Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie

Bakalářská diplomová práce

2013

Josef Kučerňák -1-

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie Studijní obor: Etnologie

Josef Kučerňák

Slavnostní kroj Horních Bojanovic a jeho vývoj od konce devatenáctého století do současnosti Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Alena Kříţová, Ph.D. Brno 2013 -2-

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.

... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... Podpis autora práce -3-

V první řadě bych rád poděkoval doc. PhDr. Aleně Kříţové Ph.D., za vedení bakalářské práce, za její četné podněty, připomínky a trpělivost, kterou mi během sestavování práce věnovala. Dále bych chtěl poděkovat mým respondentům, zejména paní Ludmile Procházkové, Martě Kohnové a Soně Nezhodové za jejich cenné informace, trpělivost a ochotu, a také v neposlední řadě mé manţelce a všem ostatním, kteří mi byli nápomocní při mé práci.

-4-

Obsah 1. Úvod ................................................................................................................................. 7 2. Charakteristika lokality ................................................................................................. 8 2.1 Zeměpisná poloha a etnografické zařazení hanáckého Slovácka .............................. 8 2.2 Horní Bojanovice ...................................................................................................... 10 3. Ikonografické a písemné prameny a odborná literatura .......................................... 11 3.1 Ikonografické prameny ............................................................................................ 11 3.2 Písemné prameny a odborná literatura ...................................................................... 14 4. Slavnostní kroj hanáckého Slovácka ........................................................................... 16 5. Slavnostní kroj Horních Bojanovic ............................................................................. 17 5.1 Muţský kroj ............................................................................................................ 18 5.1.1 Košile .................................................................................................................. 18 5.1.2 Kalhoty ............................................................................................................... 20 5.1.3 Vesta - kordula .................................................................................................... 22 5.1.4 Klobouk .............................................................................................................. 24 5.1.5 Opasek................................................................................................................. 25 5.1.6 Boty ..................................................................................................................... 28 5.1.7 Máznice ............................................................................................................... 30 5.2 Ţenský kroj ............................................................................................................. 33 5.2.1 Selská košilka...................................................................................................... 33 5.2.2 Rukávce a krejzl .................................................................................................. 35 5.2.3 Spodnička a jelita ................................................................................................ 36 5.2.4 Sukně - brokátka ................................................................................................. 38 5.2.5 Zástěra ................................................................................................................. 39 5.2.6 Kordulka ............................................................................................................. 40 5.2.7 Lajbl .................................................................................................................... 41 5.2.8 Věnec .................................................................................................................. 43 5.2.9 Šátek .................................................................................................................... 44 5.2.10 Boty a punčocháče ............................................................................................ 45 5.2.11 Obřadní kapesník .............................................................................................. 46 5.2.12 Stuhy ................................................................................................................. 47 6. Výroba krojů ................................................................................................................. 48

-5-

7. Závěr ............................................................................................................................. 50 8. Resumé .......................................................................................................................... 51 9. Seznam respondentů .................................................................................................... 52 10. Seznam pouţité literatury a zdroje............................................................................ 53 11. Internetové zdroje ....................................................................................................... 54

-6-

1.

ÚVOD Poprvé jsem přijel do Horních Bojanovic v roce 1987, kdyţ jsem se jel představit

příbuzným své nastávající manţelky. Přivítala mě malebná vesnice obklopená vinohrady, kde na konci léta začalo pomalu dozrávat víno. Jako budoucí člen rodiny jsem byl pozván na blíţící se hody, coţ jsem vděčně přijal. A tehdy v srpnu 1987 jsem měl příleţitost poprvé na vlastní oči uvidět stárky ve slavnostním kroji. Tento kroj mně, člověku z velkého města, připadal téměř jako něco exotického. Takový kroj jsem znal pouze z televize a musím přiznat, ţe na mě velmi zapůsobil. O to víc, ţe jsem hodně času strávil v dětství u babičky v Koţušicích na pokraji Moravského Slovenska v podhůří Chřibů. Tam ale takové barevné a zdobené kroje nebyly. Pouze starší ţeny nosily zástěru a nezbytný šátek na hlavě. Hodům se říkalo pouť a veškerá slavnost se odehrávala tak, ţe v sousedních Střílkách byly na náměstí kolotoče, večer zábava a ţeny si oblékly slavnostní zástěru a na hlavu vzaly sváteční šátek. Proto mě velmi zaujal kroj, který nosili na mých prvních hodech v Horních Bojanovicích stárci a stárky. Ve své práci bych chtěl zpracovat, jak hornobojanovický kroj, který se řadí k jiţní variantě hanácko - slováckých krojů, vypadal v době svého vzniku, jakým prošel vývojem od poloviny devatenáctého století, kdy se kroje Hanáckého Slovácka rozdělily na tři variantykroj hanácko – slovácký jiţní, hanácko – slovácký severní, podluţácko – hanácko – jiţní1 do dnešních dnů, jak se na něm projevila lidová tvořivost a kreativita obyvatel Horních Bojanovic. Při své práci jsem pouţil metodu kvalitativního terénního výzkumu, kdy jsem získával informace jak přímo v rodinách respondentů v Horních Bojanovicích, tak v Městském muzeu a galerii v Hustopečích, kde byla vedoucí muzea paní Soňa Nezhodová2 vůči mé osobě velice laskavá a vstřícná a umoţnila mi pořídit si obrazovou dokumentaci slavnostního kroje, ke kterému doplnila odborný výklad a upozornila mě na mnoţství detailů, kterých bych si zřejmě sám ani nevšiml. Dále mi poskytla i mnoţství dalších cenných informací potřebných k mé práci, za coţ jsem jí velice vděčný. Část své obrazové dokumentace jsem zaznamenal jiţ při svém prvním terénním výzkumu, který jsem zaměřil na hodové tradice Horních Bojanovic. Bylo mi umoţněno v rodinách Kokešů a Procházků sledovat přípravu na hody, chystání krojů a nafocení obsáhlé fotodokumentace krojů. Vyuţil 1

Dvouletý, Michal - Frolec, Ivo – Habartová, Romana – Kondrová, Marta – Paška, Pavel – Tarcalová, Ludmila – Tymrová, Iva: Na paletě krojů. Uherské Hradiště: Nadace Děti-Kultura-sport, 2010, s. 366-367. 2 Soňa Nezhodová - vedoucí Městského muzea a galerie v Hustopečích.

-7-

jsem této moţnosti, protoţe v té době jsem jiţ měl určitou představu, kterým směrem bych chtěl směřovat svojí bakalářskou práci. Můj velký obdiv si získala trpělivost při déle neţ hodinu trvajícím oblékání stárky do kroje, ke kterému bylo potřeba ještě dvou zkušených pomocnic. Bez mimořádné ochoty a vstřícnosti zúčastněných osob bych velmi těţko získal dostatek materiálů a informací k dokončení mé práce.

2.

CHARAKTERISTIKA LOKALITY

2.1

Zeměpisná poloha a etnografické zařazení Hanáckého Slovácka Malebná vesnice Horní Bojanovice leţí v údolním výběţku Ţdánického lesa v severní

části okresu Břeclav. Její katastrální území sousedí na severu s katastrem obce Boleradice, na západě s katastrem Kurdějova, na jihu Staroviček a Velkých Pavlovic a její celková rozloha je 837 ha. Je obklopena svahy osázenými vinicemi a nalézá se 5 km severovýchodně od městečka Hustopeče v jihozápadní oblasti Hanáckého Slovácka. Hanácké Slovácko je poměrně rozsáhlou oblastí, která je označována jako přechodná oblast mezi Hanou a Moravským Slovenskem. Jan Herben3 jej poeticky nazývá Kraj beze stínu a podle Josefa Klvani4 byl právě Janem Herbenem název Hanácké Slovácko zaveden, i kdyţ se na vzniku názvu nedá vyloučit podíl regionálních vlastivědných pracovníků a spisovatelů. Určité rezervovanosti v souvislosti s názvem se nevyhnuli ani soudobí národopisci. Vlasta Svobodová - Brichtová a Miroslava Ludvíková, které se zabývaly mj. vývojem výšivek na Hanáckém Slovácku pro označení tohoto kraje uţívaly termín „Brněnské Kloboucko“. Richard Jeřábek5 v roce 1987 konstatuje: „ Hanácko-slovácká přechodná zóna sahá aţ téměř k městu Brnu a podle některých autorů ve své západní části splývá se západomoravským Horáckem. Tím se na jihu Moravy uzavírá sféra rozšíření hanácké lidové kultury, která byla v minulých stoletích zřejmě mnohem rozsáhlejší“6. Josef Jančář ve svazku Lidová kultura vyčlenil Hanácké Slovácko z Moravského Slovenska, kam jej „krojově“

3

Jan Herben - politik, spisovatel, novinář a historik. Josef Klvaňa - český přírodovědec, etnograf, pedagog, fotograf a cestovatel, silně spjatý s oblastí jiţní Moravy. 5 Richard Jeřábek - český etnolog a pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. 6 Nezhodová, Soňa: Hanácké Slovácko – název regionu. Dostupné z: http://www.hanackeslovacko.cz/slovacko.aspx ,cit. 15.1.2013. 4

-8-

zařadil Josef Klvaňa, jako přechodnou oblast vklíněnou mezi Slovácko, jiţní Hanou a Brněnsko. Na severu tvoří jeho hranici Ţdánický les, na jihu se táhne aţ k Velkým Bílovicím. Mnoho místních folklorních nadšenců ale vnímá Hanácké Slovácko jako jeden z regionů Slovácka, a řadí jej na stejnou úroveň jako např. Dolňácko, Horňácko či Podluţí7. Richard Jeřábek v Národopisné revue ve své studii Hanácké Slovácko a hanáčtí Slováci8 snahu vymezit oblast Hanáckého Slovácka označuje za chůzi po tenkém ledě. Richard Jeřábek zde definuje region Hanáckého Slovácka následovně: „Podivín – Ţiţkov – Velké Bílovice – Nový Poddvorov – Starý Poddvorov – Čejkovice – Vrbice – Kobylí – Brumovice – Krumvíř – Stavěšice – Stráţovice – Věteřov – Ostrvánky – Bohuslavice a dále pokračuje podél říčky Kyjovky, která tvoří předěl mezi Chřiby na východě a Ţdánickým lesem na západě. [...] k severnímu okrsku náleţejí především samy Klobouky jako větší centrum městského charakteru, dále Morkůvky, Ţeletice, Nenkovice, Věteřov a podle Herbena téţ Kašnice. Jiţní krojový okrsek doplňují Rakvice, Šakvice, Starovičky, Velké Pavlovice, Bořetice, Němčičky, Horní Bojanovice a další obce směrem ke Kloboukám. Severozápadní hranice Hanáckého Slovácka proti Brněnsku je značně nezřetelná, i kdyţ kulturní ráz některých lokalit, například od Hustopečí ke Kloboukám, mluví pro blízkou příbuznost. Jde například o Boleradice, Diváky a Borkovany. Také je nezbytné počítat s lokalitami na jiţních svazích Ţdánického lesa (Dambořice, Uhřice, Ţarošice, Archlebov, Ţdánice a další), který i přes nevýraznou výšku tvoří kulturní předěl.“9 Mezi mnoţstvím různorodých zmínek o etnografické přináleţitosti obyvatel Hanáckého Slovácka vynikají autentické záznamy místní rodačky Augusty Šebestové z poslední čtvrtiny 19. století. Tak například na otázku poloţenou nějakému strýčkovi v Ţiţkově „ Co jsme my v těch dějinách? Jsme Hanáci nebo Slováci?“- dostala odpověď „ Já já sám nevím, říkajů nám Hanáci, ale mě se to nezdá, Slováci taky nám nadávajů Hanáků.“10 Nelidové pojmenování Hanáckého Slovácka bylo prosazeno zásluhou vlastivědných pracovníků, z nichţ mnozí stáli u zrodu muzea v Kloboukách u Brna, které bylo zaloţeno

7

8

Sůkalová, Dana: Dívčí hanácko-slovácký kroj na pozadí historického vývoje-na příkladu obcí Čejkovice a Velké Bílovice. Brno: Ústav evropské etnologie Filosofické fakulty Masarykovy university, 2010, s. 9. Jeřábek, Richard: Hanácké Slovácko a hanáčtí Slováci. Národopisná revue 4, 1996, s. 3–8.

