- 1 -
Jack Schaefer
Rota zbabělců Toužimský & Moravec
- 2 -
© Jack Schaefer 1953, 1957 © Translation Oldřich Vidlák, 2002 © Illustratiors Gustav Krum, 2002 ISBN 80-7264-040-2
- 3 -
OBSAH Rota zbabělců 9 První krev 145 Moje městečko 247 Poznámka autora 263
- 4 -
Věnováno Hankovi
- 5 -
Rota zbabělců Rozhodující okamžik STRNULE SE KYMÁCEL na místě, v zajetí toho neúprosného okamžiku. V hlavě mu znovu vířila myšlenka, kterou si do všech podrobností plně uvědomoval, že se musí probít nahoru a vést své lidi do toho protějšího svahu, do té smrtící pasti, která tam na ně čeká. Všechno se v něm při tom pomyšlení hroutilo. Pln zoufalství doklopýtal k plukovníkovi Goddardovi, který spěchal dál a chytil ho za rameno. „Proboha,“ pane! To je nemožné! To není lidské! Ti lidé sotva stojí na nohou! Plukovník Goddard se netrpělivě pootočil a s námahou potlačoval výbuch vzteku. „Člověče, nepřítel je stejně unavený jako my. Napadneme je dřív, než sem přitáhnou děla.“ „Ale to je beznadějné! Copak to nechápete? Ani čerstvé posily to nedokážou!“ Plukovník Goddard se na něho obrátil, hleděl mu do tváře a oči se mu hněvivě leskly. „Mám tomu rozumět tak, pane, že odmítáte vést své lidi do boje?“ Přišlo to samo od sebe, nehledaně, bez nějaké logické úvahy, s pocitem naprosté nevyhnutelnosti, mimo vše co bylo jedinečné, ojedinělé, osobité v té osamocené částečce lidstva, kterou byl Jared Heath. „Ano!“ Byl květen roku 1864. V temné nepřehledné zalesněné krajině, jižně od řeky Rapidan, kde mladé borovice a propletence plazivých rostlin a podrostu překážely v pohybu a zakrývaly výhled, potomacká a severovirginská armáda se svíraly za bitvy v Divočině ve strašlivém smrtícím objetí. Byl to krutý začátek dlouhého, posledního mučivého utrpení, které vedlo ke konci v Appomattoxu. Tehdy to ještě nevěděli. Na současné přítomnosti ležela minulost jako kámen. Znovu a znovu potomacká armáda vyrážela po silnici k Richmondu, jen aby se její energie otupila a rozdrobila na odvaze konfederačních vojáků a na smělosti a známé bezúhonnosti Roberta E. Leeho. - 6 -
Seznam velitelů, kteří zklamali a byli vyměněni, se prodlužoval: Scott, McLellan a Pope, Burnside, Hooker a Meade. O Meadovi se ještě dalo říct, že se držel u Gettysburgu. Potomacká armáda se nyní zase hnula kupředu. Vedl ji podsaditý, tvrdohlavý, nevelký muž odněkud ze západu, jménem Grant, který nepřestával bojovat dokud hrubá síla početní převahy a nevyčerpatelných prostředků si nevynutila konečné vítězství. Obešel zleva Leeovu dlouhou opevněnou linii, překročil Rapidan a zamířil tou podivnou temnou lesnatou krajinou s úmyslem zaútočit a zahnat Leeho do otevřeného prostoru za lesy, dříve než dojde k rozhodující bitvě. Lee si však ze strany proklestil cestu, aby se s ním utkal v Divočině. To všechno zaznamenaly dějiny, to vseje znovu a znovu popisováno, dokazováno a rozebíráno v nesčetných svazcích, které by zaplnily velkou knihovnu. Proč se s tím opět trápit a vyjadřovat slovy, co nikdy nemůže znovu zachytit tu krutou drásavou skutečnost oněch nejrozhořčenějších a nejkrvavějších bojů, jaké kdy sužovaly americkou pevninu? Toto není totiž příběh o občanské válce. Je to příběh člověka, který kráčel svou vlastní osobitou cestou, stranou této války, ke svému osobnímu vítězství. A zároveň příběh o prapodivné, okleštěné, neznámé rotě vojáků, která šla s ním. Jmenoval se Jared Heath. Tak je to napsáno pevným nakloněným písmem na začátku první stránky v malém, kůží lemovaném zápisníku, do něhož si s přestávkami stále zapisoval denní události. Jared Heath, 12. pluk massachussettských dobrovolníků. A pod tím první záznam: 11. května 1861. Vstoupil jsem na výzvu do armády. To datum naznačuje, že výzva, které uposlechl, bylo Lincolnovo provolání, zveřejněné několik dnů předtím, aby 42 000 mužů nastoupilo na tři roky nebo po dobu trvání války. Nezáleželo na tom, že si tehdy nikdo nemyslel, že válka potrvá déle než několik měsíců. Tou přihláškou se stal jedním z vojáků pravidelné armády, součástí jejího trvalého jádra, které vytvářelo z ozbrojených sil Unie stále trvající celek. Tito muži v něm sloužili nepřetržitě, zatímco ti, kteří se přihlásili na tři měsíce, na půl roku nebo na rok, přicházeli a odcházeli. K těm odvodům došlo z nezbytné potřeby a pokazily je poskytované peněžité odměny a různé špatnosti, které je doprovázely. Byl vojákem pravidelné armády na tři roky a bylo jen přirozené, že se jím stal. V přímé linii byl třetím Jaredem Heathem, který nosil americkou uniformu. Jeho dědeček, který přinesl do této země své jméno, sloužil pod samotným Washingtonem a byl jedním z těch otrhaných vojáků - 7 -
revoluční armády, kteří pochodovali, vytrvali a probojovali se během těch trýznivých let až do Yorktownu a stali se svědky vzniku Spojených států. Když tento Jared Heath byl malý chlapec, onen starý muž stále ještě žil. Měl přísnou, plnovousem zarostlou tvář a chodíval vždy vzpřímený jako jedle při místních oslavách Čtvrtého července v čele průvodu, oblečený do své staré revolucionářské uniformy, se starou mušketou na rameni. Moc toho nenapovídal, snad proto že mnoho vykonal. Jeho činy, které patřily do hrdinské doby a byly ozářeny tajuplným svitem dokonané slávy, mluvily za něho a vytvářely rodině ve společenství místních obyvatel pověst, která nacházela mezi lidmi vlídný ohlas a prospívala činnosti celé rodiny. Otec, druhý toho jména, se stejně přísnou tváří a se stejným, možná poněkud vědomě přímým držením těla, napovídal toho hodně, snad až příliš mnoho a příliš často a obtěžoval tím, že mluvil stále dokola o stejné věci. Musel cítit, že starý muž a později i jeho památka ho zastiňuje. Jeho vlastní válka ho ve skutečnosti podvedla. Massachussetts a zbývající část Nové Anglie neměla pro válku v roce 1812 pochopení, nechtěla ji, a dokonce když kongres odhlasoval vypovězení války a povolával muže do domobrany, odmítla dodat vojsko. Velmi ho to rozhořčilo, pokoušel se pořádat manifestace a řečnil. Nakonec šlapal pěšky až do státu New York a dal se tam naverbovat. S vojskem ho poslali přes řeku Niagaru do Kanady, aby tam obsadili britské pozice. Když část vojska překročila řeku, oddíly z New Yorku odmítly opustit území svého státu. Nepochybně ho znovu pobouřilo, že zůstal mezi mužstvem, které se nehnulo z místa. Díval se, jak Britové ty, kteří překročili řeku, porazili a zahnali zpátky k řece, kde byli neslavně zajati. Pak válka skončila a on se ani jednou nezúčastnil opravdového boje. Byl však k němu stále připraven. Časem ve svém vyprávění – ženil se totiž pozdě a do té doby na tom usilovně pracoval – vytvořil nad svými činy oslavnou svatozář. Podle toho co stále opakoval a co si také jeho syn později zapsal do deníku, vstoupil na výzvu do armády. A tak tento Jared Heath, třetí toho jména, neváhal a s břemenem dvou starších generací na svých rozložitých ramenou, jehož váhu si vůbec neuvědomoval, se přihlásil mezi prvními v okrese na Lincolnovu výzvu a dal příklad, jak se na takového muže slušelo. Jeho slabá matka, která se nikdy plně nezotavila z vleklé nemoci po porodu, ho plně podporovala a ušila mu prádlo. Jeho bratr, ještě v krátkých kalhotách, ho pozoroval s rostoucí závistí a s obdivem. Jeho otec měl více než kdy jindy plno řečí a rozvíjel rodinné příběhy ze dvou válek. Všechno bylo, jak má být. Nebyl již žádný nedozrálý - 8 -
mládenec, poblázněný vojenskou kapelou, který mává vlajkami a nemůže se dočkat, až pomašíruje na přehlídce v uniformě. Byl mužem, který vstoupil na výzvu do armády. V té době mu bylo čtyřiadvacet let, byl již platným členem v rodinné slévárně, zdatný a spolehlivý, výkonný tělesně i duševně, zapřísáhlý unionista, který věděl co dělá a proč. Otcovy vlastenecké řeči, aby pozvedl starý prapor a zachoval rodinnou tradici, se mu mohly zdát přehnané, ale rozhodně ne nepatřičné. Byl, jak poznamenal důstojník při odvodu a jak jeho otec opakoval v pozdějších dopisech, skvělý vojenský materiál, typ muže, jakého země potřebovala, aby rebely vypráskala a rychle je přiměla k poslušnosti. Takových jako on bylo roztroušeno v těch prvních narychlo sehnaných plucích více a dalo se mluvit o štěstí, že takoví byli, když vojsko Unie se pod počátečním úderem bojové síly a odhodlání vzbouřenců skoro zhroutilo. Čím se odlišoval, pokud se dá vůbec říci, že se tehdy něčím lišil, bylo jen málokdy patrné přehánění jednoho rysu jeho novoanglického dědictví, totiž příslovečné yankeeské paličatosti. Všechny záznamy o následujících třech letech, přinejmenším všechny pozoruhodné události a skutky, jsou v jeho deníku zapsány prostě a bezprostředně, s občasnými okamžitými nápady, poznamenanými na okraji. V těch dnech, kdy válka začala, nedávno sestavené jednotky volily své frontové důstojníky. Během týdne měl prýmek poručíka. Jako poručík zažil první srážku u Bull Runu. Zápis o tom je krátký a strohý: Nepodařilo se mi udržet mužstvo. Museli jsme ustoupit. A k tomu jeden z těch občasných dodatků: Jako děda u Brandywineu. To byl jeho křest ohněm. Nebyla to skutečná bitva, ústup se změnil v bezhlavý útěk, při kterém však nepropadl panice jako mnozí jiní. Podle tradice obstál při té zkoušce dobře – jako děda u Brandywineu. Po té události byl nadlouho v určitém slova smyslu mimo válku, nezúčastnil se bojů a zůstal trčet v posádce blízko Washingtonu, kam byl odvelen. Lincolnem a jeho poradním sborem porážka otřásla. Na nátlak kongresu rozhodl, aby se k ochraně města rozmístily kolem něj silné vojenské jednotky. Byla to příjemná služba, měli pohodlné ubytování, pravidelnou stravu, vedl společenský život a současné boje se odehrávaly poměrně daleko. Pro tohle ale Jared Heath do armády nevstupoval. Možná měl pocit, že ho ta jeho válka také podvádí. Po jednom večírku u jednoho nejmenovaného plukovníka, kde se vedly vítězné bitvy nad dobrou večeří a vínem se připíjelo na budoucí vítězství, si zapsal: Takhle se válka nevyhraje. Je tu i několik přiléhavých poznámek o generálech na frontě. Když útočné tažení na poloostrově, směřující na Richmond přes pevninskou šíji mezi - 9 -
řekami Jamesem a Yorkem, neuspělo a postupně se změnilo ve vyčerpávající ústup a zprávy o tom pomalu přicházely do Washingtonu, vystihl to jedinou krátkou větou: McClellan není ten pravý muž. Potom McClellana vyřídil Antietam, Fredericksburg znamenal konec pro Burnsidea a velení převzal Hooker. Jeho snem bylo rozdrtit Leea. Některé oddíly z posádek kolem Washingtonu byly staženy, aby posílily jednotky v poli. Poručík Jared Heath se vrátil do války a pochodoval na Chancellorsville. Do bitvy se však nedostal. Byl dost blízko, aby ji slyšel, cítil a něco z ní viděl. Byl ve skupině vojsk, která Hooker držel v záloze. Zůstaly nevyužity kvůli nějaké zvláštní opatrnosti nebo nerozhodnosti toho člověka, i za situace, kdy celé jeho pravé křídlo bylo rozdrceno bočním útokem Stonewall Jacksona a Lee ho porazil a hnal zpátky. Záznam o tom je jeden z nejstručnějších: Zůstal jsem mimo. K tomu poznámka: Skoro jako otec nahoře v New Yorku. Po ní následovala ještě jedna, opět naprosto výstižná: Hooker je v koncích. Bojuje jako člověk se svázanou jednou rukou. V tom všem není nic pozoruhodného ani nevšedního. V potomacké armádě se již dlouho šířilo mezi mužstvem i jeho důstojníky přesvědčení, že vypočítavost, podezřívavost, nepořádky a naprostá neschopnost na nejvyšších místech, sahající možná až do úřadu prezidenta a zcela určitě do jeho poradního sboru, je připravuje o vedení, které si zasluhují, nebo které přinejmenším potřebují. V dopisech a v denících jiných mužů této armády, kteří podobně jako mladý Jared Heath byli vnímaví, a kterým to myslelo, se psalo do značné míry stejně. Byl to dlouhotrvající proces, než přivykli skutečnosti, že k potlačení povstání nepostačí jen chrabré mávání vlajkami, jak se zprvu domnívali, a než pochopili, že mají před sebou tvrdou zkoušku a že tato válka se dá vyhrát jen rozhořčeným a vytrvalým bojem. Potom převzal velení Meade a Lee vtrhl na sever do Pennsylvanie a poručík Jared Heath táhl na Gettysburg. Získal tam hodnost kapitána, kterou mu udělili přímo na bojišti, když se svou rotou pevně držel pozici proti opakujícím se útokům. V zápisu jen prostě udává fakta a připojuje: Napsal jsem o tom otci Jeho otec doma v Massachussetts musel mít plné ruce práce, když pro svůj soubor rodinných legend vybrušoval další líčení jedné bitvy. Ano, je tam všechno, záznamy o třech letech, následujících po jeho přihlášce k vojsku, všechny k tomu se vztahující skutečnosti, které opravňují třetího Jareda Heathe, aby v této své válce zaujal náležité místo právě na začátku posledního dlouhého tažení na jih pod Grantovým velením. Ve spěchu si o tom zapsal, pravděpodobně - 10 -
během krátkého odpočinku: Překročili jsme Rapidan u germannaského brodu. Směřujeme k Taverně v Divočině. Je to záznam dobrého vojáka, nezdolného a rozumného, který věděl co dělá a proč to dělá, zakaleného jako jeho druhové kolem něho pro dlouhý těžký úkol, jehož velikost se začala postupně ukazovat. Vědomě a snad i hrdě pozvedl rodinnou tradici – řekli byste, že to je člověk, který to dovede až do konce, jako to před ním učinil jeho děd. Do konce to však nedovedl. Něco tu chybí nebo zůstalo utajeno, či možná to nesvěřil papíru. Zápis odhalený oním deníkem směřoval k okamžiku, který jej popřel. Změnilo se znenáhla něco v tom člověku a on si toho nebyl sám vědom? Byl to Gettysburg, na jehož hrůzyplném bojišti slavnostní podívaná pod zdviženými prapory a stará udatnost starobylého vedení války se naposledy povznesla a navždy zanikla ve zhroutivším se a rozdrceném slavném Pickettově výpadu, který v něm započal tu leptající neuvědomělou změnu? Nebo to snad nakonec nebyla vůbec žádná změna, ale náhlé otevřené a nepokryté obnažení významného povahového rysu té osobité, ojedinělé částečky lidstva? Muž, který napsal první záznam, při němž opakoval rodinný způsob vyjadřování, byl ve všech ohledech mladý, sebevědomý a naprosto přesvědčený, že vykročil na cestu slávy, která povede k rychlému a velkolepému potlačení povstání. Muž, který napsal téměř na den po třech letech poslední záznam, zestárl více, než by čas a běžné válečné útrapy, prožité zvláště v několika posledních dnech, mohly způsobit. Vzdal se cesty za slávou. O potlačení vzpoury ztratil zájem. Sledoval jinou, zcela odlišnou cestu. Pro něho teď byla důležitá jen jediná otázka, týkající se jeho osobní cti. Je po všem – Proč? A znovu, tahy trhajícími papír: Proč? Pokud se na tu otázku dala beze zbytku najít odpověď, znal ji jen sám Jared Heath a ten o té věci nikdy nemluvil. Mlčel i v pozdějších letech, dlouho po válce, když kolem jeho malého ranče na přidělené půdě v severním Novém Mexiku vyrůstaly nové usedlosti a on se se sousedy více sblížil a začal být stařecky upovídaný. Když ho vybídli, mluvil v těch posledních letech dosti ochotně o dávných dnech v Divočině a o příhodách, které po nich následovaly. Hovořil o sobě a o těch událostech s podivnou a neobvykle působivou odtržeností, jako o něčem dávno minulém, co je mu lhostejné, jako by se ho to všechno již netýkalo a on se přes to přenesl a převtělil do někoho jiného. Nikdy však nemluvil o tom, co pro něho ty události znamenaly a jaké si z nich vzal ponaučení. To si nechával pro sebe. Zbývá jen povědět, co se tam v Divočině událo a co následovalo. - 11 -
Kapitola první DOPOLEDNE PŘEBRODILI ŘEKU. V noci přes ni přejel jízdní pluk a zahnal několik vzbouřeneckých předsunutých hlídek. V prvních ranních hodinách ji překročila jízdní divize jako předvoj, rozjela se po točité cestě a zmizela na druhé straně v šerém zalesněném kraji. Za ní se hnula pěchota, vyrazila z tábořiště a seřadila se do pochodového proudu, mezi nimi i 12. massachussettský pluk. Přebrodili se na druhou stranu, znovu se zformovali a zamířili do Divočiny. Na východ od nich, několik mil dolů po řece se u Elyova brodu, starého Hookerova přívozu, dala do pohybu další část armády a pochodovala na jih skoro rovnoběžně s bojem poškozenou silnici do Chancellorsvillu. A nedaleko od obou brodů dělostřelci a muži od velkých, nemotorných, plachtami potažených zásobovacích vozů zapřahali a řadili se s vozy a děly do formace, aby jeli za nimi. V údolí, které opouštěli, byl jasný jarní den. Zlatistý závoj slunečního světla probleskoval v křoví a snášel se na květiny, skoro se ztrácející v nově rašící trávě. Muži mezi sebou žertovali a předávali si různé poznámky po celé pochodující koloně, ale jen tlumeně. Chyběla tomu ta lehkost, jaká bývala na začátku jiných tažení pod veselejšími a pestřeji nastrojenými veliteli. Tohle byla větší, nelítostnější, houževnatější armáda, naladěná podle toho podsaditého, tvrdošíjného, nevelkého muže, který ji neužíval obratně jako meče v překvapivých, pružně proměnlivých akcích, ale zacházel s nijako s kladivem, kterým za každou cenu vytloukal vítězství nad slabším protivníkem. Navzdory těm tisícům zvuků, které při postupu vydávalo množství lidí a válečné výstroje, panovalo nad dlouhými řadami zaražené ticho. Vyšli z toho jasu, ohlíželi se za sebe a potom hleděli dopředu do pochmurné lesní pustiny. Tak to šlo v klidu a pohodě celý den. Postupovali na jih po cestě do Germanny, po jejíž obou stranách byla spleť tmavého hustého porostu a utábořili se na noc pod širým nebem v srdci Divočiny. Pěchota se rozložila blízko staré opuštěné stanice dostavníků, zvané Taverna v Divočině, na křižovatce, kam ze západu ústila silnice Orange Turnpike. Jízda se utábořila o kus vpředu, blízko starého orientačního bodu, známého jako Tappova farma, kam vedla rovněž ze západu silnice Orange Plank Road. Celou cestu nebylo po povstalcích vidu ani slechu. Nic nepokazilo večerní odpočinek, ani rozdělování jídla po tom - 12 -
bezútěšném plahočení skoro pustou zemí, kde bylo jenom několik plevelem zarostlých mýtin a rozpadávajících se chatrčí, obklopených spletí vegetace. Přesto však se lidé kolem táborových ohňů nemohli zbavit tísnivé předtuchy. Věděli, že nedaleko na západ od nich, kam vedly ty dvě vedlejší stezky, jediné cesty, po nichž se dalo projet, a které tiše a jaksi zlověstně dřímaly v posledních paprscích zapadajícího slunce, byl Robert E. Lee se svou severoviržinskou armádou. Možná že ten nový generál Grant nakonec vypálil starému „massa“ Bobovi rybník. O to se však již pokoušelo mnoho velitelů a ještě nikdo toho velikého legendárního muže v šedém nepřelstil. Nad roztaženým ležením pěchoty se počala snášet hustá tma. Tady se nemohli zařídit podle obvyklého pořádku. V této hrozivé, odpor kladoucí divočině, protkané skrytými roklemi a plné do sebe prorůstajících křovin a rostlin, to nebylo možné. Jednotlivé jednotky se rozložily tak, jak jim to terén dovoloval, přibližně podél cesty, ale o kus dál, aby cesta zůstala volná. Ohně, živené čerstvým dřívím, hořely neklidně malým plamenem a ze vzdálenosti několika yardů je již nebylo vidět nebo se daly v podrostu jen chvilkami zahlédnout. Pod nízkými větvemi zakrslých borovic proráželo temnotou tajemné přízračné blikání, které se postupně ztrácelo, jak ohně uhasínaly a vojáci zalezli pod své jehlancovité nízké stany a upadali do neklidného spánku. Stan plukovníka Goddarda, zakončený nahoře do tvaru písmene V, se zdál na nedávno vyčištěné mýtince pod stromy nepřirozeně velký a jeho odřeným starým plátnem pronikala místy tajuplná slabá záře od uvnitř zapálených svíček. Vchod do stanu se rozevřel a objevil se major Moody, následovaný kapitány Heathem a Clemmonsem. Zastavili se v uctivém tichu, když za nimi vystoupil sám plukovník. Vysoký, kníratý, v každém ohledu vojensky korektní plukovník Goddard hleděl ve tmě před stanem upřeně na ostatní. „To je vše, pánové,“ řekl. „Dobrou noc a odpočiňte si.“ Vrátil se dovnitř a vchodové stanové dílce tiše zapadly na své místo. Kapitán Clemmons vytáhl z kapsy doutník a sklonil svou dlouhou štíhlou postavu, aby ze zbytků jednoho ohníčku sebral doutnající klacík. Zhluboka zatáhl a vypouštěl dým nosem. „Není to zrovna ta nejkratší cesta do Richmondu,“ prohodil. Kapitán Jared Heath se zahleděl mezi stromy na západ. Jeho hlas zněl poněkud podrážděně: „Na té cestě překáží jedna maličkost. Jmenuje se Lee.“ „Tak ho obejdeme.“ řekl kapitán Clemmons. „Poženeme ho tam, kde ho chceme mít. I kdybychom měli vjet do zálivu na lodích a
- 13 -
poloostrov přetnout. Mít volný prostor pro manévrování a pak přímo na Richmond. Od McClellana to byl správný nápad.“ Kapitán Heath se k němu obrátil. „A kde je teď McClellan?“ „Sakra, Heathi, musíš být pořád tak věcný? Na všechno máš vždycky odpověď, co?“ Kapitán Clemmons zvedl doutník a oklepl popel ukazováčkem druhé ruky. „No, bude to dlouhá noc a ještě delší zítřek.“ Otočil se a zmizel ve tmě směrem ke svému táboru. „Jen klid, Jarede.“ Hlas majora Moodyho se tiše ozval o pár kroků dál, z místa kde major stál. Byl hubený, šedovlasý, trochu nahrbený, působil dojmem člověka s unavenou trpělivostí, ve kterém již pohasla touha vyniknout, a který si našel své postavení a byl s ním spokojen. Přistoupil a položil kapitánovi Heathovi ruku na rameno. „Znáš Clemmonse. Napřed mluví a teprve potom myslí.“ Také on odešel do tmy. Kapitán Heath se vyhýbal se skloněnou hlavou plazivým rostlinám a šel po vyšlapané stezce kolem shluků křovin ke svému stanu. Vynořil se v plápolavém svitu ohně hořícího stranou. Ze stínu vystoupily dvě postavy, poručíci Beatty a Wilkeson. Čekali až promluví. „Žádná změna,“ řekl. „Ráno rovnou dál. Do zítřejšího večera bychom asi měli být z toho zatraceného lesa venku.“ „Ano, pane,“ řekl dychtivě mladý, nedávno povýšený poručík Beatty. „To je dobře. Na tomhle místě by se nedalo bojovat.“ Ze skupiny mužů, kteří se asi o dvacet yardů dál shromáždili kolem ohně se slabě ozval hlas, nesoucí se k nim hustým stromovím. „Hej, Hanku. Pověz nám tu modlitbičku, o který jsi mluvil.“ Tmou mezi nízkými větvemi byl slyšet jiný hlas, deklamující pomalu, táhle, úmyslně hlubokým a lehce posměšným tónem: Otče náš, jenž jsi ve Washingtonu, strýček Abraham buď jméno tvé… Odmlčel se a v nastalé přestávce poručík Wilkeson znehybněl. „To je rouhání!“ zašeptal pobouřeně. „Neměl bych jít a zarazit to, pane?“ „Ne!“ odsekl kapitán Heath tiše a popuzeně. „Není to o nic rouhavější než samotná válka. A možná právě tak potřebné. Nechte je být.“ Poručík Wilkeson, středního věku, podsaditý, s plnovousem, vědomý si toho, že je služebně starší, znovu ztuhl a stáhl se do své povznesené upjatosti. A hluboký, lehce posměšný vzdálený hlas pokračoval:
- 14 -
Buď vůle tvá, na jihu i na severu. Dej nám dnes náš denní příděl sucharů, solený hověziny a vepřovýho. Odpusť nám naše chyby, jakož i my odpouštíme našemu kvartýrmqjstrovi. Neboť tvá je vláda nad vojáky a negry po celý tři roky. Amen. Nastalo ticho. Kapitán Heath je náhle přerušil a obrátil se k oběma poručíkům. „To je všechno. Vyrazíme časně ráno.“ Díval se za oběma důstojníky, které propustil, jak kráčí do tmy, jež je obklopovala. Opatrně tiše našlapoval a vydal se ke skupině rozložené kolem skomírajícího ohně. Neviditelný v hlubším stínu nízko rostoucí borovice, pozoroval jak muži vstávají, vytrácejí se v hloučcích a noří se do okolní tmy u svých stanů, až na poslední dva. Jeden z nich, vysoký, kostnatý a hranatý, se dvěma desátnickými proužky z česané příze na rukávu svého modrého kabátu, se nakonec postavil na nohy a těžkou botou shrnul uhlíky uhasínajícího ohně na menší žhoucí hromádku. Strčil do druhého špičkou boty. „Na co čekáš? Až tě kapitán přijde uložit?“ Druhý se se zabručením zvedl a oba odešli. Kapitán Heath se tiše vrátil ke svému stanu. Také on hranou boty shrnul uhlíky kolem ohniště do menší hromádky. Prošel vchodem z plátěných dílců do stanu a s jistotou člověka, který se v té tmě uvnitř dobře vyzná, nahmatal co potřeboval. Objevil se se skládacím plátěným sedátkem a postavil ho vedle hromádky žhavých uhlíků. Pohodlně se na ně posadil, opřel se lokty o kolena a zíral do hasnoucí záře. Nad hlavou se mu znovu zvedl vítr a pročesával vrcholky zakrslých borovic. Najednou vztyčil ostražitě hlavu. Vítr vanoucí k západu, kde se silnice vinula Divočinou, přinášel tlumený dusot kopyt. Byl to jen jeden rychle běžící kůň. Zvuk sílil, přeletěl kolem a slábl směrem k velitelství armádního sboru nedaleko staré krčmy. Až na to mírné šelestění nad hlavou bylo zase ticho a přesto seděl dále vzpřímený a napjatě poslouchal. Jako by něco zaslechl, nebo snad ne, či přece jenom – zprvu jen tušení, potom na pokraji slyšitelnosti sotva postřehnutelné, zachycené a ztracené, znovu zachycené a již trvající, vzdálené jednotvárné rachocení, které se chvělo na křídlech přilétajícího větru. Kapitán Heath tiše seděl a poslouchal. Ani neotočil hlavu, když poručík Beatty, bez kabátu, v ponožkách, s botami v jedné ruce, k němu přispěchal ze tmy. - 15 -
- 16 -
„Slyšíte to, pane?“ „Ano.“ „Dali se na pochod. Se vším všudy. S dělostřelectvem i s proviantem.“ Kapitán Heath se na sedátku pohnul. „To víte že vyjeli.“ „Ale neměli bychom to ohlásit, pane?“ Znovu ten popudlivý, ostřejší tón. „Na co máte hlavu, myslete trochu, Beatty. Máme před silnicí hlídky. Už poslali hlášení.“ Poručík Beatty se zdál být v té tmě o něco menší, jak z něho trochu té dychtivosti vyprchalo. Přešlápl z jedné nohy na druhou. „Co myslíte, že to znamená, pane?“ „Jak to mám k sakru vědět?“ Kapitán Heath byl překvapen svou vlastní prudkostí. Promluvil opět s nuceným klidem. „Jestli to znamená to, co bychom si přáli, tak se přesunují taky na jih. Otočí se, aby nám zkřížili cestu v otevřené krajině pod tím zatraceným lesem. Domnívám se, že tohle Grant právě chce.“ Poručík Beatty si to tiše srovnával v hlavě. Přehodil si boty do druhé ruky a hleděl na nehybnou postavu kapitána Heathe. „Ale – ale, kapitáne –“ „Ano?“ „No… nikdy nemůžete s určitostí vědět, co generál Lee udělá. Nebo snad můžete, pane?“ „Ne,“ odpověděl kapitán Heath. Zvedl ruku, postrčil si vojenskou čepici dozadu a mnul si čelo v místě, kde ho pásek tlačil. „Ne, to nemůžu.“ Položil ruku na koleno a zůstal opět nehybně sedět. Poručík Beatty hleděl upřeně do husté tmy, jako kdyby mohl pouhou silou vůle proniknout zrakem do dálky. Přenesl váhu zpátky na druhou nohu. Trochu nervózně si odkašlal. „Proboha, Beatty!“ Kapitán Heath se zpola otočil a tiše a důrazně na něho promluvil. „Všichni jsme teď součástí těch událostí. Cokoli vy nebo já uděláme, nemůže na tom dnes v noci nic změnit. Jděte si trochu odpočinout.“ Poručík Beatty váhavě a dotčeně ustoupil. Otočil se a tiše se vytratil a nechal kapitána Jareda Heathe samotného u posledních dohasínajících zbytků ohně. Díval se na západ do černé temnoty a naslouchal zcela slabému chvění zvuků, ozývajících se z neurčité vzdálenosti do noci. Časně ráno, v šeru začínajícího dne, strhli stany a shromáždili se podél silnice a na těch několika málo volných místech poblíž Taverny v Divočině. Bylo chladno a stále jasněji. Na větvích křovin se ukazovaly rozvíjející se nové listy a v trávě, kterou ještě nepošlapaly těžké boty, vykukovaly fialky. Dokonce i v této pusté - 17 -
Divočině bylo něco z té pompéznosti a z uchvacujícího vzrušení při četbě povídek doma u krbu, kdy pestré uniformy zůstávaly stále čisté, plukovní vlajky vlály, polnice si předávaly signály a v kolonách duněly bubny, jako by je tím hřmotem poháněly kupředu. Hlavní část tohoto početného vojska vyrazila na jih. Jediná divize dostala rozkaz držet se západním směrem po silnici Orange Turnpike, aby kryla křídlo armády a s ní postupoval i 12. massachussettský pluk. Mužům pochodujícím na západ vycházelo slunce za zády a jeho světlo pronikalo stromovím, které u silnice bylo řidší. Nakrátko znovu pocítili tu radostnou lehkost a nohy již nebyly po uplynulé noci tak ztuhlé. Jak minuty ubíhaly, mizela i stísněnost nočních hodin a oni šli na západ a měli před sebou jen bílou prašnou cestu a tichou Divočinu, obklopující je z obou stran a vpředu rojnici, která prováděla průzkum. Šli na západ, čas ubíhal a jejich průzkumníci vpředu zmizeli z dohledu pod dlouhou terénní vlnou a zůstala jen zamlklá, přízračná, vegetací zaplněná země a šedobílá prázdná silnice, která se v ní klikatila. Kapitán Jared Heath, který vedl svou rotu stejnoměrným tempem, měl chvilkový dojem, že ta válka je neskutečná, že je něčím dalekým a vzdáleným, co si jen představujeme, a že jedinou skutečností je dokonalá svěžest toho jarního rána v severní Virginii, Ten dojem rychle pominul a s pocitem, že se nevyhnutelně potvrdilo jeho neblahé tušení se zastavil, když se zastavily řady před ním. Nestalo se tak na žádné znamení, všichni se jen bezděčně zarazili a celá první brigáda se zastavila. Pohyb vpřed ustal nejprve v předních řadách, které vedl velitel brigády se svým štábem na koních a přerušení pohybu pokračovalo dozadu po všech útvarech. Vpředu na cestě se zvedl prach. Kurýr od předních hlídek, které nebyly v dohledu, zarazil zprudka svého koně, aby podal zprávu. Celou kolonou proběhlo křečovité vlnění, muži se obraceli a plni napětí posílali trhaně polohlasem zprávu dál: „Rebelové! Přicházejí tudy!“ Brigádní generál vydával úsečné rozkazy a pobočníci se rozjeli, aby je předali útvarům. Zaujmout bojovou formaci po obou stranách silnice a na každé straně se vějířovitě rozvinout do Divočiny. Kapitán Heath se obrátil, aby odvedl své lidi nalevo. Ucítil na tváři teplo zářícího slunce a zachytil prchavou vůni zimolezu. Vzpomněl si na jaro v Massachussetts a na šeříky v plotech a teď zase tato vzpomínka se zdála neskutečná, vzdálená a ztracená. Obrátil se zády k prosluněné cestě a vedl svou rotu ostřílených vojáků do přítmí Divočiny. Stačilo padesát kroků a tmavý les se kolem nich uzavřel a jakýkoli pohyb se dal rozeznat teprve na krátkou vzdálenost. Silnice, jediné spojení vedoucí k hlavnímu tělesu armády, zmizela, ztratila se, jako - 18 -
kdyby nikdy neexistovala. Opravdu to tady nebylo žádné cvičiště. V tom houští a v hustém podrostu nebylo možné utvořit řádnou bojovou linii. Ty překážky ji různě prohýbaly a přerušovaly. Vysoké tenké mladé stromky, které se vypínaly nahoru za světlem, se kymácely a švihaly do tváří mužů a suché roští a propletence plazivých rostlin zachytávaly za kotníky a kdo si nedával pozor, klopýtal. Utvořila se potrhaná a nerovná linie na čtyři řady do hloubky a za ní ještě jedna podpůrná. Vyrazili kupředu a před nimi se porůznu ozvaly první výstřely, jak přední hlídky zahajovaly palbu. Klestili si cestu vpřed a bezprostředním nepřítelem jim byla sama Divočina. První náznaky kouře z přestřelky k nim přivanuly pod nízké větve, když došli na úroveň přední linie. Před nimi byla zase jenom Divočina, šerá a na pohled neproniknutelná, která se již zahalovala štiplavým dýmem a z toho šera přicházely stále častěji výstřely a teď i celé salvy z neviditelných řad protivníka. Aniž by to zatím tušili, pronikali vytrvale podle rozkazů rovnou doprostřed povstalecké útočné armády, zastavovali se, aby vypálili, padali k zemi při nabíjení, zuby odtrhávali uzávěry nábojnic, pěchovali náboje do hlavní, přikrčeni se zvedali, aby postoupili vpřed a znovu vypálili… To byl začátek. Jak přicházely zprávy do dočasného hlavního stanu u Taverny v Divočině a zazníval stále větší hluk střelby, Grant nakonec pochopil, že Lee si zase prosadil svou a provedl to stejně jako dříve jiným – odmítl se dát zatáhnout někam, kde ho chtěli mít. Sám si vybral bojiště, kde silná početní převaha jednotek Unie byla co nejméně účinná a vynutil si v tom zšeřelém lesnatém terénu opravdovou bitvu v plném měřítku. Mohutný přesun vojsk Unie jižním směrem ustal, sám od sebe se zpomalil a obrátil se čelem k západu. Na silnici Plank Road, dvě míle jižněji od té, po které vyjeli, se jízdní hlídky střetly s dalším povstaleckým útočným oddílem a divize za divizí se prodírala k bitevní linii a rozvíjela se stále dále do Divočiny. Dělostřelectvo tu nebylo skoro k ničemu. Děla mohla střílet jen z boku, seřazená na cestách v úzkých podélných řadách. Nade vším převládalo pronikavé práskání pušek, vířilo stále hlubším zakouřeným šerem dosud nikdy nepoznanou rychlostí a silou a měnilo se v nepřetržitou, nervy drásající vřavu. Podrostem a mezi padlými stromy se šířil požár zapálený záblesky z pušek a sílící vítr jej rozdmýchával do šlehajících plamenů. To všechno již s věcnou přesností zpracovali dějepisci a přesně označili na podrobných mapách celé ty dva dny plné tvrdě na sebe narážejících útoků, převalujících se většinou ve stále stejných, krví zbrocených, doutnajících pustých končinách Divočiny, které nakonec - 19 -
třetího dne skončily na mrtvém bodě s ošklivě pošramocenými armádami přibližně na stejném území, kde začaly. Ještě té noci se vojska z bojiště vytratila a hnala se jako o závod na jih, aby zabrala životně důležitou křižovatku u Spotsylvanie. Ta bitva se rozmělnila na celou řadu srážek, sepsaných v historii do pěkně uspořádaných odstavců: měnící se postavení různých divizí a útvarů, plánované a provedené pohyby vojsk, ztráty, které stouply až na sto mrtvých za minutu a udržely se na té výši po celé hodiny, klidná rozhodnost Granta, jenž neustále posílal jednotky vpřed a každou překážku v postupu považoval prostě za podnět vrhnout do boje další lidi. Leeovo intuitivní taktické geniální nadání, jež se projevovalo i v té zakouřené neprůhledné Divočině, kdy vyhledával a nacházel nejistá místa v řadách Unie a vždy na ně drtivě udeřil. Můžete sledovat bitvu na mapách a ve zprávách psaných v duchu vyrovnaného pohledu na minulost, které z roztroušených údajů, shromažďovaných dlouho po událostech, skládají souvislý celek. Tohle, můžete říci stručně a výstižně, je o tom, jak to začalo, jak se to vyvíjelo, jakými ideály se řídili a jakých výsledků dosáhli. Muži, kteří se o tyto údaje zasloužili za rozhořčených bojů dlouhé a kruté války a kteří prožívali hrozný otřes při akcích v prvním sledu, neměli žádné ideály a vzory, ani si neuvědomovali, že se účastní řízených bojových přesunů. Pro ně to byla jen nekonečná, zmatená, uklopýtaná směsice zdánlivě osamocených zběsilých srážek mezi odtrženými malými jednotkami, neschopnými zůstat ve styku se svými druhy a vidět dál než několik yardů před sebe a kolem. Byl to děsivý boj, při němž tápali po nepříteli, kterého zahlédli jen v okamžicích, kdy ze strží a kouřem zahalených houštin vyšlehl z hlavně plamen, nebo když se s ním setkali čelně, tváří v tvář nebo přímo ve rvačce tělo na tělo. Celé divize byly roztrženy a rozptýleny, pluky se rozdrobily do malých skupinek, které se držely pohromadě. Vojákům se opakovaně nedařilo rozeznat, jestli palba z pušek vyšlehující na křídlech pochází od spolubojovníků nebo od protivníka, dokonce ani nedokázali určit, odkud přicházely smrtící výstřely, které kosily jejich řady. A když se prosekávali temným lesem a mlha z kouře jim pod stromy kladla léčky a více jim nahánělo strach pomyšlení na nějaké číhající neznámé hrůzy, než na stále se opakující necílené výstřely z pušek kolem nich a na zdánlivě úplnou osamocenost uprostřed toho nesmírného šíleného zmatku, ucítili náhle odporný puch spáleného masa, jak se plazící oheň zmocňoval mrtvých a rovněž zraňoval ty, kteří ještě žili. Jared Heath bojoval v této bitvě od začátku až do konce a s ním i jeho zle pošramocená, stále se tenčící rota. Po dlouhý první den se zúčastnil nepřetržitého neuspořádaného zápolení v okolí silnice, kdy oddíly Unie byly vrženy zpět téměř až k Taverně v Divočině a - 20 -
Grantův dočasný hlavní stan byl ohrožen. Druhého dne, který byl ještě delší, se podílel na strašlivém hromadném útoku Unie podél silnice Plank Road, vedeném v nerovné a přerušované frontě, jenž byl odražen a změnil se v ohnivý masakr, který přestal teprve když bojiště zahalila úplná tma. Byl tam i třetího dne, jenž nebral konce, kdy boj uvázl na mrtvém bodě a omezil se jen na šarvátky hlídek, které prováděly průzkum spálené Divočiny, protože obě vyčerpané a pošramocené armády se zdráhaly obnovit bojové akce a snažily se navzájem zjistit své pohyby a odhalit své záměry. A v noci toho třetího dne se ocitl v první linii při usilovném pochodu na jih, v závodu ke Spotsylvanii, který byl jeho posledním pochodem. Ne snad jeho posledním pochodem v uniformě, ale posledním s potomackou armádou. Prodělal všechny ty boje a podle plukovních záznamů a rotní knihy hlášení přímo z toho dne – ze čtvrtého dne – kdy bylo jeho jméno vyškrtnuto z rozpisu služeb, musel bojovat ve všech střetnutích odhodlaně a dobře. Jeho rota se nikdy nerozpadla, nikdy nezaváhala a ustupovala jen na daný rozkaz. Tato nezlomná pevnost, zakořeněná v jeho mužích, pocházela zčásti z něho samého. A přece, když se snažil znovu si v duchu vybavit plynoucí nekonečný sled okamžiků té bitvy, ani ne přímo bitvy, jako spíše své účasti v ní, nejprve v tlaku následujících dní a pak zase s tou zvláštní neosobní odtržeností pozdějších let, vzpomínal si jen velmi málo na to, co prožil přímo v bojích. Nevnímal, stejně jako mnoho jiných, kteří statečně snášeli plnou tíhu jejich bouřlivého chaosu, tu neurčitou matnou neskutečnost, podobnou noční můře, postrádající spořádaný sled událostí a smysl pro měřitelnost ubíhajícího času. Uplynuly celé hodiny, které nebyly vymazány z paměti nějakým vědomým či nevědomým úsilím vůle, ale patrně pouhou stále se opakující jednotvárností zuřivé a kruté činnosti, při níž se ustavičně znovu děly věci, jejichž cíl byl v nedohlednu a důsledek byl nezjistitelný, až na to, že jeho rota krvácela a její stav se postupně zmenšoval. V takových chvílích musel jednat pudově, po celou válku, v této bitvě, v minulosti, nyní i v budoucnu a nesmírnost širého světa se zužovala vždy na další kus skoro neprostupného, smrtí zamořeného, temného lesnatého kraje a na okamžité bezprostřední neúnavné úsilí udržet své lidi pohromadě a neztratit spojení se zbytkem pluku. Když dlouho přemýšlel a v duchu pátral po smyslu toho všeho, znovu si v paměti oživoval některé jednotlivé okamžiky a i ty čas přebral, až jich zbylo jen několik. Jistěže tyto okamžiky, pokud z nich nyní něco zbývá, naznačují, kudy se ten muž ve svém nitru ubíral. U vojenského soudu nemají žádnou váhu. Ten se drží samotného spáchaného činu jako takového. V Heathově případě se jedná o - 21 -
jediné slovo, vyřčené zrána čtvrtého dne na pokraji malého údolí, svažujícího se ke spotsylvanské silnici. Určitě však mají svůj význam pro uvážené posouzení a přinejmenším pochopení samotného muže, té osamocené, ojedinělé částečky lidstva, pro kterou onen čin, to vyřčené slovo, bylo pouhým okamžikem, byť důležitým, na dlouhé cestě životem. Prvního dne ráno se stalo, že v pustině zarostlé po obou stranách silnice spletí divokého rostlinstva se situace ostře vyhrotila ve chvíli, kdy nenarazili jen na nějakou prořídlou řadu průzkumníků nebo bočních hlídek, ale střetli se s hlavními silami Leeových veteránů, kteří nastupovali do útoku. Zavrtávali se do země jako krtci, šli k zemi pod palbou vzbouřenců, kteří kropili přední linii po celé délce a jejich střely jako obrovská kosa usekávaly několik stop od země mladé stromky a větve křovin. Leželi na břiše pod spadaným dřívím nebo v malých, bajonety spěšně vyhloubených dírách, kde jim houští poskytovalo těsný úkryt. Pod nárazem jejich vlastního postupu první a pak i druhá linie vzbouřenců zakolísala a ustoupila, ale jak pronikali vpřed, odpor sílil a vyrovnával se, protože se srazili s povstaleckými zálohami. Zachovali získané pozice, jejich rota byla jako kotva držící levý konec zubaté linie jejich pluku, která se ztrácela napravo od nich ve zvuku výstřelů. Z dálky, z šerých neprostupných končin lesa, z bezprostřední blízkosti na levé straně a z pravé strany, kde byla zbývající část pluku, slyšeli ozvěnu praskotu bitevní vřavy, která se na křídlech šířila stále dále. Plukovník Goddard, který zarudlý v tváři a s očima červenýma od kouře pobíhal za přední řadou svého úseku a možná již v těžkém zkaženém vzduchu cítil dlouho touženou hvězdu brigádního generála, vyklopýtal z černého šera, upřel zrak na jejich ve spěchu všelijak upravené zákopy a souhlasně přikývl. „Držte se tu! Všichni sem přijdou za vámi!“ Zmizel někde vpravo, statná vojácká postava, náhle tady a zase tam a oni stříleli dál proti těm, kteří stříleli na ně, a jejichž palba nabývala na síle, blížila se a opět polevovala a ustupovala. Jednou když vítr odkudsi zafoukal a rozehnal mraky kouře, zahlédli na několik vteřin pár postav v šedém, které uskakovaly do šera a opět se ztratily mezi vyšlehujícími plameny hořící Divočiny. V těch plamenech mizel pojem času a měnil se v podivnou bezčasovost. Od zbývající části armádního sboru, který ztracený a zapomenutý se plahočil za nimi v obklopujícím je lese, žádné posily nepřicházely. Kouř houstl a ulpíval neústupně na všem kolem. Kapitán Jared Heath si uvědomil, že drží šavli v ruce a skrčený za zetlelým pařezem ochraptěle křičí do burácející vřavy rozkazy, na které již dávno zapomněl a upřeně hledí na levou stranu. - 22 -
Hluk bitvy se tam změnil, zdálo se mu, že se obloukem dostává za něho a přibližuje se. Vzdáleně, ale jasně slyšel mezi rachotem palby z pušek někde vzadu za vlastními pozicemi, vysoký pronikavý jekot vzbouřenců, zároveň posměšný i vítězný. Otřásl jím ten nejtíživější strach bojovníků v přední linii, znásobený neviditelnou hrozbou. Byli napadeni z boku! Strnul, nebyl schopen se hnout a stále se díval doleva. Rozmazaně a nezřetelně se z prázdnoty vynořila postava v modrém stejnokroji a divoce pádila dozadu. Klopýtla a upadla a puška, kterou svírala v rukou odlétla stranou. Namáhavě se zvedla, pušku nechala ležet a dala se zběsile na útěk do té prázdnoty za nimi. Kapitán Jared Heath si stejně neočekávaně jako dříve uvědomil, že má kolem sebe své muže, kteří na něho hleděli. Zastavili palbu a ruch bitvy kdesi dál v Divočině se náhle přestal dotýkat jejich smyslů. V tom temném tichém prostoru byly jejich ušpiněné, od prachu zčernalé tváře obráceny k němu a strašná, drtivá odpovědnost vydat rozkaz ho tížila tak, že si připadal bezmocný. Ze zakouřeného lesa přímo před nimi znovu zapráskaly salvy a stále se blížily. Ovzduší bylo plné pachuti panického strachu, který je hrozil zachvátit, ale stáli pevně na místě, v tichosti jej přemáhali a s očekáváním se dívali na něho. Jako bolest jím projel prudký pocit hrdosti na jejich chování a s ním vědomí, jaká je to nevýslovná škoda, že ten starý muž, první Jared Heath tu není, aby je viděl. V hrdle ho zabolelo, když chraptivě zašeptal, v domnění, že volá: „Jen klid! Pokračovat v palbě!“ Nějak porozuměli, ani ne tak slovům jako spíše tomu, že se otočil tváří dopředu, přehodil si šavli do levé ruky a pravou se chopil pistole. Zahájili palbu, zprvu nepravidelně, ale stále silněji, až se rozhořela po celé délce linie roty. Zleva sem teď pronikaly ojedinělé výstřely a Heathovi jasně a zřetelně bleskla hlavou myšlenka. Celý zatracený zbytek armádního sboru je pryč a my musíme chránit svůj vlastní bok – a rozhlížel se šerem po poručíkovi Beattym, aby stáhl jeho četu na levou stranu. Polekaně se otočil, když uslyšel volat své jméno. „Heathi!“ Major Moody se zjevil z čista jasna, přišel z toho ztraceného skrytého zmatku, z toho někde zapomenutého bitevního pole, spěšně k němu kulhal a klesl přikrčený vedle něho. „Proboha člověče! Copak jste nedostal zprávu? Celá fronta se hroutí! Zpátky, člověče, zpátky! Klusem! Zakopáme se u sboru, jestli ty zatracený loudaly najdeme!“ Jenom toto mu jasně a beze zbytku uvízlo v paměti ze všech těch denních hodin střídavě se vlekoucích nebo rychle zasunutých do sebe při neklidném ústupu a za zmateného kvapného přeskupování a obnoveného postupu, který byl opět zlomen a odražen a změnil se ve - 23 -
vražedné přestřelky v podrostu a z narychlo připravených zákopů, které teprve když nastala úplná tma, pomalu a váhavě skomíraly. Pouze toto a pak ještě několik okamžiků, jakoby snímků zachycených kamerou, zřetelný obrázek se všemi podrobnostmi, jak klečí na jednom koleně a v ruce drží drobounké rozervané neživé tělo malého ptáčka. Otřáslo jím zjištění, že po nepočítané hodiny se díval na smrt nevidoucíma očima, oslepený necitelnou nutnou lhostejností, vyplývající z napětí v boji, kdy klopýtal o mrtvoly aniž by si to uvědomoval, překračoval nebo obcházel těla mužů ležících v bojem zničeném šerém lese ochable a bez života. Zkřivil rty s bezděčnou ironickou hořkostí při myšlence, že mu stačilo několik zakrvácených peříček podržených v pootevřené dlani, jediné bezvýznamné malé znamení zkázy, náhodné a nesmyslné, aby si toho začal všímat. Na okamžik mu připadalo, že se vším tím okolo nemá nic společného, že se nachází mimo prostor a čas. Ve svém nitru uhýbal před smrtí, která zaneřádila celý kraj a ze skrytých míst vyhledávala cíle s necitelnou lhostejností. Chvěl se bezděčnou narůstající touhou zbavit se toho všeho, zmizet odtud, osvobodit se od toho, zůstat čistý a mladý a neposkvrněný a oddělit se od svého dosavadního života. Trvalo to pouhý okamžik, který se mu navždy vryl do duše a již byl opět s vědomým úsilím své vůle kapitánem Jaredem Heathem, třetím toho jména, který šel za starým praporem, aby vedl ztenčené řady své roty vpřed bojem zničenou, spálenou pustinou… Nastala noc. Ani jedna armáda neodtáhla, a když je tma zastihla roztroušené v bojových formacích po celé Divočině, utábořili se prostě na místě, kde byli. Úzký prostor mezi klikatými liniemi byl zakázané území budící hrůzu, kde v podrostu doutnaly ohníčky a vylekané předsunuté hlídky vyhlašovaly poplach při každém neobvyklém cizím zvuku či pohybu a křik opuštěných raněných v temných houštinách, ke kterým se nikdo nehlásil, se nesl zoufale po vanoucím nočním větru. V temném území za frontou se pomalu vlekly hodiny beze spánku v nikdy nekončící činnosti, kdy důstojníci se ze všech sil snažili uspořádat roztroušené pluky a brigády, ztracení vojáci bloudili a pátrali po svých jednotkách a zběhové se pod pláštíkem tmy plížili pryč a na spěšné rozkazy přímo z hlavního stanu se shromažďovaly oddíly, které se prodíraly tím zmatkem do pozic, kde je překvapí ráno. Seděl na postaveném krátkém špalku dřeva a zády se opíral o kmen zakrslé borovice. Dílec ze starého stanu, kolíky upevněný k zemi a natažený nahoru na větev chránil před větrem svíčku postavenou na jiném špalku u jeho pravé nohy. Skrovné blikající světlo dopadalo na rotní knihu hlášení, kterou měl rozevřenou na kolenou. Ráno v ní bylo na seznamu lidí činných ve službě dvaaosmdesát jmen vojáků a - 24 -
důstojníků, což byl přiměřený stav pro bojeschopnou rotu. Teď jich zbývalo padesát devět. Na stránkách úhledně nadepsaných jeho pevným ležatým písmem slovy „Mrtví a ranění“ byly nové jmenné seznamy. Na stránce s nadpisem „Zběhové“ stálo jedno jméno. Nebylo nutné, aby tam seděl a prohlížel si armádou vydanou tenkou knihu v kartónových deskách, počmáranou vlastnoručně tužkou psanými poznámkami. Jeho hlášení odešlo k plukovníkovi Goddardovi a dále na velitelství armády. Únavný pochod na jih do míst, odkud ráno znovu vyrazí podél silnice Plank Road do útoku, byl za nimi. Teď byl čas k tomu, aby poslední hodiny před úsvitem využil co možná nejvíce k odpočinku. Přesto stále nehnutě seděl a zíral do otevřených stránek na kolenou. Nevěděl, jak dlouho tak seděl. Čas nic neznamenal, stal se bezobsažnou prázdnotou. Zvedl hlavu. Před ním stála tmavá, vysoká, vyhublá, hranatá postava. Ve slabém blikotání svíčky, osvětlující nejbližší okolí, jen stěží rozeznával podlouhlou, vychrtlou, od trní poškrábanou tvář pod téměř beztvarou polní čapkou a na roztrženém rukávu starého modrého kabátu dva ušpiněné desátnické proužky. „Kapitáne, Hagan se vrátil.“ Rychle se na špalku napřímil a v okamžiku vnímal všemi smysly. „Co říká?“ „Říká, že se zamíchal mezi nějaké lidi z Vermontu, kteří ustupovali a pak nás nemohl najít… Chcete, abych ho přivedl?“ „Věříte mu?“ „Hagan je v pořádku, kapitáne. Pořád nás hledal. A našel nás až tady.“ Nastalo ticho. Podíval se na otevřenou stránku s napsaným jedním jménem. Vytáhl z kapsy malou tužku a jméno přeškrtl. Podíval se na ně a pečlivě je dalšími tahy zaškrtal a hrotem tužky čmáral přes jméno, až pod čarami zmizelo a nedalo se přečíst. „Dnes nám určitě dají zatraceně zabrat, co, kapitáne?“ Znovu zvedl hlavu. Vysoká, vyhublá, hranatá postava, sahající až mezi první větve nízké borovice tam ještě stála a dívala se dolů na něho a na otevřenou knihu na jeho kolenou. „Co bude ráno, kapitáne? Zkusíme to a zase ustoupíme?“ Aniž by ji slyšel – cítil, uvědomoval si a chápal v tom hlase němou nevyřčenou prosbu, překračující pravidla a řády a všechny toporné, náhle bezcenné zábrany mezi nimi, dožadující se v té bitvou zjizvené temnotě této noci trochy sblížení, jistoty a sdílení těch protichůdných pocitů. Pokoušel se promluvit, ale nedokázal to, svaly v hrdle měl ztuhlé a rozbolavělé. Vysoká postava se znovu ozvala: „Omlouvám se, kapitáne. Myslím, že jsem řekl víc než jsem měl.“ Desátník odcházel, vzdaloval se do tmy a Heath pocítil obrovské, zoufalé, - 25 -
marné přání skočit za ním, zadržet ho a vysvětlit mu to. A jako by nezměrná naléhavost jeho přání ho zastoupila a běžela místo něho, spíše vycítil než viděl, že desátník zaváhal, pootočil se a vlídně prohodil: „Žádné starosti, kapitáne. Budeme tam s vámi.“ Uslyšel slabé prasknutí a pravou rukou mu projela bolest. Pohlédl dolů. Tužka se zlomila a jeden její roztřepený konec se mu zapíchl hluboko do ruky. Zase byli na řadě v té smrtící hře, kdy se pohybovali zmateně a bez cíle sem a tam boji zpustošenou a poničenou divočinou. Nyní opět postupovali a vnikli na malou mýtinu, plnou suchého, pod nohama praskajícího plevele a na druhé straně viděli postavy v šedých uniformách, utíkající do lesa. Pod jejich výstřely jich několik padlo. Začali je pronásledovat přes otevřenou mýtinu a náhle se dostali do přímo ničivé palby, která v salvách rachotila z houštin před nimi. Rozprášeni a zlomeni se zastavili, jako kdyby narazili na pevnou neviditelnou zeď. Ti, kteří se mohli otočit a utéct se vrhali střemhlav do krytu a boj na tomto odloučeném úseku dlouhé rozbouřené bitevní fronty se zase ustálil a byl vystřídán souboji střelců přes malou suchou zarostlou mýtinu, posetou nyní mrtvolami a raněnými. Uvědomoval si, že leží na břiše, na zemi pokryté jehličím, vykukuje spletí travin na mýtinu a přitom zoufale o něčem přemýšlí. Potom se úplně vzpamatoval. Namáhal se určit, kolik v tom volném prostoru je rozseto modře oděných těl, kolik jich bezvládně a nehybně leží nebo se horečně snaží dostat se trhavými pohyby pod ochranu temného lesa. Problém, kterým se zabýval náhle zmizel, odvála jej chladná ochromující skutečnost skrytých hrůz této bitvy, zahalená někde rozbujelým porostem a stromy zarostlými popínavými rostlinami. Kouřová clona, zadržovaná pod větvemi se dostala nakonec beze všech zábran ven. Z lesa na levé straně, kde se mezi stromy válely husté mraky kouře, olízly malé plamínky okraj mýtiny. Zachyceny větrem, vrhly se na suchý podrost, zaplály a jako o závod spěchaly na volnou plochu. Obklopily jednu prostovlasou hlavu a ramena v modré uniformě, zazářily jasněji ve vlasech a poskočily až k sumce s patronami, visící u pasu. Ochable ležícím tělem otřásl tlumený praskot výbuchů a z boku vylétly cáry látky a masa. Plameny se nelítostně draly všemi směry kupředu a zachvátily přivrácenou stranu kusu loňského vyššího suchého porostu, přilnuly k němu a šplhaly se nahoru. Z druhé strany postupovaly krok za krokem a dostaly se postupně až k postavě v šedém, která zoufale hrabala prsty v zemi a táhla za sebou bezvládné nohy. Posíleny novým palivem poskočily a chňaply po nohách a plápolaly dál, živíce se šedým suknem. Zmrzačená postava sebou házela na zemi a ze zmučeného hrdla se vydral nepřestávající vysoký tenounký jekot, který pomalu slábl, až - 26 -
nakonec zanikl v zajíkavém chropotu. Plameny se zmocnily celého těla a tlumené výbuchy nábojů je roztrhly a přinesly mu konečný klid. Vztyčil se a nedbal na ostružiny a větve, které mu, když se stavěl na nohy, poškrábaly tvář. Uvědomoval si, že napravo od něho je skloněný nějaký člověk a prudce zvrací, věděl, že někde vlevo v houštinách je hrůzou bezbarvá tvář poručíka Wilkesona, ale to byly nedůležité maličkosti v tom celkovém nesmazatelném obrazu, kdy čistá, jasná a přívětivá obloha se klenula nad nevelkou mýtinou, na níž malé plameny se s dychtivostí hladově hnaly za kořistí, nečiníce rozdílu mezi živými a mrtvými. Za nimi byl temný kraj lesa, jehož houštiny lemovaly skryté pušky. Jeho mysl, která se vzpamatovávala z toho otřesu a z vědomí, že je součástí toho všeho, se vrátila do skutečnosti, klesala pod pocitem otupělosti a únavy, do níž se vloudil i jakýsi vztek a matná vzdálená naděje, že si ho najde kulka z některé skryté pušky. Žádné kulky z ukrytých pušek nepřiletěly. Jenom někde nad Divočinou se vznášela bitevní vřava a na mýtině se ozývaly ty strašné tlumené výbuchy nábojů. A z protější strany zazněl ochraptěle a vztekle, ale ve své chraplavosti a zuřivosti tak nějak otevřeně a očistně hlas zdravého rozumu, záblesk nezlomné víry ve válkou odsunutou a potlačenou, ale nevykořenitelnou humánnost lidského rodu. „Jděte k čertu, Yankeeové! Jdeme si pro svoje lidi!“ Spatřil, jak se z protějšího lesa vynořily postavy v šedém, vyběhly a tloukly do plamenů kolem raněných, které odtáhly zpátky do šera mezi stromy. Okamžitě přemohl únavu, nová síla mu vjela do žil a energicky vykročil podrostem s úmyslem vyhnat mužstvo na mýtinu, ale ti na něho nečekali a již své druhy sbírali. O chvíli později, když se mýtina ztrácela v kouři, který se na ni valil z levé strany a byli zase zpátky v lese a udělali všechno co se dalo, pokládal za jisté, aniž by o tom moc přemýšlel, že povstalci obejdou mýtinu plnou kouře a zaútočí přímo zprava. Připravil na to své zbývající muže, naslouchal a čekal, sám nevěděl vlastně na co, až to přišlo z pravé strany ze zamlženého lesa. Byl to chraptivý hlas beze známky hněvu, nezjistitelný a nezapomenutelný, jenž splnil jednu starobylou rytířskou povinnost, pro kterou v té nelidské surovosti probíhající bitvy a války a toho co se z ní stalo nebylo místa, a přesto se jako zázrakem vzdorně ozval: „Tak pozor Yankeeové! Jdeme na vás!“ Klopýtali zpátky a umíněně se chovali jako při řádném ústupu, nedali se na bezhlavý útěk, vystřelili, ustoupili, znovu nabili a zase stříleli. Za sebou, kde byl les řidší, zahlédli kládami vyztužené náspy, jež před mnoha hodinami opustili a za nimi silné zálohy v modrých - 27 -
uniformách, které zaujaly postavení vzadu za zákopy a to jim dodalo síly. Uběhli poslední kus cesty, přelezli násep do poměrného bezpečí blízko záloh a vyčerpaně klesli na zem. Pomalu kráčel kolem mužů unaveně rozvalených v potrhaných uniformách a počítal ty známé postavy a každou přes tu špínu, krev, pot a černé šmouhy od prachu okamžitě poznával. Bylo jich čtyřiatřicet. Byl nervově vyčerpaný, otupělý a k myšlení se musel vědomě nutit. Dal se znovu do počítání, ale přerušil ho rezavý skřehotavý výkřik, který pronikl hlukem boje, odrazil se od zákopové předprsně a udeřil mu do uší. „Beatty! Kde je Beatty?“ Zastavil se, semkl ústa a pevně je sevřel, když si uvědomil, že to byl jeho vlastní hlas. Znovu nastala noc. Obě armády se ve tmě stáhly. Rozdělovala je zkáza, kterou způsobily, celé plochy zničené divoké přírody, kde neustávající oheň a dusivý kouř znemožňoval veškerý pohyb a pásy na uhel spálené země, na které se nedalo tábořit. Netísnila je zlověstná blízkost nepřítele, vzdáleného jenom na dosah, ani je neohrožovaly srážky s předsunutými hlídkami, odvažujícími se až k hranici světla táborového ohně, které se mohly změnit v rychlý nečekaný přepad. Tuto noc by si mohli dopřát spánku, ale nespali, až na krátké přerušované chvíle, kdy je omámilo naprosté vyčerpání. To jim však v jejich až do morku kostí jdoucí zemdlenosti nepřineslo úlevu. Ležel na pokrývce a opíral se o vnitřní šikmou stěnu barikády z hlíny a kamenů. Tiše ležel, neschopný na něco myslet a aniž by poslouchal, slabě slyšel vzdálený rachot kolony vozů, které v noci odvážely raněné na sever. Nad hlavou, průrvou v mracích, jež poháněny větrem se pomalu blížily z Divočiny, pozoroval prázdným pohledem hluboký, modročerný prostor volné oblohy a daleké, osamělé mihotání několika přesně rozmístěných hvězd. „Tudy, pane.“ Hlas poručíka Wilkesona k němu pronikl odněkud z míst, kde jeho lidé leželi unavení a beze spánku u několika posledních malých táborových ohňů. „Sem, pane.“ Posadil se a rozeznal matnou postavu Wilkesona, který se k němu blížil a vedle něho vysokou nezaměnitelnou siluetu plukovníka Goddarda. Postavil se na nohy a přemáhal únavu, aby se postavil do pozoru. „Pohov, Heathi.“ Plukovník Goddard se pootočil k postavě za sebou. „Díky, poručíku. To bude všechno.“
- 28 -
Zvědavý poručík Wilkeson zdráhavě odcházel a plukovník Goddard přistoupil k hrazení, otočil se a opřel se o ně. „Vykašlete se na to, člověče. Nepřicházím služebně.“ Náhle si uvědomil, že stále stojí strnule zpříma. Uvolnil se, pomalu učinil několik kroků a postavil se k hrazení vedle plukovníka. Mlčky se opřel zády a čekal. Plukovník Goddard si povzdechl a prozradil tak pod obvyklou tvrdou vojenskou slupkou nezlomné zdatnosti svou únavu. „Řekl jsem, že to není nic oficiálního, Heathi a taky to ještě není, ale myslel jsem, že vám to povím. Za pár dní dojde k vystřídání. Bůh ví, že je potřebujeme. Po tom co se stalo, musejí celý pluk zreorganizovat. Uvažuji o tom, že přičlením vaše lidi k rotě kapitána Clemmonse.“ „Ne!“ Polekal se prudkosti a důrazu, s jakým bezděčně a bez rozmyslu odpověděl. „Cože?“ Plukovník Goddard se na něho ve tmě upřeně zadíval. „Nechcete ztratit rotu? Je to tak? Ale člověče, já myslím i na vás. To vás uvolní pro jiné úkoly. Pro práci ve štábu. Pravděpodobně na velitelství brigády. Rozmyslete si dobře co uděláte a jaká se vám naskýtá příležitost. Lepší možnost k povýšení nenajdete.“ „Ne!“ V hlavě se mu vyjasnilo, zápasil s matnými, nepojmenovatelnými pocity, které přesahovaly jeho chápání. Byl si vědom, že se toho druhého dotkl, že se velitel od něho odtáhl, a že mezi nimi vzniká nepřeklenutelná propast. Tíživě si uvědomoval, že musí promluvit a znovu se s ním sblížit. Už jak otevřel ústa, poznal, že jeho slova jsou ubohá a nepřiměřená. „Myslím, že nechci, aby tahle parta přestala existovat, pane.“ „Chápu.“ Plukovník Goddard hovořil pomalu a skutečnost, že nic nepochopil a nemůže pochopit, se dala mezi nimi téměř nahmatat. „Bojujeme ve válce, Heathi, a to co nějaký jedinec chce, není důležité. To má význam jenom pro něho. Až budete v armádě tak dlouho jako já, tak to pochopíte.“ Žádná odpověď, která by vyjádřila jeho mínění, nezazněla. Oba se opírali o násep, každý uzavřený ve svém osamocení. Slabě k nim dolehl nějaký hlas: „Všemohoucí bože! Nemůžu spát! Není tu někdo, kdo by něco zazpíval?“ Bylo ticho, jen zdálky slyšeli rachocení těžkých vozových kol. Potom se z kouřem rozbolavělého hrdla ozval jiný hlas. I na tu vzdálenost rozeznali, jak chraptí: Ó kéž bych byl v polích s bavlnou, jak za starých času – „Tu ne, ty zatracenej pitomče!“ - 29 -
Znovu nastalo ticho. A do toho ticha zazpíval jiný, chraptivý a znepokojivý hlas, který pomalu hledal slova a sílil se zádumčivou melodií: Znám, kdy měsíc vychází, znám, jak hvězdy svítí, uložte ho v zemi… Zněl stále pevněji a jistěji a nesl se pomalu a tiše po větru: Kráčím v záři měsíce, kráčím pod hvězdami... A s ním začal jiný hlas a měkce se přidal k refrénu, Uložte ho v zemi... A další nesmělé hlasy, opožďující se za prvním, se v refrénu sjednotily: Kroky mé povedou na hřbitov, projdu tou zahradou mrtvých a uložím ho v zemi Ten večer k soudu musím jít, až uložím ho v zemi… Plukovník Goddard se znenadání odstrčil od hrazení. „Jsou to dobří chlapi, Heathi. Zatraceně dobří chlapi. Je taková stará vojenská průpovídka, že dokud muži zpívají, dokážou i bojovat.“ Rychle a prudce ze sebe mimoděk vyrazil: „A kolik z nich zůstane naživu, aby si zazpívali zítra večer? Nebo pozítří?“ Vysoká postava vedle něho se napřímila a znehybněla. Ten jediný nepatrný pohyb zdůraznil opět rozdíl v hodnosti mezi nimi. „Doufám, že všichni, kapitáne. Ale dejte na mou radu a nezabývejte se takovými myšlenkami. Proto muži oblékají uniformu, aby byli poslušní rozkazů, aby bojovali a když je třeba i umírali…“ Zůstal sám, opíral se s roztaženými pažemi o hrazení a rukama svíral horní břevno. Z neuvěřitelné dálky se k němu tlumeně donesla slova: „Už jsi skončil, Hanku? Myslel jsem, že to je delší.“ Tiše, s úzkostí naslouchal a bez hnutí stál plný napětí, v očekávání těch zvuků, které musejí přijít, a kdyby nepřišly, zůstal by navěky ztracený a toužící po nich. Konečně pomalu a tiše přicházely, vítr je šeptem přinášel: Má i tvá duše se setká ten den, až uložím ho v zemi…
- 30 -
Z celého třetího dne si nic nepamatoval, nic jasného a souvislého, jenom mu utkvěl pocit čekání, stále něco dělal a přece čekal. Přivítal všední činnost po bitvě, která naplňovala čas a zaměstnávala mysl a přesto během ní a nad ní převládal ten pocit čekání. Den byl plný vlekoucího se hlídkování, kontrolování výstroje, počítání ztrát, přinášení raněných, kteří se dali zachránit. A plný čekání. Celá armáda čekala. Věděli, že došlo k utkání a k měření sil, a že se svou početní převahou neuspěli a byli vrženi zpět. Jak čas plynul a hlídky prozkoumávající spálenou a zničenou Divočinu nenarazily na žádný nepřátelský postup, pouze na náhodné pátrače, kteří tudy procházeli za zřejmě stejným cílem, poznali, že tato bitva, přinejmenším tato její etapa, je u konce. To všechno se již stávalo dříve, ne s takovým surovým krvavým rozhořčením, ale s obdobným nevyhnutelným vědomím, že byli zastaveni, poraženi a vrženi zpět. A dříve vždycky v rozkazech z hlavního stanu se přiznala porážka a následoval ústup na sever, kde došlo k reorganizaci, k doplňování výzbroje, k výcviku nováčků a k přebudování sil pro nějaký nový plán nového velitele. Nyní se stal tou neznámou, nezvažitelnou veličinou onen podsaditý tvrdohlavý nevelký muž jménem Grant. Čekání trvalo celý den až do prvních nočních hodin, kdy konečně došly rozkazy, postupující řetězem velitelů a armáda vyšla ze svých zákopů a zátarasů, unaveně se seřadila do pochodových útvarů a stále čekala – až se nakonec hnula nikoli na sever na dovolenou a ke klidnému životu v táboře, ale na jih, s jistotou, že dojde k nové drtivé rozhořčené bitvě. To byl rozhodující okamžik pro potomackou armádu, čas který se dá určit téměř přesně na hodinu, když poznali, že mají konečně svého člověka, že mohou ustoupit, ale nikdy nebudou poraženi. Unavení klopýtali zachmuřeně tmou a obrátili se tváří k jihu, ke konečnému vítězství. Byl to též rozhodující okamžik pro kapitána Jareda Heathe? Byl jeho pocit čekání silnější než ten, který panoval v celé armádě, nebylo to jen pouhé uvažování o tom, co přijde příště, ale nezřetelné vědomí, které snad nepřiznal ani sám sobě, že se nyní změnil, že se z něho stal s konečnou platností jiný člověk, a že někde a někdy v budoucnu nastanou okolnosti, které budou silnější než on? Na to se nedá s jistotou odpovědět. Všechno co se dalo zjistit z té doby o Divočině a o jeho dnech v ní, již bylo řečeno. Nyní pochodoval na jih s 12. massachussettským plukem po silnici Brock Road přes níže položený okraj Divočiny, možná již propadlý její náruči, vstříc svému vlastnímu zvláštnímu osudu… V kolonách se z ochraptělých hrdel porůznu ozývaly radostné výkřiky a lidé nakrátko setřásli ze sebe únavu, než dorazili k silnici, - 31 -
obrátili se k jihu a uvědomili si oč jde. Teď již ztichli, plahočili se silnou vrstvou silničního prachu, vráželi do sebe a pro každý krok vpřed sbírali síly až k hranici vyčerpání. Tito muži během posledních dvou dnů skoro bez přestání bojovali a další den prožívali napjaté čekání, spali jen málo a chyběl jim opravdový odpočinek. Tu a tam někdo zavrávoral a upadl, zhroutil se a plazil se k okraji silnice. Ti co šli vzadu a uzavírali každou jednotku, měli smutný úkol. Nátlak pronikal od důstojníků až k nim, vytrácel se a za velikého úsilí znovu sílil a opět v pomalých vlnách se měnil v unavené plahočení. Daleko před nimi byla důležitá křižovatka u Spotsylvanie. Kdyby k ní dorazili a opevnili ji, získali by iniciativu a pozici, která by ohrožovala Leeovo levé křídlo směrem na Richmond a Lee by byl nucen odvolat své méně významné jednotky, které na ně dorážely. To byla ta naděje a cíl, zářící daleko před nimi. V této chvíli tu byla jen nekonečná, neúprosná nutnost táhnout se potmě dál prachem, který se nepřetržitě vznášel ve vzduchu, padal na všechno a všude pronikal. Šli kupředu a zastavovali se, když někde v čele kolony muži mávali sekyrami, aby uvolnili úzkou cestu od kmenů pokácených při výpadech povstalecké jízdy a zase pokračovali v cestě, nohy se jim podlamovaly, upadali jako opilí do přerušované dřímoty a přesto se pohybovali stále vzpřímeně, procitávali a potáceli se dál. Při prvním kalném světle úsvitu procházeli otevřenější krajinou. Před nimi se rozprostírala obdělávaná půda, rozdělená na pole a některé oddíly jejich jízdy narazily jako první na odpor, na rojnice povstalců za ploty a za skupinami křovisek. Ostře a zřetelně se ozývalo práskání karabin. Klopýtajíce únavou se na polích spěšně rozvinuli do bojové formace, vyrazili vpřed a prorazili slabou, spíše opožděně ustupující povstaleckou linii, prošli úzkým pásem lesa, lemujícím dlouhý nízký hřeben, vynořili se na druhé straně a tam se zastavili. Zadrželo je naprosté vyčerpání a pak také to, co uviděli před sebou. V přibývajícím světle bylo vidět pěkný, čistý, zelený svah, který spadal do malého údolí až k silnici vedoucí ke Spotsylvanii a na druhé straně k zalesněnému hřebenu, který se tu tyčil a ovládal celé údolí a silnici pod ním. A po celé délce protějšího hřebene zřetelně viděli vojáky v šedých uniformách. Bylo jich mnoho, příliš mnoho, kopali zákopy a spěšně zřizovali náspy z hlíny a z tyčí od plotů. Kapitán Jared Heath stál rozkročený, aby se nezhroutil a myšlenkami byl zvláštním způsobem vzdálený od svého únavou prohnutého těla. S jasnou a chladnou logikou viděl celý ten obraz, jehož byl malou jednotlivou součástí a celou tu situaci kolem sebe. Zde na této straně jedna brigáda, roztažené rozervané zbytky brigády, - 32 -
vyčerpané téměř za hranici snesitelnosti a za ní zbývající část divize, sboru a celé armády, rozptýlené v dlouhých pochodových kolonách na míle daleko na úzkých, provozem ucpaných cestách a na druhé straně v silných, možná nedobytných, již částečně opevněných pozicích, neznámý počet povstalců, který se zvyšoval, jak se stále další objevovali mezi stromy. Pocítil neosobní, dojetí prostý záblesk obdivu nad tím velikým legendárním mužem v šedém, nad tím velitelem, symbolem a zosobněním nepřátelské armády, který opět včas předvídal a předešel protivníka. To však pominulo a rychle na to zapomněl, když ho napadlo, že se budou drát s nohama těžkýma jak olovo na ten protější svah a rebelové budou do nich pálit ze všech stran. Otřásl se a ucouvl před tou myšlenkou. Projela jím vlna ulehčení, když se před ním objevila jasná logika celé situace, vyplývající z úvahy zdravého rozumu. Zastavili je a znemožnili jim postup, nebyli v postavení ani neměli sílu, aby útočili dál. Nedalo se dělat nic jiného, než se držet tam kde stáli, obsadit co se zbývajícím počtem mužů stačili a vyčkat příchodu celé armády a dělostřelectva, aby ohodnotili a vyzkoušeli nepřátelskou obranu a vypracovali bitevní plán. Viděl brigádního generála a velitele divize a s nimi důstojníky štábu, jak přijeli na levou stranu svahu a dívali se přes údolí a pak k nim přicválal sám velitel sboru. Viděl, že spolu hovoří a pevně věřil, naprosto si jistý svou logickou úvahou, že ví o čem mluví. Pohlédl znovu na protější hřeben a pozoroval, co se tam děje. Vpravo, kde se hřbet stáčel dovnitř a byl obrácen bokem k protějšímu svahu, na němž se nahoře ve spěchu budovalo opevnění, zahlédl několik postav v šedých uniformách, které tam zkoumaly výhodnost stanoviště a tato skutečnost rovněž zapadla v jeho paměti na své místo. Hleděl teď na štábní důstojníky, jedoucí podél potrhané linie, ke které patřil. Jeden z nich se v sedle sehnul a říkal něco plukovníkovi Goddardovi. Plukovník pak zamířil k němu a Heath se napřímil a čekal jako dobrý voják a schopný, v boji osvědčený frontový důstojník. Čekal na rozkazy již duševně připravený všechno bez chyby splnit. Ale pod účinkem plukovníkových dychtivých, krví podlitých očí v odpudivé tváři podobné tmavé masce, se jeho odhodlání zřítilo do černé propasti obludného bláznovství. „Heathi připravte své lidi. Tohle je naše příležitost se proslavit. My je odtamtud vyženeme.“ Strnule se kymácel na místě, v zajetí toho neúprosného okamžiku. V hlavě mu znovu vířila myšlenka, kterou si do všech podrobností plně uvědomoval, že se musí probít nahoru a vést své lidi do toho protějšího svahu, do té smrtící pasti, která tam na ně čeká. Všechno se v něm při tom pomyšlení hroutilo. Pln zoufalství doklopýtal k plukovníkovi Goddardovi, který spěchal dál a chytil ho za rameno… - 33 -
Proboha, pane! To je nemožné! To není lidské! Ti lidé sotva stojí na nohou!“ Plukovník Goddard se netrpělivě pootočil a s námahou potlačoval výbuch vzteku. „Člověče, nepřítel je stejně unavený jako my. Napadneme je dřív, než sem přitáhnou děla.“ ..Ale to je beznadějné! Copak to nechápete? Není sebemenší naděje! Ani čerstvé posily to nedokážou!“ Plukovník Goddard se na něho obrátil, hleděl mu do tváře a oči se mu hněvivě leskly. „Mám tomu rozumět tak, pane, že odmítáte vést své lidi do boje?“ Přišlo to samo od sebe, nehledaně, bez nějaké logické úvahy, s pocitem naprosté nevyhnutelnosti, mimo vše co bylo jedinečné, ojedinělé, osobité v té osamocené částečce lidstva, kterou byl Jared Heath. „Ano!“ Z pozadí, ze stínu stromů lemujících horský hřbet, pozoroval jak přední linie postupuje vpřed. Bylo to pomalé, příliš pomalé, poznamenané únavou. Kráčeli po úbočí dolů, přes dno údolí a začali stoupat na protější svah. Chvíli rozpoznával svoji rotu, která již nebyla jeho. Vedl ji poručík Wilkeson. Potom se mu ztratili, nemohl je na tu dálku rozeznat v tom strašném zmatku, který se strhl po celé stále ještě postupující přední linii, když ji shora smetla palba povstalců, salva za salvou, která vyhledávala cíle a zabíjela. Z původní bitevní linie byla teď nepravidelná potrhaná řada sražených skupin mužů v modrém, kteří si razili cestu nahoru. Byla stále slabší, jak zanechávala za sebou stopu mrtvých a raněných a ti zbývající se prodírali dál a pak se zastavili a skrčili se do úkrytu pod malým břehem, který se táhl celým úbočím. Z lesa na pravé straně, kde se hřeben stáčel dovnitř, se vynořily řady mužů v šedých uniformách, vyrazily dopředu a zaujaly výhodné stanoviště. Povstalci zahájili další palbu přes svah do skupin tísnících se pod břehem a ti lidé, teď již bez krytu, byli dohnáni k akci a znovu se drali útokem nahoru v posledním dýchavičném pokusu, potáceli se a nakonec se otočili a dali se na útěk, padali, zakopávali a plazili se pomalými pohyby, plni strašného zoufalství, zhroucení z naprostého vyčerpání. Neschopný pocítit nějaké pohnutí se otočil a dal se mezi stromy opačným směrem. Kráčel pomalu a neuvědomoval si, jak se kolébá při každém tom loudavém kroku a bránil se nepopsatelnému zaplavujícímu pocitu osamocení pouze naprosto soustředěným úsilím, aby vykonal jeden rozkaz, kterého neuposlechnout ho ani nenapadlo, jemuž se ani stínem myšlenky neodvážil nepodřídit. „Jste
- 34 -
zatčen, pane. Odeberete se k zásobovacímu důstojníkovi a počkáte, až pro vás pošlu.“
- 35 -
Kapitola druhá TAKÉ TENTO ŽALOSTNÝ, tragický, omyly velitelů promarněný boj, vedený přes údolí vzhůru po tom úbočí, v místě, které za dalších bojů dostalo jméno Krvavý roh, se dá vysledovat v některých dějepisných knihách, kde je popsán v jednom či ve dvou zastrčených odstavcích. Brigádu rozdrtili, rozervali ji k nepoznání a s ní i zbytek divize, která přišla a pokoušela se je podpořit a dostala se do stejné boční křížové palby, když povstalecké linie dostaly posily a roztáhly se. To co z divize zbylo, nestálo za reorganizaci. O pár dní později byly její zbytky přiděleny k jiným jednotkám. A to byl jen jeden případ v těch skoro nepřetržitých ničivých jatkách, v něž se ta válka proměnila. Začalo to v Divočině a pokračovalo to v noci na přístupových cestách ke Spotsylvanii. Bitva se rozšířila podobně jako předtím v Divočině, když dorazily další oddíly a přední linie protivníka se prodloužily na křídlech. Tak to zůstalo po mnoho dní plných útoků a jejich odrážení a seznamy mrtvých se neúprosně vyšplhaly nahoru a dlouhé kolony s raněnými rachotily bez ustání na severovýchod k Fredericksburgu. Jared Heath byl teď z toho venku, pryč z té bitvy a od těch, kteří šli za ním. Prožíval vlastní boj s následky svého nenapravitelného činu. Z hlediska této války byl pouze jedním z případů stanného soudu, které jako ostrá reakce na samotné zápolení byly příznačné zvláštním chováním vojenské justice. Z hlediska svého vlastního osudu, o němž vypráví tento příběh, zatím do této chvíle nenarazil na ono rozleptávající tvrzení, které rozhodlo o jeho dalším životě. V této věci byli rozhodující dva lidé: jeden, který by ho měl znát a neznal ho, plukovník Goddard, v podstatě prostý a jednoduchý člověk, nesporně stará vojna, který viděl, jak se jeho pluk obrací v trosky a s ním zároveň na tom krvavém úbočí mizí i jeho naděje na generálskou hvězdu, což ho bezprostředně po tom nezdaru naplňovalo chladnou, zatrpklou, navenek potlačovanou zuřivostí. Druhý, který ho předtím neznal a nyní ho znal jen krátce a přesto mu možná rozuměl lépe než sám plukovník, byl nějaký Matthew Foster. V civilu byl právník a na začátku konfliktu nastoupil na ministerstvo války a teď sloužil u armády na bojišti v hodnosti majora jako obhájce u soudu. Byl to tento major Foster, kdo ho viděl v okamžiku střetnutí a zapsal si tento případ do svých soukromých poznámek, které se staly základem jeho válečných vzpomínek, vydaných o několik let později. - 36 -
