MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav české literatury a knihovnictví Kabinet knihovnictví

Informační studia a knihovnictví

Radka Hošáková

Autorský zákon – stanovení hranice etického a právního porušení

Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Michal Lorenz 2011

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. V Brně dne 24.4.2012

Podpis autora práce

Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Lorenzovi za velmi odborné a zároveň za inspirativní vedení mé bakalářské diplomové práce.

Obsah Úvod ........................................................................................................................................................ 1 1.

Etika ............................................................................................................................................. 4

2.

Etická pravidla ............................................................................................................................. 5

3.

Duševní vlastnictví ....................................................................................................................... 8

4.

Autorský zákon ................................................................................................................................ 8

4.1

5.

6.

Historie autorského zákona ......................................................................................................... 9

4.2

Autorská práva ...................................................................................................................... 11

4.3

Autorské dílo ......................................................................................................................... 12

4.4

Osobnostní a majetková autorská práva, kolektivní správa.................................................. 13

4.5

Ochrana autorského práva .................................................................................................... 16

4.6

Podmínky kolektivní správy ................................................................................................... 17

4.7

Přestupky a delikty v autorském právu ................................................................................. 18

4.8

Kritika AZ ............................................................................................................................... 19

Autorskoprávní kauzy .................................................................................................................... 21 5.1

První kauza ............................................................................................................................ 21

5.2

Druhá kauza ........................................................................................................................... 25

Etické aspekty ................................................................................................................................ 29

Závěr ...................................................................................................................................................... 36 Použité zdroje ........................................................................................................................................ 37

Bibliografický záznam HOŠÁKOVÁ, Radka. Autorský zákon- stanovení hranice etického a právního porušení. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Kabinet knihovnictví, 2012, 39.s. Vedoucí bakalářské diplomové práce PhDr. Michal Lorenz

Anotace Ve své práci se diplomatka zabývá vztahem autorského zákona a jeho etických aspektů. Především se zaměřuje na problematiku sdílení dokumentů prostřednictvím Internetu s ohledem na obecně uznávané etické teorie. Podrobně přibližuje ty litery zákona, které se této problematiky týkají, následně předkládá nejuznávanější etické teorie. V souvislosti s tím pak předkládá dvě autorsko právní kauzy, které čtenáři podrobně přibližuje a s pomocí etického srovnání pak vyvozuje další možnosti, jak se dá chovat v prostředí internetu v případech sdílení dokumentů. Annotation In her thesis master student deals with relationship between copyright law and its ethical aspects. Mainly focuses on the issues of sharing document over the Internet with accepted main ethical theories. Brings details of law, which is close to this theme and, than speaks about the principal ethics theories. In connection of that she present two cases, which brings the reader in detail and compared them with the ethical reasons other ways you can do in the Internet in cases of document sharing.

1

Klíčová slova Autorský zákon – etika – morálka – duševní vlastnictví – teleologická etika – deontologická etika – etická pravidla – kategorický imperativ – autorské dílo – kolektivní správa – Google books.

Keywords Copyright Act – ethics – morality – intellectual property – teleological ethics – deontological ethics – ethics rules – categorical imperative - author's work – collective administration – Google books.

2

Úvod

Autorské právo a autorský zákon říkají lidem, jak se mají zachovat v situacích, které nějakým způsobem zasahují do duševního vlastnictví jiných lidí, nějakým způsobem s ním pracují, určuje, jak správně s těmito hodnotami zacházet aby nedošlo k újmě a to poměrně přesným výčtem pravidel. Stále se ovšem objevují hlasy, že se jedná o ochranu nedostatečnou nebo naopak jiné, které říkají, že jde o ochranu přehnanou. Společnost zákon často záměrně i nezáměrně ignoruje a poměrně

velká část s jeho současným zněním otevřeně nesouhlasí a různými formami protestů se snaží dosáhnout změny současného znění. Příkladem v česku mohou být členové České pirátské strany (ČPS), kteří radikálním způsobem protestují proti znění autorského zákona v česku. Tato politická strana dokonce kandidovala v komunálních i sněmovních volbách 2010, ovšem neúspěšně. Na neaktuálnost a sporné body AZ poukazují ovšem nejen uživatelé děl, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale stále častěji se ozývají také samotní autoři a stěžují si na způsob ochrany, kterou jim autorský zákon poskytuje. Ta se zdá být v určitých případech naprosto nedostačující, jindy naopak příliš přehnaná, záleží na konkrétním autorovi a dokonce také na jeho jednotlivých dílech. Příkladem těch autorů, kterým ani zákon v současném znění nestačí, může být Milan Kundera, který ve své stati Nechovejte se tu jako doma, příteli, říká, že pouze autor má právo určit, jak se může s jeho dílem zacházet, a co musí být všem uživatelům zapovězeno.1 Jiní lidé, například už zmiňovaní členové České pirátské strany, se prezentují způsobem, že v zájmu lidstva je důležité nesvazovat díla autorskými právy, a že právo na informace nesmí být nijak omezováno státem a tedy ani zákonem, ale naopak je žádoucí svobodné šíření děl a možnost z nich volně těžit. 2 Stále se také objevují další a další situace, způsobené nejen vývojem technologií, ale také společnosti, které poukazují na nepřesnost výčtů a nejasnosti při řešení situací vzniklých z užívání duševního vlastnictví. Uživatelé jednají podle svého vlastního uvážení než po pečlivém nastudování liter zákona a o etických aspektech autorského zákona mají jen matnou představu. V chování

1

KUNDERA, Milan. Nechovejte se tu jako doma, příteli. V Brně : Atlantis, 2006. 78 s. ISBN 8071082791

2

Stanovy České pirátské strany. Česká pirátská strana [online]. 2009 [cit. 2011-06-18]. Dostupné z WWW: .

3

jednotlivců pak vznikají velké rozdíly. Proto si tato práce klade za cíl zaměřit se na hranice toho, kde zákon končí a kde začíná etika, kde se jednotlivé hranice setkávají, prolínají nebo dokonce stírají.

1. Etika

„Úkolem etiky je určovat základní pravidla lidského života.“3 Vznikala postupně s vývojem společnosti. Je důležitá nejen pro společenský život člověka, ale také pro zákonodárství, které vychází z etických pravidel, kdy ta nejdůležitější jsou kodifikována jako zákony. Původně se etika vyvíjela jako součást klasické filozofie, později se stala samostatnou disciplínou. Její vývoj souvisel s vývojem společnosti. Vychází tedy z historických souvislostí, je stále do značné míry závislá na lokálních podmínkách, které se ovšem se změnou společnosti a s novými informačními technologiemi mění, globalizují. Zásadní vliv na vývoj etiky měla velká spousta největších filozofů, z těch nejdůležitějších například Aristoteles, Kant a další. Existují různé druhy etiky, které pokrývají veškeré aspekty lidského života. Mel Thompson ve své knize o základech etiky tvrdí: „Nikdo by se o etiku nezajímal, kdyby v životě neexistovaly problémy,

které

vybízejí

k vyjadřování

a zkoumání

mravních

rozhodnutí

a

hodnot.“ 4 K nejčastěji diskutovaným etickým problémům patři problematika potratů a eutanazie, tedy otázky života a smrti. Předpokladem pro etické jednání je vědomí toho, co je správné. To se ovšem může měnit v situacích i mezi jednotlivci. Francis Wolff ve své stati Jednání v první osobě, jednání ve třetí osobě říká: „Etika předpokládá porovnání toho, co je, s tím, co být má. …, kromě toho je třeba porovnat to, co je s tím, co by mohlo být.5“ Z toho vyplývá, že celá oblast etiky je velice složitá a jednotlivé situace nelze jednoduše srovnávat, je potřeba je zkoumat do hloubky a nalézat společné aspekty. Velký etický vývoj lze pozorovat v posledních 20 letech, kdy se formují zásady práce s informacemi, tak zvané informační etiky. Ta se v jejím nejširším pojetí týká všech,

3

JANOŠ, Karel. Informační etika. Vydání první. Praha: Česká informační společnost, 1993, s. 7. THOMPSON, Mel. Přehled etiky. Praha : Portál, 2004. s. 13. ISBN 8071788066.

4

5

Filosofie jednání. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2006, s. 32. ISBN 80-7298-146-3.

4

kdo pracují s informacemi, tedy prakticky celé společnosti, nejen informačních profesionálů, jakými jsou například knihovníci. Mezi etiku informační pak spadá také etika autorského zákona, protože autorský zákon je důležitou listinou upřesňující ve velké míře právě nakládání s informacemi, obsaženými v autorském díle. O etických aspektech autorského zákona se moc často nemluví, i když na život člověka v dnešní společnosti mají také velký vliv. Etickými aspekty autorského zákona se pro potřeby této práce rozumí především právo na informace pro každého, pravidla šíření a sdílení informací, citační pravidla a problematika pirátství. Předpisovou části etiky je morálka, tedy soubor zpravidla nepsaných zásad, který může být různý pro různá časová období nebo kultury. Morální jednání je takové, které „je běžně chápáno jako správné jednání, které je v souladu s dobrem.“6 V podstatě tak morálka tvoří praktickou část etiky, usnadňující jednotlivci chování ve společnosti. Pokud se těmito pravidly jednotlivec bude řídit, zpravidla se dá očekávat, že bude ve svém okolí kladně přijímán. Podstatnou informací je, že morální pravidla sama o sobě nejsou vymahatelné, a neexistují všeobecně uznávané nebo dokonce psané tresty za její porušení. Pokud však některý jedinec ve společnosti poruší morální pravidla, může se jistou formou trestu stát například veřejné odsouzení takovéhoto skutku, veřejná ostuda.

2. Etická pravidla

Etika existuje mezi lidmi v různých podobách tisíce let. Za tu dobu vzniklo mnoho pravidel, podle kterých je možno se řídit v rozličných situacích. Některá jsou vhodná téměř pro všechny situace v celém lidském životě, jiná jsou využitelná jen při konkrétním rozhodování. „Jestliže řada věcí není právně upravena, musí tu etika obhájit svou roli. Plní-li svou funkci, pak se stává, že takové zásady jsou později vtěleny do podoby práva. Kde je morálka, tam je

6

TYRLÍK, Mojmír. Morální jednání. Vydání první. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 1. ISBN 80-210-3535-8.

