HURONTARIA 1999-B Jan B. Hurych
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 Poznámka: Ťukejte na čísla vlevo. Některé obrázky byly vynechány, aby se zachovala přiměřená délka souboru. Copyright Jan B. Hurych. Kopírování tohoto materiálu není dovoleno. Pro přetisk, publikování nebo jinou reprodukci, ať už vcelku nebo jen zčásti, je třeba nejdříve získat svolení autora. Všechna jména osob a institucí jsou fiktivní vyjma tam, kde je vyloženě stanoveno jinak. BOL-37-4
POKUD SE VAM TATO KNIHA LÍBILA, NAVŠTIVTE "KNIHY OFF LINE", ke stažení zdarma, pro PC i čtečky: http://hurontaria.baf.cz/KNIHY/
HURONTARIA - 1B/99 Canadian Czech-out Monthly Kanadsko-český měsíčník. Back to Title Page of Hurontaria (Jdi na titulní stránku Hurontarie) Komentář: Tak jsme se konečně dočkali: za dobrou práci jsme byli oficielně povýšeni na měsíčník. No dobře, dobře, s tím povýšením to je vtip, ale opravdu budeme teď vycházet jako měsíčník. Zjistil jsem totiž, že budeme-li vycházet jednou měsíčně, ušetřím si zbytečné závody na poslední minutu, zvláště když musím rozesílat čísla ještě na tři mirrory. Na druhé straně nebudete o moc ošizeni, přidal jsem v českém čísle sekci Pohledy a v anglickém podobnou, nazvanou Bits. Přecházíme prostě z období kvantity spíše na kvalitu. Nebudeme ale přidávat obrázky do jednotlivých čísel: zdá se, že trafik na Netu se stává příliš hustým a najíždění na stránku příliš lenivé. Nechceme se tudíž zvavit té výhody, že se na nás dostanete rychle a spolehlivě. Máte-li někdy problémy, zkuste prostě jiný mirror, tam mají jiný denní čas, tedy jiný trafik a navíc při spojení přes družice je elektronický čas přenosu zanedbatelný proti "času čekání". Jistě jste si také všimli, že se vám někdy naláduje kus obrázku, pak nic, pak zase kus obrázku. . . To proto, že přenos se děje v malých dávkách, zvaných packets neboli "balíčky", a mezi nimi se odebírají další čkatelé a to na bázi FIFO (first in - first out, tedy po česku PPPM - první přijde první mele). Není-li trafik, stačí systém ty ostatní "čekanky" naládovat v té kratičké době, kdy se vaše nadílka zobrazuje a proces je pak tak hladký, až se vám zdá, že jste chytli celý obrázek najednou. Jen pro zajímavost: celý text tohoto čísla má méně bitů než těch těch pár obrazků, co tu vidíte.Vy, kdo máte čas, navštivte naši Fotogalerii (z Titulní stránky), kterou také budeme časem doplňovat a dáme vám vždy vědět. Rád bych zde občas upozornil na softvér, který mě zaujal. Posledně to byl Freezip©, jehož kopii si můžete pořád ještě stáhnout zdarma z naší Titulní Stránky. Dnes je to opět freeware, Irfanview© , nejrychlejší prohlížeč a editor obrázků, který jsem dosud potkal. Ne, pochopitelně nedělá vše, ale je zázračně krátký a také pracuje jako blesk. Zná všechny obrázkové formáty (kromě vektorové grafiky, páni inženýři) a animované gify se v něm i pohybují. Chcete změnit velikost obrázku, jas, kontrast nebo obrázek konvertovat na jiný formát? To vše jde snadno. Umí ještě daleko víc - například vám udělá z vaších obrázků po několika ťuknutích předváděcí "slide show" a můžete i přidat zvuk či video. Máte skanr? Program si ho sám najde a může snímat přímo "do sebe". Při zobrazování obrázku vám nezabere celou obrazovku, ale jen část, odpovídající skutečné velikosti obrázku, případně ještě menší, dáte-li si patřičné zmenšení. Program si stáhněte na http://stud1.tuwien.ac.at/~e9227474/ A když už tam budete, klikněte si na emajl a pozdravujte ode mne jeho autora Irfana Skiljana z Bosny, toho času studenta ve Vídni. INDEX: B - ČESKÁ ČÁST
Úvaha: Reportáž: Povídka: Pohledy: Poezie:
ZASEVZETÍ (Novoroční úvaha) ADRIANIN PŘÍBĚH POSLEDNÍ ÚNIK (mystery) ČASOVÁ PROMĚNNÁ OBRAZ VE SKLE
Poznámka: Ťukněte na levý sloupec. Část A je v angličtině a obsah je také jiný. Česká část B je zde zobrazena v kódu CE 1250 anebo bez diakritiky, pro novou volbu jděte prosím zpět na titulní stránku. Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Já mám daleko lepší vkus než moje žena. Posuďte sami: já si vzal ji, zatímco ona si vzala jen mě."
PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni e-mailem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Také vám budeme vděčni, když nám napíšete, kde jste se o Hurontárii dozvěděli. Novinka: můžeme také zasílat číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright © 1999 Jan Hurych. Personal use of this material is permitted. However, permission to reprint/republish this material for any other purpose must be obtained from the author. All the names of persons are fictitious except where stated otherwise. Webmaster Honza
[email protected] ÚVAHA: ZASEVZETÍ (Novoroční úvaha) Ale ano, já vím, že to ve slovníku nenajdete, ovšem když může název tak nesmyslný jako předsevzetí, o kterém se už tolik napsalo při každé prvolednové a možná i prvomájové příležitosti, proč tedy ne pro změnu také za-se-vzetí? Pravda, však ten první výraz se už moc nepoužívá, říká se spíše "zavázali jsme se", "dal jsem si za úkol" anebo "udělal jsem si úvazek" - asi podle toho na kapesníku. Ovšem stejně jako tato slova, která postupem času ztratila jakykoliv obsah, když žádná akce nenásldovala, také předsevzatí se vztahuje většinou na něco, co bychom rádi, že ano, udělali, ale jaksi se k tomu nedostaneme, případně si vymyslíme jinou, lepší výmluvu. Nuže, zkusme něco nového. K čertu s novými předsevzetími, kterými se na začátku roku jen okecáváme. Navrhuji dělat něco cela opačného: udělejme si zasevzetí. Tím nemíním za-se-vzetí, tj.házet to všecko za hlavu, zcela naopak: míním zase-vzetí, tj. vzít stará předsevzetí, oprášit je, sebrat odvahu, případně peníze a udělat to. Neboť zasevzetí také více méně naznačuje, že si to "vezmeme za své". Ona totiž neuskutečněná předsevzetí jsou jako ty bludné duše, které nemohou ani do nebe, ani do
pekla a tak vegetují někde v předpeklí a čekají na osvobození. A pokud to nevíte, stejně jako ty bludné duše vás navíc také také budou strašit. Nejlépe bych to asi přirovnal situaci, kdy vás už delší dobu zlobí spojka u převodovky, ale vy to odkládáte tak dlouho, až vám záruka propadne a auto vám chcípne uprostře prérie, kde je nejbližší opravna 200 kilometrů daleko. Ano, neoplodněná předsevzetí dělají špatné svědomí a ještě se vám mohou vymstít. Co tedy dělat? Především bych chtěl poukázat na to veliké štěstí, že jste se do tohoto článku začetli. Kdo jiný by vám poradil, abyste se vrátili a zkusili to ještě znova? Že to stejně děláte každý rok? No tak vidíte, alespoň v tom máte praxi. . . Žerty stranou - to není to, co jsem myslel, tak lehce tomu neuniknete. Navrhuji, abyste se vrátili jen k těm předsevzetím, které jste už dávno odepsali. Proč? To vám neprozradím, každá akce má totiž začínat nejprve přemýšlením (hele, taky novinka!) a to za vás nikdo neudělá. Lepší bude, když to budu ilustrovat na příkladu: řekněme, že jste chtěli udělat celá život něco speciálního, extravagantního. Tak například můj přítel sní o tom, jak půjde do obchodu s knihami, koupí nějakou hodně drahou, zaplatí, sebere ji z pultu a pžed očima prodavačů z ní vytrhne jednu ilustraci, třeba nějakého Michelangela případně nějakého anděla z Michle. Složí ji pečlivě na osmkrát, zasune do kapsy a zbytek knihy hodí ještě v krámě - do koše. To je podle něho nejen vandalismus, ale i největší hřích, co vůbec může udělat, tak jako je třeba pro někoho jiného hříchem požádat manželky bližního svého, aniž by požádal statků jeho. Ano, něco speciálního jste chtěli kdysi udělat, ale nějak jste se k tomu nedostali; hodili jste to prostě na backburner, jinak řečeno zadní ploténku - ne páteřní, ale na kamnech - tam, kde se ohřívají věci tak dlouho, až se úplně usuší. Mluvíce o jídle, třeba jste si už dávno slibovali, že ochutnáte to či ono, že se nadlábnete anebo naopak prostě pojíte něco tak běžného jako jsou ústřice s kaviárem. A když to neuděláte, tak vás to bude celý život trápit, věřte mi. Moje řešení je naopak velice prosté: jednou se udržte a dejte si do nosu (to myslím jen obrazně). Nic nevadí, když na to padne půl výplaty, která by se dala využít daleko lépe; stojí to za to, věřte mi. Ne, nebojte se, nejsem přítel přežírání - nesnažím se vám zničit zdraví, ani mě tajně nepodplatila mafie lovců perel, pardon, ústřic. Důvod, proč vás k tomu navádím, je daleko prostší. Řekl to už Oscar Wilde: "Jediný způsob, jak bojovat proti pokušení, je mu podlehnout". Získáte celoživotní zkušenost, že syrové ústřice chutnají podobně jako syrová vejce a kaviár smrdí po rybách. Rozhodně žádný velký zážitek, ale představte si: vy se pak všude můžete chlubit, že jste pojídali USK (ústřice s kaviárem). V duchu si ovšem o svých posluchačích řeknete, že jsou pěkní blbci, ale i to je vzácny poznatek. Ale nepřehánět: čeho je moc, toho je příliš a v případě přejedení či přepití pak dochází k odvržení přebytků, abych to řekl slušněji. To vše samo o sobě je jistě závavné i poučné, ale ne příliš užitečné. Přiznám se, že jsem zasevzetími myslel především taková, která vám pomohou objevit něco ve vás, nějaký ten zakopaný talent, případně i dobrou stránku, prostě to, čeho byste se u sebe nenadáli. Kdysi jste například chtěli malovat - myslím obrazy, ne kuchyň - ale nějak vám to nevyšlo či co. Něco vám chybělo, třeba právě ten talent. Ale možná, že jste zjistili, kde je vlastně zakopaný, vy ho najdete a svět tím získá třeba nového Michelangela či Anděla z Michle. Nebo zjistíte, ke svému rozčarování, že naopak talent nemáte a to ještě všas, než naděláte větší škody. Znám malíře, který to bohužel poznal až dost pozdě - to už byl slavný a nedalo se stím nic dělat. A když zjistíte, že "talenta nět", "ničevo něpaděláješ", jinými slovy: nemůžeš nic pos-kazit. A ono pořád malovat po kostelech stropy taky není žádný med... Jenže když to teda nevyjde, proč to vlastně zkoušet, ne? Nenavádím vás tady k něčemu úplně
zbytečnému? Pochopitelně, vy, co talent nemáte, mi budete spílat. Ale cožpak lze v životě chtít jen jednu věc? Chyba nebyla v tom, že nemáte talent, ale že jste chtěli malovat! A teď to víte a máte ještě celý zbytek života a můžete hledat dál! Na druhé straně vy, co talent máte a nevěděli jste o tom, máte zase celý zbytek života k tomu, jak ho dál vyvíjet či naopak! Jestli jste jako já, máte ovšem těch přání víc. Já mám doma celou jednu skříň odložených přání - jak čas utíká, je mi jasné, že je všechny nestihnu, ale lépe něckteré, než žádné. I když se najde jedno, které za to stálo, pak to stálo za to. řeknete si, že je to tautologie, neboli definice kruhem - ale v tom je ten vtip. Ještě jednou si tu s chutí zacituji: "It's not over untill it's over," říkají Američané, to znamená něco jako že nikdy není pozdě, dokud si sami neřeknete "dost". Nemám na mysli abyste se vraceli ke svým minulým předsevzetím z nějaké nostalgie nebo prostě jen za každou cenu. Některá ta potracená předsevzetí už dávno přebolela, jiná se k vám vracejí s důsledností chudého příbuzného. Ta budou jako sirotci zpívat před vašimi dveřmi o Vánocích či jiných svátcích pohody a nenechají vám spát. "Kdyby jsou chyby" - ale to už je české přísloví, to určitě znáte. Nebudu vás k ničemu přemlouvat, třeba na to ještě nejste připraveni. Jenže někdy si člověk před plánováním budoucnosti musí napřed vyrovnat účty s minulostí. Hlavně nikde neříkejte, že jsem vás naváděl, abyste trhali obrázky z knih - obzvláště ne, když už jste je zaplatili! Jako každý alibista, nechávám to prostě na vás. Já sám mám dost práce s doháněním toho, co zcela určitě už stejně nedoženu. A ještě jedna věc: nesnažte se dohnat to, na co už je pozdě. Já si například kdysi přál být zastřelen žárlivým manželem. K tomu už, jak se obávám, asi nedojde. Ale abyste mě špatně nepochopili: občas si zastřílím s členy místního střeleckého spolku a soudě podle jejich střelby, musel bych si na to zastřelení počkat asi zatraceně dlouho . . . Zpět na index REPORTÁŽ: ADRIANIN PŘÍBĚH (podle vyprávění Analeny de Colmenares - překlad z Hurontarie, číslo 18A/98) Analena Cimieri de Colmenares,
[email protected] se narodila v Sao Paulo, v Brazilii. Studovala psychologii a když vojenský režim zavřel univerzity, vystudovala předmět zdravotní sestry - instrumentářky v oboru chirurgie. Tam potkala svého budoucího manžela, který přišel do Brazilie z Venezuely, aby si dodělal studie na Master's degree v chirurgii. Vzali se a odešli do Venezuely, kde začali svůj společný život. Přestěhovali se do Maracaiba a tam se jim také narodily jejich tři děti: Adriana, Vivian a Ricardo Jr. Jeji manžel je chirurg, pracující ve třech místních nemocnicích a je také prezidentem janchtového klubu. A samozřejmě, mají plachetnici a oba milují sailing tolik, že tráví většinu svého volného času na jezeře Maracaibo. Ale to není vše: Analena učí portugalštinu a sama ještě navštěvuje lekce angličtiny. Dokonce si najde čas i na čtení knih - obzvláště miluje ruskou literaturu. Také brala kurzy o aromatických výrobcích a oteřela si obchod s parfémy, voňavými svícemi, a mýdly, nazvaný Analena Satchets. Má ráda hudbu, zvláště Smetanu a ruské klasiky. Je vyrovnaná, ale i intiutivní, citlivá, někdy až melancholická, přátelská a také ovšem dobrá hostitelka: ráda organizuje společemské oslavy. A jakoby to ještě nestačilo, píše také pro časopis spisovatelského klubu a připravuje knihu o její dceři Adrianě.
Stalo se to před třemi lety. Mladá dívka s něžným jménem Adriana odcestovala ze svého rodného města Maracaiba ve Venezuele, aby šla studovat do jiné, vzdálené země; skoro přes půl zeměkoule vzdálené. Byla krásná a to nejen v matčiných očích: měla hedvábné vlasy, půvabné oči a také se - jako jiné dívky jejího věku - ráda smála a těšila se ze života, který ji teprve čekal. Život plný očekávání a nádherných snů. Znáte to, měli jsme je všichni, když jsme ještě byli mladí. . . Také byla velmi nadaná, ostatně právě proto se vydala studovat v České republice. Bylo to vlastně součástí studentského výměnného programu: vybrala ji společnost AFS a jiná dívka, z Islandu, zaujala její místo v jejich domě ve Venezuele. Co je to vlastně AFS? Je to mezinárodní výměnný studentský program, non-profit organizace, která je neutrální, co se týká politických a náboženských názorů. Má odbočky v 54 zemích a jejím cílem je učit "osobní důstojnost, emocionální představivost (emphatii), toleranci a harmonický život s členy jiných národů, ale při vzájemném respektování svých odlišností". Proč vlastně odešla Adriana tak daleko? A proč zrovna do České republiky? Věděla totiž už něco o té zemi a s velkým očekáváním se chtěla dozvědět ještě více o místě, které je historickým a kulturním centrem Střední Evropy. Přidělili ji k jedné rodině v Plzni, v Čechách - v západní části republiky, v cizině známé pod názvem Bohemia. Analena měla určité obavy: její dítě jí odešlo tak daleko, na tak dlouhou dobu a vlastně poprvé v jejím životě. Kromě toho: co vlastně obě věděly o tom místě? Možná, že tam žijí lidé chladní, bez emocí. Adriana si ovšem starosti nedělala, řekla své matce sbohem a odletěla. Čas utíkal rychle a první dopisy od Adriany byly plné naděje: za chvíli tam už měla několik přátel, její studie ji bavily a vypadalo to, že je všecko v pořádku. "Neudělaly jsme chybu," říkala si Analena, "moje dcera je šťastná a to je to nejdůležitější." ----Šest měsíců uteklo jako voda pod mostem a najednou přišel z Prahy fax, že Adriana je nemocná a že je v nemocnici. Analena, plná obav o své dítě, přiletěla za tři dny, zatímco diagnoza byla už potvrzena: byl to zhobný nádor na plicích. Říkají tomu Hodgkins lymfoma, což jinak moc neříká, ale to už obě věděly svoje. Bylo to vážné, velice vážné. . . Když se taková věc stane staršímu člověku, je to samozřejmě smutné, ale ještě víc, když je obětí mladá dívka - pořád ještě vic děvče než dospělý člověk. Adrianin život, jehož velká část ji vlastně pořád ještě čekala, byl nebezpečně ohrožen a její šance byly malé. Doktoři okamžitě nasadili chemoterapii. Celou tu dobu seděla Analena u její postele, starala se o ni, zařizovala, co bylo potřeba a modlila se k Bohu, aby vrátil Adrianě zdraví. Nebyla sama: brzo se modlili i všichni přátelé její dcery a dokonce i lidé z různých konců světa. Nebylo to snadné pro nebohou matku: byla v cizí zemi, daleko od své rodiny, která by jí mohla dát útěchu a pomohla překonávat její trápení a obavy. Lékaři jí nemohli nic říci s jistotou, ale ona se přesto snažila najít nějakou malou naději. Celou tu dobu schovávala své obavy a snažila se dodat své dceři trochu optimizmu, zatímco ona zase utajovala své obavy před Analenou. Nebyl to snadný život a Bůh je obě těžce zkoušel. Nebylo to vlastně poprvé: Analenin syn, Ricardo Jr. byl zabit při dopravní nehodě, když mu bylo pět let. Pravda, našli se také byrokrati, kteří jí znepříjemňovali život, jako jedna paní ze studentských kolejí. Ta řekla Analeně, která tam dočasně bydlela, dost hrubě, že to "není místo pro turisty" a jinou pomoc jí
nenabídla. Ubohá matka - která neuměla slovo česky - si tedy musela sama shánět jiné bydlení. Bylo to daleko od studentů, kteří jí pomáhali v jejím trápení, kteří na ni čekávali dlouho do noci, kdy přicházela z nemocnice, aby jí pomohli a nějak potěšili. Teď se tedy musela vracet sama, - unavená a v depresi, po těch všech hodinách u postele její dcery - do studeného, opuštěného bytu. Bylo to smutné místo, které jí ještě víc připomínalo situaci, ve které se nacházela její dcera. Jedinou útěchou bylo, že to bylo blízko Karlova náměstí, nedaleko Kateřinské ulice, kde se nacházela nemocnice. Karlovo náměstí, které je pojmenováno po českém králi a římském císaři Karlovi Čtvrtém, má hezký park, kde tráví studenti, doktoři i jiní lidé přestávky v práci a na lavičkách pojídají svoje sendviče. Také Analena tam občas odpočívala a pozorovala lidi kolem: vypadali radostně a plni optimismu, obzvláště ti mladí. Proč se taková věc musela zrovna stát její dceři? A proč zrovna tady, tak daleko od domova? Možná, že kdyby si ji odvezla zpátky domů. . . Lidé ovšem pro ni měli soucit a bylo jim líto utrpení obou, Adriany i Analeny. A nebyli to jen studenti, i obyčejní návštěvníci v nemocnici, prostí lidé kolem, všichni ti, kteří měli srdce na pravém místě a umí porozumět. A Analena nemůže nikdy zapomenout jejich laskavost, protože bez nich by byl její pobyt tam asi nesnesitelný. Malá pomoc tu i tam, to vše dělalo veliký rozdíl - ten hlavní rozdíl. Už nebyla sama a tento pocit jí pomohl nejvíc ze všeho. "Byli skvělí," říká nyní a není důvod, proč bychom jí nevěřili. Praha je ovšem také město pražského Jezulátka (Bambino di Praga), zázračné sošky malého Ježíše velmi dobře známého v jižní Americe - a umístěné pražském kostele Panny Marie Vítězné, v Karmelitské ulici. Analena tam šla, poklekla před oltářem a ve svém zoufalství ho prosila s pláčem o pomoc. Náhle se jejího ramnea dotkla něžná ruka. Byla to česká jeptiška, která se jí snažila pomoci. Analena ji požádala, zda by jí sehnala kněze, který by mluvil španělsky či portugalsky. Bohužel neměla štěstí: k dispozici byl jen italský kněz, "ale když počká do soboty, přijede ten španělský, co žije na venkově. . . " Bohužel tak dlouho čekat nemohla, bylo to právě před Adrianinou operací. Zklamaná se vrátila do nemocnice, kde zjistila, že její dcera měla zrovna návštěvu. Byli to tři misionáři ze Španělska, jeden z nich byl dokonce španělský kněz. Byl to ten, který měl přijít v sobotu sloužit tu mši! Bylo to jako kdyby ho k ní poslalo samotné pražské Jezulátko, které se slitovalo nad trpící matkou - bylo to jako nějaký zázrak! "Ano," řekla si, "je tedy ještě naděje . . ." ----Celou tu dobu si Analena uvědomovala, že žije v městě, o kterém už tolik slyšela. O jeho středověké kráse, o jeho parcích, palácích a o historických Hradčanech, sídle českých králů a královen, kteří tu po staletí vládli. A ovšem i o pověstném Karlově mostě, postaveném Karlem Čtvrtým ve čtrnáctém století. Bylo to místo, odkud jste mohli vidět vše: most, orámovaný dvěma gotickými věžemi a řadou barokních soch, včetně sochy českého světce Jana Nepomuckého a pochopitelně i samotný hrad. Analena neměla bohužel čas na prohlídky a ani by ji to asi netěšilo, když její dcera byla ještě pořád v nemocnici. Ale slíbila si, že se po mostě projde poprvé až s Adrianou. Jednoho dne doktoři dovolili její dceři opustit nemocnici, alespoň na pár hodin. Šťastná matka mohla konečně splnit svůj slib a první místo, na které se vydali, byl Karlův most. Nikdy na ten okamžik nezapomene - bylo to prý tak krásné jako ve snu. Nemohla si ani vybrat lepší místo: pod nimi na řece plavaly bílé labutě, zatímco tiší svatí na mostě doplňovali panorama starodávného hradu. Hradu, který by mohl hostit i mladou, krásnou princeznu, takovou, která se s Analenou zrovna vedla za ruku. Hrad vypadal, jako by se vynořil ze země ze "Zimní pohádky", ze země, kterou Shakespeare také nazýval
Bohemií. Matka a dcera se objímaly a jejich oči přetékaly slzami štěstí. Pak se také ještě potkaly s těmi španělskými misionáři a odešli do jedné zapadlé hospůdky oslavit tu událost dobrým českým pivem. Ten kněz se jmenoval Alberto a není třeba dodávat, že se spřátelili a že je dodnes dobrým přítelem. Adriana se vrátila do nemocnice a její matka do bytu v ulici Na Zhořelci, kam přišli jiní dva dobří přátelé její dcery: Soňa a Karel, a povídali si celou noc. Pak, v pět hodin ráno, kdy už nestálo zato jít spát, se rozhodli projít se spolu po Praze. Pršelo, ale to jim nevadilo: přešli most, pak dolů na Kampu, přes malou Stranu do nádherné Valdštejnské zahrady a zpět kolem Národního divadla na druhé straně řeky. Skončili až na Václavském náměstí, pojmenovaném po jiném českém světci a poseděli pod jeho jezdeckou sochou. Byla neděle ráno, tak brzo, že lidé ještě nebyli na ulicích a kolem bylo ticho, které bylo až neskutečné. Dojati krásou toho okamžiku, Analena a její přátelé se obejmuli. Bylo to jako extaze - snad proto, že se její dcera cítila lépe, snad proto, že si uvědomovala, jaké dobré přátele Adriana má. Byl to moment opravdového štěstí. Adrianě bylo opět povoleno opustit nemocnici na pár dnů a tak se obě rozhodly, že se víc seznámí s českou zemí: navštívily Karlštejnský hrad, jehož majestátní budovala pohlížela dolů do údolí s ospalou řekou a starými dubovými stromy. Není divu, že si císař Karel toto místo zamiloval a nechal tam postavit hrad tak krásný, že se ten pak stal národní památkou. Také navštívily Plzeň, město rodiny, u které Adriana žila a světoznámé svým pivem. Nebe nad městem bývalo obvykle pokryto mraky, takže ho Adriana žertem nazývala "má šedivá Plzeň". Když ale přijely, bylo slunečno a nebe bylo blankytově modré - tak modré, že Analena tvrdí, že takovou jasnou modř předtím ještě nikdy neviděla. Bylo to pro ni jako příslib obnovené naděje, naděje pro Adrianu i pro ni . .. ----O pět dni později doktoři dovolili Adrianě, aby se vrátila domů. Když usedly v letadle, Analena se rozplakala. Těch několik hezkých dnů před odletem bylo víc, než mohla unést. Jak by bylo hezké zůstat tady, jen kdyby bylo všecko jinak, kdyby osud nezasáhl tak krutě do jejich osudu. Plakala pro všechny dobré i zlé dny které tam strávila, plakala proto, že opuštěla dobré přátele, neboť jak říká staré přísloví, "v nouzi poznáš přítele". Byla tam celé tři měsíce a byla vděčna všem, kteří jí pomáhali. A věděla, že je možná opouští navždy, že už je asi nikdy neuvidí. Přistáli v Maracaibu: byly doma a byly šťastné, alespoň na chvíli. Brzo je zase skutečnost dohnala: celá ta situace, smutek a obavy, špatný sen, který nebyl snem. Pět měsíců poté Adriana zemřela - bylo jí pouhých devatenáct let. Bylo to 28 listopadu, 1995. Krutý osud zhasil jako plamen svíce život tak mladý a křehký. Dívka, která si od života tolik slibovala a která by se nakonec spokojila jen s tím, aby ten život dostala zpátky, se musela vzdát i toho. Ale nebude zapomenuta. Nejen Analenou a jejími přáteli, ale i těmi, co ji potkali, co ji poznali a co ji měli rádi. Těmi, které také ona měla ráda, lidmi beze jména, těmi, co se snažili pomoci jí a její neštastné matce. Trvalo to dlouho, než byla Analena schopna opět o tom hovořit. Bolest v jejím srdci byla příliš silná a sahala příliš hluboko. Pak se pomalu začaly vynořova vzpomínky na dny šťastnější: příběhy z Adrianina dětství, jejích školních let a dokonce i ty z Čech: starý most s hradem, starodávné město a přátelé. A opravdu, brzo ty hezké vzpomínky začaly převažovat ty druhé a dnes už si Analena vybavuje jen to dobré. Dokonce si představuje Adrianu jako když tam pořád ještě žije a dobří lidé z Prahy se o ni starají. V Praze, městě s
hradem jako ze Zimní pohádky, se starým mostem, ozdobeným mlčícími světci a pod ním je řeka, na které plují bílé labutě . . . Zpět na index POVÍDKA: POSLEDNÍ ÚNIK (mystery) Ovšem že jsem se k nim musel připojit. Nejprve jsem nevěděl, co tam dělají, ale bylo mi jasné, že tam očekávají objevení se něčeho, lépe řečeno někoho. Nevypadali prostě jako obyčejní turisté, kteří by se pouze snažili získat lepší pohled na vodopády. Ostatně ani se dolů nepodívali, tak byli zabráni to své diskuze a vypadali spíše jako skupina spiklenců. Pak jsem si vzpomněl: psali o tom ve všech novinách a bavili se o tom i v místní televizi. Ano, čekali tam na něj, na velkého Houdiniho, lépe řečeno na jeho ducha, který se tam měl materializovat. Bylo totiž zrovna nějaké kulaté výročí jeho smrti - zemřel na Halloween, na Dušičky - a někoho napadlo, že by se vlastně mohl ukázat, jak to kdysi slíbil a to zrovna na téhle skále. Osobně nejsem přitahován psychologií davu a celkem souhlasím s tím, že se "inteligenční kvocient davu rovná nejmenšímu inteligenčnímu kvocientu v davu", ale nějak mě hnala zvědavost přímo k nim. Snad to mělo něco dělat s tím, že mě vždycky fascinují lidé, kteří věří na nepravděpodobné věci. Ti, co se teď shromáždili na této americké strane Niagarských vodopádů, se tu hádali s vervou, kterou by jim leckdo mohl závidět. Kolemjdoucí přicházeli a odcházeli, někteří kroutili hlavami, jiní se jen smáli. Nikdo z nich to ovšem nebral příiš vážně a všichni to už někde za rohem pustili z hlavy. Jenom ti věřící tam zůstávali a - až jsem se tomu divil - také já sám. Z nějakého podivného důvodu jsme se nemohl rozhodnout, abych odešel. Náhle vedle mě někdo prohodil: "Ti blázni, ti zatracení blázni!" Neby jsem si jist, jestli to bylo adresováno mě, tak jsem se raději otočil a pohlédl na muže, který promluvil. Asi byl dost starý, protože mu bílé vlasy padaly v dlouhých pramenech na ramena a jeho krátká, špičatá bradka byla také zcela šedivá. Už jsem v životě potkal několik takových, co vypadali jako Buffalo Bill, většinou to byli herci z nějaké té show, tak jsem si nejdřív myslel, že je také jeden takový. Pak mě ale zaujalo něco zvláštního: jeho hlas byl plný opsouzení a také jeho ústa se ještě ironicky šklebila, ale jeho malé, modré oči prozrazovaly něco úplně jiného. Ano, dalo se podezřívat, že ve skutečnosti ty "blázny", jak je nazýval, vlastně obdivoval. A přiznám se, že já vlastně také. Jelikož se na mě zrovna nedíval, prohlédl jsem si ho pozorněji. Měl dlouhý kabát a ošoupané kalhoty a vůbec vypadal zoufale. Rozhodně se nejednalo o někoho, s kým byste se klidně dali do rozhovoru, aniž byste si bezpečně drželi ruku na své peněžence. Tak či onak, moje zvědavost už ale byla probuzena. "Takže vy nevěříte, že by se dnes ukázal?" zeptal jsem se ho se smíchem, ale on odpověděl zcela vážně: "Ovšem že ne, proč by to dělal?" Povšiml jsem si, že neřekl třeba něco jako "Jak by mohl?", tak jak by se to slušelo v dané situaci a zeptal jsem se ho tedy znova: " Proč by to dělal, říkáte? Mluvíte, jako byste ho znal velice dobře!", "Možná že znal, možná, že ne," řekl a odmlčel se. Chvíli jsme tak stáli docela tiše, když se zcela neočekávaně tiše svezl na zem. Jen tak, beze slova, dokonce ani nevzdychl. Lidé mi ho pomohli odnést na nejbližší lavičku, ale tam se vzpamatoval a naši další pomoc už odmítl. "Nic to není, opravdu,"ujišťoval mne. Já ho tam ovšem nemínil jen tak nechat - vždycky dokážu vyčenichat dobrou
story a přisámbůh, tady byla právě jedna přede mnou. Mohl to být pochopitelně i dobrý herecký výkon zručného podvodníka, ale něco mi říkalo, že to tak jednoduché zase nebude. "Je vám špatně?" zeptal jsem se, ale on potřásl hlavou. Pak mi to došlo a řekl jsem : "Vsadím se, že jste toho poslední dobou moc nepojedl, že? Co kdybychom někam zašli a já vás pozvu na večeři . . . " "Ale ne, já nemám hlad!" bránil se, ale opět jako dříve, jeho oči prozrazovaly opak. Tak jsem ho vzal do auta a zavezl ho do jedné restaurace, "U Vincenza" jí říkají, asi po jejím bývalém majiteli. Byla to taková italská trattorie a zatímco jídlo bylo skvělé, ani ceny nebyly špatné. Měl jsem to místo rád a věděl jsem, že bude perfektní pro mého hosta: to aby se tu cítil příjemně a aby začal povídat. Nepokoušel jsem se naléhat, místo toho jsem ho raději pozoroval. Hlavně jeho ruce - ruce vám obvykle řeknou o jejich majiteli téměř vše. Jeho prsty byly dlouhé, tenké a nehty pěstěné - rozhodně víc, než byste očekávali u nějakého pobudy. Jinak se ovšem třásly, ale to bylo normální, uvážíme-li jeho věk a hlavně stav, v jakém byl. Také způsob, kterým používal vidličku a nůž, byl vytříbený, vlastně až příliš pro hostinec, ve kterém jsme seděli. Napadlo mi, že ten chlapík možná zažil lepší doby, ovšem dlouho předtím, než jsem ho poznal. Asi ho teď vydržovali jeho příbuzní, nebo žil jen na podporu a tohle byl jediný způsob, jak mohl dostat zdarma večeři. Když pojedl a dopil pivo, ruce se mu už vůbec netřásly. Konečně také otevřel ústa, která byla doposud přespříliš zaměstnána a řekl: "Italská kuchyně! Jak jen já jí miluju! Pane, musím přiznat, že jste skutečný gentleman!" "Ale, ale," odmítal jsem jeho chválu, protože jsem si nebyl jistý, zda se mi neposmívá, "řekněme prostě, že mi teď vysvětlíte, co jste to předtím myslel a budeme vyrovnáni." "A co jsem to vlastně řekl?" předstíral, že si nepamatuje."Aha, vy myslíte to, že jsem mluvil jako bych ho znal? Ale vždyť já ho vůbec neznal!" Snažil jsem se moji nabídku vylepšit: "Podívejte, řekněme, že vy mi řeknete celou tu historku a když se mi bude hodit, zaplatím vám tolik, kolik za ani budete chtít." Usmál se téměř uštěpačně: "Nezlobte se, ale nemyslím, že máte tolik peněz, abyste mi mohl zaplatit tolik, kolik bych za tu historku mohl žádat. Ne, pane, ta historka není na prodej." "Dobře," zkusil jsme to ještě jednou, "co když vám teda slíbím, že ji neveřejním, pak také ne?" "Nemusíte mi slibovat nic, pane, já vám natolik věřím. Ale i tak by byla moje odpověď záporná." Byl jsme už podrážděn: "ale ovšem," povídám, "žádná historka totiž neexistuje, já to věděl předem!" "Já jsem neřekl, že žádná historka neexistuje," vykrucoval se. "Jak to, že ne?" rozčiloval jsem se. "Vždyť jste sám přiznal, že jste Harryho ani neznal!" "Ne Harryho, Ericha. To on si jen říkal Harry Houdini, ale jeho pravé jméno bylo Ehrich Weiss. Stejně jako jeho jméno, vůbec nic na něm nebylo takové, jak by se to na první pohled zdálo. A i ta historka vlastně je a možná ani není. . . " To už bylo na mě příliš: "Pořád mluvíte v hádánkach, pane, pane -" zarazil jsem se: "nebo je vaše jméno také takové tajemství?" "Benoit," řekl s úsměvem, "Claude Benoit, k vaší službě." Tím úsměvem ale jako kdyby moje podezření ještě potvrdil. Sebral jsem tedy klobouk a předstíral jsem, že odcházím: "Takže, pane Benoit - jestli je to teda vůbec vaše jméno - bylo mi potěšením, že jsem vás poznal a na neshledanou!" Náhle se přestal usmívat: "Musíte mi pane prominout, opravdu se za mé chování omlouvám. Nebylo to ode mne hezké: vzal jste mě sem, hostil mě jako krále a já jsem ani neopdověděl na vaše otázky.
Musím podle vás vypadat jako úplný nevděčník!" Já mu na to ale nenaletěl a povídám:" Tak kolik? Kolik za tu historku chcete?" Usmál se a řekl: "Ale nic, vůbec nic." "Ale jděte, děláte mi tady drahoty - no prosím, na to máte nárok - a teď mi řeknete, že za to nechcete vůbec nic? Kde je teda ten trik?" "Žádný trik," řekl tiše, "já vám tu historku povím a to zcela zadarmo. Večeře byla výborná a vy jste mě sem přece také nepozval jen proto, abyste ji ze mě dostal," provokoval, ale než jsme měl čas odpovědět, dodal rychle: "Ovšem jestli mi chcete zaplatit ještě jedno pivo -" "Zaplatím tolik piv, kolik jich budete moct vypít," souhlasil jsem, opět jsem si sedl a odložil jsem klobouk. "Doufám, že to bude stát za to!" "Nebojte se, pane, to vám slibuji," ujistil mě s klidem. Počkal, až přinesli pivo, napil se a utřel si ubrouskem, prosím! - vousy. "Tak teda k té vaší otázce: ne, opravdu jsem Harryho neznal. Ale mohu vám říci přesně, co by udělal. Proč? Studoval jsem Houdiniho pár let, tolik, že bych mohl dokonce říci i co by prohálil, slovo po slovu. On mě totiž vždycky fascinoval: nejenom jako kouzelník a showman, ale především jako inovátor. Nezdálo se, že by pro něj bylo něco nemožné. Odvážil se tam, kde před ním nikdo ještě nebyl. Jeho úspěchy byly úžasné a jeho výkony byly prostě neuvěřitelné. Ale jemu samotnému to nestačilo, někde hluboko v duši věřil, že jednoho dne dokáže něco opravdu nemožného, dokonce i pro něj nemožného. Absolutně nemožného - jestli chápete, co tím chci říci." Starý muž byl zřejmě uchvácen v síti vlastní vášně a pokračoval: "Jak to, že jsem si tak jistý? Nuže, Harry také do puntíku všecko popsal ve svých dennících, dokonce byly i publikovány. Popsal tam každý svůj trik a podle toho také poznáte, jak dobrý skutečně byl." "Ale způsob, jakým skončil," snažil jsem se namítnout, "zemřel přece na to zranění, které se mu stalo v Montrealu. Houdini tehdy tvrdil, ze dokáže stáhnout břišní svaly tak, že neucítí ani úder pěstí, no a jeden student ho hned udeřil a to bez varování - to bylo přece hloupé, ne?" "Tak vy víte i tomhle? A vy si skutečně myslíte, že to byla jen chyba?" otázal se a když jsem přikývl, překvapil mě další otázkou: "Napadlo vás někdy, že to bylo plánované?" "Plánované?" zeptal jsem se udiveně. "Přece mi nebudete tvrdit, že si naplánoval svou vlastní smrt?" "Proč ne, plánoval ji mnohokrát předtím. Nezapomeňte, že byl největší únikový umělec, co kdy žil. Dostal se ze všeho, dokonce i svázaný řetězy: z vězení, z bedny ponořené na dno řeky, dokonce i ze zavřené rakve a pohřbený šest stop pod zemí." (dokončení příště) Zpět na index POHLEDY: ČASOVÁ PROMĚNNÁ Nedávno mi poslal kamarád z Prahy fotky z našeho maturitního večírku, tedy ne z toho prvního - za rok po matuře - ale z toho po čtyřiceti letech. Možná že byl o rok, o dva později, já tam nebyl, ale kdo by ještě počítal. . . Jestli teď čekáte nějakou nostalgický nářek, tak vás asi zklamu. Věřím totiž, že čas sice nelze vzít zpátky - pan Einstein promine - ale to dobré, co jsme kdy prožili, je v nás nějak uloženo, zatímco to špatné časem vyprchá. Časová proměnná, ale ne ta z fyziky. Časem se také všecko, co jsme prožili, nějak pořád zkrásňuje, zatímco my si vesele stárneme, jako ten obraz Doriána Graye. Pak můžeme, podle nás zcela upřímně, také říci, že všecko bylo dřív rozhodně lepší, než je teď. Můj dědeček to
tvrdil a jeho prapradědek jakbysmet. Nechci tím říci, že měli v podstatě pravdu - naopak, jejich tvrzení byla pochopitelně nesmyslná na kvadrát. Za prvé by se tak dalo dokázat, že nejlepší televizní pořady byly vlastně jen v době kamenné a za druhé je to jako srovnávání jablek s hruškami. Koneckonců co je dobré pro mě, může být zlé pro někoho jiného - jak to řekl vlk, když požíral ovečku. Ne, ne, nebylo to předtím ani lepší, ani horší; bylo to jen jiné. Co se ovšem dá srovnávat, jsou naše tváře, tedy ty tehdy a ty teď. Čirou náhodou jsem měl doma maturitní fotku a tak jsem si elektronicky "vystřihl" naše portréty dříve i dnes a - opět elektronicky jsem je složil vedle sebe. Můj první dojem byl úděsný: ty naše vizáže z doby, kdy jsme měli život ještě před sebou a ty druhé, kdy už ho máme skoro za sebou, se lišily jako nebe a dudy. Vůbec nenasvědčovaly, že by pan Dumas mohl o nás napsat své "Mušketýry po čtyřiceti letech". Většinu kluků jsem málem nepoznal - naštěstí mi ale kamarád napsal, kdo je kdo. U děvčat to bylo ještě horší já si už vůbec nepamatoval některá jména. Jedna věc mě zarazila: my jsme vám tam všichni tehdy před lety vypadali tak divně, tak hezky! Ne, nemyslím tu krásu fyzickou, bylo to něco víc. Snad to bylo tím, že jsme tehdy byli nadšeni vším kolem nás, plni optimizmu a bůhví ještě čeho. Nevím přesně, co to bylo - drogy tehdy ještě nebyly - možná to byla radost ze života, to se stává, když člověk ještě nic nezažil. Byli jsme mladí a měli jsme štěstí. Tehdy jsme ovšem netušili, jak časem popíše naše tváře čas. To už tak bývá, že nabytá moudrost pak nějak vytlačuje tu krásu. Ne u všech, pravda, u některých nebylo co vytlačovat, u jiných zase nebylo čím. Moje tehdejší tvář mě kupodivu také zaujala, což se mi nestává často. Dívám se do zrcadla většinou jen když mi manželka připomene, že bych se měl oholit. Skoro jsem toho holobrádka - ano, doslova ani nepoznal. Tvář andělasky nevinná, sotva by někdo tušil, že jsem už tehdy zrál pro oheň pekelný. Opravdu: jelikož jsem se tehdy staral o třídní knihu, pravidelně jsem tuto schovával - s výmluvou, že ji má tříďas - v naší domovské třídě a to na tajném místě pod katedrou. To proto, aby profesoři nemohli zapsat ty, co chyběli a neměli omluvenku. Pochopitelně, zkuste sehnal od lékaře omluvenku, že jste zůstali doma, neboť jste měli bolesti z fyziky! Jednalo se totiž hlavně o tento předmět a jen o několik studentů, co měli větší strach z fyziky, než z toho, že bych já mohl mít průser. To bylo ale celkem vyloučeno, neboť pokud na tom profesor trval a knihu chtěl, odešel jsem tedy - jakoby k tříďasovi, ale ve skutečnosti jen do té naší, prázdné třídy - vylovil knihu z tajného místa a přinesl ji. Nemohl jsem ovšem knihu schovat pokaždé, jen tak jednou za tyden a tak ti prohnanější vynalezli ještě jinou, rafinovanější metodu. Připravovali jsme se tehdy na maturu a dostali jsme předem různé otázky, na které jsme se měli připravit a které se pak půl roku zkoušely. Otázky byly očíslovány, stejně jako kulaté žetony, které pan profesor k tomu účelu někde zakoupil. Vytahovali jsme je - jako sirotci v tombole - z černého pytlíku a bylo jich tam padesát, každý žeton pochopitelně s jiným číslem. Někdo přišel na to, že je stejně snadné koupit ty žetony, schovat jeden v dlani a pak jej jako kouzelnik králíka "vytáhnout" z klobouku, pardon, z pytlíku. I stalo se jednou, že si můj kamarád Filip si tak "vytáhl" číslo 13, které v tomto případě nemělo být nešťastné, leč právě naopak, neb to byla nejlehčí ze všech otázek; ta, na jejíž odpovědi se nedalo absolutně nic zkazit. "Ta je příliš lehká, Filipe," řekl pan profesor znenadání, neboť asi něco tušil. Odebral mu žeton a
nařídil: "Vytáhněte si něco složitějšího!" Rozpačitý Filip poznal, že je zle - další žetony už v kapse neměl. Ale to ještě nevěděl, jak zle teprve bude! Vytáhl si totiž - věřte mi nebo ne - zase třináctku. Pohlédl na ni a zezelenal: sám osud ho tak usvědčil, že podváděl. Profesor ale nedal na sobě nic znát: "S tímhle trikem na mě nechoďte. Zalovte si ještě jednou," řekl. Filipova třesoucí ruka váhala, pomalu kroužila nad stolem jako sup nad mrtvolou, snad jen s tím rozdílem, že tím nebožtíkem byl spíše Filip. Nejen že byl usvědčen z podvodu, ale ještě navíc teď dostane kouli z fyziky. Pak se to stalo. Filip zavřel oči, vylovil žeton a dlouho ho držel v sevřené pěsti, jako by tam byl démon, kterého se bál vypustit. Osud se mu zřejmě snažil dokázat, že ta zpropadená třináctka je přece jen nešťastná. Profesor mu musel násilím rozevřít prsty. Filip otevřel oči a zíral na žeton. Byla to opět třináctka! Celá třída seděla, jako by je zařezal: to tady teda ještě nebylo! A hned nás také napadlo, jak se to stalo: kdokoliv takhle předtím podváděl, musel nechat žeton na stole a ten pak pan profesor shrnul na konci hodiny zpátky do sáčku. A tak se tam zřejmě pár těch třináctek nahromadilo. Profesor řekl s tváří hráče pokeru: "Takže dnes už radši zkoušet nebudeme. Sedněte si, Filipe," a pokračoval v přednášce, jako by se nechumelilo. . . Zazvonilo. Profesor odešel, ale naštěstí zapomněl si sáček na stole. Všichni jsme se tam vrhli a vysypali žetony na stůl. Třinact, třináct, třináct...nebudu vás napínat: bylo jich tam padesát, samé třináctky a žádná jiná čísla. Koukali jsme jeden na druhého, zda snad někdo neví, jak je tohle možné. Než nás to napadlo, odpověď přišla sama: otevřely se dveře a vešel pan profesor. Zvedli jsme hlavy od katedry a museli jsme vypadat asi hodně pitomě, protože shrnul žetony do pytlíku, spokojeně se pousmál a prohodil: "Na příště se pořádně připravte, přinesu s sebou malou ruletu!" Jak dlouho to asi věděl, nevím, ale podezřívám ho, že zrovna tak věděl o tom, že schovávám tu třídní knihu. Jednou totiž, když jsem zase prohlásil, že je kniha u tříďase, poslal pro ni - místo mě, jak to vždycky dělával - jiného studenta. Ten ovšem ani nevěděl, že jsem ji někde schoval a byl by šel určitě k tříďasovi; celá věc by se provalila a konec si domyslíte. Jak se asi musel pan profesor bavit, když jsem na kamaráda, který procházel kolem mé lavice, šeptal, lépe řečeno řval, že kniha je pod katedrou! Celá třída to slyšela, jen pan profesor dělal, že neslyší a tak mi to prošlo. A nakonec i ten Filip tu maturitu udělal. a já? Ještě dlouho mi pak běhal mráz po zádech, když jsem si představil, jak málo chybělo a moje fotka by se na maturitním tablu ani neobjevila. Jak už jsem řekl, byli jsme mladí a měli jsme štěstí. Ne, opravuji, měli jsme z pekla štěstí! Zpět na index POEZIE: OBRAZ VE SKLE. Ve skle jem viděl její podobu a dojat hleděl jsem, jak by se zázrak stal. Jak bleskem zasažen já k obrazu jsem vzplál hned láskou bez konce, láskou až do hrobu. A že se mojí lásce nebránila ani, já pozvolna jsem hladil její bílé tváře, a poklek' jsem jak u oltáře, přislibujíc jí věčné milování. Odvážně objal jsem ji také kolem pasu, když tvář mi zahalily její černé vlasy
a zcela bezmocen v zajetí její krásy, já odepřel jsem podřídit se času. Však všemocný je osud - poznal jsem to brzy: mou lásku bez lítosti svým dechem mi svál a jak jsem beznadějně zaplakal, z té krásy průzračné jen na skle zbyly slzy. Zapadající slunce jiskrami v nich hrálo, jak tisíc ohýnků, jež z požáru tu zbylo a do krve ty slzy zabarvilo. Tak pochopil jsem, že se mi vše zdálo. Zpět na index Jdi na titulní stránku Hurontarie
HURONTARIA - 2B/99 Canadian Czech-out Monthly Kanadsko-český měsíčník. Back to Title Page of Hurontaria (Jdi na titulní stránku Hurontarie) Komentář: Konečně má Hurontarie také český mirror (neboli zrcadlový server), umístěný v Praze a jsme na http://cement.fmi.cz/hurontaria/ Chtěl bych tady za to upřímně poděkovat panu Štěpánu Fohlovi a manželům Splítkovým ze spřáteleného časopisu Zélos, jehož adresu najdete na naší titulní stránce. Když jsem ukončil poměrně impertinentní článek o příslovích v tomto čísle, zastihl mě spravedlivý trest. Znáte přísloví: Kam nechodí slunce, tam chodí lékař? Nuže v Kanadě máme podobné: Jedno jablko denně vám drží doktora od těla, přeloženo pochopitelně víceméně doslovně. Nuže toto přísloví také neplatí a celá váha důkazu bohužel spočinula (nebo že by spočala?) doslova na mých ramenou: zlomil jsem si totiž zub, zrovna když jsem pojídal jablko. Když jsem vysvětloval mému zubnímu lékaři, co mě k němu přivedlo, mohl se uchechtat ... Tento měsíc bych chtěl doporučit vaší pozornosti další shareware, program nazvaný EditPlus. Je to kombinace textového editoru, wordprocessoru a HTML editoru v jednom. Má mnoho užitečných funkcí a to tak zkombinovaných, že jsem hned mohl vymazal čtyři editory, které jsem si držel jen pro ty účely - každý měl něco, ale zase ne to druhé. Zkontroluje vam anglický spelling (a inteligentně doporučí správné slovo, když jste udělali překlep), můžete tam hledat v několika dokumentech najednou, na jednu operaci vymazat HTML tags, nastavit jiny font pro display a jiny pro tiskárnu, poslat odtamtud poštu, má také barevně oddělené tagy a jejich tabulku extra (což vám ušetří místo na obrazovkových menuetech - je to správně, ne? To menu, ty menuety!). Také si můžete sami udělat menu podle své chuti. Dokonce tam uvidite i svou HTML stránku, aniž byste spouštěli browser neboli prohlížeč, a ještě mnohem víc. Celé toto číslo jsem napsal na EditPlusu, protože bere i českou diakritiku. Je to zatím nejlepší, co jsem kdy měl a moc se mi hodí. A mimochodem, najdete jej na: http://www.editplus.com/ INDEX: B - ČESKÁ ČÁST Úvaha: Reportáž: Povídka: Pohledy: Poezie:
DO TŘETICE DO ČEPICE MAJÁKY NA HURONSKÉM JEZEŘE POSLEDNÍ ÚNIK (dokončení) MANAŽÉŘI BEZ MANÉŽE ROMANCE O PÍSNIČCE.
Poznámka: Ťukněte na levý sloupec. Část A je v angličtině a obsah je také jiný. Česká část B je zde zobrazena v kódu CE 1250 anebo bez diakritiky, pro novou volbu jděte prosím zpět na titulní stránku.
Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Říká se, že jsme to, co jíme. Znamená to snad, že nejlepší lidé jsou kanibalové? A kdo jsou pak ti, co jedí vepřové?"
PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni e-mailem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Také vám budeme vděčni, když nám napíšete, kde jste se o Hurontárii dozvěděli. Novinka: můžeme také zasílat číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright © 1999 Jan Hurych. Personal use of this material is permitted. However, permission to reprint/republish this material for any other purpose must be obtained from the author. All the names of persons are fictitious except where stated otherwise. Webmaster Honza
[email protected] ÚVAHA: DO TŘETICE DO ČEPICE Stará přísloví mě vždycky fascinují: někdy svou moudrostí, jindy svou naivitou. Ne, rozhodně se nechci posmívat těm, kteří je vytvořili, byly to tehdy takové malé rady "do kapsy" a naše babičky to jistě myslely dobře. Vždyť jim to pomohlo překonat středověk, feudalizmus a dokonce i socializmus. To jenom my, tehdy ještě "mladí ležáci, (dnes) staří žebráci" jsme nechtěli uznat, že "co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš" a pořád jsme do těch starých pravd museli nějak vrtat . . . Pravda, pro mnoho lidí byla přísloví a pranostiky něco jako Komenského Orbis Pictus, ovšem v hodně laciném vydání. Navíc to bylo anonymní: komu jste si mohli stěžovat, když jste vykopali jámu na mamuta a místo "kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá" vás tam spadla vaše tchyně? A zatímco jsme jako kluci pokřikovali do lesa "ty vole" (protože "jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá"), až z něho vyběhl a hrozil nám sukovicí - svět kolem nás se měnil a to proklatě rychle. Když už jsme začali rozum brát - lépe řečeno si ho jen půjčovat, protože krást se nemá - přišli jsme na to, že některá přísloví si dokonce protiřečí: je opravdu "ráno moudřejší večera" anebo je lépe "co můžeš udělati dnes, nenechávej na zítra"? Víc a víc nám bylo jasné, že záleží, jak říkával tuším Burián, na okolostojičnostech. Jenže i ty se časem změnily, neorá se už s voly - když si odmyslíme politiku - a panenka už dnes v koutě také nesedí a když ano, tak tam sedí a pláče, že už není panenka. Přísloví "jak si kdo ustele, tak si lehne", zřejmě neuvažovalo, že také existují rodiče, kteří tu proceduru stlaní (v případě dnešní mládeže) berou většinou na sebe. Díky lahvovému a plechovkovému pivu se už dnes sotva "tak dlouho chodí se džbánem pro pivo, až se ucho utrhne", i když se přiznám, že ani tehdy, kdy jsme jako kluci běhávali libeňským hasičům pro pivo (zatímco oni hráli nohejbal), se nic neutrhlo. Jen jednou se to málem stalo, ale nejednalo se o ucho u džbánu, ale o mé vlastní, když požárníci zjistili, že jsem jim cestou něco piva upil. Podobně "jez do polosyta, pij do polopita, vyjdou ti naplno léta" nám toho moc neřekne, jen to, že když se nebudeme přežírat či ožírat, tak to tu všichni vydržíme až do smrti. Ale to tu většinou
vydržíme stejně, i bez toho polopita. A "kam nechodí slunce, tam chodí lékař"? Dnes už lékaři nikam nechodí a "kam nechodí slunce, tam jezdí ambulance" zase tak dobře nezní. Anglické "One apple a day keeps doctor away" nám zase jen říká něco o době, kdy měli doktoři zřejmě tak malé platy, že se spokojili s jablkem a nechali vás na pokoji, i když ne zrovna na tom nemocničním. Jedna věc mě fascinuje: hodně přísloví je prošpikovano magickými čísly. Tak například "do třetice všeho dobrého a zlého" by naznačovalo, že když požádám někoho, aby mi půjčil peníze, tak mi je třikrát půjčí a třikrát ne. Moje zkušenost je jiná, ale co bych vám kazil iluze. Mně jde spíše o tu trojku: datuje se zřejmě už do doby pohanství a křesťanství ji má také. Co je vlastně na trojce tak zajímavé? To máte tak: řekněme, že chcete udělat průměr a máte jen dvě hodnoty. Pokud je jedna chybná, nemůžete se rozhodnout, když nevíte, která to je. U tří hodnot je to jiné: většinou jsou alespoň dvě stejné a je naděje, že také dobré. Že to nemusí platit? Pochopitelně, ale vykládejte to někomu, kdo je pověrčivý! Mně na tom přísloví hlavně vadí ta nezaujatost: dobré i zlé má stejnou šanci. Pokud se tim nemyslí, že třikrát můžeš být dobrý, ale pak zase musíš být třikrát zlý, protože zase jiné rčení vece (taky pěkný výraz, že jo?), že "pro dobrotu na žebrotu". Tady bych ale opravdu nesouhlasil: za prvé žebrota není nic tak zvláštního, aby se na ni člověk nedostal i bez té dobroty, například když nějaký továrník zbankrotuje nebo když se popletená mládež dá do služeb jistého reverenda, kde pak žebrají za vyšším účelem. Kam by ten svět dospěl, kdyby každý, kdo chce žebrat, musel být nejprve hodný? A když platí, že "řemeslo má zlaté dno", proč je pak "devatero řemesel, desátá bída" ? Číslo tři je magické i jinak: nikdy si prý nemá třetí člověk zapalovat od stejné sirky. Proč? Inu to je ještě z války: když si ten první zapálí, nepřítel to zpozoruje. Při druhém si zamíří, a ten třetí pak do roka umře. Tak to alespoň říká to přísloví. Taky se ale ten nepřítel nemusí strefit, že ano. Jenže pak zase ten kuřák může zemřít třeba na to kouření, ale to zas ti dva první by měli umřít taky. Ledaže by si nezapalovali cigaretu, ale svíčku, protože v noci je v zákopech zatraceně špatně vidět . . . No a do třetice všeho dobrého? Mně když se něco stalo dobrého, tak většinou ani jednou. To zlé se na druhé straně ovšem vůbec nezastavilo u trojky - těch pokut, co jsem dostal za rychlou jizdu! A abych pravdu řekl, ani jsem se moc neohrazoval a už vůbec jsem se nesnažil policistovi nevykládal, že tohle je už moje čtvrtá pokuta a podle přísloví bych měl dostat jen tři pokuty a pak zase tři pochvaly. Kdepak! Já se vsadím, že by ho ani nenapadlo, že "moudřejší ustoupí" . . . Zpět na index REPORTÁŽ: MAJÁKY NA HURONSKÉM JEZEŘE (poprvé otištěno v Kanadských Listech) Jezera. V Severní Americe je pět velkých jezer, která se dohromady jmenují Great Lakes (t zv. Velká pětka). Jak velká jsou? To největší, zvané Hořejší (Superior), má 80 tisíc čtverečních kilometrů, pak přijde Huronské (60 tisíc), Michiganské (58), Erijské (26) a Ontárijské (19). Dohromady zabírají celou pětinu sladkovodní plochy na zeměkouli a jejich pobřeží dohromady tvoří délku téměř tak dlouhou, jako je vzdálenost od severního k jižnímu pólu (nebo naopak, podle toho, kterým směrem půjdete). Jen pro představu: Huronské je dlouhé 332 kilometrů a široké 245 km. Znám moře, která jsou značně menší. Jak je hluboké? Maximální hloubka je 230 metrů, průměrná "jen" 60 metrů.
O tato jezera se dělí Kanada se Spojenými Státy a kdysi se tu o ně dokonce sváděly námořní bitvy. Jezera byla postupem času propojena dohromady a tak teď námořní lodě plují z Atlantiku až do Chicaga, což je vlastně nejzápadnější přístav na jezerech, ležící skoro ve třetině kontinentu. Ještě na začátku tohoto století byla jezera důležitým dopravním článkem severní Ameriky, se zavedením železnice a automobilové dopravy jejich význam poklesl. Kanoe voyažerů ( to byly dlouhé kanoe až pro deset veslařů, které byly ještě v osmnáctem století hlavním dopravním prostředkem z Montrealu až do Saskatchewanu a které si nemohly troufnout příliš daleko od břehu), byly vystřídány velkými plachetnicemi. Nejprve to byly tall ships, s několika plachtami na každám stožáru, které se hodily na cestu oceány, ale ukázaly se nepraktické na jezerech. Dvě americké lodi byly například potopeny bouří na Ontárijském jezeru v kanadsko-americké válce a to ještě, než se mohly střetnout s nepřítelem. Svoje místo si ale uhájily menší plachetnice, jako třeba škunery. Obsluha plachet totiž musela být rychlá a stožáry krátké, protože změna počasí nad jezerem přinášela bouře velice rychle. Také větry tu poměrně rychle mění směr a bouře jsou tu stejně divoké, jako v severním Atlantiku, což nám tu potvrdili i kapitáni zámořských lodí. Později přišly lodě s parními i diezlovými motory, ale nebezpečí zůstávalo. Pobřeží je tu totiž poseto skalními útesy a zrádnými mělčinami, navíc je tu také často mlha. A když říkám mlha, myslím takovou, že ani neuvidíte předek své osmnáctistopé plachetnice, pochopitelně myslím když stojíte na palubě. Nemluvím už ani o zrádných vlnách, které jsou chodí v násobcích za sebou a tři takové silné vlny mohou převrátit i opravdu velikou loď, jakou byl S.S. Edmund Fitzgerald, dlouhý 222 metrů a o výtlaku přes 26 tisíc tun, který se potopil v roce 1975 v jezeře Superior. Jeho kapitán a 28 mužů posádky zahynuli s lodí. Není divu, že je na Velkých jezerech plno vraků (Huronské jezero jich má ze všech nejvíc a sice 1212) a že je to ráj sportovních potápěčů. Světlo v tmách. K bezpečné plavbě lodí sloužily hlavně majáky. Nejprve byly jen lucerny, pak přišly Argaudovy lampy, Fresnellovy čočky a rotující reflektory. Po původně používaném oleji nastoupila elektřina, později i sluneční energie a plyn. K tomu všemu ještě přišla automatizace operací, která plně nahradila člověka. S ní se stal "lighthouse keeper", tedy muž, který udržuje maják v činnosti, jaksi přebytečný. Mimochodem český termín "hlídač majáku" je poněkud nepřesný, neboť majáky vám vcelku nemohou nikam utéct. Vykrást? To ano, ale za prvé, co chcete na majáku ukrást a za druhé, k jejich vykrádání by musel zloděj překonat na člunu zradné útesy a riskovat život. "Strážce majáku" sice také přesně nevystihuje, o co jde, ale uvážíme-li volný překlad, že jaksi "stráží", aby maják pracoval... Ale co si budeme nalhávat, byl to prostě údržbář, což v tomto případě není nic urážlivého, neboť to byla služba těžká, plat byl malý a keeper často riskoval svůj vlastní život. A toho času na čtení, jak bychom si mohli myslet, asi také moc neměl... Velký počet starých majáků na Huronu stále ještě funguje, jen byly zautomatizovány. Některé dřevěné byly strženy a opatřeny ocelovými věžemi, jiné jsou opravovány a ty kamenné stojí doposud tak, jak byly postaveny. Radary, mlhové sireny (fog horns) a radiové signály jsou běžnou výstrojí, to vše navíc řízeno počítači. V nepřístupných místech postavili přistávací čtverce pro helikoptéry. Romantika majáků se pomalu vytrácí... Dnes.
Naštěstí přinejmenším polovina majáků zůstala, většina, jak už jsem řekl, pořád ještě pracuje a z jiných se stala muzea. Jeden z nejlépe vybavených a jeden z nejstarších majáků je ten v Kincardinu; ten nejen pracuje, ale navíc je v budově muzeum, a také si můžete prohlédnout vnitřek šplhajíce po ještě původních dřevěných schodech. Z oken se můžete podívat na vrak lodi Erie Belle (Irské Krásky), která zahynula na infarkt (tj. výbuch kotle) a prohlédnout si nahnědlé fotografie dalších tří lodí, nyní vraků, jejichž zbytky dosud leží na dně zátoky. Jak to, že to tam dobře vím? Nu vždyť tam bydlím, tedy ne na majáku, tam by se mé manželce Atě moc nechtělo; navíc tvrdí, že mi na poustevničení klidně stačí počítač. Majáky, o kterých budu psát, leží v západní části poloostrova Bruce. Když došlo k bourání některých z nich, lidé se bouřili a díky jejich akcím jich bylo hodně zachráněno. Dělaly se sbírky, držely se noční vigilie se svíčkami a protestanti docílili svého. Stálo to za to: majáky na Huronu jsou jedny z nejstarších v celé Kanadě. Bruce. Poloostrov Bruce a jako jeho pokračování ještě ostrov Manitoulin (největší sladkovodní ostrov na světě) dělí jezero na dvě nestejné polovice: ta východní je záliv Georgian Bay, je to sice ta menší půlka, ale pořád dost veliká; dokonce tak, že kdyby byla jezerem, byla by velikostí dvacátá na světě. Chtěly-li se lodi do ní dostat, musely proplouvat - vlastně co to povídám, pořád ještě musí nebezpečným průlivem mezi ostrovem a severním cípem poloostrova. Na ostrov se dostanete na lodi kyvadlové lodní dopravy, M.S. Chi-cheemaun (111m dlouhá, výtlak 4821 tun, 638 pasažérů, 140 automobilů, jméno znamená v indiánském jazyku Ojibwa vlastně velkou kanoi). Vzdálenost na Manitoulin je asi 50 km a cesta - pardon, říká se přece plavba - trvá téměř dvě hodiny. Auta si vezete s sebou; jsou na lodi naložena ve dvou patrech. Nahoře na palubě jsme sledovali racka, který doslova visel před komínem nebo co to bylo (k čemu vlastně mají moderní lodi komín?) a to jen tak, ve vzduchu. Vztlak vzduchu způsobený pohybem lodi mu stačil k tomu, aby celou cestu, která trvá skoro dvě hodiny, plachtil na místě a to bez jediného pohybu křídly. ----Ovšem cesta kolem poloostrova je značně nebezpečná a tak tu už v roce 1854 začali stavět majáky. Začal je stavět John Brown z Ontaria (ne ten z té písničky). První pionýři založili městečka Kincardine (jedno Kincardine je také ve Skotsku, takže někteří dokonce přišli z Kincardinu do Kincardinu) a Southamton. Potřebovali dřevo, uhlí a zásoby. To vše se dopravovalo levněji lodí, ovšem pobřeží tehdy nebylo ještě vůbec zmapováno - dokonce tu byla místa, kudy ještě žádná loď neprojela. Proto tedy ty majáky, když už to musíte vědět. John Brown´s body lies... Ne, tento Brown nezpůsobil válku Severu proti Jihu, to byl zase jiný. Pocházel ze Skotska, emigroval nejprve do Států, z nich pak do Kanady a zde už po čase vlastnil lom, cementárnu, kiln na pálení vápna a pochopitelně i pilu na dřevo. Ne ovšem tu obyčejnou, ale celou fabriku, kde se ze stromů řežou trámy, klády, prkna a jiné věci. Brown byl totiž, jak už jsem naznačil, stavitelem: předtím, než začal stavět majáky, už také stavěl lodě. Nejprve postavil šest majáků jinde, jeden z nich i na ostrově Nottawasaga.
Majáky jsou kolem 30 metrů vysoké, většinou ještě na útesu či na skále, některé jsou kamenné, s kruhovým půdorysem, jiné dřevěné, se čtvercovým půdorysem. Všechny mají budovu bílou, jen obrysy a věže jsou červené. Světelné zařízení přišlo původně z Paříže. I když byly věže se světly navíc větrány, teplo bylo často tak veliké, že kondensovaná voda musela být sváděna ven vnitřními (!) okapy. Okapy byly zakončeny t.zv. gargojály tj. soškami čertíků a podobných skřetů, jací se používaly v Řecku a později i ve středověku tak jak je můžete vidět i na chrámu svatého Víta v Praze. Měly i typické figurky: cherubína, hada, starého muže či lví hlavu. Budova keepera byla hned vedle věže. Už na začátku provázela stavbu smůla: dvě lodi s materiálem se potopily v Southamptonu a parník Oxford zase v bouři u Fishing Islands a také ještě jeden škuner hned u Kincardinu. První maják v Kanadě vůbec byl postaven 1734 v dnešním Novém Skotsku (NS), u pevnosti Louisburg a v roce 1753 ho zničily kanony jeho anglického veličenstva. Jjak lze ze jména vidět, patřil totiž i s pevností Francouzům, přesněji řečeno jeho francouzskému veličenstvu, což se z nějakého důvodu zase nelíbilo jeho anglickému veličenstvu. Nejstarší, co dosud stojí, je jen o dva roky mladší, v Halifaxu (také NS). Majáky na Bruce jsou poněkud mladší a už od začátku používaly olej či petrolej. Zlepšení systému provedl Argand, který vynalezl kulatý knot a skleněný komínek. Kolem roku 1800 Francouzi začali používat parabolický reflektor a v roce 1823 přišla na svět Fresnelova čočky, která na rozdíl od Fresnelova hrachu koncentruje světlo do horizontálního paprsku a je ještě účinnější, než reflektor, specielně pro rotující světla. Kromě nejlepší sladkovodní pláže v Severní Americe jsou na poloostrově i jiné atrakce. Jedna z takových je například dvojí západ slunce v přístavu Goderich. Ten první vidíte dole na molu a když si vyběhnete na skálu k majáku, uvidíte ho ještě jednou. Řetěz majáků na poloostrově Bruce je jednou z nejzajímavějších historických atrakcí Ontaria a na jeho 590 km dlouhém pobřeží jich ještě dnes stojí přes dvacet, i když některé budovy byly nahrazeny ocelovými věžemi. Majáky. Majáky jsou postaveny po obou stranách poloostrova, ve velkém polokruhu tvaru obráceného U. Udělejme si polookružní cestu a začněme svoji cestu na západním cípu této velké podkovy a to ve směru proti ručičkám hodinek (tedy ne vašich, ale na mapě). První na řadě je Point Clark (1859). Je to třetí nejstarší maják, postavený na 1 apríla, přepokládám, že ne jako žert a první keeper byl John Young, který tam vydržel 23 let. Je kamenný, rozumí se ten maják, v roce 1964 byl zautomatizován a 1967 vyhlášen coby národní památník neboli Canadian National Historical Site. V přilehlé budově je teď muzeum, které ročně navštíví několik tisíc lidí. Do věže vede 114 schodů. Asi deset km na sever je Kincardine (1881) Je to jeden z nejhezčích majáků vůbec. Přehlíží celý přístav i městečko, z kterého dnes zbyla asi jen polovina, když průmysl a tudíž i lodní doprava v této oblasti ztratily svoji původní důležitost. Leží v ústí řeky Penetangore, jak se totiž kdysi také jmenovalo i to místo. Budova je dřevěné konstrukce osmiúhleníkového průřezu a patří jachtovému klubu, který obsluhuje světlo pro Coast Guard (pobřežní patrola, která má svou flotilu a helikoptéry rozmístěné kolem celého Huronu - dvě třetiny pobřeží patří Kanadě, třetina patří U.S.A., které mají zase svůj Coast Guard). Uvnitř je museum, kde najdete část lodi z Champlainovy expedice, která de facto Huronské jezero objevila (jako první z Velké pětky), a řadu fotografií starých velikánských škunerů z minulého století, které ve vás vzbuzují smutek, že jste tady tehdy nebyli. Zato z okénka tam ještě uvidíte Erie Belle, drze vyčuhující nad hladinu zálivu. Maják dosud pracuje (ale to už jsem tu napsal, jak je vidět, opakování není matka moudrosti,
ale spíše ztráta paměti) a jeho rotující světlo mění barvu (1 vteřinu červené, 4 vteřiny bílé) a je vidět až na 26 km. Port Elgin (1889) O tomto majáku se ví dost málo, jen z novinových ústřižků. Měl dvě světla, která byla zničena v roce 1913 velkou bouří , která tehdy u města Goderich potopila třináct lodí. V roce 1936 byl maják stržen a nahrazen ocelovou konstrukcí se světlem, plně zautomatizovaným. McNab Point (1877) byl převeden 1988 do správy Coast Guardu a je plně automatický. Původní dřevěná budova byl pokryta hliníkem (aby nemusela být pravidelně, tj. často, znovu natírána barvou, což je celkem dost, tj. hodně, drahé) Chantry island (1853) je jeden z nejvýše položených majáků (světlo je 60m nad vodou). Leží v ústí řeky Saugeen a v roce 1954 byl zelektrizovan, později zvandalizován, takže zbyla jen věž. Ostrov je neobydlený a patří jen ptactvu. U vidíte zde kromě racků a kormoránů také volavky a herony (druh šedého čápa). 1871 tam také postavili long dock, druh mola, které mělo ochránit přístav Southampton a lodě v něm proti vlnám. Spojoval celou vzdálenost k ostrovu (1,5 km) až na 120 m vjezd. Lodě sice ochránil, ale ne už sám sebe proti lodím. V roce 1908 v bouři na něj narazil škuner Erie Stuart, loď se poškodila, hlavní stěžeň se zlomil a přední stěžen ještě stačil urazit malý majáček na mole. S majáčkem napíchlým na předním stožáru se tato loď, tento bludný Holanďan, vydala na cestu na jezero, zatímco její posádka ji ještě předtím stačila opustit. Saugeen River (1903) Maják byl původně jen veliká lucerna na stožáru, později obestavěná celou dřevěnou budovou. Když ji chtěl v roce 1989 Coast Guard pokrýt hliníkovými plechy, obyvatelstvo Southamptonu se vzbouřilo (ale beze zbraní, to se v Kanadě už ani nedělá) a začalo reptat. Skončilo to noční vigilií na molu, kde po dalším reptání (to je krásné slovo, já už jsem nereptal, ani nepamatuju) lidé vyhráli nad byrokraty 1:0 a budova byla zachráněna. Její stěny jsou teď znovu jako předtím obity (kde se ve mně ty archaizmy pořád berou?) dřevem z bílých cedrů, jako důkaz, že zdravý rozum ještě existuje. Lyal Island (1885) První správce majáku (tak vidíte, přece jsem přišel na lepší titul) byl kapitán McKay, který tu s ženou i dětmi vydržel celých deset let, ač měl malý plat a na ostrově bylo plno chřestýšů - ale takové věci asi drží rodinu víc pohromadě. Také druhý keeper to vydržel dlouho, celých třicet let (ale možná, že se pro ty chřestýše nemohl ani dostat ke člunu a odejet, ne?). Světlo majáku se otáčelo mechanicky, asi tak jako ručičky kyvadlových hodin, pomocí závaží, která se každých šest hodin muselo vytahovat nahoru kladkostrojem. Také lampa musela být pravidelně natlakovávána (to je čeština, co?) pumpičkou. V roce 1970 byl maják nahrazen ocelovou věží. Stokes Bay a Knife Island (1904) má obě světla automatická, elektrická, jedno červené, druhé červené pulzující a jsou vidět až do dálky 20 km. U Knifa (nebo u Knifu?) je také pár potopenců - chci říci vraků. Cove Island (1858) leží blízko samé špice poloostrova a díky útesům na jedné straně a mělčinám na straně druhé lze na něm přistát jen malou loďkou a to ještě jen za klidného počasí. Už v roce 1920 zde postavili radiovou
věž s 200 wattovým signálem. V roce 1881 zde vlny vyplavily tělo kapitána Amose Trippa, ze škuneru Regina, který se tam blízko potopil (vlastně oba, škuner i kapitán). Amos totiž naložil v Goderichi sůl. No proč ne, je tam největší důl na sůl v Kanadě, běží několik kilometrů pod jezero a sůl je tam uložena ještě z doby, kdy tam bylo moře. Loď nabírala vodu, ta se zase vsákla do sole a nedala se vypumpovat. Posádka se vyděsila a naskákala do člunů, zatímco Tripp se vydal na svůj trip, tedy výlet, ale poslední. Keeper pak nešťastného kapitána pohřbil na ostrově a za studených zimních nocí prý jeho duch hraje karty se strážcem majáku (kde na to vlastně berou peníze ?). Tento maják je nejstarší na Huronu a také jediný má pořád stálého strážce. Je částí státní památkové péče; tedy ten maják. Jestli také ten duch, to už jsem se nedozvěděl. Tobermorry (1885) je vlastně přístav na špiččce ploostrova. Maják byl roku 1913 také poškozen velikou bouří, ale byl zase opraven. První strážce byl Abraham Davis, který se v roce 1895 takhle jednou vypravil na Devil´s Island (Ďáblův ostrov, ano, tak se skutečně jmenuje), aby si tam z jednoho vraku nabral pro své slípky zrní. Slepice se ho však už nedočkaly: ani Abrahama, ani zrní. Nikdy už se nevrátil a jeho člun našli po čtrnácti dnech daleko od ostrova, prázdný. Kolem Tobermorry je mnoho vraků, však je to nejzajímavější místo pro potápěče na celých Great Lakes. Celá oblast se nazývá Fathom Five a je to největší podvodní rezervace vraků v Kanadě. Flowerpot Island (1897) O tom jsem už tu psal v povídce Tajuplný ostrov. Světlo majáku je na vysokém útesu a kraluje tak 27 metrů nad vodou. Jeho první i druhý strážce zde strávili každý více než 25 let, čemuž se nelze divit, asi proto, jistě proto, že také tento ostrov je plný hadů. Vidíte, zase ten důvod - ono to ale asi bylo trochu jinak, asi jako u toho převoznika v té známé báji, on tam asi nikdo jiný dobrovolně nechtěl. Maják je teď automatický i jeho mlhová siréna se zapíná sama. Údržba sem přilétá jen vrtulníkem, lodí je to skoro půl hodiny a navíc musí být jen malá, jako byla ta naše. Na ostrově jsou také unikátní skály, které vypadají jako obrovské květináče - odtud jeho název. Ročně sem přijíždí dvacet tisíc turistů, kteří se ale ten samý den zase vrací, protože ostrov je - ano, uhodli jste - neobydlený. Lonely Island (1870) Má světlo 60 metrů nad vodou, neboť také on stojí na útesu. Je bílé a je vidět na 37 kilomerů. Také on má mlhovou sirénu, vlastně hornu, či troubu, ale jak vidíte, nechtěl jsem nikoho urazit. On tam totiž kdysi také ještě býval keeper, který navíc poskytoval lodím v nesnázi různé potřeby a pomoc. Teď je ovšem maják zautomatizován. (Tak mi napadá: kam se ještě dneska vlastně ještě může člověk utéct, chce-li být opravdu sám?) Cabot Head (1895) je na severním cípu poloostrova. Také zde rotovalo světlo pomocí závaží na kladce, ale bylo tak těžké, že na to museli být dva. Prostou matematikou se dá pak dokázat, že i strážci museli být nejmíň dva. Stojí na bílých vápencových útesech a je odtamtud nádherný pohled na jezero. Uvidíte z něj i Flowerpot Island i mys Cape Crooker. Také v tento maják má budovu strážce přeměněnou na muzeum, kde vidite všecko od fauny po floru. Ne ovšem Floru MacDonaldovou, která kdysi zachránila skotského prince Charlieho, když poražen, teda v bitvě, utíkal v přestrojení pryč, teda z ostrova Skye, který je ovšem ve Skotsku. Maják je pojmenován po známém mořeplavci Cabotovi (alespoň doufám, on sám tu sice nebyl - vlastně co já vím: na své druhé cestě do Ameriky Cabot zmizel, možná, že se tiše vytratil a došel z Nového Foundlandu až sem, ale proč by to dělal, když to bylo už 400 let předtím, než byl maják postaven). Samo pojmenování je legrační: head je totiž nejen výběžek, mys či skála, ale také hlava - koneckonců proč to nespojit, možná, že se ta skála podobá také Cabotově hlavě...