9

Tamtéţ, s. 5.

10

Tamtéţ, s. 5.

-9-

v roce 1907 jako nejstarší muzejní instituce v rámci současného okresu Břeclav. Neujasněné představy o své regionální identitě skončily pro většinu hanáckých Slováků se vznikem folklórního festivalu v Krumvíři, který byl „herbenovsky“ pojmenován „Kraj beze stínu“. Díky němu se pojmenování Hanácké Slovácko uchytilo i v těch obcích, kde se do té doby pojmenováním a zařazením sebe samých příliš nezaobírali.

2.2

Horní Bojanovice Nejstarší dochovanou písemnou památkou, týkající se Horních Bojanovic, je podle G.

Wolného11 listina uloţená v Archivu města Brna datovaná 9. 4. 1298, tedy z období vrcholící tzv. velké německé kolonizace. Její vztah k obci Horní Bojanovice není naprosto spolehlivě prokázán a i Wolný ve své Církevní topografii z roku 1858 připouští jisté pochybnosti. Samotný název obce prošel v průběhu staletí dlouhým vývojem. Od Woyanowicz v roce 1298 přes ecclesia Boianoicensis v roce 1655 aţ po dnešní název Horní Bojanovice. Horní Bojanovice se vyznačovaly poměrně častými přechody z jednoho vlastnického rodu na jiný prakticky aţ do roku 1945, kdy byl zdejší velkostatek, v té době nejmenší na nynějším okrese Břeclav, zkonfiskován a rozparcelován. Na počátku svých prokazatelných dějin byly Horní Bojanovice obcí vladyckou, ale v pozdější době k jejím majitelům patřily i nejprestiţnější moravské šlechtické rody (Kunštáti, Pernštejnové, kardinál z Dietrichštejna), které zde těţily zejména z četných vinic. Na přelomu 15. a 16. století se zde začaly budovat rybníky, takţe v polovině 16. století nacházíme v Horních Bojanovicích dva rybníky: Dolní Bojanovský a Bojanovský. Těţce se na Horních Bojanovicích projevilo období třicetileté války a zejména neúroda a morová rána z konce třicetileté války. Jen v sousedních Hustopečích stihla morová rána 40% obyvatelstva a v blízkém Kurdějově téměř všechno obyvatelstvo. Údaje o počtu nakaţených v Horních Bojanovicích se nedochovaly. Další ranou v historii byl v roce 1663 vpád turecko-tatarských vojsk, který postihl i oblast Hanáckého Slovácka. Turecká vojska podnikala vpády na Moravu po dobu pěti týdnů od 3. září do 7. října, během nichţ bylo do otroctví odvlečeno celkem 12 000 Moravanů. Horní Bojanovice byly od počátku zemědělskou, resp. vinařskou obcí. Systém hospodaření byl aţ do konce 19. století zaloţen na trojhonném hospodaření. Postupné

11

Gregor Wolný – mnich benediktinského kláštera v Rajhradě u Brna, historik, spisovatel, středoškolský učitel.

- 10 -

zavádění pícnin a okopanin vedlo ke střídavému hospodaření, které na začátku 20. století zcela převládalo. Nejdůleţitější sloţku místního hospodářství představovalo vinařství, které bylo v oblasti Hanáckého Slovácka písemně doloţeno jiţ v období vrcholného středověku. Doplňková lidová výroba (keramika, pletení z proutí atd.) se na rozdíl od okolních obcí v Horních Bojanovicích nikdy nerozvinula. Hornobojané jsou z etnického hlediska hanáckými Slováky. Za typické vlastnosti hanáckých Slováků pokládal Jan Herben zboţnost „všichni se zdraví slovy Pochválen buď Jeţíš Kristus“, velkou pohostinnost, svárlivost, němý cit a jednoduchý spíše melancholický ráz písní12. Vztah Němců a Čechů na Hustopečsku nebylo moţno povaţovat za neutěšený, i kdyţ někdy docházelo ke konfliktním situacím. Ani smíšená manţelství nebyla výjimkou, samozřejmě hlavní roli v nich hrály majetkové poměry. Po druhé světové válce byla drtivá většina zdejších Němců odsunuta a domy a usedlosti zkonfiskovány, coţ postihlo i dvě ryze německé hornobojanovské rodiny. Podle sčítání lidu z roku 1994 bylo v Horních Bojanovicích z celkového počtu 639 obyvatel – 157 Čechů, 476 Moravanů, 3 Slováci a 1 Polák.

3.

IKONOGRAFICKÉ A PÍSEMNÉ PRAMENY A ODBORNÁ LITERATURA

3.1

Ikonografické doklady Starší vyobrazení lidových krojů jsou poměrně vzácná. Jiţ císařská administrativa ve

Vídni si byla vědoma významu lidové kultury a z jejího popudu byly počátkem 19. století zahájeny sběry nejen lidových písní a pořekadel, ale vznikají a následně vycházejí první malby a alba lidových krojů. Vincenz Georg Kininger je autorem alba „Kleidertrachten der kaiserlichen königlichen Staaten“ vydaného v roce 1802. Druhé vydání vyšlo v anglofrancouzské verzi. Toto album pod jménem autora úvodu Bertranda de Molevilla s názvem „The Costume of the hereditary States of the House of Austria“ vyšlo v Londýně roku 1804. Alba obsahují po padesáti grafických listech. Další dochované malby z této doby je obrazová

12

Nezhodová, Soňa: Horní Bojanovice – putování staletími. Podivín: Helena Vojtková, 1998, s. 190.

- 11 -

dokumentace lidových krojů - kvaše13 vytvořené v roce 1814. Do současné doby se dochovalo 136 exemplářů kvašů, z nichţ část je uloţena v Moravském zemském muzeu v Brně a další část v archivech sudetoněmeckých institucí v Mnichově.14 Přestoţe tyto malby nebyly vytvářeny malíři, ale na jejich vzniku se podíleli většinou úředníci a učitelé, zachycení podoby krojů odpovídá skutečnosti a díky jim si můţeme představit tehdejší podobu lidových krojů. Na jednom z dochovaných kvašů je vidět úprava hlavy a způsob uvázání dívčího šátku pro svobodné z Biskupic a z Břeclavska. Významná je také sbírka Wilhelma Horna „Mährens ausgezeichnete Volkstrachten“ vydaná v roce 183715, jejíţ součástí je litografie Svobodný pár z panství Klobouky a litografie Svobodný pár ve staroněmeckých krojích z panství Pavlovice. Kvalitním studijním materiálem jsou rovněţ studie krojů a dalších sloţek tradiční lidové kultury od Josefa Mánesa, které vznikly v letech 1846-1860.16 Malíř zpracoval předlohy z Hané, Uherskohradišťska, Břeclavska, Jihlavska (německé etnikum) i Těšínska a Jablůnkovska a z Čech. Jeho vyobrazení jsou jedním z nejautentičtějších svědectví z doby kolem poloviny 19. století. Ikonografické a písemné doklady krojů z Hanáckého Slovácka jsou zejména z období vrcholného vývoje zdejších krojů, za které se povaţuje období od roku 1830 do roku 1850, kdy na Moravě vrcholí proces utváření regionálních typů lidového oděvu. Dalším významným českým malířem, který zanechal ikonografické doklady o podobě krojů Hanáckého Slovácka, byl Mikoláš Aleš. Alena Jeřábková se jeho kresbám krojů hanáckých Slováků věnuje v Národopisné revue17. Morava Alšovi učarovala a přes to, ţe na ní podnikl několik cest aţ v letech 1888 – 1893, jiţ v roce 1883 namaloval 12 perokreseb slováckých typů krojů ke článku svého přítele Jana Herbena o jeho rodné jiţní Moravě.18 Z území Hanáckého Slovácka jde o pět vyobrazení: Zámoţný sedlák z Krumvíře, Šohaj z Kobylí, Dívka z Brumovic, Šohaj ze Ţeletic a Mladá ţena z Čejkovic. Z Herbenových dopisů Alšovi vyplývá, ţe perokresby byly zhotoveny podle fotografií, které Herben předloţil Alšovi. Alena Jeřábková ve svém článku nehodnotí tyto perokresby jako primární pramen, ale

13

Kvaš je malba na papíře vodovými barvami smíšenými s krycí bělobou a pryskyřičnou, silně lepivou koloidní látkou (často arabská guma). 14 Ludvíková, Miroslava: Moravské a slezské kroje. Kvaše z roku 1814. Brno - München: Moravské zemské muzeum - Sudetendeutsches archiv München, 2000. 15 Zíbrt, Čeněk: Odpovědi a otázky redakční. Český lid 6, 1897, s. 222.

16

Horák, Jiří: Národopis československý. Přehledný nástin. In: Československá vlastivěda II. Člověk, Praha: Sfinx, 1933, s. 305-472. 17 Jeřábková, Alena: Alšovy kresby kroje Hanáckých Slováků. Národopisná revue 4, 1996, s. 12-15. 18 Herben, Jan: Kus jiţní Moravy. Květy 5, 1883, I. s. 688-701. II, s. 199-210. s. 432-440. s. 555-560. s. 646-654.

