Fjodor Michajloviè Dostojevskij

Fjodor Michajloviè Dostojevskij

BÍLÉ NOCI

Pøeložil

Jaroslav Tafel

Ilustrovala

Ludmila Jiøincová

http://atheneum.zde.cz

... Èi se jen proto narodil, aby nablízku tvému srdci alespoò malou chvíli byl? ... Ivan Turgenìv

NOC PRVNÍ Byla pøekrásná noc, taková noc, jaká snad mùže nastat jen tenkrát, když jsme mladí, milý ètenáøi. Nebe bylo takové hvìzdné, takové jasné nebe bylo, že pohlédnuv na nì musel ses bezdìky ptát, mohou-li opravdu žít pod takovým nebem všelijací zlostní a náladoví lidé. To je také mladická otázka, milý ètenáøi, velmi mladická, ale nech vám ji Pán hodnì èasto pøivádí na mysl! - Mluvì o všelijakých náladových a zlostných vašnostech, nemohl jsem nevzpomenout na své bezúhonné chování po celý dnešní den. Hned zrána mì zaèal trápit jakýsi podivný stesk. Náhle mi pøipadlo, že jsem osamìlý, všichni mne opouštìjí a všichni se mne zøíkají. Ledaskdo se mùže ovšem po právu zeptat, kdo jsou ti všichni, je tomu pøece už osm let, co bydlím v Petìrburgu a témìø ani jedinou známost jsem neumìl navázat. Ale naè potøebuji známosti? I bez nich znám celý Petìrburg; vidíte, proto se mi zdálo, že mne všichni opouštìjí, když se najednou celý Petìrburg sebral a odjel na letní byt. Bylo mi úzko z té samoty a celé tøi dny jsem s hlubokým steskem bloudil po mìstì, naprosto nevìda, co se se mnou dìje. Mohu jít na Nìvský, mohu jít do parku, mohu se toulat po nábøeží - nikde ani èlovíèka z tìch, jež jsem zvyklý po celý rok potkávat na stejném místì v obvyklou hodinu. Oni mne ovšem neznají, ale já, já je znám. Já je velmi dobøe znám; do pamìti se mi vepsal témìø každièký rys jejich tváøí. - Raduji se z jejich veselí a rmoutí mne jejich smutek. Skoro jsem navázal pøátelství s jedním staøeèkem, kterého potkávám každý boží den 4

v obvyklou hodinu na Fontance. Má takovou vážnou, zamyšlenou tváø; stále si nìco brouká pod vousy a rozkládá levou rukou: v pravé má dlouhou souèkovatou špacírku se zlatým knoflíkem. Všiml si mne i on a projevuje mi hluboké porozumìní. Kdyby se stalo, a já nebyl v obvyklou hodinu na stejném místì Fontanky, jsem pøesvìdèen, že bude mít po náladì. Proto se mnohdy div navzájem nepozdravíme, zvl᚝ když jsme v dobrém rozpoložení. Onehdy, když jsme se celé dva dny nevidìli a potkali se tøetího dne, sahali jsme už skoro po kloboucích, ale vèas jsme se vzpamatovali, spustili ruce a s porozumìním prošli jeden kolem druhého. I s domy se už znám. Když jdu, každý jako by vybìhl pøede mne do ulice, dívá se na mne všemi okny a div že neøekne: „Dobrý den, jak se vám daøí? Mnì se, chválabohu, vede dobøe, v máji mi pøidají poschodí.”Nebo: „Jak se máte? Mne zaènou zítra opravovat.” Nebo: „Jen tak tak, že jsem neshoøel, to vám bylo leknutí,” atd. Mám mezi nimi své oblíbence, své dobré pøátele; jeden z nich se chystá v létì léèit u architekta. Schválnì se tam každý den zastavím, aby mu pøi tom léèení nìjak neuškodili, opatruj ho Pánbùh!... Ale nikdy nezapomenu na historii s jedním pøepìkným svìtlerùžovým domkem. Byl to takový milý zdìný domek, tak pøívìtivì na mne hledìl, tak pyšnì pohlížel na své neohrabané sousedy, že mi srdce plesalo, kdykoli jsem šel kolem. Z nièeho nic, bylo to minulý týden, jdu ulicí a sotva se na pøítele podívám - slyším žalobné volání: „Barví mì na žluto!” Lotøi, barbaøi! Nic neušetøili: ani sloupky, ani øímsy a mùj pøítel zežloutl jako kanárek. Div mi z toho žluè nepukla a já dodnes nebyl s to navštívit toho svého chudáka zmrzaèeného, kterého natøeli barvou Øíše nebes. Chápete už tedy, ètenáøi, jak jsem vlastnì seznámen s celým 5

Petìrburgem. Øekl jsem už, že mì celé tøi dny sužoval neklid, dokud jsem nepøišel na jeho pøíèinu. Na ulici jsem se necítil dobøe (ten tu není, onen tu není, kam se podìl tamten?) - a také doma jsem byl nesvùj. Dva veèery jsem si lámal hlavu: èeho se mi v mém útulku nedostává? Proè mne tam všechno tísní? - Rozpaèitì jsem obhlížel své zelené zaèazené stìny, strop ovìšený pavuèinami, jež Matrjona s náramným zdarem vypìstovala, pøehlížel všechen svùj nábytek, prohlížel každou židli, pøemýšleje, není-li to všechno právì její vina (staèí pøece, aby jedna z mých židlí stála jinak než vèera, a hned jsem nesvùj), díval jsem se na okno, a všechno marné... ani trochu se mi neulevilo! Dokonce jsem si usmyslel zavolat Matrjonu a udìlit jí otcovské kázání kvùli pavuèinám a vùbec kvùli nepoøádku; ale ta se na mne jen udivenì podívala, neøekla nic a šla, takže pavuèiny si tam dodnes spokojenì visí. A teprve dnes ráno jsem se koneènì dovtípil, v èem to vìzí. Ach! Vždy oni mi upláchli na letní byt! Odpuste mi ten triviální výraz, ale mnì nebylo do vybraného slohu... protože všechno, co jen v Petìrburgu bylo, pøestìhovalo se nebo odjelo na letní byt; protože každý dùstojný vašnosta solidního zevnìjšku, najímající drožku, se v mých oèích ihned mìnil v dùstojného otce rodiny, který po splnìní každodenních úøedních povinností odjíždí, jen tak nalehko, bez zavazadel, za svou rodinou na letní byt; protože každý mimojdoucí vypadal teï velmi zvláštnì, jako by chtìl kdekomu na potkání øíci: „Já jsem tady, pánové, jen tak na skok, za dvì hodiny odjedu na letní byt.” Když se otevøelo okno, na nìž napøed zabubnovaly tenounké prstíky, bílé jako z cukru, a vyhlédla hlava hezouèkého dìvèete, volajícího podomního obchodníka s kvìtinami v koøenáèích - ihned, v té chvíli mì 6

napadlo, že kupují ty kvìtiny jen tak, to jest ne proto, aby se pokochali jarem a kvìtinami v dusném mìstském bytì, ale že se všichni co nevidìt odstìhují ven a kvìtiny odvezou s sebou. Nejen to, dosáhl jsem už takových úspìchù v svém novém, zvláštním druhu objevù, že jsem mohl o každém bezpeènì na první pohled øíci, kde je na letním bytì. Obyvatelé Kamenného nebo Lékárnického ostrova èi Petìrhofské cesty se vyznaèovali nastudovanými elegantními zpùsoby, šviháckými letními obleky a nádhernými koèáry, v nichž pøijíždìli do mìsta. Pargolovské i ty, kteøí to mìli trochu dál, „doporuèovala” na první pohled jejich rozšafnost a solidnost; letní host z Krestovského ostrova vynikal poklidným veselím. Obèas jsem potkával dlouhá procesí povozníkù, lenivì kráèejících s opratìmi v rukou podle vozù, naložených celými horami všelijakého nábytku, stolù, židlí, divanù tureckých i netureckých a jiného domácího haraburdí, na nìmž, na samém vrcholku toho všeho, èasto trùnila neforemná kuchaøka, chránící panský majetek jako oko v hlavì; hledìl-li jsem na èluny, obtížené domácími potøebami, šinoucí se po Nìvì nebo Fontance k Èerné øíèce nebo k ostrovùm - tu se povozy i loïky v mých oèích zdesateronásobovaly, zestonásobovaly; zdálo se mi, že se všechno vypravilo na cestu a jede, že se všechno stìhuje v úplných karavanách na letní byt; vypadalo to, jako by se celý Petìrburg chtìl obrátit v pouš, takže jsem se nakonec cítil zahanben, uražen a zarmoucen; já jsem opravdu nemìl kam a proè jet na letní byt. Byl jsem pøipraven odcestovat s každým vozem, odjet s každým pánem slušného zevnìjšku, najímajícím drožku; ale ani jediný, opravdu nikdo mì nepozval; jako by na mne zapomnìli, jako bych jim skuteènì byl cizí! Chodil jsem dlouho, pøedlouho, takže se mi, jak mám ve 7

zvyku, docela podaøilo zapomenout, kde jsem, když jsem se náhle octl u mýta. Hned mi bylo veselo, vykroèil jsem za závoru, šel mezi lukami a osetými lány, nepozoroval únavu a celou svou bytostí jsem cítil, že se mi svalil nìjaký kámen se srdce. Kdo jel kolem, hledìl na mne tak vlídnì, div nesmekl; všichni se z nìèeho radovali, všichni do jednoho kouøili doutníky. A já se radoval jako dosud nikdy. Zrovna jako bych se náhle octl v Itálii tak mocnì zapùsobila pøíroda na mne, chøadnoucího m욝áka, který se div nezalkl v mìstských zdech. V naší petìrburské pøírodì je cosi nevýslovnì jímavého, když na poèátku jara náhle projeví všechnu svou moc, všechny síly dané jí nebem, ochmýøí se, vystrojí, zahýøí kvìty... Mimodìk mi jaksi pøipomíná neduživou a churavou dívenku, na niž pohlížíte nìkdy s lítostí, jindy s jakýmsi soucitem, jindy zas si jí vùbec nepovšimnete, ale jež náhle, na jedinou chvíli, nìjak tak z nièeho nic nevýslovnì, kouzelnì zkrásní a vy, omráèen, opojen se bezdìènì tážete sebe sama: jaká síla rozjiskøila takový svit v jejích zádumèivých, smutných oèích? Co vehnalo krev do jejích bledých pohublých líèek? Co naplnilo vášní jemné tahy její tváøe? Proè se tak dme její hruï? Co tak náhle probudilo sílu, život a krásu na tváøi ubohé dívenky, co ji pøimìlo zazáøit takovým úsmìvem, oživnout tak jiskøivým, tøpytným smíchem? Ohlížíte se kolem, hledáte kohosi, tušíte nìco... Ale chvíle pøejde a možná, že zítra se opìt setkáte s týmž zádumèivým a roztržitým pohledem jako døív, s touž pobledlou tváøí, s týmiž pokornými a ostýchavými pohyby a dokonce s lítostí, dokonce se stopami jakéhosi sklièujícího stesku a rozmrzelosti nad chvilkovým okouzlením... A litujete, že tak brzy, tak nenávratnì uvadla pomíjivá krása, že tak klamnì a marnì zazáøila pøed vámi - litujete, protože nebyl ani èas se do ní zamilovat... 8

A pøece byla má noc lepší než den! To bylo tak: Vrátil jsem se do mìsta velmi pozdì a odbila už desátá, když jsem se blížil k domovu. Kráèel jsem po nábøeží prùplavu, kde tou dobou nepotkᚠživou duši. Bydlím ovšem v nejodlehlejší èásti mìsta. Šel jsem, zpíval, protože když jsem šasten, urèitì si pro sebe nìjakou pobrukuji, jako každý šastný èlovìk, který nemá ani pøátele, ani dobré známé a který se nemá v radostné chvíli s kým podìlit o svou radost. Náhle mì potkala nejneoèekávanìjší pøíhoda. Stranou, tisknouc se k zábradlí nad prùplavem, stála žena; lokty se opírala o møíž a zdálo se, že velmi pozornì hledí na kalnou vodu. Mìla na sobì hezounký žlutý klobouèek a roztomilou èernou pláštìnku. „Je to ještì dìvèe a urèitì brunetka,” øekl jsem si. Asi neslyšela mé kroky, ani se nepohnula, když jsem ji míjel se zatajeným dechem a srdcem bijícím jako zvon. „Podivné,” øekl jsem si, „jistì se nad nìèím hluboce zamyslila,” a náhle jsem se zastavil, jako když do mne uhodí. Zaslechl jsem tlumené štkaní. Ano! Neklamal jsem se: dívka plakala a ubìhla chvíle a ona vzlykala stále a stále. Mùj bože! Srdce se mi sevøelo. Tolik se ostýchám žen, ale byla to taková chvíle! Byl bych se vrátil, pøistoupil k ní a urèitì bych byl øekl: „Milostivá sleèno!” kdybych nevìdìl, že toto zvolání bylo už tisíckrát vysloveno ve všech ruských spoleèenských románech. To jediné mì zadrželo. Ale zatím, co jsem hledal slovo, dívka se vzpamatovala, ohlédla, vzchopila, zastydìla a proklouzla kolem mne po nábøeží. Hned jsem se pustil za ní, ale ona to uhodla a pøešla z nábøeží na protìjší chodník. Já jsem se pøes ulici neodvážil. Srdce se mi chvìlo jako lapenému ptáku. Z nièeho nic mi pomohla jedna pøíhoda. Na chodníku, nedaleko mé neznámé, se náhle objevil pán 9

ve fraku, jeho vìk byl témìø úctyhodný, ale jeho chùze úctyhodná zrovna nebyla. Šel vrávoravým krokem a opatrnì se pøidržoval zídky. Dívka uhánìla jako šipka, kvapnì a ostýchavì, jako chodí vùbec všechna dìvèata, která nechtìjí, aby jim v noci nìkdo nabídl svùj doprovod, a rozkolébaný pán by ji docela urèitì nedohonil, kdyby mùj osud mu nevnukl myšlenku použít jiných prostøedkù. Pán neøekl nikomu ani slùvko, najednou se utrhl a letí, co mu nohy staèí, utíká a snaží se dostihnout moji neznámou. Ta byla jako vítr, ale rozkývaný pán ji dohánìl, dohnal, dívka vykøikla - a... blahoøeèím osudu za výbornou souèkovatou špacírku, která byla v té chvíli v mé pravici. V mžiku jsem se octl na druhém chodníku, nevítaný pán v mžiku pochopil, oè bìží, vzal v úvahu mùj nezvratný argument, ztichl, zùstal vzadu, a teprve když jsme byli hodnì daleko, protestoval proti mnì dosti energickými termíny. Ale jeho slova k nám už sotva doléhala. „Dejte mi ruku,” øekl jsem své neznámé, „ten se nás už neopováží obtìžovat.” Mlèky mi podala svou ruku, chvìjící se ještì rozèilením a úlekem. Ó, nevítaný pane! Jak jsem ti v té chvíli blahoøeèil! Letmo jsem na ni pohlédl: byla roztomilá a brunetka - uhodl jsem; na jejích èerných øasách se ještì leskly slzièky nedávného uleknutí nebo pøedchozího žalu - nevím. Ale na rtech jí už záøil úsmìv. Také ona se na mne kradmo podívala, malièko se zardìla a sklopila oèi. „Tak vidíte, proè jste mì prve odehnala? Kdybych tady byl, nic by se nepøihodilo...” „Já vás ale neznala; myslila jsem, že vy také...” „A teï mì snad znáte?” „Trochu. Proèpak se, na pøíklad, chvìjete?” 10

