MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra občanské výchovy

Pojetí lásky u A. Schopenhauera a E. Fromma

Bakalářská práce

Brno 2014

Vedoucí práce:

Autor práce:

Mgr. Slavomír Lesňák, PhD.

Klára Formánková

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a čerpala pouze z pramenů uvedených v seznamu literatury a dalších zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

V Brně dne 17. dubna 2014 ___________________________ Podpis

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala svému vedoucímu bakalářské práce Mgr. Slavomíru Lesňákovi, PhD. za odbornou pomoc, vstřícný přístup a spolupráci, která mi pomohla pro vypracování předkládané bakalářské práce.

Bibliografický záznam FORMÁNKOVÁ, K. Pojetí lásky u A. Schopenhauera a E. Fromma. Brno, 2014. 60 s., Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra občanské výchovy. Vedoucí bakalářské práce Mgr. Slavomír Lesňák, PhD.

Anotace Bakalářská práce „Pojetí lásky u A. Schopenhauera a E. Fromma“ analyzuje problematiku lásky v pracích obou autorů. První část práce je zaměřena na vývoj lásky. Druhá část práce rozebírá postoj a názory A. Schopenhauera, v níţ poukazuje na definici lásky, výběr partnera, vzájemný vztah ţeny a muţe a také postavení ţen. Třetí část práce pojednává o tezích E. Fromma, o jeho pohlíţení na lásku, o problému odloučenosti. Práce poukazuje na různé formy a druhy lásky, které Fromm definoval a taktéţ se zabývá praxí lásky. Závěrečná část práce je věnována porovnání těchto dvou autorů a zdůraznění jejich podobností a rozdílů.

Klíčová slova Láska, člověk, společnost, pohlavní pud, iluze, umění

Annotation Bachelor thesis „Conception of love in works A. Schopenhauer and E. Fromm“ analyzes the issue of love in the works of both authors. The first part focuses on the development of love. The second part examines the attitude and opinions of Schopenhauer, which relies on the definition of love, choice partner, the relationship between women and men and position of women. The third part deals with theses E. Fromm, about his view on love, about trouble of separation. The work highlights the different forms and types of love that Fromm defined and also deals with the practice of love. The final part is devoted to the comparison of these two authors and warns their similarities and differences.

Keywords Love, human, society, sexual instinkt, illusion, art

Obsah ÚVOD ................................................................................................................... 8 1

VÝVOJ LÁSKY ........................................................................................... 10

2

ARTHUR SCHOPENHAUER ..................................................................... 15 2.1

Ţivot Arthura Schopenhauera................................................................ 15

2.2

Vůle k ţivotu ......................................................................................... 15

2.3

Láska očima Arthura Schopenhauera .................................................... 17

2.3.1 Láska jako nejdůleţitější účel lidského ţivota ................................ 19 2.3.2 Láska jako iluze ............................................................................... 21 2.4

Výběr partnera ....................................................................................... 23

2.4.1 První setkání .................................................................................... 24 2.4.2 Instinkt ............................................................................................. 25 2.4.3 Zřetele ovlivňující výběr partnera ................................................... 26 2.4.3.1 Fyzické zřetele .......................................................................... 27 2.4.3.1.1 Stáří .................................................................................... 27 2.4.3.1.2 Zdraví................................................................................. 28 2.4.3.1.3 Kostra................................................................................. 29 2.4.3.1.4 Náplň masa ........................................................................ 29 2.4.3.1.5 Krása obličeje .................................................................... 30 2.4.3.2 Psychické zřetele ...................................................................... 30 2.4.3.3 Relativní zřetele ........................................................................ 31

3

2.5

Vzájemný vztah muţe a ţeny ................................................................ 32

2.6

Postavení ţen ......................................................................................... 34

2.7

Láska k samotě ...................................................................................... 35

ERICH FROMM........................................................................................... 36 3.1

Ţivot Ericha Fromma ............................................................................ 36

3.2

Láska z pohledu Ericha Fromma ........................................................... 37

3.2.1 Láska jako umění ............................................................................. 37

3.2.2 Teorie lásky ..................................................................................... 39 3.2.2.1 Tíha odloučenosti ..................................................................... 39 3.2.2.2 Láska jako protiklad odloučenosti ............................................ 40 3.2.2.3 Biologická potřeba .................................................................... 42 3.2.3 Předměty lásky ................................................................................ 43 3.2.3.1 Bratrská láska ........................................................................... 44 3.2.3.2 Mateřská láska .......................................................................... 44 3.2.3.3 Erotická láska ........................................................................... 45 3.2.3.4 Sebeláska .................................................................................. 47 3.2.3.5 Láska k Bohu ............................................................................ 47 3.2.4 Pseudoláska ..................................................................................... 48 3.2.5 Předpoklady umění milovat ............................................................. 50 4

SCHOPENHAUER NEBO FROMM? ......................................................... 52

ZÁVĚR................................................................................................................ 55 RESUMÉ ............................................................................................................. 57 SUMMARY ........................................................................................................ 57 POUŢITÁ LITERATURA .................................................................................. 58 INTERNETOVÉ ZDROJE ................................................................................. 59

ÚVOD Pro vypracování své bakalářské práce jsem si vybrala téma Pojetí lásky u A. Schopenhauera a E. Fromma. Jak uţ sám název práce napovídá, jejím cílem bude srozumitelně vás seznámit se zcela odlišným pohlíţením na lásku těchto dvou autorů a následné porovnání jejich názorů. Opírat se v práci budu primárně o výklad lásky z pera samotných autorů, své vlastní úvahy a výsledky studií. Z uvedeného tedy vyplývá, ţe primárními zdroji pro tuto práci byly knihy Metafyzika lásky (Arthur Schopenhauer) a Umění milovat (Erich Fromm). Téma lásky jsem pro svou práci zvolila právě proto, ţe tento abstraktní pojem ovlivňuje ţivoty všech jedinců, aniţ bychom si toho byli třeba alespoň trochu vědomi. Je to totiţ právě láska, která formuje naši osobnost. Pokud jsme milováni či milujeme, ţivot je snazší, plný opory a radosti. Myslím si, ţe snad nemůţe existovat člověk, který by byl láskou nedotčený, neboť láska na sebe bere mnoho podob. Ať uţ máme na mysli lásku partnerskou, mateřskou, sourozeneckou, rodinnou, přátelskou či lásku ke zvířeti, je nutné si uvědomit, ţe lásku je třeba dávat, a ne ji jen brát. Existuje několik definic lásky, které je moţné pro vysvětlení tohoto pojmu vyuţít, avšak nejčastěji je láska popisována jako jedno z nejdůleţitějších pojítek mezi lidmi, jako hluboký cit, jako náklonnost jednoho jedince k druhému či jako touha být s určitým člověkem. Láska tedy hraje v ţivotě kaţdého jedince výjimečnou roli, a proto není divu, ţe je mnohými nazývána nejdůleţitějším citem, který ovlivňuje naše chování a rozhodování, stejně jako náš osobní a společenský ţivot. Pokud bychom se však o definici lásky pokusili sami, je jisté, ţe kaţdý z nás ji bude definovat trochu jinak. Domnívám se, ţe zatím ani neexistuje jednotná definice, která by lásku dokázala charakterizovat ve všech jejich podobách. Tato bakalářská práce je čistě teoretická. V práci se nejprve budeme věnovat vývoji lásky od pravěku aţ do současnosti, abychom dále lépe pochopili, v čem je interpretace lásky u mnou zvolených autorů nová. V další části práce se jiţ budeme zaobírat hlavním obsahem tohoto textu, a to samotným učením obou autorů. Nejprve se podíváme na názory a postoje toho staršího z filosofů, tedy německého myslitele 8

Arthura Schopenhauera, který přináší zcela nové, evoluční pohlíţení na lásku. Předtím, neţ však přejdeme k samotné Schopenhauerově problematice lásky, pokusíme se v krátkosti vystihnout základní kámen jeho filosofie, kterým je vůle k ţivotu. Ač by se to na první dojem nemuselo zdát, je to právě vůle k ţivotu, stojící v základech jeho koncepce lásky. Dozvíme se, ţe A. Schopenhauer lásku definoval jako iluzi čili jako něco, co bylo vytvořeno právě pro účely vůle k ţivotu, a proto je nezbytně nutné věnovat naši pozornost nejprve tímto směrem. Teprve posléze si uvedeme důvody, které ho k zájmu o tuto problematiku přivedly, přičemţ se sami pokusíme nastínit, v čem tkví původ oblíbenosti tohoto tématu. Nicméně bez hlubšího prozkoumání nenecháme ani jeho úvahy o výběru partnera, které jsou neméně stěţejními pro jeho výklad lásky. Budeme se moci sami přesvědčit o tom, ţe ani volba partnera není naší svobodnou volbou. Narazíme na postavení ţen v podání tohoto filosofa a naše práce se neobejde ani bez menší kritiky tohoto autora či poukázání na jisté neshody v jeho učení. V průběhu práce si uvedeme vědecké studie, které hovoří ku prospěchu jeho teoriím, ale i takové, které jeho úvahy vyvrací. Poté se s nemenším zájmem budeme věnovat významnému německému psychologovi, filosofovi a sociologovi Erichu Frommovi, jehoţ pojetí lásky se jeví na rozdíl od toho Schopenhauerova, zejména pro romantické duše, poněkud přijatelnější. Láska v pojetí Fromma představuje předmět učení. Nejedná se o ţádnou iluzi, nýbrţ o skutečný cit, který abychom mohli opětovat, musíme nejprve dokázat milovat sebe sama. Zprvu se zaměříme na to, jak takový cit vůbec vzniká, a dále pak na jednotlivé druhy lásky, které definoval. Dále uvedeme jevy, které jsou milně povaţovány za lásku, a poté pojednáme o předpokladech lásky. Závěrečnou část práce věnujeme porovnání autorů, upozorníme na základní rozdíly, ale také uvedeme, co oba myslitele spojuje. Nutno na úvod také podotknout, ţe tato práce si neklade za cíl postihnout lásku ve všech jejich podobách, nýbrţ zachytit tu partnerskou, jedinečné spojení dvou jedinců, kteří tu dokáţou být jeden pro druhého. Z toho důvodu není moţné většinu vyřčeného aplikovat na všechny druhy lásky, nýbrţ pouze na tu jednu, lásku partnerskou. Tato práce podává srozumitelný přehled o pojetí lásky u A. Schopenhuera i E. Fromma, a proto pevně doufám, ţe práce poslouţí všem, kteří by se chtěli o této problematice dozvědět více. 9

1 VÝVOJ LÁSKY Láska se v našich ţivotech objevuje v různých podobách a její projevy jsou stejně nevyzpytatelné a individuální jako ţivot sám. Své city a pocity dává kaţdý jedinec najevo jinak. Domnívám se, ţe snad neexistuje způsob, jak bychom mohli přítomnost lásky u druhých vţdy rozpoznat či prokázat. Přece jen, i lidé spojení poutem lásky se k sobě dokáţou chovat jako kočka a pes, a proto je z pozice třetí osoby velice náročné jejich vztah zhodnotit. Podle mého názoru je snadno rozpoznatelnou pouze zamilovanost, předstupeň lásky, jejíţ existence je podmíněna především fyzickými přednostmi jedinců. Zamilovanost nám nasazuje růţové brýle a způsobuje, ţe ze své mysli vytěsňujeme skutečnou realitu. V důsledku zamilování tak nejsme schopni objektivního úsudku a nevidíme daného člověka v pravém světle. Zpočátku jsme tedy zamilovaní do zidealizovaného obrazu reality, nikoliv do člověka takového, jaký je. Aţ postupem času přijde prozření, které u někoho vyústí v rozpad vztahu, jiné páry posilní. Vymaníme se ze zajetí růţových brýlí a dosáhneme osvobození. Jiţ ţádná přetvářka či dopředu nachystané fráze. Teprve aţ začneme milovat, staneme se sami sebou a druhého člověka budeme obdivovat i spolu s jeho nedokonalostmi. Láska tedy do našich ţivotů přichází pomalu. Jediným předpokladem lásky je pak být smířen sám se sebou a připravený se jí otevřít, neboť podobně jako všechny hmotné věci bez péče s postupem času ztrácejí na své kráse, tak také intenzita lásky se bez dostatečné pozornosti sniţuje a vytrácí. Na první pohled by se mohlo zdát, ţe pravá láska je zpečetěna zplozením dítěte, neboť, co jiného neţ láska by mohlo vést dva jedince ke zplození vlastního potomka. Ovšem vše není takové, jak se na první pohled zdá. A. Schopenhauer by nepochybně namítl, ţe je to záleţitostí vůle k ţivotu a jejího naplňování, ovšem tuhle domněnku nám nevyvrací jen on, ale i způsob ţivota primitivních kmenů, sňatky ve vyšší společnosti či případy znásilnění. Je proto velice obtíţné hledat v historii lidstva první zárodky lásky, pokud sex plnil předně úlohu zachování lidstva a smyslového ukojení. Otázkou pak zůstává, zda je vůbec v našich silách, na pozadí historického vývoje společnosti, najít hranici mezi sexuální potěchou, zamilovaností a láskou. Počátek lásky je totiţ stejně tak individuální, jako její vytracení se z našich ţivotů.

10

Pokud však chceme bádat po původu lásky, ohlédněme se nejprve do pravěké společnosti. Jak jistě kaţdý ví, pravěk byl jedním z nejdelších období ve vývoji lidstva. Právě v pravěké společnosti docházelo k prvotnímu formování mezilidských vztahů. Z důvodu neexistence písemných pramenů z této doby, však můţeme pouze hádat, zda se láska v pravěku vyskytovala. Nicméně na základě jeskynních maleb či hliněných děl je nezpochybnitelné, ţe vedoucí postavení zde měl sexuální akt a plodnost ţeny. Nutno však podotknout, ţe v rámci této práce jsme se zaměřili na pravěké společenství homo sapiens a homo sapiens sapiens, neboť nepředpokládáme, ţe by se jakákoli forma lásky mohla vyskytnout u předcházejících vývojových stupňů člověka. Přece jen u homo habilis či homo erectus převaţovali stále zvířecí pudy a nevyvinuté řečové schopnosti. Intimní vztah mezi muţem a ţenou měl i v pravěké společnosti jistá pravidla. Kupodivu se respektoval nesouhlas ţeny s pohlavním stykem, který mimo jiné plnil funkci usmíření se či přátelství. Pokud by pak muţ ţenu znásilnil, vystavil by se nebezpečí vyhoštění z kmene, coţ by, v tehdejších nepříznivých podmínkách, znamenalo jistou smrt. Typické pro pravěk bylo mnohoţenství i mnohomuţství. Tehdejší lidé by nejspíše proto nepochopili provinění nevěry. Sex zde sehrával důleţitou reprodukční úlohu a o manţelstvích z lásky tak nejspíše nemůţe být řeč. Manţelství bylo pojímáno jako výhodná koupě, při které rozhodoval rozum, nikoliv láska.1 A nyní, kdyţ uţ známe způsob ţivota těchto pravěkých lidí, pokusme se zamyslet, zda byl v této společnosti prostor pro lásku. Na základě zjištěných informací bych se osobně spíše přiklonila k názoru, ţe takový prostor v pravěku nebyl. Podle mého názoru si lidé existence lásky jako takové ani nebyli vědomi. Mentalita pravěkého člověka se lišila od té dnešní. Hlavní náplní dne bylo obstarat dostatek jídla a přeţít. A pokud pak budeme vycházet z našich úvah o lásce, které jsou zaloţeny na předpokladu, ţe je o lásku zapotřebí pečovat, dojdeme k názoru, ţe o lásce, jako ji chápeme dnes, v tomto případě nemůţeme hovořit. Nicméně tím nezavrhuji, ţe by si lidé objekty svého zájmu nevolili na základě vzhledu či způsobu chování.

1

Globespin.

Sex

a

vztahy

v

pravěku

[online].

http://www.globespin.com/noviny/pravek_sex.htm

11

2003

[cit.

2014-03-21].

