Číslo 5 leden Ročník Prachatický. sv. Jan. vikariátní měsíčník regionu sv. jana neumanna. Doporučený příspěvek. 25 Kč

J P

Číslo 5 • leden Ročník 2016–2017

sv. a n rachatický vikariátní měsíčník regionu sv. jana neumanna

Doporučený příspěvek

25 Kč

Z myšlenek P. Josefa Doubravy KNIHA MOZAIKA ŽIVOTA (pokračování) V každé duši je náklonnost ke zlému – dědictví hříchu. V každém srdci je náklonnost k lásce – dědictví Stvořitele. ++++++++++ Člověk je tvor přemýšlivý, nebo domýšlivý. Záleží, v jaké duchovní poloze se nachází jeho srdce. ++++++++++ V postoji k životu máš dvě základní možnosti: buď život prožíváš, nebo ho jen probíháš. ++++++++++ Zastav se s životem, než život zastaví tebe. ++++++++++ Bůh je život a život nezaniká: jen se mění a naplňuje.

Sv. Jan Prachatický, měsíčník prachatického vikariátu Za obsah odpovídá: P. Josef Sláčík; fotografie: Josef Hora, Tomáš a Zdeněk Přibylovi, Josef Pecka, Jan Kavale a autoři článků. E-mail: [email protected]. Sponzorská podpora Ludmila Dolejšová, Husinec. Registrace: MKČR E 16235; ISSN 1801-4380 © Římskokatolická farnost Prachatice, Děkanská 31, 383 01 Prachatice 2 http://casopis.farnostprachatice.cz

Obsah K

Obsah Z liturgického kalendáře

4

Boromejky 6 Kláštery 8 Life update

10

Homilie 11 Vikariáty ČB diecéze

12

Kostel sv. Anny

14

Farní charita

15

Jubilejní rok

16

Průvodce šumavskými hřbitovy

15

Stalo se

20

Pouť do Svaté země

22

Na návštěvě u

24

Malý slovníček

26

Duchovní obnova

27

Mše svatá

28

Z farní kroniky

30

Ministranti vikariátu

32

Stojí za přečtení

33

Čtení na pokračování

34

Knižní novinky

37

Vypravili jsme se

38

 přelomu roku patří přání. Chodí mailem, klasickou poštou, píšou se esemesky. A hlavně se potkáváme na ulici, a přestože jindy se taktak pozdravíme, v tomto období si potřeseme pravicí (skauti levicí) a přejeme si. Nejčastěji je slyšet „hlavně to zdraví, ostatní přijde samo“. Když jsem to předevčírem slyšel pošesté a i já sám jsem to několikrát pronesl, vzpomněl jsem si na hlášku, která konstatovala, že na Titaniku byli zdraví všichni. A tak mě to přimělo k úvaze, co vlastně jako základní hodnotu přát ostatním, ale i  sobě. Co bych si přál nejvíc. O  co nejvíc stojím. Ono těch „položek“, které se nejvíce vinšují, není zas tak moc. Láska, zdraví, štěstí. Bohatství se moc nepřeje, to si většinou přejeme jen sami sobě, neboť nám to připadá přízemní. A pak ty lokální tužby jako třeba naší redakci hodně čtenářů. Kdysi jsme se skauty hráli takovou hru. Jeli jsme na výpravu a mohli si vzít jen deset věcí. Každý kus oblečení, vybavení či jídla se počítal. Nebylo to jednoduché. Někdo preferoval teplo, jiný plný žaludek. A co když si na cestu životem budeme moct vzít jen jednu jedinou věc. Bude to láska, zdraví, štěstí nebo ono „přízemní“ bohatství? Budeme chudí, nemocní, ale budeme žít v lásce, budeme se topit v penězích, ale bez přátel, bez lásky a k tomu nás bude trápit nemoc, kterou nevyléčíme ani dvěma miliony. Nebo budeme plni lásky jak přeplněný džbán, v  roztrhaných hadrech a  s  roztroušenou sklerózou. A  tak jsem se před lety ptal jednoho kněze, jenž se loučil se životem a zažil hlad, mučení, lidskou nenávist, ústrky i vděk těch, kterým pomohl či dokonce zachránil život. Odpověděl jednoduše. „Když mi bylo nejhůř, když jsem byl úplně na dně, najednou jsem jistojistě věděl, že je se mnou Bůh, že mě má rád. A měl jsem v srdci takový nával lásky, že mi těch bachařů bylo v tu chvíli hrozně líto.“ A něco na tom bude. JP

Z liturgického kalendáře Ne 8. 1. Svátek Křtu Páně, mše: Gloria, Krédo, preface vlastní, L. b.: bílá Tam, kde se slavnost Zjevení Páně překládá na neděli: SLAVNOST ZJEVENÍ PÁNĚ, mše: Gloria, Krédo, preface o Zjevení páně, v římském kánonu vlastní „V tomto společenství“, L. b.: bílá, žehnáni vody, kadidla a křídy Po 9. 1. Svátek Křtu Páně, končí doba vánoční Tam, kde se nepřekládá Zjevení: Pondělí 1. týdne v mezidobí, L. b.: zelená, Třetí díl breviáře, žaltář 1. týdne Pá 12. 1. Nezávazná památka sv. Hilaria, biskupa a učitele církve, L. b.: bílá Ne 15. 1. 2. neděle v mezidobí, mše: Gloria, Krédo, preface pro neděle v mezidobí, L. b.: zelená, žaltář 2. týdne Út 17. 1. Památka sv. Antonína, opata, L. b.: bílá St 18. 1. Památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů, mše: perikopy vlastní, preface o Marii v dějinách spásy, L. b.: bílá, začíná Týden modliteb za jednotu křesťanů Pá 20. 1. Nezávazná památka sv. Fabiána, papeže a mučedníka, L. b.: červená, nebo Nezávazná památka sv. Šebestiána, mučedníka, L. b.: červená So 21. 1. Památka sv. Anežky Římské, panny a mučednice, L. b.: červená Ne 22. 1. 3. neděle v mezidobí, mše: Gloria, Krédo, preface pro neděle v mezidobí, L. b.: zelená, žaltář 3. týdne Lze použít formulář Za jednotu křesťanů, mše: Gloria, Krédo, preface vlastní, L. b.: zelená nebo bílá Út 24. 1. Památka sv. Františka Saleského, biskupa a učitele církve, L. b.: bílá St 25. 1. Svátek Obrácení sv. Pavla, apoštola, mše: Gloria, preface 1. O apoštolech, L. b.: bílá, končí Týden modliteb za jednotu křesťanů Čt 26. 1. Památka sv. Timoteje a Tita, biskupů, L. b.: bílá Pá 27. 1. Nezávazná památka sv. Anděly Mericiové, panny, L. b.: bílá So 28. 1. Památka sv. Tomáše Akvinského, kněze a učitele církve, L. b.: bílá Ne 29. 1. 4. neděle v mezidobí, mše: Gloria, Krédo, preface pro neděle v mezidobí, L. b.: zelená, žaltář 4. týdne Út 31. 1. Památka sv. Jana Bosca, kněze, L. b.: bílá Čt 2. 2. Svátek Uvedení Páně do chrámu, mše Gloria, preface vlastní, L. b.: bílá, žehnání svíček Pá 3. 2. Nezávazná památka sv. Blažeje, biskupa a mučedníka, L. b.: červená, lze udělovat svatoblažejské požehnání nebo Nezávazná památka sv. Ansgara, biskupa, L. b.: bílá Ne 5. 2. 5. neděle v mezidobí, mše: Gloria, Krédo, preface pro neděle v mezidobí, L. b.: zelená, žaltář 1. týdne

4

Panna Maria, Matka jednoty křesťanů Obraz byzantské Průvodkyně na cestách života (Hedegetrie), přinesený sv. Cyrilem a  Metodem na Velkou Moravu, je uctíván jako obraz, který se váže k liturgické památce Matky jednoty křesťanů. Nenachází se v  martyrologiu, protože památka je ustanovena jen pro naše diecéze ze dne 10. 9. 1966. Před tímto obrazem u Panny Marie – Santa Maria Maggiore – v  Římě byly schváleny slovanské bohoslužebné knihy a Metod byl vysvěcen na kněze. Pod ochranu Panny Marie dal služebník Boží Antonín Cyril Stojan „Apoštolát sv. Cyrila a Metoda“, který měl pracovat pro sjednocení Slovanů ve víře. Mariánská úcta je dodnes drahocenným pojítkem sbližujícím Západ s Východem i zárukou naděje na obnovení někdejší jednoty. A Panna Maria znovu nám všem připomíná, že všichni jsme její děti. Usilujíce o jednotu, prosme ji, aby lidstvo pod jejím vedením brzy dospělo ke spojení v jedné církvi. K Pánu Ježíši, jenž vede svůj lid k jednotě víry a lásky, s důvěrou volejme: Sjednoť všechny křesťany. Pane Ježíši Kriste, Synu Panny Marie, shromažďuj svůj lid ze všech končin země – a veď ho k plnosti pravdy a k dokonalosti lásky. Otvírej naše srdce a veď nás k pravému pokání – ať se celým svým životem obrátíme k Tobě. Obnovuj v  nás stále svého Svatého Ducha, jeho smýšlení – abychom měli vzájemné porozumění a nesoudili jeden druhého. Posiluj nás, abychom byli věrni svému vyvolení – a milovali se navzájem, jako Tys miloval nás. Bože, Ty shromažďuješ rozptýlené národy, aby vytvářely jednotu ve Tvém milovaném Synu a dosáhly spásy; na přímluvu jeho Matky, Panny Marie, dej, ať Tě celé lidstvo společně chválí v jedné církvi. Skrze Krista, našeho Pána. Amen. Zdroj: www.catholica.cz 5

Boromejky Pokračování životního příběhu pana Blechy V poslední době nezahálím, stále se snažím kráčet radostně, ale s pokorou v srdci kupředu. Jako dobrovolník jsem pomáhal na boromejském dni dětí v Nemocnici pod Petřínem. Stavěl jsem zde většinu času kuželky pro děti. Bylo to stovky a stovky postavených a zbouraných kuželek. Pak jsem hlídal chvilku basketbalové koše a zkrátka, kde se co dalo. Stále, pokud mi to čas a moje povinnosti dovolí, chodím brigádničit do mužského kláštera františkánů v Hájku u Červeného Újezda. Je zde úžasná parta dobrovolníků, terciářů a bratří, zkrátka všech. Již jsem do kláštera přivedl i moje děti a mého synovce. Nestalo se nic mimořádného, jen moje sestra byla tímto promodleným místem přitáhnuta po 10ti minutové návštěvě jako magnetem. Již se zařadila mezi místní dodavatelky „sladkého pečiva“ a mezi dobrovolníky = uklízeče. Já zde mám několik specializací. Za poslední týdny jsem byl třeba ometač pavučin, luxovač sakristie, luxovač postelí, košťatovač atria kláštera. Dvě funkce dělám stabilně. Navádím automobily před začátkem poutní mše, aby se jich do prostorů kláštera co nejvíce vešlo. Těm návštěvníkům, kteří jsou postižení, nemohoucí, se snažím zajistit co nejpohodlnější místo. Přijel pán autem, a když jsem jej chtěl někam zaparkovat až dozadu na louku, ukázal mi k mému údivu, že má ještě stehy po operaci srdce a že neujde více jak 50 kroků. Na pána jsem dohlížel. Po mši jsem požádal otce Vianneye, zda by byl tak nesmírně laskav a prohodil s ním několik nadstandardních slov. K mojí opravdu velké radosti tak skutečně učinil a pán viditelně pod laskavostí otce pookřál. Takže to je moje funkce dopravního pomocníka. Druhou mou samozvanou funkcí je myčka nádobí. Napadne vás, jaké nádobí? V Hájku je zvykem všechny poutníky pohostit nejen nápoji, ale zejména pak poutní polévkou. Ono se to nezdá, ale můj rekord byl zatím 170 talířů + dalšího nádobí. To jsem myl vše přes 2 hodiny. Jsem za tuto službu velmi vděčný. Můj život s růžencem Jednu sobotu za velkého letního vedra přišlo málo poutníků, a když jsme všechno nádobí poklidili, sedli jsme si v kuchyni. Otec Vianney přinesl nějaký papírový pytlík, který přivezl z Polska. Nabídl nám růžence. Šlo o krásné načasování. Před rokem bych růženec nebyl schopen ještě přijmout. Odmítnul bych se slovy, že je ještě brzy, byl v  mojí mysli spojen s takovou nějakou zkreslenou vizí, že si to lidé dávají na zpětné zrcátko v automobilu, aby se jim „to“ tam klinkalo ve výhledu. Ale nyní již přišel ten správný čas. Nosím jej od té doby neustále u  sebe. Je z  krásného přírodního dřeva – františkánský. Pochopitelně že jsem napřed nevěděl, co s ním. Tak jsem při příští pouti požádal po skončení oficiální části programu přítomné sestry v šedivém, představily se mi jako „křížovky“, zda by mě to mohly „naučit“... Sice s chybami, ale postupem času se mi snad daří. Jsou dny, kdy růženec nepotřebuji. Jsou dny, kdy jej používám s chutí. Například dlouhá pěší cesta. Také jsem se ocitl jako doprovod na návštěvě v nemocnici. Po uvedení do pokoje jsem setrval chvilku ve zdvořilostním rozhovoru a poté jsem se vzdálil nejprve do místní cukrárny, poté na krásné podzimní sluníčko na právě uvolněnou lavičku v nemoc6

