JOHANN GUTENBERG A POČÁTKY KNIHTISKU
U počátků evropského knihtisku stál mohučský rodák Johann Gutenberg (1397/1400–1468). To však neznamená, že bychom jeho štrasburské a mohučské aktivity z poloviny 15. století museli i přes jejich genialitu nutně označovat slovem vynález, neboť šlo o zdokonalení toho, co na nižší technologické úrovni znali už od konce 6. století v Číně, kde byl zvládnut tisk textu i obrazu vyřezaného do dřevěného štočku. Během 40. let 11. století Číňané objevili dokonalejší způsob reprodukce textu, když jednotlivé znaky tiskli pomocí pohyblivých razítek. V Koreji se užívala trvanlivější razítková písmena řezaná negativně do mosazi. I když u některých italských učených teologů, kteří v první polovině 15. století udržovali styky s Konstantinopolem, nelze jisté povědomí o těchto postupech vyloučit, Gutenberg znalosti svých východních kolegů pravděpodobně neměl a spíše ho inspiroval razítkový tisk, který v Německu zdomácněl během 30. let 15. století u knihvazačů, usnadňujících si pomocí kolků namáhavou ruční řezbu letopočtů a iniciál. Jakkoli dějepisci knihtisku Gutenbergovo prvenství uznávají, je docela pravděpodobné, že okolo poloviny století a krátce po ní se tiskem textu pomocí pohyblivých typů zaobírali i jiní, kupříkladu haarlemský výrobce deskotisků Laurens Janszoon Coster (1370 – 1440?), milánský tiskař Pamphilo Castaldi (ca 1398 – 1490), francouzský tiskař usazený v belgických Bruggách Jean Brito (1417 – 1484) anebo Prokop Waldvogel, snad rodák z Prahy, o němž s jistotou víme jen to, že byl zlatník a pasíř a že pobýval v Lucernu a Avignonu. U žádného z těchto predententů však nelze prokázat to, co archivní svědectví prokazují Gutenbergovi, totiž jeho nesnadnou a finančně velmi nákladnou cestu k propojení jednotlivých pracovních kroků nového evropského řemesla. Tyto kroky označujeme termíny písmolijectví, sazba a konečně vlastní tisk pomocí speciální barvy, tiskařského lisu a papíru. Genialita Gutenbergovy novinky spočívá předně v písmolijectví, které poskytlo důmyslně odlitá písmenka, umožňující ne jednorázové, nýbrž opakované používání. Tištěné dokumenty tak poprvé v dějinách lidstva získaly sériový charakter, a tím ve všech zemích bez rozdílu pozitivně ovlivňovaly gramotnost, vzdělanost a způsob myšlení vůbec. Významný je Gutenbergův pobyt ve Štrasburku od 1434, protože tady vznikly první smlouvy o předávání zkušeností jiným subjektům a protože právě tady si Gutenberg začal na své pokusy půjčovat peníze. Dle vlastního náčrtu nechal u truhláře zhotovit knihtiskařský lis. Gutenberg byl zlatník a často se uvádělo, že i výrobce zrcadel, neboť ve Štrasburku měl zhotovit jakýsi Spiegel, jímž ovšem mohl být „Spiegel menschlicher Behaltnuss“ čili německá obdoba latinského nábožensky vzdělavatelského textu „Speculum humanae salvationis“. Žádné Gutenbergovy hmatatelné výtvory ze Štrasburku se však nedochovaly a byly-li nějaké, pak na podzim 1444 asi vzaly za své při vpádu francouzských vojáků do města.
