Kroměříž

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 1

TRITON Praha / Kroměříž

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 2

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 3

DUCH A DUŠE Nové paradigma v psychologii, psychoanalýze a psychoterapii

Victor L. Schermer

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 4

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 5

VICTOR L. SCHERMER

Duch a duše Nové paradigma v psychologii, psychoanalýze a psychoterapii TRITON

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 6

Victor L. Schermer DUCH A DUŠE nové paradigma v psychologii, psychoanalýze a psychoterapii

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena bez písemného souhlasu vydavatele.

This translation of Spirit and Psyche is published by arrangement with Jessica Kingsley Publishers Ltd.

© Victor L. Schermer, 2003 Translation © Pavla Le Roch, 2007 © TRITON, 2007

Cover © Renata Brtnická, 2007 Vydalo Nakladatelství TRITON, s. r. o. Vykáňská 5, 100 00 Praha 10, www.triton-books.cz

ISBN 978-80-7254-816-3

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 7

Věnováno Suzanne, dr. Jamesi S. Grottsteinovi, drahému mentorovi a příteli, vzácně odvážnému a prozíravému psychoanalytikovi, a dr. Johnovi S. Sonnemu, psychoanalytikovi, rodinnému terapeutovi a drahému příteli, který mi ukázal šíři a hloubku života přesahující všechnu teorii.

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 8

Ten, kdo ve všem hledá Nekonečno, nachází Boha. Ten, kdo ve všem hledá jen Rozum, nachází jen sám sebe. William Blake (ze sbírky „There is No Natural Religion“, 1698)

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 9

OBSAH

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Úvod a poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 ČÁST I. Kapitola první

Kapitola druhá

Kapitola třetí

Kapitola čtvrtá

Kapitola pátá

Kapitola šestá

Psychospiritualita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Změna paradigmatu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Spiritualita a vědomí self . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Duchovní cesta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Lekce z klinické praxe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Úloha spirituality v léčbě alkoholismu a drogových závislostí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Spiritualita v léčbě zármutku, ztráty a traumatu . . . . Novější perspektivy ve vědě, psychologii a medicíně Teorie živých systémů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kvantová teorie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Teorie chaosu a složitosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Relativita časoprostoru a posvátný prostor . . . . . . . . Vliv východního myšlení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Paradox versus konvenční logika . . . . . . . . . . . . . . Změněné stavy vědomí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Představa žádné mysli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nepřipoutání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jednota těla amysli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Teorie objektních vztahů a psychologie self při vytváření mostů mezi spiritualitou a psychologií . . . . Objektní vztahy, self a spiritualita . . . . . . . . . . . . . . Nová psychologie self . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vnesení mystiky do psychoanalýzy . . . . . . . . . . . . . . Vhledy z kleiniánské teorie objektivních vztahů . . . . . Zvnitřněná kvazináboženská schémata paranoidně-schizoidní pozice . . . . . . . . . . . . . . . . . Zvniřněná kvazináboženská schémata depresivní pozice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vztahový základ raného dětství a jeho vliv na duchovní vývoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . „Úzkost ze setkání s Bohem“ . . . . . . . . . . . . . . . . .

21 23 32 33 34 35 39 44 46 48 49 53 56 57 59 60 63 64 69 70 73 75 77 80 84 90 94

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

Kapitola sedmá

Kapitola osmá

Kapitola devátá

Kapitola desátá ČÁST II. Kapitola první

Kapitola druhá

Kapitola třetí Kapitola čtvrtá

15:37

StrÆnka 10

Self ve vztahu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 Zranitelnost a vzájemnost jako brány k uzdravení . . 99 Kohutova psychologie self . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 Intersubjektivní a vztahová psychologie . . . . . . . . . 108 Psychospirituální self . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115 Samotné self . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118 Psychospirituální self . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120 Raný vývoj psychospirituálního self . . . . . . . . . . . . 123 Psychospirituální emoce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143 Duchovní vývoj v průběhu života . . . . . . . . . . . . . 154 Oidipus a duch . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154 Spiritualita v latentním období, v dospívání a dospělosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160 Kruhy bytí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173 „Psychospirituální mapa“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173 Spiritualita a duchovní léčba . . . . . . . . . . . . . . . . Spiritualita v psychoterapii . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kontext, smlouva a terapeutův závazek . . . . . . . . . Pacientovo vyprávění a metafory z duchovní perspektivy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Terapie jako „změna stavu“ a proměna . . . . . . . . Analogie duchovních praktik a pojetí s psychoterapií . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Duchovní cesta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Příběh a rituál jako metafory psychoterapie a uzdravení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Duchovní „cesta“ psychoterapie . . . . . . . . . . . . . . Terapeut jako mystik . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Proces naslouchání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Závěry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Optimismus a obezřetnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dodatek a ukázka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Spiritualita model dvanácti kroků a psychoterapie . Jak funguje program Anonymních alkoholiků . . . . Podpůrné skupiny Anonymních alkoholiků a vytváření sociální sítě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Psychospirituální pojetí dvanácti kroků Anonymních alkoholiků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jaký přínos může mít dvanáct kroků Anonymních alkoholiků pro tradiční psychoterapii . . . . . . . . . .

182 185 187 191 194 198 210 210 218 234 234 241 241 249 249 251 253 255 270

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 11

PŘEDMLUVA

Na sklonku 19. století došlo v duchovní oblasti a v psychologii k několika významným událostem, které měly změnit vývoj dalších generací. Na Světovém shromáždění církví v roce 1893 proběhla poprvé v historii Spojených států organizovaná konfrontace východních a západních náboženství. O pouhé dva roky později vyšlo první Freudovo dílo o psychoanalýze. A v následujících deseti letech (tedy v prvním desetiletí 20. století) začali publikovat tři průkopníci psychologického výzkumu, americký psycholog William James, švýcarský analytik Carl Jung a italský analytik Roberto Assagioli, kteří vypracovali modely integrace spirituality a psychologie. V určitém smyslu bylo 20. století komentářem. V průběhu celého století a zejména začátkem 60. let se východní duchovní myslitelé začali stahovat do Ameriky. Psychoanalytici a psychologové do tradiční psychoterapie stále více začleňovali jak učení těchto myslitelů, tak židovsko-křesťanskou tradici. Sama psychoanalýza zvolna usilovala o pružnost a sofistikovaný pohled. V důsledku těchto hnutí se začaly objevovat snahy o integraci spirituality a psychoterapie. Tyto snahy však měly často povahu osobních výpovědí, příběhů či teoretického výkladu osob, které nepůsobily v klinické oblasti. Této oblasti lidského snažení chybělo propojení teorie a klinické praxe. Vynikající kniha Victora Schremera tuto mezeru zaplňuje, přináší velmi potřebná objasnění a je podnětem k dalšímu zamyšlení. Schermer působí jako klinický psycholog ve Filadelfii a pro tento úkol má všechny předpoklady. Je vyškolen v psychoanalýze, kterou provozuje, jako psycholog působil v rehabilitačním centru pro léčbu návykových nemocí, uplatňujícím program dvanácti kroků, a do své práce přináší i osobní zkušenost získanou na své duchovní cestě. Jeho kniha usiluje o nenásilné začlenění duchovních aspektů do psychoterapie ne jako módního doplňku, ale jako základní, nedílné součásti léčebného procesu. 11

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 12

Kniha začíná promyšleným přehledem moderního vývoje ve vědě, přehledem východního myšlení a pečlivým zkoumáním dějin psychoanalýzy, včetně moderního vývoje teorie objektních vztahů, psychologie self, kleiniánské analýzy, vývojové psychologie, vztahové psychoanalýzy a intersubjektivity, to vše z duchovní perspektivy. Najdeme tu mnoho zajímavých pasáží, jako je porozumění Jidášově zradě Ježíše Krista a její spojitosti s „úzkostí z Boha“ nebo autorova analogie zkušenosti malého dítěte s matkou jako kontejnerem či transformačním objektem a schopnost dospělého odevzdat se jednotě s Božským principem. Schermer představuje také koncept a vývoj duchovního self, samotného jádra self, které usiluje o jednotu s Božským principem, potřebuje jednotu, nekonečno a záhadného Druhého, touží po čistotě, nevinnosti a celistvosti. Po podnětném mapování ega, pravého já, psychospirituálního self, transcendentního subjektu a Boha následuje část věnovaná psychoterapii, která neopomíjí duchovní základ tradičních forem léčby, pacientovo vyprávění, vědomí pacienta a terapeuta, terapii jako duchovní praxi a duchovní pouť, terapeuta jako mystika a terapii jako vzájemnou meditaci. Závěr knihy je věnován rozsáhlé diskusi programu dvanácti kroků jako psychospirituální cesty. Jednou z výhod Schermerovy knihy je skutečnost, že se autor nezdráhá předkládat své názory, i když jsou možná kontroverzní, a nijak se netají ambicemi další diskusi vyvolat. Formuluje zajímavou otázku, zda se má vůbec duchovní jádro lidských bytostí stát součástí konceptu self, ať už ve vědomé či nevědomé podobě. Mnozí, a zvlášť ti, které silně ovlivnilo východní myšlení, mohou namítat, že je to právě self, osobnost či to, co duchovní tradice nazývají egem, co nám brání nazřít nejhlubší podstatu sebe sama. Podobně se Schermer zamýšlí nad tím, zda je vůbec možné bez self žít, a dochází k závěru, že něco takového je téměř nemyslitelné. Buddhisté, hinduističtí svámíové, súfisté a taoisté by byli rozhodně proti. Tvrdili by, že právě vidění skrze iluzi self je cestou k božskému. I když Schermer uvádí mnohé informace čerpající z východních duchovních tradic, které budou klinické pracovníky ze Západu zajímat, je tato kniha hluboce zakotvena v západních, židovsko-křesťanských vo12

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 13

dách duchovního self toužícího po kontaktu s božským. V tomto ohledu tedy kniha doplňuje literaturu z posledních desetiletí, jež čerpá především z východních tradic. Když mluvíme o nějaké knize, málokdy věnujeme pozornost tomu, co by se dalo nazvat tónem hlasu autora. V tomto ohledu je Schermerův přístup neobvyklý. Daří se mu hovořit jazykem akademickým i intimním, teoretickým i účastným, takže čtenář může snadno získat dojem, že Schermer mluví právě s ním. Tento styl zosobňuje to, o čem Schermer sám v knize hovoří, totiž že duchovní, „pravá realita“ není od zbytku života oddělena, ale proniká každým okamžikem naší existence. Stejný rys nesou i Schermerovy kazuistiky, z nichž je patrné, že se jedná o obratného, chápajícího, citlivého a úspěšného psychoterapeuta. A ještě jedna poznámka: čtenáře, v kterých tato kniha probudí hlubší zájem o spiritualitu a psychoterapii, by mohla zajímat také práce duchovního učitele A. H. Almaase, jednoho z mála autorů, kteří integrují spiritualitu a psychologii, ale o nichž se Schermer nezmiňuje. Almaasův-Dimondův přístup, popsaný v mnoha jeho knihách, nabízí osobitou humánní a důkladnou integraci mystické spirituality a západní psychologie. Západní kultura se stále vyvíjí. Mnozí z nás, psychoterapeuti i ostatní, zjišťujeme, že spiritualita by se mohla stát zlatým klíčem ke štěstí, jehož hledání je součástí americké kultury. Stejně tak by mohl z jednoty a celistvosti, kterou Schermer staví do centra duchovního přístupu, těžit celý moderní, konflikty zmítaný svět. A vzhledem k tomu, jak se my, naše kultura a svět dál vyvíjíme, můžeme být jen vděčni za léčebný podnět, jakým je tato vynikající kniha. Kenneth Porter Center for Spirituality and Psychotherapy, National Institute for the Psychotherapies, New York

13

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 14

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 15

Ú V O D A P O D Ě KO V Á N Í

Tato kniha je výsledkem sbližování spirituality s psychologií a psychoanalýzou a já doufám, že k tomuto sbližování i sama přispívá. Syntéza náboženských a duchovních principů a poznatků o psychologickém vývoji, k níž začalo docházet před více než sto lety, ale která byla považována za snahu „izolované menšiny“, se nyní dostává do centra pozornosti. I když jsem na jednu stranu nebyl nikdy zcela oddán náboženství či duchovnímu hledání, jako začínající psycholog jsem se setkal s humanistickou a transpersonální psychologií 60. a 70. let 20. století. Tehdy jsem se také plavil v novátorských vodách oněch opojných let jako účastník encounterových skupin, praktikant jógy a student prací Alana Wattse, Fritze Perlese, Abrahama Maslowa a dalších představitelů tehdejší „nové psychologie“ meditace, principu „tady a teď“ a sebeaktualizace, které se rodily v esalenském institutu, National Training Laboratories a dalších pokrokových centrech humanistické psychologie. Přibližně v té době jsem s velkým nadšením četl práce Junga, Fromma, Frankla, Tillicha, Bubera a dalších, kteří psali o lidském údělu a o psychoterapii z pohledu různých východních, křesťanských, talmudských, chasidských a „pohanských“ tradic. Tato humanistická a duchovní pojetí mě osobně velmi inspirovala, ale vzhledem k mému modernistickému a vědeckému smýšlení a určité nedůvěře k náboženským dogmatům zvítězil můj vášnivý zájem o freudovskou psychoanalýzu. V té době se freudovská psychoanalýza od spirituality odvracela a snažila se vysvětlit lidskou zkušenost z hlediska biologických pudů a interpersonálních potřeb v „naturalistických“ a „redukcionistických“ pojmech. Moje kariéra se ubírala tímto směrem a mé duchovní zájmy ustoupily do pozadí. Humanistické hledisko však nepřímo ovlivnilo mou první knihu, Object Relations, the Self, and the Group (1987), jejímž spoluautorem byl Charles Ashbach. Na počátku 80. let 20. století jsem prošel osobní krizí, na jejíž pře15

