Šlapeme spolu. Instituce pouliční prostituce

Univerzita Karlova v Praze Fakulta sociálních věd Institut sociologických studií Katedra sociologie

Diplomová práce

Šlapeme spolu. Instituce pouliční prostituce

Petr Matoušek

Konzultant: PhDr.Olga Šmídová Práce bude obhajována v 6. semestru magisterského studia

Červen 2004

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval samostatně a že jsem při její přípravě použil pouze uvedené prameny a literaturu.

V Plzni dne 29. května 2004

.........................................

ABSTRAKT Práce je zaměřena na zkoumání instituce pouliční prostituce, vymezenou prostorem (úsekem silnice, jejím okolím a jednotlivými aktéry) a časem (pěti roky) trvání výzkumu. Hlavní metodou práce je zúčastněné pozorování a nestrukturované rozhovory, které byly uskutečněny v roli sociálního pracovníka. Po teoretickém vymezení termínu pouliční prostituce je pozornost zaměřena na prostituční sou/hru, která utváří pracovní konsenzus všech zúčastněných. Ti nejsou zastoupeni jen klasickým trojúhelníkem prostitutka, pasák a zákazník, ale i sociálními pracovníky, policisty, benzínovou stanicí, penzionem, erotickými kluby atd. Hlavním cílem v této části práce je především popis jednotlivých aktérů, jejich časoprostorové souřadnice, činnost a vědění. Otázkou práce je hledání pravidel, kooperace, interakce v této prostorové a časové sou/hře. A také hledání společného konceptu instituce, jaký je smysl instituce v modu být a jaký je cíl instituce v modu mít. Hra zúčastněných je nahlížena skrze přístupy dramaturgické sociologie, divadlo pouliční prostituce jako způsob sehraného strukturování reálného, sociálního a symbolického časoprostoru a re/produkce identit. Hlavními atributy jednotlivých aktérů i samotné instituce jsou shledány tělo, moc a pracovní konsensus, které jsou aktivovány různými strategiemi. Jakýmsi vedlejším produktem této práce je text věnovaný etice a problémům výzkumu v nebezpečném prostředí. Text je o možném setkání výzkumníka s drogou, nabízeným kradeným zbožím, policií, agresí. Pozornost je věnována i nebezpečí ztráty soukromí a otázkám prezentace výzkumu, jestliže závěry výzkumu nesdílí hlavní normativní pohled či přístup k tomuto prostředí.

3

OBSAH ABSTRAKT

3

OBSAH

4

1.

6

1.1 1.2 1.3 1.4 2. 2.1 2.2 2.3

ÚVOD O INSTITUCI MOJE ROLE O INSTITUCI PODRUHÉ FOKUS SVĚT POULIČNÍ PROSTITUCE OBECNÝ DISKURS O POULIČNÍ PROSTITUCI PATOLOGICKÝ DISKURS O POULIČNÍ PROSTITUCI TROCHA HISTORIE POULIČNÍ PROSTITUCE

6 6 7 7 9 9 12 14

3.

JAK JSEM ZKOUMAL INSTITUCI

16

3.1 3.2 3.3 3.4

VYMEZOVÁNÍ TEORETICKÉ VYMEZOVÁNÍ PRAKTICKÉ VLASTNÍ SBĚR MATERIÁLU ANALÝZA SEBRANÉHO MATERIÁLU

16 17 18 18

4. 4.1 4.2 4.3 4.4 4.5 4.6 4.7 4.8 4.9 4.10 4.11 4.12 4.13 5.

VÝZKUMNÍK A NEBEZPEČNÝ PROSTOR NEBEZPEČNÉ PROSTŘEDÍ FIELD NOTES VÝZKUMNÍK A INSTITUCE VÝZKUMNÍK A TECHNIKA VÝZKUMNÍK A OSOBNOST BEZPEČNÁ ZÓNA V NEBEZPEČNÉM PROSTORU DŮVĚRA KRIMINÁLNÍ CHOVÁNÍ ODMĚŇOVÁNÍ RESPONDENTŮ POLICIE KONEC VÝZKUMU NEZNAMENÁ KONEC NEBEZPEČÍ NEBEZPEČÍ ODJINUD? SHRNUTÍ INSTITUCE

5.1 ORGANIZACE A JEJICH AKTÉŘI 5.1.1 PROSTITUUJÍCÍ OSOBY 5.1.1.1 Prostituující ženy a čas 5.1.1.2 Prostituující ženy a prostor 5.1.1.3 Prostituující ženy a jejich činnost v čase a prostoru

20 20 21 21 22 23 25 27 29 31 31 32 33 34 35 35 36 36 43 47

4

5.1.1.4 Interakce mezi prostituujícími ženami 5.1.2 NEVIDITELNÍ 5.1.2.1 Kdo jsou neviditelní? 5.1.2.2 Čas neviditelných 5.1.2.3 Prostor neviditelných 5.1.2.4 Neviditelní a jejich činnost v čase a prostoru 5.1.2.5 Interakce mezi neviditelnými 5.1.3 ZÁKAZNÍCI 5.1.3.1 Kdo jsou zákazníci 5.1.3.2 Zákazníci a čas 5.1.3.3 Zákazníci a prostor 5.1.3.4 Zákazníci a jejich činnost v čase a prostoru 5.1.3.5 Interakce mezi zákazníky 5.1.4 SOCIÁLNÍ PRACOVNÍCI 5.1.4.1 Sociální pracovníci a čas 5.1.4.2 Sociální pracovníci a prostor 5.1.4.3 Sociální pracovníci a jejich činnost v čase a prostoru 5.1.4.4 Interakce mezi sociálními pracovníky 5.1.4.5 Sociální pracovníci a sociální pracovnice 5.1.5 POLICISTÉ 5.1.5.1 Policisté a čas 5.1.5.2 Policisté a prostor 5.1.5.3 Policisté a jejich činnost v čase a prostoru 5.1.6 ŽENY A MUŽI 5.1.7 MHD 5.1.8 BENZÍNOVÉ STANICE 5.1.9 DROGY 5.1.9.1 Alkohol v čase a prostoru 5.1.9.1 Pervitin v čase a prostoru 5.1.9.2 Heroin v čase a prostoru 5.1.9.3 Interakce drog v čase a prostoru 5.1.10 PENZION 5.1.11 UBYTOVNA 5.1.12 PLANETÁRIUM 5.1.13 KOZA 5.1.14 EROTICKÉ KLUBY 5.1.15 TECHNICKÉ SLUŽBY 5.2 ORGANIZACE V MODU MÍT 5.3 ORGANIZACE V MODU BÝT

48 53 55 57 58 59 61 62 64 67 69 70 75 75 76 79 80 84 87 89 89 90 90 93 94 96 97 98 98 99 102 104 105 106 106 107 107 107 113

6.

ZÁVĚR

117

7.

SUMMARY

122

8.

LITERATURA

123

9.

PŘÍLOHY

127

5

1. 1.1

ÚVOD O INSTITUCI Pan Krbec: „Vítám Vás na rozhledně nad městem X, odkud Vám chci poprvé ukázat instituci TRASA s.r.o. ležící na horizontu. Jmenuji se pan Krbec a budu vaším dnešním průvodcem.“ Netrpělivý návštěvník: „Já to říkal, Máňo, tam dovnitř nás nevezmou, maximálně kouknout z rozhledny, trocha historie a domů. Jinam se nesmí, uvidíš.“

Sídlem instituce, kterou Vám chci představit, není budova, ale úsek silnice. Délka úseku je asi dva kilometry. Pokud bychom onu instituci překlopili do vertikální roviny, byla by z toho jedna z nejvyšších budov. Můžeme tedy napsat, že měřeno výškou budovy se jedná o instituci významnou. Také poloha instituce je zřejmě zvolena s nějakým podnikatelským záměrem. Nejedná se o ledajakou silnici, ale o výjezdovou (příjezdovou) silnici z (do) města. Prochází takzvanou industriální zónou. Tedy sousedí s dalšími významnými obchodními i průmyslovými institucemi. Je dostupná městskou hromadnou dopravou. Na okraji silnice, na místech viditelných, stojí ženy. Stojí po obou stranách silnice. Mladé, starší, dlouhovlasé, krátkovlasé, blondýnky i tmavovlásky. U žen občas zastaví auto. V něm sedí muž/muži nebo žena/ženy (méně často než muži) a rozmlouvají s jednou nebo více ženami. Tyto rozhovory vyúsťují v různé situace. Žena (ženy) nasedá (nasedají) do auta a odjíždí. Po určité době přijíždí žena (ženy) zpět buď stejným automobilem nebo městskou hromadnou dopravou. Muži/ženy v autě odjíždí sami, bez ženy. Buď někam pryč, nebo k jiné, blízko stojící ženě (ženám). V tomto případě se situace opakuje. Přijíždí auto se dvěma muži ve stejných oblecích. Ženy jim podávají malou věc do okénka automobilu. Muži si něco opisují do svých zápisníků nebo někam z auta telefonují. Odevzdávají ženám věci zpět a odjíždí. Tato auta přijíždějí poměrně pravidelně. I do těchto aut žena (ženy) občas nastupují. Na jiných, už ne tak viditelných místech, stojí muži. Mladší, starší, dlouhovlasí, krátkovlasí, ve skupinkách, o samotě, sedí v autech. U těchto mužů nestaví žádná auta. Naopak. Muži občas přistupují k ženám, hlavně k těm, které se vrátily z projížďky a něco od nich berou. Po předání určité věci muži odcházejí buď zpět na špatně viditelná místa, nebo odjíždějí vozem či městskou hromadnou dopravou směr město. U jedné z žen stojí dvojice muž a žena. Přišli pěšky. Všichni tři si povídají a poté proběhne výměna věcí. Žena cosi dá dvojici do tašky a dvojice cosi předá ženě. Potom se rozchází. Dvojice pokračuje k další ženě. Ta s nimi ovšem nehovoří, ani výměna věcí neproběhne. Jen si cosi od dvojice vezme. Dvojice se zastavuje i u mužů. S nimi konverzují, potom probíhá s některým z nich další výměna a dvojice opět odchází. Tak to je instituce TRASA s.r.o. Popsané se děje vždy v určité hodiny, všichni tyto hodiny dodržují, znají svá místa, své role. 1.2

MOJE ROLE Průvodce pan Krbec: „Musím se vám nyní trochu omluvit, provádím poprvé. Jinak pracuji v TRASE s.r.o. na jiné pozici.“ Netrpělivý návštěvník: „Sem ti říkal Máňo, že to bude strašný. A ty prej, že pojedeme. Tady to máš, amatér. A stejně nic neuvidíme.“

Zde musím poprvé zmínit svoji roli. Já v oné instituci pracuji. Jsem vedoucím jednoho oddělení zkoumané instituce – občanského sdružení zabývajícího se terénní sociální prací. Jsem jedním z dvojice, která chodí a povídá si se ženami i s muži a směňuje 6

s nimi věci. Jsem terénní sociální pracovník. Po tomto přiznání většinou nastává nesouhlas s takovýmto působením v dvojaké roli. Z jedné strany od sociálních pracovníků. Jak můžete psát takovéto zápisy a zprávy, když máte pomáhat? A z druhé strany sociologů jde o nesouhlas se zasahováním do zkoumaného prostoru. Obě tyto připomínky se vinou a proplétají jako ona pověstná červená nit celou prací. S oběma jsem pracoval, vyrovnával se s nimi a polemizoval stále. Snažil jsem se je reflektovat, zkoumat a neodkládat, měřit oběma stejně. Proto je zmiňuji již v úvodu. Prosím, buďte ostražití a mějte je na zřeteli i vy. Jsou jakýmis mantinely, hranicemi práce, mezi nimiž jsem se snažil udržet. 1.3

O INSTITUCI PODRUHÉ Ženy nabízejí sexuální služby. Jsou to pouliční prostitutky. Muži/ženy v autě jsou zákazníci, kteří služby požadují a kupují si je. Pokud se o službě nedohodnou, odjíždějí. Ale instituce funguje už dlouhou dobu, takže se většinou zákazník a prodavačka dohodnou. Muži málo viditelní se starají o výdělek instituce. Odebírají ženám finance. Byl by ale omyl ženám přiřknout pouze roli prodávajících. Ony také své zboží balí (oblékání), řídí způsob prodeje (způsoby stání na krajnici), některé z nich řídí i množství předaných peněz málo viditelným mužům. Policie hlídá pořádek, doklady žen, parkování zákazníků, neviditelnost mužů. Udržuje působnost instituce v přijatelných a zákonných mezích. Dvojice sociálních pracovníků působí rozličně. Dávají kondomy, mění injekční sety, provádí tedy jakousi uklízecí činnost. Poskytují informace právní, sociální, zdravotní - tedy osvětová činnost, řeší problémy (sociální, právní, zdravotní, osobní) žen i neviditelných. Dalo by se říci, že jsou takovými domovníky, údržbáři, školníky instituce. Jejich základním službou (posláním), je ale především pomoc materiální. Rozdávají pečlivě zabalené injekční sety, desinfekci, vodu k injekční aplikaci, kondomy. A přijímají a starají se o použité injekční sety, které vozí k likvidaci. Jsou tedy součástí jakési sociohygienické prevence. Dělají aseptické úkony, aby se následky chování konaného v rámci instituce nepřenesly mimo ni. Chrání tedy zákazníky i lidi, kteří instituci nenavštěvují. Tak to je instituce TRASA s.r.o.v plné své kráse. Pokud se dá opravdu pohlédnout na pouliční prostituci jako na instituci, musí existovat nějaká provozní pravidla, předpisy. A je namístě otázka, zda-li jsou v úvodu popsané role skutečně tak jednoznačné a srozumitelné, jak se na první pohled „z rozhledny“ zdá. Dovoluji si Vás tedy pozvat na podrobnější exkurzi do světa pouliční prostituce. Netrpělivý návštěvník: „Máňo slyšela si to? Nás provází domovník, údržbář no to je úroveň. Zatím jenom zopakoval to, co bylo v letáku. To přeci víme, proto jsme sem nejeli. Ale co nám vlastně ukáže?“

1.4

FOKUS O prostituci existuje mnoho literatury nejrůznějších žánrů, zaměření i úrovní. Nebude tedy tato práce, tato exkurze do instituce, opět o tomtéž? V čem se bude lišit? Tato práce nemá za úkol řešit problém pouliční prostituce, případně kategorizovat prostitutky z hlediska sociální patologie. Je pokusem o pohled bez hodnotících prvků, bez posuzování norem, hodnocení institučních pravidel. Pozornost je zaměřena na prostituční hru, která utváří pracovní konsenzus všech zúčastněných. Ti nejsou zastoupeni jen klasickým trojúhelníkem prostitutka, pasák a zákazník, ale i sociálními pracovníky, policisty, benzínovou stanicí, penzionem, erotickými kluby atd. Základní otázkou práce je hledání pravidel, kooperace, interakce v této prostorové a časové sou-hře. A také hledání společného konceptu instituce, jaký je smysl instituce v modu být a jaký je cíl instituce v modu mít. Oč tu běží, ptám se.

7

V této práci jsem ovšem byl nucen orientovat se mnohem více na popis jednotlivých aktérů, jejich chování, interakce, než na samotnou hru. Důvodem je především neexistence popisů, ze kterých by bylo možno vyjít, a ke kterým je možné se vztahovat. Mnoho z aktérů není v mnou prostudované literatuře popsáno vůbec, jinde spíše zavádějícím způsobem. Namísto toho, abych Vás spíše pozval do divadla a využil prostor budovy tak, jak byla definována a postavena jinými, a věnoval se samotné hře, jsem musel prostor divadla v této práci na mnoha místech sám stavět, ohraničit, definovat, případně restaurovat. Věřím, že to není na škodu. Tato práce nebude ani historickou studií, která by se zabývala vznikem prostoru, kariérou jednotlivých aktérů. Úkolem této práce také není srovnávat legislativní vymezení prostoru. Zákonný či nezákonný rámec chování není posuzován, je popisován. Chci pominout vymezování prostoru v kontextu sociální patologie. Nebudu vymezovat hranice normálnosti a normality. Budu se snažit porozumět, popsat a předat. Chci být nestranným. Ale jak, když jsem vlastně aktér a tedy „straník“? Tak, že tuto stranickost budu Vám, čtenářům nezastřeně předkládat. Ano, tohle jsem udělal, takto jsem se v prostoru choval, veden náplní práce terénního sociálního pracovníka. S tím již v tuto dobu nemohu nic udělat. Ale mohu to podrobit stejnému zkoumání jako to, co udělala prostitutka, pasák nebo policista. Zatím stále ještě stojíme na rozhledně, fouká zde vítr, začíná pršet a je tu zima. „Máňo koukej, tamhle to je velkej kostel a tamto je asi radnice, tady továrna, no kdyby nám aspoň řekl, co vše odtud vidíme.“ Pan Krbec: „Ano, to je pravda, ale i na tyto budovy, které spoluutvářejí horizont, panorama, a tím vymezují prostor zkoumané instituci, koexistují s ní v čase i prostoru, se podíváme. Ale postupně prosím. Nejprve navrhuji sestoupit do tepla archivů a knihoven, a zjistit co bylo o tématu pouliční prostituce napsáno, seznámit se s historií a podobnými institucemi ve světě.“ Netrpělivý návštěvník: „No tak je to jasný. Když je dobrá viditelnost, jsou vidět i Alpy. Tak to si budeme v knihovně prohlížet i obrázky hor. Sem ti říkal, Máňo, neuvidíme nic. Na tygra alespoň do ZOO, tam ho uvidíš, i když v kleci. Tady zase jenom na obrázku. Historie... Neukážou nám nic.“

8

2.

SVĚT POULIČNÍ PROSTITUCE

Pouliční prostituce. Termín se v této práci často objevuje, aniž by byl dosud vysvětlen. Učiním tak nyní. Termín pouliční prostituce je složen ze dvou slov: prostituce a ulice. Známý bonmot, který praví, že kromě těchto dvou slov na termínu pouliční prostituce není nic problematického, je pravdivý i v tomto případě. 2.1

OBECNÝ DISKURS O POULIČNÍ PROSTITUCI Ulice je obecné vyjádření veřejného prostoru. V kontextu pouliční prostituce však zahrnuje i silnici, dálnici, chodník, zastávky MHD, benzínové stanice. Williamson / Folaron (2001) zahrnuli ve své studii do prostoru pouliční prostituce i crack houses, tedy domy obchodu či užívání cracku. Toto propojení se objevuje i u autorů, kteří zkoumají užívání cracku či heroinu u prostitutek osamoceně, bez prostorového uspořádání (srovnej např.: Ericson / Butters / McGillicuddy / Hallgren, 2000; Miller, 1995; Young / Boyd / Hubbell, 2000). Zprvu jsem byl tímto zařazením velmi udiven, ale v průběhu výzkumu se spojení těchto prostorů objevilo velmi zřetelně, jak uvedu v kapitole o jednotlivých organizacích a jejich aktérech. Je ale pravdou, že takto vyhraněné heroinové domy se v kontextu České republiky neobjevují. Termín ulice není tedy jednoznačně vymezen, jak se zpovzdálí mohlo zdát. Vymezení je poměrně různorodé, nepatří sem jen prostor veřejný, ale u některých autorů i prostory soukromé, v českém kontextu prostory utajené, skryté. Ani s termínem prostituce to není snadné. Existuje mnoho pohledů, mnoho definic. Prostituci lze definovat jako poskytování sexuálních služeb za úplatu (Giddens, 2003). V této definici se s Giddensem shodují mnozí (srovnej např.: Basserman 1993, Chmelík 2003, May / Harocopos / Hough 2002, Hrčka 2000, Wiliamson / Folaron 2001). Někteří tuto definici ještě specifikují. Jedni rozvádějí termín úplata - nerozlišuje se zde, zda jde o materiální, či peněžitou úhradu (Bartlová 1998), druzí rozvádějí termín sexuální služby – nemusí jít jen o soulož, tedy přímý kontakt pohlavních orgánů, ale může se jednat o doteky na kterékoliv části těla, onanii či vzájemnou onanii a podobně (Mitlöhner 1999). Další autoři, vědomi si uvolněnějších morálních vztahů v dnešní době, přiřazují ke Giddensově definici ještě dovětek o počtu sexuálních partnerů - typickým průvodním jevem prostituce je časté střídání partnerů (Bartlová 1998). V zájmu vyjasnění prostituce a promiskuity někteří autoři dokonce zavádějí nové termíny: „V rámci této studie budeme používat termín „sexuální služby“ s odkazem na prostituci a „sexuální pracovnice“ s odkazem na osoby provozující prostituci. Mohlo by se zdát, že jde o pouhou politickou správnost, ale domníváme se, že je potřeba používat termíny, které neobsahují složité konotace „prostituce“ a pomáhají tak vytvářet nový pohled na tuto problematiku.“ (May / Harocopos / Hough 2002), ale překladatelka české studie se rozhodla udržet tradiční termín: „pozn. překladatelky: po konzultaci nechávám v textu výrazy „prostitutka“ a „prostituce“.“ Ostatně balancování mezi termínem prostitutka a promiskuitní žena není problémem pouze vědeckých prací, objevuje se i v literatuře detektivní. V knize Poslední večeře Otýlie Vranské je pasáž, ve které hlavní hrdinka přemítá, jestli je slušnou holkou. Protože nebere za sexuální služby peníze, odpoví si kladně. Ale po několika dnech již za tyto služby inkasuje protihodnotou jídlo, nocleh. V té chvíli si již ale otázky nepokládá (Bidlo / Cílek 1992). V historii se rozdíl mezi prostitutkou a promiskuitní ženou mnoho nerozlišoval. Byla trestána promiskuita bez ohledu na to, zda žena byla či nebyla prostitutkou. Ještě v roce 1852 trestní zákon c.k. místodržitelství pro Království české stíhal „smilstvo“ jako takové. Změna nastala až v roce 1916, kdy byl zaveden takzvaný prostituční regulativ (Lenderová, 2002).

9

Možná je tento rozdíl mezi promiskuitou a prostitucí příliš abstraktní. Pro názornost uvedu dva příklady z historie. V Římě (2. století našeho letopočtu) vznikla pozice Edila. To byl člověk, který kontroloval skrytou prostituci, promiskuitu i počestnost, k čemuž měl glejt, který ho opravňoval k nočním návštěvám u jakékoli ženy. Aby vdovy a nezadané ženy předešly takovýmto nepříjemným návštěvám, nechaly se raději zaregistrovat jako prostitutky (Ringdal, 2000). To znamená, že v té době ještě slovo prostitutka nemělo konotaci něčeho deviantního. Druhý příklad je z období druhé světové války, kdy promiskuitní ženy byly v rámci americké válečné propagandy označeny jako „třetí válečné nebezpečí“ po Hitlerovi a Hirohitovi (Ringdal, 2000). Je obtížné říci, zda vojenským činitelům více vadila svobodomyslnost dívek nebo možnost nákazy pohlavně přenosnou chorobou. Pravdou je, že se objevilo oficiální heslo: „If you can´t say no, take a pro! (Když už to musí být, tak s prostitutkou)“, (Ringdal, 2000). Prostitutky byly totiž pod zdravotním dohledem a možnost nákazy tak byla výrazně nižší. Pro tuto práci je Giddensova definice postačující, přesto se zastavím ještě u jedné definice. Velký sociologický slovník (1996) definuje prostituci jako institucionalizovanou formu poskytování sexuálních úsluh za peníze nebo za jinou úhradu, eventuálně z jiných pohnutek. Tato definice je zajímavá pro onu institucionalizovanou formu. Ale co je tím činitelem, který prostituci institucionalizuje? To je vysvětleno v následující větě: „Prostituce je často provázena plnou identifikací s rolí vedoucí k profesionalizaci“ (Velký sociologický slovník, 1996). Tato předchozí věta definici oslabuje časovým označením často. Ale také, a to především, ji oslabuje chováním aktérky, která přijímá tuto roli za svou, za profesionální. To by znamenalo neinstitučnost nedobrovolné prostituce, a tím vlastně i její neexistenci. Přesto právě tato forma prostituce existuje, je nejvíce organizovaná a tedy instituční (srovnej May / Harocopos / Hough 2002). Institucionalizovat, tedy zařadit do instituce, se může nejen člověk sám, ale být institucionalizován i okolím. Prostitutka nemusí být institucionalizovaná jen přijetím role, ale i jinou osobou, například svým ochráncem, zákazníkem, projíždějícím řidičem, sociálním pracovníkem, ale také místem, oblečením... Ale do role prostitutky ji tlačí i instituce místně nepříslušející k dané lokalitě, například instituce zdravotní, viry HIV a hepatitidy (žloutenky), dále jsou to pravidla pouličního provozu, turistika... Diskurs je uveden do provozu, diskutován, valen, stává se z místního lokálního národním, mezinárodním a nabaluje na sebe politiku, právo, estetiku, kulturu. A člověk již ztrácí možnost onu kategorizaci zvenčí odmítnout, musí s ní v rámci své sebeidentifikace počítat, účtovat s ní (srovnej Goffman, 2003; Nedbálková, 2003). V mnoha ohledech tento zápas mezi vnitřním a vnějším nelze oddělit. Pokud převáží pohled vnější, potom je vyústěním etiketizační teorie sociální deviace, pokud je přijmutí spíše vnitřní, vítězí psychologizující teorie sociální deviace (např.: Hrčka, 2000; Munková, 2001). Zvláštním případem jsou takzvaní profesionálové, kteří odmítají přijmout tlak vnější i vnitřní s odkazem na oddělení činnosti od své osoby – to co dělám je moje práce; to byl rozkaz; on mi to řekl, doba je zlá (srovnej Arendtová, 1995). Velmi zajímavé je, jak takováto sebe/identifikace, sociální a osobní identita ženy prostitutky s sebou odnáší a vzdaluje identitu ženy (ať už matky, pečovatelky nebo třeba emoční bytosti). Jednou z nejvýraznějších oblastí, takovéhoto počínání je sex, sexualita. Zatímco ženská sexualita je obvykle pojímána jako něco tajemného, obtížně zachytitelného, hlubokého, občasného (Nedbálková, 2003), je sexualita prostitutky naopak prodejná, jednoznačná, neemoční, neosobní, neprožívající. Giddens (2003) popisuje absenci citů mezi prostitutkou a zákazníkem. V této souvislosti je zajímavý posun v pojmu prostitutka (streetwalker, prostitute), kterýžto Mezinárodní federace Červeného kříže a Červeného půlměsíce doporučuje nepoužívat a zavádí pojem sex worker (Zikmundová, 10

2003). Dochází tak k oddělení sexuality osobní a pracovní i v odborné terminologii. Tyto pohledy, které berou prostituující ženě možnost prožívat sex a odkazují ji do jakéhosi stavu travestie sexu zapomínají na fenomén stálého zákazníka, zákazníka víkendového, fenomén rodinných strýčků, zkrátka mužů, kteří přesahují normu půl či hodinového anonymního placeného sexu s prostitutkou a naopak se přibližují ženě a rodinným vzorcům chování. Takže základní definice jsou uvedeny, v termínu pouliční prostituce je propojeno místo a činnost. Pouliční prostituce je poskytování sexuálních služeb za úplatu na ulici, na veřejném místě. Proč se vlastně ale tato forma z obecné prostituce vyčleňuje? Proč se prostituce takto specifikuje, člení? Jaké místo pouliční prostituci náleží, kdo jsou její souputnice? Tyto otázky jsem si při studiu odborné literatury neustále pokládal. Termín prostituce se člení mnoha způsoby, podle úhlu pohledu. Jedním je členění zákonnosti nebo nezákonnosti takovéhoto počínání (Miltlöhner, 1999). Dalším je členění dle intenzity poskytování sexuálních služeb (Giddens, 2003). Prostituující osoby se dělí na ty, které poskytují sexuální služby přechodně (několikrát poskytnou službu a potom rámec prostituce nadobro opouštějí), ty, které poskytují sexuální dobu příležitostně (to znamená jako doplňující zdroj příjmu), a ty, které tak činí trvale, prostituce je pro ně hlavním zdrojem příjmů. Prostituci lze dělit i podle typu prostředí, ve kterém se odehrává. Takto rozeznáváme pouliční prostituci, prostituci ve veřejných domech a prostituci po telefonu (Giddens, 2003). Kategorie prostitutek po telefonu lze rozšířit i na novější techniku a to internet. Giddens (2003) ovšem ve svém dělení pokračuje a uvádí i další kategorii. Tou jsou prostitutky z masážních salonů, které poskytují erotické služby v zařízeních, které neslouží k prostituci, ale ke zdravotním a masážním účelům. Sociologický slovník (1996) uvádí dělení prostituce platné v sociologii a kulturní antropologii. Existují tři typy prostituce. Prvním typem je prostituce nábožensko-rituální. Tento typ je znám jako takzvaná chrámová prostituce, kdy sexuální služba je součástí náboženského obřadu. Druhým typem je prostituce tvořící součást ceremoniálu přijetí hosta v domě. Kdy je hostu hlavou rodiny umožněn pohlavní styk s vlastní ženou, dcerou či metresou na důkaz úcty a vážnosti. Oba typy však mnozí badatelé (Velký sociologický slovník, 1996) za prostituci nepovažují. Třetí typ je ekonomicko sociálně podmíněnou prostitucí, kdy poskytování sexuálních služeb tvoří základní či doplňkový zdroj příjmů (Velký sociologický slovník, 1996). Takovéto dělení je zajímavé například z pohledu konstituce řádu a také konstituce genderu. Rituál a ceremoniál je ustanoven muži, kteří určují jakým způsobem se bude žena chovat a jakým způsobem na ní bude nahlíženo. V zájmu zachování řádu jsou legitimizovány prostituční prostředky. Pokud ovšem se žena rozhodne sama těmi samými (tedy prostitučními) prostředky zlepšit svůj vlastní sociální či/a ekonomický status, potom je toto chování označeno prostitucí, tedy deviantním chováním. Je možné říci, že taková definice kategorizuje pojetí prostituce dle cílů, které dělí na společensky přijatelné (v zájmu řádu) a společensky nepřijatelné (finanční efekt, sociální efekt). V této souvislosti je zajímavé, že se získávání jiných výhod v práci sexuálními prostředky nepočítá jako prostituce, ale je spíše nahlíženo jako udržení řádu, ale i jako rituál, který určují vedoucí na pracovišti a tedy muži. Prostituci lze dělit i podle poskytovatele sexuálních služeb na ženskou, mužskou a dětskou. Největší pozornosti badatelů se těší ženská prostituce, dětská prostituce je pojednávána spíše z pohledu zákonných norem. O mužské prostituci je pojednáno spíše okrajově. Nesetkal jsem se s výzkumem, zabývajícím se výhradně mužskou prostitucí. Z tohoto pohledu je zajímavý mediální diskurs o dětské prostituci na pražském hlavním vlakovém nádraží. Ta je z velké části mužská, ale je prezentována a zařazena do kategorie dětské prostituce. Poté, co tito mladíci dospějí, se ze světa prostituce ztratí. Mnozí z nich

11

přejdou do světa džigolů (pojem prostitut se takřka nevyskytuje). Džigolo ovšem nemá onu konotaci patologie jako prostitutka. Mnoho autorů rozdělení prostituce různým způsobem mísí, ohýbá, přitesává. Ale hlavně se v nich objevuje stratifikační prvek hodnocení jednotlivých typů. Tomuto pojetí vytváření žebříčku se předchozí autoři vyhýbali. Musím přiznat, že v literatuře, kterou jsem se probíral a prostudovával, patří k menšině. 2.2

PATOLOGICKÝ DISKURS O POULIČNÍ PROSTITUCI Litomiská (2003) dělí prostituci podle místa na pouliční a silniční, na prostituci ve veřejných domech, na takzvané call girls, na prostituci bytovou a na prostituci hotelovou. O pouliční a silniční prostituci uvádí, že je z hlediska zdravotního nejrizikovější, nejsou zde zajištěny základní hygienické služby, prostitutky jsou osoby závislé na drogách (zejména intravenózně), poskytují sex bez ochrany (z neznalosti a z důvodu vyššího výdělku), léčí se doma a nechodí na lékařské prohlídky. Existují zde uspávačky a prostitutky jsou velmi často nezletilé dívky, dívky mentálně retardované či přestárlé prostitutky, cizinky ze zemí bývalého východního bloku (Litomiská, 2003). Tento pohled na pouliční prostituci je vpravdě neradostný. V celé práci není uveden žádný konkrétní případ, který by takovéto vymezení prostituce podporoval či vyvracel. Je otázkou, zda by takto popsaná instituce mohla vůbec provozovat svoji činnost. Na jakých pravidlech? Kdo by takto definovanou instituci navštěvoval, využíval jejích služeb, když jsou tak špatné? Protože se jedná o práci současnou, začal jsem se podrobněji zabývat popisem prostituce u různých autorů, od popisů současných po historické. Odkud se tento pohled na pouliční prostituci bere? „V Praze a velkých obchodních nebo lázeňských městech lze ovšem nalézt celou kvalitativní škálu nabízené prostituce – od vysokoškolsky vzdělaných „hostesek“ velkých hotelů přes pracovnice masážních a erotických salónů až po klasické pouliční štětky „nejhoršího“ druhu (Pešek in Bassermann, 1993).“ Zde již dělení prostituce nezakrývá stratifikaci služeb a osob. K pohledu na pouliční prostituci rizikovou z hlediska zdravotního, právního, genderového (popisují ženy, které prostituci provozují jako přestárlé, mladé...) přistupuje ještě další hledisko - rasové. Prostituce prohlubuje xenofobii a rasovou nesnášenlivost. Na straně jedné organizátory pouliční prostituce jsou ve většině případů Romové a Romky a cizinky prostituci provozující, na straně druhé jsou nejčastějšími zákazníky Němci a Rakušané. To posiluje xenofobní tendence zejména v oblastech, v nichž je prostituce veřejně nabízená (Tuleškovová, 2003). Zde se již explicitně vynořuje to, co bylo v předchozím jen naznačeno. Rasové hledisko zahrnuje nejen prostitutku a ochránce, ale i zákazníka. Navíc prostitutky na ulici jsou osoby pohřešované, celostátně hledané, na útěku z výchovných ústavů či od rodin, kriminálně závadové a nezákonně se sdružující na území České republiky. Nejčastěji ji provozují Romky (Tuleškovová, 2003). Také dětská prostituce a prodávání dětí k sexu je mediálně spojováno s Romy. Sociální patologie ovšem nekončí jen u zákazníků a nezletilých, ale je propojena s rodinou jako celkem. Deviace je také spatřována v tom, že ochránci jsou bratři, manželé a jiní příbuzní. Největší latencí a největší problémovostí se vyznačuje pouliční prostituce. Jsou zde: antisociální subkultury, rizika, mnoho nezletilých, mladistvých (Hacaperková, 1996). Na vzdělání dívek na ulici upozorňuje další autorka. Pokud má dívka střední vzdělání, nešlape na ulici dlouho, za nějaký čas postoupí o příčku výše, což znamená, že poskytuje sexuální služby v bytě (Šašková, 1995). Bartlová (1998) uvádí, že závažným problémem je u nás tzv. silniční prostituce. Odhaduje se, že jejími provozovatelkami jsou z 60-80% rómská děvčata. Mnohdy jde o dívky velmi mladé, z nichž některé nedosáhly 15 let. 12

Pouliční prostituce je tedy podle autorů problém (srovnej např.: Dalla, 2002, Chmelík, 2003). Autoři poukazují na legislativní problematiku, která je ale v mnoha případech spojována jen s prostitucí pouliční a nikoli s dalšími typy jako například klubovou či hotelovou. Pešek (in Bassermann, 1993) popisuje stav pouliční prostituce takto: „Ve městech a obcích při významných dopravních trasách kvete dobře organizovaná prostituce pro řidiče kamionů, noviny doslova píší o sotva zletilých dívkách, které se pod bedlivým dohledem pasáků doslova vrhají na kapoty vozů přijíždějících západních turistů. Policie a místní úřady zasahují jen sporadicky a hlavně nepřímo, protože chybí legislativní báze pro boj s tímto jevem.“ Spojení trestných činů a pouliční prostituce je zaznamenáno i v knize Zločin kolem nás (Čech, 1997): „U pouliční prostituce docházelo k časté migraci i mimo území České republiky. Nejčastěji se prostitutky objevovaly v letech 1993-1996 v Německu, zejména v Berlíně a Hamburku, v Nizozemsku, Itálii, ale i ve Francii (Čech, 1997).“ To odkazuje na propojení pouliční prostituce a obchodování s prostitutkami. Je zajímavé, že tomuto obchodu se říká obchod s bílým masem, navzdory předchozímu národnostnímu vymezení. Národnost se objevuje v této knize také: „Největším problémem byly cikánské prostitutky. V jejich prostředí se dařilo kriminalitě. Díky jim se ČR mohla „pyšnit“ světovým prvenstvím v uspávání a následném okradení zákazníků (Čech, 1997).“ Přístup k vidění pouliční prostituce jako nejhorší část spektra prostituce je zřetelný a děje se v rámci mnoha proměnných (zdravotní, sociální, právní...). Je to tedy spíše definování obecného stavu nebo popis stavu současného? Zkusíme tento exkurz rozšířit zpět do minulosti. Zajímavé rozdělení prostituce uvádí Čech (1997). Týká se 70. let minulého století, tedy období totalitního. Na počátku 70. let registrovaly bezpečnostní složky komunistického režimu na území města Prahy téměř 2 000 prostitutek. Dělily je do tří kategorií: 1. pouliční prostitutky se sídlem v Rytířské ulici v Praze 1 2. hotelové prostitutky spolupracující s StB v hotelech Jalta, Alcron, Internacional a dalších (byly pod jejich kontrolou a kromě svých zájmů se orientovaly i na zájmy zmíněné složky) 3. barové a hotelové prostitutky, které byly v režii recepčních jednotlivých hotelů a číšníků (v mnoha případech doplňovaly početní stav v již zmíněných hotelech, v barech jako P, Srdíčko, Narcis, Obecní dům a další); většina hotelových prostitutek byla k dispozici na telefonické vyzvání. (Čech, 1997) Je to jediný pramen, který uvádí existenci prostitutek spolupracujících s StB. Kniha nezastírá především policejní pohled na „Zločin kolem nás“ (Čech, 1997). V textu chybí onen druh prostitutek lidově zvaný „dezabůra“ nebo „za pivo a párek“, který přebýval v hospodách IV. cenové kategorie a na nádražích. Přesto takovou kategorizaci můžeme interpretovat jako řazení od nejhorších k nejlepším. Lze říci, že negativní přístup k pouliční prostituci přetrvává i v 70. letech 20. století. V období první republiky byl sveden o prostituci velký zápas mezi příznivci reglementace a abolicionismu. Reglementace byla uplatňována do roku 1922 a znamenala povinné prohlídky pro prostitutky, registraci nevěstinců, zdravotní knížky. Velké pravomoce měly obce, které stanovovaly mimo jiné i místa pouliční prostituce a četnost prohlídek. Aboliční hnutí poukazovalo na dvojí morálku společnosti. Jednu pro ženy – prostitutky, které musí na zdravotní kontroly a druhou pro muže, kterých se reglementace prostituce netýká (srovnej: Lenderová, 2002; Ringdal, 2000). V aboličním přístupu k prostituci se tak do hry dostávají dvě nová hlediska – feministické, ale také politické. Abolicionisté věřili, že prostituce je reakcí na nezaměstnanost a bídu, která se v případě 13

zabezpečení ztratí. Dokonce v návrhu zákona požadovali poslanci zřízení útulku pro prostitutky, „kde by vhodným způsobem bylo působeno na jejich mravní i tělesné uzdravení“ (Zasedání Národního Shromáždění československého z roku 1919 in Lenderová, 2002). To se nakonec neuskutečnilo, ale tento přístup slavil úspěch a v letech 1922 a 1924 byly schváleny zákony rušící reglementaci prostitutek, to znamená rušící nevěstince, veřejné domy. V souladu s předchozím vymezením politického kolbiště byla proti celá pravice. Pouliční prostituci toto dlouhodobé politické hašteření nechalo celkem v klidu. Tímto druhem prostituce se nový zákon nezabýval, a tak i nadále pouliční prostituce byla provozována na dřívějších místech s nezměněnou intenzitou (Lenderová, 2002). Aboliční zákon přeměnil prostituci z nevěstinců a veřejných domů na prostituci v hodinových hotelích, barech a tančírnách. Vzdálil prostitutky z dosahu lékařů i policistů a narostl počet venerických onemocnění (srovnej: Lenderová, 2002, Pešek in Bassermann, 1993). V období druhé světové války se na některých místech policejní správa Protektorátu Čech a Moravy vrátila k registraci prostitutek. Jako všechny války i tato přinesla vzestup prostitučního chování (Lenderová, 2002). Poválečné Československo nemělo mnoho času problém prostituce řešit. Stalo se tak v roce 1950, kdy byl přijat zákon, který označil prostituci za přestupek proti mravnosti, na jehož základě byly prostitutky umísťovány i do trestných táborů. V roce 1961 byl tento trestní zákon novelizován, prostituce byla trestána jako příživnictví (Lenderová, 2002; Miltlöhner, 1999; Pešek in Bassermann, 1993). Touto časovou smyčkou jsem se dostal do míst, odkud jsem vyšel, kde prostituce pouliční je problémem. V dobách první republiky tomu tak ještě nebylo. Alespoň podle autorů, které jsem zde citoval. 2.3

TROCHA HISTORIE POULIČNÍ PROSTITUCE Nyní opustím českou kotlinu, sestupujíc dále do minulosti, abych se rozhlédl i ve světě, zda-li pouliční prostituce znamená vždy spodní patro domu prostituce. Nebudu tento rozhled již pojímat tak podrobně, neboť je velmi těžké v pracích zabývajících se historií prostituce sledovat nit pouliční prostituce. Na mnoha místech se ztrácí, bez vysvětlivek, jinde se zase dostává do popředí. Určitě by bylo zajímavé tímto způsobem analyzovat historické studie, ale to by tato práce získala jiný směr i velký rozsah, proto jsem se rozhodl jen pro ukázky z různých historických období. Vrátím se nyní k pojmu chrámové prostituce. Ta je již podle názvu prováděna v chrámu, tedy zasvěcena bohyním určitých chrámů, náboženství. Chrám ovšem například v Mezopotámii nebylo místo, které by striktně bylo ohraničeno zdmi budovy, ale k chrámu patřilo i jeho okolí. Zde se prováděly obchody, schůzky, zde postávaly i prostitutky, které lákaly zákazníky do prostoru chrámu. A naopak, chrámové prostitutky si během obřadu mohly smluvit schůzku se zákazníkem, která proběhla mimo chrám, v jednom z přilehlých domků (Ringdal, 2000). Takovýto pohled na prostor chrámu jej vlastně zařazuje do prostoru veřejného, stejně jako ulice. Ve druhém století našeho letopočtu se po Via Sacra nechávaly nosit spoře oděné, elegantní prostitutky v nosítkách bez záclonek, aby je mohl každý spatřit (Ringdal, 2000). To znamená, že pouliční prostitutky patřily v těchto dobách k zámožným obyvatelům Říma. Za jakousi předchůdkyni pouliční prostituce je možné pokládat prostituci vojenskou. Archeologické nálezy v Číně – doba císaře Wu-Ti, rok 100 př. Kr. - udávají, že společně s císařským vojskem se pohybovaly velké tábory prostitutek (Ringdal, 2000). Tato forma prostituce se objevuje i ve středověku (srovnej Rheinheimer, 2003), kdy se k ní přidává putování s trhovci z trhu na trh.

14

Mnoho dalších historických období bylo pro pouliční prostitutky dobou bez hanlivých označení. Je tedy patrné, že autoři, kteří pouliční prostituci definují s konotací jakési stratifikace spíše popisují aktuální stav, nebo ještě přesněji své představy o něm, než aby vytvářeli nadčasové definice. Z celého pátrání v literatuře se zdá, že vedený diskurs prostituce se stále soustřeďuje na ženy, stále jsou viděny a popisovány stejné vzorce chování a to ostatní potom již prostituce není. Je vytyčena pevná hranice mezi promiskuitou a prostitucí, mezi muži a ženami, mezi deviací a normou. Zacházení s prostitucí se diskursivně mnoho nezměnilo.

15

3.

JAK JSEM ZKOUMAL INSTITUCI

Metoda zkoumání instituce prošla mnohou změnou asi jako každý výzkumný projekt od záměru k závěrečné zprávě. V celém tomto procesu lze vystopovat kontinuitu a pokládám za důležité se jednotlivým krokům věnovat. V této mnohosti změn lze rozpoznat dva hlavní proudy, směry. Prvním je směr od sociální práce k sociologii a jedná se v něm hlavně o změny v teoretickém konceptu práce, o sbírání dat, jejich vyhodnocování a kategorizaci. Druhým proudem je samotná práce v terénu, to znamená postupné pronikání do komunity, různé strategie a postupy chování v terénu, krizové situace, etika. 3.1

VYMEZOVÁNÍ TEORETICKÉ Zde je nutné nejdříve vymezit a uvést pár reálií, ve kterých se mé teoretické uvažování pohybovalo. Více o náplni a činnosti sociálního pracovníka je uvedeno v kapitole o organizaci a aktérech – sociální pracovník. Zde jsem se omezil jen na nejnutnější údaje. Poprvé jsem se dostal do zkoumané lokality v létě roku 1999. Mým zaměstnavatelem byla instituce, která pracuje s drogovými uživateli a já zde pracoval jako terénní sociální pracovník. V těchto letech terénní sociální práce nebyla nijak ohraničena metodickými postupy, zákonnou normou, předpisy pro dokumentaci. Záleželo v mnohém na zaměstnavateli a zaměstnancích, jak se bude práce v terénu vyvíjet. To, co se zdá z dnešního pohledu neobvyklé, je to, že neexistoval žádný jednotný předpis o psané dokumentaci. A tak v mnoha terénních programech sociálních zařízení v České republice se nepsalo nic. S kolegou jsme začali psát jakési polní zápisky, nikoli v terénu, ale až později v kanceláři. Hlavním cílem terénní sociální práce mého zaměstnavatele bylo nakontaktovat co nejvíce drogově závislých a předat je do dalších, návazných institucí. V létě roku 2000 jsem z tohoto zaměstnání odešel a na čas opustil i trasu pouliční prostituce. Vrátil jsem se v roce 2001 na jaře opět jako sociální pracovník. Nyní již v dresu instituce, kterou jsem založil a jejíž cíl byl v mnohém podobný předchozí instituci (více viz kapitola sociální pracovník). V roce 2000 jsem byl také přijat na Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy, na obor sociologie. Tolik nezbytných reálií. Jak se k nim vztahuje teorie? Především jsem hledal a vyráběl shodu mezi částí biografické sociologie a sociální prací. V těchto prvopočátcích mě výrazně ovlivnili zejména autoři jakými jsou Fischer-Rosenthal a Rosenthal, Chenail, apod. pracující v jakémsi terapeutickém modu shodném se sociální prací. Biografie v tomto pojetí znamená vlastně totéž co sociální anamnéza, kdy jsou sbírány především životní příběhy skrze interview. V tomto kontextu jsem se nedokázal odpoutat od záměru sebrání biografií. Tedy biografií bez prostoru, biografií ucelených od narození po současnost, biografií ve formě ucelených či roztříštěných životních příběhů. Vyzbrojen diktafonem jsem chodil od jedné prostitutky ke druhé a tázal se, zda-li by nebyla ochotná vyprávět mi svůj životní příběh. Neuspěl jsem, ženy rozhovory odmítaly. Nejprve jsem propadl panice, ale čím více jsem se snažil o ony rozhovory, tím větší bylo odmítání. Později jsem začal pronikat do biografie v pojetí etnometodologů a dramaturgické sociologie, které pracují nejen s ucelenou biografií, ale s biograficky definovanou situací, přístupech ve kterých autoři používají docela malé útržky rozhovorů (např.: Goffman, 2003; Berger / Luckman, 1999; Moser / Law, 1998; Girtler, 2001; apod.). Je to jakýkoli životní projev, jakékoli smysluplné chování, které sebe-prezentuje sociálního aktéra. Tento obrat od ucelené biografie k biografickému propojení prostoru, ve kterém se sráží sociální a osobní identita (Goffman, 2001) s sebou přinesl mnohem více dobrodružství. Z prostoru, do kterého jsem se dostal jako sociální pracovník, jsem byl vyhazován, odmítán v roli reportéra, který chce zachytit vyprávění aktérů na diktafon. Ale 16

byl jsem v něm ponechán jako pozorovatel, který může vidět, zaznamenat, pozorovat. Namísto hloubkové sondy do jednotlivých osob a jejich biografií, jsem se dostal k mnohohlasému zvuku aktérů v prostoru, k jakési archeologii krajiny (Gojda, 2000). Tedy na shromažďování informací o celkovém množství a kvalitě informací z celého zkoumaného prostoru a na jejich vzájemnosti. Zde jsem se ocitl ještě jednou na rozcestí, jak bude práce vypadat a o čem bude. Pokud se tvoří mapa krajiny, potom geograf prošlapává vymezená území, zaměřuje, zapisuje, prostě vše obchází a vidí. I já jsem měl původní představu o tom, že obejdu všechny aktéry, které potkám, a které v lokalitě uvidím. To znamená například zaměstnance benzínového čerpadla, které stojí v lokalitě, majitele penzionu, kam ony ženy jezdí se svými zákazníky, policisty... Ale zjistil jsem, že je to úkol nad schopnosti jediného člověka, že je nemožné jej časově i prostorově obsáhnout. Určitě by to byla zajímavá práce a jistě (částečně či zcela) jiná mapa prostoru. Změnila by se velikost jednotlivých míst – cestující v trolejbusech by měli najednou většinu - změnil by se počet cest mezi jednotlivými aktéry. Vlastně bych uměle propojoval to, co ve skutečnosti je nepropojené. Proto jsem mapu tvořil z jiné strany. Za hlavní objekt jsem si vybral pouliční prostitutky a od nich jsem metodou „nabalování sněhové koule“, nebo následováním aktérů, či stínováním šel k jiným místům, aktérům a situacím. Místo, kde jsem se zastavil, je dáno zejména rozsahem této práce, časem odevzdání i vnějším vlivem zásahů do prostoru – dálniční obchvat, zákon o prostituci. 3.2

VYMEZOVÁNÍ PRAKTICKÉ Nejviditelnější změnou prošly field notes, jejich tvorba. První období je velmi spoře zaznamenáno. Jde o zápisky, které jsem učinil až po skončení pochůzky, mnohdy až druhý den. Neobsahují tak žádnou přímou řeč, podléhají zkreslení pozdního zaznamenávání. Později jsem tyto situace psal bezprostředně po kontaktu, jakmile jsem se od klientky vzdálil. Podobným způsobem pracoval ve své studii o dětech ulice i Diverzi (1998), který zaznamenané rozhovory běhal z ulice přepisovat do hotelového pokoje. V poslední době se osvědčil způsob přemluvení těchto situací či rozhovorů na diktafon, bezprostředně po kontaktu, jakmile se ocitnu o samotě. Velkou výhodou se ukázalo, že v každém období pracujeme ve dvojici, a že se oba pracovníci podílejí na tvorbě záznamu. Dochází tak ke kontrole a k menšímu zkreslení situací a výpovědí. Místa, která jsou psána jiným druhem písma, jsou tedy citacemi z field notes. U takto sbíraných field notes jsem nesbíral konkrétní jména osob, ponechávám je v anonymitě. Získal jsem souhlas dotazovaných jen s publikací rozhovorů, respektive jejich analýzy, ale rozhodl jsem se změnit v textu všechna jména a nechat v anonymitě i sídlo instituce. Další změnou prošel způsob vedení rozhovorů. V prvním období se rozhovory týkaly jen prostitutek, jejich chování, jejich anamnézy. Byl to způsob práce sociálního pracovníka. Toto období naštěstí trvalo jen dva měsíce. Poté došlo ke dvěma situacím, které přinesly změnu pohledu. První byla žádost o pomoc dívky, která v oblasti byla nedobrovolně. Její rozřešení i podrobný sled událostí uvedu v kapitole o situacích v instituci TRASA s.r.o. Druhou byla situace, kdy jsme s kolegou byli napadeni při kontaktování jedné dívky (i tuto situaci později rozvedu). Najednou bylo i v praxi jasné, že nelze pomáhat bez znalosti prostředí, že jsou velmi výrazná omezení působení sociálního pracovníka v terénu. Po těchto událostech jsem si mnohem více začal všímat prostoru, ve kterém působím. Obsahy rozhovorů již směřovaly i k jiným aktérům – co to vlastně znamená, když zastaví auto, jak se dohodnete? Pozorování zahrnovala i například oblečení, chování projíždějících řidičů atd. Změnil jsem úhel pohledu, bez změny stanoviště. Pokud použiji 17

metaforu zoomování (Pamphilon, 1999), tedy jakéhosi přibližování, či vzdalování pohledu fotografa aniž by změnil místo, odkud fotografii pořizuje, předchozí přístup byl jakýmsi mikrozoomem. Zahrnoval jen interakci prostitutka pracovník (ještě jsem si neuvědomoval výzkumnou roli), spíše než onu interakci, která zůstávala v prvotním přístupu skrytá, jen zaměření na prostitutku nebo na jiného. Později, kdy jsem rozšířil objektiv na všechny situace, které se v prostoru odehrávaly, jsem dle fotografické metafory (Pamphilon, 1999) změnil pohled na mezozoom. Je v nich zachycen i pohyb jednotlivých aktérů v prostoru, situace nejsou tak strnulé, je vidět více souvislostí. Při analýze jsem rozšířil objektiv ještě více, na sebrané zápisky a na situace jsem se díval a zahrnul do pohledu i sebe, své působení v terénu. Dostal jsem se tak k makrozoomu (Pamphilon, 1999), kdy všechny objekty, které jsou na fotografii, jsou analyzovány stejně. Předchozí situace – pomoc dívce, která je do oblasti zavlečena a napadení ze strany ochránců – samozřejmě neovlivnilo jen způsob sběru situací. Ovlivnilo i mé chování v daném prostoru. Již jsem se necítil tak neohrožen, jako před těmito událostmi. To mělo ale i pozitivní dopad, všímal jsem si mnohem více věcí, než dříve. Jak se změnilo chování po poznání, že tento prostor je nebezpečný? Především jsem si mnohem více hlídal nahrávání na diktafon, aby probíhalo na místech, kde nebudu viděn. Poté zvolení strategie ústupu, někdy velmi rychlého. A hlavně to vedlo k různým dlouhým úvahám co ještě mohu přejít, zaznamenat a co vlastně oznámit například policii, ale i zdravotníkům? Více se těmto problémům budu věnovat v následující kapitole, kde se pokusím o souhrn teoretického, spíše metodologického konceptu chování v rizikovém prostředí. 3.3

VLASTNÍ SBĚR MATERIÁLU Vlastní sběr materiálu probíhal v letech 1999 až 2004, s přestávkou mezi červencem 2000 a dubnem 2001. V prostru jsem se nacházel dvakrát týdně v pondělí a ve středu, v době mezi dvacátou hodinou a půlnocí. Počet kontaktů kolísal v jednotlivých ročních období, mezi třiceti a třemi kontakty. Celý prostor pouliční prostituce měří zhruba tři kilometry. V mnoha případech byl procházen pěšky, občas byla použita pro přejíždění mezi jednotlivými místy městská hromadná doprava. Ve většině případů byl kontakt veden dvěma pracovníky. Délka kontaktu kolísala mezi pouhým pozdravením se a půlhodinovým rozhovorem. Bezprostředně po kontaktu byly útržky rozhovorů či viděné a zažité situace převyprávěny pracovníkem na diktafon. Výjimku tvoří jeden sebraný rozhovor v nemocnici, který byl nahrán na diktafon a následně přepsán, a dva psané životopisy pro léčebnu drogových závislostí. Pro tyto rozhovory byl získán souhlas respondentů. 3.4

ANALÝZA SEBRANÉHO MATERIÁLU Sebrané materiály byly přepsány a řazeny podle obsahu za pomoci programu Atlas. Prvotní kategorizace a analýza byla v mnohém ještě v zajetí kategorií sociálního pracovníka, pohybovala se v kategorii pravda nepravda, její výstupy byly jasné a zřetelné. Po dalším studiu literatury, zde musím dodat, že hlavně literatury zahraniční, jsem zjistil mnoho podobností mezi pouliční prostitucí například v USA, Velké Británii a v České republice, v chování nejen prostitutek, ale i policistů (např.: Ringdal, 2000; May / Harocopos / Hough, 2002; Williams a Dunlap, 1992), ale hlavní zjištění bylo v tom, jakým jazykem lze o těchto věcech psát. Nikoli v kategoriích dobrého a zlého, v imperativech takto to je a tohle se s tím musí dělat. Zahraniční práce postrádaly onu rovinu sociálně politických studií, kterou mají mnohé práce v České republice. Druhou analýzou jsem se vyvázal ze zajetí prací nesoucích v sobě názvy jako např.: Prostituce – stále aktuální problém společnosti (Hacaperková, 1996), Prostituce jako společenský problém – 18

možnosti řešení na regionální a národní úrovni (Litomiská, 2003), Rozbor problémů souvisejících s prostitucí a s obchodem se ženami a vymezení podmínek pro jejich systémové řešení z hlediska veřejné politiky (Müller, 2002), Strategie a způsoby řešení problému prostituce a obchodování se ženami v České republice po roce 1997 (Rösnerová, 2001), Aplikace systému sociální pomoci: Problematika prostituce (Veselá / Malinová / Paláček, 1991) a další. V literatuře o prostituci domácí provenience převládal tento přístup ke zkoumanému prostředí. To znamená přístup strukturální a normativní. Druhá analýza je tedy spíše tím, čemu Girtler (2001) říká přinést pravdivou zprávu o cizích životech stylem tlumočníka. To znamená nepřebíjet tuto zprávu hodnocením soudce, politika či sociálního pracovníka. Analýza v tomto případě spíše spočívá v uspořádání zprávy, v propojování událostí, objevování všech dostupných hlasů, zprostředkování jejich mnohohlasosti, intenzitě a barvě. Tím, že tuto zprávu nepřekrývám doporučeními pro společnost, jsem si vědom možných výtek. První se týká jakési nedořečenosti analýzy. Mnoho příběhů se zdá být tak trochu bez konce. Je to tím, že se osoby i se svými příběhy odstěhovaly z prostoru, přemístily a z mnoha důvodů (viz kapitoly v druhé části práce) je nebylo možné následovat. Přestal jsem být zúčastněným i pozorovatelem. Situace se rozehrála na ulici, ale její vyústění, rozřešení, závěr se odehrál mimo prostor, v místech do kterých jsem neměl přístup. Nebo naopak, situace se rozehrála mimo prostor a já jsem byl pozorovatelem jen jejího závěru. Převedeno do metafory o vytváření mapy, i v mapách jsou na okrajích cesty, které někam vedou. U většiny z nich je údaj, kolik je kilometrů do nejbližší obce, města či vesnice. V mnoha případech vím jen, že tudy vede cesta. Popsat kam, to je již čirá spekulace. Druhá výtka se může týkat toho, že ve své práci vystupuji jako přímluvce komunity pouličních prostitutek. Že jsem z role obžalovatele a řešitele přešel do role obhájce. Z jedné krajní meze kyvadla jsem se ocitl v druhé krajnosti. Nikoli, snažím se být oběma krajnostem vzdálen stejnou měrou a držet se role tlumočníka. Další proměnou prošel jazyk práce, styl psaní. Nejprve byl (spíše pokusem) o vědecký jazyk, který se hemžil pojmoslovím z kategorií sociální práce, sociální politiky, sociologie, terapie. Později jsem se v práci tak trochu ztratil a byl nucen psaní přerušit. Pomohl mi čerstvý vzduch ulice, setkání a rozhovory s těmi, o kterých jsem psal. Najednou jsem si uvědomil, že práce, která má být zprávou, musí být zprávou, kterou porozumí především ti a ty, o kterých píši. Tím nechci říci, že jsem rezignoval na teoretickou či vědeckou literaturu, naopak. Jen během psaní této práce svítila v mém počítači kontrolka srozumitelnosti jasným červeným světlem (srovnej Girtler, 2001). Nespokojený návštěvník: „To je nuda, dlouhý je to a pořád nic není vidět. Aspoň to kafe tu mají.“ Pan Krbec: „Před vlastní prohlídkou instituce TRASA s.r.o. je nutné dodržovat bezpečnostní opatření.“ Nespokojený návštěvník: „No on nám snad dá helmy nebo co?“ Pan Krbec: „Nezapomínejte prosím na to, že se pohybujete v nebezpečném prostoru.“ Nespokojený návštěvník: „Jo, nebezpečnej, stejně nic neuvidíme.“

19

4.

