Jiøí Wolker: TÌŽKÁ HODINA

Jiøí Wolker: T̎KÁ HODINA

T̎KÁ HODINA A. M. Píšovi Pøišel jsem na svìt, abych si postavil život dle obrazu srdce svého. Chlapecké srdce je písnièka na zaèátku, plán pro zámek, který bys lidem jak milé dal k svátku, ale mužovo srdce jsou ruce a mozoly, které se krví svou do cihel probolí, aby tu stála alespoò skuteèná hospoda u silnice pro ušlé poutníky a pro poutnice. Dnes je má tìžká hodina. Chlapecké srdce mi zemøelo a sám v rakvi je vynáším, a zemøelým trpì, trpím i tím, které mi v prsou se roditi poèíná. Dnes je má tìžká hodina; jedno srdce jsem pohøbil a druhé ještì nemám, zesláblý úzkostí, zesláblý samotou marnì se bráním studeným stìnám pokoje svého uštìpaèného. Milenèin dopise, lampo, kniho kamarádova, vìci zrozené z lásky, svìtla a víry, dnes pøi mnì stùjte a tøikrát mi vìrnìjší buïte, když zùstal jsem na svìtì sirý, a modlete se, aby mi narostlo srdce stateèné a nesmlouvavé,

a vìøte dnes za mì, že tomu tak bude, a vìøte dnes za mì, že postavím dle obrazu jeho život èlovìka spravedlivého. Já mužné srdce ještì nemám, sám v tìžké své hodinì; a proto nevìøím.

BALADA O NENAROZENÉM DÍTÌTI Nejdøív se na sebe usmáli, potom se do sebe zamilovali u lucerny na nábøeží, kde voda bìží a bìží a lidé stojí, jako by odrazem svìtel na ní byli. Nakonec se spolu políbili. Milenci jsou lidé bohatí, pokladù mají, že jich nelze vypoèítati: ruce, oèi, prsa a ústa. „Za mìsto, má milá, vede cestièka bílá a za mìstem hluboko v obilí se zelené meze zrodily. Tam poklady své spoèítáme, tam si je vìrnì odevzdáme, aby nám neshoøely, nebo neodletìly jako ptáci ohniváci.“ Za mìsto šli a veèer už byl, o lásku nadarmo nikdo neprosil; i mladí se smìjí milovat, i chudí se smìji milovat, z lásky se èlovìk narodil, za mìsto šli a veèer už byl. Zprvu se bránila, zprvu se bála, nakonec se ale pøece odevzdala.

Proè bych mu tìlo své nedala, tìlo své z krve a života, když jsem mu srdce už dala, své srdce z krve a života? Láska je žena a muž, láska je chleba a nùž. Rozøízl jsem tì, milá má, krev teèe mýma rukama z pecnu bílého. Když nohy domù se vracely, daleko bylo od dveøí k posteli, když noc hoøí, peøiny nehøejí, té noci na srdci se jí dìtská ústa narodila. Té noci plakaly ètyøi holé stìny, že tìžko, tìžko bude dát hladovým ústùm krajíc ukrojený. Mìsíc nad mìstem svítící se tøikrát naplnil a dvakrát has, když po tøetí hasl nad èernou ulicí, dìtská ústa k srdci promluvila: Maminko milá, já jsem láska, která by ráda se narodila! Když to slyšela, k milému bìžela. Pokojík jeho byl smutný a studený jak tìžká hlava mezi slabými rameny. Když se to oba dovìdìli,

na pelest sedli. Tiší byli, bledí byli, k lásce a zabití sbírali síly. „Dnes naše srdce, milá má a ostatních srdcí tisíce jsou jenom na pùltu hospodské sklenice. Staèí se zpíti zahoøklým rtùm. Nalili krev jsme a vypili rum. Statisíce lidí se milovalo, žádné dítì se nenarodilo z nich, – ni naše se nesmí narodit. To není høích, to je jen bída.“ Slunce už nesvítí, hvìzdy už nezáøí, odešli k lékaøi milenci dva. Tam nevede cesta bílá a mìkká, tam se jde po schodech z kamene a v èekárnì se èeká, dlouho a dlouho se èeká, až dveøe strašlivì zavøené se otevrou pohledem žlutým a kosým a øeknou: Prosím! Lékaø mìl ruce z karbolu a slova z ledu: „Nemocné ženy léèit nedovedu, spravuji jenom zlámané vìci.“ Bluzièku svlékl,

prsty jí na prsa bubnoval smuteèní pochod. Ó ženo, slyšíš ten hlas, co na prsou hoøel ti? Teï naposled zakøièel ještì. Teï zhas. On zatím stál, u dveøí, na prahu pokoje stál. Však oèi jej zradily a nestály s ním, kteèovitì kráèely za její bolestí, za její bolestí, za vozem pohøebním, kola skøípìla, podzimní vítr vál. Udìlal jsem to já? Já jsem to udìlal. „Podej mi, mùj milý, ruku, až pùjdem po schodech dolù. Už nejsem stateèná a budu plakati, že z bohatství všeho mnì v kapse zbyla jen lahvièka eumenolu, že jsem jen rána mrtvýma rukama dítìte zobjímaná. Já nejsem žena, já jsem hrob. Dvì oèi na mnì stojí jako dvì svíèky, co na podzim hoøí za dušièky, a nikdo se nade mnou nemodlí. I žena chce svìt lepší a jinaèí a žena jen pláèe, když ruce na to jí nestaèí.“ Veèer

mnoho milencù smutných je, že to, co žít mohlo, nežije, a mnozí ani smutní nejsou, protože to nedovedou. Slunce na zemi svítilo a stromy zùstaly lysé, lidé se na zemi milují a láska nenarodí se. Nenarodí se?

