Mobil - uživatel: kdo je chytřejší? A co na to právo?

Přepis audiozáznamu z konference -

neautorizováno

Konference na téma:

„Mobil - uživatel: kdo je chytřejší? A co na to právo?“ (Konferenci pořádal Ústavně-právní výbor Senátu Parlamentu ČR společně s Národním centrem bezpečnějšího internetu dne 20. května 2014)

Senátor Miroslav Antl: Vítám vás jménem tohoto výboru i spoluorganizátorů, tj. Národního centra bezpečnějšího internetu, resp. Saferinternetu vás vítám na dnešním našem pracovním a věřím, že úspěšném setkání. Úvodem bych chtěl říci, že moje, resp. naše spolupráce s Národním centrem bezpečnějšího internetu, pokud jsem v Senátu, trvá už šestým rokem, a proto i je to prakticky šestá konference, kterou spolupořádáme s naším výborem. Někteří z vás jste se určitě už zúčastnili předchozích konferencí. Jinak tato konference je v jakémsi v uvozovkách seriálu k bezpečnějšímu internetu a zejména k ochraně dětí před nástrahami internetu. Také každoročně v Zeleném salónku Senátu Parlamentu České republiky pořádáme, resp. losujeme výherce soutěže pořádané Národním centrem bezpečnějšího internetu. Jinak v Senátu Parlamentu České republiky jsme úspěšně pokřtili dvě knihy, které byly vydány ve spolupráci s Národním centrem bezpečnějšího internetu. Obě jsou k nahlédnutí ve foyeru. Jednu z nich velmi propaguji, ač na ní nijak neparticipuji finančně, ani jinak, ale Hustej internet je knížka, která je bestsellerem, a kdo ji neznáte, tak doporučuji koupit. Já jsem ji představil i zákonodárcům nejen proto, že i oni mají děti, resp. vnoučata, ale i proto, že oni by se mohli jednoduše poučit. Tím mluvím i za sebe. Jinak do Zeleného salónku horní komory českého parlamentu svoláváme pravidelně i poradní sbor Národního centra bezpečnějšího internetu a v tuto chvíli bych připomenul, že skutečně ten název je Národní centrum bezpečnějšího internetu, nikoliv bezpečného internetu, protože internet nikdy bezpečným nebude. Jinak mi dovolte ještě stručně organizační poznámky. Já se dívám, ve svém programu mám pět minut na úvod, takže budu rychlejší. Za prvé. Průběh celého jednání je nahráván, to znamená, je pořizován zvukový záznam, který bude doslovně přepsán a k dispozici bude na webových stránkách Senátu Parlamentu České republiky, případně i na mých osobních webových stránkách. Jinak požádám všechny přednášející, resp. vystupující, aby se striktně drželi časového

rozpisu programu, zejména se dohodli spolu ti, co vystupují ve společném panelu. Jinak budu muset vždycky zasáhnout a jejich vystoupení ukončit, což je mi sice nepříjemné, ale umím to. Jinak další poznámky v průběhu konference. A v tuto chvíli ještě předčasně, doufám, že je přítomen pan Miroslav Uříčař. (Ano.) Vítejte u nás. Dobrý den a prosím vás o vaše vystoupení. Jinak pan Miroslav Uříčař vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, specializuje se na správní právo a regulační problematiku síťových odvětví, zejména elektronických komunikací a také na soutěžní právo a ochranu osobních údajů. Ostatní údaje k jeho osobě máte ve svých materiálech, takže prosím vás o vaše vystoupení. Děkuji. Pan Miroslav Uříčař: Dobré jitro, dámy a pánové, abych doplnil své představení, já pracuji ve společnosti T-Mobile Czech Republic jako ředitel útvaru práva, regulace vnějších vztahů, bezpečnosti, compliance a kromě toho působím jako člen výkonné rady UNICEF, čili pokud bych měl lapidárně shrnout své představení, tak bych řekl, že T-Mobile mě živí a UNICEF mě baví. Dnes ráno pohovořím na téma bezpečnost dětí ve světě mobilních technologií. V UNICEF jsme se společně s Asociací mobilních operátorů, tedy asociací provozovatelů mobilních sítí podívali na to, co dnes všechno nabízejí operátoři k ochraně dětí v prostředí nejen internetu, ale i v prostředí mobilních technologií jako takových. Musím přiznat, že já osobně bych dnes mnohem raději pohovořil na téma bezpečnost dospělých za volantem při ranních cestách po Praze, ale nestihl jsem si připravit prezentaci, byť jsem měl na Nuselském mostě docela dost času. Abych začal, prezentace za chvíli naběhne. Je zřejmé, že používání internetu a mobilních technologií vůbec má čím dál tím víc klesající věkovou hranici. Dnes je běžné, že i děti v prvních třídách základních škol disponují mobilním telefonem, přičemž samozřejmě nejsou úplně vyspělé tak, aby byly schopny rozeznat, která rizika jim případně hrozí. Taková vyspělost by se dala očekávat od jejich rodičů či zákonných zástupců, nicméně nejsem si jist, jestli i tam panuje dostatečná informovanost. Když jsme před časem, my jako T-Mobile, dělali společně s UNICEF výzkum, který se zaměřil jak na názory dětí, tak i na názory dospělých, tedy rodičů, ve kterém jedna z hlavních otázek byla, zda rodiče nějakým způsobem omezují děti při používání mobilních technologií, resp. při používání internetu. Častá odpověď byla: Ano, samozřejmě, maximálně dvě hodiny denně, nebo tři hodiny denně atp. Samozřejmě asi většina z vás tuší, že čas, tedy to, jestli tam dítě stráví půl hodiny, hodinu, dvě hodiny či tři hodiny či víc není zdaleka tím hlavním a nejdůležitějším omezením, které dává smysl ze strany rodičů. Myslíme si, že je důležité, aby se rodiče zaměřovali na to, jaké stránky děti navštěvují, jaké služby vůbec na mobilním telefonu využívají, jaké informace o sobě zveřejňují, s kým se děti stýkají atp. Otázkou, která platí nejen pro děti, ale i pro dospělé, je, jestli si všichni uvědomujeme, že

údaje, které jednou umístíme na internet, jsou věčné a budou tam navěky, ať už tam, nebo někde jinde, zkrátka proto, že i když my osobně je vymažeme ze svého facebookového profilu či z jakýchkoliv jiných stránek, případně využijeme toho proklamovaného práva být zapomenut a požádáme provozovatele všech serverů, kteří je kdy umístili, aby je vymazali, tak to zdaleka nezaručuje, že si je mezitím neuložil někdo jiný. Existují dokonce profesionální společnosti, které se zabývají zálohováním obsahu různých webových stránek proto, aby je použily následně pro komerční použití. Ono se to mnohdy hodí i jako důkazní materiál, a tudíž to, co jednou umístíme na internet, už nikdy nebude zapomenuto. Druhá věc, kterou si také ne všichni, nejen děti, ale ani dospělí často neuvědomují, je, že přístupová hesla, i ta nejbanálnější, jsou potenciálním zdrojem narušení jak našeho soukromí, tak i našich financí či našeho dalšího ohrožení. Abych vás neděsil, zmíním jenom takovou banální historku, které jsme nedávno čelili, před několika lety už, takže ji mohu zmínit. Asi každý z vás má hlasovou schránku ve svém mobilním telefonu, k ní je nějaké přístupové heslo. Řada lidí mívala a tipuji, že i dodnes mívá jako heslo čtyři nuly, nebo 1234, něco podobného. Našel se před časem vtipálek, který přistoupil do hlasových schránek několika lidí a neudělal nic hrozného, jenom jim pozměnil úvodní vzkaz a namísto „dobrý den, dovolali jste se do čísla toho a toho“ tam řekl něco jako „Dobrý den, osoba, do jejíž hlasové schránky jste se dovolali, bohužel před několika dny zemřela. Chcete-li nechat vyjádření své soustrasti, zanechte ji prosím po zaznění zvukového signálu.“ Ten člověk samozřejmě netušil, jaký má vzkaz. Málokdo z nás kontroluje úvodní zprávu ve své hlasové schránce a hrozně se divil, co se ti lidi kolem něj zbláznili, proč mu nechávají takové podivné zprávy. Pak se to vyjasnilo, vysvětlilo, čili dnes už je to spíš humorná historka, ale jenom upozorňuji na to, že tohle je to nejbanálnější, co se nám může stát, pokud si sice chráníme svá hesla, ale jsou tak jednoduchá, že je prolomí každý i náhodným výběrem, a troufám si říct, že pokud vyzkoušíte takhle velmi jednoduchá hesla postupně u většího množství lidí, tak určitě dřív nebo později natrefíte na někoho, kdo je stále má. A teď už k ochraně dětí. Co všechno číhá na naše děti? Samozřejmě neznámá osoba se může pokusit vylákat informace, děti se mohou ať už na chatu, nebo prostřednictvím SMS zpráv seznámit s někým, kdo má změněnou identitu, což je velmi jednoduché, snaží se s dítětem dohodnout schůzku, nemluvě o obtěžujících SMS zprávách či e-mailech. Ani dětem se nevyhýbají podvodné zprávy o výhrách a soutěžích, které je vyzývají k tomu, aby zavolaly na číslo, které je pak zpoplatněno. Svým chováním mohou také děti přispět ke ztrátě nebo krádeži mobilu a případným neuváženým využíváním některých služeb mohou vás, rodiče, připravit o značnou část svého kreditu v případě, že mají předplacené služby, o větší část peněz v případě, že mají paušál. Nová rizika, která se objevují v souvislosti s tím, jak roste rozšíření chytrých telefonů, smartphonů, děti mohou neopatrným stahováním souborů či příloh e-mailů poškodit počítač, což

neplatí jenom pro počítač, ale i pro mobilní telefon dnes už, pakliže je vybaven operačním systémem, což mnohé jsou. A v poslední době je taková módní věc – mobilní šikana nebo kyberšikana, tedy natáčení a následné zveřejnění nahrávek, které nejsou příjemné nahrávané osobě. Ke všem rizikům se dostanu později. O tom, jak se bránit, nástroje mobilních operátorů. Rozdělil jsem je do několika oblastí – jednak blokování stránek s nelegálním obsahem, zásady bezpečného chování na chatu, předcházení mobilní šikaně, kontrola výdajů, s tím souvisí i možnost bezplatného volání rodičům, lokalizační služby, případně omezení používání chytrých telefonů a zvlášť jsem dal osvětu, kterou mobilní operátoři také dělají a která mně přijde právě s ohledem na to, co jsem zmiňoval o názorech rodičů na ochranu dětí na internetu, které se omezovaly pouze na časová omezení, jako velmi důležitá. Čili jak blokovat stránky s nelegálním obsahem? T-Mobile znepřístupňuje webové stránky s dětskou pornografií podle databáze externího subjektu Internet Watch Foundation, pravidelně je updatována. Blokovány jsou stránky, které považujeme za nebezpečné nejen pro děti, ale i pro dospělé, tedy pro jakékoliv uživatele, takže to blokování je napříč. Podněty k takovému blokování mohou poskytnout i zákazníci. Kromě tohoto blokování, které je zaměřeno na všechny, přichází do úvahy dětský zámek nebo rodičovský zámek, dětský profil, jak se to jmenuje u různých operátorů: T-Mobile, Vodafone, Telefónica. Pomocí této služby si může zákazník nastavit omezený přístup pro děti, které vlastní mobilní telefon, omezený přístup ke službám, které pro ně jsou nevhodné. Jak jsem zmiňoval za druhé, zásady bezpečného chování na chatu, tedy to, aby děti používaly místo svého skutečného jména přezdívku, neprozrazovaly skutečnou identitu – přezdívkou nesmyslím skrytou, smyšlenou, falešnou identitu, ale opravdu pouze přezdívku, tedy nic škodlivého, aby neuváděly v osobních profilech své jméno, adresu a další osobní údaje, a aby si uvědomovaly, co se může stát s fotografií, kterou odešlou. Samozřejmě o obezřetnosti k lidem, kteří si pokoušejí dohodnout si zvláštní chat mimo chatovací místnost, netřeba hovořit. O tom, že si nemají sjednávat schůzku s lidmi, které neznají a které znají jenom z prostředí chatu, také nemusím hovořit. Reakci na kyberšikanu zmíním za chvíli. A lze používat blokování zpráv od osob, které případně obtěžují. Samozřejmě pokud obsah diskuse je dítěti nepříjemný, mělo by se odhlásit a informovat rodiče či jinou dospělou osobu. U mobilní šikany se na chvíli zastavím, protože je to věc, která se rozvíjí s používáním nových technologií v mobilních telefonech. Ještě před několika lety o ní téměř nebylo možno hovořit, dnes už řada telefonů má nejen fotoaparát, ale i poměrně kvalitní kameru, která umožňuje natočit dítě v situaci, která mu pak následně je nepříjemná, a zveřejňováním nahrávky mu působit minimálně psychickou bolest. Jak jí předcházet? Vidíte sami několik rad: telefonní číslo poskytovat jen členům rodiny nebo těm, které dobře znají, nesdělovat nikdy příliš osobní informace a samozřejmě hlavně nečinit nic, za co by se později musely stydět. V případě, že je už mobilní

šikana a dojde k ní, doporučujeme, aby na takové zprávy nebylo reagováno a aby se ty zprávy naopak nemazaly, ale uchovaly, protože mohou posloužit později jako důkazní prostředek. O tom, že mobil by se neměl svěřovat nikomu dalšímu, asi také nemusím hovořit. V případě mobilní šikany, jak jsem říkal, je třeba svěřit se rodičům, informovat případně vedení školy a v krajním případě lze i změnit telefonní číslo. Není to věc nijak nesnadná a je mnohdy jednodušší než to, čemu mohou děti následně čelit. Pokud jde o kontrolu výdajů, mobilní operátoři nabízejí různé služby, které se podle operátorů různě jmenují. Nezmínil jsem to na úvod, ale myslím si, že obecně pro všechny nástroje k bezpečí dětí na internetu mělo by a musí platit a věřím, že platí jak u nás v Asociaci provozovatelů mobilních sítí, tak i u ostatních operátorů, že tyto nástroje by neměly být předmětem konkurenčního boje, tedy tady nevidím konkurenční výhodu v tom, že někdo chrání děti víc, nebo méně. Domnívám se, že všichni operátoři se snaží v rámci možností děti chránit, a nemyslím si, že by se měli předhánět v tom, kdo nabídne pro tyhle účely lepší službu. Ty služby jsou poměrně obdobné, jmenují se různě, ale v zásadě většina z nich je podobná. Čili moje útrata, která umožňuje kontrolu nad výdaji, můj limit, který informuje v případě přečerpání dané částky, stejně tak jako přečerpané jednotky a např. u T-Mobilu můj T-Mobile: služba, která umožňuje mít přehled o profilu dítěte, včetně nastavení všech těchto služeb, v krajním případě pak blokování služeb, které mohou vyčerpávat kredit, typicky audiotexových služeb. Zajímavou nabídkou je možnost volání rodičům bezplatně. V případě T-Mobilu je to TMobile sponzor, tedy děti se dovolají v případě nastavení této služby, dovolají se i v případě, že jejich kredit poklesne pod danou hranici či až na nulu. U služby zavolej mi zpátky není třeba žádné předchozí aktivace a děti mohou – nebo samozřejmě kdokoliv, nejen děti, ale primárně děti – informovat volanou osobu SMS zprávou, že z jakéhokoliv důvodu nemohou volat a požádat o zpětné zavolání. Lokalizační služby také mohou sloužit rodičům k nějaké míře dozoru nad dětmi, ať je to GPS lokátor, který umožňuje zjistit, kde se děti nacházejí, nebo služba kde je?, při které rodiče mohou jednoduše zjistit zeměpisnou polohu zapnutého mobilu dítěte. Asi si kladete otázku, jestli takto nelze sledovat i další lidi. Samozřejmě teoreticky ano, nicméně poskytujeme prostředky, které by tomu měly zabránit, to znamená, takovéto služby lze aktivovat pouze při znalosti speciálního hesla, speciálního kódu, zpravidla je to L-PIN, který je určen pouze pro tyto služby, čili nikoliv pro žádné jiné. A v případě jakéhokoliv podezření na prozrazení ho lze pochopitelně změnit. A poslední ze služeb, než přejdu k bodu osvěta, je omezení používání chytrých telefonů, kdy u různých operátorů lze nastavit časové rozmezí, ve kterém mohou děti použít telefon na hovory nebo na přístup k internetu, případně zabránit příchozím hovorům z čísel, která nejsou uložena v kontaktech telefonu, uzamknout vybrané funkce telefonu nebo přístup k internetu nebo jednotlivým

aplikacím, přičemž textové zprávy, které jsou z nepovolených kontaktů, nejsou mazány, ale jsou uloženy v archivu, kde k nim pak lze přistoupit. A teď se dostávám k bodu, který podle mého názoru je asi nejdůležitější, protože všechny tyhle služby je možné využívat pouze v případě, kdy rodič za prvé je si vědom toho, že taková služba existuje, a za druhé je si vědom toho, že by ji měl vůbec využít, a to souvisí s tou první věcí, kdy jsem zmiňoval, že ne všichni rodiče si uvědomují, že chránit a omezovat děti při používání mobilních technologií je nutno i jinak než jenom tím ryze časovým omezením. Čili máme jako operátoři na svých webových stránkách informace, které podle našeho názoru jsou takovým desaterem bezpečného chování s mobilem: Nesdělovat nikomu své osobní údaje, nechodit na schůzku s cizím člověkem, chránit si svou identitu, nereagovat na cizí SMS zprávy, neodpovídat na podvodné zprávy o výhře a soutěži. Když jsem říkal desatero, tak tady je druhá pětice: Čili jakékoliv obtěžování oznámit rodičům nebo jiné dospělé osobě, nezúčastňovat se mobilní šikany, být na internetu obecně opatrný, dávat si pozor na svůj mobilní telefon a samozřejmě v neposlední řadě nevěřit cizímu člověku. A cizí člověk pochopitelně může být i ten, kdo se tváří jako někdo známý nebo někdo úplně jiný, protože v prostředí mobilních technologií nebo internetu je velmi snadné předstírat jinou identitu. K osvětě patří i webové stránky, čili to, co jsem říkal, teď naleznete z velké části na stránkách www.prosvetkolemnas.cz. Zajímavá je také osvěta, kterou vytvořili slovenští kolegové ze slovenského T-Mobilu. Vytvořili ji i v různých jazykových mutacích. Je to takový kreslený seriál s ovcemi, na Slovensku velmi úspěšný. Najdete je na stránkách www.sheeplife.eu a přibližuje dětem takovým velmi hezkým způsobem na kreslených postavičkách ovcí nástrahy a rizika, resp. i zásady bezpečného chování s mobilem. U O2 je to pak www.O2myslimena.cz, kde pak jsou další podsekce – myslíme na zákazníky, seniory, rodiče, neslyšící atp., stejně tak pak O2 nabízí služby bezpečí pro vaše děti a služby komunikace v kapse, to znamená seriál o bezpečném používání moderních technologií pro základní a střední školy. Doufám, že jsem nepřesáhl časový limit. Senátor Miroslav Antl: Přesáhl, ale o minutu. (Děkuji.) Takže děkujeme a budeme pokračovat v našem prvním bloku Online bezpečnost – výzva k výchově pro digitální věk a prosím paní Simonu Foldesovou a Bena Williamse ke společnému vystoupení v rozsahu 25 minut. Předpokládám, že jste dohodnuti, resp. vidím pouze vás, takže mikrofon je váš. Prosím. Paní Simona Foldesová: (hovoří slovensky) Dobré ráno přeji. Moje jméno je Simona Fondesová a spolu se svým kolegou Benem Williamsem vám dnes něco povíme o tom, jak ADBlockPlus může napomoci k bezpečnosti dětí na internetu.