Dostal rozkaz, aby se dostavil a teď čekal v odpoledním slunci vzpřímený a připravený a navenek klidný. Vedle stála skupina důstojníků u širokého prkna, položeného přes dva soudky, kteří spolu polohlasem hovořili. Jeden z nich odstoupil a kráčel k němu. Byl hubený, měl drobnou postavu a neuvěřitelně čistou, bojem nepošpiněnou uniformu. „Kapitán Heath?“ Promluvil chladně, neosobně a úředně. „Ano.“ Zaváhal nad slovem, které mělo následovat a na rtech druhého důstojníka se objevil lehký ironický úsměv. „Máte dobrý instinkt, kapitáne. Obejdeme se bez formalit. Jsem major Foster. Je mou povinností přiděleného soudního obhájce vás informovat, že jako důstojník můžete požadovat nejvyšší válečný soud.“ Čekal to. „Chci jenom jedno: mít to za sebou. Co nejrychleji.“ „Znamená to, že se zříkáte svého nároku a podřídíte se plukovnímu soudnímu řízení?“ „Ano.“ „Výborně. Považuji také za svou povinnost pomoci vám v přípravě vaší obhajoby.“ „Obhajoby?“ I na to byl připraven. „Žádná není. Žádná, kterou byste uznal.“ Potom se jeho odměřenost a připravenost na okamžik ztratila. „Ale já měl pravdu! Pravdu! Bylo to beznadějné! Šílené!“ Uklidnil se a stáhl se do sebe. „Pro muže, kteří zemřeli, protože jsem měl pravdu, to nic neznamená. Odmítl jsem splnit rozkaz. Nechci se hájit.“ „Ale kapitáne.“ Hlas druhého důstojníka byl stále chladný a neosobní, ale nebyl již tak neúprosně úřední. „Z toho vás neobviňují. Obviňují vás ze zbabělosti. Ze zbabělosti před nepřítelem.“ Blesk z čistého nebe. Tak se vyjádřil ve svých osobních poznámkách major Foster. Ten člověk byl jako zasažený bleskem – pevně věřím, že až do tohoto okamžiku nechápal co vlastně učinil – uzavřel se do sebe – vymyslel si jakési odůvodnění – vůbec ho nenapadlo, jak se na jeho jednání budou dívat ostatní – na několik vteřin ztratil nad sebou kontrolu – úplně se roztřásl – řekl bych, že se vyděsil – ten jasný dojem byl později během celého jednání sotva patrný – choval se skoro lhostejně – zdál se být zmatený – zabraný do svých myšlenek – potřeboval bych čas – čas – nikdy není na takové věci dost času – bylo by zajímavé vědět více o jeho minulém životě –
- 37 -
Dělal mechanicky, naprosto nezúčastněně, co mu přikázali, protože to pro něho nic neznamenalo. Rozsudek jako tajný zapečetili a poslali jej spěšně na velitelství armády, kde jej jako výstražný příklad rychle a rozhodně schválili. Dezerce a vyhýbání se povinnostem se staly v té době vážným problémem. Nyní čekal, aniž by opravdu něco očekával a dělal to co mu řekli. Zaujal místo vpředu, jaké mu určili, přímo před očima žalostného zbytku rozbitého pluku, shromážděného v nemnoha natěsnaných řadách na okraji rozlehlého pole. Půl míle za zalesněným hřebenem znělo burácení stále se rozvíjející bitvy a ozvěnou se v nepřetržitém sledu odrážely výstřely z děl. Všude kolem se projevovala horečná zmatená činnost jednotek postupujících k rozpínající se frontě a zásobovací vozy namáhavě projížděly dopředu k vysunutým stanovištím. Na tomto poli, kam se stáhly zbylé části brigády k přeskupení, tomu tak nebylo. Podél plotu se na rozkaz plukovníka shromáždil i vyčerpaný rozbitý zbytek pluku. Pro něho to nic neznamenalo, dotklo se to jen bezvýrazně okraje jeho mysli. Stál tu osamocený a mučil se v duchu otázkami. Nejzazším okrajem svého vědomí vnímal, že plukovník Goddard se postavil vedle něho s nějakým papírem v ruce a hlasitě něco četl. Přinutil se malou bezvýznamnou částí své mysli k pozornosti, protože se to od něho očekávalo. Byly to jen věty z mnohomluvného bludiště vojenské právnické hantýrky: … přečíst před nastoupeným plukem., rozeslat po celé armádě… uveřejnit v novinách jeho domovského státu… naprostá zbabělost… záměrné nesplnění povinnosti, když jeho lidé byli pod palbou… aby byl zbaven všech odznaků hodnosti., degradován na řadového vojína., a jeho velící důstojník s ním zavede další disciplinární řízení. A stále to pro něho nic neznamenalo. Jako by to bylo něco vzdáleného, nevyhnutelného, co musí vydržet, něco bezvýznamného v porovnání s tím hledáním odpovědi – na tu otázku, které se nezbaví do konce života. Stál vzpřímený a nehnul ani brvou, když plukovník Goddard přistoupil těsně k němu, natáhl ruku a strhl mu z ramen nárameníky se dvěma stříbrnými prýmky. V látce kabátu po nich zbyly roztřepené trhliny. Plukovník ustoupil a zmateně na něho zíral a byl čím dál tím zuřivější, že Heath zůstává stále nehnutě stát. „Svažte ho do kozelce!“ Svázali mu paže na zápěstích, přinutili ho sednout na zem, ohnuli mu nohy dozadu s koleny těsně u sebe, svázané ruce stáhli kolem nich dolů a do ohybu mezi lokte a kolena strčili klacek. Ležel bezmocně se zkroucenými zády. Nelítostně s ním smýkali až do - 38 -
chvíle, kdy uslyšel bezcitný zuřivý hlas plukovníka Goddarda, vyjadřujícího naprosté pohrdání, které ho vyburcovalo k poslednímu zoufalému pokusu vnímat dění kolem sebe. „Tento člověk zneuctil náš pluk, nás všechny, i toho posledního z nás. Tu hanbu smažeme a jeho se zbavíme. Za sebe vám slibuji, že ho dám odvézt co nejdříve. A teď po rotách, v řadě za sebou. Půjdete kolem něho a každý na něho plivne.“ Bylo jich málo, tak žalostně málo a přesto bez konce trvající nesnesitelný dojem z těch kolem něho procházejících postav ho ubíjel a drásal mu nervy. Vlhké, lepkavé skvrny na jeho oděvu a botách, na tváři a na spoutaných rukou byly žíravá znamení, která do něho pronikala, spojovala se a pohlcovala celou jeho bytost. Hledal v sobě vzdor, ale nenalézal. Klopil oči na míjející těžké boty, které se ve své anonymitě nedaly rozpoznat. Hlava se mu točila a strašné napětí bylo stále větší až k prasknutí. Spíše vycítil než poznal, že se řada zastavila a zvedl hlavu, aby se podíval. Nad ním se tyčila vysoká, hranatá, hubená postava. Větřík mírně povíval jejím potrhaným špinavým rukávem se dvěma přízovými proužky desátníka a její vychrtlá, zachmuřená, nezkrotná hlava se ostře rýsovala proti pozdně odpolední obloze. Stála tiše a nehybně a hleděla dolů na něho a za ní se ostatní muži zastavovali, netrpělivě popocházeli, až se ozval zlostný štěkavý hlas plukovníka Goddarda, ale ta postava ustavičně stála a hleděla dolů. Hlava se mu přestala točit, ale nesnesitelné napětí zůstávalo a on s náhlou hroznou jistotou pochopil, že si zachová zdravý rozum, jen když to všechno úplně a naprosto skončí a jeho hlas vyrazil zuřivě a naléhavě: „Ano! Ano! Udělej to! Zatraceně! Udělej to!“ Viděl, že hlava se trochu pohnula, vypnul se nahoru a zachytil slova, která ho mohla zachránit. „No dobrá, kapitáne.“ To poslední slovo jím projelo jako úlevná bolest a plivnutí toho muže na zdviženou tvář bylo téměř požehnáním. Sklonil hlavu a tiše tak setrval. Byl tam den, dva dny, či snad celý týden? Přesně by se to snad dalo určit vyhledáním záznamů, pokud nějaké zůstaly, zásobovacího důstojníka armádního sboru, ve kterých muselo být nakrátko zaneseno jméno vojína Jareda Heathe. Ale k čemu by takové pátrání bylo? I kdyby se to podařilo, nepřineslo by to nic důležitého ani významného, jen poznamenanou skutečnost, že ho za pár dní přeložili k zásobovacímu oddílu. Oblékli ho do tuhého, ze skladu vydaného, tmavomodrého kabátce, který spíše připomínal blůzu, do světlomodrých kalhot a do těžkých černých bot. Na hlavě měl - 39 -
dozadu sešikmenou čepici vojína. Sloužil jako pomocník vozky u sanitního vozu, kterému se úředně říkalo průvodce. Co bylo důležité, pokud vůbec bylo něco důležitého za těch pár dní až do jejich posledních hodin, bylo to, že poznal že je poznamenaný člověk, jakoby označkovaný žhavým cejchem. To se dalo snést, skoro to vítal, až na nenadálé záchvěvy bolesti nad tím, že ho všichni zavrhli. Nebránil se tomu, protože mu to přinášelo nejasné vědomí, že odčiňuje smrt lidí, kteří zemřeli bez něho a protože to bledlo před neustále pálící, skrytou pátravou otázkou, na niž nenalézal odpověď. Polní nemocnicí za tímto úsekem dlouhé fronty bylo staré farmářské stavení se zchátralými přístavky a kůlnami, kde vojenští lékaři s vpadlýma očima, opilí únavou, bojovali svou vlastní ztracenou bitvu, aby udrželi krok v ošetřování těžkých případů s nepřetržitým proudem raněných a kde sanitáři, proklínajíce sami svoji neobratnost, si hledali cestu mezi ranami posetými, bezmocnými těly, která ležela na ohavných špinavých dekách a zabírala všude každý kousek volné podlahy. Stál venku, po kotníky v prachu na dvorku před domem u hlav unaveného páru mezků, zapražených do nízkého sanitního dvoukoláku. Teď byl prázdný. Posledního z tohoto přísunu raněných odnesli dovnitř, kde pro ně udělali co se dalo a ti co přežili, čekali až je naloží do velkých nákladních vozů, které nepravidelně rachotily na severovýchod do nouzových nemocnic ve Fredericksburgu. Otočil sanitní vůz a odvedl mezky za uzdu od nakládací plošiny, za kterou sloužila veranda, aby udělal místo dalšímu vozu, který již skřípal v dálce v mračnu prachu. Za chvilku se znovu objeví vozka a opět vyjedou za svým denním zaměstnáním, které snad nemá začátku ani konce, aby sváželi polámaný lidský odpad toho válčení, který se možná dá ještě zachránit. Ve svalech se mu uhnízdila nepolevující bolest z dlouhých hodin fyzické námahy. Klidně a trpělivě čekal, nebyla to však trpělivost, ale dobrovolné překonávání plynoucího času a obrana proti tomu co prožíval. Mouchy, které v prachu hodovaly na krvavých chuchvalcích a množily se v pohozených odpadcích po provedených operacích, se rojily na celém dvorku. Poštípaní utahaní mezci sebou trhali, škubli sanitním vozem, který trochu popojel a mračno bzučících much se zvedlo z potřísněných lepkavých prken podlahy a zase se usadilo. Bzukot much pronikl k jeho vědomí. Přestal se v mysli zabývat jinými věcmi a pohlédl na podlahu verandy. Obešel pomalu vůz dozadu, nabral několik hrstí prachu a posypal jím lepkavé skvrny. Rozhlédl se a uviděl staré polámané dřevěné hrábě, skoro bez zubů, ležící u zdi stavení. Vzal je, obrátil je plochou stranou dolů a vetřel prach do skvrn a oškrabal prkna, až byla zase čistá. - 40 -
Za rohem domu se objevil vozka, kráčel k sanitnímu vozu a prošel kolem Heathe, aniž by ho uznal za hodna pohledu. I toto bylo součástí navyklého pořádku. Opřel hrábě o stěnu domku a vrátil se zase k vozu. Bezmyšlenkovitě si sedl na zadní desku. Při zvuku hlasu zastřeného únavou a obvyklým podrážděním a vztekem, který se nyní soustřeďoval na něho, se vzpamatoval, odstrčil se a seskočil na zem. „Nebudu ti to znova opakovat, Heathi. Podruhy už popadnu bič. Ty půjdeš po svejch. Na mým voze žádnej posera nepojede.“ To také bylo součástí navyklého pořádku, ploužit se za sanitním vozem v prachu zvířeném koly, po cestě označené červenými praporky, aby zranění, kteří dokázali jít, našli cestu do polního lazaretu. Cestou tyto lidi potkávali. Potom zatočili za první linii, aby posbírali ty co jít nemohli a co leželi natažení v troše stínu, kam je kamarádi položili. Naskládali je na prkna jako dřiví, jednoho těsně vedle druhého, obložili je kde to šlo stočenými odhozenými kabáty a tornami a zase jeli zpátky po cestě, kde vyježděné koleje v nerovné půdě byly stále hlubší. Když se vraceli zpátky, kráčel před nimi vedle rozjezděných stop po kolech nějaký muž. Klopýtal a vrávoral, pravá paže mu bezvládně visela, rukáv a kus kabátu měl utržený a horní část paže a rameno bylo v nouzovém zakrváceném obvazu. Sanitní vůz přikodrcal blíže a začal ho předjíždět. Muž klopýtal dál, slabostí se potácel, až nakonec padl dopředu. Pokoušel se vzepřít levou rukou, ale nedokázal to, převalil se na záda a zůstal hledět vzhůru. Vůz zastavil vedle ztichlé postavy. Vojín Jared Heath se přestal ploužit za vozem a obrátil se k ležícímu muži. Vozka unaveně pohlédl na přeplněný vůz, posunul se na sedátku k jedné straně a plácl dlaní na prkno vedle sebe. „Dej ho sem nahoru.“ Stál nad ztichlou postavou a skláněl se a při tom pohybu se zastavil a zůstal bez hnutí ohnutý, zasažený zlobným pohledem horečnatých očí, které na něho upřeně zíraly. Mužovy rty v prachem zčernalé tváři se pohnuly a obnažily od tabáku zažloutlé zuby. „Ty jsi Heath, že jo?“ Vytrhl se ze své osamělosti a v mysli rychle pátral po totožnosti toho člověka, ale nedopátral se. Nenašel pro toho muže žádné jméno, neznal ho, ale on znal jeho. Byla to zraněná oběť, která potřebovala jeho nečistou, zraněním nepostiženou sílu. Poklekl najedno koleno a natáhl se, aby podložil paži pod mužovo levé rameno, ale ten člověk v náhlém záchvatu zuřivosti se na zemi pozvedl a zabránil mu v tom. „Nedotýkej se mě! Žádnej zbabělej zkurvysyn jako ty nebude na mě sahat!“ Bodavá bolest nové hluboké osamělosti ho donutila, aby se odtáhl. Viděl, jak muž hnaný zbývajícím rozhořčením a vztekem se - 41 -
vrávoravě zvedl, potácel se k sanitnímu vozu a v pádu se levou rukou zachytil pravého kola a škrábal se dál, aby se dostal k sedátku. Vozka se sehnul, zachytil jeho paži a vytáhl ho s vypětím všech sil na sedátko. Sanitní vůz se zase rozjel a unavení mezci ho těžce táhli ve vyježděných kolejích. Vozka držel otěže v jedné ruce, a druhou podpíral k němu nahnutou postavu. Jared Heath šel za nimi, kráčel sám v prachu zvířeném koly. Odvedl vysílené, třesoucí se mezky, kteří se sotva drželi na nohou k řadě kůlů za starou stodolou a uvázal je tam vedle jiných, stejně vyčerpaných mezků. Těch několik mužů, kteří odcházeli a vyhýbali se mu, si sotva uvědomoval, byly to pro něho jen stíny. Svlékl postroj a táhl ho za sebou do přístavku, který vyčníval vzadu za stodolou, a nakláněl se k jedné straně a pak ho pověsil na hřebík zatlučený do zdi. „Nejste Heath?“ V tom hlase nebyla zloba ani opovržení, jenom prostá otázka. Otočil se v šeru kůlny a uviděl nějakého člověka v pomačkané ušpiněné uniformě zdravotníka, rýsujícího se proti světlejšímu vchodu. „Vy jste Heath, viďte?“ „Ano… já jsem Heath.“ Stále necítil v tom hlase zlost ani opovržení, jen obyčejnou neosobní přívětivost. „Ve válce to stojí za starou belu. Tohle se tu potlouká už celej den.“ Muž mu něco podával, nějaký kus složeného zapečetěného dopisního papíru. Natáhl ruku a vzal si jej. „Děkuju vám.“ A bezděčně, bez vědomého úsilí, do kterého se v posledních dnech nutil, dodal: „Pane.“ „Neděkujte. Aspoň jsem měl výmluvu proč vypadnout a nadejchat se čerstvýho vzduchu.“ Muž mu kývl na pozdrav a odešel. Jared Heath, potěšený tím krátkým, urážkami nepoznamenaným setkáním, přistoupil s dopisem ke vchodu, kde bylo více světla, otočil jej a okamžitě poznal ten rukopis. S pocitem, že pohyb, který učiní je nevyhnutelný, zlomil pečeť a dopis rozložil. Oslovení chybělo, byly tam jen řádky psané otcovým drobným, roztřeseným, přesto však výrazným písmem. Považuji to za milost boží, že tvůj dědeček se toho dne nedožil Je mou povinností ti sdělit, že o tvé opovrženíhodné dezerci ví celé město. Ten otřes sklátil tvou matku, musela ulehnout a lékaři jí nedávají naději. Tvému bratrovi se bývalí kamarádi vyhýbají Co se mě týče, kdybych byl mladší, přihlásil bych se okamžitě do armády a dělal bych všechno možné, abych odčinil aspoň část té hanby, kterou jsi uvalil na naši rodinu – na jméno, jež nosíš. Kdybych mohl, ták - 42 -
bych ti to jméno sebral Zbývá jen, abych ti oznámil, že tohle je naposled, kdy jsi o nás slyšel – Opřel se o prohnutý dveřní sloupek a hleděl na papír ve svých rukou. Měl na sobě zaprášenou, tuhou, špatně padnoucí uniformu prostého vojína a opíral se o prohnilý dveřní rám rozviklané kůlny za starou stodolou, kam doléhala zapomenutá bitva v severní Virginii. Žádná změna na něm nebyla vidět, a přece se nepostřehnutelně změnil. Byl zahleděný do sebe, vzdálený od minulosti a od všeho co znamenala a mohla znamenat. Zvolna znovu složil papír a prsty přejel po přehybech, aby lépe držely. Pomalu vytáhl z kapsy kabátu malý, kůží lemovaný zápisník, otevřel jej a vložil složený papír mezi jeho stránky. Potom jej zavřel a zase zastrčil do kapsy. Pomalu a klidně vyšel ze dveří kůlny, obešel zadní konec stodoly a vstoupil do otevřených širokých vrat. Stáhl z nízkého patra seno, nabral ho plnou náruč a vrátil se s ním ven, kde ho hodil před utahané mezky. Pomalu a klidně sňal pár starých hrubých kartáčů, svázaných spolu kusem provazu a omotaných kolem hřebíku na jednom z řady kůlů, vzal do každé ruky jeden kartáč a pravidelnými tahy začal hřebelcovat prvního mezka. V jeho vzezření nedošlo k žádné viditelné změně, až na malé přerušení v jeho trpělivém, utrmáceném, vytrvalém plnění běžných každodenních povinností. V nitru toho člověka však přece jen nastal velký a zřetelný zvrat, možná tak nevyhnutelný a tak hluboký, jako byla tíha, která na něho dolehla. Poznal, aniž by tu skutečnost dokázal vyjádřit slovy nebo vymezit přesně v myšlenkách, že došel na konec jedné cesty a nyní má před sebou jinou, která zatím nikam nesměřuje a nemá žádný cíl, jenom jakýsi účel, a pouze kdyby ho případně dosáhl, mohlo by to dát smysl jeho další existenci. Nepocítil žádné překvapení, když zvedl hlavu od své práce a pár kroků od sebe uviděl stát postavu, která ho pozorovala. Byla štíhlá a drobná a měla unavené oči, které přesto nad tou ještě neuvěřitelně čistou a neušpiněnou uniformou majora armády hleděly na něho bystře a dychtivě. „Heathi,“ promluvil major Foster. „Jarede Heathi. Už dlouho vás hledám. Tý mezky nechte být. Od této chvíle přebírám za vás odpovědnost.“ Tento Matthew Foster zůstává stále podivnou a ne zcela zřetelnou postavou. Zastupoval v poli úřad generálního prokurátora, který byl dříve za války ustaven mimořádným zákonem kongresu. Abychom použili vůči němu jeho vlastní slova, bylo by zajímavé dovědět se něco více o jeho dřívějším životě. To by však znamenalo hodně odbočit. Žádný člověk nerozhoduje o svém počínání, o tom čím je a co dělá, výhradně sám. To všechno se vytváří a je ovlivňováno nikdy - 43 -
nekončícími, nespočetnými vlivy okolností a činy a životy lidí kolem něho, které se ho dotýkají a rušivě zasahují. Pokus porozumět Matthewovi Fosterovi v postačující míře by stejně jako příběh o Jaredu Heathovi vedl k němu, vedl k potřebě porozumět jiným lidem a jiným okolnostem, které pomáhaly Fostera utvářet a motivovat. Stačí, musí stačit, když řeknu, že byl v podstatě civilista, rozvážný zásadový právník z New Yorku, který když si oblékl uniformu, nevzdal se osobní nezávislosti a dokázal chápat a svědomitě vykonávat svou povinnost v době, kdy platil válečný vojenský řád, aniž by tento řád plně schvaloval. Můžeme se dohadovat nebo přímo pokládat zajisté, že po těch ranách, které postihly Jareda Heathe, se nějak pudově nemohl zbavit pocitu, že musí odčinit svoji účast na tvrdých, snad ne přímo krutých, ale přece jen tvrdých průvodních jevech válečného dění. Můžeme se dokonce i domnívat, že kdyby nebylo Matthewa Fostera, Jared Heath by nějak, někde a někdy nalezl sám bez cizí pomoci cestu, jak z toho ven. Nebo také že by ho k tomu dotlačil nějaký jiný člověk nebo lidé či souhra okolností. Skutečnost je ale taková, že to byl tento Matthew Foster, ať již jeho opravdové osobní důvody byly jakékoli, kdo zasáhl a dbal přitom na dodržení všech směrnic a postaral se, aby dostal patřičné pověření, i když jak se zdá vojenská soudní rutina nevedla nebo aspoň neuchovala o tomto počinu žádné úřední záznamy. Jaredu Heathovi se tím ukázala nová cesta, která nakonec vedla k dalšímu krvavému kopci, patnáct set mil daleko v divoce rozeklaných vyprahlých oblastech výběžku státu Texas. Seděl na prázdném převráceném soudku od hřebíků uvnitř boudy o dvou místnostech, postavené na okraji malého hnízda u křižovatky, které zabrali jako armádní hlavní stan. Lůžko z plachtoviny s úhledně složenou přikrývkou, židle a stůl s několika knihami a haldou papírů – to byla polní kancelář majora Fostera. V přední místnosti, do které bylo vidět zezadu otevřenými dveřmi, dva úředníci v uniformách jednotvárně opisovali výkazy pro večerní hlášení, které půjde na severovýchod do Washingtonu. Seděl na převráceném soudku a klidně čekal s trpělivostí, která žádnou trpělivostí nebyla a dělal co mu řekli, totiž aby tu čekal. Zvenku se ozvaly kroky blížící se z přední místnosti. Zvedl hlavu a spatřil majora Fostera, který vstupoval dovnitř a zavřel za sebou dveře. Zvedl se ze soudku a postavil se do pozoru. „Posaďte se, Heathi, jen se posaďte.“ Major Foster přešel ke stolu, obrátil se a opřel se o něj. Na jeho hubené, hladce oholené tváři se objevil nádech zvláštního unaveného úsměvu. „Pokud si vzpomínám, říkal jsem vám jednou, že se obejdeme bez formalit.“ - 44 -
Ten tón a náznak úsměvu, doprovázený jistou dychtivostí a nedočkavostí, ho polekal a pronikl do skořápky, do níž se uzavřel, aby čelil ranám utrpení. Rozhodl se nic takového nepřipustit a vyčkával. „Myslím, že se divíte, co se to vlastně děje.“ „Ne.“ Bylo to prosté potvrzení skutečnosti. „Ne? Co jste to za člověka?“ Čekal a žádal odpověď. Dostalo se mu opět jen prostého prohlášení. „Jsem člověk, který byl odsouzen za zbabělost.“ Major pleskl rukama o roh stolu, zhoupl se dozadu a zase dopředu a s vážnou a napjatou tváří se předklonil. „Pořád jste uzavřený do sebe, viďte, Heathi. Poslouchejte mě. Snažte se to dostat do té své tvrdé yankeeské lebky. Pro mě v tomto okamžiku nejste zbabělec. Nejste ale ani statečný člověk. Já nevím co jste. Jste prostě jiná lidská bytost. Ale znepokojujete mě… Ne vy osobně. Ne ta těžko chápající hromada masa a kostí, kterou představujete, skrčená za jakousi zdí, postavenou jako úkryt před světem. Ne! Ale znepokojuje mě to, co představujete… Myslíte si snad, že jste jediný? Den za dnem, každý den, se v celé armádě odehrává stále totéž. Stává se to mužům, možná i dobrým mužům, zdrceným a zničeným celou řadou nenadálých okolností nebo nějakou tíhou, kterou neunesli. Musejí se tedy zodpovídat, jsou odsouzeni a odepsáni. Připouštím, že to je třeba i nutné. Ale je to taky proklatě marnotratné plýtvání. Učiní jediný zbabělý čin z člověka zbabělce? Ano. Na tu chvíli. Ale jak pohlížet na statečné skutky, které jsou možná zaznamenány v jeho dokladech? Cožpak z něho nedělají hrdinu? Ano. Na těch pár chvil. Jaký je to tedy vlastně člověk? A všechno to zatracené hnusné plýtvání musí projít mýma rukama…“ Major Foster pohlédl na své zánovní zaprášené boty a prohlížel si je. Jared Heath ho pozoroval, stále nepřístupný a ukrytý v bezpečí za svou zdí. Přece si však uvědomoval, že jedna jeho část je jako otevřená rána, chvějící se bolestí z něčeho již téměř zapomenutého, z toho že stojí před člověkem, který s ním otevřeně promluvil, bez ohledu na pohnutky a hodnost. Major Foster náhle opět zvedl hlavu. „Asi jsem blázen, Heathi, ale myslel bych méně na sebe, kdybych nebyl… Uvítal byste příležitost se očistit?“ Ten štíhlý drobný muž byl zosobněním čestnosti. Zavřel dveře před armádou, válkou a před celým ostatním světem, oba je od něj oddělil a nutil ho, aby tápavě hledal slova pro něco, k čemu žádná slova nepotřeboval. „Ne.“ A za okamžik dodal: „To pro mě teď nic neznamená.“ ‚A co je tedy pro vás důležité?“
- 45 -
„Vědět,“ řekl Jared Heath. A znovu vyrazil rychle a naléhavě: „Vědět! Nic víc! Jen tohle chci! Opravdu vědět!“ Takový byl jediný projev toho člověka, kterým vůbec dal najevo své myšlenky. Můžeme ho také posuzovat alespoň z jeho vlastních neosobních jednotlivých záznamů v deníku a podle několika mála dokladů, které jsou o něm k dispozici, abychom vyjádřili slovy to jediné, co vytěžil z toho všeho, co se mu stalo. Vědět. Pouze toto. Ztratil možnost spolehnout se na mínění a úsudek jiných, nikdo s ním necítil a nikdo mu nerozuměl. Zahnali ho do kouta, kde se musel při soudu o svém chování spolehnout jen sám na sebe. A on nevěděl. A jestli sám nevěděl, jak mohl vědět Matthew Foster? Byl to zvláštní chlapík tenhle Matthew Foster, protože on věděl nebo si myslel, že ví. Toho zase poháněla nutkavá nezbytná potřeba vědět, která by v jeho vědomí podpírala, posilovala, omlouvala a činila přijatelným rozhodnutí, které již učinil a kroky, které již připravil. V uzavřené zadní místnosti té malé boudy bylo ticho. Oba muži hleděli nepřítomně na stejný zásadní problém z opačných pólů své minulosti, která každého utvářela jinak a jinam je postavila. Jeden seděl nízko u země na prázdném převráceném soudku, s hlavou svěšenou mezi skleslými rameny, druhý stál vzpřímený a opíral se o roh zaprášeného stolu. „Heathi,“ řekl major Foster tiše a laskavě. „Myslím, že v podstatě mluvíme oba o tomtéž…“ Opřel se rukama o stůl, vyhoupl se nahoru a posadil se na něj. Položil ruce na kolena, předklonil se a pozoroval zhroucenou postavu dole proti sobě a promluvil opět, tentokrát neosobním tónem, jaký snad užíval tak účinně při své civilní soudní praxi, přesně a ironicky, s ironií, jež neurážela, protože jaksi vyjadřovala pošetilost vlastní lidskému bytí. „Požadoval jsem a také získal pověření, abych ze svých úředních záznamů vybral menší počet lidí jako jste vy, frontové důstojníky, kteří byli degradováni na řadové vojíny. Myslím, že se tomu říká že je sundali. Bude to velmi nesourodá skupina lidí, protože řečeno zcela otevřeně, jedná se o pokus. Účelem je dát jim příležitost – vyjádřím to jinak – účelem je osvědčit se znovu v boji. Budou organizováni ve zvláštní jednotce, řekl bych sotva větší než četa, protože jich nemá být více než osm, ačkoliv nějaký vtipálek ve Washingtonu ji už oficiálně označil jako rotu Q. To písmeno, soudě podle jeho uštěpačného komentáře, má znamenat kverulantský, donkichotský. Chtěl bych dodat, že celý ten nápad dostal mimo jiné také nálepku Fosterovo bláznovství. Já tyto důsledky přijímám. Až bude jednotka pohromadě a já pro ni najdu místo v nějakém pluku na - 46 -
frontě, budu za ni osobně zodpovědný… Možná že to označení rota je koneckonců technicky správné, protože má patřit jednotce, která ač malá, bude mít svého velitele. Jako její dočasný velitel pomůžu jak budu moci, bude to ovšem jen velmi málo, vzhledem k mým běžným povinnostem, které na mě doléhají a také proto, že jen žalostně málo vím, jak to v armádě chodí. Domnívám se, že to nejlepší, co můžu pro tuto dosud neexistující partu sirotků udělat, je dát jí správného člověka. Jsem přesvědčen, že by to měl být jeden z nich. Je jasné, že důstojnická hodnost nepřichází v úvahu, musí být tedy seržantem. Nabízím vám toto pochybné a asi nezáviděníhodné postavení.“ Jared Heath znehybněl a toporně zvedl hlavu. Poprvé za dlouhou dobu prohlédl tou skořápkou trpělivé snášenlivosti, kterou si kolem sebe vytvořil a zahleděl se do očí jiného člověka. V jeho vyčerpaném, napjatém hlase se chvěl zoufalý vztek smíšený s úzkostí. „Říkáte, že nejsem jediný. Proč jste vybral mě?“ „Protože vy jste svým způsobem jedinečný, Heathi. Alespoň podle mých zkušeností. Neměl jste žádnou obhajobu a podle všeho, co se dá zjistit, jste se opravdu nehájil a také jste to prohlásil a nijak jste se nepokoušel vydolovat nějaké omluvy. Z nějakého důvodu, kterému ještě nerozumím, to pro mě něco znamená.“ V té uzavřené místnosti nastalo opět ticho a za zavřenými dveřmi bylo slyšet šoupání stoliček po podlaze a zvenku na cestě dupání nohou a rachot těžkých vozů, které odjížděly, nedbajíce na ticho, které zde panovalo. Major Foster se náhle odstrčil od stolu. „Tak co, Heathi, přijímáte mou nabídku?“ Vstal z nízkého soudku, pomalu se vzpřímil a ze zvyku narovnal ramena. Byl to voják ve špatně padnoucí tuhé uniformě řadového vojína, který se vzpíral nevyhnutelné, nepochopitelné a logice se vymykající skutečnosti, že nemůže nic přijmout ani od tohoto člověka a popuzeně a zároveň s úzkostí pronesl prosebně roztřeseným hlasem: „Byl bych raději, pane, kdybyste mi to přikázal.“ Z tohoto druhého a na krátký čas předposledního setkání, kdy majora Fostera viděl a mohl s ním mluvit, zůstane Jaredu Heathovi v paměti jeho štíhlá a drobná postava. Zmiňuje se o něm ještě ve svém zápisníku a v několika hlášeních. Nyní se major Foster na něho pátravě díval a v jeho očích se kmitl záblesk porozumění, opět nepochopitelný a odporující logice. Snad to bylo z hrdosti nad tím, že se mu podařilo zachytit nějaké těžko rozpoznatelné oprávnění jeho úsudku. „Výborně, Heathi, dostanete to rozkazem.“
- 47 -
Kapitola třetí TOHLE BYL TAKÉ ZAČÁTEK. Nebyl to začátek bitvy ani něčeho jiného, co by později vyvolalo nějakou odezvu v historii. Prostě začátek, který v porovnání s bouřlivými válečnými událostmi byl zcela bezvýznamný, jehož si téměř nikdo nepovšiml, kromě několika málo lidí, kteří se přímo podíleli na tom podivném donkichotském pokusu s hrstkou sirotků. A tady v severní Virginii, na okraji bojů kolem Spotsylvanie, se nikdy nestal ničím více než začátkem, narazil na překážky, byl zavržen a brzy se na něj skoro zapomnělo. Nakonec jej vymazali ze všech dokladů a záznamů, kde o něm mohla být zmínka. Muž jménem Matthew Foster vdechl tomu začátku život. To je dobře známo. Méně se již ví o tom, jak musel být vytrvalý, kolik ho to stálo dlouhých debat, přesvědčování, možná i taktizování proti politickému nátlaku. Ani se neví, co to pro něho asi znamenalo, když omezení, které musel přijmout, aby ten začátek uskutečnil, představovalo pro něho vlastně jeho zrušení. Ne přímo jako takového, ale jak mohl předvídat, byl to konec jeho záměrů, které zamýšlel provést. To vše se ztratilo se záznamy, které, pokud je kdy o tomto pokusu pořizoval, patrně zničil. Jako hmatatelný důkaz zůstaly jenom dva listy obyčejného papíru, popsané řádky jeho úhledného zřetelného písma, uložené vedle pečlivě složeného dopisu ve starém, kůží lemovaném zápisníku. Nelze ani považovat zajisté, jestli se Matthew Foster vůbec někdy dověděl, co se stalo s jeho začátkem po několika měsících a mnoho mil daleko ve výběžku státu Texas. Je tu určitá naděje, snad je to i pravděpodobné, že se to dověděl. Mělo by tomu tak být, protože byl jediný, kdo poznal Jareda Heathe na jeho dlouhé cestě a kdo tomu všemu plně rozuměl. Válka se teď proměnila skoro v jednu dlouhou nepřerušovanou bitvu, kdy se každý den a každou noc někde na frontě bojovalo. Vojsko Unie, neschopné prorazit u Spotsylvanie ani při celodenním mohutném koncentrovaném útoku v Krvavém rohu, začalo provádět úhybné pohyby stranou na jihovýchod a tím nesmazatelně zaznamenalo do dějin další jména: řeku Severní Anna, Cold Harbor, Petersburg. A za první linií, za několika staveními u křižovatky, která se stala přechodně hlavním armádním stanem, za obrovského nekonečného přesunování vojenských útvarů a zásob směrem k frontě, ale ne až docela k ní, na malé mýtině v lese, příliš malé, aby - 48 -
se dala k něčemu jinému použít, ukrytý za stěnou ostružiníků, se utábořil jeden muž jménem Jared Heath. Neměl nic než špatně padnoucí uniformu řadového vojína, do které byl oblečen. Jenom toto a žádanku, která mu umožňovala odebírat podle potřeby denní příděly pro osm mužů a ještě zapečetěnou obálku, kterou mu časně ráno předal jeden z úředníků u dveří do kanceláře majora Fostera. Nyní seděl se zkříženýma nohama na zemi, kde strávil noc na tom místě, které si vyhledal a vedle něho hořel malý ranní ohníček. Zlomil pečeť a obálku otevřel. Již jsme, Heathi, narazili na překážky. Zjistil jsem, že dokud vás nepřičlení k nějakému pluku, nedostanete žádnou výstroj. Zatím si musíte poradit sám, jak umíte. Vaši lidé se vám dnes ohlásí. Přiložený seznam je pro vaši informaci. Přijednání s těmi lidmi se řiďte svým vlastním úsudkem. Máte před sebou práci a vy ji uděláte. To je rozkaz. Chtěl bych dodat, že to je jediný rozkaz, k jehož udělení se cítím oprávněný. MATTHEW FOSTER Co se týče výstroje, napadá mě, že váš prozatímní velitel je natolik zaměstnaný člověk, že na věci, které byste snad požadoval, se vás nebude nijak vyptávat. Přečetl to jednou, pak podruhé. Dlouho na dopis zíral, aniž by jej očima vnímal. Pohnul se, znovu otevřel obálku a vyňal z ní další list papíru. Tiše seděl a prohlížel si jej. Pečlivě oba listy složil, vyndal z kapsy kabátu malý, kůží lemovaný zápisník, otevřel jej, vložil oba listy mezi jeho stránky a opět jej zavřel a vsunul do kapsy. Vstal a odešel k nedaleko se táhnoucímu plotu a hledal mezi ostružiníky, až našel kus starého omšelého prkna. Vrátil se a posadil se opět k pohasínajícímu ohni. Vytáhl z uhlíků malý klacík a zčernalým zuhelnatělým koncem začal na prkno črtat písmena: ROTA Q. Merriam, Alfred: Dříve poručík v ohioském pluku – odveden v sedmnácti letech – uvedl nepravdivě svůj věk – sloužil tři roky – povýšen u Antietamu – odpadl první den v současném tažení pro menší ránu na noze – odsouzen na základě svědectví lékaře, že si ránu způsobil sám – jeho vysvětlení je krajně nepravděpodobné –při křížovém výslechu si odporoval. Stál u zprohýbané a polámané staré ohrady, oddělující lesní mýtinku od neužívané pěšiny, která se táhla kolem ní. Přivazoval prkno na nejvyšší trám kusem zrezavělého drátu, když spatřil toho - 49 -
muže přicházet. Kulhal a šetřil si levou nohu. Podsadité, venkovskou prací otužené tělo napínalo příliš malou, hodnostního označení zbavenou, na okrajích roztřepenou uniformu pěšího vojína. Díval se, jak ten muž, mladý chlapec, neuvěřitelně mladý a za otrlým zevnějškem příliš rychle dosažené dospělosti zbědovaný, se zastavil, upřeně se zahleděl na prkno a potom na něho. „Hledám seržanta Heathe.“ „Právě jste ho našel.“ Viděl, jak do mladíkovy tváře stoupá tmavá červeň a do hlasu se vkrádá nevrlost a odpor. „Koukejte, pane, za ty poslední dny mám toho všeho tak akorát dost. Tak kdepak je?“ Uvědomoval si, že sám má na sobě pomačkaný kabát bez označení hodnosti a že vypadá směšně v tom zastrčeném koutě uprostřed válčící armády, když drží na prohnutém ráhnu napůl uvázané staré prkno a také si povšiml, že ta slova zněla opravdově a rozhodně. Prohlásil klidně a pevně: „Já jsem seržant Heath.“ Mladík na něho zkoprněle zíral. „Já jsem Merriam.“ „Myslel jsem si to.“ Shýbl se, dokončil práci s přivazováním prkna a zase se narovnal. Mladík na něho stále civěl. „Major Foster říkal, že mám poslouchat vaše rozkazy. Tak máte nějakej?“ „Ano… Co dělá noha?“ Viděl, že se chlapcova tvář prudce zarděla a dodal: „Chci říct, můžete se s ní obstojně pohybovat?“ „Došel jsem až sem.“ „Dobrá. Půjdete několik set yardů odtud na východ, přes to vedlejší pole a dostanete se na silnici. Minulou noc se po ní přesunovalo vojsko. Byly to čerstvé posily. Všichni měli za sebou dlouhou cestu a byli pořádně utahaní. Poztráceli a odházeli spoustu věcí. Lidé od zásobování to ještě všechno neposbírali. Půjdete tou cestou za nimi a najdete mi batoh.“ „Batoh?“ „Podívejte se, Merriame, nemáme tu dočista nic. A nikdo nám nic nedá. Především potřebujeme batoh. Půjdete ho sehnat.“ „A co když se nevrátím?“ „Vrátíte se. S batohem.“ Viděl, že těkající oči se zastavily a rozmrzele stažená ústa se vyrovnala. Pozoroval tu podsaditou, mladou, dojemně mladou a utrmácenou postavu, jak přelézá spodní břevno v prolomené ohradě a vydává se přes mýtinu k poli. Mladík šel váhavě a nerozhodně, pak se zastavil a otočil. A znenadání, ještě než uslyšel ten ochraptělý, se zbrklou náhlostí se ozývající hlas, věděl, že to je tady, vytažené hned - 50 -
na začátku na světlo tím prvním z nich, co je všechny rozežene a zatratí nebo je udrží pohromadě, ať se již stane cokoliv. „Musím to někomu říct! Nejsem už k ničemu! Měli pravdu! Udělal jsem to! Popadl jsem pušku a střelil jsem se!“ Slyšel svůj klidný a pevný hlas, kterým prohlásil: „To já taky, Merriame. S tím jediným rozdílem, že jsem nepoužil pušku.“ A za okamžik dodal: „A teď potřebujeme batoh.“ Hleděl za podsaditým mladíkem, jak odchází, kulhá a šetří si levou nohu a míří rovnou ke vzdálené silnici. Pocítil v sobě záchvěv zahořklého ironického nutkání, že by měl, jak tu stojí u té staré polámané ohrady, bez ohledu na vážnou situaci v níž se nalézal, pronést několik slov, která zůstal dlužen: „Děkuji, pane.“ Selous, Owen: Dříve kapitán v pluku z New Jersey – do armády vstoupil jako příslušník domobrany – dobrý posudek z předešlých tažení – někde v lesích se vzdal velení, později ho našli se toulat za frontou – tvrdil, že se ve zmatku ztratil – při výslechu se zhroutil a připustil, že propadl panice – podle svého vyjádření „se sesypal“. Geary, Silas: Byl poručíkem v connecticutském pluku – slouží druhým rokem – před třemi dny nocoval pod širým nebem – znenadání byl přepaden nepřátelskou hlídkou, asi se záměrem vzít zajatce pro získání zpráv – patrně se domníval, že se jedná o skutečný útok a utekl do týlu – prohlásil že byl přesvědčen že tábor obsadil nepřítel – opustil jej prý mezi posledními –je prokázáno, že byl mezi prvními, kdo se probudil – přepadení bylo rychle odraženo těmi, kteří zůstali Zase seděl se zkříženýma nohama na zemi u ohně, který již vyhasl. Přes stehna měl položený batoh. Vedle něho ležel ještě jeden a k tomu chlebník a dvě jídelní misky. O několik yardů dál seděl na malém špalku vojín Merriam, levou botu měl zutou a zkoumal obvaz na noze. „Zatracená věc,“ prohodil vojín Merriam, „ty boty jsou o několik čísel větší.“ Zvedl hlavu a otočil se. „Když botu na konci uříznete, možná vám padne líp.“ „Jo,“ řekl vojín Merriam. „Kdybych měl čím.“ Rozepnul batoh, který měl na klíně, zašmátral uvnitř a našel ji, břitvu s rovným ostřím a s čepelí ukrytou v rukojeti. Hodil ji vojínovi Merriamovi. Znovu sáhl dovnitř a vytáhl kus látky svinuté do trochu zploštělého kuželovitého balíčku. Byla to standardní souprava, šitíčko, známá jako vojákova hospodyňka. Když balíček rozbalil, našel v něm další předměty, každý zastrčený do zvláštní kapsičky: - 51 -
nůžky, houbu, hřeben a malý plochý kartáč. Mírně zavrtěl hlavou, svinul látku, zasunul ji do batohu, který odložil stranou a uchopil druhý batoh. Zase držel v rukou známé šitíčko, a když ho rozbalil, vypadl z něj malý předmět, cívka černých nití se zapíchnutou jehlou. Zvedl ji a opatrně odložil stranou, vzal nůžky z kapsičky a položil šitíčko s batohem vedle sebe na zem. Předklonil se a odstřihl kolem dokola z každého konce svých modrých kalhot úzký proužek. Zvedl ta dvě tenká kolečka světlemodré látky a každé rozstřihl na tři části, celkem to bylo šest krátkých proužků. Položil je s nůžkami na zem, rozepjal si blůzu, svlékl ji, položil ji na klín levým rukávem nahoru a natáhl se pro cívku s nitěmi. Přišíval třetí proužek, poslední prýmek na levém rukávu nad loktem, špičkami dolů, když se ozval vojín Merriam: „Promiňte že ruším, seržante, ale jdou sem další.“ Vzhlédl a otočil hlavu a spatřil dva muže, kteří přelézali ráhno dírou v ohradě a blížili se společně a přece jenom ne docela spolu. Byla mezi nimi patrná určitá zdrženlivost a jistý odstup, jako by se již navzájem odhadli. Šli kousek od sebe, ne příliš daleko, ale pudově se jeden před druhým chránili. Jeden byl v pokročilejším středním věku, v pase obtloustlý, s poněkud již povislými rameny. Nad vyčnívajícím nosem měl unavené zapadlé oči a na bradě rovně zastřižený plnovous. Ten druhý byl mladší, mnohem mladší, štíhlý, vzpřímený a jeho pohyby byly lehké a neuspěchané. V pohybu ramen a ve výrazu jeho hubené tváře s jemnými rysy byl náznak vzdoru a vyzývavosti. Zůstali stát a shlíželi na něho a na blůzu, kterou měl na klíně. Promluvil ten starší. Vyznělo to až příliš srdečně, se srdečností, která prozrazovala jistou stopu nucenosti. „Vy musíte být Heath, seržant Heath.“ „Ano.“ „Já jsem Selous. Owen Selous. Je to nezvyklé jméno, ale je moje. Měl bych říct vojín Owen Selous. Hlásím se, jak mi velí povinnost a na příkaz našeho společného přítele Fostera, majora Fostera. Tento pán, co jde se mnou –“ „Počkejte.“ Zapíchl jehlu do látky, zvedl hlavu, zaklonil se a dlaněmi se opřel vzadu o zem. „Tady každý mluví za sebe.“ Mladší muž se na něho zadíval a úmyslně chvilku vyčkával, jen proto aby učinil přestávku a projevil tak svou nezávislost. Promluvil krátce, jasně a úsečně. „Geary. Silas Geary.“ Odmlčel se. „Vojín Silas Geary.“ „Tak co tomu říkáte.“ Znovu se ozval starší muž s přehnanou srdečností, poháněn jakousi potřebou se zviditelnit. „Žádného z nás nenapadlo říct ‚pane‘. Myslím, že ze zvyku. To víte, dřívější hodnost. Rád bych věděl, seržante, potrpíte si na takové věci?“ - 52 -
Slyšel se pronést klidně a pevně, s trochou ironie v hlase: „Myslím, že se obejdeme bez formalit.“ „Dobře. Velmi dobře. Nic proti tomu, ale jsem dnes už trochu zapomětlivý. Nemůžu –“ Přerušil ho. „Až možná na případ, kdy rota bude v akci. Při nástupu, při cvičení –“ Mladší muž se trochu vylekal a překvapeně, snad i rozhořčeně se zeptal: „Cvičení?“ „Jistě. Jsme součástí armády. V této chvíli neplníme svou povinnost v poli a nebudeme bojovat ani v dohledné době. Myslím, že major Foster by řekl že jsme ve výcviku.“ „Ovšem,“ vložil se do toho zase starší muž. „To potřebujeme. Všichni jsme jak zrezavělí, to je jisté. Jednu věc bych ale chtěl říct hned teď zpočátku na rovinu. Ode mě toho moc nečekejte. O mně si už nedělejte žádné iluze. Já jsem lidská troska. Před týdnem by mě to ani nenapadlo. Ale všechno se to na mě nahrnulo tak rychle a v takovém zmatku a trvalo to tak dlouho, že jsem se zhroutil. Úplně jsem se sesypal. Jinak se to nedá vyjádřit. Prostě jsem se sesypal. Jediné co se dá v takovém případě dělat, je vyrovnat se s tím. Berte to, jak to je. Jsem člověk, který se sesypal. Potom pro mě pošle ten major a povídá, od tehdy to vím, že možná najdu způsob jak se dát zase dohromady. Já si to nemyslím. Člověk se nemění. Přesto jsem si řekl, že to stojí za pokus. V každém případě to je lepší, než to co jsem dělal, když jsem celý den vykládal vozy se zásobami.“ Zaklonil se a podíval se nahoru. Povšiml si zmatku ukrytého v hloubi unavených očí, který byl v rozporu s klamnou nucenou srdečností v jednání a vnucovala se mu myšlenka, že v tomto okamžiku by měl něco říci, ale nenalezl v sobě ani slovíčka a ten člověk pokračoval. „Tady Geary, ten je jiný. Ještě pořád se vzteká. Pořád si myslí, že ho zařadili do nesprávné kategorie. Nechce připustit, že i on měl možná plné kalhoty. Nechápe, že teď se dá jedině –“ „Nechte toho!“ Díval se, jak se mladší muž obrátil od svého společníka k němu a soustředil na něho svou pozornost: „Řeknu vám to, pane! To byl první opravdový spánek po několika dnech! Najednou jsem se probudil a všude kolem jsem slyšel výstřely! Vyhrabal jsem se z toho zatraceného nízkého stanu. Byla strašná tma a viděl jsem jen jednoho z našich lidí, jak pádí pryč jako o život a druhého, jak právě padl! Jak jsem měl vědět, že to jsou jen lidi z naší hlídky, kterou odrazili? Z našich nebyl nikdo jiný na dohled! Věřte mi, ani jediný! Jak jsem mohl vědět, jak dlouho to bude trvat? A kolem běžela celá tlupa těch - 53 -
proklatých vzbouřeneckých šedokabátníků! Každý by si myslel, že zbytek oddílu někam ustoupil, aby se postavil na odpor! Tak jsem je šel hledat! Rozumíte?“ „Já nevím. Budu k vám upřímný, Geary. Mně je to jedno. Nestarám se o to, co jste si myslel a co jste dělal. Zajímá mě jen to a ještě ne příliš, co budete dělat tady.“ Stále byl zakloněný s rukama za zády a díval se nahoru na ty dva, kteří si ho prohlíželi a hodnotili, co řekl. Tohle také bylo směšné – jak tu seděl na zemi s holými pažemi a díval se nahoru, na klíně tuhou pomačkanou blůzu. Měl by vzpřímeně stát, ujmout se velení, vtisknout tomu výjevu určitou důstojnost. Nebylo to však nutné, protože se neopíral rukama jenom o pevnou zem, ale oporu cítil ve svém pevném rozhodnutí. Slyšel svůj klidný, pevný hlas. „Teď jsme tady. Prozatím nedostaneme žádnou výstroj. Budeme mít jen to, co si seženeme. Tady Merriam s tím už začal, jak vidíte. Budeme potřebovat stany. To suché počasí nepotrvá věčně a nevíme, jak tu budeme dlouho. Stany. Napadá vás oba v této věci něco?“ Čekal. Konečně se ozval mladší muž – neochotně a odměřeně, ale promluvil: „Před několika dny jeden oddíl blízko našich pozic dostal pořádně na frak. V táboře. Několik jižanských děl se dostalo poblíž na dostřel. Je pravděpodobné, že to tam ještě neuklidili. To co tam zbylo, bude asi potrhané a polámané, ale něco byste s tím mohl udělat.“ „Chtěl jste říct.bychom mohli“, že Geary?“ Přímo cítil, jak se ten člověk vyrovnává se skutečností, která před ním vyvstala. Slyšel, jak tiše povzdechl, nabral dech, zadržel jej a vydechl. Tiše řekl: „Ano. To jsem chtěl říct.“ „Tak to bychom měli. Vy dva půjdete a podíváte se, co se dá najít.“ Nyní zaváhal starší muž, který se při odchodu s druhým obrátil. „Seržante, já mám rád, když se řekne všechno rovně a jasně. Kdo velí téhle malé výpravě?“ „Geary.“ Viděl na mužově tváři malý záchvěv ohromení a zklamání. Zřejmě se tím cítil trochu dotčen vzhledem ke své dřívější hodnosti, ke svému věku a služebním létům. Podotkl ještě: „Byl to jeho nápad.“ Opět měl slabý, ale neklamný pocit, že se setkává se skutečností, která měla větší význam než se zdálo. „Ano,“ řekl vojín Owen Selous. „Chápu, co tím myslíte. Byl to jeho nápad.“ Ohlédl se a pozoroval oba odcházející muže, jak přelézají ráhno v rozbité ohradě a nejdou po pěšině společně, jako by k sobě cítili
- 54 -
odpor a přesto kráčejí spolu. Obrátil se, když se nedaleko od něho ozvaly kroky. „Jo,“ řekl vojín Merriam. „V tý botě se teď jde líp. Budeme potřebovat víc těch věcí, co jsem přines. Jestli nemáte námitky, pane, udělám si ještě jeden menší vejlet.“ Webb, Joseph: Dříve kapitán v pluku z New Yorku – sloužil tři roky, v poli nikdy nebyl – službu vykonával někde v posádce – přidělen k pluku při jeho formování začátkem roku –jeho lidé s nimi nevydrželi první křest ohněm – panuje názor, že jako první šel špatným příkladem – tvrdil, že se domníval že na něho major mává, aby ustoupil – došlo k nápadně neuspořádanému, panickému ústupu – ukázalo se, že major byl krátce předtím zabit Fulton, James: Subalterní důstojník v témže pluku – odveden z dobrého civilního zaměstnání – nepokoušel se odvodu vyhnout nebo se vykoupit – hodnost získal při výcviku – do přímé palby se vůbec nedostal – odpadl při postupu do přední linie – vypověděl, že náhle musel vykonat potřebu – ale dva nestranní svědkové ho viděli hodně vzadu, jak se schovává, otvírá náboje a rozmazává si prach po obličeji Dokončil šití i na pravém rukávu, vstal, oblékl si blůzu a pomalu kráčel a zkoumal sklon půdy a odvodnění cípu lesní mýtiny, když uviděl přicházet dva muže. Zastavil se a čekal až k němu dojdou. Jeden šel vpředu, statný a robustní, nesl se vzpřímeně se vztyčenou hlavou a na tváři s velkým knírem měl lehce pohrdavý výraz. Druhý se loudal za ním, byl na pohled mladší, ale ohnutá záda, zemdlené unavené svaly a možná ještě více ochablost ducha, ubíraly mnoho na mladém vzezření. Dělal prostě dojem člověka, který skrývá všechno pod nečitelnou, nehybnou maskou své tváře. Zastavili se, udržujíce stále mezi sebou rozestup a ten vpředu ho přejel očima, spočinul pohledem na prozatímně přišitých prýmcích na rukávech a lehce zkřivil rty pod mohutným knírem. „Vy jste Heath?“ „Ano.“ „Já jsem Joseph Webb. Povím vám svůj příběh a pak budu zticha. Já sem nepatřím. Já ne. To je hrubý justiční omyl. Místo mužů mi dali nějaké ubožáky. Byla to banda zatracených parchantů a výškrabků z vězení. Nebylo důstojníka, který by je dokázal vycepovat. Hned poprvé, když uslyšeli létat kulky, tak se vším sekli a utekli. Co má člověk dělat, když se mu jeho oddíl rozpadne? Má tam snad stát sám a čekat až ho zastřelí? U soudu potom seděla hrstka lidí ze štábu, kteří nemají ponětí, jak to na frontě vypadá. - 55 -
Dejte mi pár dobrých lidí a já jim ukážu. Tohle se mi nelíbí. Ale rozkaz je rozkaz a já neznám jiný způsob, jak dostat příležitost, abych dokázal, že mám pravdu. Udělám, co se mi řekne, ale nelíbí se mi to. Chápete, co říkám?“ „Ano.“ Otočil se trochu ke druhému muži. „A vy?“ I ten hlas byl bezvýrazný a nesdělil nic jiného než prostou informaci: „James Fulton.“ Čekal. To bylo všechno. Povšiml si nějakého pohybu na jedné straně. Přicházel vojín Merriam s prázdnýma rukama, celý rozdrbaný a znatelně kulhal. V obličeji byl červený a tvářil se mrzutě. „Měl jsem spoustu věcí, pane. Ale narazil jsem na lidi od zásobování a ti zkurvysynové mi to vzali.“ „Nechtěli vás zatknout?“ Zvedl hlavu a v očích se mu zablesklo. „Jo, ale s pěstma se oháněli dost špatně.“ „Takové je válečné štěstí, Merriame. Na to teď zapomeňte.“ Uvědomoval si, že druzí dva je pozorují a poslouchají. Jeden napjatě a se zájmem, křivil při tom rty pod mohutným knírem, druhý bez výrazu, skrytě a neznatelně. Nevšímal si jich a obrátil se na Merriama. „Vidíte támhletu rovinku u ohrady? Postavíme tam stany. Začněte ji čistit od těch keřů.“ Znovu zachytil krátký záblesk v jeho očích. „Opravdu čekáte, pane, že přijdou zpátky a něco přinesou?“ „Vrátí se. A nepřijdou s prázdnýma rukama. I kdyby Selous měl utrhnout kus plátna generálovi přímo pod hlavou.“ A znenadání se to v něm probudilo, ačkoliv to pro jeho sebevědomí mnoho neznamenalo. Byla to jakási naděje, že co pověděl je pravda, že to co prohodil, jen aby něco řekl, protože měl rozkaz, kterým se řídil, se stane skutečností. Vojín Merriam odešel a Heath se obrátil ke zbývajícím dvěma mužům. „Budeme potřebovat latrínu. Tamhle v tom nižším koutě za těmi keři je vhodné místo. Nevím, jak tu budeme dlouho, tak chci, aby byla pořádně hluboká. Na jednu stranu nahrňte hlínu, aby bylo denně čím zasypávat. Vy dva si to vezměte na starost.“ Stáli bez hnutí a hleděli na něho. Rty robustního muže se nyní nezkřivily, ale sevřely do jedné úzké přímky. Mluvil pomalu. „Já to udělám, Heathi. Chci ale vědět, je něco osobního v tom, že nám dáváte takovou špinavou práci?“ „Tady není žádná práce špinavá, Webbe. Pokud nepovažujete za špinavou každou práci. Ale přinejmenším jsou všechny stejné. Máme denní příděly. Ostatní shánějí stany. Zdravotní materiál přijde později.“
- 56 -
Robustní muž pomalu přikyvoval. „Rozumím.“ Potom se jeho hlava ve svém pohybu zastavila. Hleděl zpříma a vystrčil bradu. „Lopaty. Nemůžeme rýt bez lopat.“ „Lopaty má vojsko, Webbe. Má jich spoustu všude kolem. Pohřební služba, zemní práce, opravy silnic. Nestarám se ani za mák, jak nebo kde je seženete… Taky můžeme potřebovat sekeru.“ Robustní muž se prudce otočil a zamířil na cestičku a druhý se mlčenlivě mechanicky obrátil, aby ho následoval. Ten výjev ho přivedl na jednu myšlenku. „Fultone!“ Oba se zastavili, robustní muž vpředu se zpola otočil, druhý udělal pomalu a šouravě čelem vzad. „Už jste se naběhal za ním dost. Jděte dolů do toho rohu a začněte s úpravou. Webb to nářadí sežene.“ Mužovy oči se na okamžik střetly přímo s jeho zrakem, uhnuly stranou a nahrbená postava se obrátila a prošla kolem něho na nižší roh mýtiny. Robustní muž se již docela otočil tváří k němu a z jeho kníraté tváře zmizely všechny stopy pohrdání. „Vy chcete, Heathi, abych to udělal sám, co?“ „Správně.“ „Vy jste mazanej, Heathi… Ale mýlíte se.“ A robustní postava, vzpřímená, se vztyčenou hlavou, opět prudce vykročila po cestičce. Kinsey, Stewart: Dříve poručík pennsylvanského pluku – přesněji z Philadelphie – důstojnická hodnost v domobraně, přijat do armády – na začátku pravděpodobně politická funkce – těžko definovatelný záznam – před dvěma dny se dal zajmout – byl námi „znovu zqjat“, když jsme dobyli nepřátelskou pozici a oni ho nestačili poslat do týlu – dle výpovědi nepřátelských zajatců dobrovolně kapituloval, přišel a vzdál se – patrně znal heslo – byl to svým způsobem nešťastný nápad –je podezření, že i jiní utekli a použili toho zvláštního triku. Na malé odlehlé lesní mýtině teď bylo živo. Na jednom konci rovinky u ohrady vojíni Selous a Geary připevňovali kolíky první nízký stan, sešitý z natrhaných kusů plátna. Vedle nich vojín Merriam seděl na zemi, měl zutou levou botu a trpělivě vytahoval nitě z roztřepeného okraje jiného pruhu plátna, aby bylo čím sešívat stany. Na troj nožce ze tři krátkých tyček visela otlučená kávová konvice nad ohněm, který rozdělali na zbytku toho předešlého. Z nižšího koutu mýtiny za křovím se ozývaly zvuky lopat nabírajících hlínu. Chvilku odpočíval a opíral se o sekeru. U nohou měl hromadu mladých stromků oklestěných na stanové kolíky. Na hořejším ráhnu - 57 -
staré ohrady, v místě kde byla prolomená, uviděl sedět nějakého muže. Když si ten člověk uvědomil, že byl spatřen, odstrčil se, lehce dopadl na nohy a kráčel k němu. Měl štíhlou, vysokou a souměrnou postavu. Stále ještě byl oblečený do tmavě modrých kalhot a poněkud dlouhého důstojnického pláště, z něhož byla odstraněna všechna označení hodnosti. Na jeho hezké tváři byl trochu pokřivený, domýšlivý, upjatý úsměv s náznakem drzosti a možná ani ne tak drzosti jako lhostejnosti v chování ke každému a ke všemu. „Seržant Heath, předpokládám.“ „Ano.“ „Stewart Kinsey, naposledy u 106. pennsylvanského, k vašim službám.“ Trochu naklonil hezkou hlavu a v očích se mu zablesklo jakýmsi křečovitým veselím. „Jak vidím, máte tady úžasnou partu, seržante. A ta válka je taky za všechny prachy. Začala docela přijatelně za zachování Unie. Potom Lincoln vyrostl ze svých zálesáckých kaťat a vydal to pomatené prohlášení. Osvobodit negry. Takový nesmysl. Copak by nějaký člověk, který má všech pět pohromadě, za tohle bojoval? A teď z toho máme zápas, který se vleče a stejně neskončí jinak než úplným zničením celé země. Tak jsem zkusil z toho vycouvat a švihal jsem pryč. Třeba řeknete, že jsem měl kliku, když mi přišili zbabělost místo dezerce, ale vzal jsem to stanovisko v úvahu a zařídil se podle toho. Proto jsem přišel sem.“ „Proč sem?“ „No, mohl jsem si vybrat, seržante? Dali mi to jak na tácku. Buď se potit pro zásobovacího důstojníka nebo zkusit tohle. Můžete tomu říkat volba mezi dvěma zly. Mělo by vám lichotit, že jsem sáhl po vás. A první co vidím je, že se tu pracuje. Zdá se, že se tomu prostě nevyhnu. Myslím, že se taky chystáte mě zapřáhnout?“ „Usuzujete správně.“ „No dobře… Co to bude, seržante?“ Chvilku si prohlížel tu vysokou pěknou postavu a uvědomoval si, že deset stop od něho sedí na zemi Merriam a poslouchá, a že Selous a Geary jsou zjevně zaměstnáni zatloukáním kolíků, ale poslouchají také. „Přikrývky, Kinsey. Potřebujeme přikrývky. Všechno si musíme sehnat a najít. Asi půl míle na západ je sanitní sklad. Je tam stavení a u něj stodola. Za tou stodolou je hromada přikrývek, které vyhodili, protože jsou pro další použití příliš ušpiněné a nečisté. Snad je ještě nespálili. Pořádně je namočte a vydrhněte a některé budou k potřebě.“ Slabý úsměv z mužovy tváře nezmizel, jen byl širší a veselost z něj vyprchala. „Nemocniční přikrývky, co? Vy máte za ušima, seržante. Ani vám to netrvalo tak dlouho, abyste tohle vymyslel právě na mě.“ - 58 -
„To není právě na vás. Náhodou to je další položka v mém seznamu.“ Pocítil záchvěv cynického pobavení. „Vůbec ale nelituji, že tato položka byla zrovna na řadě.“ „No ovšem. Občas se mi stává, že vyvolávám u lidí takové pocity… A kdybych odmítl?“ „Vyhodím vás a pošlu vás zpátky k zásobovacímu důstojníkovi.“ Již to bylo venku a v okamžiku, kdy to říkal, věděl že to je špatně. Na hezké tváři byl stále ten úsměv a nyní byl určitě posměšný. „A měl byste mě z krku, že, seržante? Ale to by udělalo našemu milému majorovi čáru přes rozpočet. Nemyslím, že byste zrovna tohle udělal.“ Čekal a uvědomil si, že se mu situace vymkla z rukou, a ať by řekl cokoliv, nic na tom nezmění. Hluboko v očích toho druhého spatřil nevyzpytatelný záblesk a slyšel ho, jak říká stále s lehkým posměchem: „Myslím, seržante, že mě podceňujete… Říkal jste na západ? Asi půl míle?“ Zattig, Hugo: U tohoto člověka poruším svá pravidla – neměl důstojnickou hodnost – byl seržantem v pluku z Indiány – před válkou byl nějakou dobu v armádě – první týden se znovu přihlásil – předtím několikrát seděl pro opilství a porušení kázně – zapletl se do té podivné demonstrace druhý den bojů tohoto tažení, kdy celá brigáda všeho nechala a dala se na pochod zpátky – nebyl to vlastně ústup, prostě jen stávkovali – všechny zastavili a znovu shromáždili, ale on v tom pokračoval – pokud vím, museli se s ním porvat, než ho zarazili a dostali pod kontrolu – Heathi, posílám vám ho, protože si myslím, že vy a rota Q potřebujete trochu štěstí Pozdě odpoledne slunce svítilo šikmo mezi stromy na druhé straně cestičky přes rovinku u ohrady, kde vojíni Selous a Geary pracovali na čtvrtém stanu. U ohně vojín Merriam vybaloval příděly z nějakého hrubého pytle. O kus dál vojíni Webb a Fulton, unavení a umazaní od hlíny, leželi natažení na zemi vedle svých lopat a hleděli do nebe. Za nimi na okraji malé mýtiny vojín Kinsey, bez kabátu a svlečený do půl těla, věšel mokré přikrývky na šňůru nataženou mezi dvěma stromy. Opřel se o plot vedle prolomeného vchodu a díval se na pěšinu. Nikdo nebyl na dohled. Z dálky, z jiného světa, zaznívalo slabě ozvěnou dunění dělostřeleckých baterií v akci. Hlava mu poklesla a nevidoucíma očima civěl na zem kousek za plotem. Zvedl hlavu. Ten člověk se objevil docela blízko a překvapivě tiše na to obrovité masivní tělo, které se rýsovalo ve slunečních paprscích pronikajících mezi stromy na jedné straně pěšiny. Pozvedl hlavu - 59 -
výše, protože štítek jeho polní čepice mu stínil oči a pozoroval blížící se postavu, která zblízka teď byla velká, ale již ne tak obrovská. Byla vysoká, ramenatá, s mocnou hrudí a plochým břichem a se svalnatými lýtky. Dlouhé paže se jí klátily až někde u kolen, dlouhé nohy se pohybovaly lehkým volným krokem. Natočila se k němu, takže mohl rozeznat její tvář. Byla široká a plochá, pokrytá neholeným strniskem, tvrdá, vzdorovitá, bez masa, jako z kamene. „Heath?“ „Ano.“ „Zattig.“ Muž se na něho díval přes plot a stál pevně na trochu rozkročených nohou. Zmocnil se ho neklamný dojem absolutní síly a osobité nehybnosti, který poznal dříve u jiného člověka. Hlas měl poněkud nosový přízvuk a zněl trochu protahované. „Přemejšlel jsem, pane. Rozhod jsem se, že vám povím něco vo sobě. V tom křoví jsem šel krapet zpátky, už jsem měl tý blbý války po krk. Nemá cenu přemílat nějaký důvody. Od začátku jsme zdrhali jak pominutý. Prostě jsem se rozhod. Už jsem takovej. Proto jsem tentokrát přišel o frčky.“ „Tak proč jste tady?“ Přijal tu otázku a pomalu přikývl svou velkou hlavou. „K tomu jsem se chtěl dostat. Znovu jsem se rozhod. Když už jsem se na to dal, dotáhnu to do konce. Ten major něco říkal. Povídal, že ta válka je možná blbá, ale že když jsem nechal válku ve štychu, nechal jsem ve štychu sám sebe. Přemejšlel jsem vo tom. Rozhod jsem se, že má pravdu.“ Prohlížel si toho člověka a po té předešlé menší pohromě s Kinseym se měl na pozoru a uvažoval jak na to, ale bylo to zbytečné, protože ten člověk, aniž by se pohnul, jen tím že opět promluvil mu vyšel vstříc. „Major říkal, abych si dal na vás pozor, seržo. Je to tvrdej chlap, povídal. Jestli ho naštvete, povídal, dá z vás stáhnout kůži. Je to tak?“ Promluvil bez rozmýšlení tónem, na který již skoro zapomněl, způsobem, o němž si myslel, že se již nedá osvojit, rázně a řízně potvrdil skutečnost, kterou znenadání zjistil: „Máte sakra úplnou pravdu, to udělám!“ Viděl, že široká tvář se pomalu rozjasňuje úsměvem, že souhlas přesahuje hranice obav před vyšší hodností a autoritou a potom se ten muž podíval na uklizený kout lesní mýtiny a na ostatní, kteří tam porůznu odpočívali. „Major říkal, že zatím nemůžeme fasovat co potřebujem. Zdá se, že jsem přišel pozdě. Vypadá to, že ostatní si už zasloužili svý příděly. Myslím, že udělám nejlíp, když si ho taky zasloužím. Chcete z toho udělat bojovou jednotku?“ „Právě tohle major zamýšlí.“ - 60 -
„Myslel jsem si to. Takže pušky. Budeme je potřebovat. Co takhle kdybych se odplížil a pár jich čmajznul, naštvalo by vás to?“ „Jen kdybyste je nepřinesl.“ Zase uviděl ten pomalý úsměv, který poznamenával tu tvrdě tesanou plochou tvář teplou srdečností. Muž se otočil trochu neohrabaně, ale nebyla to neobratnost. V tom těle jakoby bez kloubů se přelévala uvolněná síla. Vykročil po pěšině a odcházel. „Zattigu!“ Muž se zastavil, trochu se natočil a ohlédl se. „Ať vás při tom nechytí.“ Střetl se s mužovýma očima a tělem mu projela nenadálá ostrá bolest, když uslyšel: „Jen žádný strachy, seržo. O chytání bych moh vyprávět. O tyhle pitomý armádě vím toho víc než dost a vyznám se v tlačenici.“
- 61 -
Kapitola čtvrtá OSM MUŽŮ NA MALÉ odlehlé lesní mýtině. Vlastně sedm a Jared Heath, uprostřed války a přesto mimo ni. Jejich jediným pojítkem k ní je štíhlý upravený muž v uniformě majora, který při svém rušném nekonečném cestování mezi vojenskými oddíly si nějakým způsobem nachází čas, aby pokládal jednomu plukovníkovi po druhém otázku, která rozhodne o jejich dalším osudu. Tři dny na té lesní mýtině, tři dny ve válce, počínající se vzdalovat v úhybném pohybu na jihovýchod, které těm osmi mužům mohly připadat jako tři věčnosti. Chvíle se dlouze vlekly navzdory nesčetným drobným činnostem, jimiž se zaobírali při improvizovaném skládání a doplňování výstroje, aby byla pokud možno použitelná. Bylo by zajímavé a přispělo by to k pochopení toho, co se stalo později, kdyby ty okamžiky se daly veskrze doplnit a kdyby se více vědělo o neshodách a nevyhnutelných rozčilených vzplanutích a o tápavých pokusech, jimiž se těch osm mužů svedených náhodou dohromady bez nějakého běžného popudu či obvyklých okolností pokoušelo dospět ke vzájemnému pocitu soudržnosti a kamarádství. Každý z nich byl svým způsobem narušený, každý měl svou vlastní osobní minulost odsouzence, s níž se sám nějak vyrovnával a nesl ji s sebou do dočasně společně sdílené a nepředvídatelné budoucnosti. Nyní jsou dostupné pouze nepříliš obsažné, neosobní paměti jednoho z nich, Jareda Heathe. Napsal je v mnohem pozdějších letech, kdy se u něho projevovala upovídanost stáří. Jsou to stručné paměti starého člověka, hledícího daleko do minulosti, vlastně do úplně jiného života, ale přece nějak vysvětlují to nutkání, které ho večer třetího dne přimělo k rozhodnutí, jež určilo jejich osud… Když začínal večer prvního dne, bylo jich sedm. Šest a Jared Heath. Jeden z nich byl pořád ještě někde venku v soumraku. Jeho obrovité masivní tělo se pohybovalo tiše dlouhým krokem, jako by bylo bez kloubů. Stál stranou a díval se, jak všichni odpočívají u ohně. Merriam míchal obsah jakéhosi starého kbelíku, který visel nad ohněm vedle otlučené kávové konvice. Ostatní seděli nebo se natáhli na zem a čekali. Mlčeli, nepromluvili ani slova. To ticho bez jediného zvuku působilo na ně tísnivě. - 62 -
Z druhého konce pěšiny uslyšel slabé cinkání, jako když kov naráží na kov. Přistoupil k ohradě k místu, kde byl proražený vstup a spatřil blížící se postavu, která v matném polosvětle vypadala svou rozměrností a pokřivenými tvary velmi podivně. Když přišla blíže, vyklubal se z ní vojín Zattig se svazkem pušek pod každou paží, šňůrou sumek s náboji na provaze kolem krku a další přes každé rameno. „Sehnal jsem je, seržo,“ pravil vojín Zattig věcně polohlasem. „K tomu na každej kus deset nábojů.“ „Kde?“ „Na to se mě neptejte, seržo. Potom nemusíte nikomu odpovídat. Ale kdybyste chtěl něco vědět, jen takovou malou novinku, tak tam vzadu u skladiště zásob je taková bouda, děsně fušerácky stlučená dohromady.“ „Dobrá. Pojďte dál a seznamte se s ostatními.“ Otočil se, aby mu ukázal cestu, když uslyšel pronést stále ještě tiše a věcně: „Jen klid, seržo. Jestli vás to nenaštve, představím se sám. Bude to tak asi lepší.“ Ustoupil stranou a velká postava prošla kolem něho a nesla ten náklad tak lehce, jako kdyby skoro nic nevážil. Šel za ním, zůstal stát kousek vzadu a díval se. Muž přišel k ohni a zastavil se na hranici blikotavého světla. Pohlédl dolů a ostatní se neklidně a zvědavě trochu zavrtěli a zvedli hlavy. „Dobrej večír, hoši.“ Lehký nosový přízvuk a mírné protahování samohlásek bylo teď poněkud patrnější. „Jmenuju se Zattig. Bejval jsem seržant u čtrnáctýho z Indiány. Jenom roťák. Major povídal, že jste všichni lampasáci. Ale já jsem větší než každej z vás a počítám, že tím se to drobet vyrovnává. Tady jsem něco přines. Budem si s tím hrát na vojáčky.“ Rozhostilo se ticho. Napjatě poslouchal, připravený vystoupit a uslyšel mírně povýšený a blahosklonný hlas vojína Webba: „Co je to za pušky, dobrý muži?“ „Springfieldky, panáčku. Springfieldky. Myslíte, že bych se tahal s těma těžkejma enfieldkama?“ Hromotluk se natočil, složil pušky, sesmekl provaz se sumkami vedle nich a zase se narovnal. „Já taky jsem si zasloužil svůj příděl. Co je k jídlu?“ „Suchary,“ odpověděl vojín Merriam. „Solená hovězina a kafe.“ „Prý seržant,“ prohodil tiše vojín Stewart Kinsey s jemným posměchem. „Takový mimořádně bohatý jídelníček. A on to nezná.“ „Myslím,“ řekl vojín Zattig nedotčeně, aniž by se nechal vyvést z klidu, „že tyhle hověziny jsem se najed víc než kterejkoli z vás. Spíš jsem počítal, že někoho napadne, aby šlohnul pár rebelskejch kuřat. Tím by přísahu neporušil.“ - 63 -
- 64 -
„Jsme zatracení pitomci,“ řekl vojín Geary a hlas mu ochraptěl podrážděním. „Všichni jak tu jsme. Máme jen dva plechové šálky a dvě misky. Budeme muset jíst na směny. Tamhle Merriam nějaké měl a nechal si je vzít.“ „A co jste čekal, Geary?“ promluvil zase tiše vojín Kinsey trochu posměšně. „Od mládence, který se nedokáže ani šikovně zranit.“ Viděl, jak podsaditá mladíkova postava ustoupila od ohně se zardělým obličejem a jeho volně visící ruce se zaťaly. Vykročil, ale pomalý nosový protahovaný hlas ho zarazil. „Je jasný, hoši, že jste banda lampasáků, který jsou zvyklý mít všechno pěkně naservírovaný. Nejsou to tamhle ešusy? Něco vám ukážu.“ Obrovský vojín Zattig se přišoural až na okraj mihotavého světla z táborového ohně a svýma velkýma, překvapivě obratnýma a jistýma rukama uchopil jednu jídelní misku, odšrouboval víko a zatřepal s ní, aby se přesvědčil, že je prázdná. Strhl z ní plátěný obal a postavil ji rovně na zem. Potom vzal z jedné sumky náboj, zuby jej roztrhl a otevřel a střelný prach nasypal do jídelní misky. Svýma velkýma rukama vzal dvě větvičky, použil je jako pinzetu a vyndal jimi z ohně malý uhlík. Držel ho na délku paže a pustil ho dovnitř misky na střelný prach. Ozval se malý tlumený výbuch a miska v bočních švech praskla na dvě úhledné půlky. „Ať se propadnu,“ řekl vojín Owen Selous. „Tak takhle se ty věci vždycky ztrácejí.“ „Teď máte dvě misky,“ oznámil vojín Zattig. „Dobrá, chlapče – ty jsi Merriam, že jo? – teď to zkus s tou druhou.“ Počkal až uslyšel druhý malý výbuch a potom se měl k odchodu. „Jak budeš hotovej, Merriame, začni podávat. Já se za chvíli vrátím…“ Když odbočil z pěšiny, šero přecházelo pomalu v tmu. Dal se přes dlouhé pole, minul řadu zde přes noc shromážděných dělostřeleckých baterií a zamířil k několika roztroušeným budovám osady u křižovatky. Když přišel blíže, viděl že ze dvou oken chatrče o dvou místnostech svítí světlo. Přiblížil se k ní šikmo zezadu, obešel roh a polekaně se před ní zarazil. Otevřenými dveřmi dopadalo světlo na vůz, přitažený přímo před vchod. Lidé vcházeli dovnitř a vynášeli krabice a bedničky a nakládali je na vůz. Ze tmy u stěny se vynořil nějaký muž. Poznal, že to je jeden z úředníků. „To je Heath?“ „Ano.“ „Dal jste si na čas. Mám vám od majora Fostera vyřídit, že se stěhujeme za frontou o několik mil dál. Nemusíte jít za námi. Tak to
- 65 -
alespoň řekl. Příštích několik dní můžete přinést zprávu sem, ve stejnou dobu a já si ji vyzvednu. Máte teď něco?“ Chvilku se na něho díval. „Povězte mu, že se všichni muži dostavili… a… že si vedeme dobře.“ „To není mnoho. Příště se pokuste přijít trochu dřív.“ Muž se obrátil k odchodu a on stál klidně a tiše a prožíval nový pocit osamění, že i tento docela nepatrný kontakt se štíhlým ironickým mužem v uniformě majora má být přerušen. Ten druhý se otočil, vyndal něco z kapsy – byla to zapečetěná obálka – a podal mu ji. Pomalu poodešel kolem rohu chatrče k pruhu světla vycházejícího z jednoho okna. Zlomil pečeť a vytáhl z obálky jediný kousek papíru. Byla na něm jen jedna řádka, napsaná úhledným zřetelným písmem: Pokračujte, Heathi To je rozkaz. Vracel se potmě po pěšině a viděl slabou záři vycházející z ohně na lesní mýtině. Když přišel blíže, rozeznával kolem něho shrbené tmavé postavy. Přiblížil se ještě více a přelezl ráhno v rozbité ohradě. Pohyboval se nehlučně a pomalu a uvědomoval si ticho, které se nad nimi vznášelo. Byl unavený a utahaný tím celodenním čekáním a přemýšlením, neustávajícím bděním nad náladami a vztahy mezi nimi, pohotovostí v každém okamžiku zakročit a odvrátit srážku. Šel ještě blíže, zastavil se a poslouchal. Nebylo to ticho. Byl to klid plný sotva postřehnutelných zvuků při pohybech lidí a při jídle. Večeřeli a místo lžic používali krátká dřívka, na koncích ořezaná na plocho. Jedli tak všichni, kromě vojína Fultona, který stále seděl shrbený jako předtím. Byl to jen stín muže, dřepěl stranou od ostatních a civěl do ohně. V tom tichu slyšel hlas vojína Selouse, drsně upřímný a srdečný, beze stopy nějakého potlačování osobnosti. „To že jste našel ten hrnec, Geary, ještě neznamená, že tu kávu vychlastáte sám. Teď je řada na mně.“ Ve tmě se napřímil a vykročil mezi ně. „Tak zase zpátky, pane,“ prohodil vojín Merriam, který vstal, nahnul starý kbelík a vy škrabával z něj kusy masa na misku, ze které předtím jedl a podal mu ji zároveň s čerstvě ořezaným dřívkem. „Je toho víc než dost. Fulton řekl, že nemá hlad. Tohle jsme vám nechali.“ O něco později odložil prázdnou misku, kterou Merriam sedící vedle něho vzal a položil ji na hromádku ostatních. Všichni ho pozorovali a vyčkávali, až na Fultona, sedícího stranou ve stínu. Z kapsy své blůzy vytáhl kus papíru s tou jedinou napsanou řádkou, na - 66 -
koleně jej několikrát přeložil a přeložená místa stlačil prsty. Potom papír zase rozložil a podle záhybů jej pozorně roztrhal. Držel v rukou osm malých čtverečků papíru. Zvedl hlavu. „Má někdo tužku? Něco čím se dá psát?“ „Ha!“ Vojín Joseph Webb zašmátral v kapse své blůzy a vytáhl krátký kousek břidlicového pisátka a hodil mu ho. „Tím vyrovnávám ten váš zatracený hrnec na kávu, Geary.“ Sklonil se a začal psát na malé kousky papíru číslice, na každý jedno číslo. „To snad opravdu nemíníte vážně, seržante,“ prohodil vojín Kinsey povzneseně s lehkým úsměškem. „Budeme hrát nějaké salónní hry?“ Znovu zvedl hlavu a pronesl klidně a pevně: „Budeme jen losovat, kdo bude s kým spát ve stanu, Kinsey. Platí stejná čísla.“ Každý kousek papíru znovu jednou přeložil, sejmul čepici z hlavy, hodil do ní papírky, natáhl ruku a podal ji Kinseymu. „Prokážeme vám tu čest, abyste táhl první…“ Malé, zdánlivě bezvýznamné věci, náhody a události nás bezprostředně míjejí, ale jsou-li ve své dlouhé řadě sečteny dohromady, nabývají na důležitosti a znamenají tak mnoho. Malé věci, jako třeba tahání kousků papíru ze zaprášené vojenské čapky. Owen Selous s Josephem Webbem. Silas Geary s Hugem Zattigem. Jared Heath s Alfredem Merriamem. A Stewart Kinsey s Jamesem Fultonem. A zase o něco později. Přistihl se, že je myšlenkami jinde, pryč od práce, kterou měl dělat a která mu byla přikázána. Vrátil své myšlenky od okraje svahu, jenž spadal dolů ke spotsylvanské silnici, znovu si uvědomil, že ostatní se na něho dívají a čekají a promluvil: „Nemáme trubku. To je možná docela dobře. Je moc hlasitá. Nemyslím, že bychom chtěli budit nějakou pozornost. Potřebujeme něco místo ní.“ Mohutná postava, rozvalená na zemi s rukama pod hlavou a s nohama nataženýma k ohni, převalovala pomalu slova v ústech: „Možná by některej z nás moh ty signály hvízdat.“ Rozhlédl se po ostatních. Nikdo na to nic neřekl. Ale vojín Geary se namáhavě snažil vytáhnout něco z kapsy u kalhot a přitom bojechtivě prohlašoval.: „Kdo se bude smát, tomu jednu vrazím. Ale tohle jsem taky našel.“ Vytáhl ruku a v ní se objevila foukací harmonika. Vojín Geary si povzdechl a již nebyl tak bojechtivý. „Ale já na ten zatracenej krám neumím hrát.“
- 67 -