SLEPÍ MUZIKANTI Dva slepí muzikanti chodili po zemi, jeden mìl harmoniku, druhý šel s houslemi. Na kamenných dvoreècích v mìstì, u plotkù vesnièky dva chudí lidé hráli veselé písnièky. Okna se otvírala i lidé za nimi, celý svìt tolik zkrásnìl, že až zrak pøecházel. Zatím co slepí hráli písnièku veselou, tak lidem narùstaly nové a nové oèi. Èím pìknìji slepí hráli, tím rostlo oèí víc, to aby z velké té krásy se neztratilo nic. Harmonika a housle, dva slepí žebráci, sto oèí vyhráli lidem, dostali po krejcaru.

ÈEPOBITÍ Trubaèi troubili èepobití v kasárnách za mìstem, já se svojí milou ležel jsem na bílé posteli. Na bílé posteli v pokoji dnes už nikdo se milovat nebojí, zatím co za oknem v èerné ulici krvácí zamilovaní vojáci do srdce støeleni polnicí, ranìní pøíkazem táhlého èepobití. Øek bys, že války tu není, a pøece je to volání k boji nejvìtší a každodenní, když se musíš se svou láskou rozlouèiti, vojáku, a kvete ti u mozolných prsù, nebo ve zraku služek, šièek, holek z fabriky, milenek. Na kasárenském dvoøe dva trubaèi stojí, všechny muže volají k boji a já také mužem jsem. Od tvých prsù a oèí musím odejíti na rozkaz velkého èepobití. Odešel jsem od tebe, sladká milenko, vracím se k tobì, ženo èlovìka.

Ty jiná jsi a já jsem jinaèí, zcela jinak se budeme milovati. Podoben vojáku trubaèi na ústa si tì položím jako kovovou polnici, z lásky a tónù vystavím do polí silnici bìžící svìtem na všechny strany, aby vojáci, služky, mládenci a panny, všichni, kdo se rádi mají a jsou rozlouèeni, po naší silnici mohli si naproti jíti dle srdce svého.

TVÁØ ZA SKLEM Kavárna „Bellevue“ je øíše stavìná z hudby, tepla a plyše, z oken má vysoké, prùhledné hranice, které ji dìlí od zmrzlé ulice. Dnes jako jindy páni si za stoly sedli, dùstojní páni a vznešené dámy ústa si probodli úsmìvy, kravaty drahokamy a v teple, hudbì a v plyši noviny na oèi posadili si, aby pøes tyto brejle z papíru vidìli, že svìt je veselý, protože sami jsou veselí v kavárnì „Bellevue“. Když tu tak sedìli teple a ctihodnì s rukama vyžehlenýma, tu stalo se, stalo, – ne zcela náhodnì, – že na okna skleného tenounkou hranici pøitisk tváø èlovìk, který stál v ulici, výrostek zpola a zpola muž, a pohledem ostrým a chladným jak nùž proøízl okno a vbod se v tu nádheru, v èíše a valèík, v zrcadla pro milenky, v bøicha a teplo, fraky a penìženky, a zùstal v nich trèeti èepelí, i když ty oèi dvì zmizely. Tenkrát se stoly staly náhrobky mramorovými, pohøbení šastlivci se usmívali mrtvolnì mezi nimi, sklepníci v šatech smuteèních

z šedého kouøe vìnce nosili, pøed okny žila ulice, bída a sníh, za okny civìly mohyly v kavárnì „Bellevue“.

KÁZÁNÍ NA HOØE Já jsem øeèník chorý, ale ne mrtvý, a toto jsou lesy a hory, obec zelená, na nebi sluncem stavìná, aby v ní bydlel život veselý tìch, kteøí ve svìtì bídou zemøeli a po smrti ještì mrtví na nìm prodlévají v podobì mužù a v podobì žen a na kamenných ryncích ostatky své prodávají pod svìtlem voskových luceren. Ten, kdo je živý, ví, že svìt musí být spravedlivý. Neplaète, vrazi a opilé nevìstky, že mìsto vás živé na vìky pochová, nesakrujte, vojáci z krve a olova, že kasárna o lásku neprosí. Nebo: každý má nìkde srdce, i když s sebou je nenosí. Proto ty nejsi voják, nevìstka, vrah, – proto jsi smrk, jedle a modøín a vy všichni bezejmenní chudáci z dìdin a pøedmìstí jste na horách les, který roste do štìstí, do štìstí èistého, tak jako zde kvete v jehlièí, hvìzdy a jahody zakleté.

Bratøi, už skoro na nebe vzatí, možná z vás budou svatí, na nebe vstoupíte po oblacích a zapomenete mrtvých z údolí. Svaté nic nebolí. Radìj se svatými nestaòte, radìj tu s námi zùstaòte, silnicí dolù sestupte, rozejdìte se po celé zemi, z vyhaslých oèí vyrazte pryskyønatými haluzemi, svìt pro sebe dobuïte v jednom vítìzném šiku vánoèních stromkù a dubových bojovníkù. Hurrá! Mrtví na ulicích oživnou, muziky ve vsi zahrají, na cestách rozkvete kamení, my sami budem si vráceni.

