Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav archeologie a muzeologie

Zuzana Kováříková

Význam jantaru v době halštatské na jižní Moravě Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: prof. PhDr. Vladimír Podborský, DrSc. Konzultant: Mgr. Martin Golec, Ph.D.

2007

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a v seznamu pramenů a literatury uvedla veškeré použité informační zdroje.

V Brně dne 7. 8. 2007

…………………………………

1

Poděkování:

Ráda bych poděkovala vedoucímu své práce prof. PhDr. Vladimíru Podborskému, DrSc. za odborné vedení, věcné rady a připomínky. Rovněž děkuji Mgr. Martinu Golcovi, Ph.D. za podnětné konzultace a rady zejména v začátcích práce. V neposlední řadě bych chtěla poděkovat pracovníkům Muzea ve Šlapanicích, jmenovitě Mgr. Jaroslavu Hudcovi za ochotné zapůjčení materiálu.

2

Obsah 1. Úvod ....................................................................................................................................... 5 2. Co je to jantar? ....................................................................................................................... 7 2.1. Charakteristika suroviny ................................................................................................. 7 2.2. Název a jeho původ ....................................................................................................... 10 3. Obchod a distribuce jantaru.................................................................................................. 12 3.1. Počátky pronikání baltského jantaru na jih (do konce doby bronzové) ........................ 12 3.2. Distribuce jantaru v době halštatské, obchod a směna.................................................. 14 3.2.1. Struktura společnosti doby halštatské .................................................................... 15 3.2.2. Zákonitosti směny a obchodu u prehistorických společností................................. 19 3.2.3. Situace na jižní Moravě, zpracování jantaru a doklady dílen ................................ 22 4. Nálezy jantaru z doby halštatské na jižní Moravě................................................................ 25 4.1. Sídliště v Kuřimi ........................................................................................................... 25 4.2. Sídliště v Brně-Řečkovicích.......................................................................................... 34 4.3. Nálezy z hrobových lokalit ........................................................................................... 37 4.3.1. Horákov.................................................................................................................. 37 4.3.2. Brno-Holásky ......................................................................................................... 38 4.3.3. Morašice ................................................................................................................. 39 4.3.4. Brno-Horní Heršpice .............................................................................................. 39 4.3.5. Brno-Příkop............................................................................................................ 40 4.3.6. Několik dalších hrobových nálezů ......................................................................... 42 4.4. Hromadný nález – Býčí skála........................................................................................ 44 4.5. Zhodnocení nálezů ........................................................................................................ 45 5. Závěr..................................................................................................................................... 48 Literatura .................................................................................................................................. 50 Seznam použitých zkratek........................................................................................................ 53 Seznam příloh........................................................................................................................... 54 Přílohy ...................................................................................................................................... 55

3

1. Úvod Doba halštatská je etapou, kdy výrazně nabývá na rozměrech sociální diferenciace, doprovázená vznikem vládnoucích vojenských vrstev. Dochází rovněž ke kontaktům s vyspělou středomořskou oblastí, které se odrážejí zejména v životě vysoce postavených jedinců. V neposlední řadě se zvyšuje intenzita obchodních styků v rámci jantarové stezky, po níž proudilo zboží mezi oblastí Baltského moře a jihem Evropy (Itálie, Řecko) a která procházela mimo jiné přes Moravu a Slezsko. Pokud jde o samotný jantar, zdá se z archeologických nálezů, že převážná většina této suroviny sice směřovala do jižní Evropy, nicméně určitá část našla odbytiště i u nás, jak nasvědčují početné nálezy z prostředí jihomoravské horákovské kultury. Jednou z otázek, které bych v této práci ráda nastínila, je, zda příčina relativně nízkého počtu jantaru ve střední Evropě (v porovnání s oblastí Středomoří) spočívá v jeho horší dostupnosti pro místní populaci, či pouze v relativně nižším zájmu. Rovněž se pokusím zjistit jaká byla hodnota této suroviny v době halštatské a jakou měla cenu pro tehdejšího horákovského člověka. V souvislosti s touto problematikou se blíže zaměřím také na směnné vztahy u prehistorických společností a na jejich obecné zákonitosti. Na příkladě několika moravských lokalit s přítomností jantaru (Kuřim, BrnoŘečkovice, Býčí skála, Brno-Holásky, Brno-Příkop, Oslavany, Velké Hostěrádky, Morašice, Modřice u Brna, a další) hodlám porovnat povahu nálezů pocházejících ze sídliště (výrobního objektu), z hrobů a z depotu (kultovního místa). V souvislosti s tímto si kladu za cíl zjistit jaký byl význam jantaru pro tehdejšího člověka, zda mu byly přisuzovány určité ochranné či magické schopnosti, nebo byl ceněn pouze jako vhodná surovina k výrobě ozdob a šperků. Důležitá je rovněž otázka spojitosti těchto artefaktů se společenským postavením – tuto problematiku mám v úmyslu sledovat na základě hrobových nálezů. V neposlední řadě bych chtěla nastínit symboliku jantaru a jeho význam v kultovní sféře, zejména v souvislosti se slunečním kultem. Výchozím prostorem, na který se tato práce zaměřuje, je území jižní Moravy, jež v době halštatské náleží kulturním zařazením horákovskému lidu. Při řešení některých otázek však bude třeba rovněž zvážit situaci z širšího hlediska a porovnat jednotlivé oblasti ležící podél jantarové stezky.

4

K práci je rovněž přiloženo CD s fotografiemi jantarového materiálu ze sídliště v Kuřimi a s databází jihomoravských lokalit s výskytem jantaru. Fotografie jsem upravovala v programu Adobe Photoshop 7.0 a Paint Shop Pro 6, databáze byla vytvořena v programu Microsoft Access. Pro doplnění je třeba ještě uvést, že pro větší přehlednost jsou tabulky a obrázky umístěné přímo v textu označeny arabskými číslicemi, zatímco v přílohách jsou k tomuto účelu použity číslice římské.

5

2. Co je to jantar? 2.1. Charakteristika suroviny Jantar je z přírodovědného hlediska organický materiál. Nejedná se tedy o minerál, za který bývá často nesprávně považován, ale o zkamenělou pryskyřici jehličnanů, usazenou v původních vrstvách třetihorního stáří, případně v druhotných polohách (Sklenář, Sklenářová, Slabina 2002, 129). Za centrální oblast výskytu baltského jantaru bývá označován tzv. „jantarový les“ na území dnešního Finska, odkud se tato surovina dostala do sekundárních uloženin v širokém prostoru severní Evropy (du Gardin 1993, 131). Rozlišujeme několik druhů na základě původu, respektive podle jehličnanů, z nichž surovina pochází: jednak succinit – tzv. pravý jantar, vyskytující se na baltském pobřeží, vzniklý z pryskyřice vyhynulé borovice Pinus succinifera, druhou hlavní variantou je pak tzv. retinit. Dále lze rozlišit řadu lokálních druhů, jako je třeba valchovit, rumanit, či simetit (viz níže). Jak je zřejmé již z původu a způsobu vzniku této surovin, artefakty vyrobené z jantaru (stejně tak jako surovina samotná) jsou dost citlivé na působení vnějších vlivů. Mohou relativně snadno podléhat zvětrávání (viz níže), a to nejen ve svém původním uložení, ale rovněž v důsledku pozdější špatné konzervace. Stejně tak dochází k jejich destrukci působením ohně, což je potřeba mít na paměti obzvláště při hodnocení kultur využívajících žárový ritus. I jinak je však nutné počítat s tím, že se nám prostřednictvím archeologických výzkumů dostává do rukou pouze zlomek původně používaného materiálu (Rapp 2002, 111; Sklenář, Sklenářová, Slabina 2002, 129; Beck, Hartnett 1993, 36; Bouzek 1993, 141). Pokud jde o chemické a fyzikální vlastnosti, lze o jantaru říci následující: V jeho chemickém složení je v různé míře zastoupen uhlík, vodík a kyslík, přičemž jako průměrné hodnoty se uvádí sestava: 78,8 % C, 10,2 % H, 11,0 % O. Jeho složení se vyjadřuje také následným vzorcem: C10H16O. Jedná se o látku amorfní s izotropním fyzikálním charakterem. To znamená, že nemá pravidelnou krystalickou strukturu, ale je složena z náhodně uspořádaných částic, které mají ve všech směrech shodné fyzikální vlastnosti – např. optické, mechanické atd. (Klimeš 1983, 311). V některých případech však může jantar obsahovat i krystalickou soustavu. Pro jeho hustotu se uvádí průměrná hodnota 1,08 g/cm³, index lomu, který popisuje šíření světla v jednotlivých látkách, je v tomto případě 1,541. Stupeň tvrdosti materiálu se pohybuje podle různých zdrojů v rozmezí 2 - 2,5, respektive 2,5 - 3 z 1

Pro srovnání: index lomu ve vakuu se označuje hodnotou 1, pro diamant se udává hodnota 2,42.

6

desetistupňové Mohsovy škály. Jantar je látka neštěpná, s lasturnatým lomem (i když např. rumunský jantar má často lom tříšťnatý). Povrchový lesk této suroviny se popisuje jako matný, pryskyřičný až voskový. Na vzduchu se však povrch jantaru může měnit, konkrétně se pokrývá tenkou průsvitnou porcelánovitou vrstvičkou, patrnou zejména u světle žlutých neprůsvitných exemplářů. Je-li jantar vystaven oxidaci delší dobu, začne postupně povrchová vrstva každého kusu zvětrávat a odpadávat. Ke stejnému procesu pak dochází u další, nově odkryté vrstvy, takže se tímto způsobem může celý kousek jantaru v podstatě úplně rozpadnout. Ke zpomalení těchto nepříznivých destrukčních vlivů mimo jiné přispívá, je-li materiál uložen v tmavém a vlhkém prostředí. Další důležitou vlastností, již je třeba zmínit, je barva. Ta má u jantaru poměrně širokou škálu – obvyklé a všeobecně dobře známé jsou varianty od medově žluté přes oranžovou, červenou až hnědou. Objeví se však, i když ojediněle, také zelené, fialové a černé suroviny. U některých odrůd je nezvyklé zabarvení způsobováno příměsí různých minerálů, jako je třeba pyrit či oxidy železa, nebo případně i organickými látkami. V této souvislosti je nutno podotknout, že u některých zmíněných materiálů neobvyklých barev může působením tepla dojít k nevratné změně barvy na světle zlatavou. Vlastní odstíny jednotlivých barev rovněž kolísají od velmi světlých, průhledných, nevýrazných až skoro bezbarvých po tmavé, syté barvy ohnivě červených až temně rudých exemplářů. Míra průsvitnosti je rovněž dost variabilní (Fraquet 1990, 11; Rapp 2002, 111; Bakarić, Križ, Šoufek 2006, 12-24; http://cs.wikipedia.org/wiki/Jantar, 25.6.07). V souvislosti s fyzikálním charakterem diskutované suroviny je třeba zmínit také působení statické elektřiny, neboť tento materiál při tření získává záporný náboj. Díky tomu se dá pozorovat schopnost jantaru přitahovat např. malý kousek papíru apod. Elektrická a tepelná vodivost je téměř zanedbatelná. Velmi zajímavou vlastností některých jantarových odrůd je rovněž přirozená fluorescence. Ta se celkem výrazně projevuje zejména krátce po vyjmutí (respektive uvolnění) suroviny z původních vrstev a je typická hlavně pro namodralé až nazelenalé varianty. Postupem času tento efekt slábne. Jak již bylo zmíněno výše, jantar je dosti citlivý na působení vnějších vlivů. Obzvlášť destruktivně na něj působí oheň, neboť již při teplotě 350-380 °C se tento materiál taví. Velmi dobře známé jsou v souvislosti s jantarem organické (živočišné i rostlinné) zbytky zalité někdejší pryskyřicí a tudíž obsažené uvnitř některých hlíz. Vedle těchto oblíbených kousků je třeba zmínit ještě přítomnost vtroušenin anorganické povahy, to jest minerálů, plynů i kapalin. Jak již bylo řečeno, např. některé přimíchané minerály mohou jantaru propůjčovat neobvyklou barvu. (Fraquet 1990, 11; Rapp 2002, 111).

7

Nejkvalitnější a nejpočetnější surovina pochází z pobřeží Baltského moře, i když určité (byť mnohem skromnější) zdroje se nacházejí i v jiných oblastech - např. na Sicílii, v Rumunsku a dokonce i na našem území. Od paleolitu až do dnešní doby bylo možné na baltských březích sbírat jantar vyplavený vodou ve formě menších zrn i velkých, nepravidelně zaoblených hlíz. Dodnes jsou obrovské zásoby této suroviny uloženy ve vrstvách na mořském dně, odkud jsou postupně vyplavovány a odnášeny proudem na pobřeží. Pro vnitřní složení baltského jantaru je charakteristická poměrně vysoká přítomnost kyseliny jantarové, která zde činí 3-8 %. U jiných druhů jantaru je toto procento výrazně menší, případně se u nich tato látka nevyskytuje vůbec (Rapp 2002, 111; Sklenář, Sklenářová, Slabina 2002, 129; Zagorska 2003, 108; Bakarić, Križ, Šoufek 2006, 12-24). Co se týká původu jantaru, lze tedy předpokládat, že naprostá většina suroviny vyskytující se na evropských lokalitách pochází právě od Baltského moře. Zdaleka ne všechen získaný materiál byl sice podroben odbornému zkoumání, avšak z dosavadních analýz vyplývá, že veškeré další zdroje jantaru byly velmi nepočetné a okrajové ve srovnání s těmi baltskými, a tudíž severský jantar, který je mimo jiné i nejkvalitnější, zřejmě pokryl převážnou většinu někdejší poptávky (Bouzek 1993, 141). Nicméně pro přesné určení původu toho kterého kusu je nezbytné využít přírodovědných metod. K těmto účelům se při odborných analýzách používá zejména spektroskopie. Pomocí této metody lze zjistit spektrum a tím i vnitřní strukturu jednotlivých vzorků. Toho lze docílit např. umístěním zkoumaného materiálu do prostředí silného magnetického pole, pod jehož vlivem se uměle uvolní světelná energie, která se pak zkoumá z hlediska spektra. V takovém případě se jedná o spektroskopii jaderné magnetické resonance. Jinak hovoříme rovněž o analýzách infračerveného spektra2, kdy se zkoumá pohlcování nebo vyzařování infračerveného záření daným vzorkem. U zmíněných analýz se využívá skutečnosti, že každý prvek vyzařuje charakteristické spektrální čáry. Při zkoumání jantaru pomocí jaderné magnetické resonance se pracuje s izotopem uhlíku C13, který je pro tyto účely nejvhodnější. Jestliže potom porovnáme naměřené spektrum archeologicky získaného materiálu se spektrem geologických vzorků z různých oblastí, můžeme určit původ sledované suroviny. Přestože tato metoda není schopná ukázat například to, z které části široké baltské oblasti daný kousek jantaru pochází, je už sama rámcová identifikace suroviny se zdrojem (tedy např. s pobaltským regionem) velmi přínosná. I když spektra evropských mimobaltských jantarů mohou být do jisté míry podobná, od těch severských se celkem zřetelně liší. Můžeme tím pádem říci, že všechny evropské suroviny se

2

Analýzy NMR (nuclear magnetic resonance) a IR (infrared) spektra.

8

z hlediska spektra rámcově dělí do dvou relativně dobře rozlišitelných skupin, přičemž jednu tvoří jantar baltský a druhou středo- a jihoevropský. Další používanou metodou určování vnitřního složení jantaru je chromatografie. Jedná se o fyzikálně-chemickou analýzu, která spočívá v rozdělování směsi látek na její jednotlivé složky. Tímto lze identifikovat vnitřní složení sledovaného vzorku (Lambert, Beck 1993, 28-29; Kuleff 2002, 757-760; Fraquet 1990, 168-177; Klimeš 1983, 271). Mimo metody využívané pro účely archeologie existuje řada dalších způsobů zkoumání jantaru. Mnohé z nich jsou zaměřeny na samotné ověření pravosti. Například se uvádí tzv. metoda solného roztoku. Ta využívá znalosti hustoty jantaru a skutečnosti, že v roztoku o určité koncentraci tento materiál plave na hladině. Jak je zřejmé, lze tak zjistit jedině to, zda se skutečně jedná či nejedná o jantar, nikoliv jeho složení, původ a podobně. Nehledě na možné poškození takto zkoumaného materiálu podobné „pokusy“ nemají pro archeologicky získaný jantar význam. Pro archeologický materiál zůstává v současné době nejdůležitější výše popsaná spektroskopická, respektive spektrometrická analýza (Fraquet 1990, 164-177). Jak již bylo naznačeno, existují v Evropě i menší lokální ložiska jantaru. Surovina z každého takového zdroje, byť je v celoevropském měřítku sebevíc zanedbatelný, má své specifické označení. V této souvislosti lze zmínit např. simetit, jež se vyskytuje na Sicílii a jehož označení je odvozeno od tamní řeky Simeto; schraufit z oblasti Bukoviny na rozhraní Ukrajiny a Rumunska; romanit s původem v Rumunsku; či delatynit pocházející z Galicie na severozápadě dnešního Španělska. V neposlední řadě je třeba připomenout tzv. valchovit, který se vyskytuje na našem území. Konkrétně se jeho zdroje nacházejí u Valchova nedaleko Boskovic na Moravě, odkud je také odvozen jeho název. Další místní ložisko jantaru se nachází též u Študlova na Vsetínsku. Zde byl v 70. letech 20. stol. prováděn průzkum, jež potvrdil, že se tyto zdroje vážou na nevelké uloženiny druhohorního uhlí. Nutno ještě podotknout, že zdroje jantaru se zdaleka nevyskytují jen v Evropě, poměrně známá ložiska se nacházejí např. na území Dominikánské Republiky, v Mexiku či v Barmě (Lambert, Beck 1993, 28-29; Pavelčík 1981, 75; Fraquet 1990, 12).

