Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví Literatura a mezikulturní komunikace

Bc. Aneta Štěpánková Dějiny v populární literatuře jakožto mystérium, záhada a spiknutí Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Miroslav Kotásek, Ph.D.

2016

Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci Dějiny v populární literatuře jakožto mystérium, záhada a spiknutí vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

….…………………………………… podpis autorky práce

Tímto bych ráda poděkovala vedoucímu práce Mgr. Miroslavu Kotáskovi, Ph.D., za odborné vedení, cenné rady a postřehy, které mi poskytl v průběhu zpracování diplomové práce. Poděkování patří také celé mé rodině za podporu a trpělivost během celého mého studia.

Obsah ÚVOD ............................................................................................................................... 5 TEORETICKÁ ČÁST ...................................................................................................... 7 Dějiny............................................................................................................................ 7 Kontrafaktuální historie a konspirační teorie.............................................................. 10 Dějiny a literatura ....................................................................................................... 14 PRAKTICKÁ ČÁST ...................................................................................................... 20 Dan Brown .................................................................................................................. 24 Konspirační teorie o Ježíšových potomcích ........................................................... 25 Konspirační spiknutí Převorství sionské a Opus Dei.............................................. 30 Tři klíče v kryptexech ............................................................................................. 34 Jmenná symbolika................................................................................................... 37 Intertextualita a intermedialita ................................................................................ 39 Závěr ....................................................................................................................... 42 Arnošt Vašíček ............................................................................................................ 43 Tajemství templu .................................................................................................... 44 Konspirační spiknutí Řád templářů ........................................................................ 46 Veršovaná hádanka z hradu Vrchnov ..................................................................... 49 Rozpory v interpretaci básně z hradu Vrchnov ...................................................... 51 Ztracená brána......................................................................................................... 55 Konspirační spiknutí Česká theosofická společnost a sekta Sat Bhai .................... 56 Indické symboly na českém území ......................................................................... 60 Jmenná symbolika................................................................................................... 62 Závěr ....................................................................................................................... 66 Umberto Eco ............................................................................................................... 68 Foucaultovo kyvadlo............................................................................................... 69 Konspirační spiknutí Plán a Tres ............................................................................ 72 Poselství z Provins .................................................................................................. 75 Jmenná symbolika................................................................................................... 80 Závěr ....................................................................................................................... 85 ZÁVĚR ........................................................................................................................... 87 BIBLIOGRAFIE ............................................................................................................. 90 PŘÍLOHY ....................................................................................................................... 97

Historie není nic jiného než fabule, na které se shodla většina lidí. Napoleon Bonaparte Když lidé přestanou věřit v Boha, neznamená to, že by v nic nevěřili; věří všemu. Gilbert Keith Chesterton

ÚVOD Žijí mezi námi potomci Ježíše Krista? Kde se ukrývá legendární poklad templářů? Jaká tajemství čekají na své odhalení ve Voynichově rukopisu? Nejsou historické události důsledkem utajování po staletí předávaného poselství? Tyto otázky, stejně jako představy „co by bylo, kdyby…“, fascinují čtenáře, diváky a posluchače od samého počátku historických věd. Historie je „vyprávěním událostí“ (Veyne, 2010, s. 12) a nelze tedy zajistit jeho plnou objektivitu, vždy do něj zasáhne minimálně osobnost historika. Právě fakt, že se jedná o vyprávění více, či méně subjektivní, nahrává do karet milovníkům záhad, tajemství a konspiračních teorií. Cílem této práce je prozkoumat, jak literatura s dějinami nakládá a ve kterých žánrech se manipulace s dějinami vyskytuje. Nahlédneme na psaní historie z pohledu teorie možných světů a pokusíme se zachytit základní rozdíly mezi fikčním světem a světem historickým a jejich vzájemným prostupováním v literatuře. Nastíníme odlišnosti mezi historickou fikcí, kontrafaktuální fikcí a románem s kontrafaktuálními prvky. Dále práce nabízí definici kontrafaktuální historie i stručný přehled toho, jak se kontrafaktuální historie projevovala v literatuře v průběhu dějin. Praktická část diplomové práce se zaměří na pojetí kontrafaktuální historie a konspiračních spiknutí v bestselleru amerického spisovatele Dana Browna Šifra mistra Leonarda, v povídce ‚Tajemství Templu‘ a románu Ztracená brána českého záhadologa Arnošta Vašíčka a v postmoderním románu italského filosofa a sémiotika Umberta Eca Foucaultovo kyvadlo. 5

U jednotlivých textů se podíváme, jak je do zápletky zapojen kontrafaktuální přístup k historii, prozkoumáme reálná i fikční konspirační spiknutí. Také se pokusíme analyzovat zvláštnosti v interpretaci veršovaných hádanek, které spojují vybraná díla a hrají významnou roli v zápletce příběhů. Důležité místo v této práci má i sémiotika, neboli nauka o znacích, neboť výklad symbolů je dalším spojujícím znakem mezi analyzovanými texty. Odhalíme inspirační zdroje pro jména literárních postav a nahlédneme do tajů vytváření intertextuálních a intermediálních odkazů. Vzhledem k tomu, že tato práce pojednává o konspiračních, jinými slovy tajných, spiknutích, bylo nutné držet se zásady kritického přístupu k literárním pramenům. Podstatná část informací o záhadách a tajemstvích se v knihkupectvích nachází v rozsáhlém úseku esoterické literatury. Tam lze na jednom místě nalézt vědecky ověřené informace i fantazijní domněnky o jevech sahajících od akupunktury, bermudského trojúhelníku a čaker přes jasnovidectví, kabalu a lochneskou příšeru, po woodoo, yettiho a zombie. Ještě kritičtěji je třeba přistupovat ke zdrojům internetovým. S internetem spojená svoboda projevu umožňuje publikaci informací každému bez ohledu na vědeckost a často i soudnost. Výsledkem této práce by měla být analýza konspiračních spiknutí ve vybraných dílech Dana Browna, Arnošta Vašíčka a Umberta Eca se změřením na kontrafaktuální přístup k historii. Součástí práce bude i analýza vybraných prvků, které jsou všem čtyřem vybraným dílům společné – jména postav, veršované hádanky, symboly. Zhodnoceno bude také nakládání spisovatelů s intermedialitou a intertextualitou ve vztahu ke čtenářům.

6

TEORETICKÁ ČÁST Dějiny Historia magistra vitae. S touto větou se setká většina žáků základní školy na své první hodině dějepisu. Zřejmě si ji Češi berou k srdci, protože nikde jinde na světě nenalezneme zemi s tak bohatou sítí hojně navštěvovaných historických památek a málokterý evropský stát se může pochlubit tak širokou nabídkou populárně-naučných a odborných časopisů zabývajících se dějinami jako Česká republika. Slovy ředitele Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky Oldřicha Tůmy: „Dějiny obecně a uvažování o nich jsou v moderním českém prostředí skoro obsesivní záležitostí, hovoříme-li nejen o odborné historiografii, ale i o veřejném mediálním a politickém diskursu […] Moderní český národ musel hledat svou identitu ve výkladech vlastních dějin“ (Tůma, 2014, online). Slovo „dějiny“ nalezneme ve Slovníku spisovného jazyka českého definované jako „souhrn minulých dějů, událostí, vývoje nějakého celku; vypsání těchto dějů; historie, dějepis“ (Havránek, 1989). Slovo „historie“ je ve slovníku popsáno na prvním místě jako „věda zabývající se dějinami“ (Havránek, 1989), dnes však pro označení vědy používáme spíše pojem historiografie či historická věda. V běžných komunikačních situacích bývají obě slova synonymicky zaměňována, přestože „historie“ je obvykle chápána jako vědní obor a „dějiny“ jako události, které historie popisuje. V této diplomové práci budou obě slova považována za synonyma. Historie je vyprávění událostí, které historik poznává prostřednictvím dokumentů. Přestože většinou chápeme historii jako souslednost politických událostí, musíme vzít v potaz, že historiografie má záběr mnohem širší a nabízí celou řadu pohledů na společnost

(historie

každodennosti

neboli

„neudálostní

historie“,

církevní,

ekonomická…). „Vnímat různé druhy událostí není vždy stejně snadné a je mnohem snazší sledovat v historii bitvy a smlouvy, události v běžném slova smyslu, než mentality nebo ekonomické cykly“ (Veyne, 2010, s. 290). Z těchto důvodů je historik „odsouzen pokoušet se zachytit realitu do řady abstrakcí“ (Veyne, 2010, s. 153). Jednou z těchto abstrakcí je hledání příčiny a následku. Historik se pokouší nalézt logické příčiny popisovaného jevu, ne vždy se mu to však podaří. „V 18. století se věřilo, že hybatel dějin byl nalezen v proměnách klimatu, zákonů, mravů, devatenácté století hypostazovalo hospodářství v základně a naše dvacáté

7

století […] má sklon k zvěcňování fyziognomie doby nebo rámců myšlení“ (Veyne, 2010, s. 153). Příčiny historických událostí však nejsou vždy identifikovatelné na první pohled a „historické vášně se nikdy neukazují v surovém stavu“ (Veyne, 2010, s. 277). A protože někdy poskytne historikovi „správný klíč nějaký truismus,1 jindy se i věci zdánlivě nejjednodušší vzpírají každé formalizaci“ (Veyne, 2010, s. 325), vzniká vedle oficiální historie i prostor pro naši fantazii, kterou se snažíme neuspokojivě vysvětlená bílá místa historie vyplnit. Francouzští historikové Paul Veyne a Michel de Certeau přirovnávají psaní historie k „psaní románu (nebo historii, která lže), neboť román je stejně tak minulostí, vztahuje se k hodnotám a ve skutečnosti je vyprávěním pro vyprávění“ (Veyne, 2010, s. 78). Podobně k psaní historie přistupuje i Hayden White, podle kterého „historie spojuje jisté množství ,faktických údajů‘, teoretických pojmů pro ,vysvětlení‘ těchto údajů, spolu s narativní strukturou jejich prezentace do obrazu skupin událostí, o nichž se předpokládá, že se v minulých dobách odehrály“ (White, 2011, s. 9). Doplňme tyto definice ještě slovy Jeana-Françoise Lyotarda, který nahlíží na „vědecké vědění jako na specifický druh diskurzu“ (Lyotard, 1993, s. 100). Pohlédneme-li na psaní historie z perspektivy teorie fikčních světů Lubomíra Doležela, zjistíme, že práce historika a spisovatele se příliš neliší – zásadní rozdíl shledáváme v tom, že „historický diskurz musí mít pravdivostní funkci, aby konstruoval možné světy, které slouží jako modely minulosti“ (2002, s. 323). Z toho vyplývá, že zatímco fikční světy mohou být jakkoli fantastické, historické světy jsou omezeny na světy fyzicky možné obydlené postavami, které se minulých událostí skutečně účastnily. Kromě důrazu na pravdivostní hodnotu nalezneme mezi fikčními a historickými světy odlišnost v charakteru mezer. Fikční i historické světy jsou vždy neúplné, protože vytvoření úplného fikčního světa je limitováno hranicemi lidských možností. Mezery ve fikčních světech jsou však vytvořeny autorem záměrně (případně opomenutím), zatímco v historickém světě jsou dané nemožností úplného poznání lidské historie. Mezery ve fikčních světech můžeme nazvat mezerami ontologickými a nelze je zaplnit vyvozováním, protože v daném fikčním světě neexistuje informace, která by mezeru zaplnila. Naopak v historickém světě nalezneme mezery epistemologické, jenž mají dvě příčiny. Jednou z příčin je nedostatek

1

banalita

8

důkazů a dokumentů. Vzhledem k požadavku pravdivosti, který jsme vyslovili výše, nemůže historik zakládat svou práci na nepodložených domněnkách a vznikají mezery způsobené nedostatky lidského poznání. Druhou příčinou vzniku mezer je samotná historikova práce, kdy musí ze souboru dostupných informací, které budou v jeho práci prezentovány, vědomě vybrat takové, které spadají do oboru jeho výzkumu (Doležel, 2002, s. 318-319). Je přirozené, že se i sebeobjektivnější historik při výběru faktů a mezer nevyhne osobním předsudkům a preferencím, tyto jsou však následně kriticky přezkoumány komunitou historiků, kteří jsou seznámeni s myšlenkami historického relativismu2 a vědomi si toho, že může docházet k jak k nechtěnému zkreslení dějin, tak k jejich záměrné manipulaci. Zkreslením dějin a jejich manipulací se budeme zabývat v kapitole Kontrafaktuální historie a konspirační teorie. Srovnání historických a fikčních světů nám potvrdilo, že psaní historie se podobá psaní fikce. „Rozdíl je v tom, že [historie] je román pravdivý, což ho zbavuje povinnosti být přitažlivý,“ dodává Paul Vayne (2010, s. 20). Máme-li historii chápat jako vědu, nezbývá nám než se smířit s tím, že z možných alternativ nabízeného řešení vybral historik do své práce řešení nejpravděpodobnější a nejobjektivnější, a tudíž ne vždy přitažlivé. Čtenářsky přitažlivější verzi dějin nám odedávna poskytuje literatura se svými fikčními světy a také alternativní neboli kontrafaktuální historie.

Historický relativismus je myšlenkový proud, mezi jehož hlavní teze patří názor, že lidské myšlení, chápání a hodnocení se v průběhu dějin měnilo v závislosti na míře poznání. Lubomír Doležel ve svém článku pro časopis Česká literatura dodává, že „historický relativismus spatřuje v nevyhnutelné neúplnosti historických světů nutné zkreslení minulosti“. 2

9

Kontrafaktuální historie a konspirační teorie Otázku „co by bylo, kdyby…“ si pokládáme nejen dnes, ale její původ sahá až k samému počátku dějin. Poražený takto hledá příčiny své porážky, vítěz příčiny svého vítězství. Na historických událostech se však podílela celá řada faktorů, které je třeba vzít v potaz a které si mnohdy ani neuvědomujeme. Přijmeme-li tezi, že „lidská historie je masivní komplex soukromých a společenských akcí a interakcí konaných velkým množstvím osob – činitelů,“ (Doležel, 2002, s. 327) zjistíme, že existuje téměř nekonečné množství alternativních situací, které se díky jejich chybným úsudkům, impulzu, instinktu, zálibám, nemoci, špatnému počasí, štěstí či smůle mohly stát. „Ošidnost určitých historických situací vyvstává pouze tehdy, bereme-li v potaz kontrafaktuální výsledky“ (Doležel, 2002, s. 329). Kontrafaktuální historie (nebo také alternativní) je myšlenkový experiment, který se zaměřuje nikoli na analýzu toho, co se stalo, ale co se stát mohlo. Jak bylo řečeno v předchozí kapitole, zvažování alternativ je jedním ze základních prvků historikovi práce. Historik pomocí této metody hledá příčiny dějinných událostí a změnou vstupních faktorů testuje výsledky svého uvažování. Historici tedy konstruují alternativní dějiny dvěma různými způsoby: první je jednoznačně založen na představivosti, ale (obecně) postrádá empirickou bázi; druhý je určen k testování hypotéz prostřednictvím (údajně) empirických metod, jež se snaží eliminovat představivost a výsledku se dobrat pomocí různých matematických modelů. V prvním případě vychází historik ze zjednodušených předpokladů a spoléhá na inspiraci při pohledu do minulosti – obojí vede k nevěrohodným závěrům. V druhém případě má zase sklon činit anachronické předpoklady (Ferguson, 2001, s. 31).

I přesto, že se řada historiků (jako například Goeffrey Hawthorne) snaží o upevnění pozice kontrafaktuální historie na akademickém poli, všímá si Niall Ferguson, průkopník tohoto přístupu k historii, že se jedná téměř o boj s větrnými mlýny: Nedostatky všech těchto pokusů o explicitní kontrafaktuální analýzu historických událostí jsou téměř samy o sobě důvodem, proč se alternativní historie nemůže uchytit. Alternativní historie má tendenci diskreditovat se buď proto, že klade nepravděpodobné otázky, nebo proto, že nabízí odpovědi postrádající hodnověrnost (Ferguson, 2001, s. 32).

10

Tomu odporuje ve své studii Lubomír Doležel, který chce kontrafaktuální historii očistit aplikací čistě vědeckého přístupu a využitím moderních technologií: „Zvažování alternativ se stává zcela exaktní, jestliže je můžeme kvantifikovat. Výpočty a projekce pomocí počítačů zřejmě způsobí, že se kontrafaktuální historie stane ještě přitažlivější a přesnější“ (2002, s. 341 - 369). Robert Cowley ve své knize Co by bylo, kdyby? kontrafaktuální historii obhajuje, když říká, že historie je vlastně literatura o tom, co se stalo, ale zároveň by neměla snižovat důležitost toho, co se stát mohlo. Otázky ,co kdyby‘ nás vedou k tomu, bychom se ptali po někdejších podmínkách. Mohou přesně určit ty pravé rozhodující momenty. Mohou ukázat, že drobné nehody či blesková rozhodnutí pravděpodobně mívají stejně dalekosáhlé důsledky jako ty velké (takzvané ,prvořadé‘ kontafaktuály) (2005, s. 11).

Přestože se kontrafaktuální historii snaží řada historiků obhájit jako výzkumnou metodu, zatím nepatří mezi všeobecně přijímané metody na poli akademické historiografie. Dalším důvodem, proč kontrafaktuální historie nezískala důvěru vědců, je také fakt, že ji hojně využívají tvůrci a zastánci nejrůznějších konspiračních teorií. Termín „konspirace“ označuje nejčastěji spiknutí, komplot, či tajnou dohodu (Linhart, 2002). Poprvé bylo sousloví konspirační teorie použito ve 20. letech dvacátého století v ekonomickém článku ve Spojených státech Amerických a k ustálení pojmu došlo v 50. letech, kam spadají i první teoretické práce na toto téma, které sepsal filosof Karl Popper (Knight, 2013, s. 16). Ve svých pracích nahlíží na konspirační teorie velmi kriticky a všímá si, že „historie je spíše dílem náhody a kombinací abstraktních sil než společných činů jednotlivých konspirátorů“ (Knight, 2013, s. 9)3. Je také jedním z prvních teoretiků, kteří konspirační teorii definovali4 a z jeho definici dnes přebírají a různě upravují i dnešní spisovatelé a vědci: Konspiračním teoriím je společné jedno: mylný předpoklad, že dějiny jsou výsledkem záměru jednajících subjektů, jinak řečeno, konspirační teorie předpokládají, že cokoliv, a především to, co je znepokojivé a ohrožující, se děje jako výsledek plánované akce či plánovaných akcí konkrétního jedince nebo jedinců. Avšak vzhledem k tomu, že se historické procesy vztahují ke komplexním sociálním

Původní text: „History operates more through chance and the combination of abstract forces than through the concerted actions of individual conspirators.“ 4 Popperova původní definice historie jako konspirace: „The view that whatever happens in society – including things which as a rule people dislike, such as war, unemployment, poverty, shortages – are the results of direct design by some powerful individuals or group.” (Popper, 2012, str. 309) 3

11

systémům, které se generují v jejich průběhu, není možné je z pozice individua ani skupiny individuí nijak ovlivnit. V důsledku to znamená nejen to, že ani mimořádně mocný vládce (jakým se zdál být ve své době císař Nero) není s to dějinné procesy řídit, ale i to, že dějiny se nám všem, ať už máme individuální či skupinové záměry jakékoliv, prostě dějí (Rychterová, 2007, online).

Konspirační teorie nejčastěji vznikají z důvodu nedostatku informací. Od konce druhé světové války vzrostla poptávka po transparentnosti řízení státu, díky rozšíření rádiového a televizního zpravodajství se lidé více zajímají o dění ve svém okolí i v dalekých krajích a v devadesátých letech přístup k informacím ještě více usnadnil internet. Doba, ve které žijeme, se často označuje jako doba informačních technologií, není proto divu, že právě s rozvojem internetu přišel boom konspiračních teorií. O roli médií ve společnosti vypráví zatím poslední román Umberta Eca Nulté číslo. Miliardy lidí na celém světě jsou publikem pro média a není- li publikum spokojeno s výsledky novinářské práce, pociťuje-li nedostatek informací nebo chybí-li mu vysvětlení nějaké události, začnou se vytvářet teorie o spiknutích, která média podporují (Urban, 2012, s. 32-36). Kromě všeobecně známých zednářských lóží či přeživších templářů je příkladem takovéhoto spiknutí Bildeberg, výroční uzavřená konference 120 – 150 významných osobností z celého světa, která právě vyloučením veřejnosti budí v novinářích nejrůznější fantazie. Podle Daniela Estulina, autora knihy Skutečný příběh skupiny Bildeberg, a celé řady dalších konspiračních teoretiků naplňuje Bildeberg všechny znaky Knightovy definice konspiračního spiknutí: „Malá skupina mocných lidí propojených dohromady v utajení, aby mohli plánovat a provádět nelegální nebo nesprávné akce, zvláště pak ty, které mění běh událostí“ (Kapsiová, 2011, s. 7). Podle novinářů a konspiračních teoretiků je cílem Bildebergu ovládnutí světa. V současnosti bývá Bildeberg (či některá jiná konspirační organizace) obviňován z údajného rozpoutáním migrační krize, v prvním desetiletí 21. století se spekulovalo o realizaci plánu na snížení lidské populace rozpoutáním epidemie prasečí chřipky, eboly, nebo nejnověji virem zika. Tímto námětem se ve svém románu Inferno inspiroval Dan Brown. Ať už jsou plány Bildebergu jakékoli, organizátoři konference zdůvodňují vyloučení veřejnosti z jednání snahou umožnit jejím účastníkům svobodnější a méně formální diskuzi o světovém vývoji. Jednání Bildebergu se zúčastnil i kníže Karel

12

Schwarzenberg, který údajně působí i v Trilaterální komisi5. Jaká je role Karla Schwarzenberga na zmíněných mezinárodních fórech si netroufá nikdo odhadovat, je však velmi pravděpodobné, že si kníže své místo v četných konspiračních teoriích vysloužil díky svému šlechtickému titulu a dlouhou rodovou linií, které v očích konspiračních teoretiků dodávají Schwarzenbergovi punc exkluzivity, starobylosti a tajemnosti. Není proto divu, že do opozice mu bývají stavěni euroskeptici jako Václav Klaus či Jana Bobošíková. Ať už se na konferenci Bildeberg, či na jiných uzavřených světových fórech chod světa organizuje, či ne, skutečný obsah jednání nám zatím zůstává utajen. Závěrem této kapitoly nezbývá než konstatovat, že ačkoli jsme konspiračním teoriím denně vystavování, akademici v českém prostředí zůstávají vůči konspiracím velmi ostražití a až na jedinou výjimku6 se s výukou konspiračních teorií a kontrafaktuální historie v akademických kruzích nesetkáme. Oběma přístupům k diskurzu však místo na žebříčku bestsellerů zajistili současní čtenáři populární literatury, která fikci s kontrafaktuálními narativy a konspiračními teoriemi zpracovává poměrně často.

Diskusní fórum politiků, obchodníků, bývalých diplomatů a novinářů založené na podporu bližší spolupráce mezi státy USA, Evropy a Japonska založené v roce 1973 z podnětu finančníka Davida Rockefellera (Urban, 2012). 6 Do roku 2013 vedl přední český konspirátor Daniel Solis předmět Konspirační teorie na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů Praha. 5

13

Dějiny a literatura V této kapitoly rozebereme, v jakých podobách se v literatuře naší civilizace vyskytovala alternativní historie a jak vypadá dnes. V duchu hesla „historii píší vítězové“ proběhl zřejmě jeden z nejstarších známých pokusů o úpravu dějin. Z obrázků v učebnici dějepisu nebo z návštěvy muzea Louvre si zajisté vybavíte pohublou tvář faraona Achnatona, manžela krásné Nefertiti a otce slavného Tutanchamona. Achnaton byl ve své době velký reformátor a pokoušel se egyptský polyteismus nahradit státním kultem slunečního boha Atona. Jeho reforma nakonec skončila neúspěchem a destabilizací celé říše. Za to si vysloužil od svých nástupců, kteří se k polyteismu záhy vrátili, téměř absolutní vymazání z historie. Jeho tělo bylo přeneseno do nevyzdobené hrobky v údolí králů, paláce, které nechal vybudovat, byly zbořeny a Achnatonovo jméno vymazáno z papyrů a reliéfů (Shaw, 2004, s. 288 329). O podobnou úpravu dějin se postarali i jiní egyptští faraoni, kteří se pomocí literatury snažili legitimovat svou vládu. Tak byly vytvářeny jakési osobní mýty, v nichž byl líčen božský původ faraonů, nebo jejich spojení s některým z bohů egyptského panteonu. Písaři faraonů tak vyvinuli jednu z prvních forem alternativní historie, která však byla prezentována jako historie oficiální. Kolem členů vládnoucí dynastie byla budována tak silná božská aura, že každý obyčejný Egypťan se s ideou božství svého panovníka ztotožnil a nikdy se nedozvěděl, že faraonem může být i syn obyčejné konkubíny z harému. S jistou formou alternativní historie se setkáváme i ve starověkém Řecku. Tam nacházíme i první historiky, kterými byli Thúkydidés a otec dějepisu Hérodotos. O tom, že události mohou být vykládány různě, se dozvídáme například z řeckých mýtů o delfské věštírně. Asi nejznámější věštbou kněžky Pýthie bylo proroctví pro lýdského krále Kroisa: „Překročíš-li řeku Halys, zničíš velkou říši.“ Ten si její proroctví vyložil špatně, zaútočil na Persii a zničil říši vlastní. Podobně si s historií pohrává i mýtus o Oidipovi, který známe například ze Sofoklovi tragédie. Řecké náboženské myšlení se silně opíralo o fatalismus, a tak se každé vzepření osudu dá vykládat jako pokus o alternativní historii. O takové vzepření se pokusil i král Láios, když svého syna Oidipa nechal pohodit v lese, aby zabránil své smrti z rukou syna, kterou mu předpověděla delfská věštírna. Už starověcí Řekové tedy znali manipulaci s dějinami, ať už se snažili před osudem utéct, nebo svůj osud naplnit (Fink, 2004). 14

V období středověku nalezneme hned několik podob alternativního vyprávění. Eduard Petrů ve své knize Zašifrovaná skutečnost poukazuje na alegorické vnímání literatury ve středověku a také na fakt, že středověká idealistická tvorba nesměřovala k reflektování životních zkušeností, ale přinášela čtenáři obraz toho co „má být nebo mělo být“ namísto toho co „je a bylo“. Obdobný přístup objevíme i ve středověkém výtvarném umění, ve kterém „dlouho nebylo obvyklé vytvářet portrét, tj. reflektovat skutečnost. […] Středověký malíř, který vytvářel obraz světce, nezachycoval jeho skutečnou podobu, ale vytvářel modelovou postavu“ (Petrů, 2002, s. 13-14). Podobně jako na středověké malbě dokážeme dodnes podle atributů (například dva klíče svatého Petra, lev evangelisty Marka) určit, který světec je na ní vyobrazen, dokázal se středověký nebo renesanční čtenář vypořádat s alegorickými dobovými díly. Hojně rozšířená alegorická literatura poskytla středověkým a renesančním autorům prostor pro vlastní imaginaci a také kritiku společnosti. Vedle alegorie s tzv. konkrétním plánem, která pomocí jinotajů odkazovala na dobovou realitu, rozlišujeme ještě alegorii s tzv. symbolickým plánem, která spojovala filozofickou, teologickou a mravní rovinu a ukazovala, co by mělo být, a představovala tak alternativní skutečnost. Z nejstarších českých alegorických děl připomeňme staročeskou Alexandreidu, spor Tkadleček nebo Hádání Prahy s Kutnou Horou. Podobně jako alegorie se symbolickým plánem fungovala i utopická literatura, která se příliš nerozvinula na našem území, ale výrazně ovlivnila literaturu západní. Utopie představovala výrazný prostředek kontrafaktuální fikce a poskytovala učencům prostor pro zamyšlení nad možným alternativním uspořádáním společnosti. Představiteli utopie jsou například Roger Bacon, Thomaso Campanella nebo Thomas Hobbes. Dalším formou kontrafaktuální fikce ve starší literatuře jsou cestopisy. Z dnešního pohledu bychom je přirovnali k literatuře faktu nebo k literatuře populárně-naučné a předpokládala se u nich určitá úroveň fakticity. Ne vždy se však realistické dílo dočkalo od čtenářů vřelého přijetí. Příkladem může být asi světově nejproslulejší cestopis Milion benátského kupce a cestovatele Marca Pola, který zachycuje autorovy vlastní zážitky z cesty do Asie. Díky velké míře autentičnosti je Milion považován za jeden z nejstarších pramenů o Asii a byl i v minulosti hojně využíván kartografy a historiky; u čtenářů se však větší oblibě těšil tzv. Mandevilllův cestopis. Jeho autor, údajně lutyšský lékař Jean de Bourgoigne, však nikdy do exotických krajů necestoval, a tak je celé vyprávění založeno na dobových kosmografiích a vlastní autorově fantazii, která mu pomohla zalidnit neprobádané oblasti světa postavami, které dnes nacházíme ve fantazijní nebo vědecko-fantastické literatuře (Petrů, 2002, s. 13-14). 15

„Středověký čtenář tu nehledal ani tak poučení o zeměpisných, politických a národopisných poměrech zemí – jeho bavily především fantastické stvůry, které autor přenesl na reálnou půdu…“ (Cestopis tzv. Mandevilla, s. 195). Přestože univerzitní učenci a středověcí cestovatelé jistě byli schopni odlišit zobrazení reality od Mandevillovy vlastní invence a identifikovat, že jim autor předkládá alternativní pojetí světa, běžní čtenáři vnímali Mandevilllův cestopis jako pravdivý zejména proto, že pravdivost jeho tvrzení nebylo možné ověřit. Mandevilllův cestopis představuje vynikající ukázku toho, jak alternativní fikce může na více než století ovlivnit vnímání skutečnosti. Kromě volnočasové literatury, kterou cestopisy bezesporu byly, nalezneme kontrafaktuální tvorbu i v historiografických dílech tehdejší doby. Pomocí těchto děl často docházelo k ospravedlňování panovníkových skutků a vytváření jeho image legitimního a spravedlivého panovníka v očích poddaných. Právě nejrůznější erbovní nebo rodové pověsti, ať už o praotci Čechovi nebo Romulovi a Removi, pomáhaly panovníkovi či šlechtici upevnit jeho pozici na ovládaném území a na společenském žebříčku. Lenka Pořízková si podobného upravování historie všímá v Kronice české Václava Hájka z Libočan, na které dnes historikové pohlížejí tak, že „středověké chápání pravdy se od našeho podstatně lišilo. Nejen umělci, ale i učenci se snažili zobrazovat svět idealizovaný“ (Pořízková, 2014, s. 66). Václav Hájek z Libočan však některé části textu vytvořil zcela účelově. „Smyšlené rodové a erbovní pověsti v Hájkově kronice totiž až nápadně korespondují se zájmy jeho šlechtických přátel, mecenášů či rodin na mocensky významných pozicích“ (Pořízková, 2014, s. 66). Podobou snahu o vytvoření alternativní a mnohem slavnější historie vlastního národa nacházíme v době národních obrození evropských národů již od konce 18. století. S nástupem romantismu a vzrůstající potřebou národního sebeurčení souvisí vznik nejrůznějších padělků, které vědní disciplína diplomatika označuje jako falza. Falzum je označení pro něco (nejčastěji listinu), co se vydává za něco jiného než ve skutečnosti je. Nejstarší falza na našem území známe již z raného středověku a jednalo se o listiny, jimiž se města, šlechta a církevní instituce snažily doložit privilegia, která jim byl údajně udělena panovníkem. Zřejmě nejznámějším falzem v české historii jsou však rukopisy Královédvorský a Zelenohorský, které můžeme označit jako nejvýznamnější pokus o realizaci alternativní historie u nás. Na začátku 19. století se v Evropě doslova roztrhl pytel s rukopisnými padělky, jež měly „rekonstruovat tu část národní historie a kultury, k níž neexistovaly doklady, ale která podle dobové víry musela být skutečností“ (Pořízková, 2014, s. 73). 16