Dostupné

z:

Na základě řady mytologických příběhů či hrdinských eposů bychom mohli nabýt přesvědčení, ţe je to právě období starověku, ve kterém si láska získala své důleţité postavení, avšak způsob ţivota starověké společnosti a postavení ţeny v ní, nás o tom nepřesvědčí. Vládl zde patriarchát a ţeny byly utlačovány. Ve společnosti pak stále přetrvávala idea významnosti sexuálního sblíţení pouze za účelem vytvoření silného rodu, a navíc také zábavy. Pro starověk byly charakteristické oslavy sexu a skupinové orgie. „Samo slovo „orgie“ pochází ze starověkého Řecka, znamenalo „posvátný děj“, který byl ovšem spojen s veselím a odhalováním falu (penisu jako nástroje radosti, plodnosti a rozkoše).“2 Manţelský svazek byl pak obdobně jako v předchozí éře pouze otázkou obchodu, kdy za ţenu rozhodovali rodiče.3 Udává se, ţe o lásce, v pravém slova smyslu, lze hovořit aţ od etapy středověku. Skutečností pak je, ţe se ve středověké společnosti skutečně mění pohlíţení na ţenu, a konečně se tak setkáváme se snahou muţů, se ţeně dvořit. Podle německého sociologa Niklase Luhmanna se jedná o tzv. dvorskou lásku, která se v této éře vyskytuje a je nepodmíněná sexuálním záţitkem. Předmětem této lásky jsou hluboké city, a nikoli smyslové uspokojení. „Erotika je zaměřena na cosi, co lze získat pouze od jediné určité ţeny (a nikoli od mnoha ţen či dokonce kaţdé).“4 Ţena se stala pro její obdivovatele ideálem a nejvyšší cenou. Nutno však podotknout, ţe předmětem této lásky byly nejčastěji city k ţeně vysoce postavené či dokonce vdané, a proto tato láska zůstávala zpravidla nenaplněnou. Tehdejší společnost lásce nepřála a nedovolovala vztah se ţenou, připadající do vyšší společenské třídy. Překáţka spočívající v příslušnosti k určité společenské třídě ustupuje do pozadí aţ v 17. století, kdy je na rozdíl od středověku dosaţitelnost ţeny závislá pouze na jejím vlastním rozhodnutí. City jsou však zahaleny vášní a důleţitou úlohu v lásce přebírá osobní krása a ctnost. „Láska je tedy idea dokonalosti, jeţ se odvozuje z dokonalosti svého předmětu, kterým je téměř vynucena, a potud je to „vášeň“ (passio).“ 5Svého

2

KOČÍ, Jakub D. Starověk – orgie (ne)jen pro vyvolené. In: Ţena-in [online]. © 2000 - 2011 [cit. 201403-23]. Dostupné z: http://zena-in.cz/clanek/starovek-orgie-ne-jen-pro-vyvolene 3

SVATBYSLUŢBY.CZ. Historie svatby. In: SVATBYSLUŢBY CZ: Váš on-line katalog svatebních sluţeb [online]. © 2005-2013 [cit. 2014-03-23]. Dostupné z: http://www.svatbysluzby.cz/historie-svatbyc6.html 4

LUHMANN, Niklas. Láska jako vášeň : Paradigm lost. Praha : PROSTOR, 2002. s. 48

5


12

naplnění pak toto pojímání lásky dosahuje i v oblasti erotiky, neboť v 17. století se stává sexuální akt podstatným článkem vztahu dvou osob. V osmnáctém století se pak opět objevuje láska, jejímţ předmětem jsou hluboké city, podobně jako ve středověku. Tentokrát ji N. Luhmann (2002) nazývá romantickou. Cit se jiţ oprostil od vášně a stal se soudcem sebe sama. Cit získal schopnost rozlišit lásku pravou a falešnou. „Například krása milované osoby není teď jiţ nutnou faktickou podmínkou ani nutnou představou, není to základ, nýbrţ i pro milující samé je to důsledek lásky.“ 6 Jak jsme si jistě stačili povšimnout, není snadné lásku postihnout v jejím plném obsahu tak, aby naše závěry byly nevyvratitelné. Pokud bychom se vývojem lásky přece jen hlouběji zabývali, jistě bychom narazili na mnoho neshod a rozporů. Láska je nepolapitelná a je zřejmé, ţe její existence je závislá na samotných lidech. Z tohoto důvodu se domnívám, ţe je nemoţné zachytit vývoj lásky jako takové, neboť láska se nevyvíjí jako plod v matčině lůně. Láska je ve své podstatě neměnná, mění se pouze lidský postoj k ní, a to, zda jí v našich ţivotech uděláme místo či ji odstrčíme. A pokud nás zajímá, jaké místo láska zastává v druhé polovině 20. století, nemůţeme nechat bez povšimnutí problematiku lásky a mezilidských vztahů v podání Gillese Lipovetskeho, francouzského sociálního myslitele, který postmoderní společnost označil jako individualistickou. Podle jeho slov se předpokladem fungující společnosti stala neosobní pravidla, která zajišťují ochranu jednoho člověka před druhým. Intimita a lidské vztahy jsou proto na obtíţ, neboť se pro společnost jeví příčinou jejího rozpadu. Proto lidé pociťují potřebu větší volnosti všech vztahů.7 To se ostatně projevuje také ve snaze společnosti oddělit sex od citů, s čímţ se ve své podstatě setkáváme také u A. Schopenhauera. Lipovetsky hovoří o tom, ţe separace citů a sexu s sebou nese pro společnost, ale také pro jedince ne jednu výhodu. Především pak lidstvo zbaví od emočního napětí, čímţ zcela vytěsní hrozbu vnitřní nevyrovnanosti a nebudeme sami pro sebe ani pro společnost hrozbou.8 V takové společnosti tedy není na místě horlivě projevovat svou vášeň, jinými slovy dávat na vědomí svá vnitřní hnutí, nikoli to však

6


7

LIPOVETSKY, Gilles. Éra prázdnoty : Úvahy o současném individualismu. 2. vyd. Praha : PROSTOR, 2001. s. 80-81 8

Tamtéţ, s. 92

13

nutně neznamená, ţe by se lidé před city chránili.9 Lidé po citech, a tedy po lásce stále touţí, avšak nejsou schopni je přijímat a opětovat, v čemţ je zakořeněna jejich prázdnota. „Čím jsou vztahy volnější a osvobozenější od dřívějších omezení, tím vzácnější je moţnost poznat intenzivní vztah. Všude se setkáváme se samotou, prázdnotou, s neschopností něco cítit, být nadšením bez sebe.“ 10 Kdyţ se nyní pokusíme sami zachytit postavení lásky v současné době, naše úvahy budou korespondovat s těmi Lipovetského. I v 21. století lidé mají sklony k individualismu, coţ se pak projevuje zejména snahou lásku stavět do druhé linie. I přesto, ţe většina lidí lásku vnímá jako jednu z nejvyšších morálních hodnot, která má schopnost ţivot kaţdého jedince vysoce obohatit, někteří lidé se jí odmítají otevřít. V rámci našich úvah pak můţeme tyto lidi rozdělit do dvou následujících skupin. První skupina lidí v lásce spatřuje úhlavního nepřítele svých profesních plánů a růstu, a proto se lásce vyhýbá. Lidé se raději oddávají nezávaznému flirtu a sexuálním hrátkám, neţ plnohodnotnému vztahu ve dvou. Druhá skupina pak partnera do svého ţivota sice přijme, nicméně po překonání zamilovanosti s partnerem zůstává jen pro udrţení rodiny nebo přes pracovní vytíţení lásku s partnerem nerozvíjí, a tím láska upadá. Mimo jiné můţeme jako jednoho z původců těchto jevů označit stát a jeho politiku, která nepodporuje lidskou soudrţnost a rodinu jako základ státu. Nelehká ţivotní situace pak vede jedince k přesvědčení, ţe je snazší v ţivotě být zodpovědný pouze sám za sebe, neţ mít závazky vůči jiným, například vůči vlastní rodině. Ve prospěch našeho tvrzení ostatně hovoří i české statistické údaje. „Česká republika se tak stává po vzoru západních zemí státem, kde počet lidí stoupá příchodem cizinců. Prodluţuje se věk lidí, coţ je pozitivní. Naproti tomu mladí ve sloţité ekonomické situaci odkládají či se dokonce vzdávají zakládání rodin“.11 Nesvědčí to tak o tom, ţe je důleţité se láskou začít více zabývat a udělat pro ni v našich ţivotech konečně dostatečný prostor? Vţdyť je to právě láska, láska k lidem, která z nás činí lidské bytosti.

9

LIPOVETSKY, Gilles. Éra prázdnoty : Úvahy o současném individualismu. 2. vyd. Praha : PROSTOR, 2001. s. 93 10

Tamtéţ, s. 93-94

11

Počet obyvatel mírně přibylo, porodnost zůstala stejná. In: Finance.celkove.cz [online]. Copyright © 2010 - 2014 [cit. 2014-04-14]. Dostupné z: http://finance.celkove.cz/clanek/porodnost-a-pocet-obyvatel2012

14

2 ARTHUR SCHOPENHAUER 2.1 Život Arthura Schopenhauera Arthur Schopenhauer, významný německý filosof, se narodil dne 22. února 1788 v polském Gdaňsku, v rodině úspěšného obchodníka Heinricha Florise a jeho ţeny, ve své době známé spisovatelky, Johanny Henrietty Trosienerové.12 Je obecně známo, ţe nepříliš harmonický vztah mezi Arthurem a jeho matkou se výrazně podepsal na jeho osobnosti a zejména pak na jeho vztahu k ţenám. Jiţ od dětství byl Schopenhauer veden k pokračování v rodinném řemeslu, avšak mladý Arthur měl zcela jiné plány. Po smrti svého otce se proto rozhodl obchodních záleţitostí zanechat a v roce 1811 začal studovat filosofii na univerzitě v Berlíně. Středem jeho zájmu byli přírodní vědy a filosofie Platóna a I. Kanta. Svá studia v Berlíně pak zakončil dizertační prací O čtvernásobném kořenu věty o dostatečném důvodu, která se stala teoreticko-poznávacím základem jeho filosofického odkazu. Arthur Schopenhauer zemřel 21. září roku 1860. Nutno podotknout, ţe „Schopenhauerovy myšlenky začaly působit aţ po roce 1850, neboť předtím zůstalo jeho dílo dlouho zcela nepovšimnuto.“ 13

2.2 Vůle k životu Vůle k ţivotu je jedním ze stěţejních pojmů Schopenhauerovi filosofe a jeho nejvýznamnějšího díla Svět jako vůle a představa. Předtím, neţ však přejdeme k samotnému pojmu vůle k ţivotu, který úzce souvisí s jeho pojetím lásky, povaţuji za důleţité zmínit, ţe se jedná o zastánce pesimistické filosofie a o jednoho z předních představitelů voluntarismu a iracionalismu devatenáctého století. Dále také, ţe Arthur Schopenhauer ve svém díle vychází, vedle Platóna a indické filosofie, primárně z tezí Imannuela Kanta. V souvislosti s ním se pak dokonce nechal slyšet, „ţe mezi ním a Kantem se ve filosofii neudělalo nic, co by stálo za zmínku.“ 12

14

Schopenhauer povaţuje

ABENDROTH, Walter. Schopenhauer. Olomouc: Votobia, 1995. s. 10-17

13

STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. 8. vyd. Kostelní Vydří : Karmenalitánské nakladatelství, 2007. s. 381 14

Tamtéţ, s. 384

15

Kantův odkaz za základ pro svoji filosofii a ve vztahu ke čtenářům ho dokonce vidí jako předpoklad k pochopení jeho vlastního učení a říká: „Jedině důkladná znalost Kantovy filosofie má tedy předcházet mým výkladům.“15 Arthur Schopenhauer se s Kantem shoduje v rozlišení jevu (smyslový svět) a věci o sobě. Samotnou představu o věci o sobě má pak ale kaţdý jinou. Zatímco Imannuel Kant byl přesvědčen, ţe o věci o sobě nic nemůţeme vědět, tedy pouze to, ţe existuje, tak Schopenhauer označil věcí o sobě vůli, která je podstatou veškerého bytí. Abychom tomu však ještě lépe porozuměli, tak je nutné dodat, ţe Arthur Schopenhauer i Imannuel Kant tvrdili, ţe svět poznáváme jako představu, tedy povaţovali věci, které se nám smyslově jeví neexistujícími sami o sobě, nýbrţ skrze subjekt. Obecně tedy na základě této teorie platí, ţe neznáme ţádný kelímek od kávy, nýbrţ oči, které ho vidí, či ruce, které ho cítí, či li tento kelímek existuje pouze skrze naše bytí, přičemţ v tomto vztahu je kelímek objektem/jevem a člověk, který ho smyslově vnímá subjektem. Moje já je pak objektem pouze v tom případě, je-li poznáváno jiným subjektem. 16 „Jednotlivci je jeho vlastní tělo dáno dvěma zcela rozdílnými způsoby: jednak jako představa v rozumovém nazírání, tedy jako objekt mezi objekty, zapojeny do kauzální souvislosti všech jevů, a zároveň naprosto odlišným způsobem, totiţ jako to, co kaţdý dobře zná a co se označuje slovem vůle.“17 Vůle je tedy podstatou jak individua, tak také celého světa. Zásah vůle je všudypřítomný, a proto můţeme říci, ţe vše, co děláme, o čem přemýšlíme, je dáno vůlí k ţivotu. Této vůli je podřízen také intelekt s pamětí. Vůle k ţivotu tedy pohání veškerá naše přání a tělesné aktivity. Ovšem „vedle formování lidského těla, pak také vůle formuje náš charakter. Vůle nikdy neochabuje, coţ vysvětluje moţnost dýchání, trávení a srdeční činnosti během hlubokého spánku, který podle Schopenhauera nelze rozlišit od smrti.“18Co se potom týká vůle jako takové, tak ta je svobodná, ale vůle jednotlivce

15

SCHOPENHAUER, Arthur. Svět jako vůle a představa : Svazek první. Pelhřimov: Nová tiskárna Pelhřimov, 1997. s. 7 16

SCHOPENHAUER, A. Svět jako vůle a představa : Svazek první. Pelhřimov: Nová tiskárna Pelhřimov, 1997. s. 20-21 17

SCHOPENHAUER, A. : Welt als Wille und Vorstellung I. Citováno dle : Störig, H. Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří : Karmenalitánské nakladatelství. 2007, s. 386. 18

STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. 8. vyd. Kostelní Vydří : Karmenalitánské nakladatelství, 2007. s. 387

16

svobodnou není, protoţe „celá podstata člověka je vůlí a on sám je jen jev této vůle“19, čili Schopenhauer vylučuje existenci individuální vůle za předpokladu, ţe existuje pouze jedna, a to světová vůle. Nyní se jiţ dostáváme k významu vůle v souvislosti s láskou. Jak jsme si jiţ shrnuli, tak vůle k ţivotu je svobodná a jen jedna, ovšem nutno podotknout, ţe je také nezávislá na jednotlivcích a existuje tudíţ déle, je věčná. Proto je úkolem lidí či zvířat tuto věčnost překonat, a to se děje právě tím, ţe se rozmnoţujeme. „V říši ţivota je tedy nejsilnějším projevem vůle k ţivotu rozmnoţovací pud, který překonává i (individuální) smrt. Sotva se ţivá bytost postarala o zachování sebe sama, uţ usiluje o rozmnoţování, o zachování rodu.“ 20

2.3 Láska očima Arthura Schopenhauera Téma lásky je u Arthura Schopenhauera primárně obsaţeno v knize Metafyzika lásky, která s sebou přináší zcela nové, originální pohlíţení na lásku. Dokonce sám Schopenhauer vyslovil obavu z nepochopení svého díla společností. Předpokládal, ţe proti jeho názorům se pak postaví předně ti, kteří jsou láskou polapeni. Sic byla láska do příchodu Arthura Schopenhauera chápána různě, tedy jako nejvyšší princip ve vztahu k Bohu, jako vřelý vztah k druhému člověku, zvířeti či činnosti, v ţádném případě však jako zástěrka pro rozmnoţovací pud. Pokud by nás pak zajímalo, jak mohl A. Schopenhauer od sebe distancovat tak svázané pojmy jako je láska a Bůh, odpovědí na tuto otázku je jeho ateismus. Schopenhauer ostře kritizoval křesťanské učení o světě a o Bohu Stvořiteli. Víru pak dokonce nazval pouze dalším klamem, který nám brání ve svobodném uvaţování. Náboţenství nám totiţ, na rozdíl od vědy, nikdy nepodá skutečný obraz o světě. To je ostatně také jedním z důvodů, proč zaujímá církev k vědám tak nepřátelské stanovisko. Podle Schopenhauera jsou církve pouze dalším nástrojem k ovlivňování lidí, a právě

19

SCHOPENHAUER, A. Svět jako vůle a představa : Svazek první. Pelhřimov: Nová tiskárna Pelhřimov, 1997. s. 233 20

STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. 8. vyd. Kostelní Vydří : Karmenalitánské nakladatelství, 2007. s. 387

17

proto usilují o vedoucí postavení ve výchovně-vzdělávacím procesu dětí.21 Pokud tedy Nový zákon učí, ţe láska a Bůh jsou jedno, je to v Schopenhauerově pojetí holý nesmysl a pouhý prostředek k získání většího počtu věřících. Nicméně, připomeňme si, jak zní tolika kritizované učení Nového zákona. „Člověk bez lásky je mrtvý, ţe není dokonce nic. I kdyţ má člověk víru, jeţ přenáší hory, i kdyţ dá všechen svůj majetek chudým a své tělo vydá k spálení, i kdyţ ovládá všechny jazyky lidí a andělů a zná všechna tajemství, nic mu to neprospívá, je slepý a hluchý, bloudí v klamném vědění a nedochází moudrosti.“ 22 Z uvedeného citátu je tedy patrné, ţe náboţenství staví na první místo v příčce morálních hodnot lásku, a proto je nutné si uvědomit, ţe pokud Schopenhauer hovoří o tomto učení jako o nesmyslném, činí tak na základě ateistického názoru na svět, a nikoli proto, ţe by důleţitost lásky v lidském ţivotě popíral. Jiţ v úvodu svého díla Metafyzika lásky Schopenhauer poukazuje na tuto oblíbenou a důleţitou roli lásky v lidské společnosti, která trvala jiţ po dlouhá desetiletí a trvá dodnes. Odkazuje přitom na básníky či dramatiky, kteří tomuto tématu zasvětili ne jedno své umělecké dílo. Jako příklad takových děl uvádí ty nejpovedenější z nich, jako jsou Romeo a Julie, Nová Heloisa či Utrpení mladého Werthera. Ústředním tématem těchto děl pak byl zejména popis této neutuchající vášně, kvůli které byli hrdinové často odsouzeni k záhubě, ať uţ skrze vlastní nebo cizí rozhodnutí. A protoţe láska sehrává tak důleţitou úlohu v tolika dílech a byla vţdy natolik opěvovanou a oblíbenou, cítil Schopenhauer povinnost, se původem tohoto pojmu začít více zabývat. Tak důleţitou příčinu našeho jednání přece nemohl ponechat bez hlubšího prozkoumání a následovat tak své předchůdce. Podle jeho slov je více neţ podivuhodné, ţe se stal prvním, kdo se touto problematikou v dějinách filosofie začal více zabývat. Ačkoli, „kdo se tím, ještě nejvíce zabýval, byl Platon, zvláště v Hostině a ve Phaidrovi; co se tam však praví, udrţuje se v oblasti mýtů, bajek a ţertů. Málo toho říká Rosseau v Discoure sur ľ inégalité o našem tématu, a i to je špatné a nedostatečné. Kantova zmínka v třetím díle pojednání Uber das Gefuhl des Schonen und Erhabenen je velmi povrchní a bez věcných znalostí, proto zčásti také scestná. Konečně Platonovo 21