„Fulton umí.“ Vojín Webb byl hrdý na tuto svoji informaci. „Slyšel jsem ho dříve u pluku. Hraje na takovou harmoniku jako když ptáček zpívá.“ Vojín Fulton se se svěšenou hlavou choulil ve stínu a ze staženého hrdla se ochraptěle ozvalo slabé zaskřehotání: „Já ji zahodil.“ Natáhl se a vzal malý, na povrchu zašlý nástroj z Gearyho napřažené ruky a hodil jej Fultonovi mezi skrčená kolena. „Ale teď jednu máme, Fultone. Zkuste to.“ Muž zvedl hlavu a na okamžik se jejich oči střetly. Zahlédl v nich jen odraz ohně a zmatek, potom uhnuly stranou a hlava se zase sklonila k zemi. Ale jedna ruka, pomalu a váhavě, začala tápavě hledat mezi skrčenými koleny. „Tak jen do toho, Fultone,“ pobídl ho vojín Webb. „Zahrej nám tu, cos hrával tehdy v táboře. Víš tu o těch Bakchových synech.“ Pomalu zdvihl ruku, kterou měl mezi koleny, otřel harmoniku o kalhoty a zvedl ji ke skloněné hlavě. Na zkoušku zaznělo několik tichých slabých tónů. Potom se chytil, zahrál vysoké f a držel ho, hrál stále hlasitěji a nakonec přešel táhle do níže položené melodie „Garryowen“. „Jako by to zpívaly nějaký holčičky,“ ozval se tiše vojín Zattig. „Dal bych pravou ruku za to, mít takovej dar. Fultone, chlapče, znáš tu o řece Wabash?“ Donutil se vnímat zase přítomnost a učinit, co bylo právě potřebné. „Teď ne, Zattigu. Bude ještě dost času poslechnout si tu jeho harmoniku.“ Obrátil se na Fultona rázně a úsečně, aby zachytil v tom člověku to krátké probuzení ducha. „Dobrá. Uvidíme co dokážete. Dejte mi povel k nástupu.“ Znovu se jeho oči střetly s jeho zrakem, ale nyní vydržely. Mihotalo se v nich světlo ohně a nic neprozrazovaly. Avšak ruce s tím kouskem dřeva a kovu se zvedaly. Staccato signálu k nástupu zaznělo jasně a čistě. „Dobře. Teď výcvik.“ A znovu se ozvalo zrychlující se, pulzující tempo. Vstal a řekl: „To stačí, Fultone. Tímto vás jmenuji. Jste trubač, kapela, všechno dohromady. Dá vám to trochu zabrat, protože budete muset být první vzhůru. Budete tím ale omluven, až na vás přijde řada dělat kuchaře. Budíček je ráno, půl hodiny po východu slunce… Teď se budeme deset minut potýkat s přikrývkami od Kinseyho a pak nám můžete zahrát večerku…“ Stál u slábnoucího ohně a těžkou botou shraboval uhlíky na malou hromádku. Odešel do tmy k prvnímu slátanému stanu na rovince u plotu a sehnul se, aby nahlédl dovnitř. Nejasně rozeznával tmavý - 68 -
obrys postavy Merriama, zabaleného do přikrývky na pravé straně. Natáhl ruku a hmatal po své přikrývce, kterou položil složenou na levou stranu, přejel přes ni prsty a zjistil, že je rozložená a pro něho připravená. Posadil se na zem, sundal si těžké boty a postavil je dovnitř až k přikolíkovanému plátnu. Seděl tiše a čekal. První noty se ozvaly z druhého konce řady stanů, od toho posledního. Chvěly se nočním vzduchem a tmou vážně a znepokojivě. Zakolísaly a znovu se vrátily spějíce ke konci, plynuly mezi stromy lesní mýtiny, až v tichu uhasly. Poslouchal. U posledního stanu se již nic, naprosto nic neozvalo. Vstal a tiše našlapoval mezi zadními stěnami stanů a oplocením a napínal zrak do tmy. Za posledním stanem viděl před sebou odvrácenou schoulenou postavu, sedící na zemi, rýsující se ve tmě tmavěji. Šel ještě blíže a spíše vycítil než viděl trhavé pohyby ramen a slyšel slabé vzdechy a potlačované vzlykání. Náhle si připadal starý a unavený a ozývalo se v něm zlostné podráždění, že by měl být rušen ve svém hledání jistoty v sobě a měl dělat chůvu lidem propadajícím měkkosti a slabosti. Záměrně to odsunul stranou a napjal svaly, aby vykročil vpřed, když uslyšel jiný zvuk, nějaké kroky poblíž posledního stanu. Blížila se další postava, kterou ve tmě nerozeznal. Zůstal v úkrytu tichý a nehybný a uslyšel slabý šepot. Byl to hlas vojína Stewarta Kinseyho, tlumený a zhrublý, bez obvyklého posměchu. „Nech toho, hochu. Nic není nikdy tak špatné. Pojď. Když jsem v tom stanu sám, cítím se zatraceně opuštěný…“ O hodnou chvíli později ležel zabalený v přikrývce, s hlavou položenou na batohu, který pro něho našli. Nespal, nemohl usnout, myšlenky se mu toulaly daleko od té malé lesní mýtiny s jejími problémy, když se mu náhle celé tělo napjalo při vědomí, že pod nízkým stanem se několik stop od něho něco pohnulo. Vojín Merriam se probudil, odhrnul přikrývku, pomalu, opatrně z ní vylezl a vyhrabal se ven ze stanu. Tiše ležel a dával pozor, aby stále pravidelně dýchal. Merriam se venku posadil a šátral rukama po botách. Nazul si je a vstal a pak bylo slyšet jen tiché vzdalující se kroky. Opřel se o loket a snažil se určit směr a znenadání uslyšel to, co jeho mladší druh slyšel již před ním. Byl to neurčitý, tlumený, přerušovaný lomoz přemísťujících se unavených oddílů, pochodujících v noci po vzdálené silnici. Ležel na zádech, čas ubíhal a on tam ležel beze spánku a nemohl usnout. Nemohl se zbavit myšlenek, že má jakousi povinnost zabývat se problémy soustředěnými na té malé mýtince a věděl, aniž by o tom přemýšlel, že čekání za této noci je nějakou zkouškou, která mu - 69 -
ten pocit povinnosti přisoudí, nebo ho od něj osvobodí. Čas plynul, nedokázal určit kolik ho uběhlo a náhle se jeho tělo opět napjalo při vědomí nějakého pohybu venku. Slyšel nepatrné zvuky, jako když se nějaké předměty opatrně pokládají na zem. Vnímal pomalé pohyby statného mladého těla, které si v malém stanu opatrně lehalo na přikrývku několik stop od něho a než jeho unavené svaly povolily, uvolnil se a usnul. Nastalo ráno. Vracel se od potůčku, který protékal nejvzdálenějším koutem mýtiny, kde si rychle vydrhl tělo a navlékal si blůzu, když uslyšel vysoký vzteklý výkřik a uviděl vpředu vojína Webba, stojícího na pěšině před prolomeným vchodem a ostatní, jak spěchají k němu. Zrychlil krok a vmísil se mezi ně. Shromáždili se v úzkém polokruhu kolem starého prkna, které připevnil na vrchní ráhno. „Podívejte se na ten nápis, Heathi!“ Hlas vojína Webba se třásl zuřivostí. „Říkal jsem vám, že se mi tahle věc nezamlouvá! Musíme si dát něco takového líbit?“ Staré prkno viselo na ráhnu, tak jak je připevnil. Písmena, která tam nakreslil, byla nezměněná: ROTA Q. A pod to někdo načmáral na prkno špičkou hřebíku nebo nožem další písmena: TÁBOR ZBABĚLCŮ. Cítil, že se všichni na něho dívají a upřeně na něho hledí, až na jednoho a ten se strniskem zarostlou tváří, s nezkrotným vztekem, dlouhými rozhodnými kroky, které již nebyly loudavé, odcházel po pěšině. Obrátil se za tím člověkem a bezděčně zavolal, jako když práskne bičem: „Zattigu!“ Velký muž zaváhal, zastavil se a obrátil. Jeho oči v široké tváři vztekle svítily. „Ten podlej parchant nemůže bejt daleko! Já ho naučím!“ Na okamžik nebylo důležité, že tam ostatní stojí – jako kdyby tam nebyli. Tohle se týkalo jen těch dvou. Promluvil znovu klidně a pevně: „Tím se ta nadávka nesmaže, Zattigu. Zůstanete tady.“ Viděl, že tvrdý výraz v mužových očích se ztrácí, ne proto že by souhlasil s tím co řekl, ale z toho důvodu, že to řekl. Napětí v jeho svalech povolilo a on se vrátil k ostatním. „Dobrá, Heathi.“ Vojín Webb, stále ještě rozzuřený, se ujal úlohy mluvčího. „Vy tu máte být velitelem. Co s tím uděláte?“ Něco s tím udělat? Ta otázka ho zasáhla svou zábavnou ironií, která postrádala humor. Nechat to být. Jaký by v tom byl rozdíl? Ale oni se stále dívali a upřeně na něho hleděli a vyzařoval z nich vztek a znepokojení. „Merriame, podejte mi sekeru.“ Potěžkal ji a měřil očima, kudy povede úder. Potom se rozmáchl a ostří sekery zajelo do dřeva a dolní část prkna s dolejším řádkem - 70 -
nadrápaných písmen padla na zem. Shýbl se, sebral ten kus prkna a podal jej vojínu Webbovi. „Strčte to někam. Bude to dobrý terč na dnešní odpoledne při cvičení s puškou…“ Ráno o něco později se sešli na signál k výcviku na rovince před stany. Dostali pušky, sumky s náboji a další věci, které přinesl vojín Merriam při své půlnoční výpravě. Když se shromáždili, dělali si sami ze sebe trochu legraci, z toho pestrého houfu, kde každý měl na sobě něco jiného. Tato nálada postupně slábla a nakonec nastalo ticho, jehož tíha na ně doléhala stále více. Seřadil je a vyřídil vpravo, jak si to pamatoval ještě z vojenské školy, v prvních týdnech služby po odvodu. Stáli tu podle velikosti zprava doleva: Zattig, Kinsey, Webb, Geary, Fulton, Selous, Merriam. Stál vpředu, obrácený čelem k nim a uvědomoval si, že i tohle všechno je směšné, přestože nechce zesměšňovat vojenské metody a ze svého hlediska cítil a chápal, že se něco musí dělat a že je na něm, jak to provede. Zaujal své místo podle hodnosti na levém konci řady a přemyslel, jak uzpůsobit povely a obraty určené rotě pro tento jediný malý hlouček. Zastavilo ho zvolání vojína Gearyho: „Proboha, člověče! Chcete v tom opravdu pokračovat?“ Uvědomil si, že dosáhl krajní meze a do hlasu se mu začal vkrádat vztek. „Uveďte svoji poznámku řádně, pane Geary.“ Bylo to špatné, hádavé a nevhodné, ale již to bylo venku. Vojín Geary pohlédl na něho přimhouřenýma očima a úmyslně si dával na čas. Tónem, jakým to slovo nakonec pronesl, popřel jeho význam: „Pane.“ „Pane Geary, odpověď zní, ano.“ „Ale jděte, seržante,“ řekl vojín Kinsey tiše a trochu posměšně. „Víte určitě, že se nechcete jen vytahovat?“ Cítil, jak v něm stoupá zlost a s ní i přání, aby ji nezadržoval a dal jí volný průchod. Proniklo to do nitra jeho duše, protože věděl, že se nehněvá na ty muže a na to co řekli, ale sám na sebe a na ty nemožně směšné nesnáze, jimž musí čelit a s tím vědomím ho zlost přešla jednou provždy a promluvil opět klidně a pevně: „Kinsey… Geary… pokud budu velet této rotě, budeme cvičit. Jestli máme mít kvůli tomu nějaké potíže, řekněme si to hned teď.“ Čekal a byl zvědav, kdo první dá podnět, ať již to bude k čemukoli. „Kristepane, Heathi,“ začal vojín Geary. „Copak nechápete, jak je to hloupé –“ „Buďte zticha, Geary!“ Hlas vojína Kinseyho byl najednou břitký a ostrý jako nůž. „Vy pořád jen štěkáte a chcete dokázat, že se - 71 -
něčemu vyrovnáte! Možná že to chceme všichni!“ Potom dodal nevýrazně a neosobně: „Heathi. Všichni víme, že nemáte žádnou skutečnou autoritu. Nic o co byste se mohl opřít. Všichni ale taky víme, že když někdo spustí bengál, tak se celá tahle bláznivá rota rozpadne. Pravděpodobně k tomu dojde tak jako tak. Nemá ale cenu úmyslně tomu pomáhat.“ Vojín Kinsey si povzdechl a dodal zase změněným hlasem, opět tiše, s trochou posměchu, který nebyl snad ani míněný vážně, spíše jen ze zvyku: „No dobrá, seržante… jestli máte v úmyslu to provést, tak se do toho dejte a spusťte tu frašku.“ Přikývl, viděl, že se to vysvětlilo. Pootočil se k pravému konci řady. „Zattig! Pět kroků… vpřed!“ Velký muž, který ho napjatě pozoroval, vystoupil. Jeho široká tvář byla netečná a neproniknutelná. „Čelem… vzad!“ Velký muž se rázně otočil a stál teď tváří proti ostatním. „Dobrá, Zattigu. Vyznáte se v tom líp než já a než kdokoliv z nás. Převezměte velení.“ Pomalu a rozvážně kráčel k řadě mužů, porovnal s nimi svou výšku, vtlačil se mezi Webba a Gearyho a otočil se. Viděl, že široká tvář se pomalu roztáhla úsměvem a za ním bylo ještě něco, tápavé hledání nějaké myšlenky, nějakého citu, jaký Zattig nikdy dříve nezažil. Jeho úsměv se pomalu ztrácel, až úplně zmizel. „Je to teda věc,“ rozhovořil se vojín Zattig, „když starej frontovej seržán jako já si má ještě vyhodit z kopejtka. Dopřát si potěšeníčko prohnat houf lampasáků, až z nich bude pot stříkat.“ Zvedl velkou ruku a podrbal se pořádně vzadu za krkem a potom pod bradou. „Jenom se mi to nějak nezdá –“ Vojín Zattig se odmlčel a otočil hlavu za hlasy ozývajícími se v místě u prolomeného plotu. Na pěšině stáli dva muži a prohlíželi si zbývající polovinu starého prkna a ukazovali ho jeden druhému. Měli na sobě čistě upravené uniformy s jasně červenými okraji označujícími dělostřelectvo. Vyhlíželi odtud na mýtinu a to co viděli je zřejmě pobavilo. „Dobře se koukej,“ povídal jeden druhému a úmyslně zvýšil hlas. „Nestane se ti každej den, abys viděl takovou várku poserů, jak si hrajou na vojáky.“ Vojín Zattig se otočil zpátky. „Zůstaňte tady, hoši. Tohle je lahůdka pro mě.“ Šel k ohradě, široká ramena se mu kývala a síla se vlévala do jeho jakoby bez kloubů kráčejících nohou. Seržant Jared Heath stál nehybně v řadě s ostatními, díval se a čekal a spoléhal jen na skutečnost, že když se muž obracel, nebyla v očích té vzdorovité, jako z kamene vytesané tváře, žádná stopa po tvrdosti. - 72 -
Oba muži na pěšině ztichli a zírali na blížícího se hromotluka. Zastavil se u ohrady, přímo za starým prknem, připevněným rezavým drátem, opřel pušku o plot a předklonil se, s oběma velkýma rukama opřenýma o horní ráhno. „Pěkný ráno,“ prohodil vojín Zattig protahované a vesele, ale ta jeho veselost byla poněkud mrazivá. „Nebo spíš bylo, než ho dělostřelectvo trochu pokazilo. Jestli tu někdo něco říkal o mý četě, ať to řekne mně.“ Široká tvář mířila přímo na muže, který předtím mluvil. „Vy jste něco říkal?“ Muž se proměnil v nehybnou sochu a zřejmě nebyl schopen pohybu. „Ale, pojď už, Joe,“ řekl jeho společník a pomalu se sunul bokem pryč. „Přijdeme pozdě.“ Vojín Zattig se díval za oběma, jak vyrazili po pěšině. Velkou rukou uchopil pušku, otočil své mohutné tělo a kráčel zpět, aby zaujal své místo před řadou. „Dobrý muži,“ řekl vojín Webb. „Vy jste to vyřídil jako –“ „Vy držte hubu, pane Webb,“ odvětil vojín Zattig klidně a věcně. „Já jsem se rozhod. Každýmu z nás by se chtělo na ně vyběhnout. Nikam se běhat nebude. Teď budem dělat to co říkal serža. Budem cvičit… Póózor! Vpravo… vyřídit!“ Vojín Zattig znechuceně potřásal hlavou a pomalu se loudal na levý konec řady, odkud se podíval po její délce až k poslednímu muži. Hlas mu klesl až na hluboké rachocení v hrdle. „To snad ještě nikdo nevyfás horší bandu padavek, aby z ní udělal chlapy.“ Zvýšil hlas do drsného povzbudivého řevu. „Selous! Zatáhnout břicho! Máte ho vystrčený jako ženská, co čeká dvojčata… Heath! Držte tu pušku, jako byste věděl, k čemu je! Ta není na králíky… Přímo… hleď! Na rámě… zbraň! Odpočítat! V dvojstup seřadit… pochodem… vchod!“ Otrhaní, vrážejíce jeden do druhého, když ti s lichými čísly předstoupili a ti co měli sudá se stavěli za ně, vykročili jako rota Q vpřed. Toho odpoledne seděl se zkříženýma nohama před prvním stanem s několika přeloženými čistými stránkami z malého, kůží ovroubeného zápisníku v ruce. V druhé ruce měl krátké břidlicové pisátko a nadepisoval improvizovanou rotní knihu. Vojín Merriam seděl shrbený s nataženou pravou nohou. Levou měl skrčenou, sundal si botu a masíroval si její spodní část. O kousek dál vojíni Selous a Webb seděli v podřepu u kusu starého prkna rozděleného narýsovanými čtverečky a posázeného světlými a tmavými oblázky a hráli dámu. U vyhaslého ohniště se vojín Geary tvářil kysele a mrzutě vybaloval z jutového pytle příděly. Za ním vojín Zattig složil - 73 -
obrovskou náruč suchého dříví posbíraného na mýtině k nohám vojína Fultona, který tam stál a čekal a opíral se o sekeru. Zvedl hlavu, když od nejvzdálenějšího konce mýtiny, kudy tekl malý potok, zaslechl sotva patrné nezřetelné hlasy. Naslouchal a nakonec porozuměl vzteklým slovům vojína Kinseyho: „Řekni to ještě jednou, ty hubo špinavá a já ti ukážu, kdo je zbabělec!“ Nejasně zaslechl jiný hluboký hlas a potom se v dálce v podrostu ozvaly zvuky rvačky. Vyskočil a dal se do běhu. Všiml si, že běží i ostatní, prodíral se křovím a viděl na přilehlém břehu potoka vojína Kinseyho bez čepice, s vlajícími vlasy, se zardělou hezkou tváří, již potlučeného, v zuřivé potyčce se dvěma cizími kavaleristy. Nedaleko u potoka zahlédl dva koně, kteří se skloněnými hlavami pili s navyklou nevšímavostí k tomu zmatku nad sebou. Jeho pozornost se potom soustředila na ostatní kolem něho. Na zírajícího pobledlého Fultona a stále kysele a pohrdavě se tvářícího Gearyho a na Selouse a Webba, kteří lapali po dechu. Ti byli napravo od něho a nalevo byl Zattig, který dlouhými kroky se hnal kupředu a jeho široká tvář svítila bojechtivostí a také Merriam, jenž mu byl v patách, poskakoval a kulhal na levou nohu a pokoušel se držet s ním krok. „Zattig! Merriam! Stát!“ Pozoroval ten nerovný zápas dvacet stop od něho u břehu potoka. Vojín Kinsey byl rozhodně bit. Úmyslně se otočil doprava. „Fultone!“ Mužovy oči se na něho obrátily a on dodal: „Jsou dva.“ Viděl, že ve Fultónových očích zasvitlo porozumění. Hleděly na něho široce otevřené a vkrádal se do nich strach, ne snad z něčeho tělesného, ale z nutnosti učinit rozhodnutí, přinutit se k činu a k pohybu. Odvrátil oči a hleděl teď na Kinseyho a na ty dva chlapy, kteří ho mlátili. Pomalu a zdráhavě učinil vojín Fulton jeden krok. Potom druhý. A náhle zoufale jako šílenec, s dechem přerušovaným vzlyky, se vrhl jako útočící býk na jednoho z těch kavaleristů… Asi o patnáct minut později seděl opět před prvním stanem, na kolenou svoji improvizovanou rotní knihu. Když zvedl hlavu, stáli před ním vojíni Kinsey a Fulton. Na obou byly zřetelné známky výprasku. Ostatní stáli stranou, dívali se a poslouchali. „Fultona z toho vynechte,“ řekl vojín Kinsey. „S tím jsem začal já.“ „Ano, Fulton jen prostě uposlechl rozkazu. Co myslíte, že bych měl s vámi udělat, Kinsey?“
- 74 -
„Napařte mi třeba na pár dní starost o kuchyň nebo něco takového,“ odpověděl vojín Kinsey vesele se stopou posměchu, který nebyl úmyslný. „Jen si poslužte Heathi, vymyslete si třeba nějakou jinou ohavnost. Stálo to za to…“ Časně ráno tvrdě spal. Po týdnech to byl první hluboký spánek, úplně se v něm ztrácel a neuvědomoval si kroky a hlasy u ostatních stanů. Vojín Merriam se posadil a vylezl z jejich stanu. O něco později Merriam nahlédl dovnitř a zavolal na něho. Probudil se a probíral se ze spánku. Jak vstával, narazil hlavou na nízkou hřebenovou tyč, sehnul hlavu a vyhrabal se ven. „Geary, pane! Utekl!“ Napřímil se. V kalném světle úsvitu pronikajícího mezi stromovím na lesní mýtinu spatřil vojína Merriama, který na něho hleděl. Kráčel k vedlejšímu stanu a podíval se do něj. Byl prázdný. „Kde je Zattig?“ „Běžel za ním, pane.“ V šeru se rýsovaly ještě dvě další postavy. Webb a Fulton. „A Kinsey?“ „Ten za ním taky běžel. Vlastně utíkal za Zattigem.“ Rozhlédl se po ostatních stanech. Nikdo jiný tam nebyl. „A co Selous?“ „Taky vyběhl,“ oznamoval vojín Webb. „Chtěl jsem ho zastavit, člověk v jeho věku by neměl takhle časně ráno běhat po venku. Ale stejně odešel.“ „S nimi?“ „No, snažil se držet krok s Kinseym.“ Otočil se, vrátil se k prvnímu stanu, vytáhl své boty, posadil se na zem a natáhl si je. Klidně a tiše zůstal sedět. Ostatní rozpačitě a bez cíle postávali kolem. „Tak co, Heathi,“ ozval se vojín Webb. „Co budeme dělat?“ „Počkáme, Webbe… Můžete zapálit oheň a uvařit hrnec kávy.“ Sáhl za sebe, přitáhl si přikrývku, roztáhl ji a hodil si ji přes ramena. Chvíli se díval na ostatní u rozhořívajícího se ohně a čas plynul. Zapomněl na ně a světla přibývalo a slunce vycházelo a prodíralo se okrajem mraků. Vojín Merriam mu přinesl kávu. Mechanicky ji vzal a vypil a seděl tam tiše a klidně, zahalený do přikrývky. Konečně uviděl v dálce postavy, které se objevovaly střídavě v mezerách mezi stromy na mýtině a přicházely k nim přes široké pole. Byly tři. Ne, čtyři. Jedna zůstávala dosti pozadu. Přicházeli mezi stromy stále blíže do vyčištěného kouta, který se proměnil v tábor, vpředu vojín Geary, špinavý, se zmuchlanými šaty, jednu tvář zbarvenou tmavými modřinami. Hlavu měl vztyčenou a v obličeji vzdor a rozhořčený vztek. Vojíni Zattig a Kinsey mu šli odhodlaně a s pohrdavým výrazem těsně v patách a dále vzadu se - 75 -
vlekl udýchaný a odfukující vojín Selous a jeho rovně zastřižený plnovous se trhaně pohyboval, jak se namáhal je dohnat. Zastavili se proti němu. Odhodil pokrývku z ramen a s rukama vzadu se opřel o pevnou zem a o odhodlání v sobě, pevné jako skála. Gearyho si úmyslně nevšímal. „Zattigu! Mluvte! Co můžete k tomu říct?“ „Jak to myslíte, seržo?“ otázal se velký muž celý popletený a ohromený. „Proč jste za ním šel?“ „On utekl, seržo. Dezertoval.“ „Tady jste odpovědný jen sám za sebe, Zattigu, a ne za někoho jiného.“ Oči v hezké potlučené tváři se přimhouřily. Mluvil tiše a s posměchem. „Myslel jsem, že když to tu vydržíme všichni, může to vydržet taky.“ „O tom ať si rozhodne sám, Kinsey. Ne vy… Selous?“ „Panebože, Heathi! Vždyť vy jste úplně mimo!“ Vojín Selous rozhořčením zrudnul. „Začínáme se tu trochu zařizovat, aby tu člověk vydržel a tenhle tvrdohlavej přeběhlík, kterej se s tím nedokáže vyrovnat to chce rozbít. Myslíte, že bych –“ „Takhle ne, Selousi. Ani v případě, že by se to dalo tak snadno rozbít.“ Podíval se zpříma na Gearyho. „Budete muset zapomenout na to, co vám udělali, Geary. Oni to nepochopili… Teď můžete jít a nikdo se vám nepostaví do cesty. A do večera o tom nepodám zprávu.“ Cítil rozpačité zlostné pohrdání toho muže, který na něho ohromeně hleděl. „Vy jste ukňouranej sentimentální zbabělec, Heathi! To opravdu myslíte vážně, tohle?“ „Ano.“ Díval se, jak se štíhlá vzpřímená postava otočila a odcházela zase dlouhými kroky k rozlehlému poli na druhé straně a odnášela s sebou všechno, co se v posledních dvou dnech na této mýtině udělalo a co doufal, že ještě podle daného příkazu učiní. Seděl tam tiše a klidně, opíraje se vzadu o ruce a viděl, že muž zpomalil, zastavil se a zůstal se vztyčenou hlavou nehybně stát. Potom se obrátil a vrátil se přímo k němu. „Ať vás Bůh zatratí do horoucích pekel, Heathi!“ řekl vojín Geary a jeho jemně utvářená tvář byla zkřivená zuřivostí. Pokračoval v chůzi ke druhému stanu, shýbl se a vlezl dovnitř, lehl si na přikrývku obličejem dolů, obrácený k prázdné plátěné stěně. Vstal a začal denní práci a navždy si pevně uchoval v mysli vzpomínku na utrápeného člověka, který mu jednoho zamračeného rána na malé mýtině v severní Virginii poděkoval proklínáním. Toho večera se u malé chatrče o dvou místnostech nesetkal se žádným - 76 -
uniformovaným úředníkem. Udělali z toho skladiště zásob. Právě teď bylo tmavé a opuštěné a na dveřích visel zámek. Vedle po silnici rachotily v téměř nikdy nekončící dlouhé řadě vozy, směřující k frontě, která uhýbala stále více na jihovýchod. Za cestou blikotaly nespočetné ohníčky několika zbrusu nových pluků, které tu přenocovaly. Stál ve hlubokém stínu chatrče a čekal, ale nikdo nepřicházel. Vydal se tedy na zpáteční cestu a pomalu kráčel zase tam odkud přišel. Když šel po pěšině, viděl záři jejich ohně a slyšel tiché tóny foukací harmoniky vojína Fultona, který splétal umné kudrlinky, jež ho zrovna napadaly, kolem známé melodie písně „Swanee River.“ Věděl, že vojín Zattig bude ležet na zádech s rukama za hlavou a bez hudebního sluchu bude bručet hluboký nemelodický doprovod. Vylezl prolomeným vchodem, přišel k ohni a zaujal místo mezi nimi. Dostal misku plnou jídla a plechový šálek kávy, který mu podal vojín Kinsey. Zvedl hlavu. Po pěšině se blížil kůň, neběžel rychle, klusal pomalým unaveným tempem. Minul vylomený vchod, zastavil se, vracel se krokem, našel si cestu a přišel až k ohni a zase se zastavil. V dosahu mihotavého světla spatřil v sedle štíhlého upraveného muže. Ten člověk byl unavený a vyčerpaný. Začal vstávat a ostatní se také hýbali. „Pohov, pánové,“ řekl major Foster a seskočil z koně. „Snad nakrmíte hladového člověka, který od snídaně neměl čas se zastavit na jídlo…“ Major Foster se posadil mezi vojíny Selouse a Webba, balancoval s miskou na koleně a v druhé ruce držel vidličku. „Tamhle vidím vyrovnané pušky. A stany. Mám tady misku plnou jídla. A vidličku. Krátké a velmi neosobní zprávy vašeho seržanta jistě odpovídají pravdě. Zvládáte to dobře.“ Major Foster nabodl kus masa a dal ho do úst. Na tváři se mu objevil slabý unavený úsměv. „Tohle není solené vepřové.“ „To je čerstvé, pane,“ řekl vojín Selous se známkou hrdosti v hlase. „Zatraceně čerstvé. Tady Merriam narazil na rebelské prase, které neuposlechlo výzvy a nezůstalo stát.“ „A kdo ho vykuchal a rozporcoval?“ „Geary.“ Major Foster trochu zvedl obočí. „A kdo vařil?“ „Kinsey.“ Majorovo obočí vylétlo ještě výše. Pomalu přikývl a sklonil se nad jídlem. Major Foster položil svou misku opatrně na zem a na ni postavil vyprázdněný šálek. Od ohně se zvedla velká postava vojína Zattiga z - 77 -
opřených loktů do sedící polohy. „Chcete, majore, mluvit se seržou o samotě?“ „Ne,“ odpověděl major Foster. „Chci mluvit s vámi se všemi… A to co jste zde dokázali mi to ztěžuje… Dnes večer jsem přijel, abych se přiznal k neúspěchu. Začal jsem s tím a nedokázal jsem to prosadit. Nenašel jsem žádný pluk, který by vás přijal…“ Promluvil vojín Kinsey, ukrytý ve stínu vojína Zattiga, kde tiše skládal na sebe misky a šálky. „Musel jste mít nějaký vliv, majore, jinak byste s tím nemohl začít. Prostě přimějte ministerstvo, aby nás nacpalo do chřtánu nějakému plukovníkovi. My to vydržíme.“ „Není to tak jednoduché, jak to vypadá, Kinsey,“ řekl major Foster. „Od začátku jsem byl vázán podmínkou, že vás musejí přijmout dobrovolně. Snad jsem přecenil své schopnosti v přesvědčování druhých. Skutečnost je prostě taková, že vás nikdo nechce. Ne, to není zcela správné. V žádném případě jsem to nestačil zjistit u všech armádních sborů. Ale stala se ta věc, že mi tu záležitost vzali. Dnes ráno jsem dostal rozkaz rotu Q rozpustit. Odůvodnili to takto: válka se dostala do kritického stadia a potomacká armáda nemá čas na experimenty…“ „Kristepane!“ zvolal vojín Geary zlostně. „Tak proč tu sakra sedíte a naříkáte jako stará bába?“ Major Foster se napřímil a pozvedl hlavu. „Protože, pane Geary, mám do určité míry to, čemu pan Kinsey říká vliv. Spojil jsem se telegraficky s Washingtonem a snad se mi podařilo něco zachránit. Třeba taky ne. Měl jsem však pocit, že když jsem vás dal všechny dohromady, je mou povinností dát vám příležitost, abyste spolu zůstali. Jako jednotka. Se svým velitelem.“ Major Foster vytáhl z kapsy obálku a poklepal s ní lehce o koleno. „Situace je taková. Ministerstvo války teď shání lidi, kde se jen dá. To se týká vás a všech takových jako jste vy, kteří by se dali použít, aby ulehčili jiným jejich běžné povinnosti ve službě na frontě. Mám zde pro vás rozkaz schválený ve Washingtonu, na základě kterého se vaše jednotka posílá k vystřídání najedno stanoviště na západní frontě, z něhož byla posádka z větší části stažena pro potřeby armády ve Virginii. Tohle jsem na začátku zrovna nezamýšlel a vám jsem nic takového nesliboval. Je to ale to nejlepší, co teď můžu udělat. A umožní vám to, abyste zůstali spolu… Jinak, pokud tomu dáte přednost, hodím tu obálku tady do ohně. Rota Q bude rozpuštěna a vy se vrátíte, každý sám, na různá místa, kde jste dříve pracovali v týlu armády. Záleží na vás, co si zvolíte…“ Opřel se vzadu rukama o pevnou zem a v hlavě se mu vynořila myšlenka – teď se i tohle rozpadne, vždycky a navždy se všechno - 78 -
pokazí. Zaklonil se a čekal a uvědomoval si to ticho kolem ohně, přerušované neustálými a neklidnými pohyby. Především místo toho, aby všichni mluvili, tu panovalo ticho. Potom se ozval hluboký hlas, dunící z velkého hrdla. „Dal jste nám jednoho člověka, majore,“ řekl vojín Zattig. „Docela s ním vycházíme. Uděláme, co řekne.“ Major Foster se na něho podíval přes oheň. „Nuže, Heathi?“ Vyslovil to bez rozmýšlení, samovolně, bez ohledu na to, k čemu ho osud dotlačil. „Zůstaneme spolu.“ Zastavil se ve tmě s neotevřenou obálkou v ruce u prolomeného plotu a kůň, který stál pár kroků od něho a štíhlý muž, jenž se vyhoupl do sedla, byli jen tmavším stínem. Měl pocit, že je bezpočet věcí, o kterých měl a chtěl hovořit a přitom nic, vůbec nic nevyjádřil slovy. Ve tmě bylo slyšet, jak si major Foster povzdechl a v jeho hlase bylo cítit únavu. „Celá ta válka se nám vymyká z rukou, Heathi. Pohřbívá všechno dobré, co by člověk mohl vykonat. Možná že je lépe, že se toho neúčastníte.“ Hlas se vyrovnal a objevila se v něm známá chladná neosobní ironie. „Fosterovo bláznovství – to pojmenování je přímo prorocké. Ano, byla to chyba. Nebylo to však úmyslné. Myslete si později o mně co chcete, Heathi, ale na tohle nezapomeňte.“ Naslouchal úderům kopyt, které se ztrácely v dálce a pak se otočil a pomalu se vracel ke zkomírajícímu ohni a k postavám kolem něj. „Člověče, jsme jenom lidi,“ řekl vojín Selous srdečně s drsnou upřímností. „Co je k čertu v té obálce?“ Otevřel ji, vyndal z ní list papíru a poklekl u ohně, aby četl nahlas. Seržant Jared Heath: Tímto se potvrzuje vaše jmenování starším seržantem roty Q, vyčleněné pro zvláštní úkoly pod patronací úřadu náčelníka vojenské prokuratury. Vyzvednete si bez prodlení nejnutnější prostředky v určeném množství od zástupce hlavního intendanta a povedete vám svěřenou rotu nejkratší cestou do Fort Leavenworthu v Kansasu a odtud všemi dosažitelnými prostředky do Fort Unionu v teritoriu Nové Mexiko. Po příchodu se podřídíte se svojí rotou rozkazům majora Jamese Pattisona MAJOR MATTHEW FOSTER prokurátor 2. armádního sboru
- 79 -
Kapitola pátá NÁSLEDUJE MEZERA DVOU MĚSÍCŮ a tří týdnů, s možnou nepřesností několika dní a pochod dvou tisíc mil, spíše více než méně, pokud by se ta cesta dala srovnat do přímky. To samo o sobě, kdybychom znali fakta, by stačilo na samostatný příběh o dlouhém pochodu osmi mužů, vlastně sedmi a Jareda Heathe, z malé lesní mýtiny u Spotsylvanie ve staré Virginii do Fort Unionu v té části bývalého Mexika, která se později stala teritoriem Nové Mexiko. Nebylo to jen osm mužů. Byla to rota. Podivná, zmrzačená, nestejnorodá, osiřelá či spíše rodiči opuštěná malá část roty, přesněji její nepodařená napodobenina bez označení pluku, odstrčená a nechtěná. Byla to malá jednotka sehnaná dohromady s umíněnou a pohrdavou lhostejností k okolnostem a k okolnímu světu, vedená pevným, podsaditým, ramenatým mužem, s náhradními prýmky seržanta na rukávech špatně padnoucí blůzy, který se všude po cestě střetával s vyptáváním, s ironickými poznámkami, s nesnázemi a nedůvěrou a s průtahy. A přesto ten muž v pozdějších letech, když se ohlížel zpět, shrnul vše do dvou krátkých vět: „Dostali jsme rozkaz jít do Fort Unionu. Tak jsme tam šli.“ Nebyl to starý Fort Union daleko na severu na velké kalné řece Missouri, v místech kde dnes probíhá hranice mezi Montanou a Severní Dakotou, známý z dob, kdy tam začínal obchod s kožešinami. Nový Fort Union byl daleko na jihu ve východním Novém Mexiku, v údolí řeky Mora, několik mil nad nynějším městečkem Watrous, blízko křižovatky dvou větví staré cesty do Santa Fe, jihozápadně od Westportu, nynějšího Kansas City, které se tu opět spojovaly na konečném dlouhém úseku přes průsmyk Glorietta a Apačský kaňon ke starému španělskému hlavnímu městu provincie. Plukovník E.V.Sumner zvolil to místo na západním břehu říčky Coyote Creek a poručil postavit první sruby v roce 1851. Byl to jeden z jeho prvních počinů jako nového velitele jednotek na tomto území, získaném v nedávné mexické válce. Tento plukovník Sumner dbal přísně na kázeň a pořádek. Měl pro to dva důvody – zřídit vojenskou zásobovací základnu pro posádky v pohraničních pevnostech jihozápadní armády a oddělit jednotky spadající pod jeho velení od pokušení a kratochvílí v místě, které označil jako „to doupě neřesti a výstředností“, což ve skutečnosti bylo jen bezstarostné a fandango poklidně tančící Santa Fe. Je pravda, že je odsunul asi sto - 80 -
mil na východ, za nižší konec toho velkého horského hřebenu, který se zvedá od Colorada pod názvem Sangre de Cristo až na začátek zdánlivě nekonečných vlhkých nížin a plání, ležících mezi dlouhými skalnatými hřbety, které daly jméno městu Las Vegas a táhly se dál tehdy jako dnes, aby se spojily v pověstné pustině Llano Estacado v západním Texasu. A dokonce, abychom byli přesní a definovali to správně, jak to činí dějepisci, nebyl to ani tento Fort Union plukovníka Sumnera. Byl to ještě novější Fort Union plukovníka E.R.Canbyho, postavený za říčkou na druhé straně od tvrze plukovníka Sumnera, založený v roce 1861, kdy plukovník Canby byl velitelem unionistických vojsk v teritoriu. Pro jihozápadní území to byly dny plné vzruchu. Dospěly k nim ohlasy občanské války, která vypukla daleko na východním pobřeží oceánu. Důstojníci jeden za druhým, většinou lidé vycvičení ve West Pointu, se vzdávali svých velitelských funkcí a ztráceli se, aby se připojili k věci Konfederace. Mnozí z nich se zapíší velkými písmeny do historie bojů na východě, muži jako William James Longstreet, tehdy plukovník, který měl na starost pokladnu v Novém Mexiku a v Arizoně. Předal pečlivě vedené účetní záznamy a odjel, aby se stal pádnou pravou rukou Roberta E.Leeho. A další z nich, jiný plukovník, Henry Hopkins Sibley, odjel do Texasu a byl tam do poloviny roku 1861, aby sebral vojsko k tažení Novým Mexikem a k obsazení bohatých dolů v Coloradu a pomohl tak financovat Konfederaci. Jenom Fort Union se svými několika podružnými opěrnými body v údolí Rio Grande byl v nepříznivém obranném postavení, blízko dlouhého horského hřbetu ovládajícího prostor, z něhož mohla být skoro přímo dolů na něj vedena útočná palba. Plukovník Canby tu chybu alespoň částečně urychleně napravil, ačkoliv boje naštěstí nikdy do údolí řeky Mora nedospěly, protože plukovníkova pozice byla stejně ještě na dostřel děl z horského hřebenu. Asi míli na východ od říčky vybudoval hvězdicové opevněné zákopy, doplněné příkopy, předprsněmi a kryty proti pumám. Tady by v nejzazším případě zaujal postavení. A Sibleyův vpád v roce 1862 se stal skutečností a konfederační útočníci táhli nahoru podél Rio Grande a nutili vojsko Unie k trvalému ústupu. Znovu a znovu je poráželi, obsadili Albuquerque i samotné Santa Fe a odtud táhli na východ a ohrožovali Fort Union. Z Colorada přišel na jih pluk dobrovolníků a s dalšími unionistickými jednotkami, které se shromáždily u pevnosti, pochodoval na západ, aby se střetl s útočníky. V průsmyku Glorietta došlo podle záznamů ke srážce v níž útočníci na bitevním poli jasně zvítězili, ale ironií osudu se stalo, že vojsko Unie nakonec vyhrálo v - 81 -
celém tažení, když náhodou narazilo na konfederační kolonu zásobovacích vozů, kterou zničilo. Pro nedostatek potravy, munice a tažných zvířat, v polopoušti, kde shánění píce a potravy bylo plýtváním silami, se dali vetřelci na dlouhý ústup do Texasu. Plukovník Canby, když vojenské nebezpečí pominulo, se dal mezi jiným do stavby své pevnosti Fort Union. Začal s opevněnými zákopy na východní straně říčky, pojmenované podle kojotů Coyote Creek. Nyní, v létě roku 1864, to bylo již všechno skončeno a vykonáno, i občanská válka se chýlila ke konci, ovšem na východě spěla teprve ke svému dlouhému konečnému vyvrcholení. Od Nového Mexika byla daleko a tohoto území se dotkla jen nepřímo krácením dodávek a stahováním pravidelného vojska, které oslabilo mnoho posádek natolik, že v nich zbyly jen skupiny na jejich údržbu. Následkem toho nastaly potíže, poněvadž to dodalo odvahu indiánům z hor a prérií, zvláště pak prérijním, historickým nájezdníkům v této oblasti, kteří široko daleko stupňovali své útoky na kolony vozů, křižující kraj po osamělých dlouhých cestách a na menší počet po zemi roztroušených usedlostí, rančů a osad. Brigádní generál J.H.Carleton, který v roce 1862 vedl několik kalifornských dobrovolnických pluků na východ a cestou odrazil v Arizoně skupinu konfederačních oddílů, dorazil do Nového Mexika, když krátké válečné vzplanutí tam již skončilo. Stal se velitelem teritoria s právem spravovat záležitosti civilní i vojenské a během války všechno řídil ze svého hlavního stanu v Santa Fe podle stanného práva. Byl to zachmuřený rozhodný člověk, jenž zaměstnával své muže z Kalifornie taženími proti indiánům, především proti Apačům a Navahům od řeky Rio Grande a na západ od ní, která byla tak nemilosrdná, že to budilo domněnku že jeho cílem je spíše indiány vyhubit než ovládnout. Tam tedy, ve východním Novém Mexiku, dosti daleko od východního břehu říčky Coyote Creek v údolí řeky Mora, přesně na tom vybraném místě, vyrůstaly na kamenných základech pevné budovy Fort Unionu, se zdmi z nepálených cihel krytých parapety a s plochými střechami. Vznikl teritoriální architektonický styl, který se rozšířil po celém území a o mnoho let později byl napodobován při výstavbě hlavního města státu Santa Fe. Dostat se tam z daleké Virginie bylo v té době dosti obtížné. Za války to muselo být obzvláště nesnadné, zejména pro muže v uniformách, jejichž části se k sobě nehodily a neměly označení - 82 -
pluku, pro muže, kteří byli proti zvědavosti úřadů a byrokracii vyzbrojeni pouze jediným malým kouskem papíru, kde úhledným pevným písmem byly napsány rozkazy. Šli pěšky do Fredericksburgu a cestou se snad svezli někdy na voze s celou svojí všelijak sehnanou výstrojí, na které byly odstraněny nebo zahlazeny všechny poznávací znaky. Odtud na sever po železnici, mezi jednotlivými úseky zase pěšky, možná až do Pennsylvanie, dále na západ přes jižní Ohio, Indiánu a Illinois do Missouri na zásobovací stanici ve Westport Landing, kde se teď rozrůstá Kansas City. Poměrně krátkou vzdálenost nahoru po řece do Fort Leavenworthu šlapali zase po svých. Tam ztratili asi týden. Strčili je do opuštěné chatrče, která sloužila jako ubytovna, zatímco velitel pevnosti, zcela otevřeně nedůvěřující jejich služebnímu příkazu, dal poslat z telegrafické ústředny v Council Bluffs dotaz a konečně s odpovědí z Washingtonu v ruce, je rozhořčený, znechucený a plný opovržení hnal všechny dál. Přinutil je, aby sloužili jako vozkové u zásobovacích vozů směřujících na západ do Fort Riley. Jako vozkové překonali také poslední dlouhý kus cesty v koloně vozů, která se pomalu vlekla na daleký Západ, na jihozápad od Fort Riley, až u Walnut Creek Ranch na řece Arkansas narazili na starou cestu do Santa Fe. Dál podél řeky na západ za Fort Larned a Cimerron Crossing, kde za několik let se zvedne hříšné Dodge City a odkud jižní zkratka vede přes suché a nebezpečné indiánské území. A zase dál po severní cestě stále sledující řeku Arkansas za Bentův New Fort, který teď převzala armáda, k rozpadajícím se zříceninám staré Bentovy pevnůstky, kterou před patnácti lety v záchvatu zoufalství po epidemii cholery zničil sám William Bent. Potom pokračovali na jih ve vyježděných, stále širších kolejích rozjezděné cesty přes průsmyk Raton a podél úpatí hor Sangre de Cristo do širokého údolí Mora, s masivními cihlovými budovami Fort Unionu. Některé domy již stály, jiné se stavěly a v čistém vzduchu se rýsovaly již zdaleka. Jen toto se podařilo dát ze skrovných stop dohromady o cestě, kudy přibližně šli, po které museli jít v určité době a za daných okolností. To že tudy vůbec šli, opět uvážíme-li danou dobu a okolnosti a čím byli, je pozoruhodné, překvapivé, odporující logice a všemu očekávání. Je to zvlášť tenká nit jednotlivě prožívaných osudů, vinoucí se a ztrácející se v bouři, zmatku a v prudkém vývoji historie národa během oněch let. Přesto se těmto mužům, alespoň Jaredu Heathovi, jedinému jehož záznamy se později, mnohem později, podařilo objevit, zdály být příhody na této cestě bezvýznamné, nestály jim za zapamatování nebo při nejmenším za to, aby o nich
- 83 -
vyprávěli. Pro něho to bylo prostě stěhování z jednoho místa na druhé, něco co se musí udělat a co se udělalo. „Dostali jsme rozkaz jít do Fort Unionu. Tak jsme tam šli.“ A ještě jedna poznámka, projev uznání jednomu mladému muži, který při mučivém vypětí a za prožívání velkých duševních útrap ztratil skoro vše, co dříve připomínalo jeho mládí. „Bez té zatracené harmoniky bychom to nedokázali.“ Major James Pattison, dříve kapitán, po bitvě u Valverde za Sibleyova vpádu jmenovaný dekretem do hodnosti majora, nyní důstojník pověřený organizací poštovní služby, seděl na převrácené bedně ve stínu plachty proti slunci, upevněné na tyčích vystrčených z jedné budovy pro řemeslníky nebo pro obchody se zbožím. Chromou nohu měl nataženou před sebou a pozoroval své lidi, většinou civilisty a mezi nimi mnoho údajných kolářů a tesařů španělského původu, jak opravují vozy. Zase propadl své obvyklé náladě, kdy se poddával svému podráždění, jehož příčinou byla kdysi poraněná, trvale nepohyblivá noha, která mu znemožňovala další aktivní vojenskou službu a potom ještě skutečnost, že mnoho jeho lidí, docela schopných pracovníků, pokud se jim chtělo pracovat, zřídka mělo pochopení pro nějaké touhy sloužit v armádě. Dolehl k němu skřípavý rachot těžkých vozů na silnici. Kola naříkala, že nejsou namazané nápravy. Nesl se přes ohrady zřízené pro dopravní účely, za dlouhé budovy na vnějších stranách čtvercového nádvoří. Vozy nebyly vidět, ale byly dobře slyšet a zvuky vířily v širokém prostoru mezi velkými skladišti a kanceláří za nimi. Podle toho hluku to byla pořádná kolona. Major Pattison si povzdechl a něco si pro sebe bručel. Ještě nikdy taková řada vozů, sunoucí se dlouhou cestou ze severu v tom ošidném suchém podnebí a v té jenom zdánlivě ploché krajině, do jeho přeplněné základny nepřijela. Potrhané postroje, ve spěchu zflikované opravy na cestě, polámané nebo prasklé nápravy, obruče na kolech ovázané provazy a drátem, podlážky zbourané a popraskané. A k tomu to papírování, aby vyhověl věčně nespokojeným, daleko odsud úřadujícím nadřízeným, kteří nepochopí a zřejmě se ani nepokouší pochopit, jaké tu jsou venku podmínky. Z toho koukalo dlouhé zoufalé bolení hlavy. Major Pattison se podíval na svou chromou nohu. Asi již viděl před sebou nové úkoly a srovnával si v hlavě, jak se s nimi vyrovná. Byl to člověk, který bručel a plánoval, bručel a počítal a nakonec bručel a udělal včas a správně, co bylo třeba. Zvedl hlavu. Lidé přestávali pracovat a zírali na malou sevřenou skupinku mužů, která k němu přicházela přes nádvoří. Bylo jich osm. Ty karikatury vojáků připomínaly hastroše ve starých uniformách, sebraných někde - 84 -
náhodně z hromady odhozených věcí, špatně padnoucích, obnošených a záplatovaných. Všichni měli prázdné odřené batohy, k nimž byly řemínky přivázané složené staré přikrývky. Čtyři nesli srolované potrhané a sešívané kusy plátna, pitvorně vyboulené nad batohy, jejichž konce měli k sobě svázané na pravém boku. Jeden měl starou sekeru přivázanou přikrývkou. Jiný měl postrojový řemen ovázaný kolem zbytků levé boty a proto kráčel divně nahnutý k jedné straně. Všichni ale měli vyčištěné, nablýskané a použitelně vyhlížející springfieldky. Zastavili se, stále ještě v tom sevřeném útvaru a stáli vzpřímeně a v pozoru čelem proti němu, potrhaní, všelijak různě vystrojení, spíše strašáci než vojáci. Jeden z nich učinil krok vpřed. Byl to středně vysoký, statný podsaditý muž se širokými rameny. Patřil mezi takové, jaké když jednou vidíte, již na ně nezapomenete, ne proto že by byli nějak nápadní nebo zvláštní svou velikostí, postavou nebo celkovým zjevem, ale pro neochvějné pevné odhodlání, které z nich vyzařuje a pro bystrý, jasný a rozvážný pohled očí. Muž promluvil klidně a pevně: „Rota Q, pane. Hlásí se podle rozkazu do služby.“ „Panenko skákavá!“ zvolal major Pattison. „Nevěřil jsem tomu, když jsem dostal ten bláznívej dopis. A nevěřím tomu ani teď.“ Tady opět, u tohoto majora Pattisona, stejně jako předtím u majora Fostera, by bylo zajímavé dovědět se něco více o jeho minulosti, ale to bychom zase odbočovali. Pro tento příběh je, či spíše byl, neocenitelný nejen proto co učinil, ale pro informace, které opatřil. Té informaci moc nerozuměl, ale opatřil ji. Jako starý mládenec patrně pečlivě psal dopisy o těch svých řídce se vyskytujících osobních záležitostech. Za své služby ve Fort Unionu psal jednou za měsíc domů do Illinois své sestře. Občas jednou vynechal a potom to v dalším dopise vynahrazoval. Vyjadřoval se krátce a držel se faktů o svém zdraví a o své práci a zmiňoval se o mimořádných událostech, které narušily jeho denní pořádek. Tyto dopisy postrádaly svéráz jeho každodenní mluvy, ale co jim scházelo na svéráznosti, vynahrazovaly věcností. Uschovával si jejich opisy v obyčejném sešitě. Snad ne přímo opisy, spíše jen stručné poznámky ze dne na den nebo z týdne na týden, aby je pak upravil a rozvedl a přenesl na jiný papír jako dopisy. Tyto poznámky však v každém případě zachycují údaje a hlavní myšlenky, dokonce celé úryvky samotných dopisů. Major Pattison několik let po válce, když se ctí odešel na odpočinek, žil poměrně slušně ze své penze v Santa Fe. Snad se mu nechtělo vrátit se do Illinois, když se nemohl pochlubit ničím víc než účastí v jediné bitvě za krátkého válečného vzplanutí na jednom - 85 -
vzdáleném území. Je také možné, že podlehl kouzlu, kterým Jihozápad očaruje každého, kdo se mu poddá, zvláště když ho k Illinois nic nepoutalo. Na náměstí se stal známou postavou, chodil od jedné lavičky ke druhé, jako kdyby mu patřily, přesný jako hodinky a těšil se z jasu a zlaté nádhery ranního a odpoledního slunce, která tam byla půvabnější než kdekoli jinde. Počátkem sedmdesátých let zemřel v Santa Fe na revmatickou horečku, způsobenou pravděpodobně jeho zraněním. Je možné si představit, že bručel a zařídil to svoje umírání tak, aby s tím ostatní měli co nejméně starostí. A tam se o mnoho let později v jednom starém knihkupectví objevil jeho sešit, společně s několika knížkami válečných pamětí, které sbíral. Tak začalo pátrání po příběhu muže jménem Jared Heath. Chtěl jsem se zvednout a tomu muži zasalutovat. Za tu dlouhou cestu z Virginie s tou nejhroznější tlupou různě velkých strašáků, jaká se dala z celé té zatracené armády vybrat. A všechno co řekl bylo: „Hlásíme se do služby.“ Major Pattison si prohlížel své nové svěřence. Při tom pohledu se viditelně otřásl. Začal vstávat, ale vzpomněl si na svou nohu a rozmyslel si to. Podíval se na ni a začal si rukou mnout a masírovat stehno. „Proč vždycky všechno hodí na krk zrovna mně? Copak se na takovou věc nenajde v celé té vlastenecké zpanikařené armádě nějaký jiný pochroumaný oficír?“ Zvedl hlavu. „Panenko skákavá! Já myslel, že sem nedojdete! Vlastně jsem v to doufal! Mám dost jiných starostí. Celá ta věc je bláznivá. Nezachovali řádný úřední postup. Prostě mi to hodili na krk. Plukovník mi nepomůže. Ten mi jen řekl, že jestli sem přijdete, mám vás zatraceně držet od těla opravdovým vojákům. Co si mám ke všem čertům s vámi počít?“ Major Pattison se znepokojujícím pocitem bral na vědomí těch osm mužů, kteří na něho tiše a tak nějak zdrženlivě hleděli. Vypadali, že jsou na něco takového zvyklí, že se proti tomu obrnili a že to prostě přehlížejí. Jejich výraz se zdál napovídat, že jeho objasnění okolností je pobavilo. Zvláště to bylo patrné u jednoho z nich, jehož oblečení vzdáleně připomínalo bývalou důstojnickou uniformu. Znovu si je prohlížel a hodnotil je jednoho po druhém. Ano, jsou to hastroši. Jsou urážkou každé armády. Ale pod těmi parodiemi uniforem a pod tím harampádím, kterým byli ověšeni, budili nepokrytě dojem tvrdých chlapů. Působil tak i ten nevysoký, trochu tělnatý muž pokročilého středního věku s hlubokými, únavou do tváře vrytými rýhami, táhnoucími se až do neudržovaného, kdysi rovně zastřiženého vousu. Ob tloustly, ale zřejmě tuhý pas měl řádně - 86 -
stažený. Byl tam i jeden čahoun, dlouhý a štíhlý, s širokou lhostejnou tváří jako z kamene, který vypadal, že by mohl mávat v každé ruce kovářským perlíkem jako kladívkem na cvočky. Major Pattison se předklonil, aby si namasíroval nohu trochu doleji a s hlavou obrácenou vzhůru pokračoval: „Tak jste tady. Mám vás na krku, jinak se to nedá říct. No dobrá, když už jste tady, tak budete pracovat. Jestli si myslíte, že jste někdy dřív pracovali, tak tady se to teprve pořádně naučíte. Tady je taková strašně obrovská hromada práce, že se z ní nikdy nevyhrabete.“ „Všemohoucí bože!“ Jeden z nich, štíhlý a vzpřímený, přerušil mlčení a na jeho jemně řezané tváři byla patrná zlost a rozhořčení. „Zase pracovat! My máme být bojová jednotka! Major Foster říkal – “ „Buďte zticha!“ vyjel major Pattison pobouřeně. „Budete mluvit až vám dovolím. Foster. To je ten, který s tím začal, co? Hodil mi vás na krk. Rád bych ho tu měl chvíli na práci.“ Major Pattison si plácl na chromou nohu. „Bojovat! Já vás nechám bojovat jedině při opravách armádních vozů, se kterými jiní zatracení pitomci neumějí správně zacházet. Nikdy je pořádně nenamažou. Snad si tou kolomazí pomádujou vlasy. Nikdy se chvíli nezastaví u brodu, aby namočili kola. Nikdy se nenamáhají, aby opravili cestu. Jenom tupě jedou dál, a když se něco rozpadne, ať se Pattison o to postará. Pattison to spraví. Pattison je z toho ze všeho pořádně naštvanej a otrávenej –“ Major Pattison se na bedně narovnal. „Panenko skákavá! Musím vás někde ubytovat! A celý tohle zavšivený místo praská ve švech!“ Povzdechl si, opřel se o stěnu za sebou a zavřel oči. Zaseje otevřel. Jeden muž promluvil klidně a pevně, s neveselým ironickým úsměvem na tváři: „Nedělejte si s námi starosti, majore.“ Stopa úsměvu se vytratila a muž opět promluvil, aby ohlásil: „Máme stany. Postarejte se jen o příděly jídla a řekněte nám, kde se máme utábořit. My si s tím poradíme.“ Major Pattison si opět povzdechl. Tak tohle byl podle toho proklatého dopisu člověk, který byl odsouzený pro zbabělost. „Vy jste Heath, viďte? Dobrá. Beru vás za slovo. Brzy vás a vaše lidi někam strčím, jen co se dostaví pár budov. Zatím se můžete utábořit tam za tou ohradou. Trochu dál, abyste nikomu nepřekáželi. Chovejte se jak se patří a já vás nebudu otravovat. Každý den odvedete svou práci a bude to v pořádku. Prozatím jste osvobozeni od nástupu a od všech těch nesmyslů. Čím méně přijdete plukovníkovi do rány, tím líp pro každého…“
- 87 -
Teď se vložil do rozhovoru jiný, takový podsaditý, s dlouhým nezastřiženým knírem. „A co indiáni? Budeme na ně dávat pozor? Po celé cestě jsme slyšeli –“ „Mlčte!“ vybuchl major. „To jsou kecy…! Indiáni! Cha! Tady můžete vidět jen indiány, kteří každému podlézají, něco drobného prodávají nebo žebrají. Jestli si to chcete rozdat s divokými indiány, musíte je jít hledat. A taky si přitom zatraceně uběháte nohy. Ti jsou daleko odtud –“ Major Pattison si zase začal masírovat stehno. Uvědomoval si, že těch osm mužů ho pozoruje a také ho napadla poněkud nepříjemná myšlenka, že ho možná hodnotí stejně, jako on hodnotí je. „Pro krindapána!“ řekl. „Kliďte se odtud. Řekli jste, že to uděláte, tak to udělejte. Hlaste se tady, až postavíte ty věci, kterým říkáte stany a zřídíte něco jako tábor… Panenko skákavá! Pattison se postará, abyste dostali příděly! Na všechno je tady Pattison!“ Major Pattison se díval, jak odcházejí stále v tom sevřeném útvaru, jak se bez jediného slova rozkazu otočili a následovali statného podsaditého muže v zaprášené záplatované blůze se zbytky nějakých prýmků na rukávech. Najednou se zvedl ze své bedny. „Počkat, Heathi!“ Vykročil a chromou nohou opisoval do strany oblouk. Tento způsob chůze mu umožňoval docela slušné tempo. „Pořád ještě mám na tomhle všivým místě nějaký vliv. Pojďte se mnou. Řeknu zásobovacímu, aby vás nějak slušně vybavil.“ Nastal večer. V dostavěných budovách zhasínala světla, jak se Fort Union ukládal k spánku. Mezi nimi a říčkou a podél jejich břehů zářily ve slabém světle teprve nově přibývajícího měsíce malé úsporné ohníčky přechodných tábořišť civilních dodavatelů a jejich lidí, mezkařů a vozků, odpočívajících mezi dlouhými cestami tam a zpátky a také několika vystěhovaleckých kolon, které tu přenocovaly, než se vydají na západ do Santa Fe nebo na jihozápad směrem na Rio Abajo, nyní známé jako Albuquerque. Major Pattison vystoupil tiše ze dveří jednoho domu na horním konci řadové zástavby pro důstojníky, kde bydlel společně se dvěma kapitány, starými mládenci, jako byl sám. Opatrně sestoupil ze široké verandy, která se táhla podél řady domů a ve večerním, vše zahalujícím šeru se opíral o hůl. Přešel šikmo přes širokou vozovku, která oddělovala vojenský prostor pevnosti od skladišť a kráčel po levé straně čtvercového nádvoří ke vjezdové bráně. K této noční kontrolní procházce neměl žádný důvod, přestojí pravidelně podnikal. To nádvoří a to co tam vykonal při té chromé noze, která ho trápila víc než přiznával, bylo vše co zůstalo z jeho kdysi ctižádostivých plánů. - 88 -
Klidně šel svou okružní cestou, zastavil se a chvíli hleděl do stále ještě žhavých uhlíků velké kovářské výhně. Druhou stranou vyšel zase z nádvoří a podél něj se znovu dostal na širokou vozovku a zabočil dozadu k ohradám. Nevšímal si neustále se v nich neklidně pohybujících mezků a tažných koní a díval se za ně, kde se na zemi krčily, zmenšené vzdáleností a vytvářející v měsíčním šerosvitu tmavé stíny, čtyři nízké stany. Poslední slabá záře uhasínajícího ohně byla výrazným bodem v nekonečné pláni, která se rozprostírala až k dalekému předhůří horského pásma Sangre de Cristo. Z pravé strany, kde byli vojáci, se ozvala stále stejně teskná melodie trubače, vytrubujícího večerku. Tóny se nesly přes celou pevnost a ztrácely se v nesmírnosti země, která se prostírala zdánlivě bez hranic do nicoty na všechny strany. V napjatém tichu, které následovalo, se major trochu narovnal a poslouchal. Na okamžik si myslel, že to byla ozvěna. Potom když tím směrem zaostřil svou pozornost, pochopil. Někdo tam venku hrál na foukací harmoniku a dával zaznít večerce pro jinou, nekonečně malou a osamocenou pevnost a postavil svůj mizivý zlomek zděděné lidské síly a slabosti proti nesmírnosti lhostejného všehomíra. „Pro krindapána,“ hlesl major Pattison a otočil se, protože se náhle ozvala jeho chromá noha. Pomalu se vydal zpátky domů. Po dlouhém putování a po tom, co se jim cestou snad přihodilo, byli ve Fort Unionu sotva dva týdny, když to zase začalo. Tady, stejně jako ve Virginii, je nikdo nechtěl a přezírali je. Nikdo je nechtěl kromě bručivého majora s chromou nohou, pro kterého pracovali – pokud byli k mání. Stávalo se často, že když se mělo začít pracovat, někdo nebo i více jich chybělo. Nezáleželo tolik na té skutečnosti jako spíše na důvodu, proč se tak stalo. Ten chybějící nebo několik chybějících okoušelo chudé a drsné pohostinství kamenné věznice o deseti celách, která stála příhodně vedle strážnice na široké ulici proti vojenským barákům. Nějakou zvláštní shodou okolností došlo k tomu, že jejich minulost přeskočila měsíce a míle a najednou tu byla s nimi. Major Pattison ji samozřejmě znal, byl informován. Rovněž tak plukovník. Jak se ukázalo ani jeden neměl důvod, aby tu zprávu rozšiřoval. Oba měli spoustu důvodů ji udržet v tajnosti. Ale někdo to roztrousil nebo přinejmenším to spustil. Major Pattison měl vojenského sluhu, který určitě měl při výkonu svých běžných povinností častou příležitost, aby bez oprávnění zvědavě nahlédl do majorových úředních dokladů. V tomto ohledu zůstává tento člověk jako hlavní podezřelý. O několik měsíců později si major zapsal do
- 89 -
svého sešitu, že ten člověk musel být přeložen pro podezření, že po malých částkách kradl majorovi peníze. Během čtyřiceti osmi hodin po jejich příchodu bylo v celé pevnosti známo, ani ne tak kdo jsou, jako spíše co byli. „Heathi,“ oslovil ho major Pattison, „nemůžu zrovna mít člověku za zlé, že se pere, když mu někdo řekne, že je zbabělec. Ale ti vaši lidé snad chodí a koledují si o to. Všichni jsou strašně nedůtkliví. Už pětkrát jsem si mohl plíce vymluvit, když jsem byl postaven před hotovou věc, abych některého z nich vytáhl z basy. Do včerejška to bylo pětkrát. A teď je tam zase jeden. Mladý Fulton. Zrovna když potřebuju opravovat postroje, to je jeho práce. O něm jsem si rozhodně myslel, že je v pořádku. Zdál se být tak zatraceně tichý jako myška. Před chvílí jsem ho poslal pro něco do skladu a už se nevrátil. Teď slyším, že se ochlazuje v cele, ze které jsem včera dostal Kinseyho. Přelezl pult a skočil po někom, kdo se na něho možná jen špatně podíval…“ Major Pattison, sedící na své bedně, vzhlédl ze stínu na člověka, který stál před ním. Byla to statná, opravdu vojácká postava muže v pěkné, ještě nové uniformě, s předpisovými seržantskými prýmky na rukávech blůzy, jenž zručně udržoval ve výhni žhavý kus železa, který kladivem zpracovával dlouhý a štíhlý vojín, kdykoli připravený pokračovat klidně v práci nebo plivnout do očí celému světu, kdyby se někdo o něho jen slůvkem otřel. Ten muž mu šel také nepochopitelně na nervy svou záhadností, tou neotřesitelnou sebejistotou, za níž byl vidět dokonalý, vycvičený a zkušený voják, přesto však zvláštně a nepatrně nevojácký. Vyvolával pocit, že jedná s majorem úplně stejně, jak by jednal s obyčejným vojínem nebo s generálem či s nějakým jiným jedincem v celém tom souboru lidského rodu, a že hodnost, autorita a úcta, jež jim náleží, jsou prostě věci, které se musí snášet a brát na vědomí, ale které při konečném účtování nepadají na váhu. Major Pattison si začal masírovat stehno. Proč jenom měl to nutkání přiblížit se tomu člověku, proniknout do něho, ne jako důstojník, který se k němu sklání ze svého vyššího postavení, ale jako rovnocenná lidská bytost, která podle svých nejlepších omezených možností se vyrovnává s krátící se délkou života? Ne jenom proto, že se ten muž tak překvapivě dobře vyznal v práci s kovem a zvýšil výrobu v kovárně se stejnou lhostejnou netečnou zdatností, se kterou vykonával všechno, co dostal za úkol. Za tím železným sebeovládáním se skrývala pevnost a napětí. Byl to náznak, že jediný a sám ve svém záměrném odloučení se dal do boje s hluboko ukrytou podstatou svého postavení v životě. - 90 -
Major Pattison si povzdechl: „Ano, já vím, Heathi. Je to jen další případ, kdy necháte Pattisona, aby to zařídil. Pattison to zařídí. Pattison se vyzná a náležitě to okecá. Pattison bude mluvit do ochraptění a slíbí, že uloží mladému Fultonovi práci navíc, aby mu zašla chuť dělat zase potíže. Ale pro krindapána, Heathi, já vám říkám, že Pattison má těchhle věcí až po krk. Víte, jak vám teď říkají? Pattisonovi mazánci! A plukovník –“ Major Pattison zmlkl, protože si uvědomil, že mluví vlastně jen pro sebe. Ten muž tam stál a řádně a zdvořile poslouchal, ale ta slova pro něho nic neznamenala. Narážela v něm na jakousi neoblomnost a vyznívala hluše. „Ježíškote, člověče!“ zvolal major Pattison. „Myslíte si, že nevím že byste ovládl svoje lidi, kdybyste chtěl? Nikdy by sem nedošli, kdybyste to nedokázal! Ano, oni jim nadávají. Ale když jim řeknete, tak to vydrží. Prostě by si na to měli zvyknout. Když to překonají, tak to samo brzy přestane. Já jim za to nedávám vinu. Vytýkám to vám. Vy jste jejich velitel. Nehrajete se mnou poctivou hru. Necháváte je na holičkách.“ „Ne!“ Muž promluvil a major Pattison viděl v jeho očích chladný svit. „Ne! Dali si to líbit už dost dlouho! Nešli sem dva tisíce mil jen proto, aby opravovali vozy!“ Major Pattison se předklonil, aby si namasíroval nohu doleji a díval se na zem před sebou. Měl podivný pocit, že se role najednou obrátily, že již tu není soudcem, ale že tento muž soudí jeho a možná ho nalézá vinným. „Oprava vozů je všechno, co vám teď můžu nabídnout,“ řekl tiše a uvědomoval si, že hovoří, jak by žádný důstojník nikdy neměl mluvit s podřízeným. Měl nedobrý pocit, ale ne kvůli tomu. Major Pattison si zase povzdechl a zvedl se ze své bedny. „Vraťte se do kovárny, Heathi. A s Fultonem si nedělejte starosti. Pattison to zařídí.“ Jednoho dne dopoledne major Pattison přikulhal na nádvoří. Byl bledý a vypadal odhodlaně. Dokulhal až ke kovárně, kde seržant Jared Heath posouval kus žhavého železa pod neobratnými údery kladiva jednoho zavalitého civilisty, který o sobě tvrdil, že je kovářem. „Heathi, sežeňte své lidi a přiveďte mi je. Poklusem!“ Major Pattison kulhal ke své bedně, posadil se na ni a začal si masírovat nohu. Čekal… Podíval se na skupinku lidí, stojících před ním těsně vedle sebe. Byl to rozhodně důstojník, který byl znechucený a rozhodný. „Je vás sedm. Docela správně. Vím totiž moc dobře, že pan Zattig obývá teď - 91 -
celu, kterou dříve poctili svou přítomností pánové Fulton, Geary a Kinsey. Pan Kinsey, jak si vzpomínám, dokonce dvakrát. Vedle cely poctěné panem Merriamem. Jsem překvapen, že pánové Webb a Selous to ještě nezkusili. Předpokládám, že čekají až na ně přijde řada… No, plukovník se nepostavil vstřícně ke skutečnosti, že tři jeho lidi museli dnes ráno odvézt na vyspravení do nemocnice. Dal mi na vědomí, že již déle nehodlá poskytovat komukoli z vás pohostinství ve své věznici nebo v jiné části tohoto areálu. Řekl o vás, že jste zdrojem nákazy. Velmi výstižné. Z jeho pověření vás dám do karantény na místo, kde jak doufám způsobíte co možná nejmenší škodu. Nakládají se vozy se zásobami pro Fort Bascom. Celá kolona odjíždí během hodiny. Jedete s nimi. Tamější kapitán Clark pořád křičí, že nemá lidi. Dostane vás.“ Major Pattison si prohlížel sedm ze svých osmi svěřenců, za které byl zvláště odpovědný. Stáli jako předtím tiše a nezúčastněně, dívali se na něho a řídili se podle toho zatraceného protivného člověka, s těmi bezvýznamnými, zbytečnými prýmky na rukávech. Měl chuť popadnout je všechny dohromady a zatřást s nimi, aby pochopili, že on také žije a dýchá a že ve svém životě nemůže překročit dané meze. Kdyby jen bývali nepřinesli s sebou tu bídnou minulost, mohli mu na tom čtvercovém nádvoří značně zmírnit tíhu jeho povinností. A který z nich tak tiše hrál na tu zatracenou harmoniku? Ani tohle nevěděl. Měl silný pocit, že selhal. „Pro krindapána, panenko skákavá!“ zvolal major Pattison. „Víc pro vás udělat nemůžu! Plukovník vás chtěl všechny rozdělit a rozhodit po celém teritoriu! To by stálo moc času a handrkování s Washingtonem! Tak vás raději uklidím, abyste mu nebyli na očích!“ Ten zatracený člověk, co mu šel stále na nervy, se teď na něho pozorně zadíval a jeho jasné chladné oči mu ve své hloubce prozradily, že ho uznává také za živoucí a dýchající bytost. „Dobrá, dejte si odchod. Zrušte tábor. Pošlu pro Zattiga.“ Major Pattison je pozoroval, jak se otáčejí a následují svého velitele a neočekávaně pocítil pronikavou bolest. Náhle si uvědomil, že pevně svírá svou chromou nohu a sám se zraňuje. Začal si ji jemně masírovat a v hlavě se mu vynořila myšlenka, že ho využili, že ten statný ramenatý muž, kterého před dvěma týdny neznal, ho posuzoval, zhodnotil a využil. Bylo to rozporné a nepochopitelné, ale při tom pomyšlení mu bylo lépe na duši. Vstal ze své bedny, aby poslal vzkaz do věznice a pak se odbelhal na ubytovnu a napsal zprávu kapitánovi Clarkovi. V tom roce 1864 to lehkým vozům při dobrém počasí trvalo čtyři, někdy pět dní, než urazily těch sto čtyřicet pět mil z Fort Unionu na jihovýchod do Fort Bascomu. Při špatném počasí se počet dní značně měnil. Těžké a těžce naložené nákladní vozy nemohly navíc jet - 92 -
nerovnou cestou kolem Hatchova ranče. Je dlužno říci, že to přitom byla poměrně dobrá trasa v porovnání s jinými trasami, vedoucími tou nesmírně rozlehlou neobydlenou a zčásti i neprozkoumanou zemí, kde vlhké nížiny Nového Mexika přecházely do pustiny zvané Llano Estacado, ze které byl nakonec ustaven Texaský výběžek. Cesta vedla většinou dobře zavodněnou nížinou – což mělo na Jihozápadě životně důležitý význam – protože sledovala vodní toky: na východ údolím řeky Mora do míst jejího soutoku s řekou Canadian. Na jih podél Canadian až tam, kde dnes přehrada Conchas zadržuje vodu na zavlažování. Potom znovu na východ podle ohybu, kde Canadian, zrádná pohyblivými písky, nabývá na šíři. Dále ve stopách Coronada a jiných španělských konqistadorů, kteří dlouho předtím, než první kolonie narušily východní pobřeží kontinentu, šli a vraceli se touto cestou při pátrání po království Quivira a po jeho bájných městech plných zlata. Tam, v jednom oblouku neustále se klikatící řeky Canadian, blízko místa, kde se do ní z jihu vlévá říčka Pajarito, se jeden znechucený kapitán armády skoro přesně rok se sevřenými rty pokoušel založit pevnost. Bylo to asi deset mil přímo na sever od historického tajemného kopce, proslulé apačské pozorovatelny a orientačního bodu, který byl místním kmenům od šerého dávnověku znám jako Tucumcari. Měl pro ni jméno, byla oficiálně pojmenována na počest kapitána George N. Bascoma, který byl zabit při akci u Valverde na Rio Grande pod Socorrem za Sibleyova vpádu začátkem roku 1862. Měl příkaz na její postavení, úředně vydaný v srpnu 1863 jako reakci na naléhavé prosby o další vojenskou pevnost proti nájezdům Komančů. Dostal i plány na pevné budovy z cihel a kamene, účelně seskupené, aby poskytly místo pro poštovní stanici a ubytování dvěma rotám, pěchotě a jízdě. K tomu obvyklé příslušenství obchodů a skladišť, nemocnice, věznice a ubytovny pro důstojníky a pradleny, kryté ohrady a kolem toho všeho hradba. Po roce snažení a dobrých úmyslů tu byla kupa prozatímních pomocných stavení ze svisle postavených trámů, s děravými střechami z prken, větvi a hlíny, několik nouzových, kůly obehnaných ohrad a rozestavěné dva sklady. Alespoň ty se stavěly podle plánu a ačkoliv nebyly ještě dokončené, již sloužily svému účelu, jeden pro obchody a kanceláře, druhý jako skladiště a strážnice. Měl tu smůlu, že jeho nadřízení, snad ve Fort Unionu, ale určitě v hlavním stanu generála Carltona v Santa Fe, či ještě s větší určitostí ve vzdáleném Washingtonu, měli tu bizarní hloupou představu, že většinu práce mohou a mají udělat poddůstojníci a mužstvo pod jeho velením. To bylo prakticky nemožné, leda by se práce prováděly jen občas a pomalu, z toho prostého důvodu, že stejní poddůstojníci a - 93 -
mužstvo měli za úkol chránit tuto oblast před pleněním indiánů. Většině jeho posádky zabrala mnoho času činnost, která by se dala vyjádřit otřelým služebním hlášením: „Nepřítomen, pověřen službou mimo posádku.“ Tato fráze nahrazovala zprávy a zvěsti o ojedinělých útocích, o doprovázení kolon vozů nebezpečným územím, o pronásledování indiánů, kteří je s jednotvárnou pravidelností zaváděli do divoce rozeklaných vyprahlých pustin, občas si s nimi dopřáli několika krátkých šarvátek a potom se prostě v té širé nekonečné krajině ztratili. Kapitán Clark by býval nebyl tak horlivý, kdyby věděl, že o pouhých šest let později rozmařilá vláda ponechá Fort Bascom svému osudu, přestože se v poválečných letech, kdy se uvolnily pracovní síly, začal svým stavem přibližovat původním ctižádostivým plánům. Přijíždějící osadníci na své cestě do vznikajícího města Tucumcari odvezli z pevnosti co se dalo a ta se vlivem povětrnosti a stále trvajících jihozápadních větrů postupně rozpadla. Nakonec jenom několik nízkých náspů a vyvýšenin označovalo místa, kde dříve stály silné zdi. To všechno kapitán Clark nevěděl. Velel tu jen sám a od častého zasahování vyšších šarží ho chránilo mnoho mil vlnící se prérie a v cestě ležící pohoří a náhorní rovina. Rozhodl se, že ukáže co umí. V posledních srpnových dnech přijela do jeho pevnosti kolona lehkých vozů přivážející nějaké zrní, které požadoval k doplnění píce pro těžce pracující mezky, nějaké náhradní nářadí, na které čekal již nejméně půl roku a též potřebné zbraně. S ní zcela neočekávaně přišlo osm mužů s bolavýma nohama. A k tomu zpráva od majora Pattisona… Zde je bolestná mezera. Co napsal major Pattison v tom sdělení? Podle toho co následovalo, naklonily se vážky osudu za prvé ve prospěch dobrého pracovního vztahu a pořádku mezi kapitánem a jeho novými lidmi a za druhé, což je důležitější a co vychází z toho prvního, ve prospěch muže jménem Jared Heath, kterému se naskytla příležitost, aby svou podivnou, oklestěnou a odstrkovanou rotu dovedl přímo a neochvějně ke konečné rozhodující zkoušce, jakou hledal. Co ale major napsal, kromě té holé jisté informace, kterou nemohl vynechat, se nepodařilo zjistit. Známe však toto: Kapitán Clark si tu zprávu přečetl, něco nesrozumitelného zabručel a dal svým osmi novým mužům hned práci, aby si postavili přístřešek z kůlů, a když se vykládání vozů úspěšně rozběhlo, uchýlil se do kouta jednoho nedokončeného skladiště, který mu sloužil jako kancelář a znovu si četl tu zprávu. Seděl na skládacím sedátku a zkoumal, co v ní je. Potom poslal pro jednoho z těch osmi, co měl na rukávech seržantské prýmky.
- 94 -
„Pohov, seržante/ řekl kapitán Clark tónem, který výmluvně naznačoval, že to s tím pohovem nemyslí tak doslova. „Mám tady velmi zajímavý doklad. Kdyby to napsal někdo jiný, myslel bych, že mu přeskočilo. Ale já znám Pattisona. Chci si tedy udělat naprosto jasno. Tohle není Fort Union. Tohle je bohem zapomenuté stanoviště na hranicích neznámé země a tady není místo pro lidi, kteří se nedokážou přizpůsobit a nepřiloží s ostatními ruku k dílu.“ Kapitán Clark si prohlížel muže, který stál proti němu a začínal si asi uvědomovat, že na něho neudělal žádný velký dojem. „Pochopte, seržante. Minulost mě nezajímá. Co se stalo daleko na východě, to se stalo. Vy a vaši lidé budete mít vlastní ubytování. Můžete se zvlášť stravovat. Jinak zamýšlím jednat s vámi jako s každým jiným. Očekávám, že vy a vaše – no, řekněme, rota – se zúčastníte každé ráno nástupu a budete se pravidelně střídat ve strážní službě a v kontrole na základně. Očekávám od vás, že vždycky okamžitě a bez ulejvání uděláte, co se vám řekne.“ Kapitán Clark se odmlčel. Díval se na zprávu ve svých rukou a zamyšleně jí potřásal mezi prsty. Znovu pohlédl na muže, který stál proti němu a patrně si uvědomoval, že se k tomu vlastnímu problému zatím ani nepřiblížil a snad se pod dojmem z toho člověka rozmýšlel, že změní taktiku. „Seržante. Chci se s vámi dohodnout. Vy svoje lidi usměrníte a odvedete mi tady v pevnosti pořádnou práci. Já zase, pokud se naskytne příležitost, se postarám o to, abyste vy a vaši lidé mohli dělat něco víc než – dejme tomu je to, čemu vy říkáte opravování vozů… Vyjádřil jsem se jasně?“ „Naprosto jasně, pane,“ odpověděl seržant Jared Heath. Během dalších týdnů, kdy se srpen střídal se zářím a září s říjnem a rozlehlé prérie tohoto kraje vystavené slunci a větru se v těch dnech vůbec neměnily a ustupovaly nastávajícímu ročnímu období jen ostrým chladem svých nocí, nevypukly ve Fort Bascomu rvačky a nedostavěné vězení nikdo nepotřeboval. Místo toho tu byla práce, práce a zase jen práce. Hlídky přicházely a odcházely a zvláštní vyčleněná jednotka vyšetřovala zvěsti, že blízko texaské hranice byli za živa skalpováni dva hoši. Přitáhla se zprávou, že ke skalpování skutečně došlo, ale že hoši nezůstali naživu a že pachatelé jsou neznámí indiánští bojovníci z kmene Komančů, které se nepodařilo chytit. Jiná jednotka odklusala hluboko do vnitrozemí za větším počtem Komančů, kteří napadli kolonu vozů a zabili pět lidí blízko zřídel na dolním Cimarronu a vrátila se s obvyklým hlášením, že sledovala stopu, která se nakonec ztratila. A rota Q s pomocí pevného plošinového vozu, taženého čtyřspřežím mezků dělala cihly, cihly a zase cihly. - 95 -
Staré inspekční zprávy vypovídají o budovách ve Fort Bascomu, že byly postavené z vepřovic. Používané vepřovice nebyly obvyklého druhu, velké a ploché, vážící od třiceti do čtyřiceti liber, vyráběné ze hmoty, která se cizinci nezdá být nic jiného než na slunci vysušené bláto. Ty, které se dělaly a používaly ve Fort Bascomu, byly menší a podobaly se spíše běžným, o něco větším cihlám, z nichž se staví na východě. Dělaly se z pískovce přiváženého od úpatí ostrého útesu hned za řekou, kde při velké vodě proud širokým obloukem kolem pevnosti skálu celá staletí omýval, vymílal a nahlodával. Byl to naměklý drobivý pískovec, který rozdrtili, smíchali s vodou a slámou do patřičné hutnosti, naplnili do forem a primitivně vypalovali cihly. O těch týdnech se toho mnoho nenašlo. Ale výroba cihel nezůstala bez poznámky. Dělali jsme cihly. Miliony zatracených cihel A dělali jsme je dobře. A ještě tu byla jedna činnost, které si povšiml kapitán Clark a později o ní pověděl majoru Pattisonovi, který ji krátce zaznamenal do svého sešitu. Bylo to jednu neděli odpoledne, patrně první po jejich příjezdu, kdy většina mužů z posádky si dopřávala za celý týden jedinou chvíli volna, která stála za řeč. Kapitán Clark seděl v ještě nezastřešené, ale solidně postavené nové budově, která měla sloužit jako kasárny a sepisoval materiál potřebný k jejímu dokončení. Otvorem pro okno viděl některé své lidi, jak přihlížejí soutěži v házení podkov mezi vybranými přeborníky pěchoty a jezdectva, kterou doprovázeli bouřlivým halasem. Klidně pokračoval ve svém sepisování a bez uzardění své nároky zveličoval, protože si byl jist, že nikdy nedostane všechno co požaduje. Zvedl hlavu od papíru na kolenou. Venku muži v prozatímních ohradách odcházeli, ale neloudali se zvolna, jak to bývá po ukončení zápasu, ale šli za nějakým cílem. Někteří je vedli a ostatní šli roztroušeně stejným směrem. Vstal a kráčel k otvoru, ze kterého budou hlavní dveře. Šli k řece a směřovali k místu, kde nízké stromy a křoviny tvořily stěnu před rovným pruhem země u břehu. Zastavili se hned za křovisky, překvapeně ztichli a dívali se na něco za nimi. Kapitán Clark k nim rychle došel. I on se zastavil a zadíval se mezerami v křoví. Za ním, na té rovince, to uviděl. Byla tam rota Q, všech osm, v plné polní s tornami na zádech, polní láhve, sumky s náboji a bajonety u pasu, pušky na ramenou a cvičili. Z dálky byl slabě slyšet drsný povzbudivý hlas, ozývající se dunivě ze silného hrdla.