VÝZKUMNÍK A NEBEZPEČNÝ PROSTOR O zrak přijdeš ve chvíli, kdy pracuješ bez brýlí. Používej ochranné pomůcky!

Tato kapitola je vlastně jakýmsi samostatným textem o strategii chování výzkumníka v nebezpečném prostoru. Vznikla analýzou mého chování v situacích, do kterých jsem se dostal, jejich řešením. Tato analýza potom spoluutvářela další strategii chování a svým způsobem i určila rámec výzkumu. Proto ji sem zařazuji i když jsem s tímto zařazením mnohokrát bojoval a častokrát se ptal kam s ní a jestli vůbec. Poněkud oddaluje přístup k instituci TRASA s.r.o., zdržuje čtenáře před branami instituce. Nakonec je kapitola uvedena zde. Rozhodl jsem se především na základě různých přednášek a diskuzí, kterých jsem se účastnil a v nichž je svět pouliční prostituce se všemi aktéry pevně a neměně zasazen do deviantního území, bez nároku nepředpojatého zkoumání. Rozhodl jsem se tedy s vědomím, že ponecháním této kapitoly v textu zmíním výtky a námitky neetičnosti předkládaného výzkumu a nemorálního chování mé maličkosti. Zároveň do tohoto textu ovšem nevkládám plané naděje. Většina výzkumů z prostředí drogové závislosti, prostituce, gangů se zabývá ve své metodologické části zpravidla až vlastním získáváním dat, jejich přepisem nebo následnou analýzou. Osobní bezpečí výzkumníka je něco, co je v metodách výzkumu poměrně málo rozváděno. A to platí i o knihách shrnujících kvalitativní či etnografický přístup k výzkumu (např.: Silverman, 1993; Atkinson / Hammersley, 1989, Atkinson, 1990). Jinde (Girtler, 2001) je pohyb výzkumníka v nebezpečném prostředí shrnut do jakéhosi desatera. Přesto si myslím, že je třeba věnovat tomuto fenoménu větší pozornost. Pokud totiž výzkumník pracuje s nebezpečím v terénu nevědomě, to znamená, že spoléhá spíše na okamžitou reakci, na schopnost improvizace, na jakýsi šestý smysl, potom pracuje se situací až v jejím průběhu nebo po ní. To již také může být v mnoha případech pozdě. Tento text není návodem, jak se v daných situacích chovat, co dělat a jakým způsobem. Není a nemůže být definitivní a jednoznačnou mapou. Je spíše jen jakýmsi rámcem, ukázkou toho, jaké situace mohou v rámci výzkumu v terénu nastat a celou práci tak zkomplikovat nebo úplně zastavit. Je popisem některých možných strategií výzkumníkova chování, které vedou k cíli. Je pokusem vyvolat diskuzi k tomuto tématu, poukázat na možné etické problémy, nebezpečí, hranice výzkumu v nebezpečném prostoru. 4.1

NEBEZPEČNÉ PROSTŘEDÍ Nebezpečí výbuchu. Pozor! Státní hranice! Vstup jen na povolení!

Nebezpečným prostředím rozumím především prostředí, ve kterém se je možné setkat s kriminálním chováním, kde je možné být napaden, okraden, přepaden. Ano, to může být jakékoli prostředí, souhlasím. V tomto textu vycházím především ze svého pohybu a pobytu v prostorech prostituce, ať již klubové nebo pouliční; z prostoru drogových závislostí, skryté drogové scény bytů, squatů; z prostoru bezdomovců, především z parků, z míst získávání peněz od ostatních obyvatel; z prostředí romské komunity, ukrajinské komunity, a tak podobně. Z míst, která jsou pro mnoho lidí okrajová jak svým umístěním na mapách měst, tak i způsobem života aktérů, kteří se v nich pohybují a žijí (Girtler, 2000).

20

4.2

FIELD NOTES Každý úraz zaznamenat do knihy úrazů. Máš vyplněnou knihu jízd?

V období od roku 1999 jsem se v nebezpečném prostředí pohyboval v průměru 20 hodin týdně, většinou jako sociální pracovník. Po celou dobu jsem si zapisoval situace, které se přihodily, které jsem pozoroval, ke kterým jsem se přichomýtl. Nejprve to byly zápisky značně nekoordinované a živelné, později již mají všechny znaky field notes, s datem události, popisem místa, situace, jsou psány cíleně pro porozumění situaci. Zde použité field notes cituji nedatované, neboť čas není důležitým činitelem, který v tomto textu sleduji. Jména osob a institucí jsou změněna a ponechána anonymními. 4.3

VÝZKUMNÍK A INSTITUCE Návštěvy hlaste ve vrátnici. Soukromé rozhovory zakázány.

Před samotným vstupem do prostoru výzkumník nejdříve získává grant, tedy jakýsi glejt, na jehož podkladě se do nebezpečného prostoru sám vydává. V historii byl posel, vybavený takovým glejtem, zároveň i pod ochranou toho, kdo mu tento průvodní list vystavil. Také ale mohl podpis tohoto listu v prostředí ne zrovna nakloněném zájmům panovníka přinést řadu problémů. Dnešní terminologií by se dalo říct, že výzkumník obléká dres instituce, ve kterém se do prostoru vydává. Ale ať už použijeme metaforu jakoukoli, ambivalence dresu i glejtu v různém prostředí zůstává. Co vlastně znamená pohybovat se v nebezpečném prostoru v dresu instituce? Především instituce definuje cíl výzkumu. V rámci výzkumů prostituce v České republice, které obsahovaly prvky rozhovorů s prostituujícími, byl cíl definován především řešením problému (např. Veselá / Malinová / Paláček, 1991; Hacaperková, 1996; Litomiská, 2003...). Instituce, ve kterých takovéto výzkumy byly prováděny jsou z oblasti sociální práce, sociální politiky. Řešení problémů je důvodem jejich existence. Nebezpečí v takto pojatých výzkumech tkví především ve zklamání důvěry respondentů, kdy řešení instituční a řešení dle jejich představ se nemusí (zpravidla ani nemůže) krýt. Zároveň znemožňuje participaci respondentů na výzkumu kromě již zmíněného poskytnutí rozhovoru. Možným řešením je to, že výzkumník sebere data, podrobí je analýze a řešení problému ponechá pracovníkům instituce. Tato cesta je naznačena ve výzkumné zprávě o kuplířích (May / Harocopos / Hough, 2002) kde je na začátku anotace: „Názory obsažené v této zprávě jsou názory autorů, nevyjadřují nezbytně stanovisko Home Office (ani nezobrazují vládní politiku)“. Home Office je výzkumná agentura, která tuto výzkumnou zprávu vydala v rámci své edice a celý výzkum financovala. Instituce ale nemusí mít jen omezující charakter. Přináší výzkumníkovi také mnoho pozitivního. Jedním z nezanedbatelných efektů jsou finanční prostředky. To, že jsem navlékl dres sociálního pracovníka znamenalo především stálý plat. Což je efekt nezanedbatelný. Dalším efektem je, že jsem v rámci práce v nízkoprahovém centru či azylovém domě velmi zkrátil dobu potřebnou k nalezení cílové skupiny – drogově závislých, prostitutek, bezdomovců. Otevřel se mi tak vstup do prostoru, do komunity. O etnolozích, kteří v rámci zkoumání osob HIV pozitivních začali pracovat v sociálních institucích, píše i Williams a Dunlap (1992). V těchto institucích není primární výzkum, ale sociální práce v nebezpečném prostoru. Je důležité předem definovat spolupráci, aby instituce byla seznámena s výzkumníkovým záměrem pracovat v rámci instituce a zároveň i provádět v daném prostředí výzkumné šetření. Pokud instituce není seznámena s výzkumným záměrem a v náplni práce přijatého zaměstnance bude 21

definována jen jeho sociální činnost, potom může nastat spor o tom, čí jsou sebraná data, zda instituce nebo výzkumníkova. V současné době si v sociální instituci, kterou vedu, podávají dveře různí „výzkumníci“. Píši je v uvozovkách neboť se rekrutují z řad studentů antropologie, sociologie a pracují pro výzkumníka (bez uvozovek), který jim v rámci krátkého zaškolení podá informace o předmětu výzkumu, seznam institucí, které mají navštívit a většinou i jakousi mapu semistrukturovaných rozhovorů, které s pracovníky či klienty těchto institucí mají uskutečnit. Tito „výzkumníci“ pracující pro výzkumníka, mají svoji práci zaplacenou, kdežto instituce, které jim zajišťují přístup k datům a respondentům, vyjdou naprázdno. Etika takto pojatých šetření zůstává otázkou, neboť výzkum je většinou hrazen z prostředků institucí, ve kterých nestátní organizace žádají o granty na svoji činnost, takže vlastně jsou nuceny takto pojatou participaci neodmítat a požadovaná data poskytovat. Instituce může výzkumníka i chránit. Sociální instituce (ne všechny) v současné době podstupují proces certifikace kvality, to znamená, že musejí mít vypracovány manuály o mlčenlivosti, postupy při krizových situacích, atd. Skončila tedy doba jakéhosi divokého působení v nebezpečných prostorách, vše podléhá standardizaci. Tuto informaci může výzkumník využít a instituci, ve které bude působit si na základě této certifikace vybrat. 4.4

VÝZKUMNÍK A TECHNIKA Stiskem vypni, tahem zapni. Před odchodem vypni proud.

Technika může v mnoha směrech pomoci výzkumníkovi v jeho práci, nejen při sběru dat, ale i v jejich analýze. To je celkem známá věc, kterou nechci na tomto místě příliš rozebírat. Ale jak je to s použitím techniky v nebezpečném prostoru? V rámci nebezpečného prostoru pouliční prostituce, erotických klubů, squatů, drogových bytů jsem se neodvážil použít diktafon, sbírat vyprávění či rozhovory. Důvody byly dva. Prvním důvodem byl strach, nejen můj (z okradení, napadení), ale i například prostitutek z ochránců, majitelů, kuplířů a u uživatelů drog především ze ztráty anonymity. Druhým byl nedostatek času. Přece jen v tomto prostoru se dějí obchody, je třeba získat peníze, obživu, drogy, najít dealera, zákazníka, prostě přežít. Rozhovory, které jsem sebral, se tak odehrály v prostoru bezpečném, jako byla kancelář sociální instituce, nemocniční oddělení, azylový dům, kavárna apod. Musím přiznat, že tyto rozhovory proběhly bez zbytečného rušení, strachu, rozhlížení se kolem, zda někdo neposlouchá. Tyto rozhovory byly uskutečněny ve většině případů po roční až čtyřleté známosti s respondentem. Práce s diktafonem v prostoru velmi zlepšila zaznamenávání situací. Nemusel jsem po každé situaci odjet do kanceláře (srovnej Diverzi, 1998), abych ji zaznamenal, ale stačilo poodejít a potichu namluvit situaci na diktafon. Vlastně nikoli diktafon, ale MP 3 přehrávač, který je velmi malý, umožňuje snadnou manipulaci a dosahuje lepší kvalitu nahrávky než diktafon1. Nikdy jsem tento přístroj nezneužil k tomu, abych nahrával situace či rozhovory přímo, bez vědomí respondenta. Další technikou, kterou jsem v nebezpečném prostoru použil, či spíše se kterou jsem experimentoval, byl fotoaparát. Začal jsem pořizovat fotografie prostitutek, lépe řečeno jejich nohou. Inspiraci jsem našel v krásné literatuře o prostituci, kde jsem narazil na jednu píseň francouzského šansoniéra Brassense, přeloženou Jiřím Dědečkem (1988), o pařížských prostitutkách, které nejvíce po službě bolí nohy. Je pravdou, že pohled na ženy, 1

poznámka pro technické znalce: píši zde o přístroji i-RIVER iFP – 380T s pamětí 128 MB, který umožňuje nahrávání 9 hodin rozhovorů, které sám transformuje do formátu MP 3. Připojení k počítači přes USB konektor.

22

které stály více jak deset hodin ve střevících na vysokém podpatku, tuto inspiraci ještě více zvýraznil. Navíc jsem v práci uvažoval věnovat jednu kapitolu i módě, oblečení žen na trase, a jako absolutní neznalec světa módy jsem potřeboval fotografie, abych se nad nimi s někým znalým poradil. Fotografií jsem získal celkem osm. Všechny oslovené ženy s fotografováním souhlasily, s podmínkou, že to bude opravdu fotografie pouze nohou a nikoli celé postavy. Po těchto osmi fotografiích, které jsem pořídil během jednoho večera jsem s touto metodou zaznamenání dat skončil. Důvodem byla především bezpečnost, či spíše nebezpečnost takovéhoto počínání. Při fotografování totiž fotografující nemůže svoji pozornost rozdělit mezi fotoaparát a prostor a předmět focení. Je cele pohlcen procesem fotografování, pozorováním skrze hledáček objektivu, zaostřováním, zoomováním, odstraňováním rušivých prvků na spojnici předmět fotoaparát a celý tento proces spolykal veškerý čas kontaktu (srovnej Sontagová, 2002). Na fotografování se již nedal napojit rozhovor, všechen čas kontaktu spolkla technika fotoaparátu. A výsledek nebyl lepší než „obyčejné oko“, než rozhovor. Takže použití této techniky se mi v prostoru pouliční prostituce neosvědčilo. Ve většině případů oslovení v nebezpečném prostředí odmítali fotografování zejména z obav o svoji bezpečnost a ze ztráty anonymity. Odmítnutí techniky v nebezpečném prostředí má zřejmě mnohem hlubší souvislost, než je zde naznačena. O osobách, které jsou takříkajíc neviditelné, či z jejich činnosti, která má zůstat ukryta zraku a vědomí, pořizuje fotoaparát i diktafon viditelné a trvalé záznamy. Výjimky, přesto existují, například Štreitův cyklus fotografií Závislost, některé filmové dokumenty Heleny Třeštíkové. Mnoho otázek ohledně použití techniky v nebezpečném prostoru, zejména etických, ve mně vyvolává cyklus České televize Infiltrace, kdy dokumentarista s miniaturní kamerou zachycuje dění v prostoru prostituce, převaděčů, taxikářů,... 4.5

VÝZKUMNÍK A OSOBNOST Případné možné těhotenství hlaste. Nepovolaným vstup zakázán!

Výzkum okrajových skupin přináší mnoho situací, které jsou zkouškou výzkumníkovy osobnosti. Již před výzkumem by měl zvážit, jestli mu na zkoumaném prostředí „něco“ vadí a toto „něco“ umět pojmenovat. Místní úředník: „Zítra jdu na to šetření, tak se musím nechat naočkovat proti svrabu.“ Kolega: „Ty sis tam dal čaj? A to tě nevadí ta žloutenka, ten bordel, co tam maj?“

Pokud má výzkumník k danému prostoru vztah velmi negativní, nemůže se v něm pohybovat, či v něm setrvat po dobu sběru rozhovorů, aniž by tuto antipatii respondenti poznali. Lidé z prostoru okraje mají totiž silně vyvinutý smysl pro přezíravé jednání. Možná proto, že se s ním setkávají denně a na každém kroku. Pokud je s nimi jednáno férově, na rovinu, bez předsudků, pokud jsou si jisti, že jsme ti, kteří umí naslouchat, je výzkum velmi příjemným zážitkem. B: „Nechej, to je dobrej gadžo.“ A: „Pro tebe udělám všechno, jestli chceš něco sehnat, řekni.“ C: „To je dobře, že jdete, vy ste takový zlatíčka.“

K osobnosti nedílně patří i výzkumníkův vzhled. Pro můj popis se nejlépe hodí Třešňákův výraz „zamrzlá mánička“ nebo „zamrzlej hippie“. 23

„Sebral jsem dva biografické rozhovory jeden s bezdomovcem a druhý s bývalou narkomankou.“ „S kým?“ po zopakování pronesl pan docent: „No jo, vždyť se na něj podívej, jak vypadá.“ „Dobrý den, já jsem k Vám přijel na školení.“ Školitel: „A co jsi bral za drogy?“ V jedné vesnici jsem hledal uživatele drog, se kterým jsem si ve městě domluvil schůzku u něj doma. Domek jsem nemohl najít. Zašel jsem se tedy zeptat do místní hospody: „Dobrý den, já jsem přijel ...“ Ani jsem to nestačil doříct, štamgasti ihned věděli kam jdu: „Jo ty jdeš ke ..., tak to je tamhle.“

Pro vzhled se používá dosti zprofanované slovo image, lepe se mi jeví použití termínu mimikry (sice také zprofanované, ale v jiném kontextu). To, co pomáhá ve světě zkoumaném je přítěží ve světě, kde je zkoumané předkládáno a naopak. Tento rozpor nelze překlenout, spíše je důležité, aby mimikry byly opravdu vaše, netvořené účelově pro prostředí. Je velmi těžké, odhalit jak mě vzhled pomohl při pohybu v nebezpečném prostoru, ale vzpomínám na údiv, který jednomu uživateli drog způsobila informace, že jsem vedoucí organizace. B: „Ty prej seš šéf, jo? Fakt nekecáš? A jak to?“

Vedoucí vypadá přece jinak. O podobné zkušenosti píše ve své studii finských Romů Grönfors (2000). Tomu ovšem nepomohl vzhled, ale to, že jeho příjmení je mezi Romy hojně rozšířené. „Finští Romové věří, že každý, kdo má „romské příjmení“, je s nimi nějak spojen, bez ohledu na příbuzenskou vzdálenost.“ I zde se ovšem pohybujeme na tenkém ledě obtížného vyjádření jak tato skutečnost výzkum a přístup k výzkumníkovi ovlivnila: „Není možné dozvědět se, do jaké míry tato okolnost ovlivnila to, že mě finští Romové přijali jako zúčastněného pozorovatele, ale já ji považuji za podstatnou (tamtéž).“ Někdy poznání vlastních mimikrů může být přijato těžce. Jedna úřednice mě vyprávěla příběh, jak za ní přišli dva Romové, aby jim pomohla. Ona začala vyřizovat jejich žádost, volala na různá místa, zkrátka se jim věnovala. Taková skutečnost ovšem není příliš obvyklá a tak pro ni Romové hledali vysvětlení. Při rozloučení tak jeden z nich povídá: „Opravdu děkujeme, že jste nám tak pomohla. No je vidět, že jste naše.“

Ovšem toto vysvětlení velmi rozzuřilo onu úřednici: „Jak to řekl, tak se mi udělalo zle, normálně fyzicky špatně od žaludku. No rozumíš, von si mě splet´ s Romkou. Mě.“

Ještě, že Romové včas odešli a již nic nechtěli. Ale paní úřednice se k této příhodě vrátila ještě několikrát. Tato kapitola se mi nepíše zrovna nejlépe, téma je obsáhlé a stále příliš „živé“. Mnoha prožitkům se nechce ze šuplíku vylézt na analytické světlo mikroskopu. Nejde o žádné kostlivce ve skříni, ale mnohem více to souvisí se situací, že jsem stále zaměstnán jako sociální pracovník. Analýza těchto událostí se kterou jsem začal v této diplomové práci o prostoru a pravidlech prostituce, přináší mnoho otázek o legitimitě sociální práce (srovnej především Van Der Laan, 1998). Přesto musím upřímně napsat, že mě pět let v nebezpečném prostoru změnilo. Není rozhodně nijak lehké podávat ruku člověku, který má svrab, pít čaj z hrnečku, sotva vymytém studenou vodou z vědra, dívat se na osmnáctiletou dvojici, jak si navzájem 24

aplikuje injekčně heroin do různých míst těla, mluvit s člověkem, který dostal trest smrti (byl mu amnestován po roce 1989), mluvit se ženou, která posílá „šlapat“ svoji nedospělou dceru... Prostě setkávat se s chováním, o kterém je možné číst spíše ve studiích z jiných míst, než je Česká republika. Výzkumník, který se vydá do takových prostor by měl znát své osobní hranice, aby se vyhnul mnoha nepříjemnostem. Dobrým prostředkem pro poznání vlastních hranic jsou nejen rozhovorová cvičení, tak jak o tom píše Chenail (2000), ale i nácviky situací, které mohou nastat. Velmi dobrým a smutným popisem osobních hranic je příběh americké fotografky, která pořizovala fotografie mentálně retardovaných osob v knize Sontagové (2002). 4.6

BEZPEČNÁ ZÓNA V NEBEZPEČNÉM PROSTORU Nedotýkej se ani drátů spadlých na zem Za případnou ztrátu věcí neručíme!

V prostoru, do kterého výzkumník vstupuje, již existují různé strategie různých aktérů, tak jak o tom ve svých studiích píší například Kfoury / Spiner, 2001; Erickson / Butters / McGilicuddy, 2000; Wiliamson / Folaron, 2001). Problém je v tom, že mnoho z těchto strategií chování, pravidel prostoru výzkumník nezná (jinak by je přece nešel zkoumat). Výzkumník se s nimi seznamuje takříkajíc za pochodu, mnohdy v plném běhu, v úprku. Je dobré tyto situace analyzovat odděleně od samotného výzkumu, ihned po jejich uskutečnění, neboť tím výzkumník lépe porozumí aktérům a jejich prostoru. Jednou z nejdůležitějších situací je samotný vstup do prostředí. První dojem je strůjcem mnoha následujících událostí. Jedná se o koncept začleňování, tak jak jej uvádí například Goffman (2003). Přece jen přijít do bytu, jehož obyvatelé jsou závislí na heroinu, v saku s koženým kufříkem a první otázku směřovat po zásuvce na připojení notebooku asi není to pravé. Při začleňování do komunity je možné rozpoznat dva směry. Prvním z nich je samotný výzkumník. Jeho přirozenost, vzhled, vystupování mohou velmi ulehčit přístup do komunity. Williams a Dunlap (1992) definují toto chování jako „friendly stranger“ nebo „friendly outsider“. Přátelskost ano, tomu lze porozumět, ale stejný důraz je nutné klást i na ono cizinec. V kontextu začleňování se do nového prostoru to znamená jakési budování bezpečné zóny, kde se mohu jako výzkumník či sociální pracovník pohybovat, a o které nic předem nevím, nebo jen velmi málo. V prostoru pouliční prostituce to bylo především porozumění roli ochránců dívek. Většinou to byli ti, kvůli kterým se nechtěly ženy nechat kontaktovat, bály se. Ochránci se zase báli toho, že jsme policisté, kteří chtějí zjistit pro koho dívka pracuje, že chceme ženu unést, že ji chceme umístit do léčebny. Zpočátku k nám přistupovali, jakmile jsme dívku oslovili. Později, když viděli, že kontakty jsou přátelské, dodržujeme jejich pokyn, abychom už odešli, přestali za oslovovanými dívkami chodit. Vedeme kontakt, najednou se z protější strany silnice ozve zapískání. Ohlédnu se, tam stojí ochránce dívky a klepe si na hodinky. Pokýváme hlavou a odcházíme pryč.

Respektování těchto pravidel mělo za následek, že nás ženy potom samy varovaly: B: „Už běžte, on je tamhle v parku, kouká na nás.“

Rozdělení na cizince a ty, kteří zde jsou „doma“ nedělají v těchto případech výzkumníci nebo sociální pracovníci, ale právě členové komunity. Nepřestupovat takto vyhrazený prostor znamená vyhnout se případným problémům. Bezpečnou zónu nebudují jen členové komunity, ale i výzkumník. V několika případech jsem byl pasován do role 25

toho, který zachrání ženu tím, že si ji vezme domů, byly mi nabídnuty sexuální služby a to dokonce zadarmo: K: „Ty jseš sympatickej, pořád sem chodíš, vezmeš si nás domů, jo?“ L: „Dneska to nestaví, pudeš se mnou ty?“ D: „Ahoj, chcete ho vykouřit?“

V tomto případě je nutné reagovat, ohraničit prostor, který je pro mne jakožto cizince bezpečný. Bezpečný prostor není jen fyzická vzdálenost či blízkost výzkumníka a zkoumaného. Dalším prostředkem, jak vzdálenost či bezpečnost výzkumníkova může být budována, je jazyk. Nebezpečná prostředí, kterými jsem prošel, byly především byty uživatelů či prodejců drog, erotické kluby, trasa pouliční prostituce, prostory romské a ukrajinské komunity. V daném prostředí přešli v určitém bodě zkoumaní v rozhovoru se mnou (většinou byl veden česky nebo rusky) do jazyka jiného – romštiny, ukrajinštiny, moldavštiny… Začali si vysvětlovat mezi sebou. L: „To jsou naše věci, co si řikáme.“ P: „Počkej chvíli, musim mu něco říct.“ P:„Co jste si říkali?“ O: „Ále, nic“ „Proč mluvíš romsky?“ Ptal se jeden Rom druhého, který přišel za námi a začal s ním mluvit romsky. J: „Aby gadžo nerozuměl, co tomu má co rozumět.“

Vybudovali si při nezměněné fyzické vzdálenosti bezpečný prostor, ve kterém se mohli pohybovat nezávisle na přítomnosti výzkumníka. Znalost jazyka, takříkajíc domorodého, mohla tuto svobodu změnit. Pro typ výzkumu, kdy se výzkumník pohybuje v nebezpečném prostoru se mi jeví neznalost jazyka výhodou. Nedostanu informace, které mohou ohrozit moji bezpečnost, nedostanu tak informace, které mě mohou začlenit do komunity. Jsem udržován vně. Nikdy jsem nebyl tázán zda umím romsky (tento dotaz jsem dostal jedině od úředníků, nikdy ne od členů komunity). Bylo samozřejmé, že nerozumím. Nikdy nedošlo k nedorozuměním, všichni rozuměli dostatečně řeči, ve které byl rozhovor veden. Jsem přesvědčen, že pokud bych znal jazyk, nedostal bych se do prostoru, do kterého mi byl umožněn přístup, tak snadno. Déle by trvalo budování bezpečného prostoru, vymezování role. Prostory, které díky mé neznalosti jazyka mohly být obývány a sdíleny společně, by se staly při znalosti jazyka nebezpečné. Nutně by byly uzavřeny, patřily by pod kontrolu aktérů, kteří jsou zkoumáni. A strategie budování bezpečné zóny by tak při znalosti jazyka musela být jiná. Ještě je nutné upřesnit, co míním onou „znalostí jazyka“. Jde o znalost takovou, abych se byl schopen dorozumět. Abych byl schopen vést dialog. Nemyslím tím znalost žargonu, či slangu. Ten představuje většinou jen několik slovíček, či vět pro přesně definovanou věc, situaci, úkon. Netvoří samostatný jazyk. Znalost slangu je samozřejmě výhodou. Otevírá nový prostor pro porozumění situaci, otevírá důvěru, neboť ten, kdo zná slang se v prostředí již nějakou dobu pohybuje, není to jen povrchní zájem, ale znalost věci. D: „Joj, ty si pícháš jo, ty seš degeše, proč to nekouříš?“

26

R: „Čekam nástup, dostal jsem elpíčko.“ P: „Tyhle buchny maj jiný značení, místo čtyřicet ber šedesát.“ E: „Ta mi podělala zákazníka, je samej intrik.“

Takovéto věty se v rozhovorech začaly objevovat až po dvou letech pohybu v komunitě. Občas jsem byl překvapen, když bylo slangové slůvko použito. Jakoby se jednalo o zkoušku, která je zakódována mezi řečí. Pokud jsem rozhovor nepřerušil a nezeptal se, situace zůstala klidnou a plynoucí, rozhovor pokračoval bez zastávky pro vysvětlení. Nedrhnul, plynul. V takovémto případě mohlo být více času věnováno samotné popisované situaci, tématu. Výzkumník nemusel zastavovat výpověď či vracet se k jednotlivým slovům a žádat o jejich vysvětlení. Pokud k takovému vysvětlování došlo, zkoumaní se již většinou nedostávali zpět k situaci, měli mnohem více své věty a rozhovory pod kontrolou, vedli je „svým“ směrem. 4.7

DŮVĚRA Neklepat! Jen pro objednané!

Velikost prostoru závisí i na důvěře, kterou výzkumník vzbudil. Důvěra je něco, co se buduje stále. Nelze říci: „Teď mám tvoji důvěru a jsem za vodou. Mohu se chovat jak chci.“ Neplatí to v běžném životě, ani v prostoru zkoumaném. Důvěru je možné budovat tím, že do prostoru budu chodit pravidelně: L: „Že se vám sem chce chodit v takové zimě, to já bych byla doma.“

Tím, že výzkumník používá stejných prostředků jako členové komunity, v tomto případě zejména prostředků MHD: J: „Byli tady nějaký sociální pracovníci, ale přijeli autem a hned zase odjeli, ani nevystoupili. To s váma se dá povídat.“

Důvěru je možné budovat nejen samostatně, ale i za pomoci osoby, která je v komunitě známá, která kontakt zprostředkuje, domluví. Někdy tento člověk vykoná práci za výzkumníka, aniž by ten o tom věděl: K: „Ahoj, my jsme...“ H: „Jo, já vás znám, T mi o vás říkal.“

A v tomto případě není nutné vysvětlovat roli a budovat prostor. Již tak bylo učiněno a kontakt navazuje na předcházející kontakty s jiným členem komunity. Důležité je upozornění, které formulují ve své práci Williams a Dunlap (1992). Při uvedení do prostoru někým jiným je zapotřebí již být obeznámen s hierarchií prostoru. Někdo, kdo je na žebříčku důležitosti níže, nebo někdo, kdo má sám problém se v komunitě udržet, vás nemůže uvést do prostoru a zvýšit vaši důvěru. Naopak, může vaši dosavadní pozici ohrozit. Příkladem může být situace, kdy prostitutka zprostředkovává naše setkání se svým ochráncem: „Tak to jsou voni.“ Ilona nás zavedla na druhou stranu ulice a představila svému ochránci, pro kterého již několik měsíců měnila injekční stříkačky. Stojíme před člověkem, který se dívá někam vzhůru, vůbec ne na nás, vůbec nereaguje na naši přítomnost. „Tak my přijdem až budeš mít lepší náladu,“ ukončuje kolega kontakt a my odcházíme.

27

„Ahoj, tohle je kámoš, má problémy se žílama.“ Tak nás představuje jeden ochránce druhému, stejnému, který s námi v přítomnosti Ilony nemluvil. „Tady to mam.“ Vyhrnuje si bundu, ukazuje absces a začíná mluvit o tom, jakým způsobem k němu přišel.

Kontakt v druhém případě měl úplně jinou atmosféru, od tohoto setkání nás tento ochránce zdraví, sám si mění. Vymezení role je také velmi důležitým činitelem při budování důvěry: „Dobrý den, my sem chodíme pravidelně, dáváme holkám kondomy, děláme testy na AIDS, neubližujeme jim, ani nejsme policajti. Můžete nás tu potkat každý pondělí a středu.“

Pracovníci se zde vymezují pozitivně především jako pravidelní návštěvníci, to znamená známí dalším členům komunity, také jako zprostředkovatelé či poskytovatelé pomoci (kondomy, testy). A vymezují se i negativně. Zaprvé jako neubližující dívkám, což může být chápáno především jako vymezení se proti zákazníkům, kteří ženám ubližují. A druhým negativním vymezením je zdůraznění odlišné role od role policistů. Je zajímavé, že takto pojaté odlišení jsem nalezl i v jiných studiích: „I´m OK and no cop“ (Williams / Dunlap, 1992). Jak mi potvrdil jeden dealer heroinu, se kterým jsem se setkal po jeho tříletém pobytu ve vězení. R: „Když jsem tě poprvé potkal, když si mě oslovil, tak jsem zahodil tři gramy, já myslel, že si policajt.“

Tři gramy heroinu mají cenu asi tak tří tisíc korun. Vymezení role tedy přijde mnohdy poměrně draho. Vymezení výzkumníkovy role v nebezpečném prostoru nemusí být trvalé. Pokud je výzkumník uváděn do komunity či do prostoru průvodcem (jinou osobou), může tato osoba přetlumočit roli jinak. Výzkumník může být představen jako máma, teta, sestra, jiný fiktivní příbuzný nebo jako autor knihy, znalec (Williams / Dunlap, 1992). Je důležité vědět o tomto momentu předem, být na něj připraven, nezačít v tomto bodě s vyjasňováním rolí s průvodcem i komunitou. Tím ztratí kredit průvodce i výzkumník. C:„Tohle je můj kámoš, chce se tě na něco zeptat, před ním můžeš mluvit.“ S:„Můžeš přijít k nám, já řeknu, že si známá z nemocnice.“

Tyto situace již v sobě zahrnují etický kodex výzkumného šetření, jestli jsem schopen zůstat v roli příbuzného, v roli kamaráda, jestli mohu „hrát“ roli společné známé z nemocnice z infekčního oddělení… Myslím si, že je dobré vyjasnit si s průvodcem jakým způsobem budu představen předtím, než se tak stane. A domluvit se s ním na pravidlech představování. Dalším fenoménem je humor. Humor dokáže rostoucí napětí neutralizovat, překlenout špatnou otázku, dlouhé ticho. Například na onu výše zmíněnou nabídku k sexuálním službám jsem odvětil: P: „Jo, klidně, ale musíš mi dát účtenku, aby mi to v práci proplatili.“

Na druhou stranu je nutné i při používání humoru pamatovat na to, že nejsem v rekreační zóně (Williams / Dunlap, 1992) na posezení u piva, ale že se pohybuji v prostoru, kde bývají znásilňovány ženy svými zákazníky, kde jsou prodávány drogy, kde mohou nastat problémy. Při analýze jsem byl překvapen, kolik situací začíná jakýmsi „tlacháním“, bezvýznamným povídáním třeba o počasí, o tom jak to dneska nejde, atd. Tato nějaká 28

konverzace je rozhodně lepší, než konverzace žádná (Williams / Dunlap, 1992; Girtler, 2001). Je udržován kontakt, interakce. Po takovém (jak se zdá nezbytném) úvodu teprve nastává čas na otevření dalších témat. Tomuto postupu odpovídá Goffmanův termín The form of talk, tedy pozicování a vyjednávání (Goffman, 2003). Účastníci rozhovoru zjišťují sociální pozici toho druhého, zjišťují důvod proč k rozhovoru dochází, nikoliv v rovině osobní (co mi chce říct), ale v rovině sociální (proč přichází, kdo ho posílá). V tomto čase, kdy se zdánlivě neděje nic zajímavého, je ten druhý podrobován zkoumání nejen jazyka, ale i vystupování, oblečení, aby byla určena správná strategie dalšího pokračování rozhovoru. 4.8

KRIMINÁLNÍ CHOVÁNÍ Nemluvte za jízdy s řidičem! Cestující jsou povinni se za jízdy držet!

Výzkumník se může také setkat s kriminálním chováním v mnoha formách. Jednou z nich je nabízení zboží. Za dobu pěti let mi bylo na bytech dealerů a drogově závislých a na ulici ochránci i prostitutkami nabízeno mnohé. Jednou z výrazně zastoupených položek byly drogy. Opět pro mě ze známosti zdarma. Jednalo se v podstatě o všechny dostupné druhy drog, nejvíce pervitin a heroin. Další nabízeným zbožím jsou mobilní telefony. Jsou zbožím malým a snadno přemístitelným z jedné kapsy či obchodu do kapsy jiné. Setkal jsem se i s mnoha kuriozitami, například s obrovskou, velmi starodávnou a velmi zachovalou sadou laboratorních závaží. Jeden z uživatelů drog nabízel pouze knihy. Později, když jsem jej potkal mě smutně oznámil, že mu byl do antikvariátů zakázán vstup... O těchto situacích nepíši proto, abych vyzvedl svoji morálku, své odmítnutí. Je ale dobré se před vstupem do takovýchto lokalit připravit na podobné situace a mít v zásobě několik způsobů, jak se k nim postavit. Například v případě nabízených drog mi pomohlo odmítnutí: P: „Ne, já lezu po skalách, pak bych nevěděl kde je nahoře a kde je dole. Díky, to ne.“

Tolik důležité není samotné odmítnutí, jako spíše způsob, jakým tak učiníme. Nedoporučuji odmítnutí s dovětkem hodnocení takovéhoto způsobu obživy či způsobu života. Důležité je, aby odmítnutí bylo přirozené a zapadalo do vzorce chování. Další situací, při které se výzkumník setkává s kriminálním chováním, způsobují informace, které získává v rozhovorech s respondenty. Jsou to například informace o tom, kolik, kde a u koho si ten který člověk z komunity obstarává drogy. Je možné takovéto výpovědi zastavit, kontakt ukončit. Není důležité vědět, že muž, který právě vešel do bytu, je dealer, jeden z největších v kraji, jmenuje se XY, bydlí tam a tam a přijíždí s heroinem každé pondělí v osmnáct hodin. Ale je důležité, že obyvatelé tohoto bytu mají kontakt na takového člověka, je důležité znát jakým způsobem se k němu dostali, atd. V těchto případech je velmi důležitý cíl výzkumu, který určuje hranice informací chtěných a nechtěných. Při zkoumání v nebezpečném prostředí je dobré si tyto hranice vymezit ještě před vlastním vstupem do prostředí. Nejvíce nebezpečným setkáním se s kriminálním chováním je setkání face to face, tedy tváří v tvář. Zde jsou možné v zásadě dvě reakce. Jednou z nich je oznámení všeho, k čemu člověk má oznamovací povinnost tak, jak je vymezena v trestním zákoně. Druhou reakcí je neoznamovat nic, vše pro dobro výzkumu, firmy. Sám jsem se ocitl v situacích, kdy mi byl ukraden mobil, kdy jsem se ocitl mezi dvěma peroucími se dealery drog, u napadení důchodce, u prostituce slečny, které bylo méně let než připouští zákon, byl jsem společně s kolegou napaden pistolí, ocitl jsem se v prostoru, v němž těsně před mým 29

příchodem zákazník znásilnil prostitutku, viděl jsem mnoho modřin, bití... Každou tuto situaci jsem posuzoval velmi pečlivě a nemám pevný návod na řešení. Ukradený mobil jsem neoznámil, přestože jsem věděl, kdo mi ho vzal. Kolega stejnou situaci oznámil policii. Nemyslím si, že lze interpretovat tyto události tak, že ten se zachoval lépe a ten hůře. Opět se dostávám k osobnosti výzkumníka, jeho hranicím a etice výzkumu. Při setkání s násilím je led výzkumu v nebezpečném prostoru nejtenčí. Při setkání s násilím lze použít jednu techniku, kterou jsem občas uplatnil, a která se mi osvědčila. Nehrát si na hrdinu, pamatovat na to, že jsem outsider a vzít nohy na ramena. Byl jsem potěšen, když jsem zjistil, že uvedenou metodu přiznává i někdo jiný (Williams / Dunlap, 1992). Při delším pobytu v komunitě lze situaci předvídat. Například pokud do vedeného rozhovoru s drogovým uživatelem vpadne jiný s tím, že mu zpovídaný dluží nějaké peníze. V mnoha případech se tato situace vyvine ve fyzický kontakt. Proto je dobré na nic nečekat a se slovy, že mám ještě něco na práci, urychleně opustit prostor. V tomto bodě, při setkání se s kriminálním chováním, s násilím, nelze určit žádná přesná pravidla. V konečném rozhodnutí výzkumník jakožto outsider, cizinec zůstává sám. Velmi nesouhlasím s Girtlerem (2001), který ve své práci předepisuje premisu nezasahování do prostoru, děj se co děj. Při této příležitosti cituje Roberta Ezru Parka. Toho, když se studenti ptali, jak by se zachoval v určité problémové situaci, řekl: „Not a damm thing. A moral man cannot be a sociologist (Ani ň. Morální člověk nemůže být sociolog)“ (in. Gritler, 2001). Já si naopak myslím, že může. Ale nechci tím nikterak snižovat hodnotu díla obou autorů, v mnoha bodech mého sociologického zkoumání se k jejich přístupu zkoumání sociální reality s pokorou hlásím. Téma by jistě vydalo na celou studii, ale to by tato práce nabrala trochu jiný směr. Další setkání pro výzkumníka vpravdě nepříjemné může být setkání s fámou. Najednou se někde z ničeho nic objeví tvrzení, že nejste výzkumník, ale policista, neboť ten byt, ve kterém jste se včera pohyboval, dnes navštívila policie. Takto obviněn jsem byl nejednou. Najednou se někdo zeptal, někdo nepřišel na smluvenou schůzku, přešel na druhou stranu ulice. Fáma se na jedné straně vyznačuje svojí nejednoznačností a na straně druhé anonymitou původu (srovnej Kapferer, 1992). Oba faktory působí ve prospěch výzkumníka, protože fáma tak nemůže zasáhnout celou komunitu. Vždy se najde někdo, kdo jí neuvěří. Od tohoto místa je nutné začít znovu. Znovu budování důvěry, znovu nastavování bezpečného prostoru a analýza všech tvrzení o fámě, ke kterým se dostanete. Je důležité s fámou nebojovat, vždyť není jednoznačná, tak to ani nejde. Je důležité mnoho se na ni neptat, neboť nemá původ. Je dobré ale vyslechnout, co vám kdo o fámě poví, protože patří do zkoumaného prostředí. Zvláštním druhem fámy je propuknutí psychické nemoci, které se může objevit zejména u uživatelů pervitinu. U některých lidí může v důsledku užívání pervitinu nastat toxická psychóza, slangově nazývaná „stíha“. Toto slangové označení nejlépe vypovídá o obsahu této poruchy. Člověk se cítí být stíhán okolím. Okolí zpravidla představuje někoho, koho se uživatel nejvíce bojí, nejčastěji policisty. Vidí je všude, všichni jej sledují, poslouchají, povídají si o něm. Je to stav, který souvisí s užíváním drogy, ale zůstává i po odeznění jejího účinku. Jedinou pomocí je hospitalizace dotyčného v nemocnici. Dostal jsem se do situace, kdy mi jedna slečna zavolala na mobil, proč jí stále volám (nevolal jsem) a proč jí stále sleduji (nesledoval jsem). Vysvětlení chtěla ústní, na smluvenou schůzku opravdu přišla velmi vyděšená, s tím, že ji všichni v okolí sledují. V těchto okamžicích nepomůže rozmlouvání, ani vymlouvání, ona (on) vám neuvěří. Pokládám zde za důležité upozornit i na tuto situaci, protože je dobré předem si promyslet řešení situace.

30

4.9

ODMĚŇOVÁNÍ RESPONDENTŮ Přepočítejte si vrácené peníze u pokladny, na pozdější reklamace nebude brán zřetel.

Dalším problematickým bodem je odměňování lidí, se kterými probíhají rozhovory. Ericskon (2000) při rozhovorech se ženami živícími se prostitucí a užívajících heroin dal každé z žen 20 $, jídlo a pití. Sám jsem byl při výzkumu skryté drogové scény (1998) instruován, že přímá platba nikoli, ale útrata v hospodě nebo za cigarety ano. Opět neexistuje žádný předpis, který by jednoznačně zakazoval či naopak doporučoval placení či neplacení za rozhovory. Při studiu těchto přístupů se mi zdá, že klíč vede směrem k délce výzkumu. Pokud se jedná o výzkum dlouhodobý, kdy je v rámci prostředí navázáno mnoho kontaktů a je čas na vytvoření vztahu mezi příslušníky komunity a výzkumníkem, potom se domnívám, že není nutné přikročit k placenému kontaktu. Naopak mohlo by se stát, že se zkoumaný urazí. Buď proto, že je odměna vzhledem k tomu, jaký výdělek má ona/on, příliš malá, nebo přestane věřit tomu, že výzkumník je veden skutečným zájmem a nikoli grantem. Pokud ovšem je třeba do komunity proniknout rychle, potom je možné kontakt vykoupit. Spíše než samotné peníze, bych volil spíše cigarety nebo kávu (srovnej např.: Ericskon, 2000; Girtler, 2001; Williams / Dunlap, 1992; May / Harocopos / Hough 2002 a další). Při rychlém proniknutí do zkoumaného prostoru je větší možnost vystavit se nebezpečí, neboť není čas na rozpoznávání chování, pravidel a zvyklostí ve zkoumaném prostoru. I to je třeba v zamýšleném výzkumu uvážit. 4.10

POLICIE Tašky ukažte na vrátnici bez vyzvání. Visačka budiž nošena viditelně!

Pokud výzkumný cíl zavede výzkumníka do nebezpečného prostoru, dříve či později se dostane do kontaktu s policií. Kontakt s policí může být různý. Jeden z možných popisuje Williams (Williams / Dunlap, 1992). Jednou v noci se procházel po ulici ve čtvrti, kde se prodávaly drogy. Zastavilo policejní auto a policista se zeptal, proč se zde potlouká a kupuje drogy, proč je nekupuje v místě, kde bydlí. Zadržel jej a přitiskl na kapotu auta a prohledal. Když nenašel drogy a zjistil, že bydlí o dva bloky dál, propustil jej. Tento kontakt s policií byl nakonec velmi úspěšný pro vstup do komunity, neboť jej viděli dealeři drog a přesvědčili se na vlastní oči, že výzkumník není policista. V téže studii (Williams / Dunlap, 1992) je uveden případ Incardiho (na základě ústního vyprávění), který byl zadržen v domě uživatelů a distributorů drog, odvezen na policejní stanici, tam držen pět hodin a propuštěn. Kontakt s policií je možný v několika rovinách. Především se jedná o kontakt policie z oblasti vyšetřování drog, jak je uvedeno v předchozích případech. Další možnou složkou policie, se kterou je možné přijít do styku, je mravnostní policie mající na starost oblast prostituce, pornografie, mravnostní trestné činy. Mnohem pravděpodobnější kontakt je ale s policií, která působí v terénu, a která do něj vyjíždí z místního oddělení policie, a také s policií městskou. Pravděpodobnější proto, že tyto složky policie jsou uniformovány a tedy viditelnější než členové speciálních oddělení a tato viditelnost je policisty aplikována a využívána při kontrole prostoru. Při těchto kontrolách se setkáváme především s tím, že uniformovaní policisté nevědí o našem působení nic ať již je tato nevědomost produkována samotnou policií cíleně (potrápit výzkumníka) nebo pouhou zapomnětlivostí. Je to však setkání v terénu především s žitým světem policie (Behr, 2003), který je v mnohém odlišný než poněkud oficiálnější svět kanceláře: 31

„Prý budete dělat tu terénní sociální práci, můžete přijít k nám si o tom popovídat?“Takto jsem byl osloven na počátku svého působení v pozici terénního sociálního pracovníka jedním z policejních specialistů. Samozřejmě šlo o předávání informací. Pokud získám informace o drogách, bytech, osobách, potom je mám předat policii. S dovětkem, že si mohou informace o tom, kde se budu pohybovat zjistit a mohu mít problémy, pokud informace nepředám.

Informace zde předběhly působení terénních pracovníků v lokalitě. Jednání policejních specialistů tak mělo především „preventivní charakter“. K žádnému dalšímu kontaktu již nedošlo. Ale to zřejmě proto, že na rozdíl od Williamse a Dunlapa (1992) se pracovníci stýkali především s uživateli drog, zatímco výzkum amerických etnografů byl zaměřen na dealery. Situace, které se staly v Americe, jsou tedy v případě shodně zaměřeného výzkumu velmi pravděpodobné i zde. Možné strategie jsou dvě. Jedna z nich je před započetím vlastní terénní práce, vlastního terénního výzkumu, kontaktovat a informovat policii. Je nutné informovat jak policii České republiky, tak i policii městskou, pokud se v dané lokalitě její příslušníci pohybují. Seznámit je s cíly výzkumu, strategiemi, pohybem v lokalitě. Druhým postupem je možnost neinformovat a při případných problémech nevypovídat, nechat se zatknout a až na oddělení při výslechu uvést, že jsem výzkumný pracovník, zavolat vedoucího výzkumu, a ten společně s právníkem zajistí další kroky. Tento postup je shodný se strategií popisovanou v rámci výzkumu drogové scény v New Yorku etnografy z Vera Institutu (srovnej Williams / Dunlap, 1992). Je zajímavé, že tento postup nebylo nutné v rámci celého výzkumu použít, ale osvědčil se při výzkumu následujícím, kdy se etnografové věnovali problematice AIDS (tamtéž). Což znamená, že jej není nutné zužovat jen na drogové prostředí. V terénní sociální práci se v současné době oba přístupy kombinují. Je běžné, že terénní sociální pracovníci mají průkazy, kde je uvedeno co dělají, instituce pod kterou pracují a možnosti kontaktu na vedoucí instituce, jsou dokonce opatřeny i fotografií pracovníka. Kopie těchto průkazů je dána k dispozici policii. Navíc mají instituce vypracován manuál pro styk s policií, kde je uvedena osoba (většinou vedoucí zařízení), která kontaktuje právníka (ve většině případů již smluvně vázaného předem), a která jediná poskytuje informace. Pracovníci jsou instruováni nevypovídat. Samotné setkání s policií se nemusí primárně týkat právě výzkumníka. Výzkumník zde může být v roli pozorovatele, který je následně předvolán svědčit. Ale to se znovu dostávám oklikou k začátku, k zasahování výzkumníka do zkoumaného prostoru. 4.11

KONEC VÝZKUMU NEZNAMENÁ KONEC NEBEZPEČÍ Po 22. hodině zamykejte dveře! Alkohol na pracoviště nepatří!

Tak, výzkum v terénu skončil, čeká mě teplo kanceláře, veškeré nebezpečí jsou zdárně za mnou. To je velký omyl. V kanceláři nebude výzkumník celý zbytek života, také musí vyjít nakupovat, vyvést manželku do společnosti, syna do kroužku a jít do hospody. Prostě pohybovat se po městě. A přestože nenavštíví nebezpečný prostor okraje města, přesto výzkumník potká „své“ respondenty. Setkání s lidmi ze zkoumaného prostředí je jev, který není zcela zanedbatelný. Mnohokrát se mi stalo, kráčeje s kočárkem na procházku, že jsem byl osloven bezdomovcem, nikoli kvůli poskytnutí peněz, ale se zájmem o rozhovor: R: „Co to vezeš?“ J: „To je tvý?“ H: „Hezký, kluk?

32

R: „Ukaž, ten je hezký, ještě děláš ty rozhovory? Pamatuješ si na Frantu, tak ten sedí.“

Mnohdy to opravdu není příjemné, zvláště děje-li se to na místě, kde je nashromážděno více lidí, například na zastávce tramvaje. Výzkumem v nebezpečném prostředí se z výzkumníka stává osoba diskreditovatelná (Goffamn, 2003). Po kolejích za plného provozu kráčel muž pod vlivem drog, nevnímající žádný dopravní prostředek, ani lidi, kteří jej pokradmu sledovali. Byli tři hodiny odpoledne, rušná hlavní ulice. Muž, se kterým jsem se setkal kdysi dávno a pamatoval si jej, se neomylně přiblížil až ke mě. „Ahoj“, zahulákal na celou ulici, takže i ti, kteří mu nevěnovali pozornost, se otočili, „potřebuju přepsat pas.“ Naštěstí v tomto momentě přijela tramvaj, takže jsem nastoupil: „Jedu, ahoj, nemám čas.“ „Ahoj, ozvi se,“ neslo se za mnou. Udivení lidé si mě prohlíželi ještě v tramvaji. Mnozí si šeptali...

Dodnes nerozumím tomu, proč jsem byl zařazen do role padělatele pasů. Ale z oné tramvaje jsem na následující zastávce urychleně vystoupil. Ano já vím, tímto chováním jsem jenom „podepsal“ svoji novou roli. Nejinak je tomu v případě, kdy jedu domů a přistoupí lehká dívka, jedoucí do práce ve svém pracovním ošacení. Přisedne si a povídá. Nastupujícími cestujícími jsme identifikováni jako dvojice, tedy ochránce a prostitutka. Tyto situace jsou spíše úsměvné, ve stejném úsměvném duchu o podobných píše i Girtler (2000), ale jsou i vážné věci, které mohou výzkumníka potkat po skončení výzkumu. Pohyboval jsem se v bytě, kde jsem sbíral informace o romských uživatelích drog. Výzkum či práce v této lokalitě skončila, kontakt s obyvateli bytu jsem přerušil. Po půl roce vyšel v místním tisku článek o bytě, kde byla umučena žena, které tento byt patřil. „Nájemci“ ji drželi ve skříni, topili ji ve vaně .... Dvojice později byla odsouzena k devíti a čtyřem letům odnětí svobody. Tato informace mne dostihla až půl roku po skončení výzkumu a způsobila několik bezesných nocí. Takovéto situace potom ve výzkumníkovi „zůstávají“, těžko se jich zbavuje. Praxe v sociální práci je taková, že o situacích se hovoří s odborníkem z řad terapeutů, psychiatrů, lékařů (o styčných bodech v kvalitativním výzkumu srovnej: Chenail, 1991, 1996). Nástroj se odborně jmenuje supervize. Sám jej pravidelně využívám a myslím si, že je to nástroj užitečný a očisťující. 4.12

NEBEZPEČÍ ODJINUD? Přejděte na protější chodník. Čerstvě natřeno!

Nebezpečí nemusí přijít jen ze strany prostředí, které je zkoumáno. Může také vzniknout až po publikování výsledků výzkumného šetření, až po zveřejnění faktů, které většinová společnost nechce slyšet, vidět, přijmout. V této souvislosti bych rád upozornil především na debatu o výzkumu Cathrin Shauer: Děti na ulici, která byla uveřejněna v říjnu 2003. Knihu se mi dosud nepodařilo získat, takže vlastně o ní nemohu psát, ale v tomto případě nejde ani tak o knihu samou, jako spíše o mediální přestřelku, která díky ní započala. Publikace je o dětské prostituci v českém pohraničí, kterou zkoumala německá socioložka Catrin Shauer. Bezprostředně po jejím představení v Německu (které proběhlo pod záštitou manželky německého prezidenta Christine Rau) se ke knize (výsledkům sociologické studie) vyjádřil ministr vnitra České republiky, který dokonce vyhrožoval autorce žalobou, a také mnoho politiků, kriminalistů, sociálních pracovníků, policistů. Všechny hlasy lze shrnout do společného jmenovatele: lži a pomluvy, žádný vědecký výzkum. V celém tomto mediálním diskurzu chybí jediný hlas sociologa, který by 33

analyzoval knihu z hlediska odborného nebo který by analyzoval diskurz o této knize (k tématu např.: Čulík, (2003); Komárek, (2003); Senková, (2003); Kedroň, / Pokorný, (2003); Steiner / Tvarůžková, (2003); atd.). Jakoby prostředí dětské prostituce bylo tabu i pro sociology. 4.13

SHRNUTÍ Hasiči 150 Záchranná služba 155 Policie 158 Městská policie 156 Jednotné evropské číslo tísňového volání 112 Tísňové linky lze použít zdarma i z mobilních telefonů!

Dlouho jsem váhal jakým způsobem celý text uzavřít, shrnout. Pomohla mi náhoda, která se stala právě v období psaní tohoto textu. S novou kolegyní jsme procházeli prostorem pouliční prostituce. Bylo to její první setkání s nebezpečným prostředím. Poté, kdy jsme v kanceláři seděli nad zápisy, jsem se zeptal, co jí překvapilo. Odpověď byla stejná jako u předchozích kolegů a kolegyň: „To, že se s nimi dá mluvit, že jsou přístupní, že to proběhlo v klidu.“ Překvapila ji bezpečnost v nebezpečném prostoru, překvapila ji všednost v prostoru nevšedním. Proto chci na závěr znovu upozornit, že situace v textu byly sbírány déle než pět let, jsou součástí více než stostránkových field notes a poznámek z nebezpečného prostředí. Ano, v nebezpečném prostoru vládne všednost, situace bezpečné a obyčejné převládají. Parafrází docenta Chocholouška z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje, lze říci: „Omlouvám se, ale tyto situace se v dějinách našeho ústavu staly dvakrát, opravuji třikrát v jeho historii.“ Největším nebezpečím pro výzkumníka je hledání takovýchto „velkých“ situací, protože pro ně začne přehlížet situace malé, všední. A tohle pravidlo platí v jakémkoli prostoru. Nespokojený návštěvník: „No Máňo, drž se při mě, takovýhle situace, co nás to čeká. No radši se nejdřív najíme. Ale neboj, uvidíme, jestli to uvidíme.“

34

5.

INSTITUCE Pan Krbec: „Nyní ještě prosím o trochu strpení. Využijeme toho, že netrpělivý návštěvník usedl ke svačině, kterou mu Máňa připravila a má plnou pusu, takže nás nebude rušit. Rád bych vám ještě přiblížil pojem instituce.“ Nespokojený návštěvník: „No, to je přece třeba ehm, ehm, ehm, fabrika, né, ehm, kuc, kuc..“

Pokud si ještě vzpomínáte, první pohled na instituci byl pohledem z rozhledny. Toto místo jsem nezvolil náhodou. Z rozhledny totiž nikdo nezapochyboval, že shlížíme na instituci. Je to podobné, jako když jsme se v dětství dívali na mraveniště. Nikdo nepochyboval, že všichni mravenci přesně vědí, co, kde a jak mají dělat, aby mraveniště bylo mraveništěm. Tahali předměty, vynášeli vajíčka, pospíchali, zastavovali se a zdravili se... Viděli jsme instituci mraveniště. Dnes již víme více i o neviděném - o bojovnících, o královnách, chůvách, i o mravenci Z. Ale stále rozplétáme složité vztahy vzájemnosti. Jakým způsobem jsou spolu, v jakém zájmu kooperují, jsou opravdu tak sehraní a co to vlastně hrají? Jakým způsobem je utvářen a udržován „pracovní konsensus“ instituce? Stejné otázky si pokládám i nyní ve spojitosti s místem, které vám představuji. Viděli jsme z rozhledny všechny aktéry? Viděli jsme jejich činnost? Co je spojuje kromě času a prostoru? Tyto otázky nahlížím skrze pojmy instituce a organizace. Pojem instituce je velmi široký, zahrnuje jak instituce klasické, tak i jakékoli jednání, souhrn sociálních praktik (Kabele, 1998). V této práci vycházím z obecné Giddensovy definice: „Instituce je seskupením lidí, neosobního charakteru, které vzniklo s konkrétním záměrem (Giddens, 2003)“, ve které je důležitý společný cíl. Institucí rozumím útvar, který se nachází v čase a prostoru, který má nějaký cíl, a který jsem nazval instituce TRASA s.r.o. Organizace jsou potom jednotky, skupiny, které v daném čase a prostoru můžeme potkat, které produkuje instituce, a které produkují instituci. Organizace jsou dílčími články instituce, které v prostoru instituce kooperují, interagují a vytvářejí instituci především směrem dovnitř, v modu být. 5.1

ORGANIZACE A JEJICH AKTÉŘI Abychom se v mraveništi instituce neztratili, navrhuji se nejprve seznámit s jednotlivými organizacemi a jejich aktéry. Pohled na organizace je možný různým způsobem. Je možné zkoumat například jejich vývoj, tak jak to činil Max Weber, je možné zkoumat vztahy uvnitř organizací z hlediska formálnosti jako Peter Blau, nebo z hlediska moci jako Michel Foucault. Těmito přístupy bychom se ale pro změnu mohli ztratit v organizacích, práce by nabyla na rozsahu a vedla jiným směrem. Směrem od času a prostoru instituce do času a prostoru organizací, což není vždy totéž. Hlavními kategoriemi zkoumání tak budou prostor a čas, ohraničený institucí t.j. prostorem výskytu jednotlivých organizací v TRASE s.r.o. a časem zkoumání. Organizace v tomto čase a prostoru provádějí nějakou činnost, nějakým způsobem fungují. Tato činnost je třetí kategorií zkoumání organizací. V rámci této činnosti je předáváno „vědění“, jakási kompetence k výkonu této činnosti. Je to pro členy organizací sdílená a důležitá kategorie, neboť umožňuje určit míru zasvěcení do organizace i celé instituce. Smyslem této kapitoly je objasnit roli jednotlivých organizací a jejich aktérů, nechat je zazářit v bodovém světle, zamířit objektivem přímo na ně, dopřát oněch pověstných patnáct minut slávy každému z nich.

