UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FILOZOFICKÁ FAKULTA ÚSTAV PRO DĚJINY UMĚNÍ
rigorózní práce
David Junek
KLASICISTNÍ VRATA A DVEŘE V POLIČCE Classicist gates and doors in Polička
2009
1
Prohlašuji, ţe jsem rigorózní práci vypracoval samostatně a ţe jsem uvedl všechny pouţité prameny a literaturu.
Děkuji Prof. PhDr. Lubomíru Konečnému, řediteli Ústavu dějin umění AV ČR za podporu při práci, Ing. Petru Mackovi, PhD., pedagogu Ústavu pro dějiny umění FF UK za podnětné konzultace. Dále děkuji řadě kolegů z oboru za jejich vstřícnost a laskavou pomoc, zvláště pak: Mgr. Stanislavu Konečnému ze Státního okresního archivu v Litomyšli, Ing. Josefu Kynclovi z dendrochronologického pracoviště v Brně, Mgr. Ireně Laboutkové z oddělení hutnictví Národního technického muzea v Praze, knihovnicím z Národní knihovny, Národního muzea, Státní technické knihovny, Ústavu dějin umění, Uměleckoprůmyslového muzea, Vysoké školy uměleckoprůmyslové a z mimopraţských pak knihovnici Regionálního muzea v Chrudimi. 2
OBSAH s. 5
Slovo úvodem
s. 6 s. 7
I. Klasicismus v Čechách
s. 8 s. 9
II. Klasicismus v Poličce
s. 11 s. 11 s. 12 s. 13 s. 13 s. 14 s. 14 s. 15 s. 16 s. 17 s. 17
III. Dobová atmosféra
s. 18 s. 18 s. 18 s. 19 s. 20 s. 20 s. 21 s. 22 s. 23
IV. Zadavatelé
s. 29 s. 29 s. 32 s. 32 s. 33 s. 33 s. 33 s. 33 s. 35 s. 36 s. 42 s. 43 s. 44
V. Truhláři
s. 45 s. 45 s. 45
VI. Konstrukce dveří a vrat
Soupis vyobrazení Soupis vyobrazení Správní a majetkové poměry. Poţár města roku 1845. Ţivelní pohromy. Ţeleznice 1843/1896. Ţivnostenský řád z roku 1859. Revoluční rok 1848. Národní obrození, politické události. Spolky. Ti druzí. Soupis vyobrazení Úřednictvo, honorace, měšťané. Měšťané uvnitř hradeb, právovárečné domy. Dekret měšťanský, domovské právo. Poličští řemeslníci. Počty domů a obyvatel. Dveře jako výraz reprezentace. Soupis vyobrazení PŘÍLOHA IV/1: Poličská vrata. Soupis domů s vyřezávanými vraty a zařazení mezi právovárečné či neprávovarečné či předměstské domy. Vývoj cechů, dřevozpracující řemesla a truhláři v Poličce. Vybavení truhlářské dílny. Truhlářské nářadí. Pouţívaný materiál. Řezbářská práce. Ceny dveří a vrat. Datace vrat a dveří dendrochronologickou metodou. Soupis vyobrazení PŘÍLOHA V/1: Truhlářští mistři v Poličce – s komentářem a uvedením pramenů. PŘÍLOHA V/2: Datace vrat a dveří v Poličce dendrochronologickou metodou. Soupis vyobrazení k příloze PŘÍLOHA V/3: Potvrzení o udělení mistrovského listu roku 1823. Svlaková konstrukce. Rámová konstrukce s výplněmi. 3
s. 46 s. 46 s. 47 s. 47 s. 49 s. 51
Prkenná vrata (rámová konstrukce s pobitím). Další konstrukce. Způsob zavěšování. Části dveří – malý slovníček. Soupis vyobrazení PŘÍLOHA VI/1: Dobová truhlářská a stavitelská literatura (chronologicky).
s. 54 s. 54 s. 54 s. 54 s. 55 s. 55 s. 59 s. 62 s. 64
VII. Motivy výzdoby
s. 66 s. 66 s. 67 s. 67 s. 68 s. 70 s. 71
VIII. Barevnost vrat a fasád
s. 74 s. 75 s. 76 s. 76 s. 76 s. 76 s. 76 s. 78
IX. Dveřní kování - kliky a další příslušenství
s. 79 s. 79 s. 79 s. 79 s. 80 s. 81
X. Portály a kamenické dílo
s. 82 s. 85
XI. Památkový zájem
s. 86 s. 87
XII. Katalog dveří a vrat
s. 90 s. 100 s. 102 s. 103
Pouţitá literatura Výběr literatury o vratech a dveřích Pouţité prameny archivní a ikonografické Abstrakt
Ornament, dekorace, symbol, ikonografie. Původnost a přejímání. Zadavatel versus autor. Symbol a výzdoba. Slovníček (velum, roseta ...). Soupis vyobrazení PŘÍLOHA VII/1: Srovnání výzdoby poličských vrat s vraty z jiných lokalit. Soupis vyobrazení přílohy Barevnost vrat a dveří v Poličce. Technologie nátěrů. Pigmenty a barviva. Barevnost fasád v Poličce. Soupis vyobrazení PŘÍLOHA VIII/1: Barevnost poličských vrat – restaurátorské průzkumy. Dveřní kování (závěsy, zástrčky, zámky, kliky a štíty, drţadla). Kovářská práce. Zámečnická práce. Litinové produkty. Blanenská umělecká litina. Další slévárny. Soupis vyobrazení Druhy hornin a zdrojové lokality (opuka, pískovec, granit, ortorula). Kameníci. Kamenné portály (a jejich části: práh, patník, postranice, nadpraţí). Barevnost portálů. Soupis vyobrazení Soupis vyobrazení Katalog vyřezávaných klasicistních vrat a dveří v Poličce.
4
KLASICISTNÍ VRATA A DVEŘE V POLIČCE Příspěvek ke konstrukčnímu a výtvarnému řešení domovních vstupních vrat a dveří v 19. století, prezentovaný na podrobném příkladu středně velkého města a s časovým vymezením období po roce 1800 a před rokem 1900.
SLOVO ÚVODEM Dveře jsou nenápadnými účastníky našeho kaţdodenního ţivota, mnohé jsou pak svědky dob dávno minulých. Jsou nedílnou součástí kaţdé architektury. „Vrata jsou pochopitelně součástí většího celku, za který je nutno povaţovat nejen portál, ale celé domovní průčelí, tvořící následně součást uličních prostorů, a tedy v konečném důsledku celého města.“ 1 Mohou být prosté i bohatě zdobené. Často vzbuzují otázky, co se za nimi asi skrývá? Umoţňují vstoupit do domu. Chránily a chrání před nevítanými hosty i před chladem, ale jiţ od pradávných dob měly i význam obřadní a magický 2, a proto i nejstarší výzdoba odrazovala nečisté síly - připomeňme alespoň tolik oblíbené lví hlavy. Tato práce je věnována skromným, ale přitom významným památkám, které nás obklopují, a které potřebují naši péči. Teprve jejich poznáním, průzkumem, dokumentováním a propagací můţeme účinně podpořit jejich ochranu. V Poličce máme dokumentováno osmdesát pět vyřezávaných klasicistních vrat a dveří, z nichţ se do dnešní doby dochovalo třicet pět. Příklad středně velkého města Poličky a slohového období klasicismu umoţňuje v přiměřené míře aplikovat dále uvedené poznatky i na další regiony a slohová období 3.
1 2
3
Macek 1996, s.1 Vařeka-Frolec, 2007, s. 60. Viz téţ např. Nový zákon: Podobenství o deseti pannách. Matouš 25, 1-13. Nebo v obrazném slova smyslu: Špaňhel 1916, s. 35: „Byli by mě málem z Poličky ukázali dvéře.“ Soustavnou pozornost tomuto tématu věnuji jiţ od roku 1992 (viz kapitola Památková péče) a jako nejúčinnější prostředek pro ochranu ohroţených exemplářů lze povaţovat jejich dokumentaci a cílenou propagaci.
5
I. KLASICISMUS V ČECHÁCH počátky, vrchol a vyznění slohu 4 Italská renesance čerpala, po dlouhém období středověku, z odkazů antického Říma. Barokní umění mělo svůj dynamický proud (zvláště plodný v Itálii a Čechách) a proud klasický, který neopomíjel antické inspirace (Anglie a Francie). Kdyţ bylo v 18. století objeveno Herkulaneum a Pompeje, byly nalézány autentické antické památky, mnohé řeckého původu. Řecký ideál se záhy stal normou krásna vůbec. Pojem „klasicismus“ a jeho členění se odlišuje v západní a střední Evropě – budeme se drţet zdejšího prostředí. Počátky klasicismu lze na našem území hledat v době nástupu Josefa II. a vrcholem tehdejšího stavitelství byla pevnostní města (Terezín, Josefov)5 a lázeňské komplexy (Teplice, Františkovy Lázně, Mariánské Lázně). Zřízením krajských stavebních ředitelství se začala prosazovat nová estetika - charakter staveb měl být jednoduše ušlechtilý a klidný.6 Z monumentálních staveb je třeba připomenout Nosticovo divadlo, zámek Kačinu, lednicko-valtický areál a bývalou praţskou celnici U Hybernů. Z mimořádných praţských činţovních domů připomeňme Platýz na Národní třídě.7 K nejvýznamnějším osobnostem klasicistní architektury u nás patří Johann Philippe Joendl, kníţecí dietrichsteinský stavební ředitel, který v letech 1826-1828 vydal praktickou stavitelskou příručku – jediný teoretický spis vzniklý v té době v Čechách.8 Klasicistní pojetí se v Praze i ve Vídni na stavebním ředitelství udrţovalo aţ do roku 1848, poté jiţ převládají novogotické a novorenesanční stavby.9 Klasicistní období ovlivněné Napoleonovým císařským obdobím, bývá nazýváno empir. V uměleckém řemesle, zvláště nábytku a sklářství, se od poloviny 2. desetiletí prosazuje nový styl nazývaný biedermaier – typický tvořivou silou odmítající strnulé předlohy. Symetrii a přísnost klasicismu nahradila harmonie.10 Zatímco na novostavbách v Praze, a pro vzdělanou šlechtu i na venkově, se stává klasicismus v polovině 19. století překonaným slohem, v řadě běţných praţských staveb, a zvláště pak ve venkovských krajských i okresních městech, zaţívá teprve svůj vrchol a dlouho ţije jako moderní sloh. 11 Vývoj podoby barokních, klasicistních a novorenesančních vrat a dveří lze sledovat jednak na dochovaných památkách, ale i na vyobrazeních ve vzorových knihách (viz. obrazová příloha). V barokním období byly v oblibě líce křídel skládané z prken v rozmanitém směru a členění, ale pochopitelně se objevovaly i vyřezávané výplně (nejčastěji s rozvilinami či maskarony) – zde je potom úzká souvislost s výzdobou interiérových dveří nebo s výzdobou boků kostelních lavic. Výzdobě klasicistních vrat a dveří je v této práci věnována samostatná kapitola. Novorenesance (a novobaroko) potom přebírá jak líce s řezbami, tak skládané (v menším rozsahu) a nově zavádí křídla, kde osvětlovací a větrací okno je kryto kovanou či litinovou mříţí. Ve všech uvedených slohových obdobích se objevují i hladké, nezdobené výplně. Dveře a vrata pochopitelně reagovala (spolu s fasádami) na proměny vkusu, regiony však podněty z centra zpracovávaly s obvyklým opoţděním a často s jistou mírou rustikalizace.
4
5 6 7
8 9 10 11
Dějiny českého výtvarného umění III/1,2, 2001 a jednotlivé kapitoly tamtéţ od: Broţová, Horyna, Petrasová, Vybíral, Zatloukal. Dále: Muchka 1990. Prahl 2000. Prahl 2001. Biedermeier 2004. Vondráček 2008. Petrasová 1999, s. 44-53. DČVU III/1, s. 41 DČVU III/1, s. 54. Poznámka: stavitel Platýzu – významný podnikatel František Daubek – byl pouze jmenovcem významného podnikatele, poličského rodáka, Josefa Františka Daubka; za podrobné údaje k Platýzu a Fr. Daubkovi děkuji Josefu Hájkovi z NPÚ územně odborného pracoviště v Praze. Joendl 1826 (německy), 1840 (česky). Viz téţ DČVU III/1 s. 41 DČVU III/1, s. 57 DČVU III/1, s. 380 Kibic 1971, 1988; Kuthan 1999; Líbal 2000; Poche-Líbal 1980
6
Soupis vyobrazení k I. kapitole: 1. Jean Francois de Neufforge: Recueil Elémentaire D´Architecture, Paris, 18 st. Blatt 4: Portál dórského řádu /s dveřmi/. www.ornamentalprints.eu Ukázka monumentálního řešení v předlohové knize, která však nebyla dostupná běţnému zadavateli ani řemeslníkovi z venkovských měst. 2. Jako předchozí: Portál ionského řádu /s dveřmi/. 3. Jako předchozí: Portál korintského řádu /s dveřmi/. 4. Jako předchozí: Návrhy domovních dveří, Blatt 1 5. Marius Wölfer: Magazin den modernsten und geschmackvollsten architektonischen Verzierungen, Leipzig 1829. Blatt 82: Dórské dveře. www.ornamentalprints.eu Další ukázka monumentálního řešení v předlohové knize. 6. Jako předchozí: Ionské dveře. 7. Jako předchozí: Korintské dveře. 8. Jako předchozí (list 80): Návrh moderního průčelí domu /včetně dveří/. 9. Jako předchozí (list 79): Návrh moderního průčelí domu /včetně dveří/. 10. Jako předchozí (list 73): Návrh průčelí veřejné budovy /včetně dveří/. 11. Johann Philipp Jöndl: Poučení o stavitelství... Praha 1840 Tab.V. Fig.160: návrhy kompozičního řešení dveří a vrat. Tato příručka byla populární a dostupná i stavebním mistrům a řemeslníkům z venkovských měst. 12. Jako předchozí, Tab.V. Fig. 165. 13. Jako předchozí, Tab. XII.Fig.322.
7
II. KLASICISMUS V POLIČCE Ještě Šemberova kresba poličského náměstí z roku 1825 nám představuje barokní fasády a štíty. Za nástup klasicismu do Poličky můţeme pokládat novostavbu chlapeckých škol (nynější muzeum, dnes s mladší novorenesanční fasádou) z roku 1841. Za starší a ojedinělé „vlaštovky“ můţeme povaţovat lázně v Liboháji čp. 142 na Dolním předměstí z roku 183012 a dům čp. 57 na Palackého náměstí, vystavěný ještě před poţárem. V roce 1845 celé město vyhořelo a došlo k rázné klasicistní přestavbě, kdy byly strţeny všechny barokní štíty a hřebeny střech se staly rovnoběţné s průčelím. Nastoupily mimořádně střídmé, ploché a téměř nečleněné fasády. Zajímavou výjimkou, s náročněji členěnou fasádou, je dům čp. 41 a 52 v Riegrově ulici. Klasicistní úprava radnice po poţáru 1845 nedává ani tušit původní barokní velkolepost (k památkové obnově mansardové střechy budovy a báně věţe došlo v 1. polovině 20. století). Měšťané ve svém hospodářském a politickém sporu s úředníky magistrátu v roce 1846 pouţili i estetický argument: „Magistrát při přestavbě radnice nedbal starobylosti města, kdyţ ji dal pokrýt zcela jednoduchou střechou, která je na místě dřívější velkolepé radniční věţe, jeţ byla ozdobou města. Tato plochá střecha je výsměchem svému okolí.“ Magistrát se bránil: „Věţ byla pokryta plochou střechou podle nejnovějšího stavebního slohu, jak tomu je při budově praţského nádraţí. Avšak vkus několika jedinců není rozhodující, zvláště kdyţ to nejsou odborníci. Těmto by se věţ jistě líbila, protoţe odpovídá moderním názorům a pro zdejší poměry se hodí tím spíše, ţe v zimě jsou zde prudké vánice, jimţ plochá střecha neskýtá ţádnou překáţku“.13 Signálem k ukončení klasicistní éry byla výstavba dívčích škol čp. 95 v novorenesančním slohu roku 1876, avšak sloh doţíval aţ do 80. let. Co se však týče novostavby vyhořelého děkanského chrámu sv. Jakuba, byly plány z roku 1852 provedeny v novogotickém stylu, který se zdál pro kostel důstojný.14 Kronikář Antonín Hájek k roku 1838 uvádí: „Za hlavní ulice čítají se limberská, litomyšlská, novohradská a kamenecká. Budiţ podotknuto, ţe všechny ulice a uličky řádně vydláţděny jsou. Dojem činí podměstí /tj. Dolní předměstí/ mnohem příznivější neţli předměstí horní; dosti úpravné ulice i úhledná pořadí teprve ku Kamenci ztrácí na příjemnosti své.“15 Zde si autor cení řadová zástavby, kdeţto u Kamence a na celém Horním předměstí /dále uváděno ve zkratce Hpř./ jsou roztroušené volně stojící zemědělské usedlosti. K roku 1847 je konstatováno: „Mezi domy zbrusu novými, ve střízlivém slohu let čtyřicátých zbudovanými, jevily se neobnovené.“ 16 Zajímavé dojmy o Poličce líčí Vilém Špaňhel, který roku 1859 přišel jako podučitel z Vamberka do Poličky: „Cesta z Litomyšle zdála se mi býti nekonečně dlouhou. Konečně po jízdě čtyři hodiny trvající náhle uzřel jsem dvě věţe a mezi nimi město. Byla to věţ radnická a kostel sv. Michala. … Nedělní odpoledne věnováno prohlídce Poličky. Výstavnost a čistota města učinily na mě dojem příznivý. A není divu. Po velkém poţáru, jimţ celé město uvnitř hradeb r. 1845 aţ na čtyři čísla lehlo popelem, domy na náměstí a v ulicích vesměs měly ráz novoty. Jenom děkanský kostel ještě nebyl dostaven“.17 Podrobnější pozornost jednotlivým domům (například o členění bytů, o podobě krámů ao místnostech pro podnájem) byla v literatuře věnována jen výjimečně. 18 12 13 14 15 16 17 18
Blaţek 2, 1911, s. 906, vč. Foto. Horáček 1884, f.84-85. Štefka XIV – Spolek, nestr. Hájek 1890, s.6. Junek 1995, s.120 Borský-Junek 2005 Hájek 1890, s.4-5 Nováková, 1948 s.82 Špaňhel 1916, s. 1-2 Stránský 1936 /Michlův dům čp. 185/, s.1-6. Špaňhel 1916, s. 36,37,52.
8
Soupis vyobrazení ke II. kapitole: 14. Josef Šembera: Poličské náměstí, 1825 (stav před poţárem roku 1845). Doklad barokní podoby města hluboko do klasicistního období. Muzeum Polička G 42. 15. Poličské náměstí na konci 19. století (stav po klasicistní přestavbě). Klasicistní úprava radnice po poţáru 1845 nedává ani tušit původní barokní velkolepost (k památkové obnově mansardové střechy budovy a báně věţe došlo v 1. polovině 20. století). Muzeum Polička III 625. 16. Ukázka typické barokní fasády z 18. století, s jediným vstupem do domu (čp. 18). Kresby Stanislava Zindulková, podle podkladů D.Junka. 17. Ukázka typických barokních vrat (čp. 110). 18. Ukázka typické klasicistní fasády po roce 1845, se samostatným vstupem do krámu (čp. 41). Vnější krámcové dveře při rozevření umoţňují vyloţení zboţí. 19. Ukázka typických klasicistních vrat (čp. 41). 20. Ukázka typické novorenesanční fasády z přelomu 19. a 20. století, s výkladcem po celé šíři přízemí (čp. 56). 21. Ukázka typických novorenesančních vrat (čp. 158). 22. Průčelí domu čp. 26. Zajímavý je vstup do krámu, kde měla být kovaná či litinová mříţ – není známo, ţe by byla pouţita. Všechny dále uvedené plány na přestavbu domů po poţáru r. 1845 jsou ze SOkA Litomyšl, AM Polička, kt. 20-23. 23. Průčelí domu čp. 203, truhláře Davida Krejčího (skutečně provedená, bohatě zdobená vrata jsou reprodukována v kapitole Truhláři). 24. Průčelí domu čp. 181, jeden z většiny plánů, kde je plocha vrat pouze vyčerněna a ponechána na vůli truhláře (bohatě zdobená vrata jsou reprodukována v kapitole Konstrukce). 25. Průčelí domu čp. 33, jeden z řady příkladů kdy realizovaná fasáda doznala určitých změn – v tomto případě pravoúhlého, modernějšího, portálu (ten pochopitelně udával tvar vrat). Srovnejte s dále uvedenou fotografií průčelí. 26. Průčelí domku čp. 232 s návrhem dveří. Nedochovány. 27. Průčelí domku čp. 7 Dpř. s vraty navrţenými dle Jöndlova Poučení. Nedochovány. 28. Průčelí domu čp. 168 na stavebním plánu z r. 1878. Pozdní a ojedinělý příklad dodrţení návrhu členění vrat. 29. Vrata domu čp. 168. Muzeum Polička H fa 1937. 30. František Winkler: Panoramatický pohled na Poličku z kostelní věţe, litografie 1866. Muzeum Polička III 46. Ikonograficky cenný materiál pro poznání podoby města. 31. Detail předchozího: ulice Riegrova čp. 23-44 (přízemní domek vpravo je uţ Dolní předměstí - čp. 5). Vyznačeny jsou výše a níţe dokumentované domy čp. 32-34 a 41. 32. Detail předchozího: ulice Václavská čp. 96-104 s patrovou školou a přízemními domky. 33. Katastrální mapa Poličky z roku 1839 /Císařský otisk stabilního katastru/. Růţově vyznačeny nespalné objekty, ţlutě dřevěné, červeně obecní majetek. Kopie - Muzeum Polička H m 12/1. 34. Mapa města Poličky z roku 1847 – cenný doklad situace zástavby po poţáru r. 1845. Muzeum Polička H m 333. 35. Lázně v Liboháji (čp. 142 Dolní předměstí) z roku 1830 (nedochovány). Muzeum Polička 9
- knihovna Blaţek sv. 2, s. 880 (906). 36. Josef Šembera: Chlapecké školy čp. 112, kresba z roku 1841 zachycuje původní klasicistní fasádu (později novorenesančně upravenou). Ve středu tři vrata za nimiţ byly uskladněny hasičské stříkačky. V pozadí vychází z hlavních dveří proud školáků. Muzeum Polička 15/2003/2. 37. Fasáda domu čp. 41. Jedna z nejzdobnějších klasicistních fasád v Poličce. Původně prokazatelně dvoubarevná (viz kapitola barevnost). Z památkového hlediska nejcennější klasicistní objekt v Poličce. Dochováno členění interiérů, fasáda, vrata i mimořádné mnoţství dalších prvků. 38. Vrata domu čp. 41. Muzeum Polička H fa 1809. 39. Dobová fotografie klasicistních fasád domů čp. 32 a 33 (v popředí). Muzeum Polička H fa 787. 40. Bohatě zdobená vrata čp. 32. Ve středu se nachází litinové lví hlavy s kruhem v tlamě. Muzeum Polička H fa 1798. 41. Vrata domu čp. 33 – výzdobu tvoří kanelovaný kruh s vloţeným hladkým čtvercem a v druhé výplni rotující mnoholistá růţice. Muzeum Polička H fa 1800. 42. Dobová fotografie klasicistní fasády nároţního domu čp. 49 (Ferdinanda a později Josefa Thanabauera). Na nároţí domu byl krám, dále v průčelí vjezd do domu. U domu zcela vlevo je patrná kamenná lavička. Muzeum Polička H fa788. 43. Vrata domu čp. 49 s oblíbeným motivem čtverce postaveného na vrchol, s vloţenou mnoholistou růţicí. Muzeum Polička H fa 1824. 44. Fasáda klasicistního domu čp. 57 (stavebník Vincenc Tichý, před rokem 1830). Muzeum Polička H p 113. 45. Vrata domu čp. 57. V pravém křídle vloţena menší branka pro pěší – v Poličce málo obvyklé řešení. Na pravém pilíři je patrné táhlo zvonku. Muzeum Polička H fa 1831. 46. Dobová fotografie klasicistních fasád domků v okruţní ulici uvnitř hradeb (Pálená čp. 122-129). Dobře patrná je dlaţba z 19. století. Muzeum Polička H fa 798. 47. Typická nezdobená fasáda přízemního domku uvnitř hradeb (čp. 77). Vrata patří do početné skupiny s lícem pobitým prkny v různém směru skladu. Muzeum Polička H fa 834.
10
III. DOBOVÁ ATMOSFÉRA POLIČKY 40.- 80. LET 19. STOLETÍ Pokud chceme sledovat atmosféru doby vzniku poličských vyřezávaných vrat – tedy půlstoletí mezi počátkem čtyřicátých a koncem osmdesátých let 19. století – je třeba vzít v potaz dramatické změny, které se v tomto období odehrály. Nešlo o padesát poklidných let na venkovském maloměstě, ale o dobu, kdy se převratně a často nenadále měnily základní hodnoty společenské i výrobní a „staré zlaté časy“ a „jistoty“ byly dávno pryč. „... Ano od r. 1700 aţ do r. 1785 měla Polička svůj zlatý věk, potud spravovala a řídila se sama sebou. Všichni tehdejší radní byli poličští usedlí měšťané. Bez utiskování panovala jednota mezi představenými a ostatními měšťany, a svatá prostota kořenila ji.“19 Základním milníkem doby byla nejenom známá přestavba města po zhoubném poţáru roku 1845 (nepochybně nejvýznamnější událost 19. století), ale také rok 1848, který definitivně ukončil feudální výsady a hospodaření (a v jeho důsledku byl zaveden i nový správní systém dle nově zřízených okresů, místo dle panství), takţe feudální nadřazenost měšťanů královského města vzala za své, ale čerstvý podnikatelský vítr se ne a ne objevit (pozdní zavedení ţeleznice, málo progresivních a prozíravých podnikatelů). Poličský kronikář Antonín Hájek v roce 1838 uvedl: „Dále musí se poličským přiznati, ţe jsou rozumu otevřeného, schopni ke všelijakému řemeslnému umění. Co se jim ale vytýkati musí jest, ţe se kaţdého neobyčejného podnikání hrozí a dlouho věc obcházejí, neţ se do ní pustí, někdy i zbytečnými námitkami se děsíce.“ 20 Byla však řada dalších drobnějších milníků, které provázely celé půlstoletí (a které v následujícím textu podrobněji uvádím), takţe neustále se „něco“ dělo. Opomenout nesmíme všeprostupující vlastenecké snahy v ryze české Poličce, na pomezí německy osídleného hřebečského výběţku. Pokud to shrneme - Polička byla maloměsto, nad čímţ není třeba ohrnovat nos, ale je spíše třeba pochopit různorodost podnětů, sloţitost městského vývoje a bohatost aktivit. K tomu nám můţe poslouţit velmi obsáhlá literatura. 21 Správní a majetkové změny. Poličské měšťanstvo v první polovině 19. století proţívalo změny, se kterými se nedokázalo vyrovnat. Zlatý věk 22 královského věnného města v době panování Marie Terezie byl narušen správními i hospodářskými reformami Josefa II. Tak zvaný regulovaný magistrát byl sestaven z úředníků, kteří měli právnické vzdělání a byli jmenováni zemskou vládou a ze zástupců měšťanů, kteří však měli omezené pravomoci. Narůstající nespokojenost starousedlého měšťanstva vyvrcholila v obsáhlé stíţnosti praţskému guberniu v roce 1846. Po vyšetření byla krajským úřadem udělena měšťanům důrazná důtka „za opováţlivé a svévolné obtěţování nejvyšších úřadů“ a zároveň předepsána náhrada výdajů na vyslání komise. S ohledem na změny, které přinesl revoluční rok 1848 došlo o dva roky později ke zrušení regulovaného magistrátu a k vydání nového obecního zákona, na jehoţ základě se volil obecní výbor. Purkmistrem se stal Josef Smola, významná osobnost poličských dějin. Rok 1849 znamenal konec feudálního panství, roboty a došlo ke zrušení dosavadního správního členění země dle panství. V roce 1855 byl zřízen politický okres Polička (po vyčlenění z okresu litomyšlského zřízeného r. 1850). Polička přešla z pozice feudálního pána do role velkostatkáře s 19 20
21 22
Hájek 1890, s.45 /srovnej s níţe uvedenou poznámkou o zlatých časech/ Hájek 1890 s.11; Růţička-Krušina 1968, s.120-121; k tomu srovnej Blaţek 1891 /o podnikavosti/ a Katalog 1885 bibliografie Poličky a Poličska: Junková 2001; Junková-Junek 2004; Junek-Junková 2007 zlaté staré časy: Hájek 1890 /1838/ s.45 Zajímavé je, ţe na Hájkem odsuzovanou novou dobu /30. léta 19. stol./ vzpomínala po půlstoletí další generace jiţ jako na staré dobré časy: Blaţek 1891 /týţ uvádí ţe nyní je, ku škodě věci, stále více volného času/. Komentář: Růţička-Krušina 1968, s.79; Růţička 1964
11
velkou výměrou lesů a zemědělské půdy. Právě velké výnosy z lesů vedly starousedlé měšťany (majitele domů uvnitř hradeb) k myšlence nedělit se s předměstskými. Po vleklých soudních sporech došlo roku 1872 k potvrzení oddělení majetkové správy města v úřadu „Osady města Poličky uvnitř hradeb“ od úřadu obce, jeţ spravovala veškeré záleţitosti celé Poličky. Prvním „osadním starostou“ byl v roce 1865 zvolen dřívější „obecní starosta“ Josef Smola. Posléze přibyl ještě starosta Horního předměstí, ale jeho význam byl omezený. Město v první polovině 19. století zůstávalo z podstatné míry zemědělským (leč s chudou nevýnosnou půdou), i kdyţ pochopitelně měšťané byli zároveň řemeslníky či obchodníky. Obecní pastýř vyváděl dvakrát denně dobytek hospodářů z vnitřního města na městské pastviny. Uvolnění tkalcovství jako svobodného řemesla od konce 18. století vedlo k tomu, ţe přestalo být dost důstojné a výnosné pro měšťany, zato prudce vzrostl počet tkalců na předměstích. Obdobně tomu bylo se ševci – a to opět s ohledem na potřeby armády. Ostatní řemesla měla strukturu obvyklou i v jiných městech. Mezi kupci se prosadili spíše přistěhovalci. K nim patřil i Josef Daubek, který svým podnikatelským nadáním vysoko vynikal (a byl povýšen i do rytířského stavu), ale který své aktivity záhy přesunul mimo Poličku (do Brněnce přímo na ţelezniční trať). 23 Poţár města roku 1845. Z autentického popisu J.N. Eiselta 24 lze uvést základní informace: „Za několik týdnů trvajícího horka byly mnohé vysoké šindelové střechy vyprahlé. Poţár vypukl 10. července o půl jedenácté v noci v Kamenecké ulici /dnešní Riegrově/ čp. 36. Během několika málo minut vzplanuly dva protější domy čp. 50 a 51 /tyto domy zbořeny v letech 1890-1891, dnes je na jejich místě park před kostelem, čp. přeneseno na novostavby v sousední ulici/. V několika málo okamţicích vzplála šindelová střecha kostela. Hořící šindele létaly všemi směry a zapalovaly další domy. Vítr, který se zdvihl poţárem, neměl ţádný určitý směr a rozšiřoval plameny dále. Tři velké a dvě menší pojízdné stříkačky a stejně tak dvanáct stříkaček ručních a jiné hasicí pomůcky měly málo lidí k obsluze, neboť vzrůstající nebezpečí nutilo kaţdého, aby se staral o vlastní ţivot a majetek. Ţivel nebylo moţno zastavit, ač u několika domů byly strţeny střechy. Celé náměstí se podobalo strašlivě rozbouřenému ohnivému moři. Praskání střech, padání hořících trámů, spojené s nářkem a bědováním nelze slovy vylíčit. Město bylo ţivlu vydáno na milost a nemilost a bylo třeba se pokusit alespoň zabránit, aby se oheň nerozšířil na předměstí – na pomoc přispěchali z okolních obcí, ale i z Litomyšle a Svitav. Mezi třetí a čtvrtou hodino ranní se k západu zřítila střecha radniční věţe (do jejíţ lucerny pronikl oheň a zapálil zde četná kavčí hnízda) a prorazila ohnivzdornou krytinu budovy. Poţár se okamţitě rozšířil a zničil krásný zasedací sál a další prostory. Rozţhavené tašky ze střechy radnice byly ţárem vrhány do vzduchu jako ze sopky chrlící oheň. Při tomto strašlivém poţáru bylo v několika hodinách zničeno 287 budov. Z 237 kamenných domů vnitřního města zůstaly jen čtyři: děkanství /čp. 1/ s plechovou střechou, dům ranhojiče Smoly /čp. 48/ s taškovou střechou, hostinec U Růţe /čp. 52/ s břidlicovou střechou a šatlava /čp. 28/ se šindelovou střechou – stranou u hradeb. Na Dolním předměstí shořelo 47 domů a na Horním předměstí 7 domů a 10 stodol. Ztraceny byly tři lidské ţivoty. Ještě 13. a 14. července šlehaly plameny z vnitřku radnice a hlavní školy a padající a shazované krovy naplňovaly město příšerným hlukem. Krásné město se podobalo zbořeništi, z něhoţ pouze jednotlivé vyšší komíny a zbytky věţí čněly v soumraku strašidelně k obloze. A co ušetřily plameny, zničily krátce na to vytrvalé deště, při nichţ se vyprahlé a ţárem spuchřelé zdi úplně sesuly. Nešťastníci museli hledat dočasné přístřeší v prázdných stodolách a nejuboţejší přespávali i na lukách. Ihned 23
24
Růţička-Krušina 1968, s.115-126,184; Růţička 1973, s.2-10, 35-63; Růţička 1964 /společenské a národnostní poměry/; Adámek 1888, s.116 /Zákon o zrušení poddanstva/; Rozsudek 1871 /spor s předměstím/; RůţičkaŠindlar 1972 /hospodářské poměry/; Jitřenka 1894 s.56 /obecní pastýř-podrobně/; Hájek 1890, s.15 /hospodaření/; Novák Jitřenka 1917, s.65,98 o poţáru: Eiselt 1845, 1995, 2000 /vydání 2000 uvádí v příloze soupis všech domů a jejich majitele včetně škod a případného pojištění/; Blaţek 1913
12
dorazili i představitelé chrudimského krajského úřadu a učinili nejnutnější opatření.“ Jiţ 14. července zaslal J.N.Eiselt článek s prosbou o pomoc redakci Bohemia, která ji 18. července otiskla (následovala řada dalších článků v Praze, ale i ve Vídni). Finanční i hmotná pomoc začala velmi rychle docházet z nejbliţšího okolí i vzdálených míst a to i od císařské rodiny (podrobný soupis dárců uvádí J.N.Eiselt v tisku, který byl vydán ve prospěch pohořelých). „Ale v mých prsou ţije krásná, sladká naděje, ţe téměř v sutiny obrácené město Polička, byť teprve po letech, ale přece však jako omládlý Fénix povstane z popela.“ Tímto přáním končí svůj spisek J.N. Eiselt. O nápravě škod vypovídá jednak plánová dokumentace ve Státním okresním archivu Litomyšl 25, dále pak faktická přestavba domů. Podrobně jsme informováni i o obnově a posléze novostavbě kostela sv. Jakuba (vysvěceného r. 1865) 26 a o opravě radnice 27. Obě věţe změnily zásadně dosavadní siluetu města (zastřešení: radniční 1846, kostelní 1862). Bohuţel ţádný z dosud známých zdrojů či písmáků nepopisuje obnovu měšťanských domů. Obecně lze situaci přirovnat k obnově vyhořelé Proseče, jak ji popisuje Teréza Nováková v románu Děti čistého ţivého. Pochopitelně Polička byla výstavnější a větší, ale snaha sehnat tesaře a co nejdříve stavbu zastřešit, byla jistě podobná. Ţivelní pohromy. Roku 1837 vznikla průtrţí mračen veliká povodeň – voda vystoupila aţ na náměstí a o dva roky později bylo prudkým lijavcem zatopeno Horní předměstí a z rybníku se na dvou místech voda přelévala přes valy. Roku 1847 pršelo, bylo velmi mokro a od toho neúroda a drahota, méně zámoţní jedli sotva jednou za den, většinou otruby, pečená řepa byla pochoutkou. V této tísni pomáhali dobří měšťané, zejména Ferdinand Thanabauer, který poskytoval chléb a hrách, jiní měšťané vařili polévky. Naopak sucho a draho bylo v roce 1852. Roku 1863 byla teplá zima, ale nenadálé mrazy zničily brambory i ţito, od jara nepršelo a v srpnu bylo vše vyprahlé a nebylo čím krmit dobytek. Následkem toho ceny masa prudce klesaly, takţe se maso jedlo i třikrát denně. Roku 1867 zničilo velké mokro a nenadálé krupobití úrodu, kroupy navíc rozbily většinu oken ve městě (kroupy vytloukly okna opět roku 1880). Roku 1868 napadlo veliké mnoţství sněhu a jeho tání způsobilo povodeň, zanedlouho přišla ještě druhá povodeň a k završení všeho vichřice poškodila střechy a způsobila polomy v lesích. Další vichřice ničící městské lesy přišla v roce 1870. 28 Ţeleznice 1843/1896. Vedení trati státní ţeleznice zásadním způsobem ovlivnilo vývoj Poličky v polovině 19. století, ale svým způsobem ji poznamenalo dodnes (negativně ve smyslu zastavení rozvoje města, pozitivně ve smyslu uchování historického jádra). „V roce 1841 byly císařským patentem formulovány strategické zásady a směry budoucí státní ţelezniční sítě. Jedna z klíčových cest měla spojit Brno s Českou Třebovou. Ţeleznice vedla úzkým údolím řeky Svitavy. Původní projekt z r. 1843 předpokládal stavbu trati přes Radiměř a Poličku, ale vzhledem k protestům zemědělců, kteří se v souvislosti s průjezdy vlaků obávali menší úrody brambor a ovoce, byla trať odkloněna přes Svitavy. Stavební práce v okolí Svitav začaly v r. 1845, první úsek byl otevřen r. 1849, celá ţeleznice dokončena r. 1851.“29 O napojení Poličky na ţelezniční trať se váţně usilovalo v polovině 70. let – tehdy uţ bylo zřejmé, ţe ţeleznice je přínosem a velkostatky Svojanov a Bystré usilovaly o vedení z Poličky na Březovou, nikoliv na Svitavy – spor získal politický rozměr a přenesl se aţ do zemského sněmu. Ţeleznice Polička-Svitavy byla nakonec postavena aţ roku 1896 a o rok později dostavěna na druhou stranu ke Skutči (další 25 26 27 28
29
SOkA Svitavy, AM Poličky II, kt. 22-23 Borský 2004; Borský-Junek-Muchová 2005; Junek-Borský 2005 Junek 2004, s.37-40 Štefka VI. s. 253 /r.1837 a další roky/, s. 254 /1847-pomoc měšťanů/; Blaţek 1911, díl 2, s.941 /r.1847/, s.1001 /o masu - přetištěno v Jitřence 1920 s.163/, na dalších stranách další pohromy; Findejs 1846 s.22-65 /pohromy 1845-1878/; Horáček 1884, f.80,92,159,171,205,209 /pohromy 1847-1884/ Fikejz-Velešík 2006, s.104, s.149; Růţička-Šustrová 1986
13
trasy nebyly nikdy realizovány). Vliv ţeleznice na rozvoj průmyslových podniků a růst města dobře dokazuje právě srovnání Svitav jako rušného průmyslového a hospodářského centra 30 a Poličky jako poklidného centra odlehlého podhorského kraje. Málo byla platná tradice královského města (Poličky) oproti poddanskému městu (Svitavám), nepodstatným se ukázalo, ţe Polička byla okresním městem, zatímco Svitavy podléhaly okresnímu městu Moravská Třebová. Ţeleznice podpořila zemědělce v okolí Svitav (při jejich odbytu produktů) a pohřbila (mimo jiné) slavnou sklárnu v Milovech na Poličsku (neboť byla mimo dosah trati). Ţivnostenský řád z roku 1859 (vstoupil v platnost 1860) odboural přeţilé cechovní zřízení a otevřel cesty k volnému podnikání. Obchodní zákoník z roku 1863 legalizoval volnou konkurenci. Byl to jeden z kroků, který měl vyvést říši z hospodářských problémů. Tato změna se po organizační stránce dotkla i poličských řemeslníků. Nový zákon o ţivnostenských společenstvech byl vydán roku 1883. C.k. hejtmanství ustanovilo pro veškeré ţivnostníky v Poličce a okolí po dohodě s průmyslovou komorou čtyři ţivnostenská společenstva se sídlem v Poličce: v tom „II. Společenstvo ţivností stavitelských, pak dřevo, papír a kovy zpracující“ zahrnující i 4 truhláře, 2 soustruţníky, 4 zámečníky, 3 klempíře, 6 kovářů, 2 kameníky, 1 sklenáře, 2 stavitele, 1 zednického mistra ad. V čas potřeby zasedaly smírčí soudy. Dozor nad dodrţováním předpisů byl svěřen ţivnostenským inspektorům. Pozůstatkem společenské a církevní funkce cechů byly spolky pohřební (1889 církevní a pohřební spolek spojených řemesel). Dle dobových zpráv přivedla svoboda ţivností v řady obchodníků mnoho neodborníků. Následkem toho utrpěla velmi váţnost stavu obchodnického, neboť výdělek za kaţdou cenu byl cílem mnohých. Nápravu měl přinést zmíněný zákon z roku 1883. Obchody vedené mladšími odborně vzdělanými obchodníky přivábily kupující a malý zisk při velkém obratu byl dostatečný. Výroční trh nám plasticky popisuje Teréza Nováková v románu Na Librově gruntě. 31 Roku 1871 byl zaveden v monarchii jednotný metrický systém (od r. 1876 platila výhradně metrická soustava). Řemeslníci (vč. truhlářů) se tedy museli přizpůsobit novým mírám. Roku 1884 byl vydán zákon o úrazovém pojišťování a o čtyři roky později zavedeno nemocenské pojišťování. Roku 1886 byla otevřena při měšťanské škole c.k. průmyslová škola pokračovací. Za cíl měla poučovat teoreticky i prakticky učně a pomocníky řemeslníků (mj. kreslení řemeslnické), vyučovalo se v neděli dopoledne a večer. 32 Revoluční rok 1848. Vyhláška o konstituci probudila činorodost těch, kteří chtěli něco získat, ale i ostraţitost těch, kdo měli zájem na zachování dosavadního řádu. Císařský patent pak doporučoval zřizování národních gard „na základě majetnosti a rozumnosti“, aby byly „k ochraně osobní i majetkové bezpečnosti a proti rušení veřejného klidu“. Na základě nařízení gubernia vznikla i národní garda v Poličce. Měšťanská garda, pod vedením Josefa Smoly, však nebyla vyzbrojena a tak významnější úlohu zastával střelecký sbor. Hlavním cílem měšťanstva 30
Fikejz Velešík 2006, s. 124-130, 134, 143. R. 1854 ţilo ve Svitavách 4.500 obyvatel, v M.Třebové 4.680, v Litomyšli 7.438, v Poličce 3.857; v r. 1900 ve Svitavách 9.029, v M.Třebové 7.733, v Litomyšli 8.491, v Poličce 4.982. Konec 80. a poč. 90. let 19. stol. byl ve Svitavách ve znamení bouřlivého stavebního rozvoje – pochopitelně jiţ v duchu novorenesance; s ohledem na řadu továren vznikaly i luxusní předměstské vily v zahradách. V tom je tedy zřetelný rozdíl od Poličky. Způsob cestování pěšky a na vozech i ţeleznicí v letech 1859-1880 podrobně popisuje: Špaňhel 1916, s.1,10,12, 17, 28,31,33,44,47-49,55 31 Nováková 1948, s. 81 ad. 32 Štefka IX, s. 548 /škola 1886/, XII. Cech stolařský, Zedníci a stolaři, Cech kovářský s.2 /pohřební spolek 1889/; Jitřenka 1883 s.422 /ţivnostenská společenstva -podrobně/ a 1886 s.137; Novák Jitřenka 1917, s.34 počty obyvatel, s. 97 lesy a dřeviny, s. 145 a 162 ţivnosti, s. 234 průmysl a ţeleznice, s. 314 obchody a ţivnostenská společenstva.