Údajní padělatelé Josef Linda a Václav Hanka tedy vytvořili pro svou verzi kontrafaktuální historie natolik přesvědčivý důkaz, že vyvolali více než století trvající spor nejen o pravosti rukopisů, ale i o existenci a úrovni rané české kultury. Falšování literárních památek však není typické pouze pro národy, trpící pod rakousko-uherský jhem, ale nacházíme již více než tři sta let prakticky po celé Evropě – ze západní Evropy jmenujme například Ossianovy zpěvy z pera Jamese Macphersona vydané v druhé polovině 18. století, z východu Bojanův hymnus nebo Velesovu knihu současného ruského překladatele staroslovanských textů a stoupence védismu Aleksandra Igoreviče Asova (Mačuda, 2013, online). Zatímco vytváření kontrafaktuální historie pomocí falz vyžaduje velmi vysokou úroveň znalosti historie a nejrůznějších technických postupů, které se v údajné době vzniku falšovaného díla používaly, méně náročné je vytvořit alternativní dějiny v historickém románu. Počátky historické prózy spadají, stejně jako rozmach tvorby falz literárních památek, do období romantismu. Historický román je ideální platformou pro tvorbu alternativní historie, zejména tím, že je založen na zprostředkovaných informacích, které získáváme ve školních učebnicích, encyklopediích, studiem historie, a o nichž víme, že obsahují různě velká bílá místa. Přestože má dnes oficiální historiografie poměrně přiléhavé vysvětlení celé řady historických událostí, stále nám občas unikají motivy jednání některých osobností, nevíme, zda o některých činech nerozhodla pouze náhoda, nemoc panovníka nebo špatné počasí. Právě zde vzniká prostor pro spisovatelovu invenci – na pozadí historických reálií, víceméně známých čtenáři, využije vlastní prvky fikčnosti, kterými jsou silná fabule, subjektivní emocionální svět hrdinů, interpretace událostí, čímž sám dotváří dějiny. Přesto je třeba zdůraznit, že zatímco „tvůrce fikce má svobodu povolat do fikční existence jakýkoli představitelný svět, […] světy historické jsou omezeny na světy fyzicky možné“ (Doležel, 2008, s. 42). Historická próza se snaží vyplnit některé ontologické mezery v neúplných historických světech a podle míry fikčnosti, kterou historický svět doplní, můžeme rozdělit historickou prózu na tři proudy – tradiční historický román, postmoderní historický román a román s kontrafaktuálními narativy. Úkolem prvního z nich je „přispívat k poznání minulosti a fixovat dějinnou paměť (jakkoli je to problematické)“ (Pořízková, 2014, s. 212). Tradiční historický román sice není žádným věrohodným zdrojem informací, čtenářům však nabízí nejméně zkreslený pohled na dějinné události a drží se víceméně linie oficiální historiografie. Dějiny dotváří jen v takové míře, že oficiální historie zůstává taková, jakou ji známe z učebnic dějepisu, 17

a na místech, kde historická fakta nabízí nejednoznačný výklad událostí, která spisovatelům dovolují svéráznou interpretaci bez rozporu s oficiálním proudem. V historické fikci dochází k interakci „fikčních osob, které mají historické protějšky, a fikčních osob bez takových protějšků“ (Doležel, 2002, s. 326). Jako příklad takové interakce uveďme nejznámější tradiční historické romány, mezi které patří Ivanhoe Waltera Scotta nebo Tři mušketýři Alexandra Dumase staršího. Přestože se fikční hlavní postavy obou zmiňovaných románů setkávají s historickými osobnostmi, autoři jejich setkáním nijak nemění oficiální historii. Walter Scott nenechal krále Richarda Lví srdce zemřít, když jako Černý rytíř nasazoval svůj život po boku Ivanhoea v turnaji nebo při obléhání hradu, podobně mušketýři Alexandra Dumase zachrání čest královny Anny a přispějí k dobytí pevnosti La Rochelle, poslední bašty protestantů. Žádná z událostí, kterou Dumas nebo Scott ve svém díle vyobrazili, nijak nepřepisuje učebnice dějepisu a neotřásá historiografickými autoritami. S tradičním historickým románem se setkáme i v českém prostředí a jeho autoři nakládají s historií podobně jako autoři světoví. Za všechny jmenujme rozsáhlé dílo Aloise Jiráska, román Markéta Lazarová Vladislava Vančury, historické detektivky Vlastimila Vondrušky nebo knihu Dva proti říši spisovatele Jiřího Šulce, která téměř hraničí s literaturou faktu. Postmoderní historický román naopak nabízí „způsob, jak čtenářské znalosti a zkušenosti testovat či relativizovat“ (Pořízková, 2014, s. 212), neukotvuje naše dějinné povědomí jako tradiční historický román. Namísto toho nabízí výzvu v podobě nové interpretace historie, nabízí čtenáři neobvyklou metafikci, tříští jeho pozornost fragmentálností textu a mísením žánrů a díky nespolehlivosti vypravěče vytváří prostor pro čtenářovu fantazii. „Postmoderna neodmítá minulost, absorbuje ji jako jeden pól do svého paradigmatu protikladů. V této integraci je minulost podrobována všemožným přepracováním, reinterpretacím a restrukturacím“ (Doležel, 2008, s. 13). O to se ve svém románu Francouzova milenka úspěšně pokusil John Fowles. Román napodobuje (místy až paroduje) viktoriánskou literaturu a vypravěčův hlas některé aspekty života ve viktoriánské Anglii hodnotí z perspektivy 60. let dvacátého století. Příklad nalezneme v sedmé kapitole: Sami elegáni jim říkali „snobové“. V tomto omezeném, lokálním slova smyslu byl Sam velmi dobrou ukázkou snoba. Měl výborný čich pro styl oblékání, stejně jako „frajeři“ a „páskové“ dvacátého století (Fowles, 1976, s. 39).

18

Podobné esejistické vsuvky nalezneme v románu na mnoha místech. Tím, že autor poskytuje čtenáři srovnání se současností, testuje čtenářovu představivost a snadněji reinterpretuje některé aspekty viktoriánské doby. Tak jako Fowles do svého románu přidává metatexty a různé eseje, které se tváří pravdivě, ale jejichž pravdivost nemůžeme ověřit, nalezneme velké množství vsuvek a odkazů na jiná literární díla například v románu Jméno růže Umberta Eca. Právě dobové metatexty v románech Umberta Eca a Johna Fowlese zvyšují věrohodnost zaplněných bílých míst. Zatímco Fowles a Eco zaplňovali bílá místa oficiální historie svými vlastními fikčními světy, kontrafaktuální próza – ať už v duchu romantismu, moderny, či postmoderny – přepisuje historické události. „Kontrafaktuální historie tvůrců fikce je parodií klasické historické fikce; dějinná minulost poskytuje herce a scénu pro svou ,karnevalizaci‘“ (Doležel, 2002, s. 331). Tento typ fikce dává čtenářům možnost vžít se do role historika a položit si kontrafaktuální otázku: „Co by se stalo, kdyby…?“ Ne vždy však nalezneme v textu s kontrafaktuálními narativy přesně opačný běh událostí než jaký nám prezentuje oficiální historie, někdy stačí pouze naznačit, že události nabraly jiný směr nebo že se udály tak, jak se udály, jenom díky tomu, že za nimi stojí tajná spiklenecká skupina. A právě těmito texty se budeme zabývat v praktické části. Jak vyplývá z výše uvedeného, kontrafaktuální historie prošla za dobu své existence řadou proměn. Nejvýrazněji se změnil její účel. V období romantismu se spisovatelé se snažili povzbudit národní cítění a využívali historii jako exotickou kulisu svého příběhu, moderní spisovatelé upevňují dějinnou paměť lidstva a postmoderní spisovatelé zkouší, zda je naše dějinná paměť dostatečně hluboko zakořeněná. Kontrafaktuální narativy, které nalezneme v současných dílech a kterými se budeme zabývat v interpretační části této práce, „mají ve své podstatě experimentální fikce silný gnozelogický potenciál, postmoderní čtenář podléhá nezřídka klamu, že je může interpretovat jako skutečný exaktní sociologický výzkum (faktografické modelování alternativy)“ (Pořízková, 2014, s. 210).

19

PRAKTICKÁ ČÁST V následujících

kapitolách

analyzujeme,

jakým

způsobem

nakládají

s konspiračními spiknutími a s kontrafaktuální historií tři různorodí spisovatelé současnosti. Prvním z nich je americký spisovatel Dan Brown, který svými romány s hlavním hrdinou Robertem Langdonem rozpoutal veřejnou debatu ohledně legitimity katolické církve. Druhým spisovatelem, který do malé české čtenářské obce přinesl záhady a konspirační teorie na podobné úrovni jako Dan Brown, je záhadolog Arnošt Vašíček. Zatím se sice nestal autorem žádného bestselleru, na svém kontě má však scénáře k úspěšnému televiznímu seriálu Strážce duší a televizním filmům Ďáblova lest a Ztracená brána. Třetí spisovatel, který se tématu konspiračních spiknutí a konspiračních teorií ve svém románu věnuje, je jeden z nevýznamnějších představitelů postmoderny, italský sémiotik a filosof Umberto Eco. Jeho román Foucaltovo kyvadlo je jistou kompilací lidského vědění o konspiračních spiknutích od počátků západní civilizace až do současnosti a zároveň je významným varováním před slepým následováním konspirátorů a před nedostatkem kritického myšlení. Cílem následujících kapitol je nalezení prvků, které konspirační spiknutí a konspirační teorie v dílech těchto tří vybraných autorů spojují a kterými se vzájemně odlišují. U každého autora bude popsáno, kterými konspiračními spiknutími byla jeho díla inspirována, jak v jeho románu i povídce funguje kontrafaktuální přístup k historii a jak autor pracuje s intertextualitou a k čemu ji využívá. Všem třem autorům je společný zejména žánr, v jehož rámci konspirační teorie a kontrafaktuální historii využívají. Jedná se o směs thrilleru, detektivního románu, mysteriózního příběhu. Dále ve vybraných románech můžeme nalézt prvky tzv. questů, které známe z RPG her7, v nichž hráč plní jednotlivé úkoly za účelem získání odměny, či prvky iniciačního románu, na které poukázala v souvislosti s Foucaultovým kyvadlem Daniela Hodrová. Iniciační román je žánrový typ, který byl ve středověku zastoupen romány o hledání svatého grálu […] a měl kořeny v iniciačních obřadech a mýtech starověku, později se jeho ideje a ‚scénář‘ stýkaly s učením a obřady mystických bratrstev a sekt. Hrdina v díle tohoto druhu putuje do mimosvětských sfér, usměrňován nebo provázen zasvětitelem a iniciační pannou s funkcí média, směřuje od poznání empirického RPG hra – Role-playing game, česky rolová hra, je druh stolní, počítačové či interakční (larp) hry, kde hráči zaujímají role fiktivních postav. 7

20

k poznání ezoterickému, za kterým se obvykle skrývá tajemství světa, záhadného předmětu či bytosti nebo přímo Boha, symbolicky umírá pro vezdejší svět a je vzkříšen pro duchovní život (Hodrová, 1991, s. 705).

Asi nejblíže mají vybraná díla k detektivním románům. Zápletka či zločin je vždy objasněn odhalením konspiračního spiknutí. Na rozdíl od běžných detektivek však není hlavním hrdinou policista ani detektiv, ale akademik zabývající se symboly či historií. Při pátrání po zločinci se kromě obvyklých policejních postupů využijí právě znalosti vědce, kterého během pátrání čeká řešení jednotlivých stop či hádanek a několik zkoušek jeho charakteru. Vybraní autoři v analyzovaných textech poměrně přísně dodržují Desatero pátera Knoxe (Škvorecký, 1988, s. 64), porušují však pravidlo č. 13 ze seznamu Dvaceti pravidel pro psaní detektivek od Willarda Huntingtona Wrighta píšícího pod pseudonymem S.S. Van Dine, který v detektivkách zakazuje přítomnost tajných společností a mafií (Škvorecký, 1988, s. 60). Vzhledem k mnohonásobnému žánrovému synkretismu bude v následující části práce pro analyzovaná díla využíván souhrnný termín román s konspirační teorií. Než přejdeme k samotné analýze jednotlivých děl, ráda bych upozornila na specifičnost tématu a s ním související nedostatek, případně nedostupnost odborné literatury. Rozlišit v oblasti konspiračních teorií, záhad a ezoterické literatury skutečně kvalitní odborný zdroj bývá obtížné, neboť i v akademických knihovnách nalezneme například rozsáhlou monografii historičky Jany Čechurové o svobodných zednářích a vedle ní konspiraci Svatá krev, svatý grál od trojice autorů Michaela Baigenta, Richarda Leigha a Henryho Lincolna, která je dnes vnímána jako fikce. Kritický přístup k literárním pramenům byl jednou z hlavních zásad této diplomové práce. Tento přístup byl nutný zejména v oblasti ezoterické literatury. Přívlastky ezoterická, okultistická i hermetická bývají často libovolně zaměňovány a označují literaturu, jejíž obsah a „principy se neslučují s kritickoracionálním přístupem vědy“ (Heřt, 2008, s. 63). Podrobnější definici a rozlišení esoteriky, hermetismu a okultismu lze nalézt v rozsáhlé monografii českého psychologa a historika Milana Nakonečného nazvané Lexikon magie, ze zahraničních zdrojů jmenujme dílo Esotericism and the academy: rejected knowledge in western culture nizozemského specialisty na hermetickou filosofii Woutera J. Hanegraaffa. Cílem této diplomové práce však není shrnutí veškerého esoterického vědění, či posouzení vědeckosti esoterního poznání – to by vystačilo na několik monografií odborníků z Katedry filosofie a Ústavu religionistiky. 21

V této práci si vystačíme s definicí z Výkladového slovníku esoterie a pavěd Jiřího Heřta, člena českého klubu skeptiků SISYFOS: Esoterika (z řeckého esotericos = vnitřní, obrácené dovnitř), jindy označovaná jako hermetismus, je termín pro širokou sféru dříve tajných, dnes spíše tajemných učení, která byla přístupná jen osobám vyvoleným a zasvěceným. Podobný význam má termín okultismus, který se však spíš používá pro praktickou stránku esoteriky, filosofického pohledu na svět. Cílem esoteriky je poznat skrytá tajemství světa pohledem „z vnitřku“. Esoterika vychází ze starých gnostických názorů judaistických,

řeckých

i křesťanských,

později

se

odvolávala

především

na mýtickou postavu Herma Trismegista, […] Na středověkou esoteriku navazoval později řád Rozenkruciánů a Svobodných zednářů, […] theosofie a […] jejím pokračováním je ve 20. století filosofie New Age i postmodernismus s jeho ideou, že vše je možné - tvrdit, připustit, obhajovat (anything goes). […] Metodou esoterického poznání je pak spekulace, meditace, magie, mimosmyslové vnímání, jasnozření. Rámec esoteriky se v posledním století zásadně změnil vlivem médií a zpřístupnění všeho toho, co bylo kdysi obsahem schůzek uzavřených kruhů jedinců. Tajné znalosti, rituály, symboly, pomůcky, vše se stalo veřejné, stalo se dokonce spíše hrou, zábavou nebo výdělečným nástrojem v rukou léčitelů (Heřt, 2008, s. 63).

Esoterismus se nevylučuje s náboženstvími a jeho úlohou v novém tisíciletí je „pronikání lidského poznání i činnosti do oblastí vymykajících se poznávání akademických věd“ (Nakonečný, 2009, s. 127), využíváním nových prostředků se snaží překonat jednostrannost lidského poznávání, které je od doby osvícenského příklonu k racionalitě „omezeno“ na empirismus a scientismus. Podstatným znakem esoterismu je symbol, který je pro esoteriku založen „na korespondenci mezi různými řády reality přirozené a nadpřirozené“ (Nakonečný, 2009, s. 127); symbolika nejen esoterická bude analyzována v dílech každého ze tří vybraných autorů. Pro účely této práce však bude s přívlastky okultistická, esoterická a hermetická nakládáno jako se synonymy. V případě nutnosti použití esoterické literatury jako sekundárního zdroje budou vybrána pouze díla renomovaných odborníků odkazující na další kritické prameny. Toto opatření bylo nutné učinit, protože nepřehledná situace na českém knižním trhu by se dala vyjádřit příměrem, který Umberto Eco uvádí v románu Foucaultovo kyvadlo, kde se tři redaktoři musí dennodenně vypořádávat se

22

„spisovatelskými ďáblíky“, kteří zahlcují jejich nakladatelství literaturou ezoterickou a konspiračními teoriemi: Jako rybář najde v síti prázdné škeble a igelitové pytlíky, tak taky do nakladatelství přichází velké množství rukopisů diskutabilních, a je tudíž třeba přísného lektora, který by nejenom oddělil zrno od plev, ale upozornil i na zajímavější strusku (Eco, 1991, s. 311).

23

Dan Brown Prvním autorem, jehož dílo bude podrobeno analýze, je Dan Brown. Tento americký spisovatel je prozatím tvůrcem šesti románů, které v českém jazyce vyšly pod názvy Digitální pevnost, Andělé a démoni, Pavučina lží (či Anatomie lži), Šifra mistra Leonarda, Ztracený symbol a Inferno. Kromě románů Digitální pevnost a Anatomie lži spojuje knihy postava Roberta Langdona, odborníka v oblasti symbologie. V jednotlivých románech nalezneme celou řadu konspiračních teorií, kterými se autor inspiroval, a navíc některé knihy jako samostatné konspirační teorie obstojí samy o sobě. Největším Brownovým bestsellerem je román Šifra mistra Leonarda, který autorovi přinesl značnou mediální pozornost díky hlavní myšlence románu, že „základní křesťanské nauky o Kristově božství a jeho zmrtvýchvstání jsou starověkým podvodem“ (Šifra Mistra Leonarda, Katolická církev a Opus Dei, 2005, online). Děj detektivního thrilleru začíná tím, že k vraždě Jacquese Saunièra, kurátora pařížského muzea Louvre, je přizván harvardský profesor Robert Langdon jako poradce v oblasti symbolů. Na místě se setkává se Sophií Neveuovou, která pracuje u policie jako kryptoložka a je Saunièrovou dcerou. Ta Langdonovi prozrazuje, že jeho pozice poradce je pouhou lstí vyšetřovatele Bezu Fache, který Langdona podezírá z vraždy Saunièra. Sophie s Langdonen rozluští vzkaz, který Saunière své vnučce zanechal, a společně prchají noční Paříží před policií. Jejich cesta vede do Depozitní Curyšské banky, kde si ve schránce vyzvednou truhličku s kryptexem. Následně nacházejí úkryt na zámečku Villette u Langdonova přítele, Sira Leigha Teabinga, který je odborníkem na hledání svatého grálu a u kterého zjistí, že Jacques Sunière byl velmistrem Převorství sionského, tajného společenstva, které ochraňuje potomky Ježíše Krista. Díky Teabingově pomoci rozluští kryptex, zneškodní albínského mnicha ze skety Opus Dei – vraha Jacquese Saunièra, a uprchnou do Londýna. Tam vyjde najevo, že Teabing byl strůjcem celého vražedného plánu, jehož cílem bylo odhalení Ježíšových potomků a diskreditace církve. Teabinga nakonec zatkne policie. Langdon se Sophií pokračují v pátrání. Zamíří do kaple Rosslynské kaple ve Skotsku, kde se Sophie setká se svojí rodinou a zjistí, že je svatým grálem – svatou krví – Ježíšovým potomkem. Hlavním důkazem pokračování Ježíšova rodu jsou však ostatky Máří Magdalény. V poslední kapitole napovídá Dan Brown čtenářům prostřednictvím Roberta Langdona, že tyto ostatky jsou ukryty v podzemí muzea Louvre.

24

Konspirační teorie o Ježíšových potomcích Zápletka románu Šifra mistra Leonarda se týká zejména sporu o božskou podstatu Ježíše Krista, která by mohla být v očích církve narušena zjištěním, že měl potomky a případně žil jinak než je popisováno v evangeliích. Vyjdeme-li z církevních dějin v podobě, kterou zastávají historici na akademické půdě, zjistíme, že se Dan Brown od jejich pojetí počátků křesťanské církve nijak výrazně neliší. Například historici Václav Drška a Drahomír Suchánek ve své knize Církevní dějiny: Antika a Starověk vycházejí z celé řady historických studií a za zakladatele současné křesťanské církve považují Ježíše a jeho následovníky (apoštoly), kteří se na začátku prvního století našeho letopočtu úspěšně pokusili vymezit vůči dosavadnímu učení judaismu (2013, s. 15-16). O tom, jaký život tento zakladatel církve vedl, však oficiální historie mlčí, Kristovo zmrtvýchvstání nelze po ukřižování způsobem popsaným v Bibli vědecky podložit. Naopak velmi barvitě popisují Ježíšův život a smrt biblická evangelia, na jejichž základě vznikaly i světské příběhy – z nejstarších jmenujme liturgickou Hru tří Marií či frašku Mastičkář, z nejnovějších rockovou operu autorů Tima Rice a Andrewa Lloyda Webera Jesus Christ Superstar. Zatímco lze zmíněná světská díla chápat spíše popularizačně, Písmo svaté bylo na Druhém vatikánském koncilu konaném v letech 1962 – 1965 prohlášeno Věroučnou konstitucí o božím zjevení Dei verbum za posvátné a kanonické. […] K sepsání posvátných knih si však Bůh vybral lidi a použil jich s jejich schopnostmi a silami, působil v nich a skrze ně, aby jako praví autoři zapsali všechno to a pouze to, co on chtěl. […] knihy Písma svatého učí spolehlivě, věrně a bez omylu pravdu, kterou chtěl mít Bůh zaznamenanou v Písmě svatém pro naši spásu.

Přijmeme-li tezi, že Bible je oficiálním a - jak z konstituce Dei verbum vyplývá – pravdivým pramenem o životě Ježíše Krista, bude nám po přečtení románu Šifra mistra Leonarda zřejmé, že Dan Brown zde plně využívá kontrafaktuální historii. Na více než pěti stech stranách následuje čtenář Roberta Langdona pátrajícího po tajné organizaci Převorství sionské, které chrání potomky Ježíše Krista. Bible ovšem o žádných Ježíšových potomcích nehovoří. Dan Brown ovšem není prvním ani jediným zastáncem této konspirační teorie, pouze ji vhodně využil ve své románové fikci. Spisovatel využil konspiraci ale natolik přesvědčivě, že jej autoři knihy Svatá krev a svatý grál, Michael Baigent a Richard Leigh žalovali pro plagiátorství. Se žalobou však neuspěli, protože soud v odůvodnění trefně poznamenal, že: 25

žalobce si nemůže pro sebe zabrat historický výzkum nebo vědomost a zabránit legitimnímu užití historických a biografických materiálů, předložených teorií, obecných přednesených argumentů nebo obecných předložených hypotéz (ať už jsou rozumné, či nikoli) nebo obecných témat napsaných o těchto vědomostech či výzkumu (Authors lose appeal over Da Vinci Code plagiarism, 2007, online).8

Jak autoři knihy Svatá krev a svatý grál, tak Dan Brown se ve svých textech zaobírají kontrafaktuální historií, co by se stalo, kdyby Ježíš Kristus pojal za manželku Máří Magdalenu a s ní zplodil potomky. Kniha Svatá krev a svatý grál však tuto konspirační teorii přinesla již v 80. letech 20. století a rozhodně nebyla svého druhu první. Pravdivost této konspirační teorie zatím neumíme potvrdit ani vyvrátit, vyvolává však otázky směřující ke kontrafaktuální historii: „Co by se stalo, kdyby katolická církev přiznala, že Ježíš měl manželku a děti?“ Konspirátoři včetně Michaela Baigenta a Richarda Leigha se domnívají, že odhalením existence Ježíšových potomků by mohlo dojít k několika situacím, které se vzájemně vylučují, ale mohly by nastat i současně. Autoři knihy Svatá krev a svatý grál vyslovují hypotézy o důsledcích usazení potomků Ježíše Krista v podobě merovejské dynastie na jeruzalémský trůn: Jeruzalém by nahradil Řím a proměnil se ve skutečné hlavní město křesťanství a možná mnohem víc než křesťanství. Pokud by byl totiž Ježíš uznán za smrtelného proroka, za kněze-krále a zákonného vládce z Davidova rodu, mohl by být přijatelný jak pro muslimy, tak pro Židy (Baigent a Leigh, 2003, s. 316).

Další hypotézou konspirátorů je, že „i kdyby existoval nevyvratitelný důkaz [o existenci] takového rodokmenu, mnoho lidí by prostě potřáslo rameny a zeptalo by se: ,No a co?‘ Propracované plány Sionského převorství by následkem toho měly jen malý smysl“ (Baigent a Leigh, 2003, s. 323). Poslední hypotéza zahrnuje vznik teokratických Spojených států evropských, sjednocených dynastií z rodu Ježíšova, kde skutečná vláda by ležela na Převorství sionském (Baigent a Leigh, 2003, s. 323). Bohužel z doby, kterou dnes označujeme jako začátek našeho letopočtu, se dochovalo pouze malé množství písemných památek, které by bylo možné považovat za produkty Ježíše Krista a jeho učedníků – apoštolů. Významnější písemnosti se objevují

Původní text z článku Authors lose appeal over Da Vinci Code plagiarism: „It does not […] enable the claimant to monopolise historical research or knowledge and prevent the legitimate use of historical and biographical material, theories propounded, general arguments deployed, or general hypotheses suggested (whether they are sound or not) or general themes written about.“ 8

26

až v průběhu prvního století našeho letopočtu a jsou připisovány Ježíšovým následovníkům, šiřitelům křesťanské nauky, například Pavlovi z Tarsu či sv. Petrovi (Suchánek a Drška, 2013, s. 24). „Úhrnem vzato existuje zhruba 4700 významných rukopisů a přinejmenším sto tisíc citací či zmínek ve spisech prvních otců“ (Johnson, 1999, s. 29). O Ježíšově vztahu k ženám se z Bible, jak ji známe v současnosti, nic nedozvíme. Historici Drahomír Suchánek a Václav Drška však o jejich významné roli v počátcích křesťanství nepochybují a dokládají, že ženy v 1. a 2. století našeho letopočtu zastávaly v křesťanských obcích i významné pozice – jednalo se často o presbyterky9 či jáhenky10, a za tento přístup k ženám sklízeli křesťané od pohanů kritiku pro svou „bláhovou důvěřivost a naivitu křesťanské nauky“ (2013, s. 61). Pravý důvod, proč došlo k vyloučení žen z řad církevních funkcionářů, však není znám. Paul Johnson uvádí, že „vědci objevili jeden nebo dva zcela zjevné příklady, kdy raná církev zfalšovala některé pasáže z Nového zákona a tak ,antedatovala‘ teologické pojmy“ (1999, s. 30), zda ale došlo i ke změnám v charakteru postav, to Johnson ani jiní historici neuvádí. Johnson zároveň upozorňuje na to, že pokud k podobným snahám došlo před začátkem druhého století našeho letopočtu, je téměř nemožné tuto manipulaci odhalit (1999, s. 30). Právě v tomto období došlo k sestavení pevného kánonu svatých knih, jehož vyústěním je současná Bible, která je kompilací 27 spisů představujících spojení tradice s autoritou. Účelem sjednocení posvátných textů bylo posílení jednotnosti v tehdejší křesťanské diaspoře a také posílení křesťanství, které o své místo na slunci muselo soupeřit s judaismem a římským polyteismem. Z toho vyplývá, že se tvůrci Bible při jejím sestavování zřejmě řídili jistým konzervatismem, který ženám vysoké pozice v patriarchální společnosti nepřiznával, a možná se nechali unést a vybrali texty, které pro zakladatele křesťanství vyznívají lichotivěji než texty jiné (tzv. texty gnostické). Gnostické texty neboli text, které nebyly zařazené do kánonu Písma svatého, jsou často využívány konspirátory k vytváření hypotéz o účelovém vyloučení gnostických textů z Bible císařem Konstantinem, církevní historikové však datují ustálení kánonu již do 3. století (Suchánek a Drška, 2013, s. 71). Příkladem takového gnostického textu může být Evangelium podle Jidáše Iškariotského, o kterém pojednává ve své knize Bart Ehrman (2007), z Evangelia podle Marie a Evangelia podle Filipa vychází ve své knize

9 10

vůdkyně místní křesťanské komunity (Havránek, pověřený člověk, který vykonává službu charitativního a administrativního charakteru

27

Dan Brown. Jak je již výše naznačeno, skutečně byly některé texty vybrány účelově k posílení pozice a jednotnosti křesťanství, nelze ovšem s určitostí tvrdit, že některé texty byly vybrány tak, aby zakryly pravdu o Ježíšově životě. Současná věda však nemá kompetence umožňující zjistit, zda některý z gnostických textů není více pravdivý než samotný text biblický. Na nemožnost ověření autentičnosti Bible naráží v románu Šifra mistra Leonarda i hrdina Robert Langdon a jeho přítel historik Leigh Teabing, kteří kryptoložce Sophii vysvětlují zásady kontrafaktuální historie. Neuvědomují si ale, že stejně jako nelze ověřit pravdivost Bible, nelze ověřit ani pravdivost textů, na nichž je založena konspirační teorie o Ježíšově potomcích. Konspirátoři v Šifře mistra Leonarda argumentují nedostatečnou objektivitou historie jako vědy: „Což znamená, že historii vždy píší vítězové. Když dojde ke srážce dvou kultur, názory poraženého jsou potlačeny a vítěz pak sepíše historické knihy – knihy, ve kterých opěvuje vlastní pravdu a pomlouvá poraženého nepřítele. Jak kdysi napsal Napoleon: Historie není nic jiného než fabule, na které se shodla většina lidí.“ Usmál se. „Dějiny jsou ze své podstaty vždy jen jednostranným vylíčením daných událostí.“ […] „Sangrealské dokumenty jednoduše vypravují alternativní pohled na Kristův příběh“ (Brown, 2003, s. 288).

