Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví Literatura a mezikulturní komunikace

Bc. Lukáš Vlasák

Poetika Stínadel Úloha prostoru městské čtvrti ve stínadelské trilogii Jaroslava Foglara Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Luisa Nováková, Ph.D. 2016

Anotace Diplomová práce je vystavěna na popisu a interpretaci úlohy prostoru fiktivní městské čtvrti, Stínadel, známé z románové trilogie Jaroslava Foglara Záhada hlavolamu – Stínadla se bouří – Tajemství Velkého Vonta. V práci je brán zřetel na komplexní charakter stínadelského fenoménu. Zkoumána je nejen románová verze Stínadel, ale i díla z Foglara vycházející, jako jsou seriálová a filmová adaptace, komiksová verze příběhu a kniha doplňující a svým způsobem dekonstruující původní trilogii (Poslední tajemství Jana T. od Jaroslava Velinského). V práci jsou aplikovány metody literární interpretace a literární topologie na neobvyklý materiál – dobrodružnou četbu pro mládež s výchovnými prvky. Pozornost je věnována zejména vztahu prostoru a postav, jež se v něm pohybují (Vontové, Rychlé šípy). V diplomové práci není opomenut ani literárněhistorický aspekt – společenské pozadí vzniku Foglarových románů. Závěrem je nová, aktualizovaná interpretace stínadelské trilogie se zdůrazněním klíčového vlivu prostorů na celkové vyznění díla.

Annotation This thesis is based on the description of the role of a fictional quarter (urban subdivision), known as Stínadla, from the trilogy Záhada hlavolamu – Stínadla se bouří – Tajemství Velkého Vonta written by Jaroslav Foglar. A quarter called Stínadla in this thesis is understood as a complex phenomenon. Therefore, not only first novel versions of Stínadla are researched, but also televison and film adaptations are considered, such as comics versions of the story and an unofficial fourth part of the former trilogy (Poslední Tajemství Jana T. by Jaroslav Velinský), which completes and also in its own way deconstructs the original Foglar’s work. Methods of an interpretation and a literary topology are applied on an unusuall material – children’s fiction adventure books with an educational function. Relation between the space and characters (eg. the community of Vonts, the boy‘s club Rychlé šípy) in the literature is emphasised and sociohistorical aspects of a Foglar’s writing are also mentioned. The result of the thesis is a new interpretation of the trilogy from Stínadla, which highligts a key impact of a space on the meaning of the work.

Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. …………………………………………… Podpis autora práce

Poděkování Rád bych na tomto místě poděkoval Mgr. Luise Novákové, Ph.D., za cenné rady, věcné připomínky a vstřícnost při konzultacích v průběhu psaní diplomové práce.

Obsah Úvod – Žít Stínadly.................................................................................................................................................. 6 1. Stínadla v románech ........................................................................................................................................... 10 1.1 Stínadla jako kulisy Záhady hlavolamu ....................................................................................................... 12 1.1.1 Poprvé do Stínadel ............................................................................................................................... 13 1.1.2 Stínadla jako past ................................................................................................................................. 14 1.1.3 Moc hlavolamu .................................................................................................................................... 15 1.2 Stínadla se bouří, prostory ožívají ............................................................................................................... 16 1.2.1 Gingo a Široko – nové motivy k prohloubení tajuplnosti Stínadel ...................................................... 17 1.2.2 Dvojí ohrožení Mirka Dušína ............................................................................................................... 19 1.2.3 Téma věrnosti a změna atmosféry ve Stínadlech ................................................................................. 20 1.3 Devalvace stínadelských hodnot v Tajemství Velkého Vonta .................................................................... 22 1.3.1 Odrazy bývalých Stínadel .................................................................................................................... 24 1.3.2 Civilní vyvrcholení a poslední stínadelský zázrak ............................................................................... 26 1.4 Poslední tajemství Jana T. – dekonstrukce poetiky Stínadel ....................................................................... 26 1.4.1 Nové vontské společenství ................................................................................................................... 27 1.4.2 Stárnutí Rychlých šípů – přiblížení se světu dospělých ....................................................................... 28 1.4.3 (Za) hranice stínadelského světa .......................................................................................................... 30 2. Stínadla v adaptacích ......................................................................................................................................... 32 2.1 Stínadla v komiksech ................................................................................................................................... 34 2.2 Stínadla v seriálu ......................................................................................................................................... 39 2.2.1 Syndrom ježka v kleci .......................................................................................................................... 41 2.3 Stínadla ve filmu ......................................................................................................................................... 43 2.3.1 Fotokomiks podle filmu Záhada hlavolamu ......................................................................................... 46 3. Vztah prostoru a postav ve stínadelské trilogii .................................................................................................. 50 3.1 Zrození Stínadel z konfliktu mezi světem chlapců a dospělých .................................................................. 51 3.2 K povahám Rychlých Šípů .......................................................................................................................... 54 3.2.1 Mirek Dušín a Rychlonožka – dva příklady proti tzv. neživosti postav ............................................... 57 3.3 Rychlé šípy ve Stínadlech – změna, iniciace, reflexe .................................................................................. 59 3.3.1 Stínadla jako fatální výzva ................................................................................................................... 59 3.3.2 Zasvěcení do Stínadel .......................................................................................................................... 60 3.3.3 Rychlé šípy jako reflektor .................................................................................................................... 61 3.3.4 TAM-TAM – sebereflexivní platforma, rezonující věstník ................................................................. 63 3.3.5 Konec Stínadel ..................................................................................................................................... 65 Závěr ...................................................................................................................................................................... 67 Seznam literatury ................................................................................................................................................... 70

Úvod – Žít Stínadly Ve své diplomové práci se zabývám fiktivní městskou čtvrtí – Stínadly. Stínadla jsou sice dílem jednoho autora – Jaroslava Foglara, který je také jako první použil coby kulisy své románové trilogie s klubem Rychlých šípů v hlavní roli (1940/41: Záhada hlavolamu; 1946/47: Stínadla se bouří; 1977/1986: Tajemství Velkého Vonta), poměrně záhy však Stínadla opustila svým tvůrcem vytyčené pole působnosti a stal se z nich bezmála intertextuální, neřkuli společenský fenomén. Vedle klasických knižních ilustrací dostala Stínadla svou výtvarnou podobu v komiksu, dále byla konkretizována (při převodu do audiovizuálního média) dvěma různými týmy filmařů pro devítidílnou seriálovou (1969) a později i celovečerní filmovou adaptaci (1993). Podobně jako Foglarem udržovaná legenda kolem klubu Rychlých šípů donutila Stínadla nejednu skupinu (či se snad dá hovořit i o generaci?) dětských čtenářů vstát od knihy a jít na vlastní pěst pátrat do temných uliček po zaprášených tajemstvích, založit vlastní klub nebo hnutí a prožít něco podobně fantastického, jako bylo to, o čem se mohli dočíst ve Foglarových knížkách. Kdo měl tu možnost, hledal na starém pražském městě místa, kterými se Foglar nechal inspirovat; bydlel-li dětský čtenář v jiném městě, vytvářel si díky fantazii „svá Stínadla“ i legendu s nimi spojenou. Téměř každý, kdo Stínadla poznal, o nich nejen četl, ale také jimi žil. O úloze prostoru v próze toho již bylo na poli literární vědy napsáno a vyřčeno hodně. Má diplomová práce se snaží usouvztažnit základní poznatky české literární topologie s Foglarovými texty. I když si klíčové role prostoru Stínadel všimli již mnozí foglarovští badatelé přede mnou (a popsali ji ve studiích, ze kterých se budu snažit čerpat), není právě obvyklé aplikovat poznatky literární topologie na literaturu pro děti a mládež (navíc s prvky náležejícími žánrově do oblasti literatury populární až triviální: detektivka, dobrodružná literatura, horor), jako to ve své diplomové práci činím právě já. Postupuji tak proto, že si myslím, že pro doklad vlivu prostoru na další složky literárního díla (příběh, postavy atd.) není vždy nutné sahat do nejvyšších pater národních a světových literatur po dílech avantgardních a moderních, ale že prostory mohou hrát důležitou roli i v příbězích, kde bychom to primárně nepředpokládali a takovou hlubší souvislost ani nehledali. Mým cílem je proto provést nový výklad stínadelské trilogie založený na zdůraznění klíčového vlivu prostoru na celkové vyznění díla.

6

Pro čtenáře, kteří se s Foglarem, respektive jeho dílem, setkali v tom „správném věku“, představovala Stínadla (a pravděpodobně i do konce čtenářova života představovat budou) městskou čtvrť, jež má svou nezaměnitelnou, přízračnou auru. Tato aura Stínadla obklopuje, vychází z nich a zároveň jimi prostupuje. Při vytanutí názvu této čtvrti na mysli se čtenáři zatají dech – jeho tělesná paměť si totiž velmi dobře vybavuje prožívání úzkosti, mrazení v zádech i toho nervy drásajícího napětí, které má spojené s prvním, iniciačním čtením jednoho z dílů stínadelské trilogie. Kritici vyčítali Foglarovi v průběhu let ledasco – formální nedokonalost, jednoduchost ve vyjadřování i stylovou nevyváženost. Svatava Urbanová píše, že umělecká kritika byla k Foglarovi nesmlouvavá, zájmová kritika nejistá a kolísavá, čtenářská recepce však napříč generacemi veskrze příznivá. Působivost příběhů autora, jemuž bylo vytýkáno, že až příliš často spoléhá na čtenářskou konkretizaci a aktualizaci, v určitém věku neslábla (URBANOVÁ 2003: 42). Co je vlastně onen „správný věk“ pro čtení Foglara? Foglarovi odpůrci mohou tvrdit, že jde o věk, kdy analytické schopnosti dětského čtenáře nejsou ještě natolik rozvinuté, aby byly s to rozeznat špatný text, a zároveň jeho hodnotící soudy nejsou ještě natolik pevné a důrazné, aby byly schopny takový špatný text odmítnout a vybrat si místo něj dílo „hodnotnější“. Řeklo by se, že Foglarovo psaní je jako reklama nebo bulvár – útočí lacině, šokujícím dějem a atraktivním kabátkem, navíc na skupinu recipientů, která se ještě nemůže nijak bránit. Aura Stínadel je tak na pozadí nejrůznějších sporů o Foglara (ať už ideologických, pedagogických či jiných) těžko postihnutelná. Proto je jedním z dalších cílů, který si při psaní diplomové práce vytyčuji, srozumitelným způsobem popsat charakter stínadelského prostoru i jeho účinky, a to i pro čtenáře, kteří si k Foglarovým textům nenašli v mládí ani později cestu. Paradoxem různosti čtení stínadelské literatury mezi čtenáři, kteří byli do tajemství prostoru Stínadel „zasvěceni“ včas, a těmi, kdo se se Stínadly z generačních či jiných důvodů minuli, se aktuálně zabývá publikace Tomáše Vučky s názvem Cesta za modrým světlem – meditace nad texty Jaroslava Foglara (2015), která je jedním z hlavních odborných zdrojů mé diplomové práce. Vučka v ní vyváženě kloubí vědecké (v tomto případě literárněvědné a literárněhistorické) přístupy se vzpomínkami na vlastní – řekněme laickou či naivní – čtenářskou zkušenost a perspektivu, s níž souvisí prožívání příběhů ze Stínadel nejen na stránkách románů, ale též na úrovni vlastních dobrodružných zážitků

7

z dětství. Mezi další významné odborné publikace zabývající se foglarovským fenoménem, z nichž jsem čerpal, patří bezesporu sborníky Fenomén Foglar (2007) a K fenoménu Foglar (2008), které přinášejí podnětné poznatky k Foglarovu dílu a odkazu, a to z mnoha úhlů pohledu a z perspektivy nejrůznějších vědeckých disciplín. Kniha Miloše Dvorského Mýtus zvaný Stínadla (2011), která by se soudě čistě dle názvu mohla stát ideálním inspiračním zdrojem pro mou diplomovou práci, je pro svou neuspořádanost, neujasněnost v metodologii, intuitivnost a celkovou nevědeckost velice problematicky použitelná. Zabývá se mj. nacházením předobrazu Stínadel v reálných městských kulisách. Hledání inspirace skutečnými místy a vůbec celá disciplína literární topografie je dvojsečná zbraň – na jedné straně může být z hlediska autorova života zajímavá a nápomocná při vykládání významu jeho děl, na straně druhé jsou její závěry velice problematicky doložitelné a pro literární interpretaci těžko použitelné. V diplomové práci se proto této problematice vyhýbám a při zkoumání vztahu reality a Stínadel se zajímám spíše o to, jak Stínadla díky svému charakteru výzvy k interakci ovlivňují a přetváří svět kolem nás a náš pohled na něj. Výborné textologické zázemí pro výzkum Foglarovy místy nepřehledné publikační činnosti poskytují ediční poznámky Václava Noska-Windyho, které jsou jednak roztroušeny v doslovech pramenů, ale také sebrány jako Jestřábí perutě (1999). V neposlední řadě bych rád zmínil ještě monografii Miloše Zapletala Záhady a tajemství Jaroslava Foglara (2007), která poskytuje nezaujaté, přesto však erudované, promyšlené a hloubkově prožité propojení Foglarova života, díla a odkazu, čímž podle mě představuje ideální prvotní vhled do dané problematiky a odrazový můstek pro další bádání v této oblasti. První část diplomové práce seznamuje čtenáře s tím, co to vlastně Stínadla jsou a kde všude (tj. v jakých médiích) se s nimi lze setkat. Je z určité části i faktografická a přehledová, ale nabízí ucelené seznámení s historií fiktivní městské čtvrti Stínadel, a to ve všech podobách, formách a médiích, ve kterých se Stínadla v české kultuře objevila a dodnes objevují. Zároveň je tato vstupní část práce pokusem o základní postižení charakteru poetiky stínadelské čtvrti, od kterého se hlubší interpretace v následujících podrobnějších kapitolách odvíjí. Další samostatné kapitoly se zabývají zejména vztahem prostoru a postav ve stínadelské trilogii a dílech, která jsou s ní prostřednictvím poetiky Stínadel spřízněna. Pozornost je v nich věnována především světu chlapců, jež je u Foglara modelován v opozici

8

ke světu dospělých. Dopodrobna jsou rozebrány a charakterizovány dva chlapecké kolektivy působící ve Stínadlech – Vontové a Rychlé šípy. Je akcentována jejich odlišnost a zdůrazněn jejich vztah k prostředí románů.

9

1. Stínadla v románech Při zkoumání poetiky Stínadel postupuji víceméně chronologicky; na jeho začátku proto stojí původní Stínadla románová, vycházející z Foglarovy knižní trilogie. Ani ta však nejsou, jak vyjde najevo, co do vlastností poetiky jednotná. Koherenci prostorů trilogie porušuje zejména třetí díl Tajemství Velkého Vonta, napsaný s výrazným časovým odstupem od prvních dvou dílů,1 který již nastoupil cestu k postupnému rozmělňování sevřenosti Stínadel a jejich izolovanosti od okolního světa. Tuto proměnu pak finálně podtrhl neoficiální „čtvrtý díl trilogie“ Poslední tajemství Jana T., který napsal Jaroslav Velinský dílem jako poctu Jaroslavu Foglarovi, svému příteli a literárnímu vzoru, a dílem jako humorný pastiš „rychlošípáckých“ příběhů, kterým Stínadla s celou jejich poetikou záměrně, chytře a vcelku důkladně dekonstruoval, čímž zdůraznil základní body – pilíře, na nichž byla Stínadla Foglarem vystavěna. Poprvé spatřila Stínadla světlo světa v románu Záhada hlavolamu, která vycházela „jako románová příloha v týdeníku pro mládež, Mladém hlasateli, od konce srpna 1940 do počátků března 1941. V té době už je Jaroslav Foglar mezi mladými čtenáři nejoblíbenějším spisovatelem. Vděčí za to nejen detektivní zápletce, ale především Rychlým šípům, hlavním hrdinům, které čtenáři dobře znají z kresleného seriálu vycházejícího na zadní stránce Mladého hlasatele. […] Stínadla s křivolakými uličkami, osvětlovanými večer plynovými lampami, s průchody, volnými plácky a tichými náměstíčky jsou v ní tak plasticky popsaná, že díky tomu mnozí mladí čtenáři objevili kouzlo nejstarších městských čtvrtí, které dříve vůbec nevnímali“ (ZAPLETAL 2007: 25–27). Jednalo se o fiktivní městkou čtvrť, která sousedila s tzv. Druhou stranou, dalším Foglarem smyšleným městským prostorem. V době, kdy Záhada hlavolamu se Stínadly vyšla, byla Druhá strana čtenářům časopisu Mladý hlasatel (tj. čtenářům Foglara) již dobře známá – jednalo se totiž o místo, v němž sídlily Rychlé šípy, chlapecký klub proslavený komiksovými příběhy ze zadních stránek Hlasatele. Foglar jako spisovatel záměrně neužíval konkrétní místopisné názvy míst, kde se jeho příběhy odehrávaly, aby

Časová prodleva mezi napsáním druhého a třetího dílu stínadelské trilogie je dlouhých 30 let, během kterých prodělala Foglara poetika (včetně poetiky Stínadel) řadu změn. Zatímco druhý díl Stínadla se bouří vyšel poprvé jako vkládaná příloha časopisu Vpřed v letech 1946–1947 (jen šest let po Záhadě hlavolamu), Tajemství velkého Vonta Foglar dopsal 26. 2. 1977 (podle poznámky na konci rukopisu) a jeho uveřejnění se zpozdilo téměř o dalších deset let, než bylo roku 1986 poprvé vydáno v Mnichově v exilovém nakladatelství Obrys/Kontur Daniela Strože (viz NOSEK-WINDY 1999b: 73–84). 1

10

podnítil zvědavost čtenářů a vyburcoval je k jejich vlastní činnosti, která mnohdy začínala právě pátráním, zda Rychlé šípy nesídlí právě v „tom jejich“ městě. Stínadla, ostatně jako všechny Foglarem vytvořené prostory, se vzpírají „obyčejnosti a všednodennosti, minimálně nutností přejmenování, resp. pojmenování. Žádný prostor příběhu či činnosti si nezasluhuje běžná geografická jména. V každém z nich došlo k pozoruhodné události, k příběhu či vnímání atmosféry, která stojí za připomínání pro budoucí věky oddílu či klubu. Někdy se dostane do popředí určitý čin či událost, jindy zajímavý prvek přírodniny připomínající něco jiného, nebo atmosféra, zažívaná pouze jednou, ale již navždy připomínaná (a tudíž znovu prožívaná) alespoň vybraným jménem“ (JIRÁSEK 2007: 43).2 Vedle Druhé strany a Stínadel patří do stejného velkoměsta (které je co do velikosti a formátu nejméně krajské) ještě další čtvrti – a to Dvorce (sídlo konkurenční chlapecké party kolem Tondy Plíhala, pojmenované podle tenisových kurtů, kde příběh Záhady hlavolamu začíná) a Bekov (nepříliš obydlená tovární čtvrť, sousedící jak se Stínadly, tak s Druhou stranou; jedná se zároveň o alternativní vstup, boční bránu do stínadelského prostoru). O geografii města se z Foglarových románů dozvídáme ještě tolik, že Stínadla jsou zčásti i přístavní čtvrtí, kolem které protéká nepojmenovaná řeka. Stínadla se dále člení na další pod-prostory, jakési sub-čtvrti: místa, plácky, náměstíčka a rynky a skupiny ulic. Za všechny jmenujme např. Modré ulice, lišící se od zbytku Stínadel specifickou barvou dlažebních kostek. Děti, které ve Stínadlech obývají stejné nebo sousední ulice a plácky mají tendenci vyznávat stejné hodnoty (např. mají-li být Stínadla kamarádskou čtvrtí otevřenou zbytku města) a podporují většinou téhož chlapce na pozici vůdce. Místem bydliště v některém z těchto pod-prostorů tedy hraje důležitou roli v tzv. vontském společenství, jež stejně jako Stínadla sama vyvěrá z konfliktu mezi světem chlapců a světem dospělých – z rozdílného vidění a chápání světa těmito dvěma generacemi.

Tento zastírací manévr neprovádí Foglar jen v dílech o Rychlých šípech. Rovněž jeho Hoši od Bobří řeky obývají v letních měsících blíže nespecifikovanou Sluneční zátoku; tajemná Řásnovka, do které zabloudí Jindra Sochor ve stejnojmenné knize, tak jak je popsána, se v žádném českém městě nenachází apod. Občas Foglar ve svých dílech uvede určité indicie, které by mohly napomoci prostory jednoznačněji identifikovat (ty pak bývají počátkem nejrůznějších spekulací o tom, kde se Foglar inspiroval), ale častěji jsou vlastnosti jeho prostorů tím či oním směrem přehnány, např. zidealizovány, zkrátka dovedeny až za hranici objektivně známé reality. Tato skutečnost však nemá zcizovací efekt, jak by se dalo předpokládat – u Foglara působí přesně opačně. Jako by našeptávala čtenáři – „Když se budeš jinak – správně – dívat, i ty můžeš objevit ve svém okolí svou Jezerní kotlinu, svá Stínadla…“ 2

11

1.1 Stínadla jako kulisy Záhady hlavolamu „Rychlé šípy si v průběhu první série získaly velikou oblibu. Jaroslav Foglar vyslyšel tisíceré čtenářské hlasy a začal psát vedle scénářů ke kreslenému seriálu i román. Rychlé šípy se brzo objevily i v románové podobě. […] Necelé dva roky po zahájení seriálu začala v Mladém hlasateli vycházet Záhada hlavolamu jako vkládaná románová příloha. Pětice Rychlých šípů tak vystoupila z komiksových okének na normální stránky a dostala nový, širší prostor pro svá dobrodružství“ (NOSEK-WINDY 1999b: 76). Dodejme, že první knižní vydání Záhady hlavolamu vyšlo rok po časopiseckém, tedy v roce 1941 u nakladatele Jana Kobese, což je nejvýznamnější nakladatel spojený s tzv. první érou foglarovek (éra před zákazem po roce 1948). Zatím posledním samostatným vydáním Záhady hlavolamu je vydání označené jako osmé, z roku 2003 od pražského nakladatelství Olympia, které se po roce 1989 stará o konečně ucelené vydávání spisů Jaroslava Foglara.3 Jak už samotný název knihy Záhada hlavolamu napovídá, ústředním motivem i tématem je hlavolam a jeho tajemství – konkrétně tzv. ježek v kleci. Sílu ježkovi v kleci coby symbolu propůjčuje fakt, že když je z klece vyjmut, lze jej rozšroubovat a uvnitř něj se nachází něco zázračnějšího, fantastičtějšího, než je hlavolam sám – plánek (na hedvábném papíře, do kuličky stočený) údajně funkčního létajícího kola. Záhada, která hlavolam obklopuje, je pak spojena s osudy autora plánku, vynálezce Jana Tleskače. Jeho život je obestřen řadou otazníků – údajně se jednalo o nalezence bez majetku (kromě podivné kovové hračky), který byl jediný schopen svého ježka z klece vyjmout. Tato v očích dospělých možná zajímavá, ale nikterak obdivuhodná schopnost, přiřkne Janu Tleskači z pohledu chlapců (chlapeckého světa) takřka status legendy (viz FOGLAR 2003: 28). Stačí pak drobný podnět – kresba ježka na zdi – a o jeho život se začne zajímat bezmála celé město (resp. dětská část jeho obyvatelstva).4 Na konci pátrání je odhaleno finální tajemství

Záhadu hlavolamu (stejně jako další části trilogie) lze nalézt ještě v souborných svazcích – např. Dobrodružství v temných uličkách (ve kterém se poprvé oficiálně představil českému čtenářskému publiku díl třetí – Tajemství Velkého Vonta) ze začátku 90. let nebo nejnověji Rychlé šípy ve Stínadlech (Praha: Olympia, 2015), s novými ilustracemi Milana Tesleviče, které nahradily klasické Fischerovy pérovky. 4 S osudy Jana Tleskače seznamuje Rychlé šípy stařec – bývalý kostelník od Sv. Jakuba. Celá tato vzpomínka, přicházející na sklonku dne, při západu slunce (navíc na podzim – ztrojení času umírání), kdy už se klub vzdal naděje na zjištění něčeho více o hlavolamu, má silný charakter snu nebo věštby: „Až pak došli na malé náměstíčko, ztichlé v záři zapadajícího slunce a skoro liduprázdné. Jen tam vzadu na schůdcích, které vedly do starobylého domu, seděl podivný stařík vrásčité tváře. Chvílemi se zdálo, že spí, protože měl zavřené oči. Ale pak je zase ospale otevřel a hleděl nepřítomně do žluté záře podzimního slunce“ (FOGLAR 2003: 33). Je to jeden z momentů, kdy Foglar dokáže nenápadně, ale o to působivěji pracovat s atmosférou. 3

12

Tleskačova pohnutého osudu – byl zavražděn (shozen z kostelní věže) svým zámečnickým mistrem a opatrovníkem. I když je záhada hlavolamu odhalena, ježek je i s plánkem úžasného vynálezu ztracen ve stoce pod kostelem Sv. Jakuba. 1.1.1 Poprvé do Stínadel Jakou roli v příběhu Jana Tleskače a pátračů po jeho osudu hrají Stínadla? Jsou prostorem, ve kterém se obě časové roviny záhady kolem hlavolamu odehrávají. První rovina je historická: ve Stínadlech byl Jan Tleskač nalezen, umístěn do rodiny, vyučen zámečníkem. Zde také vymyslel a sestrojil létající kolo, jehož plán ukryl do ježka v kleci. Ve Stínadlech si psal svůj tajný deník, který představuje doplňující důkazní materiál, a to jak k sestrojení vynálezu, tak k Tleskačově smrti. V deníku jsou popsány postupy práce, průběh zkoušky vynálezu, ale i stavy úzkosti, které Tleskač prožíval, strach z jeho mistra (označovaného šifrou „Em“), a dokonce i poslední okamžiky Tleskačova života těsně před vraždou: „Teď dole bouchla dvířka. Vidím dole světýlko. Někdo sem jde nahoru ke mně. Kdo to je? Asi kostelník. Nevidím tam dolů ještě dobře, svítilna mu málo svítí a on – – –“ (FOGLAR 2003: 111). To vše se odehrálo ve Stínadlech, a chce-li tajemství hlavolamu i jejího původního majitele klub Rychlých šípů odhalit, a vrátit tak světu fantastický vynález létajícího kola, musí se teď – v časové rovině přítomnostní – do Stínadel poprvé vypravit a na vlastní pěst zde podniknout pátrání: „Veliké a děsivé tajemství leželo zaprášené někde ve spleti ulic města, v tajemných zákoutích, dvorech a věžích. Tajemství, kolem kterého přecházely celé generace hochů, až osud rozhodl, aby Rychlé šípy začaly nevědomky rozplétat jeho vlákna, zamotaná a zpuchřelá“ (IBID.: 19). Už to by stačilo k tomu, aby výpravy do Stínadel přinášely Rychlým šípům dostatek dobrodružství a podnětů k činnosti. Přirozená etická potřeba Rychlých šípů přinášet dobro a racionalitu do míst, kde se obojího nedostává, a zároveň spíše pragmatická sháňka po zajímavém materiálu do TAM-TAMU, jejich klubovního časopisu, vtáhne Rychlé šípy do stínadelského bludiště ještě rychleji, což ovlivní i mimoklubovní oblasti životů jednotlivých členů: „A ve snaze přinést jim v TAM-TAMU něco nového, zapletly se Rychlé šípy do událostí tak podivných a záhadných, že jim často až mráz běhal po zádech. Ale oni již nemohli couvnout, vír těch prazvláštních příhod je táhl víc a víc, až nakonec došli k netušeným objevům…“ (FOGLAR 2003: 27) – „Kdo mohl tušit, že přijdou večery, kdy nebudou usínat pro jiné a vážnější věci? Kdo to mohl tušit? Kdo to mohl tušit?“ (IBID.: 23).

