MASARYKOVA UNIVERZITA Pedagogická fakulta Katedra didaktických technologií
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
Alternativní návrh osnov a učebního plánu dvouleté praktické školy
zaměřené na přípravu chlapců v oboru
Vedoucí práce
Ing. Josef Vojáček, Ph.D.
BRNO 2006
Vypracoval
Miloš Chrást
Prohlašuji,
že jsem bakalářskou práci na téma:
„Alternativní návrh osnov a učebního plánu dvouleté praktické školy
zaměřené na přípravu chlapců v oboru“
vypracoval samostatně a použil jen literaturu a zdroje uvedené v seznamu.
15. dubna 2006
Miloš Chrást
Děkuji vedoucímu práce, panu Ing. Josefu Vojáčkovi, Ph.D., za metodickou pomoc,
cenné rady a připomínky, které mi poskytl při vypracování této bakalářské práce.
15. dubna 2006
Miloš Chrást
Obsah 1 2 3
Úvod .....................................................................................................................- 5 Praktická škola ....................................................................................................- 6 Speciální pedagogika – zaměření a rozdělení .....................................................- 7 3.1 Speciálně pedagogická diagnostika. ...............................................................- 8 4 Poruchy učení a chování ...................................................................................- 8 4.1 Dyslexie ........................................................................................................- 8 4.2 Dysgrafie .......................................................................................................- 9 4.3 Dysortografie.................................................................................................- 9 4.4 Dyskalkulie ...................................................................................................- 9 4.5 Některé méně časté poruchy ........................................................................- 10 4.6 Lehká mozková dysfunkce...........................................................................- 10 4.7 Poruchy chování jako následek poruch učení ...............................................- 10 4.7.1 Záškoláctví ..........................................................................................- 11 5 Zdravotní znevýhodnění ...................................................................................- 12 5.1 Epilepsie......................................................................................................- 12 6 Návrh učebních dokumentů pro praktickou školu ..........................................- 15 6.1 Současné vývojové trendy v odborném vzdělávání ......................................- 15 6.2 Kurikulární reforma .....................................................................................- 15 6.2.1 Rámcové vzdělávací programy.............................................................- 15 6.2.2 Školní vzdělávací programy .................................................................- 16 6.3 Odborné vzdělávání na nižší sekundární úrovni ...........................................- 17 6.3.1 Výsledky vzdělávání ............................................................................- 17 6.3.2 Podpora účasti na vzdělávání ...............................................................- 17 6.4 Praktická škola dvouletá – profil absolventa ................................................- 18 6.5 Charakteristika vzdělávacích oblastí ...........................................................- 19 6.6 Předčasné odchody žáků ze studia................................................................- 25 7 Modulový systém uspořádání učiva..................................................................- 28 7.1 Výběr modulů..............................................................................................- 30 8 Hlavní moduly ...................................................................................................- 34 8.1 Práce se dřevem ...........................................................................................- 34 8.2 Práce s kovy ................................................................................................- 38 8.3 Stavebně montážní práce .............................................................................- 48 8.4 Malířské a natěračské práce .........................................................................- 53 9 Doplňující moduly .............................................................................................- 61 9.1 Modul elektrotechnické práce ......................................................................- 61 9.2 Práce topičské..............................................................................................- 64 9.3 Instalatérské práce .......................................................................................- 65 9.4 Volitelný modul...........................................................................................- 74 10 Počáteční a celoživotní vzdělávání v Jihomoravském kraji .............................- 74 11 Závěr ..................................................................................................................- 76 11.1 Klíčová slova ...............................................................................................- 77 11.2 Summary .....................................................................................................- 78 12 Použitá literatura a zdroje ................................................................................- 79 Seznam příloh............................................................................................................- 81 -
-51
Úvod
Vývoj společnosti zasahuje všechny stránky našeho života a nevyhýbá se ani školství. Vytvořením nabídky vzdělávacích programů pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami se naplňují demokratické principy vyrovnání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením. Nový školský zákon zařazuje mezi žáky se speciálními vzdělávacími potřebami nejen osoby se zdravotním postižením, ale i se zdravotním a sociálním znevýhodněním. Jednou z možností pro žáky, kteří se pro své postižení nemohou vzdělávat v běžném vzdělávacím proudu a využijí možností speciálních vzdělávacích programů, je příprava v praktické škole, která je speciálním typem střední školy. Dvouleté praktické školy jsou převážně zaměřené na doplnění a rozšíření všeobecného vzdělání dosaženého v průběhu plnění povinné školní docházky ve speciální základní škole, na osvojení si znalostí a manuálních dovedností potřebných k výkonu jednoduchých činností a získání perspektivní možnosti uplatnění v různých oblastech praktického života. Přesto jsou absolventi praktických škol z pohledu zaměstnanosti jednou z nejohroženějších skupin. Cílem mé práce je vytvoření učebního plánu pro praktickou školu, vycházejícího z požadavků trhu práce na univerzálnost a flexibilitu absolventů praktických škol, a tím i zvýšení jejich šancí na pracovní uplatnění i přes negativní vliv jejich zdravotního znevýhodnění.
-62
Praktická škola
Dvouleté praktické školy patří mezi střední školy, jejichž úspěšným absolvováním žák získá stupeň středního vzdělání. Jsou určeny pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, plynoucími ze snížené úrovně rozumových schopností, případně žákům s více vadami, kteří ukončili povinnou školní docházku ve speciální základní škole, dříve zvláštní nebo pomocné škole, v nižším než devátém ročníku základní školy, a v odůvodněných případech v devátém ročníku základní školy. Praktické školy jsou v současné době dvouleté a jednoleté. Jednoleté praktické školy jsou určeny žákům s těžším zdravotním postižením. Praktické školy prošly určitým vývojem, ve kterém byly tříleté praktické školy, které byly více profesně zaměřeny, zrušeny a nahrazeny učebními obory s upravenými vzdělávacími plány. Pro žáky s takovým typem zdravotního znevýhodnění, ať už mentálního nebo tělesného, které jim nedovoluje absolvovat učební obor, jsou určeny dvouleté praktické školy. Učební plány praktických škol jsou nově koncipované, jsou platné od září 2005, obsahují mnohá zlepšení proti dřívějšímu pojetí, přesto se pokusím vytvořit alternativní učební plány některých bloků učiva. Praktické školy jsou určeny pro dívky i chlapce, kteří tvoří asi třetinu celkového počtu žáků. Obsahem učiva praktické školy pro dívky se zabývat nebudu, myslím, že stávající učební plány jsou v tomto směru plně vyhovující. Učební plány pro chlapce jsou upraveny dodatkem pro předměty praktická cvičení a ruční práce, který více zohledňuje mužské činnosti. Učební plány jsou předkládány jako rámcové a bez rozvržení učiva do jednotlivých ročníků, což umožňuje škole určitou úpravu s ohledem na podmínky školy a možnosti uplatnění v regionu. Vývoj některých řemesel, jejichž základy jsou obsahem odborných předmětů a praktických cvičení, si vynucuje jisté změny, které je nutno podchytit i ve výuce. Na druhé straně je ale třeba se přizpůsobit i podmínkám současné společnosti, kde trh práce je nemilosrdný, procento nezaměstnaných a převis nabídky pracovních sil nad nabídkou pracovních míst rostoucí. Statistika je nelítostná a bohužel, velká část nezaměstnaných jsou právě lidé a nižším vzděláním. Určitý prostor otevírá i zrušení civilní vojenské služby, což může zvýšit nabídku pracovního uplatnění pro méně kvalifikované pracovníky, ale nelze na to příliš spoléhat. Z průzkumu sestaveného na základě dotazníků adresovaných absolventům naší školy vyplývá, že větší část práci našla, je ovšem nutno brát v úvahu i zkreslení, dané malým počtem respondentů a neustále se měnící situací. Většina dotázaných ale pracuje mimo původní obor. Z této reality je třeba se poučit a vnést do vzdělávacího procesu i prvek určité flexibility a univerzálnosti, schopnosti se přizpůsobit novým podmínkám. Nevěnovat jedinou pozornost tomu, aby si žáci osvojili co nejvíc vědomostí v daném oboru, ale i tomu, aby uměli vědomosti používat v různých souvislostech, aby dokázali přijímat poučení i z jiných zdrojů, než je škola, aby získali povědomí o tom, že jejich vzdělávání zdaleka nekončí tím, že absolvují školu. K tomu je ovšem zapotřebí i odpovědný přístup ze strany žáků, který většinou díky nestimulujícímu rodinnému prostředí úplně chybí. Praktické školy jsou primárně určeny žákům se speciálními vzdělávacími potřebami. Žákem se speciálními vzdělávacími potřebami je osoba se zdravotním postižením, zdravotním znevýhodněním nebo sociálním znevýhodněním.
-7Zdravotním postižením je myšleno mentální, tělesné, zrakové nebo sluchové postižení, vady řeči, souběžné postižení více vadami, autismus a vývojové poruchy učení nebo chování. Zdravotním znevýhodněním je zdravotní oslabení, dlouhodobá nemoc nebo lehčí zdravotní poruchy vedoucí k poruchám učení a chování, které vyžadují zohlednění při vzdělávání. Sociálním znevýhodněním je rodinné prostředí s nízkým sociálně kulturním postavením, ohrožení sociálně patologickými jevy, nařízená ústavní výchova nebo uložená ochranná výchova. Speciální vzdělávací potřeby dětí, žáků a studentů zjišťuje školské poradenské zařízení. Podmínky vzdělávání žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami upravuje a specifikuje vyhláška MŠMT č. 73/2005 Sb. Výukou žáků se speciálními vzdělávacími potřebami se zabývá speciální pedagogika. 3
Speciální pedagogika – zaměření a rozdělení
Speciální pedagogika je jedna z pedagogických disciplin, je to věda o zákonitostech speciální výchovy a vzdělávání osob, které pro své znevýhodnění vyžadují speciální přístup a podporu při uplatnění v životě. Zaměřuje se především na výchovu a vzdělávání zdravotně a sociálně znevýhodněných osob, na jejich pracovní a společenské uplatnění a všestranný a maximální rozvoj jejich osobnosti a také na dosažení optimálního stupně socializace znevýhodněných osob. Znevýhodněním rozumíme postižení, vady, závady, odchylky, oslabení a poruchy, které dále dělíme na vrozené a získané během života. Postižení mohou být orgánové nebo funkční. S ohledem na druh postižení se speciální pedagogika dělí na: − somatopedii – pedagogika osob s tělesným postižením, nemocných a zdravotně postižených − oftalmopedii – zabývá se osobami zrakově postiženými − surdopedii - výchova osob sluchově postižených − logopedii - určena pro osoby s narušenou komunikační schopností − psychopedii – výchova a vzdělání osob s rozumovým postižením − etopedii – zaměřena na osoby s poruchami chování − speciální pedagogiku osob s více vadami, kombinovaně postižených − speciální pedagogiku osob s parciálními nedostatky. Znevýhodněného člověka posuzujeme z několika hledisek, a to podle příčiny vzniku vady, podle věku v době vzniku vady a podle délky trvání vady. Socializace znevýhodněných osob má několik stupňů, nejvyšším je integrace úplné splynutí se společností. V pedagogice lze uplatnit integrované vzdělávání. Opakem těchto snah je segregace, kdy společnost vyčleňuje znevýhodněné osoby, nebo se ony samy vyčleňují ze společnosti.
-8Jednou z důležitých částí speciální pedagogiky je speciálně pedagogická prevence. Jejím cílem je, pokud je to možné, předcházet vzniku postižení výchovným působením a pokud už postižení vzniklo, snaží se zamezit nepříznivému vývoji osobnosti. Neméně důležitou úlohu sehrává i speciálně pedagogická diagnostika, která využívá obecné nebo speciální metody směřující ke zjištění skutečností, týkajících se současné situace znevýhodněného člověka. 3.1
Speciálně pedagogická diagnostika.
Jejím cílem je poznat všechny okolnosti, týkající se člověka s postižením: osobnost, možnosti vzdělávání, pracovního zařazení, začlenění do společnosti. Diagnostikuje se průběh vývoje a současný stav, výsledkem je diagnóza. Speciálně pedagogická diagnostika se rozděluje jednak podle druhů postižení, ale i podle příčin, a to na tzv. kauzální, kdy příčina postižení je známa, a na symptomatickou, kdy příčina není známa a zaměřujeme se na příznaky. Diagnostika se zaměřuje podle období vývoje na raný a předškolní věk, školní věk, období dospělosti a stáří. Na již vzniklé postižení používá speciální pedagogika nápravné metody, a to metodu reedukace, zaměřenou na postižený orgán, na jeho funkci, metoda kompenzace, která podporuje rozvoj a zlepšování funkce jiného, než postiženého orgánu. Metoda rehabilitace - navazuje na reedukaci a kompenzaci a je zaměřena na vztahy společenské a pracovní. Snahou všech disciplin speciální pedagogiky je vytváření společenství, jehož členové s postižením i bez postižení jsou v rovnoprávném postavení ve všech oblastech společenského života. Pedagogická integrace je integrace žáků s handicapem do sociálního společenství školského systému. Pro integraci je nutno vytvořit podmínky materiální i z hlediska subjektů vzdělávacího procesu (učitelé, spolužáci). Pokud je to možné, měli by se tito žáci vzdělávat v běžných třídách, pokud je to nutné, měli by být zařazeni do škol speciálních. 4
Poruchy učení a chování
Většina žáků, přicházejících na praktickou školu, trpí některou ze specifických poruch učení. Těchto poruch je celá řada a vyskytují se v mnoha variantách. Mezi nečastější poruchy patří dyslexie, dysgrafie, dysortografie, dyskalkulie. Mnozí žáci jsou postiženi některou z forem lehké mozkové dysfunkce nebo lehčím stupněm mentální retardace. Tyto obtíže se většinou vyskytují v kombinacích, doprovázené i problémy logopedickými, poruchami soustředění atd.
4.1 Dyslexie je specifická porucha čtení, projevující se v některých případech již v úplných počátcích čtení při rozpoznání a zapamatování si jednotlivých písmen, zvláště pak v rozlišování písmen tvarově podobných. Problémem může být i rozlišení zvukově podobných hlásek. Obtíže nastanou při spojování hlásek v slabiku a posléze souvislé čtení slov. Obtíže takto postižených dětí se promítají do rychlosti čtení, správnosti čtení a porozumění čtenému textu.
-94.2 Dysgrafie specifická porucha psaní postihuje zejména schopnost napodobit tvar písmen a řazení písmen. Dítě si nepamatuje tvary písmen, opět zaměňuje tvarově podobná písmena, písmo je neuspořádané, těžkopádné, neobratné. Žáci postižení touto poruchou se dlouho nemohou naučit dodržení lineatury a výšky písma. Píší pomalu, namáhavě, často u nich zjišťujeme chybné držení psacího náčiní. Přílišné soustředění na grafickou stránku písemného projevu často způsobuje neschopnost soustředit se na pravopisné jevy.
4.3 Dysortografie specifická porucha pravopisu znemožňuje dítěti správné zapsání všech písmen ve správném pořadí včetně délek a měkkosti. Tato porucha často souvisí s dyslexií a dysgrafií. Její obraz se během vývoje dítěte mění. V počátcích školní docházky se vyskytuje velké množství chyb - vynechávky, záměny písmen, inverze, zkomoleniny, nesprávně umístěné nebo vynechané vyznačení délek samohlásek, chyby v měkčení. Postupně a při kvalitní péči dělá dítě těchto chyb méně, ale na správné napsání potřebuje více času, než ostatní žáci. V časově limitovaných úkolech (diktáty, písemné prověrky v jakémkoliv předmětu) se dysortografické chyby znovu objevují, přibývají chyby pravopisné i v jevech, které si dítě osvojilo a umí je ústně bez obtíží a správně zdůvodnit. Proto je důležité poskytnout těmto žákům možnost ústního zkoušení i práci bez časového tlaku.
4.4 Dyskalkulie – specifická porucha matematických schopností má několik příznaků. Podle převažujících příznaků můžeme tuto poruchu členit na několik typů: Při praktognostické dyskalkulii je narušena matematická manipulace s předměty nebo nakreslenými symboly (přidávání, ubírání množství, rozkládání, porovnávání počtu). Dítě nedospívá k pojmu číslo, v geometrii neumí seřadit různě dlouhé předměty podle velikosti, diferencovat geometrické tvary. Při verbální dyskalkulii má dítě problémy při označování množství a počtu předmětů, operačních znaků, matematických úkonů. Není schopné vyjmenovat řadu čísel od největšího k nejmenšímu, řadu sudých či lichých čísel, což mu komplikuje další učení v matematice. Lexická dyskalkulie se projevuje neschopností číst matematické symboly (číslice, čísla, operační symboly. Žáci zaměňují tvarově podobné číslice, římské číslice, problémy mají i s přečtením zápisu zlomků, desetinných čísel, mocnin, celého příkladu. Grafická dyskalkulie představuje neschopnost žáka psát matematické znaky, dělá mu potíže psát řády pod sebe, jeho zápis je neúhledný, v geometrii má problémy při rýsování jednoduchých obrazců. Operační dyskalkulie se projevuje poruchou schopnosti provádět matematické operace, sčítat, odčítat, násobit, dělit, což se projevuje zvláště při počítání delších řad čísel. V praxi se tato potíž projevuje i nedostatečným osvojením násobilky, kdy si žák pomáhá počítáním na prstech nebo sčítáním čísel. Při ideognostické dyskalkulii se jedná o poruchu v oblasti pojmové činnosti, především v chápání matematických pojmů a vztahů mezi nimi. Do obtíží v matematice se samozřejmě mohou promítnout i problémy dysgrafické a dyslektické.
- 10 4.5
Některé méně časté poruchy
Dyspinxie – specifická porucha kreslení je charakteristická nízkou úrovní kresby. Dítě zachází s tužkou neobratně, tvrdě, nedokáže převést svou představu z trojrozměrného prostoru na dvojrozměrný papír, má potíže s pochopením perspektivy. Dysmúzie – specifická porucha postihující schopnost vnímání a reprodukce hudby, se projevuje obtížemi v rozlišování tónů, dítě si nepamatuje melodii, nerozlišuje a není schopno reprodukovat rytmus. Dyspraxie – specifická porucha obratnosti, schopnosti vykonávat složité úkony se může projevit jak při běžných denních činnostech, tak ve vyučování. Tyto děti bývají pomalé, nezručné, neupravené, jejich výrobky jsou nevzhledné. Jejich obtíže se mohou projevit jak při psaní, tak kreslení, tělesné výchově i při pracovním vyučování, ale také při mluvení, protože dyspraxie může způsobit artikulační neobratnost. 4.6
Lehká mozková dysfunkce
Za významný faktor specifických poruch učení je považována lehká mozková dysfunkce (LMD). Poškození může být způsobeno onemocněním budoucí matky, kouřením, alkoholismem, matčinou závislostí na lécích, může vzniknout i v průběhu problémových porodů. Poporodní poškození souvisí s těžkými zažívacími potížemi novorozenců, které mohou způsobit nedostatek kyslíku v krvi, což způsobuje poškození centrální nervové soustavy. Poškození způsobují i těžká infekční, zvláště horečnatá onemocnění (záněty středního ucha, zápal plic, spála, záněty mozkových blan a mozku), které dítě postihnou do konce druhého roku. Důsledkem těchto poškození mohou být drobné poruchy v psychomotorickém vývoji, poruchy chování, problémy ve vnímání, řeči, pozornosti. Děti s LMD obvykle nemívají výrazně snížený intelekt, ale mají typické potíže v učení a v chování. Ve svém jednání vybočují z řady, ve školní výuce nedosahují odpovídajících výsledků. Projevuje se u nich hyperaktivita, nebo naopak hypoaktivita, neschopnost koncentrace a labilita v jednání, roztěkanost, neposednost a někdy i smyslové nedostatky a poruchy koordinace pohybů.
4.7
Poruchy chování jako následek poruch učení
Poruchy učení ovlivňují celou osobnost žáka a často nepříznivě působí na situaci v rodině. Porucha se stává břemenem, které zatěžuje dítě i rodiče. Porucha sama o sobě je závažnou překážkou při osvojování vědomostí, mnohem závažnější dopad mají nepříznivé následky. Obtíže při čtení a psaní mají dopad na celý proces získávání nových poznatků, což může vést k zaostávání ve vědomostech. To se negativně odráží v hodnocení a klasifikaci, které bývají horší, než odpovídá skutečným schopnostem dítěte. Nepříznivé hodnocení oslabuje motivaci ke školní práci, snižuje sebehodnocení a vede k hledání náhradních, často nežádoucích forem sebeuplatnění. Vede k negativnímu vztahu ke škole a vzdělání vůbec, vede ke strachu ze školy a k záškoláctví a psychosomatickým potížím. Dostavují se poruchy chování vznikající jako následek poruch učení.
- 11 Velká část žáků pochází z neúplných rodin, navíc sociálně slabých. Zpravidla o dítě pečuje matka, někdy prarodiče. Jejich prvořadým zájmem je řešit existenční problémy a vzdělání dětí jde stranou. Pokud se navíc u dítěte vyskytnou např. dyslektické potíže, je automaticky zařazeno na vedlejší kolej. Rodiče mají dost starostí sami se sebou a nejsou schopni dát dítěti tu zvýšenou péči, kterou by potřebovalo k překonání, nebo alespoň ke snížení dopadu jeho potíží. Největším problémem některých žáků jsou právě jejich rodiče. Pokud se matka – alkoholička rozvede s manželem – alkoholikem a vezme si jiného, který se předtím kvůli pití rozvedl a děti vychovává „ulice“, je jenom otázka času, kdy dítě skončí v diagnostickém ústavu. Svůj podíl na tom má i doba, ve které žijeme. Neustálý spěch, nedostatek času, sociální propast, pokřivené měřítko hodnot, ale i nezájem a lhostejnost jsou faktory, které negativně působí na vývoj dětí. 4.7.1 Záškoláctví Patří mezi poměrně časté přestupky proti školnímu řádu, v některých případech i proti Školskému zákonu. Záškoláctví lze zařadit do skupiny patologických jevů a poruch chování spolu s útěky z domova, potulováním a toulkami. Všechny tyto jevy mohou mít společné příčiny, především nepříznivé rodinné prostředí, nebo různé životní situace, které mladiství nedovedou vyřešit, ale i povahovou úchylku nebo organické poškození centrální nervové soustavy. K záškoláctví mají sklon většinou děti, které tráví odpoledne potulováním, které samo o sobě není ještě patologický jev, ale má němu blízko. Potulováním děti unikají z nelákavého domácího prostředí, které pro ně není přitažlivé, někdy přímo odpudivé. I navenek spořádaná rodina může mít špatný vliv na vývoj osobnosti dítěte. Neurotičtí rodiče často přenáší na děti vlastní nevyjasněné problémy, které jsou nad síly dětského chápání a vytváří v nich silné vnitřní rozpory. Rodiče pedanticky přepjatí lpí na přádku a děti neustále napomínají a trestají za maličkosti, snižují jejich sebevědomí a tím je vhánějí do negativistického jednání. Také ctižádostiví rodiče, kteří ženou své potomky do stále vyšších výkonů a zavrhují je při neúspěchu, tím způsobují jejich neurotizaci. Stejně tak i rodiče s depresivními náladami, kteří přenáší na děti svou pěstovanou beznaděj. Děti žijící v narušených rodinách jsou na tom asi nejhůř. Domácí ovzduší je prosyceno vleklými chronickými spory, utajovanou nenávistí a zlobou, nebo ještě hůře, když je dítě přítomno hádkám a hrubostem mezi rodiči a často se stává nástrojem jejich vzájemné pomsty. K vyvrcholení sporů dochází v období kolem rozvodu, kdy rodiče zapomínají na existenci dětí a zajímají je jenom jejich vlastní rozpory a často si nevšimnou toho, že dítě trpí, že se zhoršuje jeho školní prospěch a že se mění jeho vztah nejen k rodině, ale i k celému světu. Někdy se situace dítěte nezlepší ani po rozvodu, zvláště tehdy, stane-li se konfliktní situace vzniklá rozvodem chronickou, dítě je trvale traumatizováno a jeho stav se horší. Často se ještě přidá popouzení proti druhému z rodičů. Potulováním to může začínat, dítě se potlouká po ulicích, prohlíží si výklady nebo chodí bezcílně po obchodních domech, případně jde do kina. Často se seznamuje s nějakou partou a je zaděláno na problémy. Dítě se vrací večer domů, rodiče zpravidla ani nezajímá
- 12 kde dítě bylo. Pokud situace v rodině překročí určitou, pro dítě přijatelnou mez a dítě nevidí jiné východisko, volí útěk z domova. Ten zpravidla bývá výsledkem zkratkového jednání, často se tím dítě vyhýbá trestu, výčitkám nebo jiné nepříjemnosti. Při útěku se obvykle nevěnuje jiné negativní činnosti, naopak mívá strach z důsledků svého jednání. Záškoláctví je často útěk před nějakou nepříjemností, kterou děti ve škole očekávají a to jak ze strany pedagogů, tak i ze strany spolužáků nebo žáků jiných tříd. Svou roli zde hraje i případné zdravotní znevýhodnění dítěte, poruchy učení a mnoho dalších faktorů. Někdy se jedná o jednorázovou „akci“, např. vyhnutí se písemce, jindy jde o opakované, promyšlené vyhýbání se školní docházce, často s dalším delikventním pozadím. Rodiče mnohdy ani netuší, že jejich jinak spořádaný potomek chodí za školu. Děti jsou mnohdy velice vynalézavé a rodičům podrobně líčí, co dělali ve škole, falšují známky v žákovské knížce, nebo ji „ztratí“, když pedagog napíše vzkaz rodičům. Rodiče pak nestačí žasnout, kolik má dítě neomluvených hodin. Je zde velice důležitá spolupráce rodičů a školy, která však mnohdy chybí. Pokud se problém podaří podchytit hned v zárodku, předejde se mnohým dalším komplikacím. Zvláštním případem je skryté záškoláctví, kdy žák nechodí do školy a když se na to přijde, tak mu to rodiče stejně omluví, aby se vyhnuli problémům. Jiným typem je podporované záškoláctví, kdy např. matka, která je v domácnosti, nebo třeba v důchodu a proto, že se jí nechce být doma samotné, napíše dceři omluvenku a vlastně ji nepřímo nutí k záškoláctví, i když navenek žádný problém nevznikl, protože žákyně má každou nepřítomnost řádně omluvenou.