ničním parku. A zde jsem až do ukončení návštěvních hodin setrval s  růžencem. Pocity jsou u  něj prazvláštní. Je to pro mě jakoby lano hozené shůry. Pochopitelně že s růžencem přichází určité zpomalení mysli a navedení takovým nějakým pokornějším a pro mě správnějším směrem. Omlouvám se, ale zde mi asi dochází slova. Lépe to popsat nedokážu. Pak se také musím přiznat, že jsem už i  růženec zneužil ve svůj prospěch. Pokusím se to vysvětlit. Byl jsem na letním výletě na Svaté hoře u  Příbrami, kde probíhal jakýsi uzavřený program pro německé seniory. Vše bylo nějak uzavřeno běžným návštěvníkům. Proč? To skutečně netuším. Nějak tomu i asistovaly nějaké sanitky a nějak tomu asistovala i městská policie. Mě mrzelo, že se mi nedaří vstoupit do areálu. V momentě, kdy jsem si navlékl na ruku růženec a tento jsem všude ukazoval, byl jsem bez problémů vpuštěn dovnitř areálu. Byl to takový můj dočasný klíč ke Svaté hoře. Rád bych ještě přidal další příběhy: Zemřela rodinná známá, v požehnaném věku. Naštěstí bezbolestně, svůj konec dospala. Já jsem věděl, že bude mít někdy mši a že mi to zatelefonují její příbuzní. Jeden pátek jsem se dozvěděl, že mše bude v pondělí. Rozhodl jsem se, že dozajista v pondělí večer do kostela půjdu. V neděli odpoledne mě něco donutilo zavolat panu faráři, vysvětlit mu, co jsem zač. (Naštěstí si na mě „hledajícího“ pamatoval.) Požádal jsem jej, zda by mi mohl přenechat první čtení z bible. Na mši byli dokonce i moji rodiče. Těm jsem dopředu neřekl, proč jsem se ustrojil tak kompletně. Dušička ve mně byla malá, tréma naopak velká. Čtení jsem provedl, jak nejlépe jsem uměl. Pan farář mě poté v sakristii za čtení chválil, což mi udělalo radost. Všichni byli překvapení, nikdo z rodiny to ode mne nečekal. Večer se mě máma zeptala: „A proč se tedy nedáš pokřtít?“ K tomu bych chtěl dodat, že jsem se předběžně domluvil v Praze Řepích, že bych asi do roka začal navštěvovat Alfa – kurz u sester boromejek. Byli jsme na výletě v Drážďanech vlakem. Vraceli jsme se pozdě večer a hned po vyjetí vlaku z Prahy Masarykova nádraží jsme všichni usnuli. Najednou do vlaku přistoupila velká skupina dosti opilých fanoušků hokejového klubu Kladno. Navíc v prachmizerné náladě, neboť jejich klub prohrál. Všude plno vulgarismů, skandování a křiku. Průvodčí se je pokoušel uklidnit. Místo toho jej začali urážet,… pojmenovali jej „tučňák“. Průvodčí šel zavolat policii. Já jsem dostal poměrně velkých strach z toho, co bude následovat. Najednou jsem zjistil, že se modlím. Toto mi vydrželo, až do Kladna. Zde na nástupišti čekalo již mnoho policistů. Naštěstí když to fanoušci viděli, tak se rozešli v poklidu do svých domovů.... Já jsem nesmírně rád, že k žádnému incidentu nedošlo. Na světě je již beztak plno bolesti, slzí a neštěstí. Vzpomněl jsem si i na podřízlého postaršího francouzského kněze, který byl popraven během mše. A co mi přišlo zajímavé, že jsem se modlil ne za sebe, ale za všechny, což asi bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. 7

Kláštery Klementinum Slavná doba vlády krále českého a  císaře římského Karla skončila jeho smrtí roku 1378. Stavby některých jím založených klášterů byly dokončovány v  následujícím století, ale nové zakládány nebyly. Česká i evropská historie 15. a 16. století byla poznamenána reformací, náboženskými spory a válkami. Významnou roli sehrálo založení nového řádu – jezuitů, Tovaryšstva Ježíšova. První stavbou na místě pozdějšího Klementina byl románský kostelík zasvěcený svatému Klimentu založený patrně ve 12. století v blízkosti někdejšího Juditina mostu. Roku 1226 přichází z  polského Krakova první dominikánský konvent. Bratrstvo se nejprve usadilo u jiného klimentského kostela Na Poříčí, ale brzy našlo své nové místo na vltavském břehu. Dominikánský klášter vznikal postupně za patronátu významných osobností, jako byl biskup Pelhřim, který byl také v pohřben v klášterní bazilice stejně jako druhorozený syn Václava II. Jan. Také světské záležitosti se odehrávaly ve zdech kláštera, například v jeho refektáři se scházela pražská městská rada ke svému jednání. Změna nastala roku 1555, kdy do Prahy přichází P. Canisius s první skupinou jezuitů. Situaci vyřešil nabídkou odškodného, takže dominikánští bratři odešli do kláštera Na Františku a jezuité mohli plánovat založení mohutné koleje. Již po několika letech roku 1560 se ujal stavebních úprav klášterních budov královský stavitel Bonifác Wolmut. V sedmdesátých letech počaly vznikat nové budovy s posluchárnami a knihovnou. Dalším významným architektem byl italský stavitel z  rodiny Luragů, Carlo. Přestavěl románský kostel, založil velkorysý půdorys koleje včetně nového kostela svatého Salvátora zaklenutého v Praze nevídanou kupolí. Doba císaře Rudolfa II., velkého milovníka Prahy, byla příznivá také Klementinu. Díky peněžnímu daru panovníka mohly vzniknout další prostory koleje. Po těžkých válečných dobách první poloviny 17. století, které zastavily 8

veškerou výstavbu, ožilo staveniště novými stavbami. Byl dokončen kostel sv. Salvátora, který byl vyzdoben freskami malíře Jana Hiebla a sochami a štukaturou Jana Jiřího Bendla, a vystavěno monumentální křídlo směrem do Křižovnické ulice. Následně bylo založeno vnitřní příčné křídlo s kuchyní a zimním refektářem. Na dílo Carla Luraga navázal později jeho syn Francesco a hlavně čeští barokní stavitelé František Maxmilián Kaňka a Kilián Ignác Dienzenhofer. Vznikly další prostory pro studium a vědecké bádání – astronomická věž, studovny, tiskárna, ale také nové kaple – Mariánská oratoř známá jako zrcadlová kaple a kaple sv. Eligia. Dienzenhofer se postaral o nové průčelí salvátorského kostela. Dějiny koleje byly spjaty se jmény významných osobností, například Bohuslava Balbína, který zde působil jako profesor, nebo studentů jezuitského akademického gymnázia – Josefa Jungmanna, Josefa Kajetána Tyla nebo Jana Nerudy. Tiskárna pracovala nejen pro potřeby školy, ale jejích služeb využíval také Václav Matěj Kramerius a na svět zde přišel také prvotisk Máchova Máje. Rok 1773 byl však pro jezuitskou kolej, která si významem a kvalitou vzdělání nezadala s Univerzitou Karlovou, osudný. Řád byl zrušen, jezuitské bratrstvo muselo odejít a majitelem rozsáhlého areálu se stal arcibiskupský seminář. Prostory knihoven a studoven pak připadly Karlově univerzitě. V polovině 19. století vznikl v Praze požadavek nové budovy univerzitní knihovny. Staré prostory, které knihovna sdílela s arcibiskupským seminářem, již nestačily pojmout knihovní fondy. Na přilehlém náměstí nazývaném Mariánské byla naplánována stavba nové knihovny. Po jednání a dohodě s arcibiskupstvím uvolnil seminář prostory Klementina pro vědecké knihovny, takže knihovna technická, přírodovědná i slovanský seminář mohly být soustředěny v jednom objektu. Novostavba knihovny na Mariánském náměstí pak byla určena pro Městskou knihovnu. Dalších změn se Klementinum dočkalo v době vzniku nového státu. Ve dvacátých letech se definitivně dostalo do majetku republiky poté, co byly odkoupeny poslední části komplexu. Dne 19. března roku 1925 byla podepsána kupní smlouva mezi státem a arcibiskupským seminárním fondem na část objektu kolem tzv. Révového nádvoří. Již v předcházejícím roce byla stavební úprava zadána architektu Ladislavu Machoňovi, který vypracoval projekt na konečnou změnu barokní stavby na funkční soubor knihoven, studoven, souborného katalogu, vědeckých pracovišť i restaurátorských dílen. Také prostory kostelů a kaplí byly upraveny pro účely výstav, koncertů a dalších kulturních akcí. Univerzitní knihovna Klementina nadále slouží studentům, profesorům a milovníkům umění a nepřestává být jednou z nejvýznamnějších barokních památek naší země. MFK 9

Life update Radost z odevzdání se Četli jste už knihu „Radost z odevzdání se“? Milé maminky, určitě si na tuto knížku najděte čas, stojí za to si ji přečíst! Dokáže vás posilnit a posunout vpřed k Božímu milosrdenství. Neměli bychom se bát otevřít svá srdce někomu, kdo vede náš život a každý den je v Duchu s námi. Já osobně se snažím s Bohem povídat každý den i při svých všedních činnostech (vaření, úklid atd..). I přestože čtu Bibli a pravidelně chodím do kostela, pořád jsem cítila, že mi něco chybí, jelikož jsem své starosti a trápení nezvládala odevzdat Bohu a neustále jsem si kladla otázku: „Jak se Bohu mám ještě VÍC ODEVZDAT?“ Snažila jsem se, ale mé starosti, trápení a emoce byly vždy silnější. Až se mi dostala do rukou tato kniha, ve které jsem našla odpověď. Pomohla mi otevřít srdce právě tam, kde mi scházela Boží přítomnost. Nechala jsem se tedy vést Bohem i knihou (četla jsem ji po večerech, v kostele, na dovolené a na poutním místě). Po přečtení jsem si uvědomila, že nechat se vést je to nejlepší rozhodnutí. Bůh mě opravdu v těch nejtěžších chvílích vždy podrží. Vím, že jsem teprve na začátku své cesty. Nevzdávám to, a i když někdy Boha zklamu, dává mi novou naději, abych mu i  přesto zůstala věrná a  vytrvala v  úplném odevzdání se. Důležité je, aby se člověk nenechal strhnout tím zlým, aby nepropadal zoufalství a nenechal v sobě ty špatné myšlenky rozvíjet. Jak říkává moje babička (můj velký vzor v odevzdání se), když se cítíš špatně nebo jsi utrápená, začni si zpívat křesťanské písně a buď radostné mysli a s Bohem. Nejdůležitější je Bohu věřit, svěřit mu celý život, důvěřovat mu, odpouštět druhým, vážit si maličkostí, modlit se, milovat i ty, kteří nám ubližují, nechat se vést a nedělat jen svá rozhodnutí, ale nechat rozhodnutí na něm. Bůh je vždy s námi a neodmítne nás. Jsem vděčná Veronice Williams, že se dokázala natolik otevřít Bohu a díky jeho vedení zvládla ve svém životě spoustu věcí i sepsat tuto krásnou knihu o svém životě, v němž nechala Boha vést její život. Dala nám navíc několik cenných modliteb, rad a povzbuzení, jak se radostně Bohu odevzdat, otevřít mu naše srdce a přitom nemít strach a starosti. Také mám radost, že založila skupinku Modlení matek, a to se rozšířilo do mnoha zemí, kde se k  němu mohou maminky připojit. MM mě naplňuje, díky němu vím a připomínám si, že Bůh se stará o naše děti, které nám svěřil, a je nám velkou oporou. Pokud byste měli případně zájem se dozvědět něco více o MM nebo si chtěli přečíst knihu Radost z odevzdání se, která není běžně dostupná, pak můžete napsat na e-mail [email protected]. Lucie Dvořáková 10

