Matthew Thomas
My nejsme my
WE ARE NOT OURSELVES Copyright © 2014 by Matthew Thomas All rights reserved Translation © 2015 by Jana Kunová ISBN 978-80-249-2960-6
Pro Joy
Milá, vzpomínáš na muže, jehož sis vzala? Dotkni se mě, připomeň mi, kdo jsem. Stanley Kunitz My nejsme my, když nejsme ve své kůži. Když trpí tělo, trápí to i ducha. Král Lear
J
eho otec pozoroval vlasec ve vodě. Chlapec chytil žábu a probodl jí břicho háčkem, protože chtěl vědět, jak to bude vypadat. Na háčku ulpěly slizké vnitřnosti a jemu se sevřel žaludek pocitem viny. Když se zeptal, jestli se dají ryby chytat na žáby, snažil se, aby to znělo nevinně. Otec se na něj ohlédl, rozšířilo se mu chřípí a zatřásl plechovkou od kávy plnou kroutících se žížal. Ty se vysypaly a plazily se pryč. Řekl mu, že udělal něco zlého a že mládí jeho krutost neomlouvá. Donutil ho vytáhnout háček a držet cukající se zvíře, dokud nezcepenělo. Potom mu podal nožík a poručil mu, aby jím vyhrabal hrobeček. Jeho slova děsivě postrádala důvěrnost, jako by teď byli jednoduše jen náhodná dvojice a neviditelné pouto mezi nimi se přetrhlo. Když chlapec žábu pohřbil, zdlouhavě uhlazoval hlínu, aby nemusel zvednout oči. Otec mu řekl, ať se chvilku zamyslí nad tím, co udělal, a odešel. Chlapec zůstal dřepět, poslouchal vzdalující se kroky a pak přišly slzy a do nosu mu vnikl humusovitý pach tlejícího listí. Vstal a zahleděl se na řeku. Do údolí se rychle vkrádal soumrak. Zanedlouho si uvědomil, že tu zůstal déle, než otec zamýšlel, ale neměl dost vůle zamířit k autu. Bál se totiž, že až tam dojde, otec ho už nebude považovat za svého. Nedokázal si představit nic horšího, a tak házel do řeky kamínky a čekal, až si pro něj otec přijde. Když jeden vržený kámen nevydal šplouchnutí, na jaké byl zvyklý, a místo toho se za ním zničehonic ozvalo hlasité zakvákání, vystrašeně utíkal k otci. Ten se opíral o kapotu, jednu nohu položenou na nárazníku, a vypadalo to, že by tam na něj takhle čekal třeba celou noc. Ale teď si pošoupl čepici, otevřel dveře a odvezl je domů. Ještě ho neztratil.
Část I.
Dny ve slunci a dešti 1951–1982
1 ísto aby šli za knězem, obraceli se muži, kteří se po práci stavovali v Dohertyho baru, na otce Eileen Tumultyové. Eileen u toho sama byla, přestože chodila teprve do čtvrté třídy. Když její otec kolem půl páté dokončil rozvážku, vyzvedával ji z hodiny tradičního tance a bral ji s sebou do baru. Taneční lekce končily až v šest, ale Eileen nevadilo, že odchází ze suterénu fary dřív. Pan Hurley na ni pořád křičel, ať se drží rytmu anebo ať nedává paže od těla. Eileeniny vytáhlé končetiny se nehodily pro sevřené pohyby, které podle pana Hurleyho vznikly proto, aby tanečník mohl předstírat, že jen tak stojí, kdyby kolem něj procházel strážník. Raději by se učila jitterbug nebo lindy hop, něco, u čeho by mohla dát volnost svým nepokojným údům, ale matka ji zapsala na irské tance. Matka ještě Irsko tak docela neopustila. Neměla zatím ani občanství. Otec se rád chlubil tím, že o ně zažádal hned ten den, kdy na ně získal nárok. Zarámované potvrzení s datem 3. května 1938 viselo v obývacím pokoji naproti akvarelu znázorňujícímu svatého Patrika vyhánějícího hady, jedinému uměleckému předmětu v celém bytě, nepočítáme-li vyřezávaný dřevěný keltský kříž v kuchyni. Malá fotografie na dokumentu měla na sobě vyraženou pečeť, úhledný podpis a obličej s nesmiřitelně odhodlaným výrazem. Eileen v něm hledávala odpovědi, ale mladší otcova podoba se sevřenými rty nikdy nic neprozradila.