5

svědomí, kde je svědomí, tam je i svoboda, kde je svoboda, tam je i právo, tam je i řád, a kde je řád, tam je i blahobyt.“7 Existují různé etické směry, které se vyvíjely s ohledem na podmínky dané společnosti a na myslitele své doby. Velice jednoduše se dají rozdělit na ty etiky, u kterých rozhoduje výsledek, tedy teleologická etika, na ty směry, kde je rozhodující úmysl a ne dopad, tedy deontologická etika. Do deontologické etiky řadíme většinu dnes používaných pravidel. Patří sem zlaté pravidlo, pravidlo zlaté střední cesty, Akvinského přirozený zákon i Kantův kategorický imperativ. Všechna tato pravidla věří v platnost univerzálního mravního řádu, který je třeba respektovat. Ten je součástí světa, vesmíru, nevzniká žádnou dohodou a je neměnný. Také se sem řadí teorie smlouvy a diskurzu. Ta nám říká, že na pravidlech je potřeba se dohodnout a to nejen všichni, kterých se pravidla týkají, ale je třeba brát ohled i na všechny ty, kterých se pravidla budou týkat v budoucnu. Garantem takto dohodnutých práv je stát. Teorie smlouvy má zaručovat maximální osobní svobodu, rovnost příležitostí a minimalizaci nerovností, tedy maximální slušnost a spravedlnost. Je základem demokratického zákonodárství. Analyticky nahlížel na etiku Aristoteles. Jeho pravidlo zlaté střední cesty říká, že je třeba na problém nahlédnout s pomocí rozumu a najít rovnováhu mezi dvěma protiklady. Správné jednání leží mezi nimi. Více pocitově pak Tomáš Akvinský. Jeho přirozený zákon říká, že „člověk je souhrnem nelibovolných daností, které definují člověka“8. Rozum konkretizuje tato daná a vnitřně uvědomělá pravidla na danou situaci a podle toho je pak možno se rozhodnout. Immanuel Kant se zasloužil nejen o uznání duševního vlastnictví autorů, ale také o jedno z nejdůležitějších etických pravidel, kategorický imperativ. Ten říká, že člověk má jednat tak, aby se maxima vůle mohla stát principem obecného zákonodárství. Mravnost člověka tak

7

JANOŠ, Karel. Informační etika. Vydání první. Praha: Česká informační společnost, 1993, s. 31. ČINČERA, Jan. Informační etika: Sylabus k bakalářskému studiu informační vědy. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2002, s. 10. ISBN 80-210-2981-1. 8

6

staví nade vše. „Kantova představa morálky je taková, že člověk by měl být schopen upustit od všech malicherných snah o vlastní prospěch a osvojit si ryzí solidaritu se světem.“9 Všechny tyto směry z velké části závisí na intuici jednotlivce, jsou závislé na univerzálně platném mravním řádu, který nedokáže nikdo definovat, popsat. Jsou vysoce individuální a do velké míry strnulé, přesto v tuto chvíli tvoří základní kámen naší etiky Teleologická etika bere v potaz jako správné to, co je výsledkem jednání. Patří sem především utilitarismus a egoistické teorie. Teleologická etika je velice praktická, v zásadě chce co největší dobro pro co největší počet lidí, naráží však také na mnoho problémů. Především kdo odhadne, jaký bude dopad rozhodnutí. Navíc pracuje s „větším a menším zlem“, což se jeví jako nepřijatelné. Teleologická teorie je proto kontroverzní, ale důležitá. V kombinaci s deontologickou etikou znamená rozvoj společnosti. Poslední, ale neméně důležitá etická teorie, o které se chci zmínit je kodexově orientovaná etika. Ta předpokládá, že dobré jednání je v souladu s dodržováním pravidel daných autoritou. Individualita je potlačována oproti skupinovým konvencím. „Člověk je vždy součástí určitých společenských celků a musí proto svoje osobní názory do určité míry podřídit skupinovým.“10 Takovéto kodexy jsou včleňovány do právního řádu a morálky skupiny. To udržuje stabilitu skupiny, společnosti. Problémy nastávají při střetu různých kultur, při posuzování problému do hloubky a také při slepém následování pravidel. K nejrozšířenějším kodexovým etickým pravidlům patří biblické desatero přikázání, které říká, jakým způsobem má žít křesťan, aby po smrti netrpěl. Především páté, šesté, sedmé, osmé, deváté a desáté přikázání se dají vykládat jako etická pravidla, dalo by se říci zásadní. Na oblast etiky práce s informacemi se dá vztáhnout především osmé přikázání, nepokradeš, které samozřejmě neznamená pouze krádež hmotného statku, ale také duševního vlastnictví (viz dále). Jedním z největších problémů autorského práva však není krádež jako taková, ale spíše problematika určení, co krádež je a co není.

9

THOMPSON, Mel. Přehled etiky. Vydání první. Praha: Portál, 2004, s. 112. ISBN 80-7178-806-6. ČINČERA, Jan. Informační etika: Sylabus k bakalářskému studiu informační vědy. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2002, s. 8. ISBN 80-210-2981-1. 10

7

3. Duševní vlastnictví

Duševní vlastnictví je poměrně těžko vysvětlitelný a uchopitelný pojem. Definice WIPO říká, že se jedná „výtvory mysli: vynálezy, literární a umělecká díla, symboly, jména, představy a dizajn používaný v komerční sféře.“11 Dělí jej na dvě části, průmyslové vlastnictví a autorská práva. Duševní vlastnictví je tedy vždy nehmotné, jedná se o originální nápad, myšlenu a její vyjádření v prostoru a čase. Pokud ovšem není myšlenka nebo nápad vyjádřen, jedná se sice také o duševní vlastnictví, ale pak samozřejmě není reálně možné takovéto duševní vlastnictví chránit proti zneužití. Může se tak jednat o nápad na umělecké dílo jako je kniha, film, ale také například nábytek, vylepšení stávajícího spotřebního zboží, cokoliv co splní kritérium originality. V českém právu je duševní vlastnictví chráněno jednak ochranou průmyslových práv v podobě patentů, jednak autorským zákonem. Takovýto zákon chrání duševní vlastnictví v různých podobách ve všech vyspělých státech.

4. Autorský zákon

Autorský zákon je základní listina, která upřesňuje podmínky pro vznik, vlastnění a užívání práv v oblasti duševního vlastnictví a autorských děl. V česku se jedná o Zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon)12. Obdobný dokument existuje v každé vyspělé zemi, mezi jednotlivými zákony ale existují mnohdy zásadní rozdíly. Nejvíce jsou tyto rozdíly patrné mezi prvky evropského a amerického autorského zákona i přesto, že americké právo z toho kontinentálního vychází. Globalizace způsobuje nové situace, které významným způsobem ovlivňují nahlížení na autorská díla a dochází k častým střetům mezi jednotlivým posouzením správnosti jednání.

11

Volně přeloženo dle What is Intellectual Property?. In: WIPO [online]. [cit. 2012-04-24+. Dostupné z: http://www.wipo.int/about-ip/en/ 12 Česká republika. Zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). In: 36/2000 Sb. 2000. Dostupné z: http://www.mkcr.cz/cz/autorskepravo/zakon/predpisy-zakonu-7611/

8

4.1 Historie autorského zákona

Dnešní princip fungování právní ochrany autorského práva je poměrně přísný a striktní. Tak to ale nebylo vždycky. Zatím co majetková práva autorů byla v různých stupních chráněna ve většině kultur, práva osobností se začala rozvíjet až na počátku 19. století. Je tedy důležité uvědomit si, že dnešní podoba AZ vychází z mnoha historických souvislostí a prošla historickým vývojem, který se v AZ samozřejmě odráží stejně, jako současná situace na scéně autorského práva. O počátcích AZ a ochraně majetkových práv autorů se můžeme začít bavit s prvními vyspělými kulturami, kde autorská díla jak je dnes chápeme, vznikla. Jednou z prvních takovýchto kultur je kultura antická. Podoba tehdejší ochrany autorů by dnes těžko někomu mohla vyhovovat, a přesto fungovala celá staletí. Literární autor byl vlastníkem rukopisu, ničeho víc. Vlastnictví tedy bylo čistě majetkové, prodejem rukopisu autorovi veškerá jeho práva zanikla. Uživatelé a v podstatě majitelé děl tak byli právně chráněni v podstatě stejně. Nutno podotknout, že někteří autoři pravděpodobně podle dostupných záznamů se proti tomuto ozývali. O něco lépe na tom byli autoři hudby a dramat, bylo zakázáno měnit obsah jejich děl. O ochraně duševního vlastnictví vůbec nemůže být řeč, nic taktového ještě dlouho neexistovalo. Podnět ke změně přišel se středověkem, knihtiskem a především cechovními předpisy, které si vymohli tiskaři. O dost dříve než právo autorské se tak vyvinulo právo vydavatelské. Částečně to určitě bylo zapříčiněno tím, že se zprvu tiskla především díla z dnešního pohledu volná – díla antických autorů, kteří své zájmy logicky nemohli nijak bránit, a svou významnou roli samozřejmě sehrály také finanční zájmy tiskařů. Jim udělovaná privilegia a církevní cenzura samozřejmě znamenaly také omezení vydávání, a protože na díla se stále pohlíželo téměř stejně jako v antice a koncepce duševního vlastnictví stále neexistovala, autoři svá díla prodávali tiskařům za honoráře, většinou nepeněžního charakteru. Typickou odměnou byly exkluzivní výtisky knih, které mohl autor prodat a tím teprve získat nějaké peníze za své dílo. Ani ilegální kopírování není pouze výdobytkem moderní doby. Takzvané patisky zaznamenaly veliký rozmach právě s vynálezem knihtisku a jejich další vývoj byl pozoruhodný. V období renesance byly patisky často bráněny a uznávány jako způsob co největšího rozšíření děl mezi běžné obyvatele a patisky byly jako takové velice žádoucím zbožím. Tento názor leckde 9

přetrval až do poloviny 19. stol. přesto, že byly také často hodnoceny jako krádež, ovšem samozřejmě ne duševní, ale krádež majetková především s ohledem na ušlý zisk tiskařů a prodejců knih. Ostatně podobně jako v dnešní době ilegální sdílení chráněných děl prostřednictvím Internetu, kdy se ozývají především ti, kteří majetkově tratí. Tiskařská privilegia byla udělována více či méně nahodile, tiskaři tiskli knihy i bez souhlasu autora a tedy bez jediné odměny, která mu příslušela a pokud autor chtěl mít zaručen nárok na své dílo, jedinou účinnou ochranou se stalo privilegium k tisku si také obstarat a samozřejmě zaplatit nemalé náklady na vydání knihy. To se časem změnilo. V tiskařských privilegiích postupně přibývaly podmínky nebo dodatky, které podmiňovaly tisk knihy pouze se souhlasem autora. Dodatky se samozřejmě setkaly s protestem tiskařů, neboť byly omezeny jejich do té doby neomezená práva. Tento vývoj byl nutný, a i když tiskaři celkem logicky protestovali a báli se menších zisků, myšlenka, že má autorovo nadání sloužit všem bez ohledu na autora, byla snad už vymýcena.13 Dalším významným milníkem v oblasti AZ byl Zákon královny Anny (Statute of Anne14), z roku 1709. Ten obsahoval 11 článků a stal se prvním autorským zákonem na světě. Chránil knihy pouze v angličtině a podmínkou bylo, že své dílo musel autor registrovat u Papírenské společnosti před publikací (nevztahoval se tak na díla vydaná před tímto zákonem a díla, která autor neregistroval). Zákon také určil dobu, po kterou bylo dílo chráněno, a to na 14 let. Tato doba se dala jednou prodloužit o dalších 14 let. Zároveň stanovil první postihy za nedodržení tohoto zákona. Jednalo se tak o listinu velice revoluční v ochraně majetkových práv autorů. Ti neměli být dále poškozování tiskem děl bez autorova souhlasu a umožnil tiskařům na základě smlouvy odkoupit dílo od autora tentokráte už za peněžitý honorář. Majetková práva potom už nepatřila autorovi, ale samozřejmě tiskaři, myšlenka duševního vlastnictví se objevuje až později ve filozofii Immanuela Kanta. Na počátku 19. století vzniká základ osobnostně právního pojetí AZ a duševního vlastnictví. Velkou zásluhu mají právě Kantovy myšlenky, ve kterých odlišuje hmotné dílo (rukopis), od díla samotného. Dílo samotné je podle Kanta „něco ryze osobního, projev osobnosti 13

Podobný vývoj nás snad čeká v následující době také s novými moţnostmi, které přináší internet.