Můj kolega bohužel nehovoří ani slovensky, ani česky, ale na konci velmi rád zodpoví vaše otázky. Předpokládám, že je tu nějaká možnost překladu. ADBlockPlus – nevím, či jste o nás slyšeli. Věřím, že jste o nás slyšeli. Jsme vlastně nejrozšířenější rozšíření webových prohlížečů a jsme aktivní hlavně v oblasti internetové reklamy. Naším takovým hlavním cílem je zabezpečit, aby koneční uživatelé měli úplnou kontrolu nad internetem, a vlastně k tomuto cíli poskytujeme nějaké nástroje. Jedním z těchto nástrojů je právě rozšíření ADBlockPlus. Povím vám o tom něco více později. Co se týče mé dnešní prezentace. Na začátku se pokusím nastínit, jak to vypadá v oblasti internetové reklamy v ČR, potom vám řeknu něco o tom, co na to ADBlockPlus, a na konci prezentace se pokusím tato témata spojit a podívám se konkrétně na problematiku v oblasti dětí a reklamy. Jak to vypadá s reklamou? Jak všichni dobře víme, online reklama v dnešní době je obrovský byznys, kde se točí velké peníze. Firmy v podstatě využívají tento nástroj ke své propagaci a důležitost online reklamy z celkového rozpočtu na reklamu stále narůstá. V roce 2013 to bylo skoro 19 % celkového rozpočtu firem v ČR. Rovněž tak firmy, které poskytují prostor na online reklamu, mají stále více a více příjmů. Je to obrovská příležitost opravdu pro všechny. Jak se však říká, všeho dobrého mnoho škodí, a v podstatě my v ADBlockPlus se díváme na situaci z pohledu druhé strany, spíše z pohledu uživatelů, takže například i z vašeho pohledu. Takže jak to vypadá podle nás? Toto je nějaká infografika. Je to takový možná trošku náš firemní vtip, jak se vyvíjela digitální média v posledních 20 letech. Jak vidíte, před 20 lety jsme mohli vidět na internetu skoro pouze obsah a dnes je to skoro pouze reklama. Tento obrázek možná není úplně realita, tak to však je, že v současný průměrný uživatel internetu se dostane do kontaktu denně přibližně s 500 reklamami online. Takže to je obrovské číslo a toto se v podstatě uživatelům nemusí úplně líbit. Když přijdou na internet, chtějí si v podstatě něco přečíst, nalézt si nějakou informaci a vyskočí na ně 500 reklam za den. Toto se potom v podstatě odrazí někde jinde. Pokud chcete konkrétní statistiky, mám tu příklad studie společnosti Agolby z roku 2013, která byla udělána v Americe, a jak můžeme vidět, většina amerických uživatelů reklamu na internetu za rušivou a nepříjemnou, a když tito koneční uživatelé nejsou spokojeni, tak výsledky firem nejsou též až takové, jaké by mohly být. Mám tu příklad společnosti Double Click, která udělala studii o efektivitě internetové reklamy, a výsledkem bylo, že průměrná míra prokliků v bannerové reklamě je 0,11 %, to znamená, je větší pravděpodobnost, že spadne letadlo, než že člověk klikne na bannerovou reklamu. Co tím chci říct? Na trhu internetové reklamy je určitý problém a s tímto problémem se snažíme nějak bojovat, takže se dostáváme ke druhé části své prezentace a povím vám něco o ADBlockPlus. Náš tým velmi potěšilo, že jsme byli pozváni na tuto konferenci, protože opravdu

naším cílem je zaručit to, aby uživatelé měli plnou kontrolu nad internetem, a téma děti a internet náš rovněž velmi zajímá. Bohužel nemohl přijít každý z našeho týmu, tak jsem pár lidí přinesla s sebou. To jsem já, to je Ben během karnevalu v Kolíně nad Rýnem, a jak vidíte, celý tým jsou v podstatě lidé, které tato práce velmi baví, a naopak jsou zapáleni pro celou věc. Ale abych byla trošku serióznější, tak co vlastně ADBlockPlus je? Je to v podstatě nejoblíbenější rozšíření webových prohlížečů. Jsme dostupní pro všechny hlavní webové prohlížeče. Jsme založeni na open source principu, to znamená, je za námi obrovská skupina dobrovolníků. A strašně super je, že pro každého uživatele jsme zadarmo, takže si nás můžete stáhnout. A abyste si tak uměli představit, co to vlastně znamená nejoblíbenější. Do dnešního dne máme přibližně 300 milionů celkových stáhnutí. Pro lepší představu, kdybyste si představili, že každý jeden obyvatel Spojených států amerických si stáhl ADBlockPlus, tak v podstatě to číslo je přibližně rovné tomuto číslu našich celkových stáhnutí. Jak to přesně funguje? První věc je, že si musíte toto rozšíření stáhnout do vašeho webového prohlížeče z naší internetové stránky a potom ABP v podstatě funguje jako takový manažer určitých filtrů, které jsou k dispozici, a vy jako konečný uživatel se můžete rozhodnout, který z těchto filtrů použijete, anebo nepoužijete a případně pokud je nějaký obsah, nějaký element na stránce, který chcete taktéž zablokovat, tak ho zablokovat můžete. Takže vlastně přes tento náš kvazifiltr projde všechno, co vy se rozhodnete, aby prošlo. A abyste měli takovou lepší představu, jak to asi může vypadat, tady je příklad z jedné nejmenované slovenské stránky. Vlevo vidíme, že jsou dvě bannerové reklamy a potom napravo v případě uživatele ADBlockPlus vidíme, že je tam pouze čistý obsah a žádná reklama. Takto nějak to vypadá v praxi. A nyní otázka zní, co máme my říct k tématu dětí a reklamy. Nebyli jsme si úplně jistí na začátku, zda tato problematika je opravdu až taková důležitá, či ten problém je až takto velký v cílové skupině dětí. Udělali jsme studii ve Velké Británii, a co jsme zjistili, je, že 75 % rodičů ve Velké Británii si myslí, že jejich děti přijdou do kontaktu s obsahem přes online reklamu, který je v podstatě nevhodný pro jejich oči. Takže jsme si vlastně potvrdili, že opravdu problém tam je. A když tuto skupinu konečných uživatelů zúžíme na skupinu dětí, do diskuse přijde nová proměnná a touto proměnnou je obsah reklamy. A tento obsah může být buď nevhodný pro děti, anebo může cílit nepřímo na jejich rodiče přes tyto děti a vlastně může mít negativní efekt na peněženky rodičů. Ono jsou to všechno takové pěkné řeči, asi si to člověk těžko představí, proto bych vám ráda představila našeho externího spolupracovníka Honzu, kterému je osm let, a Honza dostal nový počítač od svých rodičů na narozeniny. Jak vidíme, velmi ho to potěšilo. Takže co Honza udělal? První věc, řekl, musím ohromit své kamarády. Povím jim nějaký vtip. Takže Honza šel na stránku vtip.cz a tady vidíme, na levé straně se mu ukázal banner se třemi sympatickými slečnami, které

oznamovaly Honzovi, že se cítí osamocené a že by byly velmi rády, kdyby jim Honza napsal. Honza jako budoucí sukničkář tedy náležitě zareagoval a byl zvědavý, co ho čeká dále, když se podívá na nějaké jiné stránky. Takže takovýchto případů v podstatě může být vícero. Abych uvedla další příklady, Honza například šel na stránku jednoho dětského časopisu a hned tady na levé straně vidíme například reklamu na fastfood. Anebo ještě lepší příklad – stránka s dětskými hrami a tam se Honza dočetl, že prací ještě nikdo nikdy nezbohatl. Já jsem dal výpověď a začal jsem konečně vydělávat. Takže Honza potom může mít představu o světě, která není úplně správná a úplně se nestřetne s realitou, a samozřejmě je na každém rodičovi, aby se rozhodl, zda chce, aby jeho děti takovýto obsah viděly, anebo neviděly. Kdybych to shrnula, tak co se týká problematiky reklamy, tato reklama je velmi často v každém případě připravována specialisty na dětské chování, psychology a v podstatě v případě, že se rozhodnou zacílit na děti, tak to velmi dobře umějí udělat a peněženky rodičů můžou být velmi rychle ohroženy, ale zároveň je velmi těžké regulovat obsah reklamy, co děti uvidí, to znamená, že na ně může na jakékoliv stránce vyskočit okno s obsahem, který není v žádném případě vhodný pro tyto dětské oči. Může jít například o seznamovací stránky, jak jsme viděli na příkladu Honzy, může jít o reklamu na gambling anebo o reklamu se sexuálním kontextem. Děti ani v podstatě neumí rozlišit, co je skutečné, co není skutečné, a reklama může velmi negativně ovlivnit jejich další vývoj a vzdělání. Nyní nastává otázka, co s tím. Co s tím? Řešení je určitě vícero. Toto je v podstatě Honzova sestra Šárka. Ona je velmi ovlivněna reklamou a je přesvědčena, že lidé jedí sladkosti pětkrát za hodinu a neuměla pochopit, proč její maminka to nechápe, že lidé jedí sladkosti pětkrát za hodinu, protože to viděla v reklamě. Ale zpět k mé otázce, co se s tím dá dělat. Jak jsem říkala, řešení je určitě vícero. Při radikálnějším řešení můžeme následovat příklad paní Věry Polové, která by všechny internety a počítače zakázala. Můžeme to zkusit, může to někdo otestovat a potom nám dejte vědět, na ADBlockPlus, zda to, zda to fungovalo. Řešení jsou však i jiná, jak už jsme slyšeli dneska v předcházející prezentaci, a jak určitě ještě uslyšíme, existují různé například rodinné filtry, rodiče mohou kontrolovat historii prohledávání svých dětí, jsou tu různé neziskové nevládní organizace, jako například Národní centrum bezpečnějšího internetu atd. atd., a rovněž tak je na trhu mnoho rozšíření webových prohlížečů. Některé jsou placené, některé jsou zadarmo, které vlastně umožňují nějakou takovou správu internetu rodičů pro děti. ADBlockPlus je v podstatě jedním z takovýchto nástrojů. Super je, že jsme vlastně zadarmo a poskytujeme plnou flexibilitu a plnou kontrolu pro rodiče. Vlastně každý se rozhodne, co chce vidět, co nechce vidět. Tolik asi od nás. Děkuji vám za vaši pozornost, a pokud máte nějaké otázky, tak vám je rádi s Benem zodpovíme.

Senátor Miroslav Antl: Já vám v tuto chvíli děkuji, děkuji oběma i za dodržení časového limitu. A nyní poprosím paní Gabriellu Cseh z Facebooku. Jinak představení paní Gabrielly máte v materiálech, které jste obdrželi. Kdybych je četl, tak bych jí okradl o tři minuty jejího vystoupení. Prosím. (Probíhá příprava prezentace.) Takže já vám budu číst chvilku, nebo už...? Přece jenom. Paní Gabriella je právnička. Ve své předchozí praxi pracovala pro maďarský veřejný rozhlas, telekomunikační společnost PanTel a už je připravena zřejmě s námi komunikovat. Ano, můžeme? Paní Gabriella Cseh: (hovoří anglicky, překlad) Už se nám to každému někdy stalo. Vyrazili jsme ven, bavili jsme se, dělali jsme fotky, dělali jsme vtípky a potom jsme ty fotografie nahráli, nebo s někým jsme je sdíleli, nahráli jsme je na nějakou sociální síť, například na Facebook. Možná to další ráno jsme si řekli, aha, možná to nebyl úplně nejlepší nápad. Možná jsem to neměl sdílet úplně se všemi svými facebookovými přáteli, možná jsem si měl vybrat. Ale v podstatě je možno si nastavit to, s kým to chci sdílet, nastavit si, zda to bude viditelné pro všechny, nebo jenom pro určitou skupinu. Všichni jsme se to museli naučit, ale samozřejmě toto se děje na denní bázi všem teenagerům, také se to musí naučit, protože jsou to právě teenageři, kteří jsou právě dychtiví sdílet věci s ostatními, dychtiví se dělit s přáteli o všechno, co zažívají. Ale možná předtím, než začnu mluvit o tom, proč jsem tady, předtím než představím náš program, který vyvíjíme v ČR, jehož název je Nesdílej bez rozmyslu, řeknu něco málo k obecnému přístupu k bezpečnosti. Na Facebooku máme 1,2 mld. uživatelů, je zde nahráno 400 miliard fotografií a denně je zde více než 6 mld. lajků. My na Facebooku považujeme bezpečnost za jednu z našich priorit. Během předchozích let jsme vyvinuli inovativní přístup k bezpečnosti, vyvinuli jsme technické nástroje, které poskytují uživatelům kontrolu nad tím, co sdílejí, mohou nahlásit nějaký závadový obsah, můžou nahlásit to, když je někdo šikanuje například. Máme celosvětový tým nebo tým po celém světě, který se zabývá tím, aby řešil tyto nahlášené incidenty. A velmi úzce spolupracujeme s akademickou sférou i s neziskovými organizacemi na různých výzkumech, abychom lépe pochopili chování mladých lidí, kteří sdílejí nebo kteří jsou uživateli Facebooku, a vlastně i jejich vzorce chování při tom chování online. Například jsme úzce spolupracovali s Univerzitou v Berkley v Californii. Ta studie nám dovolila hlouběji se ponořit právě do vzorců chování mladých uživatelů, a to nám dovolilo upravit potom ty technické nástroje, kterými se nahlašuje závadový obsah nebo šikanování, neboť jsme cítili, že bez toho, abychom to přiblížili uživatelům, tak uživatelé nebudou připraveni na to, aby hlásili závadový obsah. Proto jsme jim to usnadnili. Vlastně vytvořili jsme nástroj, kde jsou takové předvyplněné zprávy, které usnadňují nahlašovat tento obsah, a na základě tohoto se nahlášení incidentů nebo šikan, závadového obsahu velmi zvýšilo. Více o tom budu hovořit zítra v Paříži na konferenci FUSI, která se právě zaměří na tyto záležitosti proti šikaně.

Máme speciální pravidla nebo i pomůcky pro mladé lidi, pro nezletilé, kteří jsou pod 18 let. Ráda bych pohovořila o některých bezpečnostních nástrojích předtím, než se pustím do zevrubnějšího popisu. Pro mladistvé nebo pro nezletilé pod 18 let máme takový omezený prostor pro to, s kým a jak mohou sdílet, takže u těchto mladých uživatelů defaultně, implicitně je tam nastaveno omezení, že tito mladí lidé mohou sdílet jenom s přáteli, mají defaultně vypnutou lokalizaci, nemohou být označováni. Když jsou označováni, tak si to kontrolují, a nově bylo přidáno také nastavení, že mohou sdílet pouze s přáteli. (Konec strany A kazety č. 1.) (Strana B kazety č. 1.) Dnes jsem tady také proto, abych otevřela kampaň Nesdílej bez rozmyslu, která se vlastně otevírá poprvé v Evropě, tady v ČR i poprvé v Evropě. Jak jsem již říkala, velmi úzce spolupracujeme s akademickou sférou a s výzkumníky po celém světě a také jsme se propojili s organizací MEDIARESEARCH. Je to kanadská organizace, která se zabývá výzkumem právě v této oblasti. A na základě výsledků tohoto výzkumu jsme dospěli k sérii takových opatření, která nabízíme mladistvým, jak sdílet, s kým sdílet, s kým nesdílet. Zjistili jsme, že mladí lidé jsou velmi obezřetní, co se týče jejich soukromí. Opravdu jsou obezřetní, co se týče toho, s kým sdílejí, kdo vidí jejich nasdílený obsah. Když se podíváme například na to, jak se mladí lidé na sociálních sítích propojují se svými přáteli, tak téměř vždy se chtějí propojit s těmi, které znají z reálného života. Pro teenagery je velmi důležité, jaký obraz vytvářejí o sobě ve virtuální realitě nebo na sociální síti, jak působí jejich virtuální image navenek. Samozřejmě vzhledem k jejich věku je logické, že jsou dychtiví sdílet komentáře, fotografie, komentovat na všech možných přístrojích, které jsou jim k dispozici – na noteboocích, telefonech, počítačích. Takže úkolem této iniciativy Nesdílej bez rozmyslu je naučit mladé lidi nebo jim dát jakási vodítka, jak nejlépe se chovat v online prostředí. Nesdílet to, co nechci sdílet v různých situacích, s kým chci sdílet atd. Dáváme jim také vodítka k tomu, jak reagovat v situaci, kdy nějaký obsah je zveřejněn o nich samých. Výzkumem se zjistilo, že velká část mladých lidí, asi 80 %, je přístupná k tomu, aby sundala ten obsah, který zveřejnili o někom, když jsou o to požádáni. V této příručce dáváme také rady k tomu, jak postupovat, když mladí lidé zjistí, že nějaký obsah je sdílen o jejich přátelích, jak reagovat, jak se zachovat, jak případně to nahlásit. Mělo by být potom jasné, že i v rámci té komunity každý z jednotlivých mladých lidí může říct ne, nelíbí se mi, co je sdíleno o mém příteli, nebudu to posílat dál, nebudu to sdílet s ostatními. Je zde přirozená tendence sdílet všechno, když jsme v nějaké velké emoci, buď když jsme

zamilovaní, nebo když jsme naštvaní, tak máme tendenci to sdílet se všemi, nicméně my jim radíme, aby chvilinku počkali, reflektovali to, co chtějí sdílet, a potom až přistoupili k samotnému sdílení. Něco, co mezi sebou nazýváme Washington Post Test. Washington Post Test spočívá v tom, že si představíte, že fotografie, kterou nasdílíte, se den na to objeví ve Washington Post, nebo pro nás možná v nějakém jiném tištěném médiu. Sdíleli byste to i tak, kdyby se ta fotografie tam objevila? Učíme mladé lidi, že internet je médiem, které nezapomíná, že pokud jednou už něco vyvěsíme nebo zveřejníme, tak je velmi těžké to brát zpátky. A samozřejmě také dáváme důraz na to, abychom dali mladým lidem najevo, že jsou kolem nich vždycky lidé, kterým se mohou svěřit – učitelé, rodiče, za kterými mohou přijít, taková ta komunita. Můžeme to vidět na příkladu sextingu, ať se jedná o sexting se sexuálním podtextem, nebo i finanční komponenty jsou v tom zahrnuty. Vždycky je tam prvek jakési hanby nebo studu, kdy vlastně ten člověk se nechce svěřit ostatním, přijít za ostatními, nicméně je důležité udělat to včas. Překonat strach a přijít i za těmi blízkými lidmi nebo někým, komu důvěřuji včas. Jsme velmi rádi, že můžeme tady v Čechách pracovat spolu s Národním centrem bezpečnějšího internetu a Linkou bezpečí. Mladí lidé se mohou obracet na tyto organizace a získat tam nějakou radu nebo podporu v závislosti na tom, o co se jedná, a my ve Facebooku doufáme, že budeme moci dále spolupracovat i na dalších akcích, kdy například od září by se mělo jednat o pravidelnou spolupráci. Na závěr bych vás chtěla upozornit na centrum rodinné bezpečnosti, které funguje v rámci Facebooku, kde vlastně v každém jazyce je dostupnou formou předáno to, co se týká bezpečnosti tak, aby mladí lidé mohli dosáhnout na ty informace snadno. Na těchto stránkách můžete také najít více informací k iniciativě Nesdílej bez rozmyslu. Informace o této aktivitě také můžete dohledat na stránkách Bezpečně online, stránkách provozovaných Národním centrem bezpečnějšího internetu. Závěrečným slovem bych chtěla poděkovat vám všem a říci, že tato iniciativa není žádnou uzavřenou iniciativou. Kdokoliv kdo sedíte v plénu a chtěli byste se přidat, zastupujete organizaci, která by mohla nějakým způsobem přispět k těmto snahám, budu velmi ráda, když se propojíme a spojíme naše síly. Děkuji. (Potlesk.) Senátor Miroslav Antl: Já moc děkuji a přeji hodně úspěchů ve vaší záslužné a nepochybně přínosné práci. V tuto chvíli jsem na rozpacích. Ušetřili jsme sedm minut, ale já myslím, že můžeme pokračovat dál. Pokud někdo má dotaz, který by nevydržel – není tomu tak, takže prosím, budeme pokračovat mládežnickým panelem a já poprosím, a budu číst, takže zástupce Saferinternetu Tomáš Botlík, pak je tady Barbora Kubrová, Adéla Adamová, Kateřina Pšeničková a Karolína Mondeková ze Základní školy Lupáčova v Praze 3, dále Robert Masare a Jan Pfeiffer za WebRangers ze Základní školy Květnového vítězství na Praze 4, Jižním Městě, Šarlota Horáčková za WebRangers, Šimon Kadula a Daniel Červenka za Nenechsebouzametat a tito mladí lidé, možná

ještě děti, protože děti aspoň podle trestního zákoníku jsou do 18 let věku, by se s námi měli podělit o své poznatky a říci nám něco o aktivitách přispívajících k vyšší bezpečnosti internetu. Nevím, jak jste se domluvili. Je to váš panel. Mikrofon je váš a vystřídejte se tak, abyste to stihli do 40 minut. Prosím. Paní Tereza Zadražilová: Dobrý den, já se jmenuji Tereza Zadražilová a spravuji mládežnický panel za Národní centrum bezpečnějšího internetu. Všechny zástupce máme tady na levé straně. Já je poprosím, jestli by se přesunuli na druhou stranu k mikrofonu. Pana ředitele Hausnera s kolegou poprosím, jestli by si mohli na tu chvilku přesednout tady dopředu, aby se nám všichni zástupci vešli. Ještě počkáme, až se nám zobrazí prezentace. Máme trošičku technické problémy, ale sna to bude v pořádku za chvilku. Celý mládežnický panel dnes, jak již pan senátor představil, se skládá ze osmi mladých, částečně možná ještě dětí. Jsou to mladí lidé zhruba od 15 do 20 let, zástupci jak ze základních, tak ze středních škol a představí vám svoje projekty, kterými se zabývají na poli bezpečnějšího internetu. Většina z nich se věnuje nějaké kontinuální činnosti na poli bezpečnějšího internetu. Slečny ze Základní školy Lupáčova nám pomáhaly vytvořit takový vzdělávací materiál, leták pro děti o sextingu. Určitě vám o něm poví víc. Potom máme zástupce projektu WebRangers, a to dokonce dvou projektů z této iniciativy. Ta iniciativa vznikla z popudu Googlu a eBezpčí z Univerzity Palackého v Olomouci a byl to projekt, který měl pomocí projektů, které děti samy vytvoří, dále vzdělávat jejich vrstevníky v oblastech bezpečnějšího internetu atd. Určitě se dozvíte víc. Poslední zástupci v mládežnickém panelu vám představí projekt Nenechsebouzametat, což je vlastněmládežnický projekt zabývající se osvětou v oblasti kyberšikany, šikany a Úmluvy o právech dítěte. Já poprosím možná hned první zástupce, což jsou slečny ze Základní školy Lupáčova, ať přijdou dopředu k mikrofonu, a představí vám svůj projekt, resp. svoji brožuru na téma sexting. Slečny se jmenují Bára, Adéla a Kačka. Já je tady moc zdravím a předávám jim slovo. Řečnice: Dobrý den. My jsme studentky z 8. ročníku Základní škola Lupáčova a dnes jsme vám přišly představit náš projekt, který se nazývá Tvoje tělo je jenom tvoje. Tenhle projekt představuje dnešní problematiku mládeže v kybersvětě, a protože se tato problematika týká hlavně naší věkové kategorie, tak jsme ho přišly představit. Řečnice: Naším úkolem bylo přepsat původní projekt So you´ve got make it on line do češtiny, jenže po přeložení toho projektu jsme zjistily, že vlastně tomu nerozumíme. Bylo to na nás moc odborně řečeno, takže jsme dostali za úkol ho upravit do naší mladé řeči, jenže jsme ho

