HVĚZDNÝ PRACH aneb VZPOMÍNKY NA ROKY SAMOTY

HVĚZDNÝ PRACH aneb

VZPOMÍNKY NA ROKY SAMOTY

Jan Drbohlav, Roman Štolpa

HVĚZDNÝ PRACH


Osoby Jiří Slavný herec na sklonku své kariéry, muž mimořádného vtipu a šarmu, kterému léta rozhodně na jeho přitažlivosti neubrala. Potomek ze slavné herecké rodiny, který začínal u divadla a skončil jako filmová a televizní hvězda nejvyšší svítivosti. Dříve velmi pokorný a přívětivý, dnes možná trochu marnivý a náladový. Věra Žena stejně stará jako Jiří, bývalá herečka a mondénní kráska, obletovaná muži každého věku, v současnosti už jenom uklízečka ve filmových ateliérech. V jejím obličeji je stále patrná bývalá krása. Pochází z bohaté rodiny, pro potřebu její kariéry však byla kdysi vytvořena identita chudé dívky z malého města. Jirka Jiří v průběhu mladších let. Sympatický a příjemný mladík, který s údivem postupně zjišťuje, jak to u filmu a v životě „chodí“. Verona Mladá Věra pod svým uměleckým pseudonymem. Nádherná dívka, která neváhá pro svoji kariéru použít i klasické ženské “zbraně“, což se ji občas stává i osudným. Adamíček Režisérský bard, který režíruje divadlo stejně jako televizní estrádu, profesionálně, dobře a hlavně rychle. Olga Dívka stejných kvalit jako Verona, osud jí však ve všem nadělil vždy o trochu méně než Věře. Šejba Filmový herec, muž, pro kterého je divadlo a film vším. Velký ctitel ideálů První republiky. Fryš Úspěšný filmový režisér třicátých let se vším, co k tomu patří. Impulsivní až cholerický. Hein Filmový producent třicátých a čtyřicátých let, zosobnění bohatství a úspěchu. Rokl Kdysi zámečník, pak mladý reprezentant filmového průmyslu nové doby. Rozhodně není hloupý, je to muž selského rozumu a maloměstské vychytralosti. Kubík Filmový osvětlovač, poněkud nevýrazný muž mnoha zájmů. K jeho kladům patří schopnost jednat v pravou chvíli a svůj záměr dotáhnout až do konce.

Prostředí Divadelní jeviště současnost Prázdný prostor, který je postupně zaplňován scénickými prvky a dekoracemi pro připravované benefiční představení. Filmový ateliér minulost Prostorné místo, v němž se kromě dekorací objevují také kamery a filmová světla, proměňující se postupem doby.

1

HVĚZDNÝ PRACH


PRVNÍ DĚJSTVÍ

2

HVĚZDNÝ PRACH


Scéna 1 Divadelní jeviště současnost HUDEBNÍ ČÍSLO company

Úvodní taneční číslo. Velké entreé. Na scéně jsou zbytky náznakové dekorace, taneční company jako divadelní stavba likviduje zbytky dekorace, až zůstane jenom prázdné jeviště, s průhledem do zadních, diváky nikdy nespatřených částí scény. Součástí úvodní choreografie je také Věra, která přichází na scénu jako uklízečka, šedivá myška v plášti, s kbelíkem a smetákem, vlasy do drdůlku, možná dokonce pod šátkem.

3

HVĚZDNÝ PRACH


Scéna 2 Divadelní jeviště současnost DIALOG

Na scénu přijde Jiří, postarší, ale stále elegantní pán v dobře padnoucím obleku. Jiří:

Život může být krátký, nebo dlouhý. Šťastný, nebo nešťastný. Naplněný, nebo nenaplněný. Ale každý život stojí za to žít a…

Jiří se odmlčí. Jiří:

Dobře. Tak jinak… Prkna, která znamenají svět a stříbrné plátno… Lidé od nepaměti nazývají divadlo a film těmito poetickými opisy. Snad je to proto, že ctí magii herectví a prostá slova jako divadlo nebo film …

Další krátká chvíle ticha. Jiří:

No, čím dál tím líp. Tak ještě jednou… Říká se, že umění napodobuje život a nebo naopak… že život napodobuje umění....

Delší chvíle ticha. Jiří:

To je výborný, tohleto… To vodejdou ještě než jim řeknu „dobrej večer“. Proč nemůžu dostat do ruky normální text?

Adamíček (m.o.): Protože jsi žádnej nechtěl. Jiří:

Cože?

Adamíček (m.o.): Že jsi žádnej nechtěl. Jiří:

Já tě neslyším, ty vodposlechy jsou moc potichu…

Režisérův hlas z reproduktorů zazní o poznání hlasitěji. Adamíček (m.o.): Už mě slyšíš? Jiří:

Jo.

Adamíček (m.o.): Fajn. Tak ti jen připomínám, že jsi žádnej text nechtěl… Řek´ jsi… „žádnej text nepotřebuju, jen na začátku přivítám diváky, na konci se s nima rozloučím a mezi tím budu improvizovat“. Jiří:

To jsem řek´? Takovou blbost? Já jsem naposled improvizoval, když jsem hrál Hamleta, to už je čtyřicet let… A upřímně řečeno, tam se ta improvizace moc nehodila.

Adamíček (m.o.): Tak se na to vykašli, pak si sedneme v šatně a dáme něco dohromady společně. Teď pojď zkoušet. Jiří:

Počkej, já ještě zaklepu na portály. To bude tím… Že jsem nezaklepal…

Jiří se vydá k portálům. Zvláštním, přesně určeným rituálem na ně klepe. Chvíli je ticho. Adamíček (m.o.): Co děláš?

4

HVĚZDNÝ PRACH Jiří:

Jan Drbohlav, Roman Štolpa Nic… To je takovej zvyk, můj… Abych nezapomněl text, aby byli dobrý diváci a tak… Dobrý, tak můžeme…

Adamíček (m.o.): A co děláš, když točíš venku exteriéry? Tam žádný portály nejsou. To klepeš kameramanovi na hlavu nebo klapce na zadeček? Jiří se nasupeně zahledí směrem k režii. Adamíček (m.o.): Dobře, dobře. Co ti dělá největší problémy? Jiří:

Improvizovat.

Adamíček (m.o.): Jo, to jsem si všimnul, ale kromě toho. Jiří:

To je jedno, něco mi pusť.

Adamíček (m.o.): Třeba svítiplyn. Jiří:

Ten si pustím, až tady skončíme. Jestli chceš bejt slavnej a vobjevit se v hlavních zprávách, tak se stav u mě zejtra ráno. A jestli ti můžu poradit, tak nezvoň.

Ozve se jedna z krásných swingových filmových písniček třicátých let. Po krátké předehře začne Jiří zpívat (Dívka v modrém), ale po několika taktech hudba utichne a Jiří se zastaví uprostřed pohybu. Jiří:

Co je?

Adamíček (m.o):

Nic. Je to moc pěkný, ale, prosím tě, nezapomeň mi na kamery. Začátek jedem v blízkým, tak se tvař nějak inteligentně, budeš to mít na bedně. Pak to stříhám do širokejch a na detaily tam lítá tam kolem vás voko, tak to už si dělej, co chceš….

Jiří:

Myslíš, že jsem na place poprvý nebo co? Já jsem stál před kamerou, když ty sis ještě hrál v uhláku na horníka.

Chvíli je ticho a pak se znovu ozvou úvodní tóny swingové písničky. Dívka v modrém

5

HVĚZDNÝ PRACH


Scéna 3 Divadelní jeviště současnost HUDEBNÍ ČÍSLO sólo

Jiří vzpomíná na svůj první velký filmový hit. Sólová píseň + tanečnice. Ještě během písničky přichází Věra a začíná uklízet zbytky po úklidu předcházející dekorace. Jiří zpívá, předvede několik kroků choreografie a zjistí, že uklízečka se připojila stejnými kroky. Jiří se zarazí a přestane zpívat, přestože hudba z playbacku hraje dál… Dívka v modrém – pokr.

6

HVĚZDNÝ PRACH



Jiří si prohlíží uklízečku a nahlas žasne. Jiří:

Dobrý… Odkud to znáte?

Věra:

To znám už dlouho.

Jiří:

Jo, není to zrovna horká novinka… Ale odkud znáte ty kroky?

Věra:

Učila jsem se je, když mi bylo dvacet.

Jiří:

Fajn. Tak to jsme dva. To si vždycky takhle tancujete, když uklízíte scénu?

Věra:

Tohle bylo poprvý.

Jiří:

Ale dostalo vás to, co?

Věra:

To jo.

Jiří:

Milá paní, tohle dostalo půlku národa…

Chvíle ticha. Jiří:

Stejně je to zvláštní… Tohle se hrálo… no, to je už pěknejch pár roků nazpátek…

Věra:

Já vím.

Jiří:

Ale ty kroky jsou takový… no… Myslel bych, že tohle si může pamatovat jenom… Ježíšikriste…

Věra:

Už jsem si myslela, že mě nepoznáš.

Jiří:

Co tady děláš?

Věra:

Vidíš, ne?

Jiří:

To je nějakej fór?

Věra:

Jo, ale špatnej. Nebo možná že tak špatnej není… Já nevím.

Jiří:

Tys zmizela… To už je kolik let… Nevěděl jsem o tobě vůbec nic.

Věra:

Zato ty ses neztratil.

Jiří:

Panebože… Já si pamatuju… a ne, že bych si toho pamatoval moc… jak jsem o tobě poprvý čet´ článek v Kinorevue… Chudá dívka ke štěstí přišla… Malá vesnice, chudý hospodářství… a mezi vlčím mákem na mezích vykvetla růže… Nebo tak nějak to psali…

Věra:

To už je tak strašně dávno, že to ani není pravda.

Jiří:

Vím, že jsem šel tehdy do kina na něco v čem jsi hrála, jen kvůli tomu článku… To jsem ještě nevěděl, co je to kamera…Ten film si vůbec nepamatuju, když si na to vzpomenu, tak mi naskočej´ před vočima jenom samý vlčí máky.

Věra:

To byl můj první film vůbec. Aspoň myslím. Tím to všechno začalo. 7

HVĚZDNÝ PRACH


Na scénu vejde režisér Adamíček. Adamíček:

Heleďte, co vy tady děláte?

Věra:

Já?

Adamíček:

Vidíte tu ještě někoho jinýho, co by tu neměl co dělat? My tady totiž zkoušíme, vážená paní. Jestli jste si toho teda nevšimla.

Věra:

Promiňte.

Adamíček:

Takže si seberte to svý nádobíčko a ať už vás tu nevidím. Už jste měla bejt dávno pryč.