Lion´s head (1903) Také zde zřejmě jde o lva už nežijícího, alespoň jsem tam žádného neviděl. Maják vzal za své (to zní jako nesmyl, co by vlastně vzal za "své"?) v bouři v roce 1913, která tehdy poničila nejen pobřeží Huronu, ale i vnitrozemí poloostrova Bruce. Dnes je tu jen ocelová konstrukce se světlem a ten chybějící lev. Cape Crooker (1898) neboli mys (na rozdíl od "My z Krondštatu", což nebyl mys, ale sovětský masový kulturfilm) je na úplně východní straně poloostrova. První keeper si ještě musel postavit cestu k majáku, několik mil dlouhou, sám - jen pomocí jednoho koně, vozu a dvou rukou (vlastních). Jeho děti, podobně jako u většiny majáčníků, nechodily do školy, ale braly korespondenční kurzy. Předpokládám, že odpovědi na otázky posílaly také na korespondenčním lístku zpět, možná i holubí poštou. Griffith Island (1856) Maják dostal časem i stanici se záchrannými čluny. Jeden ze strážců tam sloužil 48 let (vlastně ještě déle než byl komunizmus v Čechách a taky se tma měl asi líp). Jiný se zas utopil, když se vracel domů - pardon, na maják - se zásobami. Maják dosud stojí, téměř nezměněn a jeho světlo září do vzdálenosti 27 kilometrů. A to je také konec našeho huronského polookruhu. Zpět na index POVÍDKA: POSLEDNÍ ÚNIK (mystery, dokončení) "Ano, ale to přece dělal vždycky zaživa!" namítl jsem. "Ovšem," souhlasil můj společník, " a jak už jsem řekl, ta iluze prostě nebyla úplná, něco tam pořád ještě chybělo. Lidé věděli, že je živý. Ale co kdyby to udělal, až kdyby zemřel? Nebyl by to daleko větší úspěch, něco skoro jako zázrak? Nezapomeňte, že nikdo předtím to ještě nedělal, teda možná jeden ano, ale to byl syn Boží, to bylo něco jiného." "Možná? Vy si skutečně myslíte, že on šel ve svých odhalování spiritistů tak daleko, že - " "Ale ne, " přerušil mě. "Houdini mířil výše. Nemohu vám řící detaily, protože je prostě neznám. Jediné, co vím, je že to chtěl udělat, tenhle nejdokonalejší stunt - nejlepší ze všech jeho úniků! Našel jsem náhodou dokumenty, tedy dopisy jeho příteli, které mě přesvědčily, že byl už dlouho rozhodnut to udělat!" Byl jsem pořád ještě skeptický: "A nikdo jiný o tom nevěděl?" "On to přece nikdo neměl vědět! To byste musel znát Harryho, on nikdy předem nemluvil o svém dalším projektu, tedy ne předtím, než ho ohlásil na veřejnost. Byl pověrečný, víte?" Musel jsem se smát: "Harry a pověrčivý?" "Věřte mi, opravdu byl. Kromě toho nechtěl, aby jeho konkurence něco tušila. Chtěl být vždycky prvním, tedy alespoň prvním ze smrtelníků," opravil se. "A nikomu se nesvěřil, kromě toho jeho přítele. A hádám, že ten už také zemřel, že? To se nějak moc hodí, ne ?" "Nezapomeňte na mě, pane, já jsem ještě nezemřel. Já ty dokumenty, o kterých jsem mluvil, už ale také nemám!" To mě překvapilo: "A co se s nimi stalo?"
"Spálil jsem je, protože jsem to slíbil." Předstíral jsem přkvapení: "Člověče, vy jste jediný, kdo viděl důkaz o takovém Houdiniho úspěchu. Jak jste to mohl zničit?" Můj sarkasmus ušel jeho pozornosti: "Ano, to mě dlouho mrzelo. Ale ten můj slib je také důvodem, proč to nemohu teď nechat zveřejnit." "A co právo veřejnosti, aby se dozvěděla pravdu?" "Ano, tohle vy lidé od novin říkáte pořád. To právo, které podle vás zdůvodňuje všecko. Ne, žádné takové právo neexistuje. Harry si nepřál, aby se to někdo dozvěděl. A tečka." Nechal jsem jeho poznámku, že jsem od novinářů, přejít bez povšimnutí. Ne už ale jeho tvrzení, že Houdini nechtěl, aby se to někdo dozvěděl: "Ale Houdini sám by to jistě řekl, kdyby býval uspěl - o čemž tedy pochybuji." "Ale on opravdu uspěl, věřte mi. On měl na to plán, víte? Nejprve musel utrpět zranění, aby jeho smrt vypadala úplně přirozeně a ta příhoda z Montrealu k tomu přispěla výborně." "Chcete říci, že on ve skutečnosti požádal toho studenta, aby ho udeřil? Aby mohl předstírat, že je zraněn?" tázal jsem se nedůvěřivě. "Ovšemže ne, muselo to přece vypadat úplně nenápadné. Stačilo toho studenta jen vyprovokovat, to bylo velmi jednoduché." "Takže Houdini nebyl zraněn?" "Ale ne, pane, byl. Musel být - jinak by to vůbec nepracovalo. Pak přišel bod číslo dvě, následky zranění se musely pevně zapsat do vědomí lidí. Proto také úmyslně nedokončil ten svůj poslední výstup. Ale to bylo ovšem později a vůbec ne v té čínské mučící skříni s vodou, jak to bylo v tom známém filmu o Houdinim." "Ale bylo to hodně přesvědčivé, míním teda tu scénu ve filmu. Jestli to bylo tak i ve skutečnosti..." "Asi ano, Houdini uměl být velmi přesvědčivý, když chtěl - a to on chtěl vždycky. Nyní k bodu číslo tři: musel být ovšem prohlášen za klinicky mrtvého. To byl ten nejtěžší, ale také ten nejdůležitější bod plánu." To mě zaujalo: "Ano, to určitě bylo. Jak se mu to u čerta jen povedlo?" "Nevím, možná nějaká droga, která zpomalí srdeční puls -" nadhodil stařec. "- anebo prostě podplatil doktory!" skočil jsme mu do řeči. "Ne, to by Harry neudělal. Nemohl to riskovat. Bylo pro něj hrozně důležité, aby všecko bylo perfektní, tedy jako po pravdě." "A bod číslo čtyři?" "Zmrtvýchvstání, samozřejmě!" Neodpustil jsem si předpověď: "A pak se probudil v rakvi a nemohl se dostat ven. Takže zemřel hroznou smrtí zadušením!" "Vidíte, sám si odporujete. Doktor, který by byl součástí podvodu, by ho nikdy nenechal udusit. Ba ne, Harry se určitě se svým plánem nesvěřil žádnému z doktorů. On to totiž nepotřeboval - on dávno přišel na to, jak se z rakve dostat, ještě než by nedostatkem vzduchu zeslábl natolik, že by už bylo pozdě." Nedal jsem se: "No dobře, ale on se jim mohl svěřit, umřít tam a doktoři by zůstali radši zticha, protože prohlásit za mrtvého někoho, kdo ještě není, je přece proti zákonu. Ba ne, já si myslím, že se mu to nepodařilo." Částečně ustoupil: "Ovšem, to je možné, ale také hodně nepravděpodobné. Nezapomeňte, že Houdini byl vždycky připraven na všechny eventuality, on si je všechny předem prostudoval! Tak například
sám ve svých dennících přiznává, že ve svém opasku vždycky nosil nůž, kdyby se náhodou nemohl dostat z provazů. On opravdu nikdy nic nenechával náhodě. V tomto případě to možná bylo ještě lehčí, nikoho nenapadlo prohledávat rakev. Víte, oni ho pohřbili, jak si přál, v té jeho specielní rakvi, kterou používal pro své úniky. Na pohřbu dokonce někteří lidé žertovali, že snad tam ani není. Jenže on tam byl a jak jsem řekl, také měl způsob, jak se dostat ven. On byl totiž génius, víte? Jako obvykle, vymyslel si na to prostě nějaký trik." Nebyl jsem ještě přesvědčen: "A jak to vlastně všechno víte? Vy to všecko jen tak hádáte!" "Ba ne, já jsem živý důkaz, že se Harry dostal ven. On právě navštívil toho svého přítele dávno po svém pohřbu." "Ach tak, " začal jsem chápat, "vzpomínám si, jak slíbil, že když existuje život po smrti, tak se vrátí jako duch na svět a řekne nám všem o tom. Tohle myslíte, že jo? Nyní to byl on, který byl rozčilen: "Ne, nic takového jsem nemyslel. Když jsem vám řekl, že se dostal z hrobu za živa, tak jsem to také tak myslel!" "Nu dobrá, ale jakto, že se o tom nikdo jiný nedozvěděl? A vůbec, co se stalo pak? Kde žil, co dělal? A proč byl zticha? Takový úspěch by mu přece přinesl nesmrtelnou - promiňte mi tu slovní hříčku slávu!" Tak by se přece pravý, živý Houdini nezachoval!" "To je pravda, nevypadá to na něj, že?" musel přiznat. "Opravdu nevím, proč o tom nikomu jinému neřekl a vlastně také ani nevím, jak to s ním dopadlo. Ale představte si třeba tohle: když se konečně po vyčerpávajícím úsilí dostal z té rodinné hrobky - z té, kterou zdobila jeho busta, s níž se dokonce ještě za živa jednou nechal fotografovat - musel asi být v úplné extázi. Konečně se mu to povedlo, ten nejlepší ze všech úniků! Neexistovalo už nic těžšího, nic lepšího. Jeho první myšlenka ovšem byla jít domů a hned udělat interview s novináři . . ." ----"Ale pak si uvědomil," pokračoval můj společník, " že mu asi nebudou věřit, že je to vůbec on. Starý Harry byl přece oficielně mrtev a dokonce pohřben, jak koneckonců dokazovala celá řada dokumentů. Ještě by si mohli myslet, že se jen za Houdiniho vydává, že je jen podvodník a navíc ještě dost špatný. Ano, starý Harry byl mrtev - ale zároveň se zase jiný narodil. A mohl jít kam chtěl, volně a svobodně, bez jakýchkoliv svazků se svou minulostí. Mohl začít znova: už nemusel závodit sám se sebou, v tom nekonečném maratonu, kdy musel být pořád lepší a lepší. Teď už vlastně všechno zkusil a nic lepšího neexistovalo. Navíc si poslední dobou už uvědomoval, že rychle stárne, takže po tomhle úniku ho vlastně čeká už jen cesta dolů. Jednoho dne by určitě selhal, zatímco teď ještě může odejít. Daleko od té štvanice, daleko od svých fanoušků, kteří po něm nemilosrdně chtěli ještě nebezpečnější výkony. Ano, teď by mohl všem utéci. Co ho nejvíc pokoušelo, bylo to, jak by to vlastně bylo úplně snadné. . . Nějak mi to nestačilo: "Ale já myslel, že měl všecko: slávu, obdiv a ovšem i peníze. Co víc si člověk může přát? Proč by to měl všecko najednou zahodit?" Starý muž souhlasil: "Ano, dá se to těžko pochopit. Ale byl také jenom člověk a jako každý z nás, měl velkou touhu toho nechat a utéct od všeho, alespoň jednou, alespoň na chvíli. Většina z nás prostě nemůže, ale on mohl a také to udělal. Jediné, co bylo potřeba, bylo, aby se sebral a šel. Nikdo by ho nikde nehledal. Byl to opravdu ten nejlepší únik ze všech - jeho poslední únik, dalo by se říci. Byl jsem tím unešen: byla to lepší historka, než jsem kdy čekal. Můj společník byl opravdu nápaditý vypravěč. "A co jeho žena? Ta, kterou tolik miloval?" "Ale on jí přece dal znamení!" namítal stařec.
Nemohl jsem souhlasit: "To je sice pravda, ale jen nepřímo, skrz medium. Byl kolem toho nějaký zmatek a pokud se dobře pamatuji, pak to nějak odvolali. Ale co ti "blázni" tam na skále, jak jste je nazýval? Jak mohl opustit je, svoje věrné věřící?" Starý muž se zasmál: "Ale on je přece neopustil, on žije v jejich srdcích i nadále. Vždycky byl dobrý iluzionista a podařilo se mu oklamat všechny, tedy i je. Navíc dokonce oklamal i smrt. A já jsem jediný, kdo to ví a přitom to na něj ani nemohu povědět!" Najednou mi to došlo: "Ale je tu přesto ještě někdo, kdo by to měl vědět, komu dlužil vysvětlení. Ten, kterého pak vinili z jeho smrti, ten student - jak jen on se jmenoval, počkejte, Claud Ben -" Rychle mě přerušil: "Na jméně vůbec nezáleží. Ano, ten si jistě dával dlouho vinu za to, co vlastně provedl." Ale já ho jen tak lehce nepustil: "Ale jděte! Mě to můžete přiznat! Vždyť oba dobře víme, že neexistoval žádný přítel ani žádné nějaké dopisy, pane Benoit! Víte, co si ale myslím? Já teď začínám věřit, že jste si tu celou historku vymyslel, abyste unikl výčitkám svého vlastního svědomí!" K mému překvapení se nesnažil svoji totožnost zapírat. Dokonce vypadal, jako by to ode mne očekával. Jen to slovo "výčitky" ho rozčílilo. "Vy mi nevěříte, pane, ale on mě skutečně navštívil. Bylo to hodně dlouho po jeho pohřbu a zřejmě si myslel, že jeho zmrtvýchvstání nebude úplné bez mého odpuštění. Dovedete si asi představiit, jak jsem byl šťastný - po tom, co jsem si tolik vyčítal, jsem se najednou dozvěděl, že jsem ho vlastně nezabil. Víte, on byl vždycky můj idol. A když mi to řekl, bylo mi tehdy, jako kdyby mě osvobodil, jako kdyby mi vrátil i ten můj život zpět! Překonán svou radostí a mou stupidní vděčností za to, že mi to řekl, jsem mu tehdy přísahal, že jeho tajemství nikomu neprozradím." "Ale, ale, vždyť jste mi to zrovna teď všecko vypověděl," řekl jsem vychytrale. "Co kdybych tu historku přece jen někde uveřejnil?" Odpověděl mi s úsměvem, ve kterém byla stoprocentní jistota: "Já si nemyslím, že to budete publikovat. Ale i kdybyste to udělal, stejně vám to nikdo nebude věřit!" ----Když jsme za nějakou dobu spolu opouštěli restauraci, měl jsem k němu ještě jednu otázku: "Svádělo ho to někdy, aby se vrátil zpět, do svého původního života - plného slávy, obdivu a peněz?" Zamyslel se: "Ne, to mi tehdy neřekl, ale určitě ho to muselo zatraceně trápit - myslím si, že i dost často. A také doufám, že přitom hodně trpěl. To je přece cena, kterou se musí platit za svobodu, nemyslíte?" Nečekal na mou odpověď a hned se také se mnou rozloučil. A já tam stál a díval jsem se za ním, jak pomalu odchází směrem k vodopádům, až mi úplně zmizel ve tmě . . . (konec) Zpět na index POHLEDY: MANAŽÉŘI BEZ MANÉŽE (poprvé otištěno v Neviditelném Psovi) Když jsem byl naposled v Čechách, bavili jsme se s jedním známým z Prahy o manažerech na západě. Jen tak všeobecně, ale přesto mě překvapil jeho názor, že asi mají téměř nadlidské schopnosti. Ujistil
jsem ho, že tomu tak není, že síla je hlavně v systému a částečně i v tradici, podobně jako u Japonců. V systému je manažer vlastně jen spojovací článek, který buď pracuje dobře anebo ne. Jistě, dobrý systém je inkubátor dobrých manažerů, ale dobří manažéři ještě sami nedělají dobrý systém. Samozřejmě, existují vynikající jedinci, ale bez systému by se prostě nemohli uplatnit. Samostatnost manažerů je další taková pověra: správný vedoucí je ten, který dokáže maximum v jeho doméně a to hlavně v omezených podmínkách (tj. peníze, lidé, materiál, čas a marketing). Jen tak mimochodem: výraz vedoucí používám poněkud volně, protože (už podle názvu) vedoucí většinou jen "vede", zatímco manažer také "řídí" - jestli rozumíte, co tím chci říci. Podobně, pokud používám výrazy v mužském rodě, nemíním tím pochopitelně jen muže, ale také ženy, kterých je dnes v managementu více, než kdy jindy. Nevím, kolik existuje na západě škol, ze kterých vycházejí promovaní manažeři - a jestli nějaké jsou, tak to dobře utajují. Většina vedoucích se totiž manažery nevyučí, ale musí se jimi stát. Lépe řečeno, na manažera se povyšuje a v tom je právě kámen úrazu. Člověk, kerý má na to léta (a často i přátele, to je všude stejné) či pracovník, který se ve svém oboru osvědčil, se najednou stane vedoucím, aniž ví, co ho vlastně čeká. Nikdo ho nevaruje, ani neuvidí na dveřích ono proslulé Dantovo: " Zanechte všech nadějí..." a tak prostě začne poroučet a diví se, že mu to neběhá tak dobře, jako lipicáni v manéži. Tož začne brát kurzy: firemní, video, soukromé workshopy a i ty ze života, kterým se říká zkušenosti. A jelikož se chybami učíme, tedy čím více chyb, tím více zkušeností. Někdy je to ovšem spíše naopak: někdo získá sto zkušeností, jiný jen jednu zkoušenost stokrát. Chyby se dají zhruba rozdělit do tří kategorií. Do první patří ty, které dělá ten, kdo chce všecko udělat jen sám (neptejte se mi, jak jsem na to přišel). Do té druhé patří chyby z nerozhodnosti: vedoucí neví, kde je vlastně jeho pozice mezi vrchním managementem a jeho podřízenými. Někdy to hraje na jednu, jindy na druhou stranu a v obou případech pak vlastně vůbec nerozhoduje. Ta třetí se týká chyb, které vzniknou aplikací špatných metod nebo špatnou aplikací dobrých metod. 1) Ti první jsou t zv. principálové, kteří věří, že komu dal pánbůh úřad, tomu dal i rozum a že dobrý rozkaz všecko vyřeší. Ti si vyloženě spletli povolání: chybí jim právě ta manéž, lipicáni a bič. Jinde to totiž vůbec nepracuje. Druzí si myslí, sice v dobrém, ale zato špatně, že musí o všem vědět, o všem rozhodovat, úkony detailně rozpracovat a - většinou se zhroutí na přepracovanost. K tomu mu nemalou mírou dopomůže také vyšší management firmy, který ho - je-li úspěšný - ještě víc přetěžuje. Sem patří i vedoucí, co určuje obtížnou práci lidem, kteří nejsou schopni dané úkoly zvládnout. Dávat problémy, které nikdo nechce, těm, kteří prostě u něj nejsou oblíbeni, není přece žádné řešení. Každý to pochopitelně ví, ale pořád se to běžně praktikuje. Do téhle kategorie se také vejdou ještě ti, kteří přetěžují své zaměstnance, protože nemají dost lidí a z nějakého důvodu se bojí žádat o víc personálu, nebo si neprosadí, aby ho získali. 2) Tak zvaní poslušníci. Poznají se podle toho, že byli pro svou poslušnost na místo vedoucího vybráni. Většinou jsou to ti mladí, kteří si myslí, že se to musí, anebo už ti starší, kteří sice nic zvláštního nedokázali, ale zato "nehoupali člunem". Vyšší management má poslušníky rád: může skrze ně dobře prosazovat svoji autoritu a nesetká se s odporem, i když jeho příkazy někdy zavánějí senilitou. Připravuje se tím ovšem
o jeden z nejdůležitějších nástrojů řízení: feedback neboli informaci zezdola. Dělal jsem u jedné firmy, kde se reporty nahoru psaly takové, jaké byly očekávány - ne, že by se přímo lhalo, ale dobré výsledky se vyzdvihovaly a na ty špatné se jaksi zapomínalo. To je ovšem nejlepší recept na pozvolnou katastrofu. Když přišla, přivolali se konzultanti, kteří doporučili drastické úpravy a pak byl někdo z vyššího vedení nahrazen jiným, který to "určitě dá do pořádku". Zbytek vedení se honem začal zajímat, co se v jejich departmentu proboha děje. Jelikož se ale nejednalo o změnu systému, brzy se všecko vrátilo zpět. Zatímco vedoucí z dříve uvedených kategorií bychom spíše nazvali bossy, praví manařeři dělají chyby, které patří do 3) kategorie třetí. Nebudu tu mluvit o tom, jak se to má dělat dobře, na to doporučuji internetové texty Dr.Gerarda Blaira z Edinburgské univerzity, s nímž jsem měl interview na toto téma v internetovém časopisu Hurontaria, Číslo 7A (Anglická část), ale zmíním se tu raději o chybách, kterým se dobří manažeři snaží vyhnout. a) Technikalizace problémů Když jsem dělal u Sperry Univac (U.S, pobočka v Kanadě), udivilo mě, že někteří vedoucí neměli vyšší odborné, tedy technické, vzdělání. Později jsem pochopil, že to vždycky není to nejdůležitější: většinou se nehledá nejlepší technické řešení, ale jediné správné řešení. Jako mladého inženýra se mi to dotklo; proč se mi tedy ptají na můj názor, že ano. Jenomže já jsem všecko viděl jenom z té technické dimenze. Zapomněl jsem totiž uvažovat do rovnice i jiné proměnné, jako je výroba, peníze, materiál, zákazníci a situace na trhu. Ta obzvláště, protože v marketingu se dají napáchat ty největší omyly. Co teda vlastně všecko musí manažer umět? Radši se mě zeptejte, co nemusí umět a moje odpověď bude velmi krátká. Není divu, že si mnozí manažeři ve své naivitě slibovali téměř zázračnou pomoc právě od počítačů. Jaké bylo jejich zklamání, když se pohádka nekonala! A někteří z nich ještě pořád hledají řešení složitých problémů na klávesnici svého počítače jako bludné duše hledají očistec. b) Zamrzlé plánování Plánování je vůbec nejdůležitější a tedy i nejtěžší část řízení. Přesný akční plán se totiž dá udělat jen až když je vše hotovo - jenže pak už je jaksi zbytečný, že ano. Dosavadní metody a počítačové programy (i když o sobě tvrdí opak) nejsou zatím dostatečně pružné, aby mohly hodinu po hodině registrovat změny v situaci a optimalizovat plán podle variací v rezervách a čase. Ovšem i kdyby mohly, neustálé změny v plánu by způsobovaly neúnosné ztráty času. To ovšem neznamená, že se za každou cenu musíme držet starého plánu, ale že ho měníme periodicky, ne pro každou maličkost a většinou jen podle nejlepšího odhadu a to ještě jaksi "za pochodu". c) Neznalost jednání s lidmi To je velmi důležité: většina vedoucích zapomíná, že lidé jakožto "materiál" se zpracovávají velice těžce a malé chyby se mohou značně vymstít. U jedné firmy, kde jsem kdysi vedl oddělení testování a kvality, jsem měl pár inženýrů, techniků a inspektorů. Tedy hlavně inspektorek, které jsem každý den
pilně zdravil a to tak, aby si každá myslela, že je tou nejdůležitější. Proč ta pozornost? Potřeboval jsem totiž, aby mi v sobotu či v neděli přišly dělat přesčasy, neboť výroba byla často časově zpožděná a my to museli dohánět. Většinou se to ale vědělo až v pátek odpoledne, paní a dívky se musely nejprve dohodnout s manžely či milenci a potřeboval jsem jich na tu práci co nejvíc, většinou všechny. A to tam prosím ještě nebyla unie, neboli odbory, jinak řečeno odpory - to bych jim asi ještě musel nosit bomboniéry :). Každý zaměstanec také potřebuje, aby se s ním jednalo trochu jinak. Najděte jeho rezonanční frekvenci a získáte z něho optimum. Správný manažer ovšem musí lidi navíc ještě inspirovat a to každý neumí. d) Špatná aplikace dobrých metod Nenadálé úspěchy v řízení vedou často k názoru, že existují "zázračné" methody manažerizmu. Tato pověra vznikla z toho, že se se závistí koukalo, jak se to druhému daří, aniž by si lidé uvědomovali, že za každým úspěchem stojí také chytrá hlava. Dobrý nápad totiž není jako čepice, která se hodí na všechny hlavy stejné velikosti. I ta sebelepší idea se dá pokazit špatným použitím. Každý samozřejmě chápe, že ne každá metoda se hodí pro každé prostředí, úroveň technologie, průmysl a už vůbec ne pro každou firmu - a přesto si často myslí, že zrovna u něj to bude pracovat. Uvedu příklad: aplikovali jsme v Severní Americe japonské metody a není tajemstvím, že se značným debaklem. Americký pracovník totiž nemá pracovní zodpovědnost jako má Japonec, ani tak vyvinutý smysl pro přesnost a kvalitu. Metody JIT (Just in Time) nebo ZD (Zero Defekt) se pro nás prostě nehodily. Firmy, které zaměstnávaly dobré psychology práce, to pochopily předem, jiné si to neuvědomily a pak na to doplatily. U některých se to sice podařilo, ale až po patřičné "amerikanizaci" metod. e) Málo osobní odvahy Když manažer zjistí, že řešení, o kterém si myslí, že je nejlepší pro daný problém, i když je ještě nevyzkoušené, neobvyklé či prostě odmítané jeho nadřízenými, musí mít odvahu za něj postavit. Poslušňáci, tj, alibisté, opatrníci či vedoucí, kteří se nemohou rozhodnout, ti všichni radši volí řešení pohodlnější, plně vyzkoušené anebo prostě to, co se jim nařídí zeshora. Někdy to vyjde, jindy to znamená stagnaci, většinou i pokles výroby (anebo trhů), a zažil jsem i firmu, která kvůli tomu zbankrotovala. Na druhé straně hazardéři, riskéři či naivní experimentátoři nikdy nejsou dobrými manažery. Odvaha ovšem také znamená přiznat si, když sám udělám chybu. Sem patří i nebát se zastat svých lidí, když mají pravdu, když potřebují pomoc, když si zaslouží přidání. Dobré výsledky se neobjeví hned, protože důvěra se nevybuduje za den, ale mohou příjemně překvapit později. ----Za posledních dvacet let prodělala "manažerologie" velký vývoj. S časem se pochopitelně vyvíjí i manažeři, ale ne všichni stejně. S růstem experience se manažer může stát lepším, anebo založit svoje akce na řadě malých úspěchů (většinou jen díky několika šťastným odhadům), zkostnatět a přejít na principála. Staré metody řízení už nestačí současnému stavu moderní techniky a organizace práce. Nestačí k tomu ani starý typ manažera. Nové technologie, jako je video-konference se sice rychle ujaly, ale ještě rychleji přešly na obyčejné video-schůze, kde se zase omílají všechny možné zbytečnosti. Objevila se také novinka (pokud zapomeneme, že už to tu vlastně bylo od středověku), t.zv. team-work. A opět se tomu přikládají zázračné vlastnosti. Ano, na jedné straně to má skvělé výsledky, ale jinde se to zvrhlo tak, že to sice pracuje, ale závisí to hlavně na několika dříčích a zbytek se "veze"
zadarmo. I to je pochopitelné: team-work totiž vyžaduje zcela jiné řízení a i dobrý manažer se tu musí ještě hodně přiučit, než bude také dobrý team-leader. Zpět na index POEZIE: ROMANCE O PÍSNIČCE. Zavřeli písničku, zavřeli za vrata, protože byla nějak moc hubatá. Lidé ji zpívali, zpívali do noci, zpívali svobodní, zpívali otroci. A když si ji už celé císařství zpívalo, nedivme se, že to císaře naštvalo. Zavřeli ji tedy do hradního žaláře, že prý svými slovy uráží císaře. Zavřeli písničku, zavřeli do želez. Stačí prý křepelka, co zpívá "pět peněz". Nebude už nutno zpěváky zavírat: není-li písnička, nebude co zpívat! Zatímco písnička sedí ve vězení, neskončí tím ovšem to její trápení. Žalářník také ještě se přičiní: nebohé písničce násilí učiní. Po nějakém čase pak v žaláři porodí, tři malé dcerušky se jí tam narodí. Písnička s radostí hledí na dětičky: mají se k světu ty uřvané písničky. Brečí tam holčičky od rána do šera. Naštve se žalářník a jednou zvečera ze vzteku vyhodí děvčátka za vrata děvčátka po matce, děvčátka hubatá. Naštěstí jde kolem ponocný Zajíček, ujme se z lítosti maličkých písniček. Protože rostou rychlejc než z vody na mládence brzo uplatní své svody. Než se kdo naděje, batolí se světem na tisíc písniček a ty zas svým dětem předají pak nápěv od jejich babičky, co sedí v žaláři, babičky-písničky. Lidé se radují, zpívají vesele,
zrána když vstávaj' i večer u postele; neb když se písničky začínaj' ozývat, i toho císaře dokážou uzpívat. Zpět na index Jdi na titulní stránku Hurontarie
HURONTARIA - 3B/99 Canadian Czech-out Monthly Kanadsko-český měsíčník. Back to Title Page of Hurontaria (Jdi na titulní stránku Hurontarie) Komentář: Něco se děje. Zima ustupuje a můj soused přibil zase svoje kbelíky na stromy v parku a sbírá do nich javorovou šťávu na sirup. Je v tom takové ujištění: pokaždé, když to udělá, je jaro už za rohem. Vyjma letošního roku - včera se na těch jeho pípách objevily malé krápníky, to jak ta kapající míza hned zmrzla. Pamatujete se na Wiarton Willyho z minulého čísla? Nuže jeho předpověď mírné zimy se nesplnila: už jsme měli od té doby čtyři sněhové bouře a prý jich mají ještě pár v záloze. Ovšem my si nestěžujeme. Nemáme tu zase laviny (asi proto, že široko daleko není žádná hora), také tu nejsou skoro žádné zátopy - ťukám na dřevo - ani nějaká kouřící sopka. Není divu, že naši předpovídači počasí v televizi se tím vším příliš nevzrušují a raději říkají vtipy . . . NEOTVÍREJTE PŘÍLOHU (ATTACHMENT) HAPPY99.EXE když ji dostanete elektronickou poštou! Je to počítačový virus. Jeho otevření bude infikovat váš počítač a některé anti-virusové sofware ani nepozná, že je to virus. Tento virus bude posílat každou vaši poštu dvakrát, aniž byste o tom věděli - a každý duplikát bude obsahovat attachment "happy99.exe". Když ho obdržíte poštou, prostě radši hned vymažte cely dopis. Pokud si nejste jisti, zda už jste nebyli infikováni, pošlete si sami sobě prazdný dopis - když ho dostanete zpět s přílohou "happy99.exe", pak už jste nakaženi a návod k odstranění virusu je na http://www.meaford.com Chcete-li o tom vědět více, navštivte stránku expertního virus-bustera Bruce P. Burrella http://www.umich.edu/~virus-busters/ska.html (Měl jsem s ním interview pro Hurontarii minulý rok). Upřímně řečeno, přílohy typu EXE jsou samoběžné programy a většinou je s nimi jen otrava: zabírají váš čas i paměť počítače - ty dlouhé mohou dokonce zaseknout vaši poštu a navíc jsou to možní nosiči virusů. A co je ještě horší: každý je hrozně rád posílá kolem!!!! Udělal jsem odvážný krok vpřed a začal jsem psát eseje pro pražskou uměleckou galerii ArtForum, jakožto doprovod k jejich WEBovské výstavě obrazů. Zatím jsem napsal dvě, jednu pro únorovou výstavu Jindřicha Pilečka, najdete ji tam na: http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/1999_02/Ramec.html a jednu pro březnovou výstavu Jana Híska, ta je na: http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/Ramec.html Jestli máte rádi umění - a myslím, že ano, když čtete Hurontarii - podívejte se tam na ty krásné obrazy. HISEK
Další free software: Email remover© je na http://home.pacific.net.sg/~thantom/eremove.htm Našel jsem jej na WEBu a vykonává dvě funkce, které jsem nutně potřeboval: zjišťuje velikost attachmentů (můžete je vymazat, aniž byste je loudovali do PCčka) a také bez čtení odmrsknout poštu spammerů (tj. poštu, kterou jste si nevyžádali), kteří se na mě poslední dobou vrhli jako houf komárů. Nakonec dobrá rada: neodpovídejte spammerům, neboť jim to dává vědět, že vaše adresa je správná. INDEX: B - ČESKÁ ČÁST
Úvaha: Reportáž: Povídka: Pohledy: Poezie:
DVAKRÁT MĚŘ VZHŮRU DO PECE ZUZANA Z MARATÓNU ZÉLOSOVÉ INTERVIEW KŘIVOKLÁT
Poznámka: Ťukněte na levý sloupec. Část A je v angličtině a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 a Část C je totéž bez diakritiky, pro novou volbu jděte prosím zpět na titulní stránku. Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Před 600 lety bylo politicky správné říkat, že je země placatá."
PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni e-mailem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE CZ. Také vám budeme vděčni, když nám napíšete, kde jste se o Hurontárii dozvěděli. Novinka: můžeme také zasílat číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright © 1999 Jan Hurych. Personal use of this material is permitted. However, permission to reprint/republish this material for any other purpose must be obtained from the author. All the names of persons are fictitious except where stated otherwise. Webmaster Honza (jansan)
[email protected] ÚVAHA: DVAKRÁT MĚŘ, JEDNOU ŘEŽ! Ano, i v Kanadě se musí měřit dvakrát, ale z poněkud jiných důvodů. Máme tu sice metrický systém, ale naši sousedi v U.S.A., s kterými máme většinu biznysu, si stále podržují ten starý, t.zv. imperiální systém. Což je poněkud nelogické, uvážíme-li, že to byla první kolonie, která se od Britského Imperia oddělila. Ale žerty stranou, ono to vůbec není tak jednoduché. Kanaďanům bylo totiž kdysi dohodnuto - nepamatuji se, že by o tom bylo nějaké referendum či plebiscit - že jim bude dopřáno používat jedínyj magúčij metríckij systěm. A udělal se na to zákon a basta fidli. Jistě, je to systém prostší a jednotky jsou snadno konvertibilní jako kilo, hekto, deci - a kdo z nás by neuměl posouvat desetinou čárku? Vlastně tečku, ta se tu na západě používá místo čárky. A jinak je přece jedno, v čem se měří, hlavně se musí udat jednotky, ne? No jo, ale velká část technické dokumentace chodí přece do a z USA. A nemůžeme očekávat, že si to každý bude pořád přepočítávat na své, i kdyby náhodou věděl jak, no Sir! A tak se všecko stále ještě uvádí ve dvojích mírách a i automobily mají například dvojí ukazatele rychlosti. A kde ta dualita není, tam si radši dávejte dobrý
pozor: na mapách (od automobilového klubu CAA), které udávají na silnicích vzdálenosti, jsou tytéž na jedné mapě v kanadské části v kilometrech a v U.S.A. zase v mílích, uvidíte ovšem jen čísla. Takže se vám pak třeba stane, že máte všecko hezky naplánované a zatím, jakmile přejedete hranice z Alberty do Montany, tak se musíte divit, že jedete a jedete a pořád ještě nejste v té Heleně (to je prosím město v Montaně, dokonce to hlavní). Co se také nedá tak lehce změnit, je nářadí. A tak pořád ještě vrtáme čtvrtpalcovým vrtákem, ačkoliv jsou k disposici vrtáci (pardon vrtáky) obojího druhu. Navíc se naši byrokraté snaží vytlačit i jiné, vžité jednotky, novými, ale ne už tak praktickými. Tak například u každého autoservisu je teď ukazatel tlaku vzduchu do pneumatik v kiloPascalech (kPa) namísto v psi (tj. v librách na čtvereční palec). Kolik že je jeden Pascal? Asi tak jako když vám někdo kýchne do pneumatiky. A tak to jde pořád dokola a krávy nám dojí v litrech, místo v quartech a slepice, které snášely vejce o průměru v palcích, je teď snáší v milimetrech (otvory jim zůstaly naštěstí pořád stejně veliké). Nejhorší je, když se to poplete tam, kde na tom záleží nejvíc - před několika lety muselo jedno letadlo z Montrealu přistát nouzově na prérii, nebo mu do nádrže načerpali jenom x litrů paliva ( namísto x gallonů). Nejpomaleji se ovšem mění zvyklosti lidí. Vysvětlil mi to můj přítel Fred MacLean: "Když mi řekli, kamaráde, že je moje tchyně vzdálená od nás celé tři tisíce kilometrů, moc mi to, člověče, neříkalo. A vidíš, včera mi telefonovali, že je "six feet under" (tedy šest stop pod drnem) a tomu jsem rozuměl hned..." Zpět na index REPORTÁŽ: VZHŮRU DO PECE, díl první (aneb Jak zničit nejen děti, ale hlavně sebe) Pavlína Obrovská
[email protected] se narodila v Písku v jižních Čechách, ale žije teď v Praze. Má dva syny (12 a 8 let), život bere s humorem a tak tvrdí, že žádné zaměstnání není nikdy zlé, hlavně když je kolem plno dobrých lidí. Koníčků má ale mnoho - fotí, vyšívá, čte, maluje (stejně jako její manžel Jiří), ovšem zabývat se jimi může jen podle toho, kolik má času. Do metra si bere knihu, k televizi vyšívání, na procházku foťák. Ve svém horoskopu má rybu a čínského hada. Kromě toho také cestuje a píše, a když ty dvě věci spojí, vyjde z toho tato půvabná reportáž . . .
Nevím, kde jsem vzala tu odvahu, když jsem se rozhodla jet sama s dětmi na dovolenou do Krkonoš. Snad, že bylo jaro, sluníčko svítilo a ve mně se začaly opětovně ozývat geny dávných kočovných předků ? Či snad proto, že touha vyrazit do čisté přírody byla po letech strávených stále na stejných místech, už příliš silná ? Výsledek však byl ten, že jsem nám objednala pokoj v pro mne zcela neznámé horské chatě Zlatá hvězda. Že je to v Peci pod Sněžkou, jsem sice věděla, ale ve kterých místech a jak se tam dostat, to už nikoli. Starosti jsem ale hodila za hlavu s bezstarostností dítěte. Však to nějak zvládneme, mínila sem optimisticky. První problémy nastaly, už když jsem se snažila vymámit na Internetu odjezdy autobusů, a Pec pod
Sněžkou jako místo určení podle počítače neexistovala. Stále jsem zkoušela různé varianty a nakonec se mi, po mém asi půlhodinovém úsilí podařilo přemluvit tu hromadu elektroniky nebo co to vlastně je, ke spolupráci. Další úspěch jsem pak zaznamenala v Písku, kdy se mi povedlo zakoupit sérii místenek Písek - Praha a Praha - Pec p. Snezkou (jak mne poučil počítač), a já se nechala v tu chvíli ukolébat představou, že problémy vlastně žádné nejsou a nebudou. ----Moje cestovní horečka se dostavuje různě, nejméně však vždy půlhodiny před odjezdem, a spočívá v mé velmi časté návštěvě jisté intimní místnůstky. Tentokrát se ale první příznaky objevily už ve čtvrtek v Písku. Sice mne čekala jen první část cesty, a to do Prahy, ale zřejmě se na můj nervový systém podepsalo hlavně další pokračování mého putování. Cesta do neznáma. To, že jsme dorazili tak včas, že jsme stihli i něco nakoupit, mne opět ubezpečilo, že vše půjde podle mnou naplánovaných představ. A tak jsem večer s klidem člověka, který neví do čeho leze, usnula spánkem spravedlivých. ----V našem bytě asi spadla bomba. ( Nebo by tam teprve měla spadnout ? ) Stojím v obývacím pokoji uprostřed kvanta hromádek a hromad, složených z oblečení, hygienických potřeb a dalších věcí. V kuchyni smažím řízky a zároveň se snažím donutit kluky, aby nedělali nepořádek ( je-li to vůbec možné ). Začínám ztrácet optimismus a nejraději bych to vzdala. Neustálé návštěvy oné tak potřebované místnůstky se stále stupňují, a tak už jsem si byla donucená vzít tabletku Endiaronu, aby vůbec mělo smysl z té nejmenší části bytu občas taky odcházet jinam. Neustále se snažím redukovat množství hromádek a toho, co je v nich obsažené. Díky tomu se kolem šesté konečně dostavuje úspěch. Vše je zabaleno v jedné ohromné tašce a dvou batůžkách. Dokonce i to monstrum, které si říká cestovní brašna, uzvednu. Zvedá mi to náladu a dodává neodůvodněné sebevědomí. Odškrtávám ještě naposledy věci na seznamu a začínám se pomalu uklidňovat. Pár drobností, na které jsem zapomněla, strkám do tašky bez ladu a skladu ještě i ráno v sobotu, poté co jsem před tím zcela zavrhla bláznivý nápad, že bych je mohla dát tam, kam přesně patří. Hotovo. Já nadskakuji v předsíni pomalu už v půl deváté s pocitem, že nám ujede autobus. Do toho volá kamarád. Ve většině Prahy je výpadek proudu a dokonce prý ani nejedou tramvaje. Na klidu mi to moc nepřidalo, neboť mne napadla otázka, zda bude fungovat metro. Po deváté jsme vyrazili. Metro jede - alespoň něco. Na Florenc jsme dorazili nakonec více jak půl hodiny před odjezdem. Přesto už i v této chvíli, si začínám blahopřát, že jsem koupila místenky. S čekáním na autobus si blahopřeji čím dál víc a sleduji přibývající dav. Autobusy jsou nakonec dva. Konečně sedíme uvnitř. Na brašně se sice rozbil zip, ale už je uklizená dole a vše je OK. Náhle si uvědomuji - má to malý háček. Nejen čtení, ale hlavně můj oběd je uzavřen v kufru autobusu a dřív než v Peci se k němu nedostanu. Ještě, že mám jablka - utěšuji se, celá skleslá. Netuším, že mi to bude bohatě stačit a oběd sním až kolem třetí v chatě. Konečně startujeme. Poslední zamávání Jirkovi a vyrážíme téměř do neznáma.
----Cesta do Pece nám trvala přes tři hodiny. Za Jičínem nám došel úsměv. Začalo pršet a déšť stále nabýval na intenzitě. „No děkuju," pomyslela jsem si a zauvažovala, zda mají děti opravdu pláštěnky v batůžkách. Obloha byla stále tmavší a s ní i mé myšlenky. Naštěstí pršet přestalo už pár kilometrů před cílem určení, a tak se nálada vyjasňovala současně s oblohou. V Peci nás přivítalo už plné sluníčko. Vystoupili jsme, a paní jedoucí s námi autobusem, ukázala : „Támhle je hotel Hvězda." Na jednu stranu mě to potěšilo - „Je to jen pár metrů a o kopci se nedá mluvit." Ale jinak mě poloha hotelu zklamala. Přímo u silnice a proběh pro děti žádný. „Ale co, stejně se tu nezdržíme," zahnala jsem další úvahy. „Tak jdeme," popohnala jsem své potomky. Před vchodem jsme narazili na mladíka, zjevně zaměstnance hotelu. „Prosím Vás, jdeme tudy správně do recepce ?," dotázala jsem se sebejistě v domnění, že všude něco takového existuje. „No, recepce," poškrábal se na hlavě, „tu mi tady prosím nemáme. Ale můžu Vám zavolat majitelku. Vy jste tu objednaný ?" dotázal se ještě pro jistotu. „Ano," odvětila jsem s klidem Angličana, a vrhla se i s dětmi za ním do tmavé chodby. Vzápětí se objevila paní tak v mém věku, a bez dalších dotazů nás vedla nahoru. „Víte," pravila po cestě, „nevím, zda je ta osmička už uklizená. Ono se tam totiž malovalo." Zalapala jsem po dechu a nedala na sobě nic znát. Nebylo to zas tak těžké, neboť paní už zase stoupala po schodech, otočená k nám zády. „Hlavně abych se zbavila té tašky," pronesla jsem přání. „Jo, tu si tu můžete nechat," odvětila paní s poklidem, prohlížejíc si pokoj, ve stavu sice čistém, ale naprosto neupraveném. Skříně stojící uprostřed pokoje a postele bez matrací mne nutily usednout, leč nebylo kam. Náhle pani majitelku něco napadlo: „A paní Obrovská, kdo Vás vlastně objednával ?" Neznajíce poměrů, odvětila jsem, že paní ta a ta. „Ale to jste špatně. To je Zlatá hvězda." Pozorující můj nadále těžko zakrývaný zmatek, dodala: „Tenhle týden jste tu už třetí." „ Alespoň vím, že ta osmička ještě není uklizená," vrátila se ke svým problémům. Nakonec nám vysvětlila cestu a my pokračovali dál. S brašnou přes rameno ( Rozbitý zip a popruh, mající sloužit jako hlavní nosný, utržený hned u autobusu. Ještě, že ty uši jsou dost dlouhé. ), jsme šlapali do mírného kopce kolem Zeleného potoka až k můstku. Za ním jsem naštěstí objevila včas směrovku a zaradovala se, že cíl je už na dosah. „Jenom sto metrů, to se zvládne," povzbuzovala jsem sebe i děti, ještě netušíc, co nás čeká. Cesta začala být sice víc do kopce, ale ještě to ušlo. Až když nám stromy odkryly výhled a já zjistila, že být ta cesta byla delší, nejspíš bychom vystoupili až do mraků, došlo mi, že nic není tak jednoduché, jak to zpočátku vypadá. Posledních pár metrů bylo značně kritických. Konečně jsme stáli na terase a starší paní mě uvítala slovy: „Vy jste paní Obrovská, že? Vydýchejte se a pak půjdeme nahoru." Kupodivu, potřebu vydýchat se, jsem neměla. „Chcete pokoj číslo 5 nebo 13? Můžete si vybrat," pokračovala ta paní.. „A víte co, jděte se podívat a pak mi řeknete, který se Vám víc líbí." Já vlezla nejprve do třináctky, tvrdíc, že na pověry tohoto typu nevěřím. Malé okénko mohlo být výhodou v zimě, ale teď propouštělo na můj vkus moc málo světla. „Mami, mami, tady je pětka," pokřikoval Jakuba táhl mě o kousek vedle. Měl pravdu, když chtěl hned od počátku tento pokoj. Větší okno udělalo své a hned vše vypadalo útulněji. Seběhla jsem pár schodů
a oznámila té milé paní, že si bereme pětku. „Já jsem si to hned myslela," přitakala a zapsala si nás do knihy. Kluci si mezitím rozdělili postele. „Já budu nahoře," radoval se Honzík. „A já dole," oznamoval Jakub. „A tahle je tvoje," přidělili mi samostatnou postel hned u okna. Vybalila jsem a podívala se na hodinky. Tři. Do večeře času dost a tak jsme se vydali podívat, kde co je. Prošli jsme se po Peci a objevili potraviny, smíšené zboží, a také jeden krámek s potravinami, otevřený i o víkendu. Zakoupila jsem tři višňové koly s tím, že lahvičky využijeme i další dny. Bylo teplo, žízeň, a tak, nic zlého netuše jsem otočila vší silou uzávěrem. V tu chvíli jsem byla mokrá a ulepená od shora až dolů. Stejně dopadl i Honzík, který udělal totéž dřív, než jsem jej mohla varovat. Jen Jakub, který si čas od času tyto limonády koupí do školy, a tudíž předpokládal, co nás čeká, dopadl nejlépe. Co teď ? Umyjeme se v říčce, byl prvotní nápad. Úmysl se sice ukázal býti dobrým, leč neuskutečnitelným. Jak totiž zdolat příkrý svah, určitě přes metr vysoký, na to jsem nepřišla. Vydali jsme se tudíž proti proudu a za hledání možného přístupu k očišťující vodě, jsme dorazili až k boudě na parkovišti. „Prosím Vás, potřebujeme se umýt a nemůžeme se dostat k vodě. Neporadil by jste mi ? Alespoň nějaké záchody...," překvapila jsem dotazy hlídače. Prohlédl si nás a buď se mu nás zželelo nebo co já vím, jaké pohnutky jej k tomu vedly, pozval nás k sobě do boudy. „Nic moc, ale na umytí to stačí," omlouval se snad za to, že nás nevede do prvotřídního hotelu. Umyli jsme se, poděkovali a už zase bez nebezpečí, že se slepíme, pokračovali dál. Prošli jsme cestou lemovanou různými stánky s dárkovými předměty, pohledy, zmrzlinou a občerstvením, až k odbočce na lanovku. Vzhledem k našim zastávkám u každého stánku, jsem neměla žádný odhad o délce cesty. „Půjdeme zpět," oznámila jsem proto raději klukům. Už po cestě nahoru nás zaujal stánek s kameny, v tu chvíli obležený partou Němců. Teď byl prázdný, a tak jsme se zastavili. „Jé, mami, já chci kamínek!" „ Vždyť stojí jen deset korun." „Já si ho zaplatím. Alespoň jeden," žadonili jeden přes druhého. Přišlo mi to nejméně nebezpečné ze všech lákadel a tak jsem nakonec souhlasila, už také proto, že jsem též zatoužila po jednom. Viděla jsem před tím u prodávajícího pána kyvadlo z křišťálu a tak jsem se zeptala, který by mi doporučil. „Pro Vás snad kámen věčného mládí," zažertoval. Projel pak kyvadélkem nad kameny a vybral tečkovaná srdíčka z barev bílé, tmavě modré a zlaté - Lapis lazuri. Pak prošel ještě nad nimi a jedno vybral. „Tohle je vaše. Vy jste hodně citlivá a tenhle kámen dodává hodně energie. Nikdy ho nesmíte mít stále na krku. Nejprve jej opláchněte čistou vodou a pak jej noste. Až tady, na solar plexus." Hodil po mne latinským názvem a pokračoval: „ Kdyby jste cítila moc velký tlak, nebo horko, ihned sundat a vlezte pod sprchu ... Tenhle k vám patří, ale musíte s ním opatrně." Kluci si mezitím vybrali každý svůj kamínek. „A víte co, vezměte si ještě." Jakub si nakonec odnášel čtyři malé a Honzík tři větší kamínky, za stejnou cenu, jako ostatní jeden. A já nakonec dostala taky slevu. Ze 75,- na 50,-Kč i s krabičkou, abych prý srdíčko neztratila. Poděkovali jsme a s pocitem údivu radosti, snad i vděčnosti k onomu, pro nás zcela neznámému, jsme pokračovali v cestě zpět. Dokonce jsme ještě dostali radu: „Jděte se podívat do Obřího dolu. Ale ne aby jste jej jenom prošli. Zastavte se, zaposlouchejte se a nechte jej na sebe působit. Třeba si i zazpívejte. Je nádherný a má v sobě něco nepostižitelného. Člověk si někdy jede pro informaci z velké dálky, aniž by o tom věděl." „Vraťte se sem častěji. Třeba i na víkend. A stavte se, já tady bývám pořád," dodal ještě. Nutno říci, že za pár dní, když jsem mu chtěla ukázat jeden kámen, už tam nestál. Dorazili jsme k chatě a co teď ? Do večeře nám zbývala ještě skoro hodina. Vydali jsme se tedy
pěšinkou nahoru nad Zlatou hvězdu, po stráni na níž trůnily a z výšky do údolí shlížely další dvě chaty. U té horní jsme narazili na širokou cestu. Zatím, co jsem čekala na kluky, zaslechla jsem zvláštní zvuk. „Co to je ?" Rozhlížela jsem se kolem, až jsem našla příčinu. Silný pramen vody přímo uprostřed cesty tryskající a zase se ztrácející do neznáma. „Žbluňk, žbluňk," ozval se a vytryskl z posledních sil. Pak zachrčel, zachrochtal a zmizel. Zůstal po něm jen mokrý důlek a cestička, ukazující kudy odtékal. Seděli jsme s Jakubem a Honzíkem všichni tři na cestě na bobku, hlavy dohromady skloněné. Musel na nás být zajímavý pohled. Tři osoby upřeně pozorující cosi na zemi. Shrbené jak domorodí kouzelníci nad čarodějným lektvarem. Najednou to opět zažbluňkalo a pramen s novou silou znovu vyrazil do výše asi 10 cm. Jamka se zaplnila a voda začala odtékat. Děti se nezvedaly a tak jsem je vyzvala: „Tak co, kdo bude rychlejší než voda ?" Chytily se pobídky a rozběhly se po cestě dolů. Z louky jsme vešli do lesa, uhnuli na pěšinku a malým obloukem po stráni se vrátili do chaty. Stihli jsme to akorát na večeři. Z kuchyně voněl guláš a my se už nemohli dočkat zítřejšího rána. ----Nevím, zda si mám postěžovat na právě uplynuvší noc a nebo se s údivem pozastavit na mé malé potřebě spánku. Večer jsme usnuli už kolem deváté, ale ve dvanáct jsme už zase byli všichni vzhůru. Čisté nebe plné hvězd, které se zdály být tak blízko, že by si na ně snad mohl člověk i sáhnout. Upoutaly nás natolik, že jsme neváhali otevřít okno a dívat se. Za chvíli jsme ale utíkali pod deky jaká nám byla zima. V jednu už děti oddechovali klidným spánkem. Zato já ne a ne usnout. Až po třetí se mi to s velkým úsilím podařilo a v pět jsem zase byla vzhůru. Venku už bylo světlo. Chvíli jsem si četla, pak jsem sledovala východ slunce a nakonec se ještě došla osprchovat. Neodhadla jsem ale jaká je zima. Skončila jsem tudíž opět pod dekou, abych se zahřála. To už se ale vzbudili kluci. Nemohli se už dočkat jízdy lanovkou. V té chvíli jsme nikdo z nás ale ještě netušili, co nás čeká. Cestu na lanovku už jsme znali a tak jsme byli nahoře bez velkého zdržování. Během chůze jsem dospěla k názoru, že za a) ještě že máme šortky, protože začínalo být pěkně teplo už v půl desáté, a za b) v poledne tím pádem bude pěkné vedro a my se potáhneme s letními bundičkami zpět. Sluníčko svítilo, počasí slibovalo ukázkový den. Proč se tedy neusmívat a neplánovat si krásnou cestu. Lanovka nám však připravila menší zklamání. Jezdí jen 1 x za hodinu a navíc jedna cesta nás stála (100 + 100 + 60) 260,- Kč. „No nazdar," pomyslela jsem si a vduchu uvažovala, že prameny Labe asi nebudou, o ostatních výletech po hřebenech raději ani nemluvě. Konečně jsme nasedli na dvojsedačky a vyrazili. Jakoubek sám a Honzík v mém doprovodu. Drc, drc nadskočilo sedátko, než se zachytilo na laně a už jsme letěli vzhůru kolem vrcholků stromů. Stoupání bylo chvílemi příkré více či méně a pak jsme jeli téměř nad rovinkou. Když jsme se blížili k Růžové hoře na přesedání, začalo se ochlazovat. „Vždyť se zatáhlo," utěšovala jsem se. „Až ty mraky přejdou, bude líp." Bylo, ale ne nadlouho. Čím víc jsme se blížili ke Sněžce, ubývalo vysokých stromů, pak už zbývala jen kleč a nakonec jen kamení a sem tam trs trávy. Zato přibývalo na síle větru a mraků se zdálo být taky nějak víc. Teplota klesala a já doufala, že nejenže nezačne pršet, ale hlavně že nenastydnou kluci. Konečně cíl a dokonce i bufet s horkým čajem. Dali jsme si k tomu tatranky a snažili se nabrat co nejvíce tepla. Nutno dodat, že jsme na tom nebyli nejhůř. Do bufetu se vrhali i jedinci pouze v tričkách a šortkách. Zoufalé oči zbloudilých a hlavně promrzlých šílenců, promodralé nejen rty, ale i ruce a nohy. Konečně přešly mraky a venku vysvitlo sluníčko. Sláva! „Kluci musíme vyrazit a to hodně rychle.
Musíme využít počasí a co nejdříve se dostat do Obřího dolu a hlavně k hranici lesa. Tam už nám bude líp." To jsem sice ohodnotila dobře, ne však už cestu která nás čekala. Jít hodně rychle, to se prostě nedalo. Balvany s ostrými hranami místo cesty, houfy turistů před i za námi, kteří stejně jako my, chvátali na tu či onu stranu, hlavně aby už byli někde pryč z toho větru. Krátký pohled do Polska a konečně jsme stáli na křižovatce cest, z nichž jedna vedla směrem dolů za vysněným teplem a pryč z poryvů větru. Nastal však nový problém. „Mami, mně se chce čůrat," zahlaholil Honzík. „Mně taky," přidal se Jakub, což vyvolalo ve mně už delší dobu potlačované pocity, že někde tu přeci ten záchod musí být. Nebyl. Stále jsme jen objevovali možnost se najíst, napít, leč k tomu také cedule: „Zde nejsou veřejná WC," ve všech světových jazycích. Na kamení to předtím nešlo a kleč také moc ochrany neskýtala. K tomu haldy turistů nejen kolem nás, ale i vysoko nad námi, navíc s dalekohledem. „Mami, já už to nevydržím," vyrušil mě z pohledu na tu nádheru kolem jeden z mých synů a druhý se samozřejmě hned přidal. „Já taky ne," odbyla jsem je a konečně objevila místo, kde si v rychlosti mohli ulevit alespoň oni. Dolů jsme už pokračovali klidněji, cestou se i mně podařilo nalézt klidné zákoutí a vítr už také nebyl tak silný a stálý. „Jé, orchideje," zajásala jsem při pohledu na vysoké stvoly s velkými zelenými listy, vzhledově připomínající některé z našich zástupců. Květy však nebyly ani na jedné rostlině. Až o několik desítek metrů níž, začaly kvést. Zelené květy přirostlé těsně k rozvětvenému stvolu mě ale přesvědčili, že tohle rozhodně není žádný zástupce vstavačovitých. Jak jsem se později dozvěděla, jednalo se o kýchavici. Moc se nám přesto líbila a my se kousek od ní na chvíli posadili. Sníme si alespoň sýr a pak budeme pokračovat. Tráva nás sice hřála, ale dlouho se na místě vydržet nedalo. Na dlouhé sezení byla v této výšce přece jenom ještě zima. Hlavně po tom, co jsme na Sněžce tak promrzli. Čím víc jsme sestupovali, tím jsme se cítili lépe a tím míň jsme chvátali. Poseděli jsme na kamenech, nadrobili ptáčkům a nyní už zase se zcela optimistickou náladou pokračovali. Dokonce jsme našli i chuť na písničku. A když se nám otevřel pohled na Úpský vodopád, nemohli jsme se vynadívat. Škoda jen, že cesta k němu byla uzavřena. V Obřím dole jsme se zastavili a po vzoru jiných turistů se natáhli na dřevěné lavice. Dřevo hřálo do zad, až mě to donutilo sundat i košili a zůstat jen v tílku. Kluci šli zkusit vodu v Úpě alespoň nohama a já si medila na sluníčku jako kočka. Říčka hučela a ptáčci cvrlikali, co si jen přát víc. Kluci se šli chvílemi také vyhřát a dohodli jsme se, že tu ještě chvíli zůstaneme. „Klidně až do čtyř," slíbila jsem a zase se natáhla, abych vystavila své tělo co nejvíce slunečním paprskům. Bohužel, ne však už na dlouho. Dorazil oddíl dětí z nějakého tábora a paní vedoucí na ně nestačily. Balíme, shodli jsme se po deseti minutách, kdy děti ze skupiny zbořily mým dětem rybníčky a neustále s křikem běhaly téměř přes nás. Navíc jsem zahlédla na cestě další partu. Opustili jsme tedy původně tiché údolí a pokračovali dál. Po cestě jsem neodolala ani já a ozkoušela jsem vodu Úpy. „Brr, to je tekutý led! Jak jste se v tom mohli tak namáčet ?" Sehnula jsem se ještě do vody pro bílý kámen a jen tak ze zvědavosti ho vytáhla. Přede mnou vyvstal kamenný obrázek starého stromu přilepeného ke skále. Zatajil se mi dech. Takový dárek jsem rozhodně nečekala. (dokončení příště) Zpět na index POVÍDKA: ZUZANA Z MARATÓNU
Když jsem ještě dělal v Molestownu, chodíval jsem často na oběd s kolegy z práce na obědy do místního "go-go" klubu, pyšně zvaného Maratón. Nikdo už neví, jak dostal své jméno: majitel nebyl ani Řek, ani tam neměli onen náhrobní nápis: "Poutníče zvěstuj lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme...", ani nijak neoslavoval známý maratonský běh. Právě naopak: na rozdíl od obyčejných barů, kde vám na obrazovkách televizorů promítají ze satelitu sportovní utkání či programy kanálu Playboy, v Maratónu žádné televizory nebyly. Maratón měl pouze, jak by se řeklo, živé obrazy: tančily tam dívky odděné věru spoře, většinou byly "jen tak", to jest pouze s náhrdelníkem či sponou ve vlasech. Maratón ovšem nebyla restaurace, ale spíše taverna v tom pravém slova smyslu. Hlavní výdělek byl v konzumaci piva, které tam bylo až pětkrát dražší, než někde jinde. Piva byl sice velký výběr, ale jídlo jen jedno: roastbeef. Ovšem roastbeef chuti vynikající a s křenem, který podle jednoho znalce byl nejlepší v celé Severní Americe. On byl totiž odborník jen na Severní Ameriku. Většina patronů také tvrdila, že oni tam chodí právě kvůli tomu křenu. Dámské tanečky k tomu ovšem byly zdarma, jinak by se podnik nekvalifikoval jako prostá jídelna. Dobré jídlo a zábava sloužily jednomu jedinému účelu, totiž k povzbuzení činnosti žláz s vinitřní i vnější sekrecí. Jakékoliv jiné důvody, které byste snad mohli od hostů slyšet, nelze brát doslova. Tak například naše parta z Western Data Unlimited tam chodila kvůli biznysu, jinak řečeno vodili jsme tam zahraniční zákazníky, o kterých bylo známo, že byli milovníci křenu. Znalci japonských lídel kategorie sushi si na maratónském křenu opravdu pochutnávali. Čímž se opět vracíme k té činnosti žláz, že ano. Byli ovšem také lidé, kteří tam chodili holdovat umění, hlavně tomu audiovizuálnímu. Vhodně zvolená klasika - většinou heavy metal - byla zdecibelována natolik, že přeřvala jakýkoliv jiný hluk. Osvětlení tam bylo jako za války - kromě podia - a tak už nic nebránilo tomu, aby se host mohl nerušeně dívat. A dívat se bylo na co. Nebyly to zrovna tance polovecké (pan Borodin promine), ale zato vynikaly pohybem a hlavně improvizací. Sál byl ještě navíc na obou stranách dekorován decentními sprchami, kde dotyčné dívky předstíraly, že se myjí. Tato skeč vždycky přilákala přátele čistoty až z daleka. Bohužel ale také i přátele čistoty mravní, takže pan majitel měl často potíže s úřady. Do poslední kategorie patřily ovšem osoby s různorodými problémy. Například hoch, který se do jedné z tanečnic zamiloval a chodil tam každodenně, jen aby ji mohl vidět. Tím ovšem svůj problém platonické lásky nevyřešil; navíc si ničil játra a ledviny. Podnik měl totiž velice přísná pravidla: slečny se nesměly společensky či jinak angažovat se zákazníky - za to byl vyhazov. Mluvíce o slečnách: nejen že to nesměly být profesionálky (pravidlo číslo jedna), ale nesměly být ani vdané (pravidlo číslo dvě). Žárlivý manžel je totiž nebezpečnější než nabitý revolver, nehledě už na možnou kombinaci obou. Kromě místních krásek tam ovšem také pro zpestření vystupovaly občas i dívky-umělkyně hostující. Hřebem pořadu bylo vystoupené té či oně opravdové "centrfoldové" krasavice z Playboje. Bylo vidět, že děvčata z horké Kalifornie přímo hořela touhou dát si ledovou sprchu u nás v Kanadě. "Hambaté" místní krasavice se ale také nenechaly zahanbit. A my, patrioti, jsme hlavně fandili děvčatům z Toronta, Mississaugy či Burlingtonu. Obzváště jedné: Zuzaně, které ovšem nikdo jinak neřekl, než Sue. Byla drobná, ale o to více "živá", s vrozeným talentem pro tanec a navíc i se smyslem pro humor. To se projevovalo třeba tím, když si na přání hosta - a za pět dolarů - vzala bedýnku a tančila před štamgastem. On to tedy ani nebyl moc tanec, spíše jen takové kroucení - zkuste tančit na malé krychli, která má stranu velkou jen jednu stopu. Vystoupení zakončovala obratem čelem vzad, se
zadinkou obrácenou do tváře překvapeného hosta. Říkala tomu "dělat fotku" a leckterý životem unavený traker se chtě nechtě rozchechatl, když ho takhle vyblejskla. V maratónu se tradovala historka, jak do taverny přišel - snad omylem, snad to byl fízl - jeden starý "suchar" a hoši z naší skupiny mu tajně zaplatili jednu bedýnkovou show. Zuzanka ovšem nevěděla, že si ji paprika neobjednal a tak jí bylo divné, že nějak nereagoval. Domnívala se, že je její host znuzen a žádá si něco víc. Přidala tedy ještě tu a tam nějaké to encore a když začala hostova tvář rudnout, opět si to vysvětlila špatně a improvizovala dále. To už si ale získala pozornost celého sálu. Když si pak ještě přitiskla jeho hlavu k ňadrům, s úplně mateřským výrazem v obličeji, zazněl v taverně huronský, lépe řečeno ontárijský, smích. Rozčilený stařík ji odstrčil a raději hned utekl. Nechápající Sue - uražena, protože host nečekal ani na její, podle jejího názoru docela nápaditý, závěr - se pak dozvěděla o našem hloupém vtipu a týden pak s námi nemluvila. Horší to bylo s majitelem. Pohoršený, lépe řečeno uražený dědek ho udal, protože Sue porušila třetí pravidlo, které jsem vám zapomněl říci: tělesný kontakt se zákazníkem byl zakázán, a to nejen majitelem, ale i zákonem. Stálo ho to pokutu, kterou ovšem jako dobrý zaměstnavatel pak srážel děvčeti z platu. Zuzana nám o tom ovšem nic neřekla, protože - věřte si nebo ne - docela rádi bychom se na ni všichni složili. Sentimentálních hostů přicházelo do Maratónu málo, ještě možná tak nějaký ten pervert, který se bál překročit zákona a tak povzbuzoval své libido víceméně legálně. Zbytek party byli lidé od biznysu a pak my, pracující inteligence. No a málem bych zapomněl, hlavně naši hosté z ciziny. Také oni se vždycky těšili na služební výlet do Ontaria a Maratón byl jejich nejoblíbenější běh. I oni by se rádi spřátelili s "fotografkou" Zuzkou, ale jak už jsem řekl, jejich sportovní touhy musely zůstat neoslyšeny. Zuzančin milostný život byl pro nás víceméně záhadou. Tvrdila, že trvalého boyfrienda nemá, ale že by třeba byla na holčičky, to teda určitě nebyla .Bylo jí přes dvacet let, ale zase ne tak moc přes. Kdysi studovala modelování, ale neměla to štěstí, aby jí nabídl fotokontrakt třeba Penthouse nebo jiný, aktuální , časopis, který by ji udělal slavnou. Přitom měla tělo, které se vyznačovalo onou zvláštní třídimenzionální symetrií, uhrančivé oči a dlouhé, havranově černé vlasy, které za ní vlály, když se na podiu vlnila jako úhoř nebo když sjížděla po tyči jako hasič. Nejlépe jí šla ovšem "povinná gymnastika", ty úkony, tradicionálně používané pro tento tanec, pro něž se ujal nepříliš přesný název "exotický". Ano, nepřesný, protože zvířata na podium nesměla. Přitom to není tanec lehký: obsahuje totiž cviky, které vyžadují, aby tanečnice občas zapomněla na některé fyzické i jiné zákony. Přitom jsou to úkony, které se pořád opakují, ale přesto udržují zápal v očích můžů všeho věku a dokonc vylákají i slzy vzpomínek do oka starce. Náročností se ještě tento sport nekvalifikoval na olympiádu, ale co chcete, ženská kulturistika také ještě ne. Asi se divíte, že jsem mezi těmi kategoriemi návštěvníků nejmenoval také milovníky tance, ale to jsme přece byli všichni. Především, pokud to nevíte, go-go tanec není žádný striptýz, kde umělecký program končí v okamžiku, kdy veškerý odložený oděv je buď v hromádce na zem (viz dívky pořádkumilovné) nebo rozházen po publiku (děvčata nepořádná). Ne, tam kde svlékačka končí, tam teprve go-go začíná. Jak už jsem řekl, pravidla tam byla přísná: hosté tam mohli jen jíst, pít a pozorovat cvrkot na pódiu. Ale hlavně hodně pít a to pouze pivo. Servírky a tanečnice ovšem tvořily dvě odlišné kasty, které se navzájem nestýkaly. Číšnice dokonce mohly občas přidat dvousmyslnou větu, aby dostaly větší
zpropitné, které se dávalo s každým pivem zvlášť. Mužský personál byl reprezentován panem hlavním , který jako strážce v harému sledoval holky anebo se bavil s hosty. Divadelní pomůcky, neboli props se v Maratónu nepoužívaly. Chtěla-li dívka představovat texaskou cowgirl, tak si prostě nasadila na hlavu klobouk-stetson, a pro jinou zemi zase něco jiného. Tanec samotný měl pochopitelně erotické prvky, stejně jako je má flash-dance, dirty dancing a koneckonců i každý klasický tanec. Našli bychom tam i pokračování tanců šantánových, které tak proslavil Holwood ve svých westernech, ale bez toho zpěvu, viktoriánských sukní akankánových figur. Go-go má také šantánovou atmosféru - převážně tu pivní. Dodržujíce ona uvedená pravidla, která bych z nedostatku lepšího odborného termínu navzal jen "vocať až pocať", dívky tam tancují na vývýšeném podiu, někdy na balkónku se skleněnou podlahou, jindy jen v oněch sprchách. Chlapi pak předstírají, že je to vše normální, jakoby i v té kanceláři, kde dělají, bylo také plno nahatých a trdlujících sekretářek. Anebo že jsou na to zvyklí z domova, kde kolem nich manželky poletují jako něžné víly a do únavy nabízí své vnady. Je to prostě taková hra: diváci předstírají, že sem přišli na pivo (pokud je nepřilákal ten křen) a děvčata zase předstírají, že chtějí hochy svádět. My technici od komunikací zase předstíráme, že nás smrtelně zajímají problémy satelitového přenosu počítačových dat z Ameriky do Asie, případně i zpět. Přitom se ale hlavně snažíme, abychom tím naše japonské hosty příliš nerušili, protože dobře víme, že pro nedostatek gejš v severní Americe jsou jim maratonská děvčata obzvláště blízká, tedy myslím jakožto umělkyně. Pravda, hnutí za rovnoprávnost žen napado go-go podniky jakožto formu kapitalistického vykořisťování žen. Faktem ovšem je, že při tom všem vykořisťování si tam děvčata vydělají více, než sekretářky či čerstvě promované absolventky universit. Navíc si tam neničí tělo jako holky na lajně či na buldozerech. Před sexuálními útoky je chrání pravilda, která jsem tu již uvedl a kromě toho také ještě svalnatí vyhazovači. Na druhé straně je ovšem pravda, že to není nejlepší způsob, jak by se měla mladá dívka dostat do společnosti, vyjma té holywoodské, že ano. Do Maratónu s námi chodil také kolega Kárl, povoláním bezpečnostní technik, převážně ale zaměstnaný psaním různých příruček a hesel, které měly údajně zabraňovat pracovním či jiným úrazům. Takové ty návody, jak ochránit a prodloužit náš život, abychom se ve zdraví dožili paralyzujícího stáří a jeho plíživých chorob. Nejlepší Kárlovy nápady se rodily právě v Maratónu, podobně jako když básníci hledají inspiraci v levných kavárnách. Kárl třeba uvidí dívku, jak dělá parádní oblouk a v duchu už píše o bolestech v zádech či ve spodní páteři. Na jeho omluvu je třeba dodat, že je zdravý jako řípa, takže vlastní zkušenosti ani nemá. Zato ale scénka, kde tanečnice obtáčí zábradlí, nebo šplhá o tyči, ho neomylně vede k napsání varovného hesla, jako třeba: Žebřík nutno přivázati, jinak se ti život zkrátí! anebo: Vracíš-li se domů k ránu, neuklouzni po banánu! My ovšem nebereme Kárlovu práci vážně a jeho rady už vůbec ne. Jak říká Ricky, je to všecko jen
propaganda od pojišťovny, aby se lidé méně mrzačili a nemuseli jim pak tolik platit. Kárl je také jediný, co pořád pozoruje dění na podiu. My ostatní jsme, anebo přestíráme, že jsme, vcelku znuzeni. Což je tedy pravda, alespoň to té doby, než přijde na řadu Zuzana. Protože Sue je úplně jiná, než ta ostatní děvčata: lépe tančí, lépe improvizuje a lépe vypadá.To hlavně. Každý muž má totiž nějakou představu ideální ženy, která se nějak nemění s věkem: on bohužel stárne, ale jeho ideální žena ne. Je to žena esoterická, nehmotná, ne nějaký konglomerát žen, které dotyčný poznal, nebo alespoň chtěl poznat. Chcete-li, je to něco jako víla z pohádky, protože i muži někdy chtějí jen snít. Kdybyste udělali sádrový model takové ženy, Zuzka by do té formy pasovala perfektně. Nejsou to jen detaily, ale taková ta harnonie všech detailů, držená pohromadě silou mládí. Přitom se pohybuje prostě tak nějak - jak bych to řekl - nu ano, nenuceně. Jako laňka na pasece, netušící nebezpečí, zatímco sál se promění ve stádo lovců. Pravda, lovců dáno ulovených, pardon, ženatých. Bylo vidět, že to, co tam předvádí, dělá docela ráda, jako by ji to bavilo bavit druhé. Navíc byla podniku věrná, zůstala tam dokonce i když to začalo s Maratónem jít s kopce. Tehdy ty chytřejší holky odešly jinam a majitel je začal nahrazovat víc a víc děvčaty baculatějšími, až to vypadalo, jako by je najímal od váhy. Proto nás také všechny překvapilo, když se jednou zastavila u našeho stolu a prohlásila, že nás všechny zve na večeři na rozloučenou, tedy nás diváky. Míněno diváky od slovesa dívati se, i když v tom okamžiku i do slovesa diviti se. Neuměli jsme si totiž představit, že by někdy Zuzana tu show opustila a také jsme nechápali, proč. Nenechala nás nijak dlouho hádat: bude se vdávat, řekla. Čímž pádem se podle pravidel podniku rozvazuje její smlouva, atd. atd. -----
Večeře byla v restaraci Greaseland a jelikož jsme byli hosty, divili byste se asi, jak na to vlastně sehnala peníze. To se vysvětlilo brzo: brala si totiž milionáře. Leonard Schnapsstein byl už sice starší, leč pořád ještě zachovalý mládenec, i když trohu nesmělý, teda na maratónské poměry. Nějaké peníze prohlásil - také ještě má, aby ho ta večeře neožebračila, navíc prý si to strhne z daní, haha. Nebudu popisovat vše, co jsme jedli, stejně byste mi nevěřili, jen řeknu, že to nebylo s křenem. Pro každého z nás totiž - z národů ač jsme různých - nechal Leo připravit jídlo podle jeho národního jazyka, pardon žaludku. Zlatý hřeb večera byl ovšem tanec. Přijeli praví gypsies s cikánskou kapelou až z Quebec City a Zuzana, vlastním jménem Margitka, se přiznala, že je vlastně od Balatonu. Zatančila nám také čardášové variace - vlastně to byla její premiéra: tančila tam poprvé zcela oblečena. Točila se jako korouhvička, rudé čižmy podupávaly po parketu; byl to prostě zážitek, na který nezapomenu. I pánové Netsuda a Yataki, ze země vycházejícího slunce, přerušili svoji konzumaci oblíbeného sushi a tleskali ostošest. My ostatní, většinou nevyléčitelní Evropané, jsme se všichni ke svému původu najednou zase hrdě hlásili a Holanďan Van der Vedle dokonce prohlásil, že taková děvčata najdete jen v Europce, yes Sir. Málem z toho byla pračka. Trvalo nějakou dobu, než jsme se dozvěděli celou Zuzančinu historii. Řekla to své kamarádce, ta zase jiné a druhý den to už věděl každý. Jak už jsem řekl, Sue musela majiteli splácet tu pokutu a když jim všem šéf ještě navíc snížil platy - doby jsou zlé, řekl - rozhodla se přivydělat si jinde. V novinách sice byly inzeráty na modelky, ale to víte, vždycky chtějí vidět nějaké to portfolio, tedy album fotografií z
výstavy nebo nějaké show. Na těch fotografiích většinou modelky prezentují šaty od známého návrháře. Jenže také fotky ona neměla, vystavovala vždycky jen sebe. Zkusila to tedy s modelováním pro malíře, ale brzy toho nechala. Vždycky to totiž vypadalo jako ten anglický Bed and breakfest , jenže obráceně: večer hopla do postýlky a ráno mu ještě udělej snídani. Pak uviděla inzerát v obchodním domě Plain Luxus: hledali modelky pro dámské spodní prádlo. Tam naštěstí nechtěli ani fotky, ani reference - jen figuru. Sue se svlékla před manažerkou, tak řekla "dobrý" a těch pár kroků na podiu už ji také naučili. Přesto byla nervózní: nikdy totiž nevystupovala na veřejnosti jen tak v prádle - vždycky jen tak bez něho. Show probíhala dobře. Na rozdíl od Maratónu, mužští diváci tu zcela jasně dokumentovali předmět jejich zájmu. Jen v rohu seděli dva mladíčci, kteří se očividně zajímali jen o prádélko, ale to se dalo poznat, neboť se také drželi za ručičky. Pak přišla Zuzana. Půvabným, skoro tanečním krokem se prošla po pódiu, tam a zpět a ještě jednou tam. Zastavila se na okraji rampy a jak tak všichni s obdivem zírali, zapomněla, že není v Maratónu, rozepla si brassieru, zatočila jí nad hlavou a hodila ji do obecenstva. Po chvíli rozpaků někdo začal tleskat a publikum propuklo v bouři nadšení. Sue chtěla pokračovat, ale v dalším počínání jí zabránili dva zřízenci v uniformách a jeden detektiv v civilu. Zatáhli vzpírající se Zuzanku k manažerce, která jí začala nadávat a chtěla jí na místě propustit. V té chvíli vešel do kanceláře majitel, tedy Leo. Řekl manažerce, že to vyřídí sám a když se zdráhala, zavedl ji ke dveřím, kde ji poněkud silněji vystrčil ven. Co sdělo dál, vyprávěla prý Zuzka poněkud nesouvisle - musala se totiž pořád smát. Leonard se totiž za manažerku omluvil a pod záminkou zmodernizování předvádění intimní dámské garderoby ji požádal, aby svoje extempore ještě opakovala pro něho, ovšem už jen v jeho kanceláři. Sue příliš nechápala, ale poslechla a ještě přidala pár figur, co měly tak velký úspěch v Maratónu. To mělo takový účinek, že Leo zrudl a ztrácel dech. Poděšená dívka nevěděla, co má udělat. V domnění, že snad Leo umírá, přitiskla si jeho hlavu na hruď a uklidňovala ho. Účinek byl zcela opačný, jeh dech se stále zrychloval. Naštěstí ale brzy zjistila, že se nejedná o srdeční záchvat, ale jen o jistou svalovou ztrnulost. Vše se také vysvětlilo: ubohý Leo byl vlastně obětí své profese. Dovedete si představit utrpení majitele podniku s dámským prádlem, který se musí každodenně dívat na děvčata v negližé? Leo začínal trpět utkvělou představou: moci je tak jednou všechny svléci! Jsa ovšem povahy spíše stydlivé, netroufal si některou požádat a navíc měla jeho firma také pravidla, kupodivu podobná těm v Maratónu. A tak Zuzka dokázala to, o co se několik let marně pokoušel jeho psychiatr. A byla to teď ona, ne už Leo, která si lehala na gauč, zatímco Leonard jí svlékal a svlékal. Aby to dlouho trvalo, musela na sebe navléci od všeho nejméně tři kusy. Jak to "léčení" pokračovalo, utužoval se tak říkajíc i jejich vzájemný vztah. Nakonec oba zjistili, že se přitom do sebe zamilovali - tedy ne každý do sebe, ale jeden do druhého a naopak. A jak už to tak bývá, napadlo je, že by se mohli vzít. Za několik měsíců se jim narodila holčička, kterou nazvali Zuzana. A přítel Kárl, inspirován tou událostí, jim napsal několikastránkový návod, jak se o ni starat, něco jako bezpečnostní předpisy pro kojence. Zakončil to heslem, které tu překládám radši doslova: V kolébce je-li pak děcko, nenechte je dělat všecko,
neboť při velikém hnutí, může dojít k vypadnutí. Což by se ovšem klidně mohlo stát, bude-li malá Zuzanka také tak živá, jako bývala Zuzana z Maratónu . . .