nakonec použili jenom jako inspiraci k tomu našemu. Doufáme, že tím, že jsme ho přepsaly my, jsme mladší a přidaly jsme do něj průvodkyni, která je stejně stará skoro jako my, tak že se to jakoby emocionálně prohloubilo a lidí se to dotkne víc, než to bylo původně. A hned když ten leták otevřete, tak se seznámíte s Míšou, které je 16 let, a ta vás provede celým projektem. Je jí právě tolik let kvůli tomu, že si myslíme, že problematika sextingu se 16letých dost týká. Tu dívku jsme tam zařadili kvůli tomu, abychom tam přidali trochu emocí. Míša vám tedy popíše, co všechno se jí přihodilo a jak to nakonec vyřešila. Je tedy vymyšlená, ale její příběh, který vám také poví, tak ten příběh je pravdivý. Řečnice: Míša vám vlastně vysvětlí v letáku, co to sexting vůbec je, upozorní vás na nějaká nebezpečí a následky, které hrozí při sextingu, a popř. vám poradí pomoc, když už s tím začnete. A na konci letáku ještě najdete webové stránky, kde můžete najít další pomoc a kde se tímto problémem zabývají. To je asi všechno. Děkujeme za pozornost. (Potlesk.) Paní Tereza Zadražilová: Moc děkuji holkám. Já myslím, že to bylo určitě zajímavé, a budeme pokračovat se zástupci projektu WebRangers ze Základní školy Květnového vítězství. Jsou jimi Robert s Honzou a ti vám poví něco zajímavého o svém projektu. Řečníci (doplňují se): Dobrý den. Já jsem Robert Masare a já Honza Pfeiffer a oba jsme ze školy Květnového vítězství 1554 z 9. ročníku. Byli jsme součástí projektu WebRangers, jsme jedni z hlavních aktérů, jedni z vítězů. Náš projekt WebRangers – v tom projektu se vybrali 100 mladých lidí, kteří měli udělat své projekty, měli vytvořit nějaké týmy a my jsme jedni z nich. My jsme jedni z těch, co vyhráli takovou soutěž. Náš projekt byl vlastně o tom, hlavní myšlenkou našeho projektu bylo udělat komiks a každý z komiksů se měl zabývat určitou problematikou na internetu – kybergrooming, když vás někdo otravuje, nebo kyberšikana a i různé vydírání. Na webu jsou také další články. Osobně se to snažíme aktualizovat. Snažíme se zabývat co nejvíc tou problematikou a dáváme to v moderní formě, takže by tomu měl rozumět prakticky kdokoliv. Děláme také prezentace v naší škole pro první stupeň o našem projektu, o tom, jak by se měli chovat na internetu atd. atd. Na našem webu můžete také najít určité plakáty. Ty jsme lepili i okolo naší školy, takže nás zná opravdu hodně lidí. Můžete najít tyhle plakáty i na jiných školách, protože jsme tam odeslali e-maily. Na našich stránkách se můžete dozvědět prakticky cokoliv o kyberšikaně, jak se jí bránit, jak se chránit. Teď ke statistice. Náš web už vidělo celkem 3 tis. lidí, což je úspěch. Odezva je asi 400 lidí a celkově náš komiks a celý náš projekt vidělo 8 tis. lidí. Osm tisíc lidí, protože jsme dávali náš komiks jak ve škole, tak jsme to odeslali do dalších zemí a tam to šlo ze sociálních sítí, z Facebooku

a z deviantARTu, takže náš komiks visí dokonce i na škole na Islandu, protože jsme se domluvili s tamní školou a moc se jim to líbilo. Náš komiks je v několika jazycích, momentálně není aktivní, ale brzo ho nahrajeme. Běžel v několika jazycích, takže je opravdu celosvětový. Je vidět prakticky všude. Odezvu máme jak z Islandu, Ameriky, nejvíc máme asi z Kanady z Toronta, protože tam nám napsalo asi 20 lidí, že se jim moc líbí náš komiks a celkově náš projekt, což si myslím, že je úspěch. (Smích.) Na závěr bychom chtěli poděkovat všem, kteří nám pomáhali, jako jsou lidi ve škole, jako je naše IT učitelka paní Danuše Kunovjanková a našim rodičům, lidem z Googlu. Takže děkujeme za vaši pozornost. (Potlesk.) Paní Tereza Zadražilová: Já také moc děkuji klukům. Ještě se zeptám, Honzo, budete chtít ukazovat ten komiks přímo? (Ano.) Tak tamhle k počítači. Kluci vám ještě online ukáží ten komiks, který vytvořili. A dále se připraví ke slovu Šarlota Horáčková, což je také zástupkyně projektu WebRangers. Spolu s Honzou a s Robertem byli mezi třemi nejlepšími projekty v Čechách, takže rozhodně jejich díla jsou hodná pozornosti. Šarlota kromě toho, že vám řekne ke svému projektu něco, tak vám ještě pustí video, což bylo tím hlavním cílem a hlavním jejím dílem v projektu WebRangers. Já myslím, že kluci vám k tomu ještě něco poví. Třeba odkaz na jejich webové stránky. Pan Robert Masare: Tady je plakát, který jsme lepili v okolí. Ještě na něm byl odkaz na naši stránku. Potom tady je video z prezentace pro mladší ročníky. Tam jsme také sklidili docela úspěch. Potom je tady pár článků o protestech v Americe proti určitým zákonům, jako byla PETA, potom tam můžete najít rady, jak se bránit, jak poznat, že se jedná o kyberšikanu, potom první díl komiksu. Ten se zajímá o kybergrooming. Tam právě oběť je otravována pokusí se ji i zabít. V druhém díle je to také trošku o drogách a mělo by to být co nejvíc poučné. Potom tady máme ankety a také komiks v angličtině. Potom o nás vyšlo také pár článků, takže tam jsou na ně další odkazy. To je všechno. Paní Tereza Zadražilová: Roberte, a můžu tě ještě poprosit, abys řekl webovou stránku, kde vás můžou ostatní najít?

Pan Robert Masare: www.e-bezpecnost.blogspot.cz

Paní Tereza Zadražilová: Máte všichni? www.e-bezpecnost.blogspot.cz Je to tak? (Ano.)

Super. A můžeme myslím pokračovat. Paní Šarlota Horáčková: Dobrý den. Já bych především chtěla poděkovat za toto milé pozvání. Jmenuji se Šarlota Horáčková, je mi 15 let a studuji francouzské lyceum v Praze, což je tady kousek, a účastnila jsem se tak jako kluci projektu WebRangers. Od září budu studovat obor filmová a televizní tvorba na Střední průmyslové škole sdělovací techniky, a to také trochu ovlivňuje způsob, kterým jsem projekt zpracovala. O projektu Google WebRangers jsem se dozvěděla díky své starší sestře, která je posedlá vzděláváním a odebírá časopis Moderní vyučování. Ona tam nalezla leták, já jsem si ho potom prostudovala a přihlásila se. To jsem ještě netušila, jak si s realizací užiji nejen já, ale i mí přátelé. Myslím, že jsem z práce vytěžila a získala to nejvíc, co šlo, a myslím si, že získalo i mé okolí, má rodina, přátelé a doufám, že i úplně cizí lidé, kteří projekt mohli shlédnout na YouTube nebo na dalších místech. Jak jsem již naznačila, projekt jsem zpracovala formou filmu a komiksu a projekt jsem prezentovala také ve své škole a ve své budoucí škole, protože jsem k projektu využila žáky v Panské. Jako symbol sebeodhalování jsem zvolila průhlednou pláštěnku, na kterou jsem potom nalepila samolepicí papírky, a to znamenalo data, která na sebe odhalujeme. Můžu poprosit o ten film? (Videoukázka.) Momentálně, což považuji jako úspěch, má projekt na YouTube zhlédnutí 840 a každý den tam přibývá tak 6-10 zhlédnutí. Doufám, že projekt zaujal i vás, a chtěla bych tedy poděkovat všem, kteří mi na projektu pomáhali. Je když tak k nalezení na YouTube. Jmenuje se to Mysli! Šarlota Horáčková. (Potlesk.) Paní Tereza Zadražilová: Tak já také moc děkuji Šarlotě a jako poslední se nám představí zástupci projektu Nenechsebouzametat, což je Šimon s Danem, a představí vám jak celý projekt, tak aktivity v rámci něj. Pan Daniel Červenka: Dobrý den, jmenuji se Daniel Červenka, studuji Střední školu se zaměřením veřejnosprávní činnosti. Pan Šimon Kadula: A já se jmenuji Šimon Kadula, jsem lektorem tohoto projektu a studuji v Olomouci Vysokou školu logistiky. Pan Daniel Červenka: Předem bych chtěl poděkovat za celý projekt Nenechsebouzametat za pozvání na tuto konferenci. Projekt Nenechsebouzametat má vlastně za cíl neformálně

poukazovat na aktuální témata, což je kyberšikana, šikana a Úmluva o právech dítěte. Pan Šimon Kadula: Tady je něco o historii našeho projektu. Projekt vznikl v únoru roku 2011 v Národním parlamentu dětí a mládeže, kde také je hlavní vedení tohoto projektu. Na jaře 2011 proběhla nějaká první testovací část a byli jsme také podpořeni prvním sponzorem, nadací O2 Think Big. Další fáze tohoto projektu probíhala od roku 2012 do roku 2013, kdy jsme získali další sponzory tohoto projektu, a to je Mládež v akci a také nadaci Vodafone ČR. Také jsme už začali školit lektory, pořádali jsme rozšiřující školení lektorů apod. A v poslední fázi tohoto projektu, což je od roku 2013 do roku 2014, jsme vytvořili mezinárodní spolupráci s Polskem, které má obdobný projekt jako my. Také jsme udělali velký krok v tomto projektu, a to je dotazníkové šetření, kde jsme s polským projektem vytvořili dotazníky a pomocí našich workshopů jsme tak zjišťovali, kde je hlavní problematika. Pan Daniel Červenka: Vzděláváme mládež vlastně tak, že pořádáme workshopy jak na základních školách, až do druhého ročníku středních škol. Workshopů jsou dva typy. Jsou od 1. až 3. třídy základní školy a druhý typ je od 4. třídy základní školy až po 2. ročník střední školy. Workshop pro 1. až 3. třídu probíhá tak, že je to jedna hodina, nebo to může být také 45 minut. Dáváme jim tištěné materiály, omalovánky, takovéto dětské věci, aby je to bavilo. Vlastně je to jenom 45 minut, protože tak malé děti déle pozornost neudrží. Témata si škola vybírá škola ze tří témat – Úmluva o právech dítěte, šikana a kyberšikana. Druhý typ workshopů, jak jsem už říkal, je od 4. třídy až po 2. ročník střední školy. Je to vlastně 90 minut, neboli dvě vyučovací hodiny. Pracujeme tam pomocí powerpointové prezentace, pouštíme různá videa na téma … (nesroz.), kybergrooming a takové věci. Škola si vybírá ze dvou témat – Úmluva o právech dítěte plus šikana, nebo Úmluva o právech dětí a kyberšikana. Pořádáme též besedy, na které se hlavně specializujeme. Vždycky je na besedě buď odborník, nebo nějaký specialista. Výsledky projektů vidíme od února 2011 až do dubna roku 2014. Workshopy absolvovalo celkem 2936 mladých lidí z osmi krajů ČR, což si myslím, že je docela úspěch, a do dubna 2014 absolvovalo besedy celkem 357 mladých lidí. Jak už tady Šimon říkal, tak spolupracujeme nebo máme za partnery EU – program Mládež v akci. Nově se vlastně jmenuje program Mládež v akci Erasmus+. Dále Nadace Vodafone ČR, Nadační fond AVAST, Národní centrum bezpečnějšího internetu neboli Saferinternet, Linka bezpečí a Komunikujeme.eu. Kdybyste nás někdy chtěli, tak tady na nás máte kontakty. Máme jak webovou stránku, tak facebookovou stránku, i YouTube kanál. Děkuji za pozornost. (Potlesk.) Paní Tereza Zadražilová: Tak já klukům také moc děkuji. Teď se nám představily všechny

čtyři projekty. Já myslím, že jste měli sami posoudit, jak moc úspěšné byly. Myslím, že všechny aktivity jsou velmi prospěšné pro vrstevníky všech mladých. A teď bude následovat panelová diskuse. Ta by se měla ve zkratce věnovat tomu, co mohou lidé jako vy, to znamená dospělí, učitelé i rodiče dělat pro to, aby se mladí lidé na internetu pohybovali bezpečněji. Poprosím naše zástupce, aby se mi pokusili odpovědět na otázku, co si oni myslí, že by lidé jako vy, v první řadě zejména učitelé, mohli udělat pro to, aby se takovýmto tématům lépe vyučovalo ve škole. Co si o tom myslíte, třeba, Šimone. Pan Šimon Kadula: Jelikož děláme besedy a většinou tam máme nějaká stanoviska, tak jsme zjistili z dotazníkových šetření a nejenom z dotazníkových šetření, i z besed s odborníky, že většina dětí, kterých jsme se zeptali na to, jestli vůbec něco ví učitelé o bezpečí na internetu apod., tak jsme získali opravdu šokující výsledky, když nám řekli, že až nějakých 70 % učitelů opravdu neumí zacházet s počítačem a opravdu neví, jaká nebezpečí tam hrozí. Paní Tereza Zadražilová: A jak si myslíš, že by se to mělo zlepšit? Co pro to dělat? Pan Šimon Kadula: Dospěli jsme k závěru, že by bylo vhodné tyto učitele školit, ale jelikož plno lidí je proti, tak určitě asi to nebude možné. Paní Tereza Zadražilová: A co ostatní na to? Co třeba holky z Lupáčovky, jaké mají zkušenosti od sebe ze školy, jak moc tam učitelé ví, neví atd.? Řečnice: My si myslíme, že by se měla zařadit určitě aspoň jednou za týden nějaká hodina, kde se to dělalo v podobě diskuse, že by učitelé mluvili o tom, co vědí oni, děti o tom, co vědí ony, vlastní zkušenosti. Měli by si učitelé uvědomit rizika, jaká hrozí, a opravdu tu hodinu třeba i za týden místo třeba občanské výchovy, protože v té se nic neučíme… (Smích a potlesk.) Paní Tereza Zadražilová: Tak jo. A myslíš si, že by třeba učitelé měli sami o tom tématu hodně vědět, měli by být schopni zacházet s internetem, být na sociálních sítích atd., anebo to není potřeba? Řečnice: Určitě, jak už tady bylo řečeno, by měli absolvovat nějaké to školení a potom nám předávat informace. My bychom jim předávali naše informace, oni nám ty jejich. Paní Tereza Zadražilová: A co kluci z Květňáku a Šarlota, co si o tom myslí?

Paní Šarlota Horáčková: Já si myslím, že učitel, který zájem má, tak si informace většinou najde sám, ale ten, který žije z podstaty, tak toho nezachrání ani žádný povinný kurz. (Potlesk.) Paní Tereza Zadražilová: To myslím, že bylo velmi pěkně řečeno. Paní Šarlota Horáčková: Ale hlavně si myslím, že třeba toto téma by se mělo nějak lehce naťukávat už třeba i v předškoláckém věku, protože v dnešní době, jak jste už říkali, ten věk přístupu k internetu pořád klesá a klesá a děti se k tomu už dostávají dřív, než třeba my v osmé nebo deváté třídě. Paní Tereza Zadražilová: A můžeš nám říct ještě, jak to vypadá třeba u vás ve škole, jestli se těmto tématům nějak věnujete, nebo ne? Paní Šarlota Horáčková: Vzhledem k tomu, že studuji francouzské lyceum, tak Francouzi jsou celkem hodně opatrní a snaží se nám například aspoň jednou za rok – vždycky máme nějaký vzdělávací film ohledně nějakého problému, co se třeba týká nás, ale bezpečnost internetu moc zatím jsme nějak neprobírali, ani nic takového podobného. Paní Tereza Zadražilová: Děkuji moc. A ještě se zeptám na jednu věc. Zajímalo by mě, jak jsou na tom třeba vaši rodiče, jestli s vámi o takových věcech mluví, jestli vám zakazovali být na sociálních sítích, nezakazovali, jestli se o toto téma vůbec zajímají a jak k tomu s vámi přistupují. Tak třeba kluci z Květňáku. Ti se nám ještě nevyjádřili. Řečník: Rodiče by se o to měli určitě zajímat víc než učitelé, protože internet a počítač má doma úplně každý. Takže co neochrání učitel ve škole, o to by se měli postarat rodiče doma, takže rodičovská kontrola, a jak už se tady zmínil ADBlock, tak to je určitě také dobrá vymoženost, kterou by mohli rodiče nainstalovat. Potom by se také o to mohli zajímat ne úplně školením, ale mohlo by být nějaké krátké video, na které by se mohli rodiče podívat, aby pochopili, o co vlastně jde v problematice internetu a nebezpečí pro děti, protože když jsou děti mladší a ještě nezkušené a nevědí, co se může stát, tak prostě je dostane kdokoliv. A když je rodiče poučí nebo se je nějak pokusí ochránit, tak už to nebude tak snadné pro, já nevím, vrahy… (Konec strany B kazety č. 1.) (Strana A kazety č. 2.)

…zábavu na internetu. Paní Tereza Zadražilová: Děkuji moc. A ještě poslední věc. Mě by zajímalo, co si myslíte o tom, jakým způsobem nejlépe dospělé vůbec zaujmout, jakým způsobem je upoutat k této tématice, jakým způsobem je donutit k tomu, aby se sami o tuto tématiku zajímali a sami si na internetu hledali zajímavé věci, zkoušeli Facebook, zkoušeli, co všechno je na něm možné atd. Co si myslíte? Co dospělé zaujme, nebo jakým způsobem byste jim tuhle problematiku prezentovali vy? Nikdo nic nemá? Šarlota. Děkuji moc. Paní Šarlota Horáčková: Každopádně většinou když mají dospělí děti, tak spíš poslouchají děti, takže i děti by mohly nějak naznačit třeba, že by se o to mohli zajímat, že to nebezpečí tu je, a tím by se tomu dalo předejít. Ale také si myslím, že jsou hlavně důležité ty akce zadarmo pro školy, protože i ve školách je to důležité, protože školy třeba nemají takové fondy, aby mohly chodit na placené akce, takže by to také určitě výrazně pomohlo. Paní Tereza Zadražilová: Takže nejdřív vzdělávat děti ve školách a ty by potom to překlápěly na rodiče? Paní Šarlota Horáčková: (Směje se.) Tak úplně ne, ale stejně si myslím, že rodiče se o to zajímají také zvlášť, protože mají strach o své děti, a třeba v dnešní době, když se jede v autě, tak kdyby si rodič místo toho, že strčí dítěti mobil s písničkami, aby poslouchalo, a povídá si vepředu s tím druhým, tak kdyby si třeba sedl dozadu s tím dítětem a třeba by si s ním povídal, tak by se také dalo předejít nějakým nebezpečím. Paní Tereza Zadražilová: Děkuji moc. Myslím, že tohle byla velká pravda, co teď Šarlota řekla. Ještě někdo k tomu máte něco? Kluci z Nenechsebouzametat, pracujete třeba také s rodiči? Nebo máte od dětí nějakou zpětnou vazbu v tom smyslu, jak moc se jim v téhle tématice věnují rodiče? Pan Daniel Červenka: Děti nám určitě na workshopech a na besedách říkají, že rodiče jsou plní stereotypů, že o internetu mají malé informace. A jenom jestli bych mohl ke školám, tak my jsme v našem stanovisku měli, že by se informace o kyberšikaně měly zavést do rámcového vzdělávacího plánu.

