MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA

ÚSTAV ČESKÉ LITERATURY A KNIHOVNICTVÍ

FOGLAROVSKÁ STOPA V SOUČASNÉ DOBRODRUŽNÉ PRÓZE PRO DĚTI A MLÁDEŽ PO ROCE 1989 Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Luisa Nováková, Ph.D.

BRNO 2010

EVA KÁČEROVÁ

Prohlašuji, že jsem oborovou práci vypracovala samostatně, s využitím uvedených pramenů a literatury. .............................. V Brně 20. 7. 2010

Děkuji Mgr. Luise Novákové, Ph.D., za konzultace, podporu, vstřícnost a cenné rady, které mi poskytla při vypracovávání této magisterské práce.

Obsah I. Úvod .......................................................................................................... 6 II. Z teorie dobrodružné prózy ................................................................ 10 III. Fenomén Foglar .................................................................................. 15 IV. Jaroslav Foglar pohledem literární kritiky...................................... 20 V. Pokračovatelé tzv. stínadelské trilogie ............................................... 31 5. 1 Jaroslav Velinský a čtvrtý díl stínadelského cyklu ..................... 33 5. 1. 1 Postavy Jaroslava Foglara versus postavy Jaroslava Velinského .............................................................................................................. 34 5. 1. 2 Prostor a čas tajemných Stínadel .............................................. 39 5. 1. 3 Nejen tajemství Jana T. ............................................................. 41 5. 1. 4 Epigonství, či nikoliv? .............................................................. 43 5. 2 Svatopluk Hrnčíř a trilogie o Uctívačích ginga ........................... 45 5. 2. 1 Referenční hrdinové a další postavy Hrnčířovy trilogie ........... 46 5. 2. 2 Město, vesnice a příroda ........................................................... 50 5. 2. 3 Detektivní rámec příběhu.......................................................... 52 5. 2. 4 Jazykové hry v Hrnčířově cyklu ............................................... 53 5. 2. 5 Hrnčířův epigonský román?...................................................... 55 5. 3 Meč Vontů Jiřího Hogana .............................................................. 57 5. 3. 1 Parta Pěti šípů a jiné postavy .................................................... 57 5. 3. 2 Stínadla v současnosti ............................................................... 61 5. 3. 3 Jazyk v Meči Vontů ................................................................... 63 5. 3. 4 Epigonský román foglarovského typu ...................................... 64 5. 4 Václav Levý – Jiggi a poslední přírůstky stínadelské trilogie.... 66 5. 4. 1 Postavy obou románů ................................................................ 67 5. 4. 2 Stínadla a jiné prostory.............................................................. 69 5. 4. 3 Další z napodobitelů?................................................................ 71 VI. Miloš Zapletal a prózy s eticko-výchovnou tendencí ...................... 73 6. 1 Modelový čtenář a hrdinové Soví jeskyně .................................... 75 6. 2 Fyzický handicap ve Cvocích......................................................... 79 6. 3 Krajina a poznávací funkce v Zapletalových románech ............ 83

6. 4 Dobrodružství v obou románech................................................... 87 6. 5 Forma a jazyk ................................................................................. 91 6. 6 Miloš Zapletal jako adekvátní nástupce Jaroslava Foglara?..... 93 VII. Chlapecký prázdninový příběh v díle Svatopluka Hrnčíře .......... 95 7. 1 Parta a jiní hrdinové Osady na konci světa .................................. 96 7. 2 Význam rodného kraje v Osadě na konci světa ......................... 102 7. 3 Humor a jazyk .............................................................................. 106 7. 4 „Opožděná“ knížka Svatopluka Hrnčíře? ................................. 110 VIII. Závěr ............................................................................................... 111 Seznam použité literatury....................................................................... 117 Seznam příloh .......................................................................................... 124 Přílohy ...................................................................................................... 125

I. Úvod Literatura pro děti a mládež zažila po událostech listopadu 1989 řadu změn, se kterými se vyrovnávala především v uplynulém desetiletí. Nově získaná politická svoboda se projevila i v oblasti kultury a svobodného podnikání. Na knižním trhu mohou svobodně publikovat nejen autoři dříve zakazovaní, ale do povědomí čtenářského se dostávají autoři noví. Na pultech knihkupectví se však objevují také reedice dříve publikujících autorů. Na počátku 90. let nastal především vydavatelský „boom“1. Rozmach knižního trhu s mnoha nově vzniklými nakladatelstvími2 (jmenujme například BB/art, Meander, Paseka, Libri3) s sebou přinesl také pestrou a bohatou nabídku vydávaných titulů. Vždyť podle statistických údajů každý rok stoupá produkce dětské literatury.4 Podnikatelská svoboda však na knižní trh nepřináší pouze kvalitní literaturu, ale také tituly s nevelkou uměleckou úrovní, mnohdy se jedná o triviální četbu a literární kýč. Komercializace a vulgarizace proniká do literatury již počátkem 90. let. V síti těchto titulů se běžný čtenář sotva orientuje. Tuto myšlenku můžeme podpořit údaji z výzkumu zpracovaného Jiřím Trávníčkem, ve kterém si více jak 50 % občanů starších 15 let myslí, že nelze mít přehled o vydávaných knihách5. K tomu, aby nás knižní trh zcela nepohltil, nám slouží několik vodítek. Jedním z nich jsou recenze knih pro děti a mládež. Musíme však konstatovat, že v současné době existuje pouze jeden specializovaný časopis pro teorii a kritiku literatury pro děti a mládež, a to časopis Ladění, který vznikl v roce 1996 na půdě Ústavu literatury pro mládež Pedagogické fakulty při Masarykově univerzitě v Brně6.

1

TOMAN, Jaroslav. Současná česká literatura pro děti a mládež. Tvorba devadesátých let 20. století. Brno: Cerm, 2000, s. 3–4. 2 Do roku 1989 bylo u nás okolo čtyřiceti státních nakladatelství. Po listopadu 1989 vzniklo během poměrně krátké doby přes tři tisíce nakladatelství (údaje jsou převzaty z: PISTORIUS, Vladimír. Jak se dělá kniha. Praha/Litomyšl: Libri, 2005, s. 32–35). 3 Všechna výše uvedená nakladatelství se alespoň jednou umístila se svým titulem v soutěži Zlatá stuha (viz Česká sekce IBBY [online]. 2008–2009 [cit. 2010-01-04]. Dostupný z WWW: ). 4 PISTORIUS, Vladimír. Jak se dělá kniha. Praha/Litomyšl: Libri, 2005, s. 28. 5 TRÁVNÍČEK, Jiří. Čteme? Obyvatelé České republiky a jejich vztah ke knize (2007). Brno: Host, 2008, s. 52. 6 TOMAN, Jaroslav. Současná česká literatura pro děti a mládež. Tvorba devadesátých let 20. století. Brno: Cerm, 2000, s. 26–27.

6

Dalšími časopisy, které v 90. letech informovaly o knihách pro děti a mládež, byly časopis Zlatý máj a informační zpravodaj sdružení nakladatelů Nové knihy. Obě periodika však zanikla. Zanikl také originální měsíčník nakladatelství Albatros Opravdové noviny pro děvčata a chlapce, který přinášel dětem informace o nové knižní produkci. Mimo časopis Ladění se objevují recenze a stati občasně v časopise pro učitele základních škol Komenský a časopise Tvořivá dramatika. V přílohách kulturních rubrik denního tisku nebo v literárních časopisech celostátní působnosti nacházíme informace o literatuře pro děti a mládež jen výjimečně. Dalším vodítkem, jak si na knižním pultu vybrat kvalitní knihu, jsou literární ceny. V českém prostředí figurují tři literární ocenění zaměřující se na literaturu pro děti a mládež. V prvním případě se jedná o Zlatou stuhu pořádanou Českou sekcí mezinárodní organizace IBBY, Obcí spisovatelů a Klubem ilustrátorů dětské knihy. Ocenění jsou rozdělována již od roku 19927 a zahrnují tři oblasti: původní českou literární a výtvarnou část a také literaturu překladovou pro děti a mládež8. Významným oceněním je také Magnesia Litera, která od roku 2004 přidala kategorii Litera za dětskou knihu9. Jako poslední uvádíme čtenářskou anketu SUK – Čteme všichni, která je pořádána Sukovou studijní knihovnou pro mládež ve spolupráci s Českou sekcí IBBY a Klubem dětských knihoven SKIP. Toto ocenění se liší od předchozích dvou v tom, že knihu nevolí odborná porota, ale dětští čtenáři a knihovníci. Jednou z kategorií je také Cena ministerstva, ve které zasedá porota složená z učitelů českého jazyka.10 Nejinak se situace vyvíjela v dobrodružné literatuře pro děti a mládež. Po roce 1989 se objevují tři nakladatelství produkující podprůměrnou dobrodružnou prózu. Ivo Železný byl jedním z prvních v 90. letech, který obnovil edici westernového čtiva Rodokaps. Podobný typ literatury je vydáván v nakladatelství Gabi.11 Nakladatelství

7

Kompletní výsledky můžete nalézt: Česká sekce IBBY [online]. 2008–2009 [cit. 2010-01-04]. Dostupný z WWW: 8 Ústav pro českou literaturu AV ČR: Literární ceny [online]. [cit. 2010-01-04]. Dostupný z WWW: < http://www.ucl.cas.cz/ceny/index.php?c=58>. 9 Magnesia Litera [online]. [cit. 2010-01-04]. Dostupný z WWW: < http://www.magnesialitera.cz/index_in.php?mm=2&sm=3 >. 10 Národní pedagogická knihovna Komenského [online]. 2005–2009 [cit. 2010-01-04]. Dostupný z WWW: . 11 TOMAN, Jaroslav. Trivialita a kýč v literatuře pro děti a mládež. Brno: Cerm, 2000, s. 7.

7

Návrat Radomíra Suchánka produkovalo jak podprůměrnou literaturu, tak hodnotná díla z oblasti zábavné četby, často ovšem v ne tak kvalitním redakčním provedení. V edici Malá řada vyšel například románový cyklus Vinetou Karla Maye. Protiváhou těmto nakladatelům zůstávají edice nakladatelství, která počátkem 90. let vydávají umělecky hodnotnou literaturu světových i domácích autorů. Bezpochyby sem patří (ač i zde s výhradami) nakladatelství Albatros, Magnet-Press a Toužimský a Moravec.12 Jak už bylo výše zmíněno, orientace v současné dětské literatuře není pro čtenáře jednoduchá. I dobrodružná próza se s tímto problémem potýká. Domníváme se, že dobrodružná próza má u chlapců13 pubescentního věku nezastupitelnou úlohu v utváření jejich osobnosti. Tato diplomová práce si klade za cíl zmapovat situaci v polistopadové dobrodružné literatuře pro děti a mládež, a to konkrétně v jedné vybrané oblasti. Pokusíme se najít literární dědice a pokračovatele Jaroslava Foglara, jehož tvůrčí odkaz byl v 90. letech rehabilitován14 a který se stal po roce 1989 jistým fenoménem. Můžeme souhlasit se slovy Michala Pribáně, který uvádí, že to, zda lze foglarovky dnes považovat za „živou literaturu“, však není dáno jen tím, kolik mají prepubertálních čtenářů či čtenářů-pamětníků, ale i tím, v kolika současných literárních dílech, divadelních a filmových adaptacích, v kolika nově vznikajících komiksech se udržují foglarovské mýty a legendy, oživují jeho literární postavy, motivy jeho příběhů a třeba jen pouhé věty a pouhá slůvka […]15. A není divu, že našel obdivovatele, kteří rozmnožují ve svých dílech jeho odkaz, myšlenky a motivy. S pomocí analýzy vybraných děl se pokusíme nalézt spojnice mezi Jaroslavem Foglarem a těmito autory. Nejprve se pokusíme sumarizovat a zhodnotit literaturu, která se po listopadu 1989 v souvislosti se jménem Jaroslava Foglara rozmnožila. Je také nutné, abychom se podívali na přístup teoretiků k dílu Jaroslava Foglara, který byl od svého počátku velmi rozporuplný. Po roce 1989 byl Jaroslav Foglar a jeho dílo rehabilitováno. Avšak otázkou zůstává, zda se pohled na dílo Jaroslava Foglara opravdu změnil, či nikoliv. Budeme se zabývat třemi typy autorů-dědiců. První silnou vlnou se stali pokračovatelé tzv. stínadelské trilogie, tj. Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří 12

Tamtéž. Vycházíme z toho, že u pubescentního čtenáře se mezi desátým a jedenáctým rokem diferencuje výběr literatury na ryze chlapeckou (dobrodružnou prózu) a dívčí (próza s dívčí hrdinkou). Viz TOMAN, Jaroslav. Polistopadové proměny dětského čtenáře. Zlatý máj. 1997, 47, č. 3–4, s. 132. 14 TOMAN, Jaroslav. Trivialita a kýč v literatuře pro děti a mládež. Brno: Cerm, 2000, s. 12 15 PŘIBÁŇ, Michal. Foglarovi dědicové, pohrobci a levobočci. Host. 2007, č. 6, s. 39. 13

8

a Tajemství Velkého Vonta, trilogie bývá kromě výše uvedeného označení nazývána také „vontská“16 nebo „městská“17. Zhodnotíme dílo čtyř autorů. První z nich, Jaroslav Velinský, vytvořil čtvrtý díl k původní Foglarově trilogii. Jedná se o román Poslední tajemství Jana T. (2003). Zmíníme se také o autorech, kteří rozvíjejí některý ze stínadelských motivů. Nejprve to bude trilogie Svatopluka Hrnčíře o Uctívačích ginga – Ostrov Uctívačů ginga (1999), Poklad Uctívačů ginga (2000) a Maják Uctívačů ginga (2005). Dalším autorem, který si vypůjčil jeden z Foglarových motivů, je Jiří Hogan s dílem Meč Vontů (1999). Posledním autorem navazujícím na stínadelský cyklus je Václav Levý – Jiggy s dvojicí knih Tajemství Stínadel a Mezi Vonty. V další části se pokusíme nalézt spojnici s eticko-výchovnou tendencí Jaroslava Foglara. V této oblasti poukážeme na dvě významná díla Miloše Zapletala. Ten je jedním z velkých obdivovatelů a popularizátorů díla Jaroslava Foglara. Výchovné působení pro Foglara tak typické je nejvíce patrné v dílech Soví jeskyně (1989) a Cvoci (2008), která podrobněji analyzujeme a srovnáme s díly Jaroslava Foglara. Poslední oblastí, jíž se budeme zabývat, je oblast literátů navazujících na foglarovskou tradici prázdninových dobrodružství.18 Budeme analyzovat dílo Svatopluka Hrnčíře Osada na konci světa (2003). Osada neunikla pozornosti literárních cen, získala 1. místo v soutěži Zlatá stuha za původní literární tvorbu v kategorii Literatura pro mládež za rok 200319. Je jasné, že fenomén jménem Foglar zaslouží pozornost. Tímto malým výčtem jsme ukázali, že dílo Jaroslava Foglara je stále živé a nachází i v dnešní době své pokračovatele. Na základě analýzy se pokusíme zjistit, zda uvedení autoři nejsou pouhými epigony Jaroslava Foglara a nejde pouze o doznívající fenomén, nebo zda můžeme mluvit o pohledu do budoucna.

16

Viz VALÁŠEK, Martin; JANDOUREK, Jan. Svět Foglarových Stínadel. Souvislosti. 1996, č. 4, s. 69–85. 17 Viz HYBLER, Martin. Preadolescentní mentalita. Host. 1999, č. 6, s. 42–45. 18 TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity, 1992, s. 92. 19 Česká sekce IBBY [online]. 2008–2009 [cit. 2010-01-04]. Dostupný z WWW: < http://www.ibby.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=35&Itemid=40>.

9

II. Z teorie dobrodružné prózy Dobrodružná próza pro děti a mládež byla ve svých prvopočátcích (a také ještě dlouho po jejím vstupu na pole dětské literatury) chápána pouze jako oddechová, zábavná, úniková a rekreační četba mládeže.20 Heslo „dobrodružná próza“ v Průvodci literárním dílem začíná charakteristikou, že se jedná o žánry čtenářsky nenáročné, zábavné literatury […]21. Encyklopedie literárních žánrů také charakterizuje heslo dobrodružného románu jako žánr zábavné prózy […]22. Na žánr dobrodružné prózy bylo pohlíženo jako na literaturu okrajovou, mnohdy až pokleslou. Dnes můžeme tvrdit, že tento jednostranný pohled na dobrodružnou prózu nebyl zcela objektivní. Avšak připusťme, že dobrodružná četba zahrnuje produkci výsostně uměleckou, standardní a brakovou23. Základními podmínkami příslušnosti k dobrodružné próze jsou dle Lexikonu literárních pojmů tyto: dobrodružný román se vyznačuje poutavým dramatickým dějem s překvapivými zvraty a zápletkami a se zdůrazněním nebezpečí, která neustále ohrožují hlavní postavu

24

. Použijme také charakteristiku dobrodružné prózy pro děti a mládež

od Jaroslava Tomana: poskytuje dětskému recipientovi napínavý děj, akčního hrdinu a exotické prostředí25. Avšak vzápětí Toman uvádí, že dobrodružná próza jako součást české literatury pro děti a mládež není žánrově čistým útvarem26. Je tedy nutné, abychom se podrobněji podívali na všechny tři složky dobrodružné prózy a na tomto základě se pokusili vymezit její žánrové varianty. Do popředí v dobrodružné próze vystupuje gradující, dramaticky vyhrocený, poutavý a napínavý děj27. Často se hrdinové dostávají do neobvyklé situace, např. jsou svědkem zločinu nebo se účastnili přírodní katastrofy. Tyto neobyčejné situace dále rozvíjí dobrodružný motiv. Dějové zvraty bývají mnohdy dílem náhody. Svou roli

20

CHALOUPKA, Otakar. Rozvoj dětského čtenářství. Praha: Albatros, 1982, s. 374. LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem. Výkladový slovník základních pojmů literární teorie. Jinočany: Nakladatelství H&H, 2002, s. 68. 22 MOCNÁ, Dagmar; PETERKA, Josef a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha a Litomyšl: Paseka, 2004, s. 118. 23 TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity, 1992, s. 90. 24 PAVERA, Libor; VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 82. 25 Tamtéž, s. 92. 26 Tamtéž. 27 Tamtéž, s. 90. 21

10

sehrává dopis, posel nebo pomocná ruka přítele, která přichází „právě včas“.28 Mnohdy se prostředky akcelerace děje a způsoby vyvolání napětí opakují, např. záměna osob, hrozící nebezpečí ze strany živlů, zvířat nebo nepřítele, závody, souboje atd.29 Svatava Urbanová mluví o tzv. mýtu dobrodružnosti30, který je tvořen modelem: touha – hledání – zápas – cíl31. Tento model může vést spolu s ostatními stereotypy žánru (kompoziční stereotypnost, šablonovitost a schematičnost postav) k tvorbě klišé v dobrodružné literatuře. Podle Jaroslava Tomana se v dobrodružné próze téměř neuplatňují retardační prvky popisné a úvahové32. S tímto tvrzením lze souhlasit. Avšak existují žánrové varianty dobrodružné prózy, např. dobrodružné knihy uplatňující i uměleckonaučné postupy, kde prvky poznávací, a s tím také spojené rozsáhlé popisné pasáže, jsou stejně důležité jako prvky dobrodružné. Mnohdy dokonce důležitější. Svatava Urbanová tvrdí, že zábavnou formou (tj. dobrodružstvím) se zvyšuje intelektuální poznání33. Jak uvádí Lexikon literárních pojmů, v dobrodružném románu je výrazná poznávací hodnota, neboť čtenář se jejich prostřednictvím seznamuje s množstvím nových informací z různých sfér života34. Středem hyperbolizovaný

dobrodružných a

ideální

výprav

hrdina35.

bývá

Otakar

veskrze Chaloupka

úspěšný, mluví

zpravidla v souvislosti

s hyperbolizovaným hrdinou o tzv. mýtu úspěšného hrdiny36. Naplněním tohoto mýtu dochází k uspokojení očekávání čtenáře. Mladý čtenář takového hrdinu v dobrodružné próze očekává a touží ho v knize nalézt. Všechny postavy dobrodružné prózy nebývají zpravidla psychologicky hluboce prokresleny. Často se setkáváme (jak si ukážeme později), podobně jako v pohádce, se schematickými, černobílými charaktery.

28

URBANOVÁ, Svatava. Dobrodružná literatura. In URBANOVÁ, Svatava; ROSOVÁ, Milena. Žánry, osobnosti, díla. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity, 2005, s. 179. 29 PLESKOT, Jaroslav. Úvod do literatury pro mládež. Ostrava: Pedagogické nakladatelství Ostrava, 1964, s. 145. 30 URBANOVÁ, Svatava. Dobrodružná literatura. In URBANOVÁ, Svatava; ROSOVÁ, Milena. Žánry, osobnosti, díla. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity, 2005, s. 179. 31 Tamtéž. 32 TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity, 1992, s. 90. 33 URBANOVÁ, Svatava. Dobrodružná literatura. In URBANOVÁ, Svatava; ROSOVÁ, Milena. Žánry, osobnosti, díla. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity, 2005, s. 180. 34 PAVERA, Libor; VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 82. 35 TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity, 1992, s. 90. 36 CHALOUPKA, Otakar; NEZKUSIL, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury II. Praha: Albatros, 1976, s. 84.

11

Zde můžeme nalézt paralelu s žánrem pohádky. Pokusme se najít mezi oběma žánry souvislost, ale také odpovězme na otázku, v čem je uchopení žánru jiné. Jak uvádí Otakar Chaloupka, hrdina dobrodružné prózy odpovídá variantě pohádkového prince – je to hrdina aktivní, úspěšný a sociálně spolehlivý, „správný muž na správném místě“37. Heroizovaný hrdina nad ostatní vyniká fyzickou silou a morálními kvalitami. Kladně pojatému hrdinovi je přiřazen záporný protějšek.38 Tímto „záporným protějškem“ nemyslíme pouze záporně pojatou postavu. Do cesty bývají hrdinovi kladeny překážky, které však úspěšně překonává a ke svému cíli zdárně dorazí. Také závěrečným vyústěním, tj. vítězstvím dobra nad zlem, se podobá dobrodružná próza pohádce.39 Pohádka i dobrodružná próza se odehrávají v nezvyklém, mnohdy exotickém prostředí lákajícím svou tajuplností. Podobně jako žánr dobrodružné prózy jsou pohádky plné zvratů a dramatických situací. V čem tedy nacházíme rozdílnost mezi pohádkou a dobrodružnou prózou? Pro pubescenta je pohádka již příliš „dětská“, jak uvedl Otakar Chaloupka, tj. recipient si hledá jiné polohy, které mu literatura přináší. Právě hrdina dobrodružné prózy umožňuje dětskému čtenáři sebeprojekci […], dítě v něm hledá vlastní identifikaci na úrovni zajímavých, poutavých a převážně také emocionálně prestižních rolí40. Chaloupka toto spojení hrdiny se čtenářem považuje za identifikaci s hrdinou nebo jeho nápodobou, imitací41. A právě nápodoba je jednou ze základních forem sociálního učení. Neuvedli jsme, že právě dobrodružná próza je dominantní v četbě pubescentní mládeže, a to zejména chlapců. Dívky v tomto období tíhnou spíše k próze s dívčí hrdinkou. Stále častěji však tento žánr proniká do četby dětí mladšího školního věku, tj. devíti a desetiletých.42 Právě záměna vlastního já za hrdinu je pro pubescenci příznačná43. Pubescenta především láká, že jeho hrdina bude řešit problémové situace dospělého. K situacím dospělých pubescentní čtenář směřuje, tj. v knize vidí model, 37

CHALOUPKA, Otakar. Rozvoj dětského čtenářství. Praha: Albatros, 1982, s. 380–381. TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity, 1992, s. 90. 39 Viz PAVERA, Libor; VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 82. 40 CHALOUPKA, Otakar; NEZKUSIL, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury II. Praha: Albatros, 1976, s. 83. 41 CHALOUPKA, Otakar. Rozvoj dětského čtenářství. Praha: Albatros, 1982, s. 383. 42 TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity, 1992, s. 90. 43 CHALOUPKA, Otakar. Rozvoj dětského čtenářství. Praha: Albatros, 1982, s. 383. 38

12

jak se může k řešení problémů postavit. Tato identifikace má pak za důsledek vlastní čtenářovo sebeutváření, dochází k procesu sebeuvědomování, sociálního učení a k projekci hrdinova chování do vlastního. Posledním z prvků, který k dobrodružné próze patří, je exotický charakter prostředí, do kterého bývá děj zasazen. Uveďme citaci z Encyklopedie literárních žánrů: Cesta hrdiny vede divokými (neprobádanými, exotickými, labyrintickými) končinami (může jít o prostor kosmu, jako je tomu ve vědecko-fantastických epopejích meziplanetárních cest).44 Exotikou není myšlena pouze geografická vzdálenost, ale rovněž zobrazení situací vzdálených časově (jak historické romány, tak budoucnost v science fiction) nebo jinak atypicky, např. hrdelní zločin, přírodní katastrofa atd.45 Otakar Chaloupka v této souvislosti mluví o tzv. mýtu exotiky46. Jednou z dalších funkcí (kromě tří již výše zmíněných – poznávací, výchovné a estetické) dobrodružné prózy je podle slov Jaroslava Tomana to, že rozvíjí čtenářovu představivost a fantazii. Dobrodružná literatura v období pubescentního čtenářství se stává jakousi spojnicí mezi literaturou méně náročnou a náročnější.47 Již výše jsme si naznačili paralely mezi dobrodružnou prózou a pohádkou. Mnohdy se dobrodružná próza ocitá na pomezí dvou žánrů a nelze jednoznačně určit, ke kterému žánru náleží. Lexikon literárních pojmů uvádí, že prvky dobrodružné literatury nalézáme také v cestopisech, detektivní literatuře, ve sci-fi atd48. Průvodce literárním dílem k tomuto výčtu přidává také žánr fantasy49. Uveďme také několik žánrových variant dobrodružné prózy dle různých kritérií členění. Podle námětu bychom mohli ve shodě s Jaroslavem Tomanem rozlišit např. román dobrodružný, mořský, pirátský, stopařský, špionážní, kriminální a detektivní50. Labyrint literatury větví dobrodružný román na detektivní a fantastický román,

44

MOCNÁ, Dagmar; PETERKA, Josef a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha a Litomyšl: Paseka, 2004, s. 118. 45 PLESKOT, Jaroslav. Úvod do literatury pro mládež. Ostrava: Pedagogické nakladatelství Ostrava, 1964, s. 145. 46 CHALOUPKA, Otakar; NEZKUSIL, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury II. Praha: Albatros, 1976, s. 84. 47 Viz TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity, 1992, s. 90. 48 PAVERA, Libor; VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 82. 49 LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem. Výkladový slovník základních pojmů literární teorie. Jinočany: Nakladatelství H&H, 2002, s. 69. 50 Tamtéž, s. 89–90.

13

který leckdy

směřuje

k science

fiction

nebo

k utopii51.

Slovník

dále

uvádí,

že dobrodružný román má blízko k hororu52. U románů Jaroslava Foglara, a jak si později ukážeme i u dalších autorů, můžeme mluvit o další žánrové variantě, o tradici tzv. chlapeckých prázdninových dobrodružství.53 Do triviální produkce dobrodružné prózy pro děti a mládež většinou řadíme především westernové příběhy, dále pak kovbojky a tzv. indiánky.54 Jak bylo ukázáno, dobrodružnou prózu nelze jednoznačně definovat a určit. Musíme mezi dobrodružnou prózou a jinými žánry hledat paralely, ve kterých se dobrodružné prvky mohou objevit a objevují.

51

KARPATSKÝ, Dušan. Labyrint literatury. Praha: Albatros, 2008, s. 407. Tamtéž. 53 Tamtéž, s. 90. 54 TOMAN, Jaroslav. Trivialita a kýč v literatuře pro děti a mládež. Brno: Cerm, 2000, s. 6–7. 52

14

III. Fenomén Foglar Rok 1989 znamenal velký obrat ve vydávání děl Jaroslava Foglara. Dochází k úplné rehabilitaci jeho tvorby a právem můžeme mluvit o jakémsi „boomu“ ve vydávání jeho knih. V krátkém období 90. let vyšly reedice téměř všech jeho románů vytvořených ve třicátých, čtyřicátých a šedesátých letech.55 Vždyť pouze v jednom roce (1990) mu vyšlo rovných 13 knih.56 V roce 1999 se na pultech knihkupectví objevilo dokonce 15 titulů.57 V roce 1998 vyšel také komplet komiksových příběhů Rychlé šípy (1998). Zásluhu na tom nesou především brněnské nakladatelství Blok a hlavně pražské nakladatelství Olympia, které od roku 1991 až do současnosti58 vydává edici Sebrané spisy Jaroslava Foglara. První knihu vydala Olympia spolu s nakladatelstvím Blok v roce 1991, a to Foglarovy Hochy od Bobří řeky. Do současnosti bylo vydáno Olympií celkem 27 svazků59 této edice. Významným nakladatelským počinem je vydání Foglarovy slavné trilogie Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta60 v knize Dobrodružství v temných uličkách61 z roku 1990. Že se jednalo o nakladatelský úspěch, svědčí i druhé vydání o rok později.62 Třetí souhrnné vydání těchto tří knih vydalo opět nakladatelství Olympia takřka po patnácti letech, a to v roce 2005, pod názvem Rychlé šípy ve Stínadlech63. Nezapomínejme rovněž na rozsáhlou Foglarovu kronikářskou činnost spojenou s jeho skautským oddílem Dvojkou. Jeho kroniky, které psal již od roku 1924, pravidelně pak od podzimu roku 1935, celých třicet devět let,64 se však mezi širší

55

TOMAN, Jaroslav. Současná česká literatura pro děti a mládež. Tvorba devadesátých let 20. století. Brno: Cerm, 2000, s. 4. 56 ZAPLETAL, Miloš. Záhady a tajemství Jaroslava Foglara. Praha: Knižní klub, 2007, s. 137. 57 NOSEK – WINDY, Václav. Literární dílo Jaroslava Foglara. In Fenomén Foglar. Praha: Prázdninová škola Lipnice, 2007, s. 464–465. 58 Slovník české literatury po roce 1945 [online]. 2006–2008, 31. 7. 2007 [cit. 2010-03-04]. Jaroslav Foglar. Dostupné z WWW: < http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=32&hl=Jaroslav+Foglar+>. 59 JIRÁSEK, Ivo. Očima zážitkové pedagogiky. In Fenomén Foglar. Praha: Prázdninová škola Lipnice, 2007, s. 419–441. 60 Zatímco knižně vyšly Záhada hlavolamu již v roce 1941 a Stínadla se bouří 1947, Tajemství Velkého Vonta bylo vydáno poprvé jako součást trilogie Dobrodružství v temných uličkách. 61 FOGLAR, Jaroslav. Dobrodružství v temných uličkách. Praha: Olympia, 1990. 571 s. 62 FOGLAR, Jaroslav. Dobrodružství v temných uličkách. Praha: Olympia, 1991. 571 s. 63 FOGLAR, Jaroslav. Rychlé šípy ve Stínadlech. Praha: Olympia, 2005. 598 s. 64 ZAPLETAL, Miloš. Záhady a tajemství Jaroslava Foglara. Praha: Knižní klub, 2007, s. 16.

15

čtenářský okruh rozšířily až na sklonku autorova života, tedy v 90. letech 20. století. Kroniky se dostaly do čtenářských rukou především zásluhou Miloše Zapletala, který editoval většinu vydání těchto knih. Uveďme některé příklady: Tábor svazu třinácti (1999), Tábor Zelené příšery (2007).65 I po smrti Jaroslava Foglara se na pultech knihkupectví objevují nové publikace z jeho literárního fondu. Výbory z rukopisů ve většině případů uspořádal Miloš Zapletal.66 A tak se ke čtenářům dostaly výběry z instruktážních rubrik (Z Bobří hráze, 2002, Hry Jaroslava Foglara, 2000) plné programů her, návodů na různorodé činnosti, různá doporučení z časopisů Junák, Vpřed a Mladý hlasatel. Jedním z dalších výrazných editorů Foglarova díla, který napsal značné množství doslovů k jeho knihám, je Václav Nosek – Windy. Díky němu byla vydána doposud poslední kniha Sebraných spisů Jaroslava Foglara Tábor ve Sluneční zátoce (2007). Václav Nosek – Windy je autor publikace s názvem Jestřábí perutě: Povídání o foglarovkách (1999). Knihu můžeme charakterizovat slovy Ivo Jiráska: Je to nejpodrobnější popis Foglarova spisovatelského působení od první zveřejněné básně v roce 1920 až po nejnovější vydání všech jeho děl (do roku 1999).67 Autor vychází ze svých edičních poznámek, poskytuje k dílům kontext a přehledy knižních vydání. V 90. letech se také objevila bohatá literatura zaměřená na život a dílo Jaroslava Foglara. Úroveň vycházejících knih je kolísavá, ve výčtu vybíráme pouze knihy kvalitnější nebo něčím zajímavé a přínosné. Jednou z prvních knih, které vyšly po roce 1989, byla monografie Jiřího Mrvy Jaroslav Foglar (1990)68 a Lumíra Mikulky Causa: Jaroslav Foglar (1991)69. Ani v jedné z těchto knih se však neobjevila objektivní analýza Foglarova díla.70 To se do značné míry podařilo až Miloši Zapletalovi v monografii Záhady a tajemství Jaroslava Foglara (2007).71 Publikace představuje Foglara z několika pohledů. Miloš Zapletal se na něj dívá jako na spisovatele, vůdce skautského oddílu, 65

Úplný bibliografický soupis děl najdete např. na Slovník české literatury po roce 1945 [online]. 2006–2008, 31. 7. 2007 [cit. 2010-03-04]. Jaroslav Foglar. Dostupné z WWW: . 66 Viz JIRÁSEK, Ivo. Očima zážitkové pedagogiky. In Fenomén Foglar. Praha: Prázdninová škola Lipnice, 2007, s. 419–441. 67 Tamtéž, s. 443. 68 MRVA, Jiří. Jaroslav Foglar. Kroměříž: Okresní knihovna, 1990. 66 s. 69 MIKULKA, Lumír. Causa: Jaroslav Foglar. Ostrava: Amosium Servis, 1991. 143 s. 70 TOMAN, Jaroslav. Foglarova tvorba pro mládež v proměnách doby a literární kritiky. In K fenoménu Jaroslav Foglar: sborník příspěvků z konference Fenomén Jaroslav Foglar: Praha, Památník národního písemnictví, 17. září 2007. Praha: Památník národního písemnictví, 2008, s. 94. 71 ZAPLETAL, Miloš. Záhady a tajemství Jaroslava Foglara. Praha: Knižní klub, 2007. 285 s.

16

ale i jako na člověka plného zájmů. I když Miloš Zapletal patří nejen k Foglarovým obdivovatelům, ale i osobním přátelům, poodhalil v knize Foglarovy psychické problémy nebo sklony k autoritářství. Také v kapitolách o Foglarově tvorbě nechává zaznít názory kritiků, se kterými mnohdy souhlasí. Při charakteristice této pozoruhodné knihy si můžeme vypomoci úryvkem z recenze Jana Čápa: Zapletal čtivě a zasvěceně představuje osud velkého člověka 20. století […].72 Rok 2007 byl bohatý na rozmanité události spojené s osobností Jaroslava Foglara. Vždyť právě v tomto roce by oslavil Jaroslav Foglar sté narozeniny. K významnému životnímu jubileu byly vydány různé publikace. Jednou z nich byl Stoletý hoch od Bobří řeky Jiřího Zachariáše. Komplexní dílo je jistě zajímavé nejen rozsahem (400 stran), ale především uvedením velkého množství autentického materiálu. V roce 2007 se konala konference ke stému výročí narození Jaroslava Foglara s názvem Fenomén Jaroslav Foglar. Z této konference vzešel také sborník příspěvků K fenoménu Jaroslav Foglar (2008).73 Devatenáct odborníků se ve svých statích vyjadřovalo především k dílu Jaroslava Foglara. Objevily se také články zabývající se přínosem Jaroslava Foglara skautingu nebo jeho rolí v oblasti zážitkové pedagogiky. Významným počinem je vydání sborníku Fenomén Foglar74, který vyšel v závěru roku 2007. Do sborníku přispělo takřka padesát spolupracovníků a „následovníků“ Jaroslava Foglara, literárních vědců, přátel a bývalých členů skautské Dvojky. Čtenáři se tak dostává do ruky velmi zajímavý spis plný pohledů na dílo a osobnost Jaroslava Foglara. Dalším důkazem živoucího odkazu Jaroslava Foglara v posledním desetiletí může být množství výstav, které se u příležitosti výročí konaly. Z těch významnějších, pořádaných v roce 2007, uveďme především dvě – po deseti letech obnovenou výstavu Muzea hlavního města Prahy Od Bobří řeky do Stínadel a výstavu Moravského zemského muzea Kde bílá oblaka plují… 100 let od narození Jaroslava Foglara. Z výstavy vzešel stejnojmenný katalog, ve kterém se autoři pokusili shrnout, jaké stopy zanechal Jaroslav Foglar v jihomoravské metropoli, v Brně. Autoři upozorňují na Foglarovu spolupráci s nakladatelstvím Blok, shrnují soudobé divadelní představení 72

ČÁP, Jan. Vítězná partie Foglarova advokáta. Lidové noviny. 2007, č. 174, příl. Orientace, s. 12. K fenoménu Jaroslav Foglar: sborník příspěvků z konference Fenomén Jaroslav Foglar: Praha, Památník národního písemnictví, 17. září 2007. Růžena Hamanová, Dorota Lábusová. Praha: Památník národního písemnictví, 2008. 230 s. 74 Fenomén Foglar. Praha: Prázdninová škola Lipnice, 2007. 477 s. 73

17

Rychlých šípů v Radosti, navrací se také k článku v brněnském deníku Rovnost hodnotícím foglarovky. Nemůžeme rovněž nepřipomenout činnost Sdružení přátel Jaroslava Foglara. Jednou z hlavních činností sdružení je sběratelsko-badatelská činnost v rámci Jestřábova odkazu75. Internet nabízí velké množství odkazů na osobnost Jaroslava Foglara. V roce 2007 vznikl informační web o aktivitách spojených se stým výročím narození Jaroslava Foglara.76 V současné době se webová stránka nerozšiřuje, ale zvídavý čtenář hledající komplexní informace o Foglarově výročí zde nalezne vše, co potřebuje. Upozorněme ještě na dvě webové stránky přinášející faktické informace o autorovi. Bohoušek.cz77, s podtitulem foglarovský magazín, poskytuje rozmanité informace, množství článků, diskusní fóra o životě a díle Jaroslava Foglara. Druhou webovou stránkou je tzv. foglarweb78. Stránky Pavla Novotného se zaměřují především na knihy napsané Jaroslavem Foglarem, ale i na publikace o Foglarovi. Jen tento výčet tiskovin, událostí a jmen stačí k tomu, abychom ukázali, že obliba knih Jaroslava Foglara (především v 90. letech) byla velmi živá. Toto své tvrzení můžeme také doložit fakty z ankety Suk – čteme všichni, kde se Foglarovy knihy umístily v letech 1994 – 1999 do dvacátého místa.79 V roce 1994 obsadila Modrá rokle 1. místo, v roce 1998 zvítězilo souborné vydání Rychlých šípů. Jak uvádí Ivana Hutařová ve své studii Ohlas díla Jaroslava Foglara v celostátní čtenářské anketě dětí: Od roku 2000 ovládli žebříček popularity čarodějnický učeň Harry Potter, který s výjimkou jednoho roku vždy obsadil 1. místo. I když se knihy Jaroslava Foglara každoročně objevují na anketních lístcích dětí, do dvacátého místa námi sestaveného žebříčku se již žádná jeho kniha nedostala.80

75

SPJF – Sdružení přátel Jaroslava Foglara [online]. 2007 [cit. 2010-06-23]. Dostupné z WWW: . 76 Jaroslav Foglar, 100. výročí narození [online]. 2006 [cit. 2010-06-23]. Dostupné z WWW: . 77 Bohoušek.cz: foglarovský magazín [online]. 2000 [cit. 2010-06-23]. Dostupné z WWW: . 78 NOVOTNÝ, Pavel. Jaroslav Foglar – Jestřáb [online]. 2005–2009 [cit. 2010-04-07]. Dostupné z WWW: . 79 Kompletní výsledky o umístění knih Jaroslava Foglara z let 1994–1999 můžeme nalézt v: HUTAŘOVÁ, Ivana. Ohlas Jaroslava Foglara v celostátní čtenářské anketě dětí. In K fenoménu Jaroslav Foglar: sborník příspěvků z konference Fenomén Jaroslav Foglar: Praha, Památník národního písemnictví, 17. září 2007. Praha: Památník národního písemnictví, 2008m s. 203–205. 80 Tamtéž, s. 205.

