ŘÍJEN. Zpravodaj Českého filmového a televizního svazu FITES

ROČNÍK 02

ČÍSLO 4/2003

ČERVENEC/ŘÍJEN

Synchron Zpravodaj Českého filmového a televizního svazu FITE S

Uvnitř: Zkrácený stenografický záznam ze Čtvrtletníku KULTURNÍ POLITIKA STÁTU dne 16. června 2003

Břetislav Pojar 80 let

SYNCHRON, časopis Českého filmového a televizního svazu FITES, Pod Nuselskými schody 3, 120 00 Praha 2, tel./fax 222 562 331. Číslo účtu u Komerční banky Praha-východ je 26831-021/0100. Řídí redakční rada: Jarmila Cysařová, Jiřina Hradecká, Miroslava Humpíková (animovaný film), Marie Šandová, Josef Eismann, Daniel Růžička, Martin Skyba a Jan Štern. Sazba a grafická úprava TOP Partners. Vychází 5x ročně za finanční podpory Ministerstva

kultury ČR a Nadace ČLF. Evidence MK ČR č. E 13763. ISSN 1213-9181. Expedice DUPRESS Podolská 110, 147 00 Praha 4, tel. 241 433 396, 721 407 486. Toto číslo bylo dáno do tisku 16. září 2003. Předplatné 300 Kč (včetně poštovného) je pro členy FITESu zahrnuto v členském příspěvku. Cena jednoho výtisku v distribuci 50 Kč.

SYN C H RO N Pocit prostoru, Česká republika

E-mail: [email protected]

http://www.fites.cz

Vodík – energie budoucnosti, Rakousko

Snímky z festivalové nabídky letošního TECHFILMU – více na straně 30 a 31

pokračování na str. 26

EDITORIAL Synchron sedmý… Už je to více než rok, kdy jste dostali po deseti ročnících brožovaného Zpravodaje poprvé Synchron, a toto je už sedmé číslo, které vychází v takové výpravnější podobě. Věříme, že reprezentativní je nejen forma, ale především obsah každého nového výtisku. Na vydávání tohoto časopisu dostáváme sice skromné dotace od Ministerstva kultury a Nadace ČLF, ale Synchron může vycházet především proto, že většina z vás - členů Fitesu – vyrovnala řádně příspěvky. Čímž chceme i na tomto místě poděkovat i těm zpočátku liknavým, kteří se nakonec polepšili, jak o tom svědčí i pravidelná rubrika věnovaná placení příspěvků. V ní ale také konstatujeme, že je mezi vámi stále skoro stovka těch, kteří na jedinou povinnost člena Fitesu tak trošku zapomínají. Ach, vy dlužníci! A znovu o penězích: státním rozpočtem protékají miliardy, které většinou spolykají dravci z průmyslu, armády a všelijakého byznysu, zjednodušeně řečeno. A kultura je stále na tom pověstném chvostě. (Možná i proto, že se v tomhle odvětví nedá moc tunelovat, a když, tak to jsou proti miliardám z různých bank a H-systémů trapné paběrky). Kultura dostává ze státního rozpočtu ročně zatím něco málo přes 0,6 % (a v tom jsou i náklady na údržbu památek a také na činnost církví). Společně s ostatními členy Rady uměleckých obcí jsme začali bouchat do stolu premiéra Vladimíra Špidly a požadujeme ze státního rozpočtu spravedlivější podíl aspoň v takové výši, která je běžná v jiných zemích Evropské unie. Zatím je motto našeho úsilí velice mírné a vstřícné: Procento pro kulturu – vůle k budoucnosti! Ministr kultury to podporuje… A co Vláďa? Čtěte uvnitř! V rubrice Poštovna nepřehlédněte červnový dopis prozatímního ředitele ČT Petra Klimeše týkající se vašich honorářů. Ztotožní se s jeho obsahem i nový ředitel Jiří Janeček? Přemýšlení o této hádance mů-

Z obsahu 2 3 6 8 11 13 14 21 32 33 34

Naši jubilanti Členské příspěvky Zprávy z Nuslí Poštovna Český animovaný film Reprízné v ČT? Každý může být stou opicí Kulturní politika státu 35. Čtvrtletník FITESu Festivaly a soutěže My a svět 5 scénářů Martina Šulíka IN MEMORIAM Zdeněk Hrubec, Vladimír Štefan, Karel Buchta, Dalimil Řehák, Marie Benešová, Jindřich Polák

Autoři fotografií: Ing. Vladimír Hák, Peter Procházka, Radek Řezáč, Martin Skyba, Marie Šandová, Menachem Tiben a archiv FITESu.

Synchron 4

2003

žete rozšířit i po přečtení článku ředitele DILIA Jiřího Srstky o reprízném v rubrice Úvahy a komentáře. Ta je i tentokrát tradičně bohatá: úvaha Heleny Slavíkové se týká často zneužívaného fenoménu sledovanosti ve veřejnoprávních médiích a za pečlivé seznámení stojí i diskusní příspěvky z 35. Čtvrtletníku Fitesu na téma Kulturní politika státu. Časopis by nebyl časopisem, kdyby pokaždé nepřinesl i nějakou novinku. Toto číslo ji má, a hned velice zásadní. Je to rubrika Český animovaný film, kterou snad s povděkem uvítají nejen „lidé od animace“, ale i ostatní filmaři a televizáci, jimž tyto stránky budou přinášet informace, názory a svým způsobem i jištění tohoto stále přitažlivého oboru audiovizuální tvorby. Český animovaný film byl, a doufejme, že stále je a bude (i když má v současnosti za sebou spíše trudná léta skomírání) nepřehlédnutelným pojmem v dějinách světové kinematografie. Podobně jako v televizi specifická loutkářská tvorba. Na obálce i ve jmenované rubrice připomínáme osmdesátiny Břetislava Pojara. Pohled na každého člověka by však měl být pokud možno úplný. A tak vedle adorace jsme na jiném místě dali prostor i názoru, který byl vysloven v souvislosti s vyhlášením Ceny Andreje „Nikolaje“ Stankoviče letošnímu rovněž osmdesátníkovi Miroslavu Štěpánkovi, minulým režimem zatajovanému spolutvůrci mj. i legendárních medvědů ze seriálu Pojďte pane, budeme si hrát a dalších skvostů ze zlatého fondu české animované tvorby. Už jedenáctý rok neexistuje Československá republika. Co bylo kdysi samozřejmé, totiž, že jsme jako Češi a Slováci o sobě v té naší branži stále věděli, to bohužel slábne. Jen malou náplastí na léčení tohoto jevu pak mohou být i snahy našeho časopisu tento trend soustavným otiskováním informací „z Bratislavy a okolí“ aspoň trochu brzdit. Úvahy o audiovizuální tvorbě na Slovensku otiskujeme spolu s výsledky soutěže IGRIC 2003, která je jakousi obdobou (říkávalo se „sesterskou“) českých Trilobitů.

I Trilobity a Cenu Vladislava Vančury připomínáme, protože se jejich prosincový čas v Berouně znovu blíží. A jelikož je podzim, tak ten je v životě Fitesu už podeváté spojen s přeloučskou soutěží, která hodnotí nejlepší tvůrčí a herecké výkony v dabingu. Zprávu o letošních Cenách Františka Filipovského doplňují pozvánky na tři významné festivaly – dva se konají u nás: Ekofilm v Českém Krumlově, Techfilm v Hradci Králové, ale neměli byste si nechat ujít ani Ekotopfilm v polovině října v Bratislavě – už proto, že i tady bude prostor pro zhodnocení oněch deseti let, které Čechy a Slováky rozdělují. Na Volné tribuně, která bude jednou ze závěrečných akcí tohoto festivalu. Úvodní stránky každého Synchronu patří tradičně rubrice Naši jubilanti. To je v podstatě příjemné čtení, i když mnohým z těch, kteří jsou zde jmenováni, to přijde mnohdy líto, jak léta běží, ale ještě třeba ani nebolí. Už smutnější čtení přinášejí na konci každého vydání stránky o těch, kteří svá putování po barrandovském kopci, na Kudlově, v Typosu, na ostravské Dvořákově ulici či na Kavčích horách a v dalších studiích, ateliérech i exteriérech definitivně přerušili. Jejich odchod je však současně závazkem pro nás, kterým je stále dopřáváno přesvědčovat o optimálních podmínkách pro audiovizuální tvorbu arogantní vrchnost a v tom smyslu s ní neustále bojovat, i když většinou jen s dílčími úspěchy… Ale zaplaťpámbů aspoň za to něco. A tak prý to na tom světě chodí… Martin Skyba místopředseda FITESu

Přijeď te na festivalo vá setkání, na nichž se podílí F ITE S! Středa 1. října – Novoměstský hrnec smíchu a Ondřej Suchý o filmových komediích. Sobota 11. října – Ekofilm Český Krumlov: Je ekologie v televizi vítané téma? Čtvrtek 16. října – Ekotopfilm Bratislava: Čeští a slovenští dokumentaristé po deseti letech od rozdělení bývalého státu. Bližší informace v rubrice F E S TIVALY A SO UTĚ Ž E – str. 21 – 31 1

Z E Ž I V OTA F I T E S U

NAŠI JUBILANTI 50 Jiří Hapala, dramaturg a scénárista *26. 11., Ing. Miloš Fryš, překladatel a publicista *30. 11., Martin Vadas, dokumentarista a pedagog *30. 11. 55 PhDr. Olga Walló, překladatelka, dialogistka a dabingová režisérka *10. 9., Dagmar Doubková, režisérka, výtvarnice *13. 10., Lajana Uldrichová, střihačka, skriptka, pomocná režisérka *15. 10., Tomáš Spanlang, režisér *19. 10., Jiří Barta, výtvarník, animátor, režisér, pedagog *26. 11.

60 Angelika Hanauerová, scenáristka a režisérka *3. 10., Julius Matula, režisér a scenárista *28. 10., Rudolf Růžička, režisér *29. 10., Zuzana Jupová, animátorka *17. 11., Jan Svoboda, režisér *20. 11. 65 Jiřina Skalská, střihačka *13. 10., PhDr. Agáta Pilátová, kritička, publicistka *17. 10., Jana Michajlová, televizní režisérka *10. 11. 70 PhDr. Václav Šašek, scenárista *14. 10., Madla Poštolková, vedoucí výroby *18. 10., Jan Jílek, scenárista, dramatik a herec *24. 11., Růžena Brožková, výtvarnice, animátorka a režisérka *9. 12.

75 Marie Křížková, první česká kameramanka a pak střihačka *26. 11., Prof. Václav Sklenář, scenárista, režisér a pedagog *4. 12., PhDr. Zdeněk Mahler, scenárista, spisovatel a televizní objevovatel *7. 12. 80 František Řehák, herec *4.10., Vladimír Lorenc, kameraman *8. 12., Svatopluk Malý, kameraman *20. 12. 85 Vojtěch Červený, vedoucí produkce *30. 11. V posledním čtvrtletí třetího roku třetího tisíciletí blahopřejeme k významným životním výročím také hudebnímu a filmovému kritikovi, dramaturgovi a pedagogovi Vladimírovi Borovi, *25. 11. 1915, režisérovi stále oblíbených dětských filmů Josefu Pinkavovi, *25. 11. 1919, dokumentaristovi, který má rád Francii, básníky a růže Drahošovi Holubovi, *6. 11. 1921, mladíkovi ze chmelu Ladislavu Rychmanovi, *9. 10. 1922, pilnému historikovi českého filmovnictví PhDr. Lubošovi Bartoškovi, CSc., *13. 11. 1922, legendárnímu produkčnímu Propagfilmu Vladimíru Vovsovi, *18. 12. 1922, nestoru televizní publicistiky PhDr. Ladislavu Danešovi, *26. 11. 1924, režisérovi Jiřímu Mikeťukovi, *16. 12. 1924, filmovému novináři Ing. Ladislavu Tunysovi, *10. 10. 1925, režisérovi Štěpánovi Skalskému, *20. 10. 1925, vynikajícímu barrandovskému produkčnímu Václavu Rouhovi, *21. 10. 1925, filmovému dokumentaristovi Karlu Maršálkovi, *4. 11. 1925, filmovému režisérovi Vojtěchu Jasnému, *30. 11. 1925, scenáristovi PhDr. Oldřichu Železnému, *4. 11. 1926, střihačce a pedagožce Janě Kresslové, *20. 11. 1926, televizní střihačce a pedagožce Ljuljaně Lorencové, *11. 12. 1927.

Noví členové Na poslední schůzce před prázdninami 30. června přijal Výkonný výbor novou členku Fitesu Danielu Opočenskou (1978), asistentku režie a produkce a hlavně reportérku pořadů kabelové televize, v současné době také studentku teorie a dějin filmu a audiovizuální kultury na Masarykově universitě v Brně. První poprázdninová schůzka se konala 1. září a novými členy našeho svazu se stali dramaturg a režisér druhdy působící v České televizi Brno Jiří Šimáček (1967) a absolvent studia filmové vědy na FF UK, dramaturg televizního cyklu Deset století architektury, nyní dramaturg oddělení self-promotion ČT Martin Švoma (1975). Fites tak nadějně pokračuje ve své omlazovací kúře.

Členské příspěvky Navazujeme na stejnou rubriku z minulých čísel a pokračujeme v seznamu členů, kteří poslali příspěvky v období od uzávěrky SYNCHRONU č. 3 do uzávěrky tohoto čísla, tj. od 31. května do 10. září 2003.

Roční příspěvek činí 500 Kč při zachování 50% slevy pro důchodce. Úlevy pro studenty a kolegy v pracovní neschopnosti a rovněž pro členky na mateřské dovolené lze dohodnout s Výkonným výborem. Členové starší 65 let jsou od placení příspěvků osvobozeni, ale jak se můžete stále v této rubrice přesvědčovat, převažují ti, kteří posílají dobrovolné příspěvky. Roční předplatné SYNCHRONU činí včetně poštovného 300 Kč (členové FITESu je mají zahrnuto v členském příspěvku). Pokud jste někam založili složenku, zavolejte - pošleme. Příspěvky můžete uhradit též bezhotovostním převodem na náš účet č. 26831-021/0100. Členové žijící v zahraničí mohou poslat šek v kterékoli měně. Počátkem června jsme rozeslali celkem 248 dopisů, v nichž jsme dlužníkům připomínali tu menší, tu větší nedoplatky příspěvků v letech 2001–2003. Je potěšitelné, že většina reagovala tím nejlepším způsobem, tzn., že příspěvky vyrovnala. Bohužel ale stále chybí podobná odpověď ještě skoro celé stovky z vás. Snad se ti, kterých se to týká, po přečtení těchto řádků rozpomenou… Omylem jsme urgovali i Milana Švihálka, který příspěvky uhradil v naprostém pořádku – omluvu jsme vyřídili e-mailem. Omlouváme se také Lajaně Uldrichové, kterou jsme upomínali omylem místo její jmenovkyně Helenky, ovšem i u jmenovkyně jsme se dopustili drobného faux pas a teď už je snad vše v pořádku. Přišly i smutné odpovědi, které nám poslali až teprve nyní někteří pozůstalí, od nichž jsme se dozvěděli o nenávratném odchodu našich členů (produkčnímu Jaroslavu Staňkovi bylo jen 46 let!). O tom, jak se tato akce zdařila, svědčí také následující údaje. Příspěvky zapravili: Pavel Dvořák (jeho platba se míjela s naším dopisem) , Věra a Pravoslav Flakovi (2002–03), Mgr. Michaela a Václav Fialovi (2002–03), Karel Machoň (2002), Adam

2

Komers (2002), Markéta Zinnerová-Jílková, Pavel Koutecký, Karel Čabrádek, Martin Václavík, Marta Šímová, František Chmela, Ivo Mathé (2002), Jiří Myslík, Petr Kroča, Petr Jákl, Jaroslav Machek, Dušan Kukal, Libor Sedláček, Ing. Jan Kacian, Petr Koudelka, Juraj Šajmovič ml., Petr Zelenka, Alexej Pyško, Kateřina Šusterová, PhDr. Pavel Taussig, Jana Soprová, Zdeněk Uher, Martin Hoffmeister, plátce, který zapomněl na složence napsat své jméno – poukázal dne 9. června 2003 částku 1.000 Kč, identifikační čísla na podacím lístku jsou: 130231, 110, 14942, 02073, 938, 4 48- přihlaste se!!! , PhDr. Jiří Stejskal, Jiřina Židková, Miloš Fryš, Jan Gogola jun. (2002–03) , Antonín Krosnař, Jan Sláma, Petr Skala, Jan Otčenášek (2001+2003), Kristina Vlachová-Slánská, PhDr. Renata Blatná, CSc., PhDr. Jan Bernard, CSc., Miroslav Sedláček, Petr Nýdrle, PhDr. Jana Hádková, Jan Mattlach, Miloslav Borovanský, Ing. arch. Jan Zázvorka (2002–03), Vladimír Skall, Jan Růžička, Mgr. Jiří Dufek, Petr Amler, Vlastimil Andree, Pavel Mládek, Mgr. Jaroslav Vašíček (2002–03), Petr Hojda, Olga Strusková, Andrea Vernerová, Eva Mesteková, Viktor Polesný, Hana Vidimská, Olga Sommerová (2002–03), Libor Hlavatý, Helena Třeštíková, Kateřina Krejčí, Vladimír Hendrich (2002–03), PhDr. Jana Hrušková, Mgr. Svatopluk Jedlička (2001-02, 2003 již dříve) , Mgr. Jan Vild (2002–03) , Tomáš Kudrna (včetně zápisného), Mgr. Luboš Čížek, Karel Machoň (2003), Karel Bezděk, Alois Fišárek, Mgr. Michal Vostřez, Jan Vaniš, Prof. Jiří Barta, Monika a Břetislav Rychlíkovi, Radomír Kos, Andrej Barla, Adam Komers (2003), Roman Pavlíček, Milan Cieslar (2001+2003) , Jana Procházková (2002–03) , Miloš Fedaš (2002–03) , Věra Laštuvková, Jaromír Nekuda (2002–03) , Monika Elšíková, Bedřich Ludvík (2003) , Marie Žochová (2002–03), Gabriela Kliková, Helena Vosecká, Milena Havlová, Zdenka Sajfertová, Nataša Boháčková, Jiří Chlumský (2002–03), Václav Knop, Milan Lesniak, Jana Semschová (2002–03), Luděk Ausobský, Ing. Jiří Just (2002–03), Ing. Jaromír Žiška (2002–03), Viliam Poltikovič, Mgr. Alena Derzsiová, Jaroslav Hovorka (2002–03), Tomáš Bělohradský, Ing. Pavel Hajný (2002–03), Antonín Dekoj, Tereza Kopáčová (2001-02, od r. 2003 zrušila členství) , Angelika Hanauerová, Ivo Mathé (2003) , Doc. Mgr. Jiří Kubíček, Mgr. Jan Vyčítal (2002–03), Jiří Zobač (2002–03), Mgr. Zuzana Zemanová (2002–03) , Oldřich Bělský (2003) , Kamila Vondrová (doplatek) , Alena Müllerová (zatím jen 2002), Jiří Hapala (2002–03), Jan Svoboda (2003), Alena Berková (doplatek), Bernard Šafařík (2003), Petr Hlavatý (2002–03), Pavel Simbartl (2002–03), Mylada Balounová, Ing. Hana Jarošová (2002–03) , Mgr. Ivan Šářec, Ivan Hubač (2002–03), Stanislav Milion (2002–03), Jaroslav Hykl (2002–03), Daniela Opočenská (spolu se zápisným), Věra Mertová (2002–03), Vítězslav Sýkora, Jan Novák, Helena Uldrichová (2002) , Ivana Kačírková (?!?) , Vendula Roudnická, Mgr. Jiří Šimunek, Jaroslav Bařinka (2002–03), Irena Šlapáková (doplatek), Miroslav Kačor (2002–03), Pavel Strnad (2002–03, od r. 2004 zrušil členství, škoda!), Ivan Jáchim, Martin Velda (2002–03), Halina Pawlowská (2002–03), Jiří Kvasnička (2001+2003), Miloslav Šmídmajer (2002–03) s perfektně vyjádřenou omluvou – přidal, dík!), Doc. Mgr. Jiří Moudrý (2002–03), Jiří Beránek (2002–03), Zdeňka Čermáková, Alena Müllerová (doplatek), Radovan Holub, Markéta Jiroušková a PhDr. Ivan Žáček (všichni tři 2001–2003), Josef Nekvasil (2003). Předplatné zapravila Helena Suchánková.

Synchron 4

2003

Z E Ž I V OTA F I T E S U

ZPRÁVY z NUSLÍ ✓ Filmová ročenka, která shrnuje data a informace o české kinematografii, zahájila svazkem za rok 2002 druhé desetiletí své existence. Strukturu dvojjazyčné česko-anglické publikace, kterou sestavily Ivana Tibitanzlová, Mgr. Eva Kučerová a Eva Bainová ve spolupráci s dalšími pracovníky NFA, tvoří devět kapitol: kalendář filmových událostí, česká filmová tvorba a videotvorba (hraná, dokumentární, animovaná a částečně reklamní), filmová distribuce, vývoz filmů, oceněné filmy a osobnosti, seznam významných českých filmových a televizních osobností, které zemřely a vůbec nejobsáhlejší kapitolu tvoří praktický adresář hlavních institucí, organizací a společností české kinematografie. Součástí ročenky jsou také informace o finančních příspěvcích a dotacích na realizaci projektů v oblasti české audiovizuální tvorby. Obsáhlá šestisetstránková „bichle“ stojí 260 Kč. Na skladě je i několik výtisků Filmové ročenky za rok 2001, 2000, 1999 (220 Kč), 1998 (170 Kč), 1997 (150 Kč), 1996 (140 Kč), 1995 (125 Kč) a 1992 (sleva na 10 Kč). Filmové ročenky 1993 a 1994 jsou zcela vyprodány. Prodej knih a objednávky: Národní filmový archiv – odbyt NFA, Bartolomějská 11, 110 00 Praha 1, tel.: 00420/224 237 164 l. 26, fax: 00420/224 237 233, e-mail: [email protected] ✓ 16. června 2003 se uskutečnily volby do správní rady Nadace Český literární fond a na základě odevzdaných platných hlasů byli zvoleni tito kandidáti: Ing. Milan Brunát, Prof. Petr Čornej, Stanislav Doubrava, Prof. Aleš Haman, Michaela Jacobsenová, Ing. Zdeněk Justoň, PhDr. Jan Lukeš, Jana Šmídová a Prof. František Vyskočil. Funkční období zvolených členů správní rady končí v červnu 2006. ✓ „Pro domácí kinematografii sice nebyl uplynulý rok „ďábelský“, jak by mohl napovídat titul nejúspěšnějšího českého filmu sezóny, ale také nijak přelomový. Do kin bylo uvedeno 21 českých celovečerních programů, skutečně nových celovečerních hraných filmů z toho však bylo pouze 14. Soudě podle udělených cen byly nejúspěšnějšími počiny Zelenkův Rok ďábla a Výlet Alice Nellis. Větší příležitost dostaly v loňském roce dokumenty, po letech jsme se dočkali i animovaného programu, ke slovu se dostali debutanti i veteráni, ctitelé konvencí i experimentátoři, nechyběla žánrová pestrost. Ve srovnání s velmi příznivým předloňským rokem však návštěvnost českých premiér klesla na třetinu. Letošní vyhlídky jsou naštěstí optimističtější.“ Tolik z úvodu ZPRÁVY O ČESKÉ KINEMATOGRAFII V ROCE 2002, kterou začátkem července rozesílal Odbor hromadných sdělovacích prostředků Ministerstva kultury ČR. Šedesátistránková publikace (A4) je zájemcům k disposici v knihovně Fitesu. ✓ Až po uzávěrce minulého čísla rozmnožila knihovničku Fitesu publikace, kterou v září 2002 vydalo Synchron 4

2003

Sdružení pro rozhlasovou tvorbu. Je to sborník nazvaný K ROZHLASOVÉ HISTORII a soustřeďuje příspěvky ze stejnojmenného semináře z jara 2002. Příznivci rozhlasu, který letos oslavuje 80 let od prvního vysílání u nás, zde naleznou zajímavé články jako např. Spolek českých žurnalistů a Radiojournal, MEVRO, Posluchači rozhlasu, koncese a četníci, Budování rozhlasu po drátě v Československu, Rozhlasová pásma Františka Gela, Poznámky k životu a rozhlasovému dílu Václava Růta, Vysílání Svobodné Evropy do Československa od r. 1989, Z historie Prix Bohemia aj. Sborník lze zapůjčit v kanceláři Fitesu. ✓ Zejména pro kolegy a kolegyně "na volné noze" doplňujeme informaci z konference o statutu pracovníků v médiích, umění a zábavě, která se uskutečnila 24. – 25. května v Praze (viz SYNCHRON č. 3, str. 29) sdělením, že péčí KUK byly přeloženy do češtiny srovnávací studie 13 členských států EU o pracovních podmínkách profesionálů v audiovizuálním průmyslu. Takže o tom, jak vypadají celkové právní rámce, pracovní podmínky, druhy smluv, platy a honoráře, sociální ochrana, daně, ochrana duševního vlastnictví v Belgii, Dánsku, Finsku, Francii, Irsku, Itálii, Německu, Nizozemsku, Portugalsku, Rakousku, Řecku, Švédsku a ve Velké Británii, můžete získat informace v elektronické podobě, které na požádání zašleme. Vzhledem k velkému rozsahu nebudou tyto materiály vyvěšeny na webu Fitesu. Vážným zájemcům může kancelář Fitesu po dohodě zprostředkovat jejich případné vytištění. ✓ Podle vyjádření chargé d’affaires našeho velvyslanectví v Paříži Břetislava Kalůska bylo české putující kino bratří Čadíků letos ve Francii úspěšné. Přesto, že současný český film trpí nezájmem francouzských distributorů a až na výjimky nejsou totiž nejlepší filmy titulkovány ve francouzštině, a tak mají ve Francii a ostatních částech frankofonního světa minimální šanci uspět. Originální projekt bratří Čadíků nicméně přilákal na francouzské poměry dost diváků, kteří mohli zdarma shlédnout většinou v atraktivních místech historických městských center filmy Indiánské léto, Divoké včely a Samotáři, jež se podařilo francouzsky otitulkovat v rámci České sezóny 2002 ve Francii. Čadíkové promítali v Metz, v malém Darney, kde v r. 1918 vznikla československá jednotka (partnerským městem je náš Slavkov), v Nancy na Stanislavově náměstí, kam přišlo asi 600 diváků, v Reims a v Paříži na náměstí Saint-Sulpice v Latinské čtvrti, kde každé představení navštívilo 100–200 diváků. Francouzská část turné byla zakončena v Lille a odtud kino putovalo do Belgie a Nizozemí. Dle vyjádření našeho diplomata se tento projekt jeví jako perspektivní způsob, jak v nejbližších letech doplňkově posilovat povědomí o současných českých filmech ve frankofonním světě. ✓ Martin Švoma, o němž na jiném místě uvádíme,

že je od 1. září členem Fitesu, zahájil v minulém roce doktorandské studium oboru filmová věda na Filozofické fakultě UK v Praze. V současné době také dokončuje přípravy k vydání své diplomové práce z roku 2001 „Výzvy skutečnosti – filmy a filmové projekty Karla Vachka“. Knihu vydá nakladatelství „Malá skála“ Martina Štolla. ✓ Brněnské nakladatelství PETROV vydalo v polovině září jako novinku knihu člena Fitesu a žijícího klasika české literatury Josefa Škvoreckého, který tentokrát pro své čtenáře připravil novelu Pulchra (s podtitulem Příběh o krásné planetě). Kniha nese mnohé obvyklé rysy literatury science-fiction, ale zároveň tento žánr podstatně překračuje, a to zejména úvahami a pochybnostmi o cestě, kterou se ubírá naše civilizace na počátku 21. století, dále pak zamyšlením nad hodnotami, na nichž je od počátku vystavena. ✓ Ještě do 4. října 2003 mohou naši (zejména ostravští a moravští všeobecně) kolegové vidět v rehabilitačním středisku Českého červeného kříže v Ostravě na Fifejdách výstavu Fotografie ze Čtyř světadílů (Himaláje, Asie, Afrika, USA). Autorku fotografií, členku Fitesu Markétu Jirouškovou, kterou jsme částečně představili v minulém čísle, doplňuje svými skicami, kresbami a výšivkami její matka Eligia Jiroušková. Výstava je otevřena denně od 8 do 17 hodin, v pátek do 15 hodin. Motta výstavy tvoří tyto zajímavé sentence: Uvidět znamená uvěřit, Nesuď knihu podle obálky (anglická přísloví), Nezlob se, že růžový keř má trny, ale raduj se, že trnitý keř má růže (arabské přísloví), Pohled na to, co je v přírodě a umění nápadně krásné, budí okamžitě vzpomínky na ty, které milujeme (Stendhal), Člověk musí mít něco, co by mohl zbožňovat, jinak je jeho život prázdný (Jaroslav Vrchlický). ✓ Asociace producentů v audiovizi (APA) vydala v letošním roce už potřetí spolu s Českým filmovým centrem Katalog českých filmů 2002, který je tentokrát rozšířen o výběr z dokumentární tvorby a o připravované projekty. Publikace, která poskytuje potřebné informace a ulehčí orientaci v současné české kinematografii, byla poprvé prezentována na letošním MFF v Karlových Varech. Dalším záslužným činem obou jmenovaných institucí je vydání souhrnného Katalogu českých filmů 1991-2001 s úvodní úvahou filmového publicisty Jana Lukeše s příznačným názvem DOHÁNĚNÍ ZTRACENÉHO ČASU. ✓ AURA – Portréty umělců ze sbírky Švýcarské nadace pro fotografii jsou náplní výstavy, která byla zahájena 17. září 2003 v Galerii LANGHANS v Praze 1, Vodičkova 37. Švýcarská nadace je nejstarší národní institucí, která se věnuje výlučně fotografii a v Praze představuje jedno z těžišť své sbírky - proměny fotografického portrétu umělců a umělkyň v rozpětí 130 let (1860 – 1990). Jedinečnými fotografiemi se na výstavě prezentují např. Nadar, Rodčenko, Nappelbaum, Breslauer, 3

Z E Ž I V OTA F I T E S U Dabing a DILIA

Cartier-Bresson, Karsh, List, Capa, Morath, Schwartz a další. Výstava potrvá až do 15. listopadu 2003. ✓ Zkušenosti českých audiovizuálních tvůrců z natáčení doma a v cizině aneb "tam a tady" - taková byla náplň panelové diskuse 36. ČTVRTLETNÍKU FITESU moderovaná v pondělí 15. září 2003 od 17,00 hod. v projekci MOVIE & TV Studia MAT Janem Krausem. O tom, jaké jsou podmínky natáčení doma a v cizině, co si může dovolit režisér a co producent a je-li všude chléb o dvou kůrkách, platí to i o natáčení? diskutovali např. Martin Pátek, Bernard Šafařík, Zdenek Roman a řada dalších hostů z auditoria. Český filmový a televizní svaz Fites pozval všechny, kteří podmínkám pro natáčení v České republice přejí jen to nejlepší! Krácený stenografický záznam otiskneme tradičně na stránkách příštího čísla tohoto časopisu.

Výzva pamětníkům! Pomozte dobré věci! Na naši redakci se obrátil scenárista J. A. Novotný: pro dokumentární kapitoly publikace, kterou píše o historii československého filmu, vybírá také fotografické portréty. Obrací se na všechny čtenáře SYNCHRONU, zdali nemají snímky těchto osobností: Jiří Karásek , scenárista, Jan Libora (vl. jménem Kocholatý), dramaturg, Václav Pazderník, kameraman a Bohuslav Šrámek , animátor kreslených filmů. J. A. Novotný předem děkuje za jakýkoli údaj či zapůjčení fotografie. (Adresa: Višňovka 646, 154 00 Praha 5 – Slivenec, tel. 251 817 044.)

4

Ve čtvrtek 3.7. 2003 navštívila delegace vedení FITESu a jeho dabingové sekce (ve složení Martin Skyba, Petr Pospíchal, Elmar Kloss) ředitele DILIA JUDr. Jiřího Srstku ve věci zpochybňování autorství dabingových režisérů při výkonu kolektivní správy jejich majetkových práv. O toto autorství „mluvené složky AVD v jiném jazyce“ bylo totiž rozhodnutím Ministerstva kultury ČR (ze dne 10.7.2002) dle § 98 autorského zákona č.121/2000 Sb. rozšířeno oprávnění DILIA i k výkonu kolektivní správy majetkových práv dabingových režisérů. Vedení DILIA však o své vůli šalamounsky rozhodlo, že dabingoví režiséři jsou autory pouze v případě, jsou-li současně i překladateli či úpravci dialogů téhož AVD, což nápadně připomíná známou pohádku o chytré horákyni. Jak může tatáž práce být jednou autorskou a podruhé ne, to se vymyká lidskému chápání! Ředitel Srstka sice pádné argumenty představitelů FITESu s úsměvem vyslechl, ale nicméně se jimi nenechal jakkoliv ovlivnit a tvrdošíjně trval na svém stanovisku. Jediným výsledkem jednání byla dohoda o tom, že dabingová sekce ještě jednou, tentokrát písemně, pečlivě zargumentuje všechny relevantní důvody, proč jsou dabingoví režiséři autory „mluvené složky AVD v jiném jazyce“ a zároveň nezasvěceným podrobně přiblíží principy a postupy jejich práce. Což bylo učiněno a nyní se už s definitivní platností čeká jen na vyjádření expertní komise DILIA, složené z právníků – odborníků na autorské právo. E.K.

Jeronýmovy dny Banská Bystrica 1. – 2. 10. 2003: Medzinárodná konferencia Odborná komunikácia v zjednotenej Európe (Fakulta humanitných vied Univerzity Mateja Bela a JTP). Více na: www.jtpunion.org/cesky/Akce/pozvanka_BB_2003.doc Praha 8. 11. 2003: Po dobré zkušenosti z loňska – opět o víkendu, v pozdním podzimu a v K-Centru, Senovážné nám. 23, Praha 1, pořádají Asociace konferenčních tlumočníků ASKOT, Jednota tlumočníků a překladatelů /JTP/, Komora soudních tlumočníků ČR /KST ČR/, Obec překladatelů /OP/, Společný tlumočnický a konferenční servis /SCIC/ a Ústav translatologie FF UK v Praze /ÚTRL/) pražskou část Jeronýmových dnů. 9.00 Word a Excel – dobří přátelé překladatele i tlumočníka (ASKOT, JTP) – Andreas Weber 11.00 Seminář pro soudní tlumočníky (KST ČR) Současný stav schvalovacího procesu nového zákona o znalcích a tlumočnících, zkušenosti s aplikací novely vyhlášky o odměňování a další aktuality – Ema Kondysková a Helena Vykoupilová 14.00 Evropa je za dveřmi (ASKOT, JTP, SCIC, ÚTRL) Tlumočení a překládání v a pro EU – Ivana Čeňková a Roderick Jones, vedoucí Místního oddělení pro překlad a tlumočení EU v ČR. 16.00 PC pro překladatele (JTP) Tradiční přehled novinek v počítačem podporovaném překladu, elektronických slovnících a encyklopediích – Miroslav Herold, Otto Pacholík, Jiří Vedral . 18.00 Večer Obce překladatelů (OP)

Po celý den prodej tištěných a elektronických slovníků předních nakladatelství, prezentace a konzultace softwarových firem, tradiční knižní secondhand. Restaurace otevřena od 10 do 18 hod. Vstup na všechny akce zdarma. Změna programu vyhrazena. Podrobnější a aktuální informace na www.JTPunion.org, o podrobný program si můžete napsat na [email protected].