2.2. Název a jeho původ Přestože existuje několik různých druhů, většinou s vlastním charakteristickým označením (viz výše), používá se naprosto běžně jednotný pojem – jantar. V latině se pro něj

9

užívá označení succinum, zatímco Řekové běžně používali název élektron, který jinak označuje také slitinu zlata a stříbra. Anglický výraz amber vychází (stejně jako v některých dalších evropských jazycích) z arabského, respektive perského anbar. Ambré v dnešní francouzštině rovněž charakterizuje barvu – jantarově žlutou. Podobné slovo – ambregris/ambra – se používalo pro výměšek (tuk) vorvaně, dříve ceněnou ingredienci parfémů. Němčina má pro jantar poměrně výstižný název bernstein, což by se dalo přeložit jako „hořící kámen“. Tento výraz vystihuje jak barvu materiálu, tak i jeho slabou odolnost vůči ohni. Z toho vychází i polský bursztyn. Podobně se v dnešním Švédsku setkáme s označením bärnsten, avšak severští Vikingové ještě používali termín raf, který je dodnes zachován v islandštině, norštině a dánštině jako rav, značící žlutohnědou barvu. Český název jantar pochází z ruské podoby lotyšského výrazu gentaros (Magnus 2003, 135-136; Bakarić, Križ, Šoufek 2006, 12-24). Řada výrazů, zejména těch užívaných ve středomoří, je v souladu s předpokladem, že jantar byl velmi významným a ceněným zbožím. Jeho jazykové přirovnání k drahému kovu (élektron) či ke vzácné a nesnadno dostupné složce parfémů (ambra) poukazuje na jeho jedinečnost a nepochybně i na poměrně vysokou hodnotu.

10

3. Obchod a distribuce jantaru 3.1. Počátky pronikání baltského jantaru na jih (do konce doby bronzové) V oblasti svého přirozeného výskytu byl jantar využíván k výrobě ozdob patrně již během starší doby kamenné. Předmětem směny se pak stává nejpozději ve středním až v mladším eneolitu, kdy také už zaznamenáváme jeho pronikání na naše území (Magnus 2003, 126; Sklenář, Sklenářová, Slabina 2002, 129). Teprve od doby bronzové však je možno s větší jistotou hovořit o přesněji definovatelné jantarové stezce, respektive stezkách, zejména pokud jde o středoevropské a jižněji položené regiony. Nicméně v oblastech blíže Baltskému moři existovala již v eneolitu řada zpracovatelských dílen produkujících jantarové artefakty či polotovary. Lokality s přítomností těchto dílen mohou mít buďto stálý charakter, nebo jsou využívány pouze sezónně. Často se nacházejí přímo v místech dobře dostupného surovinového zdroje a mají výhradně tuto sběračsko-zpracovatelskou funkci. Asi nejvýraznější naleziště tohoto typu jsou Niedzwiedziówka a Wybicko nacházející se v gdaňském regionu. Jiná zpracovatelská centra však byla zjištěna i v poměrně značné vzdálenosti od pobřeží, jako např. v osadách u litevského jezera Lubanas, kam byl surový jantar přinášen k opracování ze vzdálenosti kolem 200 km, a odkud se pak hotové výrobky exportovaly dál (du Gardin 1993, 131-132). Pro toto časné stadium rozšíření baltského jantaru (až do konce starší doby bronzové) lze v severní Evropě rozlišit 5 provincií: východobaltská (poleská), jihobaltská (viselská), západobaltská (jutsko-severoněmecká), severobaltská (skandinávská) a britská. Pokud jde o samotnou distribuci jantaru na jih, s největší pravděpodobností se první pohyb suroviny odehrál rámcově podél řeky Visly a jejích přítoků (Gurba 1997, 9,12). U nás souvisí nejstarší výskyt baltského jantaru s pronikáním lidu kultury kulovitých amfor ve středním eneolitu, což dokládají ojedinělé nálezy – např. jantarové ozdoby z hrobu v Brozanech v Čechách. Za první kulturu, v jejímž inventáři se u nás jantar vyskytuje v relativně hojnějším počtu pak bývá označována pozdně eneolitická kultura zvoncovitých pohárů. V jejím prostředí již nejsou jantarové artefakty (respektive šperky) pouhou raritou. Objevují se zde hlavně v podobě knoflíků s V-vrtáním, jež jsou pro tuto kulturu charakteristické zejména v kostěném provedení, ale také jako korále a součásti náhrdelníků. Příkladem takového náhrdelníku je nález z hrobu z Lechovic (trať U Práče) na Znojemsku, několik jantarových šperků bylo též na pohřebišti ve Šlapanicích (trať Široká pole), či ve Lhánicích. U všech těchto ozdob se předpokládá, že mají původ ve východním 11

Pobaltí a jejich dovoz do středoevropského prostředí zprostředkoval již zmíněný lid kulovitých amfor (Mrázek 1996, 53, 57-59). Je tedy nutno mít na paměti, že již v eneolitu je jantar oblíbeným předmětem směny, díky čemuž putuje i na poměrně velké vzdálenosti od přirozeného zdroje, přestože skutečný dálkový obchod pravidelnějšího charakteru a s odbytištěm v jižněji položených zemích zřejmě nastupuje až s dobou bronzovou. Patrně až do starší doby bronzové probíhala distribuce jantaru jako víceméně náhodná, příležitostná záležitost (Gurba 1997, 13). Obzvláště v tomto časném stadiu je třeba počítat s určitým rituálním charakterem výměny, dokonce rituální význam mohl převládat nad ekonomickým. Šíření diskutované suroviny také jistě nebylo jen záležitostí obchodu a směny. Přestože jantar byl zejména v mladším období výraznou komoditou a jeho podíl na ekonomice a obchodu byl značný, nepochybně se jeho „přemísťování“ odehrávalo mnoha dalšími způsoby (jako je např. loupež, kořist, dar, věno atd.). Právě tyto „vedlejší“ formy distribuce mohly být pro časné období šíření jantaru stěžejní (Krekovič 2005, 7-9). K této problematice se ještě hodlám vrátit níže. Od nástupu doby bronzové lze již hovořit o skutečném dálkovém obchodu s jantarem, který nabýval značných rozměrů a souvisel patrně s rostoucím zájmem a poptávkou ve Středomoří, respektive v mykénské kultuře. Na těchto obchodních stycích mezi severem a jihem Evropy se zřejmě podílel do jisté míry i lid únětické kultury, v jehož inventáři se jantar poměrně hojně nachází, a přes jehož území podél řeky Moravy procházela jedna z jantarových cest. Na Moravě se pak jantar objevuje ve větší či menší míře prakticky ve všech kulturách doby bronzové (Gurba 1997, 13-14; Mrázek 1996, 61-77). Je pravděpodobné, že už v době bronzové ovlivnil obchod na jantarové stezce (společně s rozvojem metalurgie) nárůst majetkových rozdílů ve společnosti ve velké části Evropy včetně našeho území. Zajímavá je skutečnost, že z mladší a pozdní doby bronzové známe poměrně málo nálezů jantaru z prostředí lužické kultury v povodí Visly a Odry, naproti tomu stále roste jeho obliba v jižní Evropě na pobřeží Středozemního moře. Podobnou situaci lze pozorovat i později v době železné (viz níže) a dalo by se tedy usuzovat, že většina suroviny získané v Pobaltí byla určena právě k dálkovému obchodu - k exportu do Středomoří (Kosmowska-Ceranowicz, Choińska-Bochdan 2003, 52, 55). Hovoříme-li o jantarové stezce, je třeba zmínit, že se nejedná o jednu přesně stanovenou obchodní cestu, ale spíše o cest několik, které zdaleka neprocházely jen přes sledovanou oblast Moravy. Ačkoliv byla odersko-moravsko-východoalpská stezka zejména v mladších obdobích velmi významnou spojnicí, existovaly i další trasy, položené víc na západ i na východ. Jantar jimi proudil již na počátku doby bronzové. Jedna z cest tedy vedla 12

povodím Odry a přes naše území Moravskou bránou. Odtud putoval jantar dále na jih zejména východoalpskými průsmyky, do oblasti Popádí v severní Itálii a dále do nitra Apeninského poloostrova. Řekové byli jantarem zásobeni jednak touto cestou, vedoucí na jihu Evropy po pobřeží Adriatického moře, a jednak cestou východní, která míjela střední Evropu a ubírala se již od Baltu směrem k Černému moři a podél jeho západního pobřeží přes oblast osídlenou Skýty až do Řecka. Západně od zmíněné cesty moravsko-oderské jantar procházel polabskou trasou, která vedla mimo jiné přes západní Brandenbursko, Dolní Sasko a Čechy. V zásadě lze tedy rozlišit v severním a středním úseku jantarové cesty 3 směry: polabský, oderský (odersko-moravský) a viselský (Kosmowska-Ceranowicz, Choińska-Bochdan 2003, 50, 58-60; Bouzek 1993, 144). V této souvislosti je ještě nutno podotknout, že zmíněný průběh jantarové stezky lze stanovit jen dosti rámcově, neboť přímé doklady konkrétních cest (zejména jedná-li se o dálkové spoje) v podstatě nejsme schopni archeologickým výzkumem zachytit. Výjimečně se podaří odkrýt pozůstatek krátkého úseku cesty v rámci sídlištní lokality (např. z pozdní doby bronzové na hradisku Staré Zámky v Brně-Líšni), ale zjištění fyzických stop určité dálkové trasy (např. jantarové stezky) je už vzhledem k povaze a možnostem archeologického odkryvu takřka nemožné. A to přesto, že jisté ustálené dálkové trasy v evropském pravěku existovaly nejpozději od neolitu. Proto rekonstrukce takovéto dálkové obchodní spojnice vychází víceméně z tzv. distribučních map, tedy nálezů jednotlivých předmětů (třeba jantarové suroviny a artefaktů), které po trase procházely a v neposlední řadě také z krajinných poměrů a možností, jež krajina v dané oblasti nabízí - např. vhodné průchody, okolí příznivé pro přítomnost lidských sídlišť apod. V mladších obdobích pak lze při rekonstrukci jantarové stezky (a to zejména jejích jižních úseků) využít též antických písemných pramenů (Kovárník, Podborský 2006, 5-26).

3.2. Distribuce jantaru v době halštatské, obchod a směna V této kapitole bych se ráda věnovala zejména otázce, jakou roli hrála Morava doby halštatské a její obyvatelstvo v dálkovém obchodu s jantarem. Jak již bylo naznačeno, nálezy jantarových artefaktů v severní i střední Evropě nedosahují takové kvantity ani kvality jako ve Středomoří. Jako vysvětlení se nabízí předpoklad, že tato surovina byla z převážné části určena k vývozu a využívána jako prostředek k získání jiného zboží (Kosmowska-Ceranowicz, Choińska-Bochdan 2003, 55, 64). Otázkou však zůstává, co bylo toho důvodem - zda pro obyvatele žijící v prostředí přirozeného výskytu jantaru nebyl tento materiál dost významný,

13

nebo naopak byl příliš cenný, než aby si pro sebe mohli ponechat větší množství. Pravděpodobnější se zdá být spíše druhá možnost, která by také byla v souladu s předpokladem, že ta část suroviny, jež nebyla určena k exportu, se používala zejména k rituálním, magickým účelům – např. v případě závěsku ve tvaru miniaturní sekerky z polského Chłapowa (Kosmowska-Ceranowicz, Choińska-Bochdan 2003, 64). V souvislosti se střední Evropou (respektive sledovanou oblastí jižní Moravy), se pak nabízí otázka, zda místní populace byla také odběratelem či pouze prostředníkem v distribuci baltského jantaru. S touto problematikou je spojeno také zpracování jantarové suroviny a doklady lokálních dílen.

3.2.1. Struktura společnosti doby halštatské V souvislosti s problematikou směny a obchodu s jantarem považuji za nezbytné přiblížit zde rovněž charakter sociálního prostředí, v němž se tyto aktivity odehrávají. Je zřejmé, že společenská struktura a obchodní činnost jsou velmi úzce spojeny a vzájemně se ovlivňují ve svém vývoji, a tedy by měly být sledovány souběžně. Proto by i zde nastínění společenského pozadí mělo předcházet úvahám o směnných vztazích. Obecně lze o společenském uspořádání doby halštatské říci, že výrazně sílí a upevňují se již dříve patrné sociální rozdíly a dotváří se společenská pyramida, na jejímž vrcholu se v tomto období usazuje velmožská („knížecí“) vrstva. Ta je velmi výrazná hlavně v mladohalštatských archeologických pramenech západní Evropy, kde nacházíme již skutečné hrady halštatských knížat (např. Heuneburg v Německu, Mont-Lassois ve Francii) a přilehlé velké, bohatě vybavené mohyly obsahující vedle nejrůznějších luxusních předmětů i pohřební vozy (Hochmichele pod

Heuneburgem, či Vix pod Mont-Lassois). V prostředí

východohalštatského okruhu, kam patří i sledovaná jihomoravská oblast, zmíněné doklady nejsou tak markantní, přesto je i zde dobře patrná přítomnost velmožských vrstev. Ve zdejších „knížecích“ mohylách sice chybějí pohřby s vozy, ale jinak lze i tady hovořit o luxusních milodarech a honosné úpravě (např. Hlásnica u Horákova, Brno-Holásky, Oslavany, Morašice). O silném společenském rozvrstvení a majetkových rozdílech svědčí samy o sobě i výrazné odlišnosti v pohřebním ritu, respektive ve výbavě a konstrukci jednotlivých hrobů. V neposlední řadě na danou situaci poukazují i hrobové nálezy, kdy bylo v některých případech pohřbeno více jedinců pod jednou mohylou, přičemž zde figuroval jeden ústřední pohřeb významné osoby s bohatými milodary a v jeho blízkosti, nad ním, případně v zásypu pak byl další nebožtík či nebožtíci – zřejmě osoby podřízené, doprovodně pohřbené. Takováto 14

situace je známá např. z Brna-Holásek. Celkově dosáhla struktura lidu horákovské kultury daleko složitějšího charakteru, než je tomu ve stejné době např. v severní části Moravy, v prostoru kultury platěnické, a přestože životní styl zdejší aristokratické vrstvy nelze srovnávat s dvorským životem na halštatských hradech horního Podunají či východního Přialpí, můžeme horákovský lid považovat za poměrně vyspělý po stránce sociální i ekonomické (Podborský 2001, 175-181, 183-186; Nekvasil 1993, 337-351; Golec 2005; Podborský 1993, 372-378). Na základě nálezů výše zmíněných velkých mohyl se předpokládá, že vrstva velmožů se na jižní Moravě zformovala v období klasické fáze horákovské kultury, to znamená ve stupních HC2 – HD1 (650-550 př.n.l.). S touto skutečností poněkud kontrastuje fakt, že z této fáze nemáme téměř žádné doklady opevněných sídlišť a obydlí velmožů. Výjimkou je zřejmě lokalita Kuřim, neboť zdejší sídliště dvorcového typu s komplikovanou strukturou palisádového ohrazení spadá právě do stupně HC2 - HD1, a je tudíž prvním známým sídlištěm tohoto druhu na Moravě. Je tedy možné, že absence takovýchto lokalit je dána i stavem archeologického bádání a nemusí nutně odrážet reálnou situaci. Tak jako tak však můžeme říci, že nejspolehlivějším dokladem existence privilegované vrstvy na Moravě jsou velké mohyly s bohatou výbavou, jako jsou např. luxusní plechové nádoby z bronzu, součásti koňského postroje, bronzové a železné spony, ojediněle i meče, apod. Nálezy těchto mohyl zasahují ještě i do vrcholného stádia horákovské kultury, kdy se již také objevují hradiska. Stopy přítomnosti velmožských skupin (velké mohyly) v horákovském prostředí však začínají postupně mizet a v pozdní době halštatské je již patrně třeba počítat se zánikem této vrstvy3 (Nekvasil 1993, 337-351). Jak vyplývá z výše popsané situace, je na jižní Moravě (v prostoru horákovské kultury) existence určité aristokratické vrstvy vcelku spolehlivě doložena. Tuto skupinu tvoří vojenští vůdcové, opírající se o podporu svých bojovnických družin. Společenské uspořádání, které zde v této době panuje bývá označováno jako vojenské náčelnictví. Zmínění vůdcové vojensky a politicky ovládají teritorium svého kmene a díky tomu se nepochybně i podílejí a obohacují na dálkovém obchodu. Takto se formuje poměrně vyspělá sociálně-ekonomická struktura, která zase zpětně pozitivně ovlivňuje vzkvétání obchodních vztahů. O rozvinutém obchodě svědčí kromě nálezů jantaru i řada dalších importovaných předmětů. Druhou nejvýše postavenou skupinou jsou příslušníci bojovnických družin. Právě z jejich řad patrně vystupují nejschopnější, silní jednotlivci, jež se coby významní velmoži dostávají do čela tehdejší 3

Tady lze zřejmě hledat spojitost se Skýtskými nájezdy do střední Evropy, k nimž docházelo na konci 6. stol. př.n.l.