18

V roce

2004

uspořádal

Svaz

knihovníků

a

informačních

pracovníků

ve spolupráci s Národní knihovnou ČR celostátní anketu Moje kniha81, Jaroslav Foglar z ní vychází jako čtvrtý nejoblíbenější autor (umísťuje se za Rowlingovou a Tolkiena, před něj se dostává také autorka českých dívčích románů Lenka Lanczová). Stejně tak jedenácté místo Rychlých šípů v celonárodní anketě Kniha mého 82

srdce , kterou pořádala Česká televize, může být důkazem, že dílo Jaroslava Foglara je oblíbené stále. Sám Jaroslav Foglar získal za své dílo prestižní ocenění Zlatá stuha v roce 1997 v kategorii za celoživotní dílo za vysoce etickou a výchovnou hodnotu životního literárního díla pro mládež83.

81

Moje kniha: hledáme nejoblíbenější knihu [online]. 2004 [cit. 2010-06-08]. Dostupné z WWW: . 82 Česká televize [online]. 1996–2010 [cit. 2010-03-31]. Kniha mého srdce. Dostupné z WWW: . 83 Česká sekce IBBY [online]. 2008–2009 [cit. 2010-01-04]. Dostupný z WWW: < http://www.ibby.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=41&Itemid=40>.

19

IV. Jaroslav Foglar pohledem literární kritiky Dílo Jaroslava Foglara bylo problematizováno již od samého vstupu autora do literatury ve třicátých letech 20. století. Jaroslav Toman uvádí: Na jedné straně byl vehementně odmítán a umlčován a vykazován na okraj literatury, ať již z důvodů uměleckých nebo ideologických, na straně druhé byl adorován a veleben.84 S tím nelze než souhlasit. Vždyť také po listopadu 1989 se nad dílem Jaroslava Foglara strhlo několik vášnivých diskusí v různých časopisech. Nemohlo to být ani jinak. Zakazovaný autor, jehož dílo v jisté době zmizelo z knihkupectví, se znovu objevil. V různých diskusích (podobně jako před rokem 1989) se kritikové opět rozdělují na odpůrce a nadšené příznivce Jaroslava Foglara. Abychom mohli zhodnotit kritické ohlasy dnes, musíme se také podívat na kritiky dřívější, protože názor na Foglarovo dílo prošel řadou krkolomných proměn85. Jaroslav Foglar začal publikovat ve 30. letech 20. století. První recenze na jeho knihy vychází například v časopise Úhor. O recenzích v pravém slova smyslu však nad Úhorem často mluvit nemůžeme ani v případě Foglara, ani jiných recenzovaných autorů a jejich děl. Mnohé „recenze“ obsahovaly více či méně podrobný obsah a doporučení, které věkové skupině jsou posuzovaná díla určena. Tyto první ohlasy na Foglara byly většinou kladné a doporučovaly knihy ke čtení. Jedna výtka se objevuje hned v několika recenzích, a to upozornění na stylové a jazykové chyby.86 První recenze a kritiky v pravém slova smyslu jsou vyslovovány nad dílem Jaroslava Foglara až v poválečných letech. Je to logické, protože Jaroslav Foglar vydal většinu knih v předválečných nebo válečných letech. V prvních poválečných letech (1946–1947) není pohled na dílo Jaroslava Foglara zatížen ideologicky87, ale i tak je kritický. Tehdejší nově založený časopis Štěpnice88 vytýká Foglarovým knihám především nízkou uměleckou kvalitu.89 Jeho

84

TOMAN, Jaroslav. Foglarova tvorba pro mládež v proměnách doby a literární kritiky. In K fenoménu Jaroslav Foglar: sborník příspěvků z konference Fenomén Jaroslav Foglar: Praha, Památník národního písemnictví, 17. září 2007. Praha: Památník národního písemnictví, 2008, s. 81. 85 Tamtéž. 86 Uveďme například články: KADLEC, Radko. Historie Svorné sedmy. Úhor. 1941, č. 2, s. 33. Nebo BULÁNEK – DLOUHÁN, František. Záhada hlavolamu. Úhor. 1941, č. 9, s. 162. 87 RAMBOUSEK, Jiří. Diskuse o Jaroslavu Foglarovi. Ladění. 2002, č. 4, s. 9. 88 Mluvíme spíše o staronovém časopise, neboť Štěpnice se stala pokračovatelem časopisu Úhor.

20

populární romány byly označeny za literaturu pokleslou. Mezi zaryté odpůrce Foglarových děl patřil v druhé půli 40. let Zdeněk Vavřík. Zdeněk Vavřík se stal rovněž tvrdým kritikem časopisu Vpřed, jehož šéfredaktorem byl právě Jaroslav Foglar. Časopis Vpřed byl označen za pokleslý. Úzce s touto kampaní souviselo také kritické odsouzení komiksového seriálu Rychlé šípy, který ve Vpředu vycházel. Časopisu Vpřed byla vytýkána především podbízivost, špatná úroveň kazící vkus mládeže, nevkusnost a prázdný obsah. Nová vlna kritiky časopisu Vpřed se znovu rozvířila po únoru 1948. Ve školním roce1947/1948 časopis Štěpnice nevycházel, proto se kritiky Vpředu přesunuly do periodika Kulturní politika. V listopadu 1948 bylo zastaveno vydávání samostatného časopisu Vpřed k upřímné radosti jeho odpůrců. Časopis se spojil s lépe hodnoceným Junákem. Vznikl časopis nový s kompromisním názvem Junáci, vpřed! I tak nebyly kritiky časopisu jednoznačné. Stále se upozorňovalo na negativní jevy, které byly do Junáka zavlečeny časopisem Vpřed. V nově vzniklém časopise Jaroslav Foglar již nepůsobil. To se jistě projevilo u kritiků i kladnými reakcemi. Radost netrvala dlouho, neboť obliba časopisu Junáci, vpřed! klesala a vydávání bylo o tři roky později zastaveno. Kampaň proti časopisu Vpřed byla definitivně ukončena v roce 1951. Ve Vpředu, kromě seriálu Rychlých šípů, vycházely i Foglarovy romány na pokračování.90 Foglarovým knihám byla především, podobně jako v letech předchozích, vytýkána nízká jazyková úroveň. Už v tomto období se projevil rozpor mezi negativními kritikami a nadšeným přijetím díla Jaroslava Foglara u čtenářů. Vždyť například román Hoši od Bobří řeky vyšel v rozmezí let 1937 až 1941 sedmkrát.91 Od nástupu totalitního režimu v roce 1948 se Foglarovy knihy ocitly na indexu. Nejisté období tvorby tohoto autora trvalo až do let 60. Foglarovi byla vytýkána především nedostatečná angažovanost, únik z reálného do romantického světa.92

89

Terčem kritiky se stala také grafická stránka knih. Recenzenti negativně nahlíželi na podbízivost výtvarné stránky a grafickou nevkusnost. 90 Jedná se o romány Stínadla se bouří, Devadesátka pokračuje. 91 ZAPLETAL, Miloš. Záhady a tajemství Jaroslava Foglara. Praha: Knižní klub, 2007, s. 19. 92 TOMAN, Jaroslav. Foglarova tvorba pro mládež v proměnách doby a literární kritiky. In K fenoménu Jaroslav Foglar: sborník příspěvků z konference Fenomén Jaroslav Foglar: Praha, Památník národního písemnictví, 17. září 2007. Praha: Památník národního písemnictví, 2008, s. 81. 92 Tamtéž.

21

Samozřejmě terčem kritiky se staly samotné náměty ze skautského prostředí93, i tzv. tematiky klubové. Díla Jaroslava Foglara nemohla vycházet do poloviny šedesátých let, tedy plných sedmnáct let. S tím, že Foglarovy knihy zmizely z pultů knihkupectví a byly také vyřazeny z fondů knihoven, jistě souvisí i to, že poslední článek,94 který útočí na Foglarovo dílo, se objevil v roce 1952. Do roku 1955 pak o Foglarovi nikdo nic dalšího neotiskl. Zájem čtenářů neutichl a od poloviny 50. let se zase o Jaroslavu Foglarovi začalo psát. V polovině 50. let se objevil článek Z. K. Slabého95 v Literárních novinách,96 který zakázaného autora ohodnotil objektivně, našel jeho silné a slabé stránky a odpoutal se od ideologického zatížení. Dokonce doporučil jeho knihy (samozřejmě po kvalitní probírce) k vydávání s odůvodněním, že Foglar má stále co přinášet čtenářům, pokud se nebude dopouštět prohřešků (především jazykových). Velká diskuse proběhla na stránkách Zlatého máje v letech 1957 a 1958.97 Více než dvacet autorů ve svých článcích po celý rok hodnotilo dosavadní produkci dobrodružné literatury. Nemohlo tedy nedojít na jméno Jaroslava Foglara. Tomu byly věnovány tři články – Františka Benharta, Jaromíra Průši a Františka Továrka.98 I když byli autoři článků k Foglarovi kritičtí (a mnohdy právem, když kritizovali schematičnost a šablonovitost postav a mravně-výchovné tendence), dokázali vyzdvihnout pozitivní „návody“ pro čtenáře, jak se zdokonalovat. Autoři zastávají názor, že pokud Jaroslav Foglar napíše knihu novou, nezatíženou skautskou ideologií, měla by být vydána. K částečné rehabilitaci Jaroslava Foglara dochází až v polovině 60. let. V letech 1964 a 196599 v časopise Zlatý máj proběhla další velká rozprava nad dílem toho autora. V této „vlně debat“ Zlatého máje je Jaroslav Foglar středem zájmu.

93

Organizace Skaut byla zakázána těsně po únoru 1948. KLÍMA, Ivan. Odhalujeme tajemství Chaty děsu. Mladá fronta. 6. 8. 1952, č. 184, s. 2. 95 Byl to právě Z. K. Slabý kriticky pohlížející na první vydání románu Stínadla se bouří. 96 SLABÝ, Z. K. Nezapomínejme na literaturu pro dospívající mládež. Literární noviny. 1955, č. 32, s. 7. 97 RAMBOUSEK, Jiří. Diskuse o Jaroslavu Foglarovi. Ladění. 2002, č. 4, s. 9. 98 Jedná se o články: BENHART, František. Proč už nezní Píseň úplňku? Zlatý máj. 1956–1957, č. 13, s. 400–401, PRŮŠA, Jaromír. O jeden potřebný žánr. Zlatý máj. 1958, č. 4, s. 109–111, TOVÁREK, František. O dobrodružství, a co s tím souvisí. Zlatý máj. 1956–57, č. 13, s. 398–99. 99 RAMBOUSEK, Jiří. Diskuse o Jaroslavu Foglarovi. Ladění. 2002, č. 4, s. 9. 94

22

Diskusi rozpoutal Petr Sadecký článkem: Proč mlčí Jaroslav Foglar?100 Mladý autor se postavil nejen za Foglarovy knihy, ale také za Foglara jako člověka: A stejně jako nerozumějí mládeži, nechápou mnozí dospělí ani Foglara. Nechtějí být objektivní. Viděli a vidí jeho chyby (které si mnohdy sami vymysleli). Ale zapomněli, v čem je Foglarovo dílo i dnes živé a prospěšné.101 Sadecký mimo jiné obhajuje turistický oddíl vedený Foglarem, který podle jeho názoru může být vzorem ostatní mládeži. Na knihách oceňuje především jejich etickou stánku. Tu uměleckou taktně upozaďuje. Takřka po patnácti letech vyslovil někdo tak odvážný názor veřejně. Jistě je to také zásluha šéfredaktora Zlatého máje Z. K. Slabého (dřívějšího Foglarova kritika a odpůrce), který povolil uveřejnění článku Petra Sadeckého. Po vydání tohoto čísla Zlatého máje byla redakce zavalena lavinou dopisů (lavina je slovo oprávněné, protože redakce vydala v následujících číslech na padesát úryvků z příchozích dopisů), které různými způsoby na článek Petra Sadeckého reagovaly. Diskuse na stránkách Zlatého máje probíhala celých deset měsíců a dostali v ní možnost vyslovit názor nejen odpůrci, ale také zastánci spisovatele. Jistým pokrokem také bylo, že sám Jaroslav Foglar dostal možnost obhájit se. Skupina příznivců (např. Petr Sadecký, Antonín Hykish či Nataša Tánská) poukázala především na to, že Jaroslav Foglar vytvořil takové postavy, se kterými se může mladý čtenář identifikovat. Knihám Jaroslava Foglara nemůžeme ani dnes upřít to, co oceňovali kritikové z let šedesátých, a to esteticko-výchovný102 vliv na pubescentní mládež. Foglarovy knihy podle slov recenzentů mohou významně přispět k mimoškolní zájmové činnosti mládeže.103 Takový je například článek Bedřicha Bössera,104 který věcně a objektivně argumentuje a přináší charakteristiku osobnosti Jaroslava Foglara. Odpůrci poukázali na přehnanou didaktičnost Foglarových knih, stereotypnost a vykonstruovanost děje, nepostižení skutečného života dítěte a nízkou jazykovou

100

SADECKÝ, Petr. Proč mlčí Jaroslav Foglar? Zlatý máj. 1964, č. 3, s. 105–108. Tamtéž, s. 105. 102 Např. již zmíněný článek Petra Sadeckého rozpoutávající celou diskuzi ve Zlatém máji kladně hodnotí výchovnou stránku knih (viz SADECKÝ, Petr. Proč mlčí Jaroslav Foglar? Zlatý máj. 1964, č. 3, s. 105–108). 103 TOMAN, Jaroslav. Foglarova tvorba pro mládež v proměnách doby a literární kritiky. In K fenoménu Jaroslav Foglar: sborník příspěvků z konference Fenomén Jaroslav Foglar: Praha, Památník národního písemnictví, 17. září 2007. Praha: Památník národního písemnictví, 2008, s. 83. 104 BÖSSER, Bedřich. Nejde jen o Foglara. Zlatý máj. 1964, č. 11, s. 496–500. 101

23

úroveň. Odmítavé stanovisko si udrželi z dob minulých především Václav Stejskal, Zdeněk Vavřík, Jaroslav Tichý nebo Vladimír Kovářík. Jednotlivé debatní příspěvky nemůžeme vidět černobíle. Mnozí autoři článků vyslovili kritické soudy (výchovnost děl, schematičnost postav, jazykové prohřešky…), které jsou zcela oprávněné. Na druhou stranu však dokázali ocenit oblíbenost Foglarových knih u dětí. Nečekané bylo vyústění a uzavření předchozích diskuzí. Závěrečné slovo dostal Jan Červenka.105 Autor nikterak neshrnuje nebo neanalyzuje předchozí diskuzi a jednostranně se staví na stranu odpůrců Jaroslava Foglara. Kritizuje obhájce, kteří podle něj přeceňují pedagogický přínos Foglarových knih. Jaký vliv měla tedy tato diskuse na pozdější dráhu Jaroslava Foglara? Atmosféra let šedesátých vedla k radikálnějšímu přehodnocení názorů na Jaroslava Foglara a většina diskutujících prosazovala, aby došlo k reedici mnoha knih. Dokonce byly vydány také knihy z rukopisů. Ještě v 60. letech vyšla Tajemná Řásnovka106, Poklad Černého delfína107 a Dobrodružství v Zemi nikoho.108 První dvě jmenované knihy vyšly díky brněnskému nakladatelství Blok. Můžeme tedy mluvit o dalším tvůrčím a publikačním období Jaroslava Foglara, a to v letech 1965–1971.109 Debata ve Zlatém máji byla největší a trvala nejdéle (takřka deset měsíců). Drobnější diskuse probíhaly také na stránkách Mladé Fronty, či ve slovenském časopise Práca. Objevily se rozpravy i v regionálních časopisech, např. Červený květ, nebo kulturně laděném periodiku Tvar. Dochází k vydávání mnoha nových děl Jaroslava Foglara (na kterých mělo zásluhu nakladatelství Blok, později také Olympia, Mladá fronta nebo Melantrich). Objevily se rozhovory s Jaroslavem Foglarem, články shrnující jeho život a dílo. V 70. letech a do poloviny let 80. je Jaroslav Foglar nucen se opět odmlčet. Nepříznivá politická situace nedovoluje vydávání jeho děl. Poslední recenze se objevuje v roce 1971.

105

ČERVENKA, Jan. Může být člověk chlapcem nadosmrti? Zlatý máj. 1965, č. 1, s. 12–17. FOGLAR, Jaroslav. Tajemná Řásnovka. Brno: Blok, 1965. 184 s. 107 FOGLAR, Jaroslav. Poklad Černého delfína. Brno: Blok, 1966. 151 s. 108 FOGLAR, Jaroslav. Dobrodružství v Zemi nikoho. Praha: Olympia, 1969. 196 s. 109 Jedná je již o pátou tvůrčí etapu Jaroslava Foglara. Držíme se dělení na sedm tvůrčích etap, které provedl Miloš Zapletal (viz ZAPLETAL, Miloš. Záhady a tajemství Jaroslava Foglara. Praha: Knižní klub, 2007. 285 s). 106

24

Na další diskuse byli čtenáři nuceni počkat si až do roku 1982, kdy vychází studie Jana Lopatky Sláva a úskalí amatérismu110 uvedená pouze v samizdatovém Kritickém měsíčníku. Autor přináší pokus objektivně formulovat, rekonstruovat důvod čtenářské obliby Foglarových knížek, pokus záměrně a vědomě oprošťovaný od mimověcných, jež poznamenaly podstatnou část diskusí111. Jan Lopatka se snaží ve své studii objektivně nahlédnout na knihy Jaroslava Foglara, hodnotí jejich znaky, poetiku i funkčnost a oblibu u čtenářů. Podle Lopatky Foglar vytvořil autonomní svět prepubescentů se specifiky dané věkové skupiny analogický světu dospělých. Za nejdůležitější prvky díla považuje Lopatka předávání základních morálních hodnot a snahy dosáhnout vyšších cílů, tj. stát se lepším (zde naráží na častou kritiku, že Foglarovy knihy jsou mnohdy pouze únikem z reality do světa romantiky). Foglarovy knihy Lopatka přirovnává k pohádce, kde dobro vítězí nad zlem po zkoušce hrdiny. Také některé postavy přirovnává k těm pohádkovým, např. Rikitana. Pro Lopatku je to logické, protože má-li někdo někoho napravovat (odtud ta „pohádkovost“ postavy) směrem ke své jednoznačné ideální didaktické představě, stěží se k tomu hodí mravně rozkolísaný schizoidní úředník112. Lopatka žánrově řadí Foglarovy knihy mezi novely s tajemstvím, které jsou obdobou tohoto žánru v literatuře pro dospělé. Toto napětí pak tvoří základ fabule. Lopatka podrobil rozboru tři Foglarovy romány: Hochy od Bobří řeky, Záhadu hlavolamu a Stínadla se bouří. Všechny tři knihy obsahují stále stejná mravní schémata. Dalším společným prvkem je vložení textu do textu (příběh o Royovi, úryvky z deníku Jana Tleskače a úryvky z Vontské kroniky). Shledává také rozdíly. Knihy se liší především prostředím, ve kterém se děj odehrává. Zatímco Hoši od Bobří řeky se dostávají do původní, nedotčené krajiny, Stínadla se bouří a Záhada hlavolamu se odehrávají v ryze městském prostředí. Jedním dechem Lopatka dodává: Autor tu dokáže vytvořit přinejmenším stejnou atmosféru, jakou mu jinde dává les, řeka, peřeje či jiné běžné rekvizity romantického předdospívání u táborového ohně.113 Od poloviny 80. let přichází změna. Jistě s tím souvisí postupné „tání“ v oblasti kultury i vydavatelské praxe. Při příležitosti Foglarových osmdesátin jsou pořádány 110

Oficiálně vyšla studie až v 90. letech ve Zlatém máji. Viz LOPATKA, Jan. Sláva a úskalí amatérismu. Zlatý máj. 1990, č. 8, s. 459–462. 111 Tamtéž, s. 459. 112 Tamtéž, s. 461. 113 Tamtéž, s. 462.

25

besedy se spisovatelem. Uvolnění poměrů dokazuje také to, že heslo „Jaroslav Foglar“ je uveřejněno v prvním dílu Lexikonu české literatury (1985).114 Foglar je v hesle překvapivě (na svou dobu) hodnocen pozitivně pro výchovný a etický akcent svých děl. Ještě před listopadem 1989, roku 1988, se konala v Opavě konference věnovaná literatuře pro děti a mládež, na níž vystoupil také Jiří Rambousek115 a shrnul dosavadní diskuse o Jaroslavu Foglarovi. Sám také zhodnotil tvorbu tohoto autora a pozitivně se k ní vyjádřil. Zvýšený zájem o osobnost a dílo Jaroslava Foglara v 80. letech rozpoutal další vlnu debat a diskusí v různých časopisech a novinách. Uveďme především diskusi v brněnské Rovnosti v letech 1986 – 1987116, kterou započal svým článkem Foglarovky ano nebo ne?117 Pavel Doušek. Jak již název napovídá, jednalo se o problém, zda je vhodné Foglarovky vydávat či nikoliv. Sám autor si odpovídá jednoznačným ne, nevydávat. Článek měl velký čtenářský ohlas a o Jaroslavu Foglarovi se opět začalo mluvit. Celá rozprava však opět skončila Foglarovým odmítnutím, zamítavým stanoviskem k vydávání jeho knih a besedám se čtenáři. V kritikách převládlo ideové stanovisko a knihy byly označeny jako nevhodné a nevyhovující socialistické mládeži. Druhá velká polemika proběhla na stránkách časopisu Kmen. Jako první byl otištěn rozhovor Karla Sýse s Jaroslavem Foglarem. Rozhovor není výjimečný svým obsahem, ale tím, že vůbec mohl vyjít. V dalším článku dostal slovo dlouho umlčovaný Jaroslav Foglar sám.118 Poslední článek v sérii napsal Vojtěch Vacke.119 Můžeme říci, že se jedná o jednu z nejpodrobnějších analýz Foglarova díla. Vacke se je snaží hodnotit objektivně, je k foglarovkám věcně kritický. Na jedné straně hodnotí neúspěch Jaroslava Foglara u literárních vědců a kritiků (opět poukazuje na jazykové nedostatky, schematičnost postav aj.), ale také obrovský úspěch u čtenářů (a dále na ušlechtilé výchovné tendence, svět chlapecké fantazie aj.). Vacke se opírá o názory odborníků,

114

FORST, Vladimír. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1, A–G. 1. vyd. Praha: Academia, 1985, s. 724–725, autor hesla Dalibor Holub. 115 Z konference nevyšel žádný sborník, proto byl článek zařazen do časopisu Ladění 2002 (viz RAMBOUSEK, Jiří. Diskuse o Jaroslavu Foglarovi. Ladění. 2002, č. 4, s. 8–11). 116 V lednu 1987 vydává redakce stanoviska k mnoha čtenářským dopisům. 117 DOUŠEK, Pavel. Foglarovky ano nebo ne? Rovnost. 12. 11. 1986, č. 267, s. 1 a 4. 118 FOGLAR, Jaroslav. Jak přivést mládež k touze po čtení. Kmen. 1988, č. 22, s. 4. 119 VACKE, Vojtěch. Svět pouze pro chlapce? Kmen. 1988, č. 40, s. 1 a 4.

26

využívá jejich argumentaci (pozitivní i negativní kritiky), snaží se nalézt mýtickou rovinu Foglarova díla. Článek patří k nejpodrobnějším analýzám Foglarovy tvorby.120 Ve sledování debat o Jaroslavu Foglarovi se dostáváme až do let devadesátých. Tedy do let svobody. Už v předchozí kapitole jsme zmínili, jaký zásadní dopad měla listopadová revoluce roku 1989 na život a literární dráhu Jaroslava Foglara. Jaroslav Foglar se začal objevovat v televizi, dával rozhovory, jeho knihy byly opět vydávány v mnoha reedicích, vyšla dosud nevydaná díla. Pro nakladatele bylo jméno Foglar zárukou zisku. Knihy byly vydávány ve velkých nákladech a úspěšně prodávány (viz kapitola předchozí). Jak se však dívala na Jaroslava Foglara odborná veřejnost? Pokusíme se shrnout debaty, které proběhly v brněnských novinách Rovnost a časopise Zlatý máj. Série článků o Jaroslavu Foglarovi probíhala v Rovnosti od května do července roku 1990. První, výše zmíněná, diskuse z druhé poloviny 80. let byla skutečně zaměřena na dílo Jaroslava Foglara. Druhá debata nebyla vedená ani tak o Foglarových literárních kvalitách, ale jako obhajoba jednání literárních kritiků za minulého režimu. Více než zaměření na Foglara se jednotliví pisatelé vzájemně obviňují nebo sami sebe obhajují. Sérii polemik odstartoval Jiří Mrva v článku Foglarovky ano, nebo ne?121 Mrva byl Foglarovým obhájcem již v dřívějších dobách, proto není divu, že jeho článek vyznívá jako obhajoba Foglarova díla, ale navíc se zde objevuje ostrá, místy až hrubá kritika Foglarových odpůrců. Reakce na Mrvův článek nenechají na sebe dlouho čekat. Mrvovo chování ostře odsoudil Jaromír Blažejovský. Dle Blažejovského nešlo Mrvovi ani tak o obhajobu samotného spisovatele Jaroslava Foglara, jako o soud nad Foglarovými kritiky.122 Dalšími účastníky debaty se stali například Vojtěch Vacke, Vladimír Mrva nebo Karel Sýs. K samotnému Foglarovi se pak vyslovili ještě dva autoři. Bez osobního vyjadřování nelibostí vůči ostatním kritikům vystoupili s články Zdeněk Zapletal a Rudolf Kohoutek. Oba autoři vyzdvihují Foglarův pedagogický talent, potřebnost jeho děl v literatuře pro děti a mládež a doporučují jeho díla i nadále vydávat. Debatu uzavřel 120

Na okraj je nutné říci, že objektivní analýzu znevažuje útok na spisovatelovu osobnost. Autor článku považuje psychiku Jaroslava Foglara za infantilní, vztah k ženám jako chorobnou nenávist opačného pohlaví. 121 MRVA, Jiří. Foglarovky ano, nebo ne? Rovnost. 3. 5. 1990, č. 103, s. 5. 122 BLAŽEJOVSKÝ, Jaromír. Foglarovky ano, kritiku ne? Rovnost. 8. 5. 1990, č. 107, s. 5.

27

Karel D. Jánský. Autor se o Foglarovi vyjadřuje kladně a vyzývá odborníky, aby se sešli ke společné diskusi.123 I když rozprava probíhala pouze dva měsíce, ukázalo se, že ne všechny rozpravy byly vedeny seriózně, bez osobního zaujetí. Proto je z literárněvědného hlediska jistě důležitější debata, která proběhla o něco později opět v časopise Zlatý máj. Budeme-li mluvit pouze o dvou literárních kritikách zúčastněných v debatě Zlatého máje, nesnižujeme tím nikterak důležitost celé diskuse. Naopak. Obě námi vybrané studie analyzují Fogloravo dílo a přinášejí nové pohledy na ně. Myslíme, že mohou být právem považovány za to nejlepší, co k dílu Jaroslava Foglara dosud vyšlo. Prvním je již výše zmíněna studie Jana Lopatky Sláva a úskalí amatérismu124, nyní vycházející konečně oficiálně. Druhým autorem je Vladimír Nezkusil se studií Rozpory Foglarova světa s podnázvem K prvnímu soubornému vydání „stínadelských“ příběhů

125

. Nezkusil se

nevěnuje pouze nově vydané stínadelské trilogii,126 ale obecněji se zamýšlí nad dílem Jaroslava Foglara. Na úvod Nezkusil upozorňuje, že dospělý čtenář není ve Foglarově světě vítán, protože mnohé věci vidí jinak než čtenář dětský. Do pubescentního světa jednoduše dospělí nepatří. Dále pak autor upozorňuje na izolaci – vertikální, tj. izolace chlapeckých společenství od světa dospělých (uzavřenost chlapců do vlastního světa), a horizontální, tj. uzavřenost vůči svým vrstevníkům (např. Rychlé šípy mezi sebe nepouští další členy). Také polemizuje s výše zmíněnou studií Jana Lopatky. Především s tvrzením, v němž Lopatka přirovnává Foglarovy příběhy k pohádce. Nezkusil tvrdí, že dítě ve věku, kdy sahá po Foglarovi, již pohádky nečte, protože hledá realistický svět. Nikoliv svět nereálný, který pohádky představují. Naopak souhlasí s Vojtěchem Vackem,127 který ve foglarovkách nachází mýtické prvky. Důležitým prvkem v díle Jaroslava Foglara je práce s tajemstvím, které slouží samozřejmě k udržení napětí a spojitosti celého textu. 123

JÁNSKÝ, Karel D. Nakonec stejně rozhodnou děti. Rovnost. 28. 6. 1990, č. 150, s. 5. LOPATKA, Jan. Sláva a úskalí amatérismu. Zlatý máj. 1990, č. 8, s. 459–462. 125 NEZKUSIL, Vladimír. Rozpory Foglarova světa: K prvnímu soubornému vydání „stínadelských“ příběhů. Zlatý máj. 1991, č. 3, s. 157–163. 126 Viz FOGLAR, Jaroslav. Dobrodružství v temných uličkách. Praha: Olympia, 1990. 571 s. 127 VACKE, Vojtěch. Svět pouze pro chlapce? Kmen. 1988, č. 40, s. 1 a 4. 124

28

Nezkusil se také pozastavuje nad jazykovou nedbalostí, která byla Foglarovi tak často vytýkána. Kupodivu ji nevidí jako škodlivou, naopak: Dokonce se dá říci, že jistá nedbalost, neoriginalita, šeď je tu k dobru věci – přílišná vynalézavost v tomto ohledu by totiž mohla odvádět pozornost od toho, co je doopravdy podstatné – co se děje, co probíhá a co už tím samo o sobě demonstruje svůj smysl.128 Černobílost Foglarova světa, která také byla mnohdy terčem kritiky, se snaží Nezkusil vysvětlit pomocí mýtotvorného principu. Svět mýtu je podle něj svět opozic, tudíž zde prostě musí být dobří a špatní, přátelé a nepřátelé a prosté ano – ne. Závěrem skládá Nezkusil Foglarovi poklonu a ocenění jeho díla. Nelze jinak, než tato slova ocitovat: Foglarovo vyprávění není tedy pouhým dílem fascinace chlapeckým světem a víry v jeho možnosti, ale také skrytou výzvou k zbourání stěn, kterými se izoluje od ostatních, k překročení hranic všech takto uzavřených společenství, dodnes zasévajících mezi lidi nedůvěru a nenávist, protože bez toho se žádné, byť sebeušlechtilejší úmysly nedají natrvalo uskutečnit.129 Další větší polemika se v 90. letech a počátkem 21. století nekonala. Neznamená to, že by se o Jaroslavu Foglarovi přestalo mluvit. Seriózní literárněvědné diskuse probíhaly především ve sbornících hodnotících dílo Jaroslava Foglara z několika úhlů. Sborníky, ale i časopisecké příspěvky, byly vydány při příležitosti významných životních jubileí Jaroslava Foglara. Jak již bylo výše zmíněno, jednalo se především o rok 1999, kdy Foglar zemřel, a rok 2007, symbolických sto let od jeho narození (uveďme například sborníky Fenomén Foglar130 a K fenoménu Jaroslav Foglar131). O jeho oblíbenosti svědčí také stálá přítomnost jeho knih na pultech knihkupectví. Jak jsme uvedli, snažili jsme se v této kapitole souhrnně podívat na názory literárních kritiků na Foglarovo dílo. Vycházeli jsme především ze samotných článků uveřejněných v časopisech a sbornících. Počátkem 21. století vznikly podobně koncipované studie shrnující polemiky nad dílem Jaroslav Foglara. Přihlíželi jsme k článku Jaroslava Tomana Foglarova 128

NEZKUSIL, Vladimír. Rozpory Foglarova světa: K prvnímu soubornému vydání „stínadelských“ příběhů. Zlatý máj. 1991, č. 3, s. 160–161. 129 NEZKUSIL, Vladimír. Rozpory Foglarova světa: K prvnímu soubornému vydání „stínadelských“ příběhů. Zlatý máj. 1991, č. 3, s. 163. 130 Fenomén Foglar. Praha: Prázdninová škola Lipnice, 2007. 477 s. 131 K fenoménu Jaroslav Foglar: sborník příspěvků z konference Fenomén Jaroslav Foglar: Praha, Památník národního písemnictví, 17. září 2007. Růžena Hamanová, Dorota Lábusová. Praha: Památník národního písemnictví, 2008. 230 s.

29

tvorba pro mládež v proměnách doby a literární kritiky132 uveřejněném ve sborníku K fenoménu Jaroslav Foglar. V roce 2005 byla na Masarykově univerzitě obhájena diplomová práce Petry Kraclové Jaroslav Foglar v zrcadle literární kritiky.133 Autorka velmi podrobně analyzuje diskuse a příspěvky v celostátních periodikách týkajících se Foglarových děl. Petra Kraclová postupuje chronologicky od třicátých do devadesátých let 20. století. Kritiky autorka nejen analyzuje, ale opatřuje vlastními komentáři, vyvozuje závěry, hodnotí. Pro naši práci byl asi nejcennější rozsáhlý seznam literatury (především všech článků týkajících se jednotlivých vln diskusí), díky kterému bylo možno články jednoduše dohledat v daných časopisech a novinách. Petra Kraclová je také autorkou článku Jaroslav Foglar očima kritiků134 uveřejněného ve sborníku Fenomén Foglar. Článek ve stručnější formě shrnuje problematiku autorčiny diplomové práce. Literárněvědný zájem o Foglarovo dílo je stále živý. Snažili jsme se poukázat na studie a články hodnotící dílo Jaroslava Foglara objektivně, vyzvedávající klady a upozorňující na nedostatky. Představili jsme rovněž studie, pro které bylo určující hledisko ideové, ne literární.

132

TOMAN, Jaroslav. Foglarova tvorba pro mládež v proměnách doby a literární kritiky. In K fenoménu Jaroslav Foglar: sborník příspěvků z konference Fenomén Jaroslav Foglar: Praha, Památník národního písemnictví, 17. září 2007. Praha: Památník národního písemnictví, 2008, s. 81–98. 133 KRACLOVÁ, Petra. Jaroslav Foglar v zrcadle literární kritiky. Brno, 2005. 80 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita v Brně, Filozofická fakulta. 134 KRACLOVÁ, Petra. Jaroslav Foglar očima kritiků. In Fenomén Foglar. Praha: Prázdninová škola Lipnice, 2007, s. 175–183.

30

V. Pokračovatelé tzv. stínadelské trilogie V následujících kapitolách se zaměříme na konkrétní díla autorů, kteří byli ve svých knihách ovlivněni Jaroslavem Foglarem. Budeme mluvit především o dílech poprvé vydaných po roce 1989, toto období je pro naši práci stěžejní. Proč vlastně autoři vytváří díla, která kopírují myšlenky a motivy jiných autorů? Můžeme si odpovědět slovy Jaroslava Jandourka: Na počátku zřejmě stojí fascinace tím, co jejich autor přinesl. Pak možná následuje pocit lítosti, že původní nápad ještě nevydal všechny plody. Technicky je to snazší než hledat vlastní nápady. Autor-zakladatel představil jasné paradigma, které mnohé zařídí samo, a tak nese i epigony.135 Nesporné je, že většina autorů, kteří navazují na Jaroslava Foglara, přebírají nebo modifikují stínadelskou tematiku. Není to fakt nijak neočekávaný. Vždyť např. jedna z prvních Foglarových knih, která byla vydána po revoluci, bylo Dobrodružství v temných uličkách (1990). Kniha se dočkala velmi rychle druhého vydání o rok později. I přes dílčí výtky recenzentů bylo celkové hodnocení pozitivní. Tvrzení podpořme citací z recenze knihy Dobrodružství v temných uličkách. Zdeněk Pírek hodnotí knihu takto: „Stínadelské příběhy jsou rozhodně čtenářsky přitažlivé […], neztratily na své poutavosti ani po létech, když se dobrodružná literatura posunula víc do jiných oblastí […].136 Stínadelský cyklus rozšířili čtyři autoři vydávající svá díla po roce 1989. Prvním spisovatelem ze „stínadelské čtyřky“ je román Jaroslava Velinského Poslední tajemství Jana T. 137 Autor si kladl za cíl dovysvětlit mnohé z nedořečených stínadelských záhad. Modifikací motivů nebo novým zpracováním vontského námětu se zabývali tři autoři. Prvním z nich je Svatopluk Hrnčíř, který oživil jeden z Foglarem „opuštěných motivů“ o stínadelské partě Uctívačů ginga. Volně řazená trilogie obsahuje Ostrov

135

JANDOUREK, Jan. Pestrá tvorba Foglarových sirotků. Mladá fronta Dnes. 7. 7. 2007, č. 156, s. D6. PÍREK, Zdeněk. Jaroslav Foglar, Dobrodružství v temných uličkách. Komenský. 1990/1991, č. 1, s. 62 137 VELINSKÝ, Jaroslav. Poslední tajemství Jana T. Libouchec: Kapitán Kid, 2003. 243 s. 136

31

Uctívačů ginga (1999)138, Poklad Uctívačů ginga (2000)139 a Maják Uctívačů ginga (2005)140. Do současnosti zasadil nový příběh o objevování tajemných Stínadel Jiří Schwemlein – Hogan v románu Meč Vontů141. Posledním pokračovatelem stínadelské tradice je autor známý méně než všichni tři spisovatelé před ním. Tajemství Stínadel (2007)142 a Mezi Vonty (2008)143 Václava Levého – Jiggi jsou nejnovějšími stínadelskými přírůstky. Ani jeden z titulů zatím nevyšel knižně. Autor je však poskytuje zdarma ke stažení na internetu. Co spojuje všechny výše uvedené autory? Jistě je to obdiv k Jaroslavu Foglarovi a jeho knihám. Je to logické. Vždyť Jiří Hogan a Jaroslav Velinský se narodili počátkem 30. let, Svatopluk Hrnčíř v druhé půli let dvacátých. Všichni tři se tedy ve svém dospívání s Foglarovými knihami jistě setkali. Proto se snad rozhodli, že i oni budou kráčet v jeho šlépějích. Můžeme souhlasit jistě také s Janem Jandourkem, který odpovídá na otázku, co mají tyto příběhy společného: Navozují atmosféru hledání, slibují, že v tomto světě je ještě možné tajemství a že na cestě k iniciaci lze nalézt věrné druhy a dokonce i družky.144 Pokusíme se srovnat, jak tito autoři k Foglarovu dílu přistupují, jaká je umělecká kvalita děl a zda se nestávají pouhými epigony.