35

5.1.1

PROSTITUUJÍCÍ OSOBY Hindové, kteří potkali prostitutku na ulici to považovali za dobré znamení, náhodné setkání s vdovou však bylo negativní (Ringdal, 2000).

Pouliční prostitutka je osoba, která poskytuje sexuální služby za úplatu na ulici. Tak zněla definice, kterou jsem objasnil v předcházejících kapitolách, a se kterou budu v této kapitole pracovat podrobněji. Osobami, které poskytují sexuální služby za úplatu, jsou v této práci výhradně ženy. Výhradně, s jedinou výjimkou. Za celou dobu zkoumání jsem v lokalitě nepotkal žádného muže. Jen jedna osoba je tak nějak stále ještě nezřetelná a asi již zůstane nezařaditelná. Představila se jako Markéta. Oblečena v minisukni, silonkách a kozačkách. Obličej výrazně namalovaný. Nikdy se nerozvinul žádný rozhovor delší, tematický, kontaktována byla jen dvakrát. Jen pozdrav a vysvětlování ze strany sociálních pracovníků, co dělají. Proč ona pochybnost? V obličeji bylo více pudru, než je obvyklé u žen. Hlas byl zastřený. Pohyby mužské, přehánění „hnusu“ nad injekčními stříkačkami. K: „Fuj, no to né, z toho já mam strach, injekce, máma je zdravotní sestra, z toho já mam strach.“

Vše doprovázené výraznou gestikulací. A ještě jedna situace byla zajímavá. „Nabízíme testování na HIV, žloutenku, syfilis. A také gynekologické prohlídky.“ Výrazný úsměv: „No to bych chtěla. Já se ozvu.“

Nikdy víc se zde ona osoba neobjevila. Stala se předmětem diskuzí sociálních pracovníků: P: „Byl to chlap?“ „Já si myslim, že jo.“ Odvětil sociální pracovník. „Já nevim.“ Odpověď sociální pracovnice. „Měla ženský nohy.“ Soudil sociální pracovník. „Byla namalovaná, aby zakryla vousy, byl to chlap.“ Jiná sociální pracovnice.

A tím je kontakt ukončen. Je omezen prostředím, neboť kontakt proběhl v noci, za snížené viditelnosti. Byl uskutečněn jen dvakrát. Zde může přijít výtka, že omezení je způsobeno především tím, že kontakt proběhl se sociálními pracovníky, ale popravdě řečeno, nejsem si jistý, že bych jako terénní výzkumník byl schopen se v takovéto situaci zeptat na pohlaví, a je otázka, zda bych tuto odpověď dostal. Prostě herec přesvědčil publikum, obstál ve své roli. Velmi dovedně zahrál svůj part a publikum nemůže rozpoznat, jestli v následující části své úlohy před jiným publikem (zákazníkem) sehraje svůj part se stejnou bravurou. Ponechal si své tajemství dovednosti hraní. Tímto je učiněno výjimkám co jejich jest a v následujících kapitolách se budu zabývat jen prostituujícími ženami. 5.1.1.1

Prostituující ženy a čas Čas se v různých formách v rozhovorech objevuje vlastně nejčastěji. Je všudypřítomný (jak už to u času bývá). Je určující (společně s prostorem) pro činnost na scéně, pro samotnou hru. Lze rozpoznat čas přírodních období, kdy herec podstupuje hlavní souboj se zimou, deštěm a větrem, zatímco kostymérka je neoblomná a nutí herce dodržet předepsaný kostým. Existuje čas biografický, který rámuje kariéru herce, kterého tak nutí se rozmýšlet zda přijmout angažmá v kamenném divadle (erotický klub) a opustit pouliční divadlo, nebo odejít s přibývajícím věkem ze scény a živit se dabingem (sex po telefonu). Existuje čas biologický, čas ženy, čas a cyklus rodinný, kdy je podstupován souboj kariéra versus rodina a přijímány jsou výhradně noční služby, kdy děti spí. Je zde čas pracovní, který přináší výdělek a doba stání, prostojů. Existují stálí odběratelé, na které 36

je spolehnutí, a s jejichž financemi je plánován finanční a splátkový kalendář. Existují jednotlivá vystoupení a také delší štace, zájezdy, v nichž se nejen hraje, ale i je čas na zábavu. To vše je spojeno s kategorií času. Jedním z nejdůležitějších časů je čas přírodní – čas ročních období. A nejen v rozhovorech, ale z pozorování je zřejmé, že i počet prostituujících žen kolísá dle ročních období. Tohoto jevu si všiml i Jan Neruda, ve svém fejetonu (in Lenderová, 2002), kde upozorňuje na menší počet prostitutek v zimním období. A přestože je počet žen v zimním období nižší, zima je v rozhovorech zastoupena nejvíce. G: „To je dneska ale zima, co?“ R: „Včera sme tady stály v tý vánici, ve dvě se nám začaly dělat rampouchy na vlasech, řidiči z nás měli srandu, to bylo hrozný.“ D: „To je dneska zima, co?“ Včera byla ale větší.“ Ne, dneska, je to nejhorší.“ (dle teploměru včera –15ºC, dnes –8ºC).

Zima je definovaná hlavně přítomností: Teď, dneska, je. Včerejšek je zapomenut, přestože exaktní měření teploměrem vykazuje nižší hodnoty. Je to také proto, že včera, minule, byl herec za svoji roli odměněn. Přišlo publikum, byla vyplacena gáže. Ovšem pokud toto nenastane, je zima prožívána hůře. Prožité zmrzlé okamžiky se sčítají a definují dokonce i konec kariéry prostitutky: V průběhu kontaktu se W. zmínila, že půjde do klubů. M: „Kvůli zimě?“ W: „Já chodím na zimu vždycky do klubů.“ M: „Tak co jak se máš?“ H: „Je pěkná zima. …půjdu do klubu.“ H: „Přes zimu půjdu do klubu a na jaře to zkusím jak to půjde a uvidim. Stejně tu přes zimu nestojim.“ V: „To je kláda co?“ M, K: „No je pěkná zima.“ L: „Budu tu jen do zimy, dýl ne. Já vim, to už jsem řikala loni.“

Jenomže konec kariéry kvůli zimě opravdu nenastává. Občas některá z žen spíše vezme jiné angažmá – erotický klub, internet, ale konec kariéry prostituce jsem u žádné z žen s nastupující zimou nezaznamenal. Přestup do jiného angažmá, kde je tepleji, ovšem není dopřán všem ženám z TRASY s.r.o. Je k tomu nutné několik předpokladů. W: „Já chodím vždycky do klubů.“ M: „A kam půjdeš?“ W: „Buď do Železný Rudy nebo k Chebu. Ještě nevím rozhoduju se mezi těmi dvěma.“ P: „A co tady?“ W: „To ne, tady znám všechny majitele.“ M: „Všechny?“ W: „No taky už to dělám nějaký ten pátek.“ P: „A nebojíš se jít do těch nových klubů?“ W: „Ne, on mi to dohodil majitel toho klubu dole. My se už dlouho známe. Stačí zavolat a on mě hned odveze. Já jsem u něj pár let dělala, tak se známe dobře.“ P: „Proč nejdeš k němu?“ W: „To by nefungovalo. To by jsme se sežrali, já jeho a on mě. To nejde.“

37

Nutná je znalost prostředí a v období přestupu být bez ochránce, manažera, který by požadoval odchodné. Pokud žena ochránce má, potom je změna nikoli místní, ale do jiného města především tajná: H: „Dana zdrhla do Prahy. Tady s barmanem (a ukázala na bar, před kterým stávají).“ K: „Třeba tam udělá štěstí...“ H: „Pěkný štěstí! Akorát že nestojí tady pro sebe, ale v Praze pro něj. Je blbá.“

Nejedná se tedy o přestup, ale o zdrhnutí. Zdrhnout lze jen za lepšími podmínkami. V současném angažmá působila problémy především zima. Přišla zmrzlá, a potichu se ptala: D: „Dáte mi kondomy?“ Pa: „Jak je?“ D: „Nic moc.“ Pa: „A důvod?“ D: „No nemáme kde bydlet.“ Začala brečet a pomalu poodešla za nás. Pe: „Tak Ahoj.“

Ztráta bydlení v zimě je citelná věc, navíc se D. v tu dobu starala o svojí dceru (3 roky). Tato ztráta bydlení měla ještě jinou funkci. Ztrátou bydlení se oslabila role ochránce, manažera, principála. Stal se tím, kdo se neumí postarat. Proto v předcházející situaci je převodní pákou z TRASY s.r.o. do jiné organizace barman, který zároveň nahrazuje bývalého ochránce. Je někým, kdo dokázal zajistit bydlení a tím i konec zimy. Možným důvodem, proč v zimě prostitutky nekončí svojí kariéru, je v tomto období často zmiňovaný nedostatek peněz. V zimě často „nejdou kšefty.“ Nelze tak našetřit na přechod do jinam, do světa neprostitučního. J: „To je zima a vůbec to nejde.“ K: „Stojí nás hodně?“ P: „V týhle zimě mnoho ne.“ K: „No a vůbec to nejde.“ P: „Jsi nějak naštvaná?“ L: „Nejdou kšefty a je mi zima.“

Dostatek peněz je v létě, proto se objevilo i léto jako období konce kariéry: P: „Tak co jak dlouho tu plánuješ být?“ L: „No už končim. Pojedu na dovolenou a končim. Přece tu nebudu stát věčně.“ M: „Z. k tomu ještě říkala, že už skončí – ještě léto a konec.“

Vydělat na přechod do jiného světa do jiné instituce. Určit si dobu odchodu, přestože již několikrát byl odchod zrušen. Udržovat pevný bod. To jsou náročné úkoly, které se již několikrát nezdařily, a které nestačí vymezit časem lidským, datumově. Je k tomu nutné pozvat přírodu. Léto a zima. To jsou pevné body, které jsou a budou, kolem kterých je možné soukat pavučiny vyprávění a příběhů. Ale ještě se zdržíme v zimním období. Zima je v této profesi opravdu citelná, sváří se s oblečením, kdy je třeba co nejvíce ukázat z prodávaného zboží a zároveň toto zboží chránit před nákazou, nemocí. Protože každá nemoc znamená ztrátu výdělku. Datum: 15.1. 2002, teplota: -2 , vítr, čas 21:50.

38

Situace: J. stála u hřbitova v kraťasech, kotníkových botách a černých podkolenkách ke kolenům. P: „Začalo jaro?“ J: „No, ty jo.“ L: „To pod tím nemáš ani silonky?“ J: „Ne.“ L: „Ale to nastydneš.“ J: „Když chce člověk peníze, tak musí něco vydržet.“ Renata byla oblečená v kraťoučkých bílých kraťasech a v svítivě zelené bundičce do pasu, k tomu měla bílé sandály na tlustém, vysokém podpatku. R: „Dneska je pěkná zima. Se máte, jste v teple.“ M: „To se musíš teple oblíct.“ R: „No já se převleču do kalhot.“ V: „To je kláda co?“ M, K: „No je pěkná zima.“ V: „Máte gumy? Nedaly byste mi aspoň dvě?“ M: (dala jsem jí je) „Máš hezkou bundu, s kožíškem, ta je teplá co?“ V:“ No ta je stará už..., mám k tomu ještě doma kapucu, ale tu si vezmu až bude větší zima.“

Všechny tyto situace jsou obyčejné. Je zima, člověk musí být v práci, někdy se může přiobléknout, ale kdo někdy pracoval venku v mrazu více jak osm hodin denně ví, jak málo to pomůže. Vydržet se to ale kvůli penězům musí. Kostýmy v tomto divadle hrají velmi důležitou roli. Nesmíme totiž zapomenout, že většina publika divadlem projíždí. Takže publikum neslyší, ale vidí. Kostýmy jsou vidět, způsobí zájem či nezájem, přibrždění či odjezd. Garderobě je věnována velká pozornost, nejen ze strany samotných herců, ale jak ještě ukáži i ze strany divadelních principálů. Dalším přírodním časem zaznamenaným v rozhovorech je čas denní a noční. J: „To musíte přijít ve dne, to tu stojí jiný holky.“ Y: „Já přijíždím až v noci. Přes den, to bych se sem neodvážila. Ještě mi někdo uvidí.“ Z: „Odkdy? Od deseti, když je tma. Ve dne ne.“

Čas denní vyděluje ženy, které mohou být viděny, které jsou denním světlem kategorizovány jako prostitutky, od nočních, které přijíždějí pracovat až v čase, kdy vidět nejsou. Kategorie viděné je zde zcela vztažena ke společnosti, nikoli k zákazníkům. Vyplývá to i z pozorování v situacích, kdy kolem žen projíždí MHD. Většina z nich se otočí, schová zrak, aby neviděly a tím i vidět nebyly. A také například z toho, že mnoho z nich si na své pracovní místo přiváží igelitovou tašku s pracovním oděvem. I tím oddělují pracovní, tedy neviděné, od volného času, kdy jsou vidět. Oblečení pracovní je naopak určeno pro zákazníky, tedy pro ty, kteří mají vidět. Tímto dochází k dalšímu dělení času na pracovní a soukromý. Tato zónace vztahu intimní sféry, soukromí a pracovního prostoru je utvářena i v jiných zaměstnáních, není samozřejmě danou. Každý zaměstnanec má svůj intimní prostor v pracovním prostředí, například skříňku, zásuvku, kout, kde má uloženy soukromé věci. Účastníci, spolupracovníci, vedoucí tento prostor vytvořený pracovníkem spoluutvářejí a tím i oddělují. Zde rozhraní veřejného a osobního, tedy intimního je v daném prostoru podivně míseno. Je to dáno především nutností soukromý prostor vytvořit v prostoru veřejném. Takže je použito křoví, trávník, sloup veřejného osvětlení. Pokud divák (je jedno jestli cestující v MHD nebo zákazník) projíždí okolo ženy, není tento prostor spatřen, zachovává svojí intimitu jako ona skříňka v dílenských šatnách. Pokud ovšem prostor je sdílen, tedy divák přímo prochází okolo, odklopí zrak, tím 39

zachovává intimitu prostoru také, aktivněji. Stejné je to v případě, kdy prochází někdo šatnou a je otevřená cizí skříňka. Jen letmý pohled, ale nerušení intimity, ta je zachována. Čas pracovní je dán dobou pobytu na pracovišti. Ten je u jednotlivých pracovnic velmi různý. Některé pracují delší dobu: R: „Dneska jsem tu od dvou (14, 00). P: „A dokdy?“ R: „Do tří do čtyř.“

Jiné přijedou na kratší dobu: L: „No vono kdyby to šlo takhle, každou hodinu kšeft a to - tak to by byla paráda. Kolikrát tady stojím 3 hodiny a vůbec nic a tak teď chodím tak od čtyř hodin do jedenácti – to je tak těch pět šest hodin a to stačí.“

Pracovní čas se vymezuje na jednu stranu dobou stání a dobou odchodu. Hlavní kategorií je čas, hodina, den, rok práce. Ale existuje i pracovní čas vymezený úkolově. Tato skupina žen, které nepracují pořád, nemají stálý, hlavní pracovní poměr v prostoru TRASA s.r.o., je označována jako prostituce sociální. Ženy z této skupiny přicházejí pracovat většinou koncem měsíce a s jasně vymezenou pracovní dobou: R: „Vydělám na nájem, potom zase zmizím.“ L: „Došly mi peníze, ten můj je na podpoře, tak sem musim.“ H: „Potřebuju zaplatit dětem družinu.“ M: „No to já ne, já nic nepotřebuju, já jsem tady jenom dneska, nevyšli mi peníze....“ Mo: „No já jsem sama s dcerou, neplatí mi alimenty, a nějak mi to s penězma nevyšlo....“

Tyto ženy se odlišují od pracovnic na plný úvazek také v oblečení, které není tolik „viditelné“, většinou jsou to kalhoty a nikoli minisukně. A odlišují se i místem stání, jak uvedu v následující podkapitole. Ale ještě na chvíli si povšimněme jaký je tento čas. Má totiž jiný směr než předchozí typy časů. Ty směřovaly většinou k zákazníkům, skrze peníze, nebo k ročním obdobím skrze oblečení. Zůstávaly tak uvnitř zkoumané instituce, nepřesahovaly do nepracovního prostoru. Tyto ženy změnily svoji identitu vstupem do instituce, do prostoru. V prostoru instituce začal platit jiný čas pracovní, nikoli čas osobní. Oproti tomu ženy z kategorie sociální prostituce si do prostoru instituce přinesly s sebou vlastní čas, čas ze sociálního prostředí, v němž se pohybují. Jakoby se omlouvaly, ale my máme vlastní hodinky. Identitu prostitutky oslabují těmito vlastními časovými údaji, které přinesly s sebou. Nájem, děti, podpora, to vše patří do světa rodiny, za který ony nesou odpovědnost. Jsou to pevnější časové body, než předchozí roční vymezení. Po jejich vypršení tyto ženy opravdu odcházejí. Alespoň do doby, než sociální budík opět zazvoní. Tyto ženy také patří do kategorie prostitutek nočních, ve dne nikdy nepracují. Musí svoji pracovní dobu podřídit pracovní době vně instituce, která se dělí na ranní, odpolední a noční. Odpolední od čtrnácti do dvaadvaceti hodin je zvětší části viditelná, proto jsou nuceny volit dobu noční. A mají pro své okolí i vysvětlení: K: „Doma to neví, chodím v noci dělat na benzínu.“ R: „Říkám, že dělám noční uklízečku.“ T: „Dělám noční v nemocnici.“

40

Pracovní týden je v tomto prostředí ovšem dělen jinak, než pracovní týden v kalendáři. Nejdůležitějšími pracovními dny jsou pátek, sobota a neděle (to odpovídá i pracovní době divadla, kdy víkendová představení jsou nejdůležitější). Pondělí je naopak doba, kdy je možné si vzít volno (i zde je soulad). Proto v předcházejících ukázkách jsou zmíněny hlavně nepřetržité provozy, které pracovní dobu mají stálou a je možné do ní začlenit i víkendy. Volno je v souladu s děleným časem na pracovní a osobní nazýváno dovolenou. A dovolenou si je možné vybrat jen v případě, kdy v instituci není mnoho práce: Datum: 7.7. 2003 P: „A co dovolená,vyrazíš někam?“ R: „Nikam, já mám hodně práce, není čas...“ 24.9.2002 P: „Tak co, kam letos vyrazíte na dovolenou?“ H: „Teď nikam, není čas, je hodně práce..., možná pozdějc...“ Datum: 9.1.2003 Situace: M: „Co ty tady. Tys měla dovolenou?“ Mr: „(vyjela) No na tom snad není nic špatného si udělat volno.“ P: „No my ti nic neříkáme, akorát, že sis vybrala fakt tu nejlepší dobu, aby ses vrátila.“ Mrkačka: „(už míň naštvaně) No to tedy jo ...“ (vracela se do mrazu a zimy – 12°C, vítr)

Zatímco v letním období je mnoho práce, v zimě je možné si vzít dovolenou. Volno je možné si vzít i po Novém roce, protože v lednu po Vánocích nemají zákazníci mnoho peněz. Slabší výdělek je i koncem měsíce, i když ženy jako správné obchodnice mají přehled a dobrou radu: L: „Teď to nejde, je konec měsíce. Ale Němci berou prvního.“ D: „No to si musí šetřit i na konec měsíce, nemůžou to všechno utratit na začátku.“

Takže pracovní dobu určuje i termín výplat, nejen v ČR, ale i v sousedním Německu. Ženy mají také přehled i o státních svátcích, dnech volna, kdy je provoz na silnici vyšší a možnost zastavení větší, tím vzrůstá i možnost většího výdělku. V souladu s kalendářem je i zde Silvestr dnem pracovním: P: „Tak co budeš stát zítra?“ V: „No musim,ne?! To abych měla příští rok peníze.“ M: „No ale to se říká o Novém roku. Jak na Nový rok, tak po celý rok.“ V: „Jo?! To jako až prvního. Hmm.“

Pracovní čas konstruuje a je konstruován pracovním úvazkem. Velmi důležité jsou „nárazovky“, to znamená ta část pracovní doby, kdy je práce, tedy kdy je poskytována služba. Další možností je pracovat na částečný úvazek, což je voleno zejména v rámci sociální prostituce, kdy ženy jsou nuceny stihnout ještě péči o rodinu. Plný úvazek v prostoru instituce TRASA s.r.o. převládá. Navíc si ženy berou i přesčas, kdy je poskytována služba celou noc. Pracovní úvazek tak souvisí s časoprostorovým uspořádáním a konstruuje ekonomická pravidla instituce, kdy přesčasy jsou placeny více, na více dnů je poskytována množstevní sleva, při službě na penzionu je nutné připočíst i pronájem pokoje, atd. Samostatnou kategorií platby jsou i naturálie, například mobilní telefon, maso, zabijačka z Moravy... Pracovní čas je zde vymezen především stáním, nikoli vlastním poskytováním služeb. Čas vymezený počtem zákazníků, kteří byli obslouženi, byl zmíněn jednou ženou. 41

M: „Jednou jsem jich zvládla devět a nemohla jsem dojít domů.“

Tím jsem se dostal k času, který nazvu „časem ženy“. I když předchozí vymezení sociální prostituce či sociálních prostitutek, je z tohoto pohledu také časem ženy, vždyť je vymezován nutností zabezpečit rodinu, kterýžto úkol na sebe žena bere, a kvůli kterému je schopna vstoupit (alespoň částečně) do instituce TRASA s.r.o. Tento čas je možné označit jako sociální čas ženy, který odkazuje do míst mimo prostor instituce. Čas ženy, který mám na mysli, by se dal přesněji vymezit jako fyzickým, biologickým časem ženy. Ten je vymezen počtem zákazníků, ale i menstruační cyklem, těhotenstvím a věkem. Tento čas by měl být důvodem k přerušení pracovního dne, k přerušení kariéry. Ne vždy tomu tak bylo. Téma menstruace se v rozhovorech neobjevovalo. Přesto bylo z field notes zřejmé, že pozorované ženy stojí stále. Nabízejí stejné služby, nemají žádná zdravotní volna. H: „Stojim tady, dělám jenom orál.“ R: „Jo, řešim to kouskem vaty, který si dám až dozadu.“ D: „Tampon dám dozadu, lepší než vata, jde snáz vyndat, i když mi to několikrát nešlo.“

Tohle téma se vlastně podařilo otevřít až poté, kdy se jednotlivé ženy začaly svěřovat s gynekologickými problémy, hlavně v souvislosti s nechtěným těhotenstvím. Ani těhotenství není důvodem pro přerušení poskytování sexuálních služeb. L: „Dneska mám termín, ale musím ještě vydělat na kočárek.“ K: „Dobrý, kdyby něco, odveze mi zákazník. (termín zítra).“ D: „Teď je to dobrý, staví víc zákazníků, než když jsem nebyla těhotná.“

Po propuštění z porodnice je čas znovu nastoupit do práce: S: „Včera mi propustili, nabízím jenom orál.“

To se netýká jen šestinedělí, ale i propuštění z nemocnice po léčbě syfilis, po přerušení těhotenství či jiném zákroku. Pracovní čas v těchto případech vítězí nad fyzickým časem ženy. R: „Předevčírem mi to dělali, ... ono to bolí... budu dělat jen orál...“ (jednalo se o přerušení těhotenství, miniinterrupci).

V souvislosti s přerušením těhotenství je nutné zmínit i častou změnu gynekologů, kteří si nepředávají zdravotní kartu, ale ženám je založena nová. To umožňuje častější přerušení těhotenství, než je z lékařského hlediska přípustné. Stáří je již zmíněno v souvislosti s koncem kariéry. Jinak se objevuje jen okrajově. Sociální pracovníci při kontaktu sbírají přezdívku či křestní jméno a rok narození (více viz kapitola o sociálních pracovnících). V této interakci je ročník narození zmiňován. A: „Já už budu muset končit. No vždyť jsem tady nejstarší.“ H: „Ročník víš, ta nejstarší tady.“ B: „To musim říkat zase ročník? To si snad pamatuješ, ta nejstarší.“

Nejstarší prostitutka, která v tomto období pracovala v instituci TRASA s.r.o., byla narozená v roce 1960. Jinak se tento údaj v rozhovorech neobjevuje, i zde se o ročníku 42

narození dam taktně mlčí. Pokud ale někoho zajímá srovnání se světem, potom Přibyl (1993) uvádí, že „nejstarší prostitutkou vykonávající své povolání byla zřejmě Italka Tornettaová, narozená 9. 4. 1816. Dle záznamů na policejním komisařství v Janově byla činná ještě v roce 1897, a to jí bylo už osmdesát jedna let!“ Z Hrabalových povídek je známá postava hraběnky, která chodila ke Šmelhauzům, pila nejlepší pití a tančila. Na tuto místní „pamětihodnost“ se chodili dívat mnozí, kteří odhadovali její věk také přes osmdesát let. V souvislosti s pouliční prostitucí je spíše než stáří ženy spíše připomínáno její mládí. Nejvíce je zmiňována v souvislosti s pouliční prostitucí prostituce dětská. Musím říci, že jsem se s ní v prostoru TRASY s.r.o. nesetkal. Přesto se o ní mluvilo: K: „Musíte přijít dopoledne, to tu stojí i mladý holky.“ D: „Musíte přijít po půlnoci, to tu stojí mladý. Těm není patnáct určitě.“

Přišel jsem, neviděl jsem, za celých pět let. Nicméně mýtus je udržován a vyprávění o těchto dívkách se v instituci občas objeví. Jednou jsme kontaktovali slečnu, která vypadala na méně než osmnáct let, ale nezjistil jsem její ročník narození, kontakt ukončil ochránce. Ale je pravdou, že zde stojí občas dívky, starší než patnáct let, kterým ještě není osmnáct, a které pocházejí z dětského domova, nebo jsou vychovávány prarodičem. 5.1.1.2

Prostituující ženy a prostor Prostor lze na rozdíl od času především vidět, prochodit jej, a lze jej i vlastnit, nakládat s ním, členit jej. Jakým způsobem to činí prostituující ženy? Opět stejně jako s vymezením času je prostor především definován jako pracovní a soukromý. Již v předchozím časovém členění jsem se zmínil o tom, že některé ženy přijíždějí oblečeny všedně do kalhot, svetru či bundy a na místě se převlékají do pracovního oděvu, který většinou tvoří minisukně. Pracovní prostor je tak místem, kde ženy nabízejí sexuální služby. Tento prostor je tvořen nejen místem stání ženy, ale i věcmi, které ženy nosí s sebou. Nejsou to svačiny z domova, ale koupené bagety, deštník, láhev s pitím, papírové kapesníčky, odložená bunda, pokud se oteplí. Tyto věci zůstávají na místě, i když žena odjíždí se zákazníkem. Vyznačují prostor obsazený, prostor, který je již zadán, zejména pro nově příchozí. Věci ale nejsou příliš na očích, všimnou si jich jen ti, kteří „vědí“, kteří hledají. Jsou spíše opodál od krajnice, v křoví, na trávníku. Z tohoto pohledu lze dělit prostor na přední a zadní (viz Goffman, 1999). V předním prostoru, tedy na jevišti se odehrává nabízení se, odhalování, smlouvání, dohodnutí se, nedohodnutí se. A zadní prostor šatny slouží k zázemí, které je nutné k provozování pracovní činnosti. Ale ještě zbývá prostor, ve kterém dochází k vlastní sexuální činnosti. Kam s ním? Tento prostor je od jeviště oddělen dalšími důmyslnými kulisami tak, aby divák neviděl, ale pouze věděl, co se tam odehrává, jak hra pokračuje. Prostor poskytování sexuální služby je oddělen kulisami veřejnými: parkovištěm, lesní cestou, křovím a kulisami soukromými: penzionem, bytem. Jeviště, které slouží jako prostor dialogu zákazníka a prostitutky tak skrývá těmito dalšími kulisami pro diváka tajemství, kudy se další vývoj hry bude odvíjet. Pracovní prostor, ve kterém se ženy nabízejí, je tedy pro okolí vymezen především tělem ženy, jejím pohybem a věcmi, které ke své činnosti potřebuje. A také krajnicí silnice, místem, které je určeno pro zastavení zákazníka. Podél této hranice se ženy pohybují tam a zpátky. Prostor je vyvlastněn z veřejných prostorů zastávek MHD, odpočívadel, různých odboček. Je prostorem, který patří, náleží v čase, kdy je takto vymezen, jen té které ženě. Je zajímavé, že vlastnění prostoru se neprojevuje jen skrze pozorování, ale i v rozhovorech: 43

K: „Jak se ti líbí na trase?“ J: „Je to tu dobrý, lepší než v Teplicích.“ K: „Jak dlouho jsi tam byla?“ J: „Dva dny a pak mě zachránili cikáni z Plzně.“ K: „Proč tě zachránili?“ J: „Protože jsem tam byla prodaná. Na Slovensku jsem podepsala pracovní smlouvu, že budu pracovat jako číšnice kuchařka v Tesku, protože jsem tak vyučená. A když jsem se pak v autě, to už jsme byli za hranicema, zeptala těch lidí, co mi to domluvili, na podrobnosti jako co budu dělat a tak. Tak mě řekli, že budu šlapat ulici v Teplicích. A mlátili mě. No stála jsem tam dva dny a pak přijel kamarád z Plzně a vodvez mě sem. No a teď jsem volná a vydělávám si na cestu domů.“ K: „A tady jsi dobrovolně.“ J: „Jo, to není jako v Teplicích.“ J: „Já si sem chodím odpočinout. Tady na mě nemůže. Tady jsem svobodná.“ (Žena, kterou partner bil). Při rozhovoru vyplynulo, že dělala v klubu. Zeptala jsem se, co je lepší. Ona na to začala vyprávět, že ten klub byl hroznej, že tam bylo 25 holek, a když přišel zákazník, tak se na něj vrhly a von radši odešel. Navíc se nepohodla s majitelem. P: „Proč jsi se vrátila? (Vrátila se z azylového domu z jiného města)“ M: „Tady to znám.“ P: „Proč jsi odešla z klubu?“ L: „Tam je velká konkurence, holky stojí kolem baru, a když někdo přijde hned se jich na něj nalepí třeba deset. To tady není.“ K: „V klubu musíš jít s každym. Tam prostě majitel vidí a řekne jdi. Tady si můžeš vybrat. Zastaví třeba někdo, kdo se ti nelíbí a ty nejdeš. Nemusíš to vysvětlovat.“ P: „A co by jsi dělala, kdyby přijela nová holka a stoupla by si k tobě?“ M: „Řekla by sem jí ať jde jinam, že to je moje místo.“ Ma: „Takže když si stoupnu takhle dva metry od tebe, tak ti to vadit nebude?“ M: „No tady ne, ale tam na tom mým místě by to vadilo, protože celý to místo před krámem je moje.“ J: „To já jsem potom taková, to já tu chodím… Přemýšlím a to no nemám moc ráda, to potom přemýšlím o takových věcech až mě z toho bolí hlava a tak …“

Prostor je vlastněn, je v něm možná svoboda, odmítnutí, volnost, dá se v něm odpočívat. Je v něm klid, takže se v něm dá přemýšlet, až z toho bolí hlava. Je to prostor, který se netvoří v interakci na rozdíl od prostoru, ve kterém jsou sexuální služby poskytovány. O ten se sváří či domlouvá se zákazníkem. Jak jsem již psal, je vymezen tělem prostituující ženy, ale tělo přesto jakoby do něj nepatřilo. Není ve vymezeném prostoru, je jeho hraničním kamenem. Jakoby s tělem spolunakládal i někdo jiný. Tělo je propůjčováno zákazníkům, ochráncům, skrze tělo je osobní prostor opouštěn. J: „Před 17 lety jsem se rozvedla. Manžel si ve svých 55 letech našel dvacítku. To by mě teda zajímalo, jak s nim dlouho vydrží. Dceru mi zabil taky chlap. Já se teď chlapům mstim. Dostanu za to peníze. Nevadí mi to. Je to vlastně taková pomsta.“

Za propůjčení těla dostane peníze. Je to forma protestu, že tělo se vrací do prostoru osobního, kam již znovu zákazník nemůže. Musí si znovu zaplatit, což žena bere jako své vítězství, jako prostředek pomsty za minulá příkoří. Stejně se z prostoru, kde tělo propůjčila na delší dobu stálému partnerovi, vrací i I. Zde je svobodná. Chlapi nemají nároky, opouštějí ji po smluveném propůjčení těla. 44

I: „Ahoj, dlouho jsme se neviděli.“ P: „No, už tu o tobě šla fáma, že ses stala majitelkou penzionu.“ I: „Jo, majitelkou. Už to nešlo. Voni měli hrozně velký nároky ty chlapi. Už to nešlo. Tak sem odešla.“ P: „Budeš teď tady?“ I: „Přes prázdniny jo. Budu tady.“

Identita je přijímána také prvním propůjčením těla, nejen prostorem. Tedy vlastně až dokonáním obchodu, vlastním aktem prodeje: M: „Poprvý musíš zatnout zuby, pak už to jde.“ E: „Tady teď ten měsíc a předtím jsem byla na privátě.“ M: „A jakej je v tom rozdíl?“ E: „V pohodlí. Tady udělám dva a jedu domů - už to nemůžu vydržet. Já nesnáším když jsem zpocená a ten smrad a teď ještě ty chlapy... No hygiena nic moc. Mě tady to vadí, já nejsem jak někdo (mávla rukou naproti k R.).“

E. nepřijala způsob nakládání s tělem, proto opouští prostor pouliční prostituce. Chce o tělo lépe pečovat, propůjčovat jej za lepších podmínek. Pokud ovšem člověk zatne zuby a přijme identitu, potom částečně opouští i péči o tělo, nejen hygienu, ale i zdraví. Stojí tu, navzdory tomu, že tělo nemůže pracovat, navzdory fyzickému stavu. Ano, prodlužuje pracovní čas (pracovní čas stání, nikoli pracovní čas poskytování sexuálních služeb), ale také odchází do prostoru, ve kterém je dobře, který je její. Může odmítat zákazníky, chodit si, přemýšlet. Zná to zde a ví, že nebezpečí zde nehrozí. Pracovní prostor stání je tak bezpečnější než prostor jiný – doma, v nemocnici, na penzionu, autě se zákazníkem. Dokonce tento prostor lépe zná, než prostory ostatní. A pokud tělo patří do obou prostorů, to znamená jak osobního, tak i pracovního, potom je bezpečnější mít tělo, to znamená přistupovat k němu jako k věci, kterou lze kontrolovat, prodávat, než být tělem, což znamená tělo a s ním spojené prožívat, to znamená tuto kontrolu ztrácet. To hrozí především v prostoru manželského či partnerského sexu, kdy je možnost ztráty kontroly nad tělem největší: R: „Já jsem asi těhotná.“ P: „Jak to víš?“ R: „Už dlouho jsem to nedostala a předtím se mi protrh kondom.“ P: „A co on?“ R: „No on to taky chce dát pryč, nechce dítě z trasy.“ P: „Ale s ním spíš s kondomem?“ R: „No to ne, ale tohle není jeho.“

Ztrátu nad tělem, ztrátu mít nelze připustit. Tělo je vlastněno jako to poslední co zbylo, to jediné. Ve stejném duchu mluví Foucault o těle v prostoru vězení, kde dohled nad tělem je jedním ze základních jevů uvěznění, nejen ohraničením, ale i rozvrhem dne, porcemi jídla atd. (srovnej: Foucault, 2000). „Že žena své tělo prodává, je chybná formulace. Ve skutečnosti pouze poskytuje zákazníkovi ke svému tělu přístup na určitou dobu a za určitou cenu, jako když konzultant poskytuje svým klientům za stanovený poplatek přístup ke svému mozku,“ vyjádřila se anglická call girl v roce 1985 (Ringdal, 2000).“ Prostor ve zkoumané lokalitě je lepší než prostor jiný, ve kterém je možné provozovat prostituci. Je to připomínáno nejen ve spojení s erotickými kluby, jak je uvedeno výše, ale i ve spojení s městy: A: „To jsme v létě byly v Dubí a tam co teda stojí za holky. Já jsem stará, ale tam stojí babičky. Holky tam stojí neupravený. Já se teda těm chlapům divím, že zastaví ...“

45

J: „Je to tu dobrý, lepší než v Teplicích.“

A pokud je prostor budován, vykolíkováván stáním, věcmi a krajnicí, potom musí být lepší než prostory ostatních. Prostě já jsem lepší pracovnice než ona: G: „No třeba tamta nahoře chodí bez gumy.“ H: „Tam dole (u bazaru) to vůbec nestaví, ne.“ D: „Dole stojí feťačky, tam musíte jít.“ L: „Taky proto stojim už tady a ne dole (Protože dole chodí holky bez kondomu a kazí ceny).“

Prostor, ve kterém stojí je lepší, než prostor, ve kterém stojí jiné pracovnice. Dole/nahoře je to horší. Je útočeno na konkurenci a vyzvedávána vlastní kvalita. Nikdy ale není útočeno na instituci jako na celek. Prostor instituce je tím přijat, potvrzen. Zároveň je prostor členěn proto, aby mohla být konstruována idealizace mluvčího. Jsem lepší herec, než ty dole, nahoře, vedle, feťačky, maminy.... Vím, jak to chodí. To je krokem k předávání a konstrukci vědění, jakožto členské kategorie, kterou znají jen zasvěcení, ty, které zatnou zuby a vydrží. A toto vědění je samozřejmě předáváno příběhem, pověstí. Tam v T, tam stojí maminy, babičky, „já tam byla a viděla jsem to.“ Podoba s krajánkem z dob minulých je zřejmá. Zajímavá je linie krajnice, podél které ženy popocházejí. Je totiž také hranicí mezi viditelností a neviditelností prostitutky. Tato linie určuje míru onoho nabízení se, kdy je možné stát přímo na samotné hranici silnice, na místě ohrožujícím vlastní bezpečnost, nebo stát opodál, poněkud vzdálena od této hranice. Prostitutky, které jsou označovány jako sociální typ prostituce, mají prostor odlišně ohraničen. G: „Seděla na zastávce, nebylo poznat, jestli pracuje nebo stojí.“ D: „My jenom čekáme na autobus, my nestojíme.“ R: „Tam vzadu nikdo není. Počkej, je.“ M: „No ona stojí tak zastrčeně, že bychom jí přehlídli.“ V: „Tamhle stojí za křovím, to jí přece nemůže nikdo vidět.“

Tyto ženy nedosahují hraniční linie krajnice. Osobní prostor stání mají jinde, tak nějak zastrčeněji. Nepřijaly ještě onen zvyk nabízení se. Čekají až zastaví. Využívají tak prostor instituce TRASY s.r.o., ve které je jinými vybudována strategie zastavujících zákazníků. Nebudují prostor aktivně, pasivně jej přijímají. Jejich prostor se rodí až skrze interakci, až skrze poznání jiných osob, zvyklostí, pravidel. Ona pasivita přijímání prostoru je v rozporu s vnímáním času, který je výše vymezen jako čas úkolový – jen nájem, družinu pro děti, oblečení pro děti... Stejně tak je novými herci nevyužíván celý prostor jeviště. Nejvíce se bojí přijít na samý okraj, neboť tam to hrozí pádem dolů, do publika. Nedovedou odhadnout bezpečnou vzdálenost od okraje. Stejně jako nové ženy nedovedou odhadnout nebezpečí projíždějících aut. S prostorem je různě nakládáno, pracováno v rámci přijímání či odmítání identity. Nemusí to být jen osobní prostor vybudovaný, ale i přijatý prostor instituční. O tom, že hranice prostoru, kde je přijata či vybudována identita prostitutky jsou jasné a neměnné přesvědčuje i L:

46

L: „V pátek jsem byla na flámu, proběhla jsem celý město, „jednotku“, Star, Gamu, Okno...“ (diskotékové podniky v městě) P: „Hele L a nechceš jít dělat tam? Tam by se jako dalo taky dělat…?“ L: „No jo tam je spoustu Němců, některý holky jako znám co jdou, ale já tam mám spoustu známých a pro ně já jsem podnikatelka. Prostě to by nešlo…. No to bych psychicky nezvládla, to bych se propadla hrůzou, že by mě třeba přišlo k mýmu stolu 12 Němců a ptalo by se a říkalo... No to teda ne, to bych nezvládla. Ale už mám vymyšlený, kdyby přišli a něco na mě začali mluvit, tak já jim nerozumím, co jako chceš, vypadni, nerozumím ti … nevím s někým sis mě spletl. No to já v tý Gamě znám všechny DJ, barmany a tak a to by to fakt nešlo dělat. Oni by to nepochopili, jsou nějaký lidi, co tě odsoudí, řeknou nějaká šlapka a už s tebou nechtějí nic mít, no kvůli tomu bych to nedělala. „

5.1.1.3

Prostituující ženy a jejich činnost v čase a prostoru Ženy nabízejí sexuální služby. „Prostituce v dnešní době se však téměř zcela přeorientovala na to, co lze těžko nalézti ve vlastní společenské vrstvě a věkové skupině, a to na naplňování „úchylných“ přání. Prostituce tak přešla od soulože k perverznímu styku spojenému často se sadismem, masochismem apod. (Bartlová, 1998).“ Je tomu opravdu tak? Přistupují ženy na přání zákazníků? V této kapitole ještě odloučíme nabídku služeb od poptávky. To znamená, ponecháme, jak jen to bude možné zákazníky mimo zkoumaný prostor. Jaké sexuální služby ženy nabízejí? P: „R jaké služby nabízíš.“ R: „No jenom orál a sex.“ M: „Můžu se zeptat D jaké služby nabízíš.“ D: „No jenom orál a normál.“ Dávali jsme P a Pe kondomy. Pe chtěla ty „úzké“ (zabaleny vzor durex). K: „Ale ty druhý jsou lepší, protože jsou zesílený a neprasknou.“ Pe: „Mně je to jedno, já je mám jen na orál. Já vůbec tamto (a ukázala na tělo) nedělám.“ Pav: „A ty jsi komplet nikdy nedělala?“ Pe: „Jo, ale jen ve Švýcarsku, ale tady nikdy.“ A: „Vždyť vy víte, že orál nedělám. Je to taková honička.“ M: „Jak to probíhá, když ti někdo zastaví?“ Z J. odpovědi: Orál 500,- Kč / 15 min / 20 EUR Normál (klasika) – 1000,- Kč / 20 min / 30 EUR Kompletka – oral + klasika = 50 EUR Penzion – 50 EUR/30 min + 13 EUR za pokoj 100 EUR/1 hod + 13 EUR za pokoj – což prý teď nikdo nedá – byla nucená snížit ceny na 80 - 70 EUR, ale není tam s nimi celou hodinu (45 min), kdo je déle, doplácí si; když nechce doplatit, služba končí – platí se předem. Mr: „Zeptali jsme se M jaké má ceny. Tak je to 2000 na penzion, 1000 auto a 500 orál.“ R: „Dělám sex, orál a ručku.“

Zdá se, že Bartlová nemá úplně pravdu, vždyť ženy nabízejí jen pohlavní styk, orální sex, a ruční masáž. Žádná jinakost, odlišnost, zvrhlost se v rozhovorech neobjevila. Některé z nich nabízejí jen jednu z těchto služeb. Pevně stanovené ceny, prostory kde služba bude poskytnuta, pohled do výlohy obchodování s tělem je jasný a zřetelný. Jenomže tohle je jen první díl, povšimněme si otázky, která v rozhovorech zazněla. Otázka zní jaká je nabídka, co nabízíš, nikoli jaké služby děláš. Nabízení je něco jako cenovka na vyloženém zboží. Potom teprve přijde na řadu proces vyjednávání, kdy cena je domlouvána, zboží je měněno, až nakonec dojde k obchodu, jehož výsledný tvar je jiný než tvar počáteční. 47

Nabídkový list naznačuje, že zboží je dobré kvality. Není vystavováno nečistotě zvrhlých sexuálních praktik, nikde se neobjevilo, že cenu určuje někdo jiný – ochránce nebo zákazník. Nabídka patří do prostoru identity, do prostoru, který je přijat. Odlišení nabídky od toho, co dělají, je odlišením prostoru svého od prostoru společného. I zde se objevuje dvojaká role těla, které je vnímáno v osobním prostoru nabídky jinak, než v prostoru společném. Je tedy možné, že Bartlová má pravdu více, než se po ukázkách z rozhovorů zdálo. Prostituce může přejít do jinakosti, odchylnosti. Ale na odpověď si ještě v této formě musíme počkat až do kapitoly o interakci a přebarvování nabídky skutečným obchodem. Závěrem musím upozornit na jednu nabídku, která je prezentována s humorem. Humor je fenomén, který do prostoru patří, a na jehož přítomnost budu upozorňovat stále častěji. D: „No čtyři služby nabízím. Sex, orál a levou a pravou.“

5.1.1.4

Interakce mezi prostituujícími ženami Známe prostor a čas prostituujících žen, víme, co dělají. Jak ale v tomto prostoru koexistují, jaké mají vztahy mezi sebou? Jak spolu komunikují prostitutky sociální a prostitutky na plný úvazek? Tvoří organizaci? Nejvíce interakcí se týká vstupu do prostoru TRASA s.r.o. Je třeba tento prostor uhájit, redefinovat, vymezit jinak, protože do něj vstupuje někdo jiný. Prvotní vnímání, druhé není vnímání kolegiální, budu mít méně práce, ale vnímání konkurenční. Budu mít méně práce, ale také menší plat a problémy v práci. Takže je nutné uhájit prostor: M: „A nám vyprávěla, jak na jejím místě stála nějaká cizí holka, tak jí vyhodila, že tady stojí ona. Pak líčila jak je to hrozné, že tam jezdí holky např. z K a myslí si, že budou stát kde chtějí. Svoje místo si musí hlídat.“ M: „Ta je tu nová co?“ L: „No teď tu jsou tři. Patří k té Barbí a pěkně mě štvou. Už jsem se jí ptala, jestli tu budou stát takhle všechny tři. Prý ne. No ještě aby!“ P: „To by tě tu vadily?“ L: „No jistě, ony jsou neokoukané a jim by stavěly a já bych si ani neškrtla. Tady to je moje místo a to si obhájim.“

Starší herečka je naštvaná na mladou kolegyni, právě pro její neokoukanost, vždyť lidi chtějí vidět nové tváře. Každý si musí hlídat své místo, svojí roli. Je k vzteku, že hra, ve které jsem byla první dáma, primadona, je najednou hrána ve dvojici, trojici, jinak, nově. Takže herečka využívá především svůj osobní vliv, šarm a vědění a: „vyhodila jsem je“. Pokud toto nepomůže, hledá domluvu především u principála, u neviditelného, u manažera. Vždyť jde o jeho divadlo, a ona má ztíženou úlohu při hře, nemůže se soustředit na publikum, protože je rozptylována přítomností jiných dam. A pokud ani tohle nepomůže, jsou na řadě drobné všední ústrky. Například znalosti diváků, publika, znalosti zákazníků. Déle sloužící ženy, které se živí prodejem již ví, komu mohou poskytnout slevu, komu dát něco na dluh, s kým raději nic nemít. M: „Nikdo těm mladým holkám neřekne co mají a co ne, nikdo z těch starších a zkušenějších. Co mají dělat a co ne. To, co ty starší už znají. Když se pak něco stane, tak se ty starší těm novejm smějou.“

Prostředí je to tvrdé. To, co se stane je většinou napadení nebo přepadení zákazníkem, v lepších případech okradení. Více o těchto situacích v kapitole o zákaznících. Je zde ale patrná první zmínka o pravidlech, o společném vědění, které slouží k vystupování směrem 48

navenek, první náznak o organizaci prostituujících žen. Starší jsou nositelkami tohoto vědění a nepředávají jej mladším. Ty si na tyto informace musí přijít samy, musí si informace odpracovat, vystát, odpozorovat. Vědění se týká i způsobu jak poskytovat sexuální služby. Jaký způsob volit, aby byla zdravotní rizika co nejmenší. I: „Já když jsem začínala, tak jsem se hrozně bála toho aidsu a tak. A holky nic. Praskly mi dva kondomy a já sem se bála.“

Zde je těžké interpretovat situaci jako jednoznačné rozpoznání rizik a vyvarování se rizikových praktik. Situace může odkazovat i k přijmutí těchto rizik, jim se to taky dělo, ale nebály se. Přijmutí strachu jako nutného průvodce ve světě prostituce. I když kvalita služeb je vítaným nástrojem jak ze sebe udělat lepší, zdravější a méně rizikovější poskytovatelku sexuálních služeb než je konkurence. Poukazovat na nekalé praktiky podnikání patří ke koloritu prostoru TRASY s.r.o. Je to obrácená strana mince výše popsaná jako idealizace: Pa: „Na otázku jak jdou kšefty, odpověděla, že nic moc, že tam stojí ta Barbína (Barbína je přezdívka, kterou sama označila svoji kolegyni, proto ponechávám). Že jí (I) zastavilo auto a chtěl za (30 EU) bez gumy a ona, že ne – no a ta Barbína šla. Pak se začala rozčilovat, že jak k tomu ony mámy přijdou, že ona (Barbie) je bez dětí. Nakonec dodala, že kvůli hadrům by to nedělala.“ Krátce poté, co jsme se dozvěděli o těhotenství G, tak jsme u hřbitova potkali D a N. Nevyjadřovali se o G příliš v dobrém. Na otázku, jestli ví, kdo je otec jejího dítěte? D: „Neví s kým to má.“ N na to reagovala: „G je blbá a to dítě by jí měli z břicha vyrvat ven.“ Vyplňovali jsme s M Tabulku prostituce. Otázka: „Dělalas někdy nějakou službu bez kondomu?“ M: „Ne (smála se). To vám tady říká každá holka, co?“ R: „Ta druhá směna. L: „Tam dole.“ M: „Tam nahoře.“

Vždy nekalé praktiky provádí ti druzí. A je třeba se před nimi chránit. Někdy jsou voleny prostředky slovní: J: „Ale já nejsem taková jako jsou ty ostatní holky! Vždyť se na mě podívejte, jak vypadám a jak jsem oblečená.“ J: „Já mezi ty holky nepatřím, vydělávám si na byt a končím.“ J: „Já jsem na všechno připravená, na rozdíl od holek.“ J: „Já mam vzdělání. Mám potravinářskou průmyslovku.“ Stáli jsme s D na zastávce. Na protější straně silnice stály Do a M. Přijelo k nim auto, zastavilo. D se na to koukala a prohlásila: „ No jo fetky maj štěstí. To nechápu!“

V rámci těchto interakcí je možné rozpoznat dle členské kategorizace rozvrstvení, hierarchizaci organizace, stavovské postavení. Velmi důležitá je hygiena, respektive její absence. Ta byla jedním z činitelů odchodu z instituce na privát. Dalším dílčím znakem hygieny je jít s kondomem, tedy pravidlo zachování hygieny poskytování sexuálních služeb, zachování zdraví. Zachovat zdraví je nutné i nebráním drog, závislé prostitutky nestojí v hierarchii příliš vysoko. Je zřejmé, že to odkazuje k jejich neschopnosti dodržet hygienické normy organizace, neboť musí vydělat peníze na drogu, jakýmikoliv prostředky 49

(sleva, bez kondomu, podělání zákazníka...). Dalším prvkem hygieny je oblečení, i když nesmí být toto oblékání jediným důvodem prostituce - pro hadry bych to nedělala. Tím, proč to lze dělat, jsou důvody sociální, tedy rodina, děti. Ale při stálosti zaměstnání, při práci na plný úvazek, to znamená pracovat pod jménem, vypracovat se v kariéře, být stálou zaměstnankyní, být čitelnou v dodržování pravidel. A také šetřit na stáří, neboť přítomnost babiček je nesena také nelibě. Pokud žena dodržuje tato pravidla, buduje tím zároveň i svoji pracovní (i nepracovní) čest. Tato pravidla vlastně kopírují vztahy a normy v jakémkoli pracovním kolektivu, odkazují k organizaci, která pracuje s vnitřními předpisy, tvoří je a předává. Jindy je nutné vytáhnout do boje a přímo začít konkurovat i když zákazník si vybral jinou: Stáli jsme s M, když na protější straně přijíždělo auto ke G. M sledovala jestli zastaví, když zastavilo, okamžitě prohlásila: „On jí zastavil, tak to tedy ne!!!!“ a razantním krokem zamířila na protější stranu přímo k autu. Tam začala divoce gestikulovat s ženou i řidičem.

V mnoha případech jsou vypouštěny pomluvy a fámy o té druhé, s cílem poškodit ji a přebrat její obchody. Tímto jsou vynucovány pravidla kolegiality, která je nutné dodržovat: M: „Vypadly ti kondomy.“ „No, jó, já jich aspoň mám plný kapsy, když chodim bez nich. Jak říkají,“ odpověděla D. P: „Kdo to říká?“ D: „Všechny.“ M: „Ony záviděj,“ D: „Ony vo mě říkaj, že mam žloutenku. Posraly mi tak zákazníka, stačí ti? A vod tý doby se ani nezastavil. Ani se mnou nepromluvil. Aby se aspoň zeptal, jestli je to pravda. A taky vo mě řekly, že mam AIDS. A jeden mi řikal no, to já taky.“ Smích obou.