14

TheAvalon Project [online]. c 2008 [cit. 2011-06-18]. TheAvalon Project : The Statute of Anne; April 10, 1710. Dostupné z WWW: .

10

a svobody autora, kterým autor hovoří k veřejnosti“.15 Pokládá tak základy k myšlence, že dílo není zboží a tím pádem k němu nemohou existovat vlastnická práva jako k věci, objevuje se pojem užití díla.

Jeho žák Johann Gottlieb Fichte rozpracoval Kantovy myšlenky a

zpracoval samostatnou koncepci duševního vlastnictví, na kterou dále navazovali další filozofové, jejichž myšlenky posunuly chápání autorského díla a zaručily jeho pochopení tak, jak jej chápeme dnes a které daly podnět také k etickému a morálnímu chápání autorství. A přesto, že je toto pojetí autorského práva především pro autory spravedlivější, pro uživatele se stává užití díla komplikovanější.

4.2

Autorská práva

Autorská práva jsou souborem specifických práv udělovaných jednotlivými státy autorům, které upřesňují podmínky užití autorských děl v různých situacích. Existuje samozřejmě snaha popsat všechny tyto situace, ačkoliv se neustále objevují nové a nové rychleji, než pracuje zákonodárství. Zároveň jsou autorská díla chráněna systémem mezinárodních dohod a institucí, zejména Bernskou úmluvou o ochraně literárních a uměleckých děl16, kterou ratifikovala většina vyspělých států a Světovou organizací na ochranu duševního vlastnictví, WIPO. Tyto dohody společně vymezují autorská díla a přiznávají jim určitý stupeň zákonné ochrany, který může být pro každý stát jiný, základy ale zůstávají právě díky společným mezinárodním úmluvám stejné. Český autorský zákon vymezuje především určení autorského díla, práva autora k jeho dílu a práva související s právem autorským. Dále se potom jedná o právo pořizovatele databází, ochranu práv a kolektivní správu. Zákon upravuje také výjimky z autorského zákona, zejména bezúplatné licence pro možnost zpřístupnění díla i těm, kteří to potřebují bez úmyslu zisku, například za účelem studia. Autorský zákon se často novelizuje a snaží se tak přizpůsobit současným trendům. Jednou z nejdůležitějších změn v poslední době je především prodloužení doby ochrany díla,

15

TELEC, Ivo. Tvůrčí práva duševního vlastnictví. Brno : Doplněk, 1994. s. 75. ISBN 80-210-0885-7, ISBN 8085765-11-X. 16 Československá republika. Vyhláška 133 ministerstva zahraničí o Bernské úmluvě o ochraně literárních a uměleckých děl. In: č 133/1980. 1980. Dostupné z: http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1980/sb3280.pdf

11

nyní zpravidla o ochranu 70 let po smrti autora a jedná se o dalším prodlužování. Tato novela se týká také děl vydaných před novelizací, doba trvání práv se tak prodlužuje i u děl, která před novelizací byla už volná. Prodloužení autorské ochrany je vnímáno poměrně velkou skupinou lidí (například zástupci ČPS) velmi negativně jako nepřípustný majetkový zájem bez ohledu na zájem veřejný. Autorský zákon funguje na principu teritoriality. Na českém území jsou chráněna veškerá díla autorů a umělců, kteří jsou občany České republiky, díla jiných státních příslušníků jsou na našem území chráněna pomocí systému mezinárodních smluv a dále jsou chráněna díla zahraničních autorů a umělců, kteří nespadají pod žádnou z mezinárodních smluv, podle systému našeho práva v případě, že své dílo poprvé uveřejní na našem území. To samozřejmě může přinést značné komplikace při posuzování jednotlivých případů možného porušení autorského zákona, protože co je v některém státě postihováno pro případ porušení autorských práv, je jinde naprosto v pořádku běžnou součástí autorskoprávní praxe.17 Stejně tak bývá velice složitou situací, pokud český autor uveřejní své dílo například v USA, kde se autorské právo velice liší od našeho kontinentálního.

4.3

Autorské dílo

Určení autorského díla je v zákoně vymezeno přesným výčtem stejně jako to, co dílem není. Spornějším už je určení, jestli dílo splňuje požadavky na dílo autorské, především originalitu. Velice důležitým bodem AZ je také to, že autorská díla jsou chráněna v „… jakékoliv objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické …“.18 „To, že je jakékoli autorské dílo k dispozici na Internetu, v žádném případě neznamená, že je bez dalšího poskytnuto veřejnosti k volnému použití – Internet ani jiná počítačová síť nemá z hlediska autorského zákona jakýkoli vliv ani na vznik, ani na rozsah či na obsah autorskoprávní ochrany autorských děl, neboť je pouze technickým prostředkem sloužícím

17

Příkladem můţe být kauza společnosti Google a její iniciativy Google Books, kdy kvůli značně odlišným autorským zákonům kontinentálním a americkým vznikají problémy při vzniku digitálních knihoven, viz dále. 18

Česko : Autorské právo: Průmyslová práva . Ostrava : Sagit, *1996+. (ÚZ : úplné znění

12

k využití autorských děl.“19 Možnosti užití děl na Internetu jsou tedy stejné jako u děl nedigitalizovaných, digitalizovaná díla je možno šířit například pod některou z licencí. Vytvořením a zveřejněním díla, ať už jakýmkoliv způsobem, je tedy dílo oficiálně právně chráněné. To především znamená, že nikdo, s výjimkou samotného autora, nemá podle zákona možnost dílo užít způsobem, který by přinášel přímý zisk a/nebo způsobem, který by zasahoval do osobnostních práv autora.

4.4

Osobnostní a majetková autorská práva, kolektivní správa

Autorské právo se dělí na práva osobností a práva majetková. Osobnostní práva jsou v zásadě ta, se kterými přišel Kant a která přiznávají autorům jejich zásluhy. Sem patří především právo na zveřejnění díla, osobování autorství a nedotknutelnost díla, tj. zamezení zásahu do díla, jeho změny a užití díla pouze způsobem nesnižujícím jeho hodnotu. Majetková práva autora jsou taková, která umožňují autorovi zisk z jeho díla a trvají nyní 70 let po smrti autora. Dá se říci, že podle historie jsou starší, ustálenější, stále se ovšem diskutuje nad tím, jak velká odměna a za které úkony s dílem autorovi náleží. Majetkových práv se autor nemůže vzdát, nelze je převést a jsou předmětem dědictví. Osobností práva předmětem dědictví nejsou. Téměř výlučně je zpravuje autor, pouze v případě, že se jedná o dílo zaměstnanecké, náleží zaměstnavateli. V případě, že neexistuje dědic majetkových práv, dědí práva v česku Státní fond kultury České republiky. Díla, u kterých neexistuje dědic, nebo se neví, kde se dědic nachází, nebo není jasné, kdo je autorem, se nazývají osiřelými díly a další nakládání s těmito díly je při dodržení zákona velice komplikované. Majetková práva trvají celý život autora a zpravidla 70 let po jeho smrti, v případě kolektivních děl 70 let od smrti posledního přeživšího autora. Stejně tak dlouho trvají majetková práva i u děl osiřelých přesto, že autorství nelze určit. Po uplynutí majetkových 19

Ochrana autorského práva, Irena Holcová, Veronika Křesťanová, Martin Voborník, s. 22, vyd. 1. Olomouc

2005.

13

práv se dílo stává dílem volným a každý ho může užít podle své potřeby s ohledem na pozůstalost a osobnostní práva autora. Doba trvání majetkových práv byla nedávno výrazně prodloužena tak, aby je mohly využívat dvě následující autorovy generace. Velice sporným majetkovým právem se může zdát §25Právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu a vlastní vnitřní potřebu. Tento odstavec určuje poplatky spojené s výrobou rozmnoženin pořízených na rozmnožovacích zařízeních nebo nahraných na prázdný nosič, kam je možno autorská díla nahrát. Poplatek platí výrobce, dovozce, prodávající rozmnožovací techniky nebo poskytovatel reprografických služeb a to kolektivním správcům, které určí stát a kteří zisky přerozdělují mez registrované autory. Asi nejznámějším kolektivním správcem je OSA, tedy Ochranný svaz autorský. Ten vybírá poplatky spojené se zvukovými a zvukově obrazovými záznamy. Dále je ustanovena jako kolektivní správce DILIA (Divadelní, literární, audiovizuální agentura), která vybírá poplatky z tiskových rozmnoženin děl, tedy především knih a periodik, a nakonec INTEGRAM, Nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů o. s.), která vybírá poplatky spojené s prací výkonných umělců. Kolektivní správci jako orgány určené Ministerstvem kultury mohou a musí činit samozřejmě pouze to, co jim zákon přímo dovoluje. Zároveň jim stanovuje i poměr, jakým jsou jimi vybírané poplatky rozděleny mezi autory. Hledí se pouze na to, jestli autorské dílo podléhá možnosti být rozmnoženo a není tedy důležité, jestli rozmnoženo v daném období opravdu bylo. Pomocí těchto metod reaguje §25 na možnosti masového kopírování děl kopírovací technikou a tím pádem na možný ušlý autorský zisk. Náhrady jsou reakcí na možné (a pravděpodobné) chování osob a jsou paušalizované. V případě prodeje nového rozmnožovacího zařízení je stanovena autorská náhrada na 20% z ceny bez daně z přidané hodnoty a neplatí se v případě výroby rozmnožovacích zařízení v česku, která jsou později vyvezena do zahraničí, bez ohledu na právní řád zahraniční země. Nejčastější námitkou proti tomuto odstavci je, že předpokládá vinnu u osob, které reprografická zařízení využívají.

