté, co vědci zjistili, že pravidelné užívání tohoto tichomořského léku zvyšuje riziko poškození jater, byl vývoz a prodej ve velké míře pozastaven. Tomu, že kava může mít neblahý vliv také na mužskou potenci a plodnost, se domorodci jen smějí. „Jen se na nás podívej, každý máme doma kupu dětí,“ usmívá se Epi.
Na ostrov Toma Hankse Mačkáme se v davu turistů. Jsme zpátky na hlavním ostrově Viti Levu a jedeme se podívat na místa, díky kterým je Fidži tak populární. ostrůvky, souostroví
Na ráj
malé pod
korálové
palmami
-
Mamanucas.
Populární turistický ostrůvek Beachcomber Island.
Zrezivělé bárky ostrova Ovalau
Foto: Tereza Švarcová
vystřídaly ty nejmodernější dvoupatrové motorové čluny s opalovacími lehátky, kapitány v nažehlených uniformách a desetkrát dražším jízdným. Naše loď je jiná. Dřevěná, bytelná, dva stěžně a masivní kormidlo. Jede s námi asi dalších dvanáct turistů z Austrálie, Nového Zélandu a Velké Británie. Loď nás unáší kolem vychvalovaných ostrovních resortů s lákavými názvy. Bounty Island, Treasure Island, Beachcomber Island... Projíždíme kolem pískových báboviček v moři, ostrůvků, které by člověk obešel za necelou hodinu. Jak dlouho by mě to na 63
nich asi bavilo? Pláž, moře, bazén, bar. Dokola opakující se každodenní program. Moc mě to neláká. Ale jednou to zkusím, určitě. Posádka usměvavých Fidžijců nám hraje na kytary, popíjíme exotické koktejly z manga a ananasu a pomalu připlouváme ke slavnému neosídlenému ostrovu Monuriki, kde Tom Hanks v americkém filmu Trosečník bojoval s krásnou, ale drsnou přírodou. Ve skutečnosti je Monuriki obklopen dalšími nedalekými ostrovy, takže o „ztroskotání“ se příliš mluvit nedá. Stejně je tu krásně. Skáču do neskutečně průzračně modré vody a pozoruji život pod hladinou. Nezůstaneme? Rok, dva, celý život? „Rychle,
rychle
naskoč,
už
odplouváme,“ podává mi ruku Zdeněk a pomáhá mi zpátky na loď. Pomalu proplouváme mezi azurově a
modrými
dalšími
velikostí
a
lagunami
ostrůvky
různých
tvarů.
Paprsky
zapadajícího slunce se odrážejí na klidné hladině. Přístav už je Náš výletní dvoustěžník kotví u slavného „ostrova Toma Hankse“.
na obzoru.
Foto: Tereza Švarcová
„Bula,“ loučí se s upřímným úsměvem všichni členové posádky. „Bula,“ odpovídám a široký úsměv se mi automaticky objevuje na tváři. Vzpomínky na Fidži mě budou hřát stejně jako toto kouzelné slovíčko. BULA.
64
8.2.1. Refexe Ostrovní stát Fidži jsem navštívila v roce 2006. V této době jsme pracovali na Novém Zélandu a využili tak možnosti dostat se rychle a levně na tyto exotické ostrovy. Dlouho jsme vybírali, které z ostrovů jižního Pacifiku zvolit. Netoužili jsme po dovolené v turistickém středisku, naopak, chtěli jsme poznat život ve vnitrozemí, dovědět se něco o místní kultuře a životním stylu. Fidži patří mezi největší státy jihovýchodního Pacifiku a poměrně dobře zde funguje vnitrostátní doprava, proto jsme se nakonec rozhodli právě pro tuto zemi. Na Fidži jsme strávili jen dvanáct dní, přesto se dá za tuto dobu hodně vidět a poznat. V reportáži jsem chtěla podat celkový obrázek této země a vyjádřit kontrasty mezi luxusními turistickými resorty a skromným životem ve vnitrozemí. Dlouho jsem přemýšlela, zda-li nevybrat jen jedno místo, například vesnici Lovoni a napsat reportáž jen o ní. Nakonec jsem ale usoudila, že Fidži je země pro českého čtenáře natolik vzdálená a neznámá, že si zaslouží, abych jí věnovala větší prostor a pokusila o její celkový obraz. To se promítlo především na délce reportáže, kterou jsem musela hodně krátit a některá zajímavá místa, která jsme navštívili, pominout. Volím kompozici chronologickou, reportáž uvádím naším příjezdem a střetem s neočekávanou zaostalostí země. Postupně čtenáře seznamuji s tím, co mu může Fidži nabídnout - opuštěné národní parky, pohodové turistické ostrůvky s ubytováním pro nenáročné, domorodé vesnice, kde peníze nemají žádnou hodnotu a rozhodující slovo má náčelník, až po populární souostroví Mamanucas, plné turistických letovisek s kvalitními službami. V reportáži vycházím ze svých deníkových záznamů. Velice přínosné pro mě bylo především setkání s domorodým průvodcem Epim a návštěva vesnice Lovoni. Epi, velice sdílný a vzdělaný člověk, nám za celý den stihl vyprávět o historii země, kultuře, vesnických tradicích, životě v džungli, rituálu pití kavy, ekonomice státu, vzdělávacím systému atd. Setkání s ním by stálo za samostatnou reportáž. Vše, co nám vyprávěl, jsem se pokusila ještě ten večer zapsat. Rovněž jsem ocenila, že s jeho doprovodem nám bylo dovoleno ve vesnici fotografovat. Při vytváření reportáže mi pro oživení vzpomínek a konkrétních detailů pomohly především fotografie a pečlivě zaznamenávané deníkové záznamy. Deník jsem si na cestách vedla nejen já, ale i můj partner. Bylo velice zajímavé přečíst si
65
jednotlivé zážitky z obou zdrojů. Každý jsme si všímali jiných detailů a momentů, který si ten druhý třeba ani nezaznamenal. Fidži je známé a populární pro své překrásné a romantické turistické resorty, souostroví proslavily také filmy Návrat do modré laguny nebo Trosečník. My jsme na ostrovech objevili mnohem více. Skromný, ale šťastný život ve vnitrozemí, ty nejmilejší a nejusměvavější lidi, které jsme kdy na cestách potkali. Atmosféra místních dopravních prostředků a celkově vyznívající ostrovní pohoda byla pro nás, obyvatele uspěchané Evropy, opravdovým balzámem na duši. Vystižení těchto pocitů bylo cílem této reportáže. Autor reportáže o Cookových ostrovech v magazínu Lidé a Země, Petr Fero, se rovněž snaží podat celkový pohled na souostroví a popsat čtenáři co vše mu může země nabídnout. Stejně jako já popisuje vlídné a přátelské obyvatele, ostrovní pohodu bez jakéhokoliv spěchu, staré autobusy s plachtou místo oken, liduprázdné překrásné pláže, azurové laguny lákající k projížďkám na kajaku atd. Celkově ale k reportáži přistupuje spíše jako vypravěč. Nepíše v Ich formě, je pozorovatelem děje, jeho osobní příběh a subjektivní pocity jsou vedlejší. Text také postrádá přímou řeč. Autor podává jakýsi manuál pro ty, kteří se na ostrovy jednou vydají a popisuje jim, co je tam čeká. Čtenáře přímo oslovuje: „Když tam zavítáte a odoláte prostřené hostině, můžete se prostě jen dívat, platí se pouze za jídlo a pití,“ nebo „nezapomeňte si pitnou vody, něco k jídlu a také proti slunci!“94 Autor popisuje čtenářům kde mohou nakupovat, jak se kam dostat atd. Petr Fero píše sice nadneseně a s humorem, ale jinak mi tato forma přijde příliš odosobněná, jako bych četla turistického průvodce. Autor nezmiňuje žádné místní tradice nebo zvyky. Ostrovy pravděpodobně navštívil pouze jako cestovatel, ne jako novinář. Reportáž píše jako turista - pro turisty. „Hlavně když si půjčíte moped a pustíte se do vnitrozemí ostrůvků, kde budete kličkovat mezi zrůdnými červenými kraby. Nebo když si půjčíte kajak a vyplujete do korálové laguny.“95 Ve své reportáži upřednostňuji na rozdíl od Fera osobní prožitky a subjektivní pocity. Domnívám se, že tak čtenáři lépe vystihnu atmosféru celého souostroví a vzbudím v nich touhu Fidži navštívit.
94 95
Fero, Petr (2007): Kanibalové mají rádi lidi. Lidé a Země 2007, R. 56, č. 10, s. 63. Fero, Petr (2007): Kanibalové mají rádi lidi. Lidé a Země 2007, R. 56, č. 10, s. 62.
66
8.3 Reportáž z Kambodži
Na kambodžském severu Unaveni krásou a nekonečnou rozlehlostí kambodžských chrámů Angkor, vydáváme se na severovýchod země, do hor a zelené džungle, daleko od turistického náporu, asfaltových silnic, smogu a nově vystavěných hotelů. V pohoří Mondulkiri poznáváme opravdovou Kambodžu. A také zjišťujeme, co znamená cestování v období dešťů.
Zatímco v Siem Reapu se buduje s neuvěřitelnou rychlostí, aby byla uspokojena poptávka stále rostoucího počtu návštěvníků, již několik desítek kilometrů za městem jako by se zatavil čas. Asfaltová silnice se mění v jílovou udusanou cestu a provoz na ní řídne. Jedeme namačkáni ve starém špinavém autobuse a na cestě, která má podle plánu trvat tři hodiny, dvakrát stavíme. Na takové zastávky na tržišti s jídlem už jsme si zvykli. Pozorujeme prodej pražených cvrčků a jiných brouků a necháváme si zajít chuť. Cesta se nakonec protahuje na hodin pět a na nádraží ve Snuolu podle očekávání zjišťujeme, že do pohoří Mondulkiri už se dnes nedostaneme. „Přijďte zítra tak kolem jedenácté, budu s vámi počítat,“ říká nám lámanou angličtinou řidič pickupu, v těchto končinách jediného dopravního prostředku.
Neplánovaný nocleh ve Snuolu Snuol rozhodně nepatří mezi místa, kam jezdí turisté a marně o něm hledám nějakou zmínku v našem průvodci. Nocleh nacházíme v jediném Guest Housu ve městě. I když se nám nabídnutý pokoj vůbec nelíbí, nezbývá nic jiného než zůstat. Na sprchu můžeme zapomenout, černá kobka se záchodem je opravdu ošklivá a páchne. Navštívím ji jen s největším sebezapřením. Vyhladovělí vyrážíme do setmělých uliček sehnat něco k jídlu. Oproti turistickému Siem Reapu, kde jsme byli zvyklí na čilý ruch na ulicích a spoustu útulných restaurací s nabídkou jídel v angličtině, je to opravdu změna. Nacházíme jen klasické venkovní posezení na plastových židlích a „pojízdné kuchyně“ – vystavené obří hrnce, ve kterých plave spousta záhadných a barevných surovin, sem tam vykukuje kuřecí pařát.
