S t r u č n á
h i s t o r i e
s t á t ů
SRBSKO Leposavić
Zvečan
Zubin Potok
ČERNÁ HORA
Kosovska Mitrovica Istok
Srbica
Obilić
Peć Klina
Đakovica (Djakovica)
Suva Reka
Prizren
ALBÁNIE
Gnjilane
Štimlje Uroševac Štrpce
Kosovska Kamenica
Novo Brdo
Lipljan
Mališevo Orahovac
patrik girgle
Priština
Kosovo Glogovac Polje
Dečani
Kosovo
Podujevo
Vučitrn
Vitina
Kačanik
OPOLJE
GORA
MAKEDONIE
N a k l a d at e l s t v í
L i b r i ,
P r a h a
2 0 0 9
Kosovo dnes Ačkoli Kosovo de iure zůstává stále formální součástí Srbské republiky, pro srbský národ je do budoucna díky stávajícím okolnostem zřejmě ztraceno. Veškerá politická jednání mezi bělehradskými vládami, reprezentanty kosovsko-albánské politické garnitury a velmocemi zodpovědnými za správu Kosova nevedla zatím k žádným hmatatelným výsledkům, které by cestou kompromisu uspokojily diametrálně odlišné ambice a představy dvou znesvářených stran. S výjimkou tří severních okresů provincie (Leposavić, Zvečan, Zubin Potok) a severní poloviny Mitrovice, tragicky rozdělené řekou Ibar, má srbský stát na území Kosova velmi malý vliv, který se omezuje jen na uzavřené enklávy etnických Srbů. Vyhlášení samostatnosti země, posvěcené předchozím oficiálním plánem mezinárodního společenství, a vzápětí uznané převážnou většinou zemí EU (22 z 27), třemi stálými členy Rady bezpečnosti OSN (USA, Velká Británie, Francie) a většinou sousedních států (vyjma Srbska) ještě výrazněji posílilo trend odpoutávání Kosova od někdejší „mateřské země“ a přinejmenším ve střednědobé perspektivě jej učinilo nezvratným. V letošním roce si Kosovo a celý svět připomenou deset let od uplynutí relativně krátké a omezené války, která však velmi výrazně ovlivnila podobu moderních mezinárodních vztahů. Pokusme se v následujících řádcích alespoň stručně zhodnotit nejdůležitější události této turbulentní dekády, v jejímž rámci prošlo Kosovo trnitou cestu od válkou zdevastované zaostalé provincie pod mezinárodním protektorátem k ambicióznímu nejmladšímu státu současné Evropy, byť stále ještě zatíženému obrovským množstvím vnitřních a vnějších problémů. Velmi složitý, nákladný a místy chaotický proces budování mezinárodního protektorátu na samém počátku 21. století využila tehdy dominantní a aurou vojenského vítězství ozdobená UÇK k faktickému mocenskému ovládnutí země. Splnily se tak ambice militantního a kriminálního křídla v dosažení politické moci a kontroly nad svými aktivitami. Přes formálně nejvyšší postavení a nemalý mezinárodní kredit à la Vác-
n Ko s ovo dnes
114
lav Havel zůstal prezident Ibrahim Rugova až do své smrti v lednu 2006 izolovanou reprezentativní figurkou v rukách skutečného vedení, tedy elity bývalé UÇK. Ta si monopolizovala mocenské posty a ovládla hospodářské aktivity v provincii, včetně lukrativní infrastruktury, kterou si vyžadovalo udržování obrovského vojensko-administrativního aparátu OSN a NATO. Mezinárodní správě se jen velmi pomalu dařilo prosazovat spravedlnost a standardní fungování politických a občanských institucí. Pokusy rozšířit ozbrojený konflikt na vlastní území Srbska (2000) a do Makedonie (2001) albánským radikálům nevyšly. Většina skutečných viníků násilného konfliktu zůstala stále nepotrestána, jako např. současný premiér a skutečný národní vůdce Hashem Thaqi či jeho předchůdce Agim Çeku. Pokus o mezinárodní soudní proces s dalším vysoce postaveným albánským představitelem R. Haradinajem vyzněl do ztracena. Aktér a viník číslo jedna, bývalý srbský vůdce a enfant terrible evropských dějin konce 20. století, Slobodan Milošević zemřel za ne zcela vyjasněných okolností v březnu 2006 ve věznici v Haagu, aniž by byl odsouzen za své zločiny. Na proces čekají bývalý velitel srbských vojenských operací generál Nebojša Pavković a bývalý president Srbska Milan Milutinović. Doslova přes noc se zcela změnilo postavení kosovských Srbů. Po rozpadu srbských státních institucí a odchodu vojenských, policejních a civilních autorit byli vystaveni násilí, vyháněni ze svých domovů a zabíjeni. Po celém Kosovu docházelo k periodickému ničení srbských ortodoxních památek. Část Srbů odešla dobrovolně. Zbylí, asi 7 % současného kosovského obyvatelstva, zůstali. Kromě zmíněných severních okresů oddělených od zbytku Kosova a infrastrukturně napojených na Srbsko dnes přežívají pouze v malých a izolovaných enklávách a často v tristních životních podmínkách pod hrozbou násilí. V průběhu posledního desetiletí došlo i k několika výbuchům mezietnického násilí, především na „sporném“ území rozdělených Mitrovic, z nichž ten nejzávažnější v březnu roku 2004 stál životy více jak dvou desítek lidí v celém Kosovu a vedl k odchodu umírněných srbských reprezentantů z kosovské administrativy. Na ostatní menšiny (Turky, Romy, Muslimy) byl vyvíjen silný albanizační nátlak. Jediným multietnic-