Poznámka: Pět let po napsání této povídky jsem se dozvěděl, to už jsem žil na západě Kanady, že někdo znovu podal žalobu na klub, kterému v této povídce říkám - a který se ovšem ve skutečnosti jmenoval jinak - Maratón. Klub byl úředně zavřen, takže tato povídka je také už jen vzpomínka na časy dávno minulé. Zpět na index POHLEDY: ZÉLOSOVÉ INTERVIEW Výstraha: Několik čtenářů se během minulého roku zajímalo o mou osobu - proč, to nevím a pořád mě to ještě udivuje. Nikomu žádné peníze nedlužím a jestli jsem někdy někomu něco slíbil, ujišťuji ho, že jsem na to už dávno zapomněl. Abych ale přece jen nevypadal nezdvořile, rozhodl jsem se otisknout tento interview, protože když už to o mě jednou bylo publikováno, tak už mi to asi nemůže víc uškodit. Otázky mi kladla moje přítelkyně Jitka Splítková, šéfredaktorka časopisu Zélos http://mujweb.cz/web/zelos/ , kam občas také něco napíšu. Navíc se tu o mně mluví celkem hezky (hlavně tedy já) a to se mi vždycky líbilo. Zároveň bych chtěl všechny varovat, aby si - když nemusí ze mne žádný příklad nebrali. ZÉLOS - Portrét lidí známých: HONZOVY CESTY JITKA: Dovolte mi abych Vám představila Jana B. Hurycha. Tentokrát to bude trochu výjimečný portrét. Výjimečný je v tom, že jsem zatím Honzu nikdy osobně neviděla a všechny naše rozhovory probíhají po internetu. Tím pádem jsem si Honzu nemohla ani vyfotit. Cesta k němu by byla dost náročná, žije totiž v Kanadě. Jelikož jsi renesanční člověk, to znamená, že se zabýváš a tvoříš v řadě oborů a oblastí, tak jsem otázky na Tebe seřadila po těchto Tvých činnostech. Takže první oblastí je Internet . Kdy tě vůbec poprvé napadlo, že budeš vydávat česko-anglický enzine HURONTARII? Vloni na podzim, byl takový ošklivý večer: větrno, pršelo, nebylo co dělat, a tak mě to napadlo - no a ráno jsem začal psát první číslo. Ale vážně: tak rychle to nebylo. Nejprve jsem delší dobu psal do Neviditelného Psa, jako jeho kanadský dopisovatel, no a pak do pražského Amberzinu, tam už píšu dva roky a když Miloš Kalab začal psát pro Psa Kanadské Listy, dohodli jsme se, ze mu tam napíšu šestidílný seriál Safari Kanada. Přišlo mi pár lichotivých dopisů a tak jsem přidal ještě seriál Go West, kde jsem se sám sobě tak líbil, že jsem pořád pokračoval a pokračoval... Teprve až po 15 (!) pokračováních jsem pochopil, že je to asi u mě chronické a tak vznikla Hurontaria. Původně to byl jen pokus, žádné velké plány jsem neměl. Dvoujazyčnost tohoto webzinu (můj výraz) se nabízela hned od začátku: zúčastnil jsem se v Saskatoonu několika workšopů pro spisovatele a měl jsem z té doby ještě v šuplíku pár svých povídek a básní v angličtině. Pochopitelně mě také lákalo pokračovat v interviewování zajímavých osobností na Netu, tak jak jsem to zavedl a dělal pro
Amberzine. A proč nese zrovna toto jméno? Hurontaria je vlastně jméno neexistující krajiny, kterou si vymyslel Filip Martinec v povídce Mr. Hurontario - ale o tom si raději přečtěte sami, je to hned v prvém čísle Hurontarie, ročník 1998. Jsou na Tvůj časopis odezvy hlavně od Čechů žijících v zahraničí? A máš nějaký kuriozní ohlas? Ani ne, kupodivu největší zájem je z České republiky, krajani tvoří asi jen 25 procent. Už proto, že skoro třetina čtenářů zná jen česky, třetina zase jen anglicky a zbytek zná obojí, včetně studentů na cizích univerzitách, kteří se učí česky. Máme čtenáře ve všech světadílech mimo Antarktidy a také vydáváme Bulletin, kterým oznamujeme vydání nového čísla, jmenujeme nové čtenáře Bulletinu a oznamujeme, kde všude už na nás mají link. Tento Bulletin také pravidelně uveřejňuje pan Čulík v Britských Listech. Kuriózní ohlas mám, není sice z Hurontarie, je na můj článek v Neviditelném Psovi. Byl o vůbec prvním nositeli zlatého Oskara v Čechách, kterým byl můj spolužák Ivanu Jandl - letos tomu Oskarovi bude 50 let. Přišlo mi asi dvacet dopisů z Čech, od těch, kteří ho znali, s detaily jeho života a navíc smutná informace, že před několika roky zemřel. Kuriózní na tom bylo jen to, že o něm v Čechách většina lidí ani neví. Odkud odevšad jsou čtenáři HURONTARIE? Z Čech, Moravy, Slezka, ano, i ze Slovenska, Francie, Německa (tam také máme mirror), Anglie, Skotska, Irska, Polska, Kanady, USA, Brazilie, Australie, Japonska, Jemenu, Dánska, Norska, Hongkongu a ještě pár míst. O ostatních nevím - ještě mi nenapsali. Přiznej se, kolik hodin denně trávíš u počítače? Nepřiznám. Jen řeknu, že je to víc než 5 a míň než 24. Z toho celá polovina je na Internetu, jakožto pasivní netizen. Má podle Tebe Internet na to, nějak změnit svět? Internet je jako život sám. Jsou tam fandové, dobráci, lumpové, svatoušci, hříšníci a dokonce i normální lidi. Můj svět rozhodně Internet změnil, přesněji řečeno, hrozně ho zmenšil. Druhou oblastí o které si budeme povídat je literárni tvorba. Změnili jsme soudek a budu se tě ptát jako spisovatele a básníka. Tvoje básně jsou smutné a ironické - já to tak cítím - pletu se? Smutné, pochopitelně; zkuste napsat nějakou báseň, když jste šťastní - tedy báseň, která by za něco stála. Navíc píšu básně z vnitřní potřeby tj. mám rád, když jsem litován. No a ta ironie, to je vlastně jen ironie osudu. O Kanadě a její přírodě a zvířátkách se budeme bavit příště, teď si jen neodpustím dotaz: Inspiruje tě příroda a napsal jsi někdy báseň o nějakém konkrétním stromu? Takové básně totiž sbírám, proto se tě ptám. Příroda mě inspiruje, ale nemohu v ní příliš psát, moc brzo při tom usnu - je mi tam totiž vždycky až
moc dobře. Jako student jsem chodíval v Libni na Černou skálu: je tam plno stromů, hned vedle je starý hřbitov a dole teče Vltava, takže dodnes vlastně nevím, co mě tam inspirovalo víc. Jednou jsem se probudil a kolem mě plno dětí, žáčci z obecné tam malovali stromy. Jedna holčička přišla, jestli bych jí to nenamaloval a za chvíli přišly i další zájemci - právě tak nějak se asi taky rozšířila Hurontarie. Dostal jsem ten den devět jedniček, pět dvojek a tři trojky. I tady u Huronu mám několik "svých" stromů. Javorů, pochopitelně, a inspirovaly mě dokonce k povídce "Double Erable" - vlastně vidíš, dobře že jsi mi to připoměla, dám jí do příští Hurontarie. Tvoji oblíbená básníci, spisovatelé, malíři? Z básníků většinou lordi: lord Byron, lord Tennyson... Ale vážně: není nad to, přečíst si něco v originále, jen tak se nejlépe zjistí, co tím chtěl básník říci. Spisovatelé: Robert Fulghum (Od začátku do konce, Naše životní rituály, vydalo Argo, Praha 1995 - i když právě jeho druhé knihy se mi líbí víc). Je to filozof a muž mnoha povolání. Strávil 21 let v Japonsku, byl vojenský kněz, je spisovatel, malíř a rockový hudebník. Když jsem ho objevil, skoro každý ho už znal, jenom já ne; jednou mu za to musím poslat omluvný dopis. No a pak Terry Pratchett, toho už jsem dokonce interviewoval pro Amberzine. Mám totiž s oběma mnoho společného - hlavně tu velkou řádku let. Malíři? Všichni - dokud v tom nebudu opravdu dobrý, pak si začnu vybírat. Zatím jim jen závidím. Píšeš povídky různých žánrů i můj nejmilejší sci-fi, ale právě ten se mi tady u nás zdá poněkud odsunutý a přehlížený. Jak si stojí v Kanadě? Jak to víš, že píšu SF? Já se to přece snažím utajit! Kdysi jsem napsal do Amberzinu, cituju se (konečně jsem se dočkal - já jsem vždycky tolik chtěl, aby mě někdo citoval!) : " ... středověk měl své minesengry, devatenácté století své romantiky a tohle stoleti scifíky. Myslím, že se naopak můžeme na SF dívat jako na ucelený kulturní obor, nebo jestli chcete doménu, ať už se vyjadřuje slovem či obrazem, filmem nebo WEBem. Tato kultura vznikla z potřeby lidí naší doby, z potřeby nějak se myšlenkově a citově vyrovnat s technickou revolucí, která je všude kolem nás, ale také i s tou, která ještě možná přijde." SF se v Čechách hodně čte, ale ne už tolik píše. Kanada má dobré spisovatele, ale vydávají je hlavně v Americe. Kdo dneska ví, že William Gibson ("Neuromancer") je Kanaďan? Také Robert Charles Wilson, který teď s jiným Kanaďanem, s Robertem J. Sawyerem píše SF knihy jako tým. Z Kanady pochází kolem 50 známých autorů SF, ať už dnes žijí kdekoliv. Jednou mi jedna knižní redaktorka po přečtení mého sci-fi románu řekla: No dobrý, ale je strašná škoda dávat tak závažné myšlenky do sci-fi. Co by jsi ji na to odpověděl? Že je zřejmě škoda dávat takové romány takové redaktorce. Na druhé straně je pravda, že ne všechny SF knihy překypují hlubší znalostí současné vědy, techniky a úrovně myšlení vůbec. Nemluvím už ani o těch, kde se superinteligentní bytosti z kosmu chovají jako poloidioti, dokonce i podle našich, pozemských kritérií. V jednom mejlu jsi mi psal, že zase začneš kreslit akvarely, jaké téma tě láká nebo doslova pronásleduje? Akvarel je zajímavá technika, ale moc nepromine. Na druhé straně má ale všecky prvky jiných medií a ještě trochu víc. Zatím se spokojuji se "still life", což je technicky přeloženo zátiší, ale já to myslím úplně doslova - prostě vše, co je v klidu, co se nepohybuje. Kupodivu do toho zahrnuji i Huronské jezero, které vůbec není v klidu, ale je každý den, každou minutu jiné a to barevně, komposičně,
náladově, i svou dynamikou. Nějakou dobu jsem dělal obrázky horkou jehlou do dřeva, ale dřevo už nepromíjí vůbec nic. Přesto, budu-li mít čas, vrhnu se na obrázky starých škunerů, co tu ještě na začátku tohoto století brázdily Huron. Jen v Kincardine máme jedenáct jejich vraků, tři přímo u přístavu a psát o nich už mi také nějak nestačí. Říká se do třetice... takže třetí oblastí našeho rozhovoru je cestování. Hodně jsi cestoval. Můžeš čtenářům Zélosu ukázat fotky z těchto cest a trochu málo k nim něco říct? Samozřejmě, rád se chlubím, však také píšu reportáže. Možná, že bude lepší, když bych nějakou do Zélosu také někdy napsal. Také si dělám z cest celé filmy, abych si pak nemusel moc vymýšlet, když mi selže paměť. To se mi často nestává; ve většině míst jsem také žil a pracoval, ať už v Anglii, Japonsku, různě po Kanadě nebo i ve Státech. Z cest mám dva poznatky: a) všude jsou zase to nejzajímavější právě lidi a za b) všude vám lidé závidí, že jste odněkud odjinud. (Poznámka: fotky jsou v naší Galerii, viz Titulní stránka Hurontarie). V životě už jsi ale zakotvil v malém městečku v Kanadě, je to definitivní? Zajisté, ale to už jsem říkal, když jsem žil v Montrealu, v Torontě, Oakvillu, Saskatoonu a teď tady. Zeptej se mé ženy, jestli mi ještě věří, teda myslím tohle moje tvrzení. Hodně se teď mluví o vykořenění lidí, o návratech domů, módní je hledat svoje předky a zase další lidé mluví o budoucnosti světoobčanství, myslim si, že ty k tomuto tématu můžeš něco říct. Co jsi ty cítil ve světě? No já přišel na svět, už když jsem se narodil. Věren tradici velkého praotce Čecha jsem také později odešel na západ. Ona totiž národnost je víc než jen místo narození, však ani uvedený praotec se v Čechách nenarodil - teď mi napadá, vždyť on ten chudák podle současných českých regulí vlastně ani není Čech, že jo? A jak se teda vlastně jmenujeme? Národnost je také víc než jen občanství: já mám dvojí, ale národností jsem jen Čech. Nijak jsem si to nezasloužil, medaile by měla vlastně patřit mé matce. Kanadské občanství jsem si na druhé straně musel vysloužit; je to něco, co jsem dokázal jen já sám. Nemusím dodávat, že jsem na obojí občanství hrdý, i když na každé jinak. Na kořeny nevěřím, mnoho geniů mělo blbé děti a také národní příslušnost je převážně vztah kulturní než zděděný. Medaile po dědečkovi z nikoho ještě neudělají hrdinu. Je to také stav dynamický - národ nežije v izolaci, ale projevuje se ve vztahu k druhým. Jeho hodnota není v tom, co si o sobě napíše, ale právě to, co si o něm myslí celá rodina ostatních národů. Na své předky se nedívám jako na něco, co mi patří, ale tak, že jsem jim svým chováním zavázán. Příklad: v Kanadě mi bez problémů uznali moje univerzitní vzdělání, protože Karlova Univerzita tam má dobré jméno. To potěší, ale hlavně zavazuje. Málokdo ovšem chápe příslušnost k národu jako závazek, většina to chápe jako právo schovávat se za druhé. Jazyk není bariéra mezi národy a tou by neměla být ani hranice. Bariéry si vymysleli úřady, kterým to nějak prospívalo. Světoobčanství? Všichni jsme občané této kosmické lodi, zvané Země. Národnost? Zajisté, každý někam náležíme. Příslušnost? Jediná, k lidské rase, s důrazem na slovo lidské tj. humánní. Na závěr každému dávám stejnou otázku, a to tvé životní krédo, motto, či jen, co bys vzkázal
čtenářům Zélosu? Já jsem optimista, mě už ani nic jiného nezbývá. To je ovšem vtip - filozoficky si znovu objevuji moudrost starých stoiků. Nejlépe to říká jedno přísloví: "Bože, dej mi statečnost, abych mohl změnit to, co změnit mohu, trpělivost, abych se nesnažil změnit to, co změnit nemohu a moudrost, abych ty dvě věci od sebe rozeznal." Děkuji ti za rozhovor. Zpět na index POEZIE: KŘIVOKLÁT Jel tichou dubinou - jen stín ho provázel, a v předtuše té neblahé své zvěsti k svěšené hlavě sevřené tisk pěsti, jako by vzpomínku na něho vzkřísit chtěl; na něho, na krále, či spíše na přítele, na vrásky nad obočím, vlasy kadeřavé, na jeho prchlivost i drobné žerty hravé, na prvních lásek verše nesmělé, na marné slzy zbožné Žofie i na Johannu, oběť jeho vášně, to trucovité dítě, které nebral vážně, ač tvrdit nepřestal jí, že ji miluje... Na jejich toulky v městě pode hradem, kam tajně vycházeli na výpravy spolu, kde dobré známé měli u dubových stolů, i na ty chvíle zlé, kdy opuštěli zadem měšťanky počestné před bohem ve vší chvále; na Jana z Jenštejna, na Jana z Nepomuku, na kterém ukázat chtěl trestající ruku. Vzpomínky zalétnou pak o rok, o dva dále: na vzpouru vzpomíná, Prokopa markrabího, jejž zajal zrádně Zikmund na Bezdězu, ta šelma ryšavá, puštěná se řetězu. Na tichou pohodu večera vánočního, na Dekret posvátný, jenž vydal v Kutné Hoře, na Mistra Jana, co znal pravdu hlásit a jehož přese všecko nedovedl spasit, když za svou pravdu na hranici hořel...
Na bílé víno mělnické, to lehce blýskavé, jímž na zdraví připili o posledním honu nad padlým jelenem. Rty rozevřou se v stonu a tiše zašeptají: Sbohem, Václave... Zpět na index Jdi na titulní stránku Hurontarie
HURONTARIA - 4B/99 Canadian Czech-out Monthly Kanadsko-český měsíčník. Back to Title Page of Hurontaria (Jdi na titulní stránku Hurontarie) Komentář: Naše psina Tara si zasedla na schoolbusy, to jsou takové ty autobusy žluté barvy, která se na moři používá spíše pro karanténu - v našem případě se ovšem jedná jen o mládež školou povinnou a právě proto do školy nepříliš těšící se. Kdykoliv vedu taru ráno na procházku (lépe řečeno ona mě), štěká na busy jako zběsilá. Všiml si toho i řidič jednoho z nich, zastavil, otevřel okénko a povídá: "Ona nemá ráda skůlbasy, co?" "Ale ne," povídám, "ty ji nevadí, ona jen nemá ráda školu!" A věřte, rozesmálo to nejen jeho, ale i ta nebohá děcka školou povinná. V anglické části Hurontarie uvádíme zajímavý interview s profesorem Ontárijské University ve Waterloo a Karlovy Univerzity v PrazeStanislavem Reinišem, M.D., Ph.D. , o jeho vědecké práci o mozku a současném stavu neurologie. Dr. Reiniš je také ostrý komentátor české politické scény. Čtenáře bude jistě zajímat jeho serie fejetonů z českých i kanadských novin, najdete je (v češtině) na stránce: http://watarts.uwaterloo.ca/~sreinis/short.html A nejen to: ve druhém čtvrtletí tohoto roku vyjde v nakladatelství Faun v Praze 1, Španělská 6, jeho kniha fejetonů s názvem Dvě věty znuděné jeptišky. Sám tvrdí, že co se týče beletrie, je to jeho prvotina, ale jak znám jeho spisovatelské nadání a smysl pro humor, tak se máme opravdu na co těšit. Jak už jsem řekl posledně, udělal jsem krok vpřed a začal jsem psát eseje pro pražskou uměleckou galerii ArtForum, jakožto doprovod k jejich WEBovské výstavě obrazů. Každý měsíc tam vystavují práce českých malířů, sochařů a jiných umělců. V dnešním čísle, tedy v anglické části Hurontarie, pokračuji essejí k dílu profesora Mariana Karla, umělce, architekta a učitele, to vše v jedné osobě. Esej se nazývá REFLECTIONS (Marian Karel, The Geometry of Mirages). Její český překlad a fotografie uměleckých děl profesora Karla, který už vystavoval všude možně po světě (seznam míst je příliš dlouhý, abych ho sem napsal) najdete na serveru galerie: http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/index.html Nemusím snad podotýkat, že ty fotografie jsou podstatně větší, než ta vlevo:). karel
Další free software: Pro ty, co jim zasíláme Hurontarii poštou - ale i pro ty, co chtějí ušetřit čas na Internetu tak, že si ji stáhnou a pak v klidu přečtou - doporučuji samostatný prohlížeč (browser off-line), Allegro3. Je rychlý, ukazuje též obrázky a zvučí zvuk, lze z něho tisknout, kopírovat, hledat výrazy na stránce a listovat v několika předem uložených stránkách. A hlavně, je to freeware, tedy zdarma. Nepracuje ovšem na Netu, ale to ani nebyl účel. A i po rozbalení ze zip-verze se vejde na jeden (slovy jeden !!) floppy disk. Má různé fonty, bohužel ne ty české, čte tedy jen anglickou nebo českou ASCII verzi Hurontarie. (Po pravdě řečeno, on čte Windows fonty taky, ale vy byste to pak asi nepřečetli :). Je od Jans Freeware Collection a najdete ho na http://jans.hypermart.net/jfinternet.htm INDEX: B - ČESKÁ ČÁST
Úvaha: Reportáž: Povídka: Pohledy: Poezie:
NOVÁ PRAŽSKÁ DEFENESTRACE VZHŮRU DO PECE (dokončení) KAPITÁN NEMO DVĚ KRÁLOVNY PŘÁNÍ
Poznámka: Ťukněte na levý sloupec. Část A je v angličtině, je separátně a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 a Část C je totéž, ale bez diakritiky, pro novou volbu jděte prosím zpět na titulní stránku. Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Všichni lidé se narodili se stejnými právy, to jen někteří ještě navíc do bohatých rodin."
PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni e-mailem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE CZ. Také vám budeme vděčni, když nám napíšete, kde jste se o Hurontárii dozvěděli. Novinka: můžeme také zasílat číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright © 1999 Jan Hurych. Personal use of this material is permitted. However, permission to reprint/republish this material for any other purpose must be obtained from the author. All the names of persons are fictitious except where stated otherwise. Webmaster Honza (jansan)
[email protected] ÚVAHA: OPĚT PRAŽSKÁ DEFENESTRACE (Recenze knihy Davida Brierleyho: On Leaving a Prague Window )
Je o něm známo, že žil v Kanadě, Anglii a teď se usadil někde ve Francii. A vsadil bych se, že také pobyl nějakou dobu v Čechách. Brierleyho nový thriller "On Leaving a Prague Window" to dosvědčuje nejen svým názvem, ale i detailními postřehy z českého života. Jak titul naznačuje, někdo kdesi někde v Praze vypadl z okna. Ne, nejedná se o Honzu Masaryka, i když o něm v knize také jednou padne zmínka. Román se totiž odehrává v roce 1991 a jeho hrdina, kněz Alois Fulnek (ano, Fulnek a ne Fullneck , jak bychom od anglicky píšícího autora asi očekávali) je jakási česká varianta pátera z Chestertonovy "Nevinnosti otce Browna". Fulnek má Brownovu krotkost a mírnost, i když ne už tu nevinnost, jak se to vysvětlí v knize později.
V situaci, kde o jeho osudu rozhodují jeho představení (víc neprozradím) ho zavádějí vzpomínky na minulost do místa, kde studoval a byl později i zavřen - to když přeměnili seminář na vězení. Na přilehlém hřbitově se Fulnek potkává s Milenou Přerovou, milenkou novináře Václava Bodnára. Milena sem přišla hledat Václavův neoznačený hrob, případně i stopy, které by vedly k vrahovi. Jak a hlavně proč chce Fulnek Heleně pomoci, to je právě otázka, kterou si musí položit on sám. Ale nemyslete si, že vyřeší případ silou holmesovské logiky, jak to dělával otec Brown. Thriller je přece podle definice kniha napětí a akce, a toho obojího nalezneme v knize poměrně dost. A tak se Fulnek zaplétá do situací, ze kterých ho sice nedostane pánbůh, ale zato všemocný autor. Přiznám se, že když jsem byl nedávno v Čechách, žádná podobná dobrodružství jsem tam nezažil. Ovšem připouštím, že jsem asi nebyl na správném místě ve správný čas . . . Ale věřím, že po přečtení knihy může "paranoia nutit člověka, aby se stále ohlížel za sebe", jak napsal o knize Sunday Telegraph. Také Observer zařazuje knihu "na úroveň Le Carrého", zatímco New Yorker zase tvrdí, že je to kniha "tough and witty", neboli drastická, ale vtipná. To poslední mohu potvrdit. Stačí dodat, že autor zná - na cizince - české poměry až překvapivě dobře. Svědčí o tom nejen narážky na korupci před i po sametové revoluci, ale třeba i na lustraci. A hlavně zná Prahu: vodí nás po ní zcela bravůrně a najednou si říkáte: vždyť on má pravdu, ono je to opravdu nalevo od toho mostu... Ze všeho nejraději má asi Malou Stranu: je to vidět i z jeho předešlé knihy o Praze, nazvane "Czechmate" (narážka na check-mate, což zní podobně a znamená to šach-mat, ale spíše se tím míní něco jako "česká partnerka", která také v knize vystupuje). Některé pasáže v knize zní povědomě: "...říkej mi Alois, řekl, to stačí. Jméno Lojza ho totiž naplňovalo hrůzou..." až legračně "...toto je socha svatého Františka. Ptáci ho pořád ještě mají rádi - podívej, jaké má bílé vlasy..." či ironicky "uniformy hradní stráže, za které by se nestyděla ani opera buffa". Ale Brimley si umí dělat legraci i z Angličanů. Na večeři U Tří Pštrosů prohlasí jeden z nich (rozuměj Angličanů, ne pštrosů), že je to poprvé, co vůbec jí pštrosa - a je taktně upozorněn, že je to bohužel jen kachna. Co se jeví zpočátku jako odpočinková četba, se najednou bez varování změní na docela napínavý román a po jedné (či dvou?) vraždách a přiměřené dávce sexu konečně vyústí v překvapivý klimax se zcela logickým závěrem. Což je vlastně úplně podle návodu na profesionální thriller. A když autor na konec naznačuje, že dobrodružství otce Fulneka tímto nekončí, myslím, že se na ta další můžeme docela těšit. Knihu vydalo nakladatelství Little, Brown (že by přece jen ten otec Brown?) & Company (Londýn a Toronto). Na obálce knihy je (jak jinak?) fotografie Prahy, tak jak se asi jeví někomu při pádu z okna. . . Zpět na index REPORTÁŽ: VZHŮRU DO PECE, dokončení (aneb Jak zničit nejen děti, ale hlavně sebe) Pavlína Obrovská
[email protected] Několik řádků o Pavlíně a začátek této reportáže o dobrodružstvích v Peci pod Sněžkou najdete v březnovém čísle Hurontarie.
Šli jsme asi půl hodiny, když se objevil můstek a za ním dřevěná cesta přes malé slatě. Alespoň se podíváme - rozhodla jsem. Po vstupu na dřevěný chodníček jsme se ocitli ve zvláštním tichém světě jakoby bez života. Bílé chomáčky suchopýru se kývaly ve vánku a kluci byli nadšení. „To jsou opravdu bažiny ?“ Jejich oči se zvědavě rozhlížely. Nejvíc se jim líbila bavlníková tráva, jak překřtili suchopýr. „Ano. A víte co ? Tudy vede cesta do Modrého dolu, Tak se tam zítra podíváme a tady můžeme chvíli zůstat. Dneska už musíme jít.“ Moc se nám sice nechtělo, byl tu klid a také nohy nás už pěkně bolely, ale hodiny si nedali říct a šly stále stejně rychle. Konečně jsme byli u malého „Krkonošského muzea“ s informačním střediskem. Zjistili jsme, že ještě mají otevřeno a tak jsme se šli podívat na expozici nacházející se v jediné místnosti. Byla tam navíc dvě pěkná akvária se pstruhy a čolky. To samozřejmě zaujalo kluky nejvíc. Když jsme po páté dorazili k chatě, měli jsme toho už dost. Nohy nás bolely a opět se do nás začala dávat zima při každém mráčku. Hned po večeři jsme tedy vběhli pod horkou sprchu a já vlezla do postele. „Kluci buďte hodní a za chvíli ať jste také v posteli !“, zavelela jsem a zamumlala: „Já se jen prohřeju.“ Ta Chvíle mi trvala od osmi večer do sedmi do rána. Kluci prý usnuli po deváté a v té době já už měla půlnoc. Kdyby mě odnesli i s postelí určitě bych to nevěděla.
Je pondělí ráno. O nohách se nedá říct, že by byli zrovna moc k použití. Svaly po celých lýtkách jsou jako v zánětu a každý krok, hlavně směrem ze schodů, je jako za trest. „Ještě, že jsem s sebou vzala troch té ledové masti,“ v duchu jsem se pochválila. Mazala jsem nohy sobě i klukům a komentovala: „Uvidíme. Teď musíme dojít nakoupit něco k jídlu a pak se uvidí. Nejsme přeci žádné bábovky.“ Nakoupili jsme, já namazala housky a vyrazili jsme na plánovanou trasu. Musím však poctivě přiznat, že jsme odpočívali častěji než předešlého dne. Za prvé bylo tepleji, za druhé naše nohy nebyly zrovna v nejlepší formě. Na slatinách jsme poobědvali. Absence mléka v jídelníčku se u nás projevila právě tím, co jsem vybalila z tašky. Housky se sýrem, kelímky a ... sáček mléka. Měli jsme štěstí, nikdo nás nevyrušil a tak „Piknik v bažinách“ proběhl v naprosté pohodě. Jakoubkovi a Honzíčkovi se sice moc pokračovat nechtělo, ale co 1,5 km není žádná túra. Přesvědčila jsem je a během deseti minut jsme si pochutnávali na jedné z polomových pasek na borůvkách. Pak už netrvalo dlouho a nám se otevřel pohled na Modrý důl. Pár chalup na stráni, od potoka až k úpatí Studniční hory, mezi nimi pasoucí se koně a ticho. Nádherné velebné ticho. Člověk tu měl pocit, že se musel octnout v úplně jiném čase, zatoužil položit se do trávy a nic nevnímat. Stále častěji objevující se mraky mně ale nedovolily splnit si své přání. Zrovna jsem přemýšlela, zda se vracet stejnou cestou, protože ta po červené značce byla údajně kvůli odklízení dřeva z polomů uzavřen a najednou ... „Kluci, já slyším auto! Musí tedy odtud vést i jiné cesta,“ odvodila jsem zcela logicky. „Jestliže tudy projel náklaďák, musíme my projít taky.“ Rozhodla jsem se tedy pokračovat. Navíc mě podpořilo i to, že z této strany cesty, narozdíl od Pece nic napsáno nebylo. Cesta nás vedla zeleným královstvím lesa a na překážky jsme opravdu nenarazili. Chata nás uvítala opět po páté. Zůstali jsme ještě chvíli na terase, protože sluníčko už zase hřálo. Kluci také díky tomu našli kamarádku. K předškoláčkovi ze sousedního pokoje přibyla tedy ještě Nikola, vnučka paní Helclové, věkem pro změnu blíže zase k Jakubovi. Hráli si venku i po večeři a pak se ke mně vrhli kluci s prosbou: „Že můžeme jít s Nikolou na borůvky ? Jenom kousek nad chatu.“
„Dobrá,“ souhlasila jsem, „ale za chvíli ať jste zpátky.“ Vrátili se v půl deváté, pusy od borůvek, něco málo v kelímkách a že ještě chvíli zůstanou venku. Po deváté jsem pro ně musela jít a v deset už spali jako miminka. „To je dobře, že si tu mají s kým hrát,“ pomyslela jsem si.
„Mami, my chceme jít ještě dopoledne na borůvky. My jsme to už slíbili,“ ozvalo se v úterý ráno, sotva se pánové probrali. „A výlet nic ? No dobře,“ souhlasila jsem po chvíli váhání, když nastavili nešťastné obličeje. „Ale jen na dopoledne a po obědě zase vyrazíme. A taky si musíme něco koupit.“ A s představou borůvkové plantáže jsem dodala: „ Já ale jdu taky.“ Nikdo nebyl proti a navíc mne umluvili, že bude odpočinkový den a já jsem tomuto rozhodnutí během odpoledne několikrát děkovala. Nejprve si totiž koťátka hrála u chaty a já jsem se u okna jen v prádle snažila chytat bronz. Pak to ale párkrát zabublalo od protějších kopců a nakonec se přehnala menší bouřka s krátkým, ale o to vydatnějším deštěm. Děti byli chvíli ve společenské místnosti a pak zase vyběhli ven. Obloha se střídavě zatahovala a zas modrala, přeháněk bylo několik a my si konečně pořádně odpočinuli. Doufala jsem, že se to snad dnes vyřádí a zítra bude pěkně. Podle plánu a s přepočítáním peněz, jsem se rozhodla pro ještě jednu cestu lanovkou na Sněžku, tentokrát však už lépe oblečeni, a odtud pak k pramenům Labe. Jen jsem doufala, že blížící se termín mých ženských potíží nenaruší moc denní plány výletů.
Středeční ráno nevypadalo zrovna nejhůře. Na obloze polojasno, ba dalo by se říci, že se dokonce začíná stále více modrat. „Tak se to včera vybláznilo a my můžeme vyrazit,“ radovali jsme se všichni. „Stihneme-li autobus do Janských lázní, čeká nás kabinová lanovka a pak celkem krátká cesta po vrcholech zpátky do chaty,“ uvažovala jsem při pohledu z okna. Než jsme dorazili k autobusu, udělalo se téměř ukázkové počasí. Autobus tam už stál a u něj hromada lidí. „Tam se snad ani nemůžeme vejít,“ vyděsila jsem se, znaje poměry pouze na trati Praha - Písek. Vešli. Doprava tady se zřejmě řídí jinými pravidly. „Postupte si,“ houkl řidič do davu a v autobuse se to mírně zavlnilo. „Tak kam?“, otázal se nás přes ramena spolucestujících stojících blíž, když na nás přišla řada. „Do Jánských,“ vydechla jsem a nechala se vmáčknout dveřmi do autobusu. Děti měli výhled přes přední sklo (což se jim hnedka nepovede),já stála na schodech a už jsme jeli. „Fajn, jsme uvnitř, tak to už dojedeme.“ Cestou jsme zpomalovali u zastávek, jen, aby řidič ukázal, že už víc sardinek do té konzervy na kolečkách nedostane, a pak pokračoval v jízdě. „Sláva tady pár lidí vystupuje,“ radovali jsme se, když autobus zastavil. Vystoupili však jen tři a deset chtělo dovnitř. Řidič vše vzal s klidem starého veterána. „Zaplatíte až ve Špindlu,“ odmítl peníze těch, jimž přálo štěstí a zavřel dveře. „Vždyť jste tam ještě nechal lidi,“ ozval se rozhořčeně jakýsi pán, stojící na jedné noze na schodech. Řidič ho neuznal ani za hodna pohledu a rozjel se. Autobus už zase praskal ve švech, však přesto pokračoval dál. „Mami, já se chci otočit,“ zakňoural Honzík. „Nemáš šanci,musíš to vydržet,“ konstatovala jsem já, zabývajíc se právě náročnou činností. Snažila jsem se totiž stát v zatáčce rovně, aby náhodou nepovolily dveře, kdybych se o ně opřela. Že zůstanu stát bylo jisté, otázkou zůstávalo, zda kolmo, či šikmo k zemi. Konečně jsme zastavili, většina lidí vystoupila a vrhla se pro změnu k lanovce. Stejně tak my. Vystáli jsme si frontu a nastoupili konečně do kabinky. Dveře se automaticky zavřely a kabinka se rozjela. „Ty by měly jezdit na Sněžku. To by lidi tak nepromrzli.“ Náprstníkové plantáže hrály různými odstíny růžové, od bílé až po téměř fialovou, svítily mezi stromy a my je obdivovaly z výšky ptačích hnízd. „Ne, ono snad bude pršet,“ lekla jsem se, když první drobné dešťové kapky zabušily na sklo kabinky. Než jsme dojeli, přeháňka ustala a nám se zvedla nálada. Po malém jídle jsme se vydali na cestu.
Znovu začalo krápat, přestalo a zas začalo. Tohle nám ale náladu pokazit nemohlo. Přešli jsme přes kopec a kudy teď ? Zelená značka zvoucí na naučnou stezku okolo Černohorského rašeliniště chyběla, za to jsme ale našli modrou. Stáli jsme zrovna vedle moderního hotelu a tak jsem to vzala s humorem: „Je tady bufet, tam se zeptáme. Vešli jsme dovnitř a než nám paní vysvětlila, že cíle lze dosáhnout dvěmi cestami, ozvalo se zahřmění, otevřela se obloha a začala průtrž mračen. Což o to, prostředí bylo příjemné, teplo a čaj se štrůdlem, polévka. Problémem bylo, co pak ? Najedení jsme byli, oběd málem i s večeří, víc už se do nás prostě nevešlo.Naštěstí během hodiny a půl přestalo pršet a my tedy vyrazili. Rašeliniště jsme vzdali. Poválková cesta vedla stále lesem a otevřeného pohledu jsme se nemohli stále dočkat. Do toho začalo mžít, a to nás v souvislosti s tím donutilo vrátit se zpět na cestu a jít dál. Přes nejvyšší a navíc holý hřbet nám počasí vzhledem k předchozímu, vyloženě přálo. Sice zataženo, ale jinak celkem teplo a tak nám cesta ubíhala. Kluci objevili zajímavé kameny v potůčku u cesty a konečně se tedy dočkali vytouženého sbírání. Náhle začalo opět pršet. Velké kapky dopadaly na všechna místa, která nebyla zakrytá. Voda si postupně našla cestu i do batůžků a do kabely. „Mami, já mám v botách louži,“ ozval se Honzík.“ „Co s tím můžu dělat,“ povzdechla jsem si při první Honzíkovo stížnosti. Při desáté a další jsem se už utrhovala: „Musíš dojít, už nám zbývají jen tři kilometry, to není daleko. Všichni jsme mokří a máme v botech vodu.“ Pršelo a pršelo, cesta čím dál tím víc klouzala, kluci i já jsme už byli utahaní.Já ve svých volných kalhotech jsem měla nejvíc volný pohyb. Zato kluci ( zejména Honzík, který byl kdoví proč, nejvíce promočený ), měli kalhoty nejen zmoklé, ale hlavně nalepené, a to jim stěžovalo chůzi. Honzíkovo botasky, kombinované látkou, už chránily jeho nožičky jen před kameny, ale i nám s Jakubem už voda protekla přes polstrovaný jazyk dovnitř. Každá malá nepříjemnost znamenala, že děti, hlavně ten menší, začaly kňourat. Stačilo uklouznutí, bláto , louže či vyšší tráva, cokoli mohlo být příčinou. Konečně je před námi cesta do Pece. Odtud nás pak ještě čeká cesta k mostu přes Zelený potok a stejně daleká ke Zlaté hvězdě, pro změnu zas do prudkého kopce. V Peci se stavuji u stánku s novinami a kupuji rovnou čtvery. Daří se mi je nacpat do kabely, aniž by moc namokly. Kluci, které jsem předtím nechala jít pomaleji, dorazili a ani nechtějí nic koupit. „Mami, já už nemůžu,“ stojí Honzík jak hromádka neštěstí. Je mi ho líto, ale stojím tvrdě na svém „Musíš, jinak tě tu necháme. Už je to jen kousek !“ Poslední metry mám však pocit, že nikdo z nás nedojde. Konečně. Svlékáme pláštěnky a zouváme boty. „Všechno s sebou nahoru!“, velím jak na vojně. V pokoji konečně svlékáme mokré oblečení. Honem dolů! Podlaha se zaplňuje a my začínáme být konečně v suchém. Kam to všechno pověsit? Rozhlížím se kolem sebe. Nakonec otevírám skříně i skříňky. Vše co má nějaký výstupek, na kterém se může něco zachytit nám poslouží. Nakonec ještě boty. Vycpávám je novinami, které po půlhodině vyměňuji úplně mokré. To opakuji ještě dvakrát a pod postelí ještě suším noviny už jednou použité. Venku stále prší a nevypadá to, že by se počasí vůbec vylepšilo. Zítra bohužel musíme jít ven. Nemáme tu ani rohlík a tím pádem se naskýtá otázka, co k obědu. Děti si do večeře celkem odpočinuli a tak po jídle začaly hrát kostky s kamarády.Jejich přáním je, aby zítra pršelo. Jak je vidět naše názory na počasí se v tuto chvíli silně rozcházejí. Já jdu totiž večer spát s neradostnými myšlenkami. Nejen zítřejší oběd mne totiž trápí. To by se nějak zvládlo. Ale hlavně, aby kluci nenastydli a pak také, aby vše uschlo. Hlavně boty.
Čtvrteční ráno nevypadá nijak valně. Obloha šedá, těžké mraky plují dost nízko, aby nenechali nikoho na pochybách o tom, jaké bude počasí. Stále jemně prší a vypadá to alespoň na týden. Všechno nám naštěstí uschlo, jen Honzíkovo botasky dosouším foukací kulmou. Ještě. že jsem vzala tu a ne to obyčejnou. „Kluci, jakmile přestane pršet, ale nejdéle v jedenáct hodin, musíme vyrazit.“ Kolem půl desáté bylo mé přání vyslyšeno. „Honem oblékat a ven !“ , honím své potomky a raději se nedívám na jejich vyčítavé pohledy. „Koupím vám grilované kuře“, slibuji úplatek a vidím, že jsem se strefila. Oči se rozzářily a rychlost oblékání se zvýšila. Vyrážíme na lehko. Bez batohů, jen s pláštěnkami a igelitkou. „Musí se mi podařit vyměnit místenky,“ žene mě myšlenka na první místo naší obchůzky. Představa co bychom dělali při takovém počasí, jako bylo včera, už bez pokoje a tudíž možnosti udělat si nějaké pohodlí, se mi vůbec nelíbí. Naštěstí se výměna díky ochotě paní v předprodeji podařila a náš odjezd se tudíž posunul z 16.20 na 10.00 dopoledne. Fajn po 13.00 jsme na Florenci. Teď to ještě dát nějak vědět Jirkovi, aby nás nečekal večer v 8 na Palmovce. Nakonec volám babičce do Písku a prosím o vyřízení vzkazu. Odtud pak pokračujeme do krámu nakoupit zásoby, pro jistotu i na zítra, a a odtud konečně pro vytoužené kuře. „Chcete opravdu celé?“, Táže se nevěřícně prodavačka a dodává: „Stojí 160,-Kč.“ Potřebuji hluboký nádech a s vědomím, že s sebou na něj peníze mám a že tři obědy někde v restauraci by mě určitě nevyšly levněji, nakonec reaguji souhlasně. Kuře je zabaleno, zaplaceno a hurá zpět do chaty. Přes oběd je počasí čím dál lepší, a tak s příslibem, že nepůjdeme na velkou tůru, vyrážíme na opačnou stranu, než jindy. Tedy proti proudu Zeleného potoka, co teče pod chatou, směrem do zeleného údolí. O tom, že je opravdu zelené, se za chvilku přesvědčujeme. Je tam nádherně. Přesně to co mám tak ráda. Hučící voda prodírající se mezi balvany, tvořící malé i větší vodopádky, zelené barva v těch nejrůznějších odstínech, kam se člověk podívá. Stromy, kapradí, mech. A ticho. Nikde nikdo, jen potok si zpívá svou písničku a přehlušuje vše ostatní. Vše podporuje pocit, že civilizace je tak strašně daleko. Jdeme proti proudu dobře dva kilometry a pak zase zpět. Perfektně se nám zlepšila nálada a když ještě vysvitlo sluníčko, nemáme si už vůbec na co stěžovat. Písnička se nám sama dere na rty a její vysoké tóny se prolínají s hlubokou melodií potoka. Vyhladovělý hmyz se vrhá na květy bodláků, které snad jediné nejsou zplihlé dlouhým deštěm. Naše cesta, pak ještě vede přes Velkou pláň rozkládající se naproti naší chatě. Děti tam objevují koně a ten se viditelně raduje z naší společnosti. Jde k nám až pokud mu to uvázání dovolí, bere si od kluků listy pampelišek a ti jásají nad nenadálým setkáním. Okus dál pak nacházíme houpačky na pérách a tak spokojenost Jakoubka a Honzíka nezná mezí. Dokonce i zapomněli, že je prý boleli nožičky. Po cestě kupujeme ještě půlku ohromného melounu. mezitím se totiž udělalo takové teplo, že jsme došli k závěru o vhodnosti této koupě. A taky, že jo. Kdo byl v chatě, šel se vyhřát na sluníčko až do večeře. Kluci vyrazili ještě i pak a domů jsem je musela v devět vyloženě honit.
Vnímat jsem v pátek začala kolem půl šesté. Neustávající jednotvárné šumění mě přinutilo otevřít alespoň jedno oko. Šedá jednolitá clona deště pak raději zas je zavřít a otočit se ke zdi. Náhle i přes zavřená víčka jsem zaregistrovala světlo blesku. Vzápětí jsem si vybavila pověst o obrech koulejících kuželky. Hrom, opakovaně násobený ozvěnou rachotil údolím, odrážel se o stěny hor a zvuk který bylo slyšet, opravdu připomínal ohromnou kouli valící se mezi horami. Dešťové kapky bušící do střechy zas ve mně probudily vzpomínky na dětství. To, jak jsem po dnech plných cestování milovala staccato kapek na stanovém plátně, které přinesla náhlá letní bouřka. Schovala jsem se vždy do spacáku a nechala se ukolébat k spánku. Ovšem trvalo-li
to déle jak den, začala jsem, stejně jako všichni po sluníčku. Teprve však až dneska dokáži pochopit rozladění rodičů, když vše bylo stále více nasáklé vlhkostí obsaženou ve vzduchu a počasí neslibovalo možnost usušení. Po snídani to vypadalo, že se mraky roztrhají a bude pěkné počasí stejně jako včera. „Desátá všechno rozhodne“, konstatovala paní Helclová a měla pravdu. Nebe opět zešedlo a provázky deště tekly k zemi. Z provázků se během dne stala lana a také jejich směr byl občas spíš vodorovný, než kolmý se zemí. Mraky se střídavě zvedaly a zase schovávaly mezi kopce, válely se po loukách a zakrývaly výhled. Včera jsem litovala vyměněných místenek, vždyť se udělalo tak krásně. Dnes se mě ale zřejmě rozhodly hory přesvědčit o správnosti mého počínání, a že je tudíž nejvyšší čas vyrazit domů. V době mého uvažování pojmul pokojík chvílemi i čtyři děti a mne navíc na posteli. Mezi nimi trochu místa, akorát tak na šest kostek. Hráčská vášeŃ je zcela pohltila do té míry, že zapomínaly i na jídlo. Dnes však je už kolem třetí nebavilo vůbec nic. Nakonec bylo dětské osazenstvo chalupy zahnáno rodiči k televizi, aby alespoň na chvíli seděli v klidu a tiše.
Pršelo celou noc a ani sobotní ráno nebylo lepší. Věci už od včerejška téměř sbalené, jen posledních pár maličkostí. Jakoubkovi i Honzíkovi musím slíbit, že sem zase příští rok pojedeme. Dohadují se, že musíme i s tátou, abychom měli ten velký pokoj. Teď ještě svléknout postele, rozloučit se a musíme vyrazit. Při pohledu z okna, je mi ale jasné že suchou nohou nedojdeme. Provádíme tedy nutná opatření. Kalhoty vyhrnout, kam až to půjde, botasky na nohy a sandály na přezutí se suchými ponožkami do igelitky. Pláštěnky samozřejmě na sebe a jde se. První potíže nastávají hned před chatou. „Mami mně je zima a jsem už mokrý,“ naříká Honzík a není se co divit. Déšť ani vítr na síle nepolevily a tak se voda dostává i tam , kam jsme si mysleli, že je to nemožné. Mokří jsme už kousek od chaty a než jsme dorazili až k autobusu, už jsme se i přestali vyhýbat loužím. Sestupujeme k Zelenému potoku a už téměř od začátku cesty slyšíme neznámé hučení. U mostu nás vyvádí z míry pohled na tu rozbouřenou řeku valící se s ohromnou silou korytem potoka a dosahující až téměř k okraji. Míjíme i malý potůček, běžně ukrytý pod trávou, nyní však nebrající ohledy na nic a ženoucí se přes silnici, neboť jeho vlastní cesta pod ní je mu malá. Konečně dorážíme na zastávku a snažíme se vmáčknout mezi již čekající. Vidíme odtud zase i na náš Zelný potok a vodu vystřikující v těchto místech chvílemi až na silnici. Nemůžu pochopit, kde se vzalo to ohromné množství vody, když první den jsme se pro výšku břehů nemohli ani umýt a nyní se stačilo jen mírně sehnout. Za jediný den a noc vystoupila voda o více než o metr a přitom stále nepřestávalo pršet. Konečně přistavili autobus. Nastupujeme a konečně se můžeme přezout do suchých bot. Rozjeli jsme se a cestou sledujeme vody Úpy místy už vystupující z břehů. Ještě v tu chvíli nevíme, že nastává druhá vlna povodní. Pršelo celou cestu, dokonce i v Praze jemně prší. Tomu ale co bylo v Krkonoších se to zdaleka nemůže vyrovnat. Dokonce se tomu nyní nechce ani věřit, že může tak strašně pršet. Honzík už pár kilometrů před Prahou nadskakuje, že musí čůrat. Podaří se mi ho přesvědčit, že musí vydržet a tak prvním místem kam v Praze kam míří naše kroky, jsou záchody. Ani jsme se pořádně nerozhlédli a běžíme mezi drobnými kapkami deště k vytouženému cíli. U vchodu do metra mně někdo chytne za tašku. „Jirko!“, vydechnu úlevou. jsem ráda, že přišel. Taška se zdá těžší než na začátku a nevím jak bych ji táhla až k nám. A navíc jsem se pěkně lekla.
Na Roztyly jsme sice jali metrem, ale tam na nás čeká autíčko, sice špinavé a odřené, ale jak ráda ho vidím. Kluci si hned doma zabrali tátu pro sebe a sdělují mu své celotýdenní zážitky. „Tatí, že tam pojedeme, alespoň na víkend ?“, útočí na Jirku a ten jim to v tu chvíli nedokáže odmítnout. (Jestli se tak opravdu stane, nedokáži v této chvíli odhadnout. Čtyři hodiny po odjezdu z Pece volám paní z hotelu. „No tady je to celkem v pořádku. Voda jde sice přes silnici a taky to strhlo kus krajnice, ale policajti to řídí, takže se nic neděje.“ Tohle se dozvídám z jejího monologu a závidím jí její klid. Večer ve zprávách se dozvídám, že Úpa strhla most, vlek, elektrické vedení a nadělala spousty dalších škod. Jet odpoledne, tak jak jsem si přála původně, možná bychom ani neodjeli.
Naše dovolená končí úplně stejně, jako začala: ....Stojím uprostřed hromad a hromádek ...... Copyright © 1999 Pavlína Obrovská Zpět na index POVÍDKA: KAPITÁN NEMO Nebyl to pomořský hrdina z Verneovy knihy a také na něm nebylo nic záhadného, alespoň ještě ne v té době, kdy jsem mu dal tohle přízvisko. Je to takový můj zvyk, dávat lidem kolem mě přezdívky. Mám pro to hned dva důvody: za prvé si je tím trochu sám sobě přiblížím a za druhé si většinu jmen stejně nepamatuji. Problém je, že často používám jejich přezdívky i na veřejnosti, což mě často dostane do potíží. Jako třeba to jméno R2D2 z "Hvězných válek", kterou jsem přidělil jednomu mému kolegovi, poněkud krátkému a legračně vypadajícímu chlapíkovi. Lidem se to líbilo a tak se to nějak uchytilo, ale když se mu to doneslo, nebyl z toho příliš šťastný, jak si jistě umíte představit. Nic takového se ovšem nemohlo stát v případě mého kapitána Nema, zcela jednoduše proto, že jsem to kromě manželce nikomu jinému neprozradil a to z důvodů, které si už vlastně ani nepamatuji. Asi jsem to spíše myslel jen jako takový situační vtip - teprve později jsem si uvědomil, že se ten vtip vlastně obrátil proti mě. Poprvé jsem ho uviděl na útesu nad naším inverhillským zálivem, na místě, kam chodívám s naším psem, tedy fenou Tarou. Tento osamělý útes - další je příliš daleko na nějakou procházku - je velice zajímavé místo. Alespoň pro mě, abych pravdu řekl. Můžete tam jít a pozorovat jezero, vlny i mraky. Je to všecko vlastně součástí celkového dojmu, jakési nálady, která se mění den ode dne. Svou velikostí je ovšem Huronské jezero větší, než některá malá moře a jeho bouře jsou velice nebezpečné. Máme zde v okolí nejméně tři vraky jako důkaz a jestli vám to nestačí, jděte se podívat do Tobermory, kde je pohřebiště nejméně třiceti lodí. Skoro na okraji útesu je stará dostavníková cesta, která vedla od Sarnie až nahoru na špičku našeho poloostrova Bruce, tedy nejméně třistakilometrová štreka. Místy už skoro není vidět, ale některé její úseky jsou ještě v dobrém stavu - jednak asi proto, že jsou na obou stranách cesty chráněny cedrovým lesem, jednak, že se jim podařilo uniknout spárům pokroku. Dlouhou dobu jsme to byli jenom já a Tara, kdo jsme se kochali romantickým pohledem z toho místa. A nejenom kochali: já jsem tam chodíval malovat, teda jen akrylikem, pochopitelně, na olej si
netroufám. Jak už jsem řekl, panorama je tam úžasné a jestli nemůžete jít malovat k moři, tohle vám to určitě vynahradí. Ne, že bych byl tak dobrý malíř, ale ten proces tvoření je natolik uspokojující, že samotné výsledky mého snažení už ani nejsou tak důležité. Takže jsem se těšil z mé osamělosti a moje návštěvy nahoru na útes se staly víceméně pravidelné. A byli jsme tam s Tarou oba celkem spokojeni, až do té doby, kdy jsme jednoho dne zjistili, že tam nejsme sami. Byla to ovšem Tara, která si ho všimla první, neboť já jsem vždy příliš hluboko soustředěný. Díky mým - řekl bych uměleckým - omezením, zaměřuji se především na techniku a získání malířské zručnosti, neboť se mi obojího jaksi nedostává. A tak se často slyším, jak mluvím k obrazu a co je horší, někdy i k sobě. Když Tara začala štěkat, okřikl jsem jí, aby byla zticha, nebo něco v tom smyslu, ale když nepřestávala, otočil jsem se dozadu a hle - tam byl on. Stála tam nějaký vysoký chlapík, lehce ohnutý a opírající se o hůl - možná vycházkovou, jinak ale dost daleko od nás. Díval se na jezero svým pozorným zrakem a to navzdory tomu, že ho Tara svým štěkotem napomínala.To bylo poněkud zvláštní: ne to, že si ji nevšímal, ale že se vůbec Tara namáhala štěkat. Obvykle to nedělá; štěká totiž málokdy, a to i na cizince. Byl jsem příliš zaneprázdněn, abych zachytil na plátno záludné mraky nad jezerem a tak jsem si ani neuvědomil, že se muž přiblížil. K mému překvapení Tara přestala štěkat a tak jsem vzhlédl. Jak tam tak stál pár kroků ode mne, pozdravil mě a aniž by se podíval na můj obraz - což bylo také samo o sobě neobvyklé, většina lidí jsou čumilové - řekl prostě: "Vypadá to, že bude za půl hodiny pršet." Pak odešel a zmizel na cestě za námi. Moc jsem tomu nevěnoval pozornost: světlo se ztrácelo a já jsem toho chtěl ještě hodně zachytit, než zmizí úplně. Leč první kapky deště se přihlásily s umíněností matky přírody a tak jsem dal na obraz povlak, zabalil ho a uháněli jsme domů. Příští den přišel ten člověk opět a vcelku mě svým mlčením unavoval, stejně asi jako já jeho. Po několika dnech, když si uvědomil, že se asi mého místa na útesu nevzdám, přiblížil se znovu a začal mluvit. Jen takové ty zbytečnosti - nic zvláštního, pokud si vzpomínám - ale tím jsme se nějak seznámili a po nějaké době, kdy jsme jeden druhého tolerovali, jsme si dokonce na sebe i zvykli. Věřím, že si pak úmyslně načasoval svoje návštěvy na skále tak, aby se kryly s těmi mými a když den nebo dva vynechal, dokonce mi i chyběl. Každý den - po tom, co chvíli pozoroval jezero - přišel až k nám a hovořili jsme. Také si všiml mého obrazu a měl k němu připomínky - řekl bych dokonce, že dobré - většinou se týkaly barev, které jsem používal. Zřejmě znal naše jezero velmi dobře a ačkoliv se mi jeho rady zajídaly, obvykle jsem je poslechl, protože byly správné. To vám také něco řekne o jeho pozorovacím talentu, když navíc uvážíme, že nikdy nemaloval, tedy alespoň jak se mi sám přiznal. Něco na jeho obličeji mi připomínalo záhadného verneovského kapitána Nema, doslova tedy "kapitána Nikoho" a nevěda nic lepšího, také jsem mu tehdy tu přezdívku hned dal. Bylo to dětinské, přiznávám, ale když na to pomyslím, bylo to určitě lepší než mu říkat kapitán Nic, což je skoro to samé, ale víc urážlivé. Na hlavě měl takovou tu černou námořnickou čapku, které se tu někdy říká "řecká" a jindy jen "emigrantská". Zatímco jeho vlasy byly ještě dost černé, bradka, kterou měl střižena ve stylu jižanského generála Beauregarda, byla už celá šedivá. Pak zde byly ještě jeho oči: hluboko v očních důlcích a přivřené, jako má Robert Mitchum, s pohledem navíc ostrým a přísným, ale zase ne tolik, jestli víte, co mám na mysli. Brzy se s Tarou stali dobrými kamrády. Přinášel jí suchary, hladil ji po hlavě a to už bylo něco - to si nenechala línit od nikoho, kromě mě a mé ženy Ingrid. Říká se, že zvířata poznají dobrého člověka, ale soudě podle mé zkušenosti, jejich lásku si klidně koupíte za pár sušenek. Ale možná, že to je právě to, proč si myslí , že je to dobrý člověk. Za nějakou dobu jsem si zvykl na něj i já, a to natolik, že jsem mu dokonce řekl, jaké přízvisko jsem si pro něj vymyslel. "Jen mě to tak napadlo," zalhal jsem, "protože
vypadáte jako člověk, který ztrávil většinu života na různých lodích." Zasmál se a potvrdil mi to. "A to jméno mi asi také sedí," dodal. Přicházíval pak na útes pravidelně a vždycky než odešel, zkontroloval si čas na svých zlatých hodinkách, které byly pravděpodobně darem od někoho. Jak jsem spolu mluvili víc a víc, nemohli jsme se tomu vyhnout a řekli sjme si o sobě i určité detaily, tedy o našich životech a zájmech, žádná velká tajemství. Jezdíval, tedy pracoval, prý na těch velkých lodích na Veliké Pětce, jak se tady říká našim pěti velkým jezerům. Na lodích, které vozí obilí, uhlí, železnou rudu, kamení a cokoliv jiného; všecko, co je levnější dopravovat lodí než po železnici. Ovšem doba starých škunerů, které brázily velká jezera, ta tedy už tehdy byla dávno pryč. Velké nákladní lodi - případně zaoceánské šífy, které se sem přes zdymadla dostanou - jsou teď hlavně osazovány spíše mechaniky a elektrotechniky, než námořníky. Život na nákladních lodí je poněkud nudný a mnozí hoši začnou brzo být neklidní a odejdou. Jiní zase chtějí mít normální manželský život a dříve či později odejdou také. Proto asi také odešel on, pomyslel jsem si. Výslovně mi to neřekl, ale bylo to zřejmé z některých jeho poznámek. Za nějakou dobu si otevřel rybí restaurant, doufaje, že jeho zkušenosti lodního kuchaře mu přitáhnou zákazníky. Jednu takovou restauraci můžete ještě vidět třeba ve Willistonu, jmenuje se U kapitána Slima. Ale jeho biznys šel nevyhnutelně dolů a když utratil většinu svých úspor, brzo to zase zavřel. Odešel zpátky na lodě a po nějakém čase, když ušetřil něco peněz a udělal si poměrně velikou půjčku, si koupil loď. Rosemary, jak jí pokřtil, byla vlastně takový větší rybářský člun, který vypadal trochu jako ponorka, napůl plovoucí a napůl potopená. Ovšem že by to byla nějaká kráska, to teda zase ne. Nakonec to ale stačilo na chytání drobných ryb i lososů, pstruhů a já nevím, čeho ještě. Ryby, které chytil, prodával pak do různých supermarketů a restaurací. Také si na svém pozemku v Michiganu postavil malou boudu, kterou pak přeměnil na udírnu ryb. Jeho uzené lososy a pstruhy považovala většina lidí za nejlepší, co se daly koupit, ted alespoň na pobřeží Huronu. To vše mu přineslo dost peněz pro celou rodinu, takže po letech mohl prodat loď a přestěhovat se sem, do Inverhillu, jít do penze a odpočívat. Jeho žena prý před nějakou dobou zemřela a jeho syn - well, ten je teď v Michiganu. Tady své vyprávění skončil. Pokud toho bylo trochu víc, rozhodně se nenabídl, že mi to poví a já jsem se také neptal. A tak jsme tam pokračovali, já se svým rekreačním malováním a malou nadějí na zlepšení a on se svými pravidelnými návštěvami na útesu a známým čuměním na jezero. Chápu přemýšlel jsem - chybí mu ty velké lodě a také asi ty jeho rybářské tury, ale cožpak to chce zpátky tak silně, že o tom musí snít každý den? Pak jsem jednou udělal chybu. Zmínil jsem se totiž o mých pochybách Ingrid. Hned jakmile jsem jí to řekl, už jsem toho litoval, ale některé věci nelze vrátit pět, kdepak. Ptala se mi, jak se jmenuje a já jí to řekl. To jsem si neuvědomil, že bude štourat v místní knihovně a hledat nějakou informaci o něm. Dokonce našla jednu paní z Bruceville, která si pamatovala jeho jméno. Její vyprávění potvrdilo to, co mi už řekl, ale byl tam také jeden incident, o kterém se mi nezmínil . . . Když mu tehdy to rybaření šlo tak dobře, brzy také potřeboval nějakou další pracovní sílu. A tak vzal svého syna Roye na tu svou šalupu, aby mu pomáhal a všecko bylo O.K., tedy než jeho syn dospěl. Roy měl prostě jiné plány, jako třeba jít na školy a také se jednou oženit. "Jistě," řekl mu jeho otec, "jenom zůstaň ještě jednu sezónu, musíme vydělat nějaké peníze, než budeš moct jít." Opakoval pak tento slib po tři roky, až už toho měl jeho syn dost a rozhodl se, že odejde hned. Možná ne hned na college, ale zcela jistě daleko od toho smradlavého rybího biznysu, který vůbec neměl rád. "Dobře, zůstanu ješte do konce téhle sezóny a už mě neuvidíš," řekl otci, který si najednou uvědomil, že už ho asi déle klamat nemůže.
Stalo se to během těch posledních dní, co měl Roy ještě zůstat na Rosemary. Když se blíží podzim, Huronské větry začínají být opravdu zrádné. Dokonce i zkušení rybáři mají pravidlo, že se snaží zůstat blízko břehu a ve známých vodách, protože jezero je v některých místech dost mělké a navíc skalnaté. Není divu, že tu ještě pracuje mnoho majáků z minulého století a zavádí lodi bezpečně do přístavu. Kapitán Nemo ale se tím pravidlem vždycky neřídil, zvláště když objevil velké hejno ryb na svém sonaru. Nicméně, jak už jsem řekl, znal svoje jezero dobře a vždycky mu to vyšlo. Pak se to stalo: chytla je jedna z těch hrozných bouří. Zoufale se snažili dostat zpět domů - lidé pak říkali, že byl asi také Nemo trochu pod alkoholem - když jeho syn spadl přes palubu. Velké vlny bily do člunu, který se zmítal pořád dokola, jako nějaká bezmocná nádoba. Royův otec ho marně hledal: kroužil kolem toho místa bezpočtukrát, dokonce tam zůstal přes noc a ještě celý druhý den. Když bouře konečně přestala, na jezeře nebylo ani stopy po jeho synovi. Tělo se nikdy nenašlo - chlapec prostě zmizel. Jak se to stalo a čí to byla vina, to se nikdy nezjistilo a vyšetřovatelé se spokojili tvrzením, že to byla nešťastná náhoda. Tolik tedy historka té paní. Jeho manželka zemřela nedlouho potom, pravděpodobně ji trápila ztráta Roye, jejich jediného dítěte. Pravda, člověk musí oddělit fakta od spekulací, ale takhle jsem to slyšel a čístečně by to vysvětlovalo i jeho záhadné chování. Mohl jsem tak pochopit jeho podivné pozorování Huronu, den po dni, týden po týdnu. Jeho oči byly vždycky upřeny na západ, asi směrem k místu, kde se to stalo. Dokonce věřím, že mohl mít fixní ideu, že se mu jednoho dne syn přece jen vrátí. Hádám, že proto také asi prodal vše, co měl a odstěhoval se sem k nám, na druhou stranu Huronu. Jistě to byl ten nejpravděpodobnější důvod jeho každodenní návštěvy - skoro bych řekl bohoslužby - na našem útesu. Jak už jsem řekl, nikdy jsem se ho dál neptal, nikdy jsem na něm nevyzvídal detaily, ani po tom, když už jsem znal konec té historky. Koneckonců každý přece máme nějaké to tajemství, to jen to jeho bylo na dně jezera. Nemohl jsem se do toho plést - u mě bylo jeho tajemství schované jako v hrobě, ať tam odpočívá v pokoji, amen. Po nějaké době jsem si všiml jakoby mi chtěl něco říci, alespoň teď už to vím. Tehdy jsem nechápal, že pravděpodobně chtěl ulevit své utrápené duši anebo se podělit se svými hroznými pocity se mnou. Můj nedostatek zvědavosti - lépe řečeno to, že jsem se nedovtípil - byl asi jediný důvod, proč jsem ho nějak nepovzbudil. Hádám, že si netroufal mě otravovat se svou zpovědí, aniž bych ho o to předem požádal. Pak jsem to pochopil a bylo mi to líto. Dokonce mi to líto. Ovšem ne dlouho, nejsem z těch, co se takovými věcmi moc trápí. Později, bylo to v září, se po dva týdny ani neukázal. Chyběl mi dost; dá se říci, že jsem ho považoval už skoro za přítele. Když se konečně zase ukázal, myslel jsem si nejprve, že byl asi nemocný nebo něco takového. Tara ho jako obvykle vítala a mě to nedalo, abych se nezeptal, co ho asi drželo doma tak dlouho. "O ne, "řekl, "nebyl jsem doma. Byl jsem zpátky v Brucevillu a koupil jsem si zpět můj člun." "Opět? Asi vám to rybaření chybí, ne? Nebo že by v tom bylo něco jiného?" vyklouzlo mi a hned jsem litoval, že jsem to řekl. Podíval se na mě a já poznal, že pochopil, že to vím. "Ano," potvrdil, "je v tom něco jiného. Ani pak jsem se ho ještě na nic nezeptal. Člověk se nemá do takových věcí plést, pokud se mu ten druhý sám nesvěří. "Hm," řekl jsem a předstíral, že mám nějaký problém na obraze. Přemýšlel jsem, co bych mu asi měl říct, ale nemohl jsem přijít na to, co by to mělo být. "Jste nábožensky založený?" zeptal se mi najednou. "Ne že bych o tom věděl," zasmál jsem se. "Ale chodím pravidelně do kostela, jestli máte tohle na
mysli." "Ne," odporoval mi, "to není to, co mám na mysli a vy to dobře víte. Chci vědět, jestli věříte, že nám všechny zlé věci, co jsme kdy udělali, budou jednou odpuštěny." "Vy to myslíte vážně, co?" předstíral jsem, že jsem to teprve teď pochopil. "Ale myslím si, že se ptáte toho nepravého. Na to tu máme kněze, i když pochybuji, že oni to opravdu vědí," řekl jsem a zasmál jsem se. "Ale vy, co vy si opravdu myslíte - pokud jste ochoten mi to říct - to je, co bych rád věděl," trval na své otázce. "Po pravdě?" získával jsem čas. "Ano, po pravdě," potvrdil. Jsou okamžiky v životě člověka, kdy by měl říci pravdu, tu skutečnou pravdu - myslím okamžiky, kdy musí prostě říci co si myslí anebo nést následky. Potíž je v tom, že když už takový okamžik přijde, tak to většinou ani nepoznáme. "Já si upřímně myslím," povídám, "že nemusíme nikoho žádat o nějaké odpuštění. Plakat předtím, než se něco stane, je příliš brzo a brečet pak už je zase moc pozdě." Citoval jsem moji oblíbenou větu, aniž jsem si uvědomoval, jak mnoho krutosti v ní pro něj asi bylo. Proč jsem to tehdy řekl, to dodnes nevím. Co jsem mu ve skutečnosti chtěl říci, bylo něco úplně jiného: chtěl jsem mu povědět, že by se už neměl cítit vinen, že takové věci se stávají a když jsme nechtěli nikomu uškodit, pak nám také není co odpouštět. Ovšem to jsem neřekl. A on se najednou jakoby stáhl do své ulity. Řekl jen: "Děkuji vám. To je vše, co jsem chtěl vědět. Ano, máte pravdu, už je příliš pozdě," řekl. Vyměnili jsme spolu ještě pár vět, ale už se k tomu předmětu nevrátil. A já nevěděl jak, protože bych se musel přiznat, že jsem jen tak kecal. Snažil jsem se udržovat konverzaci, ale zřejmě se mu do toho už nechtělo. Ten večer mi také dříve popřál dobrou noc a odešel. Na útesu se už pak neukázal a po několika dnech jsem se dozvěděl, že opustil Inverhill nadobro. Bylo mi jasné, že jsem ho viděl naposled.
Když jsem o tom řekl Ingrid, pěkně se na mě rozzlobila. "Ty blázne," řekla, "ty teda víš, jak někomu ublížit!" Nemám rád, když mě někdo kárá, ale v tomhle případě jsem věděl, že má pravdu. oje návštěvy na útesu byly sice pořád ještě pravidelné, ale už kratší, neboť slunce zapadalo dříve. Mohlo to ovšem také být proto, že jsme tam byli opět sami, jen já a Tara. Bez kapitána to už nějak nebylo ono. Taře asi také chyběl, ale já byl ještě navíc znepokojován pocitem viny, tedy něčeho, co se mi často nestává. Je známý fakt, že lidé ubližují druhým většinou z hlouposti. Vaši přátelé a dokonce i vaši drazí vám mohou opravdu uškodit a přitom si pořád myslet, že to dělají pro vaše dobro. Cizí člověk vám neublíží - pokud není blázen - aniž by k tomu měl dobrý důvod. Ale lidé, kteří jsou vám blízcí, vám mohou způsobit velkou bolest, aniž by si to uvědomovali. Jak je to možné, že nám mohou nejvíc ublížit právě ti, které nejvíc milujeme? Je to snad proto, že to pak cítíme jako zradu, jako zneužití našich citů? Nebo je to prostě jen proto, že jsme to od nich vůbec nečekali? Dělalo mi starosti, jak jsem se zachoval, ale jak už jsem řekl, pocit viny mě nikdy dlouho nedrží. Místo toho jsem si představoval kapitána Nemo na jeho bárce, pátrajícího ve vlnách Huronu po svém synovi. Anebo hledajícího odpuštění na místech, která jsou ta poslední, kde byste ho mohli najít. Vždyť vody našeho jezera si už vyžádaly a ještě vyžadují mnoho obětí. Jak můžeme očekávat, že se nad někým někdy smilují?
Možná, že to byla Ingrid, která mi řekla, abych mu napsal dopis a vysvětlil mu, jak jsem byl hloupý a omluvil se mu. Brzo jsem si ale uvědomil, jak těžké bude najít jeho adresu. Zkoušel jsem to v Brucevillu i na mnoha jiných místech, ale brzo jsem ztratil veškerou naději. Jednoho dne, částečně jako vtip, částečně z důvodů, které sám neznám, jsem uložil ten dopis do prázdné láhve a hodil ji dolů s útesu. Vlny láhev pohltily, stáhly do hlubin a pak ji zase propustily. A jak se tak houpala nahoru a dolů, na neklidných vodách Huronského jezera, najednou ji uchopila jedna velká vlna a nesla pryč. Jak je to hloupé - řekl jsem si - myslet si, že se tím zbavím pocitu viny a ještě se navíc domnívat, že od něj to odpuštění někdy dostanu.
Brzy jsem na něj zapomněl, to jak se moje návštěvy na útesu stávaly méně a méně časté. Podzimní počasí na jezeře se nedá dobře předvídat a kapitáni zámořských lodí, kteří se sem do velkých jezer dostávají skrze waterway Svatého Vavřince, přirovnávají bouře na Huronu k těm v severním Atlantiku. O něco později jsem se z novin opět dozvěděl o kapitánovi Nemovi. Prý se odstěhoval někam na americkou stranu jezera, zpět do Michiganu, kam přijel se svým člunem a na němž pak také většinu času žil. Asi proto jsem také nemohl najít jeho adresu. Poslední zpráva byla, že tam někde zmizel v jedné z těch hrozných bouří. Lodě pobřežní hlídky ho hledaly po několik dní, ale bezúspěšně a nakonec bylo pátrání zastaveno. Takže on přece jen svého syna nakonec našel, řekl jsem si. Možná, že je to tak lépe a možná, že bych ho tehdy stejně nepřesvědčil. Jak vidíte, pořád jsem se s tím ještě nevyrovnal a musel jsem nacházet nějaké omluvy. Mít pocit vinny je hrozná věc. Jakmile začnete něčeho litovat, tak tomu není konce a vůbec nezáleží na tom, jestli jste byl opravdu vinen nebo ne. Co je důležité, jsou pocity, ne fakta. On s tím nemohl žít a tak udělal to, co musel. Nemohl odpustit sám sobě, tak to bylo. Ale mohl alespoň odpustit mě, ne? Teď, když svou odpověď našel a já na tu svou pořád ještě čekám . . . Myslel jsem si, že už se nemůže nic nového přihodit, ale mýlil jsem se. Bylo už hodně sychravo, ale ještě před prvním sněhem, když jsem se opět vydal s Tarou na náš útes. Stál jsem na tom místě, kde jsem v létě maloval a díval jsem se k západu, tak jako on to kdysi dělával. Napadlo mi, jestli mi nebude souzeno, abych to teď dělal jako on. Náhle jsem spatřil ve vodě něco černého a než jsem jí stačil něco říci, Tara seběhla po stazce dolů k vodě a vylovila odtamtud onu známou kapitánovu čepici. Upřímně řečeno, nevěřím na náhody, ale v tomto případě docela rád udělám výjimku. Dokonce i moje žena věří, že ta čapka patřila kapitánovi a že to byl asi jeho duch, který konečně našel své odpuštění a chtěl mi říci, že mi také odpouští. Co mi zbývá, než tomu věřit? Zpět na index POHLEDY: DVĚ KRÁLOVNY (díl první) V české a anglické historii je je zajímavý případ dvou princezen, které byly ve své době považovány za velmi krásné a navíc i neobvykle vzdělané. Obě se staly královnami v zemi, o které nic nevěděly a životy obou byly poznamenány tragickým, i když zcela nepodobným zásahem osudu. Jedna byla česká princezna na anglickém trůnu a ta druhá byla anglická princezna na trůnu českém . . . ČESKÁ PRINCEZNA NA ANGLICKÉM TRŮNU
Anna Česká (Anne of Bohemia, 1366-1394) Vdávala se - lépe řečeno byla vyvdána, jak už to tehdy bývalo - za anglického krále Richarda II, který byl zároveň synem Černého Prince a vnukem krále Edvarda III. Oba tito jeho předkové kdysi mistrně porazili větší (podle jedné kroniky dokonce desetkrát) spojeneckou armádu francouzského krále a Jana z Lucemburku v bitvě u Kresčaku (1346). Tam už také bojoval a byl zraněn mladý Karel IV, její otec. Karel (Čtvrtý, jako císař římský a První jako král český) dostal své jméno při biřmování ve Francii a to po svém strýci, francouzském králi. Byl tam totiž už jako sedmiletý poslán svým otcem k Janově sestře, francouzské královně Marii. Říkalo se, že Jan ho poslal do ciziny, aby snad česká šlechta - které se nelíbilo, jak Jan pustoší české království - nedostala náhodou nápad, že malého prince unese a prohlásí za svého krále. Francouzský král si chlapce zalíbil a ačkoliv byl sám "písma neznalý", jako většina tehdejších králů, dbal na to, aby se Karel naučil číst a psát a tak mu přidělil i dobré učitele. Že se Jan a jeho syn příliš rádi nikdy neměli, bylo každému jasné a že Karel těžce nesl, jak Jan ožebračuje českou zem, to jistě také. Dokazuje to konečně i to, že později s ním, to už jako správce českých zemí, uzavírá Karel dohodu (1342), podle které nesměl Jan dva roky vkročit do Čech a na oplátku dostal pět tisíc hřiven stříbra. A jak bylo tehdy všude dobře známo, peněz měl král Jan pořád zapotřebí - a pořád málo. Deset let ve Francii ale nedokázalo Karla odcizit od jeho matky, Elišky Přemyslovny, a také jeho první cesta domů (1333) vedla do Zbraslavského kláštera, kde byla jeho matka už tři roky pochována. A byla to jistě láska k jeho matce, kterou deset let neviděl, láska, kterou si přenesl na českou řeč a národ. Když se totiž vrátil, neuměl už vůbec česky a musel se znovu učit - a tak ke čtyřem jazykům, které ovládal, přibyl pak i jazyk jeho matky. A ač všechny jeho manželky byly cizinky, "doma" u císaře se muselo mluvit česky. Však si také Anna s sebou na svou svatbu do Anglie vezla i evangelium, psané česky, německy a latinsky. Ale to předbíháme. Styk s Angličany se vlastně vyvinul přes Francouze, už od té doby, co si král Edvard II vzal za manželku sestru francouzského krále, která mu pak ale i s jejich synem (později Edvardem III) a milencem utekla do Francie. Tam si také Edvard III vzal za ženu dceru krále Francouzů. Později se jeho matka se svým milencem vrátila do Anglie, kde pak společně porazili Edwarda II. A králem se stal Edward III, který později se svým synem, zvaným Černý Princ (podle barvy jeho brnění), porazil u Kresčaku (1346) spojenecká vojska francouzského krále. Černý Princ, muž statečný a spravedlivý, si po bitvě dal z úcty k neméně statečnému, bohužel už méně živému Janovi Lucemburskému do erbu jeho tři pštrosí pera a heslo. A když později (1348) Ludvík Braniborský chtěl na trůn římského císaře proti Karlovi IV dosadit právě onoho anglického krále Edwarda III, poslal Karel do Anglie poselství, které tam dojednalo, že se Edward nebude ucházet o římské císařství a Karel na oplátku zase nebude pomáhat Francii s nároky na anglický trůn. Dohoda ta pak byla navíc potvrzena anglickým poselstvím, které zase tehdy přijelo do Prahy. Černý princ, který měl po smrti svého otce trůn převzít, ale svého otce nepřežil, zemřel totiž rok před ním. A tak to byl jeho syn, Richard II, který se tehdy stal ve věku 11 let králem - a dali mu pochopitelně regentské rádce, kteří za něj nějakou dobu vládli. V roce 1382 si pak vzal za ženu právě naši Annu Českou, v té době "už" šestnáctiletou. Ríša byl sám už také "dost" starý, bylo mu sedmnáct. Sňatky se tehdy totiž uzavíraly poměrně brzo, tak například Karel IV byl oženěn s Blankou z Valois, když jim oběma bylo sedm let. Anna ovšem byla od svých dvanácti let napůl sirotek, protože v době její svatby (20 ledna 1382) už Karel odpočíval čtyři roky ve své hrobce ve chrámu svatého Víta. Dožil se tedy šedesáti dvou let, na tu dobu poměrně dlouhého věku.
