Jiří Wolker Host do domu První Wolkerova básnická sbírka byla čtenáři i kritikou přijata s velkým nadšením, jelikož silně odráží citový život autora, je milá, něžná, líbezná, psána v duchu vitalismu. Sbírka zahrnuje 3 oddíly poezie prostých věcí s názvy Chlapec, Ukřižované srdce a titulní Host do domu. V dalších vydáních byla do sbírky začleněna i delší báseň Svatý Kopeček, a to jako její závěrečný oddíl.
Chlapec V tomto oddílu autor vyjadřuje svou nezměrnou lásku k lidem, k věcem, dychtivou radost ze života. Reakcí na 1. světovou válku je zde příklon ke každodennosti běžného života, k oslavě prostých věcí, všedních darů života, domova a rodinné pohody. Autor touží po harmonii ve vztazích k lidem, k přírodě i k neživým věcem.
Stanu se menším a ještě menším, až budu nejmenším na celém světě. Po ránu, na louce, v létě po kvítku vztáhnu se nejmenším. Zašeptám, až se obejmu s ním: „Chlapečku bosý, nebe dlaň o tebe opřelo si kapičkou rosy, aby nespadlo.“
Pokora
„Hlavní postavou“ hned úvodní básně Pokora je lyrický subjekt básníka, jakési jeho alter ego. Je zde nádherně vyjádřena pokora, láska a štěstí, naděje. Kapička rosy je zde prodlouženou rukou nebe, které se jen něžně dotýká květiny a přitom se o ni opírá celou vahou své velikosti a nekonečnosti. Kytička je malinká, i autor se po ní musí vztáhnout, přes to, že je nejmenší na celém světě. Chce ji obejmout, chce jí vyjádřit svou lásku. Je to „jenom kytička“, která je však součástí celé přírody, toho všeho, co nás obklopuje, bez čeho bychom byli jen holé nic. Vše, co nás obklopuje, má své nezastupitelné místo, svou funkci, svou důležitost… Člověk by si měl uvědomit, že není pánem všeho, ani středem vesmíru, ani pupkem světa, je pouhou
součástí… A to je krásné! A pokud si toto člověk neuvědomí, pokud se nerozhlédne kolem sebe a nevšimne si, co krásy je všude kolem, nikdy nemůže být šťastný.
Básník vyjadřuje svými básněmi lásku k nejprostším věcem – Pokora, Kamna, Poštovní schránka. V básni Kamna autor přirovnává tak prostou věc, jako jsou plotny u kamen, jarním loukám, na které se smějí maminky-sluníčka a na nichž pak vyrostou chléb a koláče. Kamna ožívají, jsou teplá, životodárná, vonící, jako celá báseň. Do básně vstupují přírodní jevy, autor je využívá k obrazným pojmenováním, např. chleby a koláče jsou jako květiny polní, plotny jsou louky na jaře. Poštovní schránka je určitě nejznámější básní celé sbírky, snad i celé Wolkerovy tvorby. Stejně jako kamna i poštovní schránka rukou básníka ožívá a modře kvete, na psaníčkách rostou plody. Poštovní schránka je věc tak všední a okoukaná, že si jí mnohdy ani nevšimneme, ale Wolker nám zdůrazní, že kvete, že se do ní házejí psaníčka veselá i smutná. A znovu se v obrazných pojmenováních dostáváme k přírodě – srdce jsou červené blizny, na kterých rostou sladké a trpké plody, čmelák roznáší psaníčka do celého světa…
„…Psaníčka jsou bílá jako pel a čekají na vlaky, lodě a člověka, aby jak čmelák a vítr je do dálek rozesel, - tam kde jsou srdce, blizny červené, schované v růžovém okvětí…“
Poštovní schránka
Velkým trestem pro člověka je chvíle, kdy zůstane sám a opuštěný všemi. I přesto, že je to jen krátký čas, zdá se to být celá věčnost. Básník se cítí prázdný, nemilovaný, chybí mu pocit soudržnosti, přítomnosti blízké osoby. Zvlášť silný je tento pocit v okamžicích svátečních, kdy by lidé měli být spolu. A zde se objevuje motiv maminky, osoby nejmilovanější, která by jeho srdce „růžovou konvičkou zalila jak za oknem kvítka“
„Všichni chlapci domů odjeli, jen já jsem zůstal v cizím městě. Na svatodušní svátky srdci se vždycky chce k mamince zpátky. … 1
Dva dny jsou chlapci doma už. To budu ještě dlouho sám…“
Svatodušní svátky
Básníkův silný citový vztah k přírodě se projevuje v básni Žně. Slunce zde vidí jako básníka, který napsal krásnou báseň – zlatavé pole s obilím – na naši zem, muže, ženy a děti pak jako hltavé čtenáře, kteří se od těch nádherných veršů nemohou odtrhnout. Sám autor touží splynout se všemi těmi lidmi, splynout s přírodou a stát se její součástí.