138

HRNČÍŘ, Svatopluk. Ostrov Uctívačů ginga: po stopách neznámých příběhů Rychlých šípů. Praha: Ostrov, 1999. 139 HRNČÍŘ, Svatopluk. Poklad Uctívačů ginga: tajemství neviditelného srubu. Praha: Ostrov, 2000. 191 s. 140 HRNČÍŘ, Svatopluk. Maják Uctívačů ginga: bratrstvo ztraceného talismanu. Praha: Ostrov, 2005. 175 s. 141 HOGAN, Jiří. Meč Vontů. Praha: Leprez, 1999. 280 s. 142 LEVÝ – JIGGI, Václav. Tajemství Stínadel [online]. [s.l.]: [s.n.], 2007 [cit. 2010-03-17]. Dostupné z WWW: . 143 LEVÝ – JIGGI, Václav. Mezi Vonty [online]. [s.l.]: [s.n.], 2008 [cit. 2010-03-17]. Dostupné z WWW: . 144 Tamtéž.

32

5. 1 Jaroslav Velinský a čtvrtý díl stínadelského cyklu Jedním z autorů, kteří rozvíjejí stínadelskou tematiku, je Jaroslav Velinský se svým románem Poslední tajemství Jana T. Trampům je autor známější pod přezdívkou Kapitán Kid. Velinský je jedním ze spisovatelů, kteří svým dílem zasahují do mnoha žánrových oblastí. Než vyšel román Poslední tajemství Jana T., měl autor již za sebou několik detektivně laděných románů, trampských písňových sborníků, dramat a knih z oblasti sci-fi a fantasy literatury. Román má ambice stát se čtvrtým dílem stínadelského cyklu a dořešit nedořešené záhady nebo opuštěné myšlenky. Nápad „dopsat“ Foglarovu trilogii dostal Jaroslav Velinský již dříve, v roce 1949, kdy vytvořil nepublikovaný fragment Černé stíny (rukopis Černých stínů přepracoval do podoby, která vyšla knižně v roce 2003145). Avšak v 80. letech se autor dověděl, že Foglar na třetím pokračování příběhů ze Stínadel již dávno pracuje. V roce 1981 poslal Jaroslav Velinský Jaroslavu Foglarovi svůj původní text. Foglar mu v dopise odpověděl, jak byl překvapený, že oba jejich romány začínají stejně a oba také ve svých textech řeší stejné záhady.146 Jaroslav Velinský své poznámky na dvacet let opět založil. Vrátil se k nim, až když si v 90. letech přečetl Tajemství Velkého Vonta. Velinský ze svého původního textu vzal především dva nápady, které se staly kostrou jeho nového románu. Jaroslav Velinský již jako šestnáctiletý mladík položil otázku: Kdo vlastně byl Jan Tleskač, jak se dostal jako dítě na stínadelskou ulici…?!147 K tomu se přidružila logicky druhá, jak se velký nákres létacího kola (a to se všemi technickými detaily a podrobnými nákresy jednotlivých součástí) mohl vejít do malého otvoru, jaký byl v hlavolamu. Velinský tento fakt komentuje takto: Překvapivé je, že na to nepřišel sám Foglar, protože skutečnost, že žádný papír nejde přeložit více jak devětkrát, znám právě z Mladého hlasatele.148 A tak vznikla ústřední zápletka knihy: Jan Tleskač dal plán létacího kola před smrtí do úschovy k zámečníku Ramouzovi, a tím se stalo, že nebyl zničen.

145

Viz PŘIBÁŇ, Michal. Foglarovi dědicové, pohrobci a levobočci. Host. 2007, č. 6, s. 41. VELINSKÝ, Jaroslav. Poslední tajemství Jana T. Libouchec: Kapitán Kid, 2003. Doslov autora, s. 238. 147 Tamtéž, s. 239. 148 MANDYS, Pavel. Zbořil jsem pár mýtů. S Jaroslavem Velinským o Rychlých šípech. Týden. 29. 9. 2003, č. 40, s. 82. 146

33

Velinský opět zavádí Rychlé šípy do známých Stínadel, kde se ušlechtilého vontství chce zmocnit parta Netopýrů vedená Emilem Maňákem. Rychlé šípy, které stojí na straně dobra, musí proto pomoci Stínadlům se tohoto zla zbavit. Pomohou partě Upřímných srdcí k vítězství ve volbách o Velké Vontsví. Velinský pro nadšené čtenáře Jaroslava Foglara odkrývá také další události ze života Jana Tleskače. Nakonec je tajemství Jana Tleskače odhaleno. Rychlé šípy zjistí, kdo byl otcem Jana Tleskače, jak vznikl záhadný hlavolam, a naleznou plán létacího kola. K jeho sestrojení ale nedochází. Velinský se snaží být věrný vypravěčskému stylu Jaroslava Foglara. Zná dobře život Rychlých šípů především z důkladné čtenářské přípravy. Foglarovi se vyrovnal smyslem pro příběh a přesným vystižením atmosféry ponurých stínadelských ulic. Ale na druhou stranu sám autor podotýká, že chtěl zbořit několik foglarovských mýtů, když do příběhu aktivně zapojil děvčata nebo otevřel Stínadla okolnímu světu.149

5. 1. 1 Postavy Jaroslava Foglara versus postavy Jaroslava Velinského Jaroslav Velinský zachoval v Posledním tajemství Jana T. důležité postavy stínadelské trilogie. Jedná se o klub Rychlých šípů, Bratrstvo Kočičí pracky, partu kolem Tondy Plíhala, který vydává svůj proslulý Sběrač, a samozřejmě hrdiny ze Stínadel – Otakara Losnu, Vláďu Dratuše nebo tajemného Široka. Přidává řadu nových postav, které se hromadí s přibývajícím množstvím záhad. Především jde o dvě ženské postavy, o Tonču Sedlářovou a Martinu Ramouzovou a její rodinu. Zmíněné postavy budeme podrobněji analyzovat. Jaroslav Velinský převzal charakter hlavní pětice od Foglara, nic na ní neměnil. Autor dokázal udržet a podtrhnout charakter především Rychlonožky a Červenáčka. Dává větší prostor jejich specifickému humoru (zachovává také typické průpovídky: plantážníci150, himbajs šůviks151, u jóviše152, ježkovy oči153, jejkote mankote154).

149

MANDYS, Pavel. Zbořil jsem pár mýtů. S Jaroslavem Velinským o Rychlých šípech. Týden. 29. 9. 2003, č. 40, s. 82. 150 VELINSKÝ, Jaroslav. Poslední tajemství Jana T. Libouchec: Kapitán Kid, 2003, s. 76, 43. Srovnání: FOGLAR, Jaroslav. Dobrodružství v temných uličkách. Praha: Olympia, 1990, s. 412. 151 Tamtéž, s. 43, 49, 103, 115. Srovnání: FOGLAR, Jaroslav. Dobrodružství v temných uličkách. Praha: Olympia, 1990, s. 408, 412. 152 Tamtéž, s. 103. 153 Tamtéž, s. 83. 154 Tamtéž, s. 198, 219.

34

Nejvíce upozaděna je postava Mirka Dušína. Zatímco u Foglara je Mirek Dušín postavou klíčovou a stěžejní155, Velinský nechává prosadit se i ostatní členy klubu. Více prostoru je s přibývajícími záhadami dáno úvahám Jarky Metelky, který se osvědčil jako logik již u Jaroslava Foglara (dedukcemi došel k závěrům, co se stalo s Janem Tleskačem před jeho smrtí). Parta chlapců se chová jako tzv. pětitělo, tj. protagonistou dobrodružství nejsou jednotlivci, ale pětičlenná skupina Rychlých šípů, jež je velmi úzce spjata, svázána bezpodmínečnou solidaritou, takže budí dojem jakéhosi kolektivního těla156. Jaroslav Foglar smysl pro skupinovost dodržuje. Do Stínadel míří vždy celá parta. A pokud tomu tak není, jedná se o zradu. Můžeme to ukázat na příkladu „zrady“ Červenáčka, který je na nějaký čas z klubu vyloučen. Jaroslav Velinský tuto skupinovost striktně nedodržuje. Do Stínadel mnohdy chlapci pronikají pouze ve třech nebo čtyřech. Mirek s Jarkou pátrají bez ostatních členů po odhalení záhady, kdo byl vynálezce slavného hlavolamu. Avšak Velinský má pro toto „trhání party“ vždy ušlechtilý a logicky vysvětlitelný důvod. Především to, že Jarka s Mirkem se snaží chránit mladší členy klubu před možným nebezpečím, kterého je ve Stínadlech vždy dostatek. Nakonec vítězí smysl pro kolektivitu party a postavy si uvědomují svou chybu: I Mirek s Jarkou zapomněli na svou „radu starších“ a na úmysl vyloučit mladší hochy některých nebezpečných akcí. Jak by to také mohli udělat! Rychlé šípy přece vždycky zdolávaly překážky společně.157 Velinský po vzoru J. Foglara působí v románu výchovně, a jako refrén se i zde opakuje Foglarovo staré známé: Úkoly vypracovali vždy, hned po příchodu ze školy. Večerní vzpomínka na školu je nedovedla nepříjemně vzrušit jako ty hochy, kteří po celé dopoledne ubíjeli čas svými zábavami a pak večer, když unavení měli jít spát, vyděšeně vzpomínali, že se zapomněli naučit ten či onen článek […].158 Srovnejme si zmíněný úryvek s pasáží z románu Poslední tajemství Jana T.: […] Mirek Dušín s nemilým překvapením musel přiznat, že ve vědomostech má značné

155

Viz FAFEJTA, Martin Analýza role žen, dívek a Mirka Dušína v Rychlých šípech: Obsahová analýza Rychlých šípů. In Fenomén Jaroslav Foglar. Praha: Prázdninová škola Lipnice, 2005, s. 161–168. 156 HYBLER, Martin. Preadolescentní mentalita. Host. 1999, č. 6, s. 43. 157 Tamtéž, s. 174. 158 FOGLAR, Jaroslav. Dobrodružství v temných uličkách. Praha: Olympia, 1990, s. 44.

35

mezery. Byl tím rozladěný, věděl, že už se zase příliš zabývá Stínadly – a cestou domů si umiňoval, že se to musí změnit!159 Velinského román se od předlohy Jaroslava Foglara liší přítomností dívek v příběhu.160 Je s podivem, že Rychlé šípy Jaroslava Foglara, byť jsou v prepubertálním či již pubertálním věku, o ženy nemají příliš velký zájem. Martin Hybler k absenci dívek podotýká, že k jednomu ideálnímu, kolektivnímu a bezrozpornému pětitělu, které představují Rychlé šípy, žádné druhé tělo či pohlaví není potřeba, pro něž také druhé pohlaví prostě neexistuje161. Jednou ze jmenovaných postav ve stínadelské trilogii Jaroslava Foglara je Tonča Sedlářová, o které budeme mluvit vzápětí. Mezi dalšími dívkami objevujícími se ve stínadelské trilogii jde především o Haha Bimbi alias Alžbětinu Prknářovou, která působí jako komická figurka. Haha Bimbi vystoupí pouze v zanedbatelné roli, když potvrdí návrat Rychlých šípů ze stínadelského zajetí. Sami chlapci ji ironicky popisují v TAM – TAMU, že je to hodná a milá dívka162. Posledními výraznějšími dívčími postavami jsou členky party Amazonek. Ty vystupují rovněž v Tajemství Velkého Vonta. Tato dívčí parta neuznává vůbec žádnou vontskou organizaci […] I někteří kluci mají z Amazonek strach!163, nakonec se však projeví jako naivní děvčátka, se kterými manipuluje Vont Rejholec. Amazonky zasáhnou do děje tím, že Rychlým šípům ukradnou ježka v kleci. Ale ani tato epizoda je nedostane do popředí děje a je takřka zapomenuta. Velinský naopak všem dívčím postavám přiděluje úkoly, které posouvají děj. Autor využil pro svůj román drobného detailu z Foglarovy Záhady hlavolamu, a to zmínku o postavě Tonči Sedlářové. V Záhadě hlavolamu se Tonča objeví dvakrát. Opět jsou oba výstupy malé, takřka bezvýznamné. „Šli jsme do Stínadel. Snad půjdeme do kostelu svatého Jakuba. Nevím, ještě jistě. Musíme tam jít! Hledejte nás, když se nevrátím.“ Dopis pečlivě zalepil a předal jej Tonče Sedlářové. Měla za úkol dát dopis pozdě večer jeho rodičům, kdyby viděla, že už je zle a že se po Jindrovi doma shánějí. Tonča Sedlářová byla docela rozumné děvče a Jindra jí mohl věřit, že vše dobře zařídí. To je, že nepoběží hned s brekotem domů vyburcovat celý barák, jakmile se jen trochu setmí. […] Ale když viděla, že Jindra o tom 159

VELINSKÝ, Jaroslav. Poslední tajemství Jana T. Libouchec: Kapitán Kid, 2003, s. 164. Nemůžeme tvrdit, že by se Jaroslav Foglar vyhýbal dívkám zcela. Dívčí postavy ve stínadelské trilogii vystupují, ale do děje výrazně nezasahují. 161 HYBLER, Martin. Preadolescentní mentalita. Host. 1999, č. 6, s. 44. 162 FOGLAR, Jaroslav. Dobrodružství v temných uličkách. Praha: Olympia, 1990, s. 413. 163 Tamtéž, s. 379. 160

36

nechce mluvit, pochopila, že to není věc pro ni, a už byla zticha. Jindra to dovedl ocenit. Zlatá Tonča!164 Z Tonči Sedlářové, jak již bylo řečeno, vytvořil Jaroslav Velinský jednu z hlavních postav, která se již od prvních stránek románu stává důležitou hybatelkou děje. Jak je zvykem u Velinského, a jak si později ještě detailněji ukážeme, připomíná epizody z Foglarovy trilogie, aby osvěžil čtenáři důležité události i postavy. Není tomu jinak ani v případě Tonči Sedlářové: […] tehdy Jindra svěřil Tonče dopis pro své rodiče, který měla odevzdat co nejpozději, až bude dům zamčený – aby věděli, kde mají Jindru hledat, kdyby se nevrátil – a Tonča, i když vyděšená, s dopisem trpělivě čekala do pozdního večera! Jiné děvče by už dávno běželo s pláčem za Jindrovými rodiči – a jak by to bylo asi dopadlo, o tom Jindra radši ani nepřemýšlel.165 Druhou aktivní dívčí postavou je Martina Ramouzová. Jistě můžeme souhlasit s Josefem Vlčkem, který popisuje postavu Martiny takto: Působivá a lidsky silná postava Martiny Ramouzové, která se z nezajímavého káčátka stává vontskou Pannou orleánskou, dává příběhu atraktivní motiv.166 Postava Martiny se v průběhu děje vyvíjí. Již na prvních stránkách knihy nacházíme charakter Martiny, o jejíž sousedství [ve třídě] nikdo nestál.167 Dívka je uzavřená a zamlká, skutečně docela obyčejná168. Avšak Martina, podporována Tončou, se přerodí v bojovnici za správné a čestné jednání: S námi je spravedlnost, poctivost, čest – jsme svorni, jak je to ve vontských heslech, naše srdce je lemované žlutou, která je barvou naší – a brzy budeme připraveni vymést ze Stínadel všechny ty Netopýry, kteří s sebou nesou jed, rozklad, surovost a nenávist – všechno, proti čemu vždy stáli všichni poctiví Vontové samotným Vojtěchem Vontem počínaje!169. Je tedy logické, že dostává plnou podporu Rychlých šípů a také samotného Velkého Vonta. Přátelství mezi Martinou a Tončou je věrnou kopií vztahů mezi Rychlými šípy. Tonča je jejich bezmezná obdivovatelka, proto se také řídí jejich způsobem života – být věrný, čestný, poctivý, přátelský a pomáhající. 164

FOGLAR, Jaroslav. Dobrodružství v temných uličkách. Praha: Olympia, 1990, s. 55–56. VELINSKÝ, Jaroslav. Poslední tajemství Jana T. Libouchec: Kapitán Kid, 2003, s. 10. 166 VLČEK, Josef. Jak Velinský dopsal Foglarova Stínadla. Mladá fronta Dnes. 11. 6. 2003, č. 135, s. C12. 167 VELINSKÝ, Jaroslav. Poslední tajemství Jana T. Libouchec: Kapitán Kid, 2003, s. 5. 168 Tamtéž. 169 Tamtéž, s. 220. 165

37

Velinský se nevyhýbá ani citovým vztahům mezi chlapci a děvčaty. Důkazem toho je postupně se rozvíjející vztah mezi Červenáčkem a Martinou Ramouzovou (Michal Pribáň hodnotí rozvíjení vztahu u Velinským takto: líčeno nenápadně, cudně a s pochopením170 – a s tím nelze než souhlasit). Je to pochopitelné, vždyť Velinského hrdinům je čtrnáct až šestnáct let. Jsou právě ve věku prvních vztahů. Jak sám Jaroslav Velinský v rozhovoru pro časopis Týden uvádí: Také mi šlo o to, aby tomu rozuměly dnešní děti. Klukovské a holčičí světy už dávno nejsou oddělené.171 Není tedy divu, že na konci knihy ve vontské radě zasedají Amazonky (věrná stráž Martiny) a Tonča. Na Velinského výpravě do Stínadel potkávají Rychlé šípy nejen chlapce, ale i děvčata. Velinský Stínadla „otevřel“ obyvatelům jiných čtvrtí, i opačnému pohlaví. Mění se postupně pohled Vontů na dívky. Na konci knihy již neplatí věty, které nacházíme na prvních stránkách: […] a Vonty děvčata tak jako tak příliš nezajímala. Nepatřila do jejich organizace, nenosila žluté špendlíky, neměla co mluvit do vontských věcí.172 Krátce se také zmíníme o postavách dospělých, které aktivně přispívají k posouvání děje. Ve světě Foglarových Stínadel není pro dospělého místo. Vladimír Nezkusil tvrdí, a můžeme souhlasit, že sám Foglar zde totiž dospělého nevidí rád. Pokud už ho sem přece jen pustí, předvádí ho jako vetřelce, který […] hrozí rozložit soudržnost tohoto světa173. Velinský si opět vypůjčuje postavy ze stínadelské trilogie, které značně rozvíjí. První postavou je strážník, zvaný na Druhé straně „Usměvavý“. Postava policisty do děje výrazněji zasahuje pomocí při vyřešení původu hlavolamu. On sám se narodil ve Stínadlech, ví tedy dobře o ježku v kleci. Další kladnou postavou je komisař Sadílek, který díky svým známostem zjistí podrobnosti o vynálezci ježka v kleci. Obě kladné postavy bez zbytečných otázek a se smyslem pro klukovský svět s jeho „starostmi“ ochotně pomohou. Velinský také vrátil zpět do Stínadel bývalého Velkého Vonta, tajemného Široka. Jakmile Velký Vont dospěje a předá své místo mladšímu nástupci, nevíme z románů Jaroslava Foglara o jeho životě již nic. Podobné tvrzení nalezneme ve studii 170

PŘIBÁŇ, Michal. Foglarovi dědicové, pohrobci a levobočci. Host. 2007, č. 6, s. 40. MANDYS, Pavel. Zbořil jsem pár mýtů. S Jaroslavem Velinským o Rychlých šípech. Týden. 29. 9. 2003, č. 40, s. 82. 172 VELINSKÝ, Jaroslav. Poslední tajemství Jana T. Libouchec: Kapitán Kid, 2003, s. 16. 173 NEZKUSIL, Vladimír. Rozpory Foglarova světa: K prvnímu soubornému vydání „stínadelských“ příběhů. Zlatý máj. 1991, č. 3, s. 157. 171

38

Martina Valáška a Jana Jandourka: […] Pozoruhodné je i to, jak beze stop mizí z tohoto uzavřeného světa ten, kdo dospěl.174 Zde se Velinský od Foglara odchyluje. Díváme se na „běžný“ život Velkého Vonta. Pro Foglara je z života Vontů důležité jen to, co s vontstvím bezprostředně souvisí. Role rodičů ve Velinského románu je stejně zanedbatelná jako u Jaroslava Foglara. Jejich postavení můžeme komentovat slovy Martina Hyblera: U Foglara vystupují rodiče Rychlých šípů ve zcela zanedbatelných epizodních rolích: něco přinesou, občas pronesou nějaké poznámky nebo si i zanadávají apod.175 Z tohoto krátkého výčtu dospělých postav je vidět, že Velinský neboří hranice pouze mezi děvčaty a chlapci, ale také mezi světem dětí a dospělých.

5. 1. 2 Prostor a čas tajemných Stínadel Jaroslav Velinský se snažil zachovat tajemnou atmosféru Stínadel, jak ji vytvořil Jaroslav Foglar. Do jisté míry se mu to daří. Využívá řady motivů a prvků, které stínadelskou náladu podtrhují. Babí léto se proměňuje v podzimní plískanice, mihotavé světlo plynových lamp osvětluje temná zákoutí Stínadel. Také kolem záhadného klubu Netopýrů se objevují ponuré symboly. Všudypřítomná je mlha a déšť. Přechod přes Rozdělovací třídu do Stínadel vnímají postavy jako přechod do jiného světa. Také Tonča Sedlářová má takové pocity, když poprvé do Stínadel vstupuje: Přestože slunce svítilo a ještě letně hřálo, v uličce ústící do Stínadel na Tonču dýchlo chladno a vlhko. Takové to bylo ve Stínadlech vždycky – i když tady už nečíhalo nebezpečí, tísnivý pocit z úzkých uliček zůstal, i kdyby se Stínadla změnila k nepoznání, ten všudypřítomný pach by zřejmě nikdy nevyvanul.176 U Jaroslava Foglara nacházíme, že ve stínadelských uličkách je podivný zápach, který nebylo cítit nikde jinde177. Nezbytnou rekvizitou umocňující atmosféru je „bojovná“ píseň Vontů, tj. námět zpívaný beze slov. Další sluchový vjem tvoří dunění zvonů, které se ozývá vždy, když Rychlé šípy pronikají do Stínadel. Také Velinský využívá tohoto motivu, ale ve značně omezenější míře než Foglar.

174

VALÁŠEK, Martin; JANDOUREK, Jan. Svět foglarových Stínadel. Souvislosti. 1996, č. 4, s. 84. HYBLER, Martin. Preadolescentní mentalita. Host. 1999, č. 6, s. 42–45. 176 VELINSKÝ, Jaroslav. Poslední tajemství Jana T. Libouchec: Kapitán Kid, 2003, s. 15. 177 FOGLAR, Jaroslav. Dobrodružství v temných uličkách. Praha: Olympia, 1990, s. 202. 175

39

Motiv zvonu je v celém románu použit pouze dvakrát. V prvním případě je pasáž o zvonech spíše připomínkou motivu ze stínadelské trilogie. Písničku přerušily vzdálené zvony – Velký Dominik, Zlatá svatá, Dunivá Kateřina… Jak zněly ve Stínadlech odnepaměti.178 Jaroslav Velinský se snažil logicky a věcně rozluštit většinu nedořečených tajemství z trilogie Jaroslava Foglara. Jak již jsme výše uvedli, otevírá Stínadla dívkám a ostatním čtvrtím města. A právě tímto otevřením Stínadel se mění atmosféra tohoto magického prostoru. Ke změně celkové atmosféry Stínadel použil opět jeden z typických prvků – dunění zvonů. Bylo poledne, zase uslyšeli hlahol stínadelských zvonů, ale tentokrát už se v něm neozývalo to, co dříve, byly to zkrátka jen obyčejné zvony, krásně znějící […].179 Symbolicky putují Rychlé šípy na poslední výpravu do Stínadel ve dne, nikoliv v podvečer, jak bylo zvykem. Ale doputují dál, až za Stínadla, když hledají poslední součástku do Tleskačova kola. Tu už nenachází, protože původní místo zaznačené v Tleskačově šifře již neexistuje kvůli pokračující urbanizaci. Stínadla podle Jana Jandourka tak přicházejí o svou mystickou neměnnost180. Při poslední výpravě není konec cesty ve spleti uliček, ale až za městem, v přírodě. Vidí na město teď už ne rozdělené do dvou nepřátelských táborů, ale navždy spojené myšlenkou Upřímných srdcí.181 I když se Velinskému podařilo vytvořit, díky dobré znalosti děl Jaroslava Foglara, podobnou ponurou atmosféru Stínadel, můžeme souhlasit s Josefem Vlčkem, že efektu foglarovského temna nedociluje.182 Velinský knihu zařadil do konkrétního časového období: […] pokud jsem chtěl použít některých dílčích nápadů, musel jsem příběh poměrně přesně datovat, leč celé časové rozmezí od Tleskačovy smrti po odhalení jeho posledního tajemství leží zdánlivě mezi dvěma světovými válkami, a to je pouhých dvacet let.183 Velinský ve vložených epizodách řeší, kdo byl Jan Tleskač, kdy vstoupil do Stínadel a kdo vyrobil ježka v kleci. A zde se opravdu bez letopočtů neobejde.

178

VELINSKÝ, Jaroslav. Poslední tajemství Jana T. Libouchec: Kapitán Kid, 2003, s. 105. Tamtéž, s. 235. 180 JANDOUREK, Jan. Pestrá tvorba Foglarových sirotků. Mladá fronta Dnes. 7. 7. 2007, č. 156, s. D6. 181 Tamtéž. 182 VLČEK, Josef. Jak Velinský dopsal Foglarova Stínadla. Mladá fronta Dnes. 11. 6. 2003, č. 135, s. C12. 183 VELINSKÝ, Jaroslav. Poslední tajemství Jana T. Libouchec: Kapitán Kid, 2003. Doslov autora, s. 239. 179

40

Autor využil doby zanikající první republiky. Světové události jsem pominout nemohl – nebylo přece možné, aby mobilizace, Mnichov a německý zábor našeho pohraničí se nějak neprojevil i vzhledem k samotným Rychlým šípům – ale také jsem se tím nechtěl zabývat.184 Rok 1938 se v textu projeví pouze v jednom náznaku. Je otázkou, zda dětský čtenář takto skryté narážky vůbec odhalí. Tím detailem je promluva Široka k vontské radě: Naše těžce zkoušená vlast potřebuje – a mnohé z vás možná brzy zavolá do mnohem těžšího boje […].185 I když se Velinského prostor Stínadel zdá stejný jako Foglarův, je to jen na první pohled, mění se především v závěru knihy svou otevřeností vůči ostatním částem města.

5. 1. 3 Nejen tajemství Jana T. Jaroslav Velinský použil stejnou strukturu vyprávění jako Jaroslav Foglar. Jde o dobrodružný příběh s tajemstvím. To se stává hybným momentem pro děj.186 Tajemství je součástí dávné historie, která zanechává stopy v současnosti Rychlých šípů (nalezení Tleskačova deníku, objevení nákresu ježka v kleci v případě stínadelské trilogie, získání plánku létacího kola, objevení „pravého“ ježka v kleci v Posledním tajemství Jana T.). Jaroslav Velinský se nechtěl smířit s myšlenkou, že je hlavolam nadobro ztracen, snažil se vymyslet „náhradní řešení“. Jak už jsme několikrát výše zmínili, Velinský často využívá drobného detailu z Foglarova románu. Detail pak dále rozpracovává. Nejinak tomu bylo i v případě Tleskačova plánu. Velinský využil postavy obchodníka Ramouze. Od něj si kdysi Jan Tleskač koupil kolo (pouze tato jedna věta – Konečně jsem dopravil do kůlny kolo. Do vánoc ho snad Ramouzovi zaplatím.187 – stačila k tomu, aby z nevýznamné postavy vytvořil postavu s ústředním klíčem pro vyřešení tajemství létacího kola). Tomu svěřil Tleskač nejen plán létacího kola den před svou smrtí, ale také mu dovolil vyrobit vlastního ježka v kleci. S nejasností původu Jana Tleskače se objevují další a další otázky. S přibývajícími záhadami vyvstávají však mnohé problémy. Velice frekventované je „přebíhání“ Rychlých šípů mezi Stínadly a klubovnou, které na mnoha místech rozbíjí 184

Tamtéž, s. 239. VELINSKÝ, Jaroslav. Poslední tajemství Jana T. Libouchec: Kapitán Kid, 2003, s. 230. 186 Viz HYBLER, Martin. Preadolescentní mentalita. Host. 1999, č. 6, s. 42. 187 FOGLAR, Jaroslav. Dobrodružství v temných uličkách. Praha: Olympia, 1990, s. 73. 185

41

děj. A právě toto časté přebíhání ubírá Stínadlům jejich tajemnost. Vnikání Rychlých šípů do této čtvrti se postupně stává zcela běžným. Takřka všechna tajemství jsou odhalena. Jan Tleskač již není pouze dítě, které našli jednoho rána na ulici. Tehdy byl asi dvouletý a nikdo ho neznal, nikdo se k němu nehlásil 188. Rychlé šípy vypátrají jeho otce a zjistí Tleskačovo pravé jméno – Prokop Kisbel. Odhalování

jmen

postav,

které

jsou

ve

foglarovkách

známé

pouze

pod přezdívkou, je součástí Velinského strategie. Právě pojmenováním dochází k „odtajnění“ postavy. Své tvrzení můžeme doložit na dvou postavách. První z nich je tajemný Široko, tj. bývalý Velký Vont, který se snažil obnovit vontství. Postava Karla Nekoly alias Široka vystupuje v celé knize bez jakéhokoliv tajemství. Nejde již o tajemnou postavu muže s maskou. Jedná se o „obyčejného“ studenta, budoucího učitele, který pomáhal připravit sportovní turnaj mezi Stínadly a Druhou stranou. Druhou pojmenovanou postavou je kostelník od svatého Jakuba. Velinský mu dal jméno Trojan. Zatímco v Záhadě hlavolamu nacházejí Rychlé šípy vitálního staříka, ve Velinského románu jde již o sešlého starce s pokročilou demencí, který si však při pohledu na ježka v kleci ještě na Jana Tleskače matně vzpomene. Jaroslav Velinský „vysvětlí“ skoro všechna tajemství Foglarovy trilogie. Zanechá pouze jedno, a tím je nenalezení nezbytné součástky k létacímu kolu. Sám Velinský nevěřil, že by Tleskač mohl létat, proto dochází k tak realistickému vyústění celého románu. Můžeme jeho komentář k Tleskačovu kolu citovat: Dejme tomu, že křídla měla správné rozpětí, správný náklon, že to připomínalo rogalo a pár metrů to tedy plachtit mohlo, zvlášť z kopce. Ale že by se vzneslo a dlouho udrželo ve vzduchu, to možné není.189 Slova pochybností vložil do úst také logikovi Jarkovi Metelkovi: „Ne, on skutečně nelhal,“ pokračoval trpělivě Jarka. „Jeho přání se zkrátka stalo otcem myšlenky… dvaačtyřicet vteřin věřil, že letí, ale to jen počítal, takže to nejspíš ani tak dlouho nebylo! Byl to jen dlouhý skok – plachtil těsně nad zemí, protože se z kopce rychle rozjel – a jeho vrtule na to neměla žádný vliv. Pak ztratil

188

Tamtéž, s. 39. MANDYS, Pavel. Zbořil jsem pár mýtů. S Jaroslavem Velinským o Rychlých šípech. Týden. 29. 9. 2003, č. 40, s. 82.

189

42

rovnováhu, stejně jako ji ztratil Vilda Ramouz – nemohl nijak ovlivnit směr a zřítil se do křoví. To je všechno!“190 Právě dořešení všech tajemství se stává terčem kritiky u většiny recenzentů jako značně ne-foglarovské. Pavel Mandy uvádí, že Velinský je větší realista […], vše se snaží vysvětlit, dopovědět: což může snílkům foglarovského ražení vadit […]191. Podobný úsudek má také Antonín Kudláč: […] na druhé straně mu může přinést zklamání tím, že vyřešením (skoro) všech tajemství se jakoby ztratilo kouzlo původních Foglarových příběhů, v nichž nedořečenost některých motivů hrálo velmi podstatnou roli.192 Je tedy otázkou, co očekává foglarovský čtenář. Zda knihu v duchu Jaroslava Foglara nebo knihu Jaroslava Velinského?

5. 1. 4 Epigonství, či nikoliv? Na závěr si shrňme dosavadní poznatky. Položme si také otázku, zda je nám předkládána umělecky kvalitní kniha. Zda dosahuje Foglarovy úrovně a přináší čtenářům něco „nového“. Jaroslav Velinský se záměrně snažil dokončit Foglarovu trilogii, je tedy logické, že používá stejných motivů, postav a témat. Autor pro větší autenticitu využívá stylotvorné prvky Foglarova vyprávění – užívá vykřičníků, zvolacích vět, zdvojení až ztrojení pomlček nebo gradací závěru věty. Velinský protkal svůj text odkazy na předchozí události v dílech Jaroslava Foglarova (Víte, ten fotoaparát, o který jsem tenkrát málem přišel, když jsme ho nechali v zástavě u Rezatých klíčů – ten je teď můj.193 V zimě tam hoši bruslili a hráli hokej, v létě se tam také zažila spousta legrace – dokonce tam jednou pořádali závody na obojživelných vozidlech vlastní výroby, při nichž se Bratrstvo Kočičí pracky pokoušelo Rychlé šípy přelstít, když jim tajně navrtalo dno.194).

190

VELINSKÝ, Jaroslav. Poslední tajemství Jana T. Libouchec: Kapitán Kid, 2003, s. 234. MANDYS, Pavel. Poslední tajemství Jana T. Týden. 29. 9. 2003, č. 40, s. 83. 192 KUDLÁČ, Antonín. Nová dobrodružství Rychlých šípů. Lidové noviny. 15. 7. 2003, č. 163, s. 21. 193 VELINSKÝ, Jaroslav. Poslední tajemství Jana T. Libouchec: Kapitán Kid, 2003, s. 101. 194 Tamtéž, s. 173. 191

43

Snaží se tak zvýšit důvěryhodnost textu vzhledem k Foglarově předloze. Mnohdy až přesycenost těmito odkazy může způsobit zpomalení tempa příběhu. V ojedinělých případech je zvolený odkaz násilný. „Může to být nějaký kříž někde ve Stínadlech.“ „Hu,“ udělal Rychlonožka. „Ještě sem tahejte nějaké kříže! To už by chyběla jen nějaká rakev – jen si vzpomeňte, jak se o ni tenkrát tuhle Červenáček málem přerazil ve sklepě!“ Všichni se maně ohlédli k oknu, odkud na ně tehdy zírala podivná zlá tvář… Netušili, že pár sousedů, kteří chodili tajně do sklepa hrát karty, aby to jejich manželky nevěděly, jim závidělo jejich novou klubovnu – a mezi nimi i zřízenec pohřebního ústavu, který měl rakev kamsi dovézt a přes noc si ji ve sklepě uschoval!195 Velinský chlapce nechá také dospět, uvědomit si, že končí jejich dětská léta. Dopsáním stínadelského cyklu si Velinský splnil dávné klukovské přání napsat knihu o Rychlých šípech196, a tím také dělá autor pomyslnou tečku za svým dětstvím a dětstvím svých hrdinů. Jaroslav Velinský se na jedné straně snaží striktně držet postupů Jaroslava Foglara, na straně druhé se snaží bořit některé foglarovské mýty.197 Přidal dívčí element, který se vyrovná chlapcům, otevřel Stínadla všem čtvrtím, vytvořil z nich bezpečné místo. Můžeme souhlasit s Josefem Vlčkem, který tvrdí, že Foglarova dobrodružství přitahují mladé čtenáře hlavně svým smyslem pro příběh a Velinský se z tohoto hlediska svému vzoru vyrovnal198. Velinského kniha jistě nabízí fanouškům Jaroslava Foglara to, co očekávají. Na druhou stranu přináší jistá překvapení. Můžeme k souhrnnému hodnocení použít slova Pavla Mandyse: Foglar to není, ale v žánru klukovské literatury kniha představuje kvalitu srovnatelnou.199 Dodejme slovy Josefa Vlčka: Při zkušenostech, které s různými pokračováními slavných literárních děl máme, se zdá, že se Velinskému jeho pokus až nečekaně zdařil.200

195

Tamtéž, s. 122. MANDYS, Pavel. Zbořil jsem pár mýtů. S Jaroslavem Velinským o Rychlých šípech. Týden. 29. 9. 2003, č. 40, s. 83. 197 Tamtéž, s. 82–83. 198 VLČEK, Josef. Jak Velinský dopsal Foglarova Stínadla. Mladá fronta Dnes. 11. 6. 2003, č. 135, s. C12. 199 MANDYS, Pavel. Poslední tajemství Jana T. Týden. 29. 9. 2003, č. 40, s. 83. 200 VLČEK, Josef. Jak Velinský dopsal Foglarova Stínadla. Mladá fronta Dnes. 11. 6. 2003, č. 135, s. C12. 196

44

5. 2 Svatopluk Hrnčíř a trilogie o Uctívačích ginga Svatopluk Hrnčíř je jedním z autorů, kteří pravidelně přispívají na český knižní trh knihami pro děti a mládež. Na svém kontě má tento čtyřiaosmdesátiletý autor více jak dvacet románů, komiksy a řadu povídek a rozhlasových pohádek.201 Svým dílem se zaměřoval především na dvě skupiny čtenářů. První skupinu tvoří knihy určené čtenářům mladšího školního věku. Uveďme například soubor povídek Sedm sněhuláků a jiné případy pro začínající detektivy, Cour a Courek, Vynálezy pana Semtamťuka, Kouzelná koloběžka nebo Kamarád z planety Haf. Druhá skupina próz je určena dětem staršího školního věku (11 – 13 let). Jedná se o trilogii románů o Uctívačích ginga – Ostrov Uctívačů ginga (1999), Poklad Uctívačů ginga (2000) a Maják Uctívačů ginga (2005), které si v následujících podkapitolách rozebereme podrobněji. Z ostatních děl pro starší čtenáře uveďme například Ostrov uprostřed města, Kapsa ohnivého mloka, Talisman spiklenců nebo Lovci z Ohňové hory. Většina z nich vychází z modelu prázdninového dobrodružství. Román Osada na konci světa, kterým se chceme zabývat později, z tohoto modelu vychází také. Ale vraťme se k Hrnčířově trilogii. Při rozboru budeme analyzovat všechny tři romány současně. Svatopluk Hrnčíř chtěl záměrně vytvořit příběh s odkazem na Jaroslava Foglara. V mottu Ostrova Uctívačů ginga vyslovuje autor přání, aby legendu knih Jaroslava Foglara rozvíjely i další generace202. Hrnčíř využívá jeden poloopuštěných motivů, a to partu Vontů, tj. Uctívačů ginga. Tu najdeme ve Foglarových románech Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta. Hrnčíř k volbě právě party Uctívačů ginga uvedl pro časopis Eldorádo203: Jaroslavu Foglarovi jsem vyprávěl, jak mě zaujal jeho nápad s Uctívači ginga […]. Po letech, když už Foglar nežil, jsem při debatě o jeho knihách zalitoval, proč autor svůj pozoruhodný motiv s uctívači více nevyužil. Nakladatel Jiří Stegbauer mi

201

Viz Slovník české literatury po roce 1945 [online]. 2006–2008, 31. 7. 2007 [cit. 2010-03-04]. Svatopluk Hrnčíř. Dostupné z WWW: . 202 HRNČÍŘ, Svatopluk. Ostrov Uctívačů ginga. Praha: Ostrov, 1999. 203 VLACH, Jakub. Svatopluk Hrnčíř – rozhovor. Eldorádo [online]. 13. 7. 2009, č. 8, [cit. 2010-03-16]. Dostupný z WWW: .