Po návratu do Mohuče 1448 Gutenberg ve svých pokusech pokračoval a tyto doklady evropské prototypografie už zachovány máme, byť ve zlomcích bez jména tiskaře, datace a místa tisku. Dle zlomků můžeme soudit, že Gutenbergovy knihtiskařské počátky nebyly z hlediska technických a finančních možností i volby literárních žánrů nijak ambiciózní, zato však obchodně prozíravé. Anglo-americká inkunábulistika do nejstarší skupiny řadí nástěnný kalendář neboli Almanach auf das Jahr 1448 (Mainz? 1447?), Sibyllenbuch zvaný též Weltgericht čili Proroctví o posledním soudu (Mainz? ca 1452-1453) a zhruba čtyřiadvacet sazečsky drobně odlišných mluvnických pomůcek Ars minor (Mainz? ca 1453-1454). Tuto nejstarší skupinu spojuje předpoklad, že vznikla v Mohuči, a to Gutenbergovým úsilím. Objektivní spojnicí všech zlomků je ovšem tiskový materiál nazvaný anglo-americkými inkunábulisty „Mohučské písmo B 36“. Je to raný stav textury, pomocí níž byla o málo později, nikoliv však po 1461, pravděpodobně v Bamberku tištěna latinská Bible, zvaná dle počtu řádků „B 36“. Naopak německá inkunábulistika od počátku 20. století, kdy byl fragment Weltgerichtu objeven, až dodnes uznává, že jednolistový Almanach vznikl před lednem 1448, ale na rozdíl od anglo-amerických kolegů časové prvenství přiděluje německému Weltgerichtu, který má pocházet již z doby před 1444 ve Štrasburku. Zatímco anglo-američtí vědci případné Gutenbergovo autorství neřeší, nemajíce pro tuto atribuci ostatně ani dostatek důkazů, němečtí badatelé, hájící národní tradici, samotnému Gutenbergovi připisují i fragmenty z nejstarší skupiny. Roku 1450 a 1452 si Gutenberg vypůjčil od bohatého mohučského obchodníka Johanna Fusta (ca 1400–1466) nadvakrát 1.600 guldenů s šestiprocentním úrokem (jako příměr lze uvést, že kamenný měšťanský dům stál tehdy okolo 80 guldenů a řemeslnický mistr za rok vydělal 20 až 30 guldenů). Gutenberg totiž ctižádostivě směřoval k realizaci latinské Bible, o níž dokázal Fusta 1452 přesvědčit, že už prodejem části nákladu (pouhých 50 výtisků) získají 3.500 guldenů. Z notářského záznamu pořízeného 6. listopadu 1455 vyplývá, že Gutenberg považoval Fusta za pouhého věřitele, kdežto Fust se cítil Gutenbergovým společníkem a vlastně i spolumajitelem duchovní stránky vynálezu označeného lapidárně „Werk der Bücher“. Petr Voit: Knihtisk 15. a 16. století 3 Ona Biblia latina (Mainz? ca 1454?-1455) se nazývá zkráceně dle počtu řádků též „B 42“ (ve skutečnosti se však počet pohybuje mezi 40–42 řádky). Navzdory tomu, že tiskař není jmenován ani zde, právem se pojmenovává také jako Gutenbergova bible, neboť dostatek podrobných archivních pramenů o soudním procesu spojuje Gutenberga s Biblí více než prokazatelně. Její typografie dokumentuje úsilí přiblížit tištěnou knihu vysokému standardu nejlepších soudobých knih rukopisných. K sazbě sloužilo tiskové písmo morfologicky odpovídající kaligrafické rukopisné textuře. Písmové patrice, matrice a odlitky vznikaly zhruba od roku 1452.
Z 290 znaků připadalo 24 na majuskule, 24 na minuskule a zbylých 242 mělo ráz abreviatur (zkratek) a slitků typu ,ba‘ ,be‘ ,bo‘ na jedné písmové kuželce. Kvůli zabezpečení alespoň minimální kontinuity výroby byly tyto znaky multiplikovány zhruba v 46.000 odlitcích. Jak dosvědčují přerývky v textu, sazbu pořizovalo až šest sazečů současně. Aby mohlo vzniknout dnes předpokládaných 150 výtisků na papíru a 30 na pergamenu, v době mezi 1454 – 1455 byly v dvanáctihodinových pracovních cyklech zaměstnány minimálně tři lisy, přičemž úhrnný počet „rázů“ lze odhadovat na 230.000. Propočty pak dávají tušit, že v Gutenbergově dílně bylo tou dobou angažováno asi 20 pomocníků. Výsledek sazečského a tiskařského procesu je přímo mistrovský: sazba působí až překvapivě harmonicky, lícová a rubová strana textu dodržuje jednotný rejstřík, tiskové písmo neprostupuje (nestínuje) a čerň si zachovává stále stejný odstín. Na počátku většiny exemplářů byly na několika málo místech v iniciálách a titulkových rubrikách podniknuty vůbec první pokusy s červeno-černý soutiskem. Červené iniciály a titulkové rubriky byly zároveň s textem sázeny jen zpočátku. Během výroby si sazeči vynecháváním volných míst práci zjednodušili a doplnění přenechali profesionálním rubrikátorům (přitištěná Tabula rubricarum se zachovala pouze v exemplářích z Mnichova a Vídně). Některé exempláře nadto mají kvalitní iluminátorskou výzdobu, pracovanou dle soudobých vzorníků