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 16

konání mé psychoanalytické vzdělání nestačilo. Začal jsem s různými formami duchovního hledání a duchovních praktik, abych „se našel“, a vědomé uplatňování duchovních principů mi pomohlo najít smysl a směr, který se vynořil spolu s novou nadějí z období hluboké deprese a zklamání. Dál jsem se však věnoval psychoanalýze a práci se skupinovou dynamikou teoreticky i jako praktikující psychoterapeut a duchovní změny, které se ve mně odehrávaly, jsem vůbec či téměř vůbec ke své práci nevztahoval. V jistém smyslu jsem vedl dvojí život, ale podvědomě jsem tušil, že obě roviny jsou nějak propojeny. V té době jsem se začal zabývat prací britského psychoanalytika Wilfreda R. Biona, který překvapujícím způsobem slučoval mystické myšlenky s teorií objektních vztahů. Jeho teorie se mi zdály brilantní, provokativní a velmi originální. Bionova práce tvořila most mezi mým duchovním životem a mou prací. Poté jsem byl přijat jako psycholog do programu léčby návykových nemocí, který vycházel z modelu závislostí využívajícího principy Anonymních alkoholiků (AA). Tato organizace vnímá chemickou závislost jako léčitelnou „nemoc“ se všemi fyzickými, emočními a duchovními aspekty, tedy nejen jako důsledek psychodynamického konfliktu, nedostatečnosti či osobnostních rysů. V tomto novém prostředí jsem si připadal jako ryba na suchu, ale mí kolegové mě přijali a „duchovně založený“ léčebný přístup si mě rychle získal. Během svého působení v tomto programu jsem začal hledat spojitost mezi duchovními a psychodynamickými paradigmaty léčby. Když se například jeden z kolegů vyjádřil o uzdravení pacienta jako o „vzkříšení“ nebo jiný pacient mluvil o „naprostém odevzdání se“, začal jsem se sám sebe ptát, co by tyto cizorodé představy mohly znamenat z psychodynamického hlediska. „Naprosté odevzdání se“ jsem považoval za paralelu Winnicottovy „naprosté závislosti“ a „vzkříšení“ jsem přirovnával k osobnostním změnám, které jsou důsledkem emočního vhledu v psychoanalýze. V době, kdy jsem ve středisku pracoval, se mi vyjevily mnohé paralely, taje a možnosti. Byla to vynikající zkušenost, která mě mnohému naučila a přiměla k tomu, abych přehodnotil svoje základní domněnky a pevná přesvědčení. 16

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 17

S rozvojem myšlenek hnutí Nového věku si spiritualita získávala své místo v naturalistické a redukcionistické psychoanalytické literatuře, kde po mnoho desetiletí byla tabu. Psychoanalytici William Meissner, James Grotstein, Nina Coltartová a Michael Eigen a psychiatr Mark Epstein formulovali svá pojetí teorie objektních vztahů a psychologie self, které zahrnovaly duchovní hlediska. Poprvé jsem se setkal s komunitou, v níž probíhal dialog slučující obě roviny mého života a mé práce, a začal jsem vážně přemýšlet o možnostech integrace spirituality a psychoanalýzy. Poté co jsem v odborném periodiku publikoval článek na téma spirituality a psychoterapie, jenž vyvolal příznivé reakce čtenářů, začaly přicházet další myšlenky, jakkoli syrové, a já se rozhodl napsat knihu. Je na čtenáři, aby posoudil platnost a hodnotu výsledného textu. I když jsem se v posledních pětadvaceti letech věnoval studiu a praktickému uplatnění teorie objektních vztahů, psychologie self a dalších postfreudovských trendů v psychoanalýze, nenárokuji si statut odborníka v otázkách duchovních, metafyzických a teologických. Při interpretaci duchovních nauk, které jsem poznal, jsem se snažil využít svou intuici a zkušenost. Navíc předpokládám, že můj pohled na některé náboženské koncepty a texty je příliš osobní a zjednodušený. Proto žádám o shovívavost a doufám, že má zamyšlení budou mít alespoň z části obecnou platnost. Další apologie patří čtenáři. Mé odkazy k náboženským myšlenkám se omezují na židovství, křesťanství, hinduismus a buddhismus. Rád bych byl do své diskuse zahrnul rovněž islám, indiánské nauky, taoismus a další náboženské systémy. Mou jedinou útěchou budiž naděje, že se tato kniha stane podnětem pro zastánce dalších náboženství, aby se do dialogu zapojili a prezentovali vlastní názory na duchovní psychologii a psychoterapii. Říká se, že „Bůh přebývá v maličkostech.“ Jeden zdánlivě nepatrný detail mi překvapivě nadělal spoustu starostí: použití zájmena v třetí osobě (on/ona/ono) mi dlouho nedalo spát. Začal jsem si naléhavě uvědomovat, že pro vyjádření více rodů v jediném výrazu nemá angličtina (ani čeština, pozn. překladatele) prostředky. Bůh je samozřejmě buď vícegenderový, nebo nemá žádný gender podle stupně antropomorfismu, 17

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 18

který chceme uplatnit. Mé obecné reference k osobám by měly být omezeny na „ona nebo on“, ale to je řešení poněkud těžkopádné. Volím tedy tradiční cestu používat „on“, kromě případů, kdy je gender jádrem diskuse. Doufám, že mi čtenářky odpustí tento stylisticky zastaralý nedostatek a maskulinní předpojatost, kterou možná zaregistrují. Ženský pohled je zásadním bodem duchovního paradigmatu a ženská spiritualita je sama o sobě velmi úrodným polem. Otevřela mnoho bran k duchovnímu poznání, jež patriarchální kultura dlouho cenzurovala a potlačovala. I když ji nemohu plně reprezentovat, mohu alespoň uznat její zásadní význam. Při objasnění principů, kterými se v této knize zabývám, hrají důležitou roli případové studie. K zachování anonymity pacientů jsem vytvořil kazuistiky na základě vlastních klinických zkušeností i zkušeností dalších kolegů. Jména pacientů jsou samozřejmě vymyšlená, identita a informace byly pečlivě vynechány či zastřeny, řada uváděných případů vznikla sloučením jednotlivých příběhů různých pacientů. Proto je podobnost s konkrétním případem konkrétního jedince čistě náhodná. Podstatné je, že kazuistiky mají pouze ilustrovat předložená tvrzení, ne plnit roli samostatných důkazů. I když jako autor této knihy je uveden jeden člověk, podílelo se na ní mnoho dalších osob. Jsem hluboce vděčen svým pacientům za to, že se se mnou podělili o své rozmanité zkušenosti, a svým kolegům za nápady, podporu a inspiraci. Rozhovory s Jamesem Grotsteinem a e-mailová korespondence s Michaelem Eigenem byly velmi důležité pro rozhodnutí vydat se na tuto „psychospirituální“ pouť. Jim je navíc dlouhá léta mým drahým přítelem a mentorem. V mé práci mě dál velmi podporovali a inspirovali Yvonne Agazarianová, Peter Benda (politolog a správce grantů), Phillip Bennett, Harold Bernard, Kit Bollasová, Bertram Cohen, Mary Dluhyová, Jim Durkin, Raman Kapur, Jeffrey Kauffman, Robert Klein, Lew Krieg, Dianne LeFevreová, Malcolm Pines, Cecil Rice, Suzanne Roffová, John Sonne, Vamik Volkan a Corbett Williams (systémový analytik s hlubokým zájmem o neuropsychologii a práci W. Biona). Charles Ashbach, spoluautor mé první knihy Object Relations, the Self, and the Group, byl pokladnicí nápadů, které „naplnily 18

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 19

můj kontejner“ novými pohledy na osobnost a skupinové vztahy. Gunther Abraham, velký lektor psychoanalýzy, který studoval s Donnaldem Winnicottem, Annou Freudovou a Martinem Buberem, mě nasměroval k dílům Melanie Kleinové, Winnicotta a Biona. Robert Pomerantz byl mým supervizorem v léčbě závislostí a pomáhal mi nalézt vlastní osobitý přístup, neautoritativně mě povzbuzoval v integraci tradičních a duchovně založených přístupů v poradenství a psychoterapii. Tom Crane, nadaný správce sítě, se se mnou podělil o vlastní zkušenost s východními duchovními praktikami. Robert Foreman, lektor, výzkumník, administrátor a průkopník ambulantní péče o závislé pacienty, byl prvním kolegou, který použil pojem „psychospiritualita“. Nevím, jestli tento pojem sám vytvořil, ale rozhodně mě na něj jako první upozornil. Skutečnost, že se „psychospiritualita“ stala za pouhých deset let běžně používaným termínem, svědčí o vzrůstajícím zájmu o spojení mezi psychologií a spiritualitou. Ken Porter, spoluzakladatel a vedoucí oddělení psychiatrie v Center for Spirituality and Psychotherapy v National Institute for the Psychotherapies v New Yorku, se velkoryse podělil o některé vlastní postřehy a napsal předmluvu k této knize. Dan Gottlieb, psycholog, novinář a moderátor pořadu Voices in the Family (Hlasy v rodině) v celostátním veřejném rádiu, se mnou sdílí zájem o spiritualitu (prezentovaný na třech konferencích, které jsem vedl) a stal se mým drahým přítelem. Danova tragická autonehoda a jeho další hledání smyslu a životní síly jsou dobře známy lidem ve Filadelfii. Otevřenost, s níž se dělí o svou zkušenost, mě hluboce oslovila. Poděkování patří také mé „šéfové“ Jane McGuffinové za dokonalou administrativní práci a za to, že mě opakovaně uvolňovala z klinických povinností, abych se mohl věnovat psaní. Zvláštní poděkování patří Jessice Kingsleyové a jejím zaměstnancům za otištění tohoto svazku v jejich významném katalogu. A konečně to jsou mí přátelé, rodina, spolupracovníci, můj osobní lékař dr. Guy Lacy Schless a mí velmi laskaví a tolerantní bývalí psychoterapeuti Edward Gaughran a James Pearson. Co dodat? Přátelé, lidé, kteří nás podporují, a lékařská péče, to vše je pro naši spokojenost tak důležité. Rád bych také zvlášť poděkoval svému otci Mattovi, který 19

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 20

zemřel v roce 1997 a jehož hluboká pokora, láska a otevřenost byly neocenitelné a umožnily mi, aby s jeho smrtí odešla jen malá část mě samotného. Možná už tušíte, že jsem nikdy neměl skutečného guru v psychoanalýze ani na duchovní cestě. I když následování guru může mít své výhody, nikdy jsem nebyl schopen takto se oddat jednomu člověku. Zjistil jsem, že musím, i když někdy trochu klopýtavě, hledat svého vnitřního ducha sám. Mým guru jsou vztahy. Věřím, že pokud k sobě navzájem přistupujeme láskyplně a s odvahou a jsme ochotni se jeden od druhého učit, najdeme každý svou vlastní cestu. Bůh je v našich srdcích. Bůh je láska. Bůh je v lidech. Bůh je v setkání Já-Ty. To vím jistě. Ostatní svá tvrzení v této knize nepředkládám s naprostou jistotou, ale s nadějí, že další lidi přimějí k vlastnímu zamyšlení a k výpravě za záhadami „nemyslitelného vědění“, které je v nich a všude kolem.

20

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 21

ČÁST I.