- 96 -
„Co jste všichni jak chcíplí? Hejbejte trochu těma kolenama, vy mezkové kulhaví! Čelem vzad! Pochodem… v chod!“ Rota Q pochodovala rázně jako jeden muž, otočila se na špičkách bot a znovu vykročila dozadu přes rovinku. A opět se ozval ten hlas: „Fultone, hochu, zahrej nám něco.“ Aniž by přerušil tempo, třetí muž v přední řadě pochodoval dále s ostatními, podal pušku čtvrtému, sáhl do kapsy blůzy a zvedl ruce k ústům. Kapitán Clark užasle zíral. Od té doby, co byl před mnoha lety ve vojenské škole v Pennsylvanii, tuto melodii neslyšel. Nesla se k němu vesele a vyzývavě. „Pochod vandráků.“ Slyšel se, jak si šeptem pobrukuje slova. Chu-dák vo-ják, chu-dák vo-ják. Dehtem ho natřeli, peřím obalili, k čertu ho poslali, že vojákoval zle… Kapitán Clark sebou trhl a vzpamatoval se. Uvědomil si, že jeho lidé jsou vedle něho rozestaveni za křovisky a vzpomněl si na jejich poznámky, které poslední dny zaslechl a na strnulé obličeje mužů z roty Q, kteří je také slyšeli. Povšiml si, že jeho lidé zůstali tiše za křovím, dívají se a poslouchají a nehýbou se. Potom slyšel jednoho z nich, který o něm nevěděl, jak mumlá druhému tiše a chraptivě, s přídechem laskavého uznání. „Podívej se na ty parchanty praštěný. Koukej jak mašírujou.“ Kapitán Clark se s tichým úlevným zamručením vrátil do nedostavěných kasáren a ke svému seznamu, který připravoval s tak odvážnou nadějí. Během těch týdnů se okolnosti zatím utvářely pro kapitána Clarka do té míry příznivě, že mohl dostát sjednané dohodě… Toho roku byly prérijní kmeny asi nejútočnější, zvláště pak v létě a začátkem podzimu, především na cestě do Santa Fe, která vedla Kansasem a Coloradem dolů do Nového Mexika. Dá se to označit, jak to lidé tehdy většinou nazývali, jako příklad živelného necivilizovaného divošství. Využívali toho, tak se to obvykle vysvětluje, že běloši bojovali mezi sebou ve velké občanské válce a jedna pohraniční pevnost za druhou se prázdnila a posádky odcházely bojovat na východ. Nepochybně toho využívali. S tím však souvisely i jiné okolnosti. Občanská válka nepřestávala, ani nezvolňovala tempo, chvílemi se dokonce zdálo, že její intenzita se zvyšuje a s ní i počet kolon vystěhovaleckých vozů, projíždějících přímo indiánským územím a množství osadníků pronikajících do indiánské země. Ukazovalo se, že stáda bizonů jsou čím dál menší. - 97 -
Kromě toho indiáni nedostávali smlouvou přislíbené roční splátky za ztracené území a ubývající stáda buvolů ani zdaleka pravidelně a ve sjednané výši a hodnotě. A k tomu se opakovala stará, dobře známá historie z roku 1863, která v roce 1864 otrávila vztahy na celém Jihozápadě. Dva náčelníci z kmene Komančů, jeden od prérijních Apačů a čtyři z kmene Kiowů odjeli do Washingtonu a podepsali tam dohodu obnovující smlouvu starou deset let, v níž souhlasili, že dovolí bezpečný průjezd na cestě do Santa Fe výměnou za částku 25 000 dolarů, vyplácenou každým rokem ve zboží. S tím slibem se vrátili ke svým kmenům. A daleko ve Washingtonu kongres odmítl se zabývat ratifikací smlouvy a povolením částky peněz – a když indiáni přijeli do zásobovacích středisek, dostalo se jim místo zboží jen dlouhého vysvětlování. Tím se jen znovu přesvědčili, že bílí mužové mluví dvěma jazyky a uzavírají smlouvy, které nemíní dodržet. Tažení koncem roku 1864 vyvolal patrně konflikt ve Fort Larnedu v Kansasu. Skupina Kiowů tábořila nedaleko pevnosti a pořádala tanec se skalpy, aby oslavila nájezd Bílého medvěda dole v Texasu. Vůbec je nenapadlo, že běloši v pevnosti budou něčím takovým pobouřeni. Tyto bílé tváře byly přece ve válce s Texasany, že? Když se však běloši o tom tanci dověděli, byli rozhořčení a podráždění. Ke vchodu do pevnosti přišli dva Kiowové patrně s úmyslem zajít do obchodu k markytánce, jak to často dělali dříve. Strážný jim nařídil, aby odešli. Nemluvili anglicky a byli zvyklí dorozumět se posunky. Šli tedy dál. Strážný zvedl pušku. Tomuto jazyku ihned porozuměli. Jeden z nich s rychlostí a přesností, kterou byl jeho kmen proslulý, okamžitě do něho střelil dva šípy a oba Kiowové zmizeli. Nato nastal v pevnosti velký poprask, celá posádka měla pohotovost, aby odrazila předpokládaný útok. Kiowové, kterým tato činnost neušla, prozíravě strhli stany a zmizeli. Když prchali, vzali s sebou skoro všechny koně kavaleristů, pasoucích se venku před pevností. A potom Bílý medvěd, známý bělochům jako Satanta, nasadil tomu všemu korunu. Poslal veliteli pevnosti vzkaz, aby napříště obstaral lepší koně. Ti, které dostal, prý nejsou moc dobří. Načež se obrátil se svými Kiowy na jih do pustiny Llana Estacada a přidal se k velkému táboru Komančů u Red Bluffu na řece Canadian. Při tom čekání na další vývoj událostí jeden Komanč jménem Malý buvol využil času k tomu, aby z obou skupin utvořil velký válečný oddíl a provedl velmi úspěšný vpád hlouběji do Texasu. Unionistické ministerstvo války, i když takové nájezdy do Texasu je asi příliš nevzrušovaly, nabylo zřejmě přesvědčení, že začala indiánská „válka“ na celém území. Vojsko, které bylo v teritoriích k - 98 -
dispozici, dostalo rozkaz zahájit akce a to hned tři tažení najednou. Jedno v Kansasu, jedno v Coloradu a jedno z Nového Mexika do Texasu. Kansaské tažení odklonili a vydali nové rozkazy k pronásledování Quantrillových nájezdníků. Coloradské tažení skončilo nešťastně koncem listopadu, když plukovník J.M.Chivington na to doplatil svou kariérou a proměnil Čejeny vzhledem k jejich počtu v nejstrašnější nepřátele, jaké pak běloši na prérii měli. Nařídil totiž krutý hanebný masakr jedné nic netušící „přátelské“ čejenské vesnice u říčky Sand Creek. Tažení do Texasu z Nového Mexika vyústilo přímo v největší bitvu s indiány, jaká byla kdy vybojována. Generál Carlton, který vládl v teritoriu ustavičně s pomocí stanného práva, byl tou dobou stále ještě zaměstnán svými vlastními válečnými akcemi proti Apačům a Navahům. Hned zpočátku rozhodl, že teritoriální plukovník Christopher Carson od Prvního dobrovolnického pluku v Novém Mexiku, který po krátké účasti na nesnázích se vpádem Sibleyho si pokojně žil na severu Nového Mexika v Taosu, bude pověřen velením na bojišti. Plukovník Carson, který o indiánech již dávno zapomněl víc, než co se Carlton někdy o nich doslechl a stále měl v tomto směru větší znalosti než kdokoli jiný v teritoriu, byl čestný muž. S indiány vždycky jednal poctivě, ať již při obchodování nebo při úmluvách nebo i přes hledí pušky. Zdráhal se tento úkol převzít. Věřil, že více porozumění a trocha poctivosti při uzavírání smluv udělá stejnou práci bez použití střelného prachu. Pověření však pod nátlakem přece jenom přijal. Jakmile to učinil, Carltonova taktika ho tlačila ke zdi, musel se řídit jeho rozkazy a nakonec byl nucen vydatně použít i značného množství střelného prachu. Apačové, až na malé skupinky opevněné daleko v horách, byli přechodně shromážděni na jednom místě. Stejně bylo naloženo s Navahy, což byl mnohem početnější kmen a generál Carlton je dal nahnat do střeženého tábora u Bosque Redonda. Jak se dalo čekat, trpěli tam hladem a nemocemi. Nyní měl v ruce rozkazy k důraznějším zásahům, než bylo pouhé hlídání Komančů a Kiowů, o kterých dostal zprávy, že se utábořili někde v Texaském výběžku, nejspíše u řeky Canadian. Se svým štábem vypracoval plán. Poslal plukovníkovi Carsonovi rozkaz, aby se nezdržoval s naháněním Navahů a ujal se velení trestné výpravy. Sehnali co se dalo a zjistili, že mohou použít některé jednotky z teritoriálních a kalifornských pluků, které jsou ještě v Novém Mexiku. Vzali na pomoc své vojenské mapy a přikázali, aby se tyto jednotky setkaly kolem 4. listopadu u Fort Bascomu.
- 99 -
Přicházeli z Fort Unionu v údolí řeky Mora a z Fort Sumneru na horním toku řeky Pecos, jezdci se po stezkách v dlouhých řadách kolébali v sedlech, pěšáci se vlekli tou dálkou přes rozlehlé nížiny a vozy se zásobami rachotily a sténaly přes těžko průchodné průsmyky v kopcích, které stály v cestě. A z vysočiny nad Taosem pronikali dolů ozbrojení a válečnými barvami pomalovaní indiánští zvědové, indiáni z hor, Utové a Apačové Jicarilla. Znali velitele tohoto tažení. Před lety byl nějakou dobu styčným důstojníkem, který s nimi jednal. Znali ho dobře. Bojovali s ním proti prérijním lupičům za příslib kořisti. Než se v prvním listopadovém týdnu dostavil velitel, shromáždilo se zatím jeho vojsko, které se skládalo ze třinácti dalších důstojníků včetně vojenského lékaře, dvou set dvaceti kavaleristů, sedmdesáti pěti pěšáků a dvaceti pěti dělostřelců se dvěma dvanáctiliberními horskými houfnicemi. Tu malou baterii potřeboval. K tomu dvaasedmdesát Utů a Apačů se dvěma starými vrásčitými indiánskými ženami. Nebylo to všechno co očekával, v co doufal a co měl naplánováno. Generál Carlton původně zamýšlel doplnit stavy větším počtem Navahů ze střeženého tábora u Bosque Redonda. Našlo se jich dost, kteří byli ochotni a připraveni učinit cokoli, aby unikli útrapám přeplněného tábora. Ale Utové odmítli bojovat společně se svými starými nepřáteli Navány. A právě v té době byli Utové spolehlivější než Navahové. V okolí řeky kolem Fort Bascomu vzniklo mnoho různých táborů. Sama pevnost, to jest to, co tam z ní zatím stálo, byla středem překotné, na pohled zmatené činnosti. Na místě, kde by jednou měla být mnohem lépe vybavená kovárna, pracovalo osm mužů kolem výhně, kterou z trochy materiálu dal s lhostejnou nevšímavou zručností dohromady jeden muž jménem Jared Heath. Opravovali vozy. Kapitán Clark se nedaleko nich zastavil. Byl s ním pomenší šlachovitý člověk, jehož nazrzlé vlasy nad chladnýma modrýma očima s povislým rezavým knírem byly již značně prošedivělé. Měl na sobě jakousi uniformu, na které se dalo při troše námahy poznat, že to je stejnokroj plukovníka. Jeho vzezření naznačovalo, že má malé pochopení pro uniformy a pro všechno to co představují. Kapitán Clark mu něco řekl a on se podíval na těch osm mužů, jak pracují a opravují vozy a jeho klidný trpělivý pohled klouzal z jednoho na druhého. Jeden z nich zvedl hlavu a jeho oči se střetly s důstojníkovými. Měl jiné oči než plukovník, byly tmavé a pod černými vlasy hluboko posazené a přesto byly podobné těm jeho. - 100 -
Takové oči mívali ti nejlepší horalé, ti první původní horalé, které za mlada poznal jako staré muže, kteří se živili lovem kožešinové zvěře daleko v liduprázdných horách nad městečkem známým tehdy jako Don Fernando de Taos. Jejich pohled byl přímý, pevný a jasný, čistý a chladný. „Kapitáne,“ řekl plukovník Kit Carson, otáčeje se k odchodu, „mně připadají jako chlapi.“ Ráno šestého celé vojenské uskupení vyjelo, přebrodilo řeku na severní břeh, což se neobešlo bez zmatkování a nesnází a rozvinulo se do protáhlého útvaru směřujícího na východ do Texasu. Indiánští zvědové klusali vpředu, následovala jízda v dlouhé koloně, ze které se neustále ozýval cinkot a vrzání postrojů a za ní malá baterie houfnic, tažená spřežením mezků. Po stranách namáhavě kráčela jejich obsluha. Výpravě bylo přiděleno dvacet sedm vozů se zásobami, každý se čtyřspřežím mezků a jeden sanitní vůz. Za nimi se nakonec táhla pěchota. A tam, v zásobovacím oddílu, sedělo na prvních čtyřech vozech, vždy po dvou na místech vozků, osm mužů roty Q. V zachovaných služebních záznamech není o tom zmínka, ale opět sloužili jako kočí pod velením pomenšího šlachovitého muže, který měl namířeno do nebezpečného kraje a záměrně vyhledával boj.
- 101 -
Kapitola šestá TU NOC TÁBOŘILI u soutoku říčky Ute Creek s Canadian a brzy se zaběhli v obvyklých táborových pracích, které pak vykonávali po celý zbytek cesty. Měli před sebou mnoho dní a mil pochodování, ale všech mužů se již zmocnil palčivý pocit z napětí vojenského tažení a neobvyklost těch chvil byla stále s nimi. Pro většinu z nich byl ten kraj nový. Země měla nový ráz a postupovali proti novému nepříteli. Proti indiánům bojovali již dříve, ale to bylo převážně v údolí Rio Grande proti prérijním Apačům a Navahům, kteří vedli boj obvykle pěšky a v roztroušených skupinách. Teď vyrazili do nekonečných nížin, v nichž snad nebyly žádné záchytné body a postupovali proti znamenitým jezdcům, podsaditým Komančům s širokými tvářemi, pánům na jižních pláních, kteří si vynutili od důstojníků nevraživé přiznání, že patří k té nejskvělejší lehké kavalerii na světě. Proti sobě měli i jejich vražedně odvážné, zpupné příbuzné Kiowy. Indiáni jedoucí s vojenskou výpravou zvyšovali nevšednost tohoto tažení. Již první noc se tato válečná družina věnovala pořádání slavnosti, při níž měli její účastníci dosáhnout nejvyšší odolnosti proti všem očekávaným nebezpečím a připravovali se na příležitost proslavit se v boji. Shromáždili se kolem svého táborového ohně a dlouho do noci vypočítávali své hrdinské činy. Jejich hlasy stoupaly nad duněním bubnů a bojovníci chvílemi vyskakovali, aby zpívali a vydupávali své válečné tance a celým ležením se po nočním větru nesly podivné, uším bělochů nezvyklé zvuky. Byli na válečné stezce s Otcem Kitem, s jediným styčným důstojníkem, který jim rozuměl, s mužem, který jim nikdy nelhal, který je vedl v boji, žil s nimi a znal je, a který kdyby chtěl, mohl by vypočítat více hrdinských činů než kdokoliv z nich. Dovedou ho k boji, který si přeje. Pro Otce Kita to nebyla nová země. A jaký kraj na Jihozápadě a daleko na severu by za poslední léta mohl být nový jemu, poslednímu zástupci opravdových horalů, kteří objevovali větší polovinu tohoto kontinentu? Před mnoha lety pracoval pro Williama Benta a často jezdíval z Bentovy tvrze Old Fort na řece Arkansas tímto krajem. Jednou, když jel touto cestou s několika druhy, lupiči ho okradli o všechna jeho zvířata a on musel celou tu dlouhou cestu zpátky projít nepřátelským územím pěšky. A jindy zase, když tlupa Komančů na válečné stezce přepadla kolonu vozů v místech, kde je nyní Fort Union, dal dohromady odvetný dobrovolný policejní oddíl a řadu dní jel po jejich stopách, až napadl a zničil jejich tábor… - 102 -
Ráno se celý útvar zase roztáhl a začal platit navyklý denní pořádek, podle něhož se budou řídit celé dlouhé dny. Dva indiánští zvědové vyjeli o několik hodin dříve, než se kolona dala na pochod. Uviděli je až večer, kdy se vrátili, pohrdavě odmítali s někým promluvit a zprávu podali přímo Otci Kitovi. A když se celá kolona dala do pohybu, větší počet indiánských zvědů jel daleko na křídlech. Mužstvo a také někteří důstojníci reptali, že jsou proti přepadení ze zálohy nebo nenadálému útoku zajišťováni nějakými zatracenými indiány. Ale Otec Kit zůstal jako vždy trpělivý a moc si toho nevšímal. Znal dobře své Uty a Apače. Věděl také kam jde. Tam vpředu, téměř přes celý Texaský výběžek, blízko hranic indiánského teritoria, byly trosky jedné soukromé pevnůstky a obchodní stanice, kterou před mnoha lety postavil William Bent. Říkalo se jim Hliněné zdi. Někde za nimi budou mít Komančové a Kiowové své zimní tábory. To opuštěné místo si vybral jako svůj hlavní stan. Zdi, které tam ještě zůstaly, poskytnou úkryt jeho vozům, zásobám jídla a střeliva a zásoby potřebné pro rychlý zničující výpad poveze s sebou na nákladních sedlech, která jsou přivázaná na vršku některého vozu… Deset dní pochodovali na východ po staré dlouhé nepoužívané „silnici“, která se táhla souběžně s řekou Canadian. Josiah Gregg prošel tudy opačným směrem při své první cestě do Santa Fe a napsal o tom ve svém spise Obchodování na prériích. Desátý den dorazili ke Caňada de los Ruedes, ke Kolovému kaňonu, kde za starých časů mexické kolony vozů, směřující za obchodem do Států, zastavovaly, aby opravily polámaná kola dřevem ze stromů, které tam dosahovaly poměrně značné výšky. Stará „silnice“ se zde otáčela na sever. Opustili ji a postupovali dále na východ, až našli starou indiánskou stezku, která opět sledovala řeku Canadian. V dalších devíti dnech se přizpůsobovali tempu pěšky se trmácející pěchoty a dělostřelcům, jejichž lafety děl byly příliš malé, aby je použili ke svezení a nakonec se zastavili u Mule Spring, Pramene mezků, kde se brzy odpoledne utábořili. Hliněné zdi byly nedaleko, snad jen na vzdálenost krátkého denního pochodu, ale to již zase bylo příliš, aby to stihli do setmění. Lidé ztráceli trpělivost a hašteřili se kvůli hloupostem. Těžce snášeli stále se zvyšující napětí při dlouhém jednotvárném pochodu do neznáma, nepřerušeném žádným očekávaným nebezpečím, které číhalo někde v té nesmírné nekonečnosti, jež je obklopovala a v představách živených vyprávěním u táborových ohňů narůstalo do obludných rozměrů. Ale jakmile slunce zapadalo, vše se v krátké chvíli vytratilo a byli zase vojáci poslušní rozkazů, kteří si nakonec uvědomili, jaká je skutečnost a zůstávali ve střehu. - 103 -
Utové a Apačové to poznali první. Posedávali a postávali v táboře, čekali že se připojí k vojákům při rozdílení menáže, někteří docela podřimovali, ale najednou všichni vyskočili, hleděli napjatě k východu a vzrušeně hovořili svým jazykem. Viděli nebo vycítili, co žádný z bělochů ještě nedokázal postřehnout, i když jim to ukazovali. Ve vzdálenosti několika mil jeli dva dopředu vyslaní zvědové a hnali své koně k táboru. Ze způsobu jejich jízdy vyčetli, jaká bude zpráva. Důstojníci a vojáci se nakupili kolem velitele a vykřikovali otázky. „Počítám,“ řekl plukovník, „že nám tam našli nějaké Komanče.“ To co našli asi deset mil před nimi mezi vojenským oddílem a Hliněnými zdmi, byla široká udupaná stopa, kterou toho dne časně ráno zanechalo mnoho indiánů s velkými stády koní a dobytka. Zvědové četli tu stopu, jako běloch čte noviny. Většinou to byli Kiowové s menším počtem Komančů a nepřesunovali se ve spěchu a panice. Patrně prostě měnili tábořiště a svou dočasnou vesnici stěhovali na nové místo, protože tráva v okolí byla již spasená. S těmi stády nemohli být za ten jeden den daleko. Plukovník Carson musel z toho důvodu změnit svůj plán. Během několika minut měl situaci pevně v rukou. Velitelství se nebude zřizovat v Hliněných zdech dokud se nezahájí útok. Ti indiáni mohou být stále ještě mezi vojenským oddílem a starou stanicí. Bylo velmi pravděpodobné, že dosud netuší že v jejich blízkosti jsou vojáci. Ať to tak zůstane. Jízda a baterie houfnic s ním vyjede ihned po rychlé večeři po nalezené stopě jen s lehkou výzbrojí a bude-li to možné, zaútočí za úsvitu, než se prozradí jejich přítomnost. Pěchota pod velením kapitána Ahearna zůstane střežit zásobovací vozy, které tu počkají do rána a potom pojedou dál za jízdou, až dostihnou zbytek oddílu. Když na tábor padl soumrak a poslední paprsky za obzorem ozářily při západu slunce neuvěřitelnou krásu širé neobydlené země, kterou sem dojeli, plukovník Carson vedl své jezdce, indiány a kavaleristy a svoji neocenitelnou a nepostradatelnou malou baterii, celkem tři sta třicet mužů, na východ do boje. Vzadu zůstal jeden důstojník pověřený velením, sedmdesát pět pěšáků a přidělení vozkové. A také tam s nimi zůstala rota Q, kterou zase nezařadili do bojového útvaru. Neúčastnili se největší bitvy s indiány, ke které na Jihozápadě došlo. Nebyl to boj, který by dosáhl věhlasu jiných bitev, jako byl Custerův nesprávně pojmenovaný Poslední odpor, který nebyl odporem, ale s rozvahou provedeným bláznivým pochybeným útokem, před nímž Custera varovali, a který si zasloužil, aby skončil tou katastrofou. V teritoriu nebyli žádní dopisovatelé novin a časopisů, aby o boji napsali nadšené zprávy. Byl vybojován v době, - 104 -
kdy konečné sílící crescendo občanské války na Východě zcela ovládalo veřejný zájem. Neměl gloriolu úplného zničení, která by mu dodala na důležitosti. Vedl jej člověk, který neuměl číst ani psát, neměl žádné známosti mezi novináři a veřejnými činiteli, a i kdyby je měl, jen by si odfrkl při pomyšlení, že by jich měl využít. Pověřili ho, aby vedl trestnou výpravu a on k tomu použil jednotky, které byly po ruce a vyrazil do nepřátelského území dobrých dvě stě mil od nejbližšího opěrného stanoviště s mnohem menšími silami, které vrhl proti stejnému, či spíše značně většímu počtu zkušených bojovníků, než měl proti sobě Custer u Bighornu. Donutili ho, aby se zastavil a obrátil zpátky. Sám to vždycky přiznával, přes ten slabý odlesk vítězoslávy, ať již tu zprávu za něho napsal (a zřejmě zestručnil a upravil) kdokoliv. Stejně však se převaha jeho mužů bezpečně prosadila. A přestože utrpěl ztráty a nepochybně nemohl dál postupovat a musel se rozhodnout pro dlouhý ústup zpět do Fort Bascomu, dosáhl toho, oč usiloval. Dal nájezdníkům na jihu pořádně za vyučenou, aby pochopili, že malý, odhodlaný, vycvičený a dobře vedený vojenský oddíl může obstát i proti desetinásobné přesile. Ten malý oddíl pobil a zranil více bojovníků, než kolik jich padlo v jiných bojích s indiány. Nikoli včetně žen a dětí, jako to učinil Chivington u Sand Creeku nebo později Custer u Washity – ten ovšem bojoval jen s muži. Náčelníci to určitě projednávali na svých poradách a rozhodli se, alespoň dočasně, že bude moudré neprovokovat protivníka, aby proti nim nevyslal větší vojenské síly. V lednu následujícího roku, ani ne za dva měsíce po bitvě, během nichž cesty pro vystěhovalce a zásobovací vozy zůstávaly v klidu, objevil se u Fort Bascomu komančský náčelník s doprovodem a s vlajkou míru a začal vyjednávat o nové smlouvě. Ano, nevzali je s sebou do boje. Zároveň s jedním důstojníkem, s pětasedmdesáti pěšáky a s několika vozky. Přesto nezůstali ušetřeni krátkého krvavého střetnutí. Úderná jednotka vyjela tiše a obezřele, za přísného zákazu mluvit nebo kouřit. Indiánští zvědové byli zahalení ve svých buvolích pláštích a jezdci v dlouhých kabátech proti lezavému nočnímu chladu, který svým mrazivým dechem zbarvil trávu do běla. Kolem půlnoci sjeli přímo do údolí řeky Canadian a tam narazili na hlubokou a ještě čerstvou stopu nepřátel, zřetelnou i ve tmě. Sesedli z koní, drželi je za uzdy a čekali, prochladlí a ztichlí, až se objeví první slabé záblesky svítání. Čas v té zimě ubíhal neúprosně pomalu, až kalný a šedivý příslib světla zbarvil na dalekém obzoru okraj oblohy. Nasedli na koně a vyjeli a sotva se chladem strnulé svaly začaly pohybem zahřívat, - 105 -
uslyšeli na protějším břehu řeky polekané a překvapené výkřiky. Indiáni jedoucí s oddílem okamžitě obrátili koně do hustého trnitého houští, svlékli své pláště a vynořili se bez šatů, s válečným pomalováním a ve zdánlivě divokém nepořádku se hnali přes řeku na protější břeh. Plukovník Carson vydával rozkazy svým trpělivým a neuspěchaným způsobem a poslal většinu jízdy na druhý břeh za nimi. Zaznělo několik výstřelů a tři členové průzkumné hlídky uháněli údolím, pronásledováni indiánskými zvědy a kavaleristy. Přestože se rozednívalo, zmizeli za několik okamžiků z dohledu. O kus dál je skryly shluky nízkých stromů a vysoká tráva rostoucí v údolí, která místy dosahovala až k ramenům jezdců. Plukovník Carson, který tento kraj znal, odhadoval kde asi leží indiánská vesnice a zamířil dolů údolím po levé straně řeky a zbývající část jízdy a pomalu se pohybující malá baterie ho následovala. Dělostřelce z toho muselo bolet na prsou, protože šli pěšky a za neustálého pobízení svého důstojníka spěchali co jim síly stačily. Jejich poměrně mladý poručík Pettis napsal o mnoho let později, kdy žil ve vzdáleném Rhode Islandu, o tomto boji zprávu. Baterie ihned dostala břitký rozkaz „KLUSEM“ a několik set yardů skutečně klusala, ale dělostřelci bez koní se brzy roztáhli po celé trase a zůstávali daleko vzadu. Následoval rozkaz „KROKEM“, aby je muži dohnali a zaujali svá místa, a když se trochu vydýchali, tak se to celé opakovalo. Zdálo se, že to trvá hodiny, ve skutečnosti to byly jen necelé dvě. Na své straně řeky znovu slyšeli vpředu střelbu, která se stále vzdalovala. Kolem proběhlo několik houfů dobytka Kiowů a viděli některé indiány z vojenského oddílu, jak každý zvlášť odhání několik chycených koní, které později prohlásí za svou osobní kořist. Nyní si vybrali čerstvé koně, vyměnili je za unavené, na nichž přijeli a vrátili se do boje. Vyšlo slunce, vrhalo své světlo v jiskřivých pruzích po celém údolí a rozpouštělo jinovatku na trávě. Vpředu, kde nízký pahorek vybíhal skoro až k řece, byla vesnice Kiowů. Bělavé stany vzbudily na okamžik v poručíkovi Pettisovi zdání, že jsou vojenské. Vesnice byla zřejmě opuštěná a střelba byla hodně vpředu za ní a stále se vzdalovala. Zvědové a kavaleristé se hnali v patách za hlídkou a kiowští bojovníci se chápali zbraní a vyskakovali na těch několik svých oblíbených koní, kteří byli přes noc uvázáni ve vesnici. Pokusili se krátce o zoufalou obranu, zatímco ženy s dětmi běžely do kopců na levé straně a muži ustupovali dolů do údolí a tvrdošíjně - 106 -
bojovali, aby útočníky zdrželi. Starý Tohauson, velký náčelník všech Kiowů, známý bělochům jako Malá hora, vyšvihl své stále ještě ohebné tělo obkročmo na statného koně a tryskem pádil dolů po řece kolem trosek Hliněných zdí, aby tam varoval další, ještě větší vesnice. To byla ta nepředvídaná a nečekaná událost, která způsobila, že tento boj nebyl první z celé řady dalších, vedených proti skupinám nepřátel, jak se zamýšlelo, ale jediným bojem v celém tažení. Nebyl poměrně krátkým střetnutím s jediným táborem nebo s dočasnou vesnicí, ale celé dny trvajícím, stále se stupňujícím bojem, který donutil vojenský oddíl k ústupu. Ten kámen, o který zakopli, byla celá rozvětvená síť zimních táborů a vesnic, jež představovala nepříliš vzdálené soustředění tisíců Kiowů a Komančů a prérijních Apačů a zčásti též Čejenů a Arapahů, kteří je navštívili. Ano, a co ta neocenitelná, nepostradatelná malá baterie dvanáctiliberních houfnic? Ta baterie přijela do zjevně opuštěné vesnice tak rychle, jak udýchaní dělostřelci stačili táhnout unavené nohy. Nebyla docela opuštěná, protože dvě staré ženy, které přišly se zvědy, prohledávaly stany, našly čtyři staré lidi, slepé a zmrzačené, kteří nedokázali utéct a dorazily je sekerami. Kdyby se o tomto činu dověděl Otec Kit, postihl by je jeho hněv. Baterie projela vesnicí a pokračovala dál údolím za jízdou a konečně daleko před sebou uviděli co se děje. Předsunutý oddíl se dostal až ke Hliněným zdem. Kavaleristé ukryli své koně mezi troskami a rozmístili se za nimi v rojnici jako pěšáci. Před nimi byl v plném proudu boj mezi indiány, který v porovnání s válčením mezi bělochy nebyl nijak zvlášť vražedný, ale nádherný jezdeckým uměním a ukázkami odvahy. Zvědové jezdili na koních, jak to dokáží jen indiáni, se samozřejmou ohromující jistotou vrcholného mistrovství, vyráželi vpřed, ustupovali a znovu vyráželi proti přibližně stejnému počtu Kiowů a Komančů, kteří se chovali podobně, útočili v plném cvalu položení na bocích svých koní a stříleli krytí jejich šíjemi. A za těmito souboji jednotlivců možná úmyslně vyčkávalo s ohledem a určitým respektem k odvaze zvědů, aby se udržel okamžitý poměr sil v rovnováze, více než tisíc bojovníků, kteří se nepochybně shromažďovali k útoku na celý vojenský oddíl pod vedením svých náčelníků, projíždějících sem a tam a povzbuzujících je k boji. Plukovník Carson cválal v čele skupiny jezdců určených k ochraně dělostřelecké baterie, kterou nechal za sebou. Vyjel na vršek malého pahorku nedaleko zřícenin. Ve vzdálenosti necelé míle spatřil další nepřátelskou vesnici o počtu nejméně pěti set stanů. Z ní přijíždělo - 107 -
mnoho nových bojovníků a daleko za nimi se sem blížili další. Klidně a beze spěchu si prohlížel celé okolí a sledoval, co se na něm odehrává. Ohlédl se zpátky. Poručík Pettis se svou baterií byl již blízko. Zasmušile se usmál na vážného, ještě mladého muže a vydal rozkaz, který se z událostí toho dne jediný zachoval v plném znění. „Pettisi, pošlete tamhle do toho houfu pár granátů.“ Ano, ta neocenitelná, nepostradatelná malá baterie. Bez ní by byl celý vojenský oddíl brzy přemožen a smazán z povrchu zemského. I kdyby se dokázali udržet za ochranou Hliněných zdí, nemohli by nikdy z nich vyrazit ven a ustoupit do Fort Bascomu. Byla to tato baterie a její granáty s krátkým dostřelem, ale velkou razancí, které udržely jádro nepřátelských sil v uctivé vzdálenosti. Většina těch indiánů bezpochyby již dělostřelectvo bílého muže viděla nebo alespoň o něm věděla. Ale ta dvě dvanáctiliberní děla, která se tak znenadání objevila hluboko v jejich vlastním území, je prostě ohromila. Brzy se naučili dávat si na granáty pozor a vyhýbat se jim, ale také brzy poznali, že je riskantní shromažďovat se na dostřel ve velkých skupinách. Byla to tato baterie, která je donutila, aby svoji činnost rozdrobili na řadu šarvátek, střílení ze zálohy a neustálé napadání jednotlivými bojovníky nebo malými skupinami… Při prvním výstřelu všichni, co byli v dohledu, se na koních napřímili a užasle zírali. Při čtvrtém nebyl na dostřel již ani jediný. Vojenská jednotka si však stále ještě plně neuvědomovala, do čeho se dostala. V krátké, poměrně klidné přestávce, kdy se nepřítel po prvních dělových výstřelech stáhl, plukovník Carson nařídil zastavit, aby jeho lidé mohli napojit koně v malém potoce za Hliněnými zdmi (později se mu říkalo Carsonův potok), a aby se posilnili ze svých skrovných zásob, které si nesli v tornách. Po jídle chtěli pod clonou houfnic postoupit dál a dobýt druhou vesnici, co měli před sebou. Takový byl plán. Nikdy se ani nepokusili jej provést. Než lidé dožvýkali syrovou slaninu a suchary, nepřítel se ujal iniciativy a donutil je zůstat na místě. Museli se rozvinout do rojnice kolem rozvalin. Kiowové, Komančové a prérijní Apačové sesedli z koní a po stovkách, skrytí ve vysoké trávě, se plížením přibližovali a neustávali je ostřelovat. Další stovky na koních projížděly oběma směry za frontovou linií a pálili z boku, chráněni šíjemi zvířat. Odvážnost, s jakou útočili, udivila i plukovníka Carsona. Ještě nikdy neviděl ty proklaté ďábly takto bojovat. Sám starý Tohauson, Malá hora, se hnal až před ústí pušek vojáků, a když pod ním zastřelili koně, utíkal zpátky, vyskočil na jiného a znovu se vrátil. Kulhavý medvěd, jeden z mladších náčelníků si vzal pro štěstí šál své dcerky a - 108 -
také ho štěstí neopustilo. Tu noc napočítal v šálu třináct děr po kulkách. A z vesnic na dolním toku řeky přijížděli celou tu dobu další indiáni. Všichni neměli pušky, ale byli to indiáni, kteří často dokázali složit buvola jediným šípem, a než voják jednou nabil a vystřelil, vypustili do vzduchu tři nebo čtyři takové střely. Celý kraj se jimi hemžil. Dávali si pozor, aby se neshromažďovali v dostřelu houfnic, ale bylo je vidět, jak se pohybují všude kolem na míle daleko. Vojenský oddíl, uzavřený v Hliněných zdech, pozoroval tlupy indiánů, kteří se vraceli do zrána dobyté vesnice, odnášeli si cenné věci, které tam zanechali a sháněli opět koně a dobytek, ukořistěný indiánskými zvědy. Boj pokračoval hodinu za hodinou v neztenčené míře po celý zbytek dopoledne až do odpoledních hodin a vojenský lékař Courtright v koutě Hliněných zdí ošetřoval raněné a mnoho vojáků litovalo svých předešlých ukvapených opovržlivých poznámek o Utech a Apačích Otce Kita, když bojovali s nimi bok po boku ve vysoké trávě a množství nepřátel stále narůstalo a v ničivé palbě z bojové linie kolem starých rozvalin jich mnoho padlo. Přesto se jejich počet stále zvyšoval a poručík Pettis viděl o čem slýchal a čemu nikdy docela nevěřil a co teď spatřil na vlastní oči. Granát z houfnice projel tělem koně jednoho Komanče a vybuchl o kus dál. Kůň se zhroutil a muž v bezvědomí, s roztaženými údy dopadl na zem. Když kulky z pušek vojáků hvízdaly nad jeho tělem, dva Komančové se přiřítili v plném trysku, sehnuli se a každý popadl jednu jeho paži a mezi sebou ho odtáhli do bezpečí. Boj pokračoval a unaveným očím poručíka Pettise takové jezdecké kousky při záchraně raněných zevšedněly. Během těch dlouhých hodin někdo mezi nepřáteli, kdo troubil na trubku, posměšně jako ozvěna napodoboval rozkazy dávané vojákům v přední linii a odpolední slunce se sklánělo na obloze k západu. Tehdy se plukovník Carson rozpomněl, že někde vzadu v tom kraji plném nepřátelských indiánů, na cestě po které jeli v noci až do svítání, má kolonu vozů, jejichž ztráta by znamenala téměř nevyhnutelnou zkázu celého jeho vojenského oddílu. Všechno co měl k jídlu a munici s sebou, kromě toho co lidé vezli na koních a skoro již spotřebovali, byly malé zásoby v lehkém sanitním voze. Mezi důstojníky byly horké hlavy, které špatně pochopily skutečnost, že nepřítel neprovedl hromadný čelní útok, jako to činí běloši a vzrušeně rozbírali možnost, že plnou silou vyrazí vpřed a obsadí druhou vesnici. Plukovník Carson je vyslechl, ale neztrácel čas, aby se s nimi dohadoval. Rozkázal, aby zásoby v sanitním voze se rozdělily a aby do něj naložili raněné. Nařídil vyvést koně z rozvalin a seřadit je do řad po čtyřech tak, aby každý čtvrtý muž jel na jednom a vedl tři ostatní a aby zbývající muži šli vpředu a na - 109 -
křídlech v rojnici. Houfnice se svou obsluhou budou tvořit zadní voj. Dále vydal rozkaz, aby celá kolona vyjela zpět cestou kudy sem přišli. Šlo to pomalu. Bojovali na každém kroku, ohrožováni ze všech stran. Nepřítel zapálil vysokou suchou trávu a plukovník musel ukázat svým lidem, jak založit ochranný oheň. Vedl je po výšinách, kde tráva nebyla tak vysoká. Přes kolonu se valil kouř a indiánští bojovníci se v jeho mracích přiřítili a stříleli většinou bez míření. Náhle zafoukal vítr, odvál kouř stranou a odhalil jednoho z nich. Mladý mexický voják z plukovníkova oddílu ho uviděl, vyběhl ven a skalpoval ho. Byl to jediný skalp, který ten den jednotka ukořistila. Poručík Pettis klel, že pro své houfnice nemá žádné viditelné cíle a že se svými muži zase není k ničemu. Netrvalo to dlouho. Kolona prorazila ke spasenému a podupanému okolí první vesnice, kterou předtím dobyli a poručík Pettis vyhnal svá děla nahoru na malý svah a znovu ovládl pole. Mezi stany ve vesnici byli ještě indiánští bojovníci a strategicky umísťované granáty je zatlačily k zadnímu okraji. Nakonec odcválali a kolona vjela dovnitř. Unavení vojáci sice ustupovali, ale při odchodu mohli ničit a tak se dali do soustavného pustošení vesnice, a když na údolí padl soumrak, ohně z hořících stanů jej nakrátko zaplašily. Nastala noc a nepřítel odtáhl do tmy, mnohatisícová hrozba v obklopující je nekonečné pustině. Tento útočící vojenský oddíl pochodoval a bojoval třicet hodin s malou přestávkou, kdy si dopřáli dráždivé chuti syrové slaniny a sucharů. Velké naděje z časného rána byly dávno zapomenuty a raněné, kteří se sílícím chladem nesmírně trpěli, zase naložili do sanitního vozu a na lafety houfnic. Zbývající jezdci se vyhoupli do sedel a celá kolona se dala znovu do pohybu. Utové a Apačové Otce Kita jeli nyní před nimi jako předsunuté hlídky a kavaleristé již nic nenamítali a nevadilo jim, že jsou na nich závislí a všichni měli na mysli jen jednu věc. Kde a v jakém stavu jsou zásobovací vozy? Kapitán Ahearn byl schopný, rázný, ale zároveň opatrný člověk. Odpovědnost na něho těžce doléhala a od chvíle, kdy byli u Pramene mezků toho moc nenaspal. V noci vylezl dvakrát z přikrývek a obešel stráže. Měl asi oprávněný pocit, že z mužů, kteří spali pod vozy a kolem nich, jich spí jenom málo. Stejně jako on čekali, až přijdou na řadu, aby se postavili na dvouhodinovou hlídku a vyčkávali rána, kdy vyrazí po cestě za úderným oddílem. Když se objevilo první šedavé světlo, tou dobou kdy kavaleristé několik mil dole po řece se přebrodili na druhý břeh a pronásledovali předsunutou hlídku Kiowů, vzbouřil tábor a nařídil, aby se rychle a pořádně najedli. Mohlo to být poslední jídlo na mnoho dalších hodin. - 110 -
Celá situace a odpovědnost za všechno mu dělala starosti. Co to bylo jen za velitele, tenhle Carson. Byl tak zatraceně nevojenský, sotva dokázal nasmolit své vlastní jméno velkými dětskými písmeny, vojenskou taktiku patřičným způsobem nikdy nestudoval, nikdy nevydal přesně vymezený rozkaz, jenom rozdával kusé příkazy a samozřejmě předpokládal, že ti, kterým to nařídil, budou vědět co mají dělat a kdy a jak to udělají. Ten člověk prožil mnoho let nahoře v horách s tlupou divoce vyhlížejících zálesáků a lovců žijících bez zákonů a známých jako Carsonovi muži, kteří se dokázali vždycky a všude o sebe postarat podle rozkazů i bez nich. Neměli mu svěřovat houf naverbovaných lidí, kteří byli zvyklí, že se jim každý den skoro každá minuta podrobně naplánovala, a kteří někdy budili dojem, že se bez pokynů nedokážou ani vysmrkat. Kdyby zaútočil na ty indiány, o nichž byla řeč, rovnou bez rozmýšlení, patrně by se mu jeho lidé rozběhli po celém kraji a svou výpravu by již nikdy nedal dohromady. Nicméně si kapitán Ahearn uvědomoval, že postrádá klidnou a trpělivou jistotu toho člověka, že se bez ní jako štítu mezi sebou a tím neznámem vpředu cítí hodně sám a bezbranný. Rovněž postrádal tu dříve posmívanou ochranu těch uječených cizokrajných Utů a Apačů, kteří jeli na křídlech. Čert aby vzal toho člověka, dostal od něho jediný neurčitý rozkaz, aby ráno jel dál – a v něm byl nevyslovený, ale zřetelný náznak, aby po cestě učinil všechno, co bude zapotřebí. Kapitán Ahearn, schopný a obezřetný – což byl důvod proč byl právě tam kde byl – dal vozy pevně zašněrovat a když zapřahali spřežení, přezkoušel každý řemínek a popruh a znovu prohlédl všem mužům pušky a sumky s náboji. Seřadil svou kolonu, část pěšáků šla vpředu, další zajišťovali křídla asi dvě stě yardů po stranách, aby se křikem dorozuměli, zbytek tvořil zadní voj a mezi nimi byla šňůra dvaceti sedmi vozů, tažených čtyřspřežími mezků. Plazili se kupředu krokem, hodinu za hodinou, míli za mílí a procházeli poměrně vysoko položeným terénem severně od řeky Canadian. Sledovali stopu kavaleristů a sešli po ní do říčního údolí k místu, kde se napojovala na širokou udupanou stopu od nepřátel. Na toto varování, po tom důkazu, že ohrožení je bezprostřední a blízké, srazili své seskupení a postupovali až tam, kde byl jízdní oddíl odhalen. Slunce měli vysoko nad hlavou, začínalo odpoledne. Nakrátko se zde zastavili, svlékli těžké pláště a nastrkali je za popruhy u vozů a kapitán Ahearn zatím rozvažoval jak dál. Zvědové a většina kavaleristů zde překročila řeku, stopy po přebrodění byly jasně čitelné. Menší počet jezdců, baterie děl a lehký sanitní vůz zůstali na severním břehu. - 111 -
Hnuli se dál, sledujíce stopy po kolech. Kraj kolem nich byl prázdný a tichý a koleje neměly konce, až z dálky, kam nedohlédli, jim vítr vanoucí údolím přinesl zvuky slabého jednotvárného dunění houfnic. Zrychlili krok. Údolí zde bylo užší a řeka hlubší, stáčela se a ponechávala jim jen asi dvě stě stop široký průchod mezi sebou a vysokým útesem, omílaným po celá staletí povodněmi. Kapitána Ahearna polil studený pot, když si uvědomil, jak úzká je ta cesta, ale když se podíval dopředu, s ulehčením uviděl, že tam strmý sráz asi o půl míle dál ostře končí a údolí se za ním utěšeně rozšiřuje. Polekaně vyskočil a otočil se, když za sebou náhle uslyšel výkřiky. Celá kolona se zastavila a muži ze zadní hlídky byli k němu obráceni zády a na něco ukazovali. Viděl, že na cestě, po které přišli, kde se začátek útesu svažoval do údolí, se řítí za nimi nějací jezdci, jejichž obrysy byly zatím malé a nezřetelné. Jejich kavaleristé takto klikatě a neseřazení do útvaru nejezdili. V tom vzdáleném útoku bylo něco krutě divokého. S úlekem si uvědomil a s jistotou, která mu zvedala žaludek, viděl, že jich je mnoho a že někteří se stáčejí dozadu, aby je objeli a dostali se na okraj vysokého útesu. Hrom aby bacil do toho nevojenského plukovníka, který nechal mladého důstojníka uprostřed prázdnoty s nejasnými rozkazy a s houfem lidí, kterým je třeba říct, kdy mají kýchnout, aby jel ve stopách kol do takové bryndy jako je tahle. Co si teď počne, když je chycen v té zrádné pasti s hordou ječících Komančů za zadkem? Kapitán Ahern úsečně vykřikoval rozkazy, poslal celou kolonu zase klusem dopředu, přesunul všechny své pěšáky dozadu, kde se rozvinuli do rojnice a důrazně přikazoval svým dvěma seržantům: „Až budou na dostřel, palte jednu salvu za druhou! Palte a ustupujte, ke všem sakrům, palte a ustupujte! Nacpěte si to do těch svých zatracených pitomých lebek!“ Klusal po levé straně prvních vozů, krk ho bolel od neustálého ohlížení, v duchu odhadoval vzdálenost a trochu se mu ulevilo. S těmi vyjícími proklatými Komanči začal dobře, zvláště s těmi nejnebezpečnějšími, kteří si zkrátili cestu, aby se dostali na vysoký útes. Za chvíli budou dočasně vyřazeni ze hry, zůstanou trčet na tom strmém srázu na konci útesu a on s celou kolonou vyjede ven na volnou prérii a bude se zabývat jen těmi, kteří jsou přímo za ním a zatím udělá z vozů hradbu. Náhle si uvědomil, že kolona zase zastavuje a vozy jeden za druhým s trhnutím zůstávají stát. Byl bez sebe zuřivostí a nechtěl tomu ani uvěřit. Zastavil se také a podíval se dopředu. Uviděl to, co jeho vojáci na začátku kolony viděli před ním. Tam na konci útesu, kde končil úzký průchod, byl malý kamenitý pahorek se strmými stěnami, směšně malý proti obrovitosti volné prérie za ním. Přesto však ovládal a kontroloval průchod. Na vrcholu kopce se proti obloze rýsovali tři indiáni, kteří mávali a volali na ostatní. Ti dole seskakovali z koní, šplhali nahoru - 112 -
a v dohledu se objevovali ještě další, vybíhali za koncem útesu a hnali se přes volné prostranství ke kopci. Kapitán Ahearn zůstal několik vteřin nehybně stát, tak ho zasáhl otřes z jeho na první pohled naprosto beznadějného postavení… V prvním voze, na sedátku pro vozku, statný, podsaditý, středně vysoký muž se třemi roztřepenými seržantskými prýmky na rukávech své obnošené blůzy zastavil čtyřspřeží mezků, podíval se dopředu a viděl celý ten výjev, jehož byl nedílnou malou součástí a s chladnou a jasnou logikou posuzoval, jak se vyvíjí obklíčení. Tato kolona a s ní zásoby potravin, bezpečnost a vůbec existence celé vojenské výpravy byla v pasti. Na jedné straně byla nepřebroditelná řeka, na druhé útes a za ním nepřítel, který ovládl výšinu a uzavírá průchod ven. Zbývala jediná možnost, prorazit na volný prostor a zaujmout postavení za hradbou vozů. Klidně a nevzrušeně ovinul opratě kolem rukojeti brzdy a uchopil pušku opřenou mezi ním a vedle sedícím mužem o sedátko, seskočil na zem a obrátil se ke druhému vozu. „Fultone!“ Kapitán Ahearn to po několika týdnech vyprávěl ve Fort Unionu majoru Pattisonovi. Mluvil o tom s vážnou tváří a klel jako vždycky, když se rozčilil. Ve svém proklínání byl jednotvárný a nenápaditý a důrazností svého projevu se snažil, aby druzí pochopili, čemu sám, když o tom později v klidu přemýšlel, nemohl docela uvěřit, že se to skutečně stalo. „Pate, slyšel jsem o těch tvých zatracených mazáncích. Věděl jsem, že jsou s námi a dal jsem si je ukázat. Ale úplně jsem na ně zapomněl. My jsme se tam plahočili tak proklatě dlouho a oni si k sakru dělali svou práci bez zbytečných řečí a pro mě byli jen houf obyčejných vozků. Měl jsem plnou hlavu svých lidí, polovinu jich bolelo břicho a čert je vem, stěžovali si na špatnou vodu. Pro mě byli ti tvoji mazánci jen houf zatracených smradlavých vozků! Chápeš to, Pate? Zapomněl jsem, že jsou něco jinýho! A my tam byli jak přikolíkovaní! Nemohli jsme se opevnit! Tam to nešlo! Jistá věc, mohli jsme odrážet ty ďábly, co byli dole u nás! Ti moji zatracení fňukalové aspoň střílejí, když už sakra nedokážou nic jinýho! Ale když se indiáni dostali na ten vršek, zůstali jsme tam jak kachny v lavóru! Jako nějaký podělaný slepice na hradu! Věděl jsem, že musíme odtamtud zdrhnout! Ale to bychom je museli napřed odklidit z toho vršku a pak si je držet od těla! Stál jsem tam a potil se jako kráva a pokoušel se vymyslet, jak z těch pětasedmdesáti chlapů udělat sto padesát a rozdělit je tak, aby vzadu odráželi rudochy a my abychom vyrazili vpřed. Lámal jsem si hlavu, jestli sakra budu mít - 113 -
na to vyloženě žaludek, abych některý z nich poslal na ten zatracenej podělanej vršek! A pak jsem to uslyšel! Byly to ty nejbláznivější, nejšílenější, tak zatraceně nejnádhernější zvuky, jaký jsem kdy v životě slyšel! Někdo u těch předních vozů hrál na foukací harmoniku! Na podělanou zatracenou malou harmoniku! Ať se smažím na věky v pekle, Pate, ale on tam kníkal signál ‚Do zbraně‘! A ti zatracení tvoji mazánci, na který jsem zapomněl, lezli z těch svých vozů dolů a každej ten proklatej zatracenec táhl s sebou pušku! A jeden z nich, ten Heath – sakra, Pate, na toho chlapa nikdy nezapomenu! Přijde rovnou ke mně a ty jeho oči – ať se propadnu, Pate, ty oči byly jak dva kusy ledu! Přesně takový byly! Jako led! Řekl bys, že to je sám generál Carlton! A on povídá – dobře poslouchej, Pate, – povídá, jako kdyby někde na cvičáku dával rozkaz nějakýmu cucákovi kaprálovi – mně, Pate, ke všem sakrům, mně, kterej jsem tam stál se svejma prýmkama na ramenou – povídá:.Pošlete na ty vozy pár vozků a ať jedou pořád dál. My jdeme zabrat ten kopec.‘ Otočil se k‘ těm svým, kteří se mnou na něj koukali a povídá: ‚Bodáky nasadit! a oni je nasadili a aniž by řekl jediný další svinský slovo, dal se na pochod k tomu vršku a jeden každej z těch zatracenejch mazánků si to sypal za ním!“ Dostali se do ohně ještě než došli ke zvedajícímu se svahu. Viděl Gearyho jak klesl, ne, zase vstal, sahal jen po své pušce, která mu upadla a trochu táhl za sebou pravou nohu a šel dál. Doběhli rychle k prvním balvanům na stráni, které jim poskytly částečnou ochranu a poháněni jeho hlasem, kterým instinktivně vydával úsečné rozkazy, na něž si později již nevzpomínal, začali se propracovávat nahoru. Stříleli salvami na okraj vrcholu kopce, kde se ukrýval nepřítel, ze kterého viděli jen lesknoucí se hlavně vyčnívajících pušek. Mihl se tam také bojovník, který se rychle vztyčil s napnutým lukem, aby poslal dolů bzučící šíp. Vyrazili vpřed k dalším skrovným krytům, kde skrčení vytrhávali náboje, nabíjeli a znovu stříleli a opět se hnali vpřed a nahoru, stále nahoru. Pod sebou z pravé strany slyšel pušky vojáků z čela kolony, kteří jim pomáhali a zadržovali skupinu indiánů na koních, snažících se objet kopec a napadnout je zezadu. Drali se nahoru a skalní úlomky od létajících kulek je škrabaly a drásaly. Ve vzpomínkách to nebyl systematický souvislý útok, ale řada zachycených okamžiků, které utkvěly v paměti. Selous, těžce dýchající starý Selous. Celý se třásl, nohy se mu pletly, rukama nejistě držel pušku, v hrdle mu sípalo a přece střílel, lezl po čtyřech, plazil se a škrábal se nahoru. Kinsey běžel přískoky vpřed, ztratil čepici, vlasy mu vlály a jeho hezká tvář plála jakousi divokou uvolněnou posměšnou radostí. Merriam se stále opožďoval, vždycky to chvíli trvalo, než se z každého krytu - 114 -
pohnul, ale pokaždé doběhl s horečným nadšeným spěchem. Malý chvějící se Fulton lapal po dechu v rychlých trhaných vzlycích, slzy mu tekly po tváři začerněné od prachu, nabíjel a pálil v přerušovaném křečovitém tempu a zápasil a razil si cestu nahoru. Webb, statný a pohrdavý pořízek Webb, v tváři teď celý bledý, mohutný knír mu vyčníval z bílého, tmavými šmouhami poznamenaného obličeje, neobratně nabíjel, ale lezl a útočil. Bledý Geary překusoval nějaký hořký vztek, neustále polohlasem klel, napínal při postupu všechny síly a kam šlápl pravou nohou, zanechával na zemi tmavé vlhké stopy. Zattig byl zdánlivě klidný a věcný, přesto zakláněl hlavu a řval sprosté nadávky jako odpověď na výsměšný válečný pokřik nahoře. Střílel rychle, jistě a přesně a jeho dlouhé nohy ho hnaly ve skocích dopředu. Otočil se a objal silnou paží Gearyho, zvedl ho a pomohl mu do nejbližšího možného krytu… Někde na svahu spatřil Merriama, jak klesl a zůstal ležet zhroucený před skaliskem, kam nedoběhl včas. Jako by tam byl s ním, přes tu vzdálenost mezi nimi a přikrčený se díval do té mladé, neuvěřitelně mladé tváře, zbavené vší té v rychlém sledu nabyté dospělosti v posledních těžkých letech. Hleděl do těch vyděšených očí, z nichž ustupoval život a spatřil v nich slabý záblesk hrdosti. Sklonil se níže a zachytil několik slov, poslední záchvěv života. „Tohle není do nohy, pane.“ Hluboko v podvědomí mu kruté počty tvrdé skutečnosti vydaly svůj součet: sedm. A opět na tom svahu – Webb znenadání vyskočil, upustil pušku a utíkal divoce a zoufale zpátky dolů a jemu bleskla hlavou myšlenka, ano, Webb bude další. Viděl, jak ten statný člověk sebou trhl, hlava se mu od drtivého nárazu do zad zvrátila a on padal a klouzal dolů. Podvědomě si opravil součet: šest. Již se dostali pěkně nahoru, mezi jejich nynějším postavením a vrcholem kopce zbývalo asi třicet stop holé příkré stráně. Úhel střelby byl pro ně v tuto chvíli příznivý, protože když nepřátelé mířili dolů, museli jim vystavit svá nechráněná těla. Krčil se za jedním vystupujícím skaliskem a zhluboka dýchal, aby si ulevil od mučivé bolesti v hrudi a čekal, až si odpočinou i ostatní. Věděl, že krátké ticho nahoře znamená, že nepřátelé také vyčkávají a jen tak letmo ho napadlo, jak ti co čekají nahoře – které viděl napřed zdálky a pak j e v těch vypjatých okamžicích v kouři výstřelů jen několikrát krátce zahlédl – jak vlastně vypadají, a jestli se jejich počet neztenčil. Zezadu z údolí za kolonou vozů slyšel praskot palby z pušek, jak zadní voj vypálil svou první salvu a potom blíže, mnohem blíže, napjatý hlas kapitána Ahearna. „Vy tam nahoře, zůstaňte na místě!“
- 115 -
- 116 -
Podíval se kolem sebe a dolů a uviděl na úpatí kopce více než deset pěšáků, jak zaléhávají za balvany a pokládají na ně pušky. Kapitán Ahearn byl za jedním balvanem v podřepu a dával si dlaně k ústům, aby ho lépe slyšeli. „Tak dobrá, vy zatracení smradlaví hrdinové! Zůstaňte ležet! Spustíme palebnou přehradu, abychom je trochu zatlačili! Střídavě, čtyřikrát za sebou! Počítejte a hned potom vyrazte a dejte se ze všech sil do toho! Nestřílejte, dokud nebudete nahoře!“ Ležel na břiše přitisknutý k zemi a o kus dál vpravo slyšel Kinseyho tichý, lehce posměšný hlas: „Zattigu, ty velká domýšlivá opice, vsadím se s tebou o pětku z výplaty, jestli nějakou vůbec dostaneme, že budu nahoře dřív než ty.“ Zattigova dunivá odpověď zanikla v první salvě a pěšáci dole začali do toho bušit. Polovina vždy pálila, zatímco druzí nabíjeli. Se svými puškami uměli dobře zacházet, dokázali v šedesáti vteřinách čtyřikrát vystřelit. Za tu chvíli zahřmělo od nich osm salv a z hořejšího okraje kopce vystřikovaly gejsíry hlíny. Hned nato vyrazil a zahájil útok posledním rozhodným náporem na vrchol kopce. Koutkem oka zahlédl Gearyho, jak se namáhá vstát a klesá zpátky a nelítostné počty mu zabzučely v hlavě: pět. Hnal se dál a někdo nebo něco ho udeřilo pod levé rameno, až se částečně otočil a jen letmo mu blesklo hlavou, co to je. Neměl čas o tom přemýšlet, protože se hnal dál, nohama zdolával stoupání příkře nahoru proti obloze a napravo viděl vysokou ztepilou postavu Kinseyho a hned vedle něho obrovité tělo Zattiga, který přeskočil okraj vršku. Z obou pušek vyšlehly plameny, drali se kupředu a slunce se odráželo na lesklé oceli jejich bajonetů. Také on dorazil na vrchol kopce a pulzujícím divokým ječením kolem sebe slyšel zezadu a po své levici vzlykání mladého Fultona a kňučení starého Selouse, kteří oba lezli nahoru, pořád nahoru. Jediným rychlým pohledem přeletěl malou plošinu na vrcholu kopce. Leželo tam pět těl barvy špinavé mědi, úplně nahých až na mokasíny a pásy kolem boků zakrývajících přirození. Byli pomalováni zvláštními pruhy a v tmavých vlasech měli zapleteno po jednom péru. Jeden se ještě trochu hýbal a plazil se k zadnímu kraji a devět dalších, malých, silných, ďáblem posedlých, skákalo, ječelo a seběhlo se na Kinseyho a Zattiga. Hlavou mu bleskla myšlenka, že by jich mělo být víc, ale zdola z druhé strany slyšel rány z pušek a pochopil. Někteří z těch zraněných pěšáků je tam zaměstnávali. Dva indiáni běželi na něho a odhodili prázdné pušky. Jeden měl nůž a druhý sekyru. Napadlo ho, že je zvláštní že ta sekyra je úplně stejná jako ta jeho doma, kterou používal jako chlapec při rozdělávání ohně. Stočil ústí své zbraně a vypálil a jeden se zhroutil přímo před ním. Mávl puškou, aby odrazil ránu toho druhého s nožem a musel na to soustředit celé své úsilí, - 117 -
protože jeho levá paže byla podivně slabá. Obloukem se rozmáchl bajonetem a rozsekl indiánovi tvář. Krev mu zalila celý obličej a oslepila ho. Musel se otočit stranou a podepřít si levý loket o bok, aby pevně udržel bajonet při bodnutí dopředu. Tělo padajícího muže mu vykroutilo zbraň z rukou, klopýtal, aby ji zachytil, vytáhl a uvolnil, ale hnal se na něj další indián a tu několik kroků od něho vyšlehla rána a ten člověk se zlomil a padl na bok. Kolem se potácel Fulton, místo dýchání jen chrčel a jemu se stále nedařilo vytáhnout pušku, až ji trhnutím uvolnil a postříkal si přitom nohy krví. Spatřil Selouse, celý se třásl, ani nemohl stát, lezl přes okraj srázu, namáhavě se vztyčil na kolena, zvedl zbraň a vystřelil přes rovinku nahoře a náhle, hned po ostrém prásknutí výstřelu nastalo ticho a na vršku kopce neslyšeli ani hlásku. Uvědomoval si teplou vlhkost, která mu promáčela blůzu, kolísavě se otáčel a zahlédl dva indiány, jak v letu padají přes okraj, a když se úplně otočil, viděl Fultona a Zattiga klidně stát a dívat se dolů. Ve změti těl u jejich nohou ochable ležel Kinsey. Na tváři mu navždy utkvěl výraz divoké výsměšné radosti a z krku mu vyčníval opeřený konec šípu. V hlavě se mu opět ozvaly ty nesmlouvavé počty a výsledek zněl: čtyři. Když se obrátil na druhou stranu, byla tam nad okrajem hlava a ramena Gearyho, který s posledními silami vylézal nahoru a po bradě mu stékala krev z prokousnutého spodního rtu. Upíral na něho oči, které volaly a úpěnlivě prosily. Sklonil se nad ním, klesl na kolena a natáhl pravou ruku, aby mu pomohl. Geary slabě zavrtěl hlavou. Viděl, že uvolnil sevřené zuby a sklonil se níže. Raněný sbíral poslední síly a jeho zkrvavené rty se pohnuly. „Já jsem neutíkal. Já je hledal.“ V duchu se přenesl přes několik měsíců a mnoho mil na malou odlehlou lesní mýtinu v severní Virginii. „Ano,“ řekl tiše. „Ano, já vím.“ Ani si nebyl jistý, že ho ten člověk slyšel, život v něm již vyhasínal. Zvedl hlavu a jak tam tak klečel, daleko na Jihozápadě, na vršku malého kopce a hleděl do nekonečného prostoru té holé velkolepé země, tvrdá skořápka na jeho duši praskla a rozlomila se. Cítil, že se změnil a že je pevnější a odolnější než dříve. Nejistě se zvedl na nohy, aby učinil co bylo třeba učinit, aby rozestavil své zbývající lidi na zadním okraji a hájil kopec. Viděl, že dole se kolona vozů rozjela a že směřuje na otevřenou rovinu rozvírajícího se údolí, pěšáci jdou v rojnici před nimi a na křídlech a ostatní spěchají k nim na kopec, již jsou blízko a volají na ně. Puška mu vypadla z levé ruky, divil se proč nemá žádnou sílu v prstech a před očima se mu dělala červená mlha. Něco ho udeřilo do zad, uvědomil si, že leží na zemi a v okamžiku, kdy se před ním spouštěla černá opona, uviděl houstnoucí mlhou obrovitou postavu Zattiga, sklánějícího se nad ním. - 118 -
Kapitola sedmá BYL VZHŮRU A UVĚDOMOVAL SI, že bdí v úplné tmě a postupně zaostřoval svůj zrak na daleké světelné body, až poznal, že to jsou hvězdy a že leží v noci na zemi, pod hlavou má složenou pokrývku a další je přes něho přehozená. Levou stranu necítil. Zkoušel se pohnout, ale znecitlivělou částí těla projela varující bolest. Opatrně otočil hlavu doprava a uviděl nejasný tmavší obrys vozu. Pomalu ji obrátil doleva a spatřil proti matné záři vzadu hořícího malého ohně velkou skrčenou postavu sedící na dosah, kdyby na ni dokázal sáhnout, se zdviženými koleny, které objímala pažemi. „Zattigu,“ řekl a překvapilo ho, že tak slabě šeptá. Velká hlava se k němu otočila. „Myslel jsem, že tohle už nikdy neřeknete. Byl jste dlouho bez sebe, seržo.“ „Co se stalo?“ „Pěkně jste to tam schytal, seržo. Kulku máte pořád ještě někde v těle. A v ruce jste měl zapíchnutej šíp.“ „Myslím, co bylo potom.“ „Nic moc. Ti hoši z teritoria udělali tady z vozů hradbu a my jsme přenesli všechny dovnitř. Ti pomalovaní čerti jezdili kolem dokola jako blázniví a provokovali nás, ale my jsme zůstali zalezlí a oni se drželi pěkně z dostřelu, a když zapadalo slunce, tak všichni odklusali po řece dolů.“ Tiše ležel a vzpomínal. „A co Fulton? A Selous?“ „Teď spěj, seržo. Byli úplně vyřízený. Ale udělali tu kus práce. Pomáhali nosit. A taky kopali.“ „Kopali?“ „Pro ty druhý, seržo. Pohřbili jsme je. Kapitán to nařídil. Nevěděli jsme, kdy se z toho dostanete. Museli jsme to vyřídit. Mohlo se stát, že budeme muset hnout kostrou, jak se dovíme, co je s kavalerií. Dal jim vypálit celou rotou čestnou salvu, seržo. A Fulton jim zahrál večerku.“ Tiše ležel, pokoušel se zadržet v paměti, co právě slyšel a pomalu odplouval, ale hluboký hlas, dunící v hrdle ho zachytil. „Fulton měl z toho skoro smrt. Ale přemoh se. A potom hodil tu malou zpěvavou věcičku tam dolů… ke Kinseymu… Mít tu pětku, hodil bych ji tam taky… Těžko se s ním dalo vyjít, ale byl to dobrej chlap… Kinsey.“ „To byli všichni, Zattigu.“ Kdyby jen dokázal mluvit hlasitěji. „Všichni.“ - 119 -
„Webb taky? Snad jo… svým způsobem. Počítám, že možná došel dál, než by to dokázal předtím… Ale já vím svý, seržo. Kinsey se dostal tam nahoru sám. A možná i Geary. Ale ty ostatní, co jsou mrtví i ty, co jsou živí, jste na kopec vytáh vy, seržo. Donutil jste je, že to dokázali tím, co jste do nich narval, počínaje prvním dnem tehda ve Virginii…“ Měl by začít mluvit a natlouct tomu člověku do hlavy, že všechno co dělal byla jen jeho práce, kterou musel udělat všemi prostředky, jež měl po ruce a ten nejlepší prostředek byl jeden velký, dlouhý bývalý seržant, a že cokoli je vytáhlo na ten kopec, bylo plným právem jenom jejich, každého z nich. Nedokázal však promluvit a opět ho to odnášelo někam do tmy, až ho hluboký hlas zase zachytil. „Nejde mi to do makovice, seržo. Takový velký těleso, jako jsem já. Řek byste, že se do mě lehce trefěj. A mě to nikdy ani neškráblo. A koukněte na Kinseyho, ten byl poloviční. A malej hubenej Geary – věděl jste vůbec, že to schytal dvakrát? Jednou do nohy, minulo to kost, ale muselo to ošklivě krvácet, a podruhy do břicha. A ten ušlápnutej mrňavej Merriam…“ Bylo ticho, až na tlumené šelestivé pohyby někde v táboře postaveném do kruhu. Cítil, protože to chápal stejně, že ten velký muž vedle něho si uvědomuje, že nejenom ti muži zemřeli, ale že to co bylo se rozpadlo, a že společná cesta do liduprázdných nekonečných dálek zde končí… „Počítám,“ řekl vojín Hugo Zattig, „že tímhle rota Q končí.“ „Ano,“ řekl. „Myslím, že ano…“ „A já,“ řekl vojín Zattig, „já teď, počítám, požádám o propuštění. Zpátky do Indiány. Čeká tam žena a pár dětí. To jste nevěděl, co, seržo?“ „Ne,“ odpověděl. „To jsem nevěděl.“ Tiše ležel a byl unášen do tmy s myšlenkou, že o osobním životě žádného z nich se nic nedověděl a nic o něm neví, že za jakési nevyslovené, neuvědomělé dohody nesdíleli svůj osud společně a měli k tomu plné právo, protože okolnosti jim to nedovolovaly. Každý setrvával ve svém vlastním osamělém odloučení. To osamocení, odloučení a ta dlouhá cesta se jim stala společnou teprve tehdy, když všichni postupovali po skalnatém úbočí jednoho malého pahorku. A pak ho zasáhlo jedno z těch pronesených slov. „Propuštění?“ otázal se. „Je to tak, seržo. Vypršelo mi to zhruba před šesti tejdnama.“ Zkoušel se pohnout a nedbal na bodavou bolest, chtěl se zvednout a otočit se k tomu muži, ale velká ruka ho přitiskla k zemi. „Jen klid, seržo. Nezhoršujte si to nadělení… Já jsem se rozhod. Myslíte snad, že bych vás všechny nechal v tý bryndě a utek domů k mamince?“ - 120 -
To úsilí se zvednout ho připravilo o všechny síly. Tiše ležel, nořil se do tmy a zase z ní vyplouval. V táboře začalo být rušno, bylo slyšet chvatné pobíhání a vzdálené kovové cinkání a velká postava vedle něho vstala a vzdalovala se dlouhými uvolněnými kroky. Čas ubíhal a ta postava tu byla zase zpátky a skrčila se vedle něho. „Kavalerie nás našla, už přijíždějí.“ Opět se všechno ztratilo a čas plynul a zase nějaké hlasy hlučely a dotíraly na něho, dráždily ho a on jim nerozuměl, chtěl jim uniknout, ale náhle se vrátil, zachytil ho ten známý hlas dunící v hrdle nedaleko něho. „Sem, pane.“ A jiný, unavený hlas popuzeně řekl: „Nemůže to počkat do rána? Dneska jsem měl hrozný den.“ Nato se ozval hlas kapitána Ahearna: „K sakru, Courtrighte! Ošetříte toho muže hned teď, i kdybych vám měl vrazit tu zatracenou pistoli do zad!“ Kolem se shlukli lidé, jeden nesl lucernu a druhý kbelík, ze kterého ve světle lucerny stoupala pára a vojenský lékař Courtright klečel vedle něho. Sundal přikrývku, roztáhl blůzu a odstranil provizorní obvaz. Tampónem vytíral otevřenou ránu a bolest projela tělem a byla stále větší. Když mu ocelová sonda pronikla do rány, zachvátila ho oslepující kolísavá trýzeň, vymrštil pravou paži a křečovitě chytil velký kotník na něčí noze, svíral a držel ho, a když unikal do milosrdné prázdnoty, zaslechl jak unavený hlas popuzeně říká: „Mám ji.“ Brzy ráno, ještě před rozedněním, plukovník Carson nařídil, aby se celý oddíl připravil a zaujal místa k odražení útoku, ale k žádnému napadení nedošlo. Na východě údolí se slunce vyhouplo nad obzor a nepřítele nebylo nikde vidět. Snídali a tábor se chystal na den věnovaný odpočinku a sbírání nových sil. Potom nastal rozruch, když na dlouhém nízkém horském hřbetu spatřili ve vzdálenosti několika mil nepřítele, který zůstal v dohledu po celý den. Plukovník Carson věděl, že tam jsou jako připomínka a varování, aby se vojáci nepokusili o další útok na jejich zimní sídliště. Plukovníkovi muži odpočívali a doháněli, co zameškali v jídle a vojenský lékař Courtright se zabýval raněnými. Měl na starost jedenadvacet kavaleristů, několik pěšáků a pár Utů a také jednoho muže jménem Jared Heath. Přešla noc a nastalo nové ráno a většina důstojníků, kteří si stále nesprávně vykládali okolnosti boje s indiány a nechápali, proč je nechali celý den na pokoji, chtěli znovu vyrazit a napadnout velkou vesnici za Hliněnými zdmi. Plukovník Carson se trochu s nimi dohadoval a pak si jich přestal všímat. Hovořil se svými Uty a Apači a v podřepu naslouchal těm, kteří v noci jako stíny vyklouzli ven a za tmy před svítáním se vrátili. Co říkali a radili, potvrzovalo jen to, co věděl o indiánech ze zkušenosti, že hned za nízkým obzorem, který je obklopoval, jsou tisíce odhodlaných bojovníků, kteří se rychle - 121 -
dovědí o každém hnutí v táboře, a že jenom jeho houfnice a soustředěná síla v jeho opevněném ležení je zdržuje od drtivého útoku. Tito indiáni ho zastavili a pohnuli k ústupu a v této chvíli se s tím váhavě spokojili. Kdyby pokračoval v napadení, bojovali by bez ustání a vytrvale by oslabovali jeho síly, až by mu případně došla munice. Pak by ho oblehli a konečný výsledek by byl jistý. Pokud bude mít štěstí a k tomu ty houfnice a udrží své lidi a zásoby pohromadě a v pohotovosti, mohli by mu dovolit, aby ustoupil do bezpečí. Postupovat dál by prostě znamenalo znovu riskovat a dostat se do smrtelné pasti… Vydal rozkazy a kavaleristé sedlali, mezky zapřahali do postrojů a vojenský oddíl nastoupil dlouhou cestu na západ k Fort Bascomu. Držel se v jednom útvaru s bočním zajištěním, postupoval pomalu a vyjel z údolí, aby se dostal na otevřenou rovinu. A za nimi zůstalo údolí u Hliněných zdí s dobře ukrytými hroby, zahlazenými proti znesvěcení jízdou a lafetami děl, které přes ně přejely a dále v prérii zničená vesnice Kiowů a ještě čtyři hroby na místě, kde stála vozová hradba. Uprostřed jedoucí kolony teď byl zbytek roty Q, čtyři muži na jednom voze. Na sedátku pro kočího byl štíhlý mladík, který již neseděl nahrbený, ale zpříma s opratěmi v rukou a vedle něho tělnatý muž pokročilého středního věku s krátkou zastřiženou bradkou, který stále znovu přelézal na částečně vyklizenou podlahu vozu, aby upravoval a opět předělával buvolí pláště z vypálené a vypleněné vesnice Kiowů na polštáře pro bezvládné bezvědomé tělo třetího. Vzadu dlouhým uvolněným krokem udržoval s vozem tempo velký muž s mohutnou hrudí a s dlouhýma nohama jako čtvrtý. Jak dny pod otáčejícími se koly míjely, vědomí ho opouštělo a zase se vracelo a jeho tělo, trestané neustálým natřásáním, bylo proti tomu neuvěřitelně slabé. To však nic neznamenalo, protože silné polévky z divokého krocana a antilopí maso, které opatřovali zvědové, v něm blahodárně působilo a hluboko v morku kostí jeho pevného odolného těla se tvořila nová krev a proudila mu žilami. V přibývajících chvílích vědomí byla jeho mysl jasná a klidná, nepociťoval v sobě žádné napětí/Jen trvalý pokoj. Chvílemi trochu pohnul rty a se zasmušilou ironií se usmíval nemotorné Selousově péči a energii a živosti, s jakou Fulton pobízel mezky. Když vzhlédl nahoru k nekonečné neohraničené klenbě nebes, přemýšlel o této zemi, kterou při námaze z jízdy vědomě nevnímal, neposuzoval a nechápal, a ze které na dně vozu viděl jen ten zázrak oblohy nad hlavou. Přesto si ji jasně uchoval v paměti jako skutečnost i jako pocit, tu zemi odranou, skoro bez lidí, holou, vyprahlou a drsnou, nezdolnou a vyzývavou, která nabízela tak malé vyhlídky pro své využití a pro pohodlný a snadný život ve větším společenství. - 122 -
Navzdory tomu dávala tolik ve vyzývavosti svých dálek a v čisté lhostejné kráse svých rozlehlých, zlatavých, zimou uchovaných plání a syrově zbarvených, erozí narušených úbočí kopců a ve zdaleka kynoucí nehybné vznešenosti svých hor. V prvních dnech, když se chvílemi probouzel z bezvědomí, zahlédl občas jednoho nebo několik zvědů s ostře řezanými nevyzpytatelnými tvářemi, s černými vlasy i očima, jak nakukují zadním otvorem do vozu a přikyvují záblesku poznání v jeho očích. Mluvili podivně a nesrozumitelně, ale znenadání se bariéra rozdílnosti ras prolomila a pocítil k nim osobní náklonnost. Zase odjeli a on tehdy nevěděl, že si ho zapamatovali pod jménem Mužkterý-leze-na-kopec, a že kdyby se někdy v příštích letech jejich cesty zkřížily, mohl by k nim vejít v míru a se ctí. A každý večer, když dny splývaly v týdny, vždycky po večeři, kterou mu přinášel Zattig a vynášel ho z vozu, aby mohl vykonat svou potřebu a zase ho přinesl zpátky, objevil se kapitán Ahearn a řekl vždycky totéž a pokaždé tónem, který byl opakem jeho pronesených slov: „Vzpoura. Nic jiného to nebylo. Vzpoura. Dávat mi rozkazy. Zatraceně, člověče, měl bych vás dát zavřít.“ Jednou v poledne, když se zastavili, aby napojili koně a mezky, nějaký pomenší šlachovitý muž se splihlým knírem a stejně jasně modrýma očima jako je chladná zimní obloha, nahlédl dovnitř a řekl: „Tak mě napadlo, chlapče, kde jste se narodil?“ Slyšel se, jak odpovídá: „V Massachusetts.“ Nazrzlý knír sebou škubl při ironickém úšklebku a muž prohodil: „No, to jsem si mohl myslet,“ a zvedl ruku k podivnému nevojenskému pozdravu a odešel za svým únavným a nudným úkolem shromáždit vojenský oddíl na další cestu nebezpečným územím. První týden viděli indiány každý den, někdy po celé hodiny, na nějakém vzdáleném kopci, jako připomínku a varování. Potom je již nespatřili a celá kolona jela přes Llano Estacado a dál přes rozlehlé nížiny východního Nového Mexika. V prosinci postupovali většinou pomalu a několik dní před vánoci se na jihozápadním obzoru vynořil osamělý význačný bod Tucumcari a pozdě odpoledne dorazili k řece. Přebrodili ji v místě, kde ji překračovali před šesti týdny a zamířili k Fort Bascomu. Dva dny mu vůz sloužil jako obydlí, a když si oddechl od natřásání, začal opatrně cvičit svaly levé paže, jemně je napínal a cítil, že do nich proudí nová síla. Nařídil Selousovi, aby mu stočeným buvolím pláštěm podložil ramena, aby měl hlavu více nahoře a mohl se dívat kolem sebe. Druhý den se u vozu zastavil kapitán Clark a trochu rozpačitě se na něho škaredil, jako by hledal - 123 -
slova a pak řekl: „Tak vy jste mě vypekl, co? Teď musím vycvičit novou partu na dělání cihel… Ahearn vás vezme s sebou do Unionu. Kdyby Pattison s vámi nejednal slušně, tak mu prostě plivněte do očí a vraťte se sem.“ A kapitán Clark zvedl ruku ke zcela přesnému, velmi vojenskému pozdravu a odešel… pryč z jeho života a z tohoto postavení, které se chystal opustit. Vánoce je zastihly na cestě do Fort Unionu a to bylo právě druhý den, až na to že přijeli do tábora dříve než obvykle a stihli před setměním dobrou večeři, divokého krocana opékaného nad žhavým uhlím. Na Nový rok byl již v pohodlí na polním lůžku v nemocnici, která stála stranou od širokého čtvercového uspořádání ostatních budov velitelské pevnosti. Nyní již dokázal sedět a seděl opřený o polštář vycpaný slámou, když do místnosti vstoupil kulhající major Pattison, zastavil se a zahleděl se dolů na něho. „Heathi. Všechno vím. Od kapitána Ahearna. Myslím, že to bude znít bláznivě, když došlo ke ztrátám a jsou tu nějací mrtví, ale chtěl bych říct, že jsem vám vděčný. Pattisonovi mazánci. Nebudu nikoho jmenovat, ale omlátil jsem tahle slova určitým lidem tady o hlavu… Teď musím poslat nějakou zprávu na Východ. Nic o vás a o vašich lidech nejde normální cestou. Hodili mi to na krk. Znáte to – Pattison to zařídí. Dobrá, Pattison to tedy zařídí. Vím všechno. Chci od vás jen jednu věc. Jedno prohlášení… Šli za vámi všichni?“ Opřel se zády nejenom o měkký, slámou vycpaný polštář, ale našel oporu i ve své klidné vnitřní vyrovnanosti. „Ano,“ odpověděl. „Ano, všichni. Nebyli to jednotlivci. Byla to rota Q.“ Major Pattison se zahleděl na cihlovou podlahu, patrně ho velmi zaujaly obrazce jejích rýh. Trochu se předklonil a začal si masírovat chromou nohu. Potom se narovnal. „Výborně, Heathi. Když tu člověk potřebuje dobře poradit, je nejlíp přijít za vámi. A o ty svoje tři hochy, které jste opustil, nemějte starost. Pattison se o ně postará…“ Dny ubíhaly jeden za druhým a Zattig mu otočil skládací lůžko a podložil je cihlami, takže viděl z okna ven na osamělý, v dálce se tyčící horský hřeben Sangre de Cristo a lékař z pevnosti bručel, ale nechal to být. A vždycky večer ti jeho tři lidé tam byli až do odtroubení večerky s ním a ošetřovatel se mračil, ale také je nechal být. Selous na stoličce vedle postele s ním hrál šachy a Zattig seděl na podlaze a bafal z dýmky, kterou někde získal, patrně ze sbírky majora Pattisona a kladl zapeklité otázky Fultonovi, který se rozložil vedle něho a pořád jen psal nekonečné dopisy, pravděpodobně stále stejné osobě a hloubal nad nimi s tím pošetilým, komickým, nádherným mladickým náznakem úsměvu, plného naděje. Poraněné svaly na levé straně pod ramenem srostly a zesílily. Mohl se postavit na nohy a chodil mezi pacienty na lůžkách. Jednou - 124 -
pozdě ráno se objevil Zattig, stál tam obrovský u nohou postele, s plochou, širokou, jako z kamene vytesanou tváří, která neprozrazovala žádné pohnutí. „Přestaňte s tím chozením, seržo. Nějaký vozy odjíždějí do Států, tak pojedu s nima. Dnes ráno mě propustili se starou hodností. A co to znamená? Je to jen cár papíru. Ve mně zůstalo něco lepšího a to jste mi dal vy. Mezi náma jsou slova zbytečný, tak radši zavřu hubu. Musím jít – a jdu.“ A tak i Zattig odešel… Odešel jako mnoho jiných, kteří ho znali, a které sám poznal na dlouhé cestě z městečka v Massachusetts, spletitou zarostlou Divočinou v severní Virginii k nekonečným dálavám té staré, nově objevené země… Za několik dní se odpoledne objevil Selous s Fultonem a oznámil, že všechny tři očekává major Pattison ve svém bytě. Pomohli mu obléci blůzu a šel tedy s nimi, opíraje se o Fultona, přes dvůr k budovám, kolem baráků pro mužstvo, podél řady domů pro důstojníky, až k tomu poslednímu. Když stanul pod širokým vchodem u dveří, ovládl ho známý pocit, že dojde k něčemu nevyhnutelnému. Ustoupil od Fultona, narovnal se a napřímil a šel dále sám… „Posaďte se, pánové, židlí je tu dost,“ zval je major Pattison ze svého pohodlného vypolstrovaného křesla. Byl sám se sebou velmi spokojen a poklepával složenou listinou o chromou nohu. Seděl a prohlížel si je. „Panenko skákavá! Pattisonovi mazánci…! No, Pattison se s něčím pomazlil. Ministerstvo mně vás hodilo na krk a nařídilo, abych podal zprávu o všem, co stojí za to. Panenko skákavá! To je teda věc! No, tak jsem podal zprávu a žádal jsem, přímo jsem žádal, aby s tím něco kloudnýho udělali a povedlo se. Jenom nevím, jak to dali na ministerstvu dohromady, protože počítám, že o rotě Q nevedou žádné stálé záznamy. V tom mají zatracený mezery. Ale osobní spisy mají docela v pořádku…“ Major Pattison pohlédl rovnou na něho, vybral si právě jeho a spokojenost a vítězosláva z něj přímo vyzařovala. „Ti čtyři, kteří tam venku padli, byli všichni zproštěni viny. Dnem smrti jim byly vráceny jejich hodnosti.“ Major Pattison přendal složenou listinu do druhé ruky a začal si masírovat koleno. „O Zattigovi všichni víte… Fultone! To jste vy, co vyhrával na tu zatracenou harmoniku, že ano? Vy se vracíte ke svému pluku. Zle je rozmašírovali, potřebujou lidi. Byl jste subalterní? Vracíte se jako řádný poručík. Zaskočte si teď do skladu. Mluvil jsem se zásobovacím důstojníkem, vybaví vás co nejlíp pěknou uniformou… Ježíšmarjá! Neseďte tu a nekoukejte tak hloupě. Už ať jste pryč. O tyhle dva se nebojte. Pattison se o ně postará.“ - 125 -
Major Pattison pozoroval odcházejícího Fultona a sklonil se, aby si namasíroval nohu doleji a otočil přitom hlavu, aby viděl nahoru. „Selousi. Z vašeho pluku jich moc nezbylo. Pravděpodobně ho sloučí s několika jinými, které jsou na tom stejně špatně. Byl jste kapitán, viďte? Tak vaše jmenování na vás znovu čeká na Východě. Dostanete tam celé vybavení jak se patří… Propánakrále, člověče! Co se děje? Není to, co jste chtěl?“ „Je to, co jsem chtěl,“ odpověděl starý Selous a zastřižená bradka se mu chvěla. Přemáhal to chvění i svůj třaslavý hlas se zvláštní topornou důstojností. „Jednou jsem si tu hodnost zasloužil a určitě ji chci zase zpátky. Ale člověk musí umět čelit událostem. Já se sesypu. Tam jsem se taky sesypal a utíkal bych jako – no, prostě bych utíkal, ale byl tam jeden zatracenej nemilosrdnej parchant, kterej byl tvrdší chlap než já a ten mi nedovolil utéct. Přišel jsem na to, že dokážu jít za ním. Nedokázal bych ale sám někoho do toho vést. Když tohle vím, nemůžu připustit, aby mě zase udělali frontovým důstojníkem. Nebylo by to poctivé k lidem, kterým bych velel.“ Major Pattison si přestal třít nohu a zíral na Selouse. Na okamžik zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Panenko skákavá, člověče! Mám dojem, že říct něco takového musí být stejná proklatě zatracená odvaha, jako jít s křikem do boje! Nebuďte na sebe tak obrovsky a příšerně náročný! Buďte jako každý jiný tady kolem nás a nechte Pattisona, aby to zařídil. Rozhodně už nejste žádný mladík. Pošlu doporučení, aby vás zařadili do zásobovací divize. Tam taky potřebují lidi. Pokud vím, jde jim z toho hlava kolem, když mají dát Grantoví všechno co požaduje… No dobrá, dobrá, člověče. Pattison si už zvykl zařizovat takové věci. K ničemu jinému se teď už nehodí. Zaběhněte do skladu k veliteli, už na vás čeká a nechte tu toho – toho nemilosrdnýho parchanta. Musím mu ještě něco povědět.“ Major Pattison se díval za odcházejícím starým Selousem, narovnal se na židli a pohodlně se v ní usadil. Byl sám se sebou velmi spokojený, necítil se jako patron prokazující dobrodiní. Hřálo ho vědomí, že dokázal uskutečnit co zamýšlel, o čem byl přesvědčen, že je správné a spravedlivé a v čem ty skopové hlavy na ministerstvu války s ním zcela výjimečně souhlasily. „Heathi, takhle jste to chtěl. S vámi je to stejné. Hodnost jste dostal zpátky. Ale nečeká na vás na Východě. Je svým způsobem tady. V tu chvíli jsem o tom nevěděl, ale plukovník rozeslal sdělení s mou zprávou. Myslím, že Ahearn o tom něco ví. Taky má starosti, když tolik dobrých chlapů odešlo z teritoria. Chce vás mít ve svém štábu… Ale to zůstává otevřené. Můžete se vrátit na Východ, jestli chcete. Váš pluk už před několika měsíci přestal existovat, ale dají vám nějakou rotu v jiném pluku. Nebo můžete zůstat tady, kde máte zatraceně dobrou příležitost dočkat se povýšení… Je to na vás.“ - 126 -
Major Pattison poklepal zlehka složenou listinou po levé noze a měl při tom velmi dobrý pocit. Ale v několika dalších okamžicích ho dobrá nálada opustila… Je to zapsáno v jeho sešitu. Na těch stránkách to je nejdelší úsek, užaslá upřímná zpověď člověka, který se setkal s něčím, co přesahuje jeho chápání. Možná že nepřesahuje, ale je zcela mimo ně, protože kromě několika naprosto bezvýznamných skutečností nevěděl, co se odehrálo během těch mílí a měsíců před tím srpnovým dnem, když osm různě velkých strašáků přišlo k němu na jeho čtvercové nádvoří. Připadal jsem si jako hlupák. Dával jsem tomu člověku, co sám již nikdy nebudu mít – a nejen jednu příležitost – mohl si vybrat hned ze dvou – vrátit se znovu do víru událostí jako důstojník, který má budoucnost před sebou. Záznam byl vymazán a před sebou měl vyhlídku získat dvěma cestami více slávy pro sebe i pro armádu. Celé jeho vzezření a pocit z něho – musím říct, že to byl ten nejlepší kus chlapa v důstojnické uniformě, jakého kdy mé oči viděly. Ujal se těch, které armáda vyhodila a udělal z nich muže, kteří by s ním šli třeba do pekla – a také do něčeho podobného se dostali. Řekl bych, že by to dokázal s jakýmkoli houfem chlapu, které byste sehnali dohromady. Kdybych byl mladší, bez ohledu na tu zatracenou nohu, sám bych rád sloužil pod tím mužem. Nabídl jsem mu ty dvě možnosti Jenom se pousmál takovým zvláštním úsměvem, který nepatřil mně, ale něčemu co bylo někde daleko za mnou Řekl jenom. Ne. Ani jedno, ani druhé. Nejsem dobrý materiál na důstojníka. Není materiál na důstojníka! No dobrá, jestli v něm je kus blázna a nedá se to na pohled poznat – a já tomu nevěřím – nechci tomu věřit – tak ať si to říká. Ale co je na mne moc a co nepochopím – on byl při tom šťastný. Šťastný! Vůbec ho to netrápilo. Potom řekl, jako kdyby pronášel nějakou poznámku o počasí – pamatuji si každé jeho slovo – řekl Zaplatil jsem své dluhy. Každému. I armádě. Mám závazek na tři roky a sloužil jsem o hodně déle a poněvadž jsem znovu nepřijal důstojnickou hodnost, patřím pořád mezi mužstvo. A tak můžu žádat o propuštění. Propuštění! Takový člověk! Potom na té židli prostě ztuhl – byl tvrdý jako skála – a ty jeho oči – stejné jak mi vyprávěl Ahearn – kusy ledu. Řekl: Od armády chci jenom doklad, že se vůči mně s konečnou platností vzdává všech nároků. Dostál jsem vztek, že se takhle chová v době, kdy každý poctivý člověk ví, že by měl v uniformě konat svou povinnost. Chtěl jsem ho zahanbit a řekl jsem něco v tom smyslu, že asi chce urvat co nejvíc ze žoldu, který dostane se zpětnou platnosti Jen se na mě podíval – nijak - 127 -
zlostně nebo pobouřeně –jen tak jako vždycky a řekl Ne. Když mi dá armáda koně a pušku, budeme vyrovnáni. Všechno co by bylo navíc, připadne k dobru fondu pevnosti. Tak jsme tam seděli a dívali se na sebe –já s tím pocitem, že jsem hlupák – a on se již netvářil zarputile – byl takový klidný – myslím, že jediné výstižné slovo pro to je klidný – ne pouze tichý – ale klidný – nehybný a pevný –jako jedna z těch hor nad Santa Fe. Potom prohodil, ne snad jízlivě nebo neomdleně, ale jako by chtěl ke mně proniknout: Pattison to zařídí. A pousmál se tím svým zvláštním úsměvem, tentokrát však na mě – a v tom okamžiku jsem si uvědomil proč ti lidé za ním jdou – Také jsem si uvědomil, že už toho člověka nechci vidět – ani o něm slyšet. Ale měl něco – měl v sobě něco – rád bych věděl, co to je – co mu dodávalo ten klid – odmítnout vrácenou hodnost – člověk, který má obě nohy zdravé – Došlo mi, že mě jednou využil a že mě využívá znovu – ale – ale – řekl jsem, že to zařídím. Když další kolona vozů vyjela po staré cestě na sever a na východ, Selous a Fulton jeli s ní. Dny ubíhaly jeden za druhým a on spal na skládacím lůžku, které teď zastrčili do kouta velké nemocniční místnosti. Stravoval se v nemocnici a byl, jako od toho pozdně jarního dne, kdy se díval přes zářivé zelené údolí ve Virginii, člověkem veřejného zájmu, jenomže teď ho nikdo neotravoval a lidé v pevnosti si vážili toho, co slyšeli o úbočí jednoho kopce v zemi Komančů a o jeho klidném zdejším vzdání se hodnosti. Jen málokdy se u něho někdo zastavil, kromě jednoho vojína, který sloužil v nemocnici a moc toho nenamluvil a hrál s ním dámu. Strávil dlouhé hodiny sezením venku na slunci a procházkami do nedalekého okolí a svaly na levé straně pod ramenem byly stále silnější a hojily se a slunce a nikdy neustávající vítr z hor mu obarvily tvář do sněda. A jednou ráno se objevil vojenský sluha, podal mu obálku a řekl: „Ostatní je venku.“ Otevřel obálku a vyndal z ní list papíru, řádné a čestné propuštění pro seržanta Jareda Heathe. Sebral blůzu, ze které již dlouho předtím odstranil všechna označení hodnosti, navlékl si ji a z kapsy vytáhl malý, kůží lemovaný zápisník. Listinu složil, zastrčil ji mezi stránky a malou odřenou knížečku si dal zase do kapsy. Vzal čepici, posadil si ji na hlavu a šel ke dveřím. Venku trpělivě čekal plně vystrojený, středně velký, pěkně svalnatý, osedlaný tmavý hnědák a na něm puška v pouzdru a sumka s náboji na dlouhé kožené smyčce. Vzal sumku a přehodil si smyčku přes hlavu na pravé rameno, aby měl sumku na levém boku a vyhoupl se do sedla.