Ale být ve stálém boji, stálé konkurenci, to také nejde. Po čase se mladší konkurentky stávají kolegyněmi, ke kterým je nutné chovat se dobře a vycházet s nimi. Jsou dodržována pravidla soužití, prostor je rozdělen a toto rozdělení přijato a dodržováno. Pokud se některá postaví na místo kolegyně jen na dobu určitou, dokud ona nepřijede. M: „Co že stojíš tady?“ Ma: „Já jsem tu jenom na chvilku, než holky přijedou.“ P: „A je někdo nahoře?“ Ma: „Jo Mar.“ M: „Vy jste si to vyměnily?“ Ma: „Ne to ne, já jsem tu jenom na chvilku.“ M: „A vy máte stálá místa?“ Ma: „Jo, máme.“

Toto soužití, koexistence v čase a prostoru přerůstá i v další spolupráci. Jsou například konstruovány koalice pro větší zakázky: Když jsme přišli, svěřila se, že zrovna čeká na zákazníky – mají přijet 2 a zeptala se nás jestli nahoře stojí ta blondýna, ta maličká. Že je jediná spolehlivá a že si jí vždycky bere, když má víc zákazníků. P: „A co děláš, když ti zastaví dva?“ L: „Záleží na tom co chtějí, snažím se je přesvědčit, aby vzali ještě jednu holku. Já tu stojím, tak vím jak je těžký mít kšeft, tak si je nebudu nechávat pro sebe, ne. Dole mám kamarádku, tak řeknu jí, nebo tady někomu.“

50

A hlavně jsou mezi staršími kolegyněmi cenné informace. A ty jsou od zbudování koalic, od zkonstruování organizace společné. A tak probíhá předávání informací o špatných zákaznících, ... na to uvedla případ, že měla jednoho zákazníka, před kterým ji varovala „jedna cikánka“.

předávání informací o tom, kam se zákazníkem odjíždí, pro případ, že by se něco stalo. Byli jsme v kontaktu s L, když zezadu od hřbitova vyjelo auto s německou poznávací značkou a v něm vedle řidiče seděla H. Začala zuřivě gestikulovat směrem k naší skupince (k L). L k ní přišla a H na ní křikla: „Jedu na penzion.“

A také rady a doporučení co dělat, když ochránce začíná být zlý a týrá kolegyni: G stála na místě s M, po otázce: „no a jak jinak je?“, G okamžitě rozrušeně odpověděla, že čeká až ji někdo unese, a že už aby to bylo, a že jí je to jedno. Živě gestikulovala. Na to nám M vysvětlila, že za G jezdí nějaký Němec, a že se ptá jenom po ní, a že si ji chce vzít sebou do Německa a ať G není hloupá, ať jde – co tady má s tím jejím. G, že neví, že má trochu strach, že neumí německy.... Pak nám líčila toho „jejího“, jak jí tyranizuje - bití a vydírání. K: „Ty můžeš odejít kdy chceš?“ A: „Jo, dyť nejsou kšefty. To kolikrát stojim půl hodiny a udělám 2 kšefty, ale když takhle stojim hodinu a nic, tak jdu domu.“ K: „Jemu to nevadí?“ A.: „Ne von není jako ten M. M je tady pořád, ten její jí nadává, mlátí, až má všude samý modřiny a zlámaná žebra. To bych se na to vykašlala. Ať si tam ten čůrák jde stoupnout místo ní. Už jsem si o ní něco zjistila. Jmenuje se původně M. A. (sdělila celé její jméno!), kdyby její rodiče věděli, co dělá, tak ho na místě zabijou. Já jsem mu tuhle říkala, že na něj zavolám policajty.“ K: „A to se nebojíš, že ti taky něco udělá?“ A: „Ten si na mě nic nedovolí. Ať si zkusí na mě sáhnout, zavolám na něj policajty.“

Najednou se nepřebírají jen informace o organizaci, o jejích pravidlech, ale společnou sestává i minulost jednotlivých kolegyň, převypravují se biografie, hledají se společné body i mimo prostor TRASY s.r.o. A pokud je společně známa minulost, je možné začít s konstruováním společné budoucnosti. Situace se tak stávají biograficky definovanými situacemi včetně zpracované osobní historie (zkušenosti). To je vidět zejména na citlivých tématech jako jsou incest, znásilnění, násilí, která jsou legitimována, zpracována nutností péčí o rodinu, našetřením peněz na stáří, nemožností sehnat práci. Samotná prostituce u příležitostných prostituujících žen je legitimována především těmito tématy. Jednou z důležitých součástí volby této dráhy je přítomnost domova, mít kam z práce odejít, zajistit návrat. Ten je konstruován jak v minulosti, tak i přítomnosti a směrem k budoucnosti: R: „...s M jsme jak ségry šetříme si na vlastní byt, máme už 250 000 a vyhlídnutý 2+1, který by sme za ně mohly dostat.“

Zatímco budoucnost je možné konstruovat takřka bez omezení, s přítomností je to horší. Pokud naráží na hranice jiných organizací, není možné působnosti těchto organizací uniknout. Poprvé se zde objevuje odkaz na přítomnost instituce, existenci její hierarchie. A přijetí této instituce v jednání prostituujících ochránkyň: A: „Je to chudinka, musí tam stát pořád, ale je blbá, že s ním je. Její rodiče neví co dělá, myslí že pracuje. Kdyby jim někdo zavolal, že tu stojí, tak by si pro ní okamžitě přijeli a jeho by zabili.“ M: „Tak jí nějak domluvte.“

51

J: „To nejde, ten její se to dozví a nám pak chlapi dají, že se do toho montujeme.“ A: „Že mu hučíme do holky. To musí ona, vždyť u něj nemusí být.“

Kromě hranic vlastních možností intervence, spojené s možným bodem návratu, který sice zůstává nevyužit, se v situaci objevuje pravidlo a mez solidarity, profesní čest prostituující ženy, o níž jsem psal v předešlých situací. Je to pravidlo všímání si druhých, pomoci, které patří do kategorie profesní cti, jak byla vymezena výše. Jiná skupina tedy ohraničuje činnost a působnost ostatních organizací. Zde se jedná o organizaci neviditelných a prostitutek. Intervence se může dít uvnitř prostoru organizace, ale nesmí zasahovat příliš do jiných prostor instituce. Zde se ctí hierarchie instituce TRASA s.r.o. Pokud ovšem je interakce uvnitř skupiny, potom ostatní členové organizace přebírají různé role. Je možné být kolegyní naslouchající, být vrbou pro ostatní: M: „Ta druhá tady ještě dneska není,… ta N. .. To já jsem potom taková, to já tu chodím …. Přemýšlím a to no nemám moc ráda, to potom přemýšlím o takových věcech až mě z toho bolí hlava a tak …“

Je možné rozptylovat a tím zpestřovat nudnou pracovní dobu: Přišli jsme společně s L na místo kde stála R. L ji bodře skočila na záda se slovy: „Tak jak je?“

A po čase role přerůstají v přátelství i mimo prostor TRASY s.r.o.: M: „Ahoj jak se máte?“ D: „No už je to lepší, víte já jsem od toho, jak jsem s ním byla – vždyť víte - odešla…“ H: „Se na ní podívejte, na ty modřiny, hrůza a kdybyste jí viděli záda – má je popálený a všude modřiny…“ D: „No mlátil mě hrozně a nejhorší bylo, že i před malou.“ P: „A kde jste teď, kdybyste potřebovaly pomoc.“ D: „Ne to je dobrý, já jsem teď u nich (ukázala na H), teď už jsem fakt v pohodě, už je mi mnohem líp, holky mi moc pomohly…“ H: „No to kdybyste jí viděli jak vypadala, chudinka…“ M: „A to jste všichni na chalupě?“ H: „No jsme…“ P: „To je vás tam požehnaně …. A co malá?“ H: „No je nás tam sedm, a malá je hodňoučká, my se střídáme s hlídáním, když my jsme tu, tak 2 hlídají. My na ně dáváme pozor…“

Je to soužití s určitými rysy komunitního společenství, rozdělené rolemi hlídání, starání se, výchovy. A pokud je potřeba jde se společně třeba k lékaři: R: „Jak se máte?“ M: „Dobrý, co ty?“ R: „Ale, bolí mě zub.“ P: „A u zubaře jsi byla?“ R: „Jo, dneska. A řezal mi to.“ H: „Vono už jí to bolí 14 dní a my jí furt říkáme, deme k zubaři a takle to dopadlo. Já tam byla s ní a bylo to fakt hrozný. Málem jsem tam omdlela, když jsem jí viděla, jak mě držela za tu ruku. Ježiš, mě se málem zastavilo srdce.“ R: „Jsem měla silnej stisk, viď? Vona je jak moje druhá máma. A všichni se o mě hezky starali, ale to víš, mě to bolelo, tak jsem je posílala pryč.“ P: „Co jsi dělala?“ H: „Štípala jsem dřevo a vono to vyskočilo a mám roseklou ruku.“

Všichni se hezky starají, komunita je malá a rozdělení rolí je tak podobné jako v rodině. Role jsou konstruovány genderově, jsou zde rodiče, máma, která se stará o malou, táta, 52

který štípá dřevo. Intimní soužití je ale zastřeno, sex je v prostoru komunity jakoby nepřítomen, je ponechán v prostoru pracovním. Podobně celý zastírací diskurs mají ženy ve věznicích (Nedbálková, 2003), které podvracejí „normální diskurs“ tím, že například přítelkyním říkají „kamarádka“ a opačně. Tato komunita se po čase rozpadá, tak jako většina komunit. Její trvání je ohraničené ochotou přijmutí pravidel soužití: H: „No, velká D se vrátila k němu zpátky. To nechápu. Asi jí scházelo bití, nebo já nevím.“ P: „Máš proto nějaké vysvětlení, že se vrátila?“ H: „Drogy. Ona to s náma nemohla, ale prý i když tady stála, tak si jezdila pro drogy do města. Teď už si píchá.“

Droga nepatří k profesní ani osobní cti, porušuje pravidla soužití, proto je v prostoru netrpěna. Když D. posléze opouští celou instituci Trasa s.r.o. a jde „za prací“ do jiného města, je nutné příběh dokončit, dát mu rámec, tak, aby přetrvávající vztahy nebyly zpřetrhány a obviněn je odrodilec: H: „Vona utíká vodevšad, kde se má dobře, vždycky tam, kde se má blbě. My sme jí chtěly pomoct, staraly sme se jí o malou, protože ta na ní kašle. Vždycky, když malá něco chce, tak na ní i křičí a posílají jí za náma. Nezajímala se, jestli je oblečená, čistá, nakrmená. Ta malá neměla mámu D, ale mámu He. He jí krmila, i s ní spala. Malá třeba, když jsme se vrátily tady vocaď v 5 ráno, sedla si na postel a zpívala jí. No a vona pak vodjede a nechá jí tu 5 dní, tak jsme jí pak vzaly a odnesly jí k D mámě. A fakt jsem měla sto chutí odnýst jí na sociálku. Dyť ta holka by se měla líp v děcáku, než lítat vod cikána k cikánovi! Já D dostat pod ruku, tak jí namlátim! Tady leckterá holka by byla tak ráda, mít takovou krásnou holčičku!“ K: „Stejská se ti po ní?“ H: „No, já jí mam moc ráda. Kdyby to šlo zařídit nějak hned, tak si jí zfleku vezmu.“

Zároveň s obviněním odrodilce je ale přítomen velmi silný odkaz k roli matky a otce. He. je matkou, která pečuje o dítě, ale mluvčí chce opravdové matce namlátit. A také rozhoduje v dané situaci kam bude odnesena a zvažuje možnost adopce. Mluvčí se kategorizuje v tomto příběhu jako muž, zastírání v krizové situaci není tak velké, jako bylo přítomno v příběhu o běžném životě komunity. Opět je zde přítomno pravidlo cti, poctivosti, starost o rodinu. Souhra prostituujících žen je udržována v mezích dobrých vztahů, které ale ve většině případů nepřesahují do intimního soužití. Vztahy jsou udržovány v hranicích pracovních vztahů, sounáležitost patří k pracovní cti. M: „Tak pozdravujte soudružky!“ .... M: „To nemyslim doslova, já se s nima moc nestýkam, vony jsou jenom naoko, takže vocaď pocaď, já vim, co jsou zač. No fakt!“

5.1.2

NEVIDITELNÍ Venku ať mráz, ať ďas, já v suchu jsem. Ide pasák s děvkou jedním potahem. Lepší je kdo? Je dobrý každý v svém, Lne vrána k vráně – kašlem na břídily. Oč špíny víc, my víc si libujem, Nám pláchla ctnost, my ctnosti, čert to vem, V tom bordelu, co jsme si zařídili. (Francois Villon, 1985)

Označení pro tuto organizaci se hledá jen velmi těžko. V odborné literatuře osciluje označení této skupiny mezi slovy kuplíř, pasák, ochránce, manažer (Lenderová, 2002; May, Harocopos, Hough, 2002; Girtler, 2001). Jde o lidi, kteří participují na prostituci 53

přímým ziskem z jejího provozování. Podle způsobu participace je můžeme rozdělit do dvou skupin. První tvoří ti, kteří pracují pro peníze, dostávají za svou činnost zaplaceno. Druhou skupinou neviditelných je skupina rodinných partnerů či příbuzných. May a Harocopos, Hough (2002) dělí ve své studii podobným způsobem. Na ty, kteří tuto činnost provozují z lásky a ty, kteří pracují za peníze. Stejné dělení používá i Kovářík, (1993). K těm, kteří provozují toto řemeslo z lásky, je možné připojit Girtlerovu definici pojmu pasák. Upozorňuje v ní na skutečnost, že pasák provádí podobnou činnost jako prostitutka. Poskytuje jí náklonnost, city, takže je dle Girtlera „děvkou děvky“ (Girtler, 2001). Obě skupiny však mají společného jmenovatele, a tím jsou muži (Lenderová, 2002; May, Harocopos, Hough, 2002; Girtler, 2001 a další). Zajímavé dělení v těchto označeních provádí Lenderová (2002). Ta upozorňuje na etymologii slova pasák, která vychází ze slov pást své stádo, své ovečky... Měl tedy na starosti „své“ dívky o něž se staral. Z toho Lenderová (2002) vyvozuje, že pasák představuje nejjednodušší formu kuplířství. Toto členění ale autorka ve své knize dále nedodržuje důsledně. Lenderová (2002) také dokládá případy z první republiky, kdy za kuplířství byly odsouzeny i ženy, provozovatelky nevěstinců. Do náplně práce kuplířů podle ní totiž spadá i nábor dívek pro nevěstince. Toto dohazování se neděje vždy v rukavičkách, prostředky jsou různé od slibů po únos. I v této činnosti dokládá působení žen: „... vyšlo najevo, že jedna z žen, „ohromná postava, na všech částech těla znamenitě vyvinutá, tlustá a neforemná“, dodává dívky do nevěstinců (citace v uvozovkách Pražský informační kurýr, 19. 5. 1894; in Lenderová, 2002, celková citace tamtéž).“ Trávníčková (Trávníčková, 1996; in Chmelík a kol., 2003) vymezuje pojem pasák především skrze činnosti osob, se kterými pasák kooperuje. Tipař je osoba, která vyhledává ženy a dívky jako potencionální prostitutky. Soustřeďuje se na kluby, diskotéky, ale také na osoby prostituující na silnicích nebo v různých erotických klubech. Náborář je osoba, která vytipované dívky kontaktuje, podvodně je najímá na různé finančně atraktivní činnosti a snaží se je zlákat na provozování prostituce. Dopravce zajišťuje přepravu dívek na místo určení, kde provozují prostituci. Náborář a dopravce bývá velmi často jedna a tatáž osoba. Pasák, kuplíř je osoba, která nutí ženu k prostituci, a to i za použití násilí, vybírá zisk, organizuje „práci“ prostitutek, vymezuje jejich rajon, hlídá je a často vystupuje i jako „ochránce, bodygard“ prostitutek. Hlídač aut je osoba, která hlídá auto zákazníka po dobu, kdy mu je poskytována sexuální služba. Nejde o typickou činnost, zastoupení tohoto člena organizované skupiny je závislé na místu, ve kterém je prostituce poskytována. Poskytovatelé klíčů jsou osoby, které za provizi nebo úplatu půjčují k provozování prostituce svůj byt. Dohazovači jsou osoby, které kontaktují potencionální zákazníky. Provizi získávají buď od prostitutky, kuplíře nebo od zákazníka. Padělatelé jsou osoby, které zhotovují falešné doklady pro dívky, které jsou určeny k obchodu do zahraničí. Autorka vychází především z koncepce organizovaného zločinu, tuto typologii lze využít například na zloděje aut, a velmi se podobá struktuře, kterou uvádí Williams a Dunlap (1992) jako strukturu drogových dealerů: náhončí, špeh, ochránce, pozorovatel, zprostředkovatel, běžec a silný muž. Nicméně takovéto dělení spíše přidává další možná označení pro neviditelné, než objasňuje celkovou kategorii. Opravdu je takováto strukturace možná i čase a prostoru TRASY s.r.o.? Nejlépe bude, když se vydáme přímo do terénu. 54

Ve své práci jsem pro mnoho pojmů pro tuto kategorii zavedl pojem neviditelní. Zdá se mi, že nejlépe reflektuje zdánlivou nepřítomnost těchto lidí, jejich neúčast v definicích prostituce, nejednotnost termínů, které o nich vedou odborníci. A také toto označení nepředjímá jejich činnost, která, jak ukáži, může být rozličná. Tato neviditelnost nemusí být jen zdánlivá, protože existují ženy, které provozují prostituci bez neviditelných osob. Je jim to umožněno právě neviditelností ostatních ochránců, pasáků, aj., kdy různými způsoby odkazují (pokud je třeba) k jejich přítomnosti. Samotné ženy o neviditelných mluví v kategorii ten můj, ten její, ta moje. Slovo pasák ani ochránce nezaznělo. Slovo pasák s sebou nosí zásadní nedorozumění. S: „...ten můj chce, abych tu stála.“ D: „Ta její jí nenechává nic.“ P: „Jeden pasák říkal...“ E: „Pasák?“ P: „No tak chlap. Promiň. Ale někteří snad jsou pasáci, ne?“ E: „No někteří tedy jo.“ Blížily jsme se k A. a viděly, že s ní stojí „její pán“...

Slovo pasák je něco, co v instituci pouliční prostituce vlastně nesmí zaznít. Přináší s sebou neporozumění situaci, nálepkování deviací, vytěsnění kategorizovaných do deviantního prostoru. J: „Já jsem tady sama za sebe. Ale ty černý tlamy, co tu jsou, mají pasáky a když nevydělaj dost, tak oni je tady mlátěj. Oni totiž fetujou a potřebujou prachy na svoji dávku.“

K podobnému závěru došel i Miller (1986), který prokázal, že prostitutky odmítaly používat označení „kuplíř“ a místo toho používali označení „můj muž“ (in May a Harocopos, Hough 2002). 5.1.2.1

Kdo jsou neviditelní? V předchozích vymezeních zaznělo, že jsou neviditelní jen mužského pohlaví. Musím říci, že takto přímé vyhrazení pro tuto organizaci, respektive pro její aktéry se nepotvrdilo. Jsou zde zastoupeny i ženy. M: „Ta blondýna, co tu stojí, tak ta vydělá dost. Třeba i tři tisíce korun, ale potom odjede k ní a druhý den si ode mne půjčuje na cigarety. Všechno jí odevzdává.“ P: „Jí?“ M: „No, ona dělá pro ženskou.“ P: „Tys jí viděla?“ M: „Občas jí sem přiveze.“ I: „Já jí vše odevzdávám, nic z toho nemám, a to slibovala, jak mi to bude střádat. Nic mi nedává. Prý málo vydělávám, musí platit za mě nájem, no tohle nemám zapotřebí. Jedu pryč, končím.“ P: „Co jsi tak rozčílená?“ M: „Teď tu byla ta její, prý jestli tu budu stát, tak na mě zavolá Ukrajince. A tuhle tu jednu zbila a taky jí vyhrožovala Ukrajincema. Ta je hrozná.“

Tyto ženy patří do kategorie neviditelných, protože se o ženy starají, vozí je na trasu, participují na výdělcích z prostituce. Přijíždějí zkontrolovat a vyklidit místo stání, prostor nabídky. Potom v tom samém prostoru přebírají peníze. Tak vlastně nehlídají a nechrání 55

ženu při poskytování služby, nejezdí za ní na místa poskytování služby, ale narušují její osobní prostor tak, jak jsem jej vymezil výše. Alespoň částečně. Ženy ovšem nemusejí zastávat jen tvrdé praktiky spojené s funkcí neviditelných. Může jít i jen o formu pozorování, člověka, který vidí a případně informuje: Na schodech seděla rómská babička, která stále sledovala na protějším chodníku jednu ženu. Přišly jsme k ní a představili se jí, co děláme. Ona prý, že můžeme s tou naproti mluvit a dát kondomy. Prý je to její příbuzná.

Neviditelná nemusí být jen samostatná role, může v sobě sdružovat i roli prostituující: I: „Je tam ta blondýna? Zeptala se jedna z žen, které se prostitucí živí již dlouho.“ P: „Proč se ptáš?“ I: „No ptám se no.“ P: „Ty jí máš na starosti? Ne, to né.“ S M. stála nová holka P v ní poznal I, kterou se předtím podařilo dostat z trasy. M od nás nic nechtěla, tak jsme přešli k I. P se jí vyptával jak se má a co že je znovu na trase. Po chvíli k nám přišla M, že si teda taky vezme kondomy. Přerušila tím kontakt s I, která již nic neřekla. Jakoby nechtěla abychom se s I bavili. M a I stály na kopečku. M nic nechtěla, kondomy mám, v pořádku. Poodešli jsme k I.: „Ahoj.“ I: „Ahoj.“ V tu chvíli přišla M zpět k nám. No já bych si kondomy vzala. A zůstala u nás na stráži. I neřekla ani slovo. Odešli jsme. Očividně hlídala, aby nedošlo ke kontaktu. K: „Jo, prosím tě, vyřiď L, že jí moc a moc děkuji za to všechno.“ Slečna, kterou unesli na trasu a ona se autem vracela zpět se svými rodiči. Telefonicky poděkovala nám, sociálním pracovníkům a potom i L. L je žena, která je na trase již přes pět let. Zřejmě ji chránila před ochráncem, který ji koupil.

Ano, role prostituující osoby je rolí viditelnou, role neviditelné, zůstává skryta venkovnímu pohledu návštěvníka či zákazníka. Proto i zde ponechávám označení role neviditelná. Je ale otázkou, zda takto spojené funkce přinášejí těmto ženám z dozorovaných osob, které poskytují sexuální služby, nějaké výhody. Zřejmě v těchto případech nepůjde jen o výhody peněžní, ale i výhodu přivýdělku, postoupení na žebříčku důležitosti ve skupině... Muži se samozřejmě v této roli a v tomto prostoru vyskytují také. H: „Mám novou holku nahoře, je Ukrajinka.“ R: „Jednou jsem přijel z T a jedna holka za týden přijela za mnou, ať jí tady nechám, že pro mě bude dělat. Tak jsem ji postavil nahoru.“ L: „Je to jednoduchý, vezmeš holku a postavíš ji nahoru.“

„Žena je moje, já si jí mohu postavit na trasu, ona to dělá pro mne.“ Zde se právě míchá ono z lásky a za peníze. S ženami, které si postaví nahoru, sdílejí byt, domácnost. Není vyhraněná jedna skupina. Je velmi těžké rozpoznat mechanismy vztahu ochránce a prostitutka. Tyto situace zároveň kopírují „patologický diskurs“ neviditelnosti mužů. Ti jenom režírují postavení, pozici žen. Vytvoří na jevišti značky, na které jsou ženy postaveny. Při příchodu publika (policie, zákazníků, sociálních pracovníků) není režie vidět, značky jsou setřeny, neboť herečka již ví, zná svojí roli. A žádná herečka neřekne tak mi to naučil režisér, tohle je jeho zásluha. Naopak, setře značky i přítomnost režiséra, hraje před publikem sama za sebe. Pozicuje (odkáže) neviditelného do role partnera, do role toho svého. Muži tak kopírují svoji neviditelnost v diskursu o prostituci nejen svojí zásluhou, ale i zásluhou žen. 56

Takže neviditelní jsou muži i ženy. I zde ovšem narazíme na výjimku a tou je neviditelné dítě. A: „Včera mi přepadl jeden, tak jsem si vzala na ochranu syna.“ Syn 16 – 17 let, od té doby se pravidelně objevoval na trase. Po půl roce jeho roli převzal přítel. Postával sám, nikdy jsem jej neviděl bavit se s jinými ochránci. Nikdy se nedal s námi do řeči, spíše se odvrátil, schoval.

Takže syn plnil roli neviditelného, který stál naproti mámě a hlídal pořádek. Byl postaven matkou na pozici neviditelného. Ale to nemohlo fungovat, nevytvořil si žádné styky s kolegy režiséry, nebyl zařazen do kategorie neviditelných, zůstává pro zasvěcené okolí synem hrajícím to, co mu řekne matka, tedy neviditelného. Tím, že stojí naproti, je tato role hrána před zasvěcenými velmi neuměle, viditelně. A namísto toho, aby se osamostatnil, dohrál roli syna a začal režírovat, odchází z instituce. Je vystřídán partnerem ženy, je vlastně opět postaven jinam, do prostoru, kde může dospět. Opouští rodinnou firmu, aby se mohl osamostatnit. 5.1.2.2

Čas neviditelných Čas neviditelných začíná, jak bylo výše uvedeno příjezdem, přivezením prostituující ženy do prostoru instituce. Je to provedeno v zájmu kontroly prostoru. Poté neviditelný odjíždí z prostoru pouliční prostituce, pokud je vše v pořádku nebo zůstává. Po kontaktu s Anitou jsme přešly na druhou stranu a jenom jsem se podívala na druhou stranu, jestli tam není někdo (dříve hlídal Anitu chlap, který seděl pod stromem), seděl tam nějaký chlapík na bobku. Kontakt s Lenkou, poměrně dlouhý – představování projektu.... první kontakt s ní. Odcházíme od ní a naproti stojí ve dveřích zahrady Romák, který na nás celou dobu koukal a pozoroval nás. P: „Ahoj, můžeme na chvíli?“ R: „Pokračuj dál.“ Slova doprovodil gestem rukou, tam můžeš jít. A: „On kouká tady z okna, pojďte o kus dál.“ V parku sedí parta chlapíků, pozvou nás vyměnit. Na parkovišti v autech sedí romáci. Musíme klepat na okénko, abychom je probudili. D nás poslala ať jdeme za J, že tam je, a že si vymění. Ukázala nám kde. Přišli jsme k budce a on spal. Tak jsme ho probudili. R: „Zajděte za tím mým. On hraje v hospodě automaty.“

Postávání, pokuřování, pozorování, spaní. To jsou hlavní charakteristiky času neviditelných. Nikde není žádná zmínka o tom, že by neviditelného čas štval, vadil nebo s ním byl nucen bojovat. Je to čas, který je klidný, pomalý, nutný a nudný. Neviditelný s ním plyne, nechává se nést. Čas je kategorie, která se v rozhovorech s neviditelnými neobjevuje. Není to čas stejný jako čas prostitutky, která musí i v čase stání pracovat – nabízet se, mrznout, moknout, chodit. Neviditelný sedí pod stromem, čeká ve dveřích zahrady, dívá se z oken bytu. Spí na zastávce, v autě, hraje automaty v baru nebo restauraci. Navíc může kdykoli odjet. Je si jist tím, že herečka hraje roli, kterou jí určil, natolik, že nevyužívá přepadové zdání například mobilním telefonem. Ten je používán k činnostem souvisejících s obchodem s drogou, tedy směrem ven z instituce, nikoli jako kontrolní nástroj směrem dovnitř, směrem k herečkám. Režisér dohlíží na počátky hry, na její formování. Postupem času jeho role v prostoru předváděné hry slábne, nezasahuje do 57

ní tolik, jako na jejím počátku. Hra je předváděna divákovi aniž je režisér v divadle přítomen. Přesto se dělí o výdělek ze hry spolu s herci a divadelním personálem. D: „Za chvíli přijede ten můj, něco vám chce.“ V: „On přijde, jeli do města.“

To je další rozdíl od času prostitutky, který je v daném prostoru kontinuální. Čas neviditelných může být v tomto prostoru kdykoli přerušen. Provádíme výměnu s V. Najednou zastavilo auto. Z auta mluví neviditelní: „Pojeď do města s námi.“ V: „Tak jo.“ Nasedá a odjíždí.

Čas neviditelných je pomalu plynoucím časem, který nepřeruší ani výjimečná událost jako je například předpokládaný termín porodu: Přišli jsme ke hřbitovu a zrovna do auta nastupovaly holky I. a P. P. na nás ještě zavolala, že je H. na druhé straně a odjely na kšeft. To už šel k nám H. Pa: „V tom autě byla P?“ H: „No jo.“ Pa: „No a ona je těhotná ne?“ H: „Jo.“ M: „No a neměla by teď někdy rodit?“ H: „No vždyť jo, teď má termín.“ M: „No a co kdyby to teď na ní přišlo, máte tady auto abys jí odvez?“ H: „Nééééé, to jí odveze zákazník…“

Takovéto vnímání času odkazuje někam k termínu maňana, klídek, čááás. Zatímco z času prostituujících žen vystupuje především zimní období, z času neviditelných léto. Letní večerní posezení u přátel, se kterými nás pojí společná práce a máme si co říct. Největší práci má tedy neviditelný před premiérou. Vytyčit značky, postavit hru a herečku, zajistit prostor jeviště. Pokud vše správně režíruje, časem je hra hrána aniž by byla potřeba jeho přítomnost v prostoru divadla. Režisérovi plyne podíl z hraného kusu a může využít klidu na rozhlížení se po nějaké neokoukané tváři, nové herečce pro další ze svých představení. 5.1.2.3

Prostor neviditelných Jak vyplývá z výše uvedených zápisků, prostor neviditelných není jen prostorem ohraničeným dosahem viditelnosti prostituující ženy, ale je mnohem větší. Zahrnuje byt, restauraci, strom, auto, město... Odkazuje i mimo instituci pouliční prostituce. Odkazuje k propojení neviditelných, kteří se znají, jezdí společně autem, hrají v restauracích. Stejně jako čas i prostor je vlastně jejich. Znají jej, mohou do něj vstupovat vystupovat kdy chtějí, spolčovat se, trávit spolu čas v jiném prostoru mimo instituci. Prostor je mnohem lépe vybaven – je krytý, je v něm tepleji, spíše je v něm pasivně přebýváno než aktivně působeno. Aktivitou se vyznačuje činnost vně. Směrem dovnitř je zasahováno jen v případě porušení pravidel. Obojí odkazuje mimo trasu, mimo instituci, jakoby nad ní. Jsou v hierarchii nad prostitutkami. Mohou odejet jinam, aniž by instituce přestala pracovat, vydělávat. Takovýto pohled by značil, že jejich činnosti budou jasně řídící, dohlížecí a kontrolní. To je analogické jako v jiných institucích, kdy manažeři se neodpovídají nikomu z lidí „na

58

place“, vlastní čas a prostor, odcházejí zařizovat, reprezentovat instituci jinam, pracovně obědvat, hrát squash. V následujícím odstavci tuto tezi prozkoumáme podrobněji. 5.1.2.4

Neviditelní a jejich činnost v čase a prostoru Činnost neviditelných je v mnoha studiích (například: Trávníčková, 1996; in Chmelík a kol., 2003; Lenderová, 2002; May, Harocopos, Hough, 2002) chápána opravdu především jako činnost kontrolní. Například O´ Connel Davidson (1998; in May, Harocopos, Hough, 2002) definuje kuplíře následovně: „...kuplíř je jedinec, který sehrává aktivní a identifikovatelnou úlohu v každodenním výkonu prostituce jedné či více osob, a v kuplířství coby aktivit směřujících k tomuto cíli. Kuplířství může tedy zahrnovat ... činnosti, jež jsou považovány za o něco systematičtější vydírání..“ Ale otázkou je co vlastně kontrolují? Kvalitu poskytovaných služeb? Pán: „To já jí hlídam, ale když takhle jede někam, tak já s nima do auta přece nemůžu.“

Takže kvalitu služeb nekontrolují. Do prostoru, kam přiváží zákazník prostitutku nemohou, nechodí. To znamená ale, že ji také v prostoru poskytování sexuálních služeb nechrání, že je v tu dobu odkázána zcela na sebe. Pokud tedy nedohlížejí na samotný akt služeb, proč jsou v prostoru instituce? Vstal a rozespalý se rozhlížel po D. J: „Kde je?“ P: „Za sloupem, ale neboj je tam.“ M: „To teda pěkně hlídáš.“ J: „Já jí nehlídám, já tu jenom čekám na peníze.“

Dozorují tedy prostor ženy, její jeviště. Kontrolují jej, její stání, oblečení, a také počet zákazníků, kteří s ní odejeli. Tím zároveň herečce dávají zdání režie i v místech, kde není. Vzbuzují tedy dojem, že hra je pro herečku bezpečná. Režírují tedy začátek představení, do doby, kdy je publikum (zákazník) zataženo do hry. Poté již do vlastní hry nezasahují. Také se starají o prosperitu instituce, prosperitu divadla a jeho chod. Chlapík během výměny hvízdá a pokřikuje – evidentně na P, která vzápětí přichází (taktéž měnit) a omluvně hlásí, že je tam „teprve chvilku a eště nic nemá“. Za což ji stihnou nadávky a výčitky: „Já se sem vleču pro prachy a ty nic! Za co mam asi nakoupit!“ + pár nepublikovatelných vulgarismů. Nakonec se ale konečně sbalí a odejde na trolejbus a P. na plac. Stála sama, vypadala smutně, stěžovala si, že „kšefty“ nejdou. Na to se P zeptal: „Co on na to?“ R se do odpovědi moc nechtělo, nakonec řekla že se mu to moc nelíbí. Na to se P zeptal kolik by musela mít zákazníků, aby byl spokojený. Opět se vykrucovala (mlčky) – tak my hádali – „stačili by 3-4 - dobře placené.“ P se snažil vést hovor směrem k tomu jejímu příteli – ptal se jestli nebere drogy – to okamžitě zamítla – ani léky. Na otázku, jestli jí bije, řekla něco v tom smyslu, že jenom, když mu šibne. Ještě jsme se zeptali, co že stojí sama – kde má M – řekla že je dole – je jí tam asi lépe vidět. Na otázku proč tam taky nestojí řekla, že už by jich tam bylo moc a že by se to tomu Gátinýmu nelíbilo.

Zužují a vymezují prostor ženy, určují co ještě do něj patří: A vyšla z parčíku. Usmála se. Pozdravila. Nic nechce. Posunkem naznačila že tam je ten její. Odstoupili jsme, rozloučili se. Z parku se ozvalo písknutí. Krokem dozadu jsem se vrátila, jestli to není na nás. Byla tam skupinka Romáků. Šla tam A. Šli jsme k J. V průběhu kontaktu se ozýval z parku křik, jako by někdo nadával. Poté vyšla A s rozepnutou bundou. Asi se nedostatečně nabízela.

59

U hřbitova u zastávky jsme míjeli Jarku, která šla zezdola. Z protější strany vozovky přicházel neznámý muž a říkal: „To se neumíš aspoň pořádně voblíct, vypadáš jak buzerant.“ Ani nedošel k J, jen mluvil hlasitě z půlky ulice. J se na nás ušklíbla a zůstala stát. Muž se otočil a odešel.

Oblečení patří do prostoru kontrolovaného neviditelným. Pokud se změní oblečení, znamená to i změnu neviditelného, změnu prostoru nejen na trase, ale i v soukromí. P: „Ahoj, dneska v kalhotech? To je nezvyk.“ I: „Já už jsem tady.“ P: mlčení. I: „Já už jsem v Plzni. Já už nejsem tam.“ P: „A lepší?“ I: „Jo, určitě.“

Dokonce jej nejen kontroluje, ale i oblečení obstarává: M: „A můžu se zeptat kdo ti kupuje oblečení, ty, nebo někdo jinej?“ R: „No já si ho kupuju...“ M: „Ty a nebo ti ho vybírá ten tvůj?“ R: „No on, on má dobrej vkus. Ale někdy taky já.“

Má dobrý vkus vlastně znamená, že ví, co se žádá, v jakém balení půjde nabízená služba lépe na odbyt. Co bude prospěšné pro roli herečky, pro to aby publikum složené především z mužů, tedy jemu známé, uvěřilo v její výjimečnost. Tak nepřímo usměrňují a určují kvalitu hry, kvalitu služeb nabízených. Takovéto pojetí činnosti neviditelných, kteří nekontrolují bezpečnost ženy, ale spíše vytvářejí neformální vztahy založené na spoluúčasti při rozhodování o penězích, označil Mahler (1997; in May, Harocopos, Hough, 2002) ve své studii kuplířství v Brooklynu jako „situační kuplířství“. Mezi prostitutkami a muži se vytvářela neformální partnerství, pomocí nichž byly ženy výměnou za peníze a/nebo drogy drženy na očích. Mahler to komentuje tak, že prostitutky trpí nepřítomností klasických kuplířů, neboť již neexistuje povinnost chránit „své“ ženy. To ale není tak docela pravda. Herec se spoléhá na režiséra, přestože ten není přítomen. Věří, že mu vymezil roli, která pro něj není nebezpečná. Režisér, přestože sedí někde v koutě a nemůže pomoci při případné nehodě na jevišti, dodává herci zdání bezpečnosti. Nemůže ho ochránit před veškerým rizikem, ale musí prezentovat výhody režie, jinak jej herec nevyužije při své práci. Chrání jej především před samotnou hrou, před rušivými prvky jiných režisérů, jiných hereček, nakreslí značky na jevišti. Tím je zasvěceným známa jeho přítomnost i v nepřítomnosti. Žena tak vzbuzuje dojem, že má ochranu a není tak snadno zranitelná. Neviditelný nehraje jen roli represivní, ale i preventivní. To je ovšem jen jedna kategorie neviditelných. Druhou jsou neviditelní, kteří plní funkci ochrannou, nikoli kontrolní. Chrání ženu před napadením, nikoli z lásky, ale za peníze. Žena si kupuje svého ochránce a vymezí mu jeho prostor. Hierarchie v takovém vztahu je obrácená, žena je tím, kdo určuje prostor. L: „Dvakrát už mě unesli. Platím si pasáka, který sedí v autě a hlídá mi. Když mám zákazníka, tak se za ní hned rozjede.“ I: „Když jsem začínala, tak jsem měla kamaráda, který za mnou v autě jezdil všude, kam jsem se zákazníkem jela, tam jel on. Platila jsem mu za to.“

Zde je jasně vymezen vztah mezi prostitutkou a neviditelným, je určena jeho činnost, smluvně i finančně vyjasněna.

60

Činnost neviditelných lze tedy rozdělit do dvou skupin. První skupinou jsou aplikace jakýchsi kontrolních mechanismů v prostoru prostituce. Především jde o kontrolu finanční, kontrolu pracovního ošacení, a využití času prostitutky. Další funkcí je vymezení prostoru pro prostitutku, ochránění jejího prostoru před jinými ženami, nebo jinými neviditelnými a jejich ženami. To odkazuje k neviditelným v roli manažerů. Jejich čas tak nemusí být pohlcen institucí, jejími otevíracími hodinami. Mohou s časem nakládat jak uznají za vhodné, mohou si jej řídit. Do prostoru jejich správcovství patří nejen prostor jejich, ale i částečně prostor prostitutky. A pokud se v tomto prostoru objeví někdo jiný, nastává činnost vyhazování: Na konečné stála na svém místě L a asi 10 m před ní stál stopař s cedulkou. T s námi jel trolejbusem, ale neviděl nás a vystoupil rychle a spěchal za L. Když jsme k nim došli my, odcházel stopař kvapně dál na konec města a T za ním volal: „Ti řikam, di dozadu!“ A šel za nim a zmizeli ve tmě a křoví. (Měla jsem strach, že ho T napadl, vypadal rozčileně). Pak jsme T kontaktovali a ptali se na stopaře. T: „Sem mu řek, že tady nemůže stát a jestli by si moh jít stoupnout jinam, že jí kazí kšefty. Sem mu ukázal, kam může jít a pak sem ho tam i vodved, tam to má taky dobrý, tam mu taky zastaví. Tady je to moje a tady může stát jenom vona. Já tady nenecham ani jiný holky a když, tak mi musej dávat 10 euro z každýho kšeftu, rozumíš, 300 nebo je ženu pryč.“ K: „Nevypadáš moc spokojeně.“ R: „No před chvílí se tady objevily dvě holky s jednim chlapíkem a vyhazovaly mi odsaď. Prý že budou stát tady. Jedna tady a druhá naproti. No a to je strašný, každej novej si chce stoupnout jenom sem vždycky. No já sem nikam nešla. Pak přišel ten můj a vyhodil je odtud. Já sem odjela na kšeft, a on je vyhodil. Prej se tady hádaly s tim chlapem a on je vyhodil.“ P: „Kdo to byl ten chlap?“ R: „Já nevím, já sem ho neznala, ale to byl jejich pasák. Asi pasák.“

Je jedno jestli do prostoru přijde turista nebo konkurence. Rušivé experimentování v prostoru není trpěno. Prostor je přeci jasně vymezen a patří neviditelnému manažerovi. Ten se tedy stará o klid v prostoru. Zajímavé je vymezení toho mého a pasáka. Opět toto označení je míněno pejorativně, nikdo jiný by sem přece holky nepostavil. Ale ten můj, to je přece něco jiného, ten se o mě postaral a stará. I zde je prezentována autorita neviditelného. Požívá ji i u neznámých hereček. Chlap je může a dokáže vyhodit, na rozdíl od starší herečky. Chlap režisér se stará o prostor jeviště. Druhou skupinou jsou neviditelní, kteří působí ve funkci soukromých ochránců placených prostitutkou. Tito neviditelní jsou jí podřízeni, mají pevně stanovené funkce a plat. S neviditelnými manažery se nestýkají, nepatří do jejich kategorie. Jejich pracovní doba je stejná jako pracovní doba prostitutky a jejich prostor pevně ohraničuje kabina automobilu. 5.1.2.5

Interakce mezi neviditelnými Zde jsem nezaznamenal žádnou větší hádku, nedorozumění mezi neviditelnými. Je zde mnohem větší kolegialita, respekt než mezi prostituujícími ženami. Neviditelní se nepomlouvají, vědí o sobě, občas si vypomáhají v dozorování: R: „On to je byt jeho bráchy, ten tu má Z. Takže on nás hlídá obě.“ L: „Oni jsou v autě.“ Po příchodu k autům jsme viděli, jak ve dvou autech sedí šest romáků. Tři stáli na zastávce.

61

Konkurence je jiná úroveň, je zcela přenechána ženám. V jejich zorném poli jsou jen peníze a další obchody. Na tuto skutečnost poukazuje ve své studii i Incardi (1993, in May, Harocopos, Hough, 2002), který popsal jak snadná dostupnost cracku v amerických městech vedla k tomu, že se kuplíři začali orientovat též na obchodování s drogami a maximalizovali tak své příjmy ze dvou nezákonných sfér souběžně. Obchodování je vedeno zájmem spolupracovat. A nelegální obchodování, ať s ženami nebo drogou, znamená sdílené tajemství. Toto tajemství je nutné udržovat, ne jej rozbíjet konkurencí. O nutnosti udržet klid, svědčí následující situace: P: „Ahoj, dole nás nějaký Váš kolega napadl s pistolí.“ M: „Jo, to je ten z R, ten je tu poprvé.“ P: „No ale my sem, když se to bude opakovat, přestaneme jezdit.“ M: „Ne, my mu to řekneme, to už se opakovat nebude, jedeme tam.“ Rozhovor mezi sociálními pracovníky a neviditelnými. K napadení došlo v jiné části trasy, sociální pracovníci jim to přijeli říct na jejich místo.

Spolupráce kdy ani jeden z oslovených neřekl, že mu do tohoto problému nic není, kdy si všichni oslovení uvědomili odpovědnost a spoluúčast, vedla k nápravě. Ani v situacích, kdy ženy zachovávají kolegialitu pomocí aktivity – ubytování, popovídání si, to znamená zviditelnění se, neviditelní zachovávají příslušnost ke skupině především neviditelností. Nevidí násilí, mezi neviditelným a prostituující ženou, nekomentují jej, ani když se odehrává před jejich očima: Seděli u penzionu pod slunečníkem, slečna na nás s Klárou koukala, ale nic neříkala. Kdysi jsme jí kontaktovali a ona nám řekla, že už to nedělá. Potom jsme je uviděli od benzínky přes silnici. Vypadalo to jakoby ji kluci posílali nahoru, trochu se hádali, šermovali rukama. Ona přešla silnici, šla kolem nás, znovu nic neříkala, kluci na ní volali z protější strany. Ona se vrátila a dostala facku, která byla slyšet až k nám. Potom pokračovali směrem ke hřbitovu nahoru. Celý výjev sledovali z protější strany i neviditelní. J: „To nejde, ten její se to dozví a nám pak chlapi dají, že se do toho montujeme. Že mu hučíme do holky. To musí ona, vždyť u něj nemusí být.“

V těchto situacích neviditelní drží při sobě. A ostatní vědí, co se bude dít, jak budou reagovat. Mlčenlivost je pravidlem všech institucí na hraně zákona a morálky. Mlčenlivost je dodržována nejen neviditelnými, ale i sociálními pracovníky, prostituujícími ženami, je všeobecným konsensem instituce. Pravidla řádu dovnitř souvisí s diskursem zvenčí. Patologické prostředí se nemůže dovolávat spravedlnosti většinového prostředí. Musí zachovat klid navenek, tajemství, aby nepronikla zpráva většího rozsahu a nezničila celou instituci. 5.1.3

ZÁKAZNÍCI Kapitán Jan Horský, Pardubice: „Hezké dívky se mi líbí, prostitutky nikdy! Věřte, nejsem puritán, ale muže, kteří si sex kupují, považuji za méněhodnotné. Opravdový chlap, když se mu žena líbí, udělá vše pro to, aby ji získal. Musí nabídnout hodnoty, o nichž ví, že je má, a když vzbudí patřičné sympatie, odměna v podobě citového vztahu je tím nejkrásnějším, co může člověka v životě potkat. V tomto smyslu často beseduji s kolegy, i s vojáky základní služby. Přestože jsou to lidé velmi mladí, většina z nich se na vztah mezi mužem a ženou dívá kultivovaně a hledá v něm hodnoty, a neuznává primitivní a odpuzující vztahy na základě peněz.“ (Kovářík, 1993)

Pokud v předchozích skupinách bylo možné orientovat se a srovnávat s odbornou literaturou, jinými studiemi, o zákaznících toto neplatí. Výzkum zákazníků, který by byl veden v prostředí, ve kterém dochází k nakupování sexuálních služeb jsem v odborné literatuře nenašel. Jedinou výjimkou je výzkum vedený z trochu jiného pohledu, než je tato 62

práce. Tento výzkum našel respondenty v uzavřeném prostředí, ve věznicích, kam byli zavřeni pro pokus koupit si prostitutku. Je to výzkum prováděný metodou dotazníkového šetření a jehož záměrem bylo zjistit nejfrekventovanější sexuální polohu mezi prostitutkou a zákazníkem. Hlavní závěr výzkumu je obsažen již v samotném názvu: Prostitution and felatio (Monto, 2001). Počet respondentů je 1281 mužů a výzkum zahrnuje oblasti San Francisca, Californie, Las Vegas, Nevady, Portlandu a Oregonu. Zajímavostí je věk respondentů, kdy rozmezí 18-25 let je zastoupeno jen 13%, nadpoloviční většinu 64% tvoří rozmezí 26-45 let. Takovýto postih zákazníků je v rámci evropské zákonné normy v dějinách prostituce výjimečný. Například podle §502 trestního zákona z roku 1852 byl pohlavní styk zákazníka s prostitutkou trestný, ale vztahovalo se to pouze na zákazníka ženatého (Lenderová, 2002). „Odborník, jenž má příležitost utvořiti si úsudek o životě studentů (vysokoškolských) soudí, že pohlavní život dnešního studenta jest lepší než byl v devadesátých letech; tehdy bylo takřka povinností t. zv. slušného studenta (zvláště medika), aby se vybouřil v nočních krčmách a mezi nevěstkami a zakládaly se k tomu cíli zvláštní „spolky“; tato nízká úroveň jest překonána; ukazuje se zvláště na dobrý vliv studentů abstinentů...“ Takto hovořil profesor Emanuel Rádl (1926) na V. sjezdu Ymky v Československu v Hradci Králové v říjnu 1925. Studenti byli v mnoha dílech početnou skupinou zákazníků prostituujících žen. Stejně hovoří i Lenderová (2002): „Klientela se formovala souběžně se vznikem prostituce. Ve středověku ji tvořili hlavně studenti a nemravní klerici, zámožní měšťané, méně často urození muži...“ O vztahu umělců k prodejné lásce svědčí mnoho děl. V současném diskursu o pouliční prostituci jsou zákazníci přítomni také jen vzdáleně. Zmínka o nich jen probleskuje, ale paprsek k nim zaměřený má sílu a jasný směr. Nejprve je dobré připomenout diskurs o pouliční prostituci obecný. Připomenu jen jeden pohled: nejsou zde zajištěny základní hygienické služby, prostitutky jsou osoby závislé na drogách (zejména intravenózně), poskytují sex bez ochrany (z neznalosti a z důvodu vyššího výdělku), léčí se doma a nechodí na lékařské prohlídky. Existují zde uspávačky a hlavně prostitutky jsou velmi často nezletilé dívky, dívky mentálně retardované či přestárlé prostitutky, cizinky ze zemí bývalého východního bloku (Litomiská, 2003). Pohled na zákazníka pouliční prostitutky se pohybuje v tomto rámci, takže to není pohled radostný. „Ve městech a obcích při významných dopravních trasách kvete dobře organizovaná prostituce pro řidiče kamionů, noviny doslova píší o sotva zletilých dívkách, které se pod bedlivým dohledem pasáků doslova vrhají na kapoty vozů přijíždějících západních turistů (Pešek; in Bassermann, 1993).“ „Není to občan České republiky, ale západní turista, který je vyhledáván a také sám přijíždí aby uspokojil sexuální choutky, které ve své zemi praktikovat nemůže: U Odravy jen ve slipech, bez svého Seatu Toledo i peněženky zůstal bavorský výčepní Dietmar D. (26) z Darmstadtu. Další den, u obce Zátiší, podobně skončil jiný saský milenec. Ve třetím případě přijel milovník erotiky v tmavě modrém VW Golf. V lednu a v červnu (1993) byli zavražděni v lesíku poblíž Dubí dva němečtí sexuchtiví turisté. V noci z 5. na 6. srpna 1994 oloupila Jaroslava F. (28) černocha Boba D. z USA, jemuž do alkoholu přidala uspávací lék. Když se ráno probudil, byl chudší o více než čtvrt milionu korun. (Čech, 1997).“ Občas s velkou výjimkou prosvitne ve zprávách o zákaznících jiná národnost: „K druhému případu téže ženy došlo 18. září 1994. Stejným způsobem okradla občana Maďarska Tibora M., kterého následující den našel mrtvého jeho spolubydlící. V krvi Tibora M. byl nalezen pentobarbital. (Čech, 1997).“

63

Aby nedošlo k mýlce, o jaké zákazníky se jedná, Kovářík (1993) nechává toto téma promlouvat romskou prostitutku: „Naši bílí, tedy Češi, gadžové, s námi moc nechodí. Na nás jsou „vystavený“ Němci a Rakušani, dávají padesát marek, ale já se spokojím i s třiceti. I to je dobrý výdělek. Říká Aranka.“ A postupně v jeho knize promlouvají i závozníci a řidiči kamiónů: „Vím o případu, kdy do hotelu Echo v Dubí strávil Němec dvě noci s dvanáctiletou školačkou. Některé holky povolují Němcům soulož bez prezervativu za příplatek padesát marek.“ Ladislav Vidlák, řidič: „Když pozoruji zahraniční tiráky, ponejvíce Turky, s jakými cuchtami se u nás milují ve svých kamionech... (Kovářík, 1993).“ Je zajímavé, jakým způsobem se tento diskurs vede. Jsou použity policejní svodky, je zpovídána prostitutka i projíždějící řidiči. Nikde není přítomen zákazník z České republiky. Tento diskurs o zákaznících ze západní Evropy má v současné době velmi zajímavé i praktické využití. Hejtman Ústeckého kraje rozdával na hraničním přechodu letáky, které nabádaly německé turisty jak strávit čas v České republice. Na jedné straně byl německy psaný text, upozorňující na pohlavně přenosné choroby a na to, že pohlavní styk s dítětem pod patnáct let je trestný čin. Na straně druhé lákají turisty k návštěvě fotografie Karlova mostu, Karlštejna a dalších pamětihodností (MF Dnes, 24.3. 2004). Zajímavá je také nepřítomnost žen, jako zákaznic. Přestože ve výzkumu zákazníků prostituujících žen (Monto, 2001) je uveden muž s homosexuální orientací, ženy v diskursu o zákaznících pouliční prostituce v odborné literatuře nefigurují. 5.1.3.1

Kdo jsou zákazníci I zde povedou první kroky směrem rovnoprávnosti. Zákazníci nejsou jen muži, ale přijíždějí sem i ženy. Přítomnost žen zákaznic jsem nikde v odborné literatuře nezjistil. Za povšimnutí stojí nejen jejich existence, ale také reakce prostituujících na požadovanou službu: P: „Hele a ženský?“ L: „No jedna tady byla, zastavila a chtěla kuřbu za tisícovku. Tak mi to bylo nějaký divný a ona to byla normálně ženská.“ M: „A to si nepoznala?“ L: „Ona normálně jezdí jedna, nakrátko osříhaná, oblíká se jako chlap, a prostě ani v obličeji není poznat, že je ženská. Pak zastavila druhá a ta jako normálně zastavila a řekla, že chce za dva tisíce, tak jsem jí poslala... ode mě jo? To musíš popojet o kousek dál, fuj no to bych nemohla...“ R: „Staví i ženský, ale to já nedělám.“ D: „Jo, normální ženský staví. Ale to nedělám.“

Zastavují ženy, které jsou oblékané jako muži, které používají pro požadovanou sexuální službu mužský slovník. Ale i ženy, u kterých není možné rozpoznat sexuální orientaci a jsou zařazovány do kategorie „normální“. Jejich počet není vysoký a prostituující ženy vypověděly, že ženy zákaznice jsou poměrně striktně odmítány. Tento pohled na homosexuálně orientované ženy koresponduje s pohledem na homosexualitu mužů a tedy s pohledem na homosexuální orientaci celkově: L: „Jsem hrozně naštvaná, stojím tu od půl čtvrtý, teď je půl devátý a nestaví…buzeranti jedni!“ P: „No, buzeranti asi nestaví ne?“ L: „No všichni tu sou buzeranti. A to mi jednou zastavil chlap a on byl na chlapy a já když jsem se ho ptala co chce, tak on mi řekl, že není na holky. Tak jsem mu řekla – tak na ženy. A on, že ani na ženy. A ukázal mi fotku kluka, se kterým se na ní líbal. Normálně se líbal s klukem, no chápeš to? Fuj! Hnus!“ P. „Hele a co chtěl? To ti jenom přivez ukázat fotku?“

64

L: „Ne, chtěl za 200 abych se na něj dívala, jak si to udělá. Tak jsem mu řekla, ať si dá fotku před sebe, a dívá se na něj a utekla jsem pryč.“

Ve spleti přijímaných a prováděných sexuálních praktik (o kterých se ještě zmíním), je nutné si stanovit abnormalitu, hranici, kterou nelze přejít, přijmout. V tomto prostoru jsou to homosexuální praktiky. Opět je konstruována čest prostituující ženy, zde tedy vlastně odmítnutím homosexuálního styku je konstruována čest ženy. Další kategorií zákazníků jsou páry. Zastavují dvojice muž a žena: Zastavili mi chlápek a ženská, že chtějí, abych šla a ona se bude dívat. Na penzion.

Službu také požaduje více mužů najednou. Zastavili dva muži. V autě byli tři.

Svět zákazníků je svět pestrý. Dvojice, muži, ženy, homosexuální, bisexuální, heterosexuální orientace, to vše směřuje k všednosti, přijatelnosti této instituce. A také k opozici převládaného diskursu, kdy je tento svět odděleně prezentován jako špinavý, nečistý, nehygienický. V následující části se tímto světem budeme proplétat, necháme se jím provádět skrze členskou kategorizaci, neboť ta nejvíce vypovídá o profesní etnoteorii či laické sociologii (Berger / Luckmannn, 1999; Bourdieu, 1998) prováděnou zejména prostituujícími ženami, neboť ony jsou nuceny po úvodním samostatném partu tyto zákazníky vtáhnout do hry různými strategiemi a učinit z nich kolegy herce. Proto je znalost a kategorizace zákazníků spojitá se scénářem, profesní etikou, pozornost si zaslouží i charakter zákazníků, zejména kvůli bezpečnosti. Ženy nejsou jen pasivními oběťmi obchodu s tělem, ale aktivními spolurežiséry scénáře, jak získat diváka na jeviště a sehrát s ním v určitých kulisách hru, kterou hrát chtějí. Národnost zákazníků se v rozhovorech objevuje poměrně často. Velmi zajímavý je historizující pohled ženy, která se prostitucí živí od roku 1990: H: „Dříve byla ulice o něčem jiném. Zastavovali Němci v meďourech, nóbl lidi, umytý, čistý, slušný. Platili, ceny byly vyšší, ne jako dnes. Teď přijíždí a chtějí bez, za málo, nemytý, Češi.“

S interpretací tohoto pohledu na zákazníky příliš nechvátejme. On totiž odkazuje nejen k samotným zákazníkům, ale především k samotným prostituujícím ženám. Jde nejen o vnímání zákazníka jako prostředku k okamžitému finančnímu zisku, ale i k vnímání zákazníka jako prostředku k přechodu do prostředí jiného, lepšího než je prostor pouliční prostituce. Tento prostor je vymezen cizím státním územím: A hovořila o svém stálém zákazníkovi z Německa, který jí dává i 400 €/noc a jen si povídají. K Vánocům jí věnoval prsten: „Já myslela, že je to ňákej šmuk, ale je vopravdickej, 14tikarátovej! Já si to nechala zjistit! Ale nosim ho jenom doma! Tady by mi ho akorát někdo stáhnul z prstu! No! Jednej tady jeden Ukrajinec kvůli prstenu zlomil prst!“ J: „Zejtra mi přijede muj Němec.“ P: „Co to znamená muj Němec.“ J: „No že du na penzion s nim, že jezdí jenom za mnou a že mi dá trojku. A jezdí takhle každej tejden. Jeho sestra dělá ve velký fabrice se spodnim prádlem, tak mi toho spoustu přiveze.“ Při rozhovoru vyplynulo, že se chystá jet do Německa za přítelem. Prý bývalým zákazníkem. Na to začala vyprávět, že už jednou v Německu byla – taky se zákazníkem z trasy a že to bylo dobré ... Zeptala jsem se, co děcko - a ona, že ho nechá doma – u rodičů – že by tam nebylo zajištěno.

65

Na to nám M vysvětlila, že za G jezdí nějaký Němec, a že se ptá jenom po ní, a že si ji chce vzít sebou do Německa a ať G není hloupá, ať jde – co tady má s tím jejím. G, že neví, že má trochu strach, že neumí německy....

Je to svět dárků, povídání si, vlastnění svého Němce, který pravidelně přináší velký finanční efekt. Je to svět s budoucností, se zázemím. Tento svět přesahuje všední prostor pouliční prostituce, je více sváteční, má jiný čas. Toto očekávání není jen mýtem, pohádkou, kterou někdo někdy přinesl a ona je vypravována dále a žije vlastním životem. Toto očekávání je konstruováno také (jak je vidět na příhodě s prstenem) chudostí, neokázalostí. Zisk není možné vystavit na odiv, musí se nosit doma (uschovat na knížku) neboť riziko povolání je velké. Konstrukce chudinky vybízí k možnosti odvezení prostituující ženy za hranice, ale i možnosti přenesení bohatství do soukromí ženy. Je to fenomén hodných strýčků, který je znám především z prostoru dětské prostituce. „Na Chánově existuje instituce strýčků z Německy a ti jezdí k dívkám domů a zřejmě to probíhá u nich doma (u rodičů) (z rozhovoru s konzultantkou).“ Tito strýčkové se objevují i zde, je to zajímavý fenomén „náhradních rodin“ nebo adopce na dálku? R: „On sem ten můj Němec přijíždí pravidelně každý víkend. Vozí dárky, jídlo, chce abych skončila s drogou, zařídí mi léčbu, ale co ty děti?“ Tento muž měl dobrý vztah nejen s R, ale i s jejími rodiči, byl přítomen slavnostním obědům i všednímu životu rodiny. Nikdy jsem nezjistil jeho vztah k dětem R, ale přítomnost starých rodičů dodávala těmto návštěvám skutečně dojem legitimního vztahu, mezi ním a R. Tento vztah trval více než půl roku, kdy R propadla zcela drogám a přestěhovala se do bytu uživatelů drog.

Tento typ vztahů není v prostou běžný, spíše je zvláštností. Nikdy jsem nezjistil v tomto příběhu (ani v pozdějších dobách, kdy jsem se s R vídal a o tomto vztahu hovořil) žádný vztah mezi hodnými strýčky a dětmi prostituujících žen. Nicméně postoj rodičů k závislosti R a jejich strach o vnoučata nepotvrdil přítomnost dětské prostituce v tomto případě. Vymezení národnosti zákazníků, respektive jejich vnímání v očích prostituujících žen je tedy přesně opačné, než je vnímání těchto zákazníků v literatuře o pouliční prostituci (viz výše). Dělení na západní a východní zákazníky se dokonce objevuje i v situacích, kde se toto dělení nepředpokládá: D: „S úkáčkama (Ukrajinci) chodim. Teda ne se všema. S těma západníma jo.“ P: „Západní Ukrajinci?“ D: „No to jsou ti, co dělají na západě, ty sou dobrý. Ale naši Ukrajinci, to teda ne.“

Tím se dostáváme k národnosti, která v pouliční prostituci hraje stále významnější roli. V počátku zkoumání (1998) jsem o přítomnosti těchto zákazníků nezaznamenal žádné zprávy. Je to nový fenomén, který odráží ekonomickou situaci, rostoucí přítomnost Ukrajinců v České republice, jejich začleňování do společnosti. Tito zákazníci se vydělují z hlavního zákaznického proudu opačným směrem než zákazníci německé národnosti. Nepřijíždějí automobily, přicházejí pěšky, ve většině případů ve skupině dvou, tří mužů. Služby se tedy neodehrávají v autě, ale v přilehlých veřejných prostorách skrytých odboček, lesíků, křoví. Stáli jsme se dvěma ženami, když přišli dva muži. Jedna z nich poodešla a začali si domlouvat službu. Neslyšeli jsme co si říkají. Za chvíli jeden z mužů odešel s ženou za garáže. Druhý postával na rohu. Potom vyšel první z nich a vystřídali se. Odešli jsme pryč, k jiné ženě. Oba muže jsme viděli, jak nasedají do MHD a odjíždí.