14
bylo získání vlivu na úkor regulovaného magistrátu a to se podařilo. Zcela zásadním přínosem tohoto období bylo zrušení roboty a změna správní struktury. Jedinými projevy radikalismu byly tzv. „kočičiny“. Jimi vyjadřovali tovaryši a výrostci, po vzoru jiných měst a patrně z podnětu některých měšťanů, nelibost ke konzervativním osobám – po setmění se sešli před domem postiţeného a hlučeli a pískali tak dlouho, dokud je to neomrzelo, nebo dokud postiţený s pomocníky nevyběhli ven a nestrhla se pranice. 33 V prosinci nastoupil na trůn nový panovník – František Josef I. - jehoţ mimořádně dlouhá doba vlády se kryje s celým námi sledovaným obdobím. Národní obrození. Polička byla tradičně české město, stejně jako sousední Litomyšl (naopak od německy mluvících moravských Svitav). Stejně jako v jiných městech magistrátní úředníci (a jejich napodobitelé z honorace) hovořili německy, a tak i první tištěné dějiny města z roku 1833 vyšly německy. Významným poličským obrozencem byl piarista Josef Václav Justin Michl (1810-1862) 34. Jemu věnovala Teréza Nováková román Drašar, který nás velmi dobře uvádí do dobové atmosféry. Z dalších románů T. Novákové z okolí Poličky, odehrávajících se v 19. století (a poučeně vyuţívající její etnografická bádání)je třeba uvést: Na Librově gruntě a Jiří Šmatlán. K obrozencům patřil i poličský kaplan P. Antonín Hájek (1791-1863), autor česky psaných dějin města z roku 1838 (vytištěny 1890). V letech 1826-1836 byl poličským purkmistrem básník a vlastenec Šebestián Hněvkovský. Politicky nejvlivnějším vlastencem byl Josef Smola (1809-1867), nejprve městský lékař, v letech 1848-1851 a 1865-1866 purkmistr; ten významně zasáhl i do vzhledu města prosazením novostavby (místo obnovy vyhořelého) kostela sv. Jakuba. Do okruhu vlastenců lze jistě připočíst i početné místní písmáky 35 – Petr Neděle (zápisky 1797-1845), Jan Sedlický (1812-1839), Karel Hájek (léta 1800-1853), Jan Záruba (léta 1841-1857), učitel Florian Findejs (1836-1878) a první český historik města Antonín Hájek (do roku 1838), učitel Vilém Špaňhel (léta 1859-1880 – jde o mimořádně cenný materiál), ale také retrospektivní zápisky Františka Horáčka (1840-1885) a Františka Blaţka (i období 1830-1884). Mimo písmácký okruh (ovšem pro námi sledované období) náleţí dobově cenné, byť retrospektivní, zápisy učitele - historika Jana Václava Štefky (zachycuje i 2. pol. 19. století) a studie o období vlády Františka Josefa I. od Františka Nováka. 36 Uţitečnou vymoţeností roku 1848 v Poličce byla přeměna hlavní školy v zárodek niţší reálky. Reálná škola byla v roce 1861 prohlášena za ústav výhradně český, kterým zůstala i po roce 1872, kdy byla přeměněna v měšťanskou školu. Politické události a vlastenecké činy. Volby do českého sněmu 1861 připoutaly pozornost veřejnosti opět k politickým otázkám. Polička se stala baštou mladočechů. Vypisovat politické zájmy a boje není předmětem této práce, ale jednalo se o kaţdodenní realitu. Roku 1862 se zúčastnil zpěvácký spolek „Kollár“ slavnostního odhalení pamětní desky na rodném domě K.H. Borovského v Borové. Roku 1863 byl slavnostně svěcen prapor „Kolláru“ za přítomnosti Fr. Palackého a F.L. Riegra s chotí. Mimořádná událost, včetně stavění slavobrán, je popisována v dobových zprávách. O rok později byla slavnostně dovezena hlavní oltářní socha sv. Jakuba od Václava Levého. Zadání sochy Levému bylo celonárodně chápáno jako významný vlastenecký počin. Svěcení kostela sv. Jakuba v roce 1865 se stalo významnou církevní oslavou.37 Obnovením kostela (zničeného za poţáru roku 1845) došlo k dovršení největšího stavebního podniku té doby. 33 34 35
36 37
Růţička-Krušina 1968, s.177-183,187. Stránský 1937. Růţička-Krušina 1968 s.170-176. Růţička 1966. Růţička-Krušina 1968, s.127, 263. Skřivánek 1984. Junková 2001 a 2007 /bibliografie/. Sedlický 1812. Findejs 1845. Víták 1880 /Findejs/. Špaňhel 1916. Horáček 1884. Blaţek 1911. Srovnání vlastenectví Hájka a Eiselta: Růţička 1964 (tamtéţ s.79 zmiňuje Sommera 1837, který vycházel z Eiselta). Štefka I.-XV. Novák 1917. Krejčí 1865.
15
Současně bylo vzpomenuto i šestisté výročí zaloţení města. Válka prusko-rakouská v roce 1866 zasáhla i Poličku a Poličsko ubytováním a rekvizi-cemi Prusů ve dnech 10. července aţ 13. září. Pověstným se stalo neohroţené vystupování purkmistra Josefa Smoly. O útrapách města podrobně vypraví dobové zápisy. 38 Po odchodu Prušáků přišel nový nezvaný host – cholera – která si vyţádala 80 obětí. Prusko-rakouská válka přivedla v ţivot o rok později Rakousko-uherskou říši. Císařský reskript z roku 1871 o uspořádání poměrů českého království k říši vyvolal i v Poličce velké naděje, které však byly zklamány. Roku 1867 uspořádány slavnostní ohně a rakety s muzikou na kopci nad Poličkou při převozu české koruny z Vídně do Prahy O rok později se konal na hradu Košumberku, za účasti poličské výpravy, zakázaný tábor lidu. V roce 1874 byla u Přibyslavi zbudována Ţiţkova mohyla, na kterou byl dodán kvádr s nápisem „Vlastenečtí spolkové z Poličky“. Roku 1875 se velkolepě vzpomínalo památky Husovy obrovskou hranicí, při které se zpíval chorál Kdoţ jsú Boţí bojovníci, Kde domov můj a Hej slované. Z radnice vlál černý prapor a kdyţ se zjistilo, ţe je na něm vyšit kalich, snímal jej jeden z četníků, kteří sem byli k asistenci vysláni ze Svitav. V roce 1899 došlo v Poličce k jazykovým bouřím a obsazení města vojskem. Ačkoliv se jedná o časový horizont mimo náš zájem, jde o návaznost na memorandum císaři z roku 1879 od českých poslanců na říšské řadě, které poţadovalo zavedení rovnoprávného postavení češtiny a němčiny na úřadech i středních školách. Tyto jazykové spory byly v ryze české Poličce vnímány tradičně velmi citlivě. 39 Spolky. Spolkový zákon z roku 1852 povoloval spolky jen po úředním schválení (k rozmachu došlo po politickém uvolnění v roce 1860 císařským diplomem o spolcích). Výčet spolků je obsáhlý, uveďme alespoň nejdůleţitější v datech vzniku: literátský kůr (činný od 16. století, zrušený Josefem II., ale záhy obnovený), 1836 (předchozí privilegium jiţ 1734) Společnost střelců v Poličce a souběţně Sbor ostrostřelců, 1834 Spolek divadelních ochotníků (později nazvaný) „Tyl“, 1848 Veřejná čítárna slovanská, 1861 Zpěvácký spolek „Kollár“, 1866 Měšťanská beseda (pro šikanování ze strany úřadů změnila r. 1872 stanovy i název - na Besedu), 1870 Učitelský spolek „Budeč“, 1870 Tělocvičná jednota Sokol, 1870 Loterijní spolek „Jistota“, 1871 Spolek vojenských vyslouţilců, 1872 Okresní hospodářský spolek, 1876 Dobrovolný sbor hasičský, 1879 Spolek pro vydrţování školy mateřské, 1881 Musejní spolek „Palacký“, 1881 Dámský odbor spolku červeného kříţe, 1884 Řemeslnická beseda, 1888 Spolek ţivností obchodních, 1888 Spolek paní a dívek na podporu chudé mládeţe školní, 1889 Církevní a pohřební spolek spojených řemesel. 40 Pro společenský ţivot mělo význam zaloţení tiskárny a zahájení vydávání čtrnáctideníku Jitřenka v roce 1882. Hudební a divadelní vystoupení a bály byly nedílnou součástí tehdejšího ţivota, ale přesahují zaměření této práce. Připomenout je třeba i oblíbené nedělní vycházky do lázní v Liboháji. Pro 38 39
40
Konečný 2000 /vč. jmenovitého soupisu obětí cholery/ Blaţek 1911, díl 2., s.1043/převoz koruny/, s.1053 /naděje 1867/; Řeči 1863 /Kollár/; Špaňhel 1916, s.27-29 /Havlíčkovy oslavy 1862/, s.30 /slavobrány 1863/, s.46 tábor lidu 1868; Růţička 1973, s.212 ad. obecné dějiny: Čapka 1999, s. 454-554; Janák-Hledíková 1989, s.281 rok 1848, s.319 územní správa, s.347 samospráva, s.363 finanční správa, s.375 soudnictví, s.350: občané (s domovským právem) a přespolní Blaţek díl 2. zahrnuje události v Poličce v 19. stol.: lázně 1813-1845 vč.foto, s.906-911, události léta 1846-1857 s. 939-635, 1862-1864 s.1007-1013, 1867-1871 s.1043-1053, 1883 s.1057, 1884 s.1079. Události 1899: Konečný 1999. Růţička 1973, s.204-222; Štefka I, s.12; Stanovy 1897; Junková 2001 /stanovy a výroční zprávy spolků/. Podrobné informace o spolcích zde nejsou podávány z prostorových důvodů. Spolky se ovšem potýkaly i s nedostatkem zájmu, jak dokládají například zprávy o muzejním spolku a Sokolu! Ke společenskému ţivotu téţ Eiselt 1833, s.50-51 a Hájek 1890, s.12
16
nedělní korzo na náměstí nemáme zatím pro 19. století podklady. Stejně tak církevní svátky včetně slavností Boţího těla se stavěním čtyř oltářů na náměstí patří neodmyslitelně k dobové atmosféře města. Ti druzí. Problémy s příslušníky jiných skupin v Poličce zdánlivě nebyly, neboť Polička byla většinově česká a katolická (minority se vyhýbaly konfrontaci a většinová společnost se necítila, aţ na výjimky, ohroţena). Polička byla na počátku 19. století ryze katolickým městem, počet evangelíků pouze pomalu narůstal (1848: 42, 1870: 117, 1891: 173; modlitebna zřízena v měšťanském domě čp. 46 r. 1883 a kostel vystavěn aţ r. 1937). V souvislosti s katolickou optikou vidění tradičních hodnot lze připomenout pokus o usazení první ţidovské rodiny v Poličce v roce 1850. Ačkoliv byl dům (čp. 179) řádně zakoupen, ţádost o povolení k nastěhování byla obecní radou zamítnuta. Kdyţ posléze vjel majitel domu do města s naloţeným povozem, srotilo se před jeho domem poličské měšťanstvo, zabránilo mu v nastěhování a nakonec musel v doprovodu četnictva odjet. Teprve po více neţ půl roce úředních tahanic proběhlo nastěhování. V roce 1869 ţilo v Poličce 73 Ţidů (nejvíce v roce 1880: 91 osob). Na počátku 19. století vstoupila do Poličky s úředníky němčina, ale etnických Němců bylo minimum (např. přistěhovalý svitavský obchodník Johann Lamatsch, jehoţ dceru si vzal J.N. Eiselt). Němců bylo v Poličce v roce 1870: 44, 1881: 16 a 1891: 20. 41 Pokud bychom chtěli při našem bádání po dobové atmosféře zabrat širší oblast Poličska, poslouţí nám k informaci obsáhlá literatura dobová i nynější. 42
Soupis vyobrazení ke III. kapitole: 48. Antonín Bohdanský: Pohled na Poličku od jihu (před poţárem), asi 1875. Muzeum Polička G os 97. 49. Antonín Bohdanský: Poţár města Poličky v roce 1845, asi 1866. Muzeum Polička 41
42
Konečný 2002, s.19-20 a 17; zde téţ podrobně o usazování ţidů a domech, které ve vnitřním městě zakoupili; Růţička 1964 /národnostní poměry/; Novák Jitřenka 1917, s.50 Junková-Junek 2004; Adámek a kol. 1905; Cupal 1908; Junek 1998; Konečný 2005
17
G os 98.
IV. ZADAVATELÉ Kdo si zadával výrobu vyřezávaných vrat? Co jej vedlo ke snaze vyrovnat se sousedovi (nebo jej předstihnout)? Co se můţeme s odstupem času dozvědět o osobách, které svým rozhodnutím zanechaly stopu v tváři města? Úřednictvo, honorace, měšťané. Zajímavé informace nám přináší Jan Nepomuk Eiselt v německy psaných dějinách Poličky z roku 1833 43: „Aby bylo moţno načrtnout charakteristiku obyvatel, musí být ve třídách rozlišeni úředníci, honorace a prostí občané. Prvně jmenovaní (většinou cizí) mají vyšší stupeň vzdělání; většinou absolvovali univerzitní anebo nejméně gymnazijní studium. Rozumí se samo sebou, ţe v obchodním a domácím ţivotě spojují a rozvíjejí všechny přednosti, které jsou jejich vrstvě náleţité. Honorace, většinou obchodníci, se stýkají na svých častých cestách s různými vrstvami, a tím získávají správnější pohled na vnější svět. Pro častější styky a kontakty s lidmi se vzděláním a zkušenostmi nabývají uhlazenost a obratnost, která se jinak najde jen ve větších městech. Prostý občan je pracovitý, činný, zaměstnán v zemědělství a řemeslu, dobromyslný, upřímný a otevřený, náboţný, pravý patriot, hrdý na svoje město a obecní majetek. V soudobých dějinách Antonína Hájka zaznívá vlastenecký a staromilský tón 44: „Obyvatelé dle národnosti jsou všichni Čechové aţ na některého přistěhovalce německého. Úřadování však jest vesměs v německé řeči. … Tuť arci není divu, ţe mnohý řemeslnický vyučenec, navrátiv se z ciziny do své otčiny, raději samé německé kozly dře, neţ by ke svým krajanům mateřským svým jazykem mluvil. Coţ teprve slečinky úřednické a měšťanské milostpaničky! K tomu však přistupuje to, ţe měšťané prozíravější na německý kancelářský pořádek hrubě nevraţí. ... Ano od r. 1700 aţ do r. 1785 měla Polička svůj zlatý věk, potud spravovala a řídila se sama sebou. Všichni tehdejší radní byli byli poličští usedlí měšťané. Bez utiskování panovala jednota mezi představenými a ostatními měšťany, a svatá prostota kořenila ji. … Neţ právě tento zdar, jakoţ i stýskání mnohých závistníků, touţení po všeobecné novotě, cizincův zisku ţádostivost a vtírání – uváděly obecný důchod, nejvíce ale měšťanstvo, ponenáhla k pádu. Na úředníky a váţenější osoby připadá 23 osob, ostatek jsou vesměs řemeslníci, obchodníci, rolníci atd.“ A jak vypadali? O podobě oděvu máme informace k roku 1833: „Malou rozmanitost nabízí oděv muţů, naproti tomu se vyznamenává nádhera čepců měšťanek. O svátcích nabízejí pastvu pro oči stovky vysokých, zvlášť vyráběných zlatých a stříbrných čepců s barevnými, třepotajícími se širokými stuhami. Ţádnou zmínku nepotřebuje skutečnost, ţe šaty úředníků a honorace, zvláště ţenského pohlaví, se musí přizpůsobovat vídeňským a praţským módním ţurnálům.“ Politické změny v roce 1860 velmi přispěly k probuzení národního vědomí a záhy se projevily i v módě a fraky s cylindry byly nahrazeny čamarou a slovanským kloboukem se střapcem. 45 Měšťané uvnitř hradeb, právovárečné domy. Předchozí řádky však nezahrnují úplnou skladbu obyvatel. Pod Eiseltovým pojmem „prostí občané“ je třeba si představit měšťany. Ti se však dělili dále na majitele právovárečných (pivovárečných) domů, neprávovárečné měšťany uvnitř hradeb (většinou přízemní domky 43 44 45
Eiselt 1833, s.48 /výše uvedený překlad z němčiny pořídila laskavě Gertruda Tamelová/ Hájek 1890 /stav 1838/s. 9,10,45, s.18 /soupis úředníků/ k roku 1833: Eiselt 1833, s.49 /výše uvedený překlad z němčiny pořídila laskavě Gertruda Tamelová/; podrobně o přešití fraku na čamaru v r. 1861: Špaňhel 1916, s.17. Viz téţ sbírka portrétů G-os a fotografií H-f v Městském muzeu a galerii Polička.
18
v okruţní ulici) a na předměstské měšťany – diferenciace zde byla dána jednak majetkem, ale také prestiţí a pocitem příslušnosti k určité skupině. Cena právovárečného domu byla v r. 1838 5.000-8.000 zl. vídeňské měny, neprávovárečného 2.000-3.000 zl, domy chatrné v obou kategoriích za polovic 46. Soupis právovárečných domů je uveden v kapitole Klasicismus v Poličce. Počátkem 60. let měla poličská honorace své středisko v hostinci U Šlesingrů (později hotel Jílek čp. 184). „Měšťanská beseda“ zaloţená r. 1866 měla své sídlo v domě nazvaném „V pivovaře“ (čp. 18).47 V předchozí kapitole v odstavci - Správní a majetkové změny – je pojednáno o sporu měšťanů s předměstskými, který vyústil ve vznik Osady města Poličky uvnitř hradeb. Antipatie předměstských měšťanů k měšťanům uvnitř hradeb byla značná a trvala celé 19. století. Snaha předměstských vyrovnat se usedlým uvnitř hradeb mohla být velmi dobře vyjádřena i prestiţními vraty. Předchozí členění obyvatel patrně zahrnuje všechny moţné zadavatele výroby vrat, ve skladbě obyvatel však byli i nájemníci, podruzi a sluhové. V souvislosti se vztahy mezi jednotlivými skupinami obyvatel (a jejich prestiţí) je zajímavý výrok, který vkládá v roce 1847 Teréza Nováková 48 do úst jedné postavy románu Na Librově gruntě: „Má to domek, jako já pazdernu – a já gruntovník mám bejt takovýho šeuca neboli krejčíře poddaným?“ Jde o názor hospodáře z Nedvězího, který byl poddaným poličské vrchnosti, ale zámoţností na tom byl lépe neţ majitel domku v okruţní ulici uvnitř hradeb. Pokud shrneme předchozí: tak největší prestiţ měly právovárečné domy na náměstí, pak ostatní právovárečné domy v hlavních ulicích, pak domy (domky v okruţní ulici) uvnitř hradeb, pak výstavnější a zámoţnější domy a zemědělské usedlosti na předměstí a nakonec chudší domky na předměstí (mluvit o chudinských domcích asi není zcela správné). Touhu po reprezentaci dokládá mimo jiné i tento příklad: otec J.V.J. Michla – měšťan z právovárečného domu čp. 37 Riegrova ulice - zatouţil v 1. polovině 19. století po domu na náměstí čp. 185, ale zadluţil se a nakonec to vedlo k pádu celé rodiny.49 Domovské právo. Dekret měšťanský. Rok 1848 přinesl zásadní změny v politické správě, zavedl samosprávu, jejíţ nejniţšími články se staly obce. Kaţdá osoba musela patřit do svazku některé obce. Obecní zřízení rozeznávalo občany a přespolní. Mezi občany patřili obecní příslušníci – ti měli v obci domovské právo (průkaz se nazýval domovský list). Domovská příslušnost zaručovala právo pobytu v obci, zatímco cizí příslušníky mohla obec vypovědět, jestliţe nevedli spořádaný ţivot. Přespolní se nemohli účastnit obecních voleb. Volební právo bylo zaloţeno na principu zastoupení jmění a placení daně. 50 Za měšťana mohl být přijat kdo měl domovské právo, sloţil předepsaný plat a slib – obdrţel pak propůjčený dekret měšťanský. 51 K dispozici jsou obecné studie o sloţitém vývoji měšťanské společnosti i studie o poličském prostředí v 2. polovině 19. století. 52
46
Hájek 1890, s.15 /ceny domů/, s.21 /dodávky dříví dle práva várečného/ Špaňhel 1916, s. 35,44 48 vydání 1948, s. 12 49 Pouze na okraj pro badatele uvádím: v literatuře se uvádí, ţe solní kontrolor Vinařický zatouţil po výstavném domu čp. 160 na náměstí a koupil jej od obce vysoko nad cenu (za 8.000 místo 1.200 odhadu) – Hájek 1890 s. 47 však jako doklad špatného hospodaření uvádí za 8.000 ač odhadnut na 12.000 zl. 50 Janák-Hledíková 1989, s.348,350 a Říšský zákon o domovském právu z r. 1863. Srovnej s: Konečný 2004, s.25 /nepovolení nastěhovat se bez přijetí do společenství obce/ 51 Městské muzeum Polička: Kniha měšťanů /s přílohami 1881-1894/: Slib měšťanský, Dekret měšťanský, Plat za udělení práva domovského /75 zl./, Ustanovení o propůjčování práva měšťanského /plat pro syny měšťanů 10 zl, pro ostatní dle okolností 60 aţ 1.000 zl./ 52 Město 1983 – jednotlivé studie; Hanzal 1987; Růţička 1973 47
19
Poličští řemeslníci. Roku 1830 bylo v Poličce 616 domů s 3.590 obyvateli, mezi nimi 1 mlynář, 10 krupařů, 12 pekařů, 3 perníkáři, 20 páleníků kořalky,1 sládek, 19 řezníků, 1 hřebenář, 4 jircháři, 7 koţešníků, 4 koţeluzi, 4 mydláři, 2 rukavičkáři, 6 řemenářů, 6 sedlářů, 1 soustruţník, 54 ševci, 2 voskáči, asi 300 tkalců, 2 tkalci barchánu, 1 tkadlec květovaného vinutí, 1 provazník, 1 lnář, 3 barvíři, spolumajitelé mandlu, 27 krejčí, 1 knihař, 4 přízáci, 3 punčocháři, 2 bačkoráři, 2 kloboučníci, 1 kolovratník, 8 truhlářů, 7 kolářů, 2 tesařští mistři s 10 tovaryši, 7 bednářů, 2 sklenáři, 2 kameníci, 2 zedničtí mistři se 17 tovaryši,2 cihláři, 2 hrnčíři, 1 kominík, 3 cvokaři, 1 hodinář, 1 jehlář, 8 kovářů, 1 kotlář, 2 noţíři, 3 ručničkáři, 1 platnýř, 4 zámečníci, 2 pasíři, 1 malíř, obchodníků: 16 plátnem, 4 smíšeným zboţím, 2 loketním zboţím, 1 zdobným krojem, 1 lnem, 4 přízí, 3 ovocem. Téhoţ roku bylo ve městě 6 vináren, 12 krámů kořalečných a 10 hospod. 53 Roku 1835 byl v Poličce uváděn tento počet mistrů: 7 pekařů, 19 řezníků a hostinských, 5 bednářů, 2 kloboučníci, 5 koţišníků, 5 zámečníků, 8 kovářů, 25 krejčích, 33 obuvníků, 12 truhlářů, 4 koláři, noţíř, soustruţník, rukavičkář, hřebenář, kameník, knihař, puškař, hodinář, 10 obchodů s viktualiemi, 4 smíšené obchody, 8 obchodů plátnem, 7 bavlněným zboţím, kramář, podomní obchodník. Obchodem a řemesly se ţivilo 278 osob, z toho 206 mistrů, 49 tovaryšů a 23 učňů. Tkalců plátna bylo na 150. Roku 1883 bylo 276 ţivností: 19 řezníků, 1 mlynář, 5 pekařů, 4 pernikáři a cukráři, 2 sýraři, 31 obuvník, 13 krejčí, 4 koţešníci, 1 mydlář, 2 rukavičkáři, 2 jircháři, 4 barvíři, 3 sedláři, 2 koţeluzi, 3 provazníci, 1 kloboučník, 1 řemenář, 4 barchetníci, 2 holiči, 6 kovářů, 2 koláři, 3 sklenáři, 3 klempíři, 2 soustruţníci, 2 bednáři, 1 cvokař, 4 zámečníci, 4 noţíři, 1 hrnčíř, 3 knihaři, 1 varhanář, 4 truhláři, 1 puškař, 2 hodináři, 1 kominík, 2 stavitelé, 1 mistr zednický, 2 mistři tesařští, 2 kameníci, 17 kupců, 7 obchodů střiţním zboţím, 11 obchodů lnem, přízí a plátnem, 1 obchod koţemi, 2 obchody papírem a psacími potřebami, 2 obchody módním zboţím, 25 obchodů moukou a potravinami vůbec 3 koňaři, 3 obchody hadrami, kostmi, koţkami, 2 povozníci, 1 cihelna, 1 výroba lepenky, 1 výroba sirek, 1knihkupectví, 1 knihtiskárna, 1 lékárna, 1 jednatelství, 1 notářství, 2 advokacie, 1 pivovar, 41 vináren, výčepů kořalky a hospod. Mimo to zaměstnává se obyčejným tkalcovstvím jako vedlejší ţivností na 300 lidí. 54 Truhlářů tedy vykazováno roku 1830: 8, 1835: 12, 1883: 4. O obchodnících pojednáno v předchozí kapitole v odstavci ţivnostenský řád. Jmenovitý soupis obchodníků roku 1862: Jiří Bouzar, Konstantin Thanabaur, Antonín Salaquarda, Eduard Číţek, Josef Bartuněk, Matěj Mohelský, Martin Faltis, Emanuel Vít, Fridrich Thanabaur, Julius Bartuněk. Počty domů a obyvatel. Roku 1788 napočteno 439 domů, roku 1840 jiţ 642 domů s 3.807 obyvateli. Roku 1826 celkem 3.506 obyvatel. Ve vnitřním městě: 1.497 obyvatel a to 384 rodin v 237 domech, na Horním předměstí (příměstí) 1.203 lidí v 233 staveních, na Dolním předměstí (podměstí) 773 obyvatel ve 127 stavení. 53
Soupis hostinců (Vorlíček strojopis Poznámky o Poličce, 1978, kap. Závody, obchody, podkapitola Poličské hostince): čp. 16 hotel Bubnův, do 1894 nájemcem Jílek, 1894koupil Klan, čp. 18 Pivovar zřízen 1865 po zrušení pivovaru, čp. 21 vinárna Lopourova od 1887, čp. 43 U raka, téţ Škvárovna (dle škvaření sádla), 1896 hostinský Jan Tměj, čp. 56 U zeleného stromu – 1815 zmiňována hostinská, čp. 57 U Kurců, 1819 se hrálo divadlo, čp. 160 od 1812 v přízemí hospoda Panský dům, od 30. let U lva, 1884 koupen obcí, čp. 184 hotel Jílek asi od 1894, čp. 233 Střelnice, čp. 20 Hpř. Tmějova restaurace, koupil 1896 od Štambery, do 1896 U bílého koně, pak U slunce, čp. 36-37 Dpř. Na růţku. V 19. stol. nálevny kořalek – u Witzů čp. 179, ostatní v obchodech čp. 47,44. 54 Štefka VII, s.381-383 /1830, 1883/ Horáček 1884, f. 139b-140b /1831, 1883/; Sommer 1837 s.215 /1835, přetištěno: Od Trstenické stezky 1931-32, s.89-90/; Horáček 1884, f.130b /obchodníci 1862/ K řemeslům a ţivnostem téţ: Novák 1917, s.145,162,234,314.
20
Roku 1843: 3.923 obyvatel. Roku 1857: celkem 4.178 obyvatel, město (m.): 237 domů a 1835 obyvatel, Hpř: 280 domů a 1474 obyvatel, Dpř. 150 domů a 868 obyvatel. Roku 1869: celkem 4.414 obyvatel, m.: 234 domů a 1903 obyvatel, Hpř.: 282 domů a 1623 obyvatel, Dpř.: 147 domů a 888 obyvatel. Roku 1880: celkem 4.632 obyvatel, m.: 231 domů a 1935 obyvatel, Hpř.: 285 domů a 1787 obyvatel, Dpř.: 145 domů a 910 obyvatel. Roku 1890: 4.550 obyvatel. 55 Soupis 113 právovárečných domů: čp. 3-11, 16-27, 29, 30, 32-44, 46-49, 52-71, 73, 75, 85-91, 105, 107-111, 113, 114 (odprodáno 1881), 117, 153-165, 167-169, 173-186, 188, 190, 192, 193, 226. 56 Roku 1865 vystavěn na Dolním předměstí nový pivovar a opuštěn starý v čp. 15 a 18 ve městě. Názvy ulic. Pro lepší orientaci v prostředí nám napomohou údaje z publikace Historický vývoj názvů ulic. 57 Dveře jako výraz reprezentace. V dobové literatuře a zápiscích nebyl o zdobených dveřích zatím nalezen ţádný zápis. Nepochybně měly reprezentační funkci – patrně za relativně málo peněz mohly napodobit bohatý právovárečný dům, kdyţ uţ nebylo moţno stavět na patro. K vratům se dochovalo několik dobových anekdot.58
55
Růţička-Krušina 1968, s.115; Konečný-Růţička Věnné město 2001, s.103; Štefka VII, s.381-383; Novák Jitřenka 1917 s.33 56 Stanovy 1894, s.3, 13-14 /soupis majitelů/. Konečný 1995, s.33-37 /mapa města – tečkou vyznačeny právovárečné domy/ 57 Konečný 1998 58 Štefka VII., Skutečné příběhy s.1,5, 7/II/ Skutečné příběhy - anekdoty o vratech. „Václav Klimeš ml. se vracel pozdě z hospody. Bylo tma jako v ranci. Václav klopýtal do Komenského /dnes Šaffovy/ ulice. Před domem čís. 110 se zastavil, vytáhl z kapsy klíč, hmatá po klíčové dírce. Však co to? Zámku ne a ne se dohmatat. A vrata jsou podezřele drsná a hrubá. Rozevřel do kořán ospalé oči a pátrá po překáţce. „Hrom do vás kluci! Ta rota mi zazdila vrata. Fuj!“ Soused Paclík měl před domem cihly, nachystané k jakési přestavbě. Těch pouţili přátelé Václavovi, aby mu dokázali, ţe si ho všímají. Chtěj nechtěj jal se Václav odrovnávati cihly, aby se dostal domů. Ilustrací k tomu jest terč ve střelnici.“ /nedochoval se/ „Soused Svoboda, obecně Pavílek zvaný, zaloţil se s kýmsi, ţe se prodere mezerou pod vraty starého pivovaru /patrně čp. 15/, od země odstávajícími, do nádvoří. Skutečně se o to pokusil. Tělnatý jsa, zatajil dech, aby snáze proklouzl. Avšak sotva půli těla protáhl, bylo mu vydechnouti, a Pavílek nemohl ani sem ani tam. Vrata jako by se do kyprého těla zařízla. Dusil se. Nezbývalo, neţ vrata vysaditi a Pavílka vyprostiti z nebezpečné situace.“
21
Soupis vyobrazení ke IV. kapitole: 50. Portréty poličských měšťanů: Vincenc Tichý - druhý poličský poštmistr a výběrčí daní, na přelomu 30. a 40. let vystavěl dům čp. 57 (portrét z roku 1826). Muzeum Polička G os 18. 51. Johanna Nepomucena Tichá. Muzeum Polička G os 19. 52. Josef Václav Justin Michl, u lidu Drašar - kněz a národní buditel (portrét ze 40. let 19. století). Jeho otec, z domu čp. 37v Riegrově ulici, zatouţil po domě čp. 185 na náměstí, ale zadluţil se a byl to počátek finančního pádu rodiny. Muzeum Polička G os 32. 53. Ferdinand Thanabauer – obchodník a dobrodinec chudých za hladu roku 1847 (portrét z roku 1857). Majitel domu čp. 49. Muzeum Polička G os 38. 54. Zenonie Thanabauerová. Muzeum Polička G os 39. 55. Ostrostřelecký setník Johann Lamatsch (portrét z roku 1850). Obchodník a majitel domu čp. 55. Muzeum Polička G os 48. 56. Neznámý měšťan v čamaře (portrét z roku 1864). Muzeum Polička G os 40. 57. Neznámá měšťanka. Muzeum Polička G os 41. 58. Zaslouţilý učitel Florián Findejs (podobizna pořízena nákladem učitelského sboru při jeho odchodu do výsluţby roku 1878). Majitel domu čp. 31. Muzeum Polička G os 45.
22
PŘÍLOHA IV/1: Poličská vrata. Soupis domů s vyřezávanými vraty a zařazení mezi právovárečné či neprávovarečné či předměstské domy. Vysvětlivky: První jméno je majitel při poţáru roku 1845 domů roku 1876.60
59
/ druhé jméno je dle soupisu právovárečných
P = právovárečný dům V = vyřezávaná vrata či dveře čV = částečně vyřezávané S = skládaná + = uţ zanikla „truhlář“ = majitel byl truhlářem (někdy ve sledovaném rozpětí 40.-80. let 19. stol.) čp. 1 děkanství 2 radnice 3 Jakub Šuster / Josef Šustr 4 Vincenc Dlask / týţ 5 Jan Rippl / Anna Ripplová 6 Eduard Neděle / Viktorie Filipová 7 Frant. Ehrenberger / Josef Bartůněk ml. 8 Jan Zezula / Libor Záruba 9 František Fajman / Leop. Faiman /a/ sirotci 10 Jan Doubek / Jan Bien 11 Karel Ehrenberger/ Kajetán Ehrenberger 12 Ignác Krejčí 13 Augustin Kozel 14 Matyáš Hnát 15 pivovar P 16 Josef Doubek / Jan Roušárek P 17 Anna Martinů (následuje opět 17) P 17 Josef Pihera, starosta / Jan Martinů P,S+ 18 Antonín Haberhauer / společnost právovárečných měšťanů P 19 Josef Doubek / Antonín Salaquarda P,V 20 Josef Raskovec / Konstantin Thanabaur (Thanabauer) P,čV+ 21 Magdalena Kozlová / Jindřich Tichý P,V+ 22 Josef Bien / Marek Fleischner P 23 neuveden / František Polívka P 24 Václav Blaţek / Barbora Blaţková P,S+ 25 František Briegl / Kateřina Bürgl /ová/ P,S+ 26 Petr Haupt / Petr Christ P 27 Ferdinand Thanabauer / Josef Thanabaur S+ 28 městská obec S+ S P,V P P P,V+ P,čV+ P P,V P P,V
59 60
Muzeum Polička: Seznam 1845, 14/2008 Štefka VII., 1899, Majitelé právovárečných domů léta 1812, 1876, 1893 /nestránkováno/. Horáček, 1884, f. 160171, Pořádek všech obyvatel od r. 1885 /včetně předměstí/.
