UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE KATOLICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Ústav dějin křesťanského umění
Bc. Martina Obrazová
Ferdinand Engelmüller 1867–1924 Diplomová práce
Vedoucí práce: PhDr. Milan Pech, Ph.D.
Praha 2013
Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.
V Praze dne 12. 6. 2013
Bc. Martina Obrazová
Bibliografická citace Ferdinand Engelmüller: 1867–1924: diplomová práce / Bc. Martina Obrazová; vedoucí práce: PhDr. Milan Pech Ph.D. -- Praha, 1913. -- 141 s.
Anotace Ferdinand Engelmüller 1867–1924 Tématem diplomové práce je monografické zpracování života a tvorby malíře Ferdinanda Engelmüllera. Autorka se nejprve zaměřuje na kulturně historický kontext období přelomu 19. a 20. století, do kterého zařadila vývoj krajinomalby přelomu 19. a 20. století a také krajinářskou školu Julia Mařáka. Hlavní část práce se zaměřuje na život, dílo a pedagogickou činnost Engelmüllera. Tato hlavní část je rozdělena do tří etap, které jsou vymezeny důležitými a přelomovými událostmi v malířově životě a tvůrčí kariéře. Práce je z velké části založena na studiu archiválií a písemné pozůstalosti Ferdinanda Engelmüllera. Součástí diplomové práce je seznam děl Ferdinanda Engelmüllera. Jsou v něm uvedena díla, která se nachází v českých veřejných sbírkách v rámci místních muzeí a galerií.
Klíčová slova Ferdinand Engelmüller, Škola Julia Mařáka, české krajinářství, soukromá škola Ferdinanda Engelmüllera
Abstract Ferdinand Engelmüller 1867–1924 The subject of this thesis is monographic description of life and work of the painter Ferdinand Engelmüller. The author of this work focuses on cultural and historical context of the era at turn of the 20th century, in which she includes development of the landscape painting art and landscape painting school of Julius Mařák. Major part of this thesis is dealing with life, work and pedagogical activities of Engelmüller. It is subdivided into three stages defined by the important and breakthrough events of the painter´s life and career. The work is largely based on the study of archival documents and written documents of Ferdinand Engelmüller. Thesis also includes list of works of Ferdinand Engelmüller introducing the works that are located in Czech public collections within local museums and galleries.
Keywords Ferdinand Engelmüller, Julius Mařák´s School, Czech Landscape Painting, Ferdinand Engellmüller Private School Počet znaků: 184 227
Poděkování Na tomto místě bych chtěla zejména poděkovat svému vedoucímu diplomové práce PhDr. Milanu Pechovi, Ph.D. za jeho podporu a mnoho cenných rad při vedení diplomové práce. Poděkování patří také všem veřejným muzejním a galerijním institucím za poskytnutí veškerých informací a podkladů k sepsání této diplomové práce.
Obsah Úvod ............................................................................................................... 7 Přehled literatury ............................................................................................ 9 1. Kulturně historický kontext přelomu 19. a 20. století .............................. 11 1.1. Krajinomalba přelomu 19. a 20. století ............................................ 11 1.2. Škola Julia Mařáka ........................................................................... 18 2. Život a dílo Ferdinanda Engelmüllera...................................................... 25 2.1. Umělecké počátky 1867–1897 ......................................................... 25 2.2. Doba vrcholu 1897–1918 ................................................................. 42 2.3. Závěr umělcovy tvorby 1918–1924 ................................................. 70 Závěr ............................................................................................................ 76 Seznam literatury ......................................................................................... 79 Přílohy .......................................................................................................... 86 a) Seznam děl F. Engelmüllera v českých veřejných sbírkách .............. 86 a) Obrazová příloha .............................................................................. 116 b) Seznam vyobrazení .......................................................................... 138
6
Úvod Ferdinand
Engelmüller
patří
k méně
známým
absolventům
Mařákovy
krajinářské školy. Dosud stojí ve stínu slavnějších spolužáků, např. Antonína Slavíčka, Františka Kavána nebo Otakara Lebedy. Také o něm doposud nebylo napsáno žádné monografické pojednání, ani žádná odborná studie o jeho tvorbě, přestože je zajímavým umělcem. Vzhledem k tomu, že o Engelmüllerově životě, díle a pedagogické činnosti je známo relativně málo, rozhodla jsem se zaměřit svou diplomovou práci právě na tyto tři oblasti. Ráda bych poukázala na klíčové události v malířově životě, které měly rozhodující vliv na jeho tvorbu a zároveň zdůraznit jeho důležité místo na umělecké scéně přelomu 19. a 20. století. Svou práci jsem opřela o studium archiválií, které se váží k osobnosti Ferdinanda Engelmüllera a jsou uloženy v Archivu hlavního města Prahy, archivu Národní galerie, archivu Oblastního muzea Praha-východ a v Literárním archivu Památníku národního písemnictví. Kromě toho jsem zohlednila také názory dobové kritiky tak, jak se zrcadlí v dobovém českém tisku, např. Zlatá Praha, Světozor, Národní politika aj. Při psaní jsem využila také Engelmüllerovy písemné pozůstalosti nacházející se dnes v archivu Národní galerie a Literárním archivu Památníku národního písemnictví. V nich se nachází i Engelmüllerovy deníky, které mi byly velkým pomocníkem při popisování jeho zahraničních cest. Nejprve se zabývám krajinomalbou na přelomu 19. a 20. století, která úzce souvisí s následující krajinářskou školou Julia Mařáka. Dále se zaměřuji na důležité životní a tvůrčí okamžiky Ferdinanda Engelmüllera. Na počátku se také zabývám historií staré pražské rukavičkářské rodiny Engelmüllerů. Následně se zaměřuji na dospívání Engelmüllera, na jeho studium u Julia Mařáka a také na jeho působení jako soukromého učitele ve šlechtických rodinách. Tomu se věnoval během studia na Mařákově krajinářské škole. Poté se zabývám založením jeho vlastní soukromé malířské školy, jeho působením v ní a jejím rozvojem. Následně sleduji vývoj jeho tvorby, který se zřetelně odráží ve výstavách, jichž se účastnil nebo které sám pořádal. Také z toho důvodu jim věnuji zvýšenou pozornost. Součástí mé diplomové práce je seznam děl Ferdinanda Engelmüllera. Jsou v něm uvedena díla, která se nachází v českých veřejných sbírkách v rámci místních galerií a muzeí (např. Národní galerie v Praze, Národní muzeum, České muzeum výtvarných umění a Oblastní muzeum Praha-východ). Díla jsou rozdělena podle místa
7
uložení a instituce jsou seřazeny abecedně. Seznam mi mimo jiné umožnil vytvořit si představu o rozsahu a charakteru Engelmüllerova díla. Zároveň by mohl být dobrým východiskem přípravy jeho případné monografické výstavy nebo by mohl být nápomocen při dalším studiu osobnosti Ferdinanda Engelmüllera a jeho tvorby. Většina malířových děl v dnešních státních sbírkách byla získána z pozůstalosti Engelmüllera. Většinou se jedná o grafiky, i když se Engelmüller věnoval spíše pastelu.
8
Přehled literatury K tématu krajinomalby jsem nejvíce využívala publikací, které se věnují otázce krajinomalby na přelomu 19. a 20. století. Touto problematikou se především zabývá Naděžda Blažíčková-Horová, která byla také editorkou výstavního katalogu Julius Mařák a jeho žáci z roku 1999. Text katalogu shrnuje veškeré dosavadní poznání o krajinomalbě a umělcích-krajinářích. V něm využila i své dosavadní publikované texty o české krajinomalbě 19. a počátku 20. století, tvorbě Julia Mařáka a jeho škole. V roce 2011 byl vydán katalog k expozici české krajinomalby a plastiky přelomu 19. a 20. století ze sbírek Galerie hlavního města Prahy. Katalog a výstavu připravila Sandra Baborovská. Zaměřuje se na významné umělce, působící v osmdesátých a devadesátých letech 19. století, kteří připravili podmínky pro nástup modernismu a na umělce sdružující se kolem skupiny Osma. Soustředí se na krajinu a sleduje její proměny forem od romantismu po impresionismus. Další literatura se věnuje krajinomalbě v rámci tvorby konkrétních umělců, kterými se zabývá. O životě a díle Ferdinanda Engelmüllera dosud nikdo odborně nepsal. Proto mým základním východiskem pro napsání této práce byly archiválie a písemné prameny. O životních osudech Ferdinanda Engelmüllera a jeho rodiny se dozvídáme z archivních záznamů Archivu hlavního města Prahy. Nejvíce informací jsem našla ve všeobecném sčítání lidu, ale hlavně v pražských matričních knihách. Na základě těchto údajů lze poměrně dobře vysledovat životní data celé jeho rodiny. Písemná a umělecká pozůstalost Ferdinanda Engelmüllera se nachází ve fondech archivu Národní galerie v Praze a Literárním archivu Památníku národního písemnictví. Součástí pozůstalosti jsou osobní dokumenty malíře, různé legitimace, školní vysvědčení a fotografie. O jeho vztazích s učitelem Juliem Mařákem, jeho spolužáky a o pracovních záležitostech nejlépe vypovídá osobní a pracovní korespondence, která je bohatě zastoupena v obou fondech. Bohatým zdrojem Engelmüllerovy rané tvorby jsou skicáře a deníky z cest, které jsou také uloženy v archivu Národní galerie v Praze a Literárním archivu Památníku národního písemnictví. Největší počet zápisků je z cest do Ruska. K těmto deníkům můžeme počítat i rukopis Engelmüllerova syna Ferdinanda, který přepsal otcův deník z cest. Rukopis nazval Tři zájezdy malíře Ferdinanda Engelmüllera do Ruska, a co z nich vzešlo. V něm je znát levicové smýšlení jeho syna,
9
který své myšlenky dokonce přiřknul i svému otci. Pohled na malíře je tak poněkud zkreslený. Originální deníky jsou uloženy ve fondu malíře v Literárním archivu PNP. Vedle tohoto rukopisu Engelmüllerův syn sepsal Vzpomínky na malíře F. Engelmüllera, ve kterých popisuje rodinný život s otcem-malířem a ve zkratce popisuje jeho život. Méně informací máme o soukromé malířské škole Ferdinanda Engelmüllera. Hlavním zdrojem jsou vzpomínky Engelmüllerových žáků. V archivu Oblastního muzea Praha-západ se dochovala zpráva ve formě rukopisu od Josefa Olexy. Další informace pochází z korespondence či z novinových a časopisových článků od Otakara Nejedlého. Tvůrčí a výstavní činnost nám dobře dokumentují články a recenze v časopisech a v novinách. Nejvíce se recenze zabývaly výstavami pořádanými v Praze, hlavně výstavami Krasoumné jednoty v Rudolfinu a Umělecké besedy. Větší zájem vzbudily jeho ateliérové výstavy. Již méně se dočítáme o výstavách v malých městech a o zahraničních výstavách najdeme jen drobné zmínky. Nakonec je důležité zmínit vlastní publikační činnost Ferdinanda Engelmüllera. Na konci svého života vydal knihu Cesty k malířskému umění, ve které rozebírá malířské a grafické postupy. Sloužila jako příručka malířům i laikům. Dává nám také základní představu o obsáhlosti výuky na jeho škole. Během své tvůrčí činnosti vydával umělecká alba, která se skládala z reprodukcí jeho děl. Tato alba seznamovala veřejnost s jeho tvorbou a dostávala ho do širšího povědomí.