„Ó, uhodla jste na první pohled!” odpovìdìl jsem u vytržení, že moje dívka má hlavu na pravém místì: to kráse nikdy nepøekáží. „Ano, na první pohled jste uhodla, s kým máte co dìlat. Správnì, mám ostych pøed ženami, jsem rozèilen, pøiznávám, stejnì jako jste byla pøed chvílí vy, když vás polekal ten pán... Já jsem nìjak polekaný teï. Je to jako sen, ale já jsem ani ve snu nepomyslil, že budu vùbec nìkdy mluvit s nìjakou ženou.” „Cože? Opravdu?” „Ano, chvìje-li se má ruka, pak je to tím, že ji ještì nikdy neobjímala taková hezounká malá ruèka, jakou máte vy. Úplnì jsem odvykl ženám; to jest nikdy jsem si na nì nezvykl; vždy jsem sám. Ani nevím, jak s nimi mluvit. Nevím ostatnì ani teï, jestli jsem vám neøekl nìjakou hloupost. Øeknìte mi to pøímo; upozoròuji vás, že nejsem urážlivý...” „Ale kdepak, ne, ne; naopak. A chcete-li mocí mermo, abych byla upøímná, tak vám øeknu, že se ženám taková ostýchavost líbí; a chcete-li vìdìt víc, tedy mnì se také líbí a nepošlu vás pryè, dokud nedojdeme až domu.” „Vy se mnou jednáte tak,” zaèal jsem, zajíkaje se údivem, „že mne brzy pøejde ostych a pák sbohem, všechny mé prostøedky!” „Prostøedky? Jaké prostøedky, k èemu? Tohle už není hezké.” „Promiòte, už mlèím, to se mi jen pøipletlo na jazyk, ale mùžete chtít, abych si v takové chvíli nepøál...” „Zalíbit se, viïte?” „No ano; ale, proboha, bulte shovívavá. Uvažte, kdo jsem! Vždy je mi už šestadvacet a nikdy jsem nikoho nevidìl. No, jakpak mohu hezky mluvit, vhodnì a vybranì? Bude pro vás lepší, když všechno bude upøímné, jasné... Neumím mlèet, když 11

ve mnì promlouvá srdce. Ale co na tom záleží... Vìøte mi nebo ne, ani jedinou ženu, nikdy, nikdy! Žádnou známost! Každý den jenom sním, že jednou nìkde nìkoho potkám. Ach, kdybyste vìdìla, kolikrát jsem byl takhle zamilován!” „Ale jak, do koho?” „Do nikoho, do ideálu, do té, jež se mi zjevila v snách. Spøádám si v snìní celé romány. Ó, vy mì neznáte. Ovšem, nejde to jen tak, setkal jsem se s dvìma tøemi ženami, ale jaké to byly ženy? Všechno to byly takové hospodynì, že... Ale teï se zasmìjete, povím vám, že jsem nìkolikrát zamýšlel, jen tak, bez okolkù, promluvit na ulici s nìjakou aristokratkou, když je sama ovšem; promluvit ostýchavì, uctivì, vroucnì; øíci, že mne samota ubíjí, aby mne neodhánìla, že nemám možnost seznámit se s jakoukoliv ženou, pøesvìdèit ji, že pøímo patøí k povinnostem ženy neodmítnout ostýchavou prosbu èlovìka tak nešastného, jako jsem já. Že konec koncù všechno, oè žádám, spoèívá v tom, aby mi øekla nìkolik pøátelských, úèastných slov, aby mì hned neodhánìla, vìøila mi na slovo, vyslechla, co budu povídat, zasmála se mi, bude-li chtít, povzbudila mì, øekla mi nìkolik slov, jenom nìkolik slov, potom a se spolu tøeba nikdy nesetkáme!... Ale vy se smìjete... Proto ostatnì to také vyprávím...” „Nezlobte se; smìji se tomu, že jste svým vlastním nepøítelem, a kdybyste to zkusil, podaøilo by se vám to, i kdyby to snad bylo na ulici; èím jednodušeji, tím lépe... Ani jediná hodná žena, kdyby to nebyla hlupaèka nebo nebyla v té chvíli nìjak nazlobena, by se neodhodlala poslat vás pryè bez tìch nìkolika slov, o nìž tak nesmìle prosíte. .. Ostatnì, co to povídám! Samozøejmì, myslila by, že jste blázen. Soudila jsem podle sebe. Já sama dobøe vím, jak se lidem na svìtì vede!” 12

„Ó, dìkuji vám,” vykøikl jsem, „nevíte, co jste pro mne tedy udìlala.” „Dobøe, dobøe! Ale øeknìte mi, jak jste poznal, že jsem taková žena, s níž... no, již jste pokládal za hodnou... pozornosti a pøátelství... zkrátka, ne hospodynì, jak vy tomu øíkáte. Proè jste se rozhodl pøistoupit ke mnì?” „Proè? Proè? Byla jste pøece sama, ten pán byl pøíliš opovážlivý, je noc: jistì uznáte, že je to povinnost...” „Ne, ne, ještì pøedtím, tam, na druhé stranì. Chtìl jste pøece ke mnì pøistoupit?” „Tam, na druhé stranì? Ale já vážnì nevím, jak odpovìdìt; bojím se... Víte, já byl dnes šasten, šel jsem a zpíval; byl jsem za mìstem, ještì nikdy jsem nezažil tak šastné chvíle. Vy jste... možná, že se mi to zdálo... Nu, odpuste, že vám to pøipomínám: zdálo se mi, že jste plakala, a já... já to nemohl poslouchat... srdce se mi sevøelo... Ó, bože mùj! No, copak jsem nemohl nad vámi zatesknit? Copak je to høích, že jsem k vám pocítil pøátelský soucit?... Odpuste, øekl jsem soucit... No, zkrátka, což jsem vás mohl urazit tím, že mi bezdìky napadlo pøistoupit k vám?” „Nechte už toho, dost, nemluvte...” øekla dívka, klopíc oèi a tisknouc mou ruku. „Je to má vina, že jsem o tom zaèala mluvit; jsem však ráda, že jsem se ve vás nemýlila... Ale já už jsem doma; musím touhle ulièkou; mám to pár krokù... Sbohem, dìkuji vám.” „Tak my se už opravdu, opravdu nikdy neuvidíme? Opravdu to tím skonèí?” „No vidíte,” øekla dívka se smíchem, „napøed jste chtìl jenom nìkolik slov a teï... Ostatnì nic vám neøeknu... Možná, že se uvidíme.” 13

„Pøijdu sem zítra,” øekl jsem. „Ach, odpuste, naléhám už...” „Ano, jste netrpìlivý... skoro naléháte...” „Poslyšte, poslyšte!” pøerušil jsem ji. „Odpuste, øeknu-li vám zas nìco takového... Abyste vìdìla, já sem zítra nemohu nepøijít. Jsem snílek; tak málo žiji skuteèným životem a takové chvíle jako tato, jako nyní, jsou pro mne tak vzácné, že nemohu neopakovat tyto chvíle v snìní. Budu o vás snít celou noc, celý týden, celièký rok. Urèitì sem zítra pøijdu, právì sem, na totéž místo, právì v tuto hodinu, a budu šasten, pøipomínaje si vèerejšek. Už jen to místo mám rád. Mám již dvì tøi taková místa v Petìrburgu. A jednou jsem se dokonce ze vzpomínek rozplakal jako vy... Kdožpak ví, možná že i vás rozplakaly pøed deseti minutami vzpomínky... Ale promiòte, zase vám to pøipomínám; možná, že jste tady kdysi byla velmi šastna...” „Dobrá,” øekla dívka. „Patrnì sem zítra pøijdu, také v deset. Vidím, že vám to už nemohu zakázat... Abyste vìdìl, já tady musím být; nemyslete si, že jsem si dala s vámi schùzku; upozoròuji vás, že tady musím být kvùli sobì. Nu, co... tak vám to øeknu rovnou: nic to neznamená, i když pøijdete; za prvé, mohou být zase nepøíjemnosti jako dnes, ale to nechme stranou... Zkrátka, chtìla bych vás vidìt... abych vám øekla nìkolik slov. Ale že si to nebudete špatnì vykládat, viïte? Nemyslete si, že si tak snadno dávám schùzky... Nedìlala bych to, kdyby... Ale to a je mé tajemství! Napøed však udìláme úmluvu.” „Budiž! Mluvte, øeknìte, øeknìte všechno pøedem; se vším souhlasím, ve všem vám vyhovím,” zvolal jsem nadšenì, „ruèím za sebe - budu poslušný, uctivý... vždy mì znáte...” „Zvu vás na zítøek právì proto, že vás znám,” øekla dívka se smíchem. „Znám vás dokonale. Ale podívejte se, pøijïte 14

pod podmínkou; za prvé (jenom, prosím vás, splòte, oè žádám - vidíte pøece, že mluvím otevøenì), nezamilujte se do mne... Nemùže to být, ujišuji vás. Slibuji vám pøátelství, tady je má ruka... Ale zamilovat se nesmíte, prosím vás!” „To vám pøísahám,” zvolal jsem, uchopiv její ruèku. „Nechte toho, nepøísahejte, vím pøece, že jste schopen vzplanout jako vích. Nemìjte mi za zlé, že tak mluvím. Kdybyste vìdìl... Nemám také nikoho, s kým bych mohla slovo promluvit, koho bych požádala o radu. Na ulici ovšem nemùžeme hledat rádce, ale vy jste výjimka. Znám vás, jako bychom byli už dvacet let pøátelé... Viïte, že mne nezklamete!” „Uvidíte... já jen nevím, doèkám-li se zítøka.” „Hezky se vyspìte; dobrou noc - a nezapomeòte, že jsem se vám už svìøila. Ale není to dlouho, co jste tak pìknì zvolal: je možné zodpovídat se z každého citu, ba i z pøátelského soucítìní? Víte, to bylo tak pìknì øeèeno, že mi hned napadlo, abych se vám svìøila.” „Ale s èím, proboha? Co?” „Až zítra. Zatím a je to tajemství. Tím lépe pro vás; aspoò se to na dálku bude víc podobat románu. Možná, že vám to zítra povím, možná, že ne... Ještì sis vámi napøed porozprávím, seznámíme se blíž...” „Ó, a já vám zítra povím všechno o sobì! Ale co to? Jako by se dál se mnou zázrak... Kde to j sem, bože? Ale øeknìte, opravdu vás nemrzí, že jste se nerozhnìvala jako jiná a neodehnala mì hned z poèátku? Dvì minuty, a vy jste mì udìlala navždy šastným. Ano, šastným; kdoví, snad jste mne usmíøila se sebou samým, rozptýlila mé pochybnosti... Snad na mne pøicházejí takové chvíle... No, však já vám zítra všechno povím, všechno se dovíte, všechno...” 15

„Dobøe, pøijímám; tak vy zaènete...” „Souhlasím.” „Na shledanou!” „Na shledanou!” A rozlouèili jsme se. Chodil jsem celou noc; nemohl jsem se odhodlat k návratu domù. Byl jsem tak šasten... zítra na shledanou!

16

NOC DR UHÁ „No tak, doèkal jste se!” øekla se smíchem, tisknouc mi obì ruce. „Jsem tady už dvì hodiny; vy nevíte, co se celý den se mnou dálo!” „Vím, vím... ale k vìci. Víte, proè jsem pøišla? Ne proto, abych plácala hlouposti jako vèera. Zkrátka, musíme postupovat rozumnìji. Dlouho jsem vèera o tom všem pøemýšlela.” „V èempak, v èem máme být rozumnìjší? Pokud jde o mne, jsem ochoten; ale v životì mne vìru nepotkalo nic rozumnìjšího než teï.” „Opravdu? Prosím vás, nemaèkejte mi tolik ruce, to za prvé, a za druhé vám oznamuji, že jsem dnes o vás dlouho pøemýšlela.” „No, a k èemu jste nakonec došla?” „Nakonec? Nakonec jsem došla k tomu, že musíme zaèít pìknì od zaèátku, protože jsem si posléze øekla, že vás ještì vùbec neznám, že jsem se vèera chovala jako dítì, jako holèièka a z toho mi samozøejmì vyplynulo, že všechno zavinilo moje dobré srdce, to jest, nakonec jsem se pochválila, jak už to bývá, když uvažujeme sami o sobì. Abych tedy chybu napravila, rozhodla jsem se, že se na vás musím dopodrobna vyptat. Ale protože se na vás nemám koho vyptávat, musíte mi sám všechno vyprávìt, všecièko. Tak, co jste za èlovìka? Honem - spuste, vyprávìjte svùj pøíbìh.” „Pøíbìh!” zvolal jsem polekanì, „pøíbìh! Ale kdo vám øekl, že mám nìjaký svùj pøíbìh? Nemám žádný pøíbìh...” „Jak jste tedy vlastnì žil, když žádný nemáte?” pøerušila 17

mne se smíchem. „Bez jakýchkoli pøíbìhù! Tak, žil jsem jako kùl v plotì, jak se u nás øíká, to znamená naprosto sám - sám - docela sám chápete, co je to být sám?” „A jak sám? To jste se nikdy s nikým nevídal?” „Ó ne, o to by nebylo - ale pøesto jsem sám.” „Jak to, copak jaktìživ s nikým nemluvíte?” „S nikým - v pravém slova smyslu.” „A co jste vlastnì zaè, vysvìtlete mi to! Poèkejte, už vím, vy máte urèitì babièku jako já. Je slepá a celý život mì nikam nepustí, takže jsem skoro úplnì odvykla mluvit. A když jsem pøed dvìma lety provedla nìjakou nezbednost a babièka vidìla, že se mnou není poøízení, vzala jehlici, zavolala si mì a pøišpendlila mé šaty ke svým - a od tìch èasù sedíme tak celé dny; ona plete punèochy, aèkoliv je slepá, a já abych vedle ní sedìla, šila, nebo jí pøedèítala z knížky - to je takový divný zvyk, vždy jsem už dva roky pøišpendlená...” „Ach bože mùj, to je hotové neštìstí! Ale ne, já nemám takovou babièku.” „Nemáte? Tak jak mùžete sedìt doma?” „Poslechnìte, chcete vìdìt, co jsem zaè?” „Nu ano, ano!” „V pravém slova smyslu?” „V nejpravìjším slova smyslu!” „Jak ráèíte, jsem - podivín.” „Podivín, podivín! Jaký podivín,” zvolala dívka a dala se do takového smíchu, jako by celý rok nemìla pøíležitost se zasmát. „S vámi je švanda! Podívejte, tady je lavièka; posaïme se! Tady nikdo nechodí, nikdo nás neuslyší - a spuste svùj pøíbìh! Vy mì totiž nepøesvìdèíte, vy máte svùj pøíbìh, ale 18

necháváte si ho pro sebe. Za prvé, co je to podivín?” „Podivín? Podivín, to je pošetilec, to je takový smìšný èlovìk!” odpovìdìl jsem a sám jsem se rozesmál, nakažen jejím dìtským chichotáním. „To je taková povaha. Poslechnìte, víte, co je to snílek?” „Snílek! Dovolte, jak bych nevìdìla! Sama jsem snílek! Co mi jen všechno netáhne hlavou, když tak nìkdy sedím vedle babièky. Nu, a zaènu snít a pøemýšlím, pøemýšlím - no, zkrátka, vdávám se za èínského prince... A nìkdy èlovìk dokonce potøebuje snít! Vlastnì ne, bùhví! Zvl᚝ když je o èem pøemýšlet i tak,” dodala dívka tentokrát dost vážnì. „Výbornì! Když už jste se tolikrát vdávala za èínského Syna nebes, pak mi tedy dokonale porozumíte. Tak poslouchejte... Ale promiòte... vždy ještì nevím, jak se jmenujete.” „Koneènì! To jste si brzy vzpomnìl.” „Ach bože! Mnì to ani na mysl nepøišlo, mnì bylo i tak dobøe...” „Jmenuji se... Nastìnka.” „Jenom Nastìnka?” „Ano. Copak je vám to málo? Jste vy ale nenasyta!” „Málo? Mnoho, mnoho, naopak, velmi mnoho, Nastìnko, jste moc hodná, že jste pro mne hned od zaèátku Nastìnkou!” „No dobøe, tak dál!” „Tak, a teï, Nastìnko, poslouchejte, jak smìšný pøíbìh se mi vydaøí.” Usadil jsem se vedle ní, zaujal pedantsky vážnou pózu a spustil jako kniha: „V Petìrburgu, Nastìnko, snad to ani nevíte, jsou velmi podivná zákoutí. Do tìch míst jako by nenahlíželo stejné slunce, jaké svítí pro všechny petìrburské lidi, nahlíží tam jakési jiné, 19