66

Další novou kategorií v prostoru pouliční prostituce jsou Asiaté. Je o nich mluveno jako o Vietnamcích, ale nemusí být jen této národnosti. Zde platí to samé jako o Ukrajincích. Začali se v prostoru objevovat poměrně nedávno (od roku 2002), jejich výskyt souvisí s etablováním a navázáním vztahů v České republice. Přijíždějí v automobilech a jsou oblíbeným typem zákazníka: H: „Nejradši mám Vietnamce. Jsou slušní, platí dobře a hlavně jim to trvá krátce.“

Další národností, která se v prostoru pouliční prostituce objevuje jsou Romové. A: „Před chvílí tu zastavili cikáni. No s těma bych nešla.“ (Romka) R: „Furt tu otravuje, myslí si, že pudu, s cikánem ne.“ (Romka). D: „S těma barevnejma nechodím, stačí, že dcera s jedním z nich odešla do Anglie.“ (Češka)

Toto odmítání služby nemusí být nutně spjato s národností. Snad kromě posledního příkladu, kdy je mluvčí Češka a opovržení je konstruováno skrze únos dcery do Anglie. Toto odmítání lze vysvětlit i možnou činností těchto lidí v prostoru. Nemusí jít totiž jen o nákup sexuálních služeb, ale o testování zdatnosti ženy, případně její odvezení jinam. Odmítnutí patří spíše do kategorie profesní cti, hrdosti. H: „S tim nejdu, to je pasák zezhora, cigán, nabízí dost, ale to potom slyšíš jak vypráví klukům jaká jsem, co dělam, jak mi testoval.“ I: „Zastavilo tu auto dva cigáni a jedna ženská, naložili D a odjeli. Já bych do toho auta nevešla. K cigánům ne.“ D se opravdu nevrátila, telefonovala, že ji unesli do klubu na sever Čech.

Kategorie zákazníků je vpravdě mezinárodní a národnost zákazníků hraje v prostoru roli. Zákazníci jsou děleni podle národnosti do různých skupin, toto dělení má v prostoru pouliční prostituce opodstatnění, určuje strategie prostituujících žen. Zároveň ukazuje, že divadlo je mezinárodní institucí, používá všesrozumitelných principů jakými jsou sex a peníze, takže má vlastní divadelní jazyk, kterým se aktéři dorozumí. V tomto dělení jsem neuvedl speciálně a odděleně zákazníka domácí provenience, českého zákazníka. Ten má největší zastoupení v této kategorii a jde tak o zákazníka běžného, kterému jsou věnovány následující části celé kapitoly. 5.1.3.2

Zákazníci a čas Čas je kategorie, která dělí zákazníky snad již od počátku existence prostituce. Z hlediska času existují zákazníci stálí, kteří vyhledávají prostor, služby či osobu pravidelně a zákazníci náhodní, kteří do prostoru přijíždějí občas. Takovýto pohled na zákazníky sdílí ve své studii i Lenderová (2002). Podle ní se náhodní zákazníci obracejí na prostitutky k dočasnému řešení své situace – například rozvod, služební cesta, absence partnerky. Průvodcem této kategorie zákazníků je v mnoha případech alkohol. Lenderová ve své knize ovšem uvádí i třetí typ zákazníků, kteří stojí mezi oběma kategoriemi. „Mezi náhodným a pravidelným klientem stojí příslušník armády.“ Zde ovšem dochází spíše k profesní kategorizaci zákazníků, kdy autorka uvádí příklad prostitutek, které putovaly s vojskem nebo prostitutek, které samy iniciativně obléhaly kasárna. Dochází tak k prolínání pohledu na zákazníka jednotlivce a zákazníka jako příslušníka určité skupiny. V dnešní době takovouto skupinou mohou být například řidiči kamiónů, neboť i zde dochází k aktivnímu oslovování na parkovištích a k následování řidičů prostitutkami na

67

nově zřizovaná parkoviště. V této kapitole dělení na zákazníky občasné a stálé směřuje a je spjato s fyzickými osobami. Stálý zákazník je pěstován, oblíben, je mu důvěřováno a je mu poskytována sleva. V mnoha případech vlastní i jakousi abonentní kartu, kde je telefonní číslo herečky. Stačí zavolat a ona již čeká na jevišti přímo na něj a uspořádá představení jen pro něho. Hned při oslovení jsme jí řekli, že jsme rádi, že ji víme, že ji nevídáme často. Na to ona, že tu je, ale že je většinou už domluvená se zákazníkem. A že má většinou stálé zákazníky. No, a že teď má zrovna jednoho, který jí chce na celý víkend, a že už mu teď dala slevu a z 10.000,- Kč na 7,000,- Kč. No super je když přijede stálý zákazník, no ale to není pokaždý. P: „A kolik jich tak máš?“ L: „No tak 10.“ P: „A to jezdí jednou za měsíc?“ L: „No některý tak za tři dny, čtyři dny, některý se neozvou tak často a některý tak jednou za měsíc…“ I: „Stálí mi vozí domů, těm důvěřuju, ale ti normální ne, ti neví kde bydlím. To si beru taxíka.“ E: „Teď mám hodnýho kamioňáka. Zastavil jednou, šla jsem s nim na kšeft. On mi dal 1000, potom jsem tam dlouho stála, on přišel a dal mi 500. Co tě to dal, se mi ptala ta, co se mnou stála? No peníze. Potom přijel znova, řekl dem na cigaretu. Tak jsme šli, dostala jsem 2000 (1000 škola +1000 život), on mi je dal, a já jsem řekla, a to teď můžu jít? To se mnou nic nechceš? No to jsem ale blbej. Tak jsem otevřela dveře a řekla, fakt můžu jít? Jo. Tak jsem šla. Potom přijel znovu a von je z jižní Moravy. Tak jsem mu řekla o zabíjačku, hromadu jitrnic a jelit. Řekl že jo. Pak jsem mu řekla, že před tim to bylo 2000, tak teď 3000. On řekl tři? No dostala jsem 2000 (na knížku) a 500 na život. Tak jsem mu řekla o další pětku s dvěma nulama, že jí utratim na benzínce. Von mi jí dal. Zase jsme spolu nic neměli a já jsem mu řekla, že jsme na tom dost špatně, když už mi dávaj peníze jenom za tohle. Akorát pak hlídal, jestli jdeme domů. A holky mi říkaly ty už jdeš? Dyť jdeš z kamionu, tak kolik máš? 3000. Ale dyť jsme tě viděli, jak si jenom povídáte.“

Stálý zákazník již zná pravidla představení, navštěvuje je často, někdy zůstává i přes víkend. Toto pojetí návštěvy divadla odkazuje k dávnému chápání divadla v Rusku, kdy představení bylo přerušeno přestávkou, v níž se publikum i účinkující sešli v restauraci a byla nabízena bohatá večeře. Divadlo poté pokračovalo, následovala druhá večeře a společenské korzování. Stálý zákazník navíc může před šatnou počkat na herečku a doprovodit jí domů, což se běžným divákům nestává. Úkolem hereček je tedy takový výkon, aby se divák chytil, navázal a stal se stálým předplatitelem. Přesto ale nikdy nepřekročí z kategorie stálého zákazníka do kategorie „hodného strýčka“ tak, jako tomu bylo u zákazníků ze zahraničí: I: „Důchodce, který za mnou jezdil a vozil maso, telefony, já už jsem se ho potom nemohla zbavit. Tak jsem vzala telefon a švihla s nim o stěnu, Co to je za telefon? A on mi vzal a šli jsme do krámu koupit nový. Víš, von už byl takový dotěrný, tak sem se ho chtěla zbavit. Až jsem ho obrala o všechny prachy a ozvala se mi jeho manželka: Tak si ho hlídej ty krávo.“

Zřejmě i zde rozhoduje ekonomický potenciál zákazníka a Češi z toho nevycházejí ve srovnání se zahraničním kapitálem tak dobře. Čas zákazníků se dělí i podle délky, kterou s prostitutkou stráví. Někteří jen několik minut, jiní hodinu na penzionu, další celou noc a někteří i celý víkend. Mo: „Jezdí ti, co chtějí rychlovky, mají manželky. No ukazují jejich fotky. Mají hezký manželky. Manželky to doma chtějí mít dlouhý a ty chlapy ten sex nebaví.“ Ma: „Penzion je časově náročnější, než mě tam odveze, pak se vykoupe on, vykoupu se já...“

68

H: „Nejlepší jsou chlapi, co si zaplatí celou noc.“ R: „Teď mám zrovna jednoho, který chce na celý víkend.“

Tito zákazníci samozřejmě vyžadují rozdílné služby a rozlišují se i podle prostoru, který s prostitukou sdílí. 5.1.3.3

Zákazníci a prostor Prostor zákazníků je především determinován tím, jestli do prostoru instituce přijíždějí nebo přicházejí. Pokud přicházejí, potom jejich prostor je shodný s fyzickým prostorem jejich tělesné schránky. Chvíli s prostituující osobou tento prostor (respektive jeho části) sdílejí, aby poté odešli zpět. Pokud do prostoru prostituce přijíždějí, je jejich prostor orámován dopravním prostředkem, ve kterém přijeli. Prostředek je výhradně automobil a dělí se na nákladní a osobní. Nákladní automobily jsou bezpečnější kulisou, protože je s nimi těžká manipulace a nehrozí tak jejich odcizení během hry. Zajet s kamiónem do pole, na prašnou cestu hrozí uvíznutím. Takže představení se odehrává na místech blízkých, která většinou určuje žena, a tedy bezpečnějších. Osobní automobil je rychlejší, méně zapamatovatelný a lze s ním vjet do polí, na nezpevněné cesty, do lesa. Častokrát je tedy využit jako kulisa pro nekalé praktiky zákazníka, který ji sice propůjčí k divadelní hře, ale ovládá ji jen on sám. Prostor automobilu, pokud si nesjedná poskytnutí služby na penzionu, zákazník opouští jen ve výjimečných případech. Prvním je, pokud jej žena přemluví: H: „no tak jsem mu řekla, že to mám ráda zezadu venku na kapotě.“

Ten druhý souvisí s násilným chováním: A: „Vyhodil mě z auta, zmlátil, znásilnil.“ I: „Zastavil jí nějakej chlap byl nějakej divnej, odveze jí někam k lesu, byl tam nějakej kámen (jakoby náhrobek), začal se na ni sápat... Řekla, že jí zachránili nějací Poláci, že jinak by jí ten chlap zabil.“

Násilí probíhá mimo auto, kvůli možnému dohledání stop, kvůli znečištění prostoru, jeho zničení. Proto je žena vytahována ven, proto je možné prostor automobilu označit jako prostor zákazníka i když do něho přistoupí prostituující žena. A: „Přijelo auto s normálně německou značkou, ten chlap mluvil perfektně německy, tak jsem s nim šla, ale pak mě nechtěl pustit z auta, že se neudělal a byl to Ukrajinec. Tak jsem mu řekla, ať mě pustí, že mam támhle chlapa a on mě pustil.“

Stačilo poukázat na možný souboj, možné ohrožení nejen osoby zákazníka, ale i prostoru. To, že násilný zákazník opustí svůj prostor, prostor automobilu, může vést k tomu, že ženu zachrání jiný aktér, přítomný v prostoru – Poláci, nebo si žena poradí jiným způsobem: J: „No, jenom jeden to jednou zkusil. Jeli jsme za benzínu do lesa, všechno proběhlo v pořádku, ale von pak vylez´ ven eště polonahej, otevřel mí dvířka, natáh´ ruku a prej ať mu vrátim peníze, že se neuspokojil. Ale to je blbost, všechno bylo v pořádku. No a protože jsem řidič, zabouchla sem mu ty dvířka, zamkla a odvezla auto na benzínu. Tam jsem jim dala klíčky na pult a říkam, že si pro to auto přihopsá polonahej chlap. A taky že přihopsal. A na mě nikdo nemoh´, protože jsem mu to auto nechala na tý benzině.“

Prostor automobilu přestal být prostorem zákazníka a stal se prostorem prostituující ženy, stal se nástrojem její záchrany. 69

V běžných případech zákazník svůj prostor neopouští, zůstává v něm, když si službu domlouvá: M šla, naklonila se do okýnka u řidiče a chvíli se s ním bavila. Pak zase odešla na své místo. Auto zůstalo stát. Za chvíli jsme se zase ohlédly a M byla opět nakloněná do okýnka auta. Pak rychle odběhla zpátky, vzala si kabelku, nasedla a odjela s ním pryč.

Když je mu služba poskytována (kromě speciálních služeb): Mo: „Tak je to 2000 na penzion, 1000 auto a 500 orál.“ K: „Penzion je časově náročnější, nelze říct, že je na hodinu. V autě je to na výkon.“ M: „Když se udělá rychle, je to jeho věc.“ Ma: „Když si v autě tak se svlékáš, nebo jak to probíhá?“ M: „Ne. Nesvlékám se. Jenom si zvednu sukni.“

Takže lze říci, že běžný zákazník jiný prostor nezná, okolí je pro něj cizí. Tomu nasvědčuje i chování zákazníka když dojde k problémové situaci. Zákazník svůj prostor neopouští. Využije jej a zavolá pro pomoc: P: „Je tady Pe?“ D: „Ona utekla pryč, ta tady není. Podělala jednoho vo prachy. Nasedla Čechovi do auta, nechala se vyplatit, a zase z auta vystoupila. Von stál, zavolal policajty a vona utekla.“

Prostor zákazníka, respektive jeho ohraničení mnohem více záleží na činnosti, kterou zákazník přijíždí do instituce konat. Může jít o sexuální službu, o násilí, o sdílení času během víkendu. Je nutné činnost zákazníků více specifikovat. Přesto je zřejmé, že výrazně s příjezdem zákazníka mění prostor jeviště. Automobil se stává kulisou hry, do níž nastupuje herečka, je odvážena ze svého jeviště na jeviště společné. Nové jeviště je tedy vyjednáváno v interakci, ve hře. Zákazník díky kulise automobilu má větší možnost další hru ovládat a v mnoha případech toho využívá. V interakci vyjednávání o dalším průběhu hry hraje výraznou úlohu profesionalizace, profesní hrdost a know how - znalost zákazníků. 5.1.3.4

Zákazníci a jejich činnost v čase a prostoru Zákazník přijíždí do prostoru TRASY s.r.o. většinou s cílem koupit si sexuální službu. A stejně jako v hypermaketu je nutné nejprve zboží najít, prohlédnout, zjistit cenu. A tak jednou z nejběžnějších činností je popojíždění po prostoru instituce. D: „Stejně tady jezdí pořád dokola a okouní. Nakonec projedou víc než nám daj.“ L: „Ten už tady jezdí dlouho, stejně nezastaví.“ P: „Proč ses nedomluvila?“ K: „Chtěl bez gumy, tak jede dál. Von nějakou najde.“ Zákazník skutečně objížděl mnohokrát, než se domluvil.

Toto popojíždění je spojené s vybíráním si poskytovatelky. Jedna z žen se velmi výstižně vyjádřila k tomuto procesu: M: „Myslíš si, že si klienti vybírají podle oblečení?“ D: „Jim je to jedno. Ať tady stojíš nahá nebo nabalená je to fuk. Nakonec si stejně vybíraj podle třech věcí. Jestli se holka líbí, potom za jakou jde cenu a pak zda chodí s nebo bez. Na ničem jiným nezáleží.“

70

Tyto tři věci jsou hlavní příčinou nedomluvení se v prostoru, kdy zákazník je odmítán nebo odmítá on a odjíždí k jiné ženě. Další činností je samotný akt sexuální služby. Hlavními druhy jsou, jak jsme již poznali, normál a orál. Normál znamená soulož, jejíž další specifikace se v rozhovorech neobjevila. Je brán jako celek, jako norma. Orální sex byl v rozhovorech také častokrát uveden. Nijak jsem nepokládal za důležité věnovat této praktice pozornost. Jenže na rozdíl od soulože je zde možné rozlišit, kdo ji vykonává a na kom je konána. Na tuto skutečnost jsem nepřišel v odborné studii o zákaznících (Monto, 2001), ale čtením „pokleslé“ literatury (Králová, 2000). Je zajímavé, že tento fakt byl v odborné studii zcela opominut. Zcela automaticky se předpokládá, že tato služba je praktikována na zákazníkovi. Ale je možné i obrácené pojetí: R: „Dělam orál.“ P: „Orál, to znamená, že ti zákazník může orál udělat?“ R: „Ne, to ne, ale stavějí i takový. Já je posílám pryč.“

Ano, je to praktikování menšinové, ale existuje. Další požadované sexuální služby patří též k menšinovým, nicméně zastavují i zákazníci, kteří je požadují: A: „Jeden chlap mi dal 100 marek za to, že jsem se před ním vyčůrala.“ D: „Jeden chtěl, abych se mu vyčůrala na obličej, nabízel hodně peněz, ale do toho bych nešla.“ L: „Přijel jeden, abych se na něj vyčůrala, za pětset.“ M: „Pochcávač, chce abych se na něj...“ J: „Po mě zase jeden chtěl, abych se převlékla do jeho věcí. Tak jsem si oblíkla černý punčocháče, ty s tima podvazkama... navlíkla jsem se do korzetu. I lodičky tam měl, no on si ho potom přede mnou vyhonil. A bylo vyděláno.“ K: „přijel jeden ke mě, vzadu na sedačce měl bič a chtěl, abych ho bičovala. I přes hlavu. No ale odmítla jsem. Nechci mít problémy.“

Někteří z nich ke svým praktikám nepotřebují interakci žen, stačí ženy pozorovat: U hřbitova jsme se bavili s T a I. Kolem nás projelo auto s plzeňskou SPZ, holky okamžitě začaly na auto reagovat – buzerant jeden, blbec… Evidentně věděly, o koho jde. U M proběhla ta samá situace, bavili jsme se, projelo to samé auto a zazněla stejná slova. M: „Úchylák jeden. Ten si žádnou holku nevybere, jenom otravuje. Fakt. Já jsem ho viděla tady vzadu za bazarem. Šla jsem k němu a on si ho tam honil, prý nás nepotřebuje, jemu prý stačí, když nás vidí. Úchylák jeden. No a takovejch tu je.“

A také násilí, o kterém jsem se zmínil v předešlé kapitole patří do okruhu činnosti zákazníků. Je přítomné u většiny žen. Lze vystopovat různé násilí, od nejlehčího až po nejtěžší. Začneme postupně násilím, které se vyznačuje okradením: P: „on mi sebral peníze a ujel.“ M: „Od čeho to máš?“ D: „To mi udělal zákazník. Vrazil mi jí v autě. Bylo to tak rychlý, že jsem nic neviděla.“ P: „Kdy to bylo, před nebo po?“ D: „Před. Jeli jsme na kšeft a on mi jí vrazil a vyhodil mě z auta.“

71

H: „Nastoupila jsem do auta a on támhle nezastavil a jel dál (ukazuje). Zajel daleko a když zastavil chtěla jsem utéct ale on chytil kabelku a snažil se mě chytit tak jsem jí pustila a utekla“.

jiné násilí je spjato se znásilněním: J: „No, nejdřív začnou sprostě nadávat a pak se na tebe začnou sápat.“ M: „Řekla vám vůbec, že jí přepadli?“ K: „Tady? To tě znásilnili?“ D: „Jo a eště mi dal přes držku a pak mě vyhodil z auta. 3 žebra sem měla zlomený, eště teď to bolí... L: „To víš, s tím se dělat moc nedá. Jednou mě zavezl támhle mezi ty domy a chtěl orál bez gumy. Čecháček to byl, vlastně i ten druhej. Chytl mě za vlasy, držel mi kabelku, tam jsem měla kasr a začala jsem křičet. Chápeš mezi panelákama. A on mi řekl ať mlčim, a když jsem mu pohrozila policií tak řekl: Co ty víš, jestli jsem nějakej kriminálník. Teď tady jezdí a vysmívá se mi a tu větu slyším pořád dokola.“ R: „Vyhodil mě z auta, zmlátil, znásilnil. Bez peněz ... a zmlácená tak, že by mě vlastní máma nepoznala.“ V obou případech se ubránila kopáním a mlácením, ale odnesla to také. Dokonce ten jeden měl tu drzost zastavil u ní potom co jí napadl.

To vše jsou příklady, kdy je hlavním nástrojem fyzická síla. Někdy ovšem zákazník sáhne i k jiným prostředkům: Jeden vytáhnul pistoli, byla prý „pěkně zřízená“, tak si vzala na pár dní volno.

Někdy je násilí vedeno s jasným úmyslem zabít. V této souvislosti na konferenci sekce sociální patologie Masarykovy sociologické společnosti Malinová přednesla příspěvek Od kousnutí k vraždě (2004). V tomto příspěvku uvedla, že takovýto druh násilí s cílem zabít není většinou ve spojitosti se sexuální službou. Prvotní a hlavní cíl je násilí. To se v této studii neprokázalo, oba případy jsou spojeny se sexuální službou. U hřbitova jsme potkali I, byli jsme v ní domluveni, že nám donese špinavé jehly. Ještě je u sebe neměla, tak jí P nabídnul kondomy. Na to ona řekla, že je nepotřebuje, že to nedělá, a že už mohla být mrtvá. Zastavil jí nějakej chlap, byl nějakej divnej, odvez jí někam k lesu, byl tam nějakej kámen (jakoby náhrobek), začal se na ni sápat... Řekla, že jí zachránili nějací Poláci, že jinak by jí ten chlap zabil. Pak řekla, že to dělala 8 let a nic se jí nestalo, a když to slyšela od jiných holek – tak se jim divila - no a teď se to stalo jí.

Druhý příběh je ucelenější a dovolím si jej ocitovat v plné podobě. Je zvláštní v mnoha částech a zaslouží trochu větší pozornost. Tento příběh byl namluven na diktafon ve Fakultní nemocnici, kde se žena léčila na infekčním oddělení: D: „Já sem stála na trase, s jednou holkou. Já sem stála tady jako a ta holka stála tady. No, zastavil tý holce, tý holce zastavil. Jela s nim někam do K. směrem. Až tam někam na svý místo. Musel to být Čech, Němec by to nemoh bejt, musel to být Čech. No jela tam na nějaký místo a teď to auto vidim, za hodinu a půl, že jede samotnej, jako ten samej. Tak sem si myslela, máte taky případy, holky, že třeba jedou s Němcem, že řeknou vodvez mi domů, a potom vodjede. Tak sem si to taky myslela, vod začátku ne sem si to myslela. Myslela sem si to, tak stopla auto, mrzla ne, tak chtěla aby jí potom vysadil buď tam anebo doma. Že se to může stát ne. No a teď najednou to auto, tu holku zabil, jeden den tam byla co sem jí tam viděla, asi tři hodiny a ten den byla mrtvá. Ke mě přijel, když už vzal druhou holku. Tamtu zabil, potom si vzal ještě jednu holku, tam to chtěl vykouřit, ona mu to udělala, ale za to jí pustil, něco mu naslibovala, ale pustil jí. Pustil jí nazpátek, normálně všechno. Ale jí neodvezl ještě tam, ale někam jinam. Ale normálně jí pustil. Nic jí neudělal, normálně jí pustil. Že se strachem mu to udělala a von jí

72

pustil. No a potom sem byla na řadu já. No a to samý sem jela s nim až do K. No, že tam má penzion. To je pravda, že tam máš penzion v K. To je pravda. Tak sem tam jela. A teď von tady byly ty penziony a já mu řikam sou tady a teď von zabočil ne tady, ale jel do lesa. A já sem chtěla už vystoupit, a řikam dyť to tady neni. A von že je tam nahoře. A to bylo asi takhle taky v zimě. To bylo i sníh. No a to bylo tak nekecam, ve čtyři hodiny, to je vidět ještě ne? A teď řikam teď von zastaví, a ne. Jo a ne. A potom sem se votočila a koukam na ten kabát, protože ta holka tam měla ten kabát. A řikam ježiš tu bundu znam. Až potom sem si uvědomila, že tam byla krev. V tom kabátě i v tom autě všude byla krev. A řikam ty vole, dy’t ta holka měla tuten kabát. Dyť sem jí viděla před třema hodinama a ta holka měla tuten kabát. Dyť sem jí viděla před třema hodinama jela s tim a měla tuten kabát. Eště přijel von sám nazpátek. Tak co to může být za debila? Já sem si myslela, že možná že jí odvezl, nebo nevim, jo? No a von měl tady promiň. Tady jak máš knoflík a zip, tak mezi tim až takhle měl tady pistol. Železnou pistol šedivou. Takovou malou šedivou takovou ne velkou a tlumič. Jako když zastřelíš, tak to nejde vůbec slyšet. Jenom ty to slyšíš, když vystřelíš. No a tak sem tam seděla no a teď najednou řiká. Ne, von měl tu pistol a nic mi ještě neudělal. A teď sem chtěla vystoupit, jo. A von jak sem chtěla vystoupit, tak mi zatahal, zatahal mi za vlasy, to vim. A říkal kuř. A česky to říkal, ne německy nebo tak, ale česky kuř. No přísahám, že já, jak to měl rozepnutý, tak ...já sem mu to nekouřila vůbec. Vůbec. No nekouřila sem mu to vůbec, jo. Vím, že sem měla cigaretu, ale už takový... malinkou. No a von mi nejdřív tlačil, abych mu to kouřila, ale já sem vůbec, že ne. Potom mi dal cigaretu, típla sem mu to na palec, a von au, zařval ty svině jedna. Sem si myslela, že sem se mu ubránila a vytrhla sem se mu. No a teď najednou si vzal tu pistol a jak já sem šla za tu haupnu, tak mi střelil tady za ucho. Chvilku sem tam u toho auta stála a von ještě byl svlíknutej a držel si ten palec, že mu to bolelo, ne, pálilo mu to. No asi byl nemocnej nebo já nevim. No a von mi střelil, tak sem tam chvilku stála a utekla sem. Zamknula sem to auto a utekla sem. Teď von tam to auto taky nechal a já blbá, že já sem měla bílou bundu, že mi šlo vidět všude. Tak sem si jí sundala, no nevim jestli sem si jí sundala, jo. Sundala sem si jí, ale sem jí držela v ruce, aby mi v ní náhodou nechytl, že sem měla modrej rolák tmavej, ne. Takle pruhy, ne. No a teď sem utíkala. A jak sem utíkala, tak tam byl takovej jako kotrmelec. A já sem tam spadla, jak tam byl ten kotrmelec takhle, tak z toho sem spadla, na zem a honil mě. Pořád. Ale kliku mám, že von mě ani nechytil. A potom jak sem utíkala na tu cestu, a ty lidi viděli mi z dálky už, že tam utíkam podél lesa, říkali. Pravda je, že jsme tam viděli auto a já na ně říkám no, já sem vás taky viděla, jo, ženská a chlap. A viděli jsme jak tam ženská utíkala nějakýmu chlapovi. A že sme si mysleli, že to je na dálku, ale že sme to viděli. No a já sem z toho lesa už utíkala na cestu, a ten chlap utíkal zpátky k tomu autu. A než já sem utekla, tak von jak byl ten kopec takhle dolů a takhle nahoru jak sem šla, no jedna noha a už sem tam, tak von mi střelil do zad. No a já sem teďko nevěděla, že sem postřelená. No a já sem šla nahoru, vyšla sem z toho a byla sem celá špinavá. Vyšla sem jo, tu bundu sem měla ještě v ruce, takle sem vyšla, utíkala sem, tam byla taková louka, ne pole, to vim jistě, že tam bylo pole, asi tak tady byl ten les, a ta cesta, ta ulička byla jako když deš k výtahu, někam tam když deš. Když deš za dveře, tak tam byla ta ulička. A takový velký pole tam bylo. No než sem to doběhla až tam, tak tim pádem mi střelil ne, do těch zad. No a utekla sem na tu cestu a asi tak dvacet metrů tam byli ty lidi. No a tak sem utíkala rychle, ještě tak deset metrů a už sem byla u nich. A von, jak sem utíkala na tu louku, že už neměl šanci, jak sem utíkala mezi těma lidma, tak von už nastartoval a jel. Ještě říkám napište mi to číslo, voni to viděli, ne.

Tento příběh odkazuje od zákazníka k jinému světu, světu policistů, odkazuje ke svědectví lidí, kteří jej viděli a posléze se ho i účastnili. Odkazuje směrem ven z instituce. Tuto interakci budu zkoumat v kapitole Organizace v modu mít. Z uvedených situací je zřejmé, že násilí, kterého se dopouštějí zákazníci je různě silné a je v prostoru časté. Je pravdou, že násilí na ženách je v prostoru ulice fenomén, který má dlouhou historii. V 15., 16. století bylo toto násilí (Ringdal, 2000) dokonce institucionalizováno. Ženy, které se procházely samy v neobvyklých hodinách nebo na nezvyklých místech, byly vždy v nebezpečí, že budou znásilněny. Útočníci legalizovali svůj čin pokřikem: „Děvko!“ Přepadení prostitutky zajišťovalo bezplatný sex a společnou iniciaci. Gangy si říkaly klášterní bratrstvo, existovaly veřejně, měly pět, šest členů. Členství končilo ženitbou nebo věkem – 30 let. V té době prostitutky nemohly svědčit u 73

soudu ani přijmout dědictví. Častým terčem byla žena, která poskytovala sexuální služby místnímu duchovnímu, pokud byl neoblíben. Proti duchovním nebylo možné žádné jiné násilí či nesouhlasu. V dnešní době jsou útoky vedeny jednotlivci, organizovaný zločin se zaměřuje spíše na obchodování se ženami. Ale přece jen poněkud zaráží, že tyto útoky jsou stejně časté, jako tomu bylo ve středověku. Násilí ovšem tvoří jen jednu odchylku od hlavní části Gaussovy křivky, tu zápornou. Lze najít i kladnou odchylku od hlavní části, kterou tvoří soulož a orální sex? P: „Jaký chlapi jezdí...?“ M: „Někteří chlapi si chtějí jenom povídat. Zastaví chtěj za 500,- orál a potom jedeme na plac. Tam když se nic neděje, tak jim po 5 min. řeknu, že chci odvést zpátky – nebo tedy jestli chce ten orál, nebo si chce jenom povídat. A on si chce povídat.“ P: „Kdy se rozhodnou, že si chtějí jenom povídat?“ M: „Řeknou mě, že chtěj orál a pak si nechtěj ani sáhnout, vůbec nic, jenom si povídáme.“ P: „Chlap se tedy rozhodne před tím, nebo potom, nebo když se mu nepostaví.“ M: „Ještě jsem neměla chlapa, kterýmu by se nepostavil.“ P: „Jak to jde?“ R: „Teď dobře.“ P: „Když jsi těhotná, tak je více kšeftů?“ R: „No, určitě.“ P: „A co chtějí?“ R: „Voni spíš chtějí si jenom povídat.“

Zákazníci si jezdí kupovat rozhovor. Nedělají to přímo, spíše zprostředkovaně, kupují si sexuální službu, kterou nevyužijí. Někteří obdarovávají dívky nad rámec sjednané služby. Ti v mnoha případech tento dar podmiňují odchodem dívky z prostoru: I: „Zase jsme spolu nic neměli a já jsem mu řekla, že jsme na tom dost špatně, když už mi dávaj peníze jenom za tohle. Akorát pak hlídal, jestli jdeme domů.“

K těmto zákazníkům patří i „hodní strýčkové“, o kterých jsem se zmínil výše. Ti přinášejí různé dary, od prstenů po oblečení: M: „To mám ještě jednoho, má červený auto, je takovej starší, moc hodnej, takovej seriózní. No to mám od něho tyhle ty kalhoty a pak ještě jedno tričko. Manželka mu zemřela před 4 měsíci. On je takovej hodnej a neškodnej.“ R: „Jeho sestra dělá ve velký fabrice se spodnim prádlem, tak mi toho spoustu přiveze.“ A. hovořila o svém stálém zákazníkovi z Německa, který jí dává i 400 €/noc a jen si povídají. K Vánocům jí věnoval prsten: „Já myslela, že je to ňákej šmuk, ale je vopravdickej, 14tikarátovej! Já si to nechala zjistit!“

Další kategorií jsou zákazníci na víkend nebo na celou noc. Ti vnímají ženy jako společnice: R: „No, v pátek přijede pozdě – to prospí, v sobotu někam jedeme – teď jsme byli v tom Krumlově, no a v neděli dojde na to... co si zaplatí... na milování.“ M: „Nejlepší jsou chlapi, co si zaplatí celou noc. To se nám (ukázala na Ru) tuhle stalo. Byli dva, vzali nás pak nakupovat do Kauflandu a do Tesca.“ K: „Co jste nakupovali?“ M: „Nakoupili jsme spoustu jídla.“ K: „A pak jste šli na kšeft?“ R: „Ne, nejdřív sex a pak se jde bavit.“

74

M: „Vydělaly jsme dohromady 1500 za noc. Takový kšefty bych chtěla mít pořád. Nemusíš tady celou noc mrznout a ještě se zadarmo najíš a poznáš nový věci.“

Jsou tedy i zákazníci, kteří se pohybují v kladné odchylce od hlavní části Gaussovy křivky. V těchto případech vnímají ženu jako společnici, zdá se, že sexuální služba není v těchto případech to hlavní, spíše jde o společně strávený víkend nebo noc. Většinou patří ke stálým zákazníkům, takže mezi nimi a prostituující ženou je vytvořen vztah. Ve chvíli, kdy se z diváka stává herec, kdy se dostává na jeviště hry, je sledován hercův charakter. Neodpouští se nečestnost, nudnost, násilí. Naproti tomu je kladně hodnocena bezpečnost, kterou herec zaručuje (neškodnej), dvoření se nad rámec role, galantnost, pomoc. Ale i herec přichází do hry připraven. Má nastudovaný scénář hry, ve které se obsadil do hlavní role. Přichází zachránit ženu padlou (dary), přichází naučit divošku civilizovaným praktikám (společné obědy, domácnost, stálost), přichází dobýt, dobít. Přichází si splnit nesplnitelné přání... Hra je pečlivě připravena oboustranným vyjednáváním. Je zde zřejmá nepropojenost s neviditelnými, které tato hra nezajímá, pokud je vidět finanční efekt, je dovoleno improvizovat. Zatímco kolegyně reflektují proces hry, neboť okoukávají strategie, které vedou k úspěšnosti. Strategie, které vedou k úspěchu jsou pečlivě podrobovány kontrole i z důvodu toho, jestli byla zachována při jejich použití profesní čest a nebyly použity nekalé praktiky. Ty jsou předmětem opovržení, i když jde o násilí ze strany zákazníka: L: „Von jí napad, protože mu to dobře neudělala.“

Instituce divadla, TRASY s.r.o. nemůže utrpět újmu na své dobré pověsti. A pokud jsou zachována dobrá profesní pravidla, instituce vzkvétá a prosperita zaručuje zdravé pracovní prostředí: A: „Ten chlap mi povídá, „A, tys snad vyhrála olympiádu!“, já na to, „a proč jako?“, a von, že prej sem samý zlato.“

5.1.3.5

Interakce mezi zákazníky Interakci mezi zákazníky jsem nezaznamenal. Výjimku tvoří dvojice, či skupinky, které přijíždějí spolu. Jinak nelze říci, že by si zákazníci předávali informace, či vystupovali v prostoru společně. Přesto se ukazuje jejich moc v rámci instituce. Jsou totiž aktéry, kteří určují strukturu poskytovaných služeb, určují svojí poptávkou směr instituce a její nabídku. Svojí ekonomickou silou nutí jiné aktéry herečky, aby upravily svoji nabídku, hrály jinou roli jen pro ně. V tomto kontextu popsaných prováděných služeb je zřejmé, že služby se vyvíjejí směrem k větší perverznosti (srovnej: Bartlová, 1998), nicméně je nutné do diskursu o prostituci a prováděných službách přibrat zákazníka jakožto mocného hybatele těchto procesů. 5.1.4

SOCIÁLNÍ PRACOVNÍCI

Prostituce jest těžkou nemocí společnosti a všechno, co s ní přijde do styku, se mravně znečistí; tu vládne surovost, podvod, krádež, opilství, zrada, všechny neřesti; špatné jsou prostitutky, špatní ti, kteří jich užívají, a jsou stížnosti, že také úřady, které jsou nuceny se s nimi stýkati, mravně jsou dotčeny (Rádl, 1926).

Ano, profesor Rádl upozorňuje ve svém příspěvku na hlavní znak sociálních pracovníků a tím je úřad, organizace. Sociální pracovníci jsou aktéry, kteří na rozdíl od zákazníků mají hlavní znak v organizaci, v níž pracují. Opět jsem neobjevil žádný výzkum, 75

který by se zabýval rolí sociálních pracovníků a organizací v prostoru pouliční prostituce. Z hlediska posloupnosti je nutné konstatovat, že organizace sociálních pracovníků se v prostoru pouliční prostituce objevují až osm let po jejím vzniku, tedy v roce 1998. Organizace, které se v prostoru pouliční prostituce objevují, jsou nestátní organizace, nejčastěji občanská sdružení. Činnost provádějí ve shodě s projektem, který schvaluje ministerstvo práce a sociálních věcí, případně úřad vlády, a který se týká terénního programu. To je činnost, kdy sociální pracovníci kontaktují, pracují v terénu, mezi uživateli drog, mezi prostitutkami, bezdomovci, uvnitř rómské komunity (Bednářová, Pelech, 2000). V tomto prostoru jakoby organizace slábla, sociální pracovník vychází z organizace do jiného prostoru, v němž pracuje. Mnozí (Staníček, 2000; Hrdina, 1998; Rhodes, 1999) pojmenovávají toto vysunutí pracovníků z organizace do terénu jako chození na návštěvu. Zdůrazňují tak možnosti intervence (její sílu) pracovníků v prostoru, který je „pouze“ navštíven a nikoli vlastněn. Je tomu opravdu tak a pracovník nemá prostor? Pokud nemá prostor, může mít čas? A co tedy vlastně na návštěvě dělá? 5.1.4.1

Sociální pracovníci a čas Sociální pracovníci do tohoto prostoru vstoupili v roce 1999, kdy instituce TRASA, s.r.o. již pracovala. Vstoupili do provozu, který již měl pravidla, zařízené kanceláře, zákazníky, manažery. Tyto skutečnosti sociální pracovníci rozpoznávali a podle nich řídili i čas. M: „Co kdybychom šli v sobotu, D říkala, že je tam hodně holek.“ P: „Pondělí jsou Velikonoce, půjdeme nebo ne?“ K: „Mohli bychom, jestli tam nejsou jiné holky.“ K: „Musíme se domluvit, jak budeme chodit o Vánocích, kdy uděláme trasu?“ M: „V sobotu nepůjdeme, nikdo nový tam nebyl.“ P: „Minulé Vánoce jsme taky šli dvakrát, docela tam byly.“ P: „Teď v létě tam jezdí až po setmění, až po desátý, musíme začínat déle.“ M: „Budeme psát i vlivy na počet holek – státní svátky v Německu, déšť, zimu, abychom poznali jak chodit.“ P: „Ty vlivy na počet už nepíšem, je to stále stejný. Více zaznamenávejte pravidla.“

Sociální pracovníci hledají čas, kdy tam holky budou, aby se mohli účastnit na provozu instituce. Hledají v počasí, státních svátcích, víkendech, západu slunce. Je to stejné jako když například v nemocnici hledá uklízečka čas, kdy lékař v kanceláři naopak není, aby ji mohla uklidit. Příchod sociálních pracovníků se tedy děje tiše, prakticky nepozorovaně, hra probíhá, její obsah ani provedení se nemění. Tím, kdo se hře přizpůsobuje jsou sociální pracovníci, nikoli obráceně. Tento čas je možné definovat jako čas pracovní, čas, kdy pracovníci do prostoru vcházejí a vycházejí. Ještě je možné z field notes vyčlenit čas kontaktní. To je čas, v němž jsou kontaktovány, oslovovány, míjeny ženy a muži v prostoru pouliční prostituce. Tento čas je různě dlouhý, od odmítnutí rozhovoru, tedy od času nulového: M: „Nic nechci, všechno mám.“ D: „Běžte, musim dělat, všechno mám, nic nepotřebuju.“

76

A. vyšla z parčíku. Usmála se. Pozdravila. Nic nechce. Posunkem naznačila že tam je ten její. Odstoupili jsme, rozloučili se. M: „Sory dneska mám špatnou náladu, nestaví to už třetí den a já potřebuju peníze na nájem. (hahaha) No nic mějte se. Mějte se.“ Čekali jsme na trolejbus a viděli jsme novou holku, ale nebyli jsme si jistí zda šlape, tak jsme čekali. Pak jí zastavilo auto a ona se domlouvala se zákazníkem. Pak za ní z parkoviště přišla další nová holka a bavila se také se zakázníkem. K nim se po chvíli přidala Ka. Poté auto odjelo, Ka se vrátila k holkám naproti, jedna dívka odešla směrem k parkovišti a druhá si šla stoupnout naproti na zastávku a snažila se „stopnout“ auto. Když jsme k ní šli, že ji budeme kontaktovat, otočila se a odešla směrem k parkovišti.

Tato odmítání lze rozdělit na odmítání s omluvou, vše mám, nejde to, ten její a odmítnutí z důvodů nepoznatelnosti sociálních pracovníků, jejich role. Zatímco zákazník je přijat, sociální pracovníci ne. Herečka hraje pro publikum, nikoli pro uklízecí četu. Ta jí přece rušit nemůže, musí počkat až po představení. Čas všední je vymezen pár minutami: P: „Ahoj, jak se máte?“ M: „Potřebujete něco?“ K: „Dneska je zima.“ L: „Kondomy si vezmu.“

Čas běžný je tématicky vymezen všedními věcmi, dotazy na počasí, kondomy, na to, jak jde práce. Tento čas je takovým zastavením se v prostoru, oboustrannou kontrolou, jedni stojí, druzí chodí. Někdy tento běžný čas přeroste do neběžného kontaktu, kdy jsou vyjasňována pravidla instituce, žádána osobní péče při řešení problémů, kdy jsou vymezovány hranice. Nedoběhli jsme s J. trolejbus, respektive zavřel nám před nosem. Na zastávce seděla N, kterou jsme předtím už kontaktovali a rovněž jsme jí vyměnili a požádala nás, abychom si přisedli, že nám bude vyprávět o sobě a o drogách. Sedli jsme si a povídala nám o osobním životě. Léčení, závislosti, Praze, Plzni, trase, vztazích s Romy. Přišli jsme k M a L od R. Na silnici byla zácpa, takže holky neměli moc naspěch, protože kšefty moc nešly. D: „Všechno je na hovno...“ K: „Jak dlouho tu seš?“ D: „Stojim tu od pěti jak ta kráva... já se na to můžu vysrat... hned bych šla, dybysem mohla, tak du hned pryč . ... mam tady všecky věci... hned můžem jít.“ M: „D, hned teď vodejít nemůžem, musíš dát vědět alespoň den předem. Když s tebou teď vodejdeme, tak už by sme se sem nemohli vrátit a dělat s holkama.“ D: „Hned bych šla, už toho mam dost, pořád tady, vod pěti a nic mrznu tady jak ta kráva. Co to ubytování? Já bych třeba přespala teď u vás v kanceláři, tak by sem šla tam, já bych jim to pak zaplatila.“ M: „U nás v kanceláři přespat nemůžeš, tam neni žádná postel, nic.“ D: „Mě je to jedno, já přespim třeba na zemi.“ M: Navíc potřebuješ peníze aspoň na ten tejden než ti přijdou dávky, na jídlo. D: „Já můžu bejt klidně vohladu, já ty peníze nepotřebuju.“ M: „D, minimálně na ten tejden potřebuješ aspoň těch 800 korun.“ D: „Jo.... už se to tam s nima nedá vydržet, ani vykoupat se nemůžu... doprdele.“ K: „To vona tě nenechá ani se vykoupat?“

77

D: „Ale jo, ale jenom vopláchnout a narychlo a furt jenom nadává, vůbec se mnou nemluví, copak se to dá takhle, do píči ... je mi zima ... sem dole úplně promočená, musim tu stát v takový kratoučký sukni...to je mi hovno platný, že jsem vidět, dyž to vůbec nestaví ... už toho mam plný zuby .. já se z toho zbláznim fakt .... já se zabiju ... já tam snad skočim pod auto, hlavně aby byl už konec .. já už nemůžu, mě už to nebaví.“ M: „D mi to chápeme.“ D: „Nemohli byste mi pučit peníze ... aspoň tisícovku nebo nevíte vo někom, kdo by mi pučil?“ M, K: „My ti půjčit nemůžeme, sami nic nemáme.“ D: „Hele já mám takovej kostým i s kalhotama, šedivej, nemohli byste mi ho prodat?“ K: „To kdyžtak zkus v nějaký zastavárně.“ D: „A vy byste mi ho neprodali?“ M: „Ne, to musíš sama, my ti ho prodat nemůžeme. Dani, my ti můžeme zařídit ten azylák, můžeme tě tam doprovodit, když si s náma dáš někde schůzku, ale nemůžem tě vzít odsaď, musíš nám alespoň zavolat den předem“ Tohle jsme opakovali stále dokolečka. D: „Tak jo, nashle!“ Poodešly jsme na zastávku. Pak ještě zavolala. D: „M, M, můžete sem ještě.“ D: „Tak jo, takže když ti třeba zavolam o víkendu, nebo jeden den předem, tak mi to zařídíte.“ M: „No jasně, ty zavoláš, zvedne ti to Petr a domluvíš se s ním co a jak.“ D: „Tak jo, takže když si našetřím dvojku, tak se někam schovam a zavolam. Tak čau.“

Ve všech situacích sociální pracovníci kopírují čas prostituujících žen. Jsou těmi, kteří neurčují svůj kontaktní čas, ale těmi, kdo přijímají čas jiných. Je to vlastně pochopitelné. Ženy přerušují svůj pracovní čas a tím umožňují kontaktní čas sociálním pracovníkům. Ti tedy musí reagovat rychle a okamžitě. Přestávka v práci prostituující ženy totiž může trvat jen krátce. Při kontaktu zastavilo auto. L: „Počkejte chvíli.“ Od auta na nás křikla: „Já jedu, ahoj.“ Dělali jsme testy E. Z protější strany najednou se ozvalo zapískání. Stál tam její kluk. Sociální pracovníci: „Jo, už jdeme. Promiň.“

Někdy čas nepatří ani samotné ženě, ale jejímu manažerovi, neviditelnému. A je na místě omluva za zdržování, aby se nezlobil na pracovnici, ale na ně, aby se s nimi pracovnice ještě příště bavila. Principál, neviditelný vymezí čas a prostředky úklidu tak, aby to nevadilo samotné hře. Čas sociálních pracovníků „ruší“ také projíždějící MHD: P: „Počkej až vodjede... Pak k ní půjdem.“

Tato situace souvisí s tím, čemu Goffman (2003) říká diskreditovatelnost. Sociální pracovníci jsou projíždějícím MHD a hlavně lidmi, kteří v něm sedí, zařazeni do kategorie neviditelní nebo prostitutka. Proto přerušují čas kontaktu a zavádějí čas čekání. Čas sociálních pracovníků přerušují i policisté: Když jsme šli k M, zrovna u ní stálo policejní auto. Po chvilce odjelo a zastavilo u další holky u autobazaru. Přišli jsme k M.

Vyhnutí kontaktu s policisty v této situaci může být interpretováno také jako snaha vyhnout se diskreditovatelnosti ze strany policistů. Na rozdíl od předchozí situace ale policisté mohou sociální pracovníky diskreditovat dvojím způsobem. První z nich je podrobit je stejné kontrole jako stojící ženy. To znamená zařadit je do stejných kategorií jako v předchozím případě. Ale také nepodrobit je kontrole a zařadit je tak do kategorie 78

policii spřátelených osob, které policisté znají, s kterými komunikují a udržují vztah. Tato diskreditace je v mnohém horší než diskreditace první, protože vede k nadřazenosti nad stojícími ženami, tedy ke stavu, kterému se sociální pracovníci svojí činností vyhýbají. Sociální pracovníci tedy mají čas vlastní, který jim zaručuje pohyb po instituci, možnost pozorování, vymezuje jim spíše tedy pasivní roli v instituci. Tento čas si mohou určovat, mohou o něm rozhodovat, probírat jej v rámci své organizace. Je to čas, který je přinesen zvnějšku. Druhým časem je čas vnitřní, čas instituce TRASY s.r.o. Tento čas příliš neovlivňují, naopak, jsou nuceni jej dodržovat, přizpůsobit se mu. Vlivy na tento čas nemají jen neviditelní a prostituující ženy nebo zákazníci, ale i zima, dopravní zácpa, zmeškání trolejbusu, testy nebo kondomy. 5.1.4.2

Sociální pracovníci a prostor Teorie terénní sociální práce (Staníček, 2000; Hrdina, 1998; Rhodes, 1999) hovoří o prostoru sociálních pracovníků jako o prostoru, v němž jsou na návštěvě. Přesto Staníček ve své práci v rámci postupu při výměně v terénu (rozuměj výměně injekčních setů) píše: „Terénní pracovník vytvoří vhodný prostor pro realizaci výměny (postaví se tak, aby nestál ke klientům zády, zaujme co nejvhodnější pozici – vzdálenost, natočení atd.).“ Prostor sociálního pracovníka je tedy ohraničen fyzicky, prostorem jeho těla. To ale znamená pouze případ, kdy sociální pracovníci jdou, pozorují, prochází se prostorem instituce TRASA, s.r.o.: Šli jsme s Mu za Re a novou holkou, cestou jsme minuli cizího borca tmavé pleti, který vypadal hodně divoce. Shodli jsme se, že tu bude zřejmě s naším novým kontaktem, a že ho cestou zpátky oslovíme. Šli jsme přes most, když se naproti nám najednou objevila skupinka dvou chlápků a dvou holek. Ti dva chlápkové měli v rukách tak 40 cm dlouhé tyče a vypadali nebezpečně. Míjeli jsme je a raději jsme se ty holky nepokoušeli kontaktovat (jednalo by se o první kontakt). Když jsme přicházeli k Mr, stál u ní nějaký chlap a povídali si. Počkali jsme dokud neodešel.

Sociální pracovníci v těchto situacích vlastní fyzický prostor svého těla a hledají, jak jej rozšířit. Hledají někoho, k němuž mohou jít na návštěvu, kde by byl přijat jejich prostor a mohli by vybudovat prostor sdílený. Snaží se svůj prostor rozšířit o interakci, o prostor ve kterém mohou vést rozhovory: Situace: Vystoupili jsme, protože jsme zahlédli G. Nebyla sama, byla s T. Zprvu si nás nevšimla, protože byla otočená k nám zády u sloupu a lovila něco v batůžku. T se na nás podezřele a nepřátelsky díval, co chceme – neoslovil nás. Čekali jsme až se G obrátí a jak zareaguje. Jakmile si nás všimla, hned nás zdravila a chovala se příjemně a chránila nás před T. Když to T viděl a po té, co jsme dali G gumy a gel, tak se s námi, trochu bavil. Nabídli jsme mu výměnu, ale řekl, že to už nepotřebuje. Rozloučili jsme se. (komentář sociální pracovnice): To bylo snad poprvé, co jsem měla na trase strach. T nepůsobil příliš přátelsky, a po té, co o něm vím – jak od G, tak od P, tak jsem si dávala pozor, na své reakce a každé slovo. Nevěděla jsem také, jak na nás G zareaguje. Když by se k nám nehlásila, tak by to nemusela být příjemná situace. Naštěstí to dopadlo dobře. M: „Dobrý večer.“ K: „Dobrý večer, nerušíme?“ N: „Dobrej.“ M: „My jsme z občanského sdružení U a chodíme dvakrát týdně za holkama a nabízíme jim sociální služby, vše je anonymní a bezplatné, dáváme holkám kondomy, lubrikační gely, testujeme na pohlavní choroby, žloutenky a HIV, provádíme sociální poradenství. To vám říkám, aby jste věděl, proč jsme byli u holek a mluvili s nimi.“

79

N: (pousmál se) „Já tady s těma holkama nemám nic společnýho, já tu jen čekám na kamarády, měli jsme jít na pivo.“ M: „Tak to se vám omlouváme.“ N: „Nic se nestalo.“ K: „Nashledanou.“ M: „Dobrý večer, můžeme na chvilku?“ M: „No.“ M: „My se ještě neznáme, my jsme z občanského sdružení U, chodíme sem za holkama dvakrát týdně, dáváme kondomy, lubrikační gely, děláme testy na HIV, syfilis a žloutenky...“ M: „No to já ne, já nic nepotřebuju, já jsem tady jenom dneska, nevyšly mi peníze...“ M: „To nám je jedno, je tady spousta holek, které mají sociální problémy, děti a peníze potřebují, my nikoho neodsuzujeme, nikde nic neříkáme, všechno je anonymní.... Kromě toho děláme i sociální práci.“ K. „Tady máte vizitku, máme kancelář V, můžete tam přijít.“ M: „No já jsem sama s dcerou, neplatí mi alimenty, a nějak mi to s penězma nevyšlo...“ M: „Nic se neděje, nám je to jedno, jenom jste tu poprvé, neznáme vás, tak jsme se jenom chtěli představit – můžeme vám dát brožurku, když to děláte poprvé?“ M: „No, to bych byla ráda, já mám docela strach...“ K: „No a ty kondomy nechcete?“ M: „No ty bych si vzala taky, já bych jinak musela říct, aby mě někdo hodil na benzínku...“ Po kontaktu s A jsme přešly na druhou stranu a jenom jsem se podívala na druhou stranu, jestli tam není někdo (dříve hlídal A chlap, který seděl pod stromem), seděl tam nějaký chlapík na bobku. M: „Můžeme na chvilku?“ Ch. „No, co chcete?“ M: „My jsme z občanskýho sdružení Ulice, chodíme sem za holkama dvakrát týdně, dáváme kondomy, lubrikační gely, měníme stříkačky... Jenom abys věděl, že jsme mluvily s A.“ Ch: „Jo, já jsem její kamarád, jsem tu prvně, aby tu nebyla sama.“ Šly jsme od R a viděly jsme dvě holky stát u konečný. Nevěděly jsme, který holky to jsou. Než jsme k nim došly, vyběhli z křovíčka za nimi dva chlapíci – Romák a bílej a šli k těm dvěma holkám, Každej k jedný z nich. Rozhazovali rukama a bylo vidět, že jsou kvůli něčemu naštvaný. Nelíbilo se nám to a šly jsme na trolejbus. Za chvíli nám za zády projel žigul a ty kluci tam seděli. Vrátily jsme se k těm holkám. Jedna z nich byla L, druhá byla romka R – první kontakt. Na ty kluky jsme se jich neptaly.