OÈI Malíøi O. Lasákovi Nejširší moøe lidské oèi jsou, celý svìt na sobì unesou, celý svìt v tisíci lodích po jejich hladinì pluje: hvìzdy, kvìtiny, ptáci, mìsta, fabriky, lidé, všechno, co bylo, všechno, co tu je, všechno, co pøijde. Vidìl jsem vìci šastné a líbezné, jež pro vzdušnost nikdy neztroskotaly. Vidìl jsem hvìzdy a kvìtiny, vidìl jsem ptáky, když pøed zimou do krajin jižních pøelétali, to byly lodì nákladù lehkých, štíhlého boku a labutí šíje, jež do oèí šastnì vždy veplují a šastnì pøeplují je, to bylas i ty, milenko s bílým plachtovím, pøišlas a odešlas, – vidìl jsem tì a už tì neuvidím. Však znám také vìci tìžké a nejt잚í, jež marnì vypluly na cestu k ráji, znám nemocnice a pøedmìstí, lidi, které bùh netìší, znám koráby z olova, které vždy ztroskotají. Znám lodníka, který se nesmìje, vraky, vìznì a galeje, jež tíhou svých bøemen se rozpraskly v pùli a do oèí vpluly mi, aby v nich utonuly. Nejhlubší moøe lidské oèi jsou, dnem svým až k srdci dosáhnou. Co v oèích ztroskotá, k srdci se propadne,

do srdce zaroste a srdce ovládne, aby v nìm hluboko kotvilo v jiné a strašlivé kráse, jež ze všech krás svìta nejsilnìjší je, protože nelaská, ale nabije všechny tvé smysly nesmìlé støelami ohnì a ocele.

JARO První kvìtiny jarní v ulicích rozkvetou, první kvìtiny jarní v oèích dívek jsou a oèi ty modré, èerné a kovové jsou z daleka hbití a vìtrní poslové, aby jsi vìdìl, že za mìstem, za tvýma rukama sevøenýma leží veliká zem a taje. Dnes jako vèera by bylo, kdybys šel sám, ulice, bláto, snìhových mrakù rám, ale náhle, ty železná drùzo mezi kameny, jsi èímsi v srdci i v hlavì vlaze zmámený, pod kyticí pohledù jako bys rozkvétal, oblázku holý, èím krásnìjší dívka jde okolo, tím více to bolí. V podzemních hospodách zahráli: Jaro je tady! na horách daleko roztává sníh, sto krásných tìl øeklo ti, že jsi dnes mladý, do rukou chtìl bys vzít každièké z nich, s nekrasším utéci na konec svìta do jizby nalité teplem jak pupen rašící, zapomnìt na všechnu bídu v èerné ulici a polibky, jež oblak mìly by krajku a pìnu, si trhat ty oèi a rty a òadra a ženu. Zatím však stojíš a stojíš s míznatou touhou kol rozøízlých úst, krev do ran ti roste, že musí rùst, a náhle stromem jsi s rameny roztaženými, pøísným a èerným stromem, co stojí uprostøed zimy,

a pod ledy, které tím jarem neroztávají, ucítíš polární smutek rodných svých krají, do kterých zarùstᚠkoøeny. O plakát tanèírny opøený octneš se v pøedmìstských èinžácích, v závìji vychladlých jizeb sta uvidíš srdcí a na nich odvìký sníh. Tu poznáš, že v tento led a v tyto skály se slunce bøeznové ni v èervnu nepropálí, a s rukou, s haluzí v nebe se deroucích, støeseš ten podzimní lístek, kterým jsi pøed chvílí zjih, ztvrdneš, – zpøísníš, – zledovíš pro jiné jaro jiného milování, jež èeká teprv své vybojování, neb jeho kvìtiny mírné a veselé vyrostou na hrotech meèù, na stvolech z ocele. Jaro nebeské, vím, letos jsi jenom podobenstvím, jako jsi bylo a budeš vdy, když v èlovìku pokvete svìt. Na rohu ulice, na ostøí štìstí a bìd poznal jsem nejhlubší znamení tvá, ó jaro roku 1922.

BÁSEÒ MILOSTNÁ Øeklas mi, že jenom v oèích tvých je celý svìt, že pro mì není nic, co leží mimo nì. V tvých oèích kvetou bílé jablonì, oblaka plují, ptáci zpívají a poletují. Já ti vìøím a nevìøím. S velikou bolestí oèi tvé na kusy rozlamuji, aby mì poznovu obrostly øetìzem duhovým. Povìz mi, má milá, – když celý svìt oko tvé objímá, – proè jsi dopustila, že dìlník dnes ráno s lešení spadl a pøed mýma oèima se zabil?

