Mariánská apokalypsa K recepci mariánských zjevení v České republice
Martin Staněk Přes poměrnou rozšířenost je fenomén, zvaný v katolickém prostředí „soukromá zjevení“, 1 z hlediska sociologie náboženství a religionistiky poněkud podceňovaný. Veškerý výzkum se proto soustředil v rukou katolických badatelů - teologů, jejichž interpretace jsou z pochopitelných důvodů hodnotící, stavějící zejména na vztahu teologie (mariologie) a lidové, úžeji mariánské zbožnosti. Kromě malých příspěvků, zejména v tisku, se v našem prostředí nemáme možnost setkat s podrobnější ne-teologickou studií, 2 což poněkud znesnadňuje explikativní možnosti této studie. Jejím cílem nicméně bude zmapovat současnou situaci, charakter a rozšíření tohoto jevu na hranicích katolické zbožnosti v České republice, což se neobejde bez exkurzu do historie mariánských zjevení. Proč je vůbec dobré se v dnešní sekularizované době zabývat fenoménem mariánských zjevení? Dovolím si uvést několik podstatných důvodů: (1.) Celosvětově se hovoří o rostoucím fundamentalismu abrahamovských náboženství (Kepel 1996), s tím souvisí i radikalizace některých kruhů uvnitř katolické církve; (2.) Ještě není tak vzdálen rok 2000, kdy světová média zachvátila horečka millenarismu, hrozeb kolapsu počítačové sítě, konce světa (ať již v seriózním spojení s astronomickými předpověďmi možného zániku planety nebo v módním opojení Nostradamem). Po bok takovýchto katastrofických scénářů se možná nečekaně zařadila mariánská zjevení, zejména ta, která latentně od poloviny 19.století a zcela otevřeně od 50.let 20.století hovořila o blízkém konci časů, 3 o jakémsi kataklysmatu, jenž má vyvrcholit parúsií; (3.) Nestojíme ani zdaleka před okrajovou záležitostí, například v souvislosti se stále trvajícími zjeveními Panny Marie v Medžugorje se hovoří o 25 milionech poutníků od roku 1981, do Lurd každoročně přijede okolo šesti milionů osob, z toho 870 tisíc poutníků v organizovaných zájezdech, odhady, týkající se Fatimy, uvádějí 4-6 milionů ročně. Z naší republiky putuje jen do Medžugorje každý rok několik tisíc lidí; (4.) Hnutí, vzniklá z popudu zjevení nebo za účelem šíření jeho poselství, čítají miliony členů po celém světě. Namátkou - členy Mariánského kněžského hnutí, vzniklého v 70.letech v Itálii, je dnes podle některých odhadů 350 biskupů a kardinálů (převážně z Latinské Ameriky) a více než sto padesát tisíc kněží, počet laických členů se odhaduje na několik milionů. Modrá armáda (oficiálně Fatimský apoštolát) má 20 milionů členů a je činná ve více než 110 zemích světa, Českou republiku nevyjímaje. Tzv.milostných medailonků Panny Marie, které dali razit ve Francii na základě zjevení Panny Marie řeholnici Kateřině Labouré v roce 1830, bylo do dnešního dne distribuováno více než 10 miliard.
Mariánská úcta a zjevení v průběhu dějin 1
Pojmem „soukromý“ (Privatoffenbarungen) chce katolická církev tato zjevení odlišit od Zjevení s velkým „Z“, kterého se dostalo lidstvu od Boha skrze Ježíše Krista, je zaznamenáno v Bibli a skončilo se smrtí posledního apoštola. Současná zjevení tedy nemají závaznost pro celou církev, ani pro žádného věřícího jednotlivě, a dle vyjádření církevních autorit se jim může dostat jen víry lidské, nikoliv teologické. Ovšem někteří teologové (Laurentin, Rahner) jsou toho názoru, že naprostá většina soukromých zjevení má veřejný charakter, čili jsou přímo určena ke zveřejnění; rozšiřování zjevených poselství ostatně stojí přímo v centru požadované činnosti většiny vizionářů. 2 Asi jediným religionistickým počinem na tomto poli bylo mariánským hnutím věnované číslo 3/2002 časopisu Dingir. 3 Nejedná se tedy o konec světa, je zde onen chiliastický akcent.
Po českých a moravských kostelech již v období vlády komunistického režimu kolovaly (a občas dodnes kolují) stránky či spíše malé ústřižky s burcujícím poselstvím, často anonymního původu. Jejich obsah by mohl být shrnut do věty: „Dítky moje, modlete se, neboť stojíte na prahu velké očisty“. Příjemcem takového poselství byl katolík, zasvěcený Nejsvětějšímu srdci Panny Marie, potažmo každý katolík, hovořícím byla Panna Maria (99% zjevení je mariánských), prostředníkem některá ze současných vizionářek (dospělých mužských vizionářů je od 19. století průměrně 15,5%, naopak velké procento zaujímají děti, zejména dívky). Velkou očistou byl míněn jistý druh trestu, který má zasáhnout celé lidstvo a pohnout jej tak k duchovnějšímu životu, popřípadě má předcházet Kristovu příchodu. Analýza textu ukazuje, že fenomén mariánských zjevení je komplexní jev, obsahující mariánskou spiritualitu jako takovou, soukromá zjevení, novodobou apokalyptiku a její společenské projevy. Tradiční formy mariánské úcty mají starobylý původ, sahající k prvotní církvi, ovšem novinkou především 20. století je jejich apokalyptický ráz. Nechci zde podrobně rozebírat historické podoby mariánské zbožnosti, je jisté, že Maria vždy jistým způsobem patřila k závěru dějin (kvůli Kristu), ovšem bez hlubší znalosti vývoje spirituality nám tato skutečnost bude připadat nezvykle cizí; apokalypticky laděná spiritualita přitom nalézá své kořeny a předobrazy již ve vizích středověkých mystiček a v dílech barokních mariánských ctitelů. Avšak tak jako v minulosti pokulhávalo oficiální učení za liturgií, i nyní katolická mariologie, vrcholící zatím v posledním dogmatu o Marii Nanebevzaté (vyhlášeném v roce 1950), těžko reflektuje svérázné formy lidové úcty. To dosvědčuje i dění kolem požadavku na formulaci článku víry o Marii Spoluvykupitelce.4 Pro pochopení souvislosti mariánské úcty s apokalyptikou jsou zásadní jsou dva biblické texty a jejich tradiční mariánská interpretace. Jedná se o 15.verš 3. kapitoly knihy Genesis, kde se po pádu prvotního páru odsuzuje had a anticipuje se nepřátelství mezi ženou a jejím potomstvem a hadem. Zatímco žena má hadovi rozdrtit hlavu, on zasáhne pouze její patu. Starobylý výklad přitom toto ženu interpretuje mariánsky, jako novou Evu, stojící po boku nového Adama, jímž je Kristus. Odtud pochází středověký ikonografický typus Immaculaty Neposkvrněné Panny, šlapající po hadovi. Druhým textem je 12. kapitola Zjevení sv. Jana, kde se opět setkáváme s nejmenovanou Ženou, kterou pronásleduje drak poté, co porodila syna. Drak je však poražen archandělem Michaelem a Žena se objevuje jako ‚Sluncem oděná‘ (královský oslavný atribut), s ‚Měsícem pod nohama‘ (překonaná pomíjivost) a s ‚korunou dvanácti hvězd kolem hlavy‘ (symbol věčnosti), což je základem dalšího ikonografického typu - Assumpty - Nanebevzaté, potažmo Královny nebes. Vzájemná korespondence obou textů i obou typů je základem, určujícím Mariinu roli v závěru dějin a ovlivňujícím i ikonografii zjevení. Z novodobých zjevení se dá extrahovat několik dalších akcentů. Do popředí se dostává zejména Maria jako trpící matka, jejíž klín má znovu posloužit Bohu, tentokrát ke zrození nového, očištěného lidstva. Marii také přísluší titul ochranitelky a přímluvkyně u Boha, jež nejen chrání lidstvo před zlem, ztělesněným v ďáblu, nýbrž i před hněvem Božím. Za něj byly v minulosti považovány například morové rány, v lidové religiozitě Francouzskou revolucí počínaje se tak ale chápe i defenzivní role církve ve světě. Lidová religiozita má také velké sklony k dualismu, což lze zřetelně vidět na konfliktu Maria – Satan. Nejpregnantněji to vyjadřuje poselství donu Gobbimu ze sedmdesátých let: „Jsem strašná jako vojsko sešikované k boji, neboť mým úkolem, Pánem mi svěřeným, je zvítězit nad satanem, rozdrtit hlavu starého hada, spoutat nestvůrného Rudého draka a uvrhnout ho do ohnivé propasti, svést zápas a potřít toho, jenž se staví proti Kristu, tj.Antikrista, a připravit druhý Ježíšův příchod, 4
Dnes se za toto dogma zasazuje slovenský v Římě žijící biskup Pavol Hnilica, na jehož podnět na Slovensku vznikla podpisová akce, kterou celosvětově zahájil již ThDr.M.Miravalle a dodnes ji údajně podepsalo 4,8 milionu osob, z toho 42 kardinálů a 485 biskupů.
