Magdaléna Platzová Anarchista |
Magdaléna Platzová Anarchista [poznámky k románu] © Magdalena Platzová, 2013 © Torst, 2013 ISBN 978-80-7215-640-5 (e-book) DĚKUJEME, ŽE JSTE SI E-KNIHU ZAKOUPILI. Vydána v Praze v červnu 2013 jako elektronická verze 1.1 545. publikace nakladatelství Torst (viz tiráž).
OBSAH
věnování motto Když jsem přicházel k táboru… I. AMERICKÉ STOPY
1. kapitola / 2. kapitola / 3. kapitola / 4. kapitola / 5. kapitola / 6. kapitola / 7. kapitola / 8. kapitola / 9. kapitola / 10. kapitola / 11. kapitola / 12. kapitola / 13. kapitola / 14. kapitola / 15. kapitola / 16. kapitola II. JOSEFŮV SEŠIT
1. kapitola / 2. kapitola / 3. kapitola / 4. kapitola / 5. kapitola / 6. kapitola / 7. kapitola / 8. kapitola / 9. kapitola / 10. kapitola / 11. kapitola / 12. kapitola / 13. kapitola / 14. kapitola / 15. kapitola Čekám pod neduživým stromkem… tiráž
Jirkovi
Stát se člověkem, úplným člověkem. ALEXANDER BERKMAN
Když jsem přicházel k táboru, byla už tma. Jel jsem rovnou z letiště. Byl chladný říjnový večer, poprchávalo a vál západní vítr. Směrem k jižnímu cípu ostrova sílil a na prostranství mezi starými činžáky se šňůrami drobných rozsvícených oken se točil vír. Měl jsem batoh, teplou bundu a spacák. Vdechoval jsem vlhkou vůni podzemí a mlhy, podle té bych Manhattan vždycky rozeznal. Zastavil jsem se na vnějším okraji tábořiště, na hranici, kde končil tábor a začínala policejní zóna: osobní auta s majáčky, dodávky, vysunovací plošiny. Desítky policistů v pláštěnkách. Tábor byl pod úrovní silnice, sestoupil jsem dolů po schodech. Zprvu jsem viděl jen kusy tmavého igelitu, nadouvaly se a práskaly sebou ve větru jako utržené lodní plachty. Chvíli mi trvalo, než jsem na spoře osvětleném prostranství rozeznal lidi. Tlačili se na východním konci, kde schody tvořily jakýsi amfiteátr. Stáli klidně a spořádaně, nechali po sobě stékat vodu. Deštníky neměli. Dívka jim vysvětlovala pravidla hlasování. V nárazech větru se její hlas ztrácel, ale ti, kdo stáli nejblíž, po ní každou větu hlasitě opakovali, aby bylo slyšet až do zadních řad. Vydal jsem se po hlavní stezce, která vedla od východu na západ mezi improvizovanými přístřešky. Minul jsem polní kuchyni a frontu bezdomovců, kteří se sem chodili najíst, informační stánek a výdejnu teplého oblečení, také stan, před nímž vztyčená cedule hrdě hlásala: Knihovna. Na dolním konci náměstí jsem byl sám. Přes ulici se tyčily pahýly jeřábů a nasvícená torza rozestavěných budov nového obchodního centra. Našel jsem označený strom, obkroužený betonovým obrubníkem. Sebral jsem dva kusy kartonu, který se všude povaloval. Na jeden jsem položil batoh a na druhý jsem se posadil sám. Přestávalo pršet. V trhlinách rychle letících mraků jsem zahlédl několik hvězd. Vytáhl jsem telefon a vyťukal zprávu: „Jsem tady. Cekam u osameleho stromu. Jan.“ Za okamžik zapípala odpověď: „Pet minut. Marius.“
I. Americké stopy