Procento pro kulturu – vůle k budoucnosti 29. července 2003 se uskutečnilo jednání s premiérem Vladimírem Špidlou, jehož se zúčastnili členové Rady uměleckých obcí (RUO), tj. zástupci těchto organizací: Obec spisovatelů, Obec překladatelů, Svaz autorů a interpretů, Asociace hudebních umělců a vědců, Sdružení rozhlasových tvůrců, Unie výtvarných umělců ČR, Syndikát výtvarných umělců, Herecká asociace, FITES, Asociace fotografů. Předseda RUO Ivan Binar seznámil pana premiéra s požadavkem na podporu kultury ve výši 1% státního rozpočtu. Zároveň informoval o výzvě RUO pro média: Procento pro kulturu – vůle k budoucnosti. Kultura osudově ovlivňuje kvalitu života i prosperitu společnosti. Právě kultura nám totiž umožňuje orientovat se ve světě – uvědomovat si vlastní minulost a rozumět přítomnosti. Postoj ke kultuře a vůle ji rozvíjet je výrazem sebeuvědomění národního společenství a utváří i vztah občanů ke státu. Odpovědnost za rozvoj kultury a vytváření podmínek pro její šíření musí nést také stát a jeho instituce. Jestliže něco spojuje a vždy spojovalo Českou republiku s Evropou, pak to je právě její kulturní zázemí a vědomí kontinuity. Stejně tak to byla ovšem kultura, která konstituovala naši identitu a vytvářela národní sebevědomí. Má-li se Česká republika stát členem Evropské unie a podílet se na kultuře evropské, musí současně cíleně rozvíjet své domácí kulturní tradice. Všechny vyspělé státy unie si tuto klíčovou funkci uvědomují a podporují kulturu minimálně 1 % v rámci svých rozpočtů. Nejvyšší čas, abychom si to uvědomili i my. RUO proto vyzývá vládu České republiky a Parlament ČR, aby se neprodleně zasadily o to, aby ze státního rozpočtu bylo vyčleněno 1 % na kulturu. Obrací se rovněž na zastupitele územně samosprávných celků, aby se v rámci svých rozpočtů zasazovali o co největší procentuální podíl prostředků věnovaných na kulturu. RUO to bude vnímat jako zcela nezbytnou podporu české kultury, gesto, jímž se sebevědomý národ přihlašuje k vlastní budoucnosti. RUO připravuje sympozium o stavu české kultury, které se bude konat v listopadu letošního roku pod názvem: Kultura a společnost, společnost a kultura. Sympozium pořádá Obec spisovatelů na podnět Ludvíka Vaculíka, který k tomu řekl: „Za komunismu se konávaly jakési aktivy a konference, scházely se svazy a vyhlašovaly své názory a programy. Všecky ty společnosti byly převodovou pákou stranické politiky, ale podle svědomí a sebevědomí svých

Synchron 4

2003

Z E Ž I V OTA F I T E S U členů braly se o nějaké hodnoty. Mnohá díla vznikla vlastně navzdory té stranické politice. Od doby, kdy nastala svoboda, nemá se kultura čemu přesně definovanému vzpírat, ztrácí hněv, a tím i směr. Svou svobodu nejvíc pochopil škvár a kšeft všeho druhu…“ Navíc je kultura v nedůstojném postavení vzhledem k nedostatečné podpoře státu. Proto také sympozium podpoří výzvu Jedno procento pro kulturu, jejímž iniciátorem je Rada uměleckých obcí. Sympozium uvede předseda Obce spisovatelů Ivan Binar, příspěvky přislíbili přednést ministr kultury Pavel Dostál, radní pro kulturu a cestovní ruch Magistrátu hl. m. Prahy Igor Němec, Walter Bartoš, předseda sněmovního výboru pro kulturu, Ludvík Vaculík, Miroslav Balaštík, František Fröhlich, hejtman zlínského kraje Jiří Severin, Vladimír Just bude reflektovat kulturu v televizi a v periodikách, Markéta Hejkalová promluví o problémech nakladatelů, Jiří Srstka přednese referát na téma právo v kultuře, zazní i referát o financování kinematografie (Pavel Strnad) a divadla. Bohumil Švarc z herecké asociace připomene specifika postavení umělců ve srovnání s ostatními „osobami samostatně výdělečně činnými“, s tím, že je třeba odloučit umělce od drobných podnikatelů a vytvořit pro ně společenské podmínky – tedy i daňové (uzákonit specifickou uměleckou daň). Zástupce Rady uměleckých obcí přednese souhrnnou zprávu o problémech jednotlivých organizací. Dle zápisu, který pořídila pracovnice Úřadu vlády ČR Antošová, připojujeme některé povedené výroky z tohoto jednání: Předseda vlády: souhlasí, že je potřeba kulturu podporovat, protože moderní společnost je založena na kreativitě. V současné situaci, kdy se připravuje reforma veřejných financí by však bylo velmi složité stanovit pevný příjem pro tuto podporu.

K 1 % se zavázat nedá, 1 % státního rozpočtu představuje 6,8 mld. Kč Ve státním rozpočtu je k dispozici pouze 18,6 %, vše ostatní představují mandatorní výdaje. Podpora by mohla být poskytnuta od 1/4 %. Dále zdůraznil, že Ministerstvo kultury je jediné ministerstvo, které nemá v návrhu SR na rok 2004 žádné škrtání. V současné době jsou finanční prostředky na doraz, 1 % je cílem, kterého se pokusíme v průběhu volebního období dosáhnout. Ministr kultury: informoval o navrhovaném zvýšení objemu finančních prostředků v roce 2004 pro resort kultury o 10 % v platových tarifech. Upozornil na záchranu kulturního dědictví, kde 1 % potřebuje Ministerstvo kultury na památkovou péči, jinak dojde k nenávratným škodám. Předseda vlády: uvedl, že prioritou je kvalita života, vždy je na prvním místě život a zdraví a teprve potom kultura. Politik rozhoduje mezi oprávněnými zájmy a má velmi těžkou volbu – dát 3 mld. Kč kultuře nebo vědě, 1,7 mld. Kč do památek nebo do vysokého školství. Bohužel rozpočtová rezerva padla na povodně a arbitráže. V současné době je připraven projekt na rekonstrukci Národní knihovny, do této rekonstrukce stát vloží 3 mld. Kč, do rekonstrukce Národního muzea 4 mld. Kč, na tyto rekonstrukce je ještě dluh 10 mld. Rozpočtové příjmy jsou v současné době na hranici, příjmy z privatizace již došly. Ministerstvu kultury se nekrátil rozpočet na rok 2004, zvýšení tarifních platů o 10 % představuje 280 mil. Kč na mzdy. Kultura je hodnota sama o sobě, jsme ochotni uvolnit maximálně možné prostředky a je potřeba hledat mimorozpočtové prostředky (rekonstrukce NM, NK). Lidé jsou ochotni poskytnout podporu jednotlivým projektům. Jediné, co se dá dělat, dát dohromady veřejné finance. Byla politická tendence zrušit Fond

kultury, předseda vlády považuje tuto tendenci za chybnou a Fond kultury se nezruší. Ministr kultury: navrhuje 2 zákony tak, aby výtěžky loterií šly do památkové péče a potřeby kultury byly zatíženy minimální daní. Předseda RUO Ivan Binar: zástupci Rady uměleckých obcí budou diskutovat o podpoře kultury 1 % státního rozpočtu tak dlouho dokud se nepodaří tento záměr realizovat. Zástupce Herecké asociace Bohumil Švarc: Herecká asociace navrhuje, tak jako v jiných evropských zemích, zařazení herců do nejnižší daňové skupiny. Herci nemohou platit předem to, co ani možná nevydělají. Předseda vlády: vysvětlil, že není možné neplatit daně a sociální pojištění. Již dnes někteří živnostníci mají důchod 1 600 Kč měsíčně, přičemž životní minimum je 4 200 Kč. Výpočet je udělán tak, aby důchod dal sociální dávku. Musíme si uvědomit, které instituce mohou podporovat uměleckou tvorbu, je to především televize, celá divadelní síť, muzejní síť. Pro některé typy umělecké tvorby získáme evropské prostředky, avšak ze samé podstaty ne pro tvorbu spjatou s českým jazykem. Souhlasí s podporou kultury, velmi důležitou roli hraje osvěta, účast osobností na kulturních akcích. Smlouvat na sociálním a zdravotním pojištění nelze, to si pojištění vyberou zpátky, vytvořit zvláštní daňovou skupinu lze. Kultura jako statek nekomerční se tržně nemůže udržet v národech naší velikosti. Podíváme-li se do dějin, spisovatelé byli zpravidla zaměstnáni jako redaktoři a podobně u jiných uměleckých skupin. Zástupci RUO: požadují zastoupení v tripartitě. Ministr kultury doporučil projednat tuto záležitost s Českomoravskou konfederací odborových svazů.

St aňte se spoluautory S YN C H RO N U! Vaše foto na titulu! Redakční rada Synchronu a výkonný výbor tímto vyhlašují veřejnou soutěž neboli nehonorovanou zakázku o vhodnou – nejlépe barevnou – fotografii z Vašeho natáčení, která bude použita na titulní straně Synchronu. Fotky ve formátu 13x18 a větším předejte na Fites. Elektronicky lze také ve formátech s příponou jpg nebo tif nebo eps Těšíme se na nával Vašich snímečků! Synchron 4

2003

5

POŠTOVNA Váž. pan Jan Kraus předseda FITESu

POŠTOVNA

Vážený pan Jan Kraus

V Praze dne 27. června 2003

Vážený pane předsedo, v úterý 10. 6. t.r. se uskutečnilo pracovní jednání představitelů FITES, Obce spisovatelů a Obce překladatelů se zástupci vedení České televize. Jsem osobně velmi rád, že k našemu setkání došlo a že jsme byli schopni vést dialog nad tématy, které obě naše instituce spojují. Dovolte, abych v souladu s přijatými závěry shrnul závazky České televize, jak jsme je formulovali na místě: • Česká televize hodlá nově upravit svou honorářovou politiku vůči všem svým externím spolupracovníkům při výrobě televizních pořadů. K této úpravě přikročí v souvislosti s novým výrobním úkolem, nejlépe k datu 1. 1. 2004. • Česká televize si uvědomuje nevyváženost v odměnách poskytovaných jednotlivým kategoriím tvůrců. • Česká televize hodlá v zásadě odvozovat všechny honoráře jako procentní část z honoráře režiséra pořadu, který bude odpovídat výši 100%. • Česká televize je připravena podílet se na vzniku malé pracovní skupiny (předpokládáme účast jednoho až dvou zástupců každé strany) a do konce roku 2003 takto jednat o konstrukci ceníku a výši honoráře pro jednotlivé umělecké složky. • Česká televize si je vědoma problémů, které s sebou současná podoba smlouvy nese, a z těchto důvodů nepovažuje její další prodlužování za možné. Česká televize preferuje vydání svých interních pravidel pro odměňování, která hodlá výše uvedenou formou projednat a garantovat. Vážený pane předsedo, jsem přesvědčen, že i naše další spolupráce povede k úspěchům české televizní a filmové tvorby. S pozdravem Ing. Petr Klimeš, prozatímní ředitel

Dopis členům výkonného výboru Fitesu, Obci spisovatelů, Obci překladatelů a řediteli DILIA: Odpovědí nám pan ředitel ČT Klimeš sděluje: 1) ČT chce změnit svoji honorářovou politiku k externím spolupracovníkům. FITES jednal ve spolupráci s ostatními výhradně o slovesných dílech. Z odpovědi pana ředitele je patrné, že na náš návrh ČT nepřistoupila. 2) ČT chce odvozovat všechny honoráře jako procentní část z honoráře režiséra pořadu, který bude odpovídat výši 100%. 3) ČT chce ve spolupráci připravit konstrukci ceníku všech uměleckých složek. FITES nemá mandát ani zájem podílet se na konstrukci interního sazebníku ČT pro jednotlivé umělecké složky. 4) ČT s ohledem na problémy nemá zájem prodlužovat dosud platnou smlouvu o slovesných dílech. Navrhuji: FITES by měl slovesnou smlouvu vypovědět a v zájmu svých členů ve věci slovesných smluv hledat jiné řešení. Cílem FITESU zůstanou minimální honoráře stanovené ve spolupráci s ostatními svazy, stejně jako tantiémy. S pozdravem Jan Kraus

Vážený pan Jiří Janeček generální ředitel České televize

V Praze dne 18. července 2003

Vážený pane generální řediteli, jménem Českého filmového a televizního svazu FITES Vám blahopřeji ke zvolení do funkce generálního ředitele České televize. Přeji Vám ve Vaší odpovědné funkci mnoho úspěchů. Věřím, že FITES bude jednou z organizací, která Vám bude nápomocna při optimálním řešení mnoha profesních úkolů a problémů. Se srdečným pozdravem Jan Kraus, předseda FITESu

6

V Praze dne 22. července 2003

Vážený pane předsedo, moc Vám, i FITESu, děkuji za gratulaci. I já věřím, že s Vámi, tedy i s FITESem najdeme v mnoha problémech společnou řeč. Ještě jednou děkuji. S pozdravem Jiří Janeček, v.r.

Otiskujeme průvodní dopis, který spolu se stanoviskem k zamýšlené transformaci veřejných financí, dostal začátkem července 2003 od Konfederace umění a kultury (KUK) premiér a někteří členové vlády (Pavel Dostál, Bohuslav Sobotka, Pavel Rychetský, Petr Mareš, Stanislav Gross, Zdeněk Škromach, Petra Buzková, Marie Součková a na vědomí: Lubomír Zaorálek – předseda PS PČR a Vlastimil Tlustý – předseda rozpočtového výboru PS PČR). Redakční rada je toho názoru, že tyto dokumenty budou zajímat i čtenáře SYNCHRONU. Vážený pane premiére, vážení členové vlády, v rámci transformace veřejných rozpočtů se čím dál častěji v médiích objevuje záměr vlády vyhovět požadavku ČMKOS na zavedení minimální povinné daně z příjmu OSVČ včetně zvýšení vyměřovacího základu pro výpočet odvodů zdravotního a nemocenského pojištění. Znovu a opakovaně Vás upozorňujeme, že pouze laxností legislativců i všech polistopadových vlád je většina pracovníků v oblasti kultury již léta nucena pracovat z daňového pohledu jako živnostníci, přestože ve většině případů jejich činnost vykazuje typické znaky závislé činnosti, nebo podléhá autorskému zákonu. Plošná aplikace Vaší vládou projednávaných opatření pro OSVČ způsobí pro většinu profesí v oblasti kultury – výtvarníky, sochaře, restaurátory, režiséry, tlumočníky, překladatele a další, tedy ty, jimž civilizovaný svět říká „free lance“, a pro další pracovníky tzv. umělecko-technické realizace především v oblasti audiovize a divadel existenční problémy zásadního charakteru. Civilizovaný svět si obvykle svoje občany, vytvářející kulturní obraz a kulturní historii státu, neplete s řemeslníky, chápe, že podmínky pro jejich činnost jsou objektivně specifické a to zohledňuje při stanovování jejich daňových a sociálních nároků, resp. povinností. Dokonce se zdálo, že i Vaše vláda si potřebu speciální zákonné úpravy postavení pro některé OSVČ, které nesplňují podmínky živnostenského zákona, uvědomila, neboť se, i když pouhou zmínkou, objevil tento záměr ve Vašem vládním prohlášení (cit.: „…Vláda… zachová dosaženou pracovněprávní ochranu závislé práce a zajistí ji i pro atypické formy práce a práci osob samostatně výdělečně činných v závislém postavení; rozšíří prostor pro smluvní ujednání v kolektivních smlouvách, včetně veřejných služeb, popřípadě v pracovních smlouvách nad rámec zákonné úpravy při zachování dosavadní úrovně ochrany zaměstnanců….“ 2002). Jménem členských svazů KUK, jejich členů a v zájmu další existence kulturních oborů v celé jejich šíři, z nichž se žádný neobejde bez konkrétních lidí s uměleckou a specificky profesionální invencí a zdatností, Vás důrazně žádám, abyste nepřipustil plánované plošné zavedení daňových a dalších odvodových povinností OSVČ dříve, než bude legislativní možnost z řad OSVČ (tj. živnostníků = řemeslníků) vyčlenit pro účely daňových a dalších povinných odvodů pracovníky umělecko-technické realizace, dále těch, jejichž práce je hodnocena podle autorského zákona a další profese, spadající obvykle do kategorie free lance se speciálními zákonnými úpravami jejich postavení. Vážený pane premiére, vážení členové vlády, jak jste již byli informováni, Konfederace umění a kultury jako odborová centrála se k protestům našich kolegů vůči navrženým transformačním krokům veřejných rozpočtů (ČMKOS a ASO) dosud nepřipojila. Považujeme totiž transformaci veřejných rozpočtů opravdu za nezbytnou i v zájmu zachování mnohých činností v oblasti kultury. Požadujeme však důsledně systémová řešení, což platí i o obecných podmínkách k „žití“ mnohých dnes „OSVČ“ z oblasti kultury. Doufáme, že pochopíte nezbytnost a potřebnost jak požadavků z našeho stanoviska z 18. 6. 2003, tak i vyslyšíte požadavek dnešní. Jsou to totiž požadavky nepopulistické, racionální a všeobecně celospolečensky prospěšné. S pozdravem Adriena Jirková presidentkaKonfederace umění a kultury Synchron 4

2003

POŠTOVNA Stanovisko Konfederace umění a kultury – Proč NEPODPOŘIT kroky ČMKOS v souvislosti s transformací veřejných financí: 1.) Aplikace 16-ti třídního platového systému by dnes v praxi znamenala prakticky pouze zvýšení platů ministerských úředníků v ředitelských a ještě výše postavených funkcích. Přitom úředníků v ústředních orgánech státní správy neubylo, přestože se stát v rámci transformace veřejné správy zbavil podstatné části svých kompetencí. Pro oblast kulturních, školských, zdravotnických a dalších institucí, financovaných z veřejných zdrojů, zavedení 16-ti třídního systému dnes znamená další nepřijatelné stírání rozdílů ve finančním ohodnocování kvalifikované práce od nekvalifikované a souběžné existenční ohrožení institucí poskytujících služby ve veřejném zájmu, financovaných z krajských a obecních rozpočtů, především pak v oblasti kultury. 2.) Plošné zavedení minimální povinné daně z příjmu existenčně ohrozí množství živnostníků a dalších osob samostatně výdělečně činných, v oblasti kultury pak mnohé výtvarníky, sochaře, restaurátory a většinu filmařských profesí, a potenciálně tak rozšíří zástupy nezaměstnaných, jimž bude nutno vyplácet ze státního rozpočtu sociální a další dávky. 3.) Rovněž plošné zavedení fiskálních registračních pokladen by přineslo prospěch pouze výrobcům a autorizovatelům těchto pokladen a dál by zvýšilo potřebu státních úředníků, přičemž o přínosu pro řádný výběr daní např. i ze zkušeností ze Slovenské republiky lze s úspěchem pochybovat.

Co chceme a požadujeme my: 1.) Zákonné stanovení rozsahu minimálních standardů veřejných služeb ve všech oblastech těchto činností včetně zákonných podmínek nárokového financování a garancí jejich existence, čímž by konečně došlo k racionalizaci výdajů z veřejných rozpočtů. 2.) Zákonné přehodnocení kompetencí ústředních orgánů státní správy po přechodu většiny kompetencí a zřizovatelských funkcí na kraje a obce s příslušnou redukcí velikosti těchto ústředních orgánů a návaznou související změnu v přerozdělení vybraných daní ve prospěch územně samosprávných celků, čímž by teprve mohlo dojít k řádnému profinancování platových i provozních nákladů institucí, poskytujících definované služby ve veřejném zájmu. 3.) Zrušení procentuální resortní diferenciace minimálních platových tarifů pro zaměstnance sféry veřejných služeb a zajištění jejich rovnosti v odměňování podle náročnosti srovnatelných prací (oč je náročnější být vrátným na ministerstvu než v divadle, opravdu o ten nárokový příplatek 25%?). 4.) Zrušení možnosti v organizacích financovaných z veřejných zdrojů vyplácet neomezeně smluvní mzdy, pro členy managementů mnohdy ve statisícových výškách (např. České dráhy, a.s.; Česká televize; Dopravní podnik Hl. m. Prahy; apod.). Jsme toho názoru, že splnění těchto požadavků je nezbytným předpokladem pro racionální a úspěšnou transformaci veřejných rozpočtů ČR při pokrytí ústavně garantovaných práv občanů našeho státu, a jedině tak lze dosáhnout navýšení platů zaměstnanců veřejných služeb, které jsou opravdu hanebné. Jsme odboráři, také tak trochu politici, ale především jsme zůstali občany! Prezídium Konfederace umění a kultury

Jak je to s privatizací Krátkého filmu? Půjde někdy část výnosů, které Krátký Film Praha a.s. získává z využití svého archivu dalšími subjekty, do Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie? Zřejmě ne, jak o tom svědčí dopis ministra kultury Pavla Dostála předsedovi Rady tohoto fondu Jiřímu Stránskému z června t.r., který Fites dostal na vědomí a z něhož vyjímáme podstatné pasáže. Celý text je zájemcům k disposici v kanceláři Fitesu: Vážený pane předsedo, dovolte, abych Vás informoval o stanovisku Ministerstva kultury k problematice oprávněného nositele autorských práv výrobce k filmů vyrobeným a dokončeným v období let 1957 – 1993 v Krátkém filmu. Této problematiky se kromě aktuálního stanoviska advokátní kanceláře Čalfa, Bartošík a partneři dotýkají také další dvě externí právní stanoviska, zpracovaná advokátní kanceláří JUDr. Anna Kokošková a advokátní kanceláří Pavlok, Pavelka, Koval a part. AK Čalfa ke dvěma předchozím posudkům uvádí: „S právními závěry v těchto posudcích uvedenými se lze až na výjimky v podstatě ztotožnit… V těchto dvou posudcích jejich autoři posuzovali zejména otázku „privatizace“ Krátkého filmu, tj. postup, kdy došlo v roce 1993 k převodu účasti státu na akciovou společnost Krátký film, a.s. Zde uváděnou konstataci, že s odstupem deseti let by zřejmě nebylo možné úspěšně tuto privatizaci napadnout, nezpochybňujeme. Podle našeho názoru je třeba pro správné posouzení situace jít více do minulosti a to do okamžiku transformace státního organizace Krátký film na akciovou společnost KF a.s. a podrobně posoudit právní režim předmětných práv a povinností z tohoto hlediska.“ Svůj posudek tedy AK Čalfa zaměřuje na okamžik transformace státní organizace Krátký film na KF a.s. v roce 1990. Krátký film byl zřízen výnosem Ministerstva školství a kultury s účinností ode dne 1. 1. 1957 jako hospodářská organizace, organizačně podřízená Hlavní správě československého filmu. Ta byla s účinností od 2. 2.1962 nahrazena samostatnou organizací Československý film, tvořenou m.j. Ústředním ředitelstvím československého filmu (dále jen „Ú ŘČF“). ÚŘČF bylo oprávněno se souhlasem ministra školství a kultury zřizovat, měnit a rušit podřízené hospodářské organizace. Těsně před svým zrušením vydalo 21. 12. 1990 ÚŘČF s předchozím souhlasem vlády ČSFR rozhodnutí, kterým zrušilo bez likvidace organizaci Krátký film a majetek této organizace jako celek vložilo do nově založené akciové společnosti KF. Souhlas byl dán formou usnesení vlády č. 898 Synchron 4

2003

ze dne 20. 12. 1990. Podle zakladatelské smlouvy společnosti KF a.s. mělo ÚŘČF splatit svůj vklad „převedením veškerého majetku organizace Krátký film ve výši 274 000 000 Kč do vlastnictví společnosti“. Česká státní pojišťovna jako druhý zakladatel splácela svůj vklad peněžitým vkladem. V čl. 12 zakladatelské smlouvy bylo konstatováno, že společnost přebere veškerý majetek Krátkého filmu a je právním nástupcem všech jeho práv a povinností vyplývajících ze vztahů hospodářskoprávních, autorskoprávních, pracovněprávních a občanskoprávních, včetně práv k ochranné známce, obchodnímu názvu, průmyslovým vzorům a know-how. Smlouva o splacení nepeněžitého vkladu do KF a.s. byla uzavřena taktéž 21. 12. 1990 a obsahovala ustanovení, že ÚŘČF splácí svůj vklad do akciové společnosti, který je tvořen majetkem podniku Krátký film v hodnotě 274 000 000 Kč jako celkem. AK Čalfa konstatuje, že ohledně právní úpravy platné v rozhodné době byla poněkud legislativně nepřehledná situace, kdy platné právní předpisy rozeznávaly státní podniky, státní organizace, obchodní společnosti a některé další právnické osoby podle hospodářského zákoníku. Podle zákona 111/1990 Sb., o státním podniku mohl zakladatel státního podniku, kterým byl ústřední orgán státní správy, do 31. 12. 1990 podnik zrušit bez likvidace a hmotný majetek podniku jako celek vložit do akciové společnosti. Podle zákonného opatření č. 364/1990 Sb., o nakládání s majetkem svěřeným státnímu podniku, se státní podnik nemohl podílet svým vkladem na vzniku akciové společnosti a uzavírat smlouvy o převodu majetku ve vlastnictví státu. Výjimku mohl povolit zakladatel. Souhlas vlády lze podle názoru AK Čalfa zřejmě pokládat za takové povolení, nicméně… měl být k platnosti smlouvy o vložení majetku do vznikající akciové společnosti doložen souhlas federálního i republikového Ministerstva financí. Z tohoto hlediska lze tedy podle názoru AK Čalfa zpochybnit platnost smlouvy o splacení nepeněžitého vkladu z 21. 12. 1990. Dále upozorňuje na dekret prezidenta republiky č. 50/1945 platný do 15. 10. 1993 s tím, že podle dekretu byl výrobcem všech filmů vyrobených v České republice organizacemi zřízenými a řízenými státem stát a po dobu platnosti dekretu nemohl jiný subjekt nabýt práva a oprávnění výrobce filmů. AK Alfa dochází k závěru, že by bylo možné podat proti KF a.s. určovací žalobu, přičemž lze předpokládat, že případné řízení bude velmi zdlouhavé a právně náročné. Ve věci není možné aplikovat žádný jednoznačný právní předpis, ale je třeba použít velice široký a právně komplikovaný výklad mnoha dnes již neplatných předpisů. AK Alfa zdůrazňuje, že argumenty uváděné v před7

Č E S KÝ A N I M OVA N Ý F I L M loženém právním stanovisku jsou výkladem značně nejasné, často rozporné a nedostatečné právní úpravy počátku devadesátých let, kdy v právním řádu docházelo k překotným změnám, a proto nelze s jistotou předvídat, zda by uvedené úvahy a názory sdílel případně i soud při svém výkladu práva. Podle názoru věcně příslušného útvaru Ministerstva kultury je nepochybné, že vláda svým rozhodnutím zamýšlela, aby byl zachován majetek Krátkého filmu v celistvosti, tzn. včetně distribučních práv k filmům vyrobeným a zveřejněným touto organizací jako výrobcem… Jako vklad do akciové společnosti KF a.s. byl vložen pouze hmotný majetek zrušeného Krátkého filmu, nikoliv již autorská práva výrobce filmů. To plně odpovídalo ustanovení § 32 odst. 3 zákona a postačovalo k tomu, aby podle věty druhé téhož ustanovení na nabyvatele KF a.s. přešla práva a povinnosti zrušeného podniku, Krátkého filmu. KF a.s. se stal právním nástupcem Krátkého filmu a přešla na něj podle ustanovení § 21 autorského zákona i ta autorská práva výrobce čs. filmů, která Krátký film v té době oprávněně vykonával. Nejednalo se tedy o vložení autorských práv výrobce filmů do akciové společnosti a nešlo tudíž o právní úkon, k němuž by bylo potřeba souhlasu autora či autorů. K transformaci Krátkého filmu na KF a.s. v roce 1990 je také třeba zdůraznit, že ÚŘČF a Česká státní pojišťovna jako zakladatelé a akcionáři KF a.s., nebyly soukromými subjekty, ale hospodařily s majetkem státu. Nařízení vlády č. 429/1990 Sb., kterým došlo k likvidaci Ústředního ředitelství Československého filmu, znamenalo první větší průlom do státní výhrady podnikání v oblasti filmu a tímto krokem došlo fakticky k odstartování postupné privatizace filmového průmyslu. Již v průběhu let 1991-2, tedy v období platnosti dekretu prezidenta republiky č. 50/1945, vznikala celá řada nezávis-

lých filmových producentů, stejný proces probíhal i ohledně distribuce filmů a podnikový resp. obchodní rejstřík zapisoval obchodní společnosti s předmětem podnikání v oboru filmu. Usnesením vlády ČR č. 365 ze dne 19. 12. 1990 vláda odsouhlasila, aby ministr kultury převzal dnem 1. ledna 1991 funkci zakladatele státních hospodářských organizací Filmové studio Barrandov, Filmové studio Zlín, Filmové laboratoře Barrandov, Filmový průmysl, Krátký film, Ústřední půjčovna filmů a Český filmový ústav. Vláda ČSFR současně usnesením č. 898 ze dne 20. 12. 1990 souhlasila s tím, aby ÚŘČSF zrušilo bez likvidace hospodářskou organizaci Krátký film a vložilo její majetek jako celek do KF a.s. Je tedy zřejmé, že záměrem obou vlád resp. státu bylo přijmout koncepčně jiné rozhodnutí ohledně filmů vyrobených organizací Krátký film, než jak bylo rozhodnuto např. v případech privatizace Filmového studia Barrandov nebo Filmového studia Zlín. Ani v roce 1993, kdy vláda schvalovala projekt na přímý prodej majetkové účasti státu v KF a.s., neučinila vláda žádné zvláštní opatření z hlediska výkonu autorských práv k filmů vyrobeným v Krátkém filmu v letech 1957 až 1990. Naopak záměrem vlády bylo nepochybně zajištění určitých finančních zdrojů Státnímu fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie tím, že se v rámci procesu privatizace stal akcionářem KF a.s. S ohledem na všechny uvedené skutečnosti a na základě posouzení dané problematiky ve všech jejích souvislostech, nepřistoupí Ministerstvo kultury k podání žaloby. Přesto bych Vás rád ujistil, vážený pane předsedo, že toto rozhodnutí neznamená rezignaci v procesu hledání nových finančních zdrojů pro fond ze strany Ministerstva kultury. S pozdravem Pavel Dostál, v.r.

Synchron tímto otevírá novou stálou rubriku, která bude věnována českému kreslenému, trikovému a loutkovému filmu. Po konci monopolu, po několikaletém tápání a dezorientaci se zdá, že se český animovaný film vzpamatovává. „Animáci“, lidé od animace snad tedy přivítají tento prostor pro informace, názory, novinky a svým způsobem i jištění svého stále ještě přitažlivého oboru. Rubriku připravuje Miroslava Humplíková, která uvítá i vaše další tipy pro tyto stránky. Můžete ji kontaktovat přes kancelář Fitesu [email protected]

Jak to bude s večerníčkem, když se rodí tak málo dětí? Bude mít diváky když se mateřské školky mění na domovy důchodců? Jak to bude s náladou a elánem přestárlého vymírajícího národa, který je tudíž dost nemocný a má sklon k pesimismu? Proč mít dítě je dnes takový, zdá se, luxus? Kdo může za to, že je jich tak málo? Klaus? Špidla? Katolíci? Nedostatek nových bytů? Existenční nouze? Feministky? Firmy, které nechtějí zaměstnávat děvčata, potencionální matky? Ztráta tradičních hodnot? Mravnost? Zesměšnění rodiny? Neúcta k pojmu matka? Kariéristky, které chtějí rodinu až po třicítce? Málo spermií? Styl života nevaž se, odvaž se? Všeobecná neúcta k tradici? Rozpad vztahů? Jak to bude se stárnoucí Evropou? Pomůžou nám děti imigrantů…? Na to jsem myslela, když jsem jela na Kavčí Hory za Milošem Zvěřinou (47), dramaturgem Centra tvorby pro děti a mládež České televize. Zvěřina byl v loutkovém studiu Jiřího Trnky (KF) spolupracovníkem Garika Seka. Dělal pak ještě na filmu Třebechovický Betlém. Po odchodu z KF pracoval šest let jako pečovatel Armády spásy. Pak učil „animovaný film“ na Vyšší odborné filmové škole v Písku. Dramaturgem dětských programů v ČT je rok. Není to floskule, ale dokud tu budu, chci především nadále udržet výtvarnou kulturu českého animovaného filmu. To, co tu kdysi zavedli Týrlová nebo Trnka.

8

A pracovat s lidmi, s fandy, kteří mají animaci rádi. Spolu s velkou nabídkou zábavy a komerčního působení na děti se mění jejich vkus, mění se i vkus jejich rodičů. Jsou nové večerníčky v něčem nové? V čem? Promítáte zkušebně nové pohádky? Tyto záležitosti si hlídají tvůrci. Ukázky třeba pouštějí dětem v nemocnici. Máme zkušenosti, že se stále nejvíc líbí klasika – Krtek, Víla Amálka, filmy rodinného stříbra české animace. Jakým způsobem se nasazují večerníčky? Mezi dětskými diváky jsou rozdíly, dívají se s nimi třeba i rodiče anebo prarodiče…? Nelze jít z extrému do extrému. Večerníček je pro maličké děti i pro ty starší. Důležitá je vyváženost. Po Víle Amálce zařadit třeba Pata a Mata pro starší děti. Tedy nejen jiný žánr, brát v úvahu i věk dětí. A technologie. Jsem fanda loutkového filmu, ale nesmím zapomenout, že existuje i kreslený anebo ploškový film… Jaké je dnes autorské zázemí dětské animované televizní pohádky? Stále máme dobré autory. Problém je spíš vůbec programové využití animované tvorby. Kdysi byl výrobcem předfilmů Krátký film. Měl monopol, který padl. Animovaný film žije z grantů. Ale co s grantovým filmem? Jak ho dostat do vysílání? Televize se řídí vysílacím schématem. Snažíme se tedy pro animaci prosadit stálý program. Máme už slib na finanční jištění náročných animovaných projektů Jiřího Barty nebo Pavla Koutského, kterých se ČT chce účastnit. A znova říkám, u večerníčků musíme držet jejich výtvarnou stránku a poetiku.

Výroba seriálu animovaných večerníčků trvá, jako vždy, průměrně dva roky. Česká televize zadala od roku 2002 výrobu devíti studiím: natočeno je dalších 13 dílů (14 – 26) kresleného seriálu Z deníku žáka III.B aneb Edudant a Francimor (studio

Bratři v triku), premiéra září 2003. Hodně si Zvěřina slibuje od série romských pohádek Mire Kale Hin. Tady vznikl přepych, klasický loutkový seriál animoval Alfons Mensdorff. Dokončeno v Hafan filmu. Zvěřina chce

Synchron 4

2003

Č E S KÝ A N I M OVA N Ý F I L M tyto pohádky nasadit příští rok v dubnu ke Dnům romské kultury. Studio Hafan film dotáčí i další loutkovou sérii Jak to chodí u hrochů. Loutku a papírek kombinuje sedmidílný seriál Pohádky lesního ticha Hájadla. Vzniká ve Studiu Art and Animation. Studio Bratři v triku letos dokončí kreslený seriál O kanafáskovi. Kreslený seriál Do pohádky! režiséra Pavla Koutského dokončuje Studio ANIFILM, premiéra podzim 2003. Připravuje se smlouva na pokračování. ANIFILM letos dotočí i ploškovou sérii Bubáci a hastrmani (21–26). Zvěřina počítá s nasazením v prosinci 2004. Kreslený seriál vzniká taky v Ostravě. Studio QQ

pracuje na osmém díle Pučálkovic Aminy (1–11). Ploškové filmy točí ANIMA Praha. Je to série My tři braši od muziky, která bude nasazena do vysílání na počátku roku 2004. Studio Via Lucis by mělo skončit práci na ploškovém seriálu Oštrozok. Podle licenční smlouvy ČT s AB Zlín vzniká na Moravě 128 dílů večerníčků. Navazují na staré oblíbené seriály: Boba a Bobka, Macha a Šebestovou, Pata a Mata, Hurvínka atd. A k rodinnému stříbru se ČT vrací i elektronickým vybarvováním (UPP) první čb řady Rumcajse. Když to sečtete, je to 230 připravovaných pohádek. V ČT se určitě jejich postavy nebudou kopat do

zadků, rýt nosem v písku, ani mlátit kladivem po hlavách. Ale nechám mudrování. Když vidím na ulici těhotné děvče s módně na odiv vystaveným pupíčkem, když slyším jak opečovávaní šestiletí hoši dirigují v supermarketech své rodiny, tatínky, kteří si hrdě na ramenou nesou okloboučkované děti, babičky v trenýrkách s vnuky na vyšehradských hradbách, říkám si, že pud sebezáchovy, přes všecky zdánlivé konce všech našich pudů, pořád pracuje. No, a ten večer na rádiu Region oznámili, že porodnice v Brně a Plzni praskaly ve švech. Rodit přijelo přes dvě stě čtyřicet maminek, rekord posledních deseti let… hum

Lidé českého animovaného filmu ŠTAFLÍK A ŠPAGETKA Říct o ní, že je kavárenský povaleč, by bylo surové. Ovšem je kavárenský člověk. Patří tam zcela samozřejmě. Ne, nepovaluje se. Je elegantní, se svými stříbrnými šperky a jemnými pohyby rukou, kterými ťuká do scénáře. Je to malá žena, na lokti vytetované číslo. Mám ráda koncentráčníky. Mají v sobě solidaritu. Párkrát za život, když mi bylo blbě, mi vzala nad kavárenským stolkem ruce do svých dlaní.