Věra skládá uklízečské nádobíčko. Adamíček:

Fajn. A teď ty… Myslím to vážně, drž se prosím tě, víc vepředu…

Jiří:

Ale proč? Já k tomu nemám žádnej důvod, žádnou motivaci…

Adamíček:

Prokristapána, proč musí bejt každej herec, co s ním dělám, zrovna Stanislavskij? To jsem měl tuhle na scéně taky jednoho takovýho… Zazvonil tam telefon a von ho nemoh´ normálně vzít… To bylo pořád: „Pane režisére, jakej mám k tomu důvod? Jakou mám motivaci? Proč mám zdvihnout to sluchátko?“ Tak mu povídám: „Protože ten pitomej telefon zvoní, proto!“ Von to udělal a pak za tu roli dostal cenu Thalie…

Jiří:

Ha, ha, ha…

Adamíček:

Kvůli kamerám, rozumíš? Na motivaci kašli, na diváky taky, zůstaň prosím tě někde tady v tom prostoru a všechno bude v pořádku. Jasný?!

Jiří:

No dobrý. Jen abych nespad´ z forbíny na první řadu.

Adamíček:

V první řadě budou samý ženský, takže by to pro tebe nebylo nic novýho.

Jiří:

Já jsem byl zvyklej že ženský padaly do náruče mně a ne naopak… Sakra… Člověče uvědomuješ si, že minulej čas je to nejstrašnější gramatický pravidlo, co v češtině existuje?

Adamíček:

To já znám ještě horší. Podmiňovací způsob… Kdybysme prokecali celou zkoušku, tak by to s náma špatně dopadlo.

Adamíček naštvaně odejde. Jiří:

(k Věře) Vůbec ses nezměnila…Vypadáš nádherně.

Věra:

Myslíš…? Po těch letech?…Ale stejně ti děkuju… Bože… to je let. Kde to je…? Kam se všichni ti lidé poděli…? Fryš… Olga… Šejba…

Jiří:

Umřeli.

Věra:

Cyniku… (začne zpívat) Říkej mi to prosím potichoučku… vidíš naše první milostná scéna, první film… jako by to bylo včera… Vy nevíte, co se stalo. Teď, před hodinou, před rokem, před pěti lety… Víte, já jsem měla jeden sen… a ten jsem si chtěla…

Jiří:

Prosím tě, nech toho…

Chvíle ticha, pak Jiří přistoupí na danou hru. Jiří:

Slečno Verono…

8

HVĚZDNÝ PRACH


Věra:

Jirko… ve vašich očích je něco, co se mi nelíbí…

Jiří:

Zato ve vašich očích jsou hvězdy…

Věra:

Ach, tak to se mi líbí… (zpívá) Říkej mi to prosím potichoučku…

Zazní první tóny dalšího hudebního čísla. Říkej mi to potichoučku

9

HVĚZDNÝ PRACH


Scéna 5 Divadelní jeviště současnost HUDEBNÍ ČÍSLO sólo

Sólová píseň Věry. Věra si rozpustí vlasy, sundá plášť uklízečky a přestože už není nejmladší, najednou jako by probleskla její bývalá krása a šarm. Říkej mi to potichoučku – pokr.

10

HVĚZDNÝ PRACH


Scéna 6 Filmový ateliér 30. léta HUDEBNÍ ČÍSLO sólo, duet – pokr.

Sólová píseň Věry pokračuje, tentokrát v podání Verony. Zjevení První republiky. Filmový ateliér, natáčení filmu a Verona zpívá duet společně s Olgou – obě dvě hrají hlavní role, Verona je více zpěvačkou, Olga více herečkou. Říkej mi to potichoučku – pokr.

11

HVĚZDNÝ PRACH


Scéna 7 Filmový ateliér 30. léta DIALOG

Fryš:

Stop! Tu beru, ta byla dobrá. Přesvítíme a budeme pokračovat obrazem dvacet šest… Takže herci mají patnáct minut pauzu.

Verona:

Hotovo?

Fryš:

Sakumprásk.

Scéna se vyprázdní, zůstane na ní jenom Olga, Verona a režisér Fryš, někde v pozadí se potuluje Jirka. Verona:

Jaká jsem byla?

Fryš:

Co je to za otázku?

Verona:

Normální otázka. Prostě se ptám…

Fryš:

Vynikající, výborná, mimořádná, úžasná, excelovala jsi… no a myslím, že bych pro tebe ještě pár slov našel.

Verona:

To se hezky poslouchá.

Fryš:

Jo, a teď se jdi nechat přelíčit do dalšího záběru, prosím tě…

Verona se vzdálí, ale zůstane na scéně. Štáb přestavuje kameru na další záběr, režisér si listuje ve scénáři. Olga:

Martine…

Fryš:

Taky jsi byla jsi výborná, mimořádná, úžasná, taky se mi to moc líbilo, a taky se jdi nechat přelíčit ano?

Olga:

Nechtěla jsem se ptát jestli jsem dobrá nebo ne.

Fryš:

A co´s chtěla?

Olga:

Já jen… jestli sis všim´ toho novýho komparsisty… toho mladýho…

Fryš:

Toho, co vypadá jako Errol Flynn co mu omylem oholili knírek… nebo jako Apollón při předvádění spodního prádla?

Fryš se na okamžik odmlčí. Fryš:

Toho, co vypadá jako já… před pár lety?

Olga:

No…

Fryš:

Tak toho jsem si nevšim´… Co je s ním? Je z rytmu?

Olga:

Ne, to ne… spíš naopak… Chtěla jsem říct, že je moc dobrej.

Fryš:

Jo, já mám talent na hledání talentů… Škoda že jsem kdysi nenašel sám sebe. Nemusel bych tady teď takhle šaškovat, stačilo by, kdybych si odříkal to svoje „Ó slečno, jak vás miluju“ a šel bych domů s dvojnásobnou gáží.

Olga:

Já to myslím vážně. 12

HVĚZDNÝ PRACH


Fryš:

Poslouchám.

Olga:

Jenom jsem chtěla… Až dotočíš tenhle film, máš dělat tu komedii… říkal jsi, že bych mohla dělat tu hauptku…

Fryš:

No, to jsem říkal…

Olga:

A taky jsi říkal, že hledáš někoho na roli toho mladýho kluka… Myslela jsem jestli bys ho nezkusil na kamerový zkoušky.

Fryš:

No jestli jsem si něčeho všim´, tak toho, že na něm můžeš oči nechat.

Olga:

To ne.

Fryš:

Když chceš, abych ho vzal na kamerový zkoušky, tak to aspoň přiznej.

Olga:

Trochu jo.

Fryš:

Nic neslibuju.

Olga:

Děkuju.

Fryš:

Nemám rád, když se ženskejm takhle blejská ve vočích.

Olga:

To jsou ty filmový světla.

Fryš:

To nejsou filmový světla. Když se takhle blejská, tak z toho bejvá bouřka.

Olga:

Čteš moc červený knihovny.

Verona pozoruje rozhovor Olgy a Fryše. Zbytek štábu se pomalu vrací na scénu. Verona:

Co ti Fryš chtěl?

Olga:

Ale nic… spíš já jemu. …Víš, nejdřív jsem si chtěla promluvit s kováříčkem, ale pak jsem si řekla, že to vezmu rovnou přes kováře.

Verona:

Cože?

Olga:

Ale nic, nevšímej si toho.

Verona:

Aha… No, v tom případě si já promluvím s majitelem dílen.

Olga:

Jak to myslíš?

Verona:

To nic, nevšímej si toho.

Fryš zahodí scénář. Fryš:

Tak si to vyzkoušíme nanečisto. Pojďme.

Ozvou se první tóny následujícího hudebního čísla. Hej šup námořníci

13

HVĚZDNÝ PRACH


Scéna 8 Filmový ateliér 30. léta HUDEBNÍ ČÍSLO company

Natáčení pokračuje, Fryš si vytahuje Jirku z komparsu a zkouší ho. Jirka se snaží režiséra zaujmout, což se mu podaří. Fryš je spokojen. Hej šup námořníci – pokr.

14

HVĚZDNÝ PRACH



Na scéně probíhá přestavba dekorace. Štáb pobíhá sem a tam, někdo tluče kladivem do stojky, jiný přenáší namalované pozadí… Fryš:

Pojďte sem… No vy…

Jirka:

Ano, pane režisére?

Fryš:

Díval jsem se na vás včera, když jsem si pouštěl denní práce… Vy hrajete v nějakým divadle, ne?

Jirka:

No, hraju…

Fryš:

A jak se vám líbí tady na Barrandově?

Jirka:

No po pravdě řečeno… myslel jsem si, že mě už nic nepřekvapí… ale to jsem nevěděl, že do mě budou pálit lampy, že budu chodit pořád dokola na křídou nakreslený značky… že budu v záběru mluvit k někomu, kdo tam vůbec není a budu muset markýrovat odpovědi na otázky, který neuslyším… ze začátku se mi z toho protáčely panenky bílým dopředu.

Fryš:

A teď?

Jirka:

S panenkama už je to v pořádku.

Fryš Jirkův vtip pochopí a usměje se. Fryš:

To jsem si všimnul. A kromě těch panenek?

Jirka:

No, pomalu si začínám zvykat. Hodně pomalu.

Fryš:

Hlavně se ničeho nebojte. Všechno bude dobrý.

Jirka:

Já se ničeho nebojím.

Fryš:

To je správný, tak to má bejt. Kdo se bojí, nesmí do lesa. Tohle tady kolem sice není les, ale o to míň je to tu nebezpečný. Věřte mi, pár let už do filmu dělám. Poslouchejte, troufnul byste si na něco většího, než je role třetího muže v davu?

Jirka:

Já nevím… Snad ano… Určitě ano.

Fryš:

Snad nebo určitě?

Jirka:

Snad určitě.

Fryš:

Taky dobrý. Poslouchejte, až dodělám tenhle biják… a ví Bůh, že se na to, až padne poslední klapka, těším jako malý dítě… tak až dodělám tenhle biják, čeká mě taková komedie… A potřeboval bych tam do hlavní mužský role takovýho kluka jako jste vy.

Jirka:

Já bych se vynasnažil…

Fryš:

No dobrý, dobrý… Ona se za vás přimluvila slečna Olga…

Jirka:

Za mě?

15

HVĚZDNÝ PRACH


Fryš:

Už je to tak. Bude dělat takovou naivku… Nelekejte se, já vím, že to bude muset zahrát… a ona tvrdí, že byste byli dokonalý pár. Jakou jste měl u filmu největší roli?

Jirka:

Haf.

Fryš:

Rozumím. No… já to s váma zkusím… Počkejte, ruce mi nemusíte líbat…

Jirka:

Já vám nelíbám ruce…

Fryš:

Ne? Ale to byste měl. Protože jestli prodám to, co ve vás je, bude z vás hvězda první velikosti.

Jirka:

Děkuju.

Fryš:

No aspoň že tak… Tak jedem… Pánové Swings na plac… Ticho… kamera… klapnem… akce!