HODOVSKÝ, Ivan. Arthur Schopenhauer a náboţenství [online]. 1991[cit. 2014-04-16]. s. 67-68ISBN 80-210-0272-7. Dostupné z: http://digilib.phil.muni.cz/handle/11222.digilib/106878 22

LOTZ, Johannes B. Vědění a láska. Praha : Vyšehrad, 1999. s. 79

18

zpracování v jeho Antropologii shledá kaţdý plochým a mělkým. Naproti tomu zasluhuje Spinozova definice, aby byl pro obveselení a pro svou nehoráznou naivitu uvedena: „Amor est titilatio, concominante idea causae externae“, tj láska je šimrání, provázené představou vnější příčiny.“23 Pokud se sami zamyslíme nad původem důleţitosti lásky, uvědomíme si, ţe pravá podstata tohoto přesvědčení tkví právě v tom, s jakou významností o ní ve svých knihách píšou spisovatelé či s jakou důleţitostí o lásce k Bohu a bliţnímu svému hovoří Bible. Sami lidé se zřejmě nad podstatou lásky ani nezamýšlejí, pohlíţejí na lásku jako na něco, co nás buď poctí svojí přítomností, či se nám vyhne velikým obloukem. Nesnaţíme se bádat po tom, zda to, co nám básníci a spisovatelé ve svých dílech předkládají, je skutečné, nýbrţ je pro většinu z nás snazší přijmout názory druhých a s těmi se ztotoţnit. Je totiţ praxí potvrzeno, ţe lidé ve svém ţivotě tíhnou k pohodlnosti. Myslícímu čtenáři pak jistě neunikne skutečnost, ţe je třeba do naší teorie začlenit i ty, kteří se sice s tvrzením těchto básníků a spisovatelů neztotoţňují, nicméně ani oni se nesnaţí svůj postoj ničím zdůvodnit. V lidské společnosti tedy převládají pouze dva následující protikladné názory na lásku. Jedni v ni věří, druzí její existenci popírají. Tak jako tak, ale ani v dnešní společnosti téma lásky výrazný pokles na své popularitě nezaznamenalo. Arthur Schopenhauer se tedy zřejmě nemýlil, pokud lásku označil za jednu z nejdůleţitějších věcí v ţivotě. Také dnes je toto téma, ať uţ jako hlavní či vedlejší děj, zakomponováno téměř v kaţdém novém filmu, divadelní hře či knize. Je tak tedy doloţeno, ţe převáţná většina lidí téma lásky nezavrhuje, nýbrţ jej stále vyţaduje.

2.3.1 Láska jako nejdůleţitější účel lidského ţivota „Pohlavní láska hraje všemi svými odstíny nejen v divadelních hrách a románech, nýbrţ i ve skutečném světě. Ustavičně zaujímá polovici sil a myšlenek mladší části lidstva, je posledním cílem kaţdého snaţení, přerušuje v kaţdou hodinu nejváţnější zaměstnání, často uvádí i největší hlavy ve zmatek, neostýchá se vnucovat svou malicherností do vyjednávání státníků nebo do bádání učenců, umí strkat své milostné dopisy do ministerských portefeuillů a filosofických rukopisů, ruší nejcennější svazky a nejpevnější pouta, bere své oběti někdy ţivot či zdraví, jindy bohatství, hodnost, a štěstí, 23

SCHOPENHAUER, Arthur. Metafyzika lásky. Olomouc : Přátelé duchovních nauk, 1992. s. 9-10

19

ba poctivce činí nesvědomitým, z věrného činí zrádce, celkem tedy vystupuje jako nepřátelský démon, jeţ se snaţí všechno zvrátit, splést a zrušit.“ 24 Jedna z významných úvah Arthura Schopenhauera, tedy ta která se stala základem pro jeho tvrzení, se tedy týkala role lásky v ţivotě jednotlivce. Schopenhauer se v samém základu svého díla nejprve zamýšlel nad tím, proč by láska měla tak důleţitou úlohu v ţivotě jedince, kdyby za tím nebylo něco mnohem vyššího, neţ je pouze citová záleţitost. Z jakého důvodu by někdo svůj doposud harmonický vztah dobrovolně ohrozil něčím, jako je nevěra či riskoval své společenské postavení kvůli pouhému fyzickému uspokojení? Jediným moţným důvodem Schopenhauer shledává snahu vůle k ţivotu o co nejdokonalejší sloţení budoucích generací. Vůle k ţivotu se tak zkrátka pouze snaţí, prostřednictvím pohlavního pudu obaleného láskou, o zachování lidského rodu. Proto se pak tedy ani ta sebedůleţitější pracovní jednání svou důleţitostí nikdy nevyrovnají milostnému splanutí dvou jedinců, a tak se stává pohlavní láska tím nejvyšším, nebo také nejdůleţitějším účelem v ţivotě jedince.25 Ačkoliv sama nejsem zastáncem teorie o pohlavní lásce, nutno podotknout, ţe pokud se poohlédneme do minulosti, tak zjistíme, ţe láska opravdu sehrála velice důleţitou úlohu nejen v literatuře, ale také v dějinách lidstva. Jestliţe si pak připomeneme hrdinský příběh Trojské války, tak záhy zjistíme, ţe příčinou této války byl únos Heleny, ţeny spartského krále Meneláa, Parisem, synem trojského krále, na úkor nedávného uzavřeného příměří mezi těmito státy. Kdyby totiţ účel pohlavní lásky byl rovný ostatním účelům lidského ţivota, proč by někdo riskoval válku se značně silnějším nepřítelem, jakého pro Tróju představovala Sparta? A tak pokud se budeme při posuzování Schopenhauerovi teorie opírat o rozum a naše romantické představy o lásce necháme stranou, zdá se být jeho interpretace lásky pravděpodobnou. Trochu jiný pohled na lásku, avšak v určitých rysech podobný tomu A. Schopenhauera, přináší vědecké studie. Na základě jejich názorů také můţeme nabýt přesvědčení, ţe láska není opravdu ničím jiným, neţ plodem přírody. Přírody, která naše těla vybavila tak, abychom se vţdy spárovali s těmi, co jsou vhodní pro její potřeby.

24


25

SCHOPENHAUER, Arthur. Metafyzika lásky. Olomouc : Přátelé duchovních nauk, 1992. s. 11

20

Vědci pokládají lásku a zamilování se za záleţitost lidského mozku, který produkuje určité směsi hormonů, přičemţ tou nejpodstatnější látkou je fenyletylamin, tzv. hormon zamilovanosti, který má obdobné účinky jako opojení drogou. Tento hormon pak tedy i z nejkrutějšího člověka dokáţe udělat krotkého beránka, poddajného svému objektu lásky, ochotného riskovat. Neméně důleţitou úlohu však má také čich a vzhled. Podobně jako ve světě zvířat si musí oba jedinci tzv. vonět. Vědci doloţili, ţe jedinci s podobnou skupinou genů pro podporu imunity si eroticky “nevoní“. Láska je tedy z vědeckého hlediska vnímána jako iracionální, podmíněná genetickou výbavou jedince, v jejímţ důsledku je člověk schopen pro objekt své lásky udělat téměř cokoliv.26 V kaţdém případě se podle výše uvedeného shodneme na tom, ţe v opojení láskou jsme ochotni dělat i ty nejšílenější věci. Proto se pak také sama nabízí otázka viny za tyto činy. Schopenhauer vycházel z toho, ţe nic se neděje bez příčiny, proto se v jeho filosofii setkáváme s determinismem, tedy s „učením o příčinné určenosti všech jevů v přírodě i společnosti“27. Pro determinismus je tedy charakteristická předurčenost lidského jednání, která staví zcela do pozadí moţnost svobodně se rozhodovat. Zdá se být tedy logické, ţe i vinu za veškeré naše jednání přebírá jiţ několikrát zmiňovaná vůle k ţivotu, která je podstatou celého světa. Je tomu tak proto, neboť jedinec pod vlivem síly pohlavního pudu není schopen své činy nijak ovlivňovat. Nicméně otázku viny výstiţně zachycuje citát z knihy Svět jako vůle a představa: „Svět je jen zrcadlem tohoto chtění: a všechna utrpení, všechna muka, která svět obsahuje, patří k výrazu toho, co chce vůle; jsou takové, protoţe je tak chce vůle.“28

2.3.2 Láska jako iluze Koncepce lásky u A. Schopenhauera spočívá v nazírání na lásku jako na iluzi, jejímţ úkolem je učinit záměry vůle k ţivotu přijatelnějšími pro lidský druh. Ačkoliv se 26

MATYÁŠOVÁ, Ivana. Co je láska? Hormonální koktejl s účinky tvrdých drog. In: Lidovky.cz: Zpravodajský server Lidových novin [online]. Praha: MAFRA, a.s., © 2014 [cit. 2014-03-21]. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/co-je-laska-hormonalni-koktejl-s-ucinky-tvrdych-drog-f9i/veda.aspx?c=A130809_094141_ln_veda_ape 27

ABZ.CZ. Slovník cizích slov - on-line hledání: determinismus. In: ABZ.CZ. ABZ slovník cizích slov [online]. © 2005-2014 [cit. 2014-03-21]. Dostupné z: http://slovnik-cizichslov.abz.cz/web.php/hledat?typ_hledani=prefix&cizi_slovo=determinismus 28

SCHOPENHAUER, Arthur. Svět jako vůle a představa : Svazek první. Pelhřimov: Nová tiskárna Pelhřimov, 1997. s. 280

21

nám tedy jeví veškerá zamilovanost a zalíbení se, které nás kaţdodenně zaslepují a ovlivňují naše jednání jako láska, je to pouze „krycí název“ pro pohlavní pud, přičemţ ruku v ruce slouţí daleko vyššímu cíli. Arthur Schopenhauer své pojetí lásky separuje od citů a svoji teorii lásky staví na pohlavním pudu. „Neboť všechna zamilovanost, ať se tváří sebe ethericky, má své kořeny jenom v pohlavním pudu.“29 Tento jednostranný pohled na lásku se však podle mého názoru stal základní chybou v jeho výkladu. Kdyţ totiţ Schopenhauer všechnu lásku zaměřil na pohlavní pud, neuvědomil si, ţe právě pohlavní puzení můţe být jedním z důsledků lásky. Nechceme tím tvrdit, ţe pohlavní pud je aktivován pouze za přítomnosti lásky, neboť pak by byly nevysvětlitelné případy znásilnění, pouze se snaţíme dokázat, ţe stejně jako můţe být sexu bez lásky, tak můţe být lásky bez sexu. V případě, ţe oddělíme tak svázané morální hodnoty jako je láska a cit, tak obě ztratí na svém významu a váze. Jestliţe se totiţ z lásky vytratí city, láska jako taková jiţ nemůţe existovat. Domnívám se, ţe láska a cit k sobě funkčně patří stejně jako pero a náplň, čili jeden bez druhého nejsou nic. Pakliţe Schopenhauer tyto dvě sloţky od sebe distancoval, zákonitě mohl lásku charakterizovat pouze jako účel sexuálního aktu. Předtím, neţ však zcela odsoudíme Schopenhauerovo pojetí lásky, je nutné si připomenout tehdejší dobové zvyklosti a morálku společnosti. Na základě literárních děl s milostnou tématikou sepsaných v 19. století30, dojdeme k přesvědčení, ţe láska, ačkoliv zpravidla nebyla důvodem k uzavření sňatku, existovala ve stejné podobě, jako ji známe dnes – tedy byla vyjádřením hluboké náklonnosti a duševního souznění dvou jedinců. Nicméně tehdejší společnost byla lásku ochotna obětovat. Častým důvodem k uzavření sňatku tak byli hospodářské a finanční poměry obou jedinců, a ne zřídka měli v tomto ohledu hlavní slovo rodiče. Nutno však podotknout, ţe tím se nevylučuje existence manţelství z lásky. Přesto však obecně platí, ţe láska a milostné vztahy téměř neměly šťastné konce a vyznačovaly se spíše krátkodobějším charakterem.31 V rámci

29


30

Například drama bratří Mrštíků – Maryša - bohatství a majetek rozhodují o budoucnosti jednotlivců.

31

ČT24. Věrná láska zvítězila. In: ČESKÁ TELEVIZE. Česká televize [online]. Česká televize, © 1996– 2014 [cit. 2014-03-21]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-na-ct24/historiecs/240037-verna-laska-zvitezila/

22

manţelství totiţ bylo primární zplodit potomky a zachovat bohatství rodiny, nikoli štěstí dvou jedinců. V Schopenhauerově díle tak můţeme hledat jednak snahu ospravedlnit tehdejší společnost, ale také její kritiku, neboť je zjevné, ţe jeho koncepce koresponduje se zvyklostmi devatenáctého století. Stranou však nenechávejme ani to, ţe A. Schopenhauer byl známý svým bohatým sexuálním ţivotem, ačkoli stálou partnerku prakticky neměl. Proto nás tedy můţe napadnout myšlenka, zda jeho pojetí není také odrazem jeho vlastního ţivota a snahou pochopit své nutkání vůči ţenskému pohlaví.

2.4 Výběr partnera S koncepcí lásky je u A. Schopenhauera těsně spjat proces výběru partnera. Stejně jako nás vůle k ţivotu pohání k hojnému rozmnoţování, tak ne menší podíl má při volbě onoho partnera. „Veškeré milostné hrátky nynější generace jsou tedy celého lidstva.“32 Zdá se tak, ţe pokud nás tato vůle opravdu permanentně ovládá, naše obavy týkající se špatného výběru partnera jsou naprosto bezpředmětné. Jinými slovy, přijetí Schopenhauerova učení znamená jisté osvobození se od trápení s láskou. Vytratí se výčitky svědomí a našemu milostnému ţivotu to moţná i prospěje. Pokud se totiţ ztotoţníme s učením A. Schopenhauera, jiţ se pokaţdé můţeme uklidnit myšlenkou, ţe je to tak, jak to chtěla sama vůle k ţivotu. Dokonce také ono lámání hlavy s tím, zda má být naše volba volbou srdce, či strategického rozumu, se stalo zbytečným. Účelem kaţdého zamilování se totiţ stala pouze snaha přivést na svět dítě určité povahy. Z tohoto důvodu pak také vţdy první místo ve vztahu zaujímá fyzický poţitek, který jediný je základem harmonického vztahu. Důkazem jsou pak samotné milostné romány, které, postrádají-li sexuální zápletku, končí tragicky. Vedle toho však vztahy bez vzájemné lásky, postavené na fyzickém poţitku, mívají takřka vţdy šťastný konec. Tím se také vysvětluje společné souţití ţeny a muţe, který si její náklonnost vykoupil cennými a hodnotnými dary či souţití dvou jedinců, kteří do manţelství vstoupili nuceně, případně na základě nějaké dohody mezi dvěma rodinami.33 32


33

Tamtéţ, s. 13

23

2.4.1 První setkání O významnosti prvního setkání dvou jedinců jistě není pochyb. Na první schůzce se dá poznat mnohé, a tajemstvím není, ţe o lásce na první pohled se hovoří jiţ po staletí. Někteří v ni nevěří, jiní se zdají být přímým důkazem její existence. Velká spousta vědců se však shoduje na tom, ţe takový jev je mezi lidmi skutečně pozorovatelný. Svoji roli zde pak sehrává především genetické vybavení jedince, jeho vzhled a pachové vnímání. Na základě vědeckých studií se pak dále dozvídáme, ţe k tomu, abychom rozpoznali, zda je pro nás určitý člověk tím pravým, stačí pouhé čtyři minuty.34 Nicméně důvodem, proč tyto vědecké objevy zmiňujeme, je zřejmá podobnost s učením A. Schopenhauera. Jak se posléze sami přesvědčíme, tak také A. Schopenhauer pokládá fyzické předpoklady jedince za jedny z nejdůleţitějších, podílejících se na výběru partnera, a na první setkání neklade o nic menší důraz, neţ právě vědecké studie. Co ale nejvíce vábí dva jedince dohromady, to jest předurčení k ţivotu.35„Ano, uţ v setkání jejich touţebných zraků se zaněcuje nový ţivot a projevuje se jako budoucí harmonická, dobře sloţená individualita.“36 Pokud tedy při setkání s druhým jedincem pocítíme vzrůstající touhu být s ním, která nás následně svádí dělat nerozváţná rozhodnutí, jedná se s největší pravděpodobností, podle slov A. Schopenhauera, o snahu ještě nezplozeného individua dostát své vůle k ţivotu. Počátkem existence kaţdého člověka, proto budeme označovat, nikoli okamţik početí jedince, nýbrţ okamţik, kdy u dvou jedinců propukla vášeň, neboť právě tato vášeň je projevem usilovného snaţení o seberealizaci onoho budoucího dítěte. Jedinec, který pak vzejde z takového setkání, bude mít charakter od otce a intelekt od matky. S tím je však také úzce spjat fakt, ţe určité ţeně musí odpovídat určitý muţ

37

34

, tedy

PETR, Jaroslav. Láska na první pohled funguje. In: Lidovky.cz: Zpravodajský server lidových novin [online]. © 2014 [cit. 2014-04-16]. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/laska-na-prvni-pohled-fungujedj7-/veda.aspx?c=A080505_114339_ln_veda_fho 35


36

SCHOPENHAUER, Arthur. Metafysika lásky a hudby. Olomouc : Votobia, 1995. s. 20

37


24

„čím dokonalejší je přizpůsobení dvou jedinců, tím silnější bude jejich vzájemná vášeň.“38 Nutno však podotknout, ţe jiţ při prvním setkání dochází k tzv. meditaci ducha druhu o individuu, jejímţ cílem není nic jiného, neţ zjistit, zda jsou tito jedinci schopni zplodit potomka vhodného pro potřeby druhu.39 Je tedy zjevné, ţe zamilování se není otázkou času, nýbrţ je k tomu potřeba, aby při prvním setkání oba jedinci dosáhli shody a porozumění.