23
29 Jan Jeřábek / Marie Jeřábková 30 Jan Černý / František Holý 31 Florián Findejs P,V+ 32 Václav Klimeš / týţ P,V 33 Anna Pachovská / Josef Krenner P,V 34 Václav Lukáš / František Till st. P 35 Vilém Černý / Josef Lichtag otec P 36 Jan Záruba / Františka Bartůňková P 37 František Zindulka / Jiří Zindulka P 38 Václav Blaţek / Albín Blaţek P 39 Jan Roušárek / Václav Štefka P 40 Jan Šauer / týţ P,V 41 Josef Štefka / Barbora Smolová P,V+ 42 Josef Dumec / Jan Radouš P 43 Jan Mandlík / Jan Lichtag P 44 Jan Nebuda / Václav Friedl 45 městská obec P,čV 46 Anna Šlerková / Josef Šlerka P,čV 47 Josef Novotný / Josef Novotný syn P 48 Josef Smola / Barbora Smolová P,V+ 49 Ferdinand Thanabauer / Josef Thanabaur 50 Antonín Jonák poznámka: čp. 50 a 51 zbořena 1890-91, tato čp. pouţita u novostaveb v ulici U Masných krámů 51 Václav Kosina P 52 Anna Martinů / Milšického sirotci P,V 53 Jan Šlerka / Marie Makovská P 54 Josef Háněl / František Haněl P,V+ 55 Jan Lamač / Lev z Tannenhaimů P,S+ 56 Jiří Bouzar / Eduard Číţek P,V+ 57 Jan Moser (r. 1844 umírá předchozí majitel Čeněk Tichý) / Šimon Feldmann P 58 Jan Faltys / Viktorie Faltysová P 59 František Polívka / Terezie Müllerová P,S+ 60 Jiří Bouzar / Jan Bouzar P,S+ 61 Jan Dlouhý / Josef Dlouhý P,V 62 Josef Hájek / Václav Mládek P 63 Josef Jílek / M.Dr. Martin Mládek P 64 Leopold Pícha / Václav Jeřábek P 65 Václav Akerman / Ludvík Jehlička P 66 Ignác Zákrejs / Františka Bartůňková P 67 Josef Ehrenberger / Jan Kozel P 68 Josef Polívka / Čeněk Andrlík P,V 69 Vendelín Martinů/ Jan Mandlík P,V 70 Josef Andrlík / Antonín Hank P 71 Jan Faltys / Jan Kašparides V+ 72 František Nehoda P,V+ 73 Anna Schmid / Čeněk Schmied 74 Alţběta Plautová P 75 Václav Mlynář / Josef Tamele 76 Dominik Straka S+ 77 Václav Klusoň 78 Tomáš Eih P P,S+
24
V+ S+ V
P P P,S+ P,V P P P,V
V+
V V+
P P P,S P P,S P V P P V P V+ S+ V ?,S
S+ S+ V+
79 Jan Martinů 80 Ignác Štefka 81 Moric Tyll 82 Antonín Kněz 83 Karel Sluka 84 chudobinec 85 Tomáš Kotík / Rudolf Janele 86 Andreas Steiner / Josef Kopecký 87 Václav Kopecký / Josef Jílek otec 88 Anna Tamelova / Jan Jeřábek 89 Kateřina Kopřivová / Anna Šolová 90 Václav Klimeš / Čeněk Klimeš 91 Vincenc Bien / František Lichtag 92 František Sklenář 93 Andreas Steiner 94 František Čermák (napsáno Čerman) 95 škola 96 Jan Findeis 97 Kateřina Kotíková 98 Florián Kastner 99 Václav Martinů 100 František Češka 101 Ignác Groulík 102 Josef Havlík 103 Jan Martinů 104Jan Vorlíček 105 Josef Čermák / Rudolf Čermák 106 Ferdinand Štefka 107 Karel Hájek / Vojtěch Eduard Šaff 108 Augustin Šauer / Karel Hlaváček 109 Josef Paclík / Jan Paclík 110 František Hledík / Václav Klimeš 111 Jan Čermák / Anna Čermáková 112 hlavní škola 113 Václav Hylák / osada uvnitř hradeb - škola 114 Jakub Schmidlar / Jan Šindlar 115 Josef Kraus, 116 František Dlouhý 117 Alois Briegl / Josef Nepaur 118 Terezia (bez příjmení) /vrata uvádí Zákrejs, Kopřiva nemá/ 119 Josef Janele 120 Karel Baiza 121 Josef Andrlík 122 Karel (bez příjmení) 123 Ignác Paclík 124 František Podhajský 125 Leopold Vajnlich (někdy Weinlich) 126 Adalbert Makovský 127 Florián Malec 128 Augustin Černý 129 Jan Grincajzen 25
V+ V+
V+
V+
V+ čV+ P,V P,V+ P,V+ P P P,V+ P P,S+ P P P P,V+ P P P,V+ P V V+ P P,S P P P P P P
130 Antonín Baiza 131 Josef Ehrenberger 132 Marie Sedliská 133 Václav Mládek 134 Jan Friedl 135 František Černý 136 Ignác Lukeš 137 Josef Hlavsa 138 Matěj Baiza 139 Jan Martinů 140 František Martinů 141 Jakob Martinů 142 Antonín Roušar 143 Josef Grubner 144 František Klimeš 145 Karel Martinů 146 Ignác Kastner 147 Václav Smejkal 148 Karel Martinů 149 František Andrlík 150 Josef Fiala 151 Adalbert Smejkal 152 Josef Kotik 153 Josef Kretschner / Josef Sommer 154 Antonín Kretschner / Václav Čermák 155 Jan Verner / Josef Trojtler 156 Ignác (víc nic) / Jan Haupt 157 František Bartoš / František Bartošovský 158 František Šlerka / František Till ml. 159 Josef Martinů / Jan Šauer 160 František Findeis / M.Dr. Josef Tamele 161 Ignác Paclík / Václav Paclík 162 Josef Mlynář / Antonín Mlynář 163 Karel Faltys / Dominik Blaţek 164 Josef Štefka / týţ 165 Jan Šauer / Josef Hank 166 Ignác Tureček 167 Václav Tamele / František Mlynář 168 František Lukšíček / Marie Lukšíčková 169 Ignác Antes / František Lorenc 170 Josef Jílek 171 František Martinů 172 František Eihl 173 Jan Záruba / Anna Zárubová 174 Petr Neděle / Josef Neděle 175 Jan Schmidt / Jan Koukal 176 neuveden / Jan Šlerka 177 Jan Andrlík / Jan Hegr 178 Josef Vitalský / Václav Jílek 179 Jan Sedliský / Josef Witz 180 František Mlynář / František Friedl 26
P,V 181 František Urban / týţ P 182 Matyáš Sláma / Josef Doleţal P,V+ 183 Jan Podhajský / František Vít P,V 184 Antonín Pajkr / Antonín Schlesinger P 185 Antonín Michl / Justina Maděrová P 186 Josef Hledík / týţ V 187 Jan Paclík P,V+,S 188 Karel Sander / Dr. Karel Sander 189 Jan Martinů P,V+ 190 Josef Grubner / týţ 191 Václav Gerlich P,V+ 192 Jan Jukele / Jan Jakele P,V+ 193 František Krejčí / František L. Krejčí 194 Maria Pavliš /ová/ S+ 195 Jakub Urban 196 Jan Doleţal S+ 197 Jan Nykl 198 Josef Štrikal 199 Ignác Dlouhý 200 Jan Martinů V+ 201 Ignác Slezák 202 Josef Vornaj V+ 203 David Krejčí S+ 204 František Ehrenberger 205 Josef (bez příjmení) 206 František Slezák 207 František (bez příjmení) S+ 208 Anna Kučerová 209 Karel Sluka S+ 210 František Martinů S+ 211 Jan Šlerka S 212 Augustin Benoni 213 Jan Aigel V+ 214 Matyáš Tamele V+ 215 Anna Doleţalová 216 Jan Martinů 217 Marie Kunhartová 218 Jan Tesař 219 Jan Lukšíček 220 Ignác Svěrák V+ 221 Jan Štefan 222 Viktorie Nebudová 223 Josef Dlouhý V+ 224 Jan Bednář 225 Anna Baizová P!S 226 Václav Groulík / Jan Květenský 227 Václav Baiza V 228 Josef Červený 229 Jan Grincajzen 230 bez jména i škody V+ 231 Josef Podhajský 27
232 Václav Bilder 233 střelnice V+ 234 Jan Červený S+ 235 Martin Kozel 236 kostel (pověţný) 237 Josef Neděle Horní předměstí: V+ 10 Hpř. V 20 Hpř. 1852 Kajetán Ehrenbereger kupní smlouva V 22 Hpř. V 24 Hpř. V+ 78 Hpř. V 135 Hpř. 1861 František Tichý kupní smlouva S,S 154 Hpř. V+ 165 Hpř. V+ 254 Hpř. S+ 268 Hpř. S+ 272 Hpř. V+ 281 Hpř. Dolní předměstí: V+ 4 Dpř. V 5 Dpř. V 10 Dpř. S 15 Dpř. V+ 18 Dpř. S+ 19 Dpř. V+ 20 Dpř. V+ 22 Dpř. S+ 35 Dpř. V+ 36 Dpř. S+ 39 Dpř. S+ 50 Dpř. V 99 Dpř. V 101 Dpř. V,S 122 Dpř. 1879 Jan Pospíšil V+ 124 Dpř. S+ 125 Dpř. S+ 126 Dpř. V 128 Dpř. S 147 Dpř. V
2ks bez čp. (Líbal-Junek 1994, s. 35, 109)
celkem 84 V + 5 čV z toho dochováno 34 V a 2 čV z toho 37 V na právovárečných domech, 29 V na neprávovárečných ve městě, 21 V na předměstí /součty nesouhlasí – mj. čp. 122 Dpř. má dvoje vyřezávané dveře, jako počet domů jde o 1/ 28
V. TRUHLÁŘI Truhláři patřili ke dřevozpracujícím řemeslům a v případě vrat měli blízko i k tesařům. Tesaři dělali zárubně, ale také hrubá vrata stodolová a někdy i obyčejné dveře ke komorám a podobně. Jakmile bylo třeba klíţit, truhlářsky spojovat, načisto ohoblovat dřevo - zkrátka jemnější práce - byla výroba vrat a dveří v 19. století doménou truhlářů 61; u interiérových dveří do obytných pokojů byla výroba truhlářem samozřejmostí. Výrobní sortiment truhlářů (někdy nazývaných stolaři) byl neobyčejně rozsáhlý a dveře byly jen nevelkou částí produkce. Dalšími výrobci dveří a vrat na venkově (nikoliv ve městech) byli tzv. fušeři,62 kteří se pohybovali mimo cechovní strukturu. Na jedné straně byli pronásledováni, ale na druhé straně pro nízkou cenu naopak zadavateli leckde ţádáni. Vývoj cechů, dřevozpracující řemesla a truhláři v Poličce. 63 Ačkoliv byly cechy v polovině 18. století jiţ za zenitem svých moţností ke zvyšování produkce a stát se rozhlíţel po racionálnějším řešení, ještě celou polovinu 19. století byly základem pro výuku i provozování řemesel. Pokud ve městě nebylo dost řemeslníků stejného zaměření na vytvoření samostatného cechu, spojovali se do cechu devaterníků. V roce 1849 se v Poličce od devaterníků vydělil samostatný cech stolařský (tj. truhláři). Definitivní konec cechovního zřízení znamenal rok 1860, kdy vydáním ţivnostenského řádu byla řemesla prohlášena za svobodná a cechy byly nahrazeny ţivnostenskými společenstvími. Roku 1865 byli truhláři vřazeni do spolku pro potřebnosti domácností a staveb, roku 1875 se opět osamostatnili. Nový zákon o ţivnostenských společenstvech byl vydán roku 1883. C.k. hejtmanství ustanovilo pro veškeré ţivnostníky v Poličce a okolí po dohodě s průmyslovou komorou čtyři ţivnostenská společenstva se sídlem v Poličce, z nichţ II. bylo „Společenstvo ţivností stavitelských, pak dřevo, papír a kovy zpracující“.64 Tesařských mistrů bylo v Poličce málo: roku 1821 byl přijat František Faiman, 1855 František Tichý a 1874 František Gleich. Místních truhlářů bylo v Poličce vykazováno roku 1830 osm, 61
62
63 64
Štajnochr 2007, s.717 uvádí: „Výroba a konstrukce vrat a dveří však pro primo náleţela oborům tesařským. … Obory stavebního truhlářství se osamostatnily po roce 1860 se změnou cechovního systému na systém ţivnostenský. … Vesničtí a někteří městští tesaři ovšem zůstali univerzálními výrobci dřevěných staveb, často včetně mobiliáře...“ V.Štajnochr však tuto svoji teorii nemá doloţenu ţádnými doklady. Teorii o výrobě vrat a dveří (převáţně) truhláři dokládám v této kapitole srovnáním počtu tesařů a truhlářů v Poličce i dobovými příručkami pro řemeslníky. Stejný názor také uvádí Roček 2005, s. 96-98 /stránkování exempláře v poličském muzeu/. Joendl 1840, s. 214: „O tesařských pracech“ - o dveřích nic neuvádí, s. 278 „Truhlářské práce: ...vrata a dvéře.“ s. 280 „Lepší vrata, plná i laťovaná dělá truhlář.“ Niklas-Šanda 1865, s. 199: „ Mají-li býti vrata pouze z tesaného aneb třeba i z hoblovaného dříví a jen po jedné straně pobité, náleţejí v obor práce tesařské; ostatní, ale vrata jakéhokoliv druhu spadají v práci truhlářskou a bývají vţdycky sklíţené, na zadní straně tvrdými svláky opatřené, z předu pak slabými hoblovanými prkny dle rozličných vzorů pobité.“ Niklas 1874, s. 312: „Truhlářská práce: hlavní vrata, zasklené dveře, dveře vnitřní, dveře k záchodům, dveře na půdu a ku sklepu.“ Pacold 1890, s. 62: „Vyhotovení vrat a dveří patří do oboru prací truhlářských. Tesaři připadá zhotovení vrat velikých aneb i jednoduchých, hrubých dveří.“ Roček 2005, s. 136-137: „V letech 1789-1805 bylo odhaleno 23 fušerů ze 17 obcí. Díky raziím, které podnikal litomyšlský cech, se dozvídáme, jaké nářadí fušeři pouţívali. Právem cechů bylo trestat tyto přečiny, a tak kromě nářadí zabavovali hotové výrobky a podávali stíţnost magistrátu. Magistrát však v případu opravdu zručného fušera většinou doporučil provinilce k získání mistrovského práva. Truhláři je tak v několika případech přijali „na trpěnou“, bez práva brát do učení učně.“ Vavřínová 1933, s. 13: „Kolem r. 1800 byl v Němčicích u Litomyšle učitelem vyslouţilý dělostřelec, který byl výborným truhlářem...“ Štefka XII. 1899. Ebelová 2003. Roček 2005. SOkA Svitavy AM Poličky II., kt. 18, 20-23, III. kt. 40,50. Jitřenka 1883, s.35. Jitřenka 1886 s.137.
29
1835 dvanáct, 1849 čtrnáct, 1865 šestnáct, 1883 čtyři. Je patrné, ţe po uvolnění cechovních regulací v roce 1860, vzrostl počet truhlářů, ale posléze se zřejmě ukázalo, ţe nemají dostatek zakázek a jejich počet do dvaceti let poklesl. Nárůst zájemců byl patrně hlavně z méně majetných vrstev, neboť řada z nich nezískala měšťanské právo. Ovšem ani ve starším období truhláři nepatřili k nejmajetnější vrstvě, neboť z nám známých mistrů vlastnili patrový dům Václav Fixa čp. 116 a David Krejčí čp. 203, právovárečný dům Jan Kozel čp. 67, František Klimeš čp. 90 a Johann Haupt čp. 156. V roce 1849 65 je přehled truhlářů tento: starší cechmistři František Bureš, František Kozel, příseţný mistr František Klimeš, mistři Václav Bajza, Václav Empenger, Vincenc Fixa, Johann Haupt, Vincenc Jílek, Jan Kozel, Josef Kozel, David Krejčí, Josef Telecký, Leopold Weinlich, Josef Vornaj a přespolní mistři Matěj Slezák z Telecího, Franz Schulz, Augustin Ehrenberger a Ignác Kohler z Radiměře, František Dostál z Borové, Josef Draţil z Kamence, Josef Drábek z Nedvězího, Josef Vosmek z Oldřiše a František Fajman z Mrhova. Roku 1865 66 jsou uváděni: Josef Bukáček, Vincenc Fixa, Franz Fordinal, František Gerišer, Jan Haupt, Vincenc Hanus, Tomáš Hub, Antonín Jílek, Jan Jirků, František Klimeš, Jan Kozel, Ferdinand Machata, Antonín Svoboda, Jan Šlerka, Josef Telecký, Josef Vornaj a dalších dvacet mimopoličských truhlářů. Vytvořit lze soupis 67 přijímání mistrů, který nás informuje o frekvenci a počtech přijímání: 1813 Matěj Bajza, 1816 František Kozel a Matěj Slezák z Telecího, 1817 František Popelka, 1818 Johann Jandl z Radiměře, 1821 Leopold Weinlich, 1823 David Krejčí, 1824 Jan Bednář z Nedvězího, 1825 František Šmatlán z Telecího, před 1828 Jan Čermák, 1828 František Klimeš a Franz Schulz z Radiměře, 1830 Pavel Břeň ze Širokého Dolu a Štěpán Jílek, 1833 František Sedliský a Josef Kozel, 1834 Augustin Ehrenbereger z Radiměře, 1835 Franz Hohler, 1836 Johann Haupt, 1838 František Dostál z Borové, 1839 Josef Draţil z Kamence a Johann Stelzig, 1840 Vincenc Jílek, 1841 Josef Drábek z Nedvězího, 1843 Josef Vosmek z Oldřiše a Josef Skornář, 1844 Wenzel Hillak, 1845 Franz Kurz, Václav Bajza, František Feiman z Mrhova, Václav Fixa, Václav Bajza, 1846 Václav Šulc, Leopold Weinlich ml., Josef Vornaj, před 1846 Ignác Puchar, před 1849 Vincenc Fixa, Jan Haupt, Jan Kozel, Josef Telecký, 1850 Hypolit Bureš, 1851 František Fixa, 1852 František Popelka ze Sádku a Josef Schauer z Modřece, 1853 František Jílek, Josef Trávníček z Telecího, Josef Lukas z Radiměře, František Procházka, Josef Dvořák (jinak Portl) z Oldřiše, 1854 Jan Andrlík, 1856 Josef Hartl z Pusté Rybné, 1857 Ferdinand Feltl ze Sádku, 1859 Jan Šlerka, František Kadlec z Radiměře, (následují jiţ ţivnostníci) před 1865 Josef Bukáček, Franz Fordinal, Vincenc Hanus, Tomáš Hub, Jan Jirkův, Ferdinand Machata a dalších 15 mimopoličských, 1866 Antonín Svoboda, 1869 Antonín Jílek, před 1870 František Klimeš ml., 1870 František Gerišer. K některým mistrům se podařilo dohledat zajímavé údaje. Vandrovní cesta je dobře zachycena u Františka Klimeše (1804-1870) 68, bydlištěm v Poličce čp. 90, který pobýval v učení u mistra Františka Bureše od 21. června 1819 do 21. června 1821. Jako vandrovní tovaryš pracoval jeden rok v Krumlově, dva roky v Čáslavi, více jak rok v Praze a dva roky v blíţe neuvedených městech, pobyl tedy na vandru déle neţ šest let. Jako mistrovský kus měl zhotovit stůl z tvrdého dřeva, truhlu a ţidli. Po posouzení kvality a sloţení poplatku 250 zl. byl roku 1828 přijat do cechu. Roku 1831 byl přijat za měšťana. Od roku 1845 je veden v čp. 144 v Pálené ulici. Po roce 1862 zhotovil část kostelních lavic. Byl dědem hudebního skladatele Bohuslava Martinů.
65
66 67 68
Štefka XII. 1899, Cech stolařský-kniha památní, s.1-2, mistři cechu stolařského 1849 a mistři pozdější. Ebelová 2003, s. 92-94. Štefka XII. 1899, Seznam ţivnostníků spolku pro potřeby domácí a stavby 1865, s.1-2 stolaři. Viz předchozí tři poznámky. Ebelová 2003, s. 83.
30
František Sedliský se učil v letech 1803-1807 u svého otce Leopolda v čp. 132.69 S ohledem na onemocnění otce neabsolvoval vandr, místo toho pracoval jako tovaryš v jeho dílně po dobu 26 let a roku 1833 mu bylo, v jeho 46 letech, uděleno mistrovské právo a týţ rok převzal otcovu dílnu včetně nářadí. Jako mistrovský kus měl zhotovit stůl z tvrdého dřeva a skříň. Do cechovní pokladny sloţil 200 zl. Roku 1840 byl přijat za měšťana. Johann Haupt (1807-1883) 70 pocházel z Květné, byl rodilým Němcem, ale jeho manţelka Karolina byla Češka, sestra truhlářského mistra z Olešnice. Johann Haupt se vyučil ve Vídni a podnikl vandrovní cestu v délce 4,5 roku ve Vídni, Štýrském Hradci, Klagenfurtu a Crikvenici na jaderském pobřeţí. Roku 1832 sloţil mistrovské zkoušky a byl přijat do cechu v Litomyšli a zároveň poţádal o vyvázání z poddanství litomyšlského panství. Roku 1835 koupil v Poličce dům čp. 58 Hpř. (později jej prodal strýci spisovatelů Mrštíků z Jimramova) a poţádal o přijetí do poličského cechu a o udělení domovského práva, coţ bylo zamítnuto s ohledem na to, ţe „ve zdejším městě stačí dosavadní truhláři, kteří ne vţdy mají práci po celý rok“. Po odvolání ke krajskému úřadu v Chrudimi byl následující rok přijat jako truhlář a zároveň dostal povolení k obchodu s potravinami. Patrně velmi dobře prosperoval, neboť roku 1853 koupil na náměstí právovárečný dům čp. 156. Nejstarší syn se u něj vyučil truhlářem, ale záhy odjel do USA. Druhý syn koupil roku 1870 na náměstí další právovárečný dům čp. 58. Více truhlářů v rodině nepůsobilo, ale rod dodnes ţije v Poličce. O přijetí synků truhlářských mistrů za mistry máme tyto doklady: Josef Kozel, syn Františka, přijat 1833; František Sedliský, syn Leopolda, přijat 1833; Václav Bajza, syn Matěje, přijat 1845. Po více generací pracoval patrně rod Burešů: 1772 přijat Jakub, 1777 Matouš, v druhé generaci 1801 František a 1804 Jakub a přes generaci 1850 přijat Hypolit. Podobně u rodu Jílků: Štěpán přijat 1830, Vincenc 1840 a ve druhé generaci František 1853 a ve třetí Antonín 1869. Nejzajímavější je rod Weinlichů, který čeká na zpracování: měšťan a truhlář Jan Weinlich v roce 1741 zhotovoval rámy pro kostelní obrazy, František Wainlich v roce 1752 zhotovil rám pro obraz hlavního oltáře, z další generace je patrně Vojtěch přijatý do cechu roku 1762, z další František starší přijatý 1778, Dominik 1782, z další František Vajnlich mladší přijatý 1800, z další Leopold Weinlich starší přijatý 1821, z další Leopold z čp. 125 přijatý 1845. Jde tedy o šest generací v rozpětí dvou století. Na přelomu 30. a 40. let bylo několik ţádostí zamítnuto, jednou výslovně s ohledem na vysoký počet truhlářských mistrů ve městě a nedostatek práce pro všechny. 71 Naopak v letech 1845 1846 bylo přijato 8 mistrů, nepochybně jako reakce na zvýšenou poptávku po poţáru města.72 Zajímavý je pokus o přiřazení autorů a datací u některých vrat. Vincenc Tichý, druhý poštmistr v Poličce, zadal novostavbu domu čp. 57 (Palackého náměstí) včetně vrat před rokem 1830. Vstupní dveře škol čp. 112 (Šaffova ulice - dnes muzeum) jsou z doby výstavby roku 1841. V domě čp. 132 (Pálená ulice) zahájil v roce 1833 ve svých 46 letech činnost mistr Leopold Sedliský - klasicistní dveře (dochované na fotografii) jsou moţná jeho dílo. Roku 1845 obnovoval svůj vyhořelý dům čp. 203 (Nová ulice) truhlářský mistr David Krejčí – vrata (dochovaná na fotografii) budou nepochybně jeho prací. Roku 1845 vlastnil dům čp. 224 (Nová ulice) truhlář Jan Bednář, vyřezávaná vrata (dochovaná na fotografii) by tedy byla jeho dílem. Dle způsobu řezby by mu bylo moţno přiřadit i dveře z čp. 234 a 24 Hpř. Roku 1813 vlastnil dům čp. 228 (Pálená ulice) Matěj Bajza (roku 1845 jiţ ne), před rokem 1853 vlastnil dům František Bajza. Autorem vyřezávaných dveří mohl být Matěj Bajza nebo jeho syn 69 70 71 72
Ebelová 2003, s. 84. Rodinný archiv – Pavel Haupt, Palackého náměstí 58, Polička. Ebelová 2003 s. 84. V důvodu nárůstu počtu truhlářů po r. 1845 se plně ztotoţňuji s: Ebelová 2003 s. 90 a naopak nesouhlasím se zpochybněním v: Roček 2005 s. 111 /stránkování exempláře v poličském muzeu/.
31
Václav (pokud je dělal pro svého příbuzného Františka). Po sejmutí slepé výplně vrat domu čp. 34 (Riegrova ulice) byla objevena uhlem provedená karikatura obličeje a nápis „Kozel Jobek bé“. Nepochybně půjde o naráţku na mistra Josefa Kozla a pokud nápis je od jeho tovaryše, byl autorem vrat mistr Kozel. Autorsky příbuzná jsou vrata čp. 187 (Palackého náměstí). Dle soupisů z roku 1845 a 1867 vlastnil dům čp. 32 (Riegrova ulice) Václav Klimeš. Pokud byl příbuzným, mohl zadat výrobu bohatě vyřezávaných vrat Františku Klimešovi. V soupisu prací pro kostel z roku 1865 je uváděn truhlář Čeněk Fixa s dodávkou novogotických dveří do bytu pověţného a do sakristie a Jan Šlerka u dveří na kruchtě. Plán fasády a vrat domu stavitele Veselského čp. 168 (Tyršova ulice) je z roku 1878 – vrata jsou opět doloţena na fotografii. Při opravě vrat čp. 171 (Tyršova ulice) byly sejmuty okopnice pod nimiţ byl objeven tuţkový nápis: „Vincenc Kučera od Sv. Kateríny pomocník truhlářský. Josef Švejda pomocník truhlářský roku 1886 23.7.“. Dům čp. 49 (Riegrova ulice) vlastnil bohatý obchodník Ferdinand Thanabauer a po jeho úmrtí v roce 1867 jeho syn Josef. Vrata patří do velké skupiny výzdobou příbuzných a je tedy otázkou, zda Thanabauer byl první a ostatní ho napodobovali, nebo zda se Thanabauer inspiroval u sousedů. Dům čp. 41 vlastnil v roce 1845 Josef Štefka, později Josef Smola (dosud není zřejmé, kdo zahájil novostavbu domu a zadal výrobu vrat). Vybavení truhlářské dílny. U městských truhlářů s patrovým domem byla dílna vydělena od obytných místností. Truhláři vlastnící přízemní domek uvnitř města nebo na předměstí, také oddělovali provozování řemesla od obytných prostor. U venkovských truhlářů bylo běţné provozování truhlářské dílny přímo v jediné obytné světnici. V Poličce nemáme přesně dokumentované vybavení truhlářské dílny, a tak si vypomůţeme analogií ze vzdáleného Lišova 73: Dílna měla rozměr asi 6 x 12 m, ke dlouhé zadní stěně bez oken se stavěla polohotová práce, v prostoru, blíţe této stěně, stály tři hoblice (ponky) samostatně pracujících starších tovaryšů, aby měli k dílu co nejblíţe, za nimi tři hoblice mladších tovaryšů a učňů. Práce byla mladším svěřována podle jejich dovednosti a starší tovaryši na ně stále dohlíţeli a kontrolovali jejich práci. U kamen, ve kterých se topilo hoblinami a odřezky, se dřevo nahřívalo, klíţilo a dýhovalo. Klíh rychle zavadal „mrzl“ a mohl ztrácet lepivost, a proto se dbalo na to, aby nebyl průvan a řádně se zavíraly dveře. V rohu dílny stávaly utahováky „šraufboky“ - zpravidla jich bylo šest za sebou roztaţených na délku několika metrů, aby se mohl najednou utáhnout i velký plát od skříně. Na dvou dalších stěnách byly „cajkrámy“ - uzavřené jednodveřové skříně s mnoha poličkami a přihrádkami pro různé potřeby. Někdy zde byly i palandy na dosušování dřeva. Dřevo prosychalo zpravidla 3 roky, někdy i 6 let. Truhlářské nářadí. 74 Nejdůleţitějším vybavením truhláře byly hoblíky. Velký „macek“ měl aţ 60 cm délky s šířkou ţelízka asi 6 cm a srovnával do roviny větší plochy. Menšími hoblíky se dřevo ohlazovalo načisto. Lištovníky, díky ozdobným tvarům ţelízek, vytvářely různé tvary profilů. Okrajník byl na kónické sejmutí okrajů výplní, svlakovník k úpravě svlakových dráţek, ţlábkovec či dráţkovník na dráţky. V kaţdé dílně byla jedna velká dvouruční pila zvaná „basa“ „hrát na basu“ byla první práce truhlářských učňů. Naopak jednoruční rámovou pilu s napínákem měl kaţdý tovaryš vlastní. Pil bylo velké mnoţství druhů a velikostí, důleţitá byla svlakovka, uţívaná k zářezům pro svlaky. Nechyběly ruční vrtáky, dláta a další nástroje (kruţidlo, úhelník, pokosník, šroubovník, řezák, utahováky...). Kompletní vybavení venkovské truhlářské dílny ze Svratouchu (nedaleko Poličky) má Soubor lidových staveb Vysočina 73 74
Hlubuček 1956, s.10-14 Skramlík kol.1900, s. 2-12. Hlubuček 1956, s. 14-20. Roček 2005 s. 36-52, 155-156 inventář nářadí truhláře z Černíkovic v Orlických horách z r. 1824.
32
Hlinsko.75 Tématu se věnuje dosti obsáhlá literatura a tak zde není nutno setrvávat déle. Pouţívaný materiál.76 Průzkumem 77 bylo zjištěno, ţe u vrat čp. 181 jsou prkna staţená svlaky z jedle, slepé rámy v líci a lišty výplní ze smrku a mimořádně vysoká řezba výplní z lípy. Tato různorodost pouţitých dřev je ojedinělá, stejně jako uţití lipového dřeva, coţ lze zdůvodnit výškou reliéfu a náročností řezby. Pro bohatě vyřezávanou výplň s nízkým reliéfem u vrat čp. 32 byla pouţita borovice 78 a pro jednoduchou řezbu v nízkém reliéfu u vrat čp. 149 byl pouţit smrk. A právě smrkové dřevo bylo patrně hlavním materiálem poličských řezbářů. Řezbářská práce. Běţnou řezbářskou i soustruţnickou práci byl schopen dodávat kaţdý zkušenější truhlář. Zatímco se soustruţníci vydělovali od truhlářů, specializace na řezbářskou práci je typická aţ pro pozdější 19. století a souvisí s rozvojem školství pro umělecká řemesla a s potřebou dekorativních prací u historizujících slohů. Řezby na poličských vratech nepochybně prováděli místní truhlářští mistři, absence dokladů nám však brání v podrobnějším komentáři. Ceny dveří a vrat. Bohuţel se doposud nepodařilo dohledat ceny vrat v Poličce, ani rozdíl cen mezi vraty s vyřezávanými výplněmi a vraty s obyčejným skladem prken. Pro porovnání ceny truhlářské práce s prací zámečnickou a lakýrnickou při výrobě vrat a dveří jsou instruktivní ceny, které jsou známé z Prahy z roku 1874.79 Práce truhláře: vrata s rámem z měkkých fošen a výplněmi 12 zl., práce zámečnická: 4 dlouhé závěsy s kuţely do kamene, 2 zástrčky, silný zapouštěcí zámek, ţelezná klika a ţelezné štíty celkem 13 zl., práce natěračská: hlavní vrata 3x olejovou barvou na dubový způsob 8 zl. Domovní vrata z dubových fošen byla trojnásobně drahá. Vrata stodolová z borových fošen zevně pobíjená 5 zl. Domovní dveře dvoukřídlé z borových fošen, s 6-8 výplněmi nebo kladenými prkny, beze vší řezbářské práce 811 zl. Další výrobky: dveře vnitřní dvoukřídlé smrkové s výplněmi a obloţením ostění 14 zl., zasklené dveře s obloţením ostění 10 zl., dvoukřídlé dveře na půdu se svlaky 3,5 zl., vnitřní čtyřkřídlé okno 4,5 zl. (totéţ venkovní); kování dveří dle typu 3,5-7 zl., nátěr vnitřních dveří 3x bílou olejovou barvou dle typu 2-4 zl. Datace vrat a dveří dendrochronologickou metodou. Datování dřevěných konstrukcí dendrochronologickou metodou 80 má v České republice vynikající výsledky. Metoda vychází z toho, ţe dřevní hmota (vyjádřená šířkou letokruhů) narůstá v jednotlivých letech odlišně - dle příznivého nebo nepříznivého klimatu Při dostatečném mnoţství letokruhů (alespoň 50-60) vznikne charakteristická křivka. Z datovaných trámů (letopočet na krovu, či spolehlivý údaj o vzniku stavby) byla vytvořena počítačová databáze dle jednotlivých dřevin (a regionů). Vloţením digitálně zpracovaných dat z nedatovaného trámu do speciálního programu počítače (s databází) dojde (při optimální situaci) ke zjištění konkrétních roků. Pokud se na tesařsky hraněném trámu najde neopracovaná oblina kmene – je podkorní letokruh rokem smýcení stromu (smýcené kmeny se v kůře nechávaly obvykle 1-3 roky prosychat, truhlářsky opracovaná prkna 75
76 77 78 79
80
Soubor lidových staveb Vysočina, Hlinsko, inventář Moţděnice - truhlářská dílna /druhotná instalace z původního objektu ve Svratouchu čp.194/. Vyobrazení této dílny venkovské dílny z r. 1864 in: Štěpán 1991, s. 178-179 O materiálu viz: Kubeš 1892. Antoš 1896. Šimůnková 2000. Kyncl 2008 a, b. Revizní průzkum dřeviny provedl J.Kyncl 26.11. 2008. Niklas – Šanda 1874, s. 312-317. Dále Pacold 1883, s. 408-412. Pacold 1887, s. 366-392 /včetně vyobrazení kování od Rotta/, 536-539, 569-574, 578-579 Viz www.dendrochronologie.cz . Pro zájemce o téma uvádím literaturu necitovanou v pouţité literatuře: Kyncl, Josef: Dendrochronologické datování krovů, in: Vinař, J. (red.): Historické krovy II, s. 156-186, Grada, Praha 2005. Kyncl, J.-Kyncl, T.: Principy dendrochronologie, Ţiva 49 (6), s. 249-252, Praha 2002. Dále: Kyncl, Josef – Kyncl, Tomáš: Několik zkušeností s dendrochronologickým datováním dřeva z historických budov. Zprávy památkové péče, Praha 1995, 55(4):135-137. Kyncl, J.: Zásady pro odběr dendrochronologických vzorků. Zprávy památkové péče, Praha, 1998 58(4, suppl.): XL. Kyncl, J., Kyncl, T.: Moţnosti dendrochronologického určení původu dřeva. Svorník 2006, 4:181-186. V literatuře zde: Kyncl 2008 a, b, c.
33
mohla však ve skladu leţet i déle). Odběr vzorků lze provést nedestruktivní metodou – nafotografováním (digitální přístroj s vysokým rozlišením – alespoň 5 Mp) čela trámu. Nebo destruktivně (pokud tomu nebrání památkové, statické či jiné důvody) – vývrtem (dutým vrtákem) směřujícím ke středu kmene (na vhodném místě trámu) nebo odběrem plátku dřeva z čela trámu. V letech 2001-2008 provedli Tomáš a Josef Kynclovi dendrochronologické datování kolekce dveří 81. Základním problémem je, ţe jen výjimečně lze nalézt oblinu podkorního letokruhu, neboť prkna jsou truhlářsky opracována na sraz – poslední nalezený letokruh tedy není rokem smýcení. V roce 2008 zahájilo poličské muzeum s Josefem Kynclem 82 dendrochronologické datování vybraných vrat 83. Na vhodném místě (nejlépe horní hrana svlakových dveří) byl proveden hladký výbrus vedoucí k odhalení letokruhů, které byly nafotografovány. Získanou řadu letokruhů pak J. Kyncl počítačově zpracoval. V Poličce byly vyuţity datované dveře k vymezení přibliţného rozptylu mezi posledním datovaným letokruhem (který není rokem smýcení stromu) a mezi faktickým vyrobením dveří. Dendrochronologickou metodou nelze sice přesně datovat výrobu vrat a dveří, ale výsledek můţe odpovědět na řadu jiných otázek. V případě Poličky například, zda konkrétní poličská vrata vznikla ještě před poţárem roku 1845, případně zda mohla vzniknout při přestavbě po poţáru, či zda jsou aţ pozdějšího data 84. Výsledky průzkumu jsou uvedeny v příloze V/2.
81
82
83 84
T.Kyncl: Karlštejn - vstupní vrata (r. 2001; dochovaný, ne však poslední letokruh: 1314), Koněprusy – dveře kovárny (r. 2007; podkorní letokruh 1832), dále dveře: sakristie sv. Víta v Praze, kostela v Komořanech, kostela v Němčičkách, kostela ve Štípě, domu v Hradci Králové a domu na Malé Straně čp. 171. Bliţší údaje u autora:
[email protected] J.Kyncl: dveře poutního kostela ve Ţďáru n.Sázavou (r. 2003), soubor barokních kulis Boţího hrobu-muzeum Roţnov p.R. (r.2006). Tato metoda byla jiţ dříve pouţita k datovaní nizozemských deskových obrazů (viz www.dendrochronologie.cz). Nyní pak i u tuzemských obrazů – např. Kyncl 2008 c. Ing. Josef Kyncl, znalec pro dendrochronologické datování a druhové určování dřeva, Brno
[email protected] . Kyncl 2008 a, b. Například poslední zjištěný letokruh u vrat čp. 41 byl z roku 1850 – několik letokruhů k podkornímu letokruhu chybí, pak několik let dřevo muselo zrát – je tedy zřejmé, ţe vrata nemohla vzniknout jiţ při popoţárové opravě domu v roce 1845.
34
Soupis vyobrazení k V. kapitole: 59. Potvrzení mistrovského práva truhláři Davidu Krejčímu, z r. 1823. Přepis zde v příloze V/3. SOkA Litomyšl AM Polička kt. 8/2. 60. Potvrzení mistrovského práva truhláři Václavu Baizovi, z r. 1845. SOkA Litomyšl AM Polička kt. 8/2. 61. Spojená řemesla Polička. Kniha mistrů – zápisy o přijetí, zcela dole Václav Baiza. SOkA Litomyšl AM Polička kt. 8/1. 62. Johann Haupt (1807-1883), od roku 1836 truhlářský mistr v Poličce. Doposud jediný známý portrét poličského truhláře. Rodinný archiv Hauptů. 63. Karikatura truhlářského mistra Josefa Kozla nalezená pod výplní na vratech čp. 34 – patrně od tovaryšů. Připojen nápis „Kozel Jobek bé“. Autorem vrat mohl být mistr Kozel. Muzeum Polička. 64. Vrata domu čp. 34. Jejich lícová strana (svlaková konstrukce není v líci patrná) je co do vzhledu stejná, jako lícová strana vrat čp. 187 (rámová konstrukce), s ohledem na způsob zdobení mohlo jít o stejného autora a moţná i stejnou dobu vzniku. Muzeum Polička H fa 1803. 65. Vrata domu čp. 203 truhlářského mistra Davida Krejčího, z doby přestavby po poţáru roku 1845. Je pravděpodobné (jako i v následujících případech), ţe mistr si vlastní vrata vyráběl sám. Muzeum Polička H fa 1992. 66. Vrata domku čp. 224 truhlářského mistra Jana Bednáře. Muzeum Polička H fa 2001. 67. Dveře domku čp. 132 truhlářského mistra Leopolda Sedliského. Muzeum Polička H fa 1905. 68. Dveře domu čp. 228 patrně od mistra Matěje nebo jeho syna Václava Baizy. 69. Ukázka truhlářského nářadí. Sax 1814, Taf.II 70. Truhlářské hoblíky: macek obr. 3 (na velké plochy), klopkář obr. 5 (na jemné ubírání povrchu), dráţník obr. 7, římsovník obr. 13, kocour obr. 17 (na vybrání dřeva ze zářezů pro svlaky). Skramlík: Truhlářství, kol. 1900. 71. Truhlářské pily: rámová obr. 62, svlakovka obr. 55 (na zaříznutí šikmých stěn u svlaků). 72. Truhlářská dílna. Amerling 1857, III/17. 73. Ukázky postupu řezbářská práce. Obr. 335 „Ţlábkování“, 333 „Okrouhlé růţice“, 331 „Postup řezby závitu s úponkovými lístky“, 334 „Čtvercové růţice“. Tadd 1907.