Sedí a inhaluje turka nebo usrkává ze sklenice malého piva. Alena je nejskromnější z lidí, které znám. Záležitosti gurmánské ji nezajímají. Jednou jsme se bavily, kdo co peče za cukroví na Vánoce. Alena chtěla říct: já nepeču. Ale místo druhého e se nějak přeřekla a řekla í. Ona prostě nepíče (to by byl titulek!). Drobnými krůčky vchází do pražských kaváren. Potkáte ji na koncertu, na vernisáži, na projekci, mezi knížkami. Pražská intelektuálka. V těch svých oranžových malinkých teniskách chodí pořád hrát tenis. Dvakrát jsem s ní byla dělat "hop hop" do omšelého sálu v Lucerně, kde předcvičuje partě dvaceti kamarádek. Aleně dal osud zahulit. Ale myslím, že i popít šampaňského: když jí bylo patnáct, šla do Terezína. Kdysi mi ghetto ukazovala. Neříkala nic o zlu: sem jsem si chodila číst… Tady, pod tím náspem, jsme randívali… Tenkrát to byla krásná hubená modrooká holka s černým mikádem. Psala básně. Verše terezínských dětí několikrát po válce zhudebnili. Naposled v roce 1994 mladá americká skladatelka. Pozvala Alenu do Minnesoty. A pak ji tři týdny vozila po Americe. Alena mluvila v newyorském rozhlase i v místních televizích. A všude se konaly koncerty těch zhudebněných veršů. Pak to nastudovali i v Rudolfinu. O Aleně, tedy Aleně Synkové, existuje i divadelní hra. „Myslíš, že už mám Alzheimera?“ optala se, mě když jsme viděly naposled a ona líčila, jak v Praze nemohla najít kino Aero.

Synchron 4

2003

„Nepřipadá mi,“ řekla jsem. Kino Aero má dobrou dramaturgii. Ale málokdo ho napoprvé najde. „No dobře. Ale Alzheimer se ke mně blíží,“ řekla úplně vážně. Alena je plná sarkasmu, kterým chceme zvítězit nad svízelemi plynoucího času. „Aby se to dalo vydržet, musíš to zjednodušit,“ říká. V televizním cyklu Ještě jsem tady, seriálu o starých lidech, vystoupila provokativně v hluboce dekoltovaných šatech. Stále bojuje nějaké boje, nenápadně, urputně, proti nespravedlnosti na cizích i na sobě. Stále radí začínajícím animákům. Když si přečetla můj scénář na kreslený film o rockovém muzikantovi, šla se mnou v šedesáti na haevymetalový koncert. Dramaturgovala snad stovky animovaných filmů. Napsala desítky scénářů. Před lety začali s manželem, architektem Jiřím Munkem, psát pro děti příběhy dvou pejsků – Štaflíka a Špagetky. Zdeněk Smetana je nakreslil a vzniklo několik večerníčkovských seriálů. Štaflíka a Špagetku vydal Supraphon jako CD. Pohádky namluvil Oldřich Vízner. Vyšly i jako audiokazeta. V roce 2000 Štaflíka a Špagetku vydal Albatros. V desetitisícovém, dnes rozebraném, nákladu. Druhé vydání vyšlo loni. Mezitím knížka vyšla polsky, lotyšsky a estonsky. Štaflík a Špagetka jsou taky na DVD, česky a polsky. Alena a Jiří Munkovi se chystají psát jejich další příběhy. Takže Štaflík a Špagetka, figurky animovaných českých seriálů, fungují a žijí dál.

CO DĚLAJÍ ANIMÁCI? ČAMPULKA V červenobílé ťubetějce a bílé pánské košili a plná energie vítala v úzkém kruhu přátel svou knížku pro děti i pro dospělé v pražské kavárně Blue Velvet třetího června Nina Čampulková. Knížka se jmenuje Kdo má koho a vydala ji knihovna Jana Drdy v Příbrami. N.Č. ji napsala, nakreslila a graficky upravila.

9

Č E S KÝ A N I M OVA N Ý F I L M Nina si dnes říká Čampulka. Z bezprostřední malířky se stává zralá vědma, která neopouští cíl hrát u lidí na strunu citu, něhy a poučení bez mentorování. „Píšu knížky, protože potom, co jsem přestala točit, mi chybělo psaní, třeba psaní scénářů…“, říká. Čampulka kreslí velké portréty kanců a vlků. Sele vonící k hvězdám, měsíc s knírem a hvězdou v oku, Pegasy, zadky grošáků, vemínka. Holčičky kozičky a kluky kozlíky. Vysvětluje, kdo je mezek, kdo je osel a kdo kanec… Kreslí kosa na procházce. I to nádherné zvíře, kterým je kráva, tak znehodnocená v lidských O rybáři, který nikdy nic nechytil (1984)

nadávkách… Její chagallovský svět, který jsme znali z animovaných filmů, jakoby se chtěl v krátkých říkánkách rozběhnout, pohnout. „Naše město Příbram je hrubé. Moc. Ale zároveň v něm lidé chtějí něhu. Vydal jsem tu knížku taky proto, že jsem myslel na děti, které se v televizi dívají na to, jak se spolu mlátí Tom a Jerry…“ řekl na úvod vydavatel knížky Václav Chvála. Zpíval se Bulat Okudžava, písně na texty Borise Pasternaka. Děti na křtu přečetly celou knížku a ukazovaly obrázky. A člověk myslel na filmy, které Čampulka natočila: Jak udělat podobiznu ptáka, na Aucassina a Nicolettu, na Páva, na Rybáře, který nikdy nic nechytil, na Princeznu Furienu, na Dům u pětiset básníků…

Pojar: 80

(* 7.10. 1923 v Sušici)

Sešli jsme se v tropickém červnovém odpoledni v kavárně Fantazia, téměř u řeky. Přišel vedrem nedotčen, v lehké košili a pláťákách. Pořád hezký chlap. Furt věčný mladík, jak se psávalo. Kštice nezřídla, jen zbělela. Oči ovšem stále ostré, tmavé. A ten pomalý klidný hluboký hlas: stručné hodnocení filmů, věcí, lidí, práce. Monolit, klid a síla. Zrovna se vrátil z Paříže. Francouzi dělali Forum des images. Pozvali špičky animace z celého světa. Pojar je v partičce třeba s Federicem Backem nebo Karolinou Leafovou. Jsou to olympští bohové žánru. Animační Olympan si vždycky udělal výběr svých oblíbených filmů, aby mladé publikum poznalo jeho vkus a záliby. A pořadatelé udělali výběr z jeho filmografie. Pojarovy tipy byly: Trnkovo Posvícení ze Špalíčku a Lucká válka ze Starých pověstí českých, Vojáček od Grimauxe, filmy Normana Mc Larena, Dunningovo Jablko, Hubleyho Moon Bird a Francouzské balady Luzzatiho a Janina. Francouzi z jeho filmů vybrali: O skleničku víc, Lva a písničku, Ilusologii, Co žížala netušila, O té velké mlze a É…Dle mého gusta chyběla Jabloňová panna. A já bych pořád pouštěla Medvědy. A Zahradu… Který svůj film vlastně vy sám máte nejradši? Myslím, že O skleničku víc. Ten film mi velmi pomohl. Jednak cenami, které po světě dostal. A pak, je v něm kus mládí, čas, kdy jsem jezdil na motorce… Točil jste hodně v cizině, který film byl nejobtížnější? Ilusologie. Proč? Byl to první film, který jsem dělal v Kanadě. Neznal jsem lidi, systém práce, neznal jsem způsob života, měli jiný humor, všecko tam bylo jiné… Který film šel hladce? Jaké bylo třeba natáčení filmů pro OSN? V těch filmech jsem měl řešit otázky, které neuměli vyřešit politikové celého světa. Měl jsem odhadnout nebezpečí všeobecného planetárního zbrojení. Nesmělo to být o žádné konkrétní zemi a bylo u toho strašně moc zákazů a pří10

kazů. A mělo to být takové, aby tomu rozuměli všichni lidé na celé zemi. Vyrovnat se s takovým úkolem je vždycky mnohem horší, než když si něco vymyslíte vlastní hlavou… A hladký film? To bylo É pro kanadský National Film Board. Scénář jsem měl napsaný od roku 1968, tam šlo všecko velmi dobře… Když jsem vytáhla ze svého archivu jeho složku, byla po Trnkovi nejtlustší ze všech. Se všemi těmi brožurami o něm, s rozbory jeho filmů, záběrů, rozhovorů, adoračních článků, kterými se hemžily noviny, když se psávalo o slavném českém animovaném filmu. Sloupce cen, které dostal, tituly. Pojar patří k doyenům českého animačního sboru. Začínal v devatenácti jako konturista a kolorista v AFITu. Sám říká, že režírovat ho svými požadavky a nároky naučil Trnka. Dnes je pořád někde prezidentem nebo předsedou festivalu nebo váženým členem komise. Nebo mu pořádají přehlídku jeho filmů. Obrovský talent se zkrátka zúročil. Jsem jeho novinářským satelitem přes dvacet let. Poprvé jsem za ním byla ještě v jeho studiu v Nuslích, kam od Trnky odešel dělat svoje filmy a vychovávat si vlastní lidi. Tehdy točil pro televizi Čapkovu Dášeňku. Byla to doba kdy normání filmy byly prózou kinematografie a animované její poezií. Byla jsem za ním když pro Laternu Magiku připravoval Žvanivého slimejše. Byla jsem za ním se zpravodajským štábem v Bubenči když natáčel reály pro Motýlí čas. Dělala jsem mu premiéru tohoto filmu v roce 1991. Musím skromně říci, že to byla nejbombastičtější premiéra dětského filmu, kterou tento stát zažil. Se vstupenkou ve tvaru motýla, s replikou ústřední loutky víly Urugu, kterou jsme věnovali nějakému dětskému ekologickému oddílu. Střecha Kongresového centra se musela zvednout, protože v sále bylo přes dvanáct set dětí z pražských škol… Dělala jsem mu půl roku naprosto šílený sběr materiálu k filmu Losos, který nikdy nenatočil… Poslední rozhovor jsme měli před šesti lety. To byla katedra animovaného filmu, kde učí scenáristiku a režii, docela chudá a česká animace se zdála ve stavu hibernace. Dnes se údajně technické vybavení zlepšilo, studenti si sami založili producentská centra, snaží se sehnat prostředky, kontakty s cizinou, práci i výdělek. V říjnu je mu tomuto českému filmovému loutkáři osmdesát let. Samozřejmě se chystá točit. Rýsují se dva projekty. Jeden v Čechách a jeden s Japonci. Břetislav Pojar: známe všichni jeho filmy. Tu radost, kterou nám dal. V medvědí sérii Pojďte pane, budeme si hrát nebo v Zahradě je tolik něhy a humoru, lehce ukazovaných etických hodnot, že můžeme tvrdit, že ve svých animovaných bajkách tvaroval téměř čtyři generace Čechů a Slováků. Nutno říct, že je velmi vážný člověk. Četla jsem, že docela morous. Říkali mi animátoři z Nuslí, že když byla třeba předváděčka nového dílu Medvědů, všichni se v projekci váleli smíchy. Jen Pojar se Štěpánkem (to byl výtvarník) seděli mlčky, vážní a zdáli se naštvaní. A tak mám ráda, když se potkáme někde v Praze na ulici, když se mi podaří narušit jeho profesionální klid a rozesmát ho. Mirka Humplíková O skleničku víc (1953)

PRO TUTO RU BRI KU M J. PŘI PRAVU J E M E: DE ITCHOVÁ A KANAFÁSE K, RYCHECKÝ A KOCOURKOV, UMPRUM A STUDENTSKÉ FILMY OD BARTY, DOUBKOVÁ A LOUTKOVÉ POHÁDKY, PAT A MAT, FIMFÁRUM A OSCAR. Synchron 4

2003

Ú VA H Y A K O M E N TÁ Ř E

Výkon majetkových práv autorských vůči České televizi Při vysílání České televize a při jejích dalších činnostech dochází k masivnímu a nejrůznějšímu užívání audiovizuálních děl (dále jen AVD) jak těch, které Česká televize (dále jen ČT) sama vyrobila nebo těch, ke kterým získala práva v nejširším slova smyslu. AVD je v intencích současného autorského zákona dílem autorským a odlišuje se tak od zvukově obrazového záznamu, který autorským dílem není. Vedle autorských práv k AVD (literární složka, režisér, kameraman, architekt, kostýmní výtvarník-viz níže) zná současný autorský zákon (dále jen AZ) i právo výrobce zvukově obrazového záznamu k jeho záznamu (i výrobce AVD disponuje pochopitelně právem výrobce zvukově obrazového záznamu), tedy právo s autorským právem související. Tímto právem je chráněn výrobce zvukově obrazového záznamu včetně AVD. Oproti předchozí právní úpravě však nemusí nutně při nejrůznějším užívání AVD vykonávat za jednotlivé autory jejich práva. Pokud hovoříme o AVD jako o autorském díle, musíme nutně provést alespoň základní rozdělení zvukově obrazových záznamů (vyjímám pro účel tohoto článku přímé vysílání), které ČT vysílá. Za AVD můžeme nepochybně označit hranou tvorbu, animovanou tvorbu a dokumentární tvorbu. AVD může, ale nemusí být též zábavný či kulturní pořad, vzdělávací pořad či publicistika. Jde pouze o základní rozdělení! Pokud pohlížíme na AVD z hlediska výrobce, může jít o televizní vysílání vlastních AVD, kde je ČT či Československá televize výrobcem, nebo o AVD vyrobené jiným subjektem, kde ČT získala podlicence k vysílání takových AVD, a to buď od výrobce AVD z České republiky nebo ze zahraničí. Stejně tak ČT prodává „své“ AVD jiným osobám, a to tak, že tuzemským nebo zahraničním osobám poskytuje jako výrobce AVD podlicenci a případně tak činí i za autory, pokud od nich právo poskytnout podlicenci získala. Nechávám stranou koprodukční projekty! Pokud pohlížíme na AVD z hlediska jednotlivých autorskoprávních profesí, můžeme říci, že z hlediska užití jednotlivých děl v audiovizuální sféře půjde jistě o režiséra AVD, který je považován za autora AVD, autora literární části AVD, tj. autora scénáře či dialogů včetně námětu a preexistentního díla, autora díla hudebního užitého v AVD, kameramana-autora obrazové složky AVD, architekta-autora architektonické složky AVD, výtvarníka kostýmů užitých v AVD (u hrané tvorby), výtvarníka animovaného filmu, střihače AVD (hraná tvorba, animované filmy a dokument) a zřejmě i zvukaře AVD (hraná tvorba, animované filmy). Jde opět pouze o základní dělení, které má své nuance! Stejně tak je na jednotlivé profese nutno pohlížet z hlediska „stáří“ AVD a technického i jiného rozvoje při vytváření AVD, jinak řečeno u filmů zveřejněných v dřívějších desetiletích 20. století měly

Synchron 4

2003

některé profese rutinní či technický ráz v nichž absentovala tvůrčí složka. Z hlediska doby trvání běhu majetkových práv došlo od 1.12.2000 přijetím nového autorského zákona k podstatnému průlomu. Nový AZ přiznává všem autorům AVD či děl užitých v AVD jednotně dobu trvání majetkových práv na dobu 70 let. Nedosti tomu! Běh doby 70ti let se počítá od smrti posledního autora a to buď režiséra, autora scénáře, autora dialogů nebo autora hudby. Chráněna jsou tak i mnohá AVD z průkopnických začátků naší kinematografie. Pro účely tohoto článku budu dále hovořit o AVD, které ČT nebo Československá televize vyrobila či převzala do vysílání nákupem od jiných tuzemských subjektů. Nový AZ stanoví, že za výrobce českého audiovizuálního díla zveřejněného od 1.1. 1950 do 31.12. 1964 se považuje Národní filmový archiv (NFA). Dodejme, že i starší české AVD má skoro výhradně v dispozici NFA. V případě těchto AVD však NFA nevykonává autorská práva k dílům, která byla v těchto AVD užita, a subjekt, který toto AVD vysílá či jinak užívá, musí získat licence přímo od autorů, v těchto případech v drtivé většině od dědiců, tedy nositelů majetkových práv. Tato práva vyjma autorů děl hudebních zastupuje ve vztahu k ČT, ale i pro NOVU a PRIMU DILIA. S televizí NOVA a PRIMA má DILIA ohledně AVD zveřejněných do 1965 již uzavřenu smlouvu, ČT autorská práva pravidelně finančně vypořádává vždy v úhrnu za jednotlivé období (většinou pololetí) a smlouva, která je již v návrhu, bude uzavřena s platností zřejmě od 1.1. 2004. Sazba za poskytnutí licencí všech autorů zastupovaných DILIA činí 12% z půjčovného, které platí televize NFA. Další množinou českých AVD se zvláštním režimem jsou AVD zveřejněná v období od 1.1. 1965 do 31.12. 1991. Jde o filmová díla vyrobená v tomto období ve Filmovém studiu Barrandov a Filmovém studiu Zlín. K těmto AVD má ze zákona právo výrobce Státní fond pro podporu a rozvoj České kinematografie, který též ze zákona vykonává na rozdíl od shora uvedených AVD práva autorská. Pro Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie spravuje všechna práva k těmto AVD obchodní společnost Ateliéry BONTON Zlín, a.s. Pokud ČT chce vysílat toto AVD, musí je nakoupit se všemi právy od Ateliérů BONTON Zlín, a.s., které po odečtení své provize zašlou inkasovanou částku Státnímu fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie. Tento fond má uzavřenu smlouvu s DILIA a z inkasované částky jí uhradí celkově 14% pro autory AVD vyjma autorů děl hudebních. ČT pak vysílá další AVD, které byly zveřejněny před 1.1. 1993, kdy zanikla Československá a vznikla Česká televize. Jde v naprosté většině o AVD, které

vyrobila Československá televize sama nebo které pro ni vyrobil někdo jiný na její objednávku. Smlouvy, na základě kterých jednotliví autoři vytvářeli svá díla pro tato AVD a snad i dávali souhlas s jejich šířením, a to buď smlouvy pracovní či smlouvy jiné, nejsou většinou k dispozici, a pokud ano, musely by se velice složitě posuzovat z hlediska jejich perfektnosti dle právních předpisů platných v době jejich vzniku. Podle tehdejších předpisů měl totiž autor právo na odměnu za každé užití díla, pokud jeho smlouva takovou odměnu sama nestanoví. Vzhledem k nedohledatelnosti uvedených smluv je ČT povinna opatřit si nový souhlas autora s užitím díla a vyplatit mu odměnu. ČT, která je nástupcem Československé televize postupuje při vysílání těchto AVD velice svojsky a vyplácí automaticky „reprízné“ pouze autorům literární složky a to ve výši 35 Kč za minutu pro všechny tyto autory dohromady. Pokud si režisér, kameraman nebo některý z výtvarníků všimne, že „jeho“ AVD bylo vysíláno a požádá o odměnu, respektive „reprízné“, vyplatí ČT režisérovi 30 Kč za minutu, kameramanovi 25 Kč za minutu a výtvarníkům dohromady 20 Kč za minutu. V případě, že toto AVD je ČT prodáno jinému subjektu, je situace ještě složitější a po podání příslušné žádosti zaplatí autorovi ČT odměnu tak trochu od boku v nějakém procentu z inkasované ceny za prodej. ČT vychází ohledně uvedených cen ze sazebníků, které kdysi za dob komunismu vydalo tehdejší Ministerstvo kultury a z různých hromadných smluv, které mezi sebou a Československou televizí uzavíraly umělecké svazy. Pamětníci by mě upřesnili. Problémem shora uvedených odměn je jednak jejich výše a jednak to, že nároky režisérů, kameramanů a výtvarných autorů podléhají promlčecí lhůtě, která běží od data konkrétního vysílání a jelikož se jedná na straně ČT o bezdůvodné obohacení, promlčecí lhůta činí 2 roky. Dlužno dodat, že výše odměn pro autory literární složky byla součástí smlouvy mezi ČT a DILIA z roku 1992, kdy existovalo reálné nebezpečí, že ČT jako nástupce Československé televize nebude za užití AVD zveřejněných před 1.1. 1993 platit vůbec nic. ČT však smlouvu s DILIA cca za dva roky vypověděla. Od té doby nemá výše odměn pro autory literární složky žádný validní podklad, stejně jako pro režiséry, kameramany a výtvarníky AVD. Od 1.7. 1991 však byla též mezi Československou televizí, FITESEM, Obcí spisovatelů a Obcí překladatelů uzavřena hromadná smlouva, která se týkala autorů literární složky (tj. v případě této smlouvy autorů děl preexistentních, autorů scénářů či dialogů a překladatelů) a která mířila do budoucna. Kromě minimálních odměn za vytvoření díla stanovila i reprízné pro autory literární složky dohromady ve výši 70 Kč za jednu minutu. Tuto smlouvu ČT převzala od

11

Ú VA H Y A K O M E N TÁ Ř E Československé televize a začala ji používat při uzavírání jednotlivých smluv tak, že do konkrétní smlouvy napsala, že výše reprízného se řídí touto hromadnou smlouvou. Stejně tak do smluv s ostatními autory začaly být vedle odměny za vytvoření díla vpi-

sovány odměny za každé užití, tj. reprízné. U režiséra AVD činilo reprízné 60 Kč za minutu, u kameramana 50 Kč za minutu, u výtvarníků AVD dohromady 60 Kč za minutu. Výše reprízného u těchto profesí byla buď odvozena od reprízného autorů literární složky nebo byla „podepřena“ dalšími hromadnými smlouvami (smlouva uzavřená dne 30.12. 1992 mezi ČT a Asociací českých audiovizuálních režisérů hovoří o 15ti % z odměn za vytvoření díla – výpočtem z uvedených minim za vytvoření díla dostaneme cca 60 Kč reprizného za minutu, smlouva uzavřená dne 26. 4. 1993 mezi ČT a Asociací českých kameramanů hovoří o 7,5 % odměn za vytvoření díla). V roce 1998 byla podepsána další smlouva mezi ČT, FITESEM, Obcí spisovatelů a Obcí překladatelů ohledně preexistentních děl, slovesných děl a překladů slovesných děl, která platí dodnes. Reprízné k datu podpisu této smlouvy stouplo na 105 Kč za minutu pro všechny autory literární složky dohromady, od této položky bylo odvozeno reprízné pro režiséra ve výši 90 Kč za minutu (nebo bylo počítáno shora uvedeným procentem), pro kameramana 75 Kč za minutu (nebo bylo počítáno shora uvedeným procentem) a pro autory výtvarné složky ve výši 60 Kč za minutu dohromady. Uvedené sazby vždy platily jenom pro to období, na které se vztahovala uzavřená smlouva a ve které byly uzavírány smlouvy s konkrétními autory, pochopitelně vyjma AVD vyrobených před 1.1. 1993 jak uvedeno výše, kdy žádná smlouva neexistovala. Smlouvy uzavřené FITES a jejími partnery obsahovaly ještě minimální částky za vytvoření děl a procenta z prodeje AVD ČT jiným subjektům. Je jasné, že mimo ČT uzavírala autorskoprávní smlouvy o vytvoření a užití AVD s autory celá řada jiných subjektů. Tyto smlouvy měly se smlouvami uzavíranými ČT jednu věc společnou, protože před 1.12. 2000 platil ještě starý

12

autorský zákon (zák.č.35/1965 Sb.), který obsahoval zásadu, že autorovi náleží odměna za každé užití díla, byl na reprízné zákonný nárok. Proto i smlouvy s jinými subjekty obsahovaly reprízné a způsob výpočtu jeho výše. Situace se však podstatně změnila od 1.12. 2000, kdy vstoupil v platnost nový AZ (zákon č.121/2000 Sb.), který umožňoval a umožňuje, aby výrobce „vykoupil“ od autora či jeho dědice všechna majetková práva autorská (nikoli však osobnostní!) a to dokonce na celou dobu jejich trvání a pro celý svět. Uvedená úprava není nic neobvyklého, podobná platí v celé Evropě a je vždy na smluvních stranách, jak se nakonec dohodnou. Především soukromí producenti, ale i také ČT začala této možnosti okamžitě využívat a to tak, že krapet povýšili částku za vytvoření díla, označili ji také za odměnu za poskytnutí všech licencí pro celý svět a na dobu ochrany majetkových práv a začali ji prosazovat do smluv. Pochopitelně, že tato praxe je pro výrobce AVD velice výhodná, protože se při dalším nakládání s AVD nemusí ohlížet na další nároky autorů a to hlavně při prodeji, kdy nabízejí tzv. „čistý produkt“. Česká televize postupovala na rozdíl od soukromých výrobců opatrněji. Postupem doby vytvořila vzorové smlouvy, které při uzavírání různě modifikovala. Z hlediska reprízného buď smlouvy reprízné vůbec neobsahovaly a autorova práva byla odměnou za vytvoření díla vypořádána navždy, nebo reprízné obsahovaly, ale pouze za 1. odvysílání AVD v ČT. Uzavíraly se však a uzavírají smlouvy, které obsahují reprízné za každé vysílání jako dříve. O procentech z prodejů raději ani nemluvím. Výše reprízného byla zachována v nezměněné podobě u autorů literární složky dle smlouvy ČT s FITES a jejími partnery z roku 1998 a reprízné i při shora uvedených modifikacích bylo těmto autorům celkem pravidelně ve smlouvách přiznáváno. U ostatních profesí, tj. u režisérů, kameramanů a výtvarných autorů se reprízné, pokud bylo vůbec ze strany autorů do smlouvy prosazeno, začalo uvádět výhradně procentem, a to u režisérů ve výši 15% z částky za vytvoření díla (důsledek shora citované smlouvy s AČAR), u kameramanů ve výši 7,5% (důsledek shora citované smlouvy s AČK), u architektů a kostýmních výtvarníků se pohybovala a pohybuje též okolo 7,5%. Nutno říci, že výkonní umělci, tedy především herci, si prostřednictvím své Herecké asociace vybojovali neuvěřitelných 15% reprízného, které je jim přiznáváno pravidelně. Tím pochopitelně dochází k nutné disproporci, protože by asi reprízné jednoho režiséra a navíc autora celého AVD nemělo být shodné s výší reprízného herců s tím, že i částka ze které se reprízné počítá, je ve velké nerovnováze. Srovnání je složité, protože struktura odměny u herce, režiséra, kameramana atd., se výrazně liší. Herec je placen za natáčecí den, režisér a kameraman za přípravu, celé natáčení a další práce včetně dokončovacích., autor literární složky za „dodání“ scénáře. I tak je však srovnání alespoň trochu možné. Zkusme to u kameramana a herce. Odměna herce za jeden natáčecí den se v ČT pohybuje od 10 000 do 20 000 Kč. Pokud přepočítáme práci kameramana na jeden natáčecí den, pohybuje se v případě 70ti minutové metráže okolo 5 000 Kč na den s tím, že tato odměna obsahuje

i práce mimo vlastní natáčení. Nicméně rozdíl je jasný a to jak ve výši odměny tak v nepochopitelném rozdílu u reprízného, které v případě kameramana ještě není poskytováno vždy. Tedy vyčísleno za jedno vysílání vztaženo k jednomu dni, obdrží herec reprizné 2 250 Kč (počítáno z průměrného honoráře 15 000 Kč za natáčecí den), kameraman 375 Kč. Nejhůře jsou však na tom zcela evidentně autoři literární složky. A svým způsobem to také způsobuje doposud platná smlouva ČT s FITESEM a jejími partnery. Když totiž přepočítáme odměnu ve výši 105 Kč za minutu ve vztahu k minimálním odměnám za vytvoření díla, dostaneme se na 6 %. Porovnejte to s reprízným hercovým. Zdráhám se přepočítávat literární složku na počet natáčecích dnů, ale nemohu neuvést i toto srovnání. V případě 70ti minutové metráže hraného filmu se natáčecí den v ceně pro autora literární složky pohybuje mezi 4 000 až 5 000 Kč. S reprízným ve výši 6%! Pokud by ČT u autorů literární složky dodržovala u odměn za vytvoření díla starou smlouvu s FITESEM a jejími partnery, která ještě stále platí, dostal by se autor literární složky na 2 000 Kč za jeden natáčecí den a měl by několikráte nižší odměnu než ty nejníže oceňované práce při výrobě AVD. Nebudu je vypočítávat. Budiž řečeno ke cti ČT, že sama od sebe začala v posledních dvou letech v konkrétních smlouvách povyšovat minimální odměny za vytvoření díla, respektive scénáře a dostala se v současné praxi výše nad minima stanovená ve smlouvě s FITESEM a jejími partnery, i když je to stále hanebně nízko.Všichni jakoby zapomínali, že filmový scénář je původní autorské dílo, bez kterého by AVD prostě nevzniklo. Také z toho důvodu se autoři literární složky ve světě pohybují na špici odměn a to ve výších, které jsou srovnatelné s honorářem režiséra či hereckých hvězd. Nutno dodat, že profese autora literární části filmu jak v České republice, tak i ve světě téměř vymírá, lépe řečeno skomírá. FITES spolu s Obcí spisovatelů, Obcí překladatelů a DILIA již přes rok a půl marně s ČT vyjednává o uzavření nové hromadné smlouvy ohledně smluvních podmínek a výší autorských odměn pro autory literární složky. Důvodů pro změnu dosud platné smlouvy je celá řada. V první řadě je to nevyhovující výše odměn za vytvoření a užití díla, v druhé řadě to, že doposud platná smlouva je napsána jazykem starého AZ a v mnoha případech se s novou právní úpravou zcela míjí. Po vleklých jednáních bylo dne 10.6. 2003 vedení ČT vyzváno, aby se jasně vyjádřilo, zdali chce novou smlouvu vůbec uzavřít či nikoli. Dopisem ze dne 27.6. 2003 podepsaným tehdejším generálním ředitelem Klimešem, dalo vedení ČT najevo, že nejen nemá zájem na uzavření smlouvy nové, ale že nepovažuje její další prodlužování za možné. Z mnoha jednání a zmíněného dopisu vyplynulo, že ČT chce dále jíti cestou vydáním interních ceníků, které bude nemilosrdně prosazovat do smluv s tím, že výše odměn včetně reprízného stanoví vlastním interním aktem bez jakéhokoli vyjednávání s osobami mimo ČT. V Praze dne 11.8. 2003 JUDr. Jiří Srstka ředitel DILIA

Synchron 4

2003

Ú VA H Y A K O M E N TÁ Ř E Každý může být stou opicí Vypůjčila jsem si titulek z úvahy Václava Bělohradského, která vyšla v květnu r. 2001. Bělohradský uvádí jako příklad vědecký experiment na japonském ostrově Košima. Žije tam druh makaků, kteří dostávali od badatelů sladké brambory. Špinavé jim moc nechutnaly, až jedna opice si je začala mýt v potoce. Naučily se je mýt její příbuzné, pak další, až asi za šest let mylo brambory 99 opic. Když ale i stá opice podlehla kulturní inovaci, nastal zlom: od toho dne začaly mýt své brambory všechny opice. A to i v zámoří! Poučení z tohoto příběhu je následující, říká V.Bělohradský: když je dosažen jistý počet uvědomění jednotlivců, dojde k průlomu v kolektivním vědomí. A tak já si představuji, že by měla působit veřejnoprávní televize: tak dlouho se snažit podsouvat lidem kultivovaný program, až v něm začne omývat svůj rozum a cit konečně i „stá opice“. Samozřejmě, kdybychom mysleli, bytˇv lidském světě, příměr doslova, pohybovali bychom se v říši čiré utopie, protože většina lidí volí ve chvílích odpočinku rozptýlení, které je žádnou energii a myšlenkovou spoluúčast už nestojí, ale to neznamená, že by televize veřejné služby mohla své poslání vzdát. Je to sice masové médium, ale stavět se „čelem k masám„ má v popisu práce komerční televize. A jako je svobodný tisk (dejme tomu včetně televizního zpravodajství) hlídacím psem demokracie, televize veřejné služby, tedy Česká televize, by měla být pěstitelem dobrého vkusu. Měla by učit vnímat a myslet na jiné úrovni než televize komerční. A to i s tím rizikem, že souhlas diváků nebude vždycky spontánní, protože lidé jsou pohodlní, nechtějí slyšet, co jim není příjemné, nechtějí se rozrušovat, mají svých vážných starostí dost. Nicméně se mi zdá, že právě proto si svou televizi platí: aby jim – alespoň někdy – i proti jejich vůli přiblížila nekolorovanou pravdu života. Ta je většinou nepříjemná a málokdo ji chce slyšet. Ale kdo už ji má říkat, aby se dostala k co největšímu počtu lidí? Celý život pracuji v oblasti televizní dramatické tvorby, což není z charakterového hlediska nic, nač bych mohla být zrovna hrdá, nicméně po profesní stránce mám opravdu letité zkušenosti. Dovolte, abych z nich dnes vycházela. Pořád si kladu otázku, jak sladit výše zmíněné ušlechtilé cíle s prózou denní praxe – a ta se jmenuje sledovanost. Poněvadž když to vezmeme z druhé strany, kdybychom v programovém oknu, určeném dramatické tvorbě, vysílali týdně Peroutku, Strindberga, Dürrenmatta či Hostovského, diváky bychom ztratili takřka úplně, a co by nám byla veřejnoprávnost platná. Ovšem pozor: jmenovala jsem autory, jejichž díla jsme v porevolučních letech skutečně inscenovali a renomovaná kritika (včetně denních recenzentů) televizní zpracování i výběr látky vysoce hodnotila, což se stává opravdu málokdy. Se sledovaností to bylo horší. Má tedy dramaturg při svém hledání látky pátrat raději v tom smyslu, že dobrá komedie cti netratí, a pokud jde o drama, není nad procítěný happy end? Ano, jistěže má, ale nemůže hledat jen tímhle směrem. V už svobodných minulých letech nad námi defiloval orloj ředitelů a my jsme v tvůrčích skupinách připravovali jednotlivé inscenace či televizní filmy programově jen a jen na svou odpovědnost (seriály a kinematografické filmy musely být požehnány o patro či o dvě výš) a žádná vyšší instance nám do toho až na výjimky podstatně nehovořila. (Mimochodem, ani nemohla, jelikož, právě nastoupivši, neznala to, co jsme odvysílali, a to, co jsme v jejím funkčním období připravili, už nestihla posoudit.) Fenomén sledovanosti nad námi ovšem visel jak Damoklův meč – ale on se úplně odstranit nedá nikdy. Dramatická tvorba je výrobně velmi drahá, a aby se vyplatila, nedá se vysílat jinde než na prvním programu v exponovaném čase: a to je čas určený obecně většinovému divákovi a dílo by ho mělo zaujmout. Ale aby televize veřejné služby dostála svému poslání, nemůže soupeřit s televizemi komerčními, kterým je jedno, jakým zbožím lákají své diváky. Z principu jim na tom vůbec nemusí záležet, musí jen dodržovat zákon a vydělávat – za jakoukoliv kvalitativní programovou cenu. A to ještě, myslím si, ty naše komerční televize patří ve srovnání s leckterými jinými k těm slušnějším. Model, podle něhož jsme postupovali v tvůrčích skupinách a který se v dramatické tvorbě stále dodržuje, můžeme nazvat modelem nakladatelským: detektivka vydělá na Camuse či na neznámého autora, za pár let se ten neznámý autor stane autorem prodávaných bestsellerů a vydělá na básníka atd. V průměru správně prosperující nakladatelství vydělává: ale v průměru (!) a jeho prestiž ovšem neroste počtem výdělečných titulů, ale titulů skutečně uměleckých. Samozřejmě, někdy se to může krýt, ale kdo by s tím počítal napo-