„Na kopečku nad polem také já chci říkat tu báseň, volat, aby stařečci v dědině až na práh vyšli a slyšeli, co slunce napsalo,…“
Žně
Ukřižované srdce Tento oddíl již není tak příjemný, štěstím kypící a veselý jako Chlapec. Zde už si autor všímá i smutnějších stránek života, už dospěl a uvědomuje si, že život přináší i krušné chvíle, které se mnohdy v ty příjemnější jen ztěžka převracejí. Můžeme to vysledovat hned z úvodní básně Ukřižované srdce. Objevují se zde nevěstince a kasárna, předměstské domy a továrny, básník nás zavádí do velkoměstského prostředí. Báseň je smutná, i když naděje v lepší život, v lásku neumírá.
„…Jsem láska a kvetu ranou otevřenou, aby všichni nevěřící železným životem rozbití mohli v ni prsty vložiti.“
Ukřižované srdce
Tvrdá a těžká práce je námětem i dalších básní, např. Ze soboty na neděli, i když i tady není básníkovi cizí naděje, dokonce i lehká ironie a vtip.
„… V noci ze soboty na neděli ztroskotaní lidé velmi zesmutněli. 2
Dnes vidí všechno trojitě, což je pranic nepotěší, neboť je všechno třikrát těžší…“
Ze soboty na neděli
Smutek a stesk čiší i z dalších básní tohoto oddílu. Pokojík v hotelu je o osamocení člověka, který nemá nikoho, kdo by přišel a zadarmo se na něj usmál, kdo by mu řekl něco pěkného, milého a teplého. Skutečně není na světě nic pěkného? Báseň Rekruti nám ukazuje nástup branců do kasáren jako smuteční obřad, všude je jen šeď a čerň, smutek, jejich hlavy jsou jako „černé rakvičky“. Kde je ten krásný život? Kde je láska maminčina a milenčina?
„…My už nemáme hlav na ramenou, už máme na nich jen kufříčky, černé kufříčky – černé rakvičky, … živote krásných skleněných věcí, lásko s maminčinýma rukama…“
Rekruti
Oddíl obsahuje i básně milostné, např. Zamilovaný nebo Nemocná milá.
Host do domu Třetí a poslední oddíl se tematicky i výrazově jako by vrací k oddílu prvnímu. Drsnost, stesk a smutek jsou zahnány, do popředí vystupuje optimismus, smír, naděje a láska. „…Lidé lidem dveře otvírají…“
Host do domu
Zajímavé jsou básně, ve kterých se projevuje autorův vztah ke smrti, ať už je to Smrt či Hřbitov. Wolker jako by smrt nebral příliš vážně, snad jako by o ní ani nepřemýšlel. Patří zkrátka k životu a není třeba mít z ní jakékoli obavy, vždyť „smrt jsou jenom bílá boží muka na rozcestí, v poli“, když člověk zemře, tak vlastně jen usne v krásné bílé krajině. Hřbitov je pro básníka místo, kde si děti na hrobech hrají na tátu a mámu, místo, kde milenci sedí na lavičce v aleji akátů. Těžko říci, jestli byl tento postoj způsoben básníkovým mládím, 3
vždyť přece člověk v tomto věku na smrt ani nepomyslí, to až k „stáru“, když si začne uvědomovat, jak rychle ten vyměřený čas letí.
„…Na této zemi není smrti, jsou jenom staří a mladí.“
Hřbitov
Součástí tohoto oddílu je též báseň Věci, kterou se autor vrací ke svým Kamnům či Poštovní schránce. Opět nám dává ožít věcem neživým, personifikuje je, Wolkerovy věci žijí, dívají se na nás a trpí, také mlčí a čekají a milují a chtěly by si porozprávět… Stejně jako Wolker…
„…Proto miluji věci a také miluji celý svět.“
Věci
Opomenout nesmíme ani básně Na svatého Mikuláše a Koledy, které evokují čas sváteční, čas zimní, čas vánoční, čas „punčošky za oknem“.