35
PŘÍLOHA V/1: Truhlářští mistři v Poličce – s komentářem a uvedením pramenů: literatura a prameny /citováno u osob v hranatých závorkách/: Ebelová: Ebelová 2003 (soupis přijatých mistrů, soupis 1849, vandry) Seznam měšťanů: Seznam měšťanů Poličky, muzeum Polička 14/97 Seznam 1845: Seznam majitelů domů a jejich pojištění při poţáru 1845, muzeum Polička 15/08 SHP: Borský 2004 (s.31 účty truhlářských prací) Štefka: Štefka XII 1899 (soupis mistrů 1849, mistři pozdější 1850-1859, ţivnostníci-stolaři 1865, mistři pozdější 1850-59) Poznámka: přespolní jsou určováni dle výslovného soupisu 1849 a 1865, při přijímání uváděno odkud je, ale není zřejmé, zda tam působil. Poznámka 2.: od levého okraje odskočená jména označují přespolní mistry Jan Andrlík, přijat 1854 /Ebelová s. 94/, Štefka mistři pozdější: 1854 JA z Borové, soupis 1865 /Štefka/ Matěj Bajza, přijat 1813, do učení přijat 1804 /Ebelová s.93/, r. 1845 v čp. 138 /Seznam 1845/ poznámka: 1782 přijat Josef Bajz poznámka: čp. 228 (dochovány dveře) vlastnil r. 1813 Matěj Baiza /nebo Matouš Baiza-dle slovníku jde o totéţ hebrejské jméno-jedno z řeckého a jedno z latinského znění/-/seznam měšťanů/, při poţáru vlastnil Jos.Červený /Soupis 1845/, r. 1855 získal měšť. právo František Baiza z čp.228 (dům mohl vlastnit dříve-Jos.Červený je při přijetí za měšťana r.1853 veden v čp.234m); pokud šlo o příbuzného mohl být autorem dveří Matěj Bajza /kdy zemřel?/ nebo Václav Václav Bajza syn Matěje B., přijat 1845 /Ebelová s.93 Wenzel/, soupis 1849 /Štefka, Ebelová/, r. 1845 v čp. 227 /Seznam 1845/, r.1846 přijat za měšťana a bydlel v čp. 138 /Seznam měšťanů/, ohledně čp. 138 srovnej s Matějem B. Jan Bednář z Nedvězího, přijat 1824 /Ebelová s.93/, 1840 přijat za měšťana Jan B. z čp. 224 /soupis měšťanů/, r.1845 vlastnil čp. 224 Jan B./Seznam 1845/, - ze zápisu není jasné, zda jde o tutéţ osobu – dům měl vyřezávaná vrata! Pavel Břeň /patrně ze Š.Dolu/, přijat 1830 /Ebelová s.93 Paul Breu/, poznámka: 1792 přijat Pavel Brzen ze Š.Dolu /otec?/, /Ebelová/; r. 1835 nepřijat Josef Břeň ze Š.Dolu /Ebelová s.84 Brzein/ Josef Bukáček, soupis 1865 /Štefka/, r. 1881 přijat za měšťana Josef B. z čp. 26 Dpř. František Bureš, přijat 1801 /Ebelová s.93 Franz/, učil se u něj 1819-21 Klimeš /Ebelová s.83/, soupis 1849; starší cechmistr 1850, 1851 /Štefka, Ebelová/ 36
Poznámka: Jakub Bureš přijat 1772, Matúš Bureš přijat 1777, Jakub Burš /Bureš/ přijat 1779 Jakub Bureš, přijat 1804 /Ebelová s.93/ Hypolit Bureš, přijat 1850 /Ebelová s.94 Hipolit, poznámka: správně Hypolit, dle slovníku domácky Polda, Polda domácky téţ Leopold/; Štefka mistři pozdější: 1850 Hypolit Bureš TÝŢ Leopold Bureš, přijat 1850 /Ebelová s.93/ Jan Čermák, jako mistr zmiňován 1828 a 1834, 1833 cechmistr /Ebelová s.83, 84 Johann/, není veden mezi přijatými František Dostál z Borové, přijat 1838 /Ebelová s.93 Franz/, soupis 1849 přespolní Ebelová – zde u obou František/
/Štefka,
Kašp. Dostál z Oldřiše, soupis 1865 /Štefka/ Josef Drábek z Nedvězího, přijat 1841 /Ebel. s.93/, soupis 1849 přespolní /Štefka, Ebelová/ Josef Dráţdil z Kamence, přijat 1839 /Ebelová s. 93 Draţil ze Starého Kamence, DJ: 18481873 St.Kamenec sloučen se Sádkem/, soupis 1849 přespolní /Štefka, Ebelová – oba Dráţdil ze Sádku/, soupis 1865 /Štefka Draţil ze Sádku/, k r. 1840 /Ebelová s.84/ Josef Dvořák, jinak Portl, přijat 1853 /Ebelová s.94/, Štefka mistři pozdější: 1853 Jos.Dvořák z Oldřiše, soupis 1865 z Oldřiše /Štefka/ Augustin Ehrenberger z Radiměře, přijat 1834 /Ebelová s.93, DJ Radiměř německá obec/, soupis 1849 přespolní /Ebelová s.92/ Václav Empenger (z Voldřiše), přijat1812 /Ebelová s.93/, soupis 1849 /Štefka, Ebelová s.92 chybně Emzenger, oba jej uvádí mezi poličskými mistry ne přespolními/ František Feiman z Mrhova, přijat 1845 /Ebelová s.93 Franz/, soupis 1849 přespolní Ebelová – oba František Fajman, přespolní/
/Štefka,
Ferdinand Feltl, přijat 1857 /Ebelová s.94 chybně Feltt/, Štefka mistři pozdější: 1857 FF ze Sádku, soupis 1865 JF ze Sádku /Štefka/ František Fixa /toto znění v seznamu měšťanů/, Fiksa /u Štefky/, přijat 1851 /Ebelová s.94 Fiks/, Štefka mistři pozdější: 1851 Fr.Fixa, r. 1841 přijat za měšťana Fr. Fixa z čp. 74 Hpř.-srovnej čp. s Vincencem F. /Seznam měšťanů/ - s ohledem na data přijetí za měšťana a mistra šlo spíše o otce? Jan Fixa, přijat 1801 /Ebelová- Fix/, r.1801 přijat za měšťana JF z čp.240 Hpř. /Seznam měšťanů/ Václav Fixa, přijat 1845, /Ebelová s.93 Wenzel/, r.1845 přijat za měšťana Václ.F. Tischler z čp. 116 /Seznam měšťanů/ Vincenc Fixa, r. 1848 přijat za měšťana Čeněk Fixa Tischler z čp. 74 Hpř. /Seznam měšťanů/, soupis 1849 /Štefka Fiksa, Ebelová mylně Fikr, DJ: dle slovníku Vincenc téţ Čeněk, domácky Čenda, spojitost s Václavem neuváděna/, soupis 1865 /Štefka Fixa/, Čeněk Fixa – kostel 1862-65 37
část lavic, 1864 2 zpovědnice, 1865 dveře bytu pověţného a sakristie /SHP/ Ferdinand Findejs z Limberka, soupis 1865 /Štefka/, jméno F. v Poličce běţné ?Fr. Fordinal, soupis 1865 /Štefka, špatně čitelné/, Št. neuvádí mezi přespolními, ale Poličce se mezi měšťany toto jméno vůbec neobjevuje, objevuje se v Pomezí
v
František Gerišer, přijat 1870 /Ebelová s.94 Geriser/, soupis 1865 /Štefka Fr.Gerišer/ DJ: přijat 1870, ale je to po zrušení cechů, není veden mezi měšťany /Seznam měšťanů/ Jan Gloser z Limberka, soupis 1865 /Štefka/ Vincenc Hanus, soupis 1865 /Štefka/, toto jméno se vůbec neobjevuje mezi měšťany Johann Haupt, soupis 1849 /Štefka -Jan, Ebelová s.92 Johann/, soupis 1865 /Štefka/, cechmistr 1852, 1855 /Štefka/, 1857 formy na římsy pro kostel /SHP/, r. 1876 majitel čp. 156 Jan H. /Soupis práv.domů 1876/; 1836 přijat za měšťana JH z čp.58Hpř, r. 1848 přijat za měšťana Jan H. z čp. 180 Hpř. /Seznam měšťanů/ rodinný archiv Hauptů: Johann (1807-1883), z Květné (celý ţivot psal jen německy, manţelka Češka), 1833 mistrovské právo v Litomyšli, popis vandrovní cesty, 1836 mistrem v Poličce (po odvolání na kraji), 1835 kupuje v P. čp. 58 Hpř. (později prodává P.Mrštíkovi), 1853 kupuje čp. 156, syn vyučen u něj ale odjíţdí do USA, druhý syn koupil čp. 58 – r. 1870?, další podrobné údaje a listiny, dochována podobenka Josef Hartl, přijat 1856 /Ebelová s.93 Hertl, s.94 Hartl/, Štefka mistři pozdější: 1856 JH z Pusté Rybné Wenzel Hillak, přijat 1844 /Ebelová s.93/, toto jméno není mezi měšťany Johann Heger z Modřece, soupis 1865 /Štefka – Jan/ Franz Hohler, přijat 1835 /Ebelová s.93/ – ?vazba na - Ignác Kohler/Fohler z Radiměře, soupis 1846 /Štefka uvádí Ignác Fohler, Ebelová s.92 Ignác Kohler/ Tom/áš/ Hub/ený?/ soupis 1865 /Štefka/, jméno není mezi měšťany Jan Jandl z Radiměře, přijat 1818 /Ebelová s.93, uvádí Jan-ačkoliv Radiměř byla německá obec, není zřejmé, zda tam i působil/, poznámka: 1781 přijat Josef J.z Nedvězího Antonín Jílek, přijat 1869 /Ebelová s.94/, soupis 1865 /Štefka/ DJ: přijat 1869, ale je to po zrušení cechů František Jílek, přijat 1853 /Ebelová s.93/, r.1857 přijat za měšťana Fr.Jílek z čp. 216 Hpř. /pozor- toto jméno bylo rozšířené, Seznam měšťanů/ Štěpán Jílek, přijat 1830 /Ebelová s.93 Stephan/ Vincenc Jílek, přijat 1840 /Ebelová s.93/, soupis 1849 /Štefka, Ebelová s.92/, r.1840 přijat za měšťana Vincenc J. z čp. 39 Hpř. /Seznam měšťanů/ Jan Jirků/v?/, soupis 1865 /Štefka/, toto jméno není vůbec mezi měšťany 38
Franz Kadlec, přijat 1859 /Ebelová s.94/, Štefka mistři pozdější: 1859 FK patent. invalida Radiměře
z
František Klimeš, přijat 1828 /Ebelová s.93 Franz/, soupis 1849 /Štefka, Ebelová s.92, oba František/, soupis 1865 /Štefka/, z čp. 90, vandr. cesta 1821-28 a zkouška /Ebelová s.83/, soupis 1865 /Štefka/, 1862 část kostelních lavic /SHP/, r. 1845 bydlel v čp. 144 /Seznam 1845/, byl dědečkem Bohuslava Martinů, výrobce nábytku ve věţní světničce, /Vzpomínky matky a sestry BM/ r.1831 přijat Fr.K. z čp. 176 za měšťana, r. 1834 přijat další Fr.K. bez uvedení čp., r.1872 přijat další Fr.K. z čp. 143 /Seznam měšťanů/ poznámka: r. 1845 a 1867 vlastnil dům čp. 32 Václav Klimeš /Seznam 1845 a právovárečné 1867/, pokud byl VK z přízně,mohl být autorem bohatých vrat čp. 32 Fr.Klimeš. Václav K. přijat za měšťana r. 1834 bez uvedení čp., r. 1870 přijat další Václav K. a to z čp. 110 /Seznam měšťanů/ r. 1846 přijat za měšťana Čeněk Klimeš z čp. 90 a r. 1899 Ferdinand K. z čp.90 /Seznam měšťanů/ František Klimeš ml., nar 1847, truhlář v čp. /údaje S.Konečný 2008/ František Kozel, přijat 1816 /Ebelová s.93 Franz/, soupis 1849 /Štefka, Ebelová s.92, oba František/ cechmistr 1828, 1833 /Ebelová s.83,84/ a 1849, 1850, 1851 /Štefka/, z čp. 2/151 /Ebelová s.84/-pozn.DJ můţe jít o předměstí, r.1845 neuváděn mezi majiteli domů města uvnitř hradeb /Seznam 1845/; r.1816 přijat za měšťana Franz Kosl z čp.138 /jde o FK?/; otec Josefa-viz Jan Kozel, soupis 1849 /Štefka Jan, Ebelová Johann/, 1862-64 lavice do kostela, 1867 panské lavice /SHP/, 1865/Štefka/, cechmistr 1857,1858,1861-65 /Štefka/, r. 1846 přijat za měšťana Jan K. z čp. 78 a r. 1848 Jan K. z čp. 67 /Seznam měšťanů/ Josef Kozel /syn spolumistra/, přijat 1833 /Ebelová s.93/, ţádost o zkoušky 1832-syn mistra Fr.Kozla /Ebelová s.84/, soupis 1849 /Štefka: Fr. Jan, Josef, Ebelová: Fr., Johann, Josef chybí/, r.1846 přijat za měšťana Josef K. z čp. 141 Dpř (nejasno, zda tento) /Seznam měšťanů/ David Krejčí, přijat 1823 /Ebelová s.93/, listina 1823 /Ebelová s.94 a xerox v muzeu/, soupis 1849 /Štefka, Ebelová s.92/, 1845 plán domu čp.203 /Ebelová s.86/, 1852, 1855, 1857, 1858, 1861-65 cechmistr /Štefka/, r.1825 přijat měšťanem /Seznam měšťanů/ Franz Kurz, přijat 1845 /Ebelová s.93, 85/ otázkou zda přespolní? v Poličce málo frekventované jméno – r. 1848 přijat za měšťana Josef K. a l855 Josef K. /Seznam měšťanů/ Josef Lukas, přijat 1853 /Ebelová s.94/, Štefka mistři pozdější: 1853 Josef Lukás Radiměře
z
Ferdinand Machata, soupis 1865 /Štefka/, r. 1857 přijat za měšťana FM z čp. 45Dpř. Tischler /Seznam měšťanů/ Ferdinand Neudrt/?/, soupis 1865 /Štefka/ patří k Modřeci? neuvedeno Franz Petr z Limberka, soupis 1865 /Štefka- Fr./ Johann /Jan/ Petr, soupis 1865 /Štefka-Jan/ Štefka neuvádí poznámku „z Limberka“, ale druhý 39
Petr z Limberka byl; a v seznamu poličských měšťanů se ţádný Petr nevyskytuje. Nevylučuje to však, ţe by v Poličce JP působil. František Popelka /st./, přijat 1817 /Ebelová s.93 Franz/, r. 1842 přijat měšťanem FP z čp. 46 Hpř. (nevíme, zda tento) poznámka: 1775 přijat Filip Popelka František Popelka, přijat 1852 /Ebelová s.93,94/, Štefka mistři pozdější: 1852 Fr.P.ze Sádku, r. 1853 přijat měšťanem FP bez uvedení čp. (nevíme, zda je to tento), Štefka 1867 uţ toto jméno mezi truhláři neuvádí František Procházka, přijat 1853 /Ebelová s.94/, Štefka mistři pozdější: neuvádí místo působení, pokud nepatří i k následujícímu z Oldřiše, r.1840 přijat za měšťana FP z čp. 59Dpř. (někdo z rodiny?) Ignác Puchar, 1846 přijat za měšťana Tischler IP (bez čp.) /Seznam měšťanů/ František Sedliský - syn spolumistra Leopolda S., přijat 1833 /Ebelová s.93/, 1803-se učí u otce, 1833 dědí dílnu čp. 132 , ţádost o právo 1830 a 1833 /Ebelová s.84/, r.1840 přijat za měšťana FS z čp. 132 a r. 1843 /!/ přijat za měšťana FS z čp. 132 /Seznam měšťanů/, r. 1845 majitelkou čp. 132 M.Sedliská /Soupis 1845/ Leopold Sedliský, přijat 1780 /Ebelová s.92/, učení syna /Ebelová s.84/, vysoký věk! (+ 1833?) Josef Schauer, přijat 1852 /Ebelová s. 94/, Štefka mistři pozdější: 1852 Jos.Sch. Modřece, soupis 1865 J.Šauer z Modřece /Štefka/
z
Jan Schauer z Modřece, soupis 1865 /Štefka-Šauer/ Jan Schauer z Limberka, soupis 1865 /Štefka-Šauer/ Jan Šauer z Kamence, soupis 1865 /Štefka/ Fr. Schmid z Limberka, soupis 1865 /Štefka/ Franz Schulz z Radiměře, přijat 1828 /Ebelová s.93, bez bydliště/, soupis 1849 přespolní /Štefka, Ebelová s.92/ Jan Sklenář z Oldřiše, soupis 1865 /Štefka/ ? Josef Skornář, přijat 1843 /Ebelová s.93/, mezi měšťany neveden, /srovnej s Vornář?!/ Fr. Stod/?/ z Limberka, soupis 1865 /Štefka/ Matěj Slezák v Telecím, přijat 1816 /Ebelová s.93/, soupis 1849 přespolní /Štefka, Ebelová/ Johann Stelzig, přijat 1839 /Ebelová s.93/, toto jméno mezi měšťany uváděno není Antonín Svoboda, přijat 1866 /Ebelová s.94/, soupis 1865 /Štefka/ přijat 1866, ale je to po 40
zrušení cechů, poznámka: 1861 přijat za měšťana Jindřich S. z čp. 35m (z přízně??) Jan Šlerka, /Štefka mistři pozdější: 1859 Jan Šlerka/, soupis 1865 /Štefka/, práce na kostelních lavicích 1862, v bytě pověţného 1864, dveře, lavice, pult a skříně na kruchtě 1865, /SHP/, r. 1845 přijat za měšťana JŠ z čp. 211, r. 1867 JŠ z čp. 176 /Seznam měšťanů/ (je to tento Š.?) František Šmatlán z Telecího, přijat 1825 /Ebelová s.93 Franz/ Josef Štefka, r.1881 přijat za měšťana JŠ, stolař z čp. 202 /Seznam měšťanů/, r. 1845 přijat za měšťana JŠ z čp.41, 1876 JŠ z čp. 164 Václav Šulc, přijat 1846 /Ebelová s.93 Wenzel/, poznámka: v Seznamu měšťanů pouze Aloiz Schulz, lékárník v čp. 188, od 1874. Josef Telecký, soupis 1849 /Štefka, Ebelová s.92/, soupis 1865 /Štefka/ poznámka: 1805 přijat za měšťana Dominik T. z čp. 127 Dpř., 1823 přijat Filip T. Josef Trávníček, přijat 1853 /Ebelová s.94/, Štefka mistři pozdější: Jos.Trávníček Telecího
z
Jan Tobiáš z Kamence, soupis 1865 JT z Kamence /Štefka/ Weinlichové: 1741? truhlář Jan Weinlich za rámy k obrazům /SHP s. 25-26/ 1752 František Wailich, měšťan poličský a Fr.Pacák práce řezbářská na pro hlavní oltář r. 1752 /SHP s. 9/ 1762 přijat Vojtěch Vajnlich /Ebelová s.92/ 1778 přijat František Vajnlich za cechmistra Vojtěcha Vajnlicha 1782 přijat Dominik Vajnlich Franz Vajnlich ml., přijat 1800 Leopold Vejnlich /st./, přijat 1821 /Ebelová s.93/, zmiňován 1834 /Ebelová s.84/ Leopold Weinlich syn Leopolda Weinlicha, přijat 1846 /Ebelová s.93/, soupis 1849 /ŠtefkaWeilich, Ebelová s.92 Weinlich/, r. 1845 LW majitel čp. 125 /Seznam 1845/ Poznámka: mezi měšťany pouze Čeněk W 1845 čp. 194 a Jan W 1816 čp. 16 Hpř. Josef Vornaj, přijat 1846 /Ebelová s.93 Wornej/ =? Josef Wornář, 1843 ţádost /Ebelová s.84/, soupis 1849 /Ebelová s.92/, = Josef Vornaj, soupis 1849 /Štefka/ a soupis 1865 /Štefka/, 1862 část kostelních lavic Jos.Vornaj /SHP/ r. 1842 přijat za měšťana JW z čp. 118 (jmenovec?, mistrem aţ 1846) /Soupis mistrů/ r. 1845 JW vlastníkem čp. 202 /Soupis 1845/ - čp. 202 vlastnil téţ Štefka Josef Vosmek z Oldřiše , přijat 1843 /Ebelová s.93 Wosmek z Voldřiše/, soupis 1849 /Štefka, Ebelová s.92/, přijat za venkovského mistra /Ebelová s.85/ poznámka: r.1843 přijat za měšťana JV z čp. 37Hpř (jmenovec?), r. 1809 přijat Pavel V, 1828 Tomáš V /Seznam měšťanů/ Fr. Votřel z Kamence, soupis 1865: FV z Kamence /Štefka/ František Zahradecký, přijat 1804 /Ebelová s.93/ , není veden mezi měšťany poznámka: 1776 přijat Jan Z., 1766 přijat Matěj Z 41
František Zahradník, přijat 1802 /Ebelová s.93/, není veden mezi měšťany
PŘÍLOHA V/2: Datace vrat a dveří v Poličce dendrochronologickou metodou (2008). Dendrochronologické zpracování provedl Josef Kyncl vymezení provedl David Junek.
85
, následující uměleckohistorické
Dveře datované dobou výstavby domu: 86 Dveře domu čp. 112 Šaffova ulice, Polička. Spolehlivě datované výstavbou objektu roku 1841. Datování nejmladšího letokruhu: 1832. Časový odstup je tedy 9 let. Dveře hájenky čp. 289 Bukovina. Stavba datována na plánu 1844, byla stavěna nákladem města Poličky. Datování nejmladšího letokruhu: 1834. Časový odstup je tedy 10 let. Dveře zemědělské usedlosti čp. 3 Stříteţ. Stavba datována 1895. Dveře jsou interiérové, rámové. Datování nejmladšího letokruhu: 1880. Časový odstup je tedy 15 let – poněvadţ se však jednalo o interiérové dveře, mohly být přemístěny a nemusí mít přímý vztah k datované zděné stavbě. Dveře zemědělské usedlosti čp. 4 Široký Důl. Stavba datována 1881. Datování nejmladšího čitelného letokruhu: 1876 + 5-8 neměřitelných letokruhů tj. 1881- 1884 + prosychání 3-6? let tj. 1884 – 1890, vede k názoru, ţe dveře jsou mladší neţ stavba. Dveře zemědělské usedlosti čp. 5 Široký Důl. Stavba datována 1885. Datování nejmladšího letokruhu: 1883. Časový odstup je tedy 2 roky, coţ je málo a můţe se jednat o podobnou anomálii jako u předchozího případu.. Poličská vrata a dveře - dendrochronologicky datovaný poslední letokruh: 87 1. Výplň z vrat domu čp. 32 Riegrova ul. Datování nejmladšího letokruhu: 1842. 2. Vrata domu čp. 41 Riegrova ul. Datování nejmladšího letokruhu: 1850. U objektu by bylo moţno datovat krovy a pokračovat ve vyhledávání stavebních plánů. 3. Dveře domu čp. 101 Václavská ul. Datování nejmladšího letokruhu: 1856. 4. Vrata domu čp. 181 Palackého nám. Datování nejmladšího letokruhu: 1829. 5. Dveře domu (hospody) čp. 20 Hpř. Masarykova ul. Datování nejmladšího letokruhu: 1816. Dveře mají atypické závěsy. 6. Dveře domu čp. 24 Hpř. Husova ul. Datování nejmladšího letokruhu: 1866. Zde byl pravděpodobně zjištěn podkorní letokruh (1866). 7. Dveře usedlosti čp. 135 Hpř. Druţstevní ul. Datování nejmladšího letokruhu: 1843. Dendrochronologická metoda je perspektivní, ale čeká nás ještě mnoho badatelské práce. Je třeba vytvořit finanční a organizační podmínky pro další průzkum. Nezbytné je zpracovat vţdy obě křídla a dosáhnout co největšího počtu datovaných prken (např. u čp. 112 byla na 85 86 87
Kyncl 2008 b. Junek 1998 – lokalizace zemědělských usedlostí včetně vyobrazení. Vyobrazení vrat in: Líbal-Junek 1994.
42
jednom křídle pouţita prkna s datací posledního dochovaného letokruhu: 1822 – 110 letokruhů, 1825 – 58 letokruhů, 1832 – 50 letokruhů, 1832 – 120 letokruhů). Datování prken na dolním okraji u země je většinou nemoţné s ohledem na velké poškození stářím. Otázkou zůstává také délka doby skladování prken v truhlárně (tesař tak dlouho neskladoval). Výsledky dosaţené v Poličce r. 2008 jsou velmi zajímavé. Soupis vyobrazení k příloze V/2: 74. Josef Kyncl: Fotografická dokumentace slouţící pro počítačové vyhodnocení a dendrochronologické datování vrat – Polička čp. 41, čp. 181, čp. 20 Hpř., čp. 32, Široký Důl čp. 4. Kyncl 2008. 75. Josef Kyncl: synchronizace letokruhových řad pro vrata čp. 41. 76. Josef Kyncl: tabulka vyhodnocení vrat čp. 41.
43
PŘÍLOHA V/3: Potvrzení o udělení mistrovského listu roku 1823. Potvrzení o udělení mistrovského listu truhláři Davidu Krejčímu v Trhové Kamenici roku 1823 a o přijetí do poličského cechu. 88 My, příseţní starší cechmistři a všecky spolumistři poctivého řemesla od raicechu truhlářskýho v městys Trhový Kamenici Království českého, v kraji Chrudimským, panství Nasavrkského, známo činíme tímto listem vůbec přede všemi, obzvláště kde by toho potřeba ukazovala, ţe jest před nás /předstoupil/ v plnosti cechu poctivý mistr David Krejčí ze Dřevíkova u statku Frayhamru /Svobodné Hamry/, rozený z městys Trhový Kamenice, nás snaţně ţádaje, bychom jemu mistrovský list udělili, na jehoţto ţádost tuto v pravdě vysvědčujeme, ţe nad jmenovaný David Krejčí náleţitým způsobem za mistra přijatý, v knihy mistrocechovní řádně vtělený jest byl, ano i také všechny své povinnosti dokonale zapravil, pročeţ ţádáme, aby od jednoho kaţdého za takového ve všem zachovalého mistra jmín a drţaný byl, ano i také kdyby s vůlí cechu své řemeslo i také jinde provozovati oumysloval, jemu svobodný obchod se vţdy popřál. Začeţ my v těch a takových nahodilostech se podobně odměniti neopomineme. Na potvrzení a ku větší podstatě toho jest náš starších vlastnoruční podpis a přitlačená cechovně uţívající pečeť. Jenţ se stalo v městys Trhový Kamenici dne 4. máje Anno 1823 roku. Jan Šucz, inspektor, Jan Fousek, starší, Antonín Krejčí, druhý starší Z rubu: David Krejčí, rodilý z Dřevíkova, statku Freyhamru, dle proukázaného Meisterbriefu de dato 4. Maje z roku 1823 v společnost mistrovskou k počestnému cechu zdejšímu přivtělen jest, coţ se stalo za pana komisaře, tak téţ cechmistrův svrchu psaných 16. Augusti 1823.
88
Ebelová 2003, s. 94. SOkA Svitavy, Spojená řemesla Polička, kt. 8/2, i.č.13.
44
VI. KONSTRUKCE DVEŘÍ A VRAT Základní typy konstrukcí domovních vratových křídel ve 2. a 3. čtvrtině 19. století jsou tyto: svlaková, rámová a pro venkov prkenná. Pro konstrukci je lhostejno, zda jde o dveře dvou či jednokřídlé. Způsob zavěšení je samostatnou kapitolou a neodráţí se podstatně v konstrukci. Různá slohová období mimo námi sledované 19. století (gotika - baroko, historizující slohy moderna) mají jiné konstrukční postupy a terminologii. Nynější terminologie pro označování konstrukcí je dosud nejednotná.89 Pro stanovení typologie v následujícím textu vycházím z dobových truhlářských a stavebních příruček. 90 Základními publikacemi pro truhlářskou práci jsou: Jöndl: Poučení o stavitelství pozemním (německy 1826, česky 1840), Niklas-Šanda: J.P. Jöndlovo poučení o stavitelství pozemním (1865 a 1874), Pacold: Stavitelský praktik (1883, 1887, asi 1910), Pacold: Konstrukce pozemního stavitelství – práce truhlářské (1890, 1900), Kubeš: Truhlářství stavební (1892). Mladší, ale vyuţitelná truhlářská literatura je zastoupena Skramlíkem: Truhlářství stavební (kol.1900) a Dirlamem: Stavební truhlářství (1901). Existovala i řada drobnějších prací – například Saxova Bau – Technologie … bay der Tischler (1814), kde jsou dvě mědirytiny rámových dveří a truhlářského nářadí, nebo Holzův vzorník: Architektonische Details für Baumaister, Tischler u. A. (1842). Naopak řada slibně znějících titulů nemá pro nás ţádný význam – například Seebassovo Die Tischler - Kunst nach dem französischen Original (1801), nebo Poppeho Obšírné naučení o řemeslech (1836). 91 Svlaková konstrukce spočívá v sestavení desky z několika silných prken, která jsou spolu sklíţená a někdy na styku opatřená perem do dráţky, z rubu jsou do vodorovné dráţky s rybinovým profilem zasunuty minimálně dva svlaky (u větších křídel třetí šikmý), které spolehlivě desku spojí. Křídlo se opatří kováním (závěsy, zámek apod.) a je po osazení do ostění plně funkční. Výhodou byla mimořádná pevnost a tím i ochrana vstupu do domu. V této podobě se však pouţívalo pouze do obyčejných prostor – sklep, půda, chlévy. Z barokního období přešla do 19. století plynule tradice zušlechťování pohledového líce. Pohledová strana byla pobíjena prkny v různém směru kladu (šikmo, svisle, vodorovně) nebo v kombinaci (na vodorovnou a svislou osu stromečkovitě či klasovitě; nebo v polokruhovém ukončení vějířovitě ve tvaru půlslunce či čtvrtsluncí). Druhou moţností byla imitace rámové konstrukce, kdy rámy a výplně nebyly funkční, ale pouze dekorativní – slepé. Nejprimitivnější moţností, spíše na venkově, byla řezba imitující rámy s výplněmi přímo do hladkého křídla svlakové konstrukce. Dobová technologická literatura pouţívala v roce 1840 pro tento typ vrat a dveří označení „paţené dveře“, v roce 1865 a 1887 „dveře pobíjené či pobíjené svlákové.“ Pro dekorativní sklad
89
90
91
Junek 1998, s. 42 /text/, s. 40, 48 /obr./. Junek 2004 Svorník s. 247-250 – své názory rozvádím ve výše uvedené kapitole. Škabrada 2003, s. 298-323 – blíţe komentuji ve výše uvedené kapitole v odstavci Způsob zavěšování. Štajnochr 2007, s. 717-377 – domnívám se, ţe jde o akademickou konstrukci bez opory v dobové literatuře, navíc tato typologie je stěţí pouţitelná v památkové praxi při popisu exemplářů v terénu. Joendl 1840, s. 280-281, Tab.V Fig. 160, 165, Tab. XII Fig. 322. Niklas-Šanda 1865, s. 131-136, 199-201. Pacold 1887, s. 87, 309-310. Kubeš 1892, s. 24 Poppe 1837. Následující titul není citován v pouţité literatuře: Seebas, Christian Ludwig: Die Tischler-Kunst nach dem französischen Original..., Leipzig 1801. Státní technická knihovna Praha M 34.
45
prken se pouţíval termín „opeření dveří“92 nebo formulace „rozličně skládanými topinkami pobité jsou.“93 Rámová konstrukce s výplněmi (sčepovaná konstrukce) se skládá z rámu z fošen, které jsou sčepované a sklíţené a z výplní. Obvodový rám je v ploše křídla rozčleněn vodorovnými a svislými fošnami obdobně spojovanými (viz obrázek). U některých dveřních křídel, a často i vrat, se zasazují jen vodorovné příčky. Podle rozčlenění vychází počet výplní, které se vsazují do dráţek v rámu. Zatímco u vrat v roce 1840 je, dle technologické literatury, svlaková konstrukce vcelku rovnocenná s rámovou (u interiérových dveří je rámová konstrukce téměř výhradní), jiţ roku 1865 je rámová konstrukce označovaná za lepší druh a roku 1892 „se téměř veskrze uţívá“, svlaková se pak pouţívala ke kostelním dveřím s bohatým kováním. Dobová terminologie pro označení rámů a výplní roku 1840 zněla: „z lišt a plňků“, roku 1865 „sčepované dvéře z obruby a náplní“, roku 1887 „ohledně konstrukce jsou dveře a vrata sčepované sestávající z rámů a výplní“. Prkenná vrata (stodolová vrata, rámová konstrukce s pobitím) spočívají v rámové kostře (točna, zaběháč, ramenáč, úhlopříčná zápora94), která je z vnější strany pobita prkny – tak zvaným opeřením (prkna mohou být kladena v různých směrech). Varianta spočívá v pobití prkny a nanesení náročnějšího skladu prken ve druhé vrstvě (Polička čp. 122 Dpř.) nebo dokonce v osazení falešných rámů s výplněmi (Pomezí čp. 87). Uţívání dobové terminologie – roku 1840 „jednoduchá sprostá vrata jako u stodol“ roku 1887 „vrata stodolová“, roku 1890 „vrata prkenná.“ Další konstrukce. Existovaly i další konstrukce, které byly méně obvyklé. Ţaluziové dveře (vrata). Jde o rámovou konstrukci, kde místo vloţených výplní jsou do dráţek vloţena prkénka v různém směru skladu. Pro starší období 19. století tuto konstrukci neznám, poprvé je uvedena roku 1887: „dveře a vrata konstrukce ţaluzové.“ Pozor – nezaměňovat se svlakovými vraty v líci pobitými prkny kladenými na ţaluziový způsob. Kříţové dveře – patří do skupiny rámové konstrukce s výplněmi – byly jednokřídlé se čtyřmi výplněmi (2 nahoře a 2 dole), takţe rám (zasazený do obvodového rámu) měl tvar kříţe. V naprosté většině byly interiérové. Dobový název zněl: „kříţové dveře“. Laťové dveře či vrata - v horní části nebo i v celé ploše byly latě kladeny v odstupu (a vznikaly tak mezery). Uţívaly se tam, kde bylo třeba větrat (mezipatrové interiérové dveře) nebo odlehčit váhu vrat (vjezdy do selských usedlostí). Kovové dveře – byly celokovové samonosné (a nepatří pochopitelně do truhlářského oboru). 95 Dveře pobité plechem – nejde o konstrukční skupinu, ale o způsob ochrany (někdy i o reprezentaci - často do kostelů) vstupních dveří. Časté jsou vnější krycí dveře krámu „dveřnice“ (obvykle svlakové konstrukce pobité plechem, méně často celokovové). Co se týče provozu krámu, tak za krámovými dveřmi „dveřnicemi“ (které se otvíraly při provozu o 180° na fasádu) následovaly krámové prosklené dveře, které měly zajišťovat dostatek světla. Zcela opomíjená jsou obyčejná vrata z průjezdu domu na dvůr - byla nezdobená 92 93 94 95
Pacold 1890, s. 64. Niklas 1865, s. 204. Pacold 1890, s. 64. Slavík 2006, s. 219-232.
46
a dochovala se pouze naprosto výjimečně (Polička čp. 174). Nepředstavují ţádnou samostatnou konstrukční skupinu. Vynechávám zde dveře určené do interiéru – ty přesahují rozsah této práce. V naprosté většině byly rámové konstrukce s výplněmi, případně s prosklením (tzv. „skleněné dvéře“); svlakové mohly být pouţity u sklepů a při vstupu na půdu. Specifické postavení měly dveře tapetové a dvířka k topení. Způsob zavěšování nemá zásadní vliv na konstrukci. Jiří Škabrada v monumentální publikaci Konstrukce historických staveb (2003) 96 uvádí: „U dveří a vrat existuje několik málo konstrukčních variant … točnicová 97, svlaková 98, rámová 99, kombinovaná 100“. Domnívám se, ţe točnice je způsobem zavěšení. Jöndl roku 1840 101 popisuje zavěšení: „Kování vrat. Zcela jednoduchá sprostá vrata jako u stodol atd. Točící sloup (točna) chodí dole čepem v pánvi. Nahoře na otáčecím se sloupu zařeţe se čep a pro něj zazdí se ţelezný hrdelní kruh se dvojitou kotvou.“ Způsob zavěšení na točnu lze uplatnit u rámové konstrukce s pobitím i u svlakové konstrukce. Termín „rámová konstrukce s pobitím“ by odpovídal středověkým exemplářům, zatímco pro 19. a 20. století je odpovídající termín „stodolová vrata“ - přičemţ jde v obou případech o totéţ. Ještě na počátku 19. století bylo zavěšení na točnici běţné v městském prostředí i u svlakové konstrukce (Polička čp. 174 ad. nebo čp. 3 a 9, kde zavěšení bylo později upraveno na pásové závěsy); pro starší období lze zavěšení svlakových vrat na točnici názorně dokumentovat na polozděné usedlosti a krčmě v Sádku u Poličky čp. 33 (asi 1756). Při výrobě vrat svlakové konstrukce se uplatnění točnicového zavěšení projevilo zakomponováním masivního trámu na jednu svislou hranu křídla. Z uvedeného vyplývá, ţe zavěšení na točnici není vázáno na jediný typ konstrukce vratového křídla a tudíţ točnice nemůţe být chápána jako konstrukční typ. Je však nesporné, ţe točnicové zavěšení je typické pro rámovou konstrukci s pobitím a dále je nesporné, ţe terminologie pro středověké období by měla být více precizována. V Poličce (u dveří domu čp. 20 Hpř.) je dochována zajímavá varianta zavěšení – křídla jsou svlakové konstrukce (bez masivního trámu - točnice - na boku) a nahoře a dole mají pásem ukotven masivní kovový kolík, který slouţí k otáčení.102 Je to další doklad toho, ţe točnice je způsob zavěšení, ne konstrukce. Pokud předchozí vývody shrnu, domnívám se, ţe termín „točnicová konstrukce“ je pro 19. století neodpovídající a ve skutečnosti jde o zavěšení na točnici.
Části dveří – malý slovníček: Klapačka, příraznice - svislá masivní lišta upevněná v líci na nepohyblivé křídlo – kryje spáru. Zpravidla je bohatě zdobená a má patku, dřík a hlavici. Klika – viz kování. 96 97 98 99 100
101 102
Škabrada 2003, s. 298-323. Škabrada 1999, s. 110-112. Škabrada 2004, s. 5-6. Zde se skutečně domnívám, ţe jde o způsob zavěšení, ne o konstrukci křídla – jak dále uvádím. Zde jsou uváděny svlakové dveře s hladkým lícem, bez zušlechtění druhou vrstvou. Charakteristika je odpovídající. V tomto případě jde, na základě dobové literatury jednoznačně o svlakovou konstrukci se zušlechtěným pohledovým lícem (coţ uţ není záleţitost konstrukční povahy): Jöndl 1840, s. 280-281. Niklas-Šanda 1865, s. 204-205. Pacold 1887, s. 87. Jöndl 1840, s. 288. Dveře z čp. 20 Hpř. jsou z 1. poloviny 19. století. Večeř 1884, s. 30-31 uvádí podobný „závěs kolíkový“. Večeřova příručka je pro zámečníky, a proto vůbec nemluví o točnici – coţ byl truhlářský (tesařský) způsob zavěšení křídla. Zatímco závěs kolíkový je zámečnický (kovářský) způsob zavěšení.
47
Kování - závěsy, zástrčky, zámek, klika a štít (viz kapitola Dveřní kování). Křídlo, vráteň - dveře a vrata mohou být jednou, dvou a vícekřídlá. Nadsvětlík – prosklený osvětlovací a větrací otvor nad poutcem (v rámci portálu). Pojem „plný nadsvětlík“ se pouţívá pro dřevěnou pevně osazenou (nepohyblivou a neprůhlednou) část nad dveřními křídly. Náplň – viz výplň. Okopnice – deska přisazená na nejspodnější pohledové části dveří. Chrání konstrukci dveří před nepřízní počasí (lze vyměnit). Opeření – viz pobíjení. Ostění (myšleno zpravidla kamenné) se skládá z částí: práh, patník (odrazník kol), bočnice a nadpraţí (překlad). Závěsy křídel jsou upevněny přímo do kamenných bočnic. Zárubeň (myšlena zpravidla dřevěná) – mohla být s obloţením či bez něj. Téţ veřej (futro). Portálem myslíme architektonicky řešený vstup (jehoţ technickou součástí můţe být i ostění). Patník – viz ostění. Paţení – viz pobíjení. Pobíjení, opeření – dekorativní zdobení pohledového líce svlakových křídel buď prkny v různém směru kladu, nebo slepými (nefunkčními) rámy s výplněmi. Téţ paţení paţené dveře. Portál – viz ostění. Poutec – dřevěný profilovaný trámek osazený vodorovně do ostění a oddělující křídla od nasvětlíku (pokud dveře nemají nadsvětlík, chybí i poutec). Práh – viz ostění. Příraznice – viz klapačka. Rám – základní součást rámové konstrukce křídla (viz výše). Svlak – základní zpevňující prvek svlakové konstrukce křídla (viz výše). Štít – viz kování. Točnice, točna – prodlouţený trám na svislé hraně křídla vrat přiléhající k bočnici ostění (viz konstrukce – prkenná vrata), který se dole otáčí v pánvi a nahoře v poutu. Tento typ závěsu ve středověkém období předcházel závěsům kovaným, ale zvláště na venkově přeţíval hluboko do 19. století. Pojem „vrata s točnicí“ je třeba pro 19. století chápat jako způsob zavěšení, nikoliv jako konstrukci křídla (viz dobová technologická literatura). Veřej - viz ostění. Vráteň – viz křídlo. Výplň, náplň – součást rámové konstrukce, nebo součást pobíjení (viz). Zpravidla nejzdobnější (vyřezávaná) část křídla. Zámek – viz kování. Zárubeň – viz ostění. Závěsy – zavěšení křídel můţe být provedeno závěsy kovanými (viz kování), nebo na točnici u prkenných vrat (viz).
48
Soupis vyobrazení k VI. kapitole: SVLAKOVÁ KONSTRUKCE: 77. Konstrukce vrat svlakových. Sesazená silná prkna byla sklíţena a zpevněna svlakem „na rybinu“. Zářez pro svlak měl tvar rybího ocasu; toto řešení bylo pevnější neţ obyčejné přibití svlaku na povrch. Konstrukci dveří a vrat lze poznat pouze z rubu. Kresba D.Junek. 78. Ukázka konstrukčního řešení jednokřídlých svlakových dveří s pobíjením. Opderbecke, po 1900, s. 217. 79. Rub svlakových vrat (čp. 181). Dobře patrné jsou dlouhé závěsy a další části kování. Kresba S.Zindulková. 80. Vrata domu čp.181 – líc těchto vrat slepým nefunkčním rámem a výplněmi imituje „lepší“ rámovou konstrukci. Foto J.Hájek. 81. Rub svlakových dveří čp. 8 Široký Důl (1876). Pro venkov je charakteristický zásuvný trám, zajišťující dveře v noci. Kresba S.Zindulková. 82. Líc předchozích dveří. 83. Rub vrat usedlosti čp. 33 v Sádku (asi 1756). Svlaková konstrukce. Zajímavé je osazení křídla na točně a zapuštění svlaků do točny. Kresba S.Zindulková. 84. Líc předchozích vrat. 85. Dveře hostince čp. 20 Hpř. Svlakové konstrukce. Zajímavé je osazení na trny, aniţ by byl pouţit charakteristický trám točny. Foto D.Junek. 86. Bohatě zdobený líc předchozích dveří. Foto J.Hájek. 87. Rub interiérových dveří svlakové konstrukce. Vchod do komory – srovnejte s obr. 97! Široký Důl čp. 8, 1876. Kresba S.Zindulková. 88. Líc předchozích dveří imituje rámovou konstrukci s výplněmi. 89. Krámcové oplechované dveře domu čp. 41. Ve dne byly otevřeny o 180° a slouţily k vyloţení zboţí. Vlastní dveře do krámu byly bohatě prosklené (u tohoto domu se dochovaly původní), poněvadţ u některých obchodů uţ nebylo další okno. Muzeum Polička H fa 1811. 90. Krámcové oplechované dveře domu čp. 25 osazené v bohatě zdobeném, v Poličce výjimečném, portálu. Muzeum Polička H fa 1788. 91. Líc vrat čp. 34, které mají svlakovou konstrukci – jasný doklad snahy imitovat „lepší“ rámovou konstrukci. Srovnání s následujícím vyobrazením jasně dokládá, ţe konstrukce dveřního křídla nejde určovat při pohledu z líce, ale zásadně při pohledu z rubu. Kresba S.Zindulková. 92. Líc vrat čp. 187, které mají rámovou konstrukci. Kresba S.Zindulková. RÁMOVÁ KONSTRUKCE: 93. Konstrukce vrat rámových. Ukázka sesazování rámů a výplní z dobové příručky pro truhláře. Viz literatura: Skramlík kol. 1900, s. 213. 94. Ukázka konstrukčního řešení dvoukřídlých rámových dveří s výplněmi. Opderbecke, po 1900, s. 229. 49
95. Rub rámových dveří (dům čp. 135 Hpř.). Patrné jsou kříţové závěsy. Kresba S.Zindulková. 96. Dveře domu čp. 135 Hpř. - líc. Foto S.Konečný. 97. Rub a líc interiérových dveří rámové konstrukce. Tento typ byl někdy nazýván kříţovou konstrukci. Vchod do světnice – srovnejte s obr. 87! Široký Důl čp. 8, 1876. Kresba S.Zindulková. RÁMOVÁ KONSTRUKCE S POBITÍM: 98. Rub vrat prkenných (rámová konstrukce s pobitím) - usedlost čp. 87 Pomezí. V pohledově pravém křídle je vloţena branka pro pěší. Kresba S.Zindulková. 99. Líc vrat čp. 87 v Pomezí. U této bohaté usedlosti byl líc reprezentativně upraven slepými rámy a výplněmi s řezbami. Běţnější bylo obyčejné pobití prkny. Kresba S.Zindulková. 100. Rub vrat usedlosti čp. 71 v Sebranicích – Pohoře z roku 1869. Rámová konstrukce s pobitím. Kresba S.Zindulková. 101. Líc předchozích vrat. Kresba S.Zindulková. DALŠÍ TYPY KONSTRUKCÍ: 102. Ţaluziová konstrukce dveřního křídla. V Poličce ve sledovaném období nepouţito. Kresba D.Junek. ČÁSTI DVEŘÍ - SLOVNÍČEK POJMŮ: 103. Líc: 1. křídlo, vráteň; 2. rám; 3. výplň, náplň (rám s výplní můţe být konstrukční povahy, nebo můţe jít o imitaci = pobíjení, opeření, paţení (nelze poznat z líce); 4. okopnice; 5. klapačka, příraznice (má patku, dřík a hlavici); 6. štít s klikou (kování = souhrnný název pro závěsy, zástrčky, zámek, kliku a štít); 7. poutec; 8. nadsvětlík; 9. ostění (zpravidla kamenné), zárubeň (zpravidla dřevěná), veřej, portál (architektonicky pojatý) – jejich části jsou: práh, patník (odrazník kol), bočnice a nadpraţí (překlad); Rub: 10. svlak; 11. závěsy; 12. zámek.
50
PŘÍLOHA VI/1: Dobová truhlářská a stavitelská literatura (chronologicky). Jöndl, J.P. /Joendl Joseph Philip/: Poučení o stavitelství pozemním vůbec a zvláště vzhledem na privátní a obecní stavení ve venkovských městech, městečkách a vesnicích /přeloţil J.N. Štěpánek/, Praha 1840. Státní technická knihovna B 628. Pod stejnou signaturou německá verze z téhoţ roku: Unterricht in der LandBaukunst... Příloha 30 kamenotiskových tabulí je v samostatném svazku /sign. STK B 628a/. Poznámka: Jöndl vedl mj. stavbu zámku Kačina. Komentář: O tesařských pracech, s. 214-215, o otesávání, o vazbách, ale o vratech nic. Truhlářské práce, s. 277-278, stavebními pracemi se jmenují, jsou tyto: vrata a dvéře, okna..., s. 280 Vrata. Lepší vrata, plná i laťovaná dělá truhlář buď dle volených aneb jemu daných výkresů. Dle velikosti, tvaru a chuti rozličná býti mohou. Plná vrata jsou buď zadlabana z lišt a plňků, aneb se jimi hladká silná slepá vrata paţí /následuje popis/ U paţených vrat musí slepá křídla ze silných prken i polofošen dělána a tvrdé zastrčené příční lišty obdrţeti /tj.svlaky/. Všechny hlubší díly od dílů ven čnících ze silnějších prken jimi přefalcovány býti musejí. Paţení nepřibíjíme pouze zaklíţenými dřevěnými hřebíky, nýbrţ dobře zahnanými silnými ţeleznými hřeby. s. 281 Dvéře. Sprosté sklíţené dvéře s tvrdými zastrčenými lištami /myšleno svlaky/ rozličné velikosti, jedno i dvoukřídelní, v kamenných veřejích bez obloţení a na dřevěných s hladkým obloţením /obloţením je myšlen obklad veřejí ne křídel/. Paţené dveře s naddotčenými výminkami. Jednokřídelní zasazované kříţové dveře s obloţením a bez něho. Laťové dvéře rozličných způsobů s jedním neb dvěma křídly, s obloţením nebo bez něho, přijdou-li do kamenných veřejí. Skládané (sstemované) pokojové; skleněné dvéře; dvířka k topení. s. 288 Zámečnické a kovářské práce. Kování vrat. Zcela jednoduchá sprostá vrata jako u stodol atd. Točící sloup (točna) chodí dole čepem v pánvi. Nahoře na otáčecím se sloupu zařeţe se čep a pro něj zazdí se ţelezný hrdelní kruh s dvojitou kotvou. s. 289 Lepší vrata obdrţí dle své velikosti 2 i 3 podpírající kuţelky a právě tolik dlouhých pantů, jednu hořejší a jednu spodnější zastrkovací závoru se skřipcem, krytý francouzský zámek s dvěma klikami a štítkem. Na venkovní straně 2 přitahovače neb kruhy. Za starých časů dávali klepadla, nyní zvonek lépe poslouţí. Ještě dáváme uvnitř na kaţdé křídlo hák a ku kaţdé špaletě na zazděném oku visecí rozpínací ţelezný prut, aby se zavřená vrata ještě více upevnila, aneb ještě jednu příční zastrkovací závoru. s.290 Kování dveří. /obdobný popis jako u vrat/ K lepším dveřím dáváme místo rovných hadí panty aneb kříţové panty. Dveře v pokoji 2 i 3 páry nasazených pantů /tj. zapuštěných/, zastrčený francouzský zámek /zadlabací/. s. 299 Natíračské práce. Aby lépe vyhlíţely a déle trvaly dáváme vrata, dvéře … natírati. Fermeţový nátěr lépe vyhoví neţ klihovou barvou.