13

1.1.2 Stínadla jako past Všechny další výpravy Rychlých šípů do Stínadel jsou té první v mnohém podobné. Překročení Rozdělovací třídy, jak se jmenuje „magická čára“, kterou Stínadla začínají, není možné bez ochranných opatření – žlutého špendlíku (poznávacího znamení Vontů) na klopě, bez obezřetného rozdělení se do menších skupinek a plížení nebo jiných zastíracích manévrů (odvrácené pohledy do výkladních skříní, pomáhání starší paní s taškou apod.).5 Za hranicí Stínadel pak přestává fungovat orientační smysl a vůbec všechno zde působí nad- (nebo mimo-) zemsky: „Byli v nepřátelském území, byli ve Stínadlech. Vniknutí sem působilo na ně dojmem vpadnutí do černé neznámé vody s bahnitým dnem. […] Motali se mezi křivolakými uličkami, nesmyslně všelijak pokroucenými, kradli se ve stínu domů na maličkých náměstíčkách a snažili se, aby se nesetkali s žádným Vontem. […] Vše zde bylo podivné a tajemné. Každý člověk, kterého potkali, připadal hochům jako z jiného světa. Opravdu – Rychlým šípům nebylo volno u srdce!“ (FOGLAR 2003: 52)

Vedle toho, že je klub vlivem Stínadel ochromen ztrátou Červenáčka, je jejich snaha přinést odsud nějaké informace vždy potrestána tím, že se je Stínadla pokusí lapit. Při první výpravě za Tleskačovým deníkem jsou uvězněni Vonty v kostele Sv. Jakuba a cestu na svobodu si musí doslova prokopat pod zemí – procházejí sklepní chodbou, kolem stoky plné krys a následně i kolem zazděných mrtvých mnichů (kapitoly „Rychlé šípy vnikají do Stínadel“ – „Chodba končí“). Při druhé výpravě, na které hledají Tleskačovu kůlnu, se jim kůlna stane opět pastí, když je do ní zavřou majitelé v domnění, že jde o zloděje. Směr útěku vede tentokrát vzhůru – a znovu se musí za velkého tělesného vypětí prosekat skrz prkennou střechu a spasit se nebezpečným skokem (kapitoly „Podruhé do Stínadel“ – „Skok do tmy“). Nepočítáme-li drobné ohrožení v uličce s příznačným názvem Slepá, kdy je chce Em připravit o Tleskačův deník, další výpravy do Stínadel mají Rychlé šípy více pod kontrolou. Vědí už jak, vědí i kudy – z objevu podzemní chodby do kostela udělají svou výhodnou „tajnou cestu“, nejprve za zbylou částí Tleskačova deníku (při které se seznámí s kandidátem na Velkého Vonta Losnou, jehož přízeň získají), později i na Vontskou radu. Rychlé šípy přijaly stínadelskou výzvu, dokázaly si osvojit pravidla pohybu (potažmo celého způsobu bytí) ve Stínadlech. Odměnou je jim za to část tajemství, kterou

Moc Rozdělovací třídy funguje i opačně, zklidňujícím způsobem: „Za chvíli se ocitli na Rozdělovací třídě. Přeběhli ji a vnořili se do bezpečných ulic Druhé strany. Hluk za nimi ustal. Vontové se zastavili u Rozdělovací třídy a nepřekročili ji, jako by to byla kouzelná křídová čára“ (FOGLAR 2003: 178). 5

14

Stínadla vydají – dozví se, jak to bylo s Janem Tleskačem, a mohou se nakonec zúčastnit obřadu volby nového Velkého Vonta. 1.1.3 Moc hlavolamu V Záhadě hlavolamu Stínadla fungují jako kulisy. V ohnisku zájmu je hlavolam a tajemství, které ukrývá nebo které je s ním spojeno. S postupným odkrýváním toho, co mělo zůstat skryto, se však Stínadla jako nějaká nestvůra po dlouhém spánku probouzí. Boj o ježka v kleci – o zmocnění se ježka kvůli plánku vynálezu anebo kvůli Velkému Vontství – způsobí, že je narušen status quo; nejprve jsou Stínadla spolu se svými obyvateli rozdrážděna na nejvyšší míru,6 později zásahem dospělého člověka (z pohledu dětí tedy zásahem vnějším) ztrácí svůj talisman, svůj amulet, který je držel pohromadě: „Soudržnost Vontů, tak obdivovaná ostatními čtvrtěmi města, vyztužena různými zvyklostmi, obřady, dlouholetou tradicí i organizační výstavbou, sesula se v několika hodinách pod tlakem překotných událostí jako stavba z karet. […] A počet ulic, které chtěly mít svou úplnou samostatnost, rostl. Se ztrátou talismanu jako by se kázeň Vontů ztratila. Byl konec se vším“ (FOGLAR 2003: 178–179)

K prvnímu dílu stínadelské trilogie zbývá dodat, že Stínadla neusnula na dlouho a vůbec ne trvale. Jejich dočasný útlum však dodává celému symbolu ježka v kleci ještě větší, takřka kouzelnou moc (ta byla naznačena už mj. obřadným recitováním „zaklínací formule“, jíž se dostával ježek z klece ven – viz FOGLAR 2003: 140, 168): ztráta ježka, o jehož existenci vědělo navíc jen pár vyvolených Vontů, vyvolá v celých Stínadlech velký existenciální otřes, takřka „pád říše“. Je zřejmé, že ježek v kleci je jakožto předmět obdařen silnou aurou, která jen tak nedovolí, aby se ztratil nebo byl zničen (může tím připomínat Sauronův prsten ze ságy Pán prstenů od J. R. R. Tolkiena), takže se v dalších dílech stínadelské trilogie nutně znovu objeví. Mezitím je však ve městě klid a Rychlé šípy (a spolu s nimi i čtenáři) si mohou vydechnout po přestálém napínavém dobrodružství: „Stínadla vydala svá poslední tajemství, setřela svou tajemnost. Po bouřích se uklidnila, ztišila a přijala na sebe tvářnost klidné obyčejné čtvrti. Na jak dlouho? Kdo to ví – – –“ (IBID.: 180).

V podobě děsivě vyhlížejícího Vonta (viz FOGLAR 2003: 123) posílají Stínadla Rychlým šípům výhružné varování, aby se přestaly vměšovat do jejich interních záležitostí: „Můžeme si psát, co chceme!“ vykřikl Mirek pobouřeně. – „Nemůžete! Zakazujeme vám to!“ – „Jak nám to můžete zakázat?“ – „Stínadla mají dost dlouhé ruce, aby dosáhly až na vás!“ – „A když se jich nebudeme bát?“ – „Pak vám budiž samo nebe milostivo!“ (IBID.: 124). 6

15

1.2 Stínadla se bouří, prostory ožívají Fatálnost ztráty ježka v kleci není, ani nemůže být úplná. Na to je ježek předmět až moc důležitý. Záhada hlavolamu jeho ztrátou sice končí, ale Foglar využil možnost nalezení ježka k navázání na příběh a rozehrání druhého dílu trilogie s názvem Stínadla se bouří.7 Děj druhého dílu se odehrává zhruba rok po událostech v předchozí knize – expozice je časově opět situována do období podzimu, kdy jsou dny stále kratší, večery (a s nimi i nebezpečí) přichází dřív, noci jsou stále chladnější a potřeba vrátit se ze Stínadel bezpečně domů stoupá. Netrvalo to tedy ani moc dlouho, aby se Stínadla vzpamatovala po přestálém otřesu ze ztráty svého symbolu. Vontská říše s celou svou organizací se zmítá v chaosu a bezvládí, kde si každý dělá, co chce. Stejně tak hranice Stínadel je zpočátku velmi rozostřeným, nebezpečným územím, které pohlcuje cizince jako bažina nebo černá díra. Právě to se stane jednomu z Druhostraníků, kterého neunese nikdo konkrétní, ale spíše jej pohltí jakási beztvará zlovolná masa tvořená z údů rozdrážděných Vontů: „Čísi ruka, veliká a horká, mu zacpala ústa, která se snažila do poslední chvíle volat o pomoc. […] Viděli už jen, jak se Jiří Rýmaň prudce, ale marně vzpírá tlupě Vontů a jak ho Vontové táhnou uličkou kamsi do hlubin Stínadel“ (FOGLAR 2005a: 10). Mise na Rýmaňovu záchranu je pak spouštěcím mechanismem, který uvede do pohybu Rychlé šípy, jenž se po roce klidu vydávají na svou první výpravu do Stínadel v této sezóně. Provází je naděje, že se ježek v kleci podle různých zvěstí našel a že Tleskačův vynález létajícího kola může být ještě zachráněn. Atmosféra Stínadel je tentokrát vnímatelná více smysly – zrakem (velmi omezeně, kvůli nedostatečnosti pouličního osvětlení), sluchem (potažmo tělem – dunění zvonů je schopné rozvibrovat vzduch) i čichem: „Podivný zápach úzkých uliček, který nebylo cítit jinde než tady, je zase obklopil. Blikavé lampy matně osvětlovaly vždy jen malý okruh dlažby a zdi domů. Vše ostatní tonulo ve tmě a ve strašidelných stínech“ (IBID.:16). Negativní účinek stínadelské atmosféry na fyzickou a psychickou kondici hrdinů se stupňuje, pohybovat se ve Stínadlech je čím dál náročnější, Stínadla přesahují své území a začínají na Rychlé šípy působit už i doma, před začátkem výprav: „Bylo ještě odpoledne, Poprvé vyšlo na pokračování, jako vkládaná příloha časopisu Vpřed, v letech 1946–1947. Tato práce cituje z nejnovějšího samostatného vydání (nepočítá tedy soubory se všemi příběhy Rychlých šípů) z roku 2005, které vyšlo v nakladatelství Olympia. Pro více informací o vydavatelské historii – viz NOSEK-WINDY 1999b: 75. 7

16

ale tma už začala přikrývat celé město. K ní se přidala ještě vlhká mlha, zapáchající a dráždící ke kašli. Chodníky byly mokré, ačkoli nepršelo ani nepadal sníh. I ulice na Druhé straně dostaly tajuplný, ponurý vzhled. Postavy chodců se vynořovaly z mlhy jako duchové a zase v ní mizely. Jejich kroky zněly jakoby z velké dálky“ (FOGLAR 2005a: 161). Výrazný vliv na to, jak stínadelská atmosféra působí na Rychlé šípy, má od druhého dílu využití motivu zvonů, jejichž dunění proniká do těla a působí doslova „pod kůží“. Motivu zvonu je ve sborníku Fenomén Foglar věnována samostatná studie Radka Lungy, kde se mj. píše, že „[…] ve Stínadlech mají kostely a věže (reprezentující vertikální princip) a také zvony, a to především jejich hlas (zvonění), důležitou roli, […] obecně je pro text trilogie charakteristické využívání různých zvuků a zvukových projevů (za všechny např. syčení plynových lamp)“ (LUNGA 2007: 319). Uším Rychlých šípů cizí zvonění stínadelských zvonů zesiluje aspekt jinakosti této čtvrti a nebezpečí, které představuje. Zvony ve druhém díle „vystupují do popředí, navíc v personifikovaném obraze: mají jména, a co víc, Dunivá Kateřina se dokonce »zlobí«. Na vetřelce z jiné čtvrti padá tíseň stejně jako při poslechu písně Vontů (zaznívající už při výpravě za Rýmaněm). Potvrzuje se, že tak jako píseň Vontů jsou i zvony nedílným atributem a tajemstvím Stínadel,“ dodává Lunga (IBID.: 323). 1.2.1 Gingo a Široko – nové motivy k prohloubení tajuplnosti Stínadel Ve znovu navštívených Stínadlech narážejí Rychlé šípy na nové jevy, osoby a předměty, které jsou podobně jako ježek v kleci či Tleskačův deník opředeny tajemstvím a provázeny aurou záhadnosti. Je to např. gingo – list vzácného stromu (jediného v okolí), který funguje jako zvláštní odznak spřízněné vontské skupinky Uctívačů ginga, čímž je odlišuje od obyčejných „žlutých špendlíků“. Je až s podivem, že Foglar nevyužil atraktivitu gingařského motivu. Tajemný řád Uctívačů scházející se ve své zahradní „Svatyni“ musel být pro spoustu dětských čtenářů přitažlivý. Foglar tento potenciál zcela utlumil tím, že do čela Uctívačů postavil zápornou postavu prvního dílu Mažňáka, i když to pro děj nemá naprosto žádný význam. „Zakuklení mažňákovci“ se pak už nikdy nemohli stát přáteli Rychlých šípů, a stát tak na „správné straně barikády“. Tento nedostatek Foglar napravuje alespoň tím, že ve třetím dílu nechá vzácné gingo Rychlými šípy zachránit před zkrácením (jež mělo provést Bratrstvo kočičí pracky), čímž obě party částečně smiřuje. Prostor, který si Uctívači ginga jistě zaslouží, jim dává

17

později až spisovatel Svatopluk Hrnčíř, který jim na přelomu tisíciletí věnoval celou trilogii: Ostrov Uctívačů ginga – Poklad Uctívačů ginga – Maják Uctívačů ginga. Další výraznou novinkou je postava Široka. Při prvním setkání (viz FOGLAR 2005a: 59–60) Rychlé šípy šokuje svou silou a obratností. Klub kolem Mirka Dušína není zkrátka zvyklý, že na něco nebo někoho fyzicky nestačí. Široko se maskuje a uniká, je však nutné jej dopadnout, neboť se ukáže, že právě on má v držení ježka v kleci. Kouzlo, které mu hlavolam propůjčuje, se stupňuje – v druhé polovině knihy je ze Široka takřka super-hrdina, či spíše super-padouch: „[Zprávy] dělaly ze Široka bytost takřka nadpřirozenou! Jeho síla byla neuvěřitelná, jeho rychlost přímo závratná a žádná výška nebo šířka nebyla pro něj dost veliká. Skákal přes zdi, jako by měl křídla, do hloubek padal s obratností kočky“ (FOGLAR 2005a: 102). – „Řeknete-li tady ve Stínadlech Široko, každý se zachvěje. Je to hrozné jméno. Šíří kolem sebe strach“ (IBID.: 137). Některé podobně záhadné novinky, jako je gingo nebo Široko, zůstávají ve druhém dílu stínadelské trilogie nevysvětleny a dále nerozvinuty, čímž se z nich stanou osamocené motivy. Jde např. o modré světlo (zvláštně upravenou lampu, již k signalizaci využívá jedna z vontských skupin) nebo o útržkovitou zprávu zpoza kovových dveří, která zmiňuje jakési Vonty Vránu a Dymoura, dále v příběhu Stínadla se bouří nefigurující. Některé z motivů Foglar rozvedl v díle třetím, jiné si musely počkat až na Foglarovy následovníky (např. Jaroslava Velinského a jeho Poslední tajemství Jana T.). Lze to chápat i tak, že motivy, které jsou Foglarem dále nerozvinuty, fungují jako falešné stopy, jimiž Stínadla matou „vetřelce“. Stínadla coby čtvrť jsou vykreslena tak, že ani Rychlé šípy nejsou schopny objevit a vysvětlit všechna jejich tajemství. Plynulost příběhu to kupodivu neomezuje a ani poetice stínadelských prostorů to není na překážku; naopak, souzní to s celkovou atmosférou iracionálna a charakterem labyrintu, jehož chodby nelze zdaleka všechny projít a prozkoumat, labyrintu, kde se všechny předem připravené plány hroutí. Stínadla jsou „předem nedefinovaný, neprostupný prostor, kde vládne soumrak a noc, chaos, nepředvídanost a neustálá dezorientace v terénu stále na pokraji jakési obdoby občanské války. Rychlé šípy se vesměs brzy po překročení Rozdělovací třídy ztratí a po většinu trvání trilogie bloudí. Jejich poměrně vágní operační plány se hroutí a protagonisté jsou ve spleti Stínadel nuceni improvizovat“ (HYBLER 1999: 45).

18

1.2.2 Dvojí ohrožení Mirka Dušína Zatímco v Záhadě hlavolamu ohrožovala Stínadla členy Rychlých šípů stejnou měrou (lapala je do svých pastí všechny najednou), v knize Stínadla se bouří je nejohroženějším členem klubu jeho vedoucí, Mirek Dušín. Mirkova pozice coby vedoucího je otřesena existencí jeho dvojníka Mirka Daneše, který ve Stínadlech vede další z mnoha vontských skupin. Když se Dušín začne zdráhat chodit do Stínadel se zbytkem klubu (skutečným důvodem je zhoršení prospěchu ve škole a potřeba dohánět učivo), upadne do podezření, že ve Stínadlech jedná na vlastní pěst a že se chce snad sám stát Velkým Vontem. Tato domněnka zbývající členy Rychlých šípů ohromí i ochromí – ztratí zájem o pátrání ve Stínadlech i o ježka v kleci a zhroucení a apatičtí se nechají Vonty zbít. Když se vše vysvětlí a Mirek zaujme své původní postavení, vzápětí znovu ožijí a vrací se do akce. Je jasné, s kým klub stojí a padá. Komárek k tomuto tématu dodává: „[…] je pozoruhodné, že i sám Foglar tušil, že všestranná dokonalost Mirka Dušína je podezřelá, a tak vytvořil postavu Mirka Daneše, která je typickým jungovským stínem: Daneš vypadá stejně jako Dušín, ale je zlý. Je to de facto nepoznaná část Mirka Dušína, která chce dělat svinstva, ale musí je dělat jako separátní osoba, protože by se to s fabulí příběhu nesneslo“ (BALAŠTÍK – HRUŠKA – KASAL – KOMÁREK 1999: 8). Aspekt zlého dvojnictví zmiňuje i Sigmund Freud ve své studii „Něco tísnivého“, která z psychoanalytického hlediska interpretuje „hororové“ motivy v pohádkách – objevení zlého dvojníka je chápáno jako špatné znamení, ve fantaskní literatuře pociťované čtenářem jako tísnivé, vyvolávající tísnivý pocit (viz FREUD 2003: 186–189). Mirek Dušín však není ohrožen jen tísnivým pocitem ze svého dvojníka nebo pocitem, že ztrácí sílu ve své pozici vedoucího klubu; v příběhu Stínadla se bouří mu jde o život doopravdy, a to hned dvakrát. V první situaci sice nevolnost a mdloby jen předstírá, aby se s Jindrou Hojerem dostali z vontského zajetí, podruhé je shozen ze žebříku, poraní se do krve na hlavě a upadne na chvíli do bezvědomí. Dvojice Mirkových „pádů“ působí jako varování – nepředstírej ve Stínadlech nevolnost, nesnaž se Stínadla oklamat! – a připomíná jeden z dílů komiksového seriálu s názvem „Nevolej žertem o pomoc!“ (viz FOGLAR 2012: 184).

19

1.2.3 Téma věrnosti a změna atmosféry ve Stínadlech Rychlé šípy v rozbouřených Stínadlech přeci jen jednoho ze svých členů ztratí. Není to ale nikdo z kmenových členů, tak drastický Foglar ke svým čtenářsky vděčným postavám nebyl, je to klubovní pes Bublina, jenž za svou věrnost (následoval RŠ do Stínadel na vontskou schůzi) zaplatí životem. Bublinu zajme právě Danešova parta a jako výkupné požaduje Vontskou kroniku, kterou Rychlé šípy nalezly. Ty se však zdráhají kroniku za psa vyměnit, neboť doufají, že si kronikou dopomohou k hlavolamu a Tleskačovu vynálezu. Dříve než stačí vymyslet plán na Bublinovu záchranu, pes pojde. Celým dílem Stínadla se bouří prostupuje téma věrnosti – Bublina je věrný Rychlým šípům, Rychlé šípy jsou věrné myšlence vyššího dobra. Jenže střelka pomyslného morálního kompasu Rychlých šípů jako by v rozbouřených Stínadlech ztratila svou schopnost ukazovat tím správným směrem. V nastalé chaotické změti part a skupinek není možné se vyznat. I krátké spojenectví, které Rychlé šípy navážou s klubem Rezavých klíčů, končí v troskách. A proto se trochu jako deux ex machina objevuje konečně v poslední třetině knihy Losna, dávný přítel ze Stínadel, kterému snad budou moci Rychlé šípy věřit a propůjčit mu svou vůli ke konání dobra. Za hovoru kráčeli všichni stále hlouběji a hlouběji do stínadelského bludiště. Snad ještě nikdy při svých výpravách do této starobylé čtvrti nešly Rychlé šípy tak složitou cestou, jako je teď vedl Losna. Chvílemi hoši procházeli průchodními domy, přes opuštěné dvorky, přelézali nízké zídky, vystupovali po schůdcích a sbíhali dolů do jiných, pak vešli jakéhosi spoře osvětleného domu, vystoupili až do druhého patra, přešli pavlač a vyšli průchodem z této pavlače ven do jiné ulice, která byla o mnoho metrů výše než ta, ze které do domu vstoupili. (FOGLAR 2005a: 152)

Losna zavede Rychlé šípy nejhlouběji do stínadelského bludiště. Výše citovaná pasáž má zcela zřejmý účel – přesvědčit čtenáře o tom, že postavy jsou v centru labyrintu, že ani ony samy by nedokázaly najít cestu ven. Uprostřed tohoto velkého městského mystéria (podobně jako tajný plánek ukrytý v nitru ježka v kleci) se skrývá něco kromobyčejného. Rychlé šípy zde naleznou Vláďu Dratuše, vzácně ušlechtilého chlapce, náčelníka hnutí Žlutý květ a podle představ Rychlých šípů nejvhodnějšího aspiranta na funkci Velkého Vonta. Vláďa Dratuš je slepý. Jeho slepota je symbolická – Dartuš je jako věštec. I když je slepý, jako jediný ze všech Vontů vidí směr, kterým by se měla Stínadla ubírat, aby se zbavila všeho zlého. Rychlé šípy už mají pro koho pracovat; ježka v kleci musí od Široka získat ve prospěch Žlutého květu. V debatě nad Foglarovým dílem interpretoval Stanislav Komárek Dratušovu symbolickou funkci archetypálně: „Dratuš je zřejmě přesmyčka ke jménu Artuš,

20

[…] archetyp je archetypem právě proto, že se v každém člověku vynořuje znovu. Symbolika modré barvy – na dlažbě Stínadel se zrcadlí modrá obloha, modrý život. Těmto nevědomě používaným symbolům říká Jung idoly“ (BALAŠTÍK – HRUŠKA – KASAL – KOMÁREK 1999: 8). Ve finální honičce Široko ztrácí své nadpřirozené schopnosti a při skoku se zraní. Rychlé šípy ho ošetří a trvají na tom, že mu ježka v kleci seberou v čestném souboji, až se zase uzdraví. Na to se Široko rozhodne vydat hlavolam dobrovolně právě jim. Takže ne díky svým schopnostem, ale díky smyslu pro čest a morálce, získají Rychlé šípy od Široka hlavolam. Konečně mohou vynést na světlo jeho tajemství, ale – skrýš je prázdná, plán létajícího kola zničený. V tomto momentu je zcela setřen pel fantastičnosti, který na celé záhadě kolem hlavolamu spočíval od prvního dílu série. Nálada Rychlých šípů a jejich nadšení pro tajemství hlavolamu opadá. Zdálo by se, že nemá cenu v příběhu pokračovat. I když se ježek v kleci neztratil fyzicky, přišel o veškerou svou energii, sílu, kterou měl jednak díky svému vnitřnímu tajemství a jednak díky tomu, co představoval pro vontské společenství, jež o jeho skrytém významu nemělo tušení. Pátrání Rychlých šípů v období Vánoc ustává a motivace k návratu do Stínadel jim schází i po Novém roce. Cyklus přírody (probíhající na pozadí příběhu) se mezitím nenápadně přehoupne z období umírání a smrti (podzimu a zimy) do jara, které má být ve znamení znovuzrození naděje. Centrum pozornosti se přesouvá k Vláďovi Dratušovi, Žlutému květu a jeho vítěznému tažení za pozicí Velkého Vonta a sjednocení Stínadel, která mají přestat být nebezpečnou, ponurou čtvrtí, mají se stát naopak otevřeným, veskrze pozitivní energií naplněným prostředím, kamarádským směrem dovnitř i ven. Díky hlavolamu a Vontské kronice od Rychlých šípů získá hnutí Žlutý květ nejvíce přívrženců a nakonec vítězí. Závěr románu tentokrát nedává mnoho prostoru pro případné navázání. Naopak, končí velkou oslavou míru, který zavládne v nových Stínadlech pod vedením zdravé a dobře smýšlející mládeže. Vliv radostné celospolečenské atmosféry po skončení světové války je znatelný.8 V závěru je typická poetika prostoru Stínadel zlomena a dále bude už jen rozrušována a rozmělňována. Stejně znatelná je ale i vzpomínka na atmosféru strachu i zklamání z kolaborantství určité části české společnosti, pramenící v době protektorátu, kterou Foglar využil zejména při výstavbě pasáže o domnělé Dušínově zradě. 8

21

Zapletal zmiňuje předobraz Stínadel, který spatřuje v příběhu Jacka Londona Chlapec na moři (ZAPLETAL 2007: 49–51). Vedle tohoto potenciálního zdroje inspirace můžeme ve Stínadla se bouří vysledovat nejrůznější motivy spadající spíše do oblasti dobrodružné triviální četby ze sešitových románů typu Rodokaps, kterou chlapci v poválečném období (členy Foglarova skautského oddílu nevyjímaje) doslova hltali. Postava Široka tak připomíná Zorra-mstitele i jiné nepolapitelného přízraky; Rychlé šípy nalézají „poklady“, které jsou ukryty pod zvláštním znamením (pětibokým kamenem), a při svých hledáních zakopávají o náhodně roztroušené stopy na každém kroku podobně jako legendární detektiv León Clifton, jenž měl v průběhu pátrání vždy víc štěstí než rozumu.