Ozvou se první tóny swingové skladby. David a Goliáš

16

HVĚZDNÝ PRACH


Scéna 10 Filmový ateliér 30. léta HUDEBNÍ ČÍSLO Swings

Poslední natáčecí den. Všichni se balí, na scéně zůstává jenom Verona. Na někoho čeká. David a Goliáš – pokr.

17

HVĚZDNÝ PRACH



Verona vytáhne z kapsy kapesníček a umělecky ho naaranžuje na zem ateliéru. Za okamžik se na scéně objeví osvětlovač Kubík. Přechází ateliérem a všimne si kapesníčku. Přiskočí k němu, zdvihne ho a podává jej Veroně. Kubík:

Slečno, není to vaše?

Verona:

Jo, je. Děkuju.

Kubík:

Nepotřebujete něco?

Verona:

Ne, díky.

Kubík:

Já jsem myslel…

Verona:

Co?

Kubík:

No, když jste tady pohodila ten kapesníček…

Verona:

Já ho nepohodila, on mi vypadnul.

Kubík:

Jistě, samozřejmě… Promiňte.

Kubík už je na odchodu, když jej Verona znovu osloví. Verona:

Prosím vás, nevíte, kolik je hodin?

Kubík:

Půl pátý…

Verona:

Děkuju.

Chvíle ticha. Kubík čeká, jestli se jej Verona nepokusí ulovit ještě nějak jinak. Kubík:

To je všechno?

Verona:

Jak to myslíte?

Kubík:

No ještě byste mohla zkusit, jestli jsme se už někde neviděli… To je taky taková dobrá otázka…

Verona:

Viděli… před půl hodinou na place… a zatímco já jsem vyprávěla na kameru o pohnutým dětství, vy jste vzadu šíboval se světlama.

Kubík:

Tak pardon.

Kubík ještě chvíli otálí a pak zmizí. Verona znovu rozprostře kapesníček na podlahu ateliéru. Na scénu vejde producent Hein. Rázným, nevšímavým krokem projde kolem Verony i kolem kapesníčku. Verona chvíli váhá a nakonec svůj kapesníček sebere. Verona:

Pane Hein…

Hein:

Ano?

Verona:

Není to váš kapesník?

Hein:

Děkuju.

18

HVĚZDNÝ PRACH


Hein mechanicky sebere kapesník a vyjde ze scény. Verona zůstane rozpačitě stát. Hein se za okamžik vrátí. Usmívá se. Hein:

Ale no tak… Tohle se přece dělá obráceně.

Verona:

Jak, prosím?

Hein:

Že ztracený kapesníček vždycky na ženu líčí muž… a ne naopak.

Verona:

Já jsem emancipovaná.

Hein:

Tak mě pozvěte na skleničku.

Verona:

Mohla bych vás pozvat na skleničku?

Hein:

V žádném případě… ovšem pokud byste přijala pozvání vy ode mě…

Verona:

Ráda.

Verona se do Heina zavěsí a v prvních tónech dalšího hudebního čísla spolu odcházejí. Slunečnice

19

HVĚZDNÝ PRACH


Scéna 12 Filmový ateliér 30. léta HUDEBNÍ ČÍSLO duet + company

Slunečnice – pokr. První sloka duetu mezi Olgou a Jirkou. Natáčení filmu. Během sloky na scénu vejdou společně Hein s Veronou. Verona má na sobě stejný kostým jako Olga. Fryš si všimne přítomnosti Heina a zastaví natáčení. Fryš:

Stop!

Olga:

Je něco špatně?

Fryš:

Ale ne.

Fryš se obrátí na Heina. Pozoruje Veronu ve stejném kostýmu, jako má Olga. Fryš:

Co je?

Hein:

Co jako?

Fryš:

No… tohle…

Hein:

Jo aha… No, já jsem si myslel, že by se na tu roli hodila spíš tady slečna Verona, než Olga… Tedy ona je dobrá…

Fryš:

Ona je moc dobrá.

Hein:

Verona taky.

Fryš:

A hodí se tady k Jirkovi.

Hein:

Verono, postav se vedle pana Jánskýho…

Verona se postaví z druhé strany Jirky, takže Jirka nechápavě zůstane stát mezi Olgou a Veronou ve stejných kostýmech. Verona:

Takhle?

Fryš:

Mám první natáčecí den. Musíme dělat takovýhle scény?

Hein:

Já nedělám žádný scény, já jenom říkám, že by bylo lepší, aby tu roli hrála Verona.

Fryš:

Emile, já tenhle film režíruju, jestli sis nevšim´, já jsem nad tím, jestli to má dělat Olga nebo Verona strávil dost bezesnejch nocí.

Hein:

Jenže já to platím.

Fryš:

Verona není na tu roli připravená.

Hein:

Je. Zkoušeli jsme to celý večer.

Fryš:

Rozumím. To ty tvoje bezesný noci byly zjevně o dost příjemnější než moje. Olgo, běž se převlíknout.

Olga:

Ale slíbil´s mi to. A…

Fryš:

Běž se převlíknout. 20

HVĚZDNÝ PRACH


Olga se obrátí a beze slova opustí ateliér. Fryš:

Tak pojedeme. Umíš text?

Verona:

Umím.

Fryš:

Dobrý. Tak můžeme pokračovat.

Ozvou se znovu první takty následujícího hudebního čísla. Jirka zpívá duet tentokrát s Veronou. Vše spokojeně sleduje Hein. Slunečnice – pokr.

21

HVĚZDNÝ PRACH



Po skončení hudebního čísla zůstává na scéně Jirka s Veronou i filmový štáb. V pozadí se objeví Olga v civilním oblečení. Fryš:

Kamera! Akce!

Verona:

Václave… Já bych nechtěla, abyste si moje slova vysvětloval nějak jinak, ale…

Jirka:

To stačí. Rozumím vám.

Verona:

Ne, nerozumíte…

Jirka:

Ale ano.

Verona:

Vy nevíte, co se stalo. Teď, před hodinou, před rokem, před pěti lety… Víte, já jsem měla…

Olga:

(hlučné kýchnutí)

Fryš:

Stop!

Olga:

Pardon.

Fryš:

Pojďme znova, Jirko, vy buďte přesvědčivější… jak tam říkáte to „ale ano“, to prostě musí vypadat, jako že ji nechcete pustit ke slovu, vy vlastně víte… nebo si myslíte, že víte, co vám chce vykládat… Můžeme?

Verona:

Já jsem připravená.

Jirka:

Já taky.

Fryš:

Kamera! Akce!

Verona:


Jirka:


Verona:

Ne, nerozumíte…

Jirka:

Ale ano.

Verona:

Vy nevíte, co se stalo. Teď, před hodinou, před rokem, před pěti lety… Víte, já jsem měla jeden sen… a ten jsem si chtěla…

Olga se protáhne kolem dekorace a srazí její část, která spadne těsně vedle Verony. Fryš:

Stop! Co se to tady děje?

Olga:

Já se omlouvám…

Fryš:

Nebuď jak malá. Pojďme znova. A teď ty, Verono… Tobě musí bejt skoro do pláče… jak tam vypočítáváš to „před hodinou, před rokem…“ Ty jsi udělala něco, co tě teď mrzí, rozumíš… Vrátila bys to, kdybys mohla… a přesně tohle musí divák vidět. Tohle a nic jinýho. Jste všichni připravený…? Kamera! Akce! 22

HVĚZDNÝ PRACH


Olga stojí v ateliéru tak, aby ji Verona musela mít celou dobu záběru na očích. Verona:


Jirka:


Verona:

Ne, nerozumíte…

Jirka:

Ale ano.

Verona:

Stalo se… že… ne… Tam to je jinak… Vy nevíte, co se stalo…

Fryš:

Stop! Dáme si pár minut pauzu, to bude nejrozumnější… a za patnáct minut se tu zase sejdeme a pak to natočíme na první dobrou.

Všichni opustí scénu, před kamerou zůstane jen Olga a Verona. Verona:

Promiň, ale jestli nic nechceš, já se potřebuju připravit.

Olga:

Vlastně nic… jen že stojíš s autem před ateliérama na mým místě.

Verona:

Nestojím.

Olga:

Ten novej kabriolet je tvůj, ne?

Verona:

Jo, ale na tvým místě před ateliérama nestojím.

Olga:

Tak stojíš na mým místě tady v ateliérech.

Verona:

To je ubohý, tohleto.

Olga:

Není to o nic ubožejší než to, jak ses k tý roli dostala.

Verona:

Nemůžu za to, že si Emil myslel, že se do tý role budu líp hodit já.

Olga:

On si to nemyslí, stejně jako si to nemyslí Fryš. On se ti jen odvděčuje za to, že´s mu skočila do postele.

Verona:

To není pravda.

Olga:

Myslíš, že jsem tak pitomá? Vím to… Všichni to vědí… Na ten první natáčecí den si tě přived´ za ručičku a Fryš mu neřek´ ani půl slova… To ti to vážně nepřijde hloupý?

Verona:

Fryš řekl, že jsme úplně stejně dobrý, já jako ty. Jirka se hodí ke mně stejně jako k tobě. A je moc dobrej.

Olga:

Já vím, že je dobrej. Já jsem si ho našla.

Verona:

Snad nežárlíš ještě na to, že hrajeme spolu?

Olga:

Ale vůbec ne.

Verona:

Já ti něco poradím. Zapomeň na to. Tu roli jsem prostě dostala já, tak se přes to přenes, tvoje chvíle taky přijde.

Olga:

Já nechci čekat až dostanu něco, co mi patří.

Verona:

Jenže když se na to podíváš střízlivě, tak ti vlastně ani nic jinýho nezbejvá.

Olga chvíli mlčí. Potom beze slova odejde ze scény. Ozvou se první tóny dalšího hudebního čísla. Na scéně se objeví Jirka. Jen pro ten dnešní den

23

HVĚZDNÝ PRACH


Scéna 14 Filmový ateliér 30. léta HUDEBNÍ ČÍSLO duet + Swings

Duet Jirky a Verony, natáčení filmu. V instrumentální mezihře dojde na scénu za kameru k Fryšovi Hein. Spokojeně si mne ruce. Hein:

Tak co, měl jsem pravdu?

Fryš:

V čem?

Hein:

Podívej se, jak tomu Jánskýmu vedle Verony jiskřej´ oči. Ten tomu příběhu dá najednou úplně jinej rozměr.

Duet pokračuje. Verona a Jirka dále točí film a jak se zdá, všechno klape jako na drátkách. Jen pro ten dnešní den - pokr.