14

„Vychází se přitom ze stavu, kdy rozvoj reprodukční techniky umožnil takové (…) rozmnožování uveřejněných děl pro osobní či vlastní vnitřní potřebu, které se děje v masovém měřítku, jehož hospodářským důsledkem je snižování odbytu vyrobených rozmnoženin děl, což je opět ve svém hospodářském důsledku v rozporu s oprávněnými majetkovými zájmy autorů (…), zejména jsou li odměňováni podle počtu prodaných rozmnoženin.“20 Bohužel tak i v případě, že osoba zhotovuje kopii své vlastní originální práce, zaplatí poplatek kolektivnímu správci. V autorském právu existují výjimky a různá omezení. Ta se týkají především volného užití děl a užití v rámci zákonných licencí, která částečně omezují autorova majetková práva ve veřejném zájmu. Volným užitím díla je podle §30 myšleno jeho užití pro osobní potřebu. Sem patří především kopie díla, analogová nebo digitální, kterou pro svou osobní potřebu mohu zhotovit ve více kusech a kterou je možno použít především v soukromí a pouze v přítomnosti nejbližších osob.21 Rozmnoženina musí být vyhotovena na vlastní náklady zhotovitele. Je naprosto vyloučeno užití způsobem, který by přinášel jakýkoliv zisk a dodržování tohoto zákazu je striktně vyžadováno. Ze své podstaty nelze ani pro osobní potřebu kopírovat počítačové programy a elektronické databáze, architektonická díla a díla audiovizuální, u kterých se jedná především o kinoripy a jiné záznamy pořizované v průběhu přenosu. Dalším příkladem volného užití díla jsou bezúplatné licence. Sem patří licence citační, katalogové, úřední zpravodajské a další. Nejdůležitějším významem bezúplatných licencí je, že umožňuje užití pro osobní potřebu takových děl, která stále spadají do zákonné lhůty ochrany, a umožňuje tak přístup k informacím v nich obsažených. Licencí tak není myšleno užití díla volného, které je možno užít podle uvážení bez dalších následků i s následným ziskem. Velice důležitým typem bezúplatné licence je knihovní licence, která z autorského práva vylučuje knihovny, archivy, muzea, galerie, školy, vysoké školy a jiné nevýdělečné školské 20

TELEC, Ivo; TŮMA, Pavel. Autorský zákon : Komentář. 1. vydáni. Praha : C.H.Beck, 2007. s. 294-295. ISBN 978-80-7179-608-4. 21

V nejširším okruhu jsou to takové osoby, které všechny známe jménem.

15

a vzdělávací zařízení. Umožňuje především zhotovit archivační rozmnoženinu díla, které má ústav ve svém fondu, dále zhotovit náhradní rozmnoženinu jako náhradu za zničenou nebo ztracenou jednotku fondu, která není k dostání na trhu, a tímto způsobem je možno ji nadále půjčovat uživatelům. V žádném případě však takovouto rozmnoženinu vytvořit za účelem rozšíření knihovního fondu. Upravuje také možnosti půjčování vysokoškolských kvalifikačních prací, které mohou být prezenčně půjčovány za účelem výzkumu nebo studia. Dalším důležitým bodem knihovní licence je Veřejná půjčovatelská licence, která stanoví odměnu autorům za veřejné půjčování originálu nebo rozmnoženiny jejich díla. Jedná se tedy o jakýsi druh kompenzace půjčování autorských děl v knihovnách, která přísluší autorům. Odměnu autorovi neplatí uživatel knihovny nebo knihovna samotná, ale stát jednou ročně prostřednictvím Národní knihovny

4.5

Ochrana autorského práva

Dalším velkým oddílem autorského zákona je ochrana autorského práva, začínající dílem pátým Ochrana práva autorského, který se vztahuje z velké části k pirátství. „Neoprávněné zásahy do práva autorského a dalších práv upravených v autorském zákoně se v praxi často označují jako „pirátství“ (…). Uvádí se, že původ tohoto označení lze hledat v padesátých letech a na počátku let šedesátých, kdy docházelo k provozování rozhlasového vysílání z lodí zakotvených mimo teritoriální vody jednotlivých států. Tím se provozovatel vysílání vyhýbal placení autorských odměn za užití (převážně), hudebních děl jejich vysíláním rozhlasem. V tomto smyslu se používalo souhrnné označení „pirátské vysílačky“. Přestože jejich činnost v polovině sedmdesátých let prakticky ustala, zůstalo po nich zmíněné označení „pirátství“, které se dodnes používá v širším významu neoprávněných zásahů na poli autorského práva a práv souvisejících, zejména v souvislosti s obchodem.“22 Tento díl AZ popisuje především způsoby, jak se mohou autoři bránit neoprávněnému zásahu do jejich díla nebo zneužití díla nebo takovéto reálné hrozbě.

22

TELEC, Ivo; TŮMA, Pavel. Autorský zákon : Komentář. 1. vydáni. Praha : C.H.Beck, 2007. s. 417. ISBN 978-80-7179-608-4.

16

4.6

Podmínky kolektivní správy

Autorský zákon také stanoví podmínky kolektivní správy autorských děl. Její podstatou je sdružovat a chránit autory a jejich díla a zároveň tato díla zpřístupnit veřejnosti. K hlavním cílům patří především usnadnění získání licencí pro šiřitele díla autora a vybírání poplatku spojených s užitím díla. Kolektivní správa není věci ze zákona pro autory povinnou, ovšem funguje za účelem odstranění obtíží spojených s výkonem majetkových práv autorů. Výjimku tvoří práva povinně kolektivně spravovaná podle §96. Tento paragraf se týká práv, která nemohou být spravována jednotlivcem. Především se jedná o odměny, jež autorům přísluší z prodeje a používání kopírovacích zařízení a prázdných nosičů. Povinně kolektivně spravovaná práva zaručují ochranu také prodejcům a uživatelům takovýchto zařízení, protože platí jeden poplatek kolektivnímu správci a nemusejí hledat každého jednotlivého autora, což by dost dobře ani nebylo možné. Právní užití díla pro osobní potřebu umožňuje zacházení s díly právně stále chráněnými a je tedy ve veřejném kulturním zájmu povinně kolektivní správa i přesto, že na první pohled omezuje autorská práva. S tím souvisí také to, že pokud autor není registrován u kolektivního správce, jsou jeho práva i přesto povinně kolektivně spravována a neexistuje způsob, jak se z tohoto vyvázat. V tomto případě náleží autorovi odměna spojená s povinnou kolektivní správou, ale pokud se neregistroval, nemůže ji získat. Poskytnutí výhradní licence k právům povinně kolektivně spravovaným by bylo v rozporu se zákonem a ani kolektivní správce nemá možnost, jak autora od své ochrany osvobodit. Systém kolektivních správců samozřejmě vykonává pravidelné vyplácení odměn příslušejících autorům, které vybral při výkonu své činnosti. Vyplácejí se autoři, kteří jsou smluvně zastoupení a zároveň se přihlásili k evidenci. Musejí také mít zveřejněná díla. K nezveřejněným dílům nejsou z pochopitelných důvodů odměny kolektivním správcem vypláceny. Kolektivní správce nezískává zastupováním autorů žádná práva k jejich dílu.

17

4.7

Přestupky a delikty v autorském právu

Autorský zákon definuje také přestupky a delikty, které se mohou objevit. Přestupku se může dopustit pouze fyzická osoba a to tím, že dílo užije neoprávněně anebo do díla neoprávněně zasáhne anebo jako obchodník nesplní oznamovací povinnost prodeje díla. Podobné je to u správního deliktu s výjimkou, že se v případě deliktu jedná o osobu právnickou nebo fyzickou při výkonu podnikání. K zavinění přestupku nebo deliktu stačí nedbalost nebo nevědomost, což je v dnešní době počítačů a internetu velice častým jevem. Další způsoby obrany a postihu proti porušení autorského zákona jsou stanoveny v trestním zákoníku. Porušení autorského zákona může mít a také mívá mnohem více podob, v ostatních případech už se ale zpravidla nejedná o přestupek nebo delikt, v případě odhalení takovéhoto jednání bývá zpravidla podána žaloba autorem nebo kolektivním správcem a vše se řeší pomocí soudních sporů.

18

4.8

Kritika AZ

Kritika, která zaznívá na adresu autorského zákona, bývá různého charakteru. Ozývají se skupiny, které tvrdí, že chránění autorských práv je přežitek a špatná koncepce, která hájí zájmy jedině nakladatelů a velkých společností majících na autorských dílech zisk, ale vůbec už se nezajímá o to, co chce autor a co je užitečné pro něj, nebo dokonce o uživatele díla, kterým zákon pouze svazuje ruce. K těm patří už zmiňovaní zástupci ČPS. Dále se celkem hlasitě ozývá další skupina, která není o nic méně radikální. Jejich názorem je, že autor je výhradním a jediným majitelem díla, pouze on o něm může rozhodovat, určovat komu ho zpřístupní a autorský zákon mu tato jeho přirozená práva upírá a v mnohém má svázané ruce právě autor. Sem patří někteří autoři a kolektivní správci. Jejich jednání často působí poněkud nesympatickým dojmem, že se snaží především o zisky, které jim podle práva náleží. Toto jsou dva extrémy, protipóly na rozlehlém bojišti autorského práva, obyčejný uživatel, například student potřebující knihu pro svou práci, se zpočátku ocitá uprostřed pole a musí se rozhodnout, na kterou stranu se přikloní. Zda si potřebnou knihu stáhne z internetu, zda ji bude dále sdílet třeba se spolužáky, zda podstoupí útrapy spojené s vyhledáním knihy v knihovně nebo zda ji zakoupí. Správné jednání se hledá těžko a ve většině situací bude podle pravidla zlaté střední cesty pravděpodobně někde mezi těmito dvěma extrémy. Autorský zákon ve svém současném znění v česku je poměrně moderní, přesto by některé změny mohly být žádoucí především právě z hlediska etického a s ohledem na nové možnosti, které přinesly nové technologie. Otázkou zůstává, je li celý koncept zákona eticky v pořádku. Jak píše Ondřej Švec v knize filozofie jednání, „zákon nechce uskutečnit spravedlnost, ale omezit nespravedlnost.“ 23 Etické užití díla by však mělo být v souladu s oběma skupinami přesto, že se to často zdá nemožné a uživatel se pak ocitá na okraji šedé zóny24 jak práva tak také etiky. Předně je vždy potřeba brát ohled na požadavky autorů. Pokud nejsou stanoveny jiným způsobem,

23 24

Filosofie jednání. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2006, s. 15. ISBN 80-7298-146-3. Šedá zóna - Zóna mezi dvěma extrémy, mezi zónou bílou a černou, ani legální, ani ilegální

19

například některým typem mezinárodně uznávaných licencí (creative commons), je vhodné alespoň jako jedinec si stanovit pomyslnou hranici, kterou jako uživatel nechci překročit. Dílo jako předmět duševního vždy patří autorovi, ne uživateli, a podle toho se uživatel díla musí chovat a v žádném případě by neměl porušit jakákoliv práva autorů. Nejedná se o stejný případ, kdy si kdokoliv koupí židli, jak popisuje ČPS ve svém článku Kopírovací monopol je omezením autorského práva, 25 ve kterém přirovnává koupi židle ke koupi DVD s filmem absurdním způsobem. Nelze srovnat židli, která zůstane vždy pouze židlí, i když třeba pohodlnou a krásnou, s nosičem DVD, který není pouze nosičem, ale také prostředníkem díla na něm zapsaným. Na druhou stranu lze srovnat židli jako předmět o sobě s nosičem DVD jako předmětem, pokud na něm není nahráno žádné autorské dílo, ať už chráněné, nebo volné. Dílo o sobě není předmětem, ale myšlenkou a projevem autora, jeho duševním vlastnictvím, se kterým právně ani eticky nelze jako s předmětem denní potřeby zacházet.

25

FALKVINGE, Rick. Kopírovací monopol je omezením vlastnického práva. Pirátské noviny [online]. 28. 4. 2011, 2011, [cit. 2011-06-18]. Dostupný z WWW: . ISSN 18045197.