Homilie Milí čtenáři našeho vikariátního časopisu! Dovolte, abych vám na počátku nového občanského roku nejprve popřál v plném a neformálním významu Boží požehnání. Chci vám též poděkovat za vaši věrnost našemu měsíčníku. Bez vaší přízně a zájmu by nemohl vycházet. Rád bych své poděkování vyslovil i celé redakční radě za její nezištnou a obětavou službu tomuto dílu. Pevně věřím, že je to sám Bůh, který je na přímluvu sv. Jana Prachatického odmění. Nevím, jak často se zamýšlíte nad tím, jak je v duchovním pohledu výjimečný náš vikariát. Vždyť kolik míst v naší vlasti se může chlubit tím, že je rodištěm osoby, která byla oficiálně svatořečena? Že uchovává křtitelnici, ve které byl pokřtěn? Že má dům, kde žil, učil se prvním krůčkům, slovům, rostl, pracoval …? Tento nový rok nám k tomu dává opět větší příležitost. Vždyť právě v tomto roce oslavíme čtyřicet let od jeho svatořečení. Nabízím vám při této příležitosti k malému zamyšlení modlitbu, kterou se v den slavnosti sv. Jana modlíme na počátku mše svaté a může nás jistě v mnohém inspirovat. Stojí v ní: „Bože, tys dával svatému biskupu Janovi sílu k neúnavnému plnění pastýřských povinností; pomáhej i nám, ať ho následujeme v každodenním úsilí o dosažení dokonalosti, abychom v tvé církvi přinášeli užitek. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista.“ Tvůrci této modlitby zvláště vyzvedli skutečnost, že Jan plnil neúnavně své povinnosti. Plnil to, co od něj Bůh očekával a co mu svěřil prostřednictvím své církve. Přitom jasně zaznívá, že to byl právě Bůh, který mu dával sílu. Velikost a moudrost Janova byla v tom, že se pro tuto sílu otevíral a učil se s ní zacházet a z ní žít. Každý z nás dostal od Boha podobnou důvěru a Bůh nám svěřil do péče a starosti nějaký úsek své „vinice“. Každého z nás Bůh vnímá jako jedinečného a ve své církvi nám dává s důvěrou odpovědnost. Pro Boha není nikdo z nás bezejmenný a nepotřebný. A dává nám k tomu také nutnou sílu, nezbytná obdarování. Je na nás, abychom se učili tomu, jak se pro tuto sílu otevírat a jak s ní spolupracovat. Stojí za povšimnutí formulace „v každodenním úsilí“. Není třeba čekat na nějaké velké, heroické a nevšední činy. Jde o každodenní, všední plnění povinností. Ranní vstávání, hygiena, snídaně, cesta do práce, nákup pro rodinu, návštěva rodičů … Z obyčejných maličkostí se skládají naše každodenní povinnosti. Vykonávat je s láskou, s vědomím, že právě toto je nám Bohem svěřený úkol, je to, čím můžeme následovat sv. Jana, a tím také očekávat, že náš život dojde stejného naplnění jako jeho. Jistě dobře víme, že sv. Jan byl ohromně skromný. Nebylo mu vlastní vyhledávat slávu a okázalost. A i v tom je podobný té, kterou ctil a miloval – Marii, Matce našeho Pána. I ona byla ve svém životě nenápadná. V Božích očích však předčila všechny. Jistě pro lásku, se kterou kona-la své povinnosti. S láskou k Bohu a s láskou k bližnímu konala to, co jí bylo svěřeno. A to se u ní naučil i Jan. Hledáte-li nějaké předsevzetí do nového roku, nabízí se třeba i tento inspirující postoj naše Jana Prachatického. Až budete mýt nádobí, hrát si s dětmi, naslouchat vnoučatům, nebo se zastavíte na kus řeči s člověkem, který si nemá s kým popovídat, nechte se inspirovat sv. Janem a pokuste se do toho vložit víc lásky.  Vikář Josef Sláčík 11

Vikariáty českobudějovické diecéze Vikariát Tábor První, co mě na táborském vikariátu zaujalo, byly jeho webové stránky, především interaktivní mapa se všemi jeho farnostmi. Zde zjistíte, že táborský vikariát v současné době tvoří třiačtyřicet farností, ve kterých působí rovný tucet kněží (k tomu je třeba připočíst čtveřici z jiných vikariátů) a 5 pastoračních asistentů. V táborském vikariátu je asi jediná církevní základní škola v  ČR, která je zřizovaná farností Tábor, CZŠ Orbis-Pictus. K tomu lze ještě dodat, že zde stojí 64 římskokatolických kostelů, trojice kostelů Církve československé husitské a několik modliteben jiných křesťanských sborů. V Bechyni se pak nachází jediná židovská synagoga na území vikariátu, jehož hranice jen zhruba kopírují hranice okresu Tábor a sem tam mu uberou či přidají. Najdeme zde tři nádherné klášterní kostely, klášterní kostel Narození Panny Marie bývalého augustiniánského kláštera v Táboře, klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie bývalého kláštera františkánů v Bechyni a klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie na Klokotech, o kterém si za chvíli řekneme více. Za zmínku stojí i pětice křížových cest. Chotovinskou, klokotskou a miličínskou tvoří kamenné stély či kapličky, mladovožická má podobu zděných sloupků s výklenkem, jistebnickou tvoří kamenné kříže. K miličínské křížové cestě patří také oktogonální kaple Utrpení Páně na vrchu Kalvá-

12

rie. Mladovožická má ve skále tesanou jeskyňku s Božím hrobem. Většina zastavení chotovinské křížové cesty je vyvrácených, kříže 12. zastavení rozlámané a pokácené. Křížová cesta na Klokotech je součástí poutního areálu. Na Klokotech samotných je již od 13. století zmiňován hrádek pana Vítka z Klokot, u kterého stál malý kostelík. První písemný záznam o kostele samotném nacházíme později u jména místního faráře Bolecha v roce 1361. Klokoty, rozprostírající se na skále nad řekou Lužnicí, dostaly své jméno buď podle zvukomalebného staroslovanského výrazu pro proudící vodu v řece, nebo, jak uvádějí jiné zdroje, podle dříve hojně se vyskytujícího klokočového keře. V kostele najdeme doložené patrocinium (zasvěcení kostela na svátek Nanebevzetí Panny Marie) z roku 1389. Podle legendy se tu právě v té době Madona v podobě krásné dívky zjevila nejdříve pasáčkům a posléze i ostatním místním lidem, vyučovala je o Bohu a poté byla před jejich zraky anděly vynesena do nebe. Tento výjev znázornil dnes neznámý malíř ze Sezimova Ústí a pro obraz místní vystavěli nad studánkou u Dobré Vody kapli. Na místo začali proudit poutníci, a proto byl postaven malý kostelík, údajně 1000 kroků na východ od kaple, aby se nepoškodil pramen, jemuž byly i před událostí zjevení přisuzovány zázračné účinky. JP Zdroj: http://kaple.husitskemuzeum.cz/podstranky/vikariat.html http://mujweb.cz/faratabor/index.htm www.bcb.cz

13

Kostel sv. Anny Kostel sv. Anny na Libínském Sedle – ohlédnutí a plány na rok 2017 V kostele sv. Anny na Libínském Sedle se v minulém roce uskutečnil zatím rekordní počet koncertů – celkem 9. O všech mohu říci, že byly úspěšné. Interpreti si chválí nejen akustiku kostela, ale i celkovou atmosféru těchto koncertů, které mají již své stálé posluchače. Nelze však označit za úspěšnou nabídnutou organizovanou dopravu z  Prachatic na Libínské Sedlo a zpět. Byla náležitě využita pouze 1x – v případě koncertu pěveckého sboru Musica Viva z Horní Plané, jehož sbormistrem se od r. 2016 nově stal pan Václav Kraus. Vzhledem k tomu, že v ostatních případech byl zájem minimální (nebylo vytíženo ani 1 osobní auto), v tomto roce nebude již doprava organizována. Nejvíc posluchačů (cca 100 osob) měl v minulém roce 1. adventní koncert, na kterém vystupují žáci a učitelé ZUŠ Prachatice a který je vždy svátečním zážitkem i pro jejich rodiče a přátele. Druhým koncertem s nadprůměrnou účastí bylo vystoupení Klarinetového souboru Prachatice, který připravil program z řady krásných skladeb. Byl to mimořádný zážitek nejen pro stálé příznivce tohoto souboru ale i pro více než 50 turistů z Prahy, které na tento koncert přivedl pan Jan Stráský, předseda Klubu českých turistů. Mimořádně vysokou úroveň, jak interpretační, tak i obsahovou, měl koncert paní Pavly Žílové a pana Mgr. Zbyňka Mikuláše se speciálním zaměřením na muzikoterapii. Je velká škoda, že přes vyšší propagaci v tisku, než u jiných koncertů, byla účast na tomto koncertu nízká. V  letošním roce bych ráda připravila opět nějakou novinku. Velmi uvítám případný námět či doporučení. Je jistě potěšitelné pro všechny milovníky koncertů duchovní hudby, že je jich v Prachaticích čím dál víc. Jsou také pořádány o významných svátcích, jako tomu bylo v uplynulých letech i na Libínském Sedle. Pro Libínské Sedlo je to však silná konkurence, a tak musím počet a termíny jejich konání v tomto roce důkladně zvážit. V každém případě posluchači mohou počítat s koncertem na svátek sv. Anny, s 1. adventním koncertem a s Vánočním koncertem. Závěrem bych ráda poděkovala příslušným pracovníkům MÚ, Farního úřadu Prachatice a všem interpretům za jejich vstřícnost a součinnost při organizování těchto koncertů a všem posluchačům za jejich účast. Děkuji vám za to, že mi umožňujete rozdávat radost. Všem vespolek přeji „Šťastný a úspěšný rok 2017“ a těším se na další setkání s Vámi na koncertech v kostele sv. Anny na Libínském Sedle.  Eliška Weysserová 14

Farní charita Střípky z dění ve Farní charitě v adventní době Předvánoční čas vnímají mnozí z  nás jako dobu bilancování. Pro klienty našich azylových domů to nebývá nejšťastnější období, proto se jim snažíme tuto část roku co nejvíce zpříjemnit. V Charitním domově sv. Dominika Savia si maminky a děti vyrobily adventní věnce a  vánoční svícny. Zavonělo to zde při pečení vánočního cukroví. Pánové z  Domu sv. Petra se vypravili na výstavu betlémů do Českých Budějovic. Diecézní charita České Budějovice oslavila 25 let od založení na jihu Čech. Zúčastnili jsme se zde 1. prosince 2016 v prostorách kláštera na Piaristickém náměstí oslavy spojené s prezentací služeb jednotlivých Charit. Slavnostní bohoslužbu za Charitu celebroval Miloslav kardinál Vlk. J. Schwarzová

15

Jubilejní rok Jubilejní rok sv. Jana N. Neumanna Rok 2017 je pro vikariát Prachatice opět rokem jubilejním díky našemu rodákovi, světci Janu Nepomuku Neumannovi. 19. června uplyn 40 let od jeho svatořečení papežem Pavlem VI. Římskokatolická farnost v Prachaticích ve spolupráci s Městem Prachatice a s komunitou sester boromejek chystá mnoho setkání, akcí a aktivit k tomuto výročí. Jednou z nich je i výtvarný a literární projekt. Osloveny byly již mnohé školy a  školská zařízení. Projekt je však určen i rodinám a dospělým jednotlivcům. Jste výtvarně či literárně zdatní? Chcete se blíže seznámit s osobností světce Jana N. Neumanna? Zapojte se do projektu! Potřebné informace naleznete na stránkách farnosti www.farnostprachatice.cz. Čas tvořit je do 12. dubna 2017. Setkání účastníků projektu a vyhodnocení se uskuteční v červnu. O životě světce, prachatického rodáka a misionáře, se můžete mnoho zajímavého dozvědět v knize P. Pavla Lišky „ Svatý Jan Nepomuk Neumann“ a v prachatickém muzeu, kde je stálá expozice „Životní pouť sv. Jana N. Neumanna“. Vítězné práce budou zdobit galerii v rodném domě světce – v klášteře sester boromejek. Požehnaný rok svatého Jana přeje koordinátorka projektu – katechetka Lenka Hanžlová Zase po roce jsme 24. 11. nádherně a důstojně oslavili u kapličky svátek sv. Cecilky. Byl to opravdu nevšední duchovní zážitek, hlavně díky mladým hudebníkům a zpěvákům, jejichž je patronka. Tuto oslavu vedl vikář P.  Josef Sláčík v  příjemném duchu a po obřadu bylo i pohoštění. To jsou nádherné a  potřebné akce. Josef