nové, jakoby zvl᚝ objednané pro ta zákoutí, a svítí na všechno zvláštním, nevídaným svìtlem. V tìch zákoutích, milá Nastìnko, jako by se žilo docela jiným životem, nepodobným tomu, jenž kolotá kolem nás, takovým, jaký je možná v neznámém království za devaterou horou, ale ne u nás v naší støízlivé, pøestøízlivé dobì. A tento život je smìs èehosi vyslovenì fantastického, ohnivì ideálního a zároveò (bìda, Nastìnko!) bezbarvì prozaického a všedního, nemám-li øíci: neuvìøitelnì pøízemního.” „Uf! Pane na nebi! To je pøedmluva! Copak to vlastnì uslyším?” „Uslyšíte, Nastìnko (zdá se mi, že už vám nikdy jinak neøeknu než Nastìnko), uslyšíte, že v tìch zákoutích žijí podivní lidé - snílci. Snílek, máme-li ho pøesnì definovat - není èlovìk, víte, to je jakási bytost støedního rodu. Usadí se vìtšinou v nìjakém nepøístupném koutì, jako by se tam chtìl skrývat pøed denním svìtlem, a když zaleze do svého ústraní, pøilne k nìmu jako slimák, nebo se v tom pøevelice podobá onomu zajímavému živoèichovi, který je zároveò živoèichem i obydlím, a øíká se mu želva. Proè myslíte, že má tak rád své ètyøi stìny, vymalované urèitì na zeleno, zaèouzené, smutné a nemožnì zaèernalé kouøem? Proè ten smìšný pán, když za ním zajde nìkdo z jeho neèetných známých (konèívá to tak, že mu všichni známí dají vale), proè ten smìšný èlovìk pøijme hosta tak zmatenì, tak nejistì se tváøí a je tak rozpaèitý, jako by právì spáchal ve svých ètyøech stìnách zloèin, jako by vyrábìl falešné bankovky nebo nìjaké veršíky pro èasopis, doprovázené anonymním dopisem, kde se øíká, že pravý básník už zemøel a jeho pøítel pokládá za svatou povinnost jeho veršíky uveøejnit? Øeknìte mi, Nastìnko, proè tìm dvìma besedníkùm tak vázne 20

hovor? Proè najednou odumøel na jazyku smích a nìjaké to koøenìné slùvko tomu nenadálému zaraženému pøíchozímu, u nìhož jindy nebývá nouze o smích, koøenìné slovíèko, rozprávku o krásném pohlaví èi jiných veselých námìtech? Proè vlastnì ten pøítel, bezpochyby nedávný známý, pøi této první návštìvì - protože v tomto pøípadì už druhá nepadá v úvahu a pøítel po druhé nepøijde - proè je i ten pøítel tak ostýchavý, prkenný pøi vší své vtipnosti (má-li jakou), hledì na zdrcenou tváø hostitele, který, pokud jde o nìho, už je nadobro popleten a neví kudy kam po marné usilovné snaze dodat hovoru plynulost a rozmanitost, dokázat øeèmi o krásném pohlaví, že i on je svìtáckého založení, a zalíbit se touto pøizpùsobivostí nešastníku, který se obrátil na špatnou adresu a pøišel omylem na návštìvu. Proè vlastnì host najednou popadne klobouk a má se kvapnì k odchodu, nebo si náhle pøipomnìl nejneodkladnìjší záležitost, jakou mìl kdy na starosti, a nìjak vyprostí svou ruku z vøelého stisku hostitele, snažícího se projevit svou lítost a napravit ztracené? Proè se odcházející pøítel dá do smíchu, sotva za ním dveøe zapadnou, a slibuje si, že víckrát k tomu podivínovi nezajde, i když ten podivín je jinak výborný chlapík? A v té chvíli nemùže své fantasii odepøít malý rozmar: srovnat, tøeba vzdálenì, výraz svého nedávného spoleèníka po celou dobu návštìvy s výrazem nešastného, poníženého kotìte, které dìti zrádnì zajaly, zmuchlovaly, vylekaly a potrápily, jak mohly, a jež se nakonec pøed nimi schovalo pod židli, do pøíšeøí, a tam muselo celou hodinu odpoèívat, ježit se, odfrkávat a mýt svùj uražený èumáèek obìma tlapkami a ještì dlouho potom nepøátelsky pokukovat na pøírodu i život a dokonce i na zbytky panského obìda, jež mu nachystala soucitná klíènice.” 21

„Poslyšte,” pøerušila mne Nastìnka, která sice celou dobu naslouchala, ústa i oèi otevøené údivem, „poslechnìte: já vùbec nevím, jak to všechno zaèalo a proè mi kladete takové smìšné otázky, ale vím docela jistì, že všechny tyto pøíhody se urèitì staly vám, slovo za slovem.” „Bezpochyby,” odvìtil jsem s nejvážnìjší tváøí. „Nu, když bezpochyby, tak pokraèujte,” øekla Nastìnka, „protože jsem hroznì zvìdavá, jak to skonèí.” „Chcete vìdìt, Nastìnko, co dìlal ve svém zákoutí nᚠhrdina, nebo lépe øeèeno já, protože hrdinou celého vyprávìní je má vlastní skromná osoba; chcete vìdìt, proè jej tak na celý den poplašila a rozrušila nenadálá pøítelova návštìva? Chcete vìdìt, proè jsem vyletìl a zèervenal, když se otevøely dveøe mého pokoje, proè jsem neumìl pøivítat hosta a tak hanebnì klesl pod tíhou vlastní pohostinnosti?” „No ovšem, ovšem!” odpovìdìla Nastìnka, „o to právì jde. Poslyšte, umíte krásnì vyprávìt, ale nemohl byste vyprávìt nìjak ménì krásnì? Vždy vy mluvíte, jako když pøeèítáte z knihy.” „Nastìnko!” odpovìdìl jsem vážným a pøísným hlasem, sotva zadržuje smích, „milá Nastìnko, vím, že vyprávím krásnì, ale odpuste, jinak vyprávìt neumím. Nyní, milá Nastìnko, nyní se podobám duchu krále Šalamouna, který byl tisíc let v nádobì pod sedmerou peèetí a s nìhož posléze všech sedmero peèetí sòali. Nyní, milá Nastìnko, když jsme se opìt sešli po tak dlouhém odlouèení - protože já jsem vás už dávno znal, Nastìnko, protože já jsem už dávno kohosi hledal, a to je znamení, že jsem hledal právì vás a že nám bylo toto setkání souzeno - nyní se v mé hlavì otevøely tisíce záklopek a já musím ze sebe všechno vylít øekou slov, nebo se zalknu. Prosím vás, abyste mì už nepøerušovala, Nastìnko, a pokornì a poslušnì 22

naslouchala, jinak pøestanu.” „Ne-ne-ne! To ne! Povídejte! Já už nepromluvím ani slovo.” „Tak tedy: jednu hodinu ze svého dne, pøítelkynì moje, Nastìnko, mám obzvláštì rád. Je to právì ta hodina, kdy konèí témìø veškerá práce, povinnosti a závazky a všichni pospíchají domù poobìdvat, ulehnout k odpoèinku a cestou vymýšlejí rùzné veselé námìty na veèer, na noc a pro všechen zbývající volný èas. Tou dobou i nᚠhrdina - dovolte mi už, Nastìnko, vyprávìt o nìm v tøetí osobì, protože se v první osobì hroznì stydím vyprávìt - tou dobou tedy i nᚠhrdina, který také vykonal svou práci, kráèí za ostatními. Ale pocit zvláštní radosti se odráží na jeho bledé, jakoby trochu unavené tváøi. Se zalíbením hledí na veèerní èervánky, jež pozvolna pohasínají na chladné petìrburské obloze. Øíkám-li hledí, lžu: nehledí, jen jaksi mimodìk pøihlíží, jako by byl unaven nebo zároveò zamìstnán nìjakým jiným, zajímavìjším pøedmìtem, takže jen letmo, skoro bezdìky, mùže vìnovat èas svému okolí. Je spokojen, že pro dnešek skoncoval se svým nepøíjemným povoláním a raduje se jako školák, kterého pustili ze škamny k oblíbeným hrám a nezbednostem. Podívejte se na nìho dùkladnìji, Nastìnko: hned uvidíte, že pocit radosti už blahodárnì zapùsobil na jeho slabé nervy a chorobnì pøedráždìnou fantasii. Hle, o èemsi pøemýšlí... Myslíte, že o obìdì? O dnešním veèeru? Na co se tak dívá? Na toho solidního pána, který se tak malebnì uklonil dámì, ujíždìjící kolem nìho v pøepychovém koèáøe s bystrými koòmi? Ne, Nastìnko, co je mu do všech tìch malicherností! On už je teï bohat svým zvláštním životem; on náhle nìjak zbohatl a poslední paprsek dohasínajícího slunce pøed ním nezazáøil nadarmo, vyvolal v okøálém srdci celý roj dojmù. Nyní už sotva pozoruje tu cestu, na níž ho pøedtím mohla ohromit 23

nejnicotnìjší malièkost. Nyní už „bohynì fantasie” (èetla-li jste Žukovského, milá Nastìnko) protkala rozmarnou rukou svou zlatou osnovu a zaèala pøed ním rozvíjet arabesku nevídaného, prazvláštního života - a kdoví, možná, že ho s žulového chodníku, po nìmž kráèí k domovu, pøenesla rozmarnou rukou do sedmého køišálového nebe. Zkuste lio teï zastavit, zeptejte se ho náhle, kde teï stojí a kterými ulicemi šel. - Urèitì by se na nic nepamatoval, ani na to, kudy chodil, ani na to, kde teï stojí, a èervenaje se zlostí, urèitì by øekl nìjakou lež, aby zachoval zdání slušnosti. Proto sebou tak škubl, div nevykøikl a polekanì se rozhlížel, když ho jedna úctyhodná staøenka zdvoøile zastavila uprostøed chodníku a zaèala se ho vyptávat na cestu, kterou ztratila. Zlostnì zamraèen kráèí dál, sotva si všímaje, že nejeden chodec se pøi pohledu na nìho usmál a otoèil se za ním a že nìjaká malá holèièka, ustupující mu bázlivì z cesty, poplašená jeho gesty a širokým zahloubaným úsmìvem, dala se do hlasitého smíchu. A pøece ona fantasie uchopila pøi svém laškovném letu staøenku i zvìdavé chodce i rozesmátou holèièku a chlapíky, veèeøící zrovna ve svých èlunech, které se shlukly na Fontance (dejme tomu, že tudy v té chvíli šel nᚠhrdina), zapøedla dovádivì všechny a všechno do své osnovy jako mouchy do pavuèiny. A s novým bohatstvím vešel podivín domù do svého blaženého doupìte, už sedl k obìdu, už dávno poobìdval a procitl teprve tehdy, když zádumèivá a vìènì zarmoucená Matrjona, která u nìho slouží, poklidila všechno se stolu a podala mu dýmku, procitl a s údivem si pøipomnìl, že je dávno po obìdì. A že vùbec nezpozoroval, jak se to stalo. V pokoji se zešeøilo; duše je prázdná a smutná; celé království snù se kolem nìho zhroutilo; zhroutilo se beze stopy, bez hluku a tøesku, zmizelo jako vidina a on sám ani neví, o èem to snil. 24

Ale jakýsi neurèitý bolestný pocit, jenž vzedmul jeho hruï, jakási nová touha svùdnì lechtá a dráždí jeho fantasii a nepozorovanì vyvolává celý roj nových pøeludù. V malém pokojíku vládne ticho; lenost a osamìní hýèkají obraznost; zvolna se vznìcuje, zaèíná zvolna kypìt jako voda v konvici staré Matrjony, která klidnì pøechází vedle v kuchyni a obøadnì si vaøí svou kávu. Už tu a tam klokotá a z rukou mého snílka vypadává kniha, manì a náhodou vybraná, z níž nepøeèetl ani tøi stránky. Jeho obraznost se znovu vzchopila, probudila a náhle pøed ním zazáøil v nejtøpytnìjší perspektivì zase nový svìt, nový okouzlující život. Nový sen - nové štìstí! Nová dávka jemného, rozkošného jedu! Ó, co by pohledával v našem skuteèném životì! Podle jeho zaujatého soudu, Nastìnko, žijeme vy i já tak línì, pomalu, mdle; podle jeho soudu jsme všichni tak nespokojeni se svým osudem, tak umoøeni svým životem! A opravdu, jen se podívejte, skuteènì, jak jsme všichni mezi sebou na první pohled chladní, chmurní, zrovna zlostní. . . „Ubožáci,” myslí si mùj snílek. A není divu, že si to myslí! Pohleïte na ty kouzelné pøeludy, které tak èarovnì, tak umnì, tak nespoutanì a široce vytváøejí pøed ním takový kouzelný, oduševnìlý obraz, kde hlavní postavou na prvním plánu je samozøejmì on sám, vzácná postava našeho snílka. Pohleïte na ty rozmanité pøíhody, na ten nekoneèný rej úchvatných vidin. Ptáte se snad, o èem sní? Proè se na to ptát? Sní o všem... o úloze básníka, nejprve zneuznaného a pozdìji uctívaného; o pøátelství s Hoffmannem; Bartolomìjská noc, Diana Vernonová, hrdinská úloha pøi dobytí Kazanì Ivanem Vasiljevièem, Klára Maubrayová a Eufia Densová, koncil prelátù a Hus pøed nimi, tanec umrlcù v Robertovi (vzpomínáte na hudbu? Páchne høbitovem!), Minna a Brenda, bitva na Berezinì, pøedèítání 25

básnì u hrabìnky V-é D-é, Danton, Kleopatra e i suoi amanti, domek v Kolomnì, vlastní domov a vedle vás milé stvoøení, které vám v zimním veèeru naslouchá se záøícíma oèima a s pootevøenými rtíky, jako vy teï posloucháte mne, mùj malý andílku... Ne, Nastìnko, co by pohledával, co by pohledával ten rozkošnický lenoch v tom životì, do nìhož my dva máme takovou chu? Myslí, že to je ubohý, žalostný život, a netuší, že možná i jemu nìkdy udeøí smutná hodina, kdy za jediný den tohoto žalostného života dá všechna svá fantastická léta a ještì ke všemu je nedá za radost, nedá je za štìstí, a nebude si vybírat v té hodinì žalu, lítosti a neskrývaného zármutku. Ale dokud ještì nenastal onen hrozný èas, netouží po nièem, protože je povznesen nad veškeré tužby, protože má všechno, protože je pøesycen, protože on sám je mistrem svého života, který si každou hodinu tvoøí podle nového rozmaru. Vždy ten pohádkový, fantastický svìt vzniká tak snadno, tak pøirozenì! Jako by to všechno ani nebyl pøelud! Ano, jsou chvíle, kdy by lehko uvìøil, že všechen ten život není výplodem pøecitlivìlosti, není vidinou; není hrou obraznosti, ale že je opravdový, skuteèný, pravý! Proè, Nastìnko, øeknìte, proè je èlovìku v takových chvílích úzko? Proè, jakým kouzlem, z jaké tajuplné libovùle se zrychluje tep, vytrysknou slzy ze snílkových oèí, jeho bledé, ovlhlé líce žhnou a celá jeho bytost se naplòuje takovou neobyèejnou radostí? Proè celé bezesné noci míjejí jako jediný mžik v neutuchající pohodì a štìstí, a když èervánky zazáøí rùžovým paprskem do oken a svítání osvìtlí ponurou místnost tak nepravdìpodobnì fantasticky jako u nás v Petìrburgu, nᚠsnílek se unaven, vyèerpán vrhá na lože a usíná s tak muèivì sladkým žalem v srdci a jeho bolestnì otøesená duše trne nadšením? Ano, Nastìnko, èlovìka to mátne 26