Niklas, Josef – Šanda, František: J.P. Jöndlovo Poučení o stavitelství pozemním, Praha 1865. Státní technická knihovna B 905. Národní knihovna 54 E 2440 Komentář: O dveřích a vratech, s.131-134 Dvéře, s. 133 futro z práhu, dvou postranic a nadpraţí sestává, s.135-136 Vrata, s. 135 z kamene patníky, aby projíţdějící vozy nápravou nikdy stěny pilířů nebo vrátně porušiti nemohly..., s.199 Vrata – mají-li býti pouze z tesaného a nebo i z hoblovaného dříví a jen po jedné straně pobité, náleţejí v obor práce tesařské, ostatní ale spadají v práci truhlářskou a bývají vţdycky sklíţené a na zadní straně tvrdými svláky opatřené, z předu pak slabými hoblovanými prkny dle rozličných vzorů pobité. Lepší druh vrat shotovuje se ze silné
51
fošnové obruby, jejíţto díly dohromady sčepované a sklíţené, uvnitř k dosílení větší pevnosti novými skříţenými obrubami proloţené jsou, takţe se prázdná místa vyplniti potřebují. Náplň do ní nasadíme..., s.200 Dvéře, s.204-205 dle rozličného sestrojení znamenitý počet. Jednokřídelní i dvoukřídelní mohou býti: Dveře svlákové – sklíţená nebo i nesklíţená falcovní prkna, po obou stranách ohoblovaná, svláky dohromady spojená jsou a ţádných obrub tedy nepotřebují. Dvéře pobíjené – svlákové dveře na přední straně slabými, ohoblovanými a rozličně skládanými topinkami pobité jsou. Sčepované dvéře – které se dělají z obruby v koncích sčepované a sklíţené a z náplně obrubou obejmuté a na dráţku spojené. Ţe ale náplně za příčinou sesychání se jistou šířku překročiti nesmějí, prostor náplně na více dílů rozděliti a mezi ně kříţe vloţiti. Za tou příčinou nazýváme dvéře jednokřídelní kříţové. Laťové dvéře rozličných spůsobů. Tapetové dvéře, Dvířka k topení, Skleněné dvéře. s. 204-205 Kování vrat a dveří – jednoduchá vrata u stodol – točna spočívá dole v pánvi, nahoře pak v ţelezném oku. Lepší vrata, jejichţ křídla dovnitř se otvírají, obdrţí dle velikosti ke kaţdé vrátni 2 i 3 závěsy obdrţí. … dveře v pokojích obdrří zapuštěný závěs, zapuštěný zámek s klikami a štíty, s.367 O stavebních slozích /klasický-renesanční; baroko a klasicismus nic/
Niklas, Josef – Šanda, František: J.P. Jöndlovo Poučení o stavitelství pozemním, Praha 1874. Státní technická knihovna B 1036. Národní knihovna 54 D 889k Komentář: bez podstatnějších změn, s. 310-317 ceny prací truhláře a dalších řemesel: vrata z měkkých fošen a náplní 12 zl., dveře vnitřní dvoukřídlé, smrkové s náplněmi, s deštěním 14 zl /!/, zasklené dvéře s deštěním 10 zl., dvoukřídelní dvéře na půdu se svlaky 3,5 zl., vnitřní čtyřkřídlé okno 4,5 zl (totéţ venkovní), Práce zámečnická: 4 dlouhé závěsy s kuţely do kamene, 2 zástrčky, silný zapouštěcí zámek, ţelezná klika a ţelezné štíty celkem 13 zl. /!/, kování dveří dle typu 3,5-7 zl., Práce natěračská: hlavní vrata 3x olejovou barvou na dubový způsob 8 zl., vnitřní dveře 3x bílou olejovou barvou dle typu 2-4 zl.
Šanda, František: Počátky stavitelství pro niţší reálky od místoředitele reálného gymnasia v Táboře, Praha 1868. Národní muzeum – knihovna 87 H 393 přívazek Komentář: stejné ilustrace jako Šanda-Niklas 1865, text podobný-kratší, zařazeny i německé termíny jednotlivých pojmů, s. 2 a 92 O kráse stavení …
u
Pacold, Jiří, profesor České vysoké školy technické: Stavitelský praktik, Praha 1883. Národní muzeum-knihovna 103 H 229; České vysoké učení technické 000663637 Komentář: bez ilustrací, dveře a vrata s.113-114,191-192,408-412; text v 2. vydání je podstaně rozsáhlejší vydání 2. rozmnoţené: 1887, Státní technická knihovna B 1741 Komentář: s.87: „Ohledně konstrukce jsou dveře a vrata svlakové, pobíjené, sčepované (sestávající z rámů a výplní) /skutečně výplní/ a tzv. ţaluzové. Vrata stodolová, dvorní, kůlnová pozůstávají z kostry trámové anebo fošnové, kteráţ jest prkny nebo latěmi na vnější straně svisle nebo šikmo pobita.“ uvedeny i rozměry, s.111 krámové, s.135 umístění v místnosti, s.268 rozpočty, s.273 práce truhlářské, s. 274 práce zámečnické-popis a ceny, s. 307 Dříví: před zpracováním nejméně 3 roky uschováno na suchém místě a vzduchu; s.309 venkovní dveře jsou buď dubové, modřínové neb borové, svlaky nechť jsou z dubového nebo modřínového dřeva, u dvéří přes 80 ctm jest i úhlopříčné svlaky zapouštěti, rozpis materiálu, s. 310 sčepované práce ze vlysů (rámů) a výplní se skládají, střední část výplně „zrcadlo“; s.314 práce natěračské /popis postupu/, veškerá kování se natrou, jen mosaz se nenatírá, kámen se nejprve napustí vřelým lněným olejem, pak se olejovou barvou natírá, s. 367-392 kování na dveře vč. mosazných klik s cenami a vyobrazením katalog novorenes.klik od Rotta, s.536-538 tesařská práce /vrata ku stodolám z dubové zárubně, měkké kostry kteráţ jest pobita hoblovanými prkny, dveřně obyčejná, hoblovaná se svlaky-sklepní/; s.569-574 Práce truhlářská /ceny/ s rozdílem typu a materiálu: domovní dvéře se 2 dveřněmi, z borových fošen, se soklem, dvojitou poklopkou, kaţdé křídlo se 3-8 perovými náplněmi neb přes sebe kladenými úzkými prkny (po způsobu jalousií, beze vší řezbářské práce 8-11 zl.; tytéţ dveře, ale z dubových fošen 30 zl.; domovní vrata z borových fošen 12-15 zl.; domovní vrata z dubových fošen 30-50 zl; vrata u kůlen na vozy z borových fošen na dráţku, zevně pobíjené 5 zl.; s.537-539 uvádí slepé rozpočty, kde přesně vypočítává spotřebu materiálu na konkrétní vrata a dveře; s.578-579 práce zámečnická vydání 3.: b.d. (dle záznamu na kartotéčním lístku: r. 1910), Národní muzeum-knihovna 70 d 209
Pacold, Jiří: Konstrukce pozemního stavitelství. Díl I. Práce tesařské, pokrývačské a truhlářské, Praha 1890 /1.vydání/. Státní technická knihovna B 1637, B 1443. České vysoké učení technické 00069025
52
Komentář: v úvodu 1. vydání vypisuje a komentuje dosavadní literaturu. Vyobrazení a text je velmi podobný s následujícím vydáním. S.62 vyhotovení vrat i dveří patří do oboru prací truhlářských, tesaři připadá zhotovení jednoduchých a hrubých vrat a dveří a zárubní /pozor uţ r. 1890-nedokládá starší stav/, s.64 konstrukce vrat: vrata prkenná a laťová, oboje mají kostru fošnovou nebo trámovou-skládá se z točny, zaběháče, ramenáče, úhlopříčné zápory /viz obr./, opeření pozůstává z hoblovaných prken, vrata ţaluzová mají kostru pod pravým úhlem se křiţující a mezery vyplněné prkénky do dráţek ve fošnách vsazených, vrata domovní jako dveře sestrojená, s.65 konstrukce dveřní: laťové a prkenné (půdy...), ţaluzové a pobíjené, zčepované – popis. vydání 2.: 1900, Regionální muzeum Chrudim D 1270 /vyobrazení a č-n slovník/
Kubeš, Jan: Truhlářství stavební i nábytkové, Plzeň 1892. Národní knihovna 54 A 724 Komentář: důleţitá práce, s.3 O dřevě vůbec, s.3 O kácení a sušení dřeva /měkké na vzduchu 3-4 roky/, s.6 Druhy dřev, s. 11 Nátěr olejový /podrobný popis/, s.19 Řezba, s.20 Vazby či spojení dřev s. 20 /nasucho nebo klíţením, rozdíl od práce tesaře.../, s.22-28 Dvéře a vrata, s. 23 „Co do konstrukce křídla dveřního rozeznávati lze dvéře: Laťové a prkenné, svlakové a pobíjené, konečně čepované, jeţ z rámů a výplní sloţeny jsou. /skutečně výplní!/. Laťových uţíváme v plotech, půdách … dovolují čilé větrání. Mají-li prosté dveře býti plné, dělají se z prken, jeţ se k sobě srazí a opět ku příčným latím přibijí. Svlakové dvéře: prkna dávají se někdy silná, ale přitom úzká, a spojí se spolu na zámek, dráţku nebo lištu; mimo to zapustí se na rubu do nich na rybinu svlaky, k nimţ kaţdé prkno je přibito nebo přišroubováno. Takto sestrojené dveře slují svlakové; jejich vzezření jest jednoduché, váţné, ale pěkné; zejména, jsou-li na lícu zdobeny dlouhými bohatě rozvětvenými závěsami, uţívá se jich hlavně v gotice pro kostelní vchody. Šířky své patrně nemění, neboť kaţdé prkno sesychá se a bobtná do spáry. /s.24/ Pobíjené dveře: sestávají se ze dvou vrstev dráţkovaných prken , jeţ k sobě vrtulemi a hřeby připevněny jsou. Prkna se křiţují obyčejně šikmo: na lícu jsou buď svislá, coţ nejlepší jest, šlehá-li na ně déšť, voda stéká po vláknu rovně dolů; aneb často bývají šikmo neb do vzorců seřaďována. Prkna rubová jsou v prvém případě šikmá, ve druhém svislá se svlaky neb dlouhými neb kříţovými závěsami. V nynějším čase jen zřídka se dělají. Dvéře čepované: této konstrukce se pro vnitřní i domovní dvéře téměř veskrze uţívá. Křídlo tu sestává z rámové kostry a výplní /skutečně výplní/ … Rámy jsou v rozích na klínované čepy s pérem spojeny; podobně jsou i vodorovné příčky začepovány do rámů, kdeţto příčky svisle vsazeny jsou do vodorovných částí jenom na poloviční čep. Výplň buď vţdy z jediného prkna dělána, ne ze dvou klíţena, sic praskne je-li ve dveřích z topené místnosti do chladné vedoucích. Postup výroby čepovaných dveří jest tento: /velmi podrobně/ /s.25/ Domovní dvéře a vrata: /podrobný popis/ s. 53 Rozpočty truhlářských prací, s.54 reţijní výlohy truhlářského mistra, s. 55-56 cena dveří Tabulky: 1, 2 (svlaky, spoje), 14, 15, 16, 17, 28, 29, 49 (vzory NR dveří) pro náš účel nepotřebné/ Skramlík, Kl.: Truhlářství stavební a nábytkové. Příruční kniha praktického truhlářství pro potřebu škol i dělníků, I.L.Kober Praha, b.d. /kol. 1900?/. muzeum Chrudim C 2925 Komentář: s.2-12 hoblíky a nářadí a profily říms, s.208-221 konstrukce dveří, s.210 moderní konstrukce nesleduje přesně methodu, kterou zastávali staří mistři, s.213=obr.214 názorná konstrukce rámových dveří /!/.
Dirlam, Martin, ředitel školy řemeslnické v Kolíně: Stavební truhlářství – na základě svých výkladů v kursech, nákladem Technologického průmyslového muzea a obchodní a ţivnostenské komory v Praze, 1901 /další vydání 1909/. Národní knihovna 54 D 1865. Komentář: měřičství rovinné a prostorové, s.32-33 vlastnosti dřeva a spojení, s. 39-57 dveře a vrata, s.69-70 kování dveří.
53
VII. MOTIVY VÝZDOBY Co se týče motivů pouţitých v řezbách na klasicistních dveřích a vratech, bude potřeba provést zevrubnější úvahu. Mnohé otázky dnes nejsme schopni zodpovědět, v řadě případů musíme vycházet z obecných společenských souvislostí (prestiţ, řemeslnické zvyklosti). Ornament (z latinského ozdoba) 103 znamená jednotlivý výzdobný motiv, na rozdíl od dekorace, tedy zdobného systému jako celku. Ornament jiţ od antiky vtiskoval věci řád. Symboly jsou rostliny, zvířata, předměty, čísla, které mají v určitých kontextech svůj význam, který zasvěcený divák pozná. Běţné je to u obrazů a soch,104 v uměleckém řemeslu se můţe jednat jen o převzetí v ornamentální podobě. Ikonografie je pak nauka o symbolech, námětech.105 Původnost a přejímání. Nejvyšší úroveň provedení i správného uţití motivu představuje vysoká architektura. U náročných staveb, prováděných vzdělanými kníţecími a církevními stavebníky a nejvyšší městskou honorací, lze předpokládat znalost vzorníků vycházejících z antických předloh často francouzského původu i znalost původního významu motivu i potřebných stavebních či literárních antických souvislostí. Je to dáno vzdělaností, rozhledem a moţnostmi stavebníka – obecně i ţivotním stylem. Jako příklad můţeme uvést zámek Kačinu nebo lednicko-valtický areál. Druhý stupeň představuje kvalitní architektura měšťanská, šlechtická i církevní a to především v Praze, případně v Brně a Olomouci. Stavebníci se opírali o kvalitní a vzdělané projektanty, kteří znali nejkvalitnější dobovou produkci i dobové vzorníky. Do třetího kvalitativního stupně můţeme zahrnout venkovská města, a to jak větší, například Jihlavu, tak menší, tedy i Poličku. Vţdy se však jednalo o regionální centra (sídla panství a později okresu), která se z nedostatku rozhledu - a to i s ohledem na omezené cestování povaţovala za centra a napodobovala stavby i detaily ze zemských hlavních měst a všechny dostupné vzory včetně oblíbených ilustrovaných časopisů a grafických alb s rozmanitými stavbami. Jak úroveň stavebníků, tak i projektantů a řemeslníků, byla lokální - málokdy znali původní smysl detailu i celku a nedokázali rozlišit kvalitu od průměru. „Stačilo, kdyţ stavba vyhověla konvenčním nárokům na architektonickou krásu a poslouţila svému účelu. Takový postoj byl pro venkovská města běţný a zůstává takový dodneška. ... Publicisté oceňovali stavby jako důstojné a jako okrasy města. Jejich styl pak charakterizovali jako moderní.“ 106 Můţeme předpokládat, ţe prvky byly přebírány na základě viděného, například z vandrovních cest tovaryšů, nikoliv na základě pochopení významu. Zcela specifickou roli zde hráli písmáci a „koumáci“ z řad řemeslníků. Posledním stupněm byla produkce venkovských truhlářů a zedníků, kteří přebírali vzory z 103
104
105
106
Nejkomplexněji se ornamentu věnovalo monografické číslo Umění a řemesla 3/1973 – viz jednotliví autoři: Černý, Muchka, Pospíšil, Schánilcová, Scheufler, Vydra. Nejnověji byl ornamentu věnován mezinárodní projekt Ornamental Prints – viz Vondráček 2007, a Ornamental Prints 2007, s. 53-71. Obsáhlý materiál (převáţně mimo klasicistní období) je k dispozici na www.ornamentalprints.eu Boschio: Symbolographia, 1702. Henkel-Schöne: Emblemata, 1967. Picineli: Mundus symbolicus, 1670, 1729. Ripa: Iconologia, 1613, 1669. Viz téţ Panofsky 1981. Pro odbornou památkářskou veřejnost jsou nejdostupnější ikonografické slovníky: Becker 2000. Cooperová 1978, 1986, 1999. Hall 1991. Biedermann 1992. Royt-Šedinová, 1998. Švácha, Rostislav: Polička-moderní architektura, Polička 2007, s. 16.
54
lokálních center. Pěkným dokladem je kolekce dveří ze Širokého Dolu, kde se podařilo vysledovat přímé předlohy v Poličce. Některé prvky venkovští truhláři nepochopili, jiné však vytvořili zcela svébytně, přičemţ čerpali ze vzorů lidového malovaného nábytku či štukové výzdoby štítů. Zadavatel versus autor. Lze předpokládat, ţe v některých případech měl zadavatel jasnou představu a truhlář ji splnil. V jiných případech nechal zadavatel kompletní řešení na truhláři. Nu, a pak bylo jistě mnoho zakázek, které vznikly z diskuse zadavatele s autorem. Symbol a výzdoba. Autor mohl postupovat podle svých vizuálních zkušeností, podle vzorkovníků určených pro řemeslníky,107 ale i podle různých ilustrovaných starých tisků.108 Mohl ale také nově kombinovat stávající motivy. Otázka invence109 je jistě zajímavá, leč leckdy těţce řešitelná.110 Nepochybně byli autoři pracující spíše rutinně a pak autoři s mimořádnou invencí a zápalem pro řešení zakázky. Z uvedeného je zřejmé, ţe někdy byly symboly na dveřích uţívány „automaticky“ jako oblíbený výzdobný prvek a někdy mohly být uţity s cíleným významem – to je však záleţitost rozboru konkrétních vrat a to vţdy s přihlédnutím k tomu, zda pocházejí z Prahy nebo z venkovského města. V některých případech se symbol stal obětí nepochopení jeho významu a obětí dekorativní manipulace v ploše. Poněvadţ se jedná o výzdobu dveří ve venkovském městě Poličce, nelze předpokládat sloţité spekulace očekávané například u vzdělaného aristokrata v lednickovaltickém areálu, ani skrytou symboliku z obrazů renesančních a barokních mistrů ţivenou bohatou dobovou ikonografickou literaturou. Přesto je vhodné se k některým symbolům a ornamentům vrátit podrobněji. Vývoj symbolů v uţitém umění je sloţitý a málo probádaný. 111 Velum – „klasicistní slunce“. Odborná literatura běţně pouţívá termín „klasicistní slunce“,112 coţ je charakteristický a nejoblíbenější výzdobný motiv klasicistních vrat a dveří. U barokních a některých klasicistních vrat můţeme v půlkruhovém ukončení vidět paprsčitě řazená prkna připomínající půlslunce nebo dvojici čtvrtsluncí – a zde je toto označení na místě. V případě klasicistních vrat a dveří se objevují motivy připomínající vějíře s výrazně projmutými a plastickými okraji mezi jednotlivými paprsky. Pokud se vrcholy paprsků dotýkají okrajů vnějšího rámu a vytváří čtvrtkruhový, kruhový, oválný i čtvercový útvar, jedná se o tzv. velum (případně velarium). Pokud se nedotýkají okraje a v ploše „plavou“ jde o výzdobný prvek, kdy řezbář nepochopil původní smysl. Římské velum byla velká dělená plachta s volným středem, natahovaná na lanech nad amfiteátr jako ochrana proti slunci. Látka se pochopitelně prověšovala a vytvářela charakteristické průhyby mezi oporami. Mohlo se jednat i o ozdobnou záclonu v soukromých domech, a to i ve svislé stěně – například v půlkruhovém větracím otvoru nade dveřmi. Velum známe nejenom z antických textů, ale i z mozaik. Klasicismus napodobující antiku s oblibou 107 108
109
110
111 112
Beauvallet 1804. Holz 1842. Borovský 1897. Sbírky předloh UPM Praha – viz prameny. Z architektonických traktátů s mnoţstvím ilustrací antických památek, včetně dekorativních detailů je nutno jmenovat: Palladio 1570, 1958 a Vignola 1954; naopak bez vyobrazení detailů jsou klasická díla Albertiho 1550, 1956 a Vitruvia 1979. Pro běţného řemeslníka i na venkově byly běţně dostupné ilustrované staré tisky – např. Mattioli 1596 (herbář s mnoţstvím roset), nebo Melantrichova bible s dekorativními pásy u dřevořezů (např. Kniha zjevení, edice 1549). O uţívání herbáře při výrobě skříní viz: Vavřínová 1933, s. 13 Úzce propojená je nepochybně řezbářská výzdoba dveří a nábytku – některé ornamenty zjevně migrují – viz např. Schmitz 1923, s. 26, 53, 54 (srovnej Polička čp. 32), 55, 64. 65, 158, 159, 167, 225. Ačkoliv následující údaj je ahistorický, můţe mít vypovídací hodnotu: „Obrazy říkám to, co nedovedu vyjádřit slovy. Nemohu vysvětlit své obrazy. Symboly ţijí svým vlastním ţivotem. Přesáhnou svého tvůrce a stanou se neuchopitelnými.“ Zbyšek Sion ve sbírce moderního umění poličské galerie, Polička 2000, s. 2. Instruktivní je zejména výklad pro jednotlivé etapy u Huygha 1961, 1969. Např. Herout, 2002, tab. VI/12.
55
pouţíval iluzivní malby vela na stropě i na svislé stěně (půlkruh). 113 Pěkné příklady ukazují interiéry vídeňské Albertiny. Časté jsou půlkruhové štukové „vějíře“ nad okny klasicistních fasád – opět se ve skutečnosti jedná o velum. Ze vzorkovníků i realizovaných staveb patrně přešlo velum do nábytkového umění i na dveře a vrata a to ve většině případů jen jako dekorativní prvek. „Klasicistní slunce“ nemá tedy ve skutečnosti s běţným ikonografickým motivem slunce co do činění. Slunce114 mělo v gotice, renesanci i baroku podobu kruhu převáţně s lidskou tváří, ze kterého vybíhaly silné a krátké paprsky nebo naopak tenké mimořádně dlouhé, hustě řazené, paprsky. Slunce v této podobě na klasicistních vratech neznám. S oblibou se zde však objevují i mnoholisté růţice (viz dále), které se od „slunce“ liší v tom, ţe linie mezi paprsky je vykrouţená vně obrazce, takţe připomíná okvětní lístky. Na jedněch dveřích se často kombinuje „slunce“ a růţice. Další zvláštní variantou je rotující velum (např. v Praze, v Poličce nedoloţeno) - ve své podstatě je neklasické a patrně se jedná o pozůstatky dynamických barokních tendencí v dekoru (srovnej téţ s rotující růţicí). Růţice (roseta) je patrně nejoblíbenějším výzdobným motivem od antiky aţ do konce 19. století. Z antických staveb byly rosety (především v podhledech překladů a v kazetových klenbách) s oblibou přejímány v renesanci, baroku, klasicismu i novorenesanci. Růţe - květina s ušlechtilým květem - byla oblíbená v antice (mj. symbol znovuzrození115), velmi široký rejstřík měla v křesťanské ikonografii, ale velké uţití nalezla i ve středověkých erbech a pro běţný ţivot slouţila jako symbol mlčenlivosti – proto se objevuje i na zpovědnicích, ba i v hostincích, aby se udrţelo v tajnosti, co zde bylo řečeno. Uţití na dveřích má nepochybně pouze dekorativní účel a odkaz na oblíbený antický motiv. Růţice (čelní pohled na stylizovaný květ růţe) získala jiţ v antice tři základní podoby, které postupovaly přes obrodu v renesanci aţ do klasicismu. Klasická růţice měla obvykle pět okvětních lístků a vzor v plané růţi. Mnoholistá růţice116 je tématem na samostatnou botanickou studii, ale jiţ antická literatura mluví o stolisté růţi a navíc pivoňka i mnoho dalších květin bylo ještě v renesanci nazýváno růţičkou. V některých případech nejde ani o růţi. Rotující růţice je známá jiţ z římských stavebních památek a opět přes renesanci vstupuje aţ do klasicismu. Otázka rotace - pohybu - v dekorativním umění je rovněţ obsáhlé a náročné téma. Lilie – vznešený květ uctívaný jiţ od starověkých civilizací. V dobových vzornících 117 i v Poličce jsou oblíbené čtyři lilie komponované diagonálně do čtvercové výplně. Palmeta (tedy palmový list) – je oblíbená uţ od dob Egypta a Mezopotámie. Antika klasicismus s ní pracují v mnoha variantách.
i
Akant – dekorativní list bodláku je jeden z nejoblíbenějších antických motivů (mj. hlavice korintských sloupů). Uplatňoval se ve všech slohových obdobích.
113 114 115
116
117
Martin b.d. Obr. 12, 14, V. Graphis 1962. Tschinkel 1939. Roseta na Předním východě představovala květ ze stromu ţivota. Tvarově mohla prolínat s vyobrazením slunce – obzvláště rotující roseta, představující cokoliv v pohybu (např. slunce). Dle prostředí, ve kterém se vyskytovala, mohla mít symbolický, nebo naopak jen dekorativní význam. Za tuto konzultaci děkuji prof. Janu Bouzkovi z FF UK Praha. Velice sloţitý vývoj symbolu a veliká šíře vyuţití neumoţňuje na tomto prostoru detailní výklad. Mnoholisté růţice jsou doloţeny v Mezopotamii (Black 1999), na Krétě (Strong 1970, obr. 15, 18), na zlatém sarkofágu Filipa Makedonského (Durando 1997, s. 58). O přejímání antických vzorů v renesanci publikval mj. Konečný L. 1982, s. 85-87, Kovář 1958, obr. 15, 17, 23, 26, 34, 47 a Uhde 1903 (pozoruhodné řezby v průčelích měšťanských domů). Holz 1842.
56
Listy – velká rozmanitost uţití na poličských dveřích: dubový list s ţaludem, list rozvinutý, stylizované listy v koutě výplní, listy na klapačce, klapačka s vinnými listy, klapačka v podobě kmínku stromu s ponechanými pahýly osekaných větví a ovinutých listy. Věnec – povinně označoval hostince. V obyčejné podobě mohl být z větví či ze slámy, v noblesnější mohl být namalován na vývěsním štítu nebo i proveden v řezbě vrat. V Poličce známe dva - věnec z vinných listů s hrozny a věnec z kombinovaných listů. Rozviliny - tj. úponky a listy v různé kombinaci – jeden z nejoblíbenějších antických, renesančních, klasicistních a novorenesančních ornamentů. Lev – jeden z nejoblíbenějších a nejstarších symbolů síly a ochrany – soupis ikonografických významů zde ani nelze podat. Lví hlava byla v antice běţně uţívána jako chrliče chrámových střech, ale v bronzu a s kruhem v tlamě i jako madlo na dveřích. 118 V klasicismu se pak kromě bronzových objevují i litinové lví hlavy a v některých případech i levnější dřevořezby. Hvězda – opět jeden z nejoblíbenějších symbolů uţívaných od starověkých kultur119 aţ po současnost. Kosočtverec je magický symbol plodnosti provázející lidstvo od prvních projevů výtvarného umění.120 Nelze s jistotou říci, zda na římských chrámových stavbách měl jiţ jen dekorativní funkci, pro klasicistní období je to nepochybné. Přitaţlivost antických vzorů učinila z kosočtverce obvyklou výzdobu nábytku, dveří i fasád - objevoval se ve štíhlé podobě (na nábytku a malbách často bohatě dekorován121) nebo častěji v širší variantě. Neměl by se zaměňovat se čtvercem postaveným na vrcholu. Kanelování (ţlábkování) výplní i klapaček je rovněţ nenáročná, oblíbená a účinná výzdobná metoda. Své počátky má v kanelování dříků antických sloupů, v renesanci pak v kanelovaných zbrojích. Mříţování patří k dalším oblíbeným výzdobným prvkům na okopnicích. Tzv. diamant je útvar v okopnici či výplních, který připomíná opracovaný kvádr renesanční fasády. Další motivy. Obecný geometrický dekor – vycházející převáţně z rostlinných vzorů nebo základních geometrických tvarů – se pouţíval na doplňkových plochách. V českém a moravském prostředí existovala řada dalších motivů, na které reaguji v příloze VII/1. Hladké výplně. Zajímavé jsou hladké výplně některých vrat, které dovedou navodit nečekané napětí (čp. 6). Některé hladké výplně jsou oţiveny vystupujícími ovály. Některá vratová a dveřní křídla jsou komponována pouze z hladkých výplní. Zde jsou dvě cesty moţných odpovědí. V případě poličských dveří lze většinu hladkých výplní přiřadit mladšímu novorenesančnímu období. Existují však i výjimky, které lze přiřadit do klasicistního slohového cítění (čp. 46). Hladká výplň je nedílně spjata s klasicismem – je důstojná a uměřená – i u nejnáročněji provedených staveb se můţe vedle sebe objevit zdobená a hladká výplň (u Albertiho a Vitruvia připomeňme alespoň vzory portálů, kde jsou dveře s hladkými výplněmi). Na druhou stranu 118 119 120 121
Piranesi 1804, T. IV. Black 1999. Huyghe 1969, s. 14. Black 1999. Schmitz 1923, s. 150 (lavice).
57
nelze popřít, ţe v prostředí venkovských měst byla bohatost a mnoţství tvarů dekoru chápána jako honosnost, a proto zadavatelé i výrobci mohli toto řešení upřednostňovat. Tordování klapaček. Zvláštní útvar v Poličce představují vlnité (hadovité) klapačky – bezpečně vycházejí z velkého zjednodušení tordovaných klapaček a sloupů – míra zjednodušení šroubovitého stáčení sloupu mohla být dána i klasicistní snahou zbavit se barokní dynamiky a plastičnosti původního tordování. Kompozice. Kromě jednoduchého pouţití jediného a jasného motivu na celé ploše výplně, mohlo být pouţito i sloţitější kompozice. V Poličce oblíbenou kompozicí je čtverec do nějţ je vloţen olištovaný čtverec stojící na vrcholu, jeho střed vyplňuje mnoholistá růţice a koutové trojúhelníky jsou většinou zdobeny stylizovanými rozvilinami. Tato kompozice je známá jiţ z římských památek a renesance. Další moţností je čtvercová výplň s vloţeným kanelovaným kruhem, do nějţ je vloţen hladký čtverec postavený na vrchol. Kontrast hladké a kanelované plochy a kontrast čtverce a kruhu vytváří pohledové napětí. Zcela ve středu je nevelká, ale silně plastická růţice. Jiţ zmíněna byla kompozice čtvercové výplně, jiţ diagonálně protínají čtyři liliové květy spojené stopkami ve středu. Pozoruhodnou kompozici představuje výplň dveří čp. 228 (Pálená ulice) – čtyři samostatné listové motivy s úponky jsou spojeny do tvaru svastiky a vytvářejí dynamický rotující motiv. Mladší řezbářské příručky doporučují kombinovat a násobit jednoduché motivy – zde máme názorný příklad řezbářské invence. Rotace – pohyb. Iluzivní vyjádření pohybu v ornamentu se objevuje jiţ v krétském umění a těţko můţeme určit, zda inspirací byl vír nebo rotace hrnčířského kruhu či kola vozu. Kaţdopádně - v římském umění se rotující mnoholistá roseta i kotouč objevují často. Některé rosety mají náročnou podobu.122 Klasicistní rotující rosety mají nepochybně inspiraci v antickém umění.
122
Řezby horních výplní poličských vrat domu čp. 32 (Líbal-Junek 1994, s. 71); zde je zajímavé srovnání se vzorem parket zámku v Berlíně (Schmitz 1923, s. 24) – je pochopitelné, ţe poličský truhlář neznal interiéry zámku, ale patrně byly k dispozici obdobné vzorníky.
58
Soupis vyobrazení k VII. kapitole: 104. Titulní list jedné z mnoha předlohových knih (které se však obtíţně vyhledávají). Beauvallet 1804. 105. Ukázka řezbářských motivů uplatněných u nábytku (i u dveří), Berlín 1790-1800. Schmitz 1923, s. 54, 64. 106. Ukázka parket – zámek Kačina (jde pouze o dekorativní motiv, zcela popírající původní význam). Velum se ovšem hojně vyskytuje i na intarzovaném nábytku. VELUM: 107. Římské velum – plachta nad amfiteátrem. Ilustrace převzata, jako srovnávací materiál, in: Tarnowski: Gladiátoři, Amfora Praha 1993, s. 25. 108. Velum doloţené na mozaice z Herculanea. Foto T.Lébr. 109. Iluzivní velum – návrh nástropní malby (J. Adam, Paříţ 1777). Martin, po 1920, s. 20. 110. Velum. Nástropní malba v německé reálce v Kroměříţi iluzivně představuje textilní závěs uzavírající do nebe otevřený prostor. Vnější a vnitřní „kovový“ kruh je spojen „kovovými“ tyčemi, mezi nimiţ se „textil“ vlastní vahou prověšuje. Pozdní (1877), ale názorná ukázka. Foto muzeum Kroměříţ. 111. Nástropní velum v praţském Rudolfinu. Fotoarchiv České filharmonie. 112. Velum. Praha – Jungmannovo náměstí čp. 20. Štukový reliéf imituje motiv textilního závěsu v půlkruhovém otvoru nad oknem. Foto D.Junek. 113. Dveře školy čp. 112 (1841). Řezba ukázkově imituje motiv antického závěsu (vela). 114. Vrata domu čp. 115. Názorná ukázka vela v pravoúhlém rámu. Dveře byly později rozšířeny – jak je patrné z vloţeného dílu. 115. Dveře domu čp. 131 - ukázka vela - „klasicistního slunce“ volně „plovoucího“ v ploše (příklad nepochopení původního smyslu výzdobného prvku). V další výplni jsou mnoholisté rotující růţice. Muzeum Polička H fa 1903. 116. Dveře malostranského domu čp. 36/108 v ulici U Luţického semináře názorně ukazují nepochopení významu vela – to volně „plave“ v ploše a navíc se svým plastickým pojetím blíţí růţicím v ostatních výplních. Jde o jasný doklad ornamentalismu a zároveň jde o jeden z mnoha příkladů, kdy dva původně jasné motivy se přibliţují či prolínají. Foto D.Junek. 117. Vrata monumentálního praţského činţovního domu Platýz na Národní třídě 37/416. S ohledem na kvalitní architekturu zaráţí „lehkováţné“ nakládání s původním obsahovým pojmem vela a s jeho pouţitím jako pouhého dekorativního prvku. Foto D.Junek. 118. Vrata kostela sv. Mikuláše v Lounech. Doklad nepochopení původního smyslu vela. Jde o ornamentální úpravu a vyuţití oblíbeného motivu. Foto D.Junek.
59
SLUNCE: 119. Sluneční piktogramy starověkých kultur. Graphis 1962, s. 111. Obr. 119-2. Sluneční kotouč mezopotámského boha slunce Šamaše. Black s. 188. 120. Ikonograficky obvyklá podoba slunce. Picinelli 1670, s. 10. 121. Poličská vrata z domu čp. 41 – příklad motivu na pomezí vela a slunce. 122. Poličská vrata neznámého čp. (druhotně nalezená v čp. 33, Muzeum Polička H fa 2017), zde lze hovořit o motivu slunce (u jiných pak čtvrtslunce), neboť vzniká paprsčitý motiv a na konci nejsou průhyby a výkroje typické pro velum RŮŢICE: 123. Ukázka růţice na krétské nádobě z Knóssu, kolem r. 1450 př.n.l. - důleţité je spojení s dvoubřitými sekerami (mj. lunární symbol). Pro klasicismus 18. a 19. století byly ovšem podstatné předlohy řecké a nikoliv krétské. Strong 1970, obr. 15. 124. Ukázka růţic na krétském sarkofágu z Hagia Triady, kolem r. 1400 př.n.l. spojitost se znovuzrozením je nepochybná. Strong 1970, obr. 17. 125. Keramická růţice z asyrského chrámu bohyně Ištar (9. stol. př.n.l.) mohla nahrazovat její symbol hvězdu. Početná jsou zobrazení náramku s tímto motivem, vyskytují se pouze u bohů a králů. Black 1999, s. 180, 215. 126. Ukázka antické růţice, mnoholisté růţice a rotující růţice – Palladio 1958, s. 250, 296, 308. 127. Varianty růţic, tamtéţ s. 352. 128. Renesanční růţice v klenbě kostela sv. Petra a Pavla v Čáslavi. Renesanční a barokní štukové rosety mohly být inspiračním vzorem truhlářů. Foto D.Junek. 129. Ukázky květů růţí a „růţiček“ ze starých tisků, relativně běţně dostupných i ve venkovských městech, jako další moţný inspirační vzor. Mattioliho herbář 1596. 130. Ukázky rozet z předlohové knihy. Pein 1812, bez č. str. 131. Ukázky roset z poličských vrat – čp. 70, 33, 69, 11. LILIE: 132. Kompozice 4 lilií ve vzorové knize. Holz 1842, Fig. 64. 133. Ukázky lilií z poličských dveří čp. 136 Dpř. PALMETA: 134. Ukázka rustikální palmety z poličských dveří čp. 20 Hpř. AKANT: 135. Ukázka akantu z poličských vrat čp. 3. LISTY: 136. Ukázka listů z poličských vrat čp. 184, 181, 91, 153. VĚNCE: 137. Ukázka věnců z poličských vrat čp. 184 a 20 Hpř. ROZVILINY: 138. Ukázka antických rozvilin (jeden z nepřeberného mnoţství vzorů). Palladio 1958, s. 346. 139. Ukázka rozvilin v poličských vrat čp. 3. LVÍ HLAVY: 140. Ukázka bronzové lví hlavy ze dveří v Herculaneu. Piranesi 1804, T. IV/47. 60
141. 142.
Ukázky lvích hlav z poličských vrat čp. 32 a 184. Netradiční a značně rustikální provedení lva na poličských dveřích čp. 20 Hpř.
HVĚZDA: 143. Mezopotámská hvězda. Black 1999, s. 87. 144. Hvězdy na poličských dveřích čp. 20 Hpř., 101. KOSOČTVEREC: 145. Kosočtverec jako mezopotámský symbol plodnosti. Black 1999, s. 42, 171. 146. Kosočtverec jako součást římské chrámové architektury. Palladio 1958, s. 41. 147. Kosočtverce jako součást výzdoby klasicistního nábytku. Berlín 1790-1800. Schmitz 1923, s. 150. 148. Kosočtverce na poličských dveřích čp. 53. 149. Čtverec postavený na vrcholu. Polička čp. 33. KANELOVÁNÍ: 150. Ukázka kanelování - dveře čp. 22 Dpř. MŘÍŢOVÁNÍ: 151. Ukázka mříţování na okopnici – čp. 46. DIAMANT: 152. Ukázka diamantu – čp. 115. TORDOVÁNÍ: 153. Ukázka redukovaného tordování klapačky – čp. 62, 98, 184, 187, 11.
61
PŘÍLOHA VII/1: Srovnání výzdoby poličských vrat s vraty z jiných lokalit.
Podrobná srovnávací studie by si vyţádala samostatnou práci. Následující příloha je z prostorových důvodů pouze stručná a orientační. Pro daný účel je nejsnadnější vizuální přístup dělící dveře a vrata dle typu výzdoby, nikoliv dle jednotlivých ornamentálních motivů či jiných kritérií. Poličská vrata a dveře v zásadě obsahují všechny dále uvedené skupiny. Naopak, v ţádném jiném městě se nepodařilo doloţit také mnoţství variant a bohatství tvarů, jak je tomu v Poličce. A právě dokumentace prováděná národními památkovými ústavy, regionálním muzeum, studenty či místními nadšenci, můţe přinést mnoţství nového materiálu a napomoci k evidenci a ochraně těchto opomíjených dokladů uměleckého řemesla a výtvarného cítění našich předků. Vrata a dveře s lícem dekorativně skládaným z prken. Velmi početná skupina. Exempláře se mohou vyskytovat jak na oficiálních zakázkách (Josefov apod.), tak v městské produkci (kde nebyly prostředky nebo zájem na vyřezávané kusy), tak masivně na venkovských usedlostech (kde skladba líce dveří mohla reagovat na skladbu prkenných štítů). Vrata a dveře s lícem, v němţ se uplatňují ve vrcholu čtvrtslunce (či půlslunce) nebo celá plocha vytváří motiv slunce. Nejpočetnější skupina klasicistních vrat a dveří, vycházející z barokní tradice. Varianta celoplošných sluncí byla doloţena v Českých Budějovicích i širším regionu. Vrata a dveře s lícem s hladkými výplněmi. Toto členění (ať uţ jde o čtvercové nebo obdélné výplně) můţe být (dle uţití a souvislosti s fasádou) monumentální, ale jeho uplatnění můţe vycházet ze dvou zcela protikladných postojů – aristokrat dokázal ocenit hladkou plochu, chudý zadavatel zase ušetřil (ale současně toto členění bylo chápáno jako honosnější a modernější, neţ líc z dekorativně skládaných prken). Vrata a dveře s lícem s nenáročnou výzdobou, kde se uplatňuje kanelování, koso-čtverce a podobně. Tyto exempláře bohuţel často zanikají, neboť doplácí na svoji nenápadnost. Vrata a dveře s lícem, kde se uplatňuje charakteristické klasicistní tvarosloví – feston, stuha, nevelká plastická roseta. Jde o stylově čisté, ale poněkud akademické práce. Patrně převládaly v ranném období a ve významnějších centrech. Pokud nedošlo ke zmnoţení prvků či rustikalizaci, lze předpokládat, ţe pro zadavatele nebyly dostatečně honosné a reprezentativní – to by 62
vysvětlovalo obrovské mnoţství exemplářů a variant následujících skupin. Vrata a dveře v jejichţ líci je uplatněn motiv vela („klasicistního slunce“). Velum je nejtypičtější motiv pro klasicistní vrata a dveře – nabízelo velké mnoţství variant. Objevuje se na celém našem území, zvláště hojné je v Praze (s ohledem na její velikost) a v Josefově (s ohledem na dobu vzniku města). V klasické podobě (kdy se dotýká cípy okrajů rámu) mohlo být velum čtvrkruhové, půlkruhové, eliptické, čtvercové i obdélné. Pokud se objevuje rotující, lze to chápat jako neklasický princip - přeţitek barokního dynamismu. Existují varianty, kdy okraje nemají tvar charakteristický pro velum a jde o výtvarné ztvárnění truhlářem, který neznal nebo nerespektoval původní smysl (a tedy ani tvar). Velké mnoţství řezeb je na pomezí vela a rosety (kdy je potřeba sledovat detailní provedení, ale řezbáři šlo zjevně o celkový dojem a podobnými „maličkostmi“ se nezabýval). Dále existuje velké mnoţství exemplářů, kde je pouţit motiv mnoholisté rosety či mnoholisté rotující rosety – opět jde o typicky klasicistní tvar, který však nelze slučovat s velem. Existuje však řada přechodných variant. Zde popisovaná skupina zahrnuje vrata a dveře, kde na kaţdém křídle je jeden velký (ústřední) motiv vela – vizuálně jde o čisté a monumentální provedení (nezahrnuji zde exempláře, kde se opakuje motiv vela ve více výplních – viz další skupina). Vrata a dveře v jejichţ líci je mnoţství dekorativních řezeb a jejichţ hlavní účinek spočívá právě v honosnosti a bohatosti výzdoby. Veliké bohatství příkladů uvádím v obrazové příloze pouze v úzkém výběru. Lidové prostředí je samostatnou kapitolou a zde mu pozornost věnována nebude 123.
123
Srovnejte poličské předlohy a zlidovělé realizace v nedalekém Širokém Dolu čp. 8 a 102. In Junek 1998, s. 6061, 64-65.
