ŘÍP A JEHO KOSTEL: K VÝVOJI A KONTEXTU ROTUNDY SVATÉHO JIŘÍ (i n: Gojda, M. – Trefný, M. (Eds.) v tisku: Archeologie krajiny pod Řípem, Pl zeň 2011) Ka rel Nová ček 1.
prameny. Při práci s těmito daty nabýváme optimistického přesvědčení, že i přes citelná omezení pramenné základny je stále ještě možné korigovat některé tradované omyly a naznačit alespoň některé aspekty vývoje rotundy jinak a snad i spolehlivěji, než jak činí uměleckohistorické přehledy posledních desetiletí.
Úvod
Vývoj jedné z nejznámějších českých sakrálních staveb patří k těm odborným otázkám, při jejichž řešení už nelze dospět ke spolehlivým výsledkům. Mimořádné symbolické významy, které byly od počátku 19. století stále silněji s kostelem spojovány, zatlačily význam jeho fyzické podstaty do pozadí. Kostel prodělal čtyři radikální, interpretující rekonstrukce, provázené – v duchu soudobých koncepcí památkové péče – nezájmem o systematickou dokumentaci jednotlivých stavebních zásahů a odstraňovaných částí.1 Zatímco ideové premisy památkové péče se od 19. století značně proměnily, na Řípu jako by se zastavil čas: přestavba rotundy na národní památník na přelomu 60. a 70. let 20. století si svým puristickým přístupem nijak nezadala s romanizací rotundy vlasteneckým spolkem Vlastimil o sto let dříve. Až nyní čerstvě ukončená obnova pláště a střechy rotundy (obr. 1) byla vedena konzervačním záměrem (Popenková – Solař 2009), konzervován však byl už jen novotvar pochybné kvality (M. Solař ho nazývá bez obalu architektonickým kýčem), zatímco hodnota stáří a informační potenciál rotundy byly staršími opravami téměř promarněny. Přes tuto nepříznivou situaci Říp s kostelem sv. Jiří nepřestává hrát důležitou roli v historických a archeologických úvahách: rostoucí počet studií o Řípu a koneckonců i výsledky, které předkládáme v této knize, naopak svědčí o návratu autentického odborného zájmu po tolika desetiletích, kdy byl fenomén Řípu vtěsnáván do nacionalistických šablon. Východiskem pro další bádání o Řípu a jeho zástavbě ovšem musí být kritická revize roztříštěných a neúplných údajů získaných během oprav kostela a jejich konfrontace s historickými a ikonografickými
2.
Revize stavebního vývoje
Od doby Karla Vladislava Zapa se v povědomí odborné veřejnosti udržuje neoprávněný dojem, že se rotunda sv. Jiří, vystavěná ve 20. letech 12. století na místě starší svatyně, dochovala v autentické podobě až do první moderní opravy v roce 1826 (Zap 1857, 140). První, blíže nedokumentovaná zpráva o opravě zpustlé kaple přitom pochází už z roku 1608 (Ruth 1904). Z dochovaného sledu register řipského záduší a knih kostelních účtů kaple sv. Jiří (1612–1921) vysvítá jak soustavná péče ze strany lobkovického patrimonia o údržbu kaple, často poškozované povětrnostními vlivy, tak uskutečňování různých náročnějších adaptací.2 Ze stavebních výdajů, které jsou v rejstřících podrobněji rozepsány, lze uvést např. opravy oken (1629-37), prolomení nového okna v apsidě, podle kontextu zřejmě východního, včetně jeho osazení kamenným ostěním a mříží (1750), zazdění oken v kostele (1787), prolomení nového okna (1831), opakované opravy střech a krovu (1749, 1780, 1789, 1793, 1800-1813), výměnu hlavního portálu a opravu prasklin ve zdivu (1789), odstranění postranní části staré empory (1752), dláždění podlah (1629–1637, 1749, 1789) nebo položení dlažby kolem kaple (1749). Intenzita těchto zásahů tedy varuje před idealizovanou představou nedotčené románské stavby, jež se začala měnit teprve v průběhu 19. století. Zasadíme-li vývoj kostela do časového kontinua, pak nelze opomenout otázku staveb, které kostel až do roku 1826 doprovázely a kterým byla
1
Tyto velké rekonstrukce proběhly v le tech 1826, 1870–1881, 1920–1930 a 1965–1974, jednotlivé zdroje udávají data značně roz dílně. Základním zdrojem informací o průběhu těchto oprav jsou – kromě níže citovaných pramenů – tyto práce: Jirsík 1826; Zap 1857; Klíma 1871; Prusík 1886; Chaloupecký 1919; Guth 1940; Mencl – Jarešová 1966.
2
Kostelní účty dochovány pro léta 1612–1637, 1667, 1675–76, 1695–1921, SOA Litoměřice, pobočka Žitenice, Lobkovicové roudničtí - rodinný archiv fond 23, excerpce stavebních údajů A. Jarešová (Jarešová 1966).
1
kaple“ prkny),5 nepřímo bychom však k ní mohli vztáhnout již údaj z let 1629–37 (viz pozn. 6). V 17. a 18. století se objekt poustevnické cely a snad i kaple skrývají v kostelních účtech pod alternativním označením sínec (síň), jehož údržbu dokumentují záznamy hned od prvního roku dochování rejstříků.6 Půdorys, velikost i vzhled sínce přitom nepřipouštějí možnost, že by poustevna vznikla adaptací běžné kostelní předsíně. Z obou jmenovaných vyobrazení eremitoria je jednoznačně spolehlivější kresba Seykorova, jež je dílem zkušeného a nadaného, realisticky se vyjadřujícího kreslíře se smyslem pro detail (srov. Podlaha 1915). Naproti tomu nárys Mühlsteinův zjevně vznikl dodatečnou projekcí z půdorysu a zobrazení detailů (struktura zdiva, tvar otvorů) je jen přibližné. Na Seykorově kresbě na první pohled zaujme nezávislé hmotové uspořádání kaple a postevníkova bytu, což by mohlo být známkou chronologického rozdílu mezi oběma částmi: konfrontace s půdorysem by umožňovala kapli, jejíž jižní průčelí bylo o cca 50 cm uskočeno, pokládat za mladší přístavbu ke stavbě východní. Obě budovy sestávaly z omítaného lomového řádkového zdiva s armovanými nárožími (?, viz Mühlsteinův nárys) a byly opatřeny samostatnými sedlovými střechami, krytými šindelem. Levá stavba – kaple – měla bedněný štít a v průčelí velký lomený portál s odstupněným soklem, otvor byl zřejmě dodatečně zazděn a zredukován na menší pravoúhlý vstup, přístupný dvěma předloženými kamennými stupni. Pravá stavba (cela) byla opatřena zděným pološtítem, doplněným bedněným nástavcem prolomeným dvojicí průduchů, do pološtítu se otevírala pyramidově uspořádaná trojice okének, jiné otvory nejsou ve fasádě zřetelné. V srpnu 2009 se R. Křivánek (ARÚ AVČR Praha, v. v. i.) pokusil na ploše před jižním průčelím kostela indikovat pozůstatky těchto staveb
doposud věnována jen okrajová pozornost. Nejpozoruhodnější z nich byla dvouprostorová poustevna, přisazená k jižnímu průčelí lodi a věže, zaznamenaná na kresbách H. Seykory z roku 1820 (obr. 2, Podlaha 1915, obr. 57) a L. Mühlsteina z r. 1824 (Klein 1923). Druhý jmenovaný zhotovil také zaměření budovy, které se, doplněné stručným popisem, dochovalo v grafické sbírce Západočeského muzea v Plzni (obr. 3). Tyto podklady, spolu s informacemi z kostelních účtů, poskytují dosti podrobnou představu o podobě a uspořádání stavby. Eremitorium se skládalo ze dvou samostatných částí: západní, neorientované kaple mírně lichoběžného půdorysu a velké východní prostory, přístupné od východu a propojené jednak s kaplí, jednak s lodí rotundy jejím jižním portálem. Tato část sloužila jako obydlí poustevníka a byla vybavena kamny, umístěnými zřejmě za pilířem v severovýchodním koutu.3 V otázce datování staveb se dosavadní bádání přidrželo názoru K. V. Zapa, který činnost poustevníka jen vágně vymezil dobou existence ivanitské kongregace (Zap 1857, 140),4 Václav Chaloupecký k tomu připojil zprávu o uvedení poustevníka Jiřího Kundráta na Říp roku 1715 (Chaloupecký 1919, 40; zdroj zprávy neuvádí). Ve skutečnosti ale působení poustevníků na Řípu značně předchází době vzniku ivanitské kongregace: již roku 1695 kostelní registra uvádějí menší obnos za zednické práce ve „světničce pro poustevníka“ a ani tento rok nebude totožný s počátkem poustevny, ačkoli se starší výslovné zprávy nedochovaly. Kaple eremitoria je poprvé jednoznačně zmíněna v témže prameni až k r. 1763 (oprava štítu „dolejší
3
Od dob Jana Valeriána Jirs íka (Jirsík 1826, 25) je reprodukován názor, že cela byla um ístěna v patře nad východní místností. Indicie otopného zařízení v přízemí, nepřímá svědectví o zdě ných úpravách cely v 18. stole tí i obecné provozní a prostorové vlastnosti objektu vylučují, že by poustevníkovo obydlí m ohlo být um ístěno v podkroví. Je třeba vzít v úvahu, že Jirsík se vcelku stručně zmiňuje o stavbě již zbořené, jejíž úče l skončil o padesát let dříve (činnost posledního poustevníka na Řípu se uzavřela roku 1775: Jarešová 1966, 9). 4 tj. 1729–1782 (Zap sám toto rozmezí ne uvádí). Zda byli řipští pous tevníci členy kongregace ne ní jasné, v soupisech ivanitů pořízených do poloviny 18. století se neuvádějí (Zahradník 1996).