který mezi vámi obnoví své slavné království. To je můj plán.“ Pro existenci eschatologických společenství je ovšem důležité i další Mariino poslání, její snaha shromáždit věrné, oddělit je od světa a vychovat je pro svou misijní činnost. Maria vyzývá všechny, ale jen nemnozí uposlechnou: „Až se vrátí Syn člověka, najde na zemi ještě víru všech, kdo se mi zasvětí a nechají se shromáždit v nebeské zahradě mého Neposkvrněného srdce“ (Maria Gobbimu 13. 3. 1990). Maria je připodobněna i k Noemově arše, když dnes shromažďuje před „potopou Ducha“ do svého srdce ty, kteří budou tvořit budoucí očištěné lidstvo. Mariánská spiritualita se tak ke konci dvacátého století otevřeně zařadila do proudu znovuobjevené apokalyptiky. Co se týká samotných zjevení Panny Marie, také o nich máme doklady již z nejstarších dob; s prvním se setkáváme díky legendické tradici za života apoštola Jakuba, který byl při své misijní cestě na Iberský poloostrov instruován ke stavbě svatyně. Ostatně skutečnost, že většina známých křesťanských poutních míst odvozuje své založení od pokynu z nebes, ukazuje na prvky lidového kultu, s jakými se setkáváme napříč náboženstvími. Podobného založení, totiž z popudu zjevení či snu, bývají také nejrůznější řády a bratrstva. Zaměříme-li se na příjemce mariánských zjevení, dá se říci, že do 12. století se stačil etablovat model ženyvizionářky typu sv. Brigity Švédské či Hildegardy z Bingenu, jenž se však během vrcholného středověku přesunul do mužského a často kněžského prostředí. Teprve zhruba od 15. století lze hovořit o současném typu ponejvíce mariánských zjevení, neboť tuto oblast opět začínají ovládat ženy, děti a laici. muži ženy ženy děti děti (%) (%) (%) 1.-13. 102 81 19 15 5 4 14.-17. 128 66 38 20 26 14 18.-19. 32 14 48 21 144 65 20. 77 17 186 41 192 42 celkem 339 34 291 29 367 37 Tab. č. 2: Zastoupení mužů, žen a dětí mezi vizionáři v průběhu staletí. Zdroj: Hierzenberger - Nedomansky 1993: 38. století
muži
celkem 126 192 224 455 997
Základy mariánské úcty, položené již ve starověké církvi, krystalizující ve středověku a konkretizující se v Evropě v době baroka, způsobily díky své neustálé tendenci oddělovat se od christologie to, čemu pro dvacáté století můžeme říkat apokalyptická mariánská zjevení. Do nich se promítá množství myšlenek, vzniklých na půdě mariánsky orientovaných řádů a bratrstev (např. L. M. Grignion z Montfortu, 1673 - 1716, velký inspirátor současného papeže a mariánských ctitelů vůbec). Ve sféře klášterní mystiky také vznikla řada písemných dokladů úcty k srdci Ježíšovu i srdci Panny Marie; mezi slavné průkopnice této úcty lze počítat například stigmatizovanou Markétu Marii Alacoque, Marii z Agreda či vizionářku Annu Kateřinu Emmerichovou, inspirátorku Gibsonova filmu Umučení Krista. S novým velkým rozmachem zjevení se můžeme setkat v období po Francouzské revoluci; jen v devatenáctém století jich jsou zaznamenány stovky případů, avšak většina z nich nepřesáhla lokální význam. Tato zjevení však jsou něčím nová, nikdy předtím se totiž neobjevilo tolik vizionářů-dětí, popřípadě dívek či žen. A je to především Francie, odkud přicházejí největší impulsy této proměny, konkrétně tři po sobě jdoucí slavná zjevení: Cathérine Labouré v Paříži v ulici du Bac v letech 1830-31, Melánie Calvat a Maximina Giraud v La Salette v roce 1846 a konečně Bernadettě Soubirous v Lourdes v roce 1858, zjevení, která se stala opravdovým vzorem pro řadu dalších, stejně jako i náboženské události kolem nich, včetně masového
poutnictví.5 Ovšem 19. století bylo doslova nabité mariánskými zjeveními po celé Evropě, přičemž kromě jiných lze zmínit také český Filipov (1866). Základy všem těmto zjevením, jež je možné pokládat za prorocké ve smyslu eschatologických událostí, položilo hojně diskutované zjevení v La Salette, jehož údajné tajemství, týkající se konce časů, bylo již dříve označeno za podvrh (Jaouen). Avšak skutečnost, že zjevení 19. století byla plná hrozících trestů a zaslíbení budoucích katastrofických událostí, ještě neznamená, že o své době hovořila jako o době konce a blízkého druhého příchodu Krista. Tato zjevení byla spíše reakcí na postupující volnomyšlenkářství, racionalizaci, sekularizaci, industrializaci a další modernizační jevy, k nimž se přidával pocit fin de siecle evropského měšťanstva devadesátých let, doby dávno minulého romantismu a nastoupivšího symbolismu a dekadence. století Belgie ČR+SR Německo Anglie Francie Řecko Hercegovina Irsko Itálie Chorvatsko Lucembur. Malta Nizozemí Rakousko Polsko Portugalsko Rumunsko Rusko(SNS) Švédsko Švýcarsko Španělsko Maďarsko Vatikán Čína Indie Izrael Japonsko Jordánsko Malá Asie Korea Libanon Filipíny 5
1 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 2 5 1 2 2 1 6 10 1 1 2 5 1 1 1 1 2 1 2 1 6 10 4 1
1
1
2
2
14 1 4 4
15 1 1 5
16 2 1 2
17 18 19 4 4 1 2 1 20 7 6
4
5 1
7
22 3
17 5
15 25 9
3
49 1 1 19 1
1 2 1
1 1 1
1
1
2 1
2
2 1
8
1 1
1
1
2 1 1
2 3 2 1
2 4 2
7 1 1 1
6 4 11 3 1 7
1 3
5 4
3
1
1
2 1
6 2
1
1 1
1 1 1
20 32 3 47 3 52 2 1 9 100 2 1 5 10 13 4 2 9 4 18 7 2 4 2 2 1
1 1 2 1 1 1 1
1
2 6 4
celkem 51 14 112 13 171 5 1 10 199 3 2 2 8 30 23 7 3 19 1 20 52 24 Evropa 4 774 4 3 3 4 1 8 2 6 5
Je zajímavé, že francouzská mariánská zjevení (není tomu tak v případě Lourdes) oplývají oproti třeba italským či španělským daleko větší bojovností, což je zřejmě způsobeno francouzskou zkušeností s protireformací a zejména s revolucí, jež zahnala katolickou církev do defenzívy (Blackbourn 1994: 215). Do podobné situace se začala mariánská zjevení dostávat i ve století dvacátém, na jehož konci však spíše než otevřená nenávist vůči církvi stojí naprostá lhostejnost k institucionalizovaným podobám víry.