- 128 -
Klidným pravidelným krokem vyjel kolem nemocnice a šikmo za budovy pevnosti a několik mužů, kteří ho viděli, se otočilo a dívalo se jak jede. Jeden z nich stál u ohrady pro vozy a opíral se o její břevna, aby ulevil ztuhlé pravé noze. Pootočil se v sedle k němu a zvedl ruku k pozdravu. Byl to jeho poslední vojenský pozdrav a neplatil uniformě a hodnosti, ale tomu člověku. Zamířil přes velkou zlatistou planinu, která teď dostala první slabý zelený nádech vracejícího se jara, ke zvedajícím se horským úbočím v dálce. Měl na sobě své šaty, k tomu koně a pušku. Nic víc. A přece ještě něco. V duši měl trvalý mír. Jel na západ k velkým věčným horám, kterým patřil, a které bude vídat do konce svých dnů, jak se na obzoru kolem jeho malého ranče tyčí ve své velebné nevšímavé důstojnosti.
- 129 -
První krev TEN DEN, KDY JSEM přivezl dostavník do Goshenu, mi přišlo sebe sama líto. Z Gapu to sem bylo jenom dvanáct mil, ale i tak jsem musel koně nakrmit, protože by to poslední stoupání na rovinku do města nezdolali. Byli jako všechno, s čím jsem musel pracovat. Byli staří. Možná že svého času to byli dobří koně, ale už si svoje odpracovali a čas je nešetřil. Stejné to bylo s vozem. Byl to jeden z prvních dostavníků, který před lety strčili do nějaké stodoly, co sloužila za skladiště a potom ho zase vytáhli, aby na téhle trati nahrazoval poštu. Nestál jim ani za to, aby mu dali nový nátěr a taky ho neměl. To vrzání bylo slyšet na míli daleko. Strýček Ben Nunan jakbysmet. Vypadal legračně, když jel vedle mě na kozlíku jako kurýr. Byl tak starý, že sotva uzvedl brokovnici. Společnost si ho nechávala, protože byl s nimi od chvíle, kdy poprvé vyjeli. Šoupli ho na tuhle ubohou vedlejší trať a tak si myslel, že je pořád k něčemu dobrý. Ale nebyl. Prostě jen se mnou jezdil, také z toho důvodu, že bylo nějaké vládní nařízení, že na každém poštovním voze musí být stráž. Pro ten vůz to byla jen zbytečná zátěž navíc. Nikoho by nikdy nenapadlo ho zastavit. Za týden jsme v průměru nesvezli ani jednoho cestujícího a náš poštovní pytel býval většinou prázdný. Společnost zavedla tuhle odbočku od hlavní tratě, která vedla přes Gap, aby vyhověla nějakému úředníkovi ve Washingtonu a dodržela smlouvu. Stejně počítali, že toho brzy nechají. Tak jsem tam seděl vedle toho starého trouby, který kdyby musel vypálit z té své brokovnice, spadl by z kozlíku. Kočíroval jsem vůz se schátralým koňským čtyřspřežím, který sotva držel pohromadě. A to mi bylo nedávno dvacet a byl jsem plný energie a přesvědčení, že nade mne není. Staral jsem se o sebe od svých čtrnácti let. Měl jsem za sebou dobrou desítku různých zaměstnání, které jsem vždycky vykonával tak dlouho, jak mi to vyhovovalo a práce jsem nechal, jen když jsem měl v úmyslu jít dál. Poradil jsem si se vším, co bylo na kolech. Dokázal jsem jet se vším, na co se daly hodit postroje. Připojil jsem se se svým vozem ke koloně, která dopravovala vojákům zásoby do hor. Jel jsem na tažném náručním koni s ohlávkou z provazů. Řídil jsem spřežení dvaceti mezků v slaniskách. Dostal jsem z rychle klusajícího koňského šestispřeží tolik, co žádný jiný, kdo měl někdy otěže v rukou. Když jsem nastoupil u - 130 -
Společnosti, myslel jsem, že to se mnou půjde nahoru. Místo toho jsem se plahočil se čtyřmi starými koni, kteří byli tak utahaní, že sípali i když stáli na pastvě. Překonali poslední stoupání, protože jsem z nich to vypětí vymámil. Vlekli jsme se po rovině. Podíval jsem se z boku na strýčka Bena. Byl to jediný objekt poblíž, se kterým se dalo mluvit. „Ta naše Společnost nestojí za nic,“ prohodil jsem. „Proč mi sakra nedají pořádnou trať?“ Šlehl po mně pohledem a zase se zadíval na silnici. Celý působil hrozně staře, až na ty oči. „Oni si možná myslí,“ řekl, „že na to ještě nemáš. Nejsi dost starej.“ „Už mi bylo dvacet,“ odpověděl jsem. „V téhle zemi to je věk dospělosti.“ „Nemyslel jsem léta.“ „Tak co jste k čertu myslel? Už jsem vyrostl. Jezdil jsem pro McCardella, ještě mi nebylo devatenáct.“ „McCardell,“ řekl. „Ten měl dva dostavníky. Myslím, že zkrachoval, ne? Tahle Společnost je jiná. Je velká a solidní. Dokáže držet krok.“ „Pěkně drží krok,“ nasupil jsem se, „když kočího jako jsem já posadí na takovej mizernej křáp. První co udělám bude, že půjdu a dám jim výpověď. Umím přece zacházet s koňma nebo ne?“ „Ano,“ přisvědčil. „Ano, umíš zacházet s koňma.“ Znovu po mně mrskl očima. „Umíš ale zacházet sám se sebou? Vzít práci a udržet si ji? Mít v rukou otěže na hlavní trati a každou míli pamatovat na to, že to co je ve voze, je důležitější než ty a to, co si o sobě myslíš?“ Takhle to s ním prostě bylo pořád. Co jsem mu měl povídat. Byl moc starý, aby pochopil, jak já to vidím. Vlekli jsme se po rovině a před námi se začínal rýsovat Goshen. „Jessi,“ obrátil se na mě, „nestav se tak na zadní, chlapče. Možná že něco umíš. Jenomže jsi ještě nedozrál.“ „Buďte zticha,“ řekl jsem. „Jsem rád, že jsem takovej jakej jsem.“ Byli jsme asi půl míle před městem a já byl dožraný na něho a na tu ubohou náhražku práce, kterou jsem dělal. Mávl jsem bičem a práskl jsem jeho koncem nad ušima prvního páru. Trochu ožili a pokusili se o klus, ale vystačili s tím asi tak na sto stop a pak se zase ploužili dál. Dostal jsem vztek a řekl jsem si, že se vykašlu na předpisy a párkrát jsem je švihnul. Zaklapali kopyty ve vyjetých kolejích a dali se klopýtavě do rychlého klusu a zadní pár se chytil a tak jsme trhaně drkotali po silnici v docela obstojném kalupu. Dorazili jsme na hlavní ulici, zabočili ke stanici a já se opřel celou vahou do brzdy a silně zatáhl za opratě. Vůz se zakymácel a zůstal stát u vchodu do stanice. Strýček Ben se pustil opěradla, podíval se na mě a trochu zavrtěl hlavou. Pomalu slezl dolů, natáhl se pro poštovní pytel, - 131 -
vystoupil na verandu a dveřmi vpravo vešel do čekárny. Zavolal jsem na skladníka, seskočil z kozlíku a kolem vozu jsem vyšel nahoru. Uviděl jsem Luka Bowena, jak stojí ve dveřích vlevo, které vedly do jeho kanceláře. Byl oblastním inspektorem a sám osobně mě najímal. Neřekl ani slovo. Udělal jen těch pár kroků na okraj verandy a tam zůstal stát a díval se na koně. Byli samá pěna, pot se z nich jen lil a nohy se jim třásly. „Takhle jste to přece chtěl?“ řekl jsem. „Pěkně se předvést? Pokud vím, takhle jste si to přál po celý trati. Venku se táhnout, když to jinak nejde, ale do stanice přifrčet, aby to pěkně vypadalo.“ „Ne na téhle trati,“ řekl. „A ty to víš.“ Vypadal, že po mně skočí a já se chystal, že mu taky nějakou vrazím. On se však otočil a šel do kanceláře a ve dveřích se na okamžik zastavil. „Jestli z těch koní ještě jednou vyždímeš to málo, co v nich zůstalo, budeš se muset ohlídnout po jiný práci.“ Hledal jsem na to nějakou trefnou odpověď, ale to bych musel jít za ním dovnitř. Šoupal jsem nohama po verandě, sestoupil jsem dolů a vykročil na ulici. Vůbec jsem se neobtěžoval zajít do čekárny a podepsat seznam dopravovaného nákladu. O to se postaral strýček Ben. Rád se šťoural v papírech. Šel jsem kousek po ulici a zapadl jsem do Hattovy hospody na drink a hned mi bylo líp. Frank Hatt odstrčil barmana a začal obsluhovat u baru sám a měl pro to důvod. Roztahovalo se jich u něj nejmíň deset a uprostřed se zády opíral Race Crim. Držel v ruce sklenku a díval se, jestli má whisky jasnou barvu. Těžko se dá vyjádřit slovy, co jsem cítil k Raceovi Crimovi. Byl to muž, jakým jsem chtěl být a věděl jsem, že takový nikdy nebudu. Neměl jsem potřebný vzrůst a zevnějšek. Chyběl mi ten elán a živelnost, hbitý jazyk a nenucené sebejisté vystupování, které mu skoro z každého dělalo přítele nebo to tvrdé jádro bezstarostné odvahy, skryté pod ním. Byl vysoký a pohledný a mohl si dovolit zapomenout na všechny předpisy a Společnost by ho nikdy nevyhodila, protože to byl ten nejlepší kurýr na celé hlavní trati. Když on seděl na kozlíku, nikdo dostavník nezastavil. Byl vynikající v zacházení s pistolí, puškou nebo revolverem a zrovna tak s brokovnicí. Povídalo se o něm po celém kraji. Třeba o tom, jak projel s vozem čtyři míle plné indiánských nájezdníků, a když potom šli tou cestou po jeho stopách, našli mrtvá těla sedmi indiánů. Nebo jak jednou dva silniční lupiči ho chtěli přepadnout a on nařídil kočímu zastavit vůz, seskočil dolů, střílel se s nimi a potom s proděravělou levou paží pomáhal naložit jejich těla. Byl nejméně o patnáct let starší, ale zase ne tak starý, aby neposuzoval věci stejně jako mladík, jakým jsem byl já. Lidé se vždycky seběhli kolem něho a on mě nechal, abych byl jedním z nich - 132 -
a mluvil se mnou, jako kdybych byl starý zkušený vozka a někdy, protože jsem taky pracoval u Společnosti, jednal jako bychom spolu měli nějaké malé tajemství. Teď tam stál u baru, vysoký a mohutný ve své výstroji od Společnosti a stačilo, že jsem ho viděl a hned mi bylo lehčeji na duši. Viděl mě dveřmi přicházet. Ruka s drinkem mu klesla a skleničku postavil na barový pult. „Jessi,“ řekl, „pojď sem a dej si jednu se mnou. Tihle měšťáci jsou svým způsobem dobrý lidi, ale opravdu nevěděj, jak se cítí člověk, kterej jezdí s dostavníkem. Jsou jako nějaká zelenina. Vězej i s kořenama na jednom místě.“ „Rád tě vidím, Racei,“ řekl jsem, kráčel jsem k němu a pokoušel sejít jako on, trochu jsem pohupoval rameny a maličko péroval na podpatcích. „Když mě necháš přispět troškou do mlýna.“ „Já tu byl první,“ odpověděl. „To znamená, že ta čest připadá mně.“ Přikázal Frankovi Hattovi, aby rozdal drinky a potom pozvedl svou sklenku. „Potěšilo by mě, hoši,“ pravil, „kdybyste se napili na můj úspěch. Nikdy nezastavili můj dostavník. Ani se o to nepokusili.“ Obrátil jsem svou skleničku do sebe a líbilo se mi, jak mě pálila v hrdle. „Máš zatraceně pravdu,“ řekl jsem. „Jenom blázen by to zkoušel.“ Zašklebil se na mě a rýpl mě do žeber. „Dokážeš mě ocenit, co, Jessi. Jsi správnej kluk. Ještě tě Bowen pořád dusí na tý trati do Gapu?“ „Jo,“ řekl jsem. „Chystám se, že s tím praštím.“ „Nic si nevyčítej,“ povídá. „Kluk jako ty má na víc než na tohle. Některej den mu to povím.“ „Uděláš to Racei?“ zeptal jsem se. „Povíš mu to?“ „Ano, Jessi,“ řekl. „Určitě. Některej den.“ Vzal mou skleničku a postavil ji zároveň se svojí na pult, aby je hospodský znovu naplnil. Právě jsme je zvedali, když nás ode dveří zarazil nějaký hlas. „Nepřeháněj to, Racei. Jess má tohle pití docela rád, nemusíš ho povzbuzovat.“ Otočili jsme se a tam stál Tom Davisson a pozoroval nás. Je ještě těžší povědět, co jsem cítil k Tomovi Davissonovi. To už je dávno, dost dávno, když mi bylo asi patnáct a já si představoval, že budu pracovat na ranči a budu šikovný a udělám si jméno jako jezdec na rodeu. Dělal jsem takovou holku pro všecko v jedné nájemné stáji, kde jsem se mohl vyspat a dali mi najíst. Měl jsem tu svého prvního koně, jednookého starého honáckého poníka, kterého nikdo nechtěl. Cvičil jsem se s lasem a jednou jsem si vyjel do kraje a narazil jsem na jednoho zatoulaného osamělého býka. Jen tak abych to zkusil, jestli to dokážu, jsem házel lasem tak dlouho, až - 133 -
jsem dostal smyčku přes jeho rohy a hlavu. Já i kůň jsme byli v té době na tom fyzicky dobře a tak na jednom konci provazu jsme byli my a na druhém vzpouzející se a rozzuřený býk a já jsem si začínal uvědomovat, že jsem nás dostal do pěkné kaše. Nemohl jsem to laso jinak sundat, než slézt z koně, uvolnit je a přetáhnout přes rohy. Zůstat ale na zemi s tím býkem by byl obrovsky nebezpečný podnik. Ten problém mě tak zaujal, že když jsem uslyšel za sebou hlas, skoro jsem spadl ze sedla. „Co to k čertu děláš s lasem na kusu cizího dobytka?“ Otočil jsem se v sedle a byl tam tenhle člověk, středně vysoký a statný, hádal jsem mu něco přes čtyřicet. Seděl lehce a klidně na velkém černém koni. U pravého boku mu visela nebezpečně vypadající pistole a pravou ruku měl zaháknutou blízko ní za opaskem. Jeho tvář pod okrajem klobouku byla strohá a přísná. „Tak co mi povíš,“ řekl. „Přestaň s tím. Já jsem Tom Davisson.“ Znal jsem to jméno. Dohlížel na pastviny místního sdružení dobytkářů a slyšel jsem o něm vyprávět. To co jsem slyšel mi zrovna nepomáhalo, abych se tenkrát cítil nějak zvlášť dobře. Říkalo se o něm, že na každého, kdo přestoupí zákon nebo jen zkusí ho trochu obejít, je tvrdý jako větrem ošlehaný ořešák. Začal jsem mu vykládat kdo jsem, a že jsem se jen cvičil v házení lasem a lezlo to ze mě čím dál víc jak z chlupaté deky, až jsem si všiml, že jeho oči již nejsou tak přísné jako jeho tvář. Zvedl ruku, kterou měl zaháknutou za opaskem a posunul si klobouk do týla. „No dobrá, synku,“ řekl. „Hodil jsi na to hovado laso a jak ho teď sundáš?“ To jsem nevěděl a řekl jsem mu to. Uchechtl se, uvolnil svoje laso, objel býka dozadu, hodil smyčku za něho na zem a jak tam ten býk šněroval a stoupl do ní, utáhl mu ji kolem zadních nohou. Zatímco býka držel, já jsem slezl z koně, vyprostil jsem laso, skočil zpátky do sedla a začal ho svinovat. Nebyl jsem s tím ještě ani zpoloviny hotov a on své laso mávnutím uvolnil, nechal býka z něj vystoupit a měl ho stočené a zavěšené na sedle. „Synku,“ řekl, „možná ses něčemu přiučil. Nikdy neházej laso na cizí dobytek.“ To bylo poprvé kdy jsem ho viděl a potom se vždycky náhle objevil zrovna tam, kde jsem byl. Já byl každou chvíli jinde a konečně mi došlo, že na mě tak trochu dává pozor. Snad to dělal proto, že se dověděl že nemám žádnou rodinu. Ostatní to věděli taky, ale chyběl jim ten pocit odpovědnosti. On jej měl značně velký a zvykl si vždycky se nachomýtnout někde poblíž, když se se mnou něco dělo. Jako tenkrát když jsem se naštval a odešel jsem z té nájemné stáje a on mi pověděl o práci s tou partou, co dopravovala zboží. Tehdy jsem přišel na to, že mám šikovné ruce k držení opratí a poznal jsem, jak je vzrušující, když na jejich konci jsou dobří koně. - 134 -
A byl to zase on, kdo mi pověděl, když se McCardell položil, že by Bowen měl pro mě místo. Měl ale ještě další zvyk, se kterým mi šel na nervy. Pořád mi uděloval rady. Snad to bylo z toho důvodu, že byl po celý svůj život nějakým způsobem mužem zákona a strávil tolik času dohlížením, aby se lidé chovali správně a podle pravidel. Teď byl však okresním šerifem se sídlem v Goshenu a to bylo na můj vkus moc blízko. Nechtěl jsem ho mít pořád za zadkem, aby mi kázal, když jsem si dopřál trochu legrace a vyhodil si z kopýtka a vykládal mi co mám dělat. Chtěl jsem si žít svůj život po svém. Myslím, že jsem si dobře uvědomil, že se nikdy nezbavím toho hřejivého pocitu, který mi projel tělem, když jsem byl v koncích s tím býkem a viděl jsem, že nehledě na to, jak se přísně tvářil, jeho oči přísné nebyly. Nemohl jsem ale k němu cítit to, co k Raceovi Crimovi. Toma Davissona jsem si vážil a byl jsem mu vděčný, když na tu svou starostlivost přestal myslet, což nebylo tak často. Prostě jsem obdivoval Racea Crima a byl jsem hrdý, když mě lidé viděli v jeho společnosti. A tak jsme tu stáli všichni tři v nálevně Hattovy hospody a ti dva se přes mě probodávali pohledy. A to bylo špatné, protože oba byli muži, kterých si lidé považovali a oba se již dlouho navzájem znali, a když policejní oddíl jel do akce, byli spolu kolikrát v pěkné šlamastyce. Potom se Race zeširoka usmál. „Ty sám to nepřeháněj, Tome. Buď jednou pro změnu lidskej. Pojď a dej si s náma panáka.“ Tom Davisson mu ten úsměv neoplatil. Zavrtěl hlavou. Promluvil pomalu a zamyšleně. „Nerad bych se s tebou, Racei, kvůli tomu chlapci pohádal.“ Race se stále ještě usmíval. „Hádat se se mnou, Tome? Ty a já se kvůli ničemu hádat nebudem. Nikdy. Ani ty, ani já.“ Obrátil drink do sebe a já jsem chytil narážku a napodobil ho. „Pusť to z hlavy, Tome,“ řekl Race. „Proč nenechat Jesse, aby rozhodoval za sebe? Už je dospělej.“ „Je to tak, sakra,“ řekl jsem. „Rozhoduju se sám. Dělám si po svým.“ Tom Davisson zase zavrtěl hlavou, podíval se na nás a náhle se otočil a vyšel ze dveří. Race zaměřil svůj úsměv na mě a rýpl mě do žeber. Nad celou tou věcí jaksi mávl rukou a začal nám u baru vyprávět jednu historku, kterou jsem ještě neslyšel –jak jezdil tenkrát na kozlíku s Russem Thorpem a jednou měli naloženo několik tisíc ve zlatě. Nějaká tlupa lupičů, nikdy se nedověděli, kdo to byl, porazila strom přes cestu a on s Thorpem ani nezpomalili, objeli jej podrostem, předrkotali přes pole a vjeli rovnou do nich, jak tam dřepěli v křoví. Prostříleli si cestu, vrátili se na silnici a hnali se dál, kola se jim ani na okamžik nezastavila. „Nebyl čas něco ověřovat,“ - 135 -
vykládal. „Vyrazilo jich tam na nás z křoví nejmíň půl tuctu. Nevím určitě, ale myslím, že jsem jich pár postřelil.“ Takový byl Race Crim. Dal bych deset let svého života, kdybych s ním mohl jezdit. Stáli jsme tam a rozebírali ten příběh, když někdo řekl něco úplně jiného. „Co hodláte dnes celej den dělat, že jste tak vyparáděnej, Racei? Podle plánu odjíždíte až zítra.“ Podíval jsem se na něho. Byl to ten cizí chlápek s nažloutlou tváří, neurčitého věku, který se již několik týdnů poflakoval po městě, zvláště na stanici a platil pití každému z nás, kdo jezdil s dostavníkem a byl ochoten si s ním popovídat. Tvrdil, že tu zamýšlí něco podniknout, ale neřekl co. Race si ho nijak zvlášť nevšímal. Myslel na ten svůj příběh, byl v pohodě a rád se poslouchal. „Takže,“ řekl Race a šoupl svou sklenku po barovém pultu, aby mu dolili. „Všichni víte, jak to chodí. Když Společnost veze něco speciálního, pošlou pro mě.“ „Něco speciálního?“ ozval se ten člověk a vyslovil to tiše a lhostejně. Race si ho teprve teď povšiml. Chvilku se zdálo, že Race vypadá trošičku ustaraně. „Ovšem,“ řekl, „ale není to zas tak speciální. Spíš jen taková zkušební jízda. Pokusíme se trochu srazit plánovanej čas. Udělat dobrej čas, na to je Bowen vysazenej. Chtějí, abych seděl nahoře, jen tak pro parádu.“ „Kdo s tím pojede?“ zeptal jsem se. Race se na mě podíval a najednou to již nebyl takový ten přátelský pohled. „Thorp,“ odpověděl krátce a suše. „To je divný“, řekl jsem. „Myslím, že Russ Thorp je docela spolehlivej vozka, ale na to aby udělal dobrej čas není ten právej.“ Race se na mě podíval, jako by chtěl říct, abych držel hubu. Rýpl mě do žeber a snad to ostatním připadalo kamarádské, ale mně ne. „Jen si ho poslechněte,“ řekl. „Poslyšte tady toho kluka. Mluví, jako by si myslel, že umí jezdit s dostavníkem líp než Bowen, kterej to dělal skvěle ještě dřív, než máma přestala tohle štěně kojit.“ Všichni se začali pochechtávat. Pěkně se do mě trefil. Naklonil se a znovu do mě strčil. „Já se vsadím, Jessi. Vsadím se, že si myslíš, že bys dnes odpoledne měl sedět nahoře na dostavníku, práskat bičem a zkoušet, jaký to je bejt dospělej.“ Znovu se se smíchem narovnal a ostatní následovali jeho příkladu a já cítil, jak se mi krev hrne do tváře. Nechápal jsem, proč tak otočil a nakonec jsem tomu ani rozumět nechtěl. Měl jsem strašný vztek. Obrátil jsem se a vyšel ven a v tom vzteku jsem si stačil jen povšimnout, že ten chlap s nažloutlou tváří vyklouzl ven přede mnou, zamířil po ulici nahoru a zabočil do nájemné stáje. Kráčel jsem taky po ulici a myslel na to, že tady končím. Dám výpověď. Já jim ukážu, Raceovi, Bowenovi a celé té bandě tady v Goshenu. A - 136 -
Tomovi Davissonovi taky. Pojedu na sever k potokům, kde se rýžuje zlato a udělám terno a koupím si celou tu dostavníkovou linku. Nebo půjdu třeba na nějakou opravdu velkou trať, dostanu tam místo a udělám si takové jméno jako vozka u dostavníku, že o tom uslyší Společnost a nabídne mi dvojnásobný plat, jen abych se vrátil a převzal jejich nejlepší linku. Něco takového provedu. Než ale odjedu z města, musím dát jednu věc do pořádku. Již jsem to zamýšlel dost dlouho, ale nikdy jsem k tomu nesebral odvahu. Teď jsem byl tak navztekaný, že bych se pokusil o cokoliv. Zvolnil jsem krok, a než jsem došel k Bentleyovu krámku s postroji, měl jsem v hlavě srovnané co řeknu. Vstoupil jsem dovnitř a Calvin Bentley byl na svém obvyklém místě. Seděl na lavici se zkříženýma nohama a šil něco na nějakém sedle. Také Mary Ella byla na svém obvyklém místě, trůnila na pultu a četla knížku. Přečetla spoustu knížek. Dostala se k tomu docela přirozenou cestou. Calvin Bentley byl nějaký čas někde na východě učitelem, ale potom musel kvůli zdraví odejít do našeho kraje. To čtení knížek nijak nepřekáželo tomu, aby se z ní stal pěkný a dráždivý kus děvčete. Její krása nebyla toho druhu, že byste se při prvním pohledu na ni zastavili, zapomněli na dobré způsoby a zůstali civět a prohlížet si ji. Přesto byla pohledná, hezky se oblékala a čím lépe jste ji znali, tím se zdála být roztomilejší. „Pane Bentley,“ řekl jsem, „chci mluvit s vaší dcerou o samotě.“ „Vítám tě a zdravím, chlapče,“ pravil a začal mě rozčilovat řečmi, jak to měl ve zvyku. „Dnes je takový krásný poledne a ty nejsi zrovna moc čipernej, tak jako bejváš. O samotě, říkáš? S Mary Ellou? Mladíci mají úžasnou zálibu v tom, bejt osamotě s děvčaty. Za mýho mládí to bylo to samý. Ale i tak by mládí mělo ustoupit šedinám. Já se tu cejtím dobře a všecko nářadí mám po ruce. Jestli s ní chceš mluvit o něčem, co by tatíkovy uši neměly slyšet, musíš ji vzít ven nebo do zadního pokoje.“ Mary Ella zavřela knihu, sklouzla z pultu a dívala se na mě. Vzal jsem ji za paži a zakormidloval s ní do pokoje za krámem. Zavřel jsem dveře, pustil jí ruku a zůstal jsem stát asi šest stop od ní, aby mě to nepokoušelo vzít ji do náruče. „Mary Ello,“ začal jsem, „zůstaň zticha dokud ti neřeknu, co musím říct.“ Zhluboka jsem se nadechl, vystrčil jsem bradu a začal mluvit. „Víš, co k tobě cítím. Vy ženy to vždycky víte. Víš, že jestli se někdy ožením, chci se oženit jen s tebou. Mám už po krk toho, co se děje v tomhle městě, a že Společnost na mě kašle –“ „Společnost tě nedoceňuje,“ opravila mě. „Nedoceňuje nebo na mě kašle, to vyjde nastejno,“ řekl jsem. „Takže dávám výpověď. Odejdu někam, kde si mě lidi budou vážit. Uspořil jsem si trochu peněz na sázení. Nějakej Cardell má novou - 137 -
dostavníkovou linku nahoře v Idaho a ten mě zná. Není to tak velkej podnik, ale vsadím se, že můžou potřebovat dobrýho vozku a každej kdo umí jezdit jako já, bude se tam mít skvěle. Vsadím se, že to nebude trvat dlouho a stanu se na tý trati spolumajitelem. No a teď chci vědět, jestli si mě vezmeš a pojedeš tam se mnou?“ Mary Ella si nikdy nepohrávala se slovíčky jako její otec. Co chtěla říct, řekla přímo a bez dlouhého okolkování. „Ne,“ pravila, „nepojedu.“ To mně vyrazilo dech. Vylezlo ze mě jenom: „Já myslel, že mě máš ráda.“ „Mám tě ráda, Jessi,“ odpověděla. „Možná ještě víc než to, cítím touhu být ti nablízku, stejně tak jako ty jsi rád se mnou. Ale nevezmu si tě a nepůjdu s tebou někam pryč. Nechci mít nějakého manžela hop sem – hop tam. Jak dlouho jsi u Společnosti, Jessi?“ „Zatraceně dlouho,“ řekl jsem. „Celý tři měsíce a pořád jsem –“ „V kolika zaměstnáních jsi byl předtím?“ „Byla jich zpropadeně pěkná řádka a nikdy mě nevyhodili –“ „Vidíš?“ řekla. „Ne, nevidím,“ odporoval jsem. „Kdybych snad jezdil s těma polomrtvejma koňma jeden den do Gapu a druhej zpátky a dělal to takový tři, čtyři roky, dokud někdo neumře a Společnost se neuráčí svěřit mi svou linku, pak by sis snad myslela, že bych měl bejt vděčnej a byl bych pro tebe ten správnej manžel.“ Stáhla obočí a nakrčila nos, což dělala vždycky, když se nad něčím opravdu vážně zamýšlela. „Nevím,“ odpověděla. „Nejsem si jistá, jestli je v tom nějaký rozdíl. Nezáleží zrovna tolik na zaměstnání a podobných věcech. Ale děvče jako já musí nalézt u svého manžela pocit bezpečí a jistoty. Musí cítit, že se může spolehnout –“ Tak to byla celá ona, navážela se do mě jako všichni ostatní. Byl jsem nejméně o rok starší a jednala se mnou jako s nějakým mladíčkem. Vpadl jsem jí do řeči: „Nějakýho nekňubu manžela, to bys chtěla. No dobrá. To si ale budeš muset najít někoho jinýho.“ Šel jsem ke dveřím a chytil jsem za kliku. „Jessi,“ ozvala se. Zastavil jsem se a čekal a ona také vyčkávala. Potom promluvila velmi tiše: „Nejezdi moc daleko. Já nikoho jiného hledat nebudu. Rozhodně ještě dlouho ne.“ „To je báječný,“ řekl jsem. „To je prostě báječný.“ Podle toho, jak jsem to vyslovil, pochopila, že to tak nemyslím. Trhl jsem dveřmi, abych je otevřel a šel jsem krámem ven. Calvin Bentley zvedl hlavu. „A potom milenec,“ zadeklamoval, „vzdychající jak žhoucí pec –“ „Sklapněte,“ řekl jsem a vyšel na ulici. Měl jsem to za sebou. Skoncoval jsem s celou tou bandou, se vším a s každým v těchhle - 138 -
končinách. Hnal jsem se kupředu a nestaral jsem se o to, kam jdu a jak jsem tak uháněl, někdo se ke mně z boku přitočil, popadl mě za rameno, já se ohlédl a on to byl Tom Davisson. „Bowen chce s tebou mluvit. Raději si pospěš.“ „Pusťte mě,“ řekl jsem. Pořád mě držel a trochu se mnou zatřásl. Seknul jsem druhou rukou, abych se ho zbavil a on se otočil, aby se mohl lépe rozmáchnout a praštil mě po hlavě tak silně, že jsem odlétl z chodníku a padl na zadek do prachu ulice. Kdyby to byl někdo jiný, byl bych se do něho pustil a možná bych nějakou schytal, ale sám bych také nadělal nějakou škodu. To jsem ale Tomovi Davissonovi nemohl udělat, přestože jsem s ním taky skoncoval. Ležel jsem roztažený v prachu, díval se vzhůru na něho a on stál rozkročený a díval se dolů na mě. „Občas někdo musí do tebe natlouct kapku zdravýho rozumu,“ řekl. „Můžu to být stejně dobře já. Slyšel jsi, že Bowen chce s tebou mluvit?“ „Ano,“ odpověděl jsem. Vyhrabal jsem se nahoru a sklepával ze sebe prach. „Jedinej důvod proč k němu půjdu je ten, že já s ním taky chci mluvit. Končím s tou jeho zatracenou hřbitovní linkou. Dám výpověď.“ Odcházel jsem a čekal, že uslyším nějaké kázání, ale slyšel jsem jen nějaký podivný zvuk, že jsem se musel ohlédnout. Tvář Toma Davissona byla přísná jako vždycky, ale řekl bych, že ten zvuk bylo uchechtnutí, vycházející odněkud z hloubi jeho hrdla. Byl jsem příliš navztekaný, abych o tom přemýšlel. Zamířil jsem rovnou ke stanici, vystoupil jsem na verandu a šel přímo ke dveřím Bowenovy kanceláře, s ústy připravenými vyklopit všechno co tížilo mou duši a uvnitř jsem se zarazil a neřekl ani slovo. Bowen seděl za svým stolem a okusoval tužku. Velký a hezký Rice Crim stál opřený vlevo o stěnu a kývl na mě, jako kdyby do mě před chvílí neryl. Billy Skinner, další z kurýrů, seděl na jednom rohu stolu. V pravém zadním rohu byl na židli strýček Ben Nunan. Řeknu rovnou, že mi bylo jako bych narazil na kamennou zeď. Dělo se tu něco velkého a já se svým světobolem jsem jim musel připadat k smíchu. „Zavři dveře,“ řekl Bowen s tužkou v ústech. Zavřel jsem a on vyndal tužku z úst a ukázal s ní na mě. „Jessi. Myslíš, že bys mohl nastoupit na hlavní dostavník na celým prvním úseku odsud až do Stillwateru, kde ho převezme další vozka?“ Nedokázal jsem víc, než na něho civět a naprázdno polykat. Přišlo to tak znenadání. Byl netrpělivý a začal ťukat tužkou. „Russ Thorp onemocněl. Doktor říká, že má zapálený slepý střevo nebo něco takovýho. Každopádně nemůže řídit. Můžeš to vzít za něho?“ A bylo to tady. Zhoupl jsem se trochu na špičkách nohou a zastrčil jsem palce za opasek, tak jak jsem to viděl mnohokrát u Racea. - 139 -
„Nedělejte si starosti, Luku,“ řekl jsem. „Máte zatraceně pravdu, že bych moh.“ Bowen se podíval na tužku a opatrněji položil na stůl. Vstal ze židle, protáhl se a kopl do nohy stolu. „Víte, co si myslím?“ obrátil se na ostatní. „Já to neberu, i když Tom říká, že by to šlo. Ten mládenec není na to zralej. A nelíbí se mi, jak se k tomu staví. Raději počkáme. Když pošlu telegraficky zprávu, může tu bejt novej vozka do čtyř hodin. Tak se opozdíme jen o tři hodiny.“ Nikdo na to nic neřekl a potom se vzadu v rohu ozval tiše a mírně strýček Ben: „Ten chlapec je v pořádku. Dej mu tu šanci.“ Bowen se pomalu posadil, vzal tužku a znovu si ji strčil do úst. Dobrou celou minutu ji zamyšleně okusoval. „Tak teda jeďte,“ řekl. „Kluk bude řídit.“ Nikdy v životě jsem se necítil líp. Věděl jsem, že když se Luke Bowen rozhodne, nehne s ním ani rána z děla. Myslel jsem, že vím co ho trápí. „Ukážu vám, co umím,“ řekl jsem. „Slyšel jsem, že chcete na tomhle vejletě nahnat čas. A já jsem ten chlápek, kterej vám s tím píchne.“ Bowen překvapením otevřel ústa, tužka mu spadla na klín a kutálela se po podlaze. „Nahnat čas,“ řekl. „Poslyš, mladej, já budu spokojenej, když dodržíte jen velmi přibližně jízdní řád. Na tomhle výletě je pro nás důležitý jen to, abyste dojeli bez potíží. Nic jinýho a žádný fantazírování.“ Naklonil se přes stůl a promluvil hlasem, který mě vzrušil až do špiček bot. „Povezeš největší náklad zlatejch cihel, jakej se dopravoval na tyhle lince za posledních pět let. Má to cenu dvacet sedm tisíc dolarů. Nahoře v dolech vybrali jednu bohatou kapsu a tohle je z ní. Žádný trable nebudou, dokud je sám nepřivoláš. Ani Ferguson, kterej to naloží do vagonu, neví že se to dnes poveze. Neví to nikdo, kromě nás, co jsme v tyhle místnosti.“ Race Crim se pohnul u stěny. „A Thorp,“ dodal. „To je stejný,“ řekl Bowen. „Thorp je spolehlivej. Ten nikdy zbytečně nemluví.“ „Ještě Davisson,“ připomněl Billy Skinner, „ale ten je ještě spolehlivější.“ Slunce již venku prošlo zenitem a vůz měl vyjet v jednu. Zůstal jsem v kanceláři a předstíral jsem, že poslouchám Bowena, který mi vykládal, jak si mám při jízdě počínat. Ale já neposlouchal. Vznášel jsem se vysoko v oblacích, trochu jsem pohupoval rameny a maličko péroval na podpatcích a lidé se na mě dívali a ukazovali si na mě a jeden druhému tvrdil, že mě zná a že je můj kamarád. Nepotřeboval jsem ho vůbec poslouchat. Znal jsem na té cestě z Goshenu do Stillwateru a ještě dál každý kámen, jako bych po ní sám jezdil. Od té doby, co jsem byl u Společnosti jsem využil kdejaké příležitosti a - 140 -
vyptával se každého vozky od dostavníku, který byl ochoten se se mnou bavit. V kanceláři jsme si dali obložené chleby a kávu, co strýček Ben přinesl z čekárny a pak se někam vytratil a my jsme se začali připravovat. Společnost si zakládala na tom, aby její lidé byli dobře oblečení a Bowen mi našel krátký kabát z tuhého manšestru lemovaného sametem. Kalhoty nemohl najít, ale já už měl boty a takový ten klobouk se širokým okrajem, takže s tím kabátem jsem byl skoro kompletní. Billy Skinner na mě něco zavrčel a strčil si do pravé postranní kapsy svého kabátu kolt a levou kapsu si naplnil speciálními náboji do své brokovnice. Race si zapnul kolem pasu druhý opasek s pistolí, takže teď měl pod kabátem dva kolty a z police na stěně vzal opakovačku spencerovku. Byli jsme připraveni vyjít ze dveří a hvízdnout, aby přivezli ze stáje vůz a tu se ve mně něco sevřelo. Neměl jsem pořádný bič. Tehdy nebylo pro kočího nic důležitějšího než jeho bič. Pro šestispřeží potřeboval devět stop dlouhý řemínek ze surové kůže na pevném opleteném bičišti. Na koně ho užíval, jen když to bylo absolutně nutné, nebo když to byl nezralý mladík a choval se hanebně, jako já ráno při příjezdu z Gapu. Používal ho, aby sdělil koním své přání různými zvuky, které dokázal vytvořit tím, že jim práskl bičem kolem uší. Ve skutečnosti, pokud byl dobrý kočí, ho nepotřeboval vůbec. Mluvil k nim pomocí otěží. Bič byl ovšem znakem jeho povolání, jeho symbolem, a jestli nedokázal odehnat mouchu se zadku cválajícího vedoucího koně, aniž by se dotkl kůže, nezasloužil si, aby nějaký měl. Já jsem měl jeden opravdu pěkný. Udělal ho Calvin Bentley pro Mary Ellen, která mi jej darovala k posledním narozeninám. Teď byl ale v Gapu. Nechtěl jsem jej brát na ty herky, se kterými jsem jezdil. Na stanici jsem měl starý opotřebovaný bič, dlouhý jenom pět stop. Byla to ošklivá chvíle mezi těmi dveřmi do kanceláře. Tu přiběhl na verandu udýchaný strýček Ben Nunan a šťouchl do mě nádherným bičem, který měl do černá naolejováný řemínek ze surové kůže a na rukojeti rukou oblýskané stříbrné ozdoby. „Zaskočil jsem se podívat na Russe Thorpa,“ vysvětloval. „Přeje ti hodně štěstí. Napadlo ho, že by se ti tohle mohlo hodit.“ Myslím, že v tom okamžiku se v mém nitru cosi pohnulo. Stál jsem tam a civěl na toho staříka, ke kterému jsem se nechoval moc přátelsky, a který ke mně promluvil ve správnou chvíli a držel v ruce bič, jenž patřil muži, o němž jsem říkal nepěkné věci, ale který, jak jsem dobře věděl, byl zatraceně nejlepší a nejspolehlivější vozka na trati a bylo mi do breku. Nejraději bych se dal do řvaní jako dítě v plenkách. A protože to nešlo, vyrazil jsem ze sebe vysoké a daleko - 141 -
slyšitelné „Jupíí!“ a popošel jsem na okraj verandy, strčil dva prsty do úst a pronikavě zahvízdal. To hvízdnutí bylo jedním ze zvyků u Společnosti a znamenalo, že dostavník je připravený, aby se vydal na cestu po své dlouhé trati. Uspořádali jsme pěknou podívanou. Obvykle se při příjezdu nebo odjezdu dostavníku shromáždil houf lidí. Dnes nemohli říct, že se děje něco neobvyklého, až snad na to, že jsem se trochu vytahoval, ale poněvadž věděli, že na té trati začínám, víceméně to očekávali. Když nikdo nebyl poblíž, Bowen osobně naložil trezor do dostavníku pod kozlík. Ani podomci na stanici, kteří strojili a zapřahali koně, nevěděli, že je tam zlato. Když jsem zahvízdal, vyjeli s dostavníkem, vedli koně za ohlávky a zatočili okázale před vchod do stanice. To byl ten nejkrásnější pohled, jaký jsem v životě viděl, koně a dostavník, který na mě čekal až ho převezmu. Šest sametových hnědáků, seřazených do tří párů. Ti vpředu byli nejmenší, ale stále ještě dost velcí. Rychle a dychtivě našlapovali. Prostřední pár byli vyrovnaní tahouni. Přímo před koly byli ti největší, statní a schopní uvézt každý náklad. Z každého z těch šesti jasně vyzařovala síla, rychlost a nezdolná vytrvalost. A za nimi byl ještě nový, uvnitř devítimístný dostavník z Abbot Downingovy dílny. Barvami jen svítil, byl celý červený se žlutými koly a po stranách se leskly mosazné lampy. Zůstal jsem na verandě a opíral se nenuceně o sloupek, jak jsem to viděl u jiných vozků. Přiloudal se Billy Skinner, v jedné ruce nesl nedbale brokovnici a vlezl do vozu. Každý by řekl, že se jenom sveze do Stillwateru, kde bydlí. Následoval Race. Dával si na čas, v ohnuté ruce měl pušku a z druhé mu visel poštovní pytel. Hodil pušku nahoru na kozlík, pomalu obešel vůz, strčil pytel do kufru a zaujal místo u dveří dostavníku. Vedoucí stanice vyšel ven se dvěma cestujícími, kteří jeli s námi. Jeden byl zdejší majitel obchodu, druhý nějaký obchodní cestující s cestovní brašnou. Race jim zkontroloval jízdenky a usadil je do vozu. Zavřel za nimi dveře, natáhl se, chytil se madla a vyšvihl se jediným rychlým pohybem na kozlík. Teď byla řada na mně. Sestoupil jsem z verandy a obcházel jsem koně. Kontroloval jsem postroje a oba staniční pomocníci stáli jak náleží uctivě a drželi přední pár koní. Zabýval jsem se naoko několika uzdami, jednu jsem rozepnul a pak ji zase zapnul do téže dírky, jen aby to vypadalo, že něco dělám. Šel jsem dál kolem vozu a díval se, jestli jsou dobře namazaná kola. Byla namazaná a já věděl, že budou, ale to prostě patřilo k představení. Očekávalo se, že se vozka přesvědčí že mazání bylo pečlivě provedeno.
- 142 -
Za to byl zodpovědný, a kdyby to opomněl a náboj kola se cestou rozpálil, pěkně by to od správce schytal a ani ostatní kočí, kteří by to viděli, by ho nešetřili. Načasoval jsem to správně. Vyhoupl jsem se na kozlík, posbíral do levé ruky otěže a druhou uchopil bič, když se ve dveřích své kanceláře objevil Bowen a zaujal místo jako vrchní dohlížitel. „Připraveni?“ otázal se. Přikývl jsem a snažil se chovat, jako bych to dělal již léta. „A jedem!“ vykřikl a oba pomocníci pustili uzdy, uskočili stranou a já zamával bičem Russe Thorpa a práskl jsem jím, že to zaznělo jako rána z pistole a těch šest koní zabralo najeden ráz a kola se začala otáčet. Jeli jsme po ulici svižným tempem a já předjel několik vozů a řízl jsem to těsně před nosem jednoho spřežení volů, abych se dostal k dřevěnému chodníku, když jsme projížděli kolem Bentleyova obchodu s postroji. Na okamžik jsem myslel, že ji propásnu, ale pak jsem ji spatřil ve dveřích a vyrazil jsem ze sebe „Jupíí“ tak vysoko a silně, jak jsem jen dokázal. Otočil jsem hlavu, abych se ohlédl a ten pohled na překvapení v její tváři, když vyběhla ze dveří, zaclonila si oči a hleděla za námi mě mocně zahřál u srdce. „Dávej pozor,“ řekl Race a já otočil hlavu zase dopředu právě včas, abych zahnul ostře doleva a zabránil srážce s vozem plným sena, se kterým někdo couval z uličky. Srovnali jsme směr, koně se rozeběhli a já jsem jim trochu povolil otěže, abych ukázal, že takové věci mě nerozhází, a když jsme dojeli k odbočce, vzal jsem to kolem rohu, ani jsem moc nezpomalil, vyrovnal jsem a rozjel se přímo do otevřeného kraje. Race seděl na kozlíku stejně jako na koni, lehce a uvolněně. „Je to krása, co, Jessi?“ „To bych řek,“ odpověděl jsem. „Tohle jsou opravdoví koně.“ To tedy byli. Dávali mi to znát. Uměli svou práci, ale nevěděli určitě, jestli ji umím taky já a chtěli na to přijít. Trochu poskakovali a několikrát porušili rytmus, tak jsem zakročil a ukázal jim, že dokážu pomocí otěží mluvit různým jazykem, buď ostře, jestli to tak za každou cenu chtějí mít nebo přátelsky, budou-li se chovat jako společníci. Během půl míle jim bylo jasné, že můžou všechno pustit z hlavy a musí se soustředit jen na stejnoměrný krok a rovnoměrný tah. Řekl bych, že se cestou srovnali a vysílali po otěžích slabý vzrušivý pocit sebedůvěry a jistoty, který je příčinou, že každý dobrý vozka, který dlouho neseděl na kozlíku, se těší až bude mít zase ty kožené řemeny v rukou. Nikdy se nic nevyrovnalo a nevyrovná tomu nádhernému povznášejícímu pocitu uspokojení, když řídíte poslušné koně a bezpečný a bytelný dostavník, vítr vám vane do tváře, kopyta bubnují a kola se točí a točí k ustupujícímu obzoru. Takhle to alespoň - 143 -
vypadá, když jste mladí a zatím nezkušení, život se zdá být jednoduchý v ostrých zářivých barvách, nemá žádné šednoucí odstíny a vy jedete poprvé na hlavní trati s pokladem zastrčeným pod sedátkem a vedle sebe máte muže jako je Race Crim. Celou tu cestu jsem měl zřetelně vtištěnou do paměti, každé stoupání a svah dolů a podle toho jsem řídil své koně, jak bylo třeba. Společnost na koních neskrblila. Byli z dobrého plemene a řádně vycvičení. Měli chuť do práce. Utahali by se v kopcích k smrti, kdybych je nedržel, aby šli krokem. Na rovině jsem je nechal klusat, ale ne moc rychle. Když jsme sjížděli z kopce, opřel jsem se celou vahou do brzdy, abych těžký vůz zadržel. Sjeli jsme k výstavné stanici U desáté míle přesně podle jízdního řádu a koně byli ještě plní elánu. Race vyzvedl poštu, zbavili jsme se obchodníka a přibrali nákupčího dobytka a kováře Společnosti a během předepsaných čtyř minut jsme jeli dál. Přestože byli koně dobří, rychle se unavili, když jsme se blížili k naší první přepřahací stanici, k ranči U osamělého stromu. Museli přidat do kroku, aby dodrželi Bowenův jízdní řád. Věděli však, že to je pro ně konec cesty a tak se hrdě nesli a přivezli nás se vztyčenými hlavami a okázale tepali kopyty. Táhli půldruhé tuny těžký dostavník s nákladem celých jedenadvacet mil kopcovitou krajinou a zvládli to za necelé tři hodiny. Správce stanice měl čerstvé spřežení připravené. Byla to statná zvířata, která musela mít v sobě hodně z vlastností tažného koně. Budou je na té hornaté trati, která nás čeká, potřebovat. Měl je připravené v postrojích a tak jsme jen zapnuli přezky, já jsem zkontroloval kola, vyhoupl se zase nahoru a přesně za sedm minut jsme byli opět na cestě. S řízením jsem teď měl plné ruce práce. Šplhali jsme pořád nahoru a silnice se klikatila kolem skalních útvarů a spadlé kameny místy ztěžovaly průjezd. To již nebyla ta zábavná jízda, kdy ujíždíte, cesta ubývá a vítr vám vane do tváře. Tohle byla těžká práce. Pomalu jsme se ploužili a táhli do kopce a musel jsem vyhledávat rovnější místa, kde dostavník nesjížděl zpátky, abych mohl zastavit a dopřát koním oddechu. Byl to opuštěný kraj, nikdo tudy nejel, jen jednou jsme potkali tři vozy tažené voly a ztratili jsme dvě minuty čekáním, než jejich poháněči zajeli se svým pomalým spřežením na kraj silnice a uvolnili cestu. „Je to mrzutý, co?“ prohodil Race. „Svádí tě to švihnout do koní, aby se něco dělo.“ „Máš zatraceně pravdu,“ řekl jsem. „Mám k tomu tisíc chutí.“ Potom z nějakého důvodu mě pomalé tempo koní přestalo rozčilovat. - 144 -
Dráždil mě Race Crim. Ne zase tolik, ale přece jen trochu, že takhle mluvil O mých koních. Já bych mohl vyprávět o tom, jak se činí. Cítil jsem v otěžích, jak se namáhavě lopotili a kývali hlavami a jak se rytmicky pohybovaly jejich mohutné plece. Udržovali ten těžký dostavník nepřetržitě a spolehlivě v pohybu do prudkého stoupání. Těžce pracovali. On nedělal nic, jenom se vezl. Potom mě ta zlost přešla. Vždyť i on odváděl svou práci. Seděl tam klidně a uvolněně a řekli byste, že jen tak zbůhdarma lenoší. Ale nebylo to tak. On se díval a dával pozor. Jeho oči se stále pohybovaly a nic mu vpředu ani na obou stranách kolem nás neušlo a někdy otočil hlavu a zahleděl se dozadu. Nebyla sebemenší věc v dohledu, aby ji neviděl. Třeba daleko před námi skočil králík za kámen a on o tom věděl. Nebo někde stranou větřík zvedl prach a již se tam díval a přemýšlel, co to mohlo být. Byl kurýrem, který jel s pokladem ve voze, a kdyby se něco semlelo, musel by se s tím vypořádat. Když jsem na to pomyslel, začal jsem být z toho trochu neklidný. Kdyby k něčemu došlo, v těchto místech bylo ve skalách plno skrýší a my bychom se nemohli rychle rozjet. Nebyl jsem ve své kůži, ale nic se nepřihodilo, přejeli jsme vršek kopce a začali sjíždět na druhou stranu. To byla také velmi nesnadná, i když trochu jiná práce. I ten nejstatnější člověk na světě by s pouhou brzdou dostavník na takovém spádu neudržel. Kdybychom měli lehčí koně, museli bychom vzadu přivázat nějakou zátěž nebo svázat kola řetězy. Tihle koně přisedli zadkem a dostavník netáhli, ale zadržovali. Nesli sami celou jeho váhu a přitom ho udržovali ve stálém a rovnoměrném pohybu. Bowen není tak špatnej, pomyslel jsem si. O tom jak se provozuje dostavní linka už něco ví. Má dobrá zvířata, tam kde jsou potřeba. Když jsme zastavili v Haliway, začínalo se stmívat. Vzduch byl chladný, ale z koní se kouřilo. Měli už toho dost a já jsem se proto na ně nezlobil. Do toho kopce a zase dolů to bylo jen jedenáct mil, ale každá z nich byla perně zasloužená. Tentokrát jsme s přepřaháním nespěchali, měli jsme na to dvacet minut. Halíway byla jen malá usedlost a na trati to bylo jedno z míst, kde jsme se mohli najíst. U stavení Společnosti bylo navíc několik domků a v jednom bydlel nějaký člověk se svou manželkou a ti připravovali chutná jídla, co jste stačili sníst za čtvrťák na osobu. Zatímco se přepřahali koně, šli jsme všichni dovnitř, Race, Billy Skinner a já a naši dva cestující. Chutné a teplé jídlo již na nás čekalo. „Jessi,“ řekl Billy Skinner, „vedeš si dobře. Uvnitř jsme jeli pohodlně. Až na místa, kde byla rozbitá silnice, to vůbec neházelo.“
- 145 -
„Venku to bylo stejný,“ potvrdil Race. „Dodržuješ čas tak svědomitě, že by to Russ Thorp líp nedokázal.“ Tyto dvě poznámky tak povzbudily mou chuť k jídlu, že jsem se zasloužil o to, aby na stole nezůstal ani drobeček. Vyšli jsme ven a zaujali svá místa, až na kováře. Zůstal v Halíway, protože tam měli pro něho práci na několik dní. Takový byl jeho život, několik dní na jedné stanici a pak zase pár dní v jiné a tak pořád dál. Pracoval na svém traťovém úseku a někdy musel rychle odjet vozem na místo, kde došlo k nějaké nepředvídané události. Když jsem zamával bičem a dostavník se rozjel, zjistil jsem, že tito koně jsou podobní jako ti první. Nešli snad do toho s takovou vervou, ale byli stejně ochotní vydat ze sebe všechno, co v nich bylo. Slunce zapadalo daleko vpravo za vysoké hory a na předhoří, kterým jsme jeli, padalo šero. Po půl míli jsme potkali dostavník, který jel nahoru a zastavili jsme jen nakrátko, abychom se pozdravili. „Dejte pozor až přijedete k brodu,“ varoval nás druhý vozka. „Je tam dost vody.“ Řekl to tak přátelsky, jako bychom v té naší práci byli bratry a to bylo lepší než ten nejlahodnější drink, jaký jsem kdy do sebe obrátil. Tohle byl život a nenacházel jsem na něm chyby. Když jsme se zase rozjeli, měl jsem pocit, že bych mohl jet kam mě cesty povedou, třeba kolem celého světa. Když jsme zastavili u Little Creeku, byla již úplná tma. Světla v rančerově domku nás vesele zdravila. Nebyla to pravidelná zastávka, jenom na požádání. Tentokrát jsme zastavili, abychom vysadili nákupčího dobytka. Řekl Riceovi, že tam přespí a ráno se poohlédne po kraji, jak to vypadá s dobytkem. Z pasažérů nám zůstal jen obchodní cestující, který se, nepočítaje zlato a poštu, nedal považovat za náklad. Na tomto konci tratě se dolů moc nejezdilo, teprve od Stillwateru a dál na jih k větším osadám a k železnici. Na našem úseku byl provoz většinou směrem nahoru, na sever do Goshenu. Lidé tam směřovali ke zlatonosným potokům a jezdili na čem se dalo. Chtěl jsem zapálit postranní lampy, ale Race mě zadržel a řekl: „Nemá smysl na sebe upozorňovat.“ Vyjeli jsme s pouhými třemi minutami zpoždění oproti plánu a to se dalo během několika málo mil dohnat. Jeli jsme k Big Creeku, což byla následující přepřahací stanice. Z předhoří před námi vycházel měsíc, napřed na jedné straně, pak na opačné, podle toho jak se silnice stáčela ve velkých zákrutech stále níže a níže. Byl jsem trochu, ale tak docela příjemně, unavený. Jednak po té mizerné jízdě ráno z Gapu a teď po té opravdové. Pokud šlo o způsob řízení, nebyl v tom žádný rozdíl, protože jakmile se mi dostaly otěže do rukou, probudil se ve mně vozka. Možná jsem však
- 146 -
působil trochu ospale. Race se naklonil a rýpl mě do žeber. „Dnes byl ten den dlouhej, co, Jessi?“ „Já jsem v pořádku,“ řekl jsem. „Cítím se dobře.“ „Do Big Creeku to není daleko,“ poznamenal. „Vyměníme koně a pojedeme rovnou do Stillwateru. Většinou pěkně z kopečka.“ „Já tu cestu znám,“ odpověděl jsem. „Je tam jenom jedno špatný místo, když se projíždí tím malým průsmykem u Twin Rocks.“ „Ano. Pro tebe to nic neznamená, jenom z kopce musíš sjíždět vlastní vahou. My kurýři jsme na tom teď špatně. Já pojedu tímhle dostavníkem ještě zbytek dnešní noci a zítra celej den. Za tu dobu vystřídám čtyři vozky.“ „No jistě,“ řekl jsem. „A pak se budeš celý tři dny povalovat. My vozkové si zatím odflákáme svých padesát, šedesát mil denně. Alespoň já doufám, že se mi to povede, jestli Bowen bude mít dost zdravýho rozumu a nechá mě jezdit na tyhle trati – a jestli ne, ať ho vezme čert.“ „Za to přece nemůžeš,“ řekl. „Důvěřuj svýmu štěstí. Když se něco pokazí, opři se do toho tvrdě.“ Uvelebil se na sedátku a možná se o něho taky trochu pokoušela dřímota. Teď již nebylo třeba příliš dávat pozor. Všude kolem se rozprostírala otevřená krajina, kde by našlo úkryt nanejvýš několik králíků a v měsíčním světle bylo docela dobře vidět. Také já jsem se pohodlně usadil a začal jsem myslet na silnici, po které jsme cestovali a já se na ni díval z kozlíku. Přemýšlel jsem, jak lépe rozložit rychlosti a jak s koni ohleduplně zacházet, aby se jim jelo co nejlehčeji, jestli mě Bowen nechá na trati a dovolí mi jet příští den zpátky do Goshenu. Uvažoval jsem, co mu zatelegrafuji ze Stillwateru a těšilo mě volit ta správná slova. Potom se v měsíčním světle před námi vynořily stromy podél Big Creeku a obrysy budov Společnosti, domek kde bydleli dva pomocníci a dlouhé stavení stájí vedle něj. „Pomalu,“ řekl Race, který seděl vedle mě rovný jako svíčka. „Nespěchej a zpomal, nevidím nikde žádný světlo.“ Měl pravdu. V domku ani ve stáji se nesvítilo. Všude jen tma a ticho. V celém okolí se neozval jediný zvuk, kromě zpomalujícího se dusotu kopyt našich koní a prachem tlumeného otáčení kol a povrzávání korby dostavníku, zavěšené na řemenech. Pomalu jsme zastavili před budovami, částečně v tmavém stínu stromů. Půda se pomalu svažovala dozadu, musel jsem držet nohu na brzdě. „Billy,“ zavolal Race a naklonil se stranou. „Co tomu říkáš?“ Billy Skinner musel vystrčit hlavu z okna. Slyšel jsem jeho hlas nesoucí se nahoru a přes střechu vozu ke mně. „Nějak to smrdí, Racei. Je tu zatraceně moc ticho.“ - 147 -
„Možná,“ odpověděl Race. „Možná že ne. Třeba ti dva zatracení chlápkové našli láhev a teď to vyspávají. Už se to jednou stalo.“ Několik vteřin váhal. „Seskoč dolů, Billy. Podlož kola a rozhlídni se kolem. Zůstaň v dohledu, budu tě odsud krýt.“ Slyšel jsem, jak se dvířka na Raceově straně otvírají a jak Billy Skinner strká špalky pod kola. Uvolnil jsem nohu z brzdy a cítil jsem, jak dostavník dosedl na zarážky. Pošoupl jsem nohu pod sebe, abych se postavil a rozhlédl, když od stájové zdi práskly první výstřely. Slyšel jsem, jak Billy Skinner těžce dýchá a nato zvláštní odporný zvuk, který mohl být jen od toho, jak se zhroutil na zem a potom mi uši zalehly od nepřetržitého burácení ničivé palby. Přední stěna stájí byla jednou linií plamenů, odkud šlehaly výstřely a kulky prorážely dostavník. Zůstal jsem na kozlíku jako přimražený v takové napůl skrčené poloze a přes hluk výstřelů odrážejících se ozvěnou od stáje jsem slyšel jiné zvuky, bolestivý výkřik zevnitř dostavníku, zvenku ostré práskání revolveru Billyho Skinnera, který ležel na zemi za námi a hlubší výbuchy z Raceovy spencerovky. Race klečel vedle mě a pálil tak rychle, jak dokázal nahazovat náboje do komory. Čas se zastavil a s ním ustal všechen hluk a do toho měsícem osvětleného ticha zazněl slabý hlas Billyho Skinnera, který jako by mu nepatřil a jaksi již nevycházel z něho: „Se mnou je amen,“ řekl. „Hněte se s tím dostavníkem. Odjeďte odtud.“ A zatímco jsem ještě naslouchal těm slovům, ozvaly se znovu výstřely od stáje a kulky létaly kolem nás. „To sakra neudělám,“ odpověděl Race Crim. Stál tam na kozlíku vedle mě a hodil mi pušku. „Já je odtamtud vykouřím.“ Trhnutím si rozepnul kabát a seskočil z kozlíku. Dopadl na zem s oběma revolvery v rukou, běžel šikmo ke stáji a hodil sebou za napájecí žlab, ani ne pětadvacet stop přímo před ní. Rány od stáje ochabovaly a blížily se ke žlabu. Race odpovídal výstřely do míst, kde se objevovaly záblesky. Nevěděl jsem, co mám dělat. Dostavník stál zčásti ve stínu stromů a myslel jsem tedy, že ti ve stáji těžko zjistí, jestli na něm někdo zůstal. Pořád jsem ještě v levé ruce držel otěže. Koně byli příliš dobře vycvičení na to, aby náhle ujeli, ale jevili neklid, tančili a vůbec se jim to nelíbilo. Zevnitř dostavníku, ani z místa kde ležel Billy Skinner se nic neozývalo. Byl jsem teď nějak stranou toho dění, jakoby ve svém vlastním světě a při nejasném měsíčním světle jsem všechno pozoroval. Viděl jsem šlehat plameny z revolverů Racea Crima, který nevěděl kolik lidí je ve stáji. Byl jsem na dostavníku, který byl můj dokud jsem ho řídil, pod nohama jsem měl poklad a nevěděl jsem, co mám dělat. Ale náhle mě strnulost přešla a již jsem se ničeho nebál ani se ničemu nedivil. Popadl mě hrozný vztek. - 148 -
Omotal jsem otěže kolem brzdy, chytil pušku a začal pálit s těmi několika náboji, které zbyly v zásobníku. A bylo to. Kulky začaly lítat směrem ke mně. Slyšel jsem Racea zavolat. „Jsi chlapík, Jessi! Jen jim to nandej!“ Neměl jsem však čas zásobník vyprázdnit. Ucítil jsem bolest na pravém boku, jako by mně tam přejeli žhavým železem. Zapotácel jsem se na kozlíku dozadu a žuchl sebou zády na zem tak tvrdě, že jsem si vyrazil dech. Nemohl jsem se hýbat, ale viděl jsem, cítil a slyšel. Viděl jsem nad sebou oblohu ozářenou měsícem. Cítil jsem oheň, který mě pálil v boku. Slyšel jsem nějaký hlas ve stáji, volající něco o trezoru. Nemohl jsem se ale pohnout, jen moje žebra se vypínala a bolestně se dožadovala vzduchu. A zatímco nová sprška střel přibila Racea za napájecí žlab, dva muži, kteří museli vyklouznout zadními dveřmi, přiběhli z boku do stínu u dostavníku a strhli trezor dolů. Slyšel jsem, jak bouchnul o zem a mezi koly jsem viděl temnější stín jednoho z nich, který ho táhl pryč. Když jsem se konečně začal namáhavě zvedat na ruce a na nohy a zkoušel se postavit, slyšel jsem, jak ten druhý vykřikl na koně a plácnul je. To již nevydrželi. Dostavník se dal do pohybu. Když mě míjela jeho kola, ještě jsem se potácel. Otočil jsem se k vozu a podařilo se mi zachytit se kufru. Nohy jsem táhl za sebou, až se mi podařilo je rozhýbat. Naskočil jsem a při té pálivé bolesti v boku jsem se vytáhl na kufr. Koně běželi neuspořádaně a v postrojích sebou trhali. Poněvadž měli otěže omotané kolem brzdy, nemohli volně hýbat hlavami, zápasili s udidly a poskakovali na silnici. Dostavník kodrcal a házel sebou a já jsem se ze všech sil snažil dostat se na střechu. Bylo štěstí, že koně měli tolik rozumu a nevybočili ze silnice, pokud se to bláznivé komíhání ze strany na stranu dá tak označit. Projeli brodem a voda dosahovala skoro k podlaze dostavníku. Jednu chvíli jsem myslel, že se přeleje dovnitř povozu. Držel jsem se jak klíště a lezl dopředu. Již jsem byl skoro u kozlíku, když to vozem hodilo stranou na strom, až to zapraskalo. Byl jsem přesvědčený, že se polámalo kolo, ale dostavník jel dál. Dopotácel jsem se na kozlík a popadl otěže. Opřel jsem se pevně levou nohou o brzdu a začal jsem zápasit, abych získal kontrolu nad vozem. Ujeli jsme skoro půl míle, než se mi podařilo koně zastavit. Třásli se a poskakovali, ale zastavili se. Několik minut jsem na ně mluvil, a když jsem myslel, že se uklidnili, slezl jsem dolů. V celém dostavníku byly díry po kulkách. U jednoho kola bylo zlomeno několik paprsků, ale kolo drželo. Dveře na pravé straně zůstaly otevřené a náraz je vyhodil ze závěsů. Bál jsem se podívat dovnitř, ale přemohl jsem se a nahlédl jsem tam. Na podlaze, vmáčknuté mezi sedadly, bylo beztvaré tělo, které bývalo naším cestujícím. Dotkl jsem se ho a cítil jsem, že v něm není ani jiskřička života. - 149 -
- 150 -
Ani nevím, jak dlouho jsem tak bezmyšlenkovitě stál a zíral do vozu. Oknem pronikalo měsíční světlo a odráželo se na něčem kovovém. Natáhl jsem se pro to a byla to brokovnice Billyho Skinnera. Když jsem ji držel v rukou, cítil jsem se lépe. Položil jsem ji na kozlík a vylezl nahoru. Bolest, která mi projela bokem, mi připomněla, co se přihodilo. Košilí a kabátem mi prosakovala krev, ale rána asi přestala krvácet, protože na těle jsem žádnou vlhkost necítil. Uviděl jsem před sebou příhodné místo, otočil jsem se tam s koňmi a vracel se zpátky po silnici. Přede mnou se nikde nic neozývalo. Jednou se mi zdálo, že daleko vlevo v té rozervané krajině slyším zaržání koně, ale nebyl jsem si tím jistý. U brodu jsem zastavil, nechal jsem tam dostavník stát a s ručnicí připravenou v ruce jsem se přebrodil přes potok. Zamířil jsem ke stanici a držel se v nejhlubším stínu. Přede mnou se objevila stavení, ale zůstal jsem mezi stromy a vykukoval ven. Na silnici tiše leželo opuštěné a osamělé tělo Billyho Skinnera jako tmavá skvrna. To bylo všechno. Místo za napájecím žlabem bylo prázdné. Měsíc svítil na nábojnice, ležící tam v prachu a slyšel jsem, jak dírami v korytu pomalu odkapává voda. Rozpoznával jsem dokonce rozmazané stopy v prachu, kde se dříve krčil Race. Ale ten někam zmizel do noci a já jsem pocítil zvláštní strach z osamělosti. V té liduprázdné, měsícem ozářené krajině jsem byl jediná živá bytost. Najednou jsem vyskočil. Uvnitř ve stáji jsem zaslechl kroky. Když jsem se tam zadíval, objevilo se světlo a pohybovalo se podél oken. Skutečnost, že tam přechází ještě někdo živý, mi vlila novou sílu do těla. Plížil jsem se těsně kolem domku a podél jeho přední stěny ke stáji a měl jsem v úmyslu podívat se do ní oknem. Právě když jsem se přiblížil k prvnímu oknu, zazněl uvnitř výstřel. Pouze jediný. Skočil jsem, abych se dostal za sud na dešťovou vodu na rohu domku, vyčnívající tam ze stáje. Musel jsem nějak zašramotit, protože světlo rychle zhaslo a já si všiml, že malá dvířka vedle velkých stájových vrat se ponenáhlu otvírají a že v nich někdo stojí. Byla to tmavá postava, ještě černější než ta tma za ní. Napínal jsem zrak, až jsem konečně rozeznal její obrysy a uvědomil si, že nikde na světě nemůžou být dva takoví lidé. „Racei,“ zašeptal jsem, „jsi to ty?“ Nemohl slyšet, co jsem říkal, protože jakmile se ozval můj hlas, trhl sebou a má slova přehlušilo zahřmění výstřelu a kulka švihla do sudu přede mnou. „Racei,“ řekl jsem rychle, sotva jsem se zmohl na slovo, „to jsem já. Nestřílej. To jsem já, Jess.“ „Lžeš,“ řekl a při tom hlase mě zamrazilo a zachvěl jsem se. „Jess je mrtvej. Všichni jsou mrtví. Ty taky. Vylez ven, abych tě viděl, než tě zabiju.“ - 151 -
„Ne,“ řekl jsem. „Ne, Racei. To jsem já, Jess. Byl jsem na voze. Přivez jsem ho zpátky.“ Bál jsem se vylézt a on přišel, vytáhl mě ven a díval se na mě zblízka. Připadal mi divný, divný a hrozný v tom šerém světle zapadajícího měsíce. Otočil se a vracel se do stáje a já šel za ním. Našel lucernu, znovu ji rozsvítil a pověsil na hřebík na stěnu. Otočil se ke mně a viděl jsem, že se snaží přinutit se ke svému obvyklému uvolněnému chování. Také jsem si všiml, proč vypadá tak divně. Byl bez klobouku a přes temeno hlavy ho škrábla kulka. Vyrytá zubatá brázda byla bez vlasů a bez kůže. Na hlavě měl sraženou krev a trochu jí steklo na tvář a na bradu. Šaty měl v nepořádku, byly ušpiněné a jeden rukáv kabátu, který měl nad loktem roztržený, mu při pohybu paže povlával. Usmál se na mě a ten úsměv, po kterém praskala uschlá krev na tváři, byl také divný a strašný, ale nejdivnější a nejhroznější byly jeho oči, jasné a žhoucí, v nichž se odráželo světlo svítilny drobnými poskakujícími plamínky. Přesto se usmíval a dokázal se dokonce ke mně naklonit a rýpnout mě do žeber. „Překvapuje tě, že mě vidíš, co, Jessi? Žádnej z těch parchantů mě nedostane. Budu žít a všechny je oddělám.“ „Co ten výstřel,“ otázal jsem se. „Právě před chvilkou.“ „Rozhlídni se,“ řekl. Rozhlédl jsem se. Stáj působila bezútěšným a ponurým dojmem. Stání, kterých tu bylo na třicet, byla prázdná. Podlaha u přední stěny byla posetá nábojnicemi. A těsně u stěny ležela těla tří mužů, natažená v ochablé posmrtné bezstarostnosti. „Ostatní utekli,“ poznamenal. „Koně někam zahnali.“ „Ale ta rána,“ opakoval jsem. „Je to jen chvilka.“ „Jeden z nich ještě neskončil,“ řekl. „Teď už je po něm.“ Napadlo mě rychle něco jiného. „To zlato,“ vyhrkl jsem. Ukázal za mě, já se ohlédl a uviděl jsem trezor. Byl rozbitý, otevřený a prázdný. Ale o tom jsem neměl mluvit. Tvářil se teď ještě hůř než předtím, a když se na mě podíval těma planoucíma očima, zamrazilo mě v celém těle. Skočil ke mně a popadl mě za obě ramena. „Slyšel jsem, jak ten trezor rozbíjejí,“ řekl. „Jak ho dostali z vozu? Tys byl na něm.“ „To už jsem na něm nebyl,“ vysvětloval jsem. „Přisámbůh, Racei, v tu chvíli jsem na něm nebyl. Sestřelili mě. Dostal jsem to tady do boku. Akorát jsem se s bídou postavil na nohy, když se koně dali do běhu.“ Hrubě mě odstrčil. Přistoupil ke zdi a udeřil do ní pěstí. Stál a civěl na krev, která se ukázala na kotnících. „Zničili mou pověst,“ řekl. „Ukradli mi to před nosem. Mně, Riceovi Crimovi.“ Obrátil se zase
- 152 -
tváří ke mně. „Proč jsi odsud s tím dostavníkem neodjel, než sebrali trezor?“ „A nechat tě tady?“ zeptal jsem se. „Proč ne?“ odpověděl. „Snad si nemyslíš, že na tom záleží, kolik těch parchantů mám proti sobě?“ „Tys Billyho neopustil,“ namítl jsem. „Ne, neopustil. Možná jsem to měl udělat. Billy by to pochopil. To už patří k naší práci.“ „Ale neopustils ho.“ „Ne,“ opakoval. „Neopustil. A tak jsem ztratil svou dobrou pověst.“ Již jsem se té jeho tváře nebál. Nějak mi ho bylo líto. Musel jsem začít o něčem jiném. „Co koně,“ zeptal jsem se. „Mělo by jich tu být plno.“ „Podívej se sám,“ odsekl. „A podomci,“ pokračoval jsem. „Na téhle stanici jsou dva, ne?“ „Ano, ale utekli. Díval jsem se do domku. Jestli jsou někde okolo, tak jsou zticha jako myšky.“ Začali jsme hledat. Jednoho jsme našli v zadní stáji. Byl mrtvý. Z čelisti, kam ho zasáhla kulka, moc nezbylo. Druhého jsme našli ve skladu krmiva. Ten žil. Ležel na zemi se svázanýma rukama i nohama. Ústa měl ucpaná kusem pytle a ovázaná hadrem, aby roubík držel. Když jsme ho rozvázali, byl ztuhlý a celý bolavý. Měl oteklý jazyk, ale mluvil takovým divným hlubokým hlasem a pověděl nám, co se stalo. Jmenoval se Bert Folky. Vyprávěl nám, že to všechno začalo, když dostavník, který jel nahoru, zastavil, vyměnil koně a odjel. To byl ten, který jsme potkali, když jsme odjížděli z Halíway. Bert s tím druhým otírali koně, když nějaký člověk, kterého dříve nikdy neviděli, vešel do dveří a říkal, že jede kolem a ptal se, jestli by mohl dostat trochu vody. Samozřejmě, řekl mu Bert, tohle bylo vždycky zdarma a ještě nikoho nenapadlo, aby za to něco chtěl. A kdyby to někdo udělal, povídal ten druhý, vzdal by se své koupele, kterou podstupuje jednou za rok. Bertovi se zdálo poněkud zvláštní, že tomu člověku se na jejich žertování neobjevil na tváři ani náznak úsměvu, ale přesto začal nabírat vodu z velké konve a druhý podomek se opět věnoval koním. V tom onen člověk vytáhl pistoli a v té chvíli ten podomek provedl hloupost. Vyrazil ke dveřím a dostal se k nim, ale jakmile vyběhl ven, někdo venku ho jednou ranou složil. Přišla celá tlupa a dva odtáhli tělo. Bylo jich celkem sedm. Bert z jejich řeči vyrozuměl, že ho brzy oddělají taky. Jediný důvod, proč tak neučinili, bylo rozhodnutí muže, který jim zřejmě šéfoval a byl naštvaný již kvůli tomu jednomu výstřelu a nechtěl, aby další rána - 153 -
poplašila někoho, kdo by se ocitl poblíž. Berta svázali, ucpali mu ústa, hodili ho do skladu krmiva a pevně zavřeli dveře. Provazy byly tak utažené, že se nemohl ani pohnout, ale slyšel je mluvit a chodit a podle zvuků usuzoval, co dělají. Vypustili všechny koně a zahnali je daleko do pustiny za stanicí. To proto, aby tu nebyli čerství koně, kdyby po nich šel nějaký policejní oddíl. U některých trámů na průčelní zdi vydlabali škvíry, aby tam mohli prostrčit pušky a nemuseli se ukazovat u oken. Chystali se, že počkají až zastavíme s dostavníkem a půjdeme se podívat, co se děje a pak nás rychle zneškodní. Měli by pak spoustu času, aby se zmocnili zlata, rozdělili se o kořist a připravili se na útěk. Při troše štěstí, kdyby nikdo neslyšel střílení, nedošlo by k žádnému poplachu, dokud by se lidé ve Stillwateru nezačali divit, proč dostavník nepřijel. To by trvalo několik hodin. A než by někdo vyjel to vyšetřit, musel by ujet těch patnáct mil ze Stillwateru ke stanici, aby zjistil co se přihodilo. Ten jejich šéf dával příkazy tak chladnokrevně a důkladně, že Bert v tom skladu dostal strach. Chci říct, že se začal bát o sebe. Napadlo ho, že než odejdou, skoncují s ním, protože se budou obávat, že se uvolní z pout nebo že si zapamatuje jednoho z nich, kterého dobře viděl a dva další, které zahlédl. Proto se mu ulevilo, když slyšel, že venku odpovídáme střelbou a poslouchal dál, když se Race dostal za napájecí žlab. Race a ten žlab je přiměl ke změně plánu. Když se k Raceovi nemohli dostat, doběhli si pro zlato a trezor rovnou na místě rozbili a otevřeli. Když ani potom Racea nedostali a on se k nim se svými smrtícími výstřely stále více přibližoval, vytratili se zadem. Usuzovali, a to celkem správně, že nemá koně, který by mu umožnil rychle podat zprávu. „Sedm,“ prohodil Race. „To zbývají čtyři.“ Nelíbilo se mi, jak to řekl. Toho zabíjení jsem měl nadlouho dost. Podíval se na Berta. „Znáš někoho z nich?“ Bert nikoho neznal. Domníval se, že tu a tam jich několik viděl, když jeli kolem po silnici, ale nevěděl co jsou zač. „Já jednoho znám,“ řekl jsem. Do této chvíle jsem si to neuvědomoval. Myslím, že jsem ho poznal, když jsem ležel na zádech u silnice a slyšel jsem ho křičet ve stáji, ale povědomí o tom se mi teprve teď vynořilo z paměti. „Berte,“ zeptal jsem se, „neměl jeden takovej rozcuchanej knír, kterej mu visel dolů přes hubu?“ „Jasně,“ odpověděl Bert. „To byl ten jejich šéf. Teď si vzpomínám, že mu říkali Slater.“ „To není to jméno, který si dával,“ řekl jsem. Race se na mě upřeně zadíval. „Myslím toho chlapa dnes ráno v Hattově hospodě.“ Race na mě stále hleděl, rysy ve tváři mu ještě více ztuhly a ve světle lucerny bylo vidět, jak zrudl. Domníval jsem se, že mi něco - 154 -
řekne, ale ovládl se a obrátil se na Berta. „Kde máš tady nějakou výstroj? Kde seženu jezdeckýho koně?“ „Několik jich je v malý ohradě u potoka, kousek proti proudu,“ sděloval Bert. „O těch nevěděli.“ „Najdi mi sedlo,“ řekl Race. „A laso.“ „Co budeme dělat?“ otázal jsem se. „Venku máme dostavník.“ „Je mi úplně jedno, co ty budeš dělat,“ řekl Race. „Čtyři jsou ještě naživu.“ Když mu Bert přinesl ty věci, přestal si mě i Berta všímat. Jednou rukou vzal dva třmeny a sedlo si hodil přes rameno, druhou se chopil kotouče lasa a vyšel ze dveří. Zmizel nám z očí a jeho kroky se ztrácely směrem k potoku. Bylo mi dočista mizerně. Byl jsem unavený, na boku mě bolelo a nevěděl jsem, jestli mám jít za Racem nebo co mám dělat a jako vrchol všeho Bert na mě zíral, jako by čekal ode mě pomoc. Nesnesl jsem, jak na mě civí, tak jsem šel ven a posadil jsem se u domku na zápraží. Měsíc zapadl a noc již byla pořádně tmavá, sotva jsem rozeznával tmavší obrysy stromů u potoka. V duchu jsem však všechno viděl jako velký obraz, naprosto jasně a ostře. Viděl jsem dostavník na druhé straně brodu s poštou a s mrtvým mužem uvnitř a mrtvého Billyho Skinnera v prachu na silnici a za sebou prázdný domek a dlouhou stáj, ve které Bert nehnutě hleděl před sebe a s ním tam byl mrtvý člověk, s nímž tu žil a společnost mu dělali tři další nebožtíci. Někde venku jel Race po stopě těch čtyř mužů a v očích mu hrály plamínky. Pokoušel jsem se myslet, ale mozek mi vypověděl službu a já jsem pozoroval ten obraz a jediné co se v něm hýbalo byl Race a čtyři stíny někde před ním. A potom se v mé mysli něco pohnulo a stalo se něco, co jsem již dlouho nepocítil. Přál jsem si, aby tu byl Tom Davisson a řekl mi, co dělat dál. Vstal jsem a slyšel jsem ho říkat, co mi jednou již hodně dávno pověděl: Jestli se něco musí udělat a není tu nikdo jiný, kdo by to udělal, udělej to sám Rozhlédl jsem se kolem sebe. Bert vyšel ven, zastavil se blízko mě, díval se a čekal. „Dobrá,“ řekl jsem. „Vem lucernu a pojď se mnou.“ Vedl jsem ho k potoku a přes brod k dostavníku. Byl tam, kde jsem ho zanechal. Koně stáli se svěšenými hlavami, ještě je zmáhala únava. Vylezl jsem na kozlík a zajel s nimi přes brod ke stanici. Bert šel vedle nás s lucernou. Slezl jsem dolů, vzal od něho lucernu a postavil ji na zem. „Dej koním trochu ovsa,“ vybídl jsem ho. „Dej jim to rovnou tady. Každýmu dva kvarty. Můžeš na to vzít kbelíky.“ Zatímco se tím zabýval, natáhl jsem se do dostavníku a srovnal jsem na podlaze tělo obchodního cestujícího, jak jsem nejlépe dokázal. Šel jsem k tmavému tělu Billyho Skinnera, ležícího v prachu. Ležel tam groteskně rozvalený, pravou paži nataženou ke - 155 -
stáji a v ruce svíral pažbu revolveru. Naklonil jsem se k němu, roztáhl mu prsty a podíval se na zbraň. Všechny komory byly prázdné. „Berte,“ zavolal jsem. Musel jsem mu to ukázat. V tom okamžiku nebylo pro mě nic důležitějšího, než aby to viděl. „Podívej se. Než zemřel, vystřílel všechny náboje.“ Bert se podíval, ale ve skutečnosti to nechtěl vidět. Chtěl se jen pořád něčím zaměstnávat. Díval jsem se dlouho na Billyho Skinnera. Trochu jsem se otřásl, zastrčil jsem revolver do kapsy svého kabátu a shýbl jsem se, abych ho zvedl. Bolest v boku se palčivě ozvala, ale já na to nedbal. Chtěl jsem to udělat sám. Zvedl jsem ho, strčil do vozu na jedno sedadlo a zalomcoval dveřmi, aby zapadly do závěsů. Prohlédl jsem poškozené kolo a usoudil, že zatím vydrží. Stejně jsem neměl jiné, abych ho vyměnil. „Berte,“ řekl jsem. „Pojedu dál. Tý můžeš zatím uklízet nebo si snad raději na chvíli odpočiň. Až se rozední, poohlédni se po těch koních, co utekli. Společnost je bude potřebovat.“ Vzal jsem lucernu a šel k tomu sudu na dešťovou vodu a našel jsem brokovnici, kterou jsem tam nechal. Pozorně jsem prohledal celé okolí, až jsem našel bič, který spadl, když se koně rozjeli s vozem. Postavil jsem lucernu na zem a vylezl se svými věcmi na kozlík. „Ukliď ty kbelíky z cesty,“ řekl jsem, a když to Bert udělal, otočil jsem dostavník, projel znovu potokem a zamířil po silnici ke Stillwateru. Tma po západu měsíce je zlá, bez ohledu na to, kde vás zastihne. Já ji prožíval samotný na svém dostavníku. Koně byli unavení. Měli za sebou cestu z Halfway do Little Creeku a do Big Creeku, svých běžných šestnáct mil a k tomu ten bláznivý útěk a měli toho dost. Teď je čekalo dalších patnáct mil a zdálo se, že si to uvědomují a nebyli ochotni se zbytečně vysilovat. Jeli krokem. Mně to vůbec nevadilo. Na větší rychlost jsem neměl náladu. Seděl jsem skrčený na sedátku a nechal jsem je jít, víc jsem nechtěl – jen klidně sedět a nechat čas plynout, dokud se neudělá, co je třeba udělat, to jest jet s dostavníkem dál, než ho převezme další vozka – a to jsem dělal. Seděl jsem na dostavníku sám. Ale úplně tak sám jsem přece jen nebyl. V kapse jsem měl revolver Billyho Skinnera a jeho brokovnice ležela na sedátku vedle mě a taky tam byl stočený bič Russe Thorpa. Na kozlíku jsem nebyl jenom já. Byl jsem tu já a taky Billy Skinner a Russ Thorp a všichni vozkové a kurýři, kteří v noci projížděli stanicemi. A nebylo to poctivé ani správné, že na nás tak znenadání udeřilo násilí, tak náhle a odnikud bez varování, kromě té ohnivé spršky kulek, a bez ukončení, kromě neočekávané smrti některých z nás. Ale tak to nebylo. Přece jen to mělo nějaký začátek. - 156 -
Několik bezděčně prohozených slov, které uslyšel člověk s nažloutlou tváří a pochopil, co ve skutečnosti znamenají. Ale ani takhle to nebylo. Za tím bylo ještě něco, co způsobilo, že ten člověk s nažloutlou tváří a jeho společníci začali jednat, když poznali skutečný význam těch slov a záměrně spustili tu násilnou smršť kulek. Ani tím to neskončilo. Byli mrtvi na naší i na jejich straně. Ale Race Crim vyjel do noci a někde jel muž s nažloutlou tváří se svými třemi stíny a vyjedou i další. Avšak i když ti čtyři zemřou nebo je chytí a odsoudí a právu bude učiněno zadost, skončí se tím všechno? Krčil jsem se na sedátku a na okamžik jsem jasně viděl sebe sama, možná poprvé ve svém životě, nezkušeného nezralého mladíka, který se musí ještě mnohému učit a není z toho zrovna šťastný. Byl jsem samojediný na tmavé silnici a pociťoval jsem ne snad přímo tělesný strach, ale obával jsem se toho neočekávaného a nepředvídatelného, co mě čeká na cestě životem v letech, která jsou přede mnou. Ze svahů, z nichž jsem sjížděl, začal foukat vítr a po chvíli jsem projížděl ženoucími se chomáči mlhy. Změnilo se to v déšť, v drobné mrholení. Zalovil jsem rukou pod sedátkem, našel jsem gumák a oblékl si jej. Chladné vlhko koním prospělo a to, že je Bert nakrmil, také začalo působit. Dali se pomalu do mírného klusu a začali prodlužovat krok. Zamlaskal jsem na ně a byl z toho slušný cestovní klus. Narovnal jsem záda a cítil jsem se lépe. K čertu s Bowenem, pomyslel jsem si. Zamýšlel se nad tím, jestli zvládnu dostavník a dojedu s ním. Tak prosím, právě to dělám. Někde daleko pode mnou zaržál kůň. Vyskočil jsem a poslouchal. Nebyl jsem si jistý, jestli dobře slyším. Zastavil jsem koně a napínal sluch a v dálce jsem zaslechl slabý dusot kopyt. Bylo to několik koní, ale podle rytmu kroku nejeli ve spřežení. Byli to jízdní koně a blížili se vytrvale a rychle. Tiše jsem mlaskl na koně, sjel kousek ze silnice a zastavil. Položil jsem si brokovnici na kolena a čekal. Přijížděli. Jeli kolem, když jeden můj kůň zařehtal. Prudce zabočili ke mně. Tmou se blížily tři černé stíny. „Stát!“ zavolal jsem na ně. „Kliďte se odtud nebo začnou lítat broky!“ Zpomalili a vějířovitě se roztáhli. Zaslechl jsem, jak jeden říká: „Koukej, to je dostavník.“ Ozval se druhý: „Racei, jsi to ty?“ „Ne,“ odpověděl jsem. „To jsem já, Jess Harker.“ „Tebe hledám, chlapče,“ řekl jeden z nich. „Já jsem Rafferty.“ Věděl jsem o koho jde. John Rafferty byl zástupcem šerifa, který vyřizoval věci ve Stillwateru pro Toma Davissona. Přijeli blíž a já rozeznal ty další dva, Clydea Morrisona, správce stanice ve Stillwateru a Genea Gamblea, majitele dopravní linky se sídlem tamtéž. Zahrnuli mě otázkami a já odpovídal tak rychle, jak jsem stačil a snažil jsem se vylíčit všechno po pravdě. Jakmile se - 157 -
seznámili s podstatou věci, Rafferty mě vyloučil z další akce. „Ty dovezeš dostavník,“ přikázal mi. Morrisonovi řekl: „Pospěš si a zatelegrafuj tu zprávu“ a Gambleovi nařídil: „Objeď lidi a vzbuď je, aby mě čekali v Big Creeku. Já se tam toho ujmu, než dorazí Tom.“ Obrátil s Gamblem koně a oba v dešti odjeli. Morrison se zdržel, jen aby mi řekl: „Budu tě čekat, Jessi,“ a odjel taky. Byl jsem se svým dostavníkem zase sám. Naštval jsem se, že se vůbec nezmínili o mně, že jsem neopustil dostavník a přinejmenším jej zachránil pro Společnost. Ani se nezeptali na mé zranění. Nic jiného se nedalo dělat, tak jsem mlaskl na koně a jel jsem s nimi pomalu, až jsem našel silnici a pak jsem je popohnal. Chtěl jsem mít tu nepříjemnou práci za sebou. Nevěděl jsem, jak je to do Stillwateru daleko, ale bylo to asi nejdál, kam jsem v životě jel. Byl jsem celý ztuhlý a prochladlý a mrholící déšť se mi dostal po krku za gumák. Bowen má svůj dostavník, pomyslel jsem si. Ať se propadnu, jestli mi na tom záleží Když jsem vjel do světla vycházejícího z oken stanice ve Stillwateru, odehrálo se všechno velmi rychle. Čekal tu již další dostavník se dvěma muži na kozlíku. Někdo přispěchal, aby z mého vozu vzal poštu a předal ji do druhého. Ze stanice pomalu vycházeli cestující, lezli dovnitř a obsazovali sedadla. Slyšel jsem je bručet a nadávat na zpoždění. Někdo začal odstrojovat mé koně, lidé pobíhali, aby vypravili druhý dostavník na cestu a mě si moc nevšímali. Neuvědomil jsem si, jak jsem ztuhlý a rozbolavělý, dokud jsem se nepokusil slézt dolů. Prováděl jsem to tak, že jsem se chytil držadla a pomalu se spouštěl dolů. Trochu potíže mi dělaly tři schody ke dveřím stanice, zdálo se mi, že se mi k nim nohy lepí. Vešel jsem do čekárny a našel jsem si židli. Po chvíli přišel zvenku Morrison a říkal si: „Čtyři hodiny. Čtyři hodiny zpoždění. Nic horšího jsme ještě neměli.“ Pak mě uviděl. „No, Jessi. Divil jsem se, kde vězíš.“ Vstal jsem ze židle, klopýtavě udělal dva kroky a zarazil se. „Zatraceně,“ vyrazil jsem ze sebe. „K čertu s váma a s celou vaší proklatou linkou. Mám v sobě díru po kulce.“ Viděl jsem, že se ke mně rozeběhl, podlaha se mi zahoupala pod nohama a pak vystřelila proti mně a to bylo všechno, co jsem na dost dlouho stačil vnímat. Když jsem zase otevřel oči, trvalo mi několik minut, než jsem si uvědomil, kde jsem. Ležel jsem na skládacím lůžku v prostě zařízeném pokoji. Moje šaty byly na židli vedle lůžka. V pokoji byl velký starý šatník a stůl s několika sešity a ještě jedna židle. Na stěně vedle dveří byla řada věšáků, na nichž visely nějaké kabáty a klobouk. Na protější stěně u okna byla polička a na ní pár knížek a potřeby na holení. Na stěně, u které jsem ležel, visel kalendář, na němž byly uplynulé dny označeny křížky. Na poslední stěně naproti - 158 -
byl barevný obrázek bílého farmářského domku s růžovými květinkami rostoucími kolem něj a pod tím nápis: Domove, drahý domove. A pod ním někdo načmáral inkoustem: Tak drahý zas není! Rozhlížel jsem se kolem sebe, obracel jsem hlavu na ošuntělém malém polštářku a usoudil jsem, že to musí být zadní místnost stanice ve Stillwateru, kde Clyde Morrison bydlel. Venku za oknem svítilo slunce, zdálo se mi, že je asi pokročilé dopoledne. Chtěl jsem se posadit a zjistil jsem, že jsem ztuhlý jak staré prkno a pod pokrývkou nahý jako novorozeně. Ne tak docela. Někdo mi obvázal bok a učinil to tak důkladně, že jsem to měl na sobě jako kus brnění. Zkroutil jsem se, až se mi podařilo se posadit na okraj lůžka. Pokoušel jsem se odhadnout, jak daleko se budu muset ohnout, abych dostal na šaty, když jsem uslyšel slabé zakašlání. Otočil jsem hlavu a spatřil jsem ve dveřích buclatého mužíčka se špičatou bradkou. Popadl jsem pokrývku a ovinul ji kolem sebe. „Plýtváte energií, pane Harkere,“ řekl. „S vaší osobou jsem se již důvěrně seznámil. Doktor Schlegel jméno mé. Dostalo se vám cti, že jsem u vás uplatnil jednu ze svých nejlepších aplikací obvazu.“ „Doktore,“ odvětil jsem, „udělal jste to až moc dobře. Nemůžu se ohnout.“ Uchichtl se a kdybych se necítil tak bídně, uvnitř úplně prázdný a opotřebovaný, docela by se mi líbil. „Možná jsem to trošinku přehnal,“ poznamenal. Přistoupil ke mně a začal odvinovat pruhy obvazu a pořád přitom povídal. „Přemíra horlivosti, pane Harkere. Takovou příležitost jsem nemohl propást. Málokdy se přihodí, aby byl pacient tak povolný, lhostejný a neschopný se bránit. To se to potom obvazuje. Čistě a účinně. To není jako když se člověk patlá lidem v břiše.“ Ustoupil o krok. „Je to tak lepší?“ Zkusil jsem to a mohl jsem se trochu ohnout. „Jen pomalu,“ řekl. „Nenapínejte ty svaly. A teď zakryjeme tu nahotu.“ Ať se propadnu, jestli nebral moje věci kousek po kousku a nepřidržoval mi je, abych se do nich nasoukal. Zapnul jsem si opasek a musel jsem si zase sednout na postel. „Doktore,“ zeptal jsem se. „Co mi schází?“ „Pane Harkere, máte podlitiny po celém zadku, jako kdyby vás někdo mlátil prknem. Velkým prknem. U čtvrtého žebra je docela pěkné škrábnutí po kulce. Ztratil jste něco krve a patrně trpíte ještě následky šoku. Ovšem tělo máte silné jako býček. Ani jediné vaše poranění není tak zlé, aby se nevyléčilo dobrým jídlem.“ Měl pravdu. Každou minutou mi bylo lépe. Zároveň jsem byl čím dál hladovější. „Doktore,“ otázal jsem se. „Co jsem dlužnej za to zflikování?“ „Nenavádějte mě, abych vás šidil. Účet pošlu Společnosti. Tak mi moje svědomí dovolí, abych si účtoval víc.“ - 159 -
Postavil jsem se, a když se stěny přestaly kymácet, navlékl jsem si kabát a šel jsem ven. Doktor cupital vedle mě. Stanice byla opuštěná. Telegrafní klíč klapal jak zblázněný, ale nikdo nebyl nablízku. „Doktore,“ řekl jsem, „kde jsou všichni?“ „Morrison je někde ve městě,“ odpověděl. „Ale sám. To jest, je tu jediný. Všichni jsou někde po kopcích. Chtěli by se stát hrdiny. V těchhle končinách to bude ten největší hon na člověka v naší historii.“ Stáli jsme přede dveřmi. „Jak jsem starý a udřený z ordinace a líný, chtěl bych být tam venku s nimi. Ale mám tu ještě jednoho pacienta. To je mnohem zajímavější případ, než ten váš. Obvazování je náročnější. Pěkná díra v rameni. Velmi zajímavé. Jen tak tak to minulo horní okraj plíce.“ „Kdo je to?“ zeptal jsem se. „Ten člověk se jmenuje Gamble. Gene Gamble.“ „Kdy ho postřelili?“ „Dnes časně ráno. Podle toho, jak rána vypadá, někdy při východu slunce. Přivezli ho před několika hodinami. „Kdo ho postřelil?“ „Race Crim. Musela to být nešťastná náhoda. No, povinnost mě volá, abych ho navštívil.“ Díval jsem se za obtloustlou postavou doktora Schlegela, jak capká po schodech dolů a jde šikmo přes ulici. Nevšiml si, nebo si nechtěl povšimnout, jak mě jeho slova ohromila. Nechtěl jsem na to myslet. Nechtěl jsem se tím v duchu zabývat. Podle slunce jsem hádal, že bude asi poledne. Podíval jsem se na obě strany ulice a žádného člověka jsem neviděl. Abych nelhal, jediná živoucí bytost v dohledu byla jakási žena, která stála ve dveřích nějakého hostince přímo přes ulici, jenž nesl nápis „Jídelna“. Šel jsem tam a ona ustoupila, abych mohl vejít a šla za mnou. Posadil jsem se k nízkému pultu, pokrytému voskovaným plátnem a ona jej obešla a postavila se za něj. „Paní,“ oslovil jsem ji, „chci dvojitou porci všeho co máte.“ „Dnes je dušený maso,“ řekla. „Dostanete dušený maso.“ Nabrala plný talíř a přisunula jej přede mě s vidličkou a lžící. Nalila mi šálek kávy a strčila jej ke mně, až káva vystříkla. Dívala se jak jím, „Proč nejste taky tam venku?“ zeptala se. „Máte strach?“ „Jo,“ přitakal jsem. Nechtěl jsem o tom, co se stalo mluvit. „Strachy se celej třesu. Proto mi tak chutná.“ Chvíli mě pozorovala. Vzala talíř a znovu jej naplnila. „Už vím,“ řekla. „Vy jste ten chlapec, co přijel s dostavníkem. Říkali, že to byl nějakej mladík.“ „Jistě,“ řekl jsem. „Zapřáh jsem se a přitáh jsem ten zatracenej krám úplně sám.“ „Proč jste nechali ukrást to zlato?“ zeptala se. „Zlato?“ opáčil jsem. „Jaký zlato?“ - 160 -
„Nedělejte hloupýho. Každej už o tom ví. Ukradli skoro čtvrt milionu ve zlatě a vy jste je nechali.“ „To víte že jo,“ řekl jsem. „Pěkně jsme to vybalili a zdvořile jim to předali.“ Vzala talíř a znovu jej naplnila. Sáhla pro plech s koláčem, ještě zpola plný, začala kus odřezávat a pak toho nechala a přistrčila mi celý plech vedle talíře. S masem jsem byl skoro hotov a dal jsem se do koláče. „Vy a ten Crim,“ řekla, „kolik jste z toho vytřískali? Jak moc z toho zlata vám dali?“ „Buďte zticha!“ okřikl jsem ji. Vstal jsem ze stoličky a podíval se na ni přes pult. „Co jsem dlužen?“ „Nic,“ odpověděla. „Vy nic.“ Hleděla na mě upřeně a její tvář zůstala bez hnutí, až mi to bylo nepříjemné. „Děkuju, paní,“ řekl jsem a šel jsem ke dveřím. „Nic nechci,“ pronesla takovým napjatým a podivným hlasem, že jsem se otočil a znovu na ni pohlédl. „Já jsem Skinnerová,“ řekla. Stál jsem tam a cítil se jako hlupák a asi jsem tak vypadal. Sáhl jsem do kapsy kabátu a vyndal revolver Billyho Skinnera. Šel jsem k ní a položil jej na pult. „To byl jeho,“ řekl jsem. Musel jsem jí vyložit, jak to bylo. „Zemřel s revolverem v ruce. Mířil na ně. Vypálil všechny kulky, až do tý poslední.“ „Jak se stalo, že ho dostali?“ otázala se. Sakra krucinál pomyslel jsem si, jak se to stává, že někoho dostanou? Pak mě to napadlo. Alespoň něco. Věděl jsem, co by řekl Tom Davisson. „Dělal svou práci,“ řekl jsem. Vzala revolver do rukou a dívala se na něj. „Race ho neopustil,“ dodal jsem. „Race seskočil a šel po nich.“ „Já vím,“ řekla. „To jsem říkala jen tak. Billy a já jsme spolu moc dobře nevycházeli, byl pořád na cestách. Ale přesto byl můj.“ Položila revolver na pult a postrčila jej prstem. „Vezměte si ho. Mně není k ničemu.“ Vzal jsem si jej a zastrčil revolver znovu do kapsy. Již nebylo nic, co bych jí chtěl nebo mohl povědět, tak jsem ji opustil a šel jsem na druhou stranu ulice do stanice. Viděl jsem Morrisona vycházet ze stáje, vstoupil jsem tedy dovnitř a čekal jsem na něho. Přispěchal, kývl na mě a běžel k telegrafu. Otočil vypínačem, ta věc přestala klapat a on začal sám ťukat klíčem. Chvilku vyťukával, pak přestal, nechal telegraf štěbetat a pak zase ťukal. Asi po deseti minutách jej úplně vypnul a otočil se ke mně. „Co dělá bok?“ optal se. „Ještě se dost ozývá,“ řekl jsem. „Ale co se k čertu děje v Big Creeku?“
- 161 -
„Copak vím?“ odpověděl. „Tam nemají telegraf. A i kdyby ho měli, nikdo s ním neumí zacházet. To jsem se teď domlouval s Bowenem. Chce od tebe zprávu. Crim se ještě nikde nepřihlásil. Ten zatracenej blázen se úplně vykašlal na práci. Ty jsi jedinej, kdo nám může povědět o celé té historii.“ Vylíčil jsem mu to, jak nejlíp jsem uměl. Odpověděl jsem na jeho otázky a vyprávěl jsem, co se přihodilo a doplnil jsem, co jsem již sdělil na silnici. Morrison si dělal chvatně poznámky. Pověděl jsem mu všechno, až na jednu věc. Neřekl jsem mu, co se stalo v Hattově hospodě. Řekl jsem jenom, že vím kdo je jeden z té bandy, protože jsem ho slyšel mluvit v Goshenu a teď jsem ho poznal po hlase. Morrison vzal poznámky, vrátil se k telegrafu, zapnul jej a začal znovu vyťukávat. Již jsem měl toho čekání a hloupého cvakání až po krk, když toho nechal. „Tak dobrá, Jessi,“ řekl. „Cítil by ses na nějakou jízdu?“ „Aby ne, hrome,“ odpověděl jsem. „Fajn. Linka je teď docela v pořádku. Bowen sem posílá kočího, kterej pojede dnes odpoledne s dostavníkem nahoru do Goshenu –“ „Starou belu,“ vyhrkl jsem. „S tím dostavníkem pojedu já. To je moje jízda.“ „Tvoje jízda to bude,“ prohlásil Morrison, „až a jestli Bowen řekne, že je tvoje. To žes včera zaskočil za Thorpa neznamená vůbec nic, dokud ti neřekne. A on to neřek. Mně pověděl, že vyjedeš odtud za několik minut. Koně, se kterýma jsi včera v noci přijel jsou z Big Creeku. Ty tam s nima pojedeš. S vozem. Pak tam počkáš a až přijede dostavník, pojedeš s ním do Goshenu a můžeš podat Bowenovi zprávu osobně.“ „S vozem?“ zeptal jsem se. „Vy čekáte, že pojedu s vozem?“ „Očekávám, že uděláš co se ti řekne. Podívej se, Jessi. To není můj nápad. To říká Bowen. V Big Creeku potřebujou rakve a ty koně tam patřej. Ty tam s nima pojedeš. Kde bych zrovna teď vzal jinýho zaměstnance Společnosti, aby to udělal?“ „Tak jo,“ souhlasil jsem. Zase mi strkali černého Petra. „Pojedu. Ale možná pojedu, jen abych moh Bowenovi říct, co si myslím o tom jeho všivým podniku. Kde je ten zatracenej vůz?“ „Ve stáji. Je naloženej. Pomůžu ti zapřáhnout.“ Vůz za moc nestál. Ty čtyři rakve jej úplně zaplnily. Zapřáhli jsme do něj dva koně a zbývající čtyři přivázali dozadu na různě dlouhé provazy. Ze sedátka poškozeného dostavníku, který strčili na opravu do stáje, jsem si vzal bič Russa Thorpa. Bič jsem stočil a položil pod sedátko vozu. Na takový švindl jsem jej nemínil použít. Myslím, že jsem nepůsobil příliš šťastným dojmem.