- 12 -

jako nabídku moţnosti nahlédnout jejich prostřednictvím do stavu hanácko-slováckého kroje v osmdesátých letech 19. století. V závěru příspěvku Alena Jeřábková uvádí „ Alšovy kresby jsou i přes okolnosti vzniku pozoruhodnými doklady lidového kroje, který nese všechny znaky svého zformování na rozhraní dvou velkých a výrazných národopisných regionů. Ve srovnání s krojem o sto let mladším, s nímţ jsme se setkali v době příprav monografie současných Brumovic,19 působí svou uměřenou elegancí estetickým dojmem.“20 Alena Jeřábková je také autorkou kapitoly o odívání, která vyšla v rámci Vlastivědy moravské v Lidové kultuře na Moravě.21 Dva obrázky Hanáka a Hanačky v kroji nalezneme také v Ţákavcově kníţce o Alšovi.22 Po revolučním roce 1848 a také v důsledku rozvoje průmyslu, ţelezniční dopravy a s tím souvisejícím pronikáním městské kultury mezi vesnický lid začíná pozvolna docházet k úpadku lidového kroje. S koncem 19. století a nástupem fotografie se zvyšuje počet dochovaných dokladů o krojích jiţ nejen v malované, ale hlavně ve fotografické podobě. Zobrazené kroje i s popisem lze také nalézt v příspěvku Josefa Kouly „O kroji lidu slovenského23“, který vyšel v prvním ročníku Českém lidu24, kde jsou kromě ilustrací i ve fotografické, byť černobílé podobě. I příspěvek Josefa Klvaňi do Českého lidu „ O lidových krojích na moravském Slovensku“25 je doplněn černobílými fotografiemi kroje. Moravským lidovým krojům se Klvaňa věnuje i v dalších ročnících Českého lidu. Josef Klvaňa dělí hanácko-slovácký kroj na dva typy, severní a jiţní. K tomuto rozdělení do té doby prakticky jednotného vzhledu kroje Hanáckého Slovácka došlo po roce 1848, a toto dělení je akceptováno dodnes. V depozitáři zámku v Lednici byly přibliţně před deseti lety nalezeny obrazy neznámého autora z poloviny 19. století, na kterých je znázorněna Svatba v Kloboukách v zimě a obrazy muţe a ţen v krojích. Na obrazu svatby je dobře patrný vzhled koţichu, který byl velmi drahý a mohl si jej dovolit málokdo. V roce 2009 proběhla rekonstrukce hanácko-slováckého kroje týmem 19 20 21

22 23 24 25

Jeřábková, Alena: Kroj a odívání. In. Jeřábek, Richard a kol.: Proměny jihomoravské vesnice (Národopisná studie z Brumovic), Brno: Universita Jana Evangelisty Purkyně, 1981, s. 85-100. Jeřábková, Alena: Alšovy kresby kroje Hanáckých Slováků, c. d., s. 14. Jeřábková, Alena: Odívání. In: Jančář, Josef a kol.: Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská. Země a lid. Nová řada. Svazek 10. Stráţnice - Brno: Národní ústav lidové kultury - Muzejní vlastivědná společnost, 2000, s. 116-158. Ţákavec, František: Kníţka o Alšovi- výbor 50 obrazů s podobiznou od M. Švabinského a 17 obrázky v textu. Praha: Nákladem dědictví Komenského, 1912, s. 68-69. Koula, Josef: O kroji lidu slovenského. Český lid 1, 1892, s. 273- 285. Český lid- sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Zaloţen 1891, první ročník vyšel 1892. Klvaňa, Josef: O lidových krojích na Moravském Slovensku. Český lid 2, 1893, s. 18-28. 165-171. Český lid 3, 1894, s. 421-432.

- 13 -

pod vedením Soňi Nezhodové z Městského muzea a galerie v Hustopečích. Rekonstrukce zobrazuje podobu slavnostního kroje stárka a stárky z 30-40. let 19. století, tedy reálnou podobu kroje z doby, kdy ještě nebyl ovlivněn městskou konfekcí a tovární výrobou, svérázovým hnutím, kdy ještě nepodléhal zásahům vlastního vkusu jeho nositelů, nebo výrazné kultuře Podluţí, a kdy ještě plnil funkci tradičního lidového oděvu a nejen slavnostního úboru nošeného k výjimečným příleţitostem.26 Tento kroj je v současné době vystaven ve stálé expozici Městského muzea a galerie v Hustopečích. Obrazová podoba kroje Horních Bojanovic je dochována aţ počátkem 20. století s nástupem černobílé fotografie. Dřívější zobrazení tohoto kroje nejsou známa.

3.2

Písemné prameny a odborná literatura Nejvěrohodnější písemné doklady a informace o oblečení obyvatel Horních Bojanovic

jsou pozůstalostní zápisy velkostatku Horní Bojanovice z první poloviny 19. století uloţené v Moravském zemském archivu. Například v pozůstalosti čtvrtláníka Jana Lízala, který zemřel v roce 1836 ve věku 76 let, je zaznamenán koţich (odhad ceny – 4 zlaté), klobouk (29 krejcarů), koţešinová čepice (20 krejcarů), lajbl (2 zlaté), vesta (2 zlaté), koţené kalhoty (2 zlaté), krátký soukenný kabát (3 zlaté), dlouhý soukenný kabát (4 zlaté). Po Eleonoře Pátkové (rozené Balšínkové), manţelce pololáníka Jiřího Pátka, která zemřela v roce 1831 ve věku 31 let, nacházíme v pozůstalosti: soukenný koţíšek (2 zlaté), cajkovou sukni (30 krejcarů), valisovou sukni (25 krejcarů), kartounovou sukni (15 krejcarů), dva fěrtuchy (jeden za 30 krejcarů a druhý za 10 krejcarů), atlasovou kordulu (10 krejcarů), šátek (25 krejcarů), šatu černou (15 krejcarů), modrou atlasovou kordulu (40 krejcarů), šatu zlatou (15 krejcarů), punčochy (12 krejcarů), plachtu (1 zlatý), rukávce (14 krejcarů). Ze zde uvedených oděvních součástí se 20. století nedočkaly nebo se objevují jiţ jen sporadicky na jeho počátku - rubáč, šata, plachta a soukenný koţíšek27. Ze záznamů je také zřejmé, jak hodnotné v té době oblečení bylo. Josef Klvaňa ve spisu Kroje lidu moravského doplnil popis krojů řadou černobílých fotografií krojů. Nesmíme opomenout Klvaňovu kapitolu Lidové kroje na Moravském Slovensku v Niederleho Moravském Slovensku. Josef Klvaňa, který do Českého lidu přispíval 26

Rekonstrukce slavnostní formy hanácko-slováckého kroje. Průběh rekonstrukce.

27

Dostupné z: http://www.muzeumhustopece.cz ,cit. 3. 12. 2012. Nezhodová, Soňa.: Horní Bojanovice – putování staletími, c. d., s. 222.

- 14 -

významným způsobem, Horní Bojanovice přímo zmiňuje ve svém příspěvku Kolikerý jest kroj na moravském Slovensku28. Ve sborníku k Národopisné výstavě českoslovanské píše Klvaňa kapitolu o moravských krojích29. Poměrně značnou část své práce věnovala lidovým krojům a výšivkám Miroslava Ludvíková30. Ve své knize Moravské lidové kroje - stručný přehled uvádí pouţívané materiály, střihový rozbor ţenského i muţského kroje a kromě popisů krojů jednotlivých regionů stojí za zmínku slovníček odborných a nářečných výrazů31. Fotografiemi a ilustracemi je doplněna další kniha Ludvíkové Kroj brněnského venkova. Další práce Miroslavy Ludvíkové vyšla v roce 1966 v Časopisu Moravského muzea K otázce jiţních hranic brněnského kroje (kroj na Ţidlochovicku). Za upozornění stojí, ţe Josef Klvaňa, stejně jako Miroslava Ludvíková řadí Hanácké Slovácko a jeho kroj pod okolí Brněnska,32 a nevyčleňuje je jako samostatnou oblast tak, jak je tomu dnes. Mnoho dalších autorů, kteří se věnovali krojům a výšivkám, vydávalo své příspěvky v jednom z nejvýznamnějších časopisů pro nás - Český lid, např. Renáta Tyršová, Jan Koula, František Pastrnek. V současné době za nejvýznamnější dílo zabývající se Horními Bojanovicemi povaţuji „Horní Bojanovice- putování staletími“ od Soni Nezhodové, kde je zvláštní kapitola věnující se kroji a odívání 33.

28

Klvaňa, Josef: Kolikerý jest kroj na moravském Slovensku? Český lid 5, 1896, s. 273-277. Klvaňa, Josef: Kapitola kroje: II kroj moravský a slezský, A: Kroje moravské. In: Klusáček, Karel – Kovář, Emanuel – Niederle, Lubor – Schaffer, František – Šubert, František: Národopisná výstava českoslovanská. Praha: J. Otto, 1895, s. 170-189. 30 Ludvíková Miroslava- česká etnografka, odborná pracovnice etnografického oddělení Moravského muzea v Brně. 31 Ludvíková, Miroslava: Moravské lidové kroje - stručný přehled. Praha: Ústřední dům lidové tvořivosti, 1969, s. 28-31. 32 Klvaňa, Josef: Kroje lidu moravského. In: Bílý, František. Moravská čítanka. Telč: Emil Šolc, 1907, s. 22-26. 33 Nezhodová, Soňa.: Horní Bojanovice – putování staletími, c. d., s. 220-229. 29

- 15 -

4.

SLAVNOSTNÍ KROJ HANÁCKÉHO SLOVÁCKA O kroji slavnostním neboli obřadním tak, jak si jej dnes představujeme, můţeme uvaţovat

aţ s obdobím po zrušení nevolnictví, které svým patentem ze dne 1. listopadu 1781 zrušil císař Josef II. Do té doby neměl poddaný lid svobodu prakticky ani v oblékání. Oděv obyčejného lidu, u kterého převládala bílá barva, v té době podléhal direktivám vrchnosti, která do jisté míry určovala, co budou poddaní nosit. Aţ s ukončením nevolnictví se začal mezi lidem vytvářet slavnostní typ oděvu, který se výrazně nelišil od běţného kroje. Hojně se pouţívaly syté výrazné barvy. Bílá barva nebyla oblíbená, byla povaţována za smuteční. Svojí roli sehrála také dostupnost materiálů, která se zlepšila s nástupem průmyslové revoluce a strojní výrobou. Původní bílý oděv z konopí začal být nahrazován bavlněnými plátny, která začala být dostupná zejména v okolí měst, jako bylo Brno, kde prudce narůstala textilní výroba. To však neznamenalo, ţe by oblečení ztrácelo v první polovině 19. století na své, v té době vysoké hodnotě, pouze materiály byly kvalitnější, dostupnější a barevnější. Soňa Nezhodová uvádí, ţe doma se šily prakticky jen košile. Na vesnici v té době byly nůţky i ţehličky poměrně vzácné, téměř po celou první polovinu 19. století se pouţívá vál či mandl na válení šatů na rovné hrubší součásti. Jednotlivé střihové díly na košile se většinou trhaly. Proto byl střih košil povětšinou podélného ponča. Ostatní oděvní součástky si lidé nechávali šít. Slavnostní kroj Hanáckého Slovácka v období svého vrcholného stádia (1830–1850) charakterizovaly syté a tmavé barvy, svébytná stylizovaná výšivka a jednotná forma (typ) od Hustopečska přes Kloboucko aţ po Ţdánicko. Dalo by se říci, ţe to byla variace na jedno téma. Rozhodující vliv na jeho podobu měla, stejně jako u jiných krojů, vojenská uniforma – v tomto případě husarské vesty a kabátce zvané dolmany, které vynikaly bohatou prýmkovou a knoflíkovou výzdobou a byly inspirací při vytváření vzhledu muţské korduly. Zvláštností bylo prosazení výrazného prýmkování i v ţenském kroji.

- 16 -

5.

