JIŘÍ WOLKER - BALADY Autor
Mgr. Jiří Ondra
Anotace
Práce s klíčovými texty české poezie 1. poloviny 20. století, ukázky, práce s textem, interpretace
Očekávaný přínos
Procvičení čtenářské gramotnosti, procvičení navazujících znalostí (autor, dílo, literární teorie)
Tematická oblast
Umění a literatura (česká poezie 1. pol. 20. stol.)
Téma
Jiří Wolker – Balady
Předmět
Český jazyk a literatura
Ročník
3.
Obor vzdělávání
Maturitní obory
Stupeň a typ vzdělávání
SOŠ
Název DUM
Š7/S2/13
Datum
31. 12. 2013
SOŠ JOSEFA SOUSEDÍKA VSETÍN
ZLÍNSKÝ KRAJ
Jiří Wolker - Balady Cvičení
2
Balada o očích topičových Utichly továrny, utichly ulice, usnuly hvězdy okolo měsíce a z města celého v pozdní ty hodiny nezavřel očí svých jenom dům jediný, očí svých ohnivých, co do tmy křičí, že za nimi uprostřed strojů, pák, kotlů a železných tyčí dělníků deset své svaly železem propletlo, aby se ruce a oči jim změnily ve světlo. "Antoníne, topiči elektrárenský, do kotle přilož!" Antonín dnes, jak před lety dvaceti pěti, železnou lopatou otvírá pec, plameny rudé ztad syčí a letí, ohnivá výheň a mládenec. Antonín rukama, jež nad oheň ztuhly, přikládá plnou lopatu uhlí, a že jen z člověka světlo se rodí, tak za uhlím vždycky kus očí svých hodí a oči ty jasné a modré jak květiny v praméncích drátů nad městem plují, v kavárnách, v divadlech, nejraděj nad stolem rodiny v radostná světla se rozsvěcují. "Soudruzi, dělníci elektrárenští, divnou ženu vám mám. Když se jí do očí podívám, pláče a říká, že člověk jsem prokletý, že oči mám jiné, než jsem měl před lety. Když prý šla se mnou k oltáři, jako dva pecny velké a krásné byly, teď prý jak v talířku prázdném mi na tváři po nich jen drobinky dvě zbyly."
Smějí se soudruzi, Antonín s nimi a uprostřed noci s hvězdami elektrickými na svoje ženy si vzpomenou na chvíli, které tak často si dětinsky myslily, že muž na svět přišel, aby jim patřil. A Antonín zas, jak před lety dvaceti pěti, jen těžší lopatou otvírá pec. Těžko je ženě vždy porozuměti, má jinou pravdu a pravdivou přec. Antonín očí květ v uhelné kusy přikládá, neví snad o tom, - spíš musí, neboť muž vždycky očima širokýma se rozjet chce nad zemí a mít ji mezi nima a jako slunce a měsíc z obou stran paprsky lásky a úrody vjíždět do jejích bran. V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý, poznal těch dvacet pět roků u pece, u lopaty, v nichž oči mu krájel plamenný nůž, a poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž, zakřičel nesmírně nad nocí, nad světem vším: "Soudruzi, dělníci elektrárenští, slepý jsem, - nevidím!"
"Antoníne, muži můj jediný, proč tak se mi vracíš v tyto hodiny? Proč jsi se miloval s tou holkou proklatou, s milenkou železnou, ohněm a lopatou? Proč muž tu na světě vždycky dvě lásky má, proč jednu zabíjí a na druhou umírá?" Neslyší slepec, - do tmy se propadá a tma jej objímá a tma jej opřádá, raněné srdce už z hrudi mu odchází hledat si ve světě jinačí obvazy, však nad černou slepotou veselá lampa visí, to není veselá lampa, - to jsou oči čísi, to jsou oči tvoje, jež celému světu se daly, aby tak nejjasněji viděly a nikdy neumíraly, to jsi ty, topiči, vyrostlý nad těla zmučené střepy, který se na sebe díváš, ač sám ležíš slepý. Dělník je smrtelný, práce je živá, Antonín umírá, žárovka zpívá:
Sběhli se soudruzi přestrašení celí, dvěma nocemi domů jej odváděli. Na prahu jedné noci žena s děckem sténá, na prahu druhé noci nebesa otevřená.
Ženo má, - ženo má, neplač!