67
Snuol. Po útulných restauracích s anglickým menu ani památky. Foto: Tereza Švarcová
„Dáte si? Chcete? Jen ochutnejte,“ vybízí nás okolo postávající hrdé kuchařky. Skromně se ptáme jen po čisté vařené rýži a nějaké zelenině. Paní v ušpiněné zástěře na nás mluví khmersky a kroutí nechápavě hlavou. S pomocí její, zřejmě školou povinné, dcery si nakonec porozumíme. „Bylo to moc dobré,“ děkovně se usmíváme, platíme dolar za oba a vracíme se do našeho neútulného pokoje.
Doprava bez jízdního řádu Na nádraží netrpělivě vyrážíme už brzy ráno, abychom zjistili, že řidič ze včerejška měl pravdu. Pick-upy dřív než v jedenáct nevyjedou, řidiči čekají na autobusy z ostatních měst, aby svá vozidla dostatečně naplnili. Z balkonu naší ubytovny pozoruji ranní shon na hlavní ulici. Malé obchůdky a stánky a probouzející se prodavače ještě v pyžamu, ve kterém patrně zůstanou až do večera. Prodávají smažené banány, balenou vodu a benzín v plastových lahvích, který má k evropským standardům bezpochyby hodně daleko. Všude pobíhá spousta nahých, usměvavých a špinavých dětí, a mezi koňskými povozy mířícími na pole se proplétají hlučné motorky. Na motorku se hravě zvládne poskládat celá čtyřčlenná rodina a maminka vypadávající vzadu drží ještě pátého, nedávno narozeného.
68
Stejně tak auta, kterých je ve městě nedostatek, jsou využita na maximum. Nejdůležitější je náklad, až potom pasažéři. Drápou se až nahoru, na pytle a krabice, do několikametrové výšky a tam se pohodlně usadí. „Počkáme ještě tak hodinu dvě, ještě nedorazil autobus z Phnom Phenu. Mám zatím jen pět cestujících, potřebuji nutně sehnat někoho dalšího,“ oznamuje nám náš řidič. Čekáme a čas se vleče. Na dnešní výlet k vyhlášeným vodopádům můžeme zapomenout, a to nám trochu kazí náš naplánovaný itinerář. Jestli se do hor dostaneme, budeme tam muset zůstat minimálně o den déle.
Nejdřív pytle s nákladem, potom pasažéři. Foto: Tereza Švarcová
Konečně vyrážíme, kromě nákladu nás jede sedm, čtyři v kabině a tři na korbě. Za sedadlo uvnitř je příplatek, takže volíme jízdu na pytlích a čerstvém vzduchu a připadá nám to úžasně dobrodružné. Po pár metrech stavíme a je ohlášená pauza na oběd. Ještě jsme ani nevyjeli z města! Všichni jsme čekali několik hodin na odjezd a když se konečně rozjedeme, dostane řidič hlad? Nezbývá než se tomu smát a trpělivě čekat.
Některé vozy jsou vyhrazeny pouze pro cestující, ale chce to dobrý balanc. Foto: Tereza Švarcová
69
Přes bahno a kaluže do pohoří Mondulkiri Vzhledem ke stavu silnice jedeme neúměrně rychle, řidič chce zřejmě dohnat to několikahodinové zpoždění. Cesta je stále horší a kaluže větší a častější. Řidič ale jakoby je neviděl, v plné rychlosti čelíme nárazům do děr a bahnité sprše vylétající až nad naše hlavy. Pláštěnky tak přijdou vhod, i když zrovna neprší. Už chápu smysl příplatku za kabinu. Místní cesty z udusaného jílu se v deštivé sezoně mění v těžko průjezdné bahno. Problém nastává v táhlém kopci, kde už je v bahnitých kolejích zaseknutých několik vozidel. Většina aut vyčkává co se bude dít, některé pick-upy bezhlavě vyjíždějí do bahnité zkázy, odkud je pak ostatní musí vytahovat na laně. Náš řidič nasazuje na kola podomácku vyrobené řetězy z tlustého lana a rozvážně sleduje situaci. „Vystupte si a běžte nahoru na kopec, já vás tam vyzvednu,“ dává nám instrukce.
Když to v kopci nejede pomohou posádky ostatních vozidel, lopaty a tlusté lano. Foto: Tereza Švarcová
Brodíme se bosky v půlmetrových brázdách kluzkého jílu a snažíme se neztrácet balanc a optimismus. Jsme tady, v severní Kambodži, uprostřed krásné zelené džungle, jen s místními domorodci, zadělaní bahnem od hlavy až k patě, naše auto visí v kopci a vůbec se možná nedostaneme tam, kam chceme. Už nás 70
nezajímá výlet k vodopádům, tohle je lepší zážitek. Přesně takový, kvůli kterým jsme sem přijeli.
Pohádkový Sen Monorom Bahnem jsme se z kopce nakonec doklouzali až do městečka Sen Monorom. Budova Holiday Guest Housu, vystavěná za francouzské nadvlády v krásném koloniálním stylu, nabízí prostorné a naklizené pokoje jen za tři dolary. Bílé dlaždice v chodbě se lesknou čistotou a v koupelně teče teplá voda! Zatím nejlepší ubytování, jaké jsme v Kambodži měli. Pan domácí, Kim, je neuvěřitelně přátelský a sdílný. „Cesta k vodopádům je kvůli deštivé sezoně prakticky neprůjezdná, ale mohu vám sehnat motorky a zkušené řidiče, s těmi by se vám mohlo podařit tam dojet. A když budete chtít, mohu také zařídit projížďku na slonovi,“ nabízí nám podnikavý Kim. Kimovu nabídku rozmýšlíme u vynikající a levné večeře v místní restauraci. Nekonečné kopce rýže, na nudličky nakrájené a osmažené kuře, pestrobarevná zelenina, to vše zalité ostrou kari omáčkou. Všichni jsou tak milí a příjemní, jakoby nebyli odříznuti od okolního světa nánosy bahna, jakoby tu nebe nebylo neustále zatažené a každý den alespoň pětkrát nepršelo.
Terén pro nás a naši motorku naprosto nesjízdný. Pro místní je to hračka.
Foto: Tereza Švarcová
71
K vodopádům Bou Sra, přírodnímu divu celé oblasti, se s vidinou ušetřených dolarů vydáváme sami, na motorce Dalea 50ccm, půjčené za pět dolarů na celý den. Lepší a uválcovaná cesta se hned za městem stává měkkou a klouzavou a vyjeté úzké koleje se mění v divokou řeku jílovitého bahna. Motorka v tomto terénu je naprosto
neovladatelná,
zvlášť pro nezkušeného řidiče.
Sedmadvacet
kilometrů
k vodopádům
se
nejednou
zdá
neskutečně daleko. Nemá smysl strávit celý den v bahenní lázni a tak se raději otáčíme o 180° zpět a vracíme se na lépe Jedna z těch lépe sjízdných cest vyzívající k projížďkám zelenou džunglí
sjízdné cesty.
Foto: Tereza Švarcová
Projíždíme krásnou okolní krajinou v ranním deštivém oparu a osamoceni si užíváme pocitu svobody a radosti z toho, že tu jsme. Nekonečné klikatící se cesty prořezávají hustou zelenou džungli a vyzývají k nahlédnutí, co se skrývá za zatáčkou. Přes kameny, strouhy a brázdy přijíždíme k menším, a přesto úchvatným vodopádům. A už přichází každodenní prudký slejvák, pravá asijská průtrž mračen. Po cestě se valí hnědočervené proudy vody a vlévají se do řeky, která rychle mění svoji barvu. Po vytrvalém dešti je cesta jedno velké jílovité kluziště a my dva nezkušení bruslaři, promoklí a vyčerpaní.
Místo na motorce na slonovi Snídáme voňavé palačinky a netrpělivě vyhlížíme Kima. Celou noc pršelo a já se neodvažuji vyhlédnou z okna a podívat se, jak vypadá místní cesta. „Dohodnutý slon nebude, lidé z vesnice ho v lese nemohou najít,“ omlouvá se Kim. Místní sloni žijí svobodně v džungli a když ho vesničané potřebují, ať už na vození dřeva, nebo i turistů, tak si ho v lese zkrátka najdou. „Mohu vás zavést do jiné vesnice, tam by slona měli, jen ho ještě nikdy nepoužili na vození turistů. S těmi nemají opravdu
72
žádné zkušenost,“ dodává. To nám ale vůbec nevadí. „Rádi budeme mezi prvními,“ smějeme se na Kima. Náš slon je velký a krásný, ale jak se na něj dostat? Pomocí zábradlí a schodů místního dřevěného obydlí se sápeme do provizorně upevněného proutěného koše. Za hlavou slona sedí jeho řidička - mahutka. Jen tak na boso, v děravém a odrbaném oblečení a s utěrkou uvázanou kolem hlavy. Rozpačitě si nás prohlíží a dlouho něco dohaduje s Kimem. Bohužel nerozumíme ani slovo. Náš osud je teď v jejích rukou, a také nohou - těmi totiž dává přitlačením za ucho slonovi povel, kam zahnout.