1. Vždycky jsem chtěl žít v New Yorku. Přímo na Manhattanu, v jednom z bytů s vysokými stropy a ponurými knihovnami, které se mi vryly do paměti při krátké návštěvě během dospívání a do nichž jsem od té doby umisťoval intelektuální život. Tmavé byty s výhledem do oken protějších bytů, kde se pod žlutými stínítky lamp a ve fialových chuchvalcích prachu povalovali duchové staré Evropy. Kde z odpadů a z hloubi větracích šachet stoupala vlhká vůně podvědomí. Původ svých tužeb neznám. Obrazy, s nimiž se ztotožňuji, odkud se vzaly? Rodinné mýty? Četba? Vjemy z dětství? V krizi se náhle vynoří naše tajemné touhy a vrhnou nás vpřed, přitáhnou si nás, jako si planeta přisaje hrstku kosmického prachu. Kolem svých pětatřicátých narozenin jsem si připadal jako kůň zapřažený do žentouru a jednou po cestě do práce, kam jsem schválně jezdil tramvají, aby to trvalo co nejdéle, jsem si do sešitku napsal seznam věcí, které už nikdy nevykonám. Pro přehled, aby bylo jasno. 1) Nikdy nenapíšu román. 2) Nikdy už se nebudu milovat s cizí ženou. 3) Nikdy se nebudu stěhovat po kamarádech jen s batohem plným knih a kartáčkem na zuby. 4) Nikdy se nenaučím pořádně francouzsky. 5) Nikdy nebudu žít v New Yorku. Uplynuly jen čtyři roky a už se nad tím usmívám. Člověk si musí uchovat naději. A také víru v druhé, kteří, jako moje bývalá žena, mají své vlastní plány. Manželka se rozhodla pro jiného živitele a já byl volný. Zažádal jsem o stipendium na jedné univerzitě v New Yorku. Práce v novinách jsem se vzdal, podržel jsem si jen částečný úvazek na škole. Odstěhoval jsem se ke kamarádům. Rozhodl jsem se vrátit k historii. A psát. Ze všeho nejdřív jsem se pomiloval s cizí ženou, tenhle bod jsem si odškrtl jako první. Vlastně mám jistou teorii, která souvisí s mým vnitřním praobrazem New Yorku. Sahá do roku 1925, kdy se do města v severních Čechách přivdala moje babička Friederike. Jedním okrajem, jednou hranou srdce se také dotýká mého nejlepšího kamaráda Josefa, který mi vložil do hlavy dvě utkvělé myšlenky: Že psaní je tím nejlepším posláním na světě. A že nejsem pravnukem továrníka Emanuela Schwarze, jak jsem se vždycky domníval, ale rusko-amerického Žida a anarchisty Andreje B., se kterým se moje prababička Friederike zapletla roku 1924 v Berlíně. Narodil jsem se na počátku sedmdesátých let v Praze. Velkoburžoazní historie naší
rodiny byla v té době dávnou minulostí. Dědovi coby polovičnímu Němci zkonfiskovali majetek hned po válce, prý jsme mohli být rádi, že nás nevyhnali. Jediné, co nám zůstalo, byl domovnický byt v severočeském městě L., ve vile, kterou jsme, jako jednu z mála věcí, po revoluci v roce 1989 dostali nazpátek. Dům byl postavený před první světovou válkou, s prosklenými verandami a secesními vlysy ve zdech, s hrázděným štítem, do nějž dal v polovině dvacátých let pradědeček nakreslit ozdobným písmem „Vila Friederike“. O zahradu, která jí už nepatřila, se starala až do smrti babička Týna. Dokud udržela zahradnické nůžky, zastřihávala keře rododendronů a azalek a hrabala se ve skalkách, které byly její pýchou. Zákoutí pod starými tisy, nad nimiž trčely povážlivě nahnuté červené kmeny borovic, se mi jako malému klukovi zdála neprozkoumatelná. Každé léto jsem si stavěl bunkry jinde, s Josefem, který se svými proletářskými rodiči bydlel v jednom z horních pater naší vily. Byl o čtyři roky starší než já a už tehdy hodně četl. Když nám vilu vrátili, nic se nezměnilo. Moji rodiče byli ještě mladí a měli příliš