SLAVNOSTNÍ KROJ HORNÍCH BOJANOVIC Slavnostní kroj Horních Bojanovic byl v první polovině 19. století prakticky stejný, jako

na celém Hanáckém Slovácku, aţ do roku 1848, kdy dochází k rozdělení na severní a jiţní variantu a jednotlivé obce se začínají lišit. V roce 2009 Soňa Nezhodová specifikovala ještě další krojovou variantu ovlivněnou Podluţím. Kroj Horních Bojanovic řadíme spolu s krojem obcí Bořetice, Čejkovice, Kobylí, Němčičky, Starovičky, Velké Pavlovice, Šakvice a novooosídlenecké Hustopeče k jiţní variantě. Slavnostní varianta kroje se dnes nosí pouze na hody, na hodky a podle Veroniky Kokešové se v kroji chodí do okolních obcí na krojové zábavy. Jeho funkce je především estetickoreprezentativní. Změny ve vývoji kroje od konce 19. století byly jak u ţenského kroje, tak u muţského. Původní tvar sukně ţenského kroje byl uţší a ještě počátkem minulého století je silueta postavy štíhlejší, zpravidla bývala jedna spodnička. Na dochovaných fotografiích, které ze svého rodinného archivu poskytla paní Marie Jägrová a paní Ludmila Procházková, je vidět, jak kroj vypadal. U dnešního kroje je aţ šest spodniček, coţ vizuálně deformuje postavu a Soňa Nezhodová o takové ţenské postavě říká, ţe má trupík místo trupu, coţ je dobře viditelné na obr. 37, kde je stárka Veronika Kokešová v kroji. Jak je vidět podle sukně, začíná pas jiţ na ţebrech a úplně se ztrácí oblast břicha. Také došlo ke zmenšení věnce. Muţský kroj prodělal v průběhu století změny v obuvi, střihu kalhot a vzhledu opasku. Jiţ na konci 19. století není součástí kroje černý šátek nákrčník. Počátkem 20. století je objevuje kosérek na klobouku, který se dle dochovaných fotografií na konci 30. let ztrácí. Jak je zřejmé z dochovaných fotografií, ţeny nosily kroj mnohem častěji neţ muţi a i v době okolo první světové války a za první republiky nosili někdy muţi i při slavnostních příleţitostech civilní oděv (obr. 36), případně jen ozdobený voničkou. Bylo tomu tak v důsledku většího styku muţů s městským způsobem oblékání a módou, zejména v důsledku cestování za prací do Brna a dalších měst. Paní Zuzana Procházková si v průběhu mého výzkumu posteskla, ţe zatímco v okolních obcích krojovaných přibývá, v Horních Bojanovicích jsou na ústupu, nové kroje si nikdo moc pořizovat nechce a je otázkou, jestli za pár roků bude ještě někdo chtít dělat stárky.

- 17 -

5.1

MUŢSKÝ KROJ

5.1.1

Košile

obr. 1 Celkový pohled na košili.

obr. 2 Detail výšivky monogramu na hrudi.

Rekonstrukce kroje, muzeum Hustopeče. Foto autor.


Košile (košula) je z bílého plátna. Na obr. 1 a 2 je krojová košile ze zrekonstruovaného původního slavnostního kroje vystaveného v muzeu v Hustopečích, tak, jak vypadala v první polovině 19. století. Byla to jedna z mála krojových součástek, které se šily doma. Většinou si kroje lidé nechávali šít. Střih nebyl přizpůsobený tělu, košile se šila z rovných dílů, široký rukáv byl u zápěstí všit do úzké manţety, límec u krku byl stojatý a okolo něj byl uvázaný černý šátek (nákrčník). Jediná výšivka košile kromě monogramu na hrudi byla okolo ramen a na konci rukávu okolo zápěstí, jak je patrné z obr. 3 a 4. Na krku a rukávech byla košile zavázána tkanicí.

- 18 -

obr. 3 Detail výšivky a zavázání rukávu.

obr. 4 Detail ramenní výšivky.



Koncem 19. století se začínají nosit košile městského střihu zapínané u krku na knoflíky. Knoflíky nahradily také tkanici zavazující rukáv u zápěstí. Na obr. 21 z roku 1919 je patrné, ţe i tak střídmé zdobení rukávů košile mizí, ztrácí se i šátek nákrčník, ale zůstává stojatý límec. Na dochované fotografii (obr. 22) z roku 1958, je však jiţ opět vyšívaný rukáv okolo zápěstí a je patrná bohatá barevná výšivka s květinovými motivy na přední části košile přes prsa aţ na břicho. V této podobě vzhled košil zůstal stejný aţ do dnešní doby, jak je zřejmé z fotografií pořízených v rodině Procházkových na hodech v letech 2011 a 2012 (obr. 5 a 6). Košile se stále šije z jemného bílého plátna a je nabírána pouze do manţet. Výšivka na prsou má mnoho variant, jejich vzory se vzájemně půjčovaly a nikdy neměly specifický místní ráz. Košile má stojatý límeček, náprsenku a manţety lemovány krajkou. V první polovině 20. století se místo výšivky aplikovala i bílá háčkovaná mříţka, která se našila na náprsenku a manţety a provlékala se jí barevná stuha. Např. v první hodovní den červená, druhý modrá.

- 19 -

obr. 5 Krojová košile Miroslava Procházky.

obr. 6 Petr Procházka v krojové košili.

Horní Bojanovice 2011. Foto autor.

5.1.2


Kalhoty

obr. 7 Kalhoty svobodného mládence.

obr. 8 Detail uvázání nohavic u kolen.


- 20 -


Kalhoty (gatě, koţenky) u původního kroje (obr. 7) byly z jelení kůţe a měly ţlutou barvu. U svobodných mládenců měly délku pod kolena a byly dole staţené řemenem (detail na obr. 8). Ţenatí muţi měli kalhoty s dlouhými úzkými nohavicemi zastrčenými do vysokých koţených bot. Na koţenkách byly vyšívané boční švy, přední a zadní šev po rozkrok a boční punt. Po roce 1848 je začínají nahrazovat černé látkové kalhoty, které se barevně sjednocují s vestou. Jako materiál k jejich výrobě bylo pouţíváno většinou sukno, některé prameny uvádějí i cajk (pevná bavlněná látka). Nejvšednější variantou byly plátenice – pracovní oděv původně z konopí. K zániku muţských kalhot – koţenek přispěl i úpadek jirchářského řemesla, v důsledku čehoţ se ztráceli zkušenosti s přípravou a zpracováním jelení kůţe. Počátkem 20. století se nosily kalhoty zastrčené do vysokých holínek, jak je vidět v detailu na obr. 34. Mezi roky 1956-1988, kdy se ke kroji nosily polobotky, se u kalhot pouţívá klasický střih nohavic (obr. 35 a 36). Po roce 1988 se do kroje vrací holínky a v důsledku toho se mění střih nohavic a kalhoty se od kolen dolů zase zuţují. Paní Marta Kohnová, která šila pro rodinu Procházkových kalhoty ke kroji, na spodek nohavic přišívá gumu, aby kalhoty drţely správně v nohavicích a nevyhrnovaly se.

obr. 9 Detail gumového úchytu na nohavici kalhot.

obr. 10 Detail kapsy krojových kalhot Miroslava Procházky,



- 21 -

5.1.3

Vesta - kordula

obr. 11 Vesta pohled zpředu.

obr. 12 Detail výšivky límce a uvázání šátku.



Vesta neboli kordula byla ušita ze sukna a v první polovině 19. století měla tmavomodrou, červenou nebo černou barvu, kterou vidíme na zobrazené rekonstrukci na obr. 11-13. Byla vyšívána vlnou a byla mnohem více zdobená neţ dnes. Inspirací jí byla tehdejší husarská uniforma. U svobodných mládenců bylo prýmkování zlatoţluté a kordula byla lemována červeným suknem. Ţenatí muţi měli prýmkování zelené a lemování korduly bylo modré. Detail výšivky stojatého límce je patrný na obr. 12. Na obr. 11 a v detailu na obr. 12 je vidět slavnostní kapesník, který je upevněn spínacím špendlíkem. V originále se vyšívaný slavnostní kapesník (obr. 14) uvazoval do horní dírky vesty. Bohatá výšivka byla i na zádech v bederní části vesty (obr. 13), kde byly ozdobné sklady (sošky). Soňa Nezhodová uvedla, ţe se kordula nikdy neprala.

- 22 -

obr. 13 Detail výšivky spodní části zad,

obr. 14 Soňa Nezhodová drţí pánský obřadní kapesník.



Po roce 1848 se kordula přestává zdobit a barevně se s kalhotami sjednocuje na černé barvě, která zůstala do dneška. Současná podoba vesty (obr. 15) se za poslední století prakticky nezměnila, jak je zřejmé z obr. 21, 22 a 41. Dnešní vesta slavnostního kroje má černou barvu, v rodině Procházkových jsou vesty podšity bílou podšívkou, jsou červeně lemované a na kapsách a spodní části zad na skladech mají velmi jednoduchou červenou výšivku, kterou vyšívala paní Kohnová. Na levé straně prsou je vesta ozdobena voničkou (obr. 16), vyrobenou z umělých květin a korálků, na níţ jsou připevněny tři stuhy v barvě bílé, modré a růţové, které sahají délkou skoro aţ k zemi. Voničku dostává stárek od své stárky. Ozdobení vesty voničkou a stuhami je vidět mj. i na obr. 22 z roku 1958. Délka vesty zůstala stejná jako u původní kordule do pasu.

obr. 15 Vesta Miroslava Procházky.

obr. 16 Detail voničky.



- 23 -

obr. 17 Detail skladu a výšivky na zádech vesty.

obr. 18 Detail výšivky na kapse vesty.


5.1.4


Klobouk

obr. 19 Původní klobouk.

obr. 20 Klobouky Miroslava a Petra Procházkových.



Nezbytnou součástí slavnostního kroje byl a je klobouk - šmukáč.

S největší

pravděpodobností se k výrobě klobouku slavnostního kroje pouţívala plsť, doloţit se to nedá, protoţe se ţádný nedochoval. Na obr. 19 je zrekonstruovaný klobouk v původní podobě, který je vystaven v muzeu v Hustopečích u Brna. Takto vypadal zhruba od 80. let 18. století aţ do poloviny 19. století. Klobouk byl černé barvy, velmi široký, aţ 55 cm v průměru, vpředu mírně prohnutý – „na skyvku“. Po obvodu byla k vyztuţení pouţita dřevěná výztuha (lušňa). Kromě okraje a vrcholu byl souvisle pošit šmukem – korálky, textilní drát, dracoury, flitry. U svobodných muţů byla vpředu umístěná trojcípá vonička svázaná červenou stuhou. Nejmarkantnější změnou ve vývoji vzhledu je velikost klobouku. Od poloviny 19. století se

- 24 -

průměr klobouku zmenšuje a začátkem 20. století je velikost prakticky stejná jako u dnešních klobouků (obr. 20). Menší změny jsou u zdobení klobouků. Koncem 19. století k výzdobě voničky přidávají zrcátka a objevuje se také kosérek, coţ je paví, pštrosí nebo nejčastěji bílé kohoutí pero - odznak dospělosti a udatnosti. Kosérek je patrný na dobových fotografiích z 20. let 20. století (obr. 21). Podle Josefa Klvani móda zdobení kosérkem přišla z chorvatských vesnic na jihu. Na fotografiích z 30. -50. let 20. století se jiţ kosérek neobjevuje.

obr. 21 Hornobojanovický kroj ( r.1919). Foto převzato z knihy Horní Bojanovice-putování staletími.

5.1.5

obr. 22 Hornobojanovický kroj (r. 1958). Na snímku Ludmila Procházková. Foto archiv rodina Procházkova.

Opasek

obr. 23 Opasek pohled zpředu.

obr. 24 Opasek pohled zezadu, detail výšivky,



Neodmyslitelnou částí muţského kroje v Horních Bojanovicích byl opasek. Původní opasek byl koţený, široký, tmavé barvy. K jeho zapínání byly pouţívány podle šířky 2-3 - 25 -

přezky a zapínal se vpředu. Byl zdobený, vyšívaný pavím brkem a nesměl na něm chybět monogram majitele. Jeho vzhled, zejména šířka nebyla jednotná, někdo měl i tři a více přezek, byla to individuální záleţitost a záleţelo na kaţdém jednotlivci, jak opasek vypadal. To však nic nemění na skutečnosti, ţe byl významnou součástí kroje. Na to, jak vypadal opasek koncem 19. a počátkem 20. století si ţádný z respondentů nedokázal vzpomenout, ale z dochovaných fotografií je zřejmé, ţe byl tmavý, bez zdobení a měl běţnou kovovou přezku. Na některých dochovaných fotografiích je vidět, ţe stárek nemá pásek vůbec a kalhoty má na kšandách (obr. 25), ale to bylo dle respondentů jen velmi zřídka.