a bezdìky mu uvìøí, že jeho duši vzrušuje pravá, skuteèná vášeò, bezdìky uvìøí, že v jeho neurèitých snech je nìco živého a hmatatelného! Jaký klam to však je - do jeho nitra pronikla, øeknìme, láska se vší nevyèerpatelnou radostí, se vším muèivým soužením... Jen se na nìho podívejte a pøesvìdète se! Vìøíte, hledíc na nìho, milá Nastìnko, že tu, kterou tak miloval ve svém zaníceném snìní, skuteènì nikdy nevidìl? Opravdu ji spatøil jen jako svùdný pøízrak a opravdu se mu o té vášni jen snilo? Opravdu spolu neprošli ruku v ruce tolika lety svého života - sami dva, odvrhnuvše celý svìt a spojivše každý svùj svìt a svùj život s životem druhého? Opravdu nespoèívala v pozdní hodinì pøi louèení vzlykající a zkrušená na jeho prsou, neslyšíc bouøi, zuøící pod nevlídnou oblohou, neslyšíc vítr, který odvíval a odnášel slzy z jejích èerných øas? Opravdu to všechno byl sen i ta zahrada, teskná, zanedbaná, nevlídná, s cestièkami zarostlými mechem, opuštìná, zasmušilá, kde se tak èasto spolu procházeli, doufali, toužili, milovali, milovali jeden druhého tak dlouho, „tak dlouho a nìžnì”! A ten podivný prastarý dùm, kde žila takový èas osamocenì a smutnì se starým nevlídným mužem, vìènì mlèenlivým a zlostným, který je dìsil, nesmìlé jako dìti, tesknì a bojácnì tající jeden pøed druhým svou lásku? Jak se trápili, jak se báli, jak nevinná, èistá byla ta láska a jak (to už tak bývá, Nastìnko) zlí byli lidé. A, mùj bože, opravdu ji pak nepotkal daleko od bøehù své vlasti pod cizí oblohou, polední a žhavou, v nádherném vìèném mìstì, v lesku bálu, za hømìní hudby, v palazzo (urèitì v palazzo), tonoucím v záplavì svìtel, na onom balkónì, ovinutém myrtou a rùžemi, kde ho poznala, chvatnì sòala svou masku, zašeptala: „Jsem volná,” a rozechvìle se vrhla do jeho objetí? A vykøiknuvše úžasem, tisknouce se jeden k druhému, zapomnìli v mžiku na smutek 27

a odlouèení a na všechno trápení a na ponurý dùm i na starce i na chmurnou zahradu v daleké vlasti i na lavièku, na níž se vytrhla s posledním vášnivým polibkem z jeho objetí ztrnulého zoufalstvím... Ó, souhlasíte, Nastìnko, že èlovìk vyletí, zarazí se a zrudne jako školák, který zrovna strèil do kapsy jablko ukradené v sousedovì zahradì, když nìjaký statný dlouhán, šprýmaø a ètverák, vᚠnezvaný pøítel, otevøe vaše dveøe a køikne, jako by se nechumelilo: , Jedu, brachu, rovnou cestou z Pavlovska!‘ Mùj bože! Starý hrabì zemøel, nevýslovné štìstí je na dosah ruky - a lidé si tu pøijíždìjí z Pavlovska!” Patheticky jsem se odmlèel, skonèiv pathetický závìr své litanie. Vzpomínám si, že jsem mìl strašnou chu se nìjak pøes moc zasmát, protože jsem už cítil, že se ve mnì pohnul jakýsi nenávistný ïáblík, že se mi už zaèíná stahovat hrdlo, chvìt brada a že stále víc a víc vlhnou mé oèi... Oèekával jsem, že Nastìnka, která mi naslouchala, rozevírajíc své moudré oèi, spustí svým dìtským, nakažlivì veselým smíchem, a už jsem litoval, že jsem zašel tak daleko, že jsem zbyteènì vyprávìl o tom, co se už dávno nahromadilo v mém srdci a o èem jsem mohl mluvit jako z listu, protože jsem už dávno pøipravil sám nad sebou rozsudek, a teï jsem se neudržel, abych ho nepøednesl, nepøiznal se, neoèekávaje pochopení; ale ona k mému údivu mlèela, chvíli poseèkala, pak mi lehce stiskla ruku a s jakousi rozpaèitou úèastí se optala: „Opravdu jste takhle prožil celý svùj život?” „Celý život, Nastìnko,” odpovìdìl jsem, „celý život, a zdá se, že ho tak i skonèím.” „Ne, to není možné,” øekla neklidnì, „to nesmíte; takhle prožiji celý život vedle babièky spíš já. Poslyšte, víte, že není vùbec správné tak žít?” 28

„Vím, Nastìnko, vím!” zvolal jsem, neovládaje už svùj cit, „vím teï lépe než kdy jindy, že jsem zbyteènì ztratil všechna svá nejlepší léta! Nyní to vím, a toto vìdomí je teï bolestnìjší, protože sám Bùh mi seslal vás, mého dobrého andìla, aby mi to zvìstoval. Nyní, když sedím vedle vás a mluvím s vámi, leká mne pouhá myšlenka na budoucnost, protože v budoucnosti èeká opìt osamìní, opìt ten zatuchlý, zbyteèný život; a o èem budu snít, když jsem už byl ve skuteènosti vedle vás tak šasten! Ó, buïte požehnána, vy milá dívko, za to, že jste mne hned neodmítla, za to, že nyní už mohu øíci, že jsem žil, by jen dva veèery ve svém životì!” „Ach ne, ne!” vykøikla Nastìnka a slzièky se jí zaleskly v oèích, „ne, to už nemùže být; nerozlouèíme se takhle! Co to je, dva veèery!” „Ach, Nastìnko, Nastìnko! Víte, na jak dlouho jste mne usmíøila se sebou samým? Víte, že teti už nebudu o sobì smýšlet tak špatnì, jako jsem nìkdy smýšlel? Víte, že snad už nikdy se nebudu trápit, že jsem se ve svém životì dopustil zloèinu a høíchu, protože zloèinem a høíchem je takový život? A nemyslete, že jsem vám nìco zvelièoval, nemyslete si, Nastìnko, proboha, protože na mne nìkdy pøicházejí chvíle takového smutku, takového smutku... Protože se mi v tìch chvílích už zaèíná zdát, že nejsem schopen zaèít opravdový život, protože se mi už zdálo, že jsem ztratil veškerý cit, veškerý smysl pro skuteèno, jsoucno; protože jsem posléze proklínal sám sebe; protože po mých fantastických nocích na mne už pøicházejí chvíle vystøízlivìní, které jsou strašné! Mezitím slyšíš, jak kolem tebe halasí a víøí lidský dav ve vichru života, slyšíš, vidíš, jak lidé žijí - ve skuteènosti žijí, vidíš, že život pro nì není zapovìzen, že jejich život se nerozplyne jako sen, jako vidina, 29

že jejich život se vìènì obrozuje, je vìènì mladý a ani jediná z jeho hodin se nepodobá druhé, kdežto plachá obraznost je sklíèená a pøízemnì jednotvárná, ta otrokynì stínu, myšlenky, otrokynì prvního mraku, který náhle zakryje slunce a rozteskní opravdové petìrburské srdce, které si tak váží svého slunce a jakápak je fantasie ve stesku! Cítíš, že se posléze unavuje, vyèerpává ve vìèném napìtí ta nevyèerpatelná fantasie, protože dospívᚠpøece v muže, vyrùstᚠze svých starých ideálù: rozpadají se v prach, v trosky; není-li jiného života, pak ho musíš vytváøet z tìchto trosek. A duše zatím usilovnì touží po nìèem jiném! A darmo se snílek pøehrabuje jako v popelu ve svých starých snech, hledaje v tom popelu nìjakou jiskøièku, aby ji rozdmychal, obnoveným ohnìm zahøál ochladlé srdce a znovu v nìm vzkøísil všechno, co bylo døíve tak milé, co dojímalo duši, co roznìcovalo krev, co vhánìlo slzy do oèí a umìlo tak nádhernì klamat! Víte, Nastìnko, kam jsem až dospìl? Víte, že už musím vzpomínat výroèí svých dojmù, výroèí toho, co mi bylo døíve tak milé, co ve skuteènosti nikdy nebylo - protože pøi tom výroèí vzpomínám jen tìch hloupých nehmotných snù - a dìlám to, protože už nemám ani ty hloupé sny, nebo nemají z èeho žít, a tak se pøežijí i sny! Víte, že teï rád vzpomínám a navštìvuji v urèité dobì ta místa, kde jsem byl kdysi po svém šasten, rád podøizuji svou pøítomnost minulosti už nenávratné a èasto bloudím jako stín, bez potøeby a cíle, smutnì a tesknì po petìrburských zákoutích a ulicích. Jaké jsou to všechno vzpomínky! Pøipamatuješ si na pøíklad, že zde jsi právì pøed rokem, právì tou dobou, v touž hodinu, po témž chodníku bloudil stejnì osamìle, stejnì smutnì jako teï! A pøipamatuješ si, že i tenkrát bylo tvé snìní teskné, a i když ani tenkrát ti nebylo lépe, pøece jen nìjak cítíš, že jsi žil 30

lehèeji a klidnìji, že nebylo tìch temných myšlenek, jež tì nyní stále provázejí; že nebylo tìch výèitek svìdomí, výèitek chmurných, zasmušilých, které teï ani dnem, ani nocí nedají pokoje. A tážeš se sama sebe: ,Kde jsou tvé sny?‘ Pokýveš hlavou, øíkáš: ,Jak rychle ubíhají léta!‘ A znovu se ptᚠsama sebe: ,Co jsi udìlal se svými nejlepšími lety? Kde jsi pohøbil svùj nejlepší èas? Žil jsi èi nežil? Pohleï,‘ øíkᚠsi, ,pohleï, jak svìt vychládá. A léta ubìhnou a za nimi pøijde chmurná opuštìnost, o holi pøijde tøaslavá staroba a za nimi teskníce a žal. Vybledne tvùj fantastický svìt, odumøou, povadnou tvé sny a opadají jako žluté listí se stromù...‘ Ó, Nastìnko! Bude tak smutné zùstat samoten, naprosto samoten, a nemít ani èeho litovat - nièeho, vùbec nièeho - protože všechno to, co jsem ztratil, všechno to, všechno nebylo než hloupá kulatá nicka, bylo to jen snìní!” „Nu, nerozlítostòujte mì už!” øekla Nastìnka, utírajíc slzièku, která jí vytryskla z oèí. „To už je pryè! Teï budeme dva; teï a se se mnou stane co stane, nikdy se už nerozlouèíme. Poslyšte, jsem obyèejné dìvèe, málo jsem se uèila, aèkoliv mi babièka najala uèitele; ale opravdu vám rozumím, protože všechno, co jste mi teï povìdìl, jsem už sama zažila, když si mne babièka pøišpendlila k šatùm. Já bych samozøejmì tak hezky nevyprávìla, jako jste vyprávìl vy, nestudovala jsem,” dodala stydlivì, protože stále ještì cítila jakousi úctu k mé patetické øeèi a k mému vznešenému slohu, „ale jsem velmi ráda, že jste se mi naprosto svìøil. Teï vás znám, úplnì, celého. A víte co? Teï vám povím já svùj pøíbìh, celý, nic nezamlèím, a vy mi potom dáte za to radu?” „Ach, Nastìnko,” odpovìdìl jsem, „nikdy jsem nebyl rádcem, a tím ménì moudrým rádcem, ale teï vidím, že 31

budeme-li vždycky tak žít, bude to velmi moudré a jeden druhému dáme pøemnoho moudrých rad! No, jakou radu potøebujete, moje dobrá Nastìnko? Øeknìte mi to rovnou; jsem nyní tak veselý, šastný, smìlý a moudrý, že pro slovo nemusím daleko.” „Ne, ne!” pøerušila mne Nastìnka se smíchem, „nepotøebuji moudrou radu, potøebují radu srdeènou, bratrskou, jako byste mne už celý svùj život miloval!” „Platí, Nastìnko, platí!” zvolal jsem nadšenì, „i kdybych vás už dvacet let miloval, nemohl bych vás milovat vroucnìji než nyní!” „Dejte mi ruku!” øekla Nastìnka. „Tady je!” odpovìdìl jsem, podávaje jí ruku. „No tak zaènìme mùj pøíbìh!”

NASTÌNÈIN PØÍBÌH „Polovic pøíbìhu už znáte, to jest víte, že mám starou babièku...” „Je-li druhá polovina stejnì krátká jako tato...” skoèil jsem jí do øeèi a zasmál se. „Mlète a poslouchejte. Pøedevším udìláme úmluvu, nesmíte mi skákat do øeèi, prosím, nebo se popletu. Nu, poslouchejte tiše. Mám starou babièku. Vzala mne k sobì, ještì když jsem byla velmi malá holèièka, protože mi umøela maminka i tatínek. Babièka byla podle všeho døív bohatší, protože stále ještì vzpomíná na lepší dny. Ona mne také nauèila francouzsky a potom mi najala uèitele. Když mi bylo patnáct (teï je mi 32

sedmnáct), nechali jsme uèení. A tenkrát jsem provedla nìjakou nezbednost; co to bylo - to vám už ani nepovím; staèí snad, že to nebylo velké provinìní. Ale babièka si mne jednou ráno zavolala a øekla, že je slepá a nemùže se mne dohlídat, vzala jehlici a pøišpendlila mé šaty k svým a hned mi také øekla, že tak budeme sedìt celý život, jestli se ovšem nepolepším. Zkrátka, první èas jsem nemohla ani na krok: pracovat, èíst, uèit se všechno vedle babièky. Jednou jsem se pokusila ji obalamutit a pøemluvila jsem Fjoklu, aby si sedla na mé místo. Fjokla je naše služka - ona je hluchá. Fjokla se posadila místo mne; babièka tou dobou usnula v køesle a já jsem si zabìhla do sousedství ke kamarádce. Nu, dopadlo to špatnì. Babièka se mezitím probudila a na nìco se optala, myslíc, že poøád ještì klidnì sedím na místì. Fjokla vidí, že se babièka ptá, ale neslyší na co, pøemýšlela, pøemýšlela, co má dìlat, vytáhla jehlici a utekla.” Tu Nastìnka pøerušila vyprávìní a dala se do smíchu. Zasmál jsem se s ní. Ihned pøestala. „Poslyšte, vy se babièce nesmìjte. Já se smìji proto, že je to k smíchu... Co se dá dìlat, když babièka je už taková, ale já ji stejnì mám trošinku ráda. No, a tenkrát jsem si to odnesla: hned mne zas posadila vedle sebe, a už jsem se nesmìla ani hnout. Ještì jsem zapomnìla øíci, že máme, to jest babièka má vlastní dùm, to jest, malý domek, jenom tøi okna, celý døevìný a staøièký jako babièka; a nahoøe je podkroví; a do toho podkroví se k nám pøistìhoval nový nájemník.” „Mìli jste tedy i nìjakého starého nájemníka?” poznamenal jsem mimochodem. „Ovšem, mìli,” odpovìdìla Nastìnka, „a ten umìl mlèet lépe než vy. Pravda, už sotva jazykem hýbal. Byl to dìdoušek, 33