BALADA O SNU J. Seifertovi V špinavé ulici na pøedmìstí bydlel mládenec jménem Jan. Mìl dobré srdce, slabé pìsti a modrou pracovní zástìru. Mìstem se brouzdal k veèeru a ve svìtel barevném kolotoèi mu narùstaly bolavé oèi, jež všechno skuteènì vidìly a do srdce krutì køièely: Tady jsou paláce, – tady podkroví, tady jsou sytí, – tady hladoví, jedni jsou otroci, – druzí diktátoøi a všichni jsou choøí. Svìt je jak srdce kulatý, a je-li do pùle rozatý, – umírá. Po mìstì chodil smutný Jan ze všech stran oèima dobýván, toužil a trpìl a pøece chtìl žít, svìt na vázkách spravedlivých vyvážit, nebo èlovìk na svìt pøišel a proto tu je, aby se stával tím, co zemì potøebuje. Nech je jí pokrmem, – jestli hladem sténá, nech je jí hladem, – je-li pøesycena. Po mìstì bloudil, v ulicích chodil, hvìzdy mu nepomáhaly.

Vrátil se domù. V svìtnici nízké okno a tøi lidé spali. Na houni uleh bludný Jan a oèi zející do dvou ran tiše se zavíraly, tiše se zajizvovaly. Sotva se víèka zavøela nad dvìma modrými ranami, srdce jak semeno zalité slzami rozrostlo se mu po tìle v krajiny šastné a veselé. Nevidìl palácù, nevidìl podkroví, zmizeli žebráci nutní a hladoví, po svìtì bez bídy, bez chamtivosti chodili lidé chlapecky prostí, stateèní jako montéøi, moudøí jak inženýøi, co stavìjí mosty z básní a tónù a hlavnì z železobetonu, aby spojili se zemí zem a srdce se srdcem. Jak rozpøáhl ruce; velkou láskou jat chtìl vše to jak svou milou ohmatat, však bìda, bìda! – oèi – rány nezhojené náhle roztrhly se, zøel jizbu, jež je jitrem bledá, èinžákù støechy lysé, skuteènost dvìma høebíky se v srdce probila mu a poznal, že vše byl jen sen z bídy, slaboty, klamù.

Sirény rozkaz zahoukly, Jan utáhl si pás, šel vèera a šel pøedvèírem a dneska pùjde zas. Dnes ulicí však nejde sám, sen krásný naò se vìší, bylo-li vèera tìžké vše, dnes je to ještì t잚í. V pøedmìstské ulici bydlela též dívka jménem Marie. Na šicím stroji každého dne deset košil ušije. S Janem kdysi setkala se, když veèer v mìsto pad, Jan ji objal teple v pase a povídal, že má ji rád. Pak èastìj spolu chodívali a o lásku se dìlívali. Toho veèera sešli se zas. Jan hlavu mìl svìšenu, propadlý hlas. „Dnes v noci, Marie, zdálo se mi, že žíti lze lépe na naší zemi. Však s ránem jsem poznal, že to byl sen, a snem tím jsem k smrti nemocen, neb pøes den jak líbezné strašidlo kráèí pøede mnou železným nábøežím, ulicí kamennou, a stane-li, prùsvitný, uprostøed námìstí, skrze nìj vidím tisíce neøestí, neøestí, které tím strašnìj své boláky odkryly, že poznal jsem krajiny, ve kterých nebyly.

Ti, kterým slunce nesvítí, sny sluneèné musí zabíti, – sic zemrou na nì sami. Povìz mi, má milá, jak bys sen zabila?“ „Dokud jsem tì, Jene, neznala, též hrozné sny jsem mívala. Mùj sen však muži milenci byl podoben. Že celý den jsem samotinká byla, tož noc mì v jeho náruè položila, ne za odmìnu, ale z trestu spíš. Chceš-li žít, ze snu vždy se probudíš. A já se probouzela do ètyø chudých, holých stìn, abych si øekla krutì ošálená: To nebyl muž, – to byl jen sen. Však od tìch dob, co jsme se poznali, sny tyto se mi zdáti pøestaly. Tím, že jsi øek mi: má milá! sny ty jsem v sobì navždy zabila.“ Poslouchal mládenec jménem Jan, pochopil muž to jménem Jan, obtìžkal ruce a øekl jen: „Zabiji sen.“ Z fabrik a podkroví dìlníci jdou, tvrdost životù jejich jim padla do rukou, ti všichni krásné sny mìli a tíhu jich poznali, dnes jeøábem zvednou je a vytešou do skály, to lidé jsou z masa a kostí, tvoøení svìta dìdicové vìèní,

co krásné sny zabijí tím, že je uskuteèní, nemají dobré srdce jen, ale též dobré pìsti, protože po svìtì jdou, ve svìtì vrou a na svìtì staví své štìstí. Z fabrik a podkroví dìlníci jdou, mezi nimi Jan a Marie, svatí drží v rukou lilie, muži kladiva a meèe; když velké sny se zabíjejí, mnoho krve teèe. Musí se zabít, musí se žít, ruce jsou zbranì, srdce štít!