mnoho vlastních ambicí, než aby se starali o zchátralý dům na severu a sypali do něj peníze. Prodat ho ale zatím nechtěli. Jezdil jsem do L. za babičkou, dokud neumřela, a potom za Josefem. V roce 1999, kdy jsem se oženil, vydal Josef svou první knihu. Jeho rodiče zemřeli a sestra se provdala, zůstal sám. Přestěhoval se z krásného bytu v druhém patře do domovnického krcálku po babičce. Prodával v místním antikvariátu a psal, pomalu zrál do podivína. Když vydal druhou knihu, využil jsem svých pražských kontaktů a zařídil mu v jedněch novinách recenzi. Na prodeji ani Josefově slávě se to neodrazilo. Posledních několik let před svou smrtí byl Josef posedlý Andrejem B., ruským anarchistou, o kterém tvrdil, že je mým skutečným pradědou. Stále znovu pročítal několik Andrejových dopisů, které Friederike zapomněla zničit, a hledal v nich vodítka a stopy. Dopisy byly v angličtině a jasně z nich vysvítalo, kde to mezi těmi dvěma, navzdory silné sexuální přitažlivosti, drhlo: Friederike s myšlenkami o lidské rovnosti pouze koketovala. Flirt byl její životní filozofií. Také byla o mnoho mladší než Andrej, kterému v té době táhlo na padesát. Josef byl anarchismem fascinován, ale stále mu nemohl přijít na kloub. Četl Bakunina a Kropotkina v originále, studoval odkaz Nestora Machna a Emmy Goldmanové. Tohle nemůžeš jen tak odmávnout, přesvědčoval mne. I Sartre se na stará kolena prohlašoval za anarchistu, to byla jediná škatulka, ke které se ještě chtěl hlásit. Co se škatulí týče: mezi štosy nedokončených písemností, v jedné z krabic, které mi Josef svěřil do opatrování a které mi hned po pohřbu pomohla naložit do auta jeho sestra (chtěla se těch věcí co nejdřív zbavit), jsem našel sešit s nápisem: Anarchista. Byl to nedokončený text, poznámky k románu, který chtěl Josef zřejmě jednou napsat. Na
modré obálce sešitu s drobně čtverečkovaným papírem bylo zelenou propiskou vyryto: Soucit jako rána v prsou. Neexistuje způsob života, který by se slučoval s naším svědomím. Úzkost. Za totality vše jednodušší. Svoboda otevřela propast, jejíhož dna nejsem schopen dohlédnout.
2. Léto, New York, déšť. V pokladně Kolmanova muzea mi prodá předražený lístek jedna z dobrovolnic, které jsou k vidění ve všech newyorských muzeích. Jejich chirurgicky vyhlazené tváře a svrasklé, zlatem obtížené ruce působí prastaře. Ve vstupní hale je šero, francouzskými dveřmi je vidět do zahrady, kde mží do mramorového bazénu zarostlého lekníny. Dřevěná podlaha pod tlustými koberci vrže, vitríny podél zdí jsou plné porcelánu. Schodiště do horních pater domu je přehrazené šňůrou, nad prvním odpočívadlem se topí ve tmě. V pokojích jsou okna zakryta zelenými sametovými závěsy. Když je odhrnu, vidím Central Park. Jsem v New Yorku už dva týdny a nemohu tomu stále uvěřit, připadám si jako herec ve filmu. Central Park, Metropolitní opera, Pátá avenue... Minulou středu jsem se na radu známého z univerzity nalodil na trajekt, který pendluje mezi dolním Manhattanem a Staten Islandem. Je to zadarmo a člověk má stejný zážitek jako z turistické projížďky. Nečekal jsem, že ve mně pohled na kouřově modrou Sochu Svobody vyvolá tak silné pocity. Jeden krásný Vermeer, dva El