24

HVĚZDNÝ PRACH



Hudba umlkne a Verona se vytratí kamsi mezi dekorace. Jirka zůstane před kamerou sám. Za kamerou postává Fryš a vedle něj mlčky pozoruje scénu Hein. Jirka:

Já bych vám to asi neměl říkat… Určitě bych vám to neměl říkat… Ale jisté je, že když jsme spolu v jedné místnosti, občas se mi stane, že zapomenu dýchat. Tedy, občas… stává se mi to docela pravidelně. Tak. A co řeknu teď, to už bych si měl vůbec nechat pro sebe, ale říct to musím. Já vás totiž miluju.

Fryš:

Stop! Jo, je to pěkný, ale já bych chtěl, abyste do toho dal víc citu. Nemusíte dělat takový velký gesta, dokonce nesmíte, protože já vás beru v detailu… ale o to víc bych chtěl, aby se prodalo to, že po všem, co ten člověk prožil, stejně se tý holky nechce vzdát.

Jirka:

Dobře. Rozumím.

Fryš:

Tak to sjedeme ještě jednou. Kamera! Akce!

Jirka:

Já bych vám to asi neměl říkat… Určitě bych vám to neměl říkat… Ale jisté je, že když jsme spolu v jedné místnosti, občas se mi stane, že zapomenu dýchat. Tedy…

Fryš:

Stop! Co se s váma děje?

Jirka:

Já nevím, to bude dobrý… Já jen, že jsem ještě nikdy nevyznával lásku plechový krabici s jedním okem.

Fryš:

Tak moment… Verono! Verono, sakra kde jsi?

Verona:

Tady.

Fryš:

Pojď sem. Stoupni si tady vedle kamery… Ne, na tuhle stranu… A vy to říkejte přímo jí… Kamera! Akce!

Jirka:


Verona zpoza kamery pokračuje svoji replikou. Verona:

Já to vím. Vím to už dlouho. Vždy, když vychází měsíc tak…

Fryš:

Stop! No, vidíte, že to jde, pane Jánský. To bylo ona. Sjedeme to ještě jednou pro laborky a budeme to mít.

Hein:

Moment…

Hein se postaví vedle kamery před Veronu. Hein:

Jdi si odpočinout a přelíčit se. Pak máš tu náročnou scénu, tak ať jsi čerstvá. 25

HVĚZDNÝ PRACH


Verona chvíli váhá a pak odejde. Hein:

Říkejte to mně. Představte si, že jsem Verona a říkejte to mně… To taky půjde.

Fryš:

Tím si nejsem tak jistej.

Hein:

Vždyť o nic nejde… Můžete točit.

Fryš:

Můžete?

Jirka:

Ale jo.

Fryš:

Dobrý. Tak kamera! Akce!

Jirka:


Začne hrát hudba z dalšího hudebního čísla. Měsíc to zavinil

26

HVĚZDNÝ PRACH


Scéna 16 Filmový ateliér 30. léta HUDEBNÍ ČÍSLO duet

Duet Jirka a Verona. Také Verona zjistí, že jí je Jirka sympatický a uvědomí si, že začíná vlastně proti své vůli k Jirkovi navazovat vztah. Měsíc to zavinil

27

HVĚZDNÝ PRACH



V ateliéru pokračuje filmové natáčení. Dialog Verony a Jirky jako by pokračoval z předchozího natáčení. Verona:

Já to vím. Vím to už dlouho. Vždy, když vychází měsíc… tak… Vy mi také nejste lhostejný, jenže je tu někdo… nezlobte se… já nemohu…

Jirka:

Kdo? Kdo je to?

Verona:

Nechtějte to vědět… odejděte… prosím vás o to…

Ozvou se první tóny následujícího hudebního čísla Solitude Píseň náhle přeruší Verona Verona:

Já to nebudu dělat… Ne, to opravdu nejde… odpusťte mi to.

Fryš:

Stop! Co se sakra děje.

Přichází Hein, Verona mu běží naproti, všichni se překvapeně dívají. Verona:

Emile… potřebovala bych si s tebou promluvit. Já… já už nechci dělat na tomhle filmu.

Hein:

Jak – nechci? Zbláznila ses?

Verona:

Ne.

Hein:

Tak proč?

Verona:

Protože… Tady s panem Jánským se to prostě dělat nedá… já z něho necítím nic… žádnou energii… žádné emoce… nic. Studenej čumák. Takhle to prostě nejde.

Jirka:

Co se děje?

Fryš:

Ale nic.

Jirka:

Já že to dělám blbě … vždyť von nic neříká …. přece, kdybych něco dělal špatně, tak by mi to režisér řek´, no ne? Rejžo, řek´ byste to…?

Fryš:

Já nevím, já tomu nerozumím.To se vás asi netýká.

Jirka:

Jak to, že se mě to netýká?

Hein pokračuje v diskusi s Veronou. Hein:

O co tady jde? Jen o to, aby se ten film dotočil a aby byl úspěšnej. Aby se na lístky stály fronty a ty ses, v tomhle kostýmu, objevila na titulní stránce Kinorevue, ne?

Verona:

Co když jde ještě o něco víc? 28

HVĚZDNÝ PRACH


Hein:

A o co, prosím tě?

Verona:

Proč ti to mám vysvětlovat, když ses sám postavil místo mě vedle kamery…? Jak Jirka říkal ten monolog…

Hein:

Ale… To jsou pitomosti…

Verona:

Možná pro tebe.

Jirka se dohaduje s Fryšem. Jirka:

Tak ona si tahle hvězda z Horní Dolní myslí, že nestojím za nic, je to tak?

Fryš:

Vůbec ne.

Jirka:

Ale jo. Proč by jinak nechtěla před kameru. Jestli si myslí, že je něco víc, tak by jí někdo měl říct, co a jak.

Fryš:

O to už se právě pokouší pan producent.

Jirka:

Protože jestli je to takhle, tak to pak se může snadno stát, že i když ten svůj nos, co ho nosí tak nahoru, před kameru nakonec strčí, zas tam nebudu já, víte?

Fryš:

Ještě vy začínejte.

Hein usilovně přesvědčuje Veronu o své pravdě. Hein:

Nemůžeš přece položit roli v polovině natáčení kvůli nějakejm pocitům. Tahle legrace mně už stála docela dost peněz.

Verona:

To si uvědomuju. Tebe vůbec nezajímá, co si o tom myslím, viď?

Hein:

Co mi to tady říkáš za nesmysly? Nejdřív ten zatracenej film dotočíme a teprve pak si budeme povídat co a jak.

Verona:

Pak si nebudeme povídat o ničem. Víš, že jedu točit do Berlína.

Hein:

Tím spíš. Hele, já jsem se málem stavěl na hlavu, abys mohla točit v Německu… a ty… myslíš, že ti tu roli nechaj´, když budou vědět jaký děláš problémy?

Ticho. Hein:

Prostě se normálně přepudruj, uprav si kostým a už ať stojíš před kamerou.

Fryš vezme Jirku kolem ramen a odvádí ho stranou. Fryš:

Podívejte se, pane Jánský… Nebude vám vadit, když vám budu tykat?

Jirka:

Ne.

Fryš:

Výborně. Tak se podívej, Jirko… Já ti to řeknu co nejjednodušejc, abys tomu rozuměl. Ty jseš mladej kluk, jseš moc dobrej a čeká tě velká budoucnost. To mi můžeš věřit…

Jirka:

Děkuju.

29

HVĚZDNÝ PRACH Fryš:

Jan Drbohlav, Roman Štolpa Jo, fajn… Víš, že o tobě a o Veroně se píše jako o nový dvojici, která pohne českým filmem. Takže… jestli chceš hrát další velký role a ne zůstat navěky v pátý řadě komparsu a věčně se učit texty jako „paní, nesu vám psaní“… tak se hodně rychle uklidníš, nastoupíš na plac a natočíš to, co je potřeba natočit.

Ticho. Fryš:

Řek´ jsem to dost jasně?

Jirka:

Já…

Fryš:

Co?

Jirka:

Řek´ jste to jasně.

Fryš:

Tak plav!

Ozvou se první tóny swingové písničky. Scéna se vyprázdní, zůstane na ní jenom Jirka. Dinah

30

HVĚZDNÝ PRACH


Scéna 18 Filmový ateliér 30. léta HUDEBNÍ ČÍSLO sólo

Jirka sní o Veroně. Hm, hm, ach ty jsi úžasná

31

HVĚZDNÝ PRACH



Ateliér se přestavuje pro natáčení další filmové scény. Přenášejí se dekorace, upravují světla, prostě technika vykonává činnosti pro takovou příležitost běžné. Režisér Fryš listuje scénářem a připravuje si další záběr. Přichází Jirka. Jirka:

Já jsem připravenej.

Fryš:

Koukám. V pořádku, za chvíli začneme.

Jirka:

Verona už je tady?

Fryš:

Proč?

Jirka:

Co, proč? Jestli už je tady, se ptám…

Fryš:

Co by tady dělala…?

Jirka:

Má přece dělat tu holku…

Fryš:

Jo, to jsem si myslel původně taky… Jenže ona vzala to natáčení v Berlíně… Takže místo ní bude tu roli hrát Olga.

Jirka:

Já si vážím toho, že jste mi dal další příležitost… Ale já myslím, že by bylo lepší, kdyby tu roli dělala Verona.

Fryš:

Poslouchej… Jseš si jistej, že vůbec víš, co chceš?

Jirka:

Jsem.

Fryš:

Protože, jestli se správně pamatuju, na minulým filmu jsi dělal scény, že s Veronou už nevylezeš před kameru a bůhví co ještě… A teď mi vysvětluješ, že by bylo báječný, kdybyste dělali zase spolu.

Jirka:

Já vím, ale…

Fryš:

Je to nesmysl, Verona točí v Berlíně a ještě dva měsíce tam točit bude.

Jirka:

Třeba by stálo za to počkat, až se vrátí.

Fryš:

Na to zapomeň.

Jirka:

Sám jste to říkal… Nová dvojice, co pohne s českým filmem.

Fryš:

No a dál…?

Jirka:

Já myslím, že má v sobě víc než jen tvář, kvůli který by na moře vyplulo tisíc lodí…

Fryš:

Jestli tohle uslyší Hein, bude s tebou amen a nevrzneš si ani ve vánoční besídce pro domov důchodců…

Jirka:

Věřím, že teď bysme si rozuměli líp…

Fryš:

Víš vůbec, že žije s Heinem?

Jirka:

Vlastně jsem si tím jistej…

Fryš:

Ten chlap platí většinu filmů, který jsou dneska v kinech…

Jirka:

Poprvý jsme to možná vzali za špatnej konec… 32

HVĚZDNÝ PRACH


Fryš:

Až skončíš na place, tak ti nechá zpřerážet ruce a nohy a co si pak já počnu s dalším filmem…?

Jirka:

Když s ní promluvím, úplně normálně někde u kafe, bude to dobrý…

Fryš:

Všímáš si, že každej mluvíme úplně o něčem jiným?