Je však nutné zopakovat, že historie se zakládá na vědeckých metodách zkoumání a „rozlišování mezi pravdou a smyšlenkou“ zůstává hlavní zásadou historiků, a to i po postmoderní výzvě historiografii a kritice absolutní objektivity (Iggers, 2002, s. 21 - 22). Naproti tomu kontrafaktuální historie, zůstává stále jen jednou z metod, kterou historik při své práci používá, aby ověřil své závěry, a je na smyšlenkách založená. Využití závěrů oficiální či kontrafaktuální historie jako literárního námětu závisí čistě na vůli spisovatele. Přestože by se na první pohled mohlo zdát, že svou tvůrčí volností přidělávají autoři románů s kontrafaktuální historií historikům práci a nutí je k uvádění omylů na pravou míru, historici (například Barbara Fraleová) pohlíží na některé literární výtvory se sympatiemi proto, že mohou vést k novému serióznímu bádání o neprozkoumaných skutečnostech a mohou ukázat, kde se nachází trhliny v historikově výkladu událostí. Bílá místa v historii počátků křesťanství jsou zatím velmi četná a nabízejí proto široký prostor pro fantazii historiků i umělců. Nezbývá nám, než se spolehnout na vlastní úsudek o tom, co se před více než dvěma tisíci lety odehrálo, nebo si počkat na nejnovější archeologické objevy z Blízkého východu. 28

Jedním z nejčastějších námětů uměleckých děl týkajících se počátků křesťanství je hledání svatého grálu. Zatímco spisovatelé jako Dan Brown či Gérard de Sède spatřují ve svatém grálu potomky Ježíše Krista, mezinárodní náboženská organizace Hnutí Grálu považuje za svatý Grál „každoročně Bohem doplňované centrum síly pro stvoření“ a vychází z knihy Poselství Grálu německého spisovatele Oskara Ernsta Bernhardta, kterou sepsal ve 30. letech 20. století pod pseudonymem Abd-ru-shin (Hnutí Grálu, online). V minulých staletích byla za svatý grál nejčastěji považován kámen, nebo nádoba, ze které Ježíš Kristus pil při poslední večeři a do níž později Josef z Arimatie zachytil Kristovu krev. Hledání této nádoby je popisováno již v artušovských legendách z 6. století, za svatým grálem putuje i Parzival v eposu Wolframa von Eschenbach, který vycházel z básně Chrétiena de Troyes. Pomineme-li rytířskou kulturu ve středověku, zájem o svatý grál se obnovil v období romantismu a byl také předmětem, o který se zajímali nacisté. Této skutečnosti si povšimli i hollywoodští filmaři, kteří nacistický zájem o svatý grál využili jako zápletku pro akční film Indiana Jones a poslední křížová výprava. Svatý grál je také námětem komediálním, objevuje se v prvním celovečerním filmu britské komediální skupiny Monty Python. Téměř ve všech uměleckých zpracováních legendy o svatém grálu však nalezneme konspirační spiknutí, které grál ochraňuje, nebo po něm pátrá – mohou to být templáři, rytíři od Artušova kulatého stolu, elitní nacistická jednotka a další. Stejně je tomu i u Dana Browna a o konspiračních spiknutích v knize Šifra mistra Leonarda pojednává následující kapitola.

29

Konspirační spiknutí Převorství sionské a Opus Dei V románu Šifra mistra Leonarda nalezneme dvě konspirační spiknutí – jsou jimi Opus Dei a Převorství sionské. Zatímco Opus Dei je skutečnou katolickou organizací sdružující katolíky po celém světě, Převorství sionské je součástí konspiračních teorií a tato údajná tajná skupina má za úkol ochraňovat potomky Ježíše Krista. Přestože i dnes je možné stát se členem Převorství, nevstoupíte do více než 1000 let staré organizace, ale do spolku založeného v roce 1956. „Hlavním paradoxem Převorství sionského je skutečnost, že nejsou žádné důkazy o jeho existenci před rokem 1956, přestože tvrdí, že existuje od středověku“ (Burstein, 2006, s. 239). Ve středověku se v Jeruzalémě nacházelo Opatství sionské náležející Řádu naší Paní z hory Sion, které mělo určité spojení s templáři, o tom, že by Převorství sionské mělo být pokračovatelem tohoto řádu, však současným historikům není nic známo (Burstein, 2006, s. 239). Převorství sionské je pravděpodobně jedním z největších podvrhů poloviny 20. století. Z webových stránek Priory of Sion se dozvíme, že roce 1956 založili ve francouzském městě Annemasse Pierre Plantard, André Bonhomme, Jean Delaval a Armand Defago sdružení s názvem Převorství sionské, které se mělo stát vlivnou politickou skupinou a které si během 60. let vytvářelo vlastní fiktivní historii, v níž odkazovalo na svůj starobylý původ. Zakladatelé Převorství dokonce vytvořili několik falz, která jsou dodnes uložena ve francouzské národní knihovně v Paříži, později pojmenovaná jako Dossiers Secrets d'Henri Lobineau11. Nechali také spisovatele Gérarda de Sède sepsat knihu o tom, že farář Bérenger Saunière nalezl v jihofrancouzské vesnici Rennes-le-Château dokumenty potvrzující existenci Převorství sionského; hojně publikovali. Celý podvod s domnělým pokladem v Rennes-le-Château a Převorstvím sionským však vyšel najevo v 70. letech, kdy francouzský badatel Jean-Luc Chaumeil, bývalý člen Převorství, ve své knize odhalil trestní minulost Pierra Plantarda (v roce 1953 byl odsouzen za podvod k šesti měsícům odnětí svobody) i celou mystifikaci. Tím se činnost Převorství sionského prakticky zastavila. Nový zájem o Převorství sionské rozpoutali v roce 1982 Henry Lincoln, Michael Baigent a Richard Leigh svojí knihou Svatá krev a svatý grál. Ti záměrně, nebo nevědomky, rozšířili Plantardovu konspirační teorii o Převorství sionském a vytvořili tak dílo, které bylo na vědeckém poli odmítnuto, zato sklízelo četné úspěchy u čtenářů

11

česky Tajné spisy Henriho Lobineaua

30

a zájemců o okultismus (Priory of Sion, online). Zajímavé také je, že některé pasáže knihy Svatá krev a svatý grál jsou bez přiznání autorství přebírány v dalších knihách zabývajících se Převorstvím sionským12, jako je například Bursteinovo Tajemství Da Vinciho kódu. Poslední dějství celého podvodu můžeme datovat do roku 1993, kdy v souvislosti s korupční aférou Rogera-Partice Pelata, byl Pierre Plantard vyslýchán před soudem. Podle Plantarda byl Roger-Partice Pelat posledním velmistrem Převorství sionského a po prohlídce Plantardova bytu se dokonce našli podvržené dokumenty, podle kterých byl Pierre Plantard králem Francie. Plantard pod přísahou nakonec přiznal, že si vše okolo Převorství sionského vymyslel a od soudu se mu dostalo varování, aby si již příště nezahrával. Pierre Plantard zemřel v roce 2000 (Priory of Sion, online). Přestože Plantard svůj podvod přiznal, nelze vyloučit, že se jednalo o zastírací manévr Převorství a tak nezbývá, než spekulovat. „Možná nikdy neexistovalo jinak než jako podružná politická zbraň templářů v době jejich největšího rozkvětu, […] možná je to jen naprostá novinářská kachna“ (Burstein, 2006, s. 232). Zatím poslední vlna zájmu o Převorství sionské se zvedla v souvislosti s vydáním románu Šifra mistra Leonarda. Do ní si Dan Brown vybral vše z Plantardových fantazií a z knihy Svatá krev a svatý grál, co se mu hodilo k „vytvoření správných metafor a myšlenkových provokací, jež by přehlušily zmatek tohoto světa nasyceného informacemi a zábavou. Jeho přístup zaznamenal prokazatelný úspěch“ (Burstein, 2006, s. 233). K převzatým domněnkám o Převorství sionském přidává Dan Brown i své vlastní fantazie. Například prostřednictvím Sophiiných vzpomínek dostává čtenář možnost nahlédnout do rituálu hieros gamos, který oslavuje ženské reprodukční schopnosti, nebo se dozvídáme o dětských hrách, jimiž ji její dědeček Jacques Saunière připravoval na členství v Převorství (Brown, 2003, s. 352 a 355). Úhlavním nepřítelem Převorství sionského je podle románu Šifra mistra Leonarda Opus Dei. Opus Dei, plným názvem Praelatura Sanctae Crucis et Operis Dei, je „osobní prelatura13 katolické církve, která pomáhá obyčejným laikům najít svatost skrze jejich každodenní povinnosti, zvláště skrze práci. Bylo založeno v roce 1928 šestadvacetiletým Srovnej BAIGENT, Michael, Richard LEIGH a Henry LINCOLN: Svatá krev a svatý grál, s. 68-71 a BURSTEIN, Daniel: Tajemství Da Vinciho kódu, s. 249 - 253. 13 Osobní prelatura je „církevněprávní jednotka uvnitř hierarchické struktury církve, které předsedá prelát odpovědný Biskupské konferenci, a ke které mohou patřit jak laici, tak kněží. Je ustanovena Svatým stolcem ze specifických pastoračních nebo organizačních důvodů a je řízena stanovami danými Svatým stolcem. Slovo osobní naznačuje, že je definována osobami, na rozdíl třeba od diecézí nebo farností, které jsou definovány geografickou oblastí“ (Opus Dei, online). 12

31

knězem, Josemariou Escrivá, který zemřel v roce 1975 a byl Janem Pavlem II. blahoslaven roku 1992“ (Opus Dei, online). Opus Dei má na pěti kontinentech více než 80 000 členů, z nichž pouhá 2 % tvoří kněží prelatury, kteří dodržují nejpřísněji nastavená pravidla. Dalšími členy jsou řeholníci a laici. Společně s několika dalšími katolickými hnutími čelilo Opus Dei řadě žalob kvůli sektářským praktikám a psychické manipulaci (Moyano, 2011, s. 68), čehož si povšiml i Dan Brown. V roce 1991 dokonce vzniklo mezinárodní sdružení ODAN (Opus Dei Awareness Network), které se „zaměřuje na shromažďování a zveřejňování zkušeností bývalých členů, článků o Opus Dei v médiích, analýz interních, neveřejných spisů. Soustředí se také na psychoterapeutickou pomoc bývalým členům a jejich rodinám“ (Pláteníková, 2005, online). V českém prostředí na praktiky Opus Dei upozornila v religionistickém časopise Dingir Jana Pláteníková, která strávila dva roky jako laická členka. Veřejná prohlášení současných ani bývalých členů však jsou poměrně vzácností, více o poměrech v Opus Dei lze zjistit například z anonymního rozhovoru se španělskou numerářkou14 žijící v pražském centru, kterou pro účely své bakalářské práce oslovila Johana Pižlová. Některé odpovědi numerářky však velmi přesně korespondují s oficiálními informacemi dostupnými na webových stránkách Opus Dei. Podobnosti rozhovorů, které členové Opus Dei poskytují médiím, s oficiální doktrínou využívá také Dan Brown. Na stranách 35 – 39 románu Šifra mistra Leonarda nalezneme interview mezi biskupem Aringarosou a novinářem. Odpovědi biskupa se až nápadně shodují s odpověďmi na „Často kladené otázky“ na webových stránkách organizace. Výňatek z románu a z „Často kladených otázek“ je přiložen v příloze. Vzhledem k tomu, že i „mnozí katolíci připouštějí, že toho o této vlivné skupině vědí velmi málo“ (Burstein, 2006, s. 262), je zřejmé, že pokud se Dan Brown nechtěl do Opus Dei infiltrovat, nezbylo mu než spoléhat na informace poskytnuté samotnou organizací a na vlastní fantazii. Součástí Brownových fantazií je i rituál sebeumrtvování, jenž spočívá v bičování a používání cilice neboli ostnatého opasku, který si kajícníci připevňují na stehno (Brown, 2003, s. 19). Podle vyjádření Opus Dei nejsou tyto praktiky po členech Opus Dei vyžadovány a praktikují je dobrovolně pouze někteří členové společnosti (Opus Dei, online). Z výše naznačených informací o psychickém nátlaku na členy instituce, ze kterých vzešlo několik skandálů, které se dostaly až do soudní síně, vyplývá, že Opus Dei není Numeráři jsou svobodní, v celibátu žijící členové, kteří se kromě profesní práce věnují také službě prelatuře, řeholníci (Opus Dei, online). 14

32

žádný nedělní klub přátel katechismu. Brownovo zobrazení Opus Dei jako „kradmé, navýsost loajální a vražedné prodloužené ruky Vatikánu – prostě papežovy tajné policie“ (Burstein, 2006, s. 273) však působí také přehnaně. V této kapitole jsme zjistili, že fiktivní svět románu Šifra mistra Leonarda je zabydlen dvěma konspiračními spiknutími. Zajímavé je, že obě vycházejí z reálně existujících společností. Zatímco však Opus Dei je fungující organizace zřízená podle církevního práva, Převorství sionské je pouhou hrou Pierra Plantarda, kterou zřejmě neprohlédli samozvaní badatelé Henry Lincoln, Michael Baigent a Richard Leigh a víceméně seriózně se jí zabývali v knize Svatá krev, svatý grál.

33

Tři klíče v kryptexech Kromě prezentace konspirační teorie a pátrání po členech tajných organizací mají vybraná díla ještě další společné jmenovatele – interpretaci literárních fragmentů pomocí výkladu symbolů a rozsáhlé užití intertextuálních odkazů k dodání věrohodnosti. U všech třech autorů nalezneme kromě textu i přidané ilustrace, které pomáhají čtenáři lépe si zobrazenou hádanku představit. Nad triviálností některých hádanek v Šifře mistra Leonarda se však kritici díla, v čele s Peterem Millarem, občas pozastavují: Nepřekvapí nás, že když jsou Sofie a její americký symbologický společník celí tumpachoví z podivného psaného textu, který podezřívají z toho, že by mohl být druhem starobylé semitštiny, nakonec se ukáže, že jde o anglický text psaný kurzívou pomocí zrcadla (což je přesně to, jak to vypadá na první pohled) (Millar, 2003, online).15

Většina konspiračních teorií, s kterými se můžeme seznámit kdekoli v knihách či na internetu, obsahuje velké množství nejrůznějších vodítek, jejichž rozluštění, či přiřazení správného významu, má potvrdit pravdivost konspirační teorie. Velmi často nalezneme v románech s konspirační teorií veršovaný literární fragment, obvykle datovaný do starověku či středověku, který po důkladné významové analýze poskytne hrdinům další klíč na cestě k hledání svatého grálu či nezvratný důkaz o existenci templářského pokladu, či potvrzení nějaké jiné konspirační teorie. Šifra mistra Leonarda obsahuje takovéto klíče hned tři. Tím prvním je hádanka vedoucí k rozluštění kryptexu, zařízení, které podle Dna Browna sestavil Leonardo da Vinci a které se skládá z několika kotoučů s písmeny a tajnou schránkou: Na dávnou moudrost pouta stáhnu sám

An ancient word of wisdom frees this scroll…

leč pouze átbaš dá tu růži vám

and helps us keep her scatter'd family whole...

pak z chrámu kříže náhle stoupne dým

a headstone praised by templars is the key...

a z hlav je kámen, jenž je klíčem tvým.

and atbash will reveal the truth to thee.

(Brown, 2003, s. 341).

(Brown, 2004, s. 402).

Původní text: „No surprise, then, when Sophie and her American symbologist companion are flummoxed by a strange written text that they suspect may be a form of ancient Semitic. It turns out to be longhand English mirror-writing (which is exactly what it looks like).“ 15

34

V prvním kryptextu se však nacházel ještě jeden kryptex s další hádankou, která si v češtině vysloužila veršů šest, v angličtině jde však pouze o čtyřverší: On rytíř býval, znával slávu, čest a Londýn místem jeho spánku jest,

In London lies a knight a Pope interred.

kde Papež sám mu kázal hloubit rov

His labor's fruit a Holy wrath incurred.

a kouli chtěl naň vrýti místo slov,

You seek the orb that ought be on his tomb.

vždyť díky ní on znával církve zášť,

It speaks of Rosy flesh and seeded womb

pro sémě růže jest ta koule plášť

(Brown, 2004, s. 445).

(Brown, 2003, s. 398).

Třetí hádanka odkazuje na samotné umístění svatého grálu a Dan Brown zde zachovává pohádkovou trojici úkolů: Kde kalich v sobě tajně skrývá břit

The Holy Grail 'neath ancient Roslin waits.

a dávný Roslin stráží její klid

The blade and chalice guarding o'er Her gates.

ji krášlí díla mistrů, nebe hvězd

Adorned in masters' loving art, She lies.

v ta místa právě dej se zpátky vést

She rests at last beneath the starry skies

(Brown, 2003, s. 503).

(Brown, 2004, s. 585).

Všechny básně se vyznačují sdruženým rýmem a malým počtem básnických figur. Řešení první hádanky je nejnáročnější a vyžaduje znalosti o šifře átbaš, která pochází již z 5. století před naším letopočtem a využívá písmena hebrejské abecedy. Dále je nutné znát podrobnosti o pátku 13. října 1307, který je dnem, kdy došlo k pronásledování templářů a následnému zrušení jejich řádu na základě obvinění z kacířství, které mělo spočívat v uctívání Bafometa (Ďábla). Výsledkem použití slova Bafomet v šifře átbaš dojdeme k výsledku „sofia“, tedy moudrost, která je zároveň jménem hlavní hrdinky. K rozluštění druhé z nich nepotřebuje čtenář žádné hluboké studium historie a vystačí si pouze s posledním veršem. Koule, která je pláštěm pro sémě růže, je totiž v každé lidové hádance jablko. Prvních pět veršů odkazuje na Isaaca Newtona, což hrdina knihy odhalí pomocí internetového vyhledávače. Pro českého čtenáře bez znalosti anglického jazyka je však hádanka obtížnější tím, že mu chybí znalosti o Alexandru Popeovi a o tom, že se jeho jméno dá přeložit jako Papež.

35

Pátrání po místě popsaném třetí básní je ukázkou toho, že interpretace jakéhokoli textu není vždy jednoznačná. První interpretace zavede hlavního hrdinu do kaple Rosslyn ve Skotsku, druhá do pyramidového vstupu pařížského muzea Louvre. Chyba v interpretaci však není chybou faktickou, na rozdíl od různých dezinterpretací historických faktů, kterých se Brown dopouští (Burstein, 2006, s. 372), ale chybou funkční a dovede Roberta Langdona k původní rodině Sophie Neveuové.

36

Jmenná symbolika Dalším typickým znakem pro fikci s konspirační teorií je jmenná symbolika. V románu Šifra mistra Leonarda nalezneme jmennou symboliku hned na několika místech. Hlavní hrdinka se jmenuje Sophie Neveu, přičemž jménu Sophie odkazuje k řeckému výrazu „sofia“ tedy moudrost. Zatímco řecké „sofia“ je všeobecně známé, k rozluštění inspiračního zdroje pro jméno Sira Leigha Teabinga potřebujeme umět řešit anagramy neboli přesmyčky. Přemístěním písmen zjistíme, že Dan Brown jménem historika zabývajícího se hledáním grálu vzdal poctu autorům knihy Svatá krev, svatý grál Michaelu Baigentovi a Richardu Leighovi (Brown, 2003, s. 285). Další nápadná jmenná symbolika se týká policejního kapitána Bezu Fache, který Roberta Langdona a Sophie Neveu podezírá ze smrti Jacquese Saunièrea. Bezu Fache se téměř v každé kapitole jeví jako rozmrzelý či rozhněvaný muž, což přesně odpovídá překladu jeho příjmení z francouzštiny: „Fache se nasupil. Osud obrazu ho zřejmě nijak neodjímal“ (Brown, 2003, s. 40). „Fachovi ztvrdly rysy. ,Myslíte, že Saunière přirovnává církev k pomýlenému Drakovi a Satanovi?‘“ (s. 57). „Hlavní Fachovou emocí dnes v noci bylo intenzivní odhodlání zatknout pachatele, jako kdyby to pro něj byla otázka osobní cti“ (s. 58). „Fachova zlost na chvilku polevila“ (s. 60). „Fache se otočil a vztekle odpochodoval opačným směrem“ (s. 75). „Facheovi se vařila v žilách krev, když vyťukával čísla 4…5…4 (s. 132).

Fache se tváří kysele i na straně 334, napadá letištního dispečera na straně 345 a o čtyřicet stran dále pouští hrůzu na pilota. Rozmrzelost a zloba provázejí kapitána Fache celou knihu, příjmení je tedy vybráno velice příhodně. Podobně jako jméno Bezu, které odkazuje na kopec poblíž Rennes-le-Château (Burstein, 2006, s. 506). Právě v této jihofrancouzské vesnici objevil podle knihy Svatá krev, svatý grál venkovský farář Bérenger Saunière čtyři kódované pergameny, které mu vynesly značné finanční prostředky a společenské uznání (Baigent a Leigh, 2003, s.13-21). Jméno tohoto venkovského kněze, na němž je celá konspirační teorie o Převorství sionském založena, si Dan Brown vypůjčil pro kurátora muzea Louvre a domnělého velmistra Převorství sionského, což potvrzuje i Dan Burstein ve své knize Tajemství Da Vinciho kódu (2006, s. 506).

37

Inspiračního zdroj pro jméno Robert Langdon přiznal sám autor v jednom z rozhovorů. Příjmením Langdon vzdal Dan Brown hold výtvarníkovi Johnu Langdonovi, jehož tvorba je zaměřena na grafický design a zejména ambigramy neboli slova, která mohou být čtena více směry (příkladem může být americké WOW, volání o pomoc SOS, nebo logo hudební skupiny ABBA. Právě ambigramy tvoří zápletku prvního Brownova románu Andělé a démoni, kde se s Robertem Langdonem setkáváme poprvé a jehož původní obálku John Langdon pro svého přítele Dana Browna navrhl (Carey, 2006, online). Pátrání po etymologii jmen v knize Šifra mistra Leonarda zakončíme u biskupa Manuela Aringarosy, který v knize pochází ze Španělska. To mě přivedlo ke španělskému slovníku a ovlivněna konspirační teorií o Převorství sionském jsem doufala, že po rozdělení příjmení Aringarosa na „Aringa“ a „rosa“, vznikne sousloví typu „nepřítel růže“, nebo něco podobného. Dan Brown však byl při tvorbě románu mnohem nápaditější, čehož si povšiml Simon Cox, který nahlédl do slovníku italského. Z něj vyplývá, že slovo „Aringa“ je italský výraz pro sledě (anglicky herring) a „rosa“ označuje červenou barvu (anglicky red). Po překladu do angličtiny vznikne výraz „red herring“, který je ustáleným slovním spojením značícím prostředek k odvedení pozornosti, falešnou stopu (Cox, 2009, s. XII). A tím právě biskup Aringarosa, jeho chráněnec Silas i celá prelatura Opus Dei v knize jsou – nastrčenou figurou v plánu na získání svatého grálu, která svoji úlohu prohlédne až na samém konci, kdy je Aringarosa nešťastnou náhodou postřelen samotným Silasem: Učitel mi slíbil, že se nebude zabíjet, a já jsem ti nakázal, abys jej ve všem poslechl. „Byl jsem příliš dychtivý. Příliš bojácný. Ty i já – oba jsme byli podvedeni“ (Brown, 2003, s. 464).

Z výše naznačených výkladů jmen vyplývá, že si je Dan Brown dobře vědom komunikace mezi autorem a čtenářem. Vypůjčíme-li si terminologii z článku Jany Hoffmnanové pro časopis Slovo a Slovesnost, můžeme říci, že jmenná symbolika a samostatné řešení hádanek jsou umělecké postupy zaměřené spíše na „vyspělého, elitního čtenáře–partnera“. Přítomnost této vrstvy textu, která vyžaduje aktivní přístup čtenáře, je však téměř marginální a text jako celek míří spíše na čtenáře „masového, naivního“ (Hoffmannová, 1992, online). Odhalení významu některých jmen je pro „masového, naivního“ čtenáře sladkou třešničkou na dortu, či další rozvíření jeho konspiračních fantazií. 38

Intertextualita a intermedialita Poslední

zastavení

s Danem

Brownem

se

bude

týkat

intertextuality

a intermediality. Intertextualita je „vlastnost literárních textů vztahovat se k jiným textům“ (Nünning, 2006, s. 351), je důkazem toho, že text neexistuje ve vakuu. V teorii intertextuality rozlišujeme dvě pojetí – deskriptivní a ontologické. „Zatímco snahou deskriptivní teorie intertextuality je označit záměrné a specifické narážky autora na jiné dílo, ontologický pojem intertextuality vznikl uvnitř širšího a radikálnějšího teoretického projektu, který chtěl rozbít právě představu autorské intencionality, jakož i jednotu a autonomii samotného díla“ (Nünning, 2006, s. 351). Dílo Dana Browna je však ukázkovým dílem pro zastánce deskriptivní teorie intertextuality. V románu Šifra mistra Leonarda používá autor intertextualitu zřetelnou, dokonce s uvedením zdrojů. Na stranách 277 a 279 tak nalezneme citace z gnostických Evangelií podle Máří Magdalény (tzv. Mariino evangelium) a podle Filipa (Dus a Pokorný, 2001, s. 209-234). Další citací, tentokrát nepřiznanou, je například seznam velmistrů Převorství sionského (Brown, 2003, s. 367), který pochází z knihy Svatá krev a svatý grál Michaela Beigenta, Richarda Leigha a Henryho Lincolna (2003, s. 96). Zejména kratší citace označuje Dan Brown kurzívou, jako třeba citáty Leonarda da Vinciho, které nalezneme na straně 260. Kurzívu také používá v souladu s angloamerickou konvencí a s pravidly pro psaní odborného textu, tedy pro zvýraznění názvů literárních děl, periodik a jiných médií (Brown, 2003, s. 13, s. 273, s. 367, s. 425). Za skrytou intertextualitu v románu Šifra mistra Leonarda můžeme považovat již zmiňovaný rozhovor novináře a biskupa Aringarosy na stranách 35 – 39. Ten téměř doslova kopíruje „Často kladené otázky“ z oficiálních internetových stránek Opus Dei. Plné znění obou textů je obsaženo v Příloze 1. Asi nejefektivněji je v knize Šifra mistra Leonarda využita intertextualita hned před prologem, kde čtenář nalezne poznámky týkající se Převorství sionského a Opus dei, kterými Dan Brown položil základy pro zvýšení věrohodnosti svého románu. Doslova je pod nimi uvedeno: Veškeré popisy uměleckých děl, architektury a tajných rituálů v tomto románu přesně odpovídají skutečnosti.

Tato poznámka vypadá na první pohled jako nezávislá, nakladatelstvím přidaná vysvětlivka, je však součástí fikce. Fungují podobně jako předmluva Starý rukopis, přirozeně v románu Umberta Eca Jméno růže. Díky této předmluvě řada čtenářů uvěřila, 39

že středověký rukopis, který Eco v předmluvě popisuje, skutečně existoval. Využití tohoto literárního postupu Danem Brownem popisuje Umberto Eco ve své knize Dějiny legendárních zemí a míst: Obvyklou vypravěčskou fintou, Lúkianovými Pravdivými výmysly a Swiftem počínaje a Manzonim konče, je zahájit román tvrzením, že vychází z autentických podkladů. Zarážející je jedině to, že mimo román, tedy v každodenním životě, Brown vždy prohlašoval, že to co vypráví, je historická skutečnost (Eco, 2013, s. 420).

Zde nezbývá než konstatovat, že toto tvrzení bylo možná způsobené nezkušeností Dana Browna při komunikaci s novináři, možná se jednalo o součást marketingové strategie pro zvýšení prodejů jeho knih. Druhým nápadným textovým jevem v díle Dana Browna je intermedialita. Můžeme ji definovat jako „případ, kdy je prokazatelné, že v artefaktu jsou záměrně užita alespoň dvě distinktivní výrazová a komunikační média v souladu s konvencí“ (Nünning, 2006, s. 345-346). Ansgar Nünning rozlišuje intermedialitu podle způsobu vzniku na primární a sekundární, která vznikla až jako reakce na původní text často přičiněním někoho jiného (příkladem může být filmová adaptace románu). Dále lze rozlišit intermedialitu na manifestní, v níž zůstávají užitá média jako taková v díle zřetelná, a skrytou, u níž může být problém prokázat, že jde vůbec o intermedialitu. (Nünning, 2006, s. 345-347).

K rozpoznání intermediality potřebuje čtenář často „čtenářské

pomůcky“ jako paratexty či popisky obrázků, Dan Brown hojně využívá kapitálky. Právě využití kapitálek u Browna svědčí o jeho skvělém pozorovacím talentu. Všiml si totiž, že některé nápisy dnes lidé vnímají spíše podvědomě a ani je nečtou. Tato sdělení jsou pro své adresáty více obrazovým sdělením, než textem. Brown je tedy záměrně vypsal kapitálkami, aby čtenáři poskytl obrazový vjem. Nejvíce je v knize Šifra mistra Leonarda tento způsob použití kapitálek patrný na těchto příkladech: HOTEL RITZ, PAŘÍŽ (str. 11) NE PAS DERANGER, NERUŠIT (s. 33) TOILETTES PUBLIQUES (str. 75) SORTIE/EXIT (str. 117) DEPOZITNÍ CURYŠSKÁ BANKA (str. 194) VLOŽTE KLÍČ (str. 199) ZADEJTE ČÍSLO------------POZOR (str. 212) ENTER (str. 214) SOUKROMÝ MAJETEK. ADVOKÁTŮM VSTUP ZAKÁZÁN. (s. 249)

40

Dále využívá autor kapitálky v souladu s konvencemi, tedy v případě, že chce upoutat čtenářovu pozornost. Nalezneme zde přímou řeč, kde kapitálky značí jistou naléhavost například na straně 189: „VOITURE CINQ-SIX-TROIS. OU ETES-VOUS? REPONDEZ!“ Kapitálky se také vyskytují v hádankách, je jimi naznačeno otáčení kryptexem. Jako třeba na straně 244: „V-I-N-C-I

V-O-U-T-E“, nebo na straně 382:

„GRIL GRAAL GREAL VENUS MARIA“. Součástí knihy je také několik obrázků, které umožňují čtenáři snadněji si představit interpretované symboly (viz Příloha 2), ať už je to Šalamounova pečeť a její části (Brown, 2003, s. 501 – 502), či neznámé písmo, z kterého se nakonec vyklube latinka psaná kurzívou a za pomoci zrcadla (Brown, 2003, s. 337 a 341). Obrázky i používání kapitálek v románech Dana Browna naznačují, že si je autor vědom všudypřítomného mísení žánrů a médií, které je jedním definičních znaků postmodernismu. V Šifře mistra Leonarda připomínají naznačené jevy zobrazení, jaké známe z filmu či televize, jedná se o prolínání vizuálních prvků do textu. Kromě intermediality je v románu hojně zastoupena i intertextualita, která se projevuje přítomností četných přiznaných i nepřiznaných citací.