PSYCHOSPIRITUALITA

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 22

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 23

K A P I TO L A P R V N Í

Z M Ě N A PA R A D I G M AT U

…pojem paradigma se používá ve dvou významech. Na jedné straně představuje celkovou konstelaci přesvědčení, hodnot, technik atd. sdílených členy dané komunity. Na druhé straně si pod ním představíme jeden prvek této konstelace, konkrétní řešení, která mohou v podobě modelů či příkladů nahradit explicitní pravidla a stát se základem řešení ostatních problémů normální vědy. THOMAS KUHN

Spiritualita je základem veškeré lidské zkušenosti. Je přítomna i v jejím popření. Ti nejzatvrzelejší ateisté či existencialisté zápasí s významem a smyslem života, i když svět je pro ně absurdním místem bez Boha. Nietzche svou negací Boha usiloval o povznesení lidského ducha. Sartre psal o „špatné víře“ jako o neschopnosti potvrdit existenci, i když říkal, že princip víry je podkopáván naprostou absurditou a nesmyslností našich životů. Člověk musí najít smysl a ideál, kterému by mohl věřit navzdory hluboké skepsi a zoufalství. Jiný existencialista, Camus, napsal: „Uprostřed zimy jsem v sobě nalezl nezdolné léto.“ Co je tím létem, když ne duchovní podstata? Filozofie a psychologie se v druhé polovině 19. století od spirituality odvrátily. Intelektuální a vědecký pokrok vyústil do „moderního věku“ a spiritualitu popřel. Nečinil se rozdíl mezi spiritualitou a spiritismem, vírou v paranormální jevy, a spiritualita tak vědecké komunitě připadala krajně podezřelá. Není to tak dlouho, co spiritualita začala být považována za legitimní součást hlavního proudu psychologie a psychoanalýzy. V následujících pasážích bych se rád společně s vámi zamyslel nad některými důsledky spirituality a náboženských přesvědčení pro psy23

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 24

chologii a psychoterapii. Předem vás však varuji, že jsem jak svým založením, tak svým vzděláním nenapravitelný skeptik a vědecky smýšlející, humanisticky orientovaný člověk. Je pro mě tedy nezbytné položit si otázku, která se může zdát hluboce věřícímu člověku zbytečná. Tato otázka, která má kořeny v modernismu a zejména postmodernismu, zní: „Proč musíme zavádět duchovní představy, jako je Bůh, vyšší self a vyšší vědomí, do psychologie a psychoterapie, které jsou a nutně musí být zakotveny v přírodních a společenských vědách a v nárocích a podmínkách naší pozemské existence?“ Pro jungiána či hluboce věřícího člověka může být spiritualita samozřejmostí, pro dnešního freudovce, modernistu či postmodernistu tak samozřejmá není. Aniž bych zaujímal jasné ideologické stanovisko, uvědomuji si, že tíhnu ke druhé možnosti, tedy k určité skepsi a pochybám o lidské motivaci a lidském poznání. Někteří čtenáři, zvláště ti, kteří byli formováni tradiční akademickou a klinickou psychologií, mohou prožívat stejné dilema. I když v dnešní společnosti zájem o duchovní otázky vzrůstá, takové úvahy jsou z dobrých důvodů stále mimo rámec tradičního výzkumu, teorie a praxe. Vždyť moderní psychologie staví na představě, že složitější jevy (myšlení, naučené chování, poznávání) lze vysvětlit z hlediska jevů „jednodušších“ (biologie, impulsy, podmíněné reakce) a pozdější vývoj z hlediska dřívějšího vývoje (život dospělého jako důsledek dětství) a že sebeaktualizace závisí na předchozím naplnění základních materiálních a sociálních potřeb (biologický a evoluční determinismus; Maslowova hierarchie potřeb; Freudovo pojetí sublimace, podle něhož motorem i těch nejtvořivějších počinů jsou sexuální a agresivní impulsy). Takový redukcionismus vedl k různým poznatkům a jejich uplatnění nám pomohlo lépe porozumět člověku v kontextu biologického a kulturního vývoje. Kromě toho je častý názor, že víra v Boha nebo přesvědčení, že lidské bytosti usilují o poznání reality přesahující každodenní zkušenost, jsou založeny na metafyzických spekulacích, které do vědy nepatří. Výzkumy přinášejí důkazy, ke kterým nemá přístup ani ta nejpokročilejší metafyzika. Logický pozitivista pochybuje o tom, zda zachycení rea24

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 25

lity, která přesahuje smyslově vnímané jevy, má vůbec nějakou hodnotu. A neměli bychom odlišovat psychologii, založenou na demokratickém principu, od náboženství, aby kdokoli bez ohledu na svou víru či nevíru měl přístup k diagnostice a léčbě? Neměli bychom nabízet léčbu, která překračuje všechna náboženství a kultury? Není snad tento rovnostářský přístup odrazem demokratické společnosti založené na svobodě náboženství a hledání univerzálních metod a teorií platných pro všechny lidské bytosti? To jsou důležité argumenty proti zavádění spirituality do společenských věd, které slouží jako kotvící principy psychologie, psychiatrie a psychoterapie už od 19. století, kdy se tyto obory cestou empirického výzkumu od filozofie a teologie oddělily jako samostatné disciplíny. V současnosti však zažíváme obnovu spirituality v hnutí Nového věku, roste zájem o meditační praktiky, duchovní četbu a návštěvu workshopů stejně jako o začleňování spirituality do holistické medicíny a zdravotní péče, alternativní terapie, zvládání stresu a každodenního života. K tomuto proudu se přidali i někteří představitelé exaktních věd, kteří například tvrdí, že kvantová teorie naznačuje existenci kosmického vědomí (Young, 1976), že vyšší stavy vědomí lze zdokumentovat a klasifikovat (Tart, 1972; Wolman a Ullman, 1986; Combs, 1995), že mohou podporovat zdraví a spokojenost (Benson a Proctor, 1985; Benson a Stark, 1996) a že mají pozitivní dopad na duševní zdraví (Levin a Chatters, 1998). Většina „zatvrzelých“ vědců však dál hledá chemické a biogenetické pozadí chování, materialistická vysvětlení událostí ve vesmíru a neurologický výzkum dál usiluje o pokrok ve farmakoterapii. A to je také jejich úkol. Ale jaké místo může zaujímat Bůh či duch ve světě elektronů, mezonů a složitých organických molekul? Jednou pozoruhodnou výjimkou mezi těmito skeptickými postoji ke spiritualitě, které ovládly psychologii, byla jungovská analytická psychologie, která vždy kladla důraz na duchovní stránku self, záhadné a archetypální prvky psychiky. Značně opožděné začlenění spirituality do hlavního proudu psychologie lze zčásti přičítat rozkolu mezi Freudem a Jungem v počátcích psychoanalýzy. Freud trval na významu bio25

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 26

logických pudů, zejména pudu sexuálnho, zatímco Jung byl přesvědčen, že neměnným základem psychiky je kolektivní historická zkušenost lidského rodu, jež zahrnuje spiritualitu ve formě, kterou později nazval archetypy, vrozenými strukturami zahrnujícími také představy o bozích, bohyních a dalších duchovních entitách. Po odchodu z Freudova tábora rozlišil Jung pudově podmíněné osobní nevědomí a archetypální kolektivní nevědomí (Hayman, 1999, s. 207). I když kladl důraz na duchovní oblast, sám se na udržení bariér mezi duchovně založenou psychologií a jejím vědeckým protějškem podílel tím, že zachovával toto umělé rozčlenění duševního života. Podle mého názoru základním duchovním prvkem v psychologii není tato říše archetypů, ale život, jak ho žijeme, jako konkrétní cesta životem od narození do smrti. Spiritualita je součástí existence a podstaty, utváří se v integraci biologických a sociokulturních požadavků a kolektivních představ při snaze jedince řešit své životní a existenciální problémy. To vyžaduje souhru a vzájemné doplňování naturalisticko-vývojové i mytické, archetypální perspektivy, které jsou paradoxně v protikladném vztahu. Tuto knihu tak můžeme do jisté míry považovat za snahu zacelit roztržku mezi jungiánskou a freudovskou školou psychoanalýzy a mezi duchovním/náboženským a naturalistickým pojetím lidské mysli a chování. Ještě před několika lety jsem byl jako převážná většina psychologů, kteří záměrně oddělují duchovní myšlenky od svých odborných aktivit, výzkumu a psychoterapie, zajedno s výše uvedenými principy. Zabýval jsem se především psychodynamikou vývoje, vztahů a skupin. Zajímalo mě a zajímá stále, jak objektní vztahy, tj. mezilidské vztahy a odpovídající duševní konflikty a jejich reprezentace, ovlivňují emoční vývoj. Snažil jsem se léčit pacienty, jejichž raná připoutání a vztahy vykolejily. I když jsem se zájmem četl práce těch, kteří nabízeli kombinaci psychologické a duchovní podpory, jako William James, Carl Jung, Martin Buber, Viktor Fankl a Erich Fromm, cítil jsem, že tento přístup bych do svého pojetí neměl zahrnovat. Mým cílem totiž bylo hledat opěrné body léčby v přírodních a společenských vědách, kde jsem se setkal s teorií objektních vztahů a psychologií self, které pro 26

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 27

mě byly velmi bohatým, přesvědčivým a užitečným zdrojem podnětů. Navíc jsem považoval za nepatřičné, abych pacientům nutil vlastní náboženská přesvědčení či skepsi. Alespoň ve své práci jsem tedy zůstal agnostikem. Po určité době jsem však dospěl k názoru, že interpersonální a objektní vztahový rámec není dostačující a opomíjení duchovních dimenzí je závažným nedostatkem. Popíšu, jak jsem k tomu došel. Prvním důležitým podnětem v mé praxi, který otřásl mou vědeckou skepsí vůči spiritualitě, bylo mé rozsáhlé působení v programu léčby závislostí. Na pracovišti, kde měly výrazný vliv zásady organizace Anonymních alkoholiků, jsem byl svědkem uzdravení pacientů, kteří trpěli poruchami spojenými se zneužíváním návykových látek a prožitkem traumatu. Jejich uzdravení nebylo nutné spojovat s působením nějakých nadpřirozených sil, ale nebylo možné ho vysvětlit jinak než jako duchovní proměnu, tedy jako zásadní změnu přesvědčení, postojů a osobnosti vyžadující buď vyšší vědomí, nebo víru v Boha, nebo obojí. Byl jsem svědkem toho, jak pacienti se závažnou diagnózou, označovaní za „recidivisty“, „hraniční pacienty“ a „psychopaty“, začali žít plnohodnotným, společensky bohatým životem. Žádnou z těchto proměn nebylo možné předvídat ani očekávat na základě redukcionistického modelu zdůrazňujícího biologické pudy nebo freudovského modelu, podle něhož se osobnost formuje do věku pěti či šesti let. Druhým podnětem bylo, že jsem se začal náruživě zajímat o východní nauky, meditaci a změněné stavy vědomí. I když jsem je tehdy nepovažoval za užitečné nástroje v léčbě duševních nemocí a závislostí, setkal jsem se s několika terapeuty, kteří je takto využívali, a začal jsem přemýšlet, jak tyto poruchy souvisejí se změnou vědomí, kterou lze napravit cestou meditace a duchovní obnovy. Třetím impulsem byl fakt, že o spiritualitu se stále více zajímali psychologové a praktikující lékaři, kteří začali navrhovat teorie slučitelné s moderním vývojem vědy. Například harvardský lékař Herbert Benson (Benson a Proctor, 1985; Benson a Stark, 1996) se ve svém vědeckém výzkumu snaží získat rigorózní empirické důkazy o léčebném vlivu duchovních praktik a na rozdíl od mnohých propagátorů Nového věku 27

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 28

se nespoléhá jen na osobní příběhy a svědectví, jež mohou být často zkreslená. Během své praxe skupinového a rodinného terapeuta jsem se seznámil se systemickým přístupem a poznal jsem význam kontextu, což mě přivedlo k přesvědčení, že přímočaré modely příčiny a následku nejsou schopny obsáhnout motivaci, emoce a chování člověka. Při zkoumání biologických, sociálních a ekologických systémů se ve stále širších souvislostech jejich vzájemné interakce dostáváme za hranice jednoduchých příčinných vztahů k hluboké duchovní podstatě biologických, sociálních a ekologických procesů (Capra, 1997). Nacházíme podobnosti mezi duchovními naukami, teoriemi živých systémů a moderními teoriemi relativity, chaosu a kvantovou teorií, jež dalece přesahují jednoduchou vztahovost příčiny a následku (Capra, 1975; Wiber, 1998, 2000; Zukav, 1979) a zavádějí nás do říše praradoxů, záhad a mimosmyslové reality. Není náhodou, že sám Jung se začal zajímat o kvantovou teorii a její možný vztah k tomu, co nazval „synchronicitou“, souběžností jevů vyplývající z archetypálních podobností (Hayman, 1999, s. 406–417). A potom tu bylo dílo psychoanalytika Wilfreda Biona, které pro mě bylo pojítkem mezi těmito různými oblastmi ovlivňujícími mé pojetí a jež vytříbeným stylem spojuje spiritualitu s mou první a stálou láskou, teorií objektních vztahů. Bion (1897–1979) byl brilantní a podnětný myslitel, který se sice někdy vyjadřoval ve složitých a nejasných metaforách, ale svými novými formulacemi výrazně přispěl k rozšíření obzorů psychoanalýzy. Od filozofie a studia vědeckých metod se dostal až k mystickému pojetí duševního života. Tyto různé zkušenosti vytvořily základ, z něhož vzešla tato kniha. Proto se budu každou z nich zabývat jednotlivě s odkazem na témata, která považuji za základ „psychospirituálního paradigmatu“, způsobu promýšlení a praktikování psychologie, psychoanalýzy a psychoterapie integrujícího duchovní principy s psychologickými modely mysli a chování. Mým záměrem je sloučit duchovní poznání s vědecky orientovanými myšlenkami, které se týkají mysli a jejího vývoje zejména v oblasti problémů a poruch, s nimiž pacienti na psychoterapii přicházejí. 28