Mladičká česká princezna toho o té vzdálené zemi zvané Anglie příliš nevěděla, ani její matka, Eliška (Alžběta) Pomořanská, která si dokonce nechala tu neznámou "Anglii" pořádně přešetřit, jestli je to vhodné místo pro její dceru. Anna prý byla, podle anglických pramenů, velmi krásná a přičiněním svého otce i vzdělaná. Odcházela z domova nerada, nevěděla, co ji čeká, ale poslechla, koneckonců která žena by odmítla možnost stát se královnou? A kromě zmíněného evangelia si s sebou vezla i obrázek kaple svaté Anny, její patronky, který dostala od jeptišek z kláštera sv. Jiří na Hradčanech. Navíc s sebou dostala i české služebnictvo a jakožto dívka vzdělaná, ještě učitele a kněze, doktora Faulfashe (Faulfaše?), který po studiích v Heidelberku, Kolíně a Paříži, učil na pražské univerzitě a byl navíc skvělý kazatel. Anna si Richarda na první pohled zamilovala, koneckonců byli stejného věku a jako ona i on měl rád literaturu a hudbu. Byla pravou dcerou svého otce: dovedla se nejen přizpůsobit, ale naopak, kde o něco opravdu šlo, prosadit svou. Richard - ten jí byl přímo unesen, miloval ji upřímně a hluboce. Prožili spolu dvanáct let, vcelku šťastných a poměrně klidných, zatímco svět kolem nich se měnil a blížila se bouře. Její milá povaha jí u Angličanů vynesla přízvisko "dobrá královna Anna". Mimo jiné se proslavila i tím, že zavedla dámské sedlo, na němž sedí ženy na koni víceméně stranou - do té doby se totiž jezdilo jen rozkročmo. Sedlo se brzy stalo populární, i když se objevila pověra, že to vede k potratům. V případě Anny to ovšem neplatilo: pravda je, že nikdy s Richardem ani neotěhotněla. Vina byla asi na něm, protože ani se svou druhou ženou neměl žádné potomky. Jejich idyla však byla tragicky přerušena její smrtí. Anna zemřela nenadále - v červnu 1394 - na mor, kterému se říkalo "letní", tedy ne na nějakou epidemii. Dnes už se asi sotva dovíme, co to bylo za nemoc. Umírala jen krátkou dobu a skonala v jejím oblíbené paláci v Richmondu, ve věku 28 let. Richard byl její smrtí těžce zasažen: byla mu nejen manželkou, ale i přítelkyní; měli stejné zájmy a vůbec si hodně rozuměli. Dlouho truchlil a ze své ztráty se vlastně nikdy nevzpamatoval. Jelikož neměl dědice, šlechta ho nutila, aby se znovu oženil. Dva roky odolával a pak si vzal sedmiletou Izabelu z Valois, dceru krále Francie. Byla to svatba čistě politická, která měla konečně zamexit ustavičným bojům Anglie s Francií. Na Annu ale Richard zřejmě nemohl zapomenout a Angličané, kteří ji měli rádi, také ne. Jeho manželství s Francouzkou je naopak popudilo, specielně jeho strýce, vévodu z Gloucesteru, který proti němu bouřil a prohlašoval Richarda za zrádce. Richard ho zajal a nechal popravit - bez soudu, což mu také hodně uškodilo v očích Angličanů. Po smrti Anny se začal Richard měnit: prováděl politiku násilí a byl v ní nemilosrdný. Několik hlavních šlechiticů nechal popravit, jiné poslal do vyhnanství. To se mu vymstilo, neboť po několika letech byl zajat armádou svého synovce, vévody z Herefordu, který se zrovna vrátil z exilu. Richard byl přinucen abdikovat (1399) a byl roku 1400 zavražděn na hradě Pontefractu, kde byl předtím uvězněn, ale to už jistě znáte z poslední scény Shakespearova Richarda II. Vévoda z Herefordu se pak stal králem Jindřichem IV. Anna odpočívá vedle svého manžela v místě vyhraženém pro anglické krále a královny, ve Westminster Abbey. Na jejím náhrobku je její socha - má dlouhé vlasy a mírumilovný výraz ve tváři, který asi ještě zdůrazňoval její krásu. Podobně jako její matka, byla Anna královnou vlídnou a dobrotivou. Není o ní známo, že by lámala podkovy holýma rukama jako její matka - asi sotva, byla spíše povaha něžná, citová a jemná. Do veřejného života se příliš nepletla, to ostatně v té době nebylo ani ženám doporučováno. Jen v jednom případě si to neodpustila: postavila se totiž na obranu profesora teologie a filozofie z Oxfordu, Johna Wycliffa, který tvrdě káral nešvary církve, za což byl dvakrát exkomunikován. Profesor Faulfash se totiž Vycliffem nadchnul a brzo i Anna. Byla to hlavně asi její zasluha, že ač byli jeho příznivci - Lollardové - v Anglii pronásledováni, doktor Vycliff se po ztrátě profesury mohl uchýlit do ústraní a tam dožít svůj život v klidu (zemřel r.1384). Wycliffova bible, cenný přínos pro teologii i spisovnou angličtinu, pak spolu s jeho učením putuje zpět
s profesorem Faulfashem do Prahy, kde se tento také hned dá do kázání. Kněží se staví proti němu a úloha teologicky dokázat nesprávnost jeho učení připadla Mistru Janu Husovi. Ten ale s údivem pozná, že na tom něco je, začte se do Vycliffa a za nějakou dobu začne dokonce sám kázat proti zlořádům kněží a mnichů. Navíc ještě přeloží do češtiny Vycliffovu knihu Triologues. To už je ale kritiků více. Připojí se k němu i Jeroným Pražský, který sám pobýval v Oxforu a prohlašuje se za Vycliffova žáka, a brzo i jiní. Napadení církevní hodnostáři se ovšem stěžovali králi, ale Václav IV - Annin bratr - se postavil na Husovu obranu. Však byl Hus nejen zpovědník královny, ale i hodnostář Karlem založené a Václavem pak počeštělé Pražské univerzity. Hus byl nicméně papežem exkomunikován a zatím, co se Vycliffovy knihy pálily na hranicích, u Rýna se už připravovala jiná, přímo pro Mistra Jana. Později si vzpomněli i na Vycliffa, vykopali z hrobu jeho kosti a spálili je také na hranici, ale hnutí, jehož byl zakladatelem a které v Čechách našlo úrodnou půdu, už zastavit nemohli. (pokračování) Zpět na index POEZIE: PŘÁNÍ Když jsem se s Tebou loučil oné noci, já bál jsem se, že víc tě nespatřím, že nebudu mít nad bolestí moci a ztratím to, co bylo mi kdys vším, však v srdci budu mít jak v památníku rudém navěky ukryt smutných retů nach, ač vzdáleni, že stále spolu půjdem a každé noci uvidím Tě v snách. A naše láska, prosluněné nebe, přes deště nesnází a hromy špatných nálad zas navždy spojí mne a spojí tebe a zase budeš z mojí ruky hádat, co dobré čeká mě, co dá nám týden příští, kam spolu půjdem', až zas jaro bude, zda moje láska ze srdce mi prýští či klamu-li tě někdy - nebo všude . . . A já pak budu počítat tvé vlasy, až zase položíš mi hlavu na kabát a konejšit tě budu, že teď jenom má jsi, že už jsi velká, že se nesmíš bát; že šťastnou zase uvidím tě plakat a dovolíš mi slíbat tvoje slzy, až noční stín nás večer bude lákat a ráno loučit budeš se: "Přijď brzy!" . . . Co všecko namlouval jsem si v té chvíli,
když naposledy jsme si v oči pohleděli! Teď už vím, cos' mi tedy říci neuměla: že jsi tu naši velkou lásku někde zapomněla . . . Zpět na index Jdi na titulní stránku Hurontarie
HURONTARIA - 5B/99 Canadian Czech-out Monthly Kanadsko-český měsíčník. Back to Title Page of Hurontaria (Jdi na titulní stránku Hurontarie) Komentář: Další esej pro českou uměleckou galerii ArtForum je v anglické časti tohoto čísla Hurontarie. Pro květnovou výstavu pojednává o umění malířkyDany Zámečníkové a nazývá se SVĚTY KOLEM NÁS. Dana Zámečníková, která je mimochodem zrovna v New Yorku, kde také učí workshop, už vystavovala na mnoha místech ve světě a její internetová pražská výstava je na adrese: http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/index.html Tam také najdete i český překlad mé eseje a fotografie jejích zajímavých obrazů. Nemusím snad podotýkat, že ty reprodukce jsou podstatně větší, než ta vlevo:). zamek
Autor Černobylského virusu (též zvaného CIH) se údajně našel: je to bývalý student univerzity na Taiwanu. Univerzita mu ale neudělila žádný velký trest, neboť prý varoval další studenty, aby virus nerozšiřovali. To ovšem nevysvětluje, jak mohl tentýž virus způsobit nedávno takovou škodu po celém světě, hlavně v Asii a Evropě (asi 300 tisíc počítačů bylo infikováno). Důvod je, že virus byl vyroben minulý rok v Asii a "probudí se" jen každého 26ho v měsíci (výročí černobylského neštěstí), jinak "spí". Tento bug používá Javu a dlouho známý problém v operačních systémech Microsoftu, t.j. Windows 95 a 98. Vymaže vám data na disku a způsobí, že počítač nejde nastartovat - neboť infikuje softvér, na kterém závisí operace počítače (BIOS, atd.). Chcete-li si zčekovat, zda nemáte virus, doporučuje se použít Nortonův AntiVirus, McAfee VirusScan anebo nedávno se objevivší služba zdarma přímo přes internet, ale trvá to téměř půl hodiny a navíc je to jen jednou, takže pro každodenní kontrolu stejně potřebujete antivirový program. Jiná možnost je (jen pro CIH) nepoužívat počítač každého 24ho v měsíci . . . Další frývér: Movies 4 je GIF Animator. Můžete použít obrázky uložené jako BMP nebo si je vytvořit přímo v programu. Také má Gif Explorer, kde můžete otevřít animovaný GIF a rozložit ho na jednotlivé rámečky a editovat. Ten nalevo jsem udělal sám - byl můj první vůbec - a nazval jsem ho "Myslel-jsem-že-mi-hlava-praskne.gif" . Na jednotlivé deformace jsem použil jiný grafický editor - to říkám, abyste si nemysleli, že jsem se snad tak nafukoval sám. Program Movies 4 je od Jana Veerhovena z Holandska and najdete ho zde. head
INDEX: B - ČESKÁ ČÁST
Úvaha: Reportáž: Povídka: Pohledy: Poezie:
O HUMORU, NÁRODĚ A KANADĚ JAK SE DĚLÁ ALBERTA POVODEŇ DVĚ KRÁLOVNY (dokončení) KOSMONACIONÁLA
Poznámka: Ťukněte na levý sloupec. Část A je v angličtině, je separátně a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 a Část C je totéž, ale bez diakritiky, pro novou volbu jděte prosím zpět na titulní stránku. Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Arogance je mladší sestra ignorance."
PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni e-mailem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE CZ. Také vám budeme vděčni, když nám napíšete, kde jste se o Hurontárii dozvěděli. Novinka: můžeme také zasílat číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright © 1999 Jan Hurych. Personal use of this material is permitted. However, permission to reprint/republish this material for any other purpose must be obtained from the author. All the names of persons are fictitious except where stated otherwise. Webmaster Honza (jansan)
[email protected] ÚVAHA: O HUMORU, NÁRODĚ A KANADĚ Jednou se bude možná ve škole přednášet humor jakožto předmět povinný - čímž se ovšem z něho ztratí veškerá legrace - a propadnout z humoru bude jistě velká ostuda. Zatím ale tomu tak není, a tak se nedivme, že jen někteří lidé považují humor za něco nejen zábavného, ale i povznášejícího, ba přímo nutného k pocitu spokojenosti. A staří Čechové, kterým to myslelo kupodivu moderně, říkali, že "veselá mysl je půl zdraví". Ovšem jiné přísloví zase říká "čistota - půl zdraví" a jelikož se tím míní asi ta druhá půlka, tak to bychom ho pak měli jaksi celé. Nu nevím, někdy se to s tou čistotou přehání, například umývání zesnulých už jim jistě už zdraví moc nepřidá. Všimněte si prosím, jak je ta čeština jemná: neříkáme "zemřelých", ale "zesnulých", oni totiž jen zesnuli, lépe řečeno "zasnuli", tedy jaksi přímo do spánku věčného, a budou spáti až do soudného dne, kdy je vzbudí hlas trouby a Svatý Jan bude prohlašovat: "Vidíte, vidíte, já jsem vám to říkal už v Apokalypse, ale kdepak, na moje slova se prostě nedá..."
Když už jsem tedy u těch, co nás opustili, je celkem nelogické přát jim "aby jim byla země lehká", proč taky, ale na druhé straně přání "ať odpočívají v pokoji" má jasně podtext starého pohanství, zřejmě tu obavu, že se duch zesnulého bude ještě nějakou dobu potulovat po téhle zemi a bude strašit. Napadá mi, že ale někteří lidé straší už za živa a tak nevím, jestli je vůbec nějaká záruka, že by třeba po smrti strašit přestali. Zmínil jsem se o češtině, ale pochopitelně každý národ má své slovní hříčky, žerty, humorné příběhy, případně i vtipy. Některé jsou pro jiné národy nepochopitelné, jako jsou vtipy železničářské nepochopitelné pro rybáře, ano, jsou i vtipy, který se smějí jen Tibeťani a jiným zase jen Norové. A je to tak dobře. Jsou ale věci, kterým se smějí všechny národy: například blbosti jako takové, většinou ale jen blbosti těch druhých, ne jejich vlastní. Pravda, někdy se jim i to musí trochu víc vysvětlit, ale o to srdečnější je pak jejich chechtot. Je ovšem zajímavé, že ač všechny národy mají rády legraci, většinou ale nemají rády, když si děláte legraci z nich. Ovšem smysl pro humor není v tom, umět nějaký ten vtip vymyslet, ale hlavně také nějaký ten vtip přijmout od někoho jiného. Nemyslím tím ten vtip kopírovat či šlohnout, ale to, když někdo žertuje o vás. Je ovšem těžké to nebrat osobně a říci si, že nůž má přece dvě ostří a jak se do lesa volá, tak se ucho utrhne. Některé národy si sice vymýšlejí i vtipy na sebe - jako důkaz své velkorysosti - ale říkat je smějí zase jen ony sami. To máte tak: národ, to je pro lidi něco jako nejvyšší pocta, něco jako uniforma po dědečkovi, co na tom, že jsou v ní často i moli. Jenže pro Marťany by to nehrálo tak velkou úlohu: asi by v nás především viděli lidi, to jest ne-marťany. Ovšem pokud by nás chtěli rozeštvat mezi sebou, stačilo by jim, aby u některých národů zvedli pocit vlastenectvi, který pak už lehce sklouzne - jak zkušenost ukazuje - na úroveň prachsprostého nacionalizmu či dokonce zrůdného nacizmu.
V Kanadě máme tolik národností, že jich tolik určitě neměl ani praotec Noe na své arše. Že tam žádné neměl? No tak vidíte, ještě je to víc. My jich máme tolik, že na to máme multi-národnostní politiku. Jenže ta by nám byla málo platná, kdyby si tu lidé sami neřekli, že nás víc věcí spojuje než rozděluje. Co na tom, že nalevo ode mně bydlí Dán a napravo Holanďan? Každý z nás je totiž jen emigrant x-té generace a většinou sem utekl před něčím nebo za něčím. Ač to na nás nikdo nežádal, nechali jsme dobrovolně naše národnostní zavazadla doma, aby nám to nezavadzely, ty rance plné zlosti na naše bývalé nepřátele tam v tom starém světě a přivezli jsme si sem jen svůj jazyk a kulturu. A to není málo. Také pochopitelně i náš humor, ale ten prý nic neváží. Nadávat tady někomu do -čanů. -áků, -ců, -nů, -rů, -sů, -dů, a já nevím, jak ještě, by tu znělo přinejmenším pitomě. Jsme prostě Kanaďané a ne žádní kořeni. Tak tedy o kanadském humoru. Smát se tu můžete téměř všemu a důvodů tu najdeme jistě víc než dost. Ono to také lidi, co mají smysl pro humor - a těch je tu dost - nějak sbližuje. Tak třeba sedíte na nějakém mítinku, kde se diskutuje nedodržení smluv dodavatele. Situace napjatá až k prasknutí. A najednou někdo řekne vtip; pravda, docela blbej, ale všichni se zasmějí a uleví se jim. Najednou se ten "hrozný" problém nějak degraduje na daleko menší, no však to není konec světa, vždyť každý uděláme občas chybu, atd., atd. Lidi se totiž radši smějí než mračí. Zkuste se pořád mračit: vsadím se, že za měsíc budete mít žaludeční vředy. Takže humor je i "dobrá medicina" a i když třeba ne ta slibovana půlka, má na svědomí rozhodně velký kus zdraví. Jako my máme české Kocourkovské, Kanada má svoje Newfies (Ňúfís, což je lidový název pro
obyvatele Nového Foundlandu, Atlantické provincie). Anekdoty o nich vám ale neřeknu, neboť: 1) mám ňúfíky docela rád 2) se vždycky nějaký objeví, zrovna když začnu nějakou tu na ně vyprávět. Povím vám ale tři kanadské, a pokud jste je slyšeli jinde, tak to byl určitě plagiát.
Vite, jak se rozpozná Američan, Kanaďan a Angličan? - Američané jsou potěšeni, když si je ve světě pletou s Kanaďany - Kanaďané nemají rádi, když si je někdo plete s Američany - Angličana si ještě nikdo s nikým jiným nespletl...
Stará paní Mac Allisterová zemřela a její čtyři synové ji snášejí v rakvi do přízemí. Najednou jeden z nich klopýtne, rakev jim vyklouzne, sveze se dolů po schodech a rozbije se o stěnu. Z rakve vstane oživlá nebožka a žije vesele ještě dalších šest let, než konečně opět zemře. A zase ji její synové snášejí do přízemí . . . a pod schody stojí starý Mac Allister a volá: "Proboha , hoši - opatrně, jen opatrně!"
Do baru v Albertě vstoupí cowboy Willy a poručí si čtyři sklenice whisky. Když vidí barmanův udivený obličej, hned mu vysvětluje: "To máte tak, jsme čtyři bratři, rozházení po celé Kanadě: jeden žije na Ostrově Prince Edwarda, druhý v Britské Kolumbii, třetí v Manitobě, no a já tady. A protože máme k sobě tak daleko, dělám to takhle: dám si čtyři sklenky a jak je tak popíjím, je to, jako bychom tu všichni seděli a povídali si..." Tak to pokračuje několik týdnů, až jednou přijde Willy a smutně povídá: "Dneska mi nalej jen tři sklenky!" "A copak, copak, jeden z tvých bratrů zemřel?"ptá se barman. "Ale ne, "povídá Willy, "já jsem přestal pít!"
Nakonec jednu z Anglie, ta se mi ale skutečně stala: Když jsem tam byl naposledy, prošel jsem se po Trafouši a vzpomínal, jsem jak jsem tam přišel poprvé - utíkal jsem tehdy totiž do Anglie. Dostal jsem se do řeči - ani už nevím jak - se starším gentlemanem, jehož knir určitě pamatoval ještě Prince Alberta. Na jeho dotaz, odkud jsem, jsem mu pyšně řekl, že z Kanady. Chvíli přemýšlel a pak mu zasvitlo v očích a povídá: " Ach tak, vy jste z kolonií, že jo?" Zpět na index REPORTÁŽ: JAK SE DĚLÁ ALBERTA (poprvé otištěno v pražském Telegrafu) Byl to vlastně nápad mé manželky. Jednou se mě totiž Aťa zeptala, jen tak mimochodem, kdy že si vlastně už "uděláme" tu Albertu, čímž myslila jednu kanadskou provincii. Nevzpomínal jsem si sice, že bych jí někdy něco takového slíbil, ale přesto jsem ze slušnosti přitakal: "No brzo, samozřejmě brzo." "Jak brzo?" nedala se žena a tak jsem dodal: "No hodně brzo, co nejdřív." Doufal jsem, bláhovec, že se
to tím jaksi zapomene; byl jsem jako obvykle myšlenkami někde jinde, ale z praxe vím, že jí nemá cenu odporovat. Ale tím to, stejně jako obvykle, samozřejmě neskončilo. Když si žena vezme něco do hlavy - teda nejen ta moje, myslím si, že i kterákoliv jiná - není na světě síla, která by jí přinutila, aby od svého úmyslu upustila. A tak když jsem ještě navíc dostal místo v Saskatoonu, odkud je to do Alberty opravdu jen skok (jen pět hodin jízdy autem), už jsem se vymlouvat ani nemohl.
Vyjeli jsme koncem července - to je asi nejlepší měsíc na Albertu. V horách je totiž už teplo a prší jen málokdy a to ještě krátce. Alberta je podle mě nejzajímavější provincií Kanady. Mají tam vše, teda kromě moře. Co tam ale zase nemají, jsou provinciální daně z prodeje, takže je tam všecko značně levnější než v jiné provincii. Asi to bude tím, že jsou tam největší naleziště nafty v Kanadě anebo to tam prostě dělají lépe, než jinde. My jsme tam ovšem nejeli nakupovat, ale jinak nám vůbec nevadilo, že je tam i benzin levnější. Takže jsme se rozšoupli. Vzali jsme to nejprve k západní hranici, pak dolů na jih přez celé Skalisté Hory (Rockies), odbočili na Calgary, opět dolů na Waterton Lake a přes Drumheller jsme se vrátili zpět. Celkem nám to trvalo dva týdny a najeli jsme tři a půl tisíce kilometrů, z čehož většinu odřídila Aťa, zatímco já to hlavně filmoval. Co chcete, máme tu emancipaci a ona řídí docela ráda a dobře. Jste-li členem Kanadského Automobilového Klubu (CAA), máte to jednoduché: dostanete zdarma mapy a příručky a pro ty nejpohodlnější je tu (také zdarma) celý itinerář, t. zv. triptik. V něm jsou detailní mapky, zajímavá místa, vzdálenosti i časy. Mně ovšem stačil průvodce CAA po západní Kanadě, hlavně proto, že cestou často ještě trasu měním. Horší to bylo s vozidlem: naše Firenza byla jen čtyřválec, dvoulitr, a navíc měla za sebou už 200 000 kilometrů. Já ale nemám to srdce, abych ji vyměnil za nové auto - zachránila mi kdysi život, pokud se to tak dá říci. Ostatně ani já nejsem už nejmladší, když chcete počítat stáří na roky. A tak jsme jí dali nové brzdy, tune-up, vyměnili olej a filtry. Baterka byla nová, hadice a řemen k dynamu také, tak to by snad bylo vše; kdyby něco, tak nás CAA zdarma odtáhne. Hlavně abychom si vzali s sebou hodně štestí a jedem!
Původně trading post firmy Hudson Bay, Edmonton se stal později hlavním zásobovacím bodem na trase zlatokopů do Klondiku. Zde si gold-diggers mohli nakoupit zásoby, vlastně co říkám - museli, na to byl zákon a Kanadská Jízdní Policie byla na to velice přísná. A když byla Alberta prohlašena provincií, to už byl Edmonton dost veliký, aby se stal hned hlavním městem. Pak přišla také železnice (Canadian Pacific) a odtud i odlétali odvážní bush-piloti na sever, s léky a zásobami. A když nedaleko našli také naftu, počet vrtů postupně rozrostl až na dva tisíce a obyvatelstvo na víc než osm set tisíc; tolik jich má totiž dnes. Měli jsme štěstí: stihli jsme ještě oslavy tak zvaných Klondike Days, což je největší festival v městě. Trvá celých deset dní a většina akcí se odehrává na výstavišti, kde si můžete třeba za dolar zarýžovat zlato. Uvidíte tu nejen děti, ale i dospělé, posedlé stejnou zlatou horečkou, jako byli jejich předkové, tou touhou najít těch nuggetů či zrnek zlata, které tam v písku na dně koryta leží. Že jste nic nenašli? Nevadí, desítky jiných atrakcí vám náladu určitě spraví! Druhý den jsme zašli na West Edmonton Mall, druhý největší shopping na světě: má 800 obchodů, 11 obchodních domů, 19 kin, 110 jídelen, bruslařský rink, lagunu s delfíny i ponorkami, repliku
Kolumbusovy Santy Marie v životní velikosti, umělou pláž s mořskými vlnami, a ještě mnohem víc; a to vše tak říkajíc pod jednou střechou. Naštěstí byla neděle a obchody otvíraly až v poledne, tak jsme si to v klidu prohlídli, než se přivalily davy. Kdo chce vidět úplně všecko, vezme si na to radši dva dny. My jsme však už byli za osm hodin tak unaveni, že jsme radši vyrazili do historického Fort Edmontonu, co leží dole u řeky. Je to vlastně replika a zobrazuje několik údobí ze starého Edmontonu. Přestěhovali sem autentické domy i originální tramway, má to svou železniční stanici a pochopitelně tam jezdí i pravý starodávný vlak. Jsou tam i obchodníci, řemeslníci tam ukazují svůj kumšt a tady na rohu se baví jízdní policista to prosím pořád sedí na koni - s pastorem, vedle v ohradě se pasou koně a farmáři vezou domů seno. A tak se tu potulujeme a zdá se nám, že je opravdu rok osmnáctset něco. Ale to už také zavírají a tak vycházíme ven, skrze tu palisádovou bránu z trámů. Lehneme si venku do trávy a říkáme si, že lidé - ti se vlastně vůbec nemění...
Druhý den jsme brzo ráno vyrazili do Jasperu, ovšem na cestě jsme se zastavili v Hintonu, kde jsme si pronajali pokoj na noc. Navzdory všem radám si totiž noclehy nikdy neobjednávám předem; já vím, je to riskantní, ale na druhé straně když vám do toho něco přijde, musíte všecko zase honem odvolávat, pokud to ještě stihnete včas, jinak platíte pokutu. Zatím jsme se vždycky vyspali dobře a navíc objevili některá zajímavá místa, která bychom jinak určitě minuli. Chcete-li ovšem noclehovat v Národních Parcích, je lépe mít s sebou trailer nebo stan, motelů je tam málo a ty jsou vždycky plné. Ale i do těch kempů se musíte předem objednat. Jméno Jasper mi vždycky znělo hrozně romanticky, ale defakto se jedná jen o drahokam, jaspis. Jasper je ovšem také křestní jméno, něco jako náš Kašpar. Park téhož jména má 11 tisíc čtverečních kilometrů, samé hory, řeky a jezera. Naše auto tam sice začalo v tom řídkém vzduchu dostávat astmatické záchvaty, ale nakonec ty kopce pořád ještě zvládalo. Na ta nejvyšší místa se stejně dostanete jen lanovkou, tak například na horu Whistler (2500 m), kde nahoře končí pásmo lesů a uvidíte jen holé skály. Blízko Jasperu jsou také dvě nádherná jezera, Medicine Lake a Maligne Lake, tak zvané prokleté, ale přitom jedno z nejhezčích v Rockies. Od městečka Jasperu pak silnice stoupá celých sto kilometrů na jih, až k průsmyku, sice mírně, ale zato pořád. Skoro celou cestu se vine podél řeky, a nezapomeňte se zastavit u dvou vodopádů, Athabaska a Sunwapta Falls. Oba vám vezmou dech i nějaký ten čas navíc, stejně jako častá panoramatická "místa rozhledu". Nahoře, těsně pod průsmykem Sunwapta Pass (2035 m) leží ledovcová pole, Columbia Icefields, která měří asi tak 16 x 24 kilometrů a vrstva ledu na nich je místy až sto metrů vysoká. Nesnažíme se vylézt nahoru po svých, od toho je tu přece ledobus, který nás zaveze až na Athabasca Glacier. Tento zázrak techniky s pneumatikami až šest stop v průměru se pak klidně vyšplhá i do svahu s náklonem padesáti stupňů. Jenom pro srovnání: horské silnice se sklonem deseti stupňů se už považují za velké stoupání. Z ledovce odtéká několik pramenů a ty pak napájí už několik tisíc let tu řeku dole, zvanou - jak jinak - Athabasca...
Dál na jih už začíná jiný park, Banff, co má "jenom" sedm tisíc čtverečních kilometrů. My tu ale odbočujeme z hor, abychom navštívili trading post v Rocky Mountain House a o něco jižněji i Calgary (poznáte ji už zdáli podle lyžařských můstků, co tam stojí ještě od Olympiády). V Calgary si nenechte ujít závody proslulých krytých vozů - stampede. Pak se zase vracíme na sever, přespíme v Canmore a zamíříme do Banffu. Kdysi tu byly proslulé lázně se sirnatou vodou, dnes je to - hlavně díky
světoznámým fotografiím banffského hotelu - nejznámější místo v Kanadských Rockies. Na cestě k jezeru Minnewanka jsme padli náhodou na starý důl; kdysi tu stála celá vesnice (Bankhead) a zásobovali uhlím hlavně železnici. Tunely pod horou prý mají celkovou délku až 55 kilometrů. Dnes je důl opuštěný, vesnice zbouraná a i tu železniční stanici kamsi odstěhovali. Chcete-li do vedlejší provincie Britské Kolumbie, je to odtud pár kilometrů na západ. Na sever od Bannfu jsme navštívili jezero Lake Louise, nazvané tak k poctě anglické princezny téhož jména, i když ho vlastně objevil jeden z oněch průkopníků, co tady zkoumali trasu pro Canadian Pacific. Je to vlastně horské pleso a v jeho nádherně bleděmodré vodě se zrcadlí okolní hory i ledovce. Přivstanete-li si, můžete ještě vidět, jak se skály postupně barví do růžova od paprsků vycházejícího slunce. Že by ten výraz "vyspat se do růžova" pocházel odsud? Je tu poměrně ticho: stovky turistů, které sem denně přicházejí, se chtě nechtě zastaví v úžasu, ztichnou, zírají na tu krásu a tiše, téměř po špičkách zase odcházejí, jako z nějakého chrámu. To jen jakýsi rádoby-tyrolák občas neuměle zatroubí na dlouhou troubu, co se vpředu opírá o zem, aby předvedl, jak tu pracuje ozvěna. Nejlepší pohled ale máte, když se vyšplháte po stezce dalších sto či kolik metrů nahoru, tam pod tu strmou skálu, kde už začíná ledovcová moréna. Odtamtud je vidět i tu horu na východě, co se jmenuje také Lake Louise a je na ní třícet sjezdovek, zásobovaných řadou vleků a také výtahů s gondolami či sedačkami - těmi se dostanete jako my nahoru i v létě. Vracíme se na jih do Kananaskis, kde si můžete pronajmout koně, naložit je zásobami a jako praví kovbojové se vydat na trail, nejlépe ale pod vedením zkušeného průvodce. Zajedeme také ještě k Watertonskému jezeru, které už z polovice patří k Spojeným státům. Místní parníček vás zaveze na konec a nejen vás, ale hlavně horolezce, kteří si tak ušetří kus cesty k ledovcovým polím v americké Montaně. Kromě vesničky Waterton jsou břehy jezera těžce přístupné, takže jsme z lodi zahlédli také i grizzly medvědici s mláďaty a jinak vzácný orel si to nad lodí klidně kroužil ve velkých obloucích. A na vzdálených svazích postávaly bighorns, horské kozy s velkými, dozadu stočenými rohy. Chcete-li ovšem vidět třeba vlka nebo cougara, to už se musíte vypravit dál do hor. Skalisté hory mají pro každého něco: pro rybáře i pro ty, co loví jen fotoaparátem, pro hráče golfu i pro ty, co rádí sjíždějí nebezpečné peřeje. Vyspali jsme se přímo v té vesničce; vlastně jsme se moc nevyspali, hned naproti bylo disko.
Přátele dávné historie potěší návštěva Head Smash-in Buffalo Jump, jakási varianta lovců mamutů na Bílé skále, jenže tady padali ze skály buvolové. Archeologové se tu hrabou ve vrstvě kostí, místy až dvanáct metrů vysoké. Pod útesy tu tehdy vznikl celý indiánský průmysl; zpracovávalo se vše: maso, kosti, kůže i rohovina. To se pak vyměňovalo za hroty šípů z pazourku, různé nádobí anebo pletené zboží. Přímo v městě Lethbridge leží Fort Whoop-up, kde se prodávala (ilegálně) indiánům whisky a kousek za rohem je Nika Yukko, pravá japonská zahrada, navržená jedním architektem z Osaky. Město Medicine Hat je pojmenováno podle toho, že zde kdysi jeden Cree medicineman ztratil čelenku, následkem čehož pak jeho kmen ztratil celou bitvu. Jinak je zde hlavně proslavené rodeo, neboť nesmíme zapomenout, že jsme zde už v "cowboy country". V Drumhelleru je zase největší naleziště pravěkých ještěrů na světě - ocenilo to i UNESCO. V Tylerově museu tam mají určitě všechny možné "-saury". Jenom představa, jak mohli dát ty stovky kostí a kůstek správně dohromady - a to je prosim par stovek jen pro jednoho takového pratvora - mě naplňuje úžasem. Teď si představte, že takových potvor tam mají stovky a ve vykopávkách se pořád
ještě pokračuje! Na východní hranici Alberty leží kopcovité Cyprus Hills a v jejich středu je starodávná Fort Walsh. Je to jedna z nejstarších pevností Kanadské Jízdní Policie (tehdy ještě NorthWest Mounted Police) a sloužila hlavně - věřte si nebo ne - na ochranu indiánů. Náčelník Sitting Bull, který pobil (a to do posledního muže, on byl totiž velice důkladný) celou U.S. kavalerii generála Custera u Little Bighornu, později radši odešel ze Států a hledal asyl tady v Kanadě. Fort je pojmenován na počest superintendanta Walshe, který se proslavil tím, že po jedné roztržce mezi osadníky a Siouxy se rozjel sám, tedy jen v doprovodu jednoho jediného scouta, do jejich - rozuměj indiánské - vesnice. Tam je napomenul a vysvětlil jim, že když se nebudou se chovat jak se patří, že se bude Její Veličenstvo královna Viktorie náramně zlobit. Udivení Siouxové se zalekli královny, která má takovou moc a takové statečné bojovníky a nejen, že oba policisty ve zdraví propustili, ale ještě slíbili, že už zlobit nebudou. Po čase je ale to dlouhé čekání na emigraci jaksi unavilo a radši se dohodli s Američany a vrátili se. Chief Sitting Bull se pak stal na stará kolena showmanem a jezdil s Buffalo-Billovým cirkusem po světě, ale pak to nevydržel a vrátil se domů, do rodné Dakoty. Zpět na index POVÍDKA: POVODEŇ Po těch velkých deštích voda zatopila kraj. Snad nikdy nevystoupily řeky a potoky tak vysoko; hynula zvířata i lidé. Jezdci se zprávami o tom neštěstí se rozjeli po celém kraji, aby přivolali pomoc těm nešťastným, kteří nestačili opustit všecko, co měli a včas utéct do bezpečí. Mnozí se nedovedli rozloučit s majetkem, jiní s domovem. Když poznali svou chybu, bylo už většinou pozdě.
Spencer byl z těch lidí, kteří neměli ani majetek, ani domov. Ne, že by mu to příliš vadilo, domovem byl všude a k majetku si pomáhal, jak se dalo - tu kartama, jindy jako kapsář. Však si také právě odseděl pár dní v místním vězení tohoto proklatého města. Vlastně měl štěstí, že ho zavřeli jen za výtržnost a ne za ten váček s penězi, který se mu podařilo při zatýkání nenápadně zahodit. "Byl jsi už někdy trestán?" ptal se ho rychtář, protože ho tady ještě neznali. Zalhal, jako obvykle a jako obvykle mu to prošlo. S potěšením ho zavřeli a s ještě větším potěšením ho zase brzo propustili. Městská pokladna nebyla zase tak veliká, aby z ní mohli ještě někoho krmit. A tak bylo rozhodnuto, že bude lepší, když se bude živit sám - bude to pro něj ten největší trest. Žalážník se také posměšně uškliboval, když mu otvíral dveře a podával mu jeho měšec, věčně prázdný jako Spencerův žaludek. Ještě nedávno, když začala občanská válka, se zdálo, že se situace obrátí k lepšímu, ale s jeho typickou smůlou se musel zrovna on dát na stranu krále, snad proto, že z počátku vyhrával. Pak se zase situace obrátila a dařilo se víc vojskům parlamentu. Po bitvě u Wilsonville se mu sice podařilo utéct, ale hned se jen tak přidat na stranu nepřítele se mu také nechtělo. Ne, že by měl nějaké výčitky svědomí, ale vojáci generála Mosse se dívali na přivandrovalé zběhy jako na špehy a oprátkami také zrovna nešetřili. Ale i kdyby ho přijali do stavu, hrozilo mu pak to samé, kdyby ho někdy zajali - a poznali zase vojáci krále. A tak se protloukal krajinou a obíral zase hlupáky v kartách i jinak. To, že ho zavřeli, se mu ovšem také nelíbilo atak byl rád, že je teď venku, neboť stejně nemínil ztrávit dlouhou dobu ve vězení. Co kdyby na něj třeba zapomněli, že? Jinak ovšem bylo ale ve vězení celkem bezpečno a s tím propuštěním mu pochopitelně zase nastal problém, co bude dělat dál.
Zrovna přemýšlel, proč ho osud pořád pronásleduje, když uslyšel za sebou křik: "Protrhly se hráze, voda se valí do města! Utečte, povodeň!" Přibíhající člověk byl celý bez sebe strachem. Pochopitelně o svůj život, i když podle toho, jak byl oblečen, se dalo soudit, že za sebou nechal asi víc než jen to, co měl na sobě. Ale to už také Spencer spatřil několik jiných lidí, pobíhajících jako poděšené slepice sem a tam. Všichni se navzájem ujišťovali, že voda už jde a že je to hrozné. Přistoupil k jedné z měšťanek a zeptal se jí: "Je to pravda, paní?" "Kde jste byl, člověče, že se ptáte?" utrhla se na něj, prohlídla si ho, ušklíbla se a beze slova odešla. Kolem se míhali lidé z města, někteří s ranci, jiní jen tak, některé ženy dokonce s batolaty na rukou. Ti šťastnější zapřahovali koně do vozů, na které házeli pak to nejnutnější. Spencer se rozhodl, že tedy také opustí město, než bude pozdě. Všichni směřovali na jih, ale zdálo se, že je tam cesta plná uprchlíků. Někomu před ním upadl nějaký ranec a z něho vyklouzlo s rachotem nějaké stříbrné nádobí. Postižený se podíval opatrně kolem a rychle ho sbíral. Spencer najednou pochopil, že se mu naskytuje nová příležitost. Chtěl se vydat zpět do města, ale tam bylo ještě příliš lidí a biřici se žalářníkem by si ho jistě pamatovali. Zatočil teda hned na křižovatce na východ - jistě tam bude pár opuštěných stavení a jak se říká, příležitost dělá zloděje. Zachechtal se. Cesta se vinula údolím, podél potoka, který už pořádně přetékal. Šel asi hodinu, ale žádné stavení nikde neviděl. A situace se jen zhoršovala, voda místy dosahovala až k cestě. Přišel k mostu, který kupodivu ještě držel a bez velkého rozmýšlení ho přešel. Zrovna dumal, kde se tady asi naobědvá, když ho zastudilo v botách. Stál ve vodě. Zpanikařil a běžel zpět k mostu, ale trámy zatím pod tlakem vody povolily a než se Spencer odhodlal, most se rozpadl přímo před jeho očima. Chvíli tam na to zíral, jako by nevěřil svým očím, ale když mu došlo, že je chycen a že tady jde o život, rychle běžel zpět. Ale i tam už se voda valila přes cestu. Přejel zrakem údolí: asi půl kilometru dál bylo stavení. Rozběhl se k němu jako k jediné spáse.
Dům byl opuštěný, ale nic nesvědčilo o chvatu, s kterým ho asi obyvatelé opustili. Dokonce i nějaké jídlo tam bylo, půlka pečeného kuřete, ještě vlažná. Usedl ke stolu - jak dlouho už takhle neseděl! - a vydatně zaháněl hlad. Vstal, našel láhev vína a opět si sedl, aby se napil. "Zaplať panbůh za tu potopu," řekl nahlas a zdvihl pohár s vínem. Bylo mu najednou docela dobře a svět se zdál mnohem příjemnější. Náhle se nahoře ozvaly kroky. Napadlo ho, že by se měl někde schovat. Rozběhl se, ale zakopl a upadl. Bolest v kotníku mu hned připomněla, že o útěku nemůže být ani řeč. Nu co, bude dělat ubožáka, kterého zatihla voda, řekl si. Kroky pomalu sestupovaly po dřevěných, vrzavých schodech. Otevřely se dveře a domístnosti vstoupila osoba. Jak jinak se to vlastně dalo nazvat: to první, co mu utkvělo na očích, byla její tvář - zdeformovaná, zohavená, děsivá. Zloděj se zachvěl: tak nějak asi vypadá smrt. Teprve podle oděvu poznal, že to je žena a podle postavy nemohla být ani tak moc stará. Jeho pohled sklouzl zpět na to, co kdysi bývalo tváří, konečně vše pochopil a zatřásl se: žena byla malomocná. "Nepřibližuj se!" vykřikl. Nepromluvila, jen její oči potvrzovaly, že pod tou znetvořenou tváří žije člověk. Dívala se na něj upřeně, ale ne nepřátelsky. "Mám zraněnou nohu," řekl Spencer, snad na vysvětlenou, snad jen aby něco řekl. Avšak ani teď žena neodpovídala. Chodící mrtvola, napadlo ho, ano, nechali ji tady, protože asi stejně brzo umře. Ledaže by tu žila sama, napadlo ho hned. Pohlédl oknem ven. Voda se zatím rozlila ještě víc a zatopila cestu k domu. Možná, že bych mohl ještě odejít, napadlo ho, ale pak si uvědomil, že s tou nohou stejně daleko nedojde. Aby se přesvědčil, zkusil několik kroků, ale bolest byla nesnesitelná a musel se ještě opřít o stěnu. Náhle malomocná otevřela
ústa, ale ozvalo se jen pár nesrozumitelných zvuků. Možná, že je ještě někdo schovaný nahoře - řekl si - asi ho chce zavolat. Honem vykřikl: "Nikoho nevolej, hned odejdu!" Němé oči se ale nehýbaly. S vynaložením posledních sil se vybelhal ke dveřím, ale voda už stála i u schodů. Jeho pohled přelétl údolí, ale uviděl jen nekonečnou, lesklou vodní hladinu. Voda zatím jistě stačila zatopit veškeré cesty, takže už stejně nebylo kudy utéct. Byli dokonale obklíčeni. Seděl tak několik hodin na schodech, beznadějně sklíčený. Náhoda byla, jako obvykle, zase proti němu. Zatracený osud! Co se dá dělat, řekl si konečně a dokulhal se zase dovnitř. Byl už skoro večer a tak si lehl na lavici a usnul. Když se probudil, byla ještě tma. Noha mu otekla a zuřivá, neukojitelná bolest mu trhala kotníkem. Jeho oči hledaly malomocnou, ale ta zase odešla nahoru. Vstal, obložil si kotník mokrým hadrem a po nějaké době se mu zase podařilo usnout. Probudil se, hned jak se rozednilo. Zjistil, že ho někdo v noci přikryl a dal mu pod hlavu polštář. Cizí žena už vstala, připravovala nějaké jídlo a když uslyšela, jak zazíval, otočila se, ale opět nic nic neřekla. Teprve teď Spencer pochopil, že ji zřejmě nemoc zničila i hlasivky a to natolik, že nemůže mluvit. No to jsem v pěkné bryndě, řekl si. S ulehčením pocítil, že bolest v noze trochu polevila. Ne natolik, aby se mohl vydat na cestu, ale dost na to, aby si mohl prohlédnout dům. Našel nějaké zásoby jídla a hned si polovici oddělil a pečlivě hlídal. Jednak, aby se jich žena malomocná nedotkla, hlavně ale proto, aby o ně nepřišel. Nebyl si ostatně ani jistý, zda by se časem nevrhl i na tu její trošku. Spencer se totiž už mnohokrát přesvědčil, že všemu se člověk odnaučí, jenom hladu ne.
Tak uplynuly dva dny a zásoby jídla mu pomalu docházely. Noha se mu sice už dost vylepšila, ale voda venku zatím ještě pořád stoupala a nebylo jí konce. Stál u okna, díval se na zatopené údolí a marně se snažil odhadnout, jak dlouho asi vydrží o hladu a kdy už konečně ta zatracená voda začne opadávat. Najednou uslyšel za sebou nějaké skřeky. Otočil se a uviděl malomocnou, jak ze sebe vyráží radostné, nesrozumitelné zvuky, které snad měly být nějaký zpěv. "Dej s tím pokoj!" okřikl ji. Zvykl si za tu dobu na ni mluvit, asi proto, že neměl nikoho, s kým by si povídal a mluvit jen tak k sobě ho už také nebavilo. Nebyl si sice jist, zda mu rozumí, ale to mu vůbec nevadilo. Žena se potěšeně zasmála a skřehotala dál. "Bláznivá ženská, co tu krákoráš?" rozčílil se, ale ona ho nebrala na vědomí. "Zpívat si můžeš jít do kostela, stará čarodějnice!" ulevil si. "Copak ty, tebe to stejně čeká, ale já tu nechci jen tak pojít, rozumíš?" Její monotonní skuhrání - jen místy přerývané, jak se musela nadechnout - ho dráždily až k vzteku.. Přikročil k ní, zlostí celý bez sebe a zatřásl jí. "Zatracenej sýčku jeden, nevolej tu zubatou tak hlasitě! Stejně si tě najde!" Otočila se na něj a upřela na něho oddané oči. Ale jemu se zdály jen skleněné a připomínaly mu jenom tu vodu, která je obklopovala. Náhle si uvědomil, že se jí dotkl, otřásl se odporem a odskočil od ní. Ještě plný strachu, odplivl si a řekl: "Viděl jsem už několikrát smrt - byl jsem ve válce, víš - ale ty jsi ta nejošklivější, co jsem kdy viděl!" Popadl ho záchvat šibeničního smíchu a ještě přidal: "Ano, viděl jsem ji, ale to byla krasavice, měla takovou hezkou, usměvavou tvář, a krásné zuby, když je vycenila - ne jako ty, příšero. Na koni jela, s mečem v ruce, to byla ta pravá smrt pro chlapa. Ale tady - co tady? Tohle je jen takové chcípání za živa, zatraceně svinský umírání." Hodně při řeči gestikuloval, tak jak už byl zvyklý. Živá k němu otočila hlavu. Její pohled vyjadřoval něco, co ještě neviděl, a tak nevěděl, co by to mohlo být. Zakřikl to: "Co čumíš? Nerozumíš mi? Já nechci takhle umřít, rozumíš? V celým svým životě jsem nikdy nic neměl, jen samou smůlu a ještě mám tady takhle mizerně pojít? No řekni něco! Nekoukej tak blbě! Copak to nechápeš? Zahyneme tu spolu, ty krasavice! No raduj se, je konec tvýmu trápení. Přichází
potopa, aleluja! A všichni pudem na soud. No ty to máš dobrý: tam nahoře budeš zase mladá a hezká a všichni svatý s andělama tě budou obskakovat. Tebe čeká ráj, ale mě jen peklo!" Pak si uvědomil, že je to asi pravda. "No vidíš, budeme se muset se rozejít." Udělal znamení kříže. "Tak se alespoň modli se, ty čarodějnice!" pobídl jí. Nemocná vydala neurčitý zvuk, něco jako výkřik radosti. Nepochopil to a pokračoval: "To je konec, rozumíš mi, konec! Tak jdi, nastroj se do nejlepších šatů, jako do kostela!" Nechápavě se na něj podívala. Naznačil jí pohyby, aby se oblékla. Kývla hlavou a odešla nahoru. "Ženská pitomá," zahučel si pro sebe, "nerozumí, co říkám." Pak ho začalo silně bolet v žaludku, z hladu. Marně ale hledal po domě něco, co by se dalo jíst. Za nějakou chvíli sestoupila dolů a Spencer na ni pohlédl s překvapením. Měla na sobě starší, dlouhé šaty z bílého hedvábí a s širokým, krajkovým límcem; zřejmě ještě z doby, kdy byla mladá a krásná. Měla i bílý závoj, přehozený přes obličej. Vypadala tak docela normálně, dokonce svůdně. Přes ruku měla přehozeny ještě jedny šaty, zřejmě mužské, svatební. Ale možná, že na pohřeb, napadlo ho. Zaraženě k ní vzhlédl: "Ty strašidlo, co jsi to udělala? Ona mě poslechla! Bože, já se z toho zblázním! Hodinu jí to vysvětluju a ona si myslí, že pudeme do kostela! Kam chceš teď proboha jít?" Žena stála, zaražena, najednou nic nechápající. Nevěděla, proč se na ni zlobí a začala vyrážet zvuky, které asi měly být pláč. "Nebreč," zavrčel, "ty seš jen tak blbá, já vím. Kdybys byla chytrá, měla bys tu víc zásob jídla." Najednou si uvědomil, že je to vlastně všecko její vina a to ho naštvalo. "Běž, jdi pryč, nesnesu tě tady!" zařval. Zapomněl, že se jí nechtěl dotýkat a odstrčil ji, až upadla. Pak ještě do ní dvakrát kopl. Podívala se na něj pohledem, který vyjadřoval něco jako nenávist a pomalu se zvedla z podlahy. Zamířila ke schodům, co vedly nahoru. Ještě jednou se otočila, jako by nevěřila tomu, co udělal, zda si to snad nerozmyslí a neřekne jí, aby zůstala. Marně.
Když se ráno probudil, uviděl ženu, jak sedí na stolici a cosi vyšívá. Na sobě měla pořád ještě ty svatební šaty, ale závoj si zase sundala. Nejprve si jí nevšímal, ale pak mu zvědavost nedala a přistoupil blíž. Vyšívala nějakou krajinu, v pozadí byl les, v předu louka s ovcemi a nalevo domek, ne nepodobný tomu, kde byli teď uvězněni. A nad tím vším nádherné, žluté slunce, i s jednotlivými paprsky, pečlivě vyšitými. A v rohu, v dáli, malý kostelík mezi stromy. Sedl si vedle ní a aniž by se na ni podíval - pořád ještě měl z její zohyzděné tváře strach - řekl: "Nech toho, je to k ničemu. Jak ti to mám vysvětlit, co tě čeká. Umřeš tu se mnou, chcípneme tu za živa, rozumíš? Smrt - rakev!" Viděl, že mu nerozumí a sepnul ruce, jako se to dělá zemřelým. To pochopila a pokřižovala se. "No jo," řekl, "ty vlastně nic nevíš, ty nechápeš tu hrůzu, co? A ten pitomec jsem vlastně jenom já!" Chvíli ji pozoroval, ale pak ho zase popadly křeče do žaludku a jak se tak vztekal bolestí, vytrhl jí látku z ruky a hodil do vyhaslého krbu. To mu ale nestačilo, tak ji ještě podpálil. Na něčem si svůj vztek přece vylít musím, říkal si. Žena jen strnule seděla na židli a nehýbala se. To, že ani nezareagovalo, ho dráždilo ještě víc. Začal běhat po domě a rozbíjel, co mu přišlo do rukou. Tím se unavil, usedl na lavici a svěsil hlavu do dlaní. Voda zatím vystoupila až ke dveřím, i venkovní schody byly už zaplaveny. Zůstala tak několik hodin, ale výše už nestoupala. Zato s sebou přinesla několik mrtvol. Spencer je nejprve odstrkoval bidlem, ale pak už ani neměl sílu, ani odvahu. Nadmutá těla se rozvážně houpala na hladině, což ho rozčilovalo, ale pak už si toho ani nevšímal. Ještě několikrát se s malomocnou pohádal, naposledy jí dokonce udeřil
a kdyby se v posledním okamžiku neovládl, možná, že by ji i zabil. Raději se s ní od té doby nebavil, aby se nerozčiloval. Slunce dennodenně opakovalo svůj koloběh, ale on už ani nevnímal, je-li ráno či večer. Dostával halucinace: viděl se, jak je na hostině v nějakém radničním domě, všichni se mu klaní a přinášejí mu na stůl ta nejlepší jídla, jaká kdy v životě viděl. Občas se vzpamatoval, ucítil bolesti, ale pak zase upadl do tranzu. Pak se probudil a najednou necítil nic, jen hroznou únavu. Z posledních sil vylezl nahoru do podkroví a tam otevřenými dveřmi spatřil ženu, jak kolíbá prázdnou kolébku a vydává nějaké zvuky, patrně zase zpěv. "No kolíbej, smrtko, kolíbej," řekl a otevřel dveře na půdu. Objevil tam houpacího koně a nějaký bubínek, ale pak si uvědomil, že vlastně neví, co hledá. Klečel a pohupoval se do rytmu. "No kolíbej, smrtko, kolíbej," opakoval si pro sebe, ale pořád nemohl přijít na to, co vlastně chce. Pak našel starý kus provazu a v očích se mu objevilo poznání. Přehodil ho přes trám nad schody a třesoucíma se rukama začal splétat smyčku . . .
Voda začala pomalu opadávat. Malomocná se dlouho lopotila, než jeho tělo stáhla se schodů a oblékla do oněch svátečních mužských šatů. Pak odešla do stodoly, odkud vytáhla malou lehkou loďku a dotlačila ji k vodě. S vypětím posledních sil naložila Spencera do lodi, pak se tam sama vysoukala také a pomalu pádlovala, až se dostala do proudu. Tam odložila pádlo a přitáhla si jeho tělo k sobě na klín. Uchopila ho za hlavu a začala ho kolébat do rytmu vln, které zatím loď uchopily a unášely někam dolů, na jih. Zpět na index POHLEDY: DVĚ KRÁLOVNY (díl první) V české a anglické historii je je zajímavý případ dvou princezen, které byly ve své době považovány za velmi krásné a navíc i neobvykle vzdělané. Obě se staly královnami v zemi, o které nic nevěděly a životy obou byly poznamenány tragickým, i když zcela nepodobným zásahem osudu. Jedna byla česká princezna na anglickém trůnu a ta druhá byla anglická princezna na trůnu českém . . . ANGLICKÁ PRINCEZNA NA ČESKÉM TRŮNU Alžběta Stuartovna (Elizabeth of Bohemia, 1596-1662) Narodila se králi Jakubovi (James Stuart - byl označován I jakožto anglický a VI jakožto skotský) a Anně Dánské. Svou krásu a inteligenci ale podědila spíše po své babičce, nešťastné Mary Stuartovně, kterou proslulá Alžběta I nechala popravit, prý pro zradu, ale spíše hlavně proto, že Mary měla větší právo být anglickou královnou, než ona. Stejně to ale moc nepomohlo, protože sama zemřela bezdětná a králem se stal nakonec právě James, syn Mary. Malá Alžběta byla dána na vychování do kalvinistické školy, kde byla vedena jako přísná protestantka. Byla štíhlá, krásná a vtipná. Měla ráda lov, jízdu na koni a společnost, ve které měla vždy houf obdivovatelů. Zapsala se do srdcí Angličanů jako ta nejhezčí a nesympatičtější ze Stuartovců a když jí nabídl ruku Fridrich Falcký (Frederick V.), národ se s ní loučil nerad. Vdávala se, když jí bylo sedmnáct a při slavnostech táké hráli Shakespearovu "Zimní pohádku", o zemi zvané Bohemia, ke
které stratfordský bard dokonce přikouzlil i mořské pobřeží. Tehdy ještě netušila, že za pár let nabídnou čeští stavové jejímu manželovi titul českého krále. Říkalo se později, že sice váhal, ale právě její přímluva rozhodla, že nakonec nabídku přijal. Opustili Heidelberg, kde jí zamilovaný Fridrich nechal postavit t.zv. Alžbětinu bránu, která je tam dodnes a vydali se kralovat do Čech. Cestovali pomalu: Alžběta byla tehdy už těhotná s třetím dítětem. V Praze už na ně netrpělivě čekali a rychle je korunovali. Jaká byla pak radost, když se jim tam za dva měsíce narodil syn, krerému dali jméno po jeho prapradědkoci, císaři Rupertovi. Dojatí Češi ho pokřtili ve Svatém Vítu a hned chtěli, aby batole dostalo dědičný titul českého krále. Ten ovšem dostal podle práva prvorozený syn Henry Friderick. To vše se pochopitelně nelíbilo císaři Ferdinandovi II, Habsburkovi, který se domníval, že titul patří dědičně jemu a zbytek, jak víme, je už historie. Marně sháněl Fridrich pomoc od německých protestantských vládců, dokonce ani jeho anglický tchán mu nepomohl. Přesto vyrazily z Anglie do Čech jednotky dobrovolníků, aby bojovali za svou "Queen of Hearts" (Srdcovou královnu), jak jí říkali. Po bitvě na Bílé hoře prchal Fridrich s rodinou přes Prahu pod svým praporem s heslem "Diverti Nescio" (Obracet neumím), které ovšem najedno znělo spíše ironicky. Dlouho si v Praze nepobyli proto dostal přízvisko zimní král - a nakonec tak spěchali, že málem zapomněli vzít i malého Ruperta. Brzo byla Falc napadena a okupována a tak byla rodina bez království, bez země i bez domova. Fridrich se poddával svému neštěstí, ale ne tak Alžběta - byla hrdá, byla Skotka, byla Stuartovna. Usadili se v Haagu v Holandsku a své syny poslali do univerzity v Leydenu, kde se navíc i naučili několika jazykům (Rupert později i trochu česky). Když se pak jejich prvorozený syn utopil při srážce lodí, nešťastný otec, který byl při tom, ho dlouho nepřežil. Celá tíha starostí teď ležela na Alžbětě. Byli chudí a tak nezbylo, než poslat Ruperta a Maurice (který se narodil do po něm) do války, která trvala pokud si to ještě pamatujete - celých třicet let. V ní byl Rupert zajat, vězněn v rakouském Linci a později propuštěn na dobré slovo od Ferdinanda III. Druhorozený syn - Charles Louis - zatím marně usiloval o získání své Falce zpět. To se mu podařilo až po Westfálském míru, ale byla to už jen západní polovička země, druhou zabralo Bavorsko. Po svém propuštění se Rupert vrátil do Anglie - právě včas, protože začínala občanská válka, parlament versus král. Přidal se pochopitelně na stranu krále Karla (Charles I., jinak ovšem také jeho strýc, jelikož byl bratr Alžběty). Osvědčil se jako zdatný generál královy strany (Cavaliers) a sloužila s ním řada veteránů, které si přinesli své zkušenosti ze třicetileté války domů, mimo jiné právě i jeho bratr Maurice. Díky neschopnosti pak král Karel ztratil nejen válku, ale i hlavu a to doslova. Rupert odešel do emigrace, kde se spojil se svým synovcem, pozdějším Charlesem II.. Dostal od něj právo napadat lodě Commonwealthu - jak si tehdy Cromwellova diktatura říkala - a svými "úlovky" pak podporoval odboj royalistů. Cromwell zemřel a Angličani si zavolali mladého krále zpět. Nastal doba prospěchu - není divu, že mu začali říkat "dobrý král Karel". Nějakou dobu mu dělal Rupert admirála, ale později se věnoval víc věcem civilním: byl zakládající člen Královské společnosti věd a prvním guvernérem společnosti Hudson Bay , které patřilo půl Kanady, tehdy ještě zvané Země Prince Ruperta. Dostal to vlastně darem za své služby králi, když byl ještě v emigraci. Společnost se hodně zasloužila o vývoj Kanady a doposud existuje. Charles Louis, teď už konečně zase falcký vládce, se k matce příliš dobře nezachoval. Když ji anglický parlament přestal vyplácet finanční podporu, nepomohl jí a dokonce ji naznačil, že by nebylo z
politických důvodů dobré, aby žila ve Falci. Anglický král jí sice pozval zpět do Anglie, ale ona už radši zůstala napořád v Haagu, ve svém paláci. Tam byla středem obdivu a hlavně českou královnou, kterýžto titul si podržela až do své smrti a nikdo jí ovšem také jinak neřekl. Finančně ji podporoval anglický lord Craven, který byl do ní zamilován a hlavně byl na to také dost bohatý. Přesto musela často vzít svůj perlový náhrdelník české královny a prodat ho, než ho pak on - či někdo jiný - zase vykoupil zpět. Podobně jako její matka, měla také víc dětí: kromě už uvedených čtyř synů měla ještě dva Filipa a Edwarda. Edward se oženil s katoličkou, což musela být rána pro Alžbětu, která jednou dokonce prohlásila o Rupertovi (když ho v zajetí Habsburci sváděli ke změně víry), že by bylo lepší, aby byl mrtvý, než katolíkem. Obavy to ale byly zbytečné, protože Rupert vůbec nebyl nábožensky založený. Dcer měla pět: Louisu, Henriettu Marii, Charlottu, Elizabeth a Sofii. Louise, která zůstávala s matkou v Haagu, se zamilovala do francouzského šlechtice jménem Jacques de l'Epinay, který se pak někde chlubil, že se těší nejen přízni dcery, ale dokonce i matky. Historka byla zřejmě vymyšlena tak, aby Elizabetině rodině ublížila a tak syn Filip, kterému bylo tehdy devatenáct, jednou potkal Epinaye na ulici a rozčílil se tak, že ho na místě zabil. To ovšem skandálu nepomohlo; Filip rychle utekl před zákonem a dal se do služeb jako voják v Italii, kde byl později zabit. Louise, která studovala malířství u Honthorta (některé její obrazy byly dokonce mylně přisouzeny jemu), nakonec také utekla z domova, protože chtěla přejít na katoličku. Uražená Alžběta ji nechala hledat zatykačem. Rodina si asi oddechla, když Louise odešla do kláštera Maubuisson u Paříže, kde se stala abatyší a dožila se osmdesáti osmi let. Její sestra Henrietta Maria si vzala Transylváského prince Rakoszyho, ale pět mesíců po svatbě zemřela. Dcera Elizabeth se věnovala vědě; byla prý v té době nejvzdělanější ženou v Evropě. Psala si s Descartesem, který jí dokonce napsal věnování do své knihy Principia Philosophie, tak si jí vážil. Také ona se později stala abatyší, ale v luteránském klášteře. Nejmladší dcera Sophie, ze všech nejkritičtější k vlastní rodině, si vzala hannoverského vládce Jiřího. A tak se stalo, že když se anglický trůn upráznil po odchodu protestanta Wiliama Oranžského, který vládl spolu se svou ženou Mary, dcerou Jamese II (bratra Karla II), navrhli Angličané trůn jejímu synovi Jiřímu (Georg I., od roku 1714) královskou korunu. Tak se dostal hannoverský rod na trůn právě díky startovské krvi, údajně proto, že hrozilo nebezpečí od jiné stuartovské větve, od Jamese II, která byla sice uznávána v cizině, kde žila v emigraci, ale pro Angličany jaksi příliš katolická. Její poslední potomek, Charles Edward Stuart (Bonnie Prince Charlie) sice zorganizoval povstání ve Skotsku (1746), ale to bylo krvavě potlačeno, Charlie stěží zachránil svůj život a do své vlasti se už nikdy nevrátil. A tak se na trůně usadili ti z Hanoveru, poslední pak královna Victorie. Ta si vzala za muže Alberta von Saxe-Coburg-Gotha a tak její syn, Edward VII, který byl už vlastně převážně Němec, raději změnil rodové jméno na Royal House of Windsor a jestli nezemřeli, tak tam vládnou dodnes :). Toho všeho se už Alžběta Česká pochopitelně nedožila. Zemřela tiše, v šedesáti šesti letech, vzdálena od svých Čech i od své Anglie. Rupert, který se pak stal guvernérem zámku ve Windsoru, kde se věnoval svým malbám a technickým vynálezům, ji následoval po dvaceti letech. V jeho pozůstalosti se našel i perlový náhrdelník české královny, který se mu předtím konečně podařilo najít a vykoupit zpět. Zpět na index POEZIE: KOSMONACIONÁLA (aneb Internacionála pro kosmos, jak by to asi napsal Majakovský)
Zítra poletí rakety, s nimi slavnostní plakety a vedle letce pošlem i vědce na zalidněné planety. Ty vyspělejší kultury zanesem do inventury. Však tamta hvězda, ta se nám nezdá poslušná komandatury. Obyvatelům Venuše my promluvíme do duše: hvězdu, co chcípá teď pěticípá nahradí vám velkoduše. A pak ještě od báťušky my si přivezeme pušky. Ať žije práce, kolekt'vizace, kulakům z Marzu rozbijem držky. Zpět na index Jdi na titulní stránku Hurontarie
HURONTARIA - 6B/99 Canadian Czech-out Monthly Kanadsko-český měsíčník. Back to Title Page of Hurontaria (Jdi na titulní stránku Hurontarie) Komentář: Na světě je nová příloha HURONTARIE - PŘÍLOŽNÍK - místo pro vaše, naše i jejich názory, dotazy, diskuzi, komentáře, dopisy, nápady či obrázky nebo fotky - ale příspěvek musí být originální, ne odněkud okopírovaný či "poslaný dál" (forwarded). Zde je tedy příležitost pro ty, kteří rádi píšou, nebo se rádi čtou, pro ty, kteří třeba neví, jak něco publikovat na netu anebo se stydí to uvést pod svým jménem. PŘÍLOŽNÍK bude vycházet dvakrát měsíčně - první číslo už vyšlo, klikněte si na PŘÍLOŽNÍK-1 nebo na PŘÍLOŽNÍK-2 a jsou tam už i první příspěvky a také vysvětlení jak na to (pro ty, co se chtějí přidat). pril
Další esej pro českou uměleckou galerii ArtForum je v anglické časti tohoto čísla Hurontarie. Pro červnovou výstavu pojednává o umění dvou umělců profesora Libenského a Jaroslavy Brychtové a nazývá se UCHVACUJÍCÍ KRÁSA KŘEHKOSTI. Oba umělci vystavovali na mnoha místech ve světě a pomáhali tak rozšiřovat tradici českého sklářského umění v cizině. Jejich internetová pražská výstava je na adrese: http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/index.html Tam také najdete i český překlad mé eseje a fotografie jejich krásných výrobků. Nemusím snad podotýkat, že ty reprodukce jsou podstatně větší, než ta vlevo:). liben
Nový trojanský virus rozšiřují hakeři po netu přes e-mail. Předstírá, že je jen screensaver, tedy ten obrázek do pozadí na obrazovku, ale dovoluje hakerům přístup na vaše PéCéčko a používat ho podle svých komand, tvrdí firma Network Associates. Dostal jméno Backdoor-G a ovlivňuje počítače s Windows. Těžko se dá identifikovat, protože si mění jméno. Tento program - nejedná se vlastně o virus, ale škodlivý je stejně - předstírá, že je screensaver s motivy od J.S. Bacha, ale pochopitelně brzo přejde na něco jiného. Pomoc? Neotvírejte jej ani nerozbíhejte! Další frývér: Český HTML Editor od Luboše Horáčka je výborný program pro kohokoliv, kdo vyrábí stránky pro net, vkládá a upravuje obrázky, rámy a ještě mnoho jiného. Používá poslední standart (HTML 4.0), podporuje Javu, má univerzální výběr barvy - jakékoliv barvy - a můžete v něm otevřít mnoho oken. Podporuje češtinu a nejen to, i konvertuje text mezi různými normami - na tři ťuknutí jsem například vytvořil variantu C (z CE1250 do ASCII) tohoto čísla Hurontarie. Můžete si ho stáhnout (verzi 2.82) na http://drak.radio.cz/~doctor/editor.html.
INDEX: B - ČESKÁ ČÁST
Úvaha: Reportáž: Povídka: Pohledy: Poezie:
NOVÁ ARISTOKRACIE - BYROKRACIE FOLKFEST SASKATOON ZRCADLENÍ SEVEROZÁPADNÍ CESTOU HANSEN
Poznámka: Ťukněte na levý sloupec. Část A je v angličtině, je separátně a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 a Část C je totéž, ale bez diakritiky - pro novou volbu jděte prosím zpět na titulní stránku. Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Tomu říkáte nějaká volba, pane Darwin? Buď vyhynout, nebo se vyvinout v člověka?"
PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE CZ. Můžeme také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright © 1999 Jan Hurych. Personal use of this material is permitted. However, permission to reprint/republish this material for any other purpose must be obtained from the author. All the names of persons are fictitious except where stated otherwise. Webmaster Honza (jansan)
[email protected] ÚVAHA: NOVÁ ARISTOKRACIE - BYROKRACIE Ještě coby mladík jsem si rád čítal v knize britského autora C. Northcote Parkinsona: Parkinson's Law (Parkinsonův zákon, první vydání 1957, já ovšem četl v šedesátých letech český překlad). Dnes, víc než čtyřicet let po tom, co kniha vyšla, jeho zákony pořád ještě platí. Tak například. - Zákon rostoucí pyramidy - práce narůstá tak, aby vyplnila čas, který je jí k disposici (asi něco jako volný plyn, který se roztahuje, až vyplní prostor, který je mu vyhrazen) - Aministrativa všeobecně trpí chorobou zvanou nesvist t.j. 3 díly neschppnosti a pět dílů závisti, která rozežírá systém natolik, že nakonec nezbude než zaměstnance propustit, dát jim dobré doporučení a rozehnat je do celého světa, budovu pak spálit a zem posypat solí. Prní stadium choroby se projevuje omlouváním vlastních a korporačních chyb, vedoucí už neumí rozeznat schopné podřízené od neschopných, do stavu se přijímají hlavně příbuzní atd. Druhé stadium cíle si všichni dávají malé a tak je dobře plní. Vedoucí už nedělají žádné chyby - oni totiž nedělají vůbec. Všichni si pochvalují podnikovou kafeterii.
Třetí stadium je vlastně apatie. Štítky na dveřích pro nové zaměstnance se už nevyměňují, výtah nepracuje, do kanceláří prší, atd. Smál jem se srdečně objevům profesora Parkinsona, kterého časopis Time nazval "Darwinem manažerské revoluce" a začal jsem srovnávat anglické byrokraty s těmi českými. To jsem tehdy ještě neznal byrokraty kanadské, které mi pak přiblížil ve své knize The Peter Principle (Petrův princip) jiný "byrokratolog", Kanaďan Lawrence J. Peter. Tvrdí, že "v hierarchii podniku se snaží každý zaměstnanec dosáhnout své hladiny neschopnosti", jinými slovy, snaží se být povýšen a to postupně až tam, kde už je zcela nekompetentní. Dr. Peter je tedy zakladatelem hierarchologie, vědy o hierarchiích, tedy organizacích, které své zaměstnance řadí žebříčkovitě, podle řádu či stupně, ale hlavně podle pozice (pozor, ale ne schopnosti!) On to také byl, který přišel na to, že neschopnost v oblasti lidského konání není žádná náhoda, ale zákonitý jev. Každý z nás má totiž svou hladinu neschopnosti, ovšem jako u skokanů do výšky, u každého je ta laťka trochu jinak vysoko.A jako ten výškař, každý se snažíme dostat co nejvýše. A tak jseme postupně povyšováni až na úroveň, kde už nic pořádného ani nemůžeme udělat. Jako příklad Peter uvádí školu, což je pochopitelně nejen pravzor, ale také líheň budoucích byroikratů. Ale nebuďme nespravedliví: každý z nás se dá vycvičit na byrokrata a po-povýšit na jakýkoliv stupeň neschopnosti. Naše výsledky pak podle toho také vypadají. Ne, že bychom si to přáli - kdo by proboha chtěl být neschopný, naopak každý z nás by jistě chtěl být na svém místě kompetentní, jen kdyby mohl. Bohužel systém, ten starý moloch, si nás přeje mít inkompetentní, nikdo vlastně neví proč - snad proto, že si přeje zůstat beze změny. A tak se všichni inkompetenti snaží pracovat dál, defakto ovšem jen projevují činnost, i když si myslí, že opravdu pracují, a pokud ano, nadělají jen škodu. Dr. Peter šel ovšem ještě dál - on hledal možná řešení tohoto problému, tohoto skoro bych řekl "dědičného" hříchu, ovšem jen takové, které by zároveň nezpůsobilo zkázu systému. Jeho genialita mu umožnila, aby na to přišel: jediná možná náprava je degradovat každého zpět o jeden stupeň níž, kde byl ještě kompetentní. Nevýhodou ovšem je, že se tak uprázní plno míst nahoře, zatímco metařů bude pak jaksi přebytek. Přidávám se k slavným autorům svou trochou do mlýna. Vymyslel jsem totiž t.zv.Jansanův objev: "Byrokracie, jsa impotentní, se rozmnožuje asexuálně, a to buď adopcí nebo adaptací". K tomu přihazuji hned dva axiomy: Adopcí míníme přijímání různých příbuzných, kteří ač mají podobné DNA jako pan ředitel či manažeři,a le většinou jen tu neschopnou část. O to více jsou ale oddaním podniku. Určitým druhem adopce je přijímání partnerů z golfu či jiné kuličkové hry. Také povyšování je valstně adopce a vyvyšováníse pak je ovšem už jen sekundárním projevem daného povýšence. Adopti jsou pochopitelně dobří jako hlasovači ve správní radě, na nižší úrovni už většinou jen jako špehové a udavači. Adaptace je proces, kdy se pracovník(ce) snaží napodobit své starší a povýšenější zaměstnance (kyně), za účelem zalíbit se, zapadnout do řady vyvolenců nebo prostě za příslib povýšení. Ano, byrokracie se nám pěkně rozmnožila a zatím, co jsme se nedívali, pronikla nejen tam, kde bychom ji nečekali, ale hlavně tam, kde bychom se bez ní docela obešli, to jest všude. Nahrazuje nám teď aristokracii, ať už tu vyhynulou po přeslici či tu zdegenerovanou po příjici. V žilách byrokracie ovšem nekoluje modrá krev, ale obyčejný modrý inkoust. Jinak je ovšem daleko horší: tam kde šlechta přece jen musela přemýšlet - hlavně tedy aby nevyhynula - má byrokrat jen pravidla, nažízení,
kartotéky plus osobní zlovůli. V poslední době nám narůstá jako zhoubný nádor též byrokracie počítačová, ne tedy, že by počítačům rozuměla, ale umí je výborně používat jako zbraň. Tam, kde by sedmihlavá saň na nás sršela jen oheň, byrokrati nás ubíjejí oběžníky, dotazníky, průzkumy, reporty a rozpočty. A na rozdíl od aristokracie nám od byrokracie bohužel už nepomůže žádný dobrý doktor Guillotine. Přiznám se, že jsem si jako kluk často hrál na piráty, místo abych třeba raději vyrůstal na poslušný úřednický dorost. Je to vina mých rodičů, kteří na mě šetřili a nekoupili mi takové pěkné razítko, jako měl Venca Štempl, jehož tatínek byl na dráze. Nikdy jsme se nedozvěděli, co na té dráze dělal, jenom že tam byl. napadlo mi, že Vencovi také možná ani štempl nekoupil, ale tajně nosil z práce domů a zpět. Venca ovšem byl na svůj věk velmi vyspělý: už jeho první slova coby batole byla: "Vlak přijede na kolej!". Později dělal venca vrátného v nemocnici. Nedávno jsme si na něj vzpomněl: v Torontě kdosi umřel v nemocnici na pohotovosti, protože něco neměl - pojištění, papíry, asi štěstí nebo co, prostě zatímco se v registraci pořád rozmýšleli, co s ním, anděl páně se nad ním smiloval. Škola mě sice moc nenaučila; nebyla to ale vina učitelů - po tom všem, co jim nařizovaly osnovy, už na ty důležitější věci nezbyl čas. Později, to už na vojně, jsem poznal, že blbost nejen kvete, ale může se i zelenat. Než jsem se naučil držet hubu a krok, bylo ale bohužel po službě. Pamatuju, jak tehdy kolovala taková příhoda: na jakousi posádku přišlo memorandum, které ovšem všichni důstojníci podepsali, jako obvykle. Jenže memorandum se vrátilo s poznámkou: "Tento oběžník nebyl určen k vašemu podpisu. Prosím vymažte svůj podpise a podepište, že jste tak učinili." Někdy jde důkladnost ještě dál a pro ty, kdo vniknou do duše byrokrata (ano, oni také mají duši, dokonce nafukovací) , to je vždy zdrojem nezřízené legrace. Na jedné sloužební cestě do Států k jedné supertajné firmě (mohu prozradit jen to, že její jméno začínalo jedním písmenem z abecedy), kde jsem certifikoval počítače, jsem každodenně procházel vrátnicí - ráno vcházel, v noci vycházel. Ráno to bylo jednoduché: uvedl jsem té vrátnici, pardon vrátné, či lépe řečeno dozorčí - počkejte , to snad ne, ty jsou jen ve vězení a na vojně? - všechna nutná data. Tedy své jméno a ještě něco, sex nebo co, jo a ke komu jdu - ona mu zavolala a pak mě kynula, abych jako šel dovniř. Jenže dělali jsme dlouho do noci, tak tam už vrátná nebyla a nemohla kunout - vycházel jsem tedy s jedním místním inženýrem, který nás pak vždy oba odepsal. Jenže jednou zapomněl, testování nás oba zmohlo a já na oplátku mu to zapomněl připomenout. Druhý den, už už jsem chtěl zase na její kyn jít dovnitř, když jsme si všiml - hrůza hrůz - že nejsem odepsán, takže bych byl teoreticky vevnitř vlastně dvakrát. Leč nemám rozpolcenou osobnost a snažil jsem se na to vrátnou upozornit. Místo, aby mě prostě odepsala, snažila se šoupnout odopvědnost na mě, což mě vždycky naštve. Pošoupla ke mně knihu, ukázala na tu linku, kde byl potvrzen můj včerejší příchod a řekla stroze: Podepište, že jste odešel a napište tam hodinu." Měla tam zrovna na zaučení nějakou dívku, kterou předtím značně trápila a tak snad jako revanš nebo abych se vytahoval, jsem začal trojčit. " Ba ne," povídám s úsměvem., "to nemohu, já už jsem přece venku, to bych lhal." Byrokraty ovšem nejvíc naštvete, když se usmíváte, myslí si totiž, že se jim vysmíváte; v onom okamžiku se ovšem nemýlila. " Cože,"otevřela hlasitě ústa, " vy se nemůžete podepsat?" Zřejmě nedovedla pochopit, že jí někdo může odporovat. "Ne prosím," povídám, hláskem člověka,, kterého chytli, když si z muzea odnášel domů ukradeného brontosaura, "já nemohu podepsat, že odcházím, když už jsem venku, že ano. Podpisuje se na druhé straně a můj podpis by vlastně stvrzoval , že jsem ještě uvnitř, že a no a to jak vidíte, já nejsem. Ja jsem tady, tudíž nemohu být tady i uvnitř." Dlouho jí to docházelo, tvářil jsme se totiž pořád vážně, zatímco ta slečna co jí stála za zády, se už tiše chechtala. "Tak napište, že přicházíte," svolila.
"To prosím také nemohu, protože já jsem oficielně ještě vevnitř, jak teda mohu přicházet?" Tato varianta známho románu J. Hellera "Catch 22" mě začala docela bavit. "To bych prosím lhal, dodal jsem dábelsky. Nuže lhaní je pro byrokraty zakázané slovo, alespoň se nesmí vyslovovat veřejně, jak jsem zjistil. Rozčilila se: "Vy jste se zapomněl odepsat!" konstatovala konečně. "Nikoliv, " povídám, ale abyhc jí trochu pomohl, dodal jsem: "Víte, mě vždycky odepisoval ten inženýr, co ocházel se mnou. "Jak se jmenoval?" vyhrkla vítězně." Uvědomil jsem si, že bych ho ale dostal do průšvihu a proto jsem řekl: "Gerard Depardieu". Byla to velka firma a tak ho dlouho hledala v seznamu, leč marně. "Tady nepracuje," řekla konečně otráveně, ale zároveň i podezřívavě. "No," ustoupil jsem radši, "možná, že se jmenoval Derobspierre nebo tak nějak, já si ta jména na oddělení pořád pletu." A koho si tam nepletete? zeptala se naivně. "No jen toho vedoucího, co za mě ručí," nadhodil jsem, protože jsem věděl, že tma ten den není. Volala tam, opět marně a já ji popichooval, že už jsem dávno měl začít testovat, no nakonec jsem jí nabídl variantu, že zalezu za pult na jeji stranu, tam se podepíšu, vylezu ven a zase se podepíšu a zalezu zase dovniř. Tedy hned dva nebo dokonce tři přestupky pravidel, nemluvě už o lhaní o čase, který dávno prošel. dovnitr. "Ale nesmite se divat, až budu podlejzat pult, varoval jsem ji. Nechtěla, ale když jsem jí vysvětlil, že kdyby se dívala, tka by mě musela hned zatknout, tak mě to celá zblblá nechala udělat a - prosím všimnětě sei - opravdu se otočila, aby se nedívala. Oba jsme byli spokojeni: ona měla své podpisy a já se přesvědčil, že ještě není nic ztraceno, že si ještě nějaký ten štempl mohu koupit a dokonce by se na mě ani nepoznalo, že nejsme rozený byrokrat. Zpět na index REPORTÁŽ: FOLKFEST SASKATOON (poprvé otištěno v Neviditelném Psovi) Musel jsem si na něj koupit passport, ale ne ten kanadský - tenhle slouží jen jako vstupenka, a to hned do všech 17 pavilonů, kde vám ho příslušní "ambassadoři" orazítkuji - jedna stránka, jeden pavilon, podle té či oné země. Folkfest je totiž kazdoroční festival hudby, zpěvu, tance a národních jídel, který se koná na mnoha místech v Kanadě, ovšem pod různými jmény. V Saskatoonu se většinou se koná v půli srpna, někdy i celý týden, což je ale pořád ještě málo. Kanaďané tak vzpomínají na své předky, na svůj původ. A opravdu sem přišli odevšad, posuďte sami: je tu pavilón asijsko-pacifický, skotský, filipinský, židovský, maďarský, ukrajinský (hned dva karpatský a kijevský), americký (luisijánský a kreolský), indický, australský a Nového Zeelandu ( jinak řečeno aussies a kiwis), pakistánský, řecký a ty ostatni. Jako třeba hispanijský, ale ten zahrnuje všechny národy, co mluví a tančí španělsky, např. Argentinu, Chile, Mexico, Brazilii (tam se tedy mluví portugalsky), čili vlastně celou střední a jižní Ameriku. No a pak je zde ještě pavilón indiánský, ale ti sem tušim odnikud nepřišli, a když, tak už hrozně dávno. Úmyslně používám zastaralý titul "Indiáni", ne, že bych byl líný vypisovat ten nový, dlouhý (Příslušníci Prvních Národů.., atd.) , ale raději používám přímo názvy těch kterých národů či kmenů. To máte tak: když sem přišli běloši, dávali je všecky dohromady a přitom mezi nimi byly rozdíly jako třeba mezi Italy a Němci - a větší rozdíl si ani neumím představit. Oni sami si nikdy vlastně nějak
společně před příchodem bělochů ani neříkali a také jejich historie dokazuje, že spolu besele bojovali i bez něčího přispění či rozeštvávání. Toho pochopitelně zneužívali Angličané i Francouzi a když se konečně "Indiáni" spojili, bylo už pozdě. Mají tu společný pavilón s Métis, narodem míšenců (už jsem tu o nich psal), který má také svou bohatou kulturu a je na ni patřičně hrdý. A tak se zde tančí pow-wow tance i tanec s kruhy ( jeden Cree jich měl 21, a různě je symetricky skládal po všech periferiích svého těla, to vše pochopitelně během tance). Métis zase tanči jejich jigs, podobné square tancům, ale značně rychle - děvčatům se nožky v černých kotníčkových botkach jen kmitaly - a to za zvuků kytary a fiddles, pardon, houslí. Filipinci mě zase uchvátili svými tanci s bambusovými tyčemi, jejichž hlavním účelem je zřejmě vyhnout se poranění kotníku. Do tance tu hrají skotské dudy, ukrajinské bandury, Louisianský Dixieland, Klezmer band ( hraje tradicionáalníi yiddish), australský rock (tady nemyslim tu jejich velkou skáalu) i tyrolácká oompapa. Tam uslyšite-li jódl, ale pozor, může to být i ten kowbojský z Alberty. Vůbec tu zpívá každý "jak mu zobák narost" a obecenstvo se rádo přidá. To už tak člověku nedá, i když třeba zrovna nezná slova. A což teprve tance, tam už si můžete zaimprovizovat ostošest! Ti ostatní, kteří nemají na tanec nadání nebo figuru (včetně autora), se potěší pojídáním různých národních jídel, kterých je tu na jednoho hrozně moc. Při konzumaci se ovšem sleduje i cvrkot na scéně a veřte, že maďarský guláš chutná ještě lépe, můžete-li své oči potěšit pohledem na děvuchy v červených čižmách, oddupavajicích czardas. Pro ty, kdo mají silné nervy - a hlavně žaludek - jsem tu sestavil všenárodní jídelníček (země si doplníte jistě sami): aperitiv - ten se většinou vynechá, zato se pije pořád a hodně kuře - teriayaki, kari či adobo fajitas nebo tamales, tachos či nachos, souvlaki shrimp (on barbie), chapli kabob, haggis falafel, schnitzel, open face sandwich (obložený chlebíček) hamburger z buvoliho masa jídla dimsum bratwurst, kobasa (to není překlep) či kjottkaker blintzes, dougnuts, lefse, dort Pavlova (ne, není z Ruska ani Ukrajiny, ale Austrálie) Pit se může marguearita, ovocný punch, všechny druhy piv, sangria či ouzo (řidiči ovšem neoficiálně). Pak se nedivte, že jsem nevěděl, zda jsem byl unavený z toho ochutnávání či z věčného běhání s kamerou. Pamatuje se tu i na děti : jsou zde závody ve stříhání ovcí, petting zoo (kde si mohou pohladit různou exotickou zvířenu), jinde zas bušit holí do piňaty (z které pak padají bonbony - údajně to prý má představovat odhánění pokušení a hříchu!?). Samozřejmě, že je tu také plno věcí na prodej. Mladých lidí je tu kolem plno, ale i penzisté tu vesele hopkají do speciálních autobusů (které jsou , máte-li vstupenku, zadarmo). To proto, aby to všechno stihli, neboť pavilony jsou rozházené po celém městě. Jedním slovem, byla to taková cesta kolem světa za týden. A to všechno tu dělaji dobrovolníci, to jest zadarmo. Když jsem konečně usedl za stůl u bavoráků a dal si pořádné pivo, najednou vám mě to napadlo: vždyť oni tady oslavují ještě něco jiného - oslavují tu moudrost svých předků, kteří si tu nejen zachovali svoji kulturu, ale navíc dokázali nechat tam, odkud přišli, ten zastaralý, zbytečný nacionalizmus, rasizmus či revolucionizmus. Protože sem přišli žít jako sousedi, jako lidi.