5
Z toho vyplývá, že kaple už roku 1763 nepochybně delší dobu e xistovala a fakt, že není zanesena do málo detailního obrysu řipské svatyně na mapě 1. vojenského mapování (1764–1768), je nutno pokládat jen za opomenutí topog rafů. 6 Roku 1615 byl síne c opatřen novým krovem a šindelem, v l. 1706 a 1707 byl opraven krov nad „velkým síncem“, v r. 1776, rok po odchodu poustevníka, byla opět opravena stře cha a štít nad síncí. Výdaj z let 1629– 37 za „dláždění cihlami při oltáři v sínci“ by snad bylo možno vztáhnout ke kapli.
2
pomocí symetrického elektroodporového profilování (Křivánek 2011). Plocha, kde se stavby nacházely, se už nedochovala v celém rozsahu: celá její jižní polovina podlehla erozi nebo byla úmyslně odkopána při úpravách terénu kolem rotundy, možná pro potřeby táborů lidu v 19. století. Na zbytku terénu se vysokými hodnotami měrného odporu projevily pouze úseky dlažby před vstupem do rotundy, nacházející se zřejmě mělce pod povrchem. Se základy zástavby připojené ke kapli nelze spojit žádné zjištěné geofyzikální anomálie. Ačkoli o stáří staveb už nelze získat žádné nezávislé svědectví, z jejich značně archaického vzhledu a z doloženého vzniku před rokem 1615 je možné se značnou měrou pravděpodobnosti usoudit na jejich středověký původ. Účel staveb zřejmě úzce souvisel se strahovskou příslušností a s farním statutem kostela – obojí ukončil prodej Řípu do rožmberských rukou roku 1577. Strahovská kanonie inkorporovala řipský kostel v blíže neurčené době před rokem 1273, kdy se ves Mnetěš a hora Říp s kostelem poprvé objevují ve strahovském konfirmačním privilegiu papeže Řehoře X. (CDB V/2, č. 705, s. 349).7 V 80. letech 14. století obsazovali strahovští opati lukrativní řipskou faru světským duchovenstvem,8 později strahovskými kanovníky.9 Přestože budova fary mohla být z praktických důvodů umístěna v Mnetěši, kde premonstráti vlastnili dvůr a opevněné sídlo (Emler Ed. 1881, 279–280), správa významného a současně odlehlého kostela jistě vyžadovala bezprostřední zázemí a patrně i přítomnost další osoby: objekt přistavěný
k jižnímu portálu lodi kostela mohl za těchto okolností sloužit jako obydlí administrátora. V případě přítomnosti jednoho, popřípadě několika řeholníků, kterou s ohledem na mimořádný význam místa jistě nelze vyloučit,10 bychom objekt také mohli klasifikovat jako cellu, řádovou dependenci nejnižší kategorie. Objekty tohoto typu měly rozmanité právní postavení, plnily různé funkce a jejich podoba a prostorové uspořádání zůstávají velmi obtížně uchopitelné, protože rozpoznaných a zkoumaných objektů, které spadají do této kategorie, je velmi málo. Seskupení staveb na Řípu nicméně svým kompaktním uspořádáním a absencí kvadratury připomíná např. situaci středověkého poutního místa, eremitoria a krátkodobě také cisterciácké celly Volkmarskeller u Michaelsteinu v Harzu (Untermann 2003, 30-31, Abb. 4). Vedlejší objekty nejrůznějšího účelu se ostatně k prostorově omezeným rotundám připojovaly velmi často, a to nejméně od 9. století, zatím však tomuto jevu nebyla věnována samostatná pozornost (namátkou uveďme alespoň rotundu Panny Marie v Hnězdně – Janiak 2010, čtyřapsidovou rotundu na Wawelu v Krakově, budečskou rotundu, rotundu sv. Víta na Pražském hradě, kostely sv. Jana na Bojišti a sv. Vavřince v Praze atd.). Kromě eremitoria stály kolem kaple další objekty. S jistotou od 16. století, velmi pravděpodobně však již dříve, se v sousedství kostela pohřbívalo. První konkrétní zmínku o hřbitově zachytil roku 1594 farář Petronel ve své stížnosti na konání protestantských bohoslužeb „na krchově u veliký síle lidu“. Hřbitov byl zrušen přibližně roku 1784 (Ruth 1904). Jeho areál neznámého rozsahu, přiléhající k rotundě na severní a západní straně, byl nepochybně vymezen zdí a byl přístupný samostatnou, uzavíratelnou bránou, která byla ještě roku 1774 opravována (Jarešová 1966).11 Na hřbitově,
7
Názor o předání řipského kostela Strahovu přímo Jindřichem Zdíkem, který ho na podzim 1126 světil (FRB II, 205), uvedl do povědomí J. V. Jirsík s odkazem na 2. díl strahovských premonstrátských análů (Jirsík 1826, 36), tento z droj se však nepoda řilo ověřit. 8 Roku 1387 směnil řipskou faru za faru v Žitomíři kněz Mikuláš s Vavřincem (LC III-IV, 196). U řipského faráře Matouše, svědčícího na lis tině z roku 1357 (RBM VI, č. 587, s. 330) nevíme, kým byl prezentován. 9 Po násilné smrti kněze Vavřince řeče ného Lauryn roku 1397 byl na Říp prezentován kanovník Mikuláš z Jaroměře, který prosadil svůj nárok proti Petrovi ze Všerub až roku 1399 (MonVat V, č. 1201; LC VI, s. 7), roku 1402 získal papežský souhlas s obsazením dalš ího obročí (MonVat V, č. 2002) a naposledy je doložen v srpnu 1409 (Eršil ed. 1980, č. 373, s. 246-247). Po něm, od roku 1411, působil na Řípu kanovník Mikuláš Jan (Eršil ed. 1980, č. 530, s. 351–352).