Motiv matky a ženy ve Wolkerově poezii Jiří Taufer si ve své knize esejů Portréty a siluety všímá dvou velmi silných motivů ve Wolkerově poezii – motivu matky a motivu ženy. Wolker svou matku velmi miloval, vážil si jí, byla pro něj důležitým člověkem v jeho životě, dodávala mu pocit jistoty a lásky, není tedy divu, že jeho poezie je plná motivů matky. Autor využívá zdrobnělin tohoto slova, snad tím chce vyjádřit tu lásku a něhu, kterou k matce cítil.
„…mnoho smutků a urážek do uzlíčku a stříbrnou vzpomínku na matičku…“
Žebráci
„…Na svatodušní svátky srdci se vždycky chce k mamince zpátky, aby ona dobrá a rozmilá je růžovou konvičkou zalila jak za oknem kvítka…“
Svatodušní svátky
Motiv maminky se samozřejmě objevuje i v básních dalších, jsou to maminky-sluníčka, které žehnají zlatýma rukama kamnům (Kamna), ruce maminek, které svým synům dávají lásku 4
(Rekruti), maminky, které věří a jejichž lomící ruce nedávají synům spát (Vězeň), maminky prostírající na stůl talíře k večeři (Zamilovaný). Nelze pochybovat o vztahu Jiřího Wolkera k jeho matce, vztahu, který vyjádřil několika slovy, jež řekl jednoho dne v sanatoriu: Maminko, až se uzdravím, napíšu o tobě knihu a tak tě oslavím, jako dosud žádný básník svou matku neoslavil…“1 Matka ve Wolkerových básník je ztělesněním něhy, lásky, štěstí, je to žena oddaná svým synům, žena obětavá, starající se o štěstí a blaho svých blízkých, je to žena tichá, ale vždy tam, kde je jí třeba, vždy připravená pomoci. Stejně silný je ve Wolkerově tvorbě motiv ženy. A to „jakékoli“ ženy. Wolker nemá problém ani s lehkou holkou, nehodnotí ji, nezaujímá k ní postoj ani negativní, ani pozitivní, prostě také je to žena a patří to k životu.
„…plešatí starci se v barech u vína chlubí, kolik holek si koupili…“
(Návrat)
Častěji se v jeho poezii objevuje žena čistá, milá, něžná, žena-milenka, žena-manželka, ženamatka. Vztah Wolkera k ženám je v této sbírce spíše v plenkách, je to postoj mladíka nepříliš zkušeného, který teprve hledá. Ale je to postoj veskrze civilní a moderní, básník se rozhodně nevznáší na růžovém obláčku a nehledá ženu vysněnou až neskutečnou. Taktéž erotika mu není zcela cizí, ke vztahu muže a ženy patří, vidíme ji tedy i v jeho poezii, erotiku něžnou, erotiku „tak akorát“.
„…Jdu vám až večer gratulovat, protože večer je světnička s andělem a chlév s narozeným dítětem…“
K svátku mé milé
Autor své milé vyká, váží si jí, má ji rád. Také erotika je zde jen náznaková, jako by ve fázi hledání, zkoušení. Je to velmi něžné a milé. V další básni Háj už autor pomýšlí na ženění, zde je mu žena bílou kapličkou v zeleném háji, symbolem lásky a čistoty. Z básně dýchá autorova představa šťastné rodiny se spoustou šťastných dětí.
1
Taufer, Jiří. Portréty a siluety. Praha: Československý spisovatel, 1980. str. 100
5
Báseň Rekruti již v sobě zahrnuje smyslnou erotiku, bílé postele, tělo, rty… Je to ale něco zcela přirozeného, co patří k životu, nic bezúčelně sexuálního. Láska je předzvěstí nového života.
„…Do rukou nás vezměte, do bílých postelí, abyste, milé, věděly, kde se naše tiché tělo pro rty vaše ranou otevřelo, abyste mohly hluboko do něho té noci svatební. Dříve než se rozední, počneme pod vaším srdcem radostné pachole, nový život.“
Rekruti
Básně Zamilovaný a Nemocná milá nám představují mladého básníka, zamilovaného, toužícího po něžné a oddané lásce, po zlatých očích, po erotice. I v této situaci vzpomene na maminku.