ornamentů („das Göttinger Musterbuch“). Bible tištěná dvousloupcově na 1.282 stranách byla distribuována ve dvou svazcích (Gn-Ž a Př-Zj), a to nesvázaná poprvé ve Frankfurtu/M. už 1454. Počátkem 21. století se celosvětově, především v německých, amerických a anglických knihovnách, chová kromě zlomků 36 úplných výtisků papírových a 12 pergamenových. To jsou neuvěřitelně vysoké počty představující 25% nákladu (roku 1978 byly v New Yorku draženy tři papírové exempláře: první za 2,4 milionu dolarů pro University of Texas, druhý za 1,8 milionu dolarů pro Gutenbergovo muzeum v Mohuči a třetí za 2,2 milionu dolarů pro Württembergische Landesbibliothek Stuttgart). Dle exempláře berlínské Deutsche Staatsbibliothek vypravil lipský Insel-Verlag 1913 – 1914 limitovanou faksimilii (repr. New-York 1968, München 1979 a Köln 1989, komentářový svazek samostatně znovu Münster 1995). Poněvadž Gutenberg příjmy z prodeje Bible průběžně investoval zpět do tiskárny, Fustovy představy o okamžitém finančním efektu nebyly naplněny. Během podzimu 1455 proto podal na společníka žalobu o nedodržení smlouvy. Jako svědka proti Gutenbergovi vedl tiskárenského pomocníka Petra Schöffera st. (1420/30–1502). Teprve při procesu vyšlo najevo, že už první Fustovu investici (1450) tvořila půjčka od cizích věřitelů, takže Gutenbergův dluh se vlastně zvyšoval o úroky z úroků. I když Gutenberg o této spekulaci předem nevěděl, spor prohrál. Soud vyčíslil Fustovu ztrátu 2.020 guldeny, z nichž měl žalovaný neprodleně zaplatit více než polovinu.
Poněvadž tak velkou hotovostí nikdy nedisponoval, soud rozhodl o exekuci majetku. Fust tak získal Gutenbergův dům s dílnou, tiskárenské zařízení opatřené po roce 1450 (včetně písma „B 42“) i nerozprodaný náklad Bible. Do vysouzené tiskárny angažoval zjevně podnikavého Schöffera, takže Gutenbergův dosavadní monopol na knihtisk padl a ožebračený novátor přišel též o tajemství výroby. Protože první dílo, na němž je Schöffer výslovně uveden jako tiskař, přichází až roku 1457, publikace tištěné písmem „B 42“ mezi procesem a tímto letopočtem jsou dnes všeobecně označovány jako práce anonymního Tiskaře „B 42“. Sem patří například nejméně dvaadvacet odlišných vydání Donatova Ars minor (Mainz? ante 1457), které mají 26 a 33 řádky. Šest 30-řádkových vydání odpustkového listu Paulina Chappeho Indulgentia zvaného též Turecká bula (Mainz? 1454-1455?) a Psalterium cum canticis (Mainz? ca 1455) jsou pozoruhodné tím, že Tiskař „B 42“ nechal iniciály připravit cestou kovorytu. Mohučská dílna, kterou Gutenberg prohrál ve sporu s bohatým obchodníkem Johanem Fustem, zůstala v činnosti díky Peteru Schöfferovi st. Fust se staral o odbyt a finanční stránku živnosti a bývalý Gutenbergův vyučenec Schöffer, který si vzal Fustovu dceru za manželku, odpovídal za provoz. Na pergamenu luxusně tištěné Psalterium cum canticis (Mainz 1457) je nejstarší dnes známou knihou opatřenou nejen jmény obou společníků, ale i patrně jen rukou přitištěným vůbec prvním signetem a prvními dvoubarevnými iniciálami v historii knihtisku. Záliba v kaligrafii přivedla Schöffera k písmolijectví, a tak dílna už na konci 50. let disponovala asi osmi sortami tiskové textury a několika sadami iniciál. Schöffer jako první Němec použil v knize Guillelma Durantiho Rationale divinorum officiorum (Mainz 1459) při sazbě gotikoantikvu. Jak dokládá Gart der Gesundheit od Johanna Wonneckeho von Cube (Mainz 1485), Schöfferova hornorýnská bastarda velmi úzce předjímala moderní švabach, prezentovaný téhož roku norimberským kolegou Friedrichem Creussnerem (zemř. 1496). Typograficky nádherný sborník Ciceronových textů De officiis (Mainz 1465 a 1466) představuje vůbec první dílo antické literatury, které bylo rozmnoženo knihtiskem. V publikaci Pia II. Bulla „Ezechielis prophetae“ cruciata contra Turchos (Mainz 1463) přichází díky Schöfferovi jeden z prvních pokusů osamostatnit incipit na svébytném titulním listě. Petr Voit: Knihtisk 15. a 16. století 4 Zda si Gutenberg po soudním procesu zařídil novou, skromnější tiskárnu, jednoznačně nevíme. Starší zastánci této hypotézy ale Gutenbergovi neochvějně připsali několik příležitostných tisků s protitureckou orientací (takřečené Klein-Drucke). Předně je to veršované „Eyn Manung der Christenheit widder die Durken“ neboli jednodušeji Türken-Kalender (Mainz? 1454?), který vznikl ještě v průběhu procesu, a to se závěrečným přáním „Eyn gut selig nuwe Jar [1455]“.