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 29

Chtěl bych tím otevřít prostor k navázání dialogu o možné integraci spirituality, studia self a našeho poznání mysli a vztahů. Již jsem se zmínil o tom, že k tomuto úkolu se stavím z pozice psychoanalýzy, teorie objektních vztahů a psychologie self. Doufám však, že se mé myšlenky vztahují i k ostatním psychoterapeutickým směrům, ať jsou to mj. egopsychologie, Gestalt terapie, kognitivní, behaviorální či existenciální terapie. Snažím se pochopit, jak se lidský vývoj rodí z duchovního centra či snad z jednoho z epicenter, jako je potřeba přežít a růst v tomto nesnadném světě. Je důležité říct, i když to možná nebude příliš vhod některým mým duchovně naladěným přátelům a kolegům, že nezaujímám žádné stanovisko k mimosmyslovému vnímání, nadpřirozeným a paranormálním jevům. V těchto otázkách zůstávám spřízněným agnostikem, nevylučuji je, ale ani je naivně nepovažuji za prokázaná fakta. Nejsem ani v nejmenším kvalifikován k tomu, abych se k nadpřirozeným a esoterickým jevům vyjadřoval. Navíc navzdory obnovenému zájmu o tyto jevy stále ve vědeckých kruzích převládají pochybnosti o jejich validitě. Nezavrhuji jejich existenci a věřím, že zkušenost s nadpřirozenými jevy a víra v ně, ať už jsou to „skutečné“ či imaginární konstrukce, může mysl určitým způsobem obohatit a stojí za to je studovat. Například Jungovu synchronicitu, významuplnou souběžnost určitých jevů v našem životě, považuji navzdory konvenčním představám o kauzalitě jevů za důležitou součást lidské zkušenosti. Co přesně to však znamená z hlediska fyzické reality jako protikladu reality psychické, není dosud plně objasněno. Spiritualita je oblastí, v níž se představivost a realita sbíhají v tom, co Winnicott nazval „přechodovým prostorem“, a velká část toho, co dnes považujeme za skutečnost, byla kdysi jen zábleskem v očích někoho jiného. Skutečnost, že lidská zkušenost nese svá tajemství, nepramení z toho, že je skutečná či imaginární, ale z toho, že nás překvapuje a někdy je těžké ji pochopit. Nebudu zde tedy sledovat paranormální jevy, ale kladu si o něco skromnější, i když stále složitý a náročný úkol, totiž zvážit možnou spojitost mezi několika oblastmi zkoumání a praxe, mezi tradiční psychoterapií, psychoanalytickou teorií, obecnou teorií systémů, změněnými 29

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 30

stavy vědomí, vývojovou psychologií a duchovními přesvědčeními. Věřím, že integrace těchto disciplín bude stěžejním tématem nově formulovaných pojetí lidské psychiky v 21. století. Je vzrušující, že po období náboženské deziluze přichází věda s novými poznatky, které duchovnímu životu znovu dodávají na věrohodnosti. Věřím, že tato proměna si žádá psychologické paradigma, v němž spiritualita hraje ústřední roli. Paradigma nabízí pohled z ptačí perspektivy na to, čemu se vědci v určité oblasti věnují a čemu věří. Filozof Thomas Kuhn tvrdil, že funkčním základem vědy jsou normy, postupy, přesvědčení a hodnoty přijímané vědeckou komunitou. Kuhnovo tvrzení v úvodu této kapitoly definuje „paradigma“ v určité vědě jako soubor konkrétních přesvědčení a postupů, které určují každodenní vědeckou práci. Tak je předpokladem klasické fyziky přesvědčení, že čas lze měřit nezávisle na pozorovateli, a to s takovou přesností, jak to měřicí nástroj dovoluje. Moderní fyzika zastává názor, že poloha a rychlost pozorovatele hrají v měření důležitou roli a že existují absolutní limity přesnosti kteréhokoli daného nástroje. „Nová fyzika“ tedy nepředkládá pouze nové teorie a zákony, ale je postavena na zcela jiném paradigmatu než fyzika klasická. Stejně tak většina psychologů a psychoterapeutů vychází z přesvědčení, že náboženská a duchovní vysvětlení zkušenosti do studia mysli a chování nepatří, protože nejsou ani logická, ani materiální podstaty. Nové psychospirituální paradigma předpokládá, že mnohé zkušenosti a projevy chování taková vysvětlení vyžadují. Základní premisou této knihy je, že vzhledem k rozdílnosti a časté protichůdnosti proudů myšlení a výzkumu, které spojují spiritualitu a psychologii, bude užitečné zformulovat si několik základních principů, které by mohly vyústit v integrující paradigma, naznačující další směry studia a zkoumání v psychologii a psychoanalýze. Podstatné je, že takové paradigma se zajímavým způsobem již vyvíjí. Na mnoha úrovních a ve všech oblastech současného myšlení probíhají na toto téma živé diskuse. Mým cílem je navrhnout konkrétní způsob sblížení a integrace účastníků tohoto dialogu. Abychom však takové paradigma mohli navrhnout, je nutné nej30

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 31

prve definovat spiritualitu jako psychologický (ne metafyzický či teologický) koncept. Dejme se tedy do toho.

Spiritualita, jádro vědomí self a duchovní cesta Během staletí nabyl pojem spiritualita mnoha významů, z nichž jen některé lze zasadit do rámce hlubinné psychologie. Užitečná definice bude mít všeobecně platný i osobní význam. Psychologie je oblastí slučující objektivitu a subjektivitu, a jakákoli definice spirituality bude mít jak objektivní, tak subjektivní prvky. Při formulaci definice spirituality jakožto psychologickém procesu bude velmi důležité vyhnout se tomistické a karteziánské představě, že mysl, tělo a duch jsou od sebe odděleny. Podle mého názoru tvoří nerozlučnou jednotu. „Duše“ je z hlediska psychologie naší podstatou, ne entitou nezávislou na našem těle. Rád bych se ovšem vyvaroval jakýchkoli představ o tom, že kolem nás létají duše hledající těla, do kterých by vstoupily. Rovněž nezastávám karteziánský názor o dualitě mysli a těla jako samostatných entit. Naopak jsem přesvědčen o tom, že mysl se vyvíjí v těle a duševní události se rodí z fyzických a chemických procesů endokrinního a neurofyziologického systému. Duše se nějakým procesem zrodila z evoluce molekul DNA, které jsou stavebními prvky živých buněk. Tato sjednocující perspektiva je klíčem k uvedení spirituality do přírodních a společenských věd. Rozdělení mysli a těla považuji za duchovní nemoc našeho světa. Jedině tím, že přijmeme myšlenku jednotného základu mysli a těla, můžeme dojít ke spiritualitě jako léku pro lidstvo. Oddělením těla od mysli a ducha se člověk odcizuje sám sobě a svým kořenům. Toto rozdělení je zdrojem našich kolektivních neuróz a psychóz. Duch, hmota a energie jsou jedno. Toto vědomí nás osvobozuje a vede nás k celistvosti. I když jednota mysli a těla obsahuje možnost utrpení a smrti, je také zdrojem nemalé radosti. Jednota těla a ducha je klíčovou premisou paradigmatu, který zastávám. 31

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 32

Spiritualita a vědomí self Podle této premisy představuje psychospirituální paradigma názor, že všichni v sobě máme něco božského. Lidské povaze je vlastní zkušenost překračující každodenní realitu, k níž máme přístup jak v běžném životě, tak ve snech, v literatuře a umění, v meditacích, ve vrcholných zážitcích a změněných stavech vědomí. Lidský rod je obdařen vědomím tajemství a posvátné úcty. Potřebujeme spiritualitu stejně jako potravu, sex a další nezbytné biochemické zdroje uspokojení. Toto pojetí spirituality zformuloval William Blake (1698) před více než 200 lety ve vrcholném období racionalismu způsobem, který platí dodnes. Podle něj všechna náboženství pramení z vnitřního zdroje společného všem lidem a spiritualitu najdeme v umění, poezii a dalších „duchaplných“ vyjádřeních lidské podstaty. Psychospirituální paradigma tedy nemůžeme definovat metafyzicky, ale musíme vycházet z kontextu ztělesněné, ryze lidské duše. Spiritualita je jednou stránkou našeho vědomí self, je přítomná od narození a vyvíjí se v průběhu života. Psychospirituální paradigma se snaží prozkoumat dimenze tohoto duchovního prvku. Z perspektivy self můžeme spiritualitu definovat jako schopnost a odhodlání žít plně v kontextu bytí a víry, vycházejícího z puzení být v kontaktu s nekonečnem a s něčím či někým mimo hranice každodenního smyslového vnímání sebe sama a světa. Spiritualita je tou stránkou naší duše, která se vždy natahuje po jednotě s tajemstvím a tím, co je mimo nás. I když tuto jinakost nemůžeme popsat, a možná právě proto, že ji popsat neumíme a stále ji hledáme, má náš život duchovní rozměr. Jeden talmudský učenec řekl: „Právě v okamžiku, kdy víš, kdo Bůh je, právě to On není.“ Východní nauky si váží ticha a prázdna. Spiritualita není systémem přesvědčení. Je to kvalita života, bytí a prožívání, jejíž součástí je vědomí nekonečna, nevyslovitelného a nepopsatelného. Spiritualita, jak se o ní obecně uvažuje, v novém paradigmatu není „doplňkem“ našich základních pudů a energií, ale je jejich nedílnou součástí, která je utváří a strukturuje. Spiritualita definuje jak naše bytí, tak naši podstatu a není pouze náboženskou doktrínou, hledáním či 32

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 33

dodatkem k našim základním potřebám. Deprivaci a hladovění může člověk pociťovat jak ve fyzické, tak v duchovní rovině. Člověk se může cítit duchovně vyhladovělý a frustrovaný, i když se dobře najedl, a naopak miska s rýží a trochou zeleniny mohou být božími hody pro někoho, jehož mysl je klidná a kdo je v myšlenkách u Boha. Jeden můj dávný přítel, redemptoristický mnich, stával po nocích na rohu ulice se svými přáteli, gestikuloval rukama na kolemjdoucí, k zemi a k nebi a volal: „Kde je církev? Kde je Bůh?“ Bůh není konkrétní místo či konkrétní přesvědčení. On, Ona či Ono je všude, na každém místě, v každé zkušenosti, protože spiritualita je naší vrozenou schopností a formujícím prvkem naší mysli. Spiritualita není vnější či okrajovou záležitostí. Naopak přebývá v jádru našeho bytí a emočního života.

Duchovní cesta Zastává-li spiritualita ústřední místo, pak musí být propojena s naším vědomím self v každé činnosti a v každém okamžiku. Protože self se vyvíjí, vyžaduje toto nové paradigma takové pojetí self, které obsahuje duchovní rozvoj v „reálném čase“. Self je neustále na cestě. Spiritualita je motorem zkušeností, které nám pomáhají růst a jež nám dávají pocit, že jsme byli vyzváni vydat se na cestu, jejíž obrysy vnímáme většinou jen v náznacích a občas v podobě převratných epifanií, často vnímaných jako pouť duše. Každý tuto pouť rozpoznáváme ve svých snech, ve zkušenosti s druhými, v závažných životních událostech a traumatech a v duchovním probuzení, které nám umožňuje spatřit život z radikálně nové perspektivy. Je to, jako by v našem životě existoval jakýsi Druhý, který nás doprovází a pobízí, abychom zkoumali a pokračovali určitým směrem. Možná tohoto Druhého sami vytváříme ve svém já, protože jedině tak můžeme asimilovat některé části sebe sama. Na své cestě možná zaznamenáváme určitý vzorec, osud, smysl nebo docházíme k závěru, že život je absurdní či tajemný. Období pochybností a zmatku jsou pro naši duchovní cestu stejně důležitá jako chvíle jasného vnímání a přesvědčení. 33

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 34

Duchovní zkušenost nemusí nutně vyjevovat určitý řád či plán. Okamžiky velkého zmatku, pokud je nepopíráme, se mohou nejvíc ze všech ostatních zážitků blížit zkušenosti s vyššími stavy uvědomění. Jednou z nejvíce fascinujících a kontroverzních děl moderního jazzu je skladba Meditations (1965) Johna Coltranea. Coltrane stejně jako Duke Ellington chápal svou hudbu jako duchovní cestu (Porter, 1999). Při prvním poslechu může skladba Meditations vyvolat znepokojivý dojem naprostého chaosu. Někteří posluchači u tohoto dojmu skončí. Dokonce i Coltraneovi oddaní fanoušci během některých jeho představení opouštějí sál. Opakovaný poslech této Coltraneovy skladby však umožňuje zachytit stopy nadpozemské krásy, síly a transcendentní reality. Možná že i duchovní život stejně jako Coltraneova schopnost improvizace je složitým řetězením řádu a chaosu, tvoření a destrukce. Rozhodně ji tak popisují Starý zákon i Nový zákon, hinduistické a jiné texty. Z pohledu psychologie nejsou náboženské texty a praktiky samy o sobě nutně psychospirituální, i když mohou být posvátné. Slouží spíš jako značení na cestě, mají společné rysy s kolektivním vědomím a symbolicky ho reprezentují. Jasným příkladem jsou cesty Mojžíše a Ježíše do pouště, Kristova zastavení na Křížové cestě, příběh Shakti a Shivy (o integraci mužského a ženského principu v přírodě) a Siddhártova zkušenost, která ho přivedla k osvícení. Ve sbíhání příběhů, mýtů a rituálů, jak ho popsal Joseph Campbell (1949, 1997), získává duchovní cesta svou kulturní podobu, hluboce nás oslovuje a zavádí nás do posvátného prostoru.