2.4.2 Instinkt „Existuje otrocky hlásaný názor, ţe člověk nemá skoro ţádný instinkt, nanejvýš ten, ţe novorozeně hledá mateřský prs a chápe se ho. Ale v reálu máme určitý instinkt jemného, váţného a důmyslného výběru druhého jedince k pohlavnímu ukojení. Co tedy člověka zde vede, je skutečně instinkt, jenţ je namířen na to nejlepší z druhu, kdeţto člověk se bláhově domnívá, ţe hledá svůj vlastní poţitek“40 Jestliţe Schopenhauer shledal souvislost mezi instinktem a láskou, nejedná se o nic jiného, neţ o instinkt k vhodnému výběru partnera. Schopenhauer v souvislosti s ním poukazuje na to, ţe původ instinktu je třeba hledat právě v lidském egoismu a z toho vyplývající snahy lidí dělat vše jen pro své osobní zájmy. Proto pokud je v zájmu přírody, aby jedinec dostál vůle k ţivotu a obětoval se pro budoucí pokolení, musela mu sama příroda vloţit do nitra klam a učinit tak, aby se její cíle staly i cíli jedincova ţivota. Schopenhauer konstatuje, ţe vůle se neohlíţí na blaho jednotlivce, neboť z hlediska budoucnosti jsou zájmy lidského druhu těmi nadřazenějšími. Tento instinkt tak docela zastiňuje mysl člověka ku prospěchu celému druhu a jedinec, ţijící v klamu, cíle druhu povaţuje milně za své vlastní. Ovšem jako je to s kaţdou lţí, tak i tato leţ přírody po určité době vyjde najevo a po prozření, ţe byl jedinec oklamán, je přiveden do neštěstí. 41 Aby si však pohlavní pud zachoval jistou úctu, instinktivní rozhodování je vedeno smyslem pro krásu. „Proto bude kaţdý dávat přednost nejkrásnějším jedincům 38


39

Tamtéţ, s. 37

40

Tamtéţ, s. 19-20

41

SCHOPENHAUER, Arthur. Metafysika lásky a hudby. Olomouc : Votobia, 1995. s. 26-31

25

(v nich je podstata druhu vyjádřena nejčistěji), za druhé však bude od druhého jedince poţadovat ty dokonalosti, kterých sám nemá.“42 Čtenáři pak jistě neunikne, ţe v souvislosti s instinktem Schopenhauer hovoří o původní individuální vůli, která byla oklamána přírodou. Pokud pak tuto pesimistickou myšlenku převedeme na konkrétní situaci, bude mít následující průběh: V první fázi se bude muţ snaţit získat přízeň jisté ţeny, která bude v jeho očích představovat obraz jedinečnosti a jistotu šťastného ţivota. V druhé fázi muţ náklonnost oné ţeny získá a ve třetí dojde k očekávanému pohlavnímu ukojení, které naneštěstí obou jedinců vyústí v nespokojenost muţe s dotyčnou ţenou, která se pro něj od tohoto okamţiku stává nezajímavou. Muţ sic dostál svého poslání, namísto odměny se však potýká s pocitem zklamání, který na něj doléhá vţdy po oproštění se od klamu. Muţ zjišťuje, ţe to, o co se tolik snaţil, mu nepřináší nic víc neţ běţné pohlavní uspokojení. Dostává se mu pochopení o tom, ţe byl podveden vůlí druhu. „Jelikoţ vášeň spočívala na klamu, který předstíral, ţe to, co má hodnotu pro druh, je také cenné pro individuum, musí po dosaţení účelu klam zmizet.“43

2.4.3 Zřetele ovlivňující výběr partnera „Tyto podrobnosti se týkají přímo druhového typu, tj. krásy, psychických vlastností, neutralizace abnormálností nebo jednostrannosti obou jedinců.“44 Jiţ z výše uvedeného tedy víme, ţe je to právě instinkt, instinkt k výběru partnera, který je klamný a vytváří falešnou představu o tom, co od druhého očekáváme. Instinkt, jinými slovy klam, tak tímto způsobem svádí dva jedince dohromady. Ovšem, jak jiţ jsme zmínili výše, tak také tento instinkt musí být při svém výběru pečlivý, a proto je veden smyslem pro krásu. Zajistí se tak jistá úroveň tohoto výběru a celý proces nebude moci být označen za ohavné pohlavní puzení bez vkusu. Schopenhauer tak ve své teorii definuje různé zřetele, které jsou dány právě oním smyslem pro krásu.

42


43

Tamtéţ, s. 51

44

Tamtéţ, s. 26

26

2.4.3.1 Fyzické zřetele 2.4.3.1.1 Stáří Prvním zřetelem, ovlivňujícím naše sympatie vůči druhému pohlaví a následně vlastní výběr partnera, je stáří. Nicméně není novinkou, ţe věk jedince je jedním z prvních kritérií, které lidé na druhých hodnotí. A jak se říká, sto lidí, sto chutí, tak se stářím je to podobné. Lidé jsou velice různorodí, a tak někteří dávají přednost těm vyzrálejším jedincům, jiní tráví čas raději v mladém kolektivu. Není tak divu, ţe věk jedinců se právem označuje za jeden z nejdůleţitějších faktorů, hrajících roli v procesu namlouvání. Avšak uţ moţná menší část z nás se ztotoţní s tím, jak kritérium stáří definoval A. Schopenhauer. Ten totiţ přichází s tvrzením, ţe přitaţlivost je milencům vlastní pouze po dobu plodnosti. A není se čemu divit, neboť, proč by vůle zasahovala tam, kde jiţ není moţné počít potomka? Schopenhauer míní, ţe ţena se stává pro muţe nejvíce přitaţlivou, pokud spadá do věkové kategorie mezi osmnáctým a osmadvacátým rokem ţivota. Teoreticky však dívka můţe v muţích probouzet náklonnost jiţ o něco dříve, a to s příchodem první menstruace. Je tak tedy důvodné se domnívat, ţe rozmezí atraktivnosti ţen je přesnější, pokud jím Schopenhauer nazval období mezi začínající a končící menstruací, podle něhoţ je dále nemoţné, aby v muţi probouzela chtíč ţena, která ze zmíněného rozmezí vyčnívá, a vyloučené, aby jej způsobila ţena, která nemenstruuje.

45

Neboť jak říká sám

velký filosof: „Mládí bez krásy má přesto ještě půvab; krása bez mládí nikoliv.“46 Co se pak týká muţů a jejich atraktivnosti, takové rozmezí Schopenhauer jednoznačně nevymezil.

Ačkoliv zmínil, ţe věk, kdy jsou muţi pro ţeny nejvíce

přitaţlivými, se pohybuje od 30 do 35 let, zároveň upozornil, ţe by bylo milné se domnívat, ţe muţ před či po této hranici u ţen touhy vyvolat nemůţe. Pokud tedy Schopenhauer u muţů vymezil věkové rozmezí, pohlíţejme na něj jako na nejpříhodnější věk k zplození potomka, nikoli jako pevně dané kritérium.

45


46

Tamtéţ, s. 26

27

Lidé tedy s rostoucím věkem ztrácejí svoji přitaţlivost, která je dána reprodukční schopností. Čím více se pak jedinec vzdaluje od této schopnosti, tím menší, aţ nulovou přitaţlivostí pro druhé pohlaví disponuje. Na základě článku Sexuální ţivot ve starším věku MUDr. Dţamily Stehlíkové, odbornice

v oboru

psychiatrie,

psychoterapie

a

sexuologie,

bychom

však

Schopenhauerově teorii o fyzické přitaţlivosti jedinců, která je omezená schopností reprodukce, a tedy stářím, mohli snadno a zásadně oponovat. Průzkum prokázal, „ţe 87 % ţenatých muţů a 89 % vdaných ţen ve věku 60 – 64 let je stále sexuálně aktivní.“47 Jelikoţ pak je sexuální aktivita dvou jedinců podmíněna právě přitaţlivostí, uvedené údaje pouze potvrzují, ţe ţena po menopauze v muţích odpor nebudí. Podle mého názoru tak nelze v této otázce tak jednoznačně stanovovat závěry a být, především k ţenám, tak přísný, jako to učinil A. Schopenhauer. Samotná praxe totiţ potvrzuje, ţe partneři po sobě navzájem touţí i v mnohem vyšším věku. Na ulicích můţeme denně potkat páry, jejichţ věkový rozdíl se pohybuje okolo 10 -ti let i výše. Naši teorii pak také potvrzují vztahy některých veřejně známých osobností, které by se, na základě Schopenhauerových výkladů, měli za tuto rozdílnost spíše stydět, neţli se s ní vystavovat na veřejnosti. 2.4.3.1.2 Zdraví Pro účely vůle má nevýlučné postavení také zdraví. Ostatně není pochyb o tom, ţe právě zdraví je tím nejcennějším v našich ţivotech. V kaţdém případě, jedním z faktorů, který se nechvalně podepisuje na našem zdravotním stavu, je nemoc. Tento chorobný stav má totiţ schopnost, docela v krátkém čase, oslabit celý náš organismus a učinit z nás znenadání jedince naprosto nevhodné pro budoucnost lidského druhu. Podle A. Schopenhauera je však třeba rozlišovat dva druhy nemocí, a to ty akutní a chronické. Zatímco akutní nemocí pak trpí jedinec pouze přechodně, a představuje tak pro dotyčného člověka problém pouze dočasný, u chronických nemocí je váţně ohroţeno samotné zdraví dítěte.48

47

STEHLÍKOVÁ, Dţamila. Sexuální ţivot ve starším věku. Ordinacestehlikova [online]. Copyright © 2010 [cit. 2014-03-09]. Dostupné z: http://www.ordinacestehlikova.cz/sexualni-zivot-ve-starsim-veku/ 48


28

2.4.3.1.3 Kostra Důleţitost tohoto třetího zřetele – kostry, spočívá v její dokonalosti. Správná stavba kostry se jeví být pro záměry vůle důleţitější neţ krásná tvář. Pokud tedy bude mít určitý jedinec snad jen sebemenší náznak nepoměru kostry, zdá se to být velice závaţným problémem a vadou na kráse. Snad lepší variantou je škaredá tvář a dokonalý vzrůst, který má schopnost bez problému tento nedostatek nahradit.49 „V knize Jeţíše Širarcha se o tom praví: „Ţena, která je stavěna rovně a má krásné nohy, je jako zlaté sloupy na stříbrných stolicích.“50 Zpravidla platí, ţe dva jedinci se vzájemně ve svých nedostatcích doplňují, tedy téměř kaţdou nevyrovnanost a odchylku od druhového typu jednoho jedince, můţe nahradit jedinec druhý, který je v daném směru bez vady. Ovšem výjimkou je právě kostra, kdy ţenská stavba kostry nedokáţe nijak nahradit fyzické vlastnosti, které jsou vlastní muţům. Matka tak svému dítěti nikdy neobstará typicky muţský vzhled, jako jsou široká ramena, silné paţe či rovné nohy. Nikdy se proto nemůţe stát, aby si ţena vybrala a milovala muţe s nemuţnou stavbou kostry, neboť by tento nedostatek nebyla schopna doplnit a vyrovnat.51 2.4.3.1.4 Náplň masa Existencí čtvrtého zřetele nám Schopenhauer předkládá názor, ţe pro potřeby vůle jsou nejvíce vhodné takové ţeny, které zajistí počatému dítěti bohatou stravu. Ţeny oblých tvarů tak budou vţdy těmi příhodnějšími pro záměry přírody. Oproti tomu ţeny příliš hubené budou muţe spíše odpuzovat. Je to totiţ právě vegetativní funkce, která zajišťuje zárodku bohatou stravu, a proto, pokud se bude ţena ve svém jídelníčku příliš omezovat, nevěstí to nic dobrého pro budoucí lidskou bytost. Ne příliš světlé vyhlídky ale čekají také na ţeny trpící obezitou, neboť i takové ţeny muţe spíše odpuzují, neboť jejich obezita nevěstí nic jiného, neţ strofii dělohy čili neplodnost. 52

49


50

Tamtéţ, s. 29

51

Tamtéţ, s. 29

52

Tamtéţ, s. 28

29

2.4.3.1.5 Krása obličeje V ţebříčku významnosti fyzických vlastností člověka se na poslední místo staví krása obličeje. Důkazem pro toto tvrzení jsou pak také všechny nesmyslné soutěţe krásy, kdy se na prvním místě hodnotí právě postava dívky, čili její stavba kostry, a nejméně významnou váhu pak nese krása obličeje. Pokud bychom však přeci jen chtěli vypíchnout ty nejvíce podstatné části obličeje, z hlediska zájmu druhu, tak přední a rozhodující postavení má správné zakřivení nosu, ústa, brada, oči a čelo. Správná velikost nosu a jeho zakřivení bylo vţdy základním a rozhodujícím faktorem určujícím štěstí ţeny. „Krátký a vyhrnutý čenich dovede pokazit vše“53Ústa, jejichţ tvar napovídá o charakteristických rysech lidského obličeje, jsou pak také velmi důleţitá. Dále pokud není brada souměrná, působí odpudivě, neboť právě souměrná brada je výhradní povahovou vlastností jedince. A co se týká očí a čela, obě tyto části obličeje souvisejí s duševními pochody, zejména pak s intelektem, který získáváme od matky.54

2.4.3.2 Psychické zřetele Psychické zřetele mají významné postavení především v případě, pokud posuzujeme přitaţlivost muţe pro ţenu. Zatímco pro muţe sehrávají při výběru partnerky tu důleţitější úlohu tělesné vlastnosti, ţeny si své protějšky vybírají na základě charakterových vlastností. „Předně je to pevná vůle, oddanost odvaha, snad i počestnost a dobrota, čím se ţena získává. Avšak intelektuální erupce na ni nepůsobí ani přímo, ani instinktivně, a to proto, ţe se nedědí po otci“55 Na základě knihy Metafyzika lásky se dozvídáme, ţe ţenám sluší hloupost a případná nepřítomnost této indispozice činí takové ţeny spíše vymykajícími se normálu. Schopenhauer míní, ţe intelekt muţe na ţeny nebudí nijaký dojem, čímţ ostatně vysvětluje případy, kdy na ulici potkáme po boku ţeny právě nehezké či surové muţe, namísto muţů vzdělaných a plných potenciálu.