Paní Tereza Zadražilová: To by určitě bylo dobré. A co třeba holky z Lupáčovky, co vaši rodiče konkrétně? Baví se s vámi o těchto tématech? Překvapilo je, když jste dělaly brožuru o sextingu, nepřekvapilo? Ví o tom třeba vůbec? Řečnice: My si myslíme všechny tři, že rodiče, když začínáme se sociálními sítěmi, tak hrozně přehání třeba, že si nesmíme zveřejnit jedinou fotku, nesmíme nic, ale přitom to myslí dobře. Ale na druhou stranu bychom jim měly poukázat všechna ta rizika. Možná také proto jsme dělaly ten projekt, protože když jim ukážeme, co hrozí jejich dětem, tak se možná začnou konečně zajímat a nebudou to přehánět a uvědomí si, jak je to doopravdy, protože nás neuchrání před tím, aby se třeba naše fotka objevila někde na internetu, ale měly bychom jim říct, že jsme jejich děti a že se musí o svoje děti starat v tomhle také. Měli bychom jim ukázat všechna rizika, co nám hrozí, a oni si to potom uvědomí. Paní Tereza Zadražilová: Takže vám rodiče spíš zakazují, než aby se s vámi o těchto tématech bavili? (Ano.) Ještě poprosím kluky z Květňáku, aby řekli také svoje zkušenosti s vlastními rodiči, jestli je to stejné, nebo ne. A třeba také ve škole, jestli jste se téhle tématice věnovali kromě vašeho projektu, anebo jestli nějaký učitel se tomu věnuje, jak u vás na škole to vypadá, jestli máte třeba ve školním řádu zakotveny nějaké věci týkající se bezpečnějšího užívání mobilů, internetu atd. Řečník: Já si myslím, že u mnoha lidí je problém, že se o to nezajímají, že je to prostě nezájem. Když řeknou sociální sítě, tak prostě úplně nezájem. Řečník: Na naší škole je blokace proti Facebooku a dalším stránkám sociálním většinou. A pokud tam není blokace, tak na Facebook minimálně nesmíme nahrávat fotky, anebo vůbec na žádné sítě, aby ve škole nemohla probíhat žádná šikana. Stejně tak skrz wifi síť, co máme po celé škole, tam jsou také všude blokace. Náš administrátor to spravuje, takže z naší školy nemůže vlastně uniknout nic, co by někomu z nás mohlo ublížit. Takže zjevně se o to naši učitelé starají, protože opravdu my máme dobrou ochranu proti čemukoliv, co bychom si sami mohli udělat. (Pobavení.) Paní Tereza Zadražilová: A já ještě poprosím kluky. Pro zajímavost, zkusili byste mi teď říct, jaké sociální sítě využíváte? Řečník: Je jasné, že Facebook, Skype, MySpace, Twitter, e-maily, Gmaily, deviantART,

Tumbler, Bloger. Vlastně my máme účty všude, protože jak už jsme povídali u našeho projektu, tak tam je na naše stránky kontakt. Kdyby někdo chtěl poradit nebo pomoct, tak nám může napsat a my se o ten problém postaráme. Takže nás můžete najít kdykoliv. Já mám osobně asi 180 účtů na každé stránce. Paní Tereza Zadražilová: Já myslím, že to vypovídá úplně o všem. Děkuji mockrát. (Potlesk.) Určitě zatleskáme. A teď poprosím vás z publika, jestli máte na naše mládežníky jakékoliv dotazy, tak je na ně prostor. Nikdo nemá žádný dotaz? Nezajímalo by vás nic? V tom případě vám děkuji… Řečnice: O jakých sociálních si myslíte, že dospělí moc nevědí? Paní Tereza Zadražilová: Slyšeli jste? Které sociální sítě dospělí neznají, nebo o nich nevědí, které jsou pro ně skryté? Řečnice: Já si myslím, že třeba Facebook teď už zná každý rodič, si myslím, ale takové třeba jako Instagram nebo něco podobného, nebo Snapchat a takovéhle věci moc rodičů nezná a asi vůbec třeba nevědí, o co jde. Paní Tereza Zadražilová: A můžeš nám to prozradit, o co jde? Řečnice: Na Snapchatu například se posílají fotky, že se to vyfotí a rovnou se to pošle. Máte tam také přátele, ale jde jenom o to, že se posílají jenom fotky. Dají se i nějak ukládat, takže si ty fotky také může někdo uložit, ten, komu to pošlete. A na Instagramu se také přidávají fotky, ale ty jsou normálně, že máte účet a na tom účtu si shromažďujete všechny fotky, co postupně přidáváte. Paní Tereza Zadražilová: Tak jo. Já schválně zkusím jednu věc. Mohli byste se mi přihlásit tady dospělí, kdo máte Instagram? Tak to je ještě docela hezké. A Snapchat? Jeden jediný zástupce. Tak je asi vidět, že přece jenom – nebo dva, možná tři – mladí mají trošku větší přehled nebo ví. Já možná ještě bych přidala síť Ask.fm. Kolik z vás má Ask.fm? To je v současné době jedna ze sítí, která je asi nejvíc riziková, protože spočívá v tom, že mladí si vzájemně pokládají dotazy, prakticky jakékoliv dotazy a ostatní jim na ně anonymně odpovídají, nebo se anonymně pokládají otázky. Teď si nejsem úplně jistá, nicméně to je velmi oblíbená síť mezi mladými. Takže je vidět, že přece jenom ta generace je někde jinde, a je na pořadu dne s mladými diskutovat, bavit se s nimi a řešit to, proč tam jsou, co je na tom baví, a zeptat se jich, jestli by nám třeba ty sociální sítě a aktivity na

internetu sami neukázali. Ještě se zeptám, jestli je tady nějaký dotaz další? Řečnice: (mimo mikrofon) …nakolik věděli od vlastních rodičů, že by se vůbec bezpečností na internetu měli zabývat předtím, než… Paní Tereza Zadražilová: Slyšeli jste? Tak poprosím. Stačí možná říct, jestli jste o této problematice vůbec věděli předtím, než jste se tím začali sami zabývat, od rodičů. Vyjádří se nám někdo? (Prosba o zopakování.) Jestli vám rodiče něco o této problematice řekli ještě předtím, než jste se jí sami začali zabývat, to znamená, jestli jste měli nějaké informace od nich už v letech, kdy jste ještě sami neměli ponětí o tom, že nějaké nebezpečí na internetu hrozí. Řečnice: Třeba zrovna o sextingu ne. Paní Tereza Zadražilová: Holky z Lupáčovky říkají, že o sextingu jim rodiče neřekli nic. Řečnice: Vzhledem k tomu, že moji rodiče – maminka je učitelka a taťka bývalý učitel, tak jsme se o tom bavili, ale že by mi vyprávěli zrovna o těch konkrétních případech, jako je sexting, grooming atd., tak to tedy zrovna ne, ale každopádně jsme o tom mluvili a často o tom mluvíme pořád doma. Paní Tereza Zadražilová: Děkuji moc. Já se zeptám, stačí to takhle? (Ano.) Děkuji. Ještě nějaký dotaz? Řečnice: Já bych se chtěla zeptat, jak máte ošetřeno na školách užívání mobilního telefonu… o přestávkách apod., jestli to máte nějak zařazeno ve školním řádu. Paní Tereza Zadražilová: Slyšeli jste? Jestli máte ve školním řádu nějakým způsobem zaneseny podmínky pro používání mobilního telefonu a wifi sítě jak při hodinách, tak mimo o přestávkách. Víte o tom? Máte něco ve školním řádu? Nemáte? Paní Šarlota Horáčková: Jak už jsem říkala, Francouzi jsou velmi opatrní, takže máme zákaz mít zapnutý telefon vůbec v budově školy a v areálu. Měl by být správně vypnutý, ale ne úplně všichni to dodržují. Většinou máme jenom tichý režim a zároveň děti nemají vůbec přístup na wifi, až od vyšších ročníků. Až od 16 let je přístup k wifi.

Paní Tereza Zadražilová: Děkuji. Pan Daniel Červenka: U nás je ve školním řádu zakázáno používat mobilní telefon při hodinách, ale jak říkám, ne všichni to dodržují a učitelé vůbec na to nedbají žádnou pozornost. Paní Tereza Zadražilová: A co se třeba stane, když někomu zazvoní telefon v hodině? Pan Daniel Červenka: Většinou se ten žák omluví a učitel to nějak vůbec neřeší. Záleží pak na typu učitele. Paní Tereza Zadražilová: Děkuji. Řečník: My také samozřejmě nesmíme používat telefony při hodinách a nesmíme fotit, ani filmovat ve školách, rozesílat obsah. Jinak wifi máme určenu v jedné budově školy, v jiné části školy. Paní Tereza Zadražilová: Děkuji moc. A máte třeba zakázán přístup k sociálním sítím? (Ne.) Můžete normálně na Facebook ve škole? (Ano.) Děkuji. Řečnice: My máme tedy zablokovány sociální sítě skoro všechny, vlastně všechny, a o hodinách nesmíme používat mobily, ani žádné tablety atd., jinak se to zabavuje. A je to jak kdy, někdy to vrací po hodině, někdy až na konci dne. To je většinou na učiteli, ale jinak to máme zakázáno. Paní Tereza Zadražilová: Jasně. Děkuji moc. A já se ještě zeptám, hned ti dám slovo, Šarloto, jenom by mě zajímalo, kdo z vás má chytrý telefon a mobilní připojení na něm? Takže vidíme, že zakázaná wifi asi nic moc neřeší. Prosím, Šarlot. Paní Šarlota Horáčková: Každopádně když máme počítačové učebny, tak tam máme zablokovány všechny sociální sítě jako Facebook atd., kromě YouTube. To máme povoleno, protože to používají i někteří učitelé, když nám chtějí pustit video v hodině, ale také zároveň když nám zabaví telefon tedy, tak je to také rozhodnutí učitele, ale když je to přísnější učitel, tak to dá řediteli a řeší se třeba 14 dní. Dá se to do školního trezoru, musí si tam dojít rodiče a ještě 14 dní, než oni to všechno vyřeší, takže to trvá dlouho a raději si všichni dáváme pozor.

Paní Tereza Zadražilová: Jasně. Děkuji mockrát. Já myslím, že už nás tlačí čas. Ještě poslední věc, na kterou se zeptám, abychom dostáli tématu dnešní konference, kdo z vás má nějakým způsobem ten váš chytrý mobil zabezpečen? Jediná Šarlota se tam vzadu hlásí, ještě Robert. Tady vidíte, jak to dnes funguje. Já se s vámi rozloučím. Moc vám poděkuji za pozornost a myslím, že ještě v průběhu přestávky budete mít možnost se osobně zeptat našich zástupců na cokoliv, na věci, které vás zajímají. Děkuji moc a přeji hezkou přestávku. (Potlesk.) Senátor Miroslav Antl: Od toho, abych tady vyhlásil přestávku, jsem já. Ještě bych měl jednu poznámku. Za prvé, sejdeme se přesně v 11.50, resp. nejpozději v 11.50. Chtěl jsem ještě jednu poznámku. Jsem rád, že i děti si uvědomují, že odpovědnost za výchovu či nevýchovu tkví v rodině. Říká to i nový občanský zákoník, zejména hlava druhá nebo část druhá a samozřejmě je třeba si uvědomit, že nejen zdravě používat sociální sítě, ale i zdravě se pohybovat, to znamená nejen sedět u počítačů a nejen trávit volný čas na sociálních sítích, ale skutečně zdravý pohyb, sportoviště apod. My jsme se Saferinternetem domlouvali, že bychom oslovili Český olympijský výbor právě k tomu, aby jedno z hesel bylo: vyžeňte děti od počítačů. A na to bychom neměli zapomínat. Takže v tuto chvíli přestávka. (Přestávka.) (Po přestávce.) Senátor Miroslav Antl: Budeme začínat třetím blokem, resp. panelem na téma Mobilní technologie – obsah a ochrana uživatelů mobilních zařízení. Je to 50minutový blok, o který se podělí pánové Michal Buzek ze Seznamu, Denis Gibadulin z Googlu a nám všem známý pan Ing. Václav Mach z Microsoftu. Pánové, nevím, jak jste se domluvili, ale první může nastoupit. Prosím. Pan Michal Buzek: Dobrý den. Jak už bylo řečeno, jmenuji se Michal Buzek, jsem ze společnosti Seznam.cz., kde mám na starosti analytické oddělení, kromě nějakých obchodních analýz a měření chování uživatelů na našich stránkách mám na starosti také výzkum trhu. My jsme se rozhodli před nějakými dvěma lety, že budeme víc mapovat uživatele, různé skupiny, segmenty uživatelů v ČR. Minulý rok jsme se zaměřili právě na děti na základních školách. Výzkum proběhl ve spolupráci s asi dvěma stovkami učitelů výpočetní techniky. Byli jsme i na dvou školách v Radotíně a v Lounech, kde jsme dělali různé workshopy s dětmi, a nakonec ti učitelé nám pomohli v hodině výpočetní techniky zodpovědět takový rozsáhlý online dotazník, kde nám odpovídaly děti

na různé otázky, co dělají na internetu atp. Díky tomuto výzkumu jsme zjistili, jak už říkali i účastníci v mládežnickém panelu, že internetový uživatel vzniká mnohem, mnohem dříve, tak jsme se rozhodli na přelomu minulého a tohoto roku udělat výzkum na téma rodiče s dětmi ve věku 2-12 let. Já jsem vlastně zkombinoval tyto dva zdroje a připravil jsem si prezentaci o zrodu internetového uživatele. Nejdřív budu mluvit o tom, jak je to v předškolním věku, co dělají děti na internetu, jaký je přístup rodičů. O tom už také byla zmínka, že hlavní pomocník a ovlivňovatel na začátku jsou především rodiče. Potom se v krátkosti zastavíme nad tím, jak je to vůbec na prvním stupni, na druhém stupni, kdo jsou ti největší ovlivňovatelé našich dětí a jaké jsou ty top aktivity. Myslím si, že jsem tady úplně správně, protože sám mám 2,5letého syna a sedmiměsíční holčičku, takže v případě staršího syna jsem přesně u toho zrodu internetového uživatele a tohle téma mě hodně zajímá. Jak je to s internetem v předškolním věku. Když jsme se ptali rodičů, co vlastně děti dělají, tak většinou ty nejmenší, ještě než jdou do základní školy, tak přicházejí s internetem do kontaktu především prostřednictvím pohádek, videí na internetu, kde silnou roli hraje YouTube samozřejmě, kde se obsah generuje jakoby živelně, je tam spousta pohádek, spousta materiálů pro děti. My jsme si tohle také uvědomili a vyvinuli jsme, součástí našeho webu Stream.cz je také sekce pohádky, plus jsme udělali mobilní aplikaci přímo pro telefony, která se týká jenom pohádek. Tahle aplikace byla během letošních Vánoc druhá nejstahovanější a má to takovou stabilní základnu aktivních uživatelů, takže je vidět, že tady po tom obsahu je docela velká poptávka ze strany rodičů. Jak už jsem říkal, největším ovlivňovatelem dětí hlavně v předškolním věku ve vztahu k internetu a počítači jsou především rodiče. Udělám teď takovou odbočku právě k rodičům, abychom si je nějak popsali. Nás zajímal obecně přístup rodičů k internetu a udělali jsme si na základě jejich odpovědí, chování a postojů k internetu čtyři segmenty, které vám teď představím. První segment, který je nejpočetnější, je to zhruba polovina rodičů – ještě to upřesním, bavíme se o rodičích, kteří mají děti od 2 do 12 let, takže jsou to třicátníci jako já, nebo čtyřicátníci. Nejsou to starší rodiče třeba těch dětí, co tady byly. První segment a nejpočetnější jsou moderní rodiče, jak jsme je nazvali. Tady jsou vždycky ještě nějaké citace. Ono to asi nebude vidět, ale to nevadí. Já vám řeknu, co ti rodiče nám třeba říkali. Jsou to většinou rodiče, kteří jsou vzdělanější, mají každodenní přístup k internetu v práci, mají docela velký přehled o tom, co jejich děti na internetu dělají. Snaží se jim ukázat využití internetu i v praktickém životě třeba ve škole a na druhou stranu se snaží jejich čas strávený na internetu využít efektivně, aby to nebylo jenom o hraní her a o videu. Druhou skupinou poměrně velkou, je to zhruba třetina rodičů, jsou tzv. obranáři před technikou. To jsou rodiče, kteří věří tomu, že internet kazí mezilidské vztahy, budování přátelství,

snaží se, aby děti netrávily na internetu moc času, myslí si, že dítě s internetem by mělo začít až zhruba ve školním věku, a i když ty děti na internetu jsou, tak se je snaží jejich čas strávený na internetu nějak redukovat. Obecně tato skupina rodičů nemá ráda vůbec internetové hry, naopak třeba moderní rodiče se snaží nějaké logické výukové hry dětem představovat a hodně je edukovat třeba v prostředí bezpečného internetu. Ochranáři před technikou obecně nemají rádi počítačové hry, protože hodně slyší o hraní her ve spojení s násilím a s takovými věcmi, takže to úplně odmítají. Takovou menší skupinou, ale asi z hlediska bezpečnosti dětí na internetu jsou rezignovaní rodiče, těch je zhruba 10 %, a to jsou rodiče, kde je nadpoloviční většina lidí, kteří mají nižší vzdělání, jsou vyučení třeba, nepřicházejí do styku s internetem během své pracovní doby, o internetu obecně moc nevědí. Více toho vědí jejich děti a díky tomu nemají ani nějaký vyhraněný názor na internet, na jeho výhody, nevýhody, jsou prostě rezignovaní. Děti jim často ukazují, co se vůbec na internetu dá dělat, a nemají vůbec pod kontrolou to, co jejich děti dělají na internetu. Ani jim nevadí, když jejich děti ve volné chvíli hrají hry a stráví čas na internetu, což třeba předešlým dvěma segmentům vadí, nebo se to snaží nějak redukovat. Poslední skupinou rodičů jsou tzv. fandové webu. To jsou nadprůměrní uživatelé internetu. Ti hodně podporují své děti s novými technologiemi pracovat, s telefony, s internetem, s počítačem, protože oni sami využívají počítač, telefon a internet velmi často, velmi mnoho. Je tam zhruba nadpoloviční většina lidí, kteří si myslí, že i počítačové online hry, kde je nějaké násilí, nemají vliv na jejich děti, takže i tak trošku přistupují k bezpečnosti na internetu. Na druhou stranu jejich děti jsou v tomto nejšikovnější, protože oni hlavně s těmi rodiči o tom mluví a jejich děti jsou takoví nejedukovanější a rodiče si je dokáží zkontrolovat a ochránit. Když jsme se ptali rodičů, to bylo docela zajímavé, proto jsem to sem dneska dal, kdy má začít podle nich dítě s internetem, tak 85 % rodičů řeklo, že dítě by mělo začít s internetem nejpozději v době, kdy přijde do první třídy základní školy. Jak je vidět, vzorek je asi 650 vyzpovídaných rodičů, takže už je to docela zajímavé v souvislosti s tím, že povinná výpočetní technika na většině škol, kde jsme se ptali nebo kde jsme byli, se učí od 5. třídy, a je vidět, že děti s internetem přicházejí do kontaktu mnohem, mnohem dřív. A vnímají to i tak ti rodiče. Když se budeme bavit o tom, co dělají děti na prvním stupni, tak je to především hraní her. Od začátku kromě sledování pohádek v předškolním věku se pak okolo 5., 6., 7. roku k tomu přidává hraní onlinových her, děti začínají být samostatnější v práci s internetem okolo 3. třídy a docela zásadní je, už to tady také zaznělo u mládežnického panelu, že velkou roli začínají hrát mobily. Když jsme se ptali rodičů, kdy kupují oni svým dětem vlastní mobil, tak většinou to zaznívalo okolo 2. třídy. Když jsme se ptali pak na druhém stupni, kolik dětí má právě takové služby, kolik dětí má přístup přes mobilní telefon k internetu, tak třeba v 8. a v 9. třídě to bylo 60 %,

dětí, což je docela velké procento, a letošní Vánoce s tím určitě ještě zahýbaly, protože jsou to rok a půl stará čísla, a myslím si, že co vidíme z našich statistik, naměřených tvrdých dat v Seznamu, tak víme, že mobilní zařízení hlavně po letošních Vánocích, a každý rok to prostě skáče, tak bude podíl dětí s internetem v mobilu ještě větší. Co se týká jiných zařízení, tak děti třeba do 10. roku mají zájem o tablet, protože přes tablet se jim dobře hrají hry, dobře se kouká na video. Postupem času, když přeházejí třeba v 7., 8., 9. třídách, tak hraje prim mobil, protože mobil je taková jejich soukromá zóna. I rodiče to vnímají tak, že do mobilu jim moc nekoukají a nemůžou ho tolik kontrolovat a děti si to samozřejmě uvědomují. Takže mobil, i když jsme si třeba říkali, jestli to nebude tablet, tak u tabletu jsme zjistili, i v jiných našich výzkumech vyplývá, že je to pořád sdílené zařízení, je to spíš nějaký substitut k notebooku anebo k počítači, ale mobil je privátní záležitost každého z nás, každého z dětí a děti ho mají pořád u sebe. Tam si myslím, že v dnešní době číhá to největší nebezpečí, protože mobily nejsou pod kontrolou. My jsme se ptali dětí ve 4. třídě v Lounech a v Radotíně, jak to vypadá, když jsou na internetu, ať nám to třeba namalují. Tady jsou nějaké jejich obrázky. Mimochodem chtěl bych poděkovat Základní škole v Lounech a v Radotíně, protože spolupráce i v rámci projektu Seznam se bezpečně tam je několikaletá a strašně nám pomáhají. Je vidět, že třeba děti ještě ve 4. třídě hodně používají Seznam, Google, YouTube, je to o hrách, hodně si vyhledávají přes vyhledávače, nejenom Seznam, ale i třeba Google, právě onlinové hry. Vpravo nahoře je hra MineCraft. Já jsem ji vůbec neznal. Koukal jsem se na ni na YouTube třeba a byl jsem překvapen, že takhle vizuálně ošklivá hra může děti tak zaujmout. Nevím, jestli to znáte, ale to je obrovský svět, kde děti můžou za nějakou postavu hrát, stavět si nějaké domy, sbírat nějaké předměty, a aby byl ten svět co největší, tak náročnost na vizualizaci nemůže být tak velká, takže je to poměrně ošklivá hra, ale je to obrovský fenomén. A třeba na YouTube je člověk, který pod přezdívkou MineCrafťák zveřejňuje svoje videa, jak hraje tuhle hru, a má takové přiblblé komentáře u toho, má to třeba 30-40 minut a má to 100200 tisíc zhlédnutí každé to jeho video a děti u YouTube sedí a koukají, jak někdo hraje hru a povídá si u toho. Pro mě to bylo fascinující. A ještě když jsme se těch dětí třeba na konci dotazníku ptali takovou odlehčenou otázkou, v jaké firmě by chtěly být ředitelem, tak kromě Applu, Niku a takovýchhle tam zaznívala právě i firma, která dělá MineCraft. Takže MineCraft, hra, podívejte se na to. To je hra dnešních dětí. Pak jsme se spíš zaměřili na druhý stupeň, kdo je pro děti ta nej služba na internetu. Budu už mluvit spíš o druhém stupni, protože děti ze 4. tříd, jak jsem říkal, povinná výuka, aspoň podle dotazníku, je od 5. třídy, takže spíše je to jakoby vzorek za 2. stupeň. A když jsme se jich zeptali, tak tam vylétly tyhle služby. I děti to tady potvrdily, že Facebook. Pro moji generaci a třeba mé rodiče je synonymum k českému internetu Seznam, tak pro dnešní mládež je to Facebook. Pak je