M
Když se Eileenin otec objevil ve dveřích, vyplnil je svým tělem, kovbojský klobouk před sebou jako štít proti zdvořilostní konverzaci, pan Hurley přestal štěkat povely, a to nejen na Eileen. V přítomnosti
14
Matthew Thomas
jejího otce muži vždy umlkali. Deska hrála dál a děvčata dotančila načatý slip jig. Houslová melodie se Eileen moc líbila, pokud se při ní zrovna nemusela soustředit na to, aby ovládla své neposlušné tělo. Jakmile skladba dohrála, pan Hurley neprodleně dovolil Eileen odejít. Zatímco si brala věci, upíral oči do země. Tolik spěchala, aby už byla pryč a mohla otce mlčky doprovodit, že si boty přezula až na ulici. Když došli k bloku, kde se nacházel bar, běžela napřed, aby se podívala, jestli někoho nenačapá na otcově stoličce, na které nikdy neviděla sedět nikoho jiného, ale všichni jen postávali v půlkruhu kolem, jako by se tam bezděky shlukli v očekávání jeho příchodu. Bylo tam zakouřeno a kromě ní tam nebyly žádné děti, ale směla se dívat, jak otec rozdává moudra. Před pátou hodinou se tu scházeli dělníci, jako byl on sám, rozvážně popíjeli pivo, spokojeně vyčerpaní, dobré rozpoložení se nad nimi vznášelo jako mlha. Po páté se začali trousit lidé z kanceláří, kteří se prodírali k obsazenému pultu a ťukali o něj mincemi, než dostali svoje pití. Pivo do sebe lili na ex a okamžitě si poroučeli další, oběma rukama svírali zvýšený okraj výčepního pultu a předkláněli se, aby popohnali obsluhu. Stejnou pozornost jako barmanovi však věnovali i jejímu otci. Seděla ve skládané sukni a halence s límečkem u rozvrzaného stolku u vchodu a dělala si úkoly, přitom ale stačila poslouchat, o čem se otec baví. Nemusela nijak napínat uši, aby slyšela, co mu lidé říkají, nepovažovali za nutné šeptat, i když seděla jen kousek od nich. Na otcově autoritě bylo cosi očistného, zbavovala ostatní muže rozpaků. „Jsem z toho celej špatnej,“ vykládal mu klopýtavě jeho kamarád Tom. „Vůbec nespím.“ „Tak ven s tím.“ „Zahnul jsem Sheile.“ Otec se k němu naklonil blíž a pohledem ho přikoval ke stoličce. „Kolikrát?“ „Jenom jednou.“ „Nelži mi.“ „Napodruhý jsem to ze samý nervozity nedotáhl do konce.“ „Takže dvakrát.“
My nejsme my
15
„No jo.“ Kolem nich svižně proběhl barman, zkontroloval, kolik mají upito, přehodil si přes rameno utěrku a pokračoval dál. Otec po ní střelil pohledem a ona zaryla hrot tužky do sešitu tak silně, že se ulomil. „Co to bylo za rajdu?“ „Jedna holka z banky.“ „Řekneš jí, že s tou hloupostí je konec.“ „Řeknu, Mikeu.“ „Uděláš zas další zatracenou blbost? Pověz mi to rovnou.“ „Ne.“ Ve dveřích se objevil nějaký muž a otec s Tomem na něj kývli. Vpustil dovnitř průvan, který ji zastudil do holých nohou a zavál k ní pach rozlitého piva a čističe na podlahu. „Plácni se přes kapsu,“ radil mu otec. „Vezmi všechno, co máš našetřeno. Kup Sheile něco hezkýho.“ „Jo, to je ono. To je ono.“ „Do posledního halíře.“ „Nic si nenechám.“ „Přísahej před Bohem, že to skončilo.“ „Přísahám, Mikeu. Na mou duši.“ „Ať se ke mně odněkud nedonese, že proháníš sukně.“ „Ty dny už jsou pryč.“ „A ne abys provedl nějakou šaškárnu, jako že bys tý chudince řekl, cos udělal. Už tak si s tebou užije svý, nemusí vědět ještě tohle.“ „Ano,“ přitakal Tom. „Ano.“ „Jsi zatracenej hlupák.“ „Jsem.“ „Dneska o tom mluvíme naposled. Objednej nám pití.“ Smáli se každému jeho slovu, ledaže řekl něco vážného, to nasadili zádumčivý výraz. Vynášeli ho do nebes, jako by nestál přímo mezi nimi. Polovině z nich sehnal práci, jen co se vylodili – v Schaeferově pivovaru, v Macyho obchodech, za barem, místa vrátných nebo údržbářů. Všichni mu říkali Velkej Mike. Kolovala o něm pověst, že necítí bolest. Měl tak široká ramena, že i jen tak v košili vypadal, jako by