Chvíle ticha. Fryš:

Tu roli jsem slíbil Olze. A taky ji dostane.

Jirka:

Já jen říkám, že by bylo lepší…

Fryš:

Podívej se… Nedávno jsem ti řek´, abys mi důvěřoval… Ty´s to udělal a běž se podívat před pokladny jakýhokoliv kina, kde se ta věc hraje… Tak mi důvěřuj znovu. V Německu je situace jaká je a pro Veronu je jenom dobře, že tam točí film, kterej má takovou publicitu. A naopak – pro tebe je důležitý, abys točil tady. Abys hodně točil a abys točil s různejma partnerkama.

Jirka:

Já vím, ale…

Fryš:

A Olga je zrovna tak dobrá herečka jako Verona… Jedinej rozdíl je v tom, že nespí s Heinem.

Ticho. Fryš:

Tak zapomeň na to, co´s mi říkal… vlastně bude lepší i když zapomeneš na to, co jsem ti říkal já… A teď se běž připravit na svůj obraz.

Zazní první tóny swingového duetu. Jirka i Fryš odejdou ze scény. Dívka v rytmu zrozená

33

HVĚZDNÝ PRACH



Natáčení filmu s Olgou v hlavní roli, duet s hercem Šejbou. Na natáčení se přijela podívat Verona, která si na pár dní odskočila z německého natáčení. Dívka v rytmu zrozená – pokr.

34

HVĚZDNÝ PRACH



Jirka:

Co tady děláš?

Verona:

Přijela jsem se na vás podívat. Na tebe, na Olgu…

Jirka:

Jak je v Německu?

Verona:

Divně. Něco je ve vzduchu a jaro to není. Nejseš rád, že jsem tady?

Jirka:

Jsem.

Verona:

Že se ptáš na Německo, když by ses měl ptát na mě.

Jirka:

Nevím…, tak, chtěl… nebo spíš měl bych ti něco říct… A pořád nevím, jak začít.

Verona:

Nejlepší je začít od začátku.

Jirka:

Já bych vám to asi neměl říkat… Určitě bych vám to neměl říkat… Ale jisté je, že když jsme spolu v jedné místnosti, občas se mi stane, že zapomenu dýchat. Tedy, občas… stává se mi to docela pravidelně… Já vás totiž miluju.

Verona:

To už jsem slyšela…

Jirka:

Jo, jenže tehdy u toho byly kamery.

Verona:

A teď tady nejsou.

Jirka:

Teď to taky neříkám do kamery, ale tobě.

Verona:

Já jsem to slyšela. A myslím, že jsem to taky věděla, ještě než jsi to řekl.

Jirka:

A?

Verona:

A co?

Jirka:

Co mi na to řekneš?

Verona:

Že to vím. Vím to už dlouho. Hlavně, když vychází měsíc …Vy mi také nejste lhostejný…. jenže je tu někdo, kdo našemu vztahu brání. Takhle to bylo v tom scénáři… Když jsem to četla poprvé, říkala jsem si, že je to tak sladký, že se tomu lidi budou smát.

Jirka:

A nesmáli se… Fryš ví, co dělá.

Verona:

Já taky. Nebo aspoň doufám, že to vím.

Jirka:

Takže tím chceš říct, že…

Verona:

Tím chci říct, že žiju s Emilem a nechci to skončit.

Jirka:

Proč?

Verona:

Já to nemůžu skončit, protože kdybych se od něj odstěhovala, můžu rovnou zapomenout na další role, na další možnosti… On by mi to nezapomněl.

Jirka:

Přece nebudeš s někým jenom kvůli tomu, že…

Verona:

No, dokonči to. 35

HVĚZDNÝ PRACH


Jirka:

Já nevím, kvůli…

Verona:

Kvůli tomu, abych měla budoucnost, o který jsem vždycky snila?

Ticho. Verona:

Když se to řekne takhle, tak to zase nezní tak strašně, viď…?

Jirka:

Zní.

Verona:

Mně ne.

Jirka:

Možná proto, že sama sebe neposloucháš.

Verona:

Ale poslouchám. Právě proto, že se poslouchám.

Jirka:

Tak v tom případě to asi neposlouchám já.

Verona:

Nechceš to slyšet.

Jirka se obrátí a odejde ze scény. Verona ještě chvíli zůstane v prázdném ateliéru a pak se i ona vzdálí. Ozve se začátek dalšího hudebního čísla. Mám život hrozně rád

36

HVĚZDNÝ PRACH



Velké finále natáčení filmu, duet + company, Jirka se mstí Veroně tím, že navazuje vztah s Olgou, která od začátku po ničem jiném netoužila. Mám život hrozně rád – pokr.

37

HVĚZDNÝ PRACH


DRUHÉ DĚJSTVÍ

38

HVĚZDNÝ PRACH


Scéna 23 Divadelní jeviště současnost HUDEBNÍ ČÍSLO company + dialog

Na prázdném jevišti se objeví stavba dekorací a začíná budovat scénu pro benefiční představení. Velké úvodní entreé druhého dějství. Celou stavbu rázně diriguje režisér Adamíček. V hudební mezihře přicházejí na scénu Jiří a Věra, oba protagonisté ve svém současném věku. Jiří Věře zpívá úvodní písničku. Instrumentální mezihra. Jiří dojde až k Adamíčkovi. Adamíček:

Tohle se mi nějak nelíbí.

Jiří:

Co?

Adamíček:

Jseš pod tónem.

Jiří:

Já vím, to víš, hlasivky už nemám nejmladší.

Adamíček:

Myslím, že bude lepší, když tenhle kousek škrtnem. Neuzpíváš to.

Jiří:

Já bych to ještě zkusil… Kdysi jsem to zpíval.

Adamíček:

Upřímně řečeno, neumím si představit, že bys to kdy uzpíval.

Jiří:

Teď jsi mě urazil.

Adamíček:

Promiň. Tohle vyndáme, písniček tam máme tak jako tak dost.

Jiří:

Já bych to chtěl aspoň zkusit.

Adamíček:

Před chvílí jsi to zkoušel…

Adamíček ukáže na vznikající dekoraci. Adamíček:

Co říkáš tomuhle?

Jiří:

Jo, hezký.

Adamíček:

Teda vono to zatím nevypadá, ale bude to jako filmovej ateliér čtyřicátejch let. A tahle kamera… ta symbolizuje oko diváka.

Jiří:

No, hlavně aby se o ní nikdo nepřerazil.

Adamíček:

To je dobrý, to je jen kašírka. Koukni…

Adamíček předvádí Jiřímu kašírovanou kameru. Stavba pokračuje. Adamíček si teprve teď všimne Věry v plášti uklízečky. Adamíček:

Vy jste tady ještě?

Jiří:

Počkej…

Adamíček:

No ne… Jestli je tu potřeba zrovna teď něco uklidit, tak ať to uklidí, ale jinak ať se tady neplete. Podívej se na hodinky, kolik už je. A to jsme ještě nezkoušeli ani jednu věc ze druhý půlky.

Jiří:

Počkej ti povídám…

39

HVĚZDNÝ PRACH


Adamíček:

Nejdřív se podívej na hodinky a pak mluv… a vy, paní, prosím vás zmizte odsud. Na tuhle scénu vy nepatříte. A ty už začni.

Jiří:

Písničky mají osudy, stejně jako lidé. Ta, kterou teď uslyšíte, vznikla o Silvestrovské noci roku 1945 a napsal ji Petr Kareš. To se tak vykláněl z okna hotelu na Václavském náměstí… Tedy to nevím jistě, ale dá se to předpokládat, protože jeho otec byl právě onen slavný hoteliér Šroubek… a jak se tak vykláněl, všude kolem něj zářila světla promenád…

Světla promenád Po mezihře pokračuje taneční číslo. Jiří chce ještě něco Adamíčkovi říct, ale nakonec neřekne nic. Věra se vytratí ze scény, stejně jako v závěru čísla všichni ostatní. Scéna zůstane prázdná.

40

HVĚZDNÝ PRACH



Filmový ateliér se zaplňuje všemi možnými osobami, které mají něco společného s natáčením filmu. Veselá nálada ze všech přítomných doslova sálá, kdekdo má v ruce láhev šampaňského, nebo alespoň sklenici. Na scéně zatím chybí Verona a Olga. Mírně přiopilý Fryš zastaví procházejícího Jirku v dobře padnoucím obleku. Fryš:

No tak… co říct jinýho, než že ti blahopřeju.

Jirka:

Děkuju.

Fryš:

Vidíš, že ses dočkal. Říkal jsem, ti, že se dočkáš?

Jirka:

Říkal.

Fryš:

Co řeknu, to sedí. Jen bych nechtěl sedět za to, co jsem řek´. Jedna z nejlepších a nejkrásnějších hereček ti padla do náruče… Kdy se budete brát?

Jirka:

Já ještě nevím…

Fryš:

Myslel jsem, že to dneska oznámíte.

Jirka:

Jenom zasnoubení… Zatím jsme si to jenom slíbili…

Fryš:

Ale no tak…

Jirka:

Budete první, kdo se to dozví.

Fryš:

Hele, já ti něco řeknu, můžu?

Jirka:

Samozřejmě.

Fryš:

Už jsme spolu udělali pár filmů… Co kdybysme si tykali?

Jirka:

Vy už mi tykáte.

Fryš:

No vidíš, sakra… to je pravda. Tak teď ještě naopak… A kde ji máš, tu svoji hvězdu?

Jirka:

Támhle je.

Na scénu přichází Olga. Jirka si pro ni dojde a přivede ji k Fryšovi. Fryš se na Olgu obrátí. Fryš:

Tobě taky musím něco říct.

Olga:

Co?

Fryš:

Buď na něj hodná, protože… protože… protože budeš mít doma sakra dobrýho herce.

Olga:

To já přece vím.

Fryš:

Já vím, že to víš… ale přece to nebudu říkat rovnou jemu, ne?

Jirka:

To jste… teda promiň, to jsi klidně moh´. Já bych to unes´.

Fryš:

Čeká… teda myslím vás oba, čeká vás velká budoucnost… Zvlášť teď… Je po válce a každej teď bude mít příležitost ukázat, co v něm je. Na tohle jsme čekali kolik let… A už je to tady. 41

HVĚZDNÝ PRACH


Na scénu vejde Hein v doprovodu Verony. Oba zamíří k Fryšovi a Jirkovi s Olgou. Fryš:

Á… koukněte, kdo nás poctil svoji návštěvou.

Jirka:

Dobrý večer…

Verona políbí Olgu na tvář. Verona:

Blahopřeju.

Olga:

Děkuju.