63
Soupis vyobrazení příloze VII/1: LÍC DEKORATIVNĚ SKLÁDANÝ Z PRKEN: 154. Josefov – hospital, vrata s lícem skládaným z prken. Foto D.Junek. 155. Polička čp. 268 Hpř., vrata svlakové konstrukce s lícem skládaným z prken v ţaluziovém skladu – nezaměňovat se ţaluziovou konstrukcí – viz. kapitola Konstrukce. Muzeum Polička H fa 2054. ČTVRTSLUNCE ad.: 156. Úlehle (u Strakonic) čp. 4, v horní polovině vyskládáno půlslunce. Foto J.Vařeka. 157. Polička čp. 9, srovnávací materiál k předchozímu snímku - v horní části velum (s charakteristickými okraji) – nezaměňovat se čtvrtsluncem (či půlsluncem). Foto J.Kopřiva. 158. Telč, náměstí čp. 40 – celoplošný sklad vytvářející slunce. Foto M.Soukupová. 159. České Budějovice, Česká čp. 20 – jeden z více obdobných exemplářů. Foto M.Soukupová. HLADKÉ VÝPLNĚ: 160. Ţeleznice (u Jičína), radnice čp. 1 (1826?), ukázka hladkých výplní v líci. Foto P.Peštová. /KANELOVÁNÍ, KOSOČTVERCE ad./: 161. Praha – Staré Město, Týnská 8/631 (1828?), nenáročná výzdoba s kanelováním a kosočtvercem. Foto NPÚ Praha. /FESTONY ad./: 162. Praha – Staré Město, Bartolomějská 11/291 (pol. 19. stol.?), těţiště výzdoby je ve festonu, stuze a rosetě – viz detail. Foto NPÚ Praha. 163. Praha – Staré Město, Dlouhá 28/710 (1851?), charakteristické rosety ve středu výplní působí uměřeně a důstojně. Foto NPÚ Praha. 164. Nové Město na Moravě, náměstí čp. 10 (1815), spolu s dalšími dvěma ukázkami dokládá pronikání slohu do venkovských měst. Foto D.Junek. 165. Tovačov čp. 342. Foto D.Junek. 166. Sušice, náměstí. Foto D.Junek. 167. Golčův Jeníkov – kostel sv. Františka (1829), uměřená výzdoba odpovídá důstojnosti místa. Detail mnoholisté rosety. Detail vela (volně „plovoucího“) s bronzovou lví hlavou (a bronzovou klikou se štítem). Detaily názorně ukazují zdánlivě nevelký rozdíl mezi velem a rosetou. Noblesní provedení odpovídá rozhledu a moţnostem zadavatele (hrabě Herberstein). Foto S.Konečný. 64
VELUM: 168. Josefov, čp. 67, naprosto typická ukázka správného uţití vela. V Josefově byla s oblibou vkládána branka pro pěší. Foto D.Junek. 169. Bystřice u Kadaně čp. 14, ukázka jednokřídlých dveří. Foto J.Vařeka. 170. Praha – Staré Město, Liliová 7/951 (1827). Foto NPÚ Praha. 171. Kačina – zámecké dveře. Kresba P.Staňková. 172. Praha – Staré město, Vejvodova 8/443 (1840), v horních výplních se objevuje rotující kruhové velum – nezaměňovat s rotující rosetou (která má ven vykrouţené konce lístků). Foto NPÚ Praha. 173. Praha – Staré Město, Masná 21/686 (1828?), rotující vela mají neklasicistní charakter, ale objevují se i na dalších objektech. Foto NPÚ Praha. 174. Praha – Staré Město, Liliová 4/250, hustota paprsků se jiţ vzdaluje velu a blíţí slunci – doklad prolínání symbolů. Foto NPÚ Praha. 175. Praha – Staré Město, Rytířská 7/531 (1818?), členění a okraje elipsy se vzdálily původnímu smyslu vela a vycházejí spíše z tradičního pojetí slunce. Foto NPÚ Praha. 176. Louny – kostel sv. Mikuláše, členění a okraje elipsy se zcela vzdálily původnímu smyslu vela a vycházejí spíše z oblíbeného řezbářského motivu střídajícího konvexní a konkávní plochy. Foto D.Junek. 177. Praha – Staré Město, V Kotcích 20/965 (1835), unikátní dynamicky pojaté velum, které je zcela odtrţeno od původního funkčního významu. Doklad snahy zaujmout neobvyklým řešením (odkaz na ohlasy barokního dynamismu v klasicistním období). Inspirací mohla být, ve středu sepnutá, záclona v průvanu. Foto NPÚ Praha. HONOSNÁ VÝZDOBA: 178. Ţeleznice (u Jičína), nám. Svobody čp. 206 (1826), bohatě zdobená vrata, v horní výplni motiv gryfa. Foto P.Peštová. 179. Kutná Hora, Ţiţkova 13/2, ukázka extrémně plastické řezby. Foto P.Peštová. 180. Varnsdorf čp. 402 (po 1830), ukázka mimořádně mělké řezby. Foto D.Junek. 181. České Budějovice, Česká 44, jedna z nepřeberných variant výzdoby dveří a vrat, které by při podrobném průzkumu dosáhly několika stovek. Foto M.Soukupová. 182. Jindřichův Hradec, Panská 98, jedna z mnoha variant výzdoby, kdy ze středu relativně prázdné výplně vystupuje mimořádně plastický motiv. Foto M.Soukupová. 183. Plzeň, čp. 305, ukázka extrémně vyzvětšované klasicistního motivu pouţitého na dveřním křídle – zde vázy. In. Kovář 1956. 184. Velká Bystřice (u Olomouce) čp. 7, rustikální, ale mimořádně honosné dveře s mořskou pannou, gryfem a lvem. Kresba L.Bečák. 185. Velký Týnec (u Olomouce) čp. 116. Kresba L.Bečák. 186. Praha – Staré Město, Dlouhá 6/612 (po 1830), netradiční kompoziční řešení, s ojedinělou figurální výzdobou. Foto NPÚ Praha. 187. Praha - Staré město, Národní třída 37/416 – činţovní dům Platýz (1822), luxusně provedená dubová vrata s početnými bronzovými aplikacemi. Foto NPÚ Praha. 188. Praha - Staré město, Uhelný trh 11/416 – činţovní dům Platýz, zadní křídlo (1829), luxusně provedená dubová vrata s početnými bronzovými aplikacemi. Foto NPÚ Praha.
65
VIII. BAREVNOST VRAT A FASÁD Barevnost je spolu s ornamentem hlavním výrazovým prostředkem dveří i fasád, proměňovala se spolu s jednotlivými slohovými etapami. Změna barevnosti při obnově nátěrů mohla, a často přímo chtěla, razantně změnit vzhled a vnímání objektu. Toto řešení je mimořádně esteticky účinné a přitom levné, protoţe pro dosaţení změny (modernosti) nebylo třeba měnit dekor na fasádě nebo vyměnit vrata. Dnešní stav barevnosti v naprosté většině neodpovídá původnímu stavu – ten lze zjistit pouze restaurátorským průzkumem nebo z dobových vyobrazení či zpráv. Jak uvádí Petr Macek 124: „Lze konstatovat, ţe vrata byla, jak se zdá, na sklonku 18. století a zejména v 1. polovině 19. století spíše jednobarevná, a to zejména ve hnědých, okrových a zelených odstínech. Lze usuzovat, ţe vrata nemusela mít barvy odpovídající reálným objektům na nich zobrazeným. Například takzvané „sluncové“ motivy mohly být případně i zelené, stejně jako některé figurální prvky. Natírány byly i kliky, štíty zámků, závěsy a podobně. Zde se pak uţívala barva, která byla s ţeleznými prvky spojována velice dlouho. Jednalo se zvlášť o černou, zelenou či někdy modrozelenou. V období klasicismu výrazná barevnost ustupuje a postupně se začínají dokonce prosazovat monochromní nátěry celých průčelí, a to nejčastěji v odstínech okrové, šedé, nebo zelené barvy. Některé nálezy naznačují spojitost řešení barevnosti celého průčelí včetně dřevěných prvků, které se potom barevně z celku výrazně nevydělovaly. Ve mnoha případech, snad ve většině tomu bylo jinak, protoţe poměrně dlouho přeţívala barevnost barokní. Máme doklady o tom, ţe jednoduše barevně pojaté fasády (převáţně světle okrové aţ lomeně bílé) byly právě dřevěnými prvky výrazně barevně obohaceny (v tomto případě jasná zeleň), coţ nebyla libovůle, ale záměr architekta, či přesněji dobový výtvarný názor.“ Barevnost vrat a dveří v Poličce. Barevnost vlastních vrat nutně souvisela s výrazem celého průčelí, kde právě reprezentativní vrata vytvářela jeden z nejvýraznějších prvků. Vrata z tvrdého dřeva (v Poličce patrně pouze barokní radniční) byla často ponechána v přírodní podobě bez krycích nátěrů a byla pouze konzervována. Všechna ostatní vrata v Poličce byla z měkkého dřeva a měla krycí fermeţové nátěry. Restaurátorský průzkum vrat, prováděný Radanou Hamsíkovou a poličským muzeem v letech 1993-1997, přinesl skromné, ale cenné výsledky.125 Mechanické sondy (na zjištění přibliţného počtu barevných vrstev) proběhly u 29 vrat (přitom jenom ve městě uvnitř hradeb bylo 240 domů – tedy původně zhruba tolik barokních a klasicistních vrat a dveří), vzorky barevných vrstev byly odebrány u 13 exemplářů a jen u 7 kusů se dochovalo takové mnoţství barevných vrstev, které by umoţňovalo předpoklad dochování nejstarší vrstvy. Vrata byla zjevně v minulosti při 124 125
Macek 1996, s.1-7. Hamsíková-Junek 1994. Hamsíková 1997.
66
opravách louhována, čímţ byly zcela odstraněny původní vrstvy. Shrnutí barevnosti od nejstarších vrstev: čp. 32 bohatě vyřezávaná vrata (dochováno pouze torzo): okr, světlehnědá, hnědá tmavší, světlehnědá, světlehnědá čp. 33 vrata s rotující vícelistou rosetou (nyní vysazena): okr, tmavěhnědá, okr, okr zlatý, červenohnědá čp. 34 bohatě vyřezávaná vrata (nyní vysazena): fládrování, šedá, tmavěvínová, okrová, červenohnědá čp.101 vyřezávané dveře (nyní vysazeny): zelená, hnědá, modrá, modrozelená, okr, okr čp.112 Šaffova ulice, dveře s velem na bývalé škole: zelená, hnědá, okr, okr, okr, hnědá, hnědá čp. 228 Pálená ulice, bohatě vyřezávané dveře: okr světlý, okr tmavší, okr světlý, hnědá, zelená, zelená čp. 400 Hpř. Druţstevní ulice, bohatě vyřezávaná vrata, do roku 1926 v domě čp. 20 Palackého náměstí; barva rámů: okr, červenohnědá, tmavohnědá, okr, zelená, červená, červená, modrá čp. 400 Hpř. barva výplní: okr, světlehnědá, tmavohnědá, 0, zelená, hnědá, okr, slonová kost. Cenné bylo zjištění, ţe nátěry počínající zelenou barvou jsou po roce 1926 (s ohledem na shodnou barevnost na dveřích čp. 400 Hpř). V roce 2008 bylo pokračováno v průzkumech barevnosti vrat ve spolupráci poličského muzea a technologické laboratoře Národního památkového ústavu – ústřední pracoviště Praha.126 Předchozí průzkum vrat čp. 41 byl v líci negativní, nový průzkum se soustředil na rub vrat a to i s částečným sejmutím kování. Předpoklad byl, ţe barevnost vrat byla stejná z líce a rubu – to se nepotvrdilo. Podařilo se zjistit dostatečné mnoţství vrstev (celkem 7, nejmladší ze 60. let 20. stol.); nejstarší vrstva byla černá a tudíţ ji nelze ztotoţnit s barevností líce. Následovala olivově zelená, šedá, bílá, okrová, béţová a nejmladší: bílá. Průzkum poličských klasicistních dveří a vrat bezpečně doloţil časté uţívání okrové, světlehnědé, tmavěhnědé, méně tmavě zelené, ojediněle červenohnědé, šedé a fládrování. Mikroskopické průřezy barevných vrstev dokládají, ţe barevnost vrat nebyla vţdy při dalších nátěrech mechanicky kopírována. Dvoubarevné řešení u nejstarších vrstev se nepodařilo prokázat. Technologie nátěrů. K cenným informacím patří technologická literatura 19. století a vzpomínky poličského lakýrníka Josefa Lipenského127: „Pro povrchovou úpravu dřevěných domovních vrat se v minulosti pouţívaly pouze kvalitní fermeţové barvy. Řemeslníci si barvu vyráběli sami třením těstovité směsi pigmentu s kvalitní lněnou fermeţí. Ta vznikala tak, ţe v tírně vylisovali lněné semeno na olej a lakýrník jej vařil za přidávání sušidel. Základní nátěr byl proveden lněnou fermeţí zabarvenou světlým okrem (nejlevnější). Po zaschnutí se plocha přebrousila, oprášila, větší díry, spoje a skuliny se přetmelily hustým fermeţovým tmelem (horská křída s fermeţí). Po obroušení tmelové plochy (hodně se prášilo) následoval druhý fermeţový nátěr v patřičném tónu. Po zaschnutí a opětném lehkém přebroušení se nanášel konečný krycí nátěr přiměřené hustoty. Všechny nátěry se ředily pouze lněnou fermeţí. Při vhodném umístění vrat (strana ulice odvrácená od slunce) mohl nátěr kvalitními fermeţovými barvami vydrţet aţ okolo 30 let. Fermeţové nátěry vlivem počasí získaly časem charakteristický hedvábný pololesk. Úplně nové nátěry (tedy při předávání zakázky) byly lesklé. Postup obnovy byl následující: pokud nebyl starý nátěr příliš poškozený nebo strupatý, stačilo seškrábnout odlupující se nátěry a obrousit. Pokud byla na starých vratech velká vrstva staré, rozpraskané barvy bylo nutno ji odstranit louhem sodným (silná ţíravina, ale proniká i do zákrutů bohatých řezeb). Nátěr zmýdelnil, dobře se pak opláchl proudem vody. Potom se zneutralizoval zředěným octem, aby případný zbytek nezmýdelňoval novou barvu.“ 126 127
Lesniaková 2008. Lipenský 1993, s. 1-6.
67
Pigmenty 128 jsou barevné sloučeniny nerozpustné v pojivech (na rozdíl od barviv, která jsou rozpustná). Z přírodních pigmentů se pouţívaly především okry, které mají různé zbarvení podle místa naleziště a následné úpravy. Získávaly se kopáním suroviny (speciální jíly), rozmělněním na co nejjemnější prášek, plavením a dle potřeby tepelnou úpravou. Nejkvalitnější byl okr francouzský, tzv. zlatý. Pálením pigmentů se získávala tmavší červenohnědá zbarvení. Tzv. hlinka kasselská (umbra kolínská) vznikala právě pálením okru. Hnědý pigment byl získáván také zpracováním hnědého uhlí (hněď kolínská) nebo se vyráběl uměle chemicky. Často se hnědá míchala z červené a černé nebo i za přidání okru. Zelený pigment mohl být přírodní (kadaňská zeleň – hlinka, horská zeleň - usazeniny s měďnatými výluhy, z okolí Banské Bystrice) nebo umělý - například svinibrodská zeleň (ta byla od roku 1814 vyráběna ve Schweinfurtu, byla „krásně“ zelená, ale později pro svoji jedovatost opuštěna), brunšvická zeleň, nebo zeleň chromová (směs paříţské modři a chromové ţluti). Barevnost fasád v Poličce.129 Průzkumy barevných vrstev (nátěrů) fasád v Poličce proběhly příliš pozdě a většina fasád uţ byla novodobých. Nepodařilo se tak objasnit otázku, zda v jedné době byly domy v jedné ulici spíše stejnobarevné nebo zda se lišily; v tom nám mohou napomoci pouze dobové grafiky a fotografie. Pro rok 1866 můţeme dokumentovat dlouhou frontu průčelí čp. 3 - 44 (ulice Masarykova, náměstí a ulice Riegrova) a víme, ţe tmavé byly domy čp. 6, 7, 16, 17, 21, 22, 23, 26, 27, 30, 32, 33 a 41. Z grafiky pochopitelně nelze zjistit, zda světlé domy byly stejně barevné. Z barev fasádních nátěrů byly nejoblíbenější: bílá (čisté vápno), okrová (vápno s příměsí okrových hlinkových pigmentů v různé intenzitě) a světle modrá. Šmolka – rozemleté kobaltové sklo bylo velmi častým barvivem, oblíbeným pro svou stálost na světle i vzduchu. Přidáním malého mnoţství do vápna dodalo bílému tónu brilantní studeně bílý odstín, přidáním většího mnoţství šmolky se docilovalo různě sytých světle modrých tónů. Vyskytovaly se i nátěry světle zelené (vápno se zelenými hlinkami) či růţové. Monochromnost fasád (jednolitý nátěr bez ohledu na plastické články) byla nejobvyklejší a dvoubarevné fasády byly spíše výjimkou (čp. 41). Zjistit barevnost fasád a dveří v souběţné časové etapě se podařilo pouze u čp. 112, intenzivní průzkumy probíhaly i u čp. 41. Datovat nátěry fasád se podařilo zatím pouze u škol čp. 112. Další zajímavou otázkou je četnost obnovování nátěrů. Přístup mohl být diametrálně odlišný. Nátěry v Poličce u čp. 91 a škol čp. 112 byly nepočetné. Naopak domek čp. 19 Dpř. ve Vrchlického ulici měl minimálně 20 vrstev. Domek čp. 152 Dpř. v Eimově ulici v Poličce dokládá kaţdoroční natírání. Bylo to nepochybně dáno velikostí plochy, potřebou stavění lešení a tím cenou. Dům čp. 41 Riegrova ulice je památkově chráněný – z hlediska dochovalosti průčelí i doloţení původní klasicistní barevnosti je nepochybně nejcennější v celé Poličce. Posloupnost barevných vrstev od nejstarší - veškeré plochy (vč. pilastrů a kónických šambrán) vyjma obdélníků pod okny a portálů: vápenný penetrační nátěr, slonová kost tmavší (bledá šedobéţová), slonová kost (světle béţová), okr tmavší, šedomodrá, okr tmavý, okr tmavý, hráškově zelená, šedomodrá světlá, vápenná mezivrstva, okr ţlutý. Obdélníky se štuky pod okny, portál vrat i krámu: vápenný penetrační nátěr, světle šedomodrá, světle hnědá, okr světlý, okr světlý, tmavší modrá na bílé mezivrstvě, šedomodrá, narůţovělá, okr světlý, bílá. Dům čp. 91 Šaffova ulice (fasáda čeká na obnovu). Dům byl ve všech dochovaných vrstvách jednobarevný, bez ohledu na liseny a šambrány. Posloupnost barevných vrstev od nejstarší: růţová (na tuto vrstvu provedeno zmenšení okenních otvorů, omítnutí háků od okenic a osazení oken v líci fasády – nelze vyloučit souvislost s opravami po poţáru města roku 1845), bílá, světlý okr, 5x šmolkově modrá, bledě zelená, okrová (tento poslední nátěr byl proveden 128 129
Šimůnková-Bayerová 1999. Hamsíková-Junek 1996. Hamsíková 1994.
68
dlouho před rokem 1955). Škola čp. 112 Šaffova ulice – novostavba byla dokončena v roce 1841, nejstarší barevná vrstva fasády byla bílá – tomu odpovídá zelená barva dveří (a oken?). V roce 1845 město vyhořelo a školy byly částečně poškozeny – to mohl být impuls k nátěru fasády, který je v druhé dochované vrstvě okrový, tomuto, či následnému, období by odpovídala hnědá barva dveří (a oken?). Rekonstrukce budovy, včetně navrstvení novorenesanční fasády a výměny oken do ulice, proběhla v roce 1890 – na dveřích nalezená studená okrová by mohla odpovídat této době. Fasáda byla béţová se zelinkavými římsami, šambránami a nároţní bosáţí. V 50. letech 20. století byly dveře vysazeny a odloţeny na půdu, coţ zachránilo jejich nátěry. V rámci rekonstrukce celé budovy byl roku 2006 původní vstup obnoven a dveře konzervovány a navráceny. Nedošlo při tom k ţádným konstrukčním úpravám a nátěr byl aplikován na stávající vrstvy. Barevný tón dveří, oken i interiérových dveří lze charakterizovat jako studený okr nebo imitaci dubu (bez fládrování). Domek čp. 19 Dpř. Vrchlického ulice - byl ve všech asi 20 dochovaných vrstvách jednobarevný. Pro průzkum barevnosti šlo o velmi cenný objekt; fasáda však byla otlučena při nedávné rekonstrukci. Posloupnost barevných vrstev od nejstarší: bílá (stejně jako jinde mohlo jít o penetrační nátěr omítky), šmolkově modrá asi 12x, okr světlý, bílá, šedá tmavší, šedá světlejší, bílá. Pískovcový podokenní parapet (který v nejstarších vrstvách odpovídal barvě oken a patrně i vrat) - fermeţové barvy: ţlutá tmavě, šedomodrá, šedá tmavě, zelená středně; fasádní barvy: bílá, šedá, bílá.
69
Soupis vyobrazení k VIII. kapitole: 189. Mikroskopický detail řezu barevnými nátěrovými vrstvami dveří čp. 112. Srovnejte s textem – kapitola Barevnost. Všechny mikroskopické snímky: Hamsíková 1994. 190. Mikroskopický detail řezu barevnými nátěrovými vrstvami portálu čp. 101. Poněvadţ se dveře natíraly současně s portálem, můţe portál vypovídat o barevnosti dveří, na kterých se nedochoval dostatečný počet originálních nátěrových vrstev. V tomto případě tvoří výjimku černá barva, kterou můţeme vztáhnout patrně pouze na portál (doloţeno i u dalších exemplářů). Odběr vzorku v r. 1994 je cenný tím, ţe portál dnes jiţ neexistuje. 191. Mikroskopický detail řezu barevnými nátěrovými vrstvami vrat čp. 33. 192. Vrata domu čp. 69 – novodobě byla pouţita pro klasicismus charakteristická okrová barevnost. Fotografie zachycuje zdařilou repliku vrat z roku 1999. 193. Vrata domu čp. 20 - novodobě byla pouţita pro klasicismus charakteristická hnědá barva. 194. Vrata domu čp. 3 – novodobě byla pouţita pro klasicismus charakteristická zelená barva. 195. Vrata domu čp. 128 Dpř. – novodobě byla pouţita dvoubarevná kombinace. Na základě jiných příkladů lze uvaţovat o tom, ţe oblíbená a často dochovaná dvoubarevnost (cihlová a okrová) můţe mít své počátky teprve ve 20. letech 20. století, jako ohlas na typickou barevnost národního slohu. 196. Průzkum barevnosti fasády domu čp. 41. Jedna z patnácti restaurátorských sond s dvanácti barevnými vrstvami. Srovnejte s textem – kapitola Barevnost. Foto R.Hamsíková. 197. Ukázka další sondy. Sonda zároveň dokládá velkou míru zanesení detailů původního štukového dekoru. 198. Pokus o rekonstrukci původní klasicistní barevnosti domu čp. 41. Barevnost fasády byla určena přesně, stejně jako rozvrţení barevně odlišených ploch. Nepodařilo se však zjistit barevnost vrat, dveří, okenních rámů a křídel. Skica D.Junek.
70
PŘÍLOHA VIII/1: Barevnost poličských vrat – restaurátorské průzkumy.
Klasicistní vrata domu čp. 32 Riegrova ulice 130, bohatě vyřezávané, zničené asi v 70. letech 20. století, v muzeu zapůjčeny dochované výplně. Posloupnost barevných vrstev od nejstarší: podkladová bílá 1. okr (původní?) 2. světlehnědá + nečistota podkladová bílá 3. hnědá tmavší podkladová 4. světlehnědá (červenohnědá) 5. světlehnědá (červenohnědá) 6. tmavá-velmi tenká + nečistota Klasicistní vrata domu čp. 33 Riegrova ulice 131 „sluncový motiv“, památkově chráněna, vysazena a od roku 1996 uloţena v domě majitele p. Witze čp. 179 Tyršova. Posloupnost barevných vrstev od nejstarší: 1. okrová (snad původní) bílá mezivrstva 2. tmavěhnědá 3. okr bílá mezivrstva 4. okr zlatý 5. červenohnědá (vagonově) – zalévá krakely Klasicistní vrata domu čp. 34 Riegrova ulice 130 131 132
132
Hamsíková-Junek 1994, s.1, vzorek č.1 Hamsíková-Junek 1994, s.1, vzorek č.2 Hamsíková-Junek 1994, s.1, vzorek č.3
71
, bohatě vyřezávaná, vysazena a od roku 1996
uloţena v domě majitele p. Witze čp. 179 Tyršova. Posloupnost barevných vrstev od nejstarší: 1. transparentní ţlutá – patrně napouštěcí fermeţ 2. bílá vrstva – patrně křídový tmel 3. fládrování bílá mezivrstva 4. šedá bílá mezivrstva 5. tmavěvínově červená 6. okrová 7. červenohnědá Klasicistní vrata domu čp. 41 Riegrova ulice 133, bohatě vyřezávaná. Posloupnost barevných vrstev od nejstarší: 1. okr-zlomek bílá /mezivrstva?/ 2. okr – patrně součást fládrování z 50. let 20. století laková vrstva Rub vrat – byl zkoumán aţ v r. 2008 (nejstarší: černá) U krámcových bezpečnostních dveří se nepodařilo zjistit více vrstev, neţ nynější fládrování. U domu se dochovala i autentická fasáda, na níţ byly provedeny sondy na barevnost. Klasicistní portál dveří domu čp. 101 Václavská ulice 134, zničen v roce 1994, dveře v muzeu. Na dveřích zjištěna jen hnědá a okr. Posloupnost barevných vrstev portálu od nejstarší: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.
zelená tmavší hnědá modrá modrozelená černá okr tmavší okr
Klasicistní dveře škol (nyní objekt muzea) čp. 112 Šaffova ulice 135„sluncový motiv“, z roku 1841. Posloupnost barevných vrstev od nejstarší: 1. zelená tmavě 2. hnědá tmavší 3. okrová světlejší 4. okrová dvě bílé mezivrstvy 5. studená okrová 6. světle hnědá 7. světle hnědá Novostavba škol byla dokončena v roce 1841. V 50. letech 20. století byly dveře vysazeny a odloţeny na půdu (coţ jim zachránilo nátěry). V rámci rekonstrukce celé budovy byl roku 2006 původní vstup obnoven a dveře konzervovány a navráceny. Byl prováděn i zevrubný výzkum barevnosti oken a interiérových dveří, ale s mizivými výsledky. 136 133 134 135 136
Hamsíková-Junek 1994, s.1, vzorek č.4 Hamsíková-Junek 1994, s.2, vzorek č.7 Hamsíková-Junek 1994, s.2, vzorek č.8 Hamsíková 2002, nestránkováno-poslední s. textu: na 2 dveřích pod novodobými nátěry torza tmavohnědé a smetanové; na vnitřních oknech základová fermeţ, smetanová, okr zlatý, novodobé nátěry, na venkovních
72
Klasicistní dveře domu čp. 228 Pálená ulice 137, bohatě vyřezávané, roku 1999 restaurovány. Posloupnost barevných vrstev od nejstarší: základová světlá 1. okrová – světle ţlutá bílá mezivrstva ze 2 nátěrů 2. okrová tmavší 3. okrová světlejší 4. hnědá 5. zelená tmavší 6. zelená světlejší (dlouhou dobu uţ nenatírány) Klasicistní vrata domu čp. 400 Hpř. Druţstevní ulice 138, bohatě vyřezávaná, do roku 1926 v domě čp. 20 Palackého náměstí. Posloupnost barevných vrstev od nejstarší: rám vrat: výplně vrat: 1. okr okr béţová – mezivrstva? 2. červenohnědá světlehnědá/?/ béţová – podkladové vrstvy ? 3. tmavohnědá tmavohnědá 4. okr (ţlutý) 0 5. fragment zelené fragment zelené 6. červenohnědá světle hnědá 7. vínově červená okr 8. světle tyrkysově modrá slonová kost Vrata byla v roce 1926 přestěhována na jiný objekt, kde byly novorenesanční náplňové dveře – byl proveden průzkum rámů i náplní těchto dveří a shodoval se přesně s nátěry vrat aţ po zelený nátěr (včetně); z toho lze vyvodit, ţe vrstvy 1-4 jsou starší. Některé vrstvy se vlivem krakelování překrývají a pořadí lze obtíţně potvrdit.
137 138
oknech nepatrné torzo okru přímo na dřevě (nelze prokázat, ţe je původní). Ačkoliv průzkum probíhal pečlivě a cíleně, nepodařilo se získat dostatečné mnoţství vrstev a dostatečné mnoţství vzorků. Hamsíková-Junek 1994, s.4, vzorek č.11 Hamsíková-Junek 1994, s.5, vzorek č.12, 13
73
IX. DVEŘNÍ KOVÁNÍ - KLIKY A DALŠÍ PŘÍSLUŠENSTVÍ Klikám a kování se doposud nejpodrobněji věnoval Zdeněk Dušek 139: „Dveřní kování, zejména kliky a klepadla, byly v minulosti důleţitým detailem, který nebylo moţno přehlédnout. Kov měl ve stavebnictví vţdy příleţitost uplatnit vytříbený smysl k rozvinutí uţitečnosti a krásy. Doba klasicismu a empíru na přelomu 18. a 19. století je počátkem neobyčejného rozvoje slévárenství, jeţ postupně zatlačilo méně produktivní rukodělnou práci. Litina byla ideálním materiálem splňujícím poţadavky hromadné výroby a typizace kovového detailu. Odlitky zpracované s neobyčejným citem pro materiál a čistotu slohového projevu odpovídaly vkusu architektů a byly dokonalou vizitkou majitele domu. Ozdobná část odlitku je často propracována do nejmenších podrobností, jeţ bohuţel často unikají pozornosti pod letitým nánosem barev a špíny. Pro tuto epochu byl přitaţlivým vzorem svět antiky. Opakují se nejrůznější variace zvířecích a rybích hlav, těl, ptačího pařátu, zvířecího spáru i lidské ruky. Dobová záliba v symetrii umístila ozdobné kliky a kování na obě poloviny dveří, nepouţívaná strana však postrádá zámkový mechanismus.140“ Dveřní kování.141 Závěsy a závěsníky. Na těchto částech se mohou dveře otáčet. Sestávají ze dvou částí – část, která je připevněna na dveře a s nimi se pohybuje se nazývá závěs (německy Band, odtud pant), část, která je připevněna do zárubně a je nehybná se nazývá závěsník či kuţel (hovorově hák). Závěs dlouhý je tvořen pásem, který je opatřen otvory pro přibití nebo přišroubování na dveře a je ukončen okem k navlečení na trn kuţelu. Pouţíval se na dveřích svlakových; u dveří rámových s náplněmi jej bylo třeba osazovat na vodorovnou příčku rámu. Dlouhý závěs je u poličských klasicistních vrat nejběţnější. Tento typ byl výhodný u svlakové konstrukce křídla, neboť slouţil k jejímu zpevnění. Závěsy se vyráběly na kovadlině z jednoho kusu ţeleza postupným vytahováním. Dosti ojedinělé jsou litinové – například v poličském kostele sv. Jakuba z roku 1865. Závěs kříţový se skládá ze dvou pásů kříţem na sebe poloţených a je výhodný hlavně u dveří rámových s výplněmi. Závěs esovitý je výhodný především pro rámové dveře s výplněmi a jeho rozmach začíná na renesančních interiérových dveřích (na masivních vstupních vratech ztrácí své výhody). 139 140 141
Dušek 1974. Dušek 1980. Dušek 1998. Dušek 1980, s. 291-292. Terminologie převzata z: Večeř 1884; tak činí i Ebel 2004. O zámcích podrobně Rasl-Mohr 1984.
74
Vertikální esovité rozvedení umoţňuje uchycení ve více bodech na rámu. Závěs zapuštěný. Výše uvedené závěsy jsou vnější – tedy patrné (a podle účelu a potřeby více či málo zdobené). Dalším typem závěsů jsou závěsy zapuštěné, které se však ve sledovaném klasicistním období na vstupních dveřích a vratech v Poličce nepouţívaly. Jsou známé jiţ z katalogů konce 18. století – nejprve u interiérových dveří a postupně i u vstupních. Závěs kolíkový – navazuje na princip točnice, dole se otáčí kovový čep (na křídle) v lůţku a nahoře kovový čep v poutu. V daném období se uţíval hlavně u stodolových vrat. Na venkově dlouho přeţíval starý princip točnice, kdy krajní trám kostry křídla přesahoval nahoru a dolů a byl upraven v dolní a horní čep. Zvláštní skupinu tvoří krámcové bezpečnostní (venkovní dveře), které měly závěsník na lícové straně portálu a křídla dveří se pak otevírala o 180° ven na fasádu. Zástrčka. Byla potřebná nahoře a dole u dvoukřídlých dveří či vrat k zabránění otevření křídla, které nebylo průchozí. Vzpěrací hák. Pouţíval se pouze u dvoukřídlých vrat (výjimečně i dvoukřídlých dveří) k většímu zabezpečení neprůchozího křídla (především proti násilnému rozraţení vrat, pokud zástrčka nebyla povaţována za dostatečnou). Kovaná dlouhá tyč byla na jednom konci opatřena okem, ve kterém bylo pohyblivé oko s trnem zapuštěným do zdi; na druhém konci byl hák určený k zaháknutí do oka připevněného z rubu na nepohyblivém křídle. Zámky. Patří k nejdůleţitějším částem kování, kterým se opatřují dveře. Vývoj zámků a jejich typy v 19. století nelze na tomto omezeném prostoru podrobně popsat; existuje k tomu speciální literatura. Skříňový (krabicový) zámek se zvedací západkou. Krabicový zámek se nasazuje z rubu dveřního křídla. Z horní části vystupuje obyčejná klika, jejímţ zmáčknutím se zdvihne západka z protikusu (nazývanému hák) osazeného v protějším křídle dveří. Pod západkou je závorka ovládaná samostatně klíčem (zapadá také do protikusu), na dně krabice můţe být noční závorka (zástrčka znemoţní otevření dveří zvenku) - pak se zámek nazývá „s trojnásobným závěrem“. Na lícové straně dveří můţe být libovolná klika – většinou se u vstupních dveří kladl důraz na reprezentaci. Skříňový (krabicový) zámek se střelkou. Klika vystupuje z čela krabice a jejím pohybem se střelka posouvá do boku. Jinak odpovídá předchozímu. Vloţený (zapuštěný) zámek. Je zadlabán do síly dveřního křídla a není ani z jedné strany pohledově patrný. Jeho konstrukce je dále vylepšena o to, ţe klíčem lze ovládat i střelku klikového mechanismu. Jak uvádí příručka z roku 1884: „obyčejné zámky se do vkusně zařízených místností nehodí, uţívá se raději vloţených. Ku vratům uţívané zámky skříňové podmiňují dlouhé klíče a z příčiny té ustupují v novější době zámkům vloţeným.“ To lze sledovat i v Poličce, kde klasicistní vrata mají zámky krabicové a novorenesanční vrata z konce 19. století jiţ zámky zapuštěné. Kliky a štíty. Jak pěkně uvádí Miroslav Holub: “Klika u dveří je ruka, kterou nám podává dům, kdyţ vstupujeme“.142 Klika je skutečně součást domu, které se bezprostředně dotýkáme, kdyţ chceme vstoupit. Stejně jako dveře jsou malou - ale významnou - součástí fasády, tak je klika malou součástí dveří, ale taktéţ často bohatě zdobenou a přitahující pozornost kolemjdoucích. Kliky mohly být bohatě zdobené i prosté, mohly být zhotovené kováři, ale mohly být i sériovým výrobkem sléváren. U krabicových zámků byly vnitřní kliky zcela prosté a konstrukčně odlišné od klik venkovních. Klika mohla mít samostatnou (zpravidla litinovou kruhovou a zdobenou) podloţku, a pak ostění klíčové dírky (štítek klíčový) bylo samostatným kusem, přes který byla nasazena zdobená krytka. Druhou moţností byl jednodílný štít zahrnující otvor pro kliku a klíčovou dírku. Výtvarných variant bylo velké mnoţství a materiálově se opět jednalo buď o zámečnickou práci, nebo o bronzový či litinový odlitek. 142
Holub 1978, s. 52.
75
Drţadlo dveřní (madlo, přítuha). Slouţí ke snadnějšímu přitaţení vrat a dveří při zavírání, časté je symetrické uţití na obou křídlech. Nejjednodušším drţadlem je knoflík (s podloţkou), který prostupuje dveřmi a je na druhé straně přitaţen šroubem. U náročnějších vrat mohla být pouţita lví hlava s kruhem v tlamě. Zvonek slouţil k oznámení, ţe někdo chce vstoupit do domu. Jiţ příručka z roku 1840 uvádí: „za starých časů se uţívala klepadla, nyní však zvonek“. Zvonek mohl mít více podob. Dekorativní výzdoba líce křídel (například lví hlavy) nepatřila k nezbytnému vybavení, pokud kruhy neměly funkci klepátka či drţadla, ale šlo o výzdobný prvek. Kováři, zámečníci a litinové produkty. Kovářská práce. Kováři a zámečníci k sobě měli vţdy blízko a podle různých časových období i lokálních moţností, například na venkově, často kovář odváděl i zámečnickou práci. V okolí Poličky ve Vříšti, Líšné, Křiţánkách, Milovech, Štěpánově, pracovaly zkujňovací výhně (hamry), kde se vyrábělo svářkové (kujné) ţelezo jako surovina pro kováře a zámečníky. U uvedených hutí fungoval i zámečnický provoz, zaměřený mj. na ozdobné mříţe, ale mohl se věnovat i výrobě kování na dveře. Pásové závěsy vrat byly vyráběny z pásového ţeleza ve zkujňovací výhni, finální práci prováděl kovář, ale mohl ji provádět i zámečník. Zámečnická práce. Zámečnictví prošlo v průběhu 19. století významnou proměnou od uznávaného řemesla k průmyslové výrobě. Jak uvádí Riegrův slovník z roku 1872 143: „Zámečnictví jest řemeslo, obírající se hlavně děláním zámků a příslušných k nim klíčů. Nástroje, jichţ k tomu potřebuje, jsou v podstatě tytéţ, jako u kováře, jenom ovšem poměrně drobnější a jemnější. Avšak právě tato hlavní práce zámečnická upadá nyní pořád více, jelikoţ zámky a klíče shotovují se teď ponejvíce v továrnách ve velkém mnoţství a velmi lacině. Zámečníkům připadá tím za hlavnější, co jindy bývalo vedlejší, totiţ zvláště práce všeliké při dveřích a oknech v nových stavbách, tak zvané zámečnictví stavitelské“. Uţívaný materiál prošel také proměnou – zatímco ještě v renesanci zámečník při potřebě tenkého plechu si jej musel vykovat sám, v 17. století uţ měl k dispozici plech válcovaný. V 19. století známe řadu klasicistních plechových klikových štítů rozmanitých kompozic, které mohli vyrábět zámečníci, ale i kováři, či naopak mohly pocházet z velkovýroby. S postupující dobou nakupovali zámečníci dveřní kování u obchodníků a upouštěli od vlastní výroby, která byla draţší. V Praze roku 1827 (a pak 1835, 1855) vyšel Hölzelův Neueste Schlosserbuch ...,144 tedy Nejnovější kniha pro zámečníky - důkladné představení nejnovějších a nejlepších zámečnických výrobků podle nejmodernějšího vídeňského, paříţského a londýnského vkusu. O kování dveří včetně cen jsme podrobně pojednali v předchozích kapitolách. Litinové produkty. Litina je pro 19. století charakteristickým materiálem ve stavebnictví i uměleckém řemesle. Pro nás nejzajímavějším výrobkem jsou pochopitelně litinové kliky. Poličské muzeum vlastní ojedinělý nabídkový vzorkovník litiny, který obsahuje více jak 20 klik – bohuţel chybí titulní list s určením slévárny a datace.145 Blanenská umělecká litina 146 je ve svém oboru pojmem. Rozhodující obrat ve vývoji blanenských ţelezáren a sléváren nastal roku 1810 za hraběte Hugo Františka Salma. V roce 1835 byl zřízen vlastní výtvarný ateliér, ale řada vzorů byla dodávána i ze zahraničí. Vzájemně prokazatelná migrace modelů je dnes obtíţně identifikovatelná. Kolem poloviny 19. století měly blanenské ţelezárny na 500 pouţívaných modelů. Vynikající úrovně dosáhli modeláři, a řemeslnou zručnost prokazovali formíři a slévači. Povolání modelářů vykonávali pravděpodobně specializovaní stolaři. V produkci uměleckého zboţí, ale i drobnějších předmětů se zřetelně projevovala módnost historizujících stylů (po empíru novogotika, novorenesance, druhé rokoko). Produkce dosáhla takové úrovně, ţe podnik patřil v habsburské monarchii mezi 143 144 145 146
Rieger 1872, díl 10., s. 240. Hölzel 1827, 1835, 1855. Muzeum Polička 14/2008. Grolich 1991, s. 18-19, 20-43.
76
pět nejvýznamnějších výrobců (Blansko, Hořovice, Nový Jáchymov, Mariazell, Dvor ve Slovinsku). Vývoz dosahoval aţ do New Yorku, Ruska, na blízký východ a do Singapuru. V roce 1856 byla ve Vídni otevřena prodejna a bylo konstatováno, ţe litina se plně vyrovná i anglické; další prodejny byly v Brně a Hamburku. Vyráběly se především díly strojů, stavební součásti například i kolonád, dále rozměrné sochy, ale i náhrobní kříţe a běţné druhy stavební litiny (zábradlí, kliky atd.) a drobné předměty. Moravské Blansko není od Poličky příliš vzdáleno a proto nelze vyloučit, ţe řada klik v Poličce má tento původ. Problémem je, ţe ani po podrobném prostudování podnikového archivu se nepodařilo mezi dochovanými nabídkovými vzorkovníky nalézt soubor klik. Obrovská produkce i věhlas blanenské slévárny patrně předurčuje naše snahy zaměřit se v pátrání po původu litinových poličských klik právě tam. Další slévárny. Nejvýznamnějším ţelezářským podnikem v Čechách na počátku 19. století byly Hořovice (okres Beroun) v reţii hrabat Vrbnů, které z větší části produkovaly pro Prahu. Dále je třeba uvést ţelezárny na křivoklátském panství Fürstenbergů - Nový Jáchymov a Novou Huť u Niţboru; na Plzeňsku metternichovské ţelezárny v Plasech, na českomoravském pomezí ditrichštejnské ţelezárny v Ransku a Polničce, které zaměstnávaly v polovině 19. století 2000 dělníků. Z menších připomeňme Ronov nad Doubravou, na Moravě Kadov, Štěpánov nad Svratkou, dále Adamov, na severní Moravě a ve Slezsku Vítkovice, Těšín a Třinec. V druhé polovině 19. století se do Poličky mohly dostávat litinové výrobky z nejbliţších sléváren v Kadově, Štěpánově, Ronově n. Doubravou, Ransku a Polničce – Starém Ransku – nemůţeme ovšem potvrdit, zda tyto slévárny měly ve své nabídce i kliky.
77
Soupis vyobrazení k IX. kapitole: 199. Litinová klika vrat čp. 20. Muzeum Polička H fa 1968. 200. Litinová klika vrat čp. 33. Muzeum Polička H fa 1802. 201. Litinová klika vrat čp. 181. Muzeum Polička H fa 1960. 202. Litinová klika novorenesančních dveří čp. 76 Dpř. Muzeum Polička H fa 2105. 203. Litinová klika ze sbírek poličského muzea – stejná je na novorenesančních vratech čp. 4. Muzeum Polička H fa 1752. Obr. 203-2. Litinová klika čp. 182. 204. Litinová klika vrat čp. 41 (a ukázka bez ozdobné krytky klíčové dírky). Kresby S.Zindulková. 205. Litinová klika vrat čp. 91. 206. Litinová klika s kovářsky provedeným štítem čp. 69. 207. Kovářsky provedená klika čp. 112. 208. Kovářsky provedená klika čp. 15 Dpř. 209. Ukázky klik ze vzorkovníku litinových výrobků, bez titulu - nedatováno, bez lokality. Muzeum Polička 14/2008. 210. Patitul předlohové knihy pro zámečníky (a slévárny). Hölzel /1827/, 1855. 211. Ukázky krabicových zámků. Hölzel 1855. 212. Ukázky zadlabacím zámků pro interiérové dveře. Hölzel 1855. 213. Ukázky klikových štítů a oliv – v mosazném provedení dochovány u interiérových dveří čp. 112 v Poličce (z r. 1841). Hölzel /1827/, 1855. 214. Ukázky pantů a zástrčí. Hölzel 1855. 215. Ukázky klikových štítů, krytek klíčových dírek a klik. Hölzel 1855. 216. Ukázka krabicového zámku ze zámečnické příručky. Večeř 1884, obr. 112. 217. Ukázka dlouhého závěsu. Večeř 1884, obr. 56. 218. Ukázka osazení „pánve“ a „oka“ pro zavěšení vrat na točnici. Niklas – Šanda 1865, s. 136. 219. Ukázka krabicového zámku z domu čp. 181. Foto Z.Holomý.