Grecové, několik renesančních Italů a Malá čtenářka od George de la Tour. Zbytek je většinou kýč. Idylické krajinky, našlehaný Fragonard a portréty unylých dam od Burne-Jonese a Whistlera. Z čalounů a starých knih je cítit prach. Celý ten přepychový dům mi připadá jako vězení, doupě, kam si starý hlodavec v zubech odnášel svou kořist. Kolmanova dcera Eleanor, která po otcově smrti nechala palác přebudovat na muzeum, je namalovaná vedle svého otce na dvojportrétu nad krbem v bývalé pracovně. V popředí ostře vystupuje mužský profil: energicky vystrčená bílá bradka, rovný, krátký nos, nízké čelo a malá, kulatá hlava s pečlivě upravenými bílými vlasy. V zákrytu za ním, jako v mlze, je vidět tvář mladé rusovlasé ženy, zahalená lehkým mušelínovým závojem, jaký dřív nosívaly dámy, aby jim neublížilo slunce. V muzeu je kino, kde každou půlhodinu promítají film „J. C. Kolman – sběratel a filantrop“. O atentátu je v něm jen letmá zmínka, nikoho nejmenují. Naproti tomu je v něm spousta záběrů na třpytící se hladinu rybníka a plovoucí kačeny, asi pro navození pocitu harmonie. Jako hlavní konzultant projektu je v titulcích uvedena Eleanor C. Kolmanová. Její matku Alici lze ve snímku vidět jen jednou, na svatební fotografii z roku 1882. Pak už o ní nepadne ani zmínka. Kam zmizela? Co s ní bylo? Proč po ní v domě, kde žila třicet let, nezbyla ani stopa? Po návratu z muzea jsem dlouho seděl u okna a díval se na ulici. Přestalo pršet a vzduch byl nasycený vlhkostí. Pozoroval jsem muže ve světlé košili, s pečlivě
uhlazenými šedivými vlasy a výrazným nosem, který mi něčím připomínal Josefa. Vytáhl z odpadkového koše zbytek sendviče, vybalil ho z alobalu a úhledně rozložil na betonový sokl. Jedl vestoje. Měl klidnou, vnitřně spokojenou tvář a před jídlem se křižoval. Zaměstnankyně referenční knihovny Kolmanovy sbírky konečně pochopila, co hledám, a náhle je ostražitá. „Jak víte, že je tu máme?“ „Našel jsem si tu informaci na internetu.“ „Kde přesně?“ „Ve vašem katalogu.“ „Víte jistě, že nehledáte korespondenci paní Eleanory Kolmanové? Tu tady samozřejmě máme. Vše, co se týká sbírky.“ „Ne, tohle jsou dopisy její matky Alice.“ Zvedá telefon a volá do archivu. Znovu vysvětluju mladé ženě, která se představí jako Julie, své přání. „Něco tu máme,“ připouští. „Ale na co to potřebujete?“ „Jsem historik z Prahy. Tady v Americe jsem na vědeckém stipendiu. Píšu větší studii o amerických ženách na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Víte, že manželka našeho prvního prezidenta byla Američanka? Slyšela jste jméno Masaryk?“ Podá mi formulář, který musím vyplnit: jméno, adresa, telefonní číslo. Mimo jiné se v něm zavazuji, že ze svěřených materiálů nebudu bez výslovného povolení Kolmanovy referenční knihovny citovat. „Která doba vás přesně zajímá?“ ptá se Julie. „Zajímá mne všechno.“ Za chvilku se objeví s krabicí. Požádá mne, abych dopisy vracel zpátky do obálek, a na odchodu s úsměvem prohodí: „Alice měla velmi ošklivý rukopis. Nedá se to vůbec číst, uvidíte.