10
Permanentní přítomnos t duchovního na Řípu ve 2. polovině 14. století vyplývá z líčení nočních cest arcibiskupa Jana z Jenš tejna v je ho životopis u od Petra Klarifikátora (FRB I, 449). Záhadnou zůstává osoba Jana z Řípu, kte rý měl jakýsi spor s Alenou z Kozoje d v roce 1391, tedy v době, kdy byla řipská fara oficiá lně obsazena knězem Vavřincem (RT I, 542). 11 Existence 120–150 cm silného s ouvrství etážového pohřbívání byla ověře na v roce 1966 dvěma archeologickými sondami – řezem 12 x 1 m od severního portálu lodi k severu a řezem ne uvedených rozměrů od věže rotundy k západu. Publikovaný popis výzkumu je
3
pravděpodobně v severním sousedství rotundy, stála již před rokem 1712 kostnice, podle kontextu zpráv zřejmě hrázděná.12 Další pozůstatky zástavby v předpolí kostela se pokusil R. Křivánek detekovat v srpnu 2009 a znovu v květnu 2010 pomocí elektroodporového profilování na ploše max. 30 x 13,5 m přiléhající západně k jižní přístupové cestě k rotundě (Křivánek 2011). Terén zde tvoří mírně snížené, úzké sedlo mezi dvěma skalními suky – na severním byla postavena rotunda, zatímco jižní vystupuje mírně nad povrch zhruba uprostřed mezi rotundou a dnešní turistickou chatou. V jihovýchodní části prozkoumané plochy, při okraji cesty, jsou v trávě patrné subtilní základy recentní, jednodílné stavby o vnitřních rozměrech 275 x 240 cm, sestávající ze smíšeného zdiva s betonovou omítkou. Naměřená odporová maxima mají lineární, zaoblený průběh, který dobře koreluje s hranami či svahy nevýrazných, do svahu zapuštěných okrouhlých teras nejasného, snad antropogenního původu. Z této korelace usuzujeme, že okraje a svahy teras jsou lemovány antropogenními (?) kumulacemi kamenů či kamennými destrukcemi, obraz však bude nepochybně zkreslen kolísající úrovní geologického podloží. Od zástavby připojující se k rotundě můžeme přejít k vývoji kostela samotného. Zatímco dlouho diskutovanou otázku etapizace románské stavby, čili zda západní věž je, či není původní součástí stavby, můžeme pokládat za vyřešenou ve prospěch jednotného vzniku celé dispozice,13 na
méně jistou půdu vstupujeme při rekonstrukci vnitřní dispozice a komunikačního schématu stavby (obr. 4, 5). V literatuře se za původní střídavě pokládaly všechny tři doložené vstupy do kostela – jižní i severní portál do lodi a průchod věží od západu. Nejsnáze můžeme z úvah vyloučit severní vstup. Tvar portálu neznáme, víme však, že byl vyzděn do jednoznačně nerománské špalety s pravoúhlými boky a segmentovým nadpražím, jak dokládá kresba J. Mánesa pořízená v roce 1864 či krátce před ním, v době, kdy byl portál od poslední opravy roku 1826 zvnějšku zazděný a jeho špaleta sloužila jako výklenek pro umístění skulptury sv. Jiří14 . Segmentový záklenek byl údajně cihlový (Guth 1940), což už dnes nelze ověřit.15 Je zřejmé, že severní vstup byl značně pozdního původu, sloužil nejspíše pohřebním účelům a jeho dodatečné prolomení lze spojit až s užíváním hřbitova a márnice. Vstup do kostela přízemím věže je zachycen na dvou půdorysech (Klein 1923; Grueber 1871, Fig. 188) a třech detailních pohledech (Nedomův z r. 1857, Mánesův z r. 1864 a Vaňkův z r. 1865), zanikl při rekonstrukci krátce po roce 1871. Dokumentace přibližuje jeho vertikálně uspořádaný, mírně předstoupený portál s hranolovitým profilem stojek a lomeným záklenkem, se subtilní výžlabkovou profilací čelní plochy, zatímco boční plochy byly patrně hladké. Profilace byla v soklu ukončena zřejmě vodorovnou hranou (uvádí jen Vaněk, Mánesova kresba nechává profilaci sbíhat téměř k zemi, obr. 6). Portál měl vyvýšený práh, spočíval ve špaletě pravoúhlého půdorysu a byl zvenčí přístupný třemi kamennými předloženými schody. Podle popisu K. V. Zapa byl zhotoven z černého,
bohužel lakonický (Hejna 1970) a žádnou dalš í dokumentaci výzkumu nelze v A rcheologickém ústavu AVČR v Praze dohledat. Uvedenou dataci hrobů do 19. století je nutno pokládat za příliš vysoký odhad, o pohřbívání na Řípu v 19. stole tí ne jsou žádné doklady. 12 V letech 1712-14 byla zednicky opravována, roku 1740 pokryta šindelem, roku 1749 byla její střecha znovu opravována, roku 1778 byla kostnice „z dříví vázaná“ opravena výměnou shnilých trámů za nové a jejich sešroubováním, opě t byla spravena i střecha. Pozdě ji se už stavba neuvádí. 13 Názor o dodatečné přístavbě věže naposledy obhajovala A. Merhautová (1971, 307), ojedině le se vyskytl i pozdě ji (Durdík et al. 2001, 96). Důkazem jednotné výstavby je provázání věže s lodí, které potvrdil V. Mencl po sejmutí omítek v roce 1966 (Mencl – Jarešová 1966, 5) a které bylo fotograficky dokumentováno na severní s traně (foto i. č. SPPOP 94279429/7-9). Za důkaz současného vzniku obou fází ovšem
nemůže být pokládána stratigrafie vstupu z nedochované tribuny do věže (viz níže). Je také nutno z důraznit, že v této diskusi roz hodně nelze uplatňovat argumentaci opírající se o výsledky archeologického výzkumu (neprokázání sta rší stavby apod.), neboť k němu neexistuje kriticky hodnotitelná dokumentace. 14 Mánesovy skicy rotundy sv. Jiří nejsou datované. Jejich vznik však pravděpodobně souvisí s prací na praporci jednoty Říp v Roudnici, který J. Mánes dokončil roku 1864. Jedna ze skic – pohle d na rotundu od jihozápadu – byla ne pochybně pře dlohou pro vyobrazení rotundy na praporci. 15 Špaleta zazděného vstupu byla při rekons trukci v letech 1924–30 zakryta příčkou na tloušťku cihly a po r. 1965 byla plně vyzděna opukovými kvádříky, došlo i na výměnu cihlového záklenku.
4
vstupu z lodi do věže (obr. 5: 5).17 Toto patro mohlo jistě v původní podobě hypoteticky spočívat na trámové podlaze, mnohem pravděpodobnější je však jeho podklenutí nízkou kupolí, která v nezměněné podobě přetrvala až do roku 1871.18 Ve středověkém stavu tak byly horní partie věže přístupné pouze horním vstupem z empory v lodi a pak po žebříku, zatímco podvěží bylo před proražením západního vstupu do kostela samostatnou, klenutou místností, přístupnou jedině přízemním vstupem z lodi.19 Další indicii románské empory vidíme v uspořádání oken v jižní fasádě lodi. Románská štěrbinová okénka rozdílné velikosti byla osazena asymetricky: nízké jihozápadní okno bylo umístěno výše než delší okno jihovýchodní (obr. 5) a reagovalo tak zřejmě na existenci tribuny, což je jev u tribunových kostelů obvyklý (namátkou situace ve Sv. Jakubu, Krašově u Manětína, Skviříně, snad Vroutku atd.)20 . Půdorys dřevěné
leštěného mramoru a autor ho jednoznačně pokládá za mladší doplněk (Zap 1857, 141), zatímco jiní autoři spekulovali o gotickém původu.16 Tvarové a materiálové znaky portálu dávají za pravdu Zapovu názoru, který lze ještě podpořit reálnou domněnkou V. Chaloupeckého o přímém ovlivnění portálu barokně gotickým tvaroslovím Broggiovy přestavby augustiniánského kostela Narození Panny Marie v Roudnici v letech 1725–1734 (Chaloupecký 1919, 96). Přesto se domníváme, že vstup do kostela od západu má starší tradici než z 1. třetiny 18. století, ačkoli projevem románského komunikačního řešení určitě není (viz níže). Jižní portál do lodi byl v provozu po celé 17. a 18. století (odtud označení sínec pro středověkou stavbu, která jej zakrývala) a byl zazděn teprve při úpravách roku 1826. Podle poměrně spolehlivého zaměření L. Mühlsteina se vstupní otvor o maximální šířce asi 150 cm a s ostěním uprostřed špalety nacházel mimo osu pozdějšího jižního portálu (ten zřízen roku 1881), posunut mírně k západu (obr. 4). Na vyobrazeních rotundy pořízených v době před vlasteneckou rekonstrukcí není portál pod omítkou fasády zřetelný, v interiéru však byl do jeho špalety vložen lomený, neuměle vyzděný výklenek, který Josef Mánes zachytil na své realistické kresbě (obr. 7). Kolem jeho hrany dokonce znázornil půlkruhový obrys špalety nebo jizvy po odstraněném (románském?) portálu. Z těchto indicií můžeme s vysokou mírou pravděpodobnosti usoudit, že rotunda sv. Jiří byla původně přístupná obvyklým způsobem, tj. jižním portálem. Teprve poté, co byl tento vstup zablokován přístavbou a začal být vyhrazen jejím obyvatelům, což, jak se domníváme, nastalo během pozdního středověku, vznikla nutnost kostel dodatečně otevřít od západu vstupem pro laiky. V úvahách o vnitřním komunikačním schématu rotundy hraje rozhodující roli západní empora v lodi a vstupy do věže. O existenci románské tribuny pavlačového typu nemůže být pochyb. Úskok široký 7 až 9 cm ve vnitřním líci věže, nacházející se 310 cm nad úrovní současné podlahy, signalizuje existenci románského věžního patra, jehož úroveň odpovídala úrovni horního