Náš slon a zkušená mahutka. Jazykovou bariéru se nám prolomit nepodařilo. Foto: Tereza Švarcová
Slon jde pomalu a s rozvahou po úzké blátivé cestě. Každou chvíli zastavuje a chobotem si utrhává nějakou tu zeleň. Hlasitě přežvykuje do blahodárného ticha. Čekala jsem hromadné turistické výpravy, ale nakonec jsme tu jen my dva, mahutka a slon. Pro nás pro všechny je to premiéra. Z lesa se vyloupla další domorodka a doprovází nás. Asi po hodině zastavujeme a posunky je nám vysvětleno, ať slezeme. Koukáme jeden na druhého a nastává trapné ticho, chudinky nevědí co s námi. Ukazují nám vodopád, brodíme
73
rozvodněnou řeku a míříme do slaměného přístřešku uprostřed lesa, kde jsme usazeni. „Máchání rukama k puse asi znamená, ať si sníme ten oběd, co nám dal na cestu Kim,“ komentuje Zdeněk. Je teprve deset ráno, ale posloucháme a otevíráme krabičky s rýží, ať mají radost. Usmíváme se na sebe a vysíláme tázavé pohledy. Nikdy bych neřekla, že jazyková bariéra může být takový problém. Začínají přicházet pracující chlapi z lesa a naše průvodkyně jim vaří polévku v kotlíku na ohni. Prostě normální všední den uprostřed divočiny. Pod přístřeškem je veselá zábava a my tu sedíme jako dva exoti z jiného světa, které si mohou všichni zblízka prohlédnout. Raději se vydáváme na obhlídku okolí, ale nekonečný les je stále stejný. Vracíme se do přístřešku, kde je vše beze změny. Dochází nám, že tohle bude na dlouho. Rukou se plácáme do míst, kde se nosí hodinky a naznačujeme, že už se můžeme vrátit. Zbytečně. Kim nám slíbil celodenní treking na slonovi, tak ho máme. Předal nejspíš přísné instrukce, ať nás nevozí dříve než ve čtyři odpoledne. A mahutka svůj slib dodrží. Slon byl naštěstí na stejném místě, kde jsme ho zanechali. Prudkým stoupáním a zase klesáním se pomalu vracíme směrem k vesnici. Myslím na slona, zda pod naší váhou moc netrpí a pevně se držím koše, abych nevypadla. Ohrádka je na nás příliš malá, jsme v ní zkroucení,
kloužeme
ze
strany na stranu a proutěná konstrukce
se
nám
při
každém kroku a zhoupnutí nepříjemně zarývá do zad. Přesto je to zážitek, na který se nezapomíná.
Typická slaměná chýše a všudypřítomné domácí zvíře - vodní buvol. Foto: Tereza Švarcová
Do vesnice přijíždíme se začínající bouřkou. Schováváme se u domorodců a je nám líto, že neumíme jejich jazyk. Můžeme na sebe jen zvědavě koukat a usmívat se. Ani nemáme pro děti nic, čím bychom je mohli potěšit. Možná je to dobře. Žijí skromně, ale jsou spokojení a šťastní. Peníze k životu nepotřebují.
74
Z černočerné oblohy stále kape, ale všudypřítomné vodní buvoly to nechává chladnými. Cesta na motorce zpátky do sucha a tepla je nekonečná. Velké kapky mi mlátí do hlavy, fouká silný vítr a viditelnost je téměř nulová. Držím se Kima ze všech sil a cítím jak pláštěnka postupně propouští neudržitelné sloupce vody. Jízda mého života, říkám si. Ale jak se odsud zítra dostaneme zpět do civilizace?
75
8.3.1 Reflexe V období červen - říjen 2006 jsme s partnerem navštívili celkem osm zemí jihovýchodní Asie. Tuto cestu jsme plánovali s více než ročním předstihem. Informace jsme vyhledávali na internetu a v průvodcích Lonely Planet96 a Rough Guide97. Rovněž jsme zjišťovali zkušenosti jiných cestovatelů, většinou na cestovatelských internetových serverech. Informace z těchto zdrojů ale považujeme jen za zajímavý doplněk. Uvědomujeme si subjektivní vnímání jednotlivých situací, roli náhody a síly okamžiku. Co je pro někoho negativní zážitek, může být pro nás zcela pozitivní a naopak. Na své cesty máme vždy předem připravený itinerář, víme přesně, která místa chceme navštívit. Podrobný a konkrétní itinerář je pro nás důležitý především na kratších
cestách,
v případě
několikaměsíčních
výprav
předem
počítáme
s nečekanými situacemi a nutnou improvizací. Ať je plán na cesty jakýkoliv, vždy se nakonec v průběhu nějakým způsobem pozmění. Důvodem je především zcela nevyzpytatelný dopravní systém v některých zemích. A to je nakonec na cestování jedinečné a krásné. Pobyt v kambodžském pohoří Mondulkiri patřil mezi nejkrásnější zážitky našeho putování. Při cestě do Mondulkiri jsme si uvědomili, že pečlivě vytvořené itineráře jsou k ničemu, pokud proti nám hraje deštivá sezona a s tím související nesjízdnost místních cest. Nakonec ale pro nás právě tento fakt byl tím nejsilnějším zážitkem. Vždy na našich cestách toužíme po proniknutí do míst, kam nejezdí příliš turistů, kde bychom mohli poznat skutečný život místních obyvatel. Již při zdolávání bahnitých peřejí do Sen Monoromu jsme věděli, že přesně takové místo právě nacházíme. Cesta na slonovi do zarostlé džungle patřila mezi nejsilnější zážitky. Mohli jsme si na vlastní kůži vyzkoušet, jak velkým problémem může být jazyková bariéra. V našem případě se jednalo pouze o humornou epizodu, věděli jsme, že se bezpečně vrátíme zase zpátky do vesnice. V některých případech ale může být
96
Australské nakladatelství Lonely Planet Publications je největším soukromně vlastněným nakladatelstvím turistických průvodců na světě. V anglickém jazyce vydává průvodce o více než šesti stech destinacích, které jsou distribuovány do celého světa. 97 Průvodce britského nakladatelství Rouhg Guides Ltd popisují více než dvě stě zemí a jsou distribuovány do celého světa.
76
jazyková bariéra otázkou života a smrti, jak popisuje fotograf Petr Slavík (viz kapitola 5 - Práce reportéra). V reportáži opět vycházím především ze svých deníkových zápisků a fotografií. Spoléhám také na svoji paměť, vzpomínky jsou stále velice živé. Volím chronologickou kompozici a metodu přímého účastníka děje. Autorka reportáže o kambodžském národním baletu naopak volí roli nezúčastněného pozorovatele, jak to vyžaduje téma reportáže. Předem se musela na návštěvu národního baletu připravit a získat informace o historii této instituce. Používá pestrá přirovnání a řadu metafor, jazyk je velice poetický: „Graciózně a perfektně vztyčené malé ruce kreslí do vzduchu překvapující tvary. Podobají se sestrám polonahých nebeských konkubín khmérských králů – apsar, vytesaných do skalních stěn chrámů Angkor Wat.“98 V pomalejších, popisnějších pasážích taktéž vystupuji jako nezúčastněný pozorovatel a pokouším se o vykreslení celkové atmosféry místa. Nepodařilo se mi však tak dobře popsat vnější charakteristiku jednotlivých účastníků, jako autorce: „Školní uniformy, skládající se z modrých sukének nebo kalhot a bílých blůzek, vymění za lesklé saténové korzety. Okolo stehen a nohou si natěsno uvážou dlouhé hedvábné pásy červené, modré a purpurové barvy – napůl kalhoty, napůl sukni.“99 V mé reportáži chybí bližší popis domorodců a jejich osobní příběhy. Text by rovněž zasloužil více citací. Myslím, že tento nedostatek je způsoben především popisovanou jazykovou bariérou. Zatímco ve městech a turistických centrech nám k základní konverzaci stačila bez problémů angličtina, ve vesnicích už komunikace vázla. Vždy se snažím naučit základní slova a fráze navštěvované země, místní rádi slyší svou rodnou řeč z mých úst a oceňují mou snahu a zájem. Často mne mrzelo, že nemám osvojený jazyk domorodců, nemohu si s nimi popovídat a dozvědět se více o jejich životě. Proto dávám v reportáži hodně na svoje subjektivní pocity. Z vlídného chování vesničanů a jejich neustálých úsměvů například usuzuji, že jsou šťastní. Pobyt v pohoří Mondulkiri a projížďku na slonovi by pochopitelně popsal odlišným způsobem než já novinář profesionál, který by do Kambodže vycestoval za účelem získat reportáž na toto téma. Přinejmenším si předem zajistí tlumočníka
98 99
French, Nina (2008): A znovu se tančí. Koktejl 2008, R. 17, č. 1, s. 34. French, Nina (2008): A znovu se tančí. Koktejl 2008, R. 17, č. 1, s. 36.
77
i slona. „Pro zamezení komunikačně krizových okamžiků raději žádám o tlumočníka. Jen málokdy jsem se setkal s tím, že narychlo sjednaný tlumočník nepochopil záměr a systém kladení otázek. Jejich sledu věnuji v přípravě zvláštní, nemalou pozornost.“100 Reportér vynakládá veškeré úsilí, aby získal pro čtenáře co nejvíce objektivních a nových informací. Pro zaznamenávání dat volí zápisník nebo diktafon, popřípadě kvalitní fotoaparát. Zatímco já si zapisuji zážitky z předchozího dne do deníku, novinář uchovává data nejčastěji nahráním na diktafon nebo poznámkami do příručního počítače. Zaměřuje se především na detaily týkající se pouze pořízení plánovaného článku. Osobně do svého deníku zapisuji poctivě průběh celého dne, i zdánlivě „nezáživné“ části dne. Data nikam nepřepisuji a riskuji tak ztrátu (odcizení) všech zapsaných poznámek. Fotografie vždy při každé návštěvě většího města s přístupem na počítač vypálím na CD a odešlu domů. Pořízené fotografie jsou pro mne nenahraditelným a velice cenným záznamem dat a vzpomínek.
100
Šimo, Marián. Re: Otázky k bakalářské práci [online]. 3. května 2008 20:40, [cit. 2008-16-4]. Osobní komunikace.
78
8.4 Reportáž z Vietnamu
Příliš vzdálená hranice Nad Hanojí vychází slunce a my už sbalení stojíme na třídě Nai Xai a pokoušíme se sehnat odvoz na nádraží za městem. Téměř po třech týdnech opouštíme Vietnam a míříme do Laosu. Nechceme jet přes půl Vietnamu stejnou a frekventovanou cestou zase zpátky na jih, kde hranice přecházejí ostatní turisté. Rozhodujeme se pro jediný možný přechod na severu – Na Meo. Ten je ale zahalen jakýmsi tajemnem - nikdo pořádně neví, jak se tam dostat a zda je pro turisty přechod vůbec otevřený.