41

Závěr Romány Dana Browna jsou u čtenářů populární zejména proto, že „každého přitahují konspirace“ (Brown, 2003, s. 191). Jak už jsme naznačili v kapitole Kontrafaktuální historie a konspirační teorie, současná společnost je názorově roztříštěná a nepanuje v ní jednotnost vědeckých názorů, lidé tak stále hledají nějaký vyšší smysl, kterým jsou dějiny i každodenní události řízeny. V románu Šifra mistra Leonarda, stejně jako v knize Svatá krev, svatý grál, využili autoři současný postmoderní odklon od „velkých vyprávění, náboženství a vědy“ (Nünning, 2006, s. 622), když zpochybnili existenci Ježíše Krista v takové podobě, v jaké jej známe z Bible. Vypomohli si při tom využitím konspiračního spiknutí Převorství sionské. Tomu Dan Brown vytvořil konspiračního nepřítele z řad církevních organizací – Opus Dei. Zatímco Převorství sionské je konspiračním spiknutím v pravém slova smyslu a nikdy jako společnost reálně neexistovalo (kromě několika chabých pokusů Pierra Plantarda o činnost společnosti v 50. letech dvacátého století), v případě Opus Dei se jedná o fungující církevní organizaci, které roli konspiračního spiknutí přisuzuje pouze Dan Brown. Román Šifra mistra Leonarda také obsahuje četné pasáže týkající se výkladu významů některých symbolů a tři literární fragmenty – básně, jejichž rozluštění dovede hlavní postavy i čtenáře ke svatému grálu. Toto putování za grálem, ať je jím myšlen kalich, kámen, ostatky Máří Magdalény či tajemství Ježíšova světského života, vnáší do thrilleru s detektivní zápletkou prvky iniciačního románu. Dan Brown také hojně využívá intermedialitu a intertextualitu pro ozvláštnění textu. Vyspělého, elitního čtenáře–partnera jistě potěší možnost aktivního přístupu k četbě románu v podobě rafinovaně skryté jmenné symboliky, která často vyžaduje znalost reálií z knihy Svatá krev, svatý grál. Přestože by se na první pohled mohlo zdát, že jsou konspirační teorie a odhalování pradávných tajemství pouze záležitostí anglo-americké kultury, případně kultury západní Evropy, v následující kapitole zjistíme, že tajemno lze nalézt i v českých luzích a hájích. Zajímavé je, že některé čistě západoevropské fenomény, jako konspirační spiknutí, poklad templářů či magické rituály, jsou natolik univerzální, že jsou mezi kulturami přenášeny velmi snadno a každá z nich si k těmto fenoménům něco přidá. Například poklad templářů může být ukryt prakticky kdekoli. V České republice se spekuluje o tom, že má podobu vozů se zlatem a nápovědu k místu jeho úkrytu nalezneme na hradě Veveří, jak se dočteme na následujících stránkách.

42

Arnošt Vašíček Arnošt Vašíček vystudoval filmovou a televizní žurnalistiku na Fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze. V 90. letech bylo jeho jméno známé divákům České televize a televize Nova díky dokumentárním cyklům Setkání s tajemnem a Planeta záhad, které zaplnily mezeru na trhu lačnícím po dokumentech západního střihu, které do Sametové revoluce na československých obrazovkách chyběly podobně jako ezoterická a okultistická literatura. Arnošt Vašíček se zabývá zejména záhadným archeologickým nálezům, nevysvětlitelným úkazům, tajemným jevům, utajovaným rituálům a legendám naznačujícími kontakt s jinými světy. Původně se jeho bádání zaměřovalo pouze na oblast Jižní Ameriky a Tichomoří, od začátku nového milénia „se soustavně věnuje dosud neodhaleným tajemstvím českých dějin a pokouší se dokázat, že naše minulost není vždy kronikou dobře známých událostí, ale někdy velmi složitým kryptogramem, z nějž jsme dosud dokázali rozluštit jen několik málo stránek“ (Vašíček, 2015, online). Kromě dvou desítek populárně naučných knih o záhadách zejména exotických je Arnošt Vašíček i autorem scénářů k třináctidílnému televiznímu seriálu Strážce duší a thrillerů Ďáblova lest a Ztracená brána, které se odehrávají v českém prostředí. Předlohy seriálu s hlavním hrdinou spisovatelem Viktorem Armínem a studentkou Katkou Nelserovou i thrillerů, kde vystupuje odborník na výklad symbolů Michal Runa, vyšly také knižně jako dva romány a soubor povídek. Zajímavé je však načasování jejich televizní premiéry a uvedení na knižní trh, které navazuje na úspěšnou vlnu fikce s konspiračními teoriemi, kterou rozpoutal Dan Brown knihou Šifra mistra Leonarda, jež výrazně zvýšila zájem čtenářů o knihy a filmy s podobnou tématikou. Analýze díla Arnošta Vašíčka bude podrobena povídka ‚Tajemství Templu‘ z cyklu Strážce duší a román Ztracená brána. Nejprve rozklíčujeme základní konspirační teorie, které nám Vašíček ve svých knihách nabízí. Dále se práce bude zabývat podobností některých motivů v díle Arnošta Vašíčka s motivy v díle Dana Browna, která je místy velmi nápadná.

43

Tajemství templu Povídka ‚Tajemství Templu‘ je založena na pátrání po bájném pokladu řádu templářů, o kterém podrobněji pojednává následující kapitola. Díky četným donacím, které šlechtici a duchovní vynakládali na válku ve Svaté zemi, „papežové připsali Templu roli banky, která schraňovala a rozmnožovala peníze určené na financování křížových výprav. Francouzská koruna zase přiřkla komendě v Paříži roli pokladnice království“ (Fraleová, 2009, s. 79), dokonce byli osvobozeni od daňové povinnosti (Fraleová, 2009, s. 54). Templáři se tak kromě svého majetku starali o majetek královský. Po zahájení procesů s templáři v pátek 13. října 1307 byl pařížský Templ obsazen královským vojskem a „přeměněn na královskou pokladnici došlo ke smíšení královského pokladu s templářským“ (Sterneck, 2004, s. 176). Vzhledem k tomu, že se proces s rytíři templářského řádu vlekl několik let a některým se podařilo uniknout, začaly vznikat konspirační teorie o tom, že poklad templářů byl v noci před pátkem třináctého převezen na jiné místo a ukryt z králova dosahu. Velmistr řádu Jacques de Molay16 byl upálen na hranici až po sedmi letech věznění, mučení a výslechů. To v konspirátorech vzbuzuje hypotézu, že francouzský král chtěl od velmistra získat informaci o místě, kam byl poklad templářů ukryt. Na celém světě proto vznikla celá řada konspiračních teorií, které určují přesné místo, kde se poklad templářů nachází a hledání pokladu templářů je častým námětem populární kultury dodnes. Příkladem může být americký film Lovci pokladů17 v hlavní roli s Nicolasem Cagem nebo série počítačových a konzolových her Assassin's Creed. Ztracený poklad templářů se podle badatelů ukrývá na nejrůznějších místech. Zatímco jedni tvrdí, že zůstal v Evropě a pověst o tom, kde se ukrývá, je spojena s téměř každým hradem obývaným nebo alespoň navštíveným některým z templářů, podle Stevena Sora je poklad ukrytý na ostrově Oak Island u břehů Nového Skotska v Kanadě. Další konspirační teorie jej umisťují do neprostupných alpských průsmyků dnešního Švýcarska, do Skotska, případně do Portugalska, kde k procesu s templáři došlo nejpozději. Čeští konspirátoři nejčastěji umisťují templářský poklad na hrad Veveří, zříceninu Templštejn či západočeský Zbiroh. Arnošt Vašíček si za dějiště detektivní povídky ‚Tajemství Templu‘ vybírá fiktivní hrad Vrchnov, který vybavuje kaplí s velmi zvláštní štukovou výzdobou

16 17

česky Jakub Molay v originále National Treasure

44

nad vchodem. Zatímco v knize není hrad nijak detailněji popsaný, v televizním seriálu jej zpodobnil hrad Veveří, kde se televizní seriál natáčel. Podobnost fiktivního Vrchnova s reáliemi hradu Veveří však není náhodná, jak se přesvědčíme v následujících kapitolách, ale jedná se o záměr. Změnou názvu hradu chtěl Arnošt Vašíček zřejmě zůstat v rovině fikce. „Jde o výplod fantazie na základech reality,“ přiznává Arnošt Vašíček v knize Sedm záhad Strážce duší – Jak to bylo doopravdy (2005, s. 73). Proto u něj nenalezneme žádnou předmluvu, jako u Dana Browna, která by se snažila povídkám Strážce duší dodat věrohodnosti. Dle Vašíčkovy konspirační teorie, kterou postupně rozplétá hlavní postava spisovatel Viktor Armín, se právě na Vrchnově nacházela tajná schránka s mapou vedoucí k templářskému pokladu. Tajnou schránku objeví Armín náhodou a v době objevu je už prázdná. Rozluštěním záhadných symbolů nad vchodem do kaple a vyřešením hádanky opsané ze starých listin však Armín zjišťuje, co měla schránka ukrývat. Povídka končí nalezením historických mincí z tajné schránky i vraha restaurátorů. Mapa k pokladu a symbol $ však hrdinům, na rozdíl od čtenáře, zůstanou utajeny.

45

Konspirační spiknutí Řád templářů V povídce ‚Tajemství Templu‘ je konspiračním spiknutím Řád templářů, oficiálně zvaný Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu. Řád vznikl v roce 1120 v důsledku první křížové výpravy, papežovo posvěcení dostal o 9 let později na koncilu v Troyes. Původním úkolem tohoto rytířsko-vojenského řádu, původně devítičlenného bratrstva, byla ochrana poutníků na cestě do Jeruzaléma, později ochrana celého Jeruzalémského království. Příslušníci řádu dodržovali řeholi sepsanou Bernardem z Clairvaux, skládali slib chudoby, poslušnosti a čistoty, což zdánlivě kontrastovalo s kultem tělesné síly a zdatnosti. V řadě sekundárních textů o templářích jsou zmiňováni jako mniši ve zbrani a Barbara Fraleová dodává: „Ve své dvojí podstatě náboženské instituce a pečlivě vybrané armády se templářský řád stane protagonistou a hlavním symbolem doby křížových výprav“ (2009, s. 58). Díky četným donacím a ekonomickým výsadám spojeným s nezbytností převádění peněz na hrazení nákladů války proti Saracénům se templáři stali zakladateli bankovního systému, jaký známe dodnes. Navíc měli propracovaný hospodářský systém. Vědomi si nestálosti území ve Svaté zemi, zakládali v Evropě komendy, které „byly hospodářskými jednotkami a zároveň také centry náboru a výcviku“ (Fraleová, 2009, s. 77). Veškeré výnosy z komend se zpeněžily a poslaly do Svaté země na lodích vybavených uzamykatelnými bezpečnostními schránkami. V pátek 13. října 1307 byl řád zrušen francouzským králem Filipem IV. Sličným, téměř všichni templáři byli pozatýkáni a odsouzeni pro kacířství. Tento den je údajně počátkem pověry o nešťastném pátku třináctého. Se zrušením řádu nejprve papež Klement V. nesouhlasil a bulou Ad preclaras vyzval Filipa IV. k vydání heretiků církevním soudům, kterým podle kanonického práva jako jediným náležela pravomoc k trestání příslušníků církevních řádů a rušení řádů. Filip IV. však papežovu výzvu neuposlechl. Podle nejnovějších poznatků Barbary Fraleové, archivářky vatikánských tajných archivů, se papež pokoušel o reformu templářského řádu a během procesů nařídil zrušit jejich exkomunikaci, do které byli uvrženi obviněním z hereze. Přesto pod politickým a diplomatickým tlakem vydal papež Klement V. bulu Vox in excelso, která Řád templářů zrušila. Majetek templářů, značně zmenšený Filipem IV., přešel na Řád johanitů. Neobvyklý vzestup, prosperita i pád prestižního řádu však vyvolávaly nejrůznější dohady již mezi současníky templářů. „Templáři byli považováni za ochránce nejsvětějších relikvií Kristových pašijí“ (Fraleová, 2009, s. 155), jako například Svatého 46

grálu nebo Turínského plátna. Řada konspirátorů se domnívá, že templáři v Šalamounově chrámu v Jeruzalémě nalezli poklad, svatý grál či listiny, kterými později vydírali papeže a získali tak své výsadní postavení ve středověké společnosti. Jiné konspirační teorie hovoří o včas převezeném a uschovaném pokladu templářů, který čeká na své objevení dodnes. Stačí pouze rozluštit symboly, stopy a hádanky, které jsou zašifrované všude kolem nás, jimiž přeživší templáři svůj poklad ochraňují. Z templářů se postupem doby stal kulturní fenomén. Nalezneme o nich tisíce publikací nejrůznější kvality. Slovy Umberta Eca v předmluvě ke knize Barbary Fraleové: „Jediný problém spočívá v tom, že v 90 procentech případů (opravuji, v 99 procentech), se jedná o čirou fantazii.“ Podle Umberta Eca „jediným způsobem, jak zjistit, zda je kniha o templářích pravdivá, je zkontrolovat, zda končí rokem 1314, kdy byl jejich velmistr upálen na hranici“ (Fraleová, 2009, s. 11-12), jakékoli další dějiny Řádu templářů považuje za básnickou licenci a dějiny nejrůznějších hnutí navazujících na templáře či hlásící se k jejich odkazu nazývá dějinami templarismu. Ani Eco ani Fraleová však zájem o templáře neodsuzují, naopak v nich spatřují nové podněty k serióznímu bádání. O oblíbenosti templářů jako literárního námětu svědčí v knihkupectvích nejen police s populárně-naučnými knihami a historickými romány. Templáři jsou hlavními hrdiny i ve sci-fi a fantasy románech, dokonce se s nimi setká i pan Auťák od Zbygniewa Nienackiho, polského autora dobrodružné literatury pro děti. Řád templářů se však dostal do popředí zájmu čtenářů a divadelního publika již v polovině 19. století při rozmachu zájmu společnosti o okultismus a ezoterii související s romantismem. Ze světové literatury jmenujme román Ivanhoe od Waltera Scotta, kde hrdina Ivanhoe čelí svému protivníkovi z řádů templářu, rytíři Brianu de Bois Guilbert. V českém prostředí vznikly v 19. století romány Templáři v Čechách spisovatele Prokopa Chocholouška a Templáři z pera německy píšícího Ernsta Sommera. Mimo nich nalezneme templáře i na prknech, která znamenají svět. Příkladem může být opera Karla Šebora na libreto Karla Sabiny Templáři na Moravě a divadelní hra Templáři v Čejkovicích aneb Jak se volá Ďábel od Františka Kožíka. V současnosti kromě literatury vznikají i desítky filmů a počítačových her, templáři jsou také významnou marketingovou značkou - využívá je k propagaci celá řada kulturních památek, v České republice - Templářskými sklepy Čejkovice počínaje a zámkem Staré Hrady konče. Po celém světě existují dokonce nejrůznější tajné a polotajné spolky, které vznikají od 18. století, kdy zájem o templáře rozpoutal romantismus a tehdejší společnost viděla v templářích první revolucionáře snažící se 47

o nápravu společnosti a „byli považováni za okultní adepty, osvícené alchymisty, mágy a mudrce, mistry lóží vysoké zasvěcence – skutečné supermany, kteří jsou obdařeni úctyhodnou výzbrojí tajemné moci a vědění“ (Burstein, 2006, s. 249). V Česku se k odkazu templářů hlásí konspirační například spiknutí Svobodných zednářů i skautské oddíly (Zlín). Dále se pořádají larpy18 a letní tábory s templářskou tématikou, v internetových obchodech lze zakoupit kompletní templářskou zbroj i množství propagačních předmětů od ručně vyrobeného pečetidla s templářským křížem po pivní podtácky s portrétem posledního velmistra Jakuba Molaye. V českém prostředí však působí i organizace, kterou ve své knize Templáři v zemích českých králů označuje autor za „dědice templářů“. Jedná se o laický křesťanský řád - Řád rytířů Kristových, který je mezinárodní neziskovou organizací. Řád rytířů Kristových je portugalskou odnoží Řádu templářů, který ve zreformované podobě překonal zrušení templářského řádu a nepřetržitě působí v Portugalsku dodnes, a co víc, vytváří provincie mimo Portugalsko. V roce 1999 byla ustavena česká provincie se sídlem ve Stránecké Zhoři na Moravě. Hlavní náplní Řád rytířů Kristových je snaha o křesťanský život, podpora duchovního povolání nebo charitativní činnost. Řádu a jeho působení v českých zemích se věnuje Jaroslav Melichar, píšící pod pseudonymem Templarius Bohemicus, jehož čtyři dosud vydané publikace podrobně pojednávají o (ne)přítomnosti templářů na místech, která jsou jim, zejména Václavem Hájkem z Libočan, připisována. Před spolky a organizacemi, které odkazují k dědictví templářského řádu, však důrazně varuje Barbara Fraleová. Upozorňuje na to, že „existují různé nevýdělečné společnosti, které se inspirují templářskými hodnotami, aby podpořily chvályhodné iniciativy v oblasti kultury, folklóru a dobročinnosti. Jiné skupiny se zase prohlašují za ,dědice‘ řádu, jako by se nikdy nebyl rozpadl“ (Fraleová, 2009, s. 155). Současné spolky však znaky templářského řádu nenaplňují ani zdaleka. Jednalo se o řád vojenský a náboženský, jehož členové byli pouze vojáci – svobodní nebo vdovci -, kteří se zavázali dodržovat slib poslušnosti a osobní chudoby. Navíc byl řád zrušen bulou Vox in excelso a jakýkoli pokus o jeho oživení bez papežského souhlasu by byl nelegální (Fraleová, 2009, s. 156).

Z anglického „live action role-playing game“, jedná se o specifický druh her, založených na hraní role. V těchto hrách má každý hráč přidělenou roli nějaké postavy, kterou během hry ztvárňuje, podobně jako herci na divadle. Hráči však nehrají pro diváka, ale pro sebe samé a své spoluhráče (Pouchlý, online). 18

48

Veršovaná hádanka z hradu Vrchnov Podobně jako u Dana Browna v Šifře mistra Leonarda bylo k nalezení svatého grálu zapotřebí rozluštit veršované hádanky, k objevení templářského pokladu podle Arnošta Vašíčka vede také literární fragment pocházející z pozůstalosti majitele hradu hraběte Prospera, který v minulosti při hledání pokladu údajně zmizel. V povídce se během rekonstrukce hradní kaple objeví v poledne 21. června, v den letního slunovratu, přízrak bílé ruky, který se objevil již o několik století dříve. Spisovatel Armín postupně zjišťuje, že zjevení přesně zapadá do veršované hádanky z majetku hraběte Prospera, která má označovat místo úkrytu templářského pokladu. Veršovaná hádanka z povídky ‚Tajemství Templu‘ zní: Dědictví Arginy $ střeží páv. Když den noci nejvíce je práv a na orloji osma stojí, v hájemství Reginy prorok ukáže ti cestu…(Vašíček, 2005, s. 22).

Na rozdíl od Brownových hádanek nelze ve Vašíčkově hádance rým pojmenovat. Schéma obkročného rýmu abba, je narušeno veršem „a na orloji osma stojí“. Tím vzniká nepravidelné schéma abbcad, které lze vysvětlit jedině tím, že se jedná pouze o fragment delší básně, jejíž část chybí. Stejně jako v románu Šifra mistra Leonarda, i zde se však jedná o součást fikčního světa vytvořenou autorem. Troufneme-li si tvrdit, že minimálně jednu z Brownových hádanek bychom dokázali rozluštit, Vašíčkovy verše požadují větší ponoření do dějin templářského řádu a také důkladné studium historie hradu Veveří. Zjistíme totiž, že Arnošt Vašíček při sestavování básně vycházel ze skutečných reálií, konkrétně z události, která se na hradě Veveří odehrála v roce 1782. Tehdy udeřil za silné bouře blesk do věže nad horní branou a srazil dolů kovovou báň s pávem na ní upevněným. I praví se, že na ní byly nalezeny opět spečené listiny, z nichž jedna obsahovala také seznam nějakého pokladu, v němž nechyběli ani stříbrní apoštolové! [...] Na konci pozoruhodného seznamu byla připojena poznámka ve formě čtyřverší: „Nyní ale chová poklad páv, když den noci nejmíň délkou práv, když na celém patnáctá je orloji, ohon páva na pokladě stojí“ (Dacík, 2000, s. 35).

49

Znění básně z hradu Veveří je Vašíčkově básni z fiktivního Vrchnova velmi podobné. I jméno majitele hradu, hraběte Prospera, kterého Vašíček ve svém díle zmiňuje, se shoduje se jménem vlastníka z konce 18. století. Tomáš Dacík ve své publikaci o hradu Veveří poznamenává, že z archivních dokumentů vyplývá, že majitel hradu Prosper hrabě ze Sinzendorfu vynaložil na pátrání po pokladu nemalé náklady. Dodnes však není zcela jasné, zda pátral na správném místě a poklad objevil, či zda se stal obětí nejapného žertíku v době, kdy okultní vědy a ezoterika byly na vzestupu. Zlí jazykové tvrdí, že zmiňované listiny se čtyřverším vedoucím k pokladu vytvořil sám hrabě, aby zvýšil hodnotu nemovitosti před jejím prodejem (Dacík, 2000, s. 37). Ani skutečný hrabě Prosper ze Sizendorfu, ani jeho fiktivní protějšek si však neuvědomili, že hrad Veveří řádu templářů nikdy nepatřil (Libor, 2007, online). V povídce ‚Tajemství Templu‘, která je úvodní povídkou celého cyklu povídek Strážce duší, vychází Arnošt Vašíček právě ze zmíněných pramenů o hledání pokladu na hradě Veveří na konci 18. století, o čemž svědčí nejen podobnost básničky a jména majitele hradu, ale i popis kaple se zvláštním reliéfem v horní části štítu, který lze dešifrovat jako monogram Panny Marie, ale také třeba jako stylizované jméno posledního velmistra řádu templářů Jakuba Molaye. A právě zde se dostáváme opět na půdu konspiračních teorií, kterými spisovatelé populární literatury zvyšují atraktivitu svých příběhů. Arnošt Vašíček jednu z konspiračních teorií o templářském pokladu zakódoval do hádanky, kterou hrdina Armín v příběhu rozplétá. Rozšířením původních veršů z hradu Veveří však autor uvěřitelnosti příběhu příliš nepřispěje, protože podobně jako u původních veršů nalezneme mezi interpretací básně a dobovými reáliemi ze 14. století značné rozpory. Ty odhalí téměř každý čtenář s povědomím o středověkém počítání času, původu mechanických hodin či pravosti relikvií. Ke cti autora je však dobré připomenout, že již změnou názvu hradu Veveří za fiktivní Vrchnov, přiznává Arnošt Vašíček, že se jedná pouze o fikci, a ta může i s vědeckými fakty zacházet libovolně. O největších rozporech mezi interpretací básně Viktorem Armínem a oficiální historií pojednává následující kapitola.

50

Rozpory v interpretaci básně z hradu Vrchnov První veš Vašíčkovy hádanky hovoí o hradu Arginy, který se nachází ve francouzském regionu Auvergne-Rhône-Alpes přibližně 40 km severně od Lyonu. Hrad Arginy skutečně patřil rodu de Beaujeu a právě Guillaume de Beaujeu byl od roku 1273 až do své smrti v roce 1291 velmistrem templářského řádu (Grishin, online). Konspirátoři se domnívají, že hrad Arginy se stal dočasným úkrytem pro templářský poklad během nešťastného pátku třináctého a odtud putoval na nějaké další bezpečnější stanoviště. Jak se dozvídáme z povídky ‚Tajemství Templu‘, cílovou stanicí pokladu mohla být provincie Čechy, Morava a Rakousy díky své vzdálenosti a izolovanosti od Francie. Podobně jako Dan Brown, i Arnošt Vašíček používá anagramy – název hradu Arginy je přesmyčkou slova Reginy. Právě latinským výrazem Regina (česky Královna) je podle katolické a pravoslavné liturgie titulována Panna Marie, matka Ježíše Krista, v jejímž hájemství by se podle pátého verše mělo dědictví Arginy ukrývat. Tímto hájemstvím je v ‚Tajemství Templu‘ myšlena sakrální stavba zasvěcená Panně Marii, tedy kaple na hradě Vrchnov. Panně Marii je zasvěcena i kaple na hradě Veveří a co víc, i templářský řád (Fraleová, 2009, s. 53). Druhý verš hádanky hovoří o pávu. Tento verš interpretuje Arnošt Vašíček tak, že symbol $ je zjednodušenou siluetou páva a je jím označena schránka ukrývající mapu k templářskému pokladu (Vašíček, 2005, s. 86). Další symboly patřící templářům nalezneme na straně 86 a jejich rozšifrování připisuje Arnošt Vašíček polskému badateli Lechu Zatorowskemu: Armín si všiml tří symbolů, vyrytých do kamenné zdi. Podobaly se templářským znakům, které rozluštil Lech Zatorowski, ale nebyly totožné (Vašíček, 2005, s. 101).

Lech Zatorowski ale není pouhá fikční postava. Jedná se o skutečného polského badatele, který je autorem sedmdesátistránkové brožury Nie odkryte skarby na terenach Polski, jejíž název lze volně přeložit jako Neobjevené poklady na polském území. V jeho knize nalezneme seznam dešifrovaných symbolů z polského kláštera Czerwinsk (viz Příloha 6), které jsou podle Zatorowského „kabalistickými znaky, kterými templáři označovali místa úkrytu pokladu“ (Zatorowski, 1994, s. 19). Lech Zatorowski však ve své knize neuvádí, zda symboly dešifroval empiricky, či zda vycházel z jiných vědeckých prací. Správnost jeho tvrzení musí potvrdit archeologové a hledači pokladů aplikací výkladu symbolů i na jiných místech spojovaných s templáři. Symbol $, který užívá Arnošt Vašíček ve své povídce, však mezi Zatorowského symboly nenajdeme. 51

Třetí verš hádanky je nejsnadnější rozklíčovat, vypomůžeme si citací z povídky: „Když den noci nejvíce je práv, tedy když je nejdelší den v roce, což je 21. červen, letní slunovrat“ (Vašíček, 2005, s. 77). Časový údaj na dalším řádku hádanky, ale už tak jednoznačný není. Zjevení bílé ruky v kapli se odehrálo v poledne a ne v 8 hodin ráno. Pro rozluštění výrazu „a na orloji osma stojí“ musíme nahlédnout do tajů chronologie neboli vědy o čase. Arnošt Vašíček vysvětluje, že: Templáři přece nepočítali čas jako my. Nový den pro ně nezačínal půlnocí, ale východem slunce. A to koncem června vychází okolo čtvrté. Osmá hodina tedy odpovídá našemu poledni (Vašíček, 2005, s. 78).