17
Na Mánesově a Vaňkově kresbě severní fasády lze rozeznat na plášti věže vyústění drobné ho průduchu, směřujícího zřejmě z úrovně podlahy věžního patra (obr. 8). 18 Po roce 1871 (snad 1881: Chaloupecký 1919, 99) byla klenba odstraněna kvůli záměru propojit přízemí věže se zvonovou komorou dřevěným vřetenovým schodištěm. Elaborát průzkumu (Mencl – Jarešová 1966, 2) uvádí, že v roce 1871 byly stávající dřevěné schody do patra věže nahrazeny kamennými a protaženy až ke zvonům, což je omyl. Kupole podvěží byla do té doby ce listvá a věž byla opatřena kamenným schodištěm teprve v letech 1971– 72 (srov. zápis z kontrolního dne stavby z 13. 9. 1972 v archivu NPÚ). 19 Při s ondáži v roce 1966 byla po obou stranách přízemního vstupu do věže odhale na pravoúhlá špaleta 170 cm širokého, omítaného vstupu s cihlovým segmentovým záklenkem, jehož probouráním (v pozdním středověku – novověku?) vzal zjevně zasvé původní románský vstup. Otvor byl poz ději zmenšen cihlovou zazdívkou (srov. fotoarchiv NPÚ ÚP Praha, č. 99.678 A, B). 20 Jihovýchodní okno bylo v pol. 19. stol. částečně viditelné pod opadávající omítkou z r. 1826 (Zap 1857, obr. 4), v inte rié ru zůs tala jeho špaleta nezazděná až do roku 1871. Znovu bylo nalezeno spolu s jihozápadním oknem při opravě v letech 1924–30, ale zůstalo zazděno a jeho západní bok byl ods traněn ve prospě ch velkého, zcela nového okna, prolomeného nad vstupním portálem, zatímco jihozápadní okénko bylo otevřeno. Při poslední renovaci bylo velké okno opět zazděno kvádříkovým zdivem a obě autentická okna nahrazena novotvary, jejichž světlá výška byla stanovena podle jihovýchodního okna, šířka a niveleta podle okna jihozápadního (jeho záklenek a část boků zůstaly in situ;
16
Např. J. Mánes k nakreslenému portálu poznamenal, že jde o pozdně gotický portál ve špatném s tavu (Die thür in spät gotischen schlechten /..../, za pomoc při čtení poznámky děkuji Mgr. Renatě Kuprové)
5
tribuny, odstraněné postupně v l. 1752 a 1874 (Jarešová 1966, 6; Mencl – Jarešová 1966, 3), rekonstruujeme jednak z Grueberova podélného řezu rotundou, pořízeného těsně před likvidací tribuny (Grueber 1871), jednak z pravoúhlých stop po zapuštění jižního postranního křídla tribuny do vnitřního líce pláště lodi, které jsou zaznamenány ještě na Mühlsteinově plánu (obr. 4: 3). Tribuna byla přístupná strmým kamenným schodištěm při jihozápadní stěně lodi; stupně byly zapuštěny více než 50 cm do hloubky zdi, jak odhalil sondážní průzkum v roce 1966: máme za to, že přinejmenším toto schodiště bylo románské (obr. 4: 1, 2). Stopy po zapuštění dřevěné konstrukce tribuny však už v roce 1966 nalezeny nebyly (Mencl – Jarešová 1966, 6), její dnešní vyznačení sledem kvádříků vystupujících z líce je autorskou licencí projektanta, jež nijak neodráží nálezový stav. Vstup z odstraněné empory do věže byl označen Václavem Menclem za jediný autenticky románský portál v kapli sv. Jiří. Neplatí to úplně, neboť tvar portálu se rekonstrukcemi postupně měnil do současné nelogické podoby, zastírající jeho primární formu a účel. Vstup měl původně tunelovitou, směrem do lodi se mírně zužující špaletu a parabolický záklenek s nepatrně klesající vrcholnicí a s otiskem šalování v hrubé maltě na líci (obr. 4b; 9). V líci věže byl záklenek sestaven z nízkých kvádříkových klenáků a je současný s okolním zdivem. Rozměry otvoru lze pouze odhadnout – šířka max. 69 cm, výška kolísala mezi cca 160 až 220 cm, což bylo dáno tím, že před rokem 1871 byla špaleta opatřena třemi schody, vyrovnávajícími výškový rozdíl mezi věžním patrem a o něco nižší emporou (Grueber 1871, Fig. 189). Při následující rekonstrukci, kdy byla stržena empora a věž zpřístupněna z původního podvěží, se vstup z empory do věže změnil na okno. Pod záklenek byl do vysekaných lůžek vložen vodorovný překlad z pískovcových desek a do líce v lodi byly zapuštěny stojky z masivních pískovcových kvádrů, oddělených jednou provazující řádkou opukových kvádříků. Boky románské špalety byly ztesány o cca 4–5 cm, některé kvádříky byly vyměněny a otvor byl omítnut. Záklenek byl ze strany věže zazděn, v lodi byl zřejmě nově vyklenut do pravidelného
půlkruhu a ponechán otevřený. Schody ve špaletě byly odstraněny a bankál byl zarovnán. Další degradující úprava proběhla v l. 1966–74, kdy byl pískovcový překlad zčásti vylomen a zazdívka záklenku vybourána: v pohledu z lodi do věže tak otvor zůstal oknem v podobě z roku 1871, zatímco z opačné strany byl restituován tvar vstupu. Plošné zásahy do špalety a výměna východního ostění nedovolují v tomto konkrétním místě určit vztah románské lodi a věže. Kromě přemodelovaného vstupu do věže nezůstal v interiéru kaple žádný autentický prvek. V apsidě lze se značnou dávkou nejistoty předpokládat románská okna na jihovýchodní a severovýchodní straně, zatímco osové východní okno bylo zřejmě proraženo až roku 1750 (?, viz výše). Dvousetletý vývoj oken v apsidě byl dějinami nespokojenosti s jejich uspořádáním, tvarem i velikostí: z autentických oken se tak vlivem stálého hledání ideální romanizující podoby nedochovalo vůbec nic. Pochybnost je třeba mít také o původnosti profilace říms přetínajících patky triumfálního oblouku. O jižní římse víme, že byla v roce 1925 nahrazena kopií římsy severní (Mencl – Jarešová 1966, 4), jejíž tvar se však od profilu původní jižní římsy diametrálně lišil, jak vyplývá z dokumentace Grueberovy (Grueber 1871, Fig. 192) a z precizního nákresu J. Mánesa (obr. 7). Naopak za jen málo pozměněnou pokládáme kupoli lodi a snad i konchu apsidy. Kupole si podržela charakteristický detail – zploštění kruhového půdorysu na východní straně nad triumfálním obloukem (obr. 4a). Triumfální oblouk nemá sférický půdorys (jak uvádí Konečný 2005, 55), nýbrž rovný – z důvodů stavebních, statických i estetických, a klenba se jeho rovnému průběhu přizpůsobila za cenu deformace líce nad záklenkem (obr. 10). K prvnímu doloženému omítnutí interiéru došlo už roku 1798 (Klein 1923) a výměna či odstraňování omítek provázelo zřejmě každou následující rekonstrukci, takže nález zbytků černé a hnědé barvy na některých kvádřících v letech 1920–24 (Guth 1940) je nutno pokládat za významnou indicii malířské výzdoby rotundy. Kvádříkový líc vnějšího pláště kostela je výsledkem tvrdé přestavby v letech 1966–74, jejímž cílem bylo poprvé prezentovat celistvě romanizovanou fasádu bez omítek.21 Kromě nové
viz též zápis z jednání o opravě rotundy dne 17. 3. 1966 a průvodní zpráva ing. arch. J. Vlčka z 30. 6. 1968 v archivu ÚP NPÚ Praha).