Toto snažení se může nedařit či dařit, znamená to ale, že sociální pracovníci se snaží na návštěvu teprve dostat, shánějí pozvání. Prostor se rozšiřuje lépe a snadněji mezi sociálním pracovníkem a ženou či mužem, který je jim znám a který je zná. Interakce nastává mezi zasvěcenými (srovnej Goffman, 2003). V určitém pohledu se zde podobají prostituujícím ženám, které také hledají jak sdílet svůj prostor s někým jiným. Rozdíl je v tom, že zákazník prostituující ženy platí ihned, zatímco klient / klientka sociálního pracovníka platí zprostředkovaně. Je uvedena do statistiky programu, která tvoří nedílnou část projektu, v jehož rámci a na jehož podkladě provádějí pracovníci svojí činnost. Zároveň ale sociální pracovníci hledají prostor jak participovat na samotné hře, jak být začleněn. A volí si takové chvíle, kdy se na jevišti jakoby nic neděje, překlenují prázdná místa hry, kdy publikum ještě nepřišlo, principál je na služební cestě a herečka se nudí. V momentě, kdy jeviště osvěcují reflektory a na jevišti probíhá mumraj děje, se sociální pracovníci schovají za masku projíždějících/ procházejících diváků, kteří na hře „nemají zájem“ participovat. Pěstují masku nemocnosti, nemožnosti zasahovat, ovládat probíhající děj. Jdou uklízet na místa, kde se právě nic neděje. 5.1.4.3

Sociální pracovníci a jejich činnost v čase a prostoru Činnost terénních sociálních pracovníků je v teorii sociální práce strukturována do tří oblastí (Staníček, 2000; Matoušek, Bednářová / Pelech, 2000). První tvoří mapování, 80

monitoring neboli nepřímou práci s klientem, kdy je nutné poznat lokalitu, problémy v ní, potencionální klienty. Druhou oblastí je přímá práce s klientem - poskytnutí materiální pomoci (např.: kondomy, testy HIV, výměnný injekční program) a přímá práci s klientem – poskytnutí nemateriální pomoci (např.: poradenství, motivační pohovory, asistence). Metodika je poměrně přesně popsána v teoretických knihách, existuje etický a profesní kodex sociálních pracovníků. Terénní sociální pracovníci mají vlastní profesní sdružení. Tolik velmi zjednodušeně a ve zkratce o činnosti terénních sociálních pracovníků v teoretickém konceptu. Jaká je praxe? První kontakt, první oslovení sociálních pracovníků je vedeno snahou o přijetí kontaktované osoby. K: „Dobrý večer, nerušíme?“ M: „Dobrý večer, můžeme na chvilku?“ M: „Dobrý večer, my se známe ne?“ MB: „Ahoj Ro.“ M: „Je pěkná zima, co?“ K: „Nevypadáš moc spokojeně.“ M: „Ty si tu nová?“ K: „Jseš vostříhaná, viď?“

Je to strategie hezkého přijetí, kdy je potlačeno na maximum sdělení, že kontakt je veden především kvůli stigmatu, kvůli tomu, že osoba je prostitutka nebo neviditelný (srovnej Goffman, 2003). To trvá ale jen chvíli, přece jen se musí sociální pracovníci nějak odlišit od zákazníků, policistů, projíždějících. A tak toto přijetí vysvětlují: M: „My jsme z občanskýho sdružení, chodíme sem za holkama dvakrát týdně, dáváme kondomy, lubrikační gely, měníme stříkačky..... Jenom abys věděl, že jsme mluvily s Anitou.“ M: „My se ještě neznáme, my jsme z občanského sdružení, chodíme sem za holkama dvakrát týdně, dáváme kondomy, lubrikační gely, děláme testy na HIV, syfilis a žloutenky...“

Vysvětlují to tím, že nabízejí věci, pomoc pro prostituující a závislé osoby. Tím se stejně nevyhýbají diskreditaci oslovených osob, které také reagují: J: „Já drogy neberu. Jediný co, tak že se snad někdy napiju. A to se snad může né?“ P: „Jasně, no třeba bere někdo z vašich známých.“ J: „Ale já nejsem taková jako jsou ty ostatní holky! Vždyť se na mě podívejte, jak vypadám a jak jsem oblečená.“ J: „Já mezi ty holky nepatřím, vydělávám si na byt a končím.“

Zatímco takto oslovené ženy reagují tím, že nezpochybňují svoji roli, ale spíše ji vyzdvihují, odlišují od těch ostatních, neviditelní mohou reagovat jinak: N: (pousmál se) „Já tady s těma holkama nemám nic společnýho, já tu jen čekám na kamarády, měli jsme jít na pivo.“ M: „Tak to se vám omlouváme.“ N: „Nic se nestalo.“ K: „Nashledanou.“

81

Ch: „Jo, já jsem její kamarád, jsem tu prvně, aby tu nebyla sama.“

Ti vůbec diskreditaci nepřijmou. Nemají důvod, nemají na rozdíl od prostituujících žen vymezený prostor a čas, takže sociální pracovníci tato odmítnutí přijímají a neviditelným se omlouvají. Všichni si ovšem dávají pozor na to, co řeknou, jak se zachovají. V interakci se sociálními pracovníky jsou pod stálým dohledem, pod lupou (Goffman, 2003). J: „Musim vám něco říct. To, co jsem odpoledne brala, nebylo pro mně, já si nepícham, já to brala pro toho svýho.“ M: „Nám je to jedno, ale vždyť u toho byl, tak si mohl vzít sám pro sebe. On se stydí?“ M: „Už si tu dlouho nebyla.“ J: „Byla jsem u mámy. Nějak už mě to tu nebaví. Ten můj ani nechce abych to dělala. Normálně na mě žárlí. Chce mě mít doma. Holky říkají, že mě rozmazluje.“ M: „Jak tě rozmazluje?“ J: „No, že nechce abych to dělala. Tak jsem tu tak dvě hoďky a jdu domů.“ J: „Dneska to stejně nemá cenu. Pondělky jsou nejhorší. Já mu to říkala a on, že ať to zkusim.“ P: „To ti jako on určuje, kdy půjdeš na trasu?“ J: „Ne, já si to rozhodnu sama. Já mu stejnak říkala, že to nemá cenu. Stejně jdu za chvilku domů. Pojedu příštím trolejbusem.“ V průběhu hovoru o abscesu mezi nás přišla M. Da: „Ta ho měla tady!“ a ukazovala M na krk. M se stáhla do sebe, a okamžitě uraženě odešla. Da za ní ještě pokřikovala: „Nebuď uražená, jim můžeš věřit, že jo, že vám může věřit!“ P: „A co víc chlapů najednou, chtějí i tohle?“ R: „Jo, ale to já nedělám, přijdou oba, chtějí oba, ale jeden jde se mnou a druhý tady čeká.“ P: „Čeká tady? To nejde za tebou?“ R: „Ne.“ M: „A to se nebojíš?“ R: „Ne.“ P: „A jiné služby?“ R: „No to já nedělám, takový ty. To ne, jenom po jednom a s kondomem.“ Poté co jsme poodešli dále proběhl rozhovor mezi sociálními pracovníky P a M: M: „Mám pocit, že nám říkala jen to, co chceme slyšet.“ P: „Jo, ale ten základ, to, že jezděj chlapi, kteří chtěj tuto službu se dá použít, zbytek je dobrý výsledek práce – nebyla na potratu a něco si pamatuje.“

Kontrola slov neprozradit nic, co by mohlo prohloubit stigmatizaci, je strategií, se kterou se sociální pracovníci setkávají pořád. Reakcí jsou věty: nám je to jedno, tady stojí takových holek víc, chodíme sem dvakrát do týdne, zeptej se ostatních holek..., které zdůrazňují porozumění situaci, vyjadřují zasvěcení do času a prostoru instituce. Toto budování přijetí a důvěry je přítomno nejen při prvním kontaktu, ale objevuje se i v interakci s těmi, kteří o sociálních pracovnících již vědí. Materiální pomoc je poskytována opět pouze v interakci. Někdy je nabízena trochu s donucením, jako záchrana při neporozumění či odmítnutí: MB: „Ahoj R.“ R: „Ahoj.“ MB: „Vyplníme dneska aspoň část dotazníku?“ R: „Dneska ne, nemůžu.“ M: „Dobrý. Vezmeš si kondomy?“ R. „Vezmu. Díky.“

82

Jindy je naopak materiální pomoc skrytá, čeká na své objevení klientem: Rozhovor mezi sociálními pracovníky: J: „Zapomněli jsme jí dát kondomy.“ P: „Nezapomněli, ona se nezeptala. Ještě nepřišly peníze, takže s nimi musíme šetřit.“

Tato situace odkazuje k systému financování, kdy se stane, že organizace sociálních pracovníků nemá peníze na poskytnutí materiální pomoci. Musí potom čelit velmi ošidným situacím: V: „Chci gumy.“ P. „Nemáme.“ V: „Jak to?“ M: „Došly, přijdou zítra.“ V: „Tak to já už se s vámi nebudu bavit.“

Konec důvěry, lépe řečeno konec důvodu k poskytování údajů o své osobě, o trase, o soukromí. Takovýmto situacím je nutné se vyhýbat, neboť ohrožují legitimitu přítomnosti sociálních pracovníků v prostoru instituce TRASA s.r.o. Nemateriální pomoc je poskytována také opatrně. Nesouvisí to s vnější činností organizace, jako poskytování materiální pomoci, ale spíše se statutem sociálních pracovníků v prostoru instituce: I – slečna, která minulý rok za asistence naší a posléze kontaktováním policie obvinila ochránce z kuplířství a omezování osobní svobody stála na trase. J (sociální pracovnice): „Když nějaké slečně dopomůžeme k útěku, je to „vyřešený případ.“ Končí to. Ale ona se vrátila. To znamená, že naše role v pomoci k útěku musí počítat i s tímto. Obrovské překvapení, nebyla v tom nejistota v dřívější roli.“ R. měla pod okem monokl M: „To ti udělal ten tvůj?“ R: „No.“ (neverbální pohyby – neustále se otáčela za sebe, nedívala se do očí, mluvila potichu, byla nervózní) R: „Můžu vás o něco požádat?“ My: „No samozřejmě.“ R: „No já bych chtěla odtud zmizet, jestli by to šlo.“ M: „No jsou dva způsoby...“ P: „Jeden je, že bys kontaktovala policajty, třeba až ti budou kontrolovat občanku...“ R skočila do řeči: „Né to nechci, přes policajty ne! Chtěla bych se vrátit domů, k našim.“ P: „No ale to můžeš sama, prostě se sebereš a pojedeš, můžeš to udělat, jako že jdeš k doktorovi a sedneš na vlak...“ R: „To nejde...“ P: „Proč to nejde?“ R: „No... takhle ne...“ M: „No a ty se cítíš doma bezpečně?“ R: „No, cítím.“ M: „Fakt bezpečně?“ R: „No.“ M: „A ty si myslíš, když budeš doma, že ten tvůj si tam pro tebe nemůže přijet a odvést tě zpátky?“ R: „Ne... myslím, že ne...“ Řekli jsme jí, ať si to nechá projít hlavou, a že i my o tom budeme přemýšlet. (sociální pracovnice): „Nejsem si jistá do jaké míry je pevně rozhodnutá.“

Sociální pracovníci především mapují situaci. Nezasáhnou, schovávají se za nutnost zjištění motivace, za minulou situaci. Jsou nuceni v zájmu své bezpečnosti a dalšího působení v instituci ponechat řešení na straně klienta. Vše odkazuje k tomu, že nevlastní ani čas ani prostor v instituci, jejich poslání je definováno nikoli vnějšími předpisy (náplň 83

práce, etický kodex...), ale především silnými aktéry instituce TRASA s.r.o., kterými jsou především neviditelní. Je to analogie jiných institucí, kdy podřízený (například údržbář) nemůže rozhodovat o osudu nadřízeného (např.: prodavačky), ale spíše jí poradí tajně, mimo oficiální strukturu instituce. Sociální pracovníci s maskou bezmocnosti nemohou ovlivnit instituci, hru. A tato maska, tato role jim přináší především informace. Stávají se pod touto maskou vrbou, které je možné věřit, neboť stejně nic nezmůže. Sociální pracovníci patří k nejlépe informovaným aktérům o instituci i hře. 5.1.4.4

Interakce mezi sociálními pracovníky Interakce mezi sociálními pracovníky nastává v prostoru TRASY s.r.o. i mimo tento prostor. Interakce mimo prostor instituce odkazuje především k sociální politice a komunitnímu plánování, proto tuto interakci zmíním jen okrajově. V roce 2000 (od března do listopadu) v prostoru TRASA s.r.o. se pohybovali terénní sociální pracovníci dvou organizací. Pro větší přehlednost je nazvu A a B. Vedoucí organizace A, který tuto organizaci založil, odešel před rokem z instituce B, kde s terénní sociální prací v instituci TRASA s.r.o. začal. Spor je zajímavý především tím, že na schůzkách, které probíhaly mezi oběma institucemi, se řešilo především kde v instituci se pracovníci budou pohybovat. L: „My budeme chodit na horní část a vy na dolní.“ P: „To si nedovedeme představit, vždyť ty holky mění místa.“ ... L: „Tak my budeme chodit v pondělí a středu a vy choďte v úterý a čtvrtek.“

V kontextu předchozí analýzy se dělil prostor, který sociálním pracovníkům nepatří (ani organizaci A, ani organizaci B). Patří neviditelným, prostituujícím ženám a jiným aktérům. A spor nakonec rozhodli také tito aktéři. M: „S váma je to lepší, vy si s námi povídáte, oni jen přijedou autem, dají kondomy a odjedou.“ K: „Dostaly jsme od nich k Vánocům igelitku kondomů, léků, letáků. Co to je za ty léky, nejsou to drogy?“ R: „Oni mi udělali testy a pro výsledek si prý mám zajít do kanceláře, nemůžete mi je říct vy?“

Organizace B zvolila taktiku, jakoby jí prostor patřil. Přijíždí autem, nepovídá, ale pracuje (rozdává letáky, dělá testy, chce aby se pro výsledky ženy dostavily do jejich kanceláře). Organizace B působí mnohem profesionálněji než povídající si organizace A. Ale v prostoru není přijata, tento prostor, který si s sebou tito pracovníci přivážejí nevede ke sdílení. Jsou odmítnuti a po sedmi měsících svoji činnost v instituci TRASA s.r.o. končí. Maska moci není v prostoru vítána, jde proti principům zasvěcení, proti tajemství instituce. Není chtěna, neboť moc patří principálům, neviditelným, herečkám. Moc patří naturščikům, kteří zde hrají denně, nemůže patřit hostující organizaci. Druhá interakce je mezi organizací A a organizací C. Organizace C má sídlo mimo region TRASY s.r.o. a na rozdíl od organizace A vlastní sanitní vůz, kde provádí gynekologická vyšetření a odběry vzorků pro zjištění pohlavně přenosných chorob. Organizace C přijíždí do instituce na pozvání pracovníků z organizace A, otestuje prostituující ženy, které chtějí. Občas ovšem spojí otestování na TRASE s.r.o. s cestou jinam nebo cestou odjinud: A: „Ahoj, projíždíme p, otestujeme holky, kolik jich tam tak je. Myslíš si, že to má cenu?“

84

Zastaví sanitní vůz a zve prostituující ženy na testování a gynekologickou prohlídku. Je to činnost profesionální, přítomen je lékař, osádka má uniformy podobné záchranné službě. Přesto ženy reagují velmi často odmítavě: R: „Byla tu ta sanitka, nešla sem, to ještě kdybyste tu byli vy u toho.“

To opět odkazuje na rozlišení mezi zasvěcenými a nezasvěcenými, nepřijetí stigmatu, zájmu, profesionality. I sociální pracovníci si musí to, že mohou pomoc poskytnout zasloužit, vyšlapat. Spolupráce organizací A a C přinesla dvě zajímavé situace. Obě se týkají sdělování pozitivních výsledků syfilisu. Telefonem se ozvala L a sdělila, že mají pozitivní výsledek na syfilis. Přijede večer a půjdu s ní ji hledat. Nenašli jsme ji. To se opakovalo ještě jednou. Poté sdělila L, ať jí seženeme my, že nemá cenu aby sem jezdila z města J jen tak. Takže každý den jsme chodili na terén, nebyla zde, každý den telefon L, jestli jí máme. Prý na ní vyvíjí tlak lékaři z nemocnice. Nakonec jsme ji našli, měla malého syna, pasáka, který ji držel i jejího syna. Přemlouvání, opět telefony L, obrovský tlak, že jsme sociální pracovníci a co že děláme. Přitom syna nemohla jen tak nechat u něho. Nakonec nastoupila léčbu. Obrovská úleva, nejhorší zkušenost. Opět testování, opět pozitivita syfilis, těsně před Vánoci. L telefonem: vše je zařízené, je to nutný, musí jít na léčbu, rozvinutý stav. Přijde k lékaři, tam jí vezmou, domluvili jsme to. Zítra buďte tam a tam, vyzvednete ji a doprovodíte. Přišla na trasu, šla k lékaři, ale tam jí nevzali, prý je mnoho hodin – po třetí hodině. Takže další den už nepřišla, prý si to rozmyslela, Vánoce... Opět telefonáty L, velký tlak, každý den mimo služby do terénu v noci. Nakonec L zavolala policii a udala ji, že se nechce léčit (konec ledna). Policie ji odvezla a my jsme vysvětlovali na trase, že jsem ji my „neudali“.

Přestože sociální pracovníci organizace A mají status zasvěcených, organizace C jej využívá, jen při problémech, kdy je těžké jezdit každý den a hledat a přemlouvat. K tomu využijí sociální pracovníky, kteří šlapou. To znamená, že pokud přijedou a odeberou vzorky, směřují svoji činnost nikoli do ale z instituce směrem ven ke zdravotním institucím, vystačí si organizace C sama. Ale pokud ony vzorky a to zejména pozitivní je třeba do instituce vrátit, přinést zpět, je potřeba zasvěcených pro zprostředkování této činnosti. Z pozice profesionálnějšího programu, tedy z pozice vnější organizace, která nepůsobí v prostoru stále, předávají tlak zdravotnických organizací na místní sociální pracovníky z organizace A, kteří chodí mimo směny, a přestože v druhém případě nijak nepůsobí (neúčinně působí) na pozitivně testovanou ženu, jsou fámou zataženi do příběhu. Lze říci, že zasvěcení sociálních pracovníků z organizace A je překážkou v komunikaci a spolupráci s jinými organizacemi sociálních pracovníků. Jinými slovy zasvěcenost znamená především zasvěcení ve stigmatu, a tedy jeho nesení i mimo prostor TRASA s.r.o. A stigmatizovaní sociální pracovníci, kteří „šlapou“, nesmí působit v roli profesionálních čistých zdravotníků, právě protože nesou stigma. A protože již jedno stigma „šlapajících“ mají, není problémem jim předat ještě jedno, stigma „nositelů pozitivity“, vždyť oni to nějak sehrají a nějak se s tím vypořádají. A šlapající pracovníci tak učiní, v masce nemoci a s nemocí hrají i proti fámě. Tato nespolupráce mezi nevládními organizacemi zůstává navenek skryta, neboť profesionální organizace nemůže přiznat tak velkou míru spolupráce se stigmatizovanými. Hrozí i jí, že bude stigmatizována pro porušení profesionality. Pokud ovšem se utkají sociální pracovníci z úřadů a nevládní organizace, volí se zbraně většího kalibru: Paní T: „Volám Vám kvůli A.C., za kterou chodíte. Má soud a já potřebuji materiály o ní, napište mi jak s Vámi spolupracuje.“

85

P: „Ale to my nemůžeme, nemáme její souhlas s předáváním osobních údajů.“ Paní T: „Já to mám ze zákona §13, tam je, že mi musíte dodat materiály.“ P: „Nemůžeme, podle zákona o osobních údajích to nelze.“ Paní T: „Tak já na Vás pošlu policii.“

Zde se již mluví řečí zákonů, je vyhrožováno policií. Střetl se svět zasvěcených se světem normativním. Svět zasvěcených si bere na pomoc zákon o osobních údajích, o nemožnosti předávat informace, svět normativní se zaštiťuje zákonem o spolupráci organizací a nutností předávat informace. I zde spor končí smírem. Policie není povolána, soud proběhne bez účasti organizace A. Ale tím je opět oklestěna možnost další spolupráce, jsou vymezeny dva světy, nespojitelné a nespojené. Každý pracuje v jiném prostoru a čase. Stigma a účastníci hry jsou ohraničeni pevnou hranicí a drženi uvnitř hry, divadla, uvnitř instituce TRASA s.r.o. Velmi zajímavý je zde genderový aspekt interakcí mezi sociálními pracovníky. P: „Do organizace přišla přihláška na konferenci do Německa o práci s prostitutkami. Přihlásil jsem se. Přišla odpověď, že mohou jen ženy.“ „Na stáž bereme, ale ne muže. My učíme ženy i takový různý praktiky jak na zákazníky vyzrát. A to mužům neukážeme.“ (Samozřejmě, že kolegyně, které tam jely vše prozradily – navlékání kondomu ústy, místo orálního sexu masáž mezi prsy...). Vlastně nic nového, co by mě jako muži neřekly prostituující ženy. L: „U nás muž nemůže dělat, maximálně tak na civilce.“

Občas tento stav nepřijetí muže způsobil i překážky při práci v terénu: P: „Potřebovali bychom zprostředkovat azyl pro ženu na útěku. Můžeme ji přivést?“ K: „Ne, muži nemohou, to by musela žena.“

Až po třech letech jsem se dočkal uznání z úst vedoucí velmi vlivné organizace: L: „Jseš jedinej chlap, kterej může s těma holkama dělat.“

Chlap je správný muž, takže je zde vyjádřeno, že maskulinita, která byla konstruována především ženami, byla mnou po období třech let udržena ve správné míře. Tento přístup k mužům v prostoru je stejný i v otázkách výzkumu v prostředí prostituce. V 90. letech minulého století přišla mezi badatelky nová vlna subjektivismu. V dnešní době to může vypadat následovně: „Ženy ze Západu kombinují prázdniny a práci ve svém oboru v exotických zemích třetího světa, zvláště v odvětví sexu. Později doma vyprávějí o nových přátelích a nových postřezích, zainteresovaně, spontánně a naprosto subjektivně. Když je v pořádku ženská solidarita, je v pořádku vše. Ze svých postřehů často sepíší knihu, ve které jako ilustrace používají amatérské fotografie. Tak můžeme vidět dívky připravovat se na večerní směnu v sexbaru, zatímco dotyčná badatelka jim pomáhá s nalíčením, jinde je můžeme vidět v přátelském objetí. Jedno je třeba zdůraznit: kdyby se muž, zabývající se zkoumáním prostituce, nechal vyfotografovat ve stejných situacích a psal stejně otevřeně o svých pocitech vůči prostitutkám, nesetkalo by se to v akademickém prostředí s tak pozitivním přijetím“ (Ringdal, 2000). V další kapitole napřímím svoji pozornost na aspekt genderu uvnitř organizace sociálních pracovníků při interakci na TRASE s.r.o.

86

5.1.4.5

Sociální pracovníci a sociální pracovnice Jednou jsem se procházel v Hamburku v „uličce lásky“ (samozřejmě ze studijních důvodů) a byl jsem svědkem následující situace. Muži se zvolna procházeli, někteří přišli k výkladu, otevřelo se okénko a nastala konverzace. Najednou se otevřelo několik okének najednou a do jednoho z hloučků několik žen vychrstlo nádobu s vodou, kterou hbitě vylovily z podlahy výkladu. Celé to doprovázely křikem nadávek. V hloučku procházejících byla přítomna žena. Několikrát jsem si na tuto situaci při psaní této části vzpomněl. Přijímání sociálních pracovníků v prostoru je jiné než přijímání sociálních pracovnic: D: „Ahoj kluci, chcete ho vykouřit?“ H: „Dneska je zima, kdybyste nás tak zahřáli místo kondomů.“ M: „Vzali byste si nás domů? Viď, že byste si nás vzali domů.“

Takovéto věty nikdy nezazněly v přítomnosti sociální pracovnice, vždy jen za přítomnosti sociálních pracovníků. Ti jsou přijímáni nejen jako potencionální zákazníci, ale i jako zachránci. Oproti tomu přijímání sociálních pracovnic je jiné: Mar: „To jste dneska spolu, jo. To je blbý ne?“ M: „No není, proč by to mělo být blbý?“ Mar: „No jako že kluci jsou lepší, ne. Máte si co říct, jako, že si můžete povídat, ne?“ K: „No ale my si taky máme co říct.“ Mar: „No já myslela, že s klukama je to lepší.“ (jedna z prostituujících komentovala dvojici sociálních pracovnic) A: „To jdete dneska samy? To nemáte strach?“ M:“ A měly by jsme mít?“ A: „No já nevim... (úsměv)... Asi ne, já nevím... (úsměv)“ (jedna z prostituujících komentovala dvojici sociálních pracovnic) Když něco potřebovala, pokaždé se obracela na mě. I když jí M (kolegyně) něco říkala, tak to znovu chtěla slyšet ode mne. (zápis sociálního pracovníka) „Ona se dívá jen na tebe, mě jakoby nebrala.“ (kolegyně)

Pokud je přítomna smíšená dvojice hlavní slovo má muž. Pokud přijde dvojice žen, potom je „to blbý“. Takovéto přijímání žen v prostoru pouliční prostituce odkazuje k pozici, jakou v instituci zastávají neviditelní. Ti jsou zastoupeni především muži, ti managerují prostor a čas. Proto nazírání na dvojici sociálních pracovníků bude podobné. Rozhodující slovo je slovo muže. „Všiml sis, jak k tobě jde blízko a ode mě je při rozhovoru mnohem dál?“ (kolegyně) M: „Já to chci dát tomu dlouhovlasýmu přímo do ruky.“ Když skončila jedna z pracovnic, mnoho žen se neptalo proč, když skončil kolega, měsíc jsme odpovídali na otázku: „Kde je P? On už nechodí? To je škoda.“

Velmi zajímavá je nepřítomnost jmen sociálních pracovnic v rozhovorech. Zatímco o sociálních pracovnících mluví ženy jako o P, o M, o sociálních pracovnících mluví jako o „víš ta krátkovlasá“, „taková ta“. Pokud použijí křestní jméno, není to jméno sociální pracovnice, ale jméno spíše střelené od boku. 87

V interakci s prostituujícími ženami je přítomnost sociálních pracovnic zřejmá především při tématu gynekologických problémů. Prostituující ženy, které patří spíše ke kategorii sociálních prostitutek dávají přednost svěření tohoto problému ženě: N: „Ahoj, já bych Ti něco chtěla říct.“ K: „No to můžeš i před P, on ví stejné věci jako já.“

Sociální pracovnice odmítají v těchto případech rozhovor o samotě a zatahují do interakce i muže. Jedním z důvodů je, že mohou zůstat v roli ženy a muži přenechat roli „odborníka“. Směňují tedy přítomnost muže za možnost zůstat ženou: Zeptala jsem se R, jestli je všechno v pořádku. Když řekla, že jo, tak jsem se zeptala, jestli byla u doktorky, a že vím, že má problémy. Prý to nestihla, měla nějaké obíhání. Popisovala co jí bolí. Řekla jsem, že netuším, co by to mohlo být, že doktorka nejsem. V tom k nám přišel nějaký chlap od naproti z auta, že potřebuje stříkačky pro sebe a Ž – P se mu věnoval a já jsem si zatím povídala s R – o tom, že by to neměli podceňovat, a že to může být dost vážný. Řekla mi, že už si vzala antikoncepci – už třetí den. Pak se vrátil P a zeptal se jí, jestli krvácí a jak to má. Řekla, že když je se zákazníkem, tak on si myslí, že to má. P se zeptal, jestli chodí normálně, když to má. Vypadlo z ní, že normálně ne, ale občas jo a používá tampon a dělá to přes něj, a že jí to bolí. Tak jsme jí přislíbili houbičku – bála se, že neví, jak to má používat a jak to vyndat. P zaintervenoval, že když nám řekne pravdu, takže jí můžem poradit – což neděláme špatně. Zápis sociální pracovnice k situaci: Moc příjemný, obsáhlý, hluboký a kvalitní kontakt. Udělali jsme zase krůček dál a dozvěděli se zase nové informace. Myslím, že i z její strany to bylo takto chápáno. Ani to přerušení kontaktu nezavinilo propad kontaktu a P zpátky zase perfektně zapadl do rozhovoru a dotáhl ho dál, než by se podařilo mě, protože bych se nezeptala, jestli chodí, když to má. A rady z jeho strany vyzněly důrazněji a věcněji než je možné udělat z mé strany. Bylo to klasické rozdělení rolí – on se nepletl do mé – zlehčující, jemnější a chápavější a já do jeho – důraz na věcné informace – nesnažil se působit zasvěceně.

Na oplátku zase sociální pracovníci ochrání sociální pracovnici při kontaktu s neviditelnými: Když skončil kontakt s neviditelným, zavolal si M zpět: M, prosím tě. M udělal pár kroků zpět ale tak aby kolega vše slyšel. V tom kamionu je P, už je tam moc dlouho, zabouchej na okno ať už de. M odmítla a přistoupila zpět ke kolegovi. Neviditelný již nepromluvil a oba (pracovník i pracovnice) odešli. M poté kolegovi: On poprvé použil mé jméno, on si snad myslel, že tam půjdu. No to ne.

Je zajímavé, že v následujícím zápise kolegyně po několikaměsíční práci v organizaci již roli muže a ženy „přehlédla“. Nereflektuje své začlenění do situace, jakým způsobem k němu došlo, kdo jej učinil. Ale pečlivě zapíše „kamarádství“ mezi neviditelným a sociálním pracovníkem a volně přejde k pojetí sociálních pracovníků jako nerozlučné a nedělitelné dvojice – my: Na trojsicu u řidiče sedí tři Romové. Nejmladší a nejrozjetější významně pokukuje po P, posléze se zvedá a se slovy: „Du pozdravit kámoše!“ zamíří k nám a požaduje výměnu přímo na místě. Odmítáme a vystupujeme s ním u hřbitova. (zápis kolegyně).

Téma genderu v sociální práci je jistě mnohem větší, než se mi zde podařilo nastínit, jistě by stálo za to analyzovat situace, které proběhly mezi dvojicí sociálních pracovnic a ostatními aktéry instituce a situace mezi aktéry a dvojicí smíšenou a mezi dvojicí sociálních pracovníků a aktéry TRASY s.r.o. Tato analýza ale přesahuje rámec této 88

práce, vedla by tématicky k odlišnému tématu a především by narostl její objem. Proto na závěr uvedu jen, že rozdíly mezi sociální pracovnicí a sociálním pracovníkem jsou v prostoru TRASY s.r.o. znatelné a rozpoznatelné. 5.1.5

POLICISTÉ V Tombstonu v Arizoně se v lednu 1882 objevil následující plakát: „Všechny lehké ženy v Tombstonu jsou vyzvány, aby se zdržovaly ve stinných uličkách našeho krásného města. To se týká zvláště Amazonky Amy, Nosaté Berthy, Berrricky, Ferely, Formaldehydové Flo, Parafínové Katie, Fifi L´Amour, Tuberkulózní Tessie, Jane a dvaceti dalších, které samy nejlépe vědí, že se mluví právě o nich. Jestliže bude některá z nich viděna na slunečné straně ulice, čeká na ni velice klidné místo – vězení. Další možností je opustit město navždy.“ doc. Linton, šerif Tombstonu. (Ringdal, 2000)

Přítomnost policistů v prostoru čase i v jejich činnosti se v pozorováních a rozhovorech rozpadá do několika částí. Ty lze popsat a rozčlenit podle mnoha pohledů, znaků. Zůstanu u znaku viditelnosti. Nejvíce vidět jsou policisté přijíždějící v označených autech, nosící uniformy. Můžeme je rozčlenit podle těchto znaků na státní policii a městskou policii, ale toto rozdělení se v rozhovorech neobjevilo, proto jej nebudu používat. Druhou skupinou jsou neuniformovaní policisté. Nejsou to specializované útvary například mravnostní oddělení, ale policisté ve volném čase. Třetí skupinou jsou ony specializované útvary – mravnostní a protidrogové oddělení, ty se objevuje spíše mimo prostor instituce v zápiscích sociálních pracovníků. Proto tuto skupinu zmíním jen okrajově. Nejprve jsem byl v pokušení rozčlenit tuto skupinu do jednotlivých podkapitol podle tohoto rozdělení. Potom jsem zjistil, že bych kopíroval znovu kapitolu zákazníků a sociálních pracovníků jen v jiném obleku, jiném plášti. Rozhodl jsem se naopak tyto skupiny nerozdělovat, vždyť identita policisty je to, co v rozhovorech vyčnívá, co rozhovory spojuje. Přestože policisté odloží uniformu a vyjdou do instituce v jiném čase, za jinou činností, která je shodná s činností zákazníka, nezapadnou do organizace zákazníků, ale zůstává jim zachována identita policisty. Zajímavá je zkušenost, že v organizaci policistů se neobjevují ženy. Všechny interakce policistů v prostoru nebo i mimo prostor, týkající se prostituce byly vedeny policisty. 5.1.5.1

Policisté a čas Policisté do prostoru přišli v roce 1999 po situaci, kdy sociální pracovníci objevili a zprostředkovali odchod z TRASY s.r.o. celostátně hledané ženě. Začali v instituci kontrolovat stojící ženy: M: „Kontrolovali nás policajti.“ R: „Mám si dojet domů pro občanku.“ P: „Ty jí nemáš tady?“ R: „Ne, musím pro ní, prý do příštího týdne.“ K: „Policajti kontrolujou jedenkrát týdně nebo víckrát někdy ani to ne. Když se někdo ozve, že tam nejezdí, tak často.“ I: „Zapíšou si mě do káóčka.“

Čas policistů je tedy velmi krátký, projíždí instituci automobilem, kontrolují a odjíždějí. Mají k instituci a jejímu fungování mnohem dál než výše popsaní aktéři, kteří v ní tráví mnohem více času. Je to čas jasně a zřetelně strukturovaný, striktní. Je řízen zvnějšku – někdo zavolá, velitel rozkáže. Vstup policistů na scénu je oproti vstupu sociálních 89

pracovníků naopak hřmotný, rušivý a neohlížející se na pravidla hry. Jenomže tento řízený čas je přetvářen na čas vnitřní, který se řídí postupným začleňováním se do prostoru instituce. Čas je tedy rozšiřován: M: „Oni si s námi povídají.“ R: „Policajti to jsou kamarádi.“

Čas se začíná rozpínat, nejen striktní kontrola, ale i povídání si. Je to proměna nejen kvantitativní ale i kvalitativní proměna času, který policisté tráví v instituci. A v souvislosti s touto proměnou se začínají objevovat i první příběhy o neuniformovaných policistech. Ti tráví svůj čas v instituci jako zákazníci. Je to takový plynulý přechod od času řízeného k času řídícímu. Od povinnosti kontroly k možnosti nákupu: J: „Mám stálýho zákazníka. Je to policajt.“ A: „Jezdí jeden, policajt to je.“

Čas je již nikoli řízen, ale tráven. Přesto jej ženy označují časem policisty. Identita zůstává a je důležitá. 5.1.5.2

Policisté a prostor Prostor policistů prochází také pozvolnou proměnnou. Začíná jako ohraničený prostor automobilu, kdy při kontrolování dokladů policisté nevystoupí z auta, jen stahují okénko: Stáli jsme s K a M a zastavilo auto policistů. Stáhli okénko, ani nevystoupili.

Je v souladu s časem policistů, jasně ohraničeným, nesmlouvavě vymezeným. Po určité době se tento prostor začíná proměňovat: Bavili jsme se s H a R, když přijelo auto policie. Seděli a koukali na nás. Přestože si jich všichni všimli, v rozhovoru nepadlo o jejich příjezdu ani slovo. Dál jsme mluvili. Stále čekali a koukali skrze sklo předního okna na nás. Potom vystoupili. Menší šel stranou k holkám, velitel stranou ke mně. Když jsme šli k M, zrovna u ní stálo policejní auto. Policisté vystoupili, vzali si na hlavu čepice a šli k M.

Prostor se zvětšuje, ale je vyhrazen stejně striktně jako prostor automobilu. Legitimitu dodává obřad nasazení čepice, doladění uniformy. Po určité době odpadá tento obřad, policisté již s prostými hlavami komunikují se stojícími ženami. A prostor je proměněn příjezdem bez uniformy, kdy prostor kopíruje prostor zákazníka. 5.1.5.3

Policisté a jejich činnost v čase a prostoru Základní prací policistů v počátečním stadiu začleňování je kontrola občanských průkazů: Stáli jsme s K a M a zastavilo auto policistů. Stáhli okénko, ani nevystoupili: „Občanské průkazy.“ Stáli jsme u nich a podali jim do okénka občanské průkazy. Oni seděli v autě a postupně diktovali do vysílačky jméno, rodné číslo, bydliště. Nerozlišovali kdo je kdo, takže začali sociálním pracovníkem, pokračovali prostituující ženou a tak dál.

90

Policisté tuto kontrolní činnost provádějí „hlava nehlava“, kdo se v prostoru vyskytne, bude kontrolován. To je ale pro sociální pracovníky nepřijatelné stigma, degradace jejich práce. Kopírují tak strategii neviditelných, kteří přestěhovali své automobily dál od silnice na přilehlá parkoviště. I sociální pracovníci procházejí prostor zpovzdálí a sledují činnost policistů: Když jsme šli k Mrkačce, zrovna u ní stálo policejní auto. Po chvilce odjelo a zastavilo u další holky u autobazaru. Přišli jsme k Mrkačce.

Jenže sledování je oboustranné a přechází do konfliktu: I: Mám vám vzkázat od toho starýho policisty, že pokud tady budete chodit, že vám vysype tu tašku a rozdupe obsah.

Je to atak na nejslabšího aktéra, jehož činnost jde proti postupu policistů. Je třeba s ním zatočit. Reakce sociálních pracovníků, v souladu s vědomím této slabosti, tak míří nikoli do prostoru instituce, ale mimo něj. Odejdou na služebnu policie, kde si na policisty stěžují jejich nadřízenému. Šli jsme na policejní stanici, kde proběhl s velitelem stanice tento rozhovor: „On nám váš kolega, který kontroluje na trase ženy vzkázal, že nám rozdupe injekční stříkačky. Jdeme za vámi se představit a nechceme to předávat novinářům, spíše nám jde o vymezení spolupráce a nepřekážení si.“ Velitel: „No on je ze staré školy, to on nemá povědomí o těchto službách, já mu to vysvětlím. Už se to nebude opakovat.“ P: “No a zde máte ofocen náš průkaz, kterým bychom se vám mohli prokázat s fotkou a organizací, abychom nemuseli dávat občanský průkaz před pasáky a prostitutkami. Je to velmi nepříjemné.“

Sociální pracovníci mobilizují aktéra mimo prostor TRASY s.r.o., který je velmi silný. Jsou to novináři. A policisté přijímají. Od této chvíle je interakce policie a sociálních pracovníků jiná. Kontaktovali jsme R. policisté zastavili, koukali na nás a nevystoupili. Počkali až skončíme kontakt, poté vylezli z auta a kontrolovali R.

Toto přijetí sociálních pracovníků je ale velmi formální, je učiněno v rámci hierarchie organizace policistů, jako přijmutí rozkazu: Policie asi dělala kontrolu OP. U silnice stálo policejní auto a u něj Iveta. Když skončili, Iveta šla k nám. I: „Potřebovala bych jednu, ale až odjedou.“ Policejní auto pořád stálo na svém místě a policisté se na nás koukali. Podala jsem jí dva kondomy. Auto se rozjelo. I: „No oni se nás ptají, co nám dáváte, myslí si, že nás v tom podporujete.“ Testovali jsme R na HIV. Přijelo policejní auto. Kontrola občanských průkazů. R protože nemohla mluvit, (test měla právě v ústech – jde o slinné testy na HIV) mi podala svojí občanku ať jim jí dám. Policista: „Že vás to baví. V týhle zimě. Takhle si kvůli nim ničit zdraví.“

Přestože je oficiálně přijata spolupráce, neoficiálně dávají policisté najevo svoji nadřazenost. Na toto nepřijímání, respektive nespolupráci mezi policisty a sociálními pracovníky z nestátní organizace upozorňuje i May / Harocopos / Hough (2002): „Policie měla v minulosti problémy s dobrovolnými organizacemi v otázkách zachování soukromí a důvěrných informací. Policie se domnívala, že pokud organizace znaly jména násilných 91

jedinců, měly by je předat policii. Organizace se však domnívaly, že získání důvěry prostitutek, které kontaktují, má větší význam, a že kdyby se zjistilo, že spolupracují s policií, jejich klientky by jim přestaly důvěřovat. Ačkoli je tato problematika stále častěji předmětem diskuse, policejní složky i některé specializované služby jsou v tomto ohledu spíše skeptické.“ I v tomto pojetí je nadřazen policejní pohled nad neziskovými organizacemi, které musí informace předávat bez ohledu na svoji bezpečnost. Nadřazenost policistů se netýká jen sociálních pracovníků, ale i prostituujících žen: Projíždělo auto policistů. Jeden se vyklonil ze zadního sedadla do předního okýnka a křičel: „Už sis zamrdala, už sis zašukala?“ My jsme stáli opodál, takže si nás nevšimli. K se při křiku otočila od silnice, přesto musela rozumět. P: „Co na tebe křičel?“ K: „Nic, já nevím, já mu nerozuměla.“ V tom přišel V, její ochránce a něco spolu opodál mluvili. Najednou přišel rozčílenej k nám. V: „To je síla, co? Co na ní křičeli ti policajtí.“ P: „My jsme to neslyšeli, stáli jsme o kus dál. Co křičeli?“ V: „Už sis zamrdala, už sis zašukala?“ K: „Já jim to řeknu, až mi přijedou kontrolovat.“ V: „To si dovolujou, co? Co to maj co křičet, tohleto.“

Situace, rozdělené na podobném mocenském principu popisuje ve své studii i Ringdal: „Gloria Lockettová, bývalá prostitutka a aktivistka z Kalifornie, může odsvědčit, jak ji jednou v noci zastavila v autě policie: „Potom našli kondomy. „Ale, copak to tu máme?“ Potom brali policisté jeden kondom za druhým a dělali do nich kapesním nožem díry. Nakonec se rozesmáli. Jeden z nich řekl: „Tak a teď je zkus použít!“ Téměř identická epizoda se odehrála o několik týdnů později. Gloria šla do lékárny a koupila si několik desítek kondomů. Museli ji sledovat. Před lékárnou ji okamžitě zadrželi, vyrvali jí tašku a vysypali celý obsah. Potom policisté s potěšením rozřezali všechny kondomy na kousky. Tašku jí vrátili se slovy: „Tak dobrou noc, zlatíčko. A příjemný lov! (Ringdal, 2000).“ Zde je konstruováno mužství, maskulinita (srovnej Behr, 2003). Policisté jí kopírují od neviditelných. Na rozdíl od nich je ale tato maskulinita správná, nenese stigma, není reflektována, je prováděna. A nesetkává se se souhlasem. Zůstává totiž plagiátem, nepřesným hraním, které je poznat, kterému principálové nerozumí. V prostoru TRASA s.r.o. může být takovéto počínání odmítáno ženami i sociálními pracovníky, kteří vzhledem k otevřenému prostoru mohou vytvářet své strategie vzdálení se, neslyšení, v prostorách kanceláře je podobná situace velmi problematická: Dva policisté se s námi bavili o pomoci ženám, že nejezdí na trasu, protože mají na krku všechna znásilnění v kraji a jak je mravnostní problematika závažná. Na vše shlížela ze stěny nahatá slečna z časopisu LEO. Tady přece nejde mluvit o znásilnění. Najednou jsem těm policistům přestal věřit. Nikdy jsme je s ničím nekontaktovali.

Takovouto prezentaci policistů označuje Behr (2004) jako „doing masculinity“. Žena z plakátu shlíží na policejní výslech znásilněných žen a policisté tuto trapnost nezaznamenají. Podobná je následující situace: Bavili jsme se s H a R, když přijelo auto policie. Seděli a koukali na nás. Přestože si jich všichni všimli, v rozhovoru nepadlo o jejich příjezdu ani slovo. Dál jsme mluvili. Stále čekali a koukali skrze sklo předního okna na nás. Potom vystoupili. Menší šel stranou k holkám, velitel stranou ke mně. Velitel se mi začal ptát: „Co s nima děláte? Jsou tady jen stálý, co nepomáhají ani motivační rozhovory. Jak se k vám staví?“ Že tu jsou sice ty stálý, ale v létě tu budou jiný. „No uvidíme, co nám sem přijde.“ To jsme si říkali, když mladší zatím kontroloval OP. „No já nemám“, na to R. „Já Vám to řeknu jako vždycky, vždyť už mi znáte.“ „Ne, občanský průkaz.“ „Tak tady je, ale kontrolujte mi.“ A začala staršímu diktovat nacionále. „Tak vidíte, že to vím.

92

Tak mi ho vraťte, já mu to řeknu – (tomu mladšímu).“ „Ne,“ řekl starší a podával mladšímu OP R. šla od nás k němu. P: „Co s tím děláte, s těmi hlášeními?“ „Nic, to jen pro šéfy, aby viděli, že jsme tu byli, a že něco děláme.“ V tom se mladší otočil na kolegyni: „Občanský průkaz.“ „Tu ne, to je sociální pracovnice“ odpověděly za ní holky. Kolegyně nic nedělala, stála. Policista odešel do auta. Starší se rozloučil a odešel za ním.

Zatímco velitel se sbližuje se sociálním pracovníkem a přiznává nesmyslnost rozkazu i nefunkčnost působení v instituci, mladšímu kolegovi to nikterak nevadí a tento rozkaz vykonává, dokonce s takovým zaujetím, že chce kontrolovat i sociální pracovnici. Stačí mu vysvětlení prostituujících žen. Způsobila to neschopnost vymoci občanský průkaz od R, která je již zvyklá na to, že data stačí přece nadiktovat. Starší kolega neudělá nic, nechá mladšího policistu celou situaci zmateně řešit. I to je v souladu s Behrovou (2003) studií, kdy poznamenává, že mladší a hodnostně níže zařazení policisté se ocitají v mnohem větším ohrožení ze strany veřejnosti, než policisté starší a hodnostně vyšší. Policisté se tak zaplétají do vlastní pasti dvou světů a řeší velmi ošemetné situace: I: „Mě si nedovolí pokutovat, holky si stěžujou, že dostávají pokuty 500 on, 500 ona, ale mě si nedovolí pokutovat.“ M: „Já bych jim dala, kdyby přijeli za mnou.“ R: „To, co si dovolim já, si žádná jiná nedovolí.“ I. nám vyprávěla o jedné holce z trasy, kterou chtěl napadnou zákazník (dopravní policista), ona ho praštila (bránila se), poté ho okradla. On se vzpamatoval brzo, zastavil jí a zavolal policii. Iveta k tomu dodala, že si už neškrtne, že už ani neuvidí malou, a že už to dělala i před tím. J: „Tam nahoře chodí bez gumy, no tamta jedna. Já to mám vyzkoušený. No vážně. Jeden můj kamarád mi taky nevěřil, tak to jel zkusit. No a normálně šla, jako že mu to bez gumy udělá. No a jestli to chcete vědět kdo to byl, tak to byl policajt. No taky mi nevěřil a viděl.“

V tomto rozporu je velmi těžké přijmout jednoznačné stanovisko, vzhledem k privátnosti těchto situací a je velmi těžké, či spíše nemožné získat příležitost tyto situace ověřit. Nijak se mi nepodařilo přiblížit se více k žitému světu policistů než jako nepřímý pozorovatel. Vše tak lze popsat obtížně, a ještě hůře lze toto popsané interpretovat. Nicméně v tomto kontextu souhlasím se závěrem Behrovy práce (2003): „Nakonec se přimlouvám za to, aby se každodennost policistů neinterpretovala z perspektivy politicky žádoucích hodnot, nýbrž jako praxe, která vede ke konstituování smyslu a současně je nějakým smyslem konstituována. Kontroverze týkající se policejního chování jasně ukazuje, že nejde o singulární přehmaty, které by – řekněme jako patologicky chybné – mohly být jasně vymezeny jinými akty. Hranice spíše probíhají plynule...“ 5.1.6 ŽENY A MUŽI Cizinec není našinec! (z pohádky Tři veteráni)

Prostor instituce TRASA s.r.o. je i průchozím prostorem k jiným institucím. Pokud člověk pracuje v továrně či jiné instituci, je při příchodu a odchodu do a z této instituce nucen projít prostorem TRASA s.r.o. A nejen projít, občas v tomto prostoru i setrvat, neboť tito procházející zároveň využívají i zastávek MHD. Ženy a muži tak přicházejí na scénu divadla, na jeviště a jsou součástí hry. Muži se stávají neviditelnými a ženy prostituujícími ženami. Muži ovšem tuto roli nepřijímají. Jsou viditelní, stojí, procházejí, mluví spolu. Navíc mají v ruce aktovku či jiné příruční zavazadlo, které se s kostýmem pro roli neviditelného neslučuje. Přestože prostor jeviště je předurčuje pro roli neviditelných, muži ji nepřijímají. 93

Ženy to ovšem v prostoru instituce TRASA s.r.o. mají s přijetím či nepřijetím role mnohem těžší. Znaky procházejících a prostituujících žen se v mnoha oblastech prolínají, souvisí. Znaky statusu a znaky stigmatu se překrývají. Prvním znakem je móda: O sobotním večeru jsem jela tramvají do centra, přede mnou seděly dvě mlaďounký holky (dle oblečení a celkového vzezření jsem usoudila, že jedou do A/E/2/S či podobně). Když tramvaj zatáčela do T ulice málem srazila přecházející V (oblečenou jak je jejím zvykem jen do bundy z níž vykukovalo holé pozadí). Děvčata přede mnou byla šokována - třeštily oči a ukazovaly si na V. Ale kupodivu ji neoznačily žádným výrazem běžně používaným pro pojmenování jejího povolání. Spíše mi připadalo, že si myslí, že je na cestě za zábavou jako ony, ale že to s vyzývavostí svého oblečení už přehnala – ani ony totiž nebyly příliš zahalené. (zápis sociální pracovnice). Já tady nemůžu nosit minisukně. (jedna z žen, která prochází prostorem TRASA s.r.o.)

Kombinaci oblečení využívají na divadle běžně. Není možné šít pro každou hru všechna oblečení nová, využívá se kombinací z jiných her. Zde je situace podobná a záměna možná. Míra odhalení či zahalení může splývat, může být přehlédnuta, zvláště pokud je konstruována uvnitř prostoru instituce TRASA s.r.o. Kdo dále konstruuje problematičnost procházejících žen v prostoru TRASA s.r.o.? Jsou to především zákazníci a také sociální pracovníci: K: „Zastaví, řekne za kolik, já už se ani neotáčím, jdu dál.“ D: „Když začne mluvit, dělám, že nerozumím.“ P: „Zkusíme ji kontaktovat. Asi nová.“ P: „Dobrý den, my jsme z občanského sdružení...“ J: „No, ale já tady stojím na MHD.“

Ženy tvoří strategie, pro odmítnutí role. Nenosit minisukně, nemluvit, nerozumět, to jsou hlavní principy odmítání. Ale někdy odmítnutí role neumí vysvětlit, protože ten, kdo je obsazuje pouze projíždí: Na zastávce stála žena v minisukni. Dva muži sedící v MHD se otočili: „Ta je asi nová.“ Když jsme vystoupili, žena nastoupila do protijedoucího MHD. Mnoho řidičů troubí na prostitutky. Přicházeli jsme na zastávku, když projíždějící řidič kamionu troubil na ženu čekající na zastávce.

O takovéto diskriminaci prostorem píše Goffman (2003). Prostor vyhrazený prostitutkám se podepisuje na vnímání každé ženy vstupující do tohoto prostoru. Dělí tak prostor na zakázaná, civilizovaná a v pozadí stojící míst, která stanovují cenu za prozrazení a určují význam jedince. V tomto dělení je vysvětlení, proč se mužům daří roli nepřijímat. Pro neviditelné jsou zakázané prostory právě takové, kde stojí prostituující ženy, tedy stanice MHD. Zatímco pro prostituující ženy jsou zakázané prostory neviditelných, to znamená opodál se nacházející parkoviště či prašné cesty. Muži tak pro tento prostor žádné strategie odmítání stigmatu tvořit nemusí, zatímco pro ženy je to nezbytné. 5.1.7

MHD Zaslechnuto po skončení přednášky, kdy se dva studenti střední školy domlouvali čím pojedou domů:„Tak co, tykadlo nebo panťák?“ Na mojí otázku vysvětlili, že se jedná o trolejbus a tramvaj. „A taky se může říkat trolej nebo kolej, doplnil jeden z nich.“

94

V předcházející kapitole jsem rozdělil prostor v souladu s Goffmanovou tezí. Tedy na prostor zakázaný, civilizovaný a prostor v pozadí. V minulé kapitole jsem ukázal, jakým způsobem je onen prostor konstruován ženami prostituujícími a procházejícími. Jak bojují o prostor, respektive o jeho status civilizovaného či zakázaného místa. A nyní do tohoto mumraje, do tohoto souboje ještě přijíždí MHD. Kontaktovali jsme M. Najednou vykřikla: Pozor, trolejbus. Všichni jsme uskočili. R: Oni do nás najíždějí, musíme si dávat pozor.

Civilizovaní vítězí a sociální pracovníci jsou stigmatizováni přijíždějícím trolejbusem2 a společně s prostituujícími ženami odkázáni z místa, které se příjezdem trolejbusu civilizovalo. Tento proces se samozřejmě opakuje, je snadno rozpoznatelný a předvídatelný dle jízdního řádu. Ale to je omyl. A to dokonce i tehdy, jestliže přijmeme premisu, že trolejbus podle jízdního řádu skutečně přijíždí. Trolejbus nepřijíždí sám, ale je řízen. Trolejbus řídí řidič. Některý řidič konstruuje trolejbus v zájmu civilizace jako zbraň proti stigmatu, proti prostituci, a některý řidič volně projíždí bez zájmu o stigma a svět prostituce. A: „Já občas přemluvím trolejbusáka a on mi odveze až k vozovně, já tam blízko bydlim. Oni už mě znají.“

Jaký je tento prostor? Stigmatizuje řidič ženu, nebo převrací žena civilizovaný prostor do kategorie zakázaného? Nevím. Souboj není, vše je vedeno shodou, dohodou. V téhle chvíli se kategorizace prostoru z pozice stigmatu ženy neřeší. Oba se potřebují dostat co nejrychleji z práce domů. Trolejbus je na stranu civilizovaných přichýlen nejen řidičem, ale i cestujícími. Projíždějící mohou shlížet z tohoto civilizovaného prostoru do prostoru stigmatizovaného a opovržení dávat najevo: Projížděl trolejbus a na zadním sedadle seděl chlápek, který ukazoval gesta (mezinárodní gesta pro soulož) na I. Ona na něj koukala a pak se odvrátila. P: „Co tě ukazoval?“ I: „Nic, já sem to neviděla, co mi ukazoval?“ P: „Já nevím, vždyť si na něj koukala.“ I: „Ne, nekoukala, no fakt, já nevim co chtěl.“

Toto opovržení ale není přijato, nevstoupí do prostoru. Je odnášeno jinam, odjíždí s trolejbusem. V takovémto souboji vítězí prostituující žena, která nesestupuje na úroveň oplzlých gest a přehlížením konstruuje svoji čest. V kapitole o prostitutkách, neviditelných a sociálních pracovnících jsem zmínil, že i oni do prostoru trolejbusu vstupují a vystupují používajíc MHD. Dochází tak k pokračování souboje o prostor civilizovaný a zakázaný, ale tentokrát již přímo v trolejbusu. Jela jsem na V, už na zastávce jsem viděla M, ale nepoznal mě. Přidaly se k němu tři holky. M si sednul vedle mě, ale dlouho nevydržel sedět, vyskočil a: „Jdu vyhledávat konflikty.“

2

Pozorný čtenář si jistě všiml, že jsem odanonymizoval MHD. Důvodem je technická přesnost, neboť tramvaj nemůže najíždět a autobus je slyšet. Tento proces odtajnění MHD jsem ale zahájil až poté, kdy jsem na mapě České republiky objevil města, ve kterých se pouliční prostituce vyskytuje a trolejbusy jezdí. Takže anonymita prostoru zůstává navzdory technickým obtížím zachována.

95

Stoupnul si vedle slečny s psíkem a nahlas říkal: „Fuj, to je hnusnej pes, ať se vo mě neotírá!“ Nezabralo. Pod nim seděli důchodci. „Tak jak bylo na hřbitově?“ Taky nezabralo. Pak volal na B (přistoupil na náměstí): „Jedou cikáni z V“. Když nic nezabíralo, začal nahlas vykládat směrem ke svým známým holkám, ale evidentně celému autobusu: „Máte nějaký pálení? Ty jo, teď mi málem vypadla buchna. Jedu pro materiál.“ Nakonec vystoupil u K. Holky: „Von je hrozně v pohodě, jenom dělá vostudu.“ Na trojsicu u řidiče sedí tři Romové. Nejmladší a nejrozjetější významně pokukuje po P, posléze se zvedá a se slovy: „Du pozdravit kámoše!“ zamíří k nám a požaduje výměnu přímo na místě. Odmítáme a vystupujeme s ním u hřbitova. Do trolejbusu nastoupila Da s P, Da vypadala trošku přepadle – prý před chvílí vstávala a chtěla vyměnit, čistý s sebou neměla. P potřeboval na převaz ruky obvaz. Vystoupili jsme s nimi na kopečku a vyměnili. Plný trolejbus, jen na předním sedadle sedí osamocená M. Nikdo si k ní nepřisedl. Jedem trolejbusem, když přistoupí K a P. Chtějí výměnu. Protože je tam málo lidí, měníme přímo v trolejbusu na předním sedadle. Na zadním sedadle není nikdo, takže s R a K měníme. Po trase jsem jel trolejbusem domů. Měl jsem tašku. Nastoupili dva Romáci, sedli si dopředu. Značně drogově unavení (jeden z nich byl B). Nevšimli si mě. Začali se bavit s jedním klukem, který seděl naproti nim. Nabízeli mu matroš. On odmítl, ale bavil se s nimi dál. Přesedl jsem si dozadu, abych na sebe neupozornil. Poté jsem vystoupil bez kontaktování.

Zatímco v prvním případě je vyhlášen souboj o prostor, není přijat. Je zde příliš civilizovaných, kteří činí tento prostor neměnitelným. A to je strategie, kterou sledují sociální pracovníci. Pokud prostor lze přeměnit, mění jej na stigmatizovaný, ve kterém se může provést výměna injekčních setů. Pokud je prostor civilizovaný, vystupují a po odjetí trolejbusu přeměňují prostor zastávky MHD. Umějí číst prostor a pohybují se v něm nemajíc pevnou normu pro své chování. To ale přivádí sociální pracovníky do nepříjemných situací, kdy je možné zatáhnout je do prostoru ještě po uplynutí jejich pracovní doby, kdy jedou domů. V této situaci volí ústup, nevměšování se do situace, ať se již vyvine jakkoli. Vše je podřízeno heslu zakrýt své stigma! 5.1.8

BENZÍNOVÉ STANICE Je půlnoc a chce se mi spát, musím si u pumpy kafe dát. Aspoň na černou kávu mi to vyneslo, to moje proklínaný řemeslo. (píseň zaslechnuta v rozhlase – zpěvák František Nedvěd)

Benzínové pumpy slouží jako odpočívadla. Jsou využívány aktéry k nákupu občerstvení, užití toalet, pití kávy. Zde se nijak nebojuje o prostor, všichni jsou zde srovnáni na úroveň zákazníků. A tento prostor také slouží jako možnost zakoupení ochranných pracovních pomůcek, zejména kondomů, pokud je počet zákazníků vyšší, než očekávání. K: „To je dobře, že jdete, zrovna jsem chtěla jít na benzínu pro kondomy.“ M: „Kondomy mám, koupila jsem je na benzíně.“ R: „Jeli jsme s ním nejdřív na benzínu pro kondomy.“

96

Jinak se o benzínové stanici v prostoru pouliční prostituce nemluví, žádným jiným způsobem není zatahována do světa prostituce. Sousedský vztah obou institucí je řádný, bez známek napadání. 5.1.9

DROGY „Bylo to dobrý?“ zeptal se s úsměvem Ike. „Jestli má Bůh ještě něco lepšího, tak si to musel nechat pro sebe.“ (Burroughs, 1992)

Droga je vše, co mění způsob vnímání reality a může vyvolat závislost (např.: Presl, 1995; Staníček, 1999). Zákonná norma dělí drogy na legální a nelegální. Legální skupina zahrnuje cigarety a alkohol, z nelegálních jsou nejznámější či nejčastěji užívané drogy marihuana, pervitin a heroin. Cigarety nezpůsobují takové změny vnímání reality, aby bylo nutné se jimi v souvislosti s tématem této práce dále věnovat. Alkohol je látka všeobecně známá, dostupná, s jejímiž účinky má zkušenost (alespoň zprostředkovanou) každý. Proto se jejímu vymezení nebudu dále věnovat, nicméně spojitost s pouliční prostitucí v tomto případě hledat budu. Heroin patří do skupiny opiátů, jejichž účinek lze popsat jako zklidňující. Nastává stav příjemného uvolnění, pasivní prožívání okamžiků, odstranění naléhavosti problémů všedního života. Tento stav lze navenek rozpoznat jako malátnost, otupělost a mluvení se stává nesrozumitelné, neboť člověk mluví pomalu, nedopovídá věty či jednotlivá slova. Intoxikace opiáty je navenek méně nápadná, než opilost. Není přítomen zápach z úst, narudlé tváře a další doprovodné jevy. Až předávkování vede k nápadnostem. Nastupuje ospalost, která se může prohlubovat až ke kómatu, může nastat smrt z důvodu zástavy krevního oběhu a dechu. Opiátová závislost je závislost fyzická. Klasickým znakem takové závislosti je vzrůst tolerance. Organismus si rychle zvyká, k dosažení stejného účinku je potřeba stále větších dávek. Uživatel začíná s dávkou několika miligramů denně a postupně přechází až na tři gramy za den. Zvyšuje se tak i počet aplikací. Po určité době se fyzická závislost na těle uživatele začíná projevovat například bolestmi kloubů, průjmy, pocení. Objevují se poruchy menstruace, snížení sexuální apetence, kazivost zubů. Nastává situace, kdy se tyto příznaky změní k lepšímu až po užití drogy. Její užití je pro normální stav nutností. Pervitin se řadí do skupiny amfetaminů, což jsou látky stimulující. Jejich efektem je celková stimulace organismu, jeho povzbuzení. Dochází k pocitu zvýšené výkonnosti, celkovému zrychlení psychiky, odstranění únavy. Člověku po jeho aplikaci obvykle nerozumíte z důvodů jeho rychlého drmolení slov, nedopovídanosti vět, slov a přeskakováním v tématu rozhovoru. Závislost na pervitinu je závislostí psychickou, to znamená, že tolerance se nezvyšuje tak markantně jako u heroinu a nemá takovou souvislost s fyzickým poškozením. To je spíše způsobeno životním stylem (uživatel přestává dodržovat režim jídla a pití, takže výrazně hubne), než samotnou drogou. Pervitin způsobuje poškození psychiky uživatele. Jednou z nejvýraznějších je toxická psychóza, která se slangově nazývá „stíha“. U uživatele se rozvíjí paranoidní nebo paranoidně halucinatorní syndrom. Má pocit, že ho někdo sleduje, pronásleduje, nikdo mu nevěří, všichni se stávají nepřáteli, kteří usilují o jeho peníze, drogu, rodinu, majetek či život. Tento stav nelze zvrátit samoléčbou, je nutný lékařský zásah. Tak zde leží před námi tři druhy drog, jejich popisy, čas a prostor (srovnej Heller / Pecinovská, 1996; Marhounová / Nešpor, 1995; Presl, 1994; Urban, 1973). Nijak se ovšem nekryjí s prostorem a časem pouliční prostituce, se zkoumanou institucí. Je nutné je nějak 97

do tohoto prostoru dopravit. Zatímco trolejbus může přivést do prostoru jedině řidič, u drogy je způsobů více. Prvním z nich je dealer, který drogu přijíždí do prostoru prodat. Druhým způsobem je přinesení drogy do prostoru již v těle uživatele, to znamená, že aktéři pracují pod jejím vlivem. A třetí způsob je nepřímá přítomnost drogy, kdy prostituující vydělávají peníze na její zakoupení. 5.1.9.1

Alkohol v čase a prostoru Alkohol se v prostoru instituce TRASA s.r.o. příliš neobjevuje. Jeho přítomnost patří spíše k výjimkám, která se vyskytuje ve spojení se starší prostituující ženou. Ta začala prostituovat ještě v období před rokem 1989 v hotelích, odkud zřejmě závislost pochází. J stála sama, kývala se ze strany na stranu, prošli jsme kolem, aniž bychom ji kontaktovali. Vůbec nemohla mluvit, něco si drmolila pro sebe. „Jak jí někdo může zastavit?“ Ptal se kolega. Kontaktovali jsme J, no to jsme si dali. Vůbec nás nechtěla pustit, vše znala, drmolila, táhl z ní chlast, motala se. (zápisky sociální pracovnice)

Absenci alkoholu na TRASE s.r.o. lze vysvětlit právě průvodními jevy opilosti či závislosti. Jsou totiž vidět a cítit, takže pro zákazníka je tato žena nepřitažlivá. Nikdy jsme neviděli, že by jí kontaktoval v takovém stavu nějaký zákazník. Častokrát odjížděla po chvíli z TRASY s.r.o. pryč, směrem do města. Lze se domnívat, že odešla do míst, kde toto stigma závislosti na alkoholu mohla lépe skrývat, tedy do prostředí hostinců a restaurací. Tam mohla i uplatnit svoji profesi prostituující (kategorie prostitutek dezabůra viz výše). Užívání alkoholu se objevuje i u žen, které jsou mladší. V těchto případech odkazuje spíše k jejich životě po práci: Situace: P a K prošli kolem baru. Najednou vyběhly M a D. „Počkejte.“ „Potřebujeme kondomy.“ M: „Promiňte, já sem měla teď jednu vodku.“ P: „To se dělá, pít v práci?“ „No to jenom jednu teď, ale od dvanácti máme padla, to už budem jenom tady, von má muj přítel oslavu, třicet sedum.“ L: „V pátek jsem byla na flámu, proběhla jsem celý město, jedva, S, A...“ R říkala, že je zkalená, že pařej celej den, začaly na V u H mámy. Na trase je půl roku a zatím jí to baví.