vyzáblý, nìmý, slepý, chromý, nakonec už nemohl žít na tomto svìtì a tak umøel; potøebovali jsme tedy nového nájemníka, protože bez nájemníka nemùžeme být živy: s babièèinou pensí je to skoro celý nᚠpøíjem. Nový nájemník byl jako z udìlání mladík, nebyl zdejší, byl odjinud. A protože nesmlouval, babièka ho pøijala, a potom se ptá: ,Jakpak, Nastìnko, je nᚠnájemník mladý nebo ne?’ Nechtìla jsem lhát: ,No, není to zrovna mladík, babièko, ale starý také není,’ povídám. ,A co, je pohledný?’ ptá se babièka. Já zase nechci lhát. ,Ano, babièko, je!’ povídám. A babièka na to: ,Ach, to je trest, to je trest. Øíkám ti to, holka, proto, aby ses do nìho nezakoukala! To jsou mi vìci! Podívejme se, takový ubohý nájemníèek a on je pohledný: to za starých èasù nebývalo!’ Babièka poøád jen o starých èasech! Za starých èasù byla mladší, za starých èasù slunce víc høálo, za starých èasù smetana tak brzy nezkysla - poøád staré èasy! Já sedím a mlèím a v duchu si øíkám: ,Copak že mì babièka sama pøivádí na takovou myšlenku a ptá se, je-li nájemník hezký a mladý?’ Ale to bylo jen tak, to mi kmitlo hlavou, a už jsem se zas pustila do poèítání ok, do pletení punèoch, a pak jsem na to docela zapomnìla. Jednou po ránu se k nám pøijde nájemník poptat, jak to je s tìmi novými tapetami, co má slíbené. Slovo dalo slovo, babièka je povídavá, øíká: ,Dobìhni, Nastìnko, ke mnì do ložnice a pøines poèitadlo.’ Já hned vyskoèila, celá jsem, nevím proè, zrudla a zapomnìla jsem, že sedím pøišpendlená; ne, abych se nenápadnì odšpendlila, aby to nájemník nevidìl - škubla jsem sebou, až babièèino køeslo popojelo. Když jsem vidìla, že nájemník o mnì teï ví všechno, zùstala jsem, jako když mne opaøí, a najednou jsem se rozplakala - byla to chvíle tak krušná, že 34

bych se bývala radìji hanbou propadla! Babièka køièí: ,Co stojíš?’ a já spustila ještì víc... Když nájemník vidìl, že je mi pøed ním hanba, odporouèel se a rychle odešel! Od té doby, jak se v pøedsíni nìco hnulo, byla jsem celá nesvá. Aha, øíkám si, nájemník jde, a potichounku pro všechny pøípady odšpendlím jehlici. Jenže to nikdy nebyl on, nepøicházel. Ubìhlo ètrnáct dní; nájemník vzkazuje po Fjokle, že má mnoho francouzských knih a že jsou to všechno knížky moc pìkné a stojí za pøeètení; nechce-li tedy babièka, abych jí z nich èetla, aby se nenudila. Babièka pøijala s povdìkem, jenom se poøád ptala, jsou-li ty knihy mravné nebo ne, protože jsou-li to knihy nemravné, tak je prý, Nastìnko, vùbec nesmíš èíst, to by ses nauèila pìkné vìci. ,A co bych se nauèila, babièko? Co je tam napsáno?’ ,Ach!’ povídá, ,stojí tam psáno, jak mladíci svádìjí poèestné dívky, jak je pod záminkou, že si je chtìjí vzít, odvádìjí z domu rodièù, jak potom ty nešastné dívky ponechávají jejich osudu a ony hynou nejžalostnìjším zpùsobem. Já,’ povídá babièka, ,jsem èetla mnoho takových knížek a všechno,’ povídá, ,je tam tak krásnì popsáno, že celou noc potichounku sedíš a èteš. Tak si dej pozor, Nastìnko, a neèti je,’ povídá. ,Jaképak to poslal knihy?’ ,Ale samé romány Waltera Scotta, babièko.’ ,Romány Waltera Scotta! A není za tím nìjaká èertovina? Podívej se, jestli tam nezaložil nìjaké milostné psaníèko.’ ,Ne, babièko,’ povídám, ,psaníèko tam není.’ ,Tak se podívej pod obal. Strkají to nìkdy i do obalu, šizuòkové.’ ,Ne, babièko, ani pod obalem nic není.’ ,Nu tak vida!’ 35

Zaèaly jsme tedy èíst Waltera Scotta a za takový mìsíc jsme pøeèetly skoro polovièku. Posílal potom další a další knížky, Puškina poslal, takže jsem nakonec bez knih ani být nemohla a nechala jsem pøemýšlení, jak se vdát za èínského prince. Tak se vìci mìly, když jsem se jednou s naším nájemníkem setkala náhodou na schodech. Babièka mì pro nìco poslala. On se zastavil, já se zaèervenala, on se zaèervenal také; pøesto se zasmál, pozdravil, zeptal se na babièèino zdraví a povídá: ,Tak co, pøeèetla jste knihy?’ Odpovìdìla jsem: ,Pøeèetla.’ ,Copak se vám nejvíc líbilo?’ povídá. ,Nejvíc ze všech se mi líbil Ivanhoe a Puškin.’ Tím to tentokrát skonèilo. Za týden jsem se s ním nechtíc setkala na schodech zas. Tentokrát mì babièka neposlala, sama jsem pro nìco bìžela. Šlo na tøetí a nájemník tou dobou pøicházel domù. ,Dobrý den!’ øekl. Já také øekla: ,Dobrý den!’ ,Tak co, není vám smutno sedìt celý den s babièkou?’ povídá. Jak se na to zeptal, zaèervenala jsem se, ani nevím proè, zastydìla jsem se, bylo mi nìjak hanba, snad že se na tu vìc zaèínají lidé vyptávat. Chtìla jsem už odejít bez odpovìdi, ale nemìla jsem sílu. ,Poslyšte,” povídá, , jste hodné dìvèe. Odpuste, že s vámi tak mluvím, ale ujišuji vás, že vám pøeji dobro víc než vaše babièka. Nemáte žádné pøítelkynì, které byste mohla navštìvovat?’ Øekla jsem mu, že ne, že jsem mìla jen jednu, Mášenku, a ta se odstìhovala do Pskova. ,Poslyšte,’ povídá, ,nešla byste se mnou veèer do divadla?’ ,Do divadla? A co babièka?’ ,Babièce opatrnì uteèete,’ øekl. 36

,Ne,’ povídám, ,babièku šidit nechci. Sbohem zatím.’ ,Nu, sbohem,’ povídá a nic už nedodal. Ale po obìdì k nám pøišel; posadil se, dlouho rozmlouval s babièkou, vyptával se, jestli nìkam jezdí, máme-li známé a najednou povídá: ,Vzal jsem si na dnešek lóži v opeøe, dávají Lazebníka sevillského, známí chtìli jít a pak odøekli, nevím, co s lístky.’ ,Lazebníka sevillského!’ zvolala babièka, ,a je to ten Lazebník, kterého dávali za starých èasù?’ ,Ano,’ povídá, ,to je stejný Lazebník,’ a podíval se na mne. A já už vìdìla všechno, zèervenala jsem a srdce mi poskoèilo samou nedoèkavostí! ,No jakpak by ne,’ povídá babièka, ,jakpak bych to neznala! Sama jsem za starých èasù hrála na domácím divadle Rosinu!’ ,A nechtìla byste dnes jít?’ øekl nájemník. ,Mnì lístky zbyteènì propadnou.’ ,Prosím, pojedeme,’ povídá babièka, ,proè bychom nejely? Tady moje Nastìnka v divadle jaktìživa nebyla.’ Mùj bože, to byla radost! Hned jsme se pøichystaly, nastrojily a jely. Babièka je sice slepá, ale pøece jen chtìla slyšet hudbu, a krom toho je stará dobraèka: spíš chtìla udìlat radost mnì, samy bychom se nikdy nevypravily. Jak na mne Lazebník sevillský zapùsobil, to vám už nepovím, ale po celý ten veèer se nᚠnájemník tak pìknì na mne díval, tak pìknì mluvil, že jsem hned vidìla, že mì ráno jen tak zkoušel, když mi navrhl, abych s ním jela sama. To vám byla radost! K spánku jsem uléhala tak pyšná, tak veselá, srdce mi tak tlouklo, že jsem mìla trochu horeèku, a celou noc se mi zdálo o Lazebníku sevillském. Myslela jsem, že k nám bude teï docházet stále èastìji, ale 37

kdepak. Pøestal skoro vùbec. Pøišel tak jednou za mìsíc a jen proto, aby nás pozval do divadla. Dvakrát jsme potom zase šly. Ale já jsem se s tím už vùbec nemohla spokojit. Vidìla jsem, že mne prostì lituje, že jsem u babièky jako uvázaná, ale víc nic. A tak to šlo poøád, až mne to posedlo doèista: chci sedìt a nesedím, chci èíst a neètu, chci pracovat a nepracuji, nìkdy se smìji a dìlám babièce všechno naschvál a podruhé se dám do pláèe. Nakonec jsem pohubla a div jsem se neroznemohla. Operní sezóna skonèila a nájemník se u nás už ani neukázal; když se setkáme vždycky na tìch schodech ovšem - mlèky se ukloní, tak vážnì, jako by ani nechtìl mluvit, a už je dole za dveømi, a já poøád ještì stojím v pùlce schodù, rudá jako pivoòka, protože se mi všechna krev nahrne do hlavy, když se s ním setkám. A už jsme u konce. Právì pøed rokem, v máji, k nám nájemník pøijde a povídá babièce, že už si tady svou záležitost vyøídil a že musí zase na rok odjet do Moskvy. Jak jsem to uslyšela, zbledla jsem a klesla do židle jako mrtvá. Babièka nic nezpozorovala, a on, když ohlásil, že od nás odjíždí, odporouèel se a odešel. Co jsem mìla dìlat? Myslila jsem, pøemýšlela, byla jsem smutná, pøesmutná a nakonec jsem se rozhodla. Zítra mìl odjet a tak jsem si øekla, že všechno skoncuji veèer, až pùjde babièka spat. A také jsem to udìlala. Svázala jsem si do uzlíku všechny šaty, potøebné prádlo, a s uzlíèkem v ruce, víc mrtvá než živá, jsem se vydala do podkroví k našemu nájemníkovi. Myslím, že jsem šla po schodech celou hodinu. Když mì uvidìl, jak otvírám dveøe, zrovna vykøikl. Domníval se, že jsem pøízrak, a honem mi podával vodu, protože jsem sotva stála na nohou. Srdce mi bušilo, až mì hlava bolela a rozum se kalil. Když 38

jsem se vzpamatovala, první moje bylo, že jsem položila svùj uzlík na jeho postel, sama jsem se posadila vedle, zakryla si tváø rukama a zaèaly mi téci slzy jako hráchy. Zdá se, že všechno v mžiku pochopil, stál pøede mnou bledý a tak smutnì na mne hledìl, až mi srdce pukalo. ,Poslyšte,’ zaèal, ,poslyšte, Nastìnko, nemohu nic dìlat; jsem chuïas; nemám zatím nic, ani slušné místo; z èeho budeme živi, kdybych si vás vzal?’ Dlouho jsme hovoøili, ale mì nakonec popadl vztek a povídám, že nemohu u babièky žít, že od ní uteèu, že nechci, aby mì pøišpendlovala jehlicí, a že s ním, bude-li chtít, pojedu do Moskvy, protože nemohu bez nìho žít. Stud i láska i hrdost všechno ve mnì najednou promlouvalo, svalila jsem se na postel, div ne v køeèích. Tak jsem se bála, že odmítne! Nìjakou chvíli sedìl mlèky, potom vstal, pøistoupil ke mnì a vzal mne za ruku. ,Poslyšte, moje dobrá, moje milá Nastìnko!’ zaèal také dojatì, ,poslyšte. Pøísahám vám, že budu-li se nìkdy moci oženit, budete to urèitì vy, kdo mne uèiní šastným; teï mne mùžete uèinit šastným jedinì vy, ujišuji vás. Poslyšte: jedu do Moskvy a zdržím se tam pøesnì rok. Doufám, že uspoøádám své vìci. Jestli mì nepøestanete mít ráda, pøísahám vám, že nás, až se vrátím, èeká štìstí. Teï to nejde, nemohu, nemám právo cokoli slibovat. Ale opakuji, neuskuteèní-li se to za rok, jednou to bude urèitì; ovšem - vtom pøípadì, nedáte-li pøednost jinému, protože nìjakým slovem vás zavazovat nemohu a nesmím.’ Tohle mi øekl a nazítøí odjel. Dohodli jsme se spolu, že babièce o tom neøekneme ani slovo. On to tak chtìl. No, a mùj pøíbìh je už skoro u konce. Minul pøesnì rok. On pøijel, už je tu celé tøi dny a... a...” 39