21
„Vzhledem k tomu, že se středisku podařilo opatřit opukové kvádříky, počítá se s výměnou všeho lomového a
6
opuky byl osazen i určitý podíl použitých kvádříků, část původního materiálu byla zlikvidována a část lze volně nalézt na povrchu v okolí kostela. Domníváme se, že vysoký podíl cihlového zdiva v líci, konstatovaný ve 20. letech a poté roku 1966,22 lze připsat téměř nedokumentované renovaci v letech 1870–1885, neboť na litografii podle kresby od B. Nedomy (Zap 1857, obr. 4) a na kresbě J. Mánesa vidíme pod opadanou omítkou věže ještě souvislý kvádříkový líc. S toutéž rekonstrukční etapou bychom mohli spojit i případné nahrazení severního věžního okna kopií okna jižního.23 Geofyzikální průzkum v lodi kombinoval dvě bezkontaktní metody: elektromagnetické měření a termometrii (ve dvou variantách – měření infrateploměrem a část plochy opakovaně též kontaktními teploměry; Křivánek 2011). Všechna měření ukázala na stejném místě výraznou anomálii s nízkými hodnotami vodivosti a vyššími kladnými teplotami na povrchu dlažby. Střed anomálie leží nepatrně na jih od podélné osy kostela, cca 120 cm od západní hrany stupně oddělujícího kněžiště od lodi, její půdorys je oválný, orientovaný šikmo k severozápadu. Interpretace zdroje této poměrně výrazné anomálie zůstává nejednoznačná, v úvahu přicházejí jak geologické rozdíly (lokální rozdíly ve složení skalního podloží či zaplněná deprese v jeho povrchu), tak antropogenní objekty (hrobka či jiný zahloubený objekt s kontrastní výplní, nelze vyloučit ani stopu původní svatyně před rokem 1126).24
3.
Územní kontext rotundy
Jak už bylo řečeno, příslušnost hory Říp s kostelem ke strahovské kanonii lze doložit teprve roku 1273. Někdy předtím Říp začal tvořit jeden majetkový celek s Mnetěší, vesnicí ležící jihozápadně od něj, a v blíže neurčené době se stal součástí jejího katastrálního území. Ves Mnetěš ovšem před rokem 1273 i po něm vykazovala složitější majetkoprávní vývoj, přičemž není jasné, nakolik se tyto změny mohly týkat i Řípu.25 Tvar mnetěšského katastru je neobvyklý – jde o extrémně protáhlý, téměř 7,5 km dlouhý, ale jen 0,3–2,1 km široký, k jihozápadu orientovaný koridor. Říp (resp. jen oválný půdorys horní třetiny kopce) tvoří severní periferii tohoto útvaru a spojuje ho s ním úzký pás pozemků. Katastrální území ostatních vsí pod Řípem (Vražkov, Kleneč, Krabčice–Rovné–Vesce, Kostomlaty, Ctiněves a Černouček) jsou naproti tomu poměrně velkými, izometrickými útvary, uspořádanými vůči Řípu radiálně. Mnetěšské území tuto strukturu protíná a vzniklo vůči ní evidentně druhotně. Můžeme se pokusit o alespoň rámcové časové zařazení tohoto uspořádání. Minimálně část jmenovaných vsí patřila k velmi staré majetkové doméně Vršovců, která se na Podřipsku začala utvářet nejpozději ve 2. polovině 11. století. Ve s prstí z významných českých míst. Tyto nádoby byly prezentovány od rekonstrukce v l. 1920–30 v památníku umístěném před zazdě ným severním portá lem, zmíněná jímka byla navrhována při obnově interié ru v roce 1968 (průvodní zpráva ing. arch. J. Vlčka z 30. 6. 1968, opis v archivu NPÚ, ústř. pracoviš tě Praha), k je jí realizaci však nedošlo a nádoby zůs taly vystaveny v interiéru až do roku 1990 (za informaci děkuji p. Martinu Ludvíkovi, technikovi Podřipského vikariátu). 25 Ve 12. století patřila m inimálně část Mnetěše Vršovcům, jejichž přední člen, žatecký kastelán Jarohněv daroval přibližně ve 3. tře tině 12. stole tí tři hospites doksanské kanonii (CDB II, č. 286, s. 284–285). Roku 1260 byl vyřešen spor o vybírání desátků v Mnetěši mez i pražským biskupstvím a svatovítskou kapitulou ve prospěch kapituly (RBM II, č. 242, s. 92). V roce 1295 ves překvapivě shledáváme v královských rukou, Václav II. ji v tomto roce postoupil, patrně jen krátkodobě, pražskému biskupství (RBM II, č. 1674, s. 719, č. 1692, s. 727). Přísluš nost vsi ke strahovskému dominiu je opět dokumentována, pokud je nám známo, až urbářem z r. 1410 (Emler Ed. 1881, s. 279–80), strahovský patronát ke kostelu sv. Jiří je po roce 1273 opě t doložen až na sklonku 80. let 14. století (pozn. 8).
cihelného povrchu za kvádříkové zdivo“ (zápis z jednání o opravě rotundy 17. 3. 1966, opis v archivu ÚP NPÚ Praha). 22 Cihlový líc se na cházel na celém plášti věže od výšky cca 4 m nad povrchem včetně plochy kolem obou sdružených oken, na úseku mezi jihozápadním okénkem lodi a věží a mez i římsou a jižním oknem. 23 Nemáme jis totu, zda k této změně doš lo. Na třech vyobrazeních je znázorněno severní okno jednodílné s půlkruhovým záklenkem (J. Mánes cca 1864, F. Vaněk 1865 a B. Gruebe r 1871 – řez), přičemž Mánesově a zejména Vaňkově (obr. 8) kresbě nelze upřít vysokou vypovídací hodnotu. Naproti tomu didakticky motivované vyobrazení od J. Hellicha (Wocel 1845, Taf. VI: 4), zmínka K. V. Zapa (1857, 141) a pohled na severní fasádu v Gruebe rově práci (Grueber 1871) zaznamenávají okno dvojdílné. 24 Podařilo se naopak vyloučit možnos t, že by se jednalo o projev be tonové šachtice pro uložení nádob
7
15. století nic,29 Krabčice přešly ve 3. třetině 12. století z rukou Vršovců k doksanské doméně (Pražák 1955, 180) a Rovné – jak už víme – patřily koncem 12. století johanitům a velmožům z Rovného, poté pražskému biskupství. Zdá se tedy, že ke zmíněnému rozdělení muselo dojít někdy před sklonkem 12. století a společná obvodová hranice bude mít ještě starší původ.30 Archaičnost katastrálních hranic a sídelní struktury vršovských vesnic pod Řípem podporují i výsledky intenzivního archeologického průzkumu. V extravilánech pojednávaných vsí nebyly identifikovány – kromě těžko interpretovatelného hrazeného areálu v k. ú. Ledčice (Gojda et al. 2010) – žádné zaniklé sídlištní areály raně středověké datace (Trefný – Švejcar 2011).31 Naproti tomu mladohradištní řadová pohřebiště (Zápotocký 1965, 314–385) vykazují buď těsnou prostorovou vazbu na současná vesnická jádra (Straškov, Vražkov), nebo byla situována v jejich extravilánu (Černouček, Kleneč?, Libkovice pod Řípem?), přičemž se zachovává nápadná vazba jedné vesnice na jedno pohřebiště (obr. 11). Domníváme se tedy, že vesnické obvody lemující úpatí řipské hory představují velmi archaický útvar, jehož vznik může být spojován s teritorializací Vršovců a který je, snad právě v důsledku těchto okolností svého vzniku, příkladem velmi rané stabilizace vesnických areálů v českém prostředí. Vraťme se však ke katastrálnímu území Mnetěše, které do této struktury nezapadá. Původní tvar území této „vršovské“ vsi (který