Synchron 4

2003

řád nebo to sliboval jako trvalý program, ten by si lhal do kapsy. (Za minulého režimu např. jsme slýchali protimluv: tvorba vysoce angažovaná a zároveň vysoce umělecká.) Nakonec úroveň takového solidního nakladatelství – nebo BBC třeba – určuje v oboru tón a žádný pokleslý šunt od nich nikdo ani nečeká. A to už si myje svou bramboru těch Bělohradského opic z ostrova Košima nejméně osmdesát. Snad nebudu vypadat namyšleně nebo zase moc skromně, když řeknu, že v dramatické tvorbě – alespoň při výrobě jednotlivých solitérů – všichni tvůrci často (někdo pořád) usilují o umění. Někdy mi to připadá jako zoufalý anachronismus, ale i kdybych si to náhodou skutečně myslela, jako zaměstnanec televize veřejné služby nikomu ušlechtilou snahu rozmlouvat nemohu. Vždycky se umění samozřejmě nepovede, to ani jinak nejde, někdy vznikne i prázdný paskvil, většinou zůstane solidní poctivé řemeslo, jindy se narodí experiment, někdy to možná vyjde. Nebo alespoň přibližně. A jde -li základně o umění, je to produkce riskantní, těžko odhadnutelná a kvalita se dá jen obtížně měřit počtem diváků – tedy sledovaností. (Zůstaneme-li u banálních poučení z dějin umění, pak třeba počtem prodaných výtisků či počtem prodaných obrazů.) Už cílová skupina diváků, tedy ta, jíž je pořad předem určen a měl by ji zasáhnout, se u dramatické tvorby nedá přesně určit. Nemohu si odpustit následují historku: jednou večer jsem na chalupě chtěla prohodit přes plot pár slov se sousedkou, starou sedřenou venkovskou ženskou, která nepozbyla čilého a zvídavého ducha. Ale ona spěchala: „Musím běžet, dívám se na televizi, ráda bych věděla, jak to dopadne…!“ „A co dávají?“ „Romeo a Julie se to jmenuje,“ zněla odpověď. Vida, v principu je dramatická tvorba určena divákům napříč populačním spektrem: kdo ví, koho chytne za srdce právě náš dnešní příběh. Panuje jakési vulgární pragmatické pravidlo: čím je televizní seriál, film či inscenace primitivnější, prvoplnánovitější, tím očekávanější je velká sledovanost. Ale někdy pravidlo selže a dívá se relativně málo lidí… Kdepak, divák kvalitu pozná, triumfují jedni. Načež se odvysílá věc nesporně dobrá, se společenským a filozofickým přesahem, a zase se dívá málo lidí! Tentokrát ovšem ještě věc zkomplikuje kritika a pochválí pořad od Vladimíra Justa po Mirku Spáčilovou (staly se takové pády). Co tedy v tomto případě divák poznal nebo nepoznal? A další možnost: přichází na řadu náročnější vynikající dílo, panuje obava, aby ho diváci strávili, a výsledek je plichta..není to odpovídající a není to vyslovená prohra. Často se věc dál diferencuje: při velké sledovanosti a sharu (podíl na momentálním publiku) bývá nízký koeficient spokojenosti: znamená to, že dívají se všichni, ale celá řada lidí ohrne nos. A obráceně: sledovanost a share jsou průměrné, ale koeficient spokojenosti je vysoký. Znamená to, že se díval jen ten, kdo o věci dopředu věděl, že ho zaujme. A to se také stane,

a často, že nevkusnému nebo nepravdivému nebo lacině líbivému pořadu přiřknou diváci svou spontánní přízeň. Vyvracet jim ji nemůžeme, ale měli bychom to vědět a příště dohlédnout na kultivaci. No a konečně existují i pořady, většinou prověřené časem, které milují všichni diváci a kritika je bere jako nezpochybnitelnou klasiku. Jsou skoro vždycky úsměvné, i moudré bývají, obracejí se především k citu diváků a jsou v nich krásně napsané výrazné lidské typy. Kolik jich ovšem je – vzhledem k množství odvysílaných hraných věcí? A nazírat svět jen prizmatem utěšlivé smířlivosti také nejde: je to velmi ošidná perspektiva. Zdá se mi, že lehko změřitelná a zjistitelná fakta čísel nevypovídají o televizní

13

Ú VA H Y A K O M E N TÁ Ř E tvorbě mnoho. Říkají jen, že ten který seriál v tom kterém dni zvítězil nad Novou (to je tedy terno!), že lidi nebavilo se dívat na tu a tu věc a že dali přednost dokonce detektivce na Primě. Ale důležité jsou jiné věci: jak postihuje dramatická tvorba veřejnoprávní televize lidský osud v současnosti i minulosti, co říká neočekávatelného nad příběhy jednoho dne, jakým způsobem to říká, zda je povrchní, zda lže, jestli přinesl něco režisér, který herec měl vynikající příležitost a využil ji atd. A jde ještě o víc: ještě jednou se vrátím k Václavu Bělohradskému ve zmíněném článku.

Cituji: „Ve svém celku je literatura od počátku spjatá s bojem proti bohorovnosti, která charakterizuje situaci publika všeho druhu. Ten bohorovný vztah musí autor prolomit, musí u nás vyvolat svým uměním takový otřes, abychom přestali být pouhým publikem. Zápas mezi bohorovností publika a zaujatostí autora je jádrem dějin umění v naší civilizaci. Všechny formální postupy literatury jsou jen způsoby boje proti bohorovné lhostejnosti konzumentů umění, proti jejich svobodě nevidět, neangažovat se, chtít se jen rozptýlit.“ Doufám, že někdo nenamítne, že televizní dramatická tvorba není literatura. Namítnout se dá jen to, že chtít tento zápas po obrazovce každou neděli by bylo přehnané a určitě nereálné. Ale obětovat mu z předpokládaného číselného průměru optimální sledovanosti čtvrtinu bych pokládala za minimální povinnost veřejnoprávního media. Dovolím si ještě jeden citát, tentokrát C.G.Junga. „Zarovná-li se, co je vynikající, ztrácejí se orientační body a nevyhnutelnou se stává touha být veden.“ Jung to myslel na společnost a hierarchii přirozených struktur, jejichž potlačení vede ke stádnosti a totalitní katastrofě. Mně připadá tento citát přiléhavý na naši televizní práci: utopíme-li se v průměru, k čemu se budeme vztahovat jako ke vzoru? S výší horní laťky stoupá i klesá totiž výška té spodní. Helena Slavíková

35. ČTVRTLETNÍK FITESU „Kulturní politika státu“ (Upravený stenografický záznam 16. června 2003) Jan Kraus, předseda FITESU: Dámy a pánové, dovolte, abych vás přivítal na 35. Čtvrtletníku FITESU na téma „Kulturní politika státu“. Pozváni byli pan ministr kultury Pavel Dostál, dále je tu předseda Rady uměleckých obcí a předseda Obce spisovatelů pan Ivan Binar. Pozvána byla i Kateřina Dostálová, která poslala omluvný mail, kde píše: „Děkuji za vaše pozvání na akci FITESU. Bohužel se jí nemohu z vážných rodinných důvodů (nemoc v rodině) zúčastnit. Velmi mě to mrzí, protože bych ráda obhájila své výroky, které zazněly ode mne na adresu FITESU. Myslím, že rozumně uvažujícím lidem musí být jasné, že jsem kritizovala především politiku Ministerstva kultury. (Smích.) Ještě jednou se omlouvám a těším se na příští setkání“. Je mezi námi i pan prozatímní ředitel České televize Petr Klimeš. Když Kateřina Dostálová zmiňuje, že rozumně uvažujícím lidem muselo být jasné, že kritizovala politiku Ministerstva kultury, je mezi námi i „nerozumný“ místopředseda FITESU Jan Štern, který Kateřině Dostálové odpovídal. Dovolte mi, abych ještě v úvodu řekl, že mým úkolem je řídit vaši diskusi s našimi hosty. Pane ministře: o kulturní politice státu osobně vím často z předvolebních letáků, kde všechny strany píší lkavé články o tom, jak jim to leží na srdci, nicméně myslím si, že ve výsledku kulturní politika státu jako taková vlastně deklarovaná není. Nebo se pletu? Pavel Dostál, ministr kultury ČR: Pletete se jako vždy, pane předsedo. (Smích.) Jan Kraus: Tak kdybyste mi to mohl vysvětlit. Pavel Dostál: Do roku 1996 – 1997 se ministři vyloženě báli slova „kulturní politika“, dokonce ministr Tigrid pravil, že to jsou postkomunistické manýry, 14

aby existovala nějaká kulturní politika, protože existuje kultura, tak jakápak kulturní politika? Takhle se to tehdy ve všeobecném nadšení z toho, co přišlo po listopadu, bralo. První, kdo v tom udělal zcela zásadní zvrat, byl ministr Talíř, který začal pracovat na kulturní strategii, kterou ještě ale nenazýval kulturní politikou. Tak jako zemědělství má zemědělskou politiku, zdravotnictví zdravotnickou politiku, zahraničí zahraniční politiku, tak je zcela logické, že kulturní politika patří k Ministerstvu kultury. Ministrovi Talířovi se to moc nepovedlo vzhledem k tomu, jaké si vzal spolupracovníky, a úkol pak přešel po pádu vlády na ministra Stropnického, který – myslím – položil dost solidní a pevné základy vizi kulturní politiky, totiž tak, aby se kulturní politika neměnila s tím, když bude vládnout pravice nebo levice, aby to opravdu byla strategie Ministerstva kultury v této republice. Měl mimořádně šťastnou ruku na spolupracovníky, takže jeho blízkým spolupracovníkem byl bývalý dramaturg Vinohradského divadla Vedral, a ti vypracovali jakési základní teze, ke kterým jsem přišel já, když pan Stropnický skončil. Na základě těchto tezí za široké spolupráce zástupců

kulturní obce vznikl materiál – říkám to teď velice stručně – který se jmenuje „Kulturní politika“. Tento materiál vznikl v roce 1999 a v něm se snažíme pojmenovat problémy a navrhnout způsob jejich řešení a postupů. Dá se říci, že malými krůčky od roku 1999 se naplnily některé záležitosti, že na základě této strategie se postupuje v oblasti státu, protože existuje jakási státní kulturní infrastruktura, o kterou se stát plně musí starat. Tato kulturní politika nemůže ovšem nahradit kulturní politiku spadající do oblasti regionů a obcí. To, co zdůrazňují mnozí z vašich kolegů – že spoluodpovědnost je široká – je velice přesně ten stav, kdy se nastaví ruka: „Státe dej, my chceme dělat divadlo“, „Státe dej, my chceme vydávat časopis“, „Státe dej, my chceme založit orchestr“. Zde musí pomáhat – pokud se mají dávat na tyto aktivity peníze – jak obce, tak kraje. Pokud se týká obcí, tak i v oblasti divadelnictví jsou velice aktivní, protože kromě Národního divadla a Státní opery, které jsou v garanci Ministerstva kultury, jsou všechna ostatní divadla s výjimkou Jihlavy, Uherského Hradiště a Těšína zřizována plně městy, financována plně městy a ministerstvo, resp. stát přispívá v grantových řízeních na některé významné projekty těmto regionům. Totéž se týká např. orchestrů. Co je nejvíce bité a co má nejméně peněz, je alternativní kultura, která je závislá pouze na státu, protože privatizací nebo odstátňováním kultury v regionech a městech došlo k tomu, že se ztratili tzv. zřizovatelé – jak se tomu říkalo – pro různé kulturní aktivity od ochotnického divadla až k folklóru. Čili to velice málo nahrazuje Synchron 4

2003

Ú VA H Y A K O M E N TÁ Ř E grantové řízení, protože peníze od státu jsou omezené. Ale to vás naprosto nezajímá, protože vy jste Fites. Vás zajímá kulturní politika v oblasti filmu a především televize. Jan Kraus: S tím souvisí právě i hledisko scenáristiky, literární složky atd. Ale pojďme k financování kultury, abychom se dostali k romantičtějším oblastem – požadavku procenta rozpočtu na kulturu. Ivan Binar: Obecně k literatuře, která by měla být tím alternativním žánrem, protože se nemůže živit sama sebou – tím, že by se měla stát zbožím, které by se prodávalo a z výtěžku by se kultura jaksi sanovala nebo živila. Já vidím ten největší problém v této oblasti v pohledu na kulturu vůbec jako celku. My jsme prožili dlouhé období komunismu, kdy se ty hodnoty zcela zvrátily, kdy kultura byla řízena shora, stranou komunistickou, kdy třeba i Svaz českých spisovatelů byl placen z rozpočtu národního atd., kdy byl organizací, která dávala spisovatelům oprávnění vydávat knihy. A teď se to naprosto změnilo a zůstali jsme ve vzduchoprázdnu. Kdosi tady začal tvrdit, že ruka trhu to všechno vyřeší, ale kulturu ruka trhu vyřešit nemůže. Samozřejmě proto je zapotřebí, aby kultura byla dotována z veřejných peněz. Teď nemám na mysli jenom stát, ale i obce a kraje. Domnívám se, že se ještě pořád po 13 letech ocitáme v takovém provizoriu, kdy tento způsob financování kultury není vyřešen absolutně. Pavel Dostál: Kulturní politika v oblasti literatury je např. to, že jsem minulý týden prosadil na zasedání vlády při projednávání reformy veřejných financí zrušení zvýšení DPH na knihy. Bylo plánováno, že se zvýší DPH na 22%, ale zůstává to na pěti. To konkrétně. (Potlesk.) Pan Ivan Binar: My se dostáváme opravdu do rodiny civilizovaných států. Já o žádném jiném státě nevím, kde by někoho napadlo vůbec zdaňovat knihy. Pavel Dostál: Ministři financí jsou takoví. Ale trošku bych s tebou polemizoval, zda nemůže existovat literatura, když nebude podporována finančně. Ivan Binar: Může, právě tak, jako může existovat hokej, když nebude podporován, to znamená když budou kluci hrát s klacky na rybníku hokej, tak bude zachován hokej. Když nebude podporována literatura, tak spisovatelé nepřestanou psát, ale.. Pavel Dostál: Ale nebude to hokej na rybníku, ale myslím, že nemůžeme vycházet z toho, že spisovatel nenapíše dobrý román, pokud nebude mít… Ivan Binar: Zahradníček psal i bez papíru. Jan Kraus: Mám jiný příklad – dejme tomu, kdyby někdo chtěl natočit historický film v Čechách, protože my tady máme historické filmy vlastně jen z období komunismu. Pavel Dostál: Městečko. Jan Kraus: Ne Městečko – historický film, z historie husitství nebo podobně – protože návratnost se těžko dá odhadnout, tak takový film natočit nemohu. Celá naše historie je mapována jenom v období kinematografie komunismu. Pavel Dostál: Abychom si rozuměli v oblasti literatury: záběr grantů je hlavně na autory, řekl bych, rozbíhající se, nechci říci začínající, ale zkrátka na podporu mladé tvorby. A když za mnou přišli, že vydávají po druhé krásnou knihu Lustigovy Zelené oči, což je nádherná kniha, tak jsem říkal, nezlobte se, na to vám grantová komise nemůže dát, protože Synchron 4

2003

to už je otázka komerčního úspěchu. Tím nemyslím nic pejorativního, myslím obchodní úspěch. A jak to mám vysvětlovat, že je jednak podporován grantově nakladatel, a jednak podporujeme projekt české knihy, kdy je podporován autor, nakladatel a ve své podstatě knihovna na konci. Ale samozřejmě kdyby podpora byla jako ve Francii, tak bude asi o 60% větší. Ale jediná podpora české literatury v zahraničí je jen z Ministerstva kultury. To je minimum, aby autor prorazil v zahraničí – bez podpory ministerstva kultury, které zahraničnímu nakladateli třeba platí překlad atd. – čili i to je součástí kulturní politiky. Ivan Binar: Zaplať pánbůh, že vize jakési kulturní politiky tu je, protože bez ní by to asi nešlo. Ale pořád je to velice málo, protože ostatní evropské státy mají mnohem větší procento ze státního rozpočtu. My máme 0,6% – proti maďarskému 1,5% je to skutečně málo. Já to vidím tak, že společnost se na kul-

turu dívá jako na cosi samostatného, co spadne z nebe, a tvůrce kulturních hodnot je takový dobrovolník, jako třeba hasič, který je užitečný – samozřejmě – ale on to bude dělat i bez toho, i zadarmo tady. Já to zdůrazním znovu – Jan Zahradníček tvořil svoje verše v kriminálu i bez papíru, aniž by je psal. Pamatoval si je a pak je teprve napsal. Pavel Dostál: Kulturní politika v oblasti kinematografie je daná a má dvě roviny. Za prvé je to legislativa české kinematografie, která není v dobrém stavu, a financování české kinotvorby. Já jsem začal od toho jednoduššího, když jsem nastoupil jako ministr kultury – filmaři to vědí – na Barrandově Marhoul obstarával jakýsi fond finančních prostředků z tzv. státních filmů, jinými slovy peníze za copyright ze státních filmů od roku 1965. Tyto autorské platby podle smlouvy měly jít do financování českého filmu, ale nešly, protože Barrandov, když tam byl Václav Marhoul ředitelem, z toho točil film a netočil film – prostě rozplývalo se to a chodilo jen pár milionů. První krok, který jsem udělal, abych tyto finance převedl na českou kinematografii, byl, že jsme po dlouhém jednáni našli někoho, kdo tyto peníze ošetřuje. Vzali jsme to Barrandovu a od té doby nejsou problémy. Teď jsou jakési problémy, že nebyly zaplaceny nějaké faktury, to se soudně vyřídí, ale ty peníze nemizí. Ale u Krátkého filmu zmizely privatizací doslova všechny peníze, protože privatizováno bylo i duševní vlastnictví, což je neskutečné. Ale do této chvíle jsme – paní Tomášková, jestli se nemýlím – prohráli všechny soudy, že, v této věci? (Paní Tomášková: My jsme se nesoudili.) To se soudilo o něco jiného. My se už nemůžeme soudit, pro-

tože ministři to prošvihli, protože prošla lhůta. Martin Skyba: Fites před šesti lety, když ještě šafářoval na Ministerstvu kultury pan Erben, mu připravil pro žalobu podklady, a ministerstvo s tím nic nedělalo. Takže žádné žaloby se nedávaly, asi i proto, že pan Erben seděl ve správní nebo dozorčí radě Krátkého filmu, takže by podával žaloby svým způsobem i na sebe! Pavel Dostál: To se nesoudilo, protože žaloby byly odmítnuty právními kancelářemi, které nás zastupovaly, ale to vám zjistím přesně. Nakonec zájmem MK bylo ty peníze získat, ale bylo řečeno právními odborníky, že žaloba nemá naději na úspěch. Ale o tom se můžeme dál bavit. (Námitka p. Skyby.) Ale já ten Krátký film tenkrát neprivatizoval, já jsem neprivatizoval Barrandov, a teď tady sedím! Pavel Strnad: Je to právní klička, kdy Krátký film byl nejdříve transformován ze státního podniku na akciovou společnost, a pak teprve privatizován. Kdežto Barrandov byl privatizován jako státní podnik. To je celý problém … Krátký film se vyhnul povinnostem, vyhnul se odebrání práv ke starým filmům. Já vím, o čem mluvím, protože to je věc, která se táhne asi od roku 1991, a dodnes to nikdo nebyl schopen napadnout a práva ke starým filmům má Krátký film. Alena Müllerová: Mně se několikrát stalo, že mě někdo napadal, že jsem se nějak účastnila privatizování Krátkého filmu, ale peníze, které mizely, šly podle mne do České pojišťovny nebo PPF. Tam došlo k tomu – já netvrdím, že lidé, kteří v Krátkém filmu seděli, režiséři atd., že ty peníze dneska mají – já nevím, jak to přesně proběhlo, ale v každém případě tam došlo k privatizaci, jak říká Pavel Strnad, a dnes ty finance, pokud nebyly utraceny třeba na výrobu dalších filmů, tak jsou majetkem vlastníka Krátkého filmu. Jan Kraus: Tak ale musí někam plynout příjmy z těch práv. Pavel Dostál: Francouzům a akciové společnosti Krátký film, to co by mělo přijít normálně do fondu z barrandovských filmů. Alena Müllerová: A ten vlastní PPF nebo kdo? Pavel Dostál: To bylo to první u Barrandova, zajistit finance. A pak, protože jsem věděl, že ze státního rozpočtu nemám nárok dostat nějaké peníze, i když jednou se podařilo nějakým omylem, že 10 milionů dala vláda na kinematografii, tak jsem říkal, že je nutné vymyslet systém financování, resp. okopírovat jej tak, jako je ve Francii, že televizní reklama je nepřímo zdaňována. (Vidím, jak zbytky vlasů pana ředitele Klimeše jdou nahoru, ale je to tak). V Belgii, ve Francii je to 5%, a tyto peníze – velice zjednodušeně řečeno – jdou do národních kinematografií. Důvod je jeden: jelikož filmy televizím přinášejí největší peníze na reklamě, tak reklama je zdaňována. Myslím si, že v našem případě je to, jako když někdo vypouští do řeky špínu, musí za to platit. Takhle jsem to bral. Myslel jsem si, že to bude jednoduché. Od roku 1998 nemohu s tím zákonem prorazit, protože nemohu získat většinu v Parlamentu Pravicová většina v minulém Parlamentu včetně nynější liberální strany, která je ve vládě, říká: „To v žádném případě nepřijmeme, byť tedy i v opozici“. Pan Strnad je ve skupině, která zákon dává dohromady; paní Tomášková, kdy má ten zákon termín jít do vlády? 15

Ú VA H Y A K O M E N TÁ Ř E Hana Tomášková: 31. března 2004. Pavel Dostál: Jsem zvědav, jak se Parlament zachová. Je to na principu, že peníze získané nepřímým zdaňováním reklamy, by měly být použity na český film. Ještě jednou cestou jsem šel, to jest, že jsem do Parlamentu propasíroval zákon o kinematografii, kde bylo zřízeno České audiovizuální centrum, které ne že by dávalo peníze českému filmu, ale na chod centra stát dával tenkrát asi 12 milionů a měl by je dávat, kdyby ten zákon byl schválen, a to mělo pomáhat českému filmu v jeho prezentaci v zahraničí. Protože dnes stojí Jakubisko někde na festivalu se dvěma krabicemi, tamhle zase pan Strnad stojí někde s krabicí atd., nejsou stánky, nejsou reklamní materiály, nejsou katalogy, a toto se mělo udělat. Přešlo to až do Parlamentu a bohužel právě skupina kolem té paní poslankyně, jejíž omluvu jste tady slyšeli v úvodu, ten zákon zabila. Doporučuji vám přečíst si ve stenografickém záznamu, z jakých důvodů. Bylo to nazváno komunistické, socialistické, „film se přece musí sám o sobe postarat“, a asi o těch 23, 24 hlasů jsme to prošvihli. Teď se na tom dělá znovu a také chceme znovu zvítězit. Myslím, že mí liberální kolegové se teď budou chovat jinak, než se chovali, ale to už tak v politice bývá. Finanční toky do filmu se získají jedině, když tyto zákony budou přijaty. Jinak je to zcela vyloučené, aby v této finanční situaci dával český stát na film 300 milionů, které z toho zákona vyplynou. To je prostě vyloučeno. Vladimír Bystrov: To, o čem tady hovořil pan ministr, to není kulturní politika státu, to je kulturní politika Ministerstva kultury. Vy jste správně řekl, že ministr Stropnický se snažil udělat to, co bude vyhovovat vpravo, vlevo, ale žádná politická síla v této zemi nemá kulturní politiku. Má zemědělskou politiku, zahraniční politiku, obchodní politiku atd., všechny politické strany. Kulturní politiku nemá žádná. Jediným projevem kulturní politiky státu je – a víte, že to v určitém období bylo vachrlaté – že tady máme Ministerstvo kultury. Také jsme ho nemuseli mít, ministr Tigrid je chtěl zrušit. Nekritizuji teď ten fakt, já jej konstatuji. Tady se bavíme o tom, jak Ministerstvo kultury bude získávat nebo získává prostředky a jak je přerozděluje. To samozřejmě není kulturní politika státu. Kulturní politika státu tady není. To, že existuje ministerstvo a že má každý rok nějakou kapitolku v rozpočtu, to ještě není kulturní politika, to je takový zárodek. Druhá věc je, že si všichni myslí, že kultura tady jaksi je, ale jde o to, že všichni se bojí definovat, co mají chtít za kulturní politiku, kterou poskytnou kultuře, anebo zda obráceně není nebezpečné poskytovat kultuře bianco šek. Můžeme se dvacetkrát scházet a říkat si, jak získat ještě další peníze do Fondu kinematografie, jestli z Krátkého filmu nebo z Barrandova nebo z jakýchkoliv reliktů, které ještě vyškrabeme, pokud nebude jasná státní propaganda, která tady není jasná, není jasná ani v cestovním ruchu, tím pádem to souvisí s propagací kinematografie v zahraničí, tzn. s propagací čehokoliv. Je to problém daleko širší, než pouze ten, jak se může přetrhnout (promiňte, to nemyslím ironicky, to myslím velice vážně) Ministerstvo kultury; to ministerstvo to prostě nezmění, to se může snažit. Myslím, že takhle je třeba se na to po16

dívat. Pavel Dostál: Pane Bystrove, já si myslím, že se mýlíte v jedné věci. Říkáte, že se bavíme jenom o penězích. Sociální politika je také o penězích, zemědělská politika je také o penězích, zdravotnická politika také. Samozřejmě že musí být o penězích. A že to dělá Ministerstvo kultury, je z jednoho prostého důvodu: kulturní politika musí mít svůj nástroj. V demokratickém státě to nejsou ideologická oddělení nějaké strany, je to jenom Ministerstvo kultury. A já se obávám, že jste ten materiál nečetl. Já vám ho rád dám. (Námitka pana Bystrova.) Toto je kulturní politika státu, nikoliv kulturní politika Ministerstva kultury. Protože já jsem neřekl jednu zásadní věc: toto schválila vláda. Vladimír Bystrov: Promiňte, já se domnívám, že Ministerstvo kultury tady není od toho, aby shánělo na sebe peníze. Na zahraniční politiku dá stát, na všechno dá stát. Shánějí si oni další peníze? Řekněte mi další ministerstvo, které si shání peníze. Pavel Dostál: Školství. Já vám řeknu, jestli budete mít zájem, jak se sestavuje státní rozpočet. Protože ta představa, co čtu v novinách – i z pera renomovaných komentátorů – zkrátka nevědí, jak se sestavuje rozpočet. Samozřejmě že Ministerstvo kultury musí shánět peníze pro kulturu a musí na vládě – (přesun s mobilním telefonem). Ivan Binar: Nevím, proč se tomu vyhýbají, že by mělo být kodifikováno, samozřejmě ne suma, ale procento na tu kulturu ze státního rozpočtu. Jeden rok je státní rozpočet menší, je míň na kulturu, druhý rok je státní rozpočet větší, je víc na kulturu, ale vždycky je to jedno procento, a to by mělo být uzákoněno, kodifikováno a dodržováno. A pak by se ministr kultury nemusel handrkovat o jakési sumy s ministrem financí. Jan Kraus: Jak jsme zjistili, v těch menších zemích to bývá více než 1%, protože rozpočty jsou menší, ale to neznamená, že by ta menší země měla mít míň kultury. Ivan Binar: Přesně tak. Proto připomínám, na co jsme narazili při jednání s Českou televizí, když jsme chtěli, aby bylo kodifikováno jakési minimum honorářů autorům scénářů a překladatelům, tak jsme narazili na to, že televizní představitelé nebyli připraveni na jednání a místo, aby nám poděkovali za to, že jim dáváme tento návrh, kterého se mohou

držet při vyplácení honorářů, tak to odložili. Pavel Dostál: Kulturní politika má kromě získávání financí druhou část, o které jsme nezačali mluvit, a to je otázka legislativy. Přece kulturní politika státu je mít jasná pravidla pro provozování médií. Ta pravidla tady dodnes chybí, až vám budu vykládat jak vznikl třeba minulý rozhlasový a televizní zákon, tak se budete velice divit. I to je kulturní politika v oblasti těchto médií. Čili na jedné straně je to shánět finanční zdroje a na druhé straně celou kulturní oblast zajistit potřebnou legislativou. Ivan Binar: Já myslím, že právě to 1% na kulturu by znamenalo pro tebe jako ministra kultury vystaráno. Prostě z toho rozpočtu by to muselo jít a basta. To je ta kulturní politika, že se řekne: jedno procento. Pavel Dostál: Ta tady je. Ivan Binar: Je tam jedno procento? A dostáváš je? Pavel Dostál: Spousta věcí z vládního prohlášení se neplní, protože došly prachy. Jan Štern: Jen k tomu procentu – z 0,6% je třeba odečíst výdaje na církve. Čili není to 0,6% rozpočtu, ale třeba 0,4%. Ta částka na církve není kulturní položka. Druhá věc – kulturní politika opravdu musí mít určitá pravidla, a ne jako kdyby tam stát dával určité obsahy, to by byl katastrofa, ty obsahy si tam autonomně dodají tvůrci sami. Ale tady je daleko nejpodstatnější, že to procento nebo 0,6% státního rozpočtu plyne z pojetí kultury tak, jak je vnímána většinou společnosti, jako zbytného statku, jako něco, co si dáme jako jakousi smetanu, šlehačku na dort, jako něco nepodstatného. A to je absolutní omyl. Vstupujeme do EU a společnost se bude kosmopolitizovat. Tlak EU bude nevídaný z hlediska kulturních tlaků, jazykových tlaků, zvyklostních tlaků, civilizačních tlaků. Tady se obyvatelstvo velmi zkosmopolitizuje, promění, rozmělní v Evropě. Lidé budou pracovat mimo svůj domov, budou zvyklí bydlet jinde a za chvíli bude problém, proč by tady měli bydlet, když třeba v Paříži je líp, lidé se naučí bydlet v Paříži, v Římě a tam je líp než tady – ekonomicky atd. Jediné, co může ovlivnit těch horních 50% – protože těch dolních 50% tu bude vždycky – tak těch

Synchron 4

2003

Ú VA H Y A K O M E N TÁ Ř E horních 50%, kteří mohou do světa, ti tady budou bydlet jenom, když to tu bude zajímavé. A zajímavé to tady je, protože jsou tu divadýlka, kina, české filmy, je tady česká literatura, slovesná kultura. Kultura je totiž to, co bytostně tvoří národní kmen a co absolutně vytváří jeho identitu. V Evropské unii během 10-15 let se nám může stát to, co Dánům, Holanďanům, Švédům. Tam lidé výborně umějí anglicky, ale kultura, na tu se tam zapomnělo. Tam absolutně pronikly do povědomí americké filmy a dnes to teprve dodatečně zjišťují a jako zběsilí dávají peníze do kin, do kinematografie, aby vůbec nějaký výhonek vlastní národní kultury zase vyrašil. Protože tam se to v podstatě úplně zničilo, ale přirozeně, normálním příjemným způsobem. Mně se zdá, že tady je to opravdu otázka vysloveně identity, bytí a nebytí národa. To by měl pochopit stát a vláda, že je to strašně důležité, je to důležité jako zdravotnictví a školství. Ivan Binar: Peníze na kulturu nejsou dárek, ale investice do budoucna. To není abychom prostě měli něco a teď. Pavel Dostál: To se říká – to už je skoro klišé dneska, bohužel. Pavel Strnad: (Velmi špatná slyšitelnost, záznam nepřesný.) Kulturní politika je to, co je napsané, vytištěné, ale to limitují finance, protože limitují možnosti v jednotlivých oborech – jako filmy, literatura. (Dále nesrozumitelné.) Oproti divadlům, která jsou hodně svázána tím, že mají ředitele jmenované ma-

gistráty a kraji – tím jsou vázáni, kdežto my se hádáme o peníze, ale máme naprostou uměleckou svobodu, což neexistuje v krajích. Je tady nějaký zdroj, který je strašně slabý oproti porovnání s ostatními evropskými zeměmi, ale fakticky já mohu požádat o peníze na film, ale nevím, jestli je dostanu… To je umělecká svoboda. A snažíme se, abychom ještě byli schopni ty filmy vyrobit. Já jsem si uvědomil – to je pro mne kulturní politika – že stát stanoví nějaká pravidla a pak dá rozhodování do rukou odborníkům. Víme, že úředníci Ministerstva kultury jsou od toho, aby kvalitně zpracovali podmínky, a pak rada rozhodne, který projekt si zaslouží peníze a který ne. Všude to funguje. Já myslím, že kinematografie nebo audiovize je v tomhle napřed – ale těch peněz Synchron 4

2003

je zoufale málo. Pavel Dostál: Až bude čas, tak vám řeknu, jak kraje začínají tlačit politicky na tvorbu. Např. galerie, které pod ně přešly – to je jen na zpestření – už mi kolegové, tedy ředitelé, mí podřízení, volají – pane ministře, nemohli bychom jít zpět? Z jednoho prostého důvodu. Na kraji řeknou: Co Tichého, proč bychom tady vystavovali Tichého, když tady náš Franta také maluje. To jsou tlaky, protože krajský úřad je politický od shora až dolů. Partaje, včetně mojí partaje, jak ovládnou úřad, tak tam nasekají na kulturu – jsi lidovec, jsi socan, jsi US – tak tam půjdeš. A tito lidé pak jsou vlastně pákami politického rozhodování samosprávy, bohužel. To na ministerstvu nejde. Já jsem po svém nástupu zrušil svým dekretem svou možnost, abych mohl zasahovat do rozhodnutí grantových komisí. Je to dekretem zakázané, posvěceno opět vládou, ale to vám řeknu jinou věc – to se týká filmařů. Přijde na mne interpelace a chce vlastně nepřímo – to jste si nevšimli, jaké jsou na mě vyvíjeny politické tlaky v souvislosti s „Českým snem“? Jak je možné, že státní fond dal, jak je možné, že Česká televize, co ten ministr kultury, jak to, že to dovolil. No, můj bože, co je mu do toho?! A v tom to je – opravdu strašně cenné je, udržet si tu svobodu! Jan Kraus: Já nesdílím ten optimismus Pavla Strnada o svobodě, že je tak velká, abychom si ji vážili. Myslím, že se má o ni každý den bojovat, aby byla o trošku větší, protože nikdy není dost velká. Vždycky bude mít spousta lidí – nejen politiků, ale různých investorů – zájmy do ní pronikat. Když budu jako Mattoni něco financovat, tak tam pravda o Mattoni nebude moci být, protože řeknou To ne, to by se nám nelíbilo, my chceme vypadat pěkně pro lidi. Já bych se svobodou tak neradoval, že je tak velká. Tady chybí celá série pokusů o pravdivou historii naší země znázorněné audiovizuálně. Tady není nic. My žijeme ve vizuální informaci komunismu. Pavel Dostál: Teď vám nerozumím. Jan Štern: Ve Francii každá generace filmařů natočí svůj film o Johance z Arku, protože to je národní legenda, národní mýtus. My máme natočeného od Vávry Jana Husa a nemáme svobodný pohled dnešní filmařské generace na Jana Husa. To jsou klíčové věci. Jan Kraus: U divadel právě to, že jsou v regionu, má svůj půvab, ale přináší to také své nevýhody. Třeba Plzeň dává asi 110 nebo 120 milionů na divadlo a má uměleckou radu z Plzeňanů, kteří tam do toho mluví a snaží se a mají tam také problémy, ale divadlo je trošku jiný organismus než film a televize. Ale dám vám jiný příklad kulturní politiky. Tady se pan Stránský nemůže dostat do Fondu kinematografie, protože ho poslanci nevolí, protože se jim nelíbí. To je pro mne výraz určité kulturní politiky – neříkám státu – ale kulturní politiky. Jsou poslanci, kteří řeknou: „Stránský vám tam neprojde.“ To je ta svoboda. To mi přijde jako problematické. A myslím, že je věcí umělců, aby v tu ránu bojovali za to, že by chtěli vědět, proč neprojde – jestli něco provedl, ukradl. Pavel Strnad: (Vinou špatné slyšitelnosti nepřesné.) To je ten boj. Víme, že není bezchybný, ale je nastavený tak, že zaručuje určitou objektivitu a funguje. To je díky tomu, že tam jsou lidé, kteří mají kredit, jsou odborníci a kteří jsou posvěcení