5
Zdravotní znevýhodnění
Velká část žáků praktické školy se potýká s větším či menším zdravotním postižením. Spektrum postižení a nemocí je značně rozsáhlé, pouze jejich výčet by přesáhl rozsah této práce, velice časté jsou různé pohybové problémy, částečné ochrnutí končetin, vady páteře apod. V těchto případech je úloha pedagoga omezena na vytvoření vhodných podmínek pro výuku a zohlednění postižení při pracovní činnosti. Poslední roky ale přibývají případy žáků s diagnózou epilepsie, a proto si myslím, že je vhodné se touto problematikou zabývat důkladněji. 5.1
Epilepsie
Epilepsie je po migréně druhá nejběžnější neurologická porucha, která postihuje přibližně 1% populace. Většina epileptiků má první záchvat dříve, než dosáhnou dvaceti let, tedy v období školní docházky do základní, resp. střední školy. Pravděpodobnost, že se pedagog během své školní praxe setká se žákem s epilepsií není na běžných školách příliš vysoká, ale v praktických školách tato pravděpodobnost prudce roste. Pokud bych měl vyjádřit situaci ve svých třídách procentuálně, tak podíl žáků s epilepsií se pohybuje kolem 20%. Je známo, že epilepsie postihuje lidi nejrůznějšího stáří, společenské úrovně a inteligence. Zvýšené procento žáků s epilepsií v praktických školách je dáno také tím, že lékaři při zjištění i ojedinělého záchvatu pro jistotu nedoporučí učební obor, např. ten, kde je nutno
- 13 se pohybovat ve výškách nebo pracovat se stroji a žákovi nezbude jiná volba, než praktická škola. Epilepsie sama o sobě není choroba, ale může být symptomem některé tělesné poruchy. Podle definice je epilepsie prokazatelná tendence k opakujícím se záchvatům. Když někdo měl jeden záchvat, neznamená to ještě, že má epilepsii. Záchvat je výsledkem biochemických změn v mozku, avšak nemusí mít žádnou definovatelnou příčinu. Záchvaty mohou být různé – od sotva pozorovatelných ztrát vědomí v podobě kratičkého zahledění, brnění či drobných záškubů koutku úst nebo prstů jedné z končetin, přes stavy určité zmatenosti s bezcílnými automatickými pohyby, až po velký záchvat, kdy postižený ztrácí vědomí, padá k zemi a má křeče. Velký záchvat s křečemi může pro nepřipraveného pedagoga vypadat děsivě, není však zpravidla pro nemocného životu nebezpečný, většinou během několika minut sám odezní. Symptomy a délka záchvatu se značně mění v závislosti na typu záchvatu, který postižený má. Dítě může vydat podivný výkřik a náhle upadnout. Svaly nejprve ztuhnou a po několika desítkách sekund začnou pravidelné křečovité stahy – záškuby, které mohou být dosti silné. Typicky se frekvence záškubů v průběhu této fáze záchvatu zpomaluje a jejich síla narůstá, u úst se mohou objevit sliny. Tento typ záchvatu může trvat několik minut, po kterých dítě znovu pomalu nabude vědomí. Dítě může být omámené nebo zmatené – stav, který trvá od několika minut, výjimečně po několik hodin po záchvatu a nemocný může chtít spát, nebo si v klidu odpočinout. Ačkoliv tento typ záchvatu se přihlížejícímu zdá nebezpečný, nemocnému většinou neublíží. Není třeba volat rychlou lékařskou pomoc, pokud se postižený při pádu nebo při záchvatu nezraní a délka záchvatu nepřesahuje 5 minut. V případě, že jde o první záchvat v životě, je nutné vždy přivolat sanitku a nechat dítě vyšetřit v nemocnici. Záchvat s křečemi není obtížné rozpoznat, ale těžší k rozeznání jsou záchvaty bez křeče. Malý záchvat, neboli absence je někdy tak nenápadný, že ani rodiče ani učitelé si ho nemusí všimnout. Je třeba více dát pozor na nepřítomné pohledy, které vypadají jako snění s otevřenýma očima, nebo na chvějící se a mrkající víčka. Jinak tyto malé záchvaty nemají žádný z vnějších znaků spojených s velkým záchvatem. Tyto kratičké chvilky ztrát vědomí mohou být časté a vést k problémům při učení. Žák si vůbec nemusí být vědom, že by byl chvíli v bezvědomí. Parciální záchvaty zasahují pouze část mozku. Mohou to být mimovolné pohyby podobné tikům, tahání za oděv nebo mlaskání, chvíle nereagování nebo bezcílné omámené chůze. Zdá se, že dítě je při vědomí, ale nemůže většinou dobře mluvit nebo reagovat a běžné je zmatené chování. Subklinické záchvaty se často ani nepoznají, protože nejsou vidět. Náznakem je, když úroveň výkonů žáka znatelně poklesne, nebo úroveň ústní nebo písemné práce z nevysvětlitelného důvodů neodpovídá očekávání. Kde existuje podezření subklinických záchvatů, rodiče by měli být okamžitě upozorněni. Záchvaty jsou individuální jako lidé, kteří je mají a někdy se u jednotlivce mohou různé typy kombinovat. Úloha učitele Učitel může být velkou pomocí při stanovení diagnózy epilepsie, zejména přesným popisem záchvatu, kterému byl přítomen. Nelze pochybovat o mimořádné důležitosti komunikace mezi učitelem, rodiči a lékařem. Tato spolupráce nejen napomáhá diagnóze,
- 14 ale také zabrání, aby se dítě stalo plaché nebo se stáhlo do sebe kvůli zbytečným problémům s učením. První pomoc ve třídě V případě záchvatů - absencí prakticky postačí porozumění a věcný přístup. Jestliže dítě má tonicko-klonický záchvat, spolužáci budou lépe reagovat, pokud budou cítit u pedagoga klid, rozvahu a přehled. Je třeba zajistit, aby dítě bylo mimo nebezpečí ostrých nebo horkých předmětů nebo elektrických spotřebičů, zachovávat jednoduchá pravidla a nechat záchvat proběhnout bez zásahu. Zásady: 1. Chránit hlavu (podložit polštářem či svinutým šatstvem) 2. Nesnažit se vložit něco mezi zuby 3. Nepodávat nic k pití 4. Uvolnit těsný oděv kolem krku. 5. Není nutné volat sanitku nebo lékaře, pokud jde o běžný záchvat u dítěte, které má diagnózu epilepsie již stanovenou a užívá léky. Existují ale výjimky, a to když záchvat do 5 minut neustane nebo když dochází k sérii záchvatů, aniž by mezi nimi došlo k nabytí plného vědomí. Také jestliže jde o dítě, o kterém není známo, že by mělo epilepsii a dostane poprvé záchvat s křečemi, potom je přivolání sanitky zcela na místě, i když záchvat odezní spontánně po několika minutách. V každém případě ale informovat rodiče. 6. Jakmile je to možné, obrátit dítě na bok do pololežící polohy, aby se napomohlo dýchání a celkové rekonvalescenci. 7. Zachovat klid a být nápomocní, nepodlehnout zmatku. Jestliže je potřeba, zůstat u dítěte tak dlouho, dokud nenabude plného vědomí. Školní činnost Učitelé a všichni ostatní pracovníci ve škole hrají důležitou roli pro tělesný stav i duševní pohodu dítěte s epilepsií. Stejně životně důležitá je úloha školy; děti, které mají záchvaty, by měly mít stejné příležitosti k vzdělání jako ostatní a příležitost učit se v normální škole. Ačkoliv většina těchto dětí má normální inteligenci, mnohé podávají výkony pod své schopnosti. Učitelé by si měli uvědomit, že poruchy učení jsou někdy spojeny s tímto stavem. Teprve potom mohou efektivně pracovat s těmito dětmi a uplatnit jejich možnosti. Jestliže budeme děti s epilepsií omezovat, docílíme toho, že se budou cítit a projevovat odlišně. S náležitým dohledem není třeba zakazovat jakoukoli činnost. Se správným přístupem, kvalifikací a dovednostmi není epilepsie velkou překážkou zaměstnání. Výchovní poradci při výběru zaměstnání mladých lidí s epilepsií musí být seznámeni nejen s jejich školními společenskými schopnostmi, ale i s typem a četností výskytu záchvatů. Učitelé mají velké možnosti, aby pomohli dětem s epilepsií rozvinout zdravý a kladný vztah k sobě samým a ke společnosti.
- 15 6
Návrh učebních dokumentů pro praktickou školu
6.1 Současné vývojové trendy v odborném vzdělávání Nejvýznamnějším strategickým dokumentem shrnujícím aktuální vývojové trendy a priority v národním i evropském kontextu je Dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje výchovně vzdělávací soustavy České republiky z roku 2002. Východiskem pro tento dokument je Národní program rozvoje vzdělávání v České republice, tzv. Bílá kniha z roku 2001, který je koncipován na základě programových dokumentů a analýz uskutečněných v předchozích letech. Národní program stanovuje širší cíle vzdělávací politiky na delší období 5 až 10 let. Dlouhodobý záměr naproti tomu vymezuje okruh realizovatelných priorit a definuje klíčová opatření, jimiž má být těchto cílů dosaženo v oblasti koncepční, personální, finanční i materiálové. Jednou z priorit je i Kurikulární reforma. 6.2
Kurikulární reforma
Cílem této reformy je umožnit pružnější profilaci absolventů podle podmínek školy, potřeb regionálního trhu práce, vývoje oboru, schopností a zájmů žáků. Nový Školský zákon zavádí, počínaje rokem 2005, nový systém vzdělávacích programů a dvoustupňovou tvorbu kurikula, která se bude týkat primárního i sekundárního vzdělávání. Tento systém tvoří především rámcové vzdělávací programy a školní vzdělávací programy. 6.2.1 Rámcové vzdělávací programy
Jsou státem stanovené a schválené kurikulární dokumenty, které vymezují obecně závazné požadavky pro jednotlivé stupně a obory vzdělání a cílové kvality osobnosti žáka, kterých má žák v závěru vzdělávání dosáhnout. Jsou závazným dokumentem pro tvorbu školních vzdělávacích programů a hodnocení výsledků vzdělávání žáků. Rámcové vzdělávací programy (RVP) pro střední odborné vzdělávání vydává ministerstvo školství po projednání s příslušnými resortními ministerstvy, ústředními odborovými orgány a organizacemi zaměstnavatelů s celostátní působností. Jsou otevřeným dokumentem, který bude po určitém období platnosti nebo podle potřeby inovován. Připravované rámcové vzdělávací programy pro střední odborné vzdělávání jsou vytvářeny v návaznosti na připravovanou novou soustavu oborů vzdělání. Rámcové vzdělávací programy jsou koncipovány na širokém odborném základě, velká část z nich bude zahrnovat odborné vzdělávání pro několik příbuzných povolání a širší okruh pracovních činností. V RVP jsou definovány kompetence absolventa a požadované výsledky vzdělávání. RVP stanoví tři okruhy kompetencí absolventa: občanské, klíčové a odborné. Občanské kompetence vyjadřují kvality občana demokratické společnosti; jedná se především o soubor hodnot a postojů, které jsou vlastní demokracii, a proto jimi má škola žáka vybavit, i když nemůže zaručit jejich naplnění v osobním životě žáků.
- 16 Klíčové kompetence jsou obecně přenositelné a použitelné soubory kvalit osobnosti, zahrnující vědomosti, intelektové dovednosti, postoje, hodnotové orientace, které každý člověk potřebuje k tomu, aby mohl plnohodnotně žít v současném světě. Mohou být využívány téměř u každé práce bez ohledu na odbornost, a proto přispívají k lepší zaměstnatelnosti absolventů; jsou významné i pro celoživotní učení. Na jejich rozvoji se podílí jak všeobecné, tak odborné vzdělávání. Odborné kompetence jsou vymezeny na základě kvalifikačních požadavků na povolání nebo skupinu příbuzných povolání. Východiskem pro stanovení odborné kompetence absolventa jsou profesní profily a Integrovaný systém typových pozic, což je soustava informací o obsahu a požadavcích na výkon jednotlivých profesí. Obsah vzdělávání je zpracován podle vzdělávacích oblastí a ne podle vyučovacích předmětů, na jazykové vzdělávání, společenskovědní, přírodovědné, matematické, vzdělávání pro zdraví, ICT, ekonomické vzdělávání a odborné vzdělávání v příslušném oboru vzdělání. Pro jednotlivé oblasti jsou stanoveny požadované výsledky vzdělávání (vědomosti, dovednosti a návyky) a rámcově učivo. Důraz se klade na výsledky vzdělávání, učivo je chápáno jako prostředek vzdělávání, ne jako cíl vzdělávání. Z uvedeného je patrné, že postupně dochází k zevšeobecňování kurikula zařazováním vyššího podílu všeobecně vzdělávacího obsahu a klíčových – přenositelných kompetencí, které absolventům umožňují uplatnění v širším spektru zaměstnání i lepší přípravu pro další vzdělávání a celoživotní učení. RVP se budou postupně zavádět od r. 2006. 6.2.2 Školní vzdělávací programy
Školní vzdělávací programy (ŠVP) budou vytvářet školy podle rámcového vzdělávacího programu pro obor vzdělání, který chtějí realizovat. Rámcový vzdělávací program rozpracují ve školním vzdělávacím programu podle vzdělávacích podmínek a záměrů rozvoje školy a podle potřeb regionálního trhu práce. Školní vzdělávací programy nebudou institucionálně schvalovány, za jejich zpracování je odpovědný ředitel školy. Vzdělávací programy stanoví pouze cíle a obsah vzdělávání, volba vyučovacích metod a způsobů hodnocení žáků je ponechána na řediteli a učitelích. ŠVP musí být zpracován v souladu s příslušným RVP a s platnou legislativou, komplexně, tzn. že musí vymezovat požadované kompetence absolventa, výsledky a obsah vzdělávání, didaktické postupy uplatňované při realizaci školního vzdělávacího programu a personální, materiální a organizační podmínky, nezbytné k dosažení stanovených cílů vzdělávání v daném vzdělávacím programu. Tvorbu školního vzdělávacího programu upřesňuje Metodika tvorby školních vzdělávacích programů vydaná NÚOVem.
- 17 6.3
Odborné vzdělávání na nižší sekundární úrovni
Odborné vzdělávání na nižší sekundární úrovni se realizuje podle schváleného vzdělávacího programu. Vzdělávací programy jsou koncipovány diferencovaně podle náročnosti a délky odborné přípravy s ohledem na stupeň postižení žáků a na jejich předchozí vzdělání. Vzdělávání je zpravidla zajišťováno speciálními pedagogy, používají se specifické vyučovací metody (reedukační, kompenzační, rehabilitační). Nižší počet žáků umožňuje individuální přístup k jednotlivým žákům. Vzdělávání na nižší sekundární úrovni je v ČR představováno zejména druhým stupněm základní školy, která poskytuje všeobecné vzdělání v rámci povinné školní docházky. Kromě toho jsou do této úrovně vzdělávání zařazovány i krátké programy počátečního odborného vzdělávání, do kterých mohou žáci vstoupit po ukončení povinné školní docházky. Do těchto vzdělávacích programů jsou většinou přijímáni absolventi zvláštních a pomocných programů základních škol a žáci, kteří ukončili povinnou školní docházku v nižším než devátém ročníku základní školy a nejsou schopni zvládnout požadavky vzdělávacích programů středních odborných učilišť či středních odborných škol. Vzdělávací programy počátečního odborného vzdělávání nabízejí většinou jedno a dvouleté praktické školy. Praktické školy zajišťují neprofesní přípravu k rozvoji a upevnění manuálních dovedností a pracovních návyků, připravují na vykonávání jednoduchých pomocných činností v oblasti služeb nebo výroby. Hlavním cílem této odborné přípravy je snaha dosáhnout co možná nejvyššího stupně socializace znevýhodněných žáků, které jim umožňuje začlenit se do pracovního procesu podle jejich zájmu, možností a schopností. V posledním období v souvislosti s rozvojem nových technologií a moderní techniky dochází k situaci, že mizí jednoduché pracovní činnosti, nebo se jejich počet omezuje, a tím se snižuje i možnost uplatnění absolventů těchto oborů. Podíl žáků nastupujících do prvních ročníků praktických představuje necelé procento celkového počtu žáků. 6.3.1 Výsledky vzdělávání Absolventi získávají vysvědčení o závěrečné zkoušce, nebo pouze vysvědčení a dosahují vzdělávací stupeň střední vzdělání (bez výučního listu a bez maturitní zkoušky). Podle mezinárodní klasifikace vzdělání jde o stupeň ISCED 2C. Podmínkou úspěšného vykonání závěrečné zkoušky je úspěšné absolvování praktické i teoretické zkoušky z odborných předmětů. Osvědčení o závěrečné zkoušce však neopravňuje k pokračování v dalším vzdělávání na postsekundární, či terciární úrovni. 6.3.2 Podpora účasti na vzdělávání Velká pozornost je věnována přístupu ke vzdělání a získání kvalifikace žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, tj. žákům se zdravotním postižením, zdravotním nebo sociálním znevýhodněním. Žáci, kteří vyžadují speciální pedagogickou péči
- 18 a nadstandardní podpůrná opatření se mohou vzdělávat ve speciálních školách a vzdělávacích programech. Na podporu vzdělávání žáků se sociálním znevýhodněním nebo z odlišného sociokulturního prostředí, zejména z romské komunity, kteří jsou nejvíce ohroženi předčasným odchodem ze vzdělávání, organizují školy, občanská sdružení i jiné subjekty za podpory státu (MŠMT) různé doplňující vzdělávací programy. Podle míry sociální potřebnosti mohou tito žáci získat individuální příspěvek na některé náklady spojené se vzděláváním. V současné době se realizuje projekt IQ Roma.
6.4
Praktická škola dvouletá – profil absolventa
Výsledky vzdělávání Absolvent praktické školy si doplnil a rozšířil všeobecné vzdělání dosažené v průběhu plnění povinné školní docházky ve zvláštní, pomocné, případně základní škole, osvojil si znalosti a manuální dovednosti potřebné k výkonu jednoduchých činností a získal tak perspektivní možnost uplatnění se v různých oblastech praktického života. Způsob ukončení: závěrečné vysvědčení Dosažený stupeň vzdělání: stupeň středního vzdělání bez výučního listu. Příprava pro výkon jednoduchých činností v oblastech praktického života. Očekávané výstupy Absolvent praktické školy: − osvojil si poznatky obsažené ve vzdělávacím programu, − rozvinul své komunikační dovednosti, dokáže se v rámci svých možností srozumitelně vyjadřovat ústní i písemnou formou, rozumí smyslu sdělení, umí vést dialog, naslouchat druhým a adekvátně reagovat na jejich sdělení − plní stanovené povinnosti, dodržuje vymezená pravidla, je schopen spolupráce, respektuje práci vlastní i druhých − rozvíjí své osobnostní kvality, vědomě dodržuje morální zásady, orientuje se v základních mravních hodnotách, respektuje základní pravidla společenského chování, kultivovaně vystupuje na veřejnosti i v soukromí − rozpozná nevhodné a rizikové chování, uvědomuje si jeho možné důsledky − chápe význam dodržování zdravého životního stylu, váží si svého zdraví i zdraví jiných, dovede se podílet na ochraně životního prostředí − je seznámen s podstatou fungování demokratické a občanské společnosti, se základními právy a povinnostmi každého občana, je si vědom důsledků nedodržování zákonů a porušování lidských práv − osvojil si základní pracovní dovednosti, návyky a pracovní postupy potřebné v každodenním životě i v budoucí profesi, chápe význam práce v životě člověka, zná zásady bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a hygieny práce, chápe závažnost rozhodování o své budoucí životní a profesní orientaci − je motivován k rozšiřování a prohlubování svých vědomostí a dovedností
- 19 Možnosti pracovního uplatnění absolventa Absolventi praktické školy se mohou v rámci svých možností a individuálních schopností uplatnit přiměřeným výkonem při pomocných pracích ve zdravotnictví, v sociální péči a službách, ve výrobních podnicích, v zemědělství, případně v chráněných pracovištích. Vstupní předpoklady žáků Praktická škola je určena žákům se speciálními vzdělávacími potřebami, plynoucími ze snížené úrovně rozumových schopností, případně žákům s více vadami, kteří ukončili povinnou školní docházku v základní škole se vzdělávacím programem zvláštní škola a pomocná škola, v nižším než devátém ročníku základní školy a v odůvodněných případech v devátém ročníku základní školy. Délka vzdělávacího programu a forma studia: 2 roky studia, denní studium Pojetí a cíle vzdělávacího programu Nově formulované úkoly vzdělávání kladou důraz na rozvíjení všech stránek osobnosti žáků tak, aby lépe porozuměli světu, v němž žijí, získali znalosti a dovednosti důležité pro život a nalezli své místo ve společnosti. Vzdělávání v praktické škole umožňuje žákům se speciálními vzdělávacími potřebami, plynoucími ze snížené úrovně jejich rozumových schopností a žákům s více vadami doplnění a rozšíření všeobecného vzdělání dosaženého v průběhu plnění povinné školní docházky a osvojení vědomostí a dovedností potřebných k výkonu konkrétních jednoduchých činností v různých profesních oblastech i v každodenním životě. Ve vzdělávacím programu je v souladu s individuálními potřebami a možnostmi žáků kladen důraz zejména na vypěstování kladného vztahu k práci, na rozvoj komunikačních dovedností, základní orientaci v celospolečensky závažných problémech, kultivaci osobnosti, výchovu ke zdravému životnímu stylu, dosažení maximální možné míry samostatnosti a posílení předpokladů sociální integrace žáků. 6.5
Charakteristika vzdělávacích oblastí
Vzdělávání jazykové a literární se realizuje výukou předmětu český jazyk a literatura. Český jazyk zahrnuje vyučování jazyka a slohu. Pravopisný výcvik je funkční součástí slohu. Ve výuce předmětu je kladem důraz především na rozvoj komunikačních dovedností žáků. Prostřednictvím literatury jsou rozvíjeny jejich čtenářské, vyjadřovací a tvůrčí schopnosti. Český jazyk a literatura Pojetí vyučovacího předmětu Výuka českého jazyka a literatury představuje těsné spojení jazykové a literární výchovy, jednotlivé složky se ve vyučovacím procesu prolínají. Český jazyk v sobě zahrnuje výuku jazyka a slohu. Pravopisný výcvik je funkční a je součástí slohu. Při výuce literatury je třeba věnovat pozornost nejen výraznému čtení, přednesu, ale i vypravování přečteného
- 20 textu a jeho dramatizaci, popřípadě výtvarnému ztvárnění. Žáci získávají i zcela základní teoretické poznatky – odlišení poezie a prózy, pochopení hlavní myšlenky díla, popis postav apod. Cílem vzdělávání je, aby žáci: − dokázali vyjadřovat se srozumitelně ústní a písemnou formou, − prostřednictvím literárního díla rozvinuli své čtenářské, vyjadřovací i tvořivé schopnosti, − získali pozitivní vztah k literatuře jako k prostředku dalšího sebevzdělávání a kultivace osobnosti. Na osobnostní a občanský rozvoj žáka se zaměřuje výuka předmětu občanská výchova a rodinná a zdravotní výchova, která poskytuje žákům základní vědomosti o podstatě a fungování demokratické společnosti, o právech a povinnostech občanů, vytváří u žáků základy právního vědomí a občanské odpovědnosti, přispívá k jejich kultivaci po stránce mravní, estetické i fyzické. Občanská výchova Pojetí vyučovacího předmětu Občanská výchova má nezastupitelnou roli v přípravě žáků na soukromý i občanský život v demokratické společnosti. Vedle vzdělávací složky se v tomto předmětu výrazně uplatňuje i složka výchovná. Důraz je kladen na vytváření humánních vztahů mezi lidmi, v rodině, na pracovišti, v širších společenských kontextech vzájemné lidské sounáležitosti, úcty a odpovědnosti. Jednotlivá hesla jsou chápána jako rámcový soubor námětů, s nimiž učitel může pracovat tvořivě a samostatně, s přihlédnutím k potřebám a zájmům žáků a jejich individuálním schopnostem. Cílem vzdělávání je, aby žáci: − získali základní vědomosti o podstatě a fungování demokratické společnosti a o právech a povinnostech občanů, − orientovali se v právních předpisech a normách potřebných v každodenním životě a vytvořili si základy právního vědomí a občanské odpovědnosti, − kultivovali svou osobnost po stránce mravní, estetické i fyzické. Rodinná a zdravotní výchova Pojetí vyučovacího předmětu Obsah vyučovacího předmětu vychází z výchovy ke zdravému životnímu stylu a potřeby odpovědnému přístupu k rodinnému životu. Pojetí vyučovacího předmětu předpokládá využití netradičních forem výuky – uplatňování metod nácviku praktických činností, situačních her, využití získaných zkušeností i poznatků a dovedností z ostatních předmětů. Rozsah tematických celků, jejich pořadí, časové rozvržení, popř. zařazení jiných témat volí učitel podle možností a schopností žáků.
- 21 Cílem vzdělávání je, aby žáci: − byli připraveni na plnění svých rolí v rodině, − získali základní znalosti a dovednosti z oblasti rodinného života, péče o dítě a domácnost, − dokázali aplikovat získané poznatky z oblasti zdravotní výchovy. Matematické vzdělávání – cílem předmětu je poskytnout žákům základní matematické vědomosti a dovednosti a rozvíjet jejich logické myšlení. Ve výuce je kladen důraz především na rozvoj schopnosti žáka aplikovat nabyté dovednosti v praktických situacích běžného života. Matematika Pojetí vyučovacího předmětu Při vyučování matematice vede učitel žáky k aktivní a samostatné práci při respektování jejich mentální úrovně a dalších individuálních zvláštností. Při řešení úloh je nutno věnovat soustavnou pozornost správnosti postupu a jeho účelnosti, počítání numerickému i pomocí kalkulátoru. S ohledem na mezipředmětové vztahy může učitel změnit pořadí jednotlivých tematických celků, pokud nebude narušena logická struktura učiva. Cílem vzdělávání je, aby žáci: − upevnili a prohloubili své matematické znalosti a dovednosti, − posílili svou schopnost logického myšlení, − dokázali aplikovat získané poznatky v praktických životních situacích. Estetické vzdělávání má především kultivační a výchovné poslání. Má nadpředmětový charakter, na jeho formování se podílí celá řada druhů umění. Realizuje se prostřednictvím tvůrčích činností žáka a jeho vlastního poznání a chápání krásna, ve vzdělávacím programu praktické školy především v předmětech literatura, výtvarná, hudební, případně dramatická výchova. Výtvarná výchova Pojetí vyučovacího předmětu Těžiště výuky spočívá v samostatné výtvarné činnosti žáků směřující k výchově citlivého a vnímavého člověka. Estetická kultivace posiluje kladné stránky lidské osobnosti, včetně citové výchovy. Výtvarná výchova umožňuje vytvářet základy dobrého vkusu žáka, získávat citlivost k barvám a tvarům, prožívat krásu v přírodě i v umění. Ovlivňuje životní postoje žáků, jejich vztahy ke společnosti i prostředí. Žáci zdokonalují svůj výtvarný projev kresbou, malbou, grafikou, tvorbou prostorových objektů i prací s vhodnými tvárnými materiály.