1.3 Devalvace stínadelských hodnot v Tajemství Velkého Vonta Poslední díl stínadelské trilogie, Tajemství Velkého Vonta, dopsal Jaroslav Foglar o tři dekády později než díl předcházející. Co ho vedlo k tak výrazné časové prodlevě? Vyvrcholení románu Stínadla se bouří nenabízí mnoho možností pokračování – ježek v kleci je „odsvěcen“ (tj. rozšroubován a zbaven svého vnitřního tajemství, jež mu propůjčovalo kouzelnou auru) a Stínadla jsou díky Rychlým šípům předána do dobrých rukou nového Velkého Vonta Vládi Dratuše. Celé finále předchozího dílu tak bylo velkou apoteózou míru a mládí a zdá se, že Rychlé šípy už nebudou mít ve Stínadlech co řešit. V 70. letech, tedy v době kdy byl Foglar z hlediska vydávání „na černé listině“, začal „do šuplíku“ psát rukopis Tajemství Velkého Vonta. Můžeme se jen domnívat, proč se chtěl Foglar do světa Stínadel vrátit. Z textu ovšem vycítíme, že ačkoliv se kniha odehrává opět ve Stínadlech, která jsou popisována obdobnými přívlastky jako v dílech předchozích („Nad jednou částí města se rozlévala nazelenalá záře – tak svítily jen staré plynové lampy – – ano, tam se rozkládala ponurá a nebezpečná čtvrť Stínadla!“ FOGLAR 2005b: 7), účinek prostorů je odlišný. Rychlé šípy nejsou do víru stínadelských událostí ani do hlubin jejich bludiště nijak vtahovány. Nezasáhne žádná vyšší moc, ani okolnosti nepřinutí Rychlé šípy jednat. Naopak, expozice příběhu je taková, že když se klub vrací z poklidné výpravy na kopci nad městem, má možnost s odstupem a nadhledem zhodnotit své dosavadní působení ve Stínadlech a dobrovolně, racionálně se rozhodnout, zda jim stojí za to opět se do rozvrácené politické situace vontského společenství vměšovat. Po návratu na ně u klubovny čeká Losna s konkrétní žádostí – zjistit, co Vláďu Dratuše trápí – a Rychlé šípy si za tímto účelem

22

v podstatě najímá jako soukromou bezpečnostní agenturu. Úkol je od počátku jasný a je k němu přistupováno ryze pragmaticky. Výraznou novinkou je zintenzivnění vnitřních neshod mezi jednotlivými stínadelskými partami. Hierarchie vontského společenství je zcela rozvrácena. Losna – ač člen Vontské rady – je např. násilně odvlečen z klubovny Rychlých šípů; později se i sám Vláďa Dartuš, Velký Vont, stává psancem čtvrti. Ze svorných Vontů se staly znepřátelené gangy, mezi sebou soupeřící. Zasloužené funkce a úcta k nim jsou zdevalvovány, moc je sekularizována – má ji silnější, tedy ten, kdo si ji dokáže násilně urvat. Dabinel, jeden ze samozvaných vůdců vonstké party, o této situaci Rychlým šípům říká: „[…] ostatní party jako my nebo třeba Uctívači ginga, Modrá hvězda – ty všechny musely ustoupit a přišly o možnost samy Stínadla vést. Nikdy vám to neodpustí – a my taky ne! Na to můžete vzít jed!“ (FOGLAR 2005b: 28) Můžeme se ptát, zda se do atmosféry Stínadel v Tajemství Velkého Vonta nepromítla společenská nálada v době jejich vzniku – 70. léta a období normalizace, které přineslo vystřízlivění z veškerých ideálů 50. let i možností reforem v duchu let 60. Stejně jako ve Stínadlech třetího dílu se ze společného veřejného života vytrácí veškerá aura vznešenosti a vyšší společný cíl; hlavním smyslem bytí je přežít a porvat se o kousek moci na úkor druhých. Rovněž soupeření mezi časopisem Rychlých šípů TAM-TAMEM a konkurenčním Sběračem Tondy Plíhala a Bratrstva Kočičí pracky získává jiný ráz. TAM-TAM přestává být živoucí kronikou Druhé strany, tím tmelem mezi mládeží, který kvůli řetězovitému způsobu předávání z ruky do ruky apeloval zároveň na pospolitost Druhostraníků. Setřel se pel originality jedinečného uměleckého díla, který dříve spočíval na každém čísle – každý jednotlivý list byl totiž psán rukou někoho z Rychlých šípů, všechny obrázky pak malovány Červenáčkem. Oba časopisy jsou nově psány na stroji a strojově rozmnožovány. Předhánějí se už jen v počtu vydaných výtisků, který se v případě TAM-TAMU dotkne hranice několika set. Navíc se TAM-TAM stane součástí školní agendy a vychází pod patronátem ředitele školy, kam chodí Mirek Dušín. Každý z časopisů, Sběrač i TAM-TAM, podporuje jinou vontskou skupinu a stávají se z nich jasně politicky a programově vymezená periodika se zřejmou mocenskou strukturou v pozadí, jaká známe třeba z dnešní mediální scény.9 Zajímavý aspekt příběhu je ten, že zpočátku Rychlé šípy jednají (a píší TAM-TAM) ve jménu a ve prospěch Vládi Dratuše, i přes jeho důrazný nesouhlas a zákaz. Rychlé šípy jsou tedy pověřeny jen mandátem jeho zástupce Losny, svou činnost však vyvíjí na základě jakéhosi nespecifikovaného vnitřního přesvědčení 9

23

Stínadla přestávají být onou živoucí čtvrtí, tím rozdrážděným úlem Vontů, kam bylo zatěžko proniknout. Stínadla zcela zřetelně umírají a bortí se – většina děje třetího dílu se odehrává v opuštěných dvorech a takřka vybydlených blocích domů (jako je např. Kocouří hrádek). Vontové, uzavření čím dál víc sami do sebe a vydaní napospas intervencím skupin z cizích čtvrtí, si přestávají hlídat hranice svého výsostného území a přes Rozdělovací třídu může přejít kdokoliv, dokonce ve veselé náladě: „Dvorečáci s Bratrstvem postupovali jinak, ale celkem bezstarostně, občas někdo něco zavolal, nebo i jen tak z pouhé dobré pohody zahalekal – ale bylo zřejmé, že někam jdou, za nějakým určitým cílem, že nejdou jen na pouhou toulku Stínadly!“ (IBID.: 48) – „Tam se jim to podařilo, protože zde jednak hlídkovali Vontové mladšího věku, ze kterých nebyl takový strach, jednak přelstít je nebylo tak těžké […] Všichni se pak nenápadně sešli na malém plácku, do kterého ulička ústila, spokojení tím dnešním hladkým proniknutím sem do Stínadel“ (IBID.: 71). 1.3.1 Odrazy bývalých Stínadel Pohyb po Stínadlech a řešení nové záhady, onoho tajemství Velkého Vonta, nemá už tak fantastický nádech, jako tomu bylo v dílech předchozích. Nepátrá se po artefaktech dávných dob – deníku Jana Tleskače či první vontské kronice – ani se nebojuje o ježka v kleci z důvodu získání plánku fantastického vynálezu létajícího kola. Ježek v kleci je vůbec zcela zbaven své symboliky, když ho Velký Vont Dratuš dobrovolně vydá z ruky, následně putuje mezi obyčejnými dětmi ze Stínadel (Rejholec, Amazonky), aby se nakonec dostal k úplně ne-stínadelskému cizinci, který si ho chce změřit a vyrábět sériově, čímž by ježek zcela ztratil svou originalitu. Ve třetím díle se často vzpomíná na to, co bylo, a připomíná se, že Stínadla už nejsou jako dřív: „To už nebyl ten usměvavý chlapec z jara, rozradostněný tím, že právě po oční operaci nabyl opět zrak – a že se v tak mladém věku stal Velkým Vontem – – to byl jen stín toho někdejšího Vládi“ (IBID.: 73). Stínadla se stávají vyprázdněnou skořápkou bez obsahu, pouhou ozvěnou událostí minulých, nabitých fantastickým potenciálem. Paradoxně vzpomínání na věci minulé tak vedle rozuzlení případu zůstává jedinou hodnotou, pro kterou stojí Rychlým šípům za to se do Stínadel vracet. Nemáme zde již klub primárně aktivní, plně zaujatý akcí, nýbrž klub hodnotící, meditující a rozjímající o minulém:

o správnosti svého počínání: „Věříme pevně, že to, co děláme, či co chceme dělat, to je pomáhat Vláďovi Dratušovi i proti jeho vůli a přes všechno jeho zlobení a zakazování, je dobré a jedině správné“ (IBID.: 79). Že Rychlé šípy nejsou ze svého omylu vyvedeny, je v jejich případě nabíledni.

24

Snad každá ulice, každé zákoutí a průchod této nebezpečné čtvrti jim připomínaly něco nepříjemného, vzrušujícího, z jejich četných odvážných výprav se. Ty strachy, které přetrpěli, ty rány, jež zde utržili, to věčné nebezpečí a záhadnosti, jimiž zde procházeli, jako by v těch záludných pokřivených uličkách a pláccích navždy zůstaly vsáklé do zdí, vrat domů a tajemných zešeřelých průchodů. (FOGLAR 2005b: 16)

Jako odraz osudu Jana Tleskače působí i nešťastný osud Karla Dymoráka. Jeho nehoda (uvíznutí v koši na půdě, kam se schoval před pronásledovateli) a následná smrt je však co do účinku oproti Tleskačovu příběhu oslabena. „Dymour“ nebyl zavražděn dospělým, který toužil po jeho zázračném vynálezu, ani se jeho smrt neodehrála v bizarních kulisách zvonice odsvěceného kostela. Účinek přítomnosti mrtvoly, která v prvních dvou dílech způsobovala frenetický až hororový nádech příběhů, Foglar oslabuje, jak nejvíce to jde. Až do Tajemství Velkého Vonta je smrt ve Stínadlech „nejen historickým předpokladem příběhu, ale zastává ještě další role. Jednak je jejím důsledkem rozpoutání logiky násilí, jakéhosi boje všech proti všem, který neustále hrozí ve Stínadlech propuknout a chvílemi také propuká, a pak je to také její obsesivní přítomnost, která prosycuje atmosféru Stínadel a působí její fascinaci. Je gravitačním centrem, které přitahuje protagonisty do svých siločar“ (HYBLER 1999: 43). V Tajemství Velkého Vonta to, po čem by každý normální kluk toužil, totiž zahlédnout alespoň něco z chlapcových ostatků, Rychlé šípy uvědoměle odmítají a postarají se o řádné vyřešení problému prostřednictvím příslušných úřadů. Rovněž strach Vládi Dratuše z vyzrazení, že jeho otec měl kdysi na Dymourově smrti podíl, není zdaleka tak silný (a pro čtenáře autentický), jako pocity, které prožíval Jan Tleskač ohrožován Emem a které Rychlé šípy pracně rekonstruovaly ze zašlých stránek deníku. Jakýsi odraz Tleskačova deníku – tedy textu v textu, kterým do současnosti příběhu proniká „stará“ minulost – nalezneme i v Tajemství Velkého Vonta. Je jím potrhaný papír (někdy též nazývaný přímo „hadr“), který napsal Karel Dymorák uvězněný v koši a prostrčil ven (viz FOGLAR 2005b: 179–180). Jedná se o jeho poslední slova před smrtí, ve kterých označuje viníka nehody – Dratuše staršího. Tento papír má na Vláďu zdrcující účinek. Ale zatímco artefakty spojené se smrtí Jana Tleskače zajímaly celá Stínadla, k papíru a osudu Dratuše jsou všichni Vontové lhostejní (nebo naopak – Vláďovi přejí pád), Dymourův poslední dopis má význam jen pro Vláďu Dratuše osobně (nevztahuje se ani k jeho funkci Velkého Vonta).

25

1.3.2 Civilní vyvrcholení a poslední stínadelský zázrak O ježka v kleci se v Tajemství Velkého Vonta bojuje dvakrát a nikdy to není vyhrocený souboj, jako byly v předchozích dílech volba Velkého Vonta ve svatojakubském kostele nebo hon na Široka. Jedná se o obyčejná přepadení a krátké rvačky ve zcela světských prostorech – ve sklepě a na půdě. Losnou „najaté“ Rychlé šípy mají závěrečný úkol docela prostinký – v trojnásobné přesile přepadnou na půdě Kocouřího hrádku Rejholce (který má hlavolam) a jeho kumpána-cizince (který vydírá Dratuše záhadným papírem). Po krátké potyčce jim obě věci seberou a odnesou Vláďovi. Vyvrcholení románu se tak nese v klidném, civilním duchu. Posledním úžasem, který Rychlé šípy ve Stínadlech ještě neprožily, je tzv. Modrý zázrak, jak se ostatně nazývá i poslední kapitola románu. Modrý zázrak je zvláštní lokální atmosférický úkaz spočívající v odrazu modré oblohy od modrých dlažebních kamenů po dešti: „[…] a když se někdy, zejména na jaře po dešti, ukázalo temně modré vysmýčené a vypršené nebe a slunce zazářilo na mokrou dlažbu, bylo v ulicích najednou nepopsatelně jásavé modro. Mokrá dlažba svítila nejen modří svého kamene, ale i odleskem modrého nebe“ (FOGLAR 2005b: 101). Tento jev, který nakonec Rychlé šípy přeci jen zažijí, je spojen s rozluštěním tajemství Velkého Vonta, uklidněním Vládi Dartuše a předáním Stínadel do rukou Losny (Dratuš se z osobních důvodů funkce vzdal). Vítězství není zdaleka tak fenomenální jako v knize Stínadla se bouří a už od převzetí své funkce musí nový Velký Vont uklidňovat a přesvědčovat znepřátelené frakce. Modrý zázrak je tak pouze příslibem – nadějí na zlepšení stavu rozvrácených Stínadel. Příznačná symbolika modré barvy zde není plně využita – stejně jako u motivu „modrého světla“ v předcházejícím díle vyznívá modrý zázrak poněkud naprázdno.

1.4 Poslední tajemství Jana T. – dekonstrukce poetiky Stínadel Přesuňme se ve sledování chronologie vydávání příběhů ze Stínadel o něco výrazněji dopředu, abychom zakončili popis stínadelských románů pomyslným „čtvrtým dílem trilogie“ – prózou Poslední tajemství Jana T., kterou roku 2002 napsal Jaroslav Velinský.10 Velinského román je přiznanou poctou Jaroslavu Foglarovi a všem jeho „rychlošípáckým“ příběhům (viz autorův doslov – VELINSKÝ 2013: 236–239). Tento čtvrtý díl, který je Jaroslav Velinský (1932–2012). Autor dobrodružných a detektivních próz, Foglarův přítel a trampský písničkář známý též pod přezdívkou „Kapitán Kid“. 10

26

darem věnovaným všem fanouškům Rychlých šípů, neboť obsahuje velké množství skrytých vtipů a narážek na notoricky známé příhody klubu z komiksů i románů, se v mnoha ohledech od Foglarovy původní trilogie liší; je to zcela přirozené, Velinský, autor s vlastním svébytným stylem a slovním humorem, se při navazování na Foglara zapřel jen částečně. Mezi formálně nejnápadnější rozdíly patří setření bezčasovosti. Text je zaplněn dobovými reáliemi a jeho umístění na časovou osu je zcela vědomé a přiznané. Velinský postupně záměrně dekonstruuje vše, co dělalo Stínadla Stínadly, aby připravil čtenáře na rozuzlení příběhu a téma celé knihy, kterým je dospění Rychlých šípů a s ním spojená změna v chápání Stínadel. V tomto procesu znovu vyplývají na povrch ústřední motivy a pilíře stínadelské poetiky. 1.4.1 Nové vontské společenství Zvnějšku se Stínadla mění, např. odsvěcený kostel Sv. Jakuba, sakrální místo s posvátným významem pro všechny Vonty, který byl důležitý právě tím, že byl v rozkladu a dospělými zapomenut, je restaurován. Na počátku příběhu jsou Stínadla jen přežívající, dřímající nestvůrou, která vyčkává, až bude opět probuzena. Neprojevuje se, ale její tušená přítomnost ovlivňuje atmosféru místa a náladu lidí, pohybujících se v jejích ulicích. Ono „poslední tajemství“, které Rychlé šípy musí ve Stínadlech odhalit, je tím, co udržuje Stínadla ještě při životě: „[…] na Tonču dýchlo chladno a vlhko. Takové to bylo ve Stínadlech vždycky – i když tady už nečíhalo nebezpečí, tísnivý pocit z úzkých uliček zůstal; i kdyby se Stínadla změnila k nepoznání, ten všudypřítomný pach by zřejmě nikdy nevyvanul“ (VELINSKÝ 2013: 15). – „Jenže ta historie ještě neskončila! Ze Stínadel se po nás opět vztahují spáry neviditelné zlé moci! Mysleli jsme, že je navždy poražena – ale zdá se, že jen spala ve svém doupěti někde v podzemí Černé vody“ (IBID.: 120). Mění se též vztah Stínadel a Vontů, potažmo Rychlých šípů a Stínadelských. V bodě, kde Foglarův koncept vontství působil zmateně až chaoticky (vzpomeňme na tápání Rychlých šípů, které mělo za následek jejich vypomáhání různým vontským skupinkám), Velinský zřetelně formuluje tzv. „vontskou myšlenku“, čímž vyděluje dobré Vonty od špatných. Dobří Vontové, ti opravdoví, autentičtí, kteří si zaslouží se Vontové nazývat, mají stejný zájem jako Rychlé šípy, tj. udělat ze Stínadel otevřenou čtvrť, propojenou se zbytkem města a zbavenou vší přízračnosti. Nejnápadnější změnou v rozrušování homogenního vztahu Stínadla-Vontové (chlapci) je zapojení dívčího elementu. Zprvu nenápadná dívka Martina Ramouzová se na

27

konci knihy stane Velkým Vontem, přesněji Velkou Vontkou, poté co se svým univerzálním hnutím těch, co to se Stínadly myslí dobře, přesáhne nejen oblast Foglarem přísně vymezeného chlapeckého světa, ale i oblast Stínadel (členem tzv. Upřímných srdcí totiž může být kdokoliv, i Druhostraníci). Martina způsobí ve světě stínadelské mládeže bezmála revoluci – přepíše vontské dějiny. Pozoruhodná je Velinského promyšlenost tohoto „převratu“. Nejen, že proběhne na úrovni bezmála státotvorné politiky, kdy je akcentováno, aby byla stará Vontská rada rozpuštěna přesně podle pravidel a regulí funkčního demokratického státu (tak aby tento krok nemohl být v budoucnu snad nějak zpochybněn), ale navíc je Martinin vzestup vystavěn na pevném etickém a hodnotovém základu, jenž se vztahuje k nejstarším, a tudíž nejhodnotnějším vontským tradicím i osobnosti zakladatele: S námi je spravedlnost, poctivost, čest – jsme svorni, jak je to ve vontských heslech; naše srdce je lemované žlutou, která je barvou naší – a brzy budeme připraveni vymést ze Stínadel všechny ty Netopýry, kteří s sebou nesou jed, rozklad, surovost a nenávist – všechno, proti čemu vždy stáli všichni poctiví Vontové, samotným Vojtěchem Vontem počínaje. (VELINSKÝ 2013: 220)

Pojímal-li Jaroslav Foglar, když v prvních třech dílech popisoval fungování vontského společenství a jeho vnitřní rozpory, vontskou myšlenku a rozdíl mezi dobrými a špatnými Vonty podobně, nikdy se mu to nepodařilo vyjádřit jasněji než právě Velinskému v Posledním tajemství Jana T. 1.4.2 Stárnutí Rychlých šípů – přiblížení se světu dospělých TAM-TAM, věstník Rychlých šípů o dění ve Stínadlech, v Posledním tajemství Jana T. opět vychází, ale není už na stínadelských okolnostech tolik závislý. Rychlé šípy se při jeho přípravě profesionalizují a samy sobě dávají závazek, že TAM-TAM bude vycházet každý sudý pátek. Klub se tentokrát do Stínadel nevydává, aby zde získal atraktivní materiál pro svůj časopis, ani není do Stínadel vtažen nějakými vnějšími okolnostmi (existencí nevyřešené záhady, nepotrestané nepravosti nebo nouzí spojenců, kteří potřebují pomoct). Naopak, klub má své práce na TAM-TAMU dost a Stínadla se chlapcům vnutí sama – parta zvaná Netopýři se jim vloupe do klubovny a odcizí jejich kroniku. Velinský pracuje na prohlubování charakterů jednotlivých členů klubu, které Foglar jen načrtl, a nastoluje trend diferenciace povah, zálib a povinností jednotlivých Rychlých šípů. Červenáček se stává odborníkem na výtvarno a estetično, logické a dedukční schopnosti Jarky Metelky jsou hodny takřka profesionálního kriminalisty. Rychlonožkova zručnost a vyřídilka z něj dělají specialistu na kontakt s dospělými, zejména řemeslníky.

28

Jindra Hojer je stále více pod vlivem přání svého otce. Jen Mirek Dušín zůstává invariantem – charakterově poněkud plochým vůdcem-supermanem, který se jen diví, jak pod jeho vedením chlapci „rozkvetli“ a dospěli: „[…] to udivilo i Mirka. Už to není ten chlapec, který se tak zoufale rozplakal, když v zajetí Vontů předstíral bezvědomí – kmitlo mu hlavou a zároveň si uvědomil, že od té doby už uběhly dva roky!“ (VELINSKÝ 2013: 40) Rychlé šípy dospívají nejen jako jednotlivci, ale i jako celek. Jejich jednání je mnohem více sebereflexivní – táží se po správnosti svého počínání a pokládají si otázky, zda v situacích morálních dilemat zaujímají vždy to nejsprávnější stanovisko. Jde o otázky, na které jim až doposavad odpovídal jasně foglarovský mravní kodex vymezený Foglarovými programy pro mládež: „»Ale to by byl podvod, Mirku,« řekl Jindra Hojer. »A my jsme přece Rychlé šípy!« Ostatní se po sobě rozpačitě podívali. Pomáhat si podvodem odporovalo bobříku ušlechtilosti, Modrému životu – popíralo to celý životní názor“ (VELINSKÝ 2013: 50). Rychlé šípy jako by v tento moment přerostly svého tvůrce – u Velinského přecházejí do věku (a s ním spojeného stupně zralosti), kterého jim Foglar dosáhnout nedovolil. Tento přerod do dospělosti je celou knihou systematicky tematizován, můžeme jej pozorovat např. v navracejícím se motivu zbožné lži, fraus pia. Rychlé šípy si nyní uvědomují, že zalhat nepříteli pro dosažení cíle by mohlo být vykládáno dvojznačně. Protože jsou přesvědčeni o správnosti svého počínání, jsou ochotni se na tento tenký led ambivalentního výkladu morálky pustit. Dělají to však již s plným vědomím rizika, na rozdíl od předchozích dílů, v nichž se v rámci „chlapecké války“ projevovali z hlediska čestnosti přinejmenším sporně – Lubor Kasal jejich přístup označuje dokonce za „příběh kariéristů“ (viz BALAŠTÍK – HRUŠKA – KASAL – KOMÁREK 1999: 9). V neposlední řadě bychom neměli zapomenout také na to, že v Posledním tajemství Jana T. zastihujeme Rychlé šípy též v prvních, byť nesmělých kontaktech s děvčaty, prvním zájmu o opačné pohlaví a zárodcích vztahů. I díky zestárnutí Rychlých šípů nejsou už světy dětí a dospělých odděleny tak výraznou propastí neporozumění, jak tomu bylo v prvních třech Foglarových románech. Ať už se jedná o zámečníka Ramouze (současníka Jana Tleskače), kormidelníka Ferryho, strážníka zvaného Usměvavý nebo vysloužilého inspektora Sadílka, dospělí hrají v Posledním tajemství Jana T. důležitou roli – pomohou klubu zodpovědět mnoho otázek, které by jinak zodpovězeny nebyly.