Sýrie Vietnam Egypt Alžírsko Angola Burundi Maroko Rhodesie Rwanda JAR Tanzánie
2 3 5 1
1 1 1 1
2 1 1 2 1 1
Argentina Bolívie Brazílie Čile Ekvádor Haiti Kanada Kolumbie Mexiko Nikaragua Peru Uruguay USA Venezuela Papua N. Guinea
2
4
1 1 1
1 2 2
1
1 1 1
1 2 4 1
3 1 4 2 2 4 5 2 7
9 2 2 1 12 4 4 1 3 17 2 1
2 4 6 2 1 2 1 1 2 1 1 6 1 10 3 5 1 15 5 5 1 5 2 21 3 1
14 26 42 33 41 71 97 31 106 427 918
42 Asie
Afrika 17
Amerika 83 1 Austrálie 918 celkem
Tab. č. 3: Místa mariánských zjevení podle historických období, zemí a kontinentů Zdroj: Hierzenberger - Nedomansky 1993: 60. Avšak hovořilo-li se o 19. století jako o době rozmachu mariánských zjevení, následující století je ještě bohatě překonalo a dodalo jim zřetelné eschatologizující prvky. Konstantou svého druhu sice zůstala klášterní mystika, v průběhu dvacátého století nicméně vizionáři a duše-oběti z klášterního prostředí „vystoupily“, přičemž se objevily duše-oběti světské, jež s uzavřeným prostředím klauzury spojovaly latentní ambice a styl života. Většinou šlo o dívky z chudých poměrů, trpící nějakou těžkou chorobou (často neznámého původu), které svá utrpení obětovaly jako smír za urážky, jichž se dostávalo Bohu. Zde je jistě namístě zmínit stigmatizovanou Aničku Tomanovou (1907-1957). V roce 1917 došlo k nejslavnějšího mariánskému zjevení v portugalské Fatimě; šlo o zjevení prorockého typu, jež se ve dvou tzv. tajemstvích dotýká obou světových válek, především však obsahuje dva fenomény, jejichž následky se táhnou celým dvacátým stoletím. Za prvé je to fobie ze sovětského Ruska a komunismu vůbec, a za druhé vlna interpretací takzvaného třetího fatimského tajemství, jehož údajná podoba se dostala do oběhu již v šedesátých letech, a znovu v roce 1978 díky bulvárnímu časopisu Bild. V této rozšiřované a neustále komentované falešné verzi tajemství, jež původně svěřila Panna Maria v červenci roku 1917 vizionářce Lucii Santos, se hovoří o velké válce, která vypukne ve druhé polovině 20. století
a zahubí miliony lidí – přitom asi žádný text prorockého typu nezpůsobil mezi katolíky dvacátého století takové pozdvižení a takový zájem, jako tato verze. Příznačné ovšem je, že nejvyšší církevní kruhy nechaly celý svět v napětí až do roku 2000, kdy bylo tajemství zveřejněno ve své pravé podobě (von Reisswitz 2000: 11-12)6. Zjevení třem malým pasáčkům, z nichž nejstarší Lucie dodnes žije v portugalském karmelitském klášteře v Coimbře, se stalo doslova archetypem pro další zjevení, jenž budou obsahem svého poselství odkazovat na Fatimu, budou se dít na výročí jednotlivých zjevení či slunečního zázraku ve Fatimě apod. Druhá světová válka, ve Fatimě již ohlašovaná, přitom rozpoutala utrpení, přirovnávané v náboženských kruzích k porodním bolestem světa před parúsií. Během ní se objevilo množství dalších vizionářů, očekávajících brzký konec dějin (Maria Valtorta). Později i 50. léta jako roky neustále hrozící nové války, tentokrát již atomové, zasáhla svým vlivem obsah zjevení, jak ukázala výstražná poselství o Čechách i Slovensku ze slovenské Oščadnice v roce 1948 nebo politické vize z Turzovky u Čadce roku 1958. Vize vpádu Ruska na Západ a do Vatikánu, rozšíření komunismu, rozpoutání další světové války i její rychlý konec v podobě třídenní katastrofické temnoty, se začínaly silně uplatňovat již v této době. Přelom čtyřicátých a padesátých let proto byl dalším „vrcholem zjevení“, s obdobným boomem se pak setkáme o třicet let později, tentokrát již v globálnějším měřítku. Současně se však projevoval i tlak na prohlášení nových dogmat; v některých zjeveních se přímo setkáme se sdělením, že vyhlášení posledního dogmatu o Marii Spoluvykupitelce bude předzvěstí Druhého příchodu. Poselství z roku 1961 z bretaňského Kérizinen dokonce hovoří o „Mariánské apokalypse“. Přes veškerou kritiku úbytku věřících a odpadlictví kléru nicméně od dob Francouzské revoluce přetrvaly myšlenky na pevné jádro Církve, které bude zachráněno a které získá spolu s Kristem vládu nad nevěřícími. V šedesátých letech došlo k poměrně významnému a u nás hojně citovanému zjevení čtyřem dívkám v severošpanělské vesnici San Sebastian de Garabandal, které stačilo uceleně načrtnout plán budoucích událostí eschatologického charakteru. Stejně jako v případě většiny ostatních zjevení, poselství se týkalo komunistického nebezpečí a budoucích hrůz světa jím ovládaného. Čtyři dívky-vizionářky však svět seznámily i s poselstvími, jež hovořila o tzv. Výstraze, Zázraku a Trestu, což je schéma, které budou později rozvíjet i některá další zjevení. Schéma výstraha - zázrak - trest je v podstatě zhodnocením a ucelením dosavadních poněkud nesouvislých tvrzení ohledně událostí, předcházejících konci časů. Podobně jako u ostatních zjevení, i zde najdeme poselství-tajemství, která nebyla a nebudou zveřejněna, popřípadě jsou určena jen papežům, jako tomu bylo v případě Fatimy či La Salette. Pro šedesátá léta, v katolické církvi prodchnutá aggiornamentem II. Vatikánského koncilu (196265), však na druhou stranu znamenala i reakci na tyto změny směrem k dialogu se společností, jinými církvemi i náboženskými proudy. Silný odpor proti nim najdeme v četných zjeveních a komentářích k nim a je alespoň skrytě příznačný i pro mnoho těch dnešních příznivců mariánských zjevení, kteří měli pocit velké redukce oficiální mariánské úcty zásluhou koncilních reforem. Táž doba ostatně byla i obdobím rozkvětu nejrůznějších sekt a nových náboženských hnutí, přičemž nejméně ve dvou případech došlo i uvnitř katolické církve k roztržce s hierarchií a následnému vysvěcení vlastních biskupů, a to v americkém Necedah, kde probíhala zjevení již na začátku padesátých let, a později i ve španělském Palmar de Troya. V případě německého extrémního mariánského hnutí Marienkinder se naopak podařilo integritu s mateřskou církví zachovat. Po období víry v pokrok však po roce 1968 nadešlo částečné vystřízlivění z marxistických ideálů; počínaje krizí ekonomickou, přes vznik mnohých hnutí odporu, až po silnou reakci na pokoncilní úpadek duchovní disciplíny v rámci katolické církve v podobě nástupu „nové evangelizace“, reprezentované konzervativními proudy, to vše v 70. letech přišlo ke slovu. Milánský kněz Stefano Gobbi, jemuž se dostalo 6
Obsahem slavné vize je kdosi jako papež, pronásledovaný vojáky na horu nad zničené město, kde je spolu s řeholníky a kněžími usmrcen.
poselství od Panny Marie, zakládá po návštěvě Fatimy v roce 1972 Mariánské kněžské hnutí (MKH; viz Staněk 2002). Modrá kniha, spolu s Biblí základní text MKH, přitom hovoří zcela jasně o Druhém příchodu, který podle některých náznaků mohl nastat někdy před koncem tisíciletí. MKH se přitom snaží v období před Příchodem vybudovat strukturu pravé, čisté církve, která bude schopna událost parúsie přijmout Kromě celkově zjitřené atmosféry v Evropě samotný přelom sedmdesátých a osmdesátých let významně poznamenalo několik událostí; za prvé volba krakovského arcibiskupa Karola Wojtyly papežem v roce 1978 a o rok pozdější rozhodnutí orgánů NATO v obavě před rozpínavostí SSSR, prezentovanou v Afghánistánu, rozmístit na území Spolkové republiky Německo atomové zbraně. Jak víme z textů kolem zjevení, strach ze sovětské reakce jen posílil dřívější silné obavy, jasně formulované ve Fatimě. K událostem let osmdesátých je třeba připočíst ještě jednu, která se prakticky dostala do neoficiální eschatologie, tedy nezdařený atentát na papeže Jana Pavla II. v roce 1981. Tento čin vyvolal značné spekulace nad tím, kdo si jej objednal, ale ke slovu se dostala i nejrůznější proroctví, zvláště Malachiášovo,7 hovořící o dvou posledních papežích po Janu Pavlu II. Navíc to, že papež po svém uzdravení odjel do Fatimy poděkovat Panně Marii za záchranu života, rozvířilo nové kolo debat o třetím fatimském tajemství. Čtvrtým fenoménem se stalo objevení „Fatimy konce tisíciletí“ – bosenského Medžugorje, kde se v roce 1981 několika dětem poprvé zjevila Panna Maria. Medžugorje se stalo prvním světově významným místem zjevení v rámci Východního bloku, přestože se později objevila i polská Olawa (1983), ukrajinský Hrušiv (1987) či slovenská Litmanová (1991). Vytvořily se zde totiž předpoklady pro mocnou konkurenci světovým poutním místům typu Lourd a Fatimy, a to díky podstatným atributům, jakými byla přítomnost profétických prvků, vrcholících zde v podobě deseti tajemství, která jsou postupně zjevující se Pannou sdělována vizionářům, a silný proud obnovy duchovního života, který na toto místo přitahuje množství mladých lidí z celého světa. Pro mariánská hnutí současnosti je dále příznačná hojně proklamovaná věrnost papeži, zvláště Janu Pavlu II.; i on ostatně má své důležité místo ve vizích konce dějin. Abychom neopomenuli náš geografický prostor, v téže době u nás získávaly díky množství samizdatových textů na popularitě poselství Panny Marie z Moravy, jejichž příjemkyní je žena, představující se jako Anežka. Na jejich obsahu lze dobře demonstrovat atmosféru doby, poznamenanou strachem z totální jaderné války; zjevení přinášela zaslíbení blízkého nadpřirozeného řešení neřešitelné situace světa, který ovládá Satan, zatímco československým věřícím dávala kromě jiného naději, že atomovou smrtí ze světa nesejdou. V roce 1986 však mohly statisíce lidí v Bělorusku a na Ukrajině zažít naprostý opak. Černobylská katastrofa ještě posílila fobie ze Sovětského svazu a jaderná elektrárna se začala nápadně podobat hvězdě jménem pelyněk (pelyněk, lidově zvaný černobýl), jež má dle Zjevení sv. Jana zamořit třetinu vod. Proto také dochází opakovaně k zasvěcování světa a zvláště Ruska Panně Marii, tak, jak to ona sama požadovala v Portugalsku v roce 1917. Ve druhé polovině 80. let se nadto objevila další významná vizionářka dnešní doby, pravoslavná křesťanka Vassula O’Ryden, jejímž stěžejním dílem jsou (zatím) desetisvazkové deníkové záznamy, či spíše poselství diktovaná Ježíšem, s názvem Opravdový život v Bohu. Také u Vassuly se setkáme s vizí blízkého konce časů, velké očisty lidstva a přelomu dějin, je však jednou z mála vizionářů, kteří komunikují s Kristem, ačkoliv i ona přijala několik poselství od Panny Marie. Od Ježíše však byla povolána k sjednocení církví, byť oficiální struktury katolické církve ji odmítají akceptovat. 7
Malachiášovo proroctví je soubor hesel, vážících se k jednotlivým papežům počínaje Celestinem II. ve dvanáctém století a konče Petrem II. zhruba před polovinou 21.století, který se připisuje historicky doloženému irskému opatu a arcibiskupu Malachiášovi (1094-1148). Toto proroctví se však objevilo až v 16.století, takže většina odborníků se staví za verzi pseudoepigrafní. V téže době získala na popularitě také proroctví Nostradamova.