- 22 Rámcový obsah předmětu výtvarná výchova je volně koncipován tak, aby umožnil přirozený a plynulý individuální rozvoj v oblasti výtvarné kultury a výtvarných činností. Učitel s ním pracuje tvořivě, s přihlédnutím k zájmům a schopnostem žáků. Cílem vzdělávání je, aby žáci: − zdokonalili svůj výtvarný projev, − získali základní orientaci v oblasti výtvarné kultury, − byli motivováni k samostatným tvůrčím aktivitám k sebevyjádření.
a
jejich
prostřednictvím
Hudební výchova Pojetí vyučovacího předmětu Prostřednictvím hudební výchovy je rozvíjena hudebnost žáků, rozšiřováno poznávání a chápání hudebního bohatství našeho národa, kultivováno estetické cítění a prožívání žáků. Hlavním úkolem hudební výchovy je vytvářet u žáků kladný vztah k hudbě, naučit žáky pozorně a s porozuměním hudbě naslouchat, zpívat písně různých hudebních žánrů a vyjadřovat hudbu pohybem. Cílem vzdělávání je, aby si žáci: − vytvořili kladný vztah k hudbě, − kultivovali estetické cítění a prožitky z poslechu hudby, − rozvinuli hudebnost a schopnost vyjádřit hudbu pohybem. Rozvoj tělesné kultury se realizuje v hodinách tělesné výchovy, svými požadavky zasahuje i do oblasti zdravotní výchovy. Cílem je upevnění zdraví žáka, zdokonalování jeho tělesného a pohybového vývoje, uspokojování potřeby pohybové aktivity i efektivní využívání volného času. Tělesná výchova Pojetí vyučovacího předmětu Tělesná výchova přispívá k rozvoji pohybové koordinace, vytváření zdravého životního stylu a posilování tělesné zdatnosti. Obsah vyučovacího předmětu volí učitel podle možností, zdravotního stavu a zájmu žáků na základě konkrétních podmínek školy. Specifickou funkci mají doplňující organizační formy tělesné výchovy. Přispívají k vhodnému dennímu režimu, vyváženému poměru mezi duševní a tělesnou činností. Jsou to především tělovýchovně chvilky přímo ve vyučovacích hodinách, popřípadě různé formy pohybové aktivity o přestávkách. Sezónní sporty se zařazují podle podmínek školy a zájmu a možností žáků. Cílem vzdělávání je, aby si žáci: − posílili tělesnou zdatnost, případně kompenzovali své tělesné nedostatky, − zdokonalili pohybovou kulturu, − vytvořili pozitivní vztah ke sportovním aktivitám a zdravému životnímu stylu.
- 23 -
Oblast praktických dovedností předpokládá využití netradičních forem výuky - nácviku praktických činností, situačních her, využívání poznatků a zkušeností z jiných oblastí. Výuka předmětů ruční práce a příprava pokrmů poskytuje žákům základní znalosti z uvedených oblastí. Stěžejním úkolem je však osvojení manuálních dovedností potřebných k výkonu jednoduchých činností v profesním i osobním životě žáků. Příprava pokrmů Pojetí vyučovacího předmětu Výuka předmětu poskytuje základní vědomosti a dovednosti potřebné pro přípravu jednoduché stravy a svým zaměřením přispívá k výchově ke zdravému způsobu života žáků. Obsah vyučovacího předmětu navazuje na učivo zvláštní školy, předmětu pracovní vyučování, zaměřené na práce v domácnosti. Koncepce předmětu vychází především z praktických cvičení, v jejichž rámci budou žákům přístupnou formou předkládány poznatky z oblasti zdravé výživy. Rozsah tematických celků, jejich pořadí i časové rozvržení, popř. zařazení jiných témat volí učitel podle možností a schopností žáků. Cílem vzdělávání je, aby žáci: − zvládali dovednosti potřebné při přípravě stravy, − získali základní znalosti z oblasti zdravé výživy, − se naučili stolovat a dodržovat zásady společenského chování. Praktická cvičení – Příprava pokrmů Obsahem výuky je osvojování dovedností a pracovních návyků žáků při přípravě jednoduché stravy, směřující k schopnosti zajistit kvalitní a zdravou výživu vlastní rodiny, popř. vykonávat jednoduché kuchařské práce v restauračních provozech. Cílem praktických cvičení je, aby žáci: − zvládali dovednosti potřebné při přípravě stravy, − získali základní znalosti z oblasti zdravé výživy, − se naučili stolovat a dodržovat zásady společenského chování. Ruční práce Pojetí vyučovacího předmětu Organizace výuky je dána charakterem předmětu, výuka probíhá převážně formou praktických cvičení. Při konkretizaci učiva je třeba zařadit do jeho obsahu alternativní činnosti vhodné speciálně pro chlapce (dle možností školy). Získané dovednosti žáci využijí jak v pracovním uplatnění, tak v rámci zájmových činností ve volném čase. Každá získaná dovednost zvýší soběstačnost žáků a možnost jejich seberealizace. Rozsah tematických celků, jejich pořadí, časové rozvržení, popř. zařazení jiných témat volí učitel podle možností a schopností žáků.
- 24 Cílem vzdělávání je, aby žáci: − zvládli různé druhy rukodělných činností odpovídajících jejich zájmu a schopnostem, − získali základní poznatky z oblasti technických materiálů, jejich oprav a údržby, − byli motivováni využívat získaných dovedností v péči o domácnost. Praktická cvičení – Ruční práce Obsahem výuky je osvojování dovedností a pracovních návyků žáků při práci se dřevem, kovem, jednoduché zednické a jiné řemeslné práce. Cílem praktických cvičení je, aby žáci: − zvládli ruční opracování dřeva, kovu − zvládli jednoduché pomocné zednické práce − naučili se uplatňovat základní technologické postupy Obsah učiva předmětů Ruční práce a Praktická cvičení – ruční práce je rozpracován v kapitole 7 - Modulový systém uspořádání učiva. Klíčové dovednosti Rozvíjení klíčových dovedností musí vycházet ze vzdělávacích a výchovných předpokladů (možností) a osobních dispozic žáků připravujících se v praktické škole. Za žádoucí se považuje zejména posilování komunikativních, personálních a interpersonálních dovedností, a to jak ve všeobecně vzdělávací, tak i v praktické složce vzdělávání. Klíčové dovednosti získané prostřednictvím vzdělávání mají umožnit žákům přizpůsobivěji reagovat na společenský vývoj a vytvářejí předpoklady pro uplatnění žáků v občanském i v pracovním životě. Organizace výuky Příprava žáků je organizována jako dvouleté denní studium a poskytuje přípravu pro výkon stanoveného okruhu činností. Vzhledem k speciálním vzdělávacím potřebám žáků je vhodné organizovat výuku tak, aby odpovídala psychickým i tělesným schopnostem žáků a respektovala jejich individuální zvláštnosti. Metodické přístupy Metody a formy výuky by měly odpovídat charakteru předmětu a situaci v pedagogickém procesu. Významné je důsledné uplatňování pedagogických zásad, zejména zásady přiměřenosti učiva a individuálního přístupu k žákům. Pozornost by měla být věnována také nácviku metod a technik učení a práci s textem. Vhodné je i využití počítače při vyučování, zejména speciálních výukových programů. Zdravotní požadavky Vzhledem k tomu, že v praktických školách se vzdělávají žáci s různými druhy a s různou mírou závažnosti zdravotního postižení, způsobilost žáků ke vzdělávání musí být posouzena odborným lékařem, na základě jehož doporučení budou stanoveny na žáky požadavky, které budou důsledně respektovat jejich individuální zvláštnosti, zdravotní stav a specifické problémy vyplývající z povahy a stupně postižení.
- 25 Požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví při práci a hygienu práce Pravidla bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vycházejí z platné právní legislativy. Pro výuku i praktická cvičení je třeba žákům zajistit bezpečné a hygienicky nezávadné prostředí a žáky důkladně seznámit s povinností zásady bezpečnosti a ochrany zdraví při práci dodržovat. Základní podmínky bezpečnosti, ochrany zdraví při práci a hygieny práce: − důkladné seznámení žáků s předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, s protipožárními předpisy a pracovními postupy, − používání technického vybavení odpovídajícího bezpečnostním a protipožárním předpisům, − používání osobních ochranných pracovních prostředků podle platných předpisů, − vykonávání stanoveného dozoru podle jeho stupně: formou práce žáka pod dozorem nebo práce žáka pod dohledem. 6.6
Předčasné odchody žáků ze studia
Poměrně velké změny ve stavu žáků během školního roku jsou nemocí, která trápí asi všechny stupně vzdělávání, přesto čím nižší stupeň, tím častější odchody. Někteří odejdou za krátkou dobu po zahájení školního roku z nejrůznějších důvodů, zpravidla se jedná o žáky, kteří již absolvovali některý vzdělávací stupeň a nedokončili jej. Jejich cílem je zahájit nějaké studium, aby za ně platil stát zdravotní pojištění, a do doby, než bude jejich studium ukončeno, mají po starostech. Další skupinou jsou ti, kteří se rozhodnou ukončit studium v průběhu roku. Důvody bývají nejrůznější a někdy zcela nepochopitelné. Problematikou odchodů ze vzdělávacího procesu po základní škole, případně po předčasném ukončení studia na středním stupni se zabývá i Národní ústav odborného vzdělávání. Ze statistických ukazatelů vyplývá, že existuje přímá souvislost mezi nízkou dosaženou úrovní vzdělání a sociálním charakterem rodiny. Tato skutečnost je velmi problematická a z hlediska další perspektivy i riziková, protože negativní přístup ke vzdělávání má tendenci se přenášet z generace na generaci. Negativní vazba se ukazuje ve vztahu k nízké úrovni vzdělání, kdy většina žáků, kteří končí vzdělávání po základní škole, má rodiče rovněž se základním vzděláním nebo vyučené (96 % otců a 94 % matek). V současné době není vedena žádná oficiální statistika, která by zjišťovala počty žáků středních škol, kteří předčasně odešli ze vzdělávacího procesu. Uvedený přehled vychází z údajů, které byly získány při řešení projektu v rámci iniciativy EQUAL, v němž bylo zapojeno 20 středních škol z celé České republiky. Další údaje byly získány podrobným dotazníkovým šetřením na školách v Moravskoslezském kraji.
- 26 -
20% 15% 10% 5% 0%
Praktické školy 17%
Předčasné ukončení studia
Odborná učiliště 1,50%
Maturitní obory 1,90%
Zvláštní skupinu tvoří žáci, jejichž studijní výsledky překračují normu, a těm je po splnění určených podmínek umožněno přejít z praktické školy na některý z učebních oborů. Těchto žáků nebývá mnoho, ale každý případ velmi potěší, protože se zvýší jejich šance na pracovní uplatnění a přestup je také ovlivněn již vyzrálejším výběrem oboru, což se kladně projeví i v přístupu ke studiu. Tento přestup je samozřejmě podmíněn natolik dobrým zdravotním stavem, který odpovídá požadavkům pro přijetí na obor. Jiným případem jsou žáci, kteří naopak nestačí z různých příčin na učební obor. Jedním z málo obvyklých příčin je zdravotní stav, který se může zhoršit v období od podání přihlášky do nástupu do školy, nebo dorostový lékař, provádějící vstupní prohlídku, zjistí jisté nedostatky, které se dříve neprojevily, nebo byly zatajeny. Těmto žákům je nabídnuta praktická škola jako náhradní možnost studia. Další nevelká skupina je tvořena žáky, kteří přichází na praktickou školu proto, že se nedostali na obor nebo školu, kam měli naplánováno a praktickou školu berou jako přestupní stanici a při nejbližší příležitosti se pokusí přejít na původně vybraný obor. Ne všem se tento přestup zdaří, buď nejsou přijati a nebo jsou, ale na studium nestačí a odchází ze vzdělávacího procesu úplně, nebo se vrací na praktickou školu. Ať jsou již důvody odchodů nebo příchodů jakékoliv, podstatné je to, že stavy žáků praktické školy se v průběhu školního roku mění poměrně značně. Graf přestupů a předčasného ukončení žáků praktické školy v roce 2003 Přešli z jiného oboru 20%
Přešli na jiný obor 20%
Dokončili 33%
Odešli ze školy 27%
- 27 Graf přestupů a předčasného ukončení žáků praktické školy v roce 2005 Přešli z jiného oboru 21% Dokončili 36% Přešli na jiný obor 14%
Odešli ze školy 29%
Pokud nastane situace, že počet žáků postupujících do druhého ročníku je nízký, je učební skupina v předmětech praktická cvičení a ruční práce doplněna nově přijatými žáky prvního ročníku, do výuky jsou zařazena témata druhého ročníku a v dalším roce se pokračuje opět tématy prvního ročníku. Tato možnost je dána jednak vyhláškou č. 73/2005 která říká, že ve třídách a skupinách zřízených pro žáky se zdravotním postižením mohou být zařazeni žáci dvou i více ročníků, ale hlavně tím, že předmět praktická cvičení a ruční práce jsou navzájem úzce propojené, kdy předmět ruční práce tvoří teoretickou základnu pro předmět praktická cvičení a oba předměty jsou relativně nezávislé na ostatních všeobecných předmětech. Mezipředmětové vazby jsou zajištěny tím, že oba předměty vyučuje jeden pedagog. Předměty praktická cvičení a ruční práce jsou svým obsahem učiva odlišné pro chlapce a pro dívky, ostatní všeobecné předměty jsou stejné a výuka probíhá ve spojené třídě. Časté přestupy a změny ve stavu žáků během roku jsou také jedním z několika důvodů, proč jsem vytvořil návrh na modulový systém výuky praktických cvičení a ručních prací. Protože značná část žáků studium nedokončí, nebo absolvují jen určitý díl, je při rozdělení učiva do bloků – modulů podstatně větší šance, že některý z modulů dokončí v celém rozsahu a tím se značně zvýší efektivita výuky.
- 28 7
Modulový systém uspořádání učiva
Modulové uspořádání učiva je trend, který s velkou pravděpodobností dostane v nejbližší budoucnosti zelenou. Mnohé školy se již tímto směrem ubírají a jejich počet neustále roste. Dlužno říct, že se jedná většinou o školy vyššího stupně vzdělání. Nicméně i učňovské školství má v tomto nastupujícím trendu své místo. Bílá kniha, která je kurikulem národního vzdělávání a určuje vývoj školství do nejbližší budoucnosti, vidí tuto otázku jasně: Střední odborné vzdělávání zahrnuje dosavadní studijní i učební obory a představuje tak široké spektrum vzdělávací nabídky, která by měla být rozvíjena tak, aby si každý uchazeč mohl vybrat vzdělávací program odpovídající jeho schopnostem, zájmům a také potřebám trhu práce. Tato nabídka by také měla umožnit žákovi změnit svou volbu v průběhu vzdělávání a pokračovat ve vzdělávání tam, kde skončil v případě, že školu z různých důvodů opustil nebo nedokončil. Cestou k tomu je systém vzájemně prostupných a navazujících vzdělávacích programů s pružnou strukturou (např. větvené, stupňovité), které umožní žákům korigovat nebo upřesnit svou volbu v průběhu vzdělávání a umožní jim získat i dílčí certifikovaný výstup po absolvování části vzdělávacího programu tak, aby nikdo nemusel odcházet ze školy bez odborné kvalifikace. Tento vývoj bude postupně směřovat k modulovému a kreditnímu uspořádání vzdělávacích programů. Znamená to, že vzdělávací programy budou tvořeny samostatnými jednotkami - vzdělávacími moduly, chápanými jako prvky stavebnice, z nichž bude možno vytvářet různorodé sestavy. To umožní individuální přizpůsobení vzdělávací cesty, snadnější prostupnost v rámci celého sektoru odborného vzdělávání a jednodušší návaznost na další vzdělávání. (Národní program rozvoje vzdělávání v České republice, 2001) Zavedení modulového systému do praxe bude vyžadovat rozsáhlé změny v soustavě škol. Je otázkou, jak dlouho by jednotlivé moduly v různých oborech trvaly, jaký obsah by měly a jakou formu by měl certifikovaný výstup těchto modulů. Je jisté, že dnešní předmětové dělení výuky by musely nahradit integrované vzdělávací předměty obsahující potřebné spektrum odborných znalostí a dovedností, které bude muset absolvent zvládnout. Je také otevřená otázka všeobecného vzdělávání, které dnes tvoří značnou část výuky. Jednou z možností řešení, která vyplývá ze zprávy NÚOV o uplatnění absolventů na trhu práce, je návrh vytvořit široce koncipovaný a obecný základ v prvním ročníku studia a soustředit se na specializaci až ve vyšších ročnících. Za významný přínos by podle průzkumu byla považována větší prostupnost vzdělávání a možnost měnit obor, nebo se rozhodnout pro studium nebo pokračování ve studiu v pozdějším věku. Spolu s výzvou k pružnějšímu reagování vzdělávací nabídky na vývoj trhu práce, nutností zkrátit proces zařazování potřebných studijních a učebních oborů do nabídky škol a modernizací obsahu vzdělávání tak, aby odpovídal požadavkům zaměstnavatelů, je modulový systém optimálním řešením. Školní vzdělávací program může být zpracován jako standardní (klasický), tj. na základě vyučovacích předmětů a učebních osnov, nebo jako modulový. Škola musí zvážit, který způsob zpracování ŠVP je pro ni vhodnější. Užití modulů je vhodné zejména tehdy,
- 29 pokud škola chce přispět k individualizaci vzdělávací cesty žáků a nabízet různé formy a možnosti vzdělávání (např. v kontextu celoživotního vzdělávání). Vzdělávací modul je relativně ucelená část vzdělávání nebo vzdělávacího programu, která má svou vlastní specifikovanou funkci, jasně definované vzdělávací cíle a očekávané výsledky vzdělávání, definuje určitý soubor učebních situací, učebních činností, učební látky apod., je schopna zapojení do více programů. Vzdělávací moduly obsahují: − vstupní část: název modulu, nominální délka a typ modulu, pojetí modulu, charakteristika modulu, stručná anotace popisující obecný cíl modulu, obsahové pojetí, možnost zařazení ve vzdělávacím programu, vstupní předpoklady požadované pro studium daného modulu. − jádro modulu: předpokládané výsledky vzdělávání, výstupní kompetence v daném modulu, rozpis učiva - obsah modulu, doporučené postupy výuky. − výstupní část: kritéria hodnocení, doporučené nebo plánované postupy hodnocení. Vzdělávací moduly v pojetí tvůrců RVP se mírně rozchází s pojetím Národního programu rozvoje vzdělávání v České republice, zejména v tom, že chápou vzdělávací moduly jako relativně samostatné mezistupně při získávání konečné kvalifikace, kterou však lze získat teprve absolvováním celého vzdělávacího programu. Tím se odklání od pojetí Bílé knihy: „…vzdělávacími moduly, chápanými jako prvky stavebnice, z nichž bude možno vytvářet různorodé sestavy,…; …získat i dílčí certifikovaný výstup po absolvování části vzdělávacího programu tak, aby nikdo nemusel odcházet ze školy bez odborné kvalifikace.“ Hlavní problém bude zřejmě v tom, že ještě není potřebná legislativa, která by umožnila získat příslušnou odbornou kvalifikaci absolvováním třeba jednoho vzdělávacího modulu v příslušném oboru. Absolvováním dalších modulů, doplňovaných případně i v rámci celoživotního vzdělávání, by absolvent získával postupně vyšší kvalifikaci podle katalogu typových pozic. S podobným problémem se setkávají i absolventi akreditovaných rekvalifikačních kurzů, kteří získávají formálně uznávané osvědčení o kvalifikaci, které ovšem není ekvivalentem certifikátů získávaných ve standardním vzdělávacím systému. Zatím neexistuje totiž možnost uznávání dílčích kvalifikací, která by při jejich kumulaci mohla vést k získání ekvivalentu certifikátu uznávaného ve formálním vzdělávání. Rozčlenění učiva praktických cvičení na relativně samostatné části zdaleka není modulový systém ve svém pravém významu. Chybí zásadní článek, kterým je jednak standard obsahu vzdělávání a hlavně výstup v podobě certifikátu získaného po stanoveném ověření znalostí. Cílem praktické školy ovšem není získání několika certifikátů, ale elementární profesní příprava.
- 30 7.1
Výběr modulů
Obsah vzdělávání dvouleté praktické školy je determinován výsledky vzdělávání stanovenými učebními dokumenty: „Absolvent praktické školy si doplnil a rozšířil všeobecné vzdělání dosažené v průběhu plnění povinné školní docházky ve zvláštní, pomocné, případně základní škole, osvojil si znalosti a manuální dovednosti potřebné k výkonu jednoduchých činností a získal tak perspektivní možnost uplatnění se v různých oblastech praktického života.“ Cílový stav vzdělávacího procesu praktické školy je poskytnout absolventům polytechnické vzdělání alespoň na úrovni seznámení se s oborem a umožnit jim uplatnění na trhu práce. Výběr obsahu učiva v modulech vychází z několika faktorů. Jedním z nich jsou požadavky trhu práce. Částečnou představu o těchto požadavcích lze získat z inzerátů nabízejících volná místa pracovníkům se základním vzděláním nebo s praktickou školou. Tento ukazatel je zkreslen momentálním stavem nabídky, regionálními specifiky a jinými neovlivnitelnými jevy. Vrátný, vrátný - informátor Pomocný dělník při geologickém průzkumu Prodavač smíšeného zboží Obsluha strojů na výrobu pryžových výrobků Posel, doručování zakázek Elektromechanik elektropřístrojů Svářeči, řezači plamenem a páječi Montér tepelných izolací Stavební dělník montážních prací, stavěč Pomocný dělník hlavní stavební výroby Strážný, člen závodní stráže Dělník navíječky vinutí cívek a prvků elektrických strojů Obsluha strojů a zařízení na úpravu textilu Domovník údržbář a uklizeč Provozní pracovníci stravování a pracovníci v příbuzných oborech Telefonista
Obchodní cestující, profesionální poradci v obchodě, obchodní zástupci Operátor skladů Dělník v elektrotechnice Stavební údržbář budov, staveb Agent reklamních obchodních služeb Dělník dřevozpracující výroby (obsluha strojů a zařízení) Úředníci ve skladech, vč. vážních Kontrolor strojírenské výroby (dělník) Doručovatel poštovních zásilek, tisku Obchodní zástupce Obsluha poloautomatického, automatického dřevoobráběcího stroje Pekař - obsluha strojů a zařízení na přípravu a zpracování těsta Zámečník stavební Obsluha v rychlém občerstvení
Tato pestrá směsice je výběrem z volných míst, které se v posledních několika měsících nejčastěji objevovaly v nabídce Úřadu práce Brno-město a Brno-venkov pro uchazeče o zaměstnání se základním vzděláním a praktickou školou. Nabídka pracovních míst je širší, ale některé profese jsou podmíněny výborným zdravotním stavem nebo dalšími specifickými znalosti, např. řidičským průkazem. Absolventi zpravidla nemají ucelenou představu o svém budoucím uplatnění a po ukončení školy většina z nich hledá práci právě prostřednictvím nabídky úřadů práce.
- 31 Další možností uplatnění je samostatné podnikání. Tato varianta je vzhledem k mentální úrovni žáků, resp. absolventů praktických škol celkem výjimečná, ale i tyto případy nastaly. Možnosti volných živností jsou velice široké a záleží především na každém jednotlivci a jeho schopnostech. Ti, kteří se vydali na tuto cestu, ať už dobrovolně, nebo byli donuceni situací, reagují na skutečnost, že mnohé menší firmy nerady přijímají zaměstnance do stálého pracovního poměru, ale rády spolupracují s pracovníkem s živnostenským listem, kterého platí za dohodnutou a vykonanou práci fakturačně, čímž jim odpadají personální starosti a stavebním firmám i mimosezónní vytížení. I když tento postup není zcela v pořádku, přesto je to poměrně běžná praxe. Přihlédnutí ke struktuře pracovního uplatnění absolventů praktické školy z minulých ročníků je dalším z faktorů ovlivňujících výběr obsahu učiva pro vzdělávací moduly. Tento faktor je sice značně zkreslující, protože je ovlivněn individuálními schopnostmi absolventů a možnostmi práce v místě bydliště, ale poskytuje určitou rámcovou představu o tom, kterým profesním směrem se vydali absolventi praktické školy a také do jaké míry využijí na svém současném působišti znalostí nabytých při studiu nebo zda si všechny potřebné dovednosti musí nově osvojit. Pracovní zařazení bývalých žáků praktické školy Informace pochází asi od 2/3 žáků, se kterými jsem v kontaktu, nebo kteří odpověděli na dotazník, týkající se jejich pracovního uplatnění. O zbývajících absolventech nemám informace. Nikdo z respondentů nebyl toho času nezaměstnaný. Dokončili studium praktické školy -
doplňování zboží v supermarketu
-
pokrývačské práce
-
distribuce tisku
skladový dělník
dokončovací stavební práce (OSVČ) školník, obsluha kotelny
Nedokončili studium praktické školy -
technik v pneuservisu
-
zahradník (původní obor)
-
plavčík, ostraha objektů chráněná dílna
správa nemovitostí –vyklízení objektů
vrtač studní
Pokračují ve studiu v oborech
interní zdravotnické zásobování
-
zednické práce
-
kuchařské práce knihařské práce
Z uvedených ukazatelů vyplývá nutnost velice široké a univerzální přípravy studentů v praktické škole, protože možnosti uplatnění jsou pestré.
- 32 Výsledky dotazníku týkajícího se uplatnění znalostí ze školy. Používám znalosti získané v praktické škole ve svém zaměstnání
ano, často 0%
ano, občas
20%
40%
nepoužívám 60%
80%
100%
Znalosti a dovednosti získané ve škole využívám ve svém osobním životě
ano, často 0%
20%
ano, někdy 40%
60%
ne 80%
100%
Většinu dovedností, které potřebuji k práci, jsem se naučil
na pracovišti 0%
20%
40%
ve škole 60%
80%
jinde 100%
Požadavku univerzálnosti a použitelnosti nejen v profesním uplatnění, ale i v osobním životě vyhovuje několik řemeslných profilů. Jde především o základy pracovních dovedností při práci s kovy a se dřevem. V těchto činnostech se promítá široká škála dílčích dovedností, jejichž kombinací lze docílit jisté řemeslné zručnosti i v jiných oborech. Do značné míry zde ovšem záleží na individuálních schopnostech žáků a jejich fyzických a mentálních dispozicích. Pro rozšíření pracovních kompetencí jsem zařadil i práce zednické a malířské. U těchto odborností jde především o seznámení s oborem, protože limitujícím faktorem je právě zdravotní stav žáků, který jim neumožňuje věnovat se tomuto zaměření v plném rozsahu na odborném učilišti. Doplnění těchto základních řemeslných dovedností umožní práce instalatérské a elektrotechnické. I u těchto profesí je hlavním cílem seznámení s oborem a velice rámcový náhled do problematiky těchto oborů. Práce topičské slouží ke zpestření nabídky, stejně jako volitelný modul, který je možno profilovat podle převládajících zájmů žáků a přizpůsobit jejich možnostem a schopnostem.
- 33 Délka trvání jednotlivých modulů Celková časová dotace na ročník je 40 týdnů, učivo je třeba v každém ročníku rozvrhnout do 33 týdnů. Zbývajících 7 týdnů je využito na opakování a jako časová rezerva. Činnost
1. ročník – počet týdnů
Práce se dřevem
13
Práce elektrotechnické
2. ročník – počet týdnů
3
Práce s kovy
15
Práce topičské
2
Stavebně montážní práce
12
Instalatérské práce
6
Malířské a natěračské práce
11
Volitelný modul
Časová rezerva, opakování
4
7
učiva, exkurze, výchovně vzdělávací akce Celkem
7
40
40
Struktura předmětů praktická cvičení a ruční práce
Praktická cvičení a ruční práce Hlavní moduly
Doplňující moduly
Práce se dřevem
Práce elektrotechnické
Práce s kovy
Práce topičské
Stavebně montážní práce
Práce instalatérské
Malířské a natěračské práce
Volitelný modul
- 34 Obsah učiva v jednotlivých modulech není vyčerpávajícím obsahem daného oboru, ale minimum nezbytné pro orientaci v profesi. Při výuce lze s úspěchem využívat nejen stávající učebnice, které zpravidla nereflektují současný stav techniky a technologií, ale je výhodné používat katalogy firem, které zpravidla obsahují i poměrně podrobné technologické postupy. Také materiálové listy některých výrobků nabízí kvalitně zpracované technologie, které lze hodnotně použít při výuce. Výhodou těchto materiálů je především aktuálnost. Netřeba zdůrazňovat, že hlavním zdrojem těchto informací je internet. Při předkládání informací žákům je nutno dodržovat standardní didaktické principy, především přiměřenost, aby z radosti nad množstvím získaných informací nebyli žáci zahlceni kvanty faktů bez logiky a přehlednosti. Při hodnocení studijních výsledků žáků praktické školy je třeba vzít na zřetel nejen dosažení cílů vzdělávání, ale především je nutno si uvědomit motivační funkci hodnocení. K hodnocení je nutno přistupovat objektivně, s přiměřenou náročností a pedagogickým taktem. Do celkového hodnocení je nutno zahrnout nejen kvalitu práce a učební výsledky, ale především aktivitu, píli a snahu žáků. Zvláštní přístup je nutný i u žáků se specifickými poruchami učení, případně se zdravotním postižením. Hodnocení je potřeba přiměřeně diferencovat u jednotlivých žáků, ale tak, aby nepozbylo motivační funkci jak pro slabší žáky, tak pro zdatnější jedince. Hlavním a zcela zásadním momentem je zájem a snaha žáka. Pokud tyto chybí, vyjde veškeré snažení celého vzdělávacího procesu naprázdno.