známé Nemojově závěti z let 1100–1107 se jednoznačně uvádí Vražkov, identifikace dalších vsí s podřipskými zůstává nejednoznačná.26 Není jisté, zda závěť byla ve prospěch vyšehradské kapituly vůbec realizována, přestože byla její platnost dvakrát potvrzena (v l. 1174–75: CDB I, č. 288 a 1251: CDB IV, č. 216).27 Konfirmace Soběslava II. měla vyřešit spor kapituly o tento majetek s žateckým kastelánem Jarohněvem a syny jeho bratra, vsi se ale nikdy později ve vlastnictví kapituly neuvádějí. Zdá se být proto pravděpodobné, že Nemojovci (Vršovci) drželi rodový majetek kontinuálně až do 3. třetiny 12. století a teprve tehdy postupně předali část Nemojovy původní domény s dalšími vesnicemi a osobami na Podřipsku doksanskému klášteru.28 U všech vsí kolem Řípu, o nichž máme informace, tak lze ve starším 12. století předpokládat stabilní držbu v rukou jednoho rozrodu, s jedinou výjimkou: tou byla vesnice Rovné, která se před rokem 1194 nacházela v dělené držbě johanitů a Dětřicha z Rovného a kterou toho roku získal pražský biskup Břetislav Jindřich (CDB I, č. 349, s. 314). Rovné, které přiléhá k severnímu úpatí Řípu, tvoří se sousedními Krabčicemi a Vescí společně jedno izometrické území o velikosti srovnatelné se sousedními vesnicemi, které je uzavřeno plynulou obvodovou hranicí: trojice vsí je přitom umístěna ve svých segmentárních katastrech excentricky, ve vzájemné blízkosti (obr. 11). Pro toto uspořádání nenacházíme jiné vysvětlení, než že všechny tři vsi tvořily původně jedinou majetkovou entitu (villam) a byly druhotně rozděleny do samostatných území. Zatímco o majetkovém vývoji Vesce nevíme až do počátku
29
První zmínka spojovaná s touto vsí pochází z r. 1400 a týká se předání platu z Vesce Kateřinou Kaplířovou ze Sulevic pro založení nadace v pražském chrámu sv. Víta (LEr VI, č. 101). 30 Tvary a hranice katastrálních území pře dstavují s tále málo doce něný pramen ke studiu struktury osídle ní, přičemž disponujeme již několika příklady, které dovolují kontinuitu některých těchto útvarů sledovat až do raného s tředověku, a to zejména na církevních panstvích (Boháč 1982; Klápš tě 1994, 120; Velímský 1998; Nováček 2010, 130–134); z boha té zahraniční literatury připomeňme alespoň Bonney 1976; Waterbolk 1991; Griffiths et al. eds. 2003. 31 Staré nálezy (Zápotocký 1965, 289) i zmínkou publikovaná sídlištní situace v západním sousedství románského kostela sv. Petra a Pavla v Kostom latech pod Řípem (Cihla 2005, 29) js ou spíše argumentem pro superpoz ici m ladohradištního a pozdně středověkého sídlištního areálu.
26
Hraberci = Krabčice?, Crenuc = Černouček?, Scrisin = Chržín?, Libin = Libkovice??? (CDB I, č. 100, s. 105; Nový 1972, 106–107) 27 Rozdílné názory na vyšehradskou držbu shrnul P. Kopal (2001, pozn. 130). 28 Jarohněv daroval hos pites v Mnetěši, jeho bratr Nemoj s manželkou da rovali premons trátkám část Vražkova, zatímco jeho synové Veleslav a Matouš postoupili Krabčice s vinicí a lesem, Matouš kromě toho daroval i da lší ne jmenované statky (CDB II, č. 286, s. 284285). Vyčerpávající roz bor lis tiny podal J. Pražák (1955, zejm. 180). Doksanské nekrologium s ice přisuzuje da r Krabčic jakémusi velmoži Smilovi, ale ve shodě s P. Kopalem budeme v tom to spíše důvěřovat listině (Kopal 2001, pozn. 130), v níž je Smil uveden jako původce jiného daru.
8
neznáme) byl později transformován tak, že jeho osou se stala cesta – nepochybně velmi významná, cítil-li vlastník Mnetěše potřebu majetkoprávně si pojistit její dlouhý úsek – sestupující po spádnici po jižním úbočí Řípu. Její pokračování za jihozápadní hranicí mnetěšského obvodu lze vysledovat v síti místních cest a úvozů vyznačených na mapách 1. a 2. vojenského mapování (obr. 12). Cesta směřovala k Loučkám, před vsí se stáčela k jihu na Budislavice a pokračovala přes Zeměchy, Otvovice a Velké Přílepy ku Praze. Na mapě je nápadný její rovný průběh, poměrně důsledné míjení sídlištních areálů (včetně např. města Velvary, vzniklého v polovině 14. století) a častý souběh s hranicemi katastrálních území, z čehož lze usoudit na velké stáří této komunikace. Tvar mnetěšského katastru by byl těžko přizpůsobován průběhu spojnice mezi Prahou a Řípem v době, kdy byl součástí roudnického panství (tedy po roce 1577). Intenzivní užívání cesty a tím i konečnou fázi vývoje mnetěšského obvodu lze mnohem pravděpodobněji spojit se strahovským panstvím, a to spíše s jeho starší etapou do počátku 15. století. Sjednocení Mnetěše a Řípu do jednoho katastrálního území nastalo rovněž z iniciativy strahovských premonstrátů, poté, co se stabilizovala společná držba obou majetků v rukou kláštera. Argumentovat lze i obráceně: expanze mnetěšského katastru na úkor starších „vršovských“ vesnických obvodů nastala až v důsledku rostoucího významu jižní přístupové cesty na Říp, tedy zřejmě po Soběslavově a Zdíkově obnově kostela sv. Jiří, čímž získáváme opět chronologické potvrzení stáří podřipské sídelní struktury pomocí terminu ante quem.
argumentů geografických a lingvistických se poukazuje na existenci osamělé sakrální stavby, která nemohla plnit žádné obvyklé funkce a jejíž mimořádný význam měl tudíž vyplývat ze záměru adaptovat vrcholek kultovně využívané hory na křesťanský sakrální areál obvyklým mechanismem interpretationis christiani. Potíž je v tom, že datování kostela, který předcházel Soběslavově rotundě, nelze podložit žádnými spolehlivými argumenty: jak výstavba v době Boleslava I. či II. (Třeštík 2007, 74), tak její vznik v souvislosti s rozvojem vojtěšského kultu v 1. polovině 11. století (Merhautová 1971, 307) zůstávají pouhými spekulacemi.33 Přesto podporuje existenci předkřesťanského sakrálního areálu na Řípu jedna závažná indicie, a sice charakter doposud evidovaných stop pravěké lidské aktivity: nálezy postrádají běžný profánní ráz (osídlení, fortifikace) a jsou nápadně sporadické, horizont raně středověký zatím nebyl doložen vůbec (Sklenář 2008). Archeologický obraz Řípu byl nepochybně velmi zkreslen jednak absencí cíleného terénního výzkumu, jednak rozsáhlým poškozením potenciálních archeologických situací v důsledku odlesňování či naopak zalesňování, eroze a sesuvů půdy v nedávné minulosti (např. Rieger 1868, 522–23). Přesto je nápadné, jak absence sídlištních aktivit a celková sporadičnost nálezů na Řípu odpovídá situaci proslulých posvátných hor na území Polska, kde byl tento fenomén sledován v posledních desetiletích ve střední Evropě nejsystematičtěji. Prakticky všechny hypotetické kultovní okrsky na vrcholcích hor v Polsku také byly, stejně jako Říp, během raného středověku transformovány na křesťanské sakrální areály, přičemž mezi kostely tohoto zvláštního účelu nechybí jak půdorysný typ rotundy (např. Łysa Góra, Góra Lecha v Hnězdně), tak zasvěcení svatému Jiří (Góra Lecha v Hnězdně) (Buko 2006, 107–128 s lit.; Kolczyński 2005; Świechowski 1984, 14).
4. Poznámky k interpretaci kostela a shrnutí výsledků Význam Řípu v pravěku a raném středověku už byl rozebrán z mnoha aspektů a o mimořádném postavení hory v předkřesťanském kultu se většinou nepochybuje, ačkoli přímé doklady této její úlohy nebyly nikdy získány.32 Vedle nepřímých
33
Patrocinium sv. Vojtěcha, doložené jednorázově roku 1273, nemůže být primárním zasvěcením rotundy. Je totiž má lo pravděpodobné, že by se ve 14.–15. stole tí tato de dikace změnila ve prospě ch typicky raně středověkého patrona sv. Jiří (jeho první ověřený doklad pochází z nápisu na zvonu z r. 1509: Prusík 1885, 270). Přijate lnou dom něnkou (ale ničím více) je naopak rozšíře ní původního svatojiřského zasvěcení o patroná t vojtěšský v souvislosti s přestavbou v roce 1126.