Roky 1989 a 1990 znamenaly velký zlom v politických i duchovních dějinách Evropy; náboženství ztratilo svého největšího nepřítele – komunismus. Někteří křesťané počítali s tím, že s pádem komunismu nastane jakýsi návrat k idylickému smíru mezi církví a společností, k situaci, kdy se náboženství a jeho institucionální reprezentace budou těšit ve společnosti všeobecné úctě a podpoře. To se však nestalo a tak následovala doba zahořklosti, zvláště u starších kněží (Halík 1995: 151). S pádem „rudého draka“ možná mnozí apokalyptikové očekávali i příchod Božího království, jež má přijít dle Janova Zjevení po porážce ďábla, avšak nedošlo ani k ničemu takovému a pozornost se přesunula jinam, nepřítelem se stal konzumismus a jiné ‚-ismy‘ postmoderní společnosti, větší váhu dostal i rok 2000. Úpadek morálky, liberalizace, sekularizace, revolta vůči magisteriu církve, chabý svátostný život, to vše ukazovalo na nesprávnou orientaci Západu, své vykonal i strach z možné „zednářské“ světovlády z Bruselu a především z amerického protestantského prostředí vzešlé obavy ze světové kontroly finančních aktivit, k nimž by měl vést přechod na výlučně bezhotovostní platební styk pomocí podkožních čipů s veškerými údaji o jednotlivci, poukazující na další živou hrozbu z Apokalypsy, cejch Šelmy na ruce nebo na čele, bez nějž není možné nakupovat ani prodávat.8 Slavným místem mariánských zjevení se stala východoslovenská obec Litmanová, kde v letech 1990-1995 dostávaly poselství dvě dívky. Tato zjevení byla u nás velice populární, možná i díky tomu, že stála v podobné linii jako Medžugorje. I zde se bylo lze setkat s posvátnou horou a pramenem, poselství ovšem hovořilo i o nadcházejících duchovních změnách ve světě a o pohromě, která hrozí Slovensku pro jeho úpadek víry. Pro lidovou religiozitu poslední dekády druhého tisíciletí se také stal typickým znovuobjevený millenarismus, jenž našel své modifikace i mimo náboženskou scénu;9 pojmy jako ‚Nová archa‘, ‚malá hrstka věrných‘ apod. také ukazují na tendenci k vydělení čistých, jimž se dostává zvláštní podpory pro nadcházející kataklysma. Velké změny, ne-li dokonce druhý příchod, se ve Večeřadlech Mariánského kněžského hnutí očekávaly již v roce 1998, neboť toto datum bylo podle Modré knihy trojnásobkem čísla apokalyptické šelmy - 666. Již v roce 1988 Maria slibovala, že následujících deset let bude dobou velkých milostí, dobou očišťování a duchovní obnovy. Na tomto místě nelze nevzpomenout tři fenomény, které poznamenaly veřejné mínění konce devadesátých let; šlo o Nostradamova Krále hrůzy, ohlášeného na červen 1999, zatmění Slunce 11. srpna 1999, a konečně Y2K, noční můru počítačových odborníků. Všechny plnily stránky deníků od jara 1999. Rok 2000 možná více potrápil sekularizovanou společnost než náboženské prostředí, avšak katolická církev možná poněkud neprozřetelně podpořila tyto obavy vyhlášením jubilejního roku 2000, téhož roku, jenž podle některých předpovědí dona Gobbiho měl být rokem vítězství Neposkvrněného srdce Mariina. Katastrofické scénáře ani obavy z možných útoků náboženských fanatiků se nenaplnily a doba těsně po přelomu milénia tak přinesla leckdy tiše snášenou frustraci z nesplněných očekávání, jisté ochabnutí prorockých nálad a uklidnění vypjaté atmosféry kolem některých vizí a poselství. K tomu jistě přispělo i oficiální zveřejnění slavného třetího tajemství z Fatimy.
8
Zj. 13,16nn. Viz také například článek „666 program“ ve slovenském časopise M Rosa z roku 1993 (článek koloval pouze v kopiích, neexistuje bližší citace), kde se dočteme o bruselském tříposchoďovém superpočítači, který pracuje na principu čísla 666, či o televizi jako prostředku propagandy apokalyptické šelmy. Jako číslo 666 se však nejčastěji interpretuje ‚www‘, a to pomocí hebrejské abecedy, kde písmeno waw má číselnou hodnotu 6. 9 Vzpomeňme například hegeliánský model dějin nebo Comtovu vizi tří stádií lidstva. F.Fukuyama dnes hovoří o „konci hegelovsky chápaných Dějin“, na něž však nenavazuje Boží království, nýbrž demokracie jako vrchol lidského historického snažení. (Fukuyama 2004: 99)
rok
počet zjevení
rok
1928 1929 1930 1931 1932 1933 1934
1 0 1 2 2 14 2
1935 1936 1937 1938 1939 1940 1941
počet zjeve ní 1 2 5 6 3 3 0
rok
1942 1943 1944 1945 1946 1947 1948
počet zjeve ní 1 2 2 2 4 18 20
rok
1949 1950 1951 1952 1953 1954 1955
počet zjeve ní 11 12 8 4 8 18 3
rok
1956 1957 1958 1959 1960 1961 1962
počet zjeve ní 3 3 6 5 2 4 1
rok
1963 1964 1965 1966 1967 1968 1969 1970
počet zjeve ní 2 1 1 7 5 7 4 4
Tab. č. 4: Počty soukromých zjevení v jednotlivých letech 20. století. Zdroj: Billet 1973: 20. Sotva však utichly prognózy, slibující katastrofu do konce dvacátého století, bylo možné se setkat s názorem, že fatimské tajemství nebylo zveřejněno celé, čili že se stále kdesi ve vatikánských podzemních archivech skrývá proroctví o ničivé válce, při níž zahynou miliony. Část věřících se stále nemůže rozloučit s banálním rozuzlením fenoménu, jenž udržoval duchovní bdělost po většinu století, velkého uznání a pozornosti se Fatimě dostalo také při nedávném blahořečení dvou jejích vizionářů. Čtenáři poselství ze španělského Garabandal však „vědí“, že Velkého Zázraku, jenž má předcházet Trestu, se mají dožít nejen vizionářky, jimž je dnes kolem padesáti let, ale i „apoštol“ zmíněných zjevení, slepec Joey Lomangino, kterému bude za pár let osmdesát. K Zázraku má také dojít v době, kdy papež pojede do Ruska, k čemuž zatím nedošlo. Do dalšího tisíciletí se nadto přesunula jiná dosud nenaplněná tajemství, například deset tajemství, která byla svěřena vizionářům v Medžugorje, z nichž některá se údajně týkají celého světa, sedmé tajemství bylo zmírněno nebo se dokonce nenaplnilo díky modlitbám a postům věřících. Medžugorje je také podle Mariiných slov posledním místem zjevení na Zemi, po němž již žádná další zjevení (kromě falešných) nebudou následovat. Lze shrnout, že mariánská spiritualita v posledních čtyř let na našem území přináší impulsy spíše duchovního charakteru, čerpá z již tradičních zjevení (Fatima) či z center duchovní obnovy kolem Medžugorje. Nadále vycházejí publikace o zjeveních, články v časopisech přinášejí komentáře ke starším poselstvím, po částečném odmlčení nejradikálnějších autorů a komentátorů (F. Press) přicházejí ke slovu monografie o vizionářích či deníkové záznamy. Co se týká oficiálního církevního postoje, zůstává faktem, že orgány církve, zodpovědné za posuzování jednotlivých případů zjevení (teologické komise mají pouze doporučující pravomoc) zaujímají jednoznačně negativní stanovisko ke všemu, co zavání netolerancí a fanatismem a jsou značně skeptické i k projevům lidové zbožnosti, vázané na zjevení (srov. Beinert-Petri 1996: 508-538). Ze stovek zjevení jen za posledních sto padesát let byla do dnešního dne pro celou církev uznána jen čtyři, 10 povolení diecézního biskupa k místní úctě dostala další tři11, několik dalších je tolerováno a u Medžugorje se vyčkává na skončení probíhajících zjevení. Teologické komise nejsou schopny a z principu ani nemohou uchopit tak iracionální jev, jakým je lidová religiozita a v jejím kontextu i soukromá zjevení. A tak se mezi věřícími vedou spory o to, zda pořádat oficiální poutě na místa dosud neuznaných zjevení (Medžugorje), nebo vyčkávat na rozhodnutí komisí či Kongregace pro nauku víry a ochudit se o duchovní prožitky. Stále však zůstává v platnosti církevní doporučení přisuzovat jim víru pouze lidskou, nikoliv teologickou, takže k nim nelze nikoho zavazovat. Redaktoři 10 11
Lourdes, Fatima, Beauraing, Banneaux. La Salette, Knock, Pontmain.
poselství si však mohli oddechnout již v roce 1966, kdy byla zrušena směrnice Kánonu církevního práva z roku 1917, zakazující publikování čehokoliv kolem zjevení a různých zázraků bez aprobace místního biskupa. Od té doby se tisknou tisíce publikací, obsahujících poselství či duchovní komentáře k nim – jejich vydavatelé se nicméně snaží nějaké ‚imprimatur‘ a ‚nihil obstat‘ přeci jen zajistit, nebo alespoň citovat z literatury, která je má.