8 8.1
Hlavní moduly Práce se dřevem
Obsahem učiva modulu práce se dřevem je seznámení s principy zpracování dřeva, základy ručního opracování dřeva a polotovarů na bázi dřeva. Vzhledem ke zdravotním problémům žáků a charakteru výuky není zařazena práce na strojích. Pracovní činnosti se soustřeďují na opravy nábytku a zařízení, montáž a sestavování nábytku z dílů, montáž a výměny zámků, montáž doplňků, např. žaluzií apod. Vzhledem k tomu, že většina prodejců materiálu nabízí možnost přesného nařezání a někteří výrobci přímo vyrábí množství standardizovaných nábytkových dílů, je možno vyrobit jednodušší sestavy pouhou montáží, což ovšem klade značné nároky na prostorovou představivost, přesnost při měření a pečlivost při montáži. Na závěr modulu si mohou žáci samostatně navrhnout a smontovat skříňku nebo poličku a podle přístupu k práci a zručnosti lze odhadnout, jestli mají k práci se dřevem předpoklady. Možnost uplatnění Výroba nábytku je příliš specializovaná činnost, vyžadující náročnou řemeslnou přípravu, pro absolventy praktické školy se však nabízí možnost uplatnění při opravách nábytku a sestavování nábytku z dílů rozložených v kartonech, jak je dnes nábytek často distribuován. Pro méně zručné je v nabídce možnost uplatnění jako manipulační dělník při výrobě nábytkových dílů nebo ve skladech.
- 35 Obsah učiva v modulu práce se dřevem 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11.
Dřevo – druhy, použití, skladování, ochrana, dřevní odpad Sušení Impregnace Vlastnosti dřeva Druhy dřev a jejich použití: Práce se dřevem, opravy výrobků a zařízení Nástroje na zpracování dřeva Práce s dřevotřískovými deskami Bezpečnost při práci se dřevem Výměna a opravy kování – dveří, oken, nábytku Okna
Dřevo – druhy, použití, skladování, ochrana, dřevní odpad Dřevo je důležitou průmyslovou surovinou a spolu s kovy a plasty patří mezi nejpoužívanější technické materiály. Dřevo je organická hmota, která se vytváří v kmeni, větvích a kořenech stromů a keřů. Kmen je složen z živých buněk (vrstva pod kůrou) a odumřelých (vyzrálé dřevo, jádro). Dřevo roste od jara do konce léta, vytváří se tzv. letokruhy, podle kterých lze stanovit stáří stromu. Dřevo rozdělujeme podle druhu a významu na dřeviny domácí a zdomácnělé jehličnaté - tvrdé a měkké listnaté - tvrdé a měkké dřeviny cizokrajné Největší průmyslový význam mají dřeviny domácí. Surové dřevo má spoustu dobrých vlastností, ale i nevýhody, např. navlhavost, nestejnorodost, podléhání hnilobě atd. Pro zlepšení vlastností se dřevo musí upravovat. Sušení Přirozeným dlouhodobým sušením lze snížit vlhkost na 12 až 15%. Pro výrobu nábytku je nutno mít 8 až 10 a pro impregnaci 5%, proto se dřevo vysouší uměle. Vysouší se vzduchem nebo párou. Vysušené dřevo opět nasává vlhkost ze vzduchu, proto je nutno je po vysušení impregnovat nebo jinak zajistit proti vlhkosti. Impregnace Účelem impregnace je ochrana dřeva proti vlhkosti a hnilobě. Impregnační činidla musí být chemicky stálá, nesmí poškozovat dřevo, musí být jedovatá pro houby, plísně a hmyz a být neškodná lidem a zvířatům. Dřevo, které má být impregnováno olejem (pražce, sloupy), lze vysoušet ponořením do horkého oleje, ve kterém se voda odpařuje a je nahrazena olejem. Vlastnosti dřeva Má dobrou pevnost v tahu, tlaku a ohybu, dobré zvukově izolační vlastnosti, tlumí nárazy a vibrace. Mechanické vlastnosti se podstatně liší podle směru vláken, po směru vláken je
- 36 např. pevnost několikanásobně vyšší, než kolmo na vlákna. Dřevo lze snadno opracovávat, dobře spojovat lepením, lze je dobře povrchově upravovat (broušením, hlazením, leštěním, lakováním). Průměrná hustota domácích dřev je 0,4 – 0,6 kg/dm3. Dřevo odolává slabším kyselinám. Druhy dřev a jejich použití: Jehličnaté stromy Smrk - měkké, středně pevné, nepříliš kvalitní dřevo, za sucha štěpné. Použití ve stavebnictví, na podřadnější účely, výroba dřevotřísky. Borovice – měkké pryskyřičnaté dřevo, trvanlivé, dobrá zpracovatelnost. Použití podobně jako smrk, zahradní nábytek Modřín – nejtvrdší, trvanlivé, málo sesychá, pevné, nejkvalitnější domácí jehličnan. Použití – obklady, nábytek, Listnaté stromy Buk – pevné, tvrdé, těžké, husté dřevo, dobře zpracovatelné, stejnorodé s jemnými léty Použití na nábytek, překližky Dub – tvrdé, pevné, těžké, trvanlivé dřevo, Použití – nábytek, Topol, lípa, olše, osika - měkké lehké dřevo, Použití, nábytek, dýhy, řezbářství Jasan, javor, jilm, - husté tvrdé houževnaté dřevo Použití – nábytek, dýhy, obklady Ovocné stromy – husté barevné dřevo, Použití – nábytek, dýhy, soustružení Cizokrajná dřeva – dýhy, hudební nástroje, nábytek Práce se dřevem, opravy výrobků a zařízení Druhy používaných materiálů − masivní dřevo – smrk, borovice, modřín,… − laťovka – slepené dřevěné latě (20x20 mm) zalepené z obou stran v dýze − dřevotřísková deska – dřevěné piliny spojené lepidlem a slisované (surová dřevotříska), nebo opatřené oboustranně dýhou nebo vrstvičkou plastu (lamino) − překližka – křížem slepené dýhy Nástroje na zpracování dřeva Ruční: Pila rámová, pila ocaska, hoblík, dláto, struhák (rašple), … Stroje: Cirkulárka, hoblovka, protahovačka, vrtačka, soustruh,… Masivní dřevo lze velice dobře zpracovávat, nehodí se však na větší tenké plochy kvůli sesychání a kroucení. Proto se při výrobě např. nábytku nahrazuje dřevotřískovými deskami, které jsou tvarově stabilní. Práce s dřevotřískovými deskami Je omezena na nařezání materiálu, nalepení hran, montáž dílů a montáž kování. Pro obývací nábytek se používá dýhovaných desek, pro kuchyně apod. se využívá laminovaných desek. Nábytkové díly se spojují pomocí kolíčků (slepené lepidlem), kuchyně a kancelářský nábytek se montuje pomocí speciálních šroubů do připravených
- 37 pouzder nebo pomocí speciálních vrutů do dřevotřísky (hrubé stoupání, dvě šroubovice). Řezání laminované dřevotřísky vyžaduje speciální kotouč, nebo ještě lépe tzv. předřez (proříznutí tenkým kotoučem, který se otáčí po směru posunu materiálu), protože nevhodný kotouč materiál štípe a řez je na spodní straně otřepený. Výhodné je využít nabídky některých obchodů a firem na nařezání materiálu podle dodaných rozměrů na špičkových formátovacích strojích. Přesnost a dokonalost jejich řezu je v běžných podmínkách nedosažitelná. Bezpečnost při práci se dřevem Při zpracování dřeva se používá velice ostrých nástrojů - pilky, dláta, hoblík, a pod., kde hrozí nebezpečí pořezání. Při manipulaci se dřevem je časté i zadření třísky. Nejnebezpečnější stroje jsou hoblovka a kotoučová pila. Při práci na těchto strojích vzniká nejvíce úrazů. Je potřeba bezpodmínečně dodržovat předpisy pro práci na strojích, používat ochranné kryty, důsledně používat ochranné brýle. Nesahat rukou na pilový kotouč, i když stojí a není zajištěn. Při zářivkovém osvětlení vzniká na otáčejících-se nástrojích stroboskopický jev, kdy se zdá, že se nástroj nepohybuje. Při všech činnostech na strojích je třeba se naprosto soustředit na práci a neodvádět pozornost na jiné činnosti a nenechat se rozptylovat. Výměna a opravy kování – dveří, oken, nábytku Kování standardních dveří se skládá ze závěsu – pantu, starší typy byly zadlabané do rámu dveří a zajištěné dvěma hřebíky, nový typ je šroubovací s metrickým závitem. Zadlabací zámky – obyčejné, dozické, vložkové. Obyčejné - mají klíče odlišeny pouze tvarem, lze je otevřít paklíčem. Dozické mají odlišný profil, ale i zářezy. Vložkové jsou určeny pro vyměnitelné vložky, a to systém FAB (se šroubem) nebo GUARD se zářezy (méně častý); vložky jsou symetrické – obě strany stejné, nebo asymetrické – jedna strana delší (většinou, protože zámek ve dveřích není zadlabán v ose), montují se tak, aby z vnější strany dveří vyčnívala vložka co nejméně ze štítku. Šířka skřínky 60 nebo 80 mm, rozdělují se na pravé a levé, některé konstrukce umožňují otáčení. Zámky s převodem umožňují otevření bez kliky, zámky bez převodu ne. Zámky mezipokojové – rozteč kliky a klíče je 72 mm, standardní zámky mají rozteč 90 mm. Zámky koupelnové – se zajištěním, zámky vratové, koridorové (s válečkem místo střelky), speciální (např. na magnetickou kartu). Kliky se štítky – různé provedení, plast nebo hliník, chromované a barevné provedení, dozický klíč nebo vložka, standard nebo mezipokojový, případně zvlášť klika a klíč. Bezpečnostní kování – je upraveno tak, aby z vnější strany nebyly dosažitelné upevňovací šrouby a mívá i ochranný štítek na vložce, je vhodné je doplnit zámkem se zvýšenou bezpečností (po rozlomení vložky v zamknuté poloze jej nelze otevřít) a bezpečnostní vložkou, případně i prvky proti vysazení dveří. Přídavný zámek se montuje na vchodové dveře pro zvýšení bezpečnosti, do výšky 160 cm. Doplňky dveří – zavírače (Brano) – při montáži dodržet montážní návod (pravý nebo levý), nastavení pomocí regulačního šroubu – rychlost zavírání a dobrzdění a zabouchnutí, stavěče dveří – zajištění otevřených dveří.
- 38 Okna, Okenní kování Závěsy (panty) – pouze na otevírání, kombinované – na otevírání a vyklápění (ventilačka). Otáčecí okna – otočná kolem svislé osy. Kyvná okna - otáčecí okolo vodorovné osy. Zavírací mechanismus se skládá ze zámku se západkou a rozpěrných táhel (u dvoudílných oken) – tzv. třícestný zámek. Balkónové dveře mají třícestný zámek, který zavírá dveře při pohybu kliky nahoru (proti samovolnému zavření). Okenní klička – tzv. oliva, nebo půloliva. Při montáži nutno zvolit přiměřeně dlouhé vruty, aby nezasahovaly do táhel. Příslušenství oken Rozpěry – omezují velikost otevření okna při ventilaci Sklapka – zajištění samostatného větracího křídla Záskočka – zajištění proti samovolnému zavření Plastová a střešní okna mají speciální kování, které umožňuje otevírání, vyklápění i např. tzv. mikroventilaci. Standardní typy oken jsou vybaveny zdvojenými skly, moderní okna používají vakuová dvojitá skla s lepšími izolačními vlastnostmi. 8.2 Práce s kovy Modul práce s kovy v sobě zahrnuje základní práce s kovovým, převážně ocelovým materiálem. Tento modul je svým obsahem dost rozsáhlý, proto je nutno rozsah a množství učiva přizpůsobit individuálním možnostem a schopnostem žáků, kteří patrně nedosáhnou rutinních postupů, ale vyzkouší si spektrum činností v běžně vybavené zámečnické dílně. Práce na strojích a ruční mechanizací je limitována zdravotním stavem a zásadní požadavek je dodržování pravidel bezpečnosti práce, cvičné práce je nutno vykonávat pod dozorem pedagoga. Obsah modulu práce s kovy: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13.
Kovové technické materiály – technické železo Výroba oceli Měření a orýsování Pilování Řezání kovů Stříhání Vrtání Řezání závitů Ohýbání Sekání Pájení Lepení Broušení
- 39 Kovové technické materiály - technické železo Čisté železo je bílý lesklý kov o hustotě 7,84 kg/dm3 a teplotě tavení 1539 °C. V přírodě se čisté železo prakticky nevyskytuje, ale v podobě sloučenin je po kyslíku, křemíku a hliníku nejrozšířenějším prvkem v zemské kůře. Hlavní technický význam mají slitiny železa s uhlíkem a jinými prvky, které podstatně mění vlastnosti železa. Technické železo - kujné – ocel, temperovaná a tvárná litina, nekujné – surové železo, litina. Surové železo se vyrábí ve vysokých pecích redukcí železných rud působením paliv, struskotvorných přísad a vzduchu. Železné rudy - jsou to v podstatě oxidy s různým obsahem železa. Technický význam pro těžbu mají je některé. Železná ruda se do ČR dováží, převážně z Ruska. Úprava rudy před zpracováním - drcení – (kusy do 75 mm), spékání – aglomerace – z prachové rudy se spékají větší kusy, pražení – ohřev na 600 °C, shoří příměsi (síra), obohacování – mokrou nebo suchou cestou, sníží se obsah hlušiny. Palivo pro vysokou pec - dodává teplo potřebné pro tavení, uhlík nebo CO pro redukci a uhlík pro surové železo. Dříve se používalo dřevěné uhlí, nyní se používá hutnický koks, vyrobený karbonizací (ohřev na 1000 °C bez přístupu vzduchu) z černého uhlí. Struskotvorné přísady - struska má funkci čistící (přebírá nečistoty z rudy a koksu), a ochrannou – chrání vytavené surové železo před oxidací. V současné době se železo vyrábí výhradně ve vysokých pecích. Vysoké pece pracují nepřetržitě po dobu životnosti vyzdívky – asi 10 let. Průtavní doba (za kterou projde vsázka pecí) je asi 8 – 10 hodin. Vzduch pro vysokou pec - je třeba k tomu, aby palivo hořelo a vydávalo náležitý žár. Na 1 tunu vyrobeného železa se spotřebuje asi 3 000 m3 vzduchu. Tlak, pod kterým se vhání vzduch do pece, je asi 0,08 - 0,2 MPa. Ohřívání vzduchu se děje v Cowperových ohřívačích, které bývají u vysoké pece 4. Jsou vysoké 30 – 40 m, průměr 6 – 8 m, vyzděné šamotovými cihlami, vyhřívají se 2 – 5 hodin kychtovým plynem na teplotu 1000 °C, potom se jimi prohání asi 2 hodiny vzduch pro vysokou pec. Zavážka (vsázka) ve vysoké peci postupně klesá a mění své skupenství i chemické složení. Hlavní výrobek je surové železo, vypouštění, tzv. odpich, se provádí po 3 – 6 hodinách. Surové železo je roztok železa a uhlíku s malým obsahem manganu, křemíku, fosforu, síry a některých dalších prvků. Surové železo se vyrábí tzv. ocelárenské a slévárenské, podle dalšího použití. Vysokopecní struska neustále odtéká, udržuje se její potřebná hladina. Používá se na výrobu cementu, dlažby atd. Vysokopecní plyn (kychtový) je cenné palivo, obsahuje dusík, CO, CO2, vodík. Používá se na předehřívání vzduchu, pohon dmýchadel, výrobu el. energie, jako palivo pro ocelárny, koksovny, válcovny a další přidružené provozy. Výroba oceli Surové železo obsahuje 3 – 4 % uhlíku. Ocel obsahuje méně než 2 % uhlíku – asi 1,7 %. Ocel se vyrábí v konvertorech zkujňováním surového železa. Konvertory jsou kyselé nebo zásadité podle vyzdívky. Složení surového železa, složení vyzdívky, použití vzduchu nebo kyslíku a přidání šrotu má vliv na kvalitu a složení vyráběné oceli.
- 40 Princip funkce konvertoru je vyhoření části uhlíku a ostatních přimísenin. Konvertor je velká nádoba hruškového tvaru sklopná podél osy s otvorem nahoře a otvory ve dně, kterými se vhání vzduch nebo kyslík. Teplo pro tavení se získá hořením přimísenin. Martinské pece – výroba kvalitnější oceli, možno přidat větší množství šrotu, železo se taví hořením generátorového plynu a vzduchu, výroba je dražší. Elektrické pece – obloukové nebo indukční – výroba speciálních a legovaných ocelí, vysoké náklady na výrobu. Ocel vyrobená v konvertorech nebo SM pecích se dále odlévá do kokil (kovová forma), vzniká ingot, nebo do pískových forem – vzniká odlitek (má tvar budoucího výrobku). Plynulé odlévání - vzniká nepřerušený odlitek, který se dále zpracovává ve válcovnách. Tváření prodělalo velký vývoj od ručního kování přes vodní hamr ke strojnímu kování v bucharech a lisech.Válcováním se tváření stává plynulým, výkonnost válcovacích tratí je obrovská. Zvyšuje se podíl plochých výrobků, což ovlivňuje konstrukci výrobků a další použití. Rozdělení ocelí Podle chemického složení dělíme na uhlíkové a slitinové (legované). Uhlíková ocel obsahuje méně než 2 % uhlíku, slitinová obsahuje další úmyslně přidané prvky, např. mangan, křemík, nikl, chrom, wolfram, kobalt, titan aj. Podle použití se dělí na konstrukční a nástrojové. Konstrukční oceli obvyklých jakostí – běžné konstrukce - dále se tepelně nezpracovávají, ušlechtilé konstrukční oceli – dokonalejší zpracování, kontrola, čistota, určené k tepelnému zpracování, obsah legovacích prvků od 2 do 10%. Nástrojové oceli – uhlíkové a legované. Litina Litina má ve srovnání s ocelí horší mechanické vlastnosti, což je způsobeno přítomností grafitu ve struktuře. Šedá litina je slitina železa s uhlíkem, křemíkem, manganem, fosforem a dalšími; obsah uhlíku je 2,8 – 4 %. Struktura šedé litiny je narušena lupínky grafitu, což snižuje pevnost v tahu. Je dobře obrobitelná, používá se na součásti strojů a jiné odlitky. Litina odolává povětrnostním vlivům mnohem lépe než ocel. Tvárná litina očkovaná hořčíkem, větší pevnost v tahu, hodí se na namáhanější odlitky. Bílá litina neobsahuje křemík, je tvrdší než šedá, obrobitelná broušením. Temperovaná litina je tepelně opracovaná bílá litina, používá se na odlitky vystavené korozivnímu prostředí. Měření a orýsování Základní délková jednotka je 1 metr (1 m). Dílčí délkové jednotky – km, dm, cm, mm, µm, Na strojnických i stavebních výkresech jsou všechny rozměry kótovány v mm. Měření délek. Pro běžné měření, s přesností na 1 mm, se používá ocelové měřítko nebo i kvalitní svinovací metr. Na přesnější dílenské měření menších součástek, s přesností na 0,1 mm (desetinu mm), používáme posuvné měřítko. Pro ještě větší přesnost, na 0,01 mm (setinu mm), použijeme mikrometr.
- 41 Posuvné měřítko (posuvka, šuplera) Citlivý nástroj, zacházet jemně, ukládat do pouzdra. Vyrábí se na přesnost 0,1 mm, 0,05 mm, moderní posuvky mají digitální displej. Hlavní části posuvného měřítka - měřicí ramena, hlavní stupnice, posuvná stupnice – nonius, hloubkoměr. Rozměr se odečte na hlavní stupnici (počet celých mm) a na souhlasné rysce proti noniu (desetiny mm). Pro přenášení rozměrů z nepřístupných míst používáme dutinová nebo obkročná hmatadla. Orýsování Rozdělujeme na plošné a prostorové. Účelem orýsování je přenesení tvaru a rozměrů budoucího výrobku na materiál. Pomůcky - Ocelové měřítko, kružítko, rýsovací jehla, úhelník (s příložkou nebo bez), nádrh, důlčík, šablona, rýsovací plotna, stavitelný úhloměr,… Orýsování součásti - příprava materiálu – očištění, oddělení potřebného kusu, pokud použijeme celý kus, měříme od jedné rovné hrany, jinak si orýsujeme základní rysku (osu). Přeneseme rozměry a tvar, postupujeme od základní osy. Orýsujeme středy děr a označíme je důlčíkem (důlčíkem označíme i některé obrysové kóty). Zkontrolujeme a přeměříme celou součást. Pokud orýsováváme větší počet stejných dílů, je výhodné vyrobit a použít šablonu. Bezpečnost práce. Některé nástroje mají ostré hroty, dbáme zvýšené pozornosti. Pilování Pilování je třískové obrábění vícebřitým nástrojem, pilníkem. Je to jeden t nejstarších způsobů obrábění kovů. Pilníky, části pilníku - tělo, stopka, rukojeť. Tělo se stopkou se vyrábí lisováním nebo kováním z nástrojové oceli. Rukojeť bývá dřevěná nebo plastová. Velikost pilníků – délka v mm, vyrábí se od malých jehlových do velikosti 500. Tvary pilníků – podle průřezu těla obdélníkový (plochý), trojúhelníkový, nožovitý, čtvercový, kruhový, jazýčkový, půlkulatý atd. Podle hustoty seku (zubů) – značení – počet seků na cm nebo palec. Hrubý pilník se používá na tzv. hrubování, ubírání materiálu. Jemný se používá na dokončovací práce, tzv. hlazení. Seky se na pilníku vyrábí frézováním, vysekáváním nebo vytlačováním (lisováním). Uspřádány jsou jedním směrem (kolmo na tělo nebo zešikma), nebo křížově. Čištění pilníků – drátěným kartáčem po směru seku. Ukládání pilníků – do dřevěných přihrádek nebo podobně, aby nebyly naházené přes sebe a netupily se. Upínání materiálu - nejlépe do svěráku, správná výška čelistí svěráku je 5-8 cm pod loket. Když pilujeme měkký materiál, nasadíme na čelisti ochranné vložky, aby se nevytlačil vzorek čelistí. Kulatý materiál upneme pomocí prizmatických vložek. Postoj při pilování. Levá noha mírně vpředu, pravou rukou držíme pilník za rukojeť, palcem nahoru a levou rukou přidržujeme vpředu – vyvažujeme. Pohyb plynulý, rovnoměrný, využíváme celou délku pilníku, při pohybu vpřed mírně tlačíme, vzad nadlehčíme (nezvedat). Tvar, velikost a hrubost pilníku zvolíme podle druhu práce, materiálu a pilované plochy. Rovinné plochy - pilujeme šikmo, kolmo, šikmo naopak, neustále kontrolujeme rovinu, udržujeme pilník v rovné poloze (nekýváme). Větší rovinné plochy – posunujeme postupně od kraje ke kraji, kontrolujeme rovinu.
- 42 Pilování vypouklé nebo tvarované plochy – podle potřeby použijeme tvarovaný pilník, ohrubujeme základní tvar a dokončíme hlazením. Strojní pilování – je produktivnější, strojní pilníky jsou obvykle kotoučové s čelní obráběcí plochou, málo se používají. Bezpečnost práce při pilování - materiál pečlivě upneme, při pilování se soustředíme, aby pilník neklouznul s materiálu a nedošlo ke zranění, zásadně nepoužíváme pilníky bez rukojeti. Řezání kovů Řezání patří mezi základní druhy třískového obrábění mnohozubým nástrojem – pilou. Tvary pil – listová, kotoučová, uzavřený pás. Tvar a velikost zubů je závislý na druhu řezaného materiálu. Měkký materiál lze řezat většími zuby, na tvrdé materiály a kovy se používají malé zuby. Hustota ozubení – počet zubů na cm, nebo na 1“ (palec – 2,5 cm). Nástroje na řezání. Ruční rámová pila na kov. Hlavní části - rám, rukojeť, pevná hlava, pohyblivá (napínací) hlava, pilový list, upevňovací kolíky, pilový list – podle tvrdosti materiálu zvolíme hustotu zubů a druh listu – běžný pilový list je určen pro řezání konstrukční oceli, vyrábí se v provedení jednostranném nebo oboustranném, na pevnější druhy oceli je určený pilový list z rychlořezné oceli – má modrou barvu. Pilové listy se vyrábí frézováním zubů na mnoha kusech současně, potom se zuby rozvedou (zvlní – pro snížení tření listu ve spáře) a pilový list se zakalí v místě zubů, zbytek listu zůstane houževnatým. Speciální pilové dráty z wolframu mohou řezat nejrůznější materiál (ocel, sklo, keramiku, atd.). Ruční rámovou pilu ukládáme stranou od ostatního nářadí (vzájemné otupení). Upínání materiálu - při řezání upínáme materiál do svěráku podobně jako při pilování, pokud svěrák nemáme, materiál zafixujeme nejlepším možným způsobem proti pohybu. Řezání profilového materiálu. Materiál označíme ze všech stran, řežeme vždy po delší straně, neprořezáváme napříč (ztráta přesnosti – pilový list má snahu uhýbat). Řezání pod úhlem - pomáháme si pokosníkem – vedení pilky v daném úhlu. Strojní řezání Strojní rámová pila – řezací list podobný jako u ruční pilky, robustnější, vratný pohyb je zajištěn klikovým mechanizmem, přizvedávání mechanické nebo hydraulické. Strojní pily kotoučové – jsou výkonné, použití v sériové výrobě, řez je poněkud širší, používají se pily s horním nebo spodním posunem kotouče, (zpravidla je dělený materiál upevněn a pohybuje se pilový kotouč.) Jiné způsoby řezání - laserem, vodním paprskem – čistý řez, nejrůznější materiál, vysoká cena. Ruční elektrické pily, kotoučová – na dřevo, přímočará – tenký materiál, tvarovaný řez, lištová – na kov, dřevo, tvárnice – podle druhu lišty, řetězová – na dřevo. Bezpečnost práce při řezání, podobně jako u pilování, na strojních pilkách je požadován speciální zácvik, jde o velmi nebezpečnou práci s velkým množstvím úrazů, používat všechny kryty.