Zpět na index POVÍDKA: ZRCADLENÍ (horror story) Přiznám se, že mě to rozčilovalo. Muž, který se na mě díval ze zrcadla, se v něčem ode mne lišil, ale jinak vypadal zcela jako já, ve všech detailech. Vyjma jednoho: jeho oči mě sledovaly se zcela netajenou nenávistí a ani se to nesnažil skrývat. To ovšem bylo zcela neobvyklé: já, Charlie Goodman, jsem se vždycky rád na sebe díval, tedy alespoň v zrcadle. Abyste věděli, nemám totiž rád, když mě někdo nenávidí, zvláště když ten někdo jsem já. Byl jsem tedy poněkud překvapen a tak jsem se ho zeptal: "Ty mě nemáš rád, viď?", ale on neodpověděl. Jen se na mě usmál. Vsadím se, že znáte ten druh úsměvu - sladký a přitom plný jedu. Pak otevřel ústa a řekl pomalu, ale zřetelně: "Ty blázne!" Ano, věřte mi nebo ne, tak to řekl. Nic víc, než to, ale mě to stačilo. Obvykle si v koupelně ještě zpívám, nebo na sebe dělám v zrcadle tváře, ale toho rána se mi už nechtělo. Místo toho jsem zbaběle utekl, ale bylo už stejně pozdě: můj den už mi to úplně zkazilo.
Poznal jsem se Georgem Walkerem někde a nějak, ale sotva bych si ještě vzpomněl, jak k tomu došlo. On byl všecko, co já jsem nebyl: logický, rozhodný, velmi energetický. Musím se přiznat, že já jsem spíše stydlivý a introvertní typ, ten, který obvykle nazývají "snílek". Jen jedno jsme měli společné: oba jsme rádi hráli tenis. Scházeli jsme se každý čtvrtek na jednu nebo dvě hry a pak jsme si dali pivo nebo dvě a mluvili jsme spolu o těch malých, nedůležitých věcech, ze kterých se skládá život. Jeden důvod, proč naše přátelství trvalo tolik let, bylo asi to, že jsem totiž nikdy nebyl jeho pacientem. Ano, George byl doktor - jednou jsem ho šel vyzvednout na tenis a zatímco ještě vyšetřoval posledního pacienta, bavil jsem se tím, že jsem mu na dveřích přeházel pismena PSYCHIATR, takže dávala: CHYTA I PRS. Dobrák George se tehdy chechtal tak, že z toho měl málem mrtvici. Někdy jsem se mu svěřoval se svými problémy a dostal jsem od něj radu, takříkajic "přes pult". Bylo to dobré, slyšet od něj, že jsem O.K., ale jinak vzato, o nic nešlo, já jsem doposavad nikdy neměl vážnější problémy, teda mentální, že ano. Také teď jsem mu na tenise řekl, co se mi stalo, ale asi jsem to říkal nějak legračně, protože mi nevěřil ani slovo. Byl ale byl příliš profesionálem, aby mi to řekl přímo. Místo toho mi začal dávat poněkud záhadné otázky. Konečný výsledek byl ovšem stejný: značně mě to znepokojilo. "Myslíš, že je se mnou něco v nepořádku?" zeptal jsem se ho konečně. Byl příliš zaneprázdněn hrou a tak jen prohodil: "Ne, ne, není to vážné, jestli máš tohle na mysli!" "Ale co to teda je?" nedal jsem mu pokoj. Hra se mu nedařila, defakto prohrával, tak na mě jen vyštěkl: "To ještě nevím, na to je příliš brzo!" Neskrýval jsem své rozčarování a ačkoliv jsme měl víc otázek, nechal jsem si je zatím pro sebe. Nerad vypadám, jako když se vnucuju a kromě toho bylo vidět, že nebyl v dobré náladě. Tak jsme si po hře dali jen jedno pivo, chvíli zase mluvili o ničem a pak jsme se rozešli.
Ale nešlo mi to s mysli, znáte ten můj typ: příliš se staráme a potíže pak tak nějak zákonitě vždycky přijdou samy - snad právě proto, že se tolik předem staráme. O dva dny později, když jsem se holil, můj obraz v zrcadle opět otevřel znenadání ústa a řekl, zcela zřetelně: "Ty blázne, hloupý blázne!" Nebyla v tom hlase ale žádná emocionální zloba, jen koncentrovaná, studená nenávist. Opláchl jsem si tvář studenou vodou a utekl z koupelny. Možná, že George měl opravdu důvod, proč se obávat. O týden později jsem opět mluvil s Georgem. Odmítl mě přijmout ve své kanceláři - nevysvětlil, proč a tak jsme se setkali v restauraci, teda spíše v jedné takové té útulné hospodě na rohu. A bavili jsme se o rodině, o sebevraždě mého strýce, jak se moji rodiče rozvedli a o všech těch na pohled nedůležitých věcech, které ale dělají psychiatry nadmíru šťastnými. Opět jsem ale měl pocit, že mi nevěří ani slovo. Nebyl jsem si jist, jestli nemůže dát dohromady moji diagnozu, nebo ji prostě nechce udělat. Anebo ještě hůř: jestli ji už třeba neudělal a nechce mi ji říci. "Ty sis skutečně myslíš, že je to u mě hystie?" snažil jsem se opět dovědět něco nového, leč zbytečně. "Ó ne," namítl, "tohle není hysterie." "Tak schizofrenie?" "Možná, ale možná, že také ne!" "A co takhle vícenásobná personalita? Není to to samé co schizofrenie?" "Ale ovšem že to není to samé!"ročílil se. "V tém případě by ale také mohlo jít o iluze, " nadhodil. "To myslíš halucinace?" zeptal jsem se. "Ne nutně. Iluze jsou perfektně normální fyzucké jevy, jako je třeba fata morgana, případně obraz, který vidíš v televizi. Halucinace, na druhé straně, nejsou vůbec normální." "Ah tak, ty myslíš něco jako je miráž, ne?" Kývl hlavou. "Je ještě něco, co jsem z celého seznamu vynechal?" zasmál jsem se. "Ale ovšem," řekl, "také to může být jen taková sugesce. Když si něco hrozně přeješ, věci se začínají dít. Už jsi si toho někdy všimnul?" Bylo to tak absurdní, že jsem se musel zasmát: "No a doufám, že tohle už je opravdu poslední možnost." "Ale ne ksakru, " vyštěkl, "ještě je tu jedna alternativa!" "A ta je? " "Magie, kamaráde, magie! Přece věříš na magii, ne?" "Ne, ale vsadím se, že mi dokážeš, že existuje!" "Ale to přece nejde, jak to mohu dokázat? To máš stejné jako s mluveným slovem, nebo hudbou: teď tu je a hned je zase pryč. Prostě zmizí - jako skutečná magie!" "A co třeba magnetofonový záznam? " namítal jsem. "To je zajímavé, že ses o tom zmínil. Věřil bys, že jeden z mých pacientů má fixní ideu, že magnetická páska ve skutečnosti skladuje čas a ne zvuk? Pro něj to je něco, co umožňuje pohybovat se v čase. On věří, že se při hraní vracíme fyzicky zpět do doby nahrávky a že tam žijeme, znovu a znovu. "A co ty, věříš na magii, doktore? "Ale ovšem! Život sám je velká magie. Záhada narození, tajemství smrti. Všechno to je vlastně magie." "A co je tak záhadného na smrti?" divil jsem se . "To máš takhle, " vysvětloval, "my lidé si neumíme představit věci, které nemají začátek nebo konec. A přesto všecko nechceme sami skončit - věříme, že můžeme po smrti ještě žít , v nebi nebo v nějaké
metamorfóze, vznášet se v jakési animaci či co. Ale na tyhle věci se zeptej kněze, já jsem jen doktor, kamaráde!" To byl jeho zvykem mě tak oslovovat a vždycky mě tím jen otrávil.V určitém smyslu, to ano, jsem byl jeho kamarád. Ale byl také on mým přítelem? "Poslouchej, kamaráde, " řekl jsem také, ale hodně ironicky, "Já to chci vědět, já to potřebuji vědět! Jaká je moje diagnoza?" "Nic z toho, o čem jsme mluvili, ale na druhé straně možná všecko," řekl vyhýbavě. "Ale v tvém případě bych si s tím nedělal straost, " dodal, rychle dopil pivo a zřejmě se snažil vyhnout mým dalším otázkám, protože se vymluvil, že někam pospíchá a odešel. Díval jsem se za ním, jak rchá a pomyslil jsem si: "Ne, ty sis starosti dělat nemusiš, ale já ano!"
A měl jsme pravdu: muž v zrcadle už zůstaval napořád, jako by tam byl zakletý, či co. Objevoval se každé ráno, se svýma pronikavýma očima upřenýma nemilosrdně na mě a oslovoval mě jeho chraplavým hlasem, plným ironie. A ještě něco horšího: zřejmě uměl číst i moje myšlenky. Nadával, zesměšňoval moje pocity, urážel vše, co jsem měl kdy rád. A dával mi rozkazy, kterým jsem vzdoroval jen s velkými obtížemi. Nejprve jsem byl jen rozčilen, pak už i otřesen a nakonec jsem se ho začal i bát. To se tak stává, když člověk neví, o co jde.Snesu urážku nebo zesměšnění, dokonce i bolest - jen potřebuju vědět, co se vlastně děje. Musel jsem si ještě jednou promluvit s Walkerem. Tentokrát souhlasil, abych ho navštívil jako pacient, přímo v jeho ordinaci. Jeho asistentka, říkal jí Debbie, byla mladá, velice hezká dívka, takový typ, do kterého se lehce zamilujete. Usmála se a ukázala na dveře: " Pane Goodman, můžete jít hned dovnitř!" George mi potřásl rukou a pokynul mi, abych si lehl v rohu na gauč. To mě zneklidnilo: "Ale ty jsi mi přece řekl, že nejsem vážný pacient!" "Ale ty vůbec nejsi pacient, Charlie, ty jsi přece můj kamarád!" namítl. Uklidnil jsem se a tentokrát byly jeho otázky snadné a nerozčilovaly mě. Když jsem opuštěl jeho kancelář, cítil jsem se daleko lépe. A přece, něco mě pořád trápilo, nějak jsem si jen nemohl vzpomenout, co to bylo.
Několik dní jsme se cítil lépe. Znáte to, když chcete na něco moc zapomenout, tak to prostě nejde. Já jsem se ale nesnažil vůbec a pracovalo to perfektně - můj dvojník v zrcadle se přestal objevovat. Koneckonců jsem měl také problémy v práci a malá bolest často dokáže zastínit tu větší, to je známý fakt. Jak dlouho to trvalo, nevím, čas utíkal tak rychle. Jen vím, že to pak začalo znova: neznámý v zrcadle se znova ukázal a ještě si na mě dovoloval víc, než předtím: připomínal mi moje vzpomínky z minulosti, hlavně ty, které mě ještě dnes občas trápí, ať už z jakéhokoliv důvodu. A brzy mě zase zatáhl do našeho dialogu. Jak jste asi už uhodli, situace se nejen nezlepšila, ale rapidně zhoršila. Znal mě lépe, než mohl já kdy poznat jeho: moje pocity, obavy, prostě celou mou minulost a dokonce mi dokázal předvídat i budoucnost, takové ty malé věci, co se stanou během dne. "Nedělej si iluze," řekl mi jednou. "Já tě znám, skončíš špatně. Jsi prostě k ničemu, úplně k ničemu. Tvůj život - co jsi vlastně dokázal? Vždyť je to jen řada selhání lechce okořeněná semtam nějakým pořádným debaklem. Ty jsi dal výrazu "nikdo" úplně nový význam! Úspěch? Ale tohle slovo přece není ve tvém slovníku, Charlie? Ubohý bastarde, vždyť ty si ani nezasloužíš žít!" Nuže já jsem celkem nenáročný člověk a nemám žádné velké ambice, to je pravda.. Ale věřím, že jsem něco dobrého ve svém životě přece jen dokázal a často jsem měl i pocit sebeuspokojení. Byly chvíle,
kdy jsem byl na sebe i trochu hrdý. Později mi to hodně pomáhalo, když mi zemřela moje milovaná žena nebo když mi našli rakovinu, což se pak ale ukázalo, že byl omyl. Nevadilo mi, že mi tenhle můj dvojník, ten doppleganger, tykal a nadával, ale on se snažil zničit i ten malý zbytek sebedůvěry, to jediné, co mi ještě zbývalo. Zřejmě mě nenáviděl - ale proboha, proč? Byla to snad od něj pomsta za něco, co jsem udělal v minulosti či možná dokonce v mém minulém životě? Teda pokud jsem vůbec nějaký měl, že ano. Nebo to byl zosobněný přízrak mého podvědomí, mého svědomí, které mě teď začalo pronásledovat, čert ví proč? Jedna věc byla jistá: chtěl mě připravit o rozum a dařilo se mu to docela dobře. Zpět na index POHLEDY: SEVEROZÁPADNÍ CESTOU Rusové, všude jsou Rusové. Říkají tomu bratrská pomoc, ale pro svobodný svět je ovšem jenom invaze. Každému je nás líto, ale nikdo nepomůže, stejně jako v Mnichově před třiceti lety a tak po "pražském jaru" přichází "ruská zima". Ve dnech, co následovaly, se rozpoutala tichá, ohlušující ztrnulost. Věci se pomalu hýbaly od špatného k horšímu a nemělo cenu čekat, kam až se dostanou. Naštěstí jsem měl přítele Tomáše, který pro nás dva zorganizoval výlet do Anglie.tedy původně to měl být jen turistický výlet, tam a zase zpět, ale u nás už s úmyslem zahodit ty druhou, zpáteční část letenky. Jediné, co zbývalo, bylo napsat dopis na rozloučenou, dopis, který začínal: "Drahá maminko, . . ." Do Londýna jsme se dostali bez problému. A tak jsme cestovali autobusem po Anglii, viděli mnoho zajímavých míst, jako třeba Windsorský zámek, Oxfordskou universitu a na konci ovšem to nejzajímavější, Londýn. Protože jsme se za žádnou cenu nechtěli vrátit zpět, plánovali jsme okamžik našeho zmizení až na konec tůry. Museli jsme si ovšem náš pobyt v Anglii legalizovat co nejdříve a tak jsme hned na začátku navštívili Home Office, abychom dostali Work Permit, který nám dovolil v Anglii "pracovat nebo provozovat biznys". Jistě oceníte britský humor: dohromady jsme s Tomášem měli asi 3 libry a dva šilinky, trochu málo na nějaké slušné podnikání. Těsně před odjezdem na letiště jsme předem nastoupili a zadem vystoupili z turistického autobusu, za rohem mávli na nejbližší taxík a odjeli. Pak jsme vybrali naše zavazadla den předtím uložená v deposit boxu v nejbližším Metru a to bylo vše. Kdo by řekl, že to bude tak snadné? Výprava pochopitelně odletěla domů bez nás. Tak jsme se vlastně úplně osamostatnili a mohli jsme jít kamkoliv. Ale kam vlastně? Neznali jsme nikoho v Anglii, defakto dokonce ani v celém Imperiu, pardon, Commonwealthu. Já mluvil anglicky velmi málo, zatímco Tomáš ovládal skvěle jen jednu větu: "kočka je pod deštníkem", což zřejmě nebyla ta nejlepší seznamovací fráze. Říkají, že v bláznivých situacích je nejlepší použít bláznivé nápady a já jsem naštěstí zrovna jeden takový měl. Naše rodina po léta poslouchala načerno známý pořad BBC, "Volá Londýn". Co by bylo jednodušší, než když pro změnu zavoláme zase my je? A věřte nebo ne, oni mě opravdu přepnuli do české sekce a přímo na šéfa. Mluvil jsem s ním mou lámanou angličtinou, ale pochopil naši situaci velmi dobře. Asi proto, že kdysi dělal překladatele na Jaltské konferenci, kde nám to ti páni - bez jeho viny - už jednou tak pěkně zavařili, Díky jemu jsme pak byli personálem uvítáni jako skuteční VIP velice důležité osoby - a to ještě dávno předtím, než jsme vůbec věděli, co to je.
Našli nám místo k bydleni u jedné paní, vdovy po českém pilotovi, který bojoval ve známé "bitvě o Anglii". Dostali jsme velice hezký pokoj a renta byla také dobrá: nemůžete platit méně, než nic! Lidé v BBC nám dokonce našli i práci, někde na severu Londýna, u Štajnerů. Každá ráno nás tam vozil firemní autobus, spolu s ostatními ztracenými dušemi jako jsme byli my. Jeden černoch tam měl magneťák a vyhrával nahlas tehdy velmi populární píseň "Honey, honey, sugar, sugar", pořád a pořád dokola. Well, sotva asi najdete něco sladšího, než tohle. Asi proto, že jsem byl nižší postavy, ti vždycky vypadají, že víc snesuu, poslali mi do slévárny, dělat na jedné švýcarské mašině. Používala se na výrobu elektrických rotorů k ventilátorům, vstřikoval se tam roztavený hliník do plechové armatury a tento zázrak technologie asi ještě pamatoval Viléma Tella. Práce to byla prachmizerná a nikdo tam dlouho nevydržel: horko a námaha udělaly své. A kdo to vydržel, byl nakonec stejně přeřazen jinam, protože mašina nadělal hodně zmetků. Neměla totiž žádnou automatiku, jen dvě páky a jedno tlačítko. Vyžadovala atedy velice přesné časování a protože jsem tehdy měl jen dvě ruce, musel jsem to tlačítko zmáčknout kolenem. Tato sekvence, která z dálky vypadala trchu jako tanec, se pak opakovala pořád a pořád dokola, osm hodin denně a pět dní v týdnu. Večery a výkendy ale byly naše a bylo mnoho způsobů, jak je přjemně ztrávit: mohli jste jezdit dvoupatrovým busem nebo podzemní drahou, které se tam říká Underground (podzemka) nebo i jen Tube (roura), asi že tak také trochu vypadá. Mohlo se chodit do kina, divadla, hledat laciny sex v Soho nebo se vyparádit a chodit na slavnosti. S mým neomezeným rozpočtem - omezeným jen velikostí kapsy, kde bylo těch pár šilinků, co jsem vydělal - jsem si mohl většinou dovolit jen návštěvu známé Londýnské knihovny. Je totiž světoznámá a je zdarma: dva dobré důvody tam posedět hodiny a hodiny a číst vše, co jsem předtím číst nemohl, neboť to komunisté jaksi zešrotovali. Příští den zase znova do fabriky a potýkat se s hlukem, vedrem a prací namáhavou i pro zkušeného dělníka, natož pro mě, který na to nebyl zvyklý. Ale byli jsme na svobodě, což je pocit, který se dá velmi těžko popsat, věřte mi. Jen ti, kteří někdy utekli něčemu nebo odněkud, mohou ocenit takovy pocit volnosti. Cítili jsme ji nozdrami, chutnali na jazyku, vnímali všemi s mysly a zamilovávali jsme se do té naší svobody znova a znova. Také jsme občas psali dopisy domů. Chtěli jsme, aby naši věděli, že jsme v pořádku, ale bylo nám jasno, že dopisy otvírá tajná policie a nikomu jsme nechtěli ublížit. Zbývalo jediné řešení: na obálku jsme prostě uvedli správnou zpáteční adresu, ale špatné jméno. Asi jsme to doma dobře nevysvětlili, protože když přišel první balíček, museli jsme jít na poštu a vyzvednout si ho pod jménem G.B.Shaw. Přiznám se, že jsem tam šel a ač jsme neměl žádný plnovous, balíček jsme dostal. Gentleman přece nelže. Při druhém balíčku bylo už sice jméno správné, ale na celnici na nás chtěli za levné české cigarety ohromné clo, asi takové, jako se platí za ameriky. Jako obvykle jsme neměli peníze a tak byly ty cigarety, předstírající, že obsahají tabák, zabavený ve jménu Jejího Veličenstva Královny. Tomáš sice chtěl, abych jim řekl, že by si královna asi sotva takový šmejd zapálila, ale neudělal jsem to - proč bych ji připravoval o překvapení. Za pár týdnů jsem pochopil, že u Štajnerů dlouho zůstat nemohu. Roztavený hliník se totiž nezastaví na povrchu a zapaluje se prakticky do čehokoliv: Do boty, do košile, dokonce i do živé tkáně.To se mi také pokaždé stávalo na konci šichty, kdy jsem musel vyprazdňovat celou pec do dlouhých forem, abych do nich odlil hliníkové brikety, tak zvané "housky", které zase brzo ráno před mým příjezdem někdo hodil do pece, abych už mohl hned vesele přeplňovat okolní svět elektrickými motorky. Formy byly vymazány kapúalinou, která v doteku s rudým, roztaveným hliníkem hořela a to v podobě malých
explozí. Svítící hliníkové kuličky pak vesele vyskakovaly z formy na dřevěnou podlahu a radostně tancovaly jako svatojánské mušky a zanechávaly za sebou vypálené stopy, ze kterých se ještě kouřilo. Se stejným potěšením se pak v podobě žhavé sprchy vrhaly na mé nejlepší kalhoty - mé jediné kalhoty - a vypalovaly do nich a do mých končetin ošklivé díry, všude, kde se jen dotkly. Pochopil jsem, že jednoho dne se mi přece jen ruka při nalévání přitom bolestí zachvěje a proud roztaveného kovu si konečně najde cestu tam, kam už se tak dlouho těší: do mých bot. . . . Tož jsem si začal hledat lepší místo a Tomáš se připojil. Jedna dobrá duše nás poslala na manpower, vládní to kancelář, která má lidem pomáhat najít práci. "Žádná není," řekl nám s úsměvem ten úředník a dal dobrou radu, abychom se vrátili domů a příště, než se vydáme na cesty, si nějakou práci sehnali předem. "Ale my nemůžeme zpět," snažil jsem se apelovat na jeho srdeční sval. "Ne tak nahlas," zašeptal, "nikdo přece nemusí vědět, že tam máte problémy se zákonem, pánové!" Kromě knihovny jsme také často chodili do Britského muzea. Což je vlastně taková Britská encyklopedie, kterou se nelistuje, ale prochází. Viděli jsme tam vše, co bylo k vidění: pokaldy pyramid, Champolionovu rosettskou desku a dokonce i krystalovou lebku z křišťálu, na které prý dělalo několik generací umělců. Také jsme často zašli do Muzea vědy, abychom třeba uviděli Stevensonovou lokomotivu Raketu a tam - podívej, tam stojí skutečný parní stroj jamese Watta, ten samý, o kterém nám vykládali ještě ve škole. Plány - měli jsme nějaké plány do budoucna? Sny, to ano, ale ještě ně skutečné představy, kam vlastně chceme jít. Evropa je přelidněná, to nám bylo jasné a tak jsme dávali přednost jít někam jinam. Tomáš byl posedlý představou Australie. "Cestou se na lodi můžeš učit anglicky," řekl mi s patřičnou dávkou nadšení. Jistě, přemýšlel jsem, zajímavé by to bylo, ale chtěl jsem o tom ještě nějaký čas přemýšlet. Svět se najendouz dál hrozně malý, nějak moc zakulacený a hlavně se na něm daleho lehce uklouznout. Co takhle Nový Zéland nebo Jižní Afrika? Anebo - napadlo mě najednou - co takhle Kanada? Ale samozřejmě, proč ne, Kanada! Vzopměl jsem si na proslulou "severozápadní cestu", kterou vymyslel a propagoval anglický matematik a astrolog Dr. John Dee. Během svých cest po Evropě, navštívil dokonce na nějakou dobu také prahu, i se svým společníkem Edwardem Kellym. Sám císař Rudolf (v pořadí druhý, jestli je chcete počítat) tehdy Kellyho pověřil přeměnou olova na zlato, pochopitelně pro královskou pokladnu. Ten samý Rudolf, který dal kellymu rytířský titul a později na něj vydal zatykač, prý pro vraždu. Faktem bylo, že se vlastně jednalo jen o souboj kvůli jedné ženě, dokonce vdané - tedy jen do konce toho souboje, kde náhle ovdověla. Dobrý doktor Dee měl zase jiné záliby: když dokázal matematicky, že kolem severní Ameriky musí také cestovat mořská cesta jako je ta kolem té jižní, nabádal různé dobrodruhy a cestovatele, aby ji jeli hledat. Sir Walter Raleigh, Frobisher, Davies, Gilbert, Hudson a ještě jiní se pokoušeli, ale marně. Když ji konečně po více než čtyřista letech našli, nebyla už k ničemu - přes kontinent už dávno jezdily vlaky. Když sjem mluvil s Angličany o svém nápadu jít do Kanady, měli většinou jen dvě námitky: je tam prý zatracená zima a lidé tam jsou prostě blázni (teda oni říkali weird, divní). Nuže nezažil jsem nic studenějšího než studenou válku a blázniví, říkáte? Jak moc blázni asi mohou být? Jednou jsme navštívili anglický blázinec v Colchesteru, kde pracoval jeden náš přítel. Chovanci seděli tiše u krbu, četli si Times a vůbec vypadali celkem normálně. Jednou jsme dokonce viděli, jak hráli fotbal proti doktorům - doktoři tehdy prohráli a řádili jak pominutí. Musel jsem jen doufat, že Kanaďané nebudou také takoví . . .
Bydlení u naší paní vdovy bylo sice pohodlné, ale nechtěli jsme být dlouho na obtíž a tak jsme se přestěhovali jinam, do severovýchodního Londýna. Tam jsme poznal jednoho kamaráda, který mi doporučil shánět práci u Lyonsů. Když mě najímali, vadilo jim nejvíc, že jsem se svým vzděláním byl jaksi překvalifikovaný, i když také podvyživený. To asi rozhodlo: dali mi na práci mytí oken, kde jsem se hned ukázal dokonce značně podkvalifikovaný, tedy bez zkušenosti. Můj boss, starý škotský bocman, mi dal zabrat - jen to mytí paluby tam chybělo. například nesnesl, když můj kbelík s vodou přetékal mydlinkama. Nevida zbytí, zasvětil mě do tajemství, jak tomu zabránit a brzo bylo vše O.K. Bohužel vám to tajemství nemohu vyzradit. Slíbil jsme mu to rukoudáním a tak ten secret půjde se mnou do hrobu. Žebřík, bílé stěny, kyblík a hadr byly teď pro mě prkna, které znamenají svět. "Lyonská velkopožírárna", jak o ní piše Karel Čapek v Anglických Listech, je totiž město uvnitř města a je tam vše, co souvisí s jídlem: linky na zpracování masa, superpekárný, dobré potraviny, horší potraviny a dokonce i sprchy pro zaměstnance. Jídla si můžete vždycky tajně zobnout a co je nejlepší: můžete se tam zašít v teple na celou zimu. Pamatuji ovšem i horší okamžiky. Jednou začal dlouhý žebřík - který měl vždycky držet kolega, ale my jsme ovšem jakožto dělnická třída jen zřídka dodržovali předpisy - pode mnou klouzat. Přesněji řečeno se mnou a je to celkem nepříjemný pocit, jste-li deset metrů nad podlahou. Naštěstí - teda spíše nazázrak - se nakonec zarazil o nějakou překážku a pád se zastavil. Jindy to byl opět padající žebřík, ale sesouval se do strany a nebylo nic co by ho zastavilo. Zachytil jsem se rychle jedné z těch trubek, kterých tam bylo u stropu dost, naneštěstí ta moje zrovna vedla horkou páru, takže můj řev o pomoc zněl určitě dost věrohodně. Rukavice jsme tehdy nenosili a tak mi vyskočily dva pěkně velké puchýře, které se pak při neustálem máčení do detergentu hojily dost pomalu. Tomáš byl na tom ale asi ještě hůř, soudě podle jeho rukou, černých a pokrytých všude možně flastry. Co nás utěšovalo, byla myšlenka, že jsem se udrželi smai nad vodou, jen tak, bez něčí pomoci - ovšem bylo v tom i dost štěstí. Na jednu věc u Lyonsů nemohu zapomenout: jejich sytém kontroly kvality. Někde jsem četl, že britské normy mají svůj původ z doby německého Blitzkriegu. Jak Angličany znám, nepochybyju, že kvalitě dávali větší důležitost než krautům, jak jim nepříliš uctivě tehdy říkali. Skoro každá budova, kde jsme pracovali, byla určena výrobě jednoho, jediného dortu. Teda nemyslím tím jden početem, ale typem. Nekonečný pás těsta pokračoval z přízemí, v prvním patře se pekl v průchzí peci, cestoval dál a upravoval se ještě v dalších čtyřech poschodích. Tam byl nakrájen, napršel na něj jahodový džem, mašina na něj seřízla drátem z mohoutného bílého sloupce člehačky tenkou vrstvu, která jako poklička přistála navrch a když se konečně potkala jedna půle s druhou, hnal se dort řetězové oběžné dráze do posledního pozschodí, kde byl zabalen a pak už se jen těšil na tobogánovou jízdu dolů do přízemí, přímo do čekajícího náklaďáku. V jiné budově zase sstavovali takovou tu cihličku z šesti vrstev, slepených dobromady fudží a pokrytou čokoládou, jejiž strany uhlazovaly dívky v bílém, oblečené jako zdravotní sastry či andělové spásy. Řeknu vám, tak nějak si od té dobyopředstavuju ráj . . . Když jsem řekl Tomášovi, že jsem se konečně rozhodl pro Kanadu, hned změnil názor a že prý půjde se mnou. Jenže já už si zatím uspořil na cestu a on ještě ne. Naštěstí jsem zrovna dostal odpověď na můj sondovací dopis do Kanady, kde mě lidé od Westinghousů, respektive z jejich kanceláře v Hamiltonu, vybídli, abych je "při své příští návštěvě do Kanady navštívil". Jak jsem později zjistil, k jobu to mělo ještě moc daleko, ale úředníkům na Kanadském velvyslanectvií v Londýně to stačilo k tomu, aby mi zařídili půjčku na cestu a já pak moje naspořené peníze půjčil Tomášovi. I tak mohl letět až týden po mě a jelikož si nebyl jist, zda se svou angličtinou někde na letišti nezdrží a nemine letadlo, slíbil jsme mu, že mu celou ceremonii, tj. cestu přes emigraci, celníky atd. popíšu na pohlednici a z
letiště před odletem že mu ji pošlu. A tak se stalo, že kdybyste toho dne byli na letišti v Heathrow, mohli jste tam uvidět podivného chlapíka. měl kalhoty odekorované množstvím propálených děr - to prosím ještě v době, kdy to nebylo módou - a pořád podivně otáčel kolem sebe a něco zapisoval na velikou pohlednici. Ještě než jsme vlezl do letadla (ano, uhodli jste, kdo jiný by to byl?), požádal jsem tam stojícího zaměstance aerolinek, zda by byl tak laskav a nehodil tu mou pohlednici do pošty. Ten se na ni podíval a hned si všiml, že je adresovaná někomu v Londýně. Zvedl oči a usmál se: "Kam máte namířeno, pane?" Nenapadlo mě nic lepšího, mež prohlásit: "Jdu hledat cestu na sevrozápad." Byl to samozřejmě vtip, ale to už jsem měl dávno vědět, že Angličana prostě nemůžete ničím šokovat. Odpověděl mi ve vší vážnosti: "Oh, vy myslíte Kanadu, že ano! Tak to vám přeju hodně štěstí - určitě ho budete potřebovat!" Zpět na index POEZIE: HANSEN Noc, bouře, vítr, sníh a zášť dnes provázejí saně Hansenovy. Do tmavé noci vlaje černý plášť, bílý sníh bílé vousy starochovy teď zlehka pokrývá a pomalu v nich taje. A bouře děsivá mrazivou skočnou hraje, sténavou píseň k tomu vítr zpívá. Z vyhaslých očních důlků smrt se do tmy dívá. Však černým bičem černá nenávist rychleji větru žene šestispřeží, zamilována v těžkých sanic hvizd skřípajích zuby podle nich teď běží. Však výsměch bouře v ďábelský se mění - od fjordu zaznívá teď tiché vyzvánění a jak hlas zvonu v dálce se zas ztrácí, s rachotem hromu strom se v cestu kácí. Však nezastaví muže výstraha ta boží, on bez váhání zastaví své saně, oběma rukama kmen rázem s cesty složí a znovu cestou svou se žene odhodlaně. Těžkým svým bičem nad hlavou teď mává a černá stopa krvavou se stává. Psi cení tesáky a hrozivě už vrčí. Tu náhle v černé tmě se zjeví smečka vlčí. Šíleným letem se teď řítí saně dolů
a se s tráně se ženou ve smrtelném strachu. Za nimi po stopě uhání smečka trollů, zviřujíc oblaka sněhobílého prachu . . . Už dávno ráno je, bouře se utišila a kolem dokola jen záplava je bílá. Tajemných duchů houf též dávno zmizel pryč. Jen v bílém sněhu zbyl tu černý bič. Zpět na index Jdi na titulní stránku Hurontarie
HURONTARIA - 7B/99 Canadian Czech-out Monthly Kanadsko-český měsíčník. Back to Title Page of Hurontaria (Jdi na titulní stránku Hurontarie) Komentář: Tento týden nebylo žádné oznámení o virusech - jaká to úleva! Nestačím se divit, kolik mentální energie se ztratí na malicherných exhibicionistických výtvorech některých chytrých - ale přitom tak blbých - lidí. Oni si neuvědomují, že i kdyby se jim podařilo zničit vše, jejich úspěchy budou pouze destruktivní a "zabít" práci druhých nedá nikomu uspokojení na moc dlouho. Protože to už je tak v lidské nátuře, že můžeme být spokojeni, jen když uděláme něco užitečného. Destruktor, ničitel, bude vždycky podřadnější člověk než ten, který dělá věci dobré a krásné. Už jste někdy viděli šťastného vraha? On ví, že to, co udělal, je špatné - on si to může i zdůvodnit sám pro sebe, přejít to poměrně lehce, ale pořád to bude mít na mysli, protože mu to nenechá zapomenout. A co víc, jednoho dne toho bude litovat, ať už pro jakékoliv důvody a bude si přát, aby to býval neudělal. Bude se cítit inferiorní a tak bude si muset lhát do konce svého života, což ho učiní ještě více inferiorním. Nuže proč na to nemyslet dříve, dokud je čas? Tvůrce virusů ovšem není vrah - on je masový vrah. Poočítá své oběti na miliony. Ať už to jsou databanky, soubory či programy, léta práce nás, nevinných obětí žertu, který se stal nebezpečným. Protože virus si nevybírá, může vymazat data v nemocnici, napadnout navigační počítače, kterýkoliv počítač - doplňte si sami. A pak budeme mít skutečné oběti na životech, skutečné zabíjení. Ale zatím co je tu ta temná stránka této hrozby, existuje příbuzný obor, který pracuje s podobnými prostředky, ale k zcela jiným cílům: nazývá se to Artificial Life, umělý život. Už jsem zde o tom psal a vyjádřil jsem svůj názor, že jednoho dne to může značně vylepšit naše myšlení, výzkum našeho mozku a možná i vymyslet nové způsoby myšlení. To by byl skutečně dobrý cíl pro naše návrháře virusů, ale obávám se, že by na to nestačili. jediné, co za tím dovedou, je využívání chyb, které v systémových programech zanechali poněkud nezodpovědní návrháři - a k tomu je zapotřebí asi tolik inteligence jako k bodnutí někoho dozad. Nová příloha HURONTARIE - PŘÍLOŽNÍK - už vyšla po třetí. Jestli chcete ještě vidět i první číslo, najdete ho na PŘÍLOŽNÍK-2 nebo na PŘÍLOŽNÍK-3 (každé číslo je po šesti týdnech vymazáno). Pochopitelně tam také najdete i druhé a třetí číslo. roubik Další esej pro českou uměleckou galerii ArtForum je v anglické časti tohoto čísla Hurontarie. Pro červencovou výstavu pojednává o další dvojici umělců-manželů Miluše Roubíčkové - Kytkové a René Roubíčka a nazývá se CHVÁLA ZAOBLENÍ. Oba umělci vystavovali po celém světě na mnoha místech ve světě a jsou neoddělitelnou součástí tradice českého sklářského umění. Jejich internetová pražská výstava je na adrese: http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/index.html Tam také najdete i český překlad mé eseje a fotografie jejich krásných výrobků. Nemusím snad podotýkat, že ty reprodukce jsou podstatně větší, než ta vlevo:).
Další frývér jsou mluvící hodiny Multilingual Speaking Clock. Řeknou vám čas, třeba každou čtvrt hodiny a pochopitelně si můžete nastavit i extra alarm. Zatím jsou jen v angličtině a v několika evropských jazycích, ale čeština se už připravuje. Výborná pomůcka pro ty, kteří jsou schopni přehlédnout pouhý vizuální alarm (ten je tam ovšem také). Od té doby, co jsem si je nainstaloval, si teprve uvědomuji, jak mi čas utíká. Autorem je Leif Porsklev, najdete to na http://www.abc.se/~m8501/spclock/ a potřebujete k tomu jen soundcard a reproduktor. Výborný frývér pro zkoušení (a učení) je diskutován v anglické polovici dnešní Hurontarie v exkluzivním intervjú s jeho autory. INDEX: B - ČESKÁ ČÁST Úvaha: Reportáž: Povídka: Pohledy: Poezie:
JAK JSEM MOHL ZACHRÁNIT NAŠI PLANETU PRVNÍ PŘES SEVEROAMERICKÝ KONTINENT ZRCADLENÍ (dokončení) CO SE JEDEN NAUČÍ ZA 37 LET HROB PROKLETÉHO BÁSNÍKA
Poznámka: Ťukněte na levý sloupec. Část A je v angličtině, je separátně a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 a Část C je totéž, ale bez diakritiky - pro novou volbu jděte prosím zpět na titulní stránku. Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Šestý smysl je nesmysl."
PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE CZ. Můžeme také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright © 1999 Jan Hurych. Personal use of this material is permitted. However, permission to reprint/republish this material for any other purpose must be obtained from the author. All the names of persons are fictitious except where stated otherwise. Webmaster Honza (jansan)
[email protected] ÚVAHA: JAK JSEM MOHL ZACHRÁNIT NAŠI PLANETU Přiznám se, že jsem člověk, který nejde s davem. Koneckonců někdo takový musí být; už jen proto, aby se ti ostatní měli do koho navést. Navíc věřím, že celkový IQ (inteligenční kvocient) davu se rovná tomu nejmenšímu IQ v davu, jak už také kdysi kdosi objevil. Každodenní zprávy o možných
katastrofických koncích naší planety mě vcelku zanechávají klidným: zatím se totiž ještě žádná předpověď nesplnila, a máme jich tu od počátku věku pěkných pár tisíc. Některé předpovědi se datují dokonce ještě z doby, než jsme zjistili, že už nejsme centrem vesmíru, ale jen jednou z mnoha planet a že si z těch planet nemůžeme vybrat, tak jak to dělal kdysi flašinetářův papoušek Lora; tedy alespoň prozatím ještě ne. U těch novějších předpovědí si dokonce můžeme vybrat: buď se uvaříme díky skleníkovému efektu anebo zmrzneme v nové době ledové… Bojíme se o osud naší Země, která je to hlavní, a často i jediné, co nás všechny spojuje. Všimněte si, že ji píšu správně s velkým písmenem, jako to dělají astronomové a ne s malým, jako politici. Protože ti zase mají plné ruce starostí o ty své malé zemičky, na které se bohužel ta naše velká Země kdysi nějak pitomě rozdrobila. Ne tak ekologové, aneb jak se na západě říká, environmentalisté. Přiznám se, že ten druhý název se mi někdy plete s mentalisty, snad asi že obojí používají media, i když ti první hlavně masová a ti druzí spíše ta spirituální. Ano, ekologové myslí ve velkém, ti chtějí zachránit celou naši planetu. Nu proč ne, pokud to myslí upřímně, pokud jim nejde, jak se tady říká, jen o byznys. Ano, takto se to píše, mám to podle Pravidel českého pravopisu (1994) - i když, ruku na srdce, ve vybraných slovech po -b- byznys ještě nemají, zatímco značně méně používanou babyku ještě ano (mimochodem, nevíte, na co je babyka?). Ekologický byznys je totiž finančně velmi dobrý: nejenom, že nám zaplňuje stránky novin a regály knižních prodejen, ale i sedadla kin a přednáškové sály. Pozoruhodné je, že s přírůstkem ekologů se devastace lesů ještě zvětšuje, alespoň soudě podle toho, kolik knih o jejich záchraně se nedávno vydalo. Ovšem výsledky různých akcí naznačují, že vyhráváme: jedna firma, kterou dobře znám, prohlašuje, že teď recykluje - t.j. dává do sběru a znovu použije - 30 procent všech použitých (rozuměj vytištěných a většinou nečtených) memorand, procedur a propagačních brožur. Co se ale už tolik nezveřejňuje je to, že toho zase vytiskne čtyřikát víc než před deseti lety, takže přes ty všecky úspory se spotřebuje ještě dokonce víc stromů, než dříve. Nicméně ty se také zase recyklují – moment, tady něco nehraje: že by se recyklovaly i stromy? Naštěstí (pro ně, ne už pro ty stromy) se tak daleko normální čtenář, kterému presentují tuto kamufláž, nedostane. Přitom má ta firma k disposici elektronickou poštu i elektronické ukládání dokumentů a vůbec by toho tolik tisknout nemuseli! Jenže za každou rozmnožovací mašinou musíme vidět byrokrata, že ano. Zatím jsem viděl úspěšné recyklování jen u voleb: kanditáti tam čtou stejné projevy a sliby rok co rok, pořád ze stejného papíru. Vlastně mě napadá ještě jedno recyklování: my je také pořád volíme a pořád ty samé… Je ovšem mnoho jiných možností, jak zabránit decimaci stromů a to opravdu a přímo. Každý týden mi hází jisté dítko školou povinné před dům balík papírových reklam, které nejen nechci, ale nikdy ani nečtu. Je to, jako by mi tam každý týden hodilo jednu ulomenou větev stromu - za rok je to skoro celý strom a tak to dělá všem občanům naše města. Naše stížnosti starostovi se sice ve třech kopiích kamsi uloží do archivu, tam, kde už leží spousta starých ulámaných větví, pardon, papírů. Naše planeta, kosmická loď, kterou jsme si vlastně ani nevybrali, si zatím krouží vesmírem vesele dál. Koneckonců brontosauři také vymřeli a Země to klidně přežila. Ti si ovšem nemohli pomoci - prý vymřeli na meteor - v našem případě bychom ovšem my vymřeli na blbost. A přece: to hlavní, co se dnes ve školách učí, je o přicházející zkáze Země a o brontosaurech. Průměrný školák si pak domů odnáší dvě hlavní vědomosti: a) musíme proti tomu rozhodně bojovat (i když přesně neví, proti čemu a hlavně jak), a b) za všechno může jenom starší generace.
A tak se "bojuje", ale jen hubou a výsledky jsou pochopitelně spíše horší, než lepší. Kromě toho byznysu, ale to už jsem tady předtím naznačil. Před jistou dobou jsem byl konfrontován kamarádem mého syna, který mě přímo obžaloval, že za všecko mohu já. Já jsem prý byl ten, který mohl zachránit naši planetu. Tedy on nejmenoval přímo mě, řekl "vaše degenerace", ale jak jsme se dohodli, tak mínil vlastně jen generaci. Bylo to slovo do pranice, protože mě násilně zařadil to mých vrstenců (dlaší slovo, které je mi záhadné). Začal jsem ale radši začal po dobrém, t.j. s přesvědčováním, stejně tak jako diplomaté nejprve vyjednávají než se začnou fackovat.. "Ale ty přece máš motocykl, ne?" zeptal jsem se záludně. Pochopil narážku a hned mě odbyl s pocitem myši, která vyzrála na past. "Ale s tím zase tolik té pollution nenadělám!". Zde musím vysvětlit, že termínem pollution nemínil noční poluce, ale znečišťování ovzduší. "Jenomže," řekl jsem, kdž jsem viděl, že je čas, aby spadla klec, "pokud vás to ve škole učili, tak se motocykl nedělá ze dřeva, ale jsou k tomu potřeba ocelárny, chemičky a gumárny, nemluvě už o rafinérijích nafty…" Došlo mu to hned, asi mu zbylo kromě té školní, umělé, také ještě trochu té přirozené inteligence. Ale motocyklu by se prý stejně pro blaho lidstva nevzdal a navíc by tím jedním motocyklem nic nezachránil. V čemž měl ovšem pravdu, i když se mýlil, protože z těchto malých pravd se pak slepuje velká lež. Napadlo mi, proč se asi zrovna mě nepodařilo zachránit naši planetu, ale že bych ji dokonce kazil, tak to teda zase ne! "Tím, že nás tahle všechny obviňuješ," povídám, "vlastně říkáš, že jsme to buď udělali úmyslně anebo z blbosti. Že jsme to udělali, to je fakt. Ano, zpočátku to byla nevědomost, pak už jen ignorování faktu. Ale úmysl v tom nebyl, to by byla bývala opravdová blbost. Co asi nevíš je, že už se s těmito problémy trápí naši vědci, inženýři a výrobci hezkou řádku let, a že jsme u mnoha věcí dosud nenašli ekonomicky přijatelná řešení. A jsou tady pochopitelně i jiné důvody." "Jakto ekonomicky přijatelné řešení?" zeptal se mě nechápavě. Udivila mě jeho naivita: "Tak například ten tvůj motocykl by pak stál víc než dvakrát tolik - a vy uživatelé si vynucujete nízké ceny. Nebo co dělat se všemi těmi plastickými obaly, které se vyhazují a v přírodě se pak samy nerozloží. Kolik by tohle asi stálo? Vlastně ne, tohle je špatný příklad," zarazil jsem se, na to přece už řešení máme, jsou to tak zvané "biodegradable" materiály a není to drahé. "Radši si vezmi saponáty," začal jsem znovu," ty znečišťtují naše řeky a kdybychom se snažili je tam rozkládat, znečistili bychom si řeky zase jiným prevítem." "A co takhle ty saponáty nepoužívat?" začalo mu to pojednou myslet. "To se ptáš špatné osoby; na to se zeptej pradlenek," snažil jsem se z toho vykroutit. "Tak jak je to teda," pokračoval ten chytrák, "tak nemůžete je přestat používat nebo jenom nechcete?" "No tam kde chceme, tam nemůžeme a tam kde můžeme, tak zase nechceme," musel jsem přiznat.
Dohodli jsme se spolu tenkrát jen na tom, že my starší tady té mladé generaci nezanecháváme nejen problém, ale také i to, že budou muset najít způsob, jak to vyřešit. Ale uvažte, jaké ohromné možnosti před nimi stojí: nejen zachránit naši planetu, ještě i dokázat něco, co naše stará generace nedovedla! A navíc ji jim pak děti nebudou vyčítat, že jim tu budoucnost tady pěkně pos - pardon - postupně znečistili…
Zpět na index REPORTÁŽ: PRVNÍ PŘES SEVEROAMERICKÝ KONTINENT (Poprvé otištěno v Kanadských Listech Neviditelného Psa) První Evropan, který přešel celá severoamerický kontinent na sever od Rio Grande byl Sir Alexander Mackenzie. Bylo to dvanáct let předtím, než Američané Lewis a Clark doslova prorazili jejich trail přes Severní Ameriku, jak o tom dodnes svědčí i jeho vlastnoručně vytesaný nápis na kameni, se jménem a datem, v dnešní Britské Kolumbii, na pobřeží Pacifiku. Cestoval z Montrealu po Řece Svatého Vavřince a celou cestu vykonal v letech 1789 až 1793. Cestou si psal deník, ktrerý pak vyšel jako kniha a jeho pozorování nám ještě dnes podávají přesný obraz Kanady a jejích obyvatel, jak je viděl v jeho době. Jeho záměr byl převážně obchodní a tak se v deníku dovídáme o současném stavu obchodu s kožešinami a možných perspektivách jeho růstu při rošiřování na západ od Země Prince Ruperta (dnešní Manitoba, Saskatchewan a část Alberty). Jen tak mimochodem: Rupert byl syn českého krále Fridricha Falckého. Narodil se v Praze, během krátkého pobytu zimního krále a jeho ženy na Hradčanech. Založil Company of Aventurers, pozdější Hudson Bay Company - dnešní Bay - která se věnovala hlavně obchodu s bobřími kožešinami. Deník je autorem ilustrován a jsou v něm i mapy. Ve své knize Mackenzie píše: "Objev mořské cesty ať už Severovýchodní nebo Severozápadní, od Atlantiku k Pacifickému oceánu, po mnoho let lákal pozornost vlád a povzbuzoval podnikavého ducha jednotlivců. Jelikož se ale dokázalo, že taková cesta neexistuje, praktičnost průchodu skrze kontinenty Asie a Ameriky se začíná uvažovat." Mackezie svou knihou - a i svými cestovatelskými objevy - pro Kanadu odkryl tajemství celé její západní poloviny a tak rozšířil kožešinový obchod, který byl jednu dobu hlavní hybnou pákou rozvoje země. Jeho objevy ovšem neslibovaly snadnou cestu po vodě, ale drsnou kanadskou divočinou, kde často závisel na milosti ne vždy zcela vlídných indiánských náčelníků. Popisuje i to, co se dozvěděl z rozhovorů s voyažery (to byli cestovatelé, původně jen veslaři na dlouhých kanoích, které byly jediným spojením přes rozsáhlou plochu Kanady, ještě před dostavníky), s tradery (obchodníky), trappery (lovci s pastmi) a huntery (lovci s mušketami). Na své cestě používal bez výjimky indiánské průvodce a jejich znalost nejen angličtiny, ale i místních indiánských nářečí. Ironií bylo, že ač jeho mateřská firma NorthWest Co. se nejdřív o jeho cestu nezajímalaa nefinancovala ho, později jeho objevů využila, stejně tak jako konkurenční Hudson Bay Company. I jeho nápady byly oceněny jeho mateřskou firmou a výsledky jeho výzkumu pomohly propojit Montreal s oblastí kolem řeky Kolumbie a otevřely i cestu obchodu s Asií. Na počátku bylo slovo - slovo, které v sedmnáctém století pronesli Francouzi Radisson a Grosselier, nejprve svým krajanům v Quebeku, a když ti na to nazabrali, tak ho pošeptali i Angličanům, zejména princi Rupertovi (viz první díl), který okamžitě pochopil, že se jedná o bobří bonanzu, a to na západ od Ontaria. A jelikož kdysi pomáhal svému strýci, králi Karlovi Prvému v občanské válce proti Cromwellovi a později i jeho synovi, Karlovi (ano, správně, Druhému), dal mu ten druhý z vděčnosti povolení založit obchodní společnost, později známou jako Hudson Bay - ale to už jsem tu vlastně popsal. Angličané na tom pochopitelně zbohatli a i lovci bobrů našli dobré živobytí. Jediný, kdo si stěžoval, byli frantíci, kteří také brzo vytvořili konkurenční firmu a možná trochu i bobři, ale tehdy jich ještě
bylo dost, takže nebyli chráněni. K čemu se vlastně ty bobří kožešiny používaly? Hlavně na klobouky, bobří plsť je totiž ta nejlepší a podobně jako za Chruščeva, klobouk byl znamením společenského postavení. Rupertova zásluha byla také v tom, že intuitivně pochopil, že ta slavná cesta na severozápad, od Atlantiku k Pacifiku, tedy její oceánová verze, dá na sebe ještě dlouho čekat, než ji někdo objeví. Čekat se mu nechtělo a propagoval cestu také po vodě, ale říční. A tak se voyažéři, trappeři a i ti ostatní, co se na tom jen přiživovali, pomalu prodírali na západ - navíc daleko rychleji, než jejich sousedi na jihu, ve Státech, i když se ještě tehdy tak nejmenovaly. Hudson Bay vůbec hrála v dějinách Kanady velkou roli: byla to společnost relativně spravedlivá ke svým zákazníkům i zaměstnancům pokud je vůbec v biznysu nějaká spravedlnost, že ano - a přispívala i ke vzdělání a rozkvětu oblastí, které jí patřily. Mezi zaměstnance patřili i dříve jmenovaní voyageurs, tedy veslaři na velkých kanoiích, kterými se cestovalo po řekách a kteří dokázali denně upádlovat hromadu kilometrů, jen s občasnými zastávkami pro kávu a pipe (dýmku). Byli jádrem kožešinového obchodu a přiváželi zboží, poštu a hlavně cestující - byl to takový dostavník na vodě. Místo koní ovšem tam byli ti - no - voyažéři. Vlastně nevím, jak jim říkat: kanoe nemají vesla, ale pádla, tak snad pádlovači, ne? Voyageur doslova znamená cestovatele, ale to zase nesouhlasí, oni pro zábavu necestovali, jen spíš nahrazovali tu koňskou sílu, že ano. Jiní zaměstnanci, tradeři či faktoři (obchodníci, kteří vyměňovali traperům a Indiánům kožešiny za zboží, bydleli přímo na tradepostech (většinou ohrazených palisádou, takže se jim často říkalo fort, neboli pevnost). Tam měli svoje skladiště a občas i nějakou tu indiánskou družku, většinou dceru indiánského náčelníka, která prospěla obchodu také tím, že znala několik indiánských jazyků a měla navíc "známé" indiány v biznysu. Nejprve se s nimi tradeři ani nesměli ženit, družky a jejich děti byly vedeny jen v knihách. Teprve po roce 1830 se mohli - vlastně museli - tradeři se svými družkami také oženit a z jejich dětí pak vznikl národ míšenců, zvaných Métis. Tradeři i bílí lovci se většinou o své děti dobře starali a dávali jim i dobré vzdělání.
Alexander přijel do New Yorku v roce 1775. Ve stejném roce byl přijat takzvaný Quebec Act, který měl naladit francouzské obyvatelstvo tehdy t.zv. Britské provincie Quebek příznivě pro Angličany. Druhé kolonie se ovšem už tehdy bránily a když v roce 1776 Prohlášením nezávislosti se třináct z těchto kolonií odseparovalo od pupeční šňůry matky Anglie, vznikly nynější Spojené Staty, tehdy pravda o hodně menší, ale o to víc se měly k světu. Mackenzieho hnací silou a motivem byla nejen víra v Britské impérium, ale jistě i podnikavost později si založil i svou vlastní firmu. Na druhé straně musel za své názory často bojovat, například se svým nadřízeným Simonem McTavishem, který ovládal NWC (NorthWest Co.) až do jeho smrti. Nejprve pracoval jako úředník u kožešinové firmy v Montrealu, to mu bylo teprve sedmnáct. Později Pařížský mír rozdělil Severní Ameriku na část anglickou a část, která patřila Spojeným Státům. V roce 1783 také vznikla NWC. V té době už kožešinový obchod na východě v Montrealu vesele existoval víc než dvě století. Většina kožešin se dopravovala po Velkých jezerech (Huronské, Ontarijské, Michiganské, Hořejší a Erijské), též po řece sv. Vavřince a skrze tak zvanou Grand Portage (nynější Minneapolis ve státě Minnesota). Zde se pak potkávali montrealští obchodníci s prérijními. V roce 1803 pak byla vytvořena t. zv. Northwest Territory, která byla na západ od té původní, zvané Upper Canada (přibližně nynější Ontario). V roce 1784 se Mackenzie stává partnerem svého šéfa, za
podmínky, že se vydá do "Indian country", tedy indiánského území, daleko na západ. Do svého denníku si tehdy napsal: "... bez Indiánů mám velmi malou naději na úspěch." Jeho cesta začínala v Grand Portage, odtamtud se dali na sever přes jezero Lake of the Woods, cestou nabrali zásoby pemmicanu (indiánké lídlo, dělané se sušeného masa, bobulí a ořechů - jediná strava, která tehdy dlouho vydržela, když ještě nebyly ledničky) a přes nynější Saskatchewan se dali nahoru k Athabasca Lake. Alex namířil na severozápad Saskatchewanu, do Fort Chipewyan, kde se také usadil se svou družkou, které říkali Catt. Chipewa je známý indiánský národ - někteří autoři tvrdí, že Ojibwa a Chipewa jsou vlastně totéž. Jiní říkají, že Ojibwové, kteří žijí více na východ, někteří až v Ontariu, jsou vlastně jen jeden kmen národa Chipewa. K Alexově rezortu patřila velká část oblasti kolem Churchill River, kde jako ostatní "Norwesteři" musel konkurovat HBC (Hudson Bay Co.). Zde je potřeba zmínit se ještě o jiném traderovi, Petrovi Pondovi, který první pronikl na západ od Churchill River do povodí Athabasky. Jeho byl také nápad vyřešit problém kapitána Jamese Cooka (viz Cesta na Severozápad, pres pevninu do Pacifiku) a předpokládal, že podél Cookovy řeky na Aljašce se dostane až k řece Athabasce. Když v roce 1790 chtěla Kanada udělat výpravu podle Ponda, dozvěděli se, že už Mackenzie vlastně zjistil, že řeka Mackenie (stejné jméno, to je náhoda, co?) teče jinak, než si Pond myslel. Pond to pak vzdal a zemřel jako chudák, v Connecticutu, U.S.A.. Mackenzie se na Athabasce napakoval (zásobami i penězmi) a vydal se na cestu. Absolvoval vlastně dvě výpravy: na tu první, na sever do Arktiku, vyrazil v roce 1789 od jezera Athabasca po Slave River ke Great Slave Lake a pak podél Mackenzie River až jejímu ústí v Beufort Sea (moře pojmenované po anglickém námořním oficírovi Siru Francisu Beaufortovi, který mimo jiné vynalezl i stupnici síly větru). Ustí řeky totiž leží v Arktickém oceánu, kde se rozkládá dnešní městečko Tuktoyaktuk a kde žijí převážně eskymáci neboli Inuiti, jak se jim dnes s oblibou říká. Zde se také uplatnila jeho prozíravost, neboť se choval k Indiánům vždy přívětivě a získával si tím jejich jejich důvěru - v tom se často lišili kanadští obchodníci od amerických. Tam také přibral i domorodého průvodce. Zajímavé je, že se Indiáni se báli, že by je Eskimáci zabili. Měli 5 kanoií a nebezpečné rapidy portážovali. V den, kdy v Paříži padla Bastilla, vztyčoval už Alex sloup na Whale Islandu (Velrybí ostrov) u Beaufortova Moře. Tam a zpět jim to trvalo jen 102 dni a zvládli vzdálenost téměř 3000 km. V jeho denníku vše popisuje ve všech detailech a navíc poprvé tuto řeku zmapoval. On ji nazýval Grand River, to ještě netušil, že ji pojmenují po něm (anebo si sám netroufal). Jeho cesta umožnila pak dalším dosáhnout oblast Yukonu, později proslavenou nálezy zlata. Jeho druhá cesta vedla k Pacifickému oceánu. Vyrazil v říjnu 1792 (vrátil se až 1793), opět z Fort Chipewyan. Od Athabasky se dal po Piece River, což byl doposud nezápadnější frontier (hranice) kanadského obchodu. Odtamtud také napsal svému bratrovi Roderikovi, že s sebou berou také pár morčat pro obchod s Rusy, kteří už tehdy měli svůj obchod oevně zakotvený na této straně Pacifiku. Měl to být dar, aby mohl Rusy použít jako prostředníky pro obchod s Číňany. Dostal se do Fort du Tremle, kde ho zastihla zima, ale přezimoval až za Fort Mc Leod, v mistě, kde také postavil vlastní fort a nazval ji Fort Fork (pevnost Vidlička?). Na jaře pokračoval dál, až narazil na Skalisté hry (Rocky Mountains), podél nichž se trochu vrátil a pak se na radu Indiánů dal po řece MacGregor. Tam se "udělali", kanoe se rozbila (měli jen jednu), ale řeka je vlastně dovedla až na Fraser River, kterou tehdy Alex považoval za Columbia River- tak byla veliká. Zde odbočil na západ, až se probojoval k oceánu. Ztratili cestou hromadu nákladu, hodně portážovali a museli si postavit novou kánoi z kůry, celých 30 stop (asi 9 m) dlouhou. Pro svůj účel musela být totiž lehká a pobrat deset jeho lidí a dva indiány, kteří sloužili jako překladatelé a průvodci. Celá cesta byla
vlastně vítězstvím lidského ducha nad divočinou, nemluvě už o přemlouvání Indiánů, aby s nimi vůbec šli. Když se dnes podíváme na mapu kudy šel, je zajímavé, jaké okliky musel udělat a jak často ho asi držela na cestě jen víra, že se k tomu Pacifiku přece jen jednou dostane. Konečně narazili na řeku, která vedla na západ. Po divoké Frazer River ujeli 240 mil a pak se dali na Blackwater River až na Bella Coola Gorge, kde mu konečně v roce 1926 kanadská vláda postavila pamětní kámen a monument. NWC se nejdřív o jeho cestu nezajímala, později ale jeho výsledky dobře použila, stejně tal jako konkurenční firma HBC. Výsledky jeho výpravy pomohly propojit Montreal (prakticky na Atlantiku) s oblastí kolem Columbia River, s Oregonem a také otevřely cestu obchodu s Asií. Byly to jeho objevy, které inspirovaly amerického prezidenta Thomase Jeffersona, aby zřídil U.S. Corps of Discovery a vyslal M. Lewise a W. Clarka na podobnou výpravy přes Montanu a Oregon. O Kanadu se Mackenzie zasloužil i jinak: bojoval totiž také proti amerikanizaci kanadského obchodu. Joseph Frobisher - který první obchodoval až na Saskatchewan River, byl jedním ze zakladatelu NWC a také přítelem Mackenzieho - se přimluvil u prince Edwarda, vévody z Kentu, jinak tedy čtvrtého syna krále George III-ho, aby Alexovi dal rytířský titul. Náš nový Sir se na stará kolena ale vrátil do rodného Skotska, kde se stal lairdem (skotský titul, překládá se jako "lord", v praxi ale spíše znamená majitele pozemků). Zde také skončil svá putování navždy. Zpět na index POVÍDKA: ZRCADLENÍ (dokončení) Během mých návštěv se George snažil rozpýlit mé obavy, že mám schizofrenii. "Jistě, říkal mi, některé symptomy tu jsou, jako třeba zrakové iluze, to, že slyšíš hlasy, dokonce i ta paranoidní idea, že tě někdo chce dostat. Ale my musíme být s naší diagnozou opatrní. Mimochodem, schizofrenie není, jak by jméno naznačovalo, rozdvojená osobnost. To je úpplně jiná věc." Pokusil se mě i pobavit vtipem: "Slyšel jsi tenhle: 'Doktore, doktore, mám rozdvojenou osobnost, můžete nám pomoci?' 'Přiveďte mi sem toho druhého', povídá doktor, 'uvidíme, co se dá dělat.' " Slyšet starého, dobrého George se smát, mi zase trochu zrelaxovalo. Víte, já odedávna věřil doktorům. Už jako malému dítěti mi jeden z nich zachránil život. "Kdybych tě diagnózoval jako schizofrenika," pokračoval George, " - já říkám kdybych - tak bys třeba musel být i hospitalizován, to si snad uvědomuješ. Ne, to bych ti nikdy nemohl udělat, Charlie! Prozatím ti dám nějaké vitaminy a uvidíme -" "Vitamíny?" přerušil jsem ho, "jenom vitamíny?" "Ovšem," přikývl, "to je to nejlepší, co máme a čirou náhodou je to také vitamíny. Víc než polovina našich pacientů se funkčně uzdraví jen díky jim." "Funkčně? Co to znaméná, funkčně?" "To znamená, že mohou jt zpátky do práce. Někdy mají relapsy, ale mírné. Na druhé straně jsou tyhle léky zcela neškodné, bez druhotných efektů. Buď ujištěn,. že dělám, co mohu. Abych pravdu řekl, nemohl bych udělat víc ani pro sebe, kdybych byl na tvém místě, haha," zažertoval. A já si najednou nemohl pomoci a musel jsem se smát s ním.
Bohužel mi to vůbec nepomohlo, ty jeho léky, myslím. Jak mé zoufalství postupně narůstalo, zašel
jsem si do knihovny a půjčil si několik knih o tom předmětu. Nebylo to zábavné čtení, to vám tedy povím. Za prvé: dokonce i odborníci musí přiznat, že dobře neví, co schizofrenii způsobuje. Za druhé: všichni víceméně souhlasili s tím, že možná neexistuje žádná léčba - však víte, opravdová léčba vedoucí k uzdravení. Zajisté, některé léky pomohou, ale nemohou eliminovat příčinu, která je neznáma, atd. atd. Tady to prostě máte, takový začarovaný kruh. Napadlo mi - a to byl můj konečný dojem - že schizofrenie vlastně ani není nemoc jako taková. A co víc: že to, co, se mi děje, není vůbec schizofrenie. Jsou věci, o kterých nikdo moc neví a tak může každý tvrdit, že je na ně expert. A tak i já. Navzdory všemu skepticizmu, který mě popadal, jsem se rozhodl, že se nevzdám. Co vlastně mohu ztratit? Někdo má prostě na mě spadeno. Nu dobrá, budu se tedy bránit. A opravdu jsem začal. Nejprve mi muž v zrcadle nechtěl odpovídat na moje urážky, které jsem mu tam servíroval, ale později to už nevydržel. Nadával mi také a já zas jemu ještě víc. A protože jsem neznal jeho minulost, tak jsem si ji začal vymýšlet. Byla to vlastně moje minulost, ale mnohem horší: tam, kde já jen někomu ublížil, toho on hned zabil, ty, co jsem kdy miloval, on prostě nenáviděl a pochopitelně, oni jeho ještě víc. Pojednou jsem se začal cítit mnohem lépe. Bylo to, jako bych si opět vybojoval svou svobodu, svůj život. Navíc jsem si uvědomil, že mohu být dokonce daleko horší, než on: víc bezohledný, víc krutý, prostě víc cokoliv. Při každé mé urážce se začal třást a v jeho očích vzrůstal strach - v očích, které kdysi bývaly moje. Byl jsem spokojen: našel jsem své horší já, našel jsem svého Mr. Hyde. Každá ráno jsem ho pak volal k zrcadlu a každé ráno vypadal hůř a hůř. Také jeho tvář se změnila: už to vůbec nebyla moje tvář. Jako by se v ní usadila nějaká vnitřní destrukce: měl víc a víc vrásek, oči mu zapadaly hluboko do důlků, pokožka se sesychala a šedla. Za několik týdnů jsem už jeho tvář vůbec nepoznával. Pak přišel den, kdy jsem ji opět poznal: ze zrcadla se na mě díval můj přítel George! Nejprve jsem se vyděsil a pak jsem nechtěl věřit vlastním očím: to přece nemohl být George! Vždycky říkal, že je můj přítel! Ale byl jím opravdu? Najednou jsem pochopil: ano, byl to on, to on mě pronásledoval po celou tu dobu. Díval jsem se na jeho téměř plešatou hlavu, poklesné koutky úst, vrásky - ano, byl to on! Náhle mi to bylo všechno jasné: o to mu tedy šlo! George mi prostě ukradl mou tvář a mě dal tu jeho. Co mi vezme příště? Můj zdravý rozum, moji, jak se říká, duši? Ano, všecko teď dává smysl: to jeho zdráhání udělat mou diagnozu nebo mě dokonce léčit a pak i ty jeho záhadné léky! Je to jasné: já jsem vlastně úplně zdravý, to jen on se mě snaží mystifikovat! Musím ho zastavit; snad je ještě čas zabránit tomu nejhoršímu! A rozhodl jsem se, že ho znovu navštívím. "Tak jak ty léky zabírají, Charlie?" zeptal se mě s úsměvem a já jen řekl:" Fajn, fajn," abych ho nechal, ať se rozpovídá. A on také ano, ty jeho obvyklé prkotiny, přičemž tajně sledoval moje reakce. Pak už jsem to ale vztekem nemohl vydržet: "Nezpozoroval jsi něco nového?" Předstíral, že nerozumí: "Co nového, Charlie? "Nového, no nového, chápeš?" "Chceš mi tím snad něco říct?" ptal se ve vší nevinnosti, ale jeho pátravý pohled ho prozradil. V jeho očích byl strach - strach, který jsem už viděl i u toho v zrcadle. Řekl jsem tedy s úsměvem, který on předtím zkoušel na mně: "Moje tvář, přece moje tvář - je úplně nová!" "A co má být s tvou tváří?" dělal, že mi nerozumí a tak jsem se rozhodl udělat té komedii krátký konec: "To přece není moje tvář, moje pravá tvář! Copak to nevidíš?" "A čí je to teda tvář?" zeptal se jako pitomec a to mě rozčililo.
"Je to TVOJE tvář, tvoje zatracená tvář. Jak to, že jsi se nepoznal? Až donedávna patřila tobě a ty jsi ji teď vyměnil za mou, ty syčáku!" "Ale Charlie, podívej se na mě, " snažil se mi vysvětlovat, "já mám přese svoji vlastní tvář, ne tvoji, jen se dobře podívej!" Uvědomil jsem si, že má pravdu. Oba jsme měli stejnou tvář - jeho tvář! A slyšel jsem se, jak na něj řvu:"Ty tu mou tvář teda schováváš pod tvou svojí, co? Ty zloději, dej mi tu mou zpátky, Georgie-boy, nebo ti mám radši říkat Charlie?" Snažil se mě opět poučovat: "Ale ne, Charlie, ty tomu nerozumíš! To je jen druhotný účinek těch léků, co jsem ti dal. To se někdy stává, ale brzo to zas přejde, to ti slibuji. Buď trpělivý, pár týdnů a bude to zase v pořádku. Už jsme skoro tam, věř mi!" "Gkoro kde, George? Tam, kde jsi mě chtěl už od začátku mít? A ono to opravdu pracovalo, nemysli si, že to nevím, ty zkurvysynu! Cožpak jsi neřekl, že to nebude mít žádné vedlkejší následky? Co jsi mi to vlastně dal, ty svině? Oklamal jsi mě, ale já teď chci svou tvář zpátky. Kam jsi dal? Hned mi ji vrať!" Přestal to hrát a jeho strach už byl zcela nefalšovaný: "Nemohu, Charlie, vždyť víš, že ji nemám, tak ti ji nemohu vrátit!" Teď už skoro prosil. "Dobře, tak si ji vezmu sám. Mě už neoklameš, nejsem žádný blbec, ty pacholku! Já vím, že jsi ji někde schoval, možná pod tu svou masku, kterou teď nosíš! A já si ji teď vezmu, i kdybych ti ji měl strhnout s hlavy. A pak ještě vytrhnu to tvoje zrádné, mizerné srdce lumpa, který říkal, že je můj přítel!" Popadl jsem ho za ramena a řval jsem z plných plic."Dej mi zpátky moji tvář, ty zatracenej bastarde!" Chtěl se mi vytrhnout a ještě se snažil něco říct, ale to už byly moje ruce na jeho chřtánu, svírající, škrtící, rdousící. Pomalu jsem zvyšoval sílu stisku a jeho tvář brunátněla. Byl to ošklivý pohled, ty jeho vyvalené oči a otevřená ústa, lapající po dechu. Z jeho promáčklého hrtanu vyházelo něco jako chrchlavý chrapot, kterému jsem nerozuměl, ale za chvíli přestalo i to. Teprve pak jsem uvolnil stisk a jeho bezduché tělo se zlomilo v pase a složilo se na podlahu jako nějaká hadrová loutka. A náhle - ale velmi pmalu - se začal měnit, přímo před mýma očima. Vrásky na jeho čele mizely, pokožka obličeje začala dostávat normální barvu a jeho lebka se zase pokryla hustými, černými vlasy. Hleděl jsem opět do své vlastní tváře . . .
V tom okamžiku někdo zaklepal na dveře. "Dále, " řekl jsem a Debbie, ta sestřička, vešla do místnosti. Byla patrně vyburcována tím hlukem, protože se zeptala: "Je všecko v pořádku?" "Ovšem, proč by ne?" zeptal jsem se udiveně. "Ale řekněte mi, co ten chlapík, jak on se jmenuje - aha, Charlie Goodman - přišel?" "Zase nepřišel, informovala mě a protože asi uměla číst moje myšlenky, zeptala se: "Až zavolá, mám vám ho objednat na jindy, řekněme na příští týden?" "Ano, udělejte to, prosím Vás," souhlasil jsem. "Mám totiž takové tušení, že se jednou přece jen ukáže." "Dobře, pane doktore," řekla a odešla. Jak už jsem vám pověděl dříve, je to velmi dobrá sestřička a také je na mě opravdu hodná. Rozhodně víc, než ty ostatní sestry tady, víte?" (konec) Zpět na index
POHLEDY: CO SE JEDEN NAUČÍ ZA 37 LET (Poprvé otištěno v periodiku Newsletter, Georgian Bay Chapter of PEO). Napsal jsem to v jednotném čísle, protože budu mluvit jen za sebe. Což ovšem vzbuzuje další otázku: proč zrovna za 37 let? Odpověď je prostá: tolik let jsem totiž byl inženýrem. Byl jsem požádán, abych o tom něco napsal, tak jsem zapnul wordprocesor a začal jsem nahřívat můj myšlenkový procesor, mou šedou hmotu mozkovou. První chyba - mělo to být obráceně, jak jsem hned zjistil, neboť jsem nemohl přijít na to, co by to vzácné Něco mělo vlastně být. Hned mě napadlo, zda jsem vůbec schopným o tom Něčem psát? Nu ano, naučil jsem se v životě hodně. Druhá otázka byl víc pesimistická: naučil jsem se vůbec něco? Jinak řeřeno - jak mnoho z toho naučeného bylo opravdu užitečné? A tak to tady máte: co se jeden naučí za 37 let. Před mnoha lety, když jsem začínal, jsem byl ještě mladý, zdravý, měl jsem jen málo zkušeností a to ještě většinou jen z prázdninových zaměstnání. Ovšem byl jsem plný energie, ambicí a hlavně chuti něco dokázat. Celý svět byl můj - alespoň na chvíli, že ano. Ale pak jsem pochopil, o co jde, začal jsem se učit a nepřestal jsem do dneška. Abyste mě dobře chápali: čím víc jsem se naučil, tím víc skromnosti pronikalo do mého vědomí i podvědomí. Čím víc chyb jsem udělal, tím víc jsem se naučil a čím víc jsem se naučil, tím míň chyb jsem pak dělal - alespoň doufejme. Naučil jsem se o síle, která je v naučené vědomosti a také o důležitosti získané zkušenosti . Protože vědomost bez zkušenosti je jako auto bez kol. Na druhé straně je ovšem zkušenost bez vědomosti jako kola bez auta. A tak jsem dělal ve výzkumu, v designu či konstrukci, ve výrobě, v kontrole kvality, na zkušebně, napsal několik technických článků a milion reportů neboli hlášení (teda alespoň jeden milion určitě zbytečných). Také jsem učil na univerzitě - znáte to, to je místo, kde se pořád ještě ptají tu impertinentní otázku "Proč se to vlastně děje?". Potkal jsem také v životě mnoho inženýrů a musím vám říci, že to jsou podivní chlapíci. Žádný z nich by se nehodil za prodavače starších aut: dávají přednost pravdě a zase jen pravdě. Ale to už je tak dáno jejich zaměstnáním. Také jsem dělal to, co měly jinak udělat sekretářky, účetní, kresliči, opraváři počítačů, plánovači či někdo jiný. Ne, že by to bylo v náplni mé práce, ale prostě to už je asi takové pravidlo, které říká: "Inženýr je člověk, který je dost chytrý, aby to dokázal udělat a dost dobrý trouba, aby to udělal za druhé." Také to z nás dělá něco speciálního. Je mnoho důvodů, proč by se člověk chtěl stát inženýrem, ale jestli čekáte vděčnost, něco vám prozradím: budete ve špatném byznysu. Navzdory tomu všemu jsem našel ve svém povolání opravdové uspokojení. Pocit, že jste částí něčeho unikátního, že jste byl u toho, když se dělalo tohle nebo stavělo tamto, že jste stvořitel věcí, které chodí a navíc jsou ještě užitečné... to jsou momenty, kdy vím, že jsem si vybral dobře. Také jsem se naučil vážit si zdravého - dříve se říkalo selského - rozumu. Ten spočívá v tom, že: a) opravdu víte, kam vlastně máte namířeno, b) najdete nejlepší způsob, jak se tam dostat a c) držíte se pořád té správné cesty. Protože, věřte mi, uspokojení je jistě v tom, když se tam dostanete, ale skutečné potěšení je v samotném cestování . . .