Touto teorií se ale Vašíček dostal na tenký led. Nahlédneme-li do prací předních českých historiků, zjistíme, že čas se na přelomu 13. a 14. století, kam datujeme závěrečnou fázi existence templářského řádu, skutečně nepočítal od půlnoci, jako dnes. Přední česká historička, Marie Bláhová upozorňuje ve své rozsáhlé monografii Historická chronologie na tři různé způsoby vnímán času v Evropě. Současnému způsobu počítání je asi nejblíže tzv. čas německý, kdy „den byl počítán od půlnoci a byl rozdělen na dvě části po dvanácti hodinách. […] Tento způsob pronikal od první poloviny 16. století také do českých zemí. V 17. století to byl nejobvyklejší způsob určování času“ (Bláhová, 2001, s. 295). V době, kdy ještě na českém území mohli pobývat poslední templáři (polovina 14. století) byly používány tzv. italské hodiny, kdy „stejně dlouhé hodiny, nejspíše v návaznosti na kanonický začátek dne, [byly] počítány od západu Slunce přes noc a den do následujícího západu Slunce. Doba celého dne byla rozdělena na dvacet čtyři hodiny, které byly průběžně počítány od 1 do 24“ (Bláhová, 2001, s. 294). Způsob počítání času, který vysvětluje Arnošt Vašíček v povídce ‚Tajemství Templu‘, se nejvíce podobá modelu požívanému v některých jihoněmeckých městech, v Norimberku, v Řezně a v Rothenburgu. „Den byl rozdělen na dvacet čtyři hodiny, ale počítaly se zvlášť hodiny denní a zvlášť noční. Den začínal a končil zvoněním zvaným garaus. V různých ročních dobách měly tedy den i noc různý počet hodin. To znamená, že v nejdelších dnech odbíjely hodiny od jedné do šestnácti, zatímco noc měla pouze 8, v době okolo zimního slunovratu tomu bylo naopak“ (Bláhová, 2001, s. 295). Podle tabulky, kterou Bláhová ve své monografii uvádí, měly dny kolem letního slunovratu 16 hodin. Osmá hodina by tak skutečně vycházela na prostředek dne, tedy poledne. 52

Otázkou ale zůstává, proč (a zda vůbec) se templáři řídili jihoněmeckým způsobem počítání času, když většina Evropy se řídila časem německým či italským. Marie Bláhová ve svém díle Historická chronologie na různé vnímání času u rytířských řádů nepoukazuje. Templáři tedy zřejmě jako zbytek Evropy počítali čas od západu Slunce, či od půlnoci. Používali-li jiné počítání, je za ním zřejmě jejich zkušenost z křížových výprav, kde se setkali s orientálními zvyky a převzaly perské či egyptské určení počátku dne od východu Slunce. Ke vzniku domněnky o počítání času od východu Slunce mohl přispět i fakt, že většina důležitých templářských obřadů se odehrávala za rozbřesku, stejně tak i ranní mše byla nejdůležitější částí dne (Martin, 2009, s. 27). Hypotéza, že templáři počítali čas jinak než společnost, ve které žili, se jeví jako nepravděpodobná. K podobně rozporuplnému závěru při určování času podle původní hádanky z Veveří došel ve své knize Hrad Veveří i Tomáš Dacík (2000, s. 107). Ten navíc upozorňuje na nesoulad mezi slunečními a měsíčními cykly (Dacík, 2000, s. 39). Tomáš Dacík se ale nepozastavuje se nad termínem „orloj“. Tím mohly být podle Dacíka myšleny i sluneční hodiny, což je v rozporu s většinou dostupné literatury na téma historické chronologie (Bláhová, Klíma). Orloj je označení pro mechanické věžní hodiny, které rozdělovaly den na 24 hodin bez ohledu na roční dobu a na sluneční svit. První takovéto hodiny byly sestrojeny pravděpodobně na konci 13., nebo na počátku 14. století. První orloj na našem území pochází z roku 1410 a je jím přístroj, který dodnes můžeme obdivovat na věži Staroměstské radnice v Praze. „Okolo poloviny 14. století byly mechanické hodiny, asi pouze bicí, v pražské katedrále. Zhruba v téže době jsou doloženy také v sedleckém klášteře“ (Bláhová, 2001, s. 291). Druhý orloj byl v roce 1418 umístěn na radnici v Olomouci. Z těchto zjištění vyplývá, že přesné měření času pomocí mechanických zařízení nebylo ještě sto let po zrušení templářského řádu běžnou záležitostí, obzvlášť v českém prostředí. V Evropě se nejstarší známé mechanické hodiny, vesměs věžní, nacházely ve Westminsteru (1288), Canterbury (1292), Florenci (1300) a Orvietu (1307), z čehož vyplývá, že měření času pomocí orloje bylo v Evropě před procesem s templáři stále žhavou novinkou. Pokud byl tedy templářský poklad či mapa pokladu umístěna na fiktivním hradu Vrchnov, muselo se tak stát mnohem později po rozpadu řádu templářů. Takto vyznívá Vašíčkova hádanka velmi nevěrohodně. Přestože pocházeli příslušníci templářského řádu často z bohatých šlechtických a měšťanských rodů a měli přístup ke vzdělání, ani oni neměli k dispozici vlastní kapesní či náramkové orloje. 53

Poslední verš hádanky „prorok ukáže ti cestu…“ podle výkladu v povídce odkazuje k pravé ruce Jana Křtitele, „nejsvětější relikvii v držení templářského řádu“ (Vašíček, 2005, s. 44). V knize Sedm záhad Strážce duší – Jak to bylo doopravdy nabízí Arnošt Vašíček i variantu, že se mohlo jednat o hlavu Jana Křtitele (2005, s.104). To, zda si z Blízkého východu templáři skutečně přivezli skutečnou relikvii skutečného Jana Křtitele, není předmětem této diplomové práce. Je třeba naznačit, že jenom na českém území se v průběhu staletí uctívaly nejméně tři paže svatého Jane Křtitele, část jeho ostatků by měla být uložena i v relikviáři svatého Maura na zámku Bečov nad Teplou. Také hlava Jana Křtitele „byla uchovávána na tolika různých místech, že nemohlo jít o jediný exemplář“ (Vašíček, 2005, s. 97). Jan Křtitel však spíše než patronem templářů, byl patronem johanitů, známých také pod názvem Hospitalité sv. Jana, či po přesídlení na Maltu maltézští rytíři. Právě johanité po zrušení řádu templářů získali většinu templářského majetku. Zda mezi získaným majetkem byla i ruka svatého Jana Křtitele, to už se dnes zřejmě nedozvíme. Podle Bertholda Waldsteina-Wartenberga, rakouského historika a potomka jednoho z nejstarších českých šlechtických rodů, museli johanité vlastnit ostatek svého patrona již v Orientu, protože již ve 13. století oslavovali 21. listopadu svátek Presentatio brachii Johannis Bapt. Pravdou ale zůstává, že na relikvie prokazovaly nárok i jiné řády. Pravé ostatky Jana Křtitele však mohly být pouze jedny (2008, s. 387). Z analýzy Vašíčkovy interpretace básně zjistíme, že autor ohnul historická fakta tak, aby ladila s kulisami, které pro výstavbu příběhu použil. Z Vašíčkova vysvětlení jednotlivých veršů je zřejmé, že se problematikou počítání času nebo templářské symboliky zabýval, což je zřejmé i z jeho televizních sérií Setkání s tajemnem a Planeta záhad. Pod tíhou jha scénáristické tvorby čtenářsky a divácky líbivého příběhu, však pravděpodobně musel ustoupit ze své dokumentaristické přesnosti a dát přednost čtivosti před objektivitou; podobně jako Dan Brown.

54

Ztracená brána Zatímco jsme díky povídce ‚Tajemství Templu‘ ilustrovali, jak Arnošt Vašíček nakládá s historickými fakty, pomocí románu Ztracená brána můžeme demonstrovat, které schematické postavy nalezneme u Arnošt Vašíčka i Dana Browna a jaké jsou mezi nimi podobnosti. Nejprve stručně nastíníme děj románu Ztracená brána, poté shrneme základní fakta o konspiračním spiknutí, které se v knize vyskytuje a závěrem kapitoly porovnáme postavy z Vašíčkových a Brownových děl. Román Ztracená brána je volným pokračováním románu Ďáblova lest, kde se čtenář poprvé seznámí s religionistou Michalem Runou a detektivy Sumarou a Šímovou. V detektivním thrilleru Ztracená brána řeší detektivové několik záhadných vražd osob, které mají společné pouze to, že jsou uznávanými odborníky ve svých oborech, zajímali se o Voynichův rukopis - jeden z nejzáhadnějších dokumentů na světě - a jsou domnělými členy pražské theosofické společnosti. V okolí navíc dochází k násilným útokům neznámého tvora, které se nápadně podobají několik set let starým událostem popsaným v pražských kronikách. Během vyšetřování vyjde najevo několik skutečností, jež vedou k závěru, že členové lóže svým rituálem otevřeli bránu do jiné dimenze a jeden z nich ve snaze ponechat si šokující vědecký objev pro svou vlastní slávu se ostatních zbavil. Při strhujícím finále dojde ke konfrontaci detektivů a doktora Runy s vrahem z theosofické společnosti a záhadného cizince bránícího tajemství světa za branou. Konspirační teorie, kterou v románu Arnošt Vašíček prezentuje, je postavená na tom, že město Praha bylo založeno indickou sektou Sat Bhai jako brána do jiného světa. Podle románu byla brána několikrát otevřena, například ve 14. století osobním lékárníkem Karla IV., naposledy členy tajné společnosti – theosofické lóže. Vzhledem k rozkolu mezi jednotlivými členy a včasnému nenalezení brány se cesta do jiného světa opět uzavřela.

55

Konspirační spiknutí Česká theosofická společnost a sekta Sat Bhai V románu Ztracená brána se setkáváme se dvěma konspiračními spiknutími. Jedním z nich je sekta Sat Bhai, která v románu vystupuje jako součást světa za branou, druhým je theosofická společnost. Vzhledem k tomu, že theosofická společnost byla organizací podobnou zednářství, pojednává o ní Jana Čechurová ve své rozsáhlé monografii Čeští svobodní zednáři ve XX. století. Zato pověst o sektě Sat Bhai převzal Arnošt Vašíček zřejmě z povídky Gustava Meyrinka ‚Neviditelná Praha‘ z roku 1913. Sekta Sat Bhai v podobě sedmi bratří, jak lze její název z hindštiny přeložit, podle románu Ztracená brána i podle Meyrinkovy povídky ‚Neviditelná Praha‘ přišla v počátcích historie českého národa z indického Allahabadu na místo, kde se dnes nachází Praha a ještě před věštbou kněžny Libuše zde založili město, v jehož názvu mělo být slovo „práh“. „Sat Bhaiové hledali bránu do jiného světa do jiné dimenze, do paralelního vesmíru. Chtěli překročit práh a navázat kontakty s bytostmi na druhé straně“ (Vašíček, 2012, s. 148). Podle Vašíčka působilo Bratrstvo Sat Bhai v Čechách přes tisíc let. Posledním velmistrem pražské lóže byl hrabě Špork. Gustav Meyrink si od roku 1891 dopisoval s velmistrem anglické lóže. Rudyard Kipling nechává hrdinu jedné své povídky podrobit zasvěcení v Allahabadu (Vašíček, 2012, s. 151).

Arnošt Vašíček ve snaze o uvěřitelnost příběhu smíchal dohromady všechny dostupné informace o okultismu v Praze a staví je vedle sebe jako rovnocenné důkazy pro své závěry. Vašíčkova tvrzení jsou v podstatě pravdivá, pouze se netýkají asijské sekty Sat Bhai. V následujících odstavcích budou analyzovány jednotlivé části výše zmíněného Vašíčkova popisu sekty Sat Bhai. Jak vyplývá z dostupných akademických prací o českém okultismu, František Antonín hrabě Špork je považován za zakladatele svobodného zednářství na našem území (Čechurová, 2002, s. 18). O tom, že by byl hrabě Špork velmistrem lóže sekty Sat Bhai však jakékoli prameny mlčí, kromě povídky ‚Neviditelná Praha‘ od Gustava Meyrinka: Když jsem později psal na ony adresy do Anglie a do Urísy, dozvěděl jsem se, že […] ještě dnes tam existuje řád, který se jmenuje Sat Bhai a Sikkha, také v Praze byla ještě v roce 1760 jeho lóže, jejímž posledním velmistrem byl hrabě Špork (Meyrink, 1993, s. 89).

56

Je očividné, že Arnošt Vašíček vychází v románu Ztracená brána právě z tohoto úryvku Meyrinkovy povídky. Z jediné věty dedukuje, že si Gustav Meyrink dopisoval s lóží v Anglii a navíc zcela beze studu přebírá mylnou informaci o tom, že hrabě Špork byl posledním velmistrem lóže. Ve zmiňovaném roce 1760 byl hrabě Špork již dvacet dva let po smrti. Zajímavé ovšem je, že se o sektě Sat Bhai skutečně zmiňuje britský spisovatel indického původu Rudyard Kipling, a to ve své povídce ‚Miss Youghal's Sais‘, která byla do češtiny přeložena jako ‚Slečny Youghalové sais‘. Povídka vypráví o námluvách policisty Stricklanda u slečny Youghalové v převleku za saise neboli podkoního. Právě převleky

a splynutí

s různými

vrstvami

domorodého

obyvatelstva

jsou

Stricklandovou zvláštní zálibou, o které se dozvídáme v úvodu příběhu a které nakonec využívá i k tomu, aby se sblížil se svou milou. Díky převlekům a touze po poznávání indického obyvatelstva se také seznamuje s nejrůznějšími tradicemi a spolky, mimo jiné je „uveden do Sat Bhai v Allahabadu“ (Kipling, 1912, s. 40). Tato krátká zmínka je jediným důkazem o Sat Bhai v díle Rudyarda Kiplinga. Z textu se však nedozvídáme, zda se jednalo o sektu, tajný spolek, nebo třeba název vykřičené čtvrti v Allahabadu. Nejrůznější esoterické a okultní společnosti byly na přelomu 19. a 20. století mezi společenskou smetánkou módní záležitostí, není tedy divu, že si tajných spolků ve svých dílech povšiml i Rudyard Kipling. V jeho povídce ‚Fantom nosítek‘ nalezneme i zkušenosti s paranormálními jevy, o tajných společnostech zase pojednávají Povídky zednářské lóže. Žádné společenství jména Sat Bhai a indického původu však na našem území nikdy nepůsobilo, a ani knihovna a archiv Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů neobsahují žádné materiály o sektě Sat Bhai. Tvůrcem tohoto neexistujícího konspiračního spiknutí je tedy okultista Gustav Meyrink, silně ovlivněný budhismem. Gustav Meyrink byl německy píšící spisovatel ovlivněný starou Prahou, bankéř a především okultista. Stejně jako řada dalších intelektuálů přelomu století byl členem několika tajných společností. Meyrink stál v roce 1891 u zrodu theosofického a martinistického19 kroužku, které se staly platformou pro vznik České společnosti theosofické a lóže U modré hvězdy (Jůna, 2013, s. 44). Obě společnosti však Arnošt Vašíček ve své knize zaměňuje, zřejmě z důvodu nepřehlednosti tajných společností. Martinismus bylo tajné hnutí, které založili Martinez de Pasqually a Saint Martin ve Francii. Základní doktrínou byla křesťanská filosofie a pomoc bližnímu (Jůna, 2013, s. 7). 19

57

Přehledné informace o tajných společnostech na našem území na přelomu 19. a 20. století nalezneme například v monografii Martina Jůny České tajné společnosti nebo v článku Petra Kalače s názvem Stručná historie české esoterické scény od konce 19. století do roku 1989. Podle Martina Jůny se spolky na našem území ubíraly devíti hlavními směry. Můžeme tedy rozlišit spolky alchymistické, astrologické, metapsychické a okultistické,

psychotronické,

mystické,

spiritistické,

zednářské,

martinistické

a theosofické. Z Vašíčkova popisu Theosofické společnosti vyplývá, že v mezích umělecké licence míchá znaky jednotlivých tajných společností do sebe, aby neztratil linku detektivní zápletky: První teozofická společnost v Praze byla založena v roce 1891. Rakouskouherské úřady činnost obdobných spolků zakazovaly, považovaly je za stejně škodlivé jako svobodné zednáře. Tajné schůzky teozofů se konaly v bytě spisovatele Gustava Meyrinka na Ferdinandově, dnešní Národní třídě. Lóže nesla název U modré hvězdy (Vašíček, 2012, s. 110).

Ve skutečnosti Česká společnost theosofická, jak zněl její oficiální název, byla skutečně jednou z tajných společností, které na přelomu 19. a 20. století působily v Praze a které byly často personálně propojené se zednářskými lóžemi a jinými spirituálními společnostmi. Hlavním cílem společnosti, která vznikla v roce 1897, byla snaha „nejen o poznání, ale o sbratření všeho lidstva, bez ohledu na všechny možné představitelné rozdíly a rozpory“ (Čechurová, 2002, s. 292). „Theosofie se pokoušela o integraci východního (především indického) a západního okultismu na bázi esoterního křesťanství. Hlavním cílem této nauky bylo především tzv. božské sebepoznávání, což mělo za následek

duchovní

povznesení

člověka

a lidství

vůbec.

Vedle

spiritismu

reprezentovala theosofie nejpočetněji zastoupený západní esoterismus“ (Kalač, 2008, online). Sídlo České společnosti theosofické se nacházelo v paláci Lucerna, není ovšem vyloučeno, že se členové scházeli i v bytě Gustava Meyrinka. Kromě Gustava Meyrinka byli jejími členy i Julius Zeyer, Emanuel Hauner, Karel Drážďák nebo Václav Havel píšící pod pseudonymem Atom (Jůna, 2013, s. 51). O nepřehlednosti a personální propletenosti tajných skupin na začátku dvacátého století svědčí sbírka korespondence, která je dokladem toho, že zmiňovaní členové theosofické společnosti byli členy i dalších společností, včetně lóží Svobodných zednářů. Multiplicitní členství v tajných skupinách potvrzuje i „dekadentní básník a archivář 58

Zemské banky Emanuel Lešetický z Lešehradu, publikující pod jménem Lešehrad, který osobně prošel řadou diskrétních společností“ (Čechurová, 2002, s. 19), podobně jako Gustav Meyrink. Česká společnost theosofická vydávala Lotus: časopis theosofický věnovaný šíření duchovního názoru světového, jehož publikaci můžeme vystopovat až do roku 1924. V roce 1927 „došlo k rozštěpení spolku, kdy kromě zůstavší České společnosti theosofické vznikla Společnost pro mystická studia“ (Jůna, 2013, s. 51). Zlatý věk tajných společností však byl násilně přerušen vznikem Protektorátu Čechy a Morava. Zatímco zednáři „vydali výzvu k dobrovolnému rozchodu již 10. října 1938“ (Ort, 2006, s. 88), Česká společnost theosofická byla rozpuštěna z příkazu gestapa (Jůna, 2013, s. 51). Po druhé světové válce a náročné obnově zednářských lóží a jiných tajných společností se ukázalo, že činnost tajných organizací je nekompatibilní s budovatelským ruchem souvisejícím s nástupem socialismu. Některé tajné organizace zanikly, členové do nich přestali docházet, svobodní zednáři prostřednictvím Národní Veliké Lóže Československé opět dobrovolně ukončili svoji činnost (Čechurová, 2002, s. 391-396). Činnost České společnosti theosofické byla v roce 1951 definitivně na základě rozkazu Komunistické strany Československa zastavena. Po sametové revoluci byla činnost řady tajných společností, včetně zednářských lóží, obnovena. O obnově České společnosti theosofické není nic známo. Tím můžeme Theosofickou společnost z románu Ztracená brána zařadit mezi fikční konspirační spiknutí s reálným základem.

59

Indické symboly na českém území Podobně jako v předchozích analyzovaných textech, i v případě románu Ztracená brána se čtenář setká s četnou symbolikou. Protože se jedná o detektivní příběh, je správný výklad symbolů důležitou stopou během pátrání po záhadném agresivním monstru se zvláštním prstem i po vrahovi jednotlivých členů theosofické společnosti. Vzhledem k charakteru postav policistů Sumary a Šímové, je zřejmé, že k vyšetřování budou muset přibrat znalce z oboru náboženských symbolů Michala Runu, kterého znají již z případu sériových vražd v okolí Podlažic v románu Ďáblova lest. Pomocí výkladu doktora Runy o Voynichově rukopisu, sektě Sat Bhai a jejího působení na českém území za prvních Přemyslovců, nakonec odhalí skutečného vraha i tajemného Cizince, který střeží bránu do jiného světa. Zatímco u Dana Browna provázely čtenáře symboly posvátného ženství, Arnošt Vašíček knihu Ztracená brána zaměřil na symboly spojené s Voynichovým rukopisem a buddhistickými symboly, které připisuje sektě Sat Bhai. Kromě slovního popisu některých symbolů nalezneme v knize Ztracená brána i některé ilustrace (viz Příloha 4). Významnou roli zde hraje znak Theosofické společnosti, se znakem skutečně používaným reálnou tajnou organizací je totožný. Jejich grafickou podobu nalezneme v Příloze 5. Základ tvořila Šalamounova pečeť, vytvořená ze dvou do sebe zaklíněných rovnostranných trojúhelníků. Ty představují pevné spojení nižšího a vyššího světa, průnik dvou realit, nejvyšší stupeň zasvěcení do tajemství magických věd. Navzdory svému názvu a pozdějšímu spojení s judaismem pochází znak z Indie. Uprostřed něj se nacházel egyptský kříž ankh, tedy magické písmeno tau ukončené kroužkem. To vše obtáčel Uroboros. Mezi jeho hlavou a ocasem byla v kruhu umístěna svastika a nad ní sanskrtem vepsaná posvátná slabika óm (Vašíček, 2012, s. 109).

Za důležitou součást znaku České společnosti theosofické považují Vašíčkovi hrdinové svastiku, a ze skutečnosti, že byla svastika nalezena i na oblečení v hrobce svaté Ludmily, usuzují, že svatá Ludmila musela být v kontaktu s Indy, dokonce, že byla před přijetím křesťanství fanatickou vyznavačkou pohanských bohů (Vašíček, 2011, s. 83). Vzhledem k jejímu vysokému postavení ve společnosti, je vysoce pravděpodobné, že v pohanské společnosti zastávala důležitou pozici při náboženských rituálech, spekulace o tom, že vyznávala jiné – indické – náboženství je však velmi nadsazená. Motiv svastiky na oblečení jako důkaz o existenci bližších kontaktů s Indií neobstojí, protože svastika je ornament běžný na Velké Moravě či Kyjevské Rusi, který Slované 60

zřejmě přejali z Malé Asie a Řecka, běžně se nachází na keramice z Kypru a Tróje. Svastiku užívalo i rané křesťanství jako symbol čtyř evangelistů obklopujících Ježíše Krista (Cooper, 1999, s. 183). Podle konspirační teorie byla Ludmila uškrcena žlutým šálem členy sekty Thugů za to, že opustila jejich víru a nechala se pokřtít. Oficiální historie hovoří o nájemných vrazích, které poslala její snacha Drahomíra. Stejnou smrtí umírá i jedna z postav románu Ztracená brána. Přestože je dnes velmi obtížné dohledat skutečný původ Ludmiliných vrahů, jejich jména Thunna a Gnommon jsou považována za varjažská neboli vikingská. Varjagové, byli elitní družiny ozbrojených kupců putující ze severu Evropy po vodních tocích až ke Kaspickému moři (Pečenka a Litera, 2014, s.9). S Indií tedy mohli obyvatelé dnešních Čech navazovat

obchodní

vztahy, přejímání náboženství

nepravděpodobné.

61

je však

Jmenná symbolika Poslední zastavení s Arnoštem Vašíčkem se týká jeho hlavních postav. U postav z dvojice románů Ztracená brána a Ďáblova lest můžeme pozorovat nápadně shodné rysy s hrdiny Brownovy Šifry mistra Leonarda. Asi nejnápadnější je postava Michala Runy, „znalce náboženských symbolů, tajných společností a sekt“ (Vašíček, Ztracená brána, 2012, s. 12) Zatímco příjmení Langdon v románu Šifra mistra Leonarda poukazovalo na známého grafika a tvůrce anagramů, samotné příjmení Runa odkazuje na runy neboli znakové sady, které se používaly v germánských jazycích před rozšířením latinky. Igor Warneck je definuje jako „symboly, písemné znaky, nositele energie, hlásky a kouzelné znaky“ (2004, s. 28). Podle etymologické příručky Naše jména však může toto příjmení znamenat i příkop oddělující vinohrady (Moldanová, 2010, s. 160). Křestní jméno Michal zase odkazuje k archandělu Michaelovi, který porazil Satana v bitvě na nebesích (Vašíček, Ďáblova lest, 20009, s. 89). Není proto divu, že Michal Runa na konci románu Ďáblova lest odvrátí apokalypsu světa přinesením Ostatkového kříže20 k tišnovskému klášteru Porta Coeli (česky Bráně nebes). Mezi Michalem Runou a Robertem Langdonem nenalezneme mnoho rozdílů. Asi nejnápadněji spojuje obě postavy jejich povolání. Jak Robert Langdon, tak Michal Runa jsou akademičtí pracovníci se stejným zaměřením – specializují se na náboženské symboly. Zatímco Robert Langdon učí na Harvardu, nejprestižnější americké univerzitě, Michal Runa působí v knize Ďáblova lest nejprve na Univerzitě Pardubice, ve Ztracené bráně se přesouvá na Karlovu univerzitu. Podobné je také jejich vzezření. Podrobnější charakteristiku Roberta Langdona nalezneme v románu Andělé a démoni: Čtyřictiletý Langdon sice nebyl žádný klasický krasavec, ale vyzařovalo z něj cosi, co jeho kolegyně nazývaly „intelektuální šarm“ – měl prošedivělé, husté hnědé vlasy, zkoumavé modré oči, poutavý hluboký hlas a neochvějný, bezstarostný úsměv vysokoškolské atletické hvězdy. Na střední i vysoké reprezentoval školu ve skocích do vody a pořád ještě měl tělo plavce, sto osmdesát pevných centimetrů, které si udržoval každodenními padesáti bazény.

Zlatý ostatkový kříž, nebo také korunovační kříž býval součástí svatovítského pokladu a obsahuje relikvie Ježíše Krista, památky na Utrpení Páně. 20

62

Pro přátele byl vždycky trochu záhadou, člověkem, který uvízl kdesi na půli cesty mezi stoletími. O víkendech jste na něj mohli narazit v univerzitní dvoraně, jak se v džínách baví se studenty o počítačové grafice nebo religionistice, jindy se v tvídovém obleku a kašmírové vestě objevoval na stránkách luxusních uměleckých magazínů, na fotografiích z vernisáží, kde pronášel zahajovací projevy (Brown, 2006, s. 19).

Runova oponentka popisuje Michala Runu při jejich prvním setkání v knize Ďáblova lest následovně: Viděla před sebou štíhlého, pomenšího chlápka v ošuntělém manšestrovém saku a sepraných džínsech. Košili si zjevně žehlil sám. Dioptrické brýle na bledé tváři lemovaly prameny prošedivělých vlasů. Dělalo ho to starším. Typický knihomol, pomyslela si. Suchar bez fantazie a kombinačních schopností. Teď jí odpapouškuje, co někde vyčetl. Jistý si není. Postřehla, jak si nervózně mne ruce (Vašíček, 2009, s. 12).

V následujících několika odstavcích Runa prokáže svůj argumentační um a přednášku doktorky Součkové dovedně zpochybní. Ve Ztracené bráně se navíc dozvídáme, že Runa měl smysl pro humor, „studenti měli Runu rádi. Nelpěl na formalitách. Zajímaly ho pouze výsledky“ (Vašíček, 2012, s. 25). Z uvedených úryvků vyplývá, že obě postavy jsou v době, kdy se děj románů odehrává zhruba stejně staré a že mají podobný styl oblékání. Vynikají v argumentaci a mají výborné deduktivní schopnosti. Oba dva jsou starými mládenci, doktor Runa bydlí se svou osmnáctiletou dceru Ivetou. Protože jsou považováni za odborníky v oboru náboženských symbolů, jsou požádáni policejními orgány o spolupráci při vyšetřování případu. Komisař Petr Sumara a inspektorka Lenka Šímová vystupují v románech Arnošta Vašíčka často pouze pod svými příjmeními. Autor objasnil původ komisařova příjmení tím, že je odvozeno od náplně jeho práce, od slovesa „sumírovat“, tedy konstruovat, kombinovat, dávat věci (myšlenky) dohromady (Vašíček, 2016, přednáška). Inspiraci pro jméno Lenka Šímová však nevysvětluje, zřejmě se jednalo o momentální nápad. Možná jej autor prozradil ústy Sumarova kolegy Tichého, který nástup Šímové k pardubické kriminální službě komentuje slovy: „Sumara – Šímová. S plus Š. Třeba budete slavná dvojka“ (Vašíček, 2009, s. 30).

63

Nahlédneme-li do etymologické příručky Naše jména, zjistíme, že příjmení Šímová je odvozeno od vlastního jména Šimon, které pochází z řečtiny a znamená „naslouchající“ (Moldanová, 2010, s. 183). Z dvojice policistů je to právě Šímová, kdo působí navenek mírněji. Fyzický popis obou policistů nalezneme v různých románech. V knize Ďáblova lest je Sumara popsán očima lékařky Hájkové: Pár policajtů už ve své lékařské praxi zažila. Sebevědomí mladíci i dlouhými léty služby unavení matadoři přicházeli do nemocnice vyslechnout oběti autonehod, manželského násilí a hospodských rvaček. Téměř vždy se ji přitom pokoušeli sbalit nebo alespoň flirtovali, bohužel se stejně nudnou rutinou s jakou vyšetřovali své případy. Sumara byl už od pohledu jiný. Vysoký, štíhlý, s pohlednou tváří a světle hnědými vlasy. Úsměv věčného kluka hyzdila jizva jakéhosi smutku v hlubokých temných očích. Sálala z něj energie, ale zároveň cosi nebezpečného. Nepochybně bylo dobré mít tohohle drsňáka na své straně, ale nikdy ne proti sobě (Vašíček, 2009, s. 16).

O Sumarovi se navíc dozvídáme, že se rád napije alkoholu, k inspektorce Lence Šímové proto zpočátku není příliš vstřícný. S inspektorkou Šímovou se čtenář může seznámit prostřednictvím jejího bývalého kolegy Jaremy: Za těch pár roků, co se neviděli, se skoro nezměnila. I po třicítce měla stále štíhlou postavu. Drobný obličej s lehce pihovatým nosíkem a výraznýma kočičíma očima nabízel zvláštní směsici oduševnělé krásy a primitivní živočišnosti, jen místo dlouhých zrzavých loken ho teď lemoval skoro chlapecký sestřih platinově zbarvených vlasů. Na prvý pohled vypadala křehká a zranitelná, ale Jarema už věděl, že dovede být pořádně ostrá a divoká. Šímová byla stále zatraceně přitažlivá mrcha! (Vašíček, 2012, s. 17).

Oba policisté vystupují v knize velmi podobně jako Brownův Bezu Fache. Přestože jejich příjmení nenaznačují, že by měli být rozhněvaní nebo naštvaní, v románech Ďáblova lest i Ztracená brána najdeme celou řadu situací, kdy reagují podrážděně: Barmanka přisunula před Sumaru sklenici čisté vody. Kdyby se ve své rudé blůzce postavila před býka, byla by ve větším bezpečí. „Co to je?“ Obořil se na ni Sumara. „Voda, jak jste chtěl.“ „Já?“ „Říkal jste, že když řešíte případ, tak zásadně nepijete.“ Šímové se protočili panenky. Sumara zařval: „Ale tohle není případ, tohle je bordel!“ (Vašíček, 2012, s. 52).

64

Sumara zuří, kdykoli se případ začne zamotávat: „A co si z toho mám vybrat?“ vybuchl Sumara. „Zabil profesora nějaký buddhista, matematik nebo kostelník?“ (Vašíček, 2012, s. 77).

Pro vulgarity nejde daleko: „To přece není možné, aby starý mazák udělal tak školáckou chybu! ,Kurva,“ zařval vztekle. „Předhodila nám ten zkrvavený kuchyňský nůž a tak jsme ji ani neprošacovali“ (Vašíček, 2012, s. 87).

Nechybí ani násilné chování, když Sumara reaguje na poznámku kolegy ohledně nevydařeného zásahu v pražském podzemí, při kterém se ztratila Lenka Šímová: „Ty dobytku!“ Sumara vyskočil ze židle. Povalil Jaremu na zem, obkročmo na něj sedl a párkrát udeřil pěstí do obličeje. […] „To ještě není konec, frajere.“ Jaremovi crčela ze rtů krev a oko začínalo natékat. Sumara se s ním rozloučil vztyčeným prostředníkem: „Vyliž si“ (Vašíček, 2012, s. 139-140).

Z vybraných ukázek vyplývá, že podobně jako Brownův Bezu Fache, i Sumara působí rozzlobeně téměř při každém svém výstupu. Poslední jména z Vašíčkovy tvorby, kterými se v této práci budeme zabývat, jsou jména hrdinů z cyklu Strážce duší. Zatímco na webových stránkách volně dostupné databáze Ministerstva vnitra České republiky KdoJsme.cz, nalezneme celkem 33 občanů, s příjmením Sumara, 2951 žen s příjmením Šímová a dva Runy žijící v Kolíně, Viktora Armína a Katku Nelserovou mezi nimi hledáme marně. S těmito příjmeními se na našem území nesetkáme, jedná se o autorovu fantazii. Sám Arnošt Vašíček během diskuze po své přednášce na Masarykově univerzitě přiznal, že Katka Nelserová žádný reálný ani fikční předobraz nemá a že její jméno ho napadlo náhodou. Dále Vašíček uvedl, že Armín původně žádné křestní jméno mít neměl a skutečně mu v knize všichni říkají pouze „Armíne.“ V době, kdy se připravovalo natáčení televizního seriálu, však Vašíčka vyzvali, aby v mezích scénáristické logiky Armína pojmenoval. Jméno Viktor tedy zvolil proto, aby se iniciály Arnošta Vašíčka a Viktora Armína shodovaly. Armín, který je spisovatelem pátrajícím po záhadách, může být pokládán za částečně autobiografickou postavu. Neobvyklé přímení Armín pochází z křestního jména Hermann, jehož původní germánský význam je válečník, nebo velitel vojska. Arnošt Vašíček se k jeho použití inspiroval po shlédnutí historického filmu Františka Vláčila Údolí včel natočeného podle námětu Vladimíra Körnera, kde vystupuje jako jedna z hlavních postav rytíř Řádu německých rytířů Armin von der Heide (Vašíček, 2016, přednáška).