78
X. PORTÁLY A KAMENICKÉ DÍLO
147
Druhy hornin a zdrojové lokality. Okolím Poličky probíhá od severozápadu na jihovýchod geologická hranice, která odděluje horniny usazené (opuky a pískovce) od vyvřelých (granity a granodiority) a přeměněných (ruly a svory). Převáţná část podloţí města je tvořena opukami, na Dolním předměstí (směrem ke Kamenci) pak přeměněnými rulami a vyvřelými granodiority. Jiţ v 18. století se opuka nazývala „bílý kámen“ a granodiorit „černý kámen“, z čehoţ vznikly i místní názvy Bílý a Černý potok. Opuka byla oblíbeným stavebním kamenem pro svoji dobrou zpracovatelnost a dostupnost – byly z ní stavěny městské domy od středověku aţ do 30. let 20. století; rovněţ gotická věţ a barokní budova radnice je z tohoto materiálu. Opuka na mnoha lokalitách obsahuje pískovcové komponenty (Květná), nicméně nedosahuje kvality čistého pískovce. Opuka (a přechodné formy) se pouţívala i na portály, stejně jako tvrdá rula. Ruly byly nazývány v 2. polovině 19. století hrubozrnnou ţulou. Rozsáhlý výzkum v roce 2006 doloţil lokality těţby pro poličské portály v 2. polovině 19. století. Opuka (slínovec) pocházela z většího mnoţství drobných lomů: na Dolním předměstí v Poličce, v Květné, Jedlové, Pomezí a Širokém Dolu a řada z nich dnes není ani patrná. Kvalitní pískovec (pouţitý především na stavbu kostela sv. Jakuba) byl dováţen z Budislavi. Tvrdý granit pochází z polesí Královec mezi Borovou a Zderazí – jeho červená varieta je pouţita na soklu kostela sv. Jakuba (po 1853) a na některých portálech. Ortorula je na poličských portálech známá ve dvou varietách – jemnozrnná ortorula (pouţitá na kašny na náměstí - 1841? a portál čp. 19) je z nejasného zdroje západně od města a hrubozrnná biotitická ortorula (s výraznými „oky“) byla těţena v okolí Sněţného (dříve Německého) asi 17 km západně od Poličky. Písemné účty o stavbě kostela sv. Jakuba dokládají pro léta 1861-1863 výrobu i dovoz schodů, pilířů pod kruchtu, ploten a dalších kusů kameníkem Filipem Šimaichlem z Německého.148 Zajímavé je, ţe kámen nebyl zřejmě získáván z lomu, ale z kamenných polí na úbočí Buchtova kopce. Můţeme předpokládat, ţe kostelní zakázka rozproudila zájem o tento materiál i na portály, které jsou jinak nedatovatelné. Ze stejného materiálu byly velké plotny na chodnících náměstí (1881-1884) i kamenné kříţe v Poličce (1869-1905). Kameníci. Cech zednický, tesařský a kamenický, později zvaný stavitelský, zanikl v roce 1860 na základě centrálních regulací a změnil se ve společenstvo stavební, které se řídilo 147 148
Vondrovic-Junek 2006. Štefka VIII, 1899, sloţka III. Náklady na stavbu kostela, s. 23.
79
ţivnostenským řádem. Zápisy uvádějí přístup kamenických mistrů: roku 1845 Jan Aigl, 1856 Jan Bohumil, 1859 Václav Hegr, 1860 František Šmíd a kamenických tovaryšů: 1854 Josef Aigl a 1854 Josef Švihel.149 Dodávky ovšem mohly být, jak je výše uvedeno, i od mimopoličských kameníků. Kamenné portály. Portál je definován jako architektonické či plastické orámování otvoru dveří nebo vrat. Hned v úvodu je třeba konstatovat, ţe poličské klasicistní portály byly velice strohé, ryze účelové (vhodnější by bylo označení ostění). V oblastech s dostatkem pískovce vznikaly v 19. století, zvláště v maloměstském a venkovském prostředí, portály bohatě kamenicky zdobené. V Poličce lze strohost portálů vysvětlit dvěma důvody: pouţitá tvrdá rula se vzpírá bohaté kamenické práci (opuka je zase málo odolná) a zároveň pro bohatý dekor na vratech byl nenápadný portál povaţován za přiměřený či vhodnější. Zdobený byl pouze portál krámu čp. 25 a vjezd čp. 57 (nedochován). Portál vjezdu (s odrazníky) se odlišoval od portálu vchodu a od vchodu do krámu (v portálu venkovní panty pro krámcové dveře otvírané ven na fasádu). Kromě kamenných portálů se výjimečně vyskytovala i ostění dřevěná, která u méně zámoţných domků profilováním napodobovala kamenné portály - nátěr pak zakryl náhraţkový materiál. Další úspornou metodou u méně zámoţných domků v okruţních ulicích bylo vyznačení portálu pouze v omítce, zpravidla jen zdůrazněním krycích desek postranic a případně klenáku. Barevnost portálů. Zajímavá je otázka původní povrchové úpravy kamenných portálů. V odborných publikacích známá, širokou veřejností však s nedůvěrou přijímaná, je skutečnost, ţe kámen se neuplatňoval svojí strukturou a barvou, ale byl zásadně natírán (s výjimkou ušlechtilých mramorů). V gotickém, renesančním, barokním a částečně klasicistním období byl dostupný kámen (zpravidla pískovec) chápán jako konstrukční prostředek, který bylo nutno zušlechtit. Teprve historizující slohy a purismus 19. století zavelel „očistit na kámen, přiznat stáří“. Celé generace vnímají tedy památky v jiné, neţ původní podobě. Například i poličský mariánský obelisk byl původně natřen. Průzkum velkého mnoţství poličských klasicistních portálů bezpečně doloţil, ţe kámen byl natírán fermeţovými barvami současně s vraty či dveřmi. V některých případech byla k nátěru kamene pouţita fasádní barva (například čp. 41); u zděných omítaných portálů se uţívala fasádní barva. Pokud byl povrch kamene příliš hrubý, nelze vyloučit tenkou štukovou vrstvu pod nátěrem. Jak však dokládají dobové fotografie, hladké portály zůstávaly bez nanesení profilovaných štukových rámů. Portál (ostění) vychází z principu svislé podpory a vodorovného břemene a můţeme jej členit na patníky, postranice, nadpraţí a práh. 150 Patníky (odrazníky) u vrat slouţily k ochraně portálu i křídel vrat před poškozením vyčnívajícím nábojem (osou) kola vozu, neboť nedovolily kolu najíţdět natěsno. Zásadně jsou z tvrdého kamene (ortoruly či granitu). Nejčastější jsou kuţelovité (s různou mírou strmosti či baňatosti) či jehlancovité. Vlastní odrazník byl vytesán v jednom kusu s patkou portálu a tvořil tak základnu pro postranici a zároveň na něj navazovaly soklové desky – vznikl tak konstrukčně logický útvar. Portály dveří jsou pochopitelně bez odrazníků - někdy mají patku z tvrdé horniny, jindy postranice nasedá přímo na práh. Postranice má tektonickou funkci a fakticky nese překlad (nikoliv zdivo, které je neseno odlehčovacím klenebním pasem). V Poličce na ni většinou přímo nasedá překlad, pouze v některých případech je vloţena pilířová hlavice, či spíše profilovaná krycí deska. Nadpraţí (překlad) můţe být přímé (pochopitelně z jednoho kusu) – pak je portál pravoúhlý - v klasicismu oblíbený, dalo by se říci moderní - nebo můţe být překlad polokruhový (málo častý) či segmentový (ze dvou kusů). Portály s velmi plochým segmentem jsou nepochybně časově nejmladší – aţ z přelomu 19. a 20. století - a patří spíše novorenesančnímu období a uplatňují se i jako moderní prvek s ponecháním starších klasicistních vrat (tyto překlady bývaly někdy i z jednoho kusu). Postranice a překlad jsou v 39 dochovaných exemplářích z opuky (z toho 149 150
Štefka XII, 1899, Zedníci, tesaři a kameníci, s. 1. Niklas-Šanda 1865, s. 135-136.
80
26 jich má odrazníky či patníky z ortorul) a v 29 exemplářích z ortorul. Počet portálů byl však větší, takţe výčet nelze brát jako úplný. Práh byl v naprosté většině z ortorul (36 ks a dále z granitů 8 ks; výjimečný je dřevěný práh vjezdu u domku čp. 212). Na portál navazovala další kamenická výbava domu, především sokl obloţený pískovcovými deskami (ojediněle ortorulovými). Předloţené schody před vchody se v Poličce objevují zcela výjimečně (u radnice, kostela a fary). Dodnes se však dochoval soubor devíti rulových nároţníků, chránících rohy domů před povozy. Ve 30. letech 19. století byly na náměstí i v ulicích běţné kamenné lavičky před kaţdým domem, na konci století jiţ vymizely.
Soupis vyobrazení k X. kapitole:
220. Geologická mapa okolí Poličky s vyznačením zdrojových lokalit. Vondrovic 2006, s.4. 221. Varianty ortorul pouţitých na portálech. Vondrovic 2006, s. 12. 222. Ilustrace k instruktivnímu popisu osazování patníků. Niklas – Šanda, 1865, s. 135. 223. Odrazník („utopený“ v dlaţbě) čp. 19. Muzeum Polička H fa 2631/17 224. Odrazník čp. 35. Muzeum Polička H fa 2631/27. 225. Odrazník čp. 108. Muzeum Polička H fa 2631/52. 226. Odrazník čp. 21. Obvyklá původní výška byla 55cm, průměr dolního okraje kuţelu 44cm, horní plošina pro bočnici 25x28cm. Muzeum Polička H fa 2631/20. 227. Odrazník čp. 41. Muzeum Polička H fa 2631/30. 228. Odrazník čp. 34. Muzeum Polička H fa 2631/53. 229. Odrazník čp. 58. Muzeum Polička H fa 2631/38. 230. Odrazník čp. 176. Muzeum Polička H fa 2631/77. 231. Odrazník čp. 225. Muzeum Polička H fa 2631/103. 232. Odrazník čp. 15. Obvyklá původní výška byla 68cm, dolní základna 54x45cm, horní plošina pro bočnici 31x24cm. Muzeum Polička H fa 2631/13. 233. Odrazník čp. 213. Muzeum Polička H fa 2631/100. 234. Odrazník čp. 11. Muzeum Polička H fa 2631/12. 235. Detail portálu čp. 187. Celkový vzhled portálů je patrný v katalogu vrat (zde je představeno i jejich tvarové bohatství). Muzeum Polička H fa 2631/91. 236. Detail portálu čp. 11. Muzeum Polička H fa 2631/10. 237. Detail portálu čp. 21. Muzeum Polička H fa 2631/21. 238. Detail portálu čp. 19. Muzeum Polička H fa 2631/18.
81
XI. PAMÁTKOVÝ ZÁJEM Je pochopitelné, ţe kaţdý nastupující nový sloh, aby byl nový a moderní, se musí odlišovat od předchozího a zpravidla také starý sloh kritizuje a odmítá. Klasicismus odmítal přezdobenost a hravost rokoka a přinášel výtvarné i mravní ideály řecké antiky. Novogotika a romantismus odmítaly klasické cizí vzory 151 a hleděly do národní středověké minulosti. Od poloviny 19. století klasicismus ustupuje novogotice a novorenesanci v centrech, od počátku poslední čtvrtiny století pak i na venkově. Nemoderní klasicistní fasády i vrata jsou nahrazovány módními. V Poličce tomu bylo poněkud jinak. Vyřezávaná klasicistní vrata byla honosná, bytelná a relativně nová, takţe spořivý a konzervativní majitel zapudil mámivé myšlenky o novotě. V případě čp. 11 osadil sice v průčelí novorenesanční vrata, ale stará klasicistní zvětšil vloţenými výplněmi a pouţil do vjezdu z boční ulice; díky tomu se dochovala dodnes, zatímco novorenesanční podlehla dalším změnám vkusu. Obdobně i vrata z čp. 20 byla přemístěna na předměstský dům čp. 400 Hpř., čímţ se dochovala dodnes. Jinak tomu bylo u barokních i klasicistních vrat s lícem ze skládaných prken, která ve velkém ustupovala novorenesančním vratům a dveřím s prosvětlovacím oknem a zdobenou mříţí. První uměleckohistorické pojednání o klasicismu, po dlouhé době odmítání, je z roku 1908 od Karla Chytila a z roku 1922 od Zdeňka Wirtha a Antonína Matějčka. V edici Soupis památek uměleckých a historických, vydávané po jednotlivých okresech se občas objeví i empirová vrata, o to více však překvapí, ţe Wirthův soupis okresu poličského z roku 1906 nereprodukuje ani nezmiňuje jediná vyřezávaná vrata. Je to moţná tím, ţe soupisy zahrnovaly památky do počátku 19. století a poličská vrata byla „mladá“ 30 aţ 60 let. 151
Haněl 1897, s. 24: „Byť i rokok nedospěl k takovému významu jako předtím barok, musíme mu přeci přikládati mnohem větší důleţitost neţ tzv. slohu císařskému (empírovému). Umělecký zámečník vyčerpal se tehdáţ nadobro, jeho práce zápasila s naprostým úpadkem. Činěny sice hlavně v slohu císařském ještě jakés takés pokusy, dáti jemu nátěr klasicismu; vybrakován kde jaký meandr, feston, nepěkně provedené listy vavřínové a články architektonické; marná však byla veškerá námaha; a byť i v stavitelství a hlavně uměleckém truhlářství a kovolitectví sloh císařský se mohl vykázati jakýmisi výsledky. … Co se týče 1. pol. našeho století nutno přiznati, ţe jsme tu vlastně ţádného slohu neměli, teprve v 2. polovici vzmáhají se práce slohové. Umělecké zámečnictví dosáhlo brzo úspěchů.“ Téţ Oehm 1901, s. 229.
82
Odlišná situace nastala na počátku 20. let 20. století. Významný praţský urbanista arch. Vladimír Zákrejs se spolupodílel na skvělém regulačním plánu nové čtvrti v Poličce. Svůj záměr publikoval v místním čtrnáctideníku Jitřenka a součástí byl i soupis památek ve starém městě (coţ nepřekvapí neboť Zákrejs byl členem Klubu za starou Prahu a památkovým otázkám se věnoval): „Ojedinělé památky stavební ve městě, horním a dolním předměstí. ... Riegrova ulice. Domovní vrata s ostěním a zvonkem na domě č. 32 (V domě tom jsou první visuté schody v Poličce. Dům stavěl Václav Klimeš, klempíř). Domovní vrata na domě č. 33. Domovní vrata s ostěním na domě č. 34 /doporučuji čtenářům zajít na místo a podívat se na dnešní stav/. … Památky v soupisu uvedené buďteţ ofotografovány a šetřeno jich při všech stavebních úpravách. Pro uvarování se nějakých sporů v budoucnosti doporučuji přehlédnutí soupisu státním památkovým úřadem a pravidelnou roční revisi“. 152 V roce 1942 uspořádalo muzeum, pod záštitou Krouţku rodáků města Poličky v Praze, výstavu Polička v obraze a fotografii: „Pro výstavu získáno bylo 63 obrazů originálů našeho města, mnoho fotografií, z nichţ nejzajímavější byla kolekce fotografií starých poličských vrat pořízených panem Janem Kopřivou“. Ještě týţ rok muzeum získalo do svých sbírek uvedenou kolekci 93 fotografií. Jednalo se výhradně o klasicistní vrata a soubor důsledně kopíruje Zákrejsův soupis. Díky Janu Kopřivovi se zachovala podoba řady později zaniklých exemplářů. Zvláštní - a zcela zapomenutou - kapitolu v historii města představuje Návrh úpravy hlavního náměstí města Poličky z roku 1945-1946. Autorem byl známý praţský funkcionalistický architekt Ladislav Machoň. Poličské náměstí po razantní klasicistní úpravě (po poţáru roku 1845) zaţilo na přelomu století nástup řady moderních novorenesančních fasád a ve 20.-40. letech 20. století nástup mnoha moderních funkcionalistických či puristických fasád. Machoňův návrh průčelí důsledně tyto novodobé překryvy odstraňoval a navracel (doloţené či domyšlené) klasicistní fasády a to včetně vrat s motivem „klasicistních sluncí“. Tento historizující postup, jinde v Čechách nedoloţený, mohl snad vycházet z dobových evropských tendencí při obnově válkou zcela zničených měst. V roce 1955 provedli Dobroslav Líbal a Lubomír Reml stavebněhistorický průzkum, z něhoţ v roce 1961 vycházela kniha Polička – architektonický vývoj města a okolí. Zde byl (po Zákrejsovi) poprvé vyzdviţen význam vrat: „Pozdější klasicismus se zevně uplatňuje nejvýrazněji mnoţstvím dveří a vrat, vesměs z doby po poţáru r. 1845, zčásti dosti náročného uměleckého řešení. … Vcelku však, s výjimkou pozoruhodných dveří a vrat, nevykazuje přestavba historického jádra Poličky kolem poloviny 19. století pozoruhodnější architektonické projevy“. 153
Následuje tragické období od konce 60. do počátku 80. let, kdy v rámci modernizace a přestaveb zanikla řada cenných fasád, vrat a dveří. V minulých letech se tyto novodobé fasády a dveře opět nahrazovaly, neboť byly (oprávněně) povaţovány za úpadkové. Zato u sousedních domů, kde stará vrata zůstala (a prošla nyní restaurováním) svítí jako perly. V Poličce je dokumentováno 85 vyřezávaných klasicistních vrat a dveří, do dnešní doby se jich dochovalo 35. Jitřenkou v současném zájmu byla muzejní výstava „Poličská domovní vrata“ v roce 1992 (převáţně z fotografií Jana Kopřivy, s celkovou návštěvností 4300 osob) – s tou souvisel i rozsáhlý průzkum. Z bohaté plejády muzejních aktivit lze jmenovat: v letech 1993-1996 průzkum barevnosti vrat a fasád, 1993-1994 návrh na zapsání vybraného souboru vrat mezi kulturní památky (pokud nebyla chráněna v rámci celého domu), 1993-1997 program na podporu restaurování vrat, 1994 průkopnická publikace Klasicistní domovní vrata v Poličce (s úplným fotografickým katalogem známých vrat), 1994 výstava „Klassizistische Haustore in Polička“ na českém velvyslanectví ve Vídni, 1998 publikace Dveře na Poličsku v 19. století, 1999 jeden díl cyklu Tvář země (Česká televize) a mnoţství drobnějších výstav a článků. To vše podpořilo zájem majitelů, pracovníků památkové péče i milovníků památek o ochranu dochovaných dveří 152 153
Zákrejs 1922, s. 235-237, 248-249. Líbal-Reml 1961, s. 79, 81.
83
a vrat. V 90. letech bylo několik vrat sneseno z půdy, restaurováno a opět osazeno do průčelí. V roce 1999 se díky osvícenosti majitele domu čp. 69 podařilo provést a osadit repliku nedochovaných bohatě vyřezávaných vrat (lze spatřit v Šaffově ulici). V roce 2008 vydalo poličské muzeum publikaci: Polička – klasicistní vyřezávaná vrata a dveře. 154 Pokud se vrátíme k celostátní situaci, tak v 80. letech byla publikována řada článků, které bojovaly za zachování původních dveří (hlavně v Praze). 155 Literatura speciálně o klasicistních dveřích není zatím příliš početná – týká se Poličky156, Ţeleznice157, Podbrdska 158 a Jičína 159. Publikací věnovaných výhradně dveřím je pomálu – připomenout lze výtvarně-reprezentativní publikaci „Praţský hrad – Dveře“ 160. V roce 2003, proběhla v jihočeských Nových Hradech památkářská konference s názvem „Okna a dveře“.161 Roku 2005 probíhala obnova identifikace nemovitých kulturních památek v České republice – v Poličce byla věnována zvýšená pozornost i chráněným vratům a dveřím.162 Jednotlivá města vypracovávají v rámci doplňkových materiálů k územnímu plánu (i jako nezbytnou přílohu k ţádostem o státní dotace) regulaci městské památkové zóny (nebo městské památkové rezervace) a program regenerace městské památkové zóny (nebo městské památkové rezervace)163. Důleţitý je připravovaný projekt Národního technického muzea v Praze: Centrum stavitelského dědictví – projekt záchrany paměti stavitelství 164. Významnou metodickou úlohu hraje Národní památkový ústav – ústřední pracoviště Praha.165 Je třeba pokračovat v badatelské práci a propagovat historický a umělecký význam vrat a dveří a potřebu jejich ochrany. V publikaci Klasicistní domovní vrata v Poličce, z roku 1994, uvádí Dobroslav Líbal: „Dveře i vrata jsou jedním z nejdůleţitějších článků kaţdé architektury. Byly v nepřetrţitém, intimním kontaktu s jejími obyvateli i návštěvníky. Skvělý zjev poličských dveří a vrat vyzařuje podnes hluboký a opravdový vztah městských obyvatel k umělecko-řemeslnému dílu. Bylo vţdy řešeno individuálně – dveře i vrata vyznačovaly svébytnost kaţdé budovy. Neexistuje zřejmě ţádný podobný soubor z poloviny 19. století, který by byl alespoň částečně srovnatelný s poličskými příklady. Nikde se neopakuje taková různorodost forem i jemnost řemeslného podání. Na prvý pohled udivuje umělecká náročnost a tvarová rozmanitost“.166
154
155 156 157 158 159 160 161 162 163
164 165
166
Junek, David: Polička – klasicistní vyřezávaná vrata a dveře. Tato publikace byla stručným výtahem (bez poznámkového aparátu) ze zde předkládané práce – proto není uvedena v soupisu pouţité literatury. Lencová 1982. Janková 1982. Benešová 1983. Noll 1995. Dušek 1998. Líbal a kol. 1994. Junek 1998 ad. Peštová 2001. Pešta 2004. Nyklová 2006. Praţský hrad 2002. Svorník 2004. Město Poličku revidoval pro Národní památkový ústav Pardubice David Junek. Program regenerace městské památkové zóny v Poličce byl vypracován v roce 2008 (za spolupráce muzea a i se zahrnutím významných ovšem památkově nechráněných vrat a dveří). Program regulace městské památkové zóny v Poličce je v současné době zpracováván (za konzultací s NPÚ Praha). Obecně lze konstatovat, ţe spolupráce s příslušným stavebním úřadem je nezbytná a přínosná pro ochranu dveří a vrat. Stejně tak jako osvěta směrem k majitelům domů a k veřejnosti. Ebel 2007, s. 11. Schubert 2004 (metodika oprav). Operativní průzkum 2005 (metodika terénního průzkumu). Viz téţ: www.npu.cz Líbal a kol. 1994, s. 8.
84
Soupis vyobrazení k XI. kapitole: 239. Jitřenka /čtrnáctideník/, Polička, 1. září 1922, Vladimír Zákrejs: Soupis památek. 240. Podobenka fotografa Jana Kopřivy (1944). Díky souboru jeho snímků z roku 1942 se dochovala podoba řady později zaniklých vrat. 241. Vrata čp. 32 – před a po výměně v 70. letech. Dokumentace z muzejní výstavy v roce 1992. 242. Dveře čp. 72 – před a po výměně v 70. letech. 243. Neuvěřitelná proměna – čp. 224. 244. Dveře čp. 36-37 Dpř. - původní stav, výměna před r. 1989, nová výměna po r. 1989. Doklad degradace vkusu a řemesla a ochuzení uliční fronty o hodnotný uměleckořemeslný detail. 245. Pozvánka na muzejní výstavu „Poličská domovní vrata“ z roku 1992. 246. Muzejní publikace (1994) „Klasicistní domovní vrata v Poličce“. 247. Pozvánka na výstavu „Klassizistische Haustore in Polička“ ve velvyslanectví ČR ve Vídni v roce 1994. 248. Muzejní publikace (1998) „Dveře a vrata na Poličsku v 19. století“. 249. Televizní cyklus „Tvář země“ díl „Drobnosti“ - Jitřenka, březen 1999. 250. Muzejní publikace (2008) „Polička – klasicistní vyřezávaná vrata a dveře“.
85
XII. KATALOG Klasicistní vyřezávaná vrata a dveře v Poličce. První soupis klasicistních vrat a dveří v Poličce (ale bez vyobrazení) vypracoval arch. Vladimír Zákrejs v roce 1922 a publikoval jej ve čtrnáctideníku Jitřenka (viz. kapitola Památková péče). V roce 1994 vydalo muzeum Polička publikaci Klasicistní domovní vrata v Poličce (viz. kapitola Památková péče), kde byly formou fotografického katalogu představeny všechny známé vyřezávané exempláře klasicistních vrat a dveří. Dále uvedený katalog je rozšířen o nově dokumentovaná vrata (díky starým fotografiím) – ţádný nový fyzicky existující exemplář se jiţ nepodařilo v terénu dohledat. Obrazová příloha představuje všechny (nyní) známé vyřezávané klasicistní exempláře. Řazení. Vrata jsou řazena dle čísel popisných – nejprve Město, potom Horní předměstí nakonec Dolní předměstí (pouţívám obvyklé zkratky Hpř., Dpř., a město bez označení).
a
Dochování. U zaniklých exemplářů je poznámka – NEDOCHOVÁNY. Přemístění. Pokud došlo k přemístění na nové místo nebo do muzea, je to uvedeno. Vysazení. Poznámka „dlouhodobě vysazeny“ značí, ţe se nenacházejí na původním místě, ale fyzicky existují na půdě nebo ve skladu. Památková ochrana. Pokud se u objektu objeví číslo (např. 11112/6-5902) jde 86
o
rejstříkové číslo památkově chráněných objektů (buď jde o celý dům, nebo výslovně o vrata). Soupisy těchto objektů lze vyhledat na www.monumnet.cz - seznam nemovitých památek. Poloha. Součástí katalogu je orientační mapka s vyznačením polohy jednotlivých domů.
Soupis vyobrazení ke XII. Kapitole: 251. Plán města (detail města uvnitř hradeb) s vyznačenými vyřezávanými klasicistními vraty a dveřmi (čp. červeně = dochované, čp. černě = nedochované) a skládanými-pobíjenými klasicistními vraty (červená tečka = dochované u čp. 174, 188, 212, 226, 154 Hpř., 147 Dpř.). V současné době jsou vysazena vrata a dveře z čp. 33, 34, 115, 10 Dpř., 101 Dpř. a v muzeu uloţena z čp. 101, 20 Hpř., 24 Hpř., 135 Hpř., 122 Dpř. Vrata dnes osazená na čp. 20 pocházejí z čp. 184, vrata dnes osazená na čp. 400 Hpř. pocházejí z čp. 20 a vrata dnes osazená vedle čp. 228 pocházejí z čp. 9. Barevná linie dělí město, Horní a Dolní předměstí. 252. Plán města – Horní a Dolní předměstí. KATALOG VRAT A DVEŘÍ: (všechny kresby S.Zindulková, foto Muzeum Polička) 253. Vrata čp. 3 Masarykova ulice. 11112/6-5902 254. Vrata čp. 6 Masarykova ulice - NEDOCHOVÁNA 255. Vrata čp. 7 Masarykova ulice - NEDOCHOVÁNA 256. Vrata čp. 9 Masarykova ulice - přemístěna na vjezd čp. 112 do muzejního dvora z Pálené ulice. 44914/6-3258 257. Vrata čp. 11 Masarykova ulice - na počátku 20.stol. přemístěna na boční vjezd téhoţ domu z Komenského ulice a rozšířena o vloţené výplně. 12847/6-5768 258. Vrata čp. 20 Palackého náměstí - v r. 1926 přemístěna do čp. 400 Hpř. Druţstevní ulice. V r. 1993 byla v čp. 20 osazena vrata (se lvy) z muzejní půdy – původně z čp. 184. 31807/6-3262 259. Vrata čp. 21 Palackého náměstí - NEDOCHOVÁNA, v 60. letech osazena volná replika 260. Vrata čp. 22 Palackého náměstí - NEDOCHOVÁNA 261. Vrata čp. 32 Riegrova ulice - NEDOCHOVÁNA (pouze část výplní) - tragická ztráta pro město 262. Vrata čp. 33 Riegrova ulice - dlouhodobě vysazena a uskladněna. 12848/6-5769 87
263. Vrata čp. 34 Riegrova ulice - dlouhodobě vysazena a uskladněna 264. Vrata čp. 41 Riegrova ulice - unikátně dochované klasicistní průčelí. 30111/63267 265. Vrata čp. 42 Riegrova ulice - NEDOCHOVÁNA 266. Vrata čp. 46 Riegrova ulice. 12849/6-5770 267. Vrata čp. 47 Riegrova ulice - druhotně osazena ve dvoře 268. Vrata čp. 49 Riegrova ulice - NEDOCHOVÁNA 269. Vrata čp. 53 ulice U Masných krámů 270. Vrata čp. 55 Palackého náměstí - NEDOCHOVÁNA 271. Vrata čp. 57 Palackého náměstí - NEDOCHOVÁNA 272. Vrata čp. 62 Palackého náměstí. 12850/6-5771 273. Vrata čp. 69 Šaffova ulice - kvalitní replika z roku 1999 274. Vrata čp. 70 Šaffova ulice. 12851/6-5772 275. Dveře čp. 72 Otakarova ulice - NEDOCHOVÁNY 276. Vrata čp. 73 Otakarova ulice - NEDOCHOVÁNA 277. Vrata čp. 80 Kostelní ulice - NEDOCHOVÁNA 278. Dveře čp. 82 Kostelní ulice – v r. 2006 repasovány na čp. 112 Tylova ul. 12852/6-5753 279. Dveře čp. 88 Otakarova ulice 280. Vrata čp. 91 Šaffova ulice. 25521/6-3277 281. Dveře čp. 98 Václavská ulice - NEDOCHOVÁNY 282. Dveře čp. 101 Václavská ulice – uloţeny v muzeu. 12857/6-5774 283. Dveře čp. 102 Václavská ulice - NEDOCHOVÁNY 284. Dveře čp. 112 Šaffova ulice (původně škola, nyní muzeum). 16387/6-4601 285. Vrata čp. 115 Tylova ulice - dlouhodobě vysazena 286. Vrata čp. 120 Pálená ulice 287. Vrata čp. 128 Pálená ulice - NEDOCHOVÁNA 288. Dveře čp. 131 Pálená ulice - NEDOCHOVÁNY 289. Dveře čp. 132 Pálená ulice - NEDOCHOVÁNY 290. Dveře čp. 137 ulice Fortna - NEDOCHOVÁNY 291. Dveře čp. 142 ulice Fortna - NEDOCHOVÁNY 292. Vrata čp. 149 Pálená ulice - NEDOCHOVÁNA (pouze výplně v muzeu) 293. Vrata čp. 151 Pálená ulice - NEDOCHOVÁNA 294. Dveře čp. 153 Tylova ulice. 45504/6-3285 295. Vrata čp. 154 Palackého náměstí - NEDOCHOVÁNA 296. Vrata čp. 155 Palackého náměstí - NEDOCHOVÁNA (obdobná u čp. 158, ale nekvalitní fotografie nedovoluje rozlišit detaily výzdoby) 297. Dveře čp. 164 Pálená ulice - NEDOCHOVÁNY 298. Vrata čp. 168 Tyršova ulice - NEDOCHOVÁNA 299. Vrata čp. 171 Tyršova ulice 300. Vrata čp. 172 Tyršova ulice - NEDOCHOVÁNA 301. Vrata čp. 181 Palackého náměstí. 19328/6-3293 302. Vrata čp. 184 Palackého náměstí - přemístěna do čp. 20 303. Vrata čp. 187 Palackého náměstí. 35992/6-3392 304. Vrata čp. 188 Palackého náměstí - NEDOCHOVÁNA (dochována druhá, skládaná, vrata do Masarykovy ulice) 305. Vrata čp. 190 Masarykova ulice - NEDOCHOVÁNA 306. Vrata čp. 192 Masarykova ulice - NEDOCHOVÁNA 307. Dveře čp. 193 Nová ulice - NEDOCHOVÁNY 308. Dveře čp. 201 Růţová ulice - NEDOCHOVÁNY 309. Vrata čp. 203 Nová ulice - NEDOCHOVÁNA 88
310. 311. 312. 313. 314. 315. 316. 317. 318.
Vrata čp. 214 Nová ulice - NEDOCHOVÁNA Vrata čp. 215 Nová ulice - NEDOCHOVÁNA Vrata čp. 221 Nová ulice - NEDOCHOVÁNA Vrata čp. 224 Nová ulice - NEDOCHOVÁNA Dveře čp. 228 Pálená ulice. 12853/6-5775 Dveře čp. 231 Šaffova ulice - NEDOCHOVÁNY Dveře čp. 234 Komenského ulice - NEDOCHOVÁNY Vrata bez čp. (jedno křídlo druhotně do sklepa čp. 33) - NEDOCHOVÁNA Vrata bez čp. (druhotně na stodole na Horním předměstí) - NEDOCHOVÁNA
319. Dveře čp. 10 Horní předměstí, Ulice Na Bídě (moţná druhotně) NEDOCHOVÁNY 320. Dveře čp. 20 Hpř. Masarykova ulice - ve sbírkách muzea Polička 321. Vrata čp. 22 Hpř. Masarykova ulice. 12858/6-5748 322. Dveře čp. 24 Hpř. Husova ulice - dlouhodobě vysazeny. 12859/6-5749 323. Dveře čp. 78 Hpř. Husova ulice - NEDOCHOVÁNY 324. Dveře čp. 135 Hpř. Druţstevní ulice - ve sbírkách muzea Polička. 12860/6-5754 325. Vrata čp. 165 Hpř. Hegerova ulice - NEDOCHOVÁNA 326. Dveře čp. 254 Hpř. Eimova ulice - NEDOCHOVÁNY 327. Vrata čp. 281Hpř. Druţstevní ulice - NEDOCHOVÁNA ODKAZ: Vrata čp. 400 Hpř. Druţstevní ulice - původně z čp. 20. 12861/6-5762 328. 329. 330. 331. 332. 333. 334. 335. 336. 337. 338. 339. 340. 341. 342.