29

Nejvýrazněji demytizovaným dospělým je postava Široka, občanským jménem Karla Nekoly. Sejmutí masky tomuto „přízraku“, neodmyslitelně spjatému s tajemnou atmosférou Stínadel, se projevuje i na střízlivějším chápání celé čtvrti a jejím postupném zesvětštění, jak bude ukázáno vzápětí: „Rychlých šípů se opět zmocnil ten zvláštní pocit… Tenhle mladý muž, učitel, který tu opravuje sešity svých žáků – vždyť je to přece Široko, ten nepolapitelný přízrak v bílé masce, jehož se kdysi děsila celá Stínadla – –!“ (VELINSKÝ 2013: 136). 1.4.3 (Za) hranice stínadelského světa „Nezdá se ti,“ řekl Mirek Jarkovi, když se poskakující Červenáček vzdálil, „že je to dnes nějaké jiné – jako by tu najednou chybělo to napětí, se kterým jsme dřív vnikali do Stínadel?“ „Víš, Mirku,“ odpověděl Jarka, „nejspíš to bude tím, že jsme od té doby kapánek zmoudřeli.“ „Snad,“ kývl Mirek. „Ale v tom případě měla zmoudřet i Stínadla – a to se, jak se zdá, nestalo.“ (VELINSKÝ 2013: 100)

Výše citovaná pasáž, ve které Rychlé šípy samy tematizují změnu svého vnímání Stínadel, ukazuje i rozporuplný stav, ve kterém se Foglarem vytvořená fiktivní městská čtvrť ve Velinského románu nachází. Na jedné straně už se z pohledu Rychlých šípů není třeba Stínadel bát. Na straně druhé stále nedošlo k jejich úplnému „zmoudření“, tj. dokončené proměně v obyčejný městský prostor bez příznačných fantaskních atributů. Boj za zničení „starých Stínadel“ je hlavním konfliktem románu. Dochází k zásadní redefinici stínadelské historie: jevy, které byly brány za univerzálně platné a nezpochybnitelné pravdy (např. fakt, že uvnitř ježka je uschován plán létajícího kola), jsou nyní podrobeny zkoumání a někdy zásadně redefinovány. Události, o kterých se mělo za to, že se odehrály, se rovněž přehodnocují a ověřují. Létal skutečně Jan Tleskač? Dochází se k závěru, že ne. Mýty jsou nahrazovány pravdivou historií podloženou fakty, která je stavěna do popředí: je odhaleno pravé jméno Jana Tleskače (Prokop Kisbel) i původ jeho hlavolamu. Poznáme přesné datum Tleskačova narození i úmrtí. Jakoby opačným směrem působí určité stínadelské jevy, které Velinský zachovává a které stále ještě spadají motivicky spíše do oblasti iracionálna a nadpřirozena. Slepého chlapce nahrazuje chlapec bez paměti, jehož sny a groteskní představy vyvěrající z podvědomí je třeba interpretovat a logicky vysvětlit. Nadpřirozeně působí i přítomnost

30

velkého černého psa,11 který Rychlé šípy vede stínadelskou mlhou (ibid., s. 118), a bláznů a opilců v přístavní čtvrti (IBID.: 186–191). Klasický městský prostor je dokonce na chvíli opuštěn a Rychlé šípy se po řece dostanou na hranice Stínadel a přírody-divočiny. Voda a tma, které je v tu chvíli obklopují, násobí nejistotu, která obyčejně na klub působí už jen díky tomu, že jsou právě ve Stínadlech. Vědění Rychlých šípů je rozšířeno o poznatek, že Stínadla nejsou nekonečná. Velinský nás spolu s Rychlými šípy vede právě po jejich hranicích. Finální kapitola, ve které má být odhaleno ono „poslední tajemství“ a objevena záhadná součástka, díky které by Tleskačův úžasný vynález přeci jen mohl fungovat, Rychlé šípy (a čtenáře s nimi) dovede doslova na konec Stínadel – na stráň, kde stará zástavba přechází v novou takřka vilovou čtvrť. Odtud je díky nadhledu vidět, že Stínadla se od zbytku města nijak neliší, že Rozdělovací třída není nepropustnou bránou, ale obyčejnou ulicí: Zvolna se vraceli a dole pod nimi leželo jejich město – teď už ne rozdělené do dvou nepřátelských táborů, ale navždy spojené myšlenou Upřímných srdcí. Bylo poledne, zase uslyšeli hlahol stínadelských zvonů, ale tentokrát už se v něm neozývalo to, co dříve; byly to zkrátka jen obyčejné zvony, krásně znějící, a proto také kdysi dávnými mistry odlité. Tu si chlapci uvědomili, že dospěli… (VELINSKÝ 2013: 235)

I když si Rychlé šípy udělají o pravdě svou vlastní představu, Tleskačovo tajemství zůstává nakonec neodhaleno. Je tomu tak dobře. Jednak proto, že v dané situaci, kdy Rychlé šípy neuvažují jako chlapci, ale téměř jako dospělí, už by pro ně rozluštění tajemství nemělo význam, jednak proto, že neujasněný konec přeci jen nechává otevřená droboučká zadní vrátka pro návrat do Stínadel. Otázku „Co kdyby to přeci jen byla pravda?“ si tak Rychlé šípy mohou klást i v dospělém věku a s potěšením se do světa Stínadel vracet. A když ne přímo Rychlé šípy, tak alespoň čtenáři stínadelské série.

Zde Velinský umně zpracovává archetyp, který je znám z mnoha mýtů a pohádek, ale i z novodobé literatury pro mládež, např. Harryho Pottera, kde se velký černý pes objevuje jako tzv. smrtonoš. 11

31

2. Stínadla v adaptacích Stínadla nezůstala nadlouho uzavřena jen do stránek románů. „Fenomén Rychlé šípy“ už od svých komiksových počátků představoval projekt, který „nabíral výrazně transmediální charakter“ (FORET 2012: 111).12 Foglarovy tři stínadelské romány byly několikrát převedeny do jiného média – nejvýraznějšími adaptacemi jsou pak komiksová, seriálová a filmová. První dva díly stínadelské trilogie byly ve scelujících projektech pod názvem Záhada hlavolamu adaptovány nejprve ve formě rozhlasové hry (1965–1966), později i televizního seriálu (1969, režie Hynek Bočan, 9 x cca 25 minut).13 Na začátku sedmdesátých let je kreslíř Marko Čermák převedl do komiksu (původně vycházely v podlouhlých sešitcích, v zásadě byly černobílé, s omezeným užitím dalších barev). Přepracovány do celostránkové verze a plně kolorovány byly až později (FORET 2012: 111). Celovečerní film podle Záhady hlavolamu šel do distribuce českých kin v roce 1993, stojí za ním tvůrčí tým kolem režiséra Petra Kotka. K tomuto filmu vznikl stejnojmenný doprovodný fotokomiks. „V roce 2000 pak uvedla Dětská opera Praha v rámci mezinárodního festivalu Pražské jaro muzikál Rychlé šípy, jehož libreto bylo vytvořeno na motivy knihy Záhada hlavolamu. Premiéru muzikálu doprovodil i propagační minikomiks Rychlé šípy na Pražském jaru, který byl zveřejněn na plakátech a v programu (s. Antonín Matzner – k. Marko Čermák)“ (FORET 2012: 111). Třetímu dílu Tajemství Velkého Vonta se adaptační pozornosti dostalo nejpozději a nejméně – můžeme mluvit o jednom komiksu z roku 2012 (autorem scénáře je Jiří Macek, kreseb Marko Čermák), jedné rozhlasové dramatizaci (2010). Toto audio zpracování třetího dílu trilogie završuje dlouhodobý supraphonský projekt, který započal už roku 1990 dramatizací prvního dílu. Projekt spojuje osoba dramatizátora a režiséra Petra Obdržálka. Jediným „hlasem“, který od 90. let zůstal nezměněn, je vypravěč Ladislav Mrkvička. „Supraphonské nahrávky pak dokázaly propojit zdánlivě již starodávné téma se současnou Další cesty Rychlých šípů napříč médii – např. rozhlasová dramatizace původních příběhů Rychlé šípy na gramodeskách nebo amatérský film a představení skupiny divadla Sklep – které přímo nesouvisí s poetikou Stínadel, nejsou rozebírány. 13 Raritou je dnes už fotokomiks podle původního Bočanova televizního seriálu. Více o tom píše Václav NosekWindy: „V návaznosti na právě dohotovený televizní seriál vycházel ve II. ročníku časopisu Větrník (v letech 1968–1970 přejmenovaný Pionýr) fotoseriál na způsob komiksu, kde kresby byly nahrazeny fotografiemi Jaroslava Trousila. Fotoseriál začínal v listopadovém čísle 3/1969, končil v lednovém čísle 5/1970 a měl celkem 10 stránek. V šestém čísle byla reportáž o tom, jak se seriál natáčel“ (NOSEK-WINDY 1999b: 82). O tomto menším adaptačním projektu se dále v diplomové práci nezmiňuji. 12

32

partou dramaticky talentovaných mladíků, doplněných fandovsky dospělými interprety. Proto je převyprávění důvěryhodné: nejde o jen patetický přednes prvorepublikových příhod, ale ani o možné ironické pohrávání si s předlohou“ (DENIŠ 2011).14 Další rozhlasové nastudování jednoho ze stínadelských románů, tentokrát dílu druhého Stínadla se bouří, provedl Český rozhlas 2 pro pořad Rádio na polštář (FORET 2012: 111). Stínadla se jako intermediální fenomén dostala i do oblastí, které mají s jejich původní románovou verzí a literaturou pramálo společného. „Existují i videokazety s tématikou RŠ a také počítačové programy a hry. […] Koncem šedesátých let byla vyrobena dětská tiskárnička s hlavičkami Rychlých šípů, Bublinou a Širokkem. Roku 1970 se prodávala společenská hra »Záhada hlavolamu a Rychlé šípy«, a po dvaceti letech vyšla znovu. Petr Barč zase připravil dva sešity omalovánek s výjevy ze seriálu RŠ. I ty byly po roce 1990 zopakovány. Mnohý sběratel si založil sbírku ježků v kleci v kovovém, plastovém, dřevěném i papírovém provedení, dokonce existuje hlavolam skleněný“ (NOSEK-WINDY 1999b: 135). Stínadelské poetiky využívá i fenomén tzv. městských her, připravovaných různými nadšenci nejen pro skautské či jiné organizované prostředí, ale i pro širokou veřejnost. Na přelomu zimy a jara 2016 probíhala např. v ulicích Brna hra s názvem „Stínadla tudy“.15 Prostory Stínadel můžeme i v současné době nalézat v moderním výtvarném umění a ve fotografii. Grafické studio Light Garden Academy připravilo na rok 2016 kalendář „Stínadla“, projekt Stanislava Petery a Jiřího Kubíka.16 Jejich výrazně retušované a upravované fotografie zdůrazňují zejména fantastično ve stínadelském prostoru. Na aspekt mizení starých zapomenutých městských prostorů, kde by bylo možno se ukrývat a svobodně a nerušeně prožívat dětské fantazie, upozornila vernisáž obrazů „Stínadla se boří“ výtvarníka Richarda Fischera jr., konaná 13. prosince 2015 v Praze a anotovaná slovy: „Poplašná zpráva šířená za pomoci obrazu. Zpráva o mizejících a již nenávratně zmizelým místech v mapách měst i našeho vědomí, neboť Stínadla jsou nejen zchátralé a plesnivé ulice, baráky, plácky a dvorky plné kůlen a harampádí. Stínadla jsou stavem mysli. Hlídejme a chraňme mizející Stínadla, ať už jsou kdekoliv.“17 Doprovodný text k CD – nestránkováno. [přístup 23. 3. 2016] 16 [přístup 23. 3. 2016] 17 Fotografie z výstavy k nahlédnutí např. zde: [přístup 23. 3. 2016] 14 15

33

2.1 Stínadla v komiksech Cesta Rychlých šípů do Stínadel začala v samostatných komiksech, přešla přes románovou trilogii, a do komiksového média – tentokrát jako adaptace stínadelské trilogie – se opět vrátila. O převedení knih Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta do podoby komiksu se zasloužil kreslíř Marko Čermák, který byl v pořadí čtvrtým kreslířem seriálu Rychlé šípy, po Janu Fischerovi však druhým nejvýznamnějším (od roku 1968 nakreslil podle Foglarem napsaných nových scénářů 92 samostatných příběhů, dalších 11 starších námětů přepracoval – viz NOSEK-WINDY 2012: 330). Jedním z oněch Čermákem nakreslených „samostatných“ příběhů je vlastně i komiksové zpracování první kapitoly Tajemství Velkého Vonta („Rychlé šípy znovu do Stínadel“), které vycházelo roku 1989 v novinách jako netypická reklama na připravované vydání třetího dílu románů. Celý komiks Tajemství Velkého Vonta byl vytvořen o mnoho let později, úvod příběhu však existuje ve dvou obrázkových variantách (LEBEDA 2012: 43). „Kritika Čermákovi často vyčítá, že jeho kresba postrádá Fischerův švih a lehkost, na rozdíl od svých předchůdců, kteří za Fischera občas zaskakovali, se však tento výtvarník velmi záhy odpoutal od stylu vzoru (prakticky hned poté, co přestal adaptovat starší pokračování a začal kreslit dobrodružství nová) a uplatnil vlastní stylizaci. Pro jeho ztvárnění příhod slavného klubu je typický mnohem větší akcent na detail místo celku a polocelku (jakkoliv rozložení stran dané Foglarem zůstalo prakticky stejné), stejně jako větší a sytější barevné plochy“ (FORET 2014: 475). První dva díly stínadelské trilogie byly do komiksové podoby převedeny již v roce 1970. Poprvé vyšly v zásadě „v černobílé podobě v poněkud netypickém podlouhlém formátu v nakladatelství Novinář. Obě publikace nesou v tiráži vročení 1970, ale vinou rozdílných možností dvou odlišných tiskáren byl nejprve na konci roku 1970 na knihkupeckých pultech druhý díl, zatímco na první se muselo posečkat až na jaro roku 1971. Záhada hlavolamu vznikla přímo podle scénáře Jaroslava Foglara, kdežto Stínadla se bouří podle podkladů Foglarova přítele, výtvarníka Vladimíra Pechara-Pluta, který se práce na scénáři ujal na autorovu žádost s ohledem na jeho velké pracovní vytížení, které nastalo v krátké době po uvolnění tvorby Jaroslava Foglara v druhé polovině 60. let“ (LEBEDA 2012: 42–43). „Reedice v jednom sešitě formátu A4 vyšla o dvacet let později“ (FORET 2012: 111). Ke kolorování prvních dílů Markem Čermákem došlo při přípravě publikace Svorní gambusíni a jiné příběhy z roku 1999 (NOSEK-WINDY 1999a: 317).

34

V roce 2012 nakreslil Čermák podle scénáře Jiřího Macka i závěr série.18 Zatím nemáme k dispozici souborné vydání grafické podoby stínadelské trilogie. Kdo chce studovat Stínadla v komiksu, musí proto sáhnout nejprve do publikace Svorní gambusíni a jiné příběhy (FOGLAR 1999), kde najde komiks podle knih Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří, a třetí díl si vyhledat v jeho samostatném vydání.19 Pro popis toho, jaké jsou komiksy o Stínadlech a jaká jsou Stínadla v komiksu (jak se v něm jako prostory projevují), je potřeba si nejprve (alespoň ve velmi hrubých obrysech) definovat komiks. Definice komiksu je ale problematická, už jen z toho důvodu, že comics studies jsou v českém prostředí stále ještě v plenkách. Jednoznačnější odpovědi na otázky typu „Co je to komiks?“ by v dohledné době mohla přinést připravovaná publikace V panelech a bublinách: kapitoly z teorie komiksu, za níž stojí autoři Pavel Kořínek, Martin Foret a Michal Jareš, tedy tým Centra pro studia komiksu při Ústavu pro českou literaturu AV ČR a Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.20 S vědomím nedostatků, které má (např. nevymezení spodní časové hranice, od kdy můžeme mluvit o komiksu), použiji pro začátek definici komiksu Scotta McClouda z knihy Jak rozumět komiksu, kterou lze považovat za vůbec základní, vstupní příručku pro studia komiksu, neboť díky překladu Richarda Podaného do jisté míry ustanovuje též českou komiksovou terminologii: Komiks je „záměrná juxtaponovaná sekvence kreslených a jiných obrazů, určená ke sdělování informací nebo k vyvolání estetického prožitku“ (McCLOUD 2008: 9).

Ve vydání, které připravilo pražské nakladatelství Václav Vávra, je vliv Macka coby scénáristy značně upozaděn (podobně jako dřívější Pecharův podíl na scénáři ke komiksu Stínadla se bouří). Scénář Tajemství Velkého Vonta, který Foglar nemohl připravit z prostého důvodu, že byl již třináct let po smrti, se takřka doslovně drží původního Foglarova námětu a je připraven v duchu prvních dvou částí komiksové trilogie. Uvádění Foglara jako autora (a to mj. i v databázi Národní knihovny) je však nepřesné a podle mého názoru působí přinejmenším zmatečně. V závěrečném seznamu literatury této diplomové práce je proto bibliografický záznam této publikace jakýmsi kompromisem: je uveden Čermák jako autor kreseb, Macek jako autor scénáře a Foglar jako autor námětu. 19 Zmatek ve vydávání grafických příběhů ze Stínadel tím nekončí. Komiksy Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří mají též své „samostatné“ vydání (byť jde o dva příběhy v jedné knize) – je z roku 2012 a nese název Rychlé šípy ve Stínadlech, tedy stejný jako nejnovější (2. vyd.: 2015) souborné vydání románové trilogie (!). Kdo by čekal, že pořádek vnese snaha vydat všechny komiksy Rychlých šípů v jednom svazku, což byl proklamovaný cíl publikace Rychlé šípy (FOGLAR 2012), bude zklamán; zde se totiž grafická podoba příběhů ze Stínadel vůbec nenachází, kniha se soustřeďuje jen na proměny původního komiksového seriálu. 20 Při popisování komiksů intuitivně užívám terminologii zavedenou právě tímto týmem v dosud vydaných publikacích (např. Signály z neznáma: český komiks 1922–2012 nebo Dějiny československého komiksu 20. století). Zároveň vycházím z přednášek Pavla Kořínka Komiks intermediálně realizovaných na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v podzimní semestru 2014. 18

35

Naprosto klíčová je v komiksu vzájemnost slova a obrazu, které samy o sobě nestačí; kooperace obrazu a textu rozehrává významy, které by samostatně pouze jedna ze složek nebyla schopna vyjádřit. Pavel Šidák v rámci svého genologického bádání označuje tento typ intermediálního vztahu jako synkrezi. „Je to stav, kdy jeden umělecký celek, a tedy jeden žánr, v sobě spojuje více uměleckých druhů; […] V komiksu jsou oba umělecké druhy pevně spojeny, avšak lze je ještě vnímat odděleně; víme, že v určitých vývojových stádiích komiksu byl text skutečně oddělován, umisťován pod obrázky, a že v určitých hraničních případech se komiks bez textu dokonce obejde, případně graficky proměňuje písmo (grafémy) do obrázků, čímž retušuje jazykovou (lingvistickou) doménu písma“ (ŠIDÁK 2013: 114–115). Čeňková s Mocnou doplňují, že vztah mezi slovem a obrazem má v komiksu škálu rozmanitých poloh: „od komplementárnosti (slovo doplňuje obrazovou informaci), přecházející někdy v redundanci (slovo objasňuje to, co je evidentní již z obrazové složky), přes nezávislost obou složek (např. u komiksů s převahou vizuálnosti) až po jejich záměrný nesoulad, kdy slovo funguje jako ironický, či hravě parodický komentář (typický pro postmodernu, preferující vícepásmovou komunikaci)“ (ČEŇKOVÁ – MOCNÁ 2004: 316). Předem upozorňuji, že takovou postmoderní hru u stínadelských komiksů nemusíme očekávat. Jejich cílem je jednoznačnost a soulad mezi slovem a obrazem. Pro interpretování jednotlivých sekvencí panelů (po sobě následujících obrazů oddělených tzv. „škarpou“) je třeba v komiksu zkoumat celostránkový kontext. Strana i sekvence mohou být obě elementární jednotky, jde o hloubku pohledu – vyšší interpretace jsou většinou možné až na rovině strany. Kompozice komiksu může být pravidelná, formálně tradiční, nebo aktualizovaná, tj. taková, která zpomaluje plynulost čtení komiksu. Čermákovy komiksy ze Stínadel jsou co do kresby i do kompozice stran velice tradiční a navazují jak na původní fischerovské ztvárnění seriálu o Rychlých šípech, tak na Čermákova vlastní pokračování „rychlošípácké“ série. Vývoj komiksového média 2. poloviny 20. století jako by nebyl v Čermákových kresbách ze 70. let ani z roku 2012 nijak zřetelněji reflektován. Čtení takových komiksů by díky minimálnímu použití aktualizované kompozice mělo být bezproblémové, hladké. Dá se to předpokládat i z charakteru modelového čtenáře, na něhož komiksy ze Stínadel cílí – tj. mladého čtenáře, který nemusí mít s komiksovým médiem a jeho zvláštnostmi hlubší zkušenosti; naopak, měl by být schopen jazyk komiksu ovládnout rovnou, na první pohled a pokus, aniž by mu kdokoliv vysvětloval pravidla čtení takových obrázkových seriálů.

36

Čtení komiksů ze Stínadel, zejména prvních dvou dílů z počátku 70. let, je v mnoha ohledech znesnadněno – a není to způsobeno záměrnou aktualizací, která by snad měla podtrhnout neprostupnost stínadelského labyrintu a evokovat pocit ztracenosti. Za nesnadné čtení mohou nedostatky v kresbě a nepoměrné rozložení textové a grafické složky. Až ve třetím díle jako by se Čermák navracel k přehlednému kreslířskému stylu, umírněnému mísení

textové a grafické složky, smysluplnému

využívání výrazové zkratky

a promyšlenému kolorování, což má zajisté pozitivní efekt na atraktivitu komiksu zejména pro jeho původní cílovou skupinu. Z komiksových scénářů prvních dvou dílů je silně cítit jejich snad až příliš těsná vazba na původní románové texty. Komiksy jsou doslova prosyceny textem.21 Obrazová invence a možnost vyjádřit se kresbou se tak krčí ve stínu textů – mnohdy je celý panel vyplněn textovou bublinou a malinká kresba (postavy, která repliku pronáší) je vmáčknutá do rohu panelu (viz FOGLAR – ČERMÁK 2012: 25). Už při letmém pohledu na některé stránky je jasné, že textová složka hraje v komiksu prim. Převaha textu a nutnost velké množství slov neuměle zalamovat do bublin v kombinaci s nešťastně zvoleným letteringem (např. psací písmo označující citaci z Tleskačova deníků) působí na čtenáře komiksu značně únavně – spousta pasáží je čitelná jen velmi těžko, účinek specifického komiksového propojení textu a obrazu je oslabován, neboť se recipient musí soustředit na elementární rozluštění sdělení (viz FOGLAR – ČERMÁK 2012: 21). Příznačná stínadelská atmosféra a poetika šera je zvýrazněna stínováním obrazů – tzv. šrafováním. I zde je překročena únosná míra použití této techniky – mnohé večerní výjevy a scény jsou tak zcela přeškrtány změtí čar, která znesnadňuje rozpoznání toho, co na stránce vůbec sledujeme, o přirozeném plynutí příběhu ani nemluvě (viz FOGLAR – ČERMÁK 2012: 17). I podle Michala Foreta je zejména první díl adaptované trilogie „přetížen rozsáhlými texty v bublinách i komentářích, zabírajícími často více než dvě třetiny celku panelů“ (FORET 2014: 475). Foret rovněž zmiňuje „náhradníka“ za Foglara při práci na scénáři k Stínadla se bouří, totiž Vladimíra Pechara-Pluta, jehož jméno není uvedeno ani v publikaci, ani v databázích knihoven. Zajímavé je, že ačkoliv měl Foglar mnoho zkušeností s přípravou komiksových scénářů, je to právě „jeho díl“, který nasyceností textem Míra zastoupení textů oproti obrazům jde nad rámec běžné praxe tohoto typu obrazového vyprávění; uvědomíme-li si, že praxe adaptování románů do komiksové podoby nebyla v Československu takřka vůbec zavedena, je to ale pochopitelné a omluvitelné. 21

37

trpí nejvíce. Jako by se autor původního románu nebyl schopen odpoutat od prvotní, výsostně textové verze příběhu. „[…] druhý svazek je v tomto ohledu mnohem umírněnější, a ve výsledku tedy působí dynamičtěji,“ doplňuje Foret (IBID.: 475). Potence komiksového média se v druhém svazku projeví v zobrazení scén, v nichž nejde tolik o „mluvení“ (tj. o přenos textové informace), jako o ukázání – jsou to zejména akční scény bitek, honiček apod. Jednou z nich je např. kapitolka nazvaná „Hon na Široka“ ze Stínadla se bouří. Na této jediné stránce je přehledně (protože takřka bez bublin) zobrazeno vše, co (nejen) v komiksu dělá Stínadla Stínadly. Máme zde úzké uličky a tunely, kterými se prohánějí vontské hordy, máme zde prolézání třemi výškovými úrovněmi stínadelského labyrintu (od ulic, přes zídky, na střechy) a máme zde i typicky pro Stínadla přízračnou a fantastickou postavu Široka, jež je v Čermákově konkretizaci snad nejděsivější ze všech zobrazení Široka v historii stínadelské trilogie. Čermákův Široko je vpravdě nebezpečný fantom. Jeho postava je v duchu superhrdinské (či spíše super-padoušské) poetiky monstrózní a svalnatá (tento kontrast vyniká v souboji s Rychlými šípy, jejichž postavy jsou sice sportovní, ale stále ještě chlapecky zjemnělé). Širokova maska se nejvíce podobá děsivé lebce se zlovolnými rty, ze tmy Stínadel doslova září a dělá ze Široka zlý přízrak (viz FOGLAR – ČERMÁK 2012: 51). Křečovitá spjatost s původním textem románu a snaha ho za každou cenu co nejvíce vtěsnat i na stránky komiksu v grafickém zpracování třetího dílu, Tajemství Velkého Vonta (z roku 2012), polevuje. Snad je to díky proměně Čermákova kreslířského stylu, který se po čtyřiceti letech stal uvolněnějším, přirozenějším, snad za to může angažování nového scénáristy Jiřího Macka, jenž s nadhledem a patřičným odstupem dokázal z původního Foglarova námětu vytáhnout pro komiks to nejdůležitější a ponechal jen repliky, které dokáží mluvit samy za sebe, nebo (pro komiksové médium) ještě lépe – fungují nejvýstižněji v kooperaci s obrazy. A konečně – samotný příběh třetího dílu, který není tolik zaměřený na odhalování starých, zapomenutých historií a jejich osvětlování (chybí pasáže s tzv. „texty v textu“ – Tleskačovým deníkem nebo vontskou kronikou), ale soustředí se spíše na bojůvky a potyčky mezi Rychlými šípy a vontskými partami a na nejrůznější drobné akční scénky (např. únik z opuštěného dvora nebo zachraňování stromu ginkgo), a je tak pro převedení do komiksového média možná nejvhodnějším materiálem ze všech tří dílů původní foglarovské trilogie.