16

Průvodce šumavskými hřbitovy Želnava Na Šumavě i  v  kraji pod ní je mnoho hřbitovů a hřbitůvků. Některé hojně užívané, a tedy upravené, jiné obnovené po devastaci z  druhé poloviny minulého století. A také několik zcela zapomenutých. Ale ten želnavský do žádné ze zmíněných kategorií nepatří. Zásluhu na tom má především MUDr. Martin Šerák, který vedle medicíny studoval dějiny a ochranu nemovitých památek a  souborů na FA ČVUT Praha a v letech 1991 – 1994 byl památkářem na Okresním úřadě v Českém Krumlově a poté v témže městě památkářem městského úřadu. Avšak již od roku 1981 shromažďoval a  restauroval litinové náhrobní kříže ze zrušených nebo chátrajících šumavských hřbitovů a instaloval je právě na želnavský hřbitov. Dá se tedy říci, že snad na žádném hřbitově u nás nenajdete více litinových křížů než zde. Přesto však nejde pouze o  jakési muzeum křížů, ale o  stále, i  když minimálně, živý hřbitov. Původně zřejmě gotický kostel se v Želnavě připomíná poprvé roku 1395, a jak tomu bývalo, spolu s kostelem byl založen i hřbitov. Vesměs německá osada byla po válce vysídlena a znova, i když v mnohem menší míře, osídlena. Avšak téměř nevyužívaný hřbitov, stejně jako kostel, chátral. O záchranu kostela se zasloužil volarský děkan František Honsa, jak to bylo se hřbitovem, je psáno výše. Přestože je tedy hřbitov plný křížů, identifikovatelných hrobů je zde poskrovnu. Za těch přibližně sedm století je pod trávníkem pochováno lidí na stovky, ne-li tisíce. Tak třeba František Saumer. Narodil se 30. března 1856 v Hiršperkách, neboli na Jeleních Vrších, a byl nejdéle žijícím ze čtveřice stavitelů Stifterova pomníku nad Plešným jezerem. Stavět se začalo v květnu roku 1876, vyrazili ráno o čtvrté, aby byli v sedm na místě. První den si postavili jednoduchou chatu s  ohništěm uprostřed a  postelemi vystlanými chvojím. Další tři dny nosili nahoru přístroje a  nářadí. Proviant na celý týden jim vozili k Plešnému jezeru. Základní kámen, na němž pomník stojí, byl na místě druhý, 17

největší však na staveniště postrkovali šestnáct dní. Do Hišperků sestupovali vždy v sobotu, a že mzda ve výši jedné zlatky denně nebyla špatná, trávili často volno v Bavorsku na pivu. Prostě příběh na knihu. František Saumer zemřel v den svých jedenaosmdesátin, tedy 30. března 1937 a až do poslední chvíle pracoval při plavení dřeva. Den po své smrti byl uložen do posvěcené půdy želnavského hřbitova. Avšak nepohřbívalo se jen na hřbitově. Pomineme-li utýranou oběť zajateckého transportu, která byla pohřbena na kraji vsi a  později exhumována, nalezneme hroby v podlaze kostela. Před bočním oltářem, na straně epištolní, se nachází ošlapaný žulový náhrobní kámen o rozměrech 70 x 130 cm z roku 1693, patřící zdejšímu faráři Bartoloměji Janu Kernstockovi. Druhý najdeme v presbytáři u vchodu do sakristie pod lavicí. Má rozměry 75 x 150 cm a nese nápis oznamující, že je zde od roku 1727 pochován Řehoř Reidinger, bývalý šafář v Červeném Dvoře a otec zdejšího faráře. Třetí žulová plotna o rozměrech 182 x 92 cm je umístěna před oltářem na evangelní straně lodi a je špatně čitelná.  Jaroslav Pulkrábek

18

Stalo se Zahájení adventu v Prachaticích Opět po roce jsme se sešli na prachatickém náměstí k rozsvícení vánočního stromu, ale hlavně též k požehnání a  rozsvícení první svíce na adventním věnci. Letos to bylo opravdu hezky duchovně pojato, také hlavně ze strany farnosti, a poprvé bylo využito této sešlosti k pozvání lidí a hlavně dětí k oslavám narození, a to na dětskou vánoční mši a i na půlnoční mši ve 24 h. P. Vojtěch Vágai též hezky promluvil o významu a důvodu oslavy a přípravy, a to i duchovní, na vánoční svátky. Pokud se člověk nad tím zamyslí, tak hledá důvody, proč se tolik lidí schází na nejrůznější občanské akce, které využívají církevní svátky pro svoje osobní a komerční účely. I nad tímto by se měla církev zamyslet a nezavírat svoje působení jen do kostelů.  Vždyť i Pán Ježíš chodil mezi nevěřící a promlouval k nim, čímž oslavoval  Boha. Proto se mi právě líbilo vystoupení P. Vojtěcha na veřejnosti. Každé středeční časné ráno pak v prachatickém kostele proběhly krásné, duchovně vedené roráty. Byly to opravdu úžasné nádherně prožité okamžiky v přípravě na příchod Ježíše. Pro nás starší taktéž milá vzpomínka, kdy jsme pravidelně jako malé děti chodili na roráty. Je vidět, pokud se udělají bohoslužby v kostele a ne v kapli, i tak je kostel dost plný věřících. I naši předkové chodili na bohoslužby do nevytopených kostelů a také to přežili. Josef

Nácvik živého betlému

20

Stalo se

Za dětmi přišel Mikuláš na prachatickou Skupina Elaion obohatila 3. neděli adventní konfaru – nejprve v legendě O záchraně města certem na Velkém náměstí v Prachaticích. a poté s nadílkou.

V  prachatickém Domově Matky Vojtěchy proběhly 4 adventní koncerty pro radost obyvatel a příchozích hostů. Slovem provázela koncerty SM. Alena Bártová, představená sester boromejek, P.  Jan Mikeš a  pan vikář Josef Sláčík. Koncerty moderoval vedoucí domova Luděk Zíma. Jako první se představily zdravotní setry a  ošetřovatelky domova. Bylo to velmi milé vystoupení. Další koncert byl komorní. Zahrál soubor z  Písku – Flautores flautae. Při třetím koncertu všechny potěšil písničkář Pavel Helán z Moravy a celý cyklus svým vystoupením zakončil soubor Marajeva pod vedením Martiny Pivoňkové. Vedení domova děkuje všem, kdo DMV navštívili.

Pouť do Svaté země Procházka čtvrtí Giv’at Ram Nadešel náš poslední den v Jeruzalémě. Než se vydáme na jih (k Mrtvému moři a na Sinajský poloostrov), půjdeme ještě jednou do Starého města, rozloučit se s posvátnými místy. Cestou projdeme čtvrtí Giv´at Ram s rozsáhlým parkem, kde mají svá sídla hlavní politické, kulturní a vzdělávací instituce Státu Izrael. Navštívíme Izraelské muzeum, uvidíme kampus Hebrejské univerzity, Nejvyšší soud, Izraelskou státní banku, parlament (Knesset) a řadu ministerstev, včetně Úřadu předsedy vlády. Izraelské muzeum bylo založeno v roce 1965. Pečuje o rozsáhlé sbírky umění a archeologické skvosty, od nejstarších nálezů až po současná díla. Je to velký komplex vzájemně propojených budov – odborníci mluví o modulovém architektonickém řešení. Navrhli ho izraelští architekti Alfred Mansfeld a Dora Gadová. Pavilony se přimykají k mírnému svahu a evokují půdorys tradičních arabských vesnic. Sbírky se vyznačují výjimečnou různorodostí. Jádro tvoří odkaz školy a muzea Bezalel (první akademie výtvarných umění v  Izraeli) a  úřadu pro ochranu památek, obohacený o četné dary a akvizice ze všech koutů světa. Dvě samostatná křídla jsou věnována židovské kultuře: Sekce judaik vystavuje předměty, týkající se židovských náboženských zvyků a obřadů. Pokrývá období od středověku po současnost a obsahuje exponáty až z dalekého Španělska a Číny – iluminované rukopisy, drahocenné nádobí používané při obřadech, lampy pro slavení svátku chanuka, kompletní mobiliáře z italských, německých a indických synagog, aj. Národopisné oddělení se zaměřuje na kulturu a všední život židovských obcí po celém světě. Vystavuje textilie, ošacení, šperky, nábytek a rituální předměty spjaté s důležitými životními mezníky: narozením, obřízkou, svatbou, … Rozmanité sbírky umění pokrývají široké časové rozpětí a pestrou škálu uměleckých oborů: čínský porcelán, africké sošky, grafiku, fotografie, obrazy světoznámých mistrů: Cézanna, Chagalla, Modiglianiho, a dalších. Největší rozsah má oddělení archeologie. Exponáty pocházejí z vykopávek po celé zemi – Izrael se chlubí největší koncentrací archeologických naležišť na celém světě. Jsou uspořádány chronologicky, některé pocházejí až z doby před půldruhým milionem let. Jedna síň je věnována památkám na sousední blízkovýchodní a středomořské civilizace, které významně ovlivnily život ve Svaté zemi. Vidíme tu egyptské kultovní předměty, asyrské a babylonské reliéfy, řecké vázy i římské šperky. Stálou expozici doplňují měnící se výstavy, zaměřené na konkrétní historická období nebo určitá naleziště. V  roce 2010 prošlo muzeum rozsáhlou rekonstrukcí. Náklady na ni se vyšplhaly až na 100 milionů dolarů. Ale nebyly to vyhozené peníze. Zrenovované a  přeorganizované sbírky nyní čítají na Svatyně Knihy 22