- 162 -
„Neber si to tak,“ utěšoval mě Morrison. „Podívej se na mě. Celou noc jsem byl vzhůru. Všichni jsou venku a hrajou si na četníky a na zloděje. Všechnu práci ve stáji jsem dnes ráno musel dělat sám. Jestli se někdo brzy neukáže, budu muset připravit čerstvou přípřež.“ Pohlédl jsem na něho a viděl jsem, že by se opravdu potřeboval vyspat. Taky měl svoje trápení. Každého něco trápí. Dělá svou práci, pomyslel jsem si. Já tu svou taky udělám. Ale nemusím ji mít rád. Vyjel jsem na silnici a zamířil do Big Creeku. Chvíli to šlo pomalu. Dva tahouni se docela snažili, ale ti čtyři koně vzadu se tam pořád mleli, vráželi do sebe a zdržovali. Po nějaké době jsem si řekl, že něco vyzkouším. Pohrál jsem si s provazy a koně jsem spojil do páru za sebou jako dvě spřežení. To by v tom byl čert, aby pak pěkně nešlapali. Takhle byli zvyklí běhat. Nemělo smysl nechat jedno spřežení táhnout až do konce, tak když jsme byli asi ve třetině cesty, spřežení jsem vyměnil a po dvou třetinách jsem to opakoval. Tím se jejich práce rovnoměrně rozdělila. Táhli stále do kopce a já jsem byl rád ke svým koním poctivý. Po nočním dešti silnice změkla a na blátivých místech bylo plno otisků kopyt, ale nikoho jsem cestou nepotkal. Jednou se po levé straně ukázali dva jezdci, kteří přejížděli horský hřeben. Snad mi mávali, ale na tu dálku jsem to s určitostí nepoznal. Před námi vyskočil králík a utíkal pěkný kus než zmizel. To byla má jediná společnost až do Big Creeku. U zábradlí, které vybíhalo ze zadního konce stáje, bylo uvázáno asi deset koní a někteří byli pořádně utahaní. Zavolal jsem a Bert Foley vyšel ven a vzal si otěže, které jsem mu hodil. „Jak se cítíš, Berte?“ „Už je to trochu lepší,“ řekl. „Ale mám toho dost i bez kopání. Řekni jim, že truhly jsou tady.“ „Komu jako?“ Mávl rukou ke stáji, tak jsem slezl dolů a šel dovnitř. Asi polovina koní byla zpátky ve svých stáních. Mrtvá těla, která dříve ležela u přední stěny, někam zmizela a podlaha byla zametená. Asi tak stejný počet mužů jako jezdeckých koní venku, postával nebo seděl porůznu na jednom konci dlouhého volného prostoru před koňskými boxy vedle skladu krmiva. Většinou jsem je znal od vidění. Někteří byli z Goshenu a jiné jsem občas zahlédl kolem Stillwateru. A o jeden sud se opíral Tom Davisson a pomalu ořezával kus klacíku. Všichni na mě koukali a s nimi i Tom, ale žádný neřekl ani slovo. Tak to bylo vždycky, když se stalo něco vážného a Tom Davisson byl u toho. Lidé docela samozřejmě čekali, až se toho ujme. A když se toho ujal, tak to jelo. Dával příkazy ne z toho důvodu, že byl šerif, ale lidé většinou udělali co nařídil, protože to dávalo smysl. Teď vypadal velmi vážně a ostatní taky. Všichni byli unavení. Kývl na mě - 163 -
a řekl ostatním, aby se postarali o pohřbení, že brzy přijde za nimi a pomůže jim. Když odešli a cestou kolem mě mi pokynuli hlavou a prohodili pár slov, přivolal mě pokynem ruky k sobě. „Tak co, Jessi,“ řekl. „Co tě tak zdrželo? Odjel jsem včera večer z Goshenu, hned jak jsem se to dověděl, ale myslel jsem, že tu budeš přede mnou. Bowen říkal, že tě pošle s truhlama, hned jak se rozední.“ „Sakra, Tome,“ rozčilil jsem se, „vždyť mě postřelili.“ Napřímil se u sudu a sklapl nůž. „Tys poraněnej, synku? Je to ošklivý?“ „Celkem to ujde,“ řekl jsem. „Ale u čtvrtýho žebra mě to škráblo.“ „To mi nikdo neřek,“ poznamenal. „Jak by ne, od toho střílení si mě nikdo ani nevšim. Zase na mě kašlou. Přijel jsem s tím zatraceným vozem a měl jsem dnes jet zpátky s dostavníkem.“ „Jen klid, synku,“ řekl. „Máme tu spoustu práce.“ „To není spravedlivý,“ odporoval jsem, „Bowen prostě nechce –“ „Jen klid,“ řekl. „Bowen je dobrej chlap. Jenom si s tebou ještě není jistej. Myslí si, že jsi ještě mladej.“ „Co to má s tím společnýho? Ukázal jsem mu, co umím. Zachránil jsem mu dostavník. Projel jsem s ním až do Stillwateru.“ „A není to náhodou to, cos měl udělat?“ zeptal se mě. „No ano,“ nezbylo mi než souhlasit. „Ano, myslím, že jo.“ „Tak se kvůli tomu nenaparuj,“ řekl. Pohlédl na mě a jeho tvář byla přísná jako vždycky, ale oči se dívaly jinak. „Jsi mladej, Jessi. Ale vsadil jsem na tebe a je to už dost dlouho. Děláš mi trochu starosti, ale žádnej zatoulanej kus bez mámy, kterej to nedělá, si nezaslouží, aby ho vzali do stáda.“ Napřáhl ruku a strčil mi trochu do ramene, jak to dělával, když jsem byl ještě kluk. „Nepřidělávej mi starosti, Jessi. Mám teď v hlavě moc věcí. Foley nám vyprávěl a víme, cos pověděl Raffertymu. Je to celkem jasný. Jenom jedna věc mě trápí. Tys tu byl. Ty mi to povíš.“ Čekal jsem, a když jsem tu otázku uslyšel, nijak mě nepřekvapila, ale stejně mě zasáhla jako rána do žaludku. „Co se to sakra děje s Racem?“ „Jak to mám vědět?“ odpověděl jsem. „Neviděl jsem ho od chvíle, kdy vyjel za nima.“ „Žádnej z nás ho neviděl,“ řekl Tom Davisson. „Ale víme, co dělá. Pročesává kopce jako šílenec. Když potřebuje čerstvýho koně, vezme ho někomu z ohrady. Střílí jak blázen na všecko, co se pohne a podobá se člověku. K smrti vyděsil několik rančerů a nepěkně provrtal Genea Gamblea. Přijel k němu, viděl že udělal chybu a nehnul prstem. Prostě odjel a vybodl se na něj. Takhle se Race nechová.“ - 164 -
„Asi ne,“ souhlasil jsem, „ale jestli někdo ty parchanty dostane, bude to Race.“ „Jednoho už dostal,“ řekl Tom. „To dělá dohromady čtyři. Někdo z chlapců ho našel mrtvýho. Race ho vystopoval, ovšem jak to v tý tmě dokázal, to nepochopím. Rozprchli se na všechny strany, takže ho to odvedlo od těch ostatních. Ale toho jednoho dostal, o tom není pochyby. Pěkně mu provrtal hlavu. Něco z toho zlata mu leželo ve váčku na prsou. Race ho tam položil, aby dokázal, že byl v právu. To je Raceův způsob. Střílet jak blázen na každýho, kdo se ukáže, to Race nedělá. Ani by nenechal Gamblea ležet.“ Tom Davisson rozevřel nůž a začal zase ořezávat. „Race to neví, ale celkem je jich pět. Někteří hoši, kteří se je rozjeli hledat směrem od Stillwateru, jednoho dostali. Měl u sebe další hromádku zlata. Chvíli ho honili, a když začal střílet, tak ho sejmuli. Dostaneme i ostatní. Udělali jsme zátah od Goshenu přes hory k řece a prohledáváme to z kopce dolů. Druhá skupina vyjela ze Stillwateru zase nahoru. Až se setkají, budeme mít ty poslední dva. Možná ještě než se setmí.“ Z klacku, který ořezával odloupl dlouhou štěpinu. Náhle na mě ukázal nožem. „Co ho žere?“ „Koho?“ zeptal jsem se. „Racea.“ Podíval se mi přímo do očí. „Prohání se křovím s rozpálenou pistolí. Snad kvůli tomu, že cítí odpovědnost?“ „Nevím, co myslíte,“ řekl jsem, ale věděl jsem moc dobře, co myslí. „Jessi,“ naléhal dále, „je to má práce vědět víc, než jen to co se stalo. Musím přemejšlet, proč se tak stalo, aby se to možná neopakovalo. Dávej pozor, jak to zapadá do sebe. Jeden z těch lidí, pravděpodobně Slater, vypátral, že se bude převážet zlato. Tys nemohl mluvit, nic jsi nevěděl. Já jsem nemluvil. Thorp nemohl, ležel doma nemocnej. Ani Billy Skinner nemohl, dověděl se to chvilku před tebou. Bowen nevyšel z kanceláře, jen naložil zlato, když rozhodl, že se s ním pojede. Zbývá Race.“ „Byl tam strýček Ben,“ připomněl jsem. „Ten má dost zdravýho rozumu,“ řekl Tom Davisson. „Vsázím na Racea. Každopádně moc mele jazykem. Neslyšels ho něco vykládat?“ „Ne, vůbec nic. Co ho žere je jasný. Ti parchanti mu zničili pověst.“ Tom Davisson se mi dlouho díval do očí. „To je ono, Tome,“ řekl jsem. „Musí to být ono.“ Možná můj hlas zněl nezvykle. Ale jeho taky. „Nenamáhej se, Jessi. Třeba to ani nechci vědět. Zůstanem při tom.“ Žádné odpoledne se netáhlo tak dlouho jako tohle. Tom a ostatní se zabývali pohřbíváním, ale já jsem se toho nezúčastnil a zůstal jsem - 165 -
stranou. Když skončili, rozdělili se na skupinky po dvou a po třech, procházeli se a čekali. Seděl jsem na schodu u domku a oni chodili kolem a vyptávali se mě a já tolikrát odpovídal na ty zatraceně stejné otázky, že byste řekli že mi dojdou slova. Potom, abych něco dělal, jsem pomáhal Bertovi Foleymu připravovat spřežení na výměnu, dokud nepřijel zdola dostavník asi se čtyřmi nebo pěti cestujícími, kteří byli celí bez sebe, že vidí to místo a tlachali o loupeži a kladli pořád dokola ty zatraceně stejné otázky. Vyhledal mě vozka. „Jste Jess Harker?“ „Ano,“ odpověděl jsem. Vůbec se mi nelíbil. Nikdy jsem ho dříve neviděl. S dostavníkem přijel ve svižném tempu, byl velký a choval se přátelsky, ale mně se nelíbil. Přebral mi jízdu. „Morrison říkal, abych vás vzal s sebou,“ oznamoval mi. „Morrison se zmýlil,“ řekl jsem. „Udělej raději, co ti říká,“ promluvil někdo. Byl to Tom Davisson, který stál vedle mě. „Bowen bude chtít s tebou mluvit.“ „K čertu s Bowenem!“ vykřikl jsem. „Zůstanu tady, dokud nebude po všem. To byl můj dostavník, kterej přepadli.“ Tom Davisson se na mě zadíval a jeho oči byly stejně přísné jako jeho tvář. „Dělej jak umíš,“ řekl a odešel. Dostavník odjel a já tam zůstal a čekání začalo nanovo. Slunce klesalo dále po obloze k okraji hor na západě a opět se začaly dít věci. Napřed jsme slyšeli dusot kopyt. Ten zvuk byl zpočátku slabý a stále sílil, až se zdálo, že se přesunuje celá armáda. Potom se objevili jezdci, velká sevřená skupina, sjíždějící dolů po silnici. Muselo jich být tak k padesáti. John Rafferty jel v čele a byl utahaný a unavený jako všichni ostatní. Zajeli ke stáji a seskočili z koní. Všichni až na jednoho. Ten zůstal v sedle, byl bez klobouku a trochu sesunutý dopředu. Viděli jsme, že má pod břichem koně svázané nohy provazem. Raffertymu se podařilo vynutit na tváři úsměv pro Toma Davissona. „Dostali jsme dalšího,“ prohodil. Začal vyprávět, jak ho chytili, ale já jsem neposlouchal. Prodral jsem se až k tomu muži stále sedícímu na koni, abych na něho dobře viděl. Nebyl to ten člověk s nažloutlou tváří, kterému říkali Slater. Několik mužů mu rozvázalo nohy, stáhli ho z koně a dostrkali ho do stáje velkými vraty, které zůstaly otevřené pro výměnu čerstvého spřežení. Strčili ho do rohu u skladu krmiva. Nepokoušel se stát, sklouzl na podlahu a posadil se s nohama roztaženýma před sebou a opřel se zády o stěnu. Podíval se nahoru k nám, co jsme stáli kolem, chvíli na nás se sevřenými rty zíral a potom se zadíval na zem, jako by vůbec odmítal uznat naši přítomnost. Tom Davisson stál před ním a díval se dolů na něho. „Foley,“ promluvil Tom, „poznáváš ho?“ - 166 -
Bert Foley přistoupil blíže a začal si muže prohlížet. „Je to on,“ řekl. „To je ten, co se chtěl napít.“ „Slater?“ otázal se Tom. „Ne,“ odpověděli jsme Bert a já zároveň. Tom ke mně otočil hlavu a mě napadlo, že by mohl něco říct, ale ponechal to bez poznámky. „Ne,“ opakoval Bert Foley, „ale je to jeden z nich.“ „To je určitě,“ dodal John Rafferty. „Tohle jsme u něho našli.“ Vytáhl kožený váček, který nebyl moc velký, ale řekli byste, že má svoji váhu. Tom jej vzal a potěžkal v rukou. „Dobrých osm liber,“ prohodil. „Takový máme zatím tři. Všechny jsou přibližně stejný.“ Udělal krok dopředu a kopl muže v rohu do podrážky u boty. „Kudy jel Slater, když jste se rozešli?“ Muž neodpověděl, ani nevzhlédl. Tom znovu potěžkal váček v rukou a začal mluvit. Jeho hlas byl tichý, skoro jako kdyby mluvil jen k sobě. „Ten Slater je pěknej darebák. Rozdělil to na čtyři díly a v tomhle můžou být tak čtyři tisíce. V trezoru bylo ale zlata za dvacet sedm tisíc.“ Muž zvedl hlavu a v očích mu svitlo překvapení. Potom zase rychle hlavu sklonil. „Je to chytrák, ten Slater, ale jen pro sebe. Naplánoval hnusný vraždy, jakých by se nedopustil ani ten nejsprostší lupič, ale při výplatě se držel hodně zpátky. Má u sebe nejmíň dvacet tisíc. Teď se asi někde nad tím pochechtává.“ Ve stáji bylo takové ticho, že byste slyšeli, jak koně ve stáních žvýkají seno a Tom nepřestával mluvit tím tichým hlasem a přiměl nás tak, že jsme se všichni trochu předklonili, jak jsme poslouchali a ten muž poslouchal taky. „Jo, ten Slater je chytrej. Najde si na přepadení šikovný místo. Ale pro útěk to místo už tak šikovný není. Má dost nevhodnou polohu. Ještě horší ale je, že Slater je tak chytrej, že nechá odjet kluka s dostavníkem a ten to všechno rozhlásí. Možná že je jedna bezpečná cesta ven. Tu si vybere sám a ty, kteří prováděli to špinavý zabíjení, nechá se někde potulovat, kde je chytěj. Udělal z nich vrahy a z toho velkýho bochníku jim dá jen tenkej krajíček a nechaje, aby se dohrabali tam, kde je zabijou nebo kde je čeká oprátka.“ A Tom pořád tím tichým hlasem promlouval k tomu muži v rohu a vršil jedno slovo na druhé. „Kudy jel?“ Tom zmlknul a v tom tichu muž zvedl hlavu, v úšklebku roztáhl rty a chystal se promluvit. Nedostal k tomu příležitost, protože jiný hlas prořízl ticho plné očekávání a udeřil nám do uší svou zběsilostí a zlobou. „Přestaň si hrát s tím parchantem. Ustup z cesty a nech mě, abych ho odprásknul.“ V otevřených vratech stál Race Crim. Nikdo nevěděl, jak dlouho tam byl. Všichni jsme byli zaujatí Tomem a Raceova slova nás nyní překvapila. Vypadal divoce a děsivě s tou odkrytou hlavou, - 167 -
zbrázděnou stružkami zaschlé krve a s těmi plamínky v očích, které byly zřetelné i ve světle pozdního odpoledne. Muž v rohu strnul, úšklebek mu zmrzl na rtech a celý znehybněl tak, že se zdálo že nedýchá. Tom Davisson se s povzdechem pomalu otočil. „Už bylo dost zabíjení,“ řekl. „Tohle už není tvůj osobní spor, Racei. Tento muž je v rukou zákona.“ Race hleděl upřeně na Toma a zdálo se, že mu celým tělem proběhlo zachvění a plamínky v jeho očích pohasínaly. Zvedl paži a přejel si rukou tvář. Otočil se a vyšel ven a slyšeli jsme, jak pumpuje vodu do napájecího žlabu. Tom se obrátil na muže v rohu. „Kudy jel?“ Ale ta slova již neměla váhu a nebyla k ničemu, protože rozhodující okamžik byl promarněn a muž se zase jen díval do země. Tom hodil kožený váček, který držel, Johnovi Raffertymu, shýbl se, chytil toho muže vpředu za šaty a rychle a bez námahy ho zvedl, jako by měl v rukou pytel zrní a zprudka ho postavil do rohu. Rozpřáhl obě ruce a otevřenými dlaněmi střídavě tloukl muže do tváří, až mu hlava lítala ze strany na stranu. „Kam jel?“ Muž ani nezamručel. Pokusil se na Toma plivnout a slina mu stékala ze rtů. Tom začal znovu mávat rukama a mlátil ho bez přestání bolestivě do poskakující hlavy. Měl jsem v ústech hořko, když jsem pozoroval Toma Davissona, co dělá. Jeho tvář byla přísná, přísnější než jsem ji kdy viděl, a lícní kosti v ní byly jako vytesané z kamene. Nedával najevo žádné vzrušení. Byl jako zvedající se a dopadající buchar, který dělá jen to, co se musí nevyhnutelně udělat. Muž se odrazil od stěny a slepě udeřil, ale Tom ho popadl za ramena, mrštil jím zpátky a znovu se rozpřáhl. Muž se sehnul a chránil si hlavu rukama a Tom ho zasáhl zdola kolenem do brady, zvedl mu hlavu a opět napřáhl ruku. Muž se přestal rvát, stál tiše s hlavou dopředu skloněnou a otřásal se pod ranami. Náhle začal vyrážet nesrozumitelné zvuky. Tom ustoupil, zvuky ustaly a mužova hruď se těžce zvedala. „Na sever,“ vydechl. „Slater jel na sever.“ „Zpátky do Goshenu?“ zeptal se Tom. „Ano,“ odpověděl muž a spěšně dodal: „Je to tak. Zpátky tou cestou. Viděl jsem ho, že se obrátil tím směrem.“ „K čertu s ním,“ ozval se někdo. „Vždyť lže. Nikdo by se přes nás nedostal, když jsme jeli dolů.“ „Chtěl někam zalézt a schovat se,“ řekl ten muž. „Kam?“ Hádám, že to vykřiklo asi půl tuctu lidí. „Nevím,“ odpověděl. „Bohu přísahám, že nevím.“ „Vraž mu jednu, Tome,“ řekl někdo. „Pořád lže.“ Muž se podíval na Toma jako spráskaný pes. Tomova tvář se ani nepohnula. „Ne. Na tom něco je. To by byla asi jediná možnost.“ Muž vydechl tak hlasitě, že to bylo slyšet po celé stáji, otočil se do - 168 -
rohu, opřel se rukama o stěny a celé jeho tělo se otřásalo neovladatelnými vzlyky. „Jen klid,“ řekl Tom. „Už je po všem.“ Pokynul jednomu z mužů, aby mu přisunul bednu, postavil ji ke stěně, vzal muže za ramena a posadil ho na ni. Vytáhl z kapsy kapesník a podal mu ho, aby si otřel pot a krev z tváře. Rozhlédl se kolem nás a zeptal se: „Máte někdo láhev?“ „Panebože!“ Race Crim byl opět ve vratech, rýsoval se tam do výšky a oči mu svítily. „Takhle toho parchanta rozmazlovat! Na co čekáte? Dostali jste z něho, co jste chtěli. Teď ho pověsíme.“ Cítil jsem, jak ostatními muži probíhá to štiplavé vzrušení, zprvu malé a stále větší a větší. Byli unavení, hladoví a vzteklí, aniž by vlastně věděli, co je přimělo, že projezdili celou noc a větší část dne. Byli poněkud rozpolcení tím, co se odehrávalo v rohu, napětí v nich vzrůstalo po dlouhé hodiny a cítili potřebu je uvolnit způsobem, který by odpovídal jeho velikosti. Race to také vycítil, vypjal se do výšky a jeho hlas dopadal na ně jako rány bičem. „Dopadli jsme ho při činu. Sám to dokonce přiznal. Možná je to ten, co dostal Billyho. Zastřelil ho a nedal mu žádnou šanci. Proč bysme mu ji k sakru měli dávat my?“ Race je získal. Většinu z nich. Cítil jsem to v sobě, to nutkání k činu a přání zbavit se té všudypřítomné trpkosti v sobě. Křičeli jeden přes druhého a nebylo pochyb, že je měl na své straně. „Uvolněte cestu, hoši,“ zvolal, „hodím na něj laso.“ „Ne!“ Tom Davisson vystoupil a postavil se před muže schouleného na bedně. Race Crim se zastavil a tak stáli jeden proti druhému. „Nebabrej se s tím tak, Tome,“ vyzval ho Race. „Slyšel jsi ostatní. Přehlasovali tě, Tome. Vypadl jsi z kola ven.“ „Ne,“ řekl Tom Davisson. „Tento muž je v rukou zákona a já jsem zákon.“ „Tome,“ řekl Race Crim a jeho hlas zněl hluše, jako by nebyl jeho. „Ty se svým zákonem jsi moc měkkej a pomalej. Jdi mi z cesty.“ A prsty jeho rukou visících volně na bocích se začaly svírat a ruce se pomalu zvedaly, až byly těsně u rukojetí obou revolverů. „Ne.“ Také hlas Toma Davissona byl nevýrazný, jako by mu nepatřil. Pravou paží se zvolna blížil k revolveru na boku a zdálo se, že se skrčil, přestože pořád stál zpříma, zeširoka a pevně, jako ze železa. My ostatní jsme se ani nehnuli, tak na nás zapůsobila jeho neústupnost. Ticho ve stáji zdůrazňovalo nekonečně se vlekoucí vteřiny. Potom Tom Davisson začal pomalu zvedat ruce, pravá minula revolver a obě se sunuly dále vzhůru, až si založil obě paže na prsou. „Racei,“ promluvil a byl to již jeho známý hlas, „myslím, že jsem jedinej na celým území, kterej je skoro stejně dobrej s pistolí - 169 -
jako ty. Ale já na tebe revolver nevytáhnu. Ujeli jsme spolu hodně velkej kus cesty. A ty tu bouchačku zase nevytáhneš na mě. Ze stejnýho důvodu. A ještě z jednoho lepšího důvodu. Protože víš, že mám pravdu.“ Race se pomalu pohupoval na nohou. Zavrtěl hlavou, rychle a neurvale s ní zatřepal a to třesení postupovalo jeho tělem dolů až do konečků prstů obou rukou, které se ochable roztáhly. Natáhl jednu ruku k Tomovi a podivně s ní maličko pohnul, jako by chtěl něco smést, co bylo ve vzduchu mezi nimi. Rozhlédl se po nás a plamínky z jeho očí zmizely. Byl to zase ten starý Race Crim, jak jsme ho znali, jenom byl vyčerpaný a únava se projevovala v každém kousku jeho těla. Obrátil se a vykročil k otevřeným vratům a my jsme zase ožili a někteří začali zlostně a zklamaně reptat. Race se zastavil a otočil se. „Kdyby na to přišlo, Tom a já vás všechny, jak tu jste, vyřídíme.“ Reptání ustalo a Tom Davisson zaujal celou stáj tím, že se začal pochechtávat, sice nevesele, ale pochechtával se. Začal mluvit, jako kdyby se nic zvláštního nestalo. „Hoši, odvedli jste velkej kus dobrý práce. Už jste udělali víc, než jsem čekal. Spočítali jsme jim to, až na toho Slatera. To už teď bude na mně a na Raffertym…“ Rozpovídal se, že je čas, aby mysleli na jídlo a na návrat domů a to mě nezajímalo. Protlačil jsem se k vratům a vyšel ven. Race uvolňoval podpěnku u koně, na kterém přijel. Skončil, opřel se lokty o sedlo a zůstal tak se svěšenou hlavou. Myslím, že byl unavený a vyčerpaný. Ale mně se nikdy takový nezdál. Teď ne. Vlastně nikdy. „Racei,“ oslovil jsem ho. Otočil se a opřel se o sedlo rameny. „Nech mě bejt, hochu. Vrať se dovnitř k Tomovi. Nemůžeš si to s ním rozházet.“ „Racei,“ řekl jsem, „soud toho chlapa stejně pověsí. Opravdu si myslíš, že Tom má pravdu?“ „Tom říká, že má pravdu,“ odpověděl Race, „tak ji asi má. Čert ho vem, on má vždycky pravdu. Někdy bys řek, že už z toho musí bejt unavenej, mít pořád pravdu.“ „Udělals víc než kdo jinej,“ řekl jsem. „Na to cos dokázal by se nikdo nezmoh. Sám jsi vyřídil čtyři.“ Narovnal se a přestal se opírat o sedlo. Dokonce mě rýpl do žeber. „Uznáváš to, co, Jessi?“ Tak to vždycky dělal. Tak to vždycky říkal. Ale nebylo to totéž. Jeho oči přitom hleděly někam do daleka, skrze mě a mimo mě, do nějaké šeré dálavy za námi. Potom lidé začali vycházet ze stáje, rozcházeli se ke svým koním, pronášeli k nám i mezi sebou neobratné, ale přátelské poznámky a odjeli. Tom Davisson a John Rafferty se objevili se svým vězněm mezi sebou a přivázali ho zase k jeho koni. „Ty se vrať do Stillwateru a - 170 -
dávej odtamtud pozor, co se děje,“ nařídil Tom Raffertymu. „Touhle dobou bude Slater už někde dobře schovanej. Nemáme velkou naději, že ho vykouříme. Ale někdy se bude muset hnout a my mu budeme v patách. Má to zlato a to ho bude zdržovat.“ Rafferty nasedl na koně a odjel a Tom se obrátil na mě. „Jedeme do Goshenu, synku. Pojeď raději s náma.“ „Do háje, vždyť nemám koně,“ řekl jsem „Nikdy nemyslíš moc dopředu, viď, Jessi. Foley má jednoho uvnitř, potřebuje jen osedlat. Pořád zůstáváš u Společnosti, jestli tě Bowen nevyhodí a to se nemůže stát dřív, dokud se nevrátíš. Vem si ho.“ Když jsem koně osedlal a vyvedl ho ven, ostatní již byli na silnici. Tom s vězněm, Race a několik lidí z Goshenu, kteří na ně čekali. S koněm jsem měl trochu starosti, protože to byl tažný kůň a ne jezdecký a já jsem byl vozka a ne jezdec, ale po nějakém poskakování jsme se oba rozhodli, že to spolu vydržíme. Dohonil jsem je a všichni jsme jeli šerem, které se změnilo ve tmu. Bylo ticho, nikdo moc nemluvil, bez zastávky jsme minuli Little Creek a dojeli jsme do Halfway. Tam jsme se najedli a ustlali si ve stáji na hromadě slámy. Tom strčil vězně do skladu krmiva a závoru přivázal. Vězeň se nemohl v žádném případě dostat ven. K tomu by potřeboval páčidlo, a i kdyby ho měl, trvalo by mu to nějakou chvíli a nadělal by přitom spoustu rámusu. Potřeboval jsem si odpočinout jako u Morrisona ve Stillwateru. Taky bok mě trochu bolel. Ne moc, protože se dobře hojil, ale přece jenom. Nemohl jsem usnout. Neustále jsem přemýšlel o tom co se stalo, krok za krokem, minutu po minutě. Měsíc byl skoro v úplňku a v jeho kalném světle dopadajícím sem oknem jsem viděl, že Race leží na slámě několik stop ode mě. Ani on nespal. Hleděl na tmavý trámový strop. Zvedl jsem se na loket. „Racei,“ zašeptal jsem. Otočil hlavu. Jeho tvář se ztrácela ve stínu, ale byla obrácená ke mně. „Racei, oni ti nezničili pověst. Nic takovýho se ve skutečnosti nestalo. Tys je rozdrtil. Zmařils jim jejich plán. Nebejt tebe, tak jsme byli všichni mrtví a oni by bez problémů utekli. Část zlata už máme zpátky. Slatera chytěj, jen co se vykrade z díry a s ním dostanou i zlato a bude po všem.“ „Ne,“ ozval se jeho hlas tiše ze stínu, sotva jsem jej slyšel. „Nikdy nebude po všem. V takových věcech platí buď, anebo – všechno nebo nic. Ukradli zlato. To že ho dostanem zpátky na tom nic nezmění.“ Otočil hlavu a já viděl opět jeho tvář v měsíčním světle, s očima zírajícíma do stropu. Pozoroval jsem ho, jak tam bez hnutí leží a v duchu jsem se zabýval strašným neřešitelným problémem nikdy nekončícího násilí, které se na nás vyřítilo z noci, když jsme přijeli s - 171 -
dostavníkem. Viděl jsem se, jak stojím na kozlíku a trhám pákou opakovačky spencerovky a slyšel jsem jeho hlas nesoucí se ke mně tmou od napájecího žlabu, kde smrt prořezávala vzduch všude kolem něho: „Jsi chlapík, Jessi! Jen jim to nandej!“ To nebylo dobré. Ležel na slámě a mluvil k sobě nebo k něčemu, co viděl na stropě nad sebou. „Snad bude líp, když budou všichni mrtví.“ Díval jsem se na něho. Oči se mu zavřely a možná že spal. Po chvíli jsem cítil, že mi strnula ruka a položil jsem se na břicho. Trvalo ještě dost dlouho, než jsem také usnul. Probudily mě první sluneční paprsky dopadající dovnitř oknem. Tom a ostatní ještě spali. Tam kde spal Race, byl ve slámě jen otisk jeho těla. Zaslechl jsem slabé šoupání něčeho koženého a spatřil jsem ho stát u malých vstupních dveří, jak si zapíná opasky s revolvery. Dělal to pomalu a opatrně a snažil se nedělat žádný hluk. Zatímco jsem ho pozoroval, přešel zlehka po špičkách ke skladu krmiva. Stál tam a hleděl upřeně na dveře do skladu. Začalo mě bolet na prsou, a teprve když se otočil k odchodu, uvědomil jsem si, že jsem zadržoval dech. Vrátil se a vzal si z háku kabát, zašmátral v kapse a našel tužku a starou obálku. Podržel obálku na stěně, něco na ni napsal a zastrčil ji růžkem do škvíry vedle dveří. Stále tiše a zlehka našlapoval, přešel volný prostor ve stáji a zmizel mezi stáními pro koně. Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se. Ostatní ještě spali. Ale ne všichni. Tom Davisson nespal. Měl otevřené oči a díval se na mě. Zvedl ruku a naznačoval mi, abych dal hlavu dolů. Za chvíli vyšel ze stání Race a vedl svého, již osedlaného koně a trochu sebou trhal při slabém dutém dusání jeho kopyt, tlumeném slámou. Tiše otevřel jedno křídlo vrat, vyvedl koně ven a vrata zavřel. Posadil jsem se a Tom mě následoval. Venku jsme slyšeli slabý a doznívající dusot kopyt. Tom vstal a v ponožkách šlapal k malým dvířkám. Vytáhl obálku ze škvíry a držel ji před sebou v napřažené paži, jak to vždycky dělal, když něco četl. Ruka držící obálku mu klesla na bok. Otevřel dvířka a zůstal v nich stát a díval se ven. Vstal jsem a šel jsem k němu. Uslyšel mě a vykročil ven a já ho následoval do jasného, chladně čerstvého rána. Zvedl jsem ruku a vzal si obálku a on mě nechal. Tome – nechci ti to udělat – kdybych se tu ochomejtal určitě bych ho oddělal „Co vám nechce udělat?“ zeptal jsem se. Tom se na mě podíval a jeho oči byly jiné než jeho přísná tvář, ale to neplatilo mně ani tomu ránu. Vlastně mě ani neviděl. „Já mám taky svou pověst,“ řekl. „Nikdy jsem soudci neztratil člověka, kterýho jsem jednou dostal.“ - 172 -
Přemýšlel jsem, jak to spolu souvisí. „Co byste dělal,“ otázal jsem se, „kdyby otevřel dveře do skladu?“ „Zastavil bych ho,“ odpověděl Tom. „Ale co kdybyste musel kvůli tomu střílet?“ Podíval se na mě a teprve teď mě uviděl. „K tomu by nedošlo. S Racem nikdy.“ Vzal mi obálku, složil ji a zastrčil ji do kapsy u košile. Najednou mě chytil vpředu za košili. „Ale já bych to udělal. Já bych střílel.“ Nechal mě být, udělal několik kroků a otočil se. „To nemá nic společnýho s pověstí nebo s něčím takovým. To souvisí s prací, kterou člověk dělá a s tím, čemu věří.“ „Vy byste zastřelil člověka, jako je Race, jen proto abyste zachránil všivýho parchanta, kterýho stejně pověsej?“ „Toho?“ řekl Tom. „Ten nestojí ani za zlámanou grešli. Zachránit ho? Určitým způsobem. Zachránit ho pro šibenici. Jasně, ten bude asi viset. Ale záleží na tom, kdo ho pověsí a jak je to důležitý.“ „To bych sakra nechtěl vidět,“ vybuchl jsem. „To není tak důležitý, abyste kvůli tomu střílel na člověka, jako je Race.“ „Poslyš, synku,“ řekl Tom. „Buď něčemu věříš nebo ne. Jak začneš dělat všimky, dostaneš se do potíží. Tohle je drsná země. Drsná a mladá. Snažíme se tu zavést nějaký zákony, protože je to jedinej způsob, jak můžou lidi spolu vycházet a žít, chovat se slušně a starat se o svý věci a pořád se přitom nebát, že přijdou o krk. Já říkám, že jsem zákon, ale já jsem jen jedna jeho část. Někdo vykročí z řady a moje práce je chytit ho a předat ho soudu, kterej rozhodne o jeho vině a o tom, co se s ním stane.“ „Tenhle je vinen,“ prohlásil jsem. „Ano,“ souhlasil Tom. „Je vinen. Na to můžu vzít jed. Ale moje práce není, abych to prohlašoval nebo určoval, co s ním. Moje práce je dát soudu všechny důkazy, který seženu a nechat soud, aby rozhodl.“ „Když ten váš zákon ho pověsí, nebude o nic víc mrtvej, než kdyby ho pověsili včera.“ „Ale udělá se to podle práva,“ přesvědčoval mě Tom. „Kdybych nechal Racea a některý hochy, aby ho pověsili, možná by to bylo tentokrát správně. Ale oni by si na to zvykli. Příště by to možná byl člověk, u kterýho by vina nebyla tak jistá. Jednou by to mohl být třeba člověk, kterej by vůbec nebyl vinen, jenom by se to tak zdálo.“ Tom se postavil na jednu nohu, zvedl druhou a třel ji oběma rukama. „Takhle rychle vypadnout před snídaní,“ řekl, „je špatný pro zažívání. Takový věci nikomu do hlavy nenaleju, jestli má to přesvědčení v sobě jako Race, když jsem ho zarazil. Teď ale rozhodně potřebuju svý boty. Studěj mě nohy.“ Šlapal do stáje a já za
- 173 -
ním. Vzbudili jsme ostatní a začali se připravovat na cestu do Goshenu. Když jsme přijeli do města, nezpůsobili jsme žádné velké pozdvižení. Nestalo se nic z toho, co jsem očekával. Tou dobou byla ta událost již celý den a noc stará a již více než dost ze všech stran přetřásaná. Každý o ní věděl, věděli dokonce i o muži, kterého Tom přivážel, protože někteří, co byli s policejním oddílem v Big Creeku, jeli předešlou noc v jednom tahu až domů. Lidé se chtěli na něho podívat a proti tomu se nedalo nic říct. Ale netlačili se kolem nás a nevyptávali se, jak jsem očekával. Když jsme zastavili před domem, kde měl Tom v přední místnosti kancelář a za ní vězení, zeptal se mě, co chci dál dělat. „Než to všechno začalo, zamýšlel jsem zkusit to nahoře v Idaho,“ odpověděl jsem. „Nezdá se mi, že by se přihodilo něco, co by změnilo můj názor. I Bowen se chová pořád stejně.“ Podle toho jak se díval, jsem se obával, že mě zase obdaří nějakou radou. Ale neudělal to. „Dobře si to všechno promysli,“ řekl. „Na přemýšlení budeš mít času habaděj. Odtud můžeš odjet až po přelíčení. Jseš důležitej svědek.“ Nehádal jsem se. Věděl jsem, že nějaké dohadování s Tomem Davissonem nepohne. „Kdy to bude?“ otázal jsem se. „Soudce nás má v plánu příští týden,“ odvětil. „Tak snad tehdy. Vyřídíme zároveň i Slatera, jestli ho do tý doby chytíme.“ Objel jsem blok, jel jsem ulicí ke stanici a zajel s koněm ke stájím. Po schodech k Bowenově kanceláři jsem stoupal pomalu, protože jsem přemýšlel, co mu řeknu. Chystal jsem se, že mu to naservíruju dřív než on mně a budu chtít vědět, proč mě vyšoupl z té tratě, kterou jezdil Russ Thorp a nechal mě tahat rakve. Ale když jsem ho spatřil za stolem celého ustaraného, s tužkou v zubech, neřekl jsem ani slovo. Posadil jsem se na židli a čekal jsem až promluví. Vyndal tužku z úst a začal ji válet prsty po stole. „Ahoj, Jessi,“ řekl. „Tak ty ses rozhodl přijít.“ „Ano,“ odpověděl jsem. „Už bylo na čase, nemyslíš?“ „Ano,“ řekl jsem. Vzal tužku a ukázal s ní na mě. „Jessi, pracuješ ještě pro Společnost?“ „Nevím,“ řekl jsem. „Já taky ne,“ řekl. „Proč jsi sem včera nepřijel s dostavníkem, jak ti pověděl Morrison?“ „Byl jsem při tom přepadení, chtěl jsem vědět, co bude dál.“
- 174 -
„Tys myslel, že Davisson a Rafferty se bez tebe neobejdou, co? Můj bože, chlapče, ty jsi ale mladej.“ „Necítím se tak mladej,“ odporoval jsem. „Možná nejsi. S dostavníkem jsi odvedl dobrou práci. O jízdě jako takový to nemůžu říct, protože tu nemám nikoho, kdo by mi to pověděl. Ale s dostavníkem jsi projel. Tím by se měl vyrovnat ten tvůj včerejší výpadek. Zítra můžeš začít zase jezdit.“ „Kam?“ zeptal jsem se. „No přece do Gapu,“ řekl. Ještě ani ne před dvěma dny bych vstal a pořádně mu to vytmavil, co si myslím o takovém jednání. Ale teď už ne. Klidně jsem zůstal sedět. „Ne,“ řekl jsem. Začal balancovat s tužkou na jednom prstě a myslím, že potřeboval chytit rovnováhu víc než ta tužka. „To je opravdu špatný,“ řekl. „To bude strýčka Bena mrzet, až to uslyší. Přece jenom to bude na něho trochu moc, když pojede sám.“ „Strýček Ben?“ podivil jsem se. „On pojede s tím starým dostavníkem? Vždyť s tím neumí jezdit!“ „Čerta starýho,“ řekl Bowen. „Ten jezdil s dostavníkem dřív než ses narodil. Jednou ho indiáni střelili šípem do ramene a od tý doby ho to rameno zlobí. Ale když to bude nutný, tak pojede.“ Bowen se podíval přímo na mě. „Když tu není nikdo jinej.“ To byla pro mě novinka. Strýček Ben o sobě nikdy nemluvil. Domníval jsem se, že u Společnosti během doby zastával různá místa a že ho strčili vždycky tam kde potřebovali. Ale ne jako vozku. Vzpomněl jsem si, jak jsem před ním mluvil a jak jsem se choval a předváděl se s otěžemi a používal bič, když k tomu nebyl žádný důvod. Srovnával jsem si to v hlavě a Bowen čekal. Vstal jsem. „Pane Bowene,“ promluvil jsem, „řeknu vám, co udělám. Musím tady trčet kvůli tomu soudnímu přelíčení. Do tý doby budu pro vás jezdit s tím starým dostavníkem.“ „To je od tebe strašně laskavý,“ řekl. Byl ke mně uštěpačný, ale nedal jsem se vyprovokovat. „Začněte si hledat někoho jinýho,“ řekl jsem. „Pro strýčka Bena najděte někoho opravdu dobrýho.“ „Pořád mi radíš, jak to mám dělat.“ To již neznělo uštěpačně. Nevěděl jsem, jak to dělá a nestaral jsem se o to. Vyšel jsem na verandu a opřel se o sloupek. A je to, pomyslel jsem si. Řekl jsem Bowenovi, že odcházím a do týdne již nebudu mít důvod, abych se tu zdržoval a půjdu tam, kde mě lidé budou brát takového jaký jsem a nebudou se mnou jednat jako s klukem, jen proto že mě jako kluka dlouho znali. Udělám si jméno a jednoho dne se vrátím a lidé jako Race Crim a Tom Davisson, ano i Bowen a strýček Ben mě uznají jako muže a stanu se jedním z nich. - 175 -
Několikrát jsem přenesl váhu z jedné nohy na druhou, než jsem si uvědomil, co mě trápí. Obyčejně když jsem dorazil z Gapu do Goshenu a měl jsem před sebou celé odpoledne a večer a dobrý spánek a zpáteční cestu druhý den ráno, potloukal jsem se trochu po městě, dal jsem si jednu nebo dvě skleničky, popovídal si s lidmi a nakonec mě čekala vzrušující návštěva u Mary Elly, kde jsem s ní a s jejím otcem povečeřel. Teď se mi do nějakého chození po městě nechtělo, ani jsem se necítil na setkání s Mary Ellou po tom, jak jsem se hloupě předvedl s tou ukvapenou nabídkou k sňatku. Byla tu však jedna věc, kterou jsem mohl udělat. Vrátil jsem se do stáje a vzal jsem si bič Russa Thorpa z místa, kam jsem ho položil, když jsem tam přivedl koně a šel jsem uličkou za stájemi, až jsem došel k malému domku asi o třech místnostech, kde Russ Thorp bydlel. Zaklepal jsem na dveře a otevřela mi mile vyhlížející žena a já si s překvapením uvědomil, že po celou dobu, co znám Russa Thorpa, jsem nikdy nebyl u něho doma a neseznámil se s jeho manželkou. Vypadala přátelsky a příjemně a byla trochu ustaraná, přesto se ale na mě usmála a já měl pocit, že jsem něco promeškal, možná jednu z opravdových věcí, které člověk může v životě získat. Zdálo se, že mě hned poznala. „Pojď dál, Jessi,“ řekla. „Myslím, že mu to udělá dobře, když tě uvidí.“ Vešel jsem dovnitř. Našel jsem ho v druhé místnosti na velké staré posteli s nebesy. Ležel na zádech s hlavou podloženou přeloženým polštářem. Nebyl vysoký, spíše široký a tělnatý a vypadal divně s těmi rozložitými rameny a silným krkem, který vyčníval z pokrývek a z flanelové noční košile. Jeho tvář byla tak seschlá, že se v ní rýsovaly kosti. Řekl bych, že bojoval dlouhé hodiny s bolestí a možná ještě s něčím jiným. Když mě však uviděl, rozzářily se mu oči. „To je od tebe hezký, Jessi,“ řekl. „Ohromně pozorný.“ Měl slabý, ale pevný hlas. „Já jsem tak nějak mimo. Ale ty ne. Slyšel jsem, žes provez dostavník s polámaným kolem a s dírou po kulce v těle. Slyšel jsem o tom moc vyprávět.“ „Kdo ti o tom pověděl?“ zeptal jsem se. „No přece Bowen,“ řekl. „Kdo sakra jinej?“ „Já blbec,“ řekl jsem. Ale on to neslyšel. Díval se na bič v mé ruce a začal zase mluvit a hlas se mu třásl. „Dej ho pryč,“ řekl. „Nech si ho nebo ho zahoď. Rozlámej ho. Spal ho. Odnes ho z tohohle domu.“ Jeho žena byla v pokoji s námi a vypadala ustaraněji než předtím a její oči mě úpěnlivě prosily. „Co je ti, Russi,“ zeptal jsem se. „Celýho mě rozřezali,“ naříkal. „Řekli mi, že už nesmím jezdit. Snad úředničit nebo dělat nějakou písařinu. Ale nejezdit.“
- 176 -
Hleděl jsem na něho a v hlavě mi vířilo. Na věšáku jsem viděl viset nějakou čepici. Malou čepici. „Russi,“ zeptal jsem se, „ty máš děti?“ „Dvě,“ odpověděl. „Holku a kluka. Tím je to horší.“ „Ne,“ řekl jsem. „Ten kluk má zatracenou kliku. Má tebe a ty ho naučíš s tím zacházet.“ Hodil jsem bič na postel a rychle odtamtud vypadl. Když jsem za sebou zavíral dveře, zahlédl jsem uvnitř druhými dveřmi jeho ženu, která seděla na posteli a její dlaň byla skrytá v jeho velké ruce. Stál jsem na schodech u Russových dveří. Týden, říkal jsem si, muže být zatraceně dlouhá doba. Sestoupil jsem dolů a učinil pár kroků. Je jenom jeden člověk, kterého chci opravdu právě teď vidět Vrátil jsem se uličkou na hlavní ulici, šel kousek po ní a zabočil k Bentleyovu obchodu s postroji. Oba byli na svých místech jako vždycky. Calvin Bentley zvedl hlavu od svého šití. „Sláva,“ zvolal, „hrdina přichází.“ Musel si na mě něčeho všimnout, co na něho zapůsobilo, protože složil ruce do klína a opřel se o lavici. „Promiň, Jessi. Já ten svůj jazyk neuhlídám. To vyšlo jen z úst, nikoli ze srdce. Máme radost, že jsi se zachránil, i když nejsi zcela zdráv. Těch mých šprýmů si nevšímej.“ „Nic se neděje, pane Bentley,“ řekl jsem. „Můj jazyk tomu vašemu nestačí, ani se o to nepokouším.“ „To je velmi rozumné,“ poznamenal. „Já jsem jenom otec, nejsem dcera. Šetři si slovní zásobu pro ni. Ona je ta nejhůř ovladatelná mladá dáma. Nedala jinak, než že si půjčí koně, když –“ „Buďte zticha, otče,“ řekla Mary Ella. Odložila knihu. Trůnila na pultu a prohlížela si mě. „Je to zlé, Jessi? Bolí tě ta rána?“ „Nějak se s tím vyrovnám,“ odpověděl jsem. „Nemám ani pořádnou díru po kulce. Doktor ve Stillwateru se mi skoro vysmál.“ „Na tom není nic k smíchu,“ pohoršovala se. „Taková rána na čtvrtém žebru.“ „Jak ses to dověděla?“ zeptal jsem se. Calvin Bentley se uchechtl. „To jí řekl Bowen. Otravovala ho tak dlouho, až jí to všechno vyklopil a – Ó, no dobrá, miláčku. Budu se držet svého kopyta.“ Vzal jehlu a dal se do šití. „Bowen snad o tom mluví, ale ne se mnou,“ řekl jsem. „Chce mě zase strčit na tu pitomou trať do Gapu.“ „Vezmeš to?“ Mary Ella sklouzla z pultu a dívala se na mě upřeně, jako kdyby čekala na něco důležitého. „Ano,“ odvětil jsem. „Ale Jessi, to je skvělé!“ - 177 -
„Je to hrozný,“ řekl jsem. Bylo to opravdu hrozné. Věděla, co si o té trati myslím a teď byla na straně těch druhých a pořád mě považovala za kluka. „Chtít mě strčit na tu mizernou trať, po tom co jsem udělal. Vzal jsem to jen kvůli strýčkovi Benovi.“ „Ach,“ uklouzlo jí. Zdálo se, že je zklamaná. „Zůstaneš ale?“ „Do příštího týdne,“ odpověděl jsem, „než začne přelíčení.“ Potom, když už jsem začal hovořit, pověděl jsem také to, kvůli čemu jsem vlastně přišel a bylo mi jedno, jestli tam její otec je nebo není. „Mary Ello, vadí snad to, že příští týden odjedu a ty si mě nechceš vzít, abysme se scházeli jako dřív?“ Než odpověděla, chvilku na mě pátravě hleděla, jako by hledala ta správná slova. „Vždycky tě ráda uvidím, Jessi.“ „Jde mi o to,“ vysvětloval jsem, „jestli by prostě nešlo dělat, jako že jsem o ženění vůbec nemluvil a nechat všechno tak jak bylo?“ „Ano,“ odpověděla, „myslím, že by to šlo.“ Ale nešlo to. Vůbec to nebylo jako dřív. Dělali jsme to, co vždycky. Pomáhal jsem jejímu otci s prací na kostře sedla, zatímco on pokračoval ve svém nekonečném šití a ona seděla se zkříženýma nohama na pultu a pozorovala nás a všichni jsme mluvili o něčem, co nás zrovna napadlo. Šla dozadu do kuchyně, aby uchystala večeři a já jsem pomáhal jejímu otci připravit a krájet kůži. On mi přitom vyprávěl o knihách, které bych měl číst a já si myslel, že to ani číst nemusím, protože mi o nich všechno tak hezky pověděl a oba jsme přes prostřední místnost poslouchali rachocení pánví a mis z kuchyně. Když jsme se najedli, myl jsem nádobí a ona utírala. Opustili jsme jejího otce s jeho dýmkou a knihou u rozsvícené večerní lampy a šli jsme se projít. Nechodili jsme po hlavní ulici, ale zadem, cestou k postranní uličce, kterou jsme prošli a byli jsme v otevřené krajině, kde jsme se mohli toulat, kam nás napadlo. Drželi jsme se za ruce, někdy i kolem ramen, mnoho jsme nemluvili a nikdo nás nerušil. Ale nebylo to jako dřív. Mezi námi se vytvořily zábrany, které způsobily, že jsme si stále uvědomovali sami sebe, třebaže tam nikdo nebyl, dokonce ani její otec, kdo by nás viděl. Něco zmizelo, to svobodné a klidné kamarádství, kterému jsme přivykli a jeho místo nezaujalo nic nového. Zanechalo po sobě prázdnotu, která se podobala pocitu osamělosti, i když jsem byl s ní. A její otec mě již neškádlil a nerozčiloval mě svými řečmi, jak to dělával. Možná že na něho zapůsobilo vědomí, že se chci oženit s Mary Ellou a přemílal to v hlavě. Možná že přemýšlel i o mé osobě, o další lidské bytosti, která narazila na tvrdé podmínky života ve
- 178 -
lhostejném světě. Tehdy si o mně dělalo starost několik lidí, ani jsem o tom nevěděl. Nebylo to jako dřív, ani když jsem se rozloučil s Mary Ellou a klátil se po ulici do hospody k Hattovi, abych tam hodinku nebo dvě nebo možná i tři poklábosil s někým u baru nebo u některého stolu, než jsem se odebral po schodech nahoru do pokoje, který jsem si od Franka Hatta pronajal. Již jsem se s nimi necítil nenuceně nebo oni se mnou, což vyjde nastejno. Vždycky mezi nimi byl jeden nebo dva, kteří byli v Big Creeku, když tam Tom přijel se svým vězněm a nevěděli, jestli jsem byl s nimi, když chtěli poslechnout Racea a vězně pověsit. Nevěděli, jestli jsem tehdy stál při Tomovi nebo při Raceovi. Obojí by bylo v pořádku, protože by to bylo konečné rozhodnutí a oni by věděli, jak se mají ke mně chovat. Takhle nevěděli, na kterou stranu mě zařadit. Já sám jsem to nevěděl. Jednou mi připadalo správné to, jindy zase ono a čím dál jsem o tom přemýšlel, tím jsem byl z toho popletenější, protože jsem mohl dodatečně shánět odůvodnění pro obě strany a podobně jako u samotné loupeže, nikdy nebylo začátku ani konce s tím, co je správné a co špatné. Nic nebylo jako dřív. Tom Davisson se se mnou moc nepáral. Když jsem přijel z Gapu a šel přímo k němu, abych zjistil jestli je něco nového o Slaterovi, nechal mě chvíli postávat u své kanceláře. Moc si mě nevšímal a skoro celou tu dobu dělal, jako kdybych tam nebyl. Již mi neudílel žádné rady a teprve teď, když s tím přestal, jsem si uvědomil, jak jsem byl na tom závislý. Nechci tvrdit, že jsem se tím pokaždé řídil, ale stačilo, když mi pravidelně hezky umyl hlavu a mně se zdálo, že to patří k životu asi jako počasí, jídlo a pocit držet otěže v rukou. A Race Crim byl pro mě docela jiný člověk. Nejen pro mě – pro každého. Ke Společnosti se nevrátil. K Bowenově kanceláři se ani nepřiblížil. Ukázal se každý den nebo obden ve městě, aby se poptal, jestli někdo něco neslyšel o Slaterovi a pak se zase vytratil. Pokaždé vypadal hubenější, zarputilejší a smrtelně nebezpečnější, byl stále bez klobouku a měl na sobě pořád ten starý kabát od Společnosti s utrženým rukávem a tu rýhu přes vršek hlavy se zubatým strupem, po kterém zůstane ošklivá jizva. Jednou jsem ho potkal a on si nechal ode mě zaplatit skleničku, ale z té bývalé nenucené srdečnosti nic nezbylo, a když jsem projevil starost, že má oči zapadlé v důlcích a že by se měl trochu vyspat, polekal mě prudkostí, s jako promluvil. „Nemůžu spát,“ prohlásil. „Nedokážu usnout, dokud nebudou všichni mrtví.“ A když jsem zašel k barovému pultu a vracel se s další sklenkou, kterou jsem ho chtěl utišit, byl pryč a nasedal venku na koně. Nic nebylo jako dřív. Až snad na Bowena. Pokud můžu říct, Luka Bowena nedokázalo nic změnit. Aspoň co se mě týče. Když jsem u - 179 -
něho nastupoval, byl strohý a přímý, prostě správný šéf na svém úseku tratě a nikdy nebyl ničím jiným a nebyl jiný ani teď. Byl jsem člověk, který pro něho pracoval a on mi pověděl co chce, abych udělal a čerta se staral, jestli se mi to zamlouvá, a když jsem provedl něco, co považoval za nesprávné, řekl mi to stručně a jasně a bylo to. Kdyby nebyl tak umíněný s tou pitomou tratí do Gapu, mohl bych pro něho pracovat se vztyčenou hlavou. Ale přece na tom bylo něco lepší. Ty jízdy do Gapu již nebyly tak otravné a způsobil to strýček Ben. Začal se mnou hovořit. Myslím, že by si se mnou povídal i dříve, ale já jsem ho v tomto směru nijak nepovzbuzoval. Pro mě byl jenom další stará relikvie, se kterou jsem byl nucen pracovat, zatímco jsem si představoval, že bych měl mávat bičem na hlavní trati. Bylo to zvláštní, jak hned vypadal jinak, jakmile jsem o něm něco věděl. Byl skutečně docela čiperný na tak starého člověka, který patrně ztratil pojem o čase. Způsob, jakým se pohyboval a jak si při práci šetřil levou ruku, která je pro kočího strašně důležitá, vytvářel dojem, že je pomalý a neobratný. Když jste měli čas zadívat se do jeho tváře, našli jste v ní zapsáno mnohem více než jenom věk a ochablost, kterou přináší stáří. Vyzařovalo z něho něco podobného jako z Racea, když Race seděl vedle mě na kozlíku a kodrcali jsme přes hrboly, takový pocit, že jsme tady, a kdyby se něco přihodilo, jsme připraveni tomu čelit. On by asi toho již moc nenadělal, vzhledem k tomu, jak ho léta poznamenala, ale byl by tady a učinil by vše, co bylo v jeho silách. Když jsme druhý den ráno vyjeli tím naším loudavým tempem do Gapu, byl jsem trochu v rozpacích, jak se s ním dát do řeči. Nevadilo mi, že dává pozor na to, jak řídím. Dobrému vozkovi nepřekáží, když ho jiný sleduje, protože ví, že to je projev spřízněnosti, který nemá nic společného s osobními sympatiemi nebo nechutí. Ten druhý chce znát, co vozka dělá a případně zasáhnout v okamžicích, kdy se něco neočekávaného přihodí s koňmi. Trápilo mě, jaké má asi o mně mínění po tom, jak jsem se k němu choval a jak jsem poháněl bičem ty staré koně toho dne, kdy jsme jeli do Goshenu a kdy to všechno začalo. Tiše seděl a nechal mě, abych začal první. „To jsem proved hloupej kousek, když jsem onehdy hnal ty koně bičem,“ prohodil jsem. „To jo,“ řekl. Potom se chraptivě zasmál. „Vzpomínám si, že jsem v tvým věku taky prováděl podobný kousky.“ Natřásali jsme se dál. „Přišel čas, kdy jsem dostal rozum,“ poznamenal. Potom jsme se již snášeli docela dobře, a když jsem na něho dotíral otázkami, vyprávěl mi něco o starých časech, kdy se na Západě začaly rozjíždět první dostavníkové linky a první dostavníky nebyly vlastně žádné dostavníky, ale obyčejné vozy vybavené sedadly a při špatném - 180 -
počasí kusem plátna přetaženým přes tyče – a zimy bývaly opravdu tuhé. „Teď se mi to nezdá tak zlý,“ prohodil. „Pamatuju, že skoro mrzlo a já na kozlíku měl jen deku přes nohy. Foukal ostrej vítr a do toho déšť se sněhem. Cestující byli uvnitř zachumlaní ve slámě až po bradu a já byl ztuhlej jak prkno. Zachránila mě whisky. Měl jsem v kapse lahvinku a každou čtvrt míle jsem si dal loka. Nad zimou jsem vyhrál, ale pálenka mě porazila. Dočista jsem usnul a málem jsem to někde převrátil, nebejt jednoho cestujícího, kterej to vzal za mě. Zbejvalo pár mil přímý cesty, tak to zvládl. Před koncem jízdy se mnou zatřepal a vzbudil mě a já zas otěže převzal, takže se Společnost o ničem nedověděla. Oba jsme pak tu láhev dopili.“ Následovalo chraptivé uchechtnutí. „Ten cestující se jmenoval Tom Davisson. Tenkrát byl mladej, ale už měl drzý řeči.“ Někdy mě to co řekl vyvedlo z míry. Vyprávěl jsem mu o přepadení a možná, že jsem toho napovídal až moc. Neustále jsem to v duchu celé probíral a zastavoval se u okamžiků, které mě znepokojovaly. „Strýčku Bene,“ zeptal jsem se mimo jiné, „myslíte, že jsem měl s tím dostavníkem odjet a možná tak zachránit zlato?“ „To už byl Billy mrtvej?“ „Ano,“ odpověděl jsem. Nedokázal bych vysvětlit, jak jsem to poznal. Byl to takový pocit, který mě ovládl, když jsem seděl nahoře na kozlíku a uslyšel jsem ho padnout a jeho revolver se odmlčel. ‚A co ten člověk uvnitř?“ zeptal se strýček Ben. „Ten obchodní cestující?“ „Ten taky.“ S ním to bylo stejné, podobný pocit po tom výkřiku, po němž následovalo ticho. „Udělals dobře, žes tam zůstal,“ řekl strýček Ben. „Race žil a byl dole. Ten byl důležitější než zlato. Lidi jsou důležitější než věci.“ A po chvilce dodal: „Co kdybys měl uvnitř víc cestujících? Bránil bys je?“ „Nevím. Nevím, co bych udělal.“ „Musel bys ujet,“ prohlásil strýček Ben. „Nebo měl bys.“ Kodrcali jsme se dál. Chápal jsem, jak to myslí, ale nemohl jsem se rozhodnout, co bych skutečně udělal, tak jsem přeskočil k jinému tématu, které bylo v podstatě stejné. „Měl mi Race nařídit, abych odjel, když mu to Billy říkal?“ „Ano. Pořád jsi měl ještě to zlato a cestujícího a Billy byl vyřízenej. Řekl to a věděl to.“ „Odjel byste?“ otázal jsem se. Strýček Ben o tom přemítal. „Nemůžu říct. Asi bych měl. Nevím určitě, jestli bych odjel.“ Klusali jsme dál a po chvíli se mi v hlavě rozsvítilo a já to viděl jasně. „Race nemohl odjet,“ řekl jsem. „Kdyby odjel, nebyl by to Race.“ Potom jsem dodal: „Nemyslel jenom na Billyho.“ - 181 -
Strýček Ben se na mě ostře podíval a stočil pohled zpět na pohupující se uši koní. „Částečně,“ řekl. „Race myslel na Billyho jen zčásti. Race je chlap jak má být. Ale myslí i na sebe. Myslí na to, že je Race. Člověk, o kterým se mluví. O kterým se povídají zkazky.“ Koně stále klusali a strýček Ben poposedl na sedátku o kousek níž a trochu zavrtěl hlavou. „Pořád přemejšlím, Jessi, proč Race zůstal pracovat jen jako kurýr? U Společnosti je už dlouho, dýl než Bowen. A pořád jen kurýr. Nikdy nepostoupil vejš k nějaký práci jako Bowen nebo jiný lidi. Nikdy ho nepovýšili, to chci říct.“ „Je nejlepší kurýr na celý trati,“ namítl jsem. „Ano,“ souhlasil strýček Ben. „Je nejlepší. Většinou po tu dobu. Ale to je všecko.“ Cesta teď vedla do kopce, nechal jsem tedy koně, aby zpomalili do kroku. Začínal jsem mít vztek a nevěděl jsem na co. Věděl jsem, že bych se neměl ptát, ale stejně jsem se zeptal. „Vy jste u Společnosti mnohem dýl než Race?“ „O mně nemluvme,“ řekl strýček Ben. Sesunul se na sedátku ještě níž a koně se ploužili a mně začalo být stydno. Konečně promluvil tiše a chraplavě: „Ta pochroumaná ruka mě dlouho zlobila.“ Víc neřekl a mě nenapadlo nic vhodného a tak jsme mlčeli po celý zbytek cesty až do Gapu. Teprve ten den, kdy jsme se po třetí vraceli do Goshenu, což byl šestý den po mém návratu k jízdám do Gapu, začalo se zase něco dít. Vyřídili jsme papírování na stanici a strýček Ben seděl se správcem a hrál dámu. Stál jsem na verandě a říkal jsem si, že zase navštívím Russa Thorpa, když Bowen na mě zavolal ze své kanceláře. Šel jsem dovnitř a on mi přes stůl šoupl nějakou obálku. „Tady máš, co sis vydělal a něco navíc za dobrou práci,“ řekl. „Dnes ti končí další měsíc, Jessi. To se hodí, tak to uzavřem. Mám někoho, kdo to vezme místo tebe.“ To bylo na mě moc zprudka, abych to přijal s klidem. „No ne, opravdu někoho máte?“ řekl jsem. „To víš, že mám. Je to Wes, chlapec Franka Hatta. Nastoupí zítra.“ „Ten?“ podivil jsem se. „Vždyť je to ještě děcko. Neumí s tím jezdit.“ „Už to zkoušel,“ tvrdil Bowen. „Každej musí někdy začít. Se strýčkem Benem se to naučí rychle.“ „Sakra, já jezdil líp, než se to on někdy vůbec dokáže naučit, už když jsem tu nastoupil a vy jste mě stejně strčil na tuhle mizernou trať.“ „To bylo jediný volný místo,“ řekl Bowen. „Myslíš, že vyhodím zapracovanýho člověka, jen abych sem přitáh nějakýho drzýho holobrádka? Věř mi nebo ne, tobě to udělá jen dobře. Vyrostl jsi z kalhotek a chceš se posadit na kozlík někde jinde. Já ti to umožním.“ - 182 -
„To máte sakra pravdu,“ vybuchl jsem. „Vy a celá ta vaše zatracená linka mi v tom nezabrání.“ Vyrazil jsem vztekle ven a musel jsem se vrátit pro obálku, což mě rozlítilo ještě víc. S dupáním jsem vyšel na verandu a dál na ulici. Jistě, zamýšlel jsem dát výpověď takřka kdykoliv a mluvil jsem o tom, že odejdu, ale to že mě postavil tak z čistá jasna před hotovou věc, na které se nedalo nic změnit, mě rozzuřilo. Myslím, že ta zlost zakrývala moji vnitřní prázdnotu. Bowen ukončil moje chvástání a já si do té chvíle neuvědomoval, že se jen chvástám a teď nezbývalo nic jiného než vytrvat. Hrnul jsem se na ulici a s vysunutou bradou jsem živil svůj vztek a dával jsem pozor, abych neprovedl nějakou hloupost, až jsem zatočil kolem rohu k Tomově kanceláři. Tom uvnitř nebyl. Seděl tam Dodd Burnett a opíral se na nakloněné židli o stěnu. Staral se Tomovi o kancelář, dohlížel na vězení a stačil právě tak na toto zaměstnání, protože byl souchotinář a těžko by mohl dělat něco jiného. Za tu práci se moc neplatilo, ale on mnoho nepotřeboval. Platil jen za léky, které stále dostával poštou z Chicaga. Moc mu nepomáhaly, ale on byl přesvědčen o opaku a stále četl nějaké brožurky o speciálních lécích a připravoval si, co mu mají poslat příště. Šířil kolem sebe zápach jako ze staré drogerie, kde se povalují otevřené láhve a někteří lidé to nesnášeli. Tomovi to nevadilo. Říkal, že člověk, který postupně umírá, má právo se uvnitř vysmolit podle libosti jakýmkoli mokem. Burnett musel tentokrát užívat nějaký nový lék. Ten pach měl nový říz, něco jako dehet se stopou mentolu. To mě ale nezajímalo. „Kdy má přijet ten soudce?“ otázal jsem se. „Zítra,“ řekl. „Za jak dlouho bude přelíčení?“ „Následující den, jestli se bude soudci chtít. On určuje postup jednání. Čím dřív, tím líp pro mě.“ Trhl hlavou k zadní místnosti. „Tamten má toho tolik na svědomí, že je to mrhání časem. Měl se houpat už před několika dny. Myslíš, že se mi líbí mít toho vraha v mým vězení? Obstarávat mu jídlo. Vynášet kbelík. A přitom je sprostej jako –“ Burnett se odmlčel. Ve dveřích se objevil Tom Davisson. Tom mi kývl hlavou a zapadl do otáčivé židle vedle starého psacího stolu až zaskřípala. „Bowen mě vyrazil,“ oznámil jsem. „Možná to není tak přesný, stejně jsem chtěl dát výpověď a –“ Tom mě přerušil zvednutou dlaní. „Ano. Říkal mi o tom dnes ráno. Sakra, Jessi, proč mi přiděláváš starosti, když jich mám takhle dost? Slater ještě pořád běhá na svobodě, soudce je na cestě a Společnost křičí, aby se něco udělalo s tím zlatem.“
- 183 -
„Mně se zdá, že nějak ochabujete,“ řekl jsem. „Zabýváte se těma starostma z otáčivý židle. Proč nejste venku a neslídíte po tom Slaterovi? Vypadá to, že necháváte Racea, aby dělal práci za vás.“ „Drž hubu,“ řekl. Nevyslovil to ošklivě, ani se nenaštval kvůli tomu, co jsem si dovolil. Chtěl jenom, abych zavřel hubu, protože někdo přispěchal mezi dveře. Byl to vysoký hubený mužský, trochu funěl a měl vystrčenou hlavu, ze které vyčníval dlouhý nos. „Jmenuju se Horner,“ prohlásil ten chlapík. „Mám hospodářství kousek na západ od Halíway.“ Kousek od Halíway. Už jsem ho poznával. Párkrát jsem ho viděl. Měl malý ranč asi sedmnáct, osmnáct mil západně od Halíway. Odfukoval, sotva stačil popadat dech. „Do města se málokdy dostanu. Nemám rád lidi. Musel jsem přijít. Měl byste něco vědět. Co za to?“ „Záleží na tom, co mi povíte,“ odpověděl Tom opatrně. „Když nic nedostanu, nic nepovím.“ Tom se najednou předklonil až židle krátce a pronikavě zaskřípala. „Týká se to Slatera?“ „Možná.“ „Jak mám sakra vědět,“ odsekával Tom ostře slova, „jestli ta vaše informace má nějakou cenu? Pokud se ženete za odměnou, tak žádná není. Zatím jsem to u Společnosti zarazil, aby kopce nebyly plný pitomců, který by si navzájem ustřelovali uši. Ale jestli něco máte, Společnost to zaplatí.“ „Slyšel jste snad, že bych se zmiňoval o odměně?“ povídá ten chlápek. „Nechci odměnu, když konám svou povinnost. Jedná se o můj čas. Tři hodiny se ženu sem a ty samý tři hodiny pojedu domů. Pro mě to má cenu šest půlčtvrťáků.“ Tom na něho zíral s otevřenou hubou. Potom zalovil rukou v kapse, našel žádané mince a dal mu je. „Jde o Slatera?“ „Neřekl jsem, že to je on. Jenom možná. Dnes ráno se u mě zastavil nějakej chlap. Časně ráno a šel pěšky. Koupil koně a osla. Tvrdil, že je zlatokop a že má namířeno k nalezištím zlata. Vyprávěl, že o zvířata přišel a musí běhat po svejch. Říkal, že tornu má o kus dál a vezme “si ji cestou. Nepřipadalo mi to divný, až teprve za chvíli, když odešel. „Divný?“ prohodil Tom. „Jo. Vůbec se nedohadoval o cenách. Platil hotově. V životě jsem neviděl zlatokopa, kterej by platil hotovejma. Nikdy jsem nepoznal žádnýho takovýho, kterej by jel na koni. Vždycky šli pěšky a vedli osla. Nemluvil jako oni. Šaty měl odpovídající, ale nebyly dost špinavý. Co dělal tak daleko od silnice? Tady žádný zlato není. “ Silnice je nejkratší cesta k nalezištím. „Měl knír?“ zeptal jsem se. - 184 -
„Ne. Ani vousy.“ “ „Ty si moh oholit, poznamenal Tom. „To není žádnej problém.“ „ “ Měl nažloutlou pleť? řekl jsem. jako hodně opálenou od slunka.“ „Hnědou. Hnědočervenou, “ „Moh se přibarvit, prohodil Tom. „A co bylo ještě divnější –“ řekl Horner. „Copak?“ vpadli jsme do toho Tom a já zároveň. „Šel jsem po stopě za ním. Teď když měl koně a osla to nebylo těžký. Našel jsem místo, kde se schovával. Žádný mrtvý zvířata tam nebyly. Ani žádný známky po nich. Byl to pěknej úkryt, taková malá jeskyně. A v ní plno prázdnejch plechovek od jídla.“ „Pane Hornere,“ řekl Tom, „vy jste svědomitej člověk. Byl jste taky tak důkladnej a podíval se, kam měl namířeno?“ “ „Nejsem včerejší, mávl rukou Horner, „ani nejsem padlej na hlavu. Jel na západ směrem k Mantrapu. Je to zatraceně velká hora. Asi chce přelézt první hřeben. Za ním je stezka. Jednou jsem na ni narazil, když jsem sháněl krávy. Je to stará indiánská stezka. Pak se někde stáčí k severu.“ Tom se odstrčil ze židle a šel k mapě na stěně. „Dodde,“ promluvil “ úsečně přes rameno, „jdi ven a osedlej vraníka. „Dodde,“ napodobil jsem ho, „osedlej ještě jednoho.“ Tom se otočil od mapy, podíval se na mě a já jsem mu pohled vrátil. „To zlato ukradli z mýho dostavníku,“ prohlásil jsem. Tom na mě pohlédl a já jsem zašoupal“ nohama, ale pak jsem zůstal klidně stát. „Udělám to zase po svým, řekl jsem. Tom se na mě díval a jeho tvář byla přísná jako vždycky, ale přísahal bych, že hluboko v jeho očích byl náznak něčeho jiného. “ „Když už, tak to udělej pořádně, řekl. Skočil ke stolu, vytrhl jednu zásuvku, hodil mi odznak zástupce šerifa a zase se vrátil k mapě. Dodd Burnett se vyšoural ze dveří a šel dál kolem domu a ten“ chlápek Horner jen stál uvnitř a pozoroval nás. „Potřebujete mě? “ zeptal se. „Nebude to stát víc než můj čas. „Ne,“ odpověděl Tom. „Po kraji běhá plno lidí. Budu vám vděčnej, když nikomu nic nepovíte. Když“ z toho něco bude, postarám se, aby Společnost na vás nezapomněla. Zatímco mluvil, prohlížel si mapu, zapínal si pás s pistolí a sahal po klobouku, to všechno aniž by spustil oči z mapy. Vytáhl jsem revolver z kapsy kabátu, tentokrát ze svého vlastního, ne od Společnosti“ a držel jsem jej před sebou v ruce. „Máte něco, co se do toho hodí? zeptal jsem se. Vyčistil jsem jej a namazal, ale nebyl nabitý. Ani jsem nevěděl, jestli z něj budu někdy střílet. „Patřil Billymu Skinnerovi,“ poznamenal jsem. Zdálo se, že Tom si toho nevšiml. - 185 -
„Náboje jsou na polici,“ oznámil stručně. Když jsem ale pár krabiček sundával, ucítil jsem jeho ruku na rameni. „Billy byl hodnej člověk,“ řekl. „Stejně ale z něj budeš střílet, jen když ti řeknu.“ Nežádal mě o to. Prostě mi to sdělil. Horner se díval ze dveří, jak se chystáme k odjezdu. „Pospěšte si, jo,“ volal. Když jsme zahýbali kolem domu, zavolal na nás: „Ještě něco. Ten kůň, kterýho koupil je hnědák. Má silný zadní nohy. Sám jsem ho okoval. Jsou to podkovy pro tažnýho koně. Mají dvojitý ozuby.“ Ujeli jsme asi osm mil západním směrem, jak nám Horner poradil. Hnali jsme koně a museli jsme zastavit u jednoho potoka, aby si“ oddechli a trochu se napili. „Nejedeme jen tak naslepo, že, Tome? zeptal jsem se. „Musíte mít o tom nějakou představu.“ „Jestli Horner mluvil pravdu, a není důvod, aby lhal, ta stezka se klikatí na úpatí velkých hor za prvním vysokým hřebenem. Je to opuštěnej kraj. Nikdy jsem tam nebyl. Počítám, že než tam dojedem, tak Slater – jestli to je Slater a ten pojede rychle – bude asi v těch místech, kde narazíme na stezku, když pojedem přímo zkratkou jako teď. Předjedem ho nebo najdem docela blízko jeho stopu.“ Spěchali jsme dál, pořád na západ a kopce, mezi které jsme se dostali, jsme přejížděli a neobcházeli jsme je, mířili jsme přímo k místu, které Tom našel na mapě. Přijeli jsme k vysokému horskému hřbetu, který se táhl asi čtyřicet mil a tvořil před pohořím vysokou příkrou stěnu. Začali jsme ji zdolávat a koně se museli dát do toho a hrabat se krok za krokem nahoru a proplétat se mezi křovisky. „Tome,“ napadlo mě, „co když to není on?“ „To nepřichází v úvahu,“ řekl, „cítím to v kostech jako vždycky. Chytíme ho, dostanem to zlato a u soudu mu to tak spočítáme, že už nikdo nebude v mým okrese zkoušet přepadnout dostavník.“ Dosáhli jsme vrcholu a na druhé straně jsme se spustili o něco níže, aby nás nebylo vidět proti obloze, zastavili jsme a slezli z koní. Koně to potřebovali. Stáli se svěšenými hlavami a nohy se jim třásly. Napadlo mě, jako již vícekrát, jaké je kůň hloupé a zároveň úžasné zvíře, že se sám ničí při překonávání času a vzdálenosti a vykonávání obtížné práce, a když si to člověk přeje, vydá ze sebe všechno a pokračuje v tom dokud nepadne. „Je mazanej,“ řekl Tom znenadání. „Tak zatraceně mazanej, až jde z toho strach.“ Nic jsem na to neřekl a on pokračoval, jako by myslel nahlas. „Když je blízko svý skrýše, pustí koně, aby bylo těžší ho vystopovat. To chce pevný nervy a on je má. Zbytek cesty táhne zlato a sedlo sám. Když si myslí, že povyk trochu utichl, vyleze ven, aby si koupil novýho koně. Vybere si - 186 -
osamělýho rančera, o kterým soudí, že je trouba. To je ta chyba, která mu zláme vaz. Ale všechno ostatní je dokonalý. Přidá k tomu osla, aby vylepšil svý přestrojení a ulehčil si přepravu zlata. Kdyby ho někdo viděl, pomyslí si, že to je nějakej zlatokop, kterej někam vandruje, jak to tihle lidé dělávají. Jede klidně k nalezištím zlata, což je na opačný straně, než kam čekají, že pojede. Najde si nějaký místo, který zabere a bude si hrát na zlatokopa. Nikdo ho nebude podezírat, když zlato pošle drahou. Sakra, to zlato mu dokonce dopraví Společnost, který ho ukrad.“ Tom se vydal na cestu po svahu dolů, vedl koně a já jsem šel za ním, ale brzy jsme přišli na to, že to není dobré, protože svah byl příliš příkrý a koně se mohli smeknout a padnout na nás. Raději jsme nasedli a opatrně vyhledávali cestu. Koně se pohybovali pomalu, s předníma nohama toporně nataženýma a skoro klouzali po zadku dolů. Svah byl mírnější, vyrovnal se a my jsme se dostali do dlouhého kroutícího se údolí, podobného obrovskému korytu, které vedlo z jihu na sever. Na jeho horním konci byly na jedné straně vysoké a hrozivé útesy hory Old Mantrap, nořící se do vedlejšího údolí a na druhé straně vysoký tupý okraj horského hřbetu. Byla to krásná krajina, nádherná tou drsnou divokou důstojností velkých věčných skalních útvarů, ale zároveň hrozivá a člověk chápal, proč je tak opuštěná. Rovina a úrodnější země kolem Goshenu a vlnící se kopce mezi tím, by se musely zalidnit, než by se lidé odvážili do takových hor. Údolím vedlo skalnaté vyschlé koryto potoka, kudy v době tání nebo silných dešťů se valila voda a pohazovala kameny, jako když si dítě hraje s oblázky. Na druhé straně jsme našli stezku, která se vinula nad korytem ve výšce asi jednoho sta stop. Když jste se postavili ve třmenech a podívali se dopředu a zpátky, tak jste ji viděli. Byla to úzká cestička se sporou trávou mezi křovisky a trnitým houštím, místy zarostlá a jinde zcela patrná a rozeznatelná i na dálku. Poznali jste ji také pod nohama při chůzi, protože půda byla na ní pevnější. Nikdo se nikdy nedoví, po kolik století po ní chodila zvěř a později se zvěří i putující indiáni a ještě později jen zřídka běloši, kteří pronikali na toto území a hledali průsmyk na druhou stranu hor. Nyní na celé té délce pěšiny, kam až naše oči dohlédly, nebylo známky, že by v těchto místech někdy někdo pobýval nebo se pohyboval. Nebylo tu nic, kromě slabé přerušované linie té stezky, daleko vyznačující svou cestu, která se točila podle ohybů vyschlého koryta potoka a ztrácela se v nedohlednu před námi, kde nám údolí mizelo z očí. „Jednou tudy povede silnice,“ prohodil jsem, „a po ní budou chodit lidé a jezdit dostavníky. Možná někdy po ní pojedu.“ - 187 -