3
Balada o očích topičových Otázky • Reprodukujte ve stručnosti příběh této básně. • Jakými znaky splňuje dílo žánr balady? • Jaké typy balad znáte a kdo byl jejich průkopníkem v domácí poezii. • Jaké jsou mezi druhy balad zásadní rozdíly. • Kdo je viníkem v této básni. Koho text obžalovává? • Může souviset tematika básní v básníkovým věkem? Pokud ano, tak v jakém smyslu? 4
Balada o nenarozeném dítěti Nejdříve se na sebe usmáli, potom se do sebe zamilovali u lucerny na nábřeží, kde voda běží a běží a lidé stojí, jako by odrazem světel na ní byli. Nakonec se spolu políbili. Milenci jsou lidé bohatí, pokladů mají, že jich nelze vypočítati: ruce, oči, prsa a ústa.
"Za město, má milá, vede cestička bílá a za městem hluboko v obilí se zelené meze zrodily. Tam poklady své spočítáme, tam si je věrně odevzdáme, aby nám neshořely nebo neodletěly jako ptáci ohniváci." Za město šli a večer už byl, o lásku nadarmo nikdo neprosil; i mladí se smějí milovat, i chudí se smějí milovat, z lásky se člověk narodil, za město šli a večer už byl. Zprvu se bránila, zprvu se bála, nakonec se ale přece odevzdala. Proč bych mu tělo své nedala, tělo své z krve a života, když jsem mu srdce už dala, své srdce z krve a života?
Láska je žena a muž láska je chleba a nůž. Rozřízl jsem tě, milá má, z pecnu bílého.
Nalili krev jsme a vypili rum. Statisíce lidí se milovalo, žádné dítě se nenarodilo z nich, - ni naše se nesmí narodit. To není hřích, to je jen bída."
Když nohy domů se vracely, daleko bylo od dveří k posteli, když noc hoří, peřiny nehřejí, té noci na srdci se jí dětská ústa narodila. Té noci plakaly čtyři holé stěny, že těžko, těžko bude dát hladovým ústům krajíc ukrojený.
Slunce už nesvítí, hvězdy už nezáří, odešli k lékaři milenci dva. Tam nevede cesta bílá a měkká, tam se jde po schodech z kamene a v čekárně se čeká, až dveře strašlivě zavřené se otevrou pohledem žlutým a kosým a řeknou: Prosím!
Měsíc nad městem svítící se třikrát naplnil a dvakrát has', když po třetí hasl nad černou ulicí, dětská ústa k srdci promluvila: Maminko milá, já jsem láska, která by ráda se narodila!
Lékař měl ruce z karbolu a slova z ledu: "Nemocné ženy léčit nedovedu, spravuji jenom zlámané věci."
Když to slyšela, k milému běžela. Pokojík jeho byl smutný a studený jak těžká hlava mezi slabými rameny.
Blůzičku svlékl, prsty jí na prsa bubnoval smuteční pochod.
Když se to oba dověděli, na pelest sedli. Tiší byli, bledí byli, k lásce a zabití sbírali síly.
Ó ženo, slyšíš ten hlas, co na prsu hořel ti? Teď naposled zakřičel ještě. Teď zhas'. On zatím stál u dveří, na prahu pokoje stál. Však oči jej zradily a nestály s ním, křečovitě kráčely za její bolestí, za její bolestí, za vozem pohřebním,
"Dnes naše srdce, milá má, a ostatních srdcí tisíce jsou jenom na pultu hospodské sklenice. Stačí se zpíti zahořklým rtům.
5
kola skřípěla, podzimním vítr vál. Udělal jsem to já? Já jsem to udělal. "Podej mi, můj milý, ruku, až půjdem po schodech dolů. Už nejsem statečná a budu plakati, že z bohatství všeho mně v kapse zbyla jen lahvička eumenolu, že jsem jen rána, mrtvýma rukama dítěte zobjímaná. Já nejsem žena, já jsem hrob. Dvě oči na mně stojí, jako dvě svíčky, co na podzim hoří za dušičky, a nikdo se nade mnou nemodlí. I žena chce svět lepší a jinačí a žena jen pláče, když ruce na to jí nestačí." Večer mnoho milenců smutných je, že to, co žít mohlo, nežije, a mnozí ani smutní nejsou, protože to nedovedou. Slunce na zemi svítilo a stromy zůstaly lysé, lidé se na zemi milují a láska nenarodí se.
Nenarodí se?