16
Matthew Thomas
měl na sobě sako. Pěsti měl velké jako dětské hlavičky a jeho trup připomínal pivní sud, jaké nosíval po jednom pod každou paží. Fyzičku si nepěstoval ničím jiným než prací. Nebyl žádný svalovec, prostě jen dříč z venkova. Když jste ho zastihli ve chvíli odpočinku, zdálo se, že se scvrkl do běžné velikosti. Když jste něco skrývali, vyrostl vám před očima. Nebyla zas tak malá, aby si nepovšimla, že nejraději má těch několik málo, kteří do sebe neobrátili napěněný korbel jeho legendy na jeden lok, ale raději si dali načas a skepticky očichávali lák jeho člověčenství. Bylo jí teprve devět, ale lecčemus už přišla na kloub. Věděla, proč ji otec jednoduše nevyzvedává z tanečních hodin cestou domů na večeři. Připravil by tak o tu chvilku z hodiny, kterou všem mohl každý den věnovat, muže v oblecích vracející se z Manhattanu. Ti si v jeho přítomnosti povolili kravaty, shodili saka a shlukli se kolem něj a rozpovídali se. Musel by odejít z baru v půl šesté místo ve tři čtvrtě, a právě na těchto několika minutách nejvíc záleželo. Chápala, že to nedělá jen pro vlastní potěšení, že chce zčásti být k dispozici svým mužům a stejně důležitá že pro něj je i povinnost vůči její matce. Všichni tři společně každý den večeřeli. Matka měla jídlo nachystané přesně na šestou, po celodenním úklidu umýváren a kanceláří v továrně Bulova. Nestrpěla žádné výmluvy. Eileenin otec celou cestu domů pohlížel na hodinky, a jak se blížili k činžáku, přidával do kroku. Někdy mu Eileen nestačila, a tak ji poslední kus cesty nesl. Někdy šla schválně pomalu, aby ji vzal do náruče. Jednoho vlahého červnového večera, týden před koncem čtvrtého roku její školní docházky, přišla Eileen s otcem domů, na stole byly připravené talíře, ale dveře ložnice byly zavřené. Otec se podíval na hodinky, jako by ho zradily, poklepal na ně, natáhl je a nařídil podle hodin nad dřezem, které ukazovaly šest dvacet. Eileen ho ještě nikdy neviděla takhle rozrušeného. Poznala, že je v tom něco víc, než že přišli pozdě, něco mezi rodiči, do čeho ona nevidí. Zlobila se na matku, že tak neoblomně trvá na svém pravidlu, otec však zjevně
My nejsme my
17
ne. Pomalu, v tichosti se najedl, a když vstal, aby si dolil sklenku, vzal i její a z hrnce na sporáku jí na talíř přidal mrkev. Potom si oblékl kabát a šel zase ven. Eileen přistoupila ke dveřím ložnice, ale neotevřela je. Zaposlouchala se, nic však neslyšela. Šla ke dveřím pana Kehoea, ale i za nimi bylo ticho. Náhle se jí zmocnila hrůza při pomyšlení, že ji všichni opustili. Nejraději by začala bušit na oboje dveře a donutila je vyjít ven, ale měla dost rozumu, aby se matce zrovna v tu chvíli nevnucovala. Uklidnila se tím, že vydrhla sporák a kuchyňskou linku, až na nich nezůstal jediný drobeček nebo flíček, ani jediný důkaz, že tu matka předtím vařila. Pokoušela se představit si, jaké by to bylo, kdyby odjakživa byla sama. Došla k závěru, že být sama od počátku by bylo snazší, než kdyby ji všichni opustili. Všechno by bylo snazší než to. Poslouchala otcovy rozhovory v baru, protože doma toho moc nenamluvil, leda tak s kusem masa na vidličce utrousil nějakou zásadní myšlenku. „Chlap by si nikdy neměl odepřít to, co chce, jen proto, že nemá chuť se kvůli tomu namáhat.“ „Každý by měl mít dvě zaměstnání.“ „Peníze člověk vydělává, aby je utratil.