65

Závěr Závěrem nezbývá než shrnout, že v dílech Arnošta Vašíčka nalezneme mnohé podobnosti s texty Dana Browna. Zjistili jsme, že v žánru mystery thriller, jak lze tento žánr také pojmenovat, se opakují jistá schémata jako například hledání pokladu, veršovaná hádanka, záhadná vražda či postava odborníka, který se do všeho zaplete. Na první pohled by se mohlo zdát, že pro literaturu s motivem konspiračních spiknutí panují příznivější podmínky v zemích na západ od českých hranic, kde nalezneme státy, které v historii měly větší podíl na významných historických událostech. Žánr fikce s kontrafaktuální historií a konspiračními spiknutími však není regionálně nijak omezen. Ba právě v souvislosti s požadavkem výkladu historie bez ideologického nádechu, který vyvstal po roce 1989, zažívá tento žánr značný rozkvět. O tom svědčí například sborník Co kdyby to dopadlo jinak? inspirovaný Virtuálními dějinami Nialla Fergusona, či populárně-naučné série knih Jana Bauera Co v učebnicích dějepisu nebylo, Záhady českých dějin, Tajemná místa. Dále v policích knihkupectví nalezneme díla českých záhadologů Vladimíra Šišky či Ludvíka Součka, nechybí ani překlady knih švýcarského spisovatele Ericha von Dänikena. Přestože Vašíčkovy romány přímo neotřásají světovým veřejným míněním, jako se to daří knihám z pera Dana Browna, i zde nalezneme řadu hypotéz, které mají ambice pozměnit současný pohled na historii českého státu a jež čtenář může považovat víceméně za kontroverzní. V povídce ‚Tajemství Templu‘ přisoudil Arnošt Vašíček, a před ním i Tomáš Dacík, Zemím koruny české mnohem významnější roli při zániku Řádu templářů, než jakou doopravdy sehrávaly. Román Ztracená brána zase nahrává do karet všem hledačům geopatogenních zón a senzibilům, kteří hledají cesty do jiných dimenzí. Povídka ‚Tajemství Templu‘ z cyklu Strážce duší reprezentuje využití kontrafaktuální historie v díle Arnošta Vašíčka a klade čtenáři otázky: „Co když templáři ukryli poklad na hradě Vrchnov? Co když ho hrabě Prosper našel?“ Tím nabízí čtenáři prostor pro jeho fantazii. Navíc změnou jména Veveří na Vrchnov prozrazuje, že se jedná o pouhou literární hru se čtenářem. Podobně jako u Dana Browna zde nalezneme prvky iniciačního románu, kdy je spisovatel Viktor Armín zasvěcován Katkou Nelserovou do jejích snových vizí a společně rozplétají hradní záhadu. Druhý analyzovaný text Arnošta Vašíčka Ztracená brána ilustruje zobrazení konspiračních spiknutí. Vašíčkovy postavy, které jsou členy theosofické společnosti, jsou zároveň významnými vědci. Přestože by se mohlo zdát, že jejich zapojení do okultistických rituálů si protiřečí s empirismem prosazovaným současnou vědou, 66

Vašíček nás tímto upozorňuje na skutečnost, že „empirické vědy a současná kultura procházejí krizí […] a pomocí esoterismu je možné jednostrannost lidského poznávání odstranit“ (Nakonečný, 2009, s. 127). O tom je již od 70. let přesvědčena celá řada vědců v čele s fyzikem J. Caprym. Ve Vašíčkově knize se dozvídáme o více než stoleté tradici theosofické společnosti v Praze, o jejích symbolech a na prvních stranách přihlížíme jejímu zasvěcovacímu rituálu, jehož účastníci, stejně jako u rituálu v knize Dana Browna, mají zvláštní masky, oděv, oltář a magické formule. Zatímco theosofická společnost v Praze existovala minimálně na začátku 20. století, její literární nepřítel, sekta Sat Bhai, která chrání bránu do jiného světa, existuje pouze ve fikčním světě. Zato zabydluje fikční svět napříč kontinenty poměrně dlouhou dobu – nalezneme ji již na začátku dvacátého století u německy píšícího Gustava Meyrinka i prvního nositele Nobelovy ceny Rudyarda Kiplinga, britského spisovatele narozeného v Indii. Použité symboly v románu Ztracená brána vychází z Vašíčkových vlastních výzkumů, které prezentuje prostřednictvím svých populárně-naučných záhadologických knih (Sedm záhad Strážce duší, Tajemství Ďáblovy bible, Nerozluštitelná šifra) a cyklu autorských přednášek v knihovnách. Přestože jsou jeho díla čtivá a přednášky strhující, vysloužil si Arnošt Vašíček kritiku od Českého klubu skeptiků SISYFOS za to, že „se snaží udělat záhadu ze všeho“ (Gottfried, 2008, online). Příliš přesvědčivě nepůsobí ani některé zdroje, z kterých spisovatel čerpá, ať už je to z těch, s kterými jsme se setkali, Meyrinkova povídka ‚Neviditelná Praha‘ či útlá příručka pro hledače pokladů v Polsku od Lecha Zatorowského. V literatuře faktu podobná vědecky nepodložená díla nemají své místo, v rámci fikční literatury jsou však vítaným zpestření pro ozvláštnění příběhu či tvorbu zápletky. Vzhledem k Vašíčkově popularitě a častému vystupování na veřejnosti lze usuzovat,

že od klubu

SISYFOS

schytal

kritiku

za

všechny

záhadology

20. a 21. století, „kteří všemu rozumějí, aniž by museli studovat dějiny umění, dějiny středověku a jiné zbytečné vědy“ (Gottfried, 2008, online). Podobné kritiky se díky svému vzdělání asi nikdy nemusel obávat další autor, na jehož přístup ke kontrafaktuální historii a konspiračním teoriím se podíváme v poslední části této práce.

67

Umberto Eco Posledním spisovatelem, jehož pojetí konspiračních teorií a konspiračních spiknutí bude předmětem této práce, je nedávno zesnulý Umberto Eco († 19. 2. 2016). Termín spisovatel je však pro označení Umberta Eca velmi nepřesný, protože svůj první a nejslavnější román Jméno růže vydal až ve svých padesáti letech a byl především považován za filosofa a sémiotika. Radomír D. Kokeš se jej v neostýchá nazvat „evropským humanitním myslitelem a majitelem jednoho z nejinspirativnějších mozků v dějinách západní kultury“ (2016, online). O tom, že Kokešův obdiv k učenosti Umberta Eca není příliš přehnaný, svědčí dlouhý seznam univerzit, na kterých Umberto Eco působil a podobně rozsáhlý seznam čestných doktorátů, které za svého života nastřádal (Eco, 2016, online). Ecovy akademické práce a eseje dnes díky své čtivosti a srozumitelnosti pomáhají tisícům studentů na celém světě pochopit základy i specifika humanitních věd. Předmětem této práce je ale Ecova románová tvorba. Přestože je autorem pouze sedmi románů, každá jeho kniha vzbudila u laické i odborné veřejnosti značný ohlas – ať už jde o první nejslavnější a zfilmovaný román Jméno růže, Ostrov včerejšího dne z období třicetileté války, středověký román Baudolino, Tajemný plamen královny Loany s autobiografickými prvky z fašistické a poválečné Itálie, Pražský hřbitov, který s Prahou nemá kromě názvu téměř nic společného, Nulté číslo odehrávající se v redakci bulvárního plátku či Foucaultovo kyvadlo, které bude předmětem analýzy v této práci.

68

Foucaultovo kyvadlo Román Foucaultovo kyvadlo je druhým románem Umberta Eca. Můžeme jej zařadit mezi díla postmoderní nejen pro čas jeho publikace, ale zejména pro naplnění znaků postmodernismu. Stejně jako většina uměleckých stylů, i postmoderna se vymezuje oproti předcházejícímu stylu. Pokračuje krize reprezentace a radikalizace poznávací skepse. Ansgar Nünning ve svém Lexikonu teorie literatury a kultury dále uvádí obsáhlý výčet znaků postmoderního umění a myšlení – mezi nimi je stírání hranice mezi „vysokým“ a „nízkým“ uměním, rezignace na „velká vyprávění“ (Lyotard, 1993, s. 143), náboženství či vědu, ztráta orientace, preference virtuální reality namísto skutečnosti, aktivace recipienta, metafikce a další (Nünning, 2006, s. 622). Jednotlivé znaky postmodernismu budou ilustrovány v následujících odstavcích věnovaných základnímu popisu knihy. Název Foucaultovo kyvadlo odkazuje k 68 metrů dlouhému kyvadlu, díky kterému francouzský fyzik Léon Foucault v pařížském Pantheonu experimentálně potvrdil rotaci Země. V době, kdy se román odehrává, se kyvadlo nacházelo v pařížském technickém muzeu Musée des arts et métiers z důvodu rekonstrukce Pantheonu. U Foucaultova kyvadla román začíná a také vrcholí. Řada čtenářů také spekuluje, že je název románu odkazem na postmoderního filosofa Michela Foucaulta. Tuto spekulaci však vyvrátil sám Umberto Eco (Bondanella, 2005, s. 133), přestože Michel Foucault svou teorií „rozbil představu o kontinuálním historickém vývoji. Položil proti ní ideu diskontinuity, která lidstvu, po staletí ukolébávanému iluzí o naplňování nějakého vyššího smyslu hrozí […] ztrátou tohoto vyššího smyslu“ (Hodrová, 1991, s. 707), což je právě jednou z hlavních myšlenek románu Foucaultovo kyvadlo. Není tedy popírání inspirace Michelem Foucaultem Ecovou literární hrou? Za literární hru označil román Foucaultovo kyvadlo i jeho překladatel do češtiny Zdeněk Frýbort, podobně o něm referuje v doslovu k prvnímu českému vydání také Daniela Hodrová. Právě interakce se čtenářem a hravost, zejména „hravý rozklad etablovaných konceptů a konvencí“ (Nünning, 2006, s. 622) se dostávají do popředí v postmoderním umění. Důkazem Ecovy hravosti je i rozdělení knihy na deset částí pojmenovaných podle deseti sefir, božích atributů ze židovské kabaly, jejichž jména zní: Keter, Chochma, Bina, Chesed, Gevura, Tif´eret, Necach, Hod, Jesod a Malchut. Jednotlivé části se dále dělí na celkem 120 kapitol, které jsou uvedeny citací. Zatímco citace v úvodu každé kapitoly jsou dokladem intertextuality zjevné, stejně jako některé kurzívou vyznačené citace v textu, pozorný čtenář nalezne i řadu citací skrytých. 69

Vzhledem k řadě citátů v latině, slovům hebrejským, francouzský, španělským, portugalským i anglickým je kniha opatřena vysvětlivkami. Čtenář může být v duchu postmoderny také aktivován literárními odkazy na díla o esoterismu, okultismu, templářích, alchymii, tajných společenstvech, z nichž se snaží odlišit faktická díla od fiktivních, díla klasiků od literárního braku. Právě stírání rozdílů mezi „vysokou“ a „populární literaturou“ je dalším ze znaků postmoderny, pro níž je typický „odvrat od elitářského chápání umění“ (Nünning, 2006, s. 622). Zajímavý je také postřeh Daniely Hodrové, který uvedla ve svém doslovu k prvnímu vydání románu z roku 1991. Daniela Hodrová upozorňuje, že pro českého čtenáře byla díla z těchto zmíněných odvětví „takřka terra inkognita. Po řadu desetiletí patřily totiž knihy z této oblasti k zakázaným knihám“ (s. 702). Vnímání knihy českými čtenáři je však i dvacet pět let po jejím vydání silně ovlivněno (ne)zkušeností českých čtenářů s esoterismem a také tím, že český knižní trh byl v devadesátých letech zaplevelen překlady esoterické literatury nejrůznější kvality. Přejděme teď k samotné fabuli románu a také k tomu, jakým způsobem využívá Umberto Eco konspirační teorie. Přestože se jedná o mnohovrstevnatý román, který může být vnímán jako encyklopedie tajných společností od počátků západní civilizace do dnešního dne, či jako román o psaní a vydávání knih, je zde možné nalézt zejména thriller s mysteriózními prvky a konspirační teorií. Děj románu se odehrává v 70. - 80. letech dvacátého století, v době jeho prvního vydání se jednalo takřka o současnost. Příběh je vyprávěn převážně retrospektivně z pohledu Casaubona skrytě čekajícího v pařížském technickém muzeu Musée des arts et métiers na vykonání tajemného rituálu. Ten je důsledkem konspirační teorie, kterou z žertu se svými dvěma kolegy Jacopem Belbem a Diotallevim vytvořil a která začala žít svým vlastním životem. Casaubon je hlavní postavou příběhu, který se při psaní své disertační práce o Řádu templářů seznámí s Jacopem Belbem a jeho kolegou Diotallevim, redaktory dvou knižních nakladatelstvích Garamond a Manuzio. Do nakladatelství přichází jednoho dne plukovník Ardenti s kopií textu, který byl v roce 1894 nalezen ve francouzském městě Provins a který má být šifrovaným poselstvím o svatém grálu. Následující den Ardenti záhadně zmizí. Casaubon odjíždí se svou přítelkyní Amparo přednášet na univerzitu do Brazílie, kde se seznamuje s gentlemanem Aglièm, který je „badatelem v oblasti dějin náboženství“ (Eco, 1991, s. 308) a naznačuje o sobě, že je nesmrtelný. Po návratu 70

z Brazílie začne Casaubon pracovat v nakladatelství s Belbem a Diotallevim, ujme se sepsání knihy Podivuhodné dobrodružství kovů a všichni tři se společně s Aglièm zúčastní několika rituálů současných esoterických společností. Díky reklamě nové edice Odhalená Isis je nakladatelství neustále zahlcováno rukopisy o tajných společnostech, okultismu a esoterismu a tři přátelé se rozhodnou, že vytvoří vlastní konspirační teorii, nazvanou Plán, do které přimíchají šifrované poselství plukovníka Ardentiho, různé informace z dodaných rukopisů, kabalistickou numerologii a pomocí počítače vytvořené náhodné asociace. K Plánu zaujali nejprve velmi skeptický postoj: Byli jsme zlomyslní a chtěli si hrát na schovávanou se spisovatelskými ďáblíky a dokazovat jim, že je-li třeba nějakého univerzálního spiknutí, pak my tři společně vymyslíme takové, že bude ze všech nejuniverzálnější (Eco, 1991, s. 479).

Postupně ale začínají vlastnímu fantazírování stále více podléhat. Belbo se ze žárlivosti na svou přítelkyni Lorenzu pomstí Aglièmu tím, že ho seznámí s Plánem. Agliè s tajnou společností Tres se však domnívá, že Belbo Plán skutečně zná a lstí ho přiměje, aby přijel na letní slunovrat do pařížského technického muzea, kde je umístěno Foucaltovo kyvadlo, s jehož pomocí a (neexistující) mapou od Belba má být objeven pupek světa, umožňující ovládat nezměrné geomantické síly. Belba se snaží zachránit Casaubon, který z úkrytu sleduje rituál společenstva Tres i Belbovu smrt oběšením na kyvadle. Casaubon z muzea prchá s obavou, že ho stoupenci Tres pronásledují. I na konci románu zůstává nezodpovězena otázka, zda Plán vznikl jen v představách a z dedukcí svých tvůrců, anebo zda byl hrou na Plán odhalen skutečně existující projekt, reálné spiknutí, nebo zda konečně nebezpečná hra vlastně neprobudila dosud dřímající síly, které se plánu chopily a začaly jej naplňovat (Hodrová, 1991, s. 703).

Z vylíčení děje vyplývá, že Umberto Eco se, kromě mysteriózního příběhu, ve svém románu zabýval nejenom shrnutím několik staletí dlouhé historie tajných společností a konspiračních spiknutí, ale především toho, jak každá informace, více či méně pravdivá, žije svým životem. Román tak lze číst také jako varování před přehnanou důvěru „v něco vyššího“. Román Foucaultovo kyvadlo je skutečně mnohovrstevnatý a tímto krátký přehledem nebyly ani zdaleka vyčerpány všechny významy, které v něm nalezneme, pro účely této práce budou vybrány pouze některé, související s konspiračními teoriemi a spiknutími.

71

Konspirační spiknutí Plán a Tres Prvním konspiračním spiknutím, se kterým se v knize Foucaultovo kyvadlo setkáváme, je Řád templářů, o němž píše Casaubon svou disertační práci a s kterým jsme se setkali již v povídce ‚Tajemství Templu‘. Kromě fascinující historie řádu si však redaktoři, stejně jako Barbara Fraleová, všímají, že „existují nesčetné knihy o jejich opakovaném znovuzrození a o jejich trvalé přítomnosti v zákulisí historických událostí, v sektách gnostiků, satanistických spolcích, mezi spiritualisty, v pythgorejských řádech, mezi rosikruciány, bavorskými ilumináty a v Převorství sionském“ (Fraleová, 2009, s. 11), fascinace tímto společenstvím je patrná dodnes. Na tomto základě je postaven Plán, který sestavili tři přátelé tím, že pospojovali dohromady různé konspirační teorie ve snaze vysmát se všem, kdo do nakladatelství chodili s neuvěřitelnými rukopisy. Popis jeho vzniku a zapojení Casaubona, Belba a Diatolleviho do Plánu popisuje Umberto Eco v kapitole Tif´eret: „Mezi našimi spisovatelskými ďáblíky jsem se pohyboval naprosto přirozeně, jako psychiatr, který přilnul ke svým pacientům a vzduch ve stoletém parku u své soukromé kliniky považuje za nejzdravější na světě. A začne psát o deliriu a pak v deliriu. Vůbec si neuvědomuje, že pacientům nalítl, a žije v domnění, že se z něh stane umělec. Tak nějak taky vlastně vznikl celý nápad s plánem. Diotallevi tu hrál s námi, pro něho to však byla modlitba. O Jacopu Belbovi jsem si myslel, že se tím baví jako já. Teprve nedávno mi došlo, že pravé potěšení z toho nikdy neměl. Účastnil se na tom asi tak, jako si člověk okusuje nehty“ (Eco, 1991. s. 402).

Postupně však začínají do své konspirace zabředávat stále více, a Casaubon, vypravěč příběhu, to trefně glosuje: „Vězí-li člověk v něčem až po uši, pak mezi návykem předstírat víru a návykem věřit není žádný rozdíl“ (Eco, 1991, s. 509). Popis konspirační teorie Plán vydá v knize Foucaultovo kyvadlo na několik desítek stran, pokusíme se tedy shrnout to nejdůležitější, v čem Plán spočíval. Na základě rekonstrukce textu „Poselství z Provins“ od plukovníka Ardentiho a ze střípků informací o tajných společnostech, které získávají od spisovatelů přinášejících své rukopisy do edice Odhalená Isis, vymyslí tři přátelé teorii o tom, že templáři během křížových výprav získali znalosti o podzemních proudech energie, s jejichž pomocí bylo možné ovládnout svět. Vzhledem k tomu, že společnost ve 14. století ještě nebyla na dostatečně vysoké technické a vývojové úrovni, rozhodla se skupina 36 vyvolených, že tajemství 72

ovládnutí této energie z pupku světa (Umbilicus Mundi) vyjeví až za 600 let, kdy už bude lidstvo vyspělejší. Tajemství bylo rozděleno mezi šest skupiny, které se usadily různě po světě a každých 120 let se dvě z nich měly kontaktovat a předat si informace. Po procesu s templáři, který začal pátkem 13. října 1307 a skončil upálením velmistra Jakuba Molaye, se první ze skupin střežících tajemství měla usadit na portugalském hradě Tomar. Tam se templáři mohli díky reformě řádu uchýlit a pod názvem Řád rytířů Kristových zde přečkali dodnes. Odnož tohoto řádu působí i v České Republice ve Stránecké Zhoři. Druhá skupina templářů se podle Plánu přesunula do Skotska, kde pomohli králi Robertu I. Brucemu k vítězství v bitvě u Bannockburnu. Třetí skupina se usadila v Paříži poblíž chrámu Notre Dame. Čtvrtou skupinu umisťuje Plán do německého města Marienburg, kde templáři hledali ochranu u Řádu německých rytířů. Pátou skupinou ochránců tajemství jsou bulhraští bogomilové21, kteří navázali na sektu pauliciánů, s nimiž se templáři setkali během křížových výprav. Poslední skupinou měli být gerosolimitáni22 z Jeruzaléma. Casaubon, Belbo a Diotallevi dedukují, že kvůli přechodu z juliánského kalendáře na gregoriánský nedošlo v 16. století k setkání dvou skupin, tím se řetězec přetrhl a tajemství bylo navždy ztraceno. Zcela náhodně také určí, že k odhalení tajemství potřebují mapu a Foucaultovo kyvadlo umístěné v technickém muzeu. Přestože žádná mapa neexistuje a Plán je pouhým výmyslem tří redaktorů, Tamti [Agliè a společnost Tres] ho nejenom přijali za správný, ale dokonce si namluvili, že v něm mají odedávna své místo, úlomky svých nepřehledných a zmatených projektů si prostě ztotožnili s některými momenty našeho Plánu, vybudovaného naopak na nevývratné logice analogie, zdání a podezření (Eco, 1991, s. 673).

Kromě toho, že nás Umberto Eco v knize varuje před slepou vírou v konspirační teorie a konspirační spiknutí, poskytuje čtenářům rozsáhlý přehled o společnostech různého stupně utajení, které se během staletí v západní civilizaci objevily. Dále tyto společnosti zasazuje do dobového a filosofického kontextu. Mimo Vašíčkovu fiktivní indickou sektu Sat Bhai jsou ve Foucaultově kyvadle zmíněna všechna konspirační spiknutí, kterými jsme se zabývali v předchozích

Bogomilové a puliciáni – křesťanské náboženské hnutí z oblasti dnešního Bulharska označované za nejnebezpečnější herezi (Zbíral, 2003, online). 22 Gerosolimitáni – itálský název Suverénního vojenského a špitálního řádu sv. Jana Jeruzlémského z Rhodu a z Malty, který je známější pod názvem johanité či řád Maltézských rytířů (Buben, 2002, s. 21). 21

73

kapitolách – Opus Dei, Převorství sionské, Řád templářů, Theosofická společnost. Navíc přináší vlastní fiktivní konspirační spiknutí s názvem Tres neboli Templ Resurgentes Equites Synarchici (česky volně přeloženo jako Znovupovstalí synarchičtí rytíři Chrámu), který definuje jako „spolek, který usiluje navázat styky mezi duchovními rytířstvy různého náboženského vyznání. […] Nebo taky podporuje konflikty a loví v kalných vodách“ (Eco, 1991, s. 573). Poprvé se Casaubon o společnosti Tres dozvídá od komisaře De Angelise vyšetřujícího zmizení plukovníka Ardentiho (Eco, 1991, s. 346), podruhé podstrčí společnost Tres Aglièmu do seznamu společností, které spojují s Plánem (Eco, 1991, s. 465). Potřetí se Casaubon s Tres setkává ve 113. kapitole, když ze svého úkrytu přihlíží rituálu v pařížském technickém muzeu, během něhož umírá Belbo. Společnost Tres nacházíme pouze ve fikčním světě Foucaultova kyvadla, ve skutečném světě žádný její předobraz nenajdeme.

74

Poselství z Provins Díky tomu, že se román Foucaultovo kyvadlo jeví také jako encyklopedie esoterického vědění a konspiračních teorií, není divu, že obsahuje také interpretaci mnoha symbolů. Přestože byl román Foucaultovo kyvadlo napsán o více než deset let dříve než vybraná díla Arnošta Vašíčka a Dana Browna, zjistíme, že je Ecovo dílo natolik obsáhlé, že v něm nalezneme stejné symboly jako v Šifře mistra Leonarda a v povídce ‚Tajemství Templu‘ i románu Ztracená brána. Namátkou jmenujme z hledání svatého grálu, symboly posvátného ženství, Newtonův zájem o alchymii a esoteriku, uctívání Bafometa, poklad templářů, svatojánskou noc, ostatky Jana Křtitele, Gustava Meyrinka, svastiku a theosofickou společnost. Nejvýznamnějším motivem, se kterým v románu Foucaultovo kyvadlo setkáme, je samo kyvadlo. Nahlédneme-li do sémiotických lexikonů, zjistíme, že pohyb kyvadla – kývání - je „spojováno s obřady plodnosti a také symbolizuje proměnlivé životní štěstí – jednou jsi nahoře a jednou dole“ (Cooper, 1999, s. 97). Dále symbolizuje věčný pohyb, nekonečno. Kyvadlo v podobě olovnice je také symbolem Svobodných zednářů, symbolizuje „přímost a upřímnost, […] spouští se do svědomí staveb a ověřuje se jí přímá linie duchovní stavby. [Původně byla odkazem] na kosmickou stavbu, jež má za střed světovou osu spojující nebe a zemi“ (Biedermann. 2008, s. 237). Tím se možná nechal inspirovat Léon Foucault při konstrukci svého kyvadla. To je pro fyziky důkazem rotace Země. Místo uchycení kyvadla je myšleným pevným bode ve vesmíru a neotáčí se kyvadlo, neboť to si pouze zachovává rovinu kyvu, ale planeta Země se otáčí pod ním (FyzWeb, online). Právě fyzikální vysvětlení se nabízí jako metafora k víře v konspiračním teoriím, které nám právě takový „pevný bod ve vesmíru“ nabízejí. Další interpretaci kyvadla nám nabízí Linda Hutcheonová, Daniela Hodrová a Kamila Vozáková. Ty shodně upozorňují na nápadnou blízkost tohoto motivu ve Foucaultově kyvadle a povídce Edgara Alana Poea Jáma a kyvadlo. V obou je kyvadlo nástrojem smrti. Zatímco však Poe nechá svého hrdinu vyváznout, Ecův Belbo umírá a Casaubon je pronásledován vlastním svědomím a možná i skupinou Tres. V dramatickém závěru si na Poeovu povídku vzpomene i Casaubon, když prochází technickým muzeem: Sál, kterým jsem procházel, byl plný velkých vitrín, občas jsem zahlédl tlačítka, jimiž se uváděly do pohybu šroubovité hroty, aby se neúprosně blížily k očím oběti,

75

Jáma a kyvadlo, málem už karikatura, zbytečné přístroje Goldbergovy, mučidla v podobě lisu (Eco, 1991, s. 628)

Neméně důležitým motivem ve Foucaultově kyvadle jsou knihy, podobně jako v Ecově prvotině Jméno Růže. Psaním knih se zabývá Casaubon, román píše na počítači i Belbo, přestože si myslí, že nemá schopnost tvořit. Diotallevi, který se domnívá, že je Žid, se snaží zjistit pravý výklad Tóry – Knihy s velkým „K“. Knihy, ve formě autorských rukopisů, jsou také předmětem práce tří redaktorů v nakladatelství. Stejně důležitou roli jako knihy má v románu fragment textu „Poselství z Provins“, který tři přátelé získali od plukovníka Ardentiho. Podobně jako u Dana Browna a Arnošta Vašíčka, i ve Foucaultově kyvadle vede správná interpretace literárního fragmentu k odhalení dlouhá staletí skrytého tajemství. V tomto případě ale skrytým pokladem templářů není schránka s mapou templářského pokladu, ani dokumenty Převorství sionského dokládající pokračování Ježíšovy pokrevní linie. Text nazvaný „Poselství z Provins“ má odhalit zdroj energie, s jehož pomocí bude možné ovládnout svět. Celé poselství nalezneme v 19. kapitole. Jeho text je rozdělen do dvou částí. První text byla „jakási démonická litanie, parodie semitštiny, […] druhý začínal větou zašifrovanou podle Trithemia a skládal se z nestejně dlouhých řádek, jako by to byly verše: Kuabris Defrabax Rexulon Ukkazaal Ukzaab Urpaefel Taculbain Habrak Hacoruin Maquafel Tebrain Hmcatuin Rokasor Himesor Argaabil Kaquaan Docrabax Reisaz Reisabrax Decaiquan Oiquaguil Zaitabor Quaxaop Dugraq Xaelobran Disaeda Magisuan Raitak Huidal Uscolda Arabaom Zipreus Mecrim Cosmae Duguifas Rocarbis Les XXXVI inuisibles separez en six bandes. a la… Saint Jean 36 p charette de fein 6… entiers avec zajel p… 1es blancs mantiax r… s… chevaliers de Pruins pour la… j.nc 6 foiz 6 en 6 places chascune foiz 20 a… 120 a… iceste est 1‘ordonation a1 donjon li premiers it li secunz joste iceus gui… pans it al refuge it a Nostre Dame de l‘altre part de l’iau it a l‘ostel des popelicans it a 1a pierre 3 foiz avant la feste… Ia Grant Pute (Eco, 1991, s. 147).

76

Překlad a doplnění fragmentu, ze kterého nakonec celý Plán vychází, poskytne Casaubonovi, Belbovi a Diotallevimu plukovník Ardenti, který krátce nato zmizí. Jeho interpretace textu vypadá následovně: Šestatřicet neviditelných rozděleno do šesti skupin V (NOCI) NA SVATÉHO JANA 36 (LET) P (O) VOZU SE SENEM 6 (SDĚLENÍ) NEPORUŠENÝCH S PEČETÍ P (RO RYTÍŘE V) BÍLÝCH PLÁŠTÍCH /TEMPLÁŘE/ R (ELAPSY) /ODPADLÍKY/ Z PROVINS PRO (VAIN) JANCE /POMSTU/ 6 KRÁT 6 V ŠESTI MÍSTECH KAŽDÝCH 20 L (ET PO) 120 L (ET) TAKOVÝ JE PLAN: NA VĚŽ HRADU AŤ JDOU PRVNÍ IT (ERUM) /ZNOVA PO DVACETI LETECH/ DRUZÍ DOJDOU ZA TĚMI (S) CHLEBEM ZNOVA DO ÚKRYTU ZNOVA K NAŠÍ PANÍ ZA ŘEKOU ZNOVA DO ÚTOČIŠTĚ POPELICANTŮ ZNOVA KE KAMENI 3KRÁT 6 /666/ PŘED SVÁTKEM (TÉ) VELKÉ NEVĚSTKY (Eco, 1991, s. 151).