Zpět na index POEZIE: HROB PROKLETÉHO BÁSNÍKA O jedno prosím vás, drazí mí přátelé, co se mnou život vždy brali jste vesele: dlouho mne neželte, až budu v pánu, že jsem vám zasadil ukrutnou ránu. Rána se, věřte mi, rychleji zahojí, než první fialka vykvete na hnoji. Chtěl bych být pochován u staré lípy, starší, než byly mé otřelé vtipy. Pod lípou budou se milenci smáti a z lípy větvoví čmeláci zlatí utrousí na můj hrob květu pel žlutý anebo třeba trus holoubek krutý. Nemusí náhrobek ozdobit zlatník, namísto kamene postačí patník, co bude svolávat všechny psy z okolí, kteří svým potřebám uzdu tu povolí. Občas i pocestný usedne znavený, zuje si boty a bude blažený. Pak řekne pokojně: "Jaké to zátiší! Však dnešní básníci o tomhle nepíší, náměty čerpají z morální žumpy. Já bych vám ukázal, prokletí lumpi!" Že není po ruce prokletý básník, zvedne se, odplije, nakopne patník. Douška: Nemusím snad podotknouti, že se zapomněl obouti. Zpět na index Jdi na titulní stránku Hurontarie
HURONTARIA - 8B/99 Canadian Czech-out Monthly Kanadsko-český měsíčník. Back to Title Page of Hurontaria (Jdi na titulní stránku Hurontarie) Komentář: Myslím, že rybám hodně křivdíme - myslíme si totiž, že jenom delfíni jsou na jakési výši inteligence a ryby obyčejné, tu stařičkou větev Darwinova stromu vývoje, jaksi podceňujeme. Ano, delfíni v kalifornském Marinelandu vyskakovali nad hladinu betonového bazénu, aby mě, stojícího venku, viděli lépe - tak byli zvědaví. A když jsem se potápěl na Hanaimo pláži na Hawaii, připlula ke mně jedna rybka a protože jsem neměl nic v ruce - ryby tam můžete krmit - tak mi nejdřív jemně oždibovala prsty a pak se mi nějak vyčítavě dívala do očí. Ovšem to byly ryby zvyklé na člověka. Co se mi ale stalo vloni na Huronu, lépe řečeno v Huronu, to mi asi nikdo neuvěří. . . U našeho předměstí městečka Kincardinu je dno jezera kamenité a specielně ty pod kameny pod vodou jsou velké a zrádné - však tu také v přístavu máme pět lodních vraků ještě ze začátku tohoto století. Ty jsou dokonce blízko majáku; tam, kde bydlíme, jsou jen ty kameny a když si chcete zaplavat, musíte pěkný kus mezi nimi projít, než se dostanete do hlubší vody. Je to cesta poněkud nepříjemná, chytá vám to kotníky mezi kameny a tak jsem tam chvíli stál a odpočíval, po prsa ve vodě, když jsem najednou uviděl v té čisté, průzračné vodě nějaký stím. Přibližoval se, až jsem s údivem rozeznal, že se jedná o lososa. Odhadoval bych ho asi na padesát centimetrů a pomalu se ke mně přiblížil, až na dva metry. Zastavil se a koukal na mě zcela bezostyšně po několik vteřin a pak zase klidně odplul. Předpokládám, že mi to nevěříte a vůbec se vám nedivím; kdybych to nezažil, nevěřil bych tomu také. Navíc nejsem rybář, takže nemám důvod, abych vám lhal . . . Nová příloha Hurontarie - PŘÍLOŽNÍK - už vyšla po páté a první dvě už nenajdete (každé číslo je po šesti týdnech vymazáno). Hledáme autory kratších textů a obrázků, najdete nás na adresách Příložníku, viz dole. Tam se také v článku "Jak nám psát" dovíte přesně to. Další esej pro českou uměleckou galerii ArtForum je v anglické časti tohoto čísla Hurontarie. Pro srpnovou výstavu pojednává o umělci Václavu Ciglerovi a nazývá se PROSTOR K ZAMYŠLENÍ. Pan Cigler už vystavoval po celém světě a jeho internetová pražská výstava je na adrese: http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/index.html Je tam i český překlad mé eseje a fotografie jeho krásných výrobků. Nemusím snad podotýkat, že ty reprodukce jsou podstatně větší, než ta vlevo:). roubik
Další frývér: INFO RAPID "Search and Replace" je super-rychlý hledač na disku, tak např najde na 1 Gigabytovém disku všechny soubory, kde se vyskytuje daný výraz už za pár vteřin. A nejen to: zobrazí vám všechny věty, kde se výraz vyslytuje a dokáže ještě víc: můžete ty věty - jednu nebo i víc - hned bez použití worsprocessoru změnit. Umí i různé konverze, čte témeř všechny formáty wordprocesorů a uhodli jste - je pro soukromé použití zcela zadarmo. Navrhl ho Ingo Straub a můžete si ho stáhnou na http://www.inforapid.de/sr/sr.htm INDEX: B - ČESKÁ ČÁST
Úvaha: Reportáž: Povídka: Pohledy: Poezie:
PSÍ CHOLOGIE ZKÁZA LODI EDMUND FITZGERALD, Díl 1. O ZLÉM VIRUSOVI (sci-fi pohádka) POHLEDY - ALE ODKUD A KAM? SUDIČKY
Poznámka: Ťukněte na levý sloupec. Část A je v angličtině, je separátně a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 a Část C je totéž, ale bez diakritiky - pro novou volbu jděte prosím zpět na titulní stránku. Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Existují dvě vědy, které pracují proti sobě: ekologie a gynekologie."
PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE CZ. Můžeme také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright © 1999 Jan Hurych. Personal use of this material is permitted. However, permission to reprint/republish this material for any other purpose must be obtained from the author. All the names of persons are fictitious except where stated otherwise. Webmaster Honza (jansan)
[email protected] ÚVAHA: PSÍ CHOLOGIE (prvně otištěno v Zélosu) Bylo to asi před pěti lety, kdy jsem na cestě z práce slyšel v rádiu takovou podivnou řeč: mluvilo se o psí-chologii nebo jak tomu říkali. Podivnou, protože jsem o tom dříve moc neslyšel a přiznám se, že ani tentokrát jsem nedával příliš pozor. Jen mě zaujalo tvrzení, že zvířata mají také své psí-chologické problémy a stejně jako lidé, mají už i svoje psí-chology. Nejprve jsem si myslel, že to bude asi další způsob, jak tahat z lidí peníze. Vzpomněl jsme si totiž, jak mi kdosi vykládal o svém známém veterináři, který mu vysvětloval zdroj svého finančního blaha asi takto: "Přijde ke mně rodina, celá uslzená, Hafíček prý je nemocný a oni kvůli tomu celou noc nespali. Tak si říkám: mají psa rádi, tak si zaúčtuju o padesát procent víc." Nevěřil jsem tomu, dokud jsem nepoznal takové "odborníky" na vlastní oči. Na ten pořad v rádiu jsem brzo zapomněl, ale někte mi to asi pořád vrtalo dole u Freudů a podvědomě jsem si začal více všímat chování mého psa, přesněji řečeno naší psiny Tary. Předpokládám, že je mnoho různých chologií, ale já zde pojednám jen o té psí.
Předem podotýkám, že moje znalosti v této oblasti končí někde u gymnasia a to ještě jen u té chologie lidské, která je značně lehčí, neboť lidé se vyjadřují pomocí slov a navíc když lžou, tak se jim to pozná na nose. U naší Tary se pozná jen to, že když má nos suchý, tak je asi nemocná, když vlhký, tak je asi zdravá. Z odborných časopisů jsem se navíc dozvěděl, že psi také mají mozek. Jenže studiu lidského mozku se věnuje celá řada vědeckých oborů a brejnvošování lidského mozku zase pěkná řádka disciplin, počínaje politiky a konče značným počtem různých náboženství, zatímco zvířecí mozek byl zatím studován spíše adepty vysoké školy kulinářské a to hlavně jakožto objekt kuchařského umění, např. mozeček na houbách. Připomíná mi to vtip, který se povedl - bohužel nechtěně a navíc na jeho účet - kolegovi z fakulty, když jsem ho poprvé zavedl do dietní jídelny na Karláku. Jak známo, diety se dělí a nazývají podle toho, kterému lidskému orgánu mají pomoci, lépe řečeno neuškodit. Kdo má nemocná játra, bere jaterní dietu atd., jistě to znáte. Aby se nedržovala fronta, řeknete ovšem paní u kasy jen slovo "játra". Můj kolega, který tam byl prvně, tomu bohužel rozuměl trochu jinak - zřejmě se domníval, že se jedná o jídelní lístek a "játra" znamenají něco jako "játra na cibulce" a podobně. Jak fronta postupovala, slyšel, co lidé říkají a přemýšlel, co má asi tak nejraději. U okénka pak k úplnému zděšení paní pokladní suverénně prohlásil: "Mozeček". . . Prosím, uznávám, že jsem si to zčásti vymyslel, ale je fakt, že náš pes zase myslí převážně žaludkem, jako ostatně řada lidí, co znám. Není to nic špatného, problém jen vznikne, když takový člověk onemocní a doktor pak neví, je-li to žaludeční vřed nebo nádor na mozku. Vlastně jsem to řekl špatně, Tara myslí PRO žaludek - snad je to ten Pavlovův reflex, snad to, že žaludek je pro psy věčný zdroj inspirace, tak jako u lidí sex a že s jídlem také roste chuť, že ano. Navíc to kazí charakter. Tady to mohu přiznat, ano, Tara mi jednou v nestřežené chvíli ukradla z bárbekjů dva párky, tedy ty dvě nožičky, spojené dohromady. To samo o sobě by nebylo nic nemravného, kradou i jinak slušný lidi, ale nemravné bylo jen to, že se mi to u ní líbilo. Ano, ztratil jsem na chvíli pojem dobra a zla. Já ji dokonce omlouval - i když na mě pak zbyl jen spálený toast. Tím se dostávám k jedné chologické, řekl bych téměř socialistické stránce psího myšlení: soukromý majetek se musí hned sežrat, jinak ho uzme kolektiv. No prosím, kolektiv je sice většinou jen ten, kdo je silnější a urve si větší kus, ale o to tu nejde. Také je pravda, že jsem se za ní vypravil, ještě když se jí jedna nožička párku visela z tlamy a provokativně se houpala, jako ruka kostlivce na staroměstském orloji, zatímco ta druhá půlka párku už byla téměř pozřena, česky řečeno sežrána. Bylo mi ale jasné, že ke zpětné privatizaci už nedojde. Jednu věc ale nechápu: zatímco z kolektivníků se stali přes noc hudebníci ( "já nic, já muzikant"), naše Tára se krčila v rohu zahrady, kde očekávala zaloužený výprask. K tomu ovšem už - stejně jako u těch soudruhů - kupodivu nedošlo. To ji překvapilo. Myslela si zřejmě - asi četla Dostojevského nebo co - že po zločinu následuje i trest, a ten tu jaksi nebyl, takže pak byla celý večer nesvá, to jest hodná.
Tady se musím přiznat, že Taru nejen necvičím, ale ani fyzicky netrestám. Pravda, vždycky jí pak dělám kázání, které je podle mé ženy Ati daleko horší než jakýkoliv trest, ale to je asi věc názoru. Fakt je, že zvířata jsou hodně jako děti: snaží se vyzkoumat, jak daleko až mohou jít, lépe řečeno, jak daleko jim dovolíte jít. Je to takový utilitární maximizmus - ony vědí, že dělají něco nesprávného, že se vám to od určitého okamžiku určitě nebude líbit, ale pokud neprojevíte nespokojenost, jdou ještě kousek dál a pozorují s téměř sportovním zájmem, co uděláte. Jestli tohle nejsou počátky myšlení, tak už nevím, co by bylo. Dalo by se to přirovnat k vlastnostem plynu, který se svým brownijánským pohybem roztahuje tak, až vyplní celý pro něj vymezený prostor.
Zvířata mají ovšem podle lidských měřítek mnoho nedostatků: tak například nelžou. Tím nemyslím ty jednoduché triky, kdy se nás Tara snaží přesvědčit, že už snědla, co je v misce, jen aby dostala nějaký mlsek či podobně. Psi také neumí nenávidět bez důvodu a málokdy dokonce i když mají důvod, snad proto, že prostě uznávají autoritu silnějšího. Zneužívání moci je ovšem naštve, jako každého slušného člověka. Jinak mají prakticky všechny pocity jako člověk, i ty typicky pudové, jako třeba sobeckost. Tara, když někde něco v přírodě najde, tak by se s námi nerozdělila ani za nic. Možná, že je to tím, že vyrůstala už za kapitalizmu, možná, že je to zase jen instinkt, protože život ve smečce, jako třeba jejích prabratranců, vlků, je dost tvrdý a nemilosrdný. Jestli náše Tara myslí? Rozhodně si hodně pamatuje, možná ještě víc, než si uvědomujeme. Její logika je uvšem čistě užitková: jednou jí spadl psí suchar pod gauč, asi tam, až kam nemohla dosáhnout. Přišla ke mně a hrabala mi nohou po koleně, což je její způsob, jak říci: "Hele, já bych něco chtěla." Co chce, to mi většinou naznačuje očima, prostě se na to podívá a já už si zbytek musím domyslet. V tomto případě jsem si tu asociaci udělal rychle: žrádlo daleko, nemůžu dosáhnout, přihrábni to. Dal jsem si práci, vzal něco jako kvedlačku do úst a tím přitahoval ten suchar blíž. Hned jsem ale přestal a opřel kvedlačku tak, že jí mohla vzít do tlamy a suchar přihrábnout. Pak jsem jí řekl, ať se pokusí. Nic. Opakoval jsem to ještě dvakrát, ale nic. Tak jsem se otrávil a přitáhl jsme to sám. Podívala se na mě pohledem, který říkal: "No vidíš, jak se rychle učíš!" Vlastně měla pravdu. Naučil jsem se od psů ledacos. Vzpomínám, jak Karel Čapek kdysi vysvětloval, proč se pes před ulehnutím několikrát otočí na místě. Je to zřejmě pozůstatek toho, jak to dělávali psi na stepi, kde si museli nejprve slehnout trávu a navíc se přesvědčit, že se tam nic neschovává, co by je třeba mohlo kousnout, štípnout nebo i jen popíchat. Já zase pozoroval, jak naše Tara, když něco zajímavého zpozoruje, zvedá přední nohu. Ne, nejedná se o to, že by se chtěla připravit ke skoku, vysvětlení je defakto jednoduché: jde o signalizaci - smečka se na to přece musí upozornit a tady nelze ani štěkat, ani vrtět ocasem, to by mohlo na širé stepi nepřitele, případně nic netušící "večeři", předem upozornit. Noha pokrčená v koleni je naopak tichá a dobře viditelná pro celou smečku. Došel jsme k názoru, že tyto instinkty jsou něco jako zděděná inteligence, i když tu nejde ani tak o samostatné "myšlení", jako spíše o naprogramovaná pravidla. Předpokládám, že i my lidé jsme měli hromadu takových pravidel, ale postupně jsme je ztratili, tak jako mnoho jiných, dobrých věcí.
Ano, za tu řadu let, co máme psy, jsem se od nich hodně naučil, defakto tolik, že je už i lehce oklamu. To máte jako u člověka, čím více vám věří, tím je zranitelnější. A zviřata věří hodně, také to jim vlastně nahrazuje určitý druh myšlení, něco jako "ródina slýšit, ródina znájet". Většina jejich akcí a reakcí se ovšem řídí instinkty, tou jedinou, opravdu "vrozenou" inteligencí. Pomáhaly jim přežít na stepi, ale v moderním světě už jsou bohužel nejen passé, ale i kontraproduktivní. Na tom jsem založil pár triků, většinou je ovšem můžete jedním trikem oklamat jen jednou a pak už ne - ta chytřejší zvířata, pochopitelně. Jednou v Saskatoonu někdo vyhodil na dvorek zrcadlo. Zavedl jsem Taru k němu, ona se tam uviděla a zcela logicky na sebe začala štěkat. Druhý den jsem jí tam schválně zavedl znova, ale už se nevzrušovala: prostě věděla, že je tam něco divného, ale pravý pes že to není, jenom ten virtuální. Jindy se stalo, že jsem po obědě spal a vzbudil mě nějaký průvod. Vyběhnu na takový ten uliční přízemní balkonek a on to kolem procházel průvod kadetů a veteránů, s muzikou a na konci ještě jelo pomalu policejní auto. Než jsem se vzpamatoval, Tara mi proklouzla mezi nohama a začala průvod obíhat a oštěkávat. Procesí se zastavilo, veteráni si honem brali nějaké prášky, hudba zmlkla a všichni pozorovali, jak já lítám v pantoflích za Tarou. Ta mi ovšem bez potíží unikala a ani štěkat nepřestala.
Nejvíc se chechtali policajti, na takový humor jim to, počítám, ještě stačí. Bylo to ztracené, ale v tom mi napadl trik: Tara vždycky ráda jezdí autem. Otevřel jsem tedy dveře našeho krytého vozu, zaparkovaného před domem, ona tam skočila a já je honem přibouchl. Průvod se znovu sešikoval, kadeti zase našli krok, který tam někde ztratili, penzisti se také znovu začali šourat a hudba opět vytrubovala. Můj problém ale neskončil: když jsem opět otevřel dveře auta, Tara odmítala vylézt. Opět zcela logicky: vždycky jsme přece autem někam jeli a teď nic. Jenže mě se tentokrát nikam nechtělo, v pantoflích se blbě řídí. Sedl jsem si tedy za volant a začal vrčivě napodobovat zvuk motoru. Asi po minutě jsem se "vypnul" a vylejzám ven. Uspokojena, že jsme se "projeli", vyskočila už sama jako křepelka. Podobně jako lidé, zvířata se také hodně bojí. Nejprve se snaží druhá zvířata zastrašit a málokdy mají v úmyslu bojovat, pokud se teda přímo nejedná o potravuteda například to druhé zvíře. Jsou také výjimky, kdy jsou psi ochotni se rvát: jsou-li napadeni (anebo si to myslí) a pak na ochranu svého území. Psi jsou totiž velmi teritoriální, v přírodě si značí svůj revír a cizince z něho vyhánějí celkem nemilosrdně, jako Husiti. Některé případy ovšem nechápu: například to, že Tara vykazuje snahu prát se jen se psy - tedy hlavně fenami - kteří jsou větší než ona. Asi to má něco dělat s ochranou štěňat - v přírodě se totiž psí samec po líbánkách ztratí a fena se musí o své mladé starat sama. Proto jsou zase feny od přírody nadány větší odvahou, starostlivostí a - nebojím se to říci - i chytrostí. Jak už jsem řekl, odmítám nechat naše psy drezírovat, případně je sám cvičit. Nemají to totiž být psi hlídací nebo cvičební a také ne psi do soutěže. Šlo nám spíše vychovat je jako přátele, jako někoho, kdo má obohatit náš - a tudíž i jejich - život. Jako takoví zažili naše radosti i starosti a také se s námi stěhovali od čerta k ďáblu. Za to vše jim patří náš dík a potěšení bylo vždy nepochybně na naší straně. Někdy mám dojem, že nás také chápali lépe než my je. Radovali se s námi i smutnili s námi, protože dokázali přesně pochopit naše nálady. Byli nám věrni až do hrobu a doufám, že byli s námi i šťastni. Koneckonců proč ne: aniž jsem to věděl, uplatňoval jsem na ně už od počátku tu jejich psí-chologii. Zpět na index REPORTÁŽ: ZKÁZA LODI EDMUND FITZGERALD, Díl 1 (Poprvé otištěno v Kanadských Listech) "The wind in the wires made a tattletale sound and a vawe broke over the railing and ev´ry man knew as the captain did too ´twas the witch of November come stealin´. " G. Lightfoot Tak zpívá proslulý kanadský zpěvák ve své baladě o Edmundu Fitzgeraldovi. Už dvacet let leží loď, kterou proslavil svou baladou, na dně Hořejšího jezera. Záhada nad záhady - dokonce jim trvalo dost dlouho, než ji vůbec na dně našli. Jak se mohla obrovská loď, která vezla náklad 26 tisíc tun rudy, tak rychle potopit, včetně všech 29 mužů posádky? Jen její vrak, ležící 530 stop (162 m) pod hladinou jezera, může dát odpověď . . .
Jezero Hořejší, v originále Superior, v jazyce národa Ojibway zvané Gitche Gumee, je největší na světě a jeho objem se rovná jedné desetině veškeré "sladké" vody na světě. Je dlouhé 400 mil (644 km) a na šířku má 160 mil (257 km). Jeho voda je dokonce i v srpnu tolik studená, že se člověk v něm brzy prochladí tak, že se nemůže ani pohybovat a to ještě nepočítám vlny vysoké dvacet i více stop (6 m). Není divu, že jeho 350 vraků s sebou vzalo do hlubin i mnoho námořníků. Velká jezera (Great Lakes, což je společný název pro 5 největších jezer Severní Ameriky) dohromady mají plochu 95 tisíc čteverečních mil (246 tisíc čtverečních km). Superior je největší na světě, Huron je pátý, Michigan šestý, Erie 12-tá a Ontario 14-té svou velikostí. Když tehdy 9 listopadu 1975 nakládali v přístavě Superior (hele, podobné jméno!) ve státě Wisconsin na loď hromady železné rudy, netušili, že to bude jejich cesta poslední, že už do Detroitu ve státě Michigan nedoplují. Posádka lodi se skládala z Američanů a kdybys je na lodi postavili do řady, klidně by se tam ztratili - loď byla totiž dlouhá asi jako 72 poschoďový mrakodrap, položený na zem. Její maximální rychlost byla 18 uzlů, tj 33 km/hod. Loď to byla pochopitelně dopravní, neboli freighter, na celou délku vlastně nebylo nic než paluba, jen vpředu a vzadu se tyčily věžovité útvary, kde byly generátory, transformátory, různá paliva, výtahy, prostě stroje a přístroje pro pohon a navigaci. Na takové lodi bývá pro posádku i tak nebezpečí dost a dost. I při sebelepším pořádku se mohou vyskytnout požáry a o mechanické úrazy není při větším vlnobití také žádná nouze. Posádka na freighterech pracuje na osmihodinové šichty (někdy rozdělené na 4 a 4 hodiny) a zbytek času se zabaví, jak umí. Je to život těžký , hlavně svou izolací a není divu, že mnozí z posádky odcházejí brzo do "civilu", s nadějemi, které se jim ovšem málokdy splní. Někteří, jako třeba kuchaři, si pak otevřou restauraci, ale ty ostatní to zase po čase láká zpět, jako každého správného námořníka.
Kapitán Ernest McSorley pocházel ze státu New York a ve svých 37 letech se v té době stal nejmladším kapitánem na Jezerech. V roce katastrofy mu bylo už ale 59 let a na "Fitzovi" sloužil tři roky. Loď byla spuštěna na vodu 9 srpna 1957 a se svou délkou 729 stop (222 m) byla jen o stopu kratší, než byla povolená délka Saint Lawrence Seaway, neboli Americko-kanadské vodní cesty do Atlantiku, která je plná průplavů a zdymadel a já nevím ještě čeho. Původně byl "Fitz" poháněn uhlím, lépe řečeno párou. Ptáte se, kdo že byl Edmud Fitzegarld? Byl to prezident pojišťovny, která lod "postavila" a pokud vím, vůbec nebyl příbuzný spisovatele Francise Scotta Fitzgeralda - to jméno je totiž v Irsku i v Americe dost běžné. Osmého listopadu 1975 se vytvořila vrstva studeného vzduchu na Texasem a pomalu se šinula přes Mexický záliv, což způsobilo nízký tlak v Chicagu a kanadském Torontu. Ráno už se fronta posunula nad Kansas a dosahovala rychlosti 20, 30, později až 38 uzlů za hodinu (37, 55 až 70 km/h). Takové bouře se tu v té době vyskutují a není divu, že v listopadu normálně provoz na Velkých jezerech končí a ta zůstávají přes zimu opuštěna . . . Loď se vydala na svou pouť, a vyrazila k severnímu pobřeží jezera Hořejšího, na cestu která vede až do kanadských vod - už jsem psal, že se o jezero dělí obě země - aby pak zamířila opět jižněji, zpět k hranicím U.S.A. a Kanady, do Detroitu. K večeru se přiblížili k Apoštolským ostrovům (Apostle Islands), kde je už také uviděli i z lodi Artur M. Anderson , která směřovala do Indiany. Jak vidíte, dávají se tu hodně lodím jména po lidech a není divu, že je pak loď známa víc, než její jmenovec. To už se také začal zvedat vítr a dosahoval rychlosti 40 uzlů (74 km/h), vlny do výšky 10 stop (3 metrů). Kapitán lodi Anderson, Cooper, se začal domlouvat radiem s McSorleyem z Edmunda, neboť měli společnou cestu, ovšem Edmund byl poněkud více vpředu. Tak se stalo, že máme dráhu Edmunda poměrně přesně dokumentovanou, tedy až do určitého okamžiku. Desátého listopadu, časně ráno -
přesněji řečeno ve 4 hodiny, kdy se měnila směna - se už Edmund přibližoval ke kanadskému břehu. Radar mu pracoval dobře a hlídka s dalekohledem také nezpozorovala nic neobvyklého.
Vlny na jeře jsou jiné, než na moři, kde jsou relativně dost oblé a pomalé. Velká jezera se vyznačují vlnami ostrými a rychlými, které mlátí do lodi jako betonové kvádry. Je-li voda jen několik stupňů nad bodem mrazu, člověk v ní umírá podchlazením během 30 minut. Ale o tom žádný z posádky nemusel uvažovat, zatím to ještě vypadalo dobře. Centrum bouře bylo kolem desáté hodiny na západ od ostrova Michipicoten (překlad jsem nikde nenašel, tak si prostě musíte lámat jazyk) a v té době už byl Edmund, sledovaný Andersonem asi 25 mil (40 km) od kanadského pobřeží, kde změnil kurz opět na jih. To už se ale také zvedla rychlost větru na 50 uzlů (92 km/h). V poledne desátéhoto už bouře nabývala podoby tropického hurikánu - i s jeho typickým okem, kde je poměrně klid, ale kolem něhož ovšem všude rotoval uragán, který měl průměr asi 20 mil (33 km). V 1.30 odpoledne řekl Cooper McSorleymu, že mění kurz na západ, ještě před Michipicotenem. Tento ostrov je poměrně veliký, měří asi 17 mil (27 km - jedná se totiž o míle pozemské, ne námořní, to by pak bylo asi 31 km, když už to chcete vědět). McSorley pokračoval dál ve svém směru, asi měl naspěch. Viditelnost klesala a jak se lodi vzdalovaly, ztratily i přímý kontakt, tj. zmizely si z obzoru. Navíc začal padat sníh. Pak se dostal Edmund do oka hurikámu, kde vítr téměř ustal, ale na druhé straně oka opět jeho rychlost stoupla. Tento vzrůst bývá tak rychlý, že pak může loď, která není správně naložena a vyvážena, nebezpečně ohrozit. Gravitační síla pak pracuje proti síle vznášení (buoyancy) a vytváří značné stressy na postranní pláty lodi a i nosníky. Loď je totiž v podstatě skořápka, která by bez vznášecí síly náklad lodi ani neunesla. A zmenší-li se tlouštka plátů o třetinu, odolnost proti jejich vyboulení se zmenší o 50 procent. Netřeba dodávat, že korozí se právě toušťka stěn zmenšuje . . . Jak se výška vln zvyšovala (na 20 stop, tj. 6 metrů; loď měla 17 stop nad hladinou, tedy jen 5 m), voda se pželévala přs palubu ( přeliv tedy byl 3 stopy, to je skoro metr). Navíc Edmund neměl fathometer, tj jiný hloubkoměr než radarový. Pod nimi se zrovna rozkládal Six Fathom Shoal tj. mělčina zvaná, ano, uhodli jste, Six Fathoms. Fathom je námořnická hloubková míra; jeden fathom je asi 1.8 metrů, název "6 fathoms" napovídá, že je tam hloubka jaká? - ano, a asi hodně malá pro tak velkou loď. Minuli Caribou Island (ano , podle karibů, neznáte?) a dostali se právě do srdce vichřice. To už přední a zadní věžovité části lodi vystupovaly z vody spíše jen jako ostrovy, tak často se voda přelévala přes palubu. Žádný z mužů na lodi - a byli tam i staří mazáci - ještě takovou bouři na jezerech nezažil. Stmívalo se, kolem nich jen sníh, vítr a vlny. A Anderson byl už 15 mil (24 km) daleko od nich . . . Ve 3.35 odpoledne volá McSorley Cooperovi, že loď je poškozena a že se naklání. Obě pumpy ale že pracují normálně. Jenže voda se hnala dovnitř dál, vytlačovala vzduch a schopnost lodi vznášet se se tím ztrácela. Požádal tedy Coopera, aby ho předjel, že bude za ním směřovat do bezpečí zálivu Whitefish Bay. Ve 4.35 se jim ale už Edmund ztratil ze stínítka radaru. (pokračování) Zpět na index POVÍDKA: O ZLÉM VIRUSOVI (Sci-fi pohádka)
Příběh, který vám, děti, budu vyprávět, se stal tak dávno, že už zní skoro jako pohádka. Jestli se nemýlím, tak jsem ho poprvé slyšel asi rok po tom, co zrušili všechny blázince a sanatoria pro duševně choré. To se stalo tehdy, když Výzkumný Ústav Veřejného i Tajného Mínění (VÚVTM) zjistil, že víc bláznů běhá na svobodě, než kolik jich je zavřeno v institucích. A to všecko jenom kvůli jednomu kompjútrovému virusovi (jinak též viru či virovi), který to všecko způsobil... Ale snad abych začal raději úplně od začátku. Tehdy ještě existovali tak zvaní kompjútroví kutilové, hakeři, někteří dobří, jiní špatní. Tím nemyslím, Alenko, že ti špatní to hakrování neuměli - právě naopak - ale výsledky jejich činností byly zlé, velice zlé. A tihle hakeři si vám, chlapci a děvčata, vymýšleli také takové ty různé virusy, které se dostávaly do počítačů, ano i do noutbuků (tehdy ještě nebyly ty v hodinkách, ale ty velké, co vypadaly jako aktovky). Takový virus pak vymazával, kriploval a prznil nejen programy, ale i data, psal na obrazovky neslušné hlášky a podobně. Jeden takový virus se například jmenoval "Mark's fiddle", neboli Markovy housle, což byl jinak nepříliš utajený kryptogram jmen Marx a Fidel. Že nevíš, kdo to byl Marx či Fidel? To byli takoví fousatí pánové, Béďo. A tenhle virus se zaměřoval na ničení výdobytků kapitalizmu, totiž penězí. Dostal se i na hlavní burzy světa a vymazal tam všechny zápisy akcií, které se jmenovaly Mutual Funds. A nejen to, dokonce i jména jejich vlastníků a vlastnic, čímž ovšem titíž a tytéž zkrachovali. Že nevíš, co to je krach? To je, když třeba jedna banka má peníze a pak už je zase nemá, Jiřinko, to tehdy také ještě bývalo. Protože však tyto akcie patřily hlavně penzistům a penzistkám, následovala ovšem serie sebevražd, kdy stařečkové a stařenky skákali z oken, nečekajíce už ani na vleklé nemoci stáří, které by docela dobře udělaly za ně. Byli jsme svědky i takových dojemných scén, kdy třeba vnouček musel pomáhat dědovi na židli, neboť ten už neměl ani sílu vyšplhat se na okenní římsu. Vlády tím ovšem ušetřily na penzích a nemocenském pojištění, ale hlavní obětí byla právě mladá generace, která, silně zadlužena, očekávala, že po staroušcích podědí ony bájné miliony - a zatím nic. Naštěstí se dva měsíce po tom objevily kopie záznamů v centrálním databanku Sjednocených Národů, ale to už bohužel většina seniorů podlehla následkům zemské přitažlivosti. Proč tak pozdě? Inu tehdy zrovna ve Sjednocených národech zrovna nějak nepracovalo to sjednocení, Helenko.
Ale to jsem trochu odbočil. Jestli si děti myslíte, že tohle bylo crazy, nechte si vyprávět, jaké blázniviny začali lidé dělat, když se po světě rozmnožil ten nový virus, zvaný Serpent. Tento virus parazitoval na programu CELEST, to znamená tuším něco s nebem, prodávaný firmou OGAR ze Vsetína, Moravian Republic. Byla to sice poněkud už zastaralá verze virtualní reality, ale přitahovala svou nízkou cenou (pouhých 100 tisíc Kč, tedy asi kolem pěti tisíc světových dolarů). Na obálce cédéčka byly zobrazeny obláčky (zrovna takové jako má Windows 95 - ano, ty co máte ještě ve škole) a motto: "Všichni chtějí do nebe, ale nikdo nechce umřít. A nyní už nemusíte: přesvědčte se za živa, jaké to tam je! Použijte našeho programu CELEST s virtuální realitou! Dodáváme také CELEST-MINI pro školy a univerzity." A reklama nelhala: stačilo, abyste přejeli skanerem fotografie drahých zesnulých a - voilá - už jste tam byli a mohli jste se s nimi bavit, zatímco v pozadí hudba vám hrála píseň "Nebe na zemi". Co je to voilá? To se tak říká, Bohoušku, když třeba něco děláš a ono se ti to náhodou podaří. Lidem se to líbilo, dávali si rande "tam nahoře" a chodili na cumulonimbus poslouchat koncert na harfu nebo na stratocumulus, kde se andělské sbory snažily - většinou marně - příliš neubližovat Bachovi či Handelovi.
Našli se ovšem i takoví, co si na CELEST stěžovali: například jeden svobodný zednář z Lyonu, který v nebi uviděl svou tchyni, se rozčílil, neboť dofal, že se t bude nacházet jedině v pekle. Jak mohl mít tchyni, když byl svobodný zadnář? To je jedno z hlavních tajemství svobodných zednářů, Maruško. To mi ale připomíná: jestlipak víte děti, proč ten virus pojmenovali Serpent? To totiž znamená hada - toho přece znáte, to byl ten, co se vloudil do ráje! Ano, Petříku - nebo do nebe - to máš skoro to samé, když se tam dostaneš. Nikdy se nezjistilo, kdo ten virus vytvořil - ale to bylo u virusů běžné: jednak díky skromnosti autorů, jednak proto, že za to bylo vězení. Co je to vězení? To je něco jako když vás zavřou do jedné místnosti a máte tam jenom televizi, stereo, počítač s hromadou elektronických her a videofon, Irenko. Ale abych pokračoval: zřejmě se jednalo jen o pouhý vtip, netušilo se, že by virus mohl "nakazit" i lidi. Ale ovšem že ne, počítačový virus nemůže normálně nakazit lidi, Janinko, není přece biologického původu! Jak to tedy dělal? Tenhle virus promítal na obrazovku monitorů různá hesla, poselství či rozkazy, které byly takzvaně sumbliminální. Jinými slovy, ony nebyly vidět, neboť trvaly jenom nepatrný zlomek vteřiny. Přesto je ale lidé u obrazovek vnímali, sice jen podvědomě, ale o to lépe pak mohli být těmi povely také ovládáni. Jak už jsem řekl, Tomášku, začalo to jako vtip. Ani autor zřejmě netušil, že tento velice agresivní a sexuálně aktivní virus - rozmnožoval se pučením, neboť si lidé diskety s programem CELEST tajně půjčovali - bude navíc podléhat také genetickým a hlavně Darwinovým zákonům evoluce. Řečeno podle Darwina, jen ty nejodolnější mezi novými mutacemi virusů přežívají. Kde že je teda ten boj o přežití, Martinko? Já jsem vám zapomněl říci, že se tehdy na trhu také objevilo mnoho programů, které měly ty virusy zničit. Pravda, většina z nich byla vytvořena, jen aby se z lidí tahaly peníze, ale byly i takové, co opravdu pracovaly. Hlavní trik byl ovšem v tom, jak virus najít. Proto byly virusy koncipovány tak, aby se při každém rozmnožení ještě navíc změnily, tedy transmutovaly. Navíc pak existovaly virusy, které si samy dokázaly rafinovaně měnit svůj kód, a ty byly ze všech nejinteligentnější. Virus Serpent byl jeden z nich. Dokázal nečinně vegetovat v paměti počítače a z dialogu, který se v CELESTu odehrával, pak vytypoval slabůstky uživatele. Podle toho pak vytvářel svoje subliminální vzkazy a rozkazy. Tím se ovšem jeho účinnost znásobovala a následky byly katastrofální: lidé se začali chovat jako blázni anebo podléhali depresím, které nakonec také vedly k pominutí smyslů. Z historie asi děti víte, že se lidé už dávno marně snažili vytvořit tak zvanou "umělou" inteligenci. A vidíte, zde se - dalo by se říci náhodou - vytvořila inteligence přirozená, stejně jako tomu je i u některých lidí. První hlášky na obrazovkách byly ovšem ještě víceméně nevinné, žertovné, neboť virus si nejprve všiml, že lidé reagují pozitivně na různé vtipy a anekdoty. A tak se stalo, že se lidé smáli, aniž věděli proč. To ovšem by nebylo vůbec nápadné, že ano, Milenko, zrovna jako u tebe. První problémy nastaly, když virus začal "flašovat" na obrazovky černý humor a později i nechutné vtipy. Zde byla reakce silnější: zatímco někteří lidé se otřásali odporem, jiným, většinou pervertům, to způsobovalo netajenou radost. Kritický okamžik nastal, když virus zjistil, že některé sensitivní jedince je možno tímto způsobem, podobně jako hypnosou, dokonce i "naprogramovat". Displeje začaly zobrazovat rozkazy , které nakonec vedly i k zločinům. Lidé zakládali různé kulty i fakulty a nebýt toho, že hromada lidí už tehdy holdovala elektronickým náhražkám drog, bývalo by snad došlo i k válkám. A jak už jsem řekl, blázince se přeplnily, takže je museli zrušit. Toto se stalo ještě předtím, než se zjistilo, že za to všecko může jen a jen ten zlý virus Serpent, Pavlínko.
Objevili ho vlastně náhodou: jednomu studentovi ve Frankfurtu se díky vadné videokartě vypálilo jedno z těch subliminálních poselství přímo do obrazovky, takže zůstalo viditelné. Odborníci firmy OGAR ovšem hned poznali, že to nepatří k programu CELEST, neboť message zněla: "Go to hell!", jinak řečeno "Jdi do Prčic!". Oddělení WSP (World Software Police) se dalo do práce a brzy se rozezvučely všechny satelity kolem zeměkoule varováním. Nebylo to ale mnoho platné - virus se nedal dobře identifikovat, neboť na každém kompjútru, na každém bulletinovém boardu, dokonce i na každém policejním počítači byla jiná verze. Vyšlo nařízení, že je zakázáno používat obrazovky a to pod trestem odnětí svobody. Odnětí svobody, to je Davídku, jako když se nesmíš v televizi dívat na pořady pro dospělé. Začalo se používat jen akustických spíkrů, ale mnoho to nepomohlo: jednak šlo pak pátrání pomaleji, jednak chytrý virus přešel brzo na neslyšitelná, supersonická poselství. A protože se dostal i do televize, stáhlo ředitelství TV programů většinu pořadů, jako třeba zprávy, sport - ano, i pohádky, Kačenko. A nechali jen dechovky a heavy metal, kde už virus nemohl nadělat větší škody. Také elektronická pošta trpěla řáděním viruse Serpenta: adresátům sprostě nadával a zprávy všelijak překrucoval. WEB byl ovšem zcela paralyzován, zatímco Světový úřad statistický začal pro změnu dávat jen optimistické předpovědi.
Vypukl boj kdo s koho. Nejvíce postižené sítě byly dány do digitální karantény, ale to způsobilo ještě více zmatku. Jeden poněkud senilní byrokrat dokonce poslal na Internet jednotku chemických vojsk Sjednocených národů, aby virus vydezinfikovali. Kdekdo podezříval druhého, že je už také naprogramován čili nakažen virusem; otec zanevřel na syna, bratr na bratra a naopak. Začaly se objevovat zprávy, že je to snad i dědičné. Lidé se přestali rozmnožovat a homo - tedy sapiens - byl na vymření. A pak najednou začalo to všechno bláznění odumírat: lidé přestávali šílet, někteří si dokonce začali zase předplácet noviny a televize znovu zavedla do programu pohádky, ano, i ty pro dospělé, z parlamentu. Lidé pochopili, že se něco s virusem stalo. Šuškalo se, že asi zanikl sám od sebe. I softwéroví experti přiznávali, že nic neví, což bylo neobvyklé. Ale ne, Vlastinko, neobvyklé nebylo to, že nic nevěděli, ale to, že to přiznali. Nakonec se lidé přece jen dozvěděli, jak to bylo. V Tanvaldě pod Špičákem tehdy byl a nebyl, žil a nežil, v klášteře "U Pavučiny", jakýsi bratr Ambrož. Byl to kompjútrový nadšenec a diletant, který se navíc ještě zabýval luštěním starých listin, které sice už byly jednou vyluštěny, ale to on bohužel nevěděl. A jednou vám takhle sedí a z ničeho nic dostane nápad, že ten virus určitě musí být dílem ďábla! Ono ho, děti, na to přivedlo to jméno Serpent, neboť ten had v ráji byl vlastně přestrojený čert, že ano. A čirou náhodou si ještě navíc bratr Ambrož zrovna přečetl v jedné té starodávné listině návod, jak dělat exorcizmus. Ne Františku, to si pleteš se socializmem, exorcizmus je ďábla vymýtání. A tenhle Ambrož si vám pak zasedl ke klábosnici - já vím, Lucinko, že se říká klávesnice, ale on jí říkal klábosnice - naloudoval si assembler a v editoru pracně vyťukal zaklínací formuli: A-P-A-G-E
S-A-T-A-N-A-S
zkompajloval to a pak ještě pokropil počítač svěcenou vodou. Tím ovšem udělal zkrat na transformátoru, obrazovka zhasla a když ani po několika zdrávasech neobživla, šel bratr Ambrož
otrávený spát. A ráno, co se vám děti nestalo - tedy ne vám, myslím jemu: počítač zřejmě přes noc oschl a když mu ještě bratr Servít, který dělal v klášteře údržbáře a felčara , vyměnil pojistky, rozzářila se obrazovka nebeským jasem. A i ty neviditelné zprávy byly najednou vidět, ale teď už to nebyly, děti, ta neslušná či výhružná poselství, ale místo toho jen samé modlitbičky ke svatému Antoníčkovi Paduánskému a později i k ostatním svatým. Takhle to všecko vylíčil časopis Svatá Stolice, i když mezi lidem kompjútrovým se tradovala docela jiná verze: napíšete-li totiž zaklínadlo "Apage Satanas" v ASCII a převedete-li to na hexadecimálku, dostanete tím jakýsi zárodečný kód, antivirus, který je pak schopen narušit DNA strukturu samotného virusu. Při reprodukci se pak sub-routiny virusu začnou chovat jakožto zhoubné buňky a o zbytek se už postará zase pan Darwin.
Ale prostý lid, neznalý softwérových tajů, věřil jen té první verzi a to natolik, že brzo musel bratr Ambrož svůj exorcizmus opakovat i před kamerou. Při demonstraci pro Celosvětovou Televizi (CLSVTV-TV) došlo ale bohužel k neštěstí: po vykropení počítače se ubohý exorcista dotkl rukou kostry neuzemněného monitoru, zajiskřil a skonal. Dvě léta na to byl bratr Ambrož prohlášen oficiálně za blahoslaveného. Můžete si s ním promluvit v nejnovější verzi programu CELEST anebo o málo dražším CELEST-SUPER, pro obzvláště velké hříšníky . . . Zpět na index POHLEDY: POHLEDY - ALE ODKUD A KAM? Pohledy. jak příhodně jsem tu rubriku nazval, muže totiž znamenat ledacos: rozbor, kritiku, dokonce i nějaký názor,že ano. Anebo i něco docela pohledného, ale přitom pitomého. Jenže nic z toho jsm nemě l v úmyslu. Ale zajděme si nejprve zpět do historie . . .
V anglické části Hurontaire je už rubrika zvaná Other Dimensions, které jsem v českém čísle chtěl udělat něco jako ekvivalent , lépe řečeno protějšek. Ovšem přeložit to nešlo: jednak Jiné dimenze (doslovný překlad) je už rubrika v Amberzinu , kterou jsem kdysi založil svým článkem "Pohled z třetí dimenz. Dovolil jsem si tehdy posoudit boj kreacionistů s darwinisty jakožto dvoudimenzionální, tedy poněkud plochý a navrhoval jsem pohled z třetí dimenze, tedy nikoliv kompromis, ale něco úplně jiného. Za to sem sklidil různé rány od obou stran a byl označem kreacionisty za darwinistu a druhými za kreacionistu, což jen ukazuje, že si nic jiného než tyto dvě dimenze neuměli bohužel představit. Asi si ještě nepřečetli o umělém životě, který je v obou táborech pořád ještě tabu. Šéfredaktor Amberzinu Pavel Šuchmann mi tehdy navrhl, abych si vzal na to novou rubriku a po delší korespondenci jsme se dohodli na názvu Jiné dimenze. Později do rubriky začali psát i další autoři a když jsem založil Hurontarii, název jsem si přeložil a převzal sem, s úmyslem, že obsah bude také poněkud jiný. Nějakou dobu jsem ještě pokračoval v dělání emajlových interview se známými osobami na netu. Také to jsem prvně zavedl v Amberzinu, ale ještě navíc jsem to tam překládal. Jednak z lenosti, jednak z opatrnosti už překlady nedělám. Mohlo by se totiž stát, že by mi někdo popohnal před soud (nebo i stolici Boží), protože jsme přeložil beautiful jakožto pěkný a ne přímo krásný. Dal jsem tedy této nové české rubrice (z nedostatku inspirace?) poslední nepoužité slovo z onoho
prvního článku, totiž "pohled" a to hned v minulém čísle, kdyby jich náhodou bylo víc.Dlouho jsem tehdy přemýšlel, o čem by tato rubrika měla být a trochu jsem, pravda, tápal, protože takový "pohledný" název se hodí opravdu na cokoliv. Pochopitelně nešlo jen o pohledy, tedy o dívání, ale spíše o rozumování a tak se to časem vytříbilo na subjektivní, zaujatě individialistické ventilování mých vlastních pohledů na věci a na svět. A je to tak správné, protože každý máme mít svůj vlastní názor. Neříkám, že ten vlastní, ale špatný je lepší než cizí, ale dobrý - ne, v tom to není. Co říkám, je, že bychom si měli předem ujasnit, co my sami si myslíme, protože se jinak může stát, že už později nebudeme mít ani čas na nějaký vlastní názor . . . Toto století je notorické na akceptování cizích idejí: přebírání, kopírování, kradení, vnucování a samozřejmě i překrucování (tj. tvrzení, že ten řekl tohle takhle a myslel tím tamto) je na denním pořádku. Na tom je vlastně to nejzajímavější, jak lehce se my lidé necháme svést k souhlasu. Přiznám se, že sám dobře nevím proč. Asi jsme k tomu naprogramováni, že prostě musíme za každou cenu s někým souhlasit. Na vojně, to chápu, ale i když jsem musel souhlasit, názory jsem nepřebíral. Představme si otroka, který, jsa osvobozen, by si mermomocí hledal nového pána. Toho bychom asi považovali za blázna, zatímco v našem případě se považujeme za normální. Být oklamán, osvobodit se a nechat se znovu ochotně oklamat - to jsou vlastně ve zkratce celé dějiny lidstva. Nechápejte mě špatně: souhlasit s něčím je dobrá věc, koneckonců jsou na tom založeny rodiny, státy a částečně i kultura a moderní věda. Vtip je ale v tom, že se někdo té naší dobré vůle snaží dobře využívat a zneužívat, od prodavačů starých aut až do prodavačů starých reklam (česky řečeno politiků). A to prosím i když máme svůj vlastní mozek a nástroj, zvaný logika, o čemž si většina lidí myslí, že je to vlastně jen zdravý selský rozum. Tak jednoduché to ovšem není, ale to už by byl zase jiný článek. Nejsem ani zastánce toho, aby každý měl jiný názor. Právě naopak: každý byl měl začít se svým názorem a upřesnit, nebo i opravit si ho, když se přesvědčí o svém omylu. To se obvykle dělá v diskuzi, kteréžto umění za posledních let - obzvláště ve střední Evropě - zdegenerovalo na prosté "hádání se" (na toto téma si můžete přečíst serii " Umíme diskutovat?", která se právě začíná v Příložníku, příloze Hurontaria, adresa je na titulní stránce). Samozřejmě ani neprosazuju, že musíme mít za každou cenu názor opačný - zrovna tak je dobré se ptát, proč vlastně s někým nesouhlasím. "Souhlasníci" ani "rebelové z povolání" ještě nic kloudného lidstvu nepřinesli: ti první, protože nahradili myšlení prostým souhlasem, ti druzí, protože nahradili myšlení "nesouhlasem ze zásady". Pokrok lidstva je ovšem založen na myšlenkách, nových a hlavně dobrých. Když jsem létal do Japonska, zaujalo mě jejich elegantní řešení známeho japonského problému: tradice je tam tak silná, že k novým myšlénkám přicházejí opravdu těžce, vlastně skoro jako porodem. Tento porod se jmenuje brainstorming a provádí se ve skupině. Okoukali to od nás, ale umí to lépe, než my. Pokud jste to nikdy nedělali, vypadá to takhle: zadá se problém a každý ve skupině řekne to, co ho první napadne pochopitelně může i víckrát. Nápady se přitom nekritizují, jen zapisují. V druhém stadiu se pak nápady propracovávají - a tady je ta moderna: nápad pana ředitele, je-li blbý (jen ten nápad, pochopitelně) má menší hodnotu než třeba nápad mladého inženýra, ale dobrý. Koukal jsem na to hodně překvapeně, protože tak daleko jsme se ani my na západě ještě nedostali. Jenže Japonci jsou chytří: oni znají své nedostatky a vědí, kam patří tradice a kde je lépe používat svůj rozum. Nové pohledy nám totiž pomáhají dokreslovat celý obraz , celou mozaiku vědomostí. Jsou to pohledy, které se dívají hlouběji, až pod povrch, pod tu skořápku vědomostí, na kterou svým každodenním snažením nanášíme většinou jen větší vrstvu prachu. Zpět na index
POEZIE: SUDIČKY (Malé Aličce, když se narodila) Já uviděl tři sudičky, jak nad tebou se sklání. Ta jedna drží rolničky, jež sňala s horských saní a říká: "Jako o nocích zvonily ony tichem, též hlas tvůj ať je samý zpěv a zvoní štěstím, smíchem!" Ta druhá nese růží pár a takto k tobě praví: "Já krásu dám ti jako dar a k tomu hodně zdraví." Ta třetí nic však nenese a zdá se rozpačitá. Nad kolébkou pak sehne se a do ucha ti špitá: "Já do vínku ti děvče dám jen lásku všemohoucí až oběma pak vzplane vám, ať máte srdce vroucí!"
Zpět na index Jdi na titulní stránku Hurontarie
HURONTARIA - 9B/99 Canadian Czech-out Monthly Kanadsko-český měsíčník. Back to Title Page of Hurontaria (Jdi na titulní stránku Hurontarie) Komentář: Onehdá jsem slyšel zajímavou diskuzi v rádiu. Kritici se tam pouštěli do jednoho nebohého autora, no skoro nic z něj nezbylo. Najednou jeden z kritiků povídá: "No jo, ale ta kniha přece nebyla napsána proto, aby potěšila každého!" - a mně se tolik líbil, ten jediný rozumný hlas na poušti. Vždyť o to vlastně jde, umění tu není, aby vyhovovalo každému, to dělá jen kýč, že se podbízí. Umění má nejen uspokojovat, ale i burcovat lidi, aby přemýšleli. teda něco, o co se snažilo náboženství, ale jaksi neuspělo - lidé se sice modlí, ale nepřemýšlí. A pán Bůh si říká: do koho's to rozum vrazil ... Nové číslo přílohy Hurontarie - PŘÍLOŽNÍKU - opět vyšlo a první ctyři už ale nenajdete (každé číslo je po šesti týdnech vymazáno). Hledáme autory kratších textů a obrázků, najdete nás na adresách Příložníku, viz dole. Tam se také v článku "Jak nám psát" dovíte přesně to, co název slibuje. Eketronická kniha Waking the Dead o českých emigrantech z minulého století od Glorie McMillan, která je také čtenářkou Hurontarie, je na http://www.enteract.com/~flynn/default.html. Kniha je v angličtině a výzkum materiálů na knihu trval osm let. Další naše čtenářka, Eva Lewitus, vystavuje na své stránce Galerias de Fotos http://WWW.interaccess.com.pe/infotunel/artevia/eva/ velice zajímavé fotografie z Peru. Eva je profesionální fotografka tamtéž a v archive Hurontarie 1998 můžete také najít jeden její článek. Vyšel nový netový časopis Czech Express Country Homepage, který je na http://cech.cesnet.cz/. najdete tam vše o české kultuře a vychází denně. Napsala nám o něm redaktorka Klára Jiřinová a jak jsme do něj nakoukli, stojí to opravdu za to. Další frývér: Už jsem tu mluvil o mluvících hodinách (hele, nechtěná slovní hříčka!) Multilingual Speaking Clock. Řeknou vám čas, třeba každou čtvrt hodiny a pochopitelně si můžete nastavit i extra alarm. Tehdy jsem řekl, že čeština se připravuje - nuže, už je tady. Zásluhou krajana Michala Málka a jeho paní Aničky, která hodinám propůjčila svůj hlas, jsem teď informován o čase - případně alarmu přímo česky. Asi mi to nebudete věřit, ale i ta anglická hlášení jsem jaksi ignoroval a občas i přeslechl, zatímco české vůbec ne a to je dobře. Snad je to podvědomím, možná i tím, že je to v mém rodném jazyce - prostě pracuje to. Nemusím Vám jistě říkat, že je to - jako většina programů, co zde uvádím zadarmo, na adrese: http://www.abc.se/~m8501/spclock/. Autorem programu je Leif Porsklev, a potřebujete k tomu jen soundcard a reproduktor. Vřele doporučuji. INDEX: B - ČESKÁ ČÁST
Úvaha: Reportáž: Povídka: Pohledy: Poezie:
ZROVNA TEĎ NIC ZKÁZA LODI EDMUND FITZGERALD (dokončení). NÁVŠTĚVA OVCE, KTERÁ ZMĚNILA SVĚT BŘEHY, KTERÉ OPOUŠTÍŠ
Poznámka: Ťukněte na levý sloupec. Část A je v angličtině, je separátně a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 a Část C je totéž, ale bez diakritiky - pro novou volbu jděte prosím zpět na titulní stránku. Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Říkají, že se moc lituji. Jenže já jsem pro to opravdu ta nejlepší osoba - nikdo jiný to tak neprocítí, jako já."
PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE CZ. Můžeme také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright © 1999 Jan Hurych. Personal use of this material is permitted. However, permission to reprint/republish this material for any other purpose must be obtained from the author. All the names of persons are fictitious except where stated otherwise. Webmaster Honza (jansan)
[email protected] ÚVAHA: ZROVNA TEĎ NIC Jako skoro každý, obvykle nechávám věci na poslední chvíli a pak mám fofr. Tak například vesele slepuji Příložník, pak zase natírám dům a najednou - je čas vydat nové číslo Hurontarie. No pravda, tak jednoduché to není, ale já dost hřeším na to, že mám nápadů dost a vymluvám se sám sobě, že vlastně celý ten měsíc sbírám dojmy, které pak zpracuji. Byl bych asi hodně neupřímný, kdybych nepřiznal, že to s tím sbíráním není tak žhavé. Pravda, dojmy sbírím pořád, i nechtěně, ale některé jsou banální, jiné jsou jen staré otřepané zkušenosti a jen semtam se objeví perla, kterou stojí za to zasadit do obrazovky. Fakt je, že mě vždycky něco napadne, o čem psát, ať už to pramení z intuice, inspirace, improvizace nebo i z Internetu. Někdy to jde přímo z podvědomí, jindy z falešného sebevědomí a občas se pohne i svědomí. Když jsem se tak osebekritikoval, je na čase, abych se pochválil, ale to nechám na vás, jestli ovšem tuhle narážku dobře pochopíte :). Přiznám se , že napsat něco na papír je pro mě poměrně lehčí - buď
to mám už v hlavě (neříkal tohle předtím Mozart?) nebo se mi to nějak vyvíjí přímo pod rukou. Hlavní ztráta času je ve vyklepání téhož na klábosnici. Dělám totiž dost překlepů - nikdy jsem se nenaučil pořádně psát na stroji, asi proto, že jsem se to nikdy neučil, tečka. Takže čtu všecko dvakrát a stejně jsou tam chyby. No když mi zaplatíte editora, bude to vypadat lepší. Jenže vy mi ho nezaplatíte a já se také nepolepším. Navíc je tu dobrá příležitost pro ty, co rádi hledají chyby - rozhodně je nehodlám zklamat. Tak tedy píšu a pak je z toho buď "úvaha", "pohled", nebo i "povídka". Opravdové ukončení vlastně nikdy nevím předem - a je to tak dobře, asi bych se při psaní pak nudil. Většinou mám té inspirace pořád dost: každodenní život, knihy, noviny, televize, dokonce i můj pes, ten viditelný. Jenže zrovna tentokrát ne a ne přijít s nějakým nápadem.Ovšem pokud to nevíte, každá nevýhoda jde nějak využít - například nemám-li peníze, nemohu je utratit - tak jsem to prostě obrátil a teď napíšu právě o tom. O čem? Nu o tom, co dělat, když není o čem psát. Nejde o to, že bych neměl dost nápadů, ale já bych chtěl pořád psát jen o nečem zajímavém, důležitém, nebo alespoň vtipném. Jen asi každý desátý nápad projde sítem mé kritiky a pak ještě uvažuju, zda ho mám zpracovat v angličtině či češtině. Prozradím vám ještě jednu věc: čtenáři anglické poloviny Hurontarie mají poměrně jiné zájmy, názory i etiku. Jinými slovy: když vím, že bych to pak někdy mohl i přeložit do češtiny, napíšu to nejřív v angličtině. Já totiž nerad překládám z češtiny do angličtiny - ty dva jazyky jsou si tak nepodobné, že je to k neuvěření. Měl jsem na to téma netovou diskuzi s překladateli z češtiny (v Anglii a Holandsku) a došli jsme k závěru, že angličtina má poměrně pevné pořadí slov ve větě, zatímco čeština je hravá a žongluje si se slovy vesele tam i tuhle a pokaždé to znamená něco trochu jiného. A oni pak nepochopí, o co jde, nemluvě už o tom, že kolikrát vynecháváme osobní zájmeno, většinou teda podmět, například kde Angličan musí říci "my myslíme", my se bez toho my klidně obejdeme a rozumíme si, teda alespoň si to myslíme :). Když naopak řekneme "my myslíme", pak tím mysleíme důraz na to MY, že ano. No a překládat tyhle jemné nuance do angličtiny není lehké, protože angličtina tuhle hravost nemá a vyzní to kostrbatě. Takže to napíšu a je to ... Ovšemže ne! Především si projedu svou pamětí (počítačovou, ta moje už tak dobrá není), zda jsem o něčem podobném už někde nepsal. Ano, opravdu, však za ta skoro dvě léta v Hurontarii jswem napsal kolem dvěstě článků, povídek a básní. Navíc jsem psal i do Neviditelného Psa, Amberzinu, Britských Listů, Kanadských Listů, Zélose, pražského Telegrafu a teď ještě pražského ArtFora. Nu ano, přiznám se, někdy se objeví stejný článek později i v Hurontarii, ale to je úmylsně některé moje věci se mi zdají pořád aktuální a pokud jste je četli předtím jinde, vsadím se, že už si je stejně nepamatujete. Jednou jsem napsal článek, který jsem pak s hrůzou našel už napsaný a kdesi založený. A - věřte mi nebo ne - polovička vět byla skoro doslova stejná a to prosím při mé špatné paměti! U mě je to totiž takové, že bych to ani jinak napsat nemohl, tak je to perfektní :). Někdy je opravdu těžké najít dobrý námět a ještě těžší je udělat nové, zajímavější zpracování, a nejtěžší vůbec je najít nový názor na něco, co už tu bylo předtím mnohokrát přežvýkáno jinými. Pravda, mohl bych použít např. metodu zvanou "brainstorming" či jiné inspirační metody, volné asociace, thinktanky a jak se všechny ty pomůcky jmenují. Jenže já to tak nedělám - pravda, používal jsem to jako technik, když jsem hleadl nové řešení, aplikaci, kombinaci či development - ale pro Huronatrii se to prostě nehodí. Zde mě zajímají myšlenky a nápady, jejichž doba už přišla nebo brzo přijde. Mám na mysli dobu internetovou, kde každodenně sbíráme nové zkušenosti. Také zde ovšem řešíme různé problémy - o mnohých zde ani nepíšu: tak např. jak vylepšit grafickou úpravu stránky. Pravda, bral jsem malířské kurzy, ale zde je to něco jiného, jedná se spíše o grafiku a jen tak mimochodem, i o naše oči. Ano, dívat se dlouho do osvícené obrazovky (na rozdíl od papíru) je
zvýšená námaha na oči, které se unaví, jednak stálým zaostřováním a nakonec i proto, že vlastně vnímají 30 nebo kolik obrázků za vteřinu. Proto například dělám mezery mezi odstavci, aby se oči měly čeho chytit a odstavcejen krátké a už bez odsazení - mezera stačí. Při vytištění to bohužel vypadá jako promarněný papír, ale máte-li to drobným tiskem, tak i tam mezera mezi odstavci pomáhá oči lépe vést, aby si mohly odpočinout. Ano, je třeba stále řešit nové problémy, protože když je nevyřešíme, budeme jich mít víc a víc. Abych ale nestrkal hlavu do oblak (ale a ani ne do písku), držím se hodně při zemi. Snažím se popisovat a řešit hlavně ty moje problémy. Hlavně proto, že je znám nejlépe a na většinu jsem už našel řešení, takže jen neteoretizuju. Doby, kdy jsem se - jako asi každý dobře smýšlející mladý muž - snažil spasit lidstvo, jsou už ty tam. Stárnu, časové měřítko se mi krátí a nabyl jsem určité skromnosti, té, za kterou se v životě dost zaplatí. Jen doufám, že moje problémy má také někdo jiný a že si o nich popovídáme, i když jen jednostrannou komunikací, pokud mi nenapíšete něco emajlem, na který rád odpovím. Tak vidíte, neměl jsme o čem psát a zatím se musím nutit, abych už končil. Tak tedy alepoň nějaký závěr - dám vám k dobru hned tři: a) nakonec jsem přece jen něco napsal, což byl - proč bych to zapíral - hlavní účel tohoto cvičení, b) během toho psaní jsem dostal jeden dobrý nápad, který si ale nechám na příště, a c) ať se děje co děje, čas pracuje pro nás. My, co to víme, ho dokonce necháváme, aby za nás dřel. . . Zpět na index REPORTÁŽ: ZKÁZA LODI EDMUND FITZGERALD (dokončení) Byli asi jen hodiny plavby od klidného zálivu Fish Bay, když to přišlo. Poryvy větru neustávaly, dokonce se utrhla i anténa torujícího radaru. Loď při jedné velké vlně ponořila příď do vody a už ji nezvedla - těch 26 tisíc tun hrudek železné rudy, které se už předtím začalo hývat, se zřejně nebezpečně posunulo. Záď lodi se zvedla na hladinu a nepodporována vztlekem vody, způsobila svou vahou, že tlak na pláty a nosníky překročil mez a loď se zlomila v půli, podobně jako Titanic. Voda se za ní zavřela a deseti minutách bylo po lodi, kterou stavěli celý rok. Z posádky se nezachránil nikdo. Večer v půl osmé se bouře uklidnila a podle kapitána Andersonu bylo opět vidět až do vdálenosti 17 mil (27 km). Na obrazovce radaru bylo vidět tři lodi, ale žádná z nich nebyl Edmund. Letadlo pobřežní hlídky (Coast Guard) vzlétlo krátce po desáté hodině, později i dvě helikoptéry a mohutný Hercules C-130 z vojenské báze v Trentonu, Ontario (loď leží v kanadské části jezera). Rychlý cutter Naugatuck pobřežní hlídky ještě nemohl vyplout, neboť jezero bylo ještě příliš rozbouřené. Coast Guard tedy požádal kapitána Andersona, aby se v lodí vrátil hledat Edmunda. Také dva ze tří zaoceánských freighterů (William Clay a Ford) se rozjely na pomoc. ve dvě ráno dorazily na přibližné místo ztroskotání, ale teprve až v osm ráno se našel záchranný člun číslo 1, ovšem prázdný. Během dalších tří dnů ještě hledáni pokračovalo, ale pak bylo odvoláno. Kapitán Cooper věřil, že loď se potopila na mělčině blízko ostrova Caribou (six fathom Shoal). Po dvou letech hledání se konečně nalezla loď pobřežní hlídky Woodrush na dně vrak lodi, přesněji řečeno obě jeho části, ale díky tomu, že byly ve velké hloubce (530 stop =162 m) byly výsledky reportu, který vyšel až v dubnu 1977, zcela neůplné - za hlavní příčinu potopení se považovaly vadné uzávěry (hatches). Tyto závěry byly odmítnuty jak výrobci, tak i majitelskou firmou. Pokračovalo se v potápění, byl zde dokonce známý kapitán Cousteau se svou lodí Calypso a natočil asi třicetimunutový film. zde se také vyvrátila doměnka, že se loď rozlomila až po dopadu na dno, neboť obě půle lodi byly
od sebe značně vzdálené. Také michiganská výprava na Graylingzde byla a natočila 5 hodin filmu s nepříliš přesvědčivými závěry. Původnímu reportu také odporoval názor amerického admirála P.R. Trimble, který nevěřil, že by se tak velká loď potopila jen díky prosakujícím krytům. Zatím poslední návštěvnice místa posledního spánku posádky Edmunda byla speciální ponorka Clélia, která dokumentovala na dně vysypané hromady železné rudy (tacinte pellets), ale na druhé straně objevila, že příď byla zřejmě tak těžká, že se po názrazu na dno roztrhla. Jednotunnový podmořský robot CURV (Controlled Undervater Research Vehicle) se potopil k vraku celkem dvanáctkrát a udělal asi devět set fotografií. podobně jako u výpravy k Titaniku se zjistilo, že se pláty nevyboulily, ale prostě praskly. To je zatím nejpřijatelnější vysvětlení potopení, ale ani to ještě není úplně jistá příčina neštěstí - otázkou je, proč praskly. Nelze ovšem vyloučit ani hrubé porušení rozkazů, nedbalost, případně už původně špatné rozložení váhy nákladu či dokonce příliš veliký náklad (zřejmě se zanedbala korekce na stáří lodi). Faktem je, že loď asi neměla dobrou ochranu proti pronikání vody: uzávěry se mají po nějaké době kontrolovat, případně vyměnit, ale na druhé straně by obě pracující pumpy měly stačit spolehlivě stačit na takové množství vody. kapitán ovšem hlásil, že se loď naklání, ale tyo mohlo být způsobeno posunem rudy. Také je nepochopitelné, že se nikdo nedostal do záchranných člunů, když se na lodi s nimi konal každý týden drill. Záhada tedy pokračuje . . . Z těch, co se zajímali o vrak Edmunda,se o jeho popularitu zasloužili nejvíc dva muži: Tom Farnquist , který založil 1978 Historickou Společnost vraků na Velkých Jezerech ve Whitefish Point, který se zůčastnil také jedné z expedic, a Fred Shannon, dřívejším povoláním policista, financoval jinou výpravu, roku 1994 je ovšem smutné, že si oba muži konkurovali, pohádali se a dokonce soudili. Konečně se 4 července 1995 podařilo ze dna vytáhnout zvon z Edmunda, kterážto operace byla byla na žádost rodin námořníků povolena kanadskou vládou. Lodní zvon se podle všeobecné tradice námořníků vždycky považoval za "srdce lodi", protože se na něm každou půlhodinu vyzváněl čas, začátek a konec směn a varovné signály v mlze či bouři. Ten z Edmunda váží 200 liber (90 kg), v průměru má 21 palců (53 cm) a dovedete si představit, že to asi nebylo lehké ho dostat nahoru na hladinu. Zatímco Farnquist dostal zvon do svého muzea ve Whitefish Point, Shannon objevil něco jiného - měl z výpravy video, kde je vidět ve vraku lodi tělo jednoho z námořníků. Podle jiných k tomu ale musíte mít poměrně velkou představivost.
Mše za zmizelé námořníky se konala v místě, kam směřovala, ale už nedorazila, v Detritu, ve starém Mariner´s Church (Kostele námořníků). Dvacetdevětkrát zazvonil starý kostelní zvon námořního bratrstva (29 mužů posádky tam zahynulo). Na místo vytaženého zvony zavěsili potápěči jeho repliku, s vyrytými jmény všech členů jeho posádky. Loď a její námořníci se zapsala do historie Velkých jezera a píseň kanadského zpěváka Gordona Lightfoota se během roku stala ve své kategorii nejpopulárnější písní Severní Ameriky. "We are holding our own" ("Držíme se" - poslední slova kapitána McSorleyho, než jeho loď zmizela ze stínítka radaru.) Zpět na index
POVÍDKA: NÁVŠTĚVA. (Předtím uvěřejněno v časopisech Zélos a Natura) Když jsem se probudil, seděla u mé postele a usmívala se. Byla oblečena v bílém plášti, ale mě tím neoklamala. "Kdo jste," povídám, "ještě jsem vás tu neviděl". "Tykej mi," usmála se, "vždyť už se přece známe tak dlouho." "Ale já si nevzpomínám," řekl jsem odmítavě, "kde bych tě asi býval mohl..." Přejela mi rukou po čele: "Horečku ještě máš. A paměť nebyla nikdy tvojí silnou stránkou, co?" řekla věcně a bylo vidět, že mě opravdu zná. "Bylo to přece u moře, ty a já -" Nedopověděla. Ani nemusela. Jakoby se mi v hlavě přetočil nějaký film dozadu a byl jsem hned v duchu zase tam. Písek, horká pláž, slané moře. Tak slané, že jsem z toho měl vždycky prvních pár dnů rýmu. Ano, moře, rodinky se spálenými zády, fronty na drink u kiosků a ona, v těch malinkatých plavkách, až se za ní všichni chlapi otáčeli. "Bonnie," povídám vítězně. "Ale tehdy jsi byla bruneta, teď jsi na blond." "Gentlemani dávají přednost blondýnám - pamatuješ si na ten film? Byli jsme na něm přece spolu." "Ovšem, vzpomínám si, i na to, jak jsem ti tehdy řekl, že to vůbec nevadí, že já nejsem přece žádný gentleman." Přimhouřil jsem oko a ona se ušklíbla. Za oknem se objevil mrak a v pokoji se setmělo, jako by to naše setkání mělo být ještě intimnější. Pak řekla: "Pamatuješ, jak jsme museli být celé tři dny ve stanu, protože tolik pršelo?" "Ale nenudili jsme se, to ne, " zavzpomínal jsem." A pak jsi zase ztratila náušnici a šli jsme ji spolu hledat. Jako zázrakem jsem ji pak našel u sprch. Řekl jsem ti tehdy, že nám napršelo hrozně moc štěstí, tolik, že až se vezmeme, že nám bude stačit nadosmrti." Zamračila se, asi se jí ta poznámka nelíbila: "Nemělo to být, vždyť jsem ti to řekla. Nemohla jsem patřit nikomu." "Ano, a já tě prosil, bědoval jsem, vyhrožoval a pak zase znovu prosil...Ale ty jsi byla neoblomná. Najednou jsi byla jiná, jako bys neměla srdce." "Myslíš?" řekla ironicky. "Byl jsi tehdy ještě vlastně chlapec, plný ideálů. Měl jsi tolik zájmů nemohla jsem ti kazit život, chápej!" "Ty jsi byla můj ideál, nikdo jiný! Vzala sis mou lásku a nedala jsi mi za ni nic náhradou." Ohradila se: "A co naše vzpomínky, na ty jsi zapomněl?" Její černé, uhrančivé oči se na mě zahleděly zrovna jako tehdy a vůbec jsem se nedivil, že jsem do ní kdysi býval tak bláznivě zamilovaný. "To je pravda, ty mi zůstaly, vzpomínky jsi mi nevzala. Mám je zakleté tady, v srdci - je to to jediné, co mi zbylo." Nebylo to tak úplně pravda, mnoho jsem od té doby zapomněl, mnohé přebolelo. Pokračoval jsem ale dál: "Hlavně tu vzpomínku nejbolestivější, tu poslední..." "Myslíš to, jak jsi vylezl na tu skálu a vykřikoval, že když si tě nevezmu, že skočíš do moře? Stál jsi tam, vítr ti trhal slova od úst a vypadal jsi, že jsi byl rozhodnut vrhnout se střemhlav dolů. Ale pověz mi, myslel jsi to tehdy opravdu vážně?" Překvapila mě tou otázkou. "Vlastně teď ani nevím. Vzpomínám si jen, že jsem byl opravdu hrozně nešťastný. A nevím, co by se stalo, kdybych tehdy najednou neztratil rovnováhu a nezřítil se dolů.
Myslím, že bych asi neskočil, asi bych si radši vymyslel ještě nějakou jinou hrozbu. Už jak jsem letěl, tak mi bylo jasné, že takhle jsem to vůbec nechtěl, to ne. No a pak jsem dopadl a ztratil vědomí..." "Naštěstí jsi minul útesy a nárazem na vodu jsi omdlel. No a lidé se seběhli a pomohli ti," zavzpomínala. "Lidé? V nemocnici mi řekli, že jsi to byla ty, kdo mě zachránil. Ale jak jsem otevřel oči, tak prý jsi hned odešla. Volali na tebe, ale ty ses ani neobrátila. Proč?" "Cožpak to nechápeš? Bylo nutné, abys mě už nespatřil, bylo na čase, abys mohl začít nový, jiný život. Dala jsem ti šanci, můj milý." Uchopila mě něžně za ruku, hladila ji a já si jen přál, aby to tak bylo pořád. Znovu mi sáhla na čelo: "No vidíš, a horečka je pryč." Vděčně jsem se usmál: "To je tím, že jsi se mnou. Budeš mě teď často chodit navštěvovat, viď?" "Nevím - snad," řekla nepřítomně. V pokoji se ochladilo. Za oknem zrudla obloha, byl už večer a čekala mě zase bolestiplná noc. Najednou jsem se cítil hrozně unaven. Asi to zpozorovala, protože se zvedla: "Musím už jít. Tak se měj hezky." "Počkej, Bonnie, ještě nechoď! Tak dlouhou dobu jsem tě neviděl a ty už zase jdeš," stěžoval jsem si, ale zbytečně. Odešla tiše, zrovna jako tehdy. Po tom úrazu jsem ji totiž už nikdy neviděl, až teď.
Druhý den až do oběda jsem pak na ni musel pořád myslet. Znáte to, některé vzpomínky se nedají jen tak lehce odehnat. V poledne vstoupila do mého pokoje sestra a řekla úředně: "Přinesla jsme vám oběd, musíte přece něco jíst." Zíral jsem na ni; asi příliš zvědavě, protože se otázala: "Co je? Chtěl jste ještě něco?" "Ale ne, jen jsem si myslel, že vás odněkud znám. Připomínáte mi totiž hrozně jednu ženu." "A kterou?" zeptala se a naklonila ke mně. Poznal jsem, že to je opravdu ona, Helena. Poznal bych ji vždycky, už jen podle jejích rezavých vlasů, tak neposlušných, že si je musela stáčet do uzlu či spínat sponou. Anebo vázat mašlí, to většinou. Tolik jí ta mašle slušela - rozvazovala ji vždycky jen až navečer, když byla se mnou sama... "Co tu děláš, Heleno?" ptal jsem se a v duchu jsem se bál, že to přece jen není ona, ale nějaká jiná dívka - vždyť ani tu mašli teď neměla. "Musela jsem tě najít, však ty to víš!" "Proč?" Najednou jsem nic nechápal. Nikdy se mnou nemluvila v hádankách, až teď. "Jak se tak hloupě ptáš, cožpak ty mě už nemáš rád?" "Rád? Já tě přece nikdy nepřestal milovat, Heleno!" "Vím jen to, že zase lžeš," usmála se, "ale teď už na tom vůbec nezáleží. Ty jsi prostě nikdy nemohl milovat jen jednu ženu, viď? Vlastně jsi za to ani nemohl, já vím, ty jsi měl příliš velké srdce." "Ale milovali jsme se vášnivě, to přiznej. Ve dne, v noci, všude, kde byla tráva či nějaká podlaha. Miloval jsem tě z celého srdce, z celé duše." "A pak jsme se vzali a nějak z tebe ta velká láska vyprchala. Ostatně víš, že jsem ti nikdy ani nevyčítala, když jsi měl jinou." "Ale ty jsi byla za všech lásek tou láskou největší," řekl jsem a opravdu jsem to tak zrovna v tom okamžiku myslel. Přitakala. "Asi máš pravdu. Škoda, že to netrvalo déle. Ale pak se to stalo..."
Ano, pak se to stalo. Tolik mě tehdy žádala, abychom zase jednou jeli spolu na výlet. Tak jako jsme spolu jezdívali kdysi, ještě než jsme se - jak se to říká ? - odcizili. Vlastně jsem se odcizil já, ne ona. Moc se mi ovšem na ten výlet nechtělo. Bál jsem se, že se bude snažit dát naše manželství dohromady anebo se hádat, komu zůstanou děti a podobně. Bylo mi jí ale přece jen nějak líto a tak jsme jeli - nahoru na sever, s kanoí na Red River. Bývali jsme kdysi docela dobrý team. Čekalo tam na nás pár kilometrů peřejí, pak ještě řada divokých rapidů a konečně klidná řeka, kde už je proud zase tak pomalý , že se musí pořád pádlovat. A také tam byl vodopád, ale ten přišel ještě před tou tichou, línou vodou. A na těch rapidech jsme se právě tehdy udělali. Plovačky jsme měli, o to nic, ale mezi peřejemi byly zrádné balvany a proud dost silný, aby se nás vrhal a otloukal nás až dolů k vodopádu. K vodopádu, který jsme ovšem normálně museli vždycky portážovat. Jak jsem se tam v té vodě snažil orientovat, narazil jsem přitom na kámen; asi nějak hodně špatně, neboť se mi ještě ozvala ta stará bolest v zádech. Trvalo to chvíli, než jsem se dostal blíž ke břehu, kde jsem se zachytil o větev, co vyčnívala nad vodou. A hned jsem se také začal ohlížet, kde zůstala Helena. Pak jsem ji uviděl, nahoře, proti proudu. Držela se nějakého kamene. Zápasila statečně, ale voda jí strhla a nesla dolů. Snažil jsem se jí zachytit a natáhl jsem ruku, jak nejdále jsem mohl, lépe řečeno tak daleko, jak mi má bolest dovolila. Proud byl silný, ale přesto se mi podařilo zachytit ji alespoň za rukáv. Křičel jsem bolestí, když jsem ji přitahoval k sobě. Voda nás strhávala zpátky do proudu a vypadalo to, že nás opět pohltí. Chvíli jsme oba bojovali, ale zdálo se, že už to dlouho nevydržíme. Najednou se Helena z ničeho nic vyškubla, odstrčila se ode mne a už ji voda odnášela dolů k vodopádu. Natáhl jsem za ní ještě ruku, ale ta už zůstala prázdná. . . "Proč jsi to tehdy udělala, Heleno?" "Ty to dodnes nevíš?" usmála se bolestně. Viděl jsem, jak se jí v očích cosi zatřpytilo. Prudce se otočila a odcházela. "Heleno, proboha ne, vrať se! Vrať se mi, Heleno!" volal jsem za ní jako tehdy nad vodopádem. "Sbohem, Petře," uslyšel jsem ještě - také jako tehdy - a byla pryč. Rvalo mi to srdce: bolelo to snad ještě víc, než když jsem ji ztratil poprvé. Co se s ní tehdy stalo, vlastně ani nevím, její tělo se totiž nikdy nenašlo.