Užívání alkoholu na pracovišti je odděleno od soukromého užívání, stejně jako v jiných profesích. Občas přijdou do práce rovnou z flámu, ale jinak alkohol do provozu instituce TRASA s.r.o. nezasahuje. 5.1.9.2 Pervitin v čase a prostoru Pervitin je látkou stimulující, působí na organismus jako budič. V souvislosti s množstvím zákazníků, které žena vystřídá může působit jeho užívání jako podpůrný prostředek, aby takovou námahu žena vydržela: P: „Chodíš po pervitinu na trasu?“ I: „Jinak by to ani nešlo.“ A: „Chodím až potom, co jsem poznala pervitin.“

To odkazuje k důležité posloupnosti vztahu k prostituci u těchto žen. Prvotní je znalost drogy a její užívání a až poté přichází prostituce. Prvotní seznámení se s drogou je 98

prostřednictvím partnerů a aplikace drogy se děje spíše šňupáním, až později se přejde k injekční aplikaci: I: „Osm let jsem šňupala, až teď, když si pícham, vim co to je pervitin, jaký je jeho účinek. Dřív jsem si mohla do nosu vysypat celou cukřenku, a teď po tom ždibečku to je lepší.“ M: „Von mi píchal, abych na něm byla závislá, pak odešel a myslel si, že ho budu prosit, ale oni přišli kamarádi a ty to taky umí. Ale to sem si nechala tak dvakrát. Potom jsem to už dělala sama.“

Zajímavé je osamostatňování se v užívání i získávání drog. To je způsobeno především způsobem užívání, kdy stačí pervitin aplikovat jednou denně, zpravidla večer před nebo na začátku pracovní doby. M: „Teď přijede ten muj, který vozí to zboží. Potřebuju jednu.“ I: „Chci jednu, já nemam na výměnu, ten muj neví, že beru.“

Po skončení pracovní doby účinek drogy vyprchá a partner nic nepozná. Žena se tak nemusí dělit o drogu, nemusí přiznávat její užívání. Pervitin se stává osobním prostředkem pro přežití pracovní doby, pomůckou, stejnou jako například kondom či lubrikační gel. Tento proces je umožněn účinky drogy, četností aplikace, ale i samotnou cenou drogy, jedna dávka stojí asi 500 Kč. Což žena může vydělat aniž by to svému partnerovi či neviditelnému přiznala. 5.1.9.3 Heroin v čase a prostoru Heroin se liší od pervitinu účinkem, který lze popsat jako zklidňující a také vzrůstem tolerance. Počet aplikací u uživatele denně tak může být šest i více v celkovém objemu tři a více gramů, při ceně 1000 Kč za gram. S tímto časem a prostorem vstupuje droga do instituce TRASA s.r.o. J: „Dejte mi kondomy. Já jich spotřebuju. To jsou dva zákazníci odpoledne, dva večer a potom ještě dva v noci.“ P: „To sem jezdíš takhle přerušovaně?“ J: „No, a denně mám tak sedm zákazníků.“ Odjížděla pryč. A. tohle poslouchala a říká: „Jo, teď vydělala pětset a jede koupit drogy. To já nechápu.“

Ženy musí čas drogy akceptovat a odjíždět z práce pro novou dávku, pro nutnost aplikace. Mnohem více je výdělek zaměřen na samotnou drogu. „Musím vydělat na dávku drog, potom mohu odjet.“ Ale je to cena, která již není pro samostatnou uživatelku, ale i pro neviditelného, neboť cena drogy pro jeden den je mnohonásobně vyšší a nelze ji zapřít jako v případě pervitinu. D nás poslala ať jdeme za J, že tam je, a že vymění pro oba. Chlapík během výměny hvízdá a pokřikuje – evidentně na P, která vzápětí přichází (taktéž měnit) a omluvně hlásí, že je tam „teprve chvilku a eště nic nemá“. Za což ji stihnou nadávky a výčitky: „Já se sem vleču pro prachy, a ty nic! Za co mam asi nakoupit!“ Do trolejbusu nastoupila D s P, vypadala trošku přepadle – prý před chvílí vstávala a chtěla vyměnit, čistý s sebou neměla. P potřeboval na převaz ruky obvaz. Vystoupili jsme s nimi na kopečku a vyměnili. Když jsme se vraceli, tak dole naproti hospodě byla D s P, M s ještě jedním chlápkem v autě, který se nám představil jako K. D řekla, kdo jsme, a chtěli vyměnit. M že nemá a šel pro ně domů – pak je poslal po J.

99

Uživatelé drog se znají, mají často stejný zdroj nákupu heroinu (Staníček, 1999). Sociální pracovníci se tak dostávají k dalším uživatelům, kteří si do prostoru jezdí drogy kupovat či je prodávat. Roste tak objem výměny injekčních setů, což je pro všechny strany nepohodlné. Uživatelé by museli nosit z domova, sociální pracovníci z kanceláře velký objem injekčních setů a tato činnost by neunikla policii. Proto je řešením pozvat sociální pracovníky do bytů: M: „Přijďte tam, budeme doma, máme toho hodně.“ R: „Byli jste u nás? Tak to nic nepotřebuju, jen kondomy.“ H: „My se budeme stěhovat, ale včas vám dáme vědět.“

Tyto byty souvisí s institucí TRASA s.r.o., je v nich stejné sdílení rolí jako v prostoru pouliční prostituce (Ericson, Butters, McGillicuddy, Hallgren, 2000; Miller, 1995; Williamson, Folaron, 2001). Přišli jsme do bytu a J nás zastavil v chodbičce a říkal, ať dál nejdeme, protože má angínu a všude jsou bacily. A řekl D, ať vymění jehly. Jak D měnila, tak si sundala horní kryt kontejneru, aby tam mohla dávat stříkačky rychleji. A jak je tam dávala, tak několik jehel nemělo kryt a D se píchla. J když to viděl tak jí poslal pryč se slovy: „Vypadni prosim tě. Udělám to sám.“ D odešla do kuchyně a J vyměňoval a komentoval: „ Ta je úplně blbá. Sem nemocnej a stejně musim všechno dělat.“ V jednom bytě žijí dva bratři se svými partnerkami, které se živí prostitucí a sestra obou bratrů, která bere heroin, ale prostitucí se nikdy neživila. L chce léčbu i s jejím přítelem. Snižujou dávky, ale on se navíc dokrmuje něčím jiným. Zájem přišel z jejich strany. L je momentálně radši na trase, protože ten její je teď nervózní a agresivní.

Pracovní prostor se stává přijatelnějším než prostor domácí a žena raději tráví více času v práci než doma. V souvislosti s užíváním heroinu se objevuje ještě další téma v prostoru instituce a to je spojeno s četností aplikace. Po určité době je obtížné najít správné místo pro injekční aplikaci, žíly jsou rozpíchané, což vede k různým zánětům a abscesům. Přišli jsme k D. Nejdřív říkala, že nic nechce, ale nakonec si přece jen od P vzala kondomy. Pak se rozpovídala. D: „Nemáte Heparoid?“ D: „Mám absces, na noze, ještě sem ho nikdy neměla, je to poprvý.“ P: „A jak to vypadá?“ (ta noha) D: „Mám to červený a jde mi to spíš do nohou. Taky vždycky když ležím a je to v klidu, tak to bolí. Musím to vždycky rozhejbat, rozchodit, nebo tak.“ P: „Byla jsi u doktora?“ D: „Né, naposledy jsem byla na pohotovosti a doktorka se na mě vykašlala, nepomohla mi. Jeden kluk mi dal strichnin (místo heroinu poznámka autora). Udělal to schválně.“ L: „Kde to bylo?“ P: „Byla jsi u M?“ D: „Ne. V N.“ (názvy nemocnic) L: „No, ale k doktoru bys s tím radši měla zajít?“ D: „A co mi udělaj?“ P: „Rozříznou ti to a vyčistí.“ D: „Ne, já tam nechci, mám strach. Jednomu mýmu kámošovi, ten měl absces na předloktí, tomu to doktoři pěkně zpackali. Dali mu tam dren, blízko tepny. Pak začal krvácet. Prej kdyby přišel do nemocnice o 5 minut později, bylo by po něm.“ V průběhu hovoru o abscesu mezi nás přišla M.

100

D: „Ta ho měla tady!“ a ukazovala M na krk. M se stáhla do sebe, a okamžitě uraženě odešla. D za ní ještě pokřikovala: „Nebuď uražená, jim můžeš věřit, že jo, že vám může věřit!“ Při kontaktu nám ukázala nateklé, zanícené ruce (po iv. aplikaci), a že neví co má dělat (kam si má šlehnout), že si píchá do krku. P jí dal tip, jak si píchat do svalu, ať si nechá ruce „odpočinout“, vůbec nepíchat do krku, nebo ať zkusí šňupat.

Zdravotní rizika užívání heroinu jsou značně vyšší než u pervitinu a souvisí se špatným způsobem aplikace drogy a s malou kvalitou drogy. Na rozdíl od pervitinu, jehož užívání je v kontextu pouliční prostituce spíše osobní záležitostí uživatele, uživatelé heroinu jsou spolu v interakci, užívají společné prostory, interagují v prostoru a čase TRASY s.r.o. mnohem více. Je to velmi znatelné především v nakládání s drogou. Zatímco s pervitinem nakládá sama žena, uživatelka, která si jej dokáže i opatřit bez spolupráce s neviditelným, u heroinu toto neplatí. Heroin do prostoru instituce proudí především skrze neviditelného. V této souvislosti se proměňuje činnost neviditelných, či spíše se posouvá jejich činnost z role ochránce do role nákupčího či prodejce drogy. Tato role s sebou přináší nové zisky, je to práce na vedlejší úvazek. R je při výměně nervózní, chvátá: R: „Musim jít, přijede matroš.“ Při výměně jeden neviditelný volá na druhého: „Pojeď, jedu do R, nakupovat.“ Ten ukončí výměnu, nasedají do auta a odjíždějí. Přišli jsme na byt, kde otevřela D. Proběhla výměna, při které do okna vykřikovalo několik neviditelných. Ti stáli venku a čekali až dorazí dealer s drogou. Jeli jsme trolejbusem, když nás kontaktoval V. „Potřebuju vyměnit.“ Doprovázel M na trasu. Vystoupili jsme a výměna ani nezačala. Opodál stojící auto začalo blikat světlama. V se k němu vydal, nasedl a odjel, aniž vyměnil. M stála s námi, koukala do auta, které projelo kolem. V mával rukou ať je tady, že se vrátí. M požádala o kondomy.

V souvislosti s touto proměnou role neviditelných konstatuje May / Harocopos / Hough (2002), že největší změnou v organizaci sexuálních služeb za posledních dvacet pět let je pravděpodobně rostoucí míra závislosti na drogách. V této souvislosti citují ve své práci některé americké studie, které naznačují, že bohatství „dealera/kuplíře“ přibývá s tím, jak bohatství tradičního kuplíře ubývá. A podle kterých v jistém smyslu drogová závislost často nahradila fyzický nátlak jako prostředek uvězněných lidí v sexuální profesi. OĆonnel, Davidson (1998; in May / Harocopos / Hough 2002) rovněž poznamenávají, že kuplíři často drží ženy provozující sexuální služby pomocí nenásilných prostředků, jako např. dodáváním drog. Incardi (1993; in May / Harocopos / Hough 2002) popsal jak snadná dostupnost cracku v amerických městech vedla k tomu, že se kuplíři začali orientovat též na obchodování s drogami a maximalizovali tak své příjmy ze dvou nezákonných sfér souběžně. Miller (1995; in May / Harocopos / Hough 2002) argumentoval, že i přes citelný pokles v provozování tradičního kuplířství nebylo ženám na ulici dopřáváno o moc větší nezávislosti. Jejich vykořisťování pokračovalo, což byl důsledek toho, že se spoléhaly na převážně muži ovládané drogové prostředí. Konečný výsledek se tedy téměř nezměnil, pouliční prostitutky stále musí odevzdávat většinu svých příjmů mužům, kteří nad nimi mají finanční i sexuální nadvládu.

101

5.1.9.4 Interakce drog v čase a prostoru Bylo by velkou chybou domnívat se, že všechny ženy v prostoru TRASA s.r.o. jsou uživatelky drog, že všichni neviditelní se vrhli do nové sféry podnikání. Na tuto skutečnost vytváření nového mýtu 80. a 90. let ve výzkumném diskursu o prostituci upozorňuje i Ringdal (2002). V tomto diskursu je popisována především narkomanka živící se prostitucí, věčně závislá, která prodává své tělo pro dávku drogy nutnou k přežití. Nikoli, v prostoru TRASA s.r.o. existují i lidé, kteří nemají s drogami žádné zkušenosti. I ti se ovšem v tomto prostoru s drogou setkávají a jsou nuceni na její přítomnost nějakým způsobem reagovat. Jaká je tato reakce? Jsou drogy v prostoru přijímány? Samotné prostitutky které nemají s drogou zkušenost, braní drog v prostoru prostituce odmítají: J: „Tady tři čtvrtiny holek bere. Já vím, kdo kde tady prodává. Kde si píchaj. Klidně bych vám to mohla ukázat.“ P: „My se snažíme hlavně o to, aby se nerozšiřovali nemoci.“ J: „Ale těm stejně nic nepomůže. Ty, když to prostě chtěj, tak si píchnou z jedný.“ A: „To nechápu, ty drogy. Jak to můžou brát?“ R: „To já nikdy, to ne, ještě se tak občas napít.“ L: „Jednou jsem to měla, ten pervitin, ale to už nikdy.“

Drogy tedy kolegyněmi nejsou přijímány, spíše jsou uživatelky drog v prostoru pouliční prostituce odmítány. Odmítání zasahuje i neviditelné: J: „Já jsem tady sama za sebe. Ale ty černý tlamy, co tu jsou, mají pasáky a když nevydělaj dost, tak oni je tady mlátěj. Oni totiž fetujou a potřebujou prachy na svoji dávku.“

Takže na drogy je nahlíženo jako na stigmatizující prvek, který do prostoru slušných prostituujících a neviditelných nepatří. Profesní čest je konstruována bez nutnosti braní drog. M: „Dobrý den, my jsem z občanského sdružení, chodíme sem za holkama každou středu a pondělí a dáváme kondomy, děláme testy na HIV, žloutenku a měníme injekční stříkačky.“ L: „No to ne, s tím já nemám nic společnýho. To ne.“ M: „Nemyslíme vy, ale třeba někdo z vašeho okolí, pro vás spíše jsou určeny ty kondomy a testy.“ L: „Já nikoho takového neznám.“

Přestože jsou injekční sety zmíněny na posledním místě, vzbuzují nejsilnější reakci oslovené ženy. Nepomáhá ani zjemnění a převedení drog do okolí. Z tohoto přijímání se potom rodí různé strategie pro prostituující ženy, o kterých se v prostoru zatím neví, že drogy užívají: R: „Já bych chtěla jednu, ale ať to ona nevidí.“

Dalším účastníkem, který uživatelky drog odmítá, je zákazník: M si brala stříkačky pro toho jejího a vypadly jí z kapsy M: „Ty jo, to kdyby se mi stalo na kšefě, tak bych měla po něm...“ Mark: „To jako že by tě vyhodil?“ M. „No myslím že jo, ne? To už se tady nějaký stalo, že si všimnul, že měla rozpíchaný ruce a on řek sorry feťačku nechci, ať si vystoupí.“

102

A zákazník je v prostoru velmi důležitým aktérem, který zajišťuje příjem peněz. Proto se uživatelky drog používají různé strategie překrytí stigmatu uživatelek drog: R: „Já vám je sem na trasu nebudu nosit, co kdyby to poznal zákazník. Třeba by je viděl v kabelce, to ne.“ I: „Já vám je nechám tady u zdi v sáčku, v kabelce j mít nemůžu.“ P: „Dřív se závislý poznal nejlépe v létě, kdy nosil dlouhý rukávy a všichni ostatní krátký. Potom přišla ta móda polodlouhých rukávů, které skrývají právě místa vpichu a není nic poznat.“

Takže nejen nenošení stříkaček, ale i módou, oblečením je možné skrýt stigma drog. Zakrytí užívání drog je mnohem snadnější než v případě alkoholu, kdy je průvodním znakem opilosti pach alkoholu z úst. To v případě drog není. Drogy v prostoru také mají vliv na postaven sociálních pracovníků. Jak jsem výše uvedl, byli skrze drogy pozváni do bytů, do soukromí a jejich kredit důvěry tak vzrostl. Stali se mnohem více zasvěcenými, než policisté. Před nimi je nutné stigma drog stále zakrývat: Policie asi dělala kontrolu OP. U silnice stálo policejní auto a u něj Iveta. Když skončili, Iveta šla k nám. I: „Potřebovala bych jednu, ale až odjedou.“ Policejní auto pořád stálo na svém místě a policisté se na nás koukali. Podala jsem jí dva kondomy. Auto se rozjelo.

Policisté jsou sociálními pracovníky uchováváni v nevědomosti použitím lsti s předáním kondomů. Až po jejich odejetí z prostoru jsou předány injekční sety. Je zřejmé, že spojení mezi policií a užíváním drog se neobjevilo za celou dobu výzkumu. Policisté tak vlastně dodržují striktně popsaný rámec své práce (kontrola OP) a nepřibližují se do jiných sfér činnosti instituce. V předcházejících kapitolách jsem rozčlenil nelegální drogy na pervitin a heroin. Jsou rozdílné účinkem, prostorem, který obsahují i časem, který určují. I uživatelé drog ale toto rozdělení přijímají za své a podle něho se dělí a stratifikují: K: „Ty, co berou ten herák, ty jsou strašný, jsou špinavý, nemejou se, jsou strašně líný. To my na tom perníku jsme na tom líp.“ I: „To samé ale oni říkají o nás.“ I: „Koupím ty stříkačky. Můžu dostat dvě?“ M: „Můžeš, kdy nám je přineseš?“ I: „Já k vám nemůžu, von by potom malej koukal co dostávam.“ M: „Ale můžeš, malej bude v druhý místnosti.“ Já jsem předával stříkačky, I: „Tady máte dvacku vod Ježíška.“ M: „Tu mi nechceme.“ I ji M dala a otočila se. M ji chtěla položit na zem. P k M: „Nedělej to.“ P k I: „Tak děkujem, mi za to koupíme heparoid.“ I: „Jo, kupte něco tamtěm.“

Ti, kteří užívají pervitin, velmi často poukazují na nečistotu uživatelů heroinu, hlavně pro jejich poničené ruce, pro jejich častější braní a také pro pokračující poničení tělesné schránky. Ale to si uživatelé heroinu samozřejmě nenechají líbit. Oni přece jsou páni, protože mají peníze na drogu (několik tisíc korun denně) a mohou si jí dovolit. Obě skupiny tak zůstávají pevně odděleny a nedochází k průnikům mezi jejich členy. 103

Občas se také některé ženě podaří svůj poměr s drogou ukončit. Zajímavým způsobem to zdůvodnila D: V kontaktu s s holkama P: „D ty dneska nic nechceš?“ D: „Ne, já už to nepotřebuju.“ P: „Ty už nebereš?“ D: „Nová doba, novej život. Nejsem zvědavá na šméčka, na tu omítku. To si radši dám jabko nebo hrušku.“

5.1.10 PENZION Penzion je místo, kam jezdí prostituující ženy se zákazníkem. Je to prostředí příjemné, hlavně v zimním období: T: „Teď jsem přijela z penzionu. Aspoň jsem se ohřála.“

Je to prostor, který je konstruován podobně bezproblémově jako benzinová pumpa. Nikdy nedošlo k žádným zmínkám o personálu, o problémech. Hlavním důvodem je finanční spolupráce: R: „Penzion je 50 euro za 30 minut plus 13 euro za pokoj.“ M: „To platíš ty za pokoj?“ R: „Ne, vždycky zákazník.“

Penzion je prostor, který sousedství a participaci s institucí TRASA s.r.o. nijak nepopírá, ale využívá jej k finančním příjmům. V případě nebezpečí se personál postará o nápravu a stojí přitom na straně instituce, se kterou spolupracuje. J nám vyprávěla, že jí 23.12. obvinil jeden Němec, co byla s ním na penzionu, že mu ukradla peněženku, ve které měl 800 EUR a veškeré doklady. Chytil jí, zmlátil jí i jejího pasáka (ten se nemohl prý bránit protože je v podmínce). Pak zavolal policajty, přijelo tam hned pět aut a odvezli je na S, kde je vyšetřovali. Posléze se peněženka našla pod postelí. Ona i její pasák byli propuštěni. Ten Němec byl prý podnapilý.

Personál neskryje a nepoužije peněženku pro svoji potřebu, ale vydá ji policistům, aby zajistil nápravu a celou věc vrátil z policejní služebny do prostoru pouliční prostituce. To, že je tento prostor prostituujícím ženám nakloněn jim umožňuje požívat ve styku se zákazníkem jiné strategie chování než v prostoru automobilu, který patří zákazníkovi. Penzion: 100 EUR/1 hod + 13 EUR za pokoj – což prý teď nikdo nedá – byla nucená snížit ceny na 80 - 70 EUR, ale není tam s nimi celou hodinu (45 min), kdo je déle, doplácí si; když nechce doplatit, služba končí – platí se předem.

Žena má možnost odejít, pokud se nedohodne na ceně a to až v průběhu poskytované služby. Toto vyjednávání mezi prostituující ženou a zákazníkem nepřechází do násilí, napadení. Je přijímáno. Znamená to, že zákazník se v tomto prostoru necítí všemocný, ale respektuje majitele tohoto penzionu. Ženy tuto skutečnost využívají i jinak. A: „Já na penzionu nikdy nejsem hodinu. To je jeho problém, když je hotovej za 20 min. A když si chce připlatit, tak mu řeknu, že už musím jít, že na mě dole čeká starej. No podruhé by mu to trvalo dýl a nejsem tak blbá, abych pak byla celá... No jako M, ta přijde vždycky celá bolavá.“ M: Penzion je časově náročnější, než mě tam odveze, pak se vykoupe on, vykoupu se já, nedá se to brát na hodinu.

104

R: No von si koupí na hodinu, ale nejdřív se musí umejt on, potom jsem ve sprše dlouho já, takže je to tak maximálně půl hodiny.

Techniku využití celého prostředí, zejména koupelny, aby na vlastní službu zbýval co nejkratší čas, zmínilo v rozhovorech mnoho žen. Interpretovat čas strávený v koupelně jako okrádání zákazníka by bylo chybné. Tento čas slouží v zimě k rozmrznutí celého těla postiženého dlouhodobým stáním v zimě. A také je tento čas využíván jako náhrada za neexistující možnost osobní hygieny, pokud je služba poskytována v autě nebo v přilehlých prostorách TRASY s.r.o. 5.1.11 UBYTOVNA Ubytovna je místo, které se začalo stavět v prostoru v roce 1999, tedy konstrukce tohoto prostoru byla sledována po celé období začleňování této instituce do prostoru. Celý příběh má mnoho zajímavých vyústění a detailů, které jsem seřadil chronologicky. Nejprve se začalo s výkopovými pracemi, přímo naproti místa, kde stály prostituující ženy a vedle stanoviště neviditelných. P: „Ahoj, co tady budují?“ H: „Ubytovnu. Už nebudeme muset jezdit až na penzion, ale budeme chodit sem.“

Prostor je osvojen institucí TRASA s.r.o., i když se budova ubytovny teprve staví. Bude to bližší, pohodlnější a levnější, než jiná spolupracující instituce - penzion. Konkurenční prostředí, tržní mechanismy fungují i zde. Ale ještě není postaveno. H stála již několik let naproti místu, kde se teď budovala ubytovna. H: „Tak mi nabídli na pracáku, abych šla do týhle ubytovny dělat noční vrátnou.“ P: „Fakt, jo?“ H: „No ale voni berou jen mužský.“

Pracovní úřad přispěl s velkým, i když neuskutečněným zásahem do prostoru naprosto nevědomě. Skryté stigma pro úředníky této instituce zůstalo utajeno a zaměstnání tak mohlo být propojeno s dosavadní profesí. Takový kouzelný příběh opravdu nelze vymyslet. Ubytovna se začala od této chvíle nepřijetí noční vrátné konstruovat jako výrazně mužský prvek dělnické profese. Ta je zajištěna ukrajinskými, slovenskými a českými dělníky. A tento svět má výraznou převahu nad světem ženským, nad světem pouliční prostituce. Plány na začlenění tak musely být přehodnoceny. Ubytovna již stála, když jsme se zeptali, jestli tam již ženy byly. P: „Tak co, už jste tam byly?“ L: „Ne, tam vůbec nejdem. To víš že jo. Jeden si zaplatí a sveze se celá ubytovna. Tam nejdu ani za nic.“

A tak dochází k oddělení světa mužského, světa ubytovny a světa ženského, světa prostituce. Toto oddělení ovšem musí být oboustranné, zatím je konstruováno jen ze strany žen. T: „Včera nás tady obtěžovali, tak jsme zavolali policajty, ty, který známe a oni udělali pořádek. Můžeme zavolat kdykoli, oni přijedou. Teď už bude klid.“

Dělníci z ubytovny nestojí o kontakt s policisty, zvláště pokud jde o cizí státní příslušníky, kteří zde pracují. Takže od této chvíle již k žádné interakci mezi ženami a muži nedochází. Jsou to oddělené světy ve stejném čase a prostoru. Jenomže toto je pouze první část vydělení ubytovny z instituce TRASA s.r.o. Ta nezabezpečuje jen prostituci, ale i drogy a nezaměstnává jen ženy, ale i muže. A tak se ještě musí vydělit i světy mužů: 105

J: „Něco bych potřeboval. Přepadli mě. Podívej, mám to tady od doktora.“ P: „No a co se stalo?“ J: „Vlítli na mě chlapi z ubytovny, nejdříve dva, potom jich přiběhlo víc. Nejdříve mi nadávali černá svině, dej sem prachy. Tak jednoho jsem vyřídil, to bylo dobrý, ale pak jich přiběhlo víc a začali mi škrtit. Podívej (ukázal nám jizvu na krku). No to už přestala sranda, vyškubnul jsem se a utíkal pryč. Pak sem zavolal policajty, odvezli mě k doktoru, a ty zajímala jen ta rýha. Rozumíš, voni by dostali pokus o vraždu. To není sranda. Dneska mám jít zase k policajtům. P: „A to byli Ukrajinci?“ J: „Ne, Češi, voni byli vopilí, vůbec nevěděli co dělaj. Kdyby jich bylo míň, to bych jim dal, ale takhle to není sranda, rozumíš.“

I zde jsou voláni policisté a napadení má větší sílu, než v případě prostituujících žen. Policisté tento případ nedořeší. Již je to tři roky a nic se neděje. Ale od té doby žádná další situace interakce mezi muži z obou světů nenastala. Světy ubytovny a instituce TRASA s.r.o. se oddělily. Nekomunikují spolu, jen sousedí. 5.1.12 PLANETÁRIUM Planetárium je budova vzdálená od prostoru instituce TRASA s.r.o. několik desítek metrů. Co se dělá v planetáriu asi každý ví, ale pokud je tak blízko zajímavá instituce, potom i hvězdy jdou poněkud stranou. Nastupujeme do trolejbusu a z něj vyběhne jeden z neviditelných. Okamžitě začne pronásledovat jednu z prostituujících žen. Společně s námi nastupuje muž, který se na celou situaci dívá a pronáší: „Utekla, tu už nechytí. Co?“ P: „No, asi ne, my jí známe, snad se jí nic nestane.“ M: „Vy sem jezdíte za těma holkama?“ P: „My jsme sociální pracovníci a děláme s nimi sociální práci, testy a tak.“ M: „Aha, já to znám, já to mám z první ruky. Oni chodí provádět svoje služby na parkoviště. Já dělám v planetáriu a my to sledujeme. Tomu místu řikáme šmajchl kabinet. My to máme z první ruky. Jestli chceš, tak se přijď za mnou podívat.“

Tato situace v praxi dokládá, jakým způsobem se liší/neliší výzkum v přírodních a společenských vědách. Jako nezúčastněný pozorovatel za skly dalekohledu nepotřebuji reflektovat svoji spoluúčast, míru své intervence ve výzkumném prostoru. A přesto mě zkoumané předměty mohou zasáhnout z nějaké neočekávané strany, třeba při odchodu z laboratoře domů. 5.1.13 KOZA Koza je zvíře, které také není třeba mnoho představovat. Patří mezi býložravce a tato vlastnost zapříčinila vstup kozy do prostoru instituce TRASA s.r.o. Je totiž uvázána vedle silnice, kde spásá trávu. Ale jak souvisí s institucí? Jednou mi jedna známá, která ví, že dělám sociálního pracovníka v tomto prostoru zastavila a zeptala se: „Prosím tě, já vždycky když projíždím A, tak se tam mezi těmi ženami pase koza. Je před jedním z těch bordelů, viděls ji tam?“ P: „No, viděl.“ Známá: „A to vona je tam pro takový ty zákazníky, to patří k tomu bordelu?“ P: „Ne, tu tam vodí jedna stará babička, to ne...“

Tato úsměvná historka ukazuje jednu podstatnou věc. A tou je síla prostoru, který nejen, že označuje procházející ženy, ale i popásající se zvířata. To znamená, že prostor TRASA s.r.o., je schopen sociálně zkonstruovat (srovnej: Berger, Lucmann, 1999) – pojmout 106

jakéhokoli aktéra, ať jde o osobu (procházející ženy), zvíře (kozu) nebo věc (ubytovnu, penzion, drogy). Naštěstí známá neviděla onu starou babičku, protože by snad ve svém rozhořčení poslala pro policii, aby jí obvinila z kuplířství. Ale babička přece pasačkou je... 5.1.14 EROTICKÉ KLUBY V teoretické části jsem vymezil pouliční prostituci na základě velmi obsáhlých definic. Ale přeci jen svět teorie se liší od světa praxe a s mnoha věcmi v teoretické rovině prostě nelze počítat. Pro úplnost ale uvádím případ, kdy rozlišení mezi prostitucí klubovou a prostitucí pouliční opravdu nelze vymezit. Stáli jsme s A a opodál před klubem SM stála neznámá holka. P: „Hele a kdo je támhle?“ A: „Ále, to jsou holky z klubu. Nejdou jim tam světla, maj vypnutou eletriku a nejdou jim kšefty, tak je majitel poslal ven.“

5.1.15 TECHNICKÉ SLUŽBY Přehled aktérů zakončím aktérem, který se v prostoru TRASA s.r.o. vyskytuje jen jednou za rok. Odpovídá tomu výjimečné datum Silvestra, který je přece nutné nevšedně oslavit: Mž: „Jakej byl Silvestr?“ D: „No dobrej. Jsme tady chtěly bejt jenom chvilku na trase a pak jsme chtěly jet trolejbusem domu si připít, a protože nejely žádný auta, chtěly jsme si zastavit taxika. Zastavily jsme ale auto technických služeb a oni se ptali, která z nás dělá striptýz. A já že ho dělam i v klubu, a oni jestli bych jim ho nejela udělat na technický služby. Tak jsem jela a udělala ho. Bylo tam osm chlapů. Jak na Novej rok, tak po celej rok.“

„Tak já už jsem z toho celej utahanej.“ Ozve se opět nespokojený návštěvník. „Taháte nás po všech čertech, promiňte organizacích, aktérech, ale já už nemůžu. Viď Máňo, půjdem si někam sednout.“ Pan Krbec: „Ale ano, občerstvení je v ceně prohlídky, právě nastal ten čas, kdy zamíříme do restaurace. Sousedí s institucí TRASA s.r.o., kde jsme toho tolik nachodili. A při jídle vám povím ještě dva příběhy. První je o tom, jak se k sobě jednotlivé organizace chovají při péči o zákazníka, tedy směrem dovnitř a druhá je o tom, jak vystupují a spolupracují směrem ven, tedy s institucemi mimo tento prostor.“

5.2

ORGANIZACE V MODU MÍT Instituce se obrací směrem k vnější interakci především pokud je ohrožena jejich funkčnost, kterou samy neumí uhájit. Je ohrožena jedna z jejích organizací, je nutné reagovat jinak, než v režimu být, v režimu všedním. Vše se nejlépe vyjeví v konfliktních situacích, kdy je nutné reagovat na nastalou situaci jinak, než je běžné, než je naučeno. První organizací, kterou se budu v modu mít zabývat je zákazník. Zákazník se obrací na policii v případě, že je okraden. Je jedno, jestli se to stalo přímo v prostoru instituce nebo na penzionu. P: „Je tady P?“ D: „Ona utekla pryč, ta tady není. Podělala jednoho vo prachy. Nasedla Čechovi do auta, nechala se vyplatit, a zase z auta vystoupila. Von stál, zavolal policajty a vona utekla.“ D: „No neni blbá, ta s tim šátkem, víš jaká, ta N udělala to samý a vona jí na to řekla není blbá, dělat si problémy kvůli pětikilu.“

107

J nám vyprávěla, že jí 23.12. obvinil jeden Němec, co byla s ním na penzionu, že mu ukradla peněženku, ve které měl 800 EUR a veškeré doklady. Chytil jí zmlátil jí i jejího pasáka (ten se nemohl prý bránit protože je v podmínce). Pak zavolal policajty, přijelo tam hned pět aut a odvezli je na policii, kde je vyšetřovali. Posléze se peněženka našla pod postelí. Ona i její pasák byli propuštěni. Ten Němec byl prý podnapilý. I nám vyprávěla o jedné holce z trasy, kterou chtěl napadnou zákazník (dopravní policista), ona ho praštila (bránila se) , poté ho okradla. On se vzpamatoval brzo, zastavil jí a zavolal policii. I k tomu dodala, že si už neškrtne, že už ani neuvidí malou, a že už to dělala i před tím.

Až poslední situace způsobila, že se prostituující žena do instituce TRASA s.r.o. nevrátila. Ty ostatní situace v prostoru instituce zanikly, žádné další informace jsme o nich nezískaly, prostituující ženy i neviditelní pracují v instituci dál. Ale je zřejmé, že zákazník se může dovolat směrem ven a přivést pomoc, či potrestání. Pro něj je důležité, že tento pohyb doběhne, že přechod z instituce TRASA s.r.o. je možné za pomoci policie uskutečnit. Další příběh je příběhem prostituující ženy, která oznámila násilí ze strany neviditelného: I. podala trestní oznámení nebo pouze vypovídala proti svému druhovi, stíhanému pro kuplířství. Druh mlátil I, její dítě (on není uveden jako otec), takže na něj mohla podat i trestní oznámení na ublížení na zdraví. Policie jí odvezla z instituce TRASA s.r.o. a její případ se objevil v místních novinách. Po dvou měsících se objevila v prostoru instituce znovu. Před soudem – při hlavním líčení stáhla svoji výpověď, protože jí její druh vyhrožoval, jezdil za ní na trasu a vyhrožoval únosem dcery. Do 14 dnů má přijít rozhodnutí soudu. Při kontaktu jsme se bavili o jejím bývalém, že vlastně neví jak s ním skončil soud, a že má strach – neví co od něj může čekat. Na to jsem se jí zeptala, jestli jí hlídají. Na to ona, že ano – kamarádi. Že není na nikom závislá... Po několika dnech jsme jí kontaktovali podruhé, protože se při návratu neohlásila jako I, ale jako M. Změnila si jméno, využila toho, že kolegové neznali její identitu a předchozí působení v instituci. Kontaktovali jsme jako obvykle, s tím, že jsme si chtěli ujasnit jméno. Při psaní dokumentace jsem se zeptala jestli se jedná o M a ona, že ano. Na to P řekl: „Přece I ne?“ Na to řekla, že si změnila jméno, a že se tak hlásí pořád. Tak jsme se na tomto jméně shodli. V té době bydlela mimo město, hlídala jí kolegyně, která při našem kontaktování přicházela kontrolovat co říká. Navíc jsme zjistili, od jiné ženy, že M hlídá nějaká žena, která jí vozí na trasu i s touto kolegyní. Po několika měsících se pochlubila, že už je ve městě, že tu bydlí a je to lepší. Víc se o ničem nezmínila. Po několika dalších měsících jsme se opět dotazovali, jak je to s jejím soudem. M: „I, jak to máš vlastně s tím soudem.“ I: „Nic nevím, vlastně to bylo nějak odloženo – nejprve jsem byla těhotná, potom byla malá nemocná a teď mi ještě nic nepřišlo. No ale včera mi zastavili policajti. Chtěli, abych jim něco řekla, jak jsem u ní před tím byla – jako abych vypovídala proti „paní Š.“. Prý tam měla třináctiletý holky. Tak jsem jim řekla, že o ničem nevím.“

První odkaz směrem navenek nebyl úspěšný. Následoval návrat na do instituce, k ještě horšímu neviditelnému. Takže druhý pokus vedený ze strany policie vypovídat podruhé, byl neúspěšný. Je prakticky nemožné zjistit, jakou roli sehrála policie po prvním obvinění, které I uskutečnila. Zdali byla předána nějaké další sociální organizaci, nebo ponechána sobě. Ale policisté zde splnili svoji práci, dotáhli případ před soud. A i když důvod jejího prvního návratu do instituce zůstane neznámý, není to důležité. Je ale důležité, že obrácení se navenek skončilo u policie, respektive u soudu, že odtud se vrátila zpět. To, jestli a jak s ní dále bylo či nebylo pracováno není důležité, neboť nezkoumám vinu či nevinu organizací za to, že se směr působení organizace obrátí. Zkoumám kde se tak stane a pokud možno proč. 108

Velmi důležitým v předešlém příběhu je bod návratu. Pokud se žena má kam vrátit, neoznamuje nic. Poté se zkusí vrátit z prostoru a času TRASA s.r.o. skrze ohlášení nekalých praktik, skrze policii. Ale nový bod v jiném prostředí není vytvořen, ať již jsou důvody jakékoli. Žena proto nevěří, že by mohla takovýmto způsobem z instituce odejít, i když je jí nový další únik zprostředkován, ona jej nevyužívá. Ponechává policii v nevědomosti, přestože je zatahování dětí do instituce proti pravidlům profesní cti. Raději jí oželí. A konstruuje novou identitu, kterou jí věří a přijímají ji sociální pracovníci, policisté, tak i zákazníci (kalhoty, nový účes, nové místo). Další příběh orientace prostitutky směrem navenek je příběhem D, o kterém jsem psal na straně 71. D byla postřelená, znásilněná. V její výpovědi se objevuje mnoho odkazů na přesnost (počasí, přesný čas, svědci) a pravdivost příběhu (věříš mi, tahle to bylo, fakt, počkej, jo takhle). Utvrzuje se jestli jí posluchač (sociální pracovník) příběh věří, že se tak skutečně stal. D se po této události opět vrátila do instituce TRASA s.r.o. A jednoho dne, poté, co zjistila, že je pozitivní na syfilis a podstoupila léčbu v nemocnici, kde za ní byli sociální pracovníci, se jim svěřila, že chce odejít. D. chce odejít, ale nemá vůbec nic našetřeno, vůbec nic na sebe, žádný dávky ani není zaregistrovaná na pracovním úřadě. Tak zkusíme nějaký azylák. Ten v celém kraji není a tam, kde jsem se ptala berou jenom místní ženy. Navíc je prostitutka. Nakonec jsme sehnali ubytovnu v jednom malém městě. Shodou okolností poblíž tohoto města měla D trvalé bydliště. Jenomže problémem byly počáteční peníze do začátku. Dávku státní podpory dostane až v polovině měsíce a ubytovnu a zaplatit a jídlo potřebuje hned. Je sporné jestli to celé zvládne neboť v prostoru instituce TRASA s.r.o. si vybudovala zázemí, kdy své neviditelné říkala mámo. Proto bude velmi těžké bez sociální instituce, která by s ní pracovala, aby se jí povedlo zpřetrhat vazby k instituci. D se po léčení vrátila znovu do instituce. M: „Ahoj, tak jsme něco zjistili.“ D: „Tak co jsi zjistila?“ M: „V azyláku v K tě vezmou, pokud tam budou mít místo. Dostaneš peníze ze sociálky a z těch si zaplatíš ubytování a budeš dostávat okolo 3000 Kč každý měsíc. Ale chtělo by to, aby jsi si ušetřila nějaké peníze na první týden na ubytování a taky na jídlo.“ D: „Jo, já si něco ušetřim a kolik asi?“ M: „Ubytování na týden stojí 700 a taky počítej něco na jídlo a další věci, tak okolo 1500 korun.“ D: „No, já si budu šetřit.“ M: „Už máš něco našetřeno?“ D: „Ne, nic, rozumíš, vůbec to nejezdí.“ M: „Tak se snaž něco si našetřit.“ D: „Hele, udělala se mi na nohách taková vyrážka, nevíš co to je?“ M: „A svědí tě to?“ D: „Jo, svědí to, strašně to svědí.“ M: „D, s tím by jsi měla zajít k doktorovi, to může bejt cokoliv a nejlíp hned zítra ráno, protože se to může zhoršovat.“ D: „Jo, to postupuje, už to mám až tady...“ D: „A kdyby sem jako mohla jít do toho azyláku?“ M: „To si řekni ty, kdy chceš, záleží jen na tobě.“ D: „Jo.“ M: „Taky aby tam měli volný místo. Minulý týden jsem tam volala a teď tam volno mají.“ Po několika týdnech: D na azylák šetří, ale máma jí našla pod kobercem schovaný 300 korun. Bojí se šetřit, protože jí to prej vždycky najdou. Navíc má tak 600 korun za noc. Volala k doktorovi kvůli výsledkům testů na syfilis. Prej je v horším stavu, než před léčbou. Má si přijít co nejdřív (v pátek) pro léky a zároveň by chtěla ukázat tu svojí vyrážku. Po několika týdnech: D: „Všechno je na hovno...“ K: „Jak dlouho tu seš?“ D: „Stojim tu od pěti jak ta kráva... já se na to můžu vysrat... hned bych šla, dybysem mohla, tak du hned pryč... mam tady všecky věci... hned můžem jít.“

109

M: „D, hned teď vodejít nemůžem, musíš dát vědět alespoň den předem. Když s tebou teď vodejdeme, tak už by sme se sem nemohli vrátit a dělat s holkama.“ D: „Hned bych šla, už toho mam dost, pořád tady, vod pěti a nic, mrznu tady jak ta kráva. Co to ubytování? Já bych třeba přespala teď u vás v kanceláři, tak by sem šla tam, já bych jim to pak zaplatila.“ M: „U nás v kanceláři přespat nemůžeš, tam neni žádná postel, nic.“ D: „Mě je to jedno, já přespim třeba na zemi.“ M: „Navíc potřebuješ peníze aspoň na ten tejden než ti přijdou dávky, na jídlo.“ D: „Já můžu bejt klidně vohladu, já ty peníze nepotřebuju.“ M: „D, minimálně na ten tejden potřebuješ aspoň těch 800 korun.“ D: „Jo... už se to tam s nima nedá vydržet, ani vykoupat se nemůžu... doprdele.“ K: „To vona tě nenechá ani se vykoupat?“ D: „Ale jo, ale jenom vopláchnout a narychlo a furt jenom nadává, vůbec se mnou nemluví, copak se to dá takhle, do píči... je mi zima... sem dole úplně promočená, musim tu stát v takový kratoučký sukni... to je mi hovno platný, že jsem vidět, dyž to vůbec nestaví... už toho mam plný zuby... já se z toho zbláznim fakt... já se zabiju... já tam snad skočim pod auto, hlavně aby byl už konec... já už nemůžu, mě už to nebaví.“ M: „D, mi to chápeme.“ D: „Nemohli byste mi pučit peníze ... aspoň tisícovku nebo nevíte vo někom, kdo by mi pučil?“ M, K: „My ti půjčit nemůžeme, sami nic nemáme.“ D: „Hele já mám takovej kostým i s kalhotama, šedivej, nemohli byste mi ho prodat?“ K: „To kdyžtak zkus v nějaký zastavárně.“ D: „A vy byste mi ho neprodali?“ M: „Ne, to musíš sama, my ti ho prodat nemůžeme. D, my ti můžeme zařídit ten azylák, můžeme tě tam doprovodit, když si s náma dáš někde schůzku, ale nemůžem tě vzít odsaď, musíš nám alespoň zavolat den předem.“ tohle jsme opakovali stále dokolečka D: „Tak jo, nashle!“ Poodešly jsme na zastávku. Pak ještě zavolala: „M, M, můžete sem ještě.“ D: „Tak jo, takže když ti třeba zavolam o víkendu, nebo jeden den předem, tak mi to zařídíte?“ M: „No jasně, ty zavoláš, zvedne ti to P a domluvíš se s ním co a jak.“ D: „Tak jo, takže když si našetřím dvojku, tak se někam schovam a zavolam. Tak čau.“ O několik týdnů později: I: „Dnes tady unesli holku. Nějaký cikáni z CH.“ P: „A koho nevíš? I: „No tu malou, tu D. Nastoupila k nim, i když v autě seděli dva a jedna ženská. To já bych nikdy neudělala.“ P: „A nahlásíte to?“ I: „No když tady pojedou, tak jim to řeknu.“ O několik dnů později: I: „D volala z CH, že je tam v bordelu. Ta než se sem vrátí.“ P: „A nahlásili jste to?“ I: „No já jsem jim to říkala.“

D je z instituce pryč. Je těžké interpretovat toto zmizení jestli bylo jejím záměrem, nebo ne. Vždyť bylo proti zásadám, pravidlům a strategiím chování se v prostoru instituce tak, jak je uvedeno v kapitole Instituce v modu být a jak naznačuje informátorka. Důležité je, že D chtěla pryč, chtěla jinam, ven z instituce a tentokrát to byli sociální pracovníci, kteří tento pohyb ven změnili a zmírnili. Důvodem je především neexistence sociální instituce, která by D přebrala do své působnosti a také strach z intervence, který sociální pracovníci mají po zkušenosti se zprostředkováním útěku I/M, která se vrátila. Zatímco sociální pracovníci pohyb ven zbrzdili, neviditelní z jiné instituce nikoli. D uskutečnila přechod z instituce, nebo byl přechod uskutečněn s D. Ale byl to přechod hladký, rychlý a uskutečněný. V minulé situaci jsem ukázal, že sociální pracovníci brzdí pohyb ven z důvodů vlastní bezpečnosti a neexistence sociální sítě. Dalším příkladem takového počínání je situace s nedobrovolným pobytem K v prostoru TRASA s.r.o.:

110

Na trase jsme kontaktovali K. Prý ji unesli z P a koupili si jí nějaký lidi, který ji prodali sem. Načmárala nám telefonní číslo na noviny, abychom mohli kontaktovat rodiče, že je v pořádku. Zavolal jsem rodičům, že mám vzkaz od dcery. Ptali se kde je, že je celostátně hledaná, a že to visí na internetu. Řekl jsem jim, že byla unesena, a aby si pro ní přijeli. Čekali jsme s kolegou na ně na nejrušnější křižovatce ve městě. Já dlouhé vlasy, kolega romák, takže chování rodičů přesně zapadlo do našeho image. Nejprve přistoupil otec, kterému jsme se představili a ukázali průkazky. On potom zavolal na kolegu, který procházel okolo nás a hlídal nás, prý jestli nejsme pasáci. Vysvětlili jsme jim, kde K stojí, že tam určitě teď bude, a že nejbezpečnější způsob je přijet za ní jako zákazníci. My budeme na telefonu, kdyby se něco nepovedlo, a ihned potom půjdeme na trasu, aby nebylo nápadné, že jsme vynechali. Po chvíli nám volali rodiče, že je vše v pořádku, jsou za městem a my jsme vyrazili na trasu. Druhý den nás zavolala policie z P, když jsme řekli, že svědčit nebudeme a vysvětlil co děláme, nic víc nechtěli vědět. Nikdo z policie z města nás nekontaktoval.

Tato situace je řešena ve spojitosti s rodinou, ale sociální pracovníci zůstávají v prostoru instituce, nikam z něho neodcházejí. Jenom ukazují směrem ven, pomáhají jej určit, naplánovat, ale sami se směru ven nezúčastňují. Nebýt rodičů, situace se zřejmě vyvine úplně jinak. Tato strategie zůstat v prostoru instituce má ale velkou výhodu. Sociální pracovníci jsou stále více začleňováni do instituce a zasvěcováni do různých situací. Ale přechod je uskutečněn, sociální pracovníci poskytnou své know how o instituci a jejím chování a rodiče vykonají přechod z instituce rychle a hladce. Policie zůstává opodál, nijak nezasahuje do tohoto přechodu, nevrací unesenou ženu do interakce s institucí, ze které utekla (svědectví), ani nezatahuje sociální pracovníky do nutnosti vypovídat o jejich roli. Tyto situace tvoří a vytvářejí pravidla, pro další jednání jiných žen. Další žena, která chce z prostoru instituce odejít pryč již sama mluví o vlastním plánu, který se překvapivě shoduje s předcházejícím plánem sociálních pracovníků: M: „To ti udělal ten tvůj?“ R: „No.“ (neverbální pohyby – neustále se otáčela za sebe, nedívala se do očí, mluvila potichu, byla nervózní.) R: „Můžu vás o něco požádat?“ My: „No samozřejmě.“ R: „No já bych chtěla odtud zmizet, jestli by to šlo.“ M: „No jsou dva způsoby...“ P: „Jeden je, že bys kontaktovala policajty, třeba až ti budou kontrolovat občanku...“ R skočila do řeči: „Né to nechci, přes policajty ne! Chtěla bych se vrátit domů, k našim.“ P: „No ale to můžeš sama, prostě se sebereš a pojedeš, můžeš to udělat, jako že jdeš k doktorovi a sedneš na vlak...“ R: „To nejde...“ P: „Proč to nejde?“ R: „No... takhle ne...“ M: „No, a ty se cítíš doma bezpečně?“ R: „No, cítím.“ M: „Fakt bezpečně?“ R: „No.“ M: „A ty si myslíš, když budeš doma, že ten tvůj si tam pro tebe nemůže přijet a odvést tě zpátky?“ R: „Ne... myslím, že ne...“

Prostituující ženy také rozumějí pravidlům, dokáží se v instituci orientovat, vydělávat peníze i přežít. Dokáží také vyhodnotit situaci. Při přechodu směrem ven už nechtějí aktivovat policii, ani sociální pracovníky, spíše jen oznamují svůj plán. Další možností, jak se dostat z instituce TRASA s.r.o., je mechanismus jiné deviace. Jiné stigma překryje současný prostor, žena jej využije pro přechod jinam. Jedním z možných využití jsou drogy. 111

I: „Já se potřebuju léčit, já už nemůžu.“ Sehnali jsme detox, léčebnu, v jiném městě, I jsme tam doprovodili. Jenže tam vydržela jen týden, poté odejela domů. Po měsíci se vrátila zpět na trasu. P: „Ahoj.“ I: „Ahoj, já jsem vás zklamala. Tolik práce se mnou...“ Začala brečet. P: „Ne, to je jedno, že se to nepovedlo, odpočiň si a můžeme to zkusit jinak, zastav se v kanceláři na kafe.“

Přechod uskutečněný sociálními pracovníky není dokonán. Žena se vrací zpět do instituce TRASA s.r.o. Dalším stigmatem, které lze využít je syfilis. Pozitivní žena končí v nemocnici a tam obě z výše uvedených učinily svá rozhodnutí odejít z instituce. Ale po léčbě se již nepodařilo sociálním pracovníkům zajistit jinou instituci na sociální bázi a obě ženy se po kratším či delším čase ocitají zpět v instituci TRASA s.r.o. Posledním stigmatem, skrze který se uskutečnil přechod z instituce pouliční prostituce směrem ven byla epilepsie. Pokročilý stav, kdy žena několikrát omdlela v autě či na penzionu se zákazníkem, takže byla nucena najít si jiné zaměstnání. Tento přechod se uskutečnil hladce a rychle, bez kontaktování sociálních pracovníků či policie. Přechod z instituce TRASA s.r.o. je možný také vnímat z hlediska kariéry. Některé z žen přecházejí do jiných podobných institucí, ať už jsou jimi erotické kluby v České republice nebo v zahraničí. I tyto přechody jsou oznámeny a uskutečněny bez asistence organizací v instituci. Ke kariéře patří i narození dítěte. V mnoha případech není tato situace nijak reflektována, kromě samotného porodu, kdy je žena hospitalizována. Občas ovšem narození dítěte znamená ukončení kariéry prostituující ženy i neviditelného. Potkávám J a K. Mají dvě děcka, z trasy odešli po narození prvního z nich. Zdravíme se, ona se občas dá se mnou do rozhovoru, nikdy však o minulosti. Spíše o dětech jak rostou, o běžných věcech...

I neviditelní mají občas potřebu obrátit se směrem ven. Je to v případě, kdy násilí překročí mez vytyčenou všedními dny v instituci. Takovouto hranici definuje ve vyprávění V jako rvačku: J: „Něco bych potřeboval. Přepadli mě. Podívej, mám to tady od doktora.“ P: „No a co se stalo?“ J: „Vlítli na mě chlapi z ubytovny, nejdříve dva, potom jich přiběhlo víc. Nejdříve mi nadávali černá svině, dej sem prachy. Tak jednoho jsem vyřídil, to bylo dobrý, ale pak jich přiběhlo víc a začali mi škrtit. Podívej (ukázal nám jizvu na krku). No to už přestala sranda, vyškubnul jsem se a utíkal pryč. Pak sem zavolal policajty, odvezli mě k doktoru, a ty zajímala jen ta rýha. Rozumíš, voni by dostali pokus o vraždu. To není sranda. Dneska mám jít zase k policajtům. P: „A to byli Ukrajinci?“ J: „Ne, Češi, voni byli vopilí, vůbec nevěděli co dělaj. Kdyby jich bylo míň, to bych jim dal, ale takhle to není sranda, rozumíš.“

Ani tato situace nemá další vývoj. Nikdy nedošlo k soudu, k projednávání případu. Policie vrátila věc do prostoru TRASA s.r.o, kde si aktéři sami vytyčili hranice mezi institucí ubytovny a pouliční prostituce. Na těchto situacích je zřejmé, že přechody z instituce TRASA s.r.o. jsou nejsnadnější bez asistence policie či sociálních pracovníků. Jsou to přechody spíše koncipované samotnými aktéry, kteří chtějí odejít, než zprostředkovaně. Je to poměrně překvapivé, pokud vezmeme v úvahu náplň a smysl obou organizací. Na druhou stranu je zřejmé, že tyto organizace se ocitají ve střetu dvou světů, z nichž jeden je definován velmi striktními pravidly profese, kterou tito lidé vykonávají a druhý je definován velmi tekutě, 112

postmoderně, především schopností reagovat sám, přizpůsobit se v krátkém čase novým situacím, schopností obměny personálu... Prosím o shovívavost v interpretaci chování těchto organizací, neboť jen odkazují k neexistenci zákonných norem, neexistenci sociální sítě. Nejde mi o hledání viníků, spíše o popsání stavu věcí v prostoru instituce. 5.3

ORGANIZACE V MODU BÝT Instituce v modu být je instituce v modu zákaznickém, tedy vlastně všedním. Pokud se dodržují pravidla a postupy organizace není důvod hledat pomoc či internaci ve vnějších institucích. Opět ukáži několik situací, které jsou situacemi hraničními, kdy se instituce zachovala pružně, přijala tyto situace a doplnila tak svá pravidla chování. Jednou ze základních situací je napadení prostituující ženy zákazníkem: M: „Od čeho to máš?“ D: „To mi udělal zákazník. Vrazil mi jí v autě. Bylo to tak rychlý, že jsem nic neviděla.“ P: „Kdy to bylo, před nebo po?“ D: „Před. Jeli jsme na kšeft a on mi jí vrazil a vyhodil mě z auta.“ M: „A nahlásila si to?“ D: „Ne, to nemá cenu. Němci se nevypátrávaj.“ H: „Nastoupila jsem do auta a on támhle nezastavil a jel dál (ukazuje). Zajel daleko, a když zastavil, chtěla jsem utéct, ale on chytil kabelku a snažil se mě chytit, tak jsem jí pustila a utekla.“ M: „A hlásila si to policii?“ H: „Ne.“

Směrem ven se tyto situace tedy nepředávají. Ale něco se s nimi děje. Tyto situace se obracejí směrem dovnitř a vytvářejí pravidla pro budoucí. Vytvářejí nepsané předpisy jak zvýšit svoji bezpečnost při kontaktu se zákazníkem: P: „Kam jezdíš se zákazníkem?“ R: „Jenom sem. Jezdila jsem k lesu, ale on mi sebral peníze a ujel.“ M: „Když si v autě tak se svlékáš, nebo jak to probíhá?“ M.: „Ne. Nesvlékám se. Jenom si zvednu sukni, protože co kdyby mu náhodou šiblo a vyhodil mě z toho auta. Já bych tam pak zůstala nahá.“ M.: „Nikdo těm mladým holkám neřekne co mají a co ne, nikdo z těch starších a zkušenějších. Co mají dělat a co ne. To, co ty starší už znají. Když se pak něco stane, tak se ty starší těm novejm smějou.“ P: „A co by si chtěla vědět, když začínáš?“ M.: „Tři věci: nesvlékat se v autě; nechat si zaplatit předem; nejezdit s těma co jsou divný a jezdit jenom na známé místa.“ V: „Teď sem mohla mít kšeft. Ale von mi nechtěl dát peníze předem. Prej ať se mu nejdřív ukážu. To víš že jo, chlapečku. Tak sem ho vodmítla. Není to pravda? Já když si vod vás koupim gumy, tak taky nejdřív zaplatim a až potom mi je dáte. Ale von mi řikal, že když si dá v hospodě pivo, tak mu ho taky nejdřív donesou a až potom ho zaplatí. Ale to ne, to prostě neplatí. Takže sem kšeft neměla. Teď to vůbec nejde, je úplně prázdná silnice.“

Tato pravidla jsou jasná, zřetelná a sdílená. Znají je v prvních chvílích jen „ty starší holky“, ale později se pravidla předávají. Někdy ovšem se i při jejich dodržení stane násilí. Co s tím? L: „Jo, von jí napad, ale to bylo protože mu to špatně udělala.“ R: „Já o tom slyšela, ale mě se to nemůže stát. Já to dělam dobře.“

113

Poctivé pracovnici se tyto příhody vyhýbají. Ženy konstruují svoji čestnost nejen osamoceně, v kontaktu se sociálními pracovníky, ale i při interakci se zákazníkem, jako prevenci, aby k násilí nedošlo: V souvislosti s povídáním o zákaznících, o možném napadení nám řekla, že to prostě k tomu patří. Že si klienty vybírá, částečně jí chrání stálí klienti, a že to je o důvěře. Vyprávěla, že když šla s jedním zákazníkem, vypadly mu peníze a ona mu je vrátila. On byl překvapený a ona prý na to, že ji nepatří, no a teď je z něj stálý zákazník, který za ní jezdí.