půl milionu exponátů. Bylo vybudováno křídlo určené pro mládež, kde se nachází galerie, workshopy, dětská knihovna a výtvarné učebny. Probíhají tu vzdělávací programy pro děti i pro dospělé. Pro návštěvníky je velkým lákadlem zahrada Billyho Rose, rozprostírající se v západní části muzejního pozemku. Nese jméno amerického podnikatele židovského původu, který muzeu daroval svou sbírku moderního sochařského umění. Stojí tady ohromující raná díla Augusta Rodina, Henryho Moora, Pabla Picassa a dalších velikánů 19. a 20. století. Vyvrcholením prohlídky je návštěva samostatně stojící Svatyně Knihy, která ukrývá vzácné biblické svitky, objevené v roce 1947 v jeskyních u Mrtvého moře. O nich si řekneme více, až navštívíme místo nálezu. Jelikož křehkost svitků nedovoluje, aby byly neustále všechny vystaveny, je využíváno principu rotace: svitek je po 3 až 6 měsících vystavení odebrán z expozice, uložen do depozitáře a nahrazen jiným. Obdivujeme nápadité architektonické řešení budovy, jejímiž autory jsou američtí architekti Armand Phillip Bartos a Frederick John Kiesler: celá připomíná jeskyni, nahoru vyčnívá jen zářivě bílá kopule v podobě víka amfory, do jakých byly svitky uloženy. Ostře kontrastuje s černou granitovou zdí, kolem které návštěvník vchází dovnitř. Bílá a černá barva symbolizují rozhodující bitvu mezi „syny světla“ a „syny tmy“, ke které směřovat život sekty esejců, jež svitky užívala. Snad k ní patřil – aspoň na čas – i sv. Jan Křtitel? Ale o tom všem také až na místě. Součástí expozice je také model Jeruzaléma, jak vypadal v období druhého chrámu (před rokem 7 po Kristu). Je vytvořen v měřítku 1:50 a je průběžně doplňován v souladu s  novými archeologickými nálezy. Původně stál v  zahradě hotelu Holy Land, ale v  roce 2006, po důkladné rekonstrukci, byl přemístěn sem, do blízkosti Svatyně knihy. Podobných modelů je ve městě několik, jeden jsme viděli u kostela sv. Petra při kohoutím zakokrhání; tento je ze všech nejdůkladnější. Naproti Izraelskému muzeu stojí od roku 1992 nenápadná budova Muzea biblických zemí. Ukrývá sbírku archeologických nálezů, vypovídající o různých kulturách, žijících ve Svaté zemi v biblické době. Obsahuje mnoho krásných předmětů – nápisů, šperků, pečetidel, mozaik, plastik, aj. – ze starého Egypta, Sýrie, Anatólie, Mezopotámie a Persie. Několik kroků odtud nacházíme budovu izraelského parlamentu – Knessetu. Projektoval ji architekt Joseph Klarwin. Použil při tom některé antické prvky – vzorem mu byl athénský Parthenon a Herodova rekonstrukce chrámu. Slavnostního otevření se dočkala v roce 1966. Na vnitřní výzdobě se podílel i Marc Chagall. Přijímací síň zdobí jeho mozaiky a gobelínový triptych představující stvoření světa, útěk z Egypta a město Jeruzalém. Hlavní sál je zakončen kamennou stěnou, připomínající Zeď nářků. Naproti vchodu do nádvoří se tyčí velký sedmiramenný svícen – menora – symbol izraelského státu. Je darem britského parlamentu židovskému státu, zhotovil jej britský sochař Benno Elkan. Reliéfy na ramenech zachycují rozhodující okamžiky izraelských dějin – Abraháma, východ z Egypta, vpád Babyloňanů, dobytí Jeruzaléma Titem, ale i nacistické pogromy a koncentrační tábory. Loučíme se s Jeruzalémem, který nám za těch pár dní přirostl k srdci. Zdaleka jsme neprošli všechno. Snad Pán Bůh dá, že se sem ještě někdy vrátíme. A hlavně – že jednou vstoupíme do onoho nového Jeruzaléma, který sestupuje z nebe, jak to předvídá kniha Zjevení svatého apoštola Jana.  P. Pavel Liška 23



Na návštěvě u Jiřího Vavery Dozvěděla jsem se, že jsi změnil práci, z  celníka jsi přešel do hospice, z právníka na ekonoma. Co tě k tomu vedlo? Vlastně mne k  tomu přivedla Miluška (manželka). Když jsme se vrátili z  dovolené, měla doma schovaný inzerát z  novin, že hospic hledá ekonoma. Po čtvrtstoletí práce pro celníky jsem si řekl dost a na inzerát odepsal. Po pohovoru u ředitele jsem odjel na skautský tábor a čekal. Jedno ráno jsem šel do vsi koupit snídani a po veselém pozdravu svaté Anně u její lesní kaple zazvonil telefon, že mne bere. Výpověď jsem napsal na kus papíru a hned odeslal. Neměnil jsem práci z potřeby vyhoření, nebo neshod, zrovna všechno klapalo jak po másle, ani pro peníze, tolik, kolik dával stát, mi hospic dát nemůže, měnil jsem z potřeby duše. Cítil jsem, že je to tak správné. Lidi v hospici jsem obdivoval už od svého mládí, kdy švagr stavěl ten první v Červeném Kostelci a vyprávěl, co to bude. Zmiňuješ se o skautech, co máš s nimi společného? Hodně a nic. V mládí jsem hodně vandroval, lezl po skalách a jezdil s Brontosaury – kolem vojny i jako vedoucí táborů. Můj děda mi o skautech hodně vyprávěl a dal mi plechového vlka – dodnes ho vlčata nosí na košilích. Samozřejmě jsem přečetl foglarovky a s Jestřábem se i setkal. Skauti jsou má krevní skupina. Bylo proto samozřejmostí, že svého synka jsem dal ke skautům – to vedlo k tomu, že jsem jezdil i na výpravy a nakonec s Ranem (znáš ho, je na každé třetí straně časopisu JP) i na tábory. Naučil jsem se vařit ve velkém a dnes jsem zkušený táborový kuchař, ale také stavitel, stěhovák, nákupčí a opravář věcí i duší. To bylo to hodně. A i když dnes mé děti tábory již vedou, z nějaké averze se organizovat jsem se sám nikdy nestal členem Junáka – tak to je to nic. Když už jsi mluvil o mládí, můžeš z něho něco prozradit? Proč ne? Snažím se nic neskrývat, a kdo chce, zjistí o mě ledacos i z netu. Pocházím z Nového Města nad Metují, kde maminka coby účetní a tatínek jako mistr vyráběli dětské výživy. Se starší sestrou jsem vyrůstal v těžké pohodě v domku na kraji města. Hrál jsem národní házenou a po škole do noci s kamarády lítal venku. Ve čtrnácti jsem šel do Pardubic na chemickou průmyslovku, bydlel na intru, vandroval a chránil přírodu, hrál na kytaru i bendžo a měl stovky kamarádů. Domů jsem jezdil jen občas, když mi došly ponožky nebo jídlo. Po matuře jsem chtěl do Brna na lesárnu, ale nevyšlo to, a tak jsem dělal v lesáckým 24

výzkumáku, to byla skvělá práce a bavila mě. Když to na vejšku nevyšlo ani podruhé, musel jsem na vojnu. To byla pro svobodomyslného vandráka těžká zkouška. Šikana v Liberci u chemiků a zbytek u raket jako štábní krysa. Ale zase jsem se podíval na měsíc do Karakum, no komu se to poštěstí? Po vojně jsem dělal dva roky vedoucího v tiskárně (nic jiného nebylo). A kde ses vzal na Šumavě? To z vojny? Ale ne, to se ptá snad každý. Bylo to prosté, kamarád si vzal holku ze Čkyně a já na svatbě potkal Milušku. Pak jsem jí jel na promoci do Karolína a za rok jsem si svou vílu ze Šumavy, jak jsem jí říkal, vzal. Bydleli jsme ve Vimperku pod náměstím, pracoval jsem jako chemik ve vývoji ve Zbrojovce a pak ve statcích na „juvenilu“. Po revoluci a sporech s komunistickým ředitelem jsem odešel, a protože jsem začal stavět dům, potřeboval jsem honem práci, tak jsem šel k celníkům. U nich jsem teprve poznal Šumavu a totálně si ji zamiloval. To není jeden hřeben jako Orlické hory, nebo dva, co mají Krkonoše (mimochodem – velký kus jsem jich vysázel), to jsou kopce kolem, kam se podíváš. Ideální na kolo, běžky i pěšky, to miluji. Mluvil jsi o dětech. Nechceš o nich taky něco povědět? No aby ne. Mám je rád, jsem na ně pyšný a doslova pro ně žiju. Máme jich pět. Mluvím v množném čísle, protože manželství a lásku považuji za to nejlepší v životě a svobodomyslní ať mi odpustí, rodinu jako jedinou správnou cestu životem. Ale k těm dětem. Všechny je znáš z kostela. Farářům a současně svým kamarádům Václavovi a Jaroslavovi jsem při křtu slíbil, že je vychovám ve víře, a ač sám nevěřící, slib jsem splnil. Jen u první Lenky jsem to nějak přehnal. Ta je lékařkou, chce na misie a nyní je v noviciátu v Římě. Léčila čas v hospici v Nitře a na praxi byla i v Prachaticích. I díky jejímu příkladu a svědectví jsem do hospice přišel i já. A ty ostatní vidíváš každou neděli ministrovat u oltáře. Druhou Janu zřídka, kvůli studiu, ale další dcery Katka s Aničkou chodí pravidelně. Jirka dokonce sváteční mši vynechá jen, když je nemocný – a to nebývá. Říkáš, že jsi nevěřící, ale do kostela chodíš, jak to tedy s tebou je? Jednoduché, jako všechno. Mám rád svou rodinu a chci s ní prožívat všechno, tedy i víru. Svou Milušku jsem v  začátcích podporoval, děti ve víře vychoval, přátele mám farníky a všem víru závidím – sám ji nemám. Nejdříve jsem hledal Boha. Známý od adventistů mi v mládí obstaral vlastní Bibli a já ji přečetl jedním dechem. Mnohem později jsem při rozmluvách s Václavem poznal, že Boha nemusím hledat, že by měl být všude, jako kyslík, který dýchám, že není jen v nebi nebo v kostele. Víra k tomu poznání ale nepřišla, a tak čekám. Už taky vím, že víra je dar, a tak čekám, kdy budu obdarován. Kdy ucítím Boha jako ozón po blesku. Vraťme se ale k hospici, jak se ti líbí? Jsem tam teprve krátce a pomalu poznávám, jak úžasné a velkolepé je to dílo. Někdo si řekne, že třicet lůžek hospice a dvacet šest v Domově Matky Vojtěchy není moc, když nemocnice jich mají stovky, ale vybudovali to za přispění boromejek za jedenáct let ze starých budov. Lékaři, sestry, ošetřovatelé i řádové sestry jsou úžasní, jak se starají o pacienty 25

a jejich rodiny, a obdivuji jejich laskavost, trpělivost a hlavně výdrž při medicíně, která pro pacienty končí smrtí. Je to ukázka, že smrt nemusí být vždy jen prohrou. Ani ostatní zaměstnanci nejsou nijak pozadu. Stát péči o  umírající příliš nepodporuje (snad proto, že už nepůjdou k volbám), a přesto dokáží pro pacienty získat dostatek peněz na kvalitní prostředí a péči. Viděla jsi ten park? A to zařízení uvnitř? Prostě nádhera. A to ještě zrovna nedávno jsme (to zní hezky – jsme) otevřeli Domácí hospic sv. Veroniky v Budějovicích. Jsem docela hrdý, že se na tomto díle už taky podílím, a současně se bojím, abych něco nepokazil, abych uhlídal financování závislé z poloviny na dobrotě druhých. A otřepaná otázka na závěr – co by sis přál do budoucna? Teď doslova žiju novou prací, tak výjimečně nebudu mluvit o rodině, ale o hospici. Chtěl bych, aby se nám všem to dílo dařilo. Kdyby se lidi u nás občas zastavili nebo mrkli na net, co děláme, jak se vede, co potřebujeme. Třeba by našli taky takovou radost jako já. Připravila Viktorie Předotová

Malý slovníček církevních pojmů P

astorace je působení církve jak interní – tím je rozuměna pastorace věřících v užším slova smyslu, tak externí – tím je míněna jak péče o obecné blaho, tak péče o ty, kdo stojí na okraji církve. Pastorace znamená zabývání se lidmi v konkrétních životních podmínkách, tedy v určité zemi, v určité dějinné situaci, v určitém historickém a kulturním kontextu. Jejím posláním je řešit konkrétní problémy konkrétních lidí ve světle a síle evangelia.

P

rovincie resp. církevní provincie  je jednotka církevní správy (obvykle územně vymezená). Existuje v rámci římskokatolické církve, v ostatních církvích uznávajících autoritu papeže, u pravoslavných církví a v anglikánských církvích. Toto uspořádání se zrodilo v raných stoletích existence církve, kdy první velké komunity křesťanů s tradicí měly určité nadřazené a otcovské postavení vůči těm, které založili jejich kazatelé a misionáři jinde. Existují i řeholní provincie, na něž se člení velké řeholní řády. V našem státě existují dvě církevní provincie: česká a moravská, v jejichž čele stojí metropolita.