Po dlouhé noci bez spánku jsem celé ráno prospal. Bolesti přicházely vždycky hlavně za soumraku a vydržely celou noc. A s nimi i horečky. Usnul jsem znova a probudil jsem se až k večeru. Byl jsem sám v pokoji. Ležel jsem a přemýšlel jsem o tom všem. O životě, jaký byl a nebyl. O láskách ztracených i o láskách promarněných. O láskách, které přicházely jako dar a které se pak, odhozené jako hračky, hromadily někde v koutě. Lásky, které jsem si vlastně ani nezasloužil. A ano, dvakrát mi osud daroval zpět můj život, ale jak jsem vlastně toho daru využil? Za oknem vyšel měsíc a v jeho světle jsem ji uviděl: seděla na mé posteli a její oči byly plné porozumění. Chtěla promluvit, ale zarazil jsem ji: "Počkej, neříkej nic. Já si vzpomenu, která ty jseš. Já tě určitě odněkud znám. Dej mi jen víc času, já si určitě vzpomenu." "Nemohu ti dát zpět to, co už nemáš," řekla a otřela mi zpocené čelo. "Ale máš pravdu, my už jsme se
viděli. Dokonce dvakrát. Tam u moře a pak na Red River. Pořád mě ještě nepoznáváš?" Najednou jsem ji poznal: "Tak to jsi byla ty? Ale jak jsi se..." nedokončil jsem. "To není důležité," přerušila mě, "hlavní je, že jsem zase tady." "Ty jsi si pro mě přišla, viď?" zeptal jsem se a v duchu jsem doufal, že to není pravda. Neodpověděla, jen přikývla hlavou. "Tak to vidíš," zamyslel jsem se nahlas. "Na tenhle okamžik jsem čekal celý život! Je to zvláštní myslel jsem na tebe často, ale nikdy jsem si tě nepředstavoval jako mladou, krásnou ženu, svůdnou a žádostivou..." "A proč ne?" usmála se, zřejmě polichocena. Zakroutil jsem hlavou. "Ba ne, lidé s tebou vždycky spojovali jen to nejhorší: konec všech snů a marných nadějí..." Bylo vidět, že se baví: " A proč jen konec, proč také ne začátek? Proč jen to špatné a ne to dobré? Nebylo to krásné, jak jsme se tolik milovali? Cožpak ty nechceš, aby to pokračovalo?" "Já teď najednou ani nevím," koktal jsem zmateně. Byla tím dotčena: "Tolik jsi přece vždycky naříkal - vždycky když jsi mě ztratil - a teď už mě ani nechceš?" "Já tehdy nevěděl, že... " chtěl jsem cosi vysvětlovat, ale sám jsem dobře nevěděl, co. "Nevěděl, nevěděl - ty nikdy nic nevíš! Jen se nevymlouvej, prostě už mě nemáš rád. Anebo jsi mě nikdy vůbec rád neměl. Snad jenom tehdy jako sextán, to když jsi mi ještě psával básně. Pamatuješ?" Zadeklamovala s předstíraným patosem: "Světla číš do noci převrhl měsíc, do tmavých zákoutí nastavil stíny... anebo tuhle: Teď milovat tě budu tisíc roků, tajemná noci, milenko mých snů!. . . Několikrát jsi přece přemýšlel o sebevraždě, jednou dokonce i doopravdy." Rozesmála se, ale viděl jsem, že se mi neposmívá. Snad jen ve mně chtěla vyvolat vzpomínky, vzpomínky na moje zmatené, dávno zapomenuté mládí. Její smích zněl najednou jako zvonek - počkej, vždyť já ho znám - ano, takový ten malý zvoneček, co býval na dveřích naší chalupy v horách. O prázdninách jsem se tam vždycky vracel. Brácha mi přicházíval naproti na nádraží a máma s tátou už na mě čekali s večeří. A pak jsem jim musel všecko, ale úplně všecko vyprávět a bylo toho tolik, že jsme si někdy povídali až do rána. Druhý den jsem pak vždycky vyspával - čekalo mě přece celé léto, nebylo kam pospíchat. Vyráželi jsme k řece, nebo na starou, protrženou přehradu, jindy nahoru na Špičák a večer zase s holkama do kina... Cítil jsem, že se mi udělalo lépe. Bolest se utišila, horečka opadla. Možná, že mě už zítra lékař pustí domů.
"Už je čas," prohlásila. Podala mi ruku a vybídla mě: "Tak pojď!" Pochopil jsem. Najednou to všecko začínalo mít smysl. "Máš pravdu, půjdeme!" rozhodl jsem se. "Jenom ještě jednu otázku: Dvakrát jsi si mě mohla odvést a přesto jsi to neudělala. Proč?" Neodpověděla. Místo toho se usmála, naklonila se ke mně a objala mě - tak jak to umí jen žena v lásce, žena milující. A pak mi zavřela ústa ledovým polibkem . . .
Zpět na index POHLEDY: OVCE, KTERÁ ZMĚNILA SVĚT (Poprvé publikováno v pražském Amberzinu) Když jsem asi před nějakou dobou začínal v Jiné Dimenzi, nečekal jsem, že se tak brzo po tom stane něco, co ji učiní opravdu aktuální. Ano, mám na mysli onu malou ovečku Dolly (zkráceně pro Dorothy), která změnila a ještě změní náš názor na mnoho věcí. Přiznávám se ovšem, že to byla náhoda a že jsem o tom předem nevěděl. Z toho důvodu bych se také v tomto článku chtěl raději zabývat fakty, než spekulacemi, už proto, že to je to, co většině diskutérů (v tisku i jinde) vlastně chybí. A je jen na vás, chcete-li se k nim vyjádřit...
Nejprve tedy několik zjednodušených objasnění, než přejdeme k věci: Genetické inženýrství je odvětví vědy, které se zabývá vytvářením nových genetických kódů pomocí "gene targeting", tj. Předem naplánované rekombinace existujících genů pomocí introdukce částí jiných genů (širší definice zahrnuje pochopitelně víc). DNA je nositel genetické informace (v chromozomech buňky) Klon je vlastně identická kopie, v širším smyslu i "populace geneticky identických organismů, vzniklých postupnou replikací z jednoho předka". Replikace je genetická duplikace (např. segmentů genů či buněk). Klonování: - molekulární: DNA sequence se replikuje v jiných organizmech, obyčejně v bakteriích - rekombinační: zcela nové kombinace DNA se vytváří kombinací mezi primární DNA a bakteriální DNA (tj vyše uvedené molekulární klonování) - jádrové (nukleární) : - pomocí embrya, kde se kompletní DNA přenese z buňky embrya (donor) na buňku neoplodněného vajíčka. To se podařilo Roslinovu Institutu už v březnu 1996, čímž byla demonstrována možnost klonování vyšších savců - pomocí dospělé buňky. Donor je normální buňka, namísto embrya. Tato buňka byla v Roslinu vzata z vemene šest let staré ovce. Pokus se podařil a narodila se ovečka, která už teď už pět měsíců stará. Tento úspěch byl před týdnem oznámen v tisku.
Proč je to takový úspěch? Protože u klonování z embrya se to celkem očekávalo - jeho mladé buňky totiž ještě nejsou vyvinuté (tj. specializované pro ten který orgán), zatímco u dospělé buňky se myslelo,
že to nebude možné. Nevěřilo se, že tuto specializaci bude možno reverzovat, jinými slovy " to rewind the clock" neboli obrátit čas, aby se proces začal zase od počátku. Jak se ten "zázrak" vědcům z Roslin Institutu (ve spolupráci s firmou PPL Therapeutics) podařil? Podle Dr. Wilmuta z Roslinu (který je hlavním řečníkem této vědecké skupiny) bylo třeba "vyhladovět buňku ve slaném roztoku, takže se přestala rozdělovat a vypnula všechny své geny až na ty nejnutnější" a tak se podařilo přeprogramovat jádro buňky vajíčka. Unikátnost je také v tom, že samčí sexuální buňky přitom nebylo vůbec potřeba (jako to bylo v případě embrya). Jinými slovy, Dolly nemá otce. Z druhé strany vzato je Dolly sice identická se svou matkou, ale pouze geneticky, podobně jako u mononukleárních dvojčat, jejichž personality se shodují jen částečně (např. i u lidí je to něco méně než 50%). Počáteční bilance pokusu je asi taková - udělaly se současně tři pokusy: z 9 dní starých embryjí, 26 dní starých fetusů a z buněk 6 let staré matky. Z celkového počtu 24 klonů se narodilo jen 8, a Dolly je jediná, která se narodila z dospělé buňky své matky. Pozitivní aplikace: výroba bílkovin (např. pro léčení cystické fibrozy), léčba hemofilie, léčení genetických nemocí (tj. způsobených genetickými poruchami), klonování ve velkém, tj. nově vytvořených DNA genetických kombinací např. klonování lepších užitkovách zvířat. Zlepšená transplatace orgánů ze zvířat na lidi. Výzkum a léčení rakoviny, výzkum stárnutí. Negativní aplikace: Zde je míněno použití klonování k sporným, neetickým či přímo škodlivým účelům, jako je klonování lidí, klonování škodlivých virů, biologické zbraně vůbec a také ještě dosud neznámé aplikace (např. někdo se zmínil o výrobě lidských klonů za účelem zásob náhradních orgánů pro transplatace). Dosud nelze klonovat: z mrtvých buněk. Rozhodně asi nepůjde replikovat náhodné změny v DNA struktuře (např. způsobené stářím), neboť tento proces zatím nelze reverzovat. Odhaduje se však, že by se mohlo dát stárnutí zpomalit. Zákon: V Anglii se nesmí lidé klonovat a pokusy s lidskými embryi jsou pod přísnou kontrolou. V USA zákon proti klonování není, ale asi brzo bude. Je ovšem nebezpečí, že už se na výzkumu klonování lidí v USA či jinde ve světě pracuje a to v soukromých laboratořích. Tak se alespoň domnívá profesor biologie S. Grebe z Washingtonu. Ohlasy: Papežská kancelář se ostře vyslovila proti klonování lidí. Prezident Clinton svolal komisi, která se má vyjádřit k etice klonovaní a navrhnot patřičné akce. Dr. Silver z Princetonské university prohlásil:" Science fiction se stala skutečností". Také se teď v tisku připomíná, že tento druh klonování už popsal Aldous Huxley ve své knize "Brave New World" (1932) a že se podobným námětem zabývaly filmy Jurassic Park a Boys from Brazil. Názory Dr. Wilmuta: Z jeho intervjú vyplývá, že je proti klonování lidí, neboť je to neetické a "nevidí k tomu důvod". Navíc je samotný pokrok v klonování zvířat ještě tak malý, že by bylo nezodpovědné vůbec o klonování lidí uvažovat. Také nevěří, že bude někdy možno klonovat z mrtvých. Roslinský experiment je zaměřen vyloženě na klonování zvířat a na výrobu léků. Klonování je nejrychlejší technika pro výrobu lidských proteinů v mléce. Také vítá iniciativu prezidenta Clintona v etické otázce. Na otázku, zda se už uvažovalo o transplataci orgánů zešimpanzů - tj. baboonů - odpovídá Dr. Wilmut (redaktor ho žertovně nazývá Dr. Frankenstein), takto: "Lidé si myslí, že je přijatelnější používat vepře,
protože babooni se zdají více podobni lidem." Co na to říci - je to, že náš Chuckey je také vlastně baboon. . .
Od té doby, co jsem tento článek napsal, se ledacos změnilo: úspěšné klonování byl opakováno i jinde - na Havaji už také z dospělých buněk a navíc vstřikováním, místo rosslynské fúze a dokonce i Čína už chce klonovat - dnes už téměř vyhynulého medvídka Pandu (na světě jich je jen asi tisíc). Univerzita USC (Jižní Kalifornie) teď sleduje historický vývoj klonů lidské rakoviny - pro léčebné účely, zatímco Torontská univerzita našla gen, který umožní větší toleranci rostlin na slanou vodu, typický to problém našich prérijích farmářů. A co se děje v Rosslynu? Nově vytvořená firma Geron pracuje ve spolupráci s institutem na diagnoze a léčení rakoviny, příčinách stárnutí a podobně. Pravý otec ovečky Dolly, Ian Wilmut, ve svém novém článku poukazuje na práci s lidskými embryonickými buňkami, jejichž výzkum může pomoci léčit AIDS, Parkinsonovu chorobu a možná i diabetes. Objevují se ale i nové problémy: lékaři si stěžují, že se všechen výzkum děje úplně tajně a to může způsobit zpomalení ostatních výzkumů. jenže top víte: farmaceutické firmy tuší velké zisky a konkurenční boj je silný. No a zákonodárci pořád ještě přesně neví, kde je mez, co vlastně mohou dovolit a co by měli určitě zakázat . . . Zpět na index POEZIE: BŘEHY, KTERÉ OPOUŠTÍŠ Jak noc se nocí setkala, my oba již jsme byli z ní. Jen plachta píseň zpívala, píseň mých břehů, píseň loučení. Nás oba v mládí dálka lákala, vábivá dálka, modravá a šedá, a vůně její v duši vnikala, jak každému, kdo dobrodružství hledá. My tisíckrát se znovu vraceli k té věčné touze tajných útěků, tisíckrát staré modly káceli, tisíckrát braly nás zas do vleku. Nakonec už jen malá víra zbyla, že se nám splní vytoužený sen, že jednou přece uprchnem', má milá jednou, jen jednou, jednou přece jen!
Zpět na index Jdi na titulní stránku Hurontarie
HURONTARIA - 10B/99 Canadian Czech-out Monthly Kanadsko-český měsíčník. Back to Title Page of Hurontaria (Jdi na titulní stránku Hurontarie) Komentář: Zase je tu podzim. Vzpomínám, jak jsem ho už jako chlapec měl rád, jeho barvy a krásu, která kompenzovala tu smůlu, že jsem zase musel začít chodit do školy. Můj otec, který se mnou v tom nesouhlasil, neměl podzim vůbec rád - pořád mu nějak připomínal přicházející zimu. Mně se ale líbila ta důstojnost, s jakou se příroda poddává svému osudu a připravuje se na dlouhý spánek. Ještě si přitom zahýří barvami a "Dobrou noc!". Jakoby to věděla, že po zimě přijde jaro a pak teprve uvidíte tu krásu. Z toho důvodu zde také nebudu brojit proti klišé, které říká, že život člověka je podobný ročním cyklům - hlavně proto, že podle mě je podzim doba nejkrásnější ze všech a také já už jsem jaksi už v podzimu mého života. A tak listí nejen na severu, ale i u nás už padá, prohánějí se tu větry ze západu i severu, na Huronu jsou vlny a indiánské léto prý letos ani nepřijde. Skládám dříví do krbu - teda ne přímo do krbu, měl bych správně říci "pro krb" a občas se ještě vydám na houby, kterých je letos nějak málo. Počátkem září jsme navštívili Toronto, asi abychom si uvědomili, že nám to velkoměsto už vůbec nechybí. A kdyby ano, je jen tři hodiny jízdy autem - dostatečně blízko i daleko. UPOZORNĚNÍ: Někdy se stane, že některý náš mirror - z důvodů, které nemáme pod kontrolou nepracuje, z kteréhož důvodu tam ještě 11ho v měsíci není nové číslo. Buďte ujištěni, že datum nového vydání dodržujeme - stačí tedy ťuknout na další adresu z našich pěti. Kromě toho můžete využít naší bezplatné služby: pošleme vám Hurontarii domů e-mailovou poštou, pravda, bez obrázků, ale zato rychle (netrvá to ani minutu) a ve vyhledávači (browseru) bude vypadat úplně stejně jako na netu, adresy jsou na titulní stránce. Nová příloha Hurontarie - vlastně už vůbec ne nová - nazvaná příhodně PŘÍLOŽNÍK - už vyšla po deváté. Je to enzin čtenářů Hurontarie, kde podle hesla: "Vy si to píšete, vy si to čtěte!" najdete články, obrázky (mimo jiných i ten vlevo, ale větší), reportáže a legraci. Stále hledáme autory kratších textů a obrázků, najdete nás na jedné ze tří adres Příložníku, na př. na http://cement.fmi.cz/hurontaria/priloz/priloz.htm . Tam se také v článku "Jak nám psát" dovíte přesně to, co to chce. Vy, kteří rádi píšete - nebo se rádi čtete - tam máte možnost získat slávu téměř nesmrtelnou. Vydavatelství PC-GURU hledá autory pro své knihy v digitální, elektronické podobě. NONLIBRI je pokus o novou cestu šíření literatury pomocí internetu. Detaily najde u nás zde nebo přímo na jejich stránce http://www.neknihy.cz Další esej pro českou uměleckou galerii ArtForum je v anglické časti tohoto čísla Hurontarie. Pro srpnovou výstavu pojednává o umělci prof. Vladimíru Kopeckém a nazývá se Umění bojovat . Pan Kopecký už vystavoval po celém světě (třikrát na Expo) a jeho internetová pražská výstava je na adrese: http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/index.html Je tam i český překlad mé eseje a
fotografie jeho krásných výrobků. Nemusím snad podotýkat, že ty reprodukce jsou podstatně větší, než ta vlevo:). Další frývér: Firma FerretSoft nabízí nyní celý balík užitečných utilit v jednom. Hledáte nějakou webstránku? Užijte WEbferret, ta používá hned devět hledaček (Altavista, atd.) najednou (mám už ji skoro rok a nedám bez ní ani ránu). Potřebujete prohledat netové databáze? Použijte InfoFerret. Hledáte e-mailovou adresu? Na to je tu EmailFerret. Hledáte soubory na netu? Není nad FileFerret! Chcete si čatovat, t.j.pokecat v netové kavárně? naládujte si IRCFerret. PhoneFerret vám zase najde telefonní čísla. Hledáte newsgoups? Použijte NewsFerret! To vše v jednom balíčku nebo i jednotlivě a věřte si nebo ne - je to zadarmo, t.j. free. Jen pro zajímavost: ferret je - ano, fretka. Ale co bych vás lákal, podívejte se na to sami, na: http://www.ferretsoft.com/netferret/index.html INDEX: B - ČESKÁ ČÁST Úvaha: Reportáž: Povídka: Pohledy: Poezie:
NEBESKÉ HARFY (díl 1.) PRAVÝ JURRASIC PARK (díl 1.). OZVĚNA Z HOR TRIALOG O PŘESNOSTI KARNEVAL
Poznámka: Ťukněte na levý sloupec. Část A je v angličtině, je separátně a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 a Část C je totéž, ale bez diakritiky - pro novou volbu jděte prosím zpět na titulní stránku. Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Můj strýček žije na hradě, kde mají strašidla. Některá dokonce ještě žijí."
PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE CZ. Můžeme také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright © 1999 Jan Hurych. Personal use of this material is permitted. However, permission to reprint/republish this material for any other purpose must be obtained from the author. All the names of persons are fictitious except where stated otherwise. Webmaster Honza (jansan)
[email protected] ÚVAHA: NEBESKÉ HARFY (díl 1: Ionosférické dimenze, prvně otištěno v Amberzinu)
Někdy v polovici sedmdesátých let zachytil jeden kanadský radioamatér na svém přijímači podivné signály. Spojil se tedy s kanadskými telekomunikacemi a tam mu to potvrdili. Dokonce se zjistilo, že se jedná o bursts, něco jako krátké serie pulzů na nosné frekvenci, kterou jakoby někdo ručně dolaďoval a dokonce poměrně přesně určili místo, odkud byly signály vysílány. Až potud oficiální zpráva a pokud jste zapochybovali: ne, tento článek opravdu není do rubriky Brain Meltdown (aprilové články Amberzinu, poznámka j.h.). Novináři si ovšem neodpustili spekulace (jsou přece placení za senzace, ne?), že je to z jednoho města na Ukrajině, kde za války měla německá firma Telefunken fabriku a že jde o pokusy, jak ohřát Sibiř, nebo o bezdrátový přenos elektrické energie a navíc, že se prý asi jedná o pokračování v Teslových pokusech, atd. atd.. Tehdy se také objevila v tisku noticka, že Rusové navštívili bývalého Teslova asistenta, co žil tehdy v Montrealu a snažili se z něj něco dostat o tajemství Teslových denníků. Když to dáte všecko dohromady, stačilo by to na tři romány science fiction... No budiž: Rusové už dělali ledacos, jako třeba rozsypávání sazí z letadel po Sibiři, aby se vodou roztátých sněhů zavlažily jejich jižní pouště a zrovna tak je možné, že ještě po světě běhají různí "asistenti" Edisona či Tesly, i když asi už jen o hůlčičce. Jenomže pak se začali o to zajímat také Američané a podle některých názorů U.S. vojenských odborníků - citovaných na Internetu, tajné dokumenty jsme neviděli - mají Rusové značný náskok ve výzkumu ionosféry, globální tomografie a elektromagnetických zbraní. To první je docela pochopitelné, vždyť Rusové už tam nahoře mají svou permanentní kosmickou stanici na oběhu pěknou řádku roků a určitě se tam něco nového naučili. To další jsou ovšem zase jen spekulace. Jako například to, že Jelcin údajně nabídl Clintonovi, aby oba jejich státy vytvořili něco jako ochranný elektrický štít od kanadského Vancouveru až k Vladivostoku, a můžete si domyslet, proti komu: tento kruh kolem zeměkoule začíná a končí na hranicích Japonska. Přidejte k tomu hitlerovské tajné zbraně pana Asahari - ano, to je ten, co mu ušel plyn v Tokijském Metru - a kachna je hotová. A ještě se odvolejte na známou radarovou síť DEW line, která vede skoro přes celou Kanadu (tehdy ovšem ještě na ochranu proti Rusům :-). V poslední době se znovu objevilo také plno dohadů o projektu HAARP, asi proto, že je společným projektem US Navy , Air Force a University of Alaska. Projekt prý byl zadán firmě APTI (ARCO Power Technologies Inc., subsidiary známé olejářské firmy ARCO) a jeho vysílačka měla letos začít pracovat na maximální výkon. Co je to vlastně HAARP (High Frequency Active Auroral Research Program)? Odmyslíme-li si slovo Aurora (míněna a. borealis, polarní záře), je lehké spekulovat, že se jedná o něco více než jen výzkum ionosféry. Koneckonců oficiální dokumenty prý přiznávají, že projekt má civilní i vojenské cíle. K těm vojenským účelům údajně patří hlavně tři: nový způsob komunikace s ponorkami, narušování naváděních signálů nepřátelských řízených raket a vojenská aplikace tomografie, tj. průzkumu zemské kůry - až do hloubky několika kilometrů - pomocí radiových vln, zesílených a odražených v ionosféře. Praktický příklad užití tomografie v dnešní době? Hledání podzemních skladišť zbraní v Iráku. Přidám zcela zadarmo další spekulaci, mou vlastní: že oni už tam něco našli a proto tak trvali na té inspekci? Tolik Internetové sajty. Ale o co skutečně jde? Nepůjdu do detailů, najdete je v angličtině na oficiálním sajtu HAARPu: http://server5550.itd.nrl.navy.mil/projects/haarp/index.html Pokud je pro vás těžké oficielní technické lingo, spokojíme se zatím tím, že se jedná o výzkum chování šíření HF t.zn. krátkých vln (2,8 až 10 MHz) v ionosféře. Už velikost anténního pole (360 krát 300 metrů) naznačuje, že nepůjde o příliš koncentrovanou energii, jako třeba lazer a už rozhodně ne o
"paprsky smrti", jak jsem se někde dočetl. A proč na Aljašce? Ionosféra tam má značné variace během dne i roku, takže tam jsou daleko lepší podmínky ke studiu a navíc je to oblast elektromagneticky "tichá". Maximální výkon - po dokončení instalace - bude 3,6 Mwatt, intenzita vysílaných vln HF v ionosféře tj. 35 až 500 mil (56 až 800 km) nad zemí bude asi 3 mikrovolty na čtvereční centimetr.V současné době je HAARP slabší, než EISCAT v Norsku a SURA v Rusku (ta je ovšem zase slabší, než EISCAT). Po svém dokončení bude HAARP 2 až 3 krát větší, než EISCAT. Výzkum pro HF bude asi spojen s modulací pomocí ELF a VLF vln, ne ale pro vojenské zbraně - kde se LF (dlouhé vlny) používají , ale pro geologický průzkum a pravděpodobně i pro tu komunikaci s ponorkami, kterou už Rusové údajně mají. Výzkum ionosféry se zatím dělá ve dne i v noci. Potud fakta. Nejzajimavější částí projektu je IRI (Ionospheric Research Instrument), který má měnit, lépe řečeno fixovat oblasti (doslova patches) až 30 mil v průměru, ohříváním vyšších vrstev atmosféry pomocí zaostřených paprsků vysokofrekvenční energie. Tím by se vytvářely virtuální "čočky" a "zrcadla", která by pomohla přenášet radiové vlny a radarové signály za horizont, tedy opět se jedná o komunikační výzkum. Zřejmě je možno koncentrovaným radiovým paprskem také rušit radiové signály raket, případně i jinou komunikaci nepřítele, zatímco komunikace naší strany by se mohla nerušeně dít dál, a to po podobném paprsku. A vojenské aplikace? Pochopitelně, výsledky každého výzkumu se přece dají aplikovat vojensky, i výzkumu prasečího moru ... Hned od začátku se k projektu spekulačně přidružilo jméno Bernarda Eastlunda, fyzika a profesora na Kolumbijské univerzitě, dříve ředitele zmíněné APTI, později z neznámych důvodu propuštěného. Bernard prý totiž dostal nápad, jak využít omezených, ale jinak bohatých ložisek přírodního plynu na Aljašce a dal si to patentovat. Patenty - bylo jich víc - pak prý prodal mateřské firmě ARCO. Jeden z oněch patentů navrhuje spalovat přírodní plyn a to hned na místě nálezu a používat teplo takto vzniklé k výrobě elektřiny, která by se pak vyzářila do ionosféry. Do patentu pak připsal - jak už to vynálezci dělají.- různé grandiózní aplikace, spíše však pouze zbožná přání, to aby si je nikdo jiný nevzal za své dřív než on. Koneckonců o tom měl už v roce 1988 interview v časopise OMNI. Tyto aplikace se pak zase staly předmětem dalších spekulací. Dohadům pomohlo i to, že se ve svých patentech (tedy alespoň v jednom) Eastlund odvolavá na - koho jiného než samotného - Teslu. Četl jsem jeden z nich a zdá se mi, že dokonce předčí i Teslovu fantazii. A je to, kruh se uzavírá, že ano. Ale opět: kde je teď vlastně pravda? Staré české přísloví říká: není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. No dobrá, pravdy tam trochu je, ale ten větší zbytek je tedy co - lži hodně? Nedělejme ale zbrklý závěr a radši se podívejme na tu pravdu. Především se začtěme znovu do historie. V červnu 1994 prodala ARCO svoji APTI, tedy i s těmi patenty, firmě E- Systems, jejímž hlavním zákazníkem je DOD (U.S. Department of Defence, Ministerstvo Obrany). Že se může jednat o vojenský výzkum, je nasnadě. A jeden z Eastlundových patentů se trochu podobá zařízení HAARPu, ovšem až na ten výkon a hlavně použití. Zajímavé je, že HAARP prý má automatické vypínání vysíláče, zjistí-li se v blízké oblasti nějaké letadlo. Nu co na tom, bezpečnost především, ani to není nenormální. US Air Force vydala 440 stránkový dokument EIS, který určuje, jaké účinky bude mít HAARP během svého trvání na enviroment, tj. na přírodu a lidi. Bezpečné hranice radiofrekvenčního vyzařování byly stanoveny a jejich dodržování je diktováno zákonem. Ale co čert nechtěl, obyvatelům Aljašky to nestačilo a jeden z nich, Dr. N. Begich dokonce napsal (se spoluatorkou Jeane Manning) knihu, která se jmenuje "Angels Don´t Play this HAARP" (tedy Andělé nehrají na tuto harfu - slovní hříčka: harp je totiž harfa ). Tuto knihu jsem si také objednal, ale když mi došla, přečetl jsme pár stránek a uvědomil jsme si, že to jsou všechno nepotvrzené spekulace. Abych pravdu řekl, ani jsme ji nedočetl.
Jiné zajímavé dohady uveřejnila Popular Science (září 1955) a na WEBu najdete ještě různé varianty a odnože fantasmagorických spekulací - a to primární i sekundární, které se obvykle dají sledovat zpět k těm primárním a jsou jen zase o něco víc zveličené. Shrnu-li tedy všecky hrůzostrašné historky, které se za dlouhých polárních nocí vypráví u krbů a táborových ohňů na Aljašce (a nyní už i v sousední Kanadě), zní tato tajná agenda HAARPu tato: • jeho výkon je prý 1,7 bilionů wattů • je prý pokračováním prací Nikoly Tesly, obzvláště jeho paprsků smrti. • může rozbít, či lépe řečeno potrhat ionosféru (která má podobný ochranný ůčinek jako třeba ozonová vrstva: brání vysoce energetickým částečkám z kosmu proniknout do zemské atmosféry) • může měnit počasí (viz též Eastlundův patent) a způsobovat klimatické katastrofy • je tajná zbraň, podobná té, kterou už dávno vlastní Rusové • jeho vlny odražené z ionosféry mohou způsobit zemětřesení • letadla se díky tomu budou srážet či zabloudí • energie elekromagnetického štítu (další termín z tesly) bude schopna roztavit letadla (zřejmě míněno nepřátelská), která jím budou prolétat, je to tedy EMZ (elektromagnetická zbraň) • místo pro HAARP je výhodně umístěno v magnetických siločarách země (doslova aligned with earth magnetic force lines ) , které pak při vysílání jaksi "wobble " (tj. kmitají, doslova kvedlají, oscilují nesymetricky) • také řada nedávných událostí se připisuje buď Rusům nebo přímo HAARPU: zemětřesení, výbuchy sopek, setřelení korejského letadla na územím SSSR, dál si doplňte dle libosti... • bude způsobovat mnoho perturbancí (tj disturbancí, poruch, výchylek z drah - všeho, kromě tramvají a vlaků, ty mají koleje, tam je to horší :) - jo a lanovek, na ty jsem zapomněl) • bude možno zjišťovat na dálku, zda blížící se raketa má nukleární hlavici či ne • přidejte různá jiná scenária doomsdaye (čili záhuby), která ovšem nelze vždycky jen tak zamítnout, neboť je autoři našli v takové atoritě, jako je bible nebo Nostradamus. (Proti tomu ovšem není nikdo imunní: nezapomeňme, že první experiment s atomovou pumou se odkládal, neboť se vědci báli, že by se mohla zapálit a shořet zemská atmosféra. A byl to Dr. Teller, později zvaný "otec vodílkové pumy", který vypočítal, že se to stát nemůže - pak se teprve pokračovalo dál). • jeho paprsky mohou způsobit u lidí metální narušení či přímo blbnutí - důkazem už dříve uvedená kniha. (pokračování příště) Zpět na index REPORTÁŽ: PRAVÝ JURRASIC PARK (díl 1.) Dnes se tam jede pohodlně autem, ať už přijedete z kterékoliv světové strany, ale před 80 milióny lety to vypadalo víc jako Everglades na Floridě: voda, močály, teplé podnebí i tropické lesy. Žili tam želvy, žraloci a ještěři. Vlastně praještěři, všeobecně známější pod jménem dinosauři a také ještě tím, že už vyhynuli. A pak ještě praptáci, kteří nevyhynuli, neboť svou malou velikostí zřejmě odolávali změnám, které pak přišly - jen se změnili v ptactvo neské, to zpěvné, jako třeba slavík, nebo to užitečné, jako třeba slepice. A každá mrtvolka tady vlastně svým způsobem nahrává panu Darwinovi a jeho názoru, že jen schopnější to všecko přežije. To se ovšem stává i v lepších rodinách, které mají, jak se anglicky
říká "some skeleton in a closet" (kostlivce ve skříni, tj. nějaké to rodinné tajemství). Také tady máme záhadu, jenomže těch kostlivců tu jsou celé stovky.
Ale abych začal od začátku: přijeli jsme tam ze Saskatoonu po Highway No.7, tedy po sedmiččce, která v Albertě najednou změní číslo na devět. Nedojedete až do Calgary, ale zastavíte v Drumhelleru, kde je Tyrrelovo museum a co neuvidíte tam, to najdete níže, 140 km dále na jihovýchod, v místě zvaném Dinosauří Provinciální Park. Pravda, ono se neví, jestli už tehdy měli dinosauři provincie, ale o to tu tolik nejde. Místo, které se vyznačuje tím, že jsou to hlavně Badlands (půda nevhodná ani pro zemědělství, ani pro pastvu, neboť rychle eroduje), jako stvořené pro různé westerny. Naposled se tu natáčel film Unforgiven, s Clint Eastwoodem, ale toto místo je i jinak všeobecně známé, dokonce tak, že ho v roce 1980 prohlásila Organizace Spojených Národů (lépe řečeno UNESCO) za celosvětovou chráněnou oblast. Touto poctou se může pochlubit jen málo míst (celkem 288), jako např. egyptské pyramidy, řecký Parthenon, americký Yellowstone, kanadský Head-Smash-in Buffalo Jump (něco jako naše Štorchova Bílá Skála v Libni, ale namísto mamutů zde padali buvoli) i francouzská socha Svobody v New Yorku, kterou nahlodává čas (na rozdíl od sochy Nesvobody v Praze, kterou kdysi nahlodal dynamit). Sauři. Náš dino-park pokrývá 7000 hektarů, je starý 75 milónů let a chlubí se 35 druhy různých -saurů, a každý rok vždycky nejméně ještě jeden nový druh přibude. Jména jim dávají hrozná: pachycephalosaurus, erlikosaurus, elmisaurus, chapsosaurus, brontosaurus (ano, musím vás zklamat, to byl jen jeden z dinosaurů) anebo chasmosaurus. Albertosaurus (1904) a mladší gorgosaurus (1917), mají tu zvláštnost, že se o nich zjistilo, že jsou jeden a ten samý saurus. Jak vidíte, odborníci se nemohou mýlit, ale zato můžou dělat chyby. Však i v Čechách kdysi hledali frantosaura, což byl vlastně jenom Haškův (Jaroslava, ne hokejisty) epitet pro Frantu Sauera, jeho kamaráda, spisovatele a pašeráka. Také populární herec Dino Martino (Dean Martin) má jméno pouze podobné a mezi dinosaury se nepočítá. Ještě vám prozradím, že procerosaurus je vlastně hadrosaurus (ne, vážně, to je vědecký název!) a radši už ty názvy necháme být... Ještě sauři. Pochopitelně, že při tolika kostech se semtam nějaká při skládání zatoulá jinam. Oni se totiž na rozdíl od populárního názoru tito kostlivci jaksi nenalézají vcelku, ale někdy až pár desítek metrů rozházeni. Sestavené skeletony jsou pak opravdu důkazem vědecké trpělivosti či lépe řečeno fantazie. "Sestavenci", kteří jsou omylem sestaveni z různých jednotlivců pak v muzeu v noci straší - no to jsem si zrovna vymyslel, ale počítám, že tenhle nápad stejně brzo pošlu do Holywoodu.... Z těch větších je jistě nejznámější Tyranosaurus rex či jeho příbuzný, Albertosaurus (neplést s Alberto VO5>, což je známý šampón). Al byl vysoký 7, 5 metrů a pohyboval se na zadních. Daspletosaurus byl pět metrů vysoký, vážil čtyři tuny a byl asi ze všech nežravější. Centrotaurus byl 6 m dlouhý a vypadal něco jako pranosorožec. Styracosaurus měl nejen svůj pra-roh na nose, ale i dva rohy nahoře a kolem krunýř, plný velkých kostěných bodců a pichláků. Asi byste si mysleli, že ten bude z nich nejnebezpečnější, ale omyl: měl to jen na obranu proti nepřátelům, sám se živil jen hmyzem a rostlinami. A pochopitelně ty nechybí ani Pterosaurus, který měl křídla v rozpětí 12 metrů a pobije ho
jen Quetzalcoatlus z Mexika, jehož rozpětí je asi takové, jako stíhačky z druhé světové války. Vůbec tam najdete různá pra-zvířata, snad kromě pra-prasete. Snad jen pro zajímavost: podle všeobecného názoru v té době ještě nežili lidé - i když se před několika lety našel v Texasu zkamenělý otisk lidské nohy ve vrstvě, ve které se tam také našly kosti dinosaurů. Tento nález se podle některých vědců - těch, kteří si to neumí vysvětlit - pokládá za podvod, zatímco podle kreacionistů, tj. odpůrců Darwina, se považuje za důkaz, že Darwinova teorie má přinejmenším pěkné díry. Proč? Proč pratvoři vyhynuli? Někteří vědci se domnívají, že se jednalo o teplokrevná zvířata, která nemohla ani přezimovat, ani neměla kožešinu a s přicházejícím chladnějším obdobím prostě vyhynula, na rozdíl od těch menších, masožravých a chlupatých. Jiná teorie uvažuje, že dopad ohromného meteoritu do Mexického zálivu zvířil tolik prachu, že ten zastínil na několik let slunce a zabil vegetaci, na které tito vegetariámi záviseli. Ovšem v zálivu jak známo bývá většinou voda a ne prach, ale to říkám já a na mě moc nedejte. Podle vědců Tyrellova muzea (o tom ještě později) tento park existoval asi kolem deseti miliónů let před vyhynutím dinosaurů (plus minus pár roků) a přesto tam není žádný náznak nějaké přírodní katastrofy ani pomalého vymírání. Zřejmě to vyžaduje další kopání, možná jinde, nebo jinak, případně obojí. Také mor či ohromný průjem (ano, jak vidíte, vědcům to myslí všude) asi nepadá v úvahu. Máme pochopitelně mnohé teorie vyhubení (téměř tolik, kolik je paleontologů) jako třeba změny v ekologii, kterým se vyhubenci nemohli přizpůsobit, tj. teplota, mořská hladina, pokles světla, atd. jiné dávají přednost katastrofám, jako vulkánům, zemětřesení a podobně. Ještě jiné dávají vinu nerovnováze hormonů, neplodnosti, dokonce i zácpě - to ale říkají jini vědci, ne ti průjmoví. Podle jiných se zase dinosauři přežrali, zničili si tak zásobu potravin a pak chcípli hlady. Nebo jim ptáci rozklovali vejce (ano, dinosauři měli vejce), otrávené květiny je otrávily a podobně. Zatím žádná teorie není potvrzena. Na druhé straně je zajímavé, že ještě nikoho nenapadlo, že to mohla být masová sebevražda, to až teprve mě. Teorie náhlého vyhynutí má tedy značné nedostatky, podobně jako tvrzení o náhlém vyhynutí komunistů - také u dinošů jsou vidět důkazy, že se uměli přizpůsobit. Než se dostanou do muzea. Kdo ty saury exhumuje? Většinou jsou to dobrovolníci, kteří v dešti či vedru trpělivě putují na místa nálezu a vybrojeni štětci, kladívky, dláty a hlavně kanistry s vodou objevují pravěk. Když se jim podaří takovou kost očistit - přičemž ji pořád nasycují butvarem, to je něco jako lepidlo, co ty kosti zpevňuje zabalí ji pak do látky, nasycené v roztoku a odtransportují. To hlavní jsem zapomněl: místo semusí nejprve zmapovat, každý čtvereční metr se očísluje, celé naleziště se ohradí dřevěnou ohradou jako krabicí a obkreslí se pozice všech kostí, jak tam byly, po vrstvách 10 cm vysokých. Předpokládám, že kdyby to takhle udělali třeba na Bílé hoře, mohl by se z kostí padlých mušketýrů sestavit celý průběh bitvy. Věřili byste, že se původní nálezy v parku odkrývaly pomocí koní anebo dokonce dynamitu? I když se nalezne celý skeleton, první, co se udělá, je vyúčtováni - je to totiž nákladný biznys pochopitelně se musí odhadnout i cena skládačky, to je asi to nejdražší. Jak se jim vůbec ze stovek rozházených kostí podaří dát dohromady celou kostru, mi ovšem nikdo nevyzradil, asi proto, že jsem se radši neptal, abych je nepřivedl do rozpaků.
Jednotlivá naleziště, kterým se mimochodem říká bed (tj. postel a ne hrob, jak by se čekalo), mají plochu až 2500 čtverečních metrů. Jedno z nich, pro již zmíněného centrosaura, bylo objeveno v roce 1977, pracovat se začalo až 1979 a zatím se v něm nalezlo 55 zvířat, tj. asi 60 kostí a jejich zlomků na čtvereční metr. Dobré je, jsou li všechny kosti stejného druhu, pochopitelně. Většinou je to ale všecko pomíchané, inu jako v márnici. Tak velká hustota ostatků se vysvětluje nějakým hromadným zánikem zvířat, která se třeba snažila překročit řeku, ale také se ale nevylučuje, že šlo o o nějakou epidemii. Některé mršiny odnesla voda, jiné roztrhali Albertosaurusové, řeka vyschla, písek zavál kosti a také později, když se řeka vrátila, podemlela a semlela, co se dalo. Také to, jak v tom pak v tom zmatku poznáte, o jaký druh u té či oné kosti šlo (zda je to zcela jiný druh, anebo jen samice či kostra mláděte), je prostě velké tajemství, patrně někde uložené v trezoru z desetipalcové oceli. Zpět na index POVÍDKA: OZVĚNA Z HOR Prázdno bylo u stolů. V rohu stál kulečník, trochu zaprášený, ale ještě víc odřený. Pod obrazem staré královny Viktorie dřepěli dva dědci a cosi si spolu drmolili. Něco jen tak o ničem, ale nikdo je stejně neposlouchal. Se stropu padal kužel nevalného světla, snad proto, aby orámoval místa, kde normálně seděli hosté, stejně tak jako sníh zvenku obsypal celý motel i s tímhle zatraceným barem. Uprostřed místnosti byl kulatý krb, otevřený na všechny strany, ale ten plamen tam jen tak unaveně plápolal, i když hned vedle byla složena pořádná hromada polen a hostinský tam pravidelně přikládal. Na podlaze u té hromady ležel starý, hodně opelichaný pes. Nespal, jen tak na boku odpočíval . Občas zívl, protáhl se a znovu sklesle splihnul na zemi. Konečně usnul. Do ticha, rozpraskaného jen občasnými jiskrami z krbu, pak zaznívalo jeho chrápání. Dopíjel jsem už nevím kolikátou sklenici whisky s ledem, a snažil jsem se nemyslet na to, že musím domů, do toho studeného srubu, kde budu zase sám. Sám jako tehdy, když mě opustila a sám, jako tehdy, když jsem za ní zajel a marně jí prosil, aby se ke mně vrátila. Což jenom dokazuje, jak je lehké ženu získat, ale jak je těžké si ji udržet. A na to druhé jsem prostě nebyl expert. Nu, co bylo, bylo, tak jsem jen občas usrkl ze sklenice a zapíjel tu chudou, studenou večeři.
Náhle se pes probudil, vztyčil uši navrch hlavy a oni vešli do dveří. On nesl oba jejich batohy a vedl si ji za ruku jako malou holčičku. Šla poslušně, zasněžená jako on, na tváři s výrazem, podle kterého bych ji poznal vždycky a všude. Uměla se totiž těšit ze všeho. Jen ne se mnou, napadlo mě. Usedli a ona se rozhlížela kolem. Hádal jsem, co tu vlastně dělá - možná, že se pletu, že to není ona. Ale byla a jak jsem už řekl, poznal bych ji snad i poslepu. Nedbalým pohledem spočinula na mé tváři, ale dlouho ne. Určitě mě nepoznala. Vlastně mě ani nemohla poznat; tolik jsme se změnil, zestárl a zarostl, a hlavně zchátral. Ne kvůli ní, to začalo mnohem dříve, ten můj chlast. Pak jsem ale na nějakou dobu přestal - myslel jsme si totiž, že začínám nový život, že s ní mi přišel ten chybící pocit sebedůvěry a jistoty. Nebylo to asi pravda, tehdy určitě ne. A dnes? Smutně jsme se usmál. Všimla si toho a uhladila si rukou vlasy, ještě mokré od roztátého
sněhu. Ty krásné černé vlasy, které jsem tolik miloval a tak rád hladil. Ne, určitě si je nerovnala kvůli mně, spíše jen tak ze zvyku. Usmál jsem se, bylo to ale vlastně asi takové bolestné zašklebení, protože hned odvrátila oči. Vyměnili spolu pár slov, ale hned mi bylo jasné, co mezi nimi je. Teda spíše není. Žili spolu ještě asi tak hlavně ze setrvačnosti, sedm let je dlouhá doba, zvláště je-li to bez lásky, bez vášně a dokonce i bez hádek. Žili asi prostě jen tak. Byli k sobě pozorní, ale jen natolik, aby to žádného z nich nenamáhalo. Byli na to už tak zvyklí, že tu falešnou pozornost už ani nemuseli předstírat. A já, který jsem už chtěl dávno odejít, jsem vám zůstal sedět, jako by mě někdo přilepil, jako dítě, které ještě nechce jít spát. Třesoucími se prsty jsme si zapálil jednu ze dvou posledních cigaret. Ty třesoucí se prsty, to mám ještě z doby, kdy jsme nahoře na Hudsonu stavěli elektrárnu - dostal jsem tehdy od transformátoru ránu a nějakou dobu jsem byl v nemocnici. Ostatně netřesou se mi pořád, jen když jsem nervozní jako se asi třesou vám. Jen s tím rozdílem, že vám se třesou asi tak pětkrát míň. Rychle jsem schoval ruce pod stůl, aby mě podle toho snad nepoznala a čekal jsem, až se mi to uklidní. Někde uvnitř se ve mně dral na povrch takový ten ubohý pocit spokojenosti - říkal jsem si: vidíš, nejsi šťastný, ale ona také ne. Později to přehlušil jiný hlas, který ji zase litoval. A nakonec, jako obvykle, jsem litoval hlavně sebe. "Opustila jsem tě," řekla mi tehdy, když jsem ji konečně našel dole v Regině, "protože jsem tě měla ráda. Nemá to cenu, bude to pořád mezi námi." Věděl jsem, na co naráží, ale teď už to stejně bylo jedno. Nějakou dobu to přemáhala, ale trápila se pořád a já jí nemohl pomoci. Začal jsem znova pít a hodně. To asi urychlilo její rozhodnutí - ale proč vlastně odešla, jsem se nikdy od ní nedozvěděl. Ten, co s ní teď přišel, je k ní možná hodný, ale cožpak jí může někdy dát to, co já? Ten pocit, že pro mě znamená vše? Myšlenky se mi přetrhly, protože pes náhle tlumeně zavyl a vyskočil. Ten její totiž odcházel s batohy nahoru do pokoje a přitom šlápl nebohému zvířeti na nohu. Zůstala sedět, jen rukavice si svlékla a natáhla ruce ke krbu. Vzpomněl jsem si, jak měla vždycky zimomřivé ruce. Ano, vzpominky, vzpomínky - ale vzpomene si ještě někdy ona na mě? Nevydržel jsem to a přistoupil jsem k ní. "Paní je z daleka?" zeptal jsem se. Asi mě považovala za jednoho z místních otravů, protože řekla jen spěšné "ano", ale přitom se na mě ani nepodívala. "Jen tak projíždíte, ne?" pokračoval jsem. "Ale ne, přijela jsem si sem zavzpomínat; bydlela jsem tady předtím, víte?" Zdálo se, že jako ten sníh, pomalu roztávala i ona. "Asi se sem moc netěšíte; vypadáte nějak smutně," riskoval jsem. "Asi vás tu nikdo nečeká, že?" "Ne, nečeká, i když říkal, že mě bude mít nadosmrti rád." Byla to touha svěřit se, anebo jsem najednou vypadal nějak důvěryhodně? Potěšilo mě to: nezapomněla. "A kdo je ten nešťastník, smím-li se ptát?" vyzvídal jsem. "Asi ho neznáte, ale bývala doba, kdy ho tu znal každý. Měl srub na Stoney Creeku. Kdosi mi napsal, že se před dvěma lety odstěhoval jinam." "Ale třeba ne," řekl jsem rychle, aniž jsem si uvědomoval, že se snad prozrazuji. Usmála se a prohodila trpce: "Ještě jsi se pořád nenaučil tu hru hrát, Rickie?" Naráz jsem byl vyveden z rovnováhy. "Tys mě poznala?" zeptal jsem se hloupě. "Ne," zasmála se, "vůbec jsem tě nepoznala." "Máš pravdu," řekl jsem, "jen se směj. Jsem nenapravitelný hlupák. Ale nevadí ti, že se s tebou bavím?" "Proč, Charles odešel spát, je unavený z té dlouhé cesty. a nikdo jiný mě tu už nezná." "Charles? Žádný Chuck nebo Charlie, jen Charles? Mně jsi nikdy neříkala Richarde," zasmál jsme se také, tolik mě to těšilo.
"Nebuď naivní, kdybych s tebou žila sedm let jako s ním, tak bych ti možná už také říkala jen Richarde. Ale je na mě hodný, vždycky pozorný a korektní." "A to ti stačí?" divil jsem se. "Některá žena moc nepotřebuje - když nemůže mít lásku, tak alespoň pocit bezpečí." "A ten já ti nikdy nedal. Máš pravdu, Cindy. Ale něco hezkého mi pro změnu neřekneš?" "Vzpomínala jsem na tebe často, Rickie," pravila vážně. "Já na tebe také. A ještě něco víc: mě ty vzpomínky navíc ještě bolely." "Nebuď jako malý kluk! Nezačínej zase znova s těmi svými výčitkami. Vždycky jsi litoval jen sebe," odpověděla a já věděl, že má pravdu. "A proč myslíš, že jsem tu těch sedm let žil jako poustevník?" Zasmála se bolestně: "Ty a poustevník? A kam se poděla Margot, Jill a ta, no, s tím sladkým jménem jo, Jessica?" "Ale ty přece nic neznamenaly, Cindy a ty to víš!" "Nech toho," řekla rychle. "Zbytečně si děláš násilí, teď už mi přece nemusíš lhát " Odmlčeli jsme se a pak začala sama: "Často jsem vás srovnávala, tebe a Charlese -" "No to ti děkuju, " řekl jsem uraženě. "A on byl lepší, co?" "Byl, " řekla zcela upřímně, "a vždycky bude." "Proboha, Cindy," vyrazil jsem, "to ani na chvilku nemůžeš lhát? Neprosím se o soucit, ale nebuď alespoň tak krutá. Vím, že mě nemáš ráda, ale alespoň mi to neříkej." "Křivdíš mi. Mám tě ráda, určitě víc než jeho." "Když mě máš tak ráda, tak proč se ke mně nevrátíš? Proč neřekneš: přišla jsem zpátky a už tady zůstanu? Nebo se mýlíma ty jsi sem přijela mi to říct?" Přerušily nás jeho kroky. Charles zřejmě nemohl sám usnout a tak se vrátil dolů. Cindy mě představila: "To je Richard, Charlesi." Podali jsme si ruce a chvíli jsme se prohlíželi. Začalo to být trapné, ale já tu chvíli schválně prodlužoval. "Cindy mi o vás hodně vyprávěla," navázal hovor. "Mě o vás, taky, " řekl jsem kysele, "právě teď." "Vy ji máte ještě stále rád?" zeptal se. Blbec - napadlo mi - nebo že by byl takový prosťáček? "Ale Charlesi, "obrátila se na něj vyčítavě. "Promiň, miláčku," řekl a tu omluvu nemyslel pro mě, i když se přitom díval na mě a ne na ni. Začal mi být dokonale protivný. "Nemusíte žárlit, "povídám, "ona mě stejně nikdy nemilovala, i když mi pořád v posteli tvrdila opak," řekl jsem, teď už docela klidný. Vyskočil jako by ho píchla vosa, ale než mohl něco říci, Cindy ho stáhla zpět do židle. Ani se nebránil - asi věděl, že bych ho klidně přepral. "Rickie," řekla mi, "ty jsi pořád stejný blázen. Jdi a nech nás na pokoji!" To její "nás" mě dorazilo. Svěsil jsem ruce a snad i ramena a pomalu odcházel k věšáku. Ještě pomaleji jsem si oblékal parku a čepici. Zaplatil jsem netečnému hostickému a bez ohlédnutí jsem vyšel ven. Sníh mě udeřil do tváře
Ani nevím, jak jsem došel domů. Cestou se mi to všecko stále převracelo v hlavě a přitom mě to hlodalo, prudce a téměř svíravě, někde tam, kde bylo moje poraněné srdce. Bylo mi jasné, že jsem prohrál, ještě jednou a také navždy. Jen jsem nechápal, proč se musela vracet a šťourat se v ráně, o které jsem si myslel, že se už dávno zahojila. Vlastně to bylo dobře - člověk si občas musí ověřit, že štěstí nás potkává jen jednou a běda tomu, kdo je nepřipraven.
Vešel jsem do mého srubu, oklepal sníh s parky a oživil oheň v krbu. Usedl jsem - teda spíš napůl ulehl - do houpacího křesla a za nějakou dobu jsme konečně usnul. Vzbudilo mě klepání na dveře.Otevřel jsem a vyšel na verandu. Tam stála ona. "Přišla jsem ti něco říci., protože je to asi naposled, co se vidíme," řekla. Pozval jsem ji dál, ale jinak jsem nevědel, co říci. Posadila se, zapálila si cigaretu a prohlásila: "Přišla jsem se ti omluvit, že jsem tě tak vyhnala. Ale musíš mi věřit, že jsem tě ráda nikdy neměla a také už mít nebudu." V koutcích jí škubalo, ale smích to nebyl. "Ale to já vím," řekl jsem, " však i já jsem ti lhal - nikdy jsem tě nemiloval, Cindy, i když možná někdy budu." Nuceně jsem se usmál, i když mě to trhalo srdce. Rozhodila ruce a vykřikla: "Ty zatracenej lháři, ty prevíte, ty lumpe! Proč mi to děláš tak těžký?" Z očí jí ukáply dvě slzičky, takové malé, malilinké, ale propalovaly se mi až do duše. Neřekl jsem nic, jen jsem nám oběma nalil víno, zvedl sklenku a prohlásil: "Všecko nejlepší v Novém Roce, Cindy! Pardon - v novém životě! Vlastně jaký vový, vše přece zůstává po staru. Máš pravdu, Cindy, jsem lump a darebák. To je všecko, co jsi mi přišla říct?" "Byl jsi vždycky prchlivý a žárlil jsi jako čert, " přesvědčovala spíše sebe, než mě. A taky jsi mě bil." "To mě mrzí, to muselo být v opilosti, Cindy." "Zase lžeš - víš dobře, že jsi mi nikdy neuhodil. Návštěvy jsi vyhazoval ze dveří, to jo, ale mě sis příliš vážil na to, abys mi ublížil. Fyzicky, "dodala honem, abych to snad špatně nepochopil. "Dobře, tak se ti teda omlouvám, že jsem tě neuhodil. Máš pravdu, škoda každé rány, která padne -" "A ještě se mi posmíváš!", vykřikla. "Víš ty, co já se nabrečela? Ty si to ani nezasloužíš, ty, ty...." "Jen to řekni, já si to zasloužím," lákal jsem ji. Příliš to připomínalo chvíle, kdy jsme se takto škádlili. Nemohla dál. Objal jsem ji: "A přes to všecko mě máš ještě ráda?" "Nemám," tloukla mě pěstičkama a pak se mi vytrhla a jedna rukavice jí spadla na zem. Rychle jsme ji zvedl a když jsme jí Cindy podával, políbil jsem jí - ještě v kleče - ruku. A pak hned druhou. "Cindy, je to možné? Je to možné, že mě máš pořád ještě ráda, tak jako já tebe? Vždyť já si to nezasloužím, já jsem sice doufal, ale nevěřil, celou tu dobu, já - " Objal jsme jí kolena. Stála nehybně, asi bojovala poslední boj. Nebylo to pro ni lehké, vůbec ne. A tu mě napadlo, jaký jsem to byl pitomec, celých těch sedm let: že jsem se snažil jen jednou a pak už ne, a to, že jsem se nezměnil, že jsem se nechal odradit tak lehce. Měl jsem se o ni bít a nepřestat, dokud ji nedostanu zpátky. Bylo to, jako kdyby mi někdo kdysi daroval velkou mísu štěstí a já ji upustil na zem a ona se rozbila. Teď, po tolika letech, kdy se mi znovu naskýtá ta příležitost, ji už nikdy nesmím nechat odejít. Srdce se mi rozbušilo. Maně jsem objal její boky, ale vykroutila se. "Jsi pořád stejný, obyčejný uličník. Kolik jsi jich tu měl za tu dobu, co jsem tady nebyla, co? Pořád si ještě hraješ na svatouška? Ale mě už dneska nesvedeš, Rusty!" Vzpomněla si i na mou přezdívku - tak mi říkala jen ve chvílích největšího štěstí. "Ale svedu, Monkey-face," oplatil jsme jí to. . Bylo to, jako kdyby se čas vrátil zpátky, jako kdyby těch sedm mizerných, studených let vůbec neexistovalo. Byl to hřejivý pocit. Políbil jsem ji, ale musel jsem si ji trochu přidržet. Pohybovala rty, říkala něco, čemu jsme nerozuměl. Konečně se jí podařilo odtrhnout a řekla: "Tak a dost hry, musím už zase jít!" Dohnal jsme ji u dveří. "Ne, nechoď, nesmíš!". Srdce se mi zastavilo. "Prosím tě!" "Dobře to hraješ," řekla, ale nebyla si už tak jistá, jako předtím. "To jsem se naučil od Tebe, Cindy." Odmlčela se a pak se sebezapřením dodala: "Dobrou noc a sbohem, Rickie!" Hlas se jí zlomil. Znova jsem ji uchopil a objal, jako kdybych ji už nikdy nechtěl ztratit. Zašeptala mi do ucha: "Stejně jseš lump!"
"Nejsem, ale když nechceš, už ti nikdy neřeknu, že tě miluju." "Dobře uděláš, " řekla, "mohla bych ti to ještě uvěřit." A už se nebránila, spíše naopak.
Vstal jsem celkem pozdě, světlo už bylo všude. Zavolal jsem na ni z postele, ale neozvala se. Vyskočil jsem a hledal jsem jí. Nebyla nikde. Dokonce i ten její parfém zmizel a ani rukavice nezapomněla. Začal jsem najednou pochybovat, zda tu vůbec někdy byla. Snad se mi to jen zdálo, snad jsem toho večer moc vypil . . . Otevřel jsme dveře. Od prahu se táhla řada čerstvých stop, až k zatáčce, kde se k nim přidal ještě jiný pár. Vyjímaly se v tom sněhu jako něco neskutečného a obojí se pak spolu vzdalovaly. Mířily zpět do města, jako by chtěly nechat Stoney Creek daleko za sebou. Tak on si pro ni přišel a čekal na ni až do rána, napadlo mi. Přiložil jsem k ruce k ústům a několikrát jsem zoufale zavolal: "Cindy! Vrať se mi, Cindy!", ale odpovídala mi pokaždé jen ozvěna z hor. A jako na potvoru začalo zase hustě sněžit. Zpět na index POHLEDY: TRIALOG O PŘESNOSTI Psal se rok 399 před Kristem. Čtyři roky předtím svrhli Athéňané nenáviděný krvavý "režim třiceti", který tam ustanovili Sparťané po jejich vítězství v Peloponéské válce, a nastolili opět demokracii. Občané Athén ale pořád ještě nemohli zapomenout na utrpěná příkoří a místo aby pokračovali tam, kde přestali, snažili se svádět vinu za chyby minulosti jeden na druhého. V témže roce byl také sedmdesátiletý filozof Sokrates obviněn z toho, že svým učením kazí mládež a učí ji nevěřit ve staré, posvátné bohy - kteří se zřejmě proto na Athény rozzlobili. Nebohý filozof byl souzen t.zv. "občanským soudem pěti set" a odsouzen k vypití číše jedu. Jeho filozofické dílo ze nám zachovalo pouze skrze jeho žáka Platóna, protože Sokrates své myšlenky nikde nesepsal. Plato přitom požíval metodu t.zv. "vedených", tj. řízených dialogů, které postupně přiváděly čtenáře k žádaným závěrům. Ve svém díle "Phaedo" popsal Platón Sokratovy poslední chvíle. Statečný filozof se tam rozhoduje mezi útěkem a jedem - a volí to druhé. V okamžiku, kdy mu žalářník podává jed, se ho táže: "Myslíš, že bych mohl udělat úlitbu bohům?" A jeho poslední slova patří Critonovi, když ho žádá, aby za něj obětoval kohouta Asclepiovi, bohu zdraví a léčby. Jak dalece ironicky to Sokrates myslel, se už dnes asi nedovíme. "Vedený" dialog pravděpodobně používal už Sokrates, ale byl to jistě Platón, který metodu ještě vylepšil. Po něm ji pak používalo po staletí ještě mnoho jiných autorů - i když zdaleka ne už s takovým úspěchem. Na jejich poctu zde uvádím novou serii dialogů - vlastně trialogů - jakožto rozhovorů mezi třemi přáteli Martinem, Helenou a Davidem. Jsou to ovšem pouze osoby fiktivní, zatímco věci, o kterých mluví, ani zdaleka ne.
MARTIN: Zrovna mě napadlo, že život je vlastně jako den a noc DAVID: Vím přesně, co tím chceš říci.
MARTIN: Jak přesně? DAVID: No teda....že...řekněme, že ...že jsou v něm takové ty temné i jasné chvíle . . . MARTIN: Ale to jsem vůbec neměl na mysli. HELENA: Já si myslím, Davide, že Martin chtěl říci, že život je nejen plný lásky, ale i nenávisti. MARTIN: Po pravdě řečeno, ani to jsem tím nemyslel. DAVID: A co tedy? MARTIN: Že jako den a noc jsou části denního cyklu, také náš život probíhá určitými cykly. DAVID: Ale to jsi předtím vůbec neřekl! MARTIN: Neřekl, a proto mě překvapilo, když jsi mě tak "přesně" pochopil :-). DAVID: Tos mě teda doběhl! Ale proč jsi se teda přesně nevyjádřil? MARTIN: Protože jsi mě přerušil. Ale ty si vážně myslíš, že se člověk může vyjádřit přesně? DAVID: Samozřejmě. Jako technická osoba se tak vyjadřuji pořád. HELENA: No já nevím, četla jsem tu tvojí dokumentaci a to je same "možná" a "všeobecně řečeno" nebo "celkem vzato"... MARTIN: Ale to on jen když mluvil všeobecně, ale jinak vždycky mluví přesně, viď Davide? :) DAVID: Jen se smějte, ale já když řeknu, že je tam proud 1.00 ampérů, tak vím, o čem mluvím. MARTIN: Aha, tu myslíš, že je to přesně 1,60217 krát deset na devatenáctou elektronů za sekundu? DAVID: No to nevím, já měl spíš na mysli, že to je 0,95 až 1,05 Ampérů, když totiž uvažujeme toleranci. MARTIN: No dobře, to je nepřesnost díky zaokrouhlování, ale co třeba chyba tvého měřícího přístroje? DAVID: Ta je dána kalibrační křivkou, protože chyba se mění s naměřenou hodnotou a to nelineárně. Ale to už je na vás oba moc složité. MARTIN: Jistě, a navíc platí Heisenbergův princip, že se totiž samotným měřením, teda zařazením ampérmetru do obvodu, také změní měřená veličina, v tomto případě proud v obvodu. Takže zjišťujeme, že ani ta technická přesnost není tak jednoduchá, jak by se zdálo. A co v řeči, co tam? HELENA: Já myslím, že tam to záleží na osobě, jak přesně se umí vyjadřovat. MARTIN: Nu dobře, ale jak bys teda přesně vyjádřila svoje pocity když jsi se - poprvé, abychom byli přesní :) - zamilovala? HELENA: No já už si to tak přesně nepamatuju. DAVID: Tady to vidíž: ženská se ze všeho vždycky nějak vykroutí! MARTIN: Takže jsi pochopila, že jenom ve vyjadřování to není, ne? HELENA: A v čem to teda je? MARTIN: Pokud to vůbec v něčem je. Proč se vlastně musíme - přesněji řečeno chceme - vyjadřovat přesně? DAVID: No přece abychom si navzájem rozuměli, to dá rozum. HELENA: Ale to není pravda. Rozumět si můžeme i jinak. Když například čtu nějakou báseň, tak tomu rozumím, i když básník mluví jen v obrazech a vůbec ne "přesně", jak ty Davide tvrdíš. MARTIN: Asi proto, že v tobě vzbuzuje pocity, které navádějí určitou situaci, určitou náladu. Jistě, lidé si dokonce mohou rozumět i beze slov, třeba jen posunky. Ale vraťme se k tomu původnímu Davidovu prohlášení, že "přesně" ví, co jsme tím chtěl říci. Myslím, že jsme si jasně ukázali, že když jsem se přesně nevyjádřil, nemůže ten druhý ani přesně vědět, co jsem chtěl vlastně říci DAVID: - a protože se nemůžeme úplně přesně vyjádřit.... To je ale začarovaný kruh, ne?
MARTIN: Ale vůbec ne. My se totiž nemusíme vyjadřovat přesně, stačí, když se vyjádříme správně. HELENA: A co to vlastně je, vyjadřovat se správně? MARTIN: (vyhýbavě) To už by byl námět zase pro jiný trialog. DAVID: Tomuhle ty říkáš "správně se vyjadřovat"? MARTIN: Ne, ale když už se nemůžeme vyjádřit správně, pořád se ještě můžeme vyjádřit chytře, ne?
Poznámka: Pokud se vám trialog líbil a máte nějaké náměty, napište nám je - rádi se o nich (my tři) rozhovoříme. Zpět na index POEZIE: KARNEVAL Je plesů čas. Uprostřed masek shonu já opuštěn tu sedím na balkonu a hledím kalným zrakem do noci. Náhle jak zázrakem se octnu v maškar středu, po každé straně s jednou z nich se vedu. Ne, před tím smíchem nelze utéci. Ti neznámí mi vzali lhostejnost a já sám nedovedu nikdy říci dost pro dnešní chvíli chci být veselý. Namísto masky si svůj smutek nasadím, jak k dobré básni nezdařený rým. Teď nikdo by mne nepoznal. Ta dobrá nálada však u srdce mě hřeje a někde uvnitř se má duše směje, jak si to žádá karneval. Zpět na index Jdi na titulní stránku Hurontarie
HURONTARIA - 11B/99 Canadian Czech-out Monthly Kanadsko-český měsíčník. Back to Title Page of Hurontaria (Jdi na titulní stránku Hurontarie) Konečně máme vlastní internetovou doménu, je to na tom serveru v Praze, který je také rychlejší než dřív. Znamená to ovšem, že pokud používáte českou adresu na Hurontarii , změnila se tato na: http://hurontaria.baf.cz Nějakou dobu bude sice ještě pracovat stará adresa, ale radši to udělejte HNED, klikněte na ni a uložte si ji do bookmarků. Když už jsme u toho, také česká adresa přílohy (PŘÍLOŽNÍK-1) je nová a sice: http://hurontaria.baf.cz/priloz/ Ostatní adresy a mirrory se nemění. Děkujeme Vám. Komentář: Přišla vleklá bouře, stromy popadaly a svou vahou potrhaly elektrické vedení v jižním Ontariu. Nebylo to tak zlé, jako předtím v Montrealu, ale přesto jsme byli celou noc bez proudu. Člověk si už neuvědomuje, za co všecko vděčí - lépe řečeno nevděčí, ale měl by - elektřině. Televize nepremávala, počítač nepočítal, ani to radio nerádiovalo (vytáh jsem ale naštěstí starej tranzistorák s baterkami), přehrávač CDček nepřehrával, vařič nevařil, světlo nesvítilo a elektrické topení netopilo. Jako správný zálesák jsem delší dobu hledal ve sklepě tu butanovou lampu, co jsme s ní jezdili kempovat a když jsem ji našel, ejhle - v bombě plynu nebylo. Ani zarezlý vařič - také butanový - nešel, a tak byla prostě snídaně studená. Naštěstí jsme mohli topit celou tu dobu v krbu - máme, díky Atě, která si to prosadila, v krbu insert - což je topení efektivní a levné (pokud dosti dřeva jesti) - a bylo mi dovoleno spát přímo u krbu na medvědí kožišině, kterou si u nás schoval náš syn Aleš. Ani voda nešla, naše předměstí má totiž rezervoár na kopci, ale tak malý, že se tam voda čerpá stále pumpami a vypnou-li proud, voda tiež nie je, ale prozřetelně jsme si hned natočili něco pitné vody. A tak teplo domova bylo vlastně to jediné, co pracovalo. Druhý den v deset ráno ohlásili rádiem, že proud ještě v poledne všude nebude, protože na některá místa musí opraváři pěšmo. Zajel jsem tedy do obchodu koupit nový vařič, naplnil bomby a pyšně si to hasím domů. Namísto pochvaly mě přivítala At'a nářkem: omylem jsem nechal otevřený kohoutek v koupelně u umyvadla, které bylo - ano, proč si to přátelé nepřiznat - zašpuntované. A voda tekla a tekla, tak jak to umí, pořád dolů a dolů, až do jejího šicího pokoje. Naštěstí promáčela hlavně koberec a ne ten zlatý důl na vlny, který si sem jako pilný syslík At'a nashromáždila. V jedenáct hodin totiž navzdory pesimistickým předpovědím znovu zapnuli proud - zatímco já jsem zrovna na obchodní place plnil kanistr pitnou voudou, abychom jí měli dost. Vody bylo dost, jak se ukázalo, ale na podlaze. A poučení? To nechám na Vás, kterým se nic takového nestalo (teda ještě nestalo). PŘÍLOŽNÍK - už vyšel po jedenácté. Je to enzin čtenářů Hurontarie, kde podle hesla: "Vy si to píšete, vy si to čtěte!" najdete články, obrázky, reportáže i legraci. Stále hledáme autory kratších textů a obrázků, najdete nás na jedné ze tří adres Příložníku na Titulní straně. Tam se také v článku "Jak nám psát" dovíte přesně to, co to chce. Vy, kteří rádi píšete - nebo se rádi čtete - tam máte možnost získat slávu téměř nesmrtelnou.
Další esej pro českou uměleckou galerii ArtForum je v anglické části tohoto čísla Hurontarie. Pro listopadovou výstavu pojednává o práci prof. Jiřího Harcuby a nazývá se Tváří v tvář . Profesor Harcuba už vystavoval svá díla po celém světě a jeho internetová pražská výstava je na adrese: http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/index.html Je tam i český překlad mé eseje a fotografie jeho krásných portrétů ve skle. Nemusím snad podotýkat, že ty reprodukce jsou podstatně větší, než ta tady :). Další frývér: Nám už dobře známý Jans z Holandska nám opět udělal radost. Tentokrát je to program Capiche, ktery vám vyřízne a sejme kus obrazovky - ne nebojte se, nejde o sklo, ale jen o obrázek. Objeví se vám totiž přitom na obrazovce transparentni rámeček, jehož rozměry můžete měnit tak, jak potřebujete, ťuknete na X a voilá ( francouzky: "to mě podrž!"), už je to uloženo. Při otevření dalšího grafického programu (třeba zde dříve už zmiňovaného Irfanview, ale i kteréhokoliv jiného grafického programu - i Jans jich tam má hromadu, všechny zadarmo) si pak do jeho okénka můžete vložit (po česku vlepit) vyříznutou kopii. Co prosím? Aha, adresu - málem bych zapomněl: http://home.wxs.nl/~verho037/freeware.htm Ano, je to také zadarmo, t.j. freebee. Jans tam dokonce má svůj password (heslo), které si zapište, protože se vás na něj při rozbalení programu bude ptát (jen jednou, pak už ne). To je totiž jeho specialitka - pro každou verzi programu jiné heslo. Nebudu nadsazovat, když vám řeknu, že Jans je prostě král krátkých programů - tam, kde Majk Rosoftů potřebuje 30 meg, stačí Jansovi jeden. Pravda, dělá to jen 90 procent toho, co ten druhý, ale to už mu odpustíme, vždyť ten druhý dělá stejně většinu věcí zbytečně. INDEX: B - ČESKÁ ČÁST Úvaha: Reportáž: Povídka: Pohledy: Poezie:
NEBESKÉ HARFY (díl 2.) PRAVÝ JURRASIC PARK (díl 2.). STYX, V.R. TRIALOG O VDĚČNOSTI ZÁVIDÍM BOHŮM
Poznámka: Ťukněte na levý sloupec. Část A je v angličtině, je separátně a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 a Část C je totéž, ale bez diakritiky - pro novou volbu jděte prosím zpět na titulní stránku. Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Chytrým se můžeš narodit, ale moudrým se musíš stát."
PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE CZ. Můžeme také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C.
Copyright © 1999 Jan Hurych. Personal use of this material is permitted. However, permission to reprint/republish this material for any other purpose must be obtained from the author. All the names of persons are fictitious except where stated otherwise. Webmaster Honza (jansan)
[email protected] ÚVAHA: NEBESKÉ HARFY (díl 2: Interview s webmasterem HAARPU, původně otištěno v pražském Amberzinu) Minule jsme si něco řekli o HAARPU, společném projektu US Navy , Air Force a University of Alaska - detaily najdete v minulém čísle Hurontarie. Rozhodl jsem se tedy napsat autoru WEBové stránky HAARPU a dozvědět se jeho názory na různou šeptandu, která kolem koluje. Koneckonců Aljaška sousedí s Kanadou, tak se nás to také trochu týká :). WEBMASTER: Hello Jan! Omlouvám se, že jsem neodpověděl dříve, ale napsal jste svoje otázky na vzdálený server na Aljašce a nějakou dobu tam nebyl nikdo, kdo by to četl. JANSAN: Na své webové stránce tvrdíte, že HAARP nemá žádné spojení s nápady Nikola Tesly, což se zdá evidentní, neboť my vlastně nic o jeho posledních nápadech nevíme. WEBMASTER: Tesla byl důležitý, i když poněkud excentrický vědec. Poctili ho dokonce tím, že po něm pojmenovali jednotku hustoty magnetického pole. Ostatní však, jako Maxwell, Marconi, Kennely a Heaviside, a ze součastnosti třeba Gordon a Kelley přispěli daleko více než Tesla k pochopení šíření radiových vln a k ionosferické fyzice. JANSAN: Podobně se tvrdí, že HAARP je nějak spojený s prací a patenty Bernarda Eastlunda (který tvrdí, že budoval na Teslových nápadech). WEBMASTER: Eastlund pracoval pro firmu, kerá postavila HAARP na konci osmdesátých let. Jeho „patenty" byly vyvinuty pro obranné účely a popisují projekty, které jsou milionkrát silnější (co do energie, pozn. jansan) , než HARRP kdy vůbec bude moci být. Eastlund odešel of firmy dávno předtím, než byl HAARP projekt vytvořen. Neexistuje spojení mezi HAARPem a Eastlundem ani při nejdivočejší představivosti. Aby se mohlo postavit Eastlundovo patentované zařízení, potřebovala by se čtvercová plocha o straně 20 mil (asi 32 km, pozn jansan) , HAARP zabere po svém dokončení obdélník 1200 krát 960 stop (asi 360 krát 288 metrů, pozn jansan) a kdyby někdo chtěl postavit takové monstrum, musel by na to sehnat kolem 500 miliard dolarů . JANSAN: Proč myslíte, že projekt HAARP přitahuje z publika tolik divokých, tj. „spikleneckých" anebo
„zkázonosných" teorií? WEBMASTER: Existují divoké konspirační teorie kolem kteréhokoliv vědeckého projektu v dnešní době. Mohl by vás zajímat článek, který se objevil v časopise Newsweek (pro týden 30 prosinec-6 leden , 1996), s titulem: "Konspirační manie krmí naši rostoucí národní paranoiu". Je také zajímavé, že některé alternativní (rozuměj neoficiální, pozn. jansan) sajty mají různé věci na prodej (zřejmě narážka na to, že sledují i komerční cíle, prodej knih, kazet, atd., pozn. jansan). JANSAN: Mimochodem, co říkáte Jelcinově nabídce Clintonovi - ne, nemyslím nabídku sňatku :) - jen nabídku společného obranného systému. Je-li to pravda, je zde nějaké spojení s HAARPem? WEBMASTER: O takové nabídce nic nevím. V každém případě, HAARP nemá žádný význam jakožto zbraň. Nemáme tu žádné strážce či patrolující službu a každý může vstoupit, nebo vjet autem, na náš pozemek. Budovy jsou cháněné jen průmyslovými alarmovými systémy. To jistě neodpovídá představě, jak by vypadala typická vojenská báze. (Mohu potvrdit: měl jsem možnost služebně navštívit některé U.S. podniky např. v Alabamě - co dělají kontrakty pro armádu a ty měly značně přísnější systém security, už jen co se týká vstupu na pozemek, pozn. jansan). Navíc, „Prohlášení o ekologických (v originále - enviromentálních - pozn. jansan) účincích HAARPu (EIS)", vydané v roce 1993, popisuje účel a metody použití instalace HAARPu. Následky použití tohoto zařízení jinak, než je stanoveno v EISu, jsou tvrdé (rozuměj trestné, pozn. jansan) a to podle ustanovení Národního zákona o ochraně životního prostředí (NEPA). Také nenajdete žádné „divoké" nápady o HAARPu popsány v EISu, protože pro ně není ani plán, ani úmysl a ani schopnost, jak se tímto způsobem dal HAARP použít. Mimochodem, pokud různí samozvaní „experti" na HAARP mají studie nebo důkazy, že HAARP může být nebo bude použit jinak, než je popsáno v EISu, je jejich občanskou povinností tuto evidenci oficiálně prezentovat. Dělat nepodložená prohlášení na „talk shows" (pokecy v televizi či v radiu, pozn. jansan) nebo na WEBu, je snadné, protože to od nich nevyžaduje žádné důkazy. JANSAN: Jako člověk, který se zabýval elektrotechnikou, dovedu skutečně ocenit vaši práci. Můžete našim čtenářům také vyjádřit svůj názor na knihu: „Andělé na tuto harfu nehrají?" Četl jsem pouze výtahy a i když se zdá, že je plna navzájem nepropojených spekulací, myslím, že potřebuje i oficiální odmítnutí.(Poznámka: později jsem si knihu koupil a četl, ale můj původní názor zůstal stejný.) WEBMASTER: Kniha je napsána samozvaným expertem v „tradiční medicině", ne vědcem. Pochopitelně, kniha má plno omylů, někdy i několik na stránku. Už jsme to oznámili autorovi, že si plete HAARP s Eastlundovým patentem a že se dopustil technické chyby řádově velikosti jednoho milionu, ale asi má příliš hrdosti anebo je příliš zainteresován v publikování své knihy, aby uznal svůj omyl. A máte pravdu, že kniha obsahuje velké množství nádivky (doslova fluff, něco našlehaného, či nafouknutého, bez pevné podstaty, pozn. jansan) , která se nevztahuje k věci. Mnoho tak zvaných „referencí" se nevztahuje k předmětu.
Mnoho štěstí s vaším článkem. JANSAN: Jako bývalý radioamatér, jsem nadšen vším tím, co děláte a přeji vám hodně úspěchů a děkuji vám jménem našich čtenářů za rozhovor. (dokončení příště, tentokrát v Evropě) Zpět na index REPORTÁŽ: PRAVÝ JURRASIC PARK (díl 2.) Park. Před 60 až 100 tisíci lety přišla doba ledová, která pokryla většinu západní Kanady ledem a trvala asi deset tisíc let (přicházejí jaksi periodicky, další by měla přijít asi za padesát tisíc let). Jak se ledovec stěhoval na sever (vida, my bychom spíše řekli, že na jižní straně tál), odkryl velkou část prérie, kterou předtím značně přeoral. Jak už jsem naznačil, bylo těch ledovců vlastně více, poslednímu se říká Wisconsinský a byl asi 600 metrů vysoký. Jak tál, pohřebiště dinosaurů se pak stěhovala s vodou a mršiny a kosti se hromadily v zákoutí řek. O tom už je dneska celá věda, říká se jí taphonomie, a zabývá se přírodou - hrobařem, aneb přirozeným pohřbíváním. Park, které leží v údolí Red Deer River, má až 120 m vysoké útesy a je dlouhý 24 kilometrů. Název Badlands se sem přenesl z Dakoty, a je to vlastně přeložený původní francouzský název mauvaises terres, který mu ve svých ve svých reportážích dali první cestovatelé. Většinou zde uvidíte hlavně hoodoos (jméno je odvozeno od afrického voodoo), podivně tvarované sloupy z pískovce s kamennou čepicí nahoře - zbytek byl oderodován deštěm - a indiáni věřili, že se jedná o zkamenělé obry. Jak pomalu to asi erodovalo si můžete představit, když tam naprší jen 30 cm vody ročně (pro srovnání: Tokyo má 13 cm za měsíc v průměru). A tak se nejprve vyvoří brázdy (gullies), pak ravines (asi jako údolí našich říček), coulees, divides a nakonec tu máme hluboké canyons (kaňony). A co tu roste? Kaktusy, cootonwood (americký topol), sagebrush, greasewood, juniper (jalovec), viděli jsme tam i některé květiny, hlavně modré zvonečky a různé keře - kupodivu i saskatoon berries ( bobule, které mají růst jen v Saskatoonu, ale tyhle keře to asi nevěděly). Ze zvířat pak zajíci, syslové a díky jim i různí draví ptáci, včetně zlatého orla a jestřába. A jako všude, pochopitelně i kojoti a moskyti. A aby tam bylo nějaké vzrušení pro cestovatele, jsou tam škorpioni a rattlesnakes, ano, uhodli jste, chřestýši. Parkování dovoleno. Kampovat tam můžete, ale vezměte si s sebou hodně vody - v létě je tam až 49 stupňů Celsia, a to ve stínu. Vody tu často spadne míň, než na Sahaře. Dinosaur Service Center ovšem poskytuje možnost se najíst a uspořádat si toaletu. Stejně ale je 90 procet plochy parku nepřístupné veřejnosti. A nedivte se, když tam potkáte malíře: A.Y.Jackson ze známé kanadské Skupiny Sedmi jednou řekl, že je to to nejmalovatelnější místo v západní Kanadě. Různé konfigurace hoo-doos také dostaly různá jména, od slonů až po známé filmové herečky, také názvy coulees si s nimi nezadají a navíc jsou dost peprná, neboť pocházejí ještě z doby, kdy tu byli jen prostí rančeři (např. Son-of-a-Bitch Coulee).