“ V krabici je několik papírových desek nadepsaných podle jednotlivých let. Začínají rokem 1882, rokem Aliciny svatby. Poslední dopisy někdo pečlivě přepsal na stroji, ty ostatní, jak mne Julie varovala, se opravdu skoro nedají rozluštit. Od Johna C. je tu jen několik ozdobných kartiček z námluv: „Milostivá slečno, bylo by mi ctí, kdybyste mne chtěla doprovodit zítra odpoledne na koňské dostihy...“ Pak už jen telegramy z parníku, který křižoval oceán mezi starým a novým kontinentem. Pár pohlednic z Evropy. Z období kolem roku 1890 tu není nic, kromě jednoho výstřižku z Chicago Herald, týkajícího se povodně v Johnstownu. Hrozně rád se dotýkám starých dopisů, a když se knihovnice nedívá, rychle je
očichám. Orlí skála, Massatchusetts, 4/6/31
Drahá Elo, protože si přeješ, abych ti pravidelně psala, a zároveň si stěžuješ, že nerozluštíš moje písmo, rozhodla jsem se svoje dopisy diktovat. Diktuji slečně Bodleyové, která byla tak laskavá a přinesla si svůj psací stroj do mojí ložnice, takže mohu při „psaní“ polehávat. Jediná nevýhoda tohoto aranžmá spočívá v tom, že si nebudu moci na slečnu Bodleyovou ani trochu postěžovat. Ne že bych měla ke stížnostem důvod. Zpráv není mnoho. Hned po příjezdu jsem se nechala provést všemi pokoji (nebo alespoň myslím, že všemi, ani si nejsem jistá, kolik jich je). Všechno jsem našla v naprostém pořádku, jen v tanečním sále je na stropě mokrý flek a na velké terase bude třeba vyspravit zábradlí a vyměnit několik popraskaných dlaždic. Kdybys viděla ty vistárie! Letos jsou nádherné. Visí jako baldachýn nad vchodem a šplhají až k oknům v prvním poschodí. Kvetou i pivoňky a kosatce. Růže nepomrzly. Králíci mají mladé. Chvíli jsem si je podržela v rukou, jsou to takové hebké kuličky. Možná bychom je mohli prodat – párek za dvanáct dolarů? Rozmysli si to. To je zatím všechno, za chvíli mne Simon zavolá k obědu. Ozvi se brzy a hlavně přijeď, Tvá milující Alice Orlí skála, Mass. 10/6/31
Drahá Elo, počasí je stálé, slunečné, ale ne příliš horké, jako dělané na procházky nebo projížďky na koni. Tvůj pokoj je připraven, můžeš kdykoli přijet. Vistárie pomalu odkvétají, stejně jako pivoňky, ale začínají některé růže a jasmín. Simon mi ráno nařezal v zahradě tu nejkrásnější kytici, jakou si dovedeš představit, ale musela jsem ji nechat odnést, z té vůně mne rozbolela hlava. Představ si, že pan a paní Smithovi mají líbánky. Stále se kolem sebe točí a pan Smith paní Smithové čechrá peříčka. Nechala jsem si klec přistavit blíž k posteli, abych na ně lépe viděla. Přemýšlela jsi o těch králících? A přijedeš brzy? Do telefonu jsem ti nerozuměla. Na co vlastně čekáš? Líbám tě a těším se na Tebe Tvoje matka Orlí skála, Mass. 12/6/31
Drahá Elo, dneska mám velké zprávy, představ si, že paní Smithová snesla vajíčko. Je jenom jedno a sedí na
něm pan Smith. Zdá se, že líbánky skončily, paní Smithová trucuje, brousí si v rohu drápky. Nemluví spolu. Jenom se bojím, aby vajíčko nevychladlo, bylo by pěkné vidět, jak se to malé klube ven. Jinak není nic nového, snad až na to, že slečna Bodleyová se slečnou Linsdayovou jely samy autem do města, vyhýbaly se koňskému povozu a vyklopily se do příkopu. Nic se jim nestalo a obě se při vypravování smály. Slečna Bodleyová se na mne mračí, že o tom nechce psát, ale co jiného ti mám vyprávět za novinky? Slečna Bodleyová je drahoušek, ostatně slečna Linsdayová