Mariánská hnutí a eschatologická společenství Recipienty apokalypticky zabarvených mariánských zjevení média obvykle paušálně označují jako ‚konzervativní katolíky‘, ‚tradicionalisty‘ či ‚fundamentalisty‘, přičemž tato označení užívají napříč širokým spektrem, od konzervativních teologů po účastníky procesí. To může být mnohdy zavádějící, přesto však důraz na tradici, odpor k intelektualismu, nedůvěra ke světu, a mnohdy i zmiňovaný fundamentalismus patří k jedné stránce skutečnosti. Kromě starší generace, pro kterou je tradicionalistický postoj příznačný, se však setkáváme i s početnou skupinou mladých vzdělaných lidí, kteří jsou přitahováni živou duchovní obnovou v rámci katolické církve (Kepel 1996: 11). Do úvahy v tomto případě přicházejí nejrůznější faktory – autorita mariánského papeže, charismatická obnova, mariánsky zaměřená hnutí, geografická podmíněnost, převažující typ pastorace mládeže v české katolické církvi atd. Příznačná zde není ani tak mariánská spiritualita jako taková, ale její typ, její akcenty, zaměření, význam pro osobní život i pro svět. Hnací silou tzv. eschatologických společenství, jak lze některé skupiny nazývat, je totiž mariánská spiritualita zaměřená ke „konci časů“, k parúsii. A tato významná skutečnost dramatického posunu lidové zbožnosti směrem k očekávání konce spojuje současné mariánské ctitele se skupinami, jež se objevovaly průběžně po celé dva tisíce let křesťanských dějin, nejen na přelomu prvního milénia. Dnes hojně citovaný fundamentalismus, jak jej charakterizuje například G. Kepel (Kepel 1996), je pro lidovou zbožnost velkým pokušením, není to však fundamentalismus biblický, jak jej reprezentují některé skupiny uvnitř protestantských církví. Spíše se jedná o kombinaci tradicionalismu, jenž reaguje jak na ústup vlivu křesťanství v Evropě, tak na pro-světský optimismus reforem II. Vatikánského koncilu. Tradicionalismus spočívající ve fixování jedné určité tradice (např. předkoncilní), je podle moderních katolických teologů zhoubný ‚právě pro svoji koncovku‘, v tom, že svůj jed „má v ocase, v tom ‚-ismu‘“ (Rootmensen 2001: 58). Vůči katolicitě, otevřenosti, se tak znovu staví katolicismus jako jedna z ideologií (Halík 1995). Již od konce šedesátých let dvacátého století můžeme hovořit o silném proudu katolické charismatické obnovy, která sice v mnohém navazuje na protestantskou,12 ale silně se mísí s mariánskou spiritualitou. Velice často se totiž v poselstvích hovoří o tzv. druhých Letnicích, kdy to bude opět Maria, jež bude nyní s ‚apoštoly konce časů‘, jak je nazval mariánský mystik L. M. Grignion v 17. století, očekávat nový příchod Ducha svatého. Katolická charismatická obnova i některá mariánská hnutí přitom stojí v proudu neomysticismu, jenž neklade přílišný důraz na sociální práci, spíše se snaží o duchovní obnovu a prohloubení osobní zbožnosti, kromě jiného pomocí mariánské spirituality. Těmto hnutím nejde o státní převraty, o politický nátlak ani lobbing, snaží se na svém příkladu ukázat, že logika „tohoto světa“ tone ve zmatcích a že postmoderní rozostření hodnot je slepou uličkou, ze které může lidstvo vysvobodit jedině nový příchod Boha na Zemi. Stahují se tedy ze světa, aby se na toto vysvobození vnitřně připravila a snaží se o svém postoji horlivě přesvědčit i ostatní. V Čechách a na Slovensku se díky zpoždění, způsobeném komunismem, objevují od počátku 90. let mariánská hnutí a společenství, z nichž některá tajně existovala již za komunismu, 12
Katolické charismatické hnutí vzniklo v USA v roce 1967, celkový počet letničních hnutí se odhaduje na 15-20 tisíc (Weber 1999).
některá přišla ze zahraničí. Liší se svými důrazy, takže některá stojí na charitativní činnosti, jiná propagují duchovní růst v ústraní světa, ta mariánsky zaměřená stojí většinou na zjeveních a zdůrazňují život z modlitby. Na jedné straně tak u nás působí starobylé řehole, u nichž je mariánská spiritualita nedílnou součástí duchovního prožívání světa (dominikáni, františkáni, premonstráti atd.), popřípadě nová hnutí obdobně spojená s mariánskou úctou (Fokoláre, Schőnstattské hnutí, Legio Mariae), a na straně druhé ta nová hnutí, která vznikají z okruhu některého zjevení. Vzhledem k duchovní tradici, možnostem komunikace a poskytnutému zázemí obvykle využívají některého z klášterů; jako příklad lze uvést Legio Mariae a Řád kazatelů (dominikáni) v Praze nebo brněnské minority a Rytířstvo Neposkvrněné. U obou zmíněných hnutí zhruba před osmdesáti lety položené základy mariánské úcty zcela přirozeně prorůstají jejími dnešními formami, takže nelze oddělit jakousi esenciální mariánskou spiritualitu a novodobé akcidenty. Je zřejmé, že taková hnutí nepodporují (alespoň veřejně) zjevení okrajová či dokonce církví zavržená, ovšem řadoví členové mají v tomto případě možnost posoudit sami, co budou číst. Ovšem jak samy názvy ‚legie‘, ‚rytířstvo‘, ‚armáda‘ napovídají, tato hnutí mají bojovného ducha a ač se jedná spíše o boj duchovní – s vlastními nedostatky – verbálně se na stránkách svých tiskovin dostávají do fundamentalistické polohy. V současnosti u nás působí dvě hnutí, mající největší vliv na podobu (lidové) mariánské spirituality i díky značnému počtu kněží v jejich řadách; je to Mariánské kněžské hnutí a Fatimský apoštolát (Modrá armáda). Prvně zmíněné hnutí vzniklo v Itálii v roce 1972 a dá se na něm dobře ilustrovat vývoj hlavního proudu lidové religiozity. Založil je milánský kněz S. Gobbi, jenž se v roce 1972 účastnil pouti do portugalské Fatimy, kde se modlil v místní kapli Zjevení za kněze, kteří „zradili své kněžské povolání a snažili se organizovat v hnutích, která se staví proti autoritě církve“. Vnitřně pocítil, jak k němu promlouvá Panna Maria a chce jej použít jako nástroj ke shromáždění kněží, kteří se zasvětí jejímu neposkvrněnému srdci, pevně se sjednotí s papežem a církví s ním spojenou a budou přivádět věřící k obnovené mariánské úctě. V té době si také začal zaznamenávat také některé silné myšlenky, které se v něm vnitřně rodily a které se zanedlouho staly základem tzv. Modré knihy, souboru zapsaných Mariiných poselství, nad nimiž má každý člen MKH či jeho laické odnože povinnost meditovat (veřejná sdělení skončila v roce 1997 a Modrá kniha se tak uzavřela). Jen u nás bylo Modré knihy distribuováno několik tisíc svazků. Od roku 1974 se konají první tzv. Večeřadla modlitby, 13 při nichž se členové zhruba jednou týdně scházejí a v modlitbách očekávají triumf neposkvrněného srdce Panny Marie, jak bylo předpovězeno ve Fatimě. Hnutí se rychle rozšířilo po celém světě, rychle se rozvíjejí i jeho Národní centra, která koordinují život Hnutí ve svých oblastech. Nástrojem pro léčbu nemocného světa je také krátce po založení MKH vzniklé Mariánské hnutí, u nás zvané Kruh spolupracovníků MKH, jež sdružuje laiky a řeholníky-nekněze. Don Gobbi horlivě cestuje po celém světě, kromě jiného i po známých mariánských poutních místech, aby zakládal nebo vedl nová Večeřadla. Přes v úvodu zmiňovanou masivní účast nemá Hnutí žádné právní postavení, což sám don Gobbi považuje za velkou výhodu a za výraz ‚bezvýznamnosti‘, jež je největší silou tohoto společenství. Jedním z nejzávažnějších proroctví byl vzkaz Panny Marie z 5. 12. 1994: „K velkému jubileu roku 2000 přijde triumf mého Neposkvrněného Srdce, jak jsem předpověděla ve Fatimě, a to bude uskutečněno s Ježíšovým příchodem ve slávě k nastolení jeho Království ve světě. Tak nakonec budete moci vidět na vlastní oči nová nebesa a novou zem.“ Jako u mnohých jiných skupin, i zde se setkáme s negativní reakcí na změny, které přinesla především druhá polovina dvacátého století, a to sekularizaci a globalizaci. To, co se v základních textech nazývá sekularismem, neomodernismem, liberalismem a podobně, jsou všechno prvky moderní a postmoderní euroamerické civilizace, jež se sakralitou buď vůbec 13
Večeřadlo - místnost v domě v Jeruzalémě, kde Ježíš slavil Poslední večeři, a kde apoštolové, shromáždění po jeho smrti spolu s jeho matkou, očekávali příchod slíbeného Ducha svatého.