Zatímco nejprve sloužila rekonstrukce textu přátelům jako zábava ve chvílích, kdy byli zavaleni desítkami rukopisů, později svému Plánu dávají stále více prostoru na úkor práce. Postupně se jím sami nechávají ovlivnit – Belbo a Casaubon tím, že začnou věřit, že jsou součástí Plánu a že je pronásleduje skupina Tres s jejich přítelem Aglièm, což vyústí v Belbovu smrt a Casaubonův útěk. Diotallevi umírá na rakovinu, před svou smrtí se svěří Belbovi, že jeho nemoc je důsledkem Plánu: Umírám, protože jsem své buňky přesvědčil, že neexistují pravidla, že s každým textem si člověk může dělat, co se mu zlíbí. […] Umírám, protože jsme překročili správnou míru fantazie. […] Svět se chová jako mé buňky (Eco, 1991, s. 616).

Z tohoto nástinu vyplývá, že víře v konspirační teorii neujde téměř nikdo – všichni tři redaktoři byli vzdělaní muži s notnou dávkou ironie, zájmu o společnost, Diotallevi navíc i o náboženství. Umberto Eco to v rozhovoru pro Magazín MF DNES vysvětlil slovy Karla Poppera, který tvrdil, že spiklenecká teorie nahrazuje nepřítomnost Boha. Lidé nejsou schopni přijmout fakt, že spousta věcí se děje čirou náhodou. Když se v pozadí neskrývá žádná vyšší moc ani stařík na obláčku, je důležité si vymyslet, kdo za tím stojí (Nováková a Eco, 2015, Román je jako zvíře),

77

stejně jako si to vymysleli Ecovi hrdinové ve Foucaultově kyvadle. Jedinou postavou románu, která Plánu nepropadne, ale naopak jej celý prohlédne, je Casaubonova přítelkyně Lia. Ta je také matkou Casaubonova dítěte a právě její praktický přístup k fragmentu textu a její mateřství jsou protikladem k veškerému hledání „vyššího záměru“. Ještě než se Plán začne uskutečňovat, varuje Lia Casaubona před přehnaným hledáním analogií a na příkladu lidského těla vysvětlí Casaubonovi proč jsou všechny poklady schovány v podzemí, proč andělské je nahoře a ďábelské dole, že uctívání čtyř přírodních živlů a slunce vychází z lidské zkušenosti a přirozenosti. Pomocí lidského těla také vysvětluje například magická čísla: Číslo jedna jsi ty, protože nejste dva, máš jednoho ptáčka a já mám tu svou taky jen jednu a ne dvě, každý máme jeden nos a jedno srdce, sám vidíš, kolik důležitých věcí existuje pouze v jednom vyhotovení. K tomu ale máme zas dvě oči, uši, dírky do nosu, já ňadra a ty varlata, nohy, ruce a hýždě. Číslo tři je vůbec nejmagičtější, naše tělo je nezná, nemáme nulu a nemáme trojku, proč by to tedy nemělo být nejtajemnější číslo a proč bychom je neměli, ať si žijeme v kterémkoliv koutě světa, přisuzovat Bohu? […] Každý národ má tedy své trinitární struktury, trojice a tak podobně, na to snad přijde každý a nemusí být zrovna univerzitní profesor. Náboženství se přece nedělala přes počítače, slušní lidé řádně souloží, takže ty trinitární struktury nejsou žádná záhada, naopak, týkají se něčeho, co děláme my a co se dělalo vždycky. Dvě ruce a dvě nohy, celkem čtyři údy, proto je taky čtyřka dobré číslo, jen si vzpomeň, že zvířata mívají nejčastěji čtyři potomky a že lezou po čtyřech, což věděla už Sfinga. O pětce nemluvě, na ruce máme pět prstů, a jelikož máš ty ruce dvě, stačí prsty sečíst a máš další posvátné číslo, přikázání je taky deset a ne dvanáct, to by si kněz, jak při nich zvedá jeden prst za druhým, poslední dva musil vypůjčit od kostelníka (Eco, 1991, s. 394-395).

Ještě více zesměšní všechny magické výpočty Agliè pomocí dřevěného kiosku: Pultík vepředu je dlouhý 149 centimetrů, což je jedna stomiliardtina vzdálenosti od Země ke Slunci. Dělíme-li výšku zadní stěny šířkou okénka, to znamená sto sedmdesát šest padesáti šesti, dostaneme 3,14. Výška přední stěny je 19 decimetrů, což je počet let řeckého lunárního cyklu. Součet výšek dvou předních a dvou zadních stěn kiosku dělá 190 x 2 + 176 x 2 = 732, což je datum vítězství v Poitiers. Prkno vepředu je vysoké 3,10 centimetrů a okenní rám je široký 8,8 centimetru. Nahradíme-li celá čísla odpovídajícími písmeny v abecedě, dostaneme C10H8, což je chemická značka naftalínu. […] S čísly se dají provádět psí kusy (Eco, 1991, s. 315).

78

Tímto úryvkem lze demonstrovat, jak lidé v honbě za senzací podléhají manipulacím. Operaci si magickými čísly, konkrétně číslem fí nalezneme i v Brownově Šifře mistra Leonarda. I tam jsou však výsledky v podobě čísla fí spíše přáním autora než skutečností (Burstein, 2006, s. 296-304). Kromě vysvětlení původu magických čísel, dokáže Lia Casaubonovi díky svému ženskému důvtipu a nadhledu, že „vysvětlení jednoduchá bývají taky správná“ (Eco, 1991, s. 580). S pomocí turistického průvodce a stručných dějin města Provins odhalí, že „Poselství z Provins“ je pouhopouhý nákupní seznam, jehož znění rekonstruuje takto: V ulici Saint-Jean (svatého Jana). 36 soldů za vůz sena. 6 nových draps s pečetí do ulice Blancs Manteaux. Křižácké růže na výrobu jonchée: šest kytic po šesti do šesti následujících míst, každá 20 denierů, což je celkem 120 denierů. v tomto pořadí: první do Pevnosti item druhé těm z Porte-aux-Pains item do chrámu Úkryt item do chrámu Notre-Dame za řekou item do staré katarské budovy item do ulice Pierre Ronde. A tři kytice po šesti před slavností do ulice kurev (Eco, 1991, s. 583).

Text nad verši rozluští Lia pomocí Trithemiovy šifry, čímž odhalí, že celé „Poselství z Provins“ je hra, falzum, které jeho údajný objevitel Ingolf prodal plukovníkovi Ardentimu. V textu je totiž ukryta citace z románu Maurice Leblanca Dutá jehla a vulgární povzdech tvůrce šifry psaný moderní francouzštinou: „Merde i‘en ai marre de cette steganographie“ (Eco, 1991, s. 587). Na způsobu jakým Umberto Eco nakládá s Liiným rozluštěním šifry můžeme ilustrovat jeden ze základních principů postmodernismu, kterým je hra s texty a neexistence jedné správné interpretace. Dále zde nalezneme postmoderní skepticismus a odklon od náboženství. Odsunutí náboženství na druhou kolej má za důsledek to, že západní civilizaci chybí adekvátní náhražka - autorita, která by vysvětlovala aktuální společenské jevy. Není proto divu, že se lidé uchylují ke konspiracím. „Je to přirozená tendence, alespoň u naivů a neurvalců“ (Nováková a Eco, 2015, Román je jako zvíře). Za nerozluštěné symboly a důkazy o tajných spiknutích potom lidé dosazují kde co, jako to ve Foucaultově kyvadle udělali Casaubon, Belbo a Diatollevi. Jejich pokus o vytvoření vlastní konspirační teorie však nakonec bohužel skončil tragicky, bohudík, pokud si z fikce odneseme ponaučení do reálného života. 79

Jmenná symbolika Další postmoderní výzvu si pro čtenáře připravil Umberto Eco, když vymýšlel jména postav. Ústředními postavami jsou tři přátelé – Casaubon, Jacopo Belbo a Diatollevi. Jak už bylo zmíněno výše, číslu tři se přisuzuje božský původ, případně může být ústřední trojice spolu s Aglièm, odborníkem na náboženské sekty, připodobněna ke třem (čtyřem) mušketýrům Alexandra Dumase. Vypravěč příběhu se jmenuje Casaubon. Jeho křestním jménem jej v románu oslovuje pouze jeho přítelkyně Lia, která mu říká Pim. Nahlédneme-li do internetové databáze jmen Behind the Name, zjistíme, že Pim je domácká podoba jména nizozemského původu Willem. Příjmení Casaubon odkazuje jednak k renesančnímu filologovi Isaacu Casaubonovi, jednak k románu Middlemarch od George Eliotové, kde vystupuje stárnoucí reverend Edward Casaubon, který je posedlý svým vědeckým výzkumem a jehož kniha The Key to All Mythologies zůstává, stejně jako Casaubonovo Podivuhodné dobrodružství kovů, nedokončená. Casaubonovo jméno také vypadá jako anagram slov „causa bon“, tedy latinsky dobrý důvod (příčina). Všímá si toho i Daniela Hodrová ve svém doslovu k prvnímu českému vydání Foucaultova kyvadla a poznamenává, že: Casaubon je v románu první příčinou, causou, […] a to nejen proto, že Plán vznikl v souvislosti s jeho disertací o templářích, ale především proto, že právě Casaubon je vypravěčem celého příběhu. Ostatní postavy jsou pak z něho odvozeny, vypravěčstvořitel se do nich štěpí, […] tvoří spolu s Belbem a Diotallevim trojjedinou stvořitelskou bytost. […] Na konci románu vypravěč postavy opět pohlcuje (Diotallevi i Belbo umírají) (Hodrová, 1991, s. 704).

Postavu Jacopa Belba považuje Rochelle Sibley za částečně autobiografickou postavu. Podobně jako Jacopo Belbo, i Umberto Eco prožil část dětství během druhé světové války a byl na italském venkově svědkem krutostí, kterých se dopouštěli fašisté i partyzáni (Sibley, 2008, s. 244). Původ jména vysvětluje Umberto Eco ve své knize Zpověď mladého romanopisce. Eco zde uvádí, že své dětství strávil u řeky Belbo a navíc jeho oblíbený spisovatel Cesare Pavese se narodil ve vesnici Santo Stefano Belbo a románový melancholický Belbo z Piemontu mu Pavese připomínal. Jméno Jacopo bylo zvoleno náhodně. (Eco, 2011, s. 62). Podobně i jméno Agliè odkazuje k italskému městu v kraji Piemont.

80

V hovorové angličtině nalezneme také slovo „belbo“, které by bylo možné přeložit, jako šťouchnout někoho nechtěně loktem (Urban Dictionary, online), výraz však zřejmě vznikl díky zvukové podobnosti se slovem „elbow“. Vzhledem k tomu, že Umberto Eco přednášel v angličtině a ve Foucaultově kyvadle nalezneme například i hovorovou frázi „I am flabbergasted!“ vyjadřující údiv, je možné, že Eco anglický význam slova „belbo“ znal. Možná právě oním šťouchnutím pod žebra chtěl Jacopo Belbo pomoci všem nafoukancům, aby se „odšpuntovali“, protože právě italské „Ma gavte la nata!“ neboli „Odšpuntuj se!“, je piemontské rčení, které Belbo v rozčilení často používá. Třetí z hlavních postav je Diotallevi, který je přesvědčen, že je Žid a zabývá se hledáním správné kombinace slov Tóry. Svůj židovský původ však nemůže dokázat, protože jeho dědeček byl nalezenec a příjmení Diotallevi mu přidělili na radnici; znamená „Bůh tě vychovej“ (Eco, 1991, s. 91). V Diotalleviho nejasném původu můžeme spatřovat další autobiografický prvek, protože i dědeček Umberta Eca byl nalezenec a jméno Eco je akronymem latinského „ex coelis oblatus“, dar z nebes. Protikladem ke třem hlavním mužským postavám jsou tři ženy – Lorenza Peregrinová, exotická Amparo a Lia, která Casaubonovi porodí syna. Pokud se čtenáři podaří při čtení románu odhalit i význam těchto jmen, může být pyšný, že zdolal další vrstvu Ecovy literární hry. Uvědomme si však, že v době internetových vyhledávačů a slovníků je dohledání významu jmen otázkou několik málo minut a zvládne to téměř každý, v době vydání románu, tedy na přelomu 80. a 90. let 20. století byla tato románová vrstva skryta za mnohem vyšší bariérou, pro jejíž překonání byla zapotřebí minimálně návštěva knihovny. Jméno Lorenza Peregrinová přiřkl Umberto Eco ženě, do níž se zamiloval Jacopo Belbo. Milovníci trilogie Pán prstenů od J.R.R. Tolkiena si jistě vzpomenou na Peregrina Brala, který se spolu s Frodo Pytlíkem vydává na cestu do Mordoru, Ecovým záměrem ale odkaz na Tolkiena nebyl. Mnohem pravděpodobnější se jeví výklad jména podle jeho významu – latinské slovo „peregrin“ znamená poutník nebo cizinec. Lorenzu Peregrinovou považuje její ctitel Agliè za převtělení Sofie, ženské části boha, která je také duší tohoto světa a v průběhu existence světa se převtělovala do různých žen – nevěstky Heleny v Tyru, benátské služky Joanny, Lorenzy Peregrinové. (Eco, 1991, s. 327). Právě příjmení Peregrinová je náznakem putování duše mezi různými převtěleními. Jméno Lorenza je ženskou podobou mužského Lawrence, tedy česky Vavřince. To, že vavřínový věnec nosili na hlavě vítězové starověkých olympijských her, je obecně známý fakt 81

a základ lidového rčení „(ne)usnout na vavřínech“. Vavřín údajně žvýkaly i Pýthie, věštkyně z Appolónova chrámu v Delfách (Biedermann, 2008, s. 374). Úlohou Lorenzy je v podobě jakéhosi média, či oběti přinutit Belba k prozrazení mapy před Fucaultovým kyvadlem. V pařížském technickém muzeu se setkáváme s Lorenzou naposledy: Agliè vešel v šedivém obleku […], jako by doprovázel zesnulou na poslední cestě k řece Hádu, vedl bledou a jakoby omámenou Lorenzu Peregrinovou. Měla na sobě bílou, skoro průhlednou řízu a rozpuštěné vlasy jí padaly na ramena. Viděl jsem ji z profilu, šla jako neposkvrněná panna a roztoužená jako preraffaelitská nevěrnice. […] Agliè Lorenzu dovedl k ohřívadlu u Pascalovy sochy (Eco, 1991, s. 637).

Právě ohřívadlo, ze kterého vychází vonné výpary, nás přivádí na paralelu s Pýthiemi, které pronášely své věštby pod vlivem omamných výparů vycházejících ze skalní pukliny. Účast na obřadu, či rituálu tajné společnosti je pomyslným spojujícím znakem mezi Lorenzou a Amparo. Lorenzina víceméně nedobrovolná účast při rituálu spiknutí Tres končí smrtí, Amparo, která na rituály pohlížela skepticky, se při návštěvě obřadu Umbanda23 dostane do stavu extáze. Exotická Amparo udivuje i Casaubona: Nikdy jsem nepochopil, proč tato žena, potomek holandských osadníků, kteří se usadili v Recife a smísili se tu s Indiány a súdánskými černochy, tato žena s tváří Jamajčanky a kulturou Pařížanky má španělské jméno (Eco, 1991, s. 179).

Nahlédneme-li do španělsko-českého slovníku, zjistíme, že „amparo“ znamená ochranu, záštitu či útočiště. Z toho vyplývá, že Eco toto jméno rozhodně nevybral náhodně – cesta do Brazílie za krásnou Amparo poskytla Casaubonovi bezpečné útočiště před konspiračními teoriemi z per spisovatelských ďáblíků, hledáním pochybných analogií a zejména před svou vlastní zodpovědností za to, že před komisařem De Angelisem, vyšetřujícím zmizení plukovníka Ardentiho, zamlčel informace o „Poselství z Provins“. I v daleké Brazílii však Casaubona dožene „svět, který opustil“ (Eco, 1991, s. 190) a zanedlouho se vrací do Itálie. Útočiště u Amparo bylo pouze dočasné. Poslední ženou, kterou v románu nalezneme je Lia. Kromě toho, že je Lia jedinou postavou, která „prokoukne plán“ (Nováková a Eco, 2015, Román je jako zvíře), je o ní

Umbanda- brazilské synkretické náboženství, které mísí katolickou víru s africkými tradicemi (Eco, 1991, s. 229). 23

82

referováno zejména pro její úlohu matky Casaubonova dítěte. Lia je metaforicky nazývána nádobou, alchymickou píckou, nad kterou spisovatelští ďáblíci kolik nocí probděli a přemítali, zdali jim z toho vyjde nebo nevyjde osmnáctikarátové zlato a zdali místo kamene mudrců nezískají jen obyčejný lapis exillis, mizerný grál z pálené hlíny, zatímco já mám svůj grál uložený v Liině břiše (Eco, 1991, s. 478).

Jméno Lia má několik významů. Může být zdrobnělinou několika různých jmen (například Rosalia, Aurelia...), či pocházet z hebrejského Leah – unavený, případně chaldejského výrazu pro paní, vládkyni. Do Ecovy literární hry však nejvíce zapadá interpretace řecké verze jména Evangelia – nositelka dobrých zpráv. Nejen, že dobrou zprávou je Liino odhalení bezvýznamnosti „Plánu z Provins“, ale zejména to, že narozením Giulia pokračuje koloběh života, že narozením dítěte, ne hledáním v podzemí a prováděním prapodivných rituálů, nalezneme svůj svatý grál, svůj kámen mudrců. Prostřednictvím Lii a malého Giulia nám Umberto Eco připomíná nutnost návratu k lidské přirozenosti. Podíváme-li se na roli žen v románech Umberta Eca, zjistíme, že je velmi marginální, nejsilnější roli mají tři zajímavé ženské postavy ve Foucaultově kyvadle, v románu Nulté číslo je jedinou pozitivní postavou Mia (Nováková a Eco, 2015, Román je jako zvíře). Feministická kritika naznačuje, že Eco považuje ženy za slabší pohlaví, například když vkládá Amparo do úst větu: „Jsme přece jen citlivější než muži, viď?“ (Eco, 1991, s. 231). A Theresa Coletti si všímá, že „každá žena je zobrazena převážně jako tělo, ještě specifičtěji jako tříslo, děloha nebo břicho“ (Coletti, 1997, s. 302). Murizio Viano však tuto tezi vyvrací tím, že ženy a ženskost v dílech Umberta Eca sice vždy souvisí s „přiblížením k přírodě a instinktům, k tomu zvířecímu v ,nás‘, ale není na tom nic špatného, protože o přiblížení k lidskému tělu by měli usilovat všichni lidé [bez ohledu na pohlaví]“ (Viano, 1994, s.139). Feministické kritiky a nízkému počtu žen ve svých románech si byl vědom i sám Eco. Ve svém rozhovoru pro Magazín MF DNES proto vysvětluje svou motivaci pro upozadění ženských postav tím, že „když píšete příběh ze středověkého mužského kláštera nebo z lodi uprostřed oceánu, moc že se tam neobjeví. [Zajímavými ženskými postavami] tak ukazuju, že jsem feminista“ (Nováková a Eco, 2015, Román je jako zvíře).

83

Z Ecova vysvětlení vyplývá, že okrajový výskyt ženských postav v jeho románech není záměrným upřednostňováním mužského světa, ale pouze důsledkem výběru témat, kterými se autor ve svých románech zabývá. Jejich metaforické zpodobnění jako částí lidského těla vyvolává však mezi feministickými kritiky rozpor, kdy jedni toto zobrazení vnímají jako projev sexismu, druzí jako návrat k lidské přirozenosti.

84

Závěr Skromná analýza vybraných vrstev mnohovrstevnatého románu Foucaultovo kyvadlo potvrdila neuvěřitelnou šíři znalostí, které Umberto Eco do knihy zahrnul. První polovina románu by mohla samo o sobě sloužit jako pojednání o Řádu templářů, s kterými jsme se seznámili při rozboru Vašíčkovy povídky ‚Tajemství Templu‘, vybrané části druhé poloviny působí jako eseje o různých konspiračních spiknutích napříč novověku a moderní doby. Najdeme zde zmínky o konspiraci z Rennes-le-Château a Převorství sionském, o Meyrinkově blízkému vztahu k Praze i o teosofických společnostech. Fikční svět Foucaultova kyvadla je zabydlen konspiračními spiknutími, která skutečně reálně existovala a dvěma spiknutími, která existují pouze v tomto románu. Je jím Plán a jeho pronásledovatelé Tres, o kterých se jinde než v románu Foucaultovo kyvadlo nedočteme. Výrazný rozdíl mezi pojetím konspiračních spiknutí u Umberta Eca a u ostatních spisovatelů spočívá v tom, že Eco se všem tajným společnostem prostřednictvím rozhovorů svých postav vysmívá. Poukazuje tak na to, že si je vědom postmoderní všeobecné skepse v západní společnosti, která je po druhé vystavena odklonu od náboženství a sklonu vědy k až přehnanému scientismu. Také tímto zesměšňováním a zpochybňování esoterické literatury, na jejíchž základech vystaví tři redaktoři v románu Foucaultovo kyvadlo svou vlastní konspirační teorii, upozorňuje na velký rozsah esoterismu, který je pro současnou vědu prakticky na okraji zájmu, přestože se s ním v životě setkal téměř každý. Casaubon, Belbo a Diotallevi také svým vytvářením plánu demonstrují postmoderní skeptický přístup k umění, podle kterého nelze nic nového (nothing new) vytvořit (Nünning, 2006, s. 622). Navíc prostřednictvím tragického konce příběhu varuje čtenáře před slepou vírou v konspirační teorie i před podceňováním síly slov. Ta totiž mohou být pouhým nástrojem hry i příčinou proměny reality. Umberto Eco, který je považován za zakladatele sémiotiky, velmi efektivně užívá jmennou symboliku. V ní nalezneme i autobiografické prvky. Nechybí ani symbolika knih, se kterou se jeho čtenáři mohli setkat již v románu Jméno růže. Specifické je využití symbolu kyvadla, které v různých situacích symbolizuje různé významy – může být znakem Svobodných zednářů, symbolem pevného bodu ve vesmíru, znamením nekonečna i proměnlivosti lidského štěstí. Více se o něm dočteme v bakalářské práci Kamil Vozákové. Vzhledem k Ecovým četným esejistickým dílům o sémiotice a literární interpretaci čtenáře nepřekvapí, že hlavní zápletka je také postavena na špatné interpretaci 85

opisu starobylého textu. Zatímco hlavní hrdinové spřádají na základě špatně přeloženého a neúplného textu vlastní konspiraci nazvanou Plán, která vyústí v Belbovu smrt, Casaubonova přítelkyně Lia díky turistickému průvodci a vlastnímu důvtipu zjistí, že se jedná o staré kupecké počty a kryptografickou hru původního majitele. Toto zesměšnění hledání vyššího významu tam, kde není, je dalším důkazem postmoderního skepticismu. Přestože román Foucaultovo kyvadlo vyšel již v roce 1988 a už tehdy byl vnímán jako jistá kritika konspiračních teorií, esoterické literatura a nekonečného hledání vyššího smyslu života, ani v roce 2016 není toto téma zdaleka vyčerpané. Zdá se, že se západní civilizace ukolébaná desetiletími let poměrně bezstarostného technologického i názorového vývoje fikci s konspiračními teoriemi a kontrafaktuální historií poměrně oblíbila a postmodernismus tyto literární žánry podpořil svým sklonem ke skepticismu, hravostí a snahou o aktivizaci čtenáře. Jeden z nejvýznamnějších postmoderních myslitelů nám však už žádnou novou intelektuální výzvu nepřipraví, v době přípravy této kapitoly Umberto Eco zemřel.

86

ZÁVĚR Závěrem nezbývá než shrnout poznatky vyplývající z této práce. V úvodu teoretické části jsme se zabývali vztahem historie a vyprávění. Dále jsme definovali kontrafaktuální historii. Ta je myšlenkovým experimentem, který se zaměřuje na analýzu toho, co se v historii stát mohlo. Jedná se jednak o důležitou metodou využívanou historiky při jejich práci, jednak je nástrojem fantazie tvůrců konspiračních teorií a umělců. V teoretické části jsme stručně nastínili i různorodost žánrů, v nichž se kontrafaktuální historie nebo manipulace se skutečností v průběhu dějin vyskytovala. Za počátky je možné považovat odstraňování nápisů se jmény některých faraonů ve starověkém Egyptě, kontrafaktuální přístup k historii (i současnosti) lze nalézt i ve středověkých alegoriích, utopické literatuře, cestopisech i některých kronikách. Největší rozmach této disciplíny však nastal na přelomu 18. a 19. století v souvislosti s národním obrozením evropských národů, které pomocí kontrafaktuální historie zvyšovaly svůj význam a prosazovaly své právo na sebeurčení. V současnosti se s kontrafaktuální historií v literatuře setkáme nejčastěji v podobě postmoderního historického románu nebo románu s kontrafaktuálními narativy. Těžiště této práce spočívá ve vymezení pojmu konspirační teorie, důraz byl poté v praktické části kladen na konspirační teorie s přítomností konspiračního spiknutí. Rájem konspiračních spiknutí v je v současné době zejména esoterická literatura a internet, který poskytuje publikační platformu i těm nejdivočejším fantaziím přispěvatelů. Za všechny jmenujme webové stránky Zakázaná pravda a článek ,Proč zednáři manipulují výsledky tzv. AZ-kvízu‘ (2016, online) či webové stránky Akta X, jejichž autoři velmi zřídka uvádějí své informační zdroje. Proto bylo třeba si při kritickém výběru pramenů zachovat přiměřený odstup od „spisovatelských ďáblíků“, jak označuje autory esoterické literatury ve svém románu Foucaultovo kyvadlo Umberto Eco. Praktická část nabízí analýzu tří románů a jedné povídky. Vybrané texty Dana Browna, Arnošta Vašíčka a Umberta Eca spojuje specifické žánrové zařazení na pomezí detektivky, thrilleru a mysteriózního románu. Nalézáme zde i prvky románu iniciačního. Dalším společným rysem analyzovaných děl je zápletka s konspirační teorií a přítomnost konspiračních spiknutí. Zjistili jsme, že konspirační spiknutí v jednotlivých fikčních světech mají různou úroveň fiktivnosti. Nalezneme zde existující, nebo již zaniklé reálné společnosti, které nikdy žádným konspiračním spiknutím nebyly, ale tuto roli jim přisoudila literatura. Jako příklad 87

jmenujme Řád templářů, jehož nashromážděné bohatství a náhlý zánik jitří fantazie akademiků i hledačů pokladů či svatého grálu v Brownově Šifře mistra Leonarda, ve Vašíčkově povídce ‚Tajemství Templu‘ a také v Ecově románu Foucaultovo kyvadlo. Další společností, která si v literatuře a na internetu vysloužila nálepku konspiračního spiknutí, je Opus Dei. Ta se mezi konspirační spiknut dostala díky románu Šifra mistra Leonarda a jeho filmové adaptaci, a také kvůli řadě skandálů souvisejících s psychickou manipulací, které se dostaly až před soud. Role konspiračního spiknutí byla v českém prostředí připsána Arnoštem Vašíčkem České theosofické společnosti. Ta sice v 50. letech minulého století v souvislosti s omezováním výkonu sdružovacího práva zanikla, v románu Ztracená brána se setkáváme s její porevoluční obnovenou činností. Dále románové fikční světy zahrnují spiknutími, která mají svůj reálný předobraz ve skutečné konspiraci. Do této kategorie spadá Převorství sionské, vytvořené Pierrem Plantardem, přejaté Richardem Leighem, Michalem Baigentem a Henrym Lincolnem a využité Danem Brownem v románu Šifra mistra Leonarda. Přestože v 90. letech vyšlo najevo, že Převorství sionské je Plantardem vytvořená mystifikace, Dan Brown v rozhovorech s novináři tvrdí, „že to co vypráví, je historická skutečnost“ (Eco, 2013, s. 420). V analyzovaných románech také můžeme nalézt konspirační spiknutí, která existují pouze ve fikčních světech. V románu Umberta Eca Foucaultovo kyvadlo jsme nahlédli do tvorby tří konspirátorů Plánu, a seznámili se s konspiračním spiknutím Tres, které jinde než v Ecově románu nenalezneme. Tato kategorie ale může zahrnovat i fiktivní konspirační spiknutí, které prostupuje fikční světy napříč staletími a kontinenty. Je jím například sekta Sat Bhai, o které se na začátku 20. století zmiňuje v povídce ,Slečny Youghalové sais‘ Rudyard Kipling. Poté byla jejím členů přisouzena role zakladatelů Prahy v povídce Gustava Meyrinka ‚Neviditelná Praha‘ a v současnosti střeží bránu do jiné dimenze v románu Arnošta Vašíčka Ztracená brána. Vybrané texty spojují také archetypální postavy. Jsou jimi odborníci v oblasti symbolů, případně náboženství, okultismu či historie – Robert Langdon, Michal Runa a Agliè. Ženské postavy, jako Sophie Neveu, Katka Nelserová, Lorenza Peregrinová či Lia, zastávají v příběhu často roli jakéhosi „Watsona, duchem chudého přítele detektivova“ (Škvorecký, 1988, s. 64), bez něhož se ovšem neobejdeme, a zároveň roli média, které poskytuje spojení s jinými dimenzemi (v případě Katky Nelserové), či pomáhá hrdinovi vrátit se nohama zpět na zem (Lia ve Foucaultově kyvadle). Ve všech třech románech také nalezneme postavu nevrlého policisty. Zatímco v případě Vašíčkova 88

Sumary a Ecova De Angelise lze jejich povahu poznat pouze z jejich chování, Brownův Bezu Fache má zlobu zachycenou již ve svém příjmení. Jmenná symbolika, intepretace symbolů a veršovaných hádanek jsou dalšími pojítky mezi jednotlivými romány. Jedná se o umělecké postupy zaměřené spíše na „vyspělého, elitního čtenáře–partnera“ (Hoffmannová, 1992, online). Interakce se čtenářem, jeho aktivizace a hravost, zejména „hravý rozklad etablovaných konceptů a konvencí“ (Nünning, 2006, s. 622) jsou významnými znaky postmoderního umění. Postmodernismus nalezneme v jednotlivých textech v různé míře – setkáme se v nich s odklonem od náboženství a vědy, kulturním skepticismem v podobách anything goes i nothing new, narazíme na mísení „vysokých“ a populárních žánrů. Romány Šifra mistra Leonarda, Foucaultovo kyvadlo, Ztracená brána i povídku ‚Tajemství

Templu‘

lze

tedy

číst

jako

detektivní

thriller,

zároveň

však

svým kontrafaktuálním pojetím dějin představují intelektuální výzvu pro čtenáře, který přistoupí na spisovatelovu hru. Zatímco však Brownova Šifra mistra Leonarda působí na čtenáře téměř jako skrytý pamflet proti katolické církvi a Vašíčkova Ztracená brána a ‚Tajemství Templu‘ brnkají na vlasteneckou strunku příznivců konspirací, Umberto Eco nás svým ironickým přístupem ke konspiračním teoriím varuje před ztrátou racionality. Té si často ani nemusíme při hlubším studiu konspirací všimnout. Vždyť i já sama jsem během psaní této práce navštívila muzeum Louvre a hrad Veveří, pokusila jsem se kontaktovat Opus Dei i Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů, a dokonce jsem se zúčastnila se televizní soutěže „Kde domov můj?“, abych vyvrátila tvrzení o ovlivňování televizních pořadů Svobodnými zednáři. Snad tedy tato práce poskytne inspiraci a teoretický základ dalším zájemcům o problematiku kontrafaktuální historie a konspiračních teorií v populární literatuře a nezapadne mezi dílka tisíců spisovatelských ďáblíků.