„…Slečno, co mi dáte z bohatství svého, červenými rty a bílými prsy uzamčeného?…“ „…Stojím, stojím, slova si nevystojím, které bych, ženo, ti položil do dlaně prostě a oddaně tak, jako maminka klade na stůl talíře k večeři…“
Zamilovaný
Wolkerova poezie a jazykové prostředky Wolker používá volný verš, rým je nepravidelný, střídá se sdružený se střídavým, také verše, které se nerýmují, rytmus je také nepravidelný, popřípadě chvilková pravidelnost je narušena, což působí velmi zvláštně, možná až nepříjemně, pokud čtenář pravidelnost v poezii vyžaduje. Zkrátka autor se snaží přiblížit se běžnému jazyku komunikačnímu, chce, aby byla jeho poezie přirozená, srozumitelná.
6
O přirozenost se snaží taktéž větev syntaktická – střídají se krátké věty s dlouhými, objevují se souvětí, typický je přesah, střídají se souvětí podřadná a souřadná, větné členy holé, rozvité i několikanásobné, nicméně není v tom žádný systém, či lépe řečeno – systém je v nesystematičnosti, i to je záměr, i to je typické pro běžnou řeč. Při čtení jeho poezie nám vlastně ani nepřijde, že čteme báseň. Pro přirovnání a obrazná vyjádření si autor „chodí“ do přírody, kterou nezměrně miluje. Není snad báseň, ve které bychom něco takového nenašli – Pokora, Žebráci, Svatodušní svátky… a tak bych mohla pokračovat. Básník se snaží o gradaci, dynamické zesílení vrcholných míst básní, využívá přirovnání, kontrast, metaforu, metonymii, personifikaci.
Personifikace
„…nebe dlaň o tebe opřelo si…“
Pokora
„…poštovní schránka… kvete modře, psaníčka čekají…“
Poštovní schránka
„…věci… žijí a dívají se na nás…“
Věci
Metafora – postupně rozvíjená
„Slunce… napsalo báseň zlatým perem na naši zem. Muži,… ženy,… děcka jen čtou a čtou a čtou. Také já chci říkat tu báseň…“
Žně
„… Poštovní schránka… kvete modře. …srdce, blizny červené, schované v růžovém okvětí.“
Poštovní schránka
Přirovnání „Psaníčka jsou bílá jako pel…“
Poštovní schránka
„Pánbůh… jak žebrák s mošnou a holí.“
Žebráci
„Den jako jesle tichý je…“
K svátku mé milé
7
Kontrast
„… psaníčka do ní házejí ze dvou stran, z jedné smutná a z druhé veselá.“ „… narostou na nich plody sladké nebo trpké.“
Poštovní schránka
Anafora
„…vím, že tu chodí s mošnou a holí, vím, že se jednou s ním shledám…“
Žebráci
Závěr Host do domu obsahuje poezii prostých věcí, poezii milou, milující. Ve sbírce převládají obrazy harmonie, radosti, víry a naděje. Objevují se ale i motivy vojáků, kasáren, tvrdého dělnického života, chudoby. Vše Wolker řeší všeobjímající láskou.
„… Jsem láska a kvetu ranou otevřenou, aby všichni nevěřící železným životem rozbití mohli v ni prsty vložiti.“
8
Ukřižované srdce
Těžká hodina - verše z roku 1921-1922, 22 básní - téma: upozornění na bídu a těžkou práci dělníků Úvodní báseň se jmenuje Těžká hodina, avšak základ tvoří tři sociální balady: Balada o nenarozeném dítěti, Balada o snu, Balada o očích topičových. Těžká hodina Báseň popisuje přeměnu chlapce v muže. Zatímco chlapec sní, má své ideály, muž musí pracovat, za muže mluví čin. Autor je přesně na hraně. Balada o nenarozeném dítěti Milenci si vyšli za město na louku a milovali se. Žena však nečekaně otěhotněla. Jelikož jsou oba chudí a nemohli by dítě uživit, musí jít žena na potrat. Básník zde lituje, že děti, které byly počaty z velké lásky, se nemohou narodit, protože jejich rodiče jsou příliš chudí. Slepí muzikanti Jeden s harmonikou, druhý s houslemi, báseň o tom, jak lze skrz hudbu vidět lépe svět. Zatím co slepí hráli písničku veselou, tak lidem narůstaly nové a nové oči. Čepobití Mladý voják se musí rozloučit se svojí milenkou. Válka oba změní. Tvář za sklem V kavárně Bellevue sedí bohatí lidé a veselí se. Za okny se objeví tvář chudého muže, jehož pohledem se stoly změní v mramorové náhrobky, úsměvy strnou v mrtvolné tváře. Takto odsuzuje vyšší třídu. Kázání na hoře Řečník káže, že když budou lidé za svého života dobří, po smrti se jim dobře povede. Zároveň ale také říká, že vrazi, vojáci a nevěstky (vyvrhelové společnosti) nemusí být smutní, protože je lepší být živý a špatný než mrtvý a dobrý. "Ten, kdo je živý, ví, že svět musí být spravedlivý. Každý má někdy srdce, i když s sebou je nenosí." Oči (malíři O. Lasákovi) Oči jsou oknem do duše, a tak jsou schopné vstřebat to nejkrásnější, ale také to nejhorší. Vše, co za celý život uvidí, putuje do srdíčka. "Nejhlubší moře lidské oči jsou, dnem svým až k srdci dosáhnou.