53


54

Tamtéţ, s. 28

55

Tamtéţ, s. 30

30

„Sňatky z lásky se také uzavírají mezi duševně nesourodými lidmi, např. on je hrubý, silný a omezený, ona něţná, vzdělaná, estetická etc., nebo on docela geniální a učený, ona husa.“56 Z uvedeného je tedy zřejmé, ţe hlavní slovo zde nemá rozum, nýbrţ instinkt a jemu vlastní rozhodování. Takové manţelství pak nemá nic společného s intelektem, nýbrţ se jedná o svazek srdcí, který je údělem přírody na úkor jednotlivce. Toto spojení je určeno pouze k plození dětí, a proto se pak často stává, ţe je nešťastné. Šťastným manţelstvím můţe být jen to, které je uzavřené bez lásky, neboť tehdy nás neovládá klam a jsme si plně vědomi všech rizik a vlastností jedince.57

2.4.3.3 Relativní zřetele Výše uvedené fyzické a psychické zřetele nás seznamovali s atraktivností pro druhé pohlaví z obecného hlediska. Schopenhauer o nich hovoří jako o absolutních, s platností pro všechny. Proto původ pravé, vášnivé lásky můţeme najít aţ u relativních zřetelů. Ty se totiţ vztahují k individuálnímu výběru partnera, který se uskutečňuje u jedinců s konkrétními tělesnými či psychickými vadami. Podstatou relativních zřetelů je tak najít k sobě takového partnera, s nímţ vytvoříme opět čistý typ. „Zde tedy miluje kaţdý, co jemu samotnému schází“.58 Důleţitý podíl na vzniku této vášnivé lásky má tzv. chemická metafora dvou osob, kterou autor knihy připodobňuje ke kyselině a zásadě. Vychází tedy z následujícího: tak jako se neutralizuje kyselina se zásadou v neutrální sůl, musí se stejným způsobem neutralizovat oba jedinci. Důleţitou roli pak v tomto procesu zaujímá jednostrannost jedince, kterou se rozumí veškerá pohlavnost. Je tedy k této neutralizaci nezbytné, aby určitý stupeň ţenskosti odpovídal určitému stupni muţnosti, aby se obě tyto jednostrannosti mohly navzájem vyrušit. 59 „Proto také bude nejmuţnější muţ hledat nejţenštější ţenu a obráceně.“60 A. Schopenhauer avizoval, ţe příroda nestojí o individuality, které by jakýmkoli způsobem vyčnívaly z davu. Tvrdil, ţe lidský druh by měl směřovat spíše k průměru, a 56


57

Tamtéţ, s. 30, 54

58

Tamtéţ, s. 44

59

Tamtéţ, s. 32 – 33

60

Tamtéţ, s. 33

31

proto si také slabý muţ bude vybírat silnější ţenu, malá ţena vysokého muţe a naopak. Ovšem praxe se pro jeho tvrzení nestala důkazem. Na ulicích tak denně budeme potkávat páry stejného vzrůstu, a velice zřídkakdy pak pár, kdy bude ţena vyšší neţ muţ. Po prostudování nejrůznějších studií na toto téma pak také dojdeme k závěru, ţe ve většině případů staré dobré přísloví neplatí, aneb protiklady se nepřitahují. Tak jako tak, autor dále uvádí, ţe jednotlivec tuto harmonii hledá ve všech částech těla. Partneři se tak proto snaţí vzájemně vyplňovat nedostatky toho druhého. V praktickém ţivotě se pak setkáváme s následujícím: „lidé neobyčejně štíhlého, dlouhého vzrůstu na tělech i v růstu mohou shledat krátkou a stlačenou postavu krásnou.“61 Podobný účinek je zaznamenatelný také u temperamentu. „Kdo je sám v některém ohledu dokonalý, nemiluje a nevyhledává sice nedokonalost právě v tomto bodě, ale smíří se s ní lehčeji neţli jiní, poněvadţ sám zaručuje děti bez této nedokonalosti.“62 Tuto myšlenku bychom na základě Schopenhauerova tvrzení mohli aplikovat následovně. Pro muţe tmavého typu nepředstavuje nijak velkou překáţku k navázání vztahu plavovlasá ţena. Nemůţeme hovořit o tom, ţe by muţ takovou ţenu jako svůj protiklad přímo vyhledával, nýbrţ je pro něj tato skutečnost téměř zanedbatelná. Muţ si je vědom skutečnosti, ţe u budoucího dítěte se tato nedokonalost vyrovná. Plavovlasá ţena v dané situaci tohoto muţe bude pokládat za toho nejdokonalejšího a nejlepšího, který ji mohl potkat.

2.5 Vzájemný vztah muže a ženy Podle Schopenhauera je vzájemný vztah ţeny a muţe podmíněn zejména shodou v intimitě. Proto také vţdy vztah, zaloţený na sexuálním aktu, bude více harmonický, neţ ten, ve kterém je intimity příliš málo či se z něho zcela vytratila. A protoţe je nejtěsnější formou vztahu mezi muţem a ţenou manţelství, věnujme nyní pár řádků této problematice. O manţelství jsme se jiţ krátce pozastavili v předcházející kapitole, ovšem tuto látku je třeba ještě doplnit. Jak jiţ víme, tak 61


62

Tamtéţ, s. 35-36

32

manţelský svazek z lásky nemá zdaleka nic společného s tím, co by chtěl jedinec sám. Vše je podmíněno zájmem druhu, a to nejhloupější, co můţou dva lidé udělat, je vzít se z lásky. Stejně tak uţ víme, ţe jediné jistě šťastné manţelství je to, na základě dohody. Co ale stále zůstává nevysvětleno, je fakt, ţe se i přesto můţeme setkat s takovým manţelstvím, které sic bylo uzavřené z lásky, zůstává i po uplynutí klamu šťastným. Vysvětlení je prosté. Vše je totiţ zapříčiněno tím, ţe se k této lásce “často druţí cit zcela jiného původu, totiţ skutečné, na shodě smýšlení zaloţené přátelství, které se však obyčejně projevuje tehdy, kdyţ skutečná pohlavní láska jiţ uhasla v ukojení.”63 Ať uţ jde však o jakýkoli vztah, nutno podotknout, ţe zatímco muţi v lásce tíhnou k nestálostem, ţena je ze své přirozenosti muţi věrná. Pokud se pak nad touto větou pozastavíme, jistě nám neunikne, ţe je to dáno samotným instinktem, a tedy vůli druhu. Není proto náhodné, ţe je to právě muţské pohlaví, které zamilovanost opouští ihned po dosaţení ukojení, zatímco láska ţeny má od zmíněného okamţiku rostoucí charakter. Tento jev je totiţ dán především biologickými předpoklady jedinců. Ţena je schopná ročně počít a odrodit pouze jedno dítě, na druhou stranu však muţ v tomto ohledu není omezen. Proto se pak muţská nevěra jeví lépe ospravedlnitelnou, neţli nevěra ţeny, neboť ţeně je od přírody dáno lpět pouze na jediném muţi, jakoţto ochránci a ţiviteli, ovšem muţ má úlohu poněkud významnější. Aby dostál vůle k ţivotu, je neustále nucen ohlíţet se po jiných ţenách a zplodit tak co nejvíce potomků. Muţ proto touţí po změně a téměř všechny ţeny ho budou přitahovat více, neţ ta, kterou má. 64 Věrnost muţe, ač se tváří sebepřirozeněji, nemůţe být nikdy skutečnou. Dnešní společnost však zcela neodpovídá ani jednomu modelu úvah A. Schopenhauera. Pokud jde o manţelství, lidé do něj vstupují zejména z lásky, avšak ne z té pomíjivé, nýbrţ i po 10 letech společného souţití, dokonce také aţ po narození dítěte. Proto kdyby úvahy tohoto filosofa byly pravdivé, tito lidé by se nemohli nikdy vzít, neboť by muţ uţ o danou ţenu ztratil zájem. Značný rozdíl je pak také v pojímání nevěry. Dnes se jiţ nedělají rozdíly v tom, zda byl nevěrný muţ či ţena, tak jako tomu bylo v 19. století. Nevěra obou z partnerů je pojímána jako velký zásah do jejich vztahu. A je pravdou, ţe nevěra je právě tou poslední kapkou do ohně. Nicméně, jak vychází ze studií, k tomu méně věrnému pohlaví se řadí právě to muţské. 63

SCHOPENHAUER, Arthur. Metafysika lásky a hudby. Olomouc : Votobia, 1995. s. 77

64


33

2.6 Postavení žen Ţeny v očích Schopenhauera představovaly pohlaví horší jakosti. Výrazně upřednostňoval muţské pohlaví, kterému přisuzoval důleţitější ţivotní úlohu. Ţeny vnímal jako bytosti, jejichţ jediným údělem na světě je porodit, a následně vychovat dítě. Dovolím si říci, ţe téměř ţádnou váhu nepřikládal jejich osobním proţitkům či potřebám. Pokud bychom pak chtěli najít kořeny jeho opovrţení nad ţenami, domnívám se, ţe je třeba zaměřit se na jeho vztah s matkou, který nebyl příliš harmonickým. Sám pronesl, ţe „jiţ pohled na ţenské tělo poučuje, ţe ţena není určena ani velikým duševním, ani tělesným pracem. Nesplácí svůj dluh ţivotu činěním, nýbrţ trpěním, porodními bolestmi, péčí o dítě a poddanstvím muţi, kterému má být druţkou trpělivou a potěšující.“65 V jeho očích jsou to právě muţi, které příroda obdarovala tou nejpočestnější úlohou z hlediska vůle k ţivotu, tedy zodpovědností za nevyhynutí lidského druhu. Jedním ze základů, na kterých je pak tato teorie zaloţena, jsou jiţ jednou zmiňované reprodukční předpoklady muţe a ţeny. Z biologického hlediska, je tak zcela pochopitelné, ţe Schopenhauer zvolil tím významnějším pohlavím právě to muţské, avšak ne příliš rozumné přisoudit ţenskému pohlaví méněcennost na základě této indispozice. Schopenhauer tvrdí, ţe ţeny zůstávají po celý ţivot dětmi, a to je ten pravý důvod, proč jsou tím vhodnějším pohlavím pro výchovu dětí. Ţeny si prý s dětmi lépe rozumí a dokáţou lépe rozpoznat, co malé dítě potřebuje. Doslova:„s děvčaty udělala příroda záměrně to, čemu se v divadle říká bouřlivý efekt, neboť je vybavila na několik málo let hojnou krásou, půvabem a plností, jenţe na škodu jejich veškerému ostatnímu ţivotu. Zařídila to totiţ tak, aby v těchto několika letech dívky mohly zaujmout muţskou obrazivost tou měrou, ţe se muţi dávají strhnout a odhodlávají se vzít si je v nějaké podobě na starost – nadosmrti“66 Ţenám je v mládí vlastní skutečný zájem pouze o zalíbení se druhému pohlaví a o lásku. V rámci tohoto zájmu pak povaţují nákup oblečení a líčidel či návštěvy u 65

SCHOPENHAUER, Arthur. O ţenách. Zvláštní vydání. Brno, 1993. s. 6

66

Tamtéţ, s. 7

34

kadeřnice za důleţitější poslání, neţ své zaměstnání, které je ţiví. Ţenám záleţí pouze na přítomnosti, čímţ se podobají právě dětem, nejsou schopny rozpoznat podstatu věci, a tak povaţují věci za důleţitější, neţ ve skutečnosti jsou.67 Ačkoliv se nám po výše uvedeném můţe zdát Schopenhauerův pohled na ţeny příliš kritickým, pravdou zůstává, ţe se moc neliší od postavení, které ţeny po celé 19. století zastávaly. Společnost devatenáctého století k ţenám příliš shovívavá nebyla, a tak se nejspíše nemůţeme divit, ţe ani A. Schopenhauer nebyl výjimkou.

2.7 Láska k samotě V knize s názvem Ţivotní moudrost se u tohoto významného filosofa 19. století setkáváme s pojmem láska k samotě. Jedná se tu o poněkud jiné pojetí lásky, a tak se můţe zdát, ţe ani u samotného Schopenhauera tento pojem nebude pouhou iluzí, jak jej označil v knize Metafyzika lásky. Tato láska k samotě se totiţ váţe k období, kdy uţ naši mysl nezastiňuje instinkt a především k létům, kdy jiţ pro druhé pohlaví nepředstavujeme ţádné nutkání. Slovem láska zde tak Schopenhauer spíše vyjadřuje jakýsi pozitivní vztah k samotě, a nikoli puzení k samotě. Schopenhauer míní, ţe mnoho lidí se milně domnívá, ţe samotář je nutně nešťastný člověk. Ve většině případů pak společnost takového jedince lituje či se snaţí o jeho opětovné zapojení se do společnosti. Tito lidé si však neuvědomují pravou váţnost tohoto pojmu. Právě samota s sebou totiţ nese výhody, prostým člověkem zcela nepovšimnuty. Jedná se o moţnost být sám se sebou a bez druhých. Člověk sám o sobě společnost nepotřebuje, samota je mu přirozená a lidé, kteří mají zalíbení ve společnosti, si na něm zakládají zejména proto, ţe nedokáţou vydrţet sami se sebou.68 Láska k samotě je pak vyjádřením moudrosti člověka, který pochopil, ţe: „přátelství, láska a manţelství poutá člověka sice velmi těsně, ale zcela poctivě to koneckonců míní kaţdý jen sám se sebou, nanejvýš ještě se svým dítětem.“ 69

67

SCHOPENHAUER, Arthur. O ţenách. Zvláštní vydání. Brno, 1993. s. 8-9

68

SCHOPENHAUER, Arthur. Ţivotní moudrost. 3. vyd. Praha : Svoboda, 1992. s. 36-39

69

Tamtéţ, s. 37

35

Samotu však oceňujeme aţ s narůstajícím věkem, a to i přesto, ţe je neoddělitelným atributem svobody, přičemţ nemilovat samotu znamená neţít svobodně. Láska k samotě je účinkem zkušenosti a přemýšlení, ale také výsledkem poznání o prostotě většiny lidí ve společnosti.70 Arthur Schopenhauer byl samotářským člověkem, a proto jeho úvahy berme s rezervou. Sama si pak dovolím s ním nesouhlasit. Nemyslím si, ţe by společenský člověk byl člověkem, který se samotě brání a nedokáţe sám se sebou setrvat, nýbrţ je člověkem, který miluje ţivot a s ním i celý svět. Co můţe být špatného na společnosti lidí? Pro lidskou bytost je ţivot ve skupině přece přirozený, od pradávna pak bylo vyhoštění z kmene pro člověka trestem, a nikoli zásluhou. Nepopírám zde, ţe kaţdý z nás nepotřebuje být občas o samotě, ale pouze konstatuji, ţe se tak děje ve výjimečných případech, a ne naopak.

3 ERICH FROMM 3.1 Život Ericha Fromma Erich Fromm, významný americký psycholog a sociolog německého původu, se narodil 23. března 1900 ve Frankfurtu nad Mohanem. Jeho rodiče pocházeli z rodin rabínů a v souvislosti s tím Fromm často mluvil o svých ţidovských předcích. Jejich postoj k ţivotu se pro něj stal velmi důleţitým a byl s ním aţ do konce svého ţivota spjat. Pokud šlo o práci, tak zastával názor, ţe pracovat by se mělo jen odpoledne a nikdy ne ráno, neboť ráno je určeno pro studium. Se svojí rodinou neměl moc dobrý vztah. Výjimkou byl jen rodinný přítel, francouzský Ţid Oskar Sussmann, který ho hodně naučil a zajímal se o něj. Na tvorbě E. Fromma se pak významně podepsal Sigmund Freud, který byl jeho učitelem. Ústředním motivem u Fromma pak můţeme shledat člověka jako individuální bytost a jeho postavení ve společnosti. Dne 18. března 1980 Erich Fromm umírá.71

70

SCHOPENHAUER, Arthur. Ţivotní moudrost. 3. vyd. Praha : Svoboda, 1992. s. 40-41

71

RAINER, Funk. Erich Fromm. Praha: Lidové noviny, 1994.

36

3.2 Láska z pohledu Ericha Fromma Erich Fromm shrnul své pojetí lásky v knize s názvem Umění milovat. Jiţ samotný název díla nám jistě napoví, ţe půjde o zcela jiný koncept lásky, neţ s jakým jsme se seznámili u Arthura Schopenhauera. Avšak stejně jako výše zmíněný autor, tak také Erich Fromm si všímá skutečnosti, ţe všichni lidé určitým způsobem touţí po lásce. Lidé stále rádi čtou milostné romány, stejně jako je s oblibou pozorují na filmových plátnech, „ale sotva kdo pomyslí na to, ţe je třeba se o lásce učit“.72 Některým čtenářům se takový názor můţe zdát aţ přehnaným či nadsazeným, avšak pokud této myšlence budeme věnovat snad jen pár minut našeho času, můţe nás dovést aţ k přehodnocení našich současných partnerských vztahů či k odpovědím na naše dosud nezodpovězené otázky. Dokud totiţ budeme vnímat lásku jako běţný produkt k dostání, budeme se tak k ní také chovat. Jinými slovy, nebudeme si její přítomnosti dostatečně váţit. Domnívám se proto, ţe pokud lidé začnou vnímat lásku jako předmět učení, lidé se budou více snaţit, budou k sobě vlídnější a pokornější. Lidé lásku polapí jako květinu a nenechají ji odkvést.