15

společnosti. Protipól nejvyšších vrstev tvoří na opačném konci společenského žebříčku prosté zemědělské obyvatelstvo a zřejmě se dá již počítat i s prvky patriarchálního otroctví a s přítomností nesvobodných jedinců. Další složkou společnosti, byť nepočetnou, s níž je třeba počítat, jsou osoby mající na starosti záležitosti duchovní (kult), specializovaní řemeslníci, obchodníci (i cizího původu), prospektoři atd. Právě skupinu „kněží“ zřejmě reprezentují některé hrobové nálezy obsahující mezi milodary např. sakrální keramiku (spojité či zoomorfní nádobky, ptačí štěrchátka, atd.). Nelze asi vyloučit ani situaci, kdy by člen nejvyšší společenské vrstvy představoval zároveň hlavní autoritu náboženských obřadů. Organizace jednotlivých skupin (kmenů) je už pravděpodobně založena spíše na výrobních a sousedských vztazích než na pokrevním příbuzenství. S tím souvisí i skutečnost, že velké majetkové a sociální rozdíly patrné z pohřebního ritu by nemohly existovat v rodové společnosti a musíme tedy při jejich vytvoření počítat s rozkladem a zánikem tohoto někdejšího společenského systému (Podborský 2001, 175-181; Golec 2005; Podborský 1993, 372-378). Obyvatelstvo žijící v prostoru horákovské kultury bylo rozděleno do několika nevelkých společenských celků, o čemž svědčí i poměrně malé osady a tomu odpovídající pohřebiště. Též celková plocha osídlená horákovským lidem se rozpadá do několika geografických podoblastí (Brněnsko, Oslavansko, Znojemsko, oblast Ždánického lesa), reprezentujících zřejmě určitá větší (snad kmenová) uskupení. Pokud jde o běžný způsob obživy většiny neprivilegovaného obyvatelstva, převažuje i nadále zemědělství doprovázené chovem dobytka. Napovídají tomu i převládající menší venkovská sídliště. Je třeba počítat i s určitou výrobní specializací, alespoň pokud jde o práci s kovem (kovolitectví – slévačství bronzu, kovářství, šperkařství atd.), stavbu vozů, výrobu nejkvalitnější keramiky, či v neposlední řadě také opracování jantarové suroviny. Tato řemeslná výroba je doložena nálezy odlévacích forem, pecí na hutnění železné rudy, železnou struskou či odřezky jantarové suroviny na několika lokalitách: Brno-Řečkovice, Kuřim (dílny na zpracování bronzu a jantaru), Brno-Královo Pole, Bezkov (železářská pec), atd. (Podborský 2001, 175181). Nedílnou součástí společenského prostředí jsou i náboženské představy a duchovní život. I v této rovině lze v době halštatské pozorovat určitou gradaci. Z pohřebního ritu je patrné, že se dále rozšiřuje kult mrtvých, navíc některé součásti hrobového inventáře je zřejmě možné považovat i za obětiny bohům. Tato situace je rovněž v souladu s předpokladem, že v době halštatské u nás fungoval a upevňoval se rozvinutý polyteismus. Na základě dosti variabilního pohřebního ritu horákovské kultury se dá uvažovat o rozdílných náboženských představách, respektive o postupném přijímání halštatských představ a zvyklostí. 16

Z jednotlivých nálezů se zdá, že jako první přejímá tyto nové (nejen) pohřební ideje nejvyšší velmožská vrstva (viz kostrové pohřby velmožů pod rozměrnými mohylami coby chudší analogie západo- i východohalštatských knížecích pohřbů), což se jeví jako logické i z toho důvodu, že právě tato sociální skupina má relativně nejužší kontakty s vyspělou oblastí západně a jižně od našeho území, odkud proniká proces halštatizace. Na způsob pohřbu je tedy zřejmě třeba nazírat nejen jako na známku společenského postavení nebožtíka, ale také jako na projev jistého náboženského přesvědčení, jež mohlo být poměrně variabilní. V souvislosti s polyteismem předpokládáme uctívání jakési božské triády – božstvo úrody, stád a posmrtného světa, čemuž napovídá složení výbavy amforových hrobů, jež obsahují mimo jiné i zemědělské plodiny a masitý milodar. Nelze opomenout již dříve existující kult slunce, respektive antropomorfizované sluneční božstvo, v něž se zřejmě transformoval samotný sluneční kotouč, uctívaný v době bronzové. Tento prvek kultu hraje patrně důležitou roli i v otázce využití jantaru, který bývá se solární symbolikou často spojován. Uctívání slunce má rovněž své paralely i v pohřebním ritu. Předpokládá se, že příslušným symbolem je v tomto případě čtyřkolový pohřební vůz, přetransformovaný z dřívějšího slunečního vozíku taženého ptáky. Další podstatnou součástí halštatské symboliky je zobrazování rohatého dobytka, respektive rohů samotných. Celkově je patrně hlavním znakem halštatského náboženství rozvinutí a upevnění víry v konkrétní antropomorfizované božstvo, což není nepodobné „světskému“ prosazování konkrétních silných jedinců. Tyto dvě roviny spolu nepochybně souvisí a vzájemně se ovlivňují (Podborský 1993, 372-378). Místa vyhrazená kultu reprezentují v archeologických pramenech zejména kruhové areály – rondely, doložené např. z rakouského Hörersdorfu, na Moravě pak z Křižanovic či z Kuřimi. Dalším typem kultovních míst jsou, vedle těžko pozorovatelných obětišť existujících pravděpodobně ve volné přírodě, také jeskyně, jak dokládají bohaté nálezy z Býčí skály. Zajímavé je rovněž to, že z obou zmíněných typů kultišť máme doloženou přítomnost jantaru (Podborský 1993, 372-378; Čižmář 1995, 217-254; Nekvasil 1993, 359-367). Této problematice se ještě budu věnovat níže. Z pozorování celkové úrovně halštatské společnosti na jižní Moravě je patrné, že zdejší horákovský lid dosáhl po stránce sociální, duchovní i ekonomické značné vyspělosti a nepochybně tak vytvořil prostředí vhodné pro existenci rozsáhlé směnné činnosti. A to jak v rámci dálkového obchodu, tak i vnitřní redistribuce.

17

3.2.2. Zákonitosti směny a obchodu u prehistorických společností Jak jsem již zmínila výše, směna u archaických společností by neměla být nazírána z čistě ekonomického pohledu. Rovněž C. Renfrew (1993, 5-16) zdůrazňuje sociální a symbolickou úlohu směny a staví se kriticky k čistě ekonomickému chápání této problematiky. V souvislosti s tím pak také vznáší otázku, jakou roli hrálo směňované zboží pro jednotlivá společenstva nejen z ekonomické, ale také sociální a symbolické stránky. Dále také podotýká, že téměř u všech lidských společenství dochází k více či méně pravidelnému a častému záměrnému seskupování (v něm mohou figurovat jak celé skupiny, tak i jednotlivci), přičemž mohou někteří účastníci podniknout i velmi dlouhou cestu. Tato seskupování jsou založena např. na společných náboženských představách v určité oblasti, společném symbolismu atd., které většinou přesahují jednotlivá politická (respektive kmenová) uspořádání. Právě takovýmto setkáváním, při nichž jistě dochází i k výměně zboží, lze podle Renfrewa připsat hlavně sociálně-symbolickou funkci (většinou jsou doprovázené různými slavnostmi apod.), i když funkce ekonomická zde zřejmě figurovala též. Zde je třeba si uvědomit, že primární motivací a důvodem pro zmíněná seskupování mnohdy není výměna, či získávání zboží. Ty mohou často hrát jen doprovodnou, okrajovou roli. Lze přitom v rámci uvedených „slavností“ počítat také s výměnou předmětů formou darů, nejen obchodováním. Takováto výměna pak má již ze své podstaty jednoznačně význam sociální (upevňování společenských vztahů), nikoliv ekonomický. Sociolog M. Maus (1999, 146), který se mimo jiné zabýval funkcí darů u archaických společností, uvádí, že se touto formou mohou upevňovat a potvrzovat též vztahy podřízenosti a nadřazenosti mezi jednotlivci (a zřejmě i mezi skupinami). Dary lze rovněž chápat jako prostředek pro stvrzení věrnosti apod. (Renfrew 1993, 9). Tato forma výměny by se v námi sledovaném prostředí (tedy v jihomoravské době halštatské) týkala v největší míře vysoce postavených členů společnosti – místních elit (velmožů a jejich bojovnických družin). Dary jsou tedy jedním ze způsobů výměny předmětů, která zdaleka není omezena jen na obchod, a k níž může docházet ještě dalšími způsoby, jako je např. loupež, válečná kořist, věno apod. S. Needham (1993, 161-162) v této souvislosti navrhuje místo výrazu „směna“ používat termín „přemísťování“, a to z důvodu, že archeologický výzkum není schopen určit způsob, jakým k přemístění předmětu došlo, pouze to, že byl přemístěn. Narozdíl od našeho moderního chápání výměny hmotných statků, kdy v naprosté většině jde všem zúčastněným stranám o zisk, v případě prehistorických společností tedy lze očekávat, že určité aktivity, jež člověk vykonává, mohou být pro něj z hlediska ekonomického

18

spíše ztrátové. Zejména jde o to, že kromě skutečného obchodu docházelo ke směně výrazně ritualizované (Krekovič 2005, 8). Zdá se být pravděpodobné, že u jantaru, který je již sám o sobě surovinou s dosti symbolickým, rituálním charakterem, tato skutečnost platí dvojnásob. Na druhou stranu, je třeba mít na paměti, že jantar byl velmi cennou komoditou a vhodným prostředkem k získání bohatství, a takto byl také nepochybně využíván. V neposlední řade je nutno připomenout, že směna jako způsob interakce má již sama o sobě značný sociální význam, a to i v případě, že k ní dochází z důvodů ekonomických. Americký antropolog K. Polanyi, který se zabýval obchodem v souvislosti s otázkou integrace lidských komunit, rozlišuje (vedle samotné tržní výměny s existencí směnného ekvivalentu) dva druhy směny, které se rovněž mohly uplatnit při distribuci jantaru v době halštatské. Jedná se o tzv. reciprocitu a redistribuci. Reciprocitou se rozumí pohyb zboží mezi dvěmi stranami, jež tvoří jednotlivci či spíše skupiny jednotlivců přibližně stejné úrovně. Tento způsob se uplatňuje při vnější výměně, jakou může být i dálkový obchod a je možné u něj rozlišit několik variant. Buďto jde o tzv. reciprocitu domovskou, kdy jedna strana navštíví druhou v jejím domově a tam nastane výměna zboží, nebo se oba partneři k tomuto účelu setkají na společné hranici. Potom hovoříme o pohraniční reciprocitě. V obou případech dochází ke kontaktu a k přímé směně mezi dvěma partnery, ať už jsou tito reprezentováni jednotlivci či skupinami. Je třeba podotknout, že do reciprocitní výměny zboží může být zapojeno i více skupin než jen dvě, a tedy může docházet k pohybu zboží mezi více stranami a tím snad i na větší vzdálenosti. Naproti tomu základním rysem redistribuce je existence určitého centra, v němž se výměna komodit odehrává. Celá situace potom vypadá tak, že jedna ze zúčastněných stran přinese své zboží do zmíněného centra, odkud jej později získá strana druhá, která zase něco přinese na oplátku. Takto je zboží v podstatě přerozdělováno dle aktuální potřeby či přání zúčastněných. K výměně mezi dvěma partnery v tomto případě dochází bez přímého kontaktu a za asistence centra, které redistribuci zprostředkovává. Tato forma je charakteristická pro vnitřní výměnu v rámci jednoho společenství a již ze své podstaty pro své fungování vyžaduje jistou míru centričnosti a organizace v rámci dané komunity. Obecně lze říci, že se tento druh výměny z různých důvodů uplatňuje prakticky na všech úrovních vývoje lidské civilizace, respektive na všech těchto úrovních je za jistých podmínek schopen přinášet výhody všem zúčastněným. Třetí formou obchodování je, jak už jsem zmínila výše, tržní výměna. Tuto charakterizuje zejména existence tržního systému, jehož součástí je jednak využívání nějakého směnného ekvivalentu, případně později peněz, a jednak přítomnost trhové lokality. V rámci tržního systému zde dochází k přímé výměně mezi partnery. Jednotlivé popsané formy sice mohou do jisté míry působit jako po sobě jdoucí 19

vývojové stupně, K. Polanyi však zdůrazňuje, že u nich žádnou časovou sekvenci nepředpokládá, a že s velkou pravděpodobností mohou odlišné formy směny existovat vedle sebe paralelně v čase i prostoru, případně může jeden typ převažovat a další fungovat jako vedlejší podpůrný způsob obchodu. (Krekovič 2005, 8-9; Polanyi 1957, 250-256 ) K. Polanyi, který výše uvedené pojmy (reciprocita, redistribuce, tržní výměna) vysvětluje jako způsoby integrace, ještě upozorňuje, že ke sjednocování a rozvoji ekonomiky u lidských společenstev dochází pouze tehdy, je-li v dané společnosti přítomno určité pravidelné uspořádání a jistá míra organizace, podporující efektivitu daných forem výměny. Jinými slovy k této integraci nestačí jen náhodná obchodnická činnost jednotlivců. Přesto však, jak sám podotýká, slouží tyto termíny často i k označení obchodních vztahů na osobní úrovni. Zmíněná závislost samozřejmě funguje i obráceně, to znamená, že obchodování přispívá k růstu společenské organizace a majetkových rozdílů, a to zejména tím způsobem, že tato činnost je do určité míry kontrolována schopnými či silnými jedinci. Ti v důsledku takovéto kontroly získávají výjimečné postavení a jsou schopni zajistit větší centralizaci moci (Polanyi 1957, 250-256; Krekovič 2005, 8). Situace, kdy se sociální rozvrstvení a rozvoj obchodu navzájem pozitivně ovlivňují, je i v době halštatské dobře patrná, neboť nejbohatší členové tehdejší společnosti (tzv. „knížecí vrstva“) nejenže vojensky ovládají určité území, ale také se podílejí na dálkovém obchodu, respektive na jeho kontrole, z čehož zase zpětně získávají další bohatství (Podborský 2001, 175). V případě samotného obchodu s jantarem lze kromě ekonomických aspektů zmínit ještě další důvod, jež činí podíl na dálkovém obchodě zajímavým pro privilegovanou vrstvu. Jedná se o to, že vlastnictví cizích až téměř „exotických“ předmětů či materiálů (jež nejsou přirozeně dostupné v domácím prostředí), jakým baltský jantar na území jižní Moravy nepochybně byl, samo o sobě zvyšuje prestiž místních elit (Renfrew 1993, 10). Pokud bychom aplikovali popsané formy směny na sledovanou problematiku distribuce jantaru, mohli bychom se teoreticky pokusit o rekonstrukci obchodních vztahů a prostředí, v němž na Moravě v době halštatské docházelo k pohybu tohoto zboží. Podle zákonitostí, jež nastiňuje K. Polanyi (1957, 250-256), by se dalo předpokládat, že v rámci dálkových obchodních vztahů, díky nimž se jantar dostává od Baltského moře i na naše území, je třeba počítat s reciprocitou, a tedy i s působením osob, respektive skupin, které tuto komoditu do dané oblasti přinášejí. Otázkou je, zda tyto skupiny reprezentovali domácí obchodníci, vydávající se za účelem reciprocitní výměny na sever, nebo sem jantar přinášelo cizí obyvatelstvo, či případně docházelo k oběma variantám. Tak jako tak zřejmě můžeme očekávat působení obchodnických družin, díky nimž se baltský jantar dostává i na Moravu, 20

bez ohledu na to zda tato oblast byla pouze zastávkou na delší cestě, či přímo záměrným odbytištěm zboží. Pokud jde potom o vnitřní pohyb jantaru v rámci sledovaného území, je asi nejpravděpodobnější možnou formou redistribuce. Ačkoliv u vnitřního obchodu je zřejmě nutné počítat již i s tržní výměnou a s uplatněním nějakých předmincovních platidel (Podborský 2001, 175). Zdá se být pravděpodobné, že pro účely tohoto místního pohybu zboží mohou i na Moravě existovat lokální centra, z nichž se jantar redistribuuje do blízkého okolí, a která jsou ovládána či kontrolována místní „aristokracií“. Za taková centra by se snad daly považovat lokality s velkou koncentrací nálezů jantaru a s dokladem jeho místního zpracování, jako je např. Kuřim či Řečkovice na Brněnsku (Čižmář 1997, 17-34; Tichý 1969, 168-177). Tyto lokality zřejmě nemusejí být redistribučními centry v pravém smyslu slova, tak jak o nich hovoří Polanyi, avšak konkrétně při redistribuci jantaru v rámci území Moravy hrají nepochybně klíčovou roli.