10
1. Kulturně historický kontext přelomu 19. a 20. století 1.1. Krajinomalba přelomu 19. a 20. století Krajinomalba, umělecké zobrazení krajiny, se nám může jevit jako žánr výtvarného umění, který svým tradičním pojetím patří do minulosti. Zachycení vztahu člověka ke krajině je však stále aktuální. Krajina je prostředí, ve kterém člověk žije a na něhož nějakým způsobem působí. Dodnes zůstává jedním z hlavních inspirativních výtvarných námětů. Umělci hledají cesty, které by vedly k obnově současného nedokonalého soužití člověka s přírodou.1 V tradici západní Evropy se krajinomalba osamostatnila jako žánr poměrně pozdě. Její proměna souvisela s proměnami umění samotného i s jeho idejemi. Když se krajinomalba postupně vyčlenila z pozadí renesančních scén, kde spoluvytvářela perspektivní prostor, mohla komponovat pohledy soupeřící s realitou, jako v době holandského krajinářství 17. století,2 a vytvářet idealizující představy o návratu do antických dob, tak jako v malířství francouzského klasicismu. Krajinářství se rozvíjelo na základě nových podnětů a postupů vycházejících z různorodých uměleckých směrů. Nejsilněji se v něm projevily principy romantismu a realismu. Rozdíly ve způsobu zobrazení přineslo spor mezi realistickou a romanticky komponovanou krajinou. Spor spočíval v rozdílném přístupu a postupu v tvorbě. Realisté kladli důraz na věrné zobrazení krajiny a romantici zdůrazňovali silný citový prožitek z přírody. Od devatenáctého století se umělci snažili vcítit do krajinného motivu a navázat s přírodou přímý kontakt, který se stal jedním z důležitých moderních přístupů ke krajině a přírodě. Také do krajiny začali promítat své vlastní pocity a krajina se stala prostředkem jejich sebevyjádření. Skutečného soužití s přírodou dosáhla malířská skupina umělců žijící a pracující v Barbizonu u Fontainebleau od 30. let 19. století. Brzy se stal domovem krajinářů několika generací z celé Evropy, kteří hledali působivý výsek skutečné přírody tzv. paysage intime, tedy intimně působící kus krajiny. Od 20. století se k promítání vlastních pocitů do krajiny přidala otázka způsobu samotného zobrazení, 1
V devadesátých letech 20. století přispěly k zájmu o problematiku krajinomalby dvě pražské výstavy. První, Proměny krajinomalby v českém umění 20. století, se konala ve Veletržním paláci v roce 1998 a snažila se zachytit vztah k přírodě v podobách, jak je určily některé směry, hnutí a osobnosti českého malířství 20. století. Druhá výstava, Krajina v současném umění, představila současnou podobu české krajinomalby v Domě U Kamenného zvonu v roce 1993, pořádanou Sorosovým centrem současného umění v Praze. 2 Holandská krajinomalba 17. století hrála důležitou roli ve vývoji krajinářství po celé 19. století, která spočívala v realistických tendencích barokního holandského krajinářství.
11
kterému už nestačila napodobivá funkce umění. Pohled na krajinu ve výtvarném umění představoval celou řadu přístupů, které spočívali v individuálním přístupu k zobrazení krajiny. Umělci nezachycovali jen to, co bylo kolem nich, ale i to co cítili a prožívali. Česká krajinomalba 19. století dala základ všem dalším domácím „krajinářským školám“. Mařákova krajinářská škola čerpala z hodnot malby 19. století a představovala výuku krajinomalby na Akademii výtvarných umění. Rozkvět krajinomalby vyvrcholil v období přelomu století, kdy se formovala koncepce moderního umění, založená na odlišném přístupu k tvorbě a jejímu vnímání než v předešlé době. Vstup do oblasti moderního umění zahájila na počátku dvacátého století generace Osmy, konkrétně svou výstavou v roce 1907. Ovšem bez úsilí generace devadesátých let, která pro zrod moderního umění připravila půdu, by to nebylo možné. Umělecká generace působící v devadesátých letech dokázala vystoupit s novými myšlenkami a novou organizací uměleckého života. Změnil se také pohled na ně samé. Umělci častěji cestovali do zahraničí díky cestovním stipendiím, česká tvorba se stala známá a pomalu se zmenšovala provinčnost českého umění. Otevíral se jim více okolní svět, nejen díky jejich zahraničním cestám za novým poznáním, což stále zůstávalo individuální záležitostí. V té době se rozvinuly další možnosti poznávání moderního umění. Jednak to byly nově vzniklé umělecké spolky, tak i časopisy, které seznamovali českého čtenáře o domácím a zahraničním umění.3 Z uměleckých spolků měl nejdůležitější roli Spolek výtvarného umění Mánes, založený v roce 1887. SVU Mánes se stal organizačním centrem generace umělců devadesátých let.4 Pořádal pravidelně výstavy domácích ale i zahraničních umělců, vedly se diskuse a přednášky o českém a evropském umění. Jeho časopisy Volné směry a Styl informovaly o světovém a domácím umění.5 Volné směry začaly vycházet v roce 1896 a zprostředkovávaly informace o světovém umění ve svých odborných statích, recenzích a obrazových reprodukcích. Časopis Styl vycházel jako měsíčník pro architekturu, umělecké řemeslo a úpravu měst, byl vydávaný v letech 1909 – 1913 a 1920 – 1938. Později se orientoval na architekturu, urbanismus a umělecký průmysl. Spolek SVU Mánes vydával také umělecké publikace. Nové podněty českému umění přineslo otevření kulturního obzoru, cesty umělců do zahraničí a zprávy o nich.
3
POMAJZLOVÁ 1999, 116 VLČEK 1998, 38 5 POCHE 1975, 482 4
12
V tomto rozvíjejícím se prostředí probíhala i reorganizace Akademie výtvarných umění v Praze, chystaná již od osmdesátých let, která se chtěla osvobodit od svazujících akademických pravidel a přiblížit se modernímu pojetí umění a zajistit lepší financování školy.6 Roku 1887 byly na Akademii zřízeny tři speciální školy. Jednou z nich byla krajinářská speciálka, kterou vedl profesor Julius Mařák.7 Novým požadavkem Akademie bylo individuální vedení žáka podle jeho talentu a schopností. Tento požadavek splňoval představu tvůrčí atmosféry přelomu století, která zdůrazňovala individuálnost, subjektivismus a kladla důraz na osobní prožitek. Stejně tak jako se měnily poměry na Akademii, tak pomalu docházelo k proměně velké části tvorby přelomu století. Ta přecházela od popisného historismu k vnitřnímu prožitku. Nejlépe se promítání osobních stavů a nálad uskutečňovalo v krajinomalbě, šlo vlastně o souznění nálady s krajinou. Na konci 19. století došlo v českém výtvarném umění k převládnutí náladové krajinomalby. V ní se sloučily dva bezprostřední impulsy, které vedly k syntéze romantické malby lesních interiérů Julia Mařáka a jednoduchosti realisticky pojatých krajin Antonína Chittussiho.8 S dílem Chittussiho se žáci Mařákovy krajinářské školy seznámili na jeho posmrtné výstavě v roce 1892.9 I když se malíři většinou otevřeně přikláněli k Chittussimu více než ke svému učiteli, romantizující složka byla v jejich díle přesto stále patrná. Projevovala se v důrazu na citový prožitek. Ten byl ale také v krajinách Antonína Chittussiho, které jinak svou jednoduchostí byly zcela protiromantické. Vedle vnějších rozdílností v malířské technice byla mezi Juliem Mařákem a Antonínem Chittussim jistá spojitost v osobním citovém zaujetí.10 Citový prožitek Chittussi převzal z tvorby malířů barbizonské školy, kteří byli svou podstatou romantici. Měli zájem o skutečnou krajinu a malovali v plenéru, v přímém kontaktu s přírodou, a 6
JIRÁSKO/KOTALÍK 1999, 102 Druhou speciálkou byla škola žánrové malby vedená Maxmiliánem Pirnerem a třetí škola se tradičně zaměřovala na náboženskou malbu, kterou vedl František Sequens. 8 Výjimečné byly reminiscence tvorby Arnolda Böcklina, které se objevily u novoromanticky zaměřeného Ferdinanda Engelmüllera a jeho přítele Beneše Knüpfera. Arnold Böcklin byl švýcarský malíř mystických krajin a marin s bájnými postavami. Jeho mytologické a alegorické obrazy mají barvy symbolického významu s tajemným osvětlením. 9 VLČEK 1998, 39 10 Jejich malířský přístup byl odlišný. Mařák založil své lesní interiéry na propracované a promyšlené skladbě jednotlivých detailů, kdežto Chittussi se zaměřil na krajinu jako celek, bez většího zaměření na detaily. Tomu odpovídala i jejich malířská technika např. Chittussi na rozdíl od Mařáka nepoužíval podkresbu, ale pracoval rovnou barvami. 7
13
tím zásadně proměnili krajinomalbu druhé poloviny 19. století.11 Přímo v plenéru, před konkrétním motivem, nejprve vytvořili skicu, podle ní v ateliéru zhotovili obraz, který většinou opětovně dokončili v krajině. Později vytvářeli celé dílo v plenéru. Malba v plenéru, před viděným motivem v konkrétní denní a roční době je přiblížila k realistickému popisu, do kterého se snažili vložit určitý osobní postoj a citový vztah. Soustředili se kolem hlavního představitele skupiny Théodora Rousseaua, který do Barbizonu přišel jako první.12 Po vzoru barbizonských mistrů Théodora Rousseaua a Charlese Daubignyho studoval Antonín Chittussi okraje fontainebleauského lesa. Maloval bažiny a melancholická vřesoviště s mohutnými stromy. Nejvíce se snažil vystihnout světelnou atmosféru konkrétní denní chvíle. Pracoval v plenéru pod širým nebem a na rozdíl od Mařáka nepromítal do zobrazovaného krajinného motivu svoji náladu, ale naopak na plátno se snažil přenést náladu samotné krajiny s proměnlivým světlem.13 Tvorba barbizonců měla velký vliv na malířství i mimo Francii a ohlas na jejich tvorbu byl tehdy i v Čechách, jak dokládají obrazy už zmiňovaného Chittussiho, nejvíce z jižních Čech. Tyto obrazy v sobě spojují realisticky pojatý celek krajiny a zároveň vnitřní pocity. Chittussi svůj pobyt ve Francii několikrát přerušil návratem do Čech, aby se soustředil na českou krajinu, zvláště na rodný Ronov a jižní Čechy. Mimo jiné maloval i České Středohoří nebo Českomoravskou vysočinu.14 Chittussiho spojení realistického celku krajiny s vnitřním pocitem osamění bylo velmi inspirativní pro Františka Kavána a Otakara Lebedu. Kaván maloval už od roku 1892 podobně laděné obrazy a měl vliv na Lebedu. Společně malovali v jižních Čechách roku 1895 a toužili vytvořit díla s podobnými motivy, jako byla díla Chittussiho, nejčastěji motivy vypuštěných rybníků.15 Do pláten promítli své osobní nálady, většinou melancholické. Vznikly jednoduché kompozice se střídmou barevností a spontánním malířským pojetím. Pro Kavána bylo malování v blízkosti rodiště Chittussiho velmi významné pro jeho ranou tvorbu. Krajina Železných hor se mu stala trvalou inspirací a vytvořil zde díla spojující realismus s citovou vazbou ke kraji.