„Někdy není dnes,“ řekl Tom. „Dnes nás zajímá jen jeden člověk, kterej po ní jde. Pohni sebou.“ Rozjeli jsme se po té stezce jeden za druhým a prohlíželi na ní každý yard a na prvním měkčím místě jsme našli stopy. Nebylo jich mnoho, ale nám stačily. Několik slabých otisků jemných oslích kopýtek a pár koňských, jedna dostatečně hluboká a zřetelná. Viděli jsme i ze sedla ty dvojité ozuby na podkově. Tom seskočil dolů, osahával okraje prsty a rozdrobil kousek bláta. „Je to nejmíň hodina,“ řekl. „Jede rychle.“ Vyšvihl se do sedla a vyjeli jsme po stezce slušným tempem. Rychle a pomalu, takový byl náš způsob jízdy a to se stále opakovalo. Rychle, když jsme měli před sebou volný úsek, pomalu, když jsme projížděli zatáčkou a byli jsme zvědaví, co uvidíme a zase rychle, když cesta byla volná. Občas jsme také zpomalili, když jsme narazili na rozměklý kus cesty a prohlíželi stopy kopyt, ale jen natolik, abychom viděli, jestli tam nějaké jsou a hnali jsme se dál. Asi po čtyřech nebo pěti mílích mě začalo něco zneklidňovat, ale nebyl jsem si tím jistý. Potom jsme přejeli jedno měkčí místo a já jsem je objel a zavolal na Toma. Se staženým obočím se vrátil, připravený mi vynadat, ale já jsem jenom ukázal na zem. Zarazil koně, podíval se dolů a jak stál, viděl na co ukazuju. Stopy byly v pořádku. Malé po oslovi a velké koňské s dvojitými ozuby. A pak ještě jiné, menší, ale ne o mnoho, docela zřetelné, s jedním ozubem. „Ano,“ řekl jsem. „Je tu ještě jeden. Odkud sakra přijel?“ Tom se nenamáhal odpovědět. Nevěděl o nic víc než já. Ten druhý přijel z neznáma nebo odkudkoli po celé cestě, po které jsme putovali. Spadl z nebe nebo z hor a zabočil někde na stezku a přidal své stopy k ostatním. Tom seskočil a ohmatal okraje. „Nejedou spolu,“ prohlásil. „Jeho stopy jsou čerstvější. Ale ne o moc.“ „Myslíte, že ho taky sleduje,“ zeptal jsem se, „nebo jen tudy projíždí?“ Tom zavrtěl hlavou. „To se brzy dovíme. Nejsou už daleko před námi. Nasedl a jel dál a ani v nejmenším nedal najevo, že mu ten další člověk dělá starosti, ale všiml jsem si, že jel rychleji a musel jsem svého koně pobídnout, aby zabral a držel se v závěsu za ním. Najednou se vzduch změnil. Byl chladnější a také světlo se měnilo. Slunce zašlo za hory. V malé chvíli se zešeřilo. Zrovna jsem přemítal, jestli Tom bude pokračovat v jízdě, když jsem musel rychle přitáhnout uzdu a zastavit, abych do něho nevletěl. Zastavil a seskočil z koně. Učinil jsem totéž a podíval se na stopy. Osel a kůň s dvojitými ozuby zde odbočili ze stezky a dali se svahem po levé straně nahoru. Bylo vidět, kde se kůň s jedním ozubem zastavil a přešlapoval na místě, zatímco ten který na něm seděl si prohlížel půdu a kde jeho stopy rovněž zamířily vzhůru doleva. „Jede za ním,“ - 188 -
řekl jsem. Mluvil jsem jen k sobě, protože Tom odešel i se svým koněm, kterého vedl za uzdu. Byl sehnutý, aby ve sporé trávě rozeznal stopy. To odbočení doleva nedávalo smysl, protože svah byl jen několik set stop dlouhý a končil na plochém vršku malého kopce, za kterým se tyčila strmá horská stěna. Spěchal jsem za Tomem a oba jsme se vyšplhali až k útesu, když mi najednou naznačil, abych zůstal stát. Uslyšel jsem nějaký hluk, jakési šustění v křoví u skály. Sáhl jsem rychle po zbrani a Tom měl svou pistoli také připravenou. Postupovali jsme pomalu kupředu a s vypoulenýma očima jsme pozorovali křoví kolem nás. Tom zavolal, ale nikde nic nebylo, v celém okolí se nikdo neozval. „Počkej tady,“ řekl Tom, pustil uzdu a šel přikrčený dál, pokoušeje se nahlédnout do křoví, až v něm úplně zmizel. Čekal jsem a nervy mi hrály. Byl jsem připravený střílet na všechno, co se pohne, když jsem uslyšel jeho hlas. „Zatraceně!“ Vyšel z křoví a v ruce držel roztřepený konec provazu. Zatáhl za něj a za ním vyšel osel s dlouhýma, volně visícíma ušima. „Ostatní věci tam leží,“ řekl Tom. „Obvyklé zlatokopecké nářadí. Vzal to rovnou nahoru. Tenhle osel si strhnul náklad, jak se otíral o skálu.“ „Zlato?“ zeptal jsem se. „Ne,“ řekl Tom. „To si vzal s sebou.“ Prohledali jsme celé okolí a stopy nám prozradily, co se tam dělo. Slater tam z nějakého důvodu přerušil cestu, snad aby si odpočinul, a aby pohlídal stezku za sebou. Z té vyvýšené plošiny měl pěkný výhled, možná až na míli daleko. Uviděl přijíždět druhého jezdce a proto pustil osla, poněvadž s ním by daleko nedojel. Hodil zlato na svého koně a co nejrychleji zmizel. Držel se těsně u skalní stěny, takže kopec ho na chvíli kryl a jezdec nemohl tušit, že je tak blízko. Našli jsme stopy, kde druhý jezdec taky na to přišel a vyřítil se jako šílený po stopách podkov s dvojitými ozuby, jak ukazovaly hluboko do země vryté otisky kopyt jeho koně. „Proč tohle Slater udělal?“ zeptal jsem se. „Vždyť na ten zlatokopeckej trik by mu skoro každej naletěl?“ „Co si o tom myslíš,“ řekl Tom. „No možná zpanikařil.“ „To docela určitě.“ souhlasil Tom. „Ale proč?“ podivil jsem se. „Podle toho, jak se dosud choval, nepatří k těm, kteří snadno propadají panice.“ „Ale stalo se mu to,“ trval na svém Tom. „Zdá se, že poznal, kdo ho pronásleduje a dostal strach.“ Tom se na mě podíval a rukou si přejel tvář až k bradě a potom za krkem a hleděl na mě, jako kdyby chtěl něco říct a nedokázal to vyslovit. „Já bych se bál taky,“ dodal. „Koho?“ zeptal jsem se. A pak mi to došlo. Byl jenom jeden člověk, který by takhle jel pustým krajem, den za dnem, bez konce a bez - 189 -
odpočinku, pátral po skrytých místech a šel po každé podezřelé stopě, kterou by našel. Byl jenom jeden člověk, který by dokázal vyděsit tak chladného počtáře, jako je Slater, jen při pouhém zjištění, že mu je v patách. Ale ani já jsem nedokázal vyslovit to jméno. Zůstal jsem na Toma civět a pozoroval jsem, jak ta představa na něho působí. Skočil na koně, přiměl ho ke cvalu a skloněný až k jeho krku, sledoval stopy, které pod ním ubíhaly. Ať jsem se snažil jak chtěl, nepodařilo se mi ho dohnat. Udržoval jsem své tempo a to bylo všechno. Hnali jsme se podél útesu a ostrou zatáčkou kolem něho a zase dolů na poměrnou rovinu, kudy vedla stezka a slábnoucím světlem po ní dál. Dlouhé úzké údolí se rozevřelo a obepínalo místo, kde u jezírka rostly větrem pokroucené a ošlehané stromy. Za nimi se dno údolí prudce zvedalo do skalnatých úvalů, které se na všech stranách kroutily stále výše a byly poseté velkými spadlými balvany. Zajeli jsme mezi stromy a zastavili se, popadajíce dech. Zastihlo nás rychlé stmívání v horách, které na nás padlo a zahalilo nás a všechno kolem jako měkká pokrývka a proměnilo velké rozeklané skály před námi v obrovské bizarní tvary temných stínů. Seděli jsme tiše v sedlech a poslouchali. V té podivné krajině jsme byli jediné živoucí bytosti. Stopy, které jsme sledovali, nebyly skutečné. Byl to jen přízračný odkaz nějakých dávno uplynulých časů, přicházející z neznáma a zase tam mizící a my jsme tu stáli odloučení a osamělí. Ale za námi v údolí byl ten osel. Viděli jsme ho. Tom ho táhl na provaze. Možná že taky teď zmizel a rozplynul se ve tmě, která zahalila celý svět. A potom nahoře před námi, ztracený v hlubokých stínech, se uvolnil kámen, valil se, odrážel se a rachotil. Ty zvuky se ostře a zřetelně snesly dolů k nám a utichly a z úsilí, jak jsme v tom tichu naslouchali, nás rozbolela hlava. Potom dále nahoře zařehtal kůň. Byl rychle umlčen, jako kdyby mu někdo stiskl nozdry, pak někdo vystřelil, druhý mu odpověděl a první znovu vypálil. Nějaký kůň bolestně zaržál a bil kopyty do skály. Zvuky se nesly úvaly dolů a opakovaly se se zanikající ozvěnou, až někde zapadly a ticho se vrátilo a rozpínalo se na všechny strany. My jsme tiše seděli v sedlech, nic jsme neslyšeli a nervy měli napnuté k prasknutí. Tom seskočil, dopadl lehce a pružně na zem a odhodil uzdu. Učinil jsem totéž. „Chovej se tiše,“ zašeptal. „Možná nás slyšel přijíždět. Neví ovšem, kde jsme.“ „Kdo?“ zeptal jsem se. „Slater. Snad se dostanem kus nad něj.“ Chytil mě za ruku. „Jestli budeš muset střílet, miř nízko. Na nohy. Potřebujem ho živýho.“ Začal vylézat nahoru mezi skalami po levé straně, našlapoval opatrně, aby se vyhnul volným kamenům a já jsem šel za ním. Byl to nerozum, protože tam někde nahoře byl ještě jeden člověk, muž který - 190 -
dokázal z pikové dvojky vystřílet na padesát kroků obě piky, zatímco jiný teprve začínal mířit, a který teď bude střílet na všechno, co se pohne. Chvíli jsme lezli nahoru, s revolvery připravenými v rukou a dostali jsme se asi na půl cesty k širokému skalnímu hřebenu, který nahoře spojoval úvaly a táhl se přes ně mezi horou a vysokým horským hřbetem. Tom byl kousek přede mnou a já jsem pospíchal a šlápl jsem na malý kámen, který mi ujel pod nohou a já se svalil. Měl jsem štěstí, že jsem upadl, protože v okamžiku kdy ten kámen zaskřípal, výstřel prořízl ticho jako nůž a nade mnou z pravé strany zakvílela kulka a udeřila do skal za mými zády. V následujícím okamžiku Tom vykřikl jedno slovo, jméno které jsme nedokázali vyslovit. „Racei!“ Hodil sebou na zem a s doznívající ozvěnou prvního výstřelu následoval další, tentokrát shora a kulka se odrážela dolů po svahu. Opět nastalo prázdné ticho, plné očekávání. Potom ho z pravé strany přerušil známý a nervy napínající hlas. „Čert tě vem, Tome. Mohlo mě napadnout, že jsi to ty. Kdo je to s tebou?“ „To jsem já, Jess,“ zavolal jsem a ten hlas se ozval znovu. „Ten kluk je tu taky. To v těch skalách tady bude celá sešlost. Pojďte sem. Toho parchanta nahoře si nevšímejte. Ten už střílet nebude, protože ví, že by tím prozradil, kde je.“ Vyškrabali jsme se nahoru, drželi jsme se sehnutí za balvany a našli jsme ho za velkou skálou, která stačila poskytnout úkryt jemu i jeho koni, který stál několik kroků za ním. Opíral se o nízký konec skály a hleděl upřeně do tmy nad sebou, a když jsme přišli blíž, ani se na nás neohlédl. Pravou ruku, držící revolver, měl položenou na skalisku a já jsem se trochu zachvěl při myšlence na bleskovou smrt, která při jakémkoli zvuku v té noci mohla z oné ruky vyšlehnout. „Jak jsi ho našel?“ zašeptal Tom a Race se pochmurně a chraplavě zasmál. „Proč sakra šeptáš? Ať to ten parchant slyší. Do rána bude mrtvej a on to ví. Musel bejt někde na tomhle území. Všechno ostatní jsem pročesal. Přejel jsem hřeben několik mil odtud a našel jsem jeho stopy. Ten oslík mě chvíli mátl, ale řekl jsem si, že je pro jistotu dohoním. Když mě zahlíd a byl z toho celej pryč, tak jsem si byl skoro jistej. A když jsem se dostal až sem a přišel k němu blíž, věděl jsem to určitě. Nemusím ho vidět jak vypadá, abych to věděl. Cítím to v sobě, že to je on.“ „Je to určitě on,“ potvrdil Tom. „My dokonce víme, kde se schovával.“ „Teď mu schovávání nepomůže,“ řekl Race. „Mám ho v hrsti. Před chvílí jsem mu odpráskl koně. Ještě je moc tma, abych ho vykouřil, ale je pěkně v pasti. Přes vršek nemůže, ukázal by se proti obloze. Po stranách nevyleze, jsou moc příkrý a byl by tam jako terč - 191 -
na střelnici. Dolů nemůže, slyšel bych ho. Jen co vyjde měsíc, tak ho dostanu.“ „Tak ho dostaneme.“ řekl Tom. „Ne,“ odporoval Race. „Tohle je moje věc. Ty by ses s ním mazlil a jel s ním k tomu zatracenýmu soudu. Tentokrát to bude po mým.“ „Může být,“ souhlasil Tom. „Možná že nás k tomu donutí.“ „Správně.“ Vyskočil jsem při zvuku toho hlasu nad námi, ztrácejícího se někde v temných skalách. Byl to hlas, který jsem slyšel v Hattově hospodě a pak znovu ze stáje v Big Creeku. „Živýho mě nedostanete. Nedostanete mě vůbec. Jak se hnete sem nahoru, oddělám vás.“ Tom vypadal, že ho neslyší a Race se jen stále díval nahoru do svahu. „Jessi,“ obrátil se na mě Tom. „Nespouštěj oči z toho obzoru. Kdyby se něco ukázalo, zavolej a všichni spustíme kanonádu.“ Položil Raceovi ruku na rameno. „Racei, celý dny se štveš jako blázen. Oddechni si a my to ohlídáme. Mám tabák a papírky.“ Přesunul se na místo, kde se skála rýsovala do výšky, opřel se o ni,
- 192 -
vytáhl váček s tabákem a papírky a ubalil si cigaretu. Race se odstrčil od skály, pomalu otočil hlavu a díval se, jak se malý plamínek v Tomových dlaních pod jeho dechem třepotá a nakonec po sfouknutí zhasne. Přistoupil k Tomovi, natáhl ruku a Tom mu podal tabák s papírky a Race si také jednu ubalil a zapálil ji. Opírali se vedle sebe o skálu a jejich hlasy se nesly do průzračné temné noci a ztrácely se v ní. „Všichni lidi dělají chyby,“ prohodil Tom. „Ty se kvůli těm svejm ujezdíš k smrti.“ „Tak ty to víš?“ řekl Race. „Ano. Vím, co tě žere. Cítíš za to odpovědnost. Moc jsi mluvil.“ „Je to tak,“ připojil se k nim opět Slaterův hlas. „Ten velkej chvastoun mi dal tip.“ Myslel jsem, že Race nato vyletí, ale neudělal to. Vůbec si Slatera nevšímal. Ani jeden mu nevěnoval pozornost. Řekl byste, že si myslí že jsou na světě sami dva. „Je to pořád stejný,“ řekl Race. „Moc mluvím. A často. Nemůžu si pomoct. Pokusím se to nějak odčinit.“ „Racei, když se stala chyba, stala se. Nemůžeš ji smazat. Ani krvi to nejde. Musíš se naučit s ní žít. Oba to víme.“ „Proboha, Tome, tady jde o víc. O víc, než dokážeš pochopit. Tentokrát se jim to povedlo. A k tomu Billy a jeden z těch podomků a ten cestující. A zlato. Zničili mi pověst a –“ „To máš svatou pravdu, to jsme udělali.“ Slaterův hlas zněl chraptivě a výsměšně. Přicházel z temnot podivně a tajemně. „To bylo na tom asi to nejlepší. Ty sis myslel, že se to nemůže stát. A já jsem to dokázal.“ Race se odmlčel. Nezdálo se, že by ho poslouchal, jenom čekal. „Ale oni to vlastně neudělali, já jsem to udělal. Asi to těžko pochopíš, ale já si nepřestávám myslet, že když budou všichni mrtví, bude to tak lepší a trochu se to srovná.“ „Já to chápu,“ odpověděl Tom. „Ale když je pověsej podle soudního příkazu, budou právě tak mrtví, jako když do nich nasypeš olovo. A nebudeš se muset zabejvat myšlenkama, že jsi snad střílel, když to nebylo opravdu nutný. To je horší. To je vražda. Něco na způsob vraždy a já vím zatraceně dobře, jak se to v tobě ozývá a jak to v tobě v noci na palandě hryže. Můj soud zabíjí stejně důkladně jako tvoje pistole, když je smrt správný řešení. Chápeš to Racei?“ „Snad,“ řekl Race. „A možná ne. Moje pistole byly mockrát zatraceně dobrý řešení a ty to víš. Je to jistější. A je to moje řešení.“ Race nasál dým z cigarety a pomalu ho vypouštěl ústy a Tom začal klidně a souvisle hovořit, jako by přemýšlel o věcech, které pro něho hodně znamenají, a o nichž by se právě teď nemělo mlčet. „Vzpomínáš Racei, když jsme byli ještě mladí a plní elánu a já jel do - 193 -
tábora a jako pitomec jsem se ztratil ve sněhový vánici a skoro jsem zmrzl. Kdo mě to přivez domů?“ „Já,“ řekl Race. „Byl jsi ztuhlej jak pohrabáč. A taky zatraceně těžkej.“ „Pamatuješ, jak Dicey Burren prodával v tom svým zablešeným kurníku ředěnou whisky? A když ho chytili, jak tahá zpod stolu esa, kdo ho vyházel s jeho kumpány z oken a ještě si zadováděl a rozstřílel všechny láhve na policích?“ „To jsme byli my,“ řekl Race. „Tý a já.“ „Vzpomínáš, jak tě zabásli za rušení klidu, když jsi jenom střelil na ulici do několika lamp, a když jsi dostal škytavku a soudce ti řek, abys s tím přestal a tys nemoh a on ti dal pokutu za pohrdání soudem? A jak ses rozzuřil a řek mu, že mu ukážeš, co to je pohrdání soudem a skoro jsi mu utrh fousy? Kdo za tebe zaplatil kauci a pomoh ti dodělat ty pouliční lampy, než jsme odjeli z města?“ „Ty Tome, ty chlape zatracená,“ odpověděl Race. „Tos byl ty.“ „A jednou jsem ve starý Murrayově hospodě vězel za převráceným stolem a tři zloději dobytka u baru mi při každým mým hnutí stříhali vlasy a všichni utekli do vedlejšího okresu. Kdo to venku seskočil z jedoucího dostavníku, koukl dovnitř a řek: ‚Nějaký potíže, Tome?‘ a postavil se tam doprostřed a začal všechno kropit olovem tak rychle, že zahodili pistole, vylezli po čtyřech a nechali se zatknout?“ „Hádám, že jsem to byl já,“ řekl Race. „Vzpomínám si na něco takovýho. Já vím, co děláš, Tome. Ty mě zpracováváš. Ale to nevadí. Zažili jsme spolu pár věcí, který stojej za vzpomínání.“ „Tak co teda, ty zatracenej moulo, co my dva děláme tady na hranicích země, který jsme se pokoušeli dát aspoň malej příklad slušnýho chování a bavíme se o nějakým tvým způsobu a mým způsobu, když oba víme, že je jen jeden způsob, jak to ukončit a to je chytit ho, i když kope kolem sebe, dostat z něho to zlato, který někde schoval a předat ho soudu, aby ho řádně pověsili?“ Na obzoru, který jsem pozoroval se nic nehýbalo a jeho okraj se začínal slabě zbarvovat do stříbrná a měsíc se pomalu a váhavě posunoval přes horský hřeben na pravé straně. Koutkem oka jsem viděl vzplanout zápalku, kterou si Race zapaloval další cigaretu a dlouze zatáhl a Tomův hlas zněl dále tiše a klidně: „Slyšels ho, Racei. Ten parchant tam nahoře si myslí, že na to nestačíme. Tý a já, Racei. Myslí si, že to neuděláme.“ Race pořád nic neříkal a ticho narůstalo a měsíc vyšel v plné kráse nad vrchol hřebene a celý ten pokroucený, živly trýzněný svah, na kterém jsme byli, se zaleskl zvláštní třpytivou šedí, přerušovanou tmavými plochami skalních stínů. Ozval se Tomův hlas, tentokrát šeptem. „Už chvíli neslyším shora žádný připomínky.“ - 194 -
Tom s Racem se postavili vedle mě a hleděli přes nižší konec velké skály. Bylo mrtvé ticho, jako by v něm nikdo nežil, jen my tři, kteří do něho zírali v bledém svitu měsíce. „Zůstaň tady, Jessi,“ zašeptal Tom, „a drž se uprostřed. Racei, ty se dej doleva. Já půjdu na pravou stranu. Dostaneme se k němu nahoru.“ Race stále mlčel. Vyklouzl doleva a Tom doprava a oba se ztratili ve tmě. Jen já jsem zůstal sám ve stínu naší skály. Čekal jsem a nic jsem neslyšel, dokonce ani žádného z těch dvou. Zapomněl jsem na všechnu opatrnost, vylezl jsem na skálu a postavil se na ni v celé své výšce a rozhlížel se kolem. O kus dál po levé straně u stěny skalního útesu jsem zaslechl nějaký slabý zvuk a zahlédl malou pohybující se skvrnu. Nevěděl jsem určitě, jestli mou pozornost upoutalo právě jen toto a pak jsem ho uviděl. Mohl to být jenom Slater, plížil se od jednoho stínu ke druhému a byl pod námi a prodíral se dolů k místu, kde jsme nechali koně. „Tome!“ vykřikl jsem. „Racei! Je u skály! Blíží se ke koním!“ V okamžiku, kdy jsem vykřikl, přerušilo ticho více zvuků než jenom má slova. Slater po mně vystřelil, ale rána šla daleko vedle a on se pak již střílením nezdržoval. Rozeběhl se a stále ještě využíval krytu skal, ale utíkal a nedbal na to, že ho slyšíme. Race a Tom, kteří byli na svahu o něco výše, se dali také do běhu a kameny se valily a jejich rachot se odrážel ozvěnou mezi horou a horským hřbetem. Když jsem otočil hlavu, viděl jsem je chvilkami všechny tři, jak skáčou mezi balvany, Slater dole, blízko konce svahu a Race s Tomem nad ním mě míjeli po obou stranách. Potom se Tom dostal na místo, kde musela být volná břidlice a vodou omleté oblázky. Uklouzl a kutálel se i s tím štěrkem dolů a zůstal jen Race, který se hnal dlouhými skoky dál a stále zkracoval vzdálenost. Ne však dostatečně rychle. Slater byl již skoro dole a za okamžik bude na volné ploše a dostane se mezi stromy, kde byli koně. A potom Race zasáhl. Žádný muž na světě by to nedokázal. Skákal stále níž a níž, pod nohama měl svah plný děr a kamení, klopýtal a vyrovnával rovnováhu a přesto se hnal velkými skoky vpřed. Měsíc mu svítil do vlasů rozdělených černou zubatou jizvou a Slater byl jen míhající se temná skvrna mezi zřícenými balvany. Viděl jsem, jak se z Raceovy pistole téměř uprostřed skoku zablýsklo tím strašným smrtícím šlehnutím, které bylo jako kousnutí hada. Slater padl dopředu na místo osvětlené měsícem, skutálel se do stínu a zůstal tiše ležet. Tom a já jsme sešli společně dolů a přivedli jsme zároveň Raceova koně. Race stál u zhrouceného těla. Pistoli měl zastrčenou v pouzdru, ruce zkřížené na prsou a zhluboka a pravidelně dýchal. Oči mu v měsíčním světle svítily, ale nebyly v nich ty malé poskakující plamínky. „Tady máš svýho člověka,“ řekl Tomovi. „Je v - 195 -
bezvědomí. Narazil hlavou na tenhle kámen.“ Podíval se zpříma na Toma a jeho tvář byla stejně tvrdá jako Tomova, jakoby vytesaná z kamene. „Postarej se, aby ten soud s ním byl rychlej a spolehlivej. Podruhy už tu tvoji hru hrát nebudu.“ Byli jsme čtyři a měli jsme jen tři koně. Čtvrtý kůň, ten s těmi dvojitými ozuby na podkovách, ležel mrtvý nahoře na svahu mezi balvany. To znamenalo, že někdo musí jít pěšky a Slater se zraněnou nohou, který měl díru po kulce ve stehně, asi čtyři palce nad kolenem, to být nemohl. Tom mu ji ovázal, jak nejlépe mohl, dokud byl Slater ještě v bezvědomí. Když byl schopen se posadit a vnímat, co se děje, posadili jsme ho na jednoho z těch tří koní a pro všechny případy, a aby se lépe udržel v sedle, jsme mu pod břichem koně svázali nohy. K uzdě jsme připevnili provaz k vedení koně. Vpředu přes jeho hřbet jsme přehodili sedlové brašny se zbytkem zlata, bylo toho na osmdesát liber. Zlato jsem našel já s Racem, zatímco Tom se zabýval obvazováním zraněné nohy. Zlaté cihly byly naskládány v úkrytu mezi dvěma balvany a kolem byly navršeny menší kameny, aby zakryly otvor. Slaterovi muselo dát pěknou práci, když v té tmě s kameny hýbal, aby nenadělal hluk, který bychom slyšeli. Ale ta tma ho ošálila. Nevšiml si, že ven vyčnívá kousek řemínku, který při světle měsíce byl pak vidět. V určitém smyslu to však bylo pro něho štěstí. Kdybychom zlato nenašli, museli bychom Slatera zpracovat, aby mluvil. A podle toho jak jednal, by to nebylo snadné. Zatím stále mlčel. Seděl sklesle v sedle, trochu se nakláněl, aby ulevil zraněné noze a hubu neotevřel. Jak tam tak seděl v měsíčním světle, za moc nestál. Byl středně vysoký, v pase ob tloustly a slabý v ramenou. Měl ostré, jaksi špičaté rysy a tvář jako sekyrku, něco takového se snadno pamatuje. Ale nebýt před chvílí toho hlasu, ozývajícího se nahoře na svahu a nebýt zlata a toho všeho, jak to zapadalo do sebe, já bych ho nepoznal. Všechno, na co si z jeho podoby pamatuji, byla nažloutlá barva tváře a knír. Tak to dopadá, když nějaká osoba vás příliš nezaujme a nezáleží na tom, kolikrát ji při náhodném setkání vidíte, stejně zachytíte očima jen jednu nebo dvě věci. Když si oholil knír, vzal si jiné šaty a něčím si zbarvil pokožku, mohl bych stát vedle něho a nevěděl bych, že to je on. Jak říkal Tom, byl mazanej. Ten knír byl jeden z jeho nejchytřejších uskoků. „Budem se střídat v chůzi,“ řekl Tom a utrhl tři stébla trávy. „Nejkratší začíná.“ Vytáhl jsem si nejkratší a vydali jsme se na zpáteční cestu. Tom jel první a před sebou měl zbylé sedlo z mrtvého koně, následoval Race se Slaterem v závěsu a za nimi jsem mašíroval já. Šli jsme nejkratší cestou zpátky po stezce a potom Tom odbočil doleva přímo k vysokému horskému hřbetu, který jsme začali zlézat. - 196 -
Koním se šlo těžko, ale mně ještě hůře. Měl jsem jen dvě nohy a na nich nebyly žádné podkovy. Tom vybočil z řady a zpomalil, až jsem se ocitl vedle něho. „Chytni se ocasu,“ řekl. „Nech se táhnout.“ Chytil jsem jeho koně za ocas a ten černý kůň mě táhl a snášel to a ani jednou se nepokusil zbavit se mě kopnutím. Vylezli jsme nahoru a zastavili se. Race seskočil. „Takový lezení vydá za pořádnej kus cesty,“ řekl. „Počítám, že jsem na řadě.“ Byl jsem nesmírně rád, že zvednu nohy ze země a dostanu tělo do sedla. Tom hleděl přes vlnící se kopce a zorientoval se, ačkoliv jsem nepochopil, jak to v tom měsíčním šerém polosvětle dělá a začali jsme sjíždět po druhé straně hřebene a Race kráčel za námi. Cestovali jsme pomalu, museli jsme své tempo přizpůsobit Raceovým nohám a při tom bylo mnoho času na přemýšlení. Cítil jsem se dobře. Byl jsem unavený, ale spokojený. Myslel jsem na Slatera na koni za mnou, na druhém konci provazu přivázaného k mé sedlové hrušce a divil jsem se, jak takový bezvýznamný člověk, jakým se nyní zdál být, mohl být příčinou – snad ne úplnou příčinou, protože byl jen součástí celé rozsáhlé vzájemně spojené sítě lidí, kteří rušivě zasahovali do osudů jiných a splétali zlé s dobrým, až z toho vzešlo velké zlo a najednou bylo tady, ačkoliv možnost, že se objeví tu byla, jenže zůstávala skrytá – jak mohl být příčinou, bezprostřední příčinou dávající popud k násilí, které vypuklo v noci v Big Creeku. Moc jsem si s tím ale hlavu nelámal, protože jsme tomu udělali konec. Možná ne naprostý a úplný konec, poněvadž jsem začínal nahlížet, že nic co lidé kdy činili, nikdy nedospělo k naprostému a úplnému konci a že následky se projevovaly mnoha nedefinovatelnými a často nezjistitelnými způsoby, i kdyby jen v paměti těch, kteří přežili. Ale my jsme to tak nějak ukončili. Slater byl na koni za mnou a zlato taky. Za pár dní, možná hodin, se soud o něho postará a ten druhý je již v Tomově vězení. Billy byl mrtvý a ten obchodní cestující, jehož jméno jsem ani neznal, taky, ale to již bylo za námi. To bolestné je pryč a teď to ukončíme. Mohl jsem se snad cítit jinak než dobře? Slater teď nic neznamenal. Byl vyřazený a skončil. Jako by tam již nebyl. Jel jsem jasnou něžnou nocí se dvěma muži, kteří byli jako součástí mého já, dokonalejší a lepší, než já dokážu vůbec někdy být, ale stali se částí mé osobnosti a táhli mě každý na opačnou stranu, protože se jeden od druhého vzdalovali, hnáni každý po své odloučené osudové cestě nevyhnutelnou naléhavostí, která dříme v určité podobě v duši každého svobodného muže. Teď byli opět spolu a já byl s nimi. Slyšel jsem a viděl jsem. Slyšel jsem je, když mi svěřili stráž a považovali za samozřejmé, že budu dobře hlídat. Tito dva muži, vyjadřující se zřetelně a přesto zastřeně, snažili se k sobě přiblížit pomocí slov, vzpomínkami na - 197 -
minulost, kterými se obraceli k přítomnosti. Slyšel jsem Toma Davissona prosit tím pro něho jediným možným způsobem, nikoli přímo, ale vzpomínkami. Viděl jsem, že Race Crim odpověděl, jak jedině mohl, ne slovy, ale v rozhodujícím okamžiku bezprostředním vypětím vůle, která odchýlila mušku jeho pistole dolů. Teď byli spolu, tvářili se sveřepě a mlčeli, ale byli spolu a já byl s nimi jako jeden z nich a podílel jsem se na tom co dělali a bylo mi dobře. Dvakrát jsme se všichni při chůzi vystřídali a měsíc nám za zády zapadal, když před námi ze země vyrostla skupina stavení a my jsme projeli kolem několika kůlen a zastavili se u malého domku. Tom sesedl, šel ke dveřím a zabouchal na ně rukojetí revolveru. Chvíli čekal, a když se nic nedělo, zabouchal znovu. Na jedné straně u dveří se na několik palců otevřelo okno a v něm se třaslavě ozval nějaký hlas: „Mám tu brokovnici. Je nabitá.“ „Petey, ty starej troubo,“ řekl Tom, „to jsem já, Tom Davisson.“ „Proč to neřekneš hned?“ vyčítal ten hlas a okno se zavřelo a otevřely se dveře. Z nich vykukoval stařík v noční košili a s čepičkou na hlavě. „Tohle je přímo zlatá chvíle pro návštěvu. Ale v hrnci zbylo nějaký kafe a já –“ V tom nás spatřil a zmizel a objevil se opět s brokovnicí. „Tome, vlez rychle dovnitř. Venku je nějaká banda zlodějů.“ „Jenom jeden,“ opravil ho Tom, „a ten je bezpečně svázanej. Potřebuju čtyři čerstvý koně. Tři ti tu nechám. Za nějakej den se vyrovnáme.“ „Koně?“ opáčil stařík. „Vem si je. Kolik chceš, Tome. Ale musíš si je sám chytit. Já nikdá nevylejzám na noční povětří. Je strašně jedovatý.“ Asi si uvědomil, že se trochu toho jedu nadýchal, protože práskl dveřmi a Tom na nás kývl a zavedl nás kolem domu dozadu ke kůlové ohradě. Mezi těmi koňmi se nedalo moc vybírat, ale přinejmenším byli čerství a mohli jsme jet všichni. Teď jsme jeli rychleji a Tom nám udával tempo a nepřestával jet klusem. Dostali jsme se na rovinu a obloha trochu vlevo před námi se začínala zbarvovat. Nad obzor se vyhouplo slunce a chvíli bojovalo s měsícem zapadajícím téměř na protější straně, který potom vybledl do matného bílého kotouče a ztratil se za kopci. V tom jasném ránu jsem začínal poznávat okolní krajinu. Docela bezpečně. Konečně jsme narazili na silnici, která tu zahýbala z Gapu a jeli jsme po ní doprava a zamířili do Goshenu. Vytrvale a bez zpomalení jsme ukrajovali míle, jednu za druhou. Daleko před námi vyrostl na silnici jakýsi lezoucí brouk a stále se zvětšoval, až se proměnil ve starý dostavník se strýčkem Benem Nunanem na kozlíku, vedle kterého s otěžemi v rukou seděl mladý Wes Hatt. Viděli jsme je zřetelně hodný kus cesty, než jsme k nim - 198 -
dojeli a já jsem si bez váhání otevřeně přiznal, že mladý Wes zachází s otěžemi docela dobře. Možná držel ty staré koně trochu zkrátka a zbytečně si hrál s řemeny, protože koně se klidně obešli bez jeho pozornosti a po té silnici by jeli i po slepu, ale celkem si počínal dobře. Zastavili a my také a na chvíli se rozproudil živý hovor, kterého jsem se rovněž až příliš snaživě zúčastnil, až jej strýček Ben náhle přerušil. „Tome, raději s tím člověkem jeď jak nejrychleji můžeš.“ Všichni jsme na něho zůstali hledět a Slater poprvé projevil jakýsi zájem o to, co se kolem něho děje. „Přece jedu,“ odpověděl Tom. „Ani jsme se nezastavili na chviličku spánku. Je něco novýho?“ „Včera večer přijel soudce,“ oznámil strýček Ben. „Nějakej moc horlívej. Má velkej soudní obvod. Pospěš si.“ Tom a Race na sebe pohlédli a rysy obličeje jim ztuhly. Race pokrčil rameny a podíval se stranou. Tom otočil koně, trhl provazem Slaterova koně a rozjel se a Race a já jsme ho následovali. Jeli jsme teď dokonce rychleji, tak rychle, jak to šlo. Držel jsem s Racem krok s těmi koňmi před námi a povšiml jsem si, že Slater se drží v sedle více zpříma. Probudil se ve mně jakýsi znepokojující neklid a já nevěděl z čeho. Když jsme přijeli do Goshenu, blížila se jedenáctá. Minuli jsme stanici a dali se ulicí nahoru a kolem rohu k Tomově kanceláři. Bylo tu vidět mnoho lidí, o hodně víc než obvykle. Na ulici bylo seřazeno kolem desítky vozů a kočárů a po celé cestě stáli u zábradlí přivázaní koně. Zpočátku si nás téměř nikdo nevšímal, ale když jsme zatočili za roh, lidé začali na nás pokřikovat a spěchali po dřevěných chodnících za námi. Zajeli jsme rovnou k Tomově kanceláři a sesedli. Ve dveřích stál Dodd Burnett. Vyšel ven, aby se ujal koní, jak mu Tom nařídil a my jsme sundali Slatera dolů a já s Tomem jsme ho vzali mezi sebe. Race s námahou zvedl sedlové brašny a vešli jsme dovnitř. Již tam někdo byl a nebyl sám, byli dva. Byl tam soudce Webb, soudce Lucius T.Webb, seděl na Tomově židli u Tomova stolu, opíral se o ni zády, konce jeho dlaní spočívaly na černé látce zapnutého redingotu, zakrývajícího zaoblené břicho a špičky prstů tiskl k sobě. Vzrůstem byl nevysoký, malý a ob tloustly, ale nikdy byste ho za malého nepovažovali a jeho otylost byla natolik masivní, že by vás nikdy nenapadlo si o něm myslet, že je měkký a tlustý. Mezi rameny mu seděla velká hlava s množstvím ocelově šedých vlasů. Nad očima se klenulo vysoké čelo, z tváře vyčníval dlouhý nos, pod kterým byl rovně přistřižený černý knír a brada, která naznačovala, že soudce vždycky ví co chce. Svým vzezřením a vystupováním by naplnil soudní síň, ať již by to bylo upravené prázdné skladiště jako u nás v Goshenu nebo důstojná, pro tento účel postavená síň v některém velkém městě na hlavní trati. Jaký je to - 199 -
člověk jste mohli usoudit podle toho, že když o něm lidé mluvili, jmenovali ho téměř vždy jeho plným jménem. Blízko něho u malého stolku u stěny seděl zády k nám jeho úředník a psal. Byl to hubený holohlavý mužíček, jehož jméno jsem si nikdy nezapamatoval, jestli jsem je vůbec někdy slyšel. Jako by to ani nebyl člověk. Podobal se stroji, který píše a činí záznamy. Byl vždy všude, kde se soudce Webb objevil, s kabelou v ruce, ze které vytáhl papír a pero a čekal, aby začal zapisovat, jakmile by jen soudce Webb pohnul prstem. Soudce Webb nám pokynul hlavou a úředník se otočil, aby se na nás podíval, načež se vrátil ke svému psaní a to bylo všechno. Race hodil sedlové brašny na podlahu, nohou je odstrčil stranou, zavřel dveře a postavil se k nim zády. Tom a já jsme odvedli Slatera rovnou do vězeňské části budovy a nechali jsme ho na pryčně v cele, vedle jiné, která již byla obsazena druhým vězněm. Šli jsme dopředu do kanceláře a Tom hodil klobouk do kouta a posadil se na jedinou židli, která zbývala. „Jessi,“ řekl mi Tom, „jdi a najdi někoho, kdo ošetří tu nohu líp než já. Nezáleží na tom, kdo to bude.“ To byl tvrdý oříšek, protože toho jediného lékaře, kterého jsme tu v Goshenu měli, byste mohli hledat jako jehlu v kupce sena. Neměl žádnou ordinaci a říkal, že ji nosí v kapse. Museli jste ho shánět. Mohl být někde v hospodě a loudit drinky nebo je potom vyspávat na nějakém neočekávaném místě. Neměl jsem zrovna moc chutí po něm pátrat, ale Tom mi to přikázal, tak jsem šel. Chvilku jsem otálel a slyšel jsem soudce Webba začít mluvit. „Pane Davissone,“ oslovil Toma a to mi připadalo jako špatný začátek, protože soudce Lucius T.Webb nikdy nezapomněl na nikoho, koho jednou potkal a oslovoval lidi křestními jmény, pokud nepředsedal v soudní síni a Toma znal stejně dobře jako jiné. „Pane Davissone, věřím, že máte přijatelné vysvětlení pro svou nepřítomnost, když jste věděl, že dnes přijedu konat svou úřední povinnost.“ Race otevřel dveře a já jsem vyšel ven. Musel jsem se prodírat lidmi, kteří mi kladli otázky. Volal jsem na ně odpovědi a oni kolem mě bzučeli jako mouchy. Protáhl jsem se tou tlačenicí a zabočil za roh na hlavní ulici. První, koho jsem uviděl, byl Luke Bowen. Hnal se dlouhými kroky se vztyčenou hlavou a byl plný nedočkavosti. „Máte to?“ zeptal se. „Máme to a taky jeho.“ A protože jsem si nemohl pomoci, ještě jsem něco dodal s důrazem na první slovo. „My jsme to zlato a taky jeho dostali,“ řekl jsem. Ostře se na mě podíval a odkvačil a já se rozmýšlel, kudy se mám dát dřív, když jsem uviděl něco, co mě rozradostnilo. Byla to bradka, která poskakovala po dřevěném - 200 -
chodníku na druhé straně ulice a patřila kulaťoučkému malému pánovi, který byl důvěrně seznámen s mým tělem. „Doktore!“ zavolal jsem a doktor Schlegel se zastavil a já jsem běžel k němu. „Copak tu děláte?“ zeptal jsem se. „Dobré jitro, pane Harkere,“ řekl. „Asi mě zavolají jako podpůrného svědka, tak jsem přijel. Je to spíše jen záminka. Jsem rád tam, kde se něco děje.“ „Mám pro vás něco dalšího k obvazování.“ „Která část vašeho těla to tentokrát bude?“ „Mýho těla?“ podivil jsem se. „Já jsem na tom líp než novorozeně. Jedná se o Slatera ve vězení.“ „O Slatera?“ řekl a oči se mu rozzářily. „To je báječné. Doufám, že má pěknou sbírku komplikovaných děr po kulkách.“ „Jen jednu v noze.“ „Nebudu to rozebírat. Jeden nenadálý dárek postačí. Veďte mě, mládenče.“ Tento člověk měl tu vlastnost, že naladil každého vůči světu laskavě a přátelsky a já byl na to pyšný, že jsem tak rychle sehnal opravdového lékaře, ale když jsme přišli ke kanceláři a vstoupili dovnitř, byl jsem ohromen. Venku byl příjemný den a lidé tam vzrušeně diskutovali, ale uvnitř byl v ovzduší chlad a upjatost. Race se opíral o stěnu, měl přimhouřené oči a jeho tvář byla nehnutá a bez výrazu. Bowen stál rozkročený nad sedlovými brašnami a vypadal potěšeně a trochu v rozpacích, jako by si myslel, že se teď snad nehodí projevovat radost. Soudce se nehýbal, ale měl zavřené oči a špičkami prstů poklepával o sebe. Jeho úředník přestal psát, otočil si židli a čekal – taková holohlavá, soše podobná postavička. A Tom seděl předkloněný na židli, hleděl upřeně na soudce a ta jeho živelnost z něho vyprchala a připadal mi jako nejunavenější člověk na světě. Doktor Schlegel po nich pomrkával. Ten se nedal ničím odradit. „Co se děje?“ řekl. „Umřel vám snad hlavní účastník a nemáte koho soudit?“ Tom vstal. „Ten je naživu. Je až zpropadeně moc živej.“ Vedl Schlegela dozadu k místnosti, která sloužila jako vězení a slábnoucí zvuk jejich kroků zněl podivně a dutě. Nikdo nepromluvil a potom se Tom objevil ve vnitřních dveřích a řekl: „Soudce, vy jste zatracenej blázen.“ Soudce Webb vyvalil oči a přestal poklepávat prsty. „Pane Davissone, z vašeho bezprostředního hlediska snad ano, a tak to ponechám bez povšimnutí. Jak jsem vám již řekl, mám málo času. Mohu se zde zdržet pouze jeden den a přijedu znovu později tento měsíc.“
- 201 -
„Ke všem sakrům,“ vykřikl Tom. „To je času víc než dost. Můžeme to sfouknout během odpoledne. Ten případ je jasnej a uzavřenej.“ „Žádný případ není jasný a uzavřený,“ prohlásil soudce Webb nepohnutě. „Žádný čestný soudce nic takového nepřipustí, dokud není vydáno svědectví. Celá tato situace podporuje mé tvrzení, že praxe nechat šerifa v takovém okrese jako je tento, aby jednal jako žalobce, je chybná. Když jsem přijel, byl jste pryč a jednal jste ve svém postavení šerifa. Nebyl jste tu, abyste mi pomohl jako žalobce. Dovolil jsem si prohlédnout vaše doklady a připravit si program jednání. Mohu to vyřídit dnes odpoledne. Několik případů týkajících se pozemků a obvyklé případy opilství a výtržnictví. Příslušné strany byly obeslány. A vy sem teď vrazíte a chcete k tomu přidat další vážný případ, který musí být vážně projednán. Ve zbývajícím čase to není možné.“ „A co s tím, kterýho jsme už zabásli?“ otázal se Tom. „Máme k němu papíry. Jenom je okopírujem a přidáme k tomu Slatera.“ „Ach, ano,“ řekl soudce Webb. „Přemýšlel jsem o něm. Rozhodl jsem se, že to odložíme do mé příští návštěvy. Nevidím nikde žádnou zmínku, že máte právníka na jeho obhajobu. A pak je tu otázka sestavení poroty.“ „Právníka?“ podivil se Tom. „Nepotřebuje žádnýho právníka. Žádnýho nechce. Ani porotu. Přizná vinu.“ „Opravdu ji přizná?“ řekl soudce Webb. „Můžete zaručit, že to udělá, až ho postavíme před soud? Můžete to zaručit i u toho nového, toho Slatera?“ Slova zůstala viset ve vzduchu a Tom na to nic neřekl, vešel do místnosti, klesl opět na židli a soudce Webb se předklonil a otočná židle pod jeho vahou zaskřípala. „Tome. Nemůžete obejít zákon. Máte tam dva muže obviněné z vraždy. K tomu seznam dalších obvinění, ale v podstatě jde o ty vraždy. Vy a ti, kdo vám pomáhali, jste odvedli pěkný kus práce, když jste je dostali sem, aby s nimi bylo naloženo podle zákona. Na tomto území bylo již příliš mnoho případů rychlé, tak zvané spravedlnosti. Potřebujeme takové příklady. Zákon se s nimi vyrovná. V náležitém čase a při náležitém jednání. Mohou být tak naprosto a jasně vinni, že jejich zápach uráží čich slušných lidí. Nějak se stává, že takoví darebáci jsou vždycky do toho zapletení, když se nějaký problém týká přímo nás lidí, kteří se snažíme jednat, jak nejlépe umíme. Ale mají právo na svůj den u soudu. Mají právo na zákonnou obhajobu a na to, aby byli souzeni porotou sobě rovných. Mají to mít. A to vyžaduje čas.“ „To byla pěkná řeč.“ Ve vnitřních dveřích stál doktor Schlegel a pohupoval se v kolenou. Již to nebyl veselý mužík, tvářil se velmi - 202 -
vážně. „Byla pěkná a byla cítit po soudní síni. Hodila by se do nějakého klidného civilizovaného města někde na východě. Ne v tomto kraji. Dosud ne.“ „A řeknete mi, doktore Schlegele,“ pravil soudce Webb nezvýšeným hlasem, „jak se má stát tento kraj civilizovaný, jestliže my sami ho takovým neučiníme?“ „To je teorie,“ prohlásil doktor Schlegel. „Zatracená teorie. To co jsem vzadu obvazoval, to nebyla teorie. Je to obzvláště odporný tvor, kterého by ten, kdo uvažuje jenom jako soudní úředník, mohl snad omylem nazvat člověkem. Přestaňte myslet na něho. Myslete na lidi venku, kteří přijeli do města v důvěře, že se dočkají rychlého soudu a patřičného pověšení. Jakékoliv zdržování se jim určitě nebude líbit.“ Soudce Webb se v otočné židli opřel a znovu spojil konečky prstů. „Vy zůstáváte vždycky praktický člověk, viďte, doktore Schlegele? Výborně. Dovolte, abych byl také praktický. Připusťme v této diskuzi určitou nutnost ty muže odsoudit a okamžitě pověsit. Já vás nechám, abyste mě dotlačili k tomu, že to provedu bez náležitých formalit, což ve skutečnosti nejsou formality, ale ochrana každého z nás pro případ, že se sami dostaneme do křížku se zákonem. Vynesu rozsudek a vy je pověsíte. Budou jak náleží mrtví. Ale tím se to nevyřeší. Má rozhodnutí jsou ještě podrobena, a je to tak správné, přezkoumání vyšších soudů. Je tu soudní rozhodnutí, které jsem učinil bez ohledu na ty – opět užiji toho slova – na ty formality. Tím ztrácím dobrou pověst. A co je horší, v tomto kraji ztrácí dobrou pověst i sám zákon. Co jsme tím tedy vlastně dokázali?“ „Hodně,“ ozval se Luke Bowen. „Ukázali jsme každýmu lapkovi na silnici, kterej by snad dostal nápad provést nějakou lumpárnu, co se stane všem, kteří si něco začnou s mým dostavníkem.“ „Vy taky pane Bowene.“ Soudce Webb seděl na Tomově židli nehybně a neochvějně. „Zlato jste dostal zpátky. Myslel bych, že to ochladí vaše nadšení pro ukvapenou akci.“ „Čert vem zlato,“ řekl Luke Bowen. „Zabili Billyho Skinnera.“ „A jednoho cestujícího,“ dodal doktor Schlegel. „Na to lidi nezapomenou. Byl to tak říkajíc nic netušící náhodný divák. Pobouření je čím dál větší. Teď když je tu Slater, bude horečka stoupat.“ „Nebudu ustupovat ze svých zásad,“ promluvil soudce Webb o dva tóny nižším hlasem a celý znehybněl. „Nedám se dohnat k jednání, kterého bychom všichni litovali. Uvažujte o jiné věci, doktore Schlegele. Jak mohu zde sestavit nezaujatou porotu, když tu je každý přesvědčený již předem? Může se stát, že budu nucen nařídit změnu příslušného soudu a přemístit projednávání tohoto případu do jiné části území.“ - 203 -
„Luciusi.“ To byl Tom Davisson. Oslovil soudce křestním jménem a v místnosti plné napětí to působilo zvláštním dojmem. Zdálo se, že na nás ostatní zapomněl, předkláněl se, rukama svíral kolena a jeho hlas zněl nezvykle a napjatě. „Luciusi, vy nevíte co děláte. Musíte tu zůstat a dotáhnout to do konce. Měl byste celkem pravdu někdy jindy. Ale tentokrát se tak zatraceně mýlíte, že byste mohl dovést tohle město k výbuchu.“ „Proč?“ otázal se soudce Webb náhle úsečně. „Čím se to liší?“ Tom se na něho podíval, pozvedl hlavu a hledal slova, jak by to nejlépe řekl. Nedostal se však k tomu, protože Race Crim, jehož tvář zůstávala nehybná a bez výrazu, se ozval tiše a rozhořčeně: „Nemá to smysl, Tome. Jeho čest tu má taky svou cenu a on ji nechce ztratit.“ Soudce Webb šlehl po Raceovi pohledem, semkl rty a pomaluje zase uvolnil. Předklonil se a otočná židle zase zaskřípala. „Tome, já uznávám váš problém. Nechcete držet pokličku na vařícím hrnci, když tu máte ty dva muže a čekat, až se zase za týden nebo za deset dní vrátím. Více udělat nemohu a i tak to bude vyžadovat nějaké přehazování termínů. Rád bych tu zůstal a dotáhl to do konce, ale čeká mě několik soudních rozhodnutí, které nemohu odložit. Brzy zvečera bych měl odjet. Ale pro vás to protáhnu, jak nejdéle to půjde. Jestli ti dva uznají svoji vinu, upustím od poroty, určím jim obhájce a pospíším si s rozsudkem, i kdybych se měl zdržet dlouho do noci.“ Soudce Webb se předklonil ještě více dopředu, aby lépe rozložil váhu svého těla, zvedl se a urovnal si vpředu kabát. Klidně a rozvážně vykročil ke vnitřním dveřím a doktor Schlegel mu kráčel po boku a vedl ho k řadě zamřížovaných cel, které byly postaveny u jedné stěny zadní místnosti. My všichni jsme šli za nimi. Tom vystoupil, aby odemkl dveře k celám, ale soudce Webb mávl odmítavě rukou. Vystoupil úředník se svou kabelou a soudce ho rovněž pokynem zahnal zpátky. „Nepotřebujeme žádný přesný zápis o tomto jednání,“ prohlásil. Zaujal místo blízko mříží, uprostřed mezi celami, ve kterých byl Slater a druhý vězeň. Chvilku si je prohlížel, každého zvlášť a oni hleděli na něho. Slater se na pryčně zvedl na lokti a druhý stál, šoupal nohama a ustupoval, stále tváří obrácený k soudci, až se zastavil u zadní stěny. „Pánové,“ promluvil soudce Webb, „toto neodpovídá zvyklostem, ale je to v duchu mých úředních směrnic. Moje funkce mě opravňuje, abych zřídil místní soud, kdykoli se mi to uzná za vhodné, podle toho jak okolnosti jsou naléhavé. Za účelem předběžného slyšení, prohlašuji tuto místnost za soudní síň. Než bude proti vám vzneseno nějaké obvinění, je mou povinností zeptat se vás, jestli při tomto slyšení si přejete použít služeb právníka.“
- 204 -
Druhý muž zašoupal nohama a pokoušel se přikrčit ještě více dozadu a díval se mezi mřížemi na Slatera. Slater se ještě více zvedl a podařilo se mu dostat obě nohy přes okraj pryčny. „Jenom předběžný, jo, soudce?“ zeptal se. „Jenom pro vznesení obvinění? Je to tak?“ „Ano, správně,“ potvrdil soudce Webb. Slater se rozhlédl po všech, co jsme tam stáli a stáhl rty, což mohl být podivný úšklebek nebo také vycenění zubů nebo obojí zároveň. „Žádnýho právníka,“ řekl. „Dobře,“ souhlasil soudce Webb. „Pane Davissone, které je první a nejvážnější obvinění, jež vznášíte proti těmto mužům?“ „Vražda,“ prohlásil Tom krátce a rychle. „Pane Davissone,“ řekl soudce Webb, „vyjádřete se podrobněji.“ „Plánovaná vražda,“ doplnil Tom, „spáchaná při přepadení pošty Spojených států v úterý, dvacátého osmého minulého měsíce.“ „Dalo by se to formulovat přesněji,“ poznamenal soudce Webb, „ale prozatím to stačí. Pánové, musím vám sdělit, že jestli prohlásíte, že se cítíte vinni, podvolujete se tím rozhodnutí soudu. Vaše odsouzení bude po předložení důkazů zcela na uvážení předsedy soudu, jak je vymezeno příslušnými směrnicemi. Krátce řečeno, bude to na mě. Prohlásíte-li, že jste nevinní a budete usvědčeni, bude bezprostředně následovat přímé doporučení poroty a bude závazné. Jak se rozhodnete?“ Otázka visela ve vzduchu a podtrhovala nastalé ticho a všichni, včetně soudce Webba, hleděli jenom na Slatera. Druhého muže si nevšímali. Slater se stal středem zájmu a byl ohniskem všeho již od začátku. Takový bezvýznamný nepodařený mužský, z něhož zlo, které vypustil, učinilo podobně zlého netvora. Rozhodnutí záleželo na něm. Rozhlédl se po nás a bylo vidět, že téměř vychutnává tu situaci, která ho velmi vzrušovala. Stáhl rty do toho protivného úšklebku, který se podobal vycenění zubů nebo něčemu mezi tím a řekl: „Nevinen.“ Věděli jsme to, když jsme procházeli za soudcem vnitřními dveřmi. Bylo nám jasné – ačkoliv jsme o Slaterovi jako o člověku vlastně nic nevěděli, znali jsme ho jen jako jakýsi stín v lidské podobě, který stál v pozadí toho hnusného zločinu – věděli jsme, že Slater to bude protahovat do poslední možné chvíle, jak mu to jen okolnosti dovolí. A přesto jsme šli za soudcem Webbem, zaujatí nepřestávajícím tokem jeho slov a s nadějí jsme čekali do posledního okamžiku, až Slater promluví. Promluvil a to, o čem jsme věděli, že se stane, se stalo a v tom tichu bylo jasně slyšet, jak každý vydechl a soudce Webb řekl suše a věcně: „Výborně. Zavazuji vás, že se zúčastníte soudního přelíčení v nejbližším termínu, kdy budu v Goshenu soudit.“ - 205 -
Nějak jsme se dostali zpátky do Tomovy kanceláře. Ne všichni. Scházel Race Crim. Odešel. Zdálo se mi, že vidím jak se zavírají venkovní dveře, když jsem s ostatními vstupoval do místnosti. V tom okamžiku musel odejít. Doktor Schlegel zavolal jeho jméno a spěchal ke dveřím a odešel taky. Zatím soudce Webb a jeho úředník zaujali svá předešlá místa a Tom se posadil na tu svoji židli. Sesunul se na ni zachmuřeně a unaveně a zastrčil si ruce hluboko do kapes svých kalhot. Já jsem se postavil ke stěně a Luke Bowen přešlapoval u dveří. „Co vás trápí, pane Bowene?“ otázal se soudce Webb a Bowen zabručel: „To zatracený zlato.“ „Podepiš převzetí a vem si ho,“ řekl Tom. „Nebo ho tu nech. O co ti sakra jde?“ „Nech si ho,“ odpověděl Bowen. „Až budeme připravení ho zase naložit, dám ti vědět.“ Vyklouzl ze dveří, jako by byl rád, že může odejít. Soudce Webb se otočil s židlí ke svému úředníkovi. „Napište o tom, co se stalo. Ne přesně, jak se to stalo, ale tak jak to mělo vypadat. Udělejte z toho nenapadnutelné hlášení odpovídající zákonu. Nepotřebujeme, aby se v tom případu někdo šťoural, až ty dva dostaneme k soudu.“ Otočil se k Tomovi. „Nějak stárnete, Tome. Všechno co od vás chci, je držet je tu týden. Slibuji, že to do té doby stihnu. A na odpoledne si připravím pro soud řeč a pošlu ty lidi domů. Obejde se to bez potíží. Najde se jen pár horkých hlav. Vždyť jsem vás viděl vypořádat se s opravdu nebezpečným davem lidí a tohle považuji pro vás za běžnou práci.“ „Já to dokážu,“ řekl Tom. „Já to dokážu. Ale tentokrát nechci.“ Soudce Webb si prohlížel své buclaté prsty. „Osobní pocity do toho nepatří,“ řekl pomalu a vlídně. „Je to vaše práce, Tome.“ Přitiskl špičky prstů k sobě, zvedl hlavu a zadíval se na Toma. Tom nic neříkal, ale soudce Webb musel na Tomově tváři vidět něco, co ho uspokojilo, protože se postavil na nohy a jeho hlas se opět vlnivě rozezvučel: „Zamkněte to tady a pojďte se mnou do hotelu na oběd. Potom bude dost času na zahájení jednání.“ „Ne!“ Tom vyřkl to slovo tak ostře a znenadání, že se toho sám zalekl. „Udělal jste si jednací pořádek beze mě, tak si to i beze mě dokončete. Zavolejte si Burnetta, může mě zastoupit.“ Soudce Webb to uvážil a zdálo se mu to rozumné. Vyšel beze slova ven a slyšel jsem ho na druhé straně domu volat Dodda Burnetta. Jeho úředník sebral z malého stolku papíry, smetl je do své kabely a rychle a tiše, jak měl ve zvyku, vyšel ven. Zůstali jsme s Tomem sami. Tom vytáhl ruce z kapes, obrátil je dlaněmi vzhůru a upřeně na ně hleděl. Něco mu vadilo pod jedním nehtem, tak do toho dloubal, až - 206 -
to dostal ven. Vyhrabal z kapes tabák a papírky, ubalil si cigaretu, zapálil ji a dlouze vtáhl kouř. Potom ji hodil na zem, rozemlel ji podpatkem a zůstal civět na zbytky tabáku. U zdi se mi nestálo pohodlně, šel jsem tedy k židli, na které předtím seděl úředník a posadil se na ni obkročmo, takže jsem se díval na Toma přes její opěradlo, na které jsem si položil bradu. Připadal jsem si prázdný a neužitečný a pak jsem si uvědomil, že přece jen tu jsem k něčemu. Byl jsem člověk, se kterým mohl mluvit. „Jessi,“ oslovil mě, „víš co mi proběhlo hlavou, když řekl ‚nevinen‘?“ „Nevím,“ odpověděl jsem. „Napadlo mě, že bych to měl nějak zařídit, aby ti dva uprchli a Race by je venku odprásknul.“ „Proč to teda neuděláte?“ zeptal jsem se. Podíval se na mě zamračeně. „Víš zatraceně dobře, proč.“ Vstal a šel k přednímu oknu a díval se ven. „Možná že to nevíš.“ Uchopil sedlové brašny, vzal je k sejfu v pravém rohu, otevřel jej, strčil je dovnitř a sejf zavřel a uzamkl. „Protože už jsem takovej. Ať je to správně nebo špatně, je to tak.“ Otočil se na podpatku, prošel vnitřními dveřmi a slyšel jsem ho štrachat ve skladišti, které bylo vedle velké místnosti s celami. Vrátil se se složeným starým polním skládacím lůžkem. Rozložil je, odstrčil stranou malý stolek a postavil lůžko ke stěně. „Slyšel jsem, že už nepracuješ u Bowena,“ poznamenal. „Budeš pracovat u mě.“ „Co budu dělat?“ zeptal jsem se. „Budeš mi nosit jídlo,“ řekl. „A dělat různý jiný věci, co ti řeknu. Neodejdu odsud dokud se tu neobjeví Rafferty, aby mě vystřídal. Pošli mu zprávu, aby ve Stillwateru někoho pověřil jako zástupce a hned přijel. A přines mi něco k jídlu, jsem zatraceně hladovej.“ U dveří jsem se zastavil. „A co ti dva vzadu?“ „Nech je hladovět,“ řekl. „To je Burnettova starost. Jestli do večera nebudou jíst, tak se nic nestane.“ Vyšel jsem ven a před stavením nikdo nebyl, ale když jsem přišel na hlavní ulici, shlukovalo se na chodnících více lidí než jindy. Moc nepřecházeli, jenom v hloučcích debatovali. Docela velké shromáždění bylo dále na ulici u hotelu. Kráčel jsem dál a nikdo si mě moc nevšímal. Všichni věděli, co se přihodilo, a když jsem kolem nich procházel, zachytil jsem občas útržky hovoru. Došel jsem ke stanici, vstoupil dovnitř ke správci a předal mu zprávu pro Raffertyho. Když začal klepat telegrafním klíčem, vyšel jsem ven a zamířil k přikrčenému dvoupatrovému domu s falešným průčelím, které se tvářilo jako tříposchoďové. To byl náš hotel. Vrazil jsem dovnitř a v jídelně po levé straně, kde byly všechny čtyři stoly obsazené, jsem u jednoho - 207 -
stolu viděl všechny tři. Soudce Webba, který jedl s chladným klidem, jako by seděl doma ve svém bytě, Dodda Burnetta, červeného v tváři a strašně důležitého, že sedí se soudcem a úředníka, který pilně psal, občas strčil do úst nějaké sousto a psal dál. Soudce Webb mě uviděl a trochu sklonil hlavu a já měl pocit, jako bych mu plivl do očí. Šel jsem přímo do kuchyně a řekl kuchařce co chci. Ta se rozhlédla kolem a připravila mi košík přikrytý čistou utěrkou. Vyšel jsem ven, protlačil se lidmi a šel po ulici a zahnul k Tomově kanceláři. Ležel natažený na polním lůžku a zíral do stropu. Posadil se, přehodil nohy přes okraj a já jsem se posadil k němu a začal vyndávat věci z košíku. Dal se do jídla. „Viděls Racea?“ zeptal se. „Neviděl.“ „To je dobře,“ řekl. „Doufám, že Race teď vyspává.“ Oba jsme chvíli přežvykovali. „Schlegel měl pravdu,“ poznamenal jsem. „Mluví se většinou o tom obchodním cestujícím.“ „Ovšem,“ řekl. „To je přirozený.“ „Mně to tak nepřipadá,“ namítl jsem. „Vždyť ho ani neznali.“ „Pro Billyho to byla jeho práce,“ vysvětloval. „Billy byl za to placenej. Ten obchodní cestující byl jenom na cestě. To se může stát kdykoli každýmu z nich.“ „Možná,“ souhlasil jsem. „Ale není to správný.“ „Co to má s tím společnýho?“ zeptal se. „Tak už to chodí.“ Ještě jsme se chvíli zabývali jídlem a podávali jeden druhému konvičku s kávou. „Opravdu tu chcete zůstat dřepět až do přelíčení?“ otázal jsem se. „To ne,“ odpověděl. „To by bylo hloupý naparování. Jen do tý doby, než budu jistej, že se to tu uklidnilo. Chci ale, aby tu byl Rafferty, aby tu většinu času byl vždycky jeden z nás poblíž. Musíme je hlídat. Především v noci.“ „Co když nastanou potíže venku?“ napadlo mě. „Někde ve městě.“ „Když nastanou potíže, bude nejlíp být tady.“ Jedli jsme a káva již vychladla a dala se pít. „Přemejšlel jsem o lidech, který bych jmenoval zástupcem. Vždycky skončím U Raffertyho. John je dobrej chlap.“ Pokračovali jsme v jídle a Tom po mně střelil pohledem. „Myslel jsem i na tebe, Jessi.“ „Ne,“ odporoval jsem. „Do toho se nebudu plést. Já jenom obstarávám pochůzky.“ Přikývl, dojedli jsme a já jsem odsunul nohou kufřík z cesty. „Jednou je jistý,“ dodal jsem, „že kdybych nesvědčil u toho vašeho zatracenýho soudu, byl bych odsud co nejdál.“ Znovu přikývl a odstrčil mě z lůžka, a když jsem vstal, zase se natáhl. „Běž si trochu odpočinout, Jessi. Už jsme všichni z toho - 208 -
nevyspání celí zdřevěnělí a začínáme posuzovat věci pokřiveně. Nebudu nic namítat, když mi něco přineseš brzy po šestý.“ Vyšel jsem ven na hlavní ulici a věděl jsem, že s tím odpočinkem má pravdu, aspoň by se mi to v hlavě srovnalo a přestal bych stále dokola probírat všechny ty důvody a důkazy, které jsem slyšel. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že tak jak se to všechno vyvrbilo, nebylo to dobré pro nikoho vyjma Slatera a to byl právě ten jediný, který si to vůbec nezasloužil. Neobrátil jsem se však doleva k Hattově hospodě, kde byl můj pokoj. Zabočil jsem doprava, nahoru po ulici k Bentleyovu obchodu s postroji. Mary Ella tam byla sama. Tím chci říct, že její otec byl pryč. Byl tam někdo jiný, kdo chtěl koupit sedlo a ona mu některá ukazovala. Čekal jsem a ona s ním začala jednat stroze a jeho se to trochu dotklo, tak řekl že si to rozmyslí a dlouhými kroky odešel. Mary Ella na mě vrhla pohled, který mě skoro porazil. „Jessi,“ oslovila mě. „Jessi Harkere, děláš mi pořád jen starosti. Odejdeš někam, kde tě můžou zase postřelit, a když se vrátíš, nepřijdeš mi ani říct, že jsi v pořádku. Necháš mě, abych se po tom pídila sama. Pokud vím, mohl bys –“ „Tý o mě doopravdy žádnou starost nemáš,“ prohlásil jsem. „Jak víš, já jsem jen takovej mládenec hop sem – hop tam, na kterýho se dívka nemůže spolehnout –“ „Přestaň, Jessi,“ řekla, „a neházej mi to na hlavu. Řekla jsem to a mínila jsem to vážně, ale ne tak, jak ty se domníváš. Já jen chci –“ „Ty chceš,“ vpadl jsem jí do řeči. „To nedělá rozdíl –“ „V tom není rozdíl,“ opravila mě. „To nedělá,“ opakoval jsem, „to nedělá, to nedělá ani o zatracenej kousek větší rozdíl v tom, co na mně chceš. Jseš jako všichni ostatní. Chceš, abych dělal co třeba vůbec dělat nechci, abych byl něčím co nejsem. Ale v těchhle končinách je jeden člověk, kterej mě bere takovýho jakej jsem a pořád – a stále se nesnaží mě změnit.“ „Máš na mysli Racea Crima. Neustále ho máš plnou hlavu. Necháš se jím příliš ovlivňovat.“ „A proč ne?“ řekl jsem. „Lidi o něm toho napovídaj. Možná že moc mluví a rád se napije a není stavěnej na nějakou důležitou práci u Společnosti, ale každej kdo ho poznal, je hrdej na to, že je jeho přítel a každej kdo se dostane do nějaký šlamastyky, má raději vedle sebe jeho než někoho jinýho. A není správný, že na něho jedinýho koukaj spatra kvůli tomu co proved Slater. To nebyla jeho chyba, jen maličko, a on už to napravil víc než dost.“ Odmlčel jsem se. Rozhodně jsem neměl v úmyslu takto začít a teď Calvin Bentley stál ve dveřích a díval se na nás. Vešel dovnitř. „Jessi,“ pravil, „to bylo neobyčejně zajímavé tvrzení. Slyšel jsem, co se povídá ve městě a znám snad všechny k tomu se vztahující - 209 -
skutečnosti. Naznačuješ, že se za nimi skrývá ještě mnohem víc. Jestli nám o tom chceš povědět, moje dcera a já budeme naslouchat.“ Chtěl jsem povídat. Ani jsem si neuvědomoval, jak mnoho jsem to chtěl. Ve mně byla slova nakupená na sobě, a i když si mě Mary Ella nechtěla vzít, byla to přece jen Mary Ella a toto byl její otec. Vyprávěl jsem jim celý příběh. Vyprávěl jsem jim všechno, co ještě neslyšeli o událostech v Big Creeku, potom jsem jim líčil, jak jsme honili Slatera a jak jsme ho nakonec chytili. Poslouchali a pouze jednou jeden z nich něco řekl, když jsem popisoval, jak Race střelil Slatera do nohy. Mary Ella natáhla ruku a položila mi ji na rameno. „To udělal Race?“ otázala se. „Netušila jsem, že je takový.“ Byl jsem jí za to vděčný, protože mi ukázala, že alespoň trochu chápe, jak mi je a v tom okamžiku jsem si něco jasně uvědomil. Pochopil jsem, že Race má něco, čeho ho nikdo nemůže nikdy zbavit. Byl velký. Tom Davisson byl nejsilnější a nejspolehlivější muž, jakého jsem pravděpodobně znal. Ale Race byl největší. Potom jsem jim pověděl, co se stalo v Tomově kanceláři, a když jsem skončil, byl jsem víc popletený než předtím. „Pane Bentley,“ řekl jsem, „vy jste starší než já a víte toho o hodně víc. Jak se něco takovýho může stát? Zároveň dobře i špatně?“ „Jessi, na tohle se lidé ptají od chvíle, kdy začali zaznamenávat své myšlenky. Ale myslím, že jsem tě nepochopil. S čím to zde porovnáváš?“ „Podívejte se, pane Bentley,“ řekl jsem. „Když si to promyslíte, je Raceův názor správnej. Rozhodně v takovým kraji, jako je tenhle. Race je rychlej a důkladnej. Zabil postupně celou řadu lidí, ale ani jednoho, kdo by si to nezasloužil, a když už to udělal, střílel najisto. Vím, že střelil na Genea Gamblea, ale nikdo mě nedonutí, abych si myslel, že ho jen postřelil, protože si nebyl jistej. Ale když se zamyslíte nad Tomovým názorem, je taky správnej. Tom chce, aby tu nastoupil zákon a dokáže bejt taky rychlej a důkladnej. A když se dá soudce Webb do řečnění, zdá se, že má taky pravdu. Jak je to možný, že všichni maj pravdu, a přitom když se ty jejich názory smíchaj dohromady, je všechno špatně?“ „Může být,“ řekl Calvin Bentley pomalu a jako by nemluvil jenom s mladíkem, který se snad chce oženit s jeho dcerou, ale s někým kdo dokáže věci, které člověka trápí, posoudit a domyslet. „Může být, že už minul čas, kdy Raceův názor byl na tomhle území správný a že je vhodnější názor Toma Davissona nebo názor soudcův, který je stejný nebo skoro takový. Ale proč pořád říkáš, že situace se vyvíjí k horšímu?“
- 210 -
„To přesně nevím,“ odpověděl jsem. „Ale Race nebude mít klid, dokud ti dva chlapi nebudou mrtvi. A to by měli bejt. Ale to se nestane teď. Ani za chvíli. A to není k němu spravedlivý.“ „Možná k němu ne,“ řekl Calvin Bentley, „a ne na první pohled. Ale ke všem nám ostatním ano. Soudce Webb chce vytvořit soudní tradici pro blaho nás všech. V budoucnu by to mohlo prospět i Raceovi Crimovi. S tím bych si nedělal starosti, Jessi. Za týden bude po všem a všichni budou spokojení. Nikomu neuškodí, když to tu bude týden pobublávat.“ To dávalo smysl, ale neustále jsem měl pocit, že i když to dává smysl, nemá to ve skutečnosti mnoho společného s tím, co se stalo lidem. Ale nic se nedalo dělat. Byl jsem z toho venku. A nebudu se dál do toho plést. Asi jsem se do toho moc zamíchal, moc jsem na to myslel a to byl ten důvod, proč jsem byl takový nejistý a rozháraný. Bylo to tohle a potom ještě ta moje potřeba se vyspat. Když jsem šel po ulici k Hattově hospodě, byl jsem na dřevěném chodníku sám. Lidé, kteří na něm dříve postávali, se patrně shromáždili v naší soudní síni, aby se podívali co se bude dít a poslechli si, co jim poví soudce Webb. Velká výčepní místnost dole byla prázdná. Byl tam jen barman Franka Hatta, který namáčel sklenice ve kbelíku a utíral je do čistá utěrkou. Prošel jsem rovnou dozadu ke schodům, vyšel nahoru a kráčel jsem chodbou ke svému pokoji. K němu jsem však nedošel. Zastavil jsem se u prvních dveří na levé straně a poslouchal jsem. Byl to Raceův pokoj, kde pobýval, když byl ve městě přes noc. Domníval jsem se, že slyším někoho oddechovat. Chytil jsem za kliku u dveří, pomalu je stiskl, pootevřel jsem dveře a strčil mezi ně hlavu, abych viděl dovnitř. Ležel tam natažený na posteli v botách, jenom revolvery měl odepnuté. Oba pásy s pistolemi visely na sloupcích staré mosazné kostry postele. Několik vteřin jsem myslel, že spí, ale pak jsem poznal, že se mýlím. Nedokázal bych vysvětlit, jak to vím, protože měl hlavu odvrácenou ode mě k oknu. Věděl jsem ale, že má otevřené oči a dívá se na zaprášenou plochou střechu vedlejšího domu. A potom mě vylekal. Promluvil na mě, aniž by otočil hlavu a podíval se, kdo jsem nebo jestli tam vůbec jsem. Musel slyšet jak jdu a poznat mě podle kroků. „Buď zdráv, chlapče,“ řekl. „Pojď dál. Nebo zůstaň venku. Nebo tluč hlavou o zeď. Co na tom záleží? Je to všechno jedno.“ „Racei,“ řekl jsem a poodešel kousek ode dveří, „cos tím myslel, když jsi říkal, že i soudce si musí zachovat pověst? Vždyť on nemyslí jen na sebe. Možná že podle toho, jak to dnes vypadá, má pravdu.“ Race mě snad neslyšel. Nebo mi aspoň nijak nenaznačil, že slyší. Mluvil dál, spíše k sobě než ke mně. „Jděte se vyspat, řekl mi doktor. - 211 -
Roztomilej chlápek ten doktor. Toho jsem měl vždycky rád. Ale on mě nezná. Tohle mě prej dá dohromady, povídá. Dokonce otevřel tu svou brašnu a dal mi krapet něčeho. To bude stačit, povídá. A vůbec to nezabírá. Nic mi nepomůže, abych přestal myslet.“ Race se posadil, posunul se k mosazným tyčím čela postele a opřel se o ně. „Jessi, co víš o soudech?“ „Nic moc, „ odpověděl jsem. „Jednou na to přijdeš,“ řekl. „Dokážou nepříjemně smrdět. Dokážou zmrvit i docela jednoduchou věc a za chvíli, když se právníci do tebe obujou, zapomeneš, jak se jmenuješ. Všim sis, jak to začíná u těch dvou parchantů? Musíme mít pěkný řádný soudní řízení a to chce čas, takže se to zdrží. Týden, čtrnáct dní, může se stát cokoliv, třeba měsíc, i víc. Soudce je puntičkář a předá případ někam jinam. Nějakej chytrej právník do toho strčí pracky a několikrát se to odloží. Třeba se přelíčení zahájí a nějakej porotce prořekne, že změnil názor a všechno začne znova. Možná ty parchanty pověsej, ale třeba taky ne. A kdo ti zaručí, že porota nedojde k názoru, že koneckonců nejsou zas tak špatní, že jen hrozně potřebovali peníze a nemínili to provést tak hrubě, tak proč je na nějakou dobu neulejt do vězení.“ „To by žádná porota neudělala,“ namítl jsem. „Jsou to vrahové. Úkladní vrahové.“ „Že ne?“ řekl Race. „Takový případy se už staly. A když někoho zavřeš do vězení, to ještě neznamená, že tam zůstane. Vždycky je tu možnost, že zdrhne, nebo nějakej kamarád mu pomůže ven nebo nějakej slabomyslnej politik, kterej shání hlasy, mu šikovně zařídí milost.“ „Pro tyhle dva ne,“ odporoval jsem. „Tomu nevěřím.“ „Jseš tak zatraceně mladej,“ řekl Race. „Jak můžeme vědět, jestli tenhle Slater nemá dole ve městě nějaký pěkně vlivný kamarády? Jen jim dej čas, aby zapracovali a dokážou věci parádně zamotat. Kdyby tady lidi měli potřebnou kuráž, tak by ho drapli a toho druhýho taky a rychle by je zhoupli.“ „Ne, to by nemohli. Tom je hlídá. Zůstane ve vězení, dokud nedorazí Rafferty. Potom se oba budou střídat.“ „To je mu podobný,“ prohodil Race hořce. Znenadání se na mě usmál a byl to zvláštní úsměv, který mě zneklidnil. „Jessi, co tomu všemu říkáš?“ „To nedokážu povědět,“ řekl jsem. „Snažím se vůbec na to nemyslet. Jsem z toho venku a nebudu se do toho plést a přál bych si, aby ta zatracená věc nikdy nebyla začala.“ Potom mě něco napadlo a možná to bylo hloupé, ale v tu chvíli se mi to tak nezdálo. „Racei,“ řekl jsem. „Tom přemejšlel o zástupcích. Ale nemůže na žádný přijít. - 212 -