3.2.3. Situace na jižní Moravě, zpracování jantaru a doklady dílen Z doby halštatské pocházejí mimo jiné nejstarší bezpečné doklady zpracování jantarové suroviny na Moravě (Mrázek 1996, 78). Místní výrobu se podařilo archeologicky doložit na sídlištích horákovské kultury v Brně-Řečkovicích a v Kuřimi. Na obou lokalitách je zastoupena jak surovina, tak i polotovary a hotové výrobky (Tichý 1969, 168-177; Čižmář 1997, 17-34). Koncentrace těchto dokladů a dalších četných nálezů jantaru (z hrobů i z kultovního místa v Býčí skále) v okolí Brněnské kotliny jistě není zcela náhodná a svědčí o významu daného prostoru v obchodu s touto surovinou. Zmíněná oblast se zdá být jednak významnou zastávkou v rámci dálkového obchodu a celé jantarové stezky, a jednak také důležitým regionem pro druhotnou distribuci do blízkého okolí. V této souvislosti je nutno připomenout, že brněnský region je také nejbohatší co se týče dokladů přítomnosti velmožské vrstvy. Právě zde totiž zaznamenáváme největší koncentraci tzv. „knížecích“ mohyl (Nekvasil 1993, 337-351). Celá tato oblast se tudíž rýsuje nejen jako významná obchodní zastávka na jantarové stezce a ústřední region horákovské kultury, ale poukazuje také na spojení místní „aristokracie“ s distribucí jantaru, respektive směnnou činností, která tuto distribuci provází. Jak podotýká E. Krekovič (2005, 7), je třeba si uvědomit, že veškeré kontakty, včetně těch obchodních, se odehrávají mezi konkrétními skupinami lidí, případně mezi jednotlivci, a nikoliv mezi kulturami jako takovými. Proto lze také očekávat, že i na Moravě existovali určití lidé, skupiny, či snad dokonce centra, podílející se na obchodu s jantarem. Za známku spojení horákovských velmožů s dálkovým obchodem i s vnitřní redistribucí jantaru lze 21

kromě výše naznačených souvislostí zřejmě považovat i samotnou situaci z Kuřimi. Tamní sídliště je vůbec první svého druhu na Moravě, jedná se o doposud jediné sídliště dvorcového typu

doložené

v klasické

fázi

horákovské

kultury,

navíc

s přítomností

poměrně

komplikovaného palisádového ohrazení, několika nadzemních kůlových staveb, dílen na zpracování jantaru a bronzu, a v neposlední řadě též kruhového kultovního areálu – rondelu (Čižmář 1995, 217-254). Nastíněná situace poukazuje na skutečnost, že by se zde mohlo jednat o první známé stopy bydlení horákovských velmožů v době klasické fáze, neboť z této časové etapy známe jinak jen otevřená sídliště s jednoduchými zahloubenými chýšemi (Nekvasil 1993, 342). Velké množství jantarového materiálu, včetně zpracovatelské dílny na sídlišti tohoto typu pak rovněž napovídá, že místní „šlechta“ měla skutečně zájem na obchodu s jantarem a podílela se i na jeho redistribuci, respektive na tuto činnost dohlížela. K bližšímu popisu této významné lokality se ještě vrátím níže v samostatné kapitole. Na základě nálezů z místních zpracovatelských dílen (Kuřim, Brno-Řečkovice) lze předpokládat, že se k nám jantar od severu dostává z velké části v nezpracované podobě, ve formě surovinových hlíz a teprve na místě dochází k jeho opracování. Přestože nelze vyloučit export již i hotových artefaktů přímo ze severské oblasti, zdá se být pravděpodobnější, že odtud po jantarové cestě na jih proudil hlavně surový jantar, který došel konečného opracování teprve v místě odbytiště, nebo v některém z lokálních zpracovatelských center, odkud mohl být dále distribuován. Svědčí o tom např. i chronologicky shodné nálezy z dnešní Itálie, kde je doloženo velké množství dílen, zpracovávajících jantar do podoby nejrůznějších šperků a figurek (Negroni-Catacchio 1993, 191). Podobnou situaci lze očekávat už i v době bronzové, kdy oproti předchozímu období mizí někdejší pobaltské dílny a navíc je mnohdy u řady nálezových souborů zaznamenávána stejná zpracovatelská technologie i podobný typologický charakter artefaktů, jež jsou signifikantní vždy pro jednu určitou kulturu. Předpokládá se tedy export nezpracovaného jantaru či polotovarů ze severu do zbytku Evropy. Ten byl teprve později v jednotlivých oblastech zpracováván podle tamních požadavků a „módy“. A to navzdory skutečnosti, že se zatím nepodařilo ve většině Evropy pro toto období zpracovatelská centra archeologicky doložit a jedná se tedy skutečně jen o hypotézu, které však nepřímo nasvědčuje vymizení těchto dílen v Pobaltí (du Gardin 1993, 131-132). V době halštatské pak tento trend patrně pokračuje a snad i nabývá na síle, navíc, jak už bylo řečeno, známe již řadu zpracovatelských dílen, dokonce i přímo na jižní Moravě. Hovoříme-li o zpracovatelských dílnách, je na místě zmínit rovněž technický způsob opracování jantarové suroviny. Jelikož se jedná o materiál poměrně křehký a s nízkým stupněm tvrdosti, museli k němu výrobci jistě přistupovat s určitým citem až opatrností. Navíc 22

se mohl při výrobě poškodit nejen neopatrným zacházením, ale rovněž díky samotným přirozeným vadám materiálu, jako jsou třeba přimíšené nečistoty či praskliny. V takovém případě lze poškození těžko zabránit i při vysoké zručnosti a opatrnosti. Na druhou stranu výše zmíněné vlastnosti skýtají výhodu v tom, že jantar bylo možné opracovávat (řezat, vrtat, lešti apod.) celkem snadno a bez použití větší síly. Lze docela dobře řezat např. kusem vlákna a leštění jeho povrchu také nevyžaduje příliš mnoho námahy. Pro různé druhy artefaktů byly jistě vybírány nejlépe vyhovující surovinové hlízy podle kvality, velikosti, atd. Z nejkvalitnějších a nejpevnějších kusů se vyráběly korály s dlouhým provrtem, neboť vrtání podélných otvorů je patrně vůbec nejnáročnější část takovéto práce a může při ní snadno dojít k poškození i jinak kvalitního materiálu (rozlomení, prasknutí, apod.). Naopak kousky méně kvalitní, menší, či hlízky s přítomností vzduchových bublinek šlo použít pro jednoduché drobné ozdoby (např. malé kruhové korálky). Zřejmě už od doby bronzové se pro perforaci některých jantarových ozdob používala nahřátá kovová jehla, neboť tento způsob je nejen snadnější a rychlejší, ale také snižuje nebezpečí rozlomení suroviny (du Gardin 1993, 132133).

23

4. Nálezy jantaru z doby halštatské na jižní Moravě Jak již bylo řečeno, ve starší době železné výrazně vzrůstá význam jantaru coby komodity dálkového obchodu, v němž hrálo jistou roli i území Moravy. Obzvláště v její jižní části v okolí Brněnské kotliny se v tomto období setkáváme s poměrně hojnými nálezy a nechybějí ani doklady místního zpracování této suroviny – Kuřim, Brno-Řečkovice. Tyto nálezy společně s relativně početnými artefakty z hrobů a zejména z lokality Býčí skála, svědčí o významném postavení zmíněné oblasti v distribuci jantaru (Čižmář, 1997, 34; Mrázek, 1996, 78). V této kapitole bych se proto ráda zaměřila na některé konkrétní jihomoravské lokality (obr. I), respektive nálezy z nich pocházející. V souvislosti s tím přikládám rovněž databázi lokalit s výskytem jantaru (tab. I). Vzhledem k tomu, že některé nálezové soubory jsou velmi početné a nezřídka obsahují množství artefaktů obdobného tvaru i velikosti, neuvádím ve zmíněné databázi každý nález zvlášť, ale třídím je na základě lokality a čísla objektu (respektive hrobu). Ve sloupci „forma nálezu“ je materiál rozdělen do pěti skupin – surovina, polotovar, technologický odpad, korálek a hlavice jehlice. Z rozměrů uvádím rámcově průměr (případně délku) předmětu, na jehož základě jsem pro větší přehlednost vyčlenila tři kategorie – do 10 mm, 10-20 mm a nad 20 mm. V poznámce jsou pak zapsány některé další důležité informace o nálezu, respektive souboru nálezů. Pokud se jedná o hrob, snažím se zde uvést alespoň přibližné zařazení daného celku na základě sociální interpretace. Vycházím přitom z rozdělení horákovských hrobů do tří kategorií podle V. Podborského (1980, 107-119; Golec 2005, 406-407): kategorie I. – velmožské; kategorie II. středně bohaté; kategorie III. - chudé.

4.1. Sídliště v Kuřimi Na lokalitě Kuřim v trati „Pod Toskou,“ nebo také „Za zahradou u rybníka“ bylo při záchranném výzkumu v roce 1995 prozkoumáno, spolu s několika objekty kultury s lineární keramikou a kultury s moravskou malovanou keramikou4, halštatské sídliště dvorcového typu (obr. V). Toto sídliště náleželo lidu horákovské kultury a na základě získaného archeologického materiálu bylo datováno do stupně HC2 – HD1, tedy do středního (klasického) stadia HK v období přibližně 650-550 př.n.l. Je zde mimo jiné dobře patrné ohrazení a vnitřní členění celého sídliště, které zajišťuje dohromady 9 palisád, respektive jejich částí. Ty také 4

Z celkového počtu 43 prozkoumaných objektů jich 15 náleželo LnK, 2 MMK, zbytek (26) kultuře horákovské.

24

rozdělují zkoumanou plochu na areál I, jež se dále dělí na část obytně-výrobní a část obytně hospodářskou, a areál II – kultovní prostor s rondelem. Kromě palisád a zahloubených objektů bylo zjištěno také 12 kůlových nadzemních staveb – jedná se o domy, případně jednoduché hospodářské přístřešky. Z celkem 26 prozkoumaných horákovských objektů jich 8 obsahovalo větší nebo menší množství jantarové suroviny či artefaktů (Čižmář 1995, 217, 219; Čižmář 1997, 17-19). Jak již bylo řečeno výše, kuřimské dvorcové sídliště je na jižní Moravě vůbec první takovouto lokalitou známou z klasického stupně horákovské kultury, a tím zřejmě i první stopou po bydlení místních velmožů. Palisádové ohrazení a rozčlenění sídliště, poměrně velký počet nadzemních kůlových staveb, společně s doloženou dílnou na zpracování jantarové suroviny má tudíž pro zkoumání distribuce a využití jantaru v jihomoravské době halštatské signifikantní význam. Domnívám se, že lze kuřimské sídliště chápat jako doklad spojení horákovských velmožů s distribucí jantaru, a proto hodlám této lokalitě věnovat větší pozornost. Podstata lokality tedy spočívá nejen v poměrně velkém počtu objeveného jantaru, ale zejména v tom, že zde bylo bezpečně doloženo jeho místní zpracování. Kromě neopracované suroviny a jejích zlomků odtud pochází také několik polotovarů, hotových výrobků a v jednom případě dokonce technologický odpad v podobě drobného kónického vývrtku. Zřejmě nejdůležitějším objektem je z tohoto hlediska obj. č. 28 - polozemnice, jež byla na základě svého obsahu a nálezové situace identifikována jako dílna určená ke zpracovávání jantarové suroviny (Čižmář 1997, 19). Dohromady se na celé ploše sídliště našlo 184 kusů jantaru, které celkem vážily 66,7 g. Z tohoto počtu bylo jako polotovar charakterizováno 14, jako hotový výrobek 5 kusů a jeden kousek jako výrobní odpad. Na zbytku (164 ks) nebyly zaznamenány žádné stopy opracování (tab. II). Mezi polotovary se zde řadí jednak ploché artefakty jednoduchých, nečleněných tvarů (obdélník, trojúhelník, ovál) a jednak částečně vyhotovené předměty – korálky. Je zde tedy zachycen v podstatě celý výrobní proces se všemi svými fázemi. Nejpočetnější skupinu ze všech nálezů (91 ks - téměř 50%) tvoří neopracované kousky suroviny o rozměrech 5 až 20 mm, relativně hodně je i drobných zlomků a štěpinek do 5 mm (61 ks - 33% z celého souboru). Pouze 12 kusů suroviny (6,5%) přesahovalo svou velikostí 20 mm, přičemž všechny tyto byly nalezeny v objektu č. 28 (předpokládaná dílna na zpracování jantaru – viz níže) a největší z nich měl rozměry 30 x 24 x 12 mm - nález č. 108 (obr. II) (Čižmář 1997, 22-28). Početní zastoupení jednotlivých forem a velikostí je graficky znázorněno v následujícím obr. 1.

25

Polotovar

Technologický odpad

Hotový výrobek

Surovina do 5 mm

Surovina 5-20 mm

Surovina nad 20 mm

Obr. 1. Početní zastoupení jednotlivých forem (viz výsečový graf) a velikostí neopracovaných kusů suroviny (viz sloupcový graf) v nálezovém souboru jantaru z lokality Kuřim (Čižmář 1997, 22-28).

Pokud jde o barevnou škálu, můžeme u jantaru z kuřimského sídliště hovořit o značné variabilitě. Setkáváme se zde s exempláři více či méně transparentních až úplně neprůsvitných druhů, světlých i tmavých odstínů. Pohybují se od krémově žluté, přes okrovou, oranžovou, světle červenou až po tmavě rudou. Celkově jsou však ve zdejším souboru nejpočetněji zastoupeny průsvitné materiály různých barev (přes 85%). Barevné variace jsou nejlépe pozorovatelné na čerstvých lomech, naopak u některých kousků silně poznamenaných zvětráváním se nepodařilo původní barvu přesně charakterizovat. Nejzajímavější z tohoto hlediska byl nález č. 62 z objektu č. 28. Na lomu tohoto polotovaru lze spatřit rozdílné barvy strukturované do vrstev, přecházející od krémově žluté až po červenou. Obecně lze říci, že převládají víceméně průsvitné odstíny červené, rozhodně však nejsou pravidlem. Z nálezů není patrné, že by určitá barva či struktura suroviny byla typická pro některý konkrétní objekt či nálezovou vrstvu. Poměrně různorodá byla u zdejších nálezů i míra zvětrání povrchu. Objevily se kousky se silnou i slabou oxidací a dokonce i takové, na nichž tyto stopy v podstatě nebyly zjištěny vůbec (Čižmář 1997, 22-28, 30). Fotografická dokumentace nálezů, na níž jsou uvedené vlastnosti lépe patrné, je k práci přiložena na CD. Co se týká zdroje jantarového materiálu, je třeba říci, že nálezy z Kuřimi nebyly doposud podrobeny odbornému geologickému zkoumání a nejrůznějším podrobným analýzám (jako je třeba spektroskopie, chromatografie atd.), které by s jistotou určily jeho 26

původ. V poměrně blízkém okolí se nacházejí zdroje místní odrůdy jantaru – již zmíněného valchovitu. Ovšem jak již bylo řečeno v úvodní kapitole, takovéto místní zdroje jsou příliš malé na to, abychom mohli počítat s jejich větším využití, byť i jen v lokálním měřítku. Proto se také v případě materiálu z kuřimského sídliště předpokládá, že jde s největší pravděpodobností o surovinu, pocházející z pobřeží Baltského moře (Čižmář 1997, 30; Bouzek 1993, 141). Podíváme-li se na rozmístění v rámci sídliště, převážná většina nálezů pochází z areálu obytně-výrobního (jiho-západní část sídliště), pouze jeden kus se nacházel v prostoru obytněhospodářském a jeden v kultovním areálu. Jak již bylo naznačeno v úvodu kapitoly, celkem byl jantar ve větším či menším množství objeven v 8 horákovských objektech. Jednalo se o tyto objekty identifikované následovně: obj. č. 1 (zásobní jáma), č. 2 (zásobní jáma), č. 3 (zásobní jáma), č. 9 (jednoduchý zahloubený výrobní objekt), č. 12 (zásobní jáma – výrobní objekt), č. 27 (polozemnice), č. 28 (polozemnice – výrobní objekt) a č. 43 (jáma). Většina z nich se nacházela v areálu I, konkrétně v jeho obytně-výrobní části. Pouze objekt č. 12 byl v části obytně-hospodářské a obj. č. 43 pochází z areálu II, tedy z kultovního areálu s rondelem. Počet nálezů v jednotlivých objektech je velmi nevyvážený. Jednoznačně po této stránce dominuje obj. č. 28, jež obsahoval celkem 141 kusů. Následuje obj. č. 27 s 35 nálezy. Objekty č. 2 a 9 ukrývaly po dvou kusech a ve zbytku byl vždy jen jeden kousek jantaru. Rozložení jantaru v jednotlivých objektech procentuálně ilustruje následující graf:

90,00% 80,00% 70,00% 60,00% 50,00% 40,00% 30,00% 20,00% 10,00% 0,00% obj. č. 1 obj. č. 2 obj. č. 3 obj. č. 9 obj. č. 12

obj. č. 27

obj. č. 28

obj. č. 43

Obr. 2. Procentuálně znázorněné rozmístění jantaru v objektech; Kuřim (Čižmář 1997, 18, 22-28).