3.2.1 Láska jako umění Pokud jsme lásku jako takovou u A. Schopenhauera popírali, v pojetí E. Fromma půjde o její obhajobu a o odkrytí její podstaty. Podle E. Fromma je láska uměním a jako k takové je třeba k ní přistupovat. Nespočet lidí se špatně domnívá, ţe láska přichází neohlášena, jako blesk z čistého nebe. Chápou ji nikoli jako něco, co si zaslouţí naši péči, nýbrţ jako příjemný pocit, kterého se nám dostává náhodně, ať uţ díky společenskému postavení a bohatství nebo jako vedlejší produkt naší krásy. Poukazuje na to, ţe pokud lidé nemohou najít lásku, nezamýšlejí se nad tím, jak milovat, nýbrţ nad tím, jak být milován. Podle Fromma se neporozumění lásce projevuje také v tom, ţe za hlavní příčinu našeho neúspěchu označujeme problém objektu. Jsme milně přesvědčeni, ţe milovat

72

FROMM, Erich. Umění milovat. 6. vyd. Praha: Český klub, 2010. s. 9

37

člověka je snadné a není třeba se tomu učit.73 Leckterý by se tomu moţná vysmál, avšak Fromm připisuje pravou podstatu našeho omezeného vědění o lásce vývoji moderní společnosti. Jak jsme jiţ avizovali Lipovetského myšlenky výše, tak Fromm vidí osud moderního člověka podobně. Lidé ztratili povědomí o tom, co pravá láska přináší, a ačkoli po ní z jedné strany prahnou, z druhé strany ji nedávají prostor se plně projevit. V případě Fromma jde pak o to, ţe lidé k sobě navzájem, a tím pádem i k lásce, přistupují jako ke zboţí. Zajímají nás tedy pouze ty kvality člověka, které odpovídají našim moţnostem a jsou v daný čas v určité společnosti v módě. „Tak se dvě osoby zamilují, kdyţ mají pocit, ţe nalezly nejlepší objekt, který je na trhu, se zřetelem na omezení svých vlastních směnných hodnot.“74 Fromm tvrdí, ţe ke špatnému mínění o lásce vede také to, ţe si lidé často pletou dva pojmy, tedy stav zamilování a milování. V důsledku vyuţívání těchto rozdílných pojmů jako synonym, pak lidé permanentně nabývají špatných úsudků o tom, co je to láska. Autor upozorňuje, ţe láska v ţádném případě nemůţe být postavena na pohlavní přitaţlivosti a touze, neboť oba tyto aspekty jsou pomíjivé. Podle mého názoru bychom pak pro větší názornost tohoto tvrzení mohli zamilovanost přirovnat k nové hračce malého dítěte, neboť zpravidla platí, ţe pokud je nová, potud ho baví. S odstupem času totiţ kaţdé dítě zjistí, stejně jako zamilovaný jedinec, ţe hraní si s ní ho jiţ nenaplňuje natolik, jako tomu bylo při prvním kontaktu s ní. Jak je to tomu však s kaţdým uměním, tak i lásce se musíme naučit.75 Tato cesta k lásce vede skrze teorii, praxi a v neposlední řadě si láska musí získat naši hlavní pozornost. Zde ovšem prý kaţdý druhý jedinec nejčastěji narazí, neboť v moderní společnosti hlavní příčky zájmu obsazují zcela jiné hodnoty, tedy peníze, moc či úspěch.

73


74

Tamtéţ, s. 11

75

Tamtéţ, s. 12

38

3.2.2 Teorie lásky 3.2.2.1 Tíha odloučenosti „Lidská existence je charakterizována skutečností, ţe člověk je sám a oddělen od světa; protoţe toto oddělení nemůţe snést, musí hledat spojení a jednotu.“ 76 Člověk jako tvor společenský špatně snáší odloučenost. Kaţdý jedinec chce zkrátka někam patřit, chce mít kolem sebe okruh lidí, kterým na něm bude záleţet. Konkrétně pak vyhledává nejrůznější společenské aktivity či se uchyluje k různým závislostem, které mu pomáhají tuto úzkost z odloučenosti překlenout. Samotný Fromm definuje několik různých variant, kterých lidé v boji s odloučeností vyuţívají. Jedním ze způsobů, který Fromm uvádí, je zbavení se samoty prostřednictvím orgiastických stavů. Míní tím uţití omamných látek, alkoholu či oddání se náhodnému sexuálnímu styku. Ovšem všechna tato řešení v sobě skrývají jednu velkou nevýhodu. Jejich účinek je přechodný. Tak jako alkohol vyprchá z našeho těla za několik hodin, tak ani „pohlavní akt bez lásky nikdy nepřeklene mezeru mezi dvěma lidmi, leda na okamţik“.77 O něco přijatelnějším řešením se jeví splynutí se skupinou. Fromm uvádí, ţe právě tento způsob je charakteristický pro západní společnost, kdy je cílem splynout s davem, tedy stát se jedním ze stáda. Za prohřešek v takové společnosti pak můţeme povaţovat jen malou odchylku od standartu, kterým se rozumí stejnost.78 Lidé “ţijí v klamné představě, ţe sledují své vlastní myšlenky a sklony, ţe jsou individualisté, ţe dospěli k svým názorům na základě svého vlastního myšlení – a ţe pouhou shodou okolností jsou jejich názory stejné jako názory většiny.”79 Setkáváme se tedy stejně jako u Schopenhauera s problémem klamu. Tady však onen klam nenese podobu fatálního osudu, nýbrţ jej vytváří sama společnost. Můţeme tedy říci, ţe jednání člověka se stává jistým způsobem také nesvobodným a to platí jak pro demokracii, tak i pro diktátorské reţimy. Rozdíl Fromm spatřuje pouze v tom, ţe

76

FROMM, Erich. Člověk a psychoanalýza. Praha: Svoboda, 1967. s. 79

77


78

Tamtéţ, s. 20

79

Tamtéţ, s. 21

39

demokracie ke svým cílům nevyuţívá násilí a rozkazy, nýbrţ působí na jedince nepřímo, například prostřednictvím reklam. Jako třetí moţnost, jak překlenout pocit odloučení, Erich From zmiňuje tvůrčí činnost. Tu shledává také ze všech uvedených variant tou nejrozumnější cestou, nicméně trvalé řešení tohoto problému tkví aţ v lásce. Teprve v lásce dosáhneme duševní harmonie a plnohodnotného pocitu spojení s danou osobou.

3.2.2.2 Láska jako protiklad odloučenosti Láska je jedinou efektivní zbraní v boji proti odloučenosti. Jedná se o spojení dvou individuálních ţivotů. Podle Fromma, však toto spojení mezi lidmi není vţdy totoţné, a proto je zapotřebí rozlišovat dvě formy lásky. První forma lásky je spíše nevyzrálou. Fromm ji nazývá symbiotickým spojením. Toto spojení má pak svůj původ ve vztahu matky a jejího ještě nenarozeného dítěte. Oba jsou na sobě přímo závislý. “Jsou dva, a přece jen jedno.” 80 Nicméně Fromm rozlišuje pasivní a aktivní podobu symbiotického spojení. Pasivní formou je například masochismus. Jedná se o to, ţe masochista se plně podřizuje partnerovi a povaţuje se za jeho neoddělitelnou součást. Masochista tak ztrácí svoji svobodu – nerozhoduje o ničem a ani nechce. Vedle toho aktivní forma takového spojení je prezentována sadismem. Sadista v tomto vztahu hraje hlavní roli. Je tím, který rozhoduje, ale i on je závislý na svém oddaném příteli. Jejich úlohy ve vztahu jsou důleţité a neoddělitelné.81 “Tato láska se jako všechny další iracionální snahy zakládá na nedostatku, na nedostatku produktivnosti a vnitřní jistoty.” 82 Oproti tomu pak stojí tzv. zralá láska, produktivní láska. „V lásce dochází k paradoxu, ţe dvě bytosti splynou v jedno, a přece zůstávají dvě“.83 Hlavní rozdíl vůči symbiotickému spojení spočívá v tom, ţe v této formě lásky jsou si oba jedinci rovni. Lidé ve vztahu zůstávají sami sebou a jejich role nejsou striktně vymezeny. Sama bych pak takovou lásku označila za zdravou.

80


81

Tamtéţ, s. 25-26

82


83


40

Lásku Fromm charakterizuje slovem aktivita, a to ve smyslu dávat a nic za to neočekávat. Bylo by proto zcela nemístné domnívat se, ţe aktivita je totéţ jako tzv. pasivní činnost, která spočívá v tom, ţe vkládáme naši energii do určité činnosti, a přitom očekáváme odpovídající výsledky. Jelikoţ tuto aktivitu vynakládáme za účelem jistého zisku z této situace, nemůţe být spojována s láskou. „Láska je aktivita, nikoli pasivní afekt; je setrvání v, nikoli padání do.“84 Pokud pak tedy o lásce Fromm hovoří jako o aktivní činnosti, ve smyslu dávat, je třeba si uvědomit, jaký význam s sebou toto slovíčko nese. Erich Fromm se domnívá, ţe většina populace si tento pojem špatně vykládá. Chyba pak prý nastává v okamţiku, kdy tento výraz získává trţní charakter či je vykládán jako ctnost. Trţní zákony jsou nám nejspíše jasné, jedinec se v takovém případě řídí pravidlem něco za něco. Má-li dávat, poţaduje něco na oplátku. Zato se ctností je to sloţitější. Takový jedinec chápe proces dávání jako obětování se, a z toho důvodu se stalo dávání ctností. Obětovat se pro druhé, je správnější neţ přijímat. Je jen málo těch, kteří tomuto pojmu dávají správný smysl. Fromm poukazuje na to, ţe záleţí na charakterovém vývoji jednotlivce.85 Pochopit správný význam můţe jen ten, který od ţivota neočekává pouze úspěchy, bohatství a moc. Schopnost dávat je totiţ závislá na chtění dělit se s druhým člověkem, a to o své radosti, strasti i starosti. Dávat znamená plně se otevřít jeden druhému a neočekávat protisluţby. Dáváme, protoţe nám to činí radost, nikoli proto, abychom byli potěšeni něčím my. A jak prokazujeme svoji lásku? Péčí, odpovědností, úctou a znalostí. Péče se v lásce nejvěrněji projevuje v interakci matky a dítěte, které je závislé na matčině péči. Stejně je tomu i u rostlin či zvířat. 86 Za lásku hovoří činy, nikoli pouze slova. Stěţí by někdo uvěřil lásku matce, kdyby se o své dítě nestarala, stejně jako by ji nikdo nevěřil muţi, vodíc podvyţiveného psa. Je to tak, naše činy a chování mnohdy prozradí více, neţ jsme ochotni si sami přiznat.

84


85

Tamtéţ, s. 31

86

Tamtéţ, s. 32

41

Péče a odpovědnost, to jsou dvě sloţky lásky, které lásku odlišují od vášně, která člověku vládne.87 Odpovědnost Fromm chápe jako připravenost odpovídat, jinými slovy nebýt lhostejný, nýbrţ podporující a všímavý. Jelikoţ však, podle Fromma, pocit odpovědnosti nemá daleko od panovačnosti, je nutnou sloţkou lásky také úcta. Úcta znamená uvědomění si jedinečnosti kaţdého člověka. Pro harmonický vztah a produktivní lásku je tedy důleţité druhého respektovat takového jaký je, a nechtít z něj udělat někoho, kým nikdy nebude. “Láska je dítětem svobody, a nikdy ne dítětem ovládání.”88 Poslední sloţkou, kterou Fromm definoval, je znalost. Stejně jako je matka vedená v péči a odpovědnosti o dítě znalostí, tak také úcta je zaloţena na znalosti. Uvaţme, pokud někoho uctíváme, uctíváme ho předně na základě jeho názorů, způsobů vystupování či jeho činů. Uctíváme člověka pro jeho kvality, o kterých víme. Naše objektivní znalost dosahuje takové hloubky, ţe poznáme, jak se druhý člověk cítí, aniţ bychom k tomu potřebovali slova, ovšem nepoznáme jeho nitro, duši. K tomu je zapotřebí proniknout aţ k „tajemství člověka“. Jedna cesta, ta špatná, které lidé vyuţívají, je úplná moc nad jiným člověkem, charakteristická pro sadismus. Druhou a jedinou správnou cestou je láska. Jen ta lidem umoţňuje plnohodnotně poznat druhého člověka. Při spojení s druhou osobou poznávám jeho, poznávám sebe, poznávám všechny a zároveň „nepoznávám“ nic. Dostává se nám poznání, kterého nemůţeme dosáhnout myšlením, nýbrţ pouze aktem lásky, kdy úspěšně překonáme všechny iluze o dotyčném člověku. 89 V lásce nejsou zapotřebí slova, milujícím lidem stačí pouhý pohled.

3.2.2.3 Biologická potřeba Lásce je vlastní „touha po spojení mezi muţskými i ţenskými póly.“90 Fromm poukazuje na původ svého přesvědčení a uvádí, ţe tato teze není novou, nýbrţ je jiţ obsaţena v biblickém příběhu o stvoření Evy z Adamova ţebra. Tím se vysvětluje

87


88


89

Tamtéţ, s. 34-36

90

Tamtéţ, s. 38

42

vzájemná přitaţlivost obou pohlavních pólů. Ţenský a muţský pól byli v minulosti jedno, a nyní se kaţdý z nich snaţí o nalezení své ztracené části. “Pohlavní touha je jedním z projevů potřeby lásky a spojení”.91 Zatímco A. Schopenhauer tedy učil, ţe láska je podmíněná biologickou potřebou v zájmu druhu, E. Fromm vnímá pohlavní splynutí za jeden z důsledků této lásky.

3.2.3 Předměty lásky Podle Ericha Fromma lásku nelze definovat pouze jako vztah k jednomu člověku, nýbrţ pouze ve spojení s láskou k celému světu. „Milovat člověka produktivně znamená mít vztah k jeho lidskému jádru, k němu jako k představiteli lidstva. Láska k jednotlivci musí zůstat náhodná a povrchní, jestliţe neobsahuje lásku k lidstvu“.92 Kaţdá definice lásky zahrnuje také náš postoj, náš charakter, a především, ta pravá, produktivní láska se neobejde bez lásky k celému světu. Musíme si uvědomit, ţe lásku netvoří pouze náš objekt lásky, nýbrţ naše schopnost milovat. Schopnost milovat svůj ţivot, sebe a celý svět. Teprve poté budeme připraveni dávat lásku. Proto není moţné milovat pouze jednoho člověka a k ostatním necítit nic.93 Ve Frommově pojetí tak předmětem lásky není nikdy jen jeden jedinec, nýbrţ skrze něho i celý svět. Předpokladem lásky dvou milenců se stala láska k celému světu, a cokoli se vymyká této koncepci, bude milně označováno láskou. Podle mého názoru se však do popředí kaţdého vztahu staví také zájem. Zájem se s druhým člověkem dělit o naše radosti, ale také těţkosti, zájem dělat pro druhého věci bez vedlejších záměrů, zájem mu být vţdy k dispozici, zájem partnerovi naslouchat a zkrátka zájem mu pomáhat. Znamená to tedy, ţe pokud takový zájem nepociťujeme ve vztahu k celému světu, tak nejsme připraveni milovat? Samozřejmě, ţe by se lidé k sobě měli chovat přívětivě a s úctou, není však přesto troufalé tvrdit, ţe jedním z předpokladů lásky je láska ke světu a ke všem?

91


92


93


43

Přestoţe jsme se tuto práci rozhodli zaměřit na lásku partnerskou, nemůţeme nechat bez povšimnutí i další druhy lásky, které Erich Fromm definoval. Jak se totiţ sami posléze přesvědčíme, téměř všechny druhy lásky se prolínají a vzájemně ovlivňují.

3.2.3.1 Bratrská láska V pojetí Ericha Fromma vyjadřuje bratrská láska spřízněnost s celým světem. Jedná se o primární druh lásky, který se stává nutnou podstatou všech jejích typů. Bratrská láska se rodí mezi jedinci bez rozdílů. Díky jádru lidství, které je společné všem, staví všechny rozdíly do ústraní. Bratrská láska se pak projevuje odpovědností, péčí, úctou, znalostí a nápomocí jinému člověku. Je společná všem, kteří milují a jsou milováni.

3.2.3.2 Mateřská láska Mateřská láska stojí v protikladu k lásce otcovské. Fromm míní, ţe mateřskou lásku nejlépe vystihuje výrok: „Jsem milován, protoţe jsem“. Nachází proto zcela logické vysvětlení. Uvádí, ţe zpravidla všechny matky své dítě milují bez výhrad. Dítě si matčinu lásku nemusí ničím získávat a ani se nijak nepodílí na jejím vzniku. Je milováno, protoţe je synem/dcerou své matky. Pro většinu matek se tak dítě stává středem jejich pozornosti, a pokud by se někdo jen pokusil jejich potomka ohrozit, jsou nepříčetné. Avšak jak pak vysvětlíme případy, kdy matka své dítě odloţila do popelnice či je sama zabila? Fromm upozorňuje na skutečnost, ţe pokud tato láska vzniká bez ohledu na naše osobní kvality, nemůţeme její vznik podnítit, ani kdybychom se sebevíc snaţili. Jinými slovy, matka si buď své dítě zamiluje, nebo nesnese. Nicméně v reálném ţivotě se objevuje celá řada případů, kdy matka o své dítě nemá zájem. Avšak nejzávaţnějším případem bývá označována tzv. poporodní psychóza, kdy je ţena v důsledku tohoto psychického onemocnění schopná dítě i zabít. Otcovská láska má pak poněkud odlišná specifika. Jestliţe Fromm mateřskou lásku shrnul do jednoho výroku, mohli bychom na základě jeho učení učinit podobné prohlášení, zachycující lásku otce, aneb „Jsem milován, protoţe jsem si to zaslouţil.“ Na rozdíl od lásky mateřské Fromm otcovskou lásku definuje jako tu, která je podmíněna našimi činy. Dítě si ji musí získat a následně o ni pečovat. Jako je pak obtíţné si ji získat, je velice snadné o ni přijít, a proto je důleţité přesvědčit otce o tom, ţe jsme jí skutečně hodni. 44

Na základě uvedeného tedy můţeme říci, ţe zatímco otcova láska nás učí jak se stát zodpovědným a spolehlivým člověkem, díky matčině lásce lépe chápeme důleţitost rodiny a jejího zázemí. Matka je osobou působící na dítě od samého počátku. Je to ona, kdo jej porodila a také ona, s kterou dítě tráví nejvíce času. Důleţitost matčina vlivu na dítě v samotných počátcích jeho ţivota je nezpochybnitelná. Podle Fromma má významnost matčiny role dvě stránky. První je typická úkony pro ochranu ţivota dítěte a jeho růst, druhá spočívá ve snaze probudit v dítěti lásku k ţivotu. Dát mu na vědomí, ţe je dobře, ţe se narodilo, ţe je zde a můţe ţít na Zemi.94 Mateřská láska je nejvyšším druhem lásky, je nejposvátnějším ze všech citových pout. V protikladu k bratrské a erotické lásce, kdy si jsou oba rovni, je mateřská láska nerovná. Jeden (dítě) druhého (matku) potřebuje a druhý pomáhá.95 Vše co zde bylo řečeno, se čtenáři nemusí zdát ničím nové, nýbrţ pouze zformulované v písemné podobě. A z našeho pohledu tomu není jinak. Fromm měl s největší pravděpodobností pravdu, pokud postavil hranici mezi lásku otcovskou a mateřskou, neboť i na ulicích můţeme vidět, ţe je to právě matka, která dítě zastává a otec ten, který jej trestá. Pokud pak dítě něco provede, první, za kým poběţí, bude matka, a nikoli otec. Zůstává také pravdou, ţe ve většině případů soud určí dítě do péče matky neţ otce. Pokud pak Fromm učinil takové závěry, můţeme předpokládat, ţe tak soudil na základě vlastních profesních zkušeností, a nikoli na základě stereotypu či pouhých úvah.