11
Umělci jsou nazýváni podle místa, ve kterém tvořili. Šlo o vesnici Barbizon, která se nachází v blízkosti městečka Chailly u Fontainebleau. Skupina umělců je proto někdy označována za fontainebleauskou školu. V první polovině osmdesátých let se Barbizon proměnil v plnohodnotné centrum krajinářů, dokonce zde vznikl pro umělce vlastní výstavní sál. 12 Kolem hlavního představitele Théodora Rousseaua se soustředili malíři Narcisse Virgil Diaz de la Peña, Charles François Daubigny, Jules Dupré a Constant Troyon. 13 BLAŽÍČKOVÁ-HOROVÁ 1999, 23 14 ROČÁKOVÁ 1951, 8 15 BLAŽÍČKOVÁ-HOROVÁ 2005, 59
14
Otakar Lebeda si oblíbil krajinu Krkonoš, která svou drsnou podobou vyhovovala jeho melancholické povaze. Maloval tu pohledy na hory a horské vrcholky, které zaznamenával jako realistické krajinné motivy, v nichž se symbolicky odrážely jeho pocity v duši. Vedle toho maloval menší náladové obrazy znázorňující horské mlhy či nízká mračna. Ta naplňují jeho díla silným uměleckým nábojem a pochmurnou, tesknou náladou.16 František Kaván se přikláněl k symbolismu, což bylo podpořeno jeho kontakty s autory Moderní revue, např. s Jiřím Karáskem, Karlem Hlaváčkem a Janem Opolským. Moderní revue byl časopis zaměřený na symbolismus a dekadenci, seznamoval české čtenáře s tvorbou Gustava Moreaua, Jamese Ensora, Odilona Redona a jako první přinesl článek o Edvardu Munchovi v roce 1897. Symbolismus byl pro české malíře důležitý pro svůj důraz na obsahovou stránku a svoji snahu zaznamenat hlubší smysl zobrazovaného motivu, proto symbolistní prvky používali častěji i do jinak zaměřené tvorby. Kaván přesto upřednostňoval realisticky orientovanou malbu, ačkoliv do ní promítal melancholickou či tesknou náladu. Jeho tvorba má poněkud fantazijní charakter, ačkoliv vychází ze skutečné přírody. Zachycuje záhadné bytosti, příroda se zvláštně oživuje a patrné je to na jeho dílech Odtékání, Chátrání nebo Klekání, zvláštní již svými názvy. V těchto dílech se plně ukázaly psychické, existenční a duchovní tendence Kavánovy tvorby. Rád zachycoval tajemné ženské postavy, které se ocitají osamocené v holé krajině, kde působí jako zjevení a odkazují na pomíjivost lidského života vedoucí k pocitu marnosti. Motiv symbolické ženské postavy v krajině, který byl v devadesátých letech 19. století jedním z hlavních motivů, neboť ukazoval citové přiblížení se přírodě, se z českého umění neztrácí ani v pozdějších letech. Především se objevil u představitele druhé symbolistní generace, Jana Zrzavého, a také u Josefa Šímy. K výtvarné syntéze s citovým přístupem vedl české malířství ještě jeden vzor, a to tvorba umělců z malířské kolonie působící od roku 1895 ve Worpswede u Brém v severním Německu.17 Hlavními představiteli worpswedských malířů byli Fritz Overbeck a Oto Modersohn. Dále do skupiny patřili Heinrich Vogeler, Fritz Mackensen
16
BLAŽÍČKOVÁ-HOROVÁ 2005, 60 Pro vývoj českého umění, potažmo celé střední Evropy, byla nejdůležitější situace v sousedním Německu. Velký význam měla pro naše krajinářství v době romantismu, kdy se umělecky rozvíjel Julius Mařák. 17
15
a Paula Modersohn-Beckerová. Jejich uměleckým mottem byla niternost, citovost, pozorování přírody kolem sebe a jednoduchost v malířském vyjadřování. Motivem se jim staly močály a rašeliniště, tolik typické pro severní Německo. Ve svých obrazech se snažili vyjádřit charakter místní krajiny a život místních obyvatel ve zdejší přírodě.18 Svým krajinám vtiskávali melancholickou náladu zapadajícího slunce. Snažili se v přírodě najít její podstatu. Nebylo pro ně již tolik důležité realistické znázornění a místo popisu u nich nastoupila stylizace, stylizované tvary a náladová barevnost, které vedly k dekorativnosti, jež sjednocovala obraz. Tvorbě worpswedských umělců se v dekorativně laděné podobě nejvíce přiblížili po roce 1900 Jan Honsa a Alois Kalvoda. Ferdinand Engelmüller v malířské kolonii dokonce v letech 1907–1908 pobýval a proto je s nimi nejčastěji spojován. Skupina worpswedských umělců zapůsobila i na Antonína Slavíčka, který si cenil jejich pohledu do vlastního nitra, protože skrze nitro pak pozorovali a zobrazovali přírodu. Jejich vliv se odrazil na Slavíčkových dílech s náměty Českomoravské vrchoviny, kdy se pokoušel o obsahově sociální účinnost díla a o reálné vystižení charakteru zobrazované krajiny. Slavíček toužil založit obdobnou uměleckou kolonii v Kameničkách. Nakonec k tomu nedošlo. Kameničky krátkodobě navštěvovali jen někteří malíři. Například je navštívil Bohuslav Dvořák nebo žák Ferdinanda Engelmüllera Otakar Nejedlý. Ohlas
niternosti
německých
malířů
u
českých
umělců
byl
velký.
K francouzskému umění čeští malíři také přistupovali jiným způsobem. Hledali si více obsahově či symbolicky zaměřené možnosti výrazu. Proto měla náladová krajinomalba se svým citovým přístupem a hledáním hlubších významů krajiny větší vliv než čistý francouzský impresionismus, který se zaměřoval na technické zvládnutí zrakového vjemu. I přes to, impresionismus nezůstal v Čechách bez ohlasu. Do Čech však přišel skoro s třicetiletým zpožděním. Byl ovšem změněn do podoby bližší českému umění, zaměřen více na obsahovost námětu. Nebylo to jen vnější přejímání impresionistických forem a impresionistické techniky, která bez osobního citového přínosu byla českým umělcům cizí. K pravému, francouzskému impresionismu měl nejblíže Václav Radimský, který se v devadesátých letech usadil ve Francii v Giverny a tvořil pod přímým vlivem tvorby Clauda Moneta.19 Radimský od roku 1899 pravidelně vystavoval
18 19
MRÁZ/MRÁZOVÁ, 1988, 622 KVĚT 1959, 49
16
v Praze, ale jeho tvorba tu nenašla patřičnou odezvu a zůstal ve svém projevu osamoceným jevem.20 Na impresionismus zareagoval také Antonín Slavíček, ovšem jiným způsobem než Radimský. Poprvé se u něj vliv impresionismu objevil již ve druhé polovině devadesátých let, kdy se zaměřil na efekty slunce a stínu v prudkých kontrastech barevných skvrn, např. v díle Zahradní zeď z roku 1899.21 Malba barevnou skvrnou však není zaměřena opticky, nesnaží se zaznamenat prchavý okamžik, ale je i nositelem nálady. Přístup Slavíčka nebyl jen výhradně impresionistický. Nezachycoval dojem, efekt vyvolaný světlem, ale náladu, vlastní vnitřní pocit. Podruhé se impresionismu přiblížil roku 1907 při cestě do Paříže. Již před cestou začal používat světlou barevnou skvrnu, kterou záměrně opustil v období, kdy pobýval v Kameničkách. Znovu se u něj stala důležitá výrazová stránka. Na plátno nanášel barevné skvrny bez použití obrysových linií. Hlavní se stala sama malba, ale citový přístup však nebyl zcela potlačen. Svou pozornost nezaměřoval jen na formální stránku díla, ale kladl také důraz na obsah. Bylo patrné osobní zaujetí námětem a to nikdy Slavíčka neopustilo. Proto se v Paříži neobrátil k čistému impresionismu, který byl již v té době na ústupu. Nicméně po svém návratu do Čech vytvořil obrazy, ve kterých se snažil impresionistickou lehkost postihnout, například na plátně Alej v Luhačovicích nebo Stromovka. Tehdy ovšem již začínala doba, kdy nastupovala nová generace malířů, kterou nasměroval nezapomenutelný Edvard Munch. Slavíček ve své pozdní tvorbě vyšel vstříc probouzejícímu se expresionismu svou snahou spojovat smyslový charakter malby s vnitřními, psychickými obsahy a tmavou barevností. Tímto způsobem zachycoval rychle se měnící podobu Prahy. Zaměřoval se i na pražskou periferii, nejčastěji v zimním období, zamlžené atmosféře či za jarního tání v tmavých nebo šedivých tónech vzbuzující ponurost a melancholii, která odrážela jeho vnitřní pocity. Jeho rukopis nabyl razantnosti a barevné skvrny byly expresivně modelovány.22 Slavíčkova pozdní tvorba měla moderní výraz a je proto chápána jako počátek české moderní krajinomalby.
20
Velká výstava děl Václava Radimského proběhla v Městské knihovně od 28. 10. 2011 do 5. 2. 2012. Uspořádána byla Galerií hlavního města Prahy. K výstavě byl vydán katalog, jehož editorkou byla Naděžda Blažíčková-Horová. 21 TOMEŠ 1973, 25 22 BLAŽÍČKOVÁ-HOROVÁ 2005, 58
17
1.2. Škola Julia Mařáka Osobnost Julia Mařáka stále patří v dějinách Akademie výtvarných umění v Praze k hlavním postavám, které zásadním způsobem ovlivnily vývoj a charakter školy. Jeho jméno je spjato s překonáním krizové situace, obnovou a reformou školy a jejím zestátněním, ale především se nesmazatelně zapsal jako profesor krajinářské školy, která obnovila svou činnost po 21 letech roku 1887 v rámci výše zmíněné reorganizace metod výuky a řízení školy.23 Po příchodu Julia Mařáka, který se stal rektorem školy, došlo na Akademii k proměně atmosféry celé školy. Mařák reformoval výuku. Nově konstituoval program krajinářské školy s důrazem na ateliérovou výuku a možnost přestupů mezi ateliéry. Jeho zásluhou zde převážil liberální přístup, který podporoval individuální vývoj žáků. Jak Mařák předpokládal, podporou individuálního přístupu k tvorbě bylo možné rychle rozpoznat pravý talent žáků.24 Výraznou inovací bylo rozšíření výuky teoretických předmětů, kterou zabezpečovali univerzitní profesoři. Celkově došlo k zlepšení prestiže Akademie. Mezi vyučujícími byl Karel Chytil, který žáky seznamoval s dějinami umění. Jan Koula a Bedřich Ohmann vyučovali zákonům perspektivy, Václav Steffal a Ondřej Schurtz anatomii a Wilhelm Klein přednášel základy archeologie. Názorová orientace školy se postupně vymanila z pout svazující akademické a historizující tradice a v souladu s obecnými tendencemi vývoje výtvarného umění akcentovala realistická východiska v přímém studiu přírody a jeho osobité individuální proměny. Od svého příchodu na Akademii musel Mařák rozdělovat svůj čas a energii mezi povinnosti rektora Akademie a pedagoga krajinářské školy. Krajinářská škola a Mařákovi žáci měli za všech okolností přednost. Z matričních záznamů vyplývá, že na konci osmdesátých let navštěvovalo Akademii stabilně celkem sedmdesát až devadesát řádně zapsaných posluchačů.
23
Krajinářská škola na Akademii existovala již od roku 1806, kdy byla založena Karlem Postlem. Poprvé byla obnovena Antonínem Mánesem v roce 1838 a po jeho smrti ho zastoupil Max Haushofer v roce 1842. Za jeho působení prošla krajinářským ateliérem většina krajinářů, kteří poté působili v Čechách, mezi nimi i Julius Mařák. Max Haushofer zemřel v roce 1866, došlo tak k uzavření krajinářské školy na dlouhou dobu dvaceti jedna let. 24 DOTŘEL, 1909, 37
18
Ačkoliv byla krajinářská škola co do počtu žáků nejmenší, záhy svým významem začala převyšovat ostatní ateliéry.25 Během dvanácti let, kdy vedl svou speciálku, u něj studovalo více než čtyřicet adeptů krajinářského oboru. Sice se u něj za tu dobu vystřídalo mnoho žáků, ale ne každý se stal nezapomenutelným jako např. František Kaván, Alois Kalvoda, Antonín Slavíček, Otakar Lebeda a Jaroslav Panuška. Rekonstrukci stavu žáků krajinářské školy v jednotlivých letech umožňují matriční zápisy vedené do roku 1891, které byly od školního roku 1891/1892 nahrazeny tzv. Nationale. V těchto knihách jsou zapsány přijatí žáci se základními informacemi o předešlých studiích, bydlišti a o rodičích. Uvádějí rovněž zařazení žáků do příslušného ateliéru, případně jejich přestupy a jsou v nich zapsaní i nově přijatí žáci. Od zestátnění školy v roce 1896 byly vedeny samostatné katalogy jednotlivých škol.26 Na základě těchto záznamových knih můžeme vysledovat nejen počet studentů, kteří navštěvovali Mařákovu školu, ale i délku jejich studia, v některých případech jsou zaznamenané i studijní výsledky.