27

Ve zmíněné obytně-výrobní zóně se také podařilo odkrýt ze sledovaného hlediska nejdůležitější situaci: polozemnici, která byla identifikována jako výrobní objekt - dílna. Jedná se o již několikrát zmiňovaný objekt č. 28 (obr. VI), odkud byl mimo jiné vyzvednut nejpočetnější soubor jantaru (obr. II, III). Se 141 kusy tvoří 76,6% všech nálezů z tohoto sídliště. Stratigrafická situace byla v porovnání s ostatními objekty poměrně složitá (tab. III). Z nálezových okolností je patrné, že již v nejstarším stadiu své existence byl využíván ke zpracovávání jantaru – z podlahy a z nejnižší vrstvy (kontext 140+ a 140) pochází přes 50% materiálu - 76 vzorků. Celkem velký podíl zde přitom mají drobné úlomky a kousíčky suroviny, nalezené zejména zašlapané v podlaze (140+), často ne větší než 3 mm, které lze patrně označit za výrobní odpad – odštěpky (Mrázek 1996, 82). S výjimkou jednoho polotovaru šlo o surovinu. Dále nastupuje vrstva spraše (kontext 139), o které se v rámci interpretací uvažuje jako o možném navýšení podlahy, a z níž pochází 17 kousků suroviny. V dalším kontextu (138) byl pouze jeden kus - polotovar. Pak již následují zánikové vrstvy (137 a 136) s absencí nálezů jantaru, přičemž v kontextu 137 byly patrné zbytky uhlíků a spáleného obilí. Jako druhá nejobsáhlejší potom byla zjištěna vrstva zásypová (129) – nad zánikovým horizontem, z níž bylo vyzvednuto 47 nálezů, kromě suroviny také 11 polotovarů, 1 hotový výrobek a již zmíněný kónický vývrtek - technologický odpad. Hotový výrobek zde reprezentoval poměrně velký korál – průměr 24 mm a výška 9,5 mm, uprostřed opatřený provrtem. Z hotových ozdob byl tento korál naprosto největší, či spíše nad ostatními velikostí podstatně vynikal. Mezi 13 polotovary se vyskytly ploché obdélné destičkovité tvary, část podélně rozlomeného válečkovitého korálku, zlomky hranatého korálku, fragmenty válečkovitých korálků, čtyřhranný destičkovitý tvar a jeho zlomky, plochý trojúhelníkový kousek, podlouhlé tvary, apod. Značná část těchto polotovarů má na sobě stopy nedokončeného, respektive neúspěšně provedeného provrtu, který byl také zřejmě příčinou rozlomení materiálu. Celkově lze tedy polotovary (obecně z celé lokality, nejen z obj. č. 28) rozdělit do dvou skupin: za prvé nečleněné ploché kusy různých tvarů, jež byly připraveny k dalšímu opracování, a za druhé částečně vyhotovené předměty se započatým provrtem, které se během výroby poškodily, či z nějakého jiného důvodu nebyly dokončeny. Velmi zajímavým a do jisté míry unikátním nálezem je drobný vývrtek kuželovitého tvaru o délce 5 mm a spodním a vrchním průměru 3,5 a 2 mm. Takovýto typ technologického odpadu mohl vzniknout s největší pravděpodobností při použití dutého kovového vrtáčku. Vedle skutečného vyvrtávání otvorů vrtáčkem je však zřejmě třeba počítat i s využíváním nahřáté kovové jehly, jak již bylo zmíněno výše, a to hlavně u artefaktů s velmi úzkým podlouhlým

28

otvorem, jež by se vrtáčkem prováděl velmi obtížně, případně by to vůbec nebylo možné (Čižmář 1997, 19, 21-29, 34; du Gardin 1993, 133). Z velkého množství nálezů v zásypu objektu lze usuzovat, že nejen vlastní objekt fungoval jako výrobní dílna, ale rovněž v jeho blízkém okolí (mimo jeho prostor) docházelo k opracovávání jantaru, možná dokonce ve větší míře než v objektu samotném. Tam se také podařilo zaznamenat přítomnost drobných, blíže neklasifikovaných jantarových štěpinek v rámci kulturní vrstvy nad úrovní samotného objektu. U objektu č. 28 byly zachyceny také 2 relativně mělké výklenky, menší z nich na straně JV, větší na SV okraji (obr. VI). Je nutno zmínit rovněž skutečnost, že tato dílna nesloužila pouze jako výrobna jantarových ozdob a polotovarů, ale byla též místem určeným ke zpracovávání bronzu. To dokládají jednak nálezy hliněných odlévacích forem, a jednak přítomnost několika destruovaných metalurgických pecí, jejichž pozůstatky se podařilo zaznamenat u stěn objektu na úrovni pod zánikovým horizontem (kontext 150). Celkem zde bylo 5 takovýchto pecí – 4 u stěn JZ poloviny objektu a jedna v menším ze zmíněných výklenků. Za zmínku stojí též objev dvou hvězdicovitých závěsků, jež by snad mohla s jantarem spojovat určitá úloha ve slunečním kultu (obr. IV). Vzhledem k odkrytí několika kůlových jamek v rámci objektu (celkem jich bylo 8 – z toho 5 v podlaze polozemnice, jeden na jejím okraji a 2 ve větším z výklenků) lze usuzovat na existenci určité zastřešující konstrukce, jež v tomto případě mohla nabývat složitějších parametrů, např. v porovnání se sousedním objektem – č. 27, viz níže (Čižmář 1995, 231; Čižmář 1997, 19, 21, 29). Druhým nejzajímavějším celkem z kuřimského sídliště, pokud jde o nálezy jantaru, je hned sousední objekt č. 27. Opět se jedná o polozemnici z obytně-výrobní části areálu I. Nachází se v bezprostřední blízkosti výše zmiňované dílny, ale podle povahy a obsahu jednotlivých vrstev se usuzuje, že tyto dva objekty jsou chronologicky odlišné. Konkrétně objekt č. 27 je starší a zřejmě teprve po jeho zániku se zpracovával jantar v sousední polozemnici (Čižmář 1995, 235). Celkem objekt č. 27 ukrýval 35 kusů jantaru. Z toho byl jeden identifikován jako polotovar, jeden jako hotový výrobek a zbytek jako surovina. Polotovar se dochoval celý - jedná se o podlouhlý neprovrtaný váleček kruhového průřezu o délce 17 mm a průměru 5 mm se slabou oxidací povrchu (obr. III – 16). Hotový výrobek zde reprezentuje část nevelkého, původně zřejmě podlouhlého korálku s kruhovým průřezem a s celkem dobře patrnou stopou perforace (obr. III – 15). Celý kousek má zachované rozměry 9x6x5 mm (9 mm je průměr původního korálku), které však původně byly o něco větší. I zde byla zaznamenána pouze slabá oxidace povrchu. Stratigrafická situace i celková konstrukce objektu je v tomto případě poměrně jednodušší. Pouze 5 nálezů pochází ze spodní vrstvy 29

(kontext 135), následuje prázdný zánikový horizont (kont. 134) a nad ním již nejvyšší vrstva (kont. 127). Z té bylo vyzvednuto všech 30 zbývajících kusů, včetně polotovaru a části hotového korálku. Na základě pouhého sledování přítomných forem materiálu (surovina, polotovar i hotový výrobek), by šlo i tady zřejmě uvažovat o místě výroby jantarových ozdob. Proti tomu však svědčí skutečnost, že přes 85% nálezů, včetně zmiňovaného polotovaru a hotového artefaktu, bylo uloženo v nejvyšší vrstvě – tedy až poté co objekt zanikl a byl i částečně zasypán. Mohlo snad tedy dojít i k tomu, že takovéto kusy se do zásypu dostaly i z velmi blízko situované dílny (z obj. č. 28), respektive z jejího bezprostředního okolí, kde se v kulturní vrstvě našlo množství drobných jantarových štěpinek (viz výše). Poměrně prosté konstrukci polozemnice odpovídá i její možné zastřešení. Tomu nasvědčuje přítomnost dvou kůlových jamek, umístěných na okraji delších stěn. Takové kůly zřejmě podpíraly jednoduchou stříšku (Čižmář 1995, 230-231; Čižmář 1997, 19-20, 22-28). Další objekty už byly co do nálezů jantaru výrazně chudší. Vzhledem k nízkému počtu nálezů (1-2 kusy), jejich umístění v zásypu, i celkové jednoduché povaze objektů – ve všech případech se jedná o prosté zahloubené útvary, jámy, či zásobní jámy – se nabízí vysvětlení, že se tady dostal jantar náhodně, bez jakéhokoliv záměru (Čižmář 1997, 18-19). Otázkou je, nakolik se tento předpoklad rovná skutečnosti. Za povšimnutí jistě stojí i fakt, že se v těchto objektech kromě suroviny vyskytují také hotové výrobky. Z celkem 8 kousků jantaru, získaných mimo obj. č. 27 a 28, tři byly identifikovány jako hotové výrobky, což není zdaleka zanedbatelné procento, obzvláště když si povšimneme, že na celé lokalitě bylo hotových jantarových artefaktů pouze 5. Přestože se náhodné uložení skutečně jeví v tomto případě asi jako nejpravděpodobnější, domnívám se, že je třeba počítat i s jinou možností. Alespoň u některých z těchto materiálů by snad mohlo připadat v úvahu i záměrné uložení, mající určitý symbolický význam. Tímto způsobem by se dalo uvažovat o nálezu z objektu č. 43. Zdá se, že zde by záměrné uložení kousku jantarové suroviny mohlo být ze všech těchto objektů nejpřijatelnější, neboť tato jáma se nachází přímo uvnitř kuřimského rondelu, navíc v poměrně značné vzdálenosti od popsané výrobní dílny i od všech dalších nálezů jantaru. K této otázce se ještě vrátím níže. Jedním ze zmíněných objektů, obsahujících jen velmi nízký počet jantarového materiálu, byl obj. č. 1, opět se nacházející v obytně-výrobní zóně areálu I. Šlo o zásobní jámu klasického tvaru s oválným ústím a rovným dnem. Ukrývala pouze jeden kousek jantaru, a to surovinu nevelkých rozměrů – 8x8x5 mm (řadí se tedy do střední kategorie: surovina 520mm). Kromě toho obsahovala také řadu jiných nálezů: velké nádoby, kousky mazanice, zvířecí kosti a paroží, uhlíky, apod. Jáma byla umístěna u SZ okraje zkoumané plochy, 30

nedaleko kůlové stavby B. Obdobná situace byla zjištěna u dalšího objektu – č. 2. Opět se jedná o zásobní jámu v obytně-výrobní části, vzdálenou od předchozí pouze několik metrů jižním směrem, tudíž také v SZ rohu prozkoumané části sídliště. Velmi podobný je rovněž tvar a velikost jámy. Podařilo se odtud vyzvednout dva kusy jantaru, přičemž jeden byl charakterizován jako surovina a druhý jako hotový výrobek. Surovina se svou velikostí (13x9x9 mm) opět řadí do prostřední kategorie. Hotový artefakt pak reprezentuje korálek, který se však rozpadl na několik kousků, takže nemohly být určeny jeho přesné rozměry. Svou hmotností (0,34 g) se nijak nevymyká, přibližně odpovídá ostatním hotovým korálkům ze sídliště (Čižmář 1995, 232; 1997, 18-19, 22-28). Do skupiny zásobních a skladovacích jam byl zařazen také následující objekt č. 3. Jde znovu o klasickou zásobní jámu tentokrát kruhového půdorysu a s průměrem ústí přibližně 2,3 m, což ji řadí mezi větší zásobnice z diskutované lokality. Stejně jako v předchozích případech, i tato se nacházela v obytně výrobním prostoru, tentokrát přímo v jeho středu. Za zmínku jistě stojí i skutečnost, že byl tento objekt situován uvnitř jedné z kůlových staveb, konkrétně té hlavní a největší – pravoúhlého halového domu s postraními výklenky, jehož vnitřní prostor byl dále rozčleněn na minimálně 3 části (stavba A). Zde byla zmíněná zásobní jáma součástí vnitřního „vybavení“ domu a byla umístěna poblíž jižní stěny hlavního prostou budovy, v jeho JV části. Diskutovaný objekt, podobně jako celý halový dům se mimo jiné nacházel relativně blízko výrobní dílny (obj. č. 28). Co se týká samotných nálezů jantaru, je situace rovněž zajímavá. Z objektu č. 3 pochází sice jen jeden kus, zato náležející mezi ty nejdůležitější. Jedná se o jeden z pěti kuřimských dohotovených artefaktů – ozdobnou jantarovou hlavici (respektive část hlavice) bronzové jehlice (obr. III – 17). Tento kousek byl vyroben z materiálu tmavě červené barvy, má rozměry 13x8x6 mm, celkem dobře patrný provrt o průměru asi 2 mm a je na něm viditelné poměrně silné zvětrání povrchu. Bohužel z tohoto zlomku nelze přesně určit tvar ani původní velikost hlavice, dá se však předpokládat, vzhledem k analogiím z jiných moravských nalezišť, že se jednalo zřejmě o celkem velkou zploštělou kouli či vysoký disk. Uvedený objekt je také vlastně jediný z celého sídliště (respektive z 8 objektů obsahujících jantar), který ukrýval pouze hotový výrobek a žádnou neopracovanou surovinu (Čižmář 1995, 221, 225-226; 1997, 18-20, 22-28; Mrázek 1996, 82). Vzhledem k umístění domu A, v němž byla výše popsaná zásobní jáma situována, jeho rozměrům i celé konstrukci jako takové, a v neposlední řadě též vzhledem k celkovému charakteru sídliště v Kuřimi, lze zřejmě předpokládat, že se jedná o obydlí výše postavených jedinců. Přinejmenším je Kuřim zatím jedinou lokalitou, na níž se podařilo odkrýt tento druh staveb, respektive vůbec tento druh sídliště (tzn. sídliště dvorcového typu) z období klasické 31

fáze horákovské kultury. Nález jehlice s jantarovou hlavicí v objektu uvnitř domu pak jen dokresluje celkovou zdejší situaci, a společně s nedaleko umístěnou zpracovatelskou dílnou poukazuje na to, že se jantarový materiál těšil velkému zájmu u nejvyšších společenských vrstev (Čižmář 1995, 221; 1997, 18-19; Nekvasil 1993, 342). Vrátíme-li se ke kuřimským objektům, jež obsahovaly malé množství jantaru, je třeba ještě zmínit následující: Objekt č. 9, jež se opět nacházel v obytně-výrobní zóně, byl charakterizován jako „jednoduchý jámovitý útvar“ – dle nálezů z výplně (úlomky licích forem atd.) identifikovaný jako výrobní objekt. Jde o poměrně velký (délka přes 5 m) zahloubený objekt podélného oválného tvaru, tvořený dvěmi jámami a umístěný v JV rohu zmíněné obytně-výrobní zóny. Jen pro doplnění je třeba uvést, že obj. č. 9 se sice řadí mezi výrobní objekty, ovšem se zpracováváním jantaru zde počítat nelze. Z výplně pochází mimo jiné dva kousky jantaru, z toho jeden byl identifikován jako neopracovaná surovina, druhý jako hotový výrobek. Surovina se řadí svojí velikostí do prostřední skupiny – má rozměry 8x6x6 mm. Hotový artefakt je v tomto případě poměrně drobný – byly u něj naměřeny hodnoty pouze 7x4x3 mm a 0,06 g (obr. III – 14). Nutno podotknout, že se jedná jen o zlomek z původního předmětu, který ovšem musel být i tak cekem malý. Konkrétně šlo o část nevelkého korálku, původně zřejmě kruhového plochého tvaru. Je na něm také viditelně zachovaný provrt o průměru 2 mm. Na tomto kousku nebyly zjištěny v podstatě žádné stopy poškození povrchu oxidací. Další z této skupiny je objekt č. 12 – zásobní jáma, související pravděpodobně s výrobně-zpracovatelskou činností. Na rozdíl od výše jmenovaných se nenachází v obytněvýrobním prostoru, ale v zóně obytně hospodářské (v rámci areálu I), konkrétně v její SZ části, nedaleko brány B1. V jeho obsahu se podařilo zaznamenat pouze jeden kousek jantaru, který je zároveň jediným nálezem svého druhu v této (obytně-výrobní) části sídliště. Jedná se o surovinu, která i tentokrát velikostí (7x5x3 mm) náleží do střední kategorie (Čižmář 1995, 232; 1997, 18-20, 22-28). Poslední z diskutovaných objektů, nikoliv však nejméně důležitý, je objekt č. 43. Z hlediska celkové povahy byl označen jednoduše jako jáma. Podobně jako předchozí objekt, také tento se od ostatních vyčleňuje svým umístěním. Byl totiž v rámci sídliště situován v prostoru kultovního areálu, tedy areálu II. Z jeho výplně pochází jen jeden kus jantaru – neopracovaná surovina. Stejně jako většina předchozích, i tento kousek spadá se svými rozměry 12x7x6,5 mm mezi středně velký materiál. Důležité je v tomto případě umístění objektu. Ten se totiž nacházel přímo uvnitř zdejšího kruhového kultiště – rondelu. Konkrétně se dotýkal jeho stěny (respektive palisády – P8) poblíž SV vstupu, přičemž palisáda nebyla 32

objektem nijak narušena. Jantar, který byl v této jámě nalezen, je jediným tímto materiálem, který se podařilo v kultovním areálu, respektive v celém areálu II, objevit. To, že se nachází zrovna v prostoru rondelu, navíc ve značné vzdálenosti od zpracovatelské dílny a vůbec všech zbývajících nálezů jantaru, by zřejmě nemusela být náhoda. Mohlo by se tady snad jednat o určitý projev slunečního kultu, se kterým bývá jantar velmi často spojován, jak již bylo naznačeno výše. Solární symbolika měla své důležité místo v duchovní sféře nejen v době bronzové, ale též v pojednávaném halštatském období. V případě sídliště v Kuřimi, lze tuto symboliku

spatřovat

kromě

rondelu

a

uvedeného

jantaru

pravděpodobně

také

v hvězdicovitých závěscích, nalezených uvnitř zpracovatelské dílny – obj. č. 28. Nelze sice zřejmě vyloučit možnost, že přítomnost jantaru v jámě uvnitř rondelu může být zcela náhodná. Na druhou stranu, nabízející se varianta záměrného uložení, souvisejícího s kultem slunce, se v tomto případě jeví jako poměrně reálná (Čižmář 1995, 231, 234; 1997, 18, 22-28; Podborský 1993, 376). Popsaná situace - množství nálezů jantaru i celkové poměry na kuřimském dvorcovém sídlišti hovoří celkem jasně a nedovolují pochybovat o velkém významu této lokality. A to jak pro studium otázek na téma „jantar“, tak i pro poznání samotné horákovské kultury, jejích sídlištních poměrů, a v neposlední řadě zřejmě i její velmožské vrstvy. Z hlediska distribuce a vůbec postavení jantaru na jižní Moravě je jistě nejdůležitějším poznatkem výrobní dílna, kde docházelo v hojné míře k opracovávání tohoto cenného materiálu.