- 43 Stříhání Při dělení materiálu stříháním dochází k určité deformaci, proto se tato technologie používá tam, kde toto nevadí, nebo se nechá přídavek na další opracování. Při vystřihování vnitřního oblouku postupujeme po částech, při stříhání na pákových nůžkách – bezpečnost (otřepy, přidržení materiálu - malé díly uchytit). Při stříhání na tabulových nůžkách – pozor na prsty, na otřepy, na hlavu (střihací rameno), při stříhání na strojních nůžkách platí zvláštní bezpečnostní opatření. Vrtání Vrtání – vytváření kulatých otvorů - patří mezi nejstarší a nejpoužívanější technologické operace při obrábění kovů. Při vrtání vykonává vrták dva pohyby, otáčení kolem osy a posuv podél osy – do záběru. Vrtáky - rozdělení vrtáků, kopinatý, dnes se již nepoužívá, šroubovitý – nejpoužívanější, dělový vrták, korunkový – dutý, středicí. Upínání vrtáků - stopka válcovitá, upínání do třísegmentové upínací hlavy, stopka kuželová, Morse kužel, válcovitá s drážkami, např. typ SDS a další, rychlá výměna. Materiál vrtáků - většinou se vyrábí z nástrojové nebo rychlořezné oceli (HSS), vrtáky do zdiva mají břity ze slinutých karbidů, velké vrtáky mají stopku z konstrukční oceli (ušetří se ušlechtilá ocel) Šroubovitý vrták - nejrozšířenější a nejpoužívanější, mé dvě šroubovitě stočené drážky, které umožňují odvádění třísek a účinné chlazení, větší vrtáky mají drážky s fazetkou pro snížení tření ve vyvrtaném otvoru. Úhel sklonu šroubovice, je závislý na druhu vrtaného materiálu, bývá od 10° do 45°. Úhel hrotu má vliv na kvalitu vrtané díry. Podle druhu vrtaného materiálu. Značení vrtáků - na stopce, u velkých na krčku, označení výrobce, např. (Z), materiál (HSS) a průměr v mm. Upínání obrobků. Malé součásti zásadně nedržíme v ruce, ale upneme je do strojního svěráku, přinejhorším je upneme do zámečnické svěrky a tuto pak držíme v ruce. Při použití větších vrtáků vždy upneme obrobek do svěráku, který musí být upevněn ke stolu vrtačky. Velké a dlouhé kusy, které nejde upnout, ani jinak zajistit, přidržujeme rukou. Chlazení a mazání při vrtání. Při třískovém obrábění vzniká teplo třením řezného nástroje o materiál. Toto teplo se chladí olejem nebo emulzí (směs oleje a vody, používá se u obráběcích strojů), které současně tření snižují. Vyhrubování, vystružování a zahlubování je další opracování vyvrtané díry pro zlepšení její přesnosti a kvality. Hrubování je opracování díry vícebřitým nástrojem jako příprava pro vystružování, které je přesné opracování díry s přesností na dvě setiny mm. Vystružování se používá k uložení ložisek, kolíků apod. Pro usazení kuželových kolíků se používá kuželový výstružník (má drážky stočené doleva a třísky tlačí dopředu). Používají se i ruční výstružníky, mají delší břity. Záhlubníky se používají pro úpravu hrany díry pro zapuštěné hlavy šroubů (hlava šroubu má 90°, běžný vrták 116°.)
- 44 Bezpečnost při vrtání při výměně vrtáku musí být vřeteno v klidu, nebrzdit vřeteno rukou, nechat doběhnout, pokud vrtačka není vybavena bezpečnostním krytem proti odletujícím třískám, používat ochranné brýle, neodstraňovat třísky holou rukou nebo ofukováním ústy, používat upnutý oděv, zvláště rukávy, elektrické vrtačky musí odpovídat bezpečnostním předpisům, zvláště přenosné nářadí, které se musí pravidelně kontrolovat. Vrtačky - jsou stroje určené především pro vrtání, ale i pro vyhrubování, vystružování, zahlubování apod. Ruční vrtačky mechanické – poháněné silou člověka – kolovrátek, svidřík, ruční převodová vrtačka. Ruční vrtačky elektrické – poháněné elektromotorem, na 220 V. Široká škála typů a provedení, použití určují některé vlastnosti, zejména výkon motoru - od 200 do 2 000 W, maximální průměr vrtáku, do 6 mm, do 8 mm, do 13 mm, do 40 mm, počet převodů (rychlostí), zpravidla 2, elektronická regulace otáček, pravý – levý chod, hmotnost nářadí, 1-20 kg, příklep – pro vrtání do zdiva, případně u kombinovaných typů možnost sekání, možnosti použití přídavných zařízení, nástavců, používané vrtáky, válcovité nebo SDS, cena, výrobce, vzhled, ergonomie, zkušenost známých apod. Ruční elektrické vrtačky akumulátorové – poháněné elektromotorem napájeným vestavěným akumulátorem (někdy nazývané „bezdrátové“). Spousta typů, lišící se především kapacitou akumulátoru, udávanou v Ampérhodinách, standardně 1,5-2 Ah, napětím akumulátoru, 9-24 V, nejvíce se používá 12 V, vybavením – plynulou regulací otáček, počtem rychlostí, P-L chod, momentové utahování při použití jako šroubovák, příklepem apod., nabíjecí dobou – od 20 min. u špičkových typů po několik hodin u levných modelů, cenou, kvalitou, počtem nabití akumulátoru (zpravidla přes 1 000 x), kufrem s doplňky atd. Strojní vrtačky - stolní – do Ø vrtáku 20 mm, několik převodů, zpravidla pomocí řemenice, vrtáky s válcovitou stopkou, sloupové – do 40 mm, převodová skříň, několik rychlostí, pravý a levý chod, samočinný posuv, vrtáky s Morse-kuželem, chlazení čerpadlem s emulzí, otočná radiální, tzv. křídlová – na velké obrobky mimo stůl vrtačky, soustruh – při vrtání na soustruhu vrták stojí a otáčí se obrobek. Řezání závitů Používané závity - metrický závit – nejpoužívanější, rozměry v mm, použití u běžných šroubů, označení M, např. M 8 - ∅8 mm, pravý nebo levý (málo se používá), standardní nebo jemný (větší průměry, od M 10). Whithworthův závit – zahraniční výrobky, rozměry v palcích - označení W. Trubkový – plynový - rozměrově vychází z Whithworthova závitu, označení G, např. G ½“. Edisonův – označení E , rozměry v mm, průřez závitu půlkruhový, použití u žárovek. Trapézový závit, označení Tr, průřez obdélníkový nebo lichoběžníkový, použití u pohybových mechanizmů. Metrický závit, základní řada. Označení M 3, M 4, M 5, M 6 , M 8, M 10, M 12, M 16 Průměr vrtáku v mm 2,5 3,3 4,2 5 6,7 8,4 10 12,5
- 45 Vnější závit – průměr kulatiny odpovídá rozměru závitu. Závitníky - sadový – v sadě jsou 3 kusy – označené číslem 1, 2, 3. 1- 60% závitu, 2- 30% , 3- 10%. Matkový, záběr zubů nabíhá postupně na jednom závitníku. Použití - sada silnější materiál nebo slepá díra, matkový – slabší materiál, nutno proříznout celým závitníkem. Vnější závity – kruhová závitová čelist – očko, upíná se do vratidla příslušné velikosti pomocí upínacích šroubků, dělená závitová čelist - závitová hlava – použití převážně na trubkové závity, možnost nastavení velikosti závitu a hloubky řezu. Ohýbání Ohýbáním měníme tvar materiálu. Při ohýbání je ohýbaný materiál v místě ohybu namáhán střídavě tahem a tlakem. Ohýbat můžeme jen takové materiály, které se při ohýbání nepoškodí, tzn. že jejich pružnost a tvárnost je taková, že při ohybu neprasknou. Ohýbat můžeme za tepla nebo za studena. Délka materiálu se na vnější straně natahuje a na vnitřní zkracuje. V jedné třetině tloušťky materiálu od vnitřního oblouku se délka nemění – neutrální délka. Tato délka se používá jako orientační pro výpočet délky materiálu. Plech, drát nebo pásový materiál ohýbáme v dílně ve svěráku s použitím čelisťových vložek, a to s hranou ostrou nebo kulatou. Ohýbání trubek - malé průměry trubek ohýbáme za studena pomocí profilovaných čelistí ruční nebo hydraulické ohýbačky. Pro zamezení deformací plníme trubku pískem. Při ohýbání za tepla ohřejeme (výhní nebo autogenem) materiál v místě ohybu a dále postupujeme jako při ohýbání za studena. Plechy ohýbáme na univerzálních strojních ohýbačkách. Bezpečnost při ohýbání - ohýbaný materiál řádně upneme do svěráku, aby tzv. nevyletěl. Při ohýbání za tepla pozor na popáleniny. Při ohýbání trubek za tepla musí být plnicí písek suchý. Sekání Při sekání vniká do materiálu břit různého tvaru s vrcholovým úhlem podle druhu sekaného materiálu a dochází k oddělování materiálu v podobě tlustých třísek, nebo k jeho rozdělení. Sekáče mohou být různých tvarů a velikostí, nejčastěji se používají ploché s podélným ostřím. Úhel klínu (ostří sekáče), měkký materiál (barevné kovy, hliník) 30-40°, tvrdý materiál (konstrukční ocel, slitiny) 60-70°, velmi tvrdý (ocel, kámen) - až 80°. Tvary sekáčů - plochý – tělo sekáče ploché s oblými hranami, ostří podél, křížový – tělo jako plochý, ale ostří krátké napříč, tvarovaný – kulatý s plochým ostřím, kulatý s kuželovým ostřím (špice), šestihranný, lžičkovitý, trubkový atd. Sekáčem můžeme materiál rozdělovat (přesekávat), oddělovat třísky (osekávat) nebo dělat otvory (prosekávat) a tvarovat (odsekávat). Ve stavebnictví se často využívá sekání na vytváření drážek (např. pro dráty) nebo prostupů. Strojní sekání Sekací elektrické kladivo, často kombinované s vrtačkou, např. Kango, Bosch apod. Pneumatický pohon – sbíječka. Zpravidla se sekací stroje používají na sekání zdiva a betonu, na sekání kovů se nepoužívají (jsou vhodnější technologie).
- 46 Bezpečnost práce při sekání - používat brýle – odletují třísky - používat rukavice - hlavně na ruku držící sekáč - používat chránítko – zadrží chybnou ránu - při sekání zdiva zásadně používat brýle nebo štít - kladivo ani sekáč nesmí být mastný (sklouznutí kladiva po sekáči) - nepoužívat sekáč s otřepenou a rozbitou údernou plochou (odlomit otřepy a zabrousit) Vysekávání - používáme k vytvoření otvorů do měkčího materiálu nebo vyseknutí např. těsnění z pryže nebo kůže. Používáme k tomu trubkové vysekávače, a to jednoúčelové nebo s vyměnitelným ostřím. Při výrobě mezikruží (např. těsnění z klingeritu) napřed vysekneme středový otvor a potom okraje, ne naopak (roztržení těsnění). Při vysekávání použijeme vhodnou podložku – např. tvrdé dřevo, nejlépe po letech (špalík na výšku), nebo olověnou desku. Bezpečnost práce při vysekávání Je obdobná jako u sekání, není třeba si tolik chránit zrak, protože nic neodletuje. Pájení Při pájení zůstávají spojované kovy v pevném stavu, taví se jenom pomocný spojovací kov - pájka. Pájka proniká do povrchových vrstev materiálu tzv. difuzí. Vyplňuje mezeru mezi styčnými plochami spojovaných částí. Rozlišujeme dva druhy pájek - pájky měkké a pájky tvrdé. Měkké pájky (pájení na měkko) – teplota tavení do 500° C (asi 350°C), k tavení pájky se používá páječka, pájka se taví kontaktem s rozehřátou páječkou a rozehřátým spojovaným materiálem. Složení - cín, olovo, pájka má tvar trojúhelníkových tyček nebo trubičkového drátu. Použití – spojování kovů – měď, zinek, olovo, vodivé spojení vodičů a součástek v elektrotechnice. Tvrdé pájky (pájení na tvrdo) – teplota tavení 650 - 900°C, pájka se taví plamenem (kyslík – acetylen nebo propan-butan), kterým se současně nahřívá i spojovaný materiál, pájka je ve formě drátu, Ø 3 mm. Mosazné – pájení oceli a mědi, stříbrné – pájení mosazi, bronzu a niklu. Použití – spojování kovů, které nelze svařovat pro nesourodost materiálů, např. destičky ze slinutých karbidů na soustružnické nože, plátky na vidiové vrtáky apod. Podmínky pro pájení - spojované plochy musí být kovově čisté (bez rzi a oxidů), chemické očištění za použití pájecí kyseliny – venkovní prostředí, pozinkované plechy, měděné plechy – nutno odstranit měděnku – chemicky, kyselinou, použití pájecí pasty nebo kalafuny – v elektrotechnice nebo elektronice, pájecí pasta očistí chemicky spoj a vytvoří povlak chránící pájený povrch před oxidací, pájecí pasta je obsažena v dutině trubičkové cínové pájky. Pájka se při pájení ploch taví teplem spojovaného materiálu ohřátého páječkou, při pájení součástek se taví páječkou, při pájení natvrdo se nepoužívá kyselina, ale tavidlo (borax), k ohřívání se používá plynový hořák (autogen). Páječky - benzínové, plynové (propan-butan), pro práci v terénu, plamen nahřívá měděné těleso páječky, elektrické odporové, těleso páječky je ohříváno elektricky – různé velikosti
- 47 a výkony (od 50 do 500 W), trafopáječky – na pájení elektronických součástek, drátků apod. (ne IO a tranzistory – silné magnetické pole), mikropáječky – malé odporové páječky určené pro elektroniku. Bezpečnost práce při pájení Pracujeme s roztaveným kovem, nebezpečí popálení, spálení o páječku. Při manipulaci a kyselinou – zvýšená opatrnost. Nebezpečí založení požáru při nevhodně odložené páječce. Práce s autogenem podléhá specifickým předpisům. Lepení Lepení je jednoduchý a rychlý způsob spojování materiálů bez zeslabení nebo deformování, nevzniká vnitřní pnutí a lze spojovat rozdílné materiály. Lepidel existuje nepřeberné množství pro nejširší použití. Lepidla se dělí podle původu na rostlinná – škrob, klovatina, živočišná – klíh, minerální – tmel, vodní sklo, syntetická – epoxidy. Podle konzistence – tekutá, pastovitá, prášková, pěnová, lepicí pásky. Lepený povrch musí být suchý, odmaštěný, bez prachu a dostatečně pevný. Pevnost lepeného spoje je závislá na přilnavosti a soudržnosti lepidla. Postup při lepení - nejlépe dodržovat návod výrobce, protože použití se mnohdy značně liší. Obecně se postupuje tak, že se opatří lepidlem jedna nebo obě lepené plochy, rozpouštědlová lepidla se nechají chvíli odvětrat, přitisknou se na sebe a nechají se pod tlakem zaschnout. Lepidla se dává co nejméně. Tavná lepidla. Používají se na méně namáhané spoje, jejich výhodou je rychlé přilnutí a ztuhnutí (jak zchladnou, tak drží). Jsou to tzv. výplňová lepidla, (při tuhnutí nemění objem a jsou stejně pevná v malé nebo větší vrstvě, ale jejich pevnost není vysoká). Sekundová lepidla - jsou založena na bázi kyanidových akrylátů, na vzduchu téměř okamžitě zasychají a mají překvapivě vysokou přilnavost a pevnost spoje. Lepí téměř všechny materiály, za pomocí tzv. primerů (připravovačů) i materiály, jako je silikon apod. Lepení kovů Kovy lepíme převážně epoxidovými pryskyřicemi, např. Epoxy 1580 atd.,bývají převážně dvousložkové – pryskyřice a tvrdidlo. Obě složky se míchají těsně před použitím. Doba zpracovatelnosti je různá podle druhu, bývá několik minut, doba vytvrzování několik minut (10) až několik hodin (48). Teplota vytvrzování je 25°C (pokojová) – 120°C (tzv. vypalovací lepidla). Na trhu je velké množství různých výrobků různých firem určených vždy ke speciálnímu použití. Např. dvousložkový tzv. tekutý kov určený na opravy bloků motorů (vysoká pevnost, tvrdost, odolnost proti vysoké teplotě, obrobitelnost broušením nebo vrtáním). Bezpečnost práce při lepení Při lepení se nedoporučuje jíst a pít, při lepení větších ploch a při použití rozpouštědlových lepidel (obsahují zdraví škodlivé těkavé látky) důkladně větrat a nekouřit (nebezpečí výbuchu). Při používání sekundových lepidel si chránit prsty a oči (víčka slepí okamžitě a je nutno vyhledat lékaře).
- 48 Broušení Je obrábění třískové, z materiálu se oddělují třísky malé velikosti (desetiny až setiny mm) brusným nástrojem (kotoučem) poháněným strojem – bruskou. K broušení se používá brusivo, které je velmi tvrdé, (korund, diamant, elektrit – umělý korund). Brusný nástroj může mít různý tvar, zpravidla rotační – kotouč různého průměru a tloušťky, miskovitý, hrncovitý, tvarovaný apod. Brusivo má různou hrubost zrna – velmi jemné až hrubé podle druhu broušeného materiálu a použití. Brusivo se rozděluje podle tvrdosti zrna a pojiva. Na tvrdý materiál tvrdé zrno a měkké pojivo – po otupení se snáze vydrolí, na měkčí materiál hrubší zrno a tvrdé pojivo. Brusky - Stolní nebo stojanová kotoučová bruska, má většinou dva kotouče různé hrubosti, mívá dvoje otáčky, musí mít opěrku broušeného materiálu, kryt brusného kotouče a ochranné sklo. Při práci na brusce zásadně používáme ochranné brýle. Ruční kotoučová bruska - přímá – osa otáčení shodná s osou brusky – používá běžné kotouče, úhlová – osa otáčení kolmá na osu brusky – používá speciální kotouče s pružným pojivem, a to brousicí nebo řezací (flexka). Brusky mohou být i tzv. horizontální, kde miskovitý kotouč je umístěn v pracovní desce (broušení plochy), brousicí automaty (např. na vrtáky, okužní pily) atd. Ostření nástrojů - hrubost zrna volíme podle broušeného nástroje, na nože nebo vrtáky jemné brusivo, na sekáče apod. hrubé. Brousíme pomalu, s citem, často chladíme v nádobě s vodou, aby se broušený nástroj tzv. nevyhřál, aby neztratil tvrdost získanou zakalením. Broušený nástroj nesmí začít modrat. Bezpečnost práce při broušení Nepožíváme brusku bez ochranného krytu. Nikdy nebrousíme bez ochranných brýlí (s obrubou přitisknutou k obličeji). Nikdy nebrousíme na brusce bez podpěrky, nebo s velkou mezerou mezi podpěrou a kotoučem (max. 1 mm) 8.3 Stavebně montážní práce Obsah učiva v modulu stavebně montážní práce je velice variabilní a limitujícím ukazatelem je především zdravotní stav žáků a jejich fyzické dispozice. Podle to těchto faktorů lze vhodně upravit učební schéma směrem k lehčím činnostem, především montáži sádrokartonových desek a keramických obkladů. Je velice pravděpodobné, že nabytých dovedností v této oblasti využijí především v osobním životě. Možnosti uplatnění jsou velice individuální, ve stavebnictví pracuje několik bývalých žáků, kteří neměli problémy s fyzickou kondicí, ale měli výukové potíže. Obsah modulu stavebně montážní práce 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.
Zednické nářadí a pomůcky Cihelné zdivo Zdění Zdivo z tvarovek Sádrokartonové příčky Obklady vnitřní Bezpečnost práce ve stavebnictví.
- 49 Zednické nářadí a pomůcky Nářadí pro zdění, omítání a spárování Lžíce, naběračka (šufan, fanka), kladivo zednické, palička, sekáč, šňůra Nádoba na maltu (kalfas), lopata, kbelík, kolečka, míchačka atd. Dřevěné hladítko, ocelové a plstěné, zubová stěrka, špachtle, spárovačka, štětka Měřidla Metr, vodováha, olovnice, hadicová vodováha, lať, úhelník, Ochranné pomůcky Pracovní oděv, boty, rukavice, helma, brýle, respirátor, nákoleník, Cihelné zdivo Rozměry cihel - cihla plná – klasický fofmát – CP – 29 x 14 x 6,5 cm - cihla děrovaná metrická - CDm – 24 x 11,5 x 11, 3 cm Zdivo na čtvrt cihly kóta 7,5 šířka 6,5 půl cihly 15 14 cihla 30 29 jeden a půl 45 44 dvě 60 59 Spotřeba materiálu na 1 m3 zdiva. Cihla plná - 280 ks a 0,28 m3 malty. CDm - 255 ks. Hmotnost 1 m3 zdiva CP - 1750 kg, CDm - 1300 kg Cihelná zeď Spáry ložné - ve stejné výšce po celé ploše zdi, maximální odchylka na celém obvodu asi 30 mm. Spáry styčné – svislé – musí být proti sobě vzájemně posunuty – tento způsob vazby je předepsán jako závazný a musí být minimálně čtvrt cihly, svázané zdivo snáší lépe zatížení. Cihly položené nadél se nazývají běhouny, cihly napříč jsou vazáky. Běhounová vazba – ve zdivu převažují běhouny, případně je zeď postavena pouze z běhounů, např. zeď na půl cihly. Vazáková vazba – složená z vazáků. Polokřížová, křížová, holandská apod. – kombinace vazáků a běhounů tak, aby nevznikaly dvojité styčné spáry. Ukončení zdí a rohů vždy do vazby, např. pomocí tříčtvrtek, půlek. Vazby pilířů, komínů Je velice nutné důsledně dodržovat překrývání a vazbu, protože zpravidla stojí samostatně a musí snášet velké zatížení. Nad dveřmi a okny se převážně používají prefabrikované betonové díly, nebo ocelové nosníky.
- 50 Zdění Použijeme druh cihel a malty, který je předepsán v projektu. Malta musí mít správné složení a hustotu - musí se snadno roztírat, ale nesmí stékat a zatékat do dutin cihel (měří se hustoměrným kuželem). Založí se první vrstva, je nutno dodržet přesně tloušťku a délku zdi a umístění otvorů. Potom se postupně vyzdívají rohy do výše několika vrstev. Výška vrstev se předem vyznačí na výškové lati podle velikosti cihel a ložných spár (10 – 15 mm). Pro ulehčení práce lze použít zdicích stojek a rámečků, práce s nimi nevyžaduje vysokou řemeslnou zručnost, je ale pomalejší a tento způsob využívají spíš amatérští stavebníci. Svislý směr neustále kontrolujeme olovnicí nebo vodováhou. Při zdění každé vrstvy napínáme šňůru mezi rohové cihly, mezi lícem zdi a šňůrou necháme vůli, kterou dodržujeme pořád (aby nedošlo k vychýlení šňůry). Po několika vrstvách kontrolujeme rovinu vodováhou a latí (nebo dlouhou vodováhou), neustále kontrolujeme rovinu lícové strany, u zdí jeden a půl a větších obě strany. Organizace práce při zdění. Rozměření stavby a vyznačení velikosti zdí i všech dalších otvorů. Tuto práci většinou vykoná mistr nebo parťák, (předpokládáme již hotové základy a izolace). Zdivo podlaží obvykle rozdělujeme na dvě výšky – do 150 cm zdíme ze země, nad 150 cm stavíme lešení. Pracovní prostor - nejméně 60 cm volný + 80 cm prostor s matriálem (cihly, malta), rozloženým tak, aby nebylo nutno přecházet. Pokud je třeba materiál dovážet, je potřeba ještě 100 cm prostoru na dopravu. Cihly skladovat přikryté, nejlépe na paletě nebo podlážce, ne na zemi a ve vodě. Malta v kalfasech nebo kolečkách, běžné druhy malty je nutno zpracovat do hodiny. Při nízkých teplotách používáme mrazuvzdorné cihly, oddálíme zmrznutí malty ve zdi, nepoužíváme vápennou maltu, ale vápenocementovou, teplota malty nesmí být nižší než 15 °C, zdivo přikryjeme. Pokud je to ale jen trochu možné, zdění za nízkých teplot se raději vyhneme. Nejpoužívanější způsob zdění je ve dvojici – zedník - pomocník (tzv. přidavač, helfr) nebo dva zedníci - (jeden dává maltu, druhý klade cihly) a jeden nebo dva pomocníci; jeden vozí cihly a další připravuje maltu. Nejvyšší pracovní výkonnost se dosahuje při výšce zdi 60 – 80 cm. Zdivo z tvarovek Mezi tvarovky se řadí cihelné bloky CDK, CD INA a IVA, tvárnice betonové, škvárové, pěnobetonové, plynosilikátové a jiné, komínové tvarovky, plotovky a další. Vlastnosti tvarovek. Mají většinou větší rozměry než cihly, lepší izolační vlastnosti, práce s nimi je daleko rychlejší, menší spotřeba malty. Nevýhodou je malá pevnost v tlaku, hodí se proto na menší stavby, nebo jako výplňové zdivo u samonosných konstrukcí. Při použití bloků CDK apod. používáme hustější maltu, aby nezatékala do otvorů. Příčky Jsou tenké nenosné stěny uvnitř budovy, oddělující jednotlivé místnosti od sebe. Nejsou zatíženy stropem. Hlavní požadavek je neprůzvučnost.
- 51 Sádrokartonové příčky Pro vnitřní použití na méně namáhané prostory, obložení stěn, stropů, podkroví apod. Velká variabilita, snadné opracování a montáž. Montují se na dřevěnou kostru nebo na speciální kovové profily vruty asi po 20 cm, meziprostor se vyplní izolační vatou v rohožích (skelná vata – odolná proti hlodavcům), v meziprostoru lze vést instalace. Sádrokartonové desky se vyrábí v tloušťkách např 9,5 nebo 12,5 mm, provedení standard, protipožární, impregnované apod., v rozměrech 1250 x 2000 mm. Spáry se zatmelí speciální tmelem za pomoci pásky. Používají se pouze speciální tmely, vruty, zárubně apod. Sádrokarton se nařízne ostrým nožem z lícní strany (s obloučkem na hraně), deska se přelomí a pak se dořízne spodní karton. Při montáži vrutů dbáme na to, aby se vrut neprobořil do desky (ztráta pevnosti spoje), ale pouze se zamáčkl do kartonu, nejlepší je použít aku-šroubovák s nastavitelným utahovacím momentem. Povrch sádrokartonu je dokonalý, lze jej malovat nebo opatřit efektní tenkovrstvou omítkou. Pro svou snadnou montáž je ideální pro rekonstrukce menších prostor. Obklady vnitřní Používají se zpravidla keramické obklady, především z hygienických a praktických důvodů pro svou odolnost a umyvatelnost, ale i z estetických důvodů. Využití v koupelnách, toaletách, kuchyních apod. Vyrábí se nepřeberné množství barev a vzorů, velikostí a tvarů, mnohdy ve sladěných sadách se sanitární keramikou a dlažbou. Nejčastěji se používá klasický rozměr 150 x 150 mm. Keramický obklad se nepovažuje za vodotěsnou izolaci, proto se bez dodatečné izolace používá tam, kde není vystaven soustavnému působení vody (např. okolo umyvadla, kuchyňské linky apod.) Lepí se na vyrovnaný povrch speciálními lepidly na bázi cementu a disperzních lepidel, které se nanáší zubovými stěrkami na suchý povrch a suché obkladačky. Dříve se obkladačky lepily cementem, před použitím se namáčely a vrstva cementu byla až 20 mm (tzv. buchty ). Moderní lepidla umožňují i lepení obkladaček na staré obklady, pokud pevně drží, ale jsou nevzhledné. Stejně tak lze lepit obkladačky na sádrokarton, dřevotřísku, apod. Montáž obkladů vyžaduje přesnou a pečlivou práci, založí se jedna řada pomocí šňůry, vyrovnané do vodováhy, pro dodržení stejných mezer lze použít rohových křížků, které zajistí pravidelné spáry. Spáry se vyplňují speciální spárovací hmotou, která má jiné vlastnosti než lepidlo, které na spárování není vhodné. Hrany se vyztužují vložením speciální lišty z plastu. Obkladačky se řežou kolečkovou řezačkou, která naruší sklovinu a obkladačka se pak zlomí. Lze je také řezat pomocí úhlové brusky vybavené diamantovým kotoučem. Venkovní obklady Používají se keramické glazované pásky zvané kabřinec, využívají se především na obklady podezdívek a soklů. Lze použít i dlažbu, ale musí být v provedení mrazuvzdorném. Pro obklad venkovních stěn se používá i mramor nebo skleněné dílce, tyto obklady jsou ale velice drahé.