„A co?” zvolal jsem nedoèkavì, abych slyšel konec. „A dosud se neukázal!” odpovìdìla Nastìnka, jako by sbírala síly, „ani vidu, ani slechu.” Tím skonèila, trochu se odmlèela, svìsila hlavu a náhle, zakrývajíc si tváø rukama, rozvzlykala se tak, že se mi srdce v tìle zastavilo nad tím vzlykotem. Takový závìr jsem naprosto neoèekával. „Nastìnko!” zaèal jsem nesmìlým a konejšivým hlasem, „Nastìnko, neplaète, proboha! Jak to mùžete vìdìt? Možná, že tu ještì není.” „Je, je!” vyhrkla Nastìnka. „Je tady, já to vím. Dohodli jsme se, hned tenkrát, ten veèer pøed odjezdem. Když jsme si už povìdìli všechno, co jsem vám vyprávìla, a domluvili se, šli jsme se projít sem, právì na toto nábøeží. Bylo deset hodin; sedìli jsme na této lavièce; už jsem neplakala, slastnì jsem poslouchala to, co mi povídal... Øekl, že hned po pøíjezdu pøijde k nám, a neodmítnu-li ho, øekneme všechno babièce. Teï pøijel, já to vím, a nejde, nejde!” A znova tekly slzy proudem. „Mùj bože! Copak není žádná pomoc proti žalu?” zvolal jsem, vyskoèiv z lavièky v nejvyšším zoufalství. „Øeknìte, Nastìnko, nemohl bych tøeba já k nìmu zajít?” „Copak by to šlo?” øekla, zdvíhajíc najednou hlavu. „Ne, samozøejmì ne!” poznamenal jsem, vzpamatovávaje se. „Ale víte co? Napište dopis.” „Ne, to není možné, to nejde!” odpovìdìla rozhodnì, s hlavou už zase svìšenou a nehledíc na mne. „Jak nejde? Proè by to nešlo?” pokraèoval jsem, neopouštìje svou myšlenku. „Ale víte, Nastìnko, poøádný dopis! Jsou dopisy a dopisy... Ach, Nastìnko, je to tak! Svìøte to mnì, svìøte! Já 40

vám neporadím špatnì. To se dá všechno uspoøádat. Sama jste pøece udìlala první krok - proè byste teï...” „To nejde, to nejde! To by bylo, jako když se vnucuji ... „Ach moje dobrá Nastìnko!” pøerušil jsem ji, neskrývaje úsmìv. „Co vás nemá; vy na to koneènì máte právo, protože vám dal slib. A je to zøejmì jemný èlovìk, hezky se zachoval,” pokraèoval jsem, víc a víc nadšen logikou vlastních argumentù a dùvodù, „jak se zachoval? Zavázal se slibem. Øekl, že se neožení s nikým jiným než s vámi, bude-li se ženit; vám ponechal naprostou svobodu odøíci mu tøeba hned. V takovém pøípadì mùžete udìlat první krok, máte právo, jste proti nìmu ve výhodì, i kdybyste mu na pøíklad chtìla vrátit dané slovo.” „Poslyšte, jak byste to napsal?” „Co?“ „No, ten dopis.” „Já bych to napsal tak: Velevážený pane...” „Je nezbytnì nutný ten - velevážený pán?” „Ano! Ostatnì proè? Myslím...” „No tak! Dál!” „Velevážený pane ... Promiòte, že ... Vlastnì ne, není co promíjet! Už ta vìc sama vás omlouvá; napište jednoduše: Píšu vám. Odpuste mi mou netrpìlivost; ale celý rok jsem byla šastna svou nadìjí; máte mi za zlé, že teï nemohu snést ani den pochybností? Teï, když jste pøijel, zmìnil jste možná své rozhodnuti. Pak vám tento dopis øekne, že si nestìžuji a neobviòuji vás. Neobviòuji vás za to, že nevládnu vaším srdcem; takový už je mùj osud! Jste ušlechtilý èlovìk. Nebudete se smát ani zlobit nad mými netrpìlivými øádky. Uvìdomte si, že je píše ubohé dìvèe, že je sama, že nikdo ji nepouèí ani jí neporadí a že sama nikdy 41

neumìla ovládnout své srdce. Ale odpuste mi, že se do mé mysli, by na jedinou chvíli, vloudila pochybnost. Vy nejste schopen ani myšlenkou ublížit té, která vás tak milovala a miluje.” „Ano, ano! To je právì to, co jsem chtìla!” zvolala Nastìnka a radost zazáøila v jejích oèích. „Ó, vy jste rozøešil mé pochybnosti, vás mi sám Pánbùh poslal! Dìkuji, dìkuji vám!” „Zaè? Za to, že mne Bùh poslal?” odpovìdìl jsem, hledì u vytržení na její rozradostnìnou tváøinku. „Ano, tøeba za to.” „Ach, Nastìnko! Vždy dìkujeme jiným lidem tøeba za to, že žijí spolu s námi. Já vám dìkuji za to, že jsme se setkali, za to, že na vás budu vzpomínat po celý svùj život.” „No, pøestaòte, pøestaòte! A teï poslechnìte, co vám povídám: tenkrát jsme se domluvili, že jakmile pøijede, dá o sobì ihned vìdìt, že mi nechá dopis na jednom místì u jednìch mých známých, dobrých a prostých lidí, kteøí o tom nic nevìdí; nebo jestli mi nebude moci napsat dopis, protože se v dopise nedá vždycky všechno vypovìdìt, pak v týž den, kdy pøijede, bude pøesnì v deset tady, kde jsme si dali spolu schùzku. Vím, že už pøijel, ale už tøetí den nepøichází ani dopis, ani on. Zrána babièce utéci nemohu. Odevzdejte zítra vy sám mùj dopis tìm dobrým lidem, o nichž jsem mluvila: oni ho pošlou; a dostanete-li odpovìï, tak mi ji sám pøinesete v deset veèer.” „Ale dopis, dopis! Vždy ho napøed musíme napsat. Nezbude než to odložit na pozítøí.” „Dopis ...” odpovìdìla Nastìnka trochu zmatenì, „dopis ... ale...“ Ale nedomluvila. Napøed ode mne odvrátila svou tváøièku, zaèervenala se jako rùže a najednou jsem cítil ve své ruce dopis, 42

zøejmì už dávno napsaný, dokonale pøipravený a zapeèetìný. Jakási známá, milá, pùvabná vzpomínka se mihla mou hlavou. „R, o - Ro, s, i - si, n, a - na,” zaèal jsem. „Rosina!” zazpívali jsme oba, já, div ji neobjímaje nadšením, ona, pýøíc se, jak se jen zapýøit mohla a smìjíc se závojem slz, které se jako perlièky chvìly na jejích èerných øasách. „No, pøestaòte, pøestaòte! A teï sbohem!” zašvitoøila. „Tály je dopis a tady adresa, kam ho máte donést. Sbohem! Na shledanou zítra!” Pevnì mi stiskla obì ruce, pokynula hlavou a jako šipka zamíøila do své ulièky. Dlouho jsem stál na místì, provázeje ji oèima. „Zítra! Zítra!” mihlo se mi hlavou, když mi zmizela z oèí.

43

NOC TØETÍ Dnes byl den teskný a deštivý, chmurný jako mé budoucí stáøí. Tísní mne takové podivné myšlenky, takové temné pocity, v hlavì se mi hromadí tak nejasné otázky - a chybí mi nìjak síla a vùle je rozøešit. Jak to mohu také rozøešit! Dnes se neuvidíme. Vèera, když jsme se louèili, zaèalo se nebe mraèit a zdvíhala se mlha. Øekl jsem, že zítra bude ošklivý den; neodpovìdìla, nechtìla mluvit proti sobì; pro ni je to den svìtlý a jasný a její štìstí nezkalí ani jediný mráèek. „Jestli bude pršet, neuvidíme se,” øekla, „nepøijdu.” Myslil jsem, že si dnešního deštì nevšimla, ale ona zatím nepøišla. Vèera jsme mìli svou tøetí schùzku, svou tøetí bílou noc ... Ach, jak èlovìk radostí a štìstím zkrásní! Jak srdce pøekypuje láskou! Zdá se ti, že chceš spojit své srdce se srdcem toho druhého, chceš, aby všichni byli veselí, aby se všichni usmívali. A jak nakažlivá je ta radost! Plná nìhy byla vèera její slova, její srdce bylo plno vlídnosti... Jak laskavá byla, jak se tulila, jak povzbuzovala a konejšila mé srdce! Ó, té koketnosti ze samého štìstí! A já... Já to mìl všechno za bernou minci, myslil jsem, že mne... Ale, mùj bože, jak jsem si to jen mohl myslit? Jak jen jsem mohl být tak slepý, když všechno už mi vzal jiný, nic mi nepatøí; když konec koncù i ta její nìha, její starostlivost, její láska... ano, láska ke mnì - nebyla nic jiného než radost z brzkého shledání s tím druhým, touha vnutit i mnì své štìstí? - Když on nepøišel, když èekání bylo marné, posmutnìla, zrozpaèitìla, zneklidnìla. Všechny její pohyby, všechna její slova už nebyla 44

tak lehká, hravá a veselá. A - je to zvláštní - byla ke mnì ještì pozornìjší, jako by instinktivnì toužila, abych se podílel na jejím vlastním pøání, na jejím vlastním strachu, že se jí nesplní. Má Nastìnka byla tak zaražená, tak polekaná, protože nakonec, myslím, pochopila, že ji miluji, a zželelo se jí mé ubohé lásky. Ano, jsme-li nešastní, cítíme neštìstí druhých silnìji; cit se netøíští, ale soustøeïuje. Pøišel jsem k ní se srdcem pøetékajícím a sotva jsem se doèkal shledání. Netušil jsem, jaké budou mé city nyní, netušil jsem, že všechno skonèí jinak. Ona záøila radostí, ona èekala odpovìï. Odpovìdí byl on sám. Musel pøijít, pøibìhnout na její volání. Pøišla o celou hodinu døív než já. Nejdøív jí bylo všechno k smíchu, kdejaké slovo ji rozesmálo. Zaèal jsem mluvit, ale pøestal jsem. „Víte, proè jsem tak ráda?” øekla. „Proè jsem tak ráda, že vás vidím? Proè vás dnes tak miluji?” „Nu?” zeptal jsem se a srdce se mi zachvìlo. „Miluji vás proto, že jste se do mne nezamiloval. Vždy jiný na vašem místì by zaèal obtìžovat, dotírat a vzdychat a stýskat si, a vy jste tak milý!” Tu mi stiskla ruku, že jsem div nevykøikl. Zasmála se. „Bože! Jakého to mám pøítele!” zaèala po chvíli velmi vážnì. „Pánbùh mi vás seslal! No, co bych si poèala, kdybyste se mnou teï nebyl vy? Jak jste nezištný. Jakou ke mnì chováte lásku! Až se vdám, budeme si velmi blízcí, bližší než sourozenci. Budu vás milovat skoro tak jako jeho.” Bylo mi nìjak hroznì teskno v tu chvíli, v mé duši se zachvìlo cosi jako smích. „Jste strachem celá bez sebe,” øekl jsem, „myslíte, že nepøijde.” 45

„Co vás nemá!” odvìtila. „Kdybych nebyla tak šastná, asi bych se rozplakala z vaší nedùvìry, z vašich výèitek. Teï jste mne vlastnì na nìco pøivedl, budu mít o èem pøemýšlet, ale pøemýšlení si nechám na potom, teï se vám pøiznám, že máte pravdu. Ano! Jsem nìjak nesvá, stále èekám a èekám a s nièím si moc hlavu nelámu. Ale dost už, nechme už svých citù!” V té chvíli jsme zaslechli kroky a ve tmì se objevil chodec, který se k nám blížil. Oba jsme se zachvìli; ona div nevykøikla. Pustil jsem její ruku a mìl jsem se už už k odchodu. Ale mýlili jsme se, nebyl to on. „Èeho se bojíte? Proè jste odstrèil mou ruku?” øekla, podávajíc mi ji znova. „Nu, co? Poèkáme na nìho spolu. Chci, aby vidìl, jak se máme spolu rádi.“ „Jak se máme spolu rádi!” zvolal jsem. „Ó Nastìnko, Nastìnko!” myslil jsem si. „Jak mnoho jsi øekla tìmi slovy! Nìkdy taková láska zebe u srdce a tíží na mysli, Nastìnko. Tvá ruka je chladná, a má žhne jako oheò. Jak jsi slepá, Nastìnko!... Ó, jak nesnesitelný je nìkdy šastný èlovìk! Ale zlobit se na tebe nemohu!” Nakonec mé srdce pøeteklo. „Poslechnìte, Nastìnko!” zvolal jsem, „víte, co se se mnou dálo po celý den?” „Nu, co, copak? Povídejte honem! Proè jste se o tom ještì nezmínil?” „Za prvé, Nastìnko, když jsem vyplnil všechny vaše pøíkazy, byl u vašich dobrých lidí, odevzdal dopis, pak... pak jsem pøišel domù a vyspal jsem se.” „To je všechno?” pøerušila mne se smíchem. „Ano, skoro všechno,” odpovìdìl jsem stísnìnì, protože se mi do oèí hrnuly hloupé slzy. „Probudil jsem se hodinu pøed 46

naší schùzkou, ale jako bych ani nespal. Nevím, co to se mnou bylo. Šel jsem, abych vám všechno vypovìdìl, bylo mi, jako by se zastavil èas, jako by jediný dojem, jediný pocit mìl ve mnì z nynìjška navždy utkvìt, jako by jediná chvíle mìla pokraèovat celou vìènost a celý mùj život se zastavil... Když jsem se probudil, zdálo se mi, že si pøipomínám jakýsi zapomenutý a líbezný hudební motiv, který dávno znám, který jsem kdysi nìkde slyšel. Zdálo se mi, že byl po celý život uvìznìn v mém nitru a teprve teï...” „Ach mùj bože, mùj bože!” skoèila mi Nastìnka do øeèi. „Co to má všechno znamenat? Nechápu ani slovo.” „Ach Nastìnko! Chtìl jsem vám nìjak sdìlit svùj zvláštní pocit...” zaèal jsem žalostným hlasem, v nìmž se ještì skrývala nadìje, i když velmi nejistá. „Dost už, pøestaòte, dost!” øekla a v mžiku porozumìla všemu, šibalka! Náhle byla nìjak neobyèejnì povídavá, veselá, dovádívá. Vzala mne pod paží, smála se, chtìla, abych se smál také, a všechna má rozpaèitá slova v ní vyvolávala tak zvonivý, tak dlouhý smích... Zaèínalo mne to zlobit, najednou se dala do koketování. „Poslyšte,” zaèala, „trochu mì mrzí, že jste se do mne nezamiloval. Pak se má èlovìk v nìkom vyznat! Ale pøece jen mì musíte, neúprosný pane, pochválit za to, že jsem taková upøímná. Øíkám vám všechno, všecièko, i kdyby mì napadla sebevìtší hloupost.” „Poslouchejte, to bude jedenáct hodin, ne?” øekl jsem, když ze vzdálené mìstské vìže zaznìly pravidelné, údery zvonu. Náhle se zastavila, pøestala se smát a zaèala poèítat. „Ano, jedenáct,” øekla pak úzkostným, váhavým hlasem. 47

I litoval jsem, že jsem ji polekal, pøimìl poèítat hodiny a proklínal jsem svùj nával zlosti. Sdílel jsem její zármutek a nevìdìl jsem, jak odèinit svùj høích. Zaèal jsem ji utìšovat, vymýšlel jsem, proè nepøišel, uvádìl jsem rùzné pøíèiny a dùvody. Nikdo by se nedal tak snadno oklamat jako v té chvíli ona, a každý v takové chvíli snad vyslechne jakoukoli útìchu a je celý šastný, najde-li se alespoò stín omluvy. „Vždy je to smìšné,” zaèal jsem, rozohòuje se stále víc a víc a obdivuje se nevšední jasnosti svých dùvodù, „vždy ani nemohl pøijít; oklamala a spletla jste i mne, Nastìnko, takže jsem ztratil i pojem èasu... Jenom považte: dopis mohl sotva dostat; øeknìme, že nemùže pøijít, øeknìme, že napsal odpovìï, dopis nepøijde døív než zítra. Pùjdu za ním zítra, jak se jen rozední, a hned vám dám vìdìt. Uvažte konec koncù tisíce pravdìpodobností: nebyl snad ani doma, když dopis pøišel, a možná, že ho dosud neèetl. Všechno se mùže stát.” „Ano, ano!” odpovìdìla Nastìnka, „na to jsem ani nepomyslila; samozøejmì, všechno se mùže stát,” pokraèovala ochotnì, v jejím hlase však zaznívala jako nepøíjemná disonance jakási jiná, vzdálená myšlenka. „Udìlejte to tak,” pokraèovala, „jdìte zítra, co možno nejdøív, a dostanete-li odpovìï, dejte mi hned vìdìt. Víte pøece, kde bydlím?” A zaèala mi opakovat svou adresu. A pak byla náhle tak nìžná, tak ostýchavá... Zdálo se, že pozornì naslouchá tomu, co jí øíkám, ale když jsem se k ní obrátil s jakousi otázkou, neodpovìdìla a v rozpacích odvrátila hlavièku. Pohlédl jsem jí do oèí - nemýlil jsem se: plakala. „No, copak to se smí? Jste jako malá holèièka! Takové dìtinství!... Pøestaòte!” Pokusila se usmát, uklidnit, ale brada se jí chvìla a hruï se 48