“ (Na poslední zmíněné zásadě pevně trval. Neměl žádné pochopení pro ty, kdo se narodili na americké půdě a neměli v kapse pár drobných, aby zaplatili rundu.) On sám krom svého hlavního zaměstnání dělal ještě výčepního, u Dohertyho, u Hartnetta, v Leitrim Castle – v každém podniku jeden večer týdně. Vždycky když pivo točil Velkej Mike Tumulty, v hospodě bylo narváno, že šlo skoro o zdraví, a utržila tolik, jako by byl nějaký potulný herec, který dává jen omezený počet představení. Ani u Schaefera na tom netratili, všichni věděli, že Mike nedá na tuhle značku dopustit. Schválně si uchovával irský přízvuk, který se matka snažila odnaučit, v jeho profesi se hodil. Když si někdy Eileen dodala odvahy a zeptala se na své kořeny, umlčel ji mávnutím ruky. „Jsem Američan,“ prohlásil, jako by to byla vyčerpávající odpověď. A v jistém smyslu skutečně byla. V době, kdy se Eileen narodila, tedy v listopadu 1941, se v jejich čtvrti ještě našly poslední zbytky lesnaté idyly, kterou odrážel její ná-
18
Matthew Thomas
zev, ale veškerý zůstatek woodsideské zeleně připadl okolním hřbitovům. Přirozený řád zde byl obrácený naruby, asfalt, prkna a cihly dýchaly životem, kdežto trávu si pro sebe ponechali mrtví. Její otec byl z dvanácti dětí, matka ze třinácti, Eileen však žádné sourozence neměla. Bydleli v třípatrové budově vystavěné mezi domy, které se v sevřených řadách táhly okolo tratě vlakové linky číslo 7, a všichni tři spali na palandách v jedné místnosti připomínající vojenská kasárna. V druhé ložnici měli nájemníka jménem Henry Kehoe a ten si spal jako král výměnou za to, že se každý měsíc podílel na výdajích. Jíst chodil pan Kehoe jinam, a když byl doma, zavíral se ve svém pokoji a hrál na klarinet tak tiše, že Eileen musela přitisknout ucho na dveře, aby to slyšela. Vídala ho, jen když přicházel a odcházel nebo když šel do koupelny. Kdyby to tak nebylo odjakživa, patrně by jí jeho přízračná přítomnost připadala zvláštní, ale takhle jí vědomí, že za těmi dveřmi je, bylo příjemné, obzvlášť o večerech, kdy se otec napil whisky. Otec nepil neustále. Když obsluhoval za barem, pití se ani nedotkl, a v období půstu se alkoholu každoročně zřekl, aby dokázal, že to svede – pochopitelně s výjimkou Dne svatého Patrika a těch, které mu předcházely a následovaly po něm. Když otec obsluhoval za barem, Eileen a její matka uléhaly časně a spaly tvrdě. V ostatní dny ji však matka zdržela a společně vycídily všechny drobnosti, kterým se jinak nevěnovaly – sváteční stříbro, sošky, ověsy křišťálového lustru, rámy obrazů. Bez ohledu na to, jaký chaos mohl nastat po otcově návratu, před ním vládlo hmatatelné vzrušení, jako by chystaly večírek pro jediného hosta. Jakmile už nebylo co mýt a leštit, matka ji poslala do postele a sama čekala na gauči. Eileen nechávala dveře ložnice pootevřené. Dokud zůstal otec u piva, všechno bylo v pořádku. Pověsil si klobouk a svědomitě navlékl poutko kabátu na háček ve zdi. Potom se jako velký krotký medvěd, celý vláčný, s brumláním svalil na pohovku, mezi zuby pevně skousnutou dýmku. Slýchala, jak mu matka tiše vykládá o domácích záležitostech. On přikyvoval, skládal roztažené prsty do stříšky a zas je narovnával. Někdy domů dokonce přitančil a matka, ačkoli si umínila, že se nenechá strhnout, se pokaždé rozesmála. Vytáhl ji z gauče a obtančil
My nejsme my
19
