Hospodářský pohled na Čechy a střední Evropu Mgr.Igor Volný Kapitola první Teorie a praxe konvergence “Marx na hradě“, tak se jmenovala se jmenuje jedna z knížek Pavla Tigrida, který byl nekorunovanou hlavou českého opozičního hnutí v zahraničí. On také doporučil Václava Havla jako budoucího předáka domácí opozice. Knížka vyšla sice až v roce 1990, ale svým obsahem patřila k ideovému proudu konvergence komunismu a kapitalismu, který intelektuálně pěstovali od poloviny 60.let marxisté jak v USA, tak ve východní Evropě. Pro osvěžení paměti je dobré připomenout, že ve Svědectví č. 86 v létě 1989 vyšel článek od stejného autora s názvem “Leninské dobrodružství skončilo, co začíná?“ Tvůrce článku vůbec nepředpokládal přerušení kontinuity s kulturou komunistického státu a práva, naopak na těchto základech měla působit „občanská společnost“ a současně se měl převzít hospodářský liberalismus, tedy na troskách sovětského státu nahrazeného občanskou společností. Ani slovo o obnově středoevropské kultury, ani slovo o návratu k fungování tradičního státu západního typu, ani slovo o přerušení kontinuity s komunistickým režimem. I tento článek tedy vycházel z ideologie konvergence, sloučení sovětského státu a „ liberalismu“. Marxistické učení o základně a nadstavbě bylo ideovou výbavou stoupenců teorie konvergence a architektů šokové transformace. Podle této marxistické teorie se mělo provést rychlé odstátnění vlastnictví výrobních prostředků, což by mělo přinést rychlé změny v nadstavbě, tedy společnosti a právním rámci. Tak se měl skloubit sovětský státní systém veskrze násilně exportovaný do střední Evropy s „volným trhem“, který měl vzniknout šokem, okamžitým odstátněním. Marxistické učení o základně a nadstavbě popírá kulturní kořeny, vlivy a rozdíly mezi jednotlivými státy a národy. Teorie konvergence se začala diskutovat od poloviny 60.let a bezprostředně po invazi vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR byla spuštěna na počátku 70.let její ostrá realizace, což znamená, že přípravy na ústup komunismu probíhaly víceméně podle sovětských pravidel a podmínek nastavených na počátku 70.let dvacátého století. Prakticky všechny postkomunistické země převzaly hned na počátku 90.let pravidla tzv.Washingtonského konsenzu, která právě v důsledku nevhodného načasování určitých kroků v určitých časových oknech transformace a současně ve spojení s potlačením úlohy státu a práva pod heslem minimálního státu, způsobily jakožto experiment obrovské škody. Šoková transformace v České republice byla tedy determinována marxismem, což znamená, že nedošlo k přirozenému návratu do našeho kulturního prostředí, ke kterému patří bezesporu i právní kultura a kultura fungování státu. České historické země jakožto součást Předlitavska prošly organickým vývojem právního systému a modernizace státu tak, že koncem 19.století platil na území českých historických zemí dokončený moderní právní systém, včetně systému správy státu. Systém se od dob Marie Terezie vyvíjel organicky, povlovně bez škodlivých překotných rušivých revolučních, skokových zásahů a změn. Ideovým myslitelem organického vývoje systému práva a státu byl především pruský právní myslitel Karl Fridrich von Savigny (21.1.1799 - 25.10.1861), který zastával v letech 1842-48 funkci ministra spravedlnosti, ovšem jeho pohled a myšlení daleko přesahovalo úřad ministra. Bylo bezesporu
v souladu s myšlením Arcidomu ve Vídni, který se právě s myšlenkou organického vývoje práva, jakož i organické výstavby státu ztotožňoval již v období vlády Marie Terezie. Tedy onoho tolik důležitého období pozdního baroka, které zformovalo moderní český národ. Savignyho myšlenky zanechaly bezesporu stopy i v myšlení, pokud jde o pojetí organického vývoje a růstu státu, také Otto von Habsburka. Češi byli vyrváni po roce 1945 ze západního kulturního středoevropského okruhu v důsledku radikální sovětizace společnosti, zejména skrze Benešovu politiku. Sovětizaci neunikl žádný stát ve střední Evropě. NDR, která byla po roce 1945 též sovětizována, získala po pádu Berlínské zdi a sjednocení Německa možnost návratu a vplynutí do systému, který se organicky vyvíjel na jejím území několik století. Sovětský systém státu a práva nelze vylepšovat, musí se nahradit. Proto byl v NDR zaveden shora i přes odpor marxistických teoretiků právní systém, který platil ve starých spolkových zemích a ve svém původním jádru i kostře též na území NDR před rokem 1945 (očištěný pochopitelně o nacistické zákonodárství). Po sjednocení Německa se tedy na území NDR odstranila kulturní diskontinuita, zhojen neorganický zásah do kultury státu a národa v podobě bolševismu a napříště získala bývalá NDR stejný rytmus a tep tvorby práva a státu jako ve starých spolkových zemích. Bývalá NDR tak navázala na tradici, která začínala u vzdělaných kameralistů a na jejímž konci stál moderní středoevropský stát. V Českých zemích toto nebylo možné, jednak nebyl nikdo, kdo by cestou shora ukončil kulturní marxismus – leninismus v oblasti fungování státu a za další, naplnění marxistické vize o konvergenci systému předpokládalo, že se na systému fungování státu a práva nebude nic zásadního měnit. Proto také Stb. v rámci tzv. profylaktických opatření před listopadem 1989 vpustila do hry pouze tu množinu disidentů, u kterých měla jistotu, že „nezbourají“ koncept předání moci „za listopadových podmínek“. V uplynulých dvaceti pěti letech, pokud jde o návrat k naší původní kultuře, ke které bezesporu patří civilizované fungování státu, neboť ten je předpokladem a garantem právního státu a tím i konceptu vlády práva, selhali tedy jak disidenti, neoliberálové, neokonzervativci, antikomunisté, političtí vězni, ale též i čeští federalisté. Dnešní generace důchodců odevzdává nastupující generaci stát na úrovni banánové republiky s podlomeným hospodářstvím, především nalomenou páteří klíčového průmyslu, též zdevastovaným potravinářským průmyslem, ale i nefungujícím rozloženým státem. Z hospodářství producentského typu se stává hospodářství konzumentského typu. Nakonec je třeba doplnit, že posledně jmenovaní dlouhou dobu spatřovali identitu Čechů se západní kulturou právě ve sdílení společné měny, což je naprostý nesmysl a laciný myšlenkový a estetický kýč, který je třeba energicky několikrát denně vyvracet poctivými argumenty. Teze, že euro přinese změnu politické kultury a zlepšení fungování státu v Čechách je tedy metodologickým omylem a dalším implementovaným ideologickým marxistickým myšlenkovým výronem. Je ovšem pravda, že kvalita fungování státu a kultury státu ovlivňuje kvalitu měny, to ovšem neplatí obráceně! S ohledem na tisíciletou tradici české státnosti a ukotvení ve střední Evropě by měli být Češi na sebe mnohem náročnější a neztotožňovat své ukotvení na západě pouze s měnou zvanou euro, nýbrž se skutečným fungováním státu západního typu a tomu odpovídajícími atributy. Určitým příkladem jak čelit západnímu kulturnímu neomarxismu je Orbánův nekompromisní autentický středoevropský konzervatismus. I Českou republiku jednou čeká kulturní obroda a protimarxistické tažení „maďarského typu“. Atributem západní kultury je totiž především schopnost vytvořit stabilní státní a vládní strukturu s funkčním právním systémem. A právě v tomto stabilním a podobném kulturním prostředí by měla fungovat středoevropská hospodářská soustava, do které by
měly patřit i České historické země. Z uvedené myšlenky je tedy zřejmé, že středoevropská hospodářská soustava, ke které by měla patřit kulturně také česká hospodářská soustava, má kořeny především ve své historii, mentalitě a celkovém kulturním ukotvení a nevznikne v žádném případě marxistickou nadstavbou. Produktem šokové transformační nadstavby je naopak zmutovaný „homo sovieticus“, oligarcha východního typu, který ovšem není nositelem oněch konzervativních středoevropských tradic a buržoazních hodnot, které představoval např. Josef Hlávka, Dr.František Ladislav Rieger, či tehdejší nobilita povýšená do šlechtického stavu za své mimořádné přínosy pro společnost. Atributem západní kultury je pochopitelně také odpovědnost, kterou ale zmutovaný „homo sovieticus“ většinou nezná.