Hein:

Já taky blahopřeju…

Jirka:

A já taky děkuju…

Fryš:

Zrovna tady mladejm vykládám, jak se teď budeme mít všichni báječně. Ty nám budeš dávat peníze a my za ně budeme točit skvělý filmy, stejný jako dřív… totiž lepší než dřív… Vono to bylo už před válkou tak nějak na levačku…

Hein:

To se teprve ukáže, jestli ti ještě někdy svěřím nějakej film…

Fryš:

Ale svěříš… protože miluješ ty fronty, který stojej lidi na moje filmy.

Hein:

Na moje filmy.

Fryš:

Jo, to je hezkej přípitek. Na naše filmy.

Skleničky o sebe cinknou a zároveň se ozvou první tóny následujícího hudebního čísla. Světla promenád

42

HVĚZDNÝ PRACH



Pijácká písnička, radostná zábava v ateliéru, ve kterém se slaví herecké zásnuby. Světla promenád – pokr.

43

HVĚZDNÝ PRACH



Scéna se postupně vyprázdní, zůstane na ní jenom Hein s Veronou. Hein:

Kdyby se tě ptali, tak víš, co jim musíš říct…

Verona:

Já vím, co jim musím říct, jen nevím, jestli to bude k něčemu dobrý.

Hein:

Víš, jaká je doba. Oni nechápou, že pro mě to byl kšeft jako každej jinej… Německej film jako českej film, dělal jsem všechny jen proto, abych na nich něco vydělal…

Verona:

Takhle to mám říct?

Hein:

To bys mi rovnou objednala jízdenku na Pankrác.

Verona:

Stejně se mě na nic ptát nebudou.

Hein:

Možná že jo. Prolejzaj´ ateliéry horem dolem. Prostě jim řekneš, že mi nic jinýho nezbejvalo, že jsem to dělat nechtěl a že to všechno stejně byly jenom komedie, který neměly s politikou, neřkuli s válečnou situací nic společnýho… což je náhodou pravda.

Verona:

Ale jenom náhodou. Víš, že mně se to taky nelíbilo. A říkala jsem ti to mockrát.

Hein:

Že jsi najednou tak úzkoprsá… No ne, to říkám nesmysly.

Verona:

Nejsi vtipnej.

Hein:

Taky jsi hrála v německým filmu.

Verona:

To bylo před válkou.

Hein:

To máš jedno, před válkou nebo za války… Zařídil jsem to, protože jsi to chtěla a nelíbilo se mi to ani trochu.

Verona:

Spíš ti vadilo, že se umím postavit na vlastní nohy.

Hein:

A že to jsou nádherný nohy.

Verona:

Nech toho.

Hein:

Když jsi dostala tu nabídku, tak jsem tě varoval. Říkal jsem ti, že to bude tvůj pohřeb…

Verona:

A nebyl.

Hein:

Ale byl… Těšila ses, jak si noviny se svojí první německou kritikou necháš zarámovat a nakonec sis z nich mohla dělat akorát tak papírový čepice. Nesouhlasil jsem s tím a nakonec jsem to přece udělal… Co mě to stálo úsilí…

Verona:

Stačilo cinknout kasou.

Hein:

Tak snad bys mohla taky udělat něco pro mě. Jestli mě máš teda ještě aspoň trochu ráda…

Verona:

Proč tohle říkáš?

44

HVĚZDNÝ PRACH


Hein:

Máš teď hrát u Fryše zase s tím Jánským…

Verona:

Jirka žije s Olgou.

Hein:

Byla si s ním na večeři.

Verona:

S ním a s Fryšem… Probírali jsme to natáčení.

Hein:

No jo.

Verona:

Jo tak pán žárlí… Není tak důležitý s kým večeřím, jako s kým snídám… Co budeš říkat, až budeme tady… zrovna tady, točit tu milostnou scénu?

Hein:

Nebudu u toho. Nebudu se dívat, jak se tě ten trouba dotýká.

Verona:

Někdy jseš docela ubohej.

Hein:

Ale nikdy tak, jako von.

Verona:

Občas si říkám, co nás dva ještě drží pohromadě.

Hein:

Že se navzájem potřebujeme.

Verona:

Na to stačí smlouva, kvůli tomu ještě spolu nemusíme lízt do postele.

Hein:

Dáma promluvila. Já jsem ten, kdo z tebe udělal herečku.

Verona:

To není tak jistý.

Hein:

Jestli máš pocit, že ti šlapu po kariéře, tak potom už vážně nevím, co tě nutí trávit se mnou všechny noci.

Verona:

To se taky ptám.

Hein:

Je zvláštní, jak se člověk někdy dostane daleko od tématu. Začal jsem tím, že chci, abys mě podržela, kdyby se tě ptali na ty německý filmy a skončíme takhle…

Verona:

Já vím, co po mě chceš a jen připomínám, že už jsem ti to slíbila nejmíň desetkrát.

Verona odejde. Hein zůstane v ateliéru, kam vejde Fryš. Fryš:

Stalo se něco?

Hein:

Proč?

Fryš:

Že odsud Verona vystřelila, jako by ji za patama hořelo.

Hein:

Něco jsme si řekli… To je jedno… Trváš na tom, že tu roli bude dělat ona?

Fryš:

Víš o někom lepším?

Hein:

Někdo by se určitě našel.

Fryš:

To je pitomost… Ustoupil jsem ti mockrát a teď ti neustoupím. Chci tam oba dva, Veronu i Jirku... a nejen já, hlavně diváci je chtěj´…

Hein:

Tobě taky nějak narost´ hřebínek…. Ty víš něco víc, než já?

Fryš:

Jak to myslíš?

Hein:

No… Teď je taková divná doba… Člověk ledacos zaslechne…

Fryš:

Ale ne. Myslím, že vím stejně, možná míň než ty, já toho zas tolik nezaslechnu. Ale Olga se na to nehodí, je to jinej typ a další takovou jako je Verona prostě nemám…

45

HVĚZDNÝ PRACH


Hein chce ještě něco dodat, ale nakonec neřekne nic a odejde. K Fryšovi se vrátí Verona. Začne hrát hudba. Opona padá

46

HVĚZDNÝ PRACH



Natáčení, velká píseň Verony. Během písně se ateliér zabydlí dalšími lidmi, kteří se motají kolem natáčení. Verona vystupuje jako hvězda. Opona padá – pokr.

47

HVĚZDNÝ PRACH



Verona v chudě vyhlížejících šatech venkovské hospodyňky vejde na scénu společně s režisérem Fryšem. Verona nevěřícně vrtí hlavou. Verona:

Já prostě nemůžu uvěřit, že my dva, spolu, děláme… no, takovouhle věc…

Fryš:

Co je na tom?

Verona:

Udělal jsi… vlastně oba jsme udělali tolik filmů, na který pěli kritici ódy jak od Beethovena… a teď budeme točit veselou taškařici z venkovského života… Sedum dětí pláteníka Truhláře. Taková blbost.

Fryš:

No jo, ale…

Verona:

Já vůbec nevím, o čem to je. Já jsem to nepochopila.

Fryš:

Tam jde o záměnu, rozumíš… Von se tam přistěhuje a lidi si myslej´, že se jmenuje Pláteník a je truhlář… jenže von se jmenuje Truhlář a ve skutečnosti je pláteník…

Verona:

A co? Kde je nějakej vztah? Kde je nešťastná, nebo třeba i šťastná láska? Kde jsou nádherný kostýmy, co je budeme šít v Modes Robes a ženský budou vzdychat, vždycky, když je budu mít na sobě? Kde jsou interiéry, do kterejch se nikdo z těch, co si vystojej frontu na lístky nikdy nepodívá?

Fryš:

Nejsou. A nebudou.

Verona:

Já tohle nechci dělat. Nemusím přece za každou cenu točit. Já se můžu živit i jinak.

Fryš:

Odmítni to a budeš se muset živit jinak.

Verona:

Co bys dělal ty, kdybys netočil?

Fryš:

Byl bych mrtvej. Hele, já z toho taky nemám žádnou radost, ale je to to jediný, co se teď dá dělat.

Verona:

No tak to dělej. Ale beze mě.

Fryš:

Počkej, neblázni…

Verona:

Já neblázním, já balím kufry.

Fryš:

Toho pláteníka bude hrát Jirka Jánský.

Verona:

Proč mi to říkáš?

Fryš:

Myslel jsem, že to budeš chtít vědět. Mohli byste zase spolu…

Verona:

Jo, ale to bys musel napsat něco smysluplnýho a ne Klapzubovu jedenáctku z vesnickýho prostředí, nebo jak se to jmenuje.

Fryš:

Sedm dětí pláteníka Truhláře.

Verona:

Tím hůř.

Fryš:

Jirkovi to nevadí. 48

HVĚZDNÝ PRACH


Verona:

To mi je líto. Myslím to vážně.

Fryš:

Je to tvoje poslední slovo?

Verona:

Poslední slovo… To zní docela osudově, viď? Jenže zkus se na to podívat taky z mojí strany. Poslední slovo Verony Michalové byla její role Viktorky od splavu v povedené taškařici Pláteník Truhlář a sedum trpaslíků.

Fryš:

Moc vtipný.

Verona:

Ne, není to vtipný. Je to smutný.

Verona chce odejít, ale Fryš ji zarazí. Fryš:

Počkej ještě. Já ti chci říct jen jedno… Vím, že teď je taková divná doba, všichni jsme se těšili, jak se tady všechno změní… Ale to co se děje teď nemůže vydržet dlouho… Rok, maximálně dva musíme přežít a pak se to musí vobrátit zase namazaným nahoru. To jinak není možný.

Verona:

A co?

Fryš:

Jen to, že to musíme nějak vydržet. Nemá smysl stavět se na hlavu, když je to otázka pár měsíců.

Verona se zarazí a na scéně s Fryšem zůstane. Na scénu vejde Jirka. Zazní první tóny dalšího hudebního čísla.

49

HVĚZDNÝ PRACH



Natáčení sedmi dětí, Jirka hraje pláteníka Truhláře, Verona jakousi vesnicky vyhlížející dívku.

50

HVĚZDNÝ PRACH


Scéna 30 Filmový ateliér 40. léta MONOLOG

Verona zůstane v ateliéru sama. Svléká si kostým. Verona:

Kam až může člověk zajít, aniž by se za sebe styděl? To je ta otázka a ne, jestli být nebo nebýt… To už za nás vyřešil někdo tam nad námi… Jasně, když si člověk klestí cestu džunglí, nemůže se ohlížet kolem sebe a jen seká mačetou napravo nalevo, ale jednou taky přijde chvíle, kdy si musí říct dost. A nebo taky ne. Potíž je v tom, že na tohle slovíčko, který se tak špatně říká, je člověk vždycky sám. Kdybych aspoň byla stejná jako ty, jejichž šaty si oblíkám, když jdu před kameru, bylo by to jednodušší. Bílý je pro ně bílý a černý je černý… ale když si člověk smyje ze sebe ten obličej, kterej si na sebe namaloval, když šel na scénu, najednou všechno kolem dostane barvu… otázkou ovšem je, jestli to není složitější, než když to bylo pěkně černobílý.