Aspoň ne tady v okolí. Proto nakonec poslal pro Raffertyho. Je moc hrdej na to, aby požádal tebe. Nechtěl bys mu pomoct?“ Race se zatvářil velmi zvláštně, zahleděl se na mě a potom zvrátil hlavu tak prudce, že se uhodil o mosazné tyče postele a začal se smát. „Já?“ podařilo se mu říct. „Já bych mu měl pomoct je hlídat?“ Smál se, až jsem se začal bát, protože to vůbec nebyl pobavený a veselý smích. Zněl příliš vysoko a svou ostrostí mi drásal nervy. „Jessi,“ řekl, „ty si mě považuješ, viď, chlapče?“ Potom zase zvážněl. „Nedělej to, Jessi. Nemysli si pořád o mně bůhvíco. Nech mě bejt. Děláš dobře, že se do toho nemícháš.“ Natáhl se zase v celé své délce na postel. „Jdi se trochu vyspat, Jessi. Snad se mi to taky podaří. Tý jsi lepší než doktor. Možná jsem potřeboval právě trochu tý legrace.“ Obrátil zase hlavu k oknu a mně nezbývalo než vyjít ven a zavřít za sebou dveře. Šel jsem k sobě a praštil sebou na postel. Můj pokoj byl na stejné straně, a když jsem na polštáři otočil hlavu, viděl jsem známou zaprášenou plochou střechu. Tiše jsem ležel a myslel jsem na to, jak tu ležím a Race na své posteli na druhém konci chodby a Tom na skládacím lůžku ve své kanceláři a Slater na pryčně v cele a všichni jsme leželi tiše, každý jinde, ale všichni jaksi spojeni, i když jen ve svých myšlenkách. A mně se zdálo, jak jsme tak my čtyři tiše leželi, zatímco skoro všichni ve městě byli shromážděni v soudní síni, kde soudce Webb pokračoval ve své dobře uvážené odkládací taktice, my čtyři jsme čekali na něco a nevěděli na co a ani jsme nechtěli o tom přemýšlet. Řekl jsem si, že nestačí jenom chtít být z toho venku. Musel jsem najít nějakou cestu, jak se z toho opravdu dostat. Napadlo mě, že požádám Toma, jestli bych nemohl napsat prohlášení o tom, co vím o přepadení, všechny skutečnosti, které by na mně mohli chtít, odpřísáhnout to pro něho a byl bych volný a odešel bych, jak jsem již dlouho zamýšlel. Pak bych dokázal se ohlédnout zpět a vidět vše jasně a měl bych čas si promyslet, co jsem já a ostatní učinili dobrého či špatného a snad bych našel nějaký smysl v tom bláznivém způsobu žití. To mě asi uklidnilo, protože jsem usnul a poslední myšlenka platila tomu, že bych neměl spát příliš dlouho, protože Tom mě bude kolem šesté čekat. Když jsem se probudil, trochu se mi točila hlava a byl jsem na nohou dřív, než jsem si uvědomil kde jsem. Oknem nesvítilo slunce a stíny venku byly dlouhé. Zaspal jsem. Těch několik hodin odpočinku mi příliš neprospělo. Cítil jsem se unavenější, než když jsem si šel lehnout. Vyšel jsem na chodbu k oknu v průčelí, které vedlo na ulici. Většina vozů a kočárů byla pryč. Jenom u zábradlí stálo pár uvázaných koní. Chodníky byly skoro prázdné. Těch několik lidí jsem okamžitě poznal jako místní, kteří šli po svých obvyklých - 213 -
cestách. Když jsem přitiskl tvář na sklo na pravé straně okna, viděl jsem dolů na ulici, kde právě Luke Bowen přecházel šikmo na druhou stranu k domu, kde jeho žena čekala na něho s večeří. Spatřil někoho o kus dál, kam jsem nedohlédl, možná u hotelu, a zamával mu klidně a nenuceně rukou. Způsob jeho chůze a celý jeho obvyklý vzhled mi pověděl, že se nic nestalo a nic se dít nebude. Úleva, kterou jsem pocítil, mi prozradila, jak velice mi na tom záleží. Teď již bylo jasné, že soudce Webb měl pravdu. Slibovaný projev přiměl lidi, aby odešli domů. Goshen byl jako vždy tichý a zaprášený a před večerem jaksi ospalý. Zdola sem od výčepu slabě doléhaly hlasy. Obrátil jsem se, prošel chodbou a sestoupil jsem po schodech dolů. Za barovým pultem byl Frank Hatt a před ním postávalo asi sedm nebo osm mužů. Znal jsem je všechny. Většinu z nich byste tam našli každý večer. Několik jich bylo z blízkého ranče. Ti vždycky když byli ve městě se zastavili u Franka na skleničku. Byl tu i Bert Foley, ale ten tu měl co dělat. Přijel do Goshenu, aby byl po ruce jako svědek, kdyby ho zavolali a jistě se posilňoval nějakou sklenkou, než vyjede na dlouhou cestu zpátky do Big Creeku. Celý ten výjev u Baru vypadal tak přirozeně především z toho důvodu, že uprostřed stál člověk, který jako vždy stmeloval skupinu návštěvníků již svou přítomností – Race Crim, vysoký a hezký, vyhlížející, jako by nikdy v životě nepotřeboval spánek. Podle zčervenalých tváří bylo vidět, že již nějakou chvíli pil. Mohl pít neustále, jak dlouho chtěl a pálenka na něho nepůsobila, jen mu zčervenaly tváře a oči mu svítily. Nyní vypadal právě tak, plný síly a života, stále ve střehu a z každého kousku jeho těla vyzařovala radost, že žije a že je Race Crim. Takhle vyhlížel často, a když jsem ho zase tak viděl, také jsem zapomněl, že jsem byl někdy unavený. Všichni přestali mluvit a v místnosti nastalo ticho, jak mě každý pozoroval, když jsem došel ze schodů dolů. Bylo to celkem přirozené, protože jenom Race věděl, že jsem byl tou dobou ve svém pokoji. Bert Foley na mě zavolal a rozběhl se ke mně, ale Race ho chytil za rameno. „Hej, Jessi,“ křikl na mě Race, „vyspal ses dobře?“ „Asi ano,“ odpověděl jsem, „protože se teď cítím docela fajn.“ Nikdo nic neříkal. Race měl hlavní slovo a to mi vyhovovalo. Když tu byl, s ostatními se moc nepočítalo. „Zajdeš dnes večer za Mary Ellou, Jessi?“ zeptal se. „To víš že jo,“ odpověděl jsem. „Myslím na to.“ „Dobrej nápad,“ řekl. „Drž se jí, Jessi. Drž se jí.“ Narážel asi na to, že to mezi mnou a Mary Ellou nebylo poslední dobou docela v pořádku a chtěl mi naznačit, abych to nevzdával, tak jsem se usmál a prohodil jsem, že to udělám. Rád bych zůstal a napil se s ním, ale napřed jsem musel ještě něco vyřídit. Šel jsem do hotelu a trochu - 214 -
jsem se dohadoval s kuchařkou, že jsem nevrátil košík, ale pak mi sehnala jiný a já jej vzal k Tomovi. Byl vzhůru, seděl na své otáčivé židli a poslouchal hlášení Dodda Burnetta o událostech u soudu. Vypadal pořád unaveně a od toho, jak dřímal na lůžku mu zbývající vlasy trčely na všechny strany jako kohoutí péra. „To stačí, Dodde,“ řekl, když mě uviděl. „Udělals to tak dobře, že mě možná zastoupíš u soudu častěji, když budu línej. Ale naši hosté tam vzadu už asi hlady okousávaj tyče. Celej den nedostali nic k jídlu.“ Burnett pěkně srovnal papíry a položil je na stůl, prošel vnitřními dveřmi a začal vzadu šramotit s nádobím. Měl tam levné konzervy, které ohříval na petrolejovém hořáku. Tom přistoupil k malému zrcátku, visícímu na stěně a začal si uhlazovat vlasy. Já jsem se dal do vybalování košíku a dával jsem věci na stůl. Přinesl jsem jídlo jen pro Toma, protože jsem doufal, že mě Mary Ella nakrmí. Ovzduší v místnosti bylo tak klidné a obvyklé, že jsem si připadal hloupě že jsem tak vyskočil, když někdo zaklepal na dveře. „Jen zůstaň sedět, Jessi,“ řekl Tom a šel ke dveřím a pootevřel je na několik palců. Potom je rozevřel více, vyšel ven a zavřel za sebou. Když je zavíral, zahlédl jsem venku Berta Foleyho. Tom se vrátil a zase dveře zavřel, ale vypadal docela jinak, než předtím. Únava z něho spadla. Držel se více zpříma a vypadal větší a oči mu v té přísné tváři svítily, jako by také pil. „Jessi,“ řekl, „já to věděl. Já věděl, že se na mě nevykašle.“ „Kdo?“ „No přece soudce Webb,“ řekl Tom. „Chce, abych za ním přišel do hotelu. Vsadím dolar proti desíti, že změnil názor a zůstane.“ Tom popadl z koutu klobouk a udeřil jím několikrát o nohu, aby z něj vyklepal prach a narazil si ho šikmo na hlavu. Měl dobrou náladu a já jsem se cítil stejně jako on. „Pohlídej to tady, Jessi, než se vrátím,“ řekl. „Za chvilku jsem zpátky.“ Vyšel křepce ze dveří a s veselým bouchnutím je zavřel. Dokončil jsem vybalování košíku a na stole příjemně voněla káva. Zvedal jsem konvičku ke rtům, když mě jedna myšlenka tvrdě udeřila do žaludku a ruka se mi zatřásla tak, že mi trochu kávy vystříklo přes okraj. Bert Foley nebyl v hotelu. Ten byl přece v Hattově hospodě. Opatrně jsem konvičku položil. Již jsem nerozlil ani kapku. Místnost byla chladná a prázdná a ticho na mě doléhalo tak těžce, že jsem je cítil na těle. V zadní místnosti jsem uslyšel nějaký zvuk. Vzpomněl jsem si na Dodda Burnetta a pohnul jsem se. Šel jsem k přednímu oknu, postavil se vedle něj ke stěně a naklonil hlavu, abych viděl ven. Stíny zatím již dosáhly na protější okraj silnice a přecházely ve - 215 -
velký, vše zahalující stín, který byl předzvěstí soumraku. Hluboké šero v kanceláři, v níž jsem se nalézal, mi dodávalo trochu jistoty. Prohlížel jsem bedlivě prostor před domem, ale nikdo tam nebyl, nikde kam mé oči dosáhly. Choval jsem se jako hlupák. Když jsem odešel z hospody, mohl Bert Foley odejít do hotelu. Teď bych měl prostě rozsvítit lampu a zahnat z kanceláře ten potemnělý chlad. Za malou chvíli se vrátí Tom a bude ve skvělé náladě. A pak jsem je uviděl. První dvě postavy, kde předtím bylo prázdno, v hlubokém stínu tří stromů naproti na dvoře jednoho domu. Přitiskl jsem se více ke zdi, sunul se podél ní ke dveřím a zašoupl závoru. „Dodde,“ zavolal jsem a snažil se, aby to neznělo moc hlasitě. Ihned přispěchal. „Co je, proč nerozsvítíš –“ „Buď zticha,“ řekl jsem a dalo mi dost práce, aby mi neselhal hlas. Strnul a ve ztrácející se šedi místnosti jsem sotva rozeznal jeho tvář. „Kde je Tom?“ zašeptal. „Odešel,“ řekl jsem. „Vylákali ho odsud. Pojď se podívat.“ Přišel ke mně a vykoukl od okraje okna, kam jsem ukazoval. Teď jich tam bylo pět, tmavé postavy, které se objevily z neznáma, možná se sem připlížily z různých stran. „Vypadnem odtud,“ řekl Dodd. „Jak?“ „Ve skladišti je malý okýnko. Je zamřížovaný, ale otvírá se i s mřížkou dovnitř.“ Nečekal, jestli půjdu s ním. Odešel po špičkách a zoufale se pokoušel při tom běžet. Zůstal jsem stát přitisknutý ke zdi a snažil jsem se něco vymyslet, ale v hlavě jsem neměl nic jiného než představu toho okénka ve skladišti. Chtěl jsem se narovnat a kabát mi s malým bouchnutím narazil na stěnu. Sáhl jsem do pravé kapsy. Byl tam revolver Billyho Skinnera. A ještě něco. Odznak zástupce šerifa. Zapomněl jsem jej Tomovi vrátit. Sevřel jsem jej v ruce a jeho špičky se mi zapíchly do prstů. Zmáčkl jsem jej ještě silněji, protože ostrá bolest nebyla vlastně bolestí, ale vzpamatovala mě a rozhýbala mi mozek. Teď jsem to viděl jasně a věděl jsem, co se venku bude dít. Podíval jsem se znovu a měl jsem pravdu. Rozeznal jsem sedm postav a jedna z nich byla vyšší než ostatní a její silueta byla nezaměnitelná. Zmocnil se mě krutý chlad naprosté osamocenosti, protože za mnou v Tomově žaláři byli ti dva vrahové, venku byl Race Crim, který si pro ně přijde a mezi nimi jsem byl já a již nikdo jiný, aby tomu zabránil. „Zatraceně,“ říkal jsem si stále dokola a nedokázal jsem přestat. Pak jsem se ale musel kousnout do jazyka, abych toho nechal, protože se dali do pohybu a začali se ke mně blížit. Vytáhl jsem revolver Billyho Skinnera z kapsy a v rohu okna jsem jeho pažbou vyrazil sklo. Řinkot padajícího skla je zarazil a zůstali stát na druhé straně ulice. - 216 -
„Stát!“ vykřikl jsem. „Dveře jsou zamčený a já mám pistoli. Zůstaňte kde jste.“ „Burnette?“ zavolal někdo a do toho vpadl Raceův hlas: „To není Burnett.“ „To máš sakra pravdu,“ volal jsem. „Sem se nikdo nedostane, dokud to Tom nedovolí.“ „Ale vždyť to je Jess,“ řekl Race a na jeho hlase bylo znát, že se mu ulevilo. „To je ten kluk. To jsem já, Jessi, Race. Jdu na druhou stranu. Jenom odemkni dveře a ztrať se. Budeš z toho venku.“ Já jsem ale nemohl být z toho venku. Ať jsem se snažil jak chtěl, nešlo to. Byl jsem v tom od začátku a budu v tom až do konce, protože jsem se toho nemohl nijak zbavit. Byl jsem zaskočen a byl jsem v tom okamžiku a na tom místě jediný, kdo mohl udělat to, co se udělat muselo. Byl jsem v pasti. Tak tvrdě prostě s námi někdy život zatočí. „Ne,“ řekl jsem. Chtěl jsem toho říct více, ale nebyla slova, která by lépe vyjádřila co chci. To jedno slovo vyjadřovalo všechno. Tu jsem uslyšel důvěřivý Raceův hlas, plný života, divoký a nezkrotný, který z něho dělal tu nádhernou osobnost. „Nepleť se do toho, Jessi. Já jdu. Na mě nevystřelíš. Na mě ne, chlapče.“ A dal se do běhu, vyrazil z tmavého stínu na vozovku přímo ke mně a s hlavou vztyčenou se rozháněl rukama a houpal rameny. Podepřel jsem si ruku s revolverem o parapet a rychle jsem zamrkal, abych zadržel slzy, které se mi draly do očí. Vzpomněl jsem si na něco a sklonil jsem hlaveň, aby směřovala na jeho nohy, které se ke mně hnaly a stiskl jsem kohoutek. A jak jsem jej stiskl, Race zakopl o vyježděnou kolej na silnici a padal dopředu a v okamžiku, kdy revolver vystřelil, spatřil jsem přes jeho mušku zřetelný obrys Raceovy hlavy mezi širokými rameny, řítící se vstříc strašnému úderu. Později jsem se dověděl, že v následujících několika minutách došlo venku ještě k událostem. Zbývající muži se shlukli kolem Raceova těla a chvíli se dohadovali. Potom jeden z nich ztratil nervy, vytáhl pistoli a začal střílet na kancelář. Odněkud přiběhl Tom Davisson s revolverem v ruce a srazil toho blázna kulkou do pravého ramene. Pak se podíval na Racea a začal strašlivě proklínat, jak ho ještě nikdo neslyšel a řval na ty ostatní, aby vytáhli pistole a on měl tak záminku, aby je všechny oddělal. Vytratili se a byli rádi, že můžou zmizet. Dokonce i ten poraněný odešel bez cizí pomoci. A Tom zůstal venku s Racem sám a nikdo se již nedoví, co potom dělal. Snad jsem zaslechl ty výstřely a křik, ale ve mně to nezanechalo žádný dojem. Zhroutil jsem se na podlahu u okna a přemáhal jsem vzlyky, které hrozily mě roztrhnout a trvalo dlouho, než jsem se - 217 -
ovládl, opřel se rameny o stěnu a zůstal nehybně sedět v otupělém mlčení. Vzpamatoval jsem se teprve, když Tom rozsvítil lampu a světlo mě donutilo přivřít oči. Přitáhl mrtvého Racea, ramenem vyrazil zámek u dveří a tělo položil na skládací lůžko. Věděl jsem, že tam leží, ale nepodíval jsem se na něho. Nedokázal jsem to. Tom stál a díval se dolů na mě a byl starší, než jak jsem ho pamatoval. A také menší. Stal se z něho starý člověk, tvrdý a pokroucený jako kus skály a jeho oči byly dva malé ploché kameny. Nezdálo se mi to nějak zvlášť důležité, ale stejně jsem mu řekl: „Nechtěl se zastavit. Mířil jsem mu na nohy a on zakopl.“ Tom se jen na mě díval a po chvíli přikývl, jako kdyby to, co jsem řekl, teprve k němu dospělo. Zdálo se mi, že se trochu změnil a že má jiné oči, ale snad se mi to jen zdálo. Trvalo ještě další chvíli, než promluvil. „Měl jsem to být já,“ řekl. „Ne. Musel jsem to být já. On myslel, že se zaleknu. Myslel, že to neudělám.“ Pak jsem si uvědomil, že Racea nenávidím. Nenáviděl jsem ho, mrtvého či živého. A stejně i Toma Davissona. Nenáviděl jsem tu sílu jeho charakteru, která z něho vyzařovala, jak tam tak stál a hleděl na mě. Zprotivil se mi celý ten prokletý nesmyslný svět. Měl jsem jen jedno přání, odejít někam, kde by všechno bylo nové, kde bych nikoho neznal a nikdo by neznal mě. A on tu stál a držel mě na uzdě. „Počítám, že teď mě s tím vaším podělaným zákonem budete muset zatknout,“ řekl jsem. Zavrtěl hlavou. „Co tě napadá, vůbec ne. Nikdo tě neobviní. Jednal jsi z mýho pověření.“ „Čerta jsem jednal. Nepokoušejte se mě takhle z toho dostat. Udělal jsem to.“ „Dobrá, Jessi. Ale nikdo tě neobviní. Ani se to nebude vyšetřovat.“ „Myslím,“ řekl jsem, „že ten tlustej soudcovskej parchant by mně za to mohl dokonce poděkovat.“ Stále na mě hleděl a viděl jsem, že se ho to dotklo a měl jsem z toho radost. „Soudce Webb?“ řekl. „Snad by byl takovej blázen. Ale já to nedopustím.“ „Nebuďte tak zatraceně ušlechtilej,“ odsekl jsem. „Nebo jestli chcete udělat dobrej skutek, pokuste se něco vymyslet, abych tu nemusel zůstat trčet kvůli tomu zatracenýmu přelíčení.“ Chvíli na mě upřeně hleděl a pak se zdálo, že se rozhodl. „To je jednoduchý,“ prohodil. „Zdejchni se, kdy budeš chtít. Ten případ se projedná bez tebe.“ Nic jiného jsem si nepřál slyšet. Vytáhl jsem odznak z kapsy. Napadlo mě, že ten odznak po něm hodím a řeknu mu, že bych jej - 218 -
nejraději nikdy neviděl a jeho taky ne. Vůbec jsem však k tomu nenašel sílu. Přešel jsem místnost a položil jej na stůl. Hlavu jsem měl stále odvrácenou, abych neviděl na Racea a vyšel jsem ze dveří. Cítil jsem se po celém těle ztuhlý jako stařec. Těch pár ulic v tom mizerném městečku bylo prázdných. Nebýt několika světel v oknech, nepoznali byste, že tu vůbec někdo žije. Hattův hostinec byl tak jako většinou zavřený. Opravdové dveře, za těmi lítacími, byly přivřené a svítila tam jen jedna lampa, ta vzadu u schodů, která svítí celou noc. Vkročil jsem dovnitř, vystoupil po schodech nahoru a šel potmě chodbou s napřaženýma rukama podél stěn. V pokoji jsem odhodil kabát na podlahu a natáhl se na postel s tváří zabořenou do polštáře a netrvalo ani minutu a nevěděl jsem o sobě. Probudil jsem se s prvním světlem, které se nesměle ukazovalo v okně a to jsem právě chtěl. Odšrouboval jsem mosazný konec sloupku dole na pravé straně postele a vylovil odtud srolovaný balíček bankovek a sloupek zase zašrouboval. Natáhl jsem si kabát a chodbou a po schodech vyšel ven. Ještě tu nebyl ani člověk, který každé ráno v hostinci uklízel. Šel jsem po ulici kolem ztichlé stanice a hotelu k nájemné stáji, vzbudil jsem zřízence, který měl noční službu a řekl jsem mu, že chci koupit koně. Nedalo se moc vybírat, protože měl jenom dva. Ostatní patřili šéfovi, který spal ve svém domě asi míli za městem. Domluvili jsme se na ceně toho většího, statného tmavého hnědáka. Zřízenci jsem zaplatil, sundal jsem svou uzdu a sedlo z háku na stěně a požádal ho, aby koně osedlal. Zatímco se tím zabýval, opláchl jsem se trochu u napájecího žlabu a to mě konečně pořádně probudilo. Nasedl jsem a zamířil po silnici do Gapu. Můj plán byl prostý. Zajedu do Gapu a seberu těch pár věcí, které tam mám, vrátím se a přiberu zbytek, co je tady a vyrazím z Goshenu na východ. Nedaleko odtud přebrodím řeku a dám se na severovýchod, až narazím na starou Bozemanovu stezku a čím méně lidí potkám, než se dostanu z tohoto kraje, tím lépe. Rád jsem se toulal, nikde jsem dlouho nevydržel. Všechno co jsem měl by vystačilo na jednu větší sedlovou pokrývku. Ale mně to nevadilo. Byl jsem zase na cestě. Z křoví vyběhla zemní kukačka, vějířoví tě rozevřela ocas a pádila vpřed, až se za ní prášilo a můj kůň ji napodobil a přidal do kroku. Byl lepší než jsem si myslel. Byl poddajný a brzy a dost se potil, ale to se u něj za pár dní srovná. Měl pěkný krok a věděl, že jezdec k němu mluví otěžemi a pocit, že jsem držel ty kožené řemeny v rukou, byl to nejhezčí, co jsem v poslední době zažil. Zpomalil jsem, aby se kůň tolik nepotil a klusal jsem jednu míli za druhou, a když jsem podle slunce poznal, že bych mohl potkat strýčka Bena Nunana - 219 -
- 220 -
a mladého Wese Hatta s dostavníkem, udělal jsem ze silnice dost velký oblouk a směřoval jsem do Gapu ze strany. Nestrávil jsem tam více času než bylo nezbytně třeba, jen co jsem si vzal své věci a zastavil se v obchodě na pár obložených chlebů. Gap nebyl velký, byly tam tři domy, obchod, kovárna a stodola, která se užívala pro dostavník a jeho staré koně. Nebyla tam ani žádná obsluha. Kočí se musel postarat o koně sám. Viděl jsem jen čtyři lidi. Dívali se na mě zvědavě, ale nedal jsem se s nimi do řeči a odjel jsem tak rychle, jak to šlo. Vůbec jsem nelitoval, že to místo vidím naposledy. Strávil jsem tam příliš mnoho hodin a ubíjel čas při čekání na zpáteční cestu do Goshenu, čas který jsem mohl využít, ale nevyužil, abych lépe poznal strýčka Bena nebo si přečetl nějakou knížku, co mi půjčil Calvin Bentley. Až příliš dobře mi byla známá kdejaká skála a křoví v okruhu několika mil při tom věčném potulování, kdy jsem jen ubíjel čas. Bylo asi půl hodiny po poledni, když jsem opět uviděl Goshen. Jel jsem pomalu. Nemělo smysl utahat koně hned první den. Brzy bude muset uběhnout mnoho mil, když jsem se rozhodl cestovat. Několikrát jsem dnes sjel ze silnice, jednou abych se vyhnul vozu a pak zase několika jezdcům. Přijel jsem do města z pravé strany, nejel jsem po silnici a k nájemní stáji jsem se přiblížil zezadu. Řekl jsem sloužícímu, aby nakrmil a napojil mého koně a dobře ho vyhřebelcoval. Vyklouzl jsem ze stáje a šel jsem zadem za staveními k Hattově hospodě. A v přístavku, na schodech, které vedly do domu, seděl strýček Ben Nunan. „Počítal jsem, že tudy půjdeš,“ řekl. „Jessi, chlapče, není správný zdrhnout a neříct aspoň něco maličko svejm přátelům.“ Podíval Jsem se na něho, jak tam seděl, malý a vrásčitý stařík, se svýma ne tak starýma svítícíma očima a nedokázal jsem ho nenávidět. Nemohl jsem již říct, že nemám nikoho rád. Prostě jsem k němu nic necítil a stejně tak k celému světu kolem sebe. „Dobrá,“ odpověděl jsem. „Tak já něco řeknu. Sbohem.“ „Neukvapuj se, Jessi,“ řekl. „Bowen chce s tebou mluvit.“ „To má teda smůlu,“ prohlásil jsem, „protože já s ním mluvit nechci.“ Chtěl jsem se protlačit po schodech kolem něho, ale strýček Ben se posunul a já nemohl dál, abych na něho nešlápl. „Nechoď ještě nahoru,“ žádal mě. „Musím ti něco říct. Bowen mi to dovolil. Společnost se chystá zřídit linku do kopců ke zlatonosnejm potokům. Stanice bude pravděpodobně v North Forks. Planýrovací četa vyrazí zítra, aby srovnala ty nejhorší hrboly. První dostavník vyjede asi za tři týdny. Je to pěkná trať, Jessi. Něco přes
- 221 -
padesát mil, na tom už každej vozka propotí triko a chce to ty nejlepší koně. Bowen si myslí, že bys to mohl dělat.“ Zapotácel jsem se dozadu, narazil jsem do sudu a přidržel se ho, protože jsem se celý třásl. Již jsem nemohl říci, že k nikomu nic necítím. Tak jsem se třásl vzteky, že bych nejraději ten sud zvedl a hodil mu ho na hlavu. „Ke všem sakrům,“ zařval jsem. „Bowen se asi zbláznil. Všichni se zbláznili. Já se tu plahočím na tý mizerný trati do Gapu. Provezu mu dostavník do Stillwateru s dírou od kulky v těle. Dokonce se vrátím na tu všivou kratinkou linku, po který může jezdit i takovej růžovoučkej kudrnatej kluk, jako je Wes Hatt. A on mě strká všude, kam ho napadne, jako nějakýho psa. Potom zabiju chlapa, toho zatraceně nejlepšího bláznivýho chlapa v celým kraji a hned nato mi nabídne něco takovýho.“ Strýček Ben si mého křiku vůbec nevšímal. „Ale vůbec ne,“ řekl. „To není proto, žes zabil Racea. To byla nešťastná náhoda. To je proto, žes zároveň udělal něco jinýho. Tys minulej tejden povážlivě dospěl. A když šlo do tuhýho, ukázal jsi, kde stojíš.“ Strýček Ben se opřel o zdravou ruku a postavil se na schodech. „Jestli tu práci vezmeš nebo nevezmeš, není tak důležitý, Jessi.“ Nemohl jsem promluvit. Sestoupil dolů a uvolnil mi cestu. „Jdi nahoru, Jessi. Vztekej se jak chceš. Ale ta práce na tebe čeká, dokud se nerozhodneš.“ Prošel kolem mě, a když mě míjel, položil mi ruku na rameno. Zůstal jsem v přístavku sám. Opřel jsem se o sud a čekal jsem, dokud se každá část mého těla nepřestala třást. Když jsem vešel dovnitř a zahnul hned ode dveří ke schodům, byla velká výčepní místnost prázdná. Jenom Frank Hatt seděl na židli u širokého okna vedoucího do ulice a četl noviny. Pohlédl přes ně na mě a na několik okamžiků se zatvářil komicky, protože byl jeden z nich a věděl, že já to vím. Potom se na mě tak nějak provinile usmál, vystrčil ruku se zdviženým palcem a vrátil se ke svým novinám. Kráčel jsem úzkou chodbou, zastavil jsem se u Raceových dveří a otevřel je. Pokoj byl vyklizený. Starý kabát od Společnosti s utrženým rukávem, který visel na věšáku u postele, byl pryč. Ano, pomyslel jsem si, byl tady Tom. Muselo se to udělat, tak to udělal. Zavřel jsem za sebou dveře. Šel jsem chodbou ke svému pokoji, otevřel jsem dveře a tam byla Mary Ella. Seděla na té jedné židli s rukama složenýma v klíně a se skloněnou hlavou. „Jessi,“ řekla, „že ti to ale trvalo.“ Maličko jsem se pohnul a strčil trochu do dveří, až tiše zaklaply a opřel se o stěnu vedle nich. „Strýček Ben mi všechno řekl,“ pokračovala. „Bereš tu práci?“ Nemohl jsem odpovědět, protože jsem to nevěděl. Čekala a pozvedla více hlavu. „Tak tedy odcházíš,“ poznamenala. „Tentokrát doopravdy.“ Zvedla hlavu ještě výše, - 222 -
vysunula pevně bradu a zřetelná linka její šíje byla napnutá, když se na mě dívala přes celou místnost. „Půjdu s tebou.“ Došoural jsem se k posteli a klesl jsem na její okraj, protože jsem se bál, že se mi rozklepou kolena a neudrží mě. Ale pořád jsem nedokázal promluvit. „Jessi,“ ozvala se znovu, „nechceš se se mnou oženit?“ Hleděl jsem na ni. Nebyla to právě taková dívka, jakou jsem si představoval jednou po svém boku, svěží a plná něžné ženskosti, na které by lidé mohli oči nechat, dychtivá a tulící se mi do náruče, když bychom byli sami. Mary Ella byla ztělesněné bezpečí a teplo domova. To jsem ovšem nedokázal vyslovit. „Nevím,“ odpověděl jsem. „Já už vůbec ničemu nerozumím. Nevím, co mám dělat. To všechno nedává smysl. Nechtělas jít se mnou, když jsem byl v pořádku a věděl jsem co chci. Teď říkáš, že bys šla, když nemám žádnou představu, co se mnou bude, jenom snad že odtud vypadnu a pokusím se –“ „Jessi, dříve jsem s tebou nechtěla jít, protože jsi byl jen mládenec bez závazků a zodpovědnosti a já jsem se bála. To už je dávno. Teď se nebojím. Nezáleží na tom, co uděláš nebo kam půjdeš. Neopustím tě, protože půjdu s mužem.“ Přešla pokoj a posadila se na postel vedle mě, ne příliš blízko, jen natolik, aby stačila natáhnout ruku, kterou jsem uchopil. „Jessi, dnes ráno jsem mluvila s Tomem.“ „Ne,“ vyhrkl jsem, „nechci o něm nic slyšet. Už ho nechci ani vidět.“ Ona se však nedala odbýt. „Pomohl mi, abych to pochopila. Říkal, že asi odejdeš a že to tak bude pro tebe lepší. Ale taky řekl, že na tom nesejde, kam půjdeš a jak daleko, protože se už o tebe nebojí.“ „Tohle že Tom řekl?“ Bylo to zvláštní, ale již jsem opět dokázal vyslovit jeho jméno a myslet na něho. Mohl jsem si dokonce představit, že bych časem dokázal s ním mluvit, pobývat s ním a pozorovat, jak se mění výraz očí v jeho přísné tváři. Cítil jsem se starý, ne věkem, ale tím co jsem prožil a co mi život přinesl. Možná, napadlo mě, možná jsem konečně dospěl když jsem byl mladý, všechno bylo mnohem snazší, černé bylo černé a bílé bylo bílé, bez toho nekonečného množství odstínů mezi nimi. Neměl jsem ani tušení, k jakému trpkému rozhodování mě minulé dny donutí. Jestli tohle znamená být mužem uvažoval jsem, pak se mi to nelíbí Ale nemůžu to změnit Potom jsem ucítil, že Mary Ella mi stiskla ruku a uvědomil jsem si, že ona to zná a že pro ni je to stejně těžké a to již bylo lepší. Zvenku, asi půl bloku odsud, zaznělo vysoké, melodické, dálkou oslabené zahvízdnutí. Pak se ozval hlas „A jedem!“ Někdo zapráskal bičem, ve zřetelném houpavém rytmu šestispřeží zabušila kopyta a přes ulici se v prašném vzduchu neslo slabé povrzávání naolejované kůže. Odpolední dostavník vyjel na svou dlouhou cestu po hlavní - 223 -
trati. Poslouchali jsme společně, až zvuk kopyt zeslábl a splynul s rytmickými údery našeho tepu. Seděli jsme na posteli vedle sebe, dívali se z okna přes plochou střechu a ostatní stavení do volného prostoru, kudy vedla silnice přes Gap k dalekému obzoru. Dívali jsme se společně na ten nádherný, před námi se rozkládající svět, kde kola dostavníku se otáčejí a ukrajují míli za mílí a jediná smysluplná věc je mít někoho rád, dělat dobře svou práci a brát co život přináší bez reptání nebo uhýbání.
- 224 -
Moje městečko PROMIŇTE, PÁNOVÉ, ale slyšel jsem, co si povídáte. To jsou mi ale divné řeči o nějakých hřbitovech, kam pochovávají ty postřílené. To v mém městečku… Kdo jako jsem? Jsem celkem obyčejný člověk. Jenom tudy projíždím, jsem prostý, mírumilovný člověk. Pokaždé se divím, když se řeč stočí na města a na to, kolik lidí v nich umírá s botami na nohou na otravu olovem. Vždycky se divím, proč se lidé vychloubají počtem předčasných pohřbů. Totiž tím, jak se v jejich městě rvou. Připadá mi to hloupé. Podívejte se na moje městečko. Nenašli byste na něm nic zvláštního. Ale mezi stejně velkými místy patří na tomhle zatraceném světě k těm, kde se střílí nejvíc. Střílí se v něm víc, než ve všech vašich městech dohromady. Ale nikdo tam lidi nezabíjí. Všichni si užívají života do sytosti… Způsobil to jeden chlap. Ne, jsou dva. Musí se to mezi ně rozdělit, ale jeden z nich má na tom o špetku větší zásluhu než ten druhý. Je to Samuel J.L.Claggett, náš šerif. Říkáme mu Babka. Babka Sam Claggett. Dali jsme mu to jméno před nějakou dobou, protože ten když za někým jde, drží se stopy jako babka – palička bodláku, mezkova ocasu. No ale už pěkných pár roků nikoho nepronásledoval. Nebylo to nutné. Lidé v mém městečku jsou slušní. Totiž rozumní. Nikdo nechce, aby se mu starý Babka přilepil na paty. Ten člověk vám s revolverem dokáže vyvádět kousky, kterým neuvěříte, dokud je neuvidíte. Je vysoký a hubený a všechny klouby má tak velké, jako by mu narostly dvojnásob. Nenašli byste jemnějšího a příjemnějšího člověka, kdybyste jezdili měsíc po celém kraji. Ale rvát se umí jako nikdo jiný. To poslední možná tak docela nesedí. Wilbur Morriston Burton je taky pořádný rváč. To je ten druhý chlap. Říkají mu Černé eso. Černé eso Burton. Vidím, že jste už o něm slyšeli. O tom slyšel již skoro každý. Třeba ne jako o Wilburovi Morristonovi, ale když někdo uslyší o Černém esu, rozklepou se mu kolena. Asi se divíte, proč se o něm již tolik nemluví. Je to tím, že žije v mém městečku jako prostý a mírumilovný člověk, podobný nám všem ostatním. Kdysi byl nejrychlejším pistolníkem, jaký navštívil tyto kraje. A je stále takový. Stejný jako Babka. Ještě pořád střílí o sto šest. Ale ne tak, že by to budilo pozornost…
- 225 -
Tak tedy. Všechno začíná toho dne, kdy se v našem městečku objeví Černé eso. Přijíždí na svém koni, je to svalnatý chlapík s černým strniskem na bradě, rozhlíží se a vůbec se mu to nelíbí. Zatoulá se do hospody Willieho Lorda a hodí do sebe pár panáků. Sáhne do kapsy, kde mívá svoje stříbrňáky a kapsa je prázdná. Dole má díru. Trochu si zanadává a řekne Williemu, počkej, hned nějaký drobný přinesu. Willie slyšel to proklínání a viděl, že mu na stehnech visí dva velké revolvery, tak povídá, nic se neděje, to pití berte jako pozornost podniku. To ne, řekne Černé eso, z určitých dluhů si velkou hlavu nedělá, ale dluhy za pití vždycky řádně vyrovná. Lenivě vyjde ven, znovu se porozhlédne a zamíří k malému dřevěnému domu banky. Pokladníkovi řekne, že by potřeboval nějakou hotovost, a protože se představí jako Černé eso, nemyslí si, že by s tím měl mít nějaké těžkosti. Pokladník slyší to jméno, zoufale se rozhlíží kolem sebe, a když vidí, že nablízku nikdo není, omdlí jako špalek a svalí se na zem. Černé eso je z toho trochu mrzutý, že musí obcházet přepážku a lézt do té drátěné klece, ale udělá to a poslouží si vším co potřebuje. Přiloudá se zpátky do hospody, zaplatí Williemu, sedne na koně a vyjede zase do božího světa. Za takových dvacet minut se pokladník probere, běží do šerifovy kanceláře a probudí Sama Babku z první odpolední dřímoty. Babka si připne opasek s revolvery a vyrazí po stopě. Černé eso si pohodlně sedí na koni, když v jedné zatáčce vidí, jak se vzadu práší za Babkou. K čertu, povídá si, vždyť je to jen jeden, tak si zahrajeme na honěnou, ať je nějaká legrace. Pobídne koně a vklouzne do lesa. Starý Babka vyhledá stopu, švihne bičíkem a vklouzne tam za ním. Takhle se honí asi dvě hodinky po celém kraji, zajedou přitom hluboko do lesů, kde se tyčí příkré vysoké skály a v tom nerovném terénu si hrají na schovávanou. Tou honičkou jsou tak zaujatí, že si ani nevšimnou, že nejsou jedinými dvounohými tvory v okolí. Černé eso se nedokáže Babky zbavit a nakonec ho ta honička omrzí. Co je moc, to je moc, řekne si. Škoda že musí odbouchnout chlapíka, který se ho dokáže takhle držet, ale nemůže se tím zdržovat celý den. Vyhledá si příhodné místečko, sleze z koně a čeká, že starý Babka půjde tudy přímo k němu a že to tedy bude vyrovnaný souboj. Ale starý Babka také není v takových věcech žádný nováček. Chvílemi se zastaví a poslouchá. Povšimne si, že druhý kůň již nekluše a tak seskočí z koně a mrskne sebou mezi skály. Pohybuje se tak tiše, že ho Černé eso neslyší a Černé eso se zavrtí a taky se vplazí mezi skály. Účinek je stejný. Pohybuje se tak tiše, že ho starý Babka neslyší. Dá se tomu těžko uvěřit, ale ti dva jsou v tom tichém plazení tak zatraceně dobří, že obcházejí ty balvany sem a tam dobrou - 226 -
půlhodinu, aniž by na sebe narazili. Oba si začnou myslet totéž – že ten druhý je pryč. Oba zastrčí revolvery do pouzder a vrací se na místa, kde nechali koně. Babka má koně výše mezi skalami, chce si zkrátit cestu přes jeden pořádně vysoký balvan, uklouzne a jede po zadku, až dopadne na záda ani ne tři metry za Černým esem, který se rychle otočí a ti dva statní chlapi zírají překvapeně v úžlabince mezi skalami jeden na druhého. Starý Babka leží rozpláclý, jak dlouhý tak široký, dívá se přes celou délku těla nad špičky svých bot na Černé eso a Černé eso se dívá dolů přes ty stejné špičky bot na Babkovu vyhublou starou tvář. Takto strnuli v prvním okamžiku překvapení a v dalším zlomku vteřiny by tito dva nejrychlejší střelci, jací se kdy dotkli koženého pouzdra, začali pálit na sebe, kdyby v téže vteřince něco nezabzučelo a od skály vedle Černého esa se neodrazil šíp. Vzduch se rozechvěl mnohohlasým ječením a hvízdáním, další šípy bzučely kolem a oba bleskovým pohybem, zcela vyrovnaným mezi těmito dvěma snad nejrychlejšími pistolníky, kteří kdy nosili holinky na nohou, přešli k celkem jiné činnosti a předváděli v ní svoji dovednost. Bok po boku se kryjí za balvany a na bzučení šípů odpovídají ostrými a jasnými zvuky výstřelů ž revolverů. Není to vlastně ani rovnocenný boj. Rudochů je jenom třiadvacet. Proto asi starý Babka a Černé eso o té potyčce ani příliš nemluví. Jen tak stručně. V jedné chvíli nějaký rudoch vystrčí rychle na pravé straně hlavu, Babka ho zahlédne koutkem pravého oka, trhne pravou rukou, snad ani nezamíří, a již rudoch ryje svým rudým nosem v prachu. „Pěkné,“ poznamená Černé eso, „velmi pěkné.“ V jiném okamžiku je další z těch rudochů mezi skalami tak neopatrný, že na zlomek vteřiny vystrčí kus nohy. Černé eso ji provrtá, rudoch bolestí poskočí, hlava se mu dostane asi pět centimetrů nad balvan, a když potom zase klesne, je v ní díra. „Hezké,“ prohodí starý Babka, „velmi hezké.“ Když jsou v nejlepší zábavě, poslední čtyři rudokožci, co ještě zůstali naživu, s velkou ochotou vyklidí pole. Černé eso zvedne revolvery nahoru, odfoukne dým z hlavní a podívá se na Babku. Babka to udělá taky tak, podívá se na něho a oba se zašklebí. Ale úšklebek Černého esa se ztrácí. „Zklamal jste mě,“ řekne. „Viděl jsem, že jednoho jste netrefil. Vykoukl tam za tou plochou skálou a šlo to o půl metru vedle. Viděl jsem, jak se po vaší ráně odlomil kousek kamene z té druhé skály.“ Starý Babka se jen zachechtá. „Jasně, že se odlomil,“ povídá. „Právě tam jsem mířil, aby se to odrazilo od té druhé skály a kulka se dostala za tu první a provrtala ho na správném místě.“
- 227 -
- 228 -
Černé eso zachrochtal. „Ne,“ povídá, „takový kousek dokážu na světě jen já. Možná jste se o to pokoušel, ale neměl jste ten správný úhel.“ Starý Babka se zase chechtá. „Z místa, kde jste stál vy, by nebyl správný,“ povídá. „Odtud byl. Za tou skálou je rudá mrtvola. Má zásah na levém boku, asi nad čtvrtým žebrem.“ Jde k tomu místu napřed a má pravdu i co se týká čísla žebra a Černé eso se na něho zahledí dlouhým pohledem. „Tak to jsme tedy dva,“ řekne. „Škoda že vás musím zabít.“ Starý Babka se jen chechtá. „Chcete říct, že se o to pokusíte,“ prohodí. „Ale to mi něco připomíná. Kde jsme byli, když došlo k tomu malému vyrušení?“ Černé eso si znovu nabíjí revolvery. „Vy jste se zadkem vezl po zemi,“ odpovídá. „Tak co s tím uděláme? Odměříme vzdálenost a domluvíme si signál?“ Starý Babka si také znovu nabíjí revolvery. „Ne,“ řekne. „Možná jsem staromódní, ale já mám rád pořádek. Jděte tam, kde jste byl, když jsem se svalil.“ Černé eso je překvapený, ale udělá, co mu nařídil. Babka si najde svoje staré místo, lehne si na záda a roztáhne ruce jako pták křídla. „Bylo to takhle?“ zeptá se a Černé eso přikývne. „V pořádku,“ řekne Babka. „Vidíte toho ptáčka na tom křoví? Až z té větvičky vzlétne, oba spustíme.“ Černému esu již není do smíchu. „Chcete říct,“ povídá, „že vy tady budete ležet a dáte mi fóra?“ Ani starý Babka se nešklebí. „Přesně to chci říct,“ odsekne. „Takhle jsem ležel.“ Černé eso se začne trochu potit, ačkoliv je chladno. „Vy asi nevíte,“ povídá, „že jsem Černé eso Burton.“ Babka jen vleže pokrčí rameny a Černé eso se potí ještě víc. „Slyšel jste už o mně, viďte?“ ptá se téměř prosebně. „Jasně, že jsem slyšel,“ odsekne Babka. „Pro mě za mě můžete být třeba Starý Nick.“ Na čele Černého esa se zřetelně blýskají krůpěje potu. „Ale vždyť já vás dočista provrtám,“ povídá. „Na té zemi nemáte šanci se ani pohnout.“ Starý Babka zase jen pokrčí rameny. „Možná nemám,“ povídá „a možná mám. Já to s bouchačkou taky dost umím. Ale když se do něčeho dám, tak to musí být jak se patří. Dávejte pozor na toho ptáka. Začíná být nepokojný.“ Tak tady je máme, Babku roztaženého na zemi, Černé eso stojí proti němu a ptáček se vrtí, jako by už už chtěl vyletět. Po tváři Černého esa stéká pot. Černé eso zasténá a znenadání zvedne obě - 229 -
ruce nad hlavu. „Já to nedokážu!“ vykřikne. „Vy ďábelský starý supe! Nemůžu vás zabít! Takhle ne!“ Starý Babka se nadzdvihne a opře se o loket. „Synku,“ povídá, „vy se mi vzdáváte?“ Černé eso vypadá překvapeně a potom se zamyslí. „Asi ano,“ odpoví. „Nevím, jak z toho ven, když jste takový umíněný.“ Teď je řada na Babkovi, aby se zamyslel. „Nemůžu vás zatknout,“ praví. „Nemůžu sebrat chlapa, který nechce vytáhnout revolver, protože si myslí, že to není čestné. Pojeďme spolu do města, vrátíte ty peníze a budeme vyrovnáni.“ Černé eso spustí ruce a zastrčí je za opasek. „To ne,“ odpoví. „Část jsem utratil za pití, platil jsem dluh a zbytek potřebuji na stejný účel, dokud neseženu další. Pomohl mi k nim zvuk mého jména a já se jich nevzdám.“ Starý Babka si odfrkne. „Tak kdo je teď umíněný?“ řekne. Vstane a podrbe se za uchem. „Vidím z toho jen jedno východisko. Na ty peníze podepíšete stvrzenku a tím taky využijete zvuku svého jména, jen trochu jiným způsobem. Vlastně to bude stejné, protože když jste ten, kdo jste, banka se neodváží vás odmítnout. Povedu vás na výplatní listině jako svého zástupce, dokud to nevyrovnáte.“ Černému esu poklesne čelist. „Mě?“ řekne. „Já že mám být šerifovým zástupcem?“ Babka si zase odfrkne. „Jasně. Není to takové zlé. Jen něco nového. Slíbíte mi, že tyhle revolvery nepoužijete proti žádnému člověku, dokud vám k tomu nedám souhlas. Samozřejmě jen po tu dobu, dokud dluh nevyrovnáte.“ Černé eso sklapne čelisti. „Ne,“ odporuje. „Teď už stojíte na nohou, vyřídíme to jako střelci.“ Ale starý Babka zase sebou praští na zem. „Střílejte,“ vyzve ho. „Ale musí to být takhle.“ A zase je tu máme, jako když vyšije. Babka leží a hledí nahoru a Černé eso stojí a kouká dolů, na čele mu opět vystoupí pot a nevidí z toho žádné východisko, pokud se nechce zpronevěřit svému jménu a ten starý sup zase svému. „Dobrá,“ souhlasí nakonec Černé eso Burton. To slovo mu chutná trpce na jazyku, obličej pod černým strniskem má protažený a tváří se zhnuseně, když společně s Babkou jdou ke koním a vyjedou k městu. Pomalu se vlečou a Babka si povšimne toho zhnuseného výrazu a docela ho to zamrzí. Po chvíli ho napadne dobrá myšlenka. Spustí se na jedné straně ze sedla a zvedne malý kulatý kamínek. Drží ho tak, aby ho Černé eso viděl a vyhodí ho před sebe nahoru. Černé eso se dívá na kamínek, jak stoupá vzhůru a pak začíná klesat a náhle - 230 -
pochopí. Ten nepatrný pohyb by snad postřehlo jen oko orla. V ruce se mu octne revolver, ozve se rána a kamínek, než dopadne na zem, se bláznivě roztančí. Černé eso zasune revolver zpět do pouzdra, podívá se na Babku, starý Babka se podívá zase na něho a jeden i druhý se začnou šklebit. Oba seskočí z koně, nasbírají si hrst kamínků a zase se vyhoupnou do sedla. Pokaždé, když si Černé eso myslí, že Babka nedává pozor, vyhodí kamínek. Babka sebou tím směšným způsobem škubne, revolver se mu jakoby sám od sebe ocitne v ruce a kamínek dostane ránu. Totéž se opakuje, když kamínek vyhodí Babka. Oba se pomalu vlečou a báječně se spolu baví. Jeden i druhý poprvé potkali sobě rovného a začnou dovádět jako dva hřebci. Černé eso si začne vymýšlet a zasáhne kamínek dvakrát, než dopadne na zem a potom ještě jednou, než se přestane kutálet. Starý Babka pozdvihne obočí a chvilku se tváří ustaraně. Potom se usměje, zdvihne dva prsty, a když Černé eso vyhodí dva kamínky najednou, starý Babka pustí uzdu, škubne sebou, objeví se oba jeho revolvery a zasáhne dva kamínky současně. Vlečou se dál, šklebí se na sebe jako blázni a než dojedou do města, každý z nich ví, že našel člověka, se kterým společně by se mohl postavit, opřený zády o jeho záda, proti celému proklatému světu, kdykoli a třeba navěky… Tak takhle to začíná. Černé eso se sžije s městečkem v tak krátkém čase, že to ani nestojí za řeč. My ostatní jsme byli zpočátku poněkud nesví, že jsme mu pořád na očích, ale to nás brzy přešlo. Zjistili jsme, že to je tichý klidný člověk, téměř jako Babka, pokud ho někdo nenaštve. Jediná věc, prozrazující jeho drsnost, bylo to černé strnisko na bradě a na tvářích. Neholí se, protože to nejde. Na něm se vyláme každá břitva. I nůžky jsou na jeho vousy slabé. Má malé štípačky na drát a těmi se jednou týdně upravuje. Vždycky v neděli ráno. Když úřaduje jako šerifův zástupce, lidé se chovají ještě slušněji než dříve. Městečko je tiché, až na jednu hodinu, pokaždé odpoledne, jakmile starý Babka skončí svoji siestu. Vyjde z kanceláře, podívá se na Černé eso a oba vejdou do velké prázdné stodoly za Williem Lordem, zavřou za sebou vrata a po dobu celých šedesáti minut vycházejí odtamtud podivné zvuky a salvy výstřelů. Potom oba vyjdou ven, potrhle se na sebe šklebí a jejich pouzdra se zdají být připálená, jako kdyby do nich zastrčili rozpálené revolvery. Tak život plyne až do toho dne, kdy do městečka vpadne ten mladý rozpustilý a nafoukaný pistolník. Postavu má jako mladý býček, husté vlasy nakrátko přistřižené, tvrdá hlava je bez klobouku, zato nízko na stehnech mu visí dva velké revolvery a řemínky pouzder jsou pevně utažené. Vypadá drsně, ale když se na něho podíváte zblízka, uvidíte, že je mladší než - 231 -
se zdá a že mu dalo dost práce, než se dopracoval k tomu drsňáckému zjevu, který ještě není ani docela přirozený. Je to jenom mládeneček, který se pachtí za vidinou, že bude pistolníkem a chce si rychle udělat jméno tím, že odbouchne nějakou známou veličinu. Každý to na něm pozná, hned jak vstoupí k Williemu Lordovi a otevře ústa. „Slyšel jsem, že se tu někde potlouká Černé eso Burton,“ povídá Williemu. „Je to pravda?“ Willie přikývne a ukáže mu Černé eso, který sedí a rozdává karty v pokeru a nějakou zvláštní náhodou mu vždycky padne pikové eso. Mladý býček se na něho podívá přimhouřenýma očima, odfrkne si a obrátí se k nám, asi čtyřem nebo pěti, co jsme tam ještě byli. „Jmenuju se Jedovatý Pete,“ povídá. „Jedovatý Pete Humphrey. Rodiče mi dali jméno Pete a já si přidal Jedovatý. Víte proč? Protože každé nemehlo s ksichtem, který se mi nelíbí, je pro mě jako jed a ať se propadnu, jestli se mi něco líbí na tom černém zarostlém paviánovi, co tam v kartách podvádí asi i sám sebe.“ Černé eso zvedne hlavu, prohlédne si toho Jedovatého Peteho a zase se dívá do karet. „Slyšíte mě?“ vykřikne Jedovatý Pete a přímo ta slova na Černé eso vyplivne. „Z toho vašeho ksichtu mě svrbí prst na kohoutku.“ Černé eso znovu zvedne hlavu, ztěžka dýchá, ale opanuje se. „Mně se taky nelíbí,“ řekne mírně, „a dělám s ním co se dá.“ Jedovatý Pete cítí, že se dostal do vedení a tlačí dál na pilu. „Vsadím se, že z toho ksichtu se udělalo špatně i vaší mámě. Asi hned jak ho viděla, utekla.“ Černé eso zmačká v ruce kartu, potom se lekne a pečlivě ji narovnává. „Vlastně,“ říká, „vlastně se to tak skutečně stalo.“ Jedovatý Pete mu to teď naservíruje naplno a bez obalu. „Ta se tedy musela kamarádit s haldou mužských, aby přišla na svět taková chuděrka. Vsadím se, že ani nevíte, kdo byl váš otec.“ Černé eso srovná balíček karet, roztrhne ho na dvě půlky a roztržený balíček položí zase na stůl. „Vlastně,“ promluví stále ještě klidným hlasem, „vlastně máte pravdu. Ale nezajímejte se o to, kdo byl můj otec, starejte se raději o to, kdo jsem já.“ Jedovatý Pete hledá s čím zase začít. „Ty revolvery co nosíte,“ povídá, „vsadím se, že je máte jen pro parádu. Vsadím se, že ani nevíte, kudy z nich lítají kulky ven.“ Černé eso strne a pak vstane. Naposlouchal se již dost nadávek na sebe i na svoje rodiče. Vydržel to. Ale tenhle mladý býček si tropil posměšky z jeho revolverů a to je něco, co již nesnese. Vrávorá k létacím dvířkám a rozrazí je na obě strany. „Babko!“ zařve. „Babko, ty supe jeden! Pojď rychle sem!“ - 232 -
A na druhém konci ulice se starý Babka probere z první odpolední dřímoty a ještě než se mu po spánku rozlepí oči, již má zapnutý opasek s revolvery a trhaným krokem kvačí k hospodě. Přijde tam celý udýchaný a vidí, jak se u barového pultu naparuje Jedovatý Pete, který se domnívá, že srazil Černé eso na kolena a Černé eso stojí u dveří a cumlá si zápěstí. „Babko,“ povídá Černé eso, „ještě jsem tě nikdy neprosil o žádnou laskavost. Teď tě o jednu poprosím. Zbav mě toho slibu na malinký zlomeček vteřiny, abych mohl odstranit toho mladého žvanila, který se tu nafukoval jako nějaký pitomý mamlas.“ Starý Babka pohlédne na Jedovatého Peteho, který se domnívá, že teď již konečně dojde na střílení, spustí ohnuté ruce trochu níž, hlavu nakloní dopředu, zkroutí ramena do oblouku a otevřené dlaně má připravené u pažeb revolverů. Babka vrtí hlavou, jako by nemohl uvěřit tomu co vidí a Černé eso opět promluví. „Babko,“ povídá, „tenhle trouba mně tu strašně šel na nervy. Podívej se na něho. Viděl jsi už nějakého pistolníka, který má kousek cti v těle, aby se někdy takhle postavil?“ A potom Černé eso řekne, co ještě nikdy žádnému člověku nepověděl. „Prosím,“ ozve se z jeho úst. „Prosím, Babko, dovol mi, abych ho zabil. Mrtvolu sám uklidím, nebudeš s tím mít žádné starosti.“ Starý Babka se podívá na Jedovatého Peteho, něco ho pošimrá v mozku a šerif se vzepne až do výšin ryzího génia. Tak tehdy to starý Babka provedl. Přikrčí se a začne kočičím krokem obcházet Jedovatého Peteho a prohlíží si ho ze všech stran. „Vy si myslíte, že jste s těmi revolvery bůhvíjak dobrý, co?“ povídá a Jedovatý Pete jen chraplavě zavrčí a pokouší se ještě více vypadat jako nebezpečný rváč a blýská očima na všechny strany. „No dobrá,“ řekne Babka, „dáme vám příležitost, abyste to dokázal. Pojďte ven.“ Jde ke dveřím napřed, mrkne na Černé eso, tomu to pomalu dojde a rozkolíbá se za ním. Jedovatý Pete trochu pohne nohou, znovu chraplavě zavrčí, ale nezbývá mu nic jiného než se k nim přidat. Jde za nimi a bručí něco o tom, jak si je vezme oba do parády a prošpikuje je takovým množstvím olova, že je do rakví budou muset zvedat tři chlapi. Není třeba připomínat, že i my jsme šli za nimi. Takový mužský se ještě nenarodil, aby tomu odolal. Babka nás vede dozadu k té staré stodole, otevře branku dokořán a již jsme všichni uvnitř. Není tam nic zvláštního. Hromada starých prken, několik záhadných zařízení a hodně místa. Babka vybere nejširší prkno, které mu přijde do ruky a postaví ho svisle na druhém konci stodoly. Vytáhne z kapsy kousek křídy a rychlými pohyby nakreslí na prkno obrys mužské postavy. Na příslušném místě přimaluje maličké srdce a vrátí se k nám, k otevřené brance. Jedovatý - 233 -
Pete vypadá zhnuseně, ale Černé eso se šklebí. Starý Babka již skončil a je připravený to sehrát takovým způsobem, jak to pravděpodobně dokáže na celém světě jenom on. „Nejsem žádný umělec,“ povídá. „Zapomněl jsem přidělat tvář.“ Zdá se, že se ani nepohnul, jen tak trochu trhl rameny a již má oba revolvery v rukou, oba vypálí a najednou se na prkně, přesně na místě, kam v křídovém náčrtku hlavy patří, objeví dvě dírky jako oči, další dvě úplně blízko u sebe jako nos a čtyři v jedné lince jako ústa. Jedovatý Pete jenom na sucho polkne, ale starý Babka se jen pochechtává. „Na můj vkus to je trochu smutné,“ prohodí. Zase to krátké trhnutí a již má opět revolvery v rukou, každý jednou vystřelí a objeví se další dvě dírky, které na obou krajích trochu zvyšují obrys úst a ta dostávají výraz jakéhosi úsměvu. Jedovatý Pete znovu polkne. Je to však smělý člověk a nedá se jen tak něčím obalamutit. Vytáhne revolver a je při tom opravdu rychlý, ale je vidět, jak to dělá. Vypálí a přesně ve středu postavy se ukáže dírka. „Pupek,“ poznamená. Ale Černé eso lítostivě zavrtí hlavou. „To není slušné,“ řekne, „nechat toho křídového chlapíka tak nahého. Myslím, že potřebuje šaty.“ Jeden znovu nabitý revolver Černého esa se odněkud objeví v jeho pravé ruce a jeho prst se kmitá na kohoutku tak rychle, že šest výstřelů splyne v jeden prodloužený výbuch a ve středu postavičky, tam kde byl pupek, vznikne řádka šesti dírek, představujících opasek. Zdá se, že Jedovatý Pete se trochu scvrkává. Zapomíná se tvářit, že je takový silný a drsný chlap. Dumlá si ret, otřese se a vrací se zpět do své role. „Jestli jste už přestali s těmi dětskými hrátkami,“ zavrčí, „tak půjdeme…“ Ale starý Babka ho umlčí chladným pohledem. „Chlapče,“ praví mu, „já a Černé eso se tu každý den touto dobou pravidelně scházíme a dopřáváme si krapet zábavy. Počkejte, a jestli vás to mezitím nepřejde, potom budu asi muset Černému esu dovolit, aby se o vás postaral.“ Kývne na Černé eso a oba se otočí zády k té černé postavičce na druhém konci stodoly. „Willie,“ řekne Babka, „až se ti bude chtít, zavolej ‚pal‘.“ Willie vyvalí oči a okamžitě začne vyslovovat slovo ‚pal‘. Dostane se k tomu ‚p‘ ale ještě nedořekne ‚al‘ a starý Babka a Černé eso se otočí, každý má v ruce pistoli a ty pistole zahřmí a přesně uprostřed křídového srdce se objeví jediná dírka. Když se na ni podíváte zblízka, uvidíte že je o něco větší, než kdyby ji vyvrtala jen jedna střela. „Jupíí!“ zavýskne starý Babka. „Ten by už byl přichystaný na pohřeb. Eso, chlapče, přišel jsem na něco nového. Dávej pozor a sleduj mě.“ V jeho druhé ruce se objeví druhý revolver a oba začnou - 234 -
pálit a vytvoří na levé straně desky krásné písmeno O. Černé eso se podrbe ústím svého pravého revolveru na hlavě a vypadá zaraženě. Potom se jeho úšklebek v tom černém strnisku zvětší, v druhé ruce se objeví druhý revolver, oba začnou pálit a vedle O se objeví krásné písmeno D. A potom se již oba neovládají, nabíjejí a střílejí v rychlém sledu za sebou a při jednotlivých písmenech se střídají. Asi za takovou minutu to mají napsané: ODPOČÍVEJ V POKOJI. A pak se oba teprve jak se patří rozdovádějí. Nemá smysl líčit všechno, co se tam navyváděli. Kdo to neviděl, stejné by tomu nevěřil. Tropí například takové kousky, že postaví dvě malá prkénka s napíchanými hřebíky a soutěží, kdo je dříve střelami zatluče. Dělají takové věci, že na zeď nalepí nástěnný kalendář, jeden vyvolává namátkou jednotlivé dny v roce a druhý střílí do čísel, která byla vyvolána. Nebo třeba šikmo postaví desku se žlábkem a nad ni položí krabici se sadou kulečníkových koulí. Krabice má malá dvířka na provázku, a když se za provázek zatáhne, koule vypadne a rychle se kutálí žlábkem dolů. Trik je v tom, že jeden drží provázek v ruce a škubne s ním, kdy ho napadne. Druhý stojí s revolvery v pouzdrech a v okamžiku, kdy se koule ukáže, začne je vytahovat a kouli rozbije dřív, než padne na zem. Starý Babka odstřeluje jednu kouli za druhou a ani jedna nepřejde na žlábku čáru devadesáti centimetrů. Černé eso zaujme svoje místo a zašklebí se skoro ďábelsky. „Ohlašuju rekord,“ řekne a ať se navěky smažím v pekle, jestli neodstřelil všechny kromě poslední nad šedesáticentimetrovou značkou a tu poslední, kterou jen trochu škrábl, zasáhne další střelou nad stocentimetrovou značkou a tak se naštve, že ji prohání po celé stodole, dokud nevyprázdní obě pistole. Provádějí takové a ještě jiné věci, o jakých se člověk ani neodváží vyprávět, aby ho neprohlásili za lháře, až nakonec ústí jejich pistolí zčervenají a je cítit pach spálené kůže na pouzdrech. Konečně starý Babka řekne dost. Jaksi se zachvěje a uvědomí si, že my ostatní jsme stále ještě u toho. Jedovatý Pete se ochable opírá o sloup. Všechen jed již z něho dávno vyprchal. Teď se již nepokouší tvářit srdnatě. Je to milé mladé nemehlo, které bylo do hloubi duše tak otřesené, že se mu nedostávalo sil stát na vlastních nohou. Starý Babka upře na něho chladný pohled a praví: „Vzpomínám si, že vás trápila nějaká nevyřízená záležitost.“ Jedovatý Pete se odstrčí od sloupu a s největším úsilím se pokouší stát bez opory. Zírá na starého Babku, zírá na Černé eso a konečně ovládne svou visící dolní čelist a zavře ústa. Jedovatý Pete potom sehraje svůj výstup a je to dobrý výstup. Pomalu a zlehka vytáhne revolvery, aby snad nedošlo k omylu, podívá se dolů na svoje ruce a na revolvery v nich, zavrtí hlavou, sehne se a položí revolvery na zem. Potom se napřímí a kráčí rovnou k Černému esu. - 235 -
„Pane Černé eso,“ povídá, „já poznám, kdy jsem prohrál a to nejenom ve střílení. Nemůžu říct, že by ta vaše tvář byla hezká, ale rád uznám, že je svým způsobem velmi zajímavá. Tím se tedy omlouvám a jsem ochotný udělat všechno, co uznáte za vhodné, abych napravil svoji potřeštěnost.“ Černé eso se na něho podívá, podrbe se ve svém strnisku a hned nato učiní též něco nadmíru velkolepého. Pohlédne na starého Babku, zašklebí se nad jakousi vzpomínkou a otočí se na Jedovatého Peteho. „Synku,“ řekne, „něco bys opravdu mohl udělat. Mohl bys podepsat, že se staneš zástupcem šerifa, tady se mnou a s Babkou.“ „Já?“ vykřikne Jedovatý Pete. „Já že mám být šerifův člověk?“ Černé eso se jen šklebí. „Není to zas takové zlé,“ povídá. „A ještě něco. Slíbíš mi, že nevytáhneš ty svoje pistole na žádného člověka, dokud ti nedám k tomu svolení.“ Jedovatý Pete zkroutí ústa, jako by kousal do citronu a nad takovým návrhem rozhodí rukama. Nevidí však, jak z toho ven, když už dal svoje slovo. Polkne a s protaženou tváří přikývne a vypadá zhnuseně. Ale starý Babka a Černé eso si všimnou toho zhnuseného výrazu a z obou stran k němu přistoupí. Babka na jedné straně mu povídá: „Střílení si užiješ do sytosti, chlapče. Něco v tobě je. Vylepšíme jen nějakou tu maličkost při tažení revolverů. Musejí se vytahovat zlehka. Pěkně držet lokty u těla, hladce sklouznout rukama a ohrnout…“ A Černé eso z druhé strany: „Při míření děláš jen jednu chybičku. Máš příliš napjatou ruku. Pistoli drž pevně, ale pažbu nesvírej a hlavní mávneš, jako by to byla…“ A Jedovatý Pete obrací hlavu od jednoho ke druhému, je mladý a dychtivý a rodí se v něm jakási nová hrdost… Takové je moje městečko. Pro vaši představu to stačí. Stalo se to totiž teprve před několika týdny a Jedovatý Pete tam žije s ostatními jako prostý a mírumilovný člověk a starého Babku a Černé eso v té prázdné stodole pořádně prohání. Dá se říci, že se brzy rozloučí se školními lavicemi a složí zkoušku dospělosti, až těm dvěma předvede kousek, který sám vymyslel a tvrdě na něm pracuje. Dělá to s prázdnými láhvemi od whisky. Položí je na poličku, kterou si sám zhotovil, s hrdly obrácenými k sobě a dnem dozadu. Učiní pohyb, který se skládá ze škubnutí tělem a pohození ramenem. Je to jeho vlastní vynález. A již má revolver v ruce a začne rychle zpracovávat řadu lahví tak, že posílá kulky přímo otevřenými hrdly, aniž by se dotkly jejich ústí a prostřeluje dna. Babka se podívá na Černé eso a Černé eso se podívá na Babku a oba pozvednou obočí a zašklebí se tak bláznivě, že to vypadá, jako by to dokázali sami. A tak život v
- 236 -
našem městečku plyne až do dne, kdy do něho vpadne ten zloděj dobytka s velkými čelistmi a zrzavými vlasy. Je unavený a zaprášený a plný zákeřnosti, protože má za sebou tři těžké dny, než se někde na jihozápadě zbavil svých pronásledovatelů. Bylo jich příliš mnoho, než aby to vyřídil přestřelkou a tak musel prásknout do bot a to ho popudilo a teď hledá příležitost k souboji, aby se zase cítil ve své kůži. Sleze z koně, popustí si dva revolvery v široce vykrojených pouzdrech, které nosí vysoko na bocích, neboť takový je jeho styl. Vejde do hospody k Williemu Lordovi, propláchne si hrdlo něčím tvrdým a rozhlíží se po vhodné oběti. Nevšimne si Černého esa a starého Babky, kteří hrají karty u postranního stolu. Spatří Jedovatého Peteho, který si na druhém konci barového pultu prohlíží v malém obchodním katalogu obrázky ručně šitých kožených holinek. Zpozoruje u Peteho dvě pistole a olízne si rty. „Chlapče,“ povídá, „to jsou ale legrační kusy železa, co nosíš u boku.“
- 237 -
Pete, dopálený tím oslovením, se ovládne a přívětivě se ušklíbne. „Nejsou zase tak legrační,“ odpoví. „Jsou to jen obyčejné prosté revolvery na všední den.“ Ten zloděj dobytka vysune svou velkou spodní čelist. „Jsem Surová kůže Red,“ řekne. „Jsem drsný jako surová kůže, po které teče červená krev. U nás takoví malí chlapci nesmějí s revolvery chodit po ulici.“ Pete přemáhá svůj hněv. „To je správné,“ prohodí. „Mohli by si ublížit.“ Ten zloděj se ale nedá odradit. Ucítil, že je na správné stopě. „Dobrá,“ povídá, „takže jestli nedokážou, že s nimi umějí zacházet, ohneme si naše chlapečky přes koleno a naplácáme jim prcinku.“ Vysune čelist, že mu trčí jako nějaký kus skály. Tolik se zaobírá myšlenkou, že Peteho klid znamená strach, že ani nezaznamená šramot dvou odsouvaných židlí. Je trochu překvapený, když vidí, že ho obchází a ze všech stran si ho prohlíží jeden vysoký hubený muž s kloubnatýma rukama a tmavý chlap s černým strniskem. „Myslíte si, že to s těmi revolvery umíte, co?“ zeptá se ho Černé eso Burton. „Dáme vám příležitost, abyste to dokázal,“ řekne starý Babka Sam Claggett. „Pojďte ven. Tý taky, Pete, chlapče. A vezmi s sebou pár prázdných lahví od whisky…“ Tak takové je moje městečko.
- 238 -
- 239 -
Poznámka autora MOŽNÁ JE NUTNÉ, přinejmenším doporučeníhodné, abych zde prohlásil, že Jared Heath a jeho otrhaná rota Q mimo stránky této knihy nikdy neexistovala a neexistuje. Tyto postavy jsou spjaty s dějinami jen tenkou nití v tom smyslu, že nástin charakteru ve velmi hrubých rysech a jednání, které vedlo k odsouzení pro zbabělost, souvisí u každé z nich s jedním určitým případem nebo se skupinami případů stanného soudu v občanské válce. U každého takového případu, který se týkal určitého druhu „zbabělosti“, jsem zkoumal zápisy z výroků o vině za takový čin a snažil se vytvořit člověka, lidskou osobnost, která by se takového činu mohla dopustit. Pouze Jared Heath je samozřejmě vykreslen v plné šíři. A je to tak správné, protože toto je jeho příběh. Je pravda, že nápad napsat knihu o rotě Q tu byl první. Já jsem jej ale zavrhl, opustil jsem jej – a mé myšlenky ovládl ten člověk a nedal jinak, než abych vyprávěl o jeho osudu. Taková kniha je ovšem zase záměrná a pro některé lidi nepřijatelná směs skutečnosti a výmyslů. Jednoduché pravidlo, jak oddělit skutečnost od výmyslu je toto: Jared Heath a jeho činy, lidé (kromě Krta Carsona a vojenského lékaře Courtrighta), se kterými přichází do styku a jejich jednání, ačkoliv jsou všichni odvozeni ze studia skutečných lidí a skutečných událostí té doby a vždycky rámcově vyhovují tomu co se mohlo stát, jsou zcela vymyšlení. Všechno ostatní v té knize, včetně, a to zdůrazňuji, včetně bojů u Hliněných zdí (Adobe Walls), natolik odpovídá historickým záznamům, jak jsem to jen dokázal napsat. Důvod proč nápad psát o rotě Q byl původně opuštěn, je sám o sobě zvláštní historka. Na straně 215 v knize Ticho v Appomattoxu, vydané v roce 1953, Bruce Catton uvádí: Součástí 150. pensylvanského pluku byla po nějakou dobu zvláštní vyčleněná jednotka známá jako „rota Q“, sestavená z frontových důstojníků ostatních pluku, kteří byli odsouzeni vojenským soudem a degradováni pro zbabělost, a jimž byla poskytnuta příležitost, aby sloužili jako řadoví vojáci a pokud to dokáží, aby se očistili. Ukázalo se, že rota Q bojuje dobře a většina jejího mužstva získala nakonec své důstojnické hodnosti zpět. Výborně. To je velmi zajímavé. Je to v každém případě povzbudivý výrok, který podněcuje představivost k napsání příběhu. - 240 -
Jestliže však nějaký příběh, vycházející z tohoto podnětu, má mít zdání hodnověrnosti alespoň v prostředí, v němž se odehrává, je k tomu třeba více faktů. Na dotaz do Národního archivu přišla od Dr. Richarda Woodse, vedoucího oddělení armádních dějin, tato odpověď: Pátráním v záznamech úřadovny generálova pobočníka (svazek dokladů č. 94) v Národním archivu, včetně rozpisu služeb, plukovních výkazů a rotních knih 150. pensylvanského pluku dobrovolníků se nepodařilo objevit žádnou informaci vztahující se k rotě Q v tomto pluku. Sdělíte-li nám jména alespoň některých příslušníků této roty, budeme pokračovat v pátrání. Tohle již není tak dobré. Odkud tedy získal Bruce Catton tu informaci? Podle jeho vyjádření ji má z Dějin 150. pensylvanského pluku dobrovolníků sepsaných podplukovníkem Thomasem Chamberlinem a vydaných v roce 1895. V rozlehlých prostorách severního Nového Mexika se těžko dal najít nějaký výtisk této knížky, ale nakonec se našlo jedno její přepracované vydání z roku 1905. Na stránkách 239-240 se v ní říká: Kázeň a dobrá pověst příslušníků 150. pluku se značně pozvedla tím, že několik frontových důstojníků z jiných útvarů, jejichž odvaha byla opakovanými srážkami do značné míry otřesena, poslali na základě rozsudku vojenského stanného soudu zbavené distinkcí a vybavené zbraněmi a výstrojí řadového pěšáka, aby sdíleli osudy svého pluku a bude-li to možné, znovu očistili své pošpiněné jméno. Major Jones dostal tichý pokyn, aby je stále ponechával „v přední bojové linii“ a ustavičně sledoval jejich chování. Za určitou dobu se na základě jeho hlášení rozhodne, zda budou z armády propuštěni, nebo se vrátí na svá původní místa. Tato ojedinělá jednotka se připojila ke 150. pluku 13. května (1864) jako „rota Q“. Je třeba s potěšením prohlásit, že v následujících bojích se všichni tito provinilci osvědčili tak chvályhodným způsobem, že jim nakonec bylo povoleno, aby převzali svá bývalá velitelská místa. Žádná jména jednotlivých účastníků tam nejsou uvedena. Dovídáme se však o něco více, dokonce přesné datum a jméno důstojníka, který měl o nich podat zprávu. Opis tohoto výňatku byl zaslán Dr. Woodsovi. Jeho odpověď byla jednoznačná, pokud nebyla konečná. - 241 -
Při zkoumání dokladů ministerstva vojenství uložených v Národním archivu nebyly zjištěny žádné informace o jednotce nebo oddílu úředně označeném jako rota Q nebo o jednotlivcích s charakterem popsaným ve vašem dopise, kteří by byli přiděleni, přikázáni nebo připojeni ke 150. pensylvanskému pěchotnímu pluku. Pokud jde o možnost, že v té době mohlo být s důstojníky takto naloženo, dá se tato skutečnost případně ověřit v Revidovaném armádním řádu Spojených států z roku 1863. Tak tohle již není vůbec dobré. Trpělivá a vždycky nápomocná výzkumná národní organizace, s přístupem ke všem dosažitelným úředním dokladům, která by na požádání vypátrala i jméno a poslední služební umístění jednoho určitého armádního mezka, nenašla po rotě Q ani stopy. A při pečlivém prostudování příslušných článků revidovaného řádu z roku 1863 vyšlo najevo, že celý ten nápad s rotou Q byl s tímto řádem v rozporu, a že takovou rotu mohla při záměrném jeho porušení zformovat jen skutečně velmi vysoká autorita. Zdály se být logické dva možné závěry. Podplukovník Chamberlin měl pravdu a rota Q existovala a ministerstvo války vzhledem k mimořádnosti a jedinečnosti tohoto postupu nevedlo o tom žádné úřední záznamy. Nebo druhá možnost – žádná rota Q nikdy nebyla, po válce zůstala jen nepravdivá pověst a podplukovník Chamberlin, který psal svou knihu třicet let po válce a uváděl všechny myslitelné důkazy o „kázni a dobré pověsti“ pluku, připustil, že se zakládá na skutečnosti a zahrnul ji do svého vyprávění. Z těch dvou možností se mi zdá pravděpodobnější ta druhá, protože při svém vlastním pátrání, které jistě nebylo tak vyčerpávající, jsem objevil jen několik, jen velmi málo dalších zmínek o rotě Q – a každá byla napsaná až po roce 1895 a mohla tedy zcela odůvodněně mít svůj původ v Chamberlinově knize. Zavrhl jsem tedy nápad napsat knihu o rotě Q. Mezitím mě zaujala myšlenka, že budu psát o muži jménem Jared Heath. Ten námět mi nedal pokoje. A za nějakou dobu, když se vynořil z bitvy v Divočině a nesl následky svého činu, vyžadoval, stavba jeho příběhu vyžadovala, aby dostal společnost, rotu Q. Tak jsem mu ji dal – jediným možným způsobem, v nezbytném rozměru, pojednanou v přiměřeném stylu, zpracovanou tak, aby to odpovídalo době a okolnostem a tomu, co jsem se dověděl o výkonech vojenského soudnictví v letech občanské války. JACK SCHAEFER Cerrillos Flats březen, 1957 - 242 -
JACK SCHAEFER ROTA ZBABĚLCŮ Edice Velká řada číslo 34. Překlad Oldřich Vidlák. Ilustrace Gustav Krum. Obálku navrhl s použitím ilustrace Gustava Kruma a Jan Henke. V roce 2002 vydalo nakladatelství Toužimský & Moravec, Pod lázní 12, Praha 4, jako svou 735. (165.) publikaci. Vydání první. Tisk Těšínské papírny, spol. s r. o., Český Těšín. Doporučená cena 199 Kč
- 243 -
- 244 -