tam silná role YouTubu, protože tam najdou veškerá videa. Jak už jsem říkal, hry prostupují všemi kategoriemi, co dětí dělají, takže mají rády i hudbu z her, mají rády videa, co se týkají her, a nás potěšilo, že tam Seznam aspoň trošku je vedle Googlu, že to není jenom Facebooku a o YouTube. Moje hlavní otázka byla, když tyhle čtyři služby tam nebudou, tak jak to vlastně vůbec vypadá? Tak jsme si udělali ještě takový cloud bez těchto čtyř nejvýznamnějších služeb a je vidět, co tam je dál. Je tam Ask.fm, což říkala slečna přede mnou, že to je jedna z nejrizikovějších sociálních sítí. Jsou tam webgames, super hry. To je přesně ono, že děti hrají hry na internetu. Ono to tady není vidět, ale objevují se tam – děti byly hodně upřímné v tom dotazníku – i stránky, jak to říct, kde jsou hry pro dospělé. Děti opravdu byly upřímné. Je tam vidět třeba RedTube dlouhá videa, takže děti vědí i o tom, co by si na internetu nemusely úplně hledat. Ale dělají to. Kdo jsou ti nejdůležitější pomocníci? V předškolním věku a možná ještě na začátku prvního stupně jsou to samozřejmě rodiče, ale my jsme se ptali – dole je 4., 5., 6., 7., 8., 9. třída a tady je vidět, kdo je nejvíc ovlivňuje, kdo jim pomáhá s počítačem, s internetem. Ve 4. a 5. třídě učitel informatiky tam je, ale je tam velký vliv rodičů ještě. Postupně to klesá a nabývá to na individualitě právě dětí, že si věci najdou samy, nebo že jim pomáhají sourozenci nebo spolužáci a role škole už tam není tak dominantní. Jakou roli tedy hraje pro děti z 2. stupně škola. Když jsme se jich ptali, jestli se tam naučí hodně nových věcí, spoustu nových věcí, nebo jestli většinu už umí, tak je tam vidět, že ve 4. a 5. třídě jim škola něco dává, že jim dává nové vědomosti. Postupem času už to tak horké není a spíš si už nacházejí svoje cestičky mezi spolužáky, kamarády atd. A teď, jaké jsou zásadní kategorie, kde se točí aktivity dětí na internetu. Už jsem to tady zmínil, jsou to online hry, videa, hudba a ze sociálních sítí je to Facebook. Ptali jsme se, jestli mají děti i jiné sociální sítě, než je Facebook, a bylo to v drtivé menšině. Byli tam třeba Lidé.cz, Twitter, Instagram, objevilo se tam pár sociálních sítí, ale Facebook je prostě pro děti dneska číslo jedna na internetu, i třeba v mobilním zařízení. Tady je vidět, jak postupem času v jednotlivých třídách od 4. až do 9. třídy klesá podíl dětí, které hrají hry. Postupně na to už nemají čas nebo už je to tolik nebaví a je to jediná z hlavních aktivit, která postupem věku klesá. Jak už jsem říkal, nejzásadnější hra pro ně je MineCraft. Viděl jsem tam hodně SIMS, kde uživatel ovládá nějakého panáčka, žije s ním jeho virtuální život. Objevily se tam ale i střílečky – Counter Strike, Call of Duty, prostě hry, které už jsou docela plné násilí, ale čtvrťáci až deváťáci je prostě hrají. Pak jsme se ptali dětí, kolik sledují videí. Je vidět, že postupem času naopak videa nabývají na síle. My jsme se třeba ptali, co na internetu za seriály nebo za videa sledují. Mě docela překvapilo, že ti žlutí panáčci ze Simpsonů vedou i v dnešní generaci. Jak byl Facebook třeba v nejčastějších používaných stránkách, tak Simpsonovi byla jasná jednička v seriálech. Následovala

Futurama, což je od stejných tvůrců seriál, a pak se objevily Twilight, Teorie velkého třesku, Jak jsem poznal vaši matku a takové ty americké seriály, které teď frčí třeba na Prima Cool. Podobné je to s hudbou. Také postupem věku hudba děti víc zajímá. Tady je opět dominance YouTube, kde téměř jakoukoliv písničku tam děti najdou, i třebas s textem. A poslední kategorií jsou právě sociální sítě. Tady je vidět, jak je tam ohromný nárůst mezi 6. a 7. třídou u sociálních sítí. Jestli jsem si přečetl správně, tak na sociální síti nebo na Facebooku můžete být od 13 let. Nevím, jestli to tak úplně vychází, ale děti si tam to políčko s datem narození umí ošvindlovat a prostě na Facebooku chtějí být, protože jejich spolužáci, a vidí to třeba i u rodičů, prostě ti lidé na Facebooku dneska jsou. Co bych chtěl říct závěrem? Závěrem bych chtěl říct, že ti, kdo nejvíc ovlivňují dětí ve vztahu k internetu, jsou u těch prvních krůčků rodiče. A jak už to zaznělo od dětí, prostě edukace u rodičů není, a jestli třeba k tomu můžou pomoct školy, tak by bylo fajn rodiče spíš vzdělávat a společně třeba s těmi učiteli, ale rodiče jsou mnohem důležitější, než učitelé informačních technologií. Zase, už jsem o tom mluvil, chytrý telefon je soukromá zóna. Je skoro bez kontroly. Tohle je jedno z velkých nebezpečí. Docela dobré bylo, jak děti říkaly, že nesmí natáčet ve škole. Viděli jsme v televizi, nebo i na internetu, na YouTube, jak se děti perou a někdo je natáčí, pak se to sdílí. Prostě takovéhle věci, když děti mají chytré telefony, je strašně těžké uhlídat, ale určitě by se s tím mělo něco dělat, minimálně na území školy. Jak už jsem také říkal, synonymem pro internet je Facebook. Facebook je prostě číslo jedna u dnešních dětí, nicméně třeba v Americe trendy už jsou trošku jiné, Facebook už není tak cool, sexy, trendy pro děti a už tam vykukují i jiné sociální sítě a různé komunikátory, jako je What´s up a jiné sociální sítě hlavně zaměřené na komunikaci. Jak už jsem také říkal, děti baví hry, video, hudba a sociální sítě, takže pokud je chcete zaujmout třeba ve výuce nebo v hodině informační techniky, tak se s nimi třeba bavte o těchto věcech a zkuste nějak svoji výuku navázat třeba na tyhle oblasti, protože oni vás budou pak víc poslouchat. Kdyby vás zajímalo víc o našich výzkumech, protože nedělali jsme jenom děti, zabývali jsme se i třeba seniory, zabývali jsme se tím, jak lidé poslouchají hudbu přes internet, tak různé studie jsou tady na stránce Výzkumník.Seznam.cz a letos bychom chtěli udělat druhou vlnu výzkumu na základních školách, takže pokud někdo má zájem kromě 200 škol, 200 učitelů, kteří se na tom podíleli v první vlně a chtěli by se do toho víc zapojit, tak mi určitě napište. Budeme rádi, protože nás určitě zajímá nejenom v rámci projektu Seznam se bezpečně, jak je to s dětmi, jak se mění trendy, co jsou nebezpečí, nebo co jsou zajímavé příležitosti a kdo jsou ti ovlivňovatelé dnešních dětí. My si ty výzkumy, co děláme, neschováváme. Právě většinou zkrácené verze závěrečných zpráv, protože jsou někdy až moc rozsáhlé, zveřejňujeme na naší stránce výzkumnické a neděláme to jenom pro sebe. Děkuji moc. (Potlesk.)

Senátor Miroslav Antl: Zástupci Googlu. Upozorňuji, že oběma pánům zbývajícím zbývá pouze 25 minut. Nechci být jen zlý, ale musíme končit přesně včas. Děkuji. Pan Denis Gibadulin: (hovoří slovensky) Dobrý den přeji. Moje jméno je Denis Gibadulin. Já se pokusím tak trošku technicky to zvládnout tak, abychom byli všichni spokojeni a zároveň abych nechal nějaký čas i pro Microsoft. Dovolím si začít takovým krátkým videm. Nevím, kolik z vás ho možná vidělo. (Spuštěna ukázka.) To je takový začátek. Nevím, kolik z vás si všimlo, včera bylo výročí Rubikovy kostky. A nyní k samotné prezentaci. Co je důležité říct, že děti to baví. Ony nejsou na internetu proto, že by tam byly z donucení, ale protože tam chtějí něco nového najít a není třeba jim v tom bránit. A jak řekl pan Rubik, je důležité neučit je odpovědi, ale učit je se ptát a objevovat nové věci. A co je tedy důležité, když se podíváme na ochranu nebo nějakým způsobem přístup k bezpečnosti, co se týká nás jako firmy Google. Myslíme si, že je velmi důležitá nějaká sféra, kde je spolupráce, kde spolupracuje domácnost, kde jsou rodiče a děti, a je to výukový školský systém a zároveň to prostředí jako takové. Ať už jsou to legislativci, kteří legislativu anebo prostředí nějak formují, anebo firmy a všichni ti, kteří se v tom prostředí pohybují. Čili co my vnímáme jako strategii pro to, aby všichni měli digitální dovednosti, aby uměli pracovat s digitálními a moderními technologiemi. Velmi se omlouvám těm za mnou. Čili jsou tam takové čtyři věci, které jsou důležité. Snažíme se vám jako uživatelům, dětem, rodičům, dát nástroje, abyste si mohli svoji ochranu dát a mládeži nastavit tak, jak považujete za důležité, nebo jak považujete za nutné. Vzdělávat vás, všechny uživatele v oblasti bezpečnosti a ochrany, to znamená, co je důležité, na co se nesmí zapomínat, ale zároveň vám dát do rukou nastavení k použití. A zároveň, co je velmi důležité, spolupracovat se všemi ostatními, kteří tu dneska byli a přednášeli a budou přednášet po mně, to znamená s těmi, kteří nějakým způsobem jsou experti v této oblasti, pracují v ní a vědí, kde jsou problémy. Velmi krátce. Google for Education je vlastně takový hub, kde najdete takový velký rozcestník o všech nástrojích, které máme pro vzdělávání. Většina z nich, resp. všechny by měly být zdarma. Ne všechny jsou dostupné v ČR. Potom máme Google Safety Centre, které prošlo tento rok takovou obnovou, o něm budu asi nejvíce hovořit, a najdete tam, jak bezpečně využívat web. A je to zaměřeno na takové tři oblasti: rodina, vzdělávání a samostatné nastavení nástrojů. Kromě toho samozřejmě YouTube, který spadá též pod Google, ne všichni to vědí. Tam je několik věcí. Tento konkrétně je Digital Citizenship, to znamená, jak se chovat na YouTube, jak se dá označit obsah, který považujete za nějakým způsobem závadný, a jak si hlídat svoje soukromí a

bezpečnost. Toto je bezpečnostní centrum YouTube, tam též najdete kopec rad a jakým způsobem je používat. Nepůjdu do detailů, aby kolegové měli ještě trošku času. Co se týče komunitního, nebo toho, co se děje v ČR, spolupráce s Insafem a tedy vlastně i se Saferinternetem jsme vytvořili ještě v roce 2013 anglickou verzi a v roce 2014 byla přeložena do dalších osmi jazyků a čeština je mezi nimi. Najdete tu publikaci ke stáhnutí na stránkách Saferinternetu. Kromě toho ještě s nějakými dalšími partnery v Čechách děláme další projekty. Jeden z takových je InGeneration, jehož partnerem je ELAI a je vlastně zaměřen na vzdělávání, nebo to, jak se dají zapojit do výuky moderní technologie, ale zároveň jakým způsobem pracovat s multimediálními programy jako takovými. Kromě toho už tu bylo slyšet o WebRangers, což vlastně je myšlenka, která vznikla v Izraeli a později se přemístila do Čech, takže nebudu do ní zacházet. Tam je nejdůležitější takový ten peer-to-peer learning, to znamená, že děti se učí navzájem a není tam dospělý, který by nějakým způsobem hrál roli dozoru. Co se týká partnerů, partnerů je strašně mnoho. Někteří jsou globální. V rámci Čech, co se týká Safety Centra, jsou tito tři, to znamená Linka Bezpečí, Saferinternet a eBezpečí. (Konec strany A kazety č. 2.) (Strana B kazety č. 2.) Kromě toho, že v základním vyhledávání Googlu máte různým způsobem, jak přijít k těm nástrojům – nejjednodušší je vpravo dole. Nevím, jestli je to dobře vidět na slajdech, ale když máte řádek Google vyhledávání, tak vpravo dole je Nastavení, anebo Settings a tam najdete všechno, co je potřebné. Kromě toho existuje samozřejmě i bezpečný režim v YouTube a je možné hodnocení a filtrování obsahu. Kromě toho, co se týče Chromu jako prohlížeče, ale i Chromu jako operačního systému pro Chrome booky, tam je možné vytvořit tzv. dozorovaného uživatele, to znamená, vy jako dospělý nebo vlastník notebooku anebo Chromu jste schopni umožnit nastavení, kam to dítě, nebo kam ten uživatel může jít a kam už ho nechcete pustit, a zároveň vidíte, co dělá. Totéž, jen trošku jinak nazvané – omezený profil, platí i pro tablety Android. Mám pocit, že je to od operačního systému KitKat, čili 4.4., ale v zásadě zase jste schopni vytvořit jakoby omezený profil, který bude mít k dispozici pouze jisté aplikace. A záleží samozřejmě na aplikaci – vy jste dále schopni jakoby přiřadit, co může v té aplikaci vidět, anebo nevidět. Kromě toho samozřejmě bezpečnostní nástroj, který jsem už zmiňoval, to znamená YouTube nastavení, oznámení v G+, nahlašování a označovací nástroje. To znamená, když se vám zdá, že video je závadné, tak abyste ho mohli nahlásit, a my s tím něco uděláme. A potom samozřejmě můžete, pokud máte YouTube kanál, což WebRangers například měli, můžete omezit to, kdo může

přispívat do příspěvků, anebo můžete případně zablokovat někoho, kdo je vulgární. A potom to, kvůli čemu jsme tu dneska a co je asi nejdůležitější, a to jsou mobilní zařízení. Prosím vás pěkně, kdo z vás nemá mobilní zařízení? Já jsem svého času viděl takovou prezentaci v Itálii a ten pán se zeptal, kolik má mobilů ve váčku, měl jich šest a nikdo neuhádl. Toto je něco, máme úplně všichni, má to většina našich dětí a skoro nikdo si to nenastaví. Čas, který jsme schopni a ochotni věnovat nastavením vlastního zařízení, které dennodenně používáme – a nevím nyní, mám se ptát, zda ho vytáhnete z váčku 12krát, či se na něj díváte 24krát, abychom měli aspoň jednou za hodinu, anebo více? Přesto si ho většina z nás buď nenastavuje, anebo vypne bezpečnostní nastavení, nebo něco mu nejde nainstalovat. O tom by asi Microsoft mohl vyprávět. Co je důležitou součást Safety Centra, jsou tzv. Help Cards, čili kartičky, na kterých, když se otočí, najdete nějaký návod, jakým způsobem něco nastavit, anebo jakým způsobem jsme schopni vám s tím nastavením pomoci. Já jen rychle projdu to nastavení omezeného profilu. První kartička vypadá takto, čili jak zapnete omezený profil, jak ho tam přidáte nový, a zároveň jak pomocí přepínačů vypnete některé funkce, to znamená, že můžete chtít, aby on mohl používat kameru, to znamená foťák, anebo nemohl, případně aby měl přístup k prohlížeči, ale pouze k jistým stránkám, aby mohl, anebo nemohl jít do YouTube atd. Čili teď by měl být čas na otázky, ale můj kolega určitě bude chtít též něco říct, takže zatím ne. Pouze se s vámi rozloučím zase krátkým videjkem. A myšlenka je znovu ta stejná – internet je důležitý, není třeba se ho bát, je třeba děti ho nechat objevovat a je třeba vůbec děti nechat objevovat a nacházet nové věci. Takže já končím zase takovým krátkým videem. (Videoukázka.) Takže já tímto zakončím a v zásadě myšlenka je velmi jednoduchá Science Fair je něco, co běží dlouhodobě. Je to soutěž pro mladé vědce a je to o tom, abychom je nechali objevovat, protože teď je jejich čas změnit svět. Pěkný den vám přeji, a kdybyste měli jakékoliv otázky, samozřejmě jsem tu. (Potlesk.) Pan Václav Mach: Dobrý den. Já, pane předsedající, se pokusím dodržet časový limit. Protože jsem si pro vás připravil asi 35 slajdů s podrobnými výsledky, analýzou, metodikou, která byla v rámci průzkumu použita, tak si myslím, že bych si mohl dovolit takovou nadsázku a zkratku. Myslím si, že jste dat a čísel za dnešní den slyšeli už celou řadu. Pokud někdo bude mít skutečně hlubší zájem, tak tady je několik one-pagerů, to znamená na jedné stránce shrnutí výsledků průzkumu, který jsme dělali v průběhu loňského roku a který vlastně se zaměřil na jednu jednoduchou otázku: How old is too young? Jak staré dítě je ještě příliš mladé na to, aby bylo vystaveno rizikům, o kterých si povídáme, kdy dostane dítě mobilní telefon. Teď nemluvím o mobilním telefonu, tak jak ho známe my, na poslání esemesky a zavolání, ale na mobilní telefon, který má charakteristiku smartphonu, chytrého telefonu, který vlastně představuje otevřenou díru do

internetu, do virtuálního světa, ve kterém je vystaveno jak možnosti volné komunikace, tak přijímání informací, ale tak i sdílení informací o své poloze a celé řady dalších osobních údajů, které třeba za určitých okolností to dítě ani vlastně nechce se světem sdílet. Ale vzhledem k tomu, v jaké je situaci a jak touží po těch aplikacích, tak je ochotno akceptovat i podmínky a rizika, která si samo neuvědomuje. Instalovat nebezpečnou aplikaci do mobilního telefonu je pro dítě, mladistvého dílem okamžiku. Je celá řada míst a samozřejmě vzhledem k tomu, jak třeba nejsou ještě v produktivním finančně zajištěném stadiu, aby si mohly dovolit kupovat aplikace, tak jsou mnohem náchylnější k tomu, aby si stáhly aplikaci z nějakého nezajištěného zdroje. To znamená, je-li to telefon, který to umožní, a je jedno, jestli je to Apple iPhone, nebo Android, tak prostě stáhnou tu aplikaci tam, kde jim kamarád poradil, že je možné obejít systém oficiálního nákupu, a v okamžiku, kdy to jenom trošku je možné, tak se samozřejmě to dítě snaží bez ohledu na to, jestli s tím souvisí nějaká rizika, si tu aplikaci stáhnout, užít a vlastně neřeší, jestli zároveň v té aplikaci byl stažen klient, který sleduje, kde se aktuálně pohybuje, nebo odesílá kopii jeho e-mailové komunikace a esemesek nějakému útočníkovi, který může takhle trackovat jeho konkrétní polohu. Takže znovu zpátky k té otázce, jak staré je na to, aby bylo způsobilé se k internetu nebo online službě dostat? Metodika byla provedena na základě nějakého širšího vzorku, takže je tam přes tisíc rodičů a i nerodičů, to znamená bezdětných, a těch se vlastně ptali na to, kdy by byl nejdřív ten správný věk, kdy by dítě mělo dostat vlastní mobilní telefon, případně kdy by dostalo počítač nebo tablet, a vlastně jaké je to první zařízení, které se do toho obýváku k dětem dostane. Podobnou otázku jsme se snažili položit i rodičům tady v tomto víkendu a zase ve spolupráci s Národním centrem bezpečnějšího internetu proběhl Saferinternet Day v rámci Family Day, dne pro rodiny v rámci IKEA, takže na Zličíně jsme s Lenkou Eckertovou, děkuji za spolupráci celému týmu, který tam mohl, tak pod tímto stánkem jsme prezentovali jak knížku, kterou jsme vydali ve spolupráci s celou řadou dalších partnerů a která se jmenuje Hustej internet, a tam to malé miminko, to je úplně úžasný symbol toho, kdy vlastně je ta správná hranice, kdy se poprvé dítě na internet dostane. A měli jsme tam celou řadu rodičů, kteří se nám i aktivně jakoby do ankety zapojovali, a my jsme se snažili ověřit, kdy vlastně je ta hranice. Celá řada rodičů u dětí, které ještě byly předškolního věku, tak nějak podvědomě cítí tu hranici se vstupem dítěte do školy, to znamená, kdy oni nad ním ztratí tu celodenní kontrolu a kdy mu vlastně telefon zároveň slouží jako nějaká zpětná možnost kontroly, kde se to dítě nachází. Celá řada rodičů opět zase neví, že existují aplikace, které je možné na mobilní telefon nainstalovat a mít rodičovskou kontrolu, to znamená průběžně, stejně jako můžu kontrolovat, kde se pohybuje vozidlo, aby nebylo odcizeno, tak bych jakoby mohl kontrolovat za předpokladu, že to dítě ponese třeba s sebou klíče, tak mít klíčenku a na klíčenkách může být GPS modul, který konkrétně trackuje, kde to dítě je. A co ještě bylo zajímavé, je, že ne-rodiče, to znamená bezdětní, mají tendenci naopak říct,