32
Z řady analýz Řípu jako slovanského kultovního centra uveďme alespoň dvě – tu první (Chaloupecký 1919) a tu nejdůkladnější (Třeštík 2007). Se skepsí hodnotí kultovní význam Řípu Waldhauser – Novák – Slabina (2008, pozn. 5), závěry této práce jsou bohužel poznamenány faktografickými omyly.
9
Řipský kostel neznámé doby vzniku a neznámé dispozice, pravděpodobně však již dlouhou dobu pustý, neboť zanikla i jeho fundace (capellam destructam reconstruxit, ...dotis iuri restauratam: FRB II, 205), byl rámcově roku 1126 nahrazen rotundou s jižním vstupem, pavlačovou emporou a válcovou věží přístupnou výhradně z empory. Rotunda byla později, ale patrně ještě ve středověku, doplněna o další stavby obytného a sakrálního účelu, určené pro administrující kleriky. Temeno hory bylo jižní cestou spojeno se strahovskou Mnetěší, odkud vedla cesta ku Praze, nápadně přímá komunikace, o jejímž zvláštním významu lze pouze spekulovat (poutnická, posvátná cesta?). Neobvyklý tvar a uspořádání mnetěšského území, determinované průběhem této cesty, spojuje problematiku rotundy s vývojem sídelní struktury kolem Řípu. Minimálně část vesnic po obvodu hory tvořila jádro majetkové domény Vršovců a je pravděpodobné, že právě tato dlouhá alodiální držba (nejméně od pokročilého 11. do sklonku 12. století) vytvořila formaci stabilizovaných, nukleovaných vsí s izometrickými pozemkovými obvody a řadovými pohřebišti.34 Únosnost těchto hypotéz bude snad možné posoudit dalším výzkumem Řípu i jeho kostela. Jsme přesvědčeni, že intenzivní výzkum stále ještě může přinést nové výsledky, jakkoli byly jeho možnosti v uplynulých dvou staletích drasticky omezeny.35
34
K možné s ouvislosti mezi vznikem nukleovaných vesnických jader a kolonizací opírající se o závislé obyvatelstvo Nováček a kol. 2010, 187. Nevolníky ve vsích na Podřipsku výslovně a unikátně dokládá právě Nemojova závěť z počátku 12. století (CDB I, č. 100, s. 105; Petráček 2003, 79–80). 35 Děkuji kolegům, kteří mi byli různou formou nápomocni, zejména při shromažďování rozptýlené dokumentace k obnovám rotundy: PhDr. Kamilu Podroužkovi, PhD., Tomáši Snopkovi, ing. arch. Miloši Solařovi, ing. arch. Mileně Hauserové, CSc., Mgr. Tomáši Bernha rdtovi a Mgr. Martinu Ježkovi, Ph.D. RNDr. Romanu Křivánkovi děkuji za zajiště ní geofyzikální části průzkumu.
10
Seznam pramenů a literatury Boháč, Z. 1982: Ka tas try – málo využi tý pra men k dějinám os ídlení, His tori cká geogra fie 20, 15-88. Bonney, D. 1976: Ea rl y Bounda ries and Esta tes in Southern England. In: Sa wyer, P. H. (Ed.), Medieval Settlement, London: Arnold, 72–82. Buko, A. 2006: Archeologia Polski wczesnoś redniowiecznej. Wars zawa : Trio. CDB I, II, IV, V/2: Codex diploma ti cus et epistola ris regni Bohemiae I (Friedri ch, G. Ed.), II (Friedri ch, G. Ed.), IV (Šebánek, J. – Dušková , S. Eds .), V/2 (Šebánek, J. – Dušková , S. Eds.). Pra gae 1907, 1912, 1962, 1981. Cihla, M. 2005: Některé kons trukční prvky ve s ta vebním vývoji kostela s v. Petra a Pa vla v Kos tomla tech pod Řípem, Podřips ký muzejník 29–48. Durdík, T. – Benešovská, K. – Chotěbor, P. – Dragoun, Z. 2001: Archi tektura románská . Pra ha : Sprá va Pra žského hra du. Emler, J. Ed. 1881: Decem registra censuum Bohemica compilata aetate bellum husiti cum praecedente. Pragae. Eršil, J. Ed. 1980: Acta summorum ponti ficum 1. Pra gae FRB I, II: Emler, J. (Ed.) 1873, 1874: Fontes rerum Bohemi carum - Prameny z dějin českých I, II. Praha . Gojda, M. – Křivánek, R. – Meduna, P. – Rytíř, L. – Trefný, M. 2010: Archeologie kra jiny a sídel na Podřipsku, Výzkum s tředověkého ohrazeného a reálu v Ledči cích, Archeologi cké rozhledy 62, 259–292. Griffiths, D. – Reynolds, A. – Semple, S. (Eds) 2003: Bounda ries i n Ea rl y Medieval Bri tain. AngloSa xon Studies in Archaeology and History 12. Oxford. Grueber, B. 1871: Die Kuns t des Mi ttelalters i n Böhmen, Mi ttheilungen d. K. K. Central – Commission zur Erfors chung und Erhal tung der Baudenkmale XVI, CLXXXI-CLXXXII. Guth, K. 1940: Řip. Pra ha. Hejna, A. 1970: Archeologický průzkum kaple na Řípu, Vlasti vědné seši ty – řa da společens kovědní, KSSPPOP Ústí nad Labem, květen 1970, 54–55. Chaloupecký, V. 1919: O Řipu. Pra ha. Janiak, T. 2010: Veränderungen der Domki rche in Gniezno i m früheren Mi ttelalter (2. Hälfte des 10. Jhs . – 1. Häl fte des 13. Jhs .), in: Studničková , M. (Ed.), Čechy jsou plné kos telů – Boemia plena est ecclesiis, Kniha k poctě PhDr. Anežky Merhautové, DrSc., Praha : Nakladatels tví Lidové novi ny, 118–129. Jarešová, A. 1966: Rotunda – pra meny, kostel ní účty kaple s v. Ji ří na Řípu 1612 – 1921, excerpta , rkp. v a rchi vu ÚP NPÚ Pra ha, inv. č. SPPOP-9432. Jirsík, J. V. 1826: Řjp a geho Chrá m. Praha . Klápště, J. 1994: Pa měť kra jiny s tředověkého Mos tecka. Most: Ús ta v a rcheologi cké pa mátkové péče severozápadních Čech. Klein, V. 1923: Zprá va o kostel íku na Řípu z r. 1824, Pa mátky a rcheologi cké 33, 166–167. Klíma, J. A. 1871: Kaple s v. Ji ří na Řípu, Květy VI, č. 22, s . 174–75, č. 23, s . 183. Kolczyński, J. 2005: Góry milczenia, Z otchłani wieków 60, 192–202. Kopal, P. 2001: Neznámý známý rod, Pokus o genealogii Vršovců, Sborník a rchi vních pra cí 51 / 1, 3–84. Konečný, L. J. 2005: Románská rotunda ve Znojmě. Ikonologie maleb a a rchi tektury. Brno: Hos t. Křivánek, R. 2010: Využi tí a rcheogeofyzi kálního měření při výzkumu Podřips ka v letech 20052010, in: Gojda , M. – Trefný, M. (Eds .): Archeologie kra jiny pod Řípem, Pl zeň.