38

Tajemství Velkého Vonta v komiksu má mnohem vzdušnější kompozici než předcházející díly. Na ploše jedné stránky se objevuje méně panelů. Každý z jednotlivých výjevů tak dostává dostatek prostoru. Panely a bubliny bývají polouzavřené. Scény a promluvy tak přirozeně vzájemně souzní a prostupují jedna do druhé, čímž je čtenářům umožněno vnímat příběh plynuleji a jaksi i komplexněji. Konečně se recipient nemusí soustředit na luštění jednotlivostí, dešifrování významu panelů a bublin, a může začít vnímat také cosi jako atmosféru příběhu. Ta je zde evokována mnoha složkami, nejvíce však nejspíš barvami. Celé stránky jako by byly přetřeny sépiovým nádechem nostalgie, evokující zašlé časy. Pro zdůraznění ponurosti Stínadel už se neuplatňuje stínování a šrafování překrývající původní kresby,22 ale uvědomělé užití barev, z nichž zcela převládají hnědá, šedá, tmavě zelená a oranžová. Vedle toho září „vontská“ žlutá. Když se objeví jiná barva, má to zcela specifický význam a funkci – např. fialová a zářivě modrá na poslední stránce, která zobrazuje Losnovo úspěšné zvolení na pozici Velkého Vonta a tzv. Modrý zázrak v ulicích Stínadel.

2.2 Stínadla v seriálu Zhruba ve stejné době, kdy se začalo s adaptováním románů Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří do komiksového média, poté co byly i díky diskuzi v časopise Zlatý máj Foglarovy aktivity zhruba od poloviny 60. let povolovány (roku 1965 vychází Tajemná Řásnovka, první foglarovka po třinácti letech, odehrávající se shodou okolností též ve velmi specifické městské čtvrti), rozhodl se režisér Hynek Bočan spolu se scénáristou Václavem Šaškem převést děj obou románů na televizní obrazovky v podobě devítidílného seriálu.23 Sama metoda, kterou si filmaři při této adaptaci zvolili, stojí za pozornost – tvůrci nezkopírovali příběh od Foglara chronologicky, nýbrž dějové linky obou románů spojili do jediné, seriálové. V praxi to vypadalo tak, že zatímco Rychlé šípy pátraly po tajemství Jana

Nutno dodat, že k této technice Čermák původně sáhl nejspíš z toho důvodu, že první dva komiksy byly nejprve černobílé (resp. pouze s užitím jedné nebo více barev na zdůraznění určité plochy), plně kolorovány byly až později – do vydání v roce 1999. Původní „sešitky“ vypadaly co do rozložení stran i použití barev poněkud jinak: „Jednotlivé stránky jsou osazeny třemi, maximálně čtyřmi panely, dvě až čtyři strany pak tvoří kapitolu nadepsanou titulem v modré, žluté nebo růžové barvě. Doplňkové žluté barvy je využíváno i k signalizaci jiného modu prezentovaného textu (četba, vzpomínkové vyprávění, deníkový záznam apod.)“ (FORET 2014: 475). 23 Tato diplomová práce není orientovaná filmovědně. Pro hlubší poznatky např. o stylu filmu viz např. Rozbor filmu (KOKEŠ 2015). 22

39

Tleskače, nad jejich hlavami se po střechách proháněl Široko provokující Vonty ježkem, ve vontské radě seděly zároveň Rezavé (v seriálu „Rezaté“) klíče, Mažňák byl přiznaným vůdcem „gingařů“ apod. Podobných dějových koncentrací bychom v této adaptaci nalezli povícero, nemůžeme je však hodnotit a priori negativně, neboť tyto procesy jsou přirozenou součástí převodu románů do audio-vizuálního média, jako je film.24 Seriálová adaptace je též plná mnohých zjednodušení, zejména v psychologii hlavních postav. Rychlé šípy se v seriálu do Stínadel vydávají z čisté klukovské zvědavosti. Jejich motivací není ani shánění zpráv do TAM-TAMU, ani okolnosti silnější než oni sami, ani nutnost sloužit vyšší pravdě a spravedlnosti. Domnělou zradu Červenáčka způsobí jeho cesta pro zapomenutou čepici, ne touha se před kamarády vytáhnout. Rychlé šípy nemají v seriálu ani svá alter ega – Bratrstvo kočičí pracky, se kterým by soupeřily v přinášení úžasných zpráv ze Stínadel. Ani další Druhostraníci, kteří by bažili po stínadelských novinkách a tak nutili klub k činnosti, zde nejsou. Výpravy do Stínadel jsou proto pro seriálový klub dobrovolnou volnočasovou aktivitou, ke které je nikdo nenutí a kterou podnikají pouze proto, aby měli zajímavý zápis do kroniky. První zmínka o Stínadlech a zároveň jejich první charakterizace, která se nijak výrazně neliší od foglarovské poetiky, vypadá v seriálu takto: VOICEOVER:25 Ještě nikdy nepřekročili hranici Stínadel. Starou část města plnou křivolakých uliček, temných zákoutí a průchodů. Chlapci, kteří tu žili, si už od nepaměti říkali Vontové. Byli nepřátelští a uzavření, nikdy nevyhledávali přátelství mimo svou čtvrť a sami jen neradi viděli, když mezi ně přišel někdo cizí. Ale sami Vontové neopouštěli věčné příšeří úzkých stínadelských uliček, pokud je k tomu nepřinutilo něco vážného. (1. díl: 06.24–07.07)

Vstup do Stínadel je zobrazen jako skutečná brána – masivní, kovaná, zarezlá. Hned za touto bránou začíná městský labyrint, jehož tísnivost je umocněna tím, že domy a ulice nemají náležité proporce – vše jako by bylo přizpůsobeno světu chlapců: uličky jsou uzounké, domy měří sotva pár metrů. Až na několik ojedinělých záběrů exteriéru byla Stínadla vytvořena architekty v barrandovské ateliéru č. 6: „Pro Záhadu hlavolamu postavili

„[…] pokud má být dramatizován román, je třeba jej zhustit, zmenšit jeho rozsah a nevyhnutelně také zjednodušit. Spisovatel a režisér Todd Williams se proto pro svůj film DVEŘE V PODLAZE rozhodl adaptovat pouze první třetinu románu Johna Irvinga Rok vdovou. Většina recenzentů vnímala zkrácení negativně, jako ochuzení předlohy, ovšem zhuštění a koncentrace zápletky mohou někdy adaptaci učinit působivější“ (HUTCHEONOVÁ 2010: 26). 25 Pro označení „promluvy vypravěče“ užívám termín voiceover, který znamená mluvené slovo pronášené hlasem někoho, kdo není právě na obrazovce (na plátně). Termín voiceover lépe zapadá do oblasti filmové vědy. Vypravěčské voiceovery namluvil v seriálu herec Radoslav Brzobohatý. 24

40

filmaři v této obrovské hale celou městskou čtvrť, zvanou Stínadla. Jak budou Stínadla vypadat? Filmaři si nejdříve museli vytvořit docela přesnou představu. Co šlo vyčíst z Foglarových knížek, vyčetli. Ale každý čtenář si představuje všechno po svém. Začnete-li ho zpovídat a chtít, aby vám do nejmenších podrobností svou představu popsal, neuspějete. […] Jak tedy budou vypadat domy? Jaká v nich budou okna? Podaří se docílit oné zvláštní, až strašidelné tajemnosti křivolakých uliček? Jaké mají být lampy pouličního osvětlení? Na spoustu podobných otázek musí hledat filmový architekt odpovědi, aby mohl nakreslit návrhy a vypracovat podrobné stavební plány“ (FUKA 1991: 36). Seriálová Stínadla se nesnaží simulovat dojem skutečné městské čtvrti. Jejich umělost a utvořenost je přiznaná. Stínadla jsou vlastně takovým zábavním parkem, strašidelným zámkem; zkrátka atrakcí na téma „přízračná a tajemná čtvrť“. Stínadla v seriálu sice nepůsobí právě monumentálně. Jejich součástí je však velké množství bizarních detailů, které jim pomáhají dohnat ztrátu autentičnosti. Tyto detaily jsou něčím novým, co tvůrci do adaptace vložili oproti původní románové předloze navíc. V prvním dílu je to např. scéna s mužem s papouškem (14.00–14.45) – papoušek vřískající o pomoc, muž trpící nepěknou kožní chorobou v obličeji. Jsou to děsivé fragmenty, střípky cizích a dále nerozvinutých osudů, jejichž funkcí je, že seriálová Stínadla zaplňují, a tím je i oživují a propůjčují jim punc skutečnosti. 2.2.1 Syndrom ježka v kleci Když se Rychlé šípy do Stínadel vydávají, jde opět o čtvrť v rozvráceném, takřka válečném stavu. V druhém dílu ji Fred z Rezatých klíčů charakterizuje takto: FRED: To byste to tu museli znát. Stínadla byly dřív asi jediná čtvrť v celým městě, kde kluci drželi opravdu při sobě. Ale asi tak před dvěma lety se stala taková věc. No zkrátka, celá vontská organizace se úplně rozpadla. Stínadla, to je teď několik skupin a každá bojuje proti všem. Nakonec vznikly dvě opravdu silný skupiny, no a mezi těma se asi rozhodne, kdo bude držet Stínadla v ruce. (2. díl: 03.40–04.05)

Poté co později Rychlé šípy objeví ve Stínadlech první vontskou kroniku, přesouvá se dějství seriálu výrazněji do roviny minulosti. Na obrazovkách se odehrává velká bitva mezi dvěma znepřátelenými tábory chlapců, mezi nimiž figuruje Vojtěch Vont (pozdější zakladatel Vontů) jako mírový mediátor – snaží se vůdce na obou stranách umravnit a semknout stínadelskou mládež. To se mu nakonec podaří, nicméně předchází tomu tragédie, smrt jednoho z chlapců. To vše známe i z Foglarových románů. Co je však v seriálu výrazně nové, je způsob, jakým Vojtěch Vont (z Jarkova předčítání přechází Vontova

41

promluva opět do techniky voiceoveru, která zde zcela specificky signalizuje citát z vontské kroniky) charakterizuje svou čtvrť a své soukmenovce, pevně s místem bydliště svázané: VOJTĚCH VONT: Kam paměť sahá, jsou dějiny Stínadel dějinami zápasů. Opovrhována všemi, kdo nežijí v jejich uličkách, jsou Stínadla klecí, věznící všechny, kdo se v nich narodili. Jsme vyděděnci svého města, a jako bychom pro ten úděl nenáviděli jeden druhého, zápasíme spolu bez milosrdenství den po dni. Stačí málo, aby proti sobě povstali jednotlivci, skupiny, celé ulice. Místo abychom se spojili a sjednotili své síly proti městu, které na nás pohlíží s opovržením, drobíme své síly v zápasech, kterými pomáháme svým nepřátelům, a škodíme sami sobě. (3. díl: 18:55–19:35)

Z charakterizace Stínadel Vontem Fredem i z citátu z vontské kroniky vyplývá, že dějiny Stínadel jsou neustále se opakujícím soubojem, který začíná na úrovních jednotlivců, většinou se však vyvine do války dvou nejsilnějších frakcí. Nově se zde objevuje pokus o vysvětlení motivace takových šarvátek. Mluví se o pocitu vyděděnců. Stínadla jsou čtvrtí, na kterou zbytek města pohlíží skrz prsty. Důvodem, ač to není nikde přímo vyřčeno (ale určité signály jsou v adaptaci roztroušeny – např. stínadelský prapor se dvěma sekerami), je pravděpodobně jejich neslavná minulost spojená s popravištěm. Z hlediska Vontů je jejich nevraživost vůči cizincům zcela legitimní – mají na ni právo. Vyvstává zde na povrch spojitost Vontů s jejich ústředním symbolem, jakýmsi totemem – ježkem v kleci. Ježek v kleci je stejně jako Vontové ve svých uličkách uzavřen v pomyslné izolaci, vězení, ze kterého se nelze snadno dostat. Vzpomeneme-li na již zmiňovanou velkou kovanou bránu, kterou jsou Stínadla uzavřena, dojde nám, že Stínadla jsou neprostupná nejen směrem zvenčí dovnitř, ale i zvnitřku ven. U Foglara fungovala Stínadla jako past na vetřelce. Seriálová Stínadla jsou mnohem více pastí na Vonty samé. Dalo by se říci, že Vontové trpí „syndromem ježka v kleci“. Jejich vlastní klecí jsou Stínadla. Na tomto místě bychom si mohli položit otázku, proč adaptační praxe Foglarových románů vypadá v tomto konkrétním díle právě takto. Proč se tvůrci seriálu rozhodli v roce 1969 zdůraznit právě aspekt nedobrovolného sevření „klecí“ na svém vlastní území? Nepromítá se náhodou do adaptační praxe historicko-společenský kontext a s ním spjatá železná opona, příp. i okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy? Uvažovat v těchto souvislostech o seriálu určeném pro děti a mládež se může zdát jako zbytečné nadinterpretování jednoduchých skutečností. Nezapomínejme však, že seriál byl v období normalizace (stejně jako Foglarovy aktivity) zakázán. Možná že za to nemohlo jen obsazení herce Jana Třísky, který později emigroval, čímž se stejně jako autor předlohy ocitl na černé

42

listině. Možná nebylo tehdejší státní moci právě vhod připomínat společnosti její vlastní vontský úděl – její uzavřenost, nevraživost, ale i neschopnost se z klece vymanit.

2.3 Stínadla ve filmu Druhým výrazným adaptačním projektem a pokusem o převedení Foglarovy stínadelské trilogie do audiovizuálního média je film režiséra Petra Kotka Záhada hlavolamu z roku 1993. Děj filmu se tentokrát soustředí pouze na události popsané ve stejnojmenné první části trilogie. Z podstaty tvůrci zvoleného formátu vyplývá, že nejde o projekt seriálový, nýbrž jednorázový a ucelený. Filmová verze Záhady hlavolamu má 97 minut. Svět tohoto filmu je světem dětství a her. Plácky se doslova hemží davy dětí. Na každé střeše, terase, na každé zdi – tam všude právě probíhá nějaká dětská zábava, žene se tudy nějaká parta apod. Ulice žijí desítkami, ba stovkami chlapců. Jako by každá z nich byla školní chodbou. Stejný vzruch sledujeme i u kresby ježka v kleci na zdi. Shluk dětí povykuje kolem, neustále někdo někam odbíhá a noví zvědavci přicházejí. Kolem toho zcela bez povšimnutí prochází dospělí, kterých se tento svět her, hravosti nijak netýká (06.10). Do prostředí hříček zapadají i stylizované Rychlé šípy. Na rozdíl od jiných dětí nemají „normální“ nenápadné oblečení; filmové Rychlé šípy jako by měly masky samy sebe (typické barvy oděvů i Červenáčkovy čapky vycházejí z původních Fischerových komiksů). Ve stejném duchu jsou Rychlé šípy ve filmu charakterizovány i svou mluvou, která se liší od bezpříznakových promluv obyčejných dětí. Klub hovoří spisovně, učeně a vznešeně. Představitelé chlapců vypadají dospěleji než ti seriáloví.26 Působí autoritativně. Účinek všech těchto „rychlošípáckých“ specifik spočívá v tom, že klub je zcela zřetelně vydělen od zbývajících vrstevníků. Díky své výjimečnosti jsou to právě oni, kdo se může pustit do pátrání ve Stínadlech. Oni v nich totiž nezapadnou – někdo jako Rychlé šípy by se ve Stínadlech neztratil. Jejich pestrobarevné kostýmy totiž dokonale kontrastují s uniformami Vontů (nejčastěji kožené kabáty či jiné tmavé oděvy). V tomto ohledu žluté špendlíky Rychlých šípů, které si vetknou do klopy na oklamání Vontů, působí jako naprostá zbytečnost. Stylizované Rychlé šípy, vždy jednající podle svého mravního kodexu, jsou ve

Naopak filmový Jan Tleskač je oproti svému seriálovému protějšku výrazně mladší – není mladý dospělý (příp. dospívající), je to opravdu chlapec, okatý a vystrašený. Je tím zvýrazněna zázračnost Tleskačova vynálezu létajícího kola. Rovněž je podpořena tendence diváka s malým Tleskačem sympatizovat v jeho souboji s Emem a litovat jeho tragického osudu. 26

43

světě divokých Vontů, vynikajících živelnou zuřivostí až zvířeckostí, vždy na první pohled rozeznatelné. Výrazný rozdíl ve filmové konkretizaci Stínadel oproti seriálu spočívá v tom, že Stínadla tvůrci hledali ve skutečných městských ulicích – exteriérech. Nevytvářeli pro ně žádné zvláštní kulisy. Oproti seriálu, který zvýrazňoval umělost fantastických Stínadel, je film mnohem realističtější. Kamera vyhledává rozbořené domy, oprýskané a plesnivé zdi apod. Natáčelo se v 90. letech, čemuž odpovídá i snímaná architektura. Při vší realističnosti však snímek nechce být historicky přesným dokumentem či svědectvím o životním stylu let 30. nebo protektorátu. Naopak, je v něm zřetelná snaha o bezčasovost, nekonkrétnost jakékoliv doby. Rychlé šípy nežijí ani stylem foglarovských kluků, ani mládeže z let 90. Ve filmu působí jako zcela specifický a nezařaditelný anachronismus. Fikční svět filmu je nejen výběrem prostor, ale i zobrazením života hlavních postav (např. jejich stylizované mluvy) zvláštním hybridem mezi různými časovými obdobími.27 Problém, kterému musel tvůrčí tým stojící za filmovou adaptací čelit, byl následující: jak zobrazit fantasticky pokroucená Stínadla v exteriérech, které samy o sobě fantasticky pokroucené nejsou?28 Pokud si nechtěli vytvořit vlastní umělá Stínadla v ateliéru, jako to udělal tým kolem režiséra seriálu Hynka Bočana, museli Stínadla a jejich přízračnou atmosféru ztvárnit jinak. Aspekt pokroucenosti a labyrintové zamotanosti je ve filmu nahrazen jiným stínadelským atributem, který je na úkor prvního zdůrazňován: je to špinavost a jakási zanedbanost. Uličky nejsou zdaleka tak křivolaké, jak by se na Stínadla slušelo. Domy v nich jsou však špinavé a začerněné. Tato zanedbanost filmových Stínadel vyniká nejvíc v porovnáním s Druhou stranou. Ulice Druhé strany jsou čisté, plné denního světla, vyklizené, až téměř nelidsky prázdné. Stínadelské ulice jsou doslova zaneřáděné – kamením, odpadky apod. Tato reprezentace Stínadel se objevuje i v samém závěru filmu, kdy kamera opouští prostor zahnívajících zplesnivělých rumišť, zbořenin a ruin (1.32.40–1.33.50). Na žádném z těchto míst se děj přímo neodehrává, divákovi je však jasně naznačeno, že dojem, který si má ze Stínadel odnést, je právě takový. Specifickou složkou filmů obecně je zvuk, „který můžeme základně dělit na mluvené slovo, hudbu a ruchy. Zvuk může významně napomáhat soudržnosti filmového díla. Je

27 28

Pro více informací o fikčních světech ve filmech viz KOKEŠ 2015: 41–44. Čili jak udělat z telling showing (viz HUTCHEONOVÁ 2010: 27).

44

schopen hladce spojovat scény mezi sebou pomocí jejich překrývání, […] případně skrze poznámku pronesenou nějakou postavou jednoduše překlenout čas ve fabuli či upozornit na něco, co bude využito později“ (KOKEŠ 2015: 38). „Zvuková stopa ve filmu tedy posiluje a zaměřuje reakci publika na postavy a děj“ (HUTCHEONOVÁ 2010: 29). Rozdílnost Druhé strany a Stínadel je v Kotkově filmu též podpořena hudebními motivy. Zatímco na Druhé straně hraje hudba durová, pozitivní a uklidňující, pro Stínadla je charakteristický disharmonický varhanní motiv, který působí mysticky a připomíná chrámovou hudbu (je v něm rovněž použit tzv. „tritón“ – zvětšená kvarta přezdívaná pro svou disonanci „ďábelský interval“). „Zvuk lze ve filmu použít k méně nápadnému propojení vnitřních a vnějších stavů“ (IBID.: 29) – i Jan Tleskač a jeho prožívání strachu ze zámečnického mistra Ema má tak ve zvukové stopě filmu svůj vlastní specifický hudební motiv. Dodejme, že autorem hudby k filmu Záhada hlavolamu je Petr Malásek. Tvůrcům filmu se dobře podařilo ztvárnit divokost Stínadel rovněž tím, že do městského prostoru nechali ve zvýšené míře pronikat element přírody. Prostor města je v těsném kontaktu s přírodou. Zahrady prorůstají a „pronikají“ do domů. Neupravená křoviska, zanedbané stromy – to vše je přirozenou součástí filmových Stínadel, i kostel Sv. Jakuba se nachází v jakémsi parčíku (16.18). Přírodní divočina se dá mnohem snadněji nasimulovat než divočina městská; proto jsou filmová Stínadla takových pokroucených stromových chapadel plná. Vstup do Stínadel je poprvé zobrazen jako podchod (07.15). Mnohem spíše je to však černá díra, které působí bezedným dojmem. Kolem ní se jako rozdrážděné hejno vos kolem úlu rojí množství Vontů. Při tomto prvním letmém kontaktu se Rychlé šípy ještě do Stínadel plně neodváží. První zprávy ze Stínadel (o osudu Jana Tleskače) získávají od starého kostelníka od Sv. Jakuba, jejich rozhovor ovšem probíhá v bezpečí Druhé strany a za denního světla. Dojem pasti, kterým Stínadla na Rychlé šípy působí, z jich pocitů zcela nevymizí: RYCHLONOŽKA: JARKA: RYCHLONOŽKA: JARKA: RYCHLONOŽKA: JARKA:

Připadá mi to, jako bysme šli do pasti. Jaká past? Vždyť je to docela obyčejnej průjezd. Mám dojem, že se ty dveře za náma najednou zabouchnou… Počkej! Vidíš naproti nějakej obchod? Kostelník přece říkal… Ne. Tak pryč! (43.30–43.50)

45

Co se týče sledování dějové linky prvního z Foglarových stínadelských románů, novější adaptace je doslovnější (snad jen na drobné syžetové zpřeházení jednotlivých událostí a míru Červenáčkova odloučení od klubu). Film obsahuje rovněž příběh v příběhu – vzpomínání na útrapy a poslední chvíle Jana Tleskače prostřednictvím čtení pasáží z jeho deníku (minulost je evokována sépiovým tónem záběrů a voiceoverem Jana Tleskače). Při reprezentaci Stínadel se výrazně projevují ponuré hudební motivy; zejména píseň Vontů se line prostorem jako autentický středověký chorál. Vyznění celého filmu je i díky závěrečné katarzní scéně, kdy Rychlé šípy dovádí za městem na létajícím parapleti, v zásadě pozitivní. Pocit úzkosti, který by mohla Stínadla přenést i na diváka, tak zůstává uzavřený ve stylizovaném světě dětských her a ahistorického příběhu. Filmová adaptace Záhady hlavolamu je promyšleným celkem, ve kterém se všechny jednotlivé složky filmu podporují v konečném vyznění, které je harmonické, tj. žádná ze složek nepůsobí rušivě ani na sebe neupozorňuje. Stylizovaná mluva, stejně jako „kostýmy“ Rychlých šípů a zřetelná deklarace historické nezakotvenosti prostoru, ve kterém se příběh odehrává, vede k bezproblémovému pochopení ukázaného fikčního světa, stejně jako k hladké recepci, a to jak v případě znalců předlohy, tak i u „nováčků“ ve Stínadlech. 2.3.1 Fotokomiks podle filmu Záhada hlavolamu Jako doprovodný a zároveň propagační materiál k celovečernímu filmu Petra Kotka vyšel ve stejném roce i fotokomiks Záhada hlavolamu, jehož podtitul zní přesně: „velký fotocomics podle stejnojmenného románu Jaroslava Foglara a celovečerního filmu“. Samo komiksové médium mělo k filmu vždy blízko. Ve 20. a 30. letech 20. století, v době rozmachu komiksu a současně animovaného filmu, bylo možno spatřovat významné podobnosti a souvislosti mezi těmito dvěma médii: obrázkové seriály byly označovány jako „veselé filmy“, zaoblení panelů připomínalo televizní vysílání, okraje panelů a stránek byly stylizovány jako filmový pás. Tato tradice spojování filmu a komiksu přetrvala až do 70. let. „Narace komiksu využívá techniky filmového střihu (výraznou roli hraje rovněž světelná interpunkce, prolínání, hloubková ostrost), avšak oproti filmu je podstatně eliptičtější, neboť nesestavuje jednotlivé záběry do nepřetržitého toku jako film […] Obdobou komiksu je tzv. fotoromán, v němž je kresba nahrazena aranžovanými fotografiemi, zachycujícími (s využitím ustáleného filmového kódu) klíčové situace příběhu“ (ČEŇKOVÁ – MOCNÁ 2004: 316, 318).