ano, dítě by se na internet mělo dostat až o něco starší, to znamená řádově o dva až tři roky později, než kdy ve finále rodiče jsou ochotni akceptovat, že dítě má počítač ve svém dětském pokoji, že má tablet, kde si nejen hraje s nějakou aplikací Hejbejte se kosti moje, ale kde si opravdu stahuje neovládaně aplikace tak, jak zrovna se od kamarádů dozví, že by to mohlo být zajímavé. A stejně tak používají konzole. Konzole herní nesouží pouze jenom k tomu, aby si do toho vložili to DVD nebo CD a přehrávali si hru. Jsou připojeny na internet, slouží ke komunikaci a naprosto plnohodnotně nahrazují možnost komunikace s internetovým prostředím. Přeskočím teď profil účastníků a dostanu se jenom ke slajdu 22, který jsem vám slíbil, že v rychlosti odprezentuji. Tento slajd říká následující. Jako první v dětském pokoji se děti dostávají k počítači. To je to nejčetnější zařízení, které 78 % dětí ve věku okolo 11 let už má tak, že ho má včetně plnohodnotného přístupu na internet, a plnohodnotný přístup znamená, že rodič ani vlastně jakoby proaktivně nekontroluje, jaký obsah stránek dítě navštěvuje a co na internetu dělá. Druhým zařízením jsou tablety a aplikace, které prostřednictvím chytrých tabletů používá. A třetí zařízení je mobilní telefon, to znamená chytrý mobilní telefon včetně přístupu na internet. Až jako čtvrté zařízení v tom pořadí zmiňováno i na té věkové hranici je herní konzole. Naopak nejmladší děti mají přístup k počítači, už ve věku osmi let si jakoby poprvé samostatně sednou k nějaké předinstalované hře anebo k nějakému byť online, ale jasně danému prostředí, které na tom počítači běží, a postupně jak věková hranice stoupá, tak první mobilní telefon dostávají podle amerického průzkumu děti ve věku 11 let. Jsem přesvědčen, že v ČR ta čísla – i průzkum Seznamu to ukazoval – spíš směřují k nižší věkové hranici a chytrý mobilní telefon získává dítě v současné době podstatně dřív. A proto je dobře, že se konference, jako ta dnešní, konají, proto je dobře, že si stanovujeme, i jaké hranice dál technologie bude nastavovat. Budu velmi rád, když se povede i diskuse, jestli věk, který má Facebook nebo Google nastaven na úrovni 13 let, proč je to zrovna 13 let, jestli by ta hranice měla být vyšší, nebo nižší, anebo jestli by neměla být úplně zrušena, ale měla by být nastavena jiná pravidla, protože velmi dobře víme, že to dítě, pokud chce na sociální síť, tak nemá problém říct, že je mu 25. Máme tedy nastavovat nějaká regulační pravidla, která beztak víme, že jsou pravidelně obcházena? Tohle je prostě diskuse, kterou je potřeba vést, a technologii samozřejmě upravit tomu, aby využívala to nejlepší, co nám technologie může dát, abychom se nestali otroky toho, co ta technologie naopak umožňuje. Tolik jenom k tomu průzkumu. Pokud někdo bude mít zájem seznámit se s podrobnostmi, bude tam k dispozici podrobný záznam. Děkuji vám za pozornost a předávám slovo dál, abychom se dostali zpátky do časového programu. (Potlesk.) Senátor Miroslav Antl: Já vám moc děkuji. Ptám se, má-li někdo zásadní dotaz. Anebo, pánové, jestli vy se chcete vyjádřit k dotazu, který zazněl od posledního přednášejícího v tuto chvíli.

Pokud ne, tak moc děkuji za to, že jste to stihli, a budeme pokračovat dál podle programu, který máte před sebou. To znamená, čtvrtá část konference je Online bezpečnost na školách a ve výuce – jak může technologie pomoci. Vítám tady pana Milana Hausnera ze Základní školy Lupáčova, Praha 3, který vystoupí k reálné školní praxi. Má s ní velké zkušenosti. Podívejte se rovněž na jeho představení ve vašich materiálech. A komentáře k jeho vystoupení by měli pronést Valerie Helánová a Petr Šnajdr. Prosím. Pan Milan Hausner: Dobrý den. O Lupáčovce jsme slyšeli od našich děvčat. Musím říct, že jsem docela rád, že mě předešla, protože jejich slova jsou pro mě daleko cennější než to, co třeba tady chci říct já. Já se pokusím spíš to, co říkal pan kolega z Googlu, jít tou cestou, že spíš budu klást otázky, protože neexistuje žádné řešení, které je správné, a situace je asi taková, jako ji všichni víceméně znáte. První a základní věc, o které je asi potřeba mluvit, je, jakým způsobem škola má postavenu infrastrukturu. A já jsem moc rád, že v rámci projektu Microsoftu Vzděláváme pro budoucnost jsme šli cestou jinou než třeba ostatní školy. Všechny ostatní školy zvolily možnost získat tablety buď pro žáky, nebo pro učitele, zatímco my jsme se věnovali tomu, abychom konečně po strašně dlouhé době dokončili infrastrukturu. Jsem totiž bytostně přesvědčen o tom, že nákup tabletů do školy je jedno z nejhorších řešení, co škola může udělat. Je to totiž proto, že se z učitelů stanou počítadla, začnou přenašeči a nabíječky, které v tomhle okamžiku nebudou dělat nic jiného, než se starat o technologie, které jsou vysloveně spotřebního charakteru, a víceméně za dva roky jsou veškeré investice tímto způsobem pryč. Z tohoto důvodu jsem přesvědčen, že jestliže se vytvoří ve škole odpovídající vzdělávací prostředí, stát zajistí dostatečný tok na patu budovy, tak škola se bude starat o vzdělávací obsah, nikoliv o zařízení, se kterými se v té škole bude pracovat. Pokud budeme řešit, jestli dítě má zelený, modrý, růžový – a nebudeme k tomu říkat žádné firemní značky – tablet, tak se dostaneme do situace, že skutečně uděláme z ředitelů jen a jen otroky jednotlivých technologických firem, a to si myslím, že je absolutně špatně. Z uvedeného důvodu jsme šli cestou úplně jinou a postavili jsme skutečně víceméně pevnou infrastrukturu – v rámci možností pevnou infrastrukturu, na které se občas dá něco provozovat. To, že samozřejmě škola získává technologie různým způsobem, to všichni známe a víme, že to skládáme ze všech možných zdrojů, že v jednom patře máme jedny Windowsy, druhé Windowsy máme jinde, a co si o tom budeme povídat, víme dobře, jaká situace je. Druhý důvod, který v tomhle okamžiku je, je samozřejmě to, že učitelé jsou většinou zaměstnanci, kteří se nepříliš rádi něco učí, a přesvědčit učitele o tom, že je potřeba měnit své přístupy, je druhá záležitost, která hraje ve všem docela zásadní roli.

Takže tady to vezmeme velmi zřetelně. Máme školu dneska už pod celou wifinou, máme k dispozici kompletní monitoring provozu, máme nastaveny IP adresy, takže víme, kdo se do školního systému hlásí. Samozřejmě sledujeme objemy dat a tam, kde už žáci o přestávkách mají nastreamováno příliš hodně, tak se jim to snažíme zablokovat, aby když nic jiného, si aspoň přišli o tom popovídat. Ne že bychom jim to příliš zakazovali, ale prostě jim je vrátíme zpátky, ale aspoň o nich víme a oni aspoň o tom přemýšlí. Blokujeme obsah, což asi tady je nejlepší dokumentovat historkou, kdy zhruba tři dny po tom, co jsme začali stránky blokovat, přiběhla slečna ve třetí třídě a říkala, pane řediteli, tohle nemůžete! Říkám proč? Malý špunt a říká: to nemůžete prostě. A já říkám, co nemůžu? Vy mi blokujete moje hry. A já říkám, no jo. Vy si určitě myslíte, že já chodím na ty ošklivé stránky, co jsou tam ty nahé slečny. Tam já tedy nechodím. Ale toho mého pavouka mi blokovat nemůžete! A když si vezmete to, že ta holka opravdu byla ze třetí třídy, tak když si tohle domyslíme, tak se dostaneme do celé řady otázek, které s tím vším souvisí. Má smysl blokovat sítě, nebo nikoliv? Celý den si tady povídáme a jsem moc rád, že to tady všechno zaznělo předtím, protože víceméně já to v té prezentaci všechno nějakým způsobem mám, o blokování. Nevím, jestli má smysl, ale my nic jiného neumíme zatím, a to je celý problém. Raději zakážeme Facebook, platí to u nás naprosto stoprocentně, než abychom přemýšleli, jestli najdeme nějakou cestu, jak ho využít. Je to nepochybně jednodušší, vyřešíme problém, vyřešíme možná některé právní důsledky, ale z dlouhodobého a ze vzdělávacího hlediska je to otázka, jestli je to dobře. Já to nevím, neznám cestu. Je to otázka a je potřeba si to vyzkoušet a neexistuje podle mého názoru žádný univerzální model, který v tomhle okamžiku uplatníme. Jednou je to dobře takto, podruhé je to dobře jinak a je to záležitost strašně moc o zdravém rozumu a o situaci, ve které je škola, záleží to na sociálním složení rodičů, na intelektu třídy a na všem ostatním. A prostě fakt najít univerzální model – myslím, že ho neumím. Měli bychom mít asi nástroje na zobrazení displeje. Samozřejmě opět, když jsou mobily ve třídě. Můžeme to vyřešit jednoduše: zakážeme je. Můžeme je donutit odložit, můžeme je donutit vypnout, anebo zkusíme najít aplikace, které v tomhle okamžiku můžeme systémově využít v hodinách. Máme na to ale učitele? A to je pořád ta stejná otázka. A to není jenom o školení. Děti to vidí jednoduše, protože to není o tom, že učitelé si odsedí hodiny, to je otázka kompletní přestavby myšlení všech, od ministerstva až dolů, protože jestliže si domyslíme, že za posledních 10 let neexistuje jakákoliv koncepce systémového rozvoje informačních technologií ve škole, co můžeme očekávat potom, že se bude dít ve škole? Vždyť nemáme vůbec žádný systém celé této politiky a podpory, která v tomhle okamžiku funguje. Máme jedinou cestu, a to je prostě naučit děti s mobily systémově pracovat. Nic jiného nemáme. Jestliže půjdeme cestou zákazů, dopadne to jako se vším. Prohibice nefungovala, nebude to fungovat ani tady v tomhle momentě. A proto si myslím, že samozřejmě do celého systému

vzdělávání musíme zapojit rodiče, musíme zapojit všechny legislativce, ministerstvo, ale musíme se dobrat nějakého konce a něčeho, co někam povede. Škola samozřejmě se sestává z řešení různých incidentů. Těch je – já to jenom procvakám. Když to projdeme, tak ty s kyberšikanou, když tomu budu říkat jedním pojmem, jsou všechny skoro bezvýznamné, když se podíváte na ten poslední. My máme denně přece podobných incidentů spoustu ve vztahu k běžnému soukromí. Děti si vlezou běžně do tašky, vytáhnou si mobily a podívají se na obrázky. Když to s těmi dětmi probíráte a bavíte se s nimi, tak říkají, to já můžu. A proč? U nás ve třídě to je normální. Proč je to normální? Jsme kamarádi, tak já přece můžu. Je to kyberšikana? Svým způsobem samozřejmě je. Naše děvčata jsou sice schopna napsat úžasný text o sextingu, to už cítí jako vážný problém, ale když se kouknou druhému dítěti do jeho iPadu na to, jaká tam má videa, tak už jim to přijde normální, protože jsou kamarádi a jsou ve třídě. Hodnoty dětí nejsou žádné. A to je prostě o občance, to je o etice, to je o celém systému rodiny a všeho, co na děti působí. A tohle všechno se samozřejmě zobrazí i v elektronickém prostředí a v tom, kam to vlastně vede. Způsoby řešení. Neznám žádný model, kterým to můžeme řešit. Individuálně krok od kroku a je to všechno o důvěryhodnosti učitele, o důsledné psychologické práci ve školách, protože když nebudeme s dětmi mluvit, tak to všechno ostatní můžeme blokovat, můžeme nadávat, psát stížnosti, je to úplně jedno. Nic nedokážeme. Prevence musí být příklad učitele. Ty programy jste viděli, že prostě to, co si děti udělají samy, je absolutně to nejlepší, co udělat můžeme. A teď se samozřejmě dostanu k tomu, k čemu nějak bych možná i otevřel snad diskusi. Kantořina je sebedestrukční role, kterou tady v tomhle okamžiku máme. Kolik z učitelů se chová tak, aby si mohlo dovolit na tom internetu klidně být, aby nebyli zdrojem nějaké informace v tomhle okamžiku, kterou děti kdykoliv zneužijí. Takže si myslím, že to, co jsem napsal tady nebo co v tomhle okamžiku – máme sice pracovní řád pro zaměstnance, ale máme vůbec nějaký profesní kodex učitele? Víme, jak by se učitel měl vůbec chovat? Umí učitel vůbec se zachovat tak, aby nebyl středem v tomhle momentě? Vedou se občas diskuse o tom, jestli učitel může s dětmi být na Facebooku, ale vždyť my ten problém máme daleko podstatnější a úplně zásadnější na každé chodbě školy, co si budeme povídat, na každých třídních schůzkách. Prostě sdílení informací mezi učiteli a s druhými učiteli a s rodiči si myslím, že sakra problém, který trápí naše školy, což bohužel není u nás nikde vyřešeno. Shodou okolností v Moderním vyučování, tady leží číslo v předsálí, je odkaz na GTC, což je skotský profesní standard učitele a ředitelů. Já jsem se pokusil vytáhnout, a potom vám to když tak někde dám, jakési zásady profesního kodexu učitele v prostředí online. Myslím, že by stálo za to to otevřít a prodiskutovat to ve sboru. Já jsem to zkoušel a bylo veselo v tomhle okamžiku. Ale myslím si, že stojí za to se zamyslet, kolik z toho, o čem chceme mluvit, učitel opravdu dodrží a jde tou cestou, že by nebyl zdrojem. Dokonce už jsem slyšel, že na spoustě škol to došlo k tomu, že

ředitelé rovnou zakázali učitelům být na Facebooku právě z toho důvodu, že jsou s žáky ve stejných skupinách, sdílejí. Mluvil jsem i s holkami a ptal jsem se jich, jestli tam učitele chtějí. Řekly, co by tam dělaly? Absolutně s tím souhlasím a naprosto do puntíku. Prostě společné sdílení v tomhle okamžiku si myslím, že není úplně to ideální, a profesní kodex si myslím je další věc, kterou prostě nemáme. Shodou okolností tyhle problémy ale nejsou jenom u nás. Jsou v celé Evropě a Evropa postavila v rámci European School Netu kurz, který by měl být víceméně 30hodinový – ne ten, který bude mít příručky – co si budeme tady povídat, příruček máme spoustu, znalostí je tady také hromada, ale umíme opravdu a umí ti naši učitelé se chovat a uměli by tu situaci vyřešit, uměli by opravdu ty profily nastavit? Nebo v tomhle okamžiku dostanou jenom to písemné doporučení? Takže jsme se pokusili udělat i s Národním centrem bezpečnějšího internetu 30hodinový kurz, který naopak bude mít tu cestu, že půjdou přípravou a opravdu tím praktickým cvičením. Část bude onlinová, část bude vysloveně prezenční tak, aby na konci měl učitel dovednosti, nikoliv kecy, které v tomhle okamžiku samozřejmě jsou všude kolem nás a je jich spousta. Takže třeba se nám to jednou tady povede. Je to zároveň rezortní úkol. Kurz asi bude v prezentaci, nemá smysl, abychom to dlouho zdržovali. A jinak chci říct, abychom na konci tady neříkali samé jenom takové ne úplně příjemné věci, tak jsem si dovolil vytáhnout historický text z roku 1986 a jenom vás prosím, abyste si tam vyměnili ta tři slova, která se tam rozsvítí, protože si myslím, že je to úplně přesně stejné. Číst to nebudu. Myslím, že k tomu není co dodat. Vyměníme si tři slova a jsme tam, kde jsme, takže za těch sto let ne že se hodně změnilo, nezměnilo se vůbec nic. Já vám děkuji za pozornost. (Potlesk.) Paní Valerie Helánová: Dobrý den. Já bych chtěla poděkovat za možnost tady mít krátkou řeč k příspěvku pana ředitele. Jsem z firmy TNS, která svoje výrobky nabízí pod značkou Kernun, a já mám ve firmě na starosti webový filtr, konkrétně webový filtr zaměřený pro školy. Po přednášce pana ředitele bych chtěla říct, že v téhle složité problematice je to vlastně takový střípek do složité mozaiky internetové bezpečnosti, kterou škola musí řešit, nicméně je to, dá se říct, taková pojistka proti tomu, kdyby něco. Co to vlastně po technické stránce webový filtr je? V našem případě je to především databáze internetových adres, které jsou zařazeny do nějakých kategorií. Ty kategorie jsou rozděleny třeba podle bezpečnosti, patří tam třeba takové vážnější kategorie, jako třeba hazard, pornografie, pak jsou takové kategorie jako například sociální sítě, máme tam kategorie třeba zpravodajství, a potom je tam třeba kategorie vzdělávání. Kategorie vlastně máte nějakým způsobem v databázi rozdělené a potom máte databázi uživatelů. Na školách v první řadě jsou to žáci, ti se dají rozdělit podle věku, jsou tam učitelé, je tam ředitel, je tam personál školy a dá se říct,

že pro každou skupinu těchto uživatelů můžou být úplně jiné nároky na to, kam na internetu můžou jít. Můžete si nastavit možnost, že třeba žáci smí hlavně na vzdělávací stránky na YouTube, který učitelé potřebují pro výuku. Sociální sítě už můžete mít blokovány tzv. bypassem, což znamená, že třeba učitelé je mají povoleny, učitelé potřebují Facebook ke své výuce, takže oni ho můžou mít nastaven, takže je to taková výhrůžka. Pak je stránka třeba v pracovní době, dejme tomu, můžete to použít, ale pod podmínkou, že si tady odkliknete nějaký obrázek. A potom jsou kategorie, které si nastavíte jako zakázané. My jsme s tímto projektem našeho webového filtru začali zhruba před rokem a jedna z prvních škol, do které jsme přišli, byla Základní škola Krouna. Pan ředitel mi tedy dal svolení tady vyprávět ten příběh, který se tam stal. My jsme to zařízení měli na škole 14 dní, a kdybychom to chtěli sehrát, tak by se nám to asi nepovedlo, protože po 14 dnech přišla do školy policie a vyšetřovala nějaké nesrovnalosti v tabletu žákyně. Škola má totiž vyučování s tablety. Tablety mají žáci za určitých podmínek možnost vzít si domů, případně mají vlastní tablety. Žačka ve 4. třídě hrála hru na internetu. Aby mohla hrát, musela tam zadat svoji e-mailovou adresu. Ten server tehdy nějaká další osoba napadla, vybrala adresy a na ty adresy začala rozesílat nevhodné obrázky. Ta holčička se vyděsila, ukázala to rodičům, rodiče to dali na policii, a protože se jedná o školní tablet, tak policie přišla do školy. Stalo se to, že policie argumentovala paragrafem 29 školského zákona, že ředitel je povinen předcházet vzniku sociálně patologických jevů, tak se zeptali pana ředitele, jak on předchází tomuhle sociálně patologickému jevu. On tedy volal, jak vlastně tohle má řešit. Tím, že to zařízení tam ve škole měl, tak byl potom z obliga, protože ukázal logy, vlastně každý webový filtr by měl mít nějaké logy, ve kterých je zaznamenáno nějakou dobu zpátky, kdo kdy kde byl, takže on si vyfiltroval tu žačku, nebo spíš to konkrétní zařízení a vlastně ukázalo se, že ve škole se toto nedělo, že si to ta holčička musí vyřešit nějakým způsobem s policií a s rodiči sama doma. V tomto případě webový filtr zafungoval, říkám, jako pojistka předtím, že když už se něco stane, tak ředitel může říct, ano, já jsem z obliga. Jinak webový filtr v našem případě, ten, co nabízíme do škol, chrání celou síť, chrání i mobilní zařízení, tablety, chrání mobily. Pokud se žák chce přihlásit ve škole na školní síť, musí se přihlásit, musí se autorizovat a potom je teprve na síť puštěn. Dá se říct, v tomto směru nějakým způsobem by mohlo jít o blokování sítě, je to poměrně slušný pomocník. Nicméně já sama zastávám názor, že primární je vzdělávání. Na svých vlastních dětech to vidím. Mockrát vám děkuji za pozornost. Na shledanou. (Potlesk.) Pan Petr Šnajdr: Dámy a pánové, i od nás z ESETu hezké odpoledne. Já se budu snažit do toho nekřičet a budu se snažit mluvit tak, abyste mě slyšeli. Ono tady toho bylo řečeno poměrně dost. Myslím si, že bych tady spoustu věcí mohl opakovat znova to, co už řekli přede mnou