Obr. 25 Na snímku patrné u stárka pouţití kšand místo opasku (okolo r. 1935). Foto archiv rodina Jägerova.

Po druhé světové válce se začíná nosit koţený opasek zdobený cvoky, vzhledově jiţ vypadající stejně jako dnešní opasek (obr. 26 a 27). Tato skutečnost je patrná na fotografii z roku 1958 (obr. 22), zatímco na obr. 21 z roku 1919 je vidět pouze tmavý nezdobený pasek. Způsob zapínání opasku se vrací k původnímu způsobu zapínání přezkami tak, jak tomu bylo v první polovině 19. století. Na obrázcích 28 a 29 je vidět způsob podšití filcem u opasků nošených v současné době bratry Procházkovými. Zde zobrazené opasky vyrobil dnes jiţ zesnulý pan Bohumil Kohn, manţel paní Marty Kohnové z Brna, která ušila téměř všechny

- 26 -

krojové součásti současného muţského i ţenského slavnostního kroje, které jsou zobrazené v mé práci s výjimkou selské košilky a rukávců. Vyšívání opasku pavím brkem se v Horních Bojanovicích jiţ dlouho nepouţívá. I v jiných regionech je dnes velice vzácné a často bývá nahrazováno paví pero světlou kůţí. Podle Soni Nezhodové vyšívání pavím brkem u nás zhotovuje jiţ jen pan Hýţe ve Zlíně, jinak toto řemeslo u nás zaniklo. Jako učební obor se vyšívání pavím brkem vyučuje v rakouském Salernu.

obr. 26, 27 Opasky ke kroji - rodina Procházkova. Horní Bojanovice 2012. Foto autor.

obr. 28, 29 Detail podšití opasků filcem - rodina Procházkova. Horní Bojanovice 2012. Foto autor.

- 27 -

5.1.6

Boty Nedílnou součástí slavnostního kroje jiţ od jeho vzniku byly na míru ručně šité vysoké

koţené boty s malým podpatkem a rovným okrajem, které nosili muţi v celém regionu. Ty se ke kroji nosí aţ do dneška. Výjimkou bylo období mezi roky 1956–198834. Paní Ludmila Procházková k tomu říká „ To bylo, kdyţ byl Joţa Balšínek za hlavního stárka. Jeden ze stárků měl tak velkou nohu, ţe na něj nemohli sehnat holínky“ a paní Marie Jägerová k tomu dodává „ Však se jim na pouti všici smíli, ţe nemají na boty!“ Osobně si pamatuji, ţe kdyţ jsem byl poprvé na hodech v Horních Bojanovicích v roce 1987, tak ještě stárci měli polobotky. Na snímku zrekonstruovaného slavnostního kroje vystaveného v muzeu v Hustopečích (obr. 30), jsou vidět modré punčochy ke kolenům, znak svobodných mládenců, přesahující vysoké koţené boty. Dokladem nošení vysokých bot ke slavnostnímu kroji jsou obr. 33 a v detailu obr. 34 z počátku minulého století. Boty slavnostního kroje v Horních Bojanovicích měly vţdy koţenou podráţku. Miroslav Procházka ml. má na svých holínkách podpatek zdobený mosazí, coţ není typické pro Horní Bojanovice, ale podle jeho slov se mu to víc líbilo, a proto si pořídil holínky s mosazným podpatkem (obr. 31 a 32). I dnes jsou holínky ručně šité, a proto je jejich pořízení poměrně nákladnou záleţitostí. Zobrazené boty Miroslava Procházky ml. nechala na zakázku ušít jeho matka paní Zuzana Procházková v roce 2007 u pana Janulíka v Kosticích za téměř 6000,- Kč. Dnes v této ševcovské tradici pokračuje jeho vnuk Martin Tomaštík v Josefově u Hodonína. Nošení černých polobotek a s tím související jiný střih kalhot je patrný z obr. 35 (respondent Miroslav Procházka st. čtvrtý v pořadí) a v detailu na obr. 36.

34

Nezhodová, Soňa.: Horní Bojanovice – putování staletími, c. d., s. 224

- 28 -

obr. 30 Koţené boty.

obr. 31 Muţské koţené boty Miroslava Procházky ml.



obr. 32 Detail mosazí okovaného podpatku Miroslava Procházky ml. Horní Bojanovice 2012. Foto autor.

obr.33 Svatba v Horních Bojanovicích okolo r. 1910. Foto archiv rodina Procházkova.

- 29 -

obr. 34 Detail obuvi.

obr. 35 Hodový průvod v Horních Bojanovicích (1985).

obr. 36 Detail nohavic kalhot a obuvi.

Čtvrtý v pořadí Miroslav Procházka st. Foto archiv rodina Procházkova.

5.1.7

Máznice Kaţdý stárek musí být na hody vybaven máznicí (obr. 37), pentlemi nazdobenou

skleněnou lahví o obsahu cca 0,5 litru, ze které, jak říká paní Procházková, si zavdává v průběhu průvodu.

obr. 37 Nazdobená máznice.

obr. 38 Stárci drţící v rukou máznice (okolo 1935).


Foto archiv rodina Procházkova.

Z dochovaných fotografií je zřejmé, ţe máznici nosili krojovaní stárci na hodech jiţ ve 40. letech 20. století. O tom, ţe by byly máznice součástí výbavy stárků na konci

- 30 -

devatenáctého, nebo počátkem dvacátého století se mi nepodařilo sehnat důkazy, ani svědectví. Ani na fotografiích, které jsem měl moţnost vidět, se neobjevují.

. obr. 39 Manţelé Matouškovi – rodiče paní L. Procházkové. Svatební foto (civilní oděv ţenicha, nevěsta v kroji) 1938. Foto archiv rodina Procházkova.

obr. 40 Paní Szymusiková roz. Frídlová -matka paní M. Kohnové (pokrývka hlavy šátek turečák). Foto archiv rodina Kohnova.

- 31 -

obr. 41 Petr Procházka v kroji. Horní Bojanovice 2011.

obr. 42 Veronika Kokešová v kroji. Horní Bojanovice 2011.

Foto autor.

Foto autor.

- 32 -

5.2

ŢENSKÝ KROJ

Obr. 43 Dívčí kroje naskládané v truhle paní Ludmily Procházkové. Foto autor.

5.2.1 Selská košilka Podle rekonstrukce původního kroje z první pol. 19. století byly rukávce košilka s rukávy (obr. 44). Rukávy byly podkasané, košilka měla v oblasti ramenních švů a na konci rukávů výšivku a konce rukávů byly zdobeny krajkou a byly zavázány červenou stuhou (obr. 45).

- 33 -

obr. 44 Nakasané rukávce košilky.

obr. 45 Detail výšivky a ovázání rukávců mašlí.



Od konce devatenáctého století dochází ke změně. Rukávce se oddělují od košilky, která zůstává jako samostatný spodní díl kroje. Košilce se podle paní Marie Jägerové v Horních Bojanovicích říká selská košilka a je tomu tak, co pamatuje. Košilka zobrazená na obr. 46 patří paní Ludmile Procházkové, která jí zdědila po své babičce. Podle jejích slov je tato košilka skoro 100 let stará a dědí se v rodině z generace na generaci. Je vidět jednoduchý střih, na konci krátkých rukávů je patrná jednoduchá ruční výšivka s naturalistickým vzorem a krajka (obr. 47). V Horních Bojanovicích je košilka samostatný krojový díl, stejně jako rukávce. V obcích, kde se nosí dosud rukávce z neprůhledného plátna, (většinou severní varianty), se košilky uţ nenosí.

obr. 46 Selská košilka paní Ludmily Procházkové.

obr. 47 Detail výšivky a krajky rukávu selské košilky.

Foto autor.

Foto autor.

- 34 -

5.2.2 Rukávce a krejzl

obr. 48 Košilka s přišitými rukávci a krejzlem.

obr. 49 Detail ručně vyrobeného krejzlu ( okolo r 1920).

Foto autor.

Foto autor.

Na selskou košilku se oblékají rukávce, které se spolu s krejzlem přišívají na vrchní košilku. Podle paní Ludmily Procházkové je to prostě taková košilka, jiný název pro ni nemá. Rukávce, které jsou na obr. 48, jsou v rodině paní Procházkové stejně dlouho jako výše popsaná selská košilka. Rukávce jsou nakasané, průhledné a jsou ušité ze skleného tulu. Takto tento materiál nazývají paní Marie Jägerová, paní Ludmila Procházková i paní Marta Kohnová, která je dámská krejčí. Podle Soni Nezhodové by se mělo jednat o průhledný batist. Rukávce jsou průsvitné z důvodu, aby byla přes ně vidět výšivka na rukávech selské košilky. Na koncích jsou zdobené krajkou. Po oblečení se rukávce zavazují stuţkou, stejně jako tomu bylo u původního kroje Hanáckého Slovácka. Krejzl, který je celý krajkový, v detailu na obr. 49, byl ručně paličkovaný a je přišitý ke košilce. Do 50. let 20. století byl krejzl na kroji poloţený přes ramena, jak je vidět na obr. 25. Od poloviny 20. století nosí stárky v Horních Bojanovicích krejzl postavený (obr. 42) a je potřeba jej silně škrobit, aby drţel nahoře. Důvod, proč došlo k jeho postavení je prozaický, „prostě se nám to víc líbilo“ – říká paní Ludmila Procházková. U původního kroje Hanáckého Slovácka byl krejzl plátěný, vyšívaný a po obvodě ozdobený krajkou (obr. 44). Byl poloţený na ramenou.

- 35 -

5.2.3 Spodnička a jelita Ţenská silueta byla u původního kroje štíhlá, pouţívala se maximálně jedna spodnička. Od konce 19. století se silueta sukně začíná rozšiřovat přidáváním spodniček. Po druhé světové válce se počet pouţívaných spodniček ustálil na čtyřech aţ pěti spodničkách. Paní Ludmila Procházková uvádí, ţe dnes v některých rodinách pouţívají i více neţ pět spodniček. Podle paní Marty Kohnové se začínají pouţívat tzv. jelita k rozšíření obvodu sukně okolo pasu ve 40. letech 20. století, některé materiály však tuto výstrojní součástku datují jiţ na konec 19. století35. Z dochovaných fotografií se to nedá jednoznačně určit, je však zřejmé, ţe silueta ţenské postavy v sukni byla počátkem 20. století byla štíhlejší.

obr. 50 Jelita k rozšíření pasu. Foto autor.

obr. 51 Způsob oblékaní jelit (demonstrace). Foto autor.

Jelita jsou plátěné válce přišité k malé vestičce, které se dříve plnily senem. V současné době se k jejich plnění pouţívá molitan. Způsob oblékání jelit je demonstrován na obr. 51. Na jelita se obléká krátká spodnička, nazývaná podhrňovačka, zdobená krajkou (obr. 52). Na ní se potom upevňuje pět, také krajkou zdobených spodniček (obr. 53).

35

Nezhodová, Soňa: Hanácké Slovácko a jeho slavnostní kroj. In: Nezhodová, Soňa a kol.: Příspěvky z rekonstrukce slavnostního kroje a moţnosti její aplikace v praxi. Edice města Hustopeče. 4 svazek, 2009, s. 12.

- 36 -

obr. 52 Paní Marie Jägerová a paní Ludmila Procházková

obr. 53 Veronika Kokešová s oblečenými spodničkami.

oblékají Veronice Kokešové spodničku podhrňovačku.