P

resbytář (kněžiště) je prostor v kostele, kde je umístěn oltář, sedes a ambon, popř. i svatostánek. Odtud vedou liturgii kněží (presbyteři), popř. spolu s biskupem, a pomáhají jim ministranti. Dříve byl oddělen od ostatních prostor v kostele mřížkou nebo zábradlím. 26

Duchovní obnova Přístupové cesty Zlého. Kudy NE v duchovním životě. Tato přednáška se konala 26. listopadu v Českých Budějovicích. Přednášející exorcista P. Mgr. Antonín Příkaský řekl, že demaskování ďábla je součást radostné zvěsti (i když lidé o těchto věcech neradi slyší). Dokud nepochopíme, že proti nám stojí zlý duch, budeme hledat nepřítele kolem sebe – a najdeme ho. Je to blud vidět člověka jako posledního viníka a ďábla nebrat v potaz. Žijeme v duchovní válce. Ježíš říká, že ďábel je vrah a lhář o začátku, otec lži. Pokud říká pravdu, pak proto, aby manipuloval. Snaží se nás přesvědčit, že není nebo že je to jen hloupý čertík. Zároveň vyvolává fascinaci zlem (satanismus, obviňování Boha a člověka: „Ty se modlíš a hele, co se ti stalo.“) Ďábel nabízí zdánlivě dobré věci, i  něco, co se podobá charismatům. Myslíme si, že každé uzdravování je od Boha. Je nám nabízen svět andílků (esoterických). Přijímáme vše, co vypadá duchovně- po pádu totality, která všechno duchovní potlačovala, jsme to „papali s navijákem“: kyvadélka, východní meditace, geopatogenní zóny. Řada obyčejných věcí je „vylepšená“ esoterikou. Na masážích srovnávají energie. Lékaři nabízejí homeopatii, psychologové meditace, vyrovnají nám energie, aniž to chceme. Lékaři bývají přetíženi a někdy se nám dostatečně nevěnují, z čehož těží homeopaté. Když lékař nepomůže, jde se k léčiteli, pak k dalšímu; a když to dobře dopadne, skončíme u exorcisty. Diecéze, která má biskupa, má i exorcistu. Pokud se biskup sám exorcismu nevěnuje, je podle církevních směrnic povinen jmenovat exorcistu. Přístupové cesty Zlého jsou: hřích, vnitřní zranění, rodová zátěž, kletba, členství v tajných spolcích (např. zednáři). Co se hříchu týče, nejzávažnější jsou hříchy proti životu a proti 1. přikázání – okultismus. Ten má různé formy. Jde tu o snahu kontaktovat skryté síly, jimž se dávají různé názvy. Často se mluví o energiích. Lidé tak získávají různé schopnosti jako jasnovidectví a léčitelství. Proč by nám chtěl ďábel dávat dary, když nás nenávidí? Vybere si daň a ta je vysoká. Zneužívá našeho strachu (bojím se budoucnosti, tak jdu ke kartářce) a netrpělivosti: Modlím se a dlouho se nic neděje, tak si to zařídím po svém. Něco rychle zafunguje, ale postavíme to mimo Boží cestu. Dále přednášející podrobněji vysvětloval působení různých směrů jako spiritismus, věštění, léčitelství, jóga, magie, lunární kalendář, waldorfské školy. A jak vše rozlišovat: Vedle zdravého rozumu potřebujeme řádný duchovní život: modlitba, četba Bible. Vše máme odevzdávat pod vládu Kristovu a také sledovat ovoce (co to se mnou dělá). Ovocem příklonu k okultismu bývají narušené vztahy a neschopnost modlit se. Bůh nám dává svou zbroj (Ef 6, 10 – 18). Chrání nás duchovní život (svátosti, modlitba, slovo Boží). Je dobré svěřovat pod ochranu Ježíšovy Krve sebe, místa, kde bydlíme, modlíme se a pracujeme a vzývat Ducha svatého. Romana Bilderová Časopis Jan Prachatický rovněž na: http://casopis.farnostprachatice.cz/ • facebooku Jan Prachatický 27

Mše svatá Krev v Písmě svatém: předobraz, událost a svátost Dříve než dokončíme miniseriál o přijímání eucharistie pod obojí způsobou reflexí dokumentů církve po 2. vatikánském koncilu, zastavíme se na chvíli u významu krve v dějinách spásy. Pomůže nám to pochopit, že nejde jen o slovíčka nebo nezávazný rituál, ale o mnohem víc. Využijeme myšlenek papežského kazatele P. Raniera Cantalamessy ze čtvrté kapitoly jeho knihy Eucharistie – naše posvěcení, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství, a doplníme je glosami z teologických slovníků. Existuje červená nit, která se táhne Písmem svatým od jednoho konce k druhému a dospívá až k nám. Je to krev. Pokusíme-li se tuto nit sledovat, dojdeme k poznání, že eucharistie je přítomna v celých dějinách spásy: ve Starém zákoně jako předobraz, v životě Ježíšově jako událost a  v  době církve jako svátost. Kristova krev se nám v  tomto světle ukáže nejprve jako prorocký předobraz, potom jako jeho historické naplnění, a nakonec se svátostně obnovuje v eucharistii. Velkými předobrazy Kristovy krve ve Starém zákoně jsou: krev velikonočního beránka (srv. Ex 12,7.13), krev smlouvy, kterou pokropil Mojžíš lid (srv. Ex 24,8), a krev na očištění od hříchů, s níž vcházel velekněz do velesvatyně v den smíření (srv. Lv 16,1nn). Žádný z nich neztrácí svou hodnotu, když se objeví skutečnost, která je naplňuje, to je Kristova krev prolitá na kříži. Naopak slouží k jejímu vylíčení a tlumočení a k zdůraznění její naprosté nadřazenosti nad jakýmkoli jiným obrazným znázorněním. Ježíš sám tyto tři předobrazy připomíná při ustanovení eucharistie. Používá výrazy „památka“ (srv. Ex 12,14), „krev nové smlouvy“ a „na odpuštění hříchů“. Apoštolové na to navazují. V prvním listu sv. Petra čteme: ,Víte přece, že jste ze svého prázdného způsobu života … byli vykoupeni ne nějakými věcmi pomíjejícími, stříbrem nebo zlatem, ale drahou krví Krista, bezúhonného a neposkvrněného Beránka‘ (srv. 1 Petr 1,18-19). V listu Židům je celá kapitola, která uvádí jako protiklad k starozákonním obřadům Kristovu krev, princip nové a věčné smlouvy a odpuštění hříchů. Říká se v ní: ,Vešel jednou provždy do svatyně, ne s krví kozlů a telat, ale se svou vlastní krví, a tím nám získal věčné vykoupení‘ (Žid 9,12).“ Svatý Pavel mluví o výkupné moci krve ve spojitosti s výkladem smyslu Ježíšova kříže. Zkrvavený Ježíš zaujímá místo, které ve staré smlouvě zaujímala v obřadu smíření slitovnice (příkrov na arše smlouvy). On je přítomností Boží a místem odpuštění hříchů. Jeho krev je naší spásou, ospravedlněním a vykoupením. On nás znovuzískal pro Boha a vytvořil jednotu mezi židy a pohany, mezi člověkem a nebeskými mocnostmi. Člověk může mít účast na této krvi nové úmluvy prostřednictvím eucharistického kalicha, který vytváří mezi člověkem a  Pánem hlubokou eschatologickou jednotu: ohlašuje smrt a  očekávaný příchod Pána Ježíše. Janovy úvahy okolo krve Kristovy jdou ještě jiným směrem. Voda a krev, které vycházejí z boku Kristova, probodeného kopím, jsou dvojnásobným svědectvím Boží lásky a Ducha a oživují církev. Voda je znamením Ducha, který dává nové zrození a utišuje žízeň. Krev je podávána věřícím v eucharistické slavnosti: ,Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný.‘ 28

Biblické obrazy a jejich naplnění zůstaly i pro generaci církevních Otců rámcem, ve kterém se rozvíjela jejich katecheze, směřující k eucharistii. Ale přistupuje důležitá novota, příznačná pro tuto svátost: místo skutečnosti (krve) je tu její znamení (víno). Víno je spřízněno s krví, je to ,krev hroznů‘ (srv. Gn 49,11; Dt 32,14). ,Umožňuje vyhnout se přirozenému zděšení, jaké vyvolává krev, ale zachovává si nedotčenou účinnost jako cena vykoupení‘ (sv. Ambrož). A nejen to. Sdružení pojmů ,krev-víno‘ dává konečný smysl Ježíšovým slovům: ,Má krev je skutečný nápoj.‘ Připomíná ,nové víno‘, víno ,pravé révy‘, čili novou úmluvu a  Ducha svatého. Také připomíná radost a  duchovní opojení. Tím dělá z eucharistie předchuť eschatologické hostiny v Božím království (srv. Mk 14,25). Proč se přičítá tak hmotné skutečnosti, jako je krev, taková důležitost? Z určitého hlediska se přece člověku přímo příčí – vyvolává v něm představu utrpení a násilí! Co může odůvodnit tak vynikající místo krve v biblické zbožnosti? Na to musíme odpovědět, že krev, včetně krve Kristovy, nezajímá Písmo svaté sama o sobě, ve své hrubé fyzické reálnosti. Pro antického člověka je krev sídlem života, tedy toho, co je na světě nejcennější a nejposvátnější. Vylití krve (když jde jako u Ježíše o krev vlastní, a nikoli jiných lidí nebo zvířat) je znamením lásky, nad kterou si nelze představit větší (srv. Jan 15,13). ,Otci se nelíbila Synova smrt, ale jeho vůle zemřít dobrovolně za nás‘ (sv. Bernard). Krev je znamením poslušnosti k Otci a lásky k nám, poslušnosti a lásky až k smrti. ,Kristus nás miluje a svou krví nás zbavil hříchů‘ (srv. Zj 1,5). Musíme však dát pozor, abychom neredukovali Kristovu krev na pouhý symbol, i když jde o tak velkou skutečnost, jakou je láska. Symbolem se nazývá věc, která napovídá a připomíná jinou skutečnost, věc hmotná, která zastupuje nějakou skutečnost duchovní. Ale Kristova krev nezastupuje pouze určitou duchovní skutečnost – jeho lásku, jeho poslušnost. Značí přesnou událost, která se stala v čase a v prostoru. ,Kristus vešel jednou provždy do svatyně … se svou vlastní krví, a tím nám získal věčné vykoupení‘ (Žid 9,12). Odtud má krev svou jedinečnou a nadpřirozenou sílu. Je znamením, ale také památkou. Nestanoví jen vertikální vztah mezi skutečností viditelnou a jinou skutečností neviditelnou, ale také dějinný horizontální vztah mezi přítomným znamením a minulou událostí. To nás uvádí do přímého, i když svátostného, styku s Kristovou smrtí. Kristova krev je jiskřivá pečeť na celém Písmě svatém. Svědčí, že ,všechno je dokonáno‘. Dovolte mi zakončit tuto úvahu modlitbou sv. Ignáce z Loyoly (v Netolicích se ji modlíme s ministranty po nedělní mši svaté a věřím, že pro každého z nás může být dobrou modlitbou po svatém přijímání): „Duše Kristova, posvěť mě. Tělo Kristovo, zachraň mě. Krvi Kristova, opoj mě. Vodo z boku Kristova, obmyj mě. Utrpení Kristovo, posilni mě. Dobrý Ježíši, vyslyš mě. Ve svých ranách ukryj mě. Nedopusť, abych se odloučil od tebe. Před zlým nepřítelem ochraň mě. V hodině mé smrti zavolej mě. A poruč, ať přijdu k tobě, abych tě s tvými svatými chválil navěky. Amen.“ P. Pavel Liška 29

Z farní kroniky Dub 2016 Vnitřní úprava kostela V měsíci říjnu a listopadu převzal Jan Boška, malíř ve Vlachově Březí vnitřní úpravu chrámu Páně – jako dědictví po svém padlém synu Bohuslavu Boškovi, který např. velmi pěkně upravil kostel v Bílé Hůrce a též ve Strunkovicích a již měl připravený pro Dub materiál k malbě. Pro úpravu zvolen návrh Křesťanské akademie pražské – jednoduchý a vkusný. Malíř však plánu neporozuměl a bez vědomí duchovního správce provedl u stropu a kolem oltáře ozdobu nepřiměřenou. – Bylo mi líto, že tolikaletá snaha moje došla takřka zklamání. Kostel měl býti kabinetním kouskem důstojné úpravy! Malíř – otec – nebyl podle syna ani v umění ani v ochotě. Také zlacení oltáře hlavního zplna neuspokojilo. Oprava kříže na věži Kříž na věži se klonil. Bylo nebezpečí, že při vichru spadne. Upozornil jsem posléze pana patrona Rudolfa Bambergra. Nařídil nutnou opravu. Svěřena staviteli panu Josefu Frühaufovi z Volyně, týž práci zadal firmě: Karel Šmíd v Písku. V době od 27. října do 9. listopadu vykonal práci tu s velikou odvahu a pilností – strojník Josef Wachauf, rodák z Blatné. Ukázalo se, že čep je zhnilý – celá hrotnice byla dána nová, též báňka pod křížkem musela býti nahražena novou. Křížek byl pak opraven a zasazen. V plechu, jímž je věž obita jsou zakryty otvory, které strojník p. Wachauf pro lešení potřeboval. Do báňky uložena listina a peníze pamětní. Ve staré báňce žádných památek nebylo. K vybílení kostela zvenčí, které již st. správou velkostatku bylo určeno a připraveno pro nepříznivé počasí nedošlo. Nové antipendium Jednota eucharistická k prosbě faráře věnovala krásné bílé antipendium se srdcem Páně dubskému kostelu. Nová štóla křestní Zakoupil jsem novou štólu křestní – 15 K. v mateřinci SS. Nejsv. Svátosti v Budějovicích. Generální kanonická visitace 1917 Vidi 28/4 1917 + Josephus Antonius, episcopus V sobotu 28. dubna bylo v naší osadě sv. biřmování. Biřmovanců bylo 177. Dívky z Dubu, Lhoty, Borčic a Javornice učinily mezi sebou sbírku, aby opravena a kyticí slušnou vyzdobena byla jejich bílá korouhev. Paní Marie Bromovská, choť Josefa Bromovského, kteří spolu 12. srpna r. 1917 zakoupili velkostatek Dub a Borčice od paní Aliny Bambergrové a vilu od paní Anny Bellotové, věnovala peníz 200 K pro čtyry chudé stařeny obce Dubské na poděkování Bohu po překonaném onemocnění svém. Stejným dílem po 50 K dle přání dárkyně poděleny byly: Jandová Josefa, Kvasničková Rosa, Pravdová a Firbachová. Nový majitel přesídlil do Dubu dne 30. září 1917 – a byl slavně uvítán. Dne 16. dubna 1920 povila paní Mary Bromovská v Praze syna, jemuž dáno bylo jméno: Jiří. 30