45

tehdy řekl: „Tak se o to pokus ty! Pokud se to podaří, knížku vydám.“ Kupodivu všechno klaplo, a tak světlo světa spatřila dokonce trilogie.204 Svatopluk Hrnčíř svůj příběh situuje do současnosti. Děj Ostrova Uctívačů ginga se začíná odehrávat před Velikonocemi v malé vesnici Mlázovice, kam přijede na prázdniny František Hurych. Místním chlapcům Kůkovi a Tomovi přinese ukázat dva komiksové příběhy o Rychlých šípech, které nebyly nikdy vydány (podtitul knihy zní Po stopách neznámých příběhů Rychlých šípů). Z nich se chlapci dozvídají o partě Uctívačů ginga a rozhodnou se pátrat (nejen trojice chlapců, ale i dívka) po tajemném ostrovu Chu s uctívačskou svatyní. Se svatyní nacházejí také další ze symbolů Uctívačů – pozlacenou pagodu, kroniku Uctívačů ginga a tzv. mluvící kámen. V Pokladu Uctívačů ginga hledá parta tzv. neviditelný srub (podtitul knihy zní Tajemství neviditelného srubu). V něm naleznou kroniku vynálezce Adama Trnky. Vydávají se hledat jeho vynálezy – pyramidu postavenou kdesi v podkrkonošské vesnici a tajemnou jeskyni ukrývající poklad, meteorit. V posledním dílu trilogie, v Majáku Uctívačů ginga s podtitulem Bratrstvo ztraceného talismanu, se vydává parta po stopách vontského kurýra, který zmizel za záhadných okolností. Díky mnoha stopám naleznou opuštěné tábořiště v lese Křivodolu spolu s majákem, v němž objeví odkaz posledního kurýra spolu s nákladem, který převážel, a to symbol Uctívačů jangin (list ginga zatavený v jantaru).

5. 2. 1 Referenční hrdinové a další postavy Hrnčířovy trilogie V Hrnčířově trilogii máme kolektivního hrdinu, čtyřčlennou partu, která nenese žádný název. Tvoří ji tři chlapci a dívka ve věku dvanácti nebo třinácti let. Můžeme je charakterizovat jako vypravěč v úvodu druhého a třetího dílu: FRANTIŠEK HURYCH je z Prahy, ale prázdniny prožívá u dědy a babičky v Mlázovicích. Jeho zájem o Rychlé šípy a Stínadla Vontů způsobil, že se spolu s venkovskými kamarády zapletl do nečekaných dobrodružství. TOMÁŠ BRYCHTA žije v Mlázovicích. Spolu s Frantou navštívili Stínadla, kde začalo jejich pátrání po ostrovu a neznámém úkrytu Uctívačů ginga.

204

Tamtéž, s. 5.

46

MILAN KUKLA, třetí člen klukovské party, má přezdívku Kůk. Trochu za to může jeho příjmení, ale hlavně kapitán Cook, protože Milan čte nejraději cestopisy dávných mořeplavců. KATEŘINA BRYCHTOVÁ, Tomášova sestra, se vyzná v hádankách a šifrách. A takového odborníka kluci při hledání „sedmera znamení“ potřebovali.205 Jak je z předchozí ukázky patrno, partu tvoří chlapci a dívka toužící po dobrodružství a tajemnu. V tom jsou jistě stejní jako Rychlé šípy. Přímý odkaz na postavy Rychlých šípů nalézáme u Tomáše Hurycha. Tomáš nosí červenou „bejsbolku“ a důvod její přítomnosti na své hlavě zdůvodňuje takto: „Zkrátka – u nás v rodině je taková tradice. Nosíme červené čepice. Protože – vy tomu nebudete věřit, ale jeden můj strejda byl fakticky Červenáček z Rychlých šípů.“206 Další postavou odkazující k stínadelskému cyklu je Dlouhé Bidlo. Nespíše bychom teď čekali postavu zápornou a škodící partě v odhalení tajemství. Cyril Kaska nazývaný Dlouhé Bidlo, „odrostlý“ příslušník Uctívačů ginga, dostává svou přezdívku kvůli vnější podobnosti s Dlouhým Bidlem (ten je popisován jako vyčouhlý kolohnát207) Jaroslava Foglara: Vzápětí se dlouhánu Cyrilovi začalo říkat – Dvoumetr. Ale asi to nebyla nejvhodnější přezdívka, protože dnes si už ani nikdo nevzpomene. A naopak, ujalo se jiné jméno, ze kterého Cyril Kaska zpočátku radost neměl. Začalo se mu říkat – Dlouhé Bidlo.208 Zůstaňme u postav dospělých. Těch je na rozdíl od Jaroslava Foglara v Hrnčířově trilogii velké množství. Jsou to postavy bývalých Vontů, kteří zůstávají stále duší chlapci a snaží se „zachránit“ svou slavnou historii. Foglarovi Vontové, jakmile dospějí, mizí z tohoto uzavřeného světa. Jsou sice fyzicky naživu a někde přítomni, ale nikdo o nich nehovoří.209 Jedním z bývalých Vontů je již zmíněný Cyril Kaska. Ani o něm, ani o dalších postavách Uctívačů nevíme nic z jejich života (zaměstnání, zda jsou svobodní aj.) kromě toho, co přímo souvisí s Uctívači ginga. Druhou výraznou postavou je venkovský děda Schovánek, také bývalý příslušník Uctívačů ginga. Kromě vzpomínek na doby svého mládí vlastní hmatatelný důkaz slavné historie, a to dva příběhy Rychlých šípů. Děda je pro chlapce autoritou 205

HRNČÍŘ, Svatopluk. Poklad Uctívačů ginga. Praha: Ostrov, 2000, s. 4. HRNČÍŘ, Svatopluk. Ostrov Uctívačů ginga. Praha: Ostrov, 1999, s. 7. 207 FOGLAR, Jaroslav. Dobrodružství v temných uličkách. Praha: Olympia, 1990, s. 56. 208 HRNČÍŘ, Svatopluk. Ostrov Uctívačů ginga. Praha: Ostrov, 1999, s. 48. 209 VALÁŠEK, Martin; JANDOUREK, Jan. Svět foglarových Stínadel. Souvislosti. 1996, č. 4, s. 84. 206

47

a vzorem. Ve svém vysokém věku si stále udržuje kondici především toulkami po krajině, ve které vyhledává polodrahokamy (vysloužil si přezdívku „lovec achátů“). Dědeček dokáže také poutavě vyprávět o kamenech, a tak je čtenáři nenápadně podsouváno poučení: „Něco napovídá povrch pecky. Všimni si těch hrbolků. Někdy je dokonce kus kresby vidět, nebo aspoň trochu prosvítá. […] Červený jaspis, šedý achát s bílými žilkami, achát s kresbou mechového keříčku.“210 Poznávací funkce je přítomná především právě v dědečkových promluvách. Není čtenáři předkládaná násilně, ale zcela přirozeně. Další důležitou postavou je Božena Šírová, kastelánka na Pustohradu a dcera zakladatele Uctívačů ginga Jana Struny. Není to prototyp klasické maminky, která pouze provádí domácí práce, ale stává se spoluúčastníkem při řešení tajemství. Hrnčířovou trilogií, kromě těchto stěžejních postav, prochází řada epizodních postaviček, převážně dospělých. V Pokladu Uctívačů ginga je to např. postava světoběžníka a člena Uctívačů Dominika Ericha vracejícího se do vlasti, aby dohledal odkaz vynálezce Adama Trnky. Zatím jsme uváděli pouze postavy kladné. Samozřejmě se v textech vyskytují postavy záporné, které se snaží překazit pátrání nebo se obohatit na úkor zachování relikvií pro budoucí Uctívače. V trilogii se vyskytují také texty v textu,211 podobně jako úryvky z deníku Jana Tleskače212 v Záhadě hlavolamu. V prvním dílu dává číst děda Schovánek svému vnukovi deník, ve kterém popisuje své seznámení se zakladatelem Uctívačů, Janem Strunou. V druhém díle Hrnčířovy trilogie jsou texty v textu deníkové zápisy vynálezce Adama Struny. Paralelně s příběhem Adama a party chlapců sledujeme příběh Dominika Ericha, cestovatele, které se po ztrátě paměti dostává k mnichům jednoho italského kláštera. Zdánlivě spolu nesouvisející příběhy se v závěru knihy protnou a logicky se ukáže jejich spojitost. Text v textu se nachází také v Majáku Uctívačů ginga, kde sledujeme zápisky kurýra Viktora Vavrika, který uchoval rituální předmět jangin před ziskuchtivými Vonty.

210

Tamtéž, s. 19. Viz LOPATKA, Jan. Sláva a úskalí amatérismu. Zlatý máj. 1990, č. 8, s. 461. 212 Příběh v příběhu nacházíme v dalším Foglarově díle Hoši od Bobří řeky. Rikinan chlapcům vypráví příběh chlapce jménem Roy. 211

48

V Hrnčířově trilogii se vynořují postavy z dávné minulosti. Ve Foglarově trilogii jsou to připomínky zakladatelů vontské organizace z kronik Vontů – Vojtěch Vont, Robert Komour a další. Svatopluk Hrnčíř oživuje postavu Jana Struny, zakladatele Uctívačů ginga, pomocí nalezené kroniky Uctívačů. Postavy dospělých hrají v Hrnčířově trilogii značnou roli. Marně bychom zde hledali vrstevníky naší party. V knize se takřka žádní nevyskytují (pouze syn kastelánky Ondra se svou partou). Dokonce ani při toulkách Stínadly nepotkávají takřka žádné mladé Vonty (Kůk je sice zajat partou Vontů, kterou ovládá záhadný Širokko – jakási levná napodobenina Foglarova Široka. Po odhalení se však zjistí, že Širokko je dospělý člověk!). Jejich přítomnost je vyjádřena pouze vzkazy na vzkazových dveřích (kam však také píší dospělí, kteří chtějí získat informace o historii Stínadel). Hrnčíř opatrně poukazuje na vznikající sympatie Tomáše ke Katce. První pocity Tomáše jsou rozpačité, neohrabané: Nebohý

František

opět

zazmatkoval.

Protože

dívka

k němu

namířila

s napřaženou rukou. Nečekal to, copak si někdy podávali ruce? Navíc v pravici držel obálku a balíček. Co s tím? Chtěl vše přemístit pod druhou paži, ale počínal si tak nešikovně, že věci padaly do trávy. Zrudl.213 Jistě první seznamování k věku dvanácti a třináctiletých dětí patří, a tak je nemohl autor opomenout. Jan Jandourek kriticky uvádí k postavám z uctívačské trilogie: Rychlé šípy a další postavy jsou ztraceny kdesi v minulosti […].214 S tímto tvrzením můžeme souhlasit. Původní, Foglarovi hrdinové, dosáhli, měřeno časem románové fikce, věku dědečků. S druhou částí tvrzení však souhlasit nelze: […] zůstali jen jacísi Vontové, dospělí lidé, kteří jsou stíny toho, čím bývali v době svých dětských part.215 Ukázali jsme, že dospělí Vontové aktivně přispívají k zachování a doplnění své historie. Rozhodně to nejsou pouhé „stíny“! Naopak. Motiv společenství a přátelské vztahy trvají až do dospělosti Uctívačů. Model přátelství tak mohou převzít pokračující generace.

213

HRNČÍŘ, Svatopluk. Maják Uctívačů ginga. Praha: Ostrov, 2005, s. 44. JANDOUREK, Jan. Pestrá tvorba Foglarových sirotků. Mladá fronta Dnes. 7. 7. 2007, č. 156, s. D6. 215 Tamtéž. 214

49

5. 2. 2 Město, vesnice a příroda K výběru prostředí pro své romány uvádí Hrnčíř toto: […] ale já se soustředil na osudy Uctívačů v jiných prostředích, venkovské městečko, zřícenina hradu, srub na skalním masivu, klášter, věž protržené přehrady.216 Jaroslav Foglar se omezoval ve stínadelských příbězích pouze na prostor města. Tvoří ho dvě zcela protikladné části Stínadla a Druhá strana. Pronikání z jedné čtvrti do druhé je striktně odděleno Rozdělovací třídou. Hrnčíř využívá v uctívačské trilogii tři prostory: město, vesnici a přírodu. Krajinu bychom mohli v Hrnčířově podání rozdělit ještě na českou a zahraniční, převážně exotickou. Přechod z jednoho prostoru do druhého je plynulý, neexistuje v něm dělicí čára. V následujících odstavcích se podíváme na specifika každého z nich. S prostorem města mluvíme samozřejmě o Stínadlech. Svatopluk Hrnčíř je jako jediný z námi sledovaných autorů situoval do konkrétního města, do Starého Města pražského. Základní vize Hrnčířových Stínadel je stejná: Střechy. Zašlé červené střechy. Moře střech a stříšek, spousta věžiček a věží. Nižší patřily domům, vyšší kostelům.217 Avšak postavy si uvědomují, že nelze mluvit o Stínadlech z knih Jaroslava Foglara: „[…] Ale upozorňuju, časy se nezměnily. Anebo taky – knížky jsou knížky. V nich je všechno dobrodružnější, napínavější.“218 Jistě to zapříčiňuje skutečný, reálný předobraz Stínadel. Rychlé šípy vnikají do Stínadel zásadně v podvečer. Hrnčířovi hrdinové podnikají do Stínadel celodenní „výlety“ za plného slunečního světla, a tím prolamují tajemnost neosvětlených, zšeřených Stínadel. Město není pro Hrnčíře stěžejním prostorem. Postupně se všechny dějové zvraty přesunují do podkrkonošské vesnice a okolní krajiny. Usazení do rodného kraje Svatopluka Hrnčíře najdeme v mnoha jiných dílech. Uveďme například román Osada na konci světa219. Při pozdějším rozboru Osady se podíváme také na další díla zasazená do prostředí Podkrkonoší. Hrnčířovi jde především o to, aby čtenáři ukázal krásy českého kraje, ve kterém lze nalézt dobrodružství. Svatopluk Hrnčíř dokáže bezezbytku využít rozmanitost krajiny. 216

HRNČÍŘ, Svatopluk. Ostrov Uctívačů ginga. Praha: Ostrov, 1999, s. 6. Tamtéž, s. 30. 218 Tamtéž, s. 31. 219 HRNČÍŘ, Svatopluk. Osada na konci světa. Praha: BB art, 2003. 188 s. 217

50

V prvním dílu je děj situován především na „ostrov“ Chu (o motivu ostrova v Hrnčířových dílech budeme mluvit podrobněji v souvislosti s rozborem románu Osada na konci světa), další svatyně Uctívačů ginga. Jedná se o zbytky zříceniny obehnané potokem. Pod ní nachází čtveřice hrdinů podvodní jeskyni se sochami draků. Hrdinové se také dostávají na zbytky hradu nazývaného Pustohrad. V podhradí vytvořil Hrnčíř další prostor Stínadel (místo, kde hradní páni stínali neposlušné poddané). Svatopluk

Hrnčíř

do

českých

zemí

přivádí

také

exotiku

spojenou

s pozoruhodným stromem nazývaným Ginkgo biloba (česky jinan dvoulaločný). Ginkgo je pravěký strom, jediný druh stromu z konce prvohor a druhohor, tedy z doby dinosaurů. A zatímco obrovští pravěcí ještěři vymřeli, ginkgo na Zemi žije dodnes.220 Stává se základní relikvií Uctívačů ginga. List ginga slouží jako průvodní známka každého Uctívače. Svatopluk Hrnčíř motiv rozvíjí dále a Uctívačům ginga přisuzuje roli ochránců přírody. Ekologický akcent nalézáme u samotného zakladatele Uctívačů: Struna dbal také o to, aby znali přírodu, aby ji ctili a chránili.221 Pozoruhodný strom ginkgo biloba se objevil v díle Svatopluka Hrnčíře již dříve, a to v knize Ostrov uprostřed města222 z roku 1976, kde ginkgo roste v zámecké zahradě. V druhém díle sledujeme současně dva příběhy. První z nich se odehrává v Itálii v klášteře mnichů. Druhý prožívají chlapci v českých zemích. Hledají poklad v lese Křivodolu, nacházejí umělou jeskyni s meteoritem, „neviditelný“ srub postavený na vrcholku skály a egyptskou pyramidu uprostřed českých lesů. Souběžnost dvou příběhů a exotická kulisa (kanadská příroda a severoameričtí indiáni) se nacházejí také v Hrnčířově dalším románu Talisman spiklenců223. Podtitul třetího dílu napovídá, že hrdinové budou hledat mořského strážce, maják. Nepoputují za hranice k moři, ale naleznou ho uprostřed podkrkonošských lesů. Starý objekt vodárny připomíná svým vzhledem maják. Při tom naleznou opuštěnou trampskou osadu. Exotiku v knize představuje tajemný alchymista, který si své zkušenosti a podivné zvíře – poloopici ksukola, přiváží z Madagaskaru. Centrem všech příběhů se stává vesnice Mlázovice. Hrdinové podnikají putování do Stínadel i do podkrkonošské krajiny. Chlapci zde mají zázemí, i když o klubovně

220

HRNČÍŘ, Svatopluk. Ostrov Uctívačů ginga. Praha: Ostrov, 1999, s. 110. Tamtéž, s. 93. 222 HRNČÍŘ, Svatopluk. Ostrov uprostřed města. Praha: Mladá fronta, 1976. 137 s. 223 HRNČÍŘ, Svatopluk. Talisman spiklenců. Praha: Leprez, 1996. 154 s. 221

51

v pravém

slova

smyslu

nemůžeme

mluvit

(schází

se

v zahradním

altánu

nebo v kajutě/pokoji Kůka). Městské, venkovské a přírodní prostředí je v každé z knih trilogie zastoupeno jinou měrou. Ostrov Uctívačů ginga je částečně zasazen do města a částečně do krajiny. Poklad Uctívačů ginga je umístěn převážně na vesnici a do krajiny, na rozdíl od Majáku Uctívačů ginga, který se odehrává z velké části ve Stínadlech.

5. 2. 3 Detektivní rámec příběhu Svatopluk Hrnčíř již v několika předchozích prózách ukázal, že umí pracovat s tajemstvím, udržet napětí při jeho rozplétání a přinést na závěr zajímavou pointu. Takřka detektivní rámec využil také v trilogii o Uctívačích ginga. Předkládá partě „detektivů“ řadu záhad k vyřešení. Chlapci pomocí rozmanitých stop (především šifer a hádanek) postupují ve svém pátrání krok po kroku. Nutné je používat logické úsudky a úvahy vedoucí k rozuzlení všech záhad a zdánlivého nadpřirozena (například ve vile Triton jsou přepadeni pohybujícími se kostrami, záhada je vzápětí vysvětlena zcela logicky, bez náznaku nadpřirozena: „[…] spojuje je nějaké pevné vlákno. Takže žádná kouzla, žádná magie, ale dokonalý technický výrobek propojený s hodinami. […]“224). Svatopluk Hrnčíř přímo oslovuje zvídavého čtenáře, který má možnost luštit šifry spolu s partou: POZNÁMKA, která není určena pohodlným čtenářům a čtenářkám. Chceš se zapojit do příběhu našich hrdinů? Pokus se přečíst zašifrovanou zprávu a teprve potom pokračuj v četbě.225 Součástí ilustrací jsou také různé šifry a mapky, které usnadňují čtenáři orientaci v textu.226 V trilogii nalezneme především zprávy zakódované v různých šifrách (každé písmeno musíme nahradit písmenem, které je v abecedě o dvě místa před ním227), metaforické hádanky (sedmero listů mluvících ze stromu posvátného na sedmero místech sdružení našeho ukrývá tajemství, jemuž pomoc Kamene mluvícího zasvěcený porozumí228) a přesmyčky (ostrov Chu neboli vesnice Chroustov).

224

HRNČÍŘ, Svatopluk. Ostrov Uctívačů ginga. Praha: Ostrov, 1999, s. 87. HRNČÍŘ, Svatopluk. Maják Uctívačů ginga. Praha: Ostrov, 2005, s. 98. Stejné oslovení čtenáře nalezneme v Pokladu Uctívačů ginga (s. 38) a v Ostrovu Uctívačů ginga (s. 71/72). 226 Ukázka šifer a mapek z Hrnčířovy trilogie přikládáme v příloze č. 4. 227 HRNČÍŘ, Svatopluk. Ostrov Uctívačů ginga. Praha: Ostrov, 1999, s. 151. 228 Tamtéž, s. 92. 225

52

Na závěr této podkapitoly uveďme drobnou poznámku. Na základě mnoha Foglarových textů vznikly celotáborové a oddílové hry. Poukažme alespoň na dva příklady. Na podkladu knihy Devadesátka pokračuje vznikl návod Alvarez aneb po stopách Alvareze229 k vymýšlení podobně zaměřených her. V nakladatelství Mravenec230 vyšla celotáborová hra Záhada hlavolamu231. O Hrnčířovu trilogii se opřel tábornický oddíl Plameňáci z Ostravy velkou terénní hru232 Po stopách Uctívačů ginga. Je tedy jasné, že Hrnčířův detektivní rámec celého cyklu je poutavý a tak realisticky podán, že hledání janginu a mluvícího kamene je možno nejen číst, ale i prožívat.

5. 2. 4 Jazykové hry v Hrnčířově cyklu Hra s jazykem se objevuje v každé knize z trilogie o Uctívačích ginga. Nejprve se zaměříme na hru s vlastními jmény postav. Většina postav bývalých Uctívačů má přezdívku. Přezdívky jsou odvozeny z vnější charakteristiky nositele (opozice jmen u Dlouhého Bidla a Dominika Ericha, který je nazýván díky malé postavě Metr, Šklíba – správce, který dělá obličejem nepřirozené grimasy), jsou vytvořeny zkracováním proprií (Vik-tor Vavrik neboli Wik), spojením prvních slabik jména a příjmení (Jastr neboli Ja-kub Str-una). Mají spojitost se zájmovou činností svého nositele (další sběratel vzácných kamenů, což mu vyneslo poněkud drsnější přezdívku – Šutrák,233 v úvodní charakteristice postav jsme již zmiňovali Milana Kuklu zvaného Kůk), popřípadě zaměstnáním (str-ážce ma-jáku je nazýván Srtmaj, někdy také Hlíma, ale na přezdívku odvozenou z hlí-dače ma-jáku není pyšný). Některá jména vznikají přesmyčkou slova (Adam Gaskar si své jméno odvodil od cesty na Mada-gaskar). Adam Trnka používá pseudonym vytvořený z latinského ekvivalentu svého jména – Adam Primus Spinosa (Trnka obecná neboli latinsky Primus Spinosa). Objevují se přezdívky s nejasným původem (Jork). Vytváření

zkratkových

slov

je

Hrnčířovým

oblíbeným

slovotvorným

prostředkem, kterým ozvláštňuje text. Uveďme několik příkladů. Vontské spojky jsou 229

NOSEK – WINDY, Václav. Jestřábí perutě: povídání o foglarovkách. Praha: Olympia, 1999, s. 73. Nakladatelství vydává metodické publikace, sbírky her a další materiál pro různé činnosti s dětmi (viz Mravenec [online]. 2007 [cit. 2010-07-08]. Dostupné z WWW: ). 231 RAJTR, Zdeněk. Záhada hlavolamu: etapová hra. Brno: Mravenec, 2008. 44 s. 232 Viz HRNČÍŘ, Svatopluk. Foglar, jangin a Plameňáci. In Fenomén Foglar. Praha: Prázdninová škola Lipnice, 2007, s. 365. 233 HRNČÍŘ, Svatopluk. Poklad Uctívačů ginga. Praha: Ostrov, 2000, s. 50. 230

53

nazývány vosy (vo-ntské s-pojky), Kl-ub lo-vců po-kladů neboli KLLOPOK (stejný klub používající tutéž zkratku nalezneme také v Hrnčířově próze Talisman spiklenců). Party pátrající ve Stínadlech jsou Vonty nazýváni Norýši, jinak řečeno no-vé Ry-chlé šípy. Skupiny dobrodruhů a bohémů se ve vontské hantýrce nazývají mašíblové: je to zkratka – magoři, šílenci, blázni.234 Tajná relikvie „jangin“ je list gin-ga zalitý v jantaru. Svatopluk Hrnčíř rozšiřuje čtenáři slovní zásobu o řadu cizích slov. V Pokladu Uctívačů ginga jsou užívány výrazy defufa (stará kruhová stavba, ukrytá v návršném pahorku235) a grota (umělá jeskyně236). S termíny je pracováno cíleně, jsou do textu organicky začleněny, autor je několikrát opakuje, aby si je čtenář dobře zapamatoval. Mnohé užívání cizích slov má komický charakter (jenže tu sedí nonplusultra zabedněnci237). Výraz „non plus ultra“ se objevuje (na místech, kde by bylo možno použít český ekvivalent) také v knize Osada na konci světa. Kateřina Brychtová není pouze dívka, která má zdravé uvažování, dokáže luštit šifry, vyrovná se klukům, ale můžeme říci, že jde o novodobou „brusičku“ českého jazyka. Katka si s oblibou vytváří ekvivalentní výrazy českých slov. Tvoří je především kompozicí: […] opakoval si Katčin slovníček. Jízdní kolo je kološlap, televizor bednokuk, hřeben chlupohrabka, zubní kartáček fidlizubka a čepice… […] šiškokrytka.238 S Katkou souvisí další jazykový jev. Při sledování kachen na rybníce chlapci podotknou, že jde o chytré kačeny (připlouvají ke břehu, aby od lidí získaly nějaký chleba). A slovní spojení aplikuje parta na základě homonymie na Tomášovu sestru: Přes rameno „chytré Kačeny“ se k zelené tabulce nakláněla hlava.239 Na Jaroslava Foglara odkazuje Svatopluk Hrnčíř využíváním typických slov a lexémů – šššůůůůviks240, krucišůviks241, hernajs šůviks.242 Za používání těchto obratů byl kritizován Davidem Kročou243 v recenzi prvního dílu Hrnčířova cyklu. Podle Kroči Hrnčířův protagonista v roce 2000 nepřirozeně kleje244 výrazem z 30. let. S kritikem

234

Tamtéž, s. 83. Tamtéž, s. 71. 236 Tamtéž, s. 72. 237 Tamtéž, s. 182. 238 HRNČÍŘ, Svatopluk. Ostrov Uctívačů ginga. Praha: Ostrov, 1999, s. 22. 239 HRNČÍŘ, Svatopluk. Maják Uctívačů ginga. Praha: Ostrov, 2005, s. 54. 240 HRNČÍŘ, Svatopluk. Poklad Uctívačů ginga. Praha: Ostrov, 2000, s. 17. 241 Tamtéž, s. 60. 242 Tamtéž, s. 80. 243 KROČA, David. Hrnčířův epigonský román. Ladění. 2000, č. 3, s. 24–25. 244 Tamtéž, s. 24. 235

54

nelze souhlasit. Můžeme říci, že mnohé výrazy a bonmoty z Rychlých šípů se staly okřídlenými a zůstávají v povědomí čtenářů i dnes.245 Svatopluk Hrnčíř v trilogii využívá květnatější jazyk a hrátky se slovy, které u Jaroslava Foglara nenalezneme.246 Za jistý druh slovních hrátek můžeme považovat také hádanky a šifry.

5. 2. 5 Hrnčířův epigonský román? Tímto nadpisem začíná velmi kritická recenze knihy Ostrov Uctívačů ginga Davida Kroči247 z časopisu Ladění. Kroča v ní nejprve shrnuje děj prózy a pak se snaží dokázat autorovo epigonství248. Jak uvádí, vybírá z desítek příkladů jen ty nejkřiklavější249. Obviňuje Svatopluka Hrnčíře, že přebírá konkrétní jména postav (Dlouhé Bidlo – zde bychom mohli s recenzentem souhlasit, použití chronicky známého jména bylo velmi laciné, dokonce vypravěč uvádí, že měla postava dvě přezdívky, Dvoumetr se však neujal), názvy míst (Stínadla) a rekvizity (ježka v kleci, vontskou kroniku; zde si dovolíme poznámku, že autor nejspíše knihu nečetl pozorně, protože zmíněné dvě rekvizity jsou v knize pouze zmíněny v souvislosti s historií Vontů, ale autor s nimi dále nepracuje). Dalším příkladem nápodoby J. Foglara je zapisování si nevyřešených záhad do deníku Tomášem, podobně jako to dělal Mirek Dušín. A Kroča pokračuje dále ve výčtu záporů: Dětský čtenář znalý foglarovské tradice bude bezpochyby zklamán chabou dějovou konstrukcí […].250 Myslíme, že je na místě s Kročou polemizovat. Hrnčíř na každé stránce přináší čtenáři napětí, záhadu a tajemství. O dějové zvraty a nečekané situace není v knize nouze, jak jsme výše ukázali. Logické dedukce, které po čtenářích vyžaduje, rozvíjejí intelekt a fantazii.

245

Viz KOMÁREK, Karel. K jazyku a poetice Foglarových próz. In K fenoménu Jaroslav Foglar. Praha: Památník národního písemnictví, 2008, s. 70. 246 U Jaroslava Foglara nacházíme hru s jazykem především v práci s vlastními jmény, jinak bývá Foglarovi vyčítána formulační ledabylost (viz NEZKUSIL, Vladimír. Rozpory Foglarova světa: K prvnímu soubornému vydání „stínadelských“ příběhů. Zlatý máj. 1991, č. 3, s. 161). 247 KROČA, David. Hrnčířův epigonský román. Ladění. 2000, č. 3, s. 24–25. 248 Tamtéž, s. 24. 249 Tamtéž. 250 Tamtéž, s. 25.

55

Svou litanii na Hrnčířův román zakončuje Kroča takto: Ve vstupní sentenci vyslovuje autor přání, aby legendu knih Jaroslava Foglara rozvíjely i další generace. Ve skutečnosti však Hrnčířův román nevyznívá jako hold legendárnímu spisovateli, ale jako myšlenkově pohodlná napodobenina.251 Svatopluk Hrnčíř se skutečně vrací k příběhům Rychlých šípů a rozvíjí určité ideové a dějové linky vyplývající z původních románů. Rychlé šípy se stávají pouze východiskem, nikoliv rámcem. Svatopluk Hrnčíř si záměrně vybral jeden polozasunutý motiv Foglarovy trilogie, ze kterého vyrostlo skutečně zcela samostatné dílo. Svatopluk Hrnčíř opět dokázal vytvořit knihy ze současnosti plné fantazie. Čtenáři je představen kolektivní hrdina. Parta chlapců ukazuje, jak je možné zábavným způsobem trávit volný čas a jak je důležité mít dobré přátele, se kterými můžete prožívat dobrodružství. Referenční hrdina upozorňuje na první vztahové problémy mezi chlapci a dívkami.

251

Tamtéž.

56

5. 3 Meč Vontů Jiřího Hogana Dalším

autorem

přinášejícím

foglarovsky

orientovaný

román

je

Jiří

Schwemlein – Hogan se svou knihou Meč Vontů252 (1999). Jiří Hogan není mezi spisovateli dětské literatury žádným nováčkem. V roce 1995 mu vyšla prvotina o partě vodáků Tajemství Volavčího jezera. Za svůj následující román, Společnost správných romantiků, získal Jiří Hogan v roce 1996 první místo v soutěži O nejlepší dosud nepublikovaný rukopis určený dětem a mládeži ve věku 11 – 15 let.253 Po Meči Vontů se autor na několik let odmlčel. V roce 2005 vydal detektivní román pro dospělé Případ zelený drak a v roce 2008 detektivku z brněnského prostředí Konec romantiků, což je zatím poslední autorova publikace. Děj knihy Meč Vontů se odehrává v nepojmenovaném městě, do jedné z jeho čtvrtí se nastěhuje chlapec Čeněk Hoptáň s rodiči a sestrou Markétou. Čeněk zjišťuje, že ho osud zavedl na Druhou stranu. Ze začátku nemá štěstí při hledání přátel. Díky záhadnému Taranovi je sveden dohromady s dalšími čtyřmi chlapci. Zakládají klub Pěti šípů. Parta proniká do Stínadel právě ve chvíli, kdy se po padesáti letech schyluje k volbě Velkého Vonta. Pět šípů pátrá po ztracených vontských symbolech – starých kronikách, ježku v kleci a meči. Pomáhají vontské skupině Triskelu získat Velké Vontství. Vše se nakonec podaří.

5. 3. 1 Parta Pěti šípů a jiné postavy V první části knihy se pozornost soustředí na osudy hlavního hrdiny, třináctiletého Čeňka Hoptáně. Čeňka bychom mohli charakterizovat podobně jako Mirka Dušína. Použijme k jeho charakteristice slov ředitele školy: „[…] Jsi snaživý, pilný, ukázněný, podnikavý, iniciativní, slušný, chování výtečného, oblíbený…“254 Díky příslušnosti ke skautu má Čeněk vštípený žebříček hodnot. Na prvním místě je pro něj být dobrým kamarádem, na kterého se mohou ostatní spolehnout. A u vodních skautů to platí dvojnásob, protože na vodě vždycky vedle sebe musíte mít někoho, na koho je 252

HOGAN, Jiří. Meč Vontů. Praha: Leprez, 1999. 280 s. NOSEK – WINDY, Václav. Meč Vontů. Praha: Leprez, 1999. Po padesáti letech znovu do Stínadel (doslov), s. 283. 254 HOGAN, Jiří. Meč Vontů. Praha: Leprez, 1999, s. 7. 253

57

spolehnutí255. Čeněk nevyniká pouze mravní ušlechtilostí, ale i fyzickou zdatností (i zde nacházíme paralelu s Mirkem Dušínem: Vytáhl se zvolna [Mirek] na zeď silou svých paží, aniž si odřel kolena. Napadlo ho přitom, jak dobré bylo lovení bobříka síly a jeho ustavičné cvičení. Teď se ta síla v pažích tak dobře hodí.256), kterou získal právě díky skautu. Rozmáchl se k ráně. Aby Čeňka zasáhl, musel udělat dva kroky. Udělal tři a to dělat neměl. Jak se tak napřahoval a vyrazil dopředu, Čeněk instinktivně ustoupil a uhnul hlavou. Využil jeho dlouhého náklonu, chytil ho za ruku a prudce potáhl. Na okamžik splynul s jeho pohybem a dal tak jeho nápřahu větší razanci. Lehce mu ťukl špičkou boty o kotník. […] Bylo to rychlé, efektní a pro mnohé možná výstraha a důvod k přemýšlení.257 Čeněk zpočátku nemá štěstí při hledání přátel. Viditelně také trpí tím, že kolem sebe nemá partu, na kterou je zvyklý. Ve dvoře jejich domu objeví klubovnu Jakuba Bendíka, chlapce z vedlejšího domu. Ten klubovnu chce naprosto nelogicky zapálit, protože žije v domnění, že nový majitel domu, Čeňkův dědeček, ji zbourá. Oba chlapci touží po přátelství, protože o ně přišli. Čeněk tím, že odešel ze své čtvrti a že parta vodáků je daleko. Kubovi se kamarád odstěhoval. Díky záhadnému Taranovi jsou svedeni dohromady spolu s dalšími dvěma kluky – Jendou a Robinem. Do svého klubu mají povinnost (udělena tajemným Taranem) najít pátého člena, který žije ve Stínadlech. Nový prvek, který bychom u Foglara nenašli. Foglar striktně odděloval svět Stínadel od ostatních částí města. Vždyť chlapci ze Stínadel […], to byla kasta sama pro sebe, pyšná, výbojná, pro všechny ostatní záhadná a nechápaná, i obávaná258. Hogan v Meči Vontů spojuje dohromady chlapce z Druhé strany i zástupce ze Stínadel. Chlapci zakládají partu Pět šípů. Zde nemůžeme návaznost na Rychlé šípy Jaroslava Foglara přehlédnout. Obě party si volí za svůj znak šíp, který se objeví také na jejich

vlajce.

Rychlé

šípy 259

a nejnásledovanější skupina

jsou

na

„své“

Druhé

straně

nejpříkladnější

mezi ostatními partami. Pět šípů má na „své“ Druhé

straně postavení jiné. Jsou pouze jedna z mnoha part, která zatím není ničím výjimečná. V partách opravdové přátelství a dobré kamarádství není. Nasvědčuje tomu také 255

Tamtéž, s. 18. FOGLAR, Jaroslav. Dobrodružství v temných uličkách. Praha: Olympia, 1990, s. 237. 257 HOGAN, Jiří. Meč Vontů. Praha: Leprez, 1999, s. 14. 258 FOGLAR, Jaroslav. Dobrodružství v temných uličkách. Praha: Olympia, 1990, s. 70. 259 VALÁŠEK, Martin; JANDOUREK, Jan. Svět foglarových Stínadel. Souvislosti. 1996, č. 4, s. 73. 256

58

Jakubův povzdech: „Mít kolem sebe takovou partu, to musí být bezva. Jenže kol vůkol prázdno a pusto.“260 Opravdové kamarádství nalézají chlapci až později v Pěti šípech. Na Druhé straně jsou jednou z dalších part Jezdci z Eldoráda. Parta skinů, kteří neumějí nic jiného než se prát a ubližovat druhým. Jejich zkaženost dokazuje odpověď na otázku učitele ve škole, proč se perou. Zatímco Čeněk odpovídá: „Já pro čest,“ […],261 tedy z důvodů ušlechtilých, Švidroch (vůdce Jezdců) říká: „Peru se proto, abych někomu napráskal,“ […].262 Jezdci jsou pravým opakem Pěti šípů. Můžeme mluvit o nepříteli vnitřním.263 U Foglara bychom podobného nepřítele našli v Bratrstvu kočičí pracky. Jezdci se spolčí proti Pěti šípům s partou Vontů, kteří si říkají Sklípkani. Ale o těch později. Jiří Hogan vytvořil na Druhé straně tříčlennou partu Bratrstva kocouřího drápu. Dokonce zašel inspirací Foglarem tak daleko, že členové party jsou: Tečka, vzhledem nápadně připomínající Dlouhé Bidlo, další člen má číro264, tj. rozježené vlasy jako legendární Štětináč, a poslední člen musí být tedy zákonitě nejmladší jako Bohouš z Bratrstva kočičí pracky. Po této charakteristice bychom čekali, že Bratrstvo kocouřího drápu bude osnovat úklady proti Pěti šípům. Na tomto místě bude čtenář zklamán. Bratrstvo se stává jejich pomocníkem. Různé party (Tři kopí, Skákající jelen, Uctívači obrazu slunce, Pochodeň vítězné bitvy, Zelená ruka, Orel v oblacích, Zuřivý býk aj.) ve Stínadlech jsou charakterizovány s větší či menší určitostí. Jsou však striktně děleny na přátelské (Triskel, jehož vedoucí Vojta se stává pátým členem Pěti šípů, Sedmička aj.), se kterými Pět šípů spolupracuje nebo jim dokonce pomáhá, a nepřátelské, s nimiž se dostávají Šípy do konfliktu (parta Sklípkanů – již název odkazuje na „něco“ ne zcela dobrého). Podobně jako Velinského a Hrnčíře zasáhla také Hoganovu knihu emancipace žen. U všech tří jmenovaných autorů dívky děj zásadním způsobem ovlivňují. Hogan vytvořil v Meči Vontů dvě party dívek. Jedny jsou příslušnice Druhé strany a říkají si Káňata. Sedmička je zase skupina Vontek působící ve Stínadlech. Obě party Šípům často pomáhají překonat nástrahy, luští různé šifry aj. Hogan mezi dívkami a chlapci vytvořil přátelské vztahy. Podařilo se mu zachovat křehkou hranici doby, ve které mezi nimi vznikají první lásky. Hogan přechod 260

HOGAN, Jiří. Meč Vontů. Praha: Leprez, 1999, s. 53. Tamtéž, s. 99. 262 Tamtéž. 263 VALÁŠEK, Martin; JANDOUREK, Jan. Svět foglarových Stínadel. Souvislosti. 1996, č. 4, s. 73. 264 HOGAN, Jiří. Meč Vontů. Praha: Leprez, 1999, s. 59. 261

59

mezi přátelstvím a láskou dokáže vyjádřit v drobných náznacích, které se neobejdou bez rozpaků a neohrabaného chování v nových situacích: Trochu rozpačitě ukázal na svazek drobných květů. Holce kupoval [Kuba] květiny poprvé v životě. […] S toporně vystrčenou rukou nabídl kytičku Makině.265 Robin navrhl sáhnout hlouběji do prasátek a navíc oběma dívčím klubům poslat po bonboniéře. […] Makina obdržela dvě úhledně zabalené bonboniéry a vzkaz: „Jedna je pro Sedmičky, druhá pro Káňata. Pěkné pozdravení od Pěti šípů, klubu statečných borců z Druhé strany.“ Makina skoro dojatě řekla: „Kluci, vy jste třída! Ještě kdyby k tomu byly kytičky, budeme o vás mluvit s obdivem […].“266 Hogan se také inspiroval Foglarem při vytvoření tajemné postavy zahalené v černých teplákách a škraboškou přes oči267. Taran je věrnou kopií Široka (i oblek tajemných postav je takřka stejný: […] uviděli podivnou postavu, oblečenou celou do černého přiléhavého oděvu – ale místo obličeje […] je to jakási maska – maska přes celý obličej – neznámý asi nechce být poznán.268) z druhého románu stínadelské trilogie Stínadla se bouří. Oba „tajemní muži“ se zničehonic zjevují s ježkem v kleci před vontskými skupinami. Oba skupiny ježkem provokují: „Ježek je váš! Pojďte si pro něj!“ vhodil Taran do shromáždění tichou výzvu.269 Obě postavy svou záhadnost umocňují ještě nadlidskými schopnostmi prokazovanými v síle, rychlosti a vytrvalosti: V několika vteřinách získal dvacetimetrový náskok a stále zrychloval.270 Srovnejme s Foglarem: Až se mu ocitnou – uštvané – v patách, zvýší rychlost a zmizí jim jako dým ve větru.271 I funkce obou postav jsou stejné. Chtějí pomoci obnovit vontskou organizaci. Zatímco Široko je odhalen, Taranova identita zůstane do konce knihy neobjasněna. Avšak právě neukotvení postavy v ději má za příčinu, že postava nakonec působí velmi nadbytečně a pro děj neužitečně. Nakonec se čtenář ani nedozví, proč právě Taran spojil dohromady právě pět výše zmíněných chlapců. Jiří Hogan se v knize nevyhýbá postavám dospělých. Rodiče v knize Meč Vontů nehrají zásadní roli. Daleko větší pozornost je dána prostředí školy. První třetina knihy se odehrává právě tam a čtenář je podrobně seznamován s jednotlivými učiteli. Takřka 265

Tamtéž, s. 57. Tamtéž, s. 134. 267 Tamtéž, s. 211. 268 FOGLAR, Jaroslav. Dobrodružství v temných uličkách. Praha: Olympia, 1990, s. 241. 269 HOGAN, Jiří. Meč Vontů. Praha: Leprez, 1999, s. 209. 270 Tamtéž. 271 FOGLAR, Jaroslav. Dobrodružství v temných uličkách. Praha: Olympia, 1990, s. 354. 266

60

všichni kantoři jsou postavy kladné, rozumějící chlapecké duši. Děj však nikam neposouvají a jejich úloha skončí s přemístěním hlavních hrdinů do jiného prostředí. Zásadní postavou se stává profesor Kumhal. Otakar Losna před emigrací svěřil Velké Vontství právě jemu. Profesor dějepisu nadchne své studenty pro kulturu Keltů. Proč právě Keltové se stanou novou vizí Stínadel? Je to spíš obdiv pro kulturu lidí, kteří kdysi žili v naší zemi. A stejně je kdysi obdivoval i Otakar Losna. Proto keltský meč. 272 Ke klasickým atributům Vontů (kronikám a ježku v kleci) přibývá relikvie nejcennější – keltský meč nalezený Otakarem Losnou při výkopech v jejich domě. Díky tomuto faktu může Jiří Hogan do hry zapojit také příbuzné Otakara Losny – odborníka na Kelty pana Františka Losnu a jeho vnučku Janu. Jiří Hogan v knize Meč Vontů většinu postav napodobil podle postav Jaroslava Foglara. Autor sice nezapomíná ani na dívky, což je pochopitelné, protože se příběh odehrává takřka v současnosti a vztahy mezi chlapci a dívkami nejsou tak oddělené jako před šedesáti lety, ani dospělé, ale v okruhu postav nijak dílo Jaroslava Foglara nerozvíjí. Postavy pouze zmnožuje. Většiny zásadních dějových zvratů se účastní nejen Pět šípů, ale značné množství jejich pomocníků z řad Vontů. Mnohdy však dochází až k nepřehlednosti, kterou působí velké nakumulování epizodních postav. Podobný problém je v notném množství drobných epizod, které jsou nadbytečné a nedořešené. Čtenář by se bez několika z nich obešel, dokonce by se tím text zpřehlednil.