11
LC III-IV: Emler, J. Ed. 1879: Libri confi rma tionum ad benefi cia ecclesiasti ca Pra gensem per a rchidioecesi m III-IV (1373–1390). Pra gae. LC VI: Emler, J. Ed. 1883: Libri confi rmati onum ad benefi cia ecclesiasti ca Pragensem per a rchidioecesi m VI (1399–1410). Pragae. Lehner, J. V. 1903: Dějiny umění ná rodu českého I. Doba románská . Praha . LEr VI: Podlaha, A. Ed. 1927: Li bri erectionum a rchidioecesis Pra gensis VI (1397 – 1405). Pragae. Mencl, V. – Jarešová, A. 1966: Rotunda s v. Ji ří na Řípu, umělecko-histori cký rozbor. Rkp. uložen v a rchi vu Ná rodního pamá tkového ústa vu, ÚOP Ústí nad Labem. Merhautová, A. 1971: Ra ně s tředověká a rchi tektura v Čechá ch. Pra ha : Academia . MonVat V: Krofta, K. Ed. 1903: Monumenta Va ti cana res gestas Bohemi cas illus trantia V, Acta Urbani VI. et Boni fatii IX. (1378–1404). Pra gae. Nováček, K. a kol. 2010: Kla drubs ký klášter 1115–1421. Os ídlení – a rchi tektura – a rtefakty. Plzeň: Scriptorium. Nový, R. 1972: Přemyslovs ký stá t v 11. – 12. století. AUC - Phil . et hist., Monographia 43. Praha . Petráček, T. 2003: Fenomén da rova ných lidí v českých zemích 11. – 12. s toletí. Pra ha : Filozofi cká fa kul ta UK. Podlaha, A. 1915: Kresby a ná črtky kapi tulá ra Strahovs kého Hugona Vá cla va Seykory, Pamá tky a rchaeologi cké 27, 117–120, 144–149. Popenková, M. – Solař, M. 2009: Rekons trukce omítek na fasádách rotundy s v. Ji ří a s v. Vojtěcha na hoře Říp, Zpra voda j WTA 3-4, 35–37. Pražák, J. 1955: Pri vilegium Přemysla I. pro Doksany a jeho konfi rma ce z r. 1276, Pozná mky k dějiná m doksanského klášters tví ve XII. a XIII. století, Sborník a rchi vních pra cí 5/1, 159– 203. Prusík, F. 1885: Sta ré nápis y české, Pamá tky a rchaeologické a mís topisné 13, 269–271. Prusík, F. 1886: Řip, Ná rodní Poli tika IV, č. 114, z 24. dubna 1886. RBM: II, VI: Reges ta diploma ti ca nec non epis tola ria Bohemiae et Mora viae II (Emler, J. Ed.), VI (Mendl , B. Ed.). Pra gae 1882, 1954. Rieger, F. L. 1868: Slovník naučný, díl 7. Praha . RT I: Emler, J. Ed. 1870: Reliquiae tabula rum terrae Regni Bohemiae I. Pra gae. Ruth, F. 1904: Řip. In: Ottův slovník naučný, díl 21, 817. Praha . Sklenář, K. 2008: Říp Mountain and the Beginnings of Czech Archaeology, in: Ma říková-Kubková , J. - Schlanger, N. - Lévi n, S. (eds .), Si tes of Memory. Between Scientifi c Research and Collecti ve Representa tions . Proceedings of the AREA semina r a t Pra gue Cas tle, Februa ry 2006. Cas trum Pra gense 8, 47-56. Świechowski, Z. 1984: Románske umenie v Poľsku. Bra tislava : Ta tran. Trefný, M. – Švejcar, O. 2011: Výsledky povrchového průzkumu metodou sběru, in: Gojda , M. – Trefný, M. (Eds .): Archeologie krajiny pod Řípem, Pl zeň. Třeštík, D. 2007: Mýty kmene Čechů. Pra ha : Naklada telství Lidové noviny. Untermann, M. 2003: Ausgra bungen und Bauuntersuchungen in Klös tern, Grangien und Sta dthöfen. Fors chungberi cht und kommentierte Bibliographie. Berlin. Velímský, T. 1998: Tra ns montes , ad fontes! K roli újezdů při s tředověké koloni zaci s tředních a vyšš ích poloh na území severozápadních Čech. Mos t: Ústa v a rcheologické pamá tkové péče severozápadních Čech. Waldhauser, J. – Novák, Ľ. – Slabina, M. 2008: Archeologie hory Říp, Archeol ogie ve středních Čechá ch 12, 309–318.
12
Waterbolk, H. T. 1991: Das mi ttelalterli che Siedl ungs wesen in Drenthe: Versuch einer Synthese aus a rchäologischer Si cht. In: Böhme, H. W. 1991 (Ed.), Siedlungen und Landesausbau zur Salierzeit, Sigma ringen: Thorbecke Verla g, 47–108. Wocel, J. E. 1845: Grundzüge der böhmis chen Al terthumskunde. Pra g. Zap, K. V. 1857: Ná vš těva na Řípu, Pa má tky a rchaeologi cké a mís topisné II, 137–141. Zahradník, P. 1996: Antonín Dominik Stoy a kongregace i vani tů, Bibliotheca Strahoviensis 2, 69– 100. Zápotocký, M. 1965: Sl ovanské os ídlení na Li toměři cku, Pa má tky a rcheologi cké 56, 205–391.
1 – Rotunda sv. Jiří na Řípu od jihu, s ta v po obnově roku 2009, foto K. Nová ček.
13
2 – Pohled na rotundu od jihu od H. Seykory z r. 1820 (zdroj: Podlaha 1915, obr. 57).
3 – Pohled na rotundu od jihu a zaměření od L. Mühlsteina z r. 1824 (Zpč. muzeum v Plzni, odd. s ta rších dějin, i . č. G962).
14
4 – Rotunda sv. Jiří, půdorysy kostela v úrovni pod kupolí lodi (a) a cca 1 m nad terénem (c), detail půdorysu vstupu z věže na emporu (b). Kresba K. Nová ček podle za měření SÚPPOP z r. 1967 a L. Mühlsteina z r. 1824, upra veno, mís ty doplněn současný s ta v a rekons trukce některých nedochovaných objektů a detailů (čísla objektů viz legenda k obr. 3). 5 – Rotunda sv. Jiří, podélný řez kostelem s pohledem k jihu, Kresba K. Nová ček podle zaměření SÚPPOP z r. 1967, upra veno, mís ty doplněn současný s ta v a rekonstrukce některých nedochova ných objektů a detailů (1 – zani klé s chodiště na emporu podle zaměření L. Mühlsteina , 2 – ji zvy po schodech ve zdi vu lodi podle za měření z r. 1967, 3 – rekons trukce empory, 4 – původní umístění jižního vs tupu do lodi podle za měření L. Mühlsteina , 5 – klenba věžního pa tra , 6 - s chody z empory do věže podle za měření B. Gruebera , 7 – rozsah cihlového l íce na ji žní fasádě lodi a věže podle orienta čního zá kresu v zaměření z r. 1965, 8 – ka ple, 9 – pous tevna).
15
6 – Pohled na rotundu od jihozápadu, kresba tužkou od Jos . Má nesa (Ski zzenbuch IV., s tr. 10; Ná rodní galerie Praha , Sbírka gra fiky a kresby, K14.591). 7 – Interiér rotundy, jižní hrana vítězného oblouku, kresba tužkou od Jos. Mánesa (Ski zzenbuch IV., str. 11; Ná rodní galerie Pra ha, Sbírka gra fiky a kresby, K14.591).
8 – Rotunda od severu, kresba tužkou od F. Vaňka z r. 1865 (Ná rodní galerie Praha , Sbírka grafi ky a kresby, K25.034).
16
9 – Rotunda sv. Jiří, detail záklenku vstupu z věže na zaniklou emporu, současný s ta v. Foto K. Nová ček
10 – Rotunda sv. Jiří, vítězný oblouk z podhledu, s oučasný s ta v. Foto K. Nová ček
17
11 – Středověký sídelně historický kontext Řípu: 1 – rotunda s v. Ji ří, 2 – řadové pohřebiště mladš í doby hradiš tní, 3 – dtto bez přesnějš í l okaliza ce, 4 – ces ta z Prahy na Říp. Pl né linie – hra nice katas trálních území, podkladem ortofotomapa z roku 1954. Kresba K. Nová ček s využi tím his tori cké ortofotomapy © CENIA 2010, podkladové letecké snímky poskytl VGHMÚř Dobruška , © MO ČR 2009. 12 – Rekonstrukce části historické cesty spojující Prahu a Říp na mapě 1. vojenského mapování, podklad © 1st Mili ta ry Survey, Section No. 56, 73, 90, Austrian State Archi ve/Mili ta ry Archi ve, Vienna , © Labora toř geoinformati ky Uni verzi ta J.E. Purkyně - http://www.geolab.cz © Minis terstvo ži votního pros tředí ČR - http://www.env.cz
18
19