nepočítá (moderna vzešlá z osvícenství) nebo ji odmítá ztotožnit s určitou institucí (postmoderní spiritualismus). Hrozba globalismu je v proudu lidové religiozity, k níž můžeme Hnutí počítat, nahlížena jako obrovský vliv médií, zvláště televize, a velkou kritiku sklízí i světová počítačová síť. Na společenské rovině se celý duchovní proud angažuje také proti potratům, rozpadu rodin, uvolněné sexualitě a konzumnímu přístupu k životu. V církvi pak kritizuje zejména koketování se světem, liberální teologické přístupy, úpadek zpovědní praxe, špatnou morálku kněžstva a řeholníků a celkovou neposlušnost části církve vůči papeži a magisteriu. Velkým nepřítelem byl vždy komunismus, interpretovaný jako rudý drak z knihy Zjevení, a současně zednářství, zvláště to infiltrované na nejvyšší místa církve. České národní centrum Mariánského kněžského hnutí sice sídlí v Olomouci, ale členové jsou rozptýleni v mnoha farnostech. Velkou podporou jim jistě byla návštěva dona Gobbiho na přelomu srpna a září 1996 na našem území, kdy byl vřele přivítán jak ve královehradecké katedrále, tak ve Strahovském klášteře. Podle některých údajů se setkání zúčastnilo přes 200 kněží a zhruba 15 tisíc věřících z celé republiky, což dává jistou představu o vlivu MKH v Čechách a na Moravě. Na Slovensku byl Gobbi týden nato hostem mnoha místních biskupů. S Mariánským kněžským hnutím je úzce spjat i církevně schválený týdeník Světlo, přinášející věřícím kromě převzatých článků i vlastní úvahy nad zjeveními a zázraky, rady k duchovnímu životu atd. Jeho měsíční přílohou je věstník Fatimského apoštolátu s názvem Fatima, což naznačuje úzkou provázanost obou hnutí. V nakladatelství Matice cyrilometodějské v Olomouci vychází kromě množství mariánsky zaměřené literatury a týdeníku Světlo též Matiční zpravodaj, referující o novinkách kolem Modré knihy a poselství donu Gobbimu. Již zmiňované hnutí Fatimský apoštolát, které vzniklo v USA v roce 1947 a u nás působí od roku 1990, stojí kromě jiného na událostech a textech poselství ze slavné Fatimy. V podstatě největší důraz je kladen na zasvěcení se neposkvrněnému srdci Panny Marie, jež ona sama vyhlásila jako velkou pomoc, či spíše nezbytnost, projevující se například její vlastní žádostí o zasvěcení Ruska jejímu srdci (v předvečer Říjnové revoluce), aby nedošlo k rozšíření bludů, které odtud vzejdou. Malí vizionáři také spatřili peklo a umírajícího papeže v tzv. třetím fatimském tajemství. U nás má hnutí název Českomoravská Fatima a sídlí v Koclířově u Svitav, kam se přesunulo spolu s jeho vedoucím P. Pavlem Dokládalem v polovině devadesátých let z Třebíče. Podle interních údajů do něj je zapojeno kolem 6000 věřících v 15ti oblastních skupinách, ve světě je to přes 20 milionů lidí. Členové se věnují především šíření mariánské úcty, společné modlitbě, duchovní obnově, poutnictví a publikační činnosti. Obě hnutí jsou, alespoň u nás, silně provázána a zjevení ve Fatimě dnes neignoruje žádná mariánská skupina. Náš výčet by však nebyl úplný, kdyby na tomto místě nebyla zmíněna komunita, shromážděná donedávna na Olomoucku kolem Jana Vymětala (Brzobohatý-Štursa 2002; 2002a; 2003). Její vůdce, bývalý narkoman, prožil v polovině devadesátých let velkou konverzi a v roce 1998 se nechal pokřtít v katolické církvi. Pocítil v sobě nutkání sdílet svoji životní zkušenost a nově nalezený entuziasmus i s jinými lidmi a tak vznikaly první zárodky společenství, nejdříve spíše modlitební skupiny, zpočátku složená převážně z bývalých přátel, mnoho jejích členů se dále rekrutovalo díky bohaté sociální činnosti komunity z řad bezdomovců, narkomanů apod. Vymětal se postupem času seznámil se spisy V. O‘Ryden a objevil v nich mohutnou inspiraci, společenství se začalo nazývat Děti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Jeho vedoucí začal misijně působit nejen na své okolí, ale cestoval i po republice. Církev však začala být nedůvěřivá, zejména kvůli vlivu, jaký Vymětal měl na mladé lidi v komunitě. Jeho neskrývané duchovní mesiášství a vyžadování absolutní poslušnosti vůči své osobě začalo být hodnoceno velmi negativně a komunita byla vykázána z kostelů. Tím se dostala až na samou hranu konfliktu a duchovní vůdce musel pečlivě volit další strategii; svou rétorikou se tak Děti dostaly do polohy, kdy jako jedinou cestu ke spáse uznávaly katolickou církev, nicméně její představitele měly za „odumírající údy“. Nakonec, po částečně úspěšném
pokusu získat do svých řad kněze a po snaze založit v roce 2003 vlastní parařeholní společenství, zasáhl olomoucký arcibiskup a Vymětal musel komunitu opustit. Největším zklamáním pro něj i pro jeho oddané byla skutečnost, že za církevního představitele se postavila i sama Vassula a zakázala komunitě jakkoliv používat své jméno jako záštitu. Komunita má dnes asi třicet členů, dalších padesát je aktivních sympatizantů. Největší podíl tvoří mladí lidé do 25 let, asi ze tří čtvrtin ženy. Vyvíjejí dlouhodobě sociální aktivity, azyl u nich vyhledávají narkomani, bezdomovci, problémové děti. Komunita také žije hlubokým a náročným duchovním životem, mnoho hodin denně bdí na modlitbách, postí se podobně jako v Medžugorje ve středu a v pátek o chlebu a vodě, členové navštěvují bohoslužby, čtou z Vassuliných textů. Přísně jim je zakázáno sledovat televizi, poslouchat rozhlas nebo světskou hudbu; s podobným způsobem života se můžeme setkat v narkomanských komunitách sestry Elvíry, např. v Medžugorje. Silná je i misijní aktivita, kterou komunita vyvíjí jak směrem ke svým „klientům“, tak do církve jako takové. A pokud prostudujeme Vassuliny spisy, zjistíme, že jimi silně probleskuje eschatologická naděje na brzký Druhý příchod, přičemž touto spiritualitou ovlivněná komunita Děti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova se pochopitelně profiluje jako eschatologické společenství. Pokud výše uvedená hnutí nebo společenství mohou svojí rétorikou působit fundamentalisticky, kolem některých tiskovin existuje kruh šiřitelů mariánské úcty, jež lze za fundamentalisty, tak jak se dnes užívá tohoto pojmu,14 označit zcela bez zábran (Hudáková 2002; Mrázek 2002). Nejmarkantnějším příkladem je dnes již neexistující dvouměsíčník Na konci časů z Mariánského nakladatelství v Brně, jehož jediným autorem a redaktorem byl F. Press. Až do roku 2000, kdy se časopis transformoval do revue s názvem Nové srdce, zde bylo možné nalézt informace ze světa nejrůznějších zjevení, zvláště těch nejkřiklavějších a nejobskurnějších, ostré komentáře k vývoji světa přinejmenším od Francouzské revoluce a také překlady textů zjevení, převážně z francouzské jazykové oblasti. V duchu populárního dualismu byly všechny události zasazovány do kontextu boje Dobra a Zla a jasně byl označen i nepřítel – konzumismus, liberální politika a trh, uvolněná morálka, ekumenismus a mezináboženský dialog, expanze islámu a vůbec cizích kultur, i u nás nepříliš známé svobodné zednářství; ilustrativní byly i názvy některých čísel, ‚Před velkou očistou‘, ‚Apoštolové posledních dob‘, ‚Maria spoluvykupitelka‘. Prodej tohoto časopisu ovšem byl v katolických kostelech oficiálně zakázán. Nakladatelství F. Presse vydalo v průběhu několika let i řadu dalších titulů věnovaných mariánským zjevením a propagandě blízkého konce světa. Zde se ukazuje, že ne všechny myšlenky nutně vedou k formálnímu založení komunit, hnutí či společenství, přestože Press své čtenáře vyzývá k vytvoření „nového společenství, připravující jeho (Kristův) druhý slavný příchod“. Bulvární polohu již svojí grafickou úpravou sdílí také na Slovensku vycházející časopis M Rosa, který původně vzešel z prostředí bratislavského Mariánského centra Medžugorje. Podobně jako Na konci časů nebo Mezinárodní report vychází bez potřebného církevního schválení, přináší však pravidelné informace kolem již ukončeného zjevení ve slovenské Litmanové a informuje čtenáře o zázracích a zjeveních Panny Marie ve světě. Z dalších tiskovin, vycházejících nebo dostupných na našem území lze uvést Immaculatu, Mariinu dobu a s jistými výhradami i pražský čtyřměsíčník Řád K. Dachovského, jenž je úzce spjat s hnutím Pro Life, avšak svými četnými mariánskými konotacemi a fundamentalistickou notou by se dal spíše zařadit po bok Nového srdce, přestože skrze některé autory (R. Malý) je spojen s konzervativně laděnou Immaculatou. Nezanedbatelným informačním kanálem je také Internet, jež využívají všechna větší mariánská hnutí, přičemž například nakladatelství Vérité na svých stránkách poskytuje komentáře k budoucím událostem ve světě, přináší aktuality ze 14
Fundamentalisty v muslimském i v křesťanském táboře spojuje názor na události 11. září v USA: ‚Srdce veškerého konzumu‘ bylo zasaženo zoufalými lidmi, kteří sice násilně, ale dostatečně průkazně dali najevo, že bez návratu světa k Bohu nemá lidstvo šanci přežít.