5. 3. 2 Stínadla v současnosti Jiří Hogan zasadil svůj příběh do „skutečných“ Stínadel a na „opravdovou“ Druhou stranu. Alespoň se o tom snaží přesvědčit své čtenáře. Čeněk Hoptáň postupně objevuje, že se ocitl na Druhé straně, a kde je Druhá strana, musí být samozřejmě i Stínadla. Jiří Hogan, Jaroslav Foglar a další autoři rozvíjející stínadelské téma neodpovídají čtenáři na otázku, kde se nacházejí Stínadla. Zatímco Foglar je nejspíše umístil do pražského Starého Města273, Hoganova Stínadla mají podle Jana Jandourka 272

HOGAN, Jiří. Meč Vontů. Praha: Leprez, 1999, s. 222. NOSEK – WINDY, Václav. Meč Vontů. Praha: Leprez, 1999. Po padesáti letech znovu do Stínadel (doslov), s. 284.

273

61

spíše brněnskou atmosféru274. Není se čemu divit, autor pocházející z Brna zná důvěrně ovzduší svého města. Román Meč Vontů je plný aluzí na knihy Jaroslava Foglara. Postavy mezi sebou hovoří o tom, jak četly o Stínadlech („Jistě jsi slyšela o Stínadlech…?“ „Dokonce jsem je celý četla.“275), učí se z Foglarových knih návod na vyndávání ježka z klece („Znáte formulku na vyndávání ježka z klece?“ […] Řekl: „Jestli ne, tak vytáhněte z knihovny Záhadu hlavolamu a našprtejte ji.“276), odkazují na Fischerovy ilustrace (Vůbec se nepodobal Losnovi, kterého znali z kreseb pana Fischera.277). Velká část děje se odehrává především ve Stínadlech a na Druhé straně. Jiří Hogan však neopomněl ani jiná prostředí. V předchozí podkapitole jsme mluvili o prostředí školním. Závěrečné hledání tajemného meče se odehrává za městem v přírodě. Tajemné skály, nejspíše v okolí Brna, stará keltská oppida na kopcích si zasloužila být v Hoganově románu využita. Avšak vraťme se zpět do Stínadel. Prodleva padesáti let Stínadla nijak nepoznamenala. Čeněk se s nosem na skle jako u vytržení rozhlížel po moři střech, stříšek a ztemnělých proluk, dvorů, plácků a ohrad. Bloky domů se rozvážně zvedaly a klesaly ve vlnobití, nad nímž trčelo k hasnoucí obloze několik kostelů.278 Čas se projevuje na Stínadlech nepatrně. Snad jediný ústupek moderní civilizaci učinil posvátný strom ginkgo, symbol Foglarových Uctívačů ginga. „Už ho podřízli a místo svatyně si tam postavili skleník, barbaři,“279 vysvětluje Pěti šípům bývalý Vont. Atmosféru Stínadel se snaží Hogan navodit klasickými foglarovskými nástroji. Je to především hra světla a stínu (Třebaže teprve dozníval den, ulice ovládlo mlhavé šero a ve vzduchu viselo jakési nepopsatelné napětí.280). Pět šípů proniká do Stínadel vždy v odpoledních a večerních hodinách. Jiří Hogan často využívá motiv lampy (strašidelně v ní poblikávala lampa281), který byl také typický pro stínadelskou trilogii Jaroslava Foglara (Nikde jinde nehořely plynové lampy za pochmurných večerů tak strašidelně nazelenale jako tam, pokud vůbec ještě někde svítily282). Stejná lampa jako na Hoganově Rozdělovací třídě svítila 274

JANDOUREK, Jan. Pestrá tvorba Foglarových sirotků. Mladá fronta Dnes. 7. 7. 2007, č. 156, s. D6. HOGAN, Jiří. Meč Vontů. Praha: Leprez, 1999, s. 226. 276 Tamtéž, s. 189. 277 Tamtéž, s. 222. 278 Tamtéž, s. 44. 279 Tamtéž, s. 114. 280 Tamtéž, s. 64. 281 Tamtéž, s. 69. 282 FOGLAR, Jaroslav. Dobrodružství v temných uličkách. Praha: Olympia, 1990, s. 386. 275

62

na stejném místě i před čtyřiceti lety: Lampa na železném sloupu házela své žlutozelené světlo do zákoutí uličky a vytvářela strašidelné stíny.283 Nesmí chybět ani vontská bojová píseň beze slov, která přežívá takřka šedesát let. Jen domluvil, ozvaly se první nesmělé tóny vontské písně, písně beze slov. Přidávaly se další hlasy, až strhly celý houf. Kluci z Druhé strany zprvu rozpačitě, po několika tónech už dychtivě chytali do uší její podmanivý nápěv.284 Hogan umístil příběh do keltského rámce, ale ani tato kulisa mu nedopomáhá k tomu, aby atmosféra Stínadel byla opravdu tak tajemná, jak by čtenář předpokládal.

5. 3. 3 Jazyk v Meči Vontů Jiří Hogan používá daleko květnatější jazyk než Jaroslav Foglar. Většině dětských postav poskytnul bohatý slovník. Především sourozenci Hoptáňovi spolu velmi často mluví v metaforách („Byli v historický přesile pět na jednoho.“ „Takže je to docela slušnej výkop. Teď tomu dej epickou šíř.“285 „Kdyby to bylo palcem dolů, zavolám, blanicko rytířko.“ „Nejdřív, bratře, spolíhej na sebe, ale kdyby ti zlomili kord, zatrub,“ odvětila mu286) nebo přirovnáních („Neboj, obalila jsem se jako bourec morušový.“287 „Kutikulo, ty máš fazónu jako pouťovej otloukánek,“288 „Fajn, jsem poslušná jak otrokyně […]289). Také ostatní dětské postavy používají typický studentský slang (to je za bůra290) a expresivní výrazy (prachy291, vejráš292, dáme mu zahulit, ve smyslu zbít ho293). V řeči postav se nacházejí také nespisovné výrazy. Především se jedná o užívání nespisových koncovek, a to především u adjektiv (celej294, nalíčenej295, špendlíkovej

283

Tamtéž, s. 45. HOGAN, Jiří. Meč Vontů. Praha: Leprez, 1999, s. 87. 285 Tamtéž, s. 28. 286 Tamtéž, s. 46. 287 Tamtéž, s. 29. 288 Tamtéž, s. 180. 289 Tamtéž, s. 128. 290 Tamtéž, s. 37. 291 Tamtéž, s. 38. 292 Tamtéž. 293 Tamtéž, s. 23. 294 Tamtéž. 295 Tamtéž, s. 22. 284

63

šíp296, dobrej nápad297 aj.). Časté je také úžení é v í (mýho íkvé298, notovýho stánku299, velký věci300 aj.) Nespisovná mluva v textu neruší, naopak, je zcela adekvátní dané skupině postav – dospívajícím. Dospělé postavy mluví spisovným, neutrálním jazykem.

5. 3. 4 Epigonský román foglarovského typu Jiří Hogan se pokusil ve své knize Meč Vontů o foglarovsky orientovaný román. Autor nenavazuje na Foglara přímo, pouze z něj vychází. Jiří Hogan zasadil svůj příběh do současnosti. Restituce, narážky na bývalý totalitní režim, zákaz činnosti Vontů jsou v knize přítomny pouze okrajově, ale spojují současný příběh s tím minulým, foglarovským. Hogan využívá ve svém románu velmi často stejné postupy a epizody, které bychom našli i v trilogii Jaroslava Foglara. Můžeme si to ukázat na několika příkladech. Na Rozdělovací třídě se pohybuje strážník. I v Záhadě hlavolamu se objevuje postava strážníka, kterému říkají Usměvavý. Pět šípů proniká na vontskou radu, odkud z úkrytu sledují celý obřad. Rychlé šípy byly také ukryty v kostele svatého Jakuba a přihlížely tajné vontské radě, na kterou se dostalo pár vyvolených Vontů. Další detail, který si „vypůjčil“ Jiří Hogan, je oblékání chlapců, když navštěvují Stínadla. Foglarovi hoši se k cestě do Stínadel pečlivě připravují: Každý se převlékl do starých šatů, protože nikdo nevěděl, nepolezou-li někde po uprášených střechách, nebo nepřihodí-li se jim ještě něco horšího. […] Zato si každý z nich opatřil do svítilny novou silnou baterii. Mirek si vzal s sebou klubovní lékárničku. […] Každý z hochů kolem pasu obtočil pevné švihadlo.301 I když Hoganovi hoši dnes nosí oblečení jiné, připravují se naprosto stejně: Čeněk si napsal úkoly, převlékl se do starých džínů, natáhl na sebe tílko a flanelku a svetr ze spodní přihrádky a nasadil kastrolek s bambulkou. Omotal se prádelní šňůrou, prohlédl kudlu, blikl baterkou […].302 296

Tamtéž, s. 154. Tamtéž, s. 187. 298 Tamtéž. 299 Tamtéž, s. 128. 300 Tamtéž. 301 FOGLAR, Jaroslav. Dobrodružství v temných uličkách. Praha: Olympia, 1990, s. 55. 302 HOGAN, Jiří. Meč Vontů. Praha: Leprez, 1999, s. 63. 297

64

Komunikace s ostatními z Druhé strany probíhá pomocí časopisu Rychlých šípů TAM – TAM. V Hoganově románu se objeví také „časopis“ nazvaný Stínadelský hlasatel. Jeho komunikační funkce je takřka bezvýznamná. Motiv je v knize bezúčelný a nadbytečný a dokazuje, že prvek byl použit pouze za účelem nápodoby originálního Foglarova textu. Z této malé ukázky a z výše zmiňovaného je patrné, že Hoganův román je myšlenková napodobenina Foglarova textu. Příběh nezachrání ani moderní usazení do devadesátých let dvacátého století. Václav Nosek – Windy říká, že rám se prostě změnit musí – ale co se jistě nezmění, je ono foglarovské magické, tep zrychlující tajemno, hřejivé opravdové kamarádství a nikdy nekončící boj dobra proti zlu.303 To vše jistě u Hogana najdeme, ale naprosto stejné už bylo objeveno a napsáno před půl stoletím samotným Jaroslavem Foglarem, tak proč číst kopii, když můžeme sáhnout po originálu.

303

NOSEK – WINDY, Václav. Meč Vontů. Praha: Leprez, 1999. Po padesáti letech znovu do Stínadel (doslov), s. 284.

65

5. 4 Václav Levý – Jiggi a poslední přírůstky stínadelské trilogie Václav Levý – Jiggi je v současné době posledním autorem, který ve svých dvou knihách Tajemství Stínadel304 a Mezi Vonty305 rozvíjí motivy foglarovského cyklu. Oba romány zatím nebyly vydány knižně. Autor je poskytuje zdarma ke stažení na webových stránkách Pavla Novotného306. Knihy Tajemství Stínadel a Mezi Vonty jsou prvotinami teprve osmnáctiletého autora. Václav Levý – Jiggi působí jako redaktor internetového časopisu s dobrodružnou tematikou Eldorádo307. V prvním dílu Tajemství Stínadel se do malého jihočeského městečka Čánkov přistěhuje Vojta Losna, který se s místní čtyřčlennou partou Psanci vydává ho Stínadel hledat odkaz Otakara Losny. Nalezení odkazu by vedlo k obnovení vontské organizace. Chlapci objevují ve Stínadlech ježka v kleci, vontské kroniky, gramofonový záznam bojové písně Vontů a Tleskačův první deník. Díky němu získají plán létacího kola. Snaží se ho sestrojit. Jejich let končí havárií a konstatováním, že létací kolo nelze dle plánu sestavit. Avšak úspěšná je pomoc při sjednocení Vontů s Uctívači ginga. Díky tomu dochází k volbě Velkého Vonta. V navazující knize Mezi Vonty se setkáváme s partou hrdinů při volbě Velkého Vonta.

Tu

přeruší

záhadná

postava

Smrtky

přinášející

podivné

poselství,

ve kterém protestuje proti sjednocení Vontů. Chlapci se vydávají po jejích stopách. Během pátrání zjišťují, že se ve Stínadlech objevuje kopie ježka v kleci. Smrtka a její příznivci zvaní Mršivonti jsou odhaleni ve chvíli, kdy podřezávají ve svatyni Uctívačů ginga posvátný strom ginkgo biloba. Poslední tajemství jsou odhalena a ze Stínadel mizí stín strachu.

304

LEVÝ – JIGGI, Václav. Tajemství Stínadel [online]. [s. l.]: [s. n.], 2007 [cit. 2010-03-17]. z WWW: . 305 LEVÝ – JIGGI, Václav. Mezi Vonty [online]. [s. l.]: [s. n.], 2008 [cit. 2010-03-17]. z WWW: . 306 NOVOTNÝ, Pavel. Jaroslav Foglar – Jestřáb [online]. 2005–2009 [cit. 2010-07-07]. z WWW: . 307 ŠUBRT, Jan. Časopis plný dobrodružství Eldorádo [online]. 2008–2010 [cit. 2010-07-07]. z WWW: .

Dostupné Dostupné Dostupné Dostupné

66

5. 4. 1 Postavy obou románů Václav Levý – Jiggi pro svůj román zvolil formu vyprávění v ich-formě. Vypravěčem je tzv. Hlavní hrdina. Postava je popisována jako velitel Psanců, jehož jméno je neznámé308. Proč není postava Hlavního hrdiny pojmenována, nevysvětluje autor ani v jedné ze svých knih. Zahalení jména není v textu nijak dále rozvedeno, motiv zůstává nevyužit a stává se nefunkčním. Hlavní hrdina náleží k partě Psanců, která má další tři členy – Oldu, Kubu a Pavla. Když se do města přistěhuje Vojta Losna (vnuk Otakara Losny), stává se z čtyřčlenné parta pětičlenná. Václav Levý formálně partu o pěti chlapcích v knize využil, ale v románech pracuje pouze se třemi členy. Dva chlapci – Kuba a Pavel – jsou zcela upozaděni, protože do Stínadel nemohou jít kvůli zákazu rodičů. Vše se dozvídají pouze z vyprávění ostatních tří chlapců. Proč tedy Levý použil partu pěti chlapců, když pracuje pouze se třemi? Můžeme se domnívat, že se snažil napodobit Jaroslava Foglara (jak uvidíme později, není toto bezúčelné napodobování ničím výjimečným), a tak nemohl vynechat ani pětici chlapců. Problém s pěticí vyřešil svérázně. Vytvořil pětičlennou partu (a vyhověl návaznosti na Jaroslava Foglara), ale roli v románech přisoudil pouze třem. Václav Levý zachoval Foglarovu polaritu part, které s Psanci spolupracují a soupeří. Na počátku knihy sledujeme velmi krátce boje mezi mořeplaveckými skupinami z Čánkova. Autor partám věnuje celý úvod, ve kterém podrobně charakterizuje

vztahy

mezi

všemi

čtyřmi

(Psanci,

Herbertovci,

Mořeplavci

a Čingischány). Celý úvod vyznívá do ztracena, neboť samotné skupiny v textu takřka nefigurují, což by po tak rozsáhlém a podrobném úvodu čtenář jistě očekával. Mořeplavecké souboje jsou velmi brzy upozaďovány na úkor bojů s vontskými skupinami. I ve Stínadlech nacházíme příznivce a odpůrce Psanců. V prvním díle Tajemství Stínadel jsou spojenci bývalí přátelé Vojty Losny (na rozdíl od Foglara nemá Václav Levý množství drobných part, které jsou vytvořeny na základě příslušnosti k místu bydliště, ale pouze dvě skupiny – Uctívače ginga a „ty další“, bez přímého pojmenování).

308

LEVÝ – JIGGI, Václav. Tajemství Stínadel [online]. 2007, s. 5.

67

Nepřátele pak tvoří především uskupení Uctívačů ginga. Na závěr knihy dochází k usmíření obou vontských part. V druhém díle Mezi Vonty proti jednotným Stínadlům stojí parta Mršivontů. Vontové Jaroslava Foglara jsou nepřátelští vůči obyvatelům „odjinud“.309 I Rychlé šípy si musí své postavení ve Stínadlech vybojovat. Parta Psanců má ve Stínadlech postavení jiné, zcela nečekané pro foglarovsky orientovaného čtenáře. Vontové jsou k Psancům přátelští. Zdálo se, že Vontové mě respektují. Později jsem zjistil, že jim nevadí lidé, kteří se o ně zajímají, i když nejsou ze Stínadel.310 Hlavní hrdina dokonce tvrdí, že nás Vontové přijali mezi sebe. Vůbec jim nevadilo, že zde v kostele svatého Jakuba jsou vetřelci311. Vontové přijetím skupiny odjinud ztrácí svou výlučnost a uzavřenost vůči jiným částem města. Jak později ještě uvidíme, souvisí to jistě také s celkovou proměnou prostoru Stínadel. Václav Levý podobně jako Foglar vytváří výlučně chlapecké party.312 Dívčí party, které figurují v druhém dílu, tvoří svůj vlastní svět. Dívky mají vlastní Velkou Vontku, do chlapeckých záležitostí nezasahují. Naopak žádají o pomoc chlapecké party při řešení svých problémů. Pomoc dívkám se stává partě takřka osudnou. Mezi chlapci a dívkami se objevují první vztahy vážně narušující soudržnost celé party. Právě tady, aniž bych si to uvědomil, začal krach celé naší party. […] Následující týdny jsme nebyly tou sehranou skupinkou z dob Odkazu či létacího kola. A dalo by se říct, že částečně za to mohl Vojta, protože tím, že se mu Velká Vontka líbila z nás nejvíc, jsem se dostával na vedoucí místo naší pátrací čety.313 V partě se objevuje dokonce žárlivost. Vojtovi se zdálo, že se Velká Vontka na mě usmála (i když jsem nic takového nepozoroval), a taky mi to po skončení porady řekl. A i kdyby, mě by to nechalo chladným, na rozdíl od Vojty. Ten by za takový úsměv dal možná nevím co. Jedno mi bylo jasné: Buď to brzy skončí, nebo je konec s naší sehranou partou, protože tady se nedá pracovat.314 Hádky kvůli dívce se stupňují a ohrožují tak úspěšné odhalení Smrtky, a tím zajištění bezpečnosti celých Stínadel. Chlapci si tento fakt uvědomují a dokáží najít společnou řeč a problémy odsunout. 309

VALÁŠEK, Martin; JANDOUREK, Jan. Svět foglarových Stínadel. Souvislosti. 1996, č. 4, s. 70. LEVÝ – JIGGI, Václav. Tajemství Stínadel [online]. 2007, s. 16. 311 Tamtéž, s. 56. 312 HYBLER, Martin. Preadolescentní mentalita. Host. 1999, č. 6, s. 44. 313 LEVÝ – JIGGI, Václav. Mezi Vonty [online]. 2008, s. 42. 314 Tamtéž, s. 66. 310

68

V druhém dílu Mezi Vonty vytvořil Václav Levý postavu tajemné Smrtky. Neměla kosu, jen splývavou kapuci, která bránila nahlédnout v obličej, u krku byla snad spojena provázkem a dál, až ke kotníkům, sahal od kapuce dlouhý černý plášť spojený v cosi černého v ramenou.315 Smrtka působí takřka jako postava z jiného světa. Buď to byl duch, nebo měla zatraceně tiché podrážky u bot.316 Jistě bychom našli paralelu k Jaroslavu Foglarovi. Široko byla postava s nadlidskými schopnostmi zahalená v tajemný plášť. Nakonec se ukáže, že Smrtka je tajemný dvojník Vojty Losny. Motiv dvojnictví nacházíme i ve Foglarově stínadelském cyklu. Jaroslav Foglar vytvořil v knize Stínadla se bouří postavu Mirka Daneše, Vonta se stejným rysy a dokonce podobným jménem jako má Mirek Dušín. Dokonce vypravěč si je vědom napodobování Jaroslava Foglara: […] a to bylo dobře, protože pak jsem si připadal, že poslouchám něco o Mirkovi Danešovi.317 U Jaroslava Foglara je postava dvojníka spojena s motivem zrady. V prvním díle je podezírán Červenáček, že vyzradil informace o ježku v kleci časopisu Sběrač. Ve druhém díle padne podezření na samotného Mirka Dušína, že se pokouší jako vůdce jedné z vontských part získat Velké Vonství. Můžeme říci, že u Václava Levého není motiv zcela nosně využit. Dvojník se snaží prodat falešného ježka v kleci a je iniciátorem krádeže v klubovně Psanců. Nemůžeme mluvit o motivu zrady jako u Foglara, neboť postavy ví, že se jedná o dvojníka Vojty Losny, proto Losna není (jako Mirek Dušín) obviněn ze zrady. Pokud by autor použil zcela jinou postavu (nikoliv dvojníka), vyznění by bylo stejné. Na závěr podkapitoly můžeme říci, že se ve druhém dílu v oblasti postav autor značně posunul. Užívá větší množství postav, snaží se je více propracovat. Vytvořil postavy nové (např. kurýry, kteří mezi Vonty předávají zprávy).

5. 4. 2 Stínadla a jiné prostory Autor ve svých románech využil dva stěžejní prostory. Prvním z nich je malé jihočeské městečko Čánkov. Popis Čánkova působí jako úryvek z naučného slovníku:

315

Tamtéž, s. 10. Tamtéž. 317 Tamtéž, s. 15. 316

69

Čánkov je podlouhlý prudký kopec, který se táhne od soustavy kopců na západě od městečka skoro kolmo na východ. Přičemž ostatní kopcovitý hřbet vede od severu k jihu. Vlastní Čánkov, který je na sever od městečka, je plný luk, lesů a zvířat. Žijí tu srnky, divoká prasata […]. Les je tu většinou jako kombinace borovice a dubu.318 Jihočeská vesnička se neobejde bez rybníku, který je zdrojem klukovských bitek a jiných dobrodružství. Důležitějším prostorem, než je rybník, se stane klubovna na kopci Čánkov, kterou si chlapci (podobně jako Rychlé šípy) vlastními silami opraví a vyzdobí. V ní probírají všechna svá dobrodružství, hodnotí a plánují další cesty. V Čánkově je proveden také první zkušební let Tleskačova kola. Můžeme nalézt návaznost na Jaroslava Foglara, který nechává Jana Tleskače vyzkoušet let kola také mimo Stínadla, v Černém údolí. Druhým prostorem důležitým pro oba romány jsou Stínadla. Václav Levý se snaží napodobit Foglarova Stínadla, která si zachovávají neměnný vzhled (dokonce se stále ve Stínadlech svítí plynovými lampami). Po levé straně se táhla nahoru do kopce nízká zeď, pod kterou se dole v hlubinách nacházely staré prejzové střechy a stříšky, věže kostelů, nejrozmanitější arkýře a komíny. To vše se ztrácelo kamsi do nekonečna…319 Stínadla jistě taková jsou, ale mají svou atmosféru, jakousi tajemnost a uzavřenost, která se Václavu Levému zcela nepodařila vystihnout. I když se o to pokouší především podvečeními vstupy party do Stínadel. Již jen tím, že vetřelci ve Stínadlech jsou přijímáni Vonty, a bázeň, se kterou do Stínadel vstupovaly Rychlé šípy, se zcela vytrácí. V prvním dílu vstupem do Stínadel začíná „maratón“ po známých stínadelských místech. Na Červených schodech (Rychlé šípy zde našli kroniku Vontů) nacházejí ježka v kleci, v kostele u sv. Jakuba Tleskačův deník (stejně jako Rychlé šípy) a gramodesku s nahrávkou vontské bojové písně. Zatímco u Jaroslava Foglara je kostel sv. Jakuba zakázaným prostorem uvnitř zakázaného prostoru320, Levého hrdinové si v něm mohou vytvořit improvizovanou klubovnu. Po nalezení deníku putují do podzemní chodby pod kostelem, ve které objeví plán Tleskačova kola. Autor tato místa vybírá zcela záměrně, aby se přiblížil svému

318

LEVÝ – JIGGI, Václav. Tajemství Stínadel [online]. 2007, s. 10. Tamtéž, s. 15. 320 COUFALOVÁ, Karolína; VUČKA, Tomáš. Krajina a město v prózách Jaroslava Foglara: Archetyp ráje a pekla. Host. 8. 3. 2009, č. 1/únor, s. 8. 319

70

vzoru. Mnohdy však putování z chronicky známého místa na jiné chronicky známé místo působí násilně. Třetím foglarovským prostorem, který je v knize využit v prvním dílu Tajemství Stínadel, je hřbitov na okraji města, nazývaný Kráteň. Hrdinové v něm nacházejí hrob Otakara Losny a první vodítko k nalezení jeho odkazu. Autorovi se podařilo dobře vystihnout atmosféru hřbitova. Sám prostor hřbitova je tichý a liduprázdný (Teď odpoledne byl prakticky liduprázdný. Těsně u kostela byl jediný starý člověk a zaléval květiny na hrobě. Jinak jsme tu ještě byli my tři.321). Tichost hřbitova je v kontrastu s přilehlou přírodou, do které je zasazen. V jeho okolí rostou stromy, bublá potok a vítr šumí v listech stromů. Václav Levý volí pro Otakara Losnu smrt přirozenou, smrt stářím. S motivem smrti se setkáváme i ve stínadelském cyklu. V díle Jaroslava Foglara jde vždy o smrt tragickou, mnohdy zahalenou rouškou tajemství.322 A to především v případě Jana Tleskače a Karla Dymoura. Tragicky umírá i Maňákův otec a věrný pes Bublina umučený hlady ve stínadelském sklepení. V druhém pokračování Mezi Vonty je děj přemístěn takřka výlučně do Stínadel. Autor přidává místa nová. Velká část příběhu se odehrává ve stínadelském podzemí. Závěrečná bitva se přesouvá do svatyně Uctívačů ginga. Ke Stínadlům neodmyslitelně patří také žlutý špendlík symbolizující příslušnost k vontskému hnutí. Václav Levý tento symbol takřka opustil. Sami Vontové špendlík nepoužívají, „vetřelci“ také ne. Pak je otázka, proč se Hlavní hrdina představuje starožitníkovi, od kterého chce získat informace, právě žlutým špendlíkem. Václav Levý se v mnoha odhledech držel osvědčených míst a rekvizit ze stínadelského cyklu Jaroslava Foglara. Posun autora bychom mohli vidět v tříštění prostoru. Václav Levý nechává chlapce probíhat nejen městskými Stínadly, ale také vesnickou krajinou.

5. 4. 3 Další z napodobitelů? Václav Levý se tedy pokusil o vytvoření foglarovsky laděného příběhu dokonce ve dvou knihách – Tajemství Stínadel a jeho pokračování Mezi Vonty. Dětský čtenář znalý foglarovského cyklu bude nejspíše zklamán při čtení obou publikací. 321 322

LEVÝ – JIGGI, Václav. Tajemství Stínadel [online]. 2007, s. 13. VALÁŠEK, Martin; JANDOUREK, Jan. Svět foglarových Stínadel. Souvislosti. 1996, č. 4, s. 76.

71

I když Levý využil řadu foglarovských rekvizit (některé úspěšněji, některé méně), celkově dějová konstrukce je slabá. Jednotlivě epizody postrádají gradaci (již výše jsme mluvili o „přebíhání“ z jednoho místa na druhé především v prvním dílu Tajemství Stínadel). Mnohé části děje nejsou dotaženy a zůstávají bez pointy (můžeme uvést například objevení falešného ježka v kleci, o kterém se nedozvídáme nic jiného, než že byl prodán ve starožitnictví). Na mnohých místech textu by jistě bylo užitečnější, kdyby autor některé motivy vynechal (například vydávání časopisu Kurýr, který nemá žádnou funkci v textu). V oblasti postav můžeme najít novátorský přístup především v emancipaci žen a dívek. Jde o logický prvek. Příběh odehrávající se v současnosti jistě nemůže mít striktně oddělený svět dívek a chlapců. V této souvislosti však v textu nalezneme mnohé nedotažené situace („vpád“ dívky do chlapecké party). Oproti Tajemství Stínadel je vidět v druhém dílu Mezi Vonty jistý autorův spisovatelský posun. Václav Levý se částečně oprošťuje od chronicky známých foglarových rekvizit, přidává nové. Do děje vstupují například Kurýři a Vontky, které bychom u Foglara hledali marně. Větší prostor je dán charakteristikám postav, místa i jednotlivým dějovým epizodám. Autorovi jistě nelze upřít nadšení pro dílo Jaroslava Foglara a touhu zachovat odkaz i pro další generace prostřednictvím příběhu ze současnosti. Na druhé straně zde stojí autorova nezkušenost v oblasti spisovatelské, která má za následek to, že se drží původní předlohy a vytváří tak pouhou napodobeninu stínadelského cyklu.

72

VI. Miloš Zapletal a prózy s eticko-výchovnou tendencí Tuto kapitolu budeme věnovat dílu Miloše Zapletala a především jeho posledním dvěma knihám – Soví jeskyně (1989) a Cvoci (2008). Miloš Zapletal je jedním z nejvýraznějších „dědiců“ foglarových myšlenek. Jaroslav Toman říká: Svou eticko-výchovnou, naukovou a návodnou intencí a vzorovými dětskými postavami M. Zapletal navazuje na dílo J. Foglara, jenom je v zobrazení moderního dětství autentičtější a navíc klade důraz na ekologii.323 Miloš Zapletal je znám jako popularizátor a znalec knih Jaroslava Foglara. Podílel se edičně na přípravě jeho spisů, vydal několik souborů Foglarových táborových a oddílových her. Své znalosti o Jaroslavu Foglarovi zúročil v monografii Záhady a tajemství Jaroslava Foglara (2007).324 Sám autor vydává publikace, které bychom mohli rozčlenit na dva proudy. První linie zahrnuje encyklopedie her (Velká encyklopedie her) a „návody“, jak žít v přírodě (Výpravy za dobrodružstvím, Tisíc malých dobrodružství, Kouzelné brýle, Objevy bez konce…). Opět nejsme daleko od Jaroslava Foglara. Zapletal edičně připravil také Foglarův návod na život v přírodě, a to Kroniku ztracené stopy. Zde můžeme plně souhlasit s názorem Věry Brožově: Miloš Zapletal je dnes v oblasti návodné literatury považován za Foglarova jediného rovnocenného nástupce […].325 Druhá linie publikací nemá také k Jaroslavu Foglarovi daleko. Autor je znám řadou dobrodružných příběhů, ve kterých využívá (podobně jako Foglar) své znalosti z táborové praxe ve skautských oddílech. Hrdinové přicházejí do přírody, aby se zde učili (Lovec hvězd, Stezka odvahy, Ostrov přátelství). Oba autoři se netají tím, že se svými díly snaží mladé chlapce vychovávat. Přátelství, snaha stát se lepším, vyrovnat se vzoru je základem každého díla. Oba autoři však také dobře vědí, že mladí lidé touží po dobrodružství, kterého najdou v jejich knihách velké množství.

323

TOMAN, Jaroslav. Trivialita a kýč v literatuře pro děti a mládež. Brno: Cerm, 2000, s. 11. ZAPLETAL, Miloš. Záhady a tajemství Jaroslava Foglara. Praha: Knižní klub, 2007. 285 s. 325 BROŽOVÁ, Věra. Persvazivní strategie návodné literatury Jaroslava Foglara a Miloše Zapletala. In K fenoménu Jaroslav Foglar: sborník příspěvků z konference Fenomén Jaroslav Foglar: Praha, Památník národního písemnictví, 17. září 2007. Praha: Památník národního písemnictví, 2008, s. 151. 324

73

Soví jeskyně326 vyšla před Vánoci roku 1989 v nákladu 25 000 výtisků, který byl velmi rychle rozebrán.327 Po této knize se autor jako beletrista na delší dobu odmlčel. Cvoci328 jsou zatím posledním románem, který vyšel v roce 2008, téměř po devítileté odmlce. Volně navazuje na dvě předchozí díla Sedmička (1976)329 a Ostrov přátelství (1983)330.

326

ZAPLETAL, Miloš. Soví jeskyně. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1989. 280 s. PÍŠA, Vladimír. Tajemství Soví jeskyně. Průboj. 15. 2. 1990, č. 39, s. S5. 328 ZAPLETAL, Miloš. Cvoci. Praha: Knižní klub, 2008. 309 s. 329 ZAPLETAL, Miloš. Sedmička: klukovská dobrodružství na řece. Praha: Olympia, 1976. 348 s. 330 ZAPLETAL, Miloš. Ostrov přátelství. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1983. 347 s. 327

74

6. 1 Modelový čtenář a hrdinové Soví jeskyně V Soví jeskyni se nesetkáváme s hrdinou jedním, ale se třemi kamarády – Danem, Martinem a Rendou. Vyprávění Danova dědečka je přinutí vydat se na cestu k tajemné Soví jeskyni kdesi v Jetřichovických skalách. Všichni tři hoši tráví „nudné“ prázdniny v chatařské kolonii se svými rodiči. Koupání, tlachání o ničem a povrchní kamarádství chlapce nenaplňuje. Zatím však chybí hybný moment, který by je přiměl dosavadní způsob života změnit. Podobně „naladěné“ chlapce nacházíme také v knize Hoši od Bobří řeky Jaroslava Foglara. Vilík a Jirka čekají na svého „hybatele“. V pravou chvíli však přichází postava dokonalého Rikitana. Ten dokáže i přes to, že je starší, vzbudit mezi hochy zájem. Za hybný moment v Soví jeskyni můžeme považovat Danova dědečka. Svým poutavým vyprávěním přivede chlapce na myšlenku vydat se na dvousetkilometrovou cestu Severočeským pohořím. Dědečkovo vyprávění se neobejde bez romantické kulisy, která má chlapce (a čtenáře) navnadit: Dědeček byl dobrý vypravěč, jeho příběhy se pěkně poslouchaly, bílá noc a stříbrná hladina rybníka jim dodávala zvláštní kouzlo.331 Danův dědeček není ve svém pokročilém věku „starý“ fyzicky, stále se toulá po přírodě (s hochy se setkává ve chvíli, kdy se vrací z expedice v Norsku) a zvládá více než jeho vnukové. Svou mladost si zachovává také psychicky. Podobně jako Rikitan však má tu zvláštní schopnost zaujmout a nadchnout mladé chlapce. Chlapcům cestu po horách nejen dovoluje, ale také s jejich rodiči vyjednává, aby je na pouť pustili. Rozkol mezi generacemi (chlapci a jejich rodiči) je patrný jak u Foglarových, tak i Zapletalových hrdinů. Rodiče jsou většinou přísní, zakazují hochům mnohá dobrodružství. Autoři je z textu takřka vypouští. Jak již bylo poznamenáno výše, oba autoři si jako ideály ze starších generací vybírají pouze určité osoby. V případě dědečka mluvíme o životní zkušenosti a moudrosti, které si chlapci cení. Rikitan i dědeček dokáží mladé a nezkušené chlapce přimět k činu. Cesta, na kterou se chlapci mají vydat, je doprovázená legendou, že kdo tu jeskyni najde, získá zvláštní schopnost. Bude rozumět lesním zvířatům, ptákům, stromům 331

ZAPLETAL, Miloš. Soví jeskyně. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1989, s. 19.