- 52 Dlažby Vnitřní dlažby se používají v chodbách, koupelnách, kuchyních apod. vyrábí se i dlažby s efektními vzory, které lze použít do hal, ale i do obývacích pokojů, kde ve spojení s podlahovým vytápěním vytvoří zvláštní efekt. Vnitřní dlažby jsou vyráběny podobně jako obkladačky, jsou silnější a mají větší rozměry, od 200 x 200 mm do 500 x 500 mm. Z estetických důvodů se někdy používá vnitřní dlažba i na obklady stěn. Vnější dlažby jsou podobné vnitřním, jsou označeny jako mrazuvzdorné. Jejich povrch bývá odolnější proti mechanickému opotřebení. Obzvláště odolné jsou tzv. slinuté dlažby. V prostorách s mokrou podlahou (kuchyně, prádelny) se používá dlažba s neklouzavou úpravou. Vyrábí se i schodnice s vloženými protiskluzovými pásky. Technologie obkladů a dlažeb − Výběr vhodného dezénu obkladu nebo dlažby z hlediska nejen estetického, ale i funkčního. − Rozměřit a spočítat spotřebu obkladaček a dlaždic, a to s ohledem na prořez, prasklé obkladačky, kazy, možnost dodatečné opravy. Zpravidla se kupuje o 10 –20% víc než spočítaná plocha, přiměřené množství lepidla. Pokud kupujeme druhou nebo třetí třídu, musíme všechny dlaždice pečlivě přebrat (vady, nerovnosti, vrtule), poškozené odložíme na zkracování (pozor na vzorek). − Výběr vhodného lepidla, na trhu je velké množství výrobků různých značek a cen, je dobré použít raději osvědčenou značku, kde i přes vyšší cenu je zaručena kvalita. Je také velice vhodné používat výrobky jedné firmy, např. izolaci, lepidlo, spárovací hmotu atd. Výrobky různých firem se vzhledem k používaným chemikáliím nemusí vždy snášet. − Lepidla se vyrábí ve dvou provedeních 1) Standard – určené pro vnitřní prostory 2) Flex – s větší pružností a odolností pro venkovní i vnitřní prostory (cena bývá až dvojnásobná) − Příprava povrchu – podklad musí být dostatečně pevný, nedrobivý, zbavený prachu a nečistot, některé podklady je vhodné natřít tzv. propojovacím nátěrem, podlahy koupelen, balkónů apod. se musí opatřit vodotěsnou izolací. − Podrobně prostudovat návod na použití lepidla a oblast použití, která může být značně rozdílná − Zpravidla se lepidlo připravuje vmícháním prášku do vody, až získáme hladkou, pastovitou hmotu. Lepidla si připravíme množství, které zpracujeme do 2 – 5 hodin. − Lepidlo nanášíme zubovou stěrkou na připravený podklad, drážkujeme ve svislém směru, u více namáhaných dlažeb a obkladů nanesme lepidlo i na zadní stranu dlaždice. − Pokládanou plochu rozvrhneme tak, aby byl přístup k pokládané části a nechodilo se po čerstvě položené dlažbě. − Lepidlo nerozprostíráme na velkou plochu dopředu, protože lepidlo na ploše rychle zasychá (podle počasí, teploty) a dlažbu nebo obklady je třeba klást do pastovitého, vlhkého lože. − Obkladačky a dlaždice, zvláště se vzorem, je nutno klást jedním směrem podle značky na rubu.
- 53 − Polohu obkladů nebo dlaždic je možno ještě asi 10 – 15 min. po nalepení trochu upravit (korigovat). − Lepidla by mělo být takové množství, aby po usazení nevyplňovalo spáry mezi dlaždicemi. Pokud se to stane, je potřebo lepidlo ještě před zaschnutím ze spár vyškrábat. − Dlažba je pochůzná druhý den (po 18 – 24 hod), plného vytvrzení se dosahuje po 2 – 3 týdnech. − Spáruje se zpravidla za 48 hodin, spárovací hmota tuhne rychleji, je potřeba ji rychle rozetřít pryžovým hladítkem a neprodleně setřít molitanovým stírátkem nebo houbou, s citem, aby se nevyplavila spárovačka. − Přechody mezi obkladem a např. vanou je výhodné vyspárovat silikonem, klasická spárovačka se vlivem dilatace časem odtrhne. Bezpečnost práce ve stavebnictví. Dodržovat bezpečnostní předpisy příslušné každé stavbě Dodržovat používání osobních ochranných prostředků Dodržování základů hygieny Dodržovat protipožární zásady Dodržovat předpisy pro elektrická zařízení
8.4
Malířské a natěračské práce
Tento modul poskytuje základní a velice rámcový přehled o malířském řemesle. Tento obor je velice oblíbený, ale je také podmíněn dobrým zdravotním stavem, zejména co se týká různých alergií a omezení práce ve výškách. Každý rok přechází některý žák z oboru na praktickou školu ze zdravotních důvodů. Malířské a natěračské práce patří mezi volné živnosti, které lze vykonávat bez vyučení, takže při patřičné píli a talentu mohou absolventi v tomto řemesle pracovat. O využití i částečných znalostí v osobním životě žáků není sporu. Obsah učiva v modulu malířské a natěračské práce 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.
Základní malířské a natěračské práce Bezpečnost práce při malování Malířské materiály Použití hotových přípravků Natěračské práce Tapetování Příprava stěny pro tapetování
- 54 Základní malířské a natěračské práce Nářadí a pomůcky Štetka malířská, kulatá, ∅10 cm, (štětiny, umělé štětiny, žíně), různá kvalita podle použitých štětin. Štetec –plochý, různé šířky 1 – 10 cm Válečky – na malování plyšový, šířka 20- 30 cm, odkapávací mřížka, teleskopická tyč. Výhody – větší záběr, čistší práce. Plnitelný váleček – uvnitř válečku je nádobka s barvou, nemusí se namáčet. Malovací polštářek – obdélník z hustého plyše, použití jako štětec, nestéká barva, různé šířky. Stříkací pumpy – tlaková nádoba, hadice s ventilem, rozprašovač Stěrka (špachtle) různé šířky, vyměnitelné plátky. Brusky – vibrační, rotační, rotačně - vibrační, odsávání prachu vlastní nebo cizí, vrtačka s gumovým kotoučem a smirkem, pásová bruska. Odstraňování starých nátěrů opalovací lampa, benzínová, PB hořák, elektrická – nejvýhodnější, nastavitelná teplota, nízká hmotnost, provedení pistolové nebo přímé, regulovatelný proud vzduchu. Žebříky - jednoduché, dvojité, různá velikost, podle počtu příček. Materiál – dřevo, hliník. Kování – kloub, svorníky, distanční řetízek. Nástavce – prodlouží jednu nohu na obou žebřinách při malování na schodech. Profesionální hliníkové žebříky, skládací, 3 x 7 až 14 příček, dvoustranný i opěrný, až do výšky 9 m. Ocelové žebříky, teleskopické, nastavitelné, doplnitelné kovovým můstkem. Posuvná pracovní plošina, nastavitelná výška, pojezdová kolečka na jedné straně. Stavební koza ocelová, výškově stavitelná, pro podlážku nebo fošny, používají se ve dvojici. Lešení – pro malířské účely (malování vysokých místností nebo hal) výhodné mobilní, hliníkové, skládací, můstek nastavitelný po stupních (vysoká cena). Klasické trubkové lešení není pro malířské použití příliš vhodné. Bezpečnost práce při malování − Nejčastější úrazy jsou pád ze žebříku a popáleniny, žebřík musí být přiměřeně vysoký, pracovník musí stát nejvýše na třetí příčce shora, žebřík musí být vybaven pevným řetízkem proti rozevření, nesmí být rozviklaný, musí mít kloub v pořádku, nesmí mít naštípnuté stojky ani příčky, na botky žebříku musí být podle potřeby nasazeny plstěné vložky, které sají barvu a zamezují sklouznutí. Ze žebříku lze pracovat do výšky místnosti 4,5 m. Příčky žebříku udržovat v čistotě, aby se zamezilo sklouznutí, totéž platí pro pracovní plošiny a fošny. Při chůzi po postříkané podlaze, zvláště z nesavého materiálu (dlažba, linoleum) dbát zvýšené opatrnosti. − Lešení musí být vybaveno zábradlím odpovídající výšky. Na lešení nebo žebříku nesmí pracovat osoby se zákazem práce ve výškách. Používat předepsanou pracovní obuv. − Při máčení, škrábání a malování pozor na elektrické vedení, zvláště na odkrytované vypínače, odmontované lustry, odvíčkované krabice a jiné . Nejlepší je vypnout elekriku.
- 55 − Při práci s barvami obsahujícími hořlavé a těkavé látky je zakázáno jíst, pít, kouřit nebo jinak manipulovat s ohněm. − Při styku pokožky s vápnem nebo jinými barvami nebo ředidly mohou vznikat alergické ekzémy. − Při natírání barvami obsahujícími organická rozpouštědla může dojít k nevolnosti, omámení nebo i k těžkému poleptání plic. − Také některé barviva obsahují zdraví škodlivé látky (olovo, rtuť, chrom). − Při práci s nátěrovými hmotami je třeba bezpodmínečně dodržovat všechna bezpečnostní opatření uvedená výrobcem na obalu. − Při práci s opalovacími hořáky dbát zvýšené opatrnosti, jde o manipulaci s otevřeným ohněm. I elektrická opalovací pistole může zapálit výbušnou směs. − Při úrazu, poleptání, nadýchání se toxických látek postupujeme podle obecných pravidel první pomoci a ihned voláme lékaře. Malířské materiály Vápno Vyrábí se ve vápenkách z různých druhů vápenců. Pálí se v šachtových pecích při teplotě 1100 až 1200 °C. Vápno vzdušné – tvrdne za přístupu vzduchu. Vápno hydraulické – tvrdne i pod vodou. Pro malířské účely se používá vápno mleté, vyhašené a dobře odležené (i rok). Vápenný nátěr se používá na vnitřní i venkovní zdi (starší lidové domky na vesnicích). Vápno pro svou agresivitu působí dezinfekčně a protiplísňově (sklepy). Ve vnitřních prostorech se líčení vápnem zpravidla používá jako první nátěr u novostaveb. Vápenné nátěry se většinou neobarvují, nechávají se bílé. Při manipulaci a práci s vápnem je nutné si chránit oči brýlemi, používat rukavice a oděv. Malířský kaolín Nejpoužívanější malířský materiál je jemně mletý kaolín pojený klihovými pojivy. Kaolín se používá na stříkání i pro malování štětkou. Většinou se používá obarvený práškovými barvami, protože čistý nedosahuje vysoké bělosti. Malířský klih je škrobový prášek, který se rozmočí ve vodě ve vhodném poměru, nechá se odležet a pak se postupně přimíchá namočený kaolín do správné hustoty. Směs se řádně promíchá a přecedí přes síto. Kostní nebo kožní klih, drcený nebo mletý, namočí se do vody a nechá se několik hodin nabobtnat. V současné době se příliš nepoužívá. Vodová pojiva rostlinného nebo živočišného původu se hodí jen na vnitřní malby, vlivem oxidu uhličitého podléhají rozkladu, ve vlhku jsou živnou půdou pro bakterie a plísně. Malířské pigmenty (barvy) jsou rostlinné, minerální nebo syntetické. Při použití je nutno zohlednit reakci barviva se základním materiálem. Např. do vápna lze použít pouze minerální barvu stálou v alkalickém prostředí. Žluté barvy: okr, siena přírodní, kadmium Červené: červený okr, chromová červeň Hnědé: umbra, siena pálená Modré: kobaltová modř Zelené: oxid chromitý Nejvhodnější je používat hotové přípravky určené pro jednotlivé druhy nátěrů.
- 56 Použití hotových přípravků Na trhu je nepřeberné množství hotových malířských nátěrů. Rozlišují se podle bělosti – bývá vyjádřena v %, nejlepší výrobky přes 90%, omyvatelnosti – odolnost proti vodě, otěruvzdornosti, krycích schopností – překrytí starých nátěrů, paropropustnosti – do vnitřních prostor – tzv. dýchání malby, podle obsahu latexu nebo akrylu. Lze je obarvovat tekutými nebo pastovými barvami. Z nejznámějších výrobků – Primalex, Primalex Plus, Primalex Polar. Množství zahraničních výrobků vysoké kvality i ceny. Efektní jsou vnitřní syntetické omítky – plastický povrch. Malby fasád a venkovních zdí Používají se vápenné malby, vylepšené fixativy, aby lépe odolávaly působení deště a povětrnostních vlivů. Syntetické fasádní barvy – moderní stavby vyžadují velkou barevnost a vysokou odolnost, odolnost proti kyselým dešťům, odolnost proti UV záření, dlouhodobou stálost odstínů. Toto splňují moderní akrylové barvy, např. Barlet, Alpina a jiné. Na staré omítky je dobré použít před nátěrem penetraci, která zpevní podklad, zrovnoměrní nasákavost, zvýší přídržnost a krycí schopnosti nátěru. Příprava omítek pro malbu Omítky – směs říčního písku a vápna v poměru 3 : 1, pro zkvalitnění se přidává cement nebo sádra. Vápenná omítka, vápenocementová, cementová, sádrová. Přípravné práce Nová vápenná omítka - broušení – škrabkou, brusem, smirkem, pačokování – nátěr omítky vápenným mlékem, zpevní povrch, i vícekrát. Stará omítka. Odstraní se skoby, hřebíky, odstranění starých nátěrů, jedna vrstva se vymyje, více se oškrábe, namáčí se štětkou nebo stříkačkou, vymývá se starou štětkou nebo molitanem. Sádrování Sádra se rozdělává v klihovém nebo škrobovém roztoku (barvě) aby pomaleji tuhla. Sádrované místo se nejdříve důkladně navlhčí, odstraní se prach, ale i stará barva. Po zavadnutí sádry se opravené místo vyhladí štětkou namočenou ve vodě nebo barvě a po zaschnutí se podle potřeby přebrousí brusným papírem na špalíku. Sádru s klihem lze použít pouze na malé opravy, protože takto upravená sádra při tuhnutí zmenšuje objem a z větší díry by vypadla nebo popraskala. Na větší opravy nastavíme sádru pískem, má potom charakter omítky. Trhliny ve stropech vyškrábeme škrabkou a vymyjeme čistou vodou, aby se sádra dobře spojila s omítkou. Stará barva vytvoří film, který způsobí vypadnutí sádry. Malování na staré malby Na starou malbu lze nanášet nový nátěr pouze tehdy, když je malba dostatečně pevná, nerozpouští se příliš novým nátěrem, není odlišného složení a kvality (není vhodné např. na latex hlinku nebo naopak) a pokud podkladová barva není příliš tmavší. Není vhodné nanášet více než tři vrstvy malby, velká vrstva má snahu se odlupovat, zdivo hůř ,,dýchá“. Před malováním je dobré vyzkoušet malbu na méně viditelném místě. Zvláštní druhy omítek, jako cementová nebo sádrová, vyžadují speciální přípravu (napuštění fermeží, oleptání kyselinou apod.). Proto se tyto práce svěřují odborníkům.
- 57 Použití hotových výrobků Většina hotových výrobků je dodávána v tekuté konzistenci, což je výhodnější než práškové složení. Před použitím se ředí vodou zpravidla 1:1 (podle návodu). První nátěr na oškrábaném povrchu bývá řidší, druhý, krycí hustší. Nátěrové hmoty lze tónovat vhodnými barvami. Nanáší se štětkou, válečkem nebo stříkáním. Předem je třeba spočítat množství barvy podle vydatnosti (spotřeby na 1m2). Zvláště u barevných aplikací bývá vhodné namíchat barvu na celou místnost, jinak se obtížně dosahuje shodnosti odstínu. Linkování a válečkování Linkování je jednou z malířských technik, kterými lze dekorativním způsobem oživit plochu. Je třeba věnovat zvýšenou péči nejen vlastnímu linkování, ale i volbě druhu linek. Linkování ostré – obě strany zaříznuté, linkování šumrované – jedna strana rozetřená do ztracena. Linkuje se tenkým štětcem – linkovacím, který se podváže (motouzem se zkrátí délka štětin) za pomoci malířského pravítka. Čára, podle které se linkuje, se připraví „šlehnutím“ šňůry poprášené práškovou barvou. Válečkování Vzorované válečky se používají na zdobení ploch v kombinaci s linkami. Pro aplikaci je určen speciální držák obsahující nádržku na barvu, roztírací váleček a vzorovaný váleček. Válečkuje se shora dolů a velice pečlivě, zvláště u větších nebo navazujících vzorů. Válečky strukturované, na vytváření nejrůznějších efektů, většinou ve spojení se speciálními barvami nebo tenkovrstvými omítkami na bázi akrylátu. Natěračské práce Příprava různých podkladů Savé – dřevo, omítka, dřevotřískové desky Nesavé – kovy, umělé hmoty, ker. obklady, starý nátěr Nátěrový systém napouštění (u savých) základní (u nesavých a na napuštěné vrstvě) vyrovnávací (tmelení) podkladový vrchní (email,lak, vrchní barva) Nátěry dřeva odstraní se vytékající pryskyřice suky se přebrousí, špatně na nich drží barva tmel se přebrousí skvrny od oleje, vazelíny odstraníme technickým benzínem napustíme teplou fermeží po zaschnutí přebrousíme natíráme vhodným lakem nebo barvou
- 58 Dřevěné výrobky lze také natírat lazurovacími barvami, nebo mořidly a lakem, obojí slouží ke zvýraznění kresby dřeva. Pokud nemáme k dispozici vhodný napouštěcí materiál, pomůžeme si hodně zředěnou barvou nebo lakem. Při přípravě dřevotřískových desek postupujeme obdobně. Příprava ocelových podkladů Mechanická – očištění (ocelovým kartáčem, el. rotačním kartáčem), obroušení (brusným papírem nebo elektrickou bruskou), oprášení, Chemická – nanesení odrezovače, Odmaštění – opláchnutí technickým benzínem, trichlorem Nanesení základní barvy Suříková – červená, syntetické – šedá, bílá Na barvě musí být výslovně uvedeno, že jde základní barvu na železo, protože tato se chemicky váže na železo a zabraňuje korozi. Různé kovy vyžadují jinou základovou (měď, zinek), speciálně určenou pro daný kov, např. zinek (pozinkovaný plech lze natírat běžnou barvou až za dva roky, jinak se musí upravit zředěnou kyselinou, nebo speciálním primerem) Nanesení vrchní vrstvy nebo laku. Odrezovače Rez je oxid železa který se vytváří na povrchu všech neošetřených ocelových dílů působením vody nebo vzdušné vlhkosti. Odrezovače jsou chemické látky které odstraňují rez a současně zabraňují její další tvorbě. Jsou tzv. oplachové – po nanesení a působení se opláchnou jinou tekutinou, a bezoplachové – po nanesení a působení se natírá na odrezovač. Odstraňování starých nátěrů Trvanlivost každého nátěru je omezena. Po určité době je třeba nátěr obnovit. Pokud starý nátěr pevně drží, stačí jej obrousit a obnovit, pokud je poškozený nebo nedrží musí se odstranit. Způsoby odstraňování Mechanicky – zvětralé a málo držící nátěry, (brusný papír, el. brusky, opískováním speciální pistolí, která tryská křemičitý písek nebo ocelové broky). Opalováním – silnější vrstvy na podkladech, které se teplem nedeformují. Chemickým odstraňovačem – barvy, na které působí. Rozpouštěním – zvětralé nátěry a silné rozpouštědlo (ředidlo). Lze využít i kombinace několika postupů. Obnova starých nátěrů, např. na karoserii auta. Obrousí se barva na místech, kde nedrží; tam, kde proniká koroze, se obrousí až na kov, čistý kov se opatří základním nátěrem, prohlubně a rýhy se vyplní dvousložkovým tmelem, po vyzrání se přebrousí jemným smirkem za stálého oplachování vodou, celý povrch se jemně přebrousí smirkem, celý povrch se umyje technickým benzínem (ne normálním – je mastný), nanese se vrchní barva, nejlépe stříkáním, (vyžaduje určitou zkušenost), pokud budeme používat stříkání, demontujeme předem nenatírané díly, nebo je překryjeme
- 59 papírem a přelepíme izolepou. Tento postup lze použít na starých autech, kde na kvalitě tak nezáleží, na nových autech nelze v amatérských podmínkách docílit srovnatelné kvality. Latexové nátěry Víko plechovky oprášíme, otevřeme šroubovákem a důkladně promícháme. I během natírání barvu občas zamícháme. Barevného odstínu docílíme tónovacími tekutými nebo pastovitými přípravky. Můžeme smíchat i barevné nátěrové hmoty. Barva po zaschnutí trochu ztmavne. Podle potřeby zředíme vodou. Nanášení latexových barev Můžeme použít štětec, stříkání nebo válečkování. Váleček po namočení do barvy převálíme přes pomocné síto, tím se vytlačí přebytečná barva. Nanášíme všemi směry do kříže, uhlazujeme svisle. Nanáší se obvykle dvě až tři vrstvy po zaschnutí, které trvá asi 2 až 4 hodiny. Barevné latexové nátěry lze jen obtížně opravovat, proto pracujeme opatrně, abychom nepotřísnili hotové vrstvy. Tapetování Tapetování je nejběžnější alternativou k malování. Tapety se vyrábí v mnoha druzích a vzorech. Liší se cenou, materiálem, povrchovou úpravou, určením. Rozdělení tapet: Vyrovnávací – podklad pod malování nebo náročnější tapety, dobře zakrývá vady povrchu. Běžná papírová – hladká tapeta s natištěným vzorem, vhodná na méně exponované zdi, např. ložnice, obývací pokoj apod. Reliéfní – silnější tapeta s plastickým vyraženým vzorem, velice dekorativní. Papírová s PVC povrchem – omyvatelná, odolnější povrch, do kuchyní a koupelen, nevhodná do obývacích místností. Textilní tapety s papírovým základem – velice dekorativní, obtížná údržba. Speciální dekorativní tapety: Korkové Izolační S dřevěnými vlákny Ze skelných vláken Z trávy Samolepící tapety z PVC- opatřené lepidlem, nevhodné na zdi, vysoká cena. Při výběru tapety musíme vzít v úvahu velikost a funkci místnosti, při výběru barvy a vzoru se řídíme tvarem místnosti a vkusem. Pozor na sladění barev, použití velkých vzorů (zmenší prostor), pruhy na výšku prostor zvýší, podélné sníží, větší vzory vytváří na celé zdi jiný efekt, než na malém kousku (pruhy). Tapetováním lze vzhled místnosti vyzvednout, nebo při špatném vkusu úplně pokazit. Náčiní pro tapetování: tapetovací stůl – není podmínkou, lze nahradit kuchyňským stolem, nebo pracovat na zemi (nepohodlné), nanášecí štětec - široký, jemný – lze nahradit malířskou štětkou nebo štětcem na natírání (práce trvá mnohem déle), váleček na spoje, tapetovací kartáč – na uhlazování – lze použít i měkký textil, vodováha, olovnice, pravítko, metr, tužka, nůžky, nůž, špachtle, kbelík na lepidlo, žebřík.
- 60 Příprava stěny pro tapetování Ze stěny odstraníme všechny hřebíky, skoby, odměříme si, kde jsou elektroinstalační krabice. Stěny, kde dosud tapety nebyly a nejsou vymalovány, obrousíme škrabkou, odstraníme vystouplé kamínky, pokud je povrch drobivý, opatříme jej zředěným latexovým nátěrem. Stěny s malou vrstvou pevně držící malby není třeba zvlášť upravovat. Pokud je malby větší vrstva, je nutné ji oškrábat, stejně jako tmavé barvy. Starou, pevně držící tapetou lze nechat jako podkladní (doporučuje se vyzkoušet). Starou odlepující-se tapetu je potřeba odstranit. Pokud jde za sucha strhnout, části držící pevně namočíme (nejlépe horkou octovou vodou) a po rozmočení lepidla za pomoci škrabky odstraníme. Potom se stěna umyje od zbytků lepidla a zasádrují se všechny nerovnosti. Tapety s lesklým povrchem každý nedostatek zvýrazní. Rozměřování tapet Předem si změříme celou místnost po obvodu a výšku. Většina tapet má šířku 53 cm a délku role 10 m, standardní výška místnosti je asi 270 cm. Pokud má tapeta větší vzor, uděláme z role 3 pruhy; je nutno sledovat navazování vzoru! U tapet bez vzoru je navazování snazší. Podle obvodu a množství oken a dveří spočítáme množství rolí. Koupíme raději více, pro možnost oprav. Některé prodejny umožňují vrácení nerozbalených rolí. Výhodné je nakreslit si na stěnu rozmístění pruhů. Tapet si nastříháme vždy několik pruhů dopředu, stříháme podle čáry nakreslené pomocí úhelníku, nebo podle hrany stolu. Postup při lepení tapet Před lepením si připravíme lepidlo, pokud použijeme škrobové je třeba ho nechat řádně rozmočit. Vsypáváme prášek do vody za stálého míchání (pozor na žmolky). Pruhy tapet natíráme lepidlem od středu ke krajům, natřenou tapetu složíme lepidlem na sebe a necháme volně položené provlhnout asi 15 až 20 min., potom je rozvineme, okraje, které schnou rychleji přetřeme lepidlem, znovu přeložíme pro lepší manipulaci a můžeme nalepovat. Před nalepením prvního pruhu si nakreslíme kolmici na stěnu a podle této nalepíme první pás. Je třeba sledovat vzor, přesné přiložení, na které straně je napojovací proužek. Přitlačujeme kartáčem od středu k okrajům a shora dolů, vytlačíme vzduchové bubliny. Spoje tapet je nutno přetřít lepidlem, mají snahu se odlepovat. Přes rohy místnosti přetáhneme tapetu asi o 5 až 10 cm, delší kus by se krčil. Tapety nenapojujeme přesně v rohu, ale asi 1 cm za hranou. Bezpečnost práce. Kolem vypínačů a zásuvek postupujeme opatrně, odšroubujeme kryt a tapetu přilepíme těsně ze obrys krytu. Nezapomenout vypnout elektřinu, lepidlo je vodivé! Při tapetování platí obecně stejná pravidla bezpečnosti práce, jako u malování. Při práci ze žebříku nutno dbát opatrnosti, aby pás tapet nezakryl výhled. Při manipulaci s lámacím nožem pozor na pořezání.