Dne 18. dubna byly v republice československé konány první volby do Národního shromáždění a  25. dubna – opět v neděli – do senátu. V prvním zasedání ve čtvrtek 27/5 1920 vykonána bude opětná volba presidenta Tomáše Garricka Masaryka, načež složí týž slib na ústavu. Oprava varhan r. 1921 Dne 16. září 1921 opravil Eduard Hubený, varhanář z Protivína varhany (měch a  zladil). Oprava stála 100 K. Byly hraženy z nálezů peněz 200 K. – loni u mostu u mlýna při honu nalezených, které byly dány tehdy do uschování panu řídícímu Frant. Jankovcovi. 100 K. určil týž pro chudé žáky. Dary Paní Anna Jankovcová, choť řídícího učitele v Dubu věnovala ex voto 100 K. (sto korun č.) na oltář Panny Marie (věnec, nebo podobně) nebo dle potřeby kostela. Paní Marie Laudová věnovala 20 K. (dvacet Kč.) na svatostánek nebo jinou potřebu kostela, a 10 Kč. Pro slepé dívky na ostrově Kampě v Praze. Ke sbírce dušičkové. Vybráno bylo v kostele 110 K. – ústavu posláno od farního úřadu 2/XI 1921 tedy celkem 120 K. – (loni 74 Kč, předloni 31 K.) Úmrtí p. patrona Dne 15. února o 12. hod. v noci ve středu zemřel ve své vile v Praze – Král. Vinohrady Žižkova 17 – p. Jud. Josef Bromovský, patron chrámu Páně v Dubu a majitel velkostatku Dub. Byl pohřben v sobotu o 4. hod. do rodinné hrobky Bromovských na Vyšehradě. Dne 20. února byly ve farním chrámu Páně v Dubu zádušní služby Boží a pohřební obřady. V pondělí 19. 12. 2016 se konal v kostele Rozeslání dvanácti apoštolů adventní koncert žáků ZŠ a dětí MŠ v Dubu. ŠS

31

Ministranti vikariátu Jana, Kateřina, Jirka a Anička Vaverovi z Vimperka Kdo vás vlastně k ministrování pozval? V kterém roce? K a J: Pan farář Jaroslav Zawadski jednou vyhlásil při mši, že potřebuje nové ministranty, ať se zájemci po mši dostaví za Lenkou Lužnou, která nás pak učila, jak být správnými ministranty, a se vším nám pomáhala. A: Sourozenci mě přitáhli, ať jim taky pomůžu, jelikož ministrantů ubývá a vždycky se hodí nějaká pomocná ruka. Čím jste začínali? J: Měli jsme schůzky, kde jsme si zkoušeli všechny ministrantské činnosti jako chození s paténou atd. Také jsme se i učili, jak se nazývá každý ubrus, část oděvu či nádobí, jenž se během bohoslužby používá. Přede mší jsme se domluvili, kdo bude dělat jakou činnost, což dnes už neděláme a každý dělá to, co na něj vyjde. A: Já jsem dělala to, co mi řekli sourozenci. Ale vůbec netuším, jak se co jmenuje, protože mi to nikdo neřekl. Kdo nejvíce ovlivnil? Asi náš arciminstrant Dan Nechanický, který řídí činnost nás ministrantů. A když na něco zapomeneme nebo zaspíme, tak nám to připomene různými posunky nebo srandovními zvuky. Ministrujete i jinde, když jste na návštěvě v jiné farnosti? Ne, jelikož jsme zvyklí na prostředí našeho kostela a každý kněz či farnost má jiné zvyky a ministrantské činnosti. A je dobré si taky alespoň někdy od ministrování odpočinout. Jak to jde? K: Při ministrování se dokážu soustředit lépe na průběh mše. J: No někdy to je docela fuška. Třeba takové velikonoční svátky nám dají dost zabrat, jelikož je každý den náročná bohoslužba, jež bývá jenom jednou za rok, a musíme si vždy připomenout, jak probíhá. K: Někdy je to však sranda. Jednou jsme nacvičovali asi hodinu průvod kostelem několikrát dokola, avšak příští neděli jsme díky panu faráři zjistili, že jsme nacvičovali na špatný obřad, který se jmenoval podobně. Máte ještě nějaké vtipné příhody? K: Jeden ministrant točil v zákristii kadidelnicí, aby ji rozfoukal, jelikož se musí udržovat hořící uhlí, aby kadidelnice vydržela celou mši. Jenže se přetrhl řetízek a kadidelnice ulítla a s velkým štěstím se trefila do holé stěny a nezasáhla žádný starý obraz či vitráž. Na 32

zdi zůstala ohořelá čmouha a rukáv onoho ministranta byl mírně očouzen. Naštěstí včas sesbíral hořící uhlíky z dřevěné podlahy a nikomu se nic nestalo. Lidé v kostele si ničeho ani nevšimli, možná jenom té rány, když kadidelnice narazila do stěny. J: Když jsem byl mladší, tak jsme jednou ministrovali jenom dva malí kluci a nikdo jiný. Problém byl v tom, že jsme nevěděli, co se má kdy nosit a kdy se kleká a stoupá. Proto naše počínání bylo velice komické, když jsme si furt klekali a stoupali. Jak vás podporují rodiče, co říkají babička s  dědou? Jak reagují spolužáci nebo skauti na vaši víru? Rodiče i prarodiče jsou hrdí za to, že v kostele vykonáváme takovouto významnou a důležitou funkci. A: Moji spolužáci to nechápou a smějí se tomu. Někdy mi přijde, že to nechápou ani učitelé. J: Já jsem s mojí vírou a spolužáky žádné trable ani potíže neměl. K: Moji spolužáci mě berou takovou, jaká jsem. Jirko, myslíš, že si najdeš teď i v Praze, kde studuješ, čas na ministrování? A co ty, Katko? J: Já v Praze nenavštěvuji žádné kostely, jelikož na víkendy jezdím domů. K: V Praze je ministrantů dost. A někdy je dobré si od toho odpočinout. A vaše starší sestra Lenka, taky se v řádu věnuje této službě? Ne, naše sestřička Lenička se teprve připravuje na vstup do řádu, ale nikdy neministrovala. Co byste si jako ministranti při bohoslužbě přáli? J: Nějaké chlebíčky a vyhřívané sedačky.  K: Nějaké nové posily do řad ministrantů. A: Já jsem tady spokojená jako pejsek u hodného páníčka. 33

Čtení na pokračování Jiří Barhoň Všichni svatí s hašlerkou Postřehy, povídky a pohádky Koledy Na jedné straně je to smůla, že se tak krásné písně jako koledy mohou zpívat jen několik týdnů v roce. Na druhé straně je to dobře, protože tím méně nám zevšední. Každopádně jsou koledy, a speciálně ty české, super. Proto si je zpívám a hraji ve vánoční době o sto šest. Nejen sám, ale také s druhými. V jednom plzeňském stacionáři jsem je hrál na svých elektrofonických minivarhanách pro jeho obyvatele. Vlastně to nebylo hraní, ale datlování, protože hraji jen jedním prstem (nemohu za to, že z mých deseti prstů má hudební nadání pouze pravý ukazováček), a kromě toho si přitom pletu slova, noty i vše ostatní, co lze o Vánocích splést, kromě vánočky. Když jsem dohrál, jedna z babiček náhle povstala, ostře na mě pohlédla, pak se pozvolna rozhlédla kolem dokola po všech přítomných a já tušil, že bude následovat významný projev. Nemýlil jsem se. Pravila: „To je hrozné. To se vůbec nedá poslouchat. Vždyť on vůbec nedodržuje doby!“ Pak se opět významně usadila. Byla to rána jako palicí do hlavy. Zapotácel jsem se po ní, nabral dechu a šel si k této babičce přisednout. Pověděla mi své jméno (protože zde byla nová) a povolání. To první bylo Čermáková, to druhé profesorka hudby. I já jsem jí pověděl své jméno (i když jsem ho chtěl zprvu zapřít) a pak jsem přidal: „Nic si z toho nedělejte, paní profesorko, kdybyste mě slyšela kázat v kostele, ještě ráda byste prosila: ‘Pane faráři, hrajte a zpívejte!’“ „Opravdu?“ divila se paní profesorka. „A co lidem říkáte, když si na to stěžují?“ „Nic si z toho nedělejte, milí farníci, kdybyste mě slyšeli hrát a zpívat, ještě rádi byste prosili: ‘Pane faráři, kažte!’“ Paní profesorka jen kroutila hlavou a důrazně mě nabádala, abych více hraní a zpěv cvičil a hlavně abych dodržoval doby. To jsem ochotně přislíbil, což jí stačilo k uklidnění. Jen jsem se asi neměl ptát, jaké doby má na mysli, protože vzápětí zavolala sestru, kterou požádala o přiložení vlhkého ručníku na hlavu. I tak mám ale koledy rád a stále si je hraji a zpívám. Po příhodě s paní profesorkou pokorně přiznávám, že to není zrovna na světové úrovni, ale co má člověk dělat, každý přece není Caruso nebo Paganini. Nedávno jsem si zpíval a hrál koledy pro změnu s malými dětmi z 1. a 2. třídy zvláštní školy. Ty jsou naštěstí méně kritické než hudební profesorky. Když jsme vyčerpali celý můj tříkoledový repertoár, žadonily: „Ještě!“ „Jaképak ještě?“ zklamal jsem je, „já více koled neumím.“ 34