kolegové a kolegyně. Já se na to podívám z trošku jiného pohledu. Řeknu vám, s čím se potýkáme my u nás v ESETu. Řeknu vám nějaké věci, nějaké statistiky, ze kterých vycházíme my, a nebudeme to stanovovat do nějakých pozic, jako že my bychom mohli něco změnit. Bylo to tady řečeno několikrát, není ani podle mého, a myslím si ani podle našeho nějakého rozmyslu důležité, abychom blokovali něco, protože děti si vždycky najdou nějakou cestu, jak se k těm informacím dostat. Když jim to zablokujete vy na jejich noteboocích, na jejich počítačích, na jejich mobilech, tak se vždycky dostanou k někomu, kdo to zablokované nemá, protože v tu chvíli rodič toho druhého kamaráda nereagoval na věci, které my víme, které ví Microsoft, které ví Google, který víte i vy třeba, k čemu škodlivému se dá na internetu přijít. Já vám teď ukážu pár čísel, abychom se pohybovali v nějakých reálných číslech a viděli jste, s čím my se dennodenně setkáváme a co děláme proto, abyste se s tím nemuseli setkávat vy a nemuseli se s tím setkávat vaše děti, vaši žáci atp. Pro vaši představu, k nám do virových laboratoří přijde denně zhruba čtvrt milionu zcela nových unikátních kousků malware. Říkáme tomu malicious software, to znamená škodlivého softwaru. Jsou to viry, trojští koně, bankovní trojany a podobné věci. Čtvrt milionu není málo a je to takové číslo, které je o něčem vypovídající. Z kybervěcí se stal obrovský byznys. Kyberkriminalita je obrovský byznys, ve kterém se točí neskutečné množství peněz, a není to jenom o tom, že by chtěli samozřejmě získávat obrázky dětí a jejich komunikaci atd., ale prostě v tomhle směru se v tom točí obrovské peníze. Děti do toho přicházejí s tím, že samozřejmě neví o všech rizicích, a ruku na srdce, myslím si, že bych tady našel málo z vás, kteří budete vědět o všech těch možných rizicích a hrozbách, se kterými se dennodenně setkáváme. To druhé číslo – možná, že by na to kolega z Googlu mohl nějakým způsobem pak zareagovat – je počet škodlivých aplikací, které jsme detekovali pro operační systém Android, to znamená škodlivých aplikací, falešných her, falešných aplikací, aplikací, které jsou určeny k tomu, aby vás sledovaly, aby zjišťovaly, s kým si píšete, proč si s ním píšete, kde se s tím telefonem pohybujete. Jsou to i škodlivé kódy, které jsou určeny k tomu, aby rozesílaly nebo případně přijímaly nějaké prémiové zprávy, které pak ve finále můžou navýšit telefonní účet toho člověka jako takového, a teď je to bez rozdílu, jestli dospělého, anebo konkrétního dítěte. Když se podívám na to, co dětem, nebo potažmo uživatelům, když to vezmu obecně, a bude to i pro vás, abyste věděli, co žákům a co dětem můžete říct, protože když to nebudete vědět vy, tak jim to nemá kdo říct, oni nemají, jak se k těm informacím dostat. To, že budou hledat slepě na internetu, fajn, budeme je v tom podporovat, prostě musíme jim ukázat tu hezkou stránku internetu, ale musíme jim říct, že existují nějaká rizika, která pro ně můžou znamenat a nemusí znamenat nějaké nebezpečí. Škodlivých kódů jsem říkal, je 250 tisíc plus minus každý den, včetně těch věcí, které vás dokážou připravit o spoustu dat a o spoustu peněz. Nevhodný obsah, pornografie, tam je

to jasné. Veškeré tyhle věci dětem můžeme zablokovat. Můžeme v rámci našich produktů, ale i různých produktů jiných třetích stran blokovat konkrétní kategorie stránek, včetně nějakých white listů na nějaké povolené stránky atd., ale vždycky je to jenom o tom, že my jim to zablokujeme a může jim to ukázat někdo jiný. Důležité je vzbudit v dětech tu věc, kdy ony budou vědět, že na to nelezou, protože na to nemají lézt; ne proto, že jim to někdo zakázal. Instalace škodlivých doplňků v Internet Exploreru, v Google Chrome atd. Existují doplňky, které jsou škodlivé. Můžete si samozřejmě nainstalovat i věci, které vám naopak uškodí, než aby vám pomohly. Je potřeba, aby to děti věděly. Phishing. Hodně rozšířená technika a sociální inženýrství obecně patří mezi užitečné techniky, kterými se dá získat spousta informací a spousta dat, a kdybych se vás zeptal, kdo víte, co je phishing a jaké jsou nejčastější typy útoků phishingu, tak bych tady možná těch rukou moc zvednutých neviděl, ale děti o tom neví vůbec nic. To znamená, když jim přijde nějaký podezřelý email, nebo uvidí nějakou phishingovou zprávu na Facebooku, nebo ji uvidí na nějaké jiné sociální síti, tak nemají absolutně žádné ponětí o tom, co se jim může stát a co jim to může způsobit. Zneužití identity. O tom jsme se bavili. Je spousta falešných profilů na sociálních sítích. Nemusí to být zrovna někdo, kdo jim může nějakým způsobem pomoct. Můžou to být samozřejmě nějací stalkeři, můžou to být lidé, kteří jenom sbírají informace a chtějí jim nějakým způsobem škodit, samozřejmě i v rámci sextingu atd. A jak je to s těmi mobily z našeho pohledu? Čísla jste viděli. S čím se můžou setkat, jsem v krátkosti zmínil – škodlivé aplikace jako takové. Mluvil tady o tom přede mnou kolega, který hovořil o tom, že žáci nemají nějaké finanční prostředky. Samozřejmě že se to zneužívá i v rámci instalací škodlivých aplikací proto, že když žákovi nebo dítěti nebo člověku všeobecně dáte, a není to jenom příklad žáků, mohl bych vám o tom dlouze vyprávět, kolik dospělých řeší podobné situace jenom proto, že neví, když jim tu aplikaci dáte najednou zadarmo. Celou dobu stojí tři eura, stojí pět euro a najednou ji mají zadarmo. Má to stejné obrázky, stejný popis, stejné hodnocení, většina těch lidí prostě neodolá a nainstaluje si to. Vzhledem k tomu, že si s tím můžou do telefonu nainstalovat i nějaký spyware, adware, nějaký sledovač, keylogger atd., tak samozřejmě z toho vstupují i nějaká rizika, která tam jsou důležitá. Nevhodný obsah. Samozřejmě. Můžou na tom telefonu, stejně jako na jakémkoliv jiném zařízení, nejenom na tom, co mají doma, ale i co mají u známých, u kamarádů atd., můžou sledovat nevhodný obsah. Jde opravdu jenom o to jim říct, že i stránky, které vypadají lákavě, můžou obsahovat nějaký škodlivý kód, můžou obsahovat phishing, můžou obsahovat nějaký exploit kit, který jim do počítače nebo případně do mobilu natáhne nějaký škodlivý software atd. Já jsem si tady vybral takový příklad instalace škodlivého kódu, který se objevil nedávno, a je to ransomware, jak my tomu říkáme, policejní virus, jestli jste někdy slyšeli, jestli jste někdy

viděli, tak v podstatě podobná obdoba se objevila na Androidu. Jak se k tomu dostat? V podstatě si to nainstalujete sami. První věc, co musíte obejít, je povolit instalaci z neznámých zdrojů, což je jedna taková první věc, kterou by nikdo neměl dělat, protože by si měl instalovat aplikace, které jsou důvěryhodné, ověřené atd., a nainstalujete si prohlížeč, který vám umožní sledovat VIP obsah na porno stránkách. Krom toho, že si nenainstalujete žádný prohlížeč, který vám tohle umožní, tak si nainstalujete škodlivý kód, který se vám pak stará o to, že přes celou obrazovku máte ten v uvozovkách policejní virus, který vás vyzývá k tomu, že jste se provinili vůči vašim paragrafům a že váš telefon obsahuje nějaký nelegální obsah a že můžete být postiženi a že musíte zaplatit 300 dolarů atd. atd. To znamená, i tohle vychází z neznalosti možných rizik a takové naší přirozené lidské důvěřivosti. My lidi jsme notoričtí klikači. Prostě na co se dá kliknout, na to klikáme. Co se dá spustit, to si chceme spustit, chceme to vidět. Když nám to na Facebooku vysdílí kamarád, kamarádka, chceme to vidět také, protože když to viděl on, my nechceme být o nic ochuzeni. A stejně tak to mají i děti. Ale ve finále, když jim ukážete to video nebo scam, který běží na Facebooku o tom, že žák zmlátil svého učitele, a oni na to klikají jak pitomí a je pod tím schovaný jenom clickjacking, který vám lajkuje stránky ostatní, tak jim to ukážete a oni budou vědět příště, že jakmile uvidí video o tom, že synovec znásilnil svoji tetu, už na to nebudou klikat, protože jim to nic dobrého nepřinese. A jenom takové poslední číslo, abyste viděli, že se to u nás děje, resp. že o tom víme. V rámci řešení, které máme pro Android, ESET Mobile Security detekujeme zhruba 5-7 tisíc škodlivých aplikací denně, to znamená, že to jsou věci, se kterými žáci a lidi obecně, kteří to používají, přicházejí do styku. Takže ještě jednou si myslím, že tady přichází spíš do takového shrnutí, co už tady přede mnou bylo řečeno několikrát, asi se nebudu opakovat, ať nejsem dlouhý, ukázat lidem, dětem dobrou stránku internetu, nezakazovat, protože v tu chvíli je konečná. Mluvil tady o tom pan ředitel. Ve chvíli, kdy jim zakážete ve škole přístupy přes wifi na veškeré stránky, ke kterým mají přístup – viděli jste tady sami ty zvednuté ruce ohledně mobilního přístupu, v tu chvíli neuděláte vůbec nic. Absolutně nic. Děti prostě si budou dělat to, co budou chtít, a k informacím, ke kterým se chtějí dostat, i k těm škodlivým, se dostanou stejně. Když se budeme bavit o rizicích, vždycky to vychází z toho, že oni musí vědět, proti čemu se mají bránit. Když to nebudete vědět vy, nebudou to vědět jejich rodiče, tak se nikam nepohneme. Rodičovská kontrola. Zase, je to věc, která s tím souvisí. Vy můžete zakázat konkrétní stránky atd., ale jsme tam, kde jsme byli. Není důležité jim to zakázat, ale spíš jim říct, co by jim to mohlo přinést a kde ty informace mají hledat jinde. A pak samozřejmě vám jako jakýkoliv jiný bezpečák doporučím i v dnešní době používání nějakého řešení i pro mobilní telefony, protože aplikací je strašná spousta, a data, která v telefonech máme...

(Konec strany B kazety č. 2.) (Strana A kazety č. 3.) ...někde zpeněžit a vždycky se najde někdo, koho ty informace budou zajímat. Abych nezdržoval, děkuji vám za pozornost a snad se dozvíte ještě něco, co by vám mohlo pomoct. Takže díky. (Potlesk.) Senátor Miroslav Antl: Já vám děkuji, všem třem, za věcné jasné srozumitelné sdělení, tedy srozumitelná sdělení. V tuto chvíli se ptám, jestli se chcete zeptat někoho z přednášejících na něco, co byste chtěli slyšet od nich jako odpověď, nebo vzájemně i přednášející k sobě. Není třeba, takže budeme pokračovat dál podle programu, který máme před sebou, a to posledním blokem, což je panel, který se nazývá Pomoc v krizi online – zkušenosti a doporučení linek pomoci v ČR, a já bych poprosil pana Petera Porubského, poté paní Lucii Hermánkovou a Anetu Mertinovou. Máte slovo a prosím o vaše sdělení. Pan Peter Porubský: (videoukázka) Dobrý den, moje jméno je Peter Porubský a jsem z Linky bezpečí. Posouváme se v tom programu vlastně z prevence a z toho, jak zabezpečit mobilní zařízení, internet, vlastně k tomu, co už pak nabídnout člověku a v tomto případě dítěti, které se ocitlo v nějaké nebezpečné situaci, která se dotýká internetu, mobilního telefonu a dalších zařízení. K předchozímu příspěvku bych k poslednímu slajdu, k prevenci, doplnil ještě jednu zásadní věc, kdy jako učitelé, pedagogové, ředitelé škol, metodici prevence apod. byste měli ještě doplnit informace pro děti, co dělat v případě, když už se fakt do průseru dostanou. Já vám ve stručnosti představím Linku bezpečí a vlastně to, jací klienti se na nás obrací, pokud řeší problematiku internetu, jak je problematika internetu u nás častá, a co vůbec našim klientům nabízíme. Jsme největší linkou důvěry, dětskou linkou důvěry v ČR. Fungujeme už 20 let, a pokud bych se vás zeptal na číslo Linky bezpečí, tak doufám, že všichni byste sborově odpověděli 116 111 a v případě, že byste neznali tohle číslo, tak byste odpověděli, jo, jo, jo, známe ještě 800 155 555. Obě čísla fungují. V současné době se na to staré číslo dovolává už jenom 20 % dětí, to nové evropské jednotné číslo je už známější. Důležité o Lince bezpečí je vědět, já říkám pořád tři věci. Je to to, že dítě se nemusí u nás představovat, říkat, odkud volá, volání je zcela anonymní, telefonní čísla volajících se nám nezobrazují. Fungujeme nonstop ve dne, v noci, o prázdninách, o Velikonocích, o Vánocích, jsme tam pořád a jsou tam i teď konzultanti a jsme zdarma ze všech telefonů, to znamená i z těch mobilních. Na Lince bezpečí pracuje zhruba 80 konzultantů, kteří se střídají v nonstop provozu,

máme 11 vedoucích směn, k tomu tam ještě do týmu patří psycholožka a sociální pracovník. Možná jste zaregistrovali na začátku roku, že jsme měli problémy s financemi, že jsme museli omezovat provoz. Pokud vám děti budou říkat, že se na Linku bezpečí nemůžou dovolat a že jim tam hlásíme, že máme obsazeno, tak to není kvůli tomu, že bychom nefungovali. Je to právě kvůli tomu, že fungujeme až moc a že na nás obrací spousta dětí, takže je těžké se k nám dovolat. Takže děti vyzvěte, aby byly trpělivé, aby to zkoušely víckrát. Internet chápeme a mobilní telefony ve dvou rovinách – jednak je to jako dobrý nástroj komunikace s klienty, protože v současné době se komunikace vlastně překlápí do psané roviny a je přirozené, že spousta klientů, kteří třeba nemůžou kvůli řečovému nebo sluchovému handicapu nás kontaktovat přes telefon, tak využívají spíše chat nebo e-mail, a také vlastně vnímáme internet a mobilní aplikace a telefony s fotoaparátem jako určitý problém klientů, jako to, právě kvůli čemu se na nás klienti obrací. Podívejte se na naše nové stránky, které fungují zhruba měsíc. Jsou také vlastně přizpůsobeny i pro mobilní zařízení. Z našich aktivit zmíním ještě publikační činnost. Mám tady ještě pár publikací Děti a rizika online. V této publikaci se zaměřujeme na ty méně mediálně známé problematiky, a to je třeba předškolák na internetu, nebo vliv internetu jak pozitivní, tak i negativní na rozvoj osobnosti, internet a sexualita, případně vliv RPG her na rozvoj osobnosti dítěte. Samozřejmě dospěláci se často ptají, co oni, co rodiče, co pedagogové. Sdružení Linka bezpečí má také rodičovskou linku, která je určena pro všechny dospělé osoby, které řeší nějaký problém s dítětem nebo jednají v jeho zájmu. Linka funguje na čísle 840 111 234. Funguje každý pracovní den v omezeném šestihodinovém provozu. Cokoliv, co budete potřebovat řešit s dítětem ve třídě, nebo s vaším vlastním, nebo se sousedem, tak se klidně můžete ozvat a tady jsou připraveni konzultanti, kteří mají bohaté zkušenosti z rodinného a výchovného poradenství. Jak to vypadá na lince a vlastně jaký je obsah hovorů, které se týkají internetu. Za jeden den se k nám dovolá zhruba 600 dětí a ještě to číslo, které by mělo být předtím, tak za jeden den se snaží vytočit číslo Linky bezpečí 2000 dětí, tedy dovolá se pouze každé čtvrté až páté dítě, případně to jedno se dovolá až na počtvrté nebo na popáté. Zhruba 300 hovorů je řešených a 100 hovorů můžeme přiřadit ke konkrétnímu tématu, ke konkrétnímu problému a právě z těch 100 hovorů je jeden kontakt kvůli internetu. Byť to vypadá, že to je velmi malá část, ale podívejte se na vývoj, který jsme zaznamenali od roku 2007, kdy jsme se stali jako Linka bezpečí partnery Saferinternetu a vlastně v tomto programu plníme funkci psychosociální pomoci obětem internetové kriminality, tak vidíte, že nárůst je vlastně desetinásobný, a proto se snažíme i naše konzultanty v této oblasti hodně vzdělávat a věnujeme tomu patřičnou péči. Linka bezpečí je také partnerem Googlu, jak už zmiňoval kolega, také se zapojujeme do aktivit Facebooku a případně spolupracujeme také se Seznamem na jejich projektu Seznam se

bezpečně. Jenom taková zajímavost. Děti, které řeší problematiku internetu, se nejčastěji obracejí na nás právě prostřednictvím e-mailu, nebo prostřednictvím chatu. Psaná forma komunikace, která je pro ně často ještě více anonymní, je pro ně bezpečnější než přes telefon. Kdo je tedy typický klient, který se obrací na linku a řeší problematiku internetu? Je to v 70 % 14letá dívka, která situaci řeší právě teď akutně zhruba do týdne, kdy se problém stal, a nejčastěji je to samozřejmě kyberšikana, případně kybergrooming. Až 90 % dívek v tom poměru řeší právě sexting. Zhruba rozsah pohlaví půl napůl kluci a dívky řeší témata jako bezpečné nastaven profilu nebo nezákonný obsah a u dívek samozřejmě převažuje sexting nebo kybergrooming. Jelikož Linka bezpečí je anonymní linka, my si chráníme příběhy našich klientů a nezveřejňujeme je, tak jsme udělali analýzu z našich zápisů, které o problematice internetu píšeme, a tohle je vlastně takový unifikovaný zápis, který nám vyšel podle toho, jak často se jednotlivá slova v analýze z hovorů objevují, takže vidíte, že nejčastější slovo je Facebook, fotka, internet a většinou je to dívka, která prožívá nějaké silné emoce, často spojené s vyhrožováním, často spojené s rodiči, kteří udělili tomu klientovi zákaz, takže dítě se dostává do dvojího klinče. Ví, že udělalo něco špatně, a ještě prostě to nemůže říct tomu nejbližšímu ze svého okolí, rodičům. Takže zhruba takhle vypadá zápis o problematice internetu u nás na lince. To, co nabízíme, je samozřejmě nějaký prostor o tom otevřeně mluvit, nějaký respekt, nějaká podpora a ocenění toho, co to dítě vlastně dělá za kroky. Je velmi dobře, že se vůbec obrátilo, že ho napadlo k nám zavolat, že už s tím problémem není samo, ale také můžeme nabídnout jasné informace ohledně zákonných rámců, které to dítě nemá, můžeme mu poskytnout jasné informace o tom, jak třeba se chovat bezpečněji na internetu, můžeme nabídnout asistenci, pokud to dítě sedí přímo u počítače, jak zablokovat ten obsah na YouTube, obsah na Facebooku, který právě prožívá jako nespravedlivé, případně hanlivé. Můžeme vytvořit krizový plán, co dělat do doby, než se situace změní, a také nabízíme intervenci, to znamená v případě, že dítě souhlasí a předá nám své údaje, tak můžeme kontaktovat další odpovědné instituce. (Videoukázka.) Já se s vámi rozloučím s takovým poselstvím, že dítě, které sedí v bezpečí pokojíku u internetu v současné době, které má chytrý telefon, tak je stejné, jako kdybyste své dítě zapomněli v Amsterdamu v Red Districtu, takže pozor na to! (Potlesk.) Paní Lucie Hermánková: Dobrý den. Já se jmenuji Lucie Hermánková a jsem vedoucí linky Ztracené dítě. Tento letáček nemáte ve svých materiálech, ale leží tam na recepci, takže až půjdete odsud, tak si ho můžete vzít. Něco vám asi povím o stošestnáctkových číslech. Kolega Peter Porubský, vedoucí Linky bezpečí, je vlastně také šéfem jednoho stošestnáctkového čísla. Tahle telefonní čísla jsou vymezena

Evropskou komisí pro sociální účely a fungují vlastně ve všech členských státech EU. V Čechách byla dlouhou dobu Linka bezpečí jedinou stošestnáctkovou linkou a od loňského roku, konkrétně od října, jsme v občanském sdružení, které se jmenuje Ztracené dítě, začali provozovat další dvě stošestnáctková čísla, a to je jednak to 116 000, na které je právě ten letáček, a to je linka, která je prioritně určena pro problematiku pohřešovaných, ztracených, sexuálně zneužívaných dětí, přičemž výhodou této linky je, že právě funguje ve všech zemích EU. To znamená, že naši partneři a kolegové v jiných státech – ta síť linek je poměrně dost propojena a patříme do takové mezinárodní organizace, která se jmenuje Evropská federace pro pohřešované a sexuálně zneužívané děti, zkratka je MCE z angličtiny Missing Children Europe. Jednotícím momentem všech těchto stošestnáctkových čísel, které samozřejmě funguje i na lince bezpečí, je jednak to, že jsou nonstop, a jednak to, že jsou bezplatné. Na rozdíl od Linky bezpečí my se profilujeme a i z kontextu toho Missing Children Europe i pro dospělé, to znamená, myšlenkou je, aby se nejenom měly kam obracet děti, ale i dospělí, to znamená rodiče, prarodiče, blízcí, příbuzní, pedagogové, vychovatelé, prostě všichni, kteří s dětmi mají nějaké zkušenosti, mají je na blízku, nějakým způsobem registrují potíže, které jsou s dětmi spojeny. Je to vlastně jediná linka, která je zdarma a non stop pro dospělé. V českém prostředí zatím jsou jenom dvě seniorské linky, ale vlastně linka, která by byla pro dospělé takhle nízkoprahová ve smyslu non stop a zdarma, je tahle jediná. Mluvila jsem o tom, že jsme začali provozovat dvě tyhle stošestnáctkové linky, a ještě máme jedno číslo, a to je 116 123. Tohle je v podstatě zase zdarma, ale není non stop a je to myšleno jako všeobecná linka důvěry – jakákoliv pro kohokoliv, ale protože na tuhle linku nemáme žádné projektové peníze, tak funguje jenom dvě hodiny denně. Funguje každý den, ale mezi 19. a 21. hodinou, protože ten provoz je opravdu personálně postaven na dobrovolnících, takže nemáme v současné době žádné finanční zdroje, abychom pokryli provoz ve větším rozsahu. Moje poselství by mělo být takové, abyste, pokud máte tu možnost, podávali i informaci o tom, že 116 000 funguje zdarma a non stop a předávali tohle číslo rodičům, blízkým dítěte, komukoliv. Linka v užším smyslu je opravdu zaměřena jako jakoby prevence útěků, prevence toho, že se dítě ztratí, že se pohřešuje, ale je to jenom špička ledovce. Samozřejmě situace, kdy se dítě v rodině necítí dobře a kdy se tam potenciálně děje nějaký problém, těch je mnohem víc. Ono už stačí třeba jenom to, že se třeba rodiče rozcházejí, pokud nejsou sezdaní, nebo rozvádějí, pokud jsou v manželství, a už tahle situace úplně stačí, aby okolo toho byla spousta potíží. A právě v těchto situacích je možné, aby rodiče, nebo kdokoliv z dospělých, babička, která vidí, že se v rodině něco děje, mohla s námi situaci konzultovat, protože naším klientem je sice to dítě, ale my s ním prakticky třeba nemusíme v některých situacích vůbec mluvit. Mluvíme s těmi dospělými a snažíme se ovlivnit situaci v rodině tak, aby z toho to dítě prospěch mělo.