75

i květinám332. Hlavní protagonisté legendě na začátku knihy nevěří. Zatím neumí pochopit její symbolický význam, který se jim vyjeví až po dvanáctidenním putování: Kdo projde od Ještědu až k Soví jeskyni pěšky, získá zvláštní schopnost, připomíná si Martin pověst, kterou jim Danův dědeček vyprávěl za měsíční noci na rybníku. [...] A kdo není slepý ani hluchý, vnímá to, co vidí a slyší, všechny ty drobné zážitky, příhody a poznatky se v něm ukládají, začíná líp rozumět zvířatům, ptákům i rostlinám. Ne snad tomu, co si povídají, takovou schopnost mají moudří lidé jen v pohádkách, ale tomu, jak žijí, proč se chovají tak a ne jinak, proč jsou takoví, jací jsou.333 Nastíněním úvodní a závěrečné pasáže můžeme vystopovat „proměnu“ hrdinů díky iniciační cestě. Opět bychom se mohli opřít o Foglarovy Hochy od Bobří řeky. Ti jsou také znudění dosavadním způsobem života, který však příchodem Rikitana mění směr. Hoši nalézají nové hodnoty, jako je přátelství, získávají vysoké morální zásady. Cesta, na kterou se Zapletalova trojice vydává, má pravidlo. Chlapci se budou pohybovat mimo civilizaci – nepoužijí k cestování dopravní prostředek, ani nebudou chodit po vyznačených stezkách. Z této podmínky vyplývá, že kvůli naprosté izolaci je kolektiv chlapců nucen se stmelit, jinak nepřekonají nástrahy a překážky. Chlapci díky cestě mimo turistické trasy poznávají krásy přírody, její zákonitosti. Toho by jistě nebyli schopní, kdyby se pohybovali městy a po silnicích. Dodržování podmínky cesty je také ověření charakterů chlapců. Jsou tak vychováváni k čestnosti a poctivosti. Tento motiv odloučení člověka od civilizace a splynutí s přírodou není u Zapletala ojedinělý. Plně ho rozvinul v knize Stezka odvahy (1983)334. Hlavní hrdina musí nespatřen živým člověkem přečkat tři dny sám v lese a dojít k danému cíly. Proč musí být zkouška podstoupena je vysvětleno takto: [...] vychutnáte kouzlo lesní samoty a po návratu líp oceníte naše společné přátelství.335 Vraťme se však zpátky k naší trojici hrdinů ze Soví jeskyně. Na počátku cesty nejsou chlapci přátelé. Vazby mezi nimi jsou povrchní, spojuje je pouze místo, kde jejich rodiče postavili chatu. Vztahy mezi nimi prodělávají během cesty různé zvraty, díky kterým se z chlapců stávají opravdoví přátelé.

332

Tamtéž, s. 18. Tamtéž, s. 280. 334 ZAPLETAL, Miloš. Stezka odvahy. Praha: Leprez, 1995. 153 s. 335 Tamtéž, s. 4. 333

76

Stejný proces nacházíme i ve Foglarových románech. Uveďme konkrétní příklad z románu Hoši od Bobří řeky, který je popisován ve studii Karolíny Coufalové a Tomáše Vučky: Foglar (a můžeme říci, že i Zapletal) tak navazuje na archetyp cesty jako iniciačního procesu, jehož vyvrcholením je fyzická i duševní proměna putujícího.336 Zapletal změnu z povrchního kamarádství na opravdové přátelství v textu několikrát dokládá. Důležitým motivem je například dělení se o jídlo s kamarády. Stejný motiv nacházíme také v Sedmičce: Jespák sice říkal něco o tom, že dáme všechno jídlo dohromady, ale než to stačil doříct, měl jsem v sobě tři makové buchty, které mi máma zabalila do loďáku […] Hloupej bych byl, kdybych dával svoje lahůdky na hromadu s klukama, kteří mají jen chleba s paštikou. „My jsme zvyklí na to, že Hroší posádka táhne vždycky ve všem za jeden provaz,“ řekl Jespák.337 Nejprve chlapci myslí pouze sami na sebe: Martina nenapadlo, aby svým kamarádům kousek nabídl, ačkoliv měl řízek velký jako talíř. Znali se sice už hodně dlouho, jezdili do stejné chatové osady, mysleli si, že jsou kamarádi, ale jejich přátelství mělo zatím jisté meze.338 Později myslí právě na své kamarády a dělba jídla je důkazem silných vazeb mezi chlapci: Dan vyrobil obložené chleby, Renda přispěl tabulkou mléčné čokolády, Martin položil na společný stůl dokonce půl kila řeckých broskví. Koupil si je tajně v Novém Boru, zaplatil za ně krvavé peníze a původně se nemínil s nikým o ně dělit, ale když viděl, že oba kamarádi vybalili všechny své soukromé zásoby, bylo mu trapné si broskve nechat jen pro sebe. Vypadal by vedle Dana a Rendy jako hamoun.339 Stejné vyústění podobné situace nacházíme v Cvocích: Dali jsme dohromady všechny zbytky jídla, které jsme našly v našich rancích, a rozdělili je na pět stejných dílů.340 Výchovnost je tedy ze Zapletalova díla zřejmá. V průběhu cesty jsou chlapci často zkoušeni, zda poruší podmínky cesty, např. při cestě k Máchovu jezeru se rozhodují, zda čtyřicet kilometrů zacházky půjdou pěšky nebo se svezou autem, nakonec však vítězí smysl pro čest a touha dosáhnout vytyčeného cíle.

336

COUFALOVÁ, Karolína; VUČKA, Tomáš. Krajina a město v prózách Jaroslava Foglara: Archetyp ráje a pekla. Host. 8. 3. 2009, č. 1/únor, s. 3. 337 ZAPLETAL, Miloš. Sedmička: klukovská dobrodružství na řece. Praha: Olympia, 1976, s. 259. 338 ZAPLETAL, Miloš. Soví jeskyně. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1989, s. 48. 339 Tamtéž, s. 228. 340 ZAPLETAL, Miloš. Cvoci. Praha: Knižní klub, 2008, s. 204.

77

Na konci knihy už nejsou chlapci pouhými změkčilými mazánky341, ale rovnocennými partnery a dobrými kamarády. Samotný cíl cesty je nepodstatný. Důležitá je cesta sama: „[…] Na konci každé velké cesty, kterou projdete poctivě, bez podlézání a obcházení překážek, bez zbabělého uhýbání, jste o něco moudřejší, zkušenější, zdatnější.“342 Čtenáři není tedy od počátku nabízen ideální hrdina. Je mu dán návod, jak se stál lepším. Zapletal také předkládá rady, jak trávit smysluplně volný čas.

341 342

ZAPLETAL, Miloš. Soví jeskyně. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1989, s. 19. Tamtéž, s. 279.

78

6. 2 Fyzický handicap ve Cvocích Téma fyzického handicapu se v českých knihách pro děti a mládež prosazuje od počátku 90. let. Problém handicapu v dobách totality byl takřka ignorován. O to zajímavější je, že se již v polovině sedmdesátých let objevilo jedno z mála děl s touto tematikou. Zapletal napsal v roce 1976 Sedmičku. V knize líčí příběhy členů vodáckého oddílu, který přijme za člena hocha s jednou nohou kratší. Po zranění chlapec kulhá. Na lodi, kde jsou potřeba více ruce, není jeho handicap vidět: Dokud jsem nepoznal náš vodácký oddíl, byla mi často pekelně dlouhá chvíle. Celkem nikdo o mě nestál. Kdo by taky postavil do fotbalového mužstva kluka, který nemůže pořádně běhat? […] A pak jsem jednou na podzim objevil úžasnou věc – že na pramici ani na kánoi není moje kulhání vůbec vidět. Našel jsem sport, který by mohl dělat závodně i jednonohý člověk. […] V oddílu jsem našel skvělou partu skvělých kamarádů.343 Hlavní hrdina zvaný Jonáš (vlastním jménem Jiří) změnou prostředí nachází prostor, kde na jeho handicap není poukazováno. Právě nástup do vodáckého oddílu mu dává smysl života. Ten dosud nacházel pouze v nereálných představách filmových a knižních dobrodružství. Zapletal buduje celou fabuli na odlišnosti vodáckého oddílu, který je pro „obyčejné“ chlapce neobyčejný – přísná kázeň, ale kamarádský duch, nevšední a neobvyklé tradice, to vše dokáže znuděné chlapce nadchnout a oslovit. Na knihu navázal v roce 1983 Ostrov přátelství. Zapletal opět podává svědectví o začlenění Jonáše do kolektivu vodáků a rozvíjení přátelských vztahů mezi nimi. Kniha Cvoci vyšla v roce 2008, tedy takřka po čtvrt století. Hlavním hrdinou je handicapovaný mladík Jiří (jako v předchozích dvou knihách), kterému neřeknou jinak než přezdívkou Jonáš. Jonáš se vydává se skupinou starších vodních skautů Vikingů na lyžích z Čech až na Slovensko. Tak trochu šílený nápad vzniká jako výsledek sázky, že se lze dostat po „vodě“ z Jizerských hor do údolí Váhu. Díky tomu, že česká pohoří zasáhne sněhová kalamita (tj. voda v jiném skupenství než kapalném, což je pro sázku přípustné) se nakonec bláznivá jízda uskuteční.

343

ZAPLETAL, Miloš. Ostrov přátelství. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1983, s. 14.

79

Vypravěčem je sám Jonáš, který se retrospektivně dívá na události z počátku sedmdesátých let, kdy jako šestnáctiletý podnikl tuto cestu. Máme tedy možnost vidět pohled na události ze dvou různých pohledů. Z pohledu Jonáše-mladíka, který události prožívá, a z pohledu Jonáše-dědečka glosujícího tyto události. Jonáš-dědeček na příhody nahlíží s odstupem času a odstupem věku. Vypravěč v ich-formě dovoluje nahlédnout do nitra hrdiny bez příkras, odhaluje okamžiky trapnosti, líčí pocity cestovatele do nejmenších detailů, promlouvá k čtenáři zcela otevřeně a s velkou upřímností. Jedno z hlavních témat celé knihy tvoří samozřejmě Jonášův handicap: Já kulhám už sedm let, od nešťastného dne, kdy jsem spadl v Železných horách z desetimetrové výšky a šeredně si zlomil nohu, která mi pak špatně srostla. Sedm let je dlouhá doba, třeba si myslíš, že jsem si mohl dávno zvyknout na to, jak po mně na ulici lidi koukají, někdy si mě prohlížejí, jako kdybych byl nějaké vzácné zvíře nebo co – ale právě na ty zvědavé pohledy čumilů jsem si nikdy nezvykl.344 Jonáš si snaží dokázat sám sobě, i celému okolí, že se svým vrstevníkům i přes handicap vyrovná, a dokonce může být lepší než oni. Zapletal uvažuje ještě obecněji. Všichni hoši z vodáckého oddílu se snaží překonávat sami sebe a stávat se „lepšími“. Výchovný akcent tedy nelze zastřít. Handicap nutí Jonáše, aby se na bláznivou jízdu345 vydal. Zatímco ostatní členové výpravy podnikají cestu proto, aby vyhráli danou sázku nebo prožili dobrodružství, Jonáš chce dokázat překonat své postižení. Toto odhodlání dostává triumfální rozměr ve chvíli, kdy Jonáš zůstává ve finišující trojici, která nakonec z celé výpravy zbyla. Zapletal volí pro hlavního hrdinu taková prostředí, kde jeho postižení není vidět a jemu to dodává pocit sebedůvěry – Na běžkách jezdím rád, jednak proto, že s minimální námahou vyvíjím maximální rychlost, ale hlavně přitom není vůbec vidět, že kulhám.346 Hrdina ve všech třech románech má sklon sám sebe hodnotit a porovnávat se svými protihráči. Samotářský život v něm vypěstoval sklon k ironii a sebeironickému hodnocení. Není tedy divu, že Zapletal tíživou životní situaci chlapce vyvažuje humornými situacemi (např. založení Klubu recesistů, kterým se říká Cvoci). 344

ZAPLETAL, Miloš. Cvoci. Praha: Knižní klub, 2008, s. 13. Tamtéž, s. 7. 346 Tamtéž, s. 11. 345

80

Celá jízda je pro všechny členy výpravy nejen zkouška fyzické zdatnosti, ale také zkouška psychické odolnosti a vzájemných vztahů. Miloš Zapletal staví před čtenáře „prověřenou“ partu. U skautů vládne kamarádský duch. Díky nastoleným pravidlům vědí, jak se zachovat. Zapletal představuje čtenáři dokonalé, přátelské uskupení, které přečká i ty největší problémy, a pokud se vyskytnou, dokáže je překonat: [...] je na ně příjemný pohled, znovu si uvědomuju to, co už dávno vím, že jsem ve skautském oddíle našel opravdové kamarády, jaké jsem před tím nikdy neměl. A navíc mě blaží vědomí, jak báječně jsme sehraní, umíme se jeden druhého zastat, podržet se navzájem v kritických situacích – jako třeba v téhle chvíli, kdy jsem vlastní neopatrností a hloupostí sklouzl do Odry a stáhl Jespáka za sebou. Dovedu si představit, jak by se ke mně kluci z naší třídy při takové nehodě chovali, co bych si musel vyslechnout, nejsem si jistý, že by byli ochotni udělat pro mě to, co Bobr s Komárem a Rejnokem.347 Zde můžeme vidět kontrast mezi Soví jeskyní, kde chlapci hledají teprve cestu ke svému přátelství (proto také v této knize častější konflikty mezi hrdiny), a Cvoky, ve kterých již přátelé jsou. Miloš Zapletal se na rozdíl od Jaroslava Foglara nevyhýbá konfrontaci hlavních hrdinů s ženským elementem. Hlavní hrdina citově dozrává i v této oblasti. Zapletal líčí rozpaky a zmatky u mladého muže (Jonáše), kterému se líbí dívka Vážka: To bývalo v dobách, kdy mi byly všechny holky lhostejné a neměl jsem zájem o nic jiného než o oddíl, lodě a plavbu po řekách. A teď najednou proti všem svým zásadám a zkušenostem musím na jednu holku pořád myslet. Přestávám sám sobě rozumět. Možná že to je něco jako chřipka a za týden se z toho dostanu. Ale co když mě to bude držet už pořád? Nejsem opravdu trochu pozadu ve vývoji?348 Ženský element se dostává do Sedmičky i Ostrova přátelství. Avšak Jonáš je v těchto románech dítě, které zatím nemá o dívky velký zájem. Svou sestru tituluje „kačena“, nechápe, co na ní Racek (vzor všech vodáků) může vidět. Dívky jsou pro něj do určitého věku nezajímavé objekty, spíše nutná přítěž. Miloš Zapletal vztahy mezi chlapci a dívkami rozvíjí až v Cvocích. Z dětí se stávají mladí muži. Hlavní hrdina již není pouze Jonáš-dítě, ale Jonáš-mladík. Věk šestnácti let, který má náš hrdina, je pro tuto situaci ideální. Aby cesta k dívkám byla 347 348

Tamtéž, s. 264. Tamtéž, s. 195.

81

hrdinovi usnadněna, nemůže být objektem zájmu nikdo jiný než skautka. Stejné zájmy a naladění pak dopomáhají hrdinovi k tomu, aby se s ní mohl sblížit. Dívčímu elementu se Zapletal nevyhýbá ani v Soví jeskyni. Zatímco Foglar ve svých knihách touhy dospívajících chlapců v tomto ohledu zcela přehlíží, Zapletal je přijímá jako přirozenou součást vývoje hochů. Chlapci se seznamují s dívkami z ekologického sdružení Brontosaurus. Stejně jako ve Cvocích je důležité, aby hoši nalezli podobně smýšlející a naladěné protějšky. Sympatie a vzájemné vztahy pak vyvstávají rychleji. Zapletal se ve Cvocích, Sedmičce a Ostrovu přátelství nevyhýbá ani rodině. Poukazuje na tradici vodáků a skautů, kteří po několik generací vedou děti ke skautingu a také k jeho hodnotám. Opět vidíme rozdíl mezi těmito knihami a Soví jeskyní. V ní jsou rodiče symbolem chalupářské generace budující chaty, ke kterým přijíždí v autech. Naopak skauti si své morální zásady a sportovní návyky nesou po celé generace, proto je v těchto situacích Zapletal využívá. Líčení jednotlivých událostí působí velmi autenticky, jako pasáže z deníku. Vypravěč se čtenářem komunikuje, klade mu otázky, mnohdy se ptá na jeho názor (Kdybych byl na tvém místě a tuhle knížku jen četl, asi bych taky trochu pochyboval a říkal si: Není to spíš příběh opsaný z některého aljašského románu Jacka Londona?349), vyžaduje souhlas (Zajímá tě, jaké přísloví jsem vybral? Můžu ti je zopakovat, ale nevím, jestli z toho nedostaneš padoucnici.350). Tuto strategii využívá Zapletal i v obou předchozích knihách a také v Soví jeskyni. Dává tím možnost čtenáři lépe se sžít s hrdiny, vtáhne ho více do děje.

349 350

Tamtéž, s. 5. Tamtéž, s. 115.

82

6. 3 Krajina a poznávací funkce v Zapletalových románech Oba romány se pojetím krajiny velmi blíží románům Jaroslava Foglara. I když u Zapletala nacházíme dva velmi podstatné body, kterými se od Foglara liší. Důraz je kladen na poznávací funkci a ekologický akcent. Těmto dvěma oblastem se budeme věnovat dále. V Soví jeskyni i v Cvocích vidíme postavy, které vstupují do krajiny z města a zpátky do města se opět vrací. Stejný model lze spatřovat v Hoších od Bobří řeky, Pod junáckou vlajkou nebo Devadesátka pokračuje351 Jaroslava Foglara. Ani v Zapletalových ostatních prózách není tento model ničím výjimečným. Například ve Stezce odvahy je hrdina naprosto izolován od civilizace, v Ostrově přátelství hoši připlouvají na opuštěný ostrov, kde spojení s civilizací je možné pouze překonáním vodní bariéry obklopující ostrůvek. V obou námi sledovaných románech, můžeme tvrdit, je krajina takřka liduprázdná, jen občas se v ní vyskytuje obydlí. Zapletal této skutečnosti v obou knihách využívá a pohledy na krajinu mají romantický nádech: Hradba keřů se náhle rozestoupila a stáli na nevelké travnaté ploše, odkud se otevíral úžasný panoramatický rozhled po kraji. A chlapci věděli, že našli nejkrásnější tábořiště pro první noc.352 Kulisa exotického, výjimečného, nezvyklého, neznámého nebo zajímavého prostoru,353 kterou Zapletal vytváří, neodmyslitelně k dobrodružnému románu patří. „Nemusíte přece jezdit do dalekých zemí. Copak není spousta zajímavých míst i v Čechách?“354 říká hochům Danův dědeček. Zapletal většinu svých románů umísťuje do českého prostředí. V Soví jeskyni hrdinové putují po Frýdlantském a Šluknovském výběžku. Ve Cvocích nechává protagonisty projet takřka celou republiku (míněno rovněž Slovensko, jako součást bývalého Československa), symbolicky přes devatero hor. Miloš Zapletal nezapomíná také čtenáře poučit o přírodních krásách a zeměpisných zvláštnostech. V Soví jeskyni tuto skutečnost evokují již názvy kapitol 351

COUFALOVÁ, Karolína; VUČKA, Tomáš. Krajina a město v prózách Jaroslava Foglara: Archetyp ráje a pekla. Host. 8. 3. 2009, č. 1/únor, s. 3–13. 352 ZAPLETAL, Miloš. Soví jeskyně. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1989, s. 47. 353 TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity, 1992, s. 89. 354 ZAPLETAL, Miloš. Soví jeskyně. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1989, s. 17.

83

(části cesty, kterou chlapci projíždějí) – Kryštofovo údolí, Sloní kameny, Vápenný, Máchovo jezero. Celé putování se stává „živým atlasem“ a praktickou učebnicí přírodopisu.355 I přes svou nepřítomnost se jim průvodcem po krajině a rádcem stává Danův dědeček, který je na cestu „vybavil“ užitečnými radami, jaká místa mají navštívit a čeho si všímat: „Mezi Ještědem a Soví jeskyní je spousta zajímavých míst,“ řekl Danův dědeček, když se s ním loučili. „Nelitujte času ani námahy a zajděte k nim, přestože to bude znamenat zacházku […]“.356 Zapletal se soustředí především na poučky botanického charakteru (Kolik prapodivných jmen od něho za ten týden slyšeli – syrovinka, čechratka podvinutá, pavučinec, lošák jelení, holubinka révová, holubinka mandlová.357). Dále pak zoologického charakteru (Drobounké karmínové květy, nahuštěné do bochníčkovitých úborů, musely mít zvláštní přitažlivost pro motýly, poletovala jich tu celá hejna, nejvíc pavích ok a žluťásků řešetlákových, sem tam i nějaký perleťovec, okáč a bělásek. […] vždycky si motýla prohlédl lupou, chlupaté tělíčko, jemná na konci zesílená tykadla, zářivá očka [...].358). V menší míře charakteru geologického (Na první pohled nebyly nijak lákavé, povrch měly hladký a špinavě šedivý. Jen na místech, kde se odštípl větší či menší kus, zářila sytá barva. Některé pazourky byly sametově černé, jiné čokoládově hnědé, další odštěpek se proti slunci leskl temnou zelení.359). Nejvíce jsou čtenáři předkládány poučky zeměpisné (Popova skála je mohutný pískovcový útvar na temeni kopce, převyšující ostatní vrchy v okolí. Mapa jim prozradila jeho nadmořskou výšku: 595 metrů.360). Naučné pasáže jsou do děje dobře zakomponovány, proto čtenář nebude mít problém s jejich akceptováním. Najdeme je také v projevech hlavních postav. Jejich zájmy dávají možnost zasadit do řeči i poučky. Dan je vášnivý geolog, Martina zajímá vše živé, především svět hmyzu, a neváhá si zajít, aby viděl něco zajímavého. Naopak Renda by šel nejraději přímo k cíli, bez zbytečných oklik, chtěl se co nejdřív dostat k Soví jeskyni, do kouzelného kraje, o kterém vyprávěl Danův dědeček361. 355

PÍŠA, Vladimír. Tajemství Soví jeskyně. Průboj. 15. 2. 1990, č. 39, s. S5. ZAPLETAL, Miloš. Soví jeskyně. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1989, s. 87. 357 Tamtéž, s. 184. 358 Tamtéž, s. 150. 359 Tamtéž, s. 91. 360 Tamtéž, s. 141. 361 Tamtéž, s. 98. 356

84

Zapletal se snaží popisem přírodních krás a zajímavostí nalákat „nenadšeného“ čtenáře do toulek a přesvědčit ho, že výsledek cesty může být přitažlivý i pro něj. Autor chce, aby čtenáři dokonale poznali kraj, o kterém čtou. A právě romantické popisy s ukázkou toho, co je v dané krajině zajímavého, mají pohnout čtenáře k návštěvě těchto končin. Ve Cvocích vypravěč Jonáš-dědeček říká: Tehdy jsem si řekl, musím je varovat: Nevíte, do čeho jdete, milé děti, pořádně si to rozmyslete! Víte, co mi ti hejhalové řekli, když si tohle moje vyprávění přečetli? „Jen se o nás neboj, dědečku. Když jste to dokázali vy, my to dokážeme taky. S prstem v nose!“ A pak to zabalili už na konci Orlických hor, padavkové.362 Ve Cvocích nabývá noetická funkce většího rozměru. Vypravěč Jonáš-dědeček hodnotí putování po českých a slovenských horách s odstupem času a čtenáři ukazuje destrukci, která se odehrávala v sedmdesátých letech v Krušných a Jizerských horách. V této knize je ostrá kritika ničení lesů v důsledku průmyslové těžby. „Tady tiká časovaná bomba,“ řekl Ledňáček. „Ale nebouchne najednou. Spíš bych měl říct, že Jizerkama pomalu postupuje plíživá smrt.“ […] A chmurná Ledňáčkova předpověď se do puntíku splnila. Lesy útok elektrárenských komínů nepřežily. Měli bychom se dnes Ledňáčkovi omluvit, tenkrát jsme ho prohlásili za škarohlída – a přece měl pravdu, ani trochu nepřeháněl.363 Varování před ničením krajiny je podáváno čtenáři i v dalších částech knihy: V místech, kam až dosahovala původní hladina čaje, černá se prstenec mastných sazí. […] Ale za několik okamžiků mu to došlo. „Pánové – a to jsme na horách, kde široko daleko není ani komínek!“ Prstenec mastných sazí se na stěnách plechové nádobky usadil z rozpuštěného sněhu. Zdá se mi to nepochopitelné. Sníh jiskřící tou nejčistší bělobou – a teprve když ho rozpustíš, vidíš, co je v něm svinstva.364 Ekologická tematika se objevuje rovněž v Soví jeskyni, zde však ne s tak apelativním vyhrocením jako v Cvocích, ale také důrazně: Všimli si jedné zvláštnosti – suchých smrků. Přibývalo jich úměrně k nadmořské výšce. V horní části Klíče nenašli jediný smrk zelený. Až sem zasahuje neblahý vliv

362

ZAPLETAL, Miloš. Cvoci. Praha: Knižní klub, 2008, s. 7. Tamtéž, s. 58. 364 Tamtéž, s. 205. 363

85

exhalací, i tuto krásnou horu, tak vzdálenou od elektráren, dusí oxid siřičitý. Jen listnaté stromy zatím odolávají, buky, jestřáby. Jak dlouho?365 V Soví jeskyni nacházíme snahu zachytit problém tzv. civilizačního pohodlí. Zapletal upozorňuje na degeneraci člověka-chodce, na člověka-motoristu366, chatařskou a chalupářskou mánii a ničení přírody nedělními návštěvníky, kteří houfně v osmdesátých letech na výlety do přírody vyráželi. V závěru kapitoly upozorněme ještě na detaily, které jsou spojené s krajinou v Zapletalových románech. Je to přítomnost písně dotvářející náladu v krajině – zimní teskné písně k večernímu posezení u ohně, veselé „odrhovačky“ do kroku, tradiční vodácké písně. Proto nacházíme v Cvocích řadu písňových textů. Podobné zasazení písní nalezneme také ve Foglarových Hoších od Bobří řeky, kde chlapci při výjimečných příležitostech zpívají Píseň úplňku. U obou autorů je záměr jasný – dotvořit atmosféru. Foglar však sahá pro písně beze slov, Zapletal se nebojí sáhnout po písňových textech i básních. V Soví jeskyni nenacházíme konkrétní písňové texty, ale úryvky básní. Verše z básně Motýlí čas od Františka Hrubína vždy navozují atmosféru nadcházející kapitoly.

365 366

ZAPLETAL, Miloš. Soví jeskyně. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1989, s. 227. NEZKUSIL, Vladimír. Miloš Zapletal, Soví jeskyně. Zlatý máj. 1990, č. 6, s. 369.

86

6. 4 Dobrodružství v obou románech Obě knihy nabízejí svému čtenáři nejen poučení, ale především, a o to jde Zapletalovi hlavně, jistou míru dobrodružství, neočekávaných situací a zvratů. Syžetová výstavba obou románů je jasná. Základním prvkem je cesta, která ústí v nějaký cíl. A právě samotné cestování je zdrojem dobrodružných příhod. Nejčastěji se objevuje v obou Zapletalových románech nečekaná a nebezpečná situace367, do které se hrdinové dostávají ne vlastní vinou, ale zásahem zvenčí – především přírodní katastrofou, nepříznivým vlivem počasí nebo působením jiného člověka. Čtenář ani hrdina na tuto situaci zpravidla nebývá připraven. V Soví jeskyni můžeme těchto situací nalézt několik – např. hrdinové jsou nečekaně uzamčeni v jeskyni a netuší, jak se z ní dostanou, později je jim ukraden stan, což však nakonec zapříčiní, že se hoši více sžijí s přírodou. Také je zastihne bouře a oni hledají úkryt. Ve Cvocích jsou situace podobné. Mnohdy idylický přejezd hor znepříjemní mlha a hrdinové se ocitají ve smrtelném nebezpečí. Podobné ohrožení na životě zažívají, když se chtějí ubytovat v horské chatě, která však již neexistuje, a oni musí přenocovat v díře vyhrabané ve sněhu. Zdrojem napětí se stává ve Cvocích také popisování nastupující normalizace. Vypravěč k tomuto tématu přistupuje subjektivně a čtenáři přináší svědectví člověka, který byl režimem negativně zasažen: Já byl tehdy skoro plnoletý, a přece mi ten večer nedošlo, jaké důsledky bude mít tátův vyhazov z práce nejen pro něho, ale v daleké budoucnosti i pro mne samotného. Tátu nevezmou do žádného zaměstnání, kde by mohl uplatnit své schopnost a vzdělání. Bude pracovat po léta v panelárně jako pomocný dělník, ačkoliv má inženýrský diplom. A já kvůli jeho pravdomluvnosti a neochotě hrát s vládnoucím komunistickým zločineckým gangem falešnou komedii nedostanu na vysokou školu.368 Kvůli totalitnímu režimu zažívají hrdinové několik nečekaných situací, které by se dnešnímu čtenáři mohli zdát běžné, avšak s přihlédnutím k dobové situaci jsou velmi nebezpečné. Například když se chlapci omylem dostanou na druhou stranu polských hranic: 367

TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity, 1992, s. 89. 368 ZAPLETAL, Miloš. Cvoci. Praha: Knižní klub, 2008, s. 37.

87

Tyhle naše řečičky, které jsme vedli na polské pohraniční stráži, můžou dnešnímu čtenáři připadat uhozené a nesrozumitelné. Tehdy ale byla vážně šílená doba. V naší republice i v Polsku, Maďarsku, Bulharsku, Rusku měla neomezenou moc jediná politická strana, komunisti. A ta oddělila tyhle státy od svobodného světa železnou oponou. Nikdo nesměl z Československa odjet do zahraničí bez milovaného povolení ministerstva vnitra.369 Dnešnímu čtenáři se tak naskýtá autentický pohled do minulosti, kdy může konfrontovat svůj život s životem hrdiny na pozadí velkých dějin. Například shánění nedostatkového zboží bylo pro život v totalitním režimu zcela běžné: Právě tohle vzácné jižní ovoce nás nadchlo, hned jsme je oloupali a pustili se do něho, sladká šťáva pomeranče a nahořklá šťáva grapefruitu nám připadaly jako božský nektar, vůbec nám nevadilo, že máme ulepené ruce a bradu, to se dalo snadno napravit tím, že jsme si je omyli sněhem. Nejsem si jistý, jestli by nás pomeranče dnes, kdy jsou v obchodech k dostání pořád, naplnily takovým nadšením jako tenkrát. Právě získání téhle vzácnosti pomohlo nespokojenou posádku pacifikovat.370 Život mladého člověka v dobách komunistické totality se snaží Zapletal přiblížit čtenáři stejně starému, ale žijícímu již v jiné době. Důraz je kladen také na skautské hnutí a jeho znovuvzkříšenou a zase umlčenou činnost v šedesátých a sedmdesátých letech: Rejnok pak vyprávěl, jak naše Sedmička po zákazu skautingu přerušila činnost jenom na jediný rok a potom začala znovu pracovat jako vodácký oddíl v tělovýchovné organizaci. Přestali jsme nosit kroj. Nemohli jsme si říkat skauti, ale skautský duch v našem oddíle zůstal. Sedmička pokračovala po celých dvacet let v tom, co dělala dřív. Až do roku 1968. V roce pražského jara se ze Sedmičky znovu stal 7. oddíl vodních skautů. 371 V Cvocích pozorujeme dichotomii zla a dobra. Dobro je zastoupeno myšlenkami skautského oddílu a lidmi, kteří ho tvoří. Zlo potom reprezentuje totalitní režim zakazující jakoukoliv jinou činnost mládeže, než je ta oficiální. Autor jasně vyjadřuje prostřednictvím Jonáše-dědečka a vedlejších postav svůj názor: V klukovských letech jsem toužil po takových kamarádech, jak jsem o nich četl ve foglarovkách,“ vyprávěl náš hostitel, „ale tehdy byl skauting zakázaný. Foglarovky 369

Tamtéž, s. 70. Tamtéž, s. 226. 371 Tamtéž, s. 153. 370

88

se nedaly nikde koupit ani sehnat v knihovně. Půjčoval mi je spolužák. Dodnes považuji za velkou křivdu, že mi komunisti znemožnili chodit do skautského oddílu.372 Slovo skaut působilo v dobách obnovení jako projev svobody. Po dvacetiletém pronásledování skautů došlo během několika dní na počátku roku 1968 k slavnému vzkříšení Junáka a slovo skaut od té doby působí jako zaříkadlo, často stačí zmínka jsem skaut a docela cizí lidé se najednou chovají přátelsky, projevují mi důvěru a usmívají se na mě.373 Vedlejší postavy jsou s totalitním režimem také konfrontovány. Ukázali jsme to na příkladu hostinského. Také tatínek Jonáše je vyhozen z práce za nesouhlas s dobou normalizace. Mladému čtenáři se tak nabízí pohled z různých úhlů na životy jedinců v komunistické totalitě. Většina těchto postav je totalitním režimem zasažena negativně. Je to pochopitelné. Pokud Zapletal vidí komunismus jako zlo, je nutné, aby se čtenáři dostalo konkrétního příkladu, jak je zlo pácháno (Komunisti ho nejdřív pouštěli, mysleli si, že zůstane v zahraničí a tady bude o jednoho Němčoura míň. Jenže Gustav se vždycky vrátil. Proto ho pak pro změnu pouštět nechtěli.374). Zapletal se však také snaží zachytit atmosféru strachu a teror doby na (pro dnešního čtenáře) banálních situacích. Policajt nám občanky po chvíli vrátil a my jsme se vydali na další cestu. Padla na nás jakási tíseň a dlouho jsme se jí nemohli zbavit. Třeba se divíš, proč nám zkazila náladu taková malichernost, že si nás nějaký venkovský policajt zapsal do notýsku, nic jsme přece neudělali. Jenže tak se může ptát dnes ten, kdo nic neví o tom, jako to v našem státě chodilo v dobách komunistické diktatury. Tehdy člověka vyhodili ze střední nebo vysoké školy za jediný vtip, ve které si vzal na mušku třeba právě komunistickou stranu nebo policajty.375 V literatuře pro děti mládež jsou Cvoci jedna z mála knih s touto tematikou.376 Jednou z dalších, ve které bychom také mohli najít odkazy na zakázaný skautský oddíl a odsouzení komunismu, je román Perlorodky377 Jiřího Stránského.

372

Tamtéž. Tamtéž, s. 152. 374 Tamtéž, s. 73. 375 Tamtéž, s. 122. 376 Můžeme poukázat také na pokus zachytit doby komunistického režimu pro mladého čtenáře v knize Petra Síse Zeď (viz SÍS, Petr. Zeď. Jak jsem vyrůstal za železnou oponou. Praha: Labyrint/Raketa, 2007. 54 s). 377 STRÁNSKÝ, Jiří. Perlorodky. Praha: Meander, 2005. 165 s. 373

89

Řada konfliktních situací378 se stává v Soví jeskyně zdrojem napětí a hybným momentem dobrodružství. Konflikty mezi chlapci vnikají především z rozdílnosti jejich povah. Avšak skrze bližší poznávání a nalezení opravdového přátelství se snaží své nedostatky překonat a tím také zamezit konfliktním situacím. Že kamarádství je pro Zapletala a jeho hrdiny důležitá, můžeme doložit výrokem Danova dědečka – A pamatujete na pověst o třech prutech Svatoplukových – dokud budete svorní, přemůžete snadno všechny překážky.379 Ve Cvocích nacházíme konflikty mezi protagonisty pouze sporadicky. Nejčastěji se jedná o spory, jejichž důvodem je dívka. Miloš Zapletal dokázal v obou knihách předložit příběh plný dobrodružství, který jistě pro dnešního čtenáře bude atraktivní a dokáže ho zaujmout. Soví jeskyně navrhuje čtenáři možnost, jak by mohl trávit svůj volný čas. Cvoci nabízejí pohled na život stejně starého chlapce na život v totalitním režimu.

378

TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity, 1992, s. 89. 379 ZAPLETAL, Miloš. Soví jeskyně. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1989, s. 34.

90

6. 5 Forma a jazyk Pro každou z knih použil Zapletal jiného vypravěče. Pro Cvoky zvolil formu vyprávění v ich-formě. O této rovině byla řeč již v kapitole: Fyzický handicap ve Cvocích. Volbu první osoby obhajuje sám vypravěč: Dlouho jsem se k tomu chystal – mám tu bláznivou jízdu podrobně zaznamenanou v deníku – ale pořád se mi do psaní nechtělo. Odhodlal jsem se k tomu teprve ve chvíli, kdy stejně uhozený nápad dostali roveři z další generace našeho skautského oddílu. Tehdy jsem si řekl, musím je varovat: Nevíte, do čeho jdete, milé děti, pořádně si to rozmyslete.380 Podrobný deníkový záznam přináší čtenářům vysokou míru autenticity. Formě deníkového záznamu odpovídá také užívání nespisovných výrazů v přímé řeči vypravěče i většiny vedlejších postav. Nejčastějším nespisovným prvkem je užívání proteze („Vodprejskni emajle!“381), dále pak koncovky, a to především u adjektiv (je děsně důležitej382, mrskněte svejma línejma ploutvama383, Mlhovej dům384, černej den385). Vyskytuje se úžení é v í (občanský průkazy386, tréninkový dávky387). V Soví jeskyni zvolil Zapletal vševědoucího vypravěče v er-formě. Autor zachycuje psychologii celé skupiny měnící se v průběhu cesty. Proto není důležitý pohled některého z členů na ostatní účastníky, ale právě pohled zvenčí na celou skupinu. Promluvy vypravěče i přímé řeči postav jsou pronášeny spisovným jazykem, jen občas se objeví úžení é v í (polívku388). Zapletal především v Cvocích využívá řadu výrazů spojených s komunistickým režimem (esenbák389, kádrovák390, výjezdní doložka391). Vždy je vysvětlí tak, aby jim dnešní čtenář snadno porozuměl (V jeho kanceláři byl i kádrovák, chlap,

380

ZAPLETAL, Miloš. Cvoci. Praha: Knižní klub, 2008, s. 7. Tamtéž, s. 120. 382 Tamtéž, s. 121. 383 Tamtéž, s. 154. 384 Tamtéž, s. 73. 385 Tamtéž, s. 148. 386 Tamtéž, s. 120. 387 Tamtéž. 388 ZAPLETAL, Miloš. Soví jeskyně. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1989, s. 130. 389 ZAPLETAL, Miloš. Cvoci. Praha: Knižní klub, 2008, s. 120. 390 Tamtéž, s. 36. 391 Tamtéž, s. 77. 381

91

který rozhodoval o tom, kdo v továrně může a nemůže být zaměstnaný.392 Nebo: Esenbák se tehdy říkalo policajtům.393). Foglar i Zapletal si dávají záležet na tom, aby jména jejich hrdinů přitahovala pozornost.394 Postřehneme to především v Zapletalově románu Cvoci. Vlastní jména dodávají textu věrohodnost a pravdivost.395 Zapletal, podobně jako Foglar, užívá v dílech široký záběr proprií. Jedná se především o antroponyma (v Soví jeskyni nalezneme Martin, Dan, Renda) a přezdívky. V Cvocích přezdívky souvisí s vodním skautským oddílem. Každý má přezdívku, která nějak souvisí s vodním živlem396. Také hlavní hrdina získává svou přezdívku díky domovnímu štítu: „Když mě kapitán posílal k Pajdovi, vždycky mi říkal: Skoč k Jonášovi pro Pajdu. Oni totiž mají na domě Jonáše, jak ho polyká velryba.“397 Většina vedlejších postav má přezdívku (oddílové jméno) odvozenou od živočicha, který nese určitou vlastnost, především tu, že se jedná o zvíře vodní (Komár, Čáp, Ledňáček, Bobr, Rejnok, Vážka, Racek, Jespák). Použitý jazyk v obou dílech je adekvátní. V Cvocích Zapletal užívá výrazy odpovídající době, ve které se román odehrává. Promluva jednotlivých postav je přiměřená věku postav. Unifikace jazykových prostředků v Soví jeskyni neodlišuje jednotlivé postavy, a to ani na základě sociální nebo generační diferenciace, což může způsobit horší orientaci čtenáře v textu.