Foto autor.

Foto autor.

Oblékání a správné uvázání spodničky je velmi důleţité pro budoucí celkový vzhled oblečeného slavnostního kroje. Pokud nejsou spodničky uvázány správně, na postavě stárky se ztrácí trup, a jak jsem jiţ uvedl v kapitole 5 na str. 16, dochází k efektu tzv. trupíku. K oblékání spodniček, u kterého jsem byl přítomen na hodech v roce 2012, bylo potřeba dvou zkušených pomocnic. Všechny spodničky jsou hodně naškrobené, a kdyţ jsem měl příleţitost si na ně sáhnou, působily na dotek dojmem, jako by byly laminované. Návod na správné škrobení má paní Ludmila Procházková nalepený uvnitř truhly, kde má uloţené kroje (obr. 55).

obr. 54 Skládaná a silně škrobená spodnička.

obr. 55 Návod na škrobení spodniček a sukní.

Foto autor.

Foto autor.

- 37 -

5.2.4

Sukně - brokátka V první polovině 19. století byla sukně plátěná a barevně pruhovaná. U rekonstrukce

vystavené v muzeu v Hustopečích je sukně prezentovaná jako červeně pruhovaná. Byla delší, aţ do půli lýtek. Na rozdíl od dnešního provedení materiál ani barva svrchní sukně neodpovídaly materiálu kordulky. Počátkem 20. století se při výrobě sukní přechází na brokát. Paní Kohnová uvádí, ţe jiţ její matka měla ve 30. letech 20. století brokátovou sukni. Sukně byly delší, ke zkracování dochází aţ později, a nebyly tolik škrobené a varhánkované jak dnes. Před druhou světovou válkou a v 50. letech 20. století byly sukně většinou stejné barvy a ze stejného materiálu jako kordulka, ale na některých dochovaných fotografiích je vidět, ţe se liší. To bylo v případě, ţe byla kordulka ušita z tmavého saténu. Tato skutečnost je dobře patrná na obr. 40. Dnes jsou sukně a s nimi i spodničky hornobojanovského kroje kratší, neţ v předválečném období, délka sukní je nad kolena (obr. 56). Porovnat délku sukní je moţno na obr. 40 a 42. U dnešního kroje je sukně ušita z brokátu a jedná se o stejný materiál, ze kterého se šije kordulka. Sukně je na spodní části obšitá krajkou a je ozdobena několika pásky krajkových nebo flitrových prýmků, jak je patrné v detailu na obr. 57. Obléká se přes hlavu a je navlečená na poslední spodničce škrobenici. V pase se uvazuje všitým plátěným páskem.

obr. 56 Hody v Horních Bojanovicích 1984.

obr. 57 Sukně brokátka. Foto autor.

Stárek Miroslav Procházka st. Foto archiv rodina Procházkova.

- 38 -

obr. 58 Veronika Kokešová obléká brokátku. Foto autor.

5.2.5

obr. 59 Detail zdobení. Foto autor.

Zástěra U původního hanácko-slováckého kroje byla zástěra velmi široká a skládala ze dvou

pruhů spojených tzv. stínkem. Vkládaly se do empírově zvýšeného límce, přes nějţ se dozadu uvazovala široká stuha. Je to dobře patrné na obr. 44. K nejoblíbenějším zástěrám patřily ty, které se vyráběly technikou šité batiky.

obr. 60 Zástěra Veroniky Kokešové z bílého brokátu. Foto autor.

obr. 61 Detail tištěné ozdoby a stuţkou obšitého kanýru. Foto autor.

Na konci 19. století a v průběhu první poloviny 20. století nebyla jednotná forma zástěr, jak vypovídají dochované fotografie. Někdy se objevuje zástěra jednobarevná, jindy přímo bílá, ale většinou byly oblíbené světlé barvy. Podle paní Marty Kohnové byly tyto zástěry v mnoha případech i plátěné. Některé zástěry byly zdobené vyšívaným pásem s květinovým motivem ve spodní třetině přes celou šíři zástěry. Zdobný pás na zástěře je dobře patrný na

- 39 -

svatební fotografii manţelů Matouškových, rodičů paní Ludmily Procházkové, z roku 1938 (obr. 39). Téměř vţdy byly zástěry nazdobené po obvodě přišitou krajkou, nebo naskládaným kanýrem ze stejného materiálu jako zástěra. Kanýr byl po obvodě olemovaný barevnou mašlí. Od 50. let 20. století se zástěra u slavnostního kroje šije jiţ téměř výhradně z bílého brokátu. Je olemovaná skládaným kanýrem, který je dokola z obou stran obšitý mašlí stejné barvy, jako je barva mašle a prýmků kordule (obr. 60). Stejně jako v polovině minulého století je ve spodní třetině přes celou šířku zástěry vyšívaný nebo malovaný ozdobný pás s květinovým motivem – detail na obr. 61. Paní Marta Kohnová, která šila zástěru zdokumentovanou na obr. 60 uvedla, ţe po nastříhání brokátu na patřičnou velikost se polotovar zástěry odvezl do Brumovic, kde se na něj nechal natisknout ozdobný pás. Teprve potom zástěru doma došila a ozdobila kanýrem. Pro jiné zástěry, které šila ke slavnostnímu kroji, se pás v Brumovicích nechal vyšívat. Dnes jsou zástěry menší a kratší neţ v polovině 20. století. Tento fakt lze doloţit porovnáním fotografií (obr. 40 a obr. 42).

5.2.6

Kordulka Jednou z nejvýraznějších částí původního ţenského kroje byla bohatě zdobená vesta-

kordulka, jejíţ rekonstrukci v podobě, jak vypadala v první polovině 19. století, vidíme na obr. 44. Za nejprestiţnější se povaţovala vyšívaná, soukenná. K hlavním zdobným prvkům patřily prýmky a stuhy, vyšívání se provádělo vlnou. Vzhledově se kordulka příliš neměnila ani v průběhu 19. a 20. století. Hlavní rozdíl je v pouţívaných materiálech a kordulka původního hanácko-slováckého kroje měla bohatší vyšívání. Jiţ počátkem 20. století se k šití kordulky pouţívá tmavý samet (obr. 40). Pokud byl k výrobě kordulky pouţit brokát, který se začíná pouţívat u hornobojanovického kroje v první polovině 20. století, byla kordulka ze stejného brokátu jako sukně. Podle paní Kohnové se brokát pouţívaný dříve materiálově lišil od brokátu pouţívaného v současné době.

- 40 -

obr. 62 Slavnostní kordulka Veroniky Kokešové.

obr. 63 Kordulka všedního kroje Heleny Kokešové.

Foto autor.

Foto autor.

Na obr. 62 je slavnostní kordulka Veroniky Kokešové z modrého brokátu. Barva prýmek vyšívaných bavlnou je stejná jako barva naskládané stuhy, která je obšita dokola okolo výstřihu. Celkově jsou v rodině Kokešů tři varianty slavnostního kroje. Kromě modré varianty vyobrazené na obr. 62, mají ještě ţlutou variantu kombinovanou s modrou stuhou a prýmky a variantu červenou s bílým lemováním. Kromě slavnostních kordulek, které se dnešní době nosí, jak jsem uvedl pouze na hody, hodky a krojové zábavy, se na méně sváteční příleţitosti nosí všednější varianta kroje, u které se pouţívají obyčejnější materiály, a která je zdobená pouze vyšíváním. Kordulka všednějšího kroje je na obr. 63.

5.2.7

Lajbl Součástí původního hanácko-slováckého kroje byl do chladného počasí v první

polovině 19. století lajbl (slovo pochází z německého Leibl-ţivůtek). Šlo o kabátek, který byl součástí ţenského i muţského kroje. Ţenský lajbl měl dvě varianty. První byla zimní varianta, byl to lajbl s beránčím koţíškem a s koţešinovým lemováním, pro které se pouţívaly různé koţešiny, třeba i kuní či veverčí. Druhá varianta byla méně teplá bez koţešinové vloţky. Hlavním materiálem bylo sukno. Soňa Nezhodová z muzea v Hustopečích uvedla, ţe u "teplých" variant při výzkumech narazili na variantu černou a modrou, u méně teplých i na variantu bílou. Muţské lajbly byly hlavně modré a bílé. Neměli zimní variantu, protoţe v zimě - 41 -

nosili muţi regulérní koţichy. Hlavním materiálem pro výrobu lajblu bylo sukno. Některé zdroje podle Soni Nezhodové uvádí i flanel, ale ten nikde ve sbírkách Hanáckého Slovácka nebyl nalezen. Všechny dochované lajbly byly ze sukna. Přední část lajblu byla zdobena prýmkováním a výšivkou, vyšívané byly i konce rukávů.

obr. 64 Lajbl. Rekonstrukce kroje, muzeum Hustopeče. Foto autor.

obr. 65 Hornobojanovický plátěňák. Foto archiv rodina Jägerova.

V Horních Bojanovicích se zimní varianta lajblu jiţ počátkem 20. století neobjevuje. Na všech dochovaných fotografiích, které jsem měl k dispozici, byly varianty bez koţešiny. Na svatební fotografii z roku 1910 (obr. 33), je tato skutečnost dobře patrná. Při mém výzkumu všechny respondentky pouţívaly pro označení této oděvní součástky výraz plátěňák. Paní Ludmila Procházková i paní Marie Jägerová mi uvedly, ţe název lajbl se v Horních Bojanovicích nepouţíval. Pokud měla ţena oblečený plátěňák, neměla jiţ oblečenou kordulku. Paní Marta Kohnová uvedla, ţe plátěňák byl ze stejného materiálu jako sukně. To znamená, ţe většinou se jednalo o brokát, i kdyţ připustila, ţe výjimečně mohl mít někdo plátěňák i ze sametu, nebo plátna. Přední část plátěňáku byla zdobena vyšíváním a stuhami, ale podle dochovaných fotografií se plátěňák nezdobil prýmky. Konce rukávů měl v délce cca 15 cm zdobené krajkou a vyšíváním. Jak je dobře patrné z obr. 65, přes plátěňák se nosil ven krejzl. Okolo pasu pak byla uvázána stuha. K méně slavnostním variantám hornobojanovického kroje se místo plátěňáku nosila jupka (obr. 66). Jupka je kabátek s dlouhými rukávy, který nemá ţádné zdobení, nebo jen minimální. Byla ušita ze stejného materiálu jako sukně a nenosil se k ní krejzl. Porovnat jupku s plátěňákem můţeme na obr. 67.

- 42 -

obr. 66 Ţena v jupce. Foto archiv rodina Jägerova.

obr. 67 Nevěsta v plátěňáku, dole sedící ţena v jupce.

.

5.2.8

Foto archiv rodina Procházkova.

Věnec

obr. 68 Zrekonstruovaný dívčí věnec.

obr. 69 Věnec Veroniky Kokešové. Foto autor.