Kapitola druhá Od kameralistiky k tradičnímu národohospodářskému myšlení střední Evropy Ve střední Evropě měla zvláště silnou tradici kameralistika. Byla to barokní věda o státu, nešlo však o ústavní právo v dnešním smyslu. Dělila se na vědy státní, ekonomické a policejní, ovšem pod pojmem policejní nelze hledat chápání policejního státu, to slovo mělo zcela jiný význam. Ve skutečnosti šlo o obchodní politiku. Kameralistika zkoumala fungování státu z hlediska hospodářských potřeb. Kameralistický trialismus (členění do tří disciplín) se stal později východiskem vědeckého členění německého národního hospodářství. Rakousko-německá kameralistika se odlišovala od francouzského merkantilismu a tvořila specifickou a svébytnou vědu a ve svých zemích měla velmi silné postavení. Byla to syntéza politických věd (počátky státovědy, nikoliv však ještě ústavního práva), dále finanční vědy, policejní vědy. Po roce 1848 se kameralistika začíná nazývat národním hospodářstvím. Z hlediska formování českého myšlení je třeba vědět, že kameralistický myšlenkový proud pochopitelně silně zasáhl i Země koruny České. Ovšem kromě toho do českých zemí pronikl také myšlenkový proud francouzských fyziokratů, reprezentovaný především myšlenkovým dílem Bastiata, nebo Saye. Hospodářské myšlení střední Evropy se vyvíjelo hlavně pod vlivem německého osvícenství, což platí i o historickém ovlivnění českého osvícenství. Do Čech se přenášely tedy vlivy jak francouzských merkantilistů a fysiokratů, tak i německé a rakouské kameralistiky, stejně tak útržkovité, avšak ještě velmi nesystematické poznatky učení A.Smithe. Kameralista Johan Joachen Becher (1626-1683) zakládal první manufaktury, Wilhelm von Schroeder (1640-1680) kladl důraz na aktivní obchodní bilanci, Philip Wilhelm von Hornick ( 1638-1713) zformuloval 9 zásad merkantilismu, jimiž by se mělo řídit hospodářství státu. Za hospodářský zločin např. považoval prostý vývoz surovin, které nebyly zpracovány. Podporoval rozvoj řemesel a nákup domácího zboží. Morgenthaller na sněmu v Řezně 1654 přednesl projekt na povznesení monarchie, kterého se mělo docílit např. omezením dovozu zbytného zboží, a hlavně podporou domácí manufakturní výroby. Jiří hrabě František Buquoy (1781-1851) se věnoval národnímu hospodářství, ovšem opět pod vlivem kameralistické tradice. Císařovna Marie Terezie vycházela z osvícenských nauk, teoretického učení fysiokratů a pochopitelně též učení kameralistů. Císařovna si uvědomovala hospodářské zaostávání monarchie za světem. Hlavním hospodářským těžištěm bylo dosud málo produktivní zemědělství, které však stále hospodařilo zastaralým trojpolním způsobem, což byla příčina hospodářského zaostávání. Anglie ve stejném období jakožto zemědělský průkopník přešla na střídavé hospodaření, což vedlo k efektivní zemědělské a živočišné výrobě. Trojpolní systém převládal dosud i na šlechtickém velkostatku, který můžeme považovat na přelomu 18.a19. století nejen za sociálně-konzervativní instituci, ale též za inkubátor inovací.
Nejproslulejším kameralistou a hlavním reformátorem byl pruský právník Fridrich Vilém hrabě Haugvitz (11.12.1702 - 11.9.1765), který byl jedním z hlavních poradců Marie Terezie při zavádění proslulých „Tereziánských reforem“. Haugvitz se zasadil o zřízení Direktoria se sídlem ve Vídni s názvem „Directorium in publicis et cameralibus“, ve kterém měl Haugvitz hlavní slovo a vliv. Myšlenka reforem vycházela z úvahy, že finanční a politická správa patří k sobě dohromady. Vůdčím principem reforem byl účel (telos) tak, aby správa fungovala ještě lépe než dosud a přinášela užitek v podobě většího výběru daní. Directorium nahradilo později českou a rakouskou dvorskou kancelář a současně se stal Haugvitz jeho presidentem. Haugvitz se dále zasloužil především o zřízení katastru nemovitostí, tak jak ho známe v dnešní podobě. Jednoduchým, logickým a srozumitelným způsobem uspořádal jednotnou evidenci nemovitostí tak, aby se údaje staly základem pro výběr daně. S tím souvisí i vznik jednotných katastrálních úřadů, map a způsobů evidence zápisů do katastru nemovitostí. Dnes bychom si vůbec život bez funkčního katastru nemovitostí nedovedli představit. Musíme pochopit, že kameralisté řešili důležitou otázku – jak a z čeho platit provoz státu? První tereziánský katastr (1747) byl nahrazen později druhým rustikálním katastrem v roce 1757, který obsahoval podrobný rozpis poddanské půdy (rustikál) na níž spočívala hlavní daňové břemeno, zatímco panská půda (dominikál) nepodléhala dani. Císařovna se též pokoušela o pozemkovou reformu s cílem podpořit vznik středních selských statků. To se ovšem za její vlády nepodařilo. Všeobecné komerční kolegium zřízené v roce 1746 se později dělilo na Regionální komerční kolegia. Marie Terezie ve své praktické politice skloubila tradici kameralistiky a osvícenství. Proto císařská politika směřovala pod vlivem kameralistických nauk i k populačnímu opatření, tj. ke zvýšení porodnosti, což mělo mít vliv na rozmnožení plátců daně a tím i zvýšení příjmu státu na svůj provoz. Později byl hrabě Haugvitz ve své funkci vystřídán diplomatem Václavem Antonínem hrabětem Kounicem (2.2.1711 - 27.6.1794). V Praze byla stolice politických věd při filozofické fakultě převedena pod právnickou fakultu, která tehdy sídlila v Klementinu, neboť kameralistika byla doménou právníků. Do Prahy pronikaly různé proudy, spíše ovšem zmatečně, rozhodující slovo a vliv měla stále kameralistická nauka. Joseph von Sonnefels (1773-1817) přednášel ve Vídni o politice v duchu kameralistiky, jeho učebnice se stala pramenem při studiu národního hospodářství v Praze „Grundsatze der Polizei, Handlungs und Finanzerenschaft“. Na Sonnefelse navázal v Praze Josef Ignác Butschek ( 1741-1821), který přednášel v Klementinu na právnické fakultě, avšak v němčině, pod vlivem francouzských fysiokratů. Na Butschekovo dílo navázal Wenzel Gustav Kopetz ( 1781-1857), který již cituje Adama Smithe, avšak útržkovitě bez systematického výkladu, v žádném případě ještě nešlo o recepci učení Adama Smithe do soustavy národního hospodářství. Butschek považoval za ideál malá soukromá hospodářství. Syn Marie Terezie, Josef II. Byl vzděláním též kameralista, teoreticky vycházel z učení fyziokratů, podporoval zakládání manufaktur, rozhodující složkou hospodářství však stále bylo zemědělství. Císařskými patenty prohlásil Jaderské moře za oblast svobodné mořské plavby a Terst a Rijeka byly prohlášeny za svobodné mořské přístavy. Ekonomické těžiště monarchie se začíná přesouvat do českých zemí. K nejvýznamnějším barokním podnikatelům té doby patřil František Štěpán Lotrinský (manžel Marie Terezie), který zakládal mnohé manufaktury. Z podnětu Marie Terezie byla v roce 1769 založena Společnost pro orbu a svobodná umění v Čechách, která se později přejmenovala na c.k. Vlastenecko-hospodářskou společnost v Království českém. Prvním předsedou se stal František hrabě Pachta. Posláním této společnosti bylo vydávání odborné literatury, podporování výzkumu a badatelské činnosti, protože jak již bylo uvedeno, v celé
monarchii se dosud hospodařilo trojpolním systémem, což to byla příčina zaostávání např. za anglickým zemědělstvím, které přešlo na střídavé hospodaření. A právě zavedení střídavého hospodaření se stalo později motorem a hnací silou rozvoje potravinářského a zpracovatelského průmyslu v Čechách i na Moravě (sladovnictví, pivovarnictví, cukrovarnictví, lihovarnictví). V c.k. Vlastenecké společnosti měla významnou úlohu česká šlechta. Téměř třicet let předsedal společnosti J.Emanuel hrabě Canal, který začal experimentovat s výrobou cukru. V roce 1779 vznikla Moravská zemědělská společnost. Těžiště literární odborné práce leželo především v teoretickém přiblížení střídavého hospodaření na území monarchie, které proběhlo tak, že se nejprve vylepšil trojpolní systém a posléze se přešlo na střídavé hospodaření, přičemž první změny směrem ke střídavému hospodaření nastaly na šlechtickém velkostatku a teprve odtud se poznatky šířily směrem k sedlákům. Propagátorem střídavého hospodaření byly také jezuitské statky, které byly zpravidla vzorně spravovány. Jesuita Krištof Fišer sepsal spis Operis economici, který vyšel jak v němčině, tak i v češtině pod názvem Knihy Hospodářské. Správce Schwarzenberského panství zavedl na celém panství v roce 1838 střídavé hospodaření, což podpořil vydáním spisu v roce 1845, kde shrnuje praktické výhody střídavého hospodaření. Pro sedláky vydal spis v češtině pod názvem Všeobecné rozšíření střídavého hospodaření co nejučenlivějšího prostředku k zvelebení národního bohatství. Šlechtický velkostatek byl proto vzorem hospodaření pro sedláky, protože se právě na šlechtickém velkostatku ujalo úspěšně střídavé hospodaření, což