Lekce z klinické praxe Než se pustím do dalšího zkoumání psychospirituálního paradigmatu, musím na chvíli odbočit a podělit se o vlastní zkušenost, v níž se mi při práci s pacienty vyjevila povaha psychoterapie jako duchovní cesty. Tyto epifanie na mé cestě psychoterapeuta svědčí o významu duchovního bytí v nesmlouvavé realitě léčebného procesu orientovaného na 34

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 35

cíl. O skutečném významu spirituality jako praktickém nástroji a nedílné součásti psychologie jsem se přesvědčil během svého působení ve středisku léčby návykových onemocnění. Tady jsem se poprvé setkal s aktivním a vědomým využitím duchovních principů v psychoterapii. Navíc tato léčba byla pro značný počet pacientů velmi účinná, dokonce účinnější než tradiční, neduchovně orientované přístupy. Pokud nějaký teoretický či technický přístup vede k výrazným pozitivním výsledkům, pak ho musíme brát vážně.

Ú l o h a s p i r i t u a l i t y v l é č b ě a l ko h o l i s m u a drogových závislostí Koncem 80. a začátkem 90. let 20. století jsem pracoval jako psychoterapeut v 28denním programu na rehabilitační jednotce pro léčbu alkoholismu. Vytvořil jsem zde program ambulantní péče. Tyto programy byly postaveny převážně na principu podpůrných skupin typu organizace Anonymních alkoholiků (AA), které kladou důraz na duchovní rozvoj. Předtím jsem deset let působil v eklektickém ambulantním programu pro léčbu návykových poruch, který využíval tradiční psychoterapeutické přístupy, jako kognitivně behaviorální terapii, transakční analýzu, Glasserovu realitní terapii a psychoanalýzu. Rozdíly mezi výsledky přístupu založeného na principech AA a výsledky tradičních technik mě ohromovaly. Začal jsem pochybovat o všem, co jsem se během svého doktorandského studia a v psychoanalytickém výcviku naučil (sice jsem od těchto poznatků neupustil, ale pochopil jsem, že bych měl své pojetí efektivní léčby o další dimenzi rozšířit). V tradičním léčebném programu jsme se jako psychoterapeuti museli spokojit jen s malými pokroky. Výjimkou bylo několik odhodlaných a vnímavých pacientů, kterým hlubinná léčba pomohla k zásadní změně osobnosti. Mnoho pacientů užívání návykových látek omezilo. Jejich celkový životní styl, jehož součástí byla sociální izolace, deprese, nepřiměřené reakce na mírnou frustraci a nesnadné osvojení životního stylu bez návykových látek, se však navzdory jejich omezenému užívání 35

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 36

příliš neměnil. Nedošlo u nich k dostatečné proměně vědomí self a identity, která by jim pomohla osvojit si zdravější životní styl. Tato omezení se v některých případech objevovala i po léčbě trvající tři až pět let. I když to byly nepatrné pokroky, zachránily mnoho lidských životů a svého úsilí jsem nijak nelitoval. Často jsem však měl pocit, že se snažím jen zastavovat krvácení, zatímco samotná rána se nijak neléčí. V ostrém protikladu s touto zkušeností byl program založený na principech AA, obohacený o podpůrnou síť komunity pacientů. Vedl ke skutečným změnám v postojích a osobnosti, někdy dokonce už za několik dní po příchodu na oddělení, u jiných pacientů ke konci 28denního programu. Pacienti se už tolik nebránili a s intenzivní podporou a povzbuzením personálu začínali citlivěji vnímat zkušenost „konverze“, kterou už dříve u pacientů v AA popsal psychiatr Harry Tiebout (Alcoholics Anonymous World Services, 1943, s. 309–319). Šlo o přijetí zcela nového, duchovně zaměřeného způsobu myšlení, prožívání a jednání, který byl v souladu se střízlivým, sociálně konstruktivním životním stylem. Když jsem se s těmito pacienty setkal za jeden až tři roky od ukončení léčby, zjistil jsem, že u většiny tyto změny přetrvaly a prohloubily se především díky podpoře setkání skupin Anonymních alkoholiků a Anonymních narkomanů. Vzpomínám si, jak v doktorandském programu na Pennsylvánské univerzitě řekl profesor fyziologické psychologie a uznávaný výzkumník Phillip Teitelbaum, že o hodnotě psychologického výzkumu lze pochybovat, pokud výzkum nevykazuje značné, až makroskopické účinky. Malé, i když významné změny mohou být totiž velmi snadno ovlivněny okolnostmi, které experimentátor nemůže ovlivnit. Změny u pacientů, kteří prošli programy AA, však byly dostatečně zřetelné na to, aby je kdokoli mohl zaznamenat i bez dílčích statistických měření: obnovení rodinného života, pocit naděje a víry, vyšší sebeúcta, nová pracovní kariéra, schopnost prožívat širší škálu pocitů a větší schopnost intimního vztahu s druhými lidmi.1 Začal jsem hledat odpověď na otázku, jaké terapeutické faktory (Yalom, 1995) se na těchto změnách podílejí. A dospěl jsem k následujícím zjištěním: 36

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 37

1. Léčba v maximální míře využila motivační síly pramenící ze zoufalství pacientů, jejichž životy byly narušeny závislostí na návykových látkách, a oni stále víc trpěli. Hloubka jejich utrpení je připravila na změnu a tato připravenost byla v léčbě vědomě využívána. Nikdo je v analýze „netahal za nos“ a nakonec dosáhli vhledu, i když byli nekompromisně vyzváni k tomu, aby se vzdali svých pochybných přesvědčení a přijali nové názory. 2. Pacientům se dostalo vědomé podpory a nástrojů potřebných k osvojení nového životního stylu postaveného na nových identifikacích a přesvědčeních, na způsobech zvládání emocí a na rozpoznávání vlastních manipulativních tendencí a dalších charakterových nedostatků. 3. Když byli pacienti vnímaví, přijala je podpůrná síť AA, která pomáhala lidem od osamělosti, kde byla pomoc vždy nablízku a kde se klad důraz na rozvoj charakteru. Yalomovy (1995) terapeutické faktory univerzality (sdílení společného problému), vzájemné identifikace, vštěpování naděje, altruismu a skupinové soudržnosti, které dobře znají skupinoví psychoterapeuti, jsou na setkáních AA velmi zřetelné. Navíc tu působil další faktor, který členové AA a podpůrného týmu nazývali „duchovním probuzením“. Skupina AA nevyznává žádné konkrétní náboženství, ale doporučuje alkoholikům, aby se řídili duchovními principy. Tento proces nazývá „duchovním rozvojem“. Alkoholik je v okamžiku, kdy do léčby vstupuje, v situaci „duchovního bankrotu“, což znamená, že ztratil vědomí vyššího smyslu, propadá beznaději a studu, je izolován od ostatních a od proudu života a cítí se vnitřně poškozený. Potřebuje se uzdravit a lékem je „duchovní probuzení“. Během svého působení na klinice jsem si kladl otázku, co pojem duchovního probuzení znamená. Snažil jsem se tomu přijít na kloub, abych mohl tyto poznatky využít v léčbě. Bylo zřejmé, že to je nejen okamžité prozření a okamžik pravdy, ale i dlouhodobá zkušenost probíhající v mnoha různých dimenzích. Zjistil jsem, že pro vyléčení z alkoholismu a závislostí jsou důležité následující ingredience spirituality: 37

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 38

1. Překonat sebestředný, narcistický přístup k životu postavenému na strachu o vlastní self. 2. Opustit obsedantní přesvědčení o omnipotenci vlastní existence, věnovat svůj život něčemu, co nás přesahuje, a „nechat se nést“ tím, co je dobré, vyživující a transcendentní. 3. Obnovit vztahy s blízkými lidmi. 4. Zamyslet se nad svými nedostatky a napravit malé i velké prohřešky vůči ostatním. 5. Pomáhat ostatním jako součást procesu vlastního uzdravení. To jsou zásady, které lze chápat i mimo oblast náboženství, ale stejně tak jsou součástí duchovního dědictví. Uvěřil jsem, že když lidé trpící závislostí najdou cestu k naplnění těchto základních principů, mají mnohem větší naději uzdravit se a obohatit svůj život, než kdyby postupovali jinak. Jejich probuzení je víc než jen chvilkovou epifanií. Uvědomili si nové úrovně zkušeností. Konkrétní rysy tohoto duchovního probuzení se u jednotlivých pacientů značně lišily. Někdo ve skutečnosti zůstal „bez víry“, ale hledal pevnější spojení s vlastními souputníky a s vesmírem. Jiný začal praktikovat náboženskou víru. Další usiloval o nové poznání cestou meditace či studia spirituality tak, jak ji zachycují různé nauky. I když základem tu byla spiritualita, duchovní pouť byla velmi individuální záležitostí. Dospěl jsem tak k závěru, že spiritualita, která je základem uzdravení, není identická s konkrétním náboženstvím či systémem přesvědčení, ale spíš je jakýmsi souborem vlastností, které může rozvíjet každý člověk, když objevil jejich význam. Zjistil jsem také, že smysl takové spirituality je v souladu s vědeckým přístupem a lze ho využít v psychoterapii. Alkoholici a závislí lidé absolvovali během léčby duchovní cestu, která jim pomohla obnovit kvalitu života a kterou je možné vědecky studovat. Jeden ze členů týmu tento proces nazval „vzkříšením“. Začal jsem chápat, že tento pojem s hlubokými náboženskými konotacemi lze použít v empirickém popisu plného zotavení se z alkoholismu. Stejně tak jsem začínal tušit, že duchovní koncepty mohou přispět k objasnění jevů, které jsou z pohledu tradiční psychoterapie jen těžko vysvětlitelné. 38

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 39

Spiritualita v léčbě zármutku, ztráty a traumatu Po ukončení práce v programu léčby závislostí jsem se dva roky věnoval práci s pacienty s AIDS. V té době ještě nebylo možné zpomalit průběh této nemoci. Prognóza byla jednoznačná: rychlé zhoršení a jistá smrt. Řada lidí se musela vyrovnávat s několika traumatickými ztrátami najednou, se smrtí blízkých přátel a celých skupin lidí nakažených AIDS. Tato nemoc tedy byla nutně spojena s hlubokými a složitými psychologickými traumaty. V současné době pracuji na několika psychiatrických klinikách a vedu soukromou praxi, v níž se stále více zajímám o trauma a ztrátu jako součást dalších emočních onemocnění, jako jsou deprese, úzkost, poruchy osobnosti a psychózy (Klein a Schermer, 2000; Schermer a Pines, 1999). Zjistil jsem, že v uzdravení ze závislostí stejně jako u traumatu a ztráty hraje spiritualita důležitou úlohu. Na několika příkladech budu ilustrovat tento úzký vztah mezi spiritualitou a psychologickou léčbou traumatické ztráty. Ve své praxi jsem se setkal s mladým mužem, který umíral na AIDS. Jak mu postupně ubývalo sil, byl upoután na lůžko nejprve doma a poté v hospici. Trpěl velkými bolestmi a nebyl schopen normálně fungovat. Ztratil naději a měl vztek na lékaře, někdy oprávněně. Připadal si bezmocný a podvedený. Snažil jsem se mu pomoci k tomu, aby tento zármutek „zpracoval“. Postupně začal svůj osud přijímat, více se orientoval na přítomnost a sbližoval se znovu se svými přáteli a svým milencem. K průlomu došlo, když si uvědomil, že brzy zemře, a když se po několika letech odloučení znovu setkal se svým otcem. Plakali, vzpomínali a objímali se. Otec s ním zůstal až do konce. Mladík zemřel usmířen a obklopen těmi, kteří ho milovali. Byl jsem u tohoto pacienta několik dní před jeho smrtí. Byl uvolněný a klidný. Mluvil o smrti a řekl: „Jsem v pohodě, protože vím, že musí být něco lepšího, než je tenhle svět.“ Ve svých slovech spojil realismus s vírou ve stav bytí, který přesahuje pozemský život. Situace tohoto muže byla v ostrém protikladu se situací pacienta, který až do smutného konce prožíval strach, stud, vztek a bezmoc. Od39