20

5. Autorskoprávní kauzy

Dnešní autorské zákony po celém světě spoléhají na dobré mravy a poctivé zvyklosti, aniž by definovali, co je tím zamýšleno. Takováto definice je samozřejmě velice obtížná, bohužel právě dobré mravy a poctivé zvyklosti jsou tím, co často způsobí narušení autorského zákona, aniž by pachatel tušil, že koná něco protiprávního. Porušení autorského zákona se tak děje mnohdy právě v případech, kdy osobě nejde o zisk, nebo s vědomím, že drobné porušení nikomu neublíží a spoustě lidí prospěje. Výjimkou ale nejsou ani kauzy motivované finančními zájmy přímými nebo nepřímými. Autorsko právní kauzy mají téměř vždy také své etické aspekty, týkají se některého z problémů informačního věku. K těm nejzásadnějším patří právo na informace, ochrana soukromí, právo na odměnu a komu odměna náleží, uznání vlastnictví a nedotknutelnosti díla, tedy ochrana duševního vlastnictví, rozpoznání a zamezení krádeži a případný trest. Jako příklad jsem zvolila dvě kauzy, které jsou si v něčem podobné, ale hodně se také liší. První je z českého prostřední, úzce lokalizovaná, aktérovi nejde o zisk ale o prospěch pro co nejvíce lidí ovšem z relativně malého okruhu. Druhá je mnohem větších rozměrů. Dotýká se svými klady i zápory téměř celého světa, kde je problematika zákona i etiky mnohem složitější. Důvodem, proč jsem takto volila je to, že uživatel často nerozlišuje mezi porušením lokálních a mezinárodních práv a také proto, že se tato problematika čím dál více týká celého světa.

5.1 První kauza

Příkladem porušení zákona, kdy nešlo o zisk, ale došlo k újmě, může být také kauza, která proběhla v letním semestru roku 2010 na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně (MU). Na začátku tohoto semestru vložil student prvního ročníku Petr Lazar do poskytovny Informačního systému Masarykovy Univerzity v Brně (nadále IS) oskenovanou knihu Evropská unie autorů Pitrová, Fiala, konkrétně v jejím prvním vydání z roku 2003. Na

21

trhu bylo v tu dobu k dispozici pouze vydání z roku 2009. Knihu zveřejnil pro své spolužáky, studenty univerzity proto, že byla povinným materiálem k četbě předmětu docentky Pitrové. Ve chvíli, kdy tak student učinil, nebyla kniha prakticky k sehnání. V knihovnách byly jednotky rozpůjčovány, často dlouhodobě, a v knihkupectvích bylo toto vydání rozprodáno, k dostání bylo pouze druhé vydání z roku 2009 za cenu okolo 800 Kč. Vložením knihy do úschovny se kniha stala přístupnou všem studentům MU, její stažení na akademické půdě nebylo žádným způsobem omezeno. Tímto svým jednáním porušil student jak vnitřní řád a ustanovení školy, tak autorský zákon. Na jeho jednání jako první upozornila docentka Pitrová, autorka knihy a vyučující předmětu, kde byla kniha vyžadována jako povinná četba. Se studentem na její podnět započalo disciplinární řízení, jehož důsledkem mohlo být až nepodmíněné vyloučení studenta z univerzity. Ten svou chybu uznal, přiznal, že jednal v nevědomosti a autorům knihy i disciplinární komisi se omluvil. Komise rozhodla, že trestem pro studenta je již samotné disciplinární řízení a od dalšího potrestání proto upustila. Důležitým aspektem celé kauzy je to, co vyvolala v očích veřejnosti a v akademických kruzích. Na sociální síti Facebook vznikla skupina „Protestuji proti disciplinárnímu řízení za vyvěšení naskenované knihy do IS“26, do které se zapojilo okolo 2000 osob, nejen studentů, ale také část profesorského sboru celé MU a veřejnost. Další se vyjádřili v informačním systému MU formou diskuzí, celá kauza proběhla médii a vyvolala poměrně nevídaný ohlas. Ve většině případů diskutující uznávali chybu studenta, ale disciplinární řízení pro ně bylo nepřijatelným řešením situace, objevoval se názor, že docentka Pitrová pochybila, když studenta postavila před disciplinární komisi a že s ním celý případ měla řešit nejprve v soukromí. Studenti zúčastnění v diskuzích upozorňovali především na fakt, že kniha není k sehnání a není ve finančních možnostech všech studentů ji koupit při už tak finančně náročném studiu vysoké školy. Často se objevoval také názor, že knihu měli zveřejnit pro studijní účely sami autoři, oba profesoři Fakulty sociálních studí, například formou skript za cenu nákladů a tím zajistit její dostupnost. Upozorňováno bylo také na problém systému vzdělávání se špatným konceptem a rozdílnými metry, kdy student byl označován jako exemplární 26

Protestuji proti disciplinárnímu řízení za vyvěšení naskenované knihy do IS. FACEBOOK. Facebook.com [online]. c2012 [cit. 2012-04-24+. Dostupné z: https://www.facebook.com/groups/108840855822780/

22

případ, zatímco vyučující mohou knihy jako studijní materiály beztrestně zveřejňovat stejným způsobem a jejich počínání je přehlíženo nebo tolerováno ve vyšším zájmu. O celou kauzu se právě díky skupině na Facebooku zajímala i média. Informovala o kauze s podobnými názory jako diskutující z Facebooku a ISu, samozřejmě s ohledem na jejich veřejnou povahu. Například Pirátské noviny upozorňovaly na fakt, že se jedná o zaměstnanecké dílo, které by tak studentům univerzity mělo být přístupné. V jejich oficiálním stanovisku je napsáno, že profesoři si tímto způsobem dělají ze studentů „dojné krávy“27 a hodnotí to jako jasně neetické chování. Brněnský deník upozornil na porušení majetkových práv autorů a neexistující výjimku z práva, které by takové jednání ospravedlnila.28Ovšem, prof. RNDr. Jiří Zlatuška, CSc, děkan fakulty informatiky MU Brno ve svém článku „Stát platí za knihy, ale studenti je nesmějí používat“ 29 poukazuje na skutečnost, že MU vykázala dílo Evropská Unie jako zaměstnanecké v rejstříku RIV. Zároveň ve svých směrnicích nepřímo umožňuje takovéto zaměstnanecké dílo zveřejnit, „pokud nebyla majetková práva k autorskému dílu, tj. oskenované knize, převedena Masarykovou univerzitou na nakladatele…“30 a tím pádem zveřejnění v rámci MU je možné, protože student je členem MU. Student Petr Lazar se především od skupiny na Facebooku částečně distancoval ve svém oficiálním prohlášení, dostupném také on line.31 Skupina na Facebooku s výsledkem nebyla spokojena, je nadále aktivní a snaží se dosáhnout změny přístupu k dokumentům na akademické půdě.

27

Vysokoškolští profesoři nesmějí ze svých ţáků dělat dojné krávy. Česká pirátská strana [online]. 3.5.2010 [cit. 2011-06-18]. Dostupné z WWW: . 28

FORRÓ, Markéta. Student oskenoval knihu, teď ho čeká trest. Brněnský deník.cz [online]. 23.4.2010, 2010, [cit. 2011-06-18]. Dostupný z WWW: . 29

ZLATUŠKA, Jiří. Stát platí za knihy, ale studenti je nesmějí pouţívat. Pirátské noviny [online]. 20.8.2010, 2010, [cit. 2011-06-18]. Dostupný z WWW: . ISSN 1804-5197. 30

tamtéţ

31

ČT Brno. ČT24 [online]. 25.5.2010 [cit. 2011-06-18]. Student oskenoval rektorovu knihu. Univerzita od trestu upustila. Dostupné z WWW: .

23

Z právního hlediska není prostor pro diskuzi. Dle AZ Student užil dílo způsobem, který AZ zakazuje, zároveň porušil i mezinárodní právo (bernskou úmluvu o ochraně literárních a uměleckých děl, odstavec 11 32 ). Svým počínáním porušil student jak osobnostní, tak pravděpodobně majetková práva autorů, když umožnil užití jejich díla velké skupině lidí, tedy veřejnosti. „Jakmile někde vystavím dílo a dám ho tím k dispozici neurčitému okruhu lidí, které neznám jménem, tak už je to z pohledu práva veřejnost. A je jedno, jestli je těch lidí třicet nebo sto třicet tisíc“ vysvětluje právník společnosti Dilia Viktor Košut v článku pro Brněnský deník.33 Není jasné, jestli majetková práva zůstala v držení MU. Etická stránka celé kauzy není tak jasně daná. Student nejednal se špatným úmyslem, chtěl pouze usnadnit práci svým spolužákům bez ohledu na to, zda je zná či jsou pro něj pouze spolužáky. V případě, že by se tak jako on zachovali všichni, byly by v akademickém prostředí dostupné všechny informace potřebné pro výuku. Není v silách univerzity zajistit výtisk knihy pro každého studenta a toto jednání by pomohlo těm, na které se proto nedostane. Ani docentka Pitrová nejednala se špatným úmyslem, jako vysokoškolská profesorka jednak chránila své duševní vlastnictví a jednak šla příkladem a ukázala, že nelze beztrestně sdílet informace. Kdyby se tak jako ona zachoval v podobné situaci každý, nikdo by si nedovolil sdílet informace, stahovat informace z neověřených zdrojů a autoři by měli jistotu výdělku a méně ušlých zisků. Nicméně se nabízí ta možnost, že by přímo autorka zpřístupnila svým studentům po dohodě se spoluautory své dílo, například ve formě zkrácených skript. Opět zajistila by tak, že studenti budou její myšlenky studovat a také, že nebudou informace nelegálně sdílet. Jistě bylo jejím úmyslem, když dala svou knihu mezi povinnou četbu předmětu, aby si studenti její myšlenky a závěry nastudovali. V případě, že by pak měli zájem o celou knihu, vice z nich by spíše zvážilo její pořízení po nastudování skript, oproti nelegálnímu stažení. Dalším řešením by bylo, kdyby studen požádal o elektronické zpřístupnění knihy profesorku a autory knihy nebo jiné nositele majetkových práv. Případně pokud nemohl knihu sehnat, ale

32

Československá republika. Vyhláška 133 ministerstva zahraničí o Bernské úmluvě o ochraně literárních a uměleckých děl. In: č 133/1980. 1980. Dostupné z: http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1980/sb3280.pdf 33 ČT Brno. ČT24 [online]. 25.5.2010 [cit. 2011-06-18]. Student oskenoval rektorovu knihu. Univerzita od trestu upustila. Dostupné z WWW: .

24

měl čas ji kopírovat, mohl si z ní obstarat výpisky a poskytnout spolužákům k dalšímu studiu právě ty nebo si je naopak od spolužáků obstarat. Je tedy vidět, že ani jeden nejednali se špatným úmyslem.