Věnec, tato ozdoba hlavy byla vyhrazená svobodným dívkám a v původní podobě byl větší neţ dnes. Je to vidět i na dochovaných fotografiích z počátku 20. století uloţených v rodinných archivech rodin Procházkových a Jägerových. U původního slavnostního kroje byl věnec velmi bohatý a zdobil se látkovými květinami a lístky (obr. 68). Vzadu se uvazoval - 43 -

k hlavě červenými stuhami – úvazovkami. Postupně byla snaha o větší zdobení, přidávala se malá zrcátka, drátky, dracoury a další ozdoby. Jak vypadá věnec dnes, je vidět na obr. 69. Zde vyobrazený věnec byl na zakázku udělán ve Zlechově u Uherského Hradiště paní Marií Skreţinovou, které v loňském roce udělil ministr kultury titul Nositel tradice lidových řemesel v oboru výroba umělých květin. Po nasazení na hlavu se věnec vzadu zaváţe a na něj se ze shora upevní úvazovka (nejedná se o stuhu jako u původního rekonstruovaného kroje). Úvazovkou nazývá paní Ludmila Procházková ozdobné vrchní krytí věnce, které je vyrobené z poskládaných mašlí, na kterých jsou přišité perličky. Úvazovka se přiváţe k vlasům a po obvodu se přišpendlí k věnci (obr. 71). To, jak má úvazovka vypadat, není nikterak specifikováno, kaţdá stárka má úvazovku jinou. Jen pro zajímavost mohu uvést, ţe pořizovací cena zde zobrazeného věnce činila 1500,- Kč.

obr. 70 Věnec Veroniky Kokešové - pohled zezadu.

obr. 71 Paní Ludmila Procházková a Marie Jägerová upevňují

Foto autor.

5.2.9

Veronice Kokešové úvaznici na věnec. Foto autor.

Šátek Vdané ţeny po začepení jiţ ke kroji nenosily věnec, ale šátek. Jiţ od konce 19. století se

běţně ke kroji nosil šátek světlé barvy, ale na hodech, svatbách a jiných slavnostních událostech se nosil šátek zvaný turečák (obr. 39). Byl velký, barevný a na hlavě se nosil mírně naskládaný. Vnitřní část šátku byla zdobena drobnými tištěnými kvítky, široký okraj byl zdobený velkým vzorem. Na obr. 33 je dobře vidět, jak svobodné dívky s věnci, tak vdané ţeny se šátky – turečáky. Někdy se v zimě nosily jednobarevné plyšové šátky zdobené po obvodu třásněmi.

- 44 -

5.2.10

Boty a punčochy

V první polovině 19. století nosily ţeny k slavnostnímu kroji nízké koţené střevíce „s přazkama“ a punčochy červené barvy (obr. 72). Od konce 19. století nosily svobodné dívky ke slavnostnímu kroji v Horních Bojanovicích bílé punčochy, vdané ţeny nosily punčochy hnědé nebo černé barvy. Tak tomu bylo i počátkem 20. století, ale od 40. let 20. století se na dochovaných fotografiích objevují pouze bílé punčochy. Vysoké boty se šněrováním se nosí v Horních Bojanovicích jiţ od konce 19. století a jsou prakticky stejné jako dnes. Paní Marie Jägerová si nepamatuje, ţe by tomu někdy bylo jinak a na dochovaných fotografiích, které jsem měl moţnost studovat, jsem nalezl pouze jeden případ, kdy měla ţena ke kroji obuty nízké boty (obr. 40). Ale to byla naprostá výjimka i podle paní Marty Kohnové, jejíţ matka je vyfotografovaná právě na uvedeném obrázku. Paní Marta Kohnová mi nedokázala říci, proč měla tehdy její matka obuty nízké boty. Vysoké boty mají vyšší podpatek, spodní část je koţená a vrchní díl je ze sametu. Odtud pramení místní název bot „sametky“. Boty jsou celé černé s výjimkou dírek na tkaničky, které jsou bílé. I dnes se tyto boty šijí na zakázku. Výrobce je stejný jako u pánských holínek, pan Tomaštík v Josefově u Hodonína, který zdědil řemeslo po svém dědovi, panu Janulíkovi z Kostic, který šil boty ještě v roce 2007.

obr. 72 Nízké boty s přezkou.

obr. 73 Detail bot Veroniky Kokešové.


- 45 -

Foto autor.

5.2.11

Obřadní kapesník

V první polovině 19. století nosili obřadní kapesníky muţi i ţeny. Stárky je vyšívaly svým stárkům, novomanţelky novomanţelům. Kapesníky měly značné rozměry (80x80 cm) a vyšívaly se náročně s typickým střídáním dvou barev (např. červená v kombinaci se ţlutou, s hnědou, s bílou…) i obměnou technik (plochý steh, plochý steh s kříţkovým, kolem roku 1850 i dírkování). Nedílnou součástí výšivky bylo vyšité jméno a příjmení nositele/nositelky (popř. monogram) a rok stárkování či rok svatby. Ţeny nosily kapesníky v ruce (leţérně, nikoliv s pravidelným seţehlením do několika naškrobených cípů), muţi měli kapesník upevněn červenou stuţkou v nejvyšší dírce vesty a zasouvali jej dovnitř za kordulu (obr. 12). Kapesník byl podstrčen pod kordulou a zpoza ní vyčníval jeden jeho cíp36. Muţský obřadní kapesník v jeho původní podobě můţeme vidět na obr. 14. Od konce 19. století se obřadní kapesní jako součást muţského slavnostního kroje neobjevuje na ţádné dochované fotografii, kterou jsem měl moţnost vidět.

obr. 74 Obřadní kapesník Veroniky Kokešové. Foto autor. .

Ţeny a dívky nosí obřadní kapesník do dneška. Dnešní kapesník je menší, neţ u původního kroje, je dokola obšitý krajkou a v rozích je vyšívaný. Ţeny jej drţí v ruce naskládaný do vějíře, jak je patrné na obr. 42. Kapesník na obr. 74, patřící Veronice Kokešové má rozměry 40x40 cm. Paní Marta Kohnová uvedla, ţe na hodech se zhruba od 50. let 20. století aţ do konce 20. století na kordulku vzadu, kde má při tanci partner ruku, připínal 36

Nezhodová, Soňa: Současná podoba kroje. Dostupné z http://www.hanackeslovacko.cz/clanek.aspx?ArtID=162 ,cit. 23. 2. 2013.

- 46 -

vyšívaný kapesník, aby se kordulka nezašpinila. Dnes jiţ se tento kapesník nepouţívá, jako důvod paní Kohnová uvádí „Oni chlapi při tanci stejně ruku strkali pod kapesník, takţe to k ničemu nebylo“. 5.2.12

Stuhy

Ozdobou slavnostního kroje vţdy byly a jsou stuhy. Pouţívají se jako ozdoba přišité na některé krojové součástky nebo volně visící, a také jako funkční součást kroje k upevňování a vázání (okolo pasu, rukávů, upevnění věnce). U původního hanácko – slováckého kroje byly stuhy jednobarevné, velmi oblíbená byla červená barva. Aţ do 50. let 20. století se pouţívaly většinou stuhy jednobarevné. Výjimkou byla pasová stuha, která se na některých dochovaných fotografiích objevuje se vzorem, ale nedá se přesně určit, zda je malovaná nebo vyšívaná. Od 50. let 20. století se malované a vyšívané stuhy začínají pouţívat v mnohem větší míře. Objevuje se také stuha splývající od krku dolů aţ do délky sukně, která se uvazuje okolo krku úzkou stuhou. Horní Bojanovice nadále pouţívají jako jediná obec patřící do jiţní varianty krojů pasovou stuhu, které říká paní Marie Jägerová „Mašla okolo sebe“ a podvazadlo. Pasová stuha je asi 10 cm široká stuha vzadu uvázaná na mašli a splývající dolů na délku sukně. Podvazadlo je stuha, která se často sešívá do zdobných rozetek a která se stejně jako kdysi uvazuje na vyšívaný rukáv selské košilky nad vnitřní stranou lokte a splývá dolů. Dnes se na stuhy barevné a plastické zdobení tiskne. Stuhy, které se ke krojům pouţívají v současné době v rodinách Procházků a Kokešů, můţeme vidět na obr. 75 a 76.

obr. 75 Detail potisků mašlí - rodina Kokešova.

obr. 76 Uvazovací mašle s rozetkami – rodina Procházkova.

Foto autor.

Foto autor.

- 47 -

6.

Výroba krojů K výrobě většiny krojových součástí se zejména zpočátku 19. století pouţívaly doma

vyráběné materiály, a to zejména lněné a konopné plátno. Lněné plátno bylo jemnější neţ konopné. Syté barvy vycházely především z produkce brněnských manufaktur a textilek. Brno bylo jiţ od 80. let 18. století vedoucím centrem soukenické a vlnařské výroby v rámci Moravy a Slezska a po Vídni a vedle Liberce nejdůleţitějším manufakturním městem monarchie. Čím blíţe k Brnu, tím dřív se přestávalo pěstovat konopí a přecházelo se na plátno (které se uţ kolem roku 1800 kupovalo na jarmarcích a od překupníků). Předtím byli venkovští obyvatelé odkázáni na podomácky zpracované materiály – konopí, ovčí vlnu, kůţe aj. Podomácku se barvila i příze na vyšívání. S rozvojem textilní výroby se od 19. století dostal na Hanácké Slovácko tištěný bavlněný šátek, který postupně vytlačil starší úbory hlavy (tzv. šaty a šatky) a setřel rozdíl mezi svobodnými a vdanými, starými a mladými 37. Ţeny zpracovávaly len a konopí doma samy a měly k tomu doma potřebné nářadí. Miroslava Ludvíková v článku K otázce jiţních hranic Brněnského kroje (kroj na Ţidlochovicku)38 uvádí, ţe na vesnicích patřících do ţidlochovického panství bylo ve 30. letech 19. století usazeno 30 tkalců. Verštat k dělání plátna byl součástí pozůstalosti a dědil se. Přesto však jiţ od konce 18. století nebylo samozásobitelství dostačující a plátno se kupovalo. Např. S. Dohnal z Měnína r. 1792 zůstal dluţen Salomonovi, pohořelskýmu ţidovi za plátno 1,12 zl., r. 1806 pololáník Šibíček z Křepic ţidovi do Kónic za plátno a kanafas39. S postupem času se začal sortiment materiálů na výrobu krojů rozšiřovat a objevují se bavlněné materiály. Nejjemnější a nejstarší z nich byl muselín, velmi jemná bavlněná tkanina s plátnovou vazbou. Býval bílý s vetkaným členěním v prouţky i barevně potiskovaný a pouţíval se nejvíce na šátky, později se však objevují i sukně mušelínky. Kromě muselínu se pouţívá např. pik, piket, valis, kanafas, flanel, damašek atd. Z potiskovaných tkanin se po roce 1800 objevuje na Brněnsku modrotisk. Tradiční sukno bylo většinou černé, ale objevuje se i bílé a šily se z něho v 19. století kabátky a kordulky. Nosily je hlavně chudší ţeny. Nejširší pouţití měl cajk, z něhoţ se šily barevné sukně a kordulky. Obecně se dá říct, ţe u

37

Nezhodová, Soňa: Současná podoba kroje. Dostupné z http://www.hanackeslovacko.cz/clanek.aspx?ArtID=162, ,cit. 23. 2. 2013. 38 Ludvíková, Miroslava: K otázce jiţních hranic brněnského kroje (kroj na Ţidlochovicku). ČMM, Brno, 1966, s. 195-225. 39 Tamtéţ, s. 200.