Balada o nenarozeném dítěti Otázky • • • •
Jaký akt tematizuje báseň? Odvyprávějte stručně dějovou linii. Jaké jsou příčiny obav? Co je to vitalismus? Je možné najít jeho stopy v této baladě? • Kdo je viníkem? • Jak se stavíte ke konkrétními jednání (nyní ne k tématu obecně) postav v básni? Je důvod dostatečný? • Jaké místo má tato básně v kontextu proletářské poezie? Zapadá do něj? 6
Balada o snu V špinavé ulici na předměstí bydlel mládenec jménem Jan. Měl dobré srdce, slabé pěsti a modrou pracovní zástěru. Městem se brouzdal k večeru a ve světel barevném kolotoči mu narůstaly bolavé oči, jež všechno skutečně viděly a do srdce krutě křičely: Tady jsou paláce, - tady podkroví, tady jsou sytí, - tady hladoví, jedni jsou otroci, - druzí diktátoři a všichni jsou choří. Svět je jak srdce kulatý a je-li do půle rozťatý, - umírá. Po městě chodil smutný Jan, ze všech stran očima dobýván, toužil a trpěl a přece chtěl žít, svět na vážkách spravedlivých vyvážit, neboť člověk na svět přišel a proto tu je, aby se stával tím, co země potřebuje. Nechť je jí pokrmem, - jestli hladem sténá, nechť je jí hladem, - je-li přesycena. Po městě bloudil, v ulicích chodil, hvězdy mu nepomáhaly. Vrátil se domů. V světnici nízké okno a tři lidé spali. Na houni uleh' bludný Jan a oči zející do dvou ran tiše se zavíraly, tiše se zajizvovaly.
Sotva se víčka zavřela nad dvěma modrými ranami, srdce jak semeno zalité slzami rozrostlo se mu po těle v krajiny šťastné a veselé. Neviděl paláců, neviděl podkroví, zmizeli žebráci nuzní a hladoví, po světě bez bídy, bez chamtivosti chodili lidé chlapecky prostí, stateční jak montéři, moudří jak inženýři, co stavějí mosty z básní a tónů a hlavně z železobetonu, aby spojili se zemí zem a srdce se srdcem.
V předměstské ulici bydlela též dívka jménem Marie. Na šicím stroji každého dne deset košil ušije. S Janem kdysi setkala se, když večer v město pad, Jan ji objal teple v pase a povídal, že má ji rád. Pak častěji spolu chodívali a o lásku se dělívali. Toho večera sešli se zas. Jan hlavu měl svěšenu, propadlý hlas.
Jan rozpřáhl ruce; velkou láskou jat chtěl vše to jak svou milou ohmatat,
"Dnes v noci, Marie, zdálo se mi, že žíti lze lépe na naší zemi. Však s ránem jsem poznal, že to byl sen, a snem tím jsem k smrti nemocen, však běda, běda! neb přes den jak líbezné strašidlo kráčí přede mnou - oči - rány nezhojené náhle roztrhly se, železným nábřežím, ulicí kamennou zřel jizbu, jež je jitrem bledá, a stane-li, průsvitný, uprostřed náměstí, činžáků střechy lysé, skutečnost dvěma hřebíky se v srdce probila mu, skrze něj vidím tisíce neřestí, neřestí, které tím strašněj své boláky odkryly, a poznal, že vše byl jen sen že poznal jsem krajiny, ve kterých nebyly. z bídy, slaboty, klamů. Ti, kterým slunce nesvítí, sny slunečné musí zabíti Sirény rozkaz zahoukly, sic zemrou na ně sami. Jan utáhl si pás, Pověz mi, má milá, šel včera a šel předevčírem jak bys sen zabila?" a dneska půjde zas. Dnes ulicí však nejde sám, "Dokud jsem tě, Jene, neznala, sen krásný naň se věší, též hrozné sny jsem mívala. bylo-li včera těžké vše, Můj sen dnes je to ještě těžší. však muži milenci byl podoben. Že celý den jsem samotinká byla, tož noc mě v jeho náruč položila, ne za odměnu, ale z trestu spíš.
7
Chceš-li žít, ze snu vždy se probudíš. A já se probouzela do čtyř chudých, holých stěn, abych si řekla krutě ošálená: to nebyl muž, - to byl jen sen. Však od těch dob, co jsme se poznali, sny tyto se mi zdáti přestaly. Tím, že jsi řek mi: má milá! sny ty jsem v sobě navždy zabila." Poslouchal mládenec jménem Jan, pochopil muž to jménem Jan, obtěžkal ruce a řekl jen: "Zabiji sen." Z fabrik a podkroví dělníci jdou, tvrdost životů jejich jim padla do rukou, ti všichni krásné sny měli a tíhu jich poznali, dnes jeřábem zvednou je a vytešou do skály, to lidé jsou z masa a kostí, tvoření světa dědicové věční, co krásné sny zabijí tím, že je uskuteční, nemají dobré srdce jen, ale též dobré pěsti, protože po světě jdou, ve světě vrou a na světě staví své štěstí. Z fabrik a podkroví dělníci jdou, mezi nimi Jan a Marie, svatí drží v rukou lilie, muži kladiva a meče; když velké sny se zabíjejí, mnoho krve teče. Musí se zabít, musí se žít, ruce jsou zbraně, srdce štít!