Počet žáků v krajinářské speciálce v jednotlivých ročnících se
pohyboval nejčastěji mezi jedenácti až čtrnácti posluchači. Nejvyššího počtu žáků bylo dosaženo ve školním roce 1895/1896, kdy ke stávajícím jedenácti studentům přibylo šest nově přijatých. Během dalších let nově přišli průměrně jeden až tři žáci. Řádnými studenty se mohli stát i starší studenti školy, avšak přestupy z jiných ateliérů nebyly kromě prvního ročníku obvyklé. Podobně byly ojedinělé i přestupy z Mařákovy školy do jiných ateliérů na Akademii.27 Délka studia jednotlivých umělců v rámci Mařákova ateliéru se pohybovala od jednoho do osmi let. Vzhledem k tomu, že do doby zestátnění Akademie v roce 1896 nebyla pevně určena doba studia, krátkodobé navštěvování speciálky od jednoho do tří let bylo vcelku běžné, především pro studenty, kteří jezdili po uměleckých centrech Evropy. Nejlepší Mařákovi žáci, jako například Antonín Slavíček, Bohuslav Dvořák, Jan Minařík, František Kaván, Jaroslav Panuška nebo Bedřich Plaške, navštěvovali školu sedm až osm let. Pozdější obvyklou čtyř až šestiletou studijní dobu absolvovali
25
Ve školním roce 1889/1890 z celkového počtu řádně zapsaných studentů bylo vyučováno u Maxmiliána Pirnera žánrové malbě 46 žáků, v ateliéru historické a náboženské malby u Františka Sequense 22 a v krajinářské speciálce Julia Mařáka 14 žáků. Podobný počet žáků v jednotlivých ateliérech byl obdobný do roku 1893, kdy byly založeny další ateliéry Václava Brožíka a Vojtěcha Hynaise. 26 Julius Mařák vedl katalogy krajinářské školy od roku 1896/97 do roku 1898/99. Posledním byl katalog speciální školy krajinářské pro akademický rok 1899/1900. 27 JIRÁSKO/KOTALÍK 1999, 106
19
Raimund Wolf, Josef Brousil, Václav Březina, Ferdinand Engelmüller, Josef Holub, Jan Honsa, Jan Köppl, Otakar Lebeda a Alois Kalvoda. K nim patřil i malíř polskoslovenského původu Ludvík Csordák. U zahraničních studentů byly obvyklé krátkodobé, většinou roční pobyty, např. zde studovali Max Podwissozský z Kyjeva, Bulhar Iliev Charalambi a Dimitrij Chrestov. V letech 1887 až 1891 byly matriční záznamy vcelku strohé. Katalogy krajinářské školy z let 1896 – 1899 vypovídají rovněž o hodnocení jednotlivých žáků28, jejich studijních výsledcích a případně dosažených školních cenách. Hodnocena byla především píle a pokrok ve vlastním odborném studiu. Mařákova krajinářská škola se stala známým pojmem, ale nevytvořila žádný stylově či názorově jednotný proud. Mařákovi žáci šli vlastní cestou, nebylo pro ně typické napodobování, či rozvíjení jeho malířských tendencí. Hlavním přínosem Mařákovy školy bylo vytvoření prostředí pro rozvíjení talentu a individuality. Také žáky vedl ke společným diskuzím. Nejdůležitější součástí výuky bylo přímé studium přírody, které bylo pravidelně zakončováno malířskou exkurzí do plenéru. Jednalo se o školní pobyty na venkově, kde žáci společně žili a malovali. První studijní cesta, kterou Mařák pro své studenty uspořádal, se uskutečnila na pozvání hraběte Karla Buquoye v červnu roku 1888 na jeho sídlo v Nových Hradech.29 V následujícím roce odjeli do Jindřichova Hradce, kam se často v pozdějších letech vracel Ferdinand Engelmüller. Dále navštívili Peruc, Žalov, Budňany pod Karlštejnem a Zákolany. Nejvíce se proslavily jejich pobyty na Okoři a to díky Antonínu Slavíčkovi, který si Okoř oblíbil a jezdil sem i později. Poprvé jeli na Okoř v roce 1894. Zde si každý vyhlédl svůj motiv a někteří se sem pak vraceli samostatně i později.30 Často malovali okořský potok, otevřené pohledy do kraje členěného stromy, cestou nebo střechami domů. Výsledné práce všech studentů byly poté prezentovány na pravidelných školních výstavách, kde žáci mohli svá díla dokonce prodávat. Julius Mařák si velmi dobře uvědomoval potřebu větší prestiže školy, a proto se osobně se angažoval při organizaci školních výstav a při prezentaci výsledků školy ve významných vládních a mecenášských kruzích. Na školních výstavách umožnil a podporoval prodej 28
Dochovala se dvě vlastnoručně psaná hodnocení Julia Mařáka, kdy se ocenění dostalo Bohuslavu Dvořákovi v roce 1894 a další ocenění pochází z roku 1899, kde byli nejlépe hodnoceni Alois Kalvoda a Karel Langer. 29 JIRÁSKO/KOTALÍK 1999, 111 30 Nejčastěji se na okoř vracel Antonín Slavíček, do blízkých Zákolan velmi rád zajížděl Josef Holub.
20
studentských prací a měl vždy velkou radost z každého úspěchu svých studentů. Díla se prodala do Vídně Josefu Hlávkovi31, ministru vyučování Paulovi Gautschovi a prostřednictvím oficiálního státního nákupu i do Obrazárny společnosti v Rudolfinu. Akademie výtvarných umění a především krajinářská škola se dostala do širokého podvědomí společnosti a stala se fenoménem ve výtvarných kruzích. Krajinomalba reprezentovaná z velké části Mařákovými žáky podstatným způsobem utvářela podobu českého výtvarného umění přelomu 19. a 20. století. Pro své studenty se Mařák snažil zajistit finanční podporu. V roce 1888 proto založil Podpůrný spolek na Akademii v Praze, který poskytoval podpůrná a cestovní stipendia talentovaným žákům, nebo těm, kteří byli ve finanční nouzi. Tato praktická pomoc malířům umožňovala soustředěnou a intenzivní práci a mohli se z nich stát vyzrálí umělci, kteří zasáhli do uměleckého vývoje té doby ve větší míře. V devadesátých letech vznikly jedny z nejlepších děl z tvorby Mařákových žáků. Během studia žáci vyzráli ve výrazné malířské osobnosti a jejich tvorba vyvrcholila na přelomu 19. a 20. století. Mezi prvními žáky, kteří nastoupili do krajinářské školy v roce 1887, byli Václav Březina a Antonín Slavíček. V roce 1889 nastoupili malíři Bohuslav Dvořák, Ferdinand Engelmüller, Josef Holub, František Kaván a Jan Minařík. 32 Mezi těmito studenty se vyvinulo velmi silné přátelství, které pokračovalo i po ukončení Akademie, což dosvědčuje dochovaná korespondence mezi malíři. Na počátku svých školních let každý žák hledal vhodnou formu a podobu své tvorby. Studenti nejprve začínali jednotlivostmi, ateliérovými studiemi předmětů z různého materiálu, barev a struktur povrchu. Ve volné přírodě pak pokračovali od krajinných detailů k dílčím pohledům a krajinným výsekům. Základním výtvarným východiskem pro Mařáka byla kresba, která se stala základem výuky. Zpočátku žáci vycházeli z vlastní Mařákovy kreslířské tvorby, která se zakládala na realisticky kreslených přírodních výsecích s vystižením atmosférického světla a nálady přírody. V plenéru vznikaly studie stromů, krajinných zátiší, bažin a tůní se snahou zachytit jednotlivosti, jejich strukturu a náladu přírody v detailech i větších celcích. Studenti používali uhel, tužku nebo pero, které takovéto kresby více podtrhovaly. Do jejich 31
Josef Hlávka byl velkým mecenášem umění. Od poloviny osmdesátých let se věnoval záležitostem Akademie v duchu svého programu podpory českého umění a umělců. Stál i u zestátnění Akademie. 32 POMAJZLOVÁ 1999, 128
21
kreseb se dostávaly některé moderní tendence, především skrze již dříve zmiňovanou tvorbu Antonína Chittussiho. Tyto vlivy se nejvýrazněji projevily u Františka Kavána, pro kterého se kresba stala výchozím bodem, stejně jako u Julia Mařáka. Kresebná díla vznikla v Kavánově rodišti Krkonoších, kde nacházel motivy podobné dílům Chittussiho a objektivně je zaznamenával. Zlom nastal v Kavánově příklonu k symbolismu, vzdálil se představám svého učitele Julia Mařáka. Proto odešel z krajinářského ateliéru v roce 1895.33 V dekorativním stylu kreslil Alois Kalvoda, jeho kresby známe především ze skic a studií k obrazům. Věnoval se hlavně krajině Slovácka. Výborným kreslířem se ukázal být Otakar Lebeda, který vedle školních kreseb vytvořil kresebné karikatury svých spolužáků. Nejznámější kresby pocházejí z pobytu ve Francii u moře.34 Perem expresivně zaznamenal pobřežní krajinu a bárky, svou expresivitou jsou blízké kresbám Antonína Slavíčka. Daleko méně se Julius Mařák snažil své žáky zasvěcovat do tajemství grafiky, ačkoli sám vytvořil grafické listy, ve kterých dokázal vystihnout monumentálnost lesních námětů. V hodinách ukázal žákům základní principy grafických technik, ale více se u něj nenaučili.35 Tehdy se grafika objevovala na výstavách v Praze, např. na jarních výstavách Krasoumné jednoty v Rudolfinu byly vystavovány grafické soubory anglických, francouzských, německých i skandinávských rytců.36 Velký úspěch sklidila Mezinárodní výstava grafických umění v Topičově salonu v roce 1896. Tyto výstavy daly podnět k většímu zájmu o samotné grafické techniky u mladých malířů v Praze. Mařákovi žáci byli svým výtvarným školením orientováni vlastně v protikladu k vlastní charakteristice grafiky. Plenérová krajinomalba a její fenomén zachycení atmosféry, světla a barvy se do značné míry vylučovala jak s pracnými několika stupňovými postupy při vzniku grafického listu, tak s dobovým důrazem na dekorativní účinek plochy a stylizované linie. Tento rozdíl se snažili ve své tvorbě překonat, nejvíce se to ukázalo v grafických dílech Ferdinanda Engelmüllera a Aloise Kalvody. Grafické listy Engelmüllera se vyznačují jemností a barevným pojetím pomocí akvatinty. Také vznik grafického díla Aloise Kalvody spadá do prvních let po ukončení Akademie. Graficky zachycoval setmělé krajiny vycházející z náladové krajinomalby té doby, a 33
VANCL 1962, 25 MACKOVÁ 1957, 15 35 DOLENSKÝ 1912, 4 36 Díla byla vystavena na 57., 58. a 59. výroční výstavě Krasoumné jednoty v Rudolfinu v letech 1895, 1896 a 1897. 34
22
později se v jeho grafických dílech objevil secesní dekorativismus. Jediný, kdo z Mařákových studentů získal hlubší grafické vzdělání, byl Stanislav Lolek, který v rámci svého studijního pobytu v Mnichově navštěvoval ateliér Hanse Wolfa. Ten ho zasvětil do techniky leptu a po svém návratu Lolek přemýšlel o otevření kroužku grafiků ve Spolku výtvarných umělců Mánes. O lept se pokoušel Antonín Slavíček nebo Jan Minařík. Grafika v tvorbě žáků Mařáka představuje jen dílčí složku a zároveň jen okrajovou kapitolu české moderní grafiky.37 Vedle těchto základních technik se malíři především věnovali malbě. Někteří malíři šli ihned svou vlastní cestou, jiní se více drželi příkladu svého učitele. Například Václav Březina zůstal věrný podobě lesní krajiny, kterou vyhledával Julius Mařák, a to i v pozdějších letech, kdy namaloval podle jeho vzoru obraz Tragédie lesa v roce 1904. V Březinových dílech nalezneme znaky, které jsou typické pro Mařákovu školu, tedy důraz na detail, spojování jednotlivostí v námětu, popisnost, smysl pro monumentální formu. Později se u žáků kladl důraz na vyjádření nálady a pocitů. Naopak svou vlastní cestou se ihned vydali František Kaván a Antonín Slavíček. Oba se dokázali osvobodit od vlivu Mařáka. Vytvářeli krajiny, do kterých vkládali své osobní prožitky a pocity. Slavíček se snažil zachytit krajinu v atmosféře různých ročních dob. Nešlo mu již o zachycení jednotlivostí jako Václavu Březinovi. František Kaván se proslavil především otevřenými krajinami s nízkým horizontem, i když zpočátku také maloval stromy v Mařákově duchu. Už v té době se ale odlišoval věcným, neromantickým přístupem k zobrazení krajinomalby. Výrazný odklon od učitele představují jeho obrazy plochých, do široka rozlehlých krajin, které postrádaly jakékoli krajinné detaily. Kavánovi byly bližší realistické a střídmější Chittussiho obrazy, naplněné osobitou, melancholickou poezií, nežli Mařákův romantizující pohled do lesních hlubin. Vedle obrazů, kde byl důležitý volný prostor v krajině, vytvořil i díla, ve kterých se soustředí na detailní pohled zblízka a zaplnil jím celý prostor plátna. Jde o malby vytvářené jakoby z úrovně země. Není zde odstup, ale naopak blízký, fyzický kontakt. Pohled z blízka používal i v panoramatických pohledech, ve kterých takto spojuje přední plán obrazu s pohledem do dálky. Podobný úhel pohledu najdeme i u
37
WITTLICHOVÁ 1999, 175
23
Slavíčka, který namaloval Studii kosatců v roce 1893, výjimečnou svou světlou barevností a motivem secesních květin.38 František Kaván měl v devadesátých letech velký vliv na ostatní Mařákovy žáky. Během společných pobytů v plenéru navázal s některými spolužáky pevné přátelství. Společné výlety pokračovaly i po ukončení studií na krajinářské speciálce. Roku 1895 byl s Bohuslavem Dvořákem a Josefem Holubem v Železných horách. Všichni tu vytvořili díla s pohledem na Železné hory se Zlatým potokem. Vliv Kavána na spolužáky se projevil v jejich malířském přístupu k námětům, tedy v důrazu na popředí s detailní malbou rostlin a kamení a v důrazu na široký horizont, který dělil obraz na dvě části. Druhým místem kam Kaván nejraději jezdil, byly jižní Čechy, do kraje Antonína Chittussiho. Pravidelně zde pobýval v letech 1893 až 1895. V tomto roce za ním přijel Otakar Lebeda za účelem společného malování. Vytvořili mnoho pohledů na vypuštěné rybníky, které si byly v malířském pojetí také blízké. Do jižních Čech velmi rád jezdil i Ferdinand Engelmüller. Kolem roku 1895 vrcholilo působení Kavána na ostatní žáky, další autoritou se pak stal Antonín Slavíček. Slavíčkova smrt ukončila období českého krajinářství, ke kterému položil základy svou pedagogickou činností Julius Mařák a jež se stalo nedílnou součástí našeho umění na přelomu století. Po smrti Julia Mařáka v říjnu 1899 setrvalo v krajinářské škole šest starších posluchačů, do roku 1900 byli provizorně vedeni Antonínem Slavíčkem a svá studia zakončili v jiných ateliérech, většinou u Rudolfa Ottenfelda, který po Mařákovi převzal krajinářskou školu.