46

V případě fotokomiksu Záhada hlavolamu se jedná o rozsahem nevelkou publikaci (64 stran) sešitového formátu. Bibliografický záznam Národní knihovny připisuje jeho autorství autoru předlohy k filmu, tedy Jaroslavu Foglarovi. Foglar je v publikaci zajisté autorem kratičké předmluvy; domnívám se však, že za fotokomiksem jako takovým nestojí. Poněkud zmatečná tiráž uvádí, že se na sešitu podíleli všichni důležití tvůrci filmu (režisér Petr Kotek, scénárista Petr Arsenjev), za fotografiemi stojí Jan Jindra, jemuž bych připsal hlavní podíl na autorství fotokomiksu. Součástí sešitu je text režiséra, který pojednává o přípravě filmu; jde o jakýsi natáčecí deník, jenž se zaobírá primárně popisem průběhu castingu, a o rozmýšlení tvůrců nad filmovou podobou Stínadel se z něj bohužel žádné relevantní informace nedozvídáme. Zajímavostí je na prostředním dvoulistu vložená společenská hra „Stínadla“ – dílem stolní a dílem karetní – kterou si může čtenář vystřihnout a zahrát. Jejím cílem je zvítězit v boji o post Velkého Vonta tím, že hráč „zajme“ co nejvíce protivníkových špendlíků. Stínadla ve fotokomiksu jsou tedy prostorem nejen literárněgrafickým, ale i herním. Fotokomiks ve výtvarném stylu nenavazuje na dřívější Čermákovy adaptace Foglarovy stínadelské trilogie. Záhadu hlavolamu převádí do komiksového média svým vlastním způsobem. Každá jednotlivá stránka nese většinou i svůj vlastní název a je koncipovaná jako vyobrazení jedné scény. Panely nejsou pravidelné. Tvoří je fotografie různých velikostí poskládané tak, aby dávaly dohromady koláž vypovídající co nejvýstižněji o zobrazované scéně. Spíše než na přehledné zobrazení scén klade fotokomiks důraz na detaily. Není výjimečné, že určitá klíčová vyobrazení (např. emocí ve tvářích hrdinů) zabírají i půl strany. Tím, že fotografie nejsou vždy jasně ohraničeny vnějšími škarpami, jakoby vystupují ze stránek směrem ke čtenáři, kterého do sebe vtahují (FOGLAR – JINDRA 1993: 57). Nejdůležitějším momentům příběhu je věnována stránka celá, např. pádu Jana Tleskače ze zvonice (IBID.: 47). Jedna velká fotografie může sloužit i jako podklad či pozadí, na němž jsou rozmístěny fotky další. Bubliny a ojediněle i cípy fotografií mohou přesahovat vymezený prostor v rámci strany. Fotokomiks používá řečové i myšlenkové bubliny, objevují se v něm i pokusy o záznam citoslovcí a zvukových efektů, ty jsou však z dnešního hlediska poněkud nestandardně rovněž umístěny do bublin, což připisuji v té době ještě nezavedené praxi užívání těchto typů textu v komiksech, která do České republiky teprve pronikala z angloamerické oblasti. Další paratexty typu „shrnutí děje“ se rovněž objevují, ale nezabírají ve fotokomiksu příliš místa.

47

Na adaptaci Stínadel do média fotokomiksu je nejvýraznější práce s barvou. Ačkoliv film Petra Kotka je barevný, fotokomiks je v podstatě černobílý, resp. sépiový. Sépiový nádech je příznačný pro oblast vzpomínání – zejména díky filmové řeči, která minulostní dějové linie často takto „přibarvuje“, jsme uvyklí jej takto vnímat. Nebylo by nic zvláštního, kdyby byly sépiové jen scény, které citují z deníku Jana Tleskače a připomínají jeho osud. Přetřením celého příběhu sépiovým nádechem se stírá i tendence vnímat různé časové linie rozdílně. Pátrání Rychlých šípů i smrt Jana Tleskače jsou odkázány do jednolité sféry „kdysi“. Mám za to, že použitím sépiového odstínu chtěli tvůrci evokovat tajuplnou atmosféru Stínadel. Díky tomu jsou i noční scény přehledné a rozklíčovatelné. Mimoděk tím ale fotokomiks připravili o dynamičnost hry dvou časových rovin. Koláže fotografií umožňují vložit do fotokomiksu vždy jen určitou část Stínadel – kýžený výsek nebo fragment prostoru. Vyjma první a poslední strany se neobjevuje zobrazení větší skupiny domů, o celé čtvrti nemluvě. Kupodivu to vnímání prostoru nevadí; fragmenty, např. socha (FOGLAR – JINDRA 1993: 14), tunel (IBID.:16), hroby (IBID.: 17), schodiště (IBID.: 12), jsou schopny unést veškerou funkci prostoru, a když se mezi nimi hrdinové pohybují, působí na ně stejnou měrou, jako by se jednalo o komplexní a plnohodnotná místa. Adaptace Foglarovy stínadelské trilogie si obecně příliš netroufají jít proti duchu původních textů. Naopak, vytvářejí s nimi jednotu; souzní v celistvém vnímání stínadelského fenoménu: „Svou emblematičností, určitou atemporálností, rozvržením postav a rolí v chlapeckých skupinách městských čtvrtí, které se zdály přežité, nečekaně oživily něco archetypálního, co v člověku funguje a promítá se do souřadnicového systému života, umění a literatury“ (URBANOVÁ 2003: 153). Žádný z adaptátorů doposud Foglara výrazně neposunul, nepokusil se např. stínadelskou trilogii převést do moderní doby (jako to dnes vidíme kupříkladu v adaptacích holmesovského kánonu v seriálu Sherlock britské televize BBC). Adaptátoři zachovávají co možná nejvyšší míru atemporálnosti ve snaze dosáhnout univerzálního uplatnění stínadelských příběhů napříč generačním spektrem respondentů; zkrátka vytváří své adaptace tak, aby si příběhy Rychlých šípů ve Stínadlech mohli stejnou měrou užívat synové, tatínci i dědečkové. Jinou variantu „druhého života“ Foglarových textů můžeme spatřovat v postmoderní literatuře, kde se objevují nejrůznější více či méně skryté narážky – intertextuální, aluzivní,

48

persiflážní. „Některé dějové segmenty a výroky protagonistů včetně replik se staly intertextuální součástí jiných próz, kostry příběhů fungují v různých metatextových variantách, jsou včleňovány do vícerých žánrových druhů. Serialitou a herní soutěživostí, obrazy tajemných dobrodružství jako kdyby FOGLAR »nahrál« postmoderní době a její poetice“ (URBANOVÁ 2003: 151). Za všechny jmenujme např. knížečku parodických mikropovídek Tajná kronika Rychlých šípů – – jiné příběhy autora Štěpána Kučery.29

O dalších parodických projektech zpracovávajících fenomén Rychlé šípy se rozepisuje podrobněji Miloš Dvorský v kapitole „Foglarovi napodobitelé“ (viz DVORSKÝ 2011: 163–175). 29

49

3. Vztah prostoru a postav ve stínadelské trilogii Vontové, chlapci, kteří obývají Stínadla, jsou svými povahami zvláštním prolnutím mezi indiány a byrokraty. Na jednu stranu vynikají svou bojovností, divokostí, uzavřeností a nevraživostí vůči cizincům z jiných čtvrtí; na stranu druhou jsou pevně svázáni a ovládáni nejrůznějšími pravidly, jež si sami na sebe vymysleli. Např. volba Velkého Vonta je až politicko-církevním obřadem s pevně danou strukturou; ze všech schůzí a vonstských rad se musí provádět zápisy, spojenectví mezi ulicemi se stvrzuje sepisováním smluv apod. „Celý vontský svět (a svět Foglarových hrdinů vůbec) je naplněn neuvěřitelným množstvím byrokratických úkonů, psaní zápisů a oběžníků, Velký Vont i Mirek Dušín se prohrabují stohy písemností a první jmenovaný všechny své poddané ani nezná osobně a vládne jim směsicí charismatičnosti a holé administrativy“ (KOMÁREK 2003: 108).30 Veškerá mládež ze Stínadel vontským sdružením žije. Kdo je Velký Vont, je z pohledu dětí legitimním pánem Stínadel. Z pohledu dospělých je samozřejmě naprosto nemyslitelné, že by byl jejich pánem nějaký třináctiletý kluk, že by řešili životně důležité otázky typu „Koho volíš? Losnu, nebo Mažňáka?“ Všechny vrcholné prožitky napětí, všechny rvačky, ve kterých jde o to nejcennější, všechny nejdůležitější stínadelské bitvy – to vše probíhá pod zraky dospělých, za jejich zcela zřetelného a zdůrazňovaného nezájmu o věci chlapecké: Jirka se však nemínil vzdát. Cloumal Vontem, seč jeho síly stačily, a rval se i s ostatními. Hrůza, co řeknou Rychlé šípy, zatlačila do pozadí hrůzu z Vontů. „Pomoc!“ volal Jirka. „Jsou tady Vontové! Ukořistili TAM-TAMY! Pomoc! Pomoc!“ Jakýsi pán, který jediný kráčel ulicí, přešel jsem z protějšího chodníku a řekl karatelsky: „Ale hoši, hoši, což musíte dělat takový hluk při těch svých věčných tahačkách? A vy velcí, nechte přece toho malého s pokojem!“ Pak klidně odcházel. (FOGLAR 2005a: 94) „Podíváme se na dvory a možná, že na Široka narazíme!“ Prošli tichým průjezdem do dvora, zalitého měsíční září. Z vedlejšího domu sem zněl pekelný řev rozhádaných Uctívačů a Dabinelovců. Pak ta kdesi bouchly dveře a vysoký ženský hlas zlobného tónu překřičel hlasy Vontů. To asi správkyně hnala Vonty z domu. (IBID.: 175)

Dospělí jako by se o vontské sdružení vůbec nezajímali – což je až s podivem, protože v životě jejich synů hraje dost důležitou (ne-li tu nejdůležitější) roli a koneckonců V besedě o Foglarově stínadelské trilogii, která proběhla roku 1999 a jejíž textová verze byla otištěna na stránkách časopis Tvar, Miroslav Balaštík k tématu byrokratičnosti ve vontském zřízení dodává: „Právě ta administrativa navozuje určitou důležitost… To, že Mirek Dušín nebo Velký Vont nahlížejí do papírů, potvrzuje nejen jejich vůdcovskou roli, ale vnuká příběhu jistou vážnost, závažnost, kterou dítě spojuje se světem dospělých“ (BALAŠTÍK – HRUŠKA – KASAL – KOMÁREK 1999: 8). 30

50

dospělí (alespoň ti ze Stínadel) museli být také kdysi dětmi – tedy Vonty. Zde vidíme velkou mezeru – propast – mezi světem dětí a dospělých ve stínadelské trilogii. Jeden z mála, kdo tuto propast čas od času překonává, je právě Velký Vont, který na sebe přebírá funkci vyslance dětí v nepřátelském světě dospělých – buď se za ně přimlouvá a omlouvá jejich provinění (rozbitá okna apod.), nebo o něco žádá (např. o stavbu hřiště).31

3.1 Zrození Stínadel z konfliktu mezi světem chlapců a dospělých Stínadla jsou z mnoha důvodů prostorem, do kterého je zatěžko komukoliv cizímu proniknout (Rychlé šípy nevyjímaje) a následně se zde zorientovat a vyvíjet jakoukoliv další činnost. Vedle „nasycenosti Vonty“ je dalším problémem Stínadel jejich architektonická a urbanistická složitost – jedná se o nejstarší seskupení ulic, bloků a domů ve městě. Rozhodně však nejde o žádnou památkovou rezervaci v centru. Připomíná spíše ghetto na periferii, jehož půdorys nevznikl přesným plánováním, naopak se jednalo o neorganizované bujení, jak si nově se přistěhovavší obyvatelé stavěli svá obydlí. Stínadla jsou proto plná křivolakých uliček, které se stáčí do kruhů jako bludiště a neznalého ze sebe nepustí, slepých zákoutí, fungujících jako myší pasti, i vertikálně víceúrovňových plošin – od sklepení, stok, přes ulice, zídky, žebříky, vyvýšené zahrady a nakonec i střechy – mezi kterými je možno prostupovat (prolézat), vytvářet si tak vlastní neoficiální cesty a zkratky a mást nepřátele: Uličky se všelijak klikatily, v některých vedly příkré schůdky buď nahoru, nebo dolů do jiné uličky. Někdy vedla ulice tak nevysvětlitelně, že jednu její stranu domů tvořila jen nízká zeď a za ní hluboko dole byly střechy domů, celé moře střech a stříšek, zšeřelé již, utápějící se v nafialovělé směsici kouře a večerní mlhy, do které prosakovala první světla plynových lamp. Vzápětí hoši zapadli do úzkých uliček s vysokými ponurými domy, odkud bylo vidět nebe jen jako červenou stužku vinoucí se mezi střechami. (FOGLAR 2005a: 36–37)

Žít v tomto prostoru a využívat naplno všechny jeho možnosti je mnohem snazší a přirozenější pro děti než pro generaci rodičů. Výrazněji než děvčata se u Foglara ve Stínadlech realizují chlapci. Až do Tajemství Velkého Vonta, které přivádí na scénu skupinu Amazonek, jsou dobrodružství v temných V komiksech jsou Rychlé šípy také tím, kdo často překonává propast nepochopení mezi světem dětí a dospělých. Díky své vzornosti a mravní dokonalosti ale stojí nad všemi – nad dospělými i dětmi – a problémoví jedinci z obou těchto oblastí se na Rychlé šípy obrací s prosbou o pomoc. Ty nenapravitelné pak Rychlé šípy trestají. Ve Stínadlech však Rychlé šípy tuto výsostnou pozici strážců dobra ztrácí. Stínadleské prostory a pravidla jejich fungování jsou jim natolik cizí, že často nevědí, komu pomáhat a komu ne. Není divu, že se střelka jejich pomyslného morálního kompasu (v komiksech vždy jasně směřující) ve Stínadlech často natáčí různými směry – chvíli spolupracují s jednou vontskou skupinou, chvíli s jinou. 31

51

uličkách výhradně chlapeckou záležitostí. Dívky jsou v roli pasivních pozorovatelek, které se sice mohou zajímat o dění v chlapeckém světě, ale nezdají se jím být nějak zvlášť zasaženy. Mají-li někde jinde nějaké jiné aktivity, Foglar je neřeší. Dalo by se říci, že jsou to Stínadla, kdo z hochů zde žijících vytváří vontské společenství. „[…] pocítíme kouzlo a romantiku »městské krajiny«, jejich zákoutí, sešeřívání, plynových lamp, dvorků a poetiky kombinace různých historických architektonických enkláv a zejména jejich odvrácenosti stran, jejich »spodniček«, tolik otci města nevšímaných a tolik pro kluky znamenajících“ (LOPATKA 2005: 198–199). Základní povahové rysy kluků ze Stínadel jsou dány prostředím, ve kterém žijí – jsou jím přímo determinováni. Jak píše Lopatka, děti pro sebe objevily autonomní svět, který je nezávislý na světě rodičů: „Konstrukce světa pre-adolescentů je tu budována jako autonomní analogie světa dospělých – ne umělým směšováním, prolínáním, »zatahováním« oficiálně dospělé problematiky, ale jako světa se všemi jeho vztahy, konflikty, zájmy, starostmi i tajemstvím, tedy jako světa (mimoděk) podstatně existenciálně pojatého, pojatého jako svět starosti a vážnosti, cti, nebezpečí a satisfakce“ (LOPATKA 2008: 14). Je až podivuhodné, jak rychle dokážou Vontové, kteří zestárnou a přestanou být dětmi, zapomenout na své sdružení. I když je po dosažení určité magické věkové hranice opustí zájem o vontské záležitosti, Stínadla je nepustí nikdy. Však také kdo se jednou odstěhuje, přestává být Vontem čili Stínadelským. Stínadla jsou čtvrtí starousedlíků, která produkuje stále nové a nové generace Vontů – chlapců z chudých dělnických rodin, determinovaných prostředím. Zároveň jsou to právě oni, chlapci-Vontové, kdo udržuje Stínadla živá. To díky nim Stínadla vřou, bouří se, a klokotají – to jejich písní zvučí. Stínadla a jejich obyvatelé (zejména zmíněná mladší vrstva) jsou pevně propojeni – jeden by bez druhého nebyl, což nelze říci o žádné jiné čtvrti z Foglarova fiktivního města. V knize Záhady a tajemství Jaroslava Foglara sestavuje Miloš Zapletal seznam foglarovských specifik, která podle něj stojí za úspěchem Foglarových knih i za jeho oblibou mezi mládeží. Našeho tématu poetiky Stínadel se dotýkají především tyto body: Tajemství úspěchu foglarovek: 1. Foglarovy knihy se zabývají téměř výlučně světem dospívajících dětí. 2. Děj bývá zpravidla takový, že probouzí ve čtenáři iluzi: tohle přece můžu prožít taky! 3. Autor se staví na stranu dětí vždy, když se dostanou do konfliktu s dospělými. 4. Téměř v každé foglarovce jsou strašidelné kapitoly, při jejichž čtení naskakuje malému čtenáři husí kůže. (ZAPLETAL 2007: 101–102) [Zvýraznění L. V]

52

Můžeme si všimnout, že opakujícím se klíčem ke specifičnosti foglarovek je svět dětí, ze kterého Foglar vychází, který zpracovává a na který konečně i svým psaním cílí. „Foglarovi je svět dospělých cizí, lhostejný, často i nepřátelský. Proto se jím ve svých knihách téměř vůbec nezabývá. […] Když se klukovský hrdina příběhu dostane do konfliktu s dospělými, ať jsou to rodiče, učitelé, majitel domu nebo nemístně zvědavá sousedka, spisovatel stojí vždy na jeho straně a získává tím čtenářovy sympatie,“ rozvádí dále Zapletal (ZAPLETAL 2007: 105), a naráží tím též na silnou recepční složku Foglarových příběhů, která přímo nabádá k tomu, aby se čtenář v postavách knih našel, aby se s nimi ztotožnil takřka stoprocentně. Svět dětí – a v tomto světě převažující svět chlapců (přibližně ve věku 10–15 let), jak již bylo naznačeno výše – je dominantní oblastí i v knižní sérii o Stínadlech a Rychlých šípech. Celé Vontské společenství, s nímž jsou Stínadla neodmyslitelně spjata, je pojmenováno podle zakladatele a prvního náčelníka Vojtěcha Vonta, chlapce, který přinesl mezi znesvářené ulice mír (což byl jeho první záslužný čin), ale hlavně – semknul stínadelskou mládež v opozičním boji proti „vrchnosti“, v tomto případě dospělým (úředníkům). Řeč je o tzv. Večeru neboli Slavnosti světel (FOGLAR 2005a: 159), kterým sjednocení Vontové manifestovali svou soudržnost a společné přání; každý si vyvěsil v okně rozsvícený lampion, čímž dosáhli výstavby nového hřiště, navzdory původní nelibosti a neochotě úřadů.32 Svět dětí se nemusí tolik řídit zásadami logiky a rozumu, velkou roli v něm hraje fantazie. Takový přístup je zcela v souladu s charakteristickou poetikou Stínadel coby fiktivní čtvrti, kde je vše fantastické možné. I archetypálně mýtický osud Jana Tleskače – nalezenec, umístěn do nevlastní rodiny, disponuje zvláštní schopností (vyjmutí ježka z klece, vynález létajícího kola), zavražděn – působí ve Stínadlech přirozeně. Stínadla mají svůj vlastní mýtotvorný potenciál. Vše se zde děje „od pradávna“ (přitom jde nanejvýš o několik desítek let nazpět); Stínadla a Vontové si tím utvářejí svou

Vyjdeme-li z předpokladu, že děj prvního dílu série se odehrává přibližně v době napsání, tedy ve 40. letech 20. století, a následující díly vždy jen o jeden rok později (v textu se však žádné přímé časové údaje záměrně nevyskytují, aby byl univerzální a aplikovatelný v různých dobách), lze si snadno domyslet, že „odboj“ Vojtěcha Vonta spadá do doby před 1. sv. válkou, tedy ještě do časů Rakousko-uherské monarchie. Odkazuje tak mj. na známý „proces s Omladinou“ a další aktivity radikální, mladé, buřičské politiky: „Žádost zamítli a Vojtěchu Vontovi dokonce pohrozili soudním stíháním, jestli bude pobuřovat hrstku svých přívrženců takovými novotami“ (IBID.: 159). 32

53

vlastní historii, svůj vlastní mýtus o původu založení, nezávislý na tom, který je proklamován společností a generací otců: „Dlouhá a podivná je historie vontských Stínadel. […] Odnepaměti bouřil a klokotal život hochů v jejich uličkách a zákoutích jako nikde jinde“ (FOGLAR 2005a: 85–86). Zapletal hovoří o tom, že důvod, proč si stínadelští hoši vytváří svůj vlastní svět v opozici proti vážnému světu dospělých, spočívá v touze po úniku od starostí a závažných společenských jevů, které jsou všudypřítomné za všech dob, v období válek však nejhmotnější: „Jestliže mají děti vyrůst ve zdravé, duševně vyrovnané osobnosti, nemohou sdílet se svými rodiči všechny jejich starosti. To by na ně mělo drtivý účinek. Musí žít ve svém zvláštním světě, do kterého události ze světa dospělých doléhají jen tlumeně. Potřebují ke svému zrání drobné radosti. Musí si hrát, i když kolem nich jsou dospělí ochromeni strachem“ (ZAPLETAL 2007: 70). Zapletal přitom ve zcela foglarovském duchu nerozlišuje fikční svět příběhů a oblast recepce – realitu čtenářů; vzpomeňme na jeho druhý bod „Tajemství úspěchů foglarovek“: „Děj bývá zpravidla takový, že probouzí ve čtenáři iluzi: tohle přece můžu prožít taky!“ (ZAPLETAL 2007: 101). Propastný rozdíl mezi dětským a dospělým viděním světa je ve stínadelské trilogii výrazně proklamovaný. Poukážeme-li na nezávislost světa chlapců na světě dospělých, nesmíme zároveň zapomínat na to, že dění uvnitř Stínadel je jakýmsi zrcadlem, inherentní kritikou společenského dění ve vnějším světě. Připomeňme si, v jakých dobách Foglar své romány psal: protektorát, období těsně po 2. světové válce, hluboká normalizace. Válčí-li se ve světě, i Stínadla vřou, zavládne-li mír, Stínadla na čas ztratí něco ze své nepřátelskosti. Je-li doba taková, že si nikdo nemůže být jistý tím, kdo je jeho přítel a kdo ne, i Stínadla jsou plná narychlo utvořených spojenectví a zrad. V událostech ve Stínadlech se tak neustále navrací starosti otců, které se chlapci snažili vytěsnit tím, že si vytvořili svůj svět, se svými problémy, „politickými“ bojůvkami i válkami.

3.2 K povahám Rychlých Šípů Počátek klubu Rychlé šípy se datuje k 17. prosinci 1938, kdy v 7. čísle IV. ročníku Mladého hlasatele vyšel vůbec první díl obrázkového seriálu. Budoucí Rychlé šípy, vzorový čtenářský klub, se v něm nepředstavily kompletně a o svém emblematickém jméně a budoucí funkci neměly dosud zdání.