- 48 -

ţen, i kdyţ byla dávána přednost levnějším materiálům, je patrná větší pestrost ve volbě materiálů neţ u muţů. Základní krojové součástky jako košile, rukávce, sukně se šily většinou doma. Další části krojů se kupovaly na trzích a jarmarcích. Mezi městečky a městysy Hanáckého Slovácka podle Miroslavy Ludvíkové vynikla tři centra. Pro západ Pohořelice, pro sever Ţidlochovice a pro jihovýchod nejvýznamnější Hustopeče. Protoţe v Hustopečích, kde byly i dobytčí trhy, prodávali hlavně muţi, nakupovaly se tam také hlavně muţské součástky oděvu (boty, klobouky, koţichy a později konfekce). Naopak v Pohořelicích nakupovaly ţeny. Kromě domácí výroby a nakupování na jarmarcích se ještě nechávaly šít krojové součástky u místních řemeslníků ţijících v obci. Tyto součástky byly šité na míru a většinou byly z draţších materiálů a náročnějšího střihu. Do této skupiny mohu uvést svrchní části krojů (muţské vesty, kabáty, ţenské kordulky, kabátky, potaţené koţíšky a čepce). Od poloviny 19. století se začínají objevovat první šicí stroje, které značně zjednodušily původně ruční šití jednotlivých oděvních součástek. Zejména od počátku 20. století se objevují ve větší míře i v domácnostech. V Horních Bojanovicích se doma šily hlavně díly ţenského kroje. Sloţitější krojové součástky šili krejčí a švadleny, které bylo moţno nalézt téměř v kaţdé vesnici. Muţský kroj se šil prakticky celý u krejčího. Např. krejčím v Horních Bojanovicích byl od 30. do 50. let 20. století pan Matoušek, který byl otcem respondentky Ludmily Procházkové. Řemeslu se vyučil v Němčičkách u dědy manţela paní Ludmily Procházkové pana Vlastimila Gregora, který šil od konce 19. století kroje i pro zákazníky z Horních Bojanovic. Kromě pana Matouška v Horních Bojanovicích šila kroje slečna Straková. Své řemeslo provozovala doma i po roce 1948, kdy byla takzvaně vedena pod Národním výborem aţ do své smrti v roce 1962. Po její smrti v této činnosti pokračovala paní Marie Veselá, která však šila pouze některé krojové součásti. Proto Hornobojanovičtí vyuţívali také sluţeb krejčích v Němčičkách a Velkých Pavlovicích. Od 70. let 20. století aţ do dneška šije kroje pro rodinu Procházkových a Kokešových paní Marta Kohnová z Brna. Při výrobě krojů se materiál stříhal podle střihů, které měli nejen u krejčí, ale běţně bývaly i v domácnostech. Vzory vyšívané na kroje a na stuhy si většinou lidé vymýšleli sami, jen v některých případech se některé velmi zdařilé kopírovaly. V současné době se výrobou krojů a jejich součástí zabývá mnoho firem, které jsou kaţdému dostupné na internetu, kde je moţno si kroje objednat. Hornobojanovičtí si dnes nechávají šít kroje a kupují příslušenství v Brumovicích u paní Blanářové, věnce jsou ze

- 49 -

Zlechova u Uherského Hradiště od paní Marie Skreţinové. Boty ke kroji si nechávají šít u pana Martina Tomaštíka v Josefově u Hodonína.

7.

Závěr Tak, jak se vyvíjel okolní svět, tak se i vyvíjel kroj. Od poloviny 19. století s nástupem

strojní výroby v textilním průmyslu se zlepšila dostupnost materiálů a rozšířilo se také spektrum dostupných materiálů. Po zavedení šicích strojů ve druhé polovině 19. století se zjednodušila a zrychlila výroba. Došlo také k určitým změnám v samotném kroji. Pánské koţenice nahradily plátěné kalhoty, vyšívanou zdobenou kordulu s prýmky nahradila černá vesta s decentní výšivkou, výrazně se zmenšila velikost klobouku a nelze opomenout zhruba třicetileté období mezi lety 1956-1988, kdy byly vysoké koţené boty nahrazeny polobotkami. U dívčího kroje se zkrátily sukně, přibyly spodničky, k šití sukní a kordulek se začal pouţívat brokát. Postupem času došlo k omezení pouţívání slavnostního kroje. Zatímco ještě první polovině 20. století se zejména ţenský kroj nosil při mnoha společenských událostech, (v neděli do kostela, na svatby, křtiny a pohřby), ve druhé polovině 20. století dochází k omezení jeho pouţívání a v současnosti je moţno jej spatřit v Horních Bojanovicích pouze na hodech, hodkách a krojových zábavách. K omezení pouţívání muţského kroje došlo mnohem dříve neţ u ţenského kroje a jiţ od konce 19. století býval i při slavnostních událostech často nahrazován civilním oděvem městského střihu. Přesto je zřejmé, ţe slavnostní kroj byl vţdy jednou z nejcennějších osobních věcí, které člověk, a nejen v Horních Bojanovicích, vlastnil. I v současné době je pořízení slavnostního kroje poměrně nákladnou záleţitostí. Vţdyť jen ušití koţených pánských bot stojí okolo 6000,- Kč. Proto také majitelé o svůj kroj důkladně pečují a jak jsem mohl vidět u paní Ludmily Procházkové, starají se o něj téměř s láskou.

- 50 -

8.

RESUMÉ

Cílem mé diplomové práce bylo zjistit, jakým vývojem prošel slavnostní kroj v Horních Bojanovicích od poloviny 19. století do dnešních dní, jaký byl jeho význam pro obyčejné lidi, jaké se pouţívaly materiály a jak se vyráběl. Při své práci jsem pracoval metodou terénního kvalitativního výzkumu. Ve své práci jsem porovnával zvlášť muţský a ţenský slavnostní kroj. Informace, které mě v rámci mého výzkumu všichni respondenti poskytli, byly pro mou práci zásadní stejně, jako staré rodinné fotografie, které mi laskavě zapůjčili ze svých rodinných archívů. Záměrně jsem související fotodokumentaci vloţil do jednotlivých kapitol, protoţe jsem přesvědčený, ţe tím bude má práce mnohem přehlednější a čtenář si udělá o konkrétní krojové součástce lepší obrázek.

The aim of this thesis is to find out what development has undergone a festive costume in Horní Bojanovice since the mid 19th century to present day. What was its significance for ordinary people, what materials were used and how it was produced. In my work I used the method of field qualitative research. I compared male and female costumes separately. Information provided by all respondents, was essential for my work as well as old family photos, kindly lent to me from their family archives. I deliberately put the photo documentation into related chapters, as I am convinced this will help the reader make a better picture of specific costumes.

- 51 -

9.

SEZNAM RESPONDENTŮ

Jäger Karel – 72 let – obec Horní Bojanovice Jägerová Marie – 74 let – obec Horní Bojanovice Kohnová Marta – 70 let – Brno Kokeš Vlastimil – 45 let - obec Horní Bojanovice Kokešová Helena – 43 let - obec Horní Bojanovice Kokešová Veronika – 20 let - obec Horní Bojanovice Nezhodová Soňa – 50 let – obec Horní Bojanovice Procházka Miroslav ml. – 23 let - obec Horní Bojanovice Procházka Miroslav st. – 47 let - obec Horní Bojanovice Procházka Petr – 20 let - obec Horní Bojanovice Procházková Ludmila – 70 let - obec Horní Bojanovice Procházková Zuzana – 46 let – obec Horní Bojanovice

- 52 -

10.

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY A ZDROJE

Dvouletý, Michal - Frolec, Ivo – Habartová, Romana – Kondrová, Marta – Paška, Pavel – Tarcalová, Ludmila – Tymrová, Iva: Na paletě krojů. Uherské Hradiště: Nadace Dětikultura-sport, 2010. Herben, Jan: Kus jiţní Moravy. Květy 5, 1883, I. s. 688-701. II, s. 199-210. s. 432-440. s. 555-560. s. 646-654. Horák, Jiří: Národopis československý. Přehledný nástin. In: Československá vlastivěda II. Člověk, Praha: Sfinx, 1933, s. 305-472. Jeřábek, Richard: Hanácké Slovácko a hanáčtí Slováci. Národopisná revue 4, 1996, s. 3-8. Jeřábková, Alena: Alšovy kresby kroje hanáckých Slováků. Národopisná revue 4, 1996, s. 12-15. Jeřábková, Alena: Kroj a odívání. In. Jeřábek, Richard a kol.: Proměny jihomoravské vesnice (Národopisná studie z Brumovic). Brno: Universita J.E. Purkyně, 1981, s. 85-100. Jeřábková, Alena: Odívání. In: Jančář, Josef a kol.: Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská. Země a lid. Nová řada. Svazek 10. Stráţnice – Brno: Národní ústav lidové kultury – Muzejní a vlastivědná společnost, 2000, s. 116-158. Klvaňa, Josef: Kapitola kroje: II kroj moravský a slezský, A: Kroje moravské. In: Klusáček, Karel - Kovář, Emanuel - Niederle, Lubor - Schlaffer, František - Šubert, František.: Národopisná výstava českoslovanská. Praha: J. Otto, 1895, s. 170-189. Klvaňa, Josef: Kolikerý jest kroj na moravském Slovensku? Český lid 5, 1896, s. 273-277. Klvaňa, Josef: Kroje lidu moravského. In: Bílý, František. Moravská čítanka. Telč: Emil Šolc, 1907, s. 22-26. Klvaňa, Josef: Lidové kroje na moravském Slovensku. In: Niederle, Lubor (red.).: Národopis lidu Českoslovanského. Díl I. Moravské Slovensko. Svazek I. Praha: Nákladem Národopisného Muzea Českoslovanského, 1918, s. 97-252. Klvaňa, Josef: O lidových krojích na Moravském Slovensku. Český lid 2, 1893, s. 18-28. 165-171. Český lid 3, 1894, s. 421-432. Koula, Josef: O kroji lidu slovenského. Český lid 1, 1892, s. 273-285. Kučerňák, Josef: Hodové tradice Horních Bojanovic. Terénní výzkum 1. Brno: Ústav evropské etnologie Filosofické fakulty Masarykovy university, 2011. Ludvíková, Miroslava: K otázce jiţních hranic brněnského kroje (kroj na Ţidlochovicku). Časopis Moravského muzea, Brno, 1966.

- 53 -

Ludvíková, Miroslava: Kroj brněnského venkova. Brno: Městské kulturní středisko S.K. Neumanna v Brně, 1981. Ludvíková, Miroslava: Moravské a slezské kroje. Kvaše z roku 1814. Brno - München: Moravské zemské muzeum - Sudetendeutsches archiv München, 2000. Ludvíková, Miroslava: Moravské lidové kroje – stručný přehled. Praha: Ústřední dům lidové tvořivosti, 1969. Nezhodová, Soňa: Hanácké Slovácko a jeho slavnostní kroj. In: Nezhodová, Soňa a kol.: Příspěvky z rekonstrukce slavnostního kroje a moţnosti její aplikace v praxi. Edice města Hustopeče. 4 svazek, 2009. Nezhodová, Soňa: Horní Bojanovice – putování staletími. Podivín: Helena Vojtková, 1998. Sůkalová, Dana: Dívčí hanácko-slovácký kroj na pozadí historického vývoje, na příkladu obcí Čejkovice a Velké Bílovice. Brno: Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 2010. Zíbrt, Čeněk: Odpovědi a otázky redakční. Český lid 6, 1897, s. 218-224. Ţákavec, František: Kníţka o Alšovi- výbor 50 obrazů s podobiznou od M. Švabinského a 17 obrázky v textu. Praha: Nákladem dědictví Komenského, 1912.

11.

INTERNETOVÉ ZDROJE:

http://www.hanacke-slovacko.cz/slovacko.aspx http://www.muzeumhustopece.cz/main.php

, cit. 23.2. 2013

, cit. 10. 1. 2013.

http://tyfoza.no-ip.com/ceskylid/html/knihy/ceskylid05/index.htm http://tyfoza.no-ip.com/narvystava/index.htm

- 54 -

, cit. 14.1. 2013.

, cit. 12.1.2013.

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Recommend Documents