Good by, Vietname Protože Vietnamci vás vždycky rádi dostanou tam, kam potřebují, budou vám neustále tvrdit, že přechod hranic na severu není možný. Proto se ptáme přímo na laoské ambasádě, kde nám přikyvují, že možné to je. Z Hanoje jedeme autobusem do
města
ještě hranic
čtyři a
vzdáleného hodiny zde
od
stopy
oficiální dopravy končí. „Odsud žádné autobusy na hranice nejedou, ale můžeme vás tam odvézt na
motorkách,“
tvrdí
Zdeňkovi místní mladíci, kteří nás hbitě odchytili Opouštíme lidnatou Hanoj a vydáváme se na dlouhou cestu na hranice. Foto: Tereza Švarcová
jen co jsme vystoupili z autobusu. Nejen že za
odvoz chtějí dvacet dolarů, ale nejsem ani fanda jízdy na motorce, zvlášť s těmi šílenci, kteří co se týče motorek - nemají pud sebezáchovy. „Ne děkujeme, sháníme levnější dopravu,“ odmítá nabídku Zdeněk. „Ale na hranice jsou to ještě čtyři hodiny cesty, a to je moc daleko, navíc benzín je tu hodně drahý,“ rozhazují rukama. Zmiňovanou vzdáleností jsme docela zaskočeni, ale i tak, ze dvacet dolarů jsme autobusem projeli Vietnam od jihu až na sever. A navíc je to
79
náš rozpočet na dva dny! „Ale jak se tam jinak chcete dostat?“ zkoušejí to znovu. Jenže my už nejsme ve Vietnamu žádnými nováčky.
Pochopili, že platit se nám skutečně
nechce,
tak
navrhují, že nás vezmou jen hodinu
jízdy
do
další
vesnice, odkud údajně jede minibus
až
na
hranice.
Souhlasíme. Nic jiného nám ani nezbývá.
Jízdní kolo - na vesnici stále nejpoužívanější dopravní prostředek. Foto: Tereza Švarcová
Cesta je mokrá, klouzavá, klikatá, ale krásná. Vychutnávám si nádhernou krajinu zelených rýžových polí, lesem zarostlých kopců zahalených ještě v ranním oparu a skromných vesnických domků.
Konečně jsme se dostali do míst, kam turisté
nejezdí. Jaké je tu krásné ticho a klid, bez všech těch organizovaných turistických exkurzí, které mají Vietnamci tolik v oblibě. Pryč je špinavá, hlučná a přelidněná Hanoj, tady jsme v panenské, nedotčené přírodě. Projíždíme zaostalými vesnicemi, kde lidé žijí stále stejně, jako před desítkami let. „Pomaleji, prosím pomaleji, klouže
to!“
okřikuji
v prudké zatáčce svého řidiče, ale pochybuji, že mi rozumí. Nevadí mu ani prudký déšť, který Severní Vietnam: zelená rýžová pole a lesem porostlé hory. Foto: Tereza Švarcová
se
spouští
z černé oblohy. Hluboké díry na cestě se rychle
80
plní vodou. Za jízdy přes sebe přehazuji pláštěnku a kryji si obličej před velkými kapkami, které bodají do očí. Platíme – což se opět neobejde bez hlasitého domlouvání, jakoby zapomněli na dohodnutou částku - a čekáme na autobus.
Přes vodní živly Autobus skutečně přijel. Ale kam jede? Ptáme se snad stokrát dokola, rukama nohama, ukazujeme v mapě, a oni nám stokrát přikyvují, že na hranice. A opět si říkají na místní poměry o „nehorázné“ peníze. Musíme jet, na hranicích podle informací z ambasády zavírají v pět.
Po pár kilometrech přišla nečekaná překážka. Za silnicí vytvářel proud vody rozbouřenou řeku. Foto: Tereza Švarcová
Máme za sebou jen pár kilometrů a ejhle, přes cestu se valí řeka, což tu v deštivé sezoně není nic tak neobvyklého. Široký a hluboký proud hnědé vody se valí přes silnici a za ní vytváří malý splav. Z každé strany brodu stojí šňůra vozidel a postávají desítky znuděných cestujících. Lidé s motorkami přejíždějí na voru, ale autobusy mají smůlu. Tak se čeká. Nevíme na co, a jak dlouho, nikdo neumí slovo anglicky. Nejspíš čekáme, až opadne voda! Jsme hladoví, od rána jsme nic nejedli. Co když tu zůstaneme trčet? Kde budeme spát? Co když se budeme muset vrátit zase celou cestu zpátky do Hanoje?
81
Proud našich myšlenek přehlušuje křik řidiče. Rozhodl se, že ukončí dlouhé čekání a brod projede, stejně jako velký autobus před chvílí. Ale ten je minimálně dvakrát těžší než náš minibus.
„Proud
je
příliš
silný.
Nejsem
blázen, nikam nejedu!“ „No tak si vystup,“ uzemňuje mě
Zdeněk
s naprosto
klidnou
tváří. Až později se dovídám, že i on měl strach. Srdce mám až v krku, a pořád si dokola opakuji, že snad vědí, co dělají. Dveřmi se začíná autobus ihned plnit vodou. Zadní část pomalu ujíždí ze silnice dolů, proud je dost silný a já čekám, kdy nás
strhne
do
splavu.
Očima
těkám po obou stranách vozidla a hledám možný nouzový východ. Jak se dostaneme ven, až nás voda
povalí?
Naštěstí
jsme
zadkem vozu narazili do velkého balvanu a ten nás odrazil zpět na cestu. Brod byl úspěšně zdolán. Tak tohle bylo o fous.
Velkým a těžkým autobusům šlo zdolávání brodu hladce. Foto: Tereza Švarcová
Vyhozeni z autobusu Radost a úlevu vystřídalo velké překvapení, když jsme po pár metrech zastavili, mokré batohy nám vyhodili ven, prstem ukázali doprava a řekli: Laos. Takže nám lhali, na žádné hranice nejedou, lhali nám od počátku i ti chlapi, co nás vezli na motorkách, jen aby z nás vytáhli peníze. Zdeněk si stoupá do dveří a zvyšuje hlas: „To snad nemyslíte vážně, dejte nám zpátky naše peníze, zaplatili jsme za čtyřhodinovou cestu do Na Meo. Říkali jste, že tam jedete!“ A já se lehce hysterickým hlasem přidávám a vybíjím ze sebe
82
všechno své zklamání a naštvání. Na řidiče, na cestující, a vůbec na všechny prolhané Vietnamce. Cestující i řidič na mě visí upřeným pohledem, nikdo z nich mi nerozumí ani slovo, mohou jen domýšlet. U autobusu se rychle tvoří hlouček místních zvědavců a napjatě čeká, co se budu dít. Nakonec dostáváme většinu jízdného zpět. Dál už se škubat nenecháme!
Kde to jsme? Jsme neplánovaně zanecháni kdesi v severním Vietnamu. Okolo nás hrstka vesničanů, kterým s pomocí slovníku vysvětlujeme, že chceme na hranice. „Ale jistě, autobusem, ale ten už jel. A nebo vás tam vezmeme na motorkách. Je to ale hodně daleko, takže…“ Jako bychom tyto informace už jednou neslyšeli. Dá se tady vůbec někomu věřit? Chci z téhle země pryč, a to co nejdříve! Vzhledem k pokročilé hodině ale musíme zůstat přes noc. Podle instrukcí vesničanů procházíme ulicí až na konec, k domku místních vetešníků. Nabízejí pokoj k pronájmu. V místnůstce bez elektřiny je cítit vlhkost a zatuchlina. Tady nám promočené věci z batohu asi moc neuschnou. Aspoň že máme střechu nad hlavou. Teď ještě sehnat něco do prázdných žaludků. Vetešník měl pravdu. Naproti přes cestu v rodinné "jídelně" dobře a levně vaří. Nerozumíme ani slovo, ale přesto si zvládáme objednat. Miska rýže, tofu, zelenina, oříšky, trochu špeku, vodní špenát
a
omáčka,
tradiční k tomu
pálivá sklenice
vody a dvě dřevěné hůlky. Co víc si přát. K prostřeným a nazdobeným stolům se začínají scházet hosté, asi se tu chystá velká rodinná oslava. Samozřejmě nezůstáváme stranou zájmu. Každý
se
s
námi
chce
Večeře v neznámé vesnici a nečekaná vietnamská pohostinnost.
pozdravit, chodí s lahví rýžové
Foto: Tereza Švarcová
pálenky k našemu stolu, hezky jeden po druhém, aby si s námi připili a podali ruku. Jak krásně si mohou lidé rozumět i beze slov.
83
Neplánovaná
večeře
v neznámé
vesnici
a
nečekaná
pohostinnost
a otevřenost těchto lidí byla po celém dni pohlazením na duši. Z turistů s naducanými peněženkami, které je třeba vysát až do posledního halíře, jsme se proměnili v obyčejné Evropany, objekt upřímného zájmu a nadšení ze setkání na tak vzdáleném a neobvyklém místě. „Tu Dien,“ připíjíme ve vietnamštině na zdraví a štěstí a snažíme se nedávat najevo, že nám tradiční silný destilát vůbec nechutná. „Tu Dien. Tu Dien.“ Frekvence přípitků začíná být až příliš rychlá. Raději se co nejrychleji vytratit, jinak se ve zdraví nedožijeme rána.
Dojedeme tam? Rodina vetešníka nás ujišťuje, že autobus jedoucí na laoské hranice skutečně existuje. Ráno vstáváme se svítáním, usazují nás na plastové židle uprostřed jejich smíšeného zboží a nabízí silný vietnamský čaj a křupavou bagetu. Zdarma. Pozorujeme jak venku vydatně leje, už druhý den bez přestání. Přinesou nám proudy vody valící se po silnici také vytoužený autobus? Začínáme pochybovat. Pan domácí nám s pomocí nástěnných hodin a násady od koštěte vysvětluje, že máme ještě čas. Bus skutečně přijíždí. Opět platíme, i po dlouhém smlouvání, asi tak desetkrát víc než místní. Ani nás to nepřekvapuje, lidé se přes noc nemění. Řidič si prakticky může vymyslet jakoukoliv částku. On ví, že jet potřebujeme a konkurence neexistuje, tak to je jednoduchá matematika. Ale peníze vem čert, jsme rádi, že se snad po dvou dnech, místo původně plánovaných několika hodin, dostaneme na hranice. Autobus je bytelný, s koly jak od traktoru. Bahnitá a děravá silnice či potencionální přírodní překážky přes cestu by pro nás neměly být žádným problémem. Společnost nám kromě pár zdejších vesničanů dělají také prasata a slepice. Stavíme v každé osadě, vykládáme a nakládáme další pytle se zeleninou a zvířaty a pomalu se deštěm nasáklou zelenou džunglí kodrcáme do cíle.
Jedny s velbloudem Na hranicích se nám ihned vybavuje scéna z filmu Tři Veteráni. „Máme přestávku,“ volá na nás přes pruhovanou závoru celník rozvalený na lavičce, jen v trenýrkách a upoceném nátělníku. Rukama naznačuje, ať si k němu jdeme přisednout. Po hodinové konverzaci s pomocí anglicko - laoského slovníku a plechovce teplé Pepsi se dočkáváme vstupního razítka, za které každý platíme po dolaru. „Platí všichni, je 84
to ve vyhlášce,“ vysvětluje nám celník dopínající si naškrobenou uniformu. Argument, že za víza už jsme na ambasádě zaplatili dolarů čtyřicet, není dostačující.