jí stále ještì dmula. „Pøemýšlím o vás,” pravila mi po chvilce mlèení, „jste tak dobrý, že bych musela být z kamene, abych to necítila... Víte, co mì teï napadlo? Porovnávala jsem vás dva. Proè on a ne vy? Proè není takový jako vy? Je horší než vy, i když miluji víc jeho než vás.” Neøíkal jsem na to nic. Èekala asi, že nìco odpovím. „Možná ovšem, že mu ještì docela nerozumím, že ho docela neznám. Víte, jako bych se ho vždycky bála, vždycky byl takový vážný, takový jakoby pyšný. Vím ovšem, že jenom tak vypadá, že v jeho srdci je víc nìhy než v mém... Pamatuji, jak se na mne podíval tenkrát, když jsem k nìmu pøišla s uzlíèkem, vzpomínáte? A pøece jen si ho nìjak pøíliš vážím, snad že se k sobì ani nehodíme.” „Ne, Nastìnko, ne,” odvìtil jsem, „to znamená, že ze všeho na svìtì milujete nejvíc jeho, milujete ho daleko víc než sebe samu.” „Ano, pøipusme, že je tomu tak,” odpovìdìla naivní Nastìnka, „ale víte, co mi teï napadlo? Nebudu teï mluvit o nìm, ale tak všeobecnì; napadlo mì to všechno už dávno. Poslyšte, proè se my všichni neumíme chovat jako bratr k bratru? Proè i ten nejlepší èlovìk jako by stále nìco pøed druhým skrýval, jako by nìco zamlèoval? Proè neøíci pøímo, hned, co máme na srdci, víme-li, že neøíkáme svá slova do vìtru? Ale každý se tváøí, jako by byl nevlídnìjší, než opravdu je, jako by se všichni báli dotknout svých citù, i když je za chvíli projeví...” „Ach Nastìnko, máte pravdu, ale to má mnoho pøíèin,” pøerušil jsem ji, potlaèuje sám víc než jindy své city. „Ne, ne!” odpovìdìla procítìnì. „Vy na pøíklad nejste takový 49

jako jiní! Nevím opravdu, jak vám povìdìt, co cítím, ale zdá se mi, že na pøíklad vy... snad teprve teï... zdá se mi, že se pro mne nìjak obìtujete,” dodala plaše a letmo se na mne podívala. „Odpuste, že vám to øíkám, jsem prosté dìvèe; málo jsem toho na svìtì vidìla a opravdu neumím nìkdy promluvit,” dodala hlasem, v nìmž se chvìl jakýsi skrytý cit, snažíc se pøitom usmát, „ale prostì jsem vám toužila povìdìt, že jsem vám vdìèná, že to všechno také cítím... Ó, dej vám za to Pánbùh štìstí! To, co jste mi tenkrát napovídal o vašem snílkovi, to vùbec není pravda, to jest, chci øíci, vás se to vùbec netýká. Uzdravujete se, jste opravdu docela jiný èlovìk, než jak jste se sám vylíèil. Jestli se nìkdy zamilujete, dej vám s ní Pánbùh štìstí! A jí nepøeji nic, protože ona bude s vámi šastna. Vím to, jsem žena, musíte mi vìøit, když vám to povídám.” Umlkla a silnì mi stiskla ruku. Nemohl jsem také vzrušením promluvit. Ubìhlo nìkolik minut. „Dnes už urèitì nepøijde,” øekla posléze, zdvíhajíc hlavu. „Je pozdì!” „Pøijde zítra,” øekl jsem nejpøesvìdèivìjším a nejpevnìjším hlasem. „Ano,” dodala vesele, „sama teï vidím, že pøijde až zítra. No, tak zítra na shledanou! Kdyby pršelo, nepøijdu asi. Ale pozítøí pøijdu, urèitì pøijdu, a se dìje co dìje; buïte tady urèitì; chci vás vidìt, všechno vám vypovím.” A pak, když jsme se louèili, podala mi ruku a øekla, jasnì na mne hledíc: „Teï budeme pøece vždycky spolu, nemám pravdu?” Ó Nastìnko, Nastìnko! Kdybys vìdìla, jak jsem teï osamìlý! Když odbila devátá, nemìl jsem doma stání, oblekl jsem se a vyšel, nedbaje nepohody. Byl jsem tam, sedìl jsem na naší 50

lavièce. Vydal jsem se do jejich ulièky, ale zastydìl jsem se a pár krokù od jejich domu jsem se otoèil, nepohlédnuv ani do oken. Pøišel jsem domù sklíèený jako nikdy. Takový vlhký, nevlídný èas! Kdyby bylo pìknì, procházel bych se tam celou noc... Ale zítra, zítra! Zítra mi všechno poví. Žádný dopis tam však dnes nebyl. Ale tak to ostatnì muselo být. Jsou už spolu...

51

NOC ÈTVRTÁ Bože, jak to všechno skonèilo! Èím to všechno skonèilo! Pøišel jsem v devìt hodin. Ona tam už byla. Hned z dálky jsem ji zpozoroval; stála na nábøeží jako tehdy po prvé, opírajíc se lokty o zábradlí, a neslyšela, že jsem k ní pøistoupil. „Nastìnko!” zavolal jsem na ni, pøemáhaje seè jsem byl své vzrušení. Rychle se ke mnì obrátila. „No!” øekla, „tak honem!” Udivenì jsem na ni hledìl. „No, kde je dopis! Nesete dopis?” opakovala, držíc se zábradlí. „Ne, nemám dopis,” øekl jsem posléze, „což on za vámi ještì nebyl?” Hroznì zbledla a dlouho na mne nepohnutì hledìla. Pøipravil jsem ji o poslední nadìji. „Nu, odpus mu to Pánbùh!” promluvila pak zadrhávajícím hlasem, „odpus mu to Pánbùh, že mì tak nechává.” Sklopila oèi, potom se na mne chtìla podívat, ale nemohla. Ještì nìjakou chvíli pøemáhala své vzrušení, ale náhle se odvrátila, opøela se lokty o nábøežní balustrádu a slzy ji polily. „Pøestaòte, pøestaòte!” øekl jsem, ale vida ji, nemìl jsem sil pokraèovat - a co bych také øíkal. „Neutìšujte mì,” pravila plaèky, „nemluvte o nìm, neøíkejte, že pøijde, že mne neopustil tak krutì, tak nelidsky, jak to udìlal. Proè, proè? Nebo snad nìco bylo v mém dopise, v tom nešastném dopise?” Vzlykot pøehlušil její slova, srdce mi pøi pohledu na ni pukalo. „Ó, jak je to nelidsky kruté!” zaèala znovu. „Ani øádku 52

nenapsal, ani øádku! I kdyby odpovìdìl, že mì nepotøebuje, že mì nechce; ale ani jedinou øádku za celé tøi dny! Jak je pro nìho snadné urazit, pokoøit ubohé, bezbranné dìvèe, které se prohøešilo jen tím, že ho miluje! Ó, co jsem vytrpìla za ty tøi dny! Mùj bože, mùj bože! Když si vzpomenu, že jsem k nìmu pøišla po prvé sama, že jsem se pøed ním ponížila, plakala, že jsem se ho doprošovala o trochu lásky... A po tom všem! ... Poslyšte,” øekla, obracejíc se ke mnì a její èerná oèka zazáøila, „ono to tak není! Nemùže to tak být; to je nepøirozené! Vy nebo já se mýlíme; možná, že dopis nedostal. Možná, že dosud nic neví. Jak je možné, posuïte sám, øeknìte mi, proboha, vysvìtlete mi nemohu to pochopit - jak je možné se tak barbarsky hrubì zachovat, jak se zachoval on ke mnì? Ani jediné slovo! I k poslednímu èlovìku na svìtì býváme milosrdnìjší! Možná, že nìco slyšel, možná, že mu o mnì nìkdo nìco napovídal!” zvolala, obracejíc se ke mnì s otázkou. „Co o tom soudíte, co?” „Poslechnìte, Nastìnko, pùjdu k nìmu zítra vaším jménem.” „Hm!“ „Zeptám se ho na všechno, povím mu všechno.” „Hm, hm!” „Napište dopis. Neøíkejte ne, Nastìnko, neøíkejte ne! Pøimìji ho, aby si vašeho chování vážil, všechno se dozví, a jestli...” „Ne, pøíteli, ne,” skoèila mi do øeèi. „To staèí! Ode mne nemùže èekat ani slovo, ani jediné slovo, ani øádku - to staèí! Neznám ho, nemám ho už ráda, za...po...menu...” Nedomluvila. „Uklidnìte se, uklidnìte se! Tady se posaïte, Nastìnko,” øekl jsem a usadil jsem ji na lavièku. „Jsem klidná! Dost! To nic! To jsou slzy, to uschne! Myslíte, že si zoufám, že se utopím?” 53

Srdce mi pøetékalo, chtìl jsem promluvit, ale nemohl jsem. „Poslyšte,” pokraèovala, berouc mì za ruku, „øeknìte: že byste se tak nezachoval, že byste tak krutì neopustil tu, která by k vám sama pøišla, že byste se krutì nevysmál jejímu slabému, hloupému srdci? Že byste ji chránil? Pøedstavil byste si, že byla osamìlá, že neumìla sama sebe uhlídat, že se neumìla uchránit lásky k vám, že se nijak neprohøešila, že se konec koncù nijak neprohøešila... že nic nespáchala! Ach mùj bože, mùj bože...” „Nastìnko!” zvolal jsem posléze, nemaje už sil pøekonat své vzrušení. „Nastìnko, vy mne trýzníte! Zraòujete mé srdce, drtíte mne, Nastìnko! Nemohu mlèet! Musím koneènì promluvit, povìdìt o tom, èím mi srdce pøekypuje.” Øíkaje to, vstal jsem z lavièky. Vzala mne za ruku a udivenì na mne hledìla. „Co je s vámi?” otázala se posléze. „Poslouchejte!” øekl jsem odhodlanì. „Poslouchejte mne, Nastìnko! To, co budu teï povídat, je úplný nesmysl, je úplnì nemožné, úplnì hloupé! Vím, že se to nikdy nemùže stát, ale já nemohu mlèet. Ve jménu toho, co vás teï trápí, vás pøedem prosím, odpuste mi!” „Copak, copak?” pravila ona, pøestala plakat, upøenì na mne hledìla a v jejích udivených oèích záøila neobyèejná zvìdavost. „Co se s vámi dìje?” „Je to bláznovství, ale já vás miluji, Nastìnko! To se dìje! No, a teï je to venku!” øekl jsem, mávnuv rukou. „Ted’ uvidíte, mùžete-li se mnou tak mluvit, jak jste dosud mluvila, mùžeteli poslouchat to, co vám budu øíkat...” „Nu, co, copak?” pøerušila mne Nastìnka. „Co je na tom? Vìdìla jsem dávno, že mì milujete, ale zdálo se mi poøád, že 54

mì milujete jenom tak, docela prostì... Ach mùj bože, mùj bože!” „Bylo to napøed prosté, Nastìnko, ale nyní, nyní ... je mi právì tak jako vám, když jste k nìmu tenkrát pøišla se svým uzlíèkem. Hùø než vám, Nastìnko, protože on tenkrát nebyl do nikoho zamilován, kdežto vy zamilována jste.” „Co mi to povídáte! Já vám už ani trochu nerozumím. Ale poslyšte, naè to, to jest ne naè, ale proè to povídáte takhle a tak najednou... Bože, já mluvím hlouposti! Ale vy...” A Nastìnka se úplnì popletla. Tváøe jí zahoøely; sklopila oèi. „Co dìlat, Nastìnko, co mám dìlat! Má vina, zneužil jsem... Ale ne, ne, není to má vina, Nastìnko, já to tuším, cítím, protože mé srdce mi øíká, že jsem nevinen, protože vás nièím nemohu urazit, ponížit! Byl jsem vᚠpøítel; jsem vaším pøítelem i nyní; nièemu jsem se nezpronevìøil. Tekou mi nyní slzy, Nastìnko. A si tekou, a tekou, nikomu nepøekážejí. Oschnou, Nastìnko...” „Sednìte si, sednìte,” øekla, usazujíc mne na lavièku, „ach mùj bože!” „Ne, Nastìnko, já si nesednu, já už tady nesmím být, vy už mì nesmíte vidìt; všechno vám povím a odejdu. Chci jen øíci, že byste se byla nikdy nedovìdìla, že vás miluji. Byl bych své tajemství uchoval. Nebyl bych vás trápil nyní, v tuto chvíli, svým sobectvím. Ne! Ale nemohl jsem to teï snést; sama jste o tom zaèala, vy jste tím vinna, vy jste tím vším vinna, já vinen nejsem. Nemùžete mne odehnat ...” „Ale ne, ne, já vás nevyháním, ne!” øekla Nastìnka celá nešastná, skrývajíc, jak jen mohla, svùj neklid. „Vy mne neodháníte? Ne! Ale já jsem od vás chtìl utéci 55

sám. A já odejdu, jenom všechno od zaèátku povím, protože jsem nevydržel sedìt, když jste vyprávìla, když jste tu plakala, když jste se trápila, protože, no, protože (já to øeknu, Nastìnko), protože vás odvrhl, protože odstrèil vaši lásku, pocítil jsem, vytušil jsem ve svém srdci tolik lásky k vám, Nastìnko, tolik lásky! . .. A bylo mi hoøko, že vám nemohu tou láskou pomoci ... srdce mi pukalo a já, já nemohl mlèet, musel jsem promluvit, Nastìnko, musel jsem mluvit!” „Ano, ano! Mluvte, mluvte se mnou tak!” øekla Nastìnka s nevylíèitelným posunkem. „Snad je vám divné, že s vámi tak mluvím, ale... mluvte! Potom vám to povím! Všechno vám vypovím!” „Vy mne litujete, Nastìnko; vy mne zkrátka litujete, má milá. Ale co je pryè, je pryè! Co se jednou øekne, to už zpátky nevezmeš. Není to tak? No, tak nyní víte všechno. A od toho mùžeme zaèít. No, dobrá, teï je všechno, jak má být; poslouchejte pìknì. Když jste sedìla a plakala, pomyslil jsem si (ach, dovolte mi øíci, co jsem si pomyslil!), pomyslil jsem si, že (no, to už samozøejmì nepøichází v úvahu, Nastìnko), pomyslil jsem si, že... pomyslil jsem si, že nìjak... no, docela nìjak letmo, že už ho nemilujete. Pak bych - myslil jsem si to už vèera a pøedevèírem, Nastìnko - pak bych to zaøídil tak, pak bych to zaøídil urèitì tak, že byste si mne zamilovala: vždy jste sama øekla, vždy jste sama povídala, Nastìnko, že už jste se do mne skoro zamilovala. No, a co dál? No, to je témìø všechno, co jsem chtìl øíci; zbývá jen dodat, co by bylo pak, kdybyste si mne zamilovala, jen to, nic víc! Poslouchejte, pøítelkynì jste pøece má pøítelkynì - jsem ovšem obyèejný, ubohý èlovìk, tak bezvýznamný, ale o to nejde (o tom ani nemíním mluvit, to jen z rozpakù, Nastìnko), já bych vás tolik miloval, tolik 56