5.2 Druhá kauza

Podobnou kauzou, avšak v globálním měřítku, je projekt Google books 34 . Americká společnost Google, jeden z největších gigantů a zároveň fenoménu internetu, spustila v roce 2004 službu s názvem Google books. Ta se měla zařadit po bok tolika jiných úspěšných služeb poskytovaných

společností

Google,

například

globálně

jednoho

z nejúspěšnějších

internetových vyhledávačů Google dále Google maps, Google Earth, Google Android, Gmail, Picasa a spousty dalších. Zároveň měla zaplnit díru na trhu, kdy digitální knihovny zřizované z veřejných prostředků nejsou dostačujícím zdrojem informací. Ambicí Google Books se stalo zpřístupnit online naskenované kopie všech knih, které jsou dostupné v největších knihovnách USA, a tak umožnit přístup k dílům nejen volným, ale i vyprodaným a jiným způsobem nedostupným, ve velkém počtu případů také dávno zapomenutým. Nutno zdůraznit, že v policích amerických knihoven samozřejmě neleží pouze knihy z americké produkce ale z celého světa. To se samozřejmě setkalo s velkým ohlasem, jak kladným, tak záporným ze strany držitelů autorských práv nejen v USA. Těm se samozřejmě nelíbilo, že Google svou digitální knihovnou porušuje autorská práva tím, že digitalizuje a zpřístupňuje díla stále pod ochranou zákona a podali na Google pro tuto jejich aktivitu společnou, tzv. skupinovou žalobu. Ta je dle práva USA společná pro všechny osoby, které by mohly být dotčeny působením obžalovaného, v tomto případě téměř pro všechny autory na světě. Protože Google Books se měly stát mezinárodně přístupnou digitální knihovnou, která by prakticky neměla žádnou oporu v zákoně, pokusili se právníci společnosti Google dohodnout s právníky podavatelů skupinové žaloby. V tuto chvíli je potřeba zmínit, že americký systém autorského práva vychází z jiných historických souvislostí a prošel si jiným vývojem, než systém autorského práva kontinentálního. Jeho princip je však velice podobný fungování Zákonu královny Anny. Ten 34

GOOGLE. Google books [online]. c 2011 [cit. 2012-04-24]. Dostupné z: http://books.google.cz/books/

25

nařizoval autorům, kteří chtěli pro svá majetková práva ochranu, registrovat každé své jednotlivé dílo registrační agentuře podobně, jako se dnes registrují u nás patenty. Podobným způsobem fungoval systém amerického autorského práva až do roku 1976, kdy se USA připojily k Bernské úmluvě o ochraně literárních a uměleckých děl. Do té doby měl autor v USA povinnost své dílo registrovat, čímž získal ochranu svých majetkových práv. Pokud autor své dílo neregistroval, stalo se součástí tzv. public domain, čímž se stalo volným k použití veřejností, jako se stává volným nyní u nás 70 let po smrti autora. V tuto chvíli má autor sice možnost se v USA vzdát svých majetkových práv k dílu a připojit ho tak k public domain, ale kontinentální právo tento akt neuznává. Majetková práva autorů v USA jsou také plně převoditelná, autor se jich může vzdát ve prospěch jiného subjektu, čímž pozbude veškerých práv ke svému dílu, včetně osobnostních. Ani tento akt kontinentální právo neakceptuje. V USA se ale právě kvůli možnosti vzdát se majetkových práv nemluví o majetkových právech autorů, ale o právech nositelů autorských práv. Doba trvání majetkových práv je v USA stejná jako na starém kontinentě právě podle Bernské úmluvy 70 let po smrti nositele autorských práv. Ve chvíli uzavření dohody mezi Googlem a zástupci nositelů autorských práv měla společnost Google naskenováno přibližně 7 milionů plných textů knih35, některé zdroje mluví v tuto chvíli dokonce o 12 milionech plných textů knih a digitalizace má nadále pokračovat.36 Google skenuje knihy ve spolupráci s americkými knihovnami na své vlastní náklady, knihovny Googlu poskytly zdroje ke skenování a získaly tím digitální kopie svých fondů. V případě soudního sporu se dá předpokládat, že by vyhrály zájmy nositelů autorských práv před zájmy Googlu, navíc je více než pravděpodobné, že takovýto spor by se táhl hodně dlouhou dobu, žaloba byla podána v roce 2005 a stále nedošlo ke konečnému rozsudku. Společnost Google a nositelé autorských práv proto uzavřeli dohodu, která kompenzuje nároky nositelů a právě tato dohoda způsobila největší pozdvižení a medializaci celé kauzy. Vyplývá z ní, že bude zřízena nezisková „Registrační organizace knižních práv“, jejíž prvotní náklady zaplatí společnost Google částkou 34,5 milionů USD. V představenstvu Registrační 35

ČÍŽEK, Jakub. Google books search chce být centrálním "mozkem lidstva". In: Živě.cz *online+. 2008 *cit. 201204-24+. Dostupné z: http://www.zive.cz/clanky/google-book-search-chce-byt-centralnim-mozkem-lidstva/sc-3a-144283/default.aspx 36 Pro srovnání, obdobný projekt Evropské unie Europeana, který zpřístupňuje rozmanitá díla evropských autorů, tedy nejen knih, počítá se zpřístupněním okolo 15 milionů poloţek.

26

organizace knižních práv budou aktivní jak zástupci autorů, tak zástupci nakladatelů. Agentura bude především vést registr autorů a děl, kteří se přihlásí Googlu o svá majetková práva, spravovat a přerozdělovat 63% zisků ze služby Google Books. Navíc má dle dohody Registrační organizace knižních práv zpětně přerozdělit minimálně 45 milionů USD za již naskenovaná díla jako kompenzaci ušlého zisku. Nositelé práv podle dohody získají možnost svá již naskenovaná díla z databáze na žádost vyřadit a zamezit dalšímu skenování jejich děl. Celá databáze knih podle dohody měla být z velké části zpoplatněná pro své uživatele. V databázi Google Books se nachází jednak plné texty volných děl, dále plné texty děl, která sice ještě nejsou volná, ale nejsou už dostupná na trhu. Určení dostupnosti na trhu se bude provádět pomocí dvou typů testů a za nedostupné na trhu musí dílo prohlásit Registrační organizace knižních práv. V databázi jsou a nadále měly být podle dohody také knihy, které jsou pod právní ochranou a zároveň jsou stále v prodeji na běžném trhu. Dostupné však u nich budou primárně pouze titulní listy s bibliografickými údaji, náhledy stránek a úryvky v omezeném rozsahu, nerozhodne-li nositel majetkových práv jinak. Celá databáze měla být podle dohody poskytnuta ve třech stupních přístupu. Zaprvé se má jednat o zpoplatněné poskytování databáze institucím pomocí předplatného. Přístup do celé databáze mohou získat také jednotlivci nákupem práv spotřebitelů. Tyto typy předplatného umožní uživatelům díla kopírovat, tisknou, anotovat a další. Bezplatný přístup do databáze knih získají knihovny a univerzity prostřednictvím terminálů k tomuto speciálně vyhrazených. Jim poskytované služby však budou omezené, kopírování a anotování zamezené, tisk pouze s poplatkem za vytištěnou stranu. Poplatky vybírané Registrační organizací knižních práv se určují z celého zisku databáze, tedy z poplatků i reklamy a dle dohody měly činit 63% pro nositele majetkových práv. Společnost Google navíc měla platit Registrační organizaci knižních práv poplatky za zařazení díla do databáze 200 USD za knihu s podmínkou, že po zaplacení tohoto příspěvku nemůže nositel autorských práv knihu z databáze vyjmout, pouze s omezením, že peníze vrátí. Google by touto dohodou získala nevýhradní právo dílo užít. Nositelé majetkových práv by získali především zisky z provozu databáze, marketingový nástroj propagace nově vydaných knih a možnost prodeje takových knih, které už nejsou k dispozici v tištěné podobě a jejich

27

další výtisky se neplánují. Uživatelé této digitální knihovny by získali k dispozici digitální knihovnu s pravděpodobně největším potencionálem a fondem s celosvětovou produkcí. Tato dohoda nebyla soudem schválena. Ostře proti ní vystoupilo hned několik subjektů z řad ostatních států a konkurence Googlu (především Microsoft, Yahoo a Amazon, kteří vytvořili alianci Open BookAlliance37) Ti poukazují na monopol, který si podle nich takto Google vytvoří. Microsoft se také pokoušel o komerční databázi knih, MSN book,38 ovšem tato jeho snaha ztroskotala. Zákonodárci evropských států protestují proti takovémuto šíření děl, protože není v souladu s právem kontinentálním a už v roce 2009 se domohli vyloučení děl z Evropské produkce v projektu Google books. Jedním ze zájmů byla snaha o nepoškození evropského vydavatelského trhu. 39 V projektu Google Books tak zůstala zpřístupněna pouze díla z produkce USA, Kanady, Austrálie a Británie, což už samo o sobě je poměrně velkým omezením původního plánu. Evropští zákonodárci protestovali především proti zařazení do Google books osiřelých děl. Zákonodárci v jednotlivých zemích se snaží problém skenování osiřelých děl intenzivněji řešit od vzniku prvních digitálních knihoven, kde se na něj naráží velice často, ale zatím bez úspěchu. Hlavním problémem tohoto projektu jsou, zdá se, především nepřipravené zákonodárství a stejně tak nepřipravené sociální prostředí. Google předběhl s tímto projektem dobu a jako se průkopník dopustil několika závažných jak etických, tak právních pochybení. Skenování dokumentů začalo dříve, než se začaly řešit otázky autorských práv, celý projekt byl spuštěn bez jakékoliv debaty s autory nebo s jejich zástupci. Tím popřeli například teorii smlouvy a diskurzu. Pokus o nápravu formou vyrovnání dohodnutého právníky se zástupci nositelů autorských práv přišel pozdě.

37

ŠOLTYS, Adam. Microsoft, Yahoo a Amazon jdou společně proti Google Books. PCWorld [online]. 21.08.2009, 2009, [cit. 2011-06-18]. Dostupný z WWW: . 38

ŠINDELÁŘ, Jan. Digitalizace knih letí, zkouší to i Microsoft. Ţivě.cz [online]. 7. 11. 2005, 2005, [cit. 201106-18]. Dostupný z WWW: . 39

Aby Evropa nezůstala v digitalizaci pozadu, vznikl projekt rozšířené digitální knihovny Europeana.

28

Řešení projektu na globální úrovni značně pokulhává, celý spor se od začátku posuzoval především ve Spojených státech přesto, že ambicí projektu je digitalizace knih celého světa bez ohledu na rozdíly v právních systémech jednotlivých států a je pochopitelné, že se opomenuté státy ozvaly. Velkou kritiku však budí projekt také tím, že je komerční, což digitální knihovny zřizované vládami nebo Evropskou unií (např. Europeana), samozřejmě nejsou. Očekává se, že z něj bude mít Google značný zisk. Ten si samozřejmě nárokují nakladatelé, knihkupci a další, kteří se dosud nemuseli o zisky dělit, ovšem sami nemají možnosti nakládat s díly takovýmto způsobem. Digitalizace a trvalé zpřístupnění, je mimo otázek právních, také otázkou velké sumy peněz, která se musí do takovéhoto projektu investovat. Jak se ukazuje, státy tyto finanční prostředky jednoduše nemají, celé státní projekty se prodlužují a prodražují, ani nedosahují takových ambic jako Google books. Hodnota společnosti Google se v roce 2010 odhadovala na zhruba 190 miliard dolarů a nadále roste. Navíc je potřeba zdůraznit, že s právníky zastupujícími autory USA se dokázali dohodnout pomocí výše zmíněného vyrovnání. Podobné dohody by mohly v budoucnu snad vzniknout i s dalšími státy, třeba i Evropskými, aby tak byl mohl být zaručen svobodný přístup ke všem informacím. Projekt byl vymyšlen a prezentován tak, že úmysl autorů je dobrý, tedy zpřístupnění informací obsažených v knihách celému světu prostřednictvím sítě internet na jednom místě a v ucelené formě a se souhlasem autorů.