Konečně jsme u cíle. Vietnamsko – laoský hraniční přechod Na Meo. Jako z pohádky. Foto: Tereza Švarcová
Jsme sice ve vysněném Laosu, ale není cesty dál. Do nejbližšího města neexistuje žádná doprava. Celník nám nabízí, že nás tam odveze na motorce, samozřejmě s vysokou přirážkou. Ne, děkujeme. A tak sedíme a čekáme a místní do nás lijí Lao beer, jejich národní chloubu. Jsou rádi, že mají nové kamarády. Pivo je nalité uprostřed stolu v čajové konvici s ledem. Jedna sklenička postačí všem, putuje z ruky do ruky - povinně se napít, pochválit a poslat zase dál - stejně jako již ošuntělý a pomačkaný pohled naší matičky stověžaté, který sklízí hromadné nadšení. Přece tu něco musí jet, nějaké auto nebo náklaďák, vždyť jsme na hranicích! A on nakonec přijel. Starý rozkodrcaný Kamaz. A odvezl nás. Ani jsme řidiče nemuseli přemlouvat, čtyři dolary mu přišly vhod. Přepište průvodce. Hraniční přechod Na Meo pro turisty otevřený je! K jeho dosažení je však třeba více času a dobrodružného ducha. Byli jsme asi první, kdo to zkusili.
85
8.4.1 Reflexe Po Kambodži byl Vietnam další zemí, kterou jsme na naší čtyřměsíční cestě po jihovýchodní Asii navštívili. Bahnité a špatně sjízdné cesty zůstaly, podobná byla také okolní krajina. Změnili se ale především lidé. To byl jeden z důvodů, proč jsem mezi pětici reportáží zařadila druhou ze stejné oblasti - bývalé Indočíny. Zážitek z přechodu vietnamsko-laoských hranic byl natolik silný, že si zasloužil reportážní zpracování. Zatímco v ostatních reportážích popisuji především příjemné zážitky z cest, vyprávění z Vietnamu je jiné. Dokazuje, že na cestách jsme se dostávali také do velice nepříjemných situací a setkali se s lidmi, kteří v nás viděli pouze objekt, který se dá snadno podvést a okrást. Nerada bych obyvatelům Vietnamu křivdila. V této zemi jsem strávila tři týdny a jistě nemohu všechny Vietnamce „házet do jednoho pytle“. Nicméně můj celkový dojem z této země ovlivnili právě její obyvatelé. Ostatní cestovatelé, které jsme potkali, měli stejné zkušenosti. Tato reportáž je velice emocionální. Autenticky popisuji to, co prožívám jako přímý účastník děje, subjektivní a hodnotící stránka je převažující. Celou událost podle mého ani nešlo zažít a popsat z pohledu nezávislého pozorovatele. My jsme byli těmi, kteří se pokouší dostat na laoské hranice a ostatní (včetně přírodních živlů) nám to znemožňují. Vlivem emocí v určitých pasážích ztrácím potřebný nadhled. Pravděpodobně bych spoustu, zejména nepříjemných, situací viděla a popisovala jinak z pohledu pozorovatele někde v povzdálí. Pokud se několik týdnů potýkám se smlouváním a lhaním obyvatel Vietnamu, v závěru cesty jsem podvedena řidičem autobusu, vyhozena z něj a zanechána neznámo kde, hrají tu samozřejmě roli emoce a osobní zaujetí, v tu chvíli i pocity beznaděje a nenávisti. Pravděpodobně bych jinak popisovala překonávání nebezpečného brodu, kdybych sama nebyla tou, která sedí v autobuse a riskuje svůj život. V posledních dnech ve Vietnamu pro mě byli všichni Vietnamci lháři a zloději. Toto stanovisko je samozřejmě neobjektivní, ale tenkrát převažovaly emoce a celkový dojem z Vietnamu tak byl velice negativní. Příroda severního Vietnamu byla skutečně krásná a jejímu popisu jsem se v textu mohla věnovat více, ale chování místních lidí pro mě zůstává stále jeden z důvodů, proč bych se do Vietnamu nechtěla vrátit. Podobných situací, které
86
popisuji v reportáži jsme ve Vietnamu prožili mnohem více. Zážitky z přechodu hranic už byly jen tou poslední „kapkou“. Kompozice volím chronologickou, s prvky dramatickými. Vyvrcholením je konečné dosažení cíle - laoských hranic. Dnes, s odstupem času, se na tuto událost samozřejmě dívám trochu jinak, s úsměvem a ráda ji vyprávím ostatním. Reportáž jsem se ale pokoušela napsat tak, aby časový posun nebyl patrný. Proto vycházím především ze svého deníku, kde mám zaznamenané autentické pocity. I když jsme se ocitli ve velice nepříjemné situaci a z přejezdu rozvodněného brodu jsem měla opravdu strach, nezapomínala jsem fotografovat. Uvědomovala jsem si, že až se vrátíme domů, budu mít zajímavý materiál vhodný pro reportážní zpracování. Chovala jsem se jako reportérka, která chce své zážitky někomu dál zprostředkovat. V textu, stejně jako u reportáže z Kambodži, chybí především detailnější popis okolní krajiny a místních obyvatel. Právě životní situaci a postoj Vietnamců se podařilo zaznamenat lépe než mě, autorovi reportáže „Dobré ráno v Hanoji“, Jiřímu Venclíkovi.
Jeho zajímají především lidé, kvůli kterým do Vietnamu přijel. Jejich
názory na politiku, jejich ekonomická situace, vzdělání a víra v lepší budoucnost. Všímá si lépe než já jednotlivých detailů, pro žánr reportáže velice důležitých: „Doma má starou televizi, jednu žárovku u stropu, která je obyčejné objímce a visí na kusu obyčejného drátu, malý oltář na skříni s obrázkem Panny Marie a urnou se svojí maminkou. Živí sebe a hlavně dceru, která studuje ve Francii. Věří, že jednou se bude mít lépe než ona.“101 I když jsem se snažila vykreslit krásnou přírodu severního Vietnamu, náš vlastní příběh a cíl cesty v reportáži převažuje. Velkou roli zde sehrála také jazyková bariéra. Pokud bychom ovládali vietnamštinu, patrně bychom se do podobných problémů nedostali. Bohužel jsme se setkali také s předstíranou jazykovou bariérou. I když místní někdy velice dobře rozuměli tomu, co říkáme, účelně hráli, že nerozumí. Venclíka doprovází jeho bývalý spolužák, česko-vietnamský vysokoškolák a rodák z Hanoje. Navštěvuje s ním místa, na které bychom se my, jako turisté, těžko dostávali - továrnu na výrobu bot a místní pivovar. Autor tak získává zajímavé výpovědi vedoucích pracovníků těchto institucí: „Máme tady dost rozbujelý administrativní aparát, většinou je to na dlouhé lokte a nejsou vyloučeny úplatky -
101
Venclík, Jiří (2007): Dobré ráno v Hanoji. Cestopisy 2007, R. 4, č. 3-4, s. 51.
87
i když se to oficiálně nesmí.“102 Autor článku se tak stejně jako my setkává s úplatkářstvím a podváděním Vietnamců, i když jen nepřímo. Ve své reportáži se nevěnuji ani ekonomické situaci ve Vietnamu, ani místnímu náboženství.
Jedná se čistě
o osobní
a subjektivní
vyprávění
o problematickém přechodu hranic. Svým zařazením by se tak text hodil spíše na některý z internetových severů, kde si cestovatelé vyměňují cenné rady a zkušenosti. Reportáž by měla oslovit především cestovatele, kteří v budoucnu plánují návštěvu stejné destinace. Při přechodu hranice v Na Meo je třeba myslet nejen na časové, ale i finanční rezervy. Těm, kdo je nemají, bych tuto trasu rozhodně nedoporučovala.
102
Venclík, Jiří (2007): Dobré ráno v Hanoji. Cestopisy 2007, R. 4, č. 3-4, s. 46.
88
8.5 Reportáž z Guatemaly
Na vrcholu Guatemaly Do tmy a ticha se rozléhá řinčení budíku. Ve vteřině jsme venku z postele. Stejně už nervozitou a nedočkavostí dávno nespíme. Je půl páté ráno. Balíme batohy a venku čekáme na opozdilce. Zítra touto dobou chceme stanout na nejvyšší hoře Střední Ameriky, sopce Tajumulco.
„Tak rychle, rychle, rozdělte se do tří skupin a naskákejte na korby, auta nás odvezou na nádraží,“ koordinuje asi dvacetičlennou skupinu průvodce Craigh. Včera jsme pod jeho vedením podstoupili krátké přípravné školení a každý dostal do batohu přidělený náklad potravin a dalších nezbytných věcí. Na mě vyšly dva spacáky, velká krabice s buráky, těstoviny a energetické čokoládové tyčinky. Ostatní ponesou stany, hrnce, plastové talíře, balenou vodu, ovesné vločky, instantní polévky, pečivo, zkrátka vše, co budeme v následujících dvou dnech potřebovat. Můj batoh je těžší než při odletu z Prahy. S takovou váhou mám vylézt na nejvyšší vrchol Guatemaly?
Ranní přesun na nádraží Auto drnčí úzkou ulicí po kočičích hlavách, stojím na korbě a pevně se držím železné mříže. Druhé nejvýše položené město Guatemaly, Quatzeltenango, přezdívané Xela, se pomalu probouzí do chladného nedělního rána. Mísí se ve mně obavy s příjemným očekáváním. Před námi jsou poslední dny našeho putování po Střední Americe. Výstup do výšky 4 220 metrů. To nejlepší nakonec.
89
I když Xela je ještě pokrytá tmou, na nádraží je živo. Řev motorů se snaží překřičet autobusoví nahaněči vykřikující jména cílových destinací. Výfuky vypouštějí obrovská oblaka černého dýmu, ve kterých se ztrácíme jak v husté mlze. Americké školní autobusy ve výslužbě, přetřené veselými barvami a pomalované nápisy guatemalských měst a vesnic, místním stále dobře slouží.
Autobus typický pro celou Střední Ameriku. Dříve byl žlutý a vozil v USA děti do školy. Tady slouží všem. Foto: Tereza Švarcová
„San Marcos, San Marcos,“ křičí jeden z nahaněčů a my se hromadně dereme do autobusu. Na takový příliv turistů s krosnami na zádech tady nejsou zvyklí. Až na nedělní rána. Právě neděle je jediným dnem v týdnu, kdy nezisková organizace Quetzaltrekkers organizuje výstup na Tajumulco.