38
POMAJZLOVÁ 1999, 129
24
2. Život a dílo Ferdinanda Engelmüllera 2.1. Umělecké počátky 1867–1897 Ferdinand Engelmüller [1] pocházel ze staré pražské rodiny, která je v Praze doložena již na konci 18. století.39 Narodil se 22. prosince roku 1867 rodičům Ferdinandovi Engelmüllerovi a Rosině rodem Le Gros40 na Novém Městě pražském, v domě č. p. 1059 v dnešní ulici Těšnov.41 Pokřtěn byl 29. prosince 1867 jako Ferdinand Dionis v kostele sv. Petra Na Poříčí na Novém Městě pražském. Za kmotry mu šli členové rodiny - Dionis Le Gros, c. k. místní nadporučík,42 a teta Johanna Engelmüllerová, dcera měšťana.43 Jeho otec Ferdinand Engelmüller byl rukavičkářem v Praze. Svůj obchod provozoval na Václavském náměstí. Jeho řemeslo označovala cedule se jménem a se dvěma zkříženými rukavicemi, jednou modrou a druhou červenou. 44 Ferdinand Engelmüller starší se narodil 29. dubna roku 1841 a pokřtěn byl v kostele sv. Havla jako Ferdinand Mathyas.45 Zemřel 1. dubna 1894. Podle lékařské zprávy zemřel na ochrnutí mozku, tedy na mozkovou mrtvici. Pochován byl na Olšanských hřbitovech. 46 I jeho bratři Václav a Ignác měli rukavičkářskou živnost.47 Povolání převzali po svém otci Ferdinandovi Engelmüllerovi,48 původně vyučeném ševci, později vetešníkovi, který si časem otevřel obchod s rukavičkářstvím. Se svou manželkou Johannou Auředníkovou, narozenou v Praze, bydlel na Starém Městě pražském.49 Jiří Engelmüller, pradědeček 39
Archiv hlavního města Prahy. Fond Magistrát hlavního města Prahy I. 1784–1949 (1958), referát IV. – popisní z roku 1830, soupis pražského obyvatelstva 1830–1910, karton č. 55. 40 Sňatek Ferdinanda Engelmüllera a Rosiny Le Gros se konal 10. února 1866 v kostele sv. Vojtěcha u Prašné brány v Praze. Matrika je ovšem dnes nezvěstná. 41 Na počátku 90. let byl jednopatrový dům, ve kterém se Ferdinand Engelmüller narodil, zbourán a na jeho místě v letech 1891–1892 byl postaven nový činžovní dům od Františka Kindla, nazývaný také Kindlův dům. Jedná se o rohový dům, souběžný s ulicí Na Poříčí. 42 Tzn. nadporučík ve funkci místního velitele. 43 Archiv hlavního města Prahy. Matrika pokřtěných u kostela sv. Petra Na Poříčí 1867–1871. Sbírka matrik, sign. PE N24. 44 Archiv Národní galerie v Praze. Fond Ferdinanda Engelmüllera. Vzpomínky na malíře Ferdinanda Engelmüllera. Inv. č. AA 968/63. 45 Archiv hlavního města Prahy. Matrika pokřtěných u kostela sv. Havla 1835–1841. Sbírka matrik, sign. HV N15. 46 Archiv hlavního města Prahy. Matrika zemřelých u kostela Panny Marie Sněžné 1866–1900. Sbírka matrik, sign. PMS Z4. 47 Václav se narodil v roce 1837 a Ignác 13. dubna 1848. Kromě těchto bratrů měl šest sester, z nich Johanna šla za kmotru jeho synovi Ferdinandu Engelmüllerovi. 48 V zápisu matriky pokřtěných u sv. Petra je chybně uvedeno jméno malířova dědečka Ferdinanda Engelmüllera, který se narodil 24. května 1816. Zde je zapsán jako Jiří Engelmüller, ale to byl již jeho otec narozený v roce 1786. 49 Rodiče Johanny Auředníkové byli Tomáš Auředník, obchodník se dřevem a Alžběta roz. Worlová.
25
umělce Ferdinanda Engelmüllera, se narodil roku 1786, byl měšťanem a ševcovským mistrem v Praze. Jeho žena se jmenovala Terezie rozená Ledererová. Jeho synové Ferdinand, Antonín a Eduard se také vyučili ševci. Malířova matka Rosina50 Le Gros pocházela z francouzské důstojnické rodiny. Narodila se 10. března 1845 ve Františkových Lázních jako nemanželské dítě Dionisia Le Gros a Marie Alžběty rodem Brotzové, dcery cestáře ve Františkových Lázních Jana Brotze a Anny rozené Wildové z Chebu.51 Později byla legitimizována manželstvím rodičů v Chebu.52 Její otec byl podmyslivcem a šermířským mistrem 6. praporu, později c. k. důstojníkem. Dionisius Le Gros byl synem Františka Le Gros, stavovského zemského šermířského mistra v Praze53 a Alžběty rozené Müllerové z Varšavy.54 František Le Gros přišel do Čech jako důstojník napoleonského pěšího pluku a po zranění zůstal již v Praze.55 Rukavičkář Ferdinand Engelmüller a Rosina Le Gros měli celkem šest dětí. Každému z dětí se snažili dát co možná nejlepší vzdělání. Nejstarším a prvním synem byl Ferdinand, vystudovaný akademický malíř. Druhým nejstarším synem byl Karel, třetí Emil, dále August a Josef. Jako poslední se narodila Růžena.56 Engelmüllerovi bydleli na Václavském náměstí, v domě č. 784, v bytě číslo IX. Jejich domácnost zahrnovala vedle vlastních potomků i sestry Rosiny Engelmüllerové, Paulinu a Oldřišku Le Gros, které požívaly císařské milosti, tedy pobíraly důchod po svém zemřelém otci. To, že rodina netrpěla finančním nedostatkem, svědčí i to, že se jim o domácnost staraly služebné Marie Hádková z Hrubé Horky u Železného Brodu,
50
V úředních dokumentech se vyskytuje obměna křestního jména Rosina. V později datovaných archivních zápisech se častěji používalo křestní jméno Růžena. 51 Státní oblastní archiv v Plzni. Kniha narozených 1828–1845, inv. č. Horní Lomany 164. 52 Rosina Le Gros zemřela 22. srpna 1917 v domě na Novém Městě pražském. 53 I jeho syn se stal šermířským mistrem. 54 Syn Ferdinanda Engelmüllera JUDr. Ferdinand Engelmüller v knize Ferdinand Engelmüller, přehled nejdůležitějších životních a uměleckých dat uvádí, že malířova prababička byla polská šlechtična, ovšem matriční zápis nenasvědčuje tomu, že by Alžběta rozená Müllerová z Varšavy byla ze šlechtického rodu. 55 Archiv Národní galerie v Praze. Fond Ferdinanda Engelmüllera. Vzpomínky na malíře Ferdinanda Engelmüllera. Inv. č. AA 968/63. 56 Karel se narodil 14. června 1872. Navštěvoval gymnázium, pak se živil jako úředník c. k. finančního úřadu a byl vrchním radou. Nejvíce se proslavil jako divadelní kritik a spisovatel. Emil, narozený roku 1873, studoval obchodní akademii, ale nakonec převzal řemeslo po svém otci a stal se rukavičkářem na Novém Městě pražském a na Královských Vinohradech. August se narodil v roce 1875 a zemřel jako dítě roku 1880. Nejmladší Josef se narodil 19. dubna 1879, vystudoval obchodní akademii a poté se stal bankovním úředníkem v Živnostenské bance. Růžena narozená roku 1877 navštěvovala Vyšší dívčí školu.