SLOKY Sníh padá na mìsto, na mìsto zšeøelé, v tvém oku roztává se v louže popele a z vìží hodiny jak panny zrazené padají v námìstí, v jezero kamenné. Jdeš tudy prvnì sám se srdcem churavým a proto se ti zdá, že trpíš svìtem vším, a zatím jsi to ty, jen ty a zèásti jen, jenž hoøem soukromým jsi kdesi poranìn. Staò u zdí nádraží a poslyš vlakù hvizd, jež vezou do svìta lásku a nenávist, a do všech usedni a slavnou silou hnán se z místa bolesti rozjedeš do všech stran po svìtì širokém, jenž nezná modøin tvých, zápase v závratích a ranách propastných. Své srdce pøemoz tu, neb nejsi srdce jen, tím, èím chceš vítìzit, – sám nebuï poražen a pøemoz bolest svou a nepøežvykuj jí, bys stále v boji byl a nikdy po boji. Pak sníh, jenž na mìsto se snáší zšeøelé, jen bílým obkladem ti bude na èele a z vìží hodiny se s ptáky rozletí. Neb bolest pøemoci je víc než trpìti.

POHØEB Anežka Skládalová po dlouhé noci vydechla naposled v pondìlí 15. srpna ve vìku 69 let a dnes je støeda. Šest svící hoøí a varhan hudba setmìlá vodí nᚠsmutek køížovou cestou kolem kostela. Za kostelem jsou pole a silnice a na nich stromy rostou, od rakve k nim si cestu mùžeme vykoupit jedinì modlitbou prostou: buï vùle tvá. Po dlouhé silnici èerný prùvod kráèí, zde nejvíce líto je živých, kteøí po mrtvé pláèí, zde nebe se do oèí pøelomilo a mrtvou v nich pøikrylo, pøíliš malý jsi, pohøební voze, zlacená mohylo, pøíliš prázdná jsi, rakvi, nebo mrtvá z tebe vystupuje, na stuhách pohøebních vìncù znovu oživuje, na bílých stuhách s živými jmény vlá do všech svìtových stran: Jiøí, Karel, Jaroslav, Vìra, Dagmar, Zora, Radovan, vnouèata. Okolo topolù za mìstem jde cesta ke høbitovu. Obilí už je do sýpek sveženo a my je dnes svážíme znovu. Z tohoto svìta nic se neztratilo

a nic se neztratí. Svežené zrno v chléb se obrátí. Když pohøeb k høbitovu pøichází, nejstarší vnuk øíká si: Tøi sta dní krvavých, babièko, srdce tvé protrpìlo, když po kapkách z tvého tìla odcházelo, dej, a nezmírám jako ty na posteli v propadlé svìtnici, chci zemøít jak voják s bodlem a ruènicí, do srdce ranìný granátem. Nebo jdu do boje, babièko moje, pro slávu svìta tohoto. Neslaï øeè, knìžì, blaženou duší, rájem a andìly, nebe je kusem této zemì s obyèejnými lidmi, nezpívejte, zpìváci, nad hrobem chorál do smutku zšeøelý, zpívejte radìj, jak zahradníci pøi setí zpívají. Pláèi-li, nepláèi pro mrtvé. Není jich. Trpím-li, – trpím pro bolest živých. Jen rakev pochováváme, jen jméno pochováváme po srdcích spravedlivých. Høbitove, høbitove, zahrado zelená, do tebe sejou se nejdražší semena, aby rostla.

MUŽ Uprostøed noci vichøice do jeho srdce vpadla, døív než moh napøáhnout ramena zvadlá, srdce mu z koøenù vyvracet poèala – a srdce to dubové, srdce to vysoké se sedmdesáti ètyømi roky – sedmdesáti ètyømi haluzemi se na tìlo zvrátilo a tìlo padlo k zemi. Uprostøed noci posetý hvìzdami ran, sám v noc se mìnì už, na podlaze bezmocnì ležel a pøece ještì muž, nezavzdych, nezakøik, nezavolal, aby se vnouèata, co vedle v jizbì spala, neprobudila a nepolekala. Nepadne naráz dub vichøicí, nepadne naráz srdce mrtvicí. Ráno jej našli, na postel položili a tak jsme se naposled sešli, dìdeèku mùj milý. Tenkrát tvé oèi pøesmutné, tvé oèi odlétající z daleka na mì volaly a chtìly cosi øíci, tenkrát jsem poznal nejvíce, že slova tohoto svìta jsou pøliš tìžká pro ptáka, jenž nad oblaka vzlétá, a pøec jsem tiskl ruku tvou a toho jsem si pøál, by z ruky mé do ruky tvé se život pøeléval; té krve, jíž mám dostatek, chtìl dát jsem ze svých žil, aby ses na loži posadil a ke mnì promluvil. Ale tvé ruce pokorné jak køížek polámaný, jež nikdy si sloužit nedaly, sloužíce na vše strany, nevzaly krve mé a já v té hodinì pochopil, kdo život opouští, že dát jej mùže jedinì.

Má ruka brala tu, tvá dávala a z ní jak jiskry elektrické sršely tvé síly poslední. V pokoji nad mìstem, v otevøené truhli dnes leží staøeèek v sváteèních šatech ztuhlý, kytkami dìtí a vnukù ovìnèen. Pøes mrtvolu se dívám oknem ven. Mrtvý byl Jiøí, – já jsem Jiøí též, mrtvý byl mužem, – budu mužem též? Až vìèná vichøice na srdce nalehne mi, vyvrátí srdce mé, pøibije mì jím k zemi, zda sílu zachovám, kterou mi mrtvý dal, bych zemøel jako on, do noci nevolal, do noci nesmírné, záhadné a prosté, v níž staøec umírá a dìcko ve snu roste?