4.2. Sídliště v Brně-Řečkovicích Sídliště lidu horákovské kultury v Brně-Řečkovicích je vedle Kuřimi druhou (z hlediska doby odkrytí ovšem první) jihomoravskou lokalitou daného období, kde se podařilo bezpečně doložit místní opracovávání jantaru. Není jistě náhodou, že i tento doklad se nachází v prostoru Brněnské kotliny, tedy v ústřední oblasti horákovské kultury. Společně s výše popsaným, i toto sídliště poukazuje svými nálezy na to, že jihomoravský region a zejména Brněnsko hraje velmi významnou úlohu v dálkovém obchodu s jantarem. A v neposlední řadě zřejmě i v následné redistribuci tohoto materiálu do blízkého okolí (Mrázek 1996, 78, 81-82). Pokud jde o chronologické začlenění, R. Tichý (1969, 176) uvádí datování sídliště v BrněŘečkovicích rámcově do období mladšího stupně horákovské kultury, podle Nekvasila (1993, 342) období existence tohoto sídliště označujeme jako klasické stadium horákovské kultury – stupeň HC2 – HD1 Reineckeho periodizace. To znamená, že tato lokalita je s kuřimským

33

dvorcovým sídlištěm časově přibližně shodná. V případě Brna-Řečkovic se však jedná o prosté otevřené sídliště, jakých je v tomto stupni na jižní Moravě známo více. Na zdejším horákovském sídlišti proběhl záchranný archeologický výzkum roku 1953. Díky němu se podařilo prozkoumat a zdokumentovat alespoň část objektů, jež byly narušeny probíhajícími stavebními pracemi. Sídliště bylo situováno na JV svahu návrší po levé straně silnice mezi Brnem a Svitavami. V prostoru velkém přibližně 300 x 300 m se podařilo odkrýt celkem 23 objektů, přičemž většina z nich byla označena jednoduše jako jámy. Ve výplni téměř všech těchto jam byl, kromě keramiky, mazanice a dalších běžných nálezů, obsažen také jantar. A to jak v podobě hotových artefaktů, tak i ve formě suroviny, částečně opracovaného materiálu – polotovaru, a v neposlední řadě rovněž drobných štěpinek a úlomků, mnohdy zašlapaných v podlaze objektu. Tyto nálezy napovídají, že i zde docházelo k výrobě, respektive opracovávání surového jantaru, a to patrně nejen ve vlastních výrobních objektech, ale také v obytných prostorách – chatách (Tichý 1969, 168). Z objektů, které ukrývaly kromě běžných nálezů také jantar, lze zmínit hned jámu č. 1. Tato měla nepravidelný obdélníkový tvar, délku 2,6 m a na dně tři kůlové jamky, které by mohly poukazovat na jakési zastřešení objektu. Zde byla v nálezovém souboru zastoupena jak surovina, tak i hotové jantarové výrobky – nízké válcovité korálky drobných rozměrů, respektive jejich fragmenty a polovina vyššího válcovitého korálku s výškou 6,5 mm a průměrem 7 mm. Za zmínku stojí v souvislosti s tímto objektem také nález hliněné plastiky ptáčka, kterou lze považovat za předmět symbolického charakteru mající své místo ve slunečním kultu (Tichý 1969, 176). Další objekt, označený jako jáma č. 3, byl o něco větší (délka 3,2 m), opět měl nepravidelný obdélníkový půdorys a v jednom z rohů se napojoval na menší oválnou jámu, tvořící tak s ní patrně jeden objekt. Pochází odtud početný keramický inventář i další běžné nálezy, ale zejména také jantarové artefakty. Jako v předchozím případě jde o drobné válcovité korálky, jejichž výška se pohybovala od 4 do 5 mm a průměry v rozmezí 6 až 9,5 mm. Jejich provrty měly průměr kolem 2 mm. Dále pak se zde našla surovina, tentokrát i se stopami opracování – polotovar. Zajímavým nálezem jsou rovněž hliněné hvězdicovité závěsky se dvěma otvory - patrně kultovní předměty, pocházející ze dna jámy (obr. IV – 1,2). Podobné předměty se totiž podařilo vyzvednout také v Kuřimi z výrobně-zpracovatelské dílny (obj. č. 28) popsané v předchozí kapitole. Kromě toho byly z jámy č. 3 vyzvednuty také fragmenty hliněných odlévacích ztracených forem, které se však jako běžný inventář vyskytují i v dalších objektech. Na výrobní funkci objektu by mohly poukazovat také

34

(pravděpodobné) kusy strusky. Za zmínku stojí také to, že jáma č. 3 byla nálezově nejbohatším zjištěným objektem na sídlišti. Následující jáma – č. 4 měla poměrně značné rozměry (délka 4,6 m) a zachovaný půdorys ledvinovitého tvaru s několika výklenky ve stěnách. Část tohoto objektu však byla poničena při stavebních úpravách. V jednom ze zmíněných výklenků byly na dně zjištěny dva větší zlomky jantaru. Mimo to z objektu opět pocházejí i fragmenty odlévacích forem a další běžný inventář. Jantarový materiál se dále podařilo v Brně-Řečkovicích vyzvednout z objektu označeného jako jáma č. 7, který však byl v průběhu výzkumu již z velké části zničený, takže jeho tvar a rozměry nelze přesně určit. Kromě zlomků keramiky a odlévací formy se odtud podařilo zachránit také polovinu původně kulovitého jantarového korálku relativně větších rozměrů (výška 9 mm, průměr 10 mm) a v neposlední řadě rovněž zlomky jantarové suroviny. Podobný artefakt jako v tomto objektu se nacházel i v jámě č. 15. Opět šlo o kulovitý jantarový korálek, tentokrát o výšce 7 mm a průměru 9 mm. Jáma č. 15 měla nepravidelně oválný tvar s délkou 3,1 m (Tichý 1969, 168-174). Pokud jde o interpretaci funkce popsaných objektů, uvádí R. Tichý (1969, 174-176) následující: Jámu č. 1 lze označit za obytný objekt – zahloubenou chatu, a to zejména na základě odkrytých kůlových jamek v podlaze objektu. V případě dalších objektů (jáma č. 3 a č. 4) se podařilo zachytit víceméně kompaktní bloky mazanice, považované za pozůstatky pecí určených na výrobu bronzu či tavení železné rudy. Společně s nálezy zlomků hliněných odlévacích ztracených forem a kusy strusky dovolují předpokládané pece usuzovat, že se zde jedná o objekty výrobní povahy (v případě jam č. 3 i č. 4). Tyto pravděpodobně výrobní objekty sloužily nejen ke zpracování kovu, ale také zde docházelo k opracovávání jantaru, ať již do formy polotovarů či do konečné podoby hotových artefaktů. Nicméně zpracování jantaru nebylo patrně omezeno jen na výrobní objekty. Jak ukazují výše uvedené nálezy, odehrávala se tato činnost zřejmě i v zahloubené chatě (jáma č. 1). Doklady místního zpracování tohoto materiálu jsou zejména polotovary a v neposlední řadě také množství surovinových zlomků, nalezených převážně v podlaze objektů. Celkové množství nálezů a hlavně jejich široká variabilita pokud jde o formu či stadium opracování nenechávají na pochybách, že se zde výroba jantarových artefaktů skutečně odehrávala a zřejmě byla i dosti rozšířená. O tom, že nejde o náhodu, ani o běžnou součást horákovských sídlišť, svědčí i skutečnost, že na jiných soudobých sídlištích (samozřejmě s výjimkou Kuřimi) se jantar v takové míře a rozmanitosti zdaleka nevyskytuje, respektive se nevyskytuje vůbec. Jak uvádí I. Mrázek (1996, 83) pouze na několika horákovských sídlištních lokalitách (např. Podivín, 35

Bulhary) byl jantar zaznamenán, přitom vždy ve značně omezeném počtu a špatném stavu. Takovéto nálezy lze tedy označit za dosti výjimečné. O to více pak vyniká situace z BrnaŘečkovic (a samozřejmě z Kuřimi). Přihlédneme-li navíc ke skutečnosti, že archeologický výzkum zde probíhal v podmínkách dosti ztížených a omezovaných stavebními pracemi (Tichý 1969, 168), které navíc řadu objektů a tím nepochybně i nálezů poškodily či úplně zničily, je kvantita jantaru velmi nápadná.

Kromě sídlišť v Kuřimi a v Brně-Řečkovicích a několika dalších ojedinělých sídlištních nálezů (viz výše) pocházejí ostatní jihomoravské jantarové materiály z hrobových celků a jeden velký specifický soubor také z kultovního místa v Býčí skále. Následující pasáž proto bude věnována horákovským pohřebištím, respektive odtud pocházejícím nálezům jantaru. Jen pro doplnění bych však ještě ráda krátce uvedla jednu sídlištní lokalitu, která sice nespadá do jihomoravské oblasti, avšak poskytuje jisté analogie k výše popsaným situacím. Jedná se o opevněné pozdněhalštatské sídliště v Poříčanech ve středních Čechách. Zde byla zjištěna zpracovatelská dílna - chata, obsahující značné množství jantaru ve všech stupních opracování (surovina, polotovar, hotový výrobek i nepovedené kusy). Díky značnému množství a rozmanitosti jantarového materiálu bylo mimo jiné možné provést rekonstrukci výrobního procesu: nejprve hrubé opracování kusu suroviny, následuje jeho provrtání (to se provádělo buď z obou stran, nebo jen z jedné), teprve pak provedeno dotvarování předmětu do konečné podoby (vzhledem k velkému riziku rozbití během perforování). Za zmínku rovněž stojí to, že na zdejším souboru byly provedeny analýzy, které potvrdily jeho baltský původ (Čtverák 1986, 109-114).

4.3. Nálezy z hrobových lokalit 4.3.1. Horákov Z eponymní lokality Horákov pochází jedna z bohatých velmožských mohyl – vyloupená Hlásnica. Byla odkryta již koncem 19. stol. a také proto o ní existují pouze kusé informace. Pod mohylovým násypem se měly nacházet dva pohřby, jeden kostrový a jeden žárový, uložený v popelnici. Právě v této popelnici byl společně se zlatým prstenem a snad i dalšími šperky také jantarový korál o průměru asi 20 mm, opatřený příčným provrtem (ten měl průměr 5 mm). Zbývající inventář, sestávající mimo jiné ze dvou železných kopí a jezdecké výstroje, napovídá, že zde byly uloženy ostatky bojovníka. Mimo to se pod mohylou

36

našly také součásti oděvu a keramické i honosné bronzové nádoby. Za povšimnutí stojí fakt, že jantar zde byl přiložen k žárovému pohřbu, který by se snad vzhledem k charakteristice horákovských pohřebních zvyklostí dal zřejmě považovat za doprovodný (Mrázek 1996, 78; Nekvasil 1993, 350; Podborský 2001, 186).

4.3.2. Brno-Holásky V Brně-Holáskách v poloze Čtvrtě od Tuřan se podařilo prozkoumat dvě velmožské mohyly, tentokrát dokonce nevyloupené. Bohužel opět o nich nemáme tolik informací, kolik by takové nálezy zasloužily, nicméně situace je daleko lepší než v předchozím případě. V obou těchto mohylách byly nalezeny mimo jiné i jantarové artefakty. V případě mohyly 1 lze uvést následující: Byla zde vybudována rozlehlá dřevěná komora (5,3 x 5,25 m) a celkem v hrobové jámě uloženy v rozdílné hloubce dva kostrové pohřby. Na dně hrobové jámy ležel bojovník (velmož) s honosnými milodary, zahrnujícími železný meč, kopí, jezdeckou výbavu, keramické i bronzové nádoby a také jantarové ozdoby. Druhý pohřeb patřil mladé ženě a byl uložen asi 30-40 cm nad dnem jámy. Zde byla výbava daleko chudší – bronzová náušnice a zlatý kroužek. Zmíněné nálezy jantaru reprezentuje pět poměrně velkých korálů. Jeden z nich má čočkovitý tvar a měří 17 mm na délku a 12 mm na výšku. Další tři pak mají tvar kruhový a jsou opatřeny středovým příčným provrtem, přičemž jejich rozměry (průměr korálu a průměr provrtaného otvoru) jsou následující: 20 mm a 4mm měřil největší z nich, další 12 mm a 3,5 mm, poslední 12 mm a 2 mm. Dále z této mohyly pochází rovněž dvojkónický korál, identifikovaný jako ozdobná jantarová hlavice bronzové jehlice (obr. VII – 1). O takovém využití svědčí jednak zbytek bronzu, který se zachoval v provrtu a jednak také kruhové plošky vybroušené na horním i spodním konci. U tohoto artefaktu byl naměřen průměr 18 mm a výška 8 mm, přičemž průměr otvoru dosahoval 5 mm. Je nutno si povšimnou, že jantar byl v tomto případě přiložen k bohatšímu z obou pohřbů – hlavnímu velmožskému (StegmannRajtár 1992, 9; Nekvasil 1993, 350-351; Mrázek 1996, 78). Mohyla 2 z Brna-Holásek rovněž obsahovala podobně velkou dřevěnou komoru (5 x 5 m) a v ní se nacházel tentokrát jen jeden kostrový pohřeb. I tato poskytla bohatý inventář: železná kopí, součásti koňského postroje, keramické i bronzové nádoby a v neposlední řadě též jantarový materiál. Jedná se v tomto případě o čtyři exempláře, konkrétně ozdobné jantarové hlavice bronzových jehlic se zesíleným žebrovaným krčkem. Všechny mají středový příčný provrt a na obou stranách jsou opatřeny záměrně vybroušenými okrouhlými ploškami. Stejně jako u exempláře z mohyly 1, i zde se jedná o funkční prvky, sloužící pro upevnění na jehlici pomocí bronzových prstenců. Dvě ze čtyř hlavic se podařilo vyzvednout

37

zachované přímo na jehlici, respektive jejím zlomku, u zbylých byly bronzové fragmenty od hlavic odděleny. První z těchto korálů – hlavic má diskovitý tvar a byly u něj naměřeny následující hodnoty: průměr 17,5 mm, výška 8,5 mm a průměr provrtaného otvoru 2 mm. Další jantarová hlavice, opět diskovitého tvaru, je o něco menší, přičemž má 15,8 mm v průměru, výšku 6,5 mm a průměr provrtu 1,5 mm. Společně s třetí ozdobnou hlavicí se kompletně zachovala i celá bronzová jehlice. Tento kousek má, stejně jako dva předchozí, diskovitý tvar, který je však tentokrát na horní straně výrazněji vyklenutý. Jeho rozměry jsou 20 mm v průměru a 8,5 mm na výšku. Jako poslední je třeba uvést hlavici dvojkónického tvaru, která je ze všech čtyř nejmenší, neboť měří pouze 9,8 mm - průměr na 6,2 mm – výška. Z mohyly 2 pak zřejmě také pochází i poměrně velký jantarový korál nepravidelně diskovitého tvaru, mírně poškozený, mající průměr 24,5 mm a výšku 12,1 mm s příčným provrtem o vnějším průměru 9 mm (Nekvasil 1993, 351; Mrázek 1996, 78-79).

4.3.3. Morašice Další z velkých „knížecích“ mohyl byla odkryta v Morašicích v oblasti znojemského regionu horákovské kultury. Rozměrná hrobová jáma mohyly 1 (6,5 x 6,2 m) byla opatřena poměrně složitou vnitřní srubovou konstrukcí, doplněnou kamením. Byly zde uloženy dva pohřby, přičemž pro jeden bylo využito inhumace a pro druhý kremace. Vnitřek mohyly byl vyloupen, takže z výbavy se zachovaly jen zbytky keramických a bronzových nádob, části koňského postroje a také, což je důležité, jantarové předměty. Celkem zde byl tento materiál zastoupen třemi exempláři. První z nich má podobu drobného dvojkónického korálku o průměru 8,5 mm a výšce 4 mm (obr. VII – 12). V jeho provrtu se podařilo zachytit zbytek bronzové tyčinky, lze tedy předpokládat, že se i v tomto případě jednalo původně o hlavici bronzové jehlice. Dalším jantarovým artefaktem z morašické mohyly je nevelký korál kulovitého tvaru, který měří v průměru 10 mm a na výšku má 8 mm (obr. VII – 11). Posledním ze zmíněných tří nálezů je opět kulovitý korál – hlavice (obr. VII – 13), jež má průměr cca 11 mm a výšku 7 mm, a který se podařilo vyzvednout navlečený na zbytku bronzové tyčinky, dlouhé 21 mm (Nekvasil 1993, 351; Stegmann-Rajtár 1992, 53, taf. 106).

4.3.4. Brno-Horní Heršpice Na zdejším birituálním horákovském pohřebišti se záchranným výzkumem podařilo prozkoumat mimo jiné také jeden kostrový hrob (hrob č. 4), v jehož inventáři se nacházel jantar. Také tento hrob, přestože nepatří mezi nejhonosnější, byl vyloupen. To znamená, že zdejší inventář včetně nálezů jantaru mohl být původně bohatší a početnější. Podle celkové zbylé pohřební výbavy, která sestávala (kromě jantarových korálků) z keramických nádob,

38

bronzové jehlice a přeslenu, jej lze považovat za ženský. V porovnání s dalšími (zřejmě mužskými hroby) měl tento navíc poměrně malé rozměry (220 x 110 cm). Zmíněné korálky byly celkem čtyři, všechny mají přibližně kotoučovitý tvar s oblými hranami, je na nich proveden příčný středový provrt a jsou zachovány v celkem dobrém stavu. Není jisté, zda původně tvořily (společně s dalšími možnými uloupenými kousky) celý náhrdelník. Jedná se o vcelku drobné artefakty, přičemž navzájem se velikostí poměrně liší. Největší z nich měří v průměru 9,2 mm, přičemž jeho výška dosahuje 5,5 mm a průměr provrtaného otvoru je 3 mm. Další korálek pak má průměr 7,1 mm při výšce 4 mm a provrt o průměru 2 mm. Následující exemplář je opět o něco menší, neboť v průměru měří 5,7 mm, jeho výška je 3,9 mm a průměr perforace 2 mm. U nejmenšího z korálků potom byl naměřen průměr pouze 5,3 mm, výška 3,7 mm a průměr provrtu opět 2 mm. Hlavně poslední z jmenovaných nálezů vypadá (vzhledem k relativně velkému průměru otvoru na malé celkové rozměry) spíše jako drobný kroužek (Čižmářová, Geislerová 1990, 89-90; Mrázek 1996, 79-80).