Chodit po horách a zároveň pomáhat Nezisková organizace Quetzaltrekkers byla založena Britem Gavinem Barrerem v roce 1995. V Xele pomáhá škole s názvem Escuela de la Calle, kterou navštěvují děti bez domova. Část života prožily na ulici a některé mají za sebou i zkušenosti s drogami a dětskou prostitucí. Škola jim zajistí potřebné základní vzdělání a naději
90
na lepší budoucnost. Dobrovolníci z Quetzaltrekkers, mladí lidé ze všech koutů světa, pořádají po okolních horách řadu jedno i vícedenních výletů. Veškeré peníze, které od turistů za tyto aktivity obdrží, věnují na podporu školy. Máme tak dobrý pocit, že i našich padesát amerických dolarů, které jsme zaplatili za výstup na Tajumulco, přispěje na užitečný projekt. Žádná najatá auta, řidiči nebo nosiči. Quetzaltrekkers je nezisková organizace, proto cestujeme zastávkovým autobusem společně s domorodci a každý musí nahoru na svých bedrech vynést vše, co je potřeba. Organizace zájemcům zdarma zapůjčí stany, spacáky, karimatky, dobré boty i teplé oblečení.
Snídaně v San Marcos Kathy, dobrovolnice z Německa a vedoucí naší výpravy, prochází uličkou autobusu a slibuje výbornou snídani, která nás čeká v městečku San Marcos. Někteří ještě podřimují a dospávají dnešní zkrácenou noc. Parta holek z Kalifornie se vzadu překřikuje. „Ježiši, já zmrznu, já zmrznu, to je šílený.“ „Já taky, mám úplně prokřehlé ruce a prsty u nohou. A to už mám na sobě dvoje teplé ponožky!“ Obracím oči v sloup a dívám se na stejně se tvářícího Zdeňka. Co budou slečny křičet až budeme o dva a půl tisíce metrů výš? Stoupá mi sebevědomí. Možná nebudu tím nejslabším článkem výpravy - toho se vždy při hromadných výstupech nejvíce obávám. V restauraci v San Marcos snídáme tradiční placky tortillas, fazolovou pastu, vajíčka a silnou kávu. „Doporučuji všem použít toaletu. Upozorňuji, že je to na dlouhou dobu poslední možnost posedět si na záchodě a spláchnout,“ směje se Kathy a u dveří na WC se tlačí první zájemci.
Na startu Čekáme na další autobus, sluníčko se pomalu dere na oblohu a my postupně sundáváme teplé svršky. Asi za hodinu jízdy vystupujeme kdesi v pustině a nad námi se v dálce tyčí vrchol Tajumulca. K prvnímu odpočívadlu je to jen několik minut. Na sluníčku a pod tíhou našich batohů začíná být pekelné vedro. Začínáme vytahovat trička, krátké šortky, pokrývky hlavy a opalovací krémy.
91
Postupně se jeden po druhém představujeme. Jednoznačně převládají mladí lidé ze Severní Ameriky, západní Evropy a Austrálie. Každou výpravu na Tajumulco doplňují také dvě vybrané děti z Escuela de la Calle. Stydí se a vyslovují svá jména s pohledem zabodnutým do země. Pedro a Carlos, dvanáctiletí kluci s vírou v lepší budoucnost. Doprovází nás čtyři průvodci, kromě Kathy také Craigh z Velké Británie a Američané Brian a Rick. Všichni jsou plní energie a smyslu pro humor. Vypadá to, že si budeme rozumět.
Stoupání pro rozpálené prašné stezce. Cesta na vrchol je ještě daleká. Foto: Tereza Švarcová
Nohy mám ztěžklé a batoh jakoby vážil sto kilo. Vědomí, že dnes musíme nastoupat přes tisíc výškových metrů, mě děsí. Snad je to jen vydatnou snídaní a nedostatkem spánku a brzy se nohy rozejdou tak, jak mají. Mírně stoupáme po široké prašné cestě mezi poli, kde ještě míjíme domky domorodců. Občas k nám ze skromného obydlí vyběhne malé dítě a žebrá: „Quetzal. Por favor, un Quetzal.“ (quetzal = guatemalská měna). Turisté jsou pro ně vítaným zpestřením. Rada našich průvodců zní: „Nic jim nedávejte a raději je nefoťte.“
92
Stoupání, stoupání, stoupání První velký odpočinek. Konečně! Čekáme na Izraelce, kterému se udělalo nevolno. Nakonec musí svůj sen o zdolání sopky vzdát. Craigh ho doprovodí zpět na autobus a vrátí se k výpravě později. Stále pozvolna stoupáme po rozpálené stezce, slunce je ostré a spalující. Vrchol sopky se zdá blízko, a přece je tak vzdálený. Naše početná skupina se postupně dělí na menší a menší, podle aktuálních fyzických sil jednotlivců. Obědváme s krásným výhledem do údolí, mraky se honí nad zelenohnědými políčky a na obzoru se rýsují vrcholky guatemalských hor. Jaký výhled asi bude nahoře! Nečekaně nás přikrývá velký
mlhový
hned
je
o
mrak, poznání
chladněji. Bez slunce v zádech
se
mnohem
mi
jde
lépe
a
konečně chytám svoje tempo.
Pusté,
erozí
rozvrásněné svahy se mění v hustý a temně
Zasloužený odpočinek. Za námi náš cíl, vrchol sopky Tajumulco.
zelený les.
Foto: Tereza Švarcová
Pokračujeme v pravidelném a pomalém rytmu, vzduch se ochlazuje a řídne, což dělá problémy především těm, kteří neměli čas se v Quetzaltenangu aklimatizovat. Na každém odpočívadle se pod tíhou batohů všichni sesouvají k zemi, odpočívají a lapají po dechu. Tomu se snažíme vyvarovat. Držím se Zdeňkovi v patách, jdeme pomalu a s rozvahou. V horách už jsme sehraný tandem. „Nesedej si, pak už se nezvedneš,“ dávám na jeho rady a zatínám zuby. V kempu jsme mezi prvními. 4 000 metrů nad mořem. Dnes v této výšce budeme nocovat.
93
Konečně v tábořišti Rozbalujeme a stavíme velké stany pro čtyři až šest nocležníků. Je čas na relaxaci a uvolnění svalů. Teplota sice klesla prudce dolů, ale jsme nad mraky a sluníčko stále příjemně
hřeje.
Kathy
předcvičuje jógu a svalový strečink.
Klaníme
chladné slunce
zemi, i
se
zdravíme
krásnou
duhu
v údolí pod námi. Teplá polévka,
asparagusovo-
houbová,
je
příjemnou
odměnou pro tělo i duši. Skupinový svalový strečink ve výšce 4 000 m.n.m. Foto: Zdeněk Pícha
Posílení a odpočatí se vydáváme pozorovat na vedlejší vrchol Tajumulca západ slunce. Pod námi je mohutná peřina hustých bílých mraků. Jsme na exkurzi v nebi. Z mraků vystupují vrcholky okolních vulkánů. Překrásný pohled. Všichni jsme najednou plní energie, fotíme a nemůžeme se dočkat nočního výstupu na vrchol, který je ještě o sto metrů výš. Zapadající slunce se na chvíli přeci jen
ukazuje
skulinkou
mezi mraky a posílá nám poslední paprsky dnešního dlouhého dne. Během okamžiků
se
několika všichni
třeseme zimou a svižně
Poslední paprsky dne pronikající skulinou z peřiny mraků. Foto: Tereza Švarcová
sestupujeme do tábora. Vydatná bouřka je nám v patách. Mačkáme se pod plachtou provizorní kuchyně a nasáváme teplo nad obrovským hrncem, ve kterém nám Craigh vaří těstoviny. Při každém zvednutí pokličky nás ovane horká pára a my lačně
94
čekáme na ten okamžik blahodárného tepla. Všichni už jsme vybalili ze svých batohů svetry, mikiny, bundy, čepice a šály, ale pořád to nestačí. Teplota klesla na nulu.
Mrazivě dlouhá noc Noc byla jedna z nejdelších v mém životě. Bolest hlavy z nadmořské výšky, ledové prsty u nohou a zmrzlý nos koukající ze spacáku. Poslouchám ostatní jak spokojeně oddychují a snažím se nemyslet na to, jak je důležité, abych usnula a načerpala potřebnou energii. V půl čtvrté ráno nás konečně přichází vzbudit Craigh. Obloha je jasná, na nebi září tisíce hvězd. „Počasí nám přeje, nahoře to bude paráda. Tak šup šup, ven ze spacáků,“ dodává nám kuráž stále se usmívající Kathy. „Zůstanu s Doughem v táboře, necítí se dobře, má problémy s orientací a rovnováhou,“ oznamuje nám průvodce Brian a rozdává na posilněnou kousky mléčné čokolády. Dougha, asi padesátiletého turistu z Miami, jsem podle svalnaté postavy a neutuchajícího entusiasmu favorizovala na vůdce výpravy. Ale je vidět, že samotné svaly a síla ke zdolání hory nestačí. Jdeme jeden za druhým po úzké pěšině, čelovky svítí do tmy. Ticho ruší jen pravidelné a hluboké oddechování. Tepe mi ve spáncích, cítím se nemotorná a slabá, jakoby ze mě někdo vysál veškerou sílu. Ostatní jsou na tom podobně. Stavíme po každých pár krocích a chytáme dech. Do konečků prstů se opět rozlévá teplo. Vře to ve mně jako včera v tom hrnci se špagetami. Hlavně se příliš nezpotit, ať nahoře nezmrznu. Cestu nám ozařuje měsíc v úplňku a baterky už nejsou potřeba. Vidím stezku vinoucí se mezi balvany a pak už jen černou oblohu. Jsme sto metrů pod vrcholem. Už o sobě přestávám mít jakékoliv pochyby. Cíl je na dosah ruky. Víme to všichni a jsme nabití novou energií.
95
Na vrcholu Guatemaly Vrchol
Tajumulca
není
typickým špičatým vrcholem, ale
táhlým
kamenným
platem. Jsme v cíli. 4 220 metrů nad mořem. Mrzne. Z
batohů
vytahujeme
spacáky a zachumláni do nich si sedáme za veliké kameny do závětří. Trpělivě čekáme na příchod slunce. Svítání nad Guatemalou a erupce sopky Santiguito. Foto: Tereza Švarcová
Pod námi svítí města Guatemaly i západně položeného mexického státu Chiapas. Na obzoru vidíme obrysy guatemalských sopek, pěkně vyskládané, jednu vedle druhé. Černé nebe se postupně mění ve stále světlejší oranžový opar. „Soptí, soptí,“ křičí Kathy a všichni užasle pozorujeme erupci jedné z protějších sopek, Santiguita. Upouští oblak dýmu a následuje hromový rachot. Obláček se pomalu rozplývá po obloze a začíná erupce další nedaleké sopky. Jsem ráda, že Tajumulco je sopkou neaktivní a užívám si
podívané
z bezpečné
vzdálenosti. Vynést stativ až na vrchol se vyplatilo. Fotím
jednu
fotku
za
druhou a zapomínám na prokřehlé prsty v děravých rukavicích. Je půl šesté ráno a na nás dopadají
první
sluneční
paprsky. Barevná paleta oblohy je postupně
Na vrcholu Guatemaly.