FOTOGRAFIE U Topièe ve výkladní skøíni mezi knihami a obrazy visí fotografie. Kniha je z papíru, i když nejkrasší život sní v ní, obraz je z plátna, když nejlépe život zobrazí, ale každá tato fotografie strašlivì skuteèným životem žije: Hlad v Rusku! Hlad v Rusku! Gubernie høbitovù stavìné z ledu a zimy, hromady mrtvolek dìtí s bøichy nafouklými, zvrácená ústa, ruce zaaté v kleštì, ti, kteøí hladem zemøeli, – ti, kteøí zemrou ještì, a nejsmutnìjší všech, jež zovou lidojedy, kteøí však pøece jsou jen køížek mezi ledy, jen køížek zoufalý, žijící z mohyly, jež v rakvích žaludkù své bratry pohøbily. To nejsou fotografie za výkladním sklem, to rukou tisíce, tisíce pøes celou Evropu se natáhlo až sem do syté pražské ulice, aby pod prsty bídy a žalu dvojnásob vynikla krvavá tlama kapitálu. Soudruzi, kteøí kol skøínì té do práce se ubíráte, soudruzi, kteøí v srdci svém hladem svých bratrù umíráte, vryjte ty obrazy bídy a zmaru v porcelán talíøù restaurací a barù, na zátky šampaòských, do lístkù jídelních

vlepte ty fotografie! Aby ten každý, kdo hoduje dnes tu a pije, na každém talíøi, na každé sklenici narazit musel na mrtvoly køièící: Lidojede! Lidojede!

DÙM V NOCI Uprostøed noci stojí dùm, šedestá oken propadlo snùm, šedesát oken, jen jedno ne, okénko v podkroví vsazené, za ním dva milenci sedí, ruce si tisknou, v oèi si hledí, veliká svìtla rozžíhají. Tenkráte za okny ostatními, co ze tmy a zimy jdou do tmy a zimy, lidé to uvidìli. Rozbitá tìla nechali na posteli, tichounce vstali a na cestu se dali. Zádušní uhlíø z podsklepí a domovnice, švadlenka, která hektickým rùmìncem prošívá bledá svá líce, úøedník smutný, jenž v zimì ztratil svou ženu, opilec z prvního patra, šest dìtí ze suterénu, dìlníci z Ringhoferovky, olejem pomazáni, ženy s vyschlými prsy, bezdìtná paní, všechny ty partaje bídy a kamení, všichni ti mrtví a ranìní v zástupu bledém, tajíce dech, stoupají vzhùru po schodech a po èerné chodbì vzdušné jdou jak tichý mìsíc nad vodou. Pìt poschodí pøešli, v podkroví staví,

pøes dveøe zamèené, pøes proudy døevìné v bílých vorech se plaví. V podkrovní jizbì u cíle jsou, v jizbì, co haluzi svìtelnou do noci prudce vyráží. Že bylo jim u srdce tìžko a zima, do tìl milencù vstupují s rukama sepjatýma, do bílých tìl, do bílých kaplí k velikonoèní obìti. Milenci padnou si v objetí. On horoucnì zašeptá: Jak jsme tu sami! Ona rozevøe klín, a po jeho ramenech bloudíc rukama holýma, poznává, že nad svìt vìtší je tìlo, jež objímá, a øíká: Jsme sami, sami, – sami – a je nás tak mnoho!

SETKÁNÍ Má èistá milá, tøpytivá hvìzdo nad jezerem, noc je dnes tìžká dokola kolem jak mlýnský kámen na hrdle holém a já jsem se propadl sem až na dno ulice, kde v èervených lucernách plane podmoøský maják pro lodì ztroskotané: vinárna Finale. První nevìstka pøišla, kávu mi pøinesla, druhá nevìstka pøišla, vlas mi pohladila, tøetí nevìstka mì políbila a na tebe, má milá, podobná byla. Tvùj obraz hluboko pod vodou vidìl jsem, tøpytivá hvìzdo nad jezerem, tvé oèi, tvé ruce a èas tvých lem, tos byla ty, jen prostoupená šerem, ale když ústa jsi otevøela, to nebyl pták, co slétl z nich, byl to proud bolákù hnisavých, co v tìle už nemìly místa. Èlovìèe, ženo, má milenko èistá, tvá podoba bolí a hroznì se ptá: Kdo ví, zda život svùj žijeme sami, kdo ví, zda hvìzda nad hlubinami z bahenních koøenù nevykvétá?

Na tebe myslím, jež úsmìv svùj žiješ, na tu se dívám, jež žije tvùj pláè. Nevìstku líbám, nechápe zaè, vždy neví, že za tebe musí tu trpìti. Ó, zda jsem mìl dosti horoucí objetí pro tuto ženu, má milá, jež pro tvoje štìstí, pro naše štìstí své štìstí utopila?