115
kým územím jsou tak paradoxně severní „srbské“ okresy, kde se daří udržovat relativně mírové soužití Srbů s Albánci. Přes opakované proklamace o multietnickém charakteru Kosova, ústavní garanci lidských, občanských a menšinových práv, sliby určité míry decentralizace, vstřícná gesta albánských vůdců (např. dříve jen těžko představitelné projevy H. Thaqiho v srbštině), možnosti automatického parlamentního zastoupení a nátlaku mezinárodního společenství setrvávají kosovští Srbové na nekompromisních pozicích odmítání kosovské „albánské“ samostatnosti a bojkotu státních struktur. V této politice jsou podporováni vlastními radikálními vůdci a také srbskou politickou reprezentací i převážnou většinou srbské veřejnosti, která samostatnost a odtržení Kosova striktně odmítá. Jednání mezi oběma stranami zahájená v říjnu 2003, která pokračovala ve Vídni roku 2006, uvízla ve slepé uličce a bez naděje na kompromis. V následném referendu v Srbsku se většina voličů vyslovila pro jednoznačné setrvání Kosova pod autoritou Bělehradu, ale mezinárodní společenství (OSN) přišlo ústy finského diplomata a nositele Nobelovy ceny míru za rok 2008 Martiho Ahtisaariho s plánem konečné samostatnosti Kosova. Ta byla po dlouhých jednáních realizována 17. února roku 2008 vyhlášením nezávislosti Kosovské republiky parlamentem a vládou v Prištině. Země byla následně uznána většinou zemí EU, Tureckem, Makedonií, a především Spojenými státy americkými (k dnešnímu dni 55 členských států OSN). Hlavními odpůrci kosovské nezávislosti a vzniku nového, silně proamerického a proevropského státu v jihovýchodní Evropě se vedle samotného Srbska staly, nikoli však překvapivě, Rusko, Čína a Indie. Proti se však postavily na základě rozličných argumentů i některé členské země EU, např. Slovensko, tradičně prosrbské (a silně protialbánské) pravoslavné Řecko či Španělsko čelící domácím problémům se separatismem menšinových národů (v ekonomicky prominentních regionech Katalánsko a Baskicko). V dubnu téhož roku byla v Prištině přijata první ústava nezávislé země založená na právním rámci definovaným Ahtisaariho plánem ze začátku roku 2007. Na jejím základě převzaly většinu dosavadních výkonných pravomocí UNMIK nezávislá kosovská vláda a nově ustavená mise EU „Vláda zákona“ (EULEX), která v se-
n Ko s ovo dnes
116
verních srbských provinciích a v menšinových srbských enklávách pracuje nadále pod pláštíkem OSN (od prosince 2008). Země přijala masivní finanční podporu z evropských fondů ve výši 1,2 mld. eur. Obavy z výbuchu krize a násilí po vyhlášení nezávislosti se prozatím nesplnily. Nedošlo k žádnému masovému exodu srbské populace z Kosova a s výjimkou střetů mezi Srby a autoritami OSN a KFOR v Mitrovici v březnu 2008 a dalších menších incidentů ani k vážným násilným střetům. Bouřlivá diskuse nad vyhlášením nezávislosti Kosova sice napomohla k pádu vlády v Bělehradu v březnu 2008, nevedla však k výraznějšímu posunu vnitřní a vnější srbské politiky směrem k radikálnějším pozicím. Nový kabinet proevropského prezidenta Borise Tadiće učinil dokonce jisté vstřícné kroky, z nichž mediálně nejvděčnějším bylo uvěznění už téměř legendárního válečného zločince Radovana Karadžiće či znovujmenování odvolaných velvyslanců do zemí, jež kosovskou nezávislost uznaly. Tadić však zároveň vyjádřil pevné odhodlání pokračovat v jen stěží realistické politice „cesty do Bruselu“, když přitom současně odmítá kosovskou suverenitu a podporuje paralelní instituce kosovských Srbů, které ignorují a fakticky sabotují činnost legální kosovské administrativy a orgánů ustavených misí EU. Příkladem je rozšíření srbských komunálních voleb v květnu 2008 i na kosovské opštiny, což je z hlediska stávajících mezinárodně právních dokumentů platných pro Kosovo