26
Josefa Müllerová ze Zbirova (dnes Zbiroh) u Hořovic. K dětem měla Růžena Engelmüllerová chůvu Karolinu Srbovou z Ostrovce u Zbirova. Dále zaměstnávali Františku Knoppovou z Brodce u Benátek, která byla prodavačkou v rukavičkářském obchodě.57 V roce 1890 v bytě dokonce žilo 12 osob, k dispozici měli tři pokoje a dvě komory s kuchyní. S Ferdinandem Engelmüllerem, jeho ženou Růženou a dětmi zde bydleli i nadále sestry Růženy Engelmüllerové, Paulina a Oldřiška Le Gros.58 Sloužily jim tři služebné, které vypomáhaly i v rukavičkářském obchodě.59 Otec malíře Ferdinanda Engelmüllera si přál, aby jeho nejstarší syn převzal zavedenou živnost s rukavičkářstvím. Ferdinand Engelmüller nejprve nastoupil na c. k. českou reálnou školu pražskou, kde absolvoval školní rok 1881/1882. Žákem byl průměrným, z tělesné výchovy byl dokonce osvobozen.60 Ani v kreslení tehdy Engelmüller nevynikal. Na reálce ho kreslení vyučoval profesor Petr Mužák, manžel Karoliny Světlé. Žáci se v hodinách kreslení učili stínovat geometrická tělesa, což mu příliš nešlo. Proti tomuto výukovému přístupu brojil i později ve své malířské škole. Při výuce se vyhýbal jakékoli stylizaci a násilnému cvičení oka v malbě. I přes neúspěchy v kreslení na reálce nezanevřel na kresbu. Naopak se začal věnovat kreslení více. Podle vzpomínek jeho syna ho ovlivnilo dílo Karla Liebschera, krajináře, který studoval na pražské Akademii u Antonína Lhoty v letech 1873–1877 a podle reprodukcí jeho děl a ilustrací se Engelmüller začal učit kreslit.61 Tehdy nejvíce kreseb Engelmüllera vzniklo v okolí Brandýsa nad Labem a Staré Boleslavi, kam jezdil do malé vesnice blízko města společně se svými sourozenci na pozvání místního učitele Karla Boliny.62 Ferdinand Engelmüller se jako mladík rád procházel zdejším krajem sám anebo v doprovodu učitele Boliny. Kreslil si vesnice, rodinné domky a kostel se stromy. Kvůli již výše zmíněným průměrným výsledkům ve studiu na reálné škole v dalším školním roce nepokračoval a studium ukončil. Proto ho
57
Archiv hlavního města Prahy. Fond Všeobecné sčítání lidu. Sčítací arch z roku 1880. Inv. č. 139, karton č. 47. 58 Ve dvacátých letech bydlela u svého synovce Josefa Engelmüllera v Praze v Purkyňově ulici a vypomáhala v rukavičkářském závodě svého synovce Emila Engelmüllera na Václavském náměstí. 59 Služebné se jmenovaly Anna Joličková z Hořovic, Emma Pittrová ze Žeželic u Nového Bydžova a Zdeňka Šíchová z Prahy. 60 Archiv Národní galerie v Praze. Fond Ferdinanda Engelmüllera. Vysvědčení reálných škol. Inv. č. AA 3940. Literární archiv Památníku národního písemnictví. Fond Ferdinanda Engelmüllera, č. 334. Vysvědčení reálných škol. 61 Archiv Národní galerie v Praze. Fond Ferdinanda Engelmüllera. Vzpomínky na malíře Ferdinanda Engelmüllera. Inv. č. AA 968/63. 62 Mimo jiné se u učitele Boliny seznámil s rodinou Chourových a jejich dětmi. S jednou z Chourových dcer se později i oženil.
27
otec měl u sebe v rukavičkářské dílně a zasvěcoval ho do rodinného řemesla. Učení rukavičkářského řemesla mu šlo dobře, zaučoval ho otec a rukavičkář Kocan, který byl zaměstnancem a také písařem otcovy firmy. Ferdinand Engelmüller se vyučil rukavičkářem, získal výuční list po předepsané cechovní zkoušce.63 Ale v otcově dílně pracoval jen krátce po vyučení, neboť byl zanedlouho přijat na Akademii výtvarných umění v Praze.64 V roce 1889 byl Ferdinand Engelmüller přijat do krajinářské speciálky profesora Julia Mařáka na Akademii výtvarných umění.65 Žákem byl pilným a snaživým, o čemž svědčí dvě dochovaná vysvědčení od Julia Mařáka. První ročník ukončil s výborným prospěchem66, čtvrtý ročník s prospěchem velmi dobrým.67 Jiná celková hodnocení se v pozůstalosti nedochovala. Nejen tato vysvědčení ukazují na velkou snaživost a malířské nadání Engelmüllera. Vůbec poprvé měl své práce otištěné na stránkách Světozoru roku 1889, kde reprodukovali jeho čtyři díla – Pirkštejn, Zbytky kláštera sázavského, Sázava a Partie ze zámku Leštenského.68 Do svého deníku si dne 23. srpna 1889 zapsal: „Druhého srpna t.r. měl jsem ve Světozoru první svou práci a s ní zároveň dobyl jsem významného triumfu nad hloupými známými, kteří mi dali v zimě znát, jak si váží lidí, kteří se chtějí poctivé práci všímati a kteří nemají čas na lelkování. Bolelo mě to velice. Nyní jsem štědře odměněn. Vím, že to není ještě úspěch, ale vím také, že sebemenší úspěch na takové lidi působí. A to mě těší!“69 Toto ocenění přesvědčilo rodiče o správnosti rozhodnutí nechat syna studovat malbu na Akademii. Jako student je v záznamech školy veden do roku 1894.70 Julius Mařák se snažil své studenty naučit vidět krásu přírody, upozorňoval je na její složitost a dokonalost krajiny. Nesoustředil se pouze na výuku základních malířských technik a postupů, ale chtěl, aby se jim krajina stala hlavní inspirací po celý 63
Výuční list se v pozůstalosti malíře nezachoval. Archiv Národní galerie v Praze. Fond Ferdinanda Engelmüllera. Vzpomínky na malíře Ferdinanda Engelmüllera. Inv. č. AA 968/63. 65 Archiv Akademie výtvarných umění v Praze. Maler – Academie. Nationale für das Schuljahr 18891890, 15. Bez inv. čísla. 66 Archiv Národní galerie v Praze. Fond Ferdinanda Engelmüllera. Potvrzení o zápisu do malířské akademie v Praze. Inv. č. AA 3940. 67 Literární archiv Památníku národního písemnictví. Fond Ferdinanda Engelmüllera, č. 334. Školní vysvědčení z akademického roku 1892/1893. 68 Světozor 1889, 441 69 Literární archiv Památníku národního písemnictví. Fond Ferdinanda Engelmüllera, č. 334. Deník z let 1886-1894. Inv. č. LA/62/69/1 a Archiv Národní galerie v Praze. Fond Ferdinanda Engelmüllera. Vzpomínky na malíře Ferdinanda Engelmüllera. Inv. č. AA 968/63. 70 Archiv Akademie výtvarných umění v Praze. Akademie bildender Künste. Nationale für das Schuljahr 1893-1894, 17. Bez inv. čísla. 64
28
život. Při hodinách jim neustále připomínal, že musí porovnávat krajinu před sebou s tím, co tvoří na plátně. Proto tu bylo nejdůležitější součástí výuky přímé studium přírody, které každoročně vrcholilo malířskou exkurzí do plenéru. Na školních kresbách studentů můžeme vysledovat rukopis podobný Mařákovi. Po ukončení jejich studia zřetelná podobnost končí a žáci rozvíjeli svůj vlastní osobitý malířský rukopis. Své kresby ze studií si Engelmüller uschoval. Nyní se jedna kresba nachází v Národní galerii. Jedná se o kresbu mohutného stromu z roku 1893. [2] Mařák pro své studenty zůstal navždy nezapomenutelným profesorem a člověkem. Pokud se některý z jeho žáků rozhodl věnovat pedagogické dráze, měl Mařáka jako svůj vzor. Budoucím učitelům kresby a malby71 mohly být inspirací Mařákovy exkurze do přírody, které byly pravidelně pořádány na konci akademického roku. Šlo o školní pobyty na venkově, kde žáci společně žili a malovali. Poprvé se takový pobyt uskutečnil v červnu roku 1888 na panství Nové Hrady, kam je pozval hrabě Karel Buquoy. Tak byla zahájena tradice malířských exkurzí. V dalším roce jela skupina žáků s Mařákem do Jindřichova Hradce, kam se Engelmüller vracel i v pozdějších letech a realizoval tu své menší malířské zakázky. Dále se jezdilo do Žalova, Budňan a do Zákolan. Nejvíce se proslavily exkurze na Okoř, také díky dílům Antonína Slavíčka. Sem poprvé Mařák jel se studenty roku 1894. Ferdinand Engelmüller se pravidelně těchto proslulých školních exkurzí zúčastňoval. Polabí si zamiloval už jako student malířské Akademie na jedné z těchto školních exkurzí v roce 1890. Šlo o cestu do okolí Brandýsa nad Labem, Staré Boleslavi, Nového Vestce a Hluchova. Nicméně sem už jezdil v dospívání s rodiči. Zde maloval s Antonínem Slavíčkem a Josefem Holubem. Na rozdíl od Slavíčka, který si oblíbil okořskou krajinu, Engelmüller zůstal Polabí celý život věrný. Vždy se sem rád vracel a trávil zde léta. Stejně jako Engelmüller si i polabskou krajinu zamiloval Josef Holub, který se po studiích usadil v Kralupech nad Vltavou a maloval zdejší Zákolanský potok. Engelmüller napsal: „Polabí, moje Polabí! Není světlejšího koutku na světě, který by mi nahradil všecky tvoje půvaby.“72 Výsledky celoroční usilovné práce všech Mařákových studentů bývaly prezentovány na pravidelných školních výstavách, kde mohli svá díla také prodávat. 71
Konkrétně Engelmüllerovi byly exkurze do krajiny opravdu vzorem, po založení své soukromé malířské školy s žáky chodil do okolí Prahy malovat. 72 ENGELMÜLLER 1929, 3
29
Prodeji děl pomáhal i Julius Mařák, který propagoval tvorbu svých žáků mezi šlechtici a mecenáši umění. Úspěch zaznamenal Engelmüller již na školní výstavě, která se konala 15. května roku 1891. Zde prodal dvě studie a jeden obraz za devadesát zlatých. Po této výstavě se konala v květnu roku 1891 Všeobecná zemská jubilejní výstava v Praze, kde poprvé vystavil své dílo široké veřejnosti.73 Vystavil zde obraz Na mrtvém rameni Labe, který byl zakoupen výborem ke slosování.74 Namaloval ho na školní exkurzi v Brandýse nad Labem a Staré Boleslavi. Obraz znázorňuje mrtvé rameno Labe, stojatou klidnou vodu. Engelmüller zde využil všech možných odstínů zelené, která se odráží i v tmavé vodní hladině. První viditelné úspěchy svého žáka jistě Mařáka velmi těšily. Engelmüller se stal brzy jeho oblíbencem, jak dokládá vzkaz na památku a s přáním úspěšného studia, který mu v roce 1890 Mařák poslal.75 V pozdějších letech jej Engelmüller informoval o svých úspěších. Zachovala se jedna Mařákova navštívenka s poděkováním a přáním všeho dobrého celé Engelmüllerově rodině.76 Engelmüller měl fotografii Julia Mařáka dokonce ve svém ateliéru na psacím stole.77 To, že Julius Mařák Engelmüllerovi důvěřoval, dosvědčují mnohá doporučení mladého malíře měšťanským a šlechtickým rodinám jako učitele kresby. Pro Mařáka byl pilným, pracovitým, talentovaným malířem s pevným charakterem. Ještě jako studenta na počátku devadesátých let doporučil Julius Mařák Engelmüllera jako učitele kreslení českému místodržiteli, hraběti Františku Thunovi pro jeho dceru. Dostal se tak poprvé do šlechtických kruhů. Své učitelské roli se věnoval ve svém volném čase a o školních prázdninách. Hlavní pro Engelmüllera zůstalo studium na krajinářské škole.
73
Ve fondu Ferdinanda Engelmüllera v Literárním archivu Památníku národního písemnictví se zachovala Engelmüllerova legitimace k volnému vstupu na výstavu po celou dobu jejího konání. 74 Obraz byl zakoupen ke slosování za 200 zlatých. Ve skutečnosti mu bylo vyplaceno jen 100 zlatých. 75 Archiv Národní galerie v Praze. Fond Ferdinanda Engelmüllera. Věnování Julia Mařáka Ferdinandu Engelmüllerovi z roku 1890. Inv. č. AA 3022. 76 Archiv Národní galerie v Praze. Fond Ferdinanda Engelmüllera. Navštívenka Julia Mařáka F. Engelmüllerovi. Inv. č. AA 184/61. 77 Archiv Národní galerie v Praze. Fond Ferdinanda Engelmüllera. Vzpomínky na malíře Ferdinanda Engelmüllera. Inv. č. AA 968/63.