- 61 9 9.1
Doplňující moduly Modul elektrotechnické práce
Práce elektrotechnické (montáž, pájení, sestavování) jsou poměrně častou nabídkou práce firem, které se zabývají montáží různých elektrotechnických zařízení. Při praktických cvičeních lze využít starých elektronických přístrojů pro demontáž, případně pokus o opětovné sestavení, záleží na jemné koordinaci pohybů, citu pro materiál a určité představivosti. Dále je možno procvičovat pájení, lehkou montáž. Tyto práce nejsou fyzicky obtížné, záleží ale velice na zručnosti a šikovnosti, i když se lze mnohému neustálým opakováním naučit, pokud k tomu nemá žák alespoň minimální talent, tak při této činnosti nemůže uspět. V obsahu učiva je zařazen hrubý přehled o elektrických zařízeních, jejich obsluze a drobných opravách. Silnoproudá zařízení patří mezi vyhrazená technická zařízení, na jejichž montáž a údržbu jsou vyžadovány speciální zkoušky. Montáž slaboproudých zařízení je však umožněna i pracovníkům bez elektrotechnické kvalifikace. Dále je zařazena nezbytná část o ochraně před úrazem elektrickým proudem a první pomoci, která má univerzální platnost. Obsah učiva v modulu elektrotechnické práce 1. 2. 3. 4. 5.
Druhy elektrických spotřebičů Pravidla pro provoz elektrických spotřebičů Obsluha a údržba elektrických spotřebičů Bezpečnost práce při údržbě spotřebičů První pomoc při úrazech elektrickým proudem
Elektrotechnické práce Druhy elektrických spotřebičů Elektrická instalace slouží na rozvod el.energie ke spotřebičům. Domovní instalace se skládá z přípojkové skříně opatřené elektroměrem a hlavním jističem a chráničem, vodičů, odbočných krabic, vypínačů a zásuvek. Elektrické spotřebiče se rozdělují na: Světelné – žárovková a zářivková svítidla Tepelné – topidla, ohřívače, žehličky, sporáky, Motorové – el. motory a pohony, kde motory jsou hlavní spotřebič Ostatní – televizory, rádia, počítače Kombinované – obsahují motory i tepelné spotřebiče Elektrické přístroje Spínače a ovladače – slouží k zapínání, vypínání a přepínání el. obvodů. Zásuvky a vidlice – k připojování přenosných spotřebičů, jednofázové, třífázové a speciální. Pojistky a jističe – k ochraně vedení a spotřebičů před účinky nadproudů a zkratu. Stykače a relé – ke spínání obvodů a k jištění, ovládání, signalizaci nebo kontrole vedení.
- 62 Pravidla pro provoz elektrických spotřebičů Obsluha spotřebičů musí dodržovat bezpečnostní předpisy pro dané zařízení, které jsou konkretizovány v návodu na obsluhu. Tam bývá uveden postup při čištění a údržbě zařízení. Norma přesně určuje druh a rozsah prací, které mohou provádět osoby bez elektrotechnické kvalifikace. Jakékoli neodborné zásahy do el. zařízení mohou způsobit úraz nebo škody. Pracovníci bez kvalifikace, (osoby seznámené), mohou obsluhovat taková zařízení, při jejichž obsluze nemohou přijít do styku s částmi pod napětím, zapínat a vypínat zařízení, prodlužovat pohyblivé přívody spojovacími šňůrami, vyměňovat pojistky (přístrojové nebo závitové), žárovky, zářivky a startéry a udržovat zařízení podle pokynů výrobce. Při všech pracích musí být zařízení odpojeno od sítě, přenosná zařízení vytažena ze zásuvky. Jakoukoli jinou činnost nesmí osoby bez kvalifikace na el. zařízení provádět. Pokud je organizací požadována na pracovnících další činnost na zařízení, musí je poučit o rozsahu jejich prací, seznámit je s bezpečnostními předpisy a poskytováním první pomoci, provést zápis a zajistit pravidelné ověřování znalostí. Jsou to pracovníci poučení a mohou provádět např. měření napětí zkoušečkou nebo kontrolu přenosného nářadí určeným měřicím zařízením. Obsluha a údržba elektrických spotřebičů Při obsluze zařízení je třeba se seznámit s místními provozními podmínkami, tzn. kde je hlavní přívod, kde je hlavní rozvaděč, rozvaděče jednotlivých pater, kde je např. tlačítko total-stop, které jističe jsou pro zásuvky a které pro světla. Obsluha smí zasahovat pouze do rozvaděčů, kde po otevření nejsou přístupny živé části. Při zapojování zařízení s pohyblivým přívodem zkontrolujeme před zapojením do zásuvky jestli je spotřebič vypnutý. Nebezpečí hrozí zejména u míchaček, kotoučových pil, vrtaček apod., zvláště jsou-li opatřeny prodlužovacím přívodem. Z elektrických spotřebičů zásadně neodstraňujeme žádné kryty. Veškeré dovolené práce na zařízení se provádí ve vypnutém stavu. Výměna žárovek. Vypneme vypínač, vyšroubujeme starou žárovku a nahradíme novou. Pokud je rozbitá baňka, přesvědčíme se o vypnutí a pomocí izolovaných kleští (nikdy ne holou rukou) vyšroubujeme zbytek žárovky. Na halogenové žárovky nesmíme sahat holou rukou. Výměna zářivek Pokud trubice nesvítí nebo bliká, je vadná, pokud žhnou konce je vadný startér. Trubice se uvolní otočením o 90° a vyjmutím z patice. Trubici i startér lze nahradit pouze součástkami stejné hodnoty. Kompaktní zářivky (mají závit jako žárovka), nemají tlumivku a startér, je to nahrazeno elektronikou. Výměna pojistek Nahrazujeme pojistkami stejné hodnoty, nelze opravovat drátky nebo jinak. Při zašroubování hlavice poodstoupíme stranou, chráníme si zrak při případném zkratu a vyšlehnutí. Nožové pojistky smí měnit pouze odborník. Pokud při nahození jističe dojde k opětovnému výpadku, zavoláme elektrikáře a nepokoušíme se zapínat znovu do zkratu.
- 63 Bezpečnost práce při údržbě spotřebičů. Možnost úrazu el. proudem zvyšuje i prostředí, ve kterém se pracuje. Zvlášť nebezpečné jsou vlhké nebo mokré prostory, těsné, s vodivým nebo výbušným prachem a podobné. Velice nebezpečné jsou prodlužovací šňůry, zvlášť ve venkovním prostředí. Mívají často vytržené koncovky, poškozenou izolaci nebo nesprávné zapojení. Správně zapojená zásuvka má uzemnění (kolík) nahoře (zeleno-žlutý vodič), fázový vodič (černý nebo hnědý) zapojený do levé zdířky a střední vodič (dříve nulový, modrý) do pravé zdířky. S ohledem na toto pravidlo musí být zapojena i vidlice. Elektrické přístroje je nutno chránit před vodou (deštěm), nesahat do zařízení mokrýma rukama (např. při výměně pojistek), ani venku za deště, chránit přístroje, přívodní šňůry a kabely před poškozením vhodným obložením, nenechat obsluhovat zařízení osobám nepoučeným. První pomoc při úrazech elektrickým proudem K úrazu může dojít při nesprávném zacházení nebo vinou vadného zařízení. Lidským tělem nebo jeho částí projde el. proud, který má na organismus nepříznivé účinky. Střídavý proud způsobuje křeče svalů, při zasažení srdce způsobí jeho kmitání, zastavení krevního oběhu a hluboké bezvědomí. Rozhodující vliv má velikost proudu, jeho cesta tělem, doba působení a zdravotní stav postiženého. Každý úraz doprovází nervový šok. Při poskytování pomoci je třeba jednat rychle, ale s rozvahou. − Vyprostit postiženého z dosahu proudu. − Vypnout přívod proudu, odsunout vodič, odtáhnout postiženého, vytáhnout přívodní šňůru, apod. Je potřeba mít na zřeteli i možné zranění zachránce druhotným zásahem. Použijeme izolované pomůcky, nebo se postavíme na izolovanou podložku. − Ošetření postiženého − Zjistíme, je-li postižený při vědomí, zda není zastaveno dýchání a srdeční činnost. Postiženého v bezvědomí, ale s neporušeným dýcháním a srdeční činností položíme do stabilizované polohy na boku. U postiženého, který nedýchá ihned zavedeme umělé dýchání. Uvolníme ústní dutinu, podložíme pod lopatky podložku, zakloníme hlavu co nejvíce dozadu, sevřeme nos postiženého a hluboce vydechneme do úst postiženého. Po počátečních asi deseti rychlých vydechnutích pokračujeme asi 12 – 16 x za minutu. Provádíme, dokud postižený nezačne dýchat, nebo do příchodu lékaře. Současně kontrolujeme, jestli má postižený hmatný tep. Pokud ne, zahájíme nepřímou masáž srdce. Stlačujeme dolní konec hrudní kosti o 4 – 5 cm z levé strany postiženého napnutýma rukama, zápěstí pravé ruky zpevníme levou, vahou těla stlačujeme rytmicky asi 60 krát za minutu, při současném umělém dýchání po pěti stlačeních následuje jeden vdech. Pokud spolupracují dva zachránci, jeden provádí umělé dýchání a druhý masáž srdce, při vdechu se nesmí současně stlačovat hrudník. Obnovení srdeční činnosti se projeví zúžením zorniček a hmatatelným tepem. Pokud postižený nezačne dýchat sám a nemá tep, provádíme umělé dýchání a srdeční masáž až do příchodu lékaře. Jestli začne dýchat sám, přesto musí být neustále pod dohledem, může upadnout do šoku. Případná jiná poranění kromě silného krvácení se ošetří až po obnovení dýchání a srdeční činnosti. − Přivolání lékaře − Pokud jsme sami, snažíme se nejprve o první pomoc a potom zavoláme lékaře, pokud je nás víc, zahájíme oživování a pošleme dalšího pro pomoc. − Ohlášení úrazu vedoucímu, který zajistí sepsání hlášení o úrazu a další záležitosti.
- 64 9.2
Práce topičské
Nabídka tohoto typu zaměstnání se občas vyskytne a jelikož se nejedná o příliš fyzicky namáhavou práci, je vhodná i pro pracovníky se změněnou pracovní schopností. Je ovšem podmíněna složením příslušných zkoušek na IBP. Práce spočívá v kontrole provozu výměníků nebo kotelen, které jsou většinou provozovány v poloautomatickém režimu a vyžadují občasnou fyzickou kontrolu. Jako doplňující činnost je prováděna drobná údržba ventilů a výstroje kotelen, menší opravy a vedení provozní dokumentace. Obsah učiva v modulu práce topičské 1. 2.
Práce topiče v kotelně vytápěné plynem Provoz, obsluha, údržba
Kotelny jsou rozděleny do několika skupin a tříd podle paliva, výkonu, tlaku v potrubí, pracovní látky, teploty média, konstrukce kotlů, obsluhy atd. Provoz kotelny je podmíněn dodržováním provozních předpisů, které jsou souborem předpisů výrobce, všeobecných, zvláštních a místních. Jelikož je kotel tlakové zařízení, navíc plynový spotřebič, podléhá kontrolám revizních techniků SOD (státní odborný dozor), hasičů, revizím elektro a tlakových nádob. O provozu kotelny musí být vedena řádná dokumentace, všechny povinnosti provozovatele jsou určeny příslušnými předpisy a normami. Obsluha kotelny musí být pracovník zdravotně způsobilý, odborně vyškolený, starší 18 let a držitel topičského průkazu, který je vydán na základě složených topičských zkoušek.
Mezi základní povinnosti topiče patří: − Dokonalá znalost obsluhovaného zařízení − Znalost provozních předpisů − Znalost obsluhy všech bezpečnostních prvků − Vedení provozní dokumentace, hlášení závad − Zodpovídá za bezpečný provoz, nesmí připustit provoz vadného zařízení a přítomnost cizích osob − Vykonat přezkoušení ve stanoveném termínu Zařízení kotelny − Hlavní uzávěr plynu − Plynová armatura, plynový hořák − Horkovodní kotel − Tlakový celek – veškerá armatura
Výstroj − Tlakoměry – udržovat v bezvadném stavu, přezkušovat − Vodoznaky- vyznačena nejnižší a nejvyšší provozní hladina − Pojistné ventily – přezkušování funkčnosti − Teploměry – provozní teplota − Napájecí zařízení – úpravna vody
- 65 − Čerpadla – oběhová, doplňovací, pro užitkovou vodu − Odkalovací ventily − Prvky automatické regulace – čidla, servoventily, čerpadla, požární hlásiče, poruchová čidla, atd. Další zařízení kotelny − Expanzní nádrž – udržuje tlak v potrubí − Výměníky tepla – pro ohřev teplé užitkové vody − Rozvaděče topné a vratné vody, ventily − Měření odebraného tepla − Elektrický rozvaděč a ovládací a regulační přístroje
9.3
Instalatérské práce
Instalatérské práce patří do skupiny kutilských činností a znalosti využijí absolventi převážně v osobním životě, protože vodu má doma asi každý. Zpravidla se jedná o drobnější opravy a údržbu zařízení. Nové instalace vyžadují značnou profesionální zručnost a prostorovou představivost. Tento modul jsem zařadil jako doplňující, ale je samozřejmě možné jeho rozsah zvětšit, záleží na zájmu a schopnostech žáků. Obsah učiva v modulu instalatérské práce 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15.
Závitová spojení potrubí – druhy závitů Ruční řezání závitů Mechanizované řezání závitů Spojování a rozpojování pomocí fitinků Těsnění závitových spojů Druhy potrubí Plastové trubky Zařizovací předměty Vodovodní ventily a baterie Baterie Oprava a údržba potrubí z plastických hmot Lepení a svařování potrubí z plastů Postup při svařování Tvarovky Bezpečnost práce
Závitová spojení potrubí – druhy závitů Pro instalatérské účely se používá závit tzv. plynový, označení G, rozměr je udán v palcích. Běžně se používají velikosti 3/8“, 1/2“, 3/4“, 1“, 1 1/4“ (5/4), 1 1/2“ (6/4), 2“, kde rozměr značí světlost trubky.
- 66 Pomůcky a nástroje na řezání závitů Ruční řezání závitů Trubky řežeme pilkou na kov (dbáme na dodržení kolmosti), hranu řezu nutno upravit pilníkem – srazit hranu, nebo kolečkovou upichovačkou. Nasadíme na trubku, mírně dotáhneme a točením kolem trubky řežeme, při současném přitahování. Při řezání závitů je výhodné používat prizmatický svěrák (čelisti mají tvar dvou V proti sobě, zajistí čtyřbodové uchycení) na montážním stojanu, tzv. Pionýr. Pokud není k dispozici, použijeme běžný svěrák, avšak máme méně prostoru na práci. Závity řežeme závitovou hlavou JOPAL. Hlava je univerzální, do velikosti 2“, mění se sady závitových čelistí. 1/2“ a 3/4“, 1“ a 5/4“, 6/4“ a 2“ , dvojice závitů se řeže stejnou čelistí. Závit řežeme na dvakrát až třikrát, hloubka řezu se nastaví na mezikruží a zajistí křídlovými maticemi. Hlava je vybavena ráčnou, takže lze pákou pohybovat tam i zpět. Při řezání závitů mažeme závity řezným olejem. Hotový závit přezkoušíme fitinkem, závit musí jít volně rukou, aby bylo místo na těsnící materiál. Na vodoinstalace se používá ocelových svařovaných trubek pozinkovaných. Mechanizované řezání závitů Ruční elektrická závitová hlava Závitová „očka“ jsou na každou velikost zvlášť, stroj umožňuje otáčení oběma směry, odpadá namáhavá práce. Zařízení umožňuje práci v terénu, souprava je však velice drahá (30 000), proto bývá používána pouze instalatérskými firmami. Strojní závitořez Převozné zařízení, otáčí pomocí elektromotoru trubkou, je vybaven výměnnými čelistmi, kolečkovou řezačkou a začišťovacím trnem. Je vhodný na větší rozsah prací, více na montáže než na opravy. Všechna zařízení jsou určena na řezání vnějších závitů na trubky, vnitřní závity se neřežou, používají se hotové výrobky, tzv. fitinky. Spojování a rozpojování pomocí fitinků Závitové tvarovky – fitinky – se používají na spojování trubek opatřených závity. Slouží ke spojení, odbočení, rozvětvení, připojení armatur, ke změně průměru apod. Kolena – závit vnitřní-vnitřní, vnitřní-vnější, redukovaná Oblouky – 90°, 45° T – kus – obyčejné, redukované Nátrubky – obyč., redukované (vnitřní závit) Přechodky – redukce, změna závitu Vsuvky – vnější závit, obyč., nebo redukce Zátky – vnější závit Víčka – vnitřní závit Kříže – vnitřní závit Šroubení – tzv. Holandské, (holendr), používá se tam, kde nelze potrubím otáčet, je opatřeno převlečnou maticí a těsněním. − Tvarovky jsou vyrobeny z litiny, případně z mosazi. − Dále se používají nejrůznější armatury
− − − − − − − − − −
- 67 − Ventily – přímé, na studenou vodu, šikmé, na teplou vodu (neomezují průtok) − Kulové ventily – plnoprůtokové, nepoužívají se např. u domovních stoupaček tam, kde jsou ohřívače (při náhlém otevření vznikne ráz, který strne nečistoty v potrubí a ucpe ohřívače a splachovače) − Redukční ventily – upravují tlak vody − Pojišťovací ventily – chrání spotřebiče, např. boilery − Zpětné klapky – např. u pračky, která je připojena hadicí − Výtokové ventily a směšovací baterie. O vhodnosti použití jednotlivých druhů tvarovek rozhoduje členitost vedení a množství vývodů a připojení. Při sestavování potrubí je nutno se řídit projektem, kde jsou dány velikosti trubek, pokud není projekt, dodržují se obecné zásady, aby bylo dosaženo dostatečného průtoku vody. Je vhodné si nejprve zakreslit požadované vývody, nakreslit schematický plán potrubí a určit orientačně množství jednotlivých druhů fitinků. Při měření trubek nezapomínat na přidání na závity (délka sestaveného potrubí + délka závitů v tvarovkách). Při montáži nutno promyslet postup sestavování, protože se montují díly postupně na sebe a není vhodné již smontovanou částí znovu pohybovat. Nejvíce vadí otáčení zpět. Tam, kde nelze jinak, použijeme šroubení. Každý spoj s těsněním je potenciální zdroj netěsnosti. Zvlášť u zazděných vodovodů omezíme použití šroubení na minimum. Sestavené potrubí opatříme filcovou izolací, teplou vodu pro zamezení úniku tepla, studenou pro omezení rosení. (na studené trubce se i ve zdi sráží vlhkost, která s vápnem obsaženým v maltě podstatně ovlivňuje zvýšenou tvorbu koroze. Těsnění závitových spojů Závitové spoje u instalačních trubek nejsou těsné, k utěsnění se musí použít přídavný materiál. Nejpoužívanější a nejosvědčenější je konopí nebo len. Z moderních materiálů se používá teflonová páska. Nejmodernější metoda je těsnění pomocí speciálního lepidla, (Loctite). Při řezání závitu je třeba počítat s těsnícím materiálem. Závity nesmí jít do sebe příliš těsně, aby se těsnění nevytlačilo, ani nesmí být příliš volné, což by vedlo ke snížení pevnosti spoje. Správné nastavení nožů se získá zkušeností a usnadňuje se použitím značek na závitové hlavě. Konopí se prodává ve snopcích, ze kterého se opatrně uvolní potřebné množství vláken. Postupuje se obezřetně, protože konopí se snadno zacuchá, což znepříjemňuje další práci. Na závit, který se předem zdrsní, (např. pilovým listem – plátkem), se namotává přiměřené množství od čela trubky ke konci závitu, vlákna se přiloží šikmo asi ve čtvrtině délky, jednotlivé prameny se při navíjení mírně překrývají. První závit se nechává bez konopí pro snazší „chycení“ závitu. Prameny se navíjí směrem doprava. Po namotání se konopí lehce namaže vazelínou, která jednak trochu zafixuje konopí a také usnadní montáž. Při použití teflonové pásky se postupuje podobně, páska se navíjí od začátku závitu a vrstvy se mírně překrývají. Nepoužívá se vazelína. Teflon se doporučuje spíše na přesnější strojové závity, vyžaduje daleko větší pečlivost při aplikaci, není přizpůsobivý jako konopí a nesmí se již našroubovanou tvarovkou otáčet nazpět. Je trvanlivější, odolává chemikáliím, použití je snadnější, je ale podstatně dražší. Při montáži je potřeba věnovat těsnění patřičnou pozornost, závity se musí dotahovat přiměřenou silou, pokud jdou příliš lehce, je předpoklad, ze spoj „poteče“, a je nutno spoj rozmontovat, těsnění odstranit a navinout nové ve větším množství.
- 68 Naopak příliš mnoho těsnicího materiálu a použití nepřiměřené síly může vést k roztržení tvarovky nebo její deformaci. Pro těsnění šroubení, armatur apod. kde těsní plochy stažené převlečnou maticí se používá těsnící materiál Klingerit. Těsnění se vyrábí v širokém sortimentu, lze však pomocí vysekávaček vyrobit z klingeritových plátů. Je třeba postupovat opatrně aby se předešlo roztržení těsnění. Při aplikaci těsnění je vhodné plochy lehce potřít vazelínou. Na tenká těsnění se používá fíbr, příp. o-kroužky. Spojování potrubí pomocí hrdel Potrubí spojované hrdly se používá především u kanalizace. Tlaková voda se v hrdlových trubkách nerozvádí. Druhy potrubí Pro kanalizaci se používají roury betonové, kameninové, litinové a plastové. Betonové se speciálně upraveným vnitřním povrchem se používají pro hlavní řády velkých rozměrů. Kameninové a dříve i litinové roury se používají zvláště ve venkovních prostorách, kde odpadní voda obsahuje písek, který vydírá vnitřek roury. Roury jsou velice odolné, jsou však těžké, špatně se upravují (zkracují), v sortimentu je velice málo tvarovek, vyrábí se zpravidla v délce 1m, takže je potřeba provádět velké množství spojů. V současné době se nejvíce využívá plastových odpadních trubek, moderní materiály jsou odolné i horké vodě, sortiment tvarovek je široký a umožňuje poměrně snadnou montáž. Těsnění odpadního potrubí Odpadní roury je třeba řádně utěsnit, tlak v potrubí je sice minimální, ale unikající odpadní voda by jednak znečišťovala okolí, ale mohla by způsobit podmáčení stavby a statické narušení. Kameninové a litinové roury se těsní konopným provazcem. Spojované roury se uloží tak , aby byl kolem hrdla dostatečný přístup. Sesadí se do sebe a kolem roury se omotá několik závitů těsnícího provazce. Provazec se napěchuje pomocí tužlíku a kladiva asi do 4/5 výšky hrdla, a to postupně dokola ve směru navíjení provazce. Po „zatemování“ se zbytek hrdla vyplní cementem nebo asfaltem. Spojování hrdlových rour je pracné a vyžaduje zručnost. Plastové trubky Přípojné potrubí menších rozměrů se spojuje u staršího provedení lepením. V tvarovkách a na jednom konci trubky je již hrdlo provedeno, na zkracované trubce se musí vytvořit. Konec trubky nahřejeme PB hořákem, nebo lépe horkovzdušnou el. pistolí, dokud nezměkne. Kus trubky stejného průměru zasuneme do ohřátého konce asi 30 – 40 mm a za stálého otáčení necháme zchladnout. Potrubí si sestavíme „na sucho“, spoje si označíme čárkami, potom je rozebereme, zdrsníme smirkem a naneseme lepidlo. Pokud používáme novodurové roury, použijeme lepidlo L 20 nebo ekvivalent. Lepidlo schne rychle, proto pracujeme přesně a rychle, pohyb před zatvrdnutím je na úkor pevnosti. Novější typy potrubí mají tvarovky opatřeny pryžovým tvarovaným kroužkem, takže je lze napojovat bez použití lepidla. tomto provedení se vyrábí trubky od malých průměrů po veliké. Montáž je snadná, rychlá, sestaveným potrubím lze pohnout, je však třeba při ukládání dbát na to, aby nedošlo k samovolnému rozpojení trubek působením
- 69 např. padající vody ve stoupačce. Konec trubky se opatří „náběhem“ k snadnějšímu sestavení, namaže se speciálním mazadlem ke snížení tření a zasune se do hrdla tvarovky. U tohoto systému nelze hrdla „vyrobit“ amatérsky, trubky se ale vyrábí v různých délkách a tak lze sestavit potrubí bez většího prořezu. Bezpečnost práce Při manipulaci s materiálem (dlouhé trubky), Řezání závitů, ostré hrany, závitořez – točivý stroj, Práce s ohněm nebo horkým vzduchem, popálení Při práci s hasákem, proklouznutí materiálu Drobná údržba Zařizovací předměty Jsou všechna provozní zařízení trvale připojená ke kanalizačnímu potrubí a sloužící potřebám lidí v domácnosti. Zařizovací předměty jsou součástí zdravotní a sanitární techniky. Jsou na ně kladeny nároky funkční, hygienické, ale i estetické. Jsou to především Záchodová zařízení – záchodové mísy, pisoáry, splachovače, Koupelnová zařízení – umyvadla, vany, sprchové vaničky, bidety, výlevky, Kuchyňská zařízení – dřezy, myčky Všechna zařízení se ke kanalizaci připojují pomocí vodní pachové uzávěry, tzv. sifonu, který brání pronikání zápachu z kanalizace do místnosti. U záchodových mís a bidetů je sifon součástí tělesa mísy, u ostatních zařízení jde o samostatný komponent. Připojení záchodové mísy Připojení odpadu - novodurová trubka Ø 100 mm, utěsnit silikonovým nebo butylovým tmelem, nebo použít speciální silikonovou manžetu (ve spojení s vhodnou tvarovkou). Mísa se připevní pomocí hmoždinek a mosazných vrutů k podlaze. Závěsné mísy (moderní, hygienické), vyžadují dostatečně únosné zdivo (ne duťáky), připevňují se spec. šrouby dodanými výrobcem, odpadní potrubí je v zadní stěně. Lze použít i speciální montážní přípravek určený např. pro montáž v panelových domech. Připojení vody – pomocí rohového ventilu a ohebné připojovací hadice opatřené těsněním. Připojení umyvadla Připevnění umyvadla – pomocí konzol, nebo zavěšení přímo na stěnu pomocí spec. šroubů (nové typy umyvadel). Připojení odpadu pomocí sifonu na potrubí 40 mm, (kryty sifonu, noha). Připojení vany Umístění vany do správné pozice, podložení, izolování, připojení vanového odpadu 50 mm, umístění vanových dvířek u obezděné vany. Připojení dřezu Umístění dřezu do pracovní desky, utěsnění izolačním lemem, připojení pomocí sifonu na potrubí 50 mm.