392

Tamtéž, s. 36. Tamtéž, s. 120. 394 NEZKUSIL, Vladimír. Rozpory Foglarova světa: K prvnímu soubornému vydání „stínadelských“ příběhů. Zlatý máj. 1991, č. 3, s. 161. 395 PASTYŘÍK, Svatopluk. Vlastní jména v díle Jaroslava Foglara. In K fenoménu Jaroslav Foglar: sborník příspěvků z konference Fenomén Jaroslav Foglar: Praha, Památník národního písemnictví, 17. září 2007. Praha: Památník národního písemnictví, 2008, s. 75. 396 ZAPLETAL, Miloš. Sedmička: klukovská dobrodružství na řece. Praha: Olympia, 1976, s. 348. 397 Tamtéž. 393

92

6. 6 Miloš Zapletal jako adekvátní nástupce Jaroslava Foglara? Začněme závěrečné shrnutí slovy Miloše Zapletala: Jediné dluhy, které jsem měl a snažil se je celý život poctivě splácet, byly ze světa idejí a ideálů. První takový dluh jsem od klukovských let pociťoval k Jaroslavu Foglarovi. Ten pro mne svými knihami udělal v mládí víc než kdokoliv jiný.398 Dále Zapletal uvádí, že svůj dluh vůči Foglarovi splatil vydáním kronik oddílu Dvojky, které Foglar psal od třicátých let.399 Miloši Zapletalovi se „dluh“ podařil splatit i jinak. V obou našich analýzách jeho románů jsme dokázali, že eticko-výchovnou, návodnou intencí a vzorovými dětskými postavami navazuje značně na dílo Jaroslava Foglara. Představená foglarovská linie v dětské próze má své klady, ale také zápory. Obojí nalezneme v Zapletalových románech. V Soví jeskyni a Cvocích jsou čtenáři představeny kamarádské vztahy po vzoru Rychlých šípů. V každém z románů jinak. V Cvocích skupina chlapců pouze dokazuje své krásné přátelství v mnoha, mnohdy až smrtelných nebezpečích a zkouškách. Dokonce staví do popředí handicapované dítě, které na cestě za přátelstvím muselo překonat více než jeho vrstevníci. V Soví jeskyni Zapletal ukázal, jak lze takové přátelství získat. Zápory,

které

vyjmenovává

Vladimír

Píša:

většinou

z foglarovek

i „zapletalovek“ ční dějové konstrukce a někdy i moralizování, poznávacím a výchovným účelům jsou podřízeny i charaktery postav400, jsou jistě opodstatněné a nelze s nimi než souhlasit. Avšak musíme na obranu obou autorů dodat, že čtenáři předkládají knihy plné dobrodružství, napětí a zvratů, které si pubescentní čtenář žádá. V případě Cvoků si dovolíme vyslovit myšlenku, že kniha promluví rovněž k adolescentnímu čtenáři, tj. věkové kategorii čtenářů 15 – 20/22/24 let401, a tím se podařilo Zapletalovi svého učitele překročit a jeho odkaz posunout dál. Své tvrzení můžeme doložit. Cvoci splňují některé požadavky na literaturu určenou adolescentům. Jonáše můžeme považovat za referenčního hrdinu, který kvůli 398

ZAPLETAL, Miloš. Splátka na dluh Jaroslavu Foglarovi. In Fenomén Foglar. Praha: Prázdninová škola Lipnice, 2007, s. 372. 399 Tamtéž, s. 372–378. 400 PÍŠA, Vladimír. Tajemství Soví jeskyně. Průboj. 15. 2. 1990, č. 39, s. S5. 401 Viz KOVALČÍK, Zdeněk; URBANOVÁ, Svatava. Minimum z literatury pro děti a mládež. Ostrava: Scholaforum, 1996, s. 65.

93

handicapu předčasně vyspívá. Referuje o světě z pohledu člověka, pro kterého je dosažení cílů náročnější než u zdravých vrstevníků. Zapletal se v díle zabývá láskou, což je důležité hodnota pro věk 15–18 let. Pro Jonáše je získání pozornosti dívky opět kvůli handicapu daleko těžší a psychicky náročnější. Román Cvoci jistě osloví pro svůj dobrodružný příběh i čtenáře mladší. Záleží na osobní vyspělosti. Vraťme se závěrem k otázce nastíněné v názvu kapitoly a odpovězme si na ni. Ano, Miloš Zapletal zachoval ve svých románech foglarovského ducha, ale dokázal přinést současnému čtenáři i něco nového.

94

VII. Chlapecký prázdninový příběh v díle Svatopluka Hrnčíře Osada na konci světa402 Svatopluka Hrnčíře vyšla sice v roce 2003, ale vznik knihy se datuje mnohem dříve. Kniha dokázala oslovit laickou a odbornou veřejnost. Autor za ni získal Zlatou stuhu za rok 2003 v kategorii Literatura pro mládež.403 Není to však poslední kniha, kterou doposud vydal. Po Osadě vydal ještě čtyři další. Tři prózy pro mládež Klub dobrodruhů, Maják Uctívačů ginga a Sedm sněhuláků. Komiks Vynálezy pana Semtamťuka z roku 2006 je zatím poslední autorovou knihou. Geneze vzniku Osady na konci světa je velmi zajímavá. Román dlouho vyčkával v rukopise na své vydání. Mezitím stačil Svatopluk Hrnčíř vydat několik dalších publikací pro děti a mládež. Osada na konci světa měla také svůj předobraz. Jednou z mnoha povídek z let sedmdesátých, byla Družina Čiklíček, která se stala námětem pro celou knihu. Kdy přesně vznikl rukopis knihy, nevíme. V první verzi nesl název Osada Čiklíček404. Později Hrnčíř uvažoval nad názvem Osada ztraceného indiána.405 K vydání knihy Svatopluk Hrnčíř říká: Nakladatelství ji odkládalo, a když už ilustrovaná měla putovat do tiskárny, tak se od vydání ustoupilo.406 Děj Osady na konci světa se točí kolem pětice chlapců, kteří si vytvoří svou patru Čiklíček, později přejmenovanou na kmen Čikvasů. Vybudují si vlastní klubovnu v bývalém ovocném sadu, kde si s úderem prázdnin postaví stany a hrají si zde na indiány. Samozřejmě nechybí velká řada dobrodružství. Podnikají průzkumné výpravny do okolních hor, pátrají po ukradených sochách z blízké kapličky, zachraňují a uzdravují

kamaráda,

podnikají

noční

výpravy

a

zažívají

mnoho

dalších

menších i větších dobrodružství.

402

HRNČÍŘ, Svatopluk. Osada na konci světa. Praha: BB art, 2003. 188 s. Česká sekce IBBY [online]. 2008–2009 [cit. 2010-01-04]. Dostupný z WWW: < http://www.ibby.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=35&Itemid=40>. 404 HRNČÍŘ, Svatopluk. Knihy z rodného kraje. Zlatý máj. 1993, č. 6, s. 276. 405 Tamtéž. 406 Tamtéž. 403

95

7. 1 Parta a jiní hrdinové Osady na konci světa Román je vyprávěn v ich-formě, vypravěčem je jeden z členů party. Knihu bychom mohli charakterizovat citátem z recenze Osady na konci světa od René Ditmara, který uvádí, že jde o jakousi kroniku života svorné pětky z podkrkonošské vesnice407. Máme zde tedy kolektivního hrdinu, pětičlennou partu. Na úvod vypravěč charakterizuje chlapce krátkým popisem. MARTIN SOBOTKA chtěl získat orlí pero. Odebral se do Liščích vrchů, kde ho přepadli a otrávenými šípy zranili nebezpeční divoši.408 Bez znalosti kontextu, který se dozvídá čtenář až v průběhu čtení knihy, nelze tuto charakteristiku „rozšifrovat“. V úvodním výčtu hlavních postav se objevují další tři významné postavy. Jsou jimi – učitel Václav Bezucha, dědeček jednoho z hrdinů František Žilka a dívka Dana Skořepová. K těmto postavám se vrátíme později, ale již teď můžeme říci, že Hrnčíř se postavám dospělých a ani postavám ženským v dobrodružném románu nevyhýbá, naopak jsou to jedni z hlavních aktérů děje. Věk chlapců není čtenáři znám. Podle indicií v textu bychom mohli tvrdit (například podle učiva, které je ve třídě hlavních hrdinů probíráno: Konečně zazvonilo. Příští hodinu máme český jazyk. Desatero druhů slov. Bude Bezucha zkoušet? MÁM OBJEV. Mám je sloveso, objev podstatné jméno409), že hlavním hrdinům je pouze deset nebo jedenáct let. Ale vraťme se nyní k pětici chlapců. Parta o pěti členech410 není v literatuře pro děti a mládež ničím výjimečným. Snad nejznámější pěticí objevující se v dobrodružné próze pro děti a mládež je parta chlapců Rychlých šípů Jaroslava Foglara. Inspirace Jaroslavem Foglarem je v Hrnčířově Osadě zřejmá. Sám Hrnčíř v textu na Rychlé šípy odkazuje: Jarda se rozhlédl a počítal: „Pět. To už je slušný spolek. Rychlých šípů bylo taky pět.“411

407

DITMAR, René. Holkám se nedávají mechy, ale kytky. Literární noviny. 1. 3. 2004, č. 10, s. 9. HRNČÍŘ, Svatopluk. Osada na konci světa. Praha: BB art, 2003, s. 7. 409 Tamtéž, s. 10. 410 S partou pěti chlapců se setkáváme i v jiných žánrech literatury pro děti a mládež. Typickým příkladem je žánr autorské pohádky, kde bychom jako zástupce mohli vybrat Zahradu Jiřího Trnky. 411 HRNČÍŘ, Svatopluk. Osada na konci světa. Praha: BB art, 2003, s. 39. 408

96

Pokusíme se najít shody a podobnosti v kompozici a ideově-tematickém plánu. Nejprve se podívejme na genezi Foglarovy party Rychlé šípy a Hrnčířova Čiklíčku, která je velmi podobná. U Hrnčíře partu tvoří na počátku dva členové – Petr Žilka a Stanislav Mečíř. I Fogralovy Rychlé šípy mají od svého počátečního seznámení členy dva – Jarku Metelku a Mirka Dušína. Chlapci z Hrnčířovy party přiberou nejprve Jaroslava Vitejčka, který jim zachrání potopené loďky. U Foglara Jindra Hojer také „zachraňuje“. Mirka a Jarku schová před útokem jiné party, Černých jezdců. Po zkoušce, kterou chlapci nováčkům připraví (nesmí se nechat odstrašit hrůznými historkami o osadě a dojít až k ní), se Hrnčířova parta rozroste o další dva členy – Martina Sobotku a Tomáše Bratrycha. Poslední dva zmínění bydlí blízko sebe a jsou od dětství kamarády. I zde tedy nacházíme paralelu s Rychlými šípy. Vždyť Rychlonožka a Červenáček bydlí v jednom domě a kamarádí se od mládí. Tito dva také podstupují jakousi zkoušku. Pomohou hochům opět proti jiné partě, která je chce napadnout. Kromě pětice kluků se dalším členem party stává pes Špunt, který věrně své nové pány doprovází na všech výpravách za dobrodružstvím. Vždyť také Rychlé šípy měly nejprve věrného psa Bublinu, potom Kuliferdu. Oba dva je také doprovázeli na jejich výpravách do Stínadel. Další výraznou podobností s dílem Jaroslava Foglara je vyloučení jednoho člena party pro údajnou „zradu“. Nedorozumění je však vysvětleno a „ztracený“ člen je přijat zpátky. V Rychlých šípech je zrádcem Červenáček, který se sám vydává do Stínadel: „Měli jsme v klubu zrádce, víte to!“ pokračoval. „Nejkrásnější kamarádská dohoda byla zrazována Červenáčkem […].“ 412 U Čiklíčku se jedná o vyřazení Martina, který dá přednost hraní fotbalu před partou, tím poruší klubovní zákony. U obou part kvůli vyřazení člena trpí nejvíce jejich nejbližší přátelé. V Osadě se jedná o Tomáše Bratrycha: Ostatním osadníkům Martin příliš nescházel, ale Tomáš je na něho zvyklý. Bydlí blízko sebe a odmalička spolu kamarádí.413 Podobné pouto je mezi Červenáčkem a Rychlonožkou: „Červenáčku!“ vykřikl Rychlonožka, který se první vzpamatoval. „Musím za ním! Přivedu ho! Snad se všechno vysvětlí!“ Vyřítil se za ním z klubovny, dříve než 412 413

FOGLAR, Jaroslav. Dobrodružství v temných uličkách. Praha: Olympia, 1990, s. 78. HRNČÍŘ, Svatopluk. Osada na konci světa. Praha: BB art, 2003, s. 107.

97

mohl Mirek něco namítnout. Červenáček byl Rychlonožkův dávný kamarád, s ním společně vstoupili k Rychlým šípům, tehdy, jak je pronásledovali Černí jezdci.414 V obou partách existuje silné pouto přátelství, a tak není divu, že svého „ztraceného“ člena získává skupina zase zpět. Motiv soudržnosti a přátelství se táhne knihou jako červená nit. Opět můžeme najít paralelu s Jaroslavem Foglarem. Jeho Rychlé šípy jsou prototypem správného přátelství a morálního jednání. Pro Hrnčířovy chlapce je čestné chování a jednání důležité, proto si vytvoří tři zákony, kterými se chtějí řídit: Prvním zákonem je věrnost spolku Čiklíček. Zákon poruší Martin, a musí být tedy vyloučen. „Druhý zákon: Budu dobrým kamarádem všech členů.“415 Že se mění slova v činy, je patrné z kapitoly, ve které zachraňují Martina, když byl pobodán od včel. A to se děje ve chvíli, kdy je vyloučen z klubu. Třetí zákon zní: Budu chránit a zvelebovat klubovnu a tábořiště na konci světa.416 Kromě party chlapců jsou hybateli děje také jiné postavy, a to z řad dospělých. V tomto bodě se Hrnčíř od Foglara odklání. Zatímco Foglar, použijme slova René Ditmara, striktně odděloval klukovský svět od světa dospělých, Hrnčíř je naopak spojuje.417 Hrnčířovi dospělí naopak aktivně zasahují do děje a co víc, bez nich by se mnohé akce vůbec neodehrály. To neplatí o rodičích, které Hrnčíř ve vyprávění takřka zcela eliminuje. Pokud se v ději vyskytnou, jedná se většinou o stereotypní postavy nesoucí charakteristické vlastnosti. Proto se většina maminek hlavních hrdinů o své děti bojí, nechtějí jim dovolit ani tu nejmenší „lumpárnu“: Maminky a babičky mají jiné starosti. Před závodem nás napomínají, abychom nespadli do vody, a po závodě lomí rukama, že jsme celí od bláta.418 Jedná se o prototyp maminky, která se vzorně stará o domácnost. Otcové se stereotypu částečně vymykají. Z otců se stávají chlapci ve chvíli, kdy přihlížejí tradičnímu závodu loděk, který se v Čikváskách koná odnepaměti. Mnohem hůř než já dopadl pan Mertl. S vyhrnutými nohavicemi stál ve vodě a nešťastně šťoural do podemletého kořání. „Jé, pane Mertl, vy máte ponorku?“

414

FOGLAR, Jaroslav. Dobrodružství v temných uličkách. Praha: Olympia, 1990, s. 78. Tamtéž, s. 51. 416 Tamtéž. 417 DITMAR, René. Holkám se nedávají mechy, ale kytky. Literární noviny. 1. 3. 2004, č. 10, s. 9. 418 HRNČÍŘ, Svatopluk. Osada na konci světa. Praha: BB art, 2003, s. 29. 415

98

rozpustile pokřikoval Jaroušek Vozejčků. Dnes si to mohl dovolit, dnes se u Bezinky z tátů a dědečků stali kluci.419 Tato epizoda je však jediná, v níž postavy otců figurují. Hrnčíř mužský element nahradí postavami dědečka a učitele. Proč vybírá právě tyto postavy, si vysvětlíme v následujících řádcích. Podrobněji se podívejme na tři postavy, které jsou pro děj důležité. Tou první je pan František Žilka, dědeček Petra Žilky. Vypravěč ho v úvodní charakteristice popisuje takto: FRANTIŠEK ŽILKA, Petržilkův děda, je včelař, dobrovolný hasič a tak trochu stařešina nového indiánského kmene.420 Jak je z ukázky vidět, chlapci dědečka přijímají za součást své party (svého indiánského kmene, na který si hrají). Přijímají ho jednak jako sobě rovného, ale hodnost, kterou mu přisuzují – stařešina kmene – napovídá, že uznávají jeho moudrost a letité zkušenosti, proto dostává v jejich kmenu výjimečné postavení. Dědeček je prototypem „vesnického dědečka“. Právě včelařství a členství u dobrovolných hasičů bylo v podkrkonošských vesnicích, v jedné z nich se děj odehrává, typické. Tento dědeček se vymyká stereotypům a klasickým představám o stáří, a to svou aktivitou a vitalitou. To, co zažíval v mládí on, zažívají nyní i kluci, proto je podporuje v jejich jednání: „Aha, aha,“ popotahoval pan Žilka konečky svého kníru, „pro takovou osadu mám pochopení. Vždyť my jsme si jako kluci na indiány taky hráli. Byli jsme Apači a válčili jsme s Doleňáky […]“421 Dědeček je vášnivý včelař a chlapcům své znalosti a moudrosti předává. René Ditmar

422

ve své recenzi na knihu Osada na konci světa uvádí, že Hrnčíř chce sdělit

něco „něco praktického“ k zapamatování. Můžeme říci, že poznávací funkce je zde přítomná právě v pasážích o včelařství. Tyto poučky nepůsobí nijak násilně, protože informace o včelách jsou do textu dobře zakomponovány423. Dědeček své rady použije vždy v pravou chvíli: „Koukám,“ kývl jsem. „A čichám, jak tedy voní med.“ „Med a včelí vosk. A pyl, nektar, propolis. Zkrátka všechno dohromady voní.“ 419

Tamtéž, s. 31. Tamtéž, s. 7. 421 Tamtéž, s. 98–99. 422 DITMAR, René. Holkám se nedávají mechy, ale kytky. Literární noviny. 1. 3. 2004, č. 10, s. 9. 423 Naučné pasáže vtipně doplňují ilustrace Lenky Vybíralové, která v ilustracích slovně popisuje spolu s nákresem jednotlivé nástroje, které je ke včelařství nutné použít. Pro malého čtenáře je pak terminologie lépe pochopitelná a představitelná. Viz ukázky ilustrace v příloze č. 8. 420

99

„Propolis? Co je to?“ „Tmel, včelí tmel. Podívej, všechny skulinky včely zalepily propolisem. Samy si ho vyrábějí, Rozžvýkají pryskyřici a smíchají ji s pylem.“424 „Jé, támhle je velká včela!“ „Matka. Královna.“ „Proč je červená?“ „Nosí tričko,“ zasmál se Petržilka. „Matky se označují barevnou skvrnou,“ vysvětloval děda, „aby se rozpoznalo, jak je stará. Pro loňský rok byla určená červená barva, letošní matky budou mít trička modrá.“425 Mnohdy mají naučné pasáže i humorný podtext: Musel jsem se pousmát. Pan Žilka na všechno doporučuje med. Škrábe tě v krku? To chce lžičku medu. Kašleš? Pij horký čaj s medem. Bolí tě žaludek? Spraví to med. Nechce se hojit odřenina? Kápni si na ni slzu medu. Jednou mě zvlášť pobavil, třebaže mi právě do smíchu nebylo. Nejdřív na mě znalecky koukl a zeptal se: „Co se mračíš? Snad ti neulítly včely?“ „Dostal kuli,“ zasmál se Petržilka. „Neměl by sníst trochu medu?“ „Samozřejmě,“ prohrábl si děda knír, „to jsou nervy. A na nervy nejlíp pomáhá med.“426 Jednou z dalších významných postav je učitel Václav Bezucha. Ten představuje typ pravého venkovského učitele. K dětem je přísný, ale spravedlivý. Děti ho přesto mají rády. Jako typický venkovský učitel má především znalosti o místní přírodě a historii. V klubu Čikvasů je přijat jako šaman, léčitel, a to díky tomu, že pomohl léčit Martina, když ho napadly divoké včely. Pomohl také Tomášovi, který při mluvení zadrhával. K chlapcům si nachází kamarádský vztah tím, že s kluky jejich hru na indiány hraje, nepovyšuje se nad ně: Náš třídní se v té chvíli zachoval jako provinilý žáček. Zkroušeně vykročil, před náčelníkem se zastavil, zkřížil ruce a hluboce se uklonil. Moc se mi líbilo, jak obřadně a vážně to vykonal.

424

HRNČÍŘ, Svatopluk. Osada na konci světa. Praha: BB art, 2003, s. 77. Tamtéž, s. 78. 426 Tamtéž, s. 12. 425

100

„Přicházím do vaší osady jako přítel,“ odříkával pomalu. „Jsem potulný felčar.“ 427 Poslední výraznou postavou je maturantka Dana Skořepová, která vede přírodovědný kroužek, vyruší lupiče při krádeži vzácných dřevěných soch z kapličky. A právě díky své statečnosti, se kterou se vrhne na zloděje, aby jim zabránila ukrást sochy, je u kluků ze spolku velmi ceněna: Tomáš Bratrych mluvil, zajíkal se a oči mu nadšeně planuly. Nebylo divu, Dana, kterou zbožňoval, se stala hrdinkou! Nebála se! Vrhla se na zloděje! Roztočila kabelku s řemínkem a jako kovboj laso a prásk, bum! Mlátila lupiče hlava nehlava! A přitom na ně něco křičela. Co, to už si nepamatuje, ale přihlížející děti říkají, že pořád opakovala „zloději, zlodějský“! Oháněla se tak dlouho, až se řemínek přetrhl.428 Výše zmínění dospělí se mnohdy svým chováním dětem přibližují, proto budou pro čtenáře tyto postavy dobře srozumitelné a přijatelné. I když se dospělí stávají zdrojem poučení (pasáže o včelařství u dědečka Petra Žilky, naučné výklady učitele Bezuchy, přírodovědné poučky Dany Skořepové), jsou také zdrojem humoru, který chrání text před přílišnou didaktičností. Pětice chlapců neřeší vztahové problémy s děvčaty. Jejich vrstevnice jsou pro ně zatím nezajímavé objekty. Chlapci dosud žijí v dětském světě, pro který je důležité především dobrodružství a hra. Není tedy divu, že se jejich tábor proměňuje v indiánskou osadu, že skládají indiánské zkoušky a dorozumívají se vlastním jazykem.

427 428

Tamtéž, s. 153. Tamtéž, s. 72.

101

7. 2 Význam rodného kraje v Osadě na konci světa Děj knihy Osada na konci světa se odehrává v rodném kraji Svatopluka Hrnčíře, v Podkrkonoší. Svatopluk Hrnčíř se narodil v Lázních Bělohrad. Že do krajiny pod Zvičinou v Podkrkonoší opravdu patří, dokazuje řadou knih zasazených právě do těchto míst. Jednou z prvních knih, které mají regionální aspekt, se stal Ostrov uprostřed města. Bělohradský zámek s tajuplnou zahradou se stal dějištěm různých dobrodružství party kluků. Hrnčíř ve vzpomínkách uvádí: Dodnes cítím mrazení v zádech, když si vzpomenu, jak jsme jednou do zarostlé zahrady s obrovskými stromy vlezli. Dlouho jsme tam nepobyli, protože na ostrově žili nebezpečné šelmy podobné psu baskervilskému.429 Dnes je z tajemného „ostrova“ veřejný park a z bývalé oranžérie je Raisův památník. Druhou knihou z Podkrkonoší je Kapsa ohnivého mloka. Svatopluk Hrnčíř o knize mluví takto: Říkám jí „severní knížka“, protože příběh se odehrává v podkrkonošských kopcích severně od Bělohradu. Tam, za hradem Peckou, jsou prameny Javorky, její přítok Zlatnice a bývalé zlaté doly.430 Rodný kraj je popisován v knize Prázdniny s Pradědečkem. Všechny tři zmíněné knihy vychází z modelu prázdninových dobrodružství. Parta chlapců poznává na svých výpravách tajemství nejbližšího okolí, které se na první pohled zdá všední a nezajímavé. Vedeni touhou po dobrodružství se mimoděk seznamují s historií rodného města a kraje, učí se znát a doceňovat jeho přírodní krásy, a tak zjišťují, že to „všední“ okolí je něčím poutavé a tajuplné. Ne jinak je tomu v Osadě na konci světa. Hrnčíř o ní říká: A tak pod Liščími vrchy vzniká osada s indiánskou legendou. Psal jsem a čím dál tím víc zjišťoval, že Čikvásky jsou zase Bělohradem, Bezinka Javorkou a Liščí vrchy naší Kamennou hůrkou. Navíc tajná chodba na Pecku si řekla o to, aby byla využita.431

429

HRNČÍŘ, Svatopluk. Knihy z rodného kraje. Zlatý máj. 1993, č. 6, s. 275. Tamtéž. 431 Tamtéž, s. 276. 430

102

Hrnčíř podobně jako Jaroslav Foglar zasazuje všechna důležitá dobrodružství do letních prázdnin. V první části knihy se většina událostí odehrává především ve vesnici samotné, školní třídě a pouze okrajově v osadě. V prázdninovém období se těžiště událostí přesouvá do osady a blízkého okolí Liščích vrchů vybízejících k výpravám za dobrodružstvím. Událostí odehrávajících se ve vesnici je minimum, školní prostředí je zastupováno přítomností učitele Bezuchy v osadě. Avšak ten sem nepřichází mentorovat jako učitel, ale jako „kamarád“, „šaman“. Svatopluk Hrnčíř představuje současnou krkonošskou vesnici s jejími typickými projevy. Zde nacházíme výrazný rozdíl oproti Jaroslavu Foglarovi. Hrdinové foglarovek se pohybují ve městě nebo liduprázdné krajině, venkov nemá ve foglarovském prostoru místo, není ani výchozím bodem poutě ani jejím zakončením. Ve Foglarově díle se tedy objevují pouze dva významově proti sobě postavené prostory, město a krajina.432 Prostor Hrnčířovy vesnice zalidňují postavy, které do tohoto prostředí neodmyslitelně patří – venkovský učitel a moudrý dědeček, dětské party a znesvářené strany „dolních a horních“ konců vesnice. Zde se Hrnčíř drží konvencí. Hrdinové z Osady na konci světa jako zástupci Hořeňáků nesmiřitelně zápasí s Doleňáky, například ve fotbalových zápasech. Vyhráli jsme! My, Hořeňáci, napadrť rozdrtili Doleňáky! Petržilka dal gól a Martin dokonce tři!433 Samozřejmostí je snaha objevit tajemství, které party před sebou navzájem skrývají. Včelařství neodmyslitelně patří k Podkrkonoší. Nepoužívaný včelín v opuštěném sadu se stane místem mnoha dobrodružství klubu Čiklíček, s počínajícími prázdninami osady indiánského kmene Čikvasů. Chlapci si ze zdánlivě obyčejného sadu vytvoří svoji „osadu na konci světa“. Že díky ní zažijí něco nečekaného, předjímá vypravěč již na prvních stránkách knihy, a tak navnadí čtenáře na další čtení: Zálibně jsem na naši „medovou truhlu“ pohlédl a se stejným zájmem jsem se prošel po získaném území. Až v prérii vyroste nová tráva a zazelenají se stromy, bude tu nádherně. A protože jde o divočinu na konci světa, jistě tu prožijeme nějaké

432

COUFALOVÁ, Karolína; VUČKA, Tomáš. Krajina a město v prózách Jaroslava Foglara: Archetyp ráje a pekla. Host. 8. 3. 2009, č. 1/únor, s. 3. 433 HRNČÍŘ, Svatopluk. Osada na konci světa. Praha: BB art, 2003, s. 37.

103

dobrodružství. Třeba najdeme tajuplnou jeskyni nebo uvidíme lišku. To se nám zatím nepodařilo, ačkoliv před námi se kulatí kopce, kde prý lišky dávají dobrou noc.434 Celý sad ohraničuje hradba z křoví, takže vytváří ojedinělý a osamocený prostor, který je možno přetvořit v prérii se sídlem indiánů. Trnité větvičky nás chytaly za svetry a kalhoty. Tunel však naštěstí už končil a my se ocitli – v prérii. Vysoká suchá tráva mě šimrala do obličeje a já si v té chvíli připadal jako plížící se indián. Když jsem se vzpřímil, opravil jsem se. Nebyli jsme v prérii ani před hradem princezny Růženky. Ocitli jsme se v zanedbaném starém sadu.435 Podobný motiv „osamoceného ostrova“ vytvořil Hrnčíř již v knize Ostrov uprostřed města. Zde si kluci postaví tábor v zámecké zahradě, která je obehnána vysokou zdí a nikdo neví o jejím tajném tunelu. V knihách Jaroslava Foglara také nacházíme „ostrovy“ náležející pouze jejich obyvatelům a na nichž nezvaní hosté nejsou vítáni. Připomeňme si Sluneční zátoku. V ní táboří hrdinové z knihy Hoši od Bobří řeky. Opuštěné místo daleko od civilizace. Je to jakýsi neposkvrněný ráj. Prostor osady není neposkvrněn, nelze mluvit o nedotčeném ráji, ale prostor je nově „objeven“. Přestal být používán ve své původní funkci (jako včelín) a stává se pro chlapce místem novým, výjimečným. Parta Čikvasů si svůj tábor dobudovává, aby vytvořila dokonalou iluzi indiánského tábořiště. V něm nesmí chybět patřičné rekvizity: stany, indiánská sedátka kolem táborového ohně, pod který chlapci zakopou svoji indiánskou legendu, vlajka, totem, ale také zasadí záhony a obdělávají pole podle legendy „pravých“ indiánů. Za osadou se vlnila vysoká tráva a na obdělaných polích se zelenala kukuřice. Neboť Čikasové byli především zemědělci a sběrači potravy.436 V osadě chlapci plní seznam úkolů, získávají tzv. orlí pera. Analogicky bychom mohli najít podobné úkoly v Hoších od Bobří řeky Jaroslava Foglara, kde chlapci loví třináct bobříků. Můžeme mluvit o tzv. rituálních zkouškách, které mají prokázat chlapcovu mužnost, schopnost lovu, pohybu v divočině i schopnost překonat bolest437. 434

Tamtéž, s. 23. Tamtéž, s. 17. 436 HRNČÍŘ, Svatopluk. Osada na konci světa. Praha: BB art, 2003, s. 88. 437 Viz COUFALOVÁ, Karolína; VUČKA, Tomáš. Krajina a město v prózách Jaroslava Foglara: Archetyp ráje a pekla. Host. 8. 3. 2009, č. 1/únor, s. 3. 435

104

Pro skauty jsou Tři orlí pera název pro tři celodenní zkoušky (mlčení, hladu, samoty, též neviditelnosti), které jsou dokladem získání různých skautských znalostí a dovedností. U Hrnčíře lov orlích per vyznívá jinak. Jedná se spíše o hru, o snahu dotvořit iluzi hry na pravé indiány právě složením zkoušek. Některé úkoly jsou pro oba autory společné – bobřík a orlí pero mlčení, samoty, plavání, hladu a také běhu (u Foglara se jedná o bobříka mrštnosti). Hrnčíř přidává tři typické zkoušky pro indiány – plížení, stopování a vaření v přírodě. Chlapci se nespokojují pouze s poznáváním osady, podnikají rovněž výpravy do blízkého okolí, které až dosud působilo velmi všedně. Díky neobyčejným událostem však chlapci nachází krásy rodného kraje. Obyčejný vesnický potok Bezinku protékající vedle jejich osady si chlapci pojmenují Červená řeka, podobně jako je v Americe přítok Mississippi Red River: „Červenýho?“ ušklíbl se Petržilka. Jen tak trošku jsem se pousmál. Každé malé dítě u nás ví, proč je na jaře Bezinka špinavě červená. Na úbočí Liščích vrchů je červenavá hlína, kterou voda z tajícího sněhu splachuje.438 Kvůli hledání kamaráda propátrávají také blízké pohoří Liščích vrchů. I na „obyčejné“ záchranné akci zažijí neobyčejné věci: Pomalu jsme se zvedali a pomalu odcházeli. Na tuhle podívanou nikdy nezapomem. V Liščích vrších jsou jezevci.439 Zážitkem se jistě stává setkání s liškou. Kulisu tajemství tvoří blízký hrad Pecen a legenda, která praví, že hrad s Liščími vrchy je spojen tajnou chodbou. I tu se snaží naše parta najít. Zajímavým prvkem děje je, když se chlapci seznamují s etnografkou, která se zajímá o říkadlo spojené s pouštěním lodiček. Čtenář se obeznámí s vlastním termínem etnografie. Zde se projevuje, jak je pro Hrnčíře důležitá příslušnost ke konkrétnímu kraji se všemi jeho přírodními krásami a kulturními zvyky, např. právě pouštění lodiček a s tím spojená říkadla. Není tedy divu, že si Hrnčíř prostředí občas idealizuje: Dívali jsme se na rozlehlý les za propastí, a protože se vlnil jako oceán, měli jsme dojem, že jsme mořeplavci, kteří obeplouvají Ohňovou zemi na docela jiném konci světa.440

438

HRNČÍŘ, Svatopluk. Osada na konci světa. Praha: BB art, 2003, s. 15. Tamtéž, s. 165. 440 Tamtéž, s. 49. 439

105

7. 3 Humor a jazyk Svatopluk Hrnčíř zvolil pro svůj román formu vyprávění v ich-formě. Volbu první osoby vysvětluje vypravěč: Paní Slabihoudková neváhala trmácet se do Čikvásek, a dokonce do naší osady kvůli vráně, kládě a lodičkám. A dnes už pravděpodobně zapisuje, co se od nás dozvěděla. Zatímco my jsme se spokojili s legendou a víc nic nesepsali, třebaže jsme toho tolik zažili. Vybudovali jsme osadu, chytali roj, rozluštili šifru, hledali ztraceného Čikvase, sledovali lišku a jezevce, lovili orlí pera…. Měl bych to konečně napravit. I za cenu, že se stanu Velkým tlachalem. Koneckonců, vždyť to tak špatný titul není a leckterý indián ho má. Ano, je rozhodnuto! Ještě dnes zaběhnu domů pro větší sešit a začnu psát kroniku našeho kmene.441 Vyprávění celého příběhu je cyklické. Končí v okamžiku, kdy Standa Mečíř začíná psát první kapitolu kroniky jejich spolku. Autor přidává pro zvídavé Závěrečné podotknutí: Jestliže někoho zajímá, jak jsem v psaní pokračoval, může se vrátit na začátek a číst znovu.442 Stylizaci do podoby autentického kronikového záznamu odpovídá i zvolený nespisovný jazyk. Ten je použit v rovině vypravěče Standy Mečíře i v přímé řeči většiny dětských postav a postavy pana Žilky. U vypravěče a postav se jedná o užívaní protetického v (voči443), nespisovné koncovky, a to především u adjektiv (nějakej444, zvědavej445, divnej446, protivnej447) a sloves (mejlím448, zabejvat se449, vejrá450). Nejčastěji dochází k diftongizaci ý v –ej, občas se objeví úžení –é v –ý, (obě nohy levý451). Jedinou spisovně mluvící postavou je učitel Bezucha. Prototyp vesnického učitele nemůže mluvit ledabyle. Je tedy logické, že pro tuto postavu zvolil Hrnčíř

441

Tamtéž, s. 176. Tamtéž, s. 189. 443 Tamtéž, s. 72. 444 Tamtéž, s. 54. 445 Tamtéž. 446 Tamtéž, s. 117. 447 Tamtéž, s. 108. 448 Tamtéž. 449 Tamtéž s. 119. 450 Tamtéž, a. 106. 451 Tamtéž, s. 37. 442

106

spisovný jazyk, který se stává protipólem mluvy chlapců a ostatních venkovských postav. Celým textem prostupuje laskavý humor Svatopluka Hrnčíře. A není to první kniha, ve které byl jako jeden z velkých kladů vyzdvižen právě autorův humor (viz výše analyzována trilogie o Uctívačích ginga). Uveďme si úryvek z recenze knihy Vladimíra Kovaříka: Hrnčíř dal přednost humoru, a tak se do Střelky na počátku čtvrté desítky dostala konečně první knížka opravdu veselá.452 Autor volí především jazykovou komiku. Nejprve se podívejme na hru s vlastními jmény hlavních postav, která se stávají zdrojem komických situací. Stanislav Mečíř se díky svému jménu stává často terčem vtipu od svých spolužáků a kamarádů, kteří to však nemyslí nijak zle: Ahoj, Stando! Jak ti mečí králíci? […] Ahoj Tome! Jak ti dupou králíci? Kdybych já měl v dopise tuhle otázku, taky bych se smál. Ano, králíci odjakživa dupou. Ale nemečí. Právě tak nemečí mečíři. Mečíři vyrábějí meče.453 Podobné humorné situace na účet Stanislava Mečíře najdeme v knize několikrát454: „Jé, to by bylo správný, kdybysme si všechno sami dělali,“ nadchl se Jarda. „Mleli mouku, pekli chleba, chovali zvířata…“ „Například kozu,“ vyhrkl posměšně Petr. „Mééé…“455 „Mé, mé,“ chytil se toho Jaroušek. „Koza! Stala se z něj koza!“ „Správně,“ zasmál se náčelník, „šaman Velkého tlachala proměnil v kozu. A tak od té doby po indiánské osadě chodila koza, která pořád a pořád jen mečela.“456 Dohřálo mě to. Otočil jsem se a houkl: „Neječ!“ „Někdo ječí, někdo mečí,“ zašklebil se Martin a frkačka se pokusila zamečet. Podařilo se jí to tak, že se kluci rozesmáli.457 Stanislav Mečíř si sám svého jména považuje a jeho původ čtenářům vysvětluje: Jsem sice Mečíř, ale tohle jméno nevzniklo od mečení. Mečíři byli umělečtí řemeslníci, výrobci mečů. Králové a rytíři by se bez nich neobešli!458 O další postavě vypravěč říká: A vůbec, co jsem kdy pojmenoval? Pokud si vzpomínám, jenom mě napadlo, že Petr Žilka by mohl být Petržilka.459 I on se díky svému jménu dostává do humorných situací: Na obrázku se zazelenala rostlinka 452

KOVAŘÍK, Vladimír. Tři večery se Střelkou. Zlatý máj. 1964, č. 3, s. 121 HRNČÍŘ, Svatopluk. Osada na konci světa. Praha: BB art, 2003, s. 56. 454 V ilustracích Lenky Vybíralové v knize najdeme také ilustraci vztahující se ke jménu Standy Mečíře. Viz ukázka ilustrace v příloze č. 9. 455 HRNČÍŘ, Svatopluk. Osada na konci světa. Praha: BB art, 2003, s. 115. 456 Tamtéž, s. 119. 457 Tamtéž, s. 105. 458 Tamtéž, s. 36. 459 Tamtéž, s. 17. 453

107

s roztřepenými lístečky a před vytištěným názvem bylo fixem připsáno slovo – náčelník. „Co tam je?“ volal Tomáš a hrnul se ke mně. Celkový nápis na pytlíčku vypadal takto: NÁČELNÍK PETRŽILKA OBECNÁ.460 Ani učitel Bezucha to nemá se svým jménem jednoduché: VÁCLAV BEZUCHA má obě uši a je to učitel.461 Svatopluk Hrnčíř v Osadě na konci světa často užívá neologismy. Patrné to je například v názvu party chlapců. „Tak to ještě zkrátíme.“ „Škoda že tu není M a T,“ vzdychl jsem, „A ještě J.“ „Proč?“ „Spolek Matajkl,“ prohlásil jsem tajuplně a slavnostně. Petržilka vyprskl: „Kde jsi sebral takový čitoslovce?“ „Copak není jasný, že je to zkratka?“ houkl jsem. „Ma-lá taj-ná kl-ubovna.“ „Kryndapána, to se ti povedlo! Takový název – zní to moc umatlaně.“ […] Už to mám! Bezucha přece řekl: Čí klíček to je? A tak jsem vyhrkl: „Čiklíček. Spolek Čiklíček!“462 Jazykovou hrou vznikl také název Čikvasové. Chlapci pocházejí z vesnice Čikvásky. Díky četbě indiánek přichází jeden člen s legendou o jihoamerickém kmenu indiánů Čikasů. Analogicky přijímají název s drobnou obměnou. Stává se z nich kmen Čikvasů. „Čikvasové – to je dobrý! Lepší než Čiklíček. No řekněte si: Čiklíček, kyblíček, hrníček. Takhle mluvěj dětičky. […]“463 Svatopluk Hrnčíř oživuje text také šiframi, které čtenář i chlapci musí luštit. Dobrodružná situace nastává, když špatně interpretují Martinův recept na pampeliškový med jako nalezení tajné cesty na hrad Pecen nacházející se v Liščích vrších. Chlapci si vytvoří vlastní obrázkové písmo k tajnému dorozumívání. Ke čtenáři se dostává kompletní abeceda díky vtipným ilustracím Lenky Vybíralové. Můžeme souhlasit s René Ditmarem, který konstatuje, že autorův humor podtrhují komiksové celostránkové ilustrace, v nichž kromě kresbiček glosujících děj najdeme i indiánskou abecedu464, popis úlu, druhy trav…465 Lenka Vybíralová vytváří jednoduché černobílé ilustrace nejdůležitějších událostí s drobnými popisy, které jsou pro děti jasné 460

Tamtéž, s. 104. Tamtéž, s. 7. 462 Tamtéž, s. 21–22. 463 Tamtéž, s. 91. 464 Viz ilustrace Lenky Vybíralové v příloze č. 10. 465 DITMAR, René. Holkám se nedávají mechy, ale kytky. Literární noviny. 1. 3. 2004, č. 10, s. 9. 461

108

a srozumitelné. Informace o osadě doplňuje dvoustránková mapka celého tábořiště466 v úvodu knihy. Čtenář má také možnost si vyluštit nápis v tajném indiánském písmu. Neotřelým prvkem v jazykové hře je používání včelařské terminologie v běžné mluvě chlapců, ve zcela jiných souvislostech, než je původní význam slova. V období, kdy s partou přestane kamarádit Martin, označí jeho „zradu“ podobně, jako když odletí z hnízda roj včel s novou královnou. Tvrdí o něm, že se Martin vyrojil.467 Humorné situace vytváří také používání cizích slov namísto českého ekvivalentu. Několikrát se v textu objevuje slovní spojení s výrazem „nonplusultra“ – A tak jsme za chvíli šli. Z místa, kde žije půl milionu zvířat na místo, kde máme nonplusultra tábořiště.468 Co k tomu dodat? Pouze to, že máme nové bezvadné tajemství. Ze spolku se stal indiánský kmen, který má nonplusultra legendu. Legendu o Čikvasech.469 „Včely jsou vlastně šamani. Dokážou z kytek vyrobit med, což je nonplusultra medicína.“470 Hrnčířův humor je laskavý a přiměřený věku čtenáře. Vidíme, že humor v díle pro druhou fázi mladšího školního věku je konstruován na lexikální úrovni. Pro čtenáře je tento způsob přijatelný, protože již umí pracovat se slovním významem na základě zkušeností z vlastního života.