Vrata čp. 4 Dolní předměstí, Riegrova ulice - NEDOCHOVÁNA Dveře čp. 5 Dpř. Riegrova ulice. 12854/6-5767 Dveře čp. 10 Dpř. Vrchlického ulice - dlouhodobě vysazena Vrata čp. 18 Dpř. Vrchlického ulice - NEDOCHOVÁNA Dveře čp. 20 Dpř. Vrchlického ulice - NEDOCHOVÁNY Dveře čp. 22 Dpř. Vrchlického ulice - NEDOCHOVÁNY Dveře čp. 36 Dpř. Šaffova ulice - NEDOCHOVÁNY Dveře čp. 99 Dpř. Heydukova ulice. 12856/6-5773 Dveře čp. 101 Dpř. Heydukova ulice - dlouhodobě vysazeny Dveře čp. 122 Dpř. Heydukova ulice (v průčelí) - ve sbírkách muzea Polička Dveře čp. 122 Dpř. Heydukova ulice (do síně) - NEDOCHOVÁNY Vrata čp. 122 Dpř. Heydukova ulice (do dvora) - ve dvoře muzea Polička Vrata čp. 122 Dpř. Heydukova ulice (do podstáje) - NEDOCHOVÁNA Vrata čp. 124 Dpř. Šaffova ulice - NEDOCHOVÁNA Vrata čp. 128 Dpř. Vrchlického ulice. 14562/6-3284
89
Pouţitá literatura: Seznam zkratek označujících uloţení studovaného exempláře: NK – Národní knihovna ČR, Praha www.nkp.cz NM – Knihovna Národního muzea, Praha www.nm.cz STK - Státní technická knihovna, Klementinum, Praha www.stk.cz ÚDU – Ústav dějin umění – knihovna, Husova 4, Praha www.udu.cas.cz UPM – Uměleckoprůmyslové museum v Praze www.knihovna.upm.cz VŠUP – Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze – knihovna www.vsup.cz bez označení – Městské muzeum a galerie Polička – knihovna www.muzeum.policka.net Adámek, Karel: Řeč o zrušení roboty na valné hromadě okr. hospodářského spolku poličského; Z věku roboty /přívazek/, Polička 1888 Adámek, Karel Václav – Nováková, Teréza – Novák, Theodor – Wirth, Zdeněk: Čechy, XIII. Východní Čechy, Praha 1905, s. 123-182 Alberti, Leon Battista: L´architettura, Venetia 1550 NK 17 A 20 Alberti, Leon Battista: Deset knih o architektuře, Praha 1956 NK Ambroţová, Olga: Jak dům U Hybernů dvakrát o svoji barevnost přišel, in: Zprávy památkové péče 6/2006, s. 466 Amerling, Karel: Obrazy k názornému vyučování, díl 3., Dílny řemeslnické, Praha, bez data /patrně poč. 80. let 19. stol./, samostatně vydávány litografické tabule, 1. vyd. 1857 Muzeum Komenského v Přerově Antoš, Jaroslav: Chemická technologie dřeva – zpracování dřeva i konečná úprava technická 90
výrobků uměleckého průmyslu dřevařského pro truhláře, soustruţníky, řezbáře, natěrače, jakoţ i ku potřebě na průmyslových školách, Chrudim 1896 Muzeum Chrudim C 9 Barták, Kamil: Dveře. Opravy, výměny, výběr, Profi a hobby 100, Grada, Praha 2004 Bayerová – viz Šimůnková 1999 Beauvallet, P.N.: Fragmens d´Architecture, Sculpture et Peinture dans le style Antique, Paris, An XII. /1804/ Muzeum Chrudim E 18 Becker, Udo: Slovník symbolů, Praha 2002 Benešová, Marie: Dveře našich domovů, in: Domov 4/1983, s. 45-48 UPM IaB 3682/1983 Biedermann, Hans: Lexikón symbolov, Bratislava 1992 VŠUP I 8 239839 Biedermann, Hans: Lexikon symbolů, Praha 2008 Biedermeier (kolektiv), Praha 2004 VŠUP IV 8 28268 Biedermeier – viz Vondráček 2008 Black, Jeremy – Green, Anthony: Bohové, démoni a symboly starověké Mezopotámie. Ilustrovaný slovník, Praha 1999 UPM D 16601 Bláha, Jiří – viz Operativní průzkum, 2005 Blaţek, František: O povznesení domácího průmyslu, Hospodářský spolek, Polička 1891 Blaţek, František: Pamětní kniha 2, asi 1911-1919, rukopis; události 1813-1845 s.906-911 /červené stránkování/, 1846-1857 s. 939-635, 1862-1864 s.1007-1013, 1867-1871 s.1043-1053, 1883 s.1057, 1884 s.1079 Muzeum Polička . Blaţek, František: K upomínce na rok 1845 v Poličce, Jitřenka 1913, s. 195-197 Blaţíček, Oldřich J.: Slovník památkové péče, Praha 1962 Blaţíček, Oldřich J. - Kropáček, Jiří: Slovník pojmů z dějin umění, Praha 1991 Bloch, Jiří: Vývoj povrchových úprav domu čp. 32 v Českém Krumlově, in: Průzkumy památek II/1999, s. 114-120 Bloch, Jiří: Muzeum stavebních dějin a řemesel v Českém Krumlově, Č. Krumlov 2006 Borovský, F.A.: Katalog sbírky předloh, Umělecko-průmyslové museum, Praha 1897 /srovnej s archivními materiály – Sbírky předloh UPM Praha/ UPM Borský, Pavel: Kostel sv. Jakuba v Poličce – stavebně historický průzkum I., II., Brno, 2004, strojopis Muzeum Polička Borský, Pavel – Junek, David – Muchová, Martina: Polička – kostel sv. Jakuba, Polička 2005 Boschio, Jacobo, e societate Jesu /viz téţ Bosch, Boschius/: Symbolographia sine de arte symbolica, Augustae Vindelicorum /Augšpurk/, 1702 NK 10 A 8 Broţová, Jarmila: Umělecké řemeslo klasicismu a empiru, in: Dějiny českého výtvarného umění 1780-1890 III/1, Praha 2001, s.150-170 /Čechy/, 243-251 /Morava/; Umělecké řemeslo biedermeieru a druhého rokoka, tamtéţ s.379-404 /Čechy/, sv. 2. s.42-48 /Morava/; Umělecké řemeslo historismu, tamtéţ s. 205-231 /Čechy/, s. 291-300 /Morava/ Cooper, J.L.: Lexikon alter Symbole, Leipzig 1986, /anglicky Londýn 1978/ NK T 132934 Cooperová, J.L.: Ilustrovaná encyklopedie tradičních symbolů, Praha 1999 UPM PŘ IV-32 Cupal, Jan Alois: Poličsko, Polička 1908 Čapka, František: Dějiny zemí Koruny české v datech, Praha 1999 Černý, Miloš: Psychologický význam ornamentu, in. Umění a řemesla 3/1973, s. 8-10 Dějiny českého výtvarného umění 1780-1890 III/1,2, Ústav dějin umění Akademie věd České republiky, Academia, Praha 2001 – viz Broţová, Horyna, Petrasová, Prahl, Vybíral, Zatloukal Dirlam, Martin: Stavební truhlářství, Praha 1901 NK 54 D 1865 Dny evropského dědictví, European Heritage Days EHD, v České republice 11.a12.září 1999, Sdruţení historických sídel Čech, Moravy a Slezska, Praha 1999, s. 90: Polička. Soubor domovních vrat Durando, Furio: Řecko úsvit západní civilizace, Praha, 1997 VŠUP IV 2 25791 Dušek, Zdeněk: Stavební litina, in: Česká umělecká litina. Rozpravy Národního technického muzea v Praze 62, Praha 1974, s. 107-120 Dušek, Zdeněk: Kliky a kování z první poloviny 19. století, in: Rozpravy Národního technického 91
muzea v Praze 77, Z dějin hutnictví 7, Praha 1980, s. 291-325 Dušek, Zdeněk: Mizející dveřní kování, in: Zprávy klubu Za starou Prahu 2/1998, s. 19-22 UPM IaD 10423/1998 Ebel, Martin: Terminologie okenních a dveřních kování ve střední Evropě 18. a 19. století, in: Svorník 2/2004, Praha, Sborník příspěvků z konference Okna a dveře, s. 217-238 Ebel, Martin: Centrum stavitelského dědictví – projekt záchrany paměti stavitelství, in: Reburber – Zpravodaj Národního technického muzea 0/2007, s. 11 Ebelová, Ivana: Truhláři v královském věnném městě Poličce (Řemesla a ţivnosti v Čechách), in: Český lid, 1/2003, s. 79-95 Ebelová, Ivana: Renwersův vzorník okenních a dveřních kování z roku 1794, in: Svorník 2/2004, Praha, Sborník příspěvků z konference Okna a dveře, s. 211-216 Eiselt, Johann Nepomuk: Policzka, königl. böhm. Leibgedingstadt, inhistorisch-medicinischtopographischer Beziehung, Prag 1833 Eiselt, Johann Nepomuk: Die Königl. Böhmische Leibgedingstadt Polička vor, während und nach dem Brande am 10. Juli 1845, Prag 1845 /srovnej s následujícím/ Eiselt, Jan Nepomuk: Královské české věnné město Polička – před, během a po poţáru 10. července 1845, do tisku připravil Stanislav Konečný, Polička 1995; 2. vydání Litomyšl 2004 Fikejz, Radoslav – Velešík, Vladimír: Kronika města Svitav, Svitavy 2006 Findejs, Florian: Pamětní kníţka zaloţená r. 1846 /zahrnuje období 1836-1878, přípisky do 1885/, rukopis Muzeum Polička Frolec, Ivo: Kovářství. Řemesla-tradice-technika, Praha 2003 Frolec, Václav - Vařeka, Josef: Lidová architektura. Encyklopedie, Praha 1983 Frolec V. – viz Vařeka 2007 Graphis – international journal of graphic art and applied art, The Sun – Die Sonne – Le solleil, Zurich, No March/1962 UPM IaC 7056 Grolich, Vratislav: Blanenská umělecká litina, Brno 1991 Hájek, Antonín: Polička královské věnné město, zapsal roku 1838, rukopis Muzeum Polička Hájek, Antonín: Královské věnné město Polička do roku 1838, Polička 1890 Hall, James: Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění, Praha 1991 Hamsíková, Radana – Junek, David: Průzkum barevných vrstev klasicistních vrat v Poličce. Restaurátorská zpráva, 1994, strojopis Muzeum Polička – Rest. zpráva č. 52 Hamsíková, Radana: Průzkum barevnosti fasády domu čp. 41 Polička. Restaurátorská zpráva, 1994, strojopis Muzeum Polička – Rest. zpráva č. 53 Hamsíková, Radana – Junek, David: Průzkum barevnosti fasád v Poličce. Restaurátorská zpráva, 1996, strojopis Muzeum Polička – Rest. zpráva č. 65/1 Hamsíková, Radana – Junek, David: Průzkum barevnosti fasád zemědělských usedlostí čp. 3, 4, 5, 8, 25 v Širokém Dolu a čp. 3 ve Stříteţi. Restaurátorská zpráva, 1996, strojopis Muzeum Polička – Rest. zpráva č. 65/2 Hamsíková, Radana: Průzkum barevnosti Barevná dveřní výplň Široký Důl čp. 4. Restaurátorská zpráva, 1997, strojopis Muzeum Polička – Rest. zpráva č. 74. Hamsíková, Radana: Průzkum barevnosti historických omítek čp. 112. Restaurátorská zpráva, 2002, strojopis Muzeum Polička – Rest. zpráva č. 82. Haněl, Ladislav: Práce uměleckého zámečníka a kováře od století 11. aţ do naší doby, Hradec Králové 1897 NK 54D 1763 Hanzal, Josef: Od baroka k romantismu. Ke zrození novodobé české kultury, Praha 1987 Henkel, Artur – Schöne, Albert: Emblemata. Handbuch zur sinnbildkunst des XVI. und XVII. Jahrhunderts, Stuttgart 1967 UDU C 5140 Herout, Jaroslav: Staletí kolem nás, Praha 1963, Praha 2002 Herout, Jaroslav: Slabikář návštěvníků památek, Praha 1980 (2. vyd.), bez data a místa (3. vyd.) Herout, Jaroslav: K problematice barevnosti fasád; in: Rekonstrukce památek 1/1995, s. 5-18, /kapitola o klasicismu nenapsána/ 92
Hlubuček, Karel: Ledenické a Lišovské truhlářství /jiţní Čechy/, Národní technické museum v Praze, Studijní a dokumentační oddělení, rozmnoţenina 1956 Holub, Miroslav: K fyzice a metafyzice kliky, in: Umění a řemesla č. 2/1978, s. 52-55 Holz, F.W.: Architektonische Details der gebräuchlichsten Bau-Stylen: für Baumaister, Lehrer, Tischler u.A. Zweites Heft, G.Reimer Berlin 1842 STK B 1570 Hölzel, Thomas: Neueste Schlosserbuch ..., Prag 1827, 1835, 1855 Národní technické muzeum Praha Horáček, František: Paměti, 1884, rukopis Muzeum Polička Horyna, Mojmír: Architektura romantického historismu (Čechy 1840-1860), in: Dějiny českého výtvarného umění 1780-1890 III/1, Praha 2001, s. 261-277 Horyna, Mojmír: Architektura přísného a pozdního historismu (Čechy 1860-1890), in: Dějiny českého výtvarného umění 1780-1890 III/2, Praha 2001, s.133-203 Hošek, Jiří – Muk, Jan: Omítky historických staveb, Praha 1990, s. 43-44 Huyghe, René: L´Arte et l´Homme 1-3, Larousse, Paris, 1961 VŠUP IVB4 15260/1-3 Huyghe, René: Umění a lidstvo Larousse 1-3, Praha 1969 Chytil, K/arel/: Doba klasicismu a empíru v Praze, Dílo VI, Praha 1908, s. 33-60 VŠUP VII F 14077 přívazek Janák, Jan – Hledíková, Zdeňka: Dějiny správy v českých zemích do roku 1945, Praha 1989 Janková, Yvonne: Dveře – dědictví neváţené a promarněné, in: Umění a řemesla 2/1982, s. 4548 Jitřenka, Polička, čtrnáctideník 1882-1943, 1948-1949; měsíčník 1991-dosud Jöndl /Joendl/, Johann Philipp: Die Landwirtschaftliche Baukunst, Prag, 1826-1828 Jöndl, Johann Philipp: Poučení o stavitelství pozemním vůbec a zvláště vzhledem na privátní a obecní stavení ve venkovských městech, městečkách a vesnicích /přeloţil J.N. Štěpánek/, Praha 1840 STK B 628 Jöndl, J.P.: Unterricht in der Land-Baukunst..., Prag 1840 STK B 628 /pod stejnou signaturou jako česká verze/ Jöndl – viz Niklas – Šanda 1865 Junek, David: Lvi opět na poličském náměstí, Jitřenka listopad 1993, s. 114-115 Junek, David: Poličská domovní vrata – fenomén i memento. I. Barokní a klasicistní skládaná vrata, II. Klasicistní vyřezávaná vrata, III. Novorenesance a novobarok, moderna a rondokubismus, IV. Osudy klasicistních vrat a jejich památková ochrana, Jitřenka leden-duben 1994, s. 7, 17-18, 30-32, 41-42 Junek – viz Líbal 1994 Junek – viz Hamsíková 1994 Junek, David: Vyřezávané dveře z Poličska – na venkovských objektech 19. století, Jitřenka květen-červenec 1995, s. 54-55, 66-67, 69, 81-82 Junek, David: Estetické názory argumentem v politickém boji. Příspěvek ke kulturním dějinám Poličky /zastřešení věţe radnice r. 1845/, Jitřenka listopad 1995, s. 120 Junek, David: Proměny města. 40. výročí stavebně historického průzkumu – záměry a realizace, Jitřenka leden 1996, s.10-11 Junek, David: Průzkum a evidence dveří a vrat venkovských usedlostí na Poličsku, Jitřenka duben 1996, s.41; únor 1997, s. 19 Junek – viz Hamsíková 1996 Junek, David: Podávaly si je generace, in: Země Koruny české, r. IV., 1/1997, Orbis Praha, s. 13-15 /téţ německá, anglická a francouzská mutace/ Junek, David: Dveře a vrata na Poličsku v 19. století, Polička, 1998 Junek, David: Dům čp. 41 – skvělý zjev měšťanské architektury, Jitřenka listopad 1999, s.79 Junek, David: Zděná lidová architektura na Českomoravské vrchovině – moţnosti a limity dokumentace a mezioborové spolupráce, in: Památková péče na Moravě, sv.7 – Lidové stavitelství, Národní památkový ústav v Brně, 2003, s. 15-26 93
Junek, David: Dveře a vrata na Poličsku v 19. století – průzkum barevnosti, průzkum konstrukčních řešení, in: Svorník 2/2004, Praha, Sborník příspěvků z konference Okna a dveře, s. 245-252. Junek, David: Polička – barokní a gotická radnice, Polička 2004 Junek, David – Borský, Pavel: Kostel sv. Jakuba v Poličce, 2005, strojopis Muzeum Polička /viz téţ Borský/ Junek – viz Vondrovic 2006 Junek, David – Junková, Blaţena: Bibliografie města Poličky a Poličska – dodatky, Polička 2007 Junek – viz Kyncl 2008 Junková, Blaţena: Bibliografie města Poličky (ve fondech knihovny Městského muzea a galerie Polička), Polička 2001 Junková, Blaţena – Junek, David: Bibliografie Poličska (ve fondech knihovny Městského muzea a galerie Polička), Polička 2004 Jungmann, Josef: Historie literatury české, Praha 1849, VI., g) Řemeslnictví-technologie Katalog hospodářské a průmyslové výstavy v Poličce, Polička 1885 Kibic, Karel: Radnice, Praha 1971 Kibic, Karel: Historické radnice, Praha 1988 Kohout, Jaroslav – Tobek, Antonín – doplnil Müller, Pavel: Tesařství. Tradice z pohledu dneška, edice Stavitel, Praha 1996, dotisk 2004; reprint 7. vydání z r. 1942, Kohout-Tobek: 2. díl Konstruktivního stavitelství (1. vydání okolo r. 1900) Komenský, Jan Amos: Orbis pictus – Svět v obrazích, Hradec Králové 1833 Konečný, Lubomír: Umění v českých zemích v letech 1490-1626 a antika, in: Antická tradice v českém umění, Národní galerie Praha 1982, s. 85-91 Konečný, Stanislav: O zakládací listině města Poličky, Polička 1995, s. 33-37 /právovárečné domy/ Konečný, Stanislav: Poličské ulice a vývoj jejich názvů, Polička, 1998; 2. vydání Litomyšl 2004 Konečný, Stanislav: Jazykové bouře v Poličce v roce 1899, Polička, 1999 Konečný, Stanislav – Růţička, Jindřich: Věnné město českých královen Polička, Praha 2001 Konečný, Stanislav: Lid bible v Poličce – vznik, vývoj a zánik ţidovské obce, Litomyšl 2002 Konečný, Stanislav: Poličsko, Tišnov 2005 Kopecká, Ivana – Nejedlý, Vratislav: Průzkum historických materiálů. Analytické metody pro restaurování a památkovou péči, Praha 2005 /Průzkum povrchových úprav omítek s. 54/ Kouřil, Jan – Buben, František: Truhlářství. Tradice z pohledu dneška, edice Stavitel, Praha 2003, dotisk 2004; kompilace z: Buben-Kouřil: Konstrukce nábytku, 2. vyd. 1947; Kouřil: Konstrukce stavebního truhlářství, 3. vyd. 1944 Kovář, Jaromír: Plzeňské portály, Plzeň 1958 VŠUP B 8 14704 Krejčí, Josef Jan: Řeč při slavném posvěcení chrámu Páně sv. Jakuba většího v král. věn. městě Poličce, Litomyšl 1865 Kreps, Miloš: Ţelezářství na Ţďársku, Brno 1970 Kubert, Ferdinand A.: Praktické zápisky pro řemeslníka a ţivnostníka, 1873 NK 54 J 219 Kubeš, Jan: Truhlářství stavební i nábytkové, Plzeň 1892 NK 54 A 724 Kučerová, Irena: Nátěry oken – historie a současnost, in: Sborník příspěvků k 5. ročníku konference Obnova památek 2005, na téma Okna a dveře, Axis, Praha 2005, nestránkováno /chemicko-technologický popis/ Kukla, Otakar: Nová publikace o dveřích z Poličska, Jitřenka březen 1999, s. 16-17 Kuthan, Jiří, ve spolupráci s Ivanem Muchkou: Aristokratická sídla období klasicismu, Praha 1999 Kyncl, Josef (součinnost Junek, David): Zpráva o dendrochronologickém rozboru vybraných historických vrat města Poličky, Brno 2008, strojopis Muzeum Polička - Rest. Zprávy 2008 Kyncl, Josef (součinnost Junek, David): Zpráva o dendrochronologickém rozboru vybraných 94
historických vrat města Poličky II., Brno 2008, strojopis Muzeum Polička - Rest. Zprávy 2008 Kyncl, Josef: Dendrochronologický rozbor skříně retáblu Světelského oltáře, in: Vácha Z.Fabiánová B.(ed.): Světelský oltář – Zwettler Altar, Brno-Mikulov 2008, s. 49-54 Lencová, Jaroslava: Dveře – umělecké vizitky praţských domů, Staletá Praha, sv. 12, 1982, s. 161-170 UPM C 11394/12 Lesniaková, Petra: Polička, vrata domu čp. 41, vzorky povrchových úprav zadní strany vrat, stratigrafická analýza, Protokol, Národní památkový ústav – ústřední pracoviště Praha, technologická laboratoř, 2008, strojopis Muzeum Polička – Restaurátorské zprávy 2008 Líbal, Dobroslav: Polička – historické jádro. Průvodní zpráva k analytickému stavebně historickému průzkumu. Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze, 1955, strojopis Muzeum Polička Líbal, Dobroslav - Reml, Lubomír: Polička. Historický a architektonický vývoj královského věnného města a okolí, Praha 1961 /s.79 a 81 klasicistní dveře a vrata/ Líbal, Dobroslav: Poličská domovní vrata, Jitřenka únor 1992, s.21 Líbal, Dobroslav – Junek, David – Kopřiva, Jan – Holomý, Zdeněk – Hájek, Jiří: Klasicistní domovní vrata v Poličce, Polička 1994 Líbal, Dobroslav – Junek, David – Kopřiva, Jan – Holomý, Zdeněk – Hájek, Jiří: Klassizistische Haustore in Polička / The classicistic House Gates of Polička, Polička 1994 Líbal, Dobroslav a Patrik: Architektonické proměny Prahy v jedenácti stoletích, Praha 2000, s.207-218 Praţská architektura 1780-1860 Lipenský, Josef: Nátěry domovních vrat, 1993, 6 s., strojopis Muzeum Polička Macek, Petr: Několik poznámek k barevnému řešení klasicistních vrat v Poličce, 1996, 7 s., strojopis Muzeum Polička Macek, Petr: Standardní nedestruktivní stavebně-historický průzkum, Státní ústav památkové péče, Praha 2001 Macek, Petr – viz Operativní průzkum, 2005 Martin, Henry: Le style empire, Paris, b.d. /poč. 20. stol./, UPM Mattioli, Pietro Andrea: Herbář aneb bylinář, Praha 1596 Muzeum Polička Město v české kultuře 19. století. Studie a materiály Národní galerie, Praha 1983 Mohr – viz Rasl 1984 Muchka, Ivan: Ornament v 16. století – význam a funkce, in. Umění a řemesla 3/1973, s. 14-19 Muchka, Ivan: Architektura, čili krasostavitelství. Kontinuita palladianismu a vitruvianismu u nás v první polovině 19. století, in: Proudy české umělecké tvorby 19. století – Sen a ideál, Praha 1990, s. 108-115 UDU B 15.974a Muchka – viz Kuthan 1999 Neufforge, Jean Francois de: Recueil Elémentaire D´Architecture, Paris, 18 st. www.ornamentalprints.eu Niklas, Josef – Šanda, František: J.P. Jöndlovo Poučení o stavitelství pozemním, Praha 1865 STK B 905. NK 54 E 2440 Niklas, Josef – Šanda, František: J.P. Jöndlovo Poučení o stavitelství pozemním, Praha 1874 STK B 1036. NK 54 D 889 Noll, Jindřich: Detaily a doplňky staveb II – dveře, in: Zprávy Klubu za starou Prahu 1/1995, s. 35-36 UPM IaD 10423/1995 Novák, František: Královské věnné město Polička za panování Jeho Veličenstva císaře a krále Františka Josefa I. 1848-1916, Jitřenka 1917, s. 2, 17-18, 33-35, 49-51, 65-67, 81-83, 97-99, 113114, 127-129, 145-147, 162-164, 182-184, 202-204, 218-219, 234-235, 284-285, 298-299, 313315, 330-332, 345-347, 362-363, 378-380 Nováková, Teréza: Na Librově gruntě, 1948 Nyklová, Lenka: Vstupte! Staré dveře měšťanských domů v Jičíně, Jičín 2006 Obnova památek 2005 na téma Okna a dveře, sborník příspěvků k 5. ročníku konference, Axis Praha 2005 95
Od Trstenické stezky. Vlastivědný sborník okresu litomyšlského a poličského /měsíčník/, Litomyšl 1921-1943, 1947-1950 Oehm, Miloslav: Zámečnictví. Příruční kniha pro zámečníky stavební, umělecké, se zřetelem k potřebě odborných škol, Praha 1901 Okna a dveře, Sborník příspěvků z 2. konference stavebněhistorického průzkumu, 3.-6.6. 2003 v Nových Hradech v jiţních Čechách, Svorník 2/2004, Unicornis Praha Okna a dveře – viz Obnova památek 2005 Opderbecke, A.: Der Holzbau, Thorn /po 1900/ Muzeum Chrudim D 1313 Operativní průzkum a dokumentace historických staveb (Bláha, Jesenský, Macek, Razím, Sommer, Veselý), Odborné a metodické publikace sv. 31, Národní památkový ústav, Praha 2005 Ornamental Prints – Ornamentstiche - Ornamentální rytiny, Kunstibliothek Berlin – UPM Praha – MAK Wien, 2007 Otto – Ottův slovník naučný, I.-XXVIII., Praha 1888-1909 Pacold, Jiří, prof. České vysoké školy technické: Stavitelský praktik, Praha 1883 NM 103H 229 vydání 2.: 1887 STK B 1741 vydání 3.: b.d. (asi 1910) NM 70 d 209 Pacold, Jiří: Konstrukce pozemního stavitelství. Díl I. Práce tesařské, pokrývačské a truhlářské, Praha 1890 /1.vydání/ STK B 1637, B 1443. vydání 2.: 1900 Muzeum Chrudim D 1270 Palladio, Andrea: I quattro libri dell´Architettura, Venet. /Benátky/ 1570 NK D 1740 Palladio, Andrea: Čtyři knihy o architektuře, Praha 1958 Památkový zákon, Zákon č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči, úplné znění k lednu 2005, prováděcí vyhláška, Ministerstvo kultury, Praha 2005 Panofsky, Erwin: Význam ve výtvarném umění, /přeloţil L. Konečný/, Praha 1981 Pein, Georg: Ideen zur äussern und innen Verzierung der Gebäude, Wien 1812 /předlohová kniha/ www.ornamentalprints.eu Pešta, Jan: Výtvarná podoba klasicistních domovních dveří a vrat ve venkovských městech a městečkách na Podbrdsku /Březnice, Roţmitál pod Třemšínem, Hostomice, Lochovice/, in: Svorník 2/2004, Praha, Sborník příspěvků z konference Okna a dveře, s. 239-244 Peštová, Petra: Klasicistní domovní dveře a vrata v Ţeleznici, 2001, bakalářská práce na Ústavu pro dějiny umění FF UK Praha, strojopis Peštová, Petra: Klasicistní domovní dveře a vrata v Ţeleznici, Průzkumy památek 2/2001, s. 140-156 Petrasová, Taťána: Josefinské pevnosti a počátky klasicismu v Čechách, in: Mezi časy – Kultura a umění českých zemí kolem r. 1800, Praha 1999, s. 44-53 UDU B 17 907 Petrasová, Taťána: Architektura „státního“ klasicismu, palladiánského neoklasicismu a počátků romantického historismu (Čechy 1780-1840), in: Dějiny českého výtvarného umění 1780-1890 III/1, Praha 2001, s. 28-60 Picinelli, Filippo: Mondo simbolico, Venetia 1670, NK 10 A 43 Picinelli, Filippo: Mundus symbolicus in emblematum, Coloniae Agripp. /Kolín n. Rýnem/ 1729, NK 11 A 31 Piranesi, Francesco: Antiquités d´Herculaneum, Paris 1804, NK 11 FF 8 Poche, Emanuel – Líbal, Dobroslav: Praha národního probuzení (čtvero knih o Praze), architektura, uţité umění, Praha 1980 Polička za pruské okupace 1866, dle vzpomínek E.B. Kašparidese, redakce Stanislav Konečný, Polička 2000 Poppe, Johann Heinrich Moritz von: Obšírné prostonárodní naučení o řemeslech a umělostech, čili Technologie všeobecná a zvláštní, I-III, Praha 1836, 1837, /přeloţil Jan Svatopluk Presl/. NM 75 E 143/1-3. Pospíšil, Zdeněk: Společenská funkce ornamentu, in. Umění a řemesla 3/1973, s. 10-12 Prahl, Roman: Prag 1780 – 1830. Kunst und Kultur zwischen den Epochen und Völkern, Prag 96
2000 Prahl, Roman: Úvod - Čechy 1840-1860, in: Dějiny českého výtvarného umění 1780-1890 III/1, Ústav dějin umění Akademie věd České republiky, Praha 2001, s. 257-260 Prahl, Roman: Úvod - Čechy 1860-1890, in: Dějiny českého výtvarného umění 1780-1890 III/2, Ústav dějin umění Akademie věd České republiky, Praha 2001, s. 55-59 Praţský hrad. Dveře, kolektiv: námět a foto Pavel Štecha, odborná spolupráce a texty Eliška Fučíková, Petr Chotěbor, Zdeněk Lukeš, grafická úprava Jana Vahalíková, edice Fragmenty, Praha 2002 Procházka, Lubomír: David Junek, Dveře a vrata na Poličsku v 19. století, 1998; in: Český lid 4/1999, s.379-380 /recenze/ Průša, Ferdinand: Technická příručka pro lakýrníky, Praha 1942 Příručka vlastníka kulturní památky, Ministerstvo kultury, Praha 2004 Rámeš, Jaroslav: Ochranné nátěry, Praha 1957 Rasl, Zdeněk – Mohr, Jan: Černé řemeslo v průběhu staletí, Národní technické muzeum v Praze, 1984 Razím, Vladislav: Poličská domovní vrata, Jitřenka březen 1992, s. 33 Razím, Vladislav: Poličská domovní vrata, Zprávy památkové péče 4/1992, s. 36-38 Razím, Vladislav – viz Operativní průzkum 2005 Rieger, František Ladislav: Slovník naučný, 1.-10., Praha 1860-1872 Ripa, Cesare: Iconologia, Sienna 1613, NK 11 D 7 Ripa, Cesare: Erneuerte Iconologia, Frankfurt 1669, NK 11 G 14 Roček, Michal: Historický vývoj vybavení lidových domácností dřevěným inventářem s přihlédnutím ke sledované oblasti /Litomyšlsko a Poličsko/, diplomová práce, Slezská univerzita v Opavě, 2005, strojopis /popis truhlářské dílny, nářadí ... koncec 19. století/ Muzeum Polička Royt, Jan – Šedinová, Hana: Slovník symbolů. Kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii, Praha 1998 Rozsudek … v rozepři osady m. Poličky uvnitř hradeb s občany horního a dolního předměstí …, Chrudim 1872 Růţička, Jindřich: O dvojím vlastenectví dvou dějepisců Poličky z 30. let minulého století (J.N. Eiselt a A. Hájek), in: Acta musei Reginaehradensis, Hradec Králové 1964, s. 75-102 Růţička, Jindřich: Román a skutečnost - o Drašarovi a poličských buditelích, Hradec Králové 1966 Růţička, Jindřich – Krušina, Josef: Dějiny města Poličky, 1. díl – šest století feudálního řádu, Hradec Králové 1968 Růţička, Jindřich – Šindlar, Miloslav: Hospodářské a společenské poměry na Poličsku v 2. polovině minulého století ve světle písemností okresního soudu, in: Sborník prací východočeských archivů, r. II., Zámrsk 1972, s. 105-126 Růţička, Jindřich: Dějiny města Poličky, díl druhý 1848-1914, dílčí materiál pro nerealizovaný tisk, 1973-1980, rukopis Muzeum Polička Růţička, Jindřich – Šustrová, Drahomíra: Z historie úsilí Poličky a ţelezniční spojení, in: Vlastivědný sborník okresu Svitavy, Svitavy 1986, s. 39-50 Řeči a hesla při svěcení praporu zpěváckého spolku „Kollára“ v Poličce, Litomyšl 1863 Sax, Franz: Bau – Technologie bey der Tischler..., Wien 1814 STK B 341 Sedlický, Jan: Kniha pamětní Poličky zavedena r. 1812 /do r. 1839/, rukopis v SOkA Litomyšl, xerokopie Muzeum Polička Sedmík, Karel: Ornament a dnešek, in. Umění a řemesla 3/1973, s. 7-8 Schánilcová, Jitka: Lidská psychika a ornament, in. Umění a řemesla 3/1973, s. 64-66 Scheufler, Vladimír: Hrnčířský ornament, in. Umění a řemesla 3/1973, s. 51-54 Scheybal, Josef – Scheybalová, Jana: Umění lidových tesařů, kameníků a sochařů v severních Čechách, Ústí n. Labem 1985 97
Schmitz, Hermann: Deutsche Möbel des Klassizismus, Stuttgart 1923 VŠUP XI B 4 6490 Schubert, Alfréd: Péče o výplně historických okenních a dveřních otvorů, Odborné a metodické publikace sv. 29, Národní památkový ústav – ústřední pracoviště, Praha 2004 Skramlík, Kl.: Truhlářství stavební a nábytkové. Příruční kniha praktického truhlářství pro potřebu škol i dělníků, I.L. Kober Praha, b.d. /kol. 1900?/ Muzeum Chrudim C 2925 Skramlík, Kl.: Tesařství. Příruční kniha praktického tesařství pro potřebu škol i dělníků, I.L. Kober Praha, b.d. /1907/ Muzeum Chrudim C 2928 Skřivánek, Milan: Lidové kronikářství a dějepisectví na území okresu Svitavy do poloviny 19. století, in: Acta musei Reginaehradensis, Hradec Králové 1984, s.25, 32-34 Slavík, Jiří: Návrh názvosloví starších kovaných dveří a kovových dveřních prvků, in: Svorník č. 4, Praha 2006, s. 219-232 Sommer, Jan – viz Operativní průzkum, 2005 Sommer, Johann Gottfried: Das Königreich Böhmen. Fünfter Band – Chrudimer Kreis, Prag 1837 Soupis památek historických a uměleckých /v politických okresech/, I. 1897 – LI. 1934 Stanovy právovárečného měšťanstva v král. věn. městě Poličce, 1894 Stanovy Řemeslnické besedy v Poličce, Polička 1897 /přijaty 1884/ Stránský, Karel: K historii měšťanského domu č. 185 v Poličce (příspěvek k biografii J.V.J. Michla), Polička 1936 Stránský, Karel: Rok 1848 (příspěvek k biografii J.V.J. Michla), Polička 1937 Svorník – viz Okna a dveře 2004 Strong, Donald: Antické umění (edice Umění světa), Praha 1970 Syrová, Zuzana – Syrový, Jiří: Okna a dveře starých vesnických staveb na Vysočině, in: Svorník 2/2004, Praha, Sborník příspěvků z konference Okna a dveře, s. 153-162 Šanda a Niklas – viz Niklas Šanda, František: Počátky stavitelství pro niţší reálky od místoředitele reálného gymnasia v Táboře, Praha 1868 NM 87 H 393 přívazek Šenfeldová, Helena: Lidové techniky zdobení dřeva, Technologie lidové výroby 6, Praha 1984 Šerák, Martin: Nástin geneze a typologie výkladců v Českém Krumlově, in: Svorník 2/2004, Praha. Sborník příspěvků z konference Okna a dveře, s. 253-264 Šimůnková, Eva – Bayerová, Tatjana: Pigmenty, STOP /Společnost pro technologie ochrany památek/, Praha 1999 Univerzita Pardubice-Institut restaurování Litomyšl-knihovna. Šimůnková, Eva – Kučerová, Irena: Dřevo, Praha 2000 Univerzita Pardubice Škabrada, Jiří: Lidové stavby. Architektura českého venkova, Praha 1999 Škabrada, Jiří: Konstrukce historických staveb, Praha 2003 /kapitola 14. Dveře a vrata, s. 298 333/ Škabrada, Jiří: Přehled vývoje konstrukčního utváření výplní otvorů v historických stavbách, in: Svorník 2/2004, Praha, Sborník příspěvků z konference Okna a dveře, s. 5-11 Špaňhel, Vilém: Ţivotní vzpomínky starého učitele, Polička, 1916, opis Muzeum Polička /údaje o Poličce 1859-1880/ Štajnochr, Vítězslav: Tesařské hoblíky, nástroje tesařské technologie, in: Muzejní a vlastivědná práce 3, 4/1983, Národní muzeum Praha Štajnochr, Vítězslav: recenze knihy Pavel Udrţal – Stanislav David, Řezbářství, Praha 1984; in: Český lid 1987, s. 58-59 Štajnochr, Vítězslav: Tesařské hoblíky, nástroje tesařské technologie III., in: Muzejní a vlastivědná práce 1/1996, Národní muzeum Praha Štajnochr, Vítězslav: Komentovaná výběrová bibliografie historické encyklopedické literatury (Příspěvek k dějinám materiální kultury), in: Český lid 2/1999, s. 147-159 Štajnochr, Vítězslav: Obecné konstrukce vrat a dveří. Příspěvek ke klasifikaci vrat a dveří v Poličce, 2005, strojopis Muzeum Polička /publikováno 2007 se změněným názvem/ Štajnochr, Vítězslav: Obecné konstrukce vrat a dveří. Příspěvek k systematice, in: Archeologie 98
ve středních Čechách 11, Ústav archeologické památkové péče středních Čech Praha, 2007, s.717-737 Štefka, Jan Václav: Paměti královského věnného města Poličky I.-XV. Díl, XII. díl: Cechy řemeslnické, 1899-1919, rukopis Muzeum Polička; Štěpán, Luděk – Vařeka, Josef: Klíč od domova. Lidové stavby východních Čech, Hradec Králové 1991 Tadd, Liberty J.: Nové methody ve výchově umělecké, Praha 1907 Tschinkel, Aug.: O zobrazení slunce, in: Český kreslíř, Praha 1939 UPM IaC 3213. Türen + Tore, Doors/Porte, Neuzeitliche Raumkunst 47/48, Verlag Siegfried Staffa, Kitzbühel /Tirol/, b.d. /60. léta 20. století/ Muzeum Chrudim D 497 Uhde, Constantin: Die Konstruktionen und die Kunstformen der Architektur, 4. Bände, Berlin 1903 Muzeum Chrudim D 1301/2 Umělecké památky Čech, editor E. Poche, 1.-4., Praha 1977, 1978, 1980, 1982 Umělecké památky Moravy, B. Samek, 1.,2., Praha 1994, 1999 Umělecké památky Prahy – Staré město, Josefov, P. Vlček, Praha 1996; Nové Město, Vyšehrad, R. Baťková, 1998; Malá Strana, P. Vlček, 1999; Praţský hrad, Hradčany, P. Vlček, 2000 Umění a řemesla 3/1973 /číslo věnované ornamentu/, viz Černý, Muchka, Pospíšil, Schánilcová, Scheufler, Vydra Urbánek, Radim: Dřevo, hlína, opuka. Lidové stavitelství na Vysokomýtsku, Vysoké Mýto 2004 Vařeka, Josef – Frolec, Václav: Lidová architektura. Encyklopedie, 2. přepracované vydání, Praha 2007 Vařeka – viz Frolec 1983 (1. vydání) Vavřínová, V.: Ze staré školy v Němčicích, in: Od Trstenické stezky 1933/1934, Litomyšl, s. 13 Večeř, Ant. Ot. Fr.: Zámečnictví. Příručná kniha pro zámečníky, pro školy, Praha 1884 Vencovský, Eduard: Nástin geomorfologie a geologie poličského okresu, in: Poličsko – sborník prací, Pardubice 1958, s. 111-129 Vignola, Giacomo Baroci da: Pravidla pěti řádů – Regola delli cinque ordini á Architettura, /Praha/ 1954 NK 54 C 9389 Víták, Antonín Konstantin: Ţivotopisný nástin Floriána Findejse, někdejšího učitele, Brno 1880 Vitruvius: Deset knih o architektuře, Praha 1979 Vojtek, Zdenek: Významný ediční čin, Jitřenka prosinec 1994, s.131-132 Vojtek, Zdenek: Tvář města Poličky. Procházka naším městem s televizní kamerou, Jitřenka březen 1999, s. 13-14 Vondráček, Radim: Ornamentální rytiny, in: Ornamental Prints – Ornamentstiche Ornamentální rytiny, Kunstibliothek Berlin – UPM Praha – MAK Wien, 2007 Vondráček, Radim (ed.): Biedermeier - Umění a kultura v českých zemích 1814 - 1848, 2008 Vondrovic, Lukáš – Junek, David: Inventarizace kamenných portálů a ostatních kamenických prvků v Poličce a určení zdrojových lokalit, 2006, strojopis Muzeum Polička Vrabec, Ladislav: Polička ve Vídni, Týdeník. Regionální časopis, Svitavy, 8.6. 1994, s.1-2 Vybíral, Jindřich: Inţenýrská architektura a uţitkové stavby klasicismu, in: Dějiny českého výtvarného umění 1780-1890 III/1, Praha 2001, s.61-63; Inţenýrská a průmyslová architektura romantického historismu, tamtéţ s. 278-281; Inţenýrská a průmyslová architektura přísného a pozdního historismu, svazek 2., s. 203-204 Vydra, Josef: O ornamentu v lidové výrobě, in. Umění a řemesla 3/1973, s. 6-7 Winckelmann, Johann Joachim: Dějiny umění starověku – stati, Praha 1986 Wirth, Zdeněk – Matějček, Antonín: Česká architektura 1800-1920, Praha 1922 Wölfer, Marius: Magazin den modernsten und geschmackvollsten architektonischen Verzierungen, Leipzig 1829/předlohová kniha/ www.ornamentalprints.eu Zákrejs, Vladimír: Zpráva o základním upravovacím plánu města Poličky. Soupis památek města Poličky, Jitřenka 1922, s. 235-237, 248-249 Zatloukal, Pavel: Architektura 19. století, 10 století architektury (díl 5.), Praha 2001 99
Zatloukal, Pavel: Architektura neoklasicismu (Morava 1780-1840), in: Dějiny českého výtvarného umění 1780-1890 III/1, Praha 2001, s.191-208 Zatloukal, Pavel: Architektura romantického historismu (Morava 1840-1860), in: Dějiny českého výtvarného umění 1780-1890 III/2, Praha 2001, s. 17-27 Zatloukal, Pavel: Architektura přísného a pozdního historismu (Morava 1860-1890), in: Dějiny českého výtvarného umění 1780-1890 III/2, Praha 2001, s.265-279.
Výběr literatury o vratech a dveřích: Dirlam, Martin: Stavební truhlářství, Praha 1901 Ebelová, Ivana: Truhláři v královském věnném městě Poličce (Řemesla a ţivnosti v Čechách), in: Český lid, 1/2003, s. 79-95 Hamsíková, Radana – Junek, David: Průzkum barevných vrstev klasicistních vrat v Poličce. Restaurátorská zpráva, 1994 Jöndl, Joseph Philip: Poučení o stavitelství pozemním vůbec a zvláště vzhledem na privátní a obecní stavení ve venkovských městech, městečkách a vesnicích /přeloţil J.N. Štěpánek/, Praha 1840 Junek, David: Dveře a vrata na Poličsku v 19. století, Polička 1998 Junek, David: Polička – klasicistní vyřezávaná vrata a dveře, Polička 2008 Kubeš, Jan: Truhlářství stavební i nábytkové, Plzeň 1892 Kyncl, Josef (součinnost Junek, David): Zpráva o dendrochronologickém rozboru vybraných historických vrat města Poličky, 2008 Líbal, Dobroslav – Junek, David – Kopřiva, Jan – Holomý, Zdeněk – Hájek, Jiří: Klasicistní 100
domovní vrata v Poličce, Městské muzeum a galerie v Poličce, Polička 1994 Niklas, Josef – Šanda, František: J.P. Jöndlovo Poučení o stavitelství pozemním, Praha 1865 Nyklová, Lenka: Vstupte! Staré dveře měšťanských domů v Jičíně, Jičín, 2006 Okna a dveře, Sborník příspěvků z 2. konference stavebněhistorického průzkumu, 3.-6.6.2003 v Nových Hradech v jiţních Čechách, Svorník 2/2004, Praha Pacold, Jiří: Stavitelský praktik, Praha 1883, 1887, b.d. (asi 1910) Pacold, Jiří: Konstrukce pozemního stavitelství. Díl I. Práce tesařské, pokrývačské a truhlářské, Praha 1890, 1900 Peštová, Petra: Klasicistní domovní dveře a vrata v Ţeleznici, Průzkumy památek 2/2001, s. 140-156 Roček, Michal: Historický vývoj vybavení lidových domácností dřevěným inventářem s přihlédnutím ke sledované oblasti /Litomyšlsko a Poličsko/, diplomová práce, Slezská univerzita v Opavě, 2005 Schubert, Alfréd: Péče o výplně historických okenních a dveřních otvorů, Odborné a metodické publikace sv. 29, Národní památkový ústav – ústřední pracoviště, Praha 2004 Skramlík, Kl.: Truhlářství stavební a nábytkové. Příruční kniha praktického truhlářství pro potřebu škol i dělníků, Praha, b.d. /kol. 1900?/ Škabrada, Jiří: Konstrukce historických staveb, Praha 2003 Štajnochr, Vítězslav: Obecné konstrukce vrat a dveří. Příspěvek k systematice, in: Archeologie ve středních Čechách 11, Ústav archeologické památkové péče středních Čech Praha, 2007, s.717-737 Umění a řemesla 3/1973 /číslo věnované ornamentu/ Večeř, Ant. Ot. Fr.: Zámečnictví. Příručná kniha pro zámečníky, pro školy, Praha 1884
101
Pouţité prameny archivní a ikonografické: Městské muzeum a galerie Polička: Fotografická sbírka: signatury H fh, H fa. H fa 1738-2143 (domovní vrata a dveře, Jan Kopřiva 1942, Zdeněk Holomý 1992, Jiří Hájek 2005) Kolekce kreseb vart a dveří od Stanislavy Zindulkové-Cafourkové (podle podkladů D.Junka), 1998, 2008 Sbírka plánů H m 12, 333 Vyobrazení města: III 46, III 625, G 42 Restaurátorské zprávy (viz výše soupis literatury – Hamsíková, Kyncl, Lesniaková) Seznam majitelů domů v Poličce, jejich škody a pojištění při poţáru dne 10. července 1845, dle protokolu ze dne 15. července 1845, 15/2008 Seznam měšťanů královského věnného města Poličky, od r. 1800 /vázaná kniha/, 14/1997 /vzorník litiny/, bez titulu, 2. pol. 19. stol., 14/2008 Moravský zemský archiv Brno, pobočka Třebíč: Salmovy ţelezárny Blansko, H 998 kt. II, i.j. 58, kt. III i.j. 56 a 59 Rodinný archiv – Pavel Haupt, Palackého náměstí 58, Polička: Písemnosti a doklady k rodokmenu Hauptů. Soubor lidových staveb Vysočina, Hlinsko: inventář Moţděnice - truhlářská dílna /druhotná instalace z původního objektu ve Svratouchu/
102
Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli: Archiv města Poličky II., kt. 22-23 /plány na přestavbu domů po poţáru 1845/ Archiv města Poličky, Spojená řemesla, kt. 8/1, 8/2, 7/13 /cechy-truhláři/ Uměleckoprůmyslové museum v Praze – knihovna: Sbírka předloh, Umělecko-průmyslové museum, Praha, uspořádáno 1897 /předlohové listy z průběhu a především závěru 19. století/ VIII. Práce kovové; IX. Ţelezo; X. Práce dřevěné; XIII. Dekorativní malířství; XV. Architektura
Abstrakt: Klasicistní vrata a dveře v Poličce. K nenápadným, ale významným památkám náleţí domovní vrata a dveře. Ve více neţ 12 truhlářských dílnách v Poličce vzniklo ve 40.-80. letech 19. století 85 vyřezávaných vrat a dveří, které nemají obdobu v celé České republice. Dodnes je jich dochováno 35. Klasicismus nastupuje v Čechách za panování císaře Josefa II. (1780-1790) a do Poličky vstupuje novostavbou chlapeckých škol z r. 1841 a doznívá do konce 80. let. Velký poţár města v r. 1845 vedl k výrazné klasicistní přestavbě. Práce velmi podrobně pojednává o těchto tématech: Zadavatelé – poličští měšťané – zdobená vrata byla věcí prestiţe. Truhláři - k dispozici jsou podrobné soupisy mistrů i popisy vandrovních cest. Konstrukce dveří a vrat. Motivy výzdoby. Barevnost vrat a fasád - nejobvyklejší barva vrat byla okrová, hnědá a zelená; dvoubarevnost vrat je aţ novodobá. Dveřní kování vč. klik a zámků – o práci zámečníků, řada litinových klik pochází patrně ze slévárny v nedalekém Blansku (jedna z 5 nejvýznamnějších sléváren v Rakousko-Uhersku). Kamenné portály - nezdobené, z pískovce nebo tvrdých rul; portály byly natírány stejnou olejovou barvou jako vrata. Památkový zájem - v r. 1922 proveden soupis vyřezávaných vrat, v r. 1942 byla nafotografována, v r. 1994 vydalo muzeum úplný obrazový katalog Klasicistní domovní vrata v Poličce, r. 1998 věnovala Česká televize poličským vratům jeden díl pořadu Tvář země, řada vrat je státem chráněna a byla nedávno restaurována.
103
Classicist gates and doors in Polička. The houses doors and gates belong to discreet, but very significant monuments. There were more than 12 joineries in Polička, where 85 carved gates and doors were made during the period 40 – 80 years in 19th century and they were unique in whole Czech republic. 35 of them have preserved. Classicism appeared in Bohemia during the reign of kaiser Joseph II. (1780 – 1790) and it entered to Polička in 1841, when the buildings of schools for boys were built and faded until the eighties. The big town fire in 1845 caused outstanding classicist reconstruction. The publication treats on following topics very closely: The submitters – citizens of Polička - decorated gates were an subject of reputation. The joiners - there are the detailed lists of the masters and descriptions of their hoboes journeys. Construction of the gates and doors. The motives of decoration. The colour scheme of the gates and facades - the most common gate colours were ochre, brown and green – gate dichromatism is much modern. The door hammering including handles and locks – about locksmiths work, many castiron handles came from the iron-foundry in Blansko (it was one of the 5 most important ironfoundries in Austro-Hungary). The stony gantries – undecorated, made from sandstone or hard gneiss: gantries were painted by same colour as the gates. Monumental interest – the carved gates list were done in 1922, the photos were taken in 1942, the complete picture catalogue „The classicistic house gates of Polička“ was released by museum in 1994. One episode of tv series „The face of the country“ was dedicated to The gates of Polička, lot of the gates is protected by the law and thea were recently restored.
104