Násilí ze strany neviditelných se také nepřenáší směrem ven. Jednou z metod je svést násilí na něco jiného: E měla monokl pod okem. E: „Jak se máte?“ M: „Dobře, co to máš pod okem?“ E: „To je co? Potkala jsem se s dveřma. Tahali jsme se o dveře, von táh na jednu stranu, já na druhou a dveře mi vylítly do vobličeje. Von mi to nikdo nechce věřit a dokonce mi tu stavěli i policajti a říkali, že takle to vypadá, když se někdo potká s pěstí, ale já na to mam lékařskou zprávu.“

Druhou je svěřit se do péče kolegyní: M: „Ahoj jak se máte?“ D: „No už je to lepší, víte já jsem od toho, jak jsem s ním byla – vždyť víte odešla…“ H: „Se na ní podívejte, na ty modřiny, hrůza a kdybyste jí viděli záda – má je popálený a všude modřiny...“ D: „No mlátil mě hrozně a nejhorší bylo, že i před malou...“ P: „A kde jste teď, kdybyste potřebovaly pomoc…“ D: „Ne to je dobrý, já jsem teď u nich (ukázala na H), teď už jsem fakt v pohodě, už je mi mnohem líp, holky mi moc pomohly…“ H: „No to kdybyste jí viděli jak vypadala, chudinka...“ M: „A to jste všichni na chalupě?“ H: „No jsme…“ P: „To je vás tam požehnaně… A co malá?“ H: „No je nás tam sedm, a malá je hodňoučká, my se střídáme s hlídáním, když my jsme tu, tak dvě hlídají. My na ně dáváme pozor…“ Po několika měsících: H: „Máte pro mě kartičku?“ K: „Jasně. I pro D, je tady?“ H: „D zdrhla do P. Tady s barmanem (a ukázala na bar, před kterým stávají).“ K: „Třeba tam udělá štěstí...“ H: „Pěkný štěstí! Akorát že nestojí tady pro sebe, ale v P pro něj. Je blbá. Vona utíká vodevšad, kde se má dobře, vždycky tam, kde se má blbě. My sme jí chtěly pomoct, staraly sme se jí o malou, protože ta na ní kašle. Vždycky, když malá něco chce, tak na ní i křičí a posílají jí za náma. Nezajímala se, jestli je oblečená, čistá, nakrmená. Ta malá neměla mámu D, ale mámu H. H jí krmila, i s ní spala. Malá třeba, když jsme se vrátily tady vocaď v pět ráno, sedla si na postel a zpívala jí. No a vona pak vodjede a nechá jí tu pět dní, tak jsme jí pak vzaly a odnesly jí k D mámě. A fakt jsem měla sto chutí odnýst jí na sociálku. Dyť ta holka by se měla líp v děcáku, než lítat vod cikána k cikánovi! Já Danu dostat pod ruku, tak jí namlátim! Tady leckterá holka by byla tak ráda, mít takovou krásnou holčičku!“ K: „Stejská se ti po ní?“ H: „No, já jí mam moc ráda. Kdyby to šlo zařídit nějak hned, tak si jí zfleku vezmu.“

Samy ženy zafungují jako azylový dům, jako sociální instituce. Nechtějí nic ani od policie ani od sociálních pracovníků. Opět je konstruována čest prostituujících žen, ochota, schopnost mateřství a pospolitost.

114

Jedním z dalších způsobů jak je přijímáno násilí ze strany neviditelných je nemluvit o něm. Prostě se nepřiznává, že o něm vím: M: „Co to máš s okem?“ J: „To jsou stíny, voni se mi rozmazaly.“ P: „Bije tě?“ M: „Jenom když mu šibne...“ Víc nemluvila.

Přestože míra násilí vzrůstá, mlčení trvá. O problému se mluví jen s cílem dosáhnout ošetření rány: K, P: „Ahoj.“ L: „Ahoj.“ P: „Jak je?“ L: „Ale, nic moc. Nemáte obvaz?“ K: „To ne.“ P: „Na co chceš obvaz?“ L: „Tak aspoň náplast?“ K: „Ty jo, taky ne. Mam akorát ty vatový tampony. Stačí?“ L: „Jo.“ (Vzala si je) P: „Na co to potřebuješ?“ L: „Jsem bodnutá nožem a vono mi to furt krvácí. Já si na to právě dávam ty vatičky, ale vono je to dost hluboký. Ale k doktoru s tim nepudu!“ P: „A vydesinfikovala sis to?“ L: „Jo, já s tim chodim tady na benzinu na záchod.“ P: „To ti udělal von?“ L: „Jo.“ P: „Kdyby něco, zavolej.“

Ani zde se k tématu nepodaří zjisti nic víc, je to ponecháno uvnitř instituce. Vztahy mezi neviditelným a prostituující ženou jsou jen jejich. Násilí se týká i sociálních pracovníků. I oni postupují v souladu s předpisy instituce: Přistoupili jsme k dívce stojící dole na trase. Byla velmi mladá. Zpoza trafiky vyběhl muž a křičel abychom okamžitě vypadli. Navíc něco začal tahat z bundy a vtom vyběhl ještě jeden. Oba jsme utíkali pryč směrem k tramvajové zastávce. Potom jsme jeli nahoru k těm ochráncům, které jsme znali. Popsali jsme jim příhodu a oni řekli, že to byli odjinud. Řekli jsme, že tam nebudeme jezdit, pokud se něco takového bude opakovat. Ubezpečili nás, že jim to vysvětlí. Od té doby jsme je ani onu slečnu neviděli. Sociální pracovníci se obracejí na neviditelné o pomoc. Ti jí poskytují. Začlenění sociálních pracovníků do instituce je tak opět zvýšeno, míra zasvěcenosti vzrostla. I policisté se chovají přátelsky a snaží se věci vracet zpět do organizace. V momentě, kdy D chce ukončit práci v instituci namísto práce s ní směrem ven, vracejí informaci směrem dovnitř: D byla odvezená policisty z trasy a hospitalizována ve nemocnici poté, co je zdravotní organizace kontaktovala policisty s tím, že D měla pozitivní test na syfilis. M: „Policajti jsou kamarádi. Řekli nám, že jste zjistili, že D má syfilis, a že jste se jí pokoušeli už měsíc dostat na léčení. To prej vy jste jim zavolali.“

Hlavní funkcí instituce je udržet klid, udržet koordinaci organizací, jejich služeb, k čemuž organizace pomalu či rychle přistupují. Co to je klid navenek? To je přece normalita, zdání normálnosti, které je ohroženo policií, zákazníky, klienty, ale i pasáky, 115

prostitutkami, a přece je. Základním pravidlem všech zúčastněných je udržet funkční instituci. Aby jedna z organizací neovládla prostor a čas cele – policie, sociální pracovníci, prostitutky, pasáci - aby neprosákly informace, které by ještě více zdiskreditovaly instituci. Udržet příliv peněz, který do instituce proudí. A to se týká i sociálních pracovníků i policistů, pokud zmizí instituce zmizí spolu všichni aktéři (snad až na technické služby a kozu). Instituce nemá žádný movitý majetek, všichni aktéři mohou ihned zmizet nebudují kamennou instituci, ale spíše kočovnou, která se může kdykoli kamkoli přemístit a i to svědčí o jejích možnostech přizpůsobení. Přestože k denním činnostem instituce patří pozicování a konstruování společného cíle, je rámec instituce pevným, flexibilním a nenáchylným vnějším změnám. Na rozdíl od modu mít, ve kterém je směr ven směrem nedokonavým, nemajícím dokonaná řešení „tam venku“, instituce v modu být, tedy ve směru dovnitř, je modem ukončeným, jasným a zřetelným. Instituce konstruuje pravidla chování pro své organizace, ti se jimi řídí, přijímají je a pracují s nimi. Vzhledem k tomu, že instituce pouliční prostituce za svoji existenci přežila již mnoho režimů, mnoho zákonných norem, prošlo jí mnoho organizací i pracovníků, není tento poznatek nijak překvapivý.

116

6.

ZÁVĚR Pan Krbec: „Tak to bylo o naší instituci TRASA s.r.o. vše. Teď Vás již jen doprovodím k východu, abyste nezabloudili. A dovolte abych se s Vámi cestou rozloučil. Snad jsem Vás o nic neochudil, snad jste byli s návštěvou spokojeni. Jak jsem již říkal, průvodcovskou roli jsem přijal poprvé. Nashledanou.“ „No konečně je konec. Bolí mi nohy, tolik času jsme tu strávili, viď Máňo.“ Obrací se nespokojený návštěvník na svoji družku. „Máňo, Máňo, kde si?“ Nikdo mu neodpovídá, jen z dálky zní prastará údajně pasácká píseň: „No tak vidíš Máňo, přece jsme tě lízli, tohle jsi nám holka dělat neměla. Zradila jsi partu, chodila jsi s fízly, teď dostaneš kulku do těla...“ A unavený návštěvník poučen prohlídkou si mlčky sedá na okraj silnice a dívá se do dálky. Vrátí se do instituce? A v jaké roli?

Jednou z prvních reakcí na tuto práci (ještě bez závěru), byla otázka: „Co uděláš s Máňou?“ A je pravdou, že jsem velmi přesně věděl, jak naložím s dvojicí návštěvníků. Fokalizace (Rimmon-Kenanová, 2001) je literární prostředek, s jehož pomocí (vedle zoomování, Pamphillon, 1999) jsem orientoval (prováděl) čtenáře institucí TRASA s.r.o. Tento literární prostředek nezprostředkovává čtenáři jen instituci, ale i autora. Je tedy jakýmsi prostředkem autoetnografie. Je reflexí vlastní biografické proměny, která se se mnou během pobytu v prostoru pouliční prostituce udála. Od prvotního strachu a nejistoty po porozumění mnoha pravidlům fungování organizace. Je znát v koncepci celé práce, kdy největší důraz je kladen na to předat zprávu o/z prostředí instituce TRASA s.r.o. Zde se nabízí stejná otázka jakou pokládá ve své studii Ringdal (2000): „Kolik toho lze ze subjektivních studií pochopit? Kromě toho je nutné se ptát, budou-li čtenáři schopni to, co jim je předkládáno, přijmout, nebo jestli autor, který se tak otevřeně zastává určité skupiny aktérů, ztratí jejich důvěru (Ringdal, 2000).“ A zastával jsem se skutečně skupiny aktérů? Myslím si, že ano. Zastávám se ve své práci skupiny zaměstnanců TRASA s.r.o., kteří v tomto prostoru pracují, koexistují a interagují. Proč se jich zastávám? Pohled na prostor pouliční prostituce je diskursivně vymezen především pohledem normativně konstruktivistickým. Tento pohled řadí svět prostituce a vše co je s ním spojené do světa nenormálního, patologického. K tomuto pohledu v mnoha studiích přistupuje ještě plán co a jak s tímto prostorem dělat v budoucnosti, aby nenormalita byla potlačena. Tento diskurs vykazuje v čase pozoruhodnou konzistenci. Hlavním zkoumaným je prostituující žena, respektive prostitutka, neboť identita ženy se se vstupem do prostitučního prostoru vytrácí. Zpoza hlavního zkoumaného zpovzdálí přihlížejí muži. Vlastně nikoli muži, ale ve shodě s patologickým mainstreamem pasáci, ochránci, manažeři. Zcela mimo prostor zůstávají zákazníci. Vlastně jen do doby, kdy je jejich chování, tedy sexuální styk s prostitutkou, shledáno nelegálním, protizákonným. Tehdy se za nimi výzkumník vypraví do převýchovných ústavů. Tato triáda pasák, prostitutka a zákazník vytváří jasný cíl instituce prostituce a tím je zakázaný, nelegální obchod. Tento diskurs jsem ve své práci nechtěl kopírovat. Jedním z důvodů byla skutečnost, že jsem v instituci TRASA s.r.o. zaměstnán a necítím se být patologickým jedincem. Proto můj pohled na instituci je jiný a musí být jiný a tím pádem i objekt výzkumu je konstruován jinak, neboť zahrnuje více aktérů, kteří hrají trochu jinou hru a v jiné hře. Druhým důvodem nekopírování patologického diskursu byla užitá metoda. Zápisky, zachycující útržky rozhovorů či viděné a pro/žité situace, které jsem pořizoval při terénní sociální práci, byly bezprostředně po kontaktu s aktéry převyprávěny na diktafon. Výjimku tvoří jeden rozhovor, který se odehrál na infekčním nemocničním oddělení. Tato mozaika situací, ve kterých se aktéři představují, identifikují, stratifikují, pozicují, vyjednávají, v každodenních malých/velkých dramatech, mě přivedla k dramaturgické sociologii a etnometodologii, kde sociální interakcí je možné nahlédnout na svět pouliční 117

prostituce v teatrologické metafoře (Goffman, 1999, 2003). Tento rámec umožnil neponechat žádného aktéra mimo, putovat s ním nejen po jevišti, ale i po zadních divadelních prostorách. V této práci tedy tradiční triáda nevystupuje. Vystupují zde i jiní aktéři, kteří v prostoru a čase svojí činností strukturují instituci TRASA s.r.o. Je s podivem, kolik organizací se na fungování instituce podílí. A tito „noví“ aktéři zapojeni do prostoru instituce jsou popisováni skrze kategorie prostoru a času. S nimi opisuji jejich křivky pohybu a způsobů pobytu v časoprostorovém rámci, který dokáží svojí přítomností a kooperací symbolicky i fakticky proměnit v „hampejz“. V tomto časoprostorovém rámci provádějí svoji činnost, interagují s jinými. Jejich začleněním ztrácí instituce svoji jedinečnou stoprocentní patologii, vždyť těmito aktéry jsou například policisté, sociální pracovníci, řidiči MHD, benzínové stanice. Ale do konceptu divadla vstupují i všední věci, které hrají v této koncepci velmi důležité každodenní role. Například peníze, „šminky“ (líčidla a léčidla), tašky, převleky, svačiny, to jsou aktéry, kteří se používají pro rušení a zneviditelnění stigmatu. A taky cíl nelegálního obchodu není již tak samozřejmý, přestože se na jeho stranu přidávají kromě prostitutek, zákazníků a pasáků i drogy. Znamená to, že celý diskurs je chybný a je nutné aktéry proti němu hájit? Nikoli. Aktéři jej totiž velmi dovedně využívají, nebrání se oné vnější nálepce, neboť je v mnohém výhodná. Chrání je totiž před zvědavostí a průnikem civilistů, vždyť kdo by chodil dobrovolně někam, kde je to nebezpečné? Symbolický prostor definovaný diskursem se tak prolíná s žitým světem aktérů. Je přijímán jako hra, kterou je nutno v zájmu fungování instituce TRASA s.r.o. hrát. A tyto hrané symboly jsou utvářeny vyjednávány a udržovány ve shodě a jsou zviditelňovány směrem ven, směrem k vytvo/vytvářenému diskursu. Princip viditelnosti, zviditelňování, neviditelnosti a zneviditelňování je jedním ze základních principů prostoru. Tvoří základ sou/hry, kterou aktéři provozují, a na kterou lze nahlédnout prostřednictvím dramaturgické sociologie. Okolní diskurs vymezuje instituci především jako prostor, v němž jsou uváděny a prováděny hry pokleslých žánrů. Divadlo tedy má prostor, vývěsný štít a prvním důležitým v budově je principál, ředitel, manažer. Ten má za úkol pro takovýto pokleslý žánr sehnat v první řadě herečky. Nezapomínejme, že diskurs již vypsal obsazení jednotlivých rolí předem, takže principál je v tištěném programu muž a herečka je žena (výjimky jsou možné, ale příliš se s alternací nepočítá). Principál především musí herečku přesvědčit, aby přijala angažmá v jeho firmě, podniku. Na pokleslou roli jí příliš nenaláká, takže to musí obalit do nabídky peněz, bydlení, společné domácnosti, budoucnosti, rodinného štěstí. Principál se tak stává zároveň manželem, přítelem, společníkem. Dělítko mezi přijetím role z ekonomických důvodů (pro peníze) a z důvodů sociálních (z lásky) nelze striktně vymezit. Někdy se objevují herečky na volné noze, to znamená bez principála. Ty přicházejí do prostoru s nabídkou vlastního partu. A protože uliční divadlo se dá hrát všude na ulici, mohou vybudovat své divadlo vedle divadla stávajícího, vedle zavedené firmy. Jen musí zkonstruovat vlastní podia, především tak, aby nevadila a nerušila sousední, dříve zavedená divadla. Pokud se tak stane a ony začnou hrát a vytrvají, začnou se prohlubovat i sousedské vztahy, je jim nabídnuto angažmá či stáž v jiném divadle, stanou se známými okolním principálům, herečkám. Přestává konkurence, neboť publikum je rozděleno, našlo si své divadlo, které mu vyhovuje a roste tak možnost potenciálních diváků z okruhu spokojeného publika. Herečky se dělí podle toho, odkud do divadla přišly. Některé za sebou mají již angažmá, které z mnoha důvodů skončilo, takže navazují na předchozí herecké zkušenosti. Některé ovšem na divadelním asfaltu, který znamená svět padlých andělů, začínají. Začínající herečky samostatně výdělečně činné se učí svojí roli déle, než je tomu 118

u herečky s principálem. Samy musí proniknout do pravidel hry, herecké profese. Všechny nové herecké hvězdy jsou vystaveny kritickému oku starších kolegyň, které zkoumají, jestli je jejich přivýdělek opravdu veden správnými důvody, jako je péče o rodinu, nájem nebo je veden jen zištnými důvody či dokonce drogovou závislostí. Pokud jsou důvody pro výkon hereckého povolání shledány dostatečnými a herečka vytrvá ve svém angažmá, vzroste kolegialita starších kolegyň. Začnou předávat rady a příběhy, které se v divadle staly. Nějaké tu kolují jako příkladné (jeden návštěvník vzal herečku s sebou do Německa a žije s ní) či naopak odstrašující (vždy se vrátí k tomu nejhoršímu principálovi, to nechápu, co na něm vidí). V některých jsou i lidové moudrosti (je mi to snad souzeno; jak na nový rok, tak po celý rok) a ono vysvětlení situace (rozumíš tomu?, všimni si) a i náznaky jak z toho (nemusí se nechat mlátit, může odejít domů). Jsou tam také morální ponaučení co jak proč není košer (dítě pohodit, brát drogy) co není profesně košer (homosexuální styk, „podělat“ zákazníka). Herečky s principálem mají začátek jednodušší. Principál jim určí čas, kdy hra bude uváděna, vybere jim garderobu, vymezí jim prostor kde a jak se mají na jevišti pohybovat. Po několika provedených hrách, kdy zjistí spokojenost publika (především množstvím vybraných peněz ze vstupného), může principál prostor opouštět a věnovat se i jiným aktivitám. K těm patří především kontaktování dalších hereček a různá obchodní činnost (auta, drogy, výherní automaty...). Uváděná hra pokračuje až do doby, než se okouká, což bývá především z důvodů stáří herečky nebo zhoršení jejího fyzického stavu (nikoli z důvodů pracovních, ale soukromého braní drog, které ovlivní výkony na jevišti). V těchto případech již má principál zajištěnu alternaci, která probíhá pod patronací starší kolegyně a hra dál pokračuje. Poté, co se herečka naučí svoji roli, dohodne se s principálem na podmínkách angažmá, či si jakožto osoba samostatně výdělečně činná zřídí vlastní jeviště, nastává čas, kdy do prostoru přichází publikum. Někdy je publikum vlažné a divadlem jen projde (projede), aniž by herečku sledovalo delší dobu, jindy jej výkon strhne natolik, že divák se stane účinkujícím ve hře. Nejprve musí tento akt schválit herečka (principál již v tuto dobu do vývoje hry nezasahuje). Ta domluví s divákem/hercem jakou roli bude hrát. Většinou požadavek vychází z jeho tajných, nesplněných přání. A herečka začne diváka režírovat. Z předchozích zkoušek s principálem zná rozvržení jeviště, ví, že může využít kulisy penzionu, křoví, případně použije auto diváka/herce, který ale musí zaparkovat na přesně vymezeném místě na jevišti. Pokud se tak stane, další hra se odehrává v séparé, kde roli režiséra může v malých detailech přebrat divák/herec, ale to hlavní, jako je prostor hry, čas představení a role v něm, je rozhodováno herečkou. Zdá se, že hlavním důvodem, proč je divák vtažen do hry je právě ono zneviditelnění v této fázi, kdy si může splnit své sny a být nejen hercem, ale i trpěným režisérem, který uplatňuje svoje fantazie. Vstupné se samozřejmě platí nikoli při vstupu do divadla, ale až při samotné hře, podle role, kterou divák/herec hraje a kde se hra odehrává. I zde jsou diváci/herci, kteří znectí pravidla hry. Buď překročí smluvená pravidla nebo si vynutí spoluúčast na hře pomocí násilí a někdy herečku okradou. V takovýchto případech je příběh o neslušném divákovi/herci předáván dál, do sousedních divadel, oznámen principálům. Herečky tak znají takového diváka/herce a předcházejí těmto situacím. Je zachovávána kolegialita a chráněna stavovská čest řemesla. Zároveň je i zde reflektován diskurs vymezující patologickou roli prostitutky proti ctnostné roli zákazníka. Proto je řešení situace obráceno směrem dovnitř do instituce. Pouliční divadlo je poměrně velkou institucí, ve svém oboru úspěšnou, vždyť zaujímá prostor více než dva kilometry, ve kterém pracuje v sezoně až 40 hereček, principály nepočítaje. Tyto viditelné úspěchy jsou trnem v oku mnoha lidem, takže se začaly vynořovat různé fámy a to jak o herečkách (například jejich zletilosti, hygiena, 119

zdraví), tak i principálech (například násilí používané proti herečkám, drogy). Opět zde byl kopírován především patologický diskurs, který zahrnoval pouze úspěšné podnikatele a zcela ponechával a ponechává stranou násilí ze strany publika. Byla tak ustavena kontrola nad prostorem, kterou vykonává policie a také jakási profylaktická zdravotní a hygienická kontrola, kterou zajišťují sociální pracovníci. Policisté přicházejí hrát svoji roli vybaveni zvenčí. Přinášejí si s sebou uniformy, jako odznaky sociálního statusu, zákonné normy a přesné rozkazy, jak se v prostoru chovat, jak v něm zasáhnout. Tyto normy se v mnoha situacích rozcházejí s divadelní hranou situací. Policisté tak zůstávají rozštěpeni mezi světy vnějšími a vnitřními. Na jedné straně musí získat důvěru hereček, aby se na ně při porušování legislativních norem obrátily, na stranu druhou je musí pokutovat, prohlížet a kontrolovat v jejich pracovním čase, při prováděné hře. Tento rozpor řeší především kombinací maskulinity a moci, které staví proti aktérům hry. Tím kopírují principy okoukané od režisérů, principálů. Zde je nutné upozornit, že tímto „přezbrojením“ se zbraň v rukou policistů stává kladnou, normální a civilizovanou, zatímco stejná zbraň v rukou neviditelných je nepřijatelná a patologická, ohrožující civilizaci. Protože ale jsou principy užití těchto zbraní ze strany policistů okoukané, přinesené, musí být vystavovány mnohem více na odiv, aby budily zdání autority nositele. Většinou policisté přijíždějí do prostoru až po několikáté repríze hry, kdy principálové již stojí opodál nebo v prostoru nejsou. Takže se role policistů soustřeďuje především na herečky, sociální pracovníky a občasné proniknutí do séparé. Nemají tak možnost okoukat z herectví principálů více a zůstávají tak jejich plagiáty. Sociální pracovníci vykonávají v instituci onu profylakticko preventivně hygienickou funkci. Přicházejí do instituce vedlejším vchodem, když hra má přestávku, herečky se nudí a principál odpočívá. Pro jiné aktéry se činí neviditelnými, neboť z prostoru divadla odnášejí nejen odpadky (použité jehly), ale i stigma instituce. Protože chodí stále a soustavně uklízet do instituce, mohou tak přijít k žitým příběhům a rolové hře snadněji než policisté. Byli totiž seznáni jako neškodní a potřební. Pokud bude v divadle čisto a zdrávo, bude i spokojených zákazníků. Tak principál občas začne před pomocnými pracovníky rozprávět o divadelním světě v místním baru a přitom svolí k preventivní zdravotní prohlídce herečky, protože tím chrání nejen návštěvníka, ale při sdílené domácnosti i sebe. Také herečka se ráda baví s pomocným divadelním personálem, je vytržena ze všedního přehrávání hry, takže ráda vypráví příběhy, drby a chlubí se úspěchy v divadle. Sociální pracovníci tak maskou neškodnosti získávají nedostupné informace žitého světa hereček a principálů. Tato hra s maskou neškodnosti, je velmi omezující a svazující, neboť jakékoli předání zjištěných informací vně divadelního světa ruší tuto masku a ohrožuje bezpečnost sociálních pracovníků. Ti jsou tak nuceni masku neodložit a hrát stejnou hru nemocných, nebohatých a pomocných pracovníků i v okolním světě. Transportují tak stigma domů i jinam, i když již odpadky dávno odložily v kontejnerech. Prostor pouličního divadla je, jak jsem již zmínil prostorem otevřeným. Prochází jím i pracovníci jiných institucí, obyvatelé přilehlých čtvrtí. Síla reje pouličního divadla je ale velká, a tak procházejíc prostorem hrají v divadle a to nejen procházející. Občas si je publikum splete s některou herečkou či dokonce principálem divadla, který se vynořil zkontrolovat stav představení přímo v divadle. Procházející vytrvávají ve své roli a procházejíce mizí z prostoru jeviště prvním možným východem neopětujíce zájem publika. Mnohdy se v divadelním prostoru objeví nějaký prvek, který se zde ocitl omylem, jakoby nechtěně. Jedná se například o stopaře, pasoucí se kozu, planetárium, městskou hromadnou dopravu. Ti všichni jsou velmi záhy překvapeni existencí a silou pouličního divadla, které z počátečních rušivých prvků, neherců, hledáním využití, postupným pozicováním, vymezováním rolí je zneviditelní začleněním do hry (například koza, řidiči MHD) nebo vyprovozením za prostor instituce (stopař, ubytovna). 120

Úspěšná instituce, kde výdělek je zahalen tajemstvím, přivádí do divadelního prostoru i různé profese, které chtějí z finančních prostředků instituce získat i něco pro sebe. Jedním z nejrozšířenějších jsou různí pojišťovací agenti nabízející smlouvu na celý život. Nejrozšířenějším typem doživotních smluv jsou především nabídky heroinu a pervitinu, který odvádí výdělky z divadelního prostoru jinam a posléze ukončují i kariéru hereček. Principálové se brání těmto obchodníkům metodou vlastního získávání těchto prostředků a vlastní distribucí v divadelním prostoru. Snaží se tak omezit riziko hereččiny kariéry na minimum a také maximalizovat své zisky. Mnohdy se jim tato taktika vymstí, neboť prostředky jsou velmi silné a smlouva s nimi lákavá, takže jim podléhají i samotní principálové. Herečky poté přecházejí do jiného angažmá. Ještě jednu zajímavost na závěr. Přestože instituce velmi dobře prosperuje, nebuduje svoji vnější fasádu nijak honosně. Zachovává diskurs špinavé, nevábné instituce, který je jí připisován. Majetek není dáván na odiv, je užíván, utrácen, rozpouštěn dennodenním užíváním. Instituce se tak stává mobilní, přenosnou a tak vlastně nezničitelnou. Je to instituce flexibilní, nadnárodní, globalizovaná, postmoderní, má vypracovaný jazyk, respektive universální media společné komunikace (sex, peníze a moc). „Trasa byla v Evropě dříve než ČR!“ Skrze dramaturgický koncept získává prostor pouliční prostituce jinou tvář. Hlavními aktéry se jeví moc, peníze a tělo, při různých konceptech a strategiích dělání viditelnosti respektive zviditelňování některých rysů, rolí, masek, charakterů, autorit a podobně. Tato sou/hra se děje v určitém pořádku, sledu, časové kontinuitě a vytváří tak pracovní konsensus instituce. Ve shodě s touto koncepcí jsem si vědom, že jsem podlehl roli sociálního pracovníka i v této práci. Hlavní motorem psaní byla pověstná věta jednoho z Hrabalových hrdinů: „Je to ve mě jako v koze.“ Předat ony zápisky psané do šuplíku, předat zprávu zvnitřku instituce navzdory vnějšímu diskursu, učinit se viditelným. Je to svým způsobem reakce na rozpor praxe a porozumění v roli sociálního pracovníka. Praxe definovaná vnějším světem jako změna prostoru, ukončení jeho patologické existence a porozumění jakožto přijmutí tohoto světa v jeho žitých pravidlech. Věřím, že to nebylo na škodu celé práci, a že se mi povedlo předat zprávu, přetlumočit svědectví pro mnoho lidí cizího světa pouliční prostituce.

121

7.

SUMMARY

Street prostitution is a part of world of prostitution which is described in many ways. In Czech specialized literature the leading structure is a normative view. This view concerns both prostitutes, their protectors and clients. All of them are viewed through social pathology. This diploma work does not share this view. It focuses on description of the street prostitution as a game, looking for consensus between individual acters and describing their shared space, time and activity. I have examined a particular street prostitution area in the suburb, which is bordered by two kilometers long road. The main method of examination was observation a interviews between me (in the role of social worker) and prostitutes and his protectors. This examination lasted five years. The text about research in dangerous area has origin ated from the reflection of this role in the area of the street prostitution and is an individual part of this diploma work. The text is about the possibility of examinator to come across drugs, robbery, police, aggression. Attention is also focused on the danger of loss of privacy and questions of research presentation, if implications from research in dangerous area do not share the main normative view. Description of the institution of street prostitution and their individual acters forms the main part of the practical part. Description does not include only this triangle of acters but also social workers, bus drivers, policemen, petrol station, clothes, make up, and so on. The description is focused on time and space categories, which create the coordinates for the movement of acters within the institution and is also about the activity and knowledge of individual acters that is transferred within the institution. Common game of acters captured by means of the metaphor theatre, a theatre play. In the last part of this diploma work the attention focuses on institution in the mode of being and having, construction of common aim and purpose of institution, in which the most important role plays the attribute of body, power and work consensus.

122

8.

LITERATURA

ARENDTOVÁ, H., (1995): Eichmann v Jeruzalémě. Zpráva o banalitě zla. Praha: Mladá fronta. ASHMORE, M. / REED, D. (2001): Nevinnost a nostalgie v konverzační analýze: Dynamické vztahy mezi nahrávkou a jejím přepisem. Biograf, 25, 3-23. ATKINSON, P. (1990): The Ethnographic Imagination. Textual Constructions of Reality. London / New York: Routledge. ATKINSON, P. / SILVERMAN, D. (1998): Kunderova Nesmrtelnost: Interview society a vynalézání self. Biograf, 13, 1-25. BARTLOVÁ, S. (1998): Sociální patologie. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví. BASSERMANN, L. (1993): Nejstarší řemeslo. PRAHA: Mladá Fronta. BEDNÁŘOVÁ, Z. / PELECH, L. (2000): Sociální práce na ulici. Brno: Doplněk. BEHR, R. (2003): Žitý svět policie. Etnografický přístup k profesní identitě policistů. Biograf, 32, 31-54. BERGER, P. L. / LUCKMANN, T. (1999): Sociální konstrukce reality. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. BIDLO, Z. / CÍLEK, R. (1992): Poslední večeře Otýlie Vranské. Praha: Výběr. BOURDIEU, P. (1998): Teorie jednání. Praha: Karolinum, Nakladatelství Univerzity Karlovy. BURROUGHS, W. S. (1997): Feťák. Praha: Odeon. ČECH, S. / ŘEZNÍČEK, M. (1997): Zločin kolem nás. Praha: Melantrich. ČULÍK, J. (2003): Je kritika ze zahraničí nepřípustná? Lidové noviny, 6.11. 2003. DE ZALDUONDO, B., O. (1991): Prostitution viewed cross-culturally: Toward recontextualizing sex work in AIDS intervention research. Journal of sex research, 28, 2. DĚDEČEK, J. (1988): Klejme píseň dokola. Georges brassens: texty písní. Praha: PANTON. DENZIN, N., K. (1989): Interpretative interakcionism. London: Sage. DIVERSI, M. (1998): Glimpses of street life: Representing lived through short stories. Qualitative inquiry, 4, 2. ERICKSON, P., G. / BUTTERS, J. / MCGILICUDDY, P / HALLGREN, A. (2000): Crack and prostitution: gender, myths and experience. Drug Issue, 30, 4. ERIKSEN, J. (2002): Žil jsem v podsvětí. Praha: Nakladatelství KMS. FINK, E. (1993): Hra jako symbol světa. Praha: Československý spisovatel. FISCHER-ROSENTHAL, W. / ROSENTHAL, G. (2001): Analýzy biografických rozhovorů. Biograf, 24, 9-20. FISCHER-ROZENTHAL, W. (1997): Problémy s identitou: biografie jako řešení některých (post)moderních dilemat. Biograf, 12, FOUCAULT, M. (2000): Dohlížet a trestat. Praha: Dauphin. GASSER, M. (2001): Příběh prostitutky. Praha: Ikar. GEERTZ, C. (2000): Interpretace kultur. Praha: SLON. GIDDENS, A. (2003): Sociologie. Praha: Argo. GIRTLER, R. (2001): Okrajové sociální kultury. Brno: Masarykova univerzita. GOFFMAN, E. (1999): Všichni hrajeme divadlo. Praha: Nakladatelství studia Ypsilon. GOFFMAN, E. (2003): Stigma. Poznámky o způsobech zvládání narušené identity. Praha: SLON. GOJDA, M. (2000): Archeologie krajiny. Vývoj archetypů kulturní krajiny. Praha: Academia. GRÖNFORS, M. (2000): Od scientistní sociální vědy k zodpovědnému výzkumu: Poučení z výzkumu finských Romů. Biograf, 23, 7-16. 123

GUMBRIUM, J., F. / HOLSTEIN, J., A. (1997): The new language of qualitative method. New York: Oxford univerzity press. HACAPERKOVÁ, D. (1996): Prostituce – stále aktuální problém společnosti. [diplomová práce] Praha: UK, FF, katedra sociální práce. HALL, T. / MONTGOMERY, H. (2000): Home and away. Anthropology Today, 16, 3 HAMMERSLEY, M. / ATKINSON, P. (1989): Ethnography, principles in practice. London / New York: Routledge. HELLER, J. / PECINOVSKÁ, O. (1996): Závislost známá, neznámá. Praha: Avicenum. HITZLER, R. (2003): Rekonstrukce smyslu: O stavu debat v interpretativní sociologii v německy mluvících zemích. Biograf, 30, 65-87. HRČKA, M. (2000): Sociální deviace. Praha: SLON. HRDINA, P. (1998): Vzdělávání uživatelů nelegálních látek. [diplomová práce] Praha: UK, Pedagogická fakulta, katedra speciální pedagogiky. HUIZINGA, J. (2000): Homo ludens. Praha: DAUPHIN HUTTO, B. / FAULK, R. (2000): Psychodynamics of prostitute: a case report. Bulletin of the Menninger Clinic, 64, 3. CHENAIL, R. J. (2000): Rozhovorová cvičení: Lekce z rodinné terapie. Biograf, 21. CHMELÍK, J. a kolektiv (2003): Mravnost, pornografie a mravnostní kriminalita. Praha: Portál. KABELE, J. (1998): Přerody. Principy sociálního konstruování. Praha: Karolinum. KABELE, J. (2003): Sociální konstrukce hospodářských a správních institucí – eseje. ISS FSV UK – nepublikováno. KAPFERER, J., N. (1992): Fáma – nejstarší médium světa. Praha: Práce. KEULS, Y. (1993): Zpackaný život Florky B. Praha: Allergo. KFOURY, N. / SPINER, T. (2001): Street girls live hard and dangerously. New York Amsterdam news, 92, 45. KIDD, S., A. / KRAL, M., J. (2002): Suicide and prostitution among street youth: A qualitative analysis. Adolescence, 37, 146. KOMÁREK, M. (2003): Ráj pedofilů? Snad. Určitě ráj prostituce. MF Dnes, 30.11. 2003. KOVÁŘÍK, M. (1993): Šlapky šlapou do Evropy. Praha: Magnet Press. KRÁLOVÁ, K. (2000): Na trase. Praha: OTTOVO nakladatelství. KVALE, S. (1996): Interview. An introduction to Qualitative REsearch Interviewing. London: Sage. LABÁTH, V. (2001): Riziková mládež. Možnosti potencionálních změn. Praha: SLON. LENDEROVÁ, M. (2002): Chytila patrola aneb prostituce za Rakouska i republiky. Praha: Karolinum. LEUCHTAG, A. (1995): The culture of pornography. Humanist, 55, 3. LEUNG, A. / KI, CH. / NAN, N. (2000): Prostitution in modern Shangai: Two recent studies. Men, women & Gender in early & imperial China, 8, 1. LITOMISKÁ, L. (2003): Prostituce jako společenský problém – možnosti řešení na regionální a národní úrovni. [diplomová práce] Praha: UK, FSV, ISS, katedra sociální práce. MANSSON, S-A. / HEDIN, U-C. (1999): Breaking the Matthew effect – on women leaving prostitution. International journal of social welfare, 8, 1. MARBLE, M. (1997): AIDS/HIV (education and pravention). Women`s health weekly, 3, 17. MARHOUNOVÁ, J. / NEŠPOR, K. (1995): Alkoholici, feťáci a gembleři. Praha: Empatie. MAY, T. / HAROCOPOS, A. / HOUGH, M. (2002): Z lásky nebo za peníze: Kuplíři a provozování prostituce. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci. MAYNE, A. (2000): On the edge of history. Journal of urban history, 26, 2. 124

MILLOY, M. (2002): Girls interrupted. Essence, 33, 5. MILLS, CH., W. (2002): Sociologická imaginace. Praha: SLON. MILTLÖHNER, M. (1999): Erotika a paragrafy. Praha: Grada. MONTO, M., A. (2001): Prostitution and felatio. Journal of sex research, 38, 2. MORGAN, D., L. (2001): Ohniskové skupiny jako metoda kvalitativního výzkumu. Boskovice: Albert. MOSER, I. / LAW,J. (1998): Přechody snadné, přechody nesnadné. O heterogenní ekonomii subjektivity. Biograf, 15-16, 5-28. MÜLLER, L. (2002): Rozbor problémů souvisejících s prostitucí a s obchodem se ženami a vymezení podmínek pro jejich systémové řešení z hlediska veřejné politiky. [diplomová práce] Praha: UK, FSV, ISS, katedra sociální práce. MUNKOVÁ, G. (2001): Sociální deviace. Praha: Karolinum. NEDBÁLKOVÁ, K. (2003): Má vězení střední rod? Aneb maskulinita a feminita ve vězeňských subkulturách. Sociologický časopis, 39, 4. NOHEJL, M. (2001): Lebensvelt a každodennost v sociologii Alfreda Schütze. Praha: SLON. PAMPHILON, B. (1999): The zoom model: A dynamic framework for the analysis of life histories. Qualitative Inquiry, 5, 393-411. PARRE´NAS, J. (2002): The globalization of the world`s oldest profession. Lesbian news, 27, 12. PAY, P. (1992): Prodejná láska. Praha: Zeras. PRESL, J. (1994): Drogová závislost, Praha: Maxdorf. PROFEM / ROZKOŠ BEZ RIZIKA ed. (1996): Ulice – silnice – dálnice. Praha: ProFem / Rozkoš bez rizika. PŘIBYL, V. (1993): Sex rekordy, kuriozity a zajímavosti. Praha: Global, společnost s r. o. RÁDL, E. (1926): Mravnost v našem státě. Praha: YMCA v Československu. RHEINHEIMER, M. (2003): Chudáci, žebráci a vaganti: Lidé na okraji společnosti 14501850. Praha: Vyšehrad. RIMMON-KENANOVÁ, S. (2001): Poetika vyprávění. Brno: HOST – vydavatelství s.r.o. RINGDAL, N., J. (2000): Nejtěžší povolání světa. Brno: Doplněk. RÖSNEROVÁ, G. (2001): Strategie a způsoby řešení problému prostituce a obchodování se ženami v České Republice po roce 1997. [diplomová práce] Praha: UK, FSV, ISS, katedra sociální práce. SAWYER, S. / METZ, M., E. / JEFFREY, D. / BRUCKER JR, R., A. (2001): Attitudes towards prostitution among males: A „consumers report.“ Current psychology, 20, 4 SENKOVÁ, Z. (2003): Oběťmi jsou i kojenci. Důkazy pro to máme. MF Dnes, 30.11. 2003. SHELLEDY, J., A. (2000): Why the Tribune did not publish the story. Journal of mass media ethics, 15, 2. SCHÜTZE, F. (1999): Narativní interview ve studiích interakčního pole. Biograf, 20, 3351. SILVERMAN, D. (1993): Interpreting qualitative data. Methods for analyzing talk, text and interaction. London: Sage. STANÍČEK, J. (1999): Terénní programy pro uživatele drog v kontextu metod sociální práce. [diplomová práce] Hradec Králové: Univerzita Hradec Králové, Ústav sociálních studií. STANZEL, F., K. (1988): Teorie vyprávění. Praha: Odeon. STEINER, D. / TVARŮŽKOVÁ, L. (2003): Jednu malou, prosím. Týden, 46, 16-21. STRAUSS, A. / CORBINOVÁ, J. (1999): Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice: Albert. 125

ŠAŠKOVÁ, V. (1995): Vývoj práva a prostituce v Československu. [diplomová práce] Praha: UK, FF, katedra sociální práce. ŠUBRT, J. (1996): Civilizační teorie Norberta Eliase. Praha: Karolinum. TULEŠKOVOVÁ, M. (2003): Regulace prostituce v České republice. [diplomová práce] Praha: UK, FSV, ISS, katedra sociální práce. URBAN, E. (1973): Toxikománie. Praha: Avicenum. VALERA, R., J. (2000): Violence and post traumatic stress in a sample of inner city street prostitutes. American journal of health studies, 16, 3. VAN DER LAAAN, G. (1998): Otázky legitimace sociální práce. Boskovice: Albert Velký sociologický slovník. (1996): Praha: Karolinum. VESELÁ,J. / MALINOVÁ, H. / PALÁČEK, M. (1991): Aplikace systému sociální pomoci: Problematika prostituce. Nevydáno, Projekt XV/5, Bratislava: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí. VILLON, F. (1985): Velká závěť. Praha: Supraphon, o.p. v edici Lyra Pragensis. WEISBERG, D., K. (1985): Children of the night. Massachusetts / Toronto: Lexington books. WILIAMSON, C. / FOLARON, G. (2001): Violence, risk and survival strategies of street prostitution. Western journal of nursing research, 23, 5. WILLIAMS, T. / DUNLAP, E. (1992): Personal safety in dangerous place. Journal of contemporary ethnography, 21, 3. YOUNG, A., M. / BOYD, C. / HUBBELL, A. (2000): Prostitution, drug use and coping with psychologicel distress. Journal of drug issues, 30, 4. ZAALDUONDO, B., O. (1991): Prostitution viewed cross-culturally: Toward recontextualizing sex work in AIDS intervention research. Journal of sex research, 28, 2. ZIKMUNDOVÁ, M. (2003): Sexuální chování komerčních sexuálních pracovnic. [diplomová práce] Praha: UK, FF, katedra psychologie.

126

9.

PŘÍLOHY TEZE DIPLOMOVÉ PRÁCE NÁZEV: Šlapeme spolu AUTOR: Petr Matoušek KONZULTANT: PhDr. Olga Šmídová Hlavní témata diplomové práce: • popis lokality, vztahů a aktérů • jakým způsobem aktéři konstruují svět pouliční prostituce.

Úvod Ve své diplomové práci jsem se rozhodl zkoumat pravidla jedné instituce. Jaká jsou, kým jsou tvořena, kdo a jakým způsobem je dodržuje, jak jsou předávána. K tomu, abych mohl zkoumat pravidla instituce je zapotřebí nejprve instituci vymezit. O instituci Sídlem této instituce není budova, ale úsek silnice. Proto nepojedeme výtahem, ale trolejbusem. Ten projíždí celým úsekem. Délka úseku je asi dva kilometry. Pokud bychom onu instituci překlopili do vertikální roviny, byla by z toho jedna z nejvyšších budov. Můžeme tak napsat, že měřeno výškou budovy se jedná o instituci významnou. Ale poloha instituce je zřejmě zvolena s nějakým podnikatelským záměrem. Nejedná se o jen tak nějakou silnici, ale o výjezdovou silnici z Plzně směrem na Rozvadov. Cílem tohoto textu není odpovídat na otázky, cílem je otázky hledat, ukázat a tím vymezit okruh mé práce. Proto nastupme do trolejbusu, který právě odjíždí. Na okraji silnice, na místech viditelných stojí ženy. Stojí po obou stranách silnice. Mladé, starší, dlouhovlasé, krátkovlasé, blondýnky i tmavovlásky. U žen občas zastaví auto. V něm sedí muž nebo muži a rozmlouvají s jednou nebo více ženami. Tyto rozhovory vyúsťují v různé situace. Žena, (ženy) nasedá (nasedají) do auta a odjíždí. Po určité době přijíždí žena (ženy) zpět buď stejným automobilem nebo trolejbusem. Muži v autě odjíždí sami bez ženy. Buď někam pryč, nebo k jiné, blízko stojící ženě, ženám. V tomto případě se situace opakuje. Přijíždí auto se dvěma muži, ve stejných oblecích. Ženy podávají něco do okénka. Muži si něco opisují do svých zápisníků nebo někam z auta telefonují. Odevzdávají ženě věc zpět a odjíždí. Tato auta přijíždějí poměrně pravidelně. V jiných, už ne tak viditelných místech, stojí muži. Mladší, starší, dlouhovlasí, krátkovlasí, ve skupinkách, o samotě, sedí v autech. U těchto mužů nestaví žádná auta. Naopak. Muži občas přistupují k ženám, hlavně k těm, které se vrátily z projížďky se zákazníkem a něco od nich berou. Po předání určité věci muži odcházejí buď zpět na špatně viditelná místa nebo odjíždějí vozem či trolejbusem směr Plzeň. U jedné z žen stojí dvojce muž a žena. Přišli pěšky. Všichni tři si povídají a poté proběhne výměna věcí. Žena cosi dá dvojici do tašky a dvojice cosi předá ženě. Potom se rozchází. Dvojice pokračuje k další ženě. Ta s nimi ovšem nehovoří, ani výměna věcí neproběhne. Jen si cosi od dvojice vezme. Dvojice se zastavuje i u mužů. S nimi konverzují, potom probíhá s některým z nich další výměna a dvojice opět odchází. Tak to je instituce. Popsané se děje vždy v určité hodiny, všichni tyto hodiny dodržují, znají svá místa, svojí roli. 127

Moje role Zde musím zmínit jako první svoji roli. Já v oné instituci pracuji. Jsem jedním z dvojice, která chodí a povídá si s ženami i muži a směňuje s nimi věci. Jsem terénní sociální pracovník. Hlavním problémem diplomové práce, který jsem dosud řešil, je metodologie. Jak změnit perspektivu z člena uvnitř k zkoumání celku. Více o tom v oddíle metody. Teď po tomto odhalení ještě jednou k instituci. Protože v ní pracuji, vím o ní daleko více, než co jsem dosud napsal. Omezím se opět na popis. O instituci podruhé Ženy nabízejí sexuální služby. Jsou to pouliční prostitutky. Muži v autě jsou zákazníci, kteří službu požadují a kupují si ji. Pokud se o službě nedohodnou, odjíždějí. Ale instituce funguje už dlouhou dobu. Takže se většinou zákazník a prodavačka dohodnou. (Opět se lehce dotýkám pravidel, ale ta jsou hlavním cílem mé práce, proto je nebudu rozvádět.) Muži málo viditelní se starají o výdělek společnosti. Odebírají prodavačkám finance. Policie hlídá pořádek. Doklady prodavaček, parkování zákazníků. Dvojice sociálních pracovníků působí rozličně. Dávají kondomy, mění injekční sety, tedy jakási uklízecí činnost. Poskytují informace (právní, sociální, zdravotní) tedy osvětová činnost, řeší problémy (sociální právní zdravotní, osobní) prodavaček i manažerů. Tedy dalo by se říci, že jsou takovými domovníky, údržbáři, školníky instituce. Tak to je instituce v plné své kráse. Pokud opravdu se dá pohlédnout na pouliční prostituci, musí existovat nějaká provozní pravidla, předpisy. O pravidlech Nejprve jsem pátral po psaných pravidlech. Pro tuto instituci jako pro celek neexistují. Existují dílčí psaná pravidla pro jednotlivé skupiny. Prodavačky i manažeři se pohybují na území České Republiky. Platí tedy pro ně zákonné normy. Zákazníci kromě této zákonné normy musí ještě dodržovat pravidla silničního provozu. Policie navíc má Zákon o policii. Sociální pracovníci mají náplň práce, etický kodex… O pravidlech instituce se dá něco vyčíst i ze záznamů, které si jednotliví aktéři vedou. Těmto záznamům se říká dokumentace. Existuje psaná dokumentace policie a sociálních pracovníků. Dokumentace policie je nedostupná. Dokumentace sociálních pracovníků naopak dostupná je. Tvoří ji kromě anamnestických listů polní zápisky. Field notes o situacích, ve kterých se ocitli, o kterých slyšeli, byly jim vyprávěny, kterých se účastnili. Vedou si je pro svojí potřebu. V těchto field notes je dobře zachycen vývoj vztahů, problém identity sociálního pracovníka… Psaní field notes i jejich prezentace mají svá pravidla. Tím se dostávám k metodě zkoumání. O metodě Z různých konzultací, zkoušení a čtené literatury vykrystalizovala metoda. Chtěl bych zde zaznamenat jakým způsobem k tomu došlo, protože to považuji za důležité. V prvních chvílích jsem chtěl udělat popis. Popis lokality, kam chodíme, kde se potkáváme, kde pracujeme. Metodou by byly rozhovory s jednotlivými aktéry. Ale protože se znám s těmi, se kterými bych dělal rozhovor, protože by rozhovory nešly udělat se všemi, protože bych rozhovory sbíral jako sociální pracovník, a mohl bych tak změnit svoji roli a postavení v instituci pouliční prostituce, ukázalo se to být nemožné. Navíc jsem nebyl spokojen se statickým pojetím práce. Vždyť to nosné tedy situace, by v tomto popisu nebyly hlavní. Takže druhým důvodem k opuštění tohoto pojetí byla ztráta dynamiky. 128

Věděl jsem tedy, že chci zachytit pravidla, dynamiku instituce. Situačnost. Ale rozhovory o situacích opět nejsou možné, stále je tam role sociálního pracovníka a navíc nebezpečí, že právě ty ožehavé situace se vytratí. V tento moment jsme se začali v týmu domlouvat na zachycení situací v našich field notes. Jak s nimi budeme zacházet. Vykrystalizovala pravidla. Každý z nás píše field notes. V nich se objevuje jednak mé hodnocení situace – osobní pohled, jednak přímá řeč prostitutek, ochránců, jednak popis situace. Z toho potom proběhne na poradě nebo na supervizi konsensus o pravidle. Také jsou určeny jako podklad pro vedení dokumentace o klientovi. Navzájem si je po měsíci půjčujeme, aby kolega prohlédl, co pisatel neviděl. Tyto zápisy se píší nejen o lokalitě pouliční prostituce, ale i o jiných lokalitách. Situace se týkají opravdu všech aktérů v dané instituci. Jsou to situace slyšené, vyprávěné, zažité. Jsou natolik plastické, že zachycují i vývoj instituce, jejích pravidel. Po dalším období sběru dat se ukazuje, že situace jsou aktivní a pasivní. Aktivní se týkají sociálních pracovníků a jednotlivých aktérů, situace pasivní jsou vyprávěné jednotlivými aktéry. Tyto pasivní situace jsou nám vyprávěny hlavně z důvodu problémů. Takže vlastně spíše než soubor pravidel jsou zatím sebrané situace konfliktní. Ukazuje se tak, že je třeba začít vyhledávat situace, o kterých aktéři předpokládají, že je známe, že vlastně víme jak a co funguje. Takže například vztah prostitutka zákazník je záměrně přeskočena situace smlouvání cen, o jaký styk se jednalo, kde... ale je vypíchnuto, že zákazník nezaplatil. Struktura práce: 1. zhuštěný popis – vycházející z etnometodologie a antropologie… vycházející z pojetí pouliční prostituce jako instituce 2. popis jednotlivých aktérů – proč právě tito aktéři, jejich role, postavení... 3. trocha historie –pouliční prostituce – po roce 89, výzkumy doteď… 4. tvorba pravidel a jejich fungování v místě. Literatura: ATKINSON, P. (1990): The Ethnographic Imagination. Textual Constructions of Reality. London / New York: Routledge BASSERMANN, L. (1993): Nejstarší řemeslo. PRAHA: Mladá Fronta BERGER, P. L. / LUCKMANN, T. (1999): Sociální konstrukce reality. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury DE ZALDUONDO, B., O. (1991): Prostitution viewed cross-culturally: Toward recontextualizing sex work in AIDS intervention research. Journal of sex research, 28, 2 DENZIN, N.K. (1989): Interpretative interakcionism. London: Sage DIVERSI, M. (1998): Glimpses of street life: Representing lived through short stories. Qualitative inquiry, 4, 2 ERICKSON, P., G. / BUTTERS, J. / MCGILICUDDY, P / HALLGREN, A. (2000): Crack and prostitution: gender, myths and experience. Drug Issue, 30, 4 FINK, E. (1993): Hra jako symbol světa. Praha: Československý spisovatel GIRTLER, R. (2001): Okrajové sociální kultury. Brno: Masarykova univerzita GOFFMAN, E. (1999): Všichni hrajeme divadlo. Praha: Nakladatelství studia Ypsilon GUMBRIUM, J.F. / HOLSTEIN, J.A. (1997): The new language of qualitative method. New York: Oxford univerzity press HALL, T. / MONTGOMERY, H. (2000): Home and away. Anthropology Today, 16, 3 HAMMERSLEY, M. / ATKINSON, P. (1989): Ethnography, principles in practice. London / New York: Routledge HRČKA, M. (2000): Sociální deviace. Praha: SLON 129

HUIZINGA, J. (2000): Homo ludens. Ptaha: DAUPHIN HUTTO, B. / FAULK, R. (2000): Psychodynamics of prostitute: a case report. Bulletin of the Menninger Clinic, 64, 3 KEULS, Y. (1993): Zpackaný život Florky B. Praha: Allergo KFOURY, N. / SPINER, T (2001): Street girls live hard and dangerously. New York Amsterdam news, 92, 45 KIDD, S., A. / KRAL, M., J. (2002): Suicide and prostitution among street youth: A qualitative analysis. Adolescence, 37, 146 KOVÁŘÍK, M. (1993): Šlapky šlapou do Evropy. Praha: Magnet Press LENDEROVÁ, M. (2002): Chytila patrola prostitutku aneb prostituce za Rakouska i republiky. Praha: Karolinum LEUCHTAG, A. (1995): The culture of pornography. Humanist, 55, 3 LEUNG, A. / KI, CH. / NAN, N. (2000): Prostitution in modern Shangai: Two recent studies. Men, women & Gender in early & imperial China, 8, 1 MILLS, CH., W. (2002): Sociologická imaginace. Praha: SLON MILTLÖHNER, M. (1999): Erotika a paragrafy. Praha: Grada MONTO, M., A. (2001): Prostitution and felatio. Journal of sex research, 38, 2 MORGAN, D., L. (2001): Ohniskové skupiny jako metoda kvalitativního výzkumu. Boskovice: Albert MUNKOVÁ, G. (2001): Sociální deviace. Praha: Karolinum NOHEJL, M. (2001): Lebensvelt a každodennost v sociologii Alfreda Schütze. Praha: SLON PARRE´NAS, J. (2002): The globalization of the world`s oldest profession. Lesbian news, 27, 12 PAY, P. (1992): Prodejná láska. Praha: Zeras PROFEM / ROZKOŠ BEZ RIZIKA ed. (1996): Ulice – silnice – dálnice. Praha: ProFem / Rozkoš bez rizika RIAGDAL, N., J. (2000): Nejtěžší povolání světa. Brno: Doplněk SAWYER, S. / METZ, M., E. / JEFFREY, D. / BRUCKER JR, R., A. (2001): Attitudes towards prostitution among males: A „consumers report.“ Current psychology, 20, 4 SHELLEDY, J., A. (2000): Why the Tribune did not publish the story. Journal of mass media ethics, 15, 2 ŠUBRT, J. (1996): Civilizační teorie Norberta Eliase. Praha: Karolinum. UNKNOWN (1999): Plenty of muck, not much money. Economist, 351, 8118, 52 VALERA, R., J. (2000): Violence and post traumatic stress in a sample of inner city street prostitutes. American journal of health studies, 16, 3 VESELÁ,J. / MALINOVÁ, H. / PALÁČEK, M. (1991): Aplikace systému sociální pomoci: Problematika prostituce. Nevydáno, Projekt XV/5, Bratislava: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí WEISBERG, D., K. (1985): Children of the night. Massachusetts / Toronto: Lexington books WILIAMSON, C. / FOLARON, G. (2001): Violence, risk and survival strategies of street prostitution. Western journal of nursing research, 23, 5 YOUNG, A., M. / BOYD, C. / HUBBELL, A. (2000): Prostitution, drug use and coping with psychologicel distress. Journal of drug issues, 30, 4 ZAALDUONDO, B., O. (1991): Prostitution viewed cross-culturally: Toward recontextualizing sex work in AIDS intervention research. Journal of se

130