Parlamentem. A v okamžiku, kdy poslanci mají dojem, že to je tak dobře, tak je to boj o svobodu systému. Samozřejmě je to boj na všech frontách, ale předpokládám, že tímhle vlastně má být ten film odstátněný, že jsme posunuli tu oblast někam dál. Obrovský problém jsou peníze. Proto pro mne jakoby kulturní politika státu v této oblasti jsou jasná pravidla, která jsou garantována množstvím peněz na určitou dobu. V Dánsku se podepíše smlouva s televizemi – oni mají smlouvu se státem na pět let, mají 250 milionů dolarů a vědí, že mají tolik peněz na tolik let, čili přemýšlejí, co s tím – jestli půjdou na podporu showbyznysu… Alena Müllerová: Myslím, že existuje kulturní politika a že materiál, který je i ve vládním prohlášení, tvoří tu politiku nebo strategii. Ale myslím si, že je ještě pořád na kulturu kladen malý důraz, že je malá priorita, že je brána jako věc málo významná, a když vláda jedná, tak kultura určitě není to první. A kdyby se aspoň nějaký rok řeklo – teď je kultura je hrozně důležitá – tak by to pomohlo. Když při-

pravujeme televizní program a řekneme, že dáme prioritu dětem a mládeži, tak samozřejmě shrneme peníze, které máme, spíš na dětské programy a třeba na nějaké dokumenty, ale jakousi prioritu jim dáme. Opravdu by bylo třeba, aby na nějaký čas to bylo dané, aby to nebylo jako začátkem 90. let, kdy se řeklo, že nepotřebujeme vůbec podporovat kulturu. Jan Kraus: V roce 1990 to mělo určitou legitimitu, že některé věci musí počkat, protože stát se ocitl v nové situaci, ale dneska je 13 let po všem. Pavel Dostál: Ve vládě je to s kulturou asi jako v České televizi, také tam nemá kultura prioritu. Ivan Binar: Vztah společnosti ke kultuře se odráží ve sdělovacích prostředcích. Sport má takhle tlustou přílohu v novinách, kultura má tenkou, a ještě k tomu se tam píše o blbostech, ne o závažných věcech, o původní tvorbě české, ale spíše o takových efektech, senzacích. A je to vidět bohužel i v televizi, kde jsou prezentovány věci, které jsou fotogenické, obrázky. Literatura je úplně až na nejposlednějším místě, ačkoliv je vlastně základem veškerého umění, veškeré kultury. Bez literatury si ne17

Ú VA H Y A K O M E N TÁ Ř E umím představit nic. Otakar Kosek: Tady bylo řečeno, že penězi vše začíná a končí, to je svatá pravda. Ale před rozdělováním peněz musí být k rozdělování vůle, a to je takový zvláštní bludný kruh. Peníze jsou jenom výrazem vztahu k něčemu, jsou výrazem k partnerovi, ke státu, ke společnosti, jsou výrazem k tomu, jak mají fungovat média veřejné služby. To už je všechno druhá rovina věcí. Ta první je v tom, že stále voláme po nastavení pravidel. Toto jsou nepsaná pravidla, která se ve společnosti předávají dlouhodobou tradicí, kontinuitou, která u nás přece byla přerušena, ale která uvnitř společnosti musí fungovat jako nutná bytostná potřeba, jako vědomí toho, že jestliže společnost podporuje – sama přiznává, že musí podporovat – že chce cosi, čemu se tak nepřesně říká kultura, že vytváří za prvé identitu, o které mluvil pan Štern. Za druhé, že třeba ušetří na stavbě kriminálů a nebude třeba investovat tolik do Ministerstva vnitra, protože lidi, kteří jsou pěstovaní v kulturním podhoubí, netendují k tomu, aby zabíjeli zrovna své bližní atd. Vnímám rozdělování peněz jako druhotnou fázi etapy obecného naladění, že společnost chce v tomto světě, v této Evropě fungovat jako společnost kulturní. To znamená, že i její představitelé a volení zástupci se pohybují v prostředích, která odpovídají kultivaci společnosti a nepohybují se v prostředí, které ji dekultivují. Jsou to velice složité spojité nádoby, ale rozdělení peněz plyne z vůle rozdělení, to je až druhotné. Musí být vůle k tomu, a pak odpadnou problémy, kam, komu a proč rozdělovat. Ta otázka najednou zmizí. Zmizí ve společnosti, zmizí ve vládě, zmizí v Parlamentě, vůle bude obecná, bude nastavená a bude na ní stále a permanentně pracováno. Pavel Dostál: Pane Kosku, peníze napřed musí být. Otakar Kosek: Ano, ale ty jsou potom, když je vůle je dávat. Pavel Dostál: Peníze se vůlí netisknou. Vladimír Bystrov: Opravdu jde o celospolečenskou vůli, ale ona to je společenská vůle nejen v oblasti kultury, ale je to v ochotě duchovně se nějakým způsobem přeměnit nebo rozvinout, protože, když tady bude sedět ministryně školství nebo kantoři a představitelé škol, tak stejně budou říkat, že vzdělávání není u nás vůbec celospolečenskou prioritou. Když tady budou sedět vědci, tak to bude totéž. To je celá oblast duchovního rozvoje společnosti, ale neinvestuje se do ní, investuje se neustále do praktických věcí, které potřebují udržet nějak chod společnosti, ale pro budoucnost se neinvestuje – opakuji – do duchovního světa, jehož součástí je i kultura. Otakar Kosek: Uvedu krátký, a promiňte mi, poněkud vulgární příklad. Když byl na funkci prezidenta navrhován rektor Karlovy univerzity, tak se zjistilo ve společnosti, že nikdo neví, kdo to je. Ve chvíli, kdy pustíte do společnosti jméno pornohvězdy, tak budou všichni vědět, kdo to je, neboť jsme nastavili v této společnosti takové parametry, že vás poučují o životě pornohvězd a bavičů. Jan Kraus: Chtěl bych říci, že neznám jedinou pornohvězdu. (Smích.) Otakar Kosek: Obávám se, že některý z vládních činitelů či pánů ministrů, kdyby mu bylo nabídnuto, aby účinkoval v pořadu s populárním bavičem anebo 18

s panem Binarem, pravděpodobně si vybere pořad s bavičem, neboť bude mít větší sledovanost, a dokonce i ve veřejnoprávním médiu, neboť o panu Binarovi se ve společnosti málo ví, byť je to spisovatel. Vedle baviče, který tam dělá šaškárenství, mnohý z politiků zaujme místo, aby naopak svým

příkladem nastavil ony parametry. Jan Kraus: Pánové, vy jste se tak rozohnili… (Šum v sále.) Vladimír Bystrov: Mně nevadí, že občané nevědí, kdo je to pan profesor Wilhelm, ale mně vadí, že v okamžiku, kdy slyší, že rektor univerzity je navrhován, se nezajímají o tuto osobnost. Jan Kraus: Abychom si to vyjasnili, pánové! Všechny denní noviny jsou soukromá média. Čili vydávejte veřejnoprávní noviny a zkuste tam ten vliv uplatňovat! Pavel Dostál: Za jaké peníze? Jan Kraus: To nevím, to je to, co navrhuji. Uvědomte si, že všechny noviny, co tu vycházejí, jsou komerční média. Ivan Binar: To také svědčí o kulturní úrovni národa. Já jsem žil v Německu a tam existují dobré noviny a špatné noviny, ale ty dobré tam jsou, a jsou intelektuálně na veliké výši a jsou nezávislé a existují. Proč my nemáme takové noviny? Proč se Lidovky zbulvarizovaly? (Shluk hlasů, výkřik: Proč nemáme takové novináře?) Pavel Dostál: Mně někdy strašlivě vadí, když se sejde pár intelektuálů a řekne, jak to s tou kulturou vypadá hrozně, jak je to v té České republice hrozné, a přitom to vůbec není pravda. Znovu poukazuji na výroční zprávu: ten titul zní blbě, ale kam se všude v kultuře investuje a kde se rozšiřuje prostor pro kulturu, to jasně říká. I film, který je na tom nejhůře, pokud se týká financí ze státního rozpočtu. Když jsem viděl tabulku filmů, které se natočily od roku 1990, tak jsem zjistil, že film nebo filmaři mají nějaký pud sebezáchovy. Nevím, kde ty peníze sehnali, ale když si vezmeme, kolik Polsko točí filmů proti nám, tak točí málo filmů, a přitom tam mají státní podporu. Tady je něco zázračného. Čímž nechci říci, že kultura už jde nebo že by to 1% nepotřebovala. Potřebovala by ho strašně moc, protože by se třeba vyřešily základní pro-

blémy, které tady z tohoto „sklepa“ nevidíme. To je to kulturní dědictví, je prostě hrozné, že nemáme peníze na kulturní dědictví, na památky. Ivan Binar: Ale na živou kulturu také nemáme. Víš, kolik si vydělá spisovatel psaním knížky? A to je dost odborná práce. Jan Kraus: Jsou ale určité hranice, jak říká můj bratr, žijící v zahraničí a píšící tady: „My venku jsme zvyklí, co píšeme, jako první psát do kolonky svoji profesi, pak to, že jsme spisovatelé. Jenom některých pár vyvolených se tím uživí.“ Ivan Binar: Mně nejde o uživení, mně jde o honoráře. (Smích.) Jan Kraus: To já vím, to je něco jiného. Ivan Binar: Víte, kolik jsem dostal za tu knížku? Jan Kraus: Dokud nedoplácíte, tak je to dobré. (Smích.) Pavel Strnad: Chtěl bych trochu oponovat panu Koskovi. Možná začnu ze špatného konce, ale žijeme v systému, který je založen na penězích. Peníze nás ženou ekonomicky někam, nevíme kam, ale všechno tady funguje od peněz. Pokud si budeme namlouvat, že by se měly změnit kulturní hodnoty, tak se nikam nedostaneme. Když se podívám na filmy a na tabulku návštěvnosti, tak tam vidím 80% amerických filmů, což je jakoby na jednu stranu strašné. Na druhé straně je tam 15% nebo 20% našich, což je zase úžasné v porovnání s ostatní Evropou, kde je to třeba 5% nebo někde i 3%. Pořád tady existuje nějaké publikum, patnáctiprocentní nebo dvacetiprocentní, ale existuje, a my se musíme zamyslet nad tím, abychom toto publikum obhospodařovali, abychom mu dávali filmy, starali se o něj. Opravdu, vykašleme se na to, že 80% se dívá na americké filmy, je to jejich svobodná volba, žijeme ve svobodné zemi. Nemůžeme přece chtít, aby společnost změnila hodnoty a přestala se koukat na americké filmy. Ale naší povinností je zaměřit se na těch 20% nebo 15%. Pokud naše vláda bude mít dost rozumu a řekne si, že bude těch 20% podporovat (Smích, shluk hlasů.), tak za 5 let to bude třeba 40%, ale fakticky je to menšina. Společnost se dá měnit, ale dnes lidé mají jiné priority. Je lepší tu realitu vnímat a vycházet z ní. (Shluk hlasů.) Pavel Dostál: Já zastávám tuto tezi také. Také říkám nezakazovat těch 80% nebo nebojovat s tím, protože je to zbytečné. Každý si může zvolit Novu nebo ČT 2, vždyť je to na něm, Ale nedopustit, aby odešlo těch 20% tím, že pro to nevytvoříme podmínky. Ivan Binar: Možná řeknu zase klišé, ale je to opět bez nabídky a poptávky. Poptávka vznikne na základě nabídky. A pokud se budou nabízet špatné věci, tak se budou konzumovat špatné věci. Pavel Dostál: To jsou komerční stanice – co s tím uděláš? Ivan Binar: No my nic, ani nechci po ministrovi kultury, aby zakazoval dovoz sraček. Opravdu. Miroslav Adamec: Já jsem místopředsedou ARAS, Asociace režisérů a scénáristů, a já vám odpovím. Naše situace scénáristů a režisérů je taková, že nemáme sebezáchovný pud. To je sebezničující pud, který nás žene do projektů, jež nejsou návratné. A co se týče scenáristiky, vy sám jste řekl, že divák musí volit mezi Novou nebo „dvojkou“, ale musí nastat situace, aby volil mezi Novou a „jedničkou“. A nevolí proto, že tvůrci na „jedničce“ nejsou placeni tak, Synchron 4

2003

Ú VA H Y A K O M E N TÁ Ř E aby se tomu mohli plně věnovat. Nabídli jsme televizi společně s Fitesem a s panem Binarem nový honorářový systém. Mysleli jsme si, že je na čase, pracovalo se na tom několik let, od roku 1997, to už je sedm, osm let, a úroveň je tristní. Dostáváte za scénář – nebudu říkat sumy, ale je to smutek, žijete pod úrovní, kdybyste se měl živit jenom tím. Jako spisovatel to chápu – mám podíl z procent prodaných, tento tržní vzorec beru. Ale jako scenárista pracuji pro televizi a tvořím. Chci konkurovat zavedeným komerčním programům a televize by si tuto schopnost řemesla měla pěstovat, ona si to nepěstuje. A tady by měl nastoupit – nechci říci přímo stát – ale nějaký skutečně pocit, že se s tím něco musí udělat. A stojíme o to, aby Ministerstvo kultury vytvořilo tlak na Radu České televize… Pavel Dostál: To nejde. Miroslav Adamec: ….aby Rada České televize vytvořila tlak na vedení televize… (Pavel Dostál: To také nejde.) …aby nějakým způsobem bylo pochopeno, že bez kvalitních scénářů… Pavel Dostál: Nátlak ministerstva na žádnou radu nepřichází v úvahu. Miroslav Adamec: Když už tedy to vedení televize nechápe samo, tak odkud brát… Jan Kraus: To je veřejnoprávní televize. Pavel Dostál: Možná vaše otázka je pro jednu velkou besedu Fitesu, ať sem přijdou dramaturgové a ať se o tom diskutuje. Ale je to televize veřejné služby a na to ministerstvo nemá naprosto kompetence. Každá věc, kterou ministr udělá, je použita politicky. To se prostě řekne, že je to tlak. Ale na straně druhé pravdou je, že jdou o situaci uvnitř televize a o finančních tocích různé zprávy, že by se to mělo veřejně rozkrýt. (Jan Kraus: Je audit.) Ale to není o auditu. Tady říká pan kolega, že honorář, který dostane za televizní hru, kterou napíše, je směšný. Já nevím. Já jsem naposledy byl placen v televizi v 69. roce, a to jsem dostal 12.000, to byly tehdy veliké, obrovské peníze. Otakar Kosek: Já jako tehdy ředitel České televize v Ostravě jsem měl 5.000. Pavel Dostál: Já myslím jako autor a jestli je to srovnatelné. Kolik je honorář teď? Miroslav Adamec: Dneska dostanete za televizní hru, kterou píšete – tři čtyři verze nejméně – a musíte na tom nechat půl roku až tři čtvrtě roku – 110 000 Kč, plus námět – dejme tomu 10 000 – 120 000. Vydělte si to počtem měsíců a jsme na úrovni nějakých 10 000 měsíčně. Jestliže průměrný plat je 15 – 16 000 v této republice, tak scenárista, což je řemeslo, které se těžce učíte a nemůžete ze sebe plivat jeden scénář za druhým, je placen na této úrovni. To je nemyslitelné. Jan Kraus: To je tím, že není konkurence. Komerční média nedělají dramatickou tvorbu, čili scenárista je odkázaný na veřejnoprávní televizi a ta funguje na takovém principu, že scenárista nemá pojem o tom, jak se pohybuje on v té nabídce, jestli jich má televize 30 nebo dvě, je tam tedy určité vakuum, které si ale musí vyřešit tvůrci v televizi sami, podle mne. A jestli dovolíte, jedna věc se tady odehrává z hlediska vztahu kultury a politiky. V komunismu byla kultura z velké části součástí propagandy. To si přiznejme, komunisti vždycky řekli, co je dobré, co ne, zavedli několik tezí, které dnešní tvůrci dodnes v sobě Synchron 4

2003

ochotně nosí – to jsou ty pozitivní návody, které říkají „Dobře, ale potřebujeme, aby ta hra měla nějaký pozitivní pohled do budoucnosti“. Komunista jaksi z negativní přítomnosti byl trošku povinný naznačovat, že to bude lepší atd. Dodnes se to v naší tvorbě nosí. Komunista také řekl: „Dobře, uděláte Husa – ale on bude inklinovat k socialismu – ten Tábor, rozumíš – to je první socialistický tábor.“ My jsme toto absorbovali a z této doby také funguje ono politické: tenhle ne, tenhle jo, co tohle je za kus. To slavné politické: Co je to za slátaninu? Jméno – a o vazby! My jsme jaksi pořád v takovém závanu toho, že politici se dívají na kulturu jako na něco, co je vlastně navíc, a kam ty peníze vůbec téci nemusí, místo aby šly na armádu, kterou jsme nikdy nepoužili. Podívejte u „Českého snu“ i média a občanské obce, ale bohužel i komerční, byly první, co začaly řvát: „Kolik to stálo? Ne, co to je? Kolik to stálo?“ Ta zem svíraná záští postkomunismu se zmítá stále v tom, že peníze na kulturu jsou protekční, protože tady kdyby dneska přišel Picasso, tak řeknou: Kolik že to hovado za to chce? Kdo ho to nechal malovat? Kdo mu zaplatil barvy? Protože kultura sebou nese určité nekonečno v posouzení, jako jestli je něco dobré nebo špatné, to je vždycky ve vzduchu. Kultura má jaksi tu šanci přitahovat spoustu lidí, kteří říkají: Já jsem věrozvěst, ale nikdo mě nepodporuje, protože mi společnost nerozumí. První, co bychom měli požadovat, jsou jasná pravidla. Proč? Jasná pravidla nám umožní, že bychom se s politiky o tom nemuseli bavit: je procento, a když je menší rozpočet, je míň, když je víc peněz, je víc. A další věc – odvykněte si nás hodnotit, protože vám to nenáleží – teď se nechci nikoho dotknout, to myslím obecně, z hlediska politiky, ale myslím tím pana Stránského, že umělec je osobností a politici říkají: Toho ne, toho taky ne, protože je známe. Tím, že jsou známí, tím nám lezou na nervy. Stránského známe, seděl, to je politický vězeň, čili ne. Dneska začíná platit jako přednost: byl chvíli v partaji nebo

byl komunista, čili komunisti pro něho budou. My se točíme zpátky, kde začíná začarovaný kruh, který je nežádoucí pro svobodu tvorby. Jasná pravidla ve veřejnoprávní televizi mezi tvůrci a televizí zabrání jednou spekulacím, jestli má někdo protekci a kolik kdo dělá čeho, jak je kdo schopný apod. To se vyjasní a my se zbavíme toho, co se dodneška občas objevuje, že politici uplatňují svůj vliv prostřednictvím orgánů, které musí schvalovat Parlament, a naindoktrinovali nám velmi vypečené rady do televize. Tam stála Jana Dědečková, která přijela z podhůří s rozpočty, jež si pletla s honoráři, a křičela do světa, jaká je to zkáza. V sobotu o ní napsalo Právo opět – rozpočet součet honorářů. Podávám žalobu i na jednoho poslance, protože to je metodika určitých politiků, jak se snaží nás zdevastovat. Člověk pracující v umělecké obci je pořád pro mnoho politiků tak trochu parazit. Proč? Kultuře rozumí – bavil se u toho? Nebavil, čili je to blbý. To máme z komunismu. Politik řekl, já to viděl, to je hrozný, ten nemůže do rady. My bychom se měli vzájemně domluvit a pracovat společně na tom, že umělci a politici se výrazně oddělí ve smyslu, že politici nemohou rozhodovat o kulturní frontě jinak než regulérním, průhledným systémem, ať už formou zákonů, ale také formou čísel. My máme z hlediska regulí v Evropě polovinu než umělci v ostatních zemích. Pavel Dostál: To jsi řekl pěkně, je to přesné. Politika se do kultury plete pořád a všude a bude se asi plést. Je otázka, jak to ubránit, protože pletení politiky je i to, když já jsem interpelovaný paní poslankyní Dostálovou, jak to, že dostal Fites grant. To už je pletení. Ale já to musím zdůvodňovat. Já musím vystoupit – takže teď budu interpelovaný kvůli „Českému snu“. Tak, jak tomu zabráníte? Tomu nejde zabránit. Jan Kraus: Tady máme určitou absenci stran v tom smyslu, že se nám snaží – vidíte to na volbách rady – vytvářet virtuální osobnosti, kdy najednou dele-

19

Ú VA H Y A K O M E N TÁ Ř E

guje Svaz zahrádkářů nějakého Jiříka – oni říkají, že Jiřík je velmi dobrý, ale najednou se vám mezi těmi osobnostmi objeví a Parlament ho zvolí, protože se politicky dohodne, že Jirku si tam dává tahle partaj a Frantu si tam dává tahle. Proto i diskuse, kterou jsme vedli nedávno – jestli koalice válcuje politicky rady. Já jsem se snažil křičet, že přece ty rady vůbec nemají mít obraz nějakých parlamentních stran. Pavel Dostál: Tohle se strašně krásně povídá před kolegy a kamarády. Ve Sněmovně je zákon o České televizi. Aby tam politici nemohli dávat Pepíky – Já dám Pepíka, ty tam dáš Frantu – tak jsem udělal tu trojnožku – to znamená Sněmovna, Senát, premiér. To neprojde. Chodil jsem teď po výborech a zjistil, že to neprojde, protože oni pochopili, že to tam Dostál dal z toho důvodu, že rada je v podstatě potom neodvolatelná. Jan Kraus: A co bychom měli udělat, aby to prošlo? Pavel Dostál: Právě že je to zbytečné. Ta politická síla je tak strašlivá – a v demokracii je to normální, že poslanec o tom rozhoduje. Vy napíšete petice. Martin Skyba: To děláme už pět let. Pavel Dostál: Ano, je to potřeba, tady máte konkrétní příklad. To se strašlivě dotkne České televize, pokud jde o Radu ČT, protože když to bude dělat jenom Sněmovna, tak to bude na základě politických dohod. Vladimír Bystrov: Někdy před 20 či 30 lety byla u nás aféra kolem fotbalistů, kteří byli korupční, nebo co – tehdejší sportovní redaktor Rudého práva napsal, proč by měli být fotbalisté jiní, než ostatní občané? Já jsem si na to vzpomněl, když jsem dva roky po revoluci stál v čele novinářské organizace a myslel jsem si, že novináři budou jiní. Nejsou. Novináři jsou stejní jako ostatní společnost. Proč by měli? Odkud by se vzali? Dostáváme se zdánlivě do uzavřeného kruhu, u politiků a u všeho. Na druhé straně se ale musím bránit: tady pan ministr řekl, že máme představy o převýchově. Pavel Dostál: Já jsem to zjednodušil, promiňte, já se

20

omlouvám. Vladimír Bystrov: Každá společnost – a tady si myslím, že někdo musí začít – já nevím kdo, ale to je jediná cesta, jak se z té politiky dostat – někdo musí mít nějakou vizi. Musí mít vizi tvůrčí společnosti. U nás nikomu v této chvíli nikdo nedává cíl, že chceme být nejchytřejší, nejlepší atd., i když jsou to hesla, ale pouze za hesly někdo jde. Nebudeme mít tvůrčí společnost, která bude vedena k tomu, aby se to nebrzdilo. Zatím je to jen prostý reprodukční proces, co tady probíhá. Můžeme se stavět na hlavu, mohou se umělci stavět na hlavu, protože vždycky se reprodukují. Mluvil jsem o školství. Naše děti vyučují kantoři, kteří jsou absolventy socialistických škol. Nedá se nic dělat, nemohli jinde absolvovat, samozřejmě. Lepší o té minulosti a o té věci nemluvit. Naše děti, pokud něco budou vědět, tak odněkud odjinud, ale titíž kantoři vyučují další generace kantorů. A je to opět prostá reprodukce. Je potřeba ten proces prosté reprodukce přetnout. Pavel Dostál: Jak a kdo. Ivan Binar: Jediné řešení je dát učitelům tolik peněz, aby se vyplatilo být učitelem. Jiná cesta tady není. Jan Kraus: Soudcům jsme také dali platy, jako mají soudci na Západě, a já osobně si myslím, že to je omyl. Můj bratr učí v Americe na univerzitě a tam se jednou za rok dělá hodnocení: nejlepší a nejhorší učitel. A když dostane dvakrát to nejhorší, tak jde pryč, pokud nemá definitivu. Čili věci se musí dělat komplexně. Já mám zkušenost s divadlem: divadla jsou placena městy, jaksi dotovaná. A já vám mohu říci zodpovědně, že to nevede k tomu, že divadlo, které má podporu města, vykazuje nepoměrně kvalitativně lepší divadlo, než divadlo, které se pohybuje buď z poloviny nebo úplně na komerční bázi. Vede to k určité aroganci intelektuálů, kterou znám také z 60. let. Jen se to změnilo z toho manšestrového saka, které říkalo v komunismu: Hele, kdyby mě nedusili, tak já mám plný šuple. Pak přišel 90.

rok, šuple se ukázalo buď hrozivé nebo nic a dneska on – má-li tu podporu – tak často to vede k tomu, že se tím jaksi opovrhuje. Mohu vám říci autentický výrok: Nemyslete, si, že tu budeme dělat divadlo pro lidi. Chodí-li vám lidé na hru, tak je to bulvár. To je druhá povýšenost, zase ta intelektuálská, která je také archaická. My jsme nezdravá společnost, protože jsme prošli těžkým úrazem. My si nemůžeme dovolit vůbec jít do jemností, že bychom měli začít tím základním. onou dezinfekcí, to znamená aspoň ležet v čistém vzduchu. (Smích.) To ležení v čistém vzduchu je oddělení se z politiky. Pojďme si dát jasné regule, pane ministře, v tom smyslu, že dáte tolik a tolik peněz a nebudete se snažit ovlivňovat umělecké projevy a umělecké produkty, aby sloužily vaším politickým cílům. Nebudete nám bránit ve svobodě projevu, my si z vás budeme dělat legraci, prču, zesměšňovat, protože vy nemusíte být politiky, vy můžete být ve svých občanských zaměstnáních, tam budete ve své anonymitě nádherně schovaní. Vlezete-li před dav, tak počítejte se vším. To má herec stejné, ostatně. Myslím, že by se měly vymezovat tyto základní prostory a z nich se možná odvine to, co všichni třeba postrádáme společně. Možná. Já třeba mám takové progresivní návrhy. Zrušil bych armádu zítra ráno výnosem, vlastním dekretem. Ušetřili bychom si pak hádanice, proč jsme se nebránili, protože bychom měli argument: Vždyť to nešlo, nebylo čím. (Smích.) Říkat: „Já mít tanky, já bych do nich šel“. Já bych dal ty peníze na kulturu, vědu, na zdravotnictví. Ale tohle by neprošlo v téhle zemi, ta si ráda hraje na to, že se chystá na velkou obranu sebe samotné. Dámy a pánové, je půl sedmé, chcete ještě někdo něco říci? Kristina Vlachová: Nezapomeňte na to, že v letošním roce zmizelo ze státního rozpočtu, jestli se nepletu, 361 miliard korun. Jan Kraus: Jako že se ztratilo? To počítáš ty ztráty z arbitráží? Kristina Vlachová: Ne, ne, ne, to se jaksi vsáklo jakoby někam do písku, zmizely a nikdo neví kam. Jan Kraus: Já to raději nesčítám, já to čtu po těch jednotlivých dávkách, to jsou ty Diag Human, Nova apod., ale jestli to je 360 miliard, to se mi zdá hodně. (Volná debata.) 10 miliard je Železný, Diag Human je 380 milionů a ještě asi 5 miliard, kdyby to klaplo, tak takový ten roční paušál 25 miliard, ne? Čili 60 milionů na film je dost. Martin Skyba: Přes 500 miliard zmizelo před 5 lety v privatizaci – banky, CCS fondy, Poldi Kladno, Soudek, Snopková-Liberta a tyhle věci. Jan Kraus: Dámy a pánové, děkuji vám za účast, děkuji, pane ministře, že jste přišel (potlesk) , vám, milým hostům i našim stenografům také děkujeme a těšíme se příště na shledanou.

Fotografiemi vyzdobila Majka Šandová. Stenografický záznam provedli komorní stenografové Jindra Podvalová, tel. 329 902 763 a dr. Aleš Poledne, tel. 222 590 743.

Synchron 4

2003

F E S T I VA LY A S O U T Ě Ž E Rio de Janeiro Animovaný film studenta Soukromé vyšší odborné školy filmové v Písku Karla Březiny s názvem Spolu, natočený ve spolupráci s ČT, získal na VIII. Mezinárodním studentském festivalu v Rio de Janeiru jednu z hlavních cen festivalu – cenu za poetické ztvárnění. Z 260 došlých snímků z celého světa postoupilo do užšího výběru 26 filmů. Festivalu, který se konal od 28. května do 3. června 2003, se Karel Březina osobně zúčastnil. Další podrobnosti: Miloň Terč, řed. SVOŠF v Písku, tel. 603 551 930

VÝROČNÍ CENY NČLF Nadace Český literární fond [email protected] udělila 4. června 2003 v Míčovně Pražského hradu své VÝROČNÍ CENY. Ceny byly uděleny ve 4 kategoriích: původní (krásná) literatura – Vít Slíva za básnickou sbírku Bubnování na sudy (vydalo nakladatelství Weles), vědecká a odborná literatura – doc. RNDr. Zbyněk Roček, DrSc. za knižní práci Historie obratlovců Evoluce, fylogeneze, systém (vydalo nakladatelství Academia), divadlo a rozhlas – prof. Martin Hilský za autorství cyklu rozhlasových pásem, v nichž doprovodil vlastní překlady Shakespearových Sonetů odbornými komentáři, filmová tvorba – Petra Špalková za roli maminky ve filmu režiséra Zdenka Tyce Smradi.

LAUDATIO pro P E T R U Š P A L K O V O U Předneseno při příležitosti předání výročních cen NČLF 4.6.2003 předsedou poroty pro udělování cen v oblasti filmu a televize MgA. Otakarem Koskem. Sžíravý G. B. Shaw v devadesátých letech předminulého století napsal v roli divadelního kritika tento soud: „Kletbou našeho jeviště je bezostyšná degradace hereckého umění na umění potěšit. Herec si žádá sympatie, herečka lásku. Dělají z divadla místo, kam se publikum chodí dívat na svoje mazlíčky a podělit je kostkami cukru.“ Soud vztahující se k tehdejšímu divadlu nabývá v dnešní době nových a překvapivých souvislostí. Zmnožila se jeviště: filmové plátno, televizní obrazovka, titulní stránky časopisů a novin, sportovní stadiony, parlamentní lavice. Přibylo herců: modelky, pornohvězdy, sportovci, politikové, baviči všeho druhu. Všichni na rozličných jevištích hrají všelijaké hry a jejich snažením je nikoli vypovídat o době, nést odpovědnost, dělit se o pochybnosti a radosti, klást otázky. Nikoli. Potřebují se vlísat do přízně davů, hltají z napřažených dlaní popularity své kostky cukru a jsou ochotni k jakýmkoli přemetům, jen aby si udrželi zvídavý zájem co nejširšího publika, který mylně zaměňují za potlesk, jenž je ze srdce vyjádřenou radostí ze společného zážitku a výrazem úcty ke skutečnému umění. Teprve v těchto souvislostech vynikne divadelní, televizní a filmové tvorba herečky Petry Špalkové. Role

Synchron 4

2003

matky ve filmu Zdeňka Tyce Smradi není žádným jejím vyvrcholením či završením nějaké tvůrčí etapy. Je to jen další velké herecké gesto logicky spjaté s tím, co bylo před ním, a věřím, že i předjímající to, co bude v tvorbě herečky následovat. Je pozoruhodné především tím, že herečka neprosí filmové publikum ani o sympatie, ani o lásku, nehraje s oním tak častým a už i všedním pošilhávajícím kalkulem po potlesku, nehledá v hereckém rejstříku to, co navazuje s divákem krátké spojení. Dokonce ani nevytváří postavu, neztrácí se v její neexistující životní výbavě, kterou ji obdařil autor, nehraje „toho druhého“, který je fikcí, přeludem, ničím. Herečka je obdařena schopností toho nejcennějšího hereckého tvůrčího gesta: nepředstírá, že je něčím, čím být nemůže, ale předkládá divákovi hereckou akcí svou osobní účast na situacích, v nichž se její postava v kontextu díla ocitá. Takto postava, kterou vytváří, získává jakousi intelektuální fyziognomii, a to do té míry, že ji začneme považovat za definici postojů, jaké nacházíme v každodenním životě. Tím nám – divákům umožňuje poznat se v ní, i když vůbec není zrcadlovým portrétem nebo sumou našich reálných zkušeností. A to proto, že hlubokou osobní účastí na aktu herecké tvorby dává postavě neopakovatelnou a přesvědčivou podobu, v níž komunikuje s divákem. Lze říci, že herečka dosáhla takového umění hrát, o kterém Luis Jouvet řekl, že je to umění nepodvádět tam, kde se podvádí na jiný způsob. Tato osobní účast společně s vědomím sebe sama a uplatněním smyslové inteligence osvobozuje pak hereččino tělo, jehož gestické výrazivo (pohyb, mimika, hlas) není deformováno předem určeným estetizujícím či referenčním záměrem, vypočítavým kalkulem, ale je prostě samo součástí procesu tvorby. Řečeno s Jindřichem Honzlem: herečka tak činí z události dílo a z faktu zážitek tvoření. Což v roli matky v již zmíněném filmu Smradi zřetelně potvrdila. V době virtuálních realit a permanentního předstírání, neboť předstírání nevyžaduje osobní odpovědnost, je herecká tvorba Petry Špalkové nejen záležitostí navýsost estetickou, ale v nemenší míře i mravní. Jako taková si pak zasluhuje obdivný po-

tlesk.