s ní místnost pomalým valčíkovým krokem. Měl neodolatelné charisma, a ona vůči němu nebyla imunní. Když se ale napil whisky, obvykle v den výplaty, medvěd se utrhl ze řetězu. Kabát odhodil na stolek v předsíni, dupal po bytě a hledal, čím by třísknul, jako by nahromaděný tlak očekávání dokázal rozptýlit pouze fyzicky. Proslul tím, kolik whisky dokáže vypít, aniž by ho to vyvedlo z rovnováhy – slýchala o tom básnit muže u Dohertyho –, a jednou večer, když se ho na to matka přímo, odevzdaně zeptala, jí vysvětlil, že tváří v tvář výzvě několika rund za sebou nechce zklamat víru, kterou v něj ostatní muži mají, přestože se musí na pokraj vyčerpání soustředit, aby udržel rovná záda a jasně, zřetelně vyslovoval. Každý potřebuje v něco věřit. Po matce nikdy nic nehodil a mlátil jen nerozbitnými věcmi: polštářky či knihami. Dokud neskončil, matka mlčela a ani se nepohnula. Když si ale všiml, že na něj škvírou mezi dveřmi ložnice pokukuje Eileen, okamžitě se zarazil jako herec, který zapomněl text, a odešel do koupelny. Matka vklouzla do postele. Ráno otec zamračeně zíral do čaje v hrnku a mrkal pomalu jako ještěrka. Eileen občas zaslechla Gradyovy nebo Longovy, jak se hádají. Nacházela v tom hlučném hněvu jistotu, znamenal totiž, že její rodina není v domě jediná, která má svoje problémy. I mezi rodiči v těch chvílích zavládlo temné spojenectví, sedávali u stolu v kuchyni a dívali se na sebe s pozdviženým obočím nebo se jeden na druhého truchlivě usmívali, když se začaly ozývat zvýšené hlasy. Jednou u večeře otec ukázal na pokoj pana Kehoea. „Nebudeme ho tu mít věčně,“ poznamenal k matce. Eileen při pomyšlení na život bez pana Kehoea posmutněla, ale otec vzápětí dodal: „Když Pánbůh dá.“ Ať se sebevíc snažila pana Kehoea přes zeď zaslechnout, zachytila jen vrzání postele, tiché skřípění pera, když zrovna seděl u svého psacího stolku, nebo tiché sípění klarinetu. Seděli právě u večeře, když matka vstala a vyběhla z pokoje. Otec šel za ní do ložnice a zavřel za sebou dveře. Mluvili tlumeně, ale Eileen v jejich hlasech rozpoznala napjatou energii. Přikradla se blíž. „Dostanu ho zpátky.“ „Jsi zatracenej mamlas.“
20
Matthew Thomas
„Napravím to.“ „Jak? Velkej Mike si od nikoho nepůjčí ani halíř,“ odvětila matka posměšně. „Nějak už to půjde.“ „Jak jsi to mohl nechat zajít tak daleko?“ „Myslíš, že chci, aby moje žena a dcera žily na takovémhle místě?“ „No to je mi pěkné. Takže za to můžeme my, co?“ „To jsem neřekl.“ Eileen se v obývacím pokoji rozbušilo srdce ještě rychleji, protože jí průvan přitlačil dveře ložnice k dlaním. „Máš rád koníčky a numera,“ řekla matka. „Nedělej z toho něco víc.“ „Někde v koutku duše jsem na to ale myslel,“ hájil se otec. „Vím, že tady nechceš být.“ „Kdysi jsem věřila, že to můžeš dotáhnout na newyorského starostu,“ řekla matka. „Ale tobě stačí starostovat u Dohertyho. Nejsi ani majitel. Jen starosta.“ Odmlčela se. „Nikdy jsem tu zatracenou věc neměla sundat z prstu.“ „Dostanu ho zpátky. Slibuju.“ „Nedostaneš, sám to dobře víš.“ Předtím se matka snažila nekřičet, v podstatě syčela, ale teď zněla prostě jen smutně. „To je troška tuhle, troška tamhle, jenomže jednou nám nezůstane vůbec nic.“ „Dost už,“ řekl otec a Eileen si je v nastalém tichu představila, jak tam stojí a mezi nimi proudí ono záhadné vědění, jako dvě kamenné sošky, do jejichž srdcí nikdy nedohlédne. Když se příště ocitla sama doma, otevřela zásuvku sekretáře, kam matka bezpečně uložila svůj zásnubní prsten, když jí jednou při mytí nádobí málem spadl do výlevky. Eileen ji sem tam vídala, jak krabičku otevírá. Myslela si, že se matka chce na chviličku pokochat tím, jak se plošky kamene na světle lesknou, ale když teď spatřila prázdné místo tam, kde krabička bývala, pochopila, že matka se ujišťovala, jestli tam pořád ještě je. Týden před svými desátými narozeninami přišla Eileen s otcem domů a zjistila, že matka v kuchyni není. Nebyla ani v ložnici, ani v koupelně a nenechala žádný vzkaz.