30
Na doporučení Julia Mařáka se dostal do knížecí rodiny Sanguzskových, která žila na území dnešní Ukrajiny. Zde měl učit malbě dvě osvojené dcery knížete Sanguzska, Evu a Eufemii Rzysczewské. Druhého července roku 1892 odjel do tehdejšího carského Ruska, konkrétně do Volyně.78 O jeho cestě a pobytu na Volyňsku se dočítáme v jeho denících, které si vedl. Jsou jedinou podrobnější dochovanou zprávou o pobytu v carském Rusku. Do deníků si během cestování kreslil a zachycoval krajinu, kterou projížděl. Ke kresbám si psal poznámky o charakteru krajiny, její barevnosti a náladě denní i roční doby.79 Engelmüller cestoval z Prahy do Ruska vlakem. Během cesty se zastavil ve Lvově, kde si povšiml zde velké pobožnosti lidí, velkého množství kostelů, ale také žebraček a velké početnosti Židů. Do svého deníku si nakreslil i kroje, které se nosily ve Lvově. [3] Navštívil Stálou výstavu výtvarných prací sjednoceného tovaryšstva krásného umění ve Lvově. Na výstavě si zapisoval poznámky k malířům, kteří ho zaujali. Viděl zde díla malíře Juliusze Makarewicze nebo krajinářky Ley von Littrow, jejíž Motiv z Abazzie Engelmüllera velmi zaujal. Když Engelmüller přijel na nádraží do Slavuty pokračoval vozem do Klimovky, kde měla rodina Sanguzskových svůj lovecký zámeček. Brzy po příjezdu začal svou výuku, bohužel do deníku se nijak nezmiňoval o jejím průběhu. Pravděpodobně se řídil způsobem výuky podle Julia Mařáka na Akademii. Engelmüller měl možnost vyučovat buď dopoledne, nebo odpoledne, podle vlastního rozhodnutí. Pokud mu zbyl čas, trávil ho procházkami po zdejší krajině a zachycoval si její podobu do skicáře. Maloval na břehu místní malé říčky skupinu vrb a zámecký park. Pravidelně posílal domů dopisy. Zprávy o svém učitelském působení podával i Juliu Mařákovi. První informace o svém pobytu a výuce podal Juliu Mařákovi
78
Mezi roky 1119 – 1349 byla Volyň důležitou součástí Haličsko-volyňského knížectví. Po rozdělení Haličsko-volyňského knížectví v roce 1366 mezi Polské království a Velké knížectví litevské, připadla Volyň Litvě. Po uzavření Lublinské unie se Volyň stala součástí tzv. Republiky obou národů (1569 1791). Po trojím dělení Polska se stala Volyň součástí Ruské říše, jehož součástí zůstala až do roku 1918. Po I. světové válce připadla Západní Volyň obnovenému polskému státu, který zde roku 1920 zřídil Volyňské vejvodství se sídlem v Lucku, zatímco Východní Volyň se stala součástí SSSR, tedy Ukrajinské SSR. Ještě před II. světovou válkou, v rámci tzv. konečného řešení české otázky, se s okolím Volyně počítalo jako s místem pro odsun Čechů z českého území. Během této války byla Volyň významným opěrným bodem Ukrajinské povstalecké armády. Po válce se celá Volyň stala součástí Sovětského svazu. Od roku 1991 je Volyň součástí samostatné Ukrajiny. 79 Literární archiv Památníku národního písemnictví. Fond Ferdinanda Engelmüllera, č. 334. Dva deníky z let 1886-1896. Inv. č. LA/62/69/1-2.
31
v dopise ze dne 25. července 1892.80 Korespondence probíhala i s jeho přítelem Artušem Scheinerem.81 Další měsíc, který u Sanguzskových pracoval, strávili všichni přímo ve Slavutě. Ze slavutského zámku jezdil do blízkého okolí. Často si Engelmüller zajel do Zaslavi82, kde také maloval. Navštívil tamní kostely. Zúčastnil se i mší. Povšiml si velké pobožnosti místních obyvatel a viděl zde velký počet vojáků, kteří v Zaslavi pobývali. Na konci července roku 1892 odjel se svými žačkami do Belgorodce. Zde zhotovil akvarel s pohledem na náměstí se třemi domy a za nimi starý katolický kostel se třemi malými věžičkami. [4] Prohlédl si s nimi místní trh a navštívili různé krámky. Při návratu projížděli kolem dubového lesa, který Engelmüller charakterizoval jako „báchorkovité lesní interiéry“.83 Napsal si o nich do svého deníku: „Staré zpráchnivělé duby se klonily k sobě a za vším panovala tajemná tma. Půda hustě porostlá dávala tušit tůně.“ Přesně takové lesní interiéry znal z tvorby svého učitele Julia Mařáka. Výlety s rodinou absolvoval poměrně často a rád. Mohl tak pohodlně poznávat místní přírodu. Jeden výlet směřoval na Babí horu u Zaslavi. V Zaslavi byl naposledy v srpnu roku 1892, čehož litoval, neboť mu přišlo město velmi zajímavé. Zhotovil tu velké množství skic. Avšak z důvodu vypuknutí cholery celá rodina Sanguzskových utekla z Klimovky do Tarnówa. Do Tarnówa dorazili 18. srpna 1892. Ubytováni byli u příbuzných knížat Sanguzskových. Engelmüller poznával nové město, znovu si zaznamenával vzezření místních židovských obyvatel.84 V Tarnówě vznikly akvarely dřevěného mlýna a chalup se stromy. K akvarelu Dřevěného mlýna v Tarnówě [5] roku 1901 Jaroslav Vrchlický napsal báseň, kterou nazval Dřevěný mlýn v Haliči. Báseň byla publikována v Engelmüllerově knize Nálady a Pohádky. Dvacátého sedmého srpna odjeli do vesnice Skrzyszów, asi hodinu vzdálenou od Tarnówa. Při příjezdu do vesnice se Engelmüller 80
Archiv Národní galerie v Praze. Fond Ferdinanda Engelmüllera. Tři zájezdy malíře Engelmüllera do Ruska a co z nich vzešlo. Inv. č. AA 2656/1. 81 Artuš Scheiner byl českým ilustrátorem, kreslířem a malířem. Kreslení se věnoval jako samouk, postupně se jeho kresby začaly otiskovat v rakouských, německých i maďarských časopisech. Od roku 1897 začal své kresby otiskovat v českých společenských a humoristických časopisech Světozor, Paleček, Švanda dudák a Zlatá Praha. Roku 1902 vytvořil první ilustraci ke knize pohádek od Václava Říhy. Jeho černobílé lineární perokresby v secesní stylizaci mu přinesly popularitu a nové zakázky. Ilustroval pohádky B. Němcové, K. J. Erbena, H. Ch. Andersena a Julia Zeyera. 82 Toto město se jmenuje Izjaslav, pravděpodobně si jméno města přizpůsobil na Zaslav. 83 Archiv Národní galerie v Praze. Fond Ferdinanda Engelmüllera. Tři zájezdy malíře Engelmüllera do Ruska a co z nich vzešlo. Inv. č. AA 2656/1. 84 Literární archiv Památníku národního písemnictví. Fond Ferdinanda Engelmüllera, č. 334. Deníky z let 1886 – 1896. Inv. č. 62/69 1 – 2.
32
oddělil od zbytku rodiny a ihned začal malovat místní dřevěný kostel s vysokou zvonicí.85 [6] Pro Engelmüllera nebyl žádný problém namalovat jakoukoli architekturu. Kostel zabírá pravou polovinu celkového výjevu, na levé straně se k obloze pnou dva staré stromy. V popředí je žena nesoucí okov od studny. K podobným výletům Engelmüllera byla rodina Sanguzskových shovívavá. Pátého září roku 1892 znovu rodina měnila místo svého pobytu. Nyní odjeli na Moravu do zámku v Kvasicích, který patřil rodině Thunovým, a kteří byli příbuznými knížat Sanguzskových.86 Engelmüller ovšem nerad odjížděl ze Skrzyszówa u Tarnówa, velice se mu líbil zdejší kraj. Čerpal zde motivy ke svým kresbám, studoval typologii lidí, krojů a místní jazyk. Do Kvasic dorazili 8. září. Na zámku se seznámil s hraběnkou Thunovou, s hraběnkou Lerchenfeldovou a s kněžnou Thun-Taxisovou. Engelmüller si prohlédl i staré město Tlumačov, které se nachází v blízkosti Kvasic. V září téhož roku navštívil Ferdinand Engelmüller moravskou Slovač, kam si také přál jet. Jak sám napsal: „Bylo to mé dlouholeté přání ocitnout se jednou mezi tímto bodrým lidem.“87 Zamýšlel jet do Hostýna, ale pro nepřízeň počasí cestu odložil a místo toho jel na výstavu do Hodonína.88 Bylo zde bohatě zastoupeno oddělení umělecké. Svá díla tu vystavovalo mnoho českých umělců, např. Jožo Úprka, Jaroslav Věšín, bratři Libscherové a další. Během návštěvy výstavy si Engelmüller dělal kresby a poznámky do deníku. Zaujalo ho především oddělení výtvarné a dále národopisné oddělení, kde si prohlédl kolekci národního vyšívání a kulturně historických předmětů. Během pobytu na Moravě se snažil o finanční přilepšení a pro hraběte Jaroslava Thuna vytvořil tři akvarely a pro hraběte Lerchenfelda akvarel jeden. Za svá díla dostal po 10 a 30 zlatých.89
85
Dřevěný kostel vznikl roku 1313 a je tak jedním z nejstarších sakrálních památek na území dnešního Polska. 86 Zámek v Kvasicích leží 8 km jihovýchodně od Kroměříže. Zámek byl původně gotickou tvrzí, přestavěnou v 80. letech 16. století do renesanční podoby s otevřenými arkádami. Další přestavba proběhla počátkem 19. století v klasicistním duchu a získal tak dnešní podobu. V polovině 19. století se novými majiteli panství stali Thun-Hohensteinové, kteří zámek vlastnili do roku 1945, kdy jim byl znárodněn. 87 Archiv Národní galerie v Praze. Fond Ferdinanda Engelmüllera. Vzpomínky na malíře Ferdinanda Engelmüllera. Inv. č. AA 968/63, 29. 88 Šlo o výstavu uměleckou, průmyslovou a národopisnou, která byla jednou z mnoha krajinských výstav a které se uskutečnily jako propagační a přípravné akce pro velkou Národopisnou výstavu československou roku 1895. 89 Archiv Národní galerie v Praze. Fond Ferdinanda Engelmüllera. Vzpomínky na malíře Ferdinanda Engelmüllera. Inv. č. AA 968/63.