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 40

cizil se ostatním do té míry, že si z něj často dělali obětního beránka. Jeho chování vnímali jako šaškovské, hysterické a neupřímné a vyloučili ho ze svého kruhu, což následně potvrdilo jeho pocity odmítnutí. Úzkostlivě se zabýval sám sebou a neustále od ostatních něco vyžadoval. Nezáleželo mu na ničem kromě vlastní existence a neviděl v životě žádný smysl, a tak se často cítil „osamělý a opuštěný v nepřátelském světě“ (Horney, 1994). Zemřel stejně, jako žil, s pocity zrady, studu a odmítnutí. Z klinického hlediska trpěl „poruchou osobnosti s hraničními a narcistickými rysy“. Je možné, že během dospívání byl sexuálně zneužit, což k této poruše přispělo. Ani jeden z těchto pacientů nebyl nábožensky založen. Ale první z nich se dokázal povznést nad okolnosti a získat nadhled a tento transcendentní posun byl pro něj zdrojem klidu a zmírnil některé symptomy a bolest. Druhý pacient nebyl schopen truchlit a emočně překonat bolestnou zkušenost. Podle mého názoru neměl přístup k duchovnímu nitru, a nebyl tak schopen nadhledu. Bylo bolestné sledovat, jak se uzavírá před jakoukoli možností najít ve svém životě smysl navzdory lásce a péči, kterou mu jeho okolí věnovalo. Někdy má léčba bohužel více iatrogenních účinků než samotná nemoc. Měl jsem v péči ženu, jejíž farmakologická léčba byla doslova šokující. Trpěla závažnou srdeční poruchou, při níž mohlo její srdce přestat bít prakticky v kteroukoli denní či noční hodinu. Aby lékaři zabránili náhlé smrti, voperovali jí do hrudi malý přístroj (byl menší obdobou resuscitačního přístroje s dvěma elektrodami, které se často používají k obnovení srdeční činnosti v kardiologii a záchranné službě; přístroj dá elektrický šok srdečnímu svalu a ten svou činnost obnoví). Její srdce mohlo kdykoli, ať byla v bytě, na ulici nebo ve veřejné dopravě, najednou dostat elektrický šok. Výsledkem bylo, že se u ní rozvinul podmíněný strach a úzkost z čehokoli, co viděl nebo kamkoli se vydala. Nakonec ji strach přemohl natolik, že zůstala bez pomoci uzavřena v jedné či dvou místnostech svého bytu. Během několika měsíců jsem jí pomáhal získat zpět část její nezávislosti a mobility tím, že jsem ji učil využívat kognitivní a behaviorální postupy k omezení úzkosti. Osvojila si techniky, kterými zmírňova40

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 41

la úzkostnou reakci, jež ji tolik omezovala. Nejprve se vydala do blízkého obchodu, což považovala za velké vítězství. Pak se dokázala pohybovat v okolí svého domova. Nakonec byla schopna jet sama prostředky veřejné dopravy na sezení do mé pracovny. V závěru léčby mi poděkovala za pomoc, kterou jsem jí poskytl. S rozzářeným úsměvem mi děkovala, že jsem jí pomohl najít místo v životě, ale hlavně, a to zdůraznila, obnovit víru v sebe samu a v Boha. To sice nebylo mým cílem, Bůh ani náboženství nikdy nebyli součástí léčby, ale překvapilo mě a dojalo, že nejcennějším ziskem pro ni bylo obnovení duchovního života. Práce psycholožky Terese Randoové (1993) o traumatické ztrátě podporuje takováto klinická pozorování. Studovala a popsala „transcendenci“, rys, který otevírá klientům přístup k oblastem jejich psychiky a pomáhá jim překonat bezmoc, stud, vinu, zlost a zármutek vyvolané traumatickou událostí. Psychologové dávno vědí, že „rezistence“, tedy schopnost využít adaptivní mechanismy zvládání stresu v reakci na náročné životní události, traumatizovaným jedincům pomáhá. Není pochyb o tom, že transcendence, ochota odevzdat se, nechat věci plynout a nebojovat, jsou příznivým faktorem při překonávání traumatu a ztráty. Odevzdat se tomu, co nás přesahuje, vyžaduje: plné přijetí situace, v níž se jedinec nachází, uvědomění, že člověk se nemůže s traumatem vyrovnat využitím výhradně materiálních či osobních zdrojů, víru, že v každém z nás i ve světě je cosi neuchopitelného, avšak ve své podstatě dobrého, co nás možná ne vždy vyléčí, ale co nám pomáhá zachovat si své pravé self a hlubší hodnoty. Je třeba, aby psychologové a psychoanalytici studovali, co nám pomáhá zachovat si či obnovit takovýto transcendentní pohled. Já tuto transcendentní část osobnosti nazývám „duchovní self“. Stejně jako v případě závislostí ukazuje zkušenost spojená s traumatem a ztrátou, že každý člověk má vrozenou tuto duchovní vlastnost, respektive schopnost uzdravit se. Součástí úkolu psychoterapeuta je pomoci pacientovi dostat se k tomuto jádru a tam, kde je oslabené, ho 41

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 42

posílit. Věřím, že každá lidská bytost je obdařena vnitřní duchovní existencí, která je součástí jejího vrozeného potenciálu a jež je živena „dostatečně dobrou“ péčí v dětství (ovšem s výjimkou například tyranských diktátorů a psychopatů, jejichž duchovní jádro jako by bylo potraceno či jinak obráceno k zlovolným cílům). Z různých důvodů však v každém z nás může dojít k odštěpení, vytěsnění a popření tohoto duchovního self. Úkolem terapie je umožnit, aby k němu vědomí získalo přístup. Kontakt s duchovním self může vyvolat hlubokou úzkost, takže i když ho možná matně poznáváme, často nás děsí představa, že bychom se s ním měli setkat „tváří v tvář“. Proto může být cesta duchovního hledání a intenzivní psychoterapie velmi dobrodružná a někdy i velmi bolestná. Jádro vědomí self a jeho duchovní podstata, i když pomáhá lidem být ve společenství a společnosti ostatních, je soukromá a osobní. D. W. Winnicott, zakladatel britské nezávislé školy psychoanalýzy, hovořil o „nekomunikovatelném jádru“ (incommunicado core) uvnitř já a naznačil tím význam osobní zkušenosti uvnitř rozvíjející se mysli (Winnicott, 1963b). Mezi ranými objektními vztahy, vědomím self a duchovním životem vidím spojitost. V souvislosti s těmito otázkami se mi začaly vyjevovat vztahy mezi tím, co vím o duchovním životě, a současným poznáním ve vědě, psychoanalýze a psychoterapii. Začal jsem jejich koncepty vnímat jako duchovní mosty k psychoterapii, díky nimž můžeme terapii chápat jako hluboce osobní duchovní cestu. Jak jsem uvedl, takovýto pohled na psychologii a psychoterapii vyžaduje změnu paradigmatu, zásadní proměnu našich základních konceptů, postupů a „řešení“. Zatímco dříve byla spiritualita pouze okrajovou oblastí self a jeho léčby, dostává se nyní do samotného centra. Je však takové pojetí léčby vědecké? Domnívám se, že během posledního století věda a teorie prošly takovým vývojem, že na tuto otázku můžeme odpovědět kladně. V následující kapitole hovořím o některých konkrétních konceptech moderní vědy, které ve vyjednání takové změny paradigmatu považuji za užitečné.

42

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 43

Závěrečná poznámka: 1 V souladu s vědecky kritickým přístupem této knihy musím připomenout, že nejsem horlivým zastáncem názoru, že organizace Anonymních alkoholiků je jakýmsi novodobým „náboženstvím“, které je účinné pro všechny alkoholiky, ani že je to jediný fungující přístup. Tvrdím, že tehdy, kdy účinný je, vede nejen k abstinenci od alkoholu (omezení symptomu), ale i k zásadním celkovým změnám v psychosociálním fungování (osobnostním změnám), jejichž dosažení cestou tradiční terapie je v naší populaci obtížné. Netvrdím, že AA je všelék nebo že zvěstuje novou éru léčebných metod. Věřím však, že je to velmi mocná síla, která vede k uzdravení z alkoholismu, a že její duchovní principy hrají významnou úlohu.

43

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 44

K A P I TO L A D R U H Á

NOVĚJŠÍ PERSPEKTIVY VE VĚDĚ, PSYCHOLOGII A MEDICÍNĚ

Albert Einstein v dopise Freudovi napsal, že řešit problémy psychologie je těžší než řešit problémy fyziky. Mysl je tak složitá, má tolik různých stránek a je tak nedostupná našemu poznání, že psychologii a psychoterapii bude dlouho trvat, než „dohoní“ ostatní vědy v jejich sofistikovanosti. Když jsem začátkem 60. let začínal psychologii studovat, většina teorií lidského učení a vývoje pocházela až z osvícenství 18. a začátku 19. století a z doby renesanční, která mu předcházela, kdy se věřilo, že lidé i vesmír se chovají jako stroje. V té době Newton a ostatní popisovali vesmír jako obrovské hodiny či seskupení kulečníkových koulí (hmoty, atomů), které byly kdysi dávno uvedeny do pohybu. Všechno, co bylo možné pozorovat v přírodě a člověku, bylo odrazem pozice, rychlosti a směru těchto kulečníkových koulí ve vzájemné kolizi, po níž se vydávaly směrem, který bylo možné předem vypočítat několika matematickými rovnicemi. Vesmír byl podle tehdejších zobrazení chladný, lhostejný, převážně prázdný a zcela předvídatelný. Někteří tvrdili, že „Bůh“ uvedl koule do pohybu a pak se jen díval. Podobně argumentoval Descartes, když tvrdil, že „mysl“ sídlí v epifýze, a přesto je oddělena od materiálního světa. Zavedlo se tak dualistické dělení na Boha jako „prvotní příčinu“ a pozorující mysl na jedné straně a mechanistický vesmír na straně druhé. S příchodem teorie relativity a kvantové teorie začátkem 20. století se osvícenské pojetí světa jako důmyslného stroje radikálně změnilo. Když jsem začínal studovat psychologii, stále jsme chování a učení vysvětlovali podle teorie „kulečníkových koulí“. Jednotlivé atomy chování či „duševních“ asociací bylo možné „řetězit“ do jednotlivých sekvencí tak, aby tvořily složitější myšlenky a osobnost, které jsme pozorovali 44

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 45

v běžném životě. Ivan Pavlov, Clark Hull, B. F. Skinner, průkopníci „klasického“ a „operantního“ podmiňování (učení na základě asociací a výsledku) a mnozí další prováděli podrobné výzkumy u zvířat i lidí, aby ověřili různé hypotézy o tom, jak se kognitivní a behaviorální kulečníkové koule střetávají a spojují. Stejně tak Freudova teorie „psychického determinismu“ předpokládala, že každá duševní událost je spojena s ostatními podle stejných zákonů síly a energie, které se uplatňovaly ve fyzice a v chemii (Amacher, 1965). V té době (tj. v 50. a 60. letech 20. století a dříve) tvořila výjimku gestaltpsychologie, podle níž je „celek víc než suma částí“. Vzorce vnímání a organizace částí do celků nezůstávaly u „jednotek“ kulečníkových koulí, ale dostávaly se do roviny organizace a fenomenologických „polí“ s vlastními rysy. Podle gestaltpsychologie bychom spiritualitu mohli chápat jako vyšší úroveň organizace. Dokonce i v gestaltpsychologii (stejně jako u Freuda) však byly stavebními prvky biochemické potřeby a pudy, jako je hlad, sex, reprodukce a agrese. O samotné spiritualitě se příliš nemluvilo. Když jsem vyslechl projev Alana Wattse, guru a psychologa ze západního pobřeží Ameriky, měl jsem ho tak trochu za podivína. (Za tuhle image byl sám zčásti odpovědný, protože si vzpomínám, že na jeviště vystupoval ve vlající říze s dětským chrastítkem v ruce.) Watts byl jedním z prvních, kdo do západní psychologie vnesl východní myšlení. V té době byly jeho představy o vyšších stavech vědomí zcela mimo hlavní proud. Byly fascinující, ale záhadné a neměřitelné! Držel jsem se tedy klasické redukcionistické a mechanistické ideologie. Mé první zkušenosti z encounterových skupin, s meditací a jógou jen málo ovlivnily mou práci psychologa. To všechno se změnilo pro mě i pro spoustu dalších psychologů. Dnes už se tolik nedržíme mechanistického pojetí. V přírodních vědách se objevily nové přístupy, v nichž je prostor pro vrcholné zážitky a změněné stavy vědomí jako součásti každodenní zkušenosti, a dokonce i pro myšlenku božského vědomí přítomného v každém atomu a elektronu a neutronu ve vesmíru. Čtyři vědecké přístupy, které mě v této souvislosti zvláště zajímají, jsou teorie živých systémů, kvantová teorie, 45

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 46

teorie chaosu a definice časoprostoru z hlediska teorie relativity. Nebudu zacházet do detailů, i když by si to každý z těchto přístupů zasloužil. Pouze se zamyslím nad tím, proč je každý z nich zdrojem racionálního vysvětlení paradigmatu, podle něhož je duchovní život základní součástí lidské existence. Musím ještě dodat, že zastánci těchto teorií do svých pojetí spiritualitu nutně nezahrnují. Jejich teorie lze interpretovat bez jakéhokoli odkazu k duchovní dimenzi. Tvrdím jen, že tyto teorie jsou natolik rozsáhlé a složité, že je možné vyvozovat z nich racionální vysvětlení duchovního pojetí lidské mysli.