Foto: Zdeněk Pícha
světlejší a jasnější. Krajina pod námi se pomalu probouzí do nového dne. Údolí již zalité sluncem zahalil stín sopky. Hra světla a stínu
vytváří ideální zátiší pro
vrcholová fota. Všichni máme velkou radost. Jsme na vrcholu Guatemaly.
96
Z kopce dolů se sluncem v zádech Na cestu zpět už nám sluníčko příjemně hřeje do zad. Opatrně sestupujeme po kamenech až na úzkou pěšinu mezi řídkým travnatým porostem. Ranní opar se převaluje nad vstávající krajinou a já zůstávám vzadu za celou skupinou a pozoruji tu nádheru. Za týden už budu zpátky doma, v kanceláři za počítačem, a tento okamžik bude jen vzdálenou vzpomínkou.
Guatemala se probouzí do nového dne. Foto: Tereza Švarcová
V kempu na nás čeká zasloužená káva a vydatná ovesná kaše. Jeden přes druhého si vyprávíme zážitky a dojmy, ukazujeme
fotky,
balíme
stany a batohy a pomalu vyrážíme zpět do civilizace. Volíme
jinou
včera,
což
stezku je
než
příjemná
změna.
Sestupujeme
jižním
svahu.
po
Zakrslé
borovice roztodivných tvarů střídá Kamenitý sestup zpět do tábora. Foto: Tereza Švarcová
rozkvetlá
s nekonečnou horských
květů.
louka plejádou Jakoby
97
okolo nás někdo roztáhl barevný koberec.
Posilňujeme se zbylými potravinami
a cesta nám příjemně utíká. I batohy jsou o poznání lehčí. Po dvou hodinách přicházíme na širokou prašnou cestu mezi kukuřičnými poli, kterou už dobře známe. Dochází nám, že naše dobrodružství pomalu končí. Stojíme u silnice a ze zatáčky vyhlížíme autobus. Na sedadlech pro dva sedíme namačkáni po čtyřech. Zpocená a prachem pokrytá těla nadskakují v každém výmolu a v prudkých zatáčkách vypadávají do uličky. Oči se zavírají únavou. Snažím se přes zaprášené okno autobusu alespoň na chvíli zachytit vrchol Tajumulca. Ze všech stran vykukují další a další sopky lákající ke zdolání. I tam musí být východ slunce překrásný.
98
8.5.1 Reflexe Náměty pro předchozí čtyři reportáže jsem čerpala z jedné dlouhé cesty - z Nového Zélandu přes Fidži do jihovýchodní Asie. Guatemalu jsme s partnerem navštívili rok po našem návratu do České republiky, v listopadu 2007. Z měsíčního putování po Střední Americe jsme nejvíce času strávili právě v Guatemale, státu s velice pestrou kulturou, krutou historií a přírodním bohatstvím. Zdolávání hor a sopek patří k jedné z našich největších vášní. Proto jsem jako téma závěrečné reportáže zvolila právě výstup na nejvyšší vrchol Střední Ameriky. Zásadně nevyhledáváme organizované výpravy, v případě výstupu na Tajumulco jsme udělali výjimku. Chtěli jsme podpořit projekt a přispět na místní školu Escuela de la Calle. Výstup na Tajumulco jsme měli naplánovaný již před naším odjezdem, proto jsme vše přizpůsobili tomu, abychom v předvečer výstupu dorazili do města Quetzaltenango. Předem jsme si zjistili, v který den se můžeme Tajumulco treku účastnit a po internetu jsme si pro jistotu u výpravy rezervovali dvě místa. Z výstupu jsem měla trochu obavy. Jak na mě zapůsobí nadmořská výška? Navíc mne nepotěšila velikost naší skupiny - bylo nás kolem dvaceti. Nakonec jsem byla složením naší výpravy mile překvapená, všichni byli příjemní a přátelští. K dorozumění ve Střední Americe je mimo turistické oblasti nutná znalost španělštiny a naše slovní zásoba byla opět limitovaná. Vzhledem k mezinárodnímu složení naší výpravy se stala komunikačním jazykem angličtina. Díky tomu je také v reportáži dostatek citací, které volně překládám do češtiny. Chtěla jsem například navázat bližší kontakt s dvěma guatemalskými dětmi z naší skupiny, ale nejen kvůli jazykové bariéře, ale i jejich stydlivosti se mi to nepodařilo. Škoda. Reportáž by jistě oživila výpověď dětí bez rodiny a domova, dětí, kteří by se bez pomoci Quetzaltrekkers na podobnou expedici nikdy nedostaly. Práce a odhodlání dobrovolníků organizace Quetzaltrekkers mne velice zaujaly, a proto jsem již dopředu věděla, že bych o dvoudenní výpravě mohla napsat reportáž a užitečný projekt v ní zmínit. Náš cíl, dosažení vrcholu sopky Tajumulco, je nicméně hlavním tématem textu. Z časových důvodů jsem bohužel nemohla osobně navštívit školu Escuela de la Calle, jejíž návštěva by jistě stála za samostatný článek. Také pro Michala Skopa je jeho osobní prožitek hlavním tématem jeho reportáži v magazínu Cestopisy. Článek je osobní výpovědí cyklisty, který projíždí na speciálně upraveném kole poloostrovem Yucatan. Stejně jako já vystupuje autor
99
v roli přímého účastníka děje. Nepřijel do Mexika jako novinář, ale jako cestovatel. Reportáž je jen jakýsi záznam osobních prožitků, bez promyšlené kompozice, popisu místních obyvatel, okolní přírody atd. Na to já ve své reportáži nezapomínám. Jsem přímým účastníkem děje, ale zároveň také pozorovatelem, popisuji, jak si vedou ostatní účastníci výpravy. Volím opět chronologickou kompozici, s občasnými dramatickými prvky, konkrétně při popisu nočního výstupu na vrchol. Opět volím neformální a jazykové prostředky, pro popis krajiny také užívám metafor. Na rozdíl od Skopa nepoužívám nespisovných výrazů a slangových výrazů: „Přiletět takhle do Mexika, koupit si tu tricykl a vyrazit na něm - to by byla „jízda“, opravdová machrovinka, kam se hrabeme mi s lehacími koly….“103 Čtenáře v textu přímo neoslovuji. Skop již v první větě perexu pokládá čtenáři otázku: „Chtěli byste vědět, jak se jezdí na kole po Yucatanu? Pokud čtenář kývne, pokračuje dál: „Tak to jste kápli na toho pravého, neboť přes 1 000 km tu nenajel zrovna každý.“ Já se ve svém článku nechci vychloubat, že jsem zdolala nejvyšší horu Střední Ameriky. Ani nechci někomu radit, jak to dělá Skop: „Chcete se na počasí trochu připravit? Najděte si blízký plavecký bazén s párou. Často tam choďte a přesvědčte správce, že to kolo si tam prostě musíte vzít s sebou.“104 Chci se spíš podělit o radost a pocity z dvoudenního výletu do hor, nechci na někoho apelovat, nebo být za každou cenu vtipná. Zdolání Tajumulca pro mne bylo ohromnou satisfakcí za vynaloženou námahu. Podobný výstup jsem již absolvovala na nejvyšší vrchol jihovýchodní Asie, Mt. Kinabalu, kde nám ale nepřálo počasí a z vrcholu nebylo téměř nic vidět. Naopak pohled z Tajumulca byl uchvacující a vzbudil ve mně chuť do Guatemaly se vrátit a zdolat další sopky, kterých je tam opravdu více než dost. Tento pocit vyjadřuji v závěru reportáže.
103
Skop, Michal (2007): Vyprávění strýčka Michala o tom, jak se jezdí po Yucatanu vleže. Cestopisy 2007, R. 4, č. 3-4, s. 46. 104 Skop, Michal (2007): Vyprávění strýčka Michala o tom, jak se jezdí po Yucatanu vleže. Cestopisy 2007, R. 4, č. 3-4, s. 44-45.
100
9 Závěr Cestopisná reportáž patří mezi žánry, které se těší oblibě veřejnosti. V předložené bakalářské práci popisuji vývoj, charakteristiku a proměny české cestopisné reportáže od druhé poloviny 20. století až po současnost. Důležitým mezníkem pro cestovatele se stal rok 1989. Jakákoliv cesta do zahraničí byla zážitkem hodným k zaznamenání. Nárůst cestopisné literatury nabyl značných rozměrů. Cestopisné knihy a geografické magazíny tak doslova zaplavují trh. Nepopsaných míst ve světě, kam noha českého cestovatele nevkročila, rychle ubývá. Současná cestopisná reportáž potřebuje nové a zajímavé informace. Novodobí autoři reportáží překonávají kulturní a jazykové bariéry, úzce se zaměřují na konkrétní oblast nebo problematiku. Ke zpracovávání dat používají stále dokonalejší techniky. Tématem autorských textů v praktické části práce jsou osobní prožitky z cestování. Neusiluji tolik o faktografickou přesnost a získávání nových informací z určitého území. Do zahraničí necestuji jako novinář, ale jako cestovatel, který si pečlivě zaznamenává každý den do svého deníku. Profesionální novinář - reportér odjíždí do zahraničí předem pečlivě připraven a vybaven na vybrané téma, které bude zpracovávat. Já na rozdíl od něj vycházím při tvorbě reportáží jen ze vzpomínek, fotografií a deníkových záznamů. Kladu veliký důraz na subjektivní stanoviska a vylíčení osobních prožitků. Jsem přímým účastníkem děje. Cestuji pro radost a dívám se kolem sebe. Chci dokázat, že i samotná cesta může být cíl a následně zajímavé téma pro reportážní zpracování. Svými reportážemi bych chtěla oslovit zejména mladou generaci a ukázat jim, že cestování je nejlepší škola života. Stále je co objevovat. Poznávat nejen cizí kraje, lidi, jejich zvyky a osvojit si cizí řeč, ale především, poznávat sám sebe.