3.2.3.3 Erotická láska Erotická láska je ve Frommově koncepci právě tou láskou, která nás bude zajímat nejvíce. Jedná se totiţ o lásku mezi dvěma jedinci, čili o tu partnerskou. A stejně jako u všech ostatních druhů lásky, leţí i v základech erotické lásky, láska bratrská. „Je to touha po úplném splynutí, po spojení s druhým člověkem. Je to snad nejklamnější forma lásky vůbec.“96

94


95

Tamtéţ, s. 52

45

Klamnost této lásky pak spočívá v pohlavním uspokojení, a tím pádem v překonání odloučenosti, kterou tento akt umoţňuje. Proto je důleţité mít na paměti, ţe erotická láska by bez bratrské lásky nebyla ničím jiným neţ pouhým orgiastickým a přechodným uspokojením. 97 Podobně jako u A. Schopenhauera, tak také zde má významné postavení pohlavní pud. Zatím, co Schopenhauer jej označil láskou, Fromm upozorňuje na pravý opak a moţný klam, který tento pud působí. Kdyţ totiţ po sobě dva lidé touţí pouze fyzicky, nejedná se o lásku, nýbrţ o zamilovanost, která časem vyprchá. A protoţe pocit sblíţení, jak jsme si jiţ řekli, můţe vyvolat pouze láska, označil Fromm klamnost pohlavní touhy za důvod, proč lidé tak často “přelétávají“ od jednoho partnera k druhému. Člověk zkrátka hledá lásku u někoho druhého. Domnívám se proto, ţe je třeba právě klamnost pohlavní touhy označit za tu, která nutí jedince střídat partnery více neţ je zdrávo. Podle Fromma tak všechny druhy vztahů zaloţených na fyzické přitaţlivosti nemají dlouhého trvání a dřív nebo později se stejně projeví, ţe pocit sblíţení, které toto spojení přináší je jen krátkodobým osvobozením se od odloučenosti. To, co tedy musí být nutnou součástí erotické lásky, aby bylo moţné ji odlišit od pouhého fyzického sblíţení, je láska bratrská. „Pohlavní přitaţlivost vyvolává na okamţik iluzi spojení, ale bez lásky vede takové spojení k tomu, ţe si dva cizí lidé zůstávají stejně vzdáleni, jako byli předtím.“ 98 Nyní se zaměřme ještě na jeden problém, který nám látku partnerské, tedy té erotické lásky zcela objasní. Fromm vychází z předpokladu, ţe všichni muţi vzešly z Adama a všechny ţeny z Evy. To je ostatně také důvodem, proč by mělo být jedno, kdo bude tím, koho budeme milovat. Ovšem v této věci se, podle jeho mínění, zapomíná, ţe láska je věcí také naší vůle. Doposud naše vlastní úvahy vycházely z předpokladu, ţe láska je hlubokým citem, Fromm se nás ale snaţí vyvést z omylu a udává, ţe milovat znamená také přislíbit někomu svoji věrnost a pokoru, která zajistí onu trvalost lásky. V lásce tedy 96


97

Tamtéţ, s. 57

98

Tamtéţ, s. 57

46

sehrává svoji úlohu také rozum, v jehoţ důsledku se toto jedinečné spojení dvou osob stalo také jejich rozhodnutím. Fromm totiţ míní, ţe city jsou pomíjivé, a proto by bylo bláhové, kdyby lidé vstupovali do svazku manţelského pouze na základě citů. Pro manţelství se musí dotyčný rozhodnout. Rozhodnout se, ţe je připravený s tímto člověkem strávit zbytek ţivota. Na druhou stranu však domnívat se, ţe láska je pouze věcí rozumu a naší vůle, stejně jako ţe objektem naší lásky můţe být bez rozdílu kaţdý, potlačuje originalitu a jedinečnost kaţdého z nás. Proto tedy správným závěrem o tom, co je to erotická láska bude tvrzení, ţe je to láska, v rámci které sice můţeme milovat více lidí stejným způsobem, ale zároveň musí být těmto lidem vlastní speciální a charakteristické jedinečnosti, které je budou odlišovat od ostatních.99 Jinými slovy, jestliţe si představíme 20 lidí, alespoň dva z nich mohou být našimi potenciálními partnery, nikoli však všichni.

3.2.3.4 Sebeláska Pojem sebelásky nejvěrněji vystihuje slovní spojení láska k sobě samému. Většina lidí se pak můţe domnívat, ţe milovat sám sebe je zvláštní, pochybné a povrchní, ovšem na základě toho, co jiţ víme z učení E. Fromma, stala se právě sebeláska jednou z předpokladů umění milovat. Fromm proto uvádí, ţe je velice nerozumné sebelásku přirovnávat k sobeckosti. Tyto dva pojmy jsou totiţ stejně protikladné jako například láska a nenávist. „Sobecký člověk se nemiluje příliš, nýbrţ příliš málo.“100Sobecký člověk nehledí na potřeby druhých, pouze na ty své, zatímco v sebelásce jde o to, být tu pro sebe, ale také pro druhé.101 Jinými slovy, milovat sebe sama a vypořádat se sám se sebou, teprve potom tu budeme moct být pro druhé.

3.2.3.5 Láska k Bohu Všem lidem uznávajícím boţí existenci je společná láska k Bohu. Ovšem ne vţdy, a ne všude byla tato láska vykládána stejně. Pojetí víry k Bohu se tak vyvíjelo

99


100

Tamtéţ, s. 62

101

Tamtéţ, s. 62-63

47

úměrně s tím, jak kvetla samotná společnost. Proto, abychom pak mohli definovat tuto lásku, je nutné, podle Fromma, uvést dva činitele, které v pojetí boţí lásky zastávají základní postavení. První činitel je následovný. Podobně jako Fromm rozdělil rodičovskou lásku na část mateřskou a otcovskou, je u lásky k Bohu nutné učinit stejně tak. Podle Fromma se totiţ pojímání této lásky mění právě v závislosti na tom, zda ji vnímáme jako lásku zaslouţenou či lásku nepodmíněně získanou. Zatímco pak patriarchální forma náboţenství zastupuje lásku, kterou je třeba si získat a zaslouţit, tak matriarchální forma představuje Boha jako matku, tedy lásku přirozeně získanou a trvalou. Druhým činitelem je to, jak k Bohu přistupujeme. Liší se přístup orientálních náboţenství i západu. Fromm tvrdí, ţe orientální náboţenství si zakládají na paradoxní logice. „Jediný prostředek, jak chápat svět do konce, není v myšlení, nýbrţ v jednání, v záţitku jednosti.“

102

Láska k bohu tak není vyjádřena vírou v něj, nýbrţ našimi činy.

Coţ je v protikladu k západním náboţenským systémům, kde hraje hlavní roli myšlení, které se stává zároveň hlavní příčinou sporů týkajících se víry v Boha. 103 Pak tedy i člověk, který svoji víru neprokazuje skrze činy, se cítí být na výši před tím, který sic je ateistou, chová se lidštěji a přívětivěji.

3.2.4 Pseudoláska Jestliţe nás naše úvahy, a taktéţ úvahy Gillese Lipovetského vedly k přesvědčení, ţe lidé pro lásku na úkor svého zabezpečení neobětují téměř nic, tak Fromm hovoří právě o tom, ţe v západní společnosti 20. století není pro lásku prostor. Míní, ţe v takové společnosti se spíše objevují různé podoby pseudolásek namísto bratrské, mateřské či erotické lásky. Kapitalismus je příčinou, proč se hlavním cílem všech lidí stalo shromaţďování co největšího kapitálu. Moderní člověk se stal zboţím na trhu a jeho pracovní síla prostředkem k dosaţení bohatství. Jedinec ztrácí svoji nezávislost a tvůrčí aktivitu pod tlakem velkých podniků. Člověk se stal součástí stroje, jehoţ části jsou snadno nahraditelné, a to je důvod zničení lidské individuality. Lidé se stali jakýmisi automaty,

102


103

Tamtéţ, s. 79-80

48

které nejsou schopny navázat citové vazby. V této společnosti pak k zahnání pocitu odloučení napomáhají nejrůznější technické vymoţenosti a jejich snadná dostupnost, zábava v klubech či kinech.104 „Lidské štěstí dnes znamená bavit se. Bavit se, to znamená konzumovat a přijímat zboţí.“105 V důsledku

tohoto

uspořádání

společnosti

pak

vznikají

různé

formy

pseudolásek. Jako první Fromm definuje tzv. neurotickou lásku. Pro ni je typický vztah ke svému partnerovi vycházející z mateřské či otcovské lásky. V obou případech se pak chová člověk vůči svému partnerovi jako dítě. Pokud muţ zůstává fixován na matku, bude po své partnerce vyţadovat tu samou péči, bude chtít být obdivován a milován. Láska v jeho očích bude představovat touhu být milován, a nikoli někoho milovat. Jestliţe pak u muţe přetrvá fixace na otce, podle Fromma, bude ţena odsunuta na druhou kolej. Prvotní postavení v ţivotě bude zastávat kariéra a úspěch. V případě ţeny a její fixace na otce pak půjde o snahu ţeny najít muţe, který bude pozorný ke všem jejím potřebám a přáním, stejně jako byl její otec. Další podobou pseudolásky je zboţňující láska, kdy si jedinec milovanou osobu aţ příliš idealizuje, a proto není překvapením, ţe po krátké době přichází zklamání a jakési probuzení ze snu. Jinou podobou je tzv. sentimentální láska, vycházející z milostných románů. Podle Fromma lidé svoji lásku proţívají prostřednictvím filmů či knih, tíhnou ke svým představám o lásce, přičemţ je ve skutečném ţivotě nedokáţou zrealizovat. Tito lidé proto ţiví svůj vztah ze vzpomínek, které přikrášlují a z představ o budoucnosti. Lidé se milně domnívají, ţe v lásce není místo pro spory, a pro toto tvrzení pak také nacházejí důvody. Prý konflikty vedou ke zničení vztahu. Ovšem pravý opak je pravdou, pokud se totiţ budou skutečně oba účastníci, v rámci sporu, snaţit najít řešení, tak výsledkem bude vţdy posilnění jejich vztahu, a nikoli jeho destrukce.106 S tímto tvrzením pak zajisté musíme souhlasit, neboť zastírání problémů či jejich odkládání jsou pravým původcem zničení vztahu a v ţádném případě jejich řešením. V dnešní době

104

FROMM, Erich. Umění milovat. 6. vyd. Praha: Český klub, 2010. s. 83-85

105

Tamtéţ, s. 87

106

Tamtéţ, s. 99

49

před problémy většina lidí utíká, nesnaţí se pochopit, ţe útěkem či zapomenutím na problém se nic nespraví. Často to také vypadá, ţe k takovým tendencím mají blíţe muţi neţ ţeny. Je však vědecky podloţeno, ţe ţeny o problémech více mluví, zatímco muţi o nich přemýšlejí v tichosti.

3.2.5 Předpoklady umění milovat Pokud se chceme v ţivotě naučit čemukoli novému, jako například vařit, péct, či malovat, je třeba se začít učit. Ovšem, podle Fromma, by toto učení nebylo k ničemu, kdyby nešlo ruku v ruce s kázní, soustředěností, trpělivostí a nejvyšší naléhavostí. Kázeň Fromm vztahuje na sebe sama. Tvrdí, ţe pokud lidé nejsou vedeni ke kázni zaměstnáním, čili donuceni k ní jinou osobou či samotnými okolnostmi, mají sklony k lenošení. Se soustředěním je to pak podobné. Lidé se prý nedokáţou plně soustředit pouze na jednu činnost. Zamysleme se proto sami nad sebou a nad našimi denními zvyklostmi. Skutečně málokdy se stane, ţe bychom například obědvali v tichosti, většinou si k obědu pustíme televizi, zapneme rádio, otevřeme časopis či dokonce všechno najednou. Ačkoliv se pak můţeme domnívat, ţe zvládáme kaţdou z uvedených aktivit s přehledem, nikdy nemůţeme dosáhnout plné soustředěnosti a ţádnou z uvedených činností nebudeme dělat nikdy naplno. A podobné je to také s uměním milovat. Pokud se nebudeme plně soustředit na náš vztah, a tedy i na lásku, brzy se náš vztah rozpadne. Jak uţ jsme zmínili, láska vyţaduje péči a péče plnou soustředěnost. Nicméně, jak praví Fromm: „soustředit se ve vztahu k jiným lidem znamená především umět naslouchat.“107 Kázeň a soustředěnost by však nepostačovaly, kdyby nešly ruku v ruce s trpělivostí. Dnešní doba je charakteristická svou uspěchaností, všichni se za něčím ţenou, stále někam spěchají, chtějí vše hned a na místě. Lidem schází povědomí o tom, ţe bez trpělivosti pořádného výsledku nikdy dosáhnout nelze. Rychlost úspěchy nezajišťuje, a jak praví staré přísloví: ”Práce kvapná, málo platná”. Je tak třeba se zastavit a učit se pomalu. S tím ovšem souvisí další předpoklad, který Fromm definuje, a kterým se stala nejvyšší naléhavost. Podle Fromma její významnost spočívá v následujícím. Jestliţe něčeho chceme dosáhnout, musíme to opravdu chtít, a být ochotní tomuto cíli vše podřídit, teprve poté naše dřina přinese ovoce. 107


50

„Chce-li se někdo stát mistrem v umění milovat, musí začít tím, ţe bude cvičit kázeň, soustředění a trpělivost ve všech aspektech svého ţivota.“108 Není to však to jediné, co Fromm v souvislosti s předpoklady lásky definoval. Hovoří také o nutnosti víry a objektivity, čili potlačení narcismu, skrytém v kaţdém z nás. Pro umění milovat je důleţité objektivně posuzovat realitu, “schopnost vidět lidi i věci takové, jaké jsou, a odlišit tento objektivní obraz od obrazu, který je vytvořen vlastními přáními a obavami”.109V objektivitě pak lidem brání všechny druhy psychóz. Duševně nemocný člověk vidí svět pouze jako odraz svého světa vnitřního, ţije v jiné realitě. Je to podobné jako se sněním. Kdyţ sníme, proplouvají skrze naše sny na povrch naše největší obavy a přání, tvoříme si vlastní svět a tímto způsobem se projevuje naše narcistické Já.110 Pokud tedy kaţdého, kdo sní, provází narcismus, znamená to, ţe s problémem narcismu se potýkají všichni lidé. Je proto třeba, ve prospěch lásky, narcismus překonat a pěstovat si v sobě objektivitu. Abychom však dokázali rozhodnout, kdy je naše smýšlení objektivní, a kdy směřuje k narcisismu, je zapotřebí rozumu a pokory. Vedle objektivity je to však také ona víra, kterou Fromm uvádí v souvislosti s nutnými předpoklady lásky. Naprostá většina lidí si nejspíše pod pojmem víra představí víru v Boha, ovšem víra vyjadřuje také důvěru, důvěru v naše hodnoty, naše cíle, důvěru v to, co děláme. Fromm rozlišuje víru racionální a iracionální. Iracionální víra představuje víru týkající se iracionální autority. Je to bezmezná víra v moc, při níţ se člověk podřizuje někomu či něčemu. Příkladem takové víry je víra v diktátorské vůdce.111 Oproti tomu stojí víra racionální, „víra ve vlastní zkušenosti myšlení či cítění.”