466

Viz ilustrace č. 11v příloze. HRNČÍŘ, Svatopluk. Osada na konci světa. Praha: BB art, 2003, s. 119. 468 Tamtéž, s. 78. 469 Tamtéž, s. 92. 470 Tamtéž, s. 119. 467

109

7. 4 „Opožděná“ knížka Svatopluka Hrnčíře? Jak podotýká René Ditmar ve své recenzi: Zkušený čtenář pozná, že mezi napsáním a vydáním knížky je slušná časová prodleva.471 Avšak jedním dechem dodává: To ale není rozhodující.472 I když příběhu party chlapců z podkrkonošské vesnice je kolem čtyřiceti let, má stále co dnešním dětem nabídnout. Opět zde můžeme souhlasit s René Ditmarem: Pro svou vypravěčskou solidnost a humorný podkres si tato „opožděná“ knížka určitě zaslouží klukovskou pozornost.473 Ukázali jsme, že se Hrnčíř v mnoha motivech a idejích opírá o dílo Jaroslava Foglara. Avšak nacházíme také rozdíly. I když Svatopluk Hrnčíř nenabízí tak silný příběh jako Foglar, umí čtenáře zaujmout. Dokáže mu nabídnout dobrodružství, ale také humor a navíc nevyloučí z knihy dívky ani dospělé. Hrnčíř nabízí svému čtenáři, a řekněme, že jde o čtenáře okolo deseti let, kolektivního hrdinu, se kterým se může ztotožnit. Smyslem pro hru rozvíjí u svých čtenářů fantazii. Do příběhu dokáže „vpašovat“ poznávací funkci, aniž by čtenář knihu odložil kvůli přílišné didaktičnosti. Nedílnou součástí Hrnčířových knih je jistě zábavnost a humor. Jazyková komika a hry se slovy jsou Hrnčířovi vlastní, jak již jsme ukázali na trilogii o Uctívačích ginga. Osada na konci světa je plná dobrodružství, tajemství, dějových zvratů, které dokáží čtenáře udržet v napětí. Příběh je dynamický a má spád. Můžeme říci, že Svatopluk Hrnčíř vytvořil kvalitní a originální knížku pro čtenáře mladšího školního věku.

471

DITMAR, René. Holkám se nedávají mechy, ale kytky. Literární noviny. 1. 3. 2004, č. 10, s. 9. Tamtéž. 473 Tamtéž. 472

110

VIII. Závěr Žánr dobrodružné prózy není čistým útvarem, což můžeme sledovat na současném knižním trhu. Dobrodružná próza dominuje v četbě pubescentní mládeže. Tíhnou k ní především chlapci. Dívky se v tomto období přiklání spíše k próze s dívčí hrdinkou. Chlapecká četba staršího školního věku se v současnosti rozrůznila do několika větví. První linii představují povídky či romány s dobrodružnou tematikou. Děj bývá zasazen do hluboké minulosti (Fiorella a Bratrstvo křišťálu a Fiorella a záhada mrtvého netopýra Vladimíra Vondrušky) nebo do minulosti nedávné (Perlorodky Jiřího Stránského, Handyho dlouhé dobrodružství Antonína Raška). Některé dobrodužné prózy s historickými motivy inklinují k braku (Maharal Martina Bezoušky). Vladimír Vondruška i Martin Bezouška získali ocenění za své knihy v soutěži Suk – Čteme všichni. Kniha Fiorella a Bratrstvo křišťálu získala 2. místo v Ceně knihovníků za rok 2006 a Maharal 2. místo v Ceně dětí za rok 2007. Další linie spojuje dobrodružnou prózu s detektivními postupy současné literatury pro děti a mládež. V této souvislosti se musíme zmínit o knize Svatopluka Hrnčíře Talisman spiklenců. Detektivní rámec můžeme najít v dalších Hrnčířových prózách, a to v trilogii o Uctívačích ginga (Ostrov Uctívačů ginga, Poklad Uctívačů ginga a Maják Uctívačů ginga). V souvislosti s Talismanem spiklenců udělejme malou odbočku. Román vyšel ve specializované edici474 Knihy táborového ohně (KTO) zaměřené na produkci dobrodružné prózy. Edice KTO vychází v nakladatelství Leprez od roku 1992. Zatím poslední próza vyšla v roce 2001. Edice má do dnešního dne 30 svazků. Mimo jiné vyšel v edici KTO Meč Vontů Jiřího Hogana (svazek č. 28) a Soví jeskyně Miloše Zapletala (svazek č. 20). Druhou edicí, kterou bychom chtěli zmínit, jsou Dálky nakladatelství Ostrov. Zatím v ní vyšlo osm románů v rozmezí let 1999 až 2005. V edici Dálky vyšel jako 474

Dobrodružná próza byla sdružována do specializovaných edic již v 50. letech 20 stol. (například edice Karavana, Daleké cesty a Pozoruhodné cesty). Snad nejznámější je jistě edice Knihy odvahy a dobrodružství, známější pod zkratkou KOD, z produkce Státního nakladatelství dětské knihy, později Albatrosu. Knihy v této edici vycházely od roku 1955 do roku 2007. Po roce 1989 však tato edice stagnovala a knihy vycházely sporadicky. Do současnosti bylo vydáno v této edice 210 publikací.

111

první svazek Ostrov Uctívačů ginga, čtvrtý svazek Poklad Uctívačů ginga a zatím poslední, osmý svazek, Maják Uctívačů ginga. Vraťme se však k produkci současné dobrodružné prózy. Třetí výraznou linii tvoří pokusy o českou dětskou fantasy literaturu. Spíše než původní próza tohoto druhu se na našem knižním trhu objevuje literatura zahraniční, překladová. Z původní české tvorby zmiňme díla Renaty Štulcové Nemetonburk aneb Tajemství ve skále, Nemetonburk aneb Zlatá brána a Nemetonburk aneb Alatýrova hora, Věry Řeháčkové Síla měsíčního náhrdelníku a Petry Braunové Ztraceni v čase. Renata Šulcová a Věra Řeháčková se dostaly svými tituly do povědomí čtenářů a vysloužily si ocenění. Věra Řeháčková se umístila na 9. místě v Ceně dětí v anketě Suk – Čteme všichni za rok 2007 a Renata Šulcová nominaci na Zlatou stuhu 2003 v kategorii Próza pro mládež a Cenu učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství v soutěži Suk – Čteme všichni za rok 2004. V této diplomové práci jsme se věnovali linii dobrodružné prózy, která navazuje na odkaz Jaroslava Foglara v literatuře pro děti a mládež po roce 1989. Foglarovskou stopu v současné literatuře pro děti a mládež reprezentuje řada autorů. Analýzou děl jsme se pokusili zodpovědět otázku, zda jde o pouhé epigonství, doznívající fenomén nebo pohled do budoucnosti. V následujících odstavcích si shrneme dosavadní poznatky. Nejpočetnější skupina autorů navazuje na tzv. stínadelskou trilogii. Je to logické, vždyť vontská organizace se obnovit dala i po padesáti letech, mnohé motivy a nedořešené záhady k tomu přímo sváděly. Nešlo tak učinit za Foglarova života. Byl to jeho svět, který, jak vždy odpovídal novinářům, chtěl ještě dotvořit. Měl připraveny dva možné názvy budoucích románů: Kdo byl Jan Tleskač? Stínadla se budou bourat?475. Zůstalo jen u názvů. Foglarův dlouhý pobyt v nemocnici a vysoký věk zapříčinil, že již nic nenapsal. První pokus, snad troufalý, o „dopsání“ stínadelského cyklu nastal však nečekaně ještě za Foglarova života. Ovšem v době, kdy Poselství ze Stínadel Josefa Červinky – Grifina vznikalo, byl už Foglarův třetí díl stínadelského cyklu na světě (Foglar Tajemství Velkého Vonta dopsal v roce 1977, tedy v době, kdy nemohl publikovat ani časopisecky). To však Josef Červinka nemohl tušit. Poselství vycházelo v časopise TTT (Trojka-Turistika-Táboření) v letech 1986/1987. Po revoluci se Josef 475

Viz NOSEK – WINDY, Václav. Jestřábí perutě: povídání o foglarovkách. Praha: Olympia, 1999, s. 214.

112

Červinka – Grifin knižního vydání nedočkal. Nakonec dílo přepracoval a vytvořil z něj čtvrtý díl stínadelského cyklu. Jeho teď již přepracovaný román vycházel na pokračování v roce 2001 opět v časopise TTT. Do povědomí široké veřejnosti se po drobných úpravách dostal díky vydávání v časopisu Moje první noviny v roce 2003. Jaroslav Velinský je druhým autorem, který se pokusil o dopsání stínadelského cyklu. Tři roky po Foglarově smrti, v roce 2002, se v knihkupectví objevil román Poslední Tajemství Jana T. Velinskému se podařilo zachovat ve své knize Foglarův vypravěčský styl, udržet napětí a logicky uzavřít všechny záhady. I když Velinský vložil do knihy nové prvky, a to především aktivní zapojení dívek, můžeme říci, že jeho román je typickým příkladem doznívání fenoménu jménem Jaroslav Foglar. Již nelze vymýšlet nic nového, není nač se ptát, otázky jsou završeny. Jaroslav Foglar chtěl poodhalit nedořečené, Velinský to udělal za něj. Zcela odlišný přístup k Foglarovu odkazu má Svatopluk Hrnčíř v trilogii o Uctívačích ginga (Ostrov Uctívačů ginga, Poklad Uctívačů ginga a Maják Uctívačů ginga). Hrnčíř si ze stínadelské trilogie vybral jeden motiv, partu Uctívačů ginga, který rozvíjí v příběhu zcela „hrnčířovském“, tj. v detektivní zápletce odehrávající se v rodném kraji s partou zvídavých chlapců luštící šifry a hádanky. Svatopluk Hrnčíř chtěl zachovat odkaz Jaroslava Foglar pro současného čtenáře. Neudělal to pouhou lacinou nápodobou. Velmi decentně v textu odkazuje na motivy a ideje Jaroslava Foglara. Pokud bychom hledali způsob, jak adekvátně a s notnou dávkou originality rozvíjet motivy stínadelského cyklu, máme dobrý příklad právě v trilogii Svatopluka Hrnčíře. Mezi dědici myšlenek a motivů Jaroslava Foglara nacházíme také pouhé epigony. Román Meč Vontů Jiřího Schwemleina – Hogana vyšel v roce Foglarovy smrti, stejně jako Hrnčířův Ostrov Uctívačů ginga. Příběh Jaroslava Foglara z 30. let přesouvá do současnosti. Hogan sice mění rámec příběhu, ale vše ostatní zůstává stejné – stejné rekvizity spojené s velmi podobnými záhadami, jejich shodná rozuzlení. Hoganovi však nelze upřít snahu vyvarovat se chyb, které byly vytýkány Foglarovi, především absence dívčího prvku, eliminace světa dospělých. Václav Levý – Jiggi je zatím posledním z pokračovatelů stínadelské trilogie. Vytvořil hned dva romány odkazující na Jaroslava Foglara, Tajemství Stínadel a Mezi Vonty. Autor se ale téměř striktně držel předlohy. Chabá dějová konstrukce zdaleka nemůže dosáhnout úrovně svého vzoru. Jistě tomu přispívá malá spisovatelská zkušenost. 113

Ukázali jsme rozdílná pojetí stínadelského odkazu. Možnosti jak dál Foglarovo dědictví rozvíjet, kde jsou slepé koleje. U všech autorů jsme zůstali žánrově v dobrodružné próze pro děti a mládež, i když u Svatopluka Hrnčíře nacházíme také postupy detektivní prózy. Nyní se odkloníme od žánru dobrodružné prózy a zmíníme jméno výtvarníka Pavla Čecha, kterého Foglarova Stínadla uchvátila natolik, že se stávají předobrazem mnoha jeho ilustrací476 i volné pohádkově laděné tvorby. Například v jeho knize O zahradě477 nalezneme křivolaké uličky vedoucí odnikud nikam, ulice nikde nezačínající, nikde nekončící, tajemné zahrady plné snů. Hlavní hrdina nedokáže sestavit plánek tajemné čtvrti, snad čtvrti Foglarových Stínadel. V Čechových komiksech sledujeme Rychlé šípy v mnoha podobách, například jako stárnoucí dědečky u Šmejkalovy ohrady.478 Drobná zmínka z prvního vydání Záhady hlavolamu o tom, že se Jindra Hojer přistěhoval z Brna, inspiruje Čecha k tomu, aby vytvořil příběh o Jindrově životě před setkáním s Jarkou Metelkou a Mirkem Dušínem.479 Jaroslav Foglar se snažil svými prózami čtenáře vychovávat, vštěpovat jim mravní kodex. Výrazný výchovný akcent má komiksová verze Rychlých šípů. Řada samostatných příběhů umožňuje tematickou pestrot pouček (nepít po třešních, nehrát si se zbraněmi, nelézt na elektrické stožáry a jiné). Hoši ve všech Foglarových románech zastávají mnohdy jiný žebříček hodnot, než nalézají u svých vrstevníků. Nad peníze staví přátelství, tělesnou zdatnost a čistotu charakteru, činorodost a touhu po poznání. Jaroslav Foglar nabádá svými knihami mladé čtenáře, aby se snažili o sebezdokonalování. To vše přináší knihy Miloše Zapletala, kterého můžeme právem považovat za nástupce Jaroslava Foglara v oblasti eticko-výchovné tendence. Analyzovali jsme dva Zapletalovy romány: Soví jeskyni a Cvoky. V obou knihách nalezneme návod, jak má vypadat věrné přátelství a co pro člověka znamená. Hodnotový žebříček představený v Cvocích se shoduje s názory dnešní generace. Na prvním místě je zdraví a jeho význam pro život člověka. Ten si čtenář uvědomí až ve chvíli, kdy je konfrontován jeho život s životem handicapovaného dítěte. Zapletal se

476

Viz příloha č. 12. ČECH, Pavel. O zahradě. Praha: Brio, 2005. 96 s. 478 Viz příloha č. 13. 479 Viz příloha č. 14. 477

114

zabývá ve svých románech i láskou, dalším důležitým momentem v životě dospívajícího. Soví jeskyně staví do popředí hodnoty jiné. Učí čtenáře, jak se dá získat dobré přátelství, co znamená ochota pomáhat a obětovat se druhým, vlastní potřeby upozadit před potřebami přátel a být poctivý k sobě samému i k ostatním. Jaroslav Foglar i Miloš Zapletal nabízí čtenářům místo plytké zábavy (vysedávání u televize, hraní počítačových her aj.) výpravy do přírody, hry, romantiku plnou dobrodružství. Dětskému čtenáři pak didaktické působení románů nevadí. V dílech Miloše Zapletala má významný podíl poznávací funkce. Důraz je kladen na poznávání rodné krajiny z hlediska zeměpisného, botanického, zoologického a geologického. Zapletal vyzvedává v prózách dnes tak často diskutovanou ekologickou problematiku. Poslední sledovanou knihou byla próza Osada na konci světa od výše zmiňovaného autora, Svatopluka Hrnčíře. Autor využívá některých postupů, motivů a idejí, které nalezneme také v dílech Jaroslava Foglara. Hrnčíř zde vytvořil dobrodružnou prózu pro čtenářské období mladšího školního věku a pro první fázi staršího školního věku. Opět ukázal svou vypravěčskou solidnost, díky níž předložil čtenáři knihu plnou fantazie a humoru zasazenou do lokálního koloritu. Dobrodružná próza je oblíbeným a nezastupitelným žánrem v četbě dospívající mládeže. I dnes dokáží čtenáře oslovit knihy z let třicátých, ve kterých vydává Jaroslav Foglar své první publikace. Foglarovky mají totiž soudobému čtenáři co nabídnout. Kulisy se sice v čase mění, ale to důležité zůstává – touha po dobrodružství, hodnoty přátelství a bohatství prožívání. Zda jsou toho schopny také romány navazující na foglarovské myšlenky a motivy, prověří jistě až čas. Jaroslava Foglara můžeme právem řadit k nejčtenějším českým spisovatelům literatury pro děti a mládež od druhé světové války. Dílo žádného jiného spisovatele pro děti snad nevyvolávalo v posledních šedesáti letech takové spory. Dokonce se někdy zdálo, že knihy Jaroslava Foglara českou společnost rozdělují na dva nesmiřitelné tábory, na jedné straně vášnivé obhájce, na druhé straně nezlomné odpůrce. Knihy pro děti a mládež od žádného jiného autora nezískaly takovou proslulost, aby se hrdinové staly povahovými archetypy. Některé výrazy a obraty se dostaly do běžného jazyka a jsou citovány ještě dnes.

115

Miloš Zapletal v monografii Záhady a tajemství Jaroslava Foglara uvádí, že záhady a tajemství vzrušují člověka v každém věku480, proto se snad našlo tolik spisovatelů, kteří chtěli osobitost románů Jaroslava Foglara zachovat i dalším generacím. Můžeme konstatovat, že se díky odkazu Jaroslava Foglara objevilo na pultech knihkupectví v 90. letech 20. stol. a na počátku 21. stol několik kvalitních děl dobrodružné prózy literatury pro děti a mládež.

480

ZAPLETAL, Miloš. Záhady a tajemství Jaroslava Foglara. Praha: Knižní klub, 2007, s. 101.

116

Seznam použité literatury Primární literatura BEZOUŠKA, Martin. Maharal: tajemství talismanu. Praha: Česká televize, 2007. 152 s. BRAUNOVÁ, Petra. Ztraceni v čase. Praha: Albatros, 2007. 132 s. ČECH, Pavel. O zahradě. Praha: Brio, 2005. 96 s. FOGLAR, Jaroslav. Devadesátka pokračuje. Praha: Olympia, 1990. 194 s. FOGLAR, Jaroslav. Dobrodružství v temných uličkách. Praha: Olympia, 1990. 571 s. FOGLAR, Jaroslav. Dobrodružství v temných uličkách. Praha: Olympia, 1991. 571 s. FOGLAR, Jaroslav. Dobrodružství v Zemi nikoho. Praha: Olympia, 1969. 196 FOGLAR, Jaroslav. Hoši od Bobří řeky. Brno: Blok, 1991. 207 s. FOGLAR, Jaroslav. Chata v Jezerní kotlině. Praha: Olympia, 1993. 188 s. FOGLAR, Jaroslav. Když Duben přichází. Praha: Olympia, 1991. 204 s. FOGLAR, Jaroslav. Pod junáckou vlajkou. Praha: Olympia, 1969. 147 s. FOGLAR, Jaroslav. Poklad Černého delfína. Brno: Blok, 1966. 151 s. FOGLAR, Jaroslav. Rychlé šípy ve Stínadlech. Praha: Olympia, 2005. 598 s. FOGLAR, Jaroslav. Tajemná Řásnovka. Brno: Blok, 1965. 184 s. HOGAN, Jiří. Meč Vontů. Praha: Leprez, 1999. 280 s. HRNČÍŘ, Svatopluk. Ostrov Uctívačů ginga: po stopách neznámých příběhů Rychlých šípů. Praha: Ostrov, 1999. 184 s. HRNČÍŘ, Svatopluk. Poklad Uctívačů ginga: tajemství neviditelného srubu. Praha: Ostrov, 2000. 191 s. HRNČÍŘ, Svatopluk. Maják Uctívačů ginga: bratrstvo ztraceného talismanu. Praha: Ostrov, 2005. 175 s. HRNČÍŘ, Svatopluk. Osada na konci světa. Praha: BB art, 2003. 188 s. HRNČÍŘ, Svatopluk. Ostrov uprostřed města. Praha: Mladá fronta, 1976. 137 s. HRNČÍŘ, Svatopluk. Prázdniny s Pradědečkem: ze zápisníku jedné družiny. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1963. 190 s. HRNČÍŘ, Svatopluk. Případ skončil v pátek: ptáte se který?: inu, ten s hovořící pudřenkou a s provrtaným sekeromlatem. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1959. 166 s. HRNČÍŘ, Svatopluk. Talisman spiklenců. Praha: Leprez, 1996. 154 s.

117

LEVÝ – JIGGI, Václav. Mezi Vonty [online]. [s.l.]: [s.n.], 2008 [cit. 2010-03-17]. Dostupné z WWW: . LEVÝ – JIGGI, Václav. Tajemství Stínadel [online]. [s.l.]: [s.n.], 2007 [cit. 2010-0317]. Dostupné z WWW: . ŘEHÁČKOVÁ, Věra. Síla měsíčního náhrdelníku: napínavé čtení pro holky i kluky od deseti let. Praha: Petra, 2007. 136 s. SÍS, Petr. Zeď. Jak jsem vyrůstal za železnou oponou. Praha: Labyrint/Raketa, 2007. 54 s. STRÁNSKÝ, Jiří. Perlorodky. Praha: Meander, 2005. 165 s. ŠTULCOVÁ, Renata. Nemetonburk aneb Tajemství ve skále. Praha: Albatros, 2003. 238 s. VELINSKÝ, Jaroslav. Poslední tajemství Jana T. Libouchec: Kapitán Kid, 2003. 243 s. VONDRUŠKA, Vlastimil. Fiorella a Bratrstvo křišťálu: tajemný příběh alchymistovy dcery z Prahy císaře Rudolfa II. Praha: Albatros, 2006. 309 s. ZAPLETAL, Miloš. Cvoci. Praha: Knižní klub, 2008. 309 s. ZAPLETAL, Miloš. Ostrov přátelství. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1983. 347 s. ZAPLETAL, Miloš. Sedmička: klukovská dobrodružství na řece. Praha: Olympia, 1976. 348 s. ZAPLETAL, Miloš. Soví jeskyně. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1989. 280 s. ZAPLETAL, Miloš. Stezka odvahy. Praha: Leprez, 1995. 153 s.

Sekundární literatura Monografie a sborníky Fenomén Foglar. Praha: Prázdninová škola Lipnice, 2007. 477 s. FORST, Vladimír. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1, A–G. 1. vyd. Praha: Academia, 1985. 900 s. CHALOUPKA, Otakar; VORÁČEK, Jaroslav. Kontury české literatury pro děti a mládež. 2. vyd. Praha: Albatros, nakladatelství pro děti a mládež, 1984. 539 s. CHALOUPKA, Otakar. Rozvoj dětského čtenářství. Praha: Albatros, 1982. 573 s. CHALOUPKA, Otakar; NEZKUSIL, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury I. Praha: Albatros, 1973. 98 s.

118

CHALOUPKA, Otakar; NEZKUSIL, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury II. Praha: Albatros, 1976. 128 s. CHALOUPKA, Otakar; NEZKUSIL, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury III. Praha: Albatros, 1979. 148 s. KARPATSKÝ, Dušan. Labyrint literatury. Praha: Albatros, 2008. 541 s. K fenoménu Jaroslav Foglar: sborník příspěvků z konference Fenomén Jaroslav Foglar: Praha, Památník národního písemnictví, 17. září 2007. Růžena Hamanová, Dorota Lábusová. Praha: Památník národního písemnictví, 2008. 230 s. KOVALČÍK, Zdeněk; URBANOVÁ, Svatava. Minimum z literatury pro děti a mládež. Ostrava: Scholaforum, 1996. 77 s. KRACLOVÁ, Petra. Jaroslav Foglar v zrcadle literární kritiky. Brno, 2005. 80 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita v Brně, Filozofická fakulta. LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem. Výkladový slovník základních pojmů literární teorie. Jinočany: Nakladatelství H&H, 2002. 355 s. MIKULKA, Lumír. Causa: Jaroslav Foglar. Ostrava: Amosium Servis, 1991. 143 s. MOCNÁ, Dagmar; PETERKA, Josef a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha a Litomyšl: Paseka, 2004. 699 s. MRVA, Jiří. Jaroslav Foglar. Kroměříž: Okresní knihovna, 1990. 66 s. NOSEK – WINDY, Václav. Jestřábí perutě: povídání o foglarovkách. Praha: Olympia, 1999. 236 s. PAVERA, Libor; VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. 422 s. PISTORIUS, Vladimír. Jak se dělá kniha. Praha/Litomyšl: Libri, 2005. 248 s. PLESKOT, Jaroslav. Úvod do literatury pro mládež. Ostrava: Pedagogické nakladatelství Ostrava, 1964. 215 s. RAJTR, Zdeněk. Záhada hlavolamu: etapová hra. Brno: Mravenec, 2008. 44 s. STUDENOVSKÝ, Tomáš; BLÁHA, Josef. Slovník českých autorů knih pro chlapce (a nejen pro ně). Praha: Ostrov, 2000. 223 s. TOMAN, Jaroslav. Současná česká literatura pro děti a mládež. Tvorba devadesátých let 20. století. Brno: Cerm, 2000. 31 s. TOMAN, Jaroslav. Trivialita a kýč v literatuře pro děti a mládež. Brno: Cerm, 2000. 22 s.

119

TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity, 1992. 98 s. TRÁVNÍČEK, Jiří. Vyprávěj mi něco… (Jak si děti osvojují příběhy). Praha/Litomyšl: Paseka, 2007. 68 s. URBANOVÁ, Svatava. Meandry a metamorfózy dětské literatury. Olomouc: Votobia, 2003. 363 s. URBANOVÁ, Svatava. Žánry, osobnosti, díla: historický vývoj žánrů české literatury pro mládež – antologie. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta, 2005. 239 s. ZAPLETAL, Miloš. Záhady a tajemství Jaroslava Foglara. Praha: Knižní klub, 2007. 285 s. Články v časopisech a studie ve sbornících BENHART, František. Proč už nezní Píseň úplňku? Zlatý máj. 1956–1957, č. 13, s. 400–401. BLAŽEJOVSKÝ, Jaromír. Foglarovky ano, kritiku ne? Rovnost. 8. 5. 1990, č. 107, s. 5. BÖSSER, Bedřich. Nejde jen o Foglara. Zlatý máj. 1964, č. 11, s. 496–500. BULÁNEK – DLOUHÁN, František. Záhada hlavolamu. Úhor. 1941, č. 9, s. 162. COUFALOVÁ, Karolína; VUČKA, Tomáš. Krajina a město v prózách Jaroslava Foglara: Archetyp ráje a pekla. Host. 8. 3. 2009, č. 1/únor, s. 3–13. ČÁP, Jan. Vítězná partie Foglarova advokáta. Lidové noviny. 2007, č. 174, příl. Orientace, s. 12. ČERVENKA, Jan. Může být člověk chlapcem nadosmrti? Zlatý máj. 1965, č. 1, s. 12–17. DITMAR, René. Holkám se nedávají mechy, ale kytky. Literární noviny. 1. 3. 2004, č. 10, s. 9. DITMAR, René. Stínadla jsou za Rozdělkou. Nové knihy. 22. 12. 1999, č. 49/50, s. 10. DITMAR, René. Stínadla počtvrté aneb cesta k Velké Vontce. Literární noviny. 9. 6. 2003, č. 24, s. příl. Nové knihy, s. 2. DOUŠEK, Pavel. Foglarovky ano nebo ne? Rovnost. 12. 11. 1986, č. 267, s. 1 a 4. Dva recepty: Putování skalami i pouští. Nové knihy. 18. 1. 1990, č. 3, s. 4. Podepsáno Bg. FOGLAR, Jaroslav. Jak přivést mládež k touze po čtení. Kmen. 1988, č. 22, s. 4. HRNČÍŘ, Svatopluk. Knihy z rodného kraje. Zlatý máj. 1993, č. 6, s. 275–277. 120

HYBLER, Martin. K symbolismu pětice v literatuře: srovnání Poláčka a Foglara. In Kolem dokola. Praha: Společnost pro Revolver Revue, 2008, s. 39–43. HYBLER, Martin. Preadolescentní mentalita. Host. 1999, č. 6, s. 42–45. HYBLER, Martin. Tajemství Jaroslava Foglara. In Kolem dokola. Praha: Společnost pro Revolver Revue, 2008, s. 25–28. JANDOUREK, Jan. Pestrá tvorba Foglarových sirotků. Mladá fronta Dnes. 7. 7. 2007, č. 156, s. D6. JÁNSKÝ, Karel D. Nakonec stejně rozhodnou děti. Rovnost. 28. 6. 1990, č. 150, s. 5 KADLEC, Radko. Historie Svorné sedmy. Úhor. 1941, č. 2, s. 33. KLÍMA, Ivan. Odhalujeme tajemství Chaty děsu. Mladá fronta. 6. 8. 1952, č. 184, s. 2. KOVAŘÍK, Petr. Foglarův odkaz oživují další autoři. Večerník Praha. 24. 6. 2003, č. 146, s. 19. KOVAŘÍK, Petr. Jaká je záhada Jana Tleskače. Večerník Praha. 7. 5. 2003, č. 106, s. 19. KOVAŘÍK, Vladimír. Tři večery se Střelkou. Zlatý máj. 1964, č. 3, s. 121–122. KROČA, David. Hrnčířův epigonský román. Ladění. 2000, č. 3, s. 24–25. KROČA, David. Z deníku kulhavého dobrodruha. Ladění. 2008, č. 2, s. 18–20. KUDLÁČ, Antonín. Nová dobrodružství Rychlých šípů. Lidové noviny. 15. 7. 2003, č. 163, s. 21. LOPATKA, Jan. Sláva a úskalí amatérismu. Zlatý máj. 1990, č. 8, s. 459–462. MANDYS, Pavel. Poslední tajemství Jana T. Týden. 29. 9. 2003, č. 40, s. 83. MANDYS, Pavel. Zbořil jsem pár mýtů. S Jaroslavem Velinským o Rychlých šípech. Týden. 29. 9. 2003, č. 40, s. 82–83. MRVA, Jiří. Foglarovky ano, nebo ne? Rovnost. 3. 5. 1990, č. 103, s. 5. NEZKUSIL, Vladimír. Miloš Zapletal, Soví jeskyně. Zlatý máj. 1990, č. 6, s. 368–369. NEZKUSIL, Vladimír. Rozpory Foglarova světa: K prvnímu soubornému vydání „stínadelských“ příběhů. Zlatý máj. 1991, č. 3, s. 157–163. NOSEK – WINDY, Václav. Meč Vontů. Praha: Leprez, 1999. Po padesáti letech znovu do Stínadel (doslov), s. 283–284. PÍREK, Zdeněk. Jaroslav Foglar, Dobrodružství v temných uličkách. Komenský. 1990/1991, č. 1, s. 62 PÍŠA, Vladimír. Tajemství Soví jeskyně. Průboj. 15. 2. 1990, č. 39, s. S5. PRŮŠA, Jaromír. O jeden potřebný žánr. Zlatý máj. 1958, č. 4, s. 109–111. PŘIBÁŇ, Michal. Foglarovi dědicové, pohrobci a levobočci. Host. 2007, č. 6, s. 39–43. 121

RAMBOUSEK, Jiří. Diskuse o Jaroslavu Foglarovi. Ladění. 2002, č. 4, s. 8–11. SADECKÝ, Petr. Proč mlčí Jaroslav Foglar? Zlatý máj, 1964, č. 3, s. 105–108. SLABÝ, Z. K. Nezapomínejme na literaturu pro dospívající mládež. Literární noviny, 1955, č. 32, s. 7. TOMAN, Jaroslav. Polistopadové proměny dětského čtenáře. Zlatý máj. 1997, č. 3–4, s. 132–134. TOVÁREK, František. O dobrodružství, a co s tím souvisí. Zlatý máj, 1956–57, č. 13, s. 398–99. URBANOVÁ, Svatava. Dobrodružná literatura. In URBANOVÁ, Svatava; ROSOVÁ, Milena. Žánry, osobnosti, díla. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity, 2005, s. 179–186. VACKE, Vojtěch. Svět pouze pro chlapce? Kmen, 1988, č. 40, s. 1 a 4. VALÁŠEK, Martin; JANDOUREK, Jan. Svět Foglarových Stínadel. Souvislosti. 1996, č. 4, s. 69–85. VELINSKÝ, Jaroslav. Poslední tajemství Jana T.. Libouchec: Kapitán Kid, 2003. Doslov autora, s. 236–239. VLČEK, Josef. Jak Velinský dopsal Foglarova Stínadla. Mladá fronta Dnes. 11. 6. 2003, č. 135, s. C12. Elektronické zdroje Česká televize [online]. 1996–2010 [cit. 2010-03-31]. Kniha mého srdce. Dostupné z WWW: . Česká sekce IBBY [online]. 2008–2009 [cit. 2010-01-04]. Dostupný z WWW: . Jaroslav Foglar, 100. výročí narození [online]. 2006 [cit. 2010-05-23]. Dostupné z WWW: . Magnesia

Litera

[online].

[cit.

2010-01-04].

Dostupný

z

WWW:

. Moje kniha: hledáme nejoblíbenější knihu [online]. 2004 [cit. 2010-06-08]. Dostupné z WWW: . Mravenec [online]. 2007 [cit. 2010-07-08]. Dostupné z WWW: . Národní pedagogická knihovna Komenského [online]. 2005–2009 [cit. 2010-01-04]. Dostupný z WWW: . 122

NOVOTNÝ, Pavel. Jaroslav Foglar – Jestřáb [online]. 2005–2009 [cit. 2010-04-07]. Dostupné z WWW: . PECINOVSKÝ, Josef. Knihy odvahy a dobrodružství Josef Pecinovský [online]. 2006–2009 [cit. 2010-04-27]. Portál o dobrodružných knížkách. Dostupné z WWW: . Slovník české literatury po roce 1945 [online]. 2006–2008, 31. 7. 2007 [cit. 2010-0304]. Jaroslav Foglar. Dostupné z WWW: . Slovník české literatury po roce 1945 [online]. 2006–2008, 31. 7. 2007 [cit. 2010-0304]. Svatopluk Hrnčíř. Dostupné z WWW: . SPJF – Sdružení přátel Jaroslava Foglara [online]. 2007 [cit. 2010-02-23]. Dostupné z WWW: . ŠUBRT, Jan. Časopis plný dobrodružství Eldorádo [online]. 2008–2010 [cit. 2010-0407]. Dostupné z WWW: . Ústav pro českou literaturu AV ČR: Literární ceny [online]. [cit. 2010-01-04]. Dostupný z WWW: . VLACH, Jakub. Svatopluk Hrnčíř – rozhovor. Eldorádo [online]. 13. 7. 2009, č. 8, [cit. 2010-03-16]. Dostupný z WWW: .

123

Seznam příloh Příloha č. 1: Ilustrace k výstavě Kde oblaka plují, přebal knihy Dobrodružství v temných uličkách Jaroslava Foglara Příloha č. 2: Obálka knihy Poslední tajemství Jana T. a portrét Jaroslava Velinského Příloha č. 3: Obálky knih uctívačské trilogie ilustrované Marko Čermákem Příloha č. 4: Ukázka šifer a mapek z trilogie o Uctívačích ginga Příloha č. 5: Obálka knihy Meč Vontů Jiřího Hogana Příloha č. 6: Obálky knih Cvoci a Soví jeskyně Miloše Zapletala, portrét Miloše Zapletala Příloha č. 7: Obálka knihy Osada na konci světa Svatopluka Hrnčíře a portrét autora Příloha č. 8 – 11: Ilustrace Lenky Vybíralové z Osady na konci světa Příloha č. 12: Ilustrace z knihy Pavla Čecha O zahradě Příloha č. 13: Komiksový příběh Jindrovo Jaro Pavla Čecha Příloha č. 14: Komiksový příběh PF 2001 Jarka Metelků… Pavla Čecha

124

Přílohy Příloha č. 1: Ilustrace k výstavě Kde oblaka plují, přebal knihy Dobrodružství v temných uličkách Jaroslava Foglara

Zdroje obrázku: http://www.mzm.cz/mzm/program/vystavy_kde_oblaka_bila_pluji.htm.

125

Příloha č. 2: Obálka knihy Poslední tajemství Jana T. a portrét Jaroslava Velinského

Zdroje portrétu: www.bohousek.cz/view.php?cisloclanku=2007022001.

Příloha č. 3: Obálky knih uctívačské trilogie ilustrované Marko Čermákem

126

Příloha č. 4: Ukázka šifer a mapek z trilogie o Uctívačích ginga

127

Příloha č. 5: Obálka knihy Meč Vontů Jiřího Hogana

128

Příloha č. 6: Obálky knih Cvoci a Soví jeskyně Miloše Zapletala, portrét Miloše Zapletala

Zdroj portrétu: www.databazeknih.cz/knihy/stezka-odvahy-31398.

129

Příloha č. 7: Obálka knihy Osada na konci světa Svatopluka Hrnčíře a portrét autora

Zdroj obrázku: http://www.bohousek.cz/clanek-2006022101-foglaruv-pokracovatel-svatoplukhrncir.html.

130

Příloha č. 8 – 11: Ilustrace Lenky Vybíralové z Osady na konci světa Příloha č. 8: Nákresy jednotlivých včelařských nástrojů spolu s popisy

Příloha č. 9: Stanislav Mečíř

131

Příloha č. 10: Indiánská abeceda

Příloha č. 11: Mapka osady na konci světa

132

Příloha č. 12: Ilustrace z knihy Pavla Čecha O zahradě

133

Příloha č. 13: Komiksový příběh Jindrovo Jaro Pavla Čecha

Zdroj obrázku: http://www.pavelcech.wz.cz/.

134

Příloha č. 14: Komiksový příběh PF 2001 Jarka Metelků… Pavla Čecha

Zdroj obrázku: časopis Host, 2007, č. 6.

135