Balada o snu Otázky • • • • • •
Reprodukujte ve stručnosti příběh této básně. Vyhledejte prvky kontrastu. Splňuje dílo prvky žánru balady? Vyhledejte obrazy soucitu. Vysvětlete význam pojmu proletariát. Jaké je vyznění básně?
8
Tvář za sklem Kavárna "Bellevue" je říše stavěná z hudby, tepla a plyše, z oken má vysoké průhledné hranice, které ji dělí od zmrzlé ulice. Dnes jako jindy páni si za stoly sedli, důstojní páni a vznešené dámy ústa si probodli úsměvy, kravaty drahokamy a v teple, hudbě a v plyši noviny na oči posadili si, aby přes tyto brejle z papíru viděli, že svět je veselý, protože sami jsou veselí v kavárně "Bellevue". Když tu tak seděli teple a ctihodně s rukama vyžehlenýma, tu stalo se, stalo, - ne zcela náhodně, že na okna sklenného tenounkou hranici přitisk tvář člověk, který stál v ulici, výrostek zpola a zpola muž
a pohledem ostrým a chladným jak nůž prořízl okno a vbod se v tu nádheru, v číše a valčík, v zrcadla pro milenky, v břicha a teplo, fraky a peněženky, a zůstal v nich trčeti čepelí, i když ty oči dvě zmizely. Tentokrát se stoly staly náhrobky mramorovými, pohřební šťastlivci se usmívali mrtvolně mezi nimi, sklepníci v šatech smutečních z šedého kouře věnce nosili, před okny žila ulice, bída a sníh, za okny civěly mohyly v kavárně "Bellevue".
9
Tvář za sklem Otázky • • • • • •
Charakterizujte prostředí. Kolik sociálních světů je v básni zachyceno? V jakém vzájemném vztahu tyto světy jsou? Kdo je dominantní? Jak byste nazvali postoj „muže za oknem? Vyhledejte básnické obrazy, zachycující reakci na němou nenávist. Čím je způsobena? • Jakou jednotící linii lze v nich spatřit? • Pokuste se zpochybnit oprávněnost mladíkova jednání? • Vyhledejte význam slova z názvu básně a vysvětlete jeho vztah k obsahu díla. 10
Poštovní schránka/Pokora Poštovní schránka
Pokora
Poštovní schránka na rohu ulice, to není nějaká lecjaká věc. Kvete modře, lidé si jí váží velice, svěřují se jí docela, Psaníčka do ní házejí ze dvou stran, z jedné smutná a z druhé veselá.
Stanu se menším a ještě menším, až budu nejmenším na celém světě.
Psaníčka jsou bílá jako pel a čekají na vlaky, lodě a člověka, aby jak čmelák a vítr je do dálek rozesel, - tam, kde jsou srdce, blizny červené, schované v růžovém okvětí.
Po ránu, na louce, v létě po kvítku vztáhnu se nejmenším. Zašeptám, až se obejmu s ním: "Chlapečku bosý, nebe dlaň o tebe opřelo si kapičkou rosy, aby nespadlo."
Když na ně psaní doletí, narostou na nich plody sladké nebo trpké.
11
Poštovní schránka/Pokora Otázky • • • •
Do jakého literárního směru bychom mohli zařadit tuto báseň? Jakými znaky se tento směr v ukázce projevuje? Jak rozsáhlé je dílo Jiřího Wolkera, do kolika žánrů otiskl svou stopu? Jak se projevuje básník Wolker např. v pohádkách? Souvisí jejich vyznění s vyzněním básnického díla? • Vyhledejte jednotnou metaforickou linii v básni Poštovní schránka. Citujte. • Co je to pásmo? Ve kterém díle se autor přiblížil tomuto útvaru? • Pokuste se vzpomenout množství předčasně zemřelých spisovatelů (s omezením na 19. a 20. století). V případě nutných souvislostí lze zmínit i důvod smrti.
12
Zdroje Literatura:
WOLKER, Jiří. Dílo Jiřího Wolkera. Praha: SNKLHU, 1958.
Autorem materiálu a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Jiří Ondra 13