miloval, že by vám má láska nebyla na obtíž, i kdybyste ho ještì milovala, i kdybyste nepøestávala milovat toho, jehož neznám. Neustále byste slyšela, neustále byste cítila, že vedle vás bije vdìèné, vdìèné srdce, vroucí srdce, které pro vás... Ach Nastìnko, Nastìnko, co jste to se mnou udìlala!” „Neplaète, nechci, abyste plakal,” øekla Nastìnka, vstávajíc rychle z lavièky, „pojïte, vstaòte, pojïte se mnou, neplaète, neplaète,” øíkala, stírajíc mi slzy šátkem, „no, pojïte už, já vám možná nìco povím. .. I když mì teï opustil, i když na mne zapomnìl, pøece ho ještì miluji (nechci vás klamat) ...ale poslyšte, odpovìzte mi. Kdybych se na pøíklad do vás zamilovala, to jest, kdybych... Ach, pøíteli, pøíteli mùj! Když si vzpomenu, když si vzpomenu, že jsem vás urážela, že jsem se smála vaší lásce a chválila vás za to, že jste se do mne nezamiloval!... Ó bože! Proè jsem to jen netušila, proè jsem to netušila, proè jsem byla tak hloupá, ale... no, no, rozhodla jsem se, že vám všechno povím.” „Poslechnìte, Nastìnko, víte co: pùjdu pryè a je to! Stejnì vás jenom trápím. Máte nyní výèitky svìdomí, že jste se mi smála, ale já nechci, opravdu, nechci, abyste pøi všem, co vás potkalo... je to samozøejmì má vina, Nastìnko, sbohem!” „Stùjte, vyslechnìte mne: mohl byste èekat?” „Na co èekat, proè?” „Já ho miluji, ale to pøejde, to musí pøejít, to nemùže nepøejít; už to pøechází, cítím to... Kdo ví, snad to dneska skonèí, protože ho nenávidím, protože se mi vysmál, kdežto vy jste tady se mnou plakal, protože vy byste mnou nepohrdl jako on, protože vy mì milujete, ale on mì nemiloval, protože já vás koneènì sama miluji... ano, miluji! Miluji, jako vy mì milujete; vždy jsem vám to už pøedtím øekla sama, slyšel jste mì - miluji vás 57

proto, že jste lepší než on, protože jste šlechetnìjší než on, protože, protože on...” Byla chudinka tak vzrušena, že nedomluvila, položila si hlavu na mé rameno, pak na prsa a hoøce se rozplakala. Utìšoval jsem ji, domlouval jí, ale ona nemohla pøestat; stále mi tiskla ruku a øíkala mezi vzlyky: „Poèkejte, poèkejte, já hned pøestanu! Chci vám øíci... nemyslete si, že ty slzy - to jen tak, ze slabostí, poèkejte, ono to pøejde...” Nakonec pøestala, otøela slzy a šli jsme dál. Chtìl jsem mluvit, ale ona mne ještì dlouho prosila, abych poèkal. Odmlèeli jsme se... Nakonec se vzpamatovala a dala se do øeèi: „Prosím vás,” zaèala slabým a rozechvìlým hlasem, v nìmž však náhle zaznìlo nìco, co mi proniklo až do srdce a slastnì tam zabolelo, „nemyslete, že jsem tak nestálá a lehkomyslná, nemyslete, že mohu tak snadno, tak rychle zapomenout, zradit... Celý rok jsem ho milovala a pøísámbohu, že jsem mu nikdy, nikdy, ani myšlenkou nebyla nevìrná. Pohrdl tím, vysmál se mi - Bùh mu odpus! Ale zranil mì, urazil mì do hloubi duše. Já, já ho nemiluji, protože mohu milovat jen toho, kdo je velkodušný, kdo mì chápe, kdo je šlechetný, protože jsem sama taková a on mì není hoden Pánbùh mu to odpus! Dobøe že to udìlal, než abych se potom zklamala ve svých nadìjích a poznala, jaký je... Nu což! Ale kdo ví, mùj dobrý pøíteli,” pokraèovala, tisknouc mi ruku, „kdo ví, snad byla celá má láska jen šálení smyslù, obraznosti, snad zaèala nezbedností, hloupostmi, protože jsem byla pod babièèiným dohledem. Snad musím milovat jiného a ne jeho, ne takového èlovìka, jiného, který by mì politoval a, a... Nu, nechme toho,” zarazila se Nastìnka, udýchaná vzrušením, „chtìla jsem jenom øíci... chtìla jsem vám øíci, jestli pøesto, že ho miluji (ne, milovala jsem 58

ho), jestli mi pøesto ještì øeknete... jestli cítíte, že vaše láska je tak veliká, že mùže z mého srdce vytlaèit pøedchozí... jestli se budete chtít nade mnou slitovat, jestli mì nebudete chtít ponechat samotnou mému osudu, bez útìchy, bez nadìje, jestli mì budete chtít milovat vždycky tak, jako mì milujete teï, pøísahám vám, že má vdìènost ... že má láska bude nakonec hodna vaší lásky... Podáte mi teï ruku?” „Nastìnko,” zvolal jsem zalykaje se pláèem, „Nastìnko ... Ó Nastìnko!” „Dost, dost! Teï už opravdu dost!” øekla sotva se pøemáhajíc. „Tak, teï jsme si už všechno povìdìli, nemám pravdu? Co? Nu, vy jste šasten, já jsem šastna; nebudeme o tom již mluvit; poèkejte, ušetøte mne toho... Mluvte, proboha, o nìèem jiném!” „Ano, Nastìnko, ano! Dost již, nyní jsem šasten, jsem... No, Nastìnko, mluvme o nìèem jiném, honem, honem mluvme; ano, to bude nejlepší!” A nevìdìli jsme, o èem mluvit, smáli jsme se, plakali, øíkali jsme tisíce slov beze smyslu a souvislosti; chvíli jsme šli po chodníku, pak jsme se náhle vrátili zpátky a pøešli ulici, pak jsme se zastavili a pøešli zas na nábøeží, byli jsme jak dìti. „Bydlím teï sám, Nastìnko,” vykládal jsem, „ale zítra... No, jsem ovšem chudý, Nastìnko, víte, mám jenom dvanáct set, ale to nic nedìlá...” „Ovšem, že ne, a babièka má pensi, nebude nám na obtíž. Babièku musíme vzít k sobì.” „Samozøejmì, babièku musíme vzít k sobì... ale co Matrjona...” „Ach, my máme také Fjoklu!” „Matrjona je hodná, má jediný nedostatek: nemá fantasii, 59

Nastìnko, naprosto žádnou fantasii, ale to nevadí!” „To je jedno, mohou být u nás obì; ale vy se k nám zítra pøestìhujete.” „Jak to? K vám? Dobrá, pøestìhuji se.” „Najmete si u nás byt. Máme nahoøe prázdné podkroví, mìli jsme tam staøièkou nájemnici, šlechtiènu, ale odstìhovala se, a babièka by tam chtìla nìjakého mladšího pána; povídám jí:, Proèpak mladšího?‘ A ona na to: ,Jen tak, jsem už stará, ale nesmíš si, Nastìnko, myslet, že tì chci za nìho vyvdat.` Uhodla jsem, že je to zrovna kvùli tomu.‘ „Ach Nastìnko!” Dali jsme se oba do smíchu. „No pøestaòte už, pøestaòte! A kde vy bydlíte? Já jsem to už zapomnìla.” „Tam, u -ského mostu, v Barannikovovì domì.“ „To je ten velký dùm?” „Ano, ten velký dùm.” „Ach, já vím, to je hezký dùm; víte, ale pøestìhujte se rychle odtamtud k nám.” „Zítra, Nastìnko, zítra; jsem tam nìco dlužen za byt, ale to nevadí ... Dostanu brzo gáži.” „A víte, já budu možná dávat hodiny; sama se budu uèit a pak budu dávat hodiny.” „No to je krásné... a já dostanu brzy pøídavek, Nastìnko.” „Tak od zítøka budete mùj nájemník.” „Ano, a pojedeme na Lazebníka sevillského, protože ho teï brzy budou zas dávat.” „Ano, pojedeme,” øekla Nastìnka se smíchem, „ne, na Lazebníka ne, radìji na nìco jiného.” „No, dobrá, na nìco jiného, to bude samozøejmì lepší, na 60

to jsem nepomyslil.” Takto rozmlouvajíce chodili jsme oba jako v dýmu, v mlze,jako bychom nevìdìli, co se s námi dìje. Tu jsme se zastavili a dlouho hovoøili na jednom místì, tu jsme se zas pustili nazdaøbùh a kdo ví, kde jsme se toulali, a zase smích, zase slzy... Tu se Nastìnce zachce domù, neodvažuji se ji zdržovat a chci ji doprovodit až k domu; vydáme se na cestu a za ètvrt hodiny jsme najednou zas na nábøeží u naší lavièky. Tu ona zavzdychá a zas se jí hrne slzièka do oèí, já se polekám, strnu... Ale ona už tiskne mou ruku a už chce zas štìbetat, chodit, rozprávìt. „Už je èas, musím domù; myslím, že je hodnì pozdì,” øekla nakonec Nastìnka, „pøestaòme takhle vyvádìt!” „Ano, Nastìnko, ale já už bych teï neusnul; nepùjdu domù.” „Já asi také neusnu; ale doprovodíte mì ...” „Urèitì!” „Ale teï už urèitì dojdeme domù.” „Urèitì, urèitì.” „Na mou duši? ... Protože já se pøece musím už jednou vrátit domù!” „Na mou duši,” odpovìdìl jsem se smíchem. „Tak pojïme!” „Pojïme.” „Pohleïte na nebe, Nastìnko, pohleïte! Zítra bude pøekrásný den; tak modré nebe, takový mìsíc! Pohleïte, teï ho zakryje ten žlutý oblak, hleïte, hleïte! Ne, minul ho. Hleïte jen, hleïte!” Ale Nastìnka se nedívala na oblak, stála mlèky, celá zaražená; po chvilce se s trochou ostychu pevnì pøimkla ke mnì. Její ruka se zachvìla v mé; pohlédl jsem na ni... Opøela se o mne ještì víc. 61

V tu chvíli pøešel kolem nás nìjaký mladík. Náhle se zastavil, pozornì na nás pohlédl a pak udìlal zas nìkolik krokù. Srdce se ve mnì zachvìlo. „Nastìnko,” øekl jsem polohlasem, „kdo je to, Nastìnko?” „To je on,” odpovìdìla šeptem, ještì úže, ještì rozechvìleji se ke mnì tisknouc... Sotva jsem stál na nohou. „Nastìnko! Nastìnko! Jsi to ty!” ozval se hlas za námi a v té chvíli mladík pøikroèil blíž. Bože, jaký to byl výkøik! Jak sebou trhla! Jak se vymanila z mého náruèí a letìla mu vstøíc! Stál jsem a ztrnule na nì hledìl. Ale sotva mu podala ruku, sotva se vrhla do jeho objetí, obrátila se náhle zase ke mnì, jako vítr, jako blesk byla u mne, a než jsem se vzpamatoval, vzala mì obìma rukama kolem krku a silnì, horce mì políbila. Potom beze slova odbìhla zas k nìmu, uchopila ho za ruku a odtáhla ho za sebou. Dlouho jsem stál a hledìl za nimi... Nakonec mi oba zmizeli z oèí.

62

RÁNO Mé noci skonèily ránem. Bylo ošklivo. Pršelo a dešové kapky smutnì ukaly na má okna; v pokoji bylo tma, venku pošmourno. Hlava mne bolela a toèila se; mrazilo mne v celém tìle. „Pøišlo jim psaní mìstskou poštou, milostpane, listonoš ho pøinesl,” promluvila nade mnou Matrjona. „Psaní! Od koho?” zvolal jsem, vyskakuje ze židle. „Ani nevím, milostpane, podívají se, snad tam bude napsáno, od koho to je.” Zlomil jsem peèe. To je od ní! „Ach, odpuste, odpuste mi!” psala Nastìnka, „na kolenou vás prosím, odpuste mi! Oklamala jsem vás i sebe. Byl to sen, vidina. - Rmoutila jsem se dnes pro vás, odpuste, odpuste mi! Neobviòujte mne, protože jsem vás v nièem nezradila; øekla jsem, že vás budu milovat, miluji vás nyní, a víc než miluji. Ó bože! Kdybych vás mohla milovat oba najednou! Ó, kdybyste vy byl on!” „Ó, kdyby on byl vy!” prolétlo mi hlavou. Vzpomnìl jsem si na tvá slova, Nastìnko! „Bùh vidí, co všechno bych pro vás nyní udìlala! Vím, že je vám tìžko a smutno. Ublížila jsem vám, ale vy víte, že láska køivdu snadno zapomíná. A vy mne milujete! Dìkuji, ano dìkuji vám za tu lásku! Protože se mi vtiskla do pamìti jako sladký sen, na nìjž dlouho po probuzení vzpomínáme; protože jsem si navždy zapamatovala ten okamžik, kdy jste mi tak bratrsky otevøel své srdce a tak 63

velkodušnì pøijal darem mé utýrané, abyste je chránil, konejšil a léèil. Odpustíte-li mi, bude vzpomínka na vás povznesena vìèným citem vdìku, který z mé duše nikdy nevymizí. Budu chránit tu vzpomínku, budu jí vìrná, nezpronevìøím se jí, nezpronevìøím se svému srdci: je pøíliš stálé. Hned vèera se tak rychle vrátilo k tomu, jemuž patøilo navždy. Setkáme se, pøijdete k nám, neopustíte nás, budete vždycky mým pøítelem, bratrem. A když mne uvidíte, podáte mi ruku ano? Podáte mi ji, odpustil jste mi, viïte, že ano. Milujete mne jako døív? Co, milujte mne, neopouštìjte mne, protože vás v této chvíli tak miluji, protože jsem hodna vaší lásky, protože si ji zasloužím... pøíteli mùj milý! Pøíští týden se vdávám. Vrátil se zamilovaný, nikdy na mne nezapomínal ... Nezlobte se, že vám o nìm píši. Ale chci k vám pøijít s ním, budete ho mít rád, viïte, že budete? Odpuste, vzpomínejte a milujte svou Nastìnku.” Dlouho jsem ten dopis èetl, slzy se mi draly do oèí. Nakonec mi vypadl z rukou a já si zakryl tváø. „Pane, panáèku!” zaèala Matrjona. „Co je, babko?” „Ale sundala jsem všechny pavuèiny ze stropu; teï se mùžou tøeba ženit, sezvat si hosty, hned, od hodiny.” Podíval jsem se na Matrjonu. Byla to ještì èilá, mladá babka, ale nevím proè, najednou jsem si ji pøedstavil s vyhaslým pohledem, vrásèitou, ohnutou, vetchou. Nevím proè, ale najednou jsem si pøedstavil, že mùj pokoj zestárnul stejnì jako babka. Stìny a podlaha vyrudly, všechno zešedlo, pavuèin bylo 64

ještì víc. Nevím, proè se mi zdálo, když jsem se podíval oknem, že protìjší dùm také omšel, vybledl, že štukové sloupky se odrolily, opadaly, že øímsy zèernaly, rozpukaly a jasné tmavožluté zdi se pokryly skvrnami. Snad že sluneèní paprsek, který nenadále vyhlédl za oblakem, se opìt schoval pod dešový mrak a všechno zase zesmutnìlo v mých oèích. Èi se mi snad zjevila tak nepøívìtivì a žalostnì celá perspektiva mé budoucnosti a uvidìl jsem se tak, jak jsem teï, pøesnì za patnáct let, zestaralý, ve stejném pokoji, stejnì osamìlý, se stejnou Matrjonou, která za ta léta nijak nezmoudøela. Ale proè bych vzpomínal na køivdu, Nastìnko! Proè bych temným mrakem zastínil tvé jasné, poklidné štìstí, proè bych trpkou výtkou roztesknil tvé srdce, poranil je skrytými výèitkami, aby pak stísnìnì tlouklo v hodinách štìstí, proè bych rozdrtil jen jediný z tìch nìžných kvítkù, které jsi vpletla do svých èerných kuèer, když jsi šla s ním k oltáøi... Ó, nikdy, nikdy! A bude jasné tvé nebe, a bude záøivý a klidný tvùj milý úsmìv, a budeš požehnána za okamžik blaženosti a štìstí, které jsi dala jinému, osamìlému, vdìènému srdci. Mùj bože! Celý okamžik blaženosti! Copak to je málo tøeba i na celý lidský život?

65

Fjodor Michajloviè Dostojevskij

BÍLÉ NOCI Sentimentální román Ze vzpomínek snílka

Pøeložil Jaroslav Tafel. Ilutrovala Ludmila Jiøincová. Praha, 1958.

66