54

Čtenářské kluby byly něco jako organizované skupinky čtenářů Hlasatele – byl to vlastně takový reklamní projekt na podporu prodejnosti časopisu. Zároveň s tím představuje projekt Rychlé šípy „počátek tradice tzv. klubáckého komiksu, který byl dominantním typem české komiksové tvorby po dlouhé dekády a jehož rozsah představuje výrazné specifikum domácího komiksu jako celku. Tento osobitý žánr lze charakterizovat jako sérii příběhů menšího kolektivu dospívajících hrdinů, zejména chlapeckých, který zažívá každodenní dobrodružství především v městském prostoru a při výpravách do přírody. Tyto příběhy měly přitom často jistý »vzorový« charakter – odkazovaly k institucionálnímu zázemí (patronský časopis či oficiální organizace), jehož byli hrdinové preferovanými reprezentanty, a rovněž v nich byla nenásilnou formou proponována činnost daného kolektivu“ (FORET 2012: 102). Duchovním otcem projektu čtenářských klubů (a tedy i Rychlých šípů) byl tehdy už právoplatný redaktor (dříve pracovník v reklamním oddělení vydavatelství) Jaroslav Foglar; první výtvarnou podobu jim vtiskl Jan Fischer. Komiksy s příhodami Rychlých šípů byly velmi silně vázány na skutečnost – např. když napadl sníh, Rychlé šípy sáňkovaly; když dozrávaly třešně, Rychlé šípy varovaly: „Nepijte na ovoce!“ (FOGLAR 2012: 227). Prostřednictvím Rychlých šípů v nich nabádal Foglar čtenáře časopisu k různorodé činnosti, od lovení bobříků, přes modelaření, až po sbírání všeho možného: krabiček od sirek, jízdenek apod. Dokonce si do redakce časopisu nechával posílat hlášení od jednotlivých, skutečně existujících čtenářských klubů, o jejich činnosti a udržoval s nimi korespondenci.33 Narážíme zde na jedno velké foglarovské specifikum: primárním cílem jeho knih (kratší či dílčí texty nevyjímaje) bylo nějakým způsobem ovlivňovat, modelovat podle svých představ činnost opravdových dětí v opravdovém světě. Foglarovy texty jsou silnou výzvou k interakci. Ve stínadelské trilogii je tato funkce méně nápadná, ale inherentně je v nich rovněž přítomna. Vedle základních funkcí literatury pro děti a mládež – estetické, poznávací, výchovné – je to další z významných mimoestetických funkcí, vyplývajících ze specifického zaměření tohoto typu literatury (viz TOMAN 1992: 47).34

Foglar myslel i na čtenáře, jimž se nepodařilo sehnat ve svém okolí dostatek kamarádů, se kterými by utvořili plnohodnotný klub. Dvojice fungovaly jako tzv. „hlídky“ a foglarovských programů se s určitými modifikacemi mohly rovněž účastnit. 34 Z Tomanovy typologie funkcí v literatuře pro děti a mládež bychom ve stínadelské trilogii mohli rozklíčovat jistě i výrazně se projevující funkci magickou, která se vyznačuje „užíváním zaklínacích formulí a výskytem motivů symbolizujících přírodní síly, fantastické bytosti a kouzelné věci“ (IBID.: 48). Další Tomanem 33

55

Komiksy s Rychlými šípy se postupem času z důvodů měnící se vydavatelské politiky přesunuly na stránky jiných časopisů – v poválečném období to byly Junák a Vpřed, v letech 1970 s 1971 časopis nazývaný přímo Rychlé šípy (viz NOSEK-WINDY 1999b: 133). Také kreslíři se měnili – druhým nejvýznamnějším výtvarníkem, který se podílel na komiksovém ztvárnění klubu, byl Marko Čermák. Dalšími dvěma, kteří do fondu Rychlých šípů přispěli několika málo příběhy, byli Václav Junek a Bohumír Čermák. Celkem vzniklo v období 1938–1989 316 pokračování komiksu o Rychlých šípech.35 Navíc bylo téměř padesát původních fischerovských komiksů převyprávěno Foglarem do prózy.36 Tyto drobné texty nejsou ani tak mikropovídky, jako spíše úryvky z kroniky fiktivního klubu. Jsou v nich ale zaznamenány – navíc verbalizovány, a ne „pouze“ ukázány jako v komiksech – základní povahové rysy jednotlivých členů klubu Rychlé šípy. Rychlé šípy tvoří kolektiv pěti chlapců. Seřazeni od nejstaršího jsou to Mirek Dušín, Jarka Metelka, Jindra Hojer a Červenáček s Rychlonožkou, které známe pouze pod přezdívkami. „Protagonistou dobrodružství nejsou jednotlivci, ale pětičlenná skupina Rychlých šípů, jež je velmi úzce spjata, svázána bezpodmínečnou solidaritou, takže budí dojem jakéhosi kolektivního těla“ (HYBLER 1999: 43). Chlapci z Rychlých šípů se ve svých dobrodružstvích a ve svých nesnázích spoléhají primárně sami na sebe. Tato „absolutizace dětského aspektu“ (URBANOVÁ 2003: 41) je na mnoha místech – v komiksech i románech ze Stínadel – explicitně zmiňována; nejčastěji ji připomíná Mirek mladším členům. „»A pak – « dodal skoro slavnostně, »nezapomínejte, že Rychlé šípy nevolají nikdy dospělé lidi na pomoc a že se ze svých kaší vylizují sami!«“ (FOGLAR 2003: 7–8). Mirkovi mladší kamarádi by v nejtěžších chvílích byli snad i rádi, kdyby se mohli obrátit na někoho dospělejšího a zbavit se tak břemene zodpovědnosti, jež jako děti nejsou schopni unést. Mirek však jako uvědomělý propagátor autonomie světa chlapeckosti akcentuje, že když dokážou své problémy vyřešit sami, budou si vítězství více vážit, získá pro ně větší hodnotu. Urbanová k tomuto aspektu Foglarova psaní dodává: zmiňované primárně ne-estetické funkce, které Foglarovy texty včetně trilogie ze Stínadel naplňují, jsou etická, společenská (viz TOMAN 1992: 48) a v neposlední řadě zábavná. 35 Souborné vydání: FOGLAR, Jaroslav (2012): Rychlé šípy (Velké Přílepy: Olympia). 339 s. ISBN 978-807376-320-6. 36 „Vycházely díky obětavosti Svatopluka Hrnčíře od ledna 1970 do března 1973 v sobotní příloze Svobodného slova – Slovíčku, a to i po novém »normalizačním« zákazu publikování J. Foglara. Další vydávání příběhu Rychlých šípů v próze připravila pro své čtenáře brněnská Rovnost v RT magazínu (Z kroniky RŠ) v letech 1991 až 1992, které pak vydala ve spolupráci se Sdružením Jaroslava Foglara v souborném sešitu Příběhy Rychlých šípů“ (NOSEK-WINDY 2012: 331).

56

„Hrdinové si nepřejí za partnera dospělé s reálným postojem k životu, k němuž je vede perspektiva dětství, ale usilují o ideál chlapectví a dospělosti. Aspekt dětského (chlapeckého) pohledu je v modelování příběhu absolutizován“ (URBANOVÁ 2003: 41). Kdyby se Rychlé šípy nebo jiní chlapci z Foglarových příběhů svěřili se svými starostmi dospělému, hrozilo by, že by se jejich problémům vysmál, že by je nebral zdaleka tak vážně jako chlapci sami, nebo by je vyřešil rázným zásahem provedeným z moci dospělého, čímž by chlapce připravil o nádech dobrodružství a vážně míněné fantastičnosti, který jejich činností prostupuje a dává jí smysl. 3.2.1 Mirek Dušín a Rychlonožka – dva příklady proti tzv. neživosti postav „Foglar se sice pokusil chlapce typologicky diferencovat a v každém jednotlivém typu soustředit určitý specifický osobnostní rys, nicméně charakterové rozdíly zároveň zploštil tím, že nad Rychlé šípy zavěsil auru dokonalosti. Jarka Metelka je sice prototypem přemýšlivého chlapce se sklonem k deduktivnímu a logickému myšlení, Rychlonožka věčným rošťákem a Červenáček prostorem pro realizaci jeho vtipů, ale právě tak je Jindra Hojer bezútěšně průměrným apendixem celého spolku, nad nímž bdí Mirek Dušín jako přízrak bezkrevného chlapectví, obsedantně podřízeného zcela nedětské mravní sebereflexi. Ta v závěru Rychlé šípy do jisté míry přetváří do neživého monolitu ctností“ (VUČKA 2015: 122). Citovaná Vučkova analýza povah Rychlých šípů, zejména Mirka Dušína, není ojedinělá. Je to právě Mirek Dušín, kdo bývá nejčastěji charakterizován jako povahově plochý, zjednodušující, stírající všechny vnitřní sváry, které by činily postavy zajímavými. Jistá ambivalence se však ve vykreslení Mirka Dušína přeci jen skrývá. Pro Mirka jsou příznačné zapálené city, bouřlivé emoce, a to především v případech, kdy někdo omezuje osobní svobody jeho i kohokoliv jiného. Před výpravami do Stínadel si neodpustí plamenné projevy. Zároveň je však Mirek zodpovědný za to, aby jeho činnost a činnost jeho klubu nebyla bezhlavá. Mirkova postava v sobě kloubí svár emocí (touhy po pravdě a svobodě a neúprosného boje za tyto hodnoty) s racionálním aplikováním vlastních cílů v praxi. Mirek, ač se cítí pobouřen, nejedná v afektu – umravňuje se a ve svém konání uplatňuje rozum:

57

Mirek Dušín byl pobouřen na nejvyšší míru. Takové bezpráví a násilí! A celá ta horda na jednoho jediného chlapce! Něco se musí stát. Musí ho nějak zachránit. Jen ale jak? Mirek Dušín horečně přemýšlí. Sám na Černé jezdce nestačí – to dá rozum! […] Nejraději by mezi ty rabiáty vběhl a začal je tlouci hlava nehlava. Ale co by tím dosáhl? Kolik ran by rozdal, než by se Černí jezdci vrhli i na něj? Ne – ne – tohle nemůže udělat! Musí ho napadnout něco jiného – nějaká lest – – a už také ví, jaká! (FOGLAR 1992: 7)

Ve srovnání s Mirkem Dušínem vyniká svou výraznou povahou Rychlonožka, který je v rámci homogenního chlapeckého kolektivu něčím jako Mirkovým opakem. Bývá to nejčastěji právě Rychlonožka, koho Mirek musí umravňovat. Rychlonožka se nechá ovládat emocemi, nejčastěji strachem. Věří pověrám. Vnáší do klubového řádu prvek chaosu. Nestále někam padá, něco rozbíjí apod. Jedná neprozřetelně. O svých činech přemýšlí vždy, až když je pozdě. Nikdy, ani v situacích, kdy se to opravdu nehodí, si neodpustí vtipnou průpovídku. Celkový efekt Rychlonožkova „rebelantství“ proti umírněnosti Rychlých šípů je komický. Rychlonožka je zároveň postavou nejživější. Zatímco rodinné nebo školní prostředí ostatních chlapců je jen schematicky naznačeno – např. rodiče vystupují vždy pouze v pozici, kdy nutí hochy k dobrým školním výsledkům a hrozí jim zákazem klubu, pokud v prospěchu poleví37 – o Rychlonožkově osobním životě se dozvídáme mnohem víc. Víme, že se Rychlonožka učí zámečníkem, že je u dospělých řemeslníků díky své vyřídilce oblíbený. Víme dokonce, jaké se Rychlonožkovi zdají sny (FOGLAR 2012: 140). Avšak nejvýraznější na Rychlonožkově specifické povaze je fakt, že se nemodeluje sama od sebe v jakémsi společenském vakuu (případně že není předem daná). Díky Foglarovi víme něco více o Rychlonožkově rodinném zázemí a pozadí jeho výchovy. Rychlonožkova divoká povaha souvisí s jeho vyrůstáním v rodině, která je sama plná „malérů“ (např. epizoda o nevydařených Vánocích „Rychlonožkův štědrý den“, FOGLAR 2012: 202), ale která se dokáže zároveň sama sobě zasmát, což dělá z Rychlonožky nejživější článek Rychlých šípů. Neví se přesně, zda je to pravda nebo jen vtip, který o Rychlonožkovi ostatní chlapci vyprávěli, ale jednou prý – ve spěchu – napsal domů jen těchto několik řádků: „Drazí rodiče! Mám se dobře. Pošlete mně deset korun. Příště více. Váš Rychlonožka.“ A rodiče mu prý odepsali: „Milý Rychlonožko! Máme se špatně. Posíláme Ti jen tři koruny. Příště méně!!! Tvoji rodiče.“ (FOGLAR 1992: 65)

„U Foglara vystupují rodiče Rychlých šípů ve zcela zanedbatelných epizodických rolích: něco přinesou, občas pronesou nějaké poznámky nebo si i zanadávají apod.“ (HYBLER 1999: 43). 37

58

3.3 Rychlé šípy ve Stínadlech – změna, iniciace, reflexe Čtenář, který zná klub Rychlých šípů pouze z jeho komiksových dobrodružství, bude pravděpodobně dost překvapen, začte-li se do prvních kapitol knihy Záhada hlavolamu. Jeho oblíbení hrdinové, o kterých si myslel, že ho nemůžou naprosto ničím překvapit (vždyť jejich základní vlastnosti a role v klubu jsou načrtnuty už od prvních dobrodružství a po celou dlouhou dobu vydávání komiksu se takřka nemění; Rychlé šípy si odjakživa zakládaly na své stálosti, pevnosti a danosti své morálky), se náhle ocitají tváří v tvář problému, na který, zdá se, zprvu svými schopnostmi nemohou stačit. Svět Rychlých šípů se otřásá v základech, objevilo se v něm totiž cosi tajemného, přesahujícího rámec jejich běžných zkušeností, na co nestačí už ani síly tohoto vzorového čtenářského klubu. 3.3.1 Stínadla jako fatální výzva Rychlé šípy tváří v tvář stínadelské hrozbě už nikdy nebudou jako dřív. Musí se zásadně změnit, protože jejich donedávna bezproblémový svět chlapectví trávený na prosluněné Druhé straně, kde byl čas vyplňován nezávadnými volnočasovými aktivitami, jako lovením bobříků, plněním Modrého života, sbíráním známek apod., je najednou násilně konfrontován s iracionálním světem chaosu a ne-řádu, světem Stínadel.38 „Život Foglarových protagonistů je tak od počátku naplněn ohrožením, nutností unikat nebezpečí a vzdorovat mu. Je paradoxní, že tento arci neklidný a často až nebezpečný život protagonistů nahrazuje do té doby jejich celkem klidnou existenci. Původní životní rytmus zobrazují foglarovky jako život nudný, nezajímavý a nevzrušivý a kontrast této všednosti s otevírající se vizí dráždivé dobrodružnosti tvoří rovněž jeden z pilířů expozic řady Foglarových textů […] S momentem sebereflexe a vyvázáním se z dosavadní všednosti často také souvisí objevení specifického městského prostoru, který na sebe vždy bere podobu staré, nebezpečné či podivuhodné čtvrti. Nejen seznámení s dalšími protagonisty za dramatických okolností, ale i samotný prostor, v němž k setkání dochází, představují ve foglarovkách tvárný princip, jímž dochází k proměnám v životě protagonistů“ (VUČKA 2015: 106–107).

Tato sousední čtvrť jako by vedle Druhé strany vyrostla kouzlem, takřka přes noc. Její existence je ohraničena výhradně fikčním světem Foglarovy románové trilogie a díly tuto trilogii adaptujícími. V komiksovém seriálu jsou Stínadla zmiňována minimálně, jako by v něm ani neexistovala a ani jeho svět nijak neohrožovala. 38

59

Stínadla a záhady, které v sobě ukrývají, se pro Rychlé šípy stanou životní výzvou par excellence. Hoši musí zmobilizovat veškeré mravní síly, odvahu i schopnosti a dovednosti, aby touto zkouškou prošli. Stínadla jsou oním příznačným monstrem, které musí hrdina mýtů, pohádek a koneckonců i velké části fantasy děl porazit, aby dosáhl vítězství a byl odměněn. Stínadla však nejsou jen jeden nepřítel – je to celá soustava vzájemně propojeným problémů, obsahující jak nepřátelsky naladěné společenství protivníků (Vonty), tak neproniknutelný a navíc nezmapovatelný labyrint (uličky, náměstíčka, dvory, terasy) i různé další dílčí hádanky a nesnáze. Na druhé straně, na straně dobra, stojí hrdina; rovněž není jen jeden, je to rovnou celý klub. Rychlé šípy lze pojímat jako kooperující kolektiv, v němž každý člen zastává důležitou roli, bez níž by se celek neobešel. Během čtení stínadelské trilogie však vychází najevo, že v románech je tímto esenciálním článkem pouze Mirek Dušín, vedoucí klubu. Navzdory proklamovanému trvalému přátelství jsou všichni ostatní členové potenciálně nahraditelní. Porovnejme například Záhadu hlavolamu, která se téměř celá odehrává bez přispění „zrádce“ Červenáčka,39 s druhým dílem trilogie Stínadla se bouří, kde chvilková (navíc pouze domnělá) ztráta Mirka Dušína ochromí klub mnohem silněji. Hlavním hrdinou, který stojí proti nestvůře zvané Stínadla, je tedy Mirek Dušín, ostatní členové klubu jsou jeho pomocníci, kterým čas od času svěřuje dílčí úlohy a role. Existence Stínadel, jejich náhlé zjevení vedle Druhé strany, je pro Mirka a jeho klub fatální. K něčemu takovému, jako jsou Stínadla, nemohou zůstat neteční, bývají doslova nuceni se do pátrání zapojit, jsou vtaženi vírem událostí. Jejich dosavadní životy to změní na mnoha úrovních. Veškerá ostatní klubová činnost jde stranou, prospěch ve škole je (i u vzorných Rychlých šípů!) ohrožen. Stínadelské události mají na chlapce takový dopad, že jim dokonce pronikají i do snů. Už nejde zdaleka jen o pouhé klubaření, o vyplňování volného času. 3.3.2 Zasvěcení do Stínadel Ondřej Sládek ve svém příspěvku „Role mýtu v díle Jaroslava Foglara“ popisuje změnu, kterou Rychlé šípy procházejí při konfrontaci se Stínadly, jako moment iniciace – zasvěcení: „Odhalováním dávných událostí ve Stínadlech jsou sami zasvěcování, současně se však „Preadolescentní parta vyžaduje bezpodmínečnou konformitu, absolutní věrnost, přísné podřízení skupinovým normám, totální fúzi členů: Červenáčkův nevinný individualistický pokus o samostatné proniknutí do Stínadel (v Záhadě hlavolamu) je okamžitě odsouzen jako zrada a Červenáček je z Rychlých šípů dočasně vyloučen“ (HYBLER 1999: 44). 39

60

stávají zasvětiteli (pro Druhou stranu, ale i pro Vonty samotné) tím, že průběh a výsledky svého pátrání zveřejňují v časopise TAM-TAM. Analyzovat tento druhý typ iniciačního příběhu, který nalézáme u Jaroslava Foglara, by znamenalo podrobně se věnovat především poetice města (jako hádanky, labyrintu a hlavolamu)“ (SLÁDEK 2008: 35–36). Rychlé šípy jsou zasvěcovány do několika věcí najednou. Jednak je to ono tajemství ukryté kdesi ve stínadelských uličkách, jednak je to svět dospělých, od kterého se Dušínův klub doposavad vždy programově distancoval – svět násilných trestných činů (vraždy Jana Tleskače). Ze všeho nejvíc jsou však Rychlé šípy zasvěcovány do prostoru Stínadel, který je pro ně v té chvíli něčím víc než jen prostorem. Stínadla jsou místem, jaké hoši dosud nepoznali, místem, které je pohlcuje, ovládá a určuje jejich osudy. Zároveň jsou to Stínadla, kdo potřebuje Rychlé šípy k tomu, aby byla právě těmi a ne jinými Stínadly. Stínadla mohou být onou tajemnou čtvrtí a nestvůrou v jednom pouze tehdy, když je tak Rychlé šípy (a recipienti stínadelských děl s nimi) vnímají. Vztah Rychlých šípů a Stínadel, kde hoši prožívají svá osudová „dobrodružství v temných uličkách“, je tedy zcela specifický. Postavy jsou se svými místy pevně svázané. V podobném smyslu píše o vztahu místa a subjektu Daniela Hodrová: „Místo bez subjektu a události jako by nebylo, utváří se a trvá pouze skrze toho, kdo se na něm nalézá, skrze událost (událost bytí), která se na něm odehrává. Ve vztahu k takto pojatému místu pak prostor můžeme chápat jako soubor, síť míst, která tak jako jednotlivá místa začíná existovat teprve skrze subjekty a události. Tyto vztahy jsou přitom tak těsné, že jsou jejich prvky de facto neoddělitelné: subjekty (v literárním díle postavy) splývají s místy, postava je místem, které je pro ni charakteristické (případně sledem míst, kterými prochází), nese si místo (místa) v sobě, tvoří si je jako pavouk pavučinu, nebo řečeno jinak – místo užívá určitou postavou, začíná existovat skrze ni“ (HODROVÁ 1994: 10). 3.3.3 Rychlé šípy jako reflektor To, že je tajuplný svět Stínadel modelován skrz chlapeckou perspektivu Rychlých šípů, je prokazatelné i naratologicky – rozborem a určením typu vypravěče. Pro vyprávění své stínadelské trilogie Foglar používá heterodiegetického vypravěče (stojícího mimo fikční svět), není to však vypravěč čistě nadosobní a vševědoucí. Vypravěčský hlas není po celou dobu vyprávění fixní, má tendenci – zejména v začátcích a koncích příběhů – stávat se zároveň jakýmsi hybridem mezi původcem příběhů (vypravěčem autorským) a hlasem bez

61

těla, který je přitom součástí zobrazovaného dětského světa (stojícího v opozici proti světu dospělých).40 Příkladem jsou první a poslední odstavce z knihy Stínadla se bouří: Dospělí lidé sice o tom nevědí a nepamatují se na již na to, ale každý pořádný chlapec a téměř každé děvče, kteří žijí ve velkém městě, vědí, že jsou někdy večery, kdy je v ulicích všechno tak nějak podivně tajuplné až strašidelné a kdy vzduch přímo sálá nějakým neznámým dobrodružstvím. (FOGLAR 2005a: 5) Jednou budou všechny ty úzké, křivé a věčně vlhké uličky zbourány a na jejich místech vyrostou široké světlé ulice, ve kterých bude slunce svítit až pozdě do večera. Nebezpečná, nezdravá Stínadla zmizí, tak jako dorostou a odejdou Vontové, kteří je dnes obývají. Bude zde sídlit mládež zdravá a krásná, silná, čestná a dobrá. (IBID.: 190)

Odpovědí na otázky „Kdo vidí?“, „Kdo vnímá?“ a „Co vidí/vnímá?“ je, že čtenářovou „čočkou“ ve světě foglarovských Stínadel jsou právě Rychlé šípy. Je to fokalizace poněkud zvláštní, neboť není omezena jen na jednu postavu (např. jak by se dalo předpokládat na postavu Mirka Dušína, vedoucího klubu), ale na celou skupinu pěti chlapců, jako se by ve Stínadlech stíraly rozdíly mezi jejich povahami, a tak klub ovládly pocity pramenící z kolektivního podvědomí – nejistota, úzkost, strach až děs.41 Právě svou skupinovostí se Foglarova vyprávěcí strategie odlišuje od typické vnitřní fokalizace, která je charakteristická omezeným viděním jedné postavy: Přeběhli koleje a každý nenápadně a zvlášť vpadl do uličky, ze které vyletěl tehdy kámen za Červenáčkem. Sešli se až pod lucernou, Mirkovi a Jarkovi tak známou z toho večera, kdy pod ní spatřili mihnout se vybíhajícího Červenáčka. Byli v nepřátelském cizím území, byli ve Stínadlech. Vniknutí sem působilo na ně dojmem vpadnutí do černé neznámé vody s bahnitým dnem. […] Vše zde bylo podivné a tajemné. Každý člověk, kterého potkali, připadal hochům jako z jiného světa. Opravdu – Rychlým šípům nebylo volno u srdce! (FOGLAR 2003: 52)

Stanzlův pojem reflektor, označující právě tu postavu, jejímž prostřednictvím probíhá fokalizace, a z něj vycházející metafora kalný reflektor pro nespolehlivou situaci, kdy je informace od postavy nějakým způsobem pomýlená, lze v případě Rychlých šípů ve

Souvisí to jistě s Foglarovou celoživotní touhou a snahou „nedospět“ a vzýváním kultu mládí (srov. VUČKA 2015: 164), což není třeba chápat nutně negativně (jak to činili mnozí Foglarovi kritici), coby nedokonalost Foglarovy povahy či osobnosti. Bráno čistě textově, může to být zcela vědomě a účelně zvolená strategie, vypravěčská póza. S přihlédnutím k dobovému kontextu vzniku děl a skutečnosti, že společenská situace nebyla vydávání Foglara většinou příznivě nakloněna, může jít zase o metodu jakési osobní psychické obrany před vnějším světem těch „zlých“ a tzv. „dospělých“. 41 Výjimečně některý z chlapců (většinou z těch starších – Mirek nebo Jarka) takříkajíc „zachová chladnou hlavu“ a usměrňuje či uklidňuje zbytek. Většinou však Rychlé šípy cítí a vnímají „jako jeden muž“. 40

62

Stínadlech použít a navíc lehce aktualizovat. Rychlé šípy jsou skupinovým reflektorem, který je zakalený stínadelskou mlhou – přízračnou atmosférou místa. František Všetička ve své knize Kroky Kalliopé, která souhrnně pojednává o kompoziční výstavbě významných českých próz 40. let 20. století, vztahuje volbu typu vypravěče – dětského reflektora – k dobovému společensko-historickému kontextu: „Volba takového narátora a únik do světa dětství (v Třinácté komnatě [Vladimíra Neffa – pozn. L. V.], v Záhadě hlavolamu) nejsou přitom náhodné a bezprostředně souvisejí i se společenskou atmosférou. Svět, v němž vše bylo jednoduché, nejenom láká, ale stává se zároveň důležitým společenským korektivem světa dospělých“ (VŠETIČKA 2003: 150). V neposlední řadě se specifické vnímání Stínadel projevuje na úrovni typů diskurzu, které Foglar při psaní zvolil. Často používá polopřímé řeči, ve které vypravěč adoptuje promluvu postavy, graficky ji však zřetelně neoddělí (například uvozovkami). Příznačné je užívání vnitřních monologů a četné jsou i psychonarace – popisy vnitřních stavů vědomí. Věty, které by duševní procesy nějakým způsobem uvozovaly, se vytrácejí. Gramaticky je zachována třetí osoba (v případě Rychlých šípů množného čísla), ale čas vyprávění sklouzává z minulého do přítomného a někdy i do budoucího. Uplatňuje se situační deixe, a to jak místní, tak časová: Všude jinde se Rychlé šípy také celkem vyznaly, i když jejich veliké město mělo mnoho čtvrtí – ale vyznat se v bludišti stínadelských uliček se jim nepodařilo nikdy! Zde byla jen jediná věc skoro jistá: že zde nenávratně zabloudí, čím hlouběji do vnitrozemí Stínadel proniknou. A to vše dohromady působilo na náladu Rychlých šípů vždy tísnivě – – a Rychlonožkovy strašpytlovské průpovídky, předpovědi a podivné předtuchy nějakého neštěstí, jež je tam zaručeně potká, pochmurnou náladu před každou výpravou do Stínadel jen zvyšovaly. A teď tam půjdou znovu! Co se jim tam přihodí dnes? Co se tam dozvědí? (FOGLAR 2005b: 17)