přineslo vyšší výnosy a začalo fungovat jako hnací síla, která podporovala budování potravinářského průmyslu. Šlechta sledovala způsob hospodaření ve světě, proto posílala do světa svoje zaměstnance a tím svoje hospodářství v rámci panství tak neustále zlepšovala a modernizovala. Moderní způsob hospodaření podporoval rozvoj potravinářského zpracovatelského průmyslu a ten zase vytvářel poptávku po strojírenských výrobcích a technických řemeslech. To vysvětluje, proč se stala šlechta na šlechtickém velkostatku průkopníkem hospodářské modernizace. K nejvýznamnějším organizátorům zemědělského života v Čechách patřil Jan Adolf kníže Schwarzenberg (28.5.1799 - 15.9.1888), který začal používat při orbě parní stroj, současně založil první cukrovar v Čechách v roce 1852 v Postoloprtech. Popularizátor přechodu ke střídavému hospodaření, ředitel zemědělské školy František Horský (1801-1877) byl povýšen do šlechtického stavu za zásluhy o zvelebení zemědělství, především díky spisu „Střídavé hospodaření a jeho všeobecné rozšíření“ (1861). Šlechtický velkostatek se také jako první zapojil do rozvoje potravinářské výroby a potravinářského průmyslu. Selský statek se zapojil do zemědělské průmyslové výroby později a to až v souvislosti se zřízením sítě družstevních výkupů. Koncem 19.století došlo k proměně, kdy již není představitelem tržního zemědělství šlechtický velkostatek, ale dobře řízený selský statek s velikostí do 250ha. Zvláštností českého zemědělství bylo to, že se po roce 1848 vydalo pruskou cestou, na níž přežíval feudální model, později transformovaný do kapitalistického statku při zachování pozůstatků feudalismu a venkovského tradicionalismu. Ovšem, s tím rozdílem, že pruský statek byl spojen s junkerstvím. Ve 30.letech 19.století je založena z iniciativy české šlechty Jednota ku zvelebení průmyslu v Čechách, ve které se angažoval Dr.František Ladislav Rieger,ale i Karel Havlíček Borovský. Významným ředitelem Jednoty se stal později cukrovarnický průmyslník Alois Oliva, který svoje organizační schopnosti spojil též se založením Živnostenské banky, a.s. Na založení Jednoty měl především velkou zásluhu Karel hrabě Chotek (1783-1868) a další představitelé české vlastenecké šlechty. Dr.František Ladislav Rieger (10.12.1818 - 3.3.1903) se pokoušel položit systematické základy českému hospodářskému myšlení. Rieger projevoval studijní nadání již od svého dětství, proto pokračoval ve studiu na nejprestižnějším
ústavu Království českého, na Staroměstském gymnáziu v Klementinu, kde se stal jeho třídním učitelem František Jungmann. Jako mladík se zapojil do činnosti Jednoty k zvelebení průmyslu v Čechách a jako „homo politicus“ nemohl pochopitelně chybět u revolučních událostí roku 1848. Stal se poslancem Ústavodárného shromáždění ve Vídni, kde pronesl několik skvělých řečí. Dr.Rieger jakožto spolupracovník Františka Palackého kladl důraz především na střední Evropu, proto podporoval federalizaci Rakouska. Po nástupu vlády Alexandra Bacha dva roky cestoval Evropou, zdržoval se především ve Francii a Anglii, kde studoval národní hospodářství. V roce 1851 podal žádost vedení pražské univerzity, aby mohl působit jako docent národního hospodářství na právnické fakultě s přednášejícím jazykem českým. Současně předložil habilitační spis s názvem „O statcích a prací nehmotných a jejich významu i postavení v národním hospodářství“. Žádost byla z politických důvodů zamítnuta. Na zamítnutí se podílel i Eberhard Jonák ( 1820-1879), který vydal učebnici v češtině „Základové hospodářství“, ovlivněnou francouzským fyziokratem Bastiatem. K preferovaným autorům Jonáka patřili především němečtí národohospodáři J.H.Rau a Roscher. Zatímco ještě v roce 1851 Jonák zamítl docenturu Dr.Riegerovi, o dvacet let později později přijal na právnickou fakultu Albína Bráfa jako prvního docenta ve věku 26 let s vyučovacím jazykem v češtině. Rieger dále rozepsal práce s názvem „O základech státního hospodářství“ a „Statistika Rakouska“. Roku 1853 vyšlo Riegrem přeložené dílo J.Droze z francouzštiny pod názvem „Politické hospodářství, čili zásady o statcích“. Dr.Rieger se podílel na tvorbě českého hospodářského názvosloví. Od roku 1858 začal pracovat na Slovníku Naučném, jehož první svazek vyšel roku 1859 a poslední jedenáctý svazek vyšel roku 1874. Dr.Rieger byl představitelem Staročeské strany,tedy strany autentického českého konzervatismu, která byla založena na spolupráci vznikajícího měšťanského stavu a průmyslové buržoazie s historickou českou šlechtou. Za datum založení Staročeské strany je obecně považován 16.1.1861, kdy se sešel Dr.Rieger se zástupcem české historické šlechty Clam Martinicem. Po roce 1860 se plně zapojil do politiky, ale otázky národohospodářské i nadále sledoval. Patřil k vůdčím kulturním osobnostem, které se zasloužily o založení ryze české Živnostenské banky (1868), a to spolu cukrovarnickým magnátem Aloisem Olivou (1822-1899), novinářem Skrejšovským a Františkem Šimánkem. Rieger se stal společně s Olivou v nově založené bance členem představenstva. Dr.Rieger se stal zeťem Františka Palackého, neboť si vzal jeho dceru Marii za manželku. Jejich dcera Libuše se stala později manželkou dalšího významného Staročecha a národohospodáře, Dr.Albína Bráfa. Dr.Rieger se hlásil k tradičnímu hospodářskému liberalismu, avšak v kontextu střední Evropy je třeba spíše upřesnit, že byl spíše ordoliberál, neboť v Rakousku byl hospodářský liberalismus „vpuštěn“ do konzervativního státu, s konzervativním právním rámcem s konzervativní kulturou. Tím měl pojem „laissez –faire, laisse-paseé“ v Rakousku poměrně jinou konotaci než například v Americe, v případě Rakouska byl pojem „laissez-faire“ v praxi poněkud spoután právě konzervativní kulturou a konzervativním státem. Období od roku 1850 až do roku 1900 je z hlediska hospodářského zlatým zakladatelským věkem, ale také věkem nebývalého rozmachu české politiky a českého hospodářství. Ovšem v letech 1850-1870 vznikla celá řada podniků bez dostatečného kapitálu, spekulace se mnohdy vymkla z dnešního pohledu racionální kontrole, což vyústilo v krizi, zahájenou dne 9.5.1873, tj. černým pátkem na Vídeňské burze. Posléze se krize přihlásila ve všech segmentech hospodářství a to na několik let. Dr.F.L.Rieger se podílel později ve spolupráci s Josefem Hlávkou na založení České společnosti národohospodářské, která se po smrti Dr.F.L.Riegra na základě přání a iniciativy Josefa Hlávky proměnila v Národohospodářský ústav a Česká Akademie věd se stala z rozhodnutí valné hromady dne 27.3.1906
jeho zřizovatelem.Ovšem ani Dr.F.L.Rieger neunikl některým mýtům spojenými s vlivem francouzského osvícenství. Když I.Vatikánský koncil v roce 1870 deklaroval dogma o papežské neomylnosti, Dr.Rieger začal v neděli chodit demonstrativně do pravoslavného chrámu, místo do katolického kostela, ač byl sám katolík. Přesto zůstává Dr.F.L.Rieger i přes toto vybočení největším českým konzervativní politikem a ideovou kotvou pro autentickou českou politickou konzervativní pravici, včetně kulturního odkazu Staročeské strany. Dr.F.L.Rieger byl povýšen Císařem Františkem Josefem I. do šlechtického stavu s titulem baron. Blízkým spolupracovníkem Dr.Riegera na tvorbě české národohospodářské terminologie byl i novinář a publicista Karel Havlíček Borovský (1821-1856), který je znám především jako politický fejetonista a publicista, ale věnoval se i hospodářským otázkám a populární formou šířil národohospodářskou osvětu v některých periodikách. Angažoval se též v Jednotě ku povzbuzení průmyslu v Čechách. Byl zastáncem kontinuity práva, odmítal revoluční skoky. Odmítal cla, protekcionismus. Z dnešního pohledu by mohl být považován spíše za neoliberála. V roce 1850 napsal pojednání „Peníze“, kde vyslovuje obavy z inflace a vyjadřuje nedůvěru k nekrytým papírovým penězům. Rozlišuje státovky jako vládní dlužní úpisy a bankovky jakožto pravé papírové peníze směnitelné za zlato. Borovský trpělivě vysvětloval jak vzniká inflace. Vládu , která „tiskne“ peníze bez reálného hospodářského podkladu označil za zločineckou. Okolo Karla Havlíčka Borovského byl vytvořen mýtus mučedníka ve „strašlivém rakouském exilu“ v Brixenu. Dnes víme, že procházky okolo vinic v úžasném městě měly spíše ozdravný účinek. Pro obědy si Havlíček nechal např. posílat do hotelu Elephant, který patřil v té době k nejdražším hotelům ve městě. Historikům se dosud nepodařilo uspořádat jeho velmi zajímavou hospodářskou publikační činnost, rozptýlenou do celé řady periodik. Zatím tedy převažuje pouze jednostranný pohled na Havlíčka jakožto politického aktivisty. Dalším publicistou, který kultivoval hospodářské myšlení byl František Šimánek - vydával časopis „Posel z Prahy, spis užitečný zábavně poučný pro město i ves“, který se zabýval především problematikou družstevních záložen. Rozpracoval model lidových záložen podle modelu německého národohospodáře Schulz-Delitzsche. Šimánek si stejně jako Rieger uvědomoval, proč jsou německé enklávy v Čechách vyvinutější než české oblasti – především díky investování kapitálu, který byl předtím zachycen ve vyvinuté soustavě spořitelen. Z historicko-hospodářského pohledu byla lokální městská spořitelna spíše atributem hospodářsky vyvinutějších německých oblastí v Čechách, zatímco družstevní záložna byla spíše projevem vznikající organizace peněžnictví v česky osídlených oblastech. Na konci 19.století již byly rozdíly smazány. Šimánek patřil do okruhu organizátorů založení Živnostenské banky, a.s, S příchodem Albína Bráfa (27.2.1851 - 1.7.1912) na právnickou fakultu jakožto docenta národního hospodářství ve vyučovacím jazyce čeština se definitivně etabluje česky psaná národohospodářská věda. Bráf se habilitoval v roce 1877 v 26 letech jako soukromý docent národního hospodářství na České technice v Praze habilitační prací „Znehodnocení tzv.papírové měny“. Během studií se stal Starostou právnického spolku Všehrd (1872), kde po absolvování fakulty zřídil národohospodářský odbor Všehrdu, na jehož založení se podíleli dále studenti práv IV.ročníku (Josef Kaizl, Muldner, Vrtal, Javůrek), jakožto stálý diskusní klub spolku. Ten ovšem fungoval souběžně vedle spolkového vedení. Bráf byl předsedou, Josef Kaizl zapisovatelem. Diskusní klub fakticky řídil Albín Bráf a tuto zkušenost později zúročil jako pedagog, kdy organizoval svoje pověstné večerní bytové semináře u sebe doma (tedy v domě, kde kdysi bydlel František Palacký) pro studenty, které pečlivě vybíral. V domě, kde kdysi vedl pražský advokát Jan Měchura (tchán Františka Palackého) významný pražský měšťanský
salon, pokračoval Albín Bráf v tradici společenských setkávání, tentokrát v podobě večerních národohospodářských seminářů ovšem se studenty a mladými právníky. Albín Bráf takto vychoval a teoreticky připravil celou silnou generaci národohospodářsky vzdělaných špičkových státních úředníků, akademiků, žurnalistů, podnikatelů, bankéřů či průmyslníků. Teoretickým východiskem Albína Bráfa byla rakouská škola mezního užitku, z těchto pozic přednášel hospodářský liberální řád a vedl též semináře. Čerpal ovšem i z německé historické školy, reprezentované především Adolfem Wagnerem. Českému odbornému publiku přiblížil A.Smithe ve fundovaném rozboru hesla „Smith“ v Ottově slovníku naučném, neboť na počátku své akademické dráhy zpracoval a nastudoval klasiky, tj. A.Smithe a J.S.Milla. Hospodářský program Staročeské strany byl zformulován především Albínem Bráfem, jenž si správně všímal nedostatku kapitálu, upozorňoval na nutnost zakládání domácích podniků, což bez domácího kapitálu nejde, neboť byl stoupencem hospodářského patriotismu, nikoliv nacionálního šovinismu. Bráf podporoval svépomocnou akumulaci kapitálu, představovanou sítěmi kampeliček, družstevních záložen a lokálních spořitelen a současně vytvořil Jednotu záložen jako organizační ústředí podle modelu SchulzeDelitsche. Dále inicioval založení Zemské banky (1889), kromě toho se podílel také na založení Obchodní Akademie v Resslově ulici v Praze. Ve Staročeském listu Hlas Národa, což byl tiskový orgán Staročeské strany, redigoval národohospodářskou rubriku. Nevytvořil vlastní myšlenkovou školu či dílo, jeho osobnost je však ve vývoji českého národohospodářského myšlení naprosto nezastupitelná. Dvakrát by ministrem orby (ministrem zemědělství) pro Předlitavsko. Bráf odmítal ryzí liberalismus pro jeho negativní sociální účinky, ale současně odmítal socialistické a kolektivistické směry. Pochopitelně, že odmítal jak marxismus, tak i katedrový socialismus, avšak předpokládal východisko, podle kterého by byl liberální hospodářský řád postavený na soutěži doplněn činností státu, zejména v působnosti sociální tak, aby eliminoval některé negativní důsledky absolutního liberalismu. Což je koneckonců ideové východisko, které má kořeny v barokní estetice a kameralistické kulturní tradici střední Evropy. Bráf byl v těchto ideových východiscích jako katolík ovlivněn zejména encyklikou Lva XIII Rerum Novarum, která především odmítala třídní boj. Přestože nevytvořil vlastní vědeckou teorii, položil základy vědeckému myšlení, se silným fundamentem na středoevropských základech. Národohohospodářskou vědu pokud jde o myšlení, členil na indukci a dedukci, přičemž indukce je empirický postup, kdy se vyhledávají společné prvky pro společné jevy. Metodou induktivní lze dojít k přibližným generalizacím, hodí se spíše pro přírodní vědy, zatímco metodou deduktivní zkoumáme určitou vlastnost a zkoumá se, jak působí u všech lidí v určitých situacích. Bráf viděl východisko v určitém propojení induktivních a deduktivních metod. Rakouská škola mezního užitku postupovala deduktivně, zatímco historická škola (reprezentovaná u nás Jozefem Kaizlem) postupovala metodou induktivní. Albín Bráf byl stoupencem svobodné soutěže, avšak východisko do budoucna viděl syntéze principu svobodné soutěže a kompetenci státu v sociálních otázkách. V roce 1898 obdržel Řád železné koruny. V roce 1906 bylo rozhodnuto, že se bude Karel I. Lotrinský, žijící v Brandýse nad Labem, seznamovat v Praze s nejnovějšími poznatky v oblastech věd státních a hospodářských. Prof.Albín Bráf se stal jedním z hlavních školitelů a vedoucím školitelského kolegia. Výuka probíhala na pražském Hradě. Albín Bráf doporučoval např. navštívit nejvýznamnější podniky, aby si Karel I. mohl udělat celkový obraz a doplnit teoretické znalosti a poznatky. Ostatně návštěvy významných podniků organizoval Bráf pro účastníky všech svých seminářů. Po ukončení školení obdržel prof.Albín Bráf od Karla I. písemné poděkování. Po smrti Josefa Hlávky 11.3.1908 se stal presidentem Národohospodářského ústavu Akademie věd. Prof.Bráf zemřel 1.7.1912 ve své vile v Roztokách u Prahy, odkud občas řídil chod
Ministerstva orby ve Vídni pro celé Předlitavsko. Vzhledem k tomu, že své dílo rozptýlil do přednášek, esejů, poznámek a zápisníků a během života ho nestačil uspořádat, tak pověřil své akademické kolegy prof.Cyrila Horáčka a prof.Grubera uspořádáním rozptýleného díla do dvou knižních souborů, které vyšly až po válce ve dvacátých letech minulého století. Prvý soubor se členil do tří svazků pod názvem Spisy Dr.Albína Bráfa, sestávající ze Svazku I.„Národohospodářská teorie“, Svazku II.„Národohospodářská politika“ a Svazku III. „Finanční věda“, tedy systematicky rozčleněné dle tradice kameralistického trialismu a německé vědecké tradice. Druhý soubor nesl název Albín Bráf: Život a dílo, sestávající z pěti částí. Z publikací, které vyšly během jeho života lze jmenovat práci „Národohospodářské potřeby české“( 1904) nebo „Politické vědy v Čechách na sklonku věku osmnáctého a v první polovici věku devatenáctého“ ( 1906) a také „ Schulze-Delitsch a záložny české“ (1884). K dalším tvůrcům českého národohospodářského myšlení patřil Josef Kaizl (1854 - 1901).Během studií na právech se podílel spolu s Albínem Bráfem, jak již bylo v textu uvedeno, na založení národohospodářského odboru Všehrdu (1874), kde se stal později i Starostou (1875).Na základě stipendia studoval ve Štrasburku v letech 1876-77, kde zakončil studium vynikající a mimořádnou odbornou prací o živnostenském podnikání v Bavorsku, za kterou obdržel cenu Státovědecké fakulty Štrasburské univerzity. Seminární práce měla 174 stran a vyšla tiskem. I přes doporučující stanovisko Kaizlových profesorů ze Štrasburgu (Gustav Schmoller, Albert Schäffle) nebyla na právnické fakultě v Praze přijata jako „ dostatečný“ titul k habilitaci na docenta. Ve Štrasburku byl žákem představitelů tzv. historické školy, odtud vyplývala Kaizlova vědecká metodologie, založená spíše na tzv.historické škole. Habilitační práci publikoval v časopise „Osvěta“ pod názvem „O úroku a lichvě“(1879). V roce 1885 byl zvolen poslancem Říšské rady za Staročechy, avšak v roce 1887 opustil klub, kvůli neshodám s Dr.Františkem Ladislavem Riegrem a přešel k Mladočechům. Přátelil se s T.G.M a psal do časopisu Athenaeuem. V roce 1879 byl habilitován jako docent pro obor národní hospodářství, nikoliv však pro finanční vědu. Řádným profesorem národního hospodářství vč. Finanční vědy se stal až v roce 1885. V roce 1898-9 předložil jakožto ministr financí Předlitavska vyrovnaný státní rozpočet. Kaizl a Bráf pokračovali společně na tvorbě hospodářského českého názvosloví, čímž navázali na činnost Dr.Františka Ladislava Riegra. Napsal základní učebnici s názvem „Národní hospodářství“ (1883) a spis „Náprava rakouské měny“. Nevytvořil vlastní teoretický ani myšlenkový směr. V roce 1899 publikoval v časopise Athenauem článek „Hospodářská teorie hodnoty“. Napsal též knihu „Finanční věda“, která vyšla také v Itálii a Rakousku. V roce 1899 byl dekorován Řádem železné koruny. Na základy položené Albínem Bráfem a Josefem Kaizlem, mohla navázat generace jejich kolegů a žáků. Nelze opomenout Josefa Pazourka, který po ukončení právnického studia později redigoval třídílný Ottův Obchodní slovník naučný (1912-1925), kde zpracoval velice precizně činnost cedulové RakouskoUherské banky a to pod heslem „ diskontní politika“. Dále byl autorem dvou spisů „Naše měna“ (1919) a „Náprava měny v Československém státě“(1919). Josef Gruber po ukončení práv pracoval jako úředník v Obchodní a živnostenské komoře v Praze, v roce 1909 se stal profesorem na PF UK. Od roku 1896 až do své smrti redigoval ekonomický týdeník „Národohospodářský Obzor“, současně zpracovával hesla do Ottova Slovníku naučného. Byl stoupenec hospodářského liberalismu, založeném na soutěži, ale i státních zásahů v oblastech sociálních. V letech 1920-21 zastával funkci ministra sociální péče v úřednické vládě Jana Černého. Napsal několik publikací, např.“O vodních cestách a vodní dopravě námořní a vnitrozemské“(1902), “Průmyslová politika“ (1919) a „Dopravní politika“(1924). K vrstevníkům Kaizla a Bráfa patřil též Cyril Horáček, který byl v roce 1898 habilitován jako soukromý docent národního
hospodářství na Právnické fakultě v Praze, a později se spolu s Josefem Gruberem podílel na zpracování rozptýleného díla Albína Bráfa do uceleného knižního souboru. Zatímco Bráf a Kaizl dávali důraz a přednost národohospodářské teorii, jejich žáci, zejména Cyril Horáček a Josef Gruber, postoupili dál a začínají se věnovat výkladu národohospodářské politiky. Zcela výjimečným Bráfovým žákem byl Karel Engliš (1880 - 1961), který později vytvořil vlastní originální myšlenkovou teleologickou školu. Karel Engliš byl dalším, který navštěvoval Bráfův „seminář“. Již od kvinty na gymnáziu se živil poskytováním kondicí. Po maturitě studoval na Právnické fakultě v Praze. Po jejím absolvování krátce studoval v Mnichově, kde doprovázel hraběte Rudolfa Czernina z Chudenic. Posléze nastoupil na základě doporučení prof.Albína Bráfa nejprve na Zemský statistický úřad, později na Ministerstvo obchodu ve Vídni. V roce 1911 habilitoval na profesora národního hospodářství na Vysoké škole technické v Brně. V roce 1913 byl zvolen na Moravě poslancem Zemského sněmu za Lidově-pokrokovou stranu, která se později sloučila s Národní demokracií. 28.10.1918 byl poslán do Prahy , aby vedl v Praze kancelář Moravsko-Slezskou. Spolu s Aloisem Jiráskem a profesorem Weyrem založil Masarykovu Univerzitu v Brně, kde se stal v letech 1919-20 rektorem. Pro vleklé neshody s vedením Národní demokracie ohledně deflační politiky vystoupil později z této strany. Karel Engliš si správně uvědomoval, že dlouhodobá kvalita měny souvisí také s celkovou kulturou fungování státu a státní správy. Proto během svého působení ve funkci ministra financí v roce 1926 zřídil na Ministerstvu financí Vědecké oddělení, které mělo za úkol vychovávat špičkové odborníky pro službu státu a současně poskytovat pro potřeby státu kýžené fundované rešerše. Zpočátku stál v čele oddělení Antonín Basch, který byl vystřídán později Dr.Kalfusem. V roce 1927 byl zvolen členem ČAV. Již při práci na odluce měny v roce 1919 se projevila metodičnost a systematičnost Englišova myšlení. K odluce měny přistupoval metodickým a vědeckým přístupem, neboť nechal zpracovat anketu, ve které položil významným osobnostem hospodářského a průmyslového života několik otázek, na jejichž základě mělo dojít k dalšímu rozhodování o způsobu odluky měny, jakož i finančně-politických krocích po provedené měnové odluce. Výsledek ankety s komentářem Engliše později vyšel knižně pod názvem „Měnový a finanční problém československého státu: Výsledky písemné ankety o úpravě měny a likvidace válečných břemen, uspořádané komisí pro přechodné hospodářství při obchodní a živnostenské komoře v Praze“. Je to bezesporu důkaz Englišova precizního, ale i vysoce metodického uvažování. Tehdy ještě Engliš netušil, že další dva Bráfovi žáci, totiž Jaroslav Preiss (Starosta Všehrdu 1894) s Aloisem Rašínem (také Bráfův žák) zpracovali tzv. Základní hospodářský zákon státu, který sice nikdy nebyl vcelku přijat parlamentem, přesto se jeho základní myšlenky staly východiskem hospodářské politiky státu v prvních deseti letech republiky. Preiss tehdy používal terminus technicus „repudiace měny“, tedy odmítnutí rakouské koruny a nahrazení měnou vlastní. Navrhoval však frank jako název české měny. Alois Rašín ovšem nastavil při odluce měny vysoký kurz a řízenou deflací chtěl bojovat proti inflaci. Současně si nechtěl připustit, že deflační politikou podporuje strmý, avšak velmi nepřiměřený růst české koruny, což mělo za následek vleklou vnitřní hospodářskou deflační krizi, která těžce podlamovala průmyslovou výrobu a komplikovala přechod z válečného hospodářství na civilní. Zvláště citelný škodlivý zásah utrpěl především exportní průmysl. České hospodářství za politicky řízenou měnovou politiku deflace zaplatilo velkou cenu. Vlastní provedení a organizace měnové odluky bylo ovšem bezesporu dobře organizačně zvládnuté. Mimochodem, při odluce měny se projevil i smysl pro státní úřadování, převzatý z monarchie, neboť úředníci bank a spořitelen, kteří měli provádět vlastní akt okolkování bankovek, byli právě pro potřebu aktu „měnové odluky“ přijati krátkodobě do státních služeb, složili služební přísahu a tím vstoupili
krátkodobě do služebního poměru státu, ze kterého byli po skončení kolkovací akce po několika dnech uvolněni. Alois Rašín, vycházel z rakouské školy mezního užitku. K jeho nejznámějším spisům patří pokus o ucelený pohled na národní hospodářství s názvem „Inflace a deflace“, dále „Můj finanční plán“ a „Národní hospodářství“. Život Aloise Rašína ukončil anarchistický střelec Šoupal, který, jak později vyplynulo z vyšetřování, se na atentát úkladně připravoval. Za připomínku stojí další dva Bráfovi žáci a účastníci bytových seminářů s „kávou a doutníkem“, tedy Jaroslav Preiss a Karel Loevenstein. Jaroslav Preiss byl rodák z Přeštic, tedy rodiště dalšího slavného Čecha, totiž Josefa Hlávky. Jaroslav Preiss vedl po absolutoriu práv národohospodářskou rubriku v tiskovém orgánu Mladočeské strany - Národních listech, ve kterých nastavil vysokou laťku domácí ekonomické žurnalistice a publicistice. Byť redigoval hospodářskou rubriku v Mladočeském deníku, nebyl klasickým Mladočeským radikálem („proti všem“!), v případě Preisse šlo spíše o generační pragmatismus a přimknutí se k nastupujícímu dominantnímu politickému proudu. Preiss byl generačním vrstevníkem slavného britského spisovatele Rudyarda Kiplinga, odtud pramení inspirace ze slavné básně „Když“, („IF“), neboť v mládí Preiss požadoval, aby se muž choval vždy jako MUŽ právě pod dojmem této básně. V pozdějším věku se sbližoval s předáky Agrární strany, především s Rudolfem Beranem a to už se blížil téměř Staročeským politickým pozicím. Články Preisse byly velmi oblíbené, čtivé, vystihovaly podstatu a přesně popisovaly problémy domácího podnikatelského stavu. Stejně tak jako Albín Bráf, si Preiss uvědomoval nutnost investovat domácí kapitál do domácích podniků. Od roku 1904 redigoval Finanční listy, hospodářský deník vydávaný Živnostenskou bankou a.s. Preissovo analytické a strategické myšlení ve spojení s několikaletou publicistickou praxí bylo vstupenkou do světa bankovnictví. Od roku 1907 vedl hypoteční a průmyslové odd. Živnostenské banky. Kromě toho redigoval odbornou revue „Textilní obzor“. Současně měl velký kulturní a literární rozhled, neboť byl sběratelem bibliofilií, pozornost věnoval též sbírce obrazů. Jeho sbírka knih je uložena v depozitáři Národní knihovny. V roce 1910 se stal náměstkem vrchního ředitele banky. Po roce 1918 se stal vrchním ředitelem Živnostenské banky a.s. Kulturně se též angažoval jako president Společnosti Národního muzea (1929). Jako jeden z hlavních tvůrců měnové politiky po roce 1918 si dlouho nechtěl připustit chybnou deflační politiku a její na domácí průmysl, avšak ve 30.letech již chápal hloubku hospodářské krize, ale i problémy soužití s českými Němci. Proto investoval i v pohraničí, aby zmírnil zvláště tíživou výbušnou sociální situaci, způsobenou nezaměstnaností v důsledku propadu textilního průmyslu v Sudetech. Lord Runcinman při své návštěvě Čech v době vrcholící politické krize navštívil Preisse na jeho velkostatku v Lavičkách u Příbrami a diskutovali společně otázku soužití Čechů a Němců ve smíšených oblastech, protože Lorda Runcinmana zajímal postoj jednoho z nejvlivnějších mužů českého průmyslu. Současně byl Preiss pro toto jednání zmocněn vídeňským baronem Rotschildem označit Vítkovické ocelárny jako český podnik, byť ležel v Sudetech. Po Mnichovské dohodě rezignoval na všechny funkce v Živnostenské bance a stáhl se do ústraní na svůj velkostatek v Lavičkách, kde byl v roce 1945 zatčen Rudými gardami. Během války se uvažovalo, že by mohl být jednou ze spojek domácího odboje na londýnskou exilovou vládu, to ale kategoricky odmítl Edvard Beneš. Byl obviněn z vlastizrady a následně vzat do vazby, kdy za několik dnů po propuštění zemřel na následky tvrdého zacházení. Tím se Beneš pomstil svému dlouholetému kritikovi. Po roce 1989 začal udělovat Syndikát novinářů cenu Jaroslava Preisse, s cílem kultivovat českou ekonomickou žurnalistiku a publicistiku. V posledních několika letech však Syndikát novinářů zapomíná uvedenou cenu udělovat. Karel Loevenstein se v mládí se seznámil s Karlem Englišem, který mu jako student práv poskytoval kondice, neboť mladý Loevenstein měl poněkud bohémské sklony a práva studoval jaksi „
mimochodem“. Po praxi v několika bankovních domech zakotvil ve Škodě Plzeň jako střední manažer. Po první válce probíhala výměna na pozici generálního ředitele, kdy odstoupil dlouholetý úspěšný generální ředitel, Ing.Šimonek (26.3.1862-18.4.1934), pod jehož řízením se podnik dynamicky rozrůstal do podniku světového významu. (Ing.Šimonek byl na konci války povýšený císařem Karlem I. Habsburským do šlechtického stavu s titulem svobodný pán z Mladotova). Novým generálním ředitelem se stal právě Karel Loevenstein, zatímco Ing.Šimonek napříště dohlížel na chod Škodovky z pozice předsedy představenstva. Jakožto generální ředitel později prokázal mimořádný organizační a obchodní talent, když provedl Škodu Plzeň vleklou deflační krizí. Odbytovou krizi prožívala Škoda Plzeň v důsledku nadhodnocené měny zvláště citelně. Loevenstein byl komplexní osobností, která měla manažerský talent, organizační schopnosti a strategické myšlení. Patřil k národohospodářským expertům Agrární strany, což později pomohlo k prosazení devalvace koruny, tak jak ji dlouhodobě navrhoval a teoreticky fundovaně zdůvodňoval Karel Engliš - když už byl propad exportního průmyslu v důsledku nadhodnocené měny opravdu neudržitelný. Ovšem je třeba doplnit, že Karel Engliš seděl v představenstvu Plzeňské Škodovky, a tím měl možnost poměrně intenzivně konzultovat měnové otázky s Karlem Loevensteinem. To byl tedy stručný profil několika nejznámějších žáků a účastníku večerních seminářů v „ Měchurově domě“ v Palackého ulici. Účastníků večerních bytových seminářů, kteří mohli využít fundament mnohahodinových diskuzí pod vedením Albína Bráfa bylo pochopitelně mnohem více a působili později profesně, ať už jako špičkoví státní zaměstnanci, novináři, nebo manažeři v průmyslu a bankovnictví. Vraťme se nyní ještě ke Karlu Englišovi. Základem národohospodářské teorie musí být dle Engliše především logická ujasněnost pojmů = noetika. V případě Englišova přístupu byla jeho noetika ovlivněna Imannuelem Kantem a patrně i Fridrichem Listem. Engliš rozvinul svoji originální myšlenkovou koncepci, tzv. teleologickou teorii hospodářskou, která je spjata s Kantovou noetikou a z níž vycházel postulát, že naše empirické poznatky jsou syntézou dvou částí poznání, sestávající z a) intelektuální formy a b) smyslového obsahu, což je Kantův postoj, na který navázal Engliš, ovšem tak, že rozvinul ještě třetí formu poznání – „svět jaký je chtěn“. A právě tyto tři formy poznání se staly noetickým východiskem pro národohospodářskou vědu. Podle Engliše je touha po svobodě největším nepřítelem komunismu. Engliš hledal v každé ekonomické aktivitě řád, uspořádání podle účelu. Rozpracoval teleologické myšlení jako noetický vstup do národohospodářské vědy. Englišův noetický přístup rozeznával 3 formy poznání – a) ontologickou, b) teleologickou, c) normologickou. Engliš se zabýval formulováním pravidel teleologického myšlení a aplikací pravidel teleologické formy poznávání na hospodářství vznikla teleologická teorie národního hospodářství. Základní myšlenkou je teze, že hospodářství je zkoumáno z hlediska účelového pohledu. Východiskem Englišova myšlení byla nauka o poznávání a právě aplikací těchto pravidel, tedy teleologické formy poznání na hospodářství vznikla teleologická teorie národního hospodářství. Rozhodující je účelový pohled (telos = účel) a účelové zkoumání, rozhodování domácností, podniků, korporací, bank atd. Englišův teleologický pohled byl pohledem přes subjekty, tedy subjektový, nikoliv však subjektivní. Svoji teorii potom rozvedl, že každé hospodářství má svůj účel a podle účelu se liší různá hospodářství. Skrze teleologický přístup se Engliš snažil najít v hospodářském systému určitý řád. Individualismus s ochranou soukromého vlastnictví chápe jako přirozenou hospodářskou soustavu, ovšem teoreticky připouští, že hospodářská soustava v sobě může obsahovat i jiné prvky, avšak nikdy by
nemohlo dojít k syntéze plánovitosti a individualistické soustavy. Engliš dále teleologicky rozpracoval teorii peněz a měnových kurzů. Odmítal jakékoliv kvantitativní teorie, vycházející z tehdy módního keynesiánství. Teorie peněz, kterou rozpracoval, vychází z teleologického přístupu, je konstruována na účelovém vztahu k subjektu, a na tomto základu vykládá jejich funkci, emisi, používání, oběh. V důsledku své originální teorie, ale i noetického přístupu plul ve dvacátých letech proti proudu, ale čas dal Englišovi za pravdu. Zejména patřil k raným kritikům deflační politiky, protože nepřiměřeně zvyšovala kurz koruny. Vyvracel rozšířený mýtus, že strmě stoupající koruna sníží ceny zboží doma, tedy, že odstraní poválečnou drahotu. Engliš správně upozorňoval, že vyšší kurz koruny výkonnost českého hospodářství nezvýší. Příliš vysoký kurz neodpovídal domácí cenové hladině, potom se výrobky z ciziny jeví levnějšími než domácí výrobky. Pro spotřebitele je výhodné nakupovat v cizině a domácí výrobce za těchto okolností není schopen soutěže, proto se dostává do krize. V důsledku deflace sice klesaly ceny, ale klesaly také výdělky, mzdy, důchody, tedy celá soustava hospodářských čísel jak říkal Engliš. Za takové situace se domácí výroba může přizpůsobit snížením mezd, platů, důchodů, výrobních nákladů tak, aby se celá soustava čísel přizpůsobila vysokému kurzu koruny v cizině, aby se stal opět přirozeným kurzem. “Důsledek klesající soustavy hospodářských čísel je ten, že se snižují výnosy, tedy daňové výnosy - ztenčuje se berní soustava“, napsal Engliš. Ve 30.letech byl jmenován guvernérem Národní banky, to již ale propukla naplno světová krize, kterou správně rozpoznal jako světovou deflační krizi, tedy krizi monetární. Po roce 1945 vykonával funkci rektora UK. Současně poskytoval po roce 1945 kondice z národního hospodářství Klementu Gottwaldovi. Rok 1948 dopadl na Engliše zvláště tvrdě, především proto, že odmítl Gottwaldovu nabídku na spolupráci s bolševiky. Byly mu odebrány potravinové lístky, odebrán důchod. Knihy zmizely z knihoven. Byl vystěhován do pohraničí. Zemřel v roce 1961. Engliš byl před odchodem do vyhnanství v Hrabyni v akademickém spojení např. se Schumpeterem, který Engliše navštěvoval v Brně a diskutoval s ním odborné otázky. V období mezi dvěma světovými válkami vedl odborný spor o měnovou politiku Československa, později se stavěl proti zavedení zlatého standardu, nikoliv odmítáním zlatého standardu z principu, ale z důvodu nevhodného načasování, což svědčilo o skutečném chápání problému. Měnové rozhodování má tu zvláštnost, že některá rozhodování je třeba správně načasovat a v určitých okamžicích jsou měnová rozhodnutí již neopakovatelná. Nakonec vedl také odborné polemiky s představiteli českých Keynesiánů (Macek,Nebesář). Ovšem je třeba doplnit, že i tito dva jmenovaní navštěvovali jako studenti Bráfův seminář. Období První republiky je ale také především historickou školou poznání, kam vede záměna měnového rozhodování za rozhodování ideologické. Bohužel tato zkušenost, zejména československá deflační zkušenost, je nějakým způsobem z historické paměti odborné veřejnosti vytěsňována. Englišova literatura se vyznačuje hutným, těžkým jazykem, nutícím k přemýšlení. Z praktického hlediska Engliš prosazoval preferenci výrobního kapitálu před kapitálem spekulativním. Hlavní důraz kladl především na výrobu a zpracovatelský průmysl. V osobě Engliše bylo české hospodářské myšlení povýšeno na evropskou, možná světovou úroveň. Z bohaté literární činnosti stojí za zmínku alespoň publikace „Peníze“ (1918), několikasvazkové dílo „Národní hospodářství“ (1924), „ Soustava národního hospodářství “ (1938), „Teorie státního hospodářství“ (1932). Zastavme se ještě stručně u několika stoupenců teleologické školy a žáků Karla Engliše.
Miloš Horna (1897-1958) se narodil v Praze. Po ukončení studií dlouhodobě působil v Národní bance jakožto ředitel Studijního oddělení, což bylo výzkumné oddělení Národní banky. Po roce 1948 byl politicky pronásledován, strávil 2 roky nucených prací v Pardubicích. V roce 1950 se stal obětí vykonstruovaného procesu z důvodu velezrady a špionáže. Skončil ve Valdicích, kde zemřel 8.11.1958. Dalším odborníkem, který se podílel na doučování Klementa Gottwalda z národního hospodářství a současně byl Englišovým žákem, byl Václav Chytil, který taktéž odmítl nabídku na spolupráci s komunistickou stranou. Následně se stal obětí vykonstruovaného politického procesu a byl odsouzen k výkonu trestu v uranových dolech, kde se podařilo zaznamenat cyklus vězeňských přednášek, které pořádal pro své spoluvězně. Tyto po roce 1989 vydala UK s názvem „Vězeňské přednášky“. Chytil byl autorem knih „Universalismus jako metoda hospodářské vědy“ (1938) a „Teleologické pojetí národohospodářské vědy“ (1935) a v krátkém období tzv.Pražského jara působil na právnické fakultě UK, odkud zanedlouho odešel. Dalším Englišovým žákem byl Václav Vybral, autor knihy „Teorie Německého státního hospodářství “. Václav Vybral se stáhnul po roce 1948 do ústraní. V roce 1968 byl členem České národní rady a v roce 1969 poslancem Sněmovny národů za Lidovce. Posledním a nejmladším Englišovým žákem byl František Vencovský, který jezdil v mládí za Englišem na návštěvy do Hrabyně. František Vencovský pracoval ve Státní bance Československa, kde v pozdějších letech působil jako špičkový měnový expert a později poradce předsedy Státní banky československé. Po roce 1989 usilovně a energicky předával svoje hluboké znalosti mladší generaci. Současně po sobě zanechal plodné a vysoce hodnotné publikační dílo. Pokud jde o stručný náhled na vývoj hospodářského myšlení v Německu od počátku 19.století, nijak nevybočovalo z kameralistické tradice střední Evropy. Zajímavým zjevem přelomu 18.a 19.století byl Fridrich List (1789-1917), který reagoval jak na prvotní liberalismus, tak i na socialismus. Politiku a veřejné instituce považoval za ekonomicky významné veličiny. List definoval pojem národní hospodářství z hlediska obsahu, byl autorem myšlenky národního zájmu, jakožto důležitého činitele hospodářského života. Ve spise „Národní systém politické ekonomie‘“ (1841) obhajoval ideu německé celní unie a evropského hospodářského prostoru. Byl stoupencem rozumného protekcionismu, protože ochraňoval domácí výrobce a producenty a to prostřednictvím rozumných cel. Národní dokonalost spatřoval v dvojramenosti, tj. harmonii a rovnováze mezi průmyslem a zemědělstvím, které by mělo být potravinově soběstačné. List stál u organizace železniční dopravy, současně projevoval základy ekologického myšlení ve spise „O ochraně lesů a péčí o ně“. K.H.Rau působil jako profesor státního hospodářství v Heidelbergu (1792-1870) a zasloužil se o syntézu německé kameralistiky a anglofrancouzské politické ekonomie, která tvořila samostatný proud. Do příchodu Raua existovaly v Německu tedy dva myšlenkové směry a to a) nadále tradiční kameralistický směr a b) směr epigonů tzv. klasiků, kteří rozvíjeli myšlenky A.Smithe, Bastiata a Saye a jejich dalších evropských epigonů. K.H.Rau spojil oba proudy a tím položil základ vědecké tradici, podle níž je v německé odborné národohospodářské literatuře pěstováno národní hospodářství z hlediska systematiky a členění Rauem do tzv. systematického trialismu, který má kořeny v trichotomii kameralistů. Klíčovým dílem, v němž Rau provedl syntézu obou proudů, byla třídílná učebnice s názvem „ Lehrbuch der politischen Ökonomie“, která se dále členila do tří svazků, z nichž první se jmenoval „Grundsätze der Volkswirtschaftslehre“(1826), druhý svazek „Grundsätze der Volkswirtschaftspflege“ (1828), a konečně třetí svazek se jmenoval „Grundsätze der Finanzwissenschaft“ (1832). Po smrti Raua
pokračoval v díle a rozšířil ho Adolf Wagner pod názvem „Lehrhandbuch der politischen Ökonomie“ – vyšlo jako pokračování systému Rauova. Třídílná koncepce Rauovy učebnice, která vstřebává syntézu klasiků a kameralistiky, se člení na hospodářskou teorii, hospodářskou politiku jako vědu praktickou a finanční vědu. Tato učebnice postupně zcela vytlačila kameralistickou literaturu. Rau etabloval finanční vědu, což mělo kořeny v kameralistické metodologii, neboť kameralisté viděli hlavní předmět poznání ve státu a jeho fungování, zatímco stoupenci individualismu chápali finanční vědu jako přívěšek nauky o distribuci statků, proto v nauce o státu a jeho hospodaření neviděli zvláštní předmět vědeckého poznání. Období od 50.let 19.století do 70.let je ve znamení nástupu a vítězství ryzího liberalismu.Toto období se v Německu nazývalo „manchestrianismus“. K hlavním ideovým představitelům patřili John Prince-Smith ( 1809-1874), Julius Faucher (1820-1878) a A.Emminghaus. Ideovou platformou byl Národohospodářský kongres, který se konal každým rokem od roku 1858 až do roku 1872, kdy vznikl Spolek pro sociální politiku, což ohraničuje konec období ryzího liberalismu. Myšlenky ryzího liberalismu hlásal časopis „Vierteljahrschrift für Volkswirtschaft und Kulturgeschichte“, redigovaný Juliem Faucherem. Počátkem 70.let nastupuje tzv. kolektivistický směr (nikoliv ve smyslu socialistického). Rozhodující je, že stát a společnost se chápe organicky, který postupně prolnul a vystřídal se ve třech myšlenkových proudech počínaje právně filozofickým proudem, dále historickým a nakonec sociálně vědeckým. Kantův individualistický koncept se vyvinul v tradiční doktrínu právního státu, ovšem nastupující kolektivistický proud, který chápal stát a společnost organicky, přinesl pohled, spočívající v syntéze volné soutěže a určitého sociálního poslání státu. K sociálně vědeckému proudu patřili L.V. Stein, A.Schäffle a A.Wagner (ten je někdy přiřazován k historickému proudu). Koncept právního státu je zásluhou L.V.Steina rozšířen a prohlouben o pojem správně-právní péče. A.Wagner navázal na dílo Rauovo prací „Lehr und Handbuch der politischen Ökonomie“, současně považoval za svůj úkol postavit proti ryzímu individualismu novou teorii národohospodářské vědy, tak aby jejím východiskem byl sociální princip a sociálně ekonomické pojetí problematiky oproti směru ryze individualistickému. Po druhé světové válce se stal německým ministrem hospodářství Ludwig Erhard, který zformuloval a prakticky prosadil politiku konceptu sociálně-tržního hospodářství. Ideovým východiskem byl křesťanský kulturní odkaz, vyplývající z encykliky Quadragessimo anno, vyjádřený a zformulovaný v publikaci s názvem „Blahobyt pro všechny“.
Kapitola třetí Sociálně konzervativní tradice střední Evropy Má nepochybně původ v estetice baroka ve spojení s kamerálními vědami. Tehdejší panství bylo správní jednotkou a tehdejší šlechta byla sociálně-konzervativně odpovědná v rozsahu svého panství či velkostatku. Zvláště pozoruhodným projektem byla např. Raabizace, pojmenovaná podle dvorního rady Františka Raaba, který na bývalých jezuitských panstvích rozdělil půdu mezi poddané. Tím byl zdůrazněn sociálně konzervativní prvek venkova. Raabizace vedla k podpoře selského stavu. Je třeba si uvědomit, že v souvislosti se zrušením nevolnictví v roce 1791 bylo plno lidí bezprizorních. Na Raabizaci navázal později Josef II., který rozparceloval nemalou část pozemků, které zdědil po svém otci Františku Štěpánovi Lotrinském,který patřil k nejbohatším barokním podnikatelům, a to opět s cílem podpořit selský stav a sociálně stabilizovat venkov, který sdílel silný prvek sociální soudružnosti. Právě prvek
sociální soudružnosti je předpokladem sociálně–tržního hospodářství ve střední Evropě. Sociální konzervatismus později doplnily a podpořily papežské encykliky, např. encyklika papeže Lva XIII Rerum Novarum z r.1891, se stala ideovým východiskem pro zakládání křesťansko-sociálních stran, ale i rozpoutání diskuze o odstranění některých škodlivých následků ryzího liberalismu, především nesocialistickou, nemarxistickou a nerevoluční cestou. Zastavme se ještě jednou u zakladatele české národohospodářské vědy, Albína Bráfa. Bezesporu za zmínku stojí dvě přednášky, které věnoval kléru a kde se zamýšlel nad vztahem hospodářství, založeném na soutěži a sociálně konzervativní politikou státu. V Kolíně pronesl Bráf dne 23.2.1905 slavnostní řeč na sjezdu kněží a katolická církev by měla plnit ve společnosti dle Bráfa tři úkoly. První úkol kléru je působit jako nositel etického poslání ve společnosti, druhý úkol spatřoval Bráf v tom, že je klérus nositelem konservatismu v ušlechtilém „ slova smyslu“ a konečně třetí úkol spočívá v sociální roli církve. A právě na této přednášce vzpomenul papeže Lva XIII. Na přednášce na sjezdu katolických teologů na Velehradě v roce 1902 dokonce uvažoval, jak prakticky zapojit katolickou církev do sociální politiky státu. Uvažoval dokonce o zřízení kateder pro sociální vědy na teologických fakultách. Již zmiňovaná encyklika Rerum Novarum ovlivnila některé Bráfovy práce a myšlenky, neboť se zamýšlel nad skloubením hospodářského liberálního řádu a sociálně konzervativní činností státu, který by měl zmírňovat zvláště některé negativní následky liberalismu. Bráfovo myšlení ovšem odmítalo jak tzv. katedrový socialismus, tak i marxismus, či řízenou a plánovanou společnost. Stále zůstával na ideovém východisku hospodářství založeném na individuálním zájmu a svobodné soutěži, při zachování a ochraně soukromého vlastnictví, avšak v kontextu střední Evropy. Z uvedeného výkladu je tedy patrné, že Korunní země Království Českého mentálně prošly stejným, či velmi obdobným kulturním vývojem jako naši nejbližší sousedé západním směrem. Pro střední Evropu je ovšem dále charakteristické, že „liberální hospodářský řád“ anglických klasiků přijala a zpracovala do své specifické podoby, která byla v konečném výsledku trochu vzdálená ryzímu liberalismu, byť obdobím ryzího liberalismu střední Evropa prošla a to bezprostředně po revolučním roce 1848, tedy v období 1850 až 1870. S ohledem na kulturní ukotvení Českých zemí ve střední Evropě lze dovozovat, že v Čechách existují kulturní a mentální předpoklady pro převzetí a uchycení sociálně-tržního hospodářského kulturního modelu, který by se měl jako sjednocující prvek v českém kulturním prostředí nejspíš jmenovat „Svatováclavský sociálně tržní model“. Ovšem tento model se nezavede tím, že se jenom vyhlásí. Spíše je vysoce pravděpodobné, že kýžený model bude jednou zaváděn v různých po sobě následujících krocích po dobu několika let. Dnes už snad každý svéprávně uvažující člověk chápe, že „Svatováclavský sociálně-tržní model“ může být úspěšný pouze tehdy, bude – li současně v Čechách obnovena západní kultura správy státu, odpovídající našemu kulturnímu a geografickému ukotvení ve středu Evropy. Funkční stát je totiž předpokladem a tvůrcem právního státu Souběžně se by se měla upravit také kultura financování politiky a to především prostřednictvím stranických politických nadací tak, aby mohl domácí průmysl financovat zcela legálně domácí politiku, neboť udržování a rozvíjení domácího průmyslu by mělo být klíčovým národním zájmem! Svatováclavský sociálně-tržní model nemůže být také postaven na globální dluhopisové pyramidové hře, ale na skutečném reálném hospodářství, ve kterém vznikají skutečné, reálné statky, nikoliv virtuální hodnoty. Globální dluhopisová pyramidová hra je projevem neevropské kultury a tu by měl Svatováclavský sociálně-tržní model pochopitelně odmítnout. To je ovšem jiná priorita fungování státu a hospodářství, než jakou nám neustále vnucují „bojovníci proti korupci“. Přijetím „Svatováclavského sociálně-tržního modelu“ za shora uvedených podmínek by se historické České země
staly konečně kulturně kompatibilními se sousedními západními středoevropskými státy tak, jako v minulosti vždy byly.
Bažantová I : „Karel Havlíček Borovský“ in: Sborník CEPu,2002 Beranová M- Kubačák A : Dějiny zemědělství v Čechách a na Moravě,Libri,2010 Boettke Peter: Robustní politická ekonomie pro 21.století Buquoy Berwid Jan: Otec německého hospodářského zázraku – Ludwig Erhard,2006,Professional Publishing, Bráf Albín:Život a dílo – 5.Svazků, uspořádal Cyril Horáček a Josef Gruber, 1922, Vesmír Bráf Albín : Náprava měny 1885,In Česko-moravský Národní hospodář,1928 Bráf Albín : H.Schultze-Delitzsch a záložny české, řeč , kterou ve schůzi uspořádané „Českým klubem“ v Praze na počest památky Schultze-Delitzsche přednesl Albín Bráf,1884,nákladem knihkupce Aloise Hynka Bráf Albín : Národohospodářské potřeby české,1908,Svépomoc Davídek V : Deset let Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu ČSR, Doležalová A.: Rašín-Engliš, konfrontace hospodářské politiky a praxe 1.čs.republiky ve fiskální a měnové oblasti léta 1918-1928,NHU Josefa Hlávky Doležalová A : Albín Bráf, politik národohospodář a jeho doba, NHU Josefa Hlávky, 2013 Diestler Radek: Příběh zapomenutého průmyslníka, život a doba Karla Loevensteina, Grada 2010 Engliš K : Měnový a finanční problém čs.státu: Výsledky písemné ankety o úpravě měny a likvidace válečných břemen, uspořádané komisí pro přechodné hospodaření při obchodní a živnost tenské komoře v Praze.Zpracoval KE,1919 Engliš K: Světová a naše hospodářská krize,1934,Fr.Borový Geršlová-Sekaninová : Lexikon našich hospodářských dějin,2003,Libri Gray John : Marné iluze,Paradigma sk,2003 Haase H.Rolf a kol:Lexikon sociálně-tržního hospodářství Chytil V : Hospodářské problémy čs.republiky,1947,UVV ČSL Jíša V : Měnová koncepce Aloise Rašína,ČNB,IE,1993 Profesor Václav Chytil a uranové doly,2003,UK-Ústav dějin Kaizl Josef : Národní hospodářství,2007, vysoká škola aplikovaného práva Kaizl Josef : Náprava rakouské měny,1890 Kaucká K :Živnostenská banka od založení samostatného Československa po německou okupaci,Institut ekonomických studií,2006, Klimek A : Vítejte v První republice,2003,Havran Klimek A : Boj o Hrad I, 1996,Panevropa Klimek A : Boj o Hrad II,1998,Panevropa Koderová J : Vencovský František – Život a dílo, Národohospodářský ústav Josefa Hlávky,2011 Kolářík J : Peníze a politika,1937,Fr.Borový Lacina Vl.: Živnostenská banka koncem První československé republiky, AUC,1995 Lacina Vl.: Úloha Živnostenské banky,a.s. v československém bankovniství po vzniku republiky,ČČH 1992 Lacina Vl : Formování čs.ekonomiky (1918-23),1990,Academia Lacina VL : Od úvěrních družstev k bankovním koncernům,1999,HÚ AV ČR Lacina Vl : Velká hospodářská krize v ČSR 1929-34,1984,Avademia Lacina Vl : Dějiny hospodářství českých zemí od počátku industrializace do současnosti.Období První ČSR až po období německé okupace.1995,Karolinum Lacina Vl : Zlatá léta čs.hospodářství 1918-29,HÚ AV ČR,1991
Liška V : Ekonomická tvář národního obrození,ČVUT,2005 Machalová Tatiana : Život a dílo prof.Václava Chytila,1994,MU-Brno Novotný - Šouša : K finanční emancipaci zemědělského podnikání a českého agrárního hnutí in Hospodářské dějiny (s.107-148) Malý Radomír : Křesťanská politika v českých zemích., Te Deum,….. Pokorný Jiří : Odkaz Josefa Hlávky,Academia,2005 Půlpán K : Nástin českých a československých hospodářských dějin do roku 1990,II díl,Karolinum,.. Půlpán K : Měnový vývoj ČSR 1929-1936,ČNB,IE,1997 Rašín A : Můj finanční plán,Pražská akciová tiskárna,1920č Rašín A : Inflace a deflace.Sbírka přednášek pořádaných českou národohospodářskou společností v období 1921-22,Přednesl Alois Rašín dne 30.ledna 1922 na schůzi spolku,vyd.nár.hosp.spol. 1922, Rašín A : Finanční a hospodářská politika československá do konce r.1921,Pražská akciová tiskárna, 1922 Vencovský F : Dějiny českého ekonomického myšlení, Masarykova univ.,1997 Vencovský F : Englišova peněžní teorie a politika, ČNB IE,1994 Vencovský F : Dějiny bankovnictví v českých zemích,Bankovní institut,1999 Vencovský K : Karel Engliš,Nadace Universitas Masarykiana,1993 Vencovský F: Adam Smith in : Semper vivus,In : Ohlas A.Smithe v díle Albína Bráfa Vybral V : Německé státní hospodářství,Orbis ,1940 Všehrd: Památník Všehrdu 1918 Županič, : Nová šlechta rakouského císařství,2006,Agentura Pankrác