nelegální. Situace rok po vyhlášení samostatnosti zůstává nadále napjatá. Nemění na tom nic ani halasné proklamace úspěchu v budování nezávislého státu, masové oslavy v ulicích kosovských měst a ujišťování srbské menšiny o multietnické budoucnosti Kosova. Země je nadále vnitřně rozdělena na dva znepřátelené a do sebe uzavřené tábory, zatížené dosud velmi živými a aktuálními záštěmi a historickými předsudky. Ultranacionalistická atmosféra v albánské společnosti, zjitřená euforií z nezávislosti, a na druhé straně ghettová mentalita srbské menšiny, její zatrpklost a podpora radikálních postojů ze strany mateřské země nehovoří do budoucna ani ve prospěch případného mentálního posunu prostřednictvím nových generací, jež nyní bohužel vyrůstají odděleny těžce překročitelnými
117
bariérami a bez zkušenosti multietnického a multikulturního soužití, které si prozatím pamatují, byť ve značně pokřivené formě jejich otcové na obou stranách oné symbolické „mitrovické zdi“. Pro albánskou většinu je samostatnost země jistě zaslouženým ovocem 18 let bojů a strádání, dnešní Kosovo má však daleko k ideálům a závažnost vnitřních problémů je enormní. Připomeňme jen přelidnění, obrovskou nezaměstnanost, chudobu, nevalné hygienické a zdravotní podmínky, nefungující zemědělství a závislost na importu potravin, korupci, nepotismus, kriminalitu, špatnou bezpečnostní situaci a etický rozměr nefungujícího soužití dvou hlavních národů, soužití zatíženého hypotékou minulých křivd a tragédií. Otázkou zůstává i budoucí směřování země a jejích elit. Je nezávislost země dostatečným saturováním ambicí prištinských vládců? Kde budou ležet jejich další reálné cíle? Čeká Kosovo členství v Evropské Unii, bok po boku Srbska, Albánie a Makedonie? Bude otevřena otázka velkoalbánského národního sjednocení? Vydá se Kosovo cestou posilování své dosud ambivalentní a „pouze“ tradiční“ islámské identity po tureckém způsobu? Pouhý rok po zahájení experimentu s nezávislostí je prozatím brzy vyvozovat diferencovanější závěry. Není však pochyb o tom, že klíčem k budoucnosti Kosova a k dosažení celkové stability těžce zkoušeného regionu bude co možná nejkoherentnější politika Evropské unie (s konstruktivní a rozhodnou podporou USA), která jediná může (a musí) hrát roli garanta křehké nezávislosti a stability malých států Balkánského poloostrova a usilovat o jejich postupnou integraci do vlastního lůna, aby tak snad definitivně překonaly po staletí zakořeněné vzájemné rozpory a z nich vyplývající marasmus lokálních nacionalistů. Podobně jako po válce roku 1999 zůstává Kosovo významným precedentem s globální závažností. Vyhlášení nezávislosti země vyvolalo obrovské kontroverze a zuřivé debaty plné objektivních analýz i populistických a pseudohistorických demagogií. Projevily se první důsledky na mezinárodní scéně (ruské „reciproční“ násilné odtržení separatistických regionů Abcházie a Jižní Osetie od euroatlantického spojence Gruzie v srpnu 2008). Otázkou zůstávají i případné negativní implikace v re-
n Ko s ovo dnes
118
gionu (konflikt v Makedonii, možnost odtržení srbské, eventuálně chorvatské části Bosny a Hercegoviny na základě kosovsko-albánského modelu, tentýž vývoj na Kypru). Přesto je nezávislost Kosova (a od ní neoddělitelná plná integrace Srbska do evropských struktur) zřejmě nutným a důležitým testem schopností Evropské Unie a NATO obstát v současném nestabilním prostředí antagonistické mezinárodní politiky a dokončit obdobné projekty poválečné obnovy v jiných částech světa. Dalším významným precedentem zůstává postupná transformace dnešní kosovské reprezentace složená z guerillových vůdců, zatížených vinou za válečné a jiné zločiny, směrem ke standardním demokraticky voleným politikům evropského střihu, a to na základě dlouhodobé masivní podpory ze strany mezinárodního společenství. Podobný vývoj ostatně známe např. i z Izraele a Palestiny. I tato zkušenost může být pozitivně využita v současných nejkrizovějších regionech světa (Gaza, Afghánistán, Irák, Kavkaz). Bez stabilizovaného suverénního Kosova tedy nelze doufat ani ve vyřešení přetrvávajících bezpečnostních a politických problémů v jihovýchodní Evropě a v širší perspektivě ani v budoucí úspěch vojenského a mírového angažmá v Iráku, Afghánistánu, případně jinde.