3.3.4 TAM-TAM – sebereflexivní platforma, rezonující věstník Zpočátku se zdá, že do pátrání ve Stínadlech se Rychlé šípy zapojily jen proto, aby měly zajímavou látku do TAM-TAMU, svého věstníku. Původní motivace pro vydávání TAMTAMU je ryze pragmatická – jde o výdělek, o obohacení klubové kasy: „Nahradit si ušlý zisk za sbírání míčků ve Dvorcích! […] Změníme své oběžníky na takový nějaký věstník Druhé strany. Stane se z nich jakási psaná a stále pokračující kronika, kterou dáme do oběhu v pěti opisech jednou týdně. Bude v ní všechno možné, co se týká našich ulic a života v nich“ (FOGLAR 2003: 22). Role TAM-TAMU (zprvu bezejmenného věstníku) se postupně mění. TAM-TAM se stává autobiografickou, sebereflexivní platformou, která pomáhá Rychlým

63

šípům nějakým způsobem se vyrovnat s prožitými událostmi, přebrat si je, roztřídit a pochopit. Při tomto procesu se opět ukazuje klíčová role Mirka Dušína, v podstatě jediného tvůrce TAM-TAMU, neboť všichni ostatní jsou pouhými opisovači jeho myšlenek: Až do posledního slova psal Mirek rychle a bez dlouhého přemítání. Myšlenky jedna za druhou vstupovaly mu do mysli tak překotně, že je pero nestačilo ani zachycovat, a leckterou zapomněl, než dopsal předchozí. A teď mlčky a unaveně položil pero. Jeho napjatý výraz trochu povolil. Vzhlédl na Jarku, Rychlonožku a Jindru, kteří opisovali z jeho stránek řádky do dalších sešitů, jak s napětím čtou a zároveň píší to, co napsal, a pak se svezl jeho zrak na Červenáčka. (FOGLAR 2003: 43)

Vedle toho je TAM-TAM živou kronikou Druhé strany. Ale nejen Druhé strany, neboť komentuje a ovlivňuje i dění ve Stínadlech. Je to umělecký předmět sui generis, vyjadřující se jak k historii Druhé strany a Stínadel, tak k současnému dění v obou městských čtvrtích a jejich vzájemným vztahům. TAM-TAM jako artefakt je vytržen ze své autonomie. Je zrušena jeho distance od reality a je zcela zásadně propojen s přítomností a skutečností. Svým obsahem zasahuje do probíhajících svárů ve vontském společenství, což má za následek odpovídající akce na Druhé straně, potažmo v celém městě. TAM-TAM, přesto že vychází na pokračování (nebo možná právě proto), je umělecké dílo, předmět, který rezonuje.42 Rezonance TAM-TAMU je podobná té, kterou Stephen Greenblatt přisuzuje vlivným historickým předmětům, jež jsou svou silou a energií schopny přesáhnout rámec své doby i svého původního určení. V pojednání o Greenblattově pojetí nového historismu s názvem „Rezonance a úžas“ stojí tato definice rezonance, již lze do jisté míry vztáhnout i na TAM-TAM Rychlých šípů: „Rezonancí míním schopnost vystaveného předmětu dosáhnout ze svých formálních hranic do širšího světa, vyvolat v divákovi složitá, dynamická kulturní hnutí, z nichž se předmět vynořil a jež může pro diváka prostřednictvím metafory nebo jednodušeji metonymie zastupovat“ (GREENBLATT 2007: 204).

O tom, že si Foglar uvědomoval sílu a potenciál svého smyšleného sborníku Rychlých šípů, svědčí i název, který mu přiřkl, a věcný význam výrazu tam-tam. Šestá kapitola Záhady hlavolamu se ostatně přímo nazývá „TAM-TAM zvučí“ a píše se v ní mj. toto: „To podivné bubnování je slyšet na hodinu cesty do další domorodé vesnice, kde zprávu odposlouchávají a signalizují ji dál. A dřevo, do kterého se tluče, se jmenuje TAM-TAM. Pojďme tak říkat i našemu věstníku, který bude přece taky takovým dorozumívadlem mezi Druhostraníky“ (FOGLAR 2003: 24). 42

64

3.3.5 Konec Stínadel Vzájemné ovlivňování vzorového čtenářského klubu a fiktivní městské čtvrti působí i opačným směrem – vlivem Rychlých šípů se mění i Stínadla sama. Rychlé šípy zapříčiňují svým působením ve Stínadlech jejich konec. Kolektiv kolem racionalitu propagujícího vůdce, Mirka Dušína, nemůže nechat stínadelskou výzvu iracionálna bez povšimnutí. Rychlé šípy musí Stínadla navštívit, dobýt a přetvořit tak, aby zapadala do jejich vidění světa. „Zde se dostáváme k problému podvojnosti světa Rychlých šípů, v němž se protínají prvky iracionální a tajemné s racionalitou a vzorovou dokonalostí, jako by se klub pohyboval po dvojí linii. Rychlé šípy jsou vrženy do přízračného svět záhad (a zde oceňme Foglarovu schopnost ozvláštnit a novými významy obohatit i všední městské kulisy), ale současně se snaží iracionalitu potlačovat. Rychlé šípy vstupují do tajemství, ale zároveň si uchovávají vazbu k racionální vrstvě světa, a tajemství samo je pro ně spíše logicky řešitelným rébusem, než specifickým prožíváním skutečnosti. Jinými slovy, Rychlé šípy se účastní stínadelského mýtu, avšak v závěru jej opouštějí a jeho tajemství transformují do logicky propojené řady racionálně uchopitelných mikroudálostí: svým duševním nastavením se v důsledku od tajemství distancují“ (VUČKA 2015: 124).43 Na příkladech z původní románové trilogie a následných adaptacích, které z ní vycházejí, jsme viděli postupné budování přízračné stínadelské atmosféry i její konečnou dekonstrukci, rozrušování, vytrácení se. Otázku, zda se Rychlým šípům podařilo Stínadla skutečně zcela obrátit ke stavu dobra a řádu, nebo zda je chaotické zlo ukryté ve Stínadlech (a nevědomí každého z jejich obyvatel i návštěvníků) přeci jen silnější, a tím pádem věčné, si musí zodpovědět každý čtenář, interpretující stínadelská díla, sám. Kdyby však nebyla výzva Stínadel, onoho intermediálního a intertextového fenoménu, dostatečně silná a životná, stěží by se k ní participanti ze všech směrů literární komunikace (tvůrci i recipienti) tak rádi a často navraceli. Vnímání Stínadel, či spíše „aspektu stínadelskosti“, Ještě jinak to formuluje Jan Stern: „Leč, ač byl ježek v kleci posvátným fetišem magických Stínadel, Rychlé šípy přeci jen pronikly do této tajemné čtvrti, této velké metafory nevědomí, přeci jen tento posvátný fetiš dekonstruovaly a rozhodly se rozšroubovat onu ostnatou a ožehavou věc, rozhodly se odhalit její skutečné tajemství, odhalit její latentní význam. […] Věříme, že sám Jaroslav Foglar tušil, že v jeho textech je skryto mocné tajemství nevědomí. Věříme, že ve svém příběhu o ježku v kleci, v tomto nejúžasnějším textu infantilní literatury, jaký byl zřejmě kdy napsán, nám vydal své poselství o tomto svém tušení, a věříme, že nám vydal i pokyn: rozšroubujte. Dekonstruujte posvátné. Uvnitř tohoto posvátného jsou plány. Plány nevědomí. Plány jaksi primitivně infantilního, přeci zázračného stroje. Plány snu, a přeci plány s jakousi geometrickou propočitatelností“ (STERN 2005). 43

65

v reálných městských prostorách, touha objevovat zpuchřelá vlákna vedoucí k dávným tajemstvím, pocit ztracenosti v městském labyrintu, včetně přijmutí pocitů strachu a nejistoty, který způsobuje – to vše je pro mnoho čtenářů (a nejen těch preadolescentních) i dnes stále velice přitažlivé.

66

Závěr Ve své diplomové práci jsem se zaměřil na sledování klíčové role prostoru ve třech románech Jaroslava Foglara: Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta. Tyto tři romány, které na sebe navazují a které vedle prostoru, v němž se odehrávají, spojuje i netypický ústřední hrdina, totiž kolektiv (chlapecký klub) zvaný Rychlé šípy, vstupovaly do kontextu české literatury pro děti a mládež na celkem široké časové ploše – od 40. let (1. časopisecké vydání Záhady hlavolamu) až do let 90. (první knižní neexilové vydání Tajemství Velkého Vonta). Stínadelská trilogie ovlivňovala i přes střídavě zakazovanou a povolovanou publikační činnost jejího autora několik čtenářských generací a vedle obliby si získala i pověst díla, které je tajemné, magické, mystické a přízračné. Co přesně toto napětí a mysterióznost v románech způsobovalo, se na pozadí nejrůznějších ideologických a jiných sporů o Foglara v diskuzích nad jeho dílem ztrácelo. Za mystickou auru foglarovek mohl do jisté míry i statut "zakázané legendy", kterým jak Foglar jako autor, tak i Rychlé šípy jako jeho nejznámější postavy oplývali, avšak cílem mé diplomové práce bylo dokázat, že za specifické kouzlo stínadelské trilogie mohou zejména sama Stínadla, tedy prostory, v nichž se trilogie odehrává. Fiktivní městská čtvrť zvaná Stínadla totiž dělá z obyčejného chlapeckého románu („klubáckého“ příběhu) takřka něco, co funguje jako moderní městská fantasy, aniž by Foglarovo dílo explicitně nějaké fantastické prvky obsahovalo. Popsal jsem, jakým způsobem a prostřednictvím jakých motivů jsou Stínadla u Foglara budována. Soustředil jsem se na popisy Stínadel a atmosféru jejich ulic. Stínadla (nebo jejich části) jsou často personifikována jako monstrum, příšera a nějakým způsobem se vůči postavám, které se uvnitř nich pohybují, chovají. Odhalil jsem, že ve Stínadlech platí jiná pravidla existence než v obyčejných městských prostorech. Tato pravidla musí klub Rychlých šípů jakožto cizinců ve Stínadlech přijmout – je to neustálé plížení, obezřetné ohlížení se přes rameno, bloudění a útěky. Stínadla fungují jako mnohoúrovňový labyrint a dělí se na další sub-prostory, které jsou vždy zahaleny přízračným stínem, mlhou a tmou. Do Stínadel nelze přejít poklidně a beztrestně; naopak, motiv přechodu přes „magickou bránu“ se symbolickým názvem Rozdělovací třída, je v trilogii silně významotvorný. Všímal jsem si vztahu prostoru a postav a předmětů, jež se v něm nacházejí. U předmětů jako létající kolo, ježek v kleci, gingo, žlutý špendík, TAM-TAM apod. byla popsána jejich specifická funkce. Při porovnávání způsobů bytí a působení ve Stínadlech vynikly zejména rozdíly mezi dvěma chlapeckými kolektivy – sdružením Vontů a Rychlými

67

šípy. Zatímco Vontové a Stínadla sdílí společný počátek, neboť Stínadla se všemi svými zvláštnostmi vyvěrají z konfliktu mezi světem dospělých a chlapců, kteří se vůči světu dospělých vymezují, Rychlé šípy „mohou“ za zánik fantastična ve Stínadlech, protože do chaotické spleti temných uliček přináší aspekt racionality a objektivně poznatelné pravdy. Fungování společenství Vontů bylo podrobně popsáno (včetně obřadnosti, byrokratičnosti i zvláštní role náčelníka, tzv. Velkého Vonta), stejně tak byl analyzován i klub Rychlých šípů, zejména jeho vedoucí Mirek Dušín, který se ukázal být integrálním článkem klubu. Kolektivní hrdina „Rychlé šípy“ byl navíc popsán i naratologicky – z hlediska typu vypravěče, fokalizace a diskurzu. Stínadla byla v této diplomové práci chápána jako intermediální a intertextový fenomén – díky adaptacím (komiksové, seriálové a filmové), jež souzněly se stínadelskou poetikou, i čtvrtému dílu příběhů ze Stínadel, který napsal Jaroslav Velinský, čímž se pokusil dovysvětlit některé Foglarem opomenuté nebo jen naznačené motivy a dějové linky. Velinský ve svém románu dovedl Rychlé šípy na hranice Stínadel i dětského věku, a dokázal tak, jak silně jsou spolu tyto dvě oblasti spjaty. V diplomové práci jsem aplikoval metody literární interpretace na materiál dobrodružné četby pro mládež. Zjistil jsem tak zcela specifickou funkci foglarovských textů, které si kladou za cíl ovlivňovat životy svých čtenářů prostřednictvím modelování jejich volného času a mnoha výzev k interakcím, které i romány ze Stínadel inherentně obsahují. Při zkoumání stínadelských adaptací mi napomáhaly metody nově se rozvíjejících literárněvědných oborů, jež bývají označovány za hraniční, neboť v sobě kloubí poznatky několika badatelských oblastí (filmová věda, teorie adaptace, comics studies). Činil jsem tak proto, že prostory Stínadel nebyly doposud takto komplexně a ve všech médiích porovnány a popsány. Při psaní jsem narazil na několik oblastí, jež mi připadaly jako nosné a vhodné pro podrobnější prozkoumání, bohužel mi prostor vymezený touto prací nedovolil se jim věnovat hlouběji. Jsou to např. prvky hororu, detektivky a dalších žánrů triviální literatury, které se ve stínadelské trilogii objevují. Uvést Foglarovo dílo, jež bylo nezřídka chápáno jako autonomní (odříznuté od kontextu literárního provozu), do souvislostí žánrů populární literatury by jistě obohatilo diskuzi nad jeho texty. Dále mě zaujala Foglarova jazyková práce např. při volbě vlastních jmen, a to zejména geonym – oikonym (jmen domů, bloků, čtvrtí) a hodonym (jmem ulic, náměstí apod.). Tato pojmenování nejsou náhodná a jistě mají

68

svou funkci. V neposlední řadě bych byl rád, kdyby se budoucí bádání věnovala porovnání Foglarovy trilogie, jejíž literární kvality byly vždy Foglarovými kritiky zatracovány, s díly moderní české literatury. Například v Ajvazově Druhém městě totiž spatřuji mnohé podobnosti s romány ze Stínadel. V obojím funguje dominantní koncept druhého – jiného – místa (prostoru), které se nějakým způsobem ocitá v opozici k realitě a normálnosti. Věnovat se takovému porovnání by znamenalo další výzkum v rozsahu minimálně diplomové práce. Doufám, že má práce, která jednak popisuje stínadelský fenomén ve všech jeho historických variantách a jednak jej shrnuje v jeho intermediální komplexnosti, bude podobně orientovaným výzkumům nápomocná.

69

Seznam literatury Prameny Romány, povídky, komiksy

AJVAZ, Michal 2005 Druhé město (Brno: Petrov), 170 s. ISBN 80-7227-231-4.

FOGLAR, Jaroslav 1992 Příběhy Rychlých šípů (Brno: Rovnost), 77 s. 2003 Záhada hlavolamu (Praha: Olympia), 190 s. ISBN 80-7033-779-6. 2005a Stínadla se bouří (Praha: Olympia), 190 s. ISBN 80-7033-869-5. 2005b Tajemství Velkého Vonta (Praha: Olympia), 204 s. ISBN 80-7033-870-9. 2012 Rychlé šípy (Velké Přílepy: Olympia), 339 s. ISBN 978-80-7376-320-6. FOGLAR, Jaroslav [scénář] – ČERMÁK, Marko [kresby] 2012 Rychlé šípy ve Stínadlech: Záhada hlavolamu – Stínadla se bouří (Velké Přílepy: Olympia), 54 s. ISBN 978-80-7376-308-4. FOGLAR, Jaroslav [námět] – JINDRA, Jan [fotografie] 1993 Záhada hlavolamu: velký fotocomics podle stejnojmenného románu Jaroslava Foglara a celovečerního filmu (Praha: Two Brothers), 64 s. ISBN 80-900023-4-X. KUČERA, Štěpán 2006 Tajná kronika Rychlých šípů – – a jiné příběhy (Brno: Host), 146 s. ISBN 807294-179-8. MACEK, Jiří [scénář podle J. Foglara] – ČERMÁK, Marko [kresby] 2012 Tajemství Velkého Vonta (Praha: Václav Vávra) VELINSKÝ, Jaroslav 2013 Poslední tajemství Jana T. (Praha: Baset), 243 s. ISBN 978-80-7340-143-6.

70

Seriály, filmy, audio CD Rychlé šípy: Záhada hlavolamu – Stínadla se bouří – Tajemství Velkého Vonta, 2011 [zvukový záznam na CD] (Praha: Supraphon). Česká republika. Záhada hlavolamu, 1969. 9 dílů [televizní seriál]. Režie Hynek BOČAN. Podle literární předlohy Jaroslava FOGLARA. Československo. Záhada hlavolamu, 1993 [film]. Režie Petr KOTEK. Podle literární předlohy Jaroslava FOGLARA. Česká republika.

Sekundární literatura BALAŠTÍK, Miroslav – HRUŠKA, Petr – KASAL, Lubor – KOMÁREK, Stanislav 1999 „Odkud a kam letí Rychlé šípy? Beseda o Foglarově trilogii Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta“, Tvar: literární obtýdeník, č. 8, s. 1 a 7–8. ČEŇKOVÁ, Jana – MOCNÁ, Dagmar 2004 „Komiks“ [heslo], in D. Mocná – J. Peterka (eds.): Encyklopedie literárních žánrů (Praha: Paseka), s. 316–325. DENIŠ, Karel 2011 „Dobrodružství v temných uličkách - doprovodný text k CD“ [brožura], in J. Foglar: Rychlé šípy: Záhada hlavolamu – Stínadla se bouří – Tajemství Velkého Vonta [zvukový záznam na CD] (Praha: Supraphon), 16 s. DVORSKÝ, Miloš 2011 Mýtus zvaný Stínadla: Rychlé šípy, Vontové a hlavolam – realita versus fikce (Praha: Zdeněk Bauer), 238 s. ISBN 978-80-904272-5-9. ELLIOTOVÁ, Kamilla 2010 „Literatura ve filmu v kontextu diskuzí nad obsahem a formou“, Pandora, č. 20, s. 58–104. FOGLAR, Jaroslav 1997 Život v poklusu (Praha: Olympia), 222 s. ISBN 80-7033-482-7. FORET, Martin 2012 „Klub mladých gentlemanů“, in Pavel Kořínek – Tomáš Prokůpek (eds.): Signály z neznáma. Český komiks 1922–2012 (Řevnice: Arbor vitae), s. 98–127. 2014 „Ozvěna Mladého hlasatele mezi Pražským jarem a normalizací“, in Tomáš Prokůpek (et al.): Dějiny československého komiksu 20. století (Praha: Akropolis), sv. II., s. 473–477. FREUD, Sigmund 2003 „Něco tísnivého“, in S. Freud: Spisy z let 1917-1920. dvanáctá kniha (Praha: Psychoanalytické nakladatelství), s. 171–204.

71

FUKA, Otakar 1991 Rychlé šípy v televizi reportáže a rozhovory o natáčení televizního seriálu podle románů Jaroslava Foglara Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří (Mladá Boleslav: Šebek & Pospíšil), 130 s. ISBN 80-85210-07-X. GREENBLATT, Stephen 2007 „Rezonance a úžas“, in Jonathan Bolton (ed.): Nový historismus (Brno: Host), s. 192–219. HODROVÁ, Daniela 1994 Místa s tajemstvím: kapitoly z literární topologie (Praha: KLP), 211 s. ISBN 8085917-03-3. HUTCHEONOVÁ, Linda 2010 „Co se děje při adaptaci?“, Iluminace, č. 1, s. 23–60. HYBLER, Martin 1999 „Preadolescentní mentalita“, Host, č. 6, s. 42–45. JIRÁSEK, Ivo 2007 „Prototyp zážitkového pedagoga“, in Ivo Jirásek (ed.): Fenomén Foglar (Praha: Prázdninová škola Lipnice), s. 25–83. KOKEŠ, Radomír D. 2015 Rozbor filmu (Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity), 264 s. ISBN 97880-210-7756-0. KOMÁREK, Karel 2008 „K jazyku a poetice Foglarových próz“, in Růžena Hamanová – Dorota Lábusová (eds.): K fenoménu Jaroslav Foglar: sborník příspěvků z konference Fenomén Jaroslav Foglar: Praha, Památník národního písemnictví, 17. září 2007 (Praha: Památník národního písemnictví), s. 67–74. KOMÁREK, Stanislav 2003 „Jestřáb a kuřátka“, in Stanislav Komárek: Mír s mloky (Brno: Petrov), s. 105–159. LEBEDA, Milan 2012 „Ediční poznámka aneb Znovu do Stínadel!“, in Jiří Macek – Marko Čermák: Tajemství Velkého Vonta (Praha: Václav Vávra), s. 40–44. LOPATKA, Jan 2005 „Jaroslav Foglar: Hoši od Bobří řeky – Záhada hlavolamu – Stínadla se bouří“, in Jan Lopatka – Michael Špirit (ed.): Posudky (Praha: Torst), s. 194–200. 2008 „Sláva a úskalí amatérismu“, in Růžena Hamanová – Dorota Lábusová (eds.): K fenoménu Jaroslav Foglar: sborník příspěvků z konference Fenomén Jaroslav Foglar: Praha, Památník národního písemnictví, 17. září 2007 (Praha: Památník národního písemnictví), s. 13–21.

72

LUNGA, Radek 2007 „Motiv zvonu ve stínadelských příbězích a jeho vztah k topografii vontského města“, in Ivo Jirásek (ed.): Fenomén Foglar (Praha: Prázdninová škola Lipnice), s. 319–332. McCLOUD, Scott 2008 Jak rozumět komiksu, přel. Richard Podaný (Praha: BB/art), 216 s. ISBN 978-807381-419-9. NOSEK-WINDY, Václav 1999a „Ediční poznámka“, in J. Foglar: Svorní gambusíni a jiné příběhy (Praha: Olympia), s. 299–320. 1999b Jestřábí perutě: povídání o foglarovkách (Praha: Olympia), 236 s. ISBN 80-7033618-8. 2012 „Ediční poznámka“, in Jaroslav Foglar: Rychlé šípy (Velké Přílepy: Olympia), s. 323–339. NOVÁKOVÁ, Luisa 2008 „Stínadelská trilogie – ke koncepci Foglarova fikčního světa“, in Růžena Hamanová – Dorota Lábusová (eds.): K fenoménu Jaroslav Foglar: sborník příspěvků z konference Fenomén Jaroslav Foglar: Praha, Památník národního písemnictví, 17. září 2007 (Praha: Památník národního písemnictví), s. 37–42. PASTYŘÍK, Svatopluk 2008 „Vlastní jména v díle Jaroslava Foglara“, in Růžena Hamanová – Dorota Lábusová (eds.): K fenoménu Jaroslav Foglar: sborník příspěvků z konference Fenomén Jaroslav Foglar: Praha, Památník národního písemnictví, 17. září 2007 (Praha: Památník národního písemnictví), s. 75–78. SLÁDEK, Ondřej 2008 „Role mýtu v díle Jaroslava Foglara“, in Růžena Hamanová – Dorota Lábusová (eds.): K fenoménu Jaroslav Foglar: sborník příspěvků z konference Fenomén Jaroslav Foglar: Praha, Památník národního písemnictví, 17. září 2007 (Praha: Památník národního písemnictví), s. 25–36. STERN, Jan 2005 „Foglar, homosexualita, skejťácké paradigma a ideál jáství: úvod do freudstrukturalistického studia populární kultury“. Britské listy, dostupné z: [přístup 31. 3. 2016]. ŠIDÁK, Pavel 2013 Úvod do studia genologie: teorie literárního žánru a žánrová krajina (Praha: Akropolis), 336 s. ISBN 978-80-7470-040-8. TOMAN, Jaroslav 1992 Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury (České Budějovice: Pedagogická fakulta JU), 98 s.

73

URBANOVÁ, Svatava 2003 Meandry a metamorfózy dětské literatury (Olomouc: Votobia), 363 s. ISBN 807198-548-1. VUČKA, Tomáš 2015 Cesta za modrým světlem: meditace nad texty Jaroslava Foglara (Příbram: Pistorius & Olšanská), 238 s. ISBN 978-80-87855-26-3. VŠETIČKA, František 2003 „Záhada hlavolamu Jaroslava Foglara“, in František Všetička: Kroky Kalliopé: o kompoziční poetice české prózy čtyřicátých let 20. století (Olomouc: Votobia), s. 96–101. ZAPLETAL, Miloš 2007 Záhady a tajemství Jaroslava Foglara (Praha: Knižní klub), 285 s. ISBN 978-80242-1902-8.

74