- 70 Sanitární keramiky existuje veliké množství typů stávajících a ještě větší množství na trhu. Výrobci se předhání účelností, estetikou, barevností, materiály i sladěním doplňků a případně i obkladů. Při výběru neopomenout nutnost určitých stavebních úprav (závěsná mísa apod.) při montáži dodržovat návod výrobce a před koupí konzultovat možnost připojení s odborníkem, protože ne vždy lze vše kombinovat. Vodovodní ventily a baterie Vodovodní ventily, nazývané také kohouty, jsou nejčastějším zdrojem netěsností. Netěsnost ventilu – voda prokapává i po uzavření – vadné těsnění kuželky Netěsnost vřetene – při odběru kape voda po tělese ventilu mimo výtok Netěsnost ventilu Většina klasických ventilů pracuje na podobném principu. 1. uzavřeme přívod vody (pokud jsme si jistí, stačí uzavřít u baterie jen opravovanou stranu, ale pokud již provádíme opravu, doporučuje se vyměnit těsnění u teplé i studené) a ověříme si otevřením ventilu správnost volby. Zpravidla vyteče něco vody ze stoupačky. 2. sejmeme ovládací růžici (vršek), většinou je pod krytkou šroubek. Pokud je zkorodovaný, pokusíme se jej uvolni pomocí oleje WD 40. Pokud šroubek strháme, jen obtížně jej lze vyvrtat. Bez šroubku vršek nedrží a neustále vypadává. 3. Pomocí příslušného klíče(nepoužíváme hasák nebo sikovky) vyšroubujeme těleso ventilu (tzv. vnitřek) 4. Z kuželky odšroubujeme matičku a pomocí šroubováku uvolníme opotřebované těsnění (pozor na probodnutí dlaně při smeknutí), nahradíme novým a to buď plochým nebo půlkulatým (bez matičky) 5. Zkontrolujeme stav dosedací plochy uvnitř těla baterie (tzv. sedlo) a v případě porušení upravíme pomocí frézy na sedla. Několikrát otočíme stejným směrem (doprava) a prověříme, zda je obvod sedla celistvý . Po vyfrézovaní vypláchneme špóny vodou aby se nevmáčkly do nového těsnění, kde by způsobily netěsnost. 6. Namontujeme ventil zpět do těla baterie a nasadíme ovládací růžici. Pozor na to, aby nezůstal v pozici zavřeno, došlo by k poškození ventilu. Těsnění mezi ventilem a tělem baterie (fíbrové těsnění nebo O-kroužek) většinou není třeba měnit (vizuálně zkontrolujeme stav). 7. Pokud již máme zastavenou vodu a nářadí na místě, doporučuje se vyměnit i těsnění vřetene. 8. uzavřeme ventily, pustíme vodu a přezkoušíme správnou funkci baterie nebo ventilu Netěsnost vřetene Pokud prokapává voda po těle baterie nebo ventilu při pouštění vody, ve netěsná ucpávka vřetene. Podle konstrukce ventilu jsou ucpávky buď z lojové šňůry – většinou u ventilů přímých nebo šikmých zabudovaných do potrubí nebo z gumového o-kroužku – většina ventilů v bateriích. Netěsnost vřetene se projeví při častém používání, kdy se ucpávka vydře nebo naopak u ventilu, se kterým se roky nepohnulo, ucpávka „přiroste“ k vřetenu a při pohybu se odtrhne a začne prokapávat voda. Někdy stačí dotáhnout matici kolem vřetene, pokud nepomůže, vyměníme ucpávku.
- 71 1 – uzavřeme ventil aby se snížil tlak v potrubí (podle situace) 2 – sejmeme ovládací kolečko – matici povolíme klíčem 3 – vyšroubujeme matici kolem vřetene 4 – tenkým šroubovákem nebo jehlou vyškrábneme zbytky staré ucpávky 5– očistíme vřeteno od usazenin (nepoškrábat!), lehce potřeme vazelínou a vložíme několik „prstýnků“ z lojové šňůry nebo originál ucpávku (na některé typy lze sehnat) 6 – nasadíme zpět matici a s citem dotáhneme, vřetenem musí jít otáčet a přitom musí dostatečně těsnit 7 – nasadíme ovládací kolečko a otevřeme ventil Tam, kde nejde ventil uzavřít, nebo kde je zpětný tlak, musíme před opravou uzavřít ventil před opravovaným místem. Netěsnost okolo výtokového ramene Při puštění vody teče voda po výtokovém ramenu. Pomocí klíče (30) povolíme převlečnou matici a vyměníme jeden nebo dva o-kroužky, lehce potřeme vazelínou a nasadíme zpět do těla baterie. Baterie Podle rozteče vývodů rozlišujeme - 100 – rozteč 100 mm, 150 – rozteč 150 mm, stojánkové – montáž do otvoru v umyvadle nebo dřezu (jeden otvor), (nebo dva) – málo používané. Stojánkové baterie jsou napojeny pomocí ohebných hadiček z rohových ventilů umístěných pod umyvadlem nebo dřezem. U moderních umyvadel vybavených baterií a ovladačem uzávěru umyvadla se jiné typy nepoužívají. Podle typu rozlišujeme klasické, a to podle velikosti ventilu 3/8“ nebo 1/2“, a pákové, kde proud vody a míchání teplé a studené je ovládáno jednou pákou. Voda je uzavírána keramickou broušenou kartuší. Životnost pákových baterií je vysoká (několik let), postupně vytlačují z trhu klasické typy. Oprava těchto baterií spočívá ve výměně kartuše a případně i těsnění mezi kartuší a tělem baterie. Kartuší je několik typů, každý výrobce zvolil jiný standard, cena kartuše je 400 až 600 Kč. Někdy je k demontáži potřeba speciální klíč. Při opravách v malém rozsahu (domácnosti, menší objekty) je výhodné používat sady těsnění dodávané výrobcem přímo pro jednotlivé typy ventilů a baterií. Výměna a opravy sifonů umyvadel, dřezů a van Umyvadla jsou zpravidla napojena na odpadní potrubí novodurovou trubkou o průměru 40 mm, dřezy a vany trubkou 50 mm. Při montáži sifonu je nutno dodržet umístění všech těsnění i přítlačných kroužků. Umyvadlový a dřezový sifon se liší tvarem vpusti a průměrem vývodu. Čištění sifonu se provádí odšroubováním víčka na dně sifonu, když si předem pod sifon umístíme vhodnou nádobu. Vyčistíme vnitřek sifonu od usazenin, víčko důkladně umyjeme a sifon propláchneme proudem vody. Dbáme na to, aby na těsnění ve víčku nezůstala žádná nečistota, jinak by ze sifonu kapala voda. Někdy se stane, že těsnění je značně vymačkané a po opravě „nesedne“ a voda prosakuje. Proto je vhodné mít v záloze nové těsnění, které lze koupit samostatně nebo v sadách. Pokud je sifon zanesen jen zčásti, lze jej bez demontáže uvolnit pomocí tzv. zvonu, případně chemicky rozpouštěčem usazenin. Ucpaný sifon lze částečně uvolnit tlakovou
- 72 vodou, např. ze sprchové hadice, když ucpeme přepadový otvor a utěsníme vtok kolem hadice. Pokud je sifon zanesen vlasy, většinou pomůže jen demontáž. Ucpávání sifonů je možno částečně předcházet použitím záchytných mřížek do výtokového otvoru. Ucpané potrubí za sifonem lze vyčistit použitím protahovacího péra na čištění kanalizace. Péro je vybaveno kličkou pro snadnější zavádění do potrubí. Čištění podlahových vpustí Podlahové vpusti – (zvané též „gula“), se vyrábí litinové nebo plastové. Konstrukčně jsou uspořádány tak, že tvoří sifon – vodní uzávěru. Čistí se vyjmutím víčka pomocí háčku a odstraněním nečistot z vpusti. Čištění okapových svodů Zaústění svodu do kanalizace, tzv. gaigr, se čistí odklopení víka a vyjmutím litinového koše pomocí háčku. Nově se vyrábí i gaigry plastové. Okapové svody bývají nejčastěji zaneseny listím ze střechy. Částečně lze ucpávání zabránit vložením lapače listí do rýny. Bezpečnost při práci Při údržbě a opravách potrubí a baterií vznikají úrazy především při manipulaci a hasákem, případně s kleštěmi SIKO. Při proklouznutí kleští dochází k odřeninám nebo pořezání o hranu obkladaček. Při odstraňování starých těsnění nemíříme nástrojem proti dlani. Čištění odpadů, zvláště na veřejných místech, provádíme v gumových rukavicích, chráníme se před zavlečením infekce do drobných oděrek. Po práci si důkladně umyjeme ruce, nejlépe dezinfekčním mýdlem. Při používání elektrických spotřebičů dodržujeme obecné bezpečnostní předpisy a chráníme spotřebiče před vodou. Oprava a údržba potrubí z plastických hmot Práce s plasty Rozvody studené a teplé vody se v poslední době realizují převážně z plastových materiálů. U nás ze začalo využívat plastů ve větší míře po roce 1989, zpočátku z dovozových komponentů, později od domácích výrobců. Oproti ocelovému potrubí má plast podstatně vyšší životnost, potrubí nezarůstá usazeninami, menší hlučnost při průtoku, snadná a rychlá montáž. Jako materiál se nejvíce používá polypropylen. Trubky se dodávají v rozměrové řadě 16, 20, 25, 32, 40, 50, 63, 75, 90 mm, kde rozměr znamená vnější průměr trubky. Trubka průměr 20 odpovídá ocelové trubce 1/2“, 25 – 3/4“, 32 – 1“, atd. Materiál se standardně dodává v délce 4 m. Materiál vyrábí několik firem, např. Ekoplastik, FV-plast, nedoporučuje se kombinovat materiál od různých výrobců. Původně byl materiál na studenou vodu transparentní, na teplou šedý. Později se šedý typ ustálil na teplou i studenou, (pro zjednodušení sortimentu). Poslední dobou se začíná vyrábět v barvě modré pro studenou a červené pro teplou (materiál je stejný, jde o snazší rozlišení hotových instalací) Označení trubek EKOPLASTIK PPR 20x2,3 PN – 10 60°C/ 6 bar 1510629… výrobce materiál vnější tlaková podmínky kód výrobce rozměr řada použití x tl. stěny
- 73 Tlaková řada PN 2,5, 4, 6, 10, 16, 20, 25 udává tlak v potrubí při studené vodě. V nás je tlak v potrubí max. 10 at, (1 MPa, 10 bar), vyhovuje tedy PN 10, na teplou vodu je třeba volit PN 16. Lepení a svařování potrubí z plastů Lepení speciálními lepidly se používá pouze u PVC (zpravidla beztlaková odpadní potrubí). Trubky z PPR se spojují polyfúzním svařováním při teplotě 220 až 240°C. Nástroje a pomůcky Polyfúzní svářečka – vypadá jako velká páječka, je vybavena regulátorem teploty a trnem pro nasazení svařovacího nástavce. Svařovací nástavec – podle průměru trubky, složený ze dvou dílů pro ohřev vnitřní a vnější části spoje, opatřený teflonovou vrstvou proti přichycení nahřátého materiálu. Nůžky na dělení trubek – převodové s postupným záběrem. Líh na čištění spojů. Instalaci lze doplnit izolací z pěnového plastu (Mirelon), dodávané v rozměrech podle průměru trubek (na delší úseky se navléká přímo při montáži). Postup při svařování Rozměření trubek (nezapomenout na přídavek na svaření). Konec trubky a tvarovka se očistí (nejlépe lihem),a postupným tlakem proti sobě se nasune na příslušný nástavec. Správné ohřátí nástroje signalizuje kontrolka. Dobu ohřevu je třeba vyzkoušet (podle tloušťky materiálu, trubka se nesmí deformovat), odhadem se počítá zhruba jaký průměr v mm, tolik sekund ohřevu. Po nahřátí se natavené konce zasunou do sebe, spoj se vyrovná a nechá se zchladnout (asi minutu podle průměru), ale ještě potom je spoj asi 10 min nevyzrálý a případný tlak na spoj způsobí deformaci. Hotový polyfúzní svar je nerozebiratelný, nedostatky nelze opravit, vadný spoj se odstřihne a udělá se znovu z nového materiálu. Správně provedený svar vytvoří po obvodu „kroužek“. Tvarovky Plastové potrubí používá podobné tvary fitinek jako kovové. Kolena, T-kusy, spojky, redukce, zátky, šroubení, ventily (převážně kulové, ale i klasické), navíc oproti kovu se používá vybočení (při křížení trubek bez spojení, kompenzační smyčky, sestavy pod baterii a přechodky, tzv. zástřiky, kde je v plastu zalitý závit a používají se na přechod mezi kovovým potrubím nebo tvarovkou a plastovým potrubím. Zástřiky mají vnitřní závit, vnější, nebo převlečnou matici. Při montáži se nejprve zatěsní a namontuje zástřik na kov a potom se pokračuje svářením plastu. Sestava pod baterii se opatří závitovými zátkami a po dokončení stavebních prací se baterie montuje klasickým způsobem pomocí etážek. Kompenzační smyčky a kompenzázory Jelikož plastové trubky mají asi 10 x větší délkovou roztažnost než kov, při 60°C se potrubí dlouhé 10 m prodlouží asi o 10 cm, je nutno do dlouhých rovných tras vložit kompenzační smyčky, případně L nebo U kompenzátory, nebo lze kompenzace docílit změnou trasy, upevnění trubek musí být kluzné.
- 74 Bezpečnost práce Při svařování plastů dochází často k popálení o svařovací nástavec, protože se s ním manipuluje někdy v obtížných pozicích. Také při stříhání trubek je potřeba dávat pozor na prsty, zvláště kolegovy. Pracuje se převážně ve dvojicích, sólo-práce je velice obtížná, vyžaduje značnou zručnost a zkušenost. 9.4
Volitelný modul
Obsah volitelného modulu je variabilní a je vhodné zařadit na toto místo takové vzdělávací okruhy, které žáky zajímají, nebo ke kterým mají největší vztah. Po absolvování prvního ročníku se žáci mohou sami rozhodnout, kterou oblast by chtěli zařadit do výuky. Tento modul ani nemusí mít pevnou strukturu a předem stanovený program. Lze využít kreativity a iniciativy žáků, kteří mohou oficiálně a v rámci vzdělávacího procesu předávat svoje zkušenosti a znalosti z oblastí, které se ve škole standardně nevyučují ostatním spolužákům a za pomoci pedagoga si prohloubit základy kolektivní spolupráce. Pokud by ze strany žáků nebyla snaha a chuť, je vhodné mít v zásobě zpracovaný modul pro některou řemeslnou činnost, nebo určenou časovou dotaci věnovat souhrnnému opakování všech probraných modulů. 10 Počáteční a celoživotní vzdělávání v Jihomoravském kraji V posledních padesáti letech naše, evropská i světová společnost prochází velmi rozsáhlými a hlubokými změnami. Tyto změny neustávají, naopak se rozšiřuje a prohlubuje jejich rozsah a stále se urychluje jejich tempo. Jsou založeny na rozvoji vědy a techniky a na paralelním růstu ekonomiky, zasahují do všech oblastí života společnosti a kladou stále větší nároky na všechny její členy, na jejich přípravu a vybavenost. Úroveň vzdělání, kvalita i výkonnost vzdělávacího systému a především míra toho, jak společnost dokáže využít tvůrčího potenciálu všech svých členů, se staly rozhodujícím činitelem dalšího vývoje společnosti i ekonomiky. Proměny společnosti znamenají především mnohem větší zatížení jedince. Nejnápadnější je ztráta stability v zaměstnání. Mizí pracovní struktury s pevně definovanými rolemi, vícekrát se během života mění nejen zaměstnání, ale i obor a profese. Z toho vyplývají jak změněné požadavky na odbornou přípravu, tak zvýšený důraz kladený na všeobecné vzdělání. Požadují se i určité vlastnosti osobnosti: individuální iniciativa a převzetí odpovědnosti, samostatnost i týmová spolupráce, schopnost vést a motivovat druhé, interpersonální kompetence i schopnost řešit problémy. Rozhodujícím předpokladem pro rozvoj ekonomiky i celé společnosti je odpovídající úroveň lidských zdrojů. Vzdělávání, a to nejen střední, ale i vyšší odborné a vysoké se bude muset zaměřit nejen na odpovídající přípravu nových pracovníků v systému počátečního vzdělávání, ale stále více také na zajištění dostatečně bohaté nabídky dalšího vzdělávání pro dospělou populaci. Základní cíle počátečního vzdělávání směřují do tří oblastí: 1) rozvoj a péče o osobnost žáka 2) příprava žáka pro život ve společnosti 3) příprava žáka pro dobré uplatnění na trhu práce – pro zaměstnatelnost.
- 75 Přípravě pro zaměstnatelnost je v současné době oprávněně přikládána velká důležitost. Nejde přitom o okamžité nalezení pracovního místa, i když pokud se to absolventům daří, jde jistě o velmi pozitivní fakt, ale především o budoucnost. Z tohoto hlediska je nutno vychovávat absolventy flexibilní, adaptabilní a schopné i ochotné se dále vzdělávat. Počáteční vzdělávání je nutno důsledně propojovat s dalším vzděláváním (např. v nabídce různých forem vzdělávání, rekvalifikačních kurzů, dílčích certifikátů). Pro zajištění nabídky dalšího vzdělávání je třeba v co největší míře využít existující infrastrukturu zařízení počátečního vzdělávání. Další vzdělávání v rámci celoživotního učení dosud v dostatečné míře rozvinuto není. Důvodů je celá řada – chybějící celková právní úprava dalšího vzdělávání, nízká a stagnující účast občanů na tomto druhu vzdělávání, nízká motivace k dalšímu vzdělávání jak ze strany zaměstnanců, tak ze strany zaměstnavatelů a s tím související nízký přínos k celkové úrovni vzdělanosti populace. Dále také chybí v rámci celoživotního vzdělávání jasně a jednotně stanovená propojenost a návaznost počátečního a dalšího vzdělávání a neexistuje ucelený formalizovaný systém, který by uznával výsledky neformálního učení a tím přispíval k větší míře uplatnitelnosti a flexibility na trhu práce. Všechny tyto problémy by měl pomoci řešit připravovaný zákon o celoživotním vzdělávání. V Jihomoravském kraji je celoživotní vzdělávání v rámci stávajících škol realizováno zejména různými formami studia při zaměstnání, jejichž nárůst Jihomoravský kraj podporuje. (V letech 2001 – 2004 vzrostl počet žáků ve formách studia při zaměstnání z 2720 na 3600, což představuje nárůst z 4,2% na 5,6% všech studijních příležitostí na středních školách v kraji.) Ostatní aktivity realizované školami nejsou koordinovány a do značné míry závisejí na aktivitě vedení jednotlivých zařízení. Předpokládám, že v této oblasti dojde v následujících letech ke značnému rozvoji, a to zejména z důvodu potřeb společnosti a zvyšujícího se zájmu občanů. Některé školy si díky aktivitám zaměřeným k celoživotnímu vzdělávání udrží svoje místo na vzdělávacím trhu i v období radikálního poklesu počtu žáků zahajujících své počáteční vzdělávání. Vzdělávací soustavu v Jihomoravském kraji tvoří desítky škol, které vyučují velmi širokou škálu oborů ukončených jak maturitní zkouškou, tak i oborů ukončených výučním listem. Jihomoravský kraj je připraven na základě podnětů sociálních partnerů a potřeb trhu práce přizpůsobovat vzdělávací nabídku škol aktuálnímu vývoji ve společnosti, zejména v rozvoji ekonomiky. Přestože vzdělávání, zaměstnanost a trh práce jsou těsně propojeny, zcela jistě se nikdy nepodaří dosáhnout úplného vzájemného souladu. Zpětná vazba mezi trhem práce a vzděláváním má určitý, poměrně dlouhý časový posun (3-4 roky v závislosti na délce studia), přitom jednotlivé strany (zaměstnavatelé, zaměstnanci, vzdělávací instituce, žáci a rodiče) jednají svobodně a samostatně. V oblasti zapojení škol do dalšího vzdělávání dospělých sice školy disponují značným potenciálem, jeho využití však brání řada objektivních i subjektivních překážek a zůstává většinou nevyužit nebo je zhodnocován jen okrajově. Jihomoravský kraj je připraven podpořit aktivity škol v oblasti dalšího vzdělávání, zejména v oblasti „krátkých“ forem dalšího vzdělávání v rámci nové koncepce rámcových vzdělávacích programů, v součinnosti s úřady práce podporovat rozšiřování nabídky rekvalifikačních kurzů nabízených středními školami a v neposlední řadě připravit podmínky pro vznik regionálního centra dalšího vzdělávání.
- 76 11 Závěr Navrhovaný projekt učebního plánu je postaven tak, aby jej bylo možno využít v praxi v dimenzích momentálně platných učebních dokumentů, které dovolují školám upravovat obsah a rozsah předmětů praktická cvičení a ruční práce, umožňují zařazení výběrových předmětů, a tím i profilaci školy podle možností a schopností žáků, podle podmínek školy a s ohledem na možné uplatnění absolventů na trhu práce v regionu. Rozčlenění do modulů je výhodné pro lepší přehlednost a ucelenost učiva, i když nejde o pravý modulový systém, jak je vysvětleno výše. Oproti stávajícím osnovám, které zařazují do učiva práce se dřevem a kovem, zednické práce a zahradnické práce, jsem rozšířil profil o další řemeslné práce. Zahradnické práce jsem nezařadil mezi vybrané moduly, protože o tento typ práce je u žáků malý zájem, lze jej ale zařadit do volitelného modulu. U prací zednických a prací se dřevem a kovem jsem zásadně změnil strukturu obsahu učiva směrem od hrubších manuálních činností k montáži a opravám. V obsahu učiva v modulech uvádím pouze textovou část bez ilustrací a doplňujících materiálů, které by zvětšily rozsah práce nad rozumnou mez. Ukázky jsem zařadil do příloh. V době, kdy jsem se rozhodoval o obsahu bakalářské práce, byly v platnosti staré osnovy, proto jsem zvolil název alternativní návrh osnov. Nové osnovy pro praktickou školu (platné od září 2005) jsou již vytvořeny na platformě rámcových vzdělávacích programů a je v kompetenci školy vypracovat na jejich základě školní učební plán. V případě naší školy je návrh učebních dokumentů, obsažený v mé bakalářské práci, součástí školního vzdělávacího plánu, podle kterého probíhá výuka dvouleté praktické školy pro chlapce. V současné době je v návrhu projekt na vytvoření nových učebnic pro praktickou školu, které budou mít formu pracovních sešitů a naše škola byla požádána o participaci na jejich tvorbě. Hlavním smyslem speciálního školství je snaha o socializaci znevýhodněných žáků, snaha o vyrovnání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením. Pokud má práce přispěje svým podílem na zvýšení jejich šancí na pracovní uplatnění, budou tím naplněny všechny cíle mého snažení.
- 77 -
11.1 Klíčová slova praktická škola, speciální vzdělávací potřeby, zdravotní postižení, zdravotní znevýhodnění, sociální znevýhodnění, speciální pedagogika, speciálně pedagogická diagnostika, specifické poruchy učení, poruchy chování, záškoláctví, epilepsie, Bílá kniha, kurikulární reforma, rámcové vzdělávací programy, školní vzdělávací programy, občanské, klíčové a odborné kompetence, odborné vzdělávání, socializace znevýhodněných žáků, doplňující vzdělávací programy, vzdělávací oblasti, předčasné ukončení studia, modulové uspořádání vzdělávacích programů, univerzální příprava, pracovní uplatnění absolventů, základní řemeslné dovednosti, počáteční vzdělávání, celoživotní vzdělávání
- 78 -
11.2 Summary Development troupes encroaches all areas our life inclusive education. Creating menus educational programme for pupils with special educational need is replenishing democratic principles of composition occasion for persons with health infliction. New school law categorizes among pupils with special educational need men with health infliction and with health and social disadvantages. One of the possibilities for health inflicted pupil who cannot rear in common educational flow and utilize the possibility of special educational programme, is preparation in practical school which is a special type of secondary school. Biennial practical school are mainly intent on completion and enlargement universal education achieved during the obligatory allowances school attendance in special primary school and on gaining knowledge and manual skills needed to practise some simple activities and obtaining perspective chances of assret themselves in different ambits of practical life. Practical school alumni are jeopardy by unemployment. The purpose of my work is to form instructional scheme for practical school which respects requirements of jobs market on catholicity and flexibility of practical school alumni. The curriculum is built pursuant to modulated ordering educational programme and ups chance alumnus on working exercise over negative influence their health disadvantaged.
- 79 12 Použitá literatura a zdroje Literatura
Čačka, O. Psychologie vrstev duševního dění osobnosti. 3. vydání. Brno: Doplněk, 2002. ISBN 80-7239-107-0
Čačka, O. Nástin psychologie I pro doplňující pedagogické vzdělání. Brno: Paido, 2001. ISBN 80-85931-94-X
Čačka, O. Nástin psychologie II pro doplňující pedagogické vzdělání. Brno: Paido, 2002. ISBN 80-7315-016-6
Čadílek, M. Didaktika praktického vyučování I. Brno: Katedra didaktických technologií PF MU, 2001.
Čadílek, M. Pedagogické minimum pro mistry technických oborů. Brno: CTI ČR, 1999. ISBN 80-86208-03-6
Jůva, V. Základy pedagogiky pro doplňující pedagogické vzdělání. Brno: Paido, 2001. ISBN 80-85931-95-8
Langer, S. Předlohy pro hodnocení osobnosti žáků. 2. vyd. Hradec Králové: Kotva, 2003. ISBN 80-902210-2-5 Loveček, A., Čadílek, M. Didaktika odborných předmětů. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2003. Petráčková, V., Kraus, J. a kol. Akademický slovník cizích slov. Praha: Academia, 2000. ISBN 80-200-0982-5
Seebauer, R., Maňák, J. Německo – anglicko – český pedagogický slovník. Brno: Paido, 1999. ISBN 80-85931-74-5
Stejskalová, P., Čadílek, M. Didaktika praktického vyučování II. Brno: Katedra didaktických technologií PF MU, 2001.
Střelec, S. et al. Kapitoly z teorie a metodiky výchovy I. Brno: Paido, 1998. ISBN 8085931-61-3
Střelec, S. (ed.) Studie z teorie a metodiky výchovy. Brno: Katedra pedagogiky pedagogické fakulty MU ve spolupráci s MSD spol. s r.o., 2002. ISBN 80-86633-00-4
Vojtěch, J. Uplatnění absolventů škol na trhu práce – 2004. Praha: Národní ústav odborného vzdělávání, 2004. ISBN 80-85118-91-2 Zelinková, O. Poruchy učení. 3. vyd. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-342-4
Národní program rozvoje vzdělávání v České republice - Bílá kniha, Praha: MŠMT, 2001
Dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje výchovně vzdělávací soustavy v České republice, Praha: MŠMT, 2002 Metodický pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí a žáků ve školách a školských zařízeních, MŠMT ČR, Praha 2001
- 80 Odborné vzdělávání v České republice – přehledová zpráva, Praha: NOZV, NUOV, 2005 Učební dokumenty Praktická škola dvouletá. MŠMT ČR, Praha 2004. Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti
Zákon. č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (Školský zákon) Webové odkazy
www.istp.cz Integrovaný systém typových pozic www.nuov.cz
Národní ústav odborného vzdělávání
www.refernet.cz Národní konsorcium ReferNet
www.msmt.cz Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy www.risa.cz
Regionální informační systém o uplatnění absolventů na trhu práce
www.uiv.cz
Ústav pro informace ve vzdělávání
www.epilepsie.cz Stránky pro epileptiky
- 81 Seznam příloh 1.
Ukázka využití pracovních návodů ve výuce
3.
Ukázka algoritmu pracovního postupu
2.
Technické výkresy použité v instruktáži
- 82 -
1. Ukázka využití pracovních návodů ve výuce
- 83 -
2. Technické výkresy použité v instruktáži
- 84 -
3. Ukázka algoritmu pracovního postupu
- 85 -