Te o r i e ž i v ý c h s y s t é m ů Ludwig von Bertalanffy (1968) jako biolog přišel na to, že živé systémy se řídí odlišnými zákony než mechanické interakce atomů jako „kulečníkových koulí“. Za prvé si všiml toho, co bylo zřejmé, totiž že živé systémy se mohou na rozdíl od atomů samy reprodukovat, a také to dělají. Je samozřejmě možné, že v té době již fyzici zaznamenali existenci subatomických částic, které se samostatně reprodukují. Samostatná reprodukce je skutečně nejspíše jednou z hlavních charakteristických schopností živých systémů. Za druhé si všiml nejen toho, že tyto částice jsou uspořádány do celků, ale že celek a části mají společné rysy, a tento jev nazval „systémovým izomorfismem“. Izomorfní znamená „podobný formou a procesy“. Tak každá buňka přijímá a metabolizuje živiny, jako zažívací systém přijímá a tráví potravu, mysl přijímá a zpracovává informace a skupiny přijímají a ovlivňují své členy. Procesy internalizace a transformace se vyskytují ve všech živých systémech. Navíc byl „von B“, jak zněla jeho přezdívka, překvapen tím, že organismy samy určují svůj směr a jsou schopny samy se řídit: nereagují mechanicky na okolní svět, ale jsou řízeny vrozenými tendencemi. Žába vyskočí, když uvidí mouchu, kráva mrskne ocasem a člověk, schopen kulturního učení, vezme do ruky plácačku. Každý organismus reaguje způsobem, který vyplývá z jeho vnitřní struktury. Sám sobě „Bohem“ tvoří své já. Organismus tedy uvnitř obsahuje genetický „plán“, aby 46

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 47

mohl sám sebe utvářet a zároveň se orientovat ve svém okolí. Jak by řekl Aristoteles, je sám sobě „konečnou příčinou“ a stejně jako teologové často tvrdí, že Bůh je konečnou a nejvyšší příčinou vesmíru. Někteří výzkumníci (viz Maturana, 1980) používají k označení této sebeurčující vlastnosti živých bytostí termín „autopoiesis“. Já si z teorie živých systémů odnáším poznatek, že nejsme puzeni pouze biologickými silami, jako je hlad a žízeň, ale že každá úroveň fungování je ve vztahu ke všem ostatním stejně důležitá a má podobné vlastnosti. Nejsme tolik řízeni pudy, jako jsme hierarchicky uspořádané bytosti, přičemž každá úroveň této hierarchie je stejně významná jako ty ostatní. Například stavy plnosti a prázdnoty, oddělenosti a jednoty, útěk a útok charakteristiky součástí všech lidských systémů a podsystémů. Z tohoto pohledu je tedy duchovní hlad stejně skutečný a důležitý jako hlad po potravě. Oddělenost a jednota s vesmírem jsou ve vývoji stejně patrné a významné, jako je puzení spermie k vajíčku. Produkce výtvarných děl, která jsou „dětmi“ umělce, je stejně důležitá jako reprodukce, jejímž výsledkem jsou děti skutečné. Všechny tyto systémy se navzájem zrcadlí v definovatelném vztahu. Evoluce každého z nich má svůj účel. Nelze lidi omezit na ty systémy, které se možná vyvinuly dříve, jako je fyzický hlad a žízeň. Účastnil jsem se přednášky J. Craiga Ventera, jednoho z hlavních představitelů výzkumu lidského genomu (Dean’s Forum na University of Pennsylvania v roce 2002), v němž se vědci snaží rozluštit celý genetický kód. Venter bez váhání uvedl, že genetické struktury neudávají za cíl prostě jen „omezení pudu“, ale jsou v nich zakódovány složité strategie přizpůsobování se na všech úrovních fungování organismů. Na rozdíl od tvrzení, že děti si buď poslušně, nebo s určitými protesty osvojují duchovní principy od dospělých a jsou schopny zralého myšlení, rozhodování a mravní odpovědnosti, teorie živých systémů umožňuje vnímat samotné děti jako duchovní bytosti. Pediatr T. Berry Brazelton jednou řekl, že „děti jsou schopní manažeři“, jsou iniciátory interakce s ostatními, jak se k překvapení mnohých ukázalo z videozáznamů interakce mezi matkou a nemluvnětem. I když jde v tomto okamžiku čistě o spekulaci, můžeme se domnívat, že u malých dětí se 47

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 48

nejen vytváří vztah k významným druhým osobám, ale že ve svých snech a vztazích prožívají zkušenost se základními duchovními entitami. Můžeme dál předpokládat, že snad hledají preverbální významy svých zážitků, že mohou například prožívat depresi, ztratí-li víru ve spolehlivost okolí. Podle teorie živých systémů mají různá stadia vývoje podobné, izomorfní rysy. Na tomto přesvědčení, že spiritualita je přítomná od narození, stavím své pojetí duchovního self a jeho kořenů v „původním egu“ (viz osmá kapitola, Psychospirituální self).

Kvantová teorie Základem kvantové teorie jsou dvě myšlenky. První z nich je Einsteinovo tvrzení, které je dnes plně akceptováno, že vlny a částice jsou komplementárními manifestacemi stejných vibrujících elektromagnetických jevů a že hmota a energie jsou vzájemně zaměnitelné. Hmota je viditelná, tvrdá a nehybná, ale energie je neviditelná, bez hmotné podstaty jako duchovní esence. Deepak Chopra, guru celostní medicíny, tvrdí, že jsme stejně duchovními (neviditelná energie) jako tělesnými (hmotnými) (Chopra, 1990). Podle teorie relativity dál platí, že stejně jako existuje jednota hmoty a energie, existuje i jednota času a prostoru. Tato formulace dodává důvěryhodnosti buddhistické představě, že „žádná mysl“ je nejvyšším stavem vědomí, protože s paradoxním a vícerozměrným konceptem mysli jako prázdným prostorem zaniká dichotomie hmoty a energie, času a prostoru stejně jako podle teorie relativity. Druhá myšlenka, Heisenbergova formulace „principu nejistoty“, základní poučka teorie kvantové mechaniky, uvádí, že rychlost a pozici entit, jako jsou elektrony, nelze měřit se stejnou přesností. Proto je většina událostí ve vesmíru ve své podstatě nepředvídatelná. Rané filozofické interpretace principu nejistoty popírají vesmírný řád, a tím i Boha, který má určitý plán. Dnes však můžeme tuto představu nahodilosti zcela obrátit a tvrdit, že podle principu nejistoty mohou být zázraky zcela běžné, protože alespoň v některých oblastech se události dějí spon48

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 49

tánně a nevyzpytatelně. Můžeme také trvat na tom, že v těchto oblastech, do nichž nevidíme, je přítomno vědomí. Někteří kosmologové a vědečtí pracovníci z oblasti informačních technologií navíc využívají kvantovou teorii (Lockwood, 1989; Seager, 1991) a tvrdí, že náš vesmír je takový, jaký je, protože smyslem jeho vývoje byla naše existence, a že možná existují alternativní vesmíry, ve kterých my neexistujeme! Je možné, že obýváme zrovna ten vesmír, jehož je vědomí nedílnou součástí. Díky těmto představám, které zatím nebyly zcela prozkoumány, se zdají být naše popisy bohů a Boha ne nepravděpodobné, ale příliš zjednodušené a radikální. Představte si Boha s černými dírami, jinými světy, temnými stránkami, mnohočetnými osobnostmi, který zároveň je i není. Pravdou je, že přesně tak vnímá Boha židovská kabalistická tradice (Sidlofsky, 1999). A kosmologové zastávající striktně vědecký přístup a zkoumající esoterické rovnice fyziky zobrazují vesmír jako takovéhoto Boha. Vesmír podle nich již není složen z nehybných částic, srážejících se v prázdném prostoru, ale je složitou soustavou hmoty, energie a informací v dialogu s lidskými bytostmi, které sám stvořil. K našemu překvapení se teď zdá, že vesmír není jednoduché mechanické zařízení, ale že se spíš podobá živé bytosti! Naše vědecké chápání udělalo koperníkovský obrat od představy vesmíru, jehož středem jsme my, naše existence a naše planeta, přes osvícenský názor, podle něhož představujeme jen malý, nevýznamný projev chemických reakcí na povrchu malé koule, která se točí v prostoru, až k moderní a postmoderní představě, podle níž jsou naše přítomnost, naše forma, naše jáství a naši bohové nedílnou součástí a zrcadlením samotného vesmíru.

Te o r i e c h a o s u a s l o ž i t o s t i Skutečnost, že chod vesmíru nepřipomíná vždy chod uspořádaného, mechanického stroje a probíhají v něm děje, které jsou neuspořádané a jež není snadné předvídat, se stala základem teorie chaosu (Gleick, 1987) a teorie složitosti (Waldrop, 1992). Tyto teorie se snaží objasnit 49

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 50

události na hranici mezi organizací a dezorganizací. Víme například, jak těžké je předpovídat počasí. Je možné, i když nepravděpodobné, že motýl v Los Angeles zamává křídly, a tím rozvíří molekuly vzduchu tak, že to bude mít za následek sněžení v horách Sierra Nevady. Takové události, při kterých malé změny vyvolají změny velké, někdy nazýváme „motýlí efekt“; jsou neobvyklé, ale možné. V meteorologii je motýlí efekt dobře znám v oblasti kolem Miami, kde atmosférické změny v bažinách Everglade mohou ve městě vyvolat náhlou bouři. Teorie chaosu a složitosti popisuje události, při kterých se malé síly slučují a vytvářejí velkou sílu v „kaskádovitém“ procesu, podobně jako série nepatrných pohybů sněhových závějí může spustit lavinu. V popisu vesmíru z hlediska teorie chaosu a složitosti najdeme paralely s duchovními texty. Ve vesmíru jsou například místa, která jsou relativně nahodilá (třeba mezihvězdný prach) nebo jsou organizovaná (hvězdy a planetární systémy). Organizované části se nazývají „fraktály“ a všechny fraktály jako všechny hvězdy jsou si navzájem podobné. Bible i hinduistické popisy „věčného kola“ vesmíru nabízejí podobný obrázek: každý člověk v sobě má Boha, každý jsme fraktálem Boha. V bibli navíc Bůh zasahuje ve chvílích, kdy se společenství lidí ocitají na pokraji chaosu a kdy jsou Jeho zákony porušovány. Bůh vyhání Adama a Evu z ráje, když v ráji způsobí „problémy“ tím, že poruší jeho příkaz nedotýkat se ovoce ze stromu poznání dobra a zla. Jonáše spolkne velryba, protože se protiví Boží vůli. Bůh v reakci na neposlušnost způsobí chaos; snese na lidi válku, hladomor a epidemie, když národy neuposlechnou Jeho nařízení. Je to, jako by lidský svět upadal do chaosu protkaného „fraktálními“ snahami Boha znovu nastolit řád sérií Božích zásahů. Bůh navíc používá chaos (mor, potopy), aby potrestal nepravosti, a odměnou za Jeho následování je období jasu a klidu. Náboženská svatyně může být fraktálem míru a duchovního řádu ve světě, který tíhne k chaosu. Největší blízkost s Bohem pociťujeme v okamžicích a na místech, kterým vládne klid, ticho a jas. Bůh je však také přítomen v chaosu a složitosti, které nás děsí. Lidem, kteří se ho v tomto těžkém období vydají hledat, se daří posouvat hranice poznatelného. 50