světa zjevení a informuje poutníky o plánovaných akcích. Časopis Regina, vydávaný tímto nakladatelstvím a stejnojmenná cestovní kancelář, orientovaná především na poutnické cesty do Medžugorje, patří mezi další podnikatelské aktivity F. Mráčka, původně fyzika, autora mnoha komentářů ke zjevením, vydavatele Zpráv z Medžugorje, video i audio nahrávek z míst zjevení, rozhovorů s vizionáři, umírněného popularizátora nejznámějších zjevení a kameramana důležitých akcí v Medžugorje. Jak je zřejmé, Vérité propaguje zejména zjevení v Medžugorje, ale v duchu myšlenky „konce časů“ seznamuje jak v časopise, tak na videonahrávkách i s apokalyptickými zjeveními (např.španělský Garabandal). S tím souvisí i akce, vyhlašovaná v mnoha číslech Zpráv, kdy častí účastníci zájezdů s Vérité, popřípadě čtenáři publikací z nakladatelství mohou získávat body, které budou slosovatelné. Hlavní výhrou není kniha nebo něco podobného, ale zájezd na místo Zázraku, jenž se má udát na kopci Crnica v Medžugorje, má být viditelný a hmatatelný, budou jej provázet zázračná uzdravení a hlavně bude předcházet Trestu, jenž očistí lidstvo. Nicméně i díky vydavatelské činnosti, zaměřené zejména na medžugorské františkánské autory duchovní literatury (Barbarič, Zovko, Ljubičič ad.), žijí u nás medžugorskou podobu mariánské spirituality mnohé modlitební skupiny, jež po vzoru vizionářů uplatňují duchovní program, jak jej doporučila Panna Maria. 15 Co se týče vlivu Medžugorje na naše prostředí, je třeba zmínit i komunitu pro léčbu narkomanů s názvem Cenacolo, sídlící v Žibřidicích v Podještědí (Remeš 2002). Tato komunita měla přímo navazovat na podobnou skupinu v Medžugorje, jejíž zakladatelkou (a mnoha dalších zvláště v Itálii) je dnes již proslulá řádová sestra Elvíra Petrozzi, ovšem po nesplnění určitých podmínek se zakladatelka od české pobočky distancovala. Podobně jako F. Mráček, přednášejí u nás i samotní vizionáři nebo lidé jim blízcí. Ještě za vlády totalitního režimu takto vystupoval proslulý františkán S. Barbarič, který stál u zrodu medžugorského fenoménu, v roce 1996 Českou republiku navštívil don S. Gobbi, zakladatel Mariánského kněžského hnutí, a naposledy to byla Vassula O’Ryden, na jejíž akci v pražské sportovní hale v září 2001 přišlo kolem tisícovky věřících, nejvíce z Moravy. Poslední dvě jmenované osobnosti mají v našem prostředí největší váhu, z poutních míst je to samozřejmě Medžugorje.
Proměny lidové zbožnosti Z analýzy situace ve světě i u nás vyplývá, že lidová katolická religiozita doznala ve 20. století, zvláště v posledních nejméně třiceti letech jistých proměn. Konstantou zůstává venkovská zbožnost, vázaná na rodinné prostředí tradičních oblastí, ovšem proměnlivá doba donutila k mohutné reakci široké spektrum skupin, počínaje charitativními organizacemi, přes katolické odbory až k uzavřeným neomystickým komunitám. Pokoušet se tento fenomén vymezit geograficky, byť jen v rámci České republiky, je dosti nesnadné. Povrchní pohled sice svádí k venkovu a k jihovýchodu, ale je třeba si povšimnout, že podobné skupiny najdeme zcela jednoznačně ve městech; díky silné působnosti nakladatelství a popularizátorů můžeme pro naše prostředí uvést alespoň Prahu, Brno, Olomouc. Ve městě se dá lépe obstarat patřičná literatura, lépe se šíří nová poselství ze zjevení (již zmiňované kolující samizdaty, tiskoviny), lidé se více kontaktují a mají možnosti se scházet. Zatímco venkov zůstává více srostlý s tradicí, s májovými pobožnostmi, s půdou, městská podoba mariánské úcty k tomu všemu více absorbuje eschatologii a apokalyptické předpovědi. Město je nadto „lepší ukázkou“ destruovaného světa, neřesti, špatné politiky, liberalismu, anonymity, hříchu, 15
Jde o tzv. Pět kamenů proti Goliášovi: Mše svatá, půst o chlebu a vodě ve středu a v pátek, rodinná modlitba růžence, četba Písma, zpověď jednou za měsíc.
sociálně patologických jevů, což venkov zná spíše z televize, která potom je označována ponejvíce jako zdroj zla. Tento rozdíl je dobře patrný na vlivu dvou u nás známých zjevení – v Litmanové a donu Gobbimu. Zatímco v Litmanové se setkáváme s tradiční posvátnou horou a pramenem, čili s poutním místem, don Gobbi vytváří celosvětovou síť Večeřadel, jeho vnitřní sdělení nejsou místně vázána a zasahují tak díky velké vnitrocírkevní misijní aktivitě značnou část městské i venkovské populace. Vzniká tak zajímavá kombinace odlišných druhů spirituality. Na jedné straně recipient zjevení vystupuje na posvátné hory, nabírá vodu z posvátných pramenů a pokouší se tak žít ideál Ráje uprostřed světa, na straně druhé shromažďuje poselství, čte „znamení doby“ a nechává se ovlivňovat jejich radikálními interpretacemi, touží po nalezení „definitivní hory“ a „definitivního pramene“. Chce uniknout ze zmatku světa a být s bratry ve víře na správném místě ve správný čas, připraven přijmout definitivní spásu. Zatímco hnutí New Age hovoří o transformaci lidského vědomí na vyšší duchovní úroveň ve věku Vodnáře, v lidovém katolickém prostředí se setkáme s názorem, že lidstvo po očistných trestech vystoupí v nastávajícím věku Ducha na takovou úroveň, na které bude schopné snáze přijímat Boží vůli anebo se duchovně vrátí do ráje před Pádem, aby se mu stal Boží zákon opět něčím přirozeným. Toto oživení chiliastických myšlenek na vytvoření Božího království na Zemi jistě není ani v katolické církvi něčím unikátním, v nedávné minulosti bylo reakcí na utiskovatelský komunismus, dnes je reakcí na zmatek postmoderny, vykazující pro náboženské prostředí podobné znaky, jaké měly nájezdy barbarů a hledáním zakotvenosti uprostřed kymácejícího se kosmu. Dle některých sociologů mají mnohé takové tendence za příčinu snahu o návrat „snu o Compostelle“, čili o obnovu středověké, křesťanstvím proniknuté společnosti (Secondin 2002: 31). Objevuje se také snaha o uskutečnění ideálu, jenž je v dnešní době přisuzován prvotní církvi, takže kromě onoho „jako na nebi, tak i na zemi“ platí neméně významné „jako na počátku, tak i na konci“, promítnuté v ideji nových Večeřadel. Od středověku se však svět znatelně proměnil. To, co najdeme jako předmět lasalettských hrozeb, je doba moderní. Zhruba od rozpadu iluzí o pokroku směrem k lepšímu světu hovoříme o postmoderně. Zůstává však otázkou, zda dvojí proměnu světa – z tradičního v pokrokářský a z pokrokářského v postmoderní – svět lidové religiozity vůbec zaznamenal. Na jedné straně máme situaci evropského venkova, který přijal výdobytky moderní civilizace, avšak světové změny reflektuje jen v podobě odsudku „novot“, na druhé straně jsou to zmiňované městské typy lidové zbožnosti, které trpí chaosem a mravním úpadkem společnosti a tendují k vytvoření ideálního společenského konstruktu, který nebude něčím novým, nýbrž bude odrážet pro religiózního člověka přirozené (tedy ‚nezkažené‘) lidské vlastnosti a náboženské touhy. Zřejmě tedy apokalyptikové tuto proměnu vůbec nezaregistrovali a žijí ještě dobou průmyslové revoluce, zůstávaje tak svojí rétorikou na úrovni katolické apologetiky 19. století, neboť kritizují spíše situaci „zapomínání na Boha“ (Kepel 1996) než nárůst konkurence asijských náboženství. Německý katolický sociolog a teolog K. Gabriel v této souvislosti dobře charakterizoval jako jeden z možných špatných scénářů pro budoucnost církve ten, ve kterém se církev ostře vymezí vůči světu, zdémonizuje jej a bude prostě reagovat na konec industriální společnosti jako na konec společnosti feudální (Halík 1995: 153). Čím více ztrácí tradiční forma uspořádání společnosti své pozice, tím více se takové skupiny cítí ohroženy. Demokracie nemá v lidové religiozitě váhu, ta naopak volá po pevném řádu, po monarchicko-teokratickém modelu vládnutí. Ve světě, kde se tolerance považuje za povinnost, tak zaznívá fundamentalistická nota, kterou lze považovat za moderní syndrom vytěsněné úzkosti, za její přímou inkarnaci (Koch 2000: 23). V tomto duchu lze chápat i jistou agresivitu, jež se obrací jak proti tělu (manichejský odpor ke hmotě), tak proti světu. Ovšem na rozdíl od skutečně radikálních skupin islámských fundamentalistů nepřichází spravedlnost
vykonat skupina ‚mariánských ozbrojenců‘, nýbrž sám Bůh, Kristus nebo Panna Maria, v nichž má agrese svoji legitimizaci a záštitu. U nejradikálnějších ideologů se tedy dá hovořit nejen o Boží pomstě (Kepel 1996), ale o pomstě Mariině. Je zřejmé, že situace hraniční mariánské zbožnosti spojené se soukromými zjeveními je v České republice i přes silnou mariánskou tradici v mnohém závislá na situaci ve světě. Je tomu tak ze dvou důvodů, za prvé je to import zjevení pro absenci vlastního, za druhé import větších hnutí a skupin, způsobený komunistickou perzekucí a menší základnou věřících. Pokud bychom chtěli zpětně zhodnotit časový výsek, ohraničený zhruba osmdesátými léty a rokem 2000, je vidět, kolik hnutí a skupin uprostřed katolické církve stálo (a mnohá dodnes stojí) na blízkém očekávání příchodu Krista kolem přelomu milénia. Zajímavé je, že nesplnění některých časově vázaných předpovědí (don Gobbi a Antikrist v roce 1998, Druhý příchod v roce 2000) nijak neotřáslo existencí některých hnutí či pozicí jejich vůdců a inspirátorů. V pozadí tak velké tolerance většinou stojí pro křesťana naprosto oprávněná víra, že modlitbou lze leccos oddálit, zmírnit. Protože tedy přelom tisíciletí minul bez zjevných převratných událostí a uklidnil tak vypjatou atmosféru, panující nejen v Evropě od počátku devadesátých let, eschatologická společenství nadále uplatňují svůj odklon od světa, nefixují se tolik na určitá data a soustřeďují svoji pozornost na vnitrocírkevní duchovní obnovu. Možná, že se v blízké době setkáme i s reakcí na světové hnutí nové spirituality.