6. Etické aspekty

V dnešní době není problém najít si téměř jakoukoliv knihu na internetu a stáhnout ji v podstatě zcela zdarma, pokud nezapočítáme poplatek za připojení k internetu. Učiním-li tak pouze pro svou vlastní potřebu a nikomu dalšímu stažený materiál neposkytnu, není to v česku ani porušení zákona podle §30 AZ. Užití díla pro svou vlastní potřebu. Přesto někdo ji musel sdílet a ten už zákon porušil, stejně jako Petr Lazar v kauze vystavení knihy v Informačním systému MU, i když tento případ je zvláštní prostředím, ve kterém se odehrál a umožnil tak relativně snadné dohledání původní sdílené kopie. To je v prostředí internetu 29

mnohem těžší, neřkuli nemožné. Pokud si jednotlivec stáhne knihu z internetu, i když pouze pro svou vlastní potřebu, poruší tak autorské právo? Nebo jeho etických aspekty? Často je dnes slyšet z různých stran, že jsme se stali Informační společností, tedy společností, která je závislá na informacích a zároveň jsou dnes informace nejhodnotnější komoditou. Z toho jasně vyplývá, že svobodný přístup k informacím je nesmírně důležitý snad pro každého člověka. Ten je zaručen téměř ve všech vyspělých státech pomocí zákonů, u nás je to č.106/1999 Zákon o svobodném přístupu k informacím40. Není pochyb o tom, že spousta informací se nachází v knihách a to nejen ty, které byly vydány před masovým rozšířením internetu. Tento zákon se dostává do konfliktu mimo jiné právě se zákonem autorským. Informace chtějí být sdíleny a autoři mají nárok na svá díla. Přístup, se kterým přišel Google je způsob, jak autorům zaplatit a přitom díla zpřístupnit veřejnosti. Nyní, když uživatel internetu stahuje knihu, není vždy jasné, jestli autor souhlasil s takovým šířením, ale je jasné, že autor za takové užití nedostane zaplaceno jako v případě šíření díla v nedigitální podobě. Samozřejmě že užití díla pro vlastní potřebu by bylo stále zdarma, ale kopií, které se dají udělat z nedigitálního výtisku knihy, je technicky možné udělat mnohem méně, než z kopií digitální. Tím pádem dostává autor častěji zaplaceno za koupi nebo výpůjčku originálního výtisku. Vytvořením zpoplatněné digitální knihovny by se tento problém mohl alespoň částečně vyřešit také v prostředí internetu. Eticky proto není zcela v pořádku ani stahování autorsky chráněných děl z anonymních serverů, kde jsou většinou sdílena, aniž by někdo zjišťoval oprávněnost takového sdílení nebo byl za nelegální sdílení potrestán. Pokud by všichni sdíleli a stahovali knihy pouze pomocí internetu, bez zaplacení autorů, logicky by klesla autorská tvorba, protože by se autoři museli uživit jiným způsobem. Kolektivní správci děl a někteří autoři se snaží proti sdílení bojovat, ale zasáhnout mohou, až jakmile je dílo sdíleno, neexistují tedy zatím prostředky, jak zamezit porušení zákona. Kontrola vkládaných dokumentů by značně zpomalila fungování těchto serverů a v podstatě by omezila základní funkce a myšlenky internetu.

40

Zákon o svobodném přístupu k informacím. In: 106/1999. 1999. Dostupné z: http://www.concourt.cz/clanek/zakon_106_1999

30

Možnost stáhnout si dílo pro svou potřebu mohou, než (pokud) je dílo odstraněno, mají všichni uživatelé internetu. Navíc možností na sdílení děl je spousta a neustále vznikají nové servery pro sdílení, není tedy v silách organizací ani jednotlivců taková kvanta webů a informací na nich ohlídat. Jedním příkladem za všechny může být v česku například server uloz.to,41 kde se dá bez problémů stáhnout většina děl autora Michala Viewegha (namátkově Lekce tvůrčího psaní, Vybíjená, Účastníci zájezdu, Případ nevěrné Kláry, Povídky o manželství a sexu a další). Michal Viewegh je samozřejmě stále živ a jeho práva k dílům stále trvají, přesto jsou jeho knihy sdíleny a přístupné široké veřejnosti. Projekt Google books by měl jeden pravděpodobně nezamýšlený dopad. Částečné zamezení zcela bezúplatného stahování dokumentů. Zpřístupnění knih na internetu za poplatek je pro nositele autorských práv jistě lepší, než aby jejich díla byla sdílena naprosto volně i přesto, že jsou stále autorsky chráněna. Příkladem budiž vydávání nových hudebních desek primárně na internetu, kde si je může stáhnout zcela volně nebo za symbolický poplatek kdokoliv. Autorům jde především jednak právě o zamezení naprosto volného šíření díla, jednak se jedná o poměrně účinný marketingový nástroj.42 Společnost je autorskoprávně i morálně stále uvědomělejší, napomáhají kurzy správného autorskoprávního chování na všech úrovních školství, reklamy proti sdílení děl mimo jiné v kinech nebo na nosičích filmů i právě autorskoprávní kauzy šířené médii, a další způsoby osvěty. V kauzách jde o morální ale samozřejmě i materiální zájmy tvůrců děl. Tvorba díla a jeho zpřístupnění spolu neoddělitelně souvisí, proto jde také o materiální zájmy nakladatelů. Část nakladatelů není schopna nebo ochotna se přizpůsobit novým technologiím, chybí jim motivace k takovému činu, prostředky, podpora. U knih už dávno nejde pouze o práva autora a pouze o ně nikdy nešlo. Už první patenty vznikly, aby chránily zájmy tiskařů, stejně tak dnešní autorský zákon chrání zájmy nakladatelů společně se zájmy autorů. Aby kniha mohla být čtena, musí být i dnes stále vydána a na tom mají své nesporné podíly právě nakladatelé. Není pochyb o tom, že naprostá většina 41

Uloţ.to [online]. 2007 [cit. 2011-06-18]. Dostupné z WWW: .

42

Například se zvětší návštěvnost koncertů, po poslechu internetového alba se uţivatel rozhodne zakoupit album také v kamenném obchodě a nekupuje tak „zajíce v pytli“.

31

produkce vychází stále knižně, elektronické vydávání je mnohem méně častou variantou a i jako takové může být vydáno pod hlavičkou nakladatelství. Než se kniha dostane na pult knihkupectví, uběhne dlouhá doba a přičiní se na ni velká spousta lidí na korekturách, tisku, marketingu a dalších činnostech. Ti všichni musí dostat zaplaceno a zapomínat se nesmí ani na povinnou státní daň. Je tedy jasné, že kdo chce tištěnou knihu, musí zaplatit odpovídající cenu a je jasně nezákonné i neetické jak kopírování, tak skenování knih mimo osobní potřebu, protože k újmě dojde nejen samotný autor. Otázkou je, jestli je etické znemožnit přístup k informacím ve vydaných knihách osobám, které si ji nemůžou koupit, ať už proto, že nemají peníze, nebo že kniha je už v knihkupectvích dávno vyprodaná, nebo prostě proto, že knihy vydané v Indii se v česku shání těžko. Myšlenky zpřístupnění veškeré knižní produkce jsou staré téměř jako lidstvo samo, příkladem může být starověká Alexandrijská knihovna. S novými technologiemi přichází i nové možnosti, jednou z nejmodernějších je právě digitalizace a přístup prostřednictvím webu odkudkoliv. Právní systém na to ale rozhodně ještě není připraven. Jednak kvůli teritorialitě, na které je založený každý jednotlivý autorský zákon a jednak kvůli nepřipravenému sociálnímu prostředí. Jasně se dá sociální i právní nepřipravenost ilustrovat na výrocích Jiřího Srstky, ředitele kolektivního správce Dilia a renomovaného právníka, které pronesl v rozhovoru pro Knihovnu plus v roce 2006. Mimo jiné říká „Největším deliktem mezinárodního rozsahu, na který se dívám s hlubokým údivem, je snaha společnosti Google vystavit veškeré knihovní fondy na internet. Nedávno jsme ji „honili“ za to, že na svých stránkách měla neoprávněně vystaven pirátský překlad Totožnosti od Milana Kundery. Dostali jsme je přes Bernskou konvenci a neoprávněný překlad z internetu odstranili.“ 43 Zarážející na tomto výroku kolektivního správce je, že ačkoliv se snaží o zamezení šíření díla, což je samozřejmě právně naprosto v pořádku, tak to, že jakožto správce autorových práv nevidí jinou možnost než spor. Jako zástupce autorů vidí pouze autorské zájmy. Nesnaží se jít zlatou střední cestou a zajistit možnost zpřístupnění dokumentu. Přitom to není jeho jedinou možností. Zde 43

SRSTKA, Jiří; TICHÝ, ZDENĚK A. Nové technologie můţou podlomit základy autorského práva. Knihovna plus [online]. 2006, č. 1 [cit. 2011-06-18]. Dostupný z WWW: . ISSN 1801-5948.

32

pravděpodobně nastává zásadní chyba. Nehledě na to, že po zadání dotazu „Totožnost Kundera“ do vyhledávače Google se jako první výsledek zobrazí plný text tohoto díla přeložený do češtiny, pravděpodobně pirátský. Jedním z autorů, kteří dokážou svá práva k dílům využít na maximum a ještě jim nestačí, může být právě Milan Kundera. Ten je pověstný jak svým striktním pojetím osobnostních práv, viz jeho práce Nechovejte se tu jako doma, příteli44, tak také práv majetkových. Známé jsou jeho zákazy překladů do češtiny. Přesto je možné pirátské překlady získat a jedná se tak o případy právě velkých morálních i majetkových újem. Kunderova díla však často překládají jeho fanoušci, kteří chtějí zpřístupnit dílo ostatním fanouškům, kteří nejsou znalí francouzštiny. Z toho, co bylo už napsáno, vyplývá především to, že eticky nejspornějšími prvky autorskoprávní ochrany jsou doba trvání a způsob ochrany autorských práv s přihlédnutím k novým technickým možnostem zpřístupňování. Autorský zákon se snaží reagovat vyhláškami na nové možnosti, které dílům i autorům internet přináší, ale rychlost schvalování nového zákonodárství nemůže nikdy dosáhnout rychlosti vývoje technologií a tak dochází k nejasnostem. O čem není pochyb, je fakt, že především autor má právo rozhodovat o svých dílech, stát by měl pouze dohlížet, že jeho požadavky jsou naplňovány, a případně stanovovat minimální úroveň ochrany, ne nutně maximální způsob ochrany. Je v zájmu každého jednotlivého autora, aby si svá díla hlídal také sám, staral se o ně a definoval možnosti jejich užití, případně tyto možnosti svěřil do rukou důvěryhodných osob. Dosud takové chování není zvykem, ale do budoucna je to určitě jedna z možných cest, jakými se autoři mohou ubírat. Nejdůležitějším faktorem autorskoprávní ochrany je nalezení rovnováhy mezi zájmy autorskými, nakladatelskými a uživatelskými a to jak jejich zájmů ekonomických, tak také zájmů informačních a případných dalších. Nutným uvědoměním je v tomto případě fakt, že dílo není věc a není proto možno s ním jako s věcí zacházet. Při porušení autorského práva často vznikají obrovské škody jak majetkové, tak morální povahy, které se velice těžce vyčíslují. Na druhou stranu není pravidlem, že porušením 44