To, co je možná ještě specifikem a je dobré, abyste věděli... Takhle. V tom prvním slova smyslu jsme anonymní, ale v okamžiku, pokud zjistíme, že se tam nějak dítěti ubližuje, nebo jsou porušována jeho práva, tak může se souhlasem volajícího on vystoupit z anonymity, může nám předat údaje o sobě, nějaké kontaktní, třeba telefonní číslo, adresu, a my můžeme ve prospěch toho dítěte konat nějaké další intervence. To znamená, že spolupracujeme s OSPODy. OSPODy asi všichni znáte – sociální pracovnice. Vím, že učitelé se na OSPODy také občas obracejí, ale vím, že ne vždycky asi na to máte kapacity, ne vždycky na to máte čas, ne vždycky možná víte přesně, s čím se obrátit a jak se obrátit. Takže tohle je přesně věc, kterou můžeme udělat my. Únosy se nedějí jenom v rámci ČR ve smyslu – klasická porozvodová situace, rodiče si kradou dítě, odváží ho z jednoho konce republiky na druhý, ale děje se to samozřejmě i v mezinárodním měřítku. Tahle problematika bude stoupat, tak jak stoupá počet partnerství a manželství mezi partnery jiné národnosti a z jiných států. Takže i tohle je věc, kterou umíme, a jsme ve spojení s Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí. A tím, jak ty linky vlastně jsou po celé Evropě, tak jsme schopni se ještě zkontaktovat i s partnerskými linkami třeba v té konkrétní zemi, kam jeden z rodičů to dítě třeba odvezl. Takže i problematika mezinárodních věcí. Přemýšlím, co jsem ještě chtěla říct, koukám na kolegyni. Ohledně tématiky konference, to znamená internet a mobil. Je pravda tím, že jak jsme mladí, protože vlastně necelých devět měsíců fungujeme, ještě nejsme asi tak známí, ačkoliv se o to velmi snažíme, tak tématika internetu mezi našimi klienty příliš není častá. To, co řešíme úplně nejčastěji, je to spíš sekundárně, když řešíme třeba právě nějaký rodičovský únos, kde se dějí nějaké útoky, kde rodiče, ačkoliv se nevidí osobně, tak na Facebooku a po Skypu si píšou strašlivé věci. Naštěstí tedy řešíme spíš ty dospělé. Takže tohle se nás až tak úplně nedotýká, ale je to pole, kde asi jsme schopni něco udělat, a pokud se na nás klient s touhle tématikou obrátí, tak jsme schopni ho základně opečovat, a pakliže by to překračovalo naše možnosti, tak ho dobře nasměrovat, kam dál. Možná ještě, nevím, jestli máte také takovou zkušenost. My jsme dlouho přemýšleli, proč se nám stává, že i když třeba rodič řeší nějaký hodně zásadní problém typu matka, která zjistila, že její osmiletá dcerka je zneužívána nevlastním otcem, tak přesto nevolá na to číslo 116 000, z nějakého důvodu čeká, až přijde ten čas, až odbude sedmá hodina, aby mohla zavolat na číslo 116 123. Tenhle případ se nám stal několikrát, samozřejmě s jinou tématikou, ale připadá mi, jakoby pro rodiče bylo těžké si připustit, aha, tak u nás v rodině se děje něco divného, protože teprve až když se děje něco opravdu hodně divného a já si musím přiznat, že jsem jako rodič selhal, tak pak mám právo volat na tu linku, která je na to určena, jakoby ti lidé měli tendenci to v sobě nějak bagatelizovat a čekají na to, až bude otevřena linka, která je dostupná pro všechny. Vím, že se snažíte rodiče motivovat ke spolupráci, chápu, jaká je to složitá práce, chápu, že určité procento rodičů ve třídě motivováno je, ale většina ne. Tak jen tak přemýšlím, jak byste

vlastně v pozici učitele mohli tohle číslo nabídnout. Možná to ubezpečení o tom, že to je opravdu úplně nejvíc nízkoprahové, jak to lze, to znamená kdykoliv a nebude to nic stát. To je tak možná jediné, na co by mohli slyšet. My se chceme hodně orientovat právě na tu širokou základnu, to znamená i na ty rodiče, kteří třeba ani internet doma nemají, opravdu i na rodiny, které jsou hodně sociálně slabé, kde to vlastně jinak doma než přes telefon mnohdy ani neumí nějak si tu pomoc obstarat. To je asi za mě takovéhle sdělení, protože hlídám trochu čas a vím, že ještě má přijít Dětské krizové centrum. Děkuji za pozornost. (Potlesk.) Paní Aneta Mertinová: Linka důvěry Dětského krizového centra. Dobrý den. To jsou právě slova, která uslyšíte, když zavoláte na naši Linku důvěry. Moje jméno je Aneta Mertinová a těší mě, že v rámci dnešního tématu tady můžu také vystoupit a naši linku představit a i tak trošku naznačit, jak my můžeme v tomhle problému, problematice být nápomocní. Naše Linka důvěry je nepřetržitě, to znamená také non stop, stejně jako linka bezpečí a předchozí linka, která také se tady představovala, jak ve svátcích, tak po celý rok a i v noci, pro děti i pro dospělé. Máme to pro děti i pro dospělé právě z toho důvodu, aby se k nám dostala také ta problematika dětí nejmenších, předškolních, které samy si nemohou zavolat o pomoc, které nemohou zvednout telefon a říct, že se jim něco děje, protože mnohdy ani nevědí, že to, co se jim odehrává v životě, není v pořádku. Linka důvěry Dětského krizového centra je jednou ze služeb Dětského krizového centra, které se specializuje právě na detekci, prevenci, diagnostiku, terapii syndromu dítěte týraného, zneužívaného a zanedbávaného. Proto i naše linka je tady zejména pro ty osoby, které se s tímto syndromem setkávají, které jsou s ním v kontaktu. Z toho důvodu se na nás obrací také pedagogové, sociální pracovníci, kteří v danou chvíli třeba také už nevědí kudy kam a potřebují se poradit. Stejně tak nám ale volají i děti a rodiče, nebo i jiní příbuzní, prarodiče atd. Každopádně protože chceme být všem co nejblíž, a jak správně řekl pan Peter Porubský, vlastně spousta lidí, kteří mají třeba i problém v rámci internetu, v rámci ohrožení, bezpečnosti v online prostředí, které se vlastně stává naším takovým druhým – zejména pro ty nejmladší, dospívající – světem, který už je ohromně propojen s tím reálným. I z toho důvodu máme i internetové poradenství a chat. Tam se na nás obrací hodně vůbec mladiství, kteří mají problémy se sebepoškozováním, kteří zažívají stálé sexuální zneužívání doma, nejenom třeba jako jednorázovou záležitost, ale dlouhodobý problém a hledají místo, kde by se mohli svěřit, hledají první kontakt, kde by vlastně mohli vůbec zkusit vyslovit, ať už tedy svými ústy, anebo pomocí klávesnice, co se jim děje. Co se týče vůbec jakoby služeb, tak ty samozřejmě řeší problém. Snažíme se mluvit s těmi,

kteří se nám dovolají, o všech situacích, které ohrožují dítě, protože je jich řada, které úplně nespadají do té definice, ale dítě poškozují, třeba jako již zmiňovaná rozvodová problematika. Co se týče tématu online bezpečnosti, tak samozřejmě také uchováváme všechny informace, které se k nám dostávají, v anonymitě, co se týče jména klientů, i jejich konkrétních příběhů. Ale můžu vám tady teď říct asi tak ty okruhy a obecně témata, se kterými se na nás jak děti, tak i dospělí obracejí. S dětmi, které se k nám dovolávají nebo nám píší, hodně řešíme zejména otázky Facebooku, otázky sociální sítě Ask, také vlastně obtěžování po telefonu nebo lákání na schůzku či kyberšikany, která tady už zaznívá. Jeden z důvodů, proč jsem se i vlastně ptala dětí, studentů, žáků, kteří tady vystupují, o jakých sociálních sítích nevíme, byl, že spousta důvodů ani to Ask vlastně neznají, a přitom je to jedna ze sociálních sítí, které jsou v danou chvíli hodně problematické mezi dětmi nebo mezi dalšími volajícími, kteří se na nás obrací. My jako dospělí samozřejmě zažíváme svět trochu jinak a pro nás komunikační cesty jsou jiné než pro naše děti, než pro mladé, kteří se pohybují v jiném prostředí než my. Proto je hrozně důležité, a to bych tady ráda zdůraznila, s nimi komunikovat, mluvit o tom s nimi, vyvolávat takové besedy, jako je tady dnes, a zvát je, protože oni nás můžou uvést do toho, co je mezi nimi in, to znamená, co může být potenciálně nebezpečné. Dospělí se na nás, a to mohou být nejenom rodiče dětí, ale také odborníci, známí. Jak jsem už zmínila, jak pedagogové, tak i další se pak na nás obracejí zejména, když najdou nějaký nevhodný sexuální obsah na internetu, a chtějí zjistit, co mohou udělat pro to, aby tam nebyl. V tu chvíli se hodně obracíme na ty, kteří tady i dneska jsou, doporučujeme jejich stránky a aby do řešení zapojili i policii s tím, že samozřejmě tam pak padají otázky, které napadají i mě, a říkám si, že by bylo fajn někdy najít ten prostor pro jejich zodpovězení: Za jak rychlou dobu oni dokáží zasáhnout? Protože já můžu kliknout na Facebook, říct, tohle by měl být blokovaný obsah, ale kdy je skutečně blokován? Kdy se k tomu dostanou? A to bývá opravdu nejčastěji jeden z těch dotazů ve chvíli, kdy k nám volají lidé, kteří jsou v akutní krizi, to znamená, že v tu danou chvíli se dozvěděli o vlastním ohrožení, nebo začali pociťovat vlastní ohrožení, anebo ohrožení svého dítěte. Rodiče se k nám dostávají také z těch řad rodičů úplně nejmladších dětí, právě třeba i dvouletých, tříletých, dětí předškolního věku a dětí, které teprve třeba budou i nastupovat do mateřských školek. Je to z toho důvodu, že rodiče vlastně dávají dětem do rukou online svět mnohem dříve, než jak bylo řečeno ve statistických údajích. Rozhlédněte se kolem sebe, když jedete autobusem nebo v metru, kolik malých dětí má v ruce tablet, kolik si hraje na tabletu nebo se dívá na nějaký film, seriál, krátkou pohádku, aby se zabavily, než třeba někam dojedou. Tohle není jediná situace, kdy se jim tablet anebo chytrý telefon s takovými obsahy dostává do ruky. A je to přirozené, protože rodiče potřebují udělat i jinou práci, třeba než v danou chvíli vyprávět pohádku dítěti a snaží se uvařit oběd. Ale mnohdy nemají tato zařízení zabezpečena tak, jak tady zaznělo, že

by zabezpečena být měla. A děti jsou, tak tady bylo řečeno, také notoričtí klikači a klikají nejčastěji na to, co hodně výrazně bliká, co se jim tam zobrazí, a proto se pak k nám dostávají i situace, kdy rodiče řeší, že jejich předškolní dítě zhlédlo nějaký pornografický obsah a vlastně začíná se to projevovat na jeho chování. Mnohdy to zjistí až vlastně učitelé i na prvním stupni základních škol nebo mateřských škol. Forma pomoci, kterou my můžeme dát, je samozřejmě v danou chvíli, kdy k nám volají bezprostředně poté, co se to dozvěděli a prožívají silné emoce šoku, naštvání na sebe i na okolí, nebo opravdu i pláče, hodně silných emocí, tak tam samozřejmě se snažíme stabilizovat emoční stav, ten prožitek, snažíme se ho bezpečně provázet tím, co se děje, a snižovat případná rizika, která vlastně krizový stav přináší. To znamená samozřejmě to, aby nevyběhl na ulici a někoho nezmlátil třeba ten člověk, nebo i to, aby to dítě sekundárně nepoškodil tím, že bude vyzvídat, neustále opakovat otázky, co se ti dělo, jak to vypadalo, kdo to dělal, nebo kdes to viděl atd., protože tím můžou to dítě sekundárně traumatizovat. Samozřejmě s nimi probíráme i nějaký plán blízké budoucnosti, co se dá dělat, co můžu v danou chvíli udělat pro to své dítě, ale i pro sebe, případně ve školní třídě, protože se i často stává, že dítě, které zažije nějaké trauma, tak to sdílí s ostatními, anebo jeho projevy chování, třeba zvláštního sexuálního chování, pak zajímají i ostatní, nebo i nějakým způsobem se té školní třídy dotýká. Pak je tam důležitá samozřejmě i práce s rodiči, vůbec prevence ve škole, nějaká komunikace s celým kolektivem, ale to mnohdy může ambulance Dětského krizového centra nabídnout, ale samozřejmě je to zejména na škole, na pedagozích. Proto i my se snažíme zvyšovat v rámci základního sociálního poradenství, které probíhá také přes telefon, informovanost a vůbec orientaci v tom, kdo je to sociální pracovník, kdo je to psycholog, psychoterapeut a kdy se na ně obrátit. A pak jak jsem i říkala, jak komunikovat s ohroženým dítětem. To jsou také informace nebo vůbec to, co může být tématem rozhovoru. Řada užitečných odkazů tady zazněla, tohle už je spíš takové nějaké jejich shrnutí a je to ukázka toho, že my je opravdu také využíváme. Řada lidí je nezná a je ráda, že ve chvíli, kdy se dostanu do nějaké situace, si můžou napsat, můžou je tam kontaktovat nebo se informovat, jak se vyhnout tomu, aby se něco takového stalo příště a zabezpečit právě třeba svůj mobilní telefon, svůj počítač, tablet atd. My se snažíme samozřejmě poukazovat i na to, že je všechno možné řešit i skrze policii, a to zejména oddělení internetové kriminality, a poukazovat na to, jaké jsou možnosti programu rodičovské kontroly. To, co bych tady chtěla opravdu zdůraznit, je zejména to, co tady už tak celkově zaznívalo, a to je komunikovat s dětmi. Opravdu bezpečnostní kontrola je velice důležitá zejména u nejmenších dětí. To opravdu bych ráda, aby bylo tady asi v hlavě každého z nás, až odtud budeme odcházet, aby si zkontroloval, jestli všechno mám na počítači, na mobilu, na tabletu v pořádku a zabezpečeno, protože těmhle nejmenším dětem potřebujeme vlastně dát bezpečné hranice toho prostředí. Ale pak

pro ty starší to už nezastavíme. Tam je opravdu důležité zejména o tom komunikovat, aby to dítě se pak nebálo přijít a říct, já jsem udělal chybu, někde je problém, aby neměl pocit, bylo mi to zakazováno a teď bude výprask. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.) Senátor Miroslav Antl: Také děkuji všem třem vystupujícím. Já si dovolím poznámku k posledním dvěma panelům. Vím, že to téma zní: a co na to právo. Na to moc nezbylo času, a protože jsem trestním právníkem, tak připomenu to, co neustále připomínám a schválně i tak, jak se ptám svých studentů, byla tady zmíněna rodičovská kontrola, sledování obsahu, komunikace dětí. Ptám se svých studentů, zdali rodič, který sleduje komunikaci svého dítěte na mailu či v rámci nahlížení do mobilu, textové zprávy, SMS, zdali se dopouští formálně trestného činu podle § 182 trestního zákoníku, to znamená porušení tajemství dopravovaných správ. Samozřejmě že dopouští. Ptám se svých studentů, zdali by podali trestní oznámení, protože budou přibývat trestní oznámení dětí na rodiče, protože jim nahlíží do jejich komunikačních prostředků, případně že ohrožují jejich výchovu. Samozřejmě musíme se ptát také sami sebe a vždycky odpověď je jasná: trestní odpovědnost je těch, kteří odpovídají za výchovu osob mladších 18 let, a nemají-li jiný prostředek, tak musí kontrolovat i tímhle způsobem. Ale můžou se dostat až k výslechu před orgány činnými v trestním řízení a oni se jich budou ptát, proč nahlíželi do mailové komunikace, proč sledovali textové zprávy SMS, a oni budou muset vysvětlovat, protože měli konkrétní podezření na to, na to, nebo že s nimi dítě nekomunikuje. Tady bylo mnohokrát řečeno, že rodiče mají komunikovat se svými dětmi, řekly nám to i děti, které tady byly, a já doufám, že ony skutečně komunikují se svými rodiči, případně i s učiteli, nebo aspoň s kamarády, kteří pak jsou schopni zavolat třeba na linku pomoci. Jinak bych chtěl ještě zdůraznit, že oznámení lince pomoci, jakékoliv, nenahrazuje oznámení podezření z trestné činnosti. To zdůrazňuji vždycky a musím to zdůraznit, protože podíváme-li se do § 367, 368 trestního zákoníku, tak tam najdeme vyjmenované trestné činy, kdy trestní odpovědnosti se zbaví občan pouze tehdy, když osloví orgány činné v trestním řízení. Jiný postup prostě není. Nechci vám tady přednášet, protože trestní právo vždycky začnu povídat, ale už v tuhle chvíli končím. Ale chtěl bych ještě milou povinnost – požádali mě spoluorganizátoři z Národního centra bezpečnějšího internetu, resp. ze Saferinternetu pan ředitel Jiří Palyza, že by předal cenu v soutěži Saferinternet Day 2014, a to Základní škole Květnového vítězství, tj. Praha 4-Jižní Město paní Kunovjanková a dvěma žákům. Ty už jsme viděli a paní Kunovjankové také gratuluji k vítězství. (Potlesk, předávání ceny.) Já se také připojuji a hlavně nezapomeňte sportovat, pánové! (Smích a potlesk.)

Pan Jiří Palyza: Pane senátore, dovolíte mi ještě před samotným závěrem krátké slovo? (Určitě.) Pane senátore, já bych vám rád jménem Národního centra bezpečnějšího internetu moc poděkoval za možnost zorganizovat tuto konferenci v nádherných a reprezentativních prostorách Jednacího sálu Senátu Parlamentu České republiky. My si toho velmi vážíme. Také velké díky vašemu týmu za skvělou asistenci a spolupráci při organizaci a spolupořádání této konference. Díky za to. (Potlesk.) Senátor Miroslav Antl: Já vám rovněž děkuji, když jsme u děkování, a jinak se omlouvám za svůj příkrý tón, ale nejsem zvyklý být moderátorem, pouze jsem zvyklý řídit schůze a podle toho se chovám, protože vždycky časového prostoru je málo. Vám ať se daří a těšíme se i na to, že budete zdravými dětmi a budete nám pomáhat, abychom vás znali lépe. Všem nám přeji hezký zbytek dne, vám děkuji za účast a potkávejme se u takových příležitostí, kdy se budeme učit i od našich dětí a vzájemně se budeme obohacovat. Takže zdravé dny a šťastný návrat domů. Na shledanou. (Potlesk.)

***/ž