MIROGOJ Na záhøebském høbitovì, na Mirogoji s oèí se sloupla mi jižná sladká zem, na záhøebském høbitovì tisíce køížù stojí, ty jediné v oèích svých udržel jsem, ty køíže døevìné, tak stejné, tak stejné, jak stejná je smrt vojákù zabitých v boji. Zdøevìnìlé ruce, spoutané v zápìstí, mì dovedly urvat a daleko unésti, s armádou podzemní svìtem jsem mašíroval. Do hrobù politých vápnem, nad nimiž jména zvadla a zùstala jenom tìla ve válce svìtové padlá, hluboko, hluboko jsem se propadal, a každý mrtvý se pøitiskl ke mnì jako hlas úpìnlivý a každý mrtvý se ptal: Povìz mi, živý, proè jsem umíral? Koøeny v kvìtech mohou slunce uchopit, mrtvý v živém se doví, proè pad, pro krále, vlasti, pro vše je možno se bít, ne pro všechno lze však umírat. Ó mrtví z Rus, Nìmec, Èech a Francie, v dlanì mé kladete dìdictví hrobu a krve, modlím se nad ním, a v pìstích mých ožije, a na chléb a na víno vzkvétá, a otázku vaši tìžkou a slavnou jak zvon co možno nejvýše v hrudi své zavìšuji, z rozkazu božího živý s živými žít budu ji, živou otázku vaši, – ó mrtví ze všech front svìta!

NEVÌRNÁ Èerné oèi mìla, mladé srdce mìla, vìrnost mu slíbila døív, než odejela. Na moøském pobøeží vlna s vlnou bìží, ale vìrná milá samotinká leží. Ve vzpomínkách dojdeš, nedojdeš však celá, není láska z oèí, ale také z tìla. Po moøském pobøeží bledá žena chodí, osmahlý námoøník pøijel v bílé lodi. Z železa ruce mìl, z železa kotvy mìl, zakotvil tenkráte, když na ni pohledìl. Dvì noci plakala, dvì noci kleèela, tøetí noc sýèka u oken slyšela. Letìl a zasykal jí zrovna nad srdcem

a v tom srdci zemøel ten, kdo byl døíve v nìm. Zemøel i s vìrností, kterou si od ní vzal. Ètvrtou noc námoøník na jejích òadrech spal. Na dvou bílých vlnách, na vìèném pøíboji nechtìj však ani ty snít v míru a pokoji, neb srdce to nepatøí ni tobì, mùj neznámý, srdce žen nebe je se všemi hvìzdami, a patøí-li nìkomu na vìky, na vìky, – tož patøí noci.

ODJEZD Krajinu okolo nádraží každý vlak do dálky odváží a proto ta krajina v oèích svých chová bludný žal cizince bez domova. Z vysoké stanice v skalách nad pøístavem odjedu také a proto smuten jsem. Možná, že na dnì kuføíèku moøe mám schováno v lastuøe, možná, že v rùžích dvou èervených lásku mám schovánu nahoøe, kdybych však v tento èas je uchopiti chtìl, tož bych je nespatøil, tož bych je nenašel. Bakarské nádraží, vlak ještì nepøijel, – noc mì už odváží v èerných svých vagónech, jimž hvìzdy v pochod tlukou. Nelíbej, milenko, toho, kdo tu už není! Ve chvílích louèení jsme dávno rozlouèeni a ten, kdo sbohem dává, – nedosahuje rukou.

MILENCI Na jižních domcích, na domcích z kamene jsme vidìli vìneèky kvìtin rùst, hlavu jsi složila tak blízko vedle mne, ústa mᚠblízko, tak blízko mých úst. Mìsíèní paprsek dnes pøíliš velký je, by naším objetím moh proplést svùj vlas, však celý svìt bez mezí dnes dosti malý je, aby moh ležeti uprostøed nás. Na srdci milencù øve fabrik siréna, do tiché noci polnice zní, když ruka má za tebou odchází, milená, sta vìcí hranatých tiskne se k ní. Sta vìcí hranatých z krve a kamení, sta bludných balvanù, v nìž zaklet je kvìt. Vìøíš, že pìst má je ve vìnce promìní? Poèkáš, – až s tebou obejmu svìt?

BALADA O OÈÍCH TOPIÈOVÝCH Utichly továrny, utichly ulice, usnuly hvìzdy okolo mìsíce a z mìsta celého v pozdní ty hodiny nezavøel oèí svých jenom dùm jediný, oèí svých ohnivých, co do tmy køièí, že za nimi uprostøed stojù, pák, kotlù a železných tyèí dìlníkù deset své svaly železem propletlo, aby se ruce a oèi jim zmìnily ve svìtlo. „Antoníne, topièi elektrárenský, do kotle pøilož!“ Antonín dnes, jak pøed lety dvaceti pìti, železnou lopatou otvírá pec, plameny rudé ztad syèí a letí, ohnivá výheò a mládenec. Antonín rukama, jež nad oheò ztuhly, pøikládá plnou lopatu uhlí, a že jenom z èlovìka svìtlo se rodí, tak za uhlím vždycky kus oèí svých hodí a oèi ty jasné a modré jak kvìtiny v praméncích drátù nad mìstem plují, v kavárnách, v divadlech, nejradìj nad stolem rodiny v radostná svìtla se rozsvìcují. „Soudruzi, dìlníci elektrárenští, divnou ženu vám mám. Když se jí do oèí podívám, pláèe a øíká, že èlovìk jsem prokletý, že oèi mám jiné, než jsem mìl pøed lety. Když prý šla se mnou k oltáøi, jako dva pecny velké a krásné byly,