My nejsme my
21
Otec ohřál plechovku fazolí, opekl slaninu a nachystal pár krajíců chleba. Matka se vrátila, než dojedli. „Můžete mi blahopřát,“ pronesla, když si věšela kabát. Otec nejdřív dožvýkal. „K čemu?“ Matka položila na stůl nějaké papíry a upřeně se na něj zahleděla, jak to někdy dělávala, když se ho snažila rozčílit. Zakousl se do dalšího plátku slaniny, začal ho drtit mezi čelistmi a sáhl po papírech. Začal číst a svraštil čelo. Potom je položil. „Jak jsi jen mohla?“ zeptal se tiše. „Jak to, žes to nenechala udělat mě?“ Eileen by si snad myslela, že slyší v jeho hlase bolest, ale jejímu otci přece nedokázalo ublížit nic na světě. Matka vypadala téměř zklamaně, že na ni nezačal křičet. Posbírala papíry a odnesla je do ložnice. Otec si za pár minut vzal z věšáku klobouk a odešel. Eileen zamířila do ložnice a posadila se na svou postel. Matka kouřila u okna. „Co se stalo? Ničemu nerozumím.“ „To jsou doklady o naturalizaci.“ Matka ukázala na prádelník. „Jen si je prohlédni.“ Eileen si pro ně došla. „Ode dneška jsem občanka Spojených států. Můžeš mi blahopřát.“ „Blahopřeju,“ odvětila Eileen. Matka se mezi šluky zmohla na posmutnělý úsměv. „Zažádala jsem o ně už před kolika měsíci,“ řekla. „Tvému otci jsem to zamlčela. Chtěla jsem ho překvapit, vzít ho s sebou. Hodně by pro něj znamenalo, kdyby se za mě mohl před složením přísahy zaručit. Pak jsem si usmyslela, že mu ublížím. Vzala jsem s sebou místo něj svého bratránka Dannyho Glasheena.“ Eileen přikývla, viděla Dannyho jméno. Dokumenty budily dojem, že mají být uschovány po celá staletí, až dokud nezanikne civilizace. „Teď bych to nejradši vzala zpátky.“ Matka se truchlivě zasmála. „Tvůj otec si tolik potrpí na obřadnost.“ Eileen si nebyla zcela jistá, jak to matka myslí, ale domnívala se, že to nějak souvisí s tím, s jakou důkladností otec provádí i ty
22
Matthew Thomas
nejmenší maličkosti, aby to bylo správně. Sama toho byla mnohokrát svědkem: jak přidržel za loket muže, který přebral, a opřel ho o barový pult, aby neupadl, aniž si dotyčný vůbec všiml, že mu někdo pomáhá. Jak nikdy nepřevrhl sklenici piva ani nerozbryndal whisky, jak pečlivě se česal, ani vlásek nesměl odstávat. Na několika pohřbech ho viděla nést rakev. V jeho podání to působilo, jako by hledět přímo vpřed a kráčet vzpřímeně a rovnoměrně, když člověk za zvuků dud nese mrtvého ze schodů kostela, byl ten nejzávažnější úkol na světě. Zčásti díky tomu ho muži měli v takové úctě. A totéž zřejmě zčásti platilo o její matce. „Nikdy se do nikoho nezamiluj,“ řekla matka, vzala dokumenty a dala je do zásuvky sekretáře, kde mívala uložený prsten. „Jen si tím sama zlomíš srdce.“