také, je s ní veliká legrace. Začala se učit starořecky a plánují se slečnou Bodleyovou velkou cestu do Evropy. Včera mi Simon přinesl první jahody, byly lahodné. A brzy budou i třešně a meruňky. Pošlu ti plný košík, jestli do té doby nepřijedeš. Ale byla bych opravdu mnohem radši, kdybys přijela. Ty broskve u jižní strany domu by také letos mohly dozrát, jestli bude dost sluníčka. Počasí je stálé, teplé, ale ne horké, o moc příjemnější než v New Yorku. Líbám tě a zůstávám Tvoje matka Drahá Elo, dnes jen krátce, je dusno a není mi dobře, i diktování mne vyčerpává. Nechala jsem se vyvézt na terasu, ale nebylo mi to příjemné a cítila jsem se pak ještě unavenější, lépe mi je uvnitř, v ložnici. Novinky nejsou žádné. Snad jen to, že pan Smith se pohádal s paní Smithovou a vyhodil vajíčko z klece. Nemám poslední dobou žádný apetit, Simon je kvůli tomu smutný. Celý den mi připravuje lahůdky, a já je pak sotva ochutnám. Už jsi přemýšlela o tom, kdy přijedeš? A na jak dlouho? Jen proto, že ses na to v telefonu ptala, ti píšu, že zácpa mne trápí neustále. Doktor tvrdí, že je to způsobeno dlouhodobým požíváním laudana. Líbám Alice Orlí skála, 15/7/31
Má drahá Elo, nemusíš mít o mne starost, jakmile přejdou ta vedra, udělá se mi jistě hned lépe. Dnes ráno jsme měli velké pozdvižení, správcovi psi totiž přepadli slepičárnu a zadávili několik nosnic a spoustu kuřat. Ani je nesežrali, hlad oni nemají, dělají to jen ze sportu. Byli samozřejmě potrestáni. Mapplethornovi vdávají druhou dceru, obřad bude příští neděli v jejich domě na Long Islandu. Mohla bys prosím objednat sadu talířů a poslat je mým jménem jako dar? Stačí tak za 145–150 dolarů, víc ne. Také jsem ti zapomněla do telefonu říct, že jsem objednala nový kočár. Měli by jej podle úmluvy dodat přesně do třicátého, jinak jim nezaplatím.
Až přijedeš, měl by být už tady. Líbám tě, tvoje matka Alice 27/7/31
Vážená slečno Kolmanová, snažila jsem se s vámi spojit telefonicky, ale neměla jsem štěstí, a nakonec zprávy, které Vám musím sdělit, se lépe píší, než říkají do telefonu. Vaše matka se poslední dny bohužel necítí dobře. Snad je to tím, že se udělala velká horka. Paní Alice skoro nevychází, zůstává celý den zavřená za staženými roletami. Odmítá jíst, občas se nám podaří přemluvit ji, aby si vzala trochu vývaru nebo sklenici mléka, ale pevnou potravu odmítá. Doktor Hartley, který dojíždí do domu každý den, považuje stav vaší matky za dosti vážný a doporučil mi, abych vám dala vědět, abyste případnou návštěvu dlouho neodkládala. Jinak ale vaše paní matka zůstává vyrovnaná, potěší ji ta nejmenší pozornost: květina nebo talíř ovoce. Třebaže je nejí, má ráda jeho vůni a ráda se ho dotýká, hlavně broskví. Říká, že jí připomínají tváře jejích dětí. Zdá se, jako by si paní Alice některé události ze svého života přestala uvědomovat. Doktor Harley přepokládá, že pokud se stav paní Alice výrazně nezlepší a pokud nezačne jíst, nebude možné situaci udržet déle než týden. Váš pokoj je připraven, budeme vás očekávat. S úctou Nancy Bodleyová Za zády mi stojí Julie. „Za chvíli zavíráme. Mohu vám tady tu krabici nechat na příště, jestli chcete. Budete si objednávat nějaké fotokopie?“