9
Co v očích ztroskotá, k srdci se propadne, do srdce zaroste a srdce ovládne, ..." Jaro Na básníka leze jaro, všímá si děvčat... Báseň milostná Vyznání, v očích se obrazí celý krásný svět, ale jak je možné, že se v tomto krásném světě stávají i špatné věci. "... proč jsi dopustila, že dělník dnes ráno z lešení spadl a před mýma očima se zabil?" Balada o snu (Seifertovi) Mládenec jménem Jan bloudí po světě a vidí krutost a nerovnoprávnost světa a chce žíti lépe. Zdá se mu krásný sen o spravedlivém světě. Ale ráno bylo vše pryč. Jana sen trápil a nemohl se ho zbavit. A tak se zeptal své dívky, jak by svůj sen měl zabít. Jedinou možností, jak se se snem vypořádat, je uskutečnit jej. Sloky "...a přemoz svou bolest a nepřežvykuj ji, bys stále v boji byl a nikdy po boji." "Neb bolest přemoci je víc než trpěti." Pohřeb Vnuk jde po pohřbu své babičky na vojnu. Nechce zemřít doma, ale v boji za slávu světa. Muž Věnoval svému zesnulému dědečkovi, který zemřel na mrtvici. Dědeček umírá potichu v noci, aby nevzbudil svá vnoučata. Jedno z jeho vnoučat - jmenovec Jiří - se ptá, jestli bude také tak mužný, jako byl on. Fotografie U topiče ve výkladní skříni visí fotografie zobrazující hlad v Rusku. Básník nazývá bohaté a přesycené lidi lidojedy. Dům v noci Uprostřed ulice stojí dům se šedesáti okny. Každé okno má svůj příběh. V každém okně bydlí někdo z dělnické třídy a žije svůj těžký život. Jen nahoře v podkroví bydlí dva milenci, které láska udržuje při životě. Setkání O nevěstce podobné hvězdě, její zevnějšek působí krásně, přitažlivě, ale mluví sprostě. Mirogoj Autor přemýšlí nad smyslem války a lituje ty, kteří v boji padli. Chce je všechny oživit a nějak jim pomoci (Mirogoj = záhřebský hřbitov). Nevěrná Krásná žena slíbí muži věrnost, ale když odjede, oddá se námořníkovi.
10
Odjezd Krajina okolo nádraží je smutná jako cizinec, který ji opouští. Vzpomínky si sice schová v hlavě nebo kufříku, ale milenku z Bakarského pobřeží musí opustit. Milenci Láska, fabrika a pracující ruce. Vyznání narušuje řev sirény z fabriky. Milenec se ptá své milé, jestli počká, až se špatný, tvrdý svět změní k lepšímu a on ji pak bude moci "obejmout". Balada o očích topičových Antonín již pětadvacet let přikládá do kotle a to i v noci, kdy jiní spí. Jeho žena si všimne, že má něco s očima a Antonín za svou tvrdou práci u pece oslepne a poté umře. Zanechá po sobě ženu s dítětem. Moře Z pobytu na ostrově Krk. Vypravěč hledá šest dnů moře a nemůže ho najít. Až večer v hospodě u mola skutečně spatří moře. Naproti němu seděli u dubového stolu námořníci, barkaři, rybáři.
11