Cena Andreje „Nikolaje“ Stankoviče „Skupina samozvanců“ vyhlásila letos poprvé Cenu Andreje „Nikolaje“ Stankoviče, která navazuje na tradici „Cen samozvanců“, udělovaných po tři roky básníkem a kritikem Andrejem Stankovičem mimořádnému, leč naší konformní tzv. filmovou kritikou přehlíženému dílu v oblasti kinematografie. V prvním ročníku získal Cenu samozvanců režisér Jan Němec za film Jméno kódu: Rubín, ve druhém ročníku Radim Špaček za snímek Rychlé pohyby očí. Andrej Stankovič těsně pred svou smrtí v roce 2001 stačil udělit svou poslední Cenu samozvanců režiséru Karlu Vachkovi za film Bohemia Docta (stalo se tak neoficiálně v nemocnici na Bulovce). Letos se „skupina samozvanců“ na protest proti všeobecné bulvarizaci českého kulturního prostředí rozhodla v tradici Andreje Stankoviče pokračovat. První cenu Andreje „Nikolaje“ Stankoviče získává A) film „Kdo bude hlídat hlídače? Dalibor aneb Klíč k chaloupce strýčka Toma“, realizovaný týmem Karla Vachka, za nejvýznamnější český filmový projekt roku 2002, B) režisér a výtvarník Miroslav Štěpánek za celoživotní dílo v oblasti animovaného filmu, za autorství výtvarné podoby a animační technologie seriálu „Pojďte, pane, budeme si hrát“, za režii tohoto seriálu (samostatně navíc režíroval 6 z 11 dílu) a za zásadní podíl na dalších snímcích, které zbulvarizovaná média neoprávněně připisují pouze Břetislavu Pojarovi; Cenu Andreje Stankoviče získává Miroslav Štěpánek rovněž za svůj více než dvacetiletý nekompromisní postoj proti normalizačně a nekulturně spravovanému českému animovanému filmu, C) akce Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava za rozšiřování prostoru pro médii opomíjený žánr autorského filmu a za kvalitní festivalovou produkci. Každý letošní laureát Ceny Andreje „Nikolaje“ Stankoviče obdržel signované osvědčení o převzetí ceny, originální skulpturu od Marty Hošťálkové a Karolíny Bílkové a láhev domácí slivovice původní značky „Nikolaj“. Ceny Andreje „Nikolaje“ Stankoviče byly slavnostně vyhlášeny ve čtvrtek 26. června 2003 ve 20.00 hodin v kině NFA PONREPO v Bartolomějské ulici v Praze 1. Byly zde uvedeny ukázky z filmu Kdo bude hlídat hlídače? Dalibor aneb Klíč k chaloupce strýčka Toma, z díla Miroslava Štěpánka filmy CK Střelnice, Psí kusy, Pomsta a Kamenáč Bill a obři moskyti. Za „Skupinu samozvanců“ Vladimír Hendrich, Miloš Fryš, Martin Fisher, k níž se připojili a souhlasí Zbyněk Hejda, Michal Matzenauer, Martin Jiroušek a Josef Mlejnek.

A ještě dovětek od jednoho z porotců:

Miroslav Štěpánek

Během večera Andreje Stankoviče opět vyšlo najevo, jak důležité je pomoci odstranit protiprávnost připisování autorství seriálu o medvědech, filmů Co žížala nevěděla, Jabloňová panna, seriálu Dášenka a Zahrada pouze jejich režiséru Břetislavu Pojarovi. Miroslav Štěpánek spolupracoval na konceptu a vytvořil výtvarnou podobu těchto filmů, navíc u se-

21

F E S T I VA LY A S O U T Ě Ž E Pojďte pane, budeme si hrát! (1965 – 1967)

riálu o medvědech Štěpánek vynalezl princip a podobu proměn poloplastických loutek a byl režisérem 6 z 11 dílů, tedy většiny seriálu, zatímco Břetislav Pojar byl zaměstnán mimo republiku. Břetislav Pojar však u těchto 6 filmů byl v titulcích uveden vedle Miroslava Štěpánka v pozici režiséra také. Mlčení o zásadním podílu Miroslava Štěpánka na těchto snímcích a neustálé vymazávání jeho jména při uvádění informací o autorství těchto filmů jak v tisku, tak v titulcích přestříhaných ještě v době normalizace Krátkým filmem pro celosvětovou a českou di-

stribuci i na videokazetách v 90.letech, jsou věci, které denuncují celou profesní scénu i v mezinárodním měřítku. Například NFA nedisponuje v depozitářích kompletním seriálem o medvědech v českém znění. Archiv NFA by měl být o tento komplet v českém znění doplněn tak, aby zde byly přítomny všechny česky mluvené díly i s původními, umělecky hodnotnými – originálními animovanými titulky. Bylo by velmi záslužné, aby se tak stalo například s pomocí KF, Fitesu a Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie.

vizi, dodnes.

Trenčianske Teplice Ponuku pracovať v hlavnej porote 11. medzinárodného festivalu ART FILM (20. – 27. 6. 2003) prijali ruský scenárista, režisér, filmový výtvarník a herec ALEXANDER ADABAŠIAN, švajčiarsky filmový teoretik, riaditel filmového festivalu v Ženeve GERALD MORIN, taliansky kritik CLAUDIO SINISCALCHI, český scenárista ALEX KŐNIGSMARK a slovenska herečka MONIKA HILMEROVÁ (Radošinské naivné divadlo). Porota navrhla tieto ceny:

Nedořešeným problémem dodnes zůstává protiprávnost odebrání projektu Krysař, na němž výtvarně pracoval Miroslav Štěpánek po dva roky smluvně i s KF a německým koproducentem. Miroslav Štěpánek vytvořil pro projekt loutky (letos byly opět vystaveny na Pražském hradě v expozici Česká loutka) a film měl podle dohody režírovat Evald Schorm. Právo na projektu pracovat bylo Krátkým filmem protismluvně odebráno. Film potom s celosvětovým úspěchem vznikl s loutkami a v režii Jiřího Barty, dnešního pedagoga VŠUP, který se dodnes k problému samostatně nevyjádřil, ačkoli, z hlediska jeho současných funkcí, by jistě jeho veřejné prohlášení (například zde v časopise) mohlo vnést světlo do přetrvávajících nejen historických a normalizací způsobených nevyjasněností. V Ponrepu uvedený snímek CK Střelnice (rež. Miroslav Štěpánek) opětovně upozornil na prvořadou roli tohoto umělce v dějinách animovaného filmu a trapnost dosavadního vztahu české odborné i laické veřejnosti k této osobnosti nás všechny jedině poškozuje. Zkuste, prosím, o tomto problému ve Fitesu psát i mluvit. M.Fisher PS: Vyšlo opět najevo, že v roce 1965 se na schůzi Fitesu autoři seriálu o medvědech dohodli mluvit o autorství týmu Pojar, Štěpánek, Urban – podobně jako později Born, Doubrava, Macourek. O dohodě existuje i zápis Fitesu. B. Pojar tuto úmluvu začal již následující rok porušovat a činí tak, jak dokazují desítky rozhovorů v tisku a hlavně v tele-

né uznanie primátora Trenčianskych Teplíc: Solo Mutant, Česká republika, scenár a réžia Markéta Plachá, ako povzbudenie mladej režisérke při pokračovaní vo veľkej tradícii českého animovaného filmu.

F.I.C.C. POROTA

Zlatý kľúč za najlepšiu réžiu: Piotr Trzaskalski, Poľsko, filmu EDI za vyrovnané vedenie hercov a odvahu podstupiť riziko, že vyrozprával s pokorou, ľudskosťou a humorom príbeh veľmi krutej reality dnešnej spoločnosti, Zlatý kľúč za najlepšiu kameru: Andrew Cheng, Shi Yue, Lin Fan , Čína, filmu Vitajte na ceste do Shanghaia za sugestívny a vzrušujúci obraz Shanghaia.

(Daniel Bernát, Slovenská republika, Marco Marrandino, Nemecko, Asa Wallin, Švédsko) Don Quijote Award: Obec B, Česká republika, scenár a réžia Filip Remunda za autentický, ironický obraz dedinského života, ktorý je odrazom štádia mysle ľudí, ktorí uviazli medzi dvomi historickými dobami. Čestné uznanie: Edi, Poľsko, réžia: Piotr Trzaskalski za film s nezvyčajným hrdinom, ktorý napriek ťažkému osudu nikdy nestráca vieru v zajtrajšok. Čestné uznanie: Wolfsburg, Nemecko, réžia: Christian Petzold za film, ktorý ukazuje silu osudu a jeho úlohu medzi mužom a ženou. Strohé minimalistické zábery filmu predstavujú základňu, na ktorej se rozvíja tragédia.

Artefakty

Cena medzinárodnej poroty filmovej kritiky

Zlatý kľúč za najlepší krátky hraný film: (A) torzia, Slovinsko, réžia Stefan Arsenijevič, za to, že sa tvorcom podarilo výstižne vyrozprávať v malo obrazoch veľký príbeh, Zlatý kľúč za najlepší experimentálny a animovaný film: Zajatec, Švajčiarsko, scenár, animácia, kamera, réžia Michael Bollinger, za kvalitu látky, z ktorej sú utkané sny.

Porota – profesor Alexander Labiniec, Poľsko, predseda, Zdeněk Holý, Česká republika (redakcia Cinepur) a Emília Kincelová, Slovenská republika (redakcia EuroReport) – sa rozhodla udeliť Cenu filmovej kritiky ex aequo poľskému filmu EDI režiséra Piotra Trzaskalského za autentické stvárnenie doby v istom časovom rozvoji spoločnosti, a to bez moralizovania a didaktičnosti. Snímka mimoradne citlivo vyjadruje a s nadhľadom zobrazuje hľadanie si miesta jedinca v nových zmenených podmienkach, a českému filmu MAJ KOMPJUTR Jakuba Sommera za dokumentaristicky neobvyklé uchopenie fenoménu modernej doby. Za humor a sebairóniu, ktorá nás oslobodzuje od zbytečného súdenia.

ArtFiction

Na ceste Cena za najlepší študentský film 3 000 EUR: Malé nevypovedania, Česká republika, scenár a réžia Mira Fornayová, za nápaditú a citlivú réžiu, ktorá vytvorila z prózy poéziu, Cena Slovenskej sporiteľne 30 000 Sk: Obec B, Česká republika, scenár a réžia Filip Remunda, za to, že nám predviedol novú realitu bez falošných okrás, ale s láskavým humorom a bez straty na deji, Cena riaditeľa festivalu 10 000 Sk: Príbeh z bloku C, Rumunsko, réžia Cristian Nemescu, za perfektnú, sviežu, krátku komédiu v tomto bláznivom svete, Čest-

22

Synchron 4

2003

F E S T I VA LY A S O U T Ě Ž E

IGRIC 2003 čili úvahy o audiovizuální tvorbě na Slovensku Hned první sobotu po zahájení festivalu Artfilm v Trenčianských Teplicích se sešli slovenští filmoví a televizní tvůrci na slavnostním odevzdávání IGRICů – výročních cen Slovenského filmového svazu (SFZ), Unie slovenských televizních tvůrců (ÚSTT) a Literárního fondu SR. Pětičlenná porota ve složení Vido Horňák (režisér, předseda poroty), Zuzana Gindl-Tatárová (filmová teoretička a pedagožka, předsedkyně Slovenské filmové a televizní akademie), Miloslava Kodoňová (kritička), František Palonder (režisér), Dodo Šimončič (kameraman), Ivan Vojtek (herec) a Štefan Vraštiak (předseda SFZ a Klubu filmových novinářů Slovenského syndikátu novinářů) po tři týdny hodnotila přihlášená díla, aby posléze udělila všech pět sošek Igrice a i všech šestnáct

Porotci zprava: Katarína Javorská (ÚSTT), Štefan Vraštiak (SFZ), Vido Horňák (předseda poroty) a František Palonder

možných prémií za rozličné oblasti filmové a televizní tvorby. Padaly otázky, zda všechna oceněná díla byla tak skvělá, ale už jenom fakt, že na Slovensku vznikly v uplynulém roce až čtyři filmové projekty pro kina, je zaznamenání hodný. Tradičně nejpočetnější kategorií byla oblast dokumentu, která reflektuje loňský stav audiovizuálního prostředí na Slovensku v nejpříznivějším světle, i když se zde paradoxně zrcadlí také největší, tradiční a zdá se zatím i neřešitelný rozpor slovenské filmově-televizní scény. Loni ještě i Slovenská televize produkovala kvalitní dokumenty navzdory útlumovému režimu a výborná díla vznikala zároveň v dílnách nezávislých tvůrců. Model, kdy se oba subjekty sdružují v oboustranně výhodné koprodukci, jako kdyby téměř nefungoval. Minulý a zřejmě i současný manažment STV má vlastní představy o zadávání projektů do externího prostředí, a navíc vždy tu fungoval klientelizmus. Na straně druhé televizní mašinérie jen při nadstandardní ochotě dovolí vyrábět dokument v jiném režimu než obrazně řečeno „pět dní výroby, pět frekvencí střižny a zvukovýroba“. Hledání společného prostoru výhodného nejen pro televizi a pro tvůrce, ale především pro diváka, je zatím v nedohlednu. Tento rozpor má ještě hlubší kořeny. Na Slovensku vždy vládla řevnivost mezi „filmaři“ a „televizáky“. Proto i poslední „čistka“ v STV nebyla nikým z filmařů kritizována, spíše naopak. Bohužel, nikdo se nezamyslel nad tím, zda takto plošně realizované masivní propouštění nejen administrativy, ale i redaktorů, dramaturgů, kameramanů, střihačů či zvukařů, je systémové. STV se zatím „systémově“ spíše vždy zbavovala dozoru nad programem. Odchod tzv. obslužných tvořivých pracovníků do externího prostředí měl opravdu nastat už dávno, ale při stanovení pravidel o jejich najímání a především pravidel o jejich honorování. Propuštěním, spojeným s porušováním zákonů a vskutku připomínajícím totalitní čistku, bylo mnoho špičkových tvůrců, spoluautorů stovek a tisíců dokumentů, videofilmů či televizních inscenací postaveno do úlohy psanců. Ředitelova slova o kvalitní televizi nutně vyznívají směšně – vedle profesionálů byli vybráni pro „budování“ této televize i evidentně neschopní, mnozí bez adekvátního vzdělání či dokonce s profesními pochybeními v minulosti. Co bude dále, toť otázka pro Pýthii. Zřejmé je zatím jedno – Slovenská televize,

Synchron 4

2003

národní kulturní instituce, se v příštím roce jediného oceňování slovenské filmové a televizní tvorby s názvem Igric nezúčastní. Nebude mít s čím! Toto trochu širší ohlédnutí má spojitost i s dalšími kategoriemi. Igricové se udělují také za televizní dramatickou tvorbu, za hranou filmovou tvorbu pro kina a za animovanou tvorbu. A všechny tyto kategorie by svým způsobem měla obhospodařovat také veřejnoprávní televize. Že tak nečiní, nebo pouze v minimální míře, je dnes na Slovensku už téměř tradice. Že je neobsazuje televize komerční, je normální. Ale očekávat, že na maličkém slovenském mediálním trhu bude Igric prostě cena pro nezávislé tvůrce (někdy také pro koprodukční projekty s Českou televizí!) a veřejnoprávní Slovenská televize se bude v tichosti věnovat nákupům telenovel, je perspektiva poněkud hrůzyplná. Ale to by bylo na jiný článek a nebylo by to pěkné čtení. Zpět k Igricům. Nejen tvůrčí schopnosti, ale především vytrvalost a tvrdohlavost vynesla ocenění těžkou bronzovou sochou zpodobňující staroslovenského barda igrice pro všechny její laureáty. Katarína Kerekesová čtyři roky takřka na koleně dávala dohromady svůj animovaný projekt Pôvod sveta. Jde o průkopnické dílo v oblasti animované tvorby, a to nejen podle mínění poroty. Chtěli bychom ho samozřejmě přivézt na podzimní Přehlídku české dokumentární a animované tvorby. Stejně bychom mohli mluvit o dokumentu Róberta Kirchhoffa Hej, Slováci. Schopnosti provázené notnou dávkou tvrdohlavosti jsou hnacím motorem v případě autorského filmu Laury Sivákové Quartétto i filmového debutu divadelníka Juraje Nvoty Kruté radosti. A co jiného než tvrdohlavost a nesmírná trpělivost byly v pozadí Igricem oceněného hereckého výkonu Pavla Mikulíka v televizní inscenaci Na konci hry. Když mu ho přinesli dolů pod pódium k jeho pojízdnému křeslu, na které je po mozkové příhodě už roky upoután, byly spontánní „standing ovations“ zcela na místě. Ty ostatně vypukly ještě jednou, i když pocity přítomných byly tentokrát poněkud jiné. To když manželka Júlia Satinského přebírala prémii in memoriam za poslední herecký výkon této nenahraditelné postavy slovenské scény, udělenou za humanistický přínos herecké kreace ve filmu Kruté radosti. Druhou prémii získala mladičká Kristína Svarinská za mimořádný herecký výkon ve svém prvním filmu Déšť padá na naše duše. Sumář výsledků je připojen na konci tohoto článku, a tak se zmíním jen o zajímavostech. Vyvzdorované Quarttéto Laury Sivákové bylo příležitostí hned pro dva další mimořádné výkony – Tomáš Juríček si prémii za svůj kameramanský debut více než zasloužil a stejně tak Peter Groll za hudbu k tomuto filmu. Pro prémii za dokument si přišli na pódium ředitel festivalu Artfilm Peter Hledík za svůj příběh Vězeň č. 9000 (příběh lékaře), který byl na loňské přehlídce českého dokumentu v MATu a Jaroslav Vojtek za dokument Blázonko. Výpovědi odlišné nejen generačně – oba filmy odlišovalo i jejich produkční zázemí. Hledíkův film beze zbytku produkovala Slovenská televize a Blázonka zase soukromá firma. Nabízí se malá úvaha, řekněme o masmédiích. Film je masové umění, dokonce úspěch některých projektů se měří počtem jejich diváků. Nedá se samozřejmě říci, že je to ten jediný, nejsprávnější pohled na film. Ale na straně druhé, projekt, který uvidí jenom pár diváků v klubové projekci či přátel pozvaných na premiéru si asi nemůže přívlastek „masmédium“ nárokovat. Tahle úvaha není o výdělcích distribučních společností, ani o frontách na filmový „trhák“. Ta je o úloze televize veřejného zájmu, o její psí povinnosti uvádět podobné projekty a nabízet je svým divákům. A ta úvaha je také o tom, že ignorování úlohy televize, zejména v případě dokumentu či animovaného filmu, je ze strany tvůrců přinejmenším krátkozraké. Součástí ceremoniálu bylo opět udělování 11. ceny slovenské filmové kritiky za tvorbu a distribuci v roce 2002, kterou uděluje Klub filmových novinářů Slovenského syndikátu novinářů. Tam také zaznělo jméno v současnosti nejúspěšnějšího slovenského dokumentaristy Pavla Barabáše, jehož Omo – cesta do pravěku získalo nejvíce novinářských hlasů. České kolegy můžeme potěšit také správou, že to nejlepší z Igrica určitě přivezeme na podzimní přehlídku do MATu, samozřejmě bude-li. Takže co říci závěrem. Igric, doufejme, není mrtev. I když by tu jistá snaha byla.

23

F E S T I VA LY A S O U T Ě Ž E Už také proto, že Ministerstvo kultury se k této ceně staví když už ne macešsky, tak přinejmenším laxně. Zhruba v době udělování téhle ceny se její organizátoři dozvědí, kolik a zda vůbec dostali na její pořádání. Při honorářových požadavcích dnešních moderátorů či Pavol Mikulík muzikantů je suma pod 200 000 korun slovenských směšnou almužnou pro pořadatele. Takže pokud se mihli v auditoriu poznámky o obdobě „českého lva“, mohu zodpovědně prohlásit a se mnou i moji kolegové ze SFZ: Ne „slovenský lev“, i tak poněkud opelichaný spory, „krádežemi“ Koliby či televize, leč malý, ale zato živý slovenský trilobit. Lesk a sláva ať věnčí ty, kteří po ní baží, a trilobití nezničitelnost nechť zdobí ty vytrvalé. Katarína Javorská, předsedkyně ÚSTT

Výsledky IGRIC 2003 Hraná filmová tvorba pro kina: Juraj Nvota za režii filmového debutu Kruté radosti, televizní dramatická tvorba: Laura Siváková za autorské uchopení komorního tématu Quartétto, herecký výkon: Pavol Mikulík za zralý herecký výkon ve hře Na konci hry, animovaná tvorba: Katarína Kerekesová za průkopnické dílo v slovenském animovaném filmu Pôvod sveta, filmová a televizní tvorba: Róbert Kirchhoff za objevné uchopení kontroverzního tématu v dokumentu Hej, Slováci. Prémie: hraná filmová tvorba pro kina: Kristína Svarinská za mimořádný herecký výkon ve svém prvním filmu Dážď padá na naše duše, Július Satinský – in memoriam – za humanistický přínos herecké kreace ve svém posledním filmu Kruté radosti, televizní dramatická tvorba: Tomáš Juríček za mimořádný kameramanský debut v celovečerním filmu Quartétto, Peter Groll – hudební skladatel – za citlivé vyjádření dramatické myšlenky ve filmu Quartétto, herecký výkon: Milan Mikulčík za vynikající a přesvědčivý herecký výkon ve filmu Kruté radosti, Táňa Pauhofová za přesvědčivé ztvárnění postavy dospívajícího děvčete ve filmu Kruté radosti, animovaný film: František Jurišič za profesionální práci s netradičním materiálem Z hlinenej placky divadelné masky, Ivan a David Popovičovi za výtvarné zpracování didaktického tématu Mať tak o koliesko viac – Mrakodrap, filmová a televizní dokumentární tvorba: Jaroslav

Vojtek za humánní poselství a zpracování nevšedního tématu Blázonko, Peter Hledík za étos a profesionální zpracování intimního tématu Väzeň č. 9000 (príbeh lekára), studentská tvorba: Boris Šima za výjimečný profesionální výkon a obrazovou hravost ve filmu Dnes mám prvé randevú, Peter Balcar, kameraman, za obrazové ztvárnění hraného studentského filmu Město kostelů, audiovizuální teorie a kritika: Václav Macek – za celistvý pohled na dobu a tvorbu režiséra Štefana Uhra v knize Štefan Uher 1930 – 1993, Dušan Hanák, Miroslav Ulman, Marián Brázda, Jozef Krajčovič – za dramaturgii a přípravu DVD Obrazy starého světa, ostatní televizní tvorba: Jana Žilčayová a Pavol Korec za objevné zmapování některých tendencí v životě mladých lidí na Slovensku začátkem nového tisíciletí Propeler 1 – 6, Samuel Ivaška za nekonvenční poselství alternativního života Malé tajomstvo krovín.

Zároveň Klub filmových novinárov SSN udelil 11. ceny slovenskej filmovej kritiky 2003: Cenu slovenskej filmovej kritiky za dlhometrážny hraný film pre kiná Kruté radosti režisérovi Jurajovi Nvotovi, Cenu slovenskej filmovej kritiky za ostatnú audivizuálnu tvorbu ex aequo Omo – cesta do praveku režisérovi Pavolovi Barabášovi a Pôvod sveta režisérke Kataríne Kerekesovej, Cenu slovenskej filmovej kritiky za najlepší zahraničný film v slovenskej distribúcii Hovor s ňou, Španielsko, réžia Pedro Almodóvar, Cenu slovenskej filmovej kritiky za kritickú a publicistickú činnosť Václavovi Macekovi a Cenu slovenských filmových novinárov distributérovi najlepšieho zahraničného filmu v slovenských kinách Continental film – film Hovor s ňou. Katarína Javorská a Juraj Lihosit vyhlašují výsledky

Karlovy Vary osmatřicáté Letošní ročník navštívilo přes deset tisíc návštěvníků, převážně opět! „batůžkářů, kteří se spolu s třemi a půl tisíci novináři a filmovými profesionály podělili o sedm tisíc akreditací. Ve festivalových pokladnách se prodalo na 125 tisíc vstupenek. Zahajovací i závěrečný ceremoniál moderoval tradičně dobře Marek Eben. Během zakončení pak prezident festivalu Jiří Bartoška nezapomněl oznámit i data příštího, devětatřicátého ročníku, který by se měl uskutečnit od 2. do 10. července 2004. Tolik stručná fakta, k nimž dodejme, že z Karlových Varů odjela s cenou více než třetina filmů, které se zúčastnily mezinárodní soutěže. A které to byly? ❖ Křišťálový glóbus: Okno naproti (Itálie, Velká Británie, Turecko, Portugalsko 2003, režie Ferzan Ozpetek),

❖ Nejlepší režie: Ferzan Ozpetek (Okno naproti), ❖ Nejlepší herečka: Giovanna Mezzogiornová (Okno naproti), Sylvie Testudová (Strach a chvění), ❖ Nejlepší herec: Björn Kjellman (Starý, nový, půjčený a modrý, Dánsko 2002), ❖ Zvláštní cena poroty: Babka (Rusko, Francie 2003, režie Lidija Bobrovová), ❖ Cena za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii: Morgan Freeman, ❖ Zvláštní uznání poroty: Strach a chvění (Francie, Japonsko 2003, režie Alain Corneau), Rózsovy písně (Maďarsko, Itálie 2003, režie Andor Szilágyi), ❖ Nejlepší dokument nad 30 minut: Kriste, ty víš (Rakousko 2003, režie Ulrich Seidl),

❖ Nejlepší dokument do 30 minut: Zóna (Švédsko 2003, režie Esaias Baitel), ❖ Zvláštní uznání poroty soutěže dokumentárních filmů: Moje tělo (Norsko 2003, režie Margreth Olinová), Dokumentarista (Arménie 2003, režie Harutyun Chačatrian), Portrét (Rusko, režie Sergej Loznica), ❖ Divácká cena: Kámoš (Norsko 2003, režie Morten Tyldum), ❖ Cena primátora města Karlovy Vary: Pobřežní hlídka (Jižní Korea 2003, režie Kim Ki-duk), ❖ Cena FIPRESCI: Pobřežní hlídka, ❖ Cena Ekumenické poroty: Babka, ❖ Cena asociací filmových klubů FICC: Babka, ❖ Cena NETPAC pro podporu asijské kinematografie: Pobřežní hlídka. Zdroj: MFF Karlovy Vary

24

Synchron 4

2003

F E S T I VA LY A S O U T Ě Ž E

Karlovarské fórum o evropské koprodukci V rámci 38. Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech se 10. července 2003 uskutečnilo setkání pod titulkem: Evropský film na Západě a na Východě – strhávání bariér. Za podpory programu MEDIA byl tentokrát patronem Klub evropských producentů (se sídlem v Paříži) v součinnosti s fondem Eurimages a s naší Asociací producentů v audiovizi APA. (Připomeňme, že v minulých ročnících býval spolupořadatelem podobných akcí FITES.) Panelovou diskusi – vedenou výlučně anglicky – moderoval (příznačně?) Steven Gaydos z amerického časopisu Variety (zároveň koordinátor výběru evropských filmů v sekci Dny kritiků Variety). Jako vstupní problém byla položena otázka: Bude na společném evropském trhu nadále životaschopný ten model partnerství se státy střední a východní Evropy, založený hlavně na poskytování služeb a na využívání nízkých výrobních nákladů? Za jakých podmínek a s jakými prostředky se zde mohou rozvíjet silné národní kinematografie? Účastníci debaty konstatovali, že životaschopnost je v této oblasti vesměs omezována zdí národních trhů. Mezinárodně zkušený polský producent Dariusz Jabłoński hovořil o vlastní kinematografii jako o lodi bez motoru a kormidla. Zájem diváků po úspěchu několika národních superprodukcí ochabl a v Polsku chybí ochota investovat. Nepodařilo se dosud – hlavně kvůli rozporům uvnitř oboru – prosadit potřebné legislativní změny. Filmy z dalších států střední a východní Evropy zatím zabírají jenom 0,05% promítací doby v polských kinech… podle sdíleného názoru může být osobitost národní kultury součástí divácké přitažlivosti, ovšem za předpokladu, že filmové příběhy mají potřebný přesah k univerzální lidské problematice, dobovému či generačnímu životnímu pocitu apod. Otevření trhů by přitom nemělo směřovat jenom na Západ, ale vzájemně i na Východ: zanikl dřívější systém výměny a většinou zde chybí kvalitní prodejní a propagační agentury. Zde ale konstatujeme potěšitelnou skutečnost, že na tomto festivalu již velmi aktivně působilo České filmové centrum (zřízené APA), které se zapojilo – obdobně jako Magyar Filmunió – do sdružení European Film Promotion (kde dosud kupodivu chybí Agencja Promocyjna Film Polski). Joe¨ l Chapron – zástupce agentury UNIFRANCE FILM pro střední a východní Evropu – zdůraznil potřebu vytvářet stabilní kontakty se zahraničními distributory a také marketingovou přípravu. Ta musí využívat i diváckého povědomí, známosti tvůrců, image země či kinematografie, jakož i kritickou propagaci. Tím spíše to platí při volbě koprodukčního partnerství. K diskusi nadále zůstává představa o světové filmové kultuře, údajně založené na obecné srozumitelnosti vizuální akce. V podobné argumentaci se totiž může skrývat riziko globalizačního sjednocování jen podle dominujících severoamerických filmových modelů… Pokud se jedná o politiku veřejné podpory, ta může účinně automaticky kopírovat trh, jen pokud zahrnuje více než 30 milionů potenciálních diváků. (Spolu s výběrovou podporou začínajících tvůrců a rizikových uměleckých projektů.) Jinak je nezbytná všestranná aktivní účast státu, protože srovnatelná produkce v zásadě vyžaduje stejnou vloženou práci, i když jde o menší divácké zázemí (respektive jazykovou oblast). To si uvědomují kupříkladu v Dánsku a výsledky jsou očividné v mezinárodním měřítku. Zazněl i zajímavý námět, jak prodávat politikům návrhy opatření k rozvoji kinematografie: je možné argumentovat vlivem na zaměstnanost, podporu služeb či cestovního ruchu, ekologickou čistotu apod. V informativní rozpravě o situaci pak uvedl Daniel Hočevar ze Slovinska potěšitelné údaje o obnovení a rozvíjení spolupráce mezi státními i privátními strukturami v republikách bývalé Jugoslávie. Zaznělo i sdělení, že v Maďarsku začne konečně od 1. ledna 2004 platit nový zákon o kinematografii a že státní rozpočtová dotace pro Nadaci maďarské kinematografie se zvyšuje na 4 miliony EUR ročně (to je málem dvojnásobek sumy, kterou nyní disponuje náš Státní fond ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie). Sidney Levineová z americké poradenské agentury FilmFinders zde prezentovala internetovou databázi pro vyhledávání vhodných světových produkčních, servisních či distribučních parametrů a reprezentantů. Frédérique Westhoffová uvedla specializovaný internetový portál Cineuropa, který průběžně informuje o aktuálních projektech v různé fázi, o zdrojích financování, autorských právech a možnostech kontaktů. Toto fundované a mnohostranně užitečné jednání tak bezesporu přispělo k lepší

Synchron 4

2003

vzájemné informovanosti o potenciálu spolupráce a také k přesvědčení, že nadcházející rozšíření Evropské unie znamená též sdružení možností a výhod starých i nových členských států. Bude ovšem záležet na iniciativě a součinnosti veřejných a soukromých subjektů – také proto, aby se prosadila tolik potřebná nová Směrnice EU o kinematografii, jež by adekvátně odrážela i novou vícesektorovou situaci, včetně dostupnosti DFVD, kabelové a satelitní televize atd. Jan Svoboda

Pište, pište!!! Vyzýváme vás, naše členy, ale i čtenáře nečleny FITESu, neváhejte a posílejte nám e-mailem či hlemýždí poštou své připomínky k uveřejněným článkům, poznámky k situaci v oblastech, ve kterých působíme, a vůbec své názory na aktuální dění. Rádi vaše příspěvky otiskneme, vždyť je to váš časopis! 25

F E S T I VA LY A S O U T Ě Ž E Bratislava Prvá prehliadka filmov s tematikou menšín MINORITY FILM FESTIVAL 2003 sa uskutočnila v Bratislave v dňoch 12. – 14. septembra 2003. Priniesla najrôznejšie ukážky toho, ako sa kinematografia vysporiadava s otázkou menšín, spolužitia a tolerancie – s cieľom odtabuizovať problematiku, vyvolať zamyslenie a diskusiu. Program tvorili domáce i zahraničné dokumentárne filmy o menšinách v minulosti aj súčasnosti, zoradené každý deň do troch blokov. Deň venovaný slovenským filmom priblížil formovanie a premeny stvárňovania témy menšín v slovenskej kinematografii od jej počiatkov až po dnešok. Prehliadka nebola súťažná, no diváci svojím hlasovaním určili cenu publika pre najzaujímavejšie dielo. Za účasti politikov, sociológov, predstaviteľov menšín a novinárov sa uskutočnil okrúhly stôl na témy ČO J E MENŠINA a TOLERANCIA ALEBO NEVŠÍMAVOSŤ. Usporiadatelia vyjadrili presvedčenie, že prvý ročník Minority Film Festivalu sa stane začiatkom tradície zaujímavých a potrebných konfrontácií s filmami o menšinách, ktoré pritiahnú záujem nielen odborníkov, ale predovšetkým širokej verejnosti.

V Přelouči pršelo štěstí! Sobota a třináctého. Sobota je tradiční a s třináctkou mají u nás mnozí problémy. Fakt je, že v historii přeloučských dabingových slavností to bylo s třináctkou v kalendáři poprvé. A jakoby došlo na pověrčivé pesimisty: slunečné počasí totiž v předcházejících ročnících nezklamalo, ale tentokrát pršelo až cedilo. Což ovšem nijak neodradilo věrné i nové účastníky, aby nezavítali… Však to byl ročník „užuž“ jubilejní. V roce 1994 se uskutečnil takzvaný „nultý", věnovaný poctě výborného herce Františka Filipovského. A také výtečného mistra dabingu, jehož proslavila především role četníka ze Saint Tropez. A hned rok na to už byla na světě soutěž, jejímiž patrony jsou vedle Města Přelouče Český filmový a televizní svaz Na generální zkoušce bylo Pavlíně Filipovské i režiséru Josefu Vondráčkovi veselo a tato nálada se přeFites a Herecká asociace. K to- nesla i na premiéru… muto sdružení patří také Jednota tlumočníků a překladatelů, která v donátorství soutěže vystřídala kdysi zakládající Nadaci ČLF. A tak už je letitou tradicí, že jeden z nejznámějších přeloučských rodáků zvábí každoročně do svého města uprostřed září dabingové tvůrce – překladatele, úpravce, zvukové mistry, režiséry a samozřejmě nejpočetněji herce. Vyhlášení výsledků je pokaždé součástí programu v jediném větším reprezentačním přeloučském prostoru – na jevišti Občanské záložny. V roce 1995 jej uváděl Petr Nárožný, rok nato otec a syn Otakaři Brouskové – program viděli v tzv. „posunutém“ přenosu (režie Jan Bonaventura) i diváci ČT2 tentýž večer. Česká televize přijela k „přenosu“ pořadu uváděném Jiřím Krampolem – zase až v roce 1999, po dvou ročnících, které moderoval Tomáš Sláma (vrátil se ještě v roce 2000). A potom nastoupil na dva roky Pavel Soukup, sám veliký dabér, který program řídil s přehledem a vesele. Od roku 2000 se diváci České televize dovídali o přeloučské soutěži v pořadu, kterým je provázela Pavlína Filipovská – vysílal se vždy hned následující neděli. Letos byl takový pořad – pod názvem Dabingová pouť – natočen také, opět s Pavlínou, která ovšem tentokrát přijala ještě jeden větší úkol navíc: moderovat i samotné slavnostní vyhlášení výsledků. Účastníci tohoto setkání jistě potvrdí, že tuto roli – ač dabingová „panna“, jak na sebe na pódiu veřejně prozradila – Pavlína zvládla excelentně. Nejdříve upozorňovala na jakousi trému, ale ta jí nedostavila. Naopak bez ní pohotově zvládla i všechny nepřipravené situace a provedla nás ceremoniálem, který by mohl lehce sklouznout do určité oficióznosti, s vlídným humorem a espritem. Prostě to slušelo nejen jí, ale především vyvrcholení devátého ročníku

26

Na uvítanou (a pak na závěr i na jevišti) zahráli Melody Makers Ondřeje Havelky.

soutěže, která – pokud je nám známo – nemá v Evropě ani ve světě obdoby. Oceněným i organizátorům tentokrát štěstí v Přelouči pršelo. A kdesi v dálce se občas i blýsklo na další dobré dabingové časy. A jaké budou, to zvíme -mskzase za rok v září při jubilejním už desátém ročníku…

Závěrečná zpráva odborné poroty IX.ročníku udílení cen za nejlepší dabing audiovizuálních děl za rok 2002 – 2003 Odborná porota pracovala ve složení: město Přelouč: Ivan Hrůza, Herecká asociace: Dalimil Klapka, Zdeněk Maryška, FITES: Jiří Kvasnička, Jiří Šesták, Jednota tlumočníků a překladatelů: PhDr.Miloslav Uličný, Obec překladatelů: Pavel Dominik, HBO ČR: Václav Knop, Česká televize: Ing. Zuzana Kopečková, NOVA TV: PhDr. Jindřiška Švecová, nezávislý producent: MgA. Alice Šnirychová. Z poroty odstoupili: Jiří Kodeš (TV PRIMA) a Stanislav Wszolek (Warner Bros.CR). Odborná porota zasedala v období od 12. 11. 2002 do 2. 6. 2003. Do soutěže byly přihlášeny nebo navrženy tyto tituly: HBO ČR: Tudy k životu, Luna Papa, Tápající, Čínská lázeň, 61/61 neboli Jednašedesát, Utrpení ženatého muže, Česká televize: Co se vlastně stalo s Baby Jane, Dalziel a Pascoe, Guvernantka, Maléry paní Margaret, Studio Virtual AMP, spol.s r.o.: Čistá duše, AW studio Praha: Sedmý hřích, Amadeus – Director’s Cut, Jmenuji se Sam, S pro Alfa CZ,a.s.: Hercule Poirot, FTV Premiéra, spol. s r.o. – Západní křídlo III (Izák a Izmael), Dvanáct rozhněvaných mužů, návrhy porotců: Soumrak dne z produkce ČT, Sladká Charlotta a Ďábelská svůdkyně z produkce NOVA TV, Lilo a Stitch – z produkce Studia Virtual AMP, spol. s r.o. Porota hodnotila 21 titulů v různých kategoriích.