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 51

Hinduistické texty podobně zobrazují kosmos jako místo, kde se střídá tvoření s destrukcí, jež jsou součástí věčného cyklu života a smrti. Tvoření a destrukce probíhají v těle i v mysli člověka. Například potravu rozkoušeme na sousta. Žaludek tato sousta chemicky rozloží a v játrech jsou tyto chemikálie znovu přetvořeny na metabolické látky užitečné pro tělo. Navíc zvířata i lidé plodí děti a ničí svou kořist a své nepřátele. Mysl produkuje myšlenky, pak je analyticky rozkládá a nakonec syntézou vytváří myšlenky nové. Dialektika tvoření a destrukce, organizace a chaosu je vlastní všem živým systémům. Tvoření a destrukce probíhají i v našem duchovním životě. Vrcholem tvůrčího vhledu a obnovy je transformace self: „zjevení“ či „vzkříšení“ přinášejí nový způsob existence a nové poznání. Jindy jsou naše životy zahaleny do tajemství: žijeme v „mračnu nevědění“ (Wolters, 1978). Na scénu vstupuje „slepá víra“. Není náhodou, že duchovně vyvinutí jedinci často hovoří o střídání období zmatku a povznesení ve svém životě. Mojžíš a Židé putovali pouští v naději, že najdou svou vlast poté, co je téměř vyhubili Egypťané. Ježíš vyhodil kupce z chrámu, což byl symbolický čin zpochybňující starý řád, který podlehl korupci a pokrytectví. William Penn žil zhýralým životem, než se z něj stal zbožný, mravný a mírumilovný muž. Období chaosu je často předvojem duchovního růstu. Teorie chaosu také naznačuje, že stejnou událost můžeme pozorovat a hodnotit mnoha způsoby. Podívejte se na délku atlantského pobřeží. Z letadla nebo satelitu získáme určitý odhad. Kdybychom však byli natolik bláhoví, abychom měření prováděli po zemi, dostaneme mnohem větší vzdálenost, protože do svého měření zahrneme všechny zátoky a zálivy. Mezi měřením z výšky a detailnějším měřením na zemi nebude žádná nebo téměř žádná souvislost. Jak dlouhé je tedy pobřeží Atlantiku? To zcela záleží na měřicím nástroji. Proces je chaotický, protože nelze srovnávat jedno měření s druhým. Dohoda je taková, že měříme vzdálenosti hrubými či jemnými nástroji podle měřené vzdálenosti. Všichni bychom tedy pobřeží měřili z výšky, a ne po zemi. Geolog studující erozi pobřeží by však zvolil citlivější nástroj měření. Podobně můžeme z hlediska teorie chaosu pochopit rozmanitost 51

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 52

náboženství, z nichž některá mají více bohů, jiná Jediného (židovství), další Jednoho děleného do Trojice (křesťanství); některé buddhistické sekty nemají boha žádného; některá starověká náboženství (v Homérově Řecku) mají mnoho bohů; v některých bohové obývají jiný prostor než lidé (nebe a země; vesnice a vzdálené hory), v čase a mimo čas (ztělesněný Ježíš a věčný Otec); v některých je Bohem muž, v jiných žena. Zamyslete se nad tím. Kdybyste projížděli Řeckem, uvidíte za keřem bohyni (Afroditu), boha zapalujícího oheň na hoře (Dia) nebo boha Slunce (Apolóna), který bezpochyby požene svůj vůz napříč oblohou? Kdybyste prchali z Egypta a toulali se pouští, Bůh by k vám přistoupil a pevným hlasem řekl: „Jsem, kdo jsem!“, takže váš kmen by měl silného vůdce. Jako chudý muž nebo žena žijící v Jeruzalémě pod hrozbou římských vojáků byste mohli spatřit Boha jako soucitného Krista, který vás přišel spasit. A jako indiáni hledající útěchu a možnost přežít byste viděli Boha jako Ducha přítomného ve všem kolem vás. A přesto je to tentýž Bůh. Všichni tuto jednotu „cítíme“, i když se v teologických názorech lišíme. Z teorie chaosu se dozvídáme, že takovou rozmanitost teologií lze očekávat a považovat za nevyhnutelnou součást způsobu, kterým hodnotíme své okolí a svůj život v něm. Lidé, kteří zkoumají mnoho různých pohledů, různí „hledači“, antropologové, mytologové a vyznavači archetypů a zastánci Nového věku, tento komplexní přístup uvítají. Ti, jejichž víra se opírá o konkrétní náboženskou orientaci, nepřestanou věřit, že právě jejich přístup je pokročilejší a správnější než přístupy ostatní. Budou tvrdit, že bez jejich konkrétního systému přesvědčení by byl svět chaotický, a budou mít pravdu. Jung se po mnoha letech zkoumání a hodnocení různých náboženských zkušeností, od mithrácké k pohanské, severoafrické, buddhistické a hinduistické, nakonec vrátil ke křesťanství, jež mu vštípil jeho otec, který byl pastorem (Hayman, 1999, s. 401–418). U řady lidí se způsob jejich víry v průběhu života mění, a odráží tak měnící se potřebu jednoty, řádu a složitosti. Současné systémy a teorie složitosti obsahují mnoho různých pohledů s duchovním nábojem či duchovní paralelou v protikladu k mechanistickému, redukcionistickému modelu, který zobrazuje svět jako stu52

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 53

dené nehostinné místo, v němž jsou lidé zmítáni hmotnými silami. Navíc nám vývoj ve vědě umožňuje zkoumat duchovní stránky naší mysli, aniž bychom porušovali kánon vědecké víry. Michael Polanyi (1974) tvrdil, že sama věda je založena na víře: na víře v komunitu výzkumníků; na víře, že pozorované skutečnosti lze smysluplně uspořádat; na víře ve vědecký pokrok. Opět zdůrazňuji, že spiritualita sama o sobě nepředstavuje nutně paranormální či nadpřirozené jevy, ale jsou v ní obsaženy rysy lidské existence a povaha vesmíru tak, jak je v jejich složitosti poznáváme. V souladu se záměrem této knihy tvrdím, že moderní věda nám dává příležitost vybudovat takovou psychologii, v níž je duchovní zkušenost nedílnou součástí biologie a vývoje člověka, a ne pouze druhotným dodatkem, něčím, co je víc než jen soubor společenských mýtů, které civilizace vytvářejí, aby dodaly svým členům pocit bezpečí a přiměly je k poslušnosti, i když k tomuto účelu byla organizace náboženství využita. Spiritualita je součástí všeho, co děláme a kým jsme. Její obraz se zpřesňuje, kdykoli své zkušenosti vnímáme v celku, ve vzorcích a jednotně, ne jako oddělené části.

Relativita časoprostoru a posvátný prostor Einsteinova teorie relativity vyvolala revoluci ve fyzice; newtonovské základní síly působící na jinak nehybné částice ustoupily názorům o modifikaci času a prostoru, které byly dříve považovány za konstantu. Einstein tvrdil, že čas a prostor jsou vzájemně zaměnitelné dimenze, které mohou mít své vlastnosti a tvar. Tento princip multidimenzionálně proměnlivého kontinua časoprostoru se uplatňuje i v psychologii.1 Například prostor místnosti, kde probíhá terapie, se může rozšířit tak, aby obsáhl nevědomé procesy. Čas se může smrštit tak, že se minulost setká s přítomností. Duševní prostor může být nehybný nebo živý a aktivní, přetékat nebo být prázdný. Grotstein (1978) hovořil o „vnitřním prostoru: jeho rozměrech a souřadnicích“ a poznamenal, že duševní prostor není statický, ale dynamický. Může dokonce ztratit své rozměry a stát 53

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 54

se psychotickou černou dírou (Grotstein, 1990), v níž se persona a objekty mysli smrští a rozpadnou na kusy, ale mohou se také roztáhnout a obsáhnout tvořivost a zkušenosti přesahující každodenní čas a prostor. Klade-li teorie relativity důraz především na čas a prostor, a ne na hmotné částice, pak zdůrazňování spirituality v psychologii nám připomíná, že hluboce osobní setkání dvou či více lidských bytostí navozuje zkušenost přítomnosti Boha (nekonečna a celistvého Druhého) v prostoru. Místo, kde k takovému svatému setkání dochází, je posvátné. Jednou jsem strávil týden ve městě Helena v Montaně na ranči Feathered Pipe Ranch, který patřil zastáncům Nového věku. Od místních indiánů jsme se dozvěděli, že část ranče, kde nízkým porostem protékal potůček, je podle místního indiánského kmene posvátná. Věřili, že se tu shromažďují duchové jejich předků. Ať už na duchy bez těla věříme nebo ne, shodneme se, že na světě jsou zvláštní posvátná místa, ve kterých spatřujeme neobyčejnou krásu, pociťujeme úctu a respekt. Na posvátných místech stejně jako při duchovním probuzení zažívají lidé pocit extatické „smrti“, který je vyjádřen v myšlence, že musíme zemřít, abychom mohli žít plněji. Neumírá přitom naše jádro, ale konvenční pojetí sebe sama a reality, mezi jejíž čtyři zdi se spiritualita nevtěsná. Spiritualita a posvátný prostor mají mnoho dimenzí. Při správně vedené psychoterapii zkušenost proměňuje prostor, ve kterém terapie probíhá, na posvátný. Stává se místem, kde došlo k něčemu neobyčejnému: jeden člověk se setkal s druhým, aby mu pomohl a prozkoumal jeho duši. Místo toho, aby se terapeut stal jen bezmocným pozorovatelem utrpení druhého, začne se zajímat, někdy i velmi vášnivě, o cizího člověka, který trpí. A nakonec se terapeut sám otevře natolik, že je schopen si uvědomit, že bolest pacienta by mohla být i jeho bolestí. Opouští roli dobrého Samaritána, aby se stal tím, kdo pro pacienta tiše truchlí. „Zde jsem pro dobro Boží.“ Grotstein podrobně a do hloubky zkoumal tuto transformaci ve své knize Who is the Dreamer Who Dreams the Dream (Grotstein, 2000, s. 221–224); o terapeutické alianci hovoří jako o „pietním závazku“, jímž terapeutův postoj k pacientovi připodobňuje k Marii držící v náručí Ježíše po ukřižování. V posvátném prostoru psychoterapie se může odehrát něco úžasné54

DUCH A DUSE.qxp

5.4.2007

15:37

StrÆnka 55

ho, totiž zkoumání duše a její cesty. Závoj, který zahaluje nevědomou mysl, se zvedá a objevuje se celá škála nadějí, strachu, touhy a zápasu jedné lidské bytosti. Terapeutický prostor je tedy posvátný, protože v něm dochází k posunu v časoprostoru na pozadí velmi specifického vztahu a otevřenosti. Například hranice mezi dětstvím a dospělostí mizí, když si pacient živě vybaví zážitky z dětství. Přítomný okamžik je paradoxně prožíván jako nekonečný stejně jako prostor, který evokuje dramatis personae pacientova života, pomáhá mu absorbovat (kontejnovat) nepřijatelné emoce a nadnáší dva lidi v jakési záchranné síti tak dlouho, dokud není možné dojít k transformaci. Tvrzení, že psychoterapie má duchovní podstatu, navozuje představu, že celá terapie je posvátná. Sobě i svým kolegům říkávám: „Musíme znovu najít svůj posvátný prostor.“ Moje diskuse o několika moderních vědeckých pojetích není tvořena jen jedinou formulací, ale několika schématy konstrukce paradigmatu duchovně založené psychologie a psychoterapie. Žádný z nich sám o sobě nevysvětluje lidskou mysl. Podporují spíš premisu, že psychologové a psychoanalytici se nemusejí nadále nechat omezovat redukcionistickým pojetím nehybných „jednotek“, podle něhož je spiritualita zbytečná. Naopak, spiritualita v sobě obsahuje složitost, bezděčnost, interakce a proměnlivé dimenze světa a zejména lidské duše. Capra (1975), Zukav (1979) a další tvrdí, že východní myšlení, které se liší od dualistického myšlení západní kultur typu „buď/anebo“, je otevřeno stejně složitým a paradoxním pohledům, které jsou typické pro moderní fyziku a biologii. Proto východní náboženství, jako je buddhismus, hinduismus a taoismus, přitahuje některé psychology a psychoterapeuty. Tento úzký vztah mezi moderní psychologií a východním myšlením je tématem další kapitoly. Závěrečná poznámka: 1 Skupinový psycholog Kurt Lewin (1951) zformuloval myšlenku „topologického prostoru“ a „životního prostoru“ skupiny, aby zmapoval „silová pole“, která na jednotlivce a skupiny působí. Nikdy se mu nepodařilo dosáhnout kýžené matematické přesnosti, ale pro moderní psychologii je podstatné, jak jsou subjektivní čas a prostor určovány kontextem.

55

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.