33
Tři měsíce, které Engelmüller poprvé strávil u rodiny Sanguzskových pro něj byly velmi přínosné a poučné. Naučil se trochu polsky a rusky. Poznal část Ruska, Polska, Haliče a lépe poznal i část Moravy. Přínosné pro něj bylo pohybovat se mezi šlechtou a naučit se jejich zvykům a mravům. Vůbec poprvé zde začal vytvářet své první akvarely, dříve si touto technikou netroufal malovat. Do svého deníku si mimo jiné často stěžoval na zanedbávání svých studijních povinností. Během těchto tří měsíců nevytvořil žádné seriózní velké studie nebo plátna. Nicméně po návratu z Ruska začal více používat světlých barevných odstínů. Na Akademii, před touto cestou, vytvářel díla laděná do tmavých odstínů. Poznal jiný ráz krajin a našel nové motivy, které mohl později využít pro svou tvorbu. Například šlo o motivy zámeckých zahrad, které opětovně ladil do melancholických barevných tónů. Další cesty podnikal již sám. Prvního října roku 1892 Engelmüller odjel z Kvasic do Vídně. Ve Vídni strávil šest dnů a věnoval je pilnému studiu obrazů a památek. Prohlédl si výstavy ve Dvorním uměleckém muzeu, navštívil Akademii výtvarných umění a Dům umělců. Do svého deníku si dělal poznámky k malířům, jež ho něčím zaujali a kteří se stali v dějinách výtvarného umění důležitým vývojovým mezníkem. Především ho zaujala díla barokních malířů, například Bartoloma Estébana Murilla, Giovanniho Battisty Tiepola, Guida Reniho, Petera Paula Rubense a Augusta Schaeffera. V Domě umělců zhlédl tvorbu Hanse Makarta, jehož dílo ho zaujalo především po technické stránce. Studiem děl starých mistrů si osvojil znalost barokního luminismu.90 Z Vídně se vrátil přímo do Prahy, kde nastoupil do dalšího akademického roku 1892/1893 Mařákovy krajinářské školy a rok ukončil s velmi dobrým prospěchem.91 Za dobré studijní výsledky v květnu roku 1893 Engelmüller obdržel Purmanovo stipendium – 319 zlatých. Zároveň mu v květnu přišlo pozvání do Ruska od knížat Sanguzskových. Na cestu do Ruska obdržel 50 zlatých a 20 rublů. Odjezd naplánoval na prvního června. Engelmüller chtěl u Sanhuzskových zůstat jen dva měsíce, protože díky získanému Purmanovu stipendiu, mohl cestovat po jižní Evropě po zbytek prázdnin. Po čemž velmi toužil. Během cesty do Ruska si znovu dělal zápisky a kresby krajiny. Ve Lvově se šel podívat na výstavu, která ho ovšem zklamala. Po jeho příjezdu do Slavuty 90
Luminismus je malířské pojetí založené na barevném vyjádření světla. Literární archiv památníku národního písemnictví. Fond Ferdinanda Engelmüllera, fond č. 334. Školní vysvědčení z akademického roku 1892/1893. 91
34
nebylo pěkné počasí na vycházky do přírody a malování v plenéru. Rád se totiž procházel po zámeckém parku. Právě zde si oblíbil velké, romantické staré parky, které se později staly jeho častým námětem, který opakoval především v grafických listech. Vlastní studium pro něj bylo zřejmě důležitější než samotná výuka dívek. Můžeme tak soudit podle toho, že ve svých zápiscích z cest do Ruska se o samotné výuce skoro vůbec nezmiňuje. Jen v jednom zápise z 21. července roku 1893 píše: „Celkem nesnadný úkol, vsít umění do srdcí dvou mladých žaček. Jsou ještě dětmi. Eva je veselá, zdá se dobrá dívka, neví nic o chmurách a bouřích života, je prostá, nezkažená. Eufemie je klidná, tichá. Obě nevědí o životě a bídě nic, jakoby to bylo před nimi přísně utajováno.“92 I během tohoto druhého pobytu často cestoval za studiem přírody do okolních měst a vesnic. Vznikly nové kresby ze Slavuty. Engelmüller byl nejen výborným krajinářem, ale velice dobře dokázal zachytit charakter místních obyvatel jednoduchými čarami. [7] Také si kreslil technické stavby a architekturu. Rád navštěvoval místní trhy, které přenášel do svého skicáku a snažil se vystihnout čilý obchodní ruch. Engelmüller si v těsném kontaktu s místními lidmi dobře uvědomoval velké rozdíly mezi panstvem a prostým lidem a neustále se s těmito dvěma světy střetával. Nevynechal příležitost navštívit pravoslavný kostel a pozorovat místní věřící. Během svého pobytu v carském Rusku několikrát zavítal i do Kyjeva. Během července sem odjel dvakrát. Velice ho zaujali krásné, bohatě zdobené kláštery a kostely, před kterými bylo mnoho věřících. Kyjev označil za krásné, moderní a zvláštnostmi poutavé město. Z Kyjevského přístavu jel půl hodiny podél Dněpru do kyjevo-pečerské lávry93, krásného kláštera na okraji města. Toto místo pro něj bylo velmi zajímavé z krajinného i architektonického hlediska. V Kyjevě vytvořil také mnoho kreseb, například Sofijského soboru.94 Po návratu z Kyjeva se podíval do Zaslavi95, kde vytvořil nové kresby kostela a okolních stavení. Podruhé jel do Kyjeva na celé dva dny. Ubytoval se v hotelu Evropa.96 Engelmüller se zajímal o ruský lid a jeho zvyky, s chutí sledoval ruský lid a pulzující život na vlakových nádražích. V Kyjevě ho nejvíce zaujala církevní architektura a život kolem ní. Zdála se mu zvláštní, skoro bizardní a svým velkým množstvím věží, zlatými střechami a kopulemi připomínala vzdušné fantastické 92 Literární archiv Památník národního písemnictví. Fond Ferdinanda Engelmüllera, fond č. 334. Deníky z let 1886 – 1896. Inv. č. 62/69 1 – 2. 93 Kyjevsko – pečerská lávra je dosud největším klášterním komplexem v dnešní Ukrajině. 94 Šlo o dvůr se zřídlem, kam chodili místní pro vodu. 95 V Zaslavi ho opětovně vyslýchala místní policie a odebrali mu skicák i pas ke kontrole. 96 Archiv Národní galerie v Praze. Fond Ferdinanda Engelmüllera. Účet hotelu Evropa v Kyjevě. Inv. č. AA 968/63, 44.
35
stavby a hrady z pohádek. Nejen, že si dělal kresby ruských kostelů a katedrál, do svého deníku si napsal jejich podrobný popis.97 Engelmüller navštívil i kostel svatého Michala. V Sofijské katedrále byl okouzlen mozaikou z 11. století, freskami na schodech vedoucí do galerie a uměleckými památkami. Znovu se byl podívat v Kyjevsko-pečerské lávře, kde také obdivoval krásnou freskovou výzdobu. Navštívil kostel svatého Ondřeje, ze kterého měl Engelmüller dobrý výhled na město. Engelmüller vytvořil kresbu Michajlovského kláštera v Kyjevě, který byl založen roku 1008. Velice se mu líbila brána, na které byly mozaiky s postavami světců ze 12. století. Po návratu do Prahy byl plný zážitků, a proto Engelmüller napsal o Kyjevě článek do Zábavných listů. Článek doprovodil svými početnými kresbami s kyjevských chrámů a výhledů z Kyjevsko-pečerské lávry.98 Vytvořil větší lavírované kresby Kyjeva a Dněpru. Jeden akvarel Dněpru získal vyslanec v Moskvě. Ostatní akvarely se pravděpodobně ztratily. Již 1. srpna roku 1893 se rozhodl odjet z Ruska a započít cestu po jižních státech Evropy. Tedy o měsíc dříve než původně plánoval. Jel přes Lvov do Budapeště, kam dorazil třetího srpna.
Engelmüller v Budapešti oceňoval velké množství veřejných
uměleckých institucí, jako byla Akademie, Dům umělců a obrazárny, kde studoval díla významných umělců. Především si všímal renesančních a barokních děl, konkrétně velice obdivoval portréty a malby náboženských témat barokních malířů. Navštívil i místní zoologickou zahradu, kde si dokonce dělal skici zvířat, např. racků, plameňáků aj. Poté dorazil do Záhřebu. Navštívil zdejší galerii, kde spatřil díla Jaroslava Čermáka. Nejvíce ho zaujal obraz Raněného Černohorce. Jako jednoho z nejlepších malířů si Engelmüller poznamenal Jana Matejka.99 Prohlédl si i rozsáhlou sbírku starého umění. V Záhřebu se zdržel jeden den a druhý den ráno byl již v Rijeku, v městské části Fiume. Rijek je město u pobřeží Jaderského moře, které na něj udělalo velký dojem. Tehdy moře spatřil vůbec poprvé. V Rijeku vznikla jeho první díla s námětem moře. S přítelem Benešem Knüpferem společně sdílel lásku k moři, proto Jan Lier napsal: „Není umělci k necti, že nad jeho marinami jako by se vznášel duch Knüpferův.“100 Z Rijeku dále
97
Literární archiv Památníku národního písemnictví. Fond Ferdinanda Engelmüllera, č. 334. Deníky z let 1886 – 1896. Inv. č. 62/69 1–2. 98 Zábavné listy 1893, 15–18 99 Jan Matejko byl polský malíř monumentálních obrazů s historickou tematikou a bitevních scén. Měl české kořeny. 100 LIER 1910, 7
36
pokračoval vlakem přes chorvatské pohoří do Terstu101, přístavního města, které je přímo na hranici se Slovinskem. Engelmüller si prohlédl město, navštívil přístav, trh a zámek Miramare a pokračoval dále v cestě do Benátek. V Benátkách se ubytoval v hotelu Monaco. Ve svém deníku konstatoval, že je tu vše příliš drahé. Přeci jen musel vystačit s cestovním stipendiem z akademie. Prohlédl si dóžecí palác ze 14. století, který se nachází podél přístaviště sv. Marka. Odpoledne navštívil Lido.102 Večer si prošel náměstí sv. Marka, plavil se i na gondole. V Benátkách navštívil baziliku Santa Maria della Salute.103 Engelmüller si také prohlédl legendární domov Othellovy ženy Desdemony, Palazetto Contarini-Fasan na Rio de l´Alboro. Dále navštívil Rialto, starobylé centrum Benátek, do kterého se dostal přes rybí trh a most Rialto, který je jedním ze čtyř mostů přes Canal Grande. 104 Navštívil také Scuolu Grande Tedescu105 i továrnu na krajky. Engelmüller zašel do Akademie krásných umění106 a do galerie Akademie, která se již tehdy stala nejvýznamnější sbírkou benátského malířství na světě. Obrazovou galerii původně využívali jen studenti Akademie krásných umění, ale již roku 1817 byla zpřístupněna veřejnosti. Engelmüller ve sbírkách benátského malířství obdivovala kresebné studie, krásný kolorit a dokonalé provedení postav. Z Benátek odjel 10. srpna odpoledne a zamířil do Verony. Ve Veroně se ubytoval v hotelu Riva.107 Zhlédl amfiteátr a místní památky. Ve svém deníku o Veroně bohužel moc poznámek neměl. Ve Veroně zůstal jeden den, poté odcestoval do jižního Tyrolska do města Klausen. Klausen býval označován jako město umělců108 a proto se Engelmüller neopomněl v tomto městě zastavit. Obdivoval okolní krajinu plnou kaštanů, olivovníků, hor a jezer, které zachytil v náčrtníku. V Klausenu se ubytoval v hostinci U bílého jehňátka, velice si tento hostinec pochvaloval po všech stránkách. Během svého 101
Za Rakouska-Uherska šlo o nejdůležitější přístav monarchie, proto město získalo středoevropský a mnohonárodnostní charakter, vedle italského obyvatelstva se tu vyskytovalo velké množství komunit jiných národů. 102 Lido je dlouhý a úzký pruh země, který odděluje Benátskou lagunu s historickým jádrem města od Jaderského moře, ale který patří pod správu města. 103 Kostel vznikl ve 30. letech 17. století, jako poděkování Panně Marii za ukončení moru ve městě. Jeho architektem byl Baldassare Longhena a byl postaven jako centrální stavba z důvodu zušlechtění stavby, což bylo pro Benátky novum. Tvar kostela měl připomínat korunu, neboť je zasvěcen Madoně. 104 Je to nejstarší kamenný most pres kanál, spojující městské části San Marco a San Polo. 105 Jedná se o nejstarší synagogu benátského židovského ghetta. 106 Akademia di Belle Arti – Akadmie krásných umění byla založena v roce 1750 ve Fonteghettu della Farina pod názvem Accademia di Pittura. 107 Literární archiv Památníku národního písemnictví. Fond Ferdinanda Engelmüllera, fond č. 334. Účet z hotelu Riva. 108 Již v 19. století se stalo významným centrem evropského kulturního dění.
37
dlouhého cestování pobíral penzi 1 zlatý a 70 krejcarů denně. V Klausenu pobýval celých čtrnáct dnů a poté odcestoval do Torbole.109 V Torbole strávil také delší dobu. Byl zde ubytován v hotelu Bertulini. Na Engelmüllera město působilo velmi honosně, zvyklé na velké množství cizinců. Engelmüllerova penze se nutně musela zvýšit na 2 zlaté a 20 krejcarů denně, aby mohl ve městě existovat. Obdivoval zdejší krajinu, břehy Gradského jezera při ústí říčky Sarcy, která protéká malebným údolým Arca. Ze svého podkrