H A N S CH R I S T I A N A N D E R S E N
Úvahy o jeho díle Jiří Holfeld
1973
2
Jedině umění se dosud rodilo z činnosti živého ducha, z lidského cítění … Jedině dílo ducha, tedy umění, přetrvalo národy … Abd-ru-shin: Ve světle Pravdy – Poselství Grálu (Vydání v jednom svazku 1979, str. 116)
Autor výše uvedeného citátu, Oskar Ernst Bernhardt - Abd-ru-shin, se narodil v roce 1875. Na tentýž rok připadá úmrtí Hanse Christiana Andersena, významného dánského spisovatele mnoha románů, divadelních her, povídek a pohádek. Chtěl bych v širších souvislostech vzpomenout jeho stále živého literárního díla. Zvláště známé a oblíbené jsou jeho pohádky. V Andersenových pohádkách spolu mluví a jednají nejen lidé, ale i zvířata a dokonce neživé věci. Andersen chce nejen pobavit a upoutat děti tímto svým básnicky chápaným světem, nýbrž v mnoha případech i poučit a vést k ušlechtilosti. Naší pozornosti si zaslouží i Andersenovy krátké povídky, v nichž stejně jako v mnohých pohádkách dokonalou uměleckou formou a s jemnou satirou, ne bez odstínu dobrosrdečnosti, kárá Andersen neustále se opakující lidské chyby a slabosti. Jeho postavy umírají, ale vzápětí stojí před nebeskou branou, před vstupem do říše blaženého velebení Boha, kde se projeví, co bylo v jejich životě dobré a co pochybené, co jim tedy brání ve vstupu do ráje. Do mnohých pohádek a povídek uložil Andersen svá nejniternější prožití, své náboženské přesvědčení, svou lásku k lidem, zvířatům, rostlinám. Zaznívá z nich vřelé pochopení pro lidi nemocné, zklamané a opuštěné. Jiná jsou chvalozpěvem na Boží lásku a oslavou jeho díla stvoření. Konečně - a to je zvlášť pozoruhodné – někde projevuje Andersen intuitivně vycítěné vědění o zákonitosti, která je základem odpuštění a následujícího vzestupu. Čtenář může s osobami Andersenových povídek a pohádek spoluprožívat vnitřní očistu a obrácení k dobrému cítění a sledovat, co tomu nutně musí předcházet. To se týká především pohádky „O dívce, která šlápla na chléb“, jak hned ukáži. Snad se někdo jednou ujme krásného úkolu a hlouběji osvětlí z hlediska Poselství Grálu, co znamená H. CH. Andersen pro duchovní dějiny lidstva a jak se v jeho díle zrcadlí vycítění vědění o zákonech Božích ve stvoření. Chtěl bych nyní jen stručně upozornit na několik Andersenových pohádek a povídek, které jsou zvláště účinné a jsou schopny souhlasně rozezvučet struny v lidském nitru touhou po nejušlechtilejším. Jde o rozsahem nevelká literární díla – ale což
3
nestačí několik akordů Beethovenovy hudby, aby se v našem srdci ozvala odpověď? V následujících odstavcích se zmíním o několika z těch přečetných Andersenových pohádek a povídek, o těch, které k nám zvlášť důvěrně a přesvědčivě mluví o síle lidského citu a jsou tak dobrou ilustrací k tomu, co víme o citu z Poselství Grálu: „Každé citové chtění je duchovní jednání, které je rozhodující pro bytí člověka, poněvadž se z něho vyvine vzestup nebo úpadek.“ (PG, str. 520) O dívce, která šlápla na chléb Ingrid byla od malička pyšná, marnivá a krutá, trápila zvířata, a když povyrostla, nijak se nenapravila, spíše naopak. Odešla do služby v bohaté rodině, kde ji měli rádi. Za svou chudou matku se styděla, a když ji šla přece jednou navštívit, hodila do kaluže chléb, který pro matku dostala a jí nesla. Na chléb pak šlápla, aby si neumazala střevíčky. V tom okamžiku se i s chlebem propadla do černé bažiny. Andersen navazuje na tuto lidovou zkazku a pohádkovou formou líčí Ingridiny další osudy. Pevně připoutaná na chléb propadla se do hnusné čarodějné varny. Ďáblova babička, která vyšívá lži a háčkuje neprozřetelná slova, aby lidi připravovala o klid, si ji vyžádala jako sochu do předsíně svého vnuka. Tak se Ingrid dostala do pekla. „Lidé se tam nedostávají vždycky rovnou, ale mohou se tam dostat oklikami, mají-li vlohy,“ říká Andersen s jemnou ironií. Jako přikována na chléb musela Ingrid stát v té temné úrovni, kde trpěly lidské duše připoutáním na své chyby a lpěním na pozemském. Andersen to líčí v několika větách a pokračuje: „To je z toho, že jsem dbala čistoty svých noh,“ pravila sama sobě. „Oh, jak na mne všichni zevlují!“ Ano dívali se na ni všichni. Jejich zlé chtíče planuly jim z očí a mluvily, aniž by se ústa pohnula. Byla to hrozná podívaná. „Je to zajisté rozkoš dívat se na mne!“ pomyslila si malá Ingrid. „Jsem hezké tváře a mám pěkné šaty!“ Trápil ji hlad, ale pro chléb, na němž stála, se pro strnulost nemohla shýbnout. Nastal pocit příšerné vnitřní prázdnoty! Náhle skanula jí na hlavu vřelá slza, perlila se po tváři a přes prsa právě na chléb. Skanula ještě jedna, skanulo jich mnoho. Kdo pláče pro malou Ingrid? Což neměla tam nahoře matku? Slzy, které strast matčina pro vlastní dítě vypláče, vždy k němu proniknou, avšak nevysvobodí ho, planou, zvětšují muka. Na světě se mluvilo o její špatnosti, a Ingrid to vše slyšela. Všichni ji odsuzovali a matka si vyčítavě povzdechla: „Jak velice jsi zarmoutila svoji
4
matku, Ingrid !“ Slyšela jak její páni, ti dobří lidé, kteří jako rodiče se k ní chovali, říkají: „Bylo to hříšné děcko! Navážilo si daru Božího, šláplo naň; brána slitování jí bude stěží otevřena.“ To vše Ingrid slyšela, ale nechtěla se polepšit. „Nechci se ani polepšit! Hle, jak na mne zevlují!“ A srdce její bylo plné hněvu a zloby na všechny lidi. A nahoře na světě o ní mluvili jen jako o bezbožné Ingrid, dětem o ní vyprávěli, a děti říkaly: „Ošklivá, zasluhovala by hodně trápení.“ – Tu se však stalo něco jiného: Ale kteréhosi dne, když hněv a hlad v duté schránce jejího těla hryzly, slyšela vyslovit své jméno, když povídka byla vypravována nevinnému dítěti, malému děvčátku. A slyšela, že maličká při povídce o pyšné, marnivé Ingrid se dala do pláče. – „Ale cožpak se už nikdy nedostane nahoru? Ptalo se děvčátko. A dostalo se mu odpověď: „Už se nedostane nahoru!“ – „A což když poprosí za odpuštění a slíbí, že už to nikdy neudělá?“ – „Ale ona nechce prosit za odpuštění!“ bylo mu řečeno. – „Já bych velmi ráda, aby to učinila!“ pravilo děvčátko a nebylo k utišení. „Dala bych za to svůj pokojíček pro panny, aby směla nahoru. Má se tam jistě zle, chudák Ingrid!“ – Tato slova vnikla Ingrid do srdce a velmi jí svědčila. Bylo to poprvé, co se někdo vyskytl, kdo řekl: „Chudák Ingrid!“ a nedodal ničeho o jejím poklesku. Malé nevinné děcko pro ni plakalo a prosilo za ni. Bylo ji podivně u srdce, avšak nemohla zaplakat a to jí bylo mukou. Přešla léta. Ingridina matka umírala a Ingrid slyšela její poslední slova; platila jejímu provinění. A opět přešla léta. Náhle slyšela Ingrid opět svoje jméno a viděla, jako by nad ní dvě jasné hvězdy zasvítily. Byly to dvě tiché oči, jež na zemi zapadaly. Přešlo mnoho let od té doby, kdy malé děvčátko bezútěšně „chudáka Ingrid“ oplakávalo, tolik, že z děvčátka byla stařenka, kterou nyní Pán Bůh k sobě povolával, a právě v tom okamžiku, když myšlenky její s úhrnem života účtovaly a vzhůru se povznášely, rozpomněla se také, jak hořce plakala, když jsouc dítětem poslouchala tuto povídku. Ona doba a onen dojem tak živě zaplanuly stařeně na duši v hodince smrti, že propukla v hlasitou modlitbu: „Také já, jako Ingrid, často jsem si nevážila darů Tvého požehnání, také já jsem byla pyšná, avšak milost Tvá nedala mi klesnout, nýbrž posílila mne! Neopouštěj mne ve chvíli poslední!“ A oči stařeniny zapadly a duševnímu zraku jejímu se otevřel pohled v tajemno, a protože Ingrid plnila jí duši ve chvíli poslední, viděla ji, viděla, jak hluboko byla stržena, a spatřivší to propukla zbožná žena v pláč, jako děcko stála v říši nebeské a plakala pro ubohou Ingrid. Slzy a modlitby vnikaly ohlasem v dutou, prázdnou schránu, obmykající spoutanou, trýzněnou duši. Ta láskou nikdy netušenou a náhle jí projevenou byla přemožena, anděl Boží pro ni plakal. Čím si zasloužila této milosti? Ztrýzněná duše přehlédla v duchu všechny činy svého pozemského života a zavzlykala pláčem, jakým Ingrid nikdy zaplakat nedovedla.
5
Naplnila ji strast a smutek pro sebe samu, zdálo se jí, že brána milosti nikdy nesmí jí být otevřena, a poznávajíc to v niterném zdrcení, byla náhle osvícena paprskem, v jícen pekla proniknuvším. Paprsek sálal silou větší než onen, pod kterým taje sněhulák, hochy na dvoře vystavěný, a rychleji než vločka sněhová, snesší se na hřejná ústa dítěte, proměnila se zkamenělá postava Ingridy v páru. Z páry se stal ptáček a ten nejdříve dlouho seděl a krčil se ve skulině polorozpadlé zdi. Ptáčeti sice chyběl hlas, ale prociťovalo všechnu krásu okolo. Avšak ten zázrak, tu tajuplnou a tak nesmírně závažnou vnitřní změnu, když se ztuhlé srdce, které se nechtělo stát lepším, přece pojednou zachvělo poznáním své viny a blaženou touhou po dobru, citem dobrého chtění, které se brzy mělo projevit činem, tu změnu způsobila láska, láska zbožného ducha odcházející ženy a její bolest nad hlubokým pádem dívky Ingrid. Leč sledujme dále Andersenovo pohádkové drama vykoupení. Ano, všecko stvoření bylo vyvoláno láskou a krásou! Všechny tyto myšlenky, plnící prsa ptáčkova, byly by si rády ulevily zpěvem, avšak ptáček nebyl s to zazpívat. Rád by byl zpíval jako slavík nebo kukačka zjara. Pán Bůh, jenž slyší i chvalozpěv němého červíka, slyšel i jeho píseň, zvučící díkem, jako žalm v hrudi Davidově, než se mu dostalo slov a nápěvu. Tyto písně beze slov dmuly během týdnů vždy mocněni jeho hruď. Mělo se jim dostat projevu, až se jeho peruť poprvé rozepne k dobročinní, jinak nebylo to možno. Nastaly vánoce, pro ptactvo doba hladu. Ale dobrý hospodář upevnil na tyč otep nevymláceného ovsa, aby i ptáci měli radost v době vzpomínek na narození Spasitele. A slunce vyšlo o Štědrý den a osvítilo ovesný snop a všecka ptáčata švitoříce slétala se k tyči s potravou. Náhle zaznělo to také ze zdi: „tík! tík!“ Mohutnící myšlenka oděla se zvukem, tiché zatíkání bylo radostnou hymnou, myšlenka na dobrodiní byla vzbuzena a ptáče vyletělo ze skuliny. V nebesích dobře věděli, který ptáček to byl. Ptáček – Ingrid – jen málo zrn a nasypaných drobtů sezobal, ale svolával ostatní druhy k potravě. Letěl po dědinách a městech, slídil tam, a kde laskavá ruka ptactvu chléb před okno nasypala, pojedl sám vždy jen několik drobtů a vše daroval ostatním. Když tak rozdělil tolik drobtů, že dohromady vyvážily pecen chleba, na který kdysi malá Ingrid šlápla, aby si nezamazala své střevíčky, byla spása dokonána. Ze šedého ptáka se stal pták s peřím bílým – symbol očištěného lidského ducha. „Racek letí nad mořem!“ pravily děti spatřivší bílého ptáka. Brzo se potopil v moře, brzo se vyšinul v jasnou zář sluneční. Třpytil se tak, že nebylo možno se dívat, kam letí. Říkali, že vzletěl přímo ke slunci. Tím končí Andersen svou pohádku.
6
Teprve až se dobré chtění stalo činem, až z poznání vlastního provinění vyrostlo úsilí pomáhat druhým, teprve potom byla vina zcela odpykána a smazána a očištěný duch Ingridy mohl vystoupit vzhůru. Z Poselství Grálu víme, že inspirace „musí vytvořit most k onomu světu, ke světu duchovnímu, aby tam vědomě čerpala z pramene“. (PG, str. 40). Tak mohl inspirací i Andersen zanechat lidstvu vzácný klenot v této pohádce, která patří k jeho nejkrásnějším a nejhlubším. Uvažujme, jak vidí Andersen cestu ze zla a zatvrzelosti k obratu a k úsilí o dobro: Ingrid byla v temné úrovni obklopena stejnorodostí, z ní se jí nemohlo dostat popudu k procitnutí dobrého chtění. O prožívání v takových úrovní říká Abd-rushin: Vzchopení se k opravdovému dobrému chtění, které by ho mohlo osvobodit a povznést, bude pro něho těžším, ba po dlouhou dobu nemožným, neboť bude podléhat jen vlivu stejnorodého okolí, které nechová v sobě žádnou světlou myšlenku, jež by ho mohla probudit a posílit. Musí dvojnásob trpět tím, co si vytvořil. Proto je pak vzestup mnohem těžší než v těle na zemi, kde putuje dobro vedle zla. (PG, str. 46) Ingrid trpěla zlem okolo a pocitem vnitřní prázdnoty. Nepomohly jí vyčítavé vzdechy matčiny ani příkré odsuzování těch, kteří nějakou změnu k dobrému ani neočekávali a tím ji spíše stavěli překážky na cestě k probuzení. První změna nastala, když pro ni zaplakalo citlivé děvčátko, ušlechtilý duch v dětském těle ji litoval, ale tato změna se dosud nemohla projevit jinak než podivným a neznámým citem. Pláč nad sebou samým Ingridin duch zatím neprožil, a tak se muka ještě zvětšila. Byla to však první předzvěst duchovního probuzení. Ano, i v nejhlubším bahně zůstává duch duchem, tím, čím byl, když se směl vyvinout z Božího díla stvoření. Tento základní dar, nesmrtelná jiskra, nemůže také být nikdy zakalena nebo pošpiněna! Zůstává čistou i v nejhlubším bahně. Je nutno pouze rozbít obal, kterým jste se sami zahalili dobrovolným omezením své chápavosti. Pak jiskra náhle a bez přechodu vzplane právě tak čistá a jasná, jako byla na počátku. Rozvije se svěží a silná a spojí se s duchovnem! (PG, str.241) Světlá myšlenka, která mohla Ingrid probudit a posílit, přišla opět od onoho ušlechtilého ducha, tentokrát ve chvíli, kdy se odpoutával od hrubohmotnosti. Byla to láska tohoto ducha, která způsobila zázrak. „Proto zdůrazňoval Kristus vždy znovu všemohoucnost lásky! Jen láska všechno přemáhá a všechno dovede.“ (PG, str. 330) V jediném okamžiku prožil Ingridin duch nejhlubší lítost nad svou vinou a
7
dostavila se pokora: „zdálo se jí, že brána milosti jí nikdy nesmí být otevřena“. Tato pokora je nutným předpokladem pro pomoc shůry. Proto čteme v této Andersenově pohádce slova o přímém a okamžitém důsledku pravé pokory: „a poznávajíc to v niterném zdrcení, byla náhle osvícena paprskem, v jícen pekla proniknuvším“. Co míní Andersen tímto paprskem? Jsme myslím oprávněni se domnívat, že Andersen vytušil existenci světlých nitek, které zprostředkují pomoc pro dobré chtění: Jsou-li hnutí duše temného druhu, nenacházejí připravené světlé nitky průchod pro pomoc. Teprve při světlém hnutí může astrální tělo tak zářit, že se samočinně otevírá pro ty nitky s výše, které jsou stejného druhu, jako je současné hnutí duše. (PG, str. 837) Nitky jsou tak mnohostranné, že není nic, v čem by se pozemskému člověku nebo také duši odloučené již od země nemohlo dostat posily, pomoci, útěchy a podpory v okamžiku, kdy jeho touha nebo prosba po tom dosáhne zcela určité síly v pravém chtění. (PG, str. 838) Paprsek přinášející pomoc ze světlých výšin Ingrid osvítil a ona se změnila. Z její zkamenělé a tak dlouho nehybné postavy vznikla pára. Tím chce asi Andersen naznačit, že se duše stala lehčí a tak mohla podle zákona tíže vystoupit výše. Z páry se zformovalo malé ptáče – duše tedy dostala, obrazně vyjádřeno, křídla. V těchto proměnách není nutno vidět jen pohádkový prostředek ke zvýšení účinku vyprávění, ale je dobře možné spatřovat v tom hlubší symboliku. Tak pták může symbolizovat duševní pohyblivost, pohyb a činnost ducha, zachvívání se v Božích zákonech. Závěr pohádky přináší líčení osudů ducha, který se právě probouzí k uvědomění si sebe samého. Vidíme, jak z dobrého chtění vyrůstá vytrvalé úsilí činit dobré, tedy čin, skutek. A teprve to ducha osvobozuje z pout zla a dovolí mu vystoupit ještě výše, „ke slunci“ podle pohádky, ve skutečnosti do světlých výšin věčného domova. Zde se nabízí možnost využít některých Andersenových pohádek, jejichž umělecká hodnota je nesporná, nejen při výchově dětí a mládeže k citovému zaměření, k posílení vědomého úsilí o dobro, ale také při vysvětlování skladby a zákonů stvoření a smyslu lidského bytí. - - S příchodem vědění Grálu se uzavřel kruh i pro Andersenovo působení. Čteme-li některé předmluvy k Andersenovým pohádkám a povídkám, vidíme, že i přes vysoká ocenění Andersenovy práce zůstali vydavatelé a posuzovatelé často mnoho dlužni významu a filosofické hodnotě Andersenova díla. Ozářeny světlem Pravdy z Poselství Grálu podobají se Andersenovy pohádky a povídky bohatě broušenému diamantu, který teprve tímto ozářením zjeví užaslému zraku všechnu svou krásu.
8
Jsem přesvědčen, že lidé, kteří mohou čerpat z vědění Grálu budou si nadále vážit Andersenova díla i v budoucnosti pro jeho etické hodnoty a pro to, jak dánský spisovatel devatenáctého století v inspiraci přijal a napsal mnoho, co správně vystihuje některé zákony ve stvoření, známé nám nyní z Poselství. Jako pohádku „O dívce, která šlápla na chléb“ mohl bych rozebrat i jiné. Avšak další úkoly mne nutí opustit milovaného autora, ale přesto bych se chtěl alespoň stručně zmínit o několika dalších pohádkách a povídkách, i když vlastně všechny si zaslouží naší vřelé pozornosti. Zmíněné pohádce se svým zaměřením blíží „Rudé střevíčky“. Dívčí marnivost, povrchnost, neúcta ke stáří má vzápětí trest, potom slzy lítosti a pokání. Očista nastává pilnou prací, skromností a zbožností a vyústí v prožitou modlitbu: „Bůh budiž mně bídné milostiv!“ Anděl páně, který držel meč, drží nyní krásnou zelenou ratolest plnou růží, a přichází k dívce. V závěru se dovídáme, jak se projevilo to, že vina dívky byla smazána a ona, naplněna štěstím a rajským mírem, smí vystoupit vzhůru do světlé říše. Tam se jí již nikdo neptá na její provinění, neboť – a to víme opět z Poselství – kdo skutečně odčinil svou vinu a chová v sobě pevné chtění k dobrému, je stejně tak čistý jako ten, kdo se neprovinil. Z dalších pohádek možno na prvním místě jmenovat „Pohanku“, v níž ožívá lidskými vlastnostmi svět květin. Před Božím majestátem a před projevy Božího soudu se má lidský duch sklonit v pokoře. Andersen to ukazuje na příběhu o květinách při bouři. Přesto že ji obilí a stará vrba varovala, pohanka se nechtěla sklonit. Když bouřka minula, stálo kvítí a obilí v tichém, čistém vzduchu deštěm občerstveno, ale pohanka byla bleskem do černa sežehnuta. Byla nyní jen mrtvou, neužitečnou porostlinou v poli … A vrba vypravovala o pýše, svévoli a trestu pohanky. Trest jde vždy vzápětí. V pohádce nazvané „Sedmikrása“ čteme o skřivanu uvězněném bez vody v kleci. Když zahynul, chlapci ho velmi litovali a pohřbili s velkou slávou; když byl živ, zapomínali na něho. Drn se sedmikrásou, která jediná v kleci skřivana těšila a s ním cítila, vyhodili do prachu. Na slova Poselství „Utrpení i radost ustavičně tlukou, aby povzbudily, aby vyburcovaly k duchovnímu probuzení“ ( i na Březinovu „Bolest“) můžeme myslet při četbě některých Andersenových povídek, jako je např. „Poslední perla“, z níž uvádím doslovně její závěr: Perla Žalosti, poslední, která chybět nesmí, kterou lesk a síla ostatních jsou zvyšovány. Pozoruj třpyt této duhy, jež zemi s nebem spojuje. Za každého z našich milých, který nám umírá, dostává se nám v nebi víc o přítele, za nímž
9
naše touha zalétá. Z noci pozemské pohlížíme ke hvězdám, k dokonalosti. Pozoruj perlu Žalosti, v ní skryty jsou perutě ducha, na nichž odtud se povzneseme. Tak dává Andersen promluvit andělu v povídce líčící vážnou chvílí loučení s milovaným člověkem. Mladá matka zemřela, u otevřené rakve stojí její nejbližší, otec s dětmi, se žalostí v srdci, ale vládne klid a důstojná vážnost. (V přednášce „Smrt“ Abd-ru-shin vysvětluje, proč to tak má být!) Prosté, skromné hrdinství a oběť pro bližní je vylíčena v povídce nazvané krátce „Něco“. Chudá, nemocná a osamělá žila stařenka v ubohém domku na břehu moře. Její slabost ji nakonec již téměř ani nedovolovala opustit lůžko. Jednou v tuhé zimě, kdy moře zcela zamrzlo, byla uspořádána na ledě v blízkosti jejího domku slavnost, lidé bruslili a tančili, hudba hrála. Na ledě bylo velmi mnoho lidí až do večera. V záři měsíce spatřila stařenka na obzoru bílý mráček s černým bodem uprostřed. Věděla, co ten vzácný přírodní úkaz znamená: bouři s náhlým přívalem a roztrháním ledu! Protože její křik lidé neslyšeli, zapálila lůžko a dovlekla se před dveře chatrče. Požár odvedl všechny lidi s ledu, aby pomohli hasit, a tím se zachránili, když příval zvedl a lámal ledy. Stařenka se nachladila a zemřela a stojí nyní před nebeskou branou, a s ní i jiný zemřely, jeden z pěti bratrů, o nichž byla v povídce předtím řeč, ten, který našel smysl života pochybeně v domýšlivém kritizování, aniž by sám učinil to nejmenší z lásky bližnímu. Duši stařenky anděl vpouští do ráje, rozumářského mudrlanta odmítá. Stařenka se však přimlouvá: „Všechny kaménky a zlomky cihel, z nichž jsem si svou bídnou chýšku postavila, daroval mi jeho bratr. Pro mne, ubohou, bylo to až přespříliš. Nemohly by mu všecky tyto úlomky být počítány za jednu cihlu? Byla by to milost! Jest mu jí třeba – a zde je milost domovem!“ Anděl promluvil přísně k rozumáři, ale nakonec dovolí, aby zůstal pro dobrý čin svého bratra zatím před branou světlé říše radosti, dokud „nějakými dobrými skutky nedokáže aspoň něco“. A jak na přísnou řeč andělovu reaguje omilostněný rozumář? Pomyslí si: „To bych se byl já lépe vyjádřil!“ Nevnímá obsah toho, co mu anděl říká, ale kritizuje formu! A tak mu bude asi dlouho trvat, než najde cestu vzhůru – mohli bychom dodat. Nepostavil zde Andersen zrcadlo všem, kdo chtějí kritizovat formu Božího Slova lidem darovaného? Neukazuje zde směšnost toho, když pozemský človíček chce domýšlivě posuzovat to, co přišlo od stupňů Božího trůnu jenu ku pomoci? Ale ještě více: V krásné literatuře lze stěží vyjádřit prostěji, výstižněji a srozumitelněji, jaké místo v bytí člověka patří živému duchu a jaké rozumu, než jak to napsal v této povídce Hans Christian Andersen. Stařenka jednala z duchovního popudu,
10
duch se projevil citem lásky k lidem, a rozum se musel podřídit. Stařenka udělala, co chtěl duch. Naproti tomu domýšlivý kritik, jak je z povídky patrné, postavil rozum na první místo a rozum tak určoval jeho jednání. Proto nesplnil co měl a musel zůstat pře branou do ráje. Jeho domýšlivé shlížení na druhé nebylo milé Bohu. Andersen tak obrazně vyjádřil pád do hříchu, podřízení se člověka chladnému rozumu, který má být jen nástrojem při uskutečňování duchovního chtění v hrubohmotnosti. V povídce „Židovské děvče“ je ukázána síla Kristova evangelia. Mezi dětmi chudiny chodilo do obecné školy židovské děvčátko. Bylo hodné, čilé a pilné, jen hodiny křesťanského náboženství se nesmělo zúčastnit. Když její matka, pevná v židovské víře, umírala, musel jí otec děvčete slíbit, že dcera, Sára, se nikdy nestane křesťankou. Otec to zachovával, jenomže Sára se ve škole přece mnoho dověděla z evangelií a později, když se stala pomocnicí v domácnosti v křesťanské rodině, kde se nahlas předčítaly legendy, byla stále více vnitřně přitahována ke křesťanství. Vycítila sílu Ježíšova příkazu lásky k bližnímu a viděla plody, jaké přináší důsledné plnění tohoto příkazu. – Přešla léta, hospodář zemřel a jeho manželka žila ve stísněných poměrech a nakonec onemocněla. Sára nejen nesla celou tíhu práce v domácnosti a ošetřování nemocné, ale dokonce prací svých rukou opatřovala prostředky k obživě pro sebe i pro ni. Jednou se stalo, že ji nemocná požádala, aby jí předčítala z bible. Sára chtěla plnit matčino přání a nepřijmout křest, ale bibli vzala a nemocné předčítala. Co se však dělo v jejím nitru? Často propukla v pláč, ale její zrak se jasnil a jasnila se její duše. „Matko, tvá dcera nepřijme křesťanského křtu, nebude počítána k jejich obci, v tom jsme shodny na tomto světě – ale na onom je větší shoda v Bohu. On provází nás za hrob! - - On navštěvuje zemi, a učiniv ji prahnoucí, obdaří ji četnými dary. Ó rozumím již! Děje se tak Jedním a v Jediném, a to je Kristus! Zachvěla se, když vyslovila toto jméno, a „ohnivý křest ji pronikl, silnější, než tělo mohlo snést, a malomocněji zhroutilo se toto tělo než tělo nemocné, u které bděla.“ „Ubohá Sára!“ říkali. „Je přemožena prací a bděním.“ Dopravili ji do nemocnice pro chudé, kde zemřela a odkud byla pochována, avšak nikoliv na hřbitov křesťanský, tam nebylo místa pro židovské děvče, nikoli, zahrabali ji venku, za zdí. A Boží slunce, jež zářilo na hroby křesťanů, osvěcovalo i zde venku hrob Židovčin, a zpěvy, které zněly na křesťanském hřbitově, nesly se i přes její rov. Také jemu bylo zvěstováno: „Jest vzkříšení v Kristu, v Něm, jenž pravil učedníkům: Jan křtil vodou, vy však budete křtít Duchem svatým!“ Mocným vyšlehnutím citu, který, jak víme, je projevem lidského ducha a důsledkem jeho činnosti, ušlechtilým citovým zachvěním a hlubokým přesvědčením vyšel Sářin duch vstříc světlým proudům, které ducha zaplavily „ohnivým křtem“. Protože byl duch připraven, mohlo nastat živé duchovní dění,
11
nikoliv jen formální křestní úkon. Ten Sára podle slibu nepřijala, přijala však více, jak to Andersen krásně líčí. Při četbě povídky „V den poslední“ sledujeme duši, která právě opouští pozemské tělo a „její skutky ji následují“ a ona se marně snaží ospravedlnit se: „V našem těle, v naší povaze nesídlí nic dobrého!“ pravila duše, „avšak moje myšlenky nebyly uskutečněny, svět neviděl zlého ovoce!“ Leč černí ptáci – tedy formy jejích dřívějších myšlenek – ji dále s křikem obletovali. Klopýtala přes ostré kamení, a když se ptala, co to je, uslyšela: „To jsou neprozřetelná slova, tebou pronesená, jež srdce tvého bližního mnohem hlouběji zraňovala než nyní kameny nohy tvé!“ „To bych si nebyla pomyslila!“ pravila duše.Nesuďte, abyste nebyli souzeni!“ znělo vzduchem. Když duše prošla vším, co si na zemi připravila, smí na sobě pocítit Boží lásku: „Slitování!“ znělo to nekonečným prostorem a brána nebeská se otevřela a duše letěla širému blaženství vstříc. Avšak světlo, tam pramenící, bylo tak oslňující, tak pronikavé, že duše ucouvla jako před taseným mečem. Tóny zněly tak jemně, tak úchvatně, že to lidský jazyk vypovědět nemůže, a duše se chvěla a klonila se hlouběji a hlouběji, ale jas nebeský ji pronikl, a nyní cítila a chápala, co nikdy dříve tolik nepocítila: tíži své pýchy, své zatvrzelosti a svých hříchů. - Tak se v ní vyjasnilo. „Pokud jsem v světě dobře činila, činila jsem tak proto, že jsem nemohla jinak, avšak zlé – mělo původ ve mně!“ A duše cítila, že čistým jasem nebeským je oslněna, omdlévajíc, klesala jakoby hloub a hloub, sama v sebe zhroucena, zdrcena, nehodná nebeské říše, netroufala si v myšlenkách na přísného, spravedlivého Boha zašeptat: „Slitování!“ A slitování se jí dostalo, nečekaného slitování. Andersen nám ukazuje, co znamená pokora, pokora jako vnitřní, duchovní prožití. Velice pozoruhodné jsou i tři povídky pod společným názvem „Co v srdci skryto, není zapomenuto“ a dále z řeckého prostředí je to „Pobratimství“, nesmírně půvabná povídka o starém zvyku sbratření. Nad tímto literárním dílem spočívá zář lásky k bližnímu, síla ušlechtilých lidských citů, které osvobozují od sobectví. Těžko lze v krátkosti vylíčit krásu této povídky. Autorovo vřelé pochopení pro děti stižené nemocí vyjadřují povídky „Anděl“ a „O pěti v jednom“, jeho vřelý vztah k osaměle žijícím lidem se projevuje v obrázcích jako „V okně na Vartonu“ a v dalších povídkách, z nichž je zvlášť tklivá a podmanivá povídka nazvaná „O Petříkově noční čepičce“. Námětem se této poslední podobá povídka „Pod vrbou“. Knut a Hanička, děti ze sousedství z chudého předměstí města Kjöge, si spolu hrávaly pod vrbou. Později, když dospěly, ukázala se Haniččina touha po umělecké kariéře
12
zpěvačky a po lesku bohatství, která ji odvedla do vzdálené země, silnější než upřímná Knutova láska k ní, láska, vyrostlá z dětské náklonnosti. Prostý, chudý, ale srdečný tovaryš je Haničkou odmítnut. Andersen pak líčí zoufalé putování Knutovo Německem a Itálií. U málokterého mistra vydržel déle, neklid ho hnal dále, neklid, který jen zčásti mohl být ztišen jeho zbožností. Každá vrba, každý šeřík, připomínaly mu Haničku. Závěr povídky je velmi dojemný. Prostý příběh povznesl Andersenovo vyprávěčské mistrovství a jeho citový vztah ke zklamanému, prostému a upřímnému mladému člověku, na literární dílo, které nás nemůže nechat nezúčastněnými. Do povídky „Kámen mudrců“ uložil Andersen velkou část svého náboženského přesvědčení. Je oslavou víry. V symbolické pohádce „O zlém knížeti“ ukazuje spisovatel marnost boje člověka proti Boží svrchovanosti. Když zlý kníže dobyl mnoho zemí, chtěl, aby jeho sochy stály i v kostelích před oltáři. To kněží odmítli a prohlásili: „Tys velkým knížetem – ale větším jest Bůh!“ Pyšný kníže si tedy usmyslel přemoci Stvořitele. K tomuto cíli měla knížeti sloužit technika, kterou autor překvapivě před sto lety popisuje jako létající pevnosti: Dal stavěti umělou loď, na které mohl plouti vzduchem...byla jakoby tisíci oky posázená, avšak každé oko bylo ústím ručnice. Po sedm roků dal stavěti umělé létací stroje a z nejtvrdší ocele kovat blesky, aby mohl dobýt valů nebeských...“ Co však byly platné tyto výtvory, tyto hmotné výtvory chladného lidského rozumu! I vyslal Bůh jediného z nesčetných svých andělů a zároveň vystřelil naň zlý kníže ze svých tisíců ručnic. Ale kule jako krupobití se odrazily od skvoucích křídel andělových... Jediná krůpěj andělovy krve strhla k zemi loď, v níž se „kníže“ skrýval a odkud vystřeloval na anděla střely své nenávisti k Bohu. Před druhým pokusem zvítězit nad Bohem vyslal Bůh jen jeden jediný malý roj komárů. Jeden z nich bodl knížete do ucha, kam zalezl, když se kníže oháněl, a ten, stižen šílenstvím, strhal svůj šat a tančil nahý před svými vojáky. Tak se nakonec sám zesměšnil ten, kdo chtěl rouhavě bojovat proti svému Pánu a Stvořiteli, proti Životu samému. Zastavme se ještě u povídky nazvané prostě “Povídka“. Z Poselství víme, že těžké prožívání v oblastech temnoty, v tzv. pekle, není věčné, zatímco většina křesťanských církví mluví o „věčných trestech v pekle“ na základě mylného výkladu několika málo míst v Novém zákoně. Prožívání v oblastech temnoty končí vždy, a to buď vzestupem do světlejších oblastí, nebo na konci věků ztrátou osobního vědomí lidského já při rozkladu hmotnosti současným rozkladem na hmotu připoutaného ducha v duchovní prasémě. Andersen v této povídce vypráví o evangelickém pastorovi, který v krásnou jarní neděli hřímá z kazatelny proti hříšníkům a líčí barvitě hrůzy pekla a věčné tresty v něm, které je čekají. Ale před kostelem všichni ptáčci zpívali tak vesele a slunce tak hřálo a
13
každá květinka jakoby zvěstovala: „Bůh jest nekonečně laskav k nám všem!“ Ba, venku to rozhodně tak nevypadalo, jak to farář kázal. Večer před spaním viděl pastor, že jeho žena sedí tiše a zamyšlena. „Copak je ti?“ tázal se. „Co mi vlastně jest,“ odvětila, „ba, cítím, že nemohu dobře sebrati své myšlenky, že nemohu zcela uznati tvé tvrzení, jako by bylo neznabohů propadajících věčnému ohni! Na věky – toť dlouho! Jsem toliko hříšná duše, ale neměla bych takové srdce, abych nejzatvrzelejšího hříšníka odsoudila do věčných plamenů, jakž by to učinil dobrý Bůh, tak nekonečně laskavý, jenž ví, jak pokušení v nás i mimo nás číhá. Nikoliv, to mi nejde na mysl, ač ty to tvrdíš.“ Co dále pastor prožívá, ukáže se na konci povídky jako sen „od Boha seslaný“. Ve snu vidí umírat svou manželku a spatřuje ji jako světlou postavu stojící u jeho postele. Nemá v záhrobí klid. Proč? Duše mu říká, že klid jí může vrátit jediný vlas s hlavy hříšníkovy, který je odsouzen do věčných plamenů. „Dej mi jediný vlas s hlavy hříšníkovy, jenž odsouzen jest do věčných plamenů, jejž Bůh zatratiti hodlá v nekonečná muka pekelná.“ Marně se pastor namáhá takového nalézt. Letem myšlenky následuje pastor duši své ženy a navštěvuje místa, kde jsou nejrůznější hříšníci. V pýše vidí však hloupost a bláznovství, v lakomství duševní nemoc, „šílenství bezradostné, stísněné úzkostí a děsivé sny.“ Ve vězení nachází nešťastného, svědomím trápeného zločince, trpícího už tam od svých spoluvězňů. Letěli nádhernými sály a chudobnými jizbami; smilstvo, závist, všechny smrtelné hříchy viděli po sobě, anděl z kůru soudců předčítal hříchy i jejich obranu. Málo vážila tato u Boha, avšak Bůh čte v srdcích, zná bez výjimky všecko, zná pokušení, jež v nás i mimo nás číhá; On jest milosrdenství a láska. Ruka pastorova se chvěla, neodvážil se vztáhnout ji po vlase s hlavy hříšníkovy. A slzy proudily z očí jeho, prameny milosti a lásky, snažící se uhasit věčný oheň pekelný. Vtom zakokrhal kohout. „Milosrdný Bože! Dopřej Ty jí v hrobě klidu, kterého já jsem jí připravit nemohl!“ „Mám jej nyní!“ pravila nebožka, „bylo to tvé tvrdé slovo, tvá zakalená víra v Boha a lidstvo, co mne k tobě pudilo! Poznávej lidi, také v hříchu jest podíl Boží, podíl, jenž plameny pekelné přemůže a uhasí.“ Na rtech pastorových zaplanul polibek, kolem se rozednilo; boží slunko zářilo do jeho jizby, kdež jeho žena, živoucí, jemná a něžná, probudila ho ze sna od Boha seslaného. Jedna z nejpozoruhodnějších Andersenových filosofických pohádek je „Větrný mlýn“. Zdá se, že autor v ní polemizuje s církevním učením, že „v poslední den Ježíš Kristus vzkřísí naše tělo, tj. Duši s tělem spojí... těla vzkříšených budou tatáž, jež měli v pozemském životě, ale nebudou stejná“. Kromě toho zaznívá z této povídky Andersenovo přesvědčení o r e i n k a r n a c
14
i, o převtělování. Mluví v ní o větrném mlýně jako o něčem živém, způsobem, jak to umí jen Andersen. O svém rozumu a citu říká mlýn: Mojí nejsilnější myšlence, vše řídící a ovládající, říkají ostatní myšlenky „mlynář“. Ví, co chce, je vysoko povznesen nad mouku a krupky, avšak má také sobě rovna, a tato myšlenka nazývá se matka. Jest srdcem, pravým myšlením, nepobíhá nikdy nadarmo...je mírná jako vánek, silná jako vichřice. Ona je citlivou mojí stránkou, otec tvrdošíjnou. Jest jich dvé a přece jsou jen jedno, říkají o sobě navzájem „moje polovička“. O svém stárnutí mlýn říká tato slova: Něco na mne přišlo – nebo do mne: ve složení se něco změnilo! Zdá se, jako by otec byl svou polovičku proměnil, jakoby nabyl mnohem jemnějšího smýšlení, mnohem líbeznější společnice, tak mladé a skromné, ale přece téže – jen časem zjemnělé a skromnější. Zmizelo, co bylo drsného; celkem je to velmi veselé. Dny jdou, přecházejí, vždy blíže k věčnému jasu a radosti, a pak, ba, bylo řečeno a jest psáno, pak nastane den, kdy se mnou bude konec a přece nebude konec úplný: mám být zbourán, avšak mám znovu a lépe povstat, mám přestat a přece nadále zůstat, mám se změnit a přece zůstat týmž. Stěží chápu, jak stále jsem osvícen sluncem, měsícem, stearinem, olejem a lojem. Moje staré trámy a zdivo prý povstanou ze sutin! A přišel den, kdy mlýn vyhořel, zbyla z něho jen hromada popela. A závěr povídky? Je v něm básnickou obraznou řečí vyjádřeno Andersenovo přesvědčení o tom, že naše duše se nespojí na konci věků se svým jediným pozemským tělem, nýbrž že se brzy vtělí do nového pozemského těla. Co živoucího bylo ve mlýně, zůstalo, neutrpělo příhodou škody, by spíše získalo. Mlynářova rodina, jedna duše a mnoho myšlenek a přece jediný celek, obdržela nový, krásný mlýn, radost se podívat. Podobal se úplně dřívějšímu, lidé říkali: „Hle, tu máme mlýn na kopci, jak hrdě tu stojí!“ avšak tento byl lépe zařízen, časově, neboť svět pokračuje. Staré dříví, prožrané červotočem a prorostlé houbou, rozpadlo se v prach; tělo starého mlýna nepovstalo znovu, jak se domníval; on se chytil slova, a my nesmíme všemu doslova věřit. Jaká krásná alegorie znovuvtělení lidského ducha do nového pozemského těla! Zmínkou o této hluboké duchovní povídce končím naše krátké putování odkazem slavného dánského spisovatele. Andersenovo dílo, jako každé umělecké dílo vyrostlé a rozkvetlé na půdě ozářené paprsky Světla a zavlažované z nejčistšího Zdroje, je schopné vyvolat v lidském duchu záchvěvy touhy po dobru a šlechetnosti. A protože toto požehnané citové rozechvění téměř vždy trvale mění k lepšímu také všechny vnější projevy, tj. slova a činy lidí, přispívá i Andersenovo dílo k tomu, aby království Boží, království Boží vůle, přišlo také na tuto zemi. Tak je možné nazvat připravovatelem cesty Páně i dánského spisovatele Hanse Christiana Andersena. V tom smyslu můžeme na něho vzpomínat i při
15
každém výročí jeho odchodu, odchodu, který Andersen sám nazýval „dnem stěhování“ a o němž on, duch usilující vzhůru, mohl tak krásně napsat v povídce „V den poslední“: Nejposvátnějším dnem našeho života jest den smrti naší; je to veliký den proměny. Přemýšlel jsi již někdy vážně o této mocné, neodvolatelné poslední hodině na pozemské pouti? A všichni se zachvějeme v poslední den své pozemské pouti... před září a krásou říše nebeské, všichni se hluboko skloníme, pokorně poklekneme, a přece, povzneseni Boží láskou, jeho slitováním, jím podepřeni, přiblížíme se novými cestami, očištěni, ušlechtilejší a lepší, ke kráse věčného Světla a jím posíleni vzneseme se ve věčný jas. Jiří Holfeld
Ukázky Andersenových textů jsou citovány podle vydání knihy H. Ch. Andersen: „Pohádky a povídky“ (2 díly), vydané v Praze nákladem J. Otty ve „Světové knihovně“ roku 1902. Jde o nově opravený překlad především Jaroslava Vrchlického, vydaný 1872.