„Tak se to naučte!“ „Jenže mně jde učení pomalu, však to samy znáte.“ Děti mi daly za pravdu. Pokývaly hlavou na znamení solidarity, avšak nevzdaly to. To se mi líbilo. Jedno z nich navrhlo: „Tak nějakou složte. Tu si pak budete dobře pamatovat a nemusíte se jí víckrát učit.“ Musel jsem uznat, že děti ze zvláštní školy nejsou hloupé, jak si leckdo myslí. Na jejich přání jsem tedy složil alespoň dvě nové sloky k již stávajícím jedné známé koledy. Od té doby si je často zpívám i se svými farníky: Štěstí, zdraví, pokoj svatý vinšujeme vám, napřed panu farářovi, potom ovečkám. Až z koledy půjdeme, tak na faru zajdeme, koledu tam vyklopíme, poputujeme. I mistr tesař I mistr tesař se někdy utne, natož takový farář. Kdybych měl spočítat, kolikrát jsem se při různých příležitostech ve své kněžské službě seknul, nestačilo by na to sedmnáct předchozích let matematiky absolvovaných na nejrůznějších školách, ba ani zdravý kupecký rozum zděděný po tatínkovi, vesnickém prodavači, se kterým jsem od sedmi let dělal inventury ve všech jeho prodejnách. Seknul jsem se ve svých představách o velikosti lidského ducha, seknul jsem se mnohokrát v druhých a nejednou i v  sobě samém. Naposledy, před několika týdny, jsem se seknul sekyrkou při štípání dříví do ukazováčku levé ruky. Ačkoliv jsem v oboru sekání skoro světovým šampiónem, to poslední seknutí mě přece jen poněkud zaskočilo. Nápřah jako tisíc jiných předtím – a najednou bác! Polínko zůstalo celé, zato prst už méně. Něco už jsem v životě viděl. Ale popravdě řečeno, už dlouho ne tolik krve. Bylo jí jako z vola. Hlavně, abych se nesložil, dřív než dojedu k doktorovi. Zatím to bylo dobré. Jen mě trochu přelévaly střídavé vlny horka a studena, se kterými jsem došel k lékárničce, vyndal Septonex, kterým jsem si posprejoval skoro celou ruku, než jsem se trefil na zraněný prst, pak jsem ho ovázal, nevím už čím, a vyrazil na Pohotovost. Z Touškova do Plzně to není naštěstí daleko, byl jsem tam autem za dvacet minut. V čekárně bylo plno lidí, ale mě vzali přednostně, neboť jsem byl akutní případ. Někteří dlouho čekající pacienti nadávali, že jsem zaneřádil půl čekárny krví a  ještě k tomu předbíhám. Zastala se mě vlídná zdravotní sestřička na příjmu, která je pacifikovala slovy, aby se koukali uklidnit a zmlknout, chtějí-li se ještě dnes dostat na řadu. Také v ordinaci na mě byla paní doktorka hodná. „Není vám špatně?“ ptala se, když mě ošetřovala, „jste nějaký bledý.“ „Kdepak, je mi celkem dobře,“ odpověděl jsem. „Tak proč si u nás leháte na podlahu?“ divila se. „Ale nějak vám to na mě přišlo, a když to na mě přijde, tak si zdřímnu, ať je to kdekoli,“ stačil jsem ještě říci a svalil se na zem. „Tady to vypadá skoro jako v nemocnici,“ koukal jsem udiveně kolem sebe, když jsem se po chvíli probral na ordinačním otomanu, a to již s řádně ošetřeným a ovázaným prstem, jak jsem záhy zjistil. 35

Sestřička se na mě mile usmála, paní doktorka řekla, že to není naštěstí tak vážné, a dodala, abych byl příště pozornější a také si odpočinul od práce, když jsem teď marod. Za půl hodiny jsem byl zpátky v Touškově, kde si farníci samozřejmě povšimli mé zafáčované ruky a hned se vyptávali, co se mi přihodilo. Nejradši bych jim řekl, že mě pokousal pes, ale lhát se nemá, a tak jsem řekl, že jsem si stříhal nehty sekyrkou. „A co teď budete dělat?“ vyzvídali, „vždyť s tou rukou nemůžete ani k oltáři.“ „Co bych dělal?“ odvětil jsem, „doštípu toho půl kubíku dříví, co mi ještě zbejvá, a pak si půjdu lehnout, když jsem marod.“ Jako Mr. Bean „Tak tohle bych stihnul, jen kdybych jel jako Niki Lauda,“ pravil jsem sám sobě v autě na silnici mezi Plzní a Touškovem. V devět hodin jsem začínal mši svatou v Plzni u redemptoristů, v deset jsem měl další v Touškově. Skončil jsem tu první, bylo za pět minut deset a měl jsem před sebou patnáct kilometrů. Zatáčkami jsem svištěl na samém okraji vozovky a dopravních předpisů, minuty nemilosrdně ubíhaly. Co udělat, abych přijel včas nebo aspoň ne moc pozdě? V jiných případech, kdy nevím, co udělat, se na půl hodiny posadím, vložím hlavu do dlaní a intenzivně přemýšlím. Pak mě něco napadne. Je to dobrá a osvědčená metoda, ale v této situaci jsem intuitivně tušil, že by nebyla nejlepší. A pak mě napadlo něco hned. Hurá, ještě mi to pálí! Když to nemůžu dělat jako Niki Lauda, proč bych to nemohl udělat jako Mr. Bean? Ten využil jízdy v autě k tomu, aby se převlékl. To jsem potřeboval také. Obléknout albu, což mi v sakristii trvá minutu až dvě. Měl jsem ji vedle sebe na sedadle z předchozí mše, tak proč to nezkusit? Když to stihnu během jízdy, můžu začít sloužit touškovskou mši o to dříve. Navíc byla neděle dopoledne, provoz téměř žádný, jen v dáli dvě auta. Šlo mi to dobře, skoro jako Mr. Beanovi. Nejprve jsem si sundal bundu, kterou jsem měl na sobě, což byla hračka. Pak jsem vzal albu, rozepjal její zip a začal ji převlékat přes hlavu. To už trvalo trochu déle, protože alba je dlouhá. Zajímavé bylo, že přitom přestal provoz na silnici úplně. Najednou jsem neviděl žádné auto, všude samé bílo. Bylo to téměř romantické, až na to, že náhle někdo silně zatroubil. To už jsem ale z navlečené alby prostrčil hlavu a uviděl před sebou přijíždějící autobus. Dobře to dopadlo, vyhnuli jsme se asi o čtvrt metru. Já jsem stačil řidiči autobusu ještě přátelsky zamávat, on na mě dál troubil, kroutě volantem i hlavou. Dorazil jsem pár minut po desáté, ale věřícím v touškovském kostele to moc nevadilo. Zazpívali si mezitím nějakou sloku písně z Kancionálu, přidali desátek růžence, a než se ho domodlili, byl jsem u oltáře. Když je dobrá vůle, jde všechno. Mše svatá utekla jako voda a myslím, že doma u oběda si nikdo už ani nevzpomene, že začala později. Horší je, že já ani ten oběd nestihnu, jelikož mě čeká větší počet nemocných, které v neděli objíždím. A přitom mi někdo přinesl v rendlíku svíčkovou, mé nejmilejší jídlo, jen ji ohřát. To je tedy pech. Ale možná, že by to přece jen nějak šlo. Můžu si s sebou vzít do auta svíčkovou i s malým propanbutanovým vařičem. Vždyť když je dobrá vůle, jde všechno. © Karmelitánské nakladatelství, s. r. o., Kostelní Vydří 36

Stojí za přečtení Veronika Katarína Barátová Není anděl jako anděl Už nějaký čas pozorujeme zvýšený zájem o anděly a vše, co s nimi souvisí. V knihkupectví se setkáme s rozmanitými knihami na toto téma i s andělskými kartami. Ve výlohách můžeme pozorovat různá ztvárnění andělů a  andílků. Jindy jsou nám nabízeny různé andělské semináře a terapie. Je třeba si vážně položit otázku, nakolik se tento zájem shoduje s křesťanskou naukou. Proto byla napsána tato kniha: aby nám ukázala, jak se v tom všem vyznat. Mnohé z výše uvedeného spadá do myšlenkového světa New Age, odkud jako z podhoubí vyrůstá jakási nepřehledná a nesourodá směsice všech možných nauk. Někdy se na toto hnutí nahlíží jako na určitý způsob duchovního probuzení, který může působit jako příprava na přijetí evangelia. Jenže nám hrozí, že se do toho zamotáme jako moucha do pavučiny. S anděly se můžeme setkat i v léčitelské metodě reiki. Jako jiné léčitelské metody je prohlašováno za nenáboženskou, ale přitom se zde používají pojmy z křesťanství – Bůh, Kristus, modlitby – ovšem s nekřesťanským obsahem. Takto byl převzat i pojem anděl. Autorka má zkušenosti s instruktory reiki, kteří nejprve hovoří s láskou a tolerancí, ale jakmile se poukáže na nesoulad reiki s křesťanstvím, odloží svou líbeznou roušku a projevují až udivující agresivitu. Lorna Byrneová a její knihy jsou známé i u nás, proto je jim věnováno trochu víc pozornosti. Paní Lorna nejen píše, ale též cestuje po světě a hovoří o svých zkušenostech s anděly a duchy, které vidí a s nimiž komunikuje. Je otázka, nakolik jsou tyto její poznatky záležitostí její mentální indispozice. Církevní hledisko ji nezajímá. Na druhé straně upozorňuje, že kromě běžných křesťanů jí důvěřují i teologové, kněží a řeholnice. Andělé jí nejen radí, ale přímo ji vedou, chovají se ne jako Boží poslové, ale jako duchovní mistři. Zjevují se obklopeni energetickým štítem nebo aurou. To odpovídá pohledu New Age. Kromě pozitivních věcí najdeme vyložené bludy, např. že mezi náboženstvími nejsou podstatné rozdíly a že je jedno, v jakého boha lidi věří. Lornu prý její andělé upozornili i na preexistenci duší a reinkarnaci. Vypráví i o andělech léčitelích, jejichž léčivé moci se prý máme odevzdat. V jednom vidění se andělé pohybovali podél páteře nemocného člověka. Exorcisté upozorňují, že právě páteř je častou oblastí démonského působení… Je třeba se vrátit k podstatě víry a žít z ní. Jde o osobní vztah k Ježíši Kristu, jemuž andělé nekonkurují, ale hlouběji nás do něho uvádějí. Romana Bilderová 37

Vypravili jsme se Česko-bavorské Vánoce v Horní Vltavici uspořádal obecní úřad společně s římskokatolickou farností. Jejich hlavní kulisou byl vánoční koncert v kostele Svaté rodiny a sv. Jana Nepomuckého, který měl dvě části. Všechny přítomné za pořadatele přivítala Sieglinde Kraliková, která uvedla nejdříve děti ze základní školy v Horní Vltavici a po nich Saxwork Quartet.  Žáci hornovltavické školy vystoupili s pořadem koled a básniček a moc se jim to povedlo. Po závěrečné koledě se jim dostalo právem velkého potlesku přítomných diváků i farníků. Saxwork Quartet předvedl vysokou kvalitu se čtyřmi saxofony, které bravurně ovládly tři dámy a jeden mladý muž. Kostelní lodí zněly tóny starých mistrů, J. S. Bach, Händel, Gounod, Schubert, Brahms, Caciny, Piazzola a nechyběli ani naši velikáni jako Antonín Dvořák a Leoš Janáček. Byť v kostelní lodi bylo chladno, přesto jak malí, tak velcí umělci všechny rozehřáli svým programem a navodili nejen rodiče a příbuzné k vánočním svátkům, ale hlavně společně pohladili po duši a nechali přítomné ubrat v předvánočním shonu. Hudební večer se vydařil a spontánní potlesk patřil všem. Horní Vltavice bývala součástí vimperského panství, patří k velmi starým sídlům. První zmínka o obci je zaznamenána již v roce 1257. Jméno obce Horní Vltavice se však objevuje v roce 1359. Obec ležela na jedné z větví Zlaté stezky, která vedla od Vimperka k bavorskému Freyungu a odtud dále do Pasova. V 16 – 18. století byla v okolí v provozu řada skláren. Přímo v Horní Vltavici je v roce 1618 doložena existence huti na zrcadlové sklo. Po roce 1945 došlo k vysídlení původního obyvatelstva a obec byla dosídlena Čechy, Slováky a emigranty z Maďarska  a Rumunska. Dominantou obce je barokní kostel Panny Marie, sv. Josefa a sv. Jana Nepomuckého, postavený roku 1724 na místě původní kaple. V interiéru je možné spatřit dva vzácné obrazy Petra van Roye z let 1724-25. Horní Vltavice byla původně součástí vimperské farnosti, v roce 1724 zde byla zřízena lokálie s vlastním knězem. O čtyři roky později pak byla ustavena samostatná farnost. Ve 20. století přestal být do farnosti ustanovován sídelní duchovní správce, v současnosti je farnost Horní Vltavice administrována excurrendo z  Vimperka. U  kostela je fara a  hřbitov s  hrobkou rodiny Kraliků z Meyrwaldu, majitelů lenorských skláren.  V  místech dnešního mostu přes Vltavu, který je stavebně technickou památkou, býval dříve brod, u kterého se vybíralo mýtné. Nedaleko mostu stojí kaplička sv. Jana Nepomuckého z 2. poloviny 18. stol. Poblíž ní se nachází původní zemědělská usedlost s polovalbovou sedlovou střechou. V obci byl obno38

ven památníček padlých občanů z I. světové války. Na hornovltavické faře dlouhá léta pobývala rodina Zdeňka Štěpánka, kterou v 90. letech vystřídala rodina našeho šéfredaktora. Foto: M. Pecka

39

Pozvánka

misionář z Malty

ě ve farní kanceláři

40