Kostřičky uvidíte hlavně ve Field Station a Exhibit Building, který je in-situ, jinak řečeno v terénu. V parku se dá hajkovat, tj. chodit na výlety (jsou tam tři hlavní traily), většinou jen s průvodci, kteří vám ukáží různé dinosauří šlápoty, lebky, kosti, zuby a stařičký srub Johna Wareho (teda ty kosti a zuby nejsou jeho). Už přijíždíte-li z jihu (No.9 USA) uvidíte sochu dinosaura, ale chcete-li se rozšoupnout, jděte ještě do Tyrrelova musea. Pochopitelně můžete jet na tůru i autobusem a navštívit místa dobrého rozhledu. Tresty za ilegální kopání jsou veliké, ale proč to dělat, můžete-li dostat povolení od Parks Departmentu? Kam pak vykopávky půjdou, rozhoduje ale zase jen Tyrrelovo muzeum, které si vybere ty nejlepší a zbytek si zřejmě můžete ponechat. V Albertě samotné ovšem není zločinem prodávat "ostatky" dinosaurů. Zase historie. Ale pokračujme: pár miliónů let potom sem přišla stáda buvolů a před osmi tisíci lety i člověk, předchůdce dnešních Cree a Blackfoot indiánů. V oblasti se ještě našlo asi 500 tipi kruhů, což jsou kamenné kruhy na postavení teepee. Až v roce 1884 sem přišel výzkumník od Geological Survey of Canada (GSC) Joseph B. Tyrrell, s krytým vozem a kánojí. Při pohledu na stěnu ůdolí uviděl lebku dinosara a poznal, že se nejedná o žádné dosud žijící zvíře (no to asi nebylo tak těžké, pokud vím, málo koster ještě žije). Později přišli jiní, jako třeba Weston či Lambe, ale žádný z nich ovšem dobře nevěděl, jak se ty výkopy správně provádí. Až přišel Barnum Brown (neplést s majitelem Barnum musea) v roce 1910 a GSC také najala Charlese Sternberga s jeho dvěma syny a pak se to teprve pořádně rozjelo. Ovšem Sternberg pracoval pro Britské museum a tak posílal vzorky do kanadské Ottawy i do Anglie. Jedna ze oněch zásilek však nedošla, to když loď Mount Temple, která ji vezla, následovala proslulý Titanik na jeho vertikální cestě ke dnu; nenarazila ovšem na ledovec, ale na torpedo jedné německé ponorky, lépe řečeno naopak. Městečko Steveville, které je teď ghost town, tedy opuštěné, v té době ještě bylo přestupním místem pro dinokopy (proč ne, když můžeme mít zlatokopy?). A 20km na východ od Stevevillu byl přívoz Happy Jacka, údajně to příbuzného generála Stonewall Jacksona z Americké občanské války. Jack vlastnil asi 65 tisíc akrů (26 tisíc hektarů) půdy, ovšem samé badlands. Zdědil tu totiž v roce 1906 ranč a přišel sem s cattle drive z Mexika (tehdy bylo ještě zvykem stěhovat stáda dobytka pěšmo). Tam také Jack zemřel, v náručí své velké lásky, alkoholu. Uvedu zde jeho jeden typický týden, tak jak ho zachytil ve svém denníku z roku 1913: Středa - byl jsem ožralý čtvrtek - pořád ještě ožralý pátek - je mi špatně. sobota - kráva se otelila neděle - je mi hůř pondělí - je mi líp úterý - ať žije chlast V parku také uvidíte pamětní desku, se symbolem UNESCO, z 19 června 1980, která říká, že ochrana těchto míst je zodpovědností celého lidstva. Jelikož se k lidem také počítám, vzal jsem si tu zodpovědnost k srdci a už zde dinosaury ani nelovím, ani jim jinak neubližuji. Park samotný byl ovšem oficiálně už prohlášen jako takový kanadskou vládou v roce 1955. Zajímavé je, že si ho ale ještě do nedávna lidé pletli s Drumhellerem, kde je ono zmíněné... Tyrrelovo museum.
Budova je to ohromná, však je také navržena, aby se do ní vešla ta největší zvířata světa a věřím, že ani Noemova arch jich tolik neměla. Když projdete vstupní halou - nalevo je posluchárna, napravo kafetérie - vyhnete se informačnímu pultu a obchodu s dárky, uvítá vás hned naše Země. Tedy její fotografie a to tak, jak se jeví s kosmu, jinak řečeno asi tak ze vzdálenosti více než 20 tisíc km. Krásná, modrá, obalená mraky, pro nás stařenka, pro vesmír je to mladice. Světlo ze vzdálených konců kosmu k nám cestuje pár miliónů let (plouží se totiž rychlostí pouhých 300 tisíc km za vteřinu). Světlo hvězd, které dnes vidíme, tedy odtamtud vyrazilo před stovkou miliónů let, kdy tady ještě žili a kralalovali dinosauři (a vládli tady na zemi celkem 165 milónů let). Když pocítíte patřičnou úctu a uvědomíte si, že na tu prohlídku máte jen půl dne, poleje vás hrůza: můžeme vůbec těch pár miliónů let tak rychle strávit? Ale nebojte se, jde to velice dobře a ještě stihnete nějaké to občerstvení. Nalevo od Země je... Hala vědy. Tam máte různé strojky a mašinky a modely, a popisy v této téměř-laboratoři vám nejen vysvětlí, proč se to a ono hýbe či nehýbe tak či onak, ale ono to ještě i ukáže, jak. Zatočíte kličkou a hle, dva kusy pevniny naráží na třetí, klínovitý, který je mezi nimi a vysunují ho nahoru. Tak nějak prý vznikly Skalisté hory, ale když jsem viděl ty mohutné skály, biliony tun těžké a vysoké několik kilometrů, nedovedl jsem si představit, jak velká by na to asi ta klička byla...V této hale se dovíte vše o principech, kterými se zvířata udržují na vodě, ve vodě či pod vodou (což je mimochodem blbost, protože pod vodou je přece už jen dno). Dozvíte se, že existuje asi třicet způsobů pohybů, kterými se zvířata ve vodě pohybují - od ploutví či nohou až po trysky či nafukovací bubliny. Také je zde vysvětlena teorie odrazu světla, tryskový pohyb sepie, mimikry, můžete si změřit rychlost své reakce, jak pracuje kamufláž a vůbec vše, co s souvisí s fyzikou. Je to dokonce zajímavější než některá musea vědy a techniky. Další haly pak mají zase jiné názvy, např. Úvod k fosíliím.... (dokončení příště) Zpět na index POVÍDKA: STYX, V.R. (Science- fiction) "Samota je pro každého zlá, zvláště pro vdovce," pravil Dr. Charon. " Od kdy si myslíte, že je to to jediné, co můžete udělat, pane Orfeo?" "Udělat co, pane doktore?" otázal jsem se, i když jsem věděl, kam míří. "No přece sebevraždu," řekl a usmál se potěšeně, že to uhodl. "Já jsem vám přece neřekl, že -" začal jsem, ale on mě přerušil: " My víme víc, než si myslíte," a pak dodal, "- že my víme." To mě trochu vystrašilo, ale radši jsem se nezeptal, koho míní tím "my". Není dobré se na takové věci ptát. "Ale dobře, že jste se přiznal," pokračoval, "protože sebevražda je pořád ještě zločin a trest za ní je velice přísný." Podíval jsem se na něj překvapeně. "Ledaže by se povedla, ovšem, " zasmál se. "Ale to je teď, jak jistě víte, při našich nových metodách oživování prakticky nemožné. Nám nikdo - opakuji nikdo - neuteče!" "Ale já jsem přece nechtěl utéct!" vykřikl jsem rozčileně.
"Lžete," rozzlobil se teď zase on, "a lež je také zločin!" "Já jsem jen přišel, abyste mi dal nějaké prášky na spaní nebo co..." začal jsem znova. "To tak - aby vás to uspalo navždy! Pane Orfeo, vy chcete abych vám napomáhal k sebevraždě? Cožpak nevíte, že to je zločin ze všech největší?" "Ale když bych to udělal sám od sebe a vy byste jako nic nevěděl - a povedlo se to - co pak?" dělal jsem chytrého. Pak jsem si uvědomil, že se tím vlastně přiznávám a hned mi to také mrzelo. "Nu tak vás zcela jednoduše oživíme a budete odsouzen k životu věčnému. A to znamená, že nebudete - tak jako ti druzí, co věrně sloužili - po tisíci letech terminován, vaše tělo nebude eliminováno a váš duch nebude transponován do země vyvolených. Ba ne, pane, vy tady budete muset žít věčně..." "A co mám tedy proboha dělat?" vykřikl jsem zoufale. "Chcete-li se odvolávat na vaše bohy, potom bych doporučoval spíše kněze. Já jsem jen lékař a podle hypokritického - totiž hipokratického - slibu jsem povinnen vás udržovat na živu, ne asistovat vašemu ilegálnímu exitu." "Ale co mám dělat, když bez ní nemohu žít?" zaúpěl jsem. "Bez čeho, prosím?" zeptal se doktor Charon nepřitomně, neboť si zrovna něco zapisoval. "No bez mé ženy, Eurydiky! Vlastně podívejte se: jak to, že ona si klidně mohla umřít a já ne?" "Ale ona přece ještě nezemřela, pane, byla jen přeřazena do mlhoviny Hades a to příkazem čislo 2X375B položka 6H. A co se týče vás, vy jste víc potřeba tady. Takže se mě neptejte, zda nemůžete být také přeřazen, protože to prostě nejde! Opravdu se s tím nedá nic dělat." "Vůbec nic?" zaúpěl jsem zoufale. "Ne, ale v nejtěžších případech mohu pochopitelně navrhnout léčení Styxem." "To je nějaká léčivá droga?" zeptal jsem se zvědavě. "Ale pane Orfeo, vždyď víte, že drogy se už nepoužívají - od té doby, co byly zničeny všechny jejich zásoby. Lidé se toho totiž předávkovali, ať už vědomě či omylem, a my je pak museli znova oživovat. A stejně z nich potom byly jen takové zombie, které se k ničemu nehodily: pořád jenom v limbu a nakonec jsme je museli stejně sešrotovat. Kdepak drogy, milý pane, dnes se všecko dělá jenom elektronicky, virtualitou! A navíc to není vůbec adiktivní - máme na to přístroj, jmenuje se to "Styx V.R." To je jméno té bájné řeky," vysvětloval, "pamatujete se přece ze školy na řeckou mytologii, ne?" "Tu jsme my už neměli, ale to V.R. - to je něco jako ta virtuální realita?" snažil jsem se vyhrabat své znalosti z obecné školy. "No trochu ano, ale je to skombinováno s holografií. Ty přílby a rukavice, to už se také dávno nepoužívá. To ještě bylo, když to mohl dělat každý. Ale pak, jestli si pamatujete, soukromé používání virtuálni reality přísně zakázali a teď je to povoleno jen nám, lékařům," vysvětloval. "To se vám voperují elektrody do mozku..." "A bolí to, to voperování?" přerušil jsem ho; jsem totiž na bolesti alergický. "Ale kdepak! Za prvé, mozek vás nemůže bolet, jestli to nevíte; a za druhé, vrtání se provádí laserem. Vložení elektrod a sensorů do mozkové dutiny, to už je dneska běžné stejně jako obyčejný elektronický porod. A pak si budete moci virtuálně cestovat za svou paní a nebudete už pořád sám," ujišťoval mě. Ještě chvíli mě přemlouval a pak mi dal podepsat nějaký formulář a řekl mi, abych přišel příští středu.
Už jsem se nemohl té operace dočkat: pořád jsem přemýšlel, co Dice - tak jsme si totiž říkali, já jí Dika a ona mě Oro - co tedy povím Dice, až ji prvně uvidím. Jak jenom vyjádřím svůj cit k ní, jak jí řeknu, že mi hrozně moc chybí? A mám jí přinést květiny, nebo se to nesmí?
Čekal jsem, že mě doktor Charon nějak uspí či co, ale on mě nechal sedět v křesle, na hlavu mi nasadil nějaka sluchátka, ale jinak jsem necítil vůbec nic. Víte, já té elektronice nerozumím, ale když s ní jdou dělat takovéhle věci, zaplať pánbůh za ní, jak říkávala naše babička. Slyšel jsem jenom příjemnou hudbu a pak zase přišel doktor a řekl: " No, tak to bychom měli!" a zase mi ta sluchátka sundal. "Ale počkejte, vždyť jsem tu mou ženu ještě ani neslyšel!" namítal jsem rozčileně. "A také jste ji neměl slyšet - to jsme vám jenom zabudovali ty elektrody do mozku. Teď jděte pěkně domů, uložte se do křesla, udělejte si pohodlí a tady pak zmáčkněte tenhle knoflík." A podával mi přitom takovou obyčejnou krabičku, nebylo tam nic než jedno malé, zelené tlačítko. "Tenhle ovladač je radiově spojen se sensory ve vaší hlavě," dodal na vysvětlenou. " Po hodině se to vypne automaticky samo - dali jsme tam totiž watchdog, říkáme mu Cerberus, haha!" žertoval, ale když viděl, že to nechápu, dodal: "No prostě vypínat to nemusíte - ani to nejde," a zase se zasmál, ale nějak divně. "Už po hodině?" vyrazilo ze mě zklamaně. "Ano, to je z bezpečnostních důvodů. Ale zato si to můžete zapnout každý den!" ujistil mě a přitom na mě spiklenecky mrkl levým okem.
Postavil jsem na stolek květiny, zapálil svíce - Dika totiž měla vždycky ráda romantiku - a nalil jsem z láhve Cold Duck, "vin rosé", které jsme si spolu ještě přivezli z dovolené v New Jersey. Do dvou sklenek, pochopitelně. Nebyl jsem si vlastně vůbec jist, jestli si budeme moci připít, ale udělal jsem to stejně, pro všechny případy. Vytáhl jsem z kapsy ovládací krabičku a dychtivě jsem zmáčkl ten malý, zelený knoflík. Chvíli mi jen tak hučelo v hlavě; mihotaly se mi před očima všelijaké obrazy, něco jako tunel či chodba, se světlem na konci - a najednou jsem byl u ní. Dika seděla u stolku a něco si četla. Chvíli jsem obdivoval její profil - měla vždycky takový andělský výraz, když si čtla - a najednou vám mě ta moje touha přemohla a vzdechnul jsem si, nahlas. Překvapeně vzhlédla a zeptala se: "Jak to, že už jsi tady, Oro? Pokud vím, tak jsi byl vždycky zdravý jako řípa, ne?" "No ano, ale já tady nejsem na trvalo, já jsem tu přes tu virilitu nebo jak se to jmenuje. Já zase musím zpátky na zem." "Jo tak, ty jseš tu jen na služební cestě. Tak to chápu," řekla ironicky. "Ty teď pro změnu jezdíš na služební cesty za manželkou - no to tady ještě nebylo," zasmála se jedovatě a mě vám přitom bodlo u srdce. "Já jsem ti jen přišel říct, jak hrozně mi chybíš, Diko," snažil jsem se vysvětlovat. "Ty mi taky chybíš," prohlásila, ale ne zrovna moc přesvědčivě. Chtěl jsem ji za to políbit, ale cukla sebou, jako by ji uštknul had. " Co děláš? " vykřikla, " Copak nevidíš, že mám čerstvě udělanou hlavu? Ještě mě rozcucháš!" "Já myslel, že tady na tom nezáleží," blekotal jsem zaraženě. Vůbec jsem ji nepoznával - ještě nikdy nebyla na mě tak zlá! "Jak to, nezáleží? Tobě je všecko jedno, viď? Tobě je jedno, když budu vypadat jako boží dopuštění, že jo? To jsi celej ty! Nikdy ti na mně nezáleželo!" "Ale Dikoušku (tak jsem jí říkal jen ve chvilich intimních), vždytÜ já jsem přišel přes celou tu velkou dálku, abych ti mohl říct, jak se hrozně trápím -"
Přerušila mě: "To už jsi přece říkal, nemusíš se opakovat. Ostatně neříkej mi, že jsi tu celou dálku šlapal! Ty bys to pro mě určitě udělal, ty jo!" "Proboha, proč se zrovna teď musíme hádat?" zasténal jsem. "Tak já se hádám, jo? No prosím, ja prý se s ním hádám! A kdo to sám za mnou přišel, co? Přišla jsem snad za tebou já?" vztekala se. "A já bláhová doufala, že se změníš, ale ty jsi pořád stejný jako dřív! Co já jsem se s tebou natrápila, tam na zemi!" a začala mi vyčítat všecko, co si jen pamatovala. A paměť měla Dika vždycky dobrou, bohužel. A tak jsem jenom poslouchal a poslouchal a pak už ani to ne. Nakonec mě vysvobodil ten automatický Cerberus, co odčasoval a virtuální realita se konečně vypnula. Vydechl jsem úlevou...
Pohlédl jsem na stolek, kde stály ty dvě sklenice vína, kterými jsme si už nestačili ani připít. Unaveně jsem jednu zvedl a ještě unaveněji povídám: "Tak na tvoje zdraví, Diko moje drahá!" a hodil jsem to naráz do sebe. Hned nato jsem vypil druhou sklenici, teď už pomaleji, tak jak se má víno pít. A ještě třetí a čtvrtou. Polovypitou láhev jsem si pak ještě odnesl do ložnice, i když jsem věděl, že Dika neměla ráda, aby se tam pilo. A ještě než jsem ji vyprázdnil, udělal jsem pevné rozhodnutí, že tu zpropadenou virtualitu hned zítra doktorovi vrátím. Už jsem ho viděl, jak potěšeně řekne: "No tak vidíte, zase jeden vyléčený!" Zpět na index POHLEDY: TRIALOG O VDĚČNOSTI. Takzvaný "vedený", t.j. záměrně usměrňovaný dialog pravděpodobně vymyslel už Sokrates, ale byl to jistě Platón, který metodu ještě vylepšil. Po něm ji pak používalo po staletí ještě mnoho jiných autorů i když zdaleka ne s takovým úspěchem jako Platón ve svých knihách. Na jejich poctu zde uvádím novou serii dialogů - vlastně trialogů - jakožto rozhovorů mezi třemi přáteli Martinem, Helenou a Davidem. Jsou to ovšem pouze osoby fiktivní, zatímco věci, o kterých tu mluví, zdaleka ne.
DAVID: Martine, mohl bys mě zítra odvézt do práce? Byl bych ti hrozně vděčný. MARTIN: Jak hrozně? DAVID: No já myslím - jako že bys mi tím udělal velkou laskavost. Moje auto je v opravně a jak víš, žádný autobus k nám tak brzo ráno nejede. . . MARTIN: Samozřejmě. Ale co jsi vlastně myslel tím, že bys mi byl "vděčný"? HELENA: (jde Davidovi na pomoc) On chtěl David říci, že by ti byl zavázán, že, Davide? DAVID: No právě. Já tě za to taky někam odvezu. MARTIN: No výborně, třeba do Vídně, já už tam dlouho nebyl . . . DAVID: (v rozpacích) No to je trochu daleko, ne? Já jenom myslel, že až budeš potřebovat, tak bych MARTIN: Ale já nikam jinam nepotřebuju, jen do té Vídně. (vidí, že je z toho David celý pryč a rychle dodává:) Já jsem jen žertoval, to je přece maličkost, tu mi nemusíš oplácet! HELENA: (chytí se hry) Ale to není správné! Proč bys mu měl dělat laskavost, když ti to David
nemůže oplatit? MARTIN: Třeba jen z radosti, že mu můžu pomoct. Ale je to škoda s tou Vídní, já tam mám tetu, tam bychom mohli přespat a pobýt tam můžeme i celý týden . . . DAVID: Cože, ty tam máš tetu? No to je jiná, to by byl krásný výlet! Proč jsi to neřekl hned? MARTIN: Protože jsem chtěl vědět, jak budeš reagovat. Lidé totiž leccos říkají a přitom to tak nemyslí. Jakápak ale vděčnost? Kdybych to udělal jen proto, abys mi to nějak vynahradil, tak už by to nebyla přátelská pomoc, ale šlo by jen o jakousi výměnu služeb. HELENA: Nebo o politiku - to kdybys chtěl, aby ti byl David nějak zavázán. Ale řekneme-li, že jsme vděční, není to vlastně trochu takové poděkování? MARTIN: Samozřejmě, jenže tady šlo o něco víc. Zase tak úplná maličkost to není, protože to by mi David řekl: ". . .a já ti za to hezky poděkuju". On chtěl naznačit, že stejnou službu udělá i on mě, když ho o to někdy požádám. DAVID: Jasně, proto jsem řekl, že se ti za to chci revanšovat. MARTIN: Ovšem jen úměrně, do Vídně bys mě asi nezavezl, kdybych tam neměl tu tetu :-). A proč bys také měl, ne? HELENA: To je pravda, někdy to lidé s tím revanšováním přehánějí. Četla jsem jednu povídku, jak se navzájem předháněli v darech nějaký sedlák s mlynářem. Končila to tím, jak ten mlybář odkutálel k sedlákovi i mlýnské kolo, jen aby mu nezůstal nic dlužen. DAVID: V tom je také kořen problému: my bychom neměli dát jako revanš míň a ale také nechceme dát moc. Ale mluvila jsi o darech. Musíme vůbec oplácet i dary? MARTIN: To jsi se dotkl opravdu bolavého místa. Teoreticky vzato, dar se vlastně dává, aby způsobil radost nejen oddarovanému, ale i dárci. Oplácení daru je z toho důvodu jaksi přebytečné, jako by to vlastně snižovalo cenu toho daru. HELENA: To nechápu. Já bych řekla, že to je slušnost. MARTIN: Ano, ale všimni si, že jsem říkal jen "teoreticky". Prakticky to kombinujeme s tím, že chceme dárci ukázat, jak si daru vážíme a chceme mu udělat svým darem také radost. DAVID: (Směje se) To mi připomíná hlášku z jedné anglické knihy: "Bible nám říká, abychom odpouštěli našim nepřátelům rány, které nám zasadili - ale my jim přece také musíme nějaké dát, aby nám zase oni měli co odpustit." MARTIN: Výborně! Je to sice myšleno ironicky, ale jasně to ukazuje, kam to vede, když příliš používáme sofizmy. HELENA: Sofi-co? MARTIN: Sofizmy. To jsou zdánlivě - ale jen zdánlivě - pravdivá či správná tvrzení. Když se nad nimi opravdu zamyslíme, zjistíme, že je někde chyba v logice. Ale vraťme se k problémům vděčnosti. Už staří Vikingové měli přísloví, které jim radilo, aby kultivovali své přátele pomocí darů. Proč asi? DAVID: Kultivovat ale znamená přeorávat, ne? HELENA: No spíš obdělávat nebo vzdělávat. Zřejmě jim šlo o to, aby jejich přátelství bylo plodné :-). DAVID: Takže oni už ani tehdy nedávali dary jen tak, z radosti? MARTIN: Tam šlo o něco jiného, o projev toho, že si toho druhého váží - taková část kultury, řeklo by se. Byla to často vlastně nabídka přátelství. Proto také cestovatelé přinášeli dary domorodcům DAVID: - jako my nosíme panu řediteli, úředníkům nebo panu učiteli, aby nenechal kluka propadnout. Pěkně se nám to zvrhlo. HELENA: To nemluvíš o darech, ale úplatcích. Dar se dává, i když víme, že nedostaneme nic náhradou. Jako třeba dar z lásky.
DAVID: Tak jak to vlastně je: když jdeme na návštěvu k Novákům, tak tam vždycky přineseme flašku a čekáme, že až oni přijdou k nám, že nám také nějakou přinesou. Takže oni tu flašku teda nemusí přinést? MARTIN: Ale to přece není dar, jenom výměna. Dar má druhému udělat radost, ne mu připomenout, že je nám zavázán. Největší odměna pro dárce je, když má obdarovaný z něho - myslím z daru - radost. HELENA: Zase ovšem jen teoreticky, že ano. Při nejmenším očekáváme, že nám bude obdarovaný za dar alespoň vděčný. MARTIN: No přesně řečeno nemusí, ale může - jako třeba David, který mi bude dokonce "hrozně" vděčný :-). DAVID: Ale počkej, já přece od tebe nechci žádný dar, jenom službu! MARTIN: Ale služba může být také darována, ne? Jak už jsme si řekli, když za to očekáváme protislužbu, tak se z toho stává jen taková transakce "něco za něco" - to už je spíš biznys než nějaký dar. DAVID: (žertuje) A někteří si dokonce tu protislužbu přímo vyžádají, jako třeba tady Martin :-). MARTIN: Ale kdepak, už jsem ti přece řekl, že jsem si dělal legraci a že za to nic nechci. A ani mi nemusíš být vděčný, mě stačí, když ti udělám radost. Vystavuju se sice nebezpečí, že se třeba urazíš . . . :-) DAVID: Ale neurazím. Vždyť já jsem to s tou vděčností nemyslel tak moc vážně :-). HELENA a MARTIN: (oba současně) To nám bylo od začátku jasný!
Poznámka: Pokud se vám trialog líbil a máte nějaké náměty, napište nám - rádi se o nich (my tři) rozhovoříme. Zpět na index POEZIE: ZÁVIDÍM BOHŮM Závidím bohům. Oni všechno mohou: hned milovat, hned nenávidět též, hned pravdu říkat, hned zas lež a veselit se, truchlit v okamžiku. Dnešek pro ně jen novým zítřkem je a zítřek to, co pro ně bude včera. Je obdivují, jindy nenávidí vždyť oni viděli, co člověk neuvidí a obšťastniti mohou náhodou tu toho, jindy onoho. Vždyť k štěstí stačí často nemnoho. A vládci jsou nad životem i smrtí, nad časem, i nad osudem lidí pravdu ctících i nad rozumem pravdu hledajících.
Jen oni mohou pravdu pochopit. Ač jinak hloupí, oni všechno znají a s člověkem jak s míčem jen si hrají a lehce zapomenout dovedou, co člověk často těžce v srdci nese, když osamělý kráčí noční tmou. Já závidím - však nechci bohem být. Mě aspoň jednou čeká věčný klid, až zestárne mi život člověka. Oni však marně skryjí slzy do dlaní, až jednou - napoprvé - padnou uštváni. Zpět na index Jdi na titulní stránku Hurontarie
HURONTARIA - 12B/99 Canadian Czech-out Monthly Kanadsko-český měsíčník. Back to Title Page of Hurontaria (Jdi na titulní stránku Hurontarie) Jak už jsme oznámili minule, máme teď svou vlastní netovou doménu a pokud používáte českou adresu na Hurontarii , změnila se tato na: http://hurontaria.baf.cz Tož klikněte si ni a uložte ji do bookmarků. Když už jsme u toho, také česká adresa přílohy (PŘÍLOŽNÍK-1) je nová a sice: http://hurontaria.baf.cz/priloz/ Ostatní adresy a mirrory se nemění. Děkujeme Vám. Komentář: A zase tu máme konec století. Teda pro nás, pro většinu to není "zase", ale pro lidstvo - které je tady už déle - je to ovšem jen "zase". Když ještě lidé neuměli počítat, byl pro ně rok jako rok. Dneska ne; slyšíme přece pořád: tenhle rok bude novej prezident, tenhle rok půjdu na dietu, přiletí ufoni, budou vyšší daně. A všechno to zůstane tak jak je, teda až na ty daně, tam se nespletete. Vlastně ani to není pravda, u nás v Ontariu se daně snižují. Jaký to nesmysl - křičí okolní provincie - a v duchu si říkají: jak to, že Ontario umí hospodařit a oni ne? I federalové přece zvyšují daně a půjde-li to takhle dál, tak v roce 2015 budeme platit 105% daň z příjmu. Ano, čtete dobře, dostanete výplatu, pošlete ji na berňák a ještě přidáte pět procent navrch :). Tak jsme se krásně politicky dostal pryč od toho roku dva tisíce, o kterém vůbec nic nevím. Není to krásné? Ne, nemyslím to "nevědět" to, ale to "přiznat" to. Slyšel jsem, že se tu bude na Silvestrovský večer - myslím v zábavném podniku - platit až 400 dolarů za lístek na osobu. Děti a ti, co řídí auto, budou platit asi jen polovic, předpokládám. Ještě víc ušetří ti, co tam nepůjdou vůbec - nakonec co tam budou oslavovat - ty tři nuly? Ale neberte mě vážně: je to velký krok do buducnosti, lépe řečeno do neznáma. Možná i na Mars, ledaže by to zase bouchlo ( i když tam tentokrát přdali i tu metrickou kalkulačku za dvacet korun). Nějaký hacker také pro potěšení připravil vánoční mail-virus Prilissa, víc o tom je v anglické části Hurontarie. Mimochodem, ti z vás, co nás vydavatele Hurontarie ještě neznají, se mohou dozvědět víc (na vlastní nebezpečí!) z našeho Vánočníku, adresa je na Titulní stránce. Tentokrát vám žádný frývér nedodám, nebudu se přece plést Santa Clausovi do biznysu. Ale dárek (zdarma, jak jinak?) pro vás samozřejmě mám - je to kniha HURONTARIA 1999 - OFF LINE, celý ročník Hurontarie zazipovaný v jenom fajlu, najdete ho na titulní stránce, v posledním řádce tabulky, nazvané ZIP 99. Jsou to vlastně tři fajly a je to rozděleno podle částí, tj. A, B, C, také jako Hurontarie. Ti, co to neradi odzipovávají (buď že to neumí, nebo jen tak, ze slušnosti), ať mi napíšou, pošlu jim to emajlem (když napíší, který díl chtí), takže se to jim to pak odzipne samo. Tam se jim objeví i Titulní stránka (nazvaná např. indexb.htm pro český díl B), odkud se pak dostanou na jednotlivá čísla jako normálně. PŘÍLOŽNÍK - už vyšel po třinácté. Je to enzin čtenářů Hurontarie, najdete nás na jedné ze tří adres Příložníku na Titulní straně. Stále hledáme autory kratších textů a obrázků, jako je třeba tenhle vlevo.
POSLEDNÍ ESEJ v tomto roce pro českou uměleckou galerii ArtForum je v anglické části tohoto čísla Hurontarie. Pro prosincovou výstavu pojednává o práci Petra Novotného, který už vystavoval po celém světě a nazývá se Umění živého skla. Internetová pražská výstava je na adrese: http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/index.html Nemusím snad podotýkat, že reprodukce tam jsou podstatně větší, než ta tady :). Českou verzi eseje najdete také v současném Příložníku.
Milí přátelé, věříme, že nám i v dalším miléniu zachováte vaši přízeň a případně nás ještě doporučíte svým přátelům a vy, co nás rádi nemáte, zase svým nepřátelům. Vaše dopisy jsou nám milé - získali jsme mnoho nových přátel, kteří věří jako my, že Net by měl především sloužit k výměně zajímavých myšlenek a dobré zábavě. Doufáme, že se s vámi setkáme i v příštím miléniu. Zatím tedy Vám a Vaší rodině přejeme, teda já a j@ns@n,
HEZKÉ SVÁTKY A PŘÍJEMNÝ NOVÝ ROK 2000 INDEX: B - ČESKÁ ČÁST Úvaha: Reportáž: Povídka: Pohledy: Poezie:
NEBESKÉ HARFY (dokončení) PRAVÝ JURRASIC PARK (díl 3.). PROTRŽENÁ PŘEHRADA. TRIALOG O DOBRÉ VŮLI NERÝMOVANÁ
Poznámka: Ťukněte na levý sloupec. Česká část B, je zobrazena v kódu CE 1250. Část C je totéž, ale bez diakritiky. Část A je v angličtině, je separátně a obsah je také jiný. Pro novou volbu jděte prosím zpět na titulní stránku. Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Hledáme teď inteligentní život ve vesmíru - asi ho tady na zemi není dost."
PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE CZ. Můžeme také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C.
Copyright © 1999 Jan Hurych. Copying of this material is permitted for personal use only. However for reprinting, republishing or any other reproduction of this material, the permission from the author must be obtained first. All names of persons or institutions are fictitious except where stated otherwise. Webmaster Honza - j@ns@n
[email protected] ÚVAHA: NEBESKÉ HARFY (díl 3: Harfy, Tesla a Evropa, aneb Evropu obchází strašidlo, prvně otištěno v Amberzinu) Vypůjčil jsem si ten podtitul, neboť jak vidno, Evropu už obcházela pěkná řádka strašidel a když ji obešla, tak zas někam odešla. Myslel jsem si před nějakou dobou, že si přečtu onu knihu o HAARPu, napíšu na ni svůj názor a budu mít pokoj. Jenže člověk míní a pak se ucho utrhne. (Poznámka: Od té doby, co jsem tento článek napsal, jsem si zatím knihu objednal a přečetl, ale neudělala na mě takový dojem, aby stála za rozbor :). Do toho mi přišla konečně nedávno odpověď Dr. Begicha, autora té knihy, kterého jsem požádal o e-mailový interview pro Amberzine, a z té jsem zjistil, že milý doktor zřejmě vytušil z mých otázek nějakou čertovimu - i když jsem je formuloval víceméně lichotivě - a na otázky mi prostě neodpověděl. Místo toho přidal tiskovku a milostivě mi dovolil, abych ji tady otiskl, s uvedením zdroje (to jsem také původně udělal v Amberzinu, ale protože je teď poněkud zastaralá, uvedu ji jen v češtině). Byl jsem dost otráven, ale přece jen jsem si tu tiskovku přečetl a hle - tady se mluví o tom, že Evropský Parlament bude projednávat HAARP. Maně jsem si vzpomínal, kde ten stát Evropa asi leží přece nemyslí tu naši starou, dobrou..., ale no jo, on ji tím opravdu myslí! No prosím, ona Evropa sice jako stát ještě neexistuje, ale parlament už má a dokonce je celosvětově uznávaný a má má nejen komise, ale i podkomise, schůze, ale i podschůze.... Ale žerty stranou. Jelikož to mělo být 5 února, najel jsem na stránku dříve uvedenéno Dr. Begicha. Leč tam nic dalšího nebylo, tak jsem se vypravil na browzdání po parlamentech světa a světadílů. Zatím tam tedy ještě žádné nejsou - myslím celého světa - ale ten Evropský tam už byl, pro Evropskou Unii (EU) i o tom jednání o HAARPu. A další tiskovka - tož jsem ji tam přidal k té jeho odpovědi, abychom to měli jaksi vcelku. Takže tu tiskovku už nebudu překládat, radši ji tady stručně "podám". Je sice nazvaná dost bombasticky, ale nebojte se, dál už je to značně rozředěno.
HAARP - Pouhý výzkum, kosmické války nebo ekologická zkáza? (Pure Research, Star Wars Continuation Or Environmental Disaster?) Tak především: nejednalo se tam jen o HAARPu, ale i o jiných, ne-lethálních zbraních (opak těch lethálních, smrtelných). To, že HAARP není žádná zbraň, jim jaksi ušlo. Z komise vyšel požadavek, aby Maj Brit Theorin napsal(a) zprávu o použití vojenských zdrojů pro ekologické strategie. Pokud vám ten termín nic neříká, tak si třeba představte, že uděláme, aby u nepřítele padaly trakaře a u nás ne a on pak tu válku pochopitelně prohraje. Předseda komise pro zahraniční záležitosti, Tom Spencer,
požádal předem reprezentanty armády, tj. NATO a USA o jejich názor. NATO mu řeklo, že ohledně HAARPu nemá žádnou agendu (doslova policy, jansan). Také úřad stálého reprezentanta USA při NATO odmítl poslat svého zástupce. Přeloženo do češtiny, pro nedostatek fakt a konkrétních názorů se jinak nic moc nedohodlo. Předmět ale zůstává dále na pořadu věcí (v budoucnosti) a Američané jsou ovšem vítáni, any time. Další na pořadu pak bylo vyslání delegace do Bosny, aby zjistili, jak se tam nakládá s penězi, které jim EU poskytla a všichni si asi oddechli, že to mají s krku... V jiném dokumentu, který je nazván "background", tedy něco jako historie, je pak popsán průběh té schůze ještě detailněji. Tvrdí se tam totiž, že jádrem problému je "neviditelná čára mezi tím, co je připustitelné a co je podezřelé" (P.Truscott). Opět přeloženo: opatrný Angličan jim naznačil, že jedni o voze a druzí o koze. Jako zajímavý se tam také potvrzuje fakt, že moderní stratégové používaji více ne-lethální než lethální zbraně a to s výhodou, protože působí spíše jako svěrací kazajky, tj. usměrní nepřítele, aniž by ho zlikvidovaly fyzicky. Jak tato strategie zapracovala, lépe řečeno nezapracovala, jsme viděli v nedávné době. Navíc používání termínů z mentálního sanatoria v parlamentních dokumentech není nic nového, ve střední Evropě se to dělá pořád... Také nové termíny, jako "odvrácení krize" a "kontrola davů", zní po zkušenostech z Bosny a Kosova přinejmenším legračně. Dále už se ale reprezentanti v podkomisi, zvláště odborníci, nemohli shodnout ani na tom, jak definovat určité termíny. Například zástupce Červeného kříže z Ženevy se rozčílil a tvrdil, že název non-deadly (opak smrtelných = nesmrtelné?) zbraně je jenom jakési marketingové heslo. Také se mluvilo o nebezpečných účincích na zdraví a okolí (co chcete, v originále to je Dangers to health and the enviroment!). Zde pak odborníci vyvolali bohatou definiční debatu, která pomohla zakalit už beztak neprůhledné vody celého jednání. V další kapitole, nazvané Risk zneužití v demokratické společnosti, se dámy a pánové shodli, že demokracie nezaručuje, aby systémy nemohly být zneužity. Risk zneužití v nedemokratických státech je zřejmě nulový, protože se o něm nikdo nezmínil. Kapitola o HAARPu se opět zmiňuje o panu Spencerovi, členovi EP (European Parlament) a jinak též prezidentu společnosti Global International (GI), která je - se svými odbočkami v USA, Evropě, Japonsku a Rusku - jistě internacionální, ale ještě ne globální, neboť nemá kanceláře v Antarktidě a jinde. Zabrowsil jsem na WeBu a našel jsem stránku GI, ano, je tam také definice jejího poslání, ale ten smysl mi jaksi unikl (anebo možná, že měl uniknout?). Vloni na konferenci GI také přednášel - kdo jiný než - Dr. Begich - o hrůzách HAARPU, scenář to hodný pro nový film Apocalypse Now... Navíc se dovídáme, že na schůzi komise také promluvila Ms Rosalie BERTELL ( from Toronto, Canada), prý jedna z nejlépe informovaných expertů na HAARP. Žil jsem deset let v Torontě a čtu denní a odborný tisk, ale její osobnost a expertiza nějak ušla mé pozornosti. Milá paní Ms (to je totiž moderní zkratka, zahrnuje původní Miss, Mrs i všechny ostatní tituly ženského pohlaví) pak dále na schůzi vesele "devastovala celé oblasti pomocí HAARPu", "depositovala velká kvanta energie kdekoliv na světě" a mluvila i o "hrůzostrašném ovládání celosvětové "vesnice" (asi problém s překladem - z angličtiny do angličtiny). Dále promluvil také náš známý Dr., který šel ještě dál: "celé oblasti budou bez vody, EM vlny způsobí zemětřesení a ohromné přílivové vlny v oceánech (doslova tidal vawes)". V jeho očích je HAARP "technologie kosmických válek a veřejnost má právo na veřejné vyhodnocení takových programů". Nakonec ještě pan Eurico de Melo řekl, že "to nahání strach" a paní Magda Aelvoet (od Zelených), aby
také vůbec něco dodala, prohlásila, že "Válka je tůze důležitá, aby se nechala (na starosti, pozn. jansan) jen generálům." Ještě dodala: "ale to už jsme skoro zapomněli," což je asi pravda, protože tam neuvedla, koho to vlastně citovala. Komu se ale má dát válka na starost, to už neřekla - naštěstí vím o několika dobrovolnících, kteří by ten těžký job za ty peníze rádi vzali.
Takže tady to máte: naši harfeníci (nemyslím tím vědce HAARPu, ale ty, co mu prvně začali říkat "harfa") už jsou také v Evropě a i když se zatím ještě nemohou nějak sladit (myslím vyladit, ne pocukrovat!), jejich brnkání už bude brzo slyšet všude. Jejich strašáci se ovšem hodně podobají filmům z Hollywoodu, inspirované vždy podle toho posledního horror-filmu, co se zrovna dostal do kin. Od tohoto, černě natřeného názoru, se zase zcela liší ružová kamufláž americké armády. Chcete-li se vůbec dozvědět něco, co je trochu reálné a navíc realistické, doporučuji dobře informovanou stránku HAARPU. P.S. Vím, že se mi teď někdo určitě zeptá, jak se vůbec vlastně dostal do titulu tohoto článku ještě Nikola Tesla. Nuže vězte, že jako do HAARPu - jen omylem, jen omylem... (konec) Zpět na index REPORTÁŽ: PRAVÝ JURRASIC PARK (díl 3, dokončení) Uvod k fosíliím. Paleontologie studuje pravěký život a fossílie - doslova něco, co je vykopáno - je pak vlastně zbytek prarostlin či praživočichů, případně různé stopy jejich činnosti, tak např. - mám to říci? No dobrá třeba takový zkamenělý trus. Jak si to lidé vysvětlovali dříve? Takto: jantar byly prostě slzy bohů, obrovské kosti patřily pohádkovým obrům, otisky v kameni byly ďáblovy obrázky. Někdy právě tyto otisky pomohou pomocí sádry vyvořit skutečný "pozitiv" nohy zvířete a je to jediné, co máme. Jinde najdeme mouchy v jantaru, které jsou prezervovány "jako živé" případně se najdou i otisky kůže, chodidel, otvory po červech a někdy zase minerální voda zmineralizuje nějaký organický předmět. Paleontologická laboratoř. Oni vás tam sice nepustí, abyste jim ty kůstky nezpřeházeli, ale je tam velikánské okno, kterým se dá načumovat do laboratoře paleontologů. Stoly jsou plné vábných kostí - ještě dobře, že jsme s sebou nevzali našeho psa Táru. Vidíte tam vědce, jak tam zrovna sestavují něco jako velké lego a je tam i ukázka výkopu, označování vzorků, konzervace a vůbec vše, co láká malé hochy a děvčata, aby se staly velkými paleontology a paleontoložkami. Paleokonservatoř je ukázka rostlin, jak žily v té době v Albertě a v Severní Americe vůbec. Vypadá to spíše jako botanická zahrada, jen se tam nechodí fotit svatby. Teplota je tam stále mezi 17 a 25 stupni Celsia a
sprejují to pořád vodou. Ty přesličky jsou tam ohromné - teď mi napadá: nevymřeli ti dinosauři po přesličce? Kontinentální drift neboli posun, ukazuje, jak se podle Wegenerovy teorie pohybu pevnin (které se dost dlouho nevěřilo, ale teď ji už učí na každé škole) tyto pevniny oddělovaly. Suchá země byla ponejprv vcelku, než se roztrhala a její kusy se začaly vzdalovat, to proto, abychom je teď mohli nazývat světadíly. A pohyb se nezastavil a dá se dokonce měřit (zvláště v místech jako je Seattle, Vancouver či San Francisco - to je město, ne ten svatý z Assisi). Zigzag k prvnímu životu je vlastně obyčejný koridor, ale už tam uvidíte ty příšery z dálky a zeshora, snad abyste uvěřili, že jsou opravdu tak veliké. Evoluce ryb. Ryby se vyvinuly v paleozoiku a devonu se dokonce říká věk ryb. První byly ryby bez čelistí, jenže ty zase vyhynyly. Tam také najdete lebku Dunkelosteuse, hlavu má tvarem coby normální pstruh, ale je dva metry dlouhá a metr široká, to by si nevymyslel ani ten nejprolhanějří rybář. Tesáky v té hlavě jsou asi jako od pražraloka - jaké jsme si jednou na památku koupili na Floridě - a věřte, že by si to s ním náš obyčejný žralok určitě nechtěl rozdat. Ichtiosaururs, stavěný jako delfín, byl rychlý plavec a schopen potápět se do velkých hloubek, aby lovil ryby. Měl hubu plnou zubů jako krokodýl (nebo lasička, jestli nemáte krokodýly rádi) a velké oči (...proč máš babičko tak velké oči - že by bazedovka?), ale zato prý špatně slyšel. Devonský útes (reef) existoval v Albertě bratru asi tak před 400 milióny lety. V muzeu je nainstalován v akváriu, vlastně teráriu - na co tam mít vodu, když už to vyhynulo, ne? Pravda, jsou tam korály a podobně, ale ty jsou také jenom maketa. Následují schody - kterými se jde sice ve vývoji nahoru, ale ve skutečnosti dolů (že by symbolika?) Věk plazů. První ještěři byli vlastně ještě ještěrky, najdete je také na zkamenělinách. Z jedné linky takových ještěrků ( jak říkal kapitán Vantoch ve Válce s Mloky) se později vyvinuli i ssavci, na jejichž konci stojí člověk (dobře, a na kterém?). Ale k tomu máme ještě daleko, nejdříve přijde oddělení obrů, například Camarasurus což byl menší sauropod (18 metrů dlouhý, ostatní byli delší), v té době docela běžný ještěr v Severní Americe. Když jsem se díval zezdola na tu jeho hlavičku (asi tak metr dlouhou a pět metrů nad zemí) a na jeho obraz (1:1) za ním na stěně , myslím, že bych asi moc nevěříl, že byl vlastně jenom vegetarián a stejně bych radši rychle utekl. Stegosaurus měl na zádech takový hřeben z desek, podobně jako brontosaurus, které mu pomáhaly regulovat teplotu (kdesi jsem četl, že jeden inženýr vypočítal, že tento brontouš měl ty desky v takové konfiguraci jako nejlépe navržený chladič na polovodičové diody). Byl 8 m dlouhý a 4 m široký. Na ohonu měl bodáky, které sloužily na obranu a lebku měl malou, jak už to u válečníků bývá. Žral ovšem pouze vegetaci, maso nemohl ani cítit, ať už syrové anebo vařené. Jeho nepřítelem byl allosaurus (13 m dlouhý), který nebyl tak vybíravý, žral hlavně maso a nepohrdl ani syrovými hamburgry.
Albertosaurus to je náš milý albertský rodák, sice dvojnožník (vlastně čtyř - ale ty přední měl zcela zakrnělé), ale přesto měřil dobrých 10 metrů. Měl silné čelisti, kterými vesele trhal mrtvolky i živolky, vážil dvě tuny a mohl běhat až 40 km za hodinu. A jelikož jeho zoubky byly většinou trháky, byl asi ještě dravější, než tyranosaurus. První lébu alberťáka tehdy našel vlastně Tyrrel v roce 1884. Nejmenší Albertosaururs ani v Albertě nežil, našli ho v sousedním Saskatchewanu, ale možná, že to bylo mládě, které se zatoulalo. Edmontonia byl opancéřovaný saurus, měl krátký krk, a byl to nejběžnější obrněnec v Albertě. Jako většina politiků měl malé zuby, měkké čelisti, ale zato hubu pořádnou. Tyranosaurus Rex neboli vládnoucí tyran (ten vlastně asi nikdy úplně nevymřel, občas se vždycky nějaký ten paskvil objeví v té či oné zemi jako diktátor) byl největší masožrout, vysoký 8 metrů, tedy asi jako žirafa a byl také jeden z posledních dinosaurů v Albertě. Hubu měl plnou zubů a je vlastně pro nás velké štěstí, že tehdy lidé ještě nežili, neboť by nás asi polykal jako malinu - tak měl tu hubu velikou. Tady bych se chtěl jako bývalý obyvatel Saskatchewanu (pokud se vám to těžko vyslovuje, musíte se nejprve hodně nadechnout!) pochlubit, že v městečku Eastend, u Frenchman River Valley, nyní nazývaném "Údolí skrytých tajemství" (vidíte, já bych takový název nikdy nevymyslel) se našlo také dost fosílií. Z nich nejdůležitější je právě ta od tyranosaurusa (že by ruská odrůda?) který měl také až 15 cm dlouhé zuby, což by asi zneklidnilo leckterého dentistu. Triceratops, to je ten, co má dva velké rohy jako vůl a velký kostěný límec, jako měla královna Elizabeta první a celé tělo pokryté deskami s bodci jako čínští bojovníci. Také on byl jen býložravec, čímž nechci říci, že žral jen býlí nebo byliny, ale že byl zapřisáhlý vegetarián. Měřil devět metrů a zřejmě se rád pral, spíše tedy jako býk než jako vůl. Navenek vypadal jako taková rohatá želva a asi proto si nejprve vědci mysleli, že by to mohl být prapředek buvola. Inu, je to záhada nad záhadu. Zajímavé je, že naši voli, ač se podle definice rozmnožovati nemohou, nikdy vůbec nevyhynuli. Další záhada. Chasmosaurus, byl takový velikánský kozel, alespoň podle rohů soudě a byl asi jen 5 m dlouhý. Jako každý dravec měl oči dopředu. Zvířata, co nejsou útočná, ale spíše útěčná, tj. co radši utíkají, mají oči na straně - to aby dobře viděla do šířky. Měl dlouhý ohon, který balancoval velkou a těžkou hlavu. Dva celí chasmáci se našli v Albertě a jeden v Saskatchewanu. Věk ssavců. V kenozoiku se objevily zase nějaké ty nové hory, kontinenty už se tolik neposunovaly a hele, už tady jsou i první ssavci! Protože ale byli pořád kolem ještě masožraví ještěři, ssavci si museli zachovat
rychlost a tak už tolik nevyrůstali, což je asi zachránilo před vyhubením. Také rostliny se vyvinuly tak, jak je dnes vidíme - radši se na ně ještě pořádně podívejte, jednou možná vyhynou i ty. To ovšem nebude ani tak evolucí, jako spíše demolicí a pomůže jim k tomu jiný ssavec - člověk. V tomto oddělení také najdeme plno nepodařených experimentů matky přírody, tak jak se to stává i tomu nejlepšímu návrháři. Kostra jelena s těžkými parohy přímo na nose nás lehce přesvědčí, že musel asi rychle vyhynout. Podobně krokodýl s příliš tenkými dlouhými čelistmi, takže se ohýbaly, když jimi sevřel svou oběť. Myslím, že zde je vidět práci evoluce víc, než kde jinde. Pan Drawin by jistě měl z těch zešrotovaných živočichů radost: hlavní účel v přírodě je podle něho jen přežití - těch rychlejších a silnějších (anebo plodnějších - což popisuje v jiné knize, ale ta už není tak populární). Pak přišli hmyzi, ptáci i želvy a vůbec noví masožravci i travožravci a tak vývoj pokračoval až k nám, co polykáme převážně jen fast-food, tj. takou tu potravu na vidličku. A pak ovšem přišla doba ledová, ve které zahynulo plno druhů zvířat a s nimi i továrníci, co vyráběli elektrické ledničky. Ledová doba ovšem přinesla zase jiná zvířata: mamuty a mastodonty. No a od mamuta k člověkovi či k době kamenné, to bylo už jen co by kamenem dohodil ... Člověk je tvor, který se od zvířat liší hlavně kulturou a válkami. Válkami, kde zabíjí tvory stejného druhu, aniž by je pak sežral. Dnes uznávaně nejstarší homuncul Ramapithecus žil před 15 miliony lety v Asii. Homo habilis žil před 7 milióny let v Africe. Australopithecus - jméno plete, je z Afriky - žil asi tak před 4 milióny let a byl to první primát, který se začal narovnávat. Konečně přišel Homo erectus, člověk vzpřímený, ten ještě kráčel rovně, na rozdíl od nás, kteří se už zase rádi hrbíme. My sami jsme z klasy Homo sapiens (člověk moudrý), tedy pokud zrovna zase nezačneme masově blbnout. Evoluce. Když na to tak pomyslím, musíme z toho vyvodit jediný důsledek: nejsme my vlastně také jen výsledek pokusů, které měly to štěstí, že nějak přežily? Je ale možné, že se civilizací i ten darwinovský vývoj nějak zastavil, podobně jako komunizmus, "poslední stadium společnosti", se už se dál ani měnit nesměl (a tudíž popíral část sebe - svou dialektiku). A pokud Darwinova teorie pořád platí i pro lidi, kam nás tedy asi zavede - dnes, když k přežití nám fyzicky stačí daleko míň, než kdysi v pravěku?
Věk ještěrů, neboli mesozoic byl v období od 245 do 65 milionů let před námi (nebo jestli chcete, před Kristem, v těch miliónech se ty dvě tisícovky lehce ztratí). Dělí se na Triasic, Jurasic a Crestaceous, což je ta nejmladší perioda. Čímž jsme si s přesností plus mínus 5 miliónů let vlastně také řekli, kdy se odehrával Jurrasic (ne ten film, ten byl z doby dnešní!). A jestli jste v něm obdivovali ty animované příšery, zajděte si někdy v blízkém Drumhelleru do Brontosaurové arény (poznáte jí podle velké sochy ještěra), která je plná robotů a automatů, jedním slovem dinosaurů jako živých. U vstupu uvidíte i sošku ještěřího muže, tedy jak bychom asi vypadali, kdyby dinošové nevymřeli a my se vyvinuli z nich. Po pravdě řečeno, zdálo se mi, že je dost podobný Marťanovi. Cože, jestli jsem někdy Marťana viděl? No samozřejmě - vy ještě ne? (konec) Zpět na index POVÍDKA: PROTRŽENÁ PŘEHRADA.
Potkal jsem starého Hinkenteufela před mnoha lety, ještě ve staré vlasti. Když na to pomyslím, pořád si ještě nejsem jist, zda jsem ho skutečně potkal - ale když to všecko uvážím, kdo jiný to mohl být?
Stalo se to v jednom z těch zimních dnů, slunečných a slibných; pokud víte, co tím míním. Vy, co máte rádi výlety na lyžích, to jistě pochopíte: takový den svádí vydat se na hory a využít každé minuty. Rozhodl jsme se tedy, že to je ideální den na to, abych sebral lyže a vyrazil někam, kamkoliv. Hlavně dost daleko od naší chaty v Jizerských horách, kochat se okolním tichem a zvukem lyží šustících po čerstvém sněhu. Ano, a naslouchat té nádherné samotě bez lidí, té hlavně. Dříve jsem chodil často na takové výlety a i dnes se ještě občas odvážu a jdu . . . Jak už jsem řekl, den to byl perfektní: bylo chladno, ale slunečno. Několik centimetrů čerstvého sněhu pokrývalo silnou vrstvu toho starého a jeho povrch se leskl, jak se slunce odráželo od sněhových vloček. Cítil jsem se dobře, dostal jsem najednou nějakou sebedůvěru a tak jsem si zvolil jako cíl Jizerku, malé, skoro opuštěné místo nahoře na náhorní plošině, asi patnáct kilometrů vzdálené. Byla to taková poloprázdná vesnička, domov dřevorubců a jejich rodin, umístěná na pokraji ohromného lesa, který se odtamtud táhne až do Polska. Je to téměř třicet kilometrů samých smrků, kosodřeviny a rašelinišť. Ta se tam také dobývá po celý rok, kromě zimy ovšem. Trail, který jsem si vybral, byl pokryt čerstvým sněhem, ale několikrát jsem ho předtím šel a rozhodně jsme se nebál, že se ztratím. Cestu jsem znal a kormě toho jsem měl kompas a mapu v batohu. Mapa ovšem byla zbytečná, protože můj trail na ni vyznačen nebyl, ale kompas byl rozhodně důležitý. Poslední třetinu cesty jsem totiž musel sejít s trailu a brát to lesem, rovnou přes kopce, aniž bych je musel zdlouhavě obcházet. Vesnice Jizerka byla pojmenována podle říčky, která tam protéká. Ve středověku to bylo místo bohaté na drahokamy a polodrahokamy, některé tak vzácné, že se sem sjížděli prospektoři až z Itálie; i Rudolf II tam poslal svého odborníka. Jak šel čas, zdroj se vyčerpal, místo ztratilo svou slávu a dnes už tu je jen pár chalup a škola. Na mé cestě jsem ovšem musel projít údolím Protržené přehrady na Bílé Desné. Úředně se jí říkalo Stará přehrada, ale my ji prostě říkali "Protržená" a to ze zcela dobrého důvodu. Na začátku tohoto století tam totiž postavili přehrady dvě a říkalo se, že ta starší byla postavena nějak moc rychle a šetřilo se materiálem. 18. září 1916 se protrhla a 260 tisíc kubíků vody se řítilo do údolí a hnalo před sebou dřevo, dobytek, dokonce i domy. Šedesát dva lidí přitom zahynulo a kolaudační inženýr spáchal sebevraždu - bylo to takové neštěstí, že zpráva o tom obletěla celý svět. Ještě dnes je možno vidět balvany, které vodní vlna vyvrhla na břeh řeky, některé dokonce tak velké, jako malý náklaďák. Ta druhá, "nová" přehrada, nepříliš daleko od té první, se nazývá Darré či Souš, a je položena níže, na řece Černá Desná. Bývalo to místo kempovací a rekreační, ale dnes je to jen rezervoár pitné vody pro celý kraj a kempovats e tma nesmí. Když jsem byl ještě kluk, chodívali jsme tam prolézat podzemní tunel, který obě přehrady spojoval. Strop se místy propadl a do ruin se dalo vlézt, na několika místech. Stavěna spíše jako katakomby, jeho chodba měla strop pokrytý netopýry a pološero tunelu nás lákalo k dobrodružství. Bylo to místo téměř strašidelné a jak už jste asi uhodli - my kluci jsme ho milovali.
Tentokrát jsem se ani nezastavil a nerozhlížel kolem, ale pokračoval jsem dál, nahoru přes kopce. Musel jsem totiž ještě obejít právě tu "novou" přehradu a tak jsem bez přestávky šlapal, až jsem se dostal na Jizerku. Byl jsem celkem pořád ještě v dobrém stavu, snad proto, že jsem byl celodennímu
lyžování zvyklý - začal jsem lyžovat už v šesti letech. Nejprve jsem si troufal na výlety jen s otcem, později i s kamarády. Jak jsme vyrůstali, moji přátele se vrhli na zcela jiné sporty, většinou běhat za děvčaty nebo pít pivo, takže nemělo smysl je žádat, aby ještě chodili na takové výlety. Ještě později, to už jsem žil permanentně v Praze, jsem sice věnoval čas hlavně svému osobnímu a profesionálnímu životu, ale přesto jsem každou zimu odjížděl vlakem do hor "na lyže". Většinou jsem tehdy sjížděl sjezdovky či moguly a to nejraději přímo lesem, jenže pak jsem měl ve 24 letech lyžařský úraz. Řekl bych poměrně hloupý úraz, neboť jsem v plné jízdě narazil na strom a rozdrtil jsem si čéšku v levém koleně, na šest kusů. Naštěstí jsem byl převezen do Prahy na Bulovku, kde mě operoval oficiální lékař českého hokejového týmu, pro kterého byla taková zranění zřejmě běžná. Zbytky čéšky odoperoval a horní a dolní šlachy sešil. Trvalo mi to půl roku, než jsem se zase naučil chodit, ale jejich předpověď, že už nikdy nebudu lyžovat, se nesplnila. Ovšem sjezd ze začátku nepadal vůbec v úvahu - na ten jsem si troufl až další rok - a tak jsem se věnoval běhu na lyžích. A výlet na Jizerku byl jeden z prvních, co jsem pak podniknul.
Vylovil jsem dva sendviče, které jsme s sebou nesl na posilněnou jakožto rychlý, improvizovaný oběd. Čaj v termosce byl příjemně horký a tehdy jsem vlastně poprvé zjistil, že jsem unaven, hlavně tedy moje nohy. Asi jsem po úrazu už nebyl v tak dobré kondici, jak jsem si myslel. Dobrá, řekl jsem si, bude mi to tedy trvat déle, ale domů se dostat musím. Brzo jsem tedy vyrazil zase na cestu zpět. cesta vedla hlavně dolů a sjíždělo se mi dobře. Terén nebyl prudký a vše klapalo, až do té doby, kdy jsem se přibližoval k Protržené. Náhle, jakoby odnikud, se objevil mrak, který pokryl slunce mlhavým závojem, jenž nesliboval nic dobrého. Mohlo to znamenat jen jedno: sníh a to hodně sněhu. Nemusel jsem na něj čekat dlouho: první shíh padal ještě řídce, takové ty jemné vločky, lehce usedající na mou čapku a ramena. Pak sněžení zhoustlo a viditelnost se zhoršila. A když jsem přešel Protrženou a začal se opět vzdalovat, to už to bylo dost špatné - ale to horší mělo ještě přijít: sněhová bouře. Nejprve mě to nijak nepoplašilo: byl jsem už v mnoha bouřích, několikrát i docela sám, ale vždycky to bylo blízko k domovu. Neměl jsem teď ale čas myslet na to, co se může stát, pokračoval jsem prostě v jízdě a zvyšoval rychlost. Bohužel jsem se zároveň přibližoval centru bouře. Nebe podstatně ztmavělo, jako když někdo najednou zatáhne černou oponu. Pak se stalo něco neuvěřitelného, něco, co jsem neviděl nikdy předtím, ani potom: hromy a blesky. Byl to úžasný pohled: něco jako rachejtle a občas jako mávnití ohnivým mečem, zvuk, jako když se něco trhá a pak ten hrom při nárazu. Pokračoval jsem dál, ale pak jsem se musel zastavit: neviděl jsem dopředu ani dozadu a moje ranní stopy teď byly teď plně přikryty novým sněhem. Nalevo ode mne byl hustý les, schoval jsem se tedy v něm, abych se ochránil před sněhem a větrem. Později jsem zažil blizzardy na kanadských prérijích i jeden velký v Montrealu, kde ještě na jaře nacházeli pod sněhem zmrzlá těla těch, co to nepřežili. Ale věřím, že ta bouře nahoře na Protržené byla v něčem ještě horší, ještě děsivější. Není divu, že lidé považovali Protrženou za místo prokleté. Musel jsem se té myšlence zasmát, ale brzo mě smích přešel. Vzpomněl jsem si, jak v blízkých Krkonoších zahynuli v takové bouři v roce 1913 při závodech lyžaři Hanč a Vrbata. Když je konečně nalezli, bylo už pozdě. Nu já jsem také několikrát předtím zabloudil, ale jen v létě. Sbíral jsem kdesi na severu houby a jak jsem se točil dokola, ztratil jsem orientaci.. V místě, kde byl les tak hustý jako je kanadská bush, se vám to může lehce stát. Jednou jsem dokonce musel vylézt na triangulanční věž, postavenou mnoho let
předtím, když trigonometři mapovali tuhle část Čech. Bohužel staré dřevo bylo značně nahnilé a v pátém poschodí věže se pode mnou zlomil žebřík, který spojuje jednotlivá patra. Téměř jsem spadl a padal bych až na zem, jelikož patra jsou vlastně bez podlah - jen několik prken, aby se člověk dostal k dalšímu žebříku. Nějak jsem se pak dostal dolů, kde jsem se delší dobu snažil uklidnit třesení v kolenou. Když se mi to konečně podařilo, rozhodl jsem se, že stejně musím nahoru, až úplně nahoru, jinak bych se nedozvěděl, kde jsem. Jak se mi to podařilo, to už nevím, ale stále ještě schovávám pro štěstí rezavý hřebík, který jsem pak vytáhl z vrcholu věže. Nemusím asi říkat, že je to právě od té doby, co s sebou beru kompas. Když jsem slézal s věže, všiml jsem si dvou osamělých křížů na pokraji skály a položil jsem k nim tehdy květiny. Později, jsem se dozvěděl, že to bylo místo, kde se zřítili dva dělníci, když tu věž stavěli.
Vzpomínka na ně mi prokmitla hlavou, když jsem se schovával v té sněhové bouři u Protržené. Také takové prokleté místo, napadlo mi. Stále ještě sněžilo, ale bouře se přesunovala dál. Nebe trochu zesvětlelo, ale ne na dlouho: ztratil jsem bouří téměř hodinu a blížil se večer. Musel jsem se rozhodnout, co budu dělat dál. Vylezl jsem z lesa a podíval jsem se kolem, ale nic mi nepomáhalo v orientaci. Byl jsem na nějaké velké louce, kde bylo jen pár zmrzlých kamenů a tu a tam osamělý strom s jeřabinami, také zmrzlými. Musel jsem se v té bouři asi hodně vzdálit od mé stezky - rozhodně jsem si nepamatoval, že bych někdy procházel takovým místem. Ale kterým směrem jsem se odchýlil? A kterým směrem bych tedy měl jít teď? Kompas mi mnoho nepomohl. Protože jsem se odchýlil od oné zkratky, kterýkoliv směr mě mohl ještě víc odvést od trailu, který byl jediná možná cesta domů. Zpátky jsem jít nemohl - nevěděl jsem ani, kterým směrem to "zpátky" vlastně je. Vlastně jsem věděl jen to, že musím pokračovat v cestě - nemohl jsem strávit noc venku, nebyl jsem na to vybaven. Ano, jednou jsme spal přes noc na sněhu, ve spacím pytli, ale to jsem měl stan a bylo nás v něm víc. A ovšem moc jsme toho nenaspali, byli jsme příliš vzrušeni tím, že budeme spát v zimě "venku". Pravda, říká se, že když nejste extrémmně unaveni, že nemůžete ve spánku zmrznout - zima by vás totiž vzbudila, ale neměl jsem žádnou chuť to dokazovat zrovna na mě. Brzy se mi začala do mých myšlenek vkrádat panika. Co když jsem opravdu zabloudil? Co když nenajdu cestu nebo nějakou chalupu včas - tedy než budu opravdu vyčerpán? Co pak? Nutil jsem se myslet pozitivně, ale opravdu nebylo z čeho se radovat. Panika se změnila v beznadějnost, ale to jsem pořád ještě šel, jako paličatý. Nepamatuji si, jak dlouho jsem tak šel - opravdu to nevím přesně - když mě to napadlo: vše je ztraceno, nemá to cenu, vzdej to! Nevím, jestli jste byli někdy v takové situaci, kdy se nemůžete rozhodnout jestli zůstat nebo jít a v sázce je přitom váš život. Nemusím vám říkat, že takové rozhodování nemám rád, protože člověk nemá dost informací a logika vám nepomůže. Jediné, na co můžete spoléhat, je váš instinkt. Vím, že jsem se měl v té situaci pohybovat směrem dolů, tam, kam stéká voda, tekou řeky a jsou cesty. Jenže i můj instinkt by mě tehdy mohl zklamat.r. Už se vám někdy stalo, že jste jeli na lyžích dolů s nějaké hory a uhnuli jste nahoře od svého směru dolů, třeba jen o pár stupňů? Nahoře je to jen pár metrů, ale dole zjistíte, že jste půl kilometru daleko od cíle. Nevěděl jsem, zda nejsem ještě na opačné straně hory, to by mě zavedlo do zcela neobydlené části Jizerských hor. To byl asi také důvod, proč se mi začala vnucovat myšlenka, že bych mohl být schopen přečkat tu noc venku, nebude.li moc chladno a nebudu-li příliš unaven. Jak už to tak bývá, hned se mi také ozvaly mé nohy, zvláště ta levá, že už to také dlouho nevydrží. Nevědomky jsem totiž zrychloval a poslední půl hodiny jsem už téměř běžel.
Zastavil jsem tedy. Měl jsem totiž ještě jiný důvod. Sotva jsem už viděl, taková byla tma. Co teď? Budu-li pokračovat, příliš se unavím na to, abych tu mohl venku přenocovat. A jestli jsem nevěděl, kde jsem, ještě když bylo šero, jak to mohu zjistit, když je tma? Náhle cosi upoutalo mou pozornost. V dálce, v průseku mezi stromy, se objevil profil osamělého domu. Když jsem tam došel, viděl jsem, že je to jedna z těch horských chalup, co vypadá jako opuštěná, i střechu měla na spadnutí. Žádné světlo za oknem, žádná známka života. Zaklepal jsem několikrát na dveře, ale nikdo neodpověděl. Po nějaké době jsme to zkusil zas a pak jsem se rozhodl odejit, tak beznadějně to vypadalo. Pak jsem ale uslyšel jakési dupání. Dveře se oteřely s hlasitým vrznutím and v nich se objevil starý muž s petrolejovou lampou v ruce. Ptal se mi, co chci a musel jsme mu to několikrát opakovat, neboť zřejmě špatně slyšel. Jeho čeština také nebyla nejlepší, měl přízvuk a některá slova říkal jen v němčině. Dovnitř mě nepozval a já se zdráhal ho o to požádat - všechno to vypadlo nějak nepříjemně, téměř strašidelně. Naštěstí mi mohl říci, kudy se dostanu k nejbližší cestě, která vede do města, do Desné. To je vše, co pro mě může udělat, prohlásil - ale bylo víc než dost. Zavedl mě přes pole a ukázal mi směr, kterým jsem měl jít. Používal přitom levou ruku, jeho pravice vypadala jako paralyzovaná nebo zmrzačená. Teď jsem také pochopil to záhadné dupání - navíc totiž ještě kulhal. Za další půl hodiny jsem se dostal na onu horskou cestu. Zde se mi podařilo stopnout osamělý náklaďák, který mě vzal až do Desné a odtamtud jsem se vrátil domů nočním vlakem. Později jsem se snažil najít celé to mé bloudění na mapě, ale zbytečně. Jediné, co jsem pochopil, bylo, že jsem se odchýlil ze správného směru a nebýt toho starého muže, asi bych se odtamtud nikdy nedostal živý.
Příští léto jsem si udělal ten výlet opět a snažil jsme starce najít, abych mu poděkoval za jeho radu. Strávil jsem tam mnoho hodin hledáním a snažil jsem si vzpomenout, kudy jsem se to motal. Prohledal jsem okolí Protržené, ale neměl jsem štěstí. Konečně jsem se zmínil svému příteli Gerhardovi, který to tam dobře znal. Když jsem mu pověděl o starém muži se zmrzačenou rukou, zeptal se mi: "Jen tak čriou náhodou, nekulhal on také?" Když jsem přisvědčil, řekl mi, že by to mohl být starý Hinkenteufel, který tam kdysi žil. "Kdysi žil?" zeptal jsem se nevěřícně. "Ovšem, " zasmál se Gerhard, "je totiž už pět let mrtvý! On se tam prý občas lidem zjevuje." Pokusil jsem se mu vysvětlit, že jsem si to nevymyslel, ale že se mi to skutečně stalo. Gerhard se mi snažil namluvit, že jsem asi ve sněhu zaspal a že se mi to zdálo. Nemohl jsem ho nijak přesvědčit o opaku. Nakonec mi řekl: "Přesvědč se sám - jeho hrob je na hřbitově v Desné." A také tam byl. Gerhard měl pravdu: i datum smrti souhlasilo. Nechal jsem tam teda alespoň svazek květin, řekl jsem své poděkování a tiše jsem odešel. Později jsem se ještě snažil najít nějaké vysvětlení toho, co se mi stalo, ale na žádné jiné jsem nepřišel. Prázdný hrob? Nesmysl! Možná, že měl bratra, dvojče? To určitě, zmrzačeného stejně, jako byl on? Musel jsem zamítnout mnoho bláznivých teorií, až mi nakonec zbyla právě ta nejbláznivější. O šest let později jsem opět navštívil Protrženou a čirou náhodou jsem v okolí narazil na ten dům. Střecha se už propadla, ale jinak byl stejně tajemný, jako tehdy. Dveře byly dokořán, tak jsem vstoupil a rozhlédl jsem se kolem. Rozbitá okna, napolo shnilé záclony a nějaký zvandalizovaný nábytek - to bylo vše, co tam zbylo. Žádné stopy, že by zde někdo od Hinkenteufelovy smrti ještě žil. Jelikož tam nikdo nebyl, udělal jsem ze sebe blázna a zavolal jsem ho jménem. Několikrát, ale žádná odpověď - nu
co jsem vlastně čekal? Vrátil jsem se domů přes Desnou, kde jsem zase navštívil ten malý hřbitov. Jak jsem pokládal nové květiny na jeho hrob, všiml jsem si, že už tam ale nějaké jsou. Poznal jsem je. Byly to ty samé, co jsem tam dal před těmi šesti lety a k mému překvapení byly pořád ještě zelené - jako toho dne, kdy jsem je tam položil ... Zpět na index POHLEDY: TRIALOG O DOBRÉ VŮLI Takzvaný "vedený", t.j. záměrně usměrňovaný dialog pravděpodobně vymyslel už Sokrates, ale byl to jistě Platón, který metodu ještě vylepšil. Po něm ji pak používalo po staletí ještě mnoho jiných autorů i když zdaleka ne s takovým úspěchem jako Platón ve svých knihách. Na jejich poctu zde uvádím novou serii dialogů - vlastně trialogů - jakožto rozhovorů mezi třemi přáteli Martinem, Helenou a Davidem. Jsou to ovšem pouze osoby fiktivní, zatímco věci, o kterých tu mluví, zdaleka ne.
MARTIN: To jsi mi, Heleno, poslala hezkou kartu k Vánocům - trochu předčasně, ale abych parafrázoval staré přísloví: lepší dříve, než nikdy. Hlavně mě tam zaujalo to přání: Pokoj lidem dobré vůle. Co je to vlastně ta dobrá vůle? DAVID: Samička od dobrého vola? (směje se vlastnímu vtipu, ale hned to radši převede na sebe) Teda třeba takového, jako jsem já? HELENA: No dobrej teda nejsi, ale s tím ostatním souhlasím. MARTIN: Nehádejte se - když už, tak alespoň odborně. Co je to teda ta dobrá vůle? DAVID: No to je to, co třeba tady Helena vůbec nemá! Já už ji delší dobu zvu na večeři a ona pořád odmítá! HELENA: Protože vím, co tím sleduješ! DAVID: No tak to teda víš víc, než já! Podezřívat hned někoho předem, to není dobrá vůle. MARTIN: Tady musím souhlasit s Helenou, Davide. Tak daleko, jak ty bys chtěl, přece dobrá vůle nemůže jít. Pokud si ona opravdu myslí, že máš nekalé úmysly, je pro ni lepší hned tu večeři odmítnout, než ti dávat marné naděje. Ovšem to, že se hádáte, to opravdu není projev dobré vůle. Můžete mi uvést nějaký jiný příklad? DAVID: Lidé, co se vůbec nechtějí dohodnout, nemají dobrou vůli. MARTIN: Správně, někdy přece stačí málo, aby se lidé dohodli. A co ty myslíš, Heleno? HELENA: Dobrou vůli nemají lidé, co dělají druhým zlomyslnosti, pořád se hádají, mají zlou krev, jsou nepřístupní, nenávistní, žárliví, co musí každou ránu oplatit dvakrát MARTIN: (směje se) Stačí, stačí, to bychom tu byli do večera. Tu hlavní věc jsem už zjistili, že totiž DAVID: (honem mu skočí do řeči, protože ho zrovna něco napadlo) - že je snadnější definovat, co dobrá vůle není, než naopak. MARTIN: Přesně tak. Dobrá vůle je - řekli bychom poněkud nepřesně - civilizované, slušné chování k druhým, tak, jak bychom chtěli, aby se oni chovali k nám. Je to ochota vyslechnout, pochopit, případně i uznat názory toho druhého, prostě dohovořit se, někdy i trochu ustoupit. DAVID: Prostě chovat se jako gentleman, ne?
HELENA: - nebo gentlewoman! DAVID: Kde jsi prosím tě ten termín sebrala? HELENA: (odsekne) V anglosaské literatuře, tam už je totiž emancipace, ty šovinisto. To jsou ty ženy, ke kterým se právě gentlemani chovají slušně DAVID:- což gentlewoman naopak dělat nemusí MARTIN: (Směje se) No to jste brzy vyčerpali tu vaši dobrou vůli! Přiznám se, že já mám radši ten starý termín "lady", ale to je jen síla zvyku. Zatím jsme si teda hlavně popsali věci, které jsou vlastně jen ta "špatná vůle". Na druhé staně jsou věci, kterou také nejsou dobrá vůle, ale jsou ještě poněkud víc: udělat někomu laskavost, poradit, pomoct - i když třeba víme, že za to nic nebude a podobně. DAVID: Nebo se nám to i vymstí, jako tomu dobrému volovi! MARTIN: No řekl jsi to dost lapidárně, ale v podstatě máš pravdu. Máloco se dá tak zneužívat, jako dobrá vůle. HELENA: Na druhé straně ale, kdyby nebylo dobré vůle, tak by se lidé pořád jen prali, podváděli a válčili spolu. Ale dobrá vůle jen z jedné strany přece také nestačí. MARTIN: Rozhodně ne, ale je to dobrý začátek, který by měl vyvolat dobrou vůli u těch druhých. DAVID: Ale co s těmi, u kterých ji nevyvolá? MARTIN: Přemýšlej sám, snad na něco přijdeš. Jistě to není poprvé, co jsi se s takovým případem potkal. DAVID: Dát jim přes - chci říci: jít na ně silou! HELENA: No já myslím, že je lepší mu nejdřív vysvětlit DAVID: (doplňuje) - nebo jí, nezapomeň na ženy! HELENA:(pokračuje, aniž by se rozčilovala) - vysvětlit mu nebo jí, že místo, abychom se hádali a zdůrazňovali naše rozdíly, bude daleko lepší se dohodnout. MARTIN: Ano, tím se získá rozhodně víc než zbytečnými hádkami či bojem, kde nakonec obě strany ztrácí. V marketingu se tomu říká win-win strategie. Prostě že oba vyhrávají. DAVID: Takže ta dobrá vůle je vlastně hrozně chytrá věc, ne? MARTIN: Ty's to uhod'! Ještě tak kdyby na to přišli i ti ostatní. DAVID: No, třeba tady Helena, kdyby si uvědomila, že by to se mnou vlastně mohla vyhrát HELENA: To sotva. Na tebe platí asi jenom ta ven-ven strategie! Zpět na index POEZIE: NERÝMOVANÁ 2. (z připravované sbírky) Nerýmovaná Měla takové nezrýmovatelné jméno - Božena. Nerozumějte mi špatně: ne, že by nešlo zrýmovat, ale všechny ty rýmy zněly tak nějak moc žertovně. Třeba: Boženka - složenka, Božena - zmožena, nebo dokonce Božka - nebožka. Ostatně vždyt i bratři Čapkové, chtějíce zrýmovat slovo žena - ale to sem vlastně nepatří...
Napsal jsem jí tedy báseň v próze. Vždyť se to vůbec nerýmuje, řekla zaraženě. Přiznal jsem to, zatajit to jaksi nešlo. Ale vysvětlil jsem to svou neschopností najít správný rým a dodal jsem, že jsou i básně, co nemají rým a to že jsou tak zvané 'básně psané jen tak', v próze, nerýmované. Zamyslila se a pak se usmála: Ale co, hlavně že je to báseň, ne? Známka Prosil bych nějakou hezkou známku, slečno - pravil jsem jí - tento dopis je totiž takzvaně dopis milostný. Co takhle známku se zvířátkem, nabídla mi. Vybral jsem si jednu s koalou, znáte to, s tím rozkošným australským medvídkem. Pochválila můj vkus, a pak pravila: Ale to Vás bude stát moc, pane, tahle známka je přece dvakrát dražší! Ba ne, to je dobře, povídám, to je známka zpáteční, ona mi totiž ty dopisy vždycky posílá neotevřené zpět... Na břehu moře Seděla tam na skále, jen tak sama a dívala se na moře. Chodívala sem takhle každý rok, vždycky ve stejný den, aby položila kytici růží na okraj útesu. Na to místo, odkud kdysi hodila do moře jeho fotografii. V ten samý den, kdy ji zrádně opustil... Adéla Řekni mi upřímně, že už mě nemiluješ, řekla Adéla. Ale proč si proboha myslíš, že Tě už nemiluju, optal jsem se zmateně. Protože to se pozná, odpověděla s určitostí, která je schopna zabíjet. No dobře, povídám, já Tě už tedy nemiluju. Já to věděla, vykřikla vítězně. Už Ti ani nestojím za to, abys mi zalhal! Silnice Jedu silnicí, vlní se mi před očima nahoru a dolů,
houpity hou. V jednom z těch ďolíků se mi najednou objeví živý obraz: na pokraji silnice kluše osamělý kůň. Vlastně ne, je to dívka na koni, ale jen ten kůň kluše. Koňský zadek se pohazuje nahoru, dolů a v tom samém rytmu i zadeček jeho jezdkyně. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Harmonie těch pohybů mě uchvacuje a tak trochu i uspává. Život je najednou tak krásný... Probudil jsem se až později, v nemocnici. Nějaký hlas se rozčiloval: To musel, sakra, narazit zrovna do mého náklaďáku? Já nevím, kam se ten blázen díval! Kiri Miluji ji, proč to nepřiznat. Ano, můžete to i roznést, já se zlobit nebudu. Miluji ji a ona to ani neví... Ano, miluji Kiri Te Kanawu. Je to tak říkajíc láska na první poslech. Často si ji pouštím na discích, tedy na těch kompaktních. Onehdy jsem ji také viděl a slyšel mluvit v televizi. Představte si to: nejen že krásně zpívá, ona má i příjemný hlas! Uteklo to Jak stárnu, začínám poznávat, o co všecko jsem v životě přišel. Mládí mi uteklo jako voda, ba i vojna mi rychle uběhla. Později mi utekla i moje první žena a ještě později také druhá cena v loterii. Ale zase tak zlé to také všecko nebylo. Také já jsem ledasčemu utekl. Zpět na index Jdi na titulní stránku Hurontarie