teï prý jak v talíøku prázdném mi na tváøi po nich jen drobinky dvì zbyly.“ Smìjí se soudruzi, Antonín s nimi a uprostøed noci s hvìzdami elektrickými na svoje ženy si vzpomenou na chvíli, které tak èasto si dìtinsky myslily, že muž na svìt pøišel, aby jim patøil. A Antonín zas, jak pøed lety dvaceti pìti, jen t잚í lopatou otvírá pec. Tìžko je ženì vždy porozumìti, má jinou pravdu a pravdivou pøec. Antonín oèí kvìt v uhelné kusy pøikládá, neví snad o tom, – spíš musí, nebo muž vždycky oèima širokýma se rozjet chce nad zemí a mít ji mezi nima a jako slunce a mìsíc z obou stran paprsky lásky a úrody vjíždìt do jejích bran. V tu chvíli Antonín, topiè mozolnatý, poznal tìch dvacet pìt rokù u pece, u lopaty, v nichž oèi mu krájel plamenný nùž, a poznav, že staèí to muži, by zemøel jak muž, zakøièel nesmírnì nad nocí, na svìtem vším: „Soudruzi, dìlníci elektrárenští, slepý jsem, – nevidím!“ Sbìhli se soudruzi, pøestrašení celí, dvìma nocemi domù jej odvádìli. Na prahu jedné noci žena s dìckem sténá,

na prahu druhé noci nebesa otevøená. „Antoníne, muži mùj jediný, proè tak se mi vracíš v tyto hodiny? Proè jsi se miloval s tou holkou proklatou, s milenkou železnou, ohnìm a lopatou? Proè muž tu na svìtì vždycky dvì lásky má, proè jednu zabíjí a na druhou umírá?“ Neslyší slepec, – do tmy se propadá a tma jej objímá a tma jej opøádá, ranìné srdce už z hrudi mu odchází hledat si ve svìtì jinaèí obvazy, však nad èernou slepotou veselá lampa visí, to není veselá lampa, – to jsou oèi èísi, to oèi jsou tvoje, jež celému svìtu se daly, aby tak nejjasnìji vidìly a nikdy neumíraly, to jsi ty, topièi, vyrostlý nad tìla zmuèené støepy, který se na sebe díváš, aè sám ležíš slepý. Dìlník je smrtelný, práce je živá, Antonín umírá, žárovka zpívá: Ženo má, – ženo má, neplaè!

MOØE Na bøehu ostrova Krku, na bøehu z kamení moøe jsem hledal celých šest smutných dní a moøe jsem nenašel, – vidìl jsem ptáka jen, co zvlnìnou perutí odlétal celý den, by zveèera na mìsíc sedl a z nìho znavený písnièkou støíbrnou pad mezi pobøežní kameny, písnièkou mámivou, jež namlouvala mi, že pták ten moøe je s modrými vlnami, že staèí po svìtì jak po luèinì jít, že abys uvidìl, se staèí zrakem zpít. Na bøehu okna hotelu tiše se otvírala, za každým oknem bledá dívka stála a každá dívka ta, jež vprostøed noci snila, své moøe stvoøila, aby je utopila do chorých oèí svých, jimž v sklené báni hvìzd svìt není chlebem už, že lahví s lékem jest. Ty oèi vidìl jsem, ta moøe vidìl jsem a pøece zùstal jsem slepcem a cizincem. Nestaèí mlha pìn a ze snù pøíboje, já chtìl jsem poznat víc, chtìl znát jsem to, co je, to moøe skuteèné, jež se mnou i beze mne bije v skalnaté útesy hor a bøehy Dalmacie. Na bøehu ostrova Krku, na bøehu z kamení moøe jsem hledal celých šest smutných dní a moøe jsem nenašel, nebo svìt cudný je a rukám rozmìklým tìlo své ukryje do kulis barevných, do rakve malované, zatím co na místech svìtìjších z mrtvých svých vstane.

Teprve dne sedmého, kdy nad mìstem zvon znìl, já opilec z vlastních svých oèí jsem se vypotácel, ne už co lázeòský host, – jak dìlník v nedìli jsem mìstem se potloukal sdílný a veselý. A proto veèer v hospodì u mola skuteèné moøe jsem uzøel kol dokola, když pøes toly dubové hledìl jsem do tváøí vám, námoøníci, barkaøi a rybáøi, vám, bratøi uzlatých pìstí, co v trikotu roztrhaném nosíte bouøe a pohody a celou tu zem, vám, dìlníci vìèní, sluncem propálení, kteøí tu stavíte moøe a jste z nìho vystavìni! Zahrej, chraplavý aristone, ptáku mi nad jiné milý, zde tanèí všechna moøe s pìti svìta díly a nejšastnìjší já, jenž do srdce tance všech byl pøijat jsem, mozoly obrùstám jako strom ovocem, jsem námoøník, barkáø a rybáø, jsem dìlník z pøístavu, v tisíci lodicích proplouvám moøe a ještì je proplavu, ne jednìma, tisíci rukama moøe se zmocòuji, ne jednìma, tisíci rukama moøe buduji. Zahrej, chraplavý aristone, ptáku mi nad jiné milý, svìt jsou jen ti, kteøí jej živí, by z nìho živi byli, moøe jsme my, dìlníci zvlnìných svalù, ciží i zdejší, my, skuteènost jediná, skuteènost nejskuteènìjší!