KUNDERA, Milan. Nechovejte se tu jako doma, příteli. V Brně : Atlantis, 2006. 78 s. ISBN 8071082791

33

zákona vznikne škoda, ať už materiální nebo morální. Hranice etického porušení se tak pohybuje na velice tenkém ledu a je více či méně individuální pro každý jednotlivý případ. Pro poznání toho, jak se zachovat v podobných situacích je podle knihy Informační etika Ph.Dr. Karla Janoše zapotřebí trojího. A to rozumu, praxe, případně nadpřirozené autority (svědomí). „Rozum (sám nestačí), jako základ úvah k tomu, co je logické a co je třeba přijmout jako etické (př. Nedělej si zbytečně nepřátele) Praxe (jako zpětná vazba logických dedukcí) prokazuje správnost nebo mylnost rozumového uvažování a z toho uplatňovaných, rozumem přijatých norem (př. Nedávej dětem moc peněz) Nadpřirozená autorita, jež odhaluje základní smysl lidského bytí, ospravedlňuje intuitivnost mravního cítění (svědomí) a orientuje lidskou bytost za rámec pouhého individua (př. Miluj bližního). Případně jenom svědomí.“

45

Pokud toto vztáhneme na obě kauzy, které jsem probírala výše, dojdeme tohoto závěru. Sdílet dokumenty bez souhlasu autorů nebo opory v zákoně je nesmyslné. Student MU se svým počínáním, kdy se neporadil se svou kantorkou o možnosti sdílení knihy riziku vyloučení ze studia, což mohlo negativním způsobem ovlivnit celý jeho budoucí život. Když Google začal vytvářet archiv dokumentů, nedohodli se předem s autory a nositeli autorských práv, vystavili se riziku žaloby a možnosti velkých finančních ztrát. V obou případech také může být značně pošramocena dobrá pověst zúčastněných, která se jen těžko získává zpátky. Sdílení dokumentů tedy není rozumné a jako takové ani etické. Nedá se vysvětlit téměř žádným dnes uznávaným etickým pravidlem, proti sdílení jsou navíc také kodexy, které se v informační praxi uplatňují. Praxe nám přesto ukazuje, že sdílení se děje, ačkoliv je proti obecným morálním zásadám. S ohledem na teleologické i deontologické hledisko je tedy čas na změnu v zákonu, na změnu v možnostech pořízení k dokumentům. Na příkladech zvukových dokumentů lze ukázat, že celý koncept může fungovat i jinak, pokud se společnost přizpůsobí. Jistě, lze namítnout, že vzdání desky na internetu nelze srovnat s vydáním knihy, zvlášť v českých podmínkách,

45

PH.DR. JANOŠ, Karel. Informační etika. Vydání první. Praha: Česká informační společnost, 1993, 19.

34

kde jsou odměny za vydávání knih často minimální a nelze se tak uživit pouze psaním. Vydání knihy elektronicky se tak může stát další variantou k vydání knihy tradiční cestou u většiny produkce. U univerzitní produkce bych pak viděla jako východisko vydání skript, například také elektronicky. Že to jde a může fungovat, ukazuje například internetové knihkupectví Amazon, a stále větší rozšíření elektronických knih. Nadpřirozená autorita, nebo pro skepticky rozum, nám pak dává způsob, jak se chovat nyní, kdy dokumenty jsou sdíleny v podstatě chaotickým způsobem a není moc možností, jak zajistit autorům jejich odměnu. Samozřejmě s tím, že stažení knihy je až poslední možností jak se k potřebnému dokumentu dostat. Stahování dokumentů z internetu je zapotřebí užívat s rozumem, s ohledem na autorské zájmy.

35

Závěr

Cílem mé práce bylo nastínit problémy, které se týkají etických aspektů autorství a autorského zákona a stanovit hranici etického a neetického chování v autorskoprávní oblasti. Tak, jak se vyvíjí pohled na autorské právo, vyvíjí se také etická pravidla s ním související. Pokusila jsem se tedy na příkladech z praxe uvést, jaké hlavní chyby se nejčastěji objevují a jakým jiným způsobem je možno je řešit. Samozřejmě mnou navrhované způsoby nejsou jediné a je možné, že se v budoucnu objeví ještě lepší řešení. Myslím si, že správným východiskem v tuto chvíli je upravení autorského zákona tak, aby bylo možno s autorskými díly pracovat také prostřednictvím internetu a umožnit těm, kteří je mají prostředky na jejich zpřístupnění tak učinit. Důležitým se jeví také soulad právních norem jednotlivých států. Teritorialita autorského zákona je dána zvykem, ovšem svět se stal globální vesnicí a je nutné na tuto skutečnost reagovat. Každý člověk s přístupem na internet má možnost najít si díla, která potřebuje a je tedy nutné nějakým způsobem toto umožnit tak, aby nebyla narušována práva autorů na odměnu, která jim přísluší. Vhodným východiskem se zdá alespoň částečně placený přístup k digitálním knihovnám nebo přístup k jednotlivým dílům prostřednictvím digitálních knihkupectví.

36

Použité zdroje Autorské právo; Průmyslová práva: podle stavu k 27. 10. 2008. Ostrava: Sagit, 2008. Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), s.7-60. (Úplné znění; č. 697). ISBN 978- 80-7208-712-9 ČESKOSLOVENSKÁ republika. Vyhláška 133 ministerstva zahraničí o Bernské úmluvě o ochraně literárních a uměleckých děl. In: č 133/1980. 1980. Dostupné z: http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1980/sb32-80.pdf. ČINČERA, Jan. Informační etika: Sylabus k bakalářskému studiu informační vědy. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2002. 81s. ISBN 80-210-2981-1. ČÍŢEK, Jakub. Google books search chce být centrálním "mozkem lidstva". In: Ţivě.cz [online]. 2008 [cit. 2012-04-24]. Dostupné z: ČÍŢEK, Jakub. Google books search chce být centrálním "mozkem lidstva". In: Ţivě.cz [online]. 2008 [cit. 2012-04-24]. Dostupné z: http://www.zive.cz/clanky/google-book-search-chce-byt-centralnim-mozkem-lidstva/sc-3-a144283/default.aspx. ČT Brno. ČT24 [online]. 25.5.2010 [cit. 2011-06-18]. Student oskenoval rektorovu knihu. Univerzita od trestu upustila. Dostupné z WWW: . FALKVINGE, Rick. Kopírovací monopol je omezením vlastnického práva. Pirátské noviny [online]. 28. 4. 2011, 2011, [cit. 2011-06-18]. Dostupný z WWW: . ISSN 1804-5197. FALADOVÁ, Adéla. Autorské právo a digitální knihovny: osiřelá díla. Knihovna plus [online]. 2010, č. 1 [cit. 2010-05-27]. Dostupné z WWW: . ISSN 1801-5948. FILOZOFIE jednání. Uspořádal Ondřej Švec. Vyd. 1. Praha: Oikoymenh, 2006. 263s. ISBN 80-7298-146-3. FORRÓ, Markéta. Student oskenoval knihu, teď ho čeká trest. Brněnský deník.cz [online]. 23.4.2010, 2010, [cit. 2011-06-18]. Dostupný z WWW: . GOOGLE. Google books [online]. c 2011 [cit. 2012-04-24]. Dostupné z: http://books.google.cz/books/ KUNDERA, Milan. Nechovejte se tu jako doma, příteli. Vyd. Tohoto souboru 1.. V Brně: Atlantis, 2006. 78s. ISBN 8071082791. JANOŠ, Karel. Informační etika. Vydání první. Praha: Ediční středisko ČVUT, 134s.

37

MATUŠÍK, Zdeněk. K některým autorskoprávním otázkám činnosti knihoven v současnosti. Knihovna plus [online]. 2010, č. 1 [cit. 2010-05-27]. Dostupné z WWW: . ISSN 1801-5948. OSA - Nucená kolektivizace autorů. Lenin tleská, pirát si odplivne. Pirátské noviny [online]. 26.10.2010, 2010, [cit. 2011-06-18]. Dostupný z WWW: . ISSN 1804-5197. Ochrana autorského práva, Irena Holcová, Veronika Křesťanová, Martin Voborník, s. 22, vyd. 1. Olomouc 2005. SRSTKA, Jiří - TICHÝ, ZDENĚK A. Nové technologie můţou podlomit základy autorského práva. Knihovna plus [online]. 2006, č. 1 [cit. 2010-05-27]. Dostupné z WWW: . ISSN 1801-5948. Stanovy České pirátské strany. Česká pirátská strana [online]. 2009 [cit. 2011-06-18]. Dostupné z WWW: . ŠINDELÁŘ, Jan. Digitalizace knih letí, zkouší to i Microsoft. Ţivě.cz [online]. 7. 11. 2005, 2005, [cit. 2011-06-18]. Dostupný z WWW: . ŠOLTYS, Adam. Microsoft, Yahoo a Amazon jdou společně proti Google Books. PCWorld [online]. 21.08.2009, 2009, [cit. 2011-06-18]. Dostupný z WWW: . TELEC, Ivo; TŮMA, Pavel. Autorský zákon : Komentář. 1. vydáni. Praha : C.H.Beck, 2007. 989 s. ISBN 978-80-7179-608-4. TELEC, Ivo. Tvůrčí práva duševního vlastnictví. 1. vyd. Brno: Doplněk, 1994. 344 s. (Edice učebnic právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně; sv. 82). ISBN 80-85765-11-X TheAvalon Project [online]. c 2008 [cit. 2011-06-18]. TheAvalon Project : The Statute of Anne; April 10, 1710. Dostupné z WWW: . THOMPSON, Mel. Přehled etiky. Praha : Portál, 2004. s. 13. ISBN 8071788066. Uloţ.to [online]. 2007 [cit. 2011-06-18]. Dostupné z WWW: . ULOŢ.to [online]. 2007 [cit. 2011-06-18]. Dostupné z WWW: . Vysokoškolští profesoři nesmějí ze svých ţáků dělat dojné krávy.Česká pirátská strana [online]. 3.5.2010 [cit. 2011-06-18]. Dostupné z WWW: . TYRLÍK, Mojmír. Morální jednání. Vydání první. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2004. 134s. ISBN 80-210-3535-8. 38

WHAT is intellectual property?. WIPO [online]. [cit. 2012-04-24]. Dostupné z: http://www.wipo.int/about-ip/en/. ZÁKON o svobodném přístupu k informacím. In: 106/1999. 1999. Dostupné z: http://www.concourt.cz/clanek/zakon_106_1999 ZLATUŠKA, Jiří. Stát platí za knihy, ale studenti je nesmějí pouţívat. Pirátské noviny [online]. 20.8.2010, 2010, [cit. 2011-06-18]. Dostupný z WWW: . ISSN 1804-5197.

39