51

HVĚZDNÝ PRACH



Prázdný ateliér, sen Verony o Jirkovi. Ráda zpívám hot

52

HVĚZDNÝ PRACH



Na scénu vejde Verona a mladý inspicient Kubík. O čemsi se vášnivě přou. Kubík:

Tohle byste mu neměla říkat.

Verona:

Vždycky jsem říkala, co jsem si myslela… a nevím, proč by se to zrovna teď mělo měnit.

Kubík:

Taky jste si už párkrát kvůli tomu, s prominutím, nabila hubu.

Verona:

To bohužel nemůžu popřít. Ovšem v každým případě je to moje věc.

Kubík:

Já vím, že jsem jenom obyčejnej osvětlovač a vy můžete říct, že mi do toho nic není…

Verona:

Jestli se nepletu, tak jsem vám to právě řekla. I když, pravda, jinejma slovama.

Kubík:

… jenže mně na vás záleží.

Verona se na okamžik zarazí. Verona:

Vážně?

Kubík:

No… jo…

Verona:

Tak tím spíš byste mě měl nechat, abych mu řekla, co mu říct chci.

Kubík:

Počkejte, neblázněte.

Na scénu vejde ředitel ateliérů Rokl. Rokl:

Co se to tady děje?

Kubík:

Ale nic.

Verona:

Jen pár slov, pane řediteli… Já prostě nebudu vykládat z plátna lidem, kterej dělnickej vůdce měl kalhoty sice záplatovaný, ale vždycky čistý.

Rokl:

My vás nenutíme. Ale je to pro vás šance pokračovat v práci – po těch změnách, které se teď v naší republice staly.

Verona:

Na takovou šanci se můžu víte co?

Rokl:

Ne, ale rád si to poslechnu.

Chvíle ticha. Rokl:

Jinou roli tady nedostanete.

Verona:

To už jsem slyšela. Ale ještě mi nikdo neřekl proč.

Rokl:

Ale no tak… Musíte vědět, že váš původ není v dnešní době úplně to pravé.

Verona:

Komu vadí, že jsem se narodila na malý vesnici, v chudým hospodářství.

53

HVĚZDNÝ PRACH


Rokl:

Tohle možná platilo na vaše fanoušky před pár rokama… chudá dívka, která ke štěstí přišla… Jenže my víme, že váš otec byl karlínskej velkoobchodník a vaše matka dcera plukovníka Masarykovy hradní stráže.

Verona:

Stejně nevím, čemu je to na překážku.

Rokl:

Heleďte, já vím, jak se na mě díváte… vy… i ostatní herci… Jo, jsem obyčejnej zámečník, ale posadili mě na tuhle židli a já budu dělat všechno proto, aby to v těchhle ateliérech klapalo.

Ticho. Rokl:

Co takhle dneska společně povečeřet? Nebudeme se přece hádat kvůli věcem, který ani vy ani já nezměníme.

Verona:

To by vám zkazilo kádrovej profil.

Rokl:

Nehrajte si se mnou, nebo toho budete sakra litovat.

Kubík:

Nechte to bejt…

Rokl:

Jestli se chcete už navždycky rozloučit s divákama, tak pokračujte.

Verona:

Toho se zas tolik nebojím. Ono jich na Partu brusiče Karhana zase tolik nepřijde. To není zrovna titul, kterej by táhnul.

Rokl:

Podceňujete tenhle národ… po kulturní stránce!

Kubík:

Pojďte, prosím vás…

Verona:

Nechte mě.

Verona chce ještě něco dodat, ale Kubík jí rychle přeruší. Kubík:

Já s ní promluvím... Nezlobte se, pane řediteli…

Rokl:

To už je jedno.

Rokl odejde ze scény. Kubík:

Je to blbost, takhle ho dráždit.

Verona:

Já jsem si ještě nikdy před nikým na zadek nesedla a ve svým věku s tím nebudu začínat.

Kubík:

Můžu… můžu vás pozvat někam na kafe?

Verona:

Co?

Kubík:

Já vím, že jsem jenom vobyčejnej osvětlovač, ale já bych…

Kubík umlkne. Verona se na Kubíka usměje. Verona:

Vám to kádrovej profil asi nezkazí, viď?

Kubík:

Těžko. Můj táta byl legionář.

54

HVĚZDNÝ PRACH



První schůzka herecké, možná už bývalé hvězdy Verony a mladého osvětlovače Kubíka.

55

HVĚZDNÝ PRACH



Na scénu přijde Jirka. Za okamžik po něm dorazí ředitel Rokl. Rokl:

Dobrý den, pane Jánský.

Jirka:

Dobrý den.

Rokl:

Jsem strašně rád, že jste si pro mě udělal chvíli… říkal jsem si, že vás by ta role měla zajímat.

Jirka:

No, upřímně řečeno, já jsem teď docela vytíženej…

Rokl:

Já vím, já vím… Ale víte, to není můj nápad… To, že byste to měl bejt vy, to přišlo seshora.

Jirka:

Já si toho vážím, ale chtěl bych vám říct…

Rokl:

Já na vás nespěchám… Chápu, že vám možná tak úplně nesedí ten politický podtext, ale na druhou stranu…

Jirka:

Já vám rozumím. Víte… já bych to vzal, ale byl bych rád, kdyby v tom se mnou hrála… třeba nějakou menší roli, pochopitelně, Verona Michalová. Co říkáte?

Rokl:

Na to zapomeňte.

Jirka:

Je to filmová hvězda se vším všudy.

Rokl:

Bejvávalo, pane Jánský. Bejvávalo.

Rokl otevře složku papírů, kterou drží v ruce. Rokl:

Tohle všechno jsou dopisy, které odsuzují její působení u filmu… Já vám něco řeknu, pane Jánský. Jestli nechcete hrát v tom filmu, já si to nakonec nějak zodpovím… Ovšem v okamžiku, kdy mi začnete vysvětlovat, proč by se tady měla objevit slečna Michalová… no, může se stát, že o vás najednou přestaneme mít zájem, rozumíte mi?

Jirka:

Myslím, že ano.

Rokl:

A ani v divadle pak pro vás nebude žádnej Hamlet…

Jirka:

Pochopil jsem to.

Rokl:

Slečna Michalová dneska sedí v kanceláři a vydává stravenky, nebo co, já ani nevím… Ale vím jistě, že je tam, kde jí je nejvíc potřeba… My totiž vždycky stavíme lidi tam, kde je to nejvíc potřeba…rozumíte? Takže jestli nechcete aby vás bylo nejvíc potřeba třeba ve skladu kostýmů, tak na ni zapomeňte. S tou rolí si to rozmyslete!

Rokl odejde ze scény, na které se objeví několik dívek. Ozve se další hudební číslo.

56

HVĚZDNÝ PRACH



Jirka jde z role do role, obletován ženami, nejedná se však už o role milovníků, ale spíše budovatelů stojících na té správné straně. Feérie několika hudebních čísel ve stylu veselých taškařic té doby, jako například Dovolená s Andělem, Hudba z Marsu apod.

57

HVĚZDNÝ PRACH



Jirka zůstane na scéně sám. Technici zhasínají světla, odvážejí kamery, odstraňují dekoraci. K Jiřímu dojde Olga v kostýmu nějaké budovatelské ženy. Olga:

Bože, jak já tyhlety hadry nesnáším. Když si vzpomenu, v čem jsem točila před válkou…Počkám na tebe.

Jirka:

Já ještě nejdu... Ještě tu něco mám.

Olga:

Mě už nebaví, vysedávat doma a čekat, až se ti uráčí přijít.

Jirka:

Já vím, ale mám práci. To bys měla pochopit.

Olga:

Já to chápu, ale mně už taky trošku ujíždí vlak…

Jirka:

Jak to souvisí s tím, jestli dneska přijdu domů v deset nebo v jedenáct?

Olga:

Nijak… A nebo vlastně hodně. Protože to se taky může stát, že mezi desátou a jedenáctou se seberu a doma najdeš už jen čtyři holý stěny.

Jirka:

Prosím tebe, nech toho. Nejsi už trochu stará na to, aby ses vrátila k mamince?

Olga:

Šejba mě požádal o ruku.

Jirka:

Tak ne k mamince, ale k tatínkovi…

Olga:

Tobě je to úplně jedno?

Jirka:

Není mi to jedno… Podívej se, já prostě ještě něco mám… A až přijdu tak přijdu. Jestli budeš doma sedět s knížkou v ruce – dobře, jestli ne, taky dobře…

Olga:

Chtěla připomenout, že jestli se rozejdeme, tak o tom budou psát ve všech novinách a časopisech, co jich v tomhle státě je.

Jirka:

To zas není tolik papíru, ne?

Olga odejde ze scény. Jirka v ateliéru osamí.

58

HVĚZDNÝ PRACH



Jirka je trochu rozpačitý z rozchodu s Olgou, ale v zásadě se zase nic tak strašného neděje. Jako velmi známý herec, obletovaný ženami, vlastně nemá ani potřebu, hledat si stálou partnerku. Po skončení hudebního čísla Jirka opustí scénu. Sám já chodívám rád

59

HVĚZDNÝ PRACH



Verona se prochází prázdným ateliérem. Prohlíží si interiér ateliéru. Po chvíli se objeví v ateliéru Šejba, který něco hledá. Verona si ho v první chvíli nevšimne. Verona:

(polekaně vykřikne)

Šejba:

Promiň… Něco jsem si tu zapomněl…

Verona:

Já taky. Asi tak patnáct let svýho života.

Šejba:

Nechceš se někdy zastavit? Olga by tě ráda viděla…

Verona:

Já vím, zvala mě na svatbu. Ale já…

Šejba:

Škoda, že jsi nepřišla. Bylo to velký.

Verona:

Četla jsem o tom v novinách.

Šejba:

Byli tam i z týdeníků… Jo, tady to je…

Šejba najde odhozený scénář a sebere ho. Verona:

Vyřiď Olze, že jí to přeju a že jí pozdravuju.

Šejba:

Bude ráda… A kdybys chtěla, klidně se někdy zastav… Popovídáme si o starejch časech…

Verona:

Tak to nechci docela určitě.

Šejba:

Cože?

Verona:

Ale nic…

Šejba odejde. Po chvíli na scénu dojde osvětlovač Kubík. Verona:

Co tu děláš?

Kubík:

Řekli mi, že jsi tady.

Verona:

Kdo ti to řek´?

Kubík:

Ženský z kanceláře… Jsi tu sama?

Verona:

Vidíš, ne?

Kubík:

Jo, ale myslím úplně… Není někdo vzadu.

Verona:

Jsem tu úplně sama. Před chvílí se tu stavoval Šejba, ale už je pryč.