Kalendář je nejstarší v úplnosti zachovaný tisk v německém jazyce. Do této mladší skupiny bývá dále řazeno sedm 31-řádkových vydání odpustkového listu Paulina Chappeho Indulgentia (Mainz? 1454-1455). Po červnu 1456 byla tištěna ještě protiturecká Bulla Turcorum papeže Calixta III., a to německy i latinsky (obě Mainz? ca 1456). Tuto mladší skupinu pak uzavírají latinský Aderlasskalender ad annum 1457 citovaný též jako Almanach či Laxierkalender (Mainz? 1456?) a německý Cisiojanus (Mainz? ca 1457). Tak jako u nejstarší vrstvy tištěných památek z let 1447–1454, tak i zde je jediným věrohodným a jednotícím prvkem obou skupin tiskové písmo. Je to táž, ale opotřebovanější textura sloužící už před deseti lety (a nadto málo pravděpodobně jedinému řemeslníkovi) u nejstarší skupiny mohučských tisků a pomocí níž byla tištěna v pořadí druhá Biblia latina (Bamberg? ca 1458/591460) zvaná též „B 36“. S ohledem na nejasnosti jejího původu, moderní anglo-americká bibliografie navzdory silné německé tradici nespojuje ani tyto památky s Johannem Gutenbergem, nýbrž také zde zavádí společného jmenovatele, jímž je takřečené „Mohučské písmo B 36“. Poslední písemné zprávy o stárnoucím a zřejmě i slepotou stiženém Gutenbergovi spadají do ledna 1465. Tehdy se dočkal prvního veřejného ocenění a jako dvořan byl zaopatřen v družině mohučského arcibiskupa Adolfa Nasavského. Když Gutenberg v postavení arcibiskupova chráněnce 3. února 1468 zemřel, poslední odpočinek nalezl v Mohuči (hrob je však od 1793 nezvěstný). Gutenbergovi pomocníci po prohraném soudním sporu opustili svého zaměstnavatele buď vzápětí (snad již 1458/59 se usadili v Bamberku a nejpozději 1460 ve Štrasburku), anebo poté, co Mohuč byla 1462 rozchvácena občanskou válkou kurfiřta Adolfa Nasavského. Také bamberská dílna takzvaného Tiskaře „B 36“ zaučila několik řemeslníků (např. Johanna Sensenschmidta), kteří však odešli působit jinam ne kvůli objektivním překážkám, ale už z vlastní vůle. Tak lze usuzovat, že právě v Bamberku přestalo být umění knihtisku utajováno a že získalo předpoklady stát se vlastně celospolečenským majetkem. Kulturotvorný a ekonomický přínos nového řemesla, jehož produkt měl poprvé v dějinách lidské společnosti sériový charakter, se spojitě promítl nejvýrazněji do stoupající úrovně gramotnosti a vzdělanosti. Nešlo přitom o změny náhlé, revoluční, nýbrž o pozvolný, ale nikdy nekončící proces formování lidského vědomí. Do roku 1500 existovalo v 250 evropských městech už přes 1.100 dílen (jen Itálie přijala řemeslo v osmdesáti aglomeracích, více než 60 bylo v Německu, 40 ve Francii, více než 30 ve Španělsku apod.). Produktivita řemesla ovšem narůstala postupně: od počátku do roku 1480 bylo vyrobeno odhadem 21% z celkové produkce 15. století, mezi 1481–1490 asi 29% a v závěrečném desetiletí už 50%.