4.3.5. Brno-Příkop V brněnské ulici Příkop se díky záchrannému výzkumu podařilo zjistit horákovské pohřebiště, v jehož prostoru byla nejzajímavější situace prozkoumána v případě jednoho bohatého birituálního hrobu se třemi nebožtíky (hrob č. 214). Tento hrob je jednak pozoruhodný jako celek, ale stejně tak i čistě z hlediska jantarových nálezů. Ze tří zmíněných pohřbů byly dva kostrové a jeden žárový. Kostrově zde byly pohřbeny dvě ženy (snad matka s dcerou), přičemž minimálně u jedné z nich dokládají milodary dosti vysoké společenské postavení. Třetí pohřeb byl žárový, uložený v popelnici a patrně náležel muži. Nejbohatší výbava byla zjištěna u ženské kostry I, přičemž tato zahrnovala mimo jiné i honosný široký (12 cm) opasek složený z obrovského množství drobných bronzových kroužků a doplněný masivní železnou záponou, náramek a nánožníky z bronzu a harfovité spony ze železa. Dále měla v oblasti krku náhrdelník, jež obsahoval vedle skleněných (a možná i bronzových) kroužků i 10 celých jantarových korálků a dalších 5 kusů ve zlomcích. Kromě toho bylo dalších 14 exemplářů (patrně rovněž náležející k náhrdelníku) získáno plavením hlíny. Charakter těchto nálezů je následující: Mají nepravidelný kotoučovitý tvar s oblými okraji, který u některých korálků přechází až do tvaru diskovitého a jsou opatřeny příčným středovým provrtem (průměr provrtu 1,5 - 2,5 mm). Velikosti získaných nálezů jsou relativně dost podobné. Jejich průměr se pohybuje v rozmezí od 5,6 mm do 4,2 mm, výška kolísá poněkud více - dosahuje hodnot od 4 mm do 1,7 mm, přičemž poměr mezi průměrem a

39

výškou je různý (Vitula 1999, 339-340; Mrázek 1996, 80-81). Přesné rozměry 24 celých korálků náležejících kostře I jsou uvedeny v následující tabulce:

Průměr v mm 5,5 5,2 5,0 4,9 5,2 5,0 5,0 4,9 4,8 4,8

Výška v mm 3,0 2,7 3,0 1,7 3,5 3,7 3,4 2,9 3,9 3,3

Tvar kotoučovitý kotoučovitý kotoučovitý kotoučovitý diskovitý diskovitý diskovitý diskovitý diskovitý diskovitý

Průměr v mm 5,6 5,5 5,3 5,3 5,2 5,0 4,9 4,7 4,7 4,6 4,5 4,8 4,4 4,2

Výška v mm 3,0 2,3 4,0 3,2 2,8 3,0 3,5 3,2 3,0 2,3 2,5 4,0 3,3 3,0

Tvar kotoučovitý kotoučovitý kotoučovitý kotoučovitý kotoučovitý kotoučovitý kotoučovitý kotoučovitý kotoučovitý kotoučovitý kotoučovitý diskovitý diskovitý diskovitý

Tab. 1. Rozměry jantarových korálků nalezené u kostry I v hrobě (č. 214/19) z Brna-Příkopu. Vlevo jsou uvedeny korálky nalezené přímo v okolí krku zesnulé, vpravo pak kusy objevené plavením hlíny (Mrázek 1996, 80).

Rovněž druhá z pohřbených žen (kostra II) byla vybavena jantarovými korálky, jež původně tvořily součást náhrdelníku (opět společně se skleněnými kroužky), i když celkově je její pohřební inventář chudší než v případě výše uvedené kostry I. Zmíněných korálků z jantaru zde bylo nalezeno celkem 10, přičemž všechny mají kotoučovitý tvar se zaoblenými okraji a uprostřed jsou opatřeny příčnou perforací (průměr 1,5 – 2,5 mm). Největší z nálezů měří v průměru 6,5 mm a na výšku 4,5 mm, nejmenší pak má průměr 4,7 mm a výšku 2,4 mm. Rozměry všech získaných kusů jsou uvedeny níže v tabulce 2 (Mrázek 1996, 81). Popsaný trojhrob z ulice Příkop v Brně poukazuje na to, že jantar byl využívanou součástí šperku vysoce postavených žen. Zejména o tom svědčí jeho přítomnost v pohřební výbavě společně se zmíněným honosným opaskem. Bez zajímavosti jistě není skutečnost, že jde o jeden z nejpočetnějších hrobových souborů jantaru. Podobné množství této suroviny není známo ani z mnohých velmožských – mužských mohyl. Na závěr lze ještě doplnit, že chronologicky tento hrob spadá nejspíše do stupně HC2, respektive jeho druhé poloviny (650620 BC), celé pohřebiště pak do HC2 – HD1 (Vitula 1999, 340).

40

Průměr v mm Výška v mm Průměr v mm Výška v mm 6,5 4,5 5,2 2,7 5,8 3,5 5,0 2,5 5,6 3,3 4,8 2,3 5,3 3,7 4,7 2,5 5,2 3,7 4,7 2,4

Tab. 2. Rozměry jantarových korálků z Brna-Příkopu, náležejících kostře II (Mrázek 1996, 81).

4.3.6. Několik dalších hrobových nálezů V Modřicích u Brna v trati „Sádky“ proběhl v nedávné době průzkum horákovského pohřebiště, na němž bylo mimo jiné zjištěno i několik relativně bohatých ženských hrobů (lze je zařadit převážně do kategorie středně bohatých), vyznačujících se tím, že měly v pohřební výbavě opasek (od jednoduchého koženého až po velmi honosný, opatřený bronzovými kroužky). V inventáři jednoho z těchto ženských pohřbů figurovaly i jantarové ozdoby. Konkrétně se jednalo o kostrový hrob k.1801, který obsahoval řadu nálezů: kromě početných keramických nádob a dvou hliněných přeslenů zde byly také různé bronzové ozdoby (drátěné záušnice, korálky, kroužky, zdobený kruh – část opaskového spínadla), železné harfovité spony a v neposlední řadě jantarové artefakty. V tomto případě šlo o korálky, které byly původně součástí náhrdelníku, jež kromě jantaru obsahoval i bronzové složky. Jedná se tedy opět o použití jantarového materiálu jako součásti ženského šperku. Zajímavá je však rovněž skutečnost, že ze zdejších tzv. opaskových ženských hrobů se jantarový náhrdelník objevil jen v jednom (k. 1801). Nevyskytoval se dokonce ani v nejbohatším z těchto hrobů (k. 818 – na rozhraní kategorie středně bohatých a velmožských), kde byla jinak uložena žena vysokého společenského postavení. Nutno ještě zmínit, že jantarové korálky se na modřickém pohřebišti vyskytli i v jiných hrobech, mimo skupinu tzv. hrobů opaskových (Kos 2004, 271-272, 276280, 287). Jako další lze v této souvislosti uvést nálezy z horákovského birituálního pohřebiště ve Vojkovicích (trať „Vojkovické nivy“). Ve zdejším hrobě č. 111 se podařilo objevit u ženského kostrového pohřbu mimo jiné korálky z jantaru, které zřejmě mohly být původně součástí náhrdelníku, neboť společně s nimi se zde našly také korálky skleněné a bronzové. Kromě zmíněných korálků a souboru keramických nádob zde byly součástí inventáře i další ozdoby – např. bronzové harfovité spony, náramky a v neposlední řadě široký opasek pošitý množstvím bronzových kroužků. Jedná se tedy zřejmě o další příklad využití jantaru jako součásti ženského šperku. Navíc vzhledem k honosnému opasku i dalším šperkům lze zmíněný pohřeb patrně přisuzovat ženě vyššího společenského postavení. Jantarový materiál

41

však pochází také z dalšího kostrového hrobu - č. 117, kde byly korálky z jantaru opět doplněny těmi ze skla a bronzu. Dále bylo v inventáři tohoto hrobu velké množství keramických nádob, železný nůž (vedle zvířecích zbytků), bronzový prsten, náramky a přeslen. Vzhledem k povaze milodarů (přeslen, šperky) lze snad i tento hrob považovat za ženský. Celkově lze říci, že z Vojkovic pochází jantarové korálky drobných i větších forem (max. průměr 2,5 mm), mající tvar kotoučovitý až diskovitý. V obou případech lze předpokládat, že původně tvořily náhrdelník. Několik málo nálezů jantaru bylo zaznamenáno také v některých dalších hrobech. (Štrof 1995, 204-205; Mrázek 1996, 81). Hovoříme-li o hrobových nálezech jantaru, je třeba zmínit také lokalitu Velké Hostěrádky (trať „Skřípov“). Zde se podařilo odkrýt mimo jiné mohylu 12, která ukrývala bohatě vybavený kostrový pohřeb, v jehož inventáři byl zastoupen i jantarový materiál. Celková výbava sestávala kromě keramiky také z železného nože a bronzových i železných harfovitých spon. Zmíněný jantar se zde nacházel v podobě korálků (celkem 36 kusů), přičemž 3 největší exempláře byly uloženy v místě pravého zápěstí nebožtíka (obr. VII – 4-6). Tyto měly skutečně značné rozměry – průměr 23 – 30 mm, jejich tvar byl kotoučovitý a průměr provrtu se pohyboval okolo 6-7 mm. Daleko menší korálky se pak našly v blízkosti krku kostry (obr. VII – 7-10). Tyto měly průměr v rozmezí 4,5 – 6 mm a původně zřejmě tvořily náhrdelník. Jejich tvary se pohybují od diskovitých přes kulovité a kotoučovité až po válečkovité (Stegmann-Rajtár 1992, 41, taf. 83; Mrázek 1996, 83). Menší soubor jantarového materiálu byl dále získán v Oslavanech (trať „Pod kuklou“). Muž pohřbený ve zdejší mohyle 1 dostal poměrně početné milodary, sestávající v nejhojnější míře z keramických nádob, ale též např. z hrotu kopí, silexové čepelky, železné harfovité spony a bronzových kroužků. Kromě toho měl na hrudi uložené dvě bronzové jehlice a rovněž v tomto místě i dva jantarové korálky. Dalších pět korálků z jantaru (dva malé a tři větší), respektive jejich zbytků, bylo nalezeno společně s bronzovým drátem, na kterém byly korálky původně nasunuté. Z těchto jsou však dnes zachovány pouze dva (obr. VII – 2,3), přičemž větší měří v průměru asi 10 mm a menší 6 mm (Stegmann-Rajtár 1992, 24-25, taf. 45). Na stejné lokalitě byly získány další čtyři nevelké jantarové korálky, tentokrát z hrobu č. 4. Dále pak z Oslavan pocházejí ještě dva korálky, u nichž však nejsou známy žádné bližší nálezové okolnosti (Mrázek 1996, 82). Početný soubor jantaru pochází také z Pustiměři. V jednom zdejším halštatském hrobě se zbytky dřevěného obložení (2/84), obsahujícím žárový popelnicový pohřeb, se podařilo nalézt neobvykle velké množství těchto nálezů. 23 jantarových korálků bylo uloženo přímo v popelnici, zbytek se nacházel v její blízkosti a v zásypu. Celkový počet těchto artefaktů 42

dosahuje 130 kusů, přičemž jejich tvar je převážně diskovitý, případně kotoučovitý. Korálky nejsou příliš velké, jejich průměr se pohybuje od 3,5 mm do 6 mm při výšce 1,5 – 4 mm. Kromě jantaru obsahovala popelnice také dva železné náramky, železný kroužek a přeslen. Také v dalším komorovém hrobě (1/85) se podařilo najít jantar. Šlo o 17 korálků, opět diskovitého či kotoučovitého tvaru, jejichž průměr jemně kolísá okolo 5 mm. Kromě toho hrob 1/85 obsahoval také bronzový náramek a železný nůž. Dalších 12 jantarových ozdob bylo uloženo v jiném z hrobů (4/84) z Pustiměři. Tvarem ani velikostí se od předchozích nijak významně neliší (Šedo 1987, 84; Mrázek 1996, 82) . Na závěr je třeba ještě zmínit několik zbývajících jihomoravských jantarových nálezů, převážně pocházejících ze starších výzkumů: V Blažovicích byl získán tento materiál v podobě hlavice diskovitého tvaru (průměr 12 mm a výška 6,5 mm), která zdobila fragment bronzové jehlice. Několik jantarových artefaktů pochází také z Mohelna (trať „U Antoníčka“). Inventář jednoho ze zdejších mohylových hrobů obsahoval kromě keramiky, bronzových drátků, železné spony a nožíku také 19 kotoučovitých korálků z jantaru, nepřesahujících průměrem 5 mm, které původně tvořily náhrdelník. V Mohelně, nedaleko od výše zmíněného nálezu, byl zjištěn ještě další kostrový a žárový hrob, rovněž s přítomností jantarového materiálu (Mrázek 1996, 81, 83).

4.4. Hromadný nález – Býčí skála Býčí skála u Adamova se nachází na severním okraji oikumeny horákovského lidu a chronologicky spadá do vrcholného halštatu (přechod fází HD1/2). Tuto známou jeskyni Moravského krasu, respektive nálezy, které se v ní podařilo odkrýt J. Wankelovi již v roce 1872, lze právem označit za legendární. Až do nedávné doby se uvažovalo o řadě nejrůznějších interpretací (od Wankelova velmožské pohřbu s krvavými obětinami, přes úkryt kupecké karavany, až po kmenový poklad). Zejména díky nedávné revizi celé situace a dochovaných památek lze dnes označit za nejpravděpodobnější výklad, že se v Předsíni Býčí skály nacházelo jakési ústřední obětiště – posvátné, kultovní místo, kam byly po delší dobu přinášeny cenné dary a oběti. Z obrovského množství nálezů lze zmínit např. nejrůznější šperky a ozdoby (zlatý náramek a prsteny, bronzové i železné náramky a spony), zbraně (sekery, kopí, dýky, hroty šípů), součásti zbroje a koňských postrojů, části vozů, početné keramické nádoby, nádoby z bronzu a v neposlední řadě známou bronzovou figurku býčka a bronzové „žezlo.“ Zajímavým nálezem jsou rovněž pozůstatky kovářské dílny, objevené

43

v zadní části jeskyně. Naprosto unikátní je také zdejší soubor obrovského množství jantarových korálků (obr. VIII, IX). Uvádí se, že se jich v Býčí skále našlo až přes 1800 kusů. Původně byly uspořádány do náhrdelníků, jak dosvědčují mimo jiné i nálezy kostěných rozdělovačů. Jeden ze zmíněných náhrdelníků byl složen z 656 takových korálků, další jich potom obsahoval 512. Oba byly vybaveny kostěným (respektive jantarovým) rozdělovačem, jeden z nich (menší) dokonce i závěskem z medvědího drápu (obr. IX). Lze předpokládat, že u některých náhrdelníků byl jantar kombinován s korálky ze skla, podobně jako v případě některých výše uvedených hrobových nálezů. V celém souboru se vyskytují tvary kotoučovité, diskovité, zploštěle kulovité a v malém počtu i válcovité, přičemž velikosti jsou dosti odlišné – přibližně od 3 mm do 25 mm v průměru. Zvláště u větších exemplářů je patrné velmi dobře a rovnoměrně provedené opracování povrchu i perforace (Nekvasil 1993, 359-367; Podborský 2006, 314-318; Parzinger, Nekvasil, Barth 1995, 56, taf. 79-80, Mrázek 1996, 83-84).

4.5. Zhodnocení nálezů Porovnáme-li mezi sebou dostupné jihomoravské nálezy jantaru ze sídlišť, z hrobů a z kultovního místa, které byly popsány v předchozích kapitolách a jež jsou také uvedeny v databázi (tab. I) níže, můžeme zpozorovat několik základních rozdílů. První takový rozdíl vyplývá již ze samotné povahy těchto tří odlišných typů nalezišť. Neboť zatímco v hrobech i v depotu (kultovním místě) byl materiál uložen vědomě a hlavně s určitým (kultovním, symbolickým) záměrem, v případě sídliště se mnohdy jedná spíše o náhodné uložení, či snad by se dalo říci „odpadnutí“ předmětu. Tomu odpovídá i podoba a zachovalost jednotlivých nálezů. Z výše popsaných situací i z databáze (tab. I) uvedené v přílohách vyplývá, že v sídlištních souborech naprosto dominují neopracované kusy suroviny a jejich odštěpky, což společně s doloženými polotovary bezpečně svědčí o místních zpracovatelských dílnách. Celkově je však na sídlištích zastoupeno celé spektrum materiálu - od suroviny přes polotovary až k hotovým artefaktům. Naproti tomu v hrobech se vyskytují pouze hotové výrobky, mnohdy dosahující značného množství. Podobně je tomu i v případě hromadného nálezu (z kultovního místa v Býčí skále), jež zahrnuje nevídaně obrovský počet hotových výrobků z jantaru. Porovnáme-li samotné exempláře zmiňovaných hotových ozdob, zjistíme, že na sídlištích se tyto nacházejí nejen v omezeném počtu, ale také jsou mnohdy poškozené či v podobě fragmentů. Předností hrobových nálezů je tedy jednak skutečnost, že se zde setkáváme s velkým množstvím relativně dobře zachovaných konečných (dohotovených)