89

BIBLIOGRAFIE Primární prameny BROWN, Dan. Andělé a démoni. Překlad Michala Marková. Praha: Argo, 2006. BROWN, Dan. Šifra mistra Leonarda. Překlad Zdík Dušek. Praha: Metafora, 2003. BROWN, Dan. The Da Vinci Code. London: Corgi Books, 2004. ECO, Umberto. Foucaultovo kyvadlo. Překlad Zdeněk Frýbort. Praha: Odeon, 1991. VAŠÍČEK, Arnošt. Strážce duší. Ostrava: Mystery Film, 2005. VAŠÍČEK, Arnošt. Ztracená brána. Praha: Česká televize, 2012.

Sekundární prameny Akta X [online]. 2016 [cit. 2016-04-19]. Dostupné z: http://aktax.cz/. Authors lose appeal over Da Vinci Code plagiarism. 2007. The Guardian [online]. [cit. 2016-02-10]. Dostupné z: http://www.theguardian.com/uk/2007/mar/28/danbrown.books. BAIGENT, Michael, Richard LEIGH a Henry LINCOLN. Svatá krev a svatý grál. Praha: Dobra, 2003. Belbo. In: Urban Dictionary [online]. ©1999-2016, November 03, 2011 [cit. 2016-0409]. Dostupné z: http://www.urbandictionary.com/define.php?term=Belbo. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona: český ekumenický překlad. Praha: Česká biblická společnost, 2015. BIEDERMANN, Hans. Lexikon symbolů. Praha: Beta, 2008. BLÁHOVÁ, Marie. Historická chronologie. Praha: Libri, 2001. BOHEMICUS, Templarius. Templáři v zemích českých králů: Čechy, aneb, co všelikého se templářům událo a co vlastnili v těch skvělých zemích, jež později sluly země Koruny české, na pozadí dějin řádu toho slavného. Beroun: MH, 2009. BOHEMICUS, Templarius. Templáři v zemích českých králů: Morava, Slezsko, Lužice, Rakousy, aneb, co všelikého se templářům událo a co vlastnili v těch skvělých zemích, jež později sluly země Koruny české, na pozadí dějin řádu toho slavného. Beroun: MH, 2010. BONDANELLA, Peter E. Umberto Eco and the open text: semiotics, fiction, popular culture. New York: Cambridge University Press, 2005. BUBEN, Milan. Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. Praha: Libri, 2002. BURSTEIN, Daniel (ed.). Tajemství Da Vinciho kódu: průvodce románem Dana Browna. Brno: Alman, 2006.

90

CAMPBELL, Mike. Behind the Name [online]. ©1996-2016 [cit. 2016-04-10]. Dostupné z: www.behindthename.com CAREY, Art. Flipping over words. May 4th 2006. Knight Ridder Tribune Business News [online]. [cit. 2016-02-16] Dostupné z: http://search.proquest.com/docview/465581162?accountid=16531. CERTEAU, Michel de. Psaní dějin. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2011. COLETTI, Theresa. Bellydancing: Gender, Silence and the Women of Foucault's Pendulum. In: CAPOZZI, Rocco. Reading Eco: an anthology. Bloomington: Indiana University Press, 1997. COOPER, J. Ilustrovaná encyklopedie tradičních symbolů. Praha: Mladá fronta, 1999. Coriolisova síla. In: FyzWeb [online]. Praha: Katedra didaktiky fyziky MFF UK v Praze, 2011 [cit. 2016-04-16]. Dostupné z: http://fyzweb.cz/materialy/srazky_a_rotace/k27.php. COWLEY, Robert. Co by bylo, kdyby? Představy vojenských historiků o tom, co se mohlo stát. Praha: Academia, 2005. COX, Simon. Decoding The Lost Symbol: The Unauthorized Expert Guide to the Facts Behind the Fiction. New York: Simon and Schuster, 2009. Často kladené otázky. Opus Dei [online]. Praha, 2016 [cit. 2016-04-17]. Dostupné z: http://opusdei.cz/cs-cz/faq/#co-je-to-opus-dei. ČECHUROVÁ, Jana. Čeští svobodní zednáři ve XX. století. Praha: Libri, 2002. DACÍK, Tomáš. Hrad Veveří: mýtus, historie a skutečnost. Brno: Svan, 2000. DEI VERBUM: Věroučná konstituce o Božím zjevení. The Holy See [online]. Vatican [cit. 2016-02-10]. Dostupné z: http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vatii_const_19651118_dei-verbum_cs.html. DOLEŽEL, Lubomír. Fikce a historie v období postmoderny [online]. Praha: Academia, 2008, [cit. 2015-08-30]. Dostupné z: https://is.muni.cz/auth/el/1421/podzim2013/DVMA001/um/Dolezel__Fikce_historie._postmoderna.pdf. DOLEŽEL, Lubomír. Fikční a historický narativ: setkání s postmoderní výzvou. Česká literatura. 2002, 50 (4): s. 341-369. ISSN 0009-0468. DUS, Jan Amos a Petr POKORNÝ (eds.). Novozákonní apokryfy. Praha: Vyšehrad, 2001. ECO, Umberto. Bál jsem se, že třetí světová vypukne v Praze. In: Bux.cz [online]. ©2005-2016 [cit. 2016-04-19]. Dostupné z: https://www.bux.cz/literarnikavarna/rozhovory/bal-jsem-se-ze-treti-svetova-vypukne-v.html.

91

ECO, Umberto. Confessions of a Young Novelist. Massachusetts: Harvard University Press, 2011. ECO, Umberto. Dějiny legendárních zemí a míst. Praha: Argo, 2013. EHRMAN, Bart D. Ztracené evangelium Jidáše Iškariotského: nový pohled na zrádce a zrazeného. Praha: Knižní klub, 2007. FERGUSON, Niall. Virtuální dějiny: historické alternativy. Praha: Dokořán, 2001. FINK, Gerhard. Kdo je kdo v antické mytologii. Frýdek-Místek: Alpress, 2004. FOWLES, John. Francouzova milenka. Praha: Mladá fronta, 1976. GONDRAND, François. Božím krokem. Olomouc: Axis, 2007. GOTTFRIED, Libor. Arnošt Vašíček a Kodex Gigas neboli Ďáblova bible. In: Sisyfos [online]. Praha: Český klub skeptiků SISYFOS, 2008 [cit. 2016-04-16]. Dostupné z: http://www.sysifos.cz/index.php?id=vypis&sec=1207666267. GRISHIN, A. A. Knights Templar treasure: d’Arginy Castle. Knights Templar Vault [online]. [cit. 2016-02-19]. Dostupné z: http://knightstemplarvault.com/darginy-castletwo-legends/. GRITTI, Jules. Umberto Eco. Paris: Éditions universitaires, 1991. HANEGRAAFF, W. Esotericism and the academy: rejected knowledge in western culture. Cambridge: Cambridge University Press, 2012. HAVELKA, Miloš. Dějiny a smysl: obsahy, akcenty a posuny „české otázky“, 18951989. Praha: Nakl. Lidové noviny, 2001. HAVRÁNEK, B. Slovník spisovného jazyka českého. Praha: Academia, 1989. HEŘT, Jiří. Výkladový slovník esoteriky a pavěd. Praha: Věra Nosková, 2008. Hnutí Grálu [online]. http://www.hnutigralu.cz.

Brno,

2016

[cit.

2016-03-21].

Dostupné

z:

HODROVÁ, Daniela. … A to Slovo bylo u Eca. In: ECO, Umberto. Foucaultovo kyvadlo. Praha: Odeon, 1991, s. 700-707. HOFFMANNOVÁ, Jana. K charakteristice postmoderního textu. Slovo a slovesnost [online]. 1992, 53(3), s. 171-183 [cit. 2016-03-14]. Dostupné z: http://sas.ujc.cas.cz/archiv.php?art=3470. HUTCHEON, Linda. Irony-clad Foucault. In: CAPOZZI, Rocco. Reading Eco: an anthology. Bloomington: Indiana University Press, 1997, s. 312-327. IGGERS, Georg G. Dějepisectví ve 20. století: od vědecké objektivity k postmoderní výzvě. Praha: Lidové noviny, 2002. JOHNSON, Paul. Dějiny křesťanství. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999.

92

JŮNA, Martin. České tajné společnosti I: Studie o životě a smrti doktora Jana Kefera. Jindřichův Hradec: Epika, 2013. KALAČ, Petr. Stručná historie české esoterické scény od konce 19. století do roku 1989. In: Dokumentační centrum českého hermetismu [online]. [cit. 2016-03-29]. Dostupné z: http://dcch.grimoar.cz/?Loc=detail&Cat=1&Lng=1&UID=3. KAPSIOVÁ, Veronika. Konspirativní teorie a motivace jejich šiřitelů [online]. Brno, 2011 [cit. 2016-04-18]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce PhDr. Michal Vašečka, Ph.D. Dostupné z: http://theses.cz/id/bhyrss/. KIPLING, Rudyard. Povídky zednářské lóže. Beroun: Machart, 2014. KIPLING, Rudyard. Prosté povídky z indických hor. Praha: Hejda a Tuček, 1912. KNIGHT, Peter. Conspiracy culture: from Kennedy to The X-files. London: Routledge, 2013. KOKEŠ, Radomír D. Vzpomínka na Umberta Eca. In: BRNĚNSKÝ NARATOLOGICKÝ KROUŽEK [online]. Brno, 2016 [cit. 2016-04-03]. Dostupné z: https://brnenskykrouzek.wordpress.com/2016/02/20/vzpominka-na-umberta-eca/. KOTEN, Jiří, Petr KYLOUŠEK a Rudolf ŠRÁMEK. Tre ricordi di U. Eco. In: Pulsy: Studentská literární revue [online]. Brno, 2016 [cit. 2016-04-19]. Dostupné z: http://revuepulsy.cz/tre-ricordi-di-u-eco/. LIBOR, Jan. Chudí rytíři Kristovi: Osudy templářského řádu v českém království. Dějiny a současnost [online]. 2007, (1) [cit. 2016-04-03]. Dostupné z: http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2007/1/chudi-rytiri-kristovi-/. LINHART, Jiří. Slovník cizích slov pro nové století. Litvínov: Dialog, 2002. LORENZI, Rossella. Knights Templar Secret of Longevity Revealed. In: Discovery News [online]. 2016 [cit. 2016-04-16]. Dostupné z: http://news.discovery.com/history/knightstemplar-secret-of-longevity-revealed-160408.htm LYOTARD, Jean-François. O postmodernismu: Postmoderno vysvětlované dětem. Praha: Filosofický ústav AV ČR, 1993. MAČUDA, Jiří. Ideologie rodnověří v názorech a praxi jeho čelních představitelů (se zaměřením na genezi a proměny obřadu) [online]. Brno, 2013 [cit. 2015-09-16]. Disertační práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Martina Pavlicová. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/74206/ff_d/ . MARTIN, Sean. Templáři: vzestup, moc, pád a mystéria templářských rytířů. Praha: Grada, 2009. MEYRINK, Gustav. Neviditelná Praha. Praha: Argo, 1993. MILLAR, P. Holy humbug. June 21st 2003. The Times [online]. [cit. 2016-02-15]. Dostupné z: http://search.proquest.com/docview/318889042?accountid=16531.

93

MOLDANOVÁ, Dobrava. Naše příjmení. Vyd. 3., (2. v Agentuře Pankrác). Praha: Agentura Pankrác, 2010. MOYANO, Antonio Luis. Sekty - skrytá hrozba současnosti. Frýdek-Místek: Alpress, 2011. NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Argo, 2009. NOVÁKOVÁ, Šárka a Umberto ECO. Román je jako zvíře. Magazín DNES + TV. Praha, 2015, XXII.(39), 24-29. NOVOTNÝ, František. Antirituál: Procesy s templáři a pozdně středověké představy o antinomické herezi [online]. Brno, 2016 [cit. 2016-04-24]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce David Zbíral Dostupné z: http://is.muni.cz/th/383646/ff_m/. NÜNNING, Ansgar, Jiří TRÁVNÍČEK a Jiří HOLÝ. Lexikon teorie literatury a kultury: koncepce / osobnosti / základní pojmy. Brno: Host, 2006. PEČENKA, Marek a Bohuslav LITERA. Dějiny Ruska v datech [online]. Praha: Dokořán, 2014 [cit. 2016-04-04]. Dostupné z: https://is.muni.cz/auth/of/1441/RJ2BP_DRS2/jaro2016/ dějiny_ ruska_v_ datech.pdf?fakulta=1421;obdobi=6464;studium=674486. PETRŮ, Eduard. Zrcadlo skutečnosti: kniha o středověké, renesanční a barokní parodii. Praha: ISV, 2002. Pim. In: Behind the Name [online]. ©1996-2016 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z: http://www.behindthename.com/name/pim. PIŽLOVÁ, Johana. Opus Dei a jeho vztah k lidskému tělu [online]. Brno, 2008 [cit. 201602-12]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce David Václavík Dostupné z: http://is.muni.cz/th/144271/fss_b/. PLÁTENÍKOVÁ, Jana. Čí je to Dílo? Dingir: religionistický časopis o současné náboženské scéně [online]. 2005, (1.), s. 33 - 35 [cit. 2016-03-07]. Dostupné z: http://www.dingir.cz/archiv/Dingir105.pdf. POPPER, Karl. The open society and its enemies. London: Routledge, 2012. POSPÍŠIL, Ivo. Próza virtuální autenticity a existenciálního znejistění. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. Brno: Masarykova univerzita, 1998. Dostupné také z: http://hdl.handle.net/11222.digilib/103056. POŘÍZKOVÁ, Lenka. Přátelský podvod: mystifikace (nejen) v české literatuře 20. století. Praha: Academia, 2014. POUCHLÝ, Petr „Jezevec“. Co je to larp? Larpy.cz [online]. 2016 [cit. 2016-03-04]. Dostupné z: http://www.larpy.cz/larp/. Priory of Sion [online]. 2016 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z: http://priory-of-sion.com/.

94

PROČ ZEDNÁŘI MANIPULUJÍ VÝSLEDKY TZV. "A-Z-KVÍZU!!!!!". In: Zakázaná pravda [online]. 2016 [cit. 2016-04-16]. Dostupné z: http://www.zakazanapravda.estranky.cz/clanky/velke-lzi-v-cr/proc-zednari-manipulujivysledky-tzv.--a-z-kvizu------.html. RYCHTEROVÁ, Pavlína. Druhý život templářů: Aneb konspirační pokoušení. Dějiny a současnost [online]. 2007, (1) [cit. 2015-08-31]. Dostupné z: http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2007/1/druhy-zivot-templaru-/ . SHAW, Ian. Dějiny starověkého Egypta. Brno: BB/art, 2004. SIBLEY, Rochelle. Umberto Eco. In: SOLLARS, Michael (ed.). The Facts on File Companion to the World Novel: 1900 to the Present. New York: Infobase Publishing, 2008, s. 244-246. SORA, Steven. Ztracený poklad templářů: rozluštění záhady Dubového ostrova. Praha: BB art, 2004. STERNECK, Mervyn. Dějiny templářského řádu: první duchovně rytířský řád v zrcadle času. Praha: Půdorys, 2004. SUCHÁNEK, Drahomír a Václav DRŠKA. Církevní dějiny. Praha: Grada, 2013. Šifra Mistra Leonarda, Katolická církev a Opus Dei. 2005. Opus Dei [online]. Praha [cit. 2016-02-10]. Dostupné z: http://opusdei.cz/cs-cz/article/sifra-mistra-leonarda-katolickacirkev-a-opus-dei/. ŠIMEK, František (ed.). Cestopis tzv. Mandevilla. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1963. ŠKVORECKÝ, Josef. Nápady čtenáře detektivek. Purley: Rozmluvy, 1988. TŮMA, Oldřich. Alternativní historie v kontextu české historiografie [online]. 2014 [cit. 2015-08-31]. Dostupné z: http://slideslive.com/38892676/alternativni-historie-vkontextu-ceske-historiografie. URBAN, Tomáš. Konspirace po česku. MF DNES: Kavárna. Praha: MAFRA, a.s, 2012, s. 32-36. ISSN 1210-1168. Dostupné také z: http://www.reformy.cz/wpcontent/uploads/2012/06/kavarna-20120317.pdf. Umberto Eco [online]. http://www.umbertoeco.com/en/.

2016

[cit.

2016-04-03].

Dostupné

z:

VAŠÍČEK, Arnošt. MYSTERY FILM [online]. 2015 [cit. 2016-02-17]. Dostupné z: http://www.mysteryfilm.cz/. VAŠÍČEK, Arnošt. Nedobytná šifra: tajemství Voynichova rukopisu. Ostrava: Mystery Film, 2011. VAŠÍČEK, Arnošt. Neuvěřitelné, ale ověřitelné. [přednáška]. Brno: Masarykova univerzita, 16. března 2016. VAŠÍČEK, Arnošt. Sedm záhad Strážce duší: jak to bylo doopravdy. Ostrava: Mystery Film, 2005. 95

VAŠÍČEK, Arnošt. Tajemství Ďáblovy bible. Ostrava: Mystery film, 2007. VIANO, Maurizio. Feminism in High Culture, Feminity in Popular Culture: Italy in the Nineties? In: JEFFRIES, Giovanna Miceli (ed.). Feminine Feminists: Cultural Practices in Italy. Minneapolis: Univerzity of Minnesota Press, 1994, s. 135-152. VIKTORA, Jiří. Pověst o pražském magikovi Gustavu Meyrinkovi. In: Dokumentační centrum českého hermetismu [online]. Praha: Dokumentační centrum českého hermetismu, 2009 [cit. 2016-03-30]. Dostupné z: http://dcch.grimoar.cz/?Loc=detail&Cat=2&Lng=1&UID=9. VEYNE, Paul. Jak se píšou dějiny. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010. VOZÁKOVÁ, Kamila. Znakovost Foucaultova kyvadla [online]. Olomouc, 2009 [cit. 2016-04-16]. Bakalářská práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Jan Kořenský. Dostupné z: http://theses.cz/id/irwl06. WALDSTEIN-WARTENBERG, Berthold. Řád johanitů ve středověku: kulturní dějiny řádu. Praha: Academia, 2008. WARNECK, Igor. Runy: praktická kniha. Olomouc: Fontána, 2004. WHITE, Hayden V. Metahistorie: historická imaginace v Evropě devatenáctého století. Brno: Host, 2011. ZATOROWSKI, Lech. Nie odkryte skarby na terenach Polski. Wrocław: Wrocław, 1994. ZBÍRAL, David. Kataři. In: David Zbíral [online]. 2003 [cit. 2016-04-20]. Dostupné z: http://www.david-zbiral.cz/Katari-prehled.htm#_Toc151644053.

96

PŘÍLOHY 1) Odpovědi na „Často kladené otázky“ na webových stránkách Opus Dei (Opus Dei, online)

O Opus Dei Co je to Opus Dei? Opus Dei je osobní prelatura Katolické církve, která pomáhá obyčejným laikům najít svatost skrze jejich každodenní povinnosti, zvláště skrze práci. Bylo založeno v roce 1928 šestadvacetiletým knězem, Josemariou Escrivá, který zemřel v roce 1975 a byl Janem Pavlem II. blahoslaven roku 1992. Jak funguje Opus Dei? Pomáhá obyčejným lidem žít jejich křesťanské povolání v jejich každodenních úkolech tím, že jim poskytuje duchovní pomoc a formaci, kterou k tomu potřebují. Rozšiřuje vědomí univerzálního povolání ke svatosti - zásadní myšlenku, že každý člověk je povolán Bohem, aby se stal svatým - zvláště skrze svou každodenní práci a běžné povinnosti. Tento cíl sledují duchovní cvičení, ranní a večerní rekolekce, kurzy filosofie a teologie, osobní duchovní vedení, nejprve pro členy, ale také pro všechny ostatní, kdo chtějí využívat tyto duchovní služby. Základní apoštolská práce Opus Dei je starat se o své členy jako o svobodné osoby, které ve svých osobních aktivitách jednají z vlastní iniciativy a na vlastí zodpovědnost. Jsou zde také korporativní díla ve kterých má Opus Dei na starosti duchovní a doktrinální aspekty. Jsou to většinou neziskové organizace, které poskytují vzdělání, charitativní nebo podobné služby. Jsou to většinou konferenční centra, školy a univerzity, studentské koleje, dětské kluby, zemědělské školy a zdravotnické kliniky. Opus Dei je "osobní prelatura". Co to je? Osobní prelatura je církevněprávní jednotka uvnitř hierarchické struktury církve, které předsedá prelát odpovědný Biskupské konferenci, a ke které mohou patřit jak laici tak kněží. Je ustanovena Svatým stolcem ze specifických pastoračních nebo organizačních důvodů a je řízena stanovami danými Svatým stolcem. Slovo osobní naznačuje, že je definována osobami, na rozdíl třeba od diecézí nebo farností, které jsou definovány geografickou oblastí. Je Opus Dei kontraverzní? Opus Dei se dostává velké chvály zevnitř i zvnějška Katolické církve. Dosud je to ale nová instituce církve. Jako jiné nové organizace, je i Opus Dei, někdy nepochopeno. Tato kritika bývá někdy vyvolána pro velkou věrnost Papeži, biskupům a Katolické víře. Jindy je zdrojem nedorozumění, opravdového nebo domnělého, nepochopení základních charakteristik Opus Dei, jako jsou: nepochopení, že ve společenských, politických, rodinných, ekonomických a profesionálních otázkách jednají členové podle svého osobního přesvědčení s úplnou svobodou a osobní odpovědností; nebo nepochopení rozdílu mezi tajemstvím a soukromím, což jsou naprosto odlišné věci; nebo neschopnost rozlišovat rozdíly mezi světskými nebo laickými podmínkami členů na jedné straně; a kanonickým stavem zasvěceného života a jeho aspekty na straně druhé. Někdo dobře obeznámený s historií bude těžko překvapen, když objeví dohady kolem relativně nové instituce v církvi. Ve skutečnosti Ježíš Kristus opakovaně nabádal své učedníky, aby byli na takovou kritiku připraveni.

97

O věřících Opus Dei Je členství tajné? Ne. Jakýkoliv druh tajnosti je zásadně zakázán statuty, kterými se Opus Dei řídí. Ve skutečnosti kolegové, přátelé a známí členů budou vždy vědět o jejich členství, protože jim to řeknou, zvláště když žijí svou víru. Ale členové nemají zájem, aby bylo jejich členství zveřejňováno, protože osobní úsilí laiků o svatost v Opus Dei je něco osobního, je to součást jejich osobního života. Zaměřuje se Opus Dei na určitý druh lidí? Ne. Členem Opus Dei může být každý, nezávisle na talentech, schopnostech nebo sociálním postavení. Je to Bůh, kdo dává povolání, a ve skutečnosti můžete najít mezi členy nejrůznější typy lidí. Když se Opus Dei v nějaké zemi rozšiřuje, sociální struktura jeho členů úzce kopíruje sociální strukturu celé země. Hlavním záměrem Opus Dei je hlásat univerzální povolání ke svatosti, což znamená, že každý člověk je Bohem povolán, aby se stal svatým, bez ohledu na to jakou hodnotu přisuzuje společnost jeho zaměstnání nebo postavení. Je třeba říci, že korporativní apoštolská díla Opus Dei (školy, nemocnice a ostatní sociální projekty) jsou otevřeny pro všechny, bez ohledu na rasu, národnost, víru nebo sociální postavení. Co dělají jednotliví členové? Největší část z nich dělá svou profesionální práci, žijí ve svých rodinách stejným společenským životem jako každý jiný a dělají přesně to, co by dělali, kdyby nebyli členy Opus Dei. Duch Opus Dei je podporuje, aby tyto každodenní úkoly přinášeli Bohu, sloužili lépe svým rodinám, přátelům a společnosti. Touto cestou se cvičí v křesťanských ctnostech a skrze jejich práci a ostatní každodenní aktivity podporují ostatní, aby dělali totéž. Aby toho dosáhli, chodí ke svátostem, mají vyhrazený určitý čas každý den na osobní modlitbu, duchovní četbu a jiné úkony zbožnosti. Cvičí se v křesťanské sebekontrole, zvláště v malých věcech - v práci, v rodinném životě tím, že dávají přednost ostatním, že se soustředí na maličkosti a tak dále. Účastní se každý rok duchovních cvičení a hodin nebo kurzů o jejich víře a o různých aspektech podporujících jejich vnitřní život. Jaké závazky mají členové a dělají sliby? V Opus Dei nejsou sliby: Členové dělají své závazky k Opus Dei pouze na svou křesťanskou čest. Zavazují se hledat svatost a pomáhat ostatním dělat to samé podle ducha Opus Dei, což znamená hlavně v a skrze jejich každodenní práci a v plnění jejich křesťanských povinností. Jaký vztah mají členové k místnímu biskupovi a ostatním strukturám církve? Vztah laiků v Opus Dei je k farnímu knězi, biskupovi a Papeži úplně stejný jako u ostatních katolických věřících. Jako ostatní katolíci jsou vázáni diecézními pravidly a následují učení vedení biskupa a plně se účastní života ve farnosti podle jejich osobních možností. Jejich závazky k Opus Dei jsou doplňující a začínají v oblastech, kam autorita biskupa nezasahuje (například duchovní rozvoj a apoštolské závazky), ve kterých jsou věřící naprosto svobodní, a kde usilují o svatost na cestě, kterou si zvolili.

98

Jsou členové vedeni, aby měli jednotný pohled na politické a společenské otázky? Ne. Úloha Opus Dei a jeho zájmy se striktně týkají duchovní a apoštolské oblasti. V žádné otázce ve které církev nedefinuje jasnou pozici (například v rozsáhlé většině politických, sociálních a ekonomických otázek) členové Opus Dei jednají jako ostatní katoličtí občané. Uskutečňují vlastí plány v tom, co se jim zdá nejlepší s úplnou svobodou a nezávislostí. Opus Dei nikdy nemůže zasahovat a nezasahuje. Jsou členové aktivní v politice? Členové jsou aktivní v jakékoliv čestné činnosti. Jako všichni křesťané a všichni dobří občané projevují členové Opus Dei aktivní zájem o společné dobro, ačkoliv velká část z nich nejsou politicky aktivní profesionálně. Jaké laici jsou povoláni k tomu, aby dávali do souladu jejich světské aktivity s přirozeným morálním řádem. Ti, co se stali aktivními politiky, to dělají, aniž by tím jakkoli reprezentovali Opus Dei, s osobní svobodou a odpovědností. Řídí se osobním přesvědčením a zodpovídají za sebe stejně a stejným způsobem jako kdokoli jiný. Opus Dei nemá žádný zájem na politické činnosti svých členů ani za ni nenese žádnou odpovědnost. Mohou se lidé, kteří žijí v manželství, stát členy Opus Dei? Ano. Ve skutečnosti většina členů žije v manželství. Někteří zůstávají svobodní a z nich jen malá část jsou kněží (méně než 2% ze všech členů).

99

2) Úryvek z rozhovoru biskupa Aringarosy s reportéry v románu Šifra mistra Leonarda (Brown, 2003, s. 36-38) Jako generální prezident Opus Dei strávil biskup Aringarosa poslední desetiletí svého života šířením poselství. „Božího díla“. Tato kongregace, založená roku 1928 španělským knězem Josém Escrivou, prosazovala návrat k původním katolickým hodnotám a podporovala své členy v obětování vlastních životů ve prospěch Božího díla. Tradicionalistická filozofie Opus Dei původně zapustila kořeny ve Španělsku během Frankova režimu, ale díky cizojazyčným vydáním knihy Cesta, kterou José Escriva sepsal roku 1934 – obsahovala 999 bodů meditace k naplnění Božího díla v životě každého člověka – se Escrivovo poselství rychle rozšířilo po celém světě. Nyní, s více než čtyřmi miliony výtisků Cesty ve dvaačtyřiceti jazycích, byl Opus Dei vskutku celosvětovou silou. Obytná sídla, vyučovací střediska a dokonce i univerzity – to vše byste mohli nalézt ve všech hlavních světových metropolích. Opu Dei bylo nejrychleji rostoucí a finančně nejzabezpečenější katolickou organizací na světě. Aringarosa však bohužel také zjistil, že ve věku náboženského cynismu, kultů a televizních kazatelů přitahuje rostoucí bohatství a moc jeho organizace různá podezření jako magnet. „Mnoho lidí tvrdí, že Opus Dei je kult, který svým členům vymývá mozky,“ provokovali ho často reportéři. „Jiní vás označují za ultrakonzervativní křesťanskou sektu. Co tedy vlastě jste?“ „Opus Dei není ani jedno z toho,“ odpovídal pokaždé biskup trpělivě. „Jsme katolická církev. Jsme kongregací katolíků, kteří si jako svou prioritu vybrali následovat katolické učení tak přesně, jak jen ve svých každodenních životech můžeme.“ „Vyžaduje Dílo boží přísahy mravní čistoty, odvádění desátků a trestání vlastních hříchů sebemrskačstvím a nošením ostnatých pásů?“ „Mluvíte jen o malé části našich členů,“ vysvětloval Aringarosa. „Existuje mnoho úrovní, na nichž se k nám člověk může připojit. Tisíce členů žijí v manželských svazcích, mají rodiny a vykonávají Boží dílo ve svých komunitách. Jiní si zvolí asketický život v našich klášterních ubytovnách. Jedná se o jejich osobní volbu, ale všichni v naší organizaci sdílejí společný cíl – vylepšit svět prostřednictvím Božího díla. A to je bezpochyby obdivuhodný záměr.“ Rozum však fungoval jen zřídkakdy. Média vždy měla tendenci zabývat se spíš skandály a Opus Dei, jako většina velkých organizací, měla ve svých řadách několik duší svedených na scestí, které vrhaly stín na celou skupinu.

100

3) Ilustrace z knihy Šifra mistra Leonarda

101

4) Ilustrace z knihy Ztracená brána přisuzované Voynichově rukopisu

5) Porovnání znaku fiktivní Theosofické společnosti z knihy Ztracená brána a znaku skutečné České theosofické společnosti

Znak theosofické společnosti z knihy Ztracená brána (Vašíček, 2012, s. 109)

Znak theosofické společnosti z knihy České tajné společnosti (Jůna, 2013, s. 228)

102

6) Rozluštěné templářské symboly z knihy Nie odkryte skarby na terenach Polski badatele Lecha Zatorowskeho

103