Kubík:

Tohle jsem si nacvičoval před zrcadlem…

Verona:

Co?

Kubík:

No…

V Kubíkových rukou se objeví kytice. Kubík:

Chtěl jsem se tě zeptat… jestli by sis mě nevzala… 60

HVĚZDNÝ PRACH


Verona:

Tohle sis nacvičoval?

Kubík:

No vono to mělo bejt delší… Takový vyznání lásky a tak… ale já jsem to zkrátil.

Verona:

Jo.

Kubík:

Co, jo?

Verona:

Taky jsem to zkrátila. Vezmu si tě… když mi nabídneš nějakou krásnou svatební cestu…

Kubík:

Ono to s tím docela souvisí… Co bys říkala svatební cestě za louži?

Verona:

To by bylo úžasný, ale to asi nepůjde.

Kubík:

No… mluvil jsem s nějakejma lidma, co se chystaj přes kopečky, tak mě napadlo, že bysme měli napnout plachty.

Verona:

Myslíš… jako napořád?

Kubík:

Drží tě tu něco? Vždyť se podívej kolem sebe…

Verona:

Kdybych chtěla odsud odjet, mohla jsem to udělat už dávno. Ne, že bych neměla příležitost.

Kubík:

Tehdy byla jiná situace.

Verona:

Jo, ale pořád jde jenom o to samý. Odjet odtud někam jinam.

Kubík:

Mně jen přijde rozumný zvednout kotvy, dokud je moře aspoň trochu klidný.

Verona:

Ty ses měl dát k námořníkům.

Kubík:

Tím chceš říct, že tady zůstáváš?

Verona:

Tady jsem se narodila a tady taky umřu.

Kubík:

To je jenom fráze… Pojeď taky… Prosím… V sedum jede rychlík do Plzně, v jedenáct na nás čekají v Domažlicích a o půlnoci můžeme bejt za čárou…

Verona:

Co je tohle?

Kubík:

Tvůj kufr. Sbalil jsem všechno, o čem jsem si myslel, že budeš potřebovat.

Verona:

Není zase tak těžkej.

Kubík:

Moc toho sebou brát nemůžeme…

Verona:

Odpověď zní ne. Není to asi moc chytrý rozhodnutí…

Kubík:

To teda není.

Verona:

… ale já to myslím vážně. Jestli musíš jet, tak jeď, zlobit se nebudu. Ale já tady zůstanu.

Kubík:

Ty jseš tak zatraceně tvrdohlavá.

Verona:

To jsi věděl už když jsme se poznali.

Kubík:

Cop tě tu drží? Vždyť se podívej kolem sebe… Ve filmu teď hrajou takový, co by dřív nevzali ani jako kandrdasy za poloviční plat a herečka vod pánaboha jako ty blejská zadkem židli v kanceláři.

Verona:

Jdi už, ať ti ten vlak neujede.

Kubík:

Zůstáváš? 61

HVĚZDNÝ PRACH


Verona:

Vidíš přece.

Kubík:

Jak myslíš… Sbohem.

Kubík odejde ze scény. Verona jde pomalu za ním. Ozve se začátek dalšího hudebního čísla. Už dávno nejsem dítě

62

HVĚZDNÝ PRACH


Scéna 39 Filmový ateliér 50. léta HUDEBNÍ ČÍSLO sólo + company

Verona sní o tom, jak byla mladá… Přemýšlí, kde se stala chyba, že skončila tak, jak skončila… Vzpomínka na začátek třicátých let. Už dávno nejsem dítě – pokr.

63

HVĚZDNÝ PRACH


Scéna 40 Filmový ateliér současnost DIALOG

Na divadelní jeviště vstupuje Věra, ve svém současném věku. Slavnou a známou herečku minulosti připomíná už jen vzdáleně a nebo možná vůbec ne. Společně s ní vstupuje na scénu také notně zestárlý ředitel divadla Rokl. Rokl:

No a tady je náš největší ateliér. Tedy oni ho postavili ještě Němci… Ale je to taková naše chlouba.

Věra:

Hezkej.

Rokl:

Co já jsem tady všechno prožil? Střídali se tu herci, režiséři… z tý starý party jsem tu zůstal vlastně už jenom já…

Věra:

Hm.

Rokl:

Že jste si vybrala zrovna filmový ateliéry?

Věra:

Potřebuju nějaký peníze…

Rokl:

Kdo je dneska nepotřebuje, že jo… ale proč chcete zrovna sem? Někde v kanceláři by to bylo jednodušší… a taky líp placený.

Věra:

Mám film ráda.

Rokl:

To mi povídejte, paní. Já bych za ateliéry dejchal, kdyby to šlo.

Věra:

Je to tady krásný.

Rokl:

Tady se teď co chvíli něco točí a nejen český filmy, taky cizí… Budete přímo u toho…

Věra:

To se těším.

Rokl:

Je to takový magický… člověk by měl skoro chuť kleknout si…, jako v kostele…

Věra:

Já to znám… Já už jsem tu kdysi dělala…

Rokl:

Vážně? Nepamatuju si…

Věra:

Já ano. Tehdy jste mluvil trochu jinak…

Rokl je na rozpacích. Rokl:

No jo… to víte, taková byla doba… člověk musel dělat ledacos… ale to, co říkám teď, to jsem si myslel vždycky… jen jsem to neříkal nahlas.

Věra:

Asi to bylo rozumnější.

Rokl:

Určitě to bylo rozumnější. Myslíte, že bych si tohle místo udržel, kdybych každýmu vysvětloval, jak to cítím tady?

Rokl si zabuší na hruď v místech, kde je srdce. Věra neřekne nic, jen se trochu ušklíbne, ale spíše sama pro sebe.

64

HVĚZDNÝ PRACH


Rokl:

No tak pojďte, já vás teď vezmu dozadu… To je stejně zvláštní, já se pamatuju, to už je hodně let… na jednu herečku, co se jmenovala jako vy… Michalová… Jenže to nebyla Věra, jmenovala se Verona… nebo tak nějak…

Verona:

To už je dávno…

Rokl:

To už je tolik let, že už to není pravda… Pojďte, tudy…

Věra následuje Rokla, který ji vede z jeviště do zákulisí.

65

HVĚZDNÝ PRACH


Scéna 41 Filmový ateliér současnost HUDEBNÍ ČÍSLO sólo

Poslední velká filmová role Jiřího. Také Jiří už je ve svém současném věku a dostává poslední krásnou roli, možná by se dalo říci, že je to role za zásluhy. Je to role, po které toužil a kterou si také náležitě užívá. Věra ve své nové funkci uklízečky Jiřího pozoruje. Mrholí

66

HVĚZDNÝ PRACH



Mrholí – pokr. Do posledních tónů předchozího hudebního čísla přichází na scénu režisér Adamíček a hlasitě tleská. Adamíček:

Hezký, vopravdu hezký.

Jiří:

Jo, ale když jsem byl mladší, bral jsem to ještě o tercii vejš.

Adamíček:

No jo, no… všichni stárneme.Co s tím naděláš?

Jiří:

Nic.

Adamíček:

Tak vidíš, tak nad tím nešpekuluj a pojď se připravit. Za chvíli to tady všechno vypukne a pak už mě tu mít nebudeš. Zdvihne se opona a budeš tu na to sám… Tak bych nerad, aby tě klepla pepka z toho, že´s vyprodal divadlo.

Jiří:

To mě dřív klepne z tebe.

Adamíček:

Co je? Hledáš někoho?

Jiří:

Věru.

Adamíček:

Jakou Věru?

Jiří:

Tu uklízečku.

Adamíček:

Ty máš teda ve svým věku vkus.

Jiří:

Ale ne… Já ji znám už léta.

Adamíček:

Tak to´s měl říct dřív. Já jí před chvílí vyrazil.

Jiří:

Jak, vyrazil?

Adamíček:

No tak ne přímo vyrazil… Jen jsem jí řek´, že tady není nic k vidění a že může jít domů. Tak šla.

Jiří:

To jsi neměl.

Adamíček:

Proč?

Jiří:

Tak…

Adamíček:

Hele, já ti to nerad připomínám… Ale tvojí benefici točíme proto, že všichni vopravdu slavný už benefici měli.

Chvíle ticha. Jiří:

To je možný, ale snad aspoň můžu říct, koho chci mít na place.

Adamíček:

Tak já za ní někoho pošlu… Vodešla, je to ani ne pět minut.. Ale upozorňuju tě, že za chvíli začnou chodit lidi a my pořád nejsme hotový.

Jiří:

Tak to nech bejt…

67

HVĚZDNÝ PRACH


Adamíček:

No ne… Já tě jen varuju, že bysme museli nechat ten konec nedozkoušenej.

Jiří:

Nech to bejt.

Adamíček:

Chvíli jsem měl pocit, že ti na tom nějak záleží.

Jiří:

Taky jsem měl chvíli ten pocit, ale už je to pryč.

Adamíček:

No dobrý, no. Jak jseš na tom s těma tvejma slavnejma improvizacema?

Jiří:

Něco mám připravený.

Adamíček:

Tak to se děj vůle Boží.

Ozvou se první takty předehry posledního hudebního čísla, prvního čísla Jiřího benefice. Adamíček zmizí ze scény.

68

HVĚZDNÝ PRACH


Scéna 43 Divadelní jeviště současnost HUDEBNÍ ČÍSLO company + monolog

Jiří přejde na forbínu a zadívá se přímo do hlediště. Jiří:

„Bože, dej mi sílu, abych změnil, co změnit mohu, trpělivost, abych se vyrovnal s tím, co změnit nedokážu… a dost rozumu na to, abych to od sebe rozeznal.“ Nevím už kdo to řekl, ani kdy to řekl. Vím jen, že by to mohl být dobrý začátek představení, které by se mělo ohlédnout hluboko do časů minulých... Když jsem tak nad svojí minulostí přemýšlel, uvažoval jsem, jestli je můj život spíše sledem náhod, nebo důsledkem pečlivé přípravy… a myslím, že mohu bez ostychu prohlásit, že vše, co jsem dokázal, jsem si zasloužil tvrdou prací a roky samoty… Ano, roky samoty… protože, jak známo, úplně nahoře je člověk vždycky sám. A já sám byl… No, nevěřili byste, ale tak to je… Ale já vás nebudu hned na začátku zdržovat nějakým dlouhým povídáním a rovnou vás pozvu na cestu časem, abych aspoň dnes nebyl sám. Abych aspoň dnes byl s vámi. Dámy a pánové, děkuji, že jste přišli a přeji vám příjemný večer.

Předehra se změní ve vlastní hudební číslo. Velké finále, které je zároveň openingem Jiřího benefice. S posledními tóny čísla opona pomalu klesá.

69

HVĚZDNÝ PRACH aneb VZPOMÍNKY NA ROKY SAMOTY

Recommend Documents