44

artefaktů a můžeme tak sledovat jejich tvarovou variabilitu. Stejně tak jsou tyto soubory užitečné pro otázku společenského zařazení daného materiálu, respektive jeho vlastníků. Na druhou stranu sídlištní nálezy nám poskytují důležité informace o lokálním zpracování jantaru, podobě a umístění dílen, výrobním procesu a technologii (viz Poříčany) apod. Zaměříme-li se nyní na soubory z pohřebišť, můžeme konstatovat následující: Jak již bylo řečeno, z hrobových nálezů jsou známé pouze hotové jantarové artefakty. Ty se objevují buďto jako (1.) ozdobné hlavice jehlic, nebo častěji jako (2.) korálky. Přitom u mnohých těchto korálků (zvláště jsou-li zastoupeny ve větším počtu) lze s jistou pravděpodobností předpokládat, že původně byly součástí složitějšího šperku – náhrdelníku. Dá se říci, že tvarová škála jantarových ozdob horákovského lidu není nijak zvlášť rozmanitá. Ozdobné hlavice jehlic mívají převážně tvar dvojkónický, případně diskovitý až kulovitý. Korálky pak bývají nejčastěji diskovité, někdy přecházející až do kulovitých tvarů, dále jsou běžné tvary kotoučovité a méně často i válcovité. Některé exempláře lze vzhledem k malému poměru mezi průměrem korálku a průměrem jeho provrtu označit spíše jako kroužky. Velikost (respektive průměr) jednotlivých nálezů je poměrně variabilní. Vyskytují se jak drobné korálky s průměrem okolo 5 mm, tak i velké kusy, jejichž průměr dosahuje 20 mm, ojediněle až 30 mm. Nutno ještě doplnit, že zmíněné vlastnosti hotových jantarových ozdob neplatí jen pro hrobové nálezy, ale také v případě souboru z kultovního místa (Býčí skály), pouze s tím rozdílem, že v Býčí skále nebyly zjištěny jantarové hlavice jehlic, pouze korálky. Z výše popisovaných nálezů i z databáze (tab. I) níže je rovněž zřejmé, že jantarové hlavice jehlic se objevují daleko vzácněji než obyčejné korálky. Přitom téměř všechny pocházejí výhradně z velmožských (mužských) hrobů I. kategorie- Brno-Holásky (mohyla 1 i 2) a Morašice (mohyla 1). Výjimkou je pouze jeden exemplář – fragment jantarové hlavice, který pochází z dvorcového sídliště v Kuřimi. Naproti tomu prosté korálky z jantaru se vyskytují jak ve velmožských hrobech (kat. I.), tak i v hrobech středně bohatých (kat. II.). Nutno ovšem říci, že z těch velmožských jsou korálky známé pouze v malém počtu (nejvíce 4 v Brně-Holáskách). Odlišnou situaci můžeme pozorovat u nálezů z hrobů II. kategorie. Zde jednak neznáme hlavice jehlic a jednak tady bývá množství korálků celkově vyšší, ve dvou případech (Brno-Příkop a Velké Hostěrádky) až kolem 30 a v žárovém hrobě v Pustiměři dokonce přes 120. Mnohdy lze početné soubory korálků považovat za součást náhrdelníku. Zajímavé je zjištění, že se tyto jantarové korálky – náhrdelníky v několika případech vyskytly v ženském hrobě společně s honosným opaskem z bronzových kroužků (Brno-Příkop; Vojkovice – hroby II./I. kategorie), což naznačuje, že tento materiál byl používán i jako součást šperku vysoce postavených horákovských žen. Na druhou stranu je však nutno znovu 45

připomenout, že např. v nejbohatším ženském „opaskovém“ hrobě z Modřic u Brna jantar zachycen nebyl. Celkově lze říci, že se jantar nejčastěji vyskytuje v hrobech II. (případně II./I. – viz výše) kategorie. Pokud jde o pohlaví pohřbených jedinců, u některých z těchto hrobů bylo prokázáno, že jde o pohřby ženské, u dalších to můžeme předpokládat podle výbavy (přesleny, šperky), u jiných pak pohlaví nebožtíka neznáme. Opomenout nelze ani (pravděpodobně) mužský hrob II. kategorie z Oslavan, kde se ovšem situace lišila tím, že jantarové korálky byly navlečeny na bronzovém drátu. V případě hrobů I. kategorie se jedná, jak již bylo uvedeno, o muže. Pro doplnění je třeba ještě zmínit, že v nejchudších hrobech (III. kategorie) jantar zaznamenán nebyl. Zdá se tedy být zřejmé, že jantar nebyl zdaleka omezen jen na nejbohatší jedince, ale byl dostupný i širší skupině obyvatelstva, kterou právě hroby II. kategorie reprezentují (Podborský 1980, 107-119; Golec 2005, 406-407).

46

5. Závěr Je zřejmé, že v době halštatské nabývá na intenzitě již dříve rozvinutý dálkový obchod s jantarem. V souvislosti s tím však roste také význam a obliba tohoto materiálu v prostředí horákovské kultury na jižní Moravě, kde je v tomto období poprvé doloženo jeho lokální opracování. Nelze si nepovšimnout nápadné koncentrace nálezů jantaru v okolí dnešního Brna, kde jsou soustředěny nejen zpracovatelské dílny (Kuřim; Brno-Řečkovice), ale též řada hrobových souborů, včetně nejbohatších velmožských mohyl. Tato situace napovídá, že Brněnsko, ústřední oblast horákovské kultury, bylo rovněž důležitou zastávkou dálkového obchodu, přes niž procházela jedna z větví jantarové stezky a v neposlední řadě také místem s rozvinutou lokální výrobou a redistribucí jantaru. Zdejší velmožská vrstva se na obchodu s jantarem nepochybně podílela, nebo jej alespoň kontrolovala. Nasvědčuje tomu patrně i sídliště v Kuřimi, které je jediným známým sídlištěm dvorcového typu z klasické fáze horákovské kultury (a tím i jedinou stopou obydlí „aristokracie“) a současně lokalitou s doklady místního zpracování jantaru, což lze patrně považovat za doklad toho, že velmožská vrstva měla na distribuci jantaru zájem. A to jak v rámci dálkového obchodu, tak i místní redistribuce. Z pozorování hrobových nálezů vyplývá, že jantar (či spíše ozdoby z něj vyrobené) nebyl rozhodně určen pouze privilegovaným jedincům. Vyskytuje se totiž nejčastěji v hrobech II. kategorie, které náležejí poměrně široké střední vrstvě horákovské společnosti. Jestliže tedy obchod s touto surovinou spadal pod kontrolu velmožů, kteří jej využívali k získání bohatství a posílení svého postavení, potom vlastnictví jantarových ozdob zdaleka nebylo jen jejich doménou, ale naopak bylo zřejmě poměrně dost rozšířené a oblíbené mezi příslušníky střední vrstvy. Lze předpokládat, že nejčastěji se jantar využíval jako součást šperku, nelze ovšem opomenout ani jeho symbolický význam. Je rovněž dost dobře možné, že samotný šperk nebyl pouze prvoplánovou ozdobou, ale současně určitým „nositelem“ symboliky. V případě rozsáhlého kultovního místa v Býčí skále byly přinášeny jako oběť celé honosné náhrdelníky. Zde je třeba mít na paměti, že celý nálezový soubor z této lokality je naprosto unikátní a pravděpodobně zde musel být shromažďován po delší dobu. V případě Býčí skály je ovšem otázkou, zda je tady jantar přítomen z důvodů symbolických, či spíše jako hodnotná obětina. Určitou symboliku by snad šlo spatřovat v nálezu kousku jantarové suroviny z objektu uvnitř kuřimského rondelu, kde by mohlo jít o projev slunečního kultu. Podobně také hliněné

47

hvězdicovité závěsky, přítomné v místě zpracování jantaru jak v Kuřimi, tak i v BrněŘečkovicích, mají patrně spojitost s kultem slunce. Snad by se v tomto případě dalo uvažovat o jakési ochranné funkci těchto závěsků, které měly napomoci úspěšnému opracování jantarové suroviny.

48

Literatura •

Bakarić, L. – Križ, B. – Šoufek, M. 2006: Pretpovijisni jantar i staklo iz Prozora u Lici i Novog Mesta u Dolenjskoj. Prehistoric amber and glass from Prozor in Lika and Novo Mesto in Dolenjska, Zagreb.

•

Beck, C. W. – Hartnett, H. E. 1993: Sicilian Amber, in: Beck, C. W. – Bouzek, J. (eds.): Amber in Archaeology, Acts of the 2nd International Conference on Amber in Archaeology, Liblice 1990, Praha, 36-43.

•

Bouzek, J. 1993: The schifts of the Amber Route, in: Beck, C. W. – Bouzek, J. (eds.): Amber in Archaeology, Acts of the 2nd International Conference on Amber in Archaeology, Liblice 1990, Praha, 141-146.

•

Čižmář, Z. 1995: Das hallstattzeitliche Gehöft in Kuřim (Vorläufige Ergebnisse der archäologischen Rettungsgrabung), Pravěk NŘ 5, 217-254.

•

Čižmář, Z. 1997: Bernstein auf der hallstattzeitlichen Ansiedlung in Kuřim (Ein Beitrag zur Frage der Bernsteinbearbeitung im Brünner Becken und dessen Umgebung), in: Čižmářová, J. – Měchurová, Z. (eds.): Peregrinatio Gothica, Jantarová stezka, Suplementum ad Acta Musei Moraviae, Scientie Sociales, LXXXII, Brno, 1734.

•

Čižmářová, J. – Geislerová, K. 1990: Záchranný výzkum v Brně-Horních Heršpicích, PV AÚB 1987, Brno, 89-90.

•

Čtverák, V. 1986: A Fortified Settlement of Late Hallstatt Period at Poříčany (Central Bohemia), Archaelogy in Bohemia 1981-1985, 109-114.

•

du Gardin, C. 1993: The Circulation of Amber in Prehistoric Europe, in: Scarre, C. – Healy, F. (eds): Trade and Exchange in Prehistoric Europe, Oxford, 131-133.

•

Fraquet, H. 1990: Jantar, Moskva.

•

Golec, M. 2005: Horákovská kultura (rkp. disertační práce, uloženo na ÚAM FF MU), Brno.

•

Gurba, J. 1997: Bernstein während des Äneolithikum, in: Čižmářová, J. – Měchurová, Z. (eds.): Peregrinatio Gothica, Jantarová stezka, Suplementum ad Acta Musei Moraviae, Scientie Sociales, LXXXII, Brno, 9-15.

•

Klimeš, L. 1983: Slovník cizích slov, Praha.

•

Kos, P. 2004: Pohřby žen z doby halštatské z Modřic u Brna, in: Fröhlich, J. - Jiřík, J. (eds.): Popelnicová pole a doba halštatská, Příspěvky z VIII. konference, České

49

Budějovice

22.-24.9.

2004,

Archeologické

výzkumy

v

jižních

Čechách,

Supplementum I, České Budějovice, 271-292. •

Kosmowska-Ceranowicz B. – Choińska-Bochdan E. 2003: Z bursztynem przez tysiąclecia, Muzeum Archeologiczne w Gdańsku, Gdańsk.

•

Kovárník, J. – Podborský, V. 2006: Úvahy o cestách v pravěku a rané době dějinné, in: Květ, R. – Podborsý, V. (eds.): Cesty a stezky do časů Velké Moravy, Sborník statí o komunikacích z dob velkomoravských i předvelkomoravských, Brno, 5-26.

•

Krekovič, E. 2005: Niekolko úvah na tému vplyv, in: Studeníková, E. (ed.): Južné vplyvy a ich odraz v kultúrnom vývoji mladšieho praveku na strednom Dunaji, Bratislava, 7-11.

•

Kuleff, I. – Djingova, R. – Arnaudov, M. – Gergova, D. 2002: Provenance Study of Iron Age Amber from Bulgaria, in: Jerem, E. – Biró, K. T. (eds.): Archeometry 98, Proceedings of the 31st Symposium, Budapest, April 26 – May 3 1998, Vol. 2, Oxford, 757-760.

•

Lambert, J. B. – Beck, C. W. 1993: The Structure of Amber by Carbon -13 Nuclear Magnetic Resonance Spectroscopy, in: Beck, C. W. – Bouzek, J. (eds.): Amber in Archaeology, Acts of the 2nd International Conference on Amber in Archaeology, Liblice 1990, Praha, 28-29.

•

Magnus, B. 2003: The Importance of Amber in the Viking Period in the Nordic Countries, in: Beck, C. W. – Loze, I. B. – Todd, J. M. (eds.): Amber in archaeology: Proceedings of the 4th International Conference on Amber in Archaeology, Riga, 126138.

•

Maus, M. 1999: Esej o daru, podobě a důvodech směny v archaických společnostech, Praha.

•

Mrázek, I. 1996: Drahé kameny v pravěku Moravy a Slezska, Brno.

•

Needham, S. 1993: Displacement and Exchange in Archaeological Methodology, in: Scarre, C. – Healy, F. (eds): Trade and Exchange in Prehistoric Europe, Oxford, 161169.

•

Negroni-Catacchio, N. 1993: The Production of Amber Figures in Italy from the 8th to the 4th centuries BC, in: Beck, C. W. – Bouzek, J. (eds.): Amber in Archaeology, Acts of the 2nd International Conference on Amber in Archaeology, Liblice 1990, Praha, 191-202.

50

•

Nekvasil, J. 1993: Horákovská kultura, in: Podborský, V. (ed.): Pravěké dějiny Moravy, Vlastivěda Moravská, Země a lid, Nová řada, svazek 3, Brno, 337-351.

•

Parzinger, H. – Nekvasil, J. – Barth, F. E. 1995: Die Býčí skála-Höhle, Mainz am Rhein.

•

Pavelčík, J. 1981: Ložisko jantaru u Študlova (okr. Vsetín), PV AÚB 1979, Brno, 75.

•

Podborský, V. 1980: Dvě nová halštatská pohřebiště na jižní Moravě, SPFFBU E 25, Brno, 75-124.

•

Podborský, V. 1993: Společnost doby halštatské, in: Podborský, V. (ed.): Pravěké dějiny Moravy, Vlastivěda Moravská, Země a lid, Nová řada, svazek 3, Brno, 372-378.

•

Podborský, V. 2001: Dějiny pravěku a rané doby dějinné, skripta FFMU, Brno.

•

Podborský, V. 2006: Náboženství pravěkých Evropanů, Brno.

•

Polanyi, K. 1957: The Economy as Instituted Process. In: Polanyi, K. – Arensberg, C. M. – Pearson, H. W. (eds.): Trade and Market in the Early Empires, Economies in History and Theory, Glencoe, 243-270.

•

Rapp, G. 2002: Archaeomineralogy, Heidelberg.

•

Renfrew, C. 1993: Trade beyond the Material, in: Scarre, C. – Healy, F. (eds): Trade and Exchange in Prehistoric Europe, Oxford, 5-16.

•

Sklenář, K. – Sklenářová, Z. – Slabina, M. 2002: Encyklopedie pravěku v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha.

•

Stegmann-Rajtár, S. 1992: Grabfunde der älteren Hallstattzeit aus Südmähren, AÚ SAV v Nitre, Košice.

•

Šedo, O. 1987: Informace o výsledcích archeologických průzkumů muzea Vyškovska (okr. Vyškov), PV AÚB 1984, Brno, 83-85.

•

Štrof, A. 1995: Das hallstattzeitliche Gräberfeld in Vojkovice, Pravěk NŘ 5, 203-208.

•

Tichý, R. 1969: Horákovské sídliště v Brně-Řečkovicích, AR XXI, 168-177, 279-280.

•

Vitula, P. 1999: Ul. Příkop-Bussines centrum (okr. Brno-město), PV AÚB 1995-1996, Brno, 339-340.

•

Zagorska, I. 2003: The “Gold Coast“ of the Gulf of Riga, in: Beck, C. W. – Loze, I. B. – Todd, J. M. (eds.): Amber in Archaeology: Proceedings of the 4th International Conference on Amber in Archaeology, Riga, 108-115.

•

http://cs.wikipedia.org/wiki/Jantar, 25.6.07.

51

Seznam použitých zkratek AR -

Archeologické rozhledy

AÚ SAV -

Archeologický ústav Slovenské akademie věd

eds. -

editoři

HK -

Horákovská kultura

kat. -

kategorie

kont. -

kontext

ks -

kus

LnK -

Kultura s lineární keramikou

MMK -

Moravská malovaná keramika

NŘ -

nová řada

obj. č. -

objekt číslo

obr. -

obrázek

okr. -

okres

PV AÚB -

Přehled výzkumů Archeologického ústavu Brno

rkp. -

rukopis

SPFFBU E -

Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity, řada E

tab. -

tabulka

ÚAM FF MU -

Ústav archeologie a muzeologie Filozofické fakulta Masarykovy univerzity

Vol. -

Volume

52

Seznam příloh Tab. I.

Databáze nálezů jantaru z jižní Moravy doby halštatské (Čižmář 1997; Tichý 1969; Mrázek 1996; Nekvasil 1993; Stegmann-Rajtár 1992; Čižmářová, Geislerová 1990; Vitula 1999; Kos 2004; Štrof 1995; Šedo 1987; Parzinger, Nekvasil, Barth 1995; Podborský 1980; Golec 2005).

Tab. II.

Početní zastoupení jednotlivých forem jantaru v objektech na sídlišti v Kuřimi (Čižmář 1997, 22-28).

Tab. III.

Rozmístění nálezů jantaru v jednotlivých kontextech obj. č. 28 na sídlišti v Kuřimi (Čižmář 1997, 22-28).

Obr. I.

Mapa lokalit s výskytem jantaru; kroužek označuje pohřebiště, trojúhelník sídliště, čtverec kultovní místo (podle Mrázek 1996, 79).

Obr. II.

Kresby vybraného jantarového materiálu z lokality Kuřim s čísly nálezů; č. 84 je polotovar, zbytek surovina; obj. 28.

Obr. III.

Jantarový materiál z lokality Kuřim; 1-13 – obj. 28, 14 – obj. 9, 15-16 – obj. 27, 17 – obj. 3 (podle Čižmář 1997, 20, 21).

Obr. IV.

Hvězdicovité závěsky; 1,2 – Brno-Řečkovice, 3,4 – Kuřim (1,2 podle Tichý 1969, 279; 3,4 podle Čižmář 1995, 252).

Obr. V.

Plánek dvorcového sídliště v Kuřimi (podle Čižmář 1995, 239).

Obr. VI.

Půdorys a profil objektu č. 28; Kuřim (podle Čižmář 1995, 250).

Obr. VII.

Jantarové ozdoby z hrobů; 1 – Brno-Holásky, 2-3 – Oslavany, 4-10 – Velké Hostěrádky, 11-13 – Morašice (podle Stegmann-Rajtár 1992, taf. 2, 45, 83, 106).

Obr. VIII.

Jantarové korálky; Býčí skála (podle Parzinger, Nekvasil, Barth 1995, taf. 80).

Obr. IX.

Náhrdelníky z jantarových korálků; Býčí skála (podle Parzinger, Nekvasil, Barth 1995, taf. 79).

53