NOMINACE 2003 Na Cenu Františka Filipovského za nejlepší ženský herecký výkon: Hana MACIUCHOVÁ za ztvárnění role Charlotty (Bette Davisová) ve filmu SLADKÁ CHARLOTTA, režie Jan Žáček, vyrobila Česká produkční 2000 a.s. pro TV NOVA. Vilma CIBULKOVÁ za ztvárnění role Bridget (Linda Fiorentinová) ve filmu ĎÁBELSKÁ SVŮDKYNĚ, režie Petr Pospíchal, vyrobila Česká produkční 2000 a.s. pro TV NOVA. Tereza BEBAROVÁ za ztvárnění role Julie (Angelina Jolieová) ve filmu SEDMÝ HŘÍCH, režie Václav Laube, vyrobilo AW studio Praha pro Magic Box a.s. Porota navrhla na Cenu Františka Filipovského za nejlepší ženský herecký výkon Terezu BEBAROVOU za roli Julie ve filmu SEDMÝ HŘÍCH. Režie Václav Laube, vyrobilo AW studio Praha pro Magic Box a.s. Cenu převzala Tereza Bebarová (uprostřed) z rukou Valérie Zawadské a primátora Pardubic Ing. Jiřího Stříteského

Synchron 4

2003

F E S T I VA LY A S O U T Ě Ž E Na Cenu Františka Filipovského za nejlepší mužský herecký výkon: Jiří LANGMAJER za ztvárnění role W. A. Mozarta (Tom Hulce) ve filmu AMADEUS – DIRECTOR’S CUT, režie: Jan Pecha, vyrobilo AW studio Praha pro Warner Bros. ČR. Alexandr RAŠILOV za ztvárnění role malíře Lylea Maze (Rob Morrow) ve filmu TÁPAJÍCÍ, režie: Jiří Kvasnička, vyrobilo HBO ČR v produkci spol. Dubtracks. Oldřich VLACH – za ztvárnění role Andyho Dalziela (Warren Clarke) v seriálu DALZIEL A PASCOE, režie: Zdeněk Coufal, vyrobila Česká televize. Porota navrhla na Cenu Františka Filipovského za nejlepší mužský herecký výkon Alexandra RAŠILOVA za ztvárnění role malíře Lylea Maze ve filmu TÁPAJÍCI, režie Jiří Kvasnička, vyrobilo HBO ČR v produkci spol. Dubtracks. Na Cenu FITES a ARBOmedia za mimořádné dabingové zpracování hodnotného audiovizuálního díla byly nominovány filmy: GUVERNANTKA – překlad a dialogy Jiřina HRADECKÁ, režie českého znění: Jindřich POLAN, vyrobila Česká televize. AMADEUS – DIRECTOR’S CUT – dialogy Alena Sekerová, režie českého znění Jan Pecha, vyrobilo AW studio Praha pro Warner Bros. ČR. DVANÁCT ROZHNĚVANÝCH MUŽŮ – dialogy a režie českého znění Jaromír Polišenský, ve studiu S pro ALFA CZ vyrobila TV produkce a.s. pro FTV Premiéru spol.s r.o. Porota navrhla na Cenu FITES a ARBOmedia za mimořádné dabingové zpracování hodnotného audiovizuálního díla film GUVERNANTKA. Překlad a dialogy Jiřina Hradecká, režie českého znění Jindřich Polan, vyrobila Česká televize. Zleva Jindřich Polan, Jiřina Hradecká a předávající Jan Kraus s Ing. Petrem Chlupatým

bingové zpracování seriál HERCULE POIROT – překlad Renata Polišenská a Markéta Šerá, dialogy Jiří Kodeš, Jaromír Polišenský, Alena Navrátilová, Ivana Kovářová, režie českého znění Jiří Kodeš a Jaromír Polišenský. Porota dále navrhla udělit Cenu ARBOmedia za celoživotní mimořádnou dabingovou tvorbu Vladimíru ŠTĚPÁNKOVI, mistru zvuku. Prezídium HERECKÉ ASOCIACE Praha udělilo Ceny za celoživotní mistrovství v dabingu Olze HEGEROVÉ, Jaroslavu KEPKOVI a Jiřímu NOVOTNÉMU.

K převzetí ceny přijeli Jaroslava Kepku povzbudit herečtí kolegové Gabriela Vránová a Bohumil Švarc.

Are you O.K.? Jednota tlumočníků a překladatelů se ujala návrhu Václava Knopa, který byl otištěn v přeloučském sborníku k ročníku 2002 a vyhlásila

Soutěž o cenu za nejneotřelejší a nejoriginálnější překlad fráze: Are you O.K.? Příspěvků přišlo nemálo – některé z nich vysvětlují, že frázi nelze přeložit „vtipně“ ani „správně“ jedním překladem, protože ten vždy bezprostředně souvisí s kontextem. A pro rozličné dějové situace navrhují různá řešení. Ty nejlepší zazněly z pódia v Přelouči: Co se ti je? Dařilo se? Eee… ešte žiješ?

Hotovo? Jak vám dupou králíci? Jseš padlej na hlavu? Jsi Oskar Kokoschka? Jsi v PO.HO.? Kemo, néseš ty náhodó v ókeju? Nechceš do držky? Nejseš cáklej? Nejsi zraněný? Nešibe ti? Problém, vole? Seš ouklej? Šibe ti, mladej? Už ses vykakala?…

Porota nakonec ocenila příspěvek Břetislava Hodka: Are you O.K.? = Nejste Oldřich Kaiser? Na Cenu Jednoty tlumočníků a překladatelů za mimořádnou kvalitu překladu a úpravy dabovaného díla byly nominovány: Jiřina HRADECKÁ za překlad a dialogy filmu GUVERNANTKA, vyrobila Česká televize, Jiřina HRADECKÁ za překlad a dialogy filmu MALÉRY PANÍ MARGARET, vyrobila Česká televize, Helena REJŽKOVÁ za překlad a Helena ČECHOVÁ za dialogy filmu SOUMRAK DNE, vyrobila Česká televize. Porota navrhla na Cenu Jednoty tlumočníků a překladatelů za mimořádnou kvalitu překladu a úpravu dabovaného audiovizuálního díla Helenu REJŽKOVOU za překlad a Helenu ČECHOVOU za dialogy filmu SOUMRAK DNE, vyrobila Česká televize. Na Zvláštní cenu Františka Filipovského za mimořádné dabingové zpracování televizních nebo filmových snímků různých žánrů včetně tvorby animované, dětské a TV seriálů byly nominovány filmy: HERCULE POIROT – televizní seriál, překlad Renata Polišenská a Markéta Šerá, dialogy Jiří Kodeš, Jaromír Polišenský, Alena Navrátilová, Ivana Kovářová, režie českého znění Jiří Kodeš a Jaromír Polišenský, ve studiu S pro ALFA CZ vyrobila TV produkce a.s. pro FTV Premiéra. ZÁPADNÍ KŘÍDLO III – televizní seriál, překlad Nikola Bruder, dialogy Pavel Kučera, režie českého znění Zdeněk Štěpán, ve studiu S pro ALFA CZ vyrobila TV produkce a.s. pro FTV Premiéra. LILO A STITCH – animovaný film, překlad Jan Urbánek, dialogy a režie českého znění Jiří Strach, vyrobilo Studio Virtual pro Buena Vista Int. Porota navrhla na Zvláštní cenu Františka Filipovského za mimořádné daSynchron 4

2003

TRILOBIT BEROUN se opět blíží! Do konce září byla částečně ustavena a potvrzena porota nového ročníku tradiční prestižní ceny Fitesu a Nadace ČLF, která bude rozhodovat současně i o nominaci na Cenu Vladislava Vančury a Čestných uznání. Její konečné složení je již dnes jisté: PhDr. Jarmila Cysařová, Zuzana Kopečková, Doc. PhDr. Antonín Jelínek, Tomáš Kudrna, PhDr. Jan Svačina, Petr Zvoníček a Karel Žalud. Sedmičlenná porota bude pracovat do konce listopadu, kdy by měla oznámit své pro veřejnost zatím embargované verdikty. Slavnostní vyhlášení proběhne v nových reprezentačních prostorách berounské radnice – ve vile významného místního podnikatele Martina Dusla (1847 – 1908) – v sobotu 13. prosince 2003 po poledni. V Centru publicistiky, dokumentaristiky a vzdělávání České televize o tom možná vznikne půlhodinový dokumentární pořad, jehož vysílání je slíbeno na ČT2 na dobrý lednový termín v roce 2004. Upozorňujeme naše členy (a prosíme vás – dejte to dál!), že uzávěrka přihlášek pro letošní ročník je neodvolatelně v pondělí 6. října 2003 . Nepochybujeme, že pro budoucí oceněné to bude šťastný den. Takže přemýšlejte, koho byste rádi v Berouně v prosinci při vyhlášení cen viděli… Tipy pro porotu přijímá kancelář Fitesu – a znovu připomínáme, že jen do 6. října!!! Přihlášku můžete stáhnout z internetu, také Statut pro udělování cen je vyvěšen na www.fites.cz a na vyžádání pošleme zájemcům oba dokumenty mailem nebo poštou. 27

F E S T I VA LY A S O U T Ě Ž E EKOFILM ’2003 XXIX. Mezinárodní filmový festival o životním prostředí, přírodním a kulturním dědictví Český Krumlov, České Budějovice 6. – 12. října 2003 Pondělí 6.10. 2003 Kino Kotva, Lidická 2110, České Budějovice Výstava kreseb výtvarné soutěže pro děti mládež „Co nám voda dává a bere“ (hlasování o cenu diváků) 8,30 – 12,30 Promítání pro základní školy 13,00 – 16,30 Pořady z Ekofilmu pro střední školy a veřejnost 17,00 – 19,00 Šumné životní prostředí pohledem a slovem šumných tvůrců Radovana Lipuse a Davida Vávry (uvedení nových televizních dílů „Šumný Český ráj“ a „Šumné Karvinsko“) 19,30 Promítání filmu „Z města cesta“ za účasti tvůrců (režie Tomáš Vorel) Evropské informační centrum Jihočeské univerzity, Krajinská 2, České Budějovice 10,00 – 13,00 Ozvěny Ekofilmu - návrat k zajímavým pořadům uplynulých ročníků festivalu 14,00 – 16,00 Podaří se krajině vrátit její pestrost? Seminář věnovaný krajinotvorným programům MŽP. Moderuje Ivanka Bautzká, ved. odd. krajinotvorných programů MŽP) Úterý 7.10. 2003 Kino Kotva, Lidická 2110, České Budějovice Výstava kreseb výtvarné soutěže pro děti mládež „Co nám voda dává a bere“ (hlasování o cenu diváků) 8,30 – 12,30 Promítání pro základní školy 13,00 – 15,00 Pořady z Ekofilmu pro střední školy a veřejnost 15,30 – 17,30 Paměť stromů – promítání televizního seriálu a beseda s tvůrci 18,00 – 22,00 Promítání filmů Pavla Barabáše a Steva Lichtaga za účasti autorů. Známý slovenský cestovatel a horolezec, tvůrce filmů především z těžko přístupných oblastí světa Pavol Barabáš, představí své dokumenty „OMO – cesta do pravěku“ (68’) a „Mustang“ (28’). Steve Lichtag, potápěč a režisér filmů o podmořské fauně a floře, známý především natáčením velkých bílých žraloků bez ochranných klecí, uvede své filmy „Carcharias – Velký bílý“ (40’) a „Ošklivá kráska muréna“ (16’). Oba autoři získali oceněni na mnoha světových festivalech. Evropské informační centrum Jihočeské univerzity, Krajinská 2, České Budějovice 9,00 – 14,00 Ozvěny Ekofilmu – návrat k zajímavým pořadům uplynulých ročníků festivalu 15,00 – 17,00 Prospěje Evropská unie životnímu prostředí? (seminář) Moderuje: Ing. Karel Jech, MŽP Krajský úřad, České Budějovice 13,00 – 15,00 Představení projektu rozvoje kolejové dopravy v oblasti Šumavy, Pošumaví a Lipenska (panelová diskuse) Středa 8.10. 2003 Kino Kotva, Lidická 2110, České Budějovice 9,30 – 12,30 Současnost a budoucnost oceánů. O ohrožení velryb, žraloků a dalších obyvatel oceánů. Beseda spojená s promítáním filmů. Moderuje: Steve Lichtag Evropské informační centrum Jihočeské univerzity, Krajinská 2, České Budějovice 10,00 – 15,00 Ozvěny Ekofilmu - návrat k zajímavým pořadům uplynulých ročníků festivalu Státní hrad a zámek Český Krumlov 8,30 – 12,00 Promítání pro školy (Kino J&K, Špičák 134, Český Krumlov)

28

od 12,00 Akreditace účastníků festivalu (zámek – Mincovna) 13,00 – 16,00 Odkrývá základní výzkum příčiny povodní? (panelová diskuse) Nastal čas velkého úklidu? Moderuje: RNDr. Oldřich Syrovátka, CSc. (zámek – Zrcadlový sál) 17,00 Zahájení festivalu (hrají Nezmaři) (náměstí Svornosti) 18,00 – 21,30 Soutěžní a informativní promítání (zámek – Mincovna) Čtvrtek 9. 10. 2003 Státní hrad a zámek Český Krumlov Výstava kreseb výtvarné soutěže pro děti mládež „Co nám voda dává a bere“ (hlasování o cenu diváků) 8,30 – 12,00 Promítání pro školy (Kino J&K, Špičák 134, Český Krumlov) 9,00 – 18,00 Soutěžní a informativní promítání, promítání na přání, filmové přehlídky (zámek – Mincovna) 10,30 – 12,30 Pomůže NATURA 2000 naší přírodě? (seminář) Diskuse příznivců a odpůrců soustavy chráněných druhů a živočichů v ČR. Moderuje: RNDr. Petr Roth, CSc, ředitel odboru mezinárodní ochrany biodiverzity MŽP) (zámek – Zrcadlový sál) 15,00 – 17,00 Nové podmínky pro obnovitelné zdroje energie v ČR. (seminář) Vyplatí se podnikání v obnovitelných zdrojích? Co obsahuje připravovaný zákon? Moderuje: RNDr. Martin Bursík (zámek – Zrcadlový sál) 19,30 Hosté Steva Lichtaga S lovenský režisér známý svými dokumenty o vzdálených zemích Pavol Barabáš, tentokrát o svém vztahu k přírodním krásám Slovenska, představí nový filmu „Tatry mystérium“. Do tajemného světa sumců nás obrazem i slovem zavede Jakub Wágner, který těmto živočichům zasvětil svůj život. (zámek – Mincovna) Pátek 10. 10. 2003 Státní hrad a zámek Český Krumlov Výstava kreseb výtvarné soutěže pro děti mládež „Co nám voda dává a bere“ (hlasování o cenu diváků) 8,30 – 12,00 Promítání pro školy (Kino J&K, Špičák 134, Český Krumlov) 9,00 – 18,00 Soutěžní a informativní promítání, promítání na přání, přehlídka studentských filmů (zámek – Mincovna) 10,30 – 12,30 Kam s ním? Seminář MŽP o budoucnosti ukládání jaderného odpadu. Moderuje: Ing. Dalibor Stráský, MŽP (zámek – Zrcadlový sál) 15,00 – 17,30 Energetika a trvale udržitelný rozvoj – škůdce i řešitel (seminář) (Moderuje: PhDr. Ivan Rynda, CUK) (zámek – Zrcadlový sál) 19,30 Setkání s Rudolfem Švaříčkem Známý cestovatel, dobrodruh a ochránce přírody po návratu z cesty po Equadoru se podělí o zážitky z putování po dalekých zemích a uvede své filmy „Lidé v korunách stromů“ a „Cesta do pravěku“. (zámek – Mincovna) Sobota 11. 10. 2003 Státní hrad a zámek Český Krumlov Výstava kreseb výtvarné soutěže pro děti mládež „Co nám voda dává a bere“ (hlasování o cenu diváků) 9,00 – 17,00 Soutěžní a informativní promítání, promítání na přání, průřez Ekofilmem ’2003 (zámek – Mincovna) 10,30 – 12,30 Voda dnes a zítra – životně důležitá přírodní služba (seminář) Synchron 4

2003

F E S T I VA LY A S O U T Ě Ž E Moderuje: Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc., CUK) (zámek – Zrcadlový sál) 14,00 – 16,30 Je ekologie v televizi vítané téma? (seminář) Je dostatek kvalitních tvůrců, zajímavých námětů a nápadů, finančních prostředků, zadavatelů a dostatečný zájem diváků pro tvorbu a vysílání pořadů s touto tématikou? (Zástupci FITES, ČT, SVT, tvůrců) (zámek – Zrcadlový sál) 19,00 Slavnostní vyhlášení výsledků festivalu a předání cen. (vstup s pozvánkou) (zámek – Maškarní sál )

FITESu za nejlepší scénář a CENA PREZIDENTA FESTIVALU za přínos české komedii. ODBORNOU POROTU FESTIVALU tvoří: Jiřina Jirásková, herečka, Josef Hanuš, prezident Asociace českých kameramanů, Vladimír Suchánek, akademický malíř, Václav Šašek, scenárista a dramaturg a Ivan Hubač, dramaturg České televize. Prezidentem festivalu je herec Pavel Zedníček.

Neděle 12. 10. 2003 Státní hrad a zámek Český Krumlov 9,00 – 13,00 Přehlídka nejlepších filmů z EKOFILMU 2003 Zakončení festivalu (zámek – Mincovna) Vyhlašovatel, informace o programu: Ministerstvo životního prostředí, RNDr. Jitka Radová, tel. 267122432, fax 267311496, e:mail: [email protected], www.env.cz Organizátor, akreditace: AUVIEX, s.r.o., Perlitová 1820, 140 00 Praha 4, tel. 241445165, 241445404, fax 241445584 e:mail: [email protected], www.auviex.cz Místo konání: Státní hrad a zámek Český Krumlov – Mincovna (2. nádvoří), www.ckrumlov.cz Ubytování: Infocentrum Český Krumlov: 380704622 Pro návštěvníky festivalu bude k dispozici zdarma doprava EKOBUSEM na trase Praha – České Budějovice – Český Krumlov a zpět v průběhu celého festivalu, informace a jízdní řád na: www.ekofilm.cz Promítání a všechny pořady festivalu jsou určeny pro veřejnost. Změna programu vyhrazena. VSTUP VOLNÝ

www.volny.cz/hrnecsmichu, www.hrnecsmichu.tiscali.cz

Nové Město nad Metují Městský klub a Městský úřad v Novém Městě nad Metují pod patronátem ELTON hodinářské a.s. a ve spolupráci s agenturou KTZ Praha pořádají už 25. ročník Festivalu české filmové a televizní komedie NOVOMĚSTSKÝ HRNEC SMÍCHU 2003 od soboty 27. září do soboty 4. října 2003. Hlavním stánkem festivalu je KINO 70 Nové Město nad Metují (Dolby stereo SR). Pro ty nejúspěšnější jsou připraveny ceny ZLATÝ PRIM - Hlavní ceny odborné poroty pro tvůrce umělecky nejlepší filmové komedie a nejlepší televizní komedie, dále NOVOMĚSTSKÝ HRNEC SMÍCHU - Hlavní cena diváků udělovaná na základě výsledků měření % smíchu, CENY ZA NEJLEPŠÍ MUŽSKÝ A ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON, CENA ZDEŇKA PODSKALSKÉHO za nejvýraznější výkon mladého tvůrce, CENA ZA VÝTVARNÝ POČIN, kterou věnuje akademický malíř Vladimír Suchánek, CENA

Synchron 4

2003

Český filmový a televizní svaz FITES připravil pro účastníky festivalu seminář Komedie a filmová komedie obzvlášť v kontextu české kultury, který připravil a uvádí Ondřej Suchý. Koná se ve středu 1. 10. ve 14 hodin v klubu Pyramida v Novém Městě nad Metují. Na závěr semináře je v Kině 70 připraveno od 17 hodin promítání filmu „Hodinářova svatební cesta korálovým mořem“.

XXX. Medzinárodný festival odborných filmov, TV a videoprogramov EKOTOPFILM 2003

vynikajúca príležitosť nielen na pracovné, ale i mnohé priateľské stretnutia. I tohoročný laureát pocty „Honour of EKOTOPFILM“ bude z Českej republiky. Bude to osobnosť, rovnako významná ako predchádzajúci laureáti pocty: svetoznámy vedec a režisér – J. Y. Cousteau, slovenský kozmonaut – plk. Ivan Bella, dánsky minister ŽP – Svend Auken, viceprezident USA – Al Gore a komisár EK – Günter Verheugen. Okrem projekcii súťažných titulov sú dôležitou zložkou festivalu semináre, konferencie, panelové diskusie, workshopy, diskusné fóra a pod. – súhrnne označované „sprievodný odborný program", ktorý vytvára podmienky pre úspešnú komunikáciu medzi odborníkmi rôzneho profesijného zamerania, za účelom hľadania a realizácie optimálnych riešení aktuálnych problémov súčasného života. Poslaním festivalu je však aj výchova či už mladej generácie, alebo dospelých k uvedomeniu si toho, že nech robíme akúkoľvek činnosť a kdekoľvek, našou prirodzenou povinnosťou musí byť (alebo malo by byť) konať tak, aby sme zachovali slušné podmienky pre existenciu a rozvoj nasledujúcich generácii. Zámery organizátorov festivalu najlepšie vystihuje citát prvého laureáta pocty „Honour of EKOTOPFILM", legendárneho objaviteľa podmorského sveta ticha com. J. Y. Cousteaua – „Milovať znamená chrá-

Bratislava opäť privíta domácich i zahraničných účastníkov jubilejného EKOTOPFILMa 2003, ktorý sa uskutoční v hoteli FORUM od 13. do 17. októbra 2003 (podrobné informácie a prihlášky – www.ekotopfilm.sk, tel. 00421 2 544 18 495 – 6). Festival, zameraný na všetky odvetvia priemyslových, hospodárskych i humánnych aktivít človeka s dôrazom na trvalo udržateľný rozvoj, je svojim zameraním jedinečný v celosvetovom kontexte. Jeho hlavným poslaním prinášať aktuálne informácie o civilizačnom vývoji vo všetkých relevantných odvetviach ľudských činností. Využívame na to spoluprácu s viac ako 5 000 partnermi v 68 krajinách sveta, OSN, RE, UNESCO, UNEP, IAAE a pod.), Vďaka tomu je aj tohoročná kolekcia nesmierne bohatá – predstavuje viac ako 250 titulov zo svetovej produkcie prihlásených do medzinárodnej súťaže. Tieto sa budú uchádzať o niektorú z kolekie prestížnych cien medzi ktorými dominantné miesto zaujíma Grand Prix EKOTOPFILM, ktorá už po tretí krát je Cenou vlády Slovenskej republiky. V programe 30. ročníka festivalu je aj Reprezentatívna prehliadka českej audiovizuálnej tvorby, nad ktorou prevzalo záštitu veľvyslanectvo Českej republiky v Bratislave. Jeho súčasťou bude stretnutie českých a slovenských tvorcov, ktoré pripravujú český FITES a slovenská USTT. Bude to

29

F E S T I VA LY A S O U T Ě Ž E

niť". V duchu tejto myšlienky oslovujeme už 30 rokov nielen odbornú, ale i širokú občiansku verejnosť, najmä mladú generáciu, vedomí si toho, že iba ten kto je informovaný sa môže správne rozhodnúť a podľa toho konať, byť úspešný. Chceme naďalej, touto formou, získavať i formovať verejnú mienku. Okrem festivalového týždňa a jeho bohatého programu sa uskutočnia samostatné Prehliadky víťazných filmov nielen v rámci SR , ale festival prek-

ročí aj hranice štátu a prehliadky sa uskutočnia vo Viedni a hlavných mestách krajín V4 (Praha, Budapešť, Varšava). Už dnes je o tieto podujatia deklarovaný veľký záujem. Prijmite preto pozvanie organizátorov a zaznačte si do svojho kalendára termín 13. – 17. október 2003, aby ste mohli byť účastníkmi jubilejného festivalu EKOTOPFILM 2003. Oplatí sa vám to. Veď práve pre 3 milénium platí – informácie majú cenu zlata.

dramaturgové festivalu co nejotevřeněji: vybranými kinematografickými díly se snaží postihnout současnou rozevřenost myšlení a rozmanitost tvůrčích přístupů – od přísně tradičních až po osobitě experimentální. Ceny vyhlášené pro letošní festivalový ročník: ❖ Cena pro nejlepší středoevropský dokumentární film 2003 ❖ Cena pro nejlepší český dokumentární film 2003 ❖ Cena diváků ❖ Cena za přínos světové kinematografii Hlavní doprovodnou akcí festivalu je veřejně přístupná Burza námětů: obchodní setkání autorů dokumentárních filmů a zahraničních televizních producentů. Jde o vzdělávací projekt – jediný svého druhu ve střední a východní Evropě, který by měl domácím i východoevropským režisérům otevřít cestu k mezinárodním koprodukcím a naučit je, jak prosazovat své projekty na evropském filmovém trhu. Termíny: možnost přihlásit filmy byly do 31. července! Možnost získat festivalové akreditace máte do 10. října. Kontakt: JIHLAVA IDFF / Na Kopci 23 / 586 01 Jihlava / [email protected] www.dokument-festival.cz Věra Chytilová a trychtýře

7. MEZINÁRODNÍ FESTIVAL DOKUMENTÁRNÍCH FILMŮ JIHLAVA 2003 se koná od 23. do 28. října. Je to festival autorského dokumentárního filmu. Prestižní a výjimečný, jediný svého druhu ve střední Evropě. Nově budovaná soutěžní sekce „Mezi moři“ představí ve velké filmové mozaice to nejzajímavější od tvůrců z Maďarska, Polska, Rakouska, Slovenska, Slovinska a České republiky. Nominované filmy budou soutěžit o Cenu pro nejlepší středoevropský film roku, o jejímž držiteli rozhodne mezinárodní porota. Ústředním symbolem jihlavského festivalu je trychtýř. Předmět, kterým kromě tradičního využití můžeme také naslouchat či hledět na svět. Ať ho při-

ložíme k oku jakýmkoli z obou konců, pokaždé vidíme stále stejný svět, ale vždy jinak. Trychtýř se tak stává metaforickým prostředkem vnímání a oživování myšlení. Záměrem organizátorů je, aby celý festival fungoval podobně. To dokládá i ústřední motto, kterým je zvolání: „MYSLET FILMEM!“ Dramaturgie festivalu není sevřena ani tematickými, ani technologickými podmínkami. Podstatná je jen kvalita filmů, vybíraných napříč prostorem i časem. Program festivalu je z principu otevřený i výběrový – prezentuje to podstatné. Soustředěně se věnuje dokumentům českým, středoevropským a světovým. Kategorii dokumentárního filmu vnímají

Mezinárodní festival filmů o vědě, technice a umění

TECHFILM 2003

Hradec Králové, 3. – 6. listopadu

film @ video @ multimédia @ internetové projekty V době, kdy se informace o novinkách vědy a techniky šíří rychlostí blesku, kdy není problém zjistit jakoukoli aktuální informaci na internetu, kdy počítačové technologie umožňují vytvořit virtuální svět a proniknout i do nejtajnějších skrýší lidského konání, vyhlašují Krátký Film Praha, a.s. a České vysoké učení technické v Praze již 41. ročník Mezinárodního festivalu filmů o vědě, technice a umění TECHFILM. Co se změnilo a jaké je poslání festivalu? Odpověď na tuto a další otázky jsme hledali u paní Mylady Balounové, výkonné

30

ředitelky festivalu Techfilm 2003 a vedoucí Centra podpory výuky v rámci Vydavatelství ČVUT. Film měl a stále má tu moc předávat informace srozumitelněji. Zejména pro vzdělávání je filmové ztvárnění odborných témat stále aktuální. Jako obohacení výpovědní hodnoty nových informačních technologií film doplňuje texty, CD-ROMy, webové stránky a internetové projekty. Z druhé strany i nové technologie umožňují filmařům zpracovat odbornou tematiku do hloubky a přiblížit divákovi dosud nepřístupné světy (3D animace, mikro a makro fotografie

Synchron 4

2003

F E S T I VA LY A S O U T Ě Ž E a pod). Organizátoři festivalu Techfilm tyto snímky vyhledávají, představují a následně prostřednictvím pofestivalové distribuce a své videotéky šíří do škol, institucí, zájmovým skupinám i široké veřejnosti. Během festivalových dní se konají doprovodné akce pro zainteresovanou veřejnost - semináře zaměřené na prezentaci nových informačních technologií, diskuze s filmovými tvůrci a pedagogy. Většina festivalových snímků přichází dnes na AV, MM či DVD nosičích. Původně filmový festival se stal festivalem takzvaně „do kapsy“. Festivalové projekce se z klasických kinosálů přesunuly do poslucháren, videokaváren, salonků či bytů. O to více se podtrhuje poslání tohoto festivalu – šířit nejnovější informace o vývoji a výzkumu z domova i zahraničí prostřednictvím uměleckých dokumentů a populárněvědeckých snímků k širokému spektru lidí a tak přispívat „kousíčkem“ k všeobecnému přehledu a celoživotnímu vzdělávání naší veřejnosti. Co přinese Techfilm 2003? • Uvede přes 80 snímků z domova i zahraničí v mezinárodní soutěži (do 30 a do 60 minut) a v sekci Panorama • Soutěž „E-learning“ kursů (3.ročník) • Soutěž výukových produktů využívajících informační technologie „O křišťálovou tužku ministryně školství“ (1.ročník) • Dětskou výtvarnou a literární soutěž ( 6.ročník) na téma „Jak se dělá věda“ • Již 5.díl Projektu Techfilm 1900 - večerní projekce slavných celovečerních filmů z DVD nosičů • (letos uvedeme filmy Badlands, Americká noc a Nesnesitelná lehkost bytí) • Opět otevře Internetovou festivalovou kavárnu a 3 „Projekce na přání“ • Uvede 2. Filmový seminář pro Univerzitu třetího věku • Den dětí a mládeže - nové filmy z produkce Krátkého Filmu Praha • Semináře, kulturní a společenské akce, setkávání s tvůrci a hosty festivalu Jak byla s letošní kolekcí spokojena výběrová komise? Filmová kolekce letošního festivalu je velmi dobrá a na témata pestrá. Snímky nám představí novinky vědy i techniky a také informace ze světa umění a historie. Tradičně je dobrá kolekce snímků z domova i zahraničí z oblasti medicíny a opět snímky z Francie. Čím je Váš festival jedinečný? Byl první v Evropě – to stačí, ne ? Tedy, jsou to hlavně jeho výchozí produkty ( každoročně nové snímky), které jsou přístupné opravdu všem a zdarma. Snímky se půjčují do škol a vzdělávacích institucí. Festival je pořádán s renomovanou univerzitou (ČVUT v Praze) a koná se na další vysoké škole (Univerzita Hradec Králové), to jistě vyjadřuje jeho poslání – přispívat k širším možnostem vzdělávání. V Evropě existuje mnoho festivalů tohoto typu, ale málokterý má pofestivalovou distribuci tak propracovanou jako náš festival. Festival Techfilm spolupracuje, vyměňuje si zkušenosti a poznatky s podobně zaměřenými festivaly např. Image et Santé Liege ve Francii, Prix Leonardo v Itálii, Telesciencia v Portugalsku, TeleScience v Kanadě, Unicaja a Videomed ve Španělsku a s dalšími. Tato skupina festivalů má i svůj festival po internetu – www.MIF-Science.net Kde je možno vidět filmy z Techfilmu? Na přehlídkách ve vzdělávacích institucích (hvězdárny, muzea, malá kina), pořádáme pravidelné projekce na AV ČR a ČVUT v Praze, se studenty ve školách a také je možno vidět výběr oceněných snímků v pořadech ČT 2. Prozraďte nám, co se Vám líbí z letošní festivalové nabídky. Z letošní kolekce soutěžních snímků si nenechte ujít např.: francouzský dokument „Planeta vší“, populárně vědecký snímek z Rakouska „Vodík - energie budoucnosti“ nebo z českých filmů dokument „Astronomie v Čechách“., z ČT cyklu Diagnóza snímek „Deprese“, výukový program „Brownův pohyb“, populárněvědecký pořad „Umělá inteligence“ a prezentační snímky ČVUT v Praze, „Výzkumné centrum pro strojírenskou techniku a technologii “ či „Pocit prostoru“ – Fakulta architektury, Ústav divadelní architektury a výstavnictví. Co byste doporučila čtenářům? Synchron 4