Použitá literatura a písemné prameny Blackbourn, David. 1994. Marpingen. Apparitions of the Virgin Mary in nineteenth-century Germany. New York: Vintage Books. Beinert, Wolfgang – Petri, Hans. 1996. Učení o Marii. Olomouc: Matice cyrilometodějská. Billet, Bernard - Alonso Joaquin, Maria – Bobrinskoy, Boris – Oraison, Marc – Laurentin, René. 1973. Vraies et fausses apparitions dans l´Eglise. Paris: Dessain et Tolra. Brzobohatý, L. – Štursa, L. 2003. „Neposlušné Děti Ježíšovy.“ Dingir 1/2003: 1-11. Brzobohatý, L. – Štursa, L. 2003. „Nevyzpatatelné cesty Páně.“ Dingir 4/2003: 117-119. Brzobohatý, L. – Štursa, L. 2002. „Děti Ježíšova Srdce.“ Dingir 2/2002: 12-14. Carroll, Michael P. 1986. The Cult of the Virgin Mary. Psychological Origins. Princeton: Princeton University Press. Ebertz, Michael – Zwick, Reinhold (Hrsg.). 1999. Jüngste Tage: die gegenwart der Apokalyptik. Freiburg - Basel- Wien: Herder. De Fiores, Stefano – Goffi, Tullo (eds.). 1994. Slovník spirituality. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. Fukuyama, Francis. 2004. „Žádné nové dějiny se konat nebudou“. Pp. 93-107 in Žakowski, Jacek´: Obavy a naděje. Rozhovory o budoucnosti. Praha: Mladá fronta. Goubert, Josef – Christiani, L. 1955. Marienerscheinungen. Erscheinungen und Botschaften der Mutter Gottes von 1830 bis auf unsere Tage. Recklinghausen: Paulus Verlag. Groeschel, Benedict J. 1998. Tichý, jemný hlas. Praktický průvodce pro zájemce o soukromá zjevení. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. Halík, Tomáš. 1995. Víra a kultura. Pokoncilní vývoj českého katolicismu v reflexi časopisu Studie. Praha: Zvon. Hierzenberger, Gottfried – Nedomansky, Otto. 1993. Erscheinungen und Botschaften der Gottesmutter Maria. Vollständige Dokumentation durch zwei Jahrtausende. Augsburg: Pattloch Verlag. Hudáková Andrea. 2002. „V zemi sedmibolestné.“ Dingir 3/2002: 24-25. Judák, Viliam. „Chiliastické hnutia.“ Rozmer, Časopis pre kresťanskú duchovnú orientáciu 1/1999: 23-24; 2/1999: 7-11.
Kepel, Gilles. 1996. Boží pomsta. Křesťané, židé a muslimové znovu dobývají svět. Brno: Atlantis. Koch, Kurt. 2000. Konfrontace nebo dialog? Praha: Vyšehrad. Kramer von Reisswitz, Crista. 2000. Poslední tajemství z Fatimy. Praha: Dobra. Mrázek, Miloš. 2002. „Královna a její doba.“ Dingir 3/2002: 26-27. Opatrný, Aleš - Vojtěch od sv. Hedviky. 1998. O soukromých zjeveních. Praha: Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském. Rahner, Karl. 1989. Visionen und Prophezeiungen: zur Mystik und Transzendenzerfahrung. Freiburg im Breisgau: Verlag Herder. Remeš, P. 2002. „ Medžugorje a sestra Elvíra.“ Dingir 3/2002: 30-31. Rootmensen, Bernard. 2001. Čtyřicet slov na poušti. O krizi církve, víry a kultury. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. Secondin, Bruno. 1999. Nová hnutí v církvi. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. Staněk, Martin. 2001. Soukromá zjevení v kontextu eschatologických očekávání. Nepublikovaná diplomová práce na Ústavu filosofie a religionistiky FF UK v Praze. Staněk, Martin. 2002. „Žijeme na konci časů.“ Dingir 3/2002: 19-22. Weber, Eugen. 1999. Apokalypsy. Proroctví, kulty a chiliastické představy v průběhu staletí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Ziegenaus, Anton (ed.). 1995. Marienerscheinungen. Ihre Echtheit und Bedeutung im Leben der Kirche. Regensburg: Verlag Friedrich Pustet. Prameny Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. 1991. 2. katolické vydání, podle ekumenického vydání z r.1985. Praha: Zvon. Fannan, James. B.d. Mileniarismus a proroctví. Praha: b. v. Felici, Icilio. 1994. Fatima. Brno: Salve regina. Jaouen, Jean M. S. 1998. La Saletta. Praha: Vérité. Králová, Maria – Dvořák, M. 1993. Hlas věčnosti. Odchodem Ježíše z této Země nic nekončí, nebesa jsou stále v činnosti. Praha: Gemma 89. Mráček, František. 1991. Medžugorje I. Praha: Vérité. Mráček, František. 1993. Medžugorje II. Praha: Vérité. Mráček, František. 1994. Medžugorje III. Praha: Vérité. Panna Maria kněžím, svým přemilým synům. 1990. Olomouc: České středisko Mariánského kněžského hnutí. Press, František. 1991. Maria. Mariánská zjevení a poselství lidem 20.století. Brno: Mariánské nakladatelství. (+ 7 dodatků z let 1992-1994). Press, František. 1997. Zápas o nový svět. Brno: Mariánské nakladatelství. Svobodová, Marie. 1991. Turzovka. Praha: Gemma 89. Znamení doby. 1993. Olomouc: Matice cyrilometodějská. Seriálové publikace Apoštol Božieho milosrdenstva. (Spoločnosť Katolického Apoštolátu, Smižany, SR). Dingir. Časopis o současné náboženské scéně. (Dingir s. r. o., Praha). Immaculata - Neposkvrněná. (Konvent minoritů, Brno). Na konci časů. (Mariánské nakladatelství, Brno). Světlo. Týdeník Matice cyrilometodějské. (Matice cyrilometodějská, Olomouc). M Rosa. Časopis pre duchovné a spoločenské otázky. (Magnificat, Bratislava). Matiční zpravodaj. (Matice cyrilometodějská, Olomouc). Mariina doba. (Jiří Maxa, Brno).
Regina. Časopis pro oživení duchovního života prostřednictvím zjevení Panny Marie. (Centrum Vérité, Praha). Rozmer. Časopis pre kresťanskú duchovnú orientáciu (Ekumenická spoločnosť pre štúdium siekt při Ekumenickej rade cirkví v SR, Bratislava). Zprávy z Medžugorje. (Dr. František Mráček, Praha). Řád. Časopis pro ochranu nenarozeného života. (P. ing. Karel Dachovský, Praha).
Martin Staněk (*1973 v Praze) religionista absolvent FF UK a KTF UK v Praze
[email protected]