101
Použitá literatura Bech-Karlsen, Jo (1991): Být při tom. Reportáž jako metoda a žánr. Oslo: Institut for Journalistikk, Universitetsforenget. Dočekalová, Markéta (2006): Tvůrčí psaní pro každého. Praha: Grada. Hanzelka, Jiří – Zikmund, Miroslav (1997): Život snů a skutečnosti. Praha: Primus. Jacz, L’udovít (1982): Malá encyklopédia žurnalistiky. Bratislava: Obzor. Kovářová, Pavla a kol. (2001): Státy světa. Praha: Fragment. Martínek, Jiří – Martínek, Miloslav (1998): Kdo byl kdo - naši cestovatelé a geografové. Praha: Libri. Miller, Korina a kol. (2003): Fiji. Victoria: Lonely Planet Publications. Osvaldová, Barbora – Halada, Jan a kol. (2002): Praktická encyklopedie žurnalistiky. Praha: Libri. Palmer, John a kol. (1998): Všechno o zemi. Praha: Reader’s Digest Výběr. Ray, Nick a kol. (2005): Cambodia. Victoria: Lonely Planet Publications. Ray, Nick a kol. (2005): Vietnam. Victoria: Lonely Planet Publications. Reid, Robert a kol. (2004): Guatemala, Belize & Yucatan. Victoria: Lonely Planet Publications. Ruβ-Mohl, Stephan – Bakičová, Hana (2005): Žurnalistika. Komplexní průvodce praktickou žurnalistikou. Praha: Grada. Smitz, Paul a kol. (2004): New Zealand. Victoria: Lonely Planet Publications. Štorkán, Karel (1985): O reportáži prakticky i teoreticky. Praha: Novinář. Tušer, Andrej – Follrichová, Mária (2001): Teória a prax novinárskych žánrov. Bratislava, Univerzita Komenského. Vlašín, Štěpán a kol. (1984): Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel.
102
Ostatní dokumenty a internetové zdroje Fero, Petr (2007): Kanibalové mají rádi lidi. Lidé a Země 2007, R. 56, č. 10, s. 58-64. Fero, Petr (2008): Přes novozélandské Alpy. Lidé a Země 2008, R. 57 , č.1, s. 3137. Fero, Petr (2008): Téma měsíce: Nový Zéland. Lidé a Země 2008, R. 57, č. 1, s. 3158. Fero, Petr (2008): Téma měsíce: Železnice Austrálie a Nového Zélandu. Lidé a Země 2007, R. 56, č. 8, s. 32-60. Freisler, Eduard (2007): Spojenectví navzdory bolesti. Lidé a Země. 2007, R. 56, č. 10, s. 102-109. French, Nina (2008): A znovu se tančí. Koktejl 2008, R. 17, č. 1, s. 34-38. Janko, Ivan (2008): Společenství duchů. Koktejl 2008, R. 17, č. 2, s. 52-56. Skop, Michal (2007): Vyprávění strýčka Michala o tom, jak se jezdí po Yucatanu vleže. Cestopisy 2007, R. 4, č. 3-4, s. 44-47. Ševčík, Josef (2007): Hrobka mayského krále. Koktejl 2008, R. 17, č. 1, s. 24-22. Venclík, Jiří (2007): Dobré ráno v Hanoji. Cestopisy 2007, R. 4, č. 3-4, s. 44-51. Osvaldová, Barbora. 2006. Reportáž a reportéři. http://www.zurnalistika.cz/?p=17 (25.4.2008). Angor Wat. (Nedatováno). http://www.angkorwat.org/ (28.4.2008). Comonwealth Secretariat. 2006. http://www.thecommonwealth.org/YearbookHomeInternal/138476/ (9.5.2008). Human Development Reports. 2008. http://hdr.undp.org/en/statistics/ (28.4.2008). Internetový portál Ministerstva zahraničních věcí ČR. 2007. http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/default.asp?ID=5431 (1.5.2008). New Zealand Histrory Online. (Nedatováno). http://www.nzhistory.net.nz/category/tid/133 (28.4.2008). The United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization. 2007. http://www.unesco.org/en/list/668 (28.4.2008). Unie vydavatelů ČR. (2004) Unie vydavatelů denního tisku. http://www.uvdt.cz (28. 5. 2007) Patková, Jana. Re: Otázky k bakalářské práci [online]. 15. dubna 2008 13:30, [cit. 2008-16-4]. Osobní komunikace. Slavík, Petr. Re: Otázky k bakalářské práci [online]. 14. dubna 2008 22:10, [cit. 2008-16-4]. Osobní komunikace. Šimo, Marián. Re: Otázky k bakalářské práci [online]. 3. května 2008 20:40, [cit. 2008-16-4]. Osobní komunikace. Šlajs, Josef. Re: Otázky k bakalářské práci [online]. 3. května 2008 20:50, [cit. 2008-16-4]. Osobní komunikace.
103
Seznam obrázků Obr.
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42
Popisek Loď vyplouvá na svou každodenní pouť po jezeře. Jeden z nejkrásnějších pohledů na jezero a pohoří Remarkables. Farma Walter Peak a restaurace Colonel’s Homestead. Pracovat na Walter Peaku pro mě bylo radostí i ctí. Stříhání ovcí postaru. V této poloze je ovečka krotká a stříhání ji nebolí. Rozložené zpěvníky a hromadné zpívaní během zpáteční cesty do Queenstownu. Trpělivé čekání na autobus. Nikdo neví, kdy přijede. Vesnička Abaca je vstupní branou národního parku Koroyanitu. Druhá nejvyšší hora Fidži, Mt. Evans. 1191 m.n.m. Cestu na vrchol jsme v zarostlé džungli bohužel nenašli. Ostrov Nananu-I-Ra je rájem nejen pro vyznavače potápění. Autobusy s mnoha technickými nedostatky, zato s funkčním rádiem. Národní ragbyový tým při tréninku před budou parlamentu v hlavním městě Suva. Levuka je bývalým hlavním městem Fidži. Ulice města připomínají kulisy z westernového filmu. Vesnice Lovoni. Místní domorodci peníze k životu nepotřebují. Malý obyvatel Lovoni. Dítě džungle. Domorodci v dřevěné míse připravují posvátný nápoj kava. Populární turistický ostrůvek Beachcomber Island. Náš výletní dvoustěžník kotví u slavného „ostrova Toma Hankse“. Snuol. Po útulných restauracích s anglickými menu ani památky. Nejdřív pytle s nákladem, potom pasažéři. Některé vozy jsou vyhrazeny pouze pro cestující, ale chce to dobrý balanc. Když to v kopci nejede pomohou posádky ostatních vozidel, lopaty a tlusté lano. Terén pro nás a naši motorku naprosto nesjízdný. Pro místní je to hračka. Jedna z těch lépe sjízdných cest vyzívající k projížďkám zelenou džunglí. Náš slon a zkušená mahutka. Jazykovou bariéru se nám prolomit nepodařilo. Typická slaměná chýše a všudypřítomné domácí zvíře - vodní buvol. Opouštíme lidnatou Hanoj a vydáváme se na dlouhou cestu na hranice. Jízdní kolo - na vesnici stále nejpoužívanější dopravní prostředek. Severní Vietnam: zelená rýžová pole a lesem porostlé hory. Po pár kilometrech přišla nečekaná překážka. Za silnicí vytvářel proud vody rozbouřenou řeku. Velkým a těžkým autobusům šlo zdolávání brodu hladce. Večeře v neznámé vesnici a nečekaná vietnamská pohostinnost. Konečně jsme u cíle. Vietnamsko – laoský hraniční přechod Na Meo. Jako z pohádky. Autobus typický pro celou Střední Ameriku. Dříve byl žlutý a vozil v USA děti do školy. Tady slouží všem. Stoupání pro rozpálené prašné stezce. Cesta na vrchol je ještě daleká. Zasloužený odpočinek. Za námi náš cíl, vrchol sopky Tajumulco. Skupinový svalový strečink ve výšce 4 000 m.n.m. Poslední paprsky dne pronikající skulinou z peřiny mraků. Svítání nad Guatemalou a erupce sopky Santiguito. Na vrcholu Guatemaly. Guatemala se probouzí do nového dne. Kamenitý sestup zpět do tábora.
Strana
45 47 48 49 50 51 55 56 57 57 58 59 60 61 62 62 63 64 68 69 69 70 71 72 73 74 79 80 80 81 82 83 85 90 92 93 94 94 96 96 97 98
104
Rejstřík Arzú, A., 44
Janko, I., 33, 104
Bakičová, H., 18
Kisch, E. E., 10
Battúty, I., 12
Kolbaba, J., 17
Bech-Karlsen, 18, 19, 20, 25, 103
Kolumbus, K., 12
Bourgogne de, J., 12
Komárek, M., 11
Ceasar, 11
Kořenský, J., 13
Cook, J., 12
Lev z Rožmitálu, 12
Čapek, K., 13
Lody de, J., 12
Daněk, M., 17
Martínek, J. M., 11, 13, 103
Daneš, J.V., 13, 14
Mor, T., 12
Dočekalová, M., 15, 17, 19, 29
Motýl, I., 11
Doležal, J. X., 11
Mykiska, M., 17
Domin, K., 13
Neruda, J., 9
Dvorský, V., 14
Osvaldová, B., 10, 11, 17, 18, 103, 104
Fero, P., 32
panoš Jaroslav, 12
Follrichová, M., 21
Patková, J., 15, 23, 25, 26
Frei, B., 20
Pausaniás, 11
French, N., 33, 78, 104
Petránek, J., 11
Frič, A.V., 13
Polo, M., 12
Fučík, J., 10
Poto, P., 33, 41
Gaius Plinius, 9
Rybolová, S., 17
Halada, J., 17
Sihanuk, 41
Hanzelka, J., 14, 16, 103
Sinkule, V., 10
Harant z Polžic a Bezdružic, K., 12
Skop, M., 34, 101, 104
Hemingway, E., 9
Slavík, P., 24, 26, 28, 30, 78
Ho Či Min, 42
Swift, J., 13
Holcová, M., 17
Šašek u Bířkova, V., 12
Holec, P., 11
Ševčík, J., 33, 104
Holub, E., 13
Šimo, M., 17
Hudema, M., 11
Šlajs, J., 16
Jacz, L., 9, 10, 19, 103
Štorkán, K., 18, 103
Jahoda, P., 17
Šverma, J., 10
105
Tasman, A. J., 35
Vespucci, A., 12
Tušer, A., 21
Vráz, E. S., 13
Urx, E., 10
Wolf, K., 17
Venclík, J, 33, 88, 89, 104
Zikmund, M., 14, 16
106