2003

Hlavně navštivte program festivalových dnů v Hradci Králové. Festival Techfilm je místem setkávání a poznávání. Poznávání názorů a práce druhých by nás mělo obohatit a tak to platí zejména pro nás filmaře. Techfilm je místem, kde je na pár dní soustředěn výběr nových, zejména populárněvědeckých filmů z dílen renomovaných filmařů z domova i zahraničí. Většina snímků je jistě vyráběna se záměrem odvysílání v televizi, ale mnohé z nich jsou vytvořeny účelově pro školy, pro firmy a ty jinde než zde neuvidíme. Následně nás navštivte v Infor Film Servisu nebo v Centru podpory výuky a vyberte si, to co Vás zajímá. Udělejte si svou „projekci na přání“. Navštivte webové stránky festivalu www.techfilm.cz, nebo stránky pořadatelů www.kratkyfilm.cz, www.cvut.cz/ph/cpv. Nebo napište či zavolejte, pošleme Vám katalogy, nabídky, informace. Vybíráme z videotéky oceněných zahraničních snímků Techfilmu: • Tajemství pyramid (Francie, 1997, Během více než jednoho století bylo holýma ruka z 25 milionů tun kamene postaveno dvanáct egyptských pyramid. Žádné lidské dílo nebylo tak velice obdivováno a žádné neponechává tolik nezodpovězených otázek.) • Roztoči kanibalové (Francie, 1999, V noci se matrace v naší posteli podobají džungli; jsou plné čilých roztočů. Někteří jsou jako lvi, jiní jako antilopy a někteří jsou mrchožrouti, kteří požírají naši odumřelou kůži - a také sebe navzájem.) • Obnova Reichstagu (Velká Británie, 1999, Lord Norman Foster, jeden z největších žijících moderních architektů, komentuje práce na rekonstrukci Reichstagu v Berlíně.) • Létání s ptáky (Izrael, 1991, Jedno z největších nebezpečí pro leteckou dopravu představují hejna ptáků. Srážka nadzvukového letadla s větším ptákem nezřídka končí smrtí pilota. Vědci proto studují tahy ptáků.) • Velké rozpětí (Dánsko, 1998, Film vypráví o stavbě Východního mostu jednoho z největších závěsných mostů na světě. Východní most je součástí dopravní osy Velký pás, která propojuje východ a západ Dánska.) • Rio Tinto, Mars na Zemi (Španělsko, 2001, Lidé vždy chtěli vědět zda na Marsu existuje život. Ale ještě nikdy nebyla věda tak blízko odhalení pravdy…) Zapůjčení těchto i dalších filmů a bližší informace o festivalu si můžete vyžádat na adrese: Kancelář festivalu Techfilm 2003 Vydavatelství ČVUT Krátký Film Praha - Infor Film Servis Centrum podpory výuky Kříženeckého nám.1079/5b Thákurova 1 152 53 Praha 5 160 41 Praha 6 tel.: 267 091 303, 267 091 314, tel.: 233 051 125, 233 051 139, fax: 267 091 315 fax 233 051 126 e-mail: [email protected], [email protected], [email protected] www.techfilm.cz

31

MY A SVĚT Cuba si! Castro no! Přesně před třemi roky jsem byl na Kubě – točili jsme film o několika místních disidentech "Hlasy z Ostrova svobody". Šlo o nádhernou práci - díky lidem, prostředí, adrenalinu z práce v ilegalitě... Bez podpory několika jednotlivců z proticastrovské opozice bychom samozřejmě nic nezmohli, byli to především oni, kdo mají zásluhy na tomhle půlhodinovém dokumentu. Navíc především oni nesli kůži na trh, to jsme si uvědomovali každý okamžik, který jsme společně strávili. Věděli, proč to dělají, a nám všem dohromady bylo jasné, proč je třeba si počínat s nejvyšší opatrností. Přece jenom máme své zkušenosti z domova. Po měsíci jsme ostrov opustili, oni zůstali a pokračovali v zápase o demokracii na ostrově. 18.září uběhlo přesně půl roku od letošního za-

tčení a následného uvěznění 75 kubánských občanů, kteří nejrůznějšími způsoby dávali najevo nesouhlas s Castrovým režimem. Zpráva o tom tehdy zapadla, začínala válka v Iráku, každý uvažoval prostě - tak si odsedí pár měsíců a budou pokračovat, teď jsou na světě důležitější věci. Ale o měsíc později všechna světová média přinesla šokující informace o rozsudcích, které padly v jednodenních absurdních procesech bez obhájců, se svědky výhradně z okruhu donašečů a policejních provokatérů: kubánští obránci lidských práv dostali tresty od 6 do 28 let odnětí svobody! Natvrdo! Byly navrženy dokonce dva tresty smrti! Už tušíte, co vám chci říct: když jsem před těmi třemi lety natáčel na Ostrově svobody, pomáhal mi nejvíc ze všech, samozřejmě tehdy v přísném utajení, jeden mladý muž - Omar SALUDES, dnes

36tiletý otec dvou dětí, povoláním novinář a fotograf. Dnes už je možné jeho identitu prozradit je zavřený, dostal druhý nejvyšší trest, 27 roků v kubánském vězení. Děkujeme všem, kdo se zúčastnili naší demonstrace 25.září, po půl roce od zatčení oněch 75 kubánských vězňů svědomí. Na podporu všech, kdo jsou na Kubě ve vězení kvůli svým názorům a potažmo i ostatních, kteří se jakýmkoli způsobem snaží o to, aby se Kuba stala skutečným Ostrovem svobody, budeme pořádat ve spolupráci se Společností Člověk v tísni řadu dalších akcí. Budeme vás o nich informovat jak osobně, tak prostřednictvím tisku -prosím, připojte se. Nejde o absurdní filmové drama, ale o holou, tvrdou skutečnost. Cuba SI, Castro NO! Zdraví a děkuje Petr Jančárek

ČESKÉ PROJEKTY ÚSPĚŠNĚ ZÍSKÁVAJÍ PODPORU Z PROGRAMU MEDIA Českým projektům se podařilo z programu Evropské unie MEDIA získat již více než 200 tis. EUR (6 mil. Kč). Největší částku – celkem 104 tis. EUR získali distributoři evropských filmů. 30. července 2002 se Česká republika připojila k členským zemím programu Evropské unie MEDIA, který je zaměřen na podporu evropské filmové a televizní tvorby, její distribuce a propagace. Čeští žadatelé z oboru audiovize tak mohou již téměř rok předkládat žádosti o podporu svých projektů. S podporou M EDIA se v České republice distribuují filmy Muž bez minulosti (Cinemart), Boží zásah (Film Distribution Artcam), Chtíč (SPI International) a další. „Jean-Claude Brisseau získal za film Chtíč na mezinárodním festivalu v Cannes 2003 cenu France Culture Award za nejlepšího francouzského filmaře roku a my jsme velmi rádi, že díky podpoře MEDIA můžeme snímek ukázat i českému divákovi.“ , říká Ivana Vrbíková, ředitelka distribuční společnosti SPI International. Institut dokumentárních filmů získal jako jediná společnost ze zemí, které se nově účastní programu MEDIA, podporu v oblasti MEDIA Training. To IDF umožní další rozvoj úspěšného vzdělávacího projektu Ex Oriente Film, určeného dokumentaristům ze zemí střední a východní Evropy. Další finance získal IDF pro burzu námětů, která se již tradičně koná při Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Program MEDIA finančně podpořil i letošní ročník Mezinárodního festivalu filmů pro děti a mládež ve Zlíně.

V současné době se čeká na vyhodnocení žádostí předložených ve druhém kole uzávěrky pro filmové festivaly, dalších žádostí o automatickou podporu filmové distribuce a o podporu vzdělávacích projektů. Letos poprvé předkládali čeští filmoví producenti žádosti o finanční podporu v rámci programu MEDIA Development, který je zaměřen na podporu vývoje dokumentárních, hraných i animovaných filmů. Žádosti předložilo celkem dvanáct produkčních společností, mimo jiné Bionaut, Cineart TV Prague, Golden Dawn, Negativ, Produkce GAGA, Simply Sirena a další, které se v konkurenci dalších evropských projektů budou ucházet o celkovou částku ve výši 15 mil. EUR. „Oceňuji, že čeští producenti mají konečně možnost získat prostředky na vývoj filmu, a to ve fázi, kdy je k dispozici pouze námět filmu“, říká producent Petr Oukropec ze společnosti Negativ. „Kvalitní vývoj a příprava je pro realizaci filmu nesmírně důležitá a domnívám se, že i Státní fond pro podporu a rozvoj České kinematografie by měl této oblasti věnovat procentuálně více prostředků,“ dodává. V loňském roce rozdělil program MEDIA na podporu evropské audiovize více než 70 mil. EUR. Největší částku – 29 mil. E UR získali distributoři

Nejen plakáty pro Los Angeles Generální konzulát ČR v Los Angeles (GK LA – konzulka Margita Fuchsová) uspořádá od ledna do dubna 2004 spolu s Academy of Motion Picture Arts and Sciences výstavu Český filmový plakát 20.století, což bude v době nominací a předávání Oskarů. Výstavou tak musí projít každý člen Akademie, který přijde shlédnout nominované filmy, každý člen zahraničních delegací, každý, kdo má co do činění s touto nejznámější cenou v oboru filmového umění. Každý, kdo se zajímá o film a podívá se na webovou stránku Oskarů a Akademie, uvidí na úvodní straně oznámení o české výstavě. České republice, jejím filmovým institucím a české filmařské lobby se tak dostává ojedinělé příležitosti spojit s touto výstavou akce, které zviditelní českou kinematografii a samot-

32

evropských filmů. Vývoj nových evropských filmů byl podpořen více než 14ti mil. EUR. Program MEDIA patří k řadě podpůrných programů Evropské unie. Jeho cílem je podpora evropské filmové a televizní tvorby, jejího šíření a propagace. Podpora programu MEDIA je určena nezávislým evropským společnostem z oboru audiovize. Realizuje se formou přímého financování filmové tvorby a finanční podpory společností a organizací, které se zabývají jejím šířením – filmoví distributoři, festivaly a trhy nebo kina. Finanční podpora je přidělována prostřednictvím finančních mechanismů programu MEDIA, které pokrývají základní oblasti audiovize: MEDIA Development – vývoj a příprava televizních a filmových projektů všech žánrů MEDIA Distribution – distribuce evropských filmů, vysílání TV programů, podpora kin MEDIA Promotion – filmové festivaly a trhy, burzy námětů, databáze audiovizuálních děl MEDIA Training – projekty dalšího vzdělávání filmových profesionálů Finanční podporu může získat každá evropská společnost nebo organizace, jejíž projekt splní kritéria stanovená pro přidělení této podpory. O podporu je možné žádat v rámci pravidelně vypisovaných výzev k předložení žádostí.

né organizátory doprovodných akcí. Výstava Českého filmového plakátu 20.století proběhne ve spolupráci s Moravskou galerií v Brně, Národním filmovým archivem v Praze a Uměleckoprůmyslovým muzeem v Praze. Kolekce filmových plakátů již byla úspěšně představena v rámci 20. Bienále Brno, ve Výstavní síni Mánes a výběr z kolekce v Českém Centru v New Yorku v r. 2003. Výstavu doplní přednášky „Svět hvězd a iluzí“ – Petr Štembera – Český filmový plakát od počátku do prvníchl let 2. světové války a Marta Sylvestrová – Český filmový plakát od roku 1945 do současnosti – a panelová diskuse s režiséry tvořícími v USA – Milošem Formanem, Ivanem Passerem, Jiřím Weissem, Vojtěchem Jasným a Janem Němcem. GK LA dále jedná s Akademií o několika dalších společných akcích. Více na www.mzv.cz/losangeles nebo [email protected]

Synchron 4

2003

MY A SVĚT Za hranicemi – nové horizonty na Východě Mizení hranic začalo bouráním berlínské zdi a nabírá obrátky s rozšiřováním Evropské unie. I když ostnaté dráty jsou skoro zapomenuty, uvědomujeme si, že v životní zkušenosti, v profesionální praxi a v mezinárodní spolupráci je třeba překonávat další a další překážky. Ve dnech 20. – 22. 6 2003 proběhl v Praze otevřený seminář Discovery Campus zaměřený na podporu mezinárodní spolupráce profesionálů v oblasti dokumentární tvorby. Skvěle připravený program umožnil účastníkům vhled do současné evropské a severoamerické audiovizuální scény. Symposium zahájil starosta Prahy Pavel Bém a odstartoval tři dny naplněné projekcemi, diskusemi a hlavně možnostmi osobního setkání se špičkovými profesionály, producenty, dramaturgy a tvůrci z téměř 30 států Evropy a Severní Ameriky. Energickým průvodcem celého programu byl Claas Danielsen, který zastupoval mnichovské vzdělávací středisko filmových profesionálů Discovery Campus. Za českou stranu se na přípravě a organizaci významně podíleli Andrea Prenghyová a Filip Remunda z Institutu dokumentárního filmu. Garanci špičkové úrovně hostů zajišťovala spoluúčast Evropského dokumentární sítě (EDN), kterou reprezentoval Tue Steen Müller z Dánska. Hlavním tématem symposia byly dosavadní zkušenosti a budoucí možnosti spolupráce filmařů z „Východu “ a ze „Západu". Jako první studie případu byl představen dokumentární film „Mission invisivible“ o ruských jaderných ponorkách. Ruský producent Vitalij Fedko ze St. Petersburgu a jeho německý partner Jörg Langer sdělovali zkušenosti s mezinárodní koprodukčním filmem s rozpočtem kolem 300.000 dolarů. Na ruském partnerovi bylo najít cesty k realizaci, která vedla až k veliteli ruské severní flotily. Na německém partnerovi bylo odhadnout zájem německého publika a najít ty správné lidi, kteří tématu otevřou dveře do vysílání v ORT, ZDF a Discovery International. Příprava trvala 4 roky. Jedno téma byla zpracováno v 6 (!) verzích podle požadavků vysílatelů. V průběhu živé diskuse padaly otázky k politickému vyznění různých verzí, k tomu, zda bylo třeba dát úplatky vojenským expertům, zda filmařský štáb byl ruský, zda zasahovala cenzura… Už první diskuse naznačily, že v dokumentární tvorbě se rýsuje jistá hranice mezi „Západem a "Východem„.Na západoevropské straně se dokument musí prosadit v tvrdě konkurenčním prostředí audiovizuálního průmyslu.V postkomunistických zemích přežívá ve skromných podmínkách a hledá prostředky k uplatnění talentů a vlastních témat. Zkušenosti režisérů a producentů z Ruska a Rumunska, kteří prošli mistrovskou školou Discovery Campus a uskutečnili vlastní projekty v mezinárodní koprodukci, zazněly v panelu s případným názvem Úspěšné příběhy? Rumunský nezávislý producent a režisér Florin Iepan například objasňoval, jak se marně snažil učinit pro Němce atraktivními příběhy z Causescovy totalitní éry, například paralelou mezi totalitou německého fašismu a rumunského socialismu. „Test the west", Vyzkoušej Západ bylo předneseno i pochopeno jako výzva, spíše než název diskuse, na kterou se do Prahy slétli zástupci několika evropských televizí, aby oslovili východoevropské producenty a tvůrce. Co jim nabídnout? Jak s nimi jednat? Čím je zaujmout? Hillary Bellová z Channel 4 má na stole 12.000 námětů každý rok a doporučuje: „Jsme zavaleni papíry. Musíte mne nalákat. Musí to být postoj, který odpovídá Channel 4. My jsem ti nezbední školáci v poslední řadě. Chceme být jiní. Musí to mít energii. Nadšení. Co nás zaujalo? Například: historie vodky.(!)“ Marian Williamsová z Discovery Networks Europe z Londýna má na stole 2500 nevyžádaných námětů a radí: „Mrkněte se na vysílání, ať vidíte, kam to hnát. A taky na náš web, tam je návod pro nezávislé producenty, jak předkládat náměty.“ Christoph Jörg z francouzské ARTE poučuje: „Je třeba znát standardy vysílání.“ Marijka Rawieová z holandského AVRO, kterou známe z jihlavských seminářů vysvětluje: „Je potřeba vybudovat vztah důvěry. Sledujte zahraniční dokumenty, jezděte na festivaly, trhy, burzy námětů. Musíme si na Vás zvyknout. Musíte nás využívat tak, jako my využíváme vás.“ Wolfgang Landgraber, WDR z Německa má jasno: „Pro nás i pro Vás bude lepší koproducent, který zná naše podmínky. Hledejte koproducenta na Západě.“ Dramaturgyně Jo Lappingová z BBC, Storyville, vysvětluje: „Nejdůležitější je dělat s lidmi, kterým důvěřuji. Hledáme příběhy vyprávěné s osobním přístupem.“ A právě jako příklad takové spolupráce byl na semináři uveden dokumentární film „Někde je líp“ jako ukázka úspěšné mezinárodní koprodukce BBC, České televize a nezávislé britské produkce Arcimboldo. Když režisérka Mira Erdevički, absolventka FAMU, žijící v Anglii, vyprávěla o své zkušenosti Synchron 4

2003

Z natáčení Někde je líp, Mira Erdevički

ze spolupráce s BBC, zdálo se být všechno tak snadné: “ pokud máš talent, pokud můžeš předvést předcházející filmařskou práci, pokud máš silné téma, všechny možnosti jsou otevřené.“ Při kávě ale Mira dodala, že pokud by neměla vlastní kameru, vlastní střižnu a britské zázemí v osobě manžela i producenta Davida Charapa, cesta k realizaci by byla daleko obtížnější. Jak vypadá úspěšný nezávislý producent dokumentárních filmů? Jak přemýšlí? Jaké jsou jeho výsledky? Producent André Singer, z Café Productions z Londýna uvedl v radničním sále světovou premiéru dokumentárního filmu „Game Over…Kasparov and the Machine". Dokumentaristická sonda zkoumala význam šachového utkání velmistra Gary Kasparova s počítačem Deep Blue, kde byl šachista poražen týmem IBM. Podle receptu přítomných dramaturgů šlo o vyprávění příběhu silné charismatické osobnosti, která se vyrovnává s porážkou v kontextu civilizačního pokroku: osobitá kamera, precizní práce s archivy, blízký kontakt s Gary Kasparovem. Širý audiovizuální svět se otevřel v panelové diskusi Spojenci nebo odpůrci? aneb globální hráči objevují východ. Hans Robert Eisenhauer, pověřený programový ředitel ARTE a koordinátor tématických večerů, charakterizoval směřování tohoto kanálu. 150 milionů domácností sleduje ARTE, kde v široké škále žánrů mají své významné místo i dokumentární filmy, a to i v prime-time vysílání. S ohledem na evropskou integraci chtějí posilovat evropské magazíny. Zatím realizovali zejména polská a ruská témata. K českému auditoriu zazněla zcela jasná výzva: navažte kontakt, přijďte s nabídkou, přijďte s vašimi tématy. Z Washingtonu přiletěl na besedu Maurice Paleau, vicepresident pro produkci a rozvoj Discovery Networks International. Jak předvedl na firemním videu, každý den vysílají 1400 hodin ve 33 jazycích. Charakterizoval specializované kanály Discovery v Americe (Discovery Planet, Discovery Health, Training Channel) a mezinárodní vysílání v Latinské Americe, Asii, Číně a Evropě. Jak potvrdila jeho evropská kolegyně Marian Williamsová: „Hledáme nové projekty, musíme naslouchat všemu, co nabízíte." Paní Janet Han Viseringová z Washingtonu přiblížila diváckou obec National Geographic International 160 milionů diváků ve 140 zemích: „Potřebujeme nové náměty, přijďte a my Vám řekneme, kam to šoupneme. Naším úkolem je pomoci Vám najít financování. Bereme enormní spektrum dokumentárních filmů… Každý údaj, který je ve filmu uveden, musí být ověřen ze tří stran. National Geographic je 115 let stará a důvěryhodná instituce a my musíme zabránit tomu, aby o nás někdo řekl, že jsme se sekli.“ Při další besedě Rovné šance? Naděje a skutečnosti ve východo-západoevropské spolupráci seděla po boku chorvatských, německých, rumunských a ruských kolegů i Alena Müllerová z České televize. Zástupci všech přítomných televizí v postkomunistických zemí přiznali obtížnost mezinárodních koprodukcí jako záležitost profesně, umělecky i právně složitou a zejména nepřiměřeně drahou. Z dalších diskusí vyplynulo zřetelně, s jakými existenčními problémy se potýkají nezávislí producenti v zemích bývalého socialistického bloku a jak dlouhá cesta bude k vytvoření audiovizuálního trhu. Nezávislí filmaři postkomunistických států jsou v těžké pozici vůči místním televizím, ale mohou být daleko aktivnější vůči zahraničním vysílatelům. Zástupce českých nezávislých producentů Vratislav Šlajer, Bionaut, velmi sympaticky zdůrazňoval svobodné možnosti tvůrců i za cenu skromných finančních podmínek. Hans Robert Eisenhauer uzavřel diskusi v kruhu, když vyjádřil přání, aby nezávislý producent měl především podporu ve své vlastní zemi. I když jsem si Prahu vždy situovala spíše do středu Evropy než na Východ, z perspektivy mezinárodní televizní spolupráce se zdají být někteří východnější sousedé jako Polsko a Rusko blíže k televiznímu Západu než čeští dokumentaristé. Když jsem se rozhlédla po poloprázdném sále a hledala kolegy, režiséry, dramaturgy, studenty i profesionály, bylo mi líto, že pro samé vyrábění vlastních filmů nestíhají rozhlédnout se, jak se dělají filmy jinde ve světě. Zejména, když ten „širý svět“ překročí stávající hranice a přistane na pár hodin přímo v Praze. Marie Šandová 33

IN MEMORIAM Za Zdeňkem Hrubcem Každá doba něco dobrého přináší a něco si jako daň bere. Ta dnešní v některých firmách vymýtila profesní etiku. Bývalo dobrým zvykem, že odešel-li člověk, který pracoval v jednom podniku víc než půl století, přišli se s ním jeho spolupracovníci rozloučit a šéfové podniku či členové pobočky FITESU mu věnovali vzpomínku. V případě kolegy režiséra Zdeňka Hrubce se tak bohužel nestalo. Proč? Možná i proto, že to byl filmař tělem i duší, profesionál, který prošel mnoha profesemi a začal tak říkajíc od píky, což asi současným rádobyhistorikům a představitelům vedení už moc neříká. Vždyť často preferují jiné hodnoty. A tak dnes, po roce, bych rád tento dluh vůči kolegovi vyrovnal. Zdeněk Hrubec přišel do zlínských ateliérů na praxi již během studií na pražské Pedagogické fakultě. Po jejím absolvování v roce 1949 pak nastoupil do funkce asistenta kamery a v roce 1950 složil kameramanské zkoušky. Spolupracoval se zlínskými i pražskými režiséry a jako kameraman natočil více než sto titulů. Od roku 1959 se začal věnovat režii. Natočil přes 200 krátkometrážních snímků. V jeho tvorbě převládala témata technická, byl autorem řady leteckých snímků a oblíbil si také hudební žánr. Jeho filmy získaly řadu ocenění na domácích i zahraničních festivalech. V rubrice Naši jubilanti se už nebude objevovat jeho jméno. Zůstane však navždy spojeno se zlínskými ateliéry, především pak s profesní hrdostí, progresivním myšlením, pečlivostí a maximalismem, se kterým přistupoval ke každé práci. Zdeněk Hrubec odešel do filmařského nebe 8. září 2002 ve věku osmdesáti let. Miloň Terč

Rozloučení s Vladimírem Štefanem N á š p ř í t e l V l á ďa o d d ě t s t v í m i l o v a l p ř í r o d u , r o zuměl jí a uměl se v ní pohybovat jako vodák, lyžař, tulák po krajině, posléze i plavec po mořích.

A v p ř í r o d ě s e t a k é c í t i l n e j v í c e d o m a . Sy m b o l i c k é nám připadá, že byl i uznávaným mykologem, který svým instinktem dovedl spolehlivě rozeznat, co je jedlé a co jedovaté. Lze říci, že nám na našich cestách nejednou zachránil život. Šel nám příkladem, jak se v přírodě chovat, jak vidět a svým fotoaparátem objevoval pohledy, které by nám jinak unikly. V l á ďa s t e j n ě c i t l i v ě v n í m a l i s v ě t z v í ř a t , a l e v ř í š i lidí svoji vážnou povahu zpravidla zakrýval ironií, životní poznání převáděl do žertovné sebeironie. Proto byl taky tak platným členem našeho starého spolku, jehož název Sami Sobě nevyjadřuje ani tak lhostejnost vůči lidem a věcem veřejným, jako spíše společný pohled na paradoxy života a světa. Odchován romantickou literaturou zůstal navzdory proměnám doby vždy věrný starým rytířským hodnotám. Zůstával skromný ve svých osobních nárocích, rezervovaný vůči společenským poctám, protože moudře věděl, že člověk se obdarovává sám. Jak se říká, čest je dar, který muž dává sám sobě. Byl oddaný své rodině a přátelům, vždy připraven p o m o c i , o d p o v ě d n ý a s p o l e h l i v ý. S á m s i n i k d y n a nic nestěžoval. V l á ďo v ý m š t ě s t í m b y l o , ž e m i l o v a l s v o j i p r á c i . Podílel se na mnoha náročných filmech a projektech, které díky své kvalitě zůstávají trvalou hodnotou a budou nám jej stále připomínat. Dojemná síla pohádek spočívá v poselství, že svět stojí a trvá na dobrých a poctivých lidech. My, jeho kamarádi jsme přesvědčeni, že duše Vladimíra Štefana nás opustila proto, aby kdesi posílila tento zázračný zdroj odvěké lidské víry ve smysl našeho života a tohoto světa vůbec. Podobně naléhavé myšlenky nás budou provázet na naší letošní plavbě do Řeck a, naší civilizační kolébky, kde nám bude Vladimír v k ajutě a u kormidla poprvé tak bolestně chybět. A stejně tak ho budeme vždy znovu postrádat na našich dalších Odysseách. (Smuteční řeč pronesl při posledním rozloučení Petr Pavlík)

Psal obrazem básně… Ve statistikách rizikových povolání jsou vedeni kameramani na jednom z předních míst. Nevracejí se z válek, z demonstrací či z divoké přírody, nevracejí se, bohužel, často také z banálních situací, jako je například jízda po dálnici… Na té brněnské 1. července letošního roku pršelo a Karel Buchta jel s televizním štábem Primy domů. Těšil se na večer a díky vynálezu zvanému mobil si o něm povídal se svou ženou. Byl to jejich poslední rozhovor. Řidič jel rychle a na mokré vozovce nezvládl smyk… Karla Buchtu jsem poznal v dobách našich mladostí. Patřil k oporám báječného seskupení, jehož dnes už zapomenutý název byl Reklamní vysílání ČST. Fungovalo až do roku 1975, kdy byla tato 34

Synchron 4

2003

IN MEMORIAM níky , pak Karel Buchta byl spíše tím básníkem . Navždycky to dosvědčí kilometry pořadů a filmů, v nichž je v titulcích i jeho jméno a které uchovává zejména archiv České televize. Milý Karle, moc nám chybíš. A nejen na place… Martin Skyba

Dalimil Řehák * 5.ledna 1921

† 16.července 2003

Loučím se s Vámi, přátelé milí, ruky stisk dnes už Vám nemohu dát, srdce mi dotlouklo, odešly síly, loučím se se všemi, kdo měl mě rád...

redakce pověstnou bolševickou náměstkyní zrušena – i proto, že vykazovala dobré výsledky, ale v normalizačním dusnu málo angažované. Profesionální dráhu začínal samozřejmě jako asistent kamery a protože byl vnímavý, nechal si svůj talent potvrdit i oficiálně úspěšně zakončeným studiem FAMU. Brzy patřil k těm, s nimiž je natáčení jedna velká pohoda završená nádhernými obrázky , ať už nejprve většinou na šestnáctce , později na elektromagnetickém záznamu. Co je dnes samozřejmé – totiž že dobří kameramani točí reportáže a dokumenty z ruky – to Karel Buchta nabízel hned od začátku. ( Jó, stativ naložte, ale jen na panorámy nebo fotky, říkával.) Vzpomínám-li na naši společnou práci, pak se mi vybavují třeba dávné záběry z výzkumného vinařského ústavu ve Velkých Bílovicích, kam jsme se dostali k premiéře tehdejší novinky – právě vyšlechtěné odrůdy André – nebo dokonale pochopený záměr natočit pro pořad Vyprávět tancem baletní vystoupení jinak. Pro odborný stomatologický film uměl nahlédnout do dutiny ústní možná lépe než kdejaký dentista, jindy zase s decentním porozuměním nasnímal pro cyklus Febia Jak se žije… několik nádherných lidí, kteří život nevzdali ani po mozkové příhodě. A záběry, které pořídil před lety při výlovu třeboňského Světa, jsou opravdu onou nezapomenutelnou filmovou básní… Škoda, že jeden z našich posledních společných projektů – vzpomínky vězňů na první koncentrák v Protektorátu v Lípě u Havlíčkova Brodu – zůstává nedokončen, neboť takové téma by sice diváky mělo, ale dramaturgy v České televizi už dnes bohužel nezajímá. Rád cestoval, miloval hory i moře na kterémkoliv místě naší planety – se svou ženou Janou Hruškovou dovezli pozoruhodné dokumenty z Austrálie, Egypta, Indie, Jihoafrické republiky, Pákistánu, Tunisu i Venezuely, ale i v rodné zemi je asi jen málo prostředí, krajin a měst, kam by se nepodíval s paillardem, eclairou či s elektronickými kamerami od U-maticu až po digitální Betacam. Natáčení bylo pro něho v dobrém slova smyslu drogou, což určitě dosvědčí nejeden režisér či produkční, s nimiž pracoval a kteří by potvrdili, že to byl ovšem také člověk velice společenský, který na exteriérech dokázal po poslední klapce vytvářet dobrou náladu a pohodu. O jeho tanečním umění, zejména rock’n’rollovém, se vyprávějí – a věřím, že i nadále budou – legendy. Jestliže se kameramani mezi sebou někdy slangem nazývají strojSynchron 4

2003

Není jednoduché ohlédnout se za člověkem, k němuž vždy patřil elán, optimismus a profesionalita v desítkách malých i velkých titulů. Nejkrásnější byly jeho oči. Byly vždy výrazem pravého stavu jeho duše. K těm milým patří okamžik z roku 1995, pár měsíců před pětasedmdesátinami, kdy ve studiu kameraman Jakub Nosek kouzelnickým gestem mávl jeptiškou, kameraman Václav Myslivec pochvalně zamručel a kameraman Dalimil se rozzářil. Na stativu byla nablýskaná „sinefónka“ a pořad „Kameraman vzpomíná“ mohl tak začít. Do světa živých obrázků vstoupil v 17 letech šotem ze závodu osmiveslic na Svratce. Za protektorátu byl svědkem tvůrčího kvasu u řady filmařských osobností, kterým Baťa poskytl zázemí v ateliérech na Kudlově.

V roce 1948 jej od filmu vyhnala akční trojka, nejspíše za účast v projektu UNRRA. Pomocnou ruku mu ale podal režisér Martin Frič nabídkou místa ve štábu slavného filmu „Pytlákova schovanka“. Dalimil pak pokračoval v Krátkém filmu v Brně. V roce 1950 byl za kamerou dokumentu Bakteriofág. Točil zpravodajské šoty, v nichž se uplatňoval jeho dobrý odhad být na správném místě v pravou chvíli. Řadu titulů také věnoval pilotům: byla doba, kdy vzduchu kralovaly Trenéry a s nimi českoslovenští mistři světa. V roce 1957 natáčel některé scény pro Polyekran světové 35

IN MEMORIAM výstavy Expo 58, potom s režisérem Bruno Šefrankou slavný dokument „Muži nad zemí“, začátkem šedesátých let procestoval velkou část černého kontinentu při natáčení filmu "Kolona pro Afriku". V šedesátém třetím nastoupil ke kamerám brněnské televize (například Ring volný). Jako hlavní kameraman spoluvytvářel populární seriály (Veselá je dědina, Z luhačovického zálesí) a podepsal se pod řadu dokumentů (Kotrmelec, Cikánské melodie života, Jak vychází Slunce). V roce 1969 natočil celovečerní film Paradise (režie J.Svoboda). Dalimilův vizuální talent a cit pro filmařské řemeslo například prokázal film “Jan Houslista“ (1977) s úchvatnou dynamikou, stejně jako filmařky mistrně zvládnuté básně – v éře Nedělní chvilky poezie neuznával recitátory před kamerou. V posledních letech jsem se s ním občas potkal. Z dálky to byl starý pán s francouzskými holemi. Zblízka ale hole byly pryč, stál tu Dalimil, měl úsměv, jiskru v oku a zvídavé otázky. Čest jeho památce. Vít Korčák

PhDr. Marie Benešová Při vyslovení jména Marie Benešové naskočí přesný obraz. Drobná, elegantní, usměvavá žena. Jedna z posledních, o které lze vyslovit charakteristiku bez nadsázky: opravdová dáma. A to ne pouze vnějším chováním, tak zvanou Kinderstube. Její noblesa byla podložená dokonalým, nepředstíraným vzděláním, určujícím její přístup k životu. Snad ani stránka v Synchronu by nemohla obsáhnout výčet její činnosti. PhDr. Marie Benešová, historička a teoretička animovaného filmu, začínala v padesátých letech minulého století jako redaktorka tiskového oddělení tehdejšího Československého státního filmu, později v redakci zahraničních styků Československého filmexportu. Jako červená nit se táhne její mimořádný zájem o animovanou tvorbu, k jejímž výsledkům, tak často oceňovaným na mezinárodním fóru, se neustále vracela rozbory jednotlivých etap této tvorby i jednotlivých tvůrců. Mimo jiné jmenujme studie „Hermína Týrlová“ (1982), Břetislav Pojar (1985), Karel Zeman (1986) až k nespočetným monografiím například o Normanu Mc Larenovi, Paulu Grimaultovi nebo Juriji Norštejnovi. Řadu knih o tvůrcích doplňují i publikované úvahy „Barva v animovaném filmu“, „Migrace motivů v díle Jiřího Trnky“ a další. V zahraničí vyšly další studie o animované tvorbě: v Itálii „Il cinema di animazione“, v Belgii „Le film tchécoslovaque pour enfants“ a v roce 1995 spolupracovala Marie Benešová s Rudolfem Urcem na prvním dílu „Dějin animovaného filmu“, vydaném v Bratislavě. PhDr. Marie Benešová byla též odbornou pracovnicí na mezinárodních přehlídkách animovaných filmů BIB v Bratislavě. Nemalý podíl měla i na festivalech dětského filmu v 60. letech a na všech gottwaldovských seminářích v rámci těchto setkání. Významná česká historička a teoretička animovaného a dětského filmu byla také dlouholetou pracovnicí Národního filmového archivu, kde se mimo jiné zabývala historií animované tvorby a přípravou mezinárodního Slovníku filmů pro děti a mládež (Lexikon des Kinder und Jugendfilms). 36

Nekončící výčet, jehož hodnota se dá shrnout do základního principu této tvůrčí osobnosti: nikdy by nenapsala a neuveřejnila jediný řádek bez patřičné přípravy a přesné znalosti tématu. PhDr. Marie Benešová zemřela 6. srpna 2003. Alena Munková

Vážený pane režisére Jindřichu Poláku, dovolte mi, abych při posledním rozloučení s Vámi, přes všechen smutek a zármutek nad Vaším odchodem, vyjádřil svoji radost nad tím, že zde byl – a svým dílem věčně zůstane – někdo jako Vy. Měl jste od přírody či Boha dar obrovského talentu pro práci, kterou jste dělal. Myslím, že vás v životě potkalo i velké štěstí: práci kterou jste dělal, jste opravdu miloval. Ale bylo jen Vaší vlastní zásluhou, že jste svoji pílí, svědomitostí a odhodláním dary své osobnosti věnoval také široké veřejnosti. Prostřednictvím obrovského díla, které miluje nekonečné množství diváků po celém světě. Daroval jste lidem smích, napětí, zamyšlení i fantazii. Vytvořil jste svůj jedinečný dětský filmový svět. Zahrnul jste naši společnost nejen kvalitním dílem, ale také obrovským. A tak přes všechen smutek nad Vaším odchodem, vážený pane režisére, dovolte mi říci šťastnou skutečnost: Váš život byl krásný, plný a nám všem jste mnoho dal. Každý takový život nás ostatní naplňuje radostí z jeho smysluplnosti. Velmi si ceníme, vážený pane Jindřichu Poláku, že přes všechen úspěch, kterého jste dosáhl, a nejen v naší zemi, jste ale nezapomněl na ty, kteří potřebovali pomoc. Mám na mysli například Vaší velkou finanční podporu, kterou jste prostřednictvím Českého filmového a televizního svazu věnoval svým kolegům seniorům a zdravotně handicapovaným. Jestli dovolíte, pane Jindřichu Poláku, dnešní rozloučení je pro mě jen poslední setkání s Vámi, jako s pozemskou bytostí. Vy už ale přece dávno, vážený pane režisére, patříte k velkým postavám světa fantazie. A tam se neumírá. Stejně jako v těch Vašich dílech, kde jste se věnoval pohybu lidských bytostí v ose času. Takže, vážený pane režisére, pane Jindřichu Poláku: na shledanou v čase. (Projev Jana Krause při smutečním obřadu.)

Při natáčení seriálu Pan Tau

Synchron 4

2003