112

V lásce a

mezilidských vztazích se tato víra projevuje důvěrou v partnerovi ţivotní hodnoty, jistotou jeho lásky k nám. V rámci racionální víry je tu však ještě jedna neméně významná sloţka, a to víra v sebe sama. Koneckonců, jak by mohl člověk důvěřovat

108


109

Tamtéţ, s. 113

110

Tamtéţ, s. 113-114

111


112


51

druhým, pokud nevěří sám sobě? „Láska je akt víry, a kdo je slabý ve víře, je slabý také v lásce.”113

4 SCHOPENHAUER NEBO FROMM? Pokud se nyní máme zaměřit na základní rozdíly mezi učením A. Schopenhauera a E. Fromma, tak jistě první, co nás napadne, bude rozdílné století, ve kterém oba velikáni ţili. Zatímco v 19. století byl milostný ţivot výrazně ovlivňován společností a jejími zásadami, ve 20. století jiţ nastává uvolňování a společnost takové rozdíly mezi lid neklade. Bylo tak jistým způsobem pouze v rukou samotných lidí, zda lásku do svého ţivota vpustili. A proč jistým způsobem? Jiţ v kapitole “Pseudoláska“ jsme hovořili o pohledu Fromma na společnost 20. století, kterou označil za nevhodnou pro existenci lásky v její čisté podobě. Kapitalismus totiţ způsobil, ţe lidé zapomněli, jak lásku ve svých srdcích vypěstovat. Nicméně oba autoři nám prostřednictvím svých děl nabízí dvě zcela odlišné koncepce lásky, které se staly jedněmi ze základů jejich celoţivotního odkazu. Zatímco Schopenhauer byl ve svém myšlení a pohledu na lásku silně ovlivněn biologickými potřebami jedinců a jejich pudovým jednáním, Fromm, jakoţto psycholog, se zajímal o duševní stránku věci a předpokládal částečné oproštění se od těchto pudových vzorců chování, jinými slovy, ţe láska není podmíněna pouze pudy. Fromm ve své práci vychází z názorů Sigmunda Freuda a jeho teorie sexu, současně však tento jeho jednostranný pohled na lásku kritizuje. S. Freud, stejně jako Schopenhauer, opomenul na důleţitý fakt, a to, ţe sexuální akt můţe být také projevem a plodem lásky. Podle Fromma se Freud příliš zabýval tělesnem a „nepochopil pohlaví dosti hluboko“.114 Ve vzájemné sexuální přitaţlivosti totiţ nejde pouze o smyslové uspokojení, jedná se o potřebu spojení ţenského a muţského pólu. Arthur Schopenhauer pohlíţel na svět pesimistickýma očima. Vnímal svět jako odraz vůle, a člověka pak jako její loutku. Lásku nazval iluzí, pouhým klamem přírody, který slouţí jedinému účelu, a to záměrům vůle k ţivotu. Schopenhauer zastínil existenci individuální vůle ve prospěch druhu. Celý svět a s ním i všechny jevy světa 113 114

FROMM, Erich. Umění milovat. 6. vyd. Praha: Český klub, 2010. s. 121 Tamtéţ, s. 42

52

označil za úděly světové vůle, prosté výsledky jejího chtění, a to i na úkor jednotlivce. Oproti tomu však Erich Fromm pohlíţel na svět jako odraz lidského způsobu ţivota a jejich vztahu ke světu. Zdůrazňoval existenci individuální vůle, která je projevem naší tvůrčí síly. Kaţdý člověk je jedinečnou a nenahraditelnou bytostí slouţící sama pro sebe. Záleţí tedy pouze na nás samotných, jak s ţivotem naloţíme, a zda budeme hodni umění milovat. To jediné, co pak můţe lidem působit klamnou představu o ţivotě, jsou sami lidé a společnost, ve které ţijí. Erich Fromm v lásce spatřoval také lék na problém odloučenosti, který společnost zahltil. Erich Fromm byl po celý svůj ţivot humanitně zaměřen. Nicméně jeho sociální cítění lze vycítit v řadě jeho knih. Pokud pak Fromm označil lásku za umění, stala se něčím, co je třeba si zaslouţit, čemu je třeba se učit a co je nutné cvičit. Abychom mohli milovat druhého člověka, musíme nejprve milovat svět a skrze něj sami sebe. Podstatou partnerské lásky je láska bratrská – ke všem. Milovat opravdu musíme chtít a tato potřeba musí vycházet z našeho nitra. Naše soustředěnost musí být zaměřena pouze jedním směrem. Lásce bychom měli podřídit vše, a přitom mít značnou dávku trpělivosti a vytrvat, neboť jak jiţ víme, kaţdé učení se novému vyţaduje čas. Zde se tak setkáváme s dalším rozdílem v jejich učení. Na základě Schopenhauerova učení totiţ dospějeme k závěru, ţe láska je spíše trestem, neţli ctností. To ona svědčí o naší nesvobodě. Zahoření láskou pak, v porovnání s Frommovou koncepcí, není otázkou času, nýbrţ otázkou pár minut, kdy příroda uţ rozpozná, zda jedinci dosáhli vzájemné shody. A co mají tyto dvě osobnosti společné? Především otázku týkající se sexuálního ţivota jedinců. Jinými slovy úlohu sexuálního aktu, který má v jejich koncepcích lásky nepřehlédnutelnou úlohu. Schopenhauer uvádí, ţe pohlavní touha a samotný pohlavní styk láskou není, nicméně poukazuje na to, ţe lidé takový jev za lásku povaţovat mohou, neboť to zajistila sama příroda. Pohlavní pud, který lidi vede k rozmnoţování, působí na jejich mysl velice silně. Tato iluze lásky je pak nutná hlavně proto, neboť lidé by nebyli sto pochopit důleţitost takového poslání. Svým postojem dal tedy Schopenhauer najevo, ţe nic jako láska neexistuje a jedná se o pouhou iluzi. Fromm, podobně jako Schopenhauer, pociťuje v lásce jistou klamavost, kterou způsobuje pohlavní touha. Podle Fromma lidé mnohdy povaţují za lásku pohlavní splynutí, které jim dává pocit bezpečí a zbavuje je pocitu odloučenosti. Ovšem i tady se nejedná o 53

lásku v pravém slova smyslu. Sexuální akt je sice podstatnou součástí vztahu dvou osob, ovšem, aby to byla láska, je třeba dospět nejprve k lásce bratrské. V rámci Schopenhauerova pojetí musíme jistě souhlasit se zřeteli, které definoval jako jisté rozhodující faktory působící při namlouvání. Jak jiţ jsme o tom hovořili, tak stáří, zdraví, fyzický vzhled i naše povaha hraje v tomto procesu výraznou roli, ovšem asi nikoho z nás by nenapadlo, ţe se tak neděje z naší vlastní vůle, nýbrţ prostřednictvím instinktu k výběru partnera. S Erichem Frommem pak budeme souhlasit především v tom ohledu, ţe lásku nevidí jako snadno dostupný produkt. Láska je vzácná a stojí úsilí si ji získat a udrţet. Naše názory jsou pak blíţe těm Ericha Fromma. Neodsuzujeme však ani Schopenhauerův pohled na lásku, dokonce v něm nacházíme jistou alternativu, jak by to s láskou mohlo být, ovšem na druhou stranu je velice obtíţné uvěřit tomu, ţe bychom byli pouhými zajatci vůle k ţivotu. Obě práce, Metafysika lásky i Umění milovat, představují velký přínos nejen pro nás, ale také pro budoucí generace. Domnívám se, ţe je důleţité se o lásku zajímat a najít v ní odpovědi na naše otázky, vést děti k lásce k ţivotu.

54

ZÁVĚR Láska je jedním z nejspornějších pojmů vůbec. Má na svědomí nespočet nových ţivotů, ale také nešťastných úmrtí. Můţe se stát bránou ke šťastnému ţivotu, ale také jeho zkázou. Díky ní dochází k vzájemnému propojování ţivotů na celou věčnost, ale i k jejich rozcupování. Ačkoliv se pak právě ona stává příčinnou kdejakých společenských jevů, nemůţeme nikdo popřít, ţe je to zrovna láska, která umí dělat zázraky. To ona je nositelkou lidství a hned vedle rozumu je tou, jeţ z nás činí lidské bytosti. Láska existuje pouze skrze nás a jediným klíčem k ní jsme my sami. Cílem této práce bylo vysvětlit pojem lásky tak, jak jej chápali a vnímali dva významní představitelé devatenáctého a dvacátého století, A. Schopenhauer a E. Fromm. V kapitole “Vývoj lásky“ jsme proto poukázali na roli lásky v jednotlivých časových obdobích pro lepší orientaci v této problematice. Na základě zjištěných informací jsme dospěli k názoru, ţe si láska v historii lidstva příliš významné postavení ve společnosti nezískala. Sic si údajně od středověku lidé lásky byli vědomi, odsunovali ji do pozadí. Nový pohled na lásku s sebou přinesl aţ A. Schopenhauer a E. Fromm. Zatímco Schopenhauer nám předloţil teorii o klamné lásce, ve své podstatě o její neexistenci, Fromm vyslovil názor, ţe láska je uměním a je třeba se k ní dopracovat. V rámci podrobnější analýzy obou koncepcí lásky jsme se zaměřili na hlavní pojmy a problematiku s ní spojenou. Uvedli jsme, jakým způsobem si volíme partnera podle Schopenhauera, ale také faktory, které onen výběr ovlivňují. Na základě vědeckých průzkumů jsme dokázali některá tvrzení potvrdit, jiná vyvrátit. Frommovo humanitnější zaměření nás upozornilo na problém odloučenosti a naši snahu tuto odloučenost potlačit. Láska se stala řešením toho, jak dosáhnout ţivotní harmonie. V práci jsme se zabývali s kaţdým z autorů dostatečně tak, abychom pochopili, co je k jejich názorům vedlo či alespoň jejich postoj dokázali posoudit. V práci jsme poukázali, jednak na odlišnou charakteristiku lásky u obou autorů, jednak na některé jejich společné rysy. A ačkoliv jsou obě knihy, Metafyzika lásky i Umění milovat, jiţ dosti staré, ne s jedním čtenářem se po přečtení této práce jistě shodneme na tom, ţe jsou názory v nich obsáhlé velice nadčasové. Práce vypovídá o tom, ţe s láskou to nemusí být takové, jako nám předkládají romantické filmy či kniţní romány, ţe láska nemusí být skutečnou. Tak jako tak však záleţí na kaţdém z nás, s kterou koncepcí 55

lásky se ztotoţní. V práci naleznou zastání jak vyznavači této palčivé síly, tak i její odpůrci. V bakalářské práci s názvem Pojetí lásky u A. Schopenhauera a E. Fromma najdete ucelený přehled obou zmíněných konceptů, který je moţné všestranně vyuţít. Pevně doufám, ţe práci sama vyuţiji při pedagogické praxi a rozšířím ţákům rozhledy. Hlavním přínosem práce je pak náš osobitý pohled na danou problematiku, následné porovnání obou přístupů a vlastní komentář.

56

RESUMÉ Bakalářská práce „Pojetí lásky u A. Schopenhauera a E. Fromma“ se skládá pouze z části teoretické. Zpočátku poukazuje na vývoj lásky, jak tento pojem postupem času získával a ztrácel na váze. Dále pak pojednává o rozdílných pojetích lásky u těchto dvou významných filosofů 19. a 20. století a zaměřuje se na základní pojmy, které oba autoři v souvislosti s touto problematikou definovali. Součástí bakalářské práce je pak také následné srovnání názorů obou myslitelů.

SUMMARY Bachelor thesis "Conception of love in works A. Schopenhauer and E. Fromm" consists only of theoretical part. Initially points to the development of love how this concept in the course of time gained and have lost weight. Further, it discusses the different concepts of love for these two important philosophers of the 19th and 20th century and focuses on basic concepts that both authors in connection with this issue defined. Part of the thesis is then also the subsequent comparison of views of the two thinkers.

57

POUŽITÁ LITERATURA 1. ABENDROTH, Walter. Schopenhauer. Olomouc : Votobia, 1995, 160 s. ISBN 8085885344. 2. FROMM, Erich. Člověk a psychoanalýza. Vyd. 1. Praha : Svoboda, 1967. 212 s. 3. FROMM, Erich. Lidské srdce. Praha : Nakladatelství Josefa Šimona, Simon and Simon Publishers, 1996, 177 s. ISBN 8085637286. 4. FROMM, Erich. Umění milovat. 6. vyd. Praha : Český klub, 2010. 125 s. ISBN 978-80-86922-32-4. 5. RAINER, Funk. Erich Fromm. Praha : Lidové noviny, 1994. 139 s. ISBN 807106-086-0. 6. LIPOVETSKY, Gilles. Éra prázdnoty : Úvahy o současném individualismu. 2. vyd. Praha : PROSTOR, 2001. 269 s. ISBN 80-7260-044-3. 7. LOTZ, Johannes B. Vědění a láska. Praha : Vyšehrad, 1999. 104 s. ISBN 807021-304-3. 8. LUHMANN, Niklas. Láska jako vášeň : Paradigm lost. Praha : PROSTOR, 2002. 279 s. ISBN 80-7260-068-0. 9. SCHOPENHAUER, Arthur. Metafyzika lásky. Olomouc : Přátelé duchovních nauk, 1992a. 65 s. ISBN 80-901062-1-8 10. SCHOPENHAUER, Arthur. Metafysika lásky a hudby. Olomouc : Votobia, 1995. 159 s. ISBN 80-85885-38-7. 11. SCHOPENHAUER, Arthur. O ţenách. Zvláštní vydání. Brno, 1993. 50 s. ISBN 80-85436-16-7. 12. SCHOPENHAUER, Arthur. Svět jako vůle a představa : Svazek první. Pelhřimov: Nová tiskárna Pelhřimov, 1997. 432 s. ISBN 80-901916-4-9. 13. SCHOPENHAUER, Arthur. Ţivotní moudrost. 3. vyd. Praha : Svoboda, 1992b. 70 s. ISBN 80-205-0217-3. 14. STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. 8. vyd. Kostelní Vydří : Karmenalitánské nakladatelství, 2007. 456 s. ISBN 978-80-7195-206-0.

58

INTERNETOVÉ ZDROJE 1. ABZ.CZ. Slovník cizích slov - on-line hledání: determinismus. In: ABZ.CZ. ABZ slovník cizích slov [online]. © 2005-2014 [cit. 2014-03-21]. Dostupné z: http://slovnik-cizichslov.abz.cz/web.php/hledat?typ_hledani=prefix&cizi_slovo=determinismus 2. Archeologie na dosah: Edukace a prezentace archeologického kulturního dědictví [online]. Národní muzeum, © 2012-2013 [cit. 2014-04-15]. Dostupné z: http://www.archeologienadosah.cz/ 3. ČT24. Věrná láska zvítězila. In: ČESKÁ TELEVIZE. Česká televize [online]. Česká televize, © 1996–2014 [cit. 2014-03-21]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-na-ct24/historie-cs/240037-vernalaska-zvitezila/ 4. Globespin. Sex a vztahy v pravěku [online]. 2003 [cit. 2014-03-21]. Dostupné z: http://www.globespin.com/noviny/pravek_sex.htm 5. HODOVSKÝ, Ivan. Arthur Schopenhauer a náboţenství [online]. 1991[cit. 2014-04-16]. ISBN 80-210-0272-7. Dostupné z: http://digilib.phil.muni.cz/handle/11222.digilib/106878 6. KOČÍ, Jakub D. Starověk – orgie (ne)jen pro vyvolené. In: Ţena-in [online]. © 2000 - 2011 [cit. 2014-03-23]. Dostupné z: http://zena-in.cz/clanek/starovekorgie-ne-jen-pro-vyvolene 7. MATYÁŠOVÁ, Ivana. Co je láska? Hormonální koktejl s účinky tvrdých drog. In: Lidovky.cz: Zpravodajský server Lidových novin [online]. Praha: MAFRA, a.s., © 2014 [cit. 2014-03-21]. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/co-je-laskahormonalni-koktejl-s-ucinky-tvrdych-drog-f9i/veda.aspx?c=A130809_094141_ln_veda_ape 8. PETR, Jaroslav. Láska na první pohled funguje. In: Lidovky.cz: Zpravodajský server lidových novin [online]. © 2014 [cit. 2014-04-16]. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/laska-na-prvni-pohled-funguje-dj7/veda.aspx?c=A080505_114339_ln_veda_fho 59

9. Počet obyvatel mírně přibylo, porodnost zůstala stejná. In: Finance.celkove.cz [online]. Copyright © 2010 - 2014 [cit. 2014-04-14]. Dostupné z: http://finance.celkove.cz/clanek/porodnost-a-pocet-obyvatel-2012 10. STEHLÍKOVÁ, Dţamila. Sexuální ţivot ve starším věku. Ordinacestehlikova [online]. Copyright © 2010 [cit. 2014-03-09]. Dostupné z: http://www.ordinacestehlikova.cz/sexualni-zivot-ve-starsim-veku/ 11. SVATBYSLUŢBY.CZ. Historie svatby. In: SVATBYSLUŢBY CZ: Váš on-line katalog svatebních sluţeb [online]. © 2005-2013 [cit. 2014-03-23]. Dostupné z: http://www.svatbysluzby.cz/historie-svatby-c6.html

60

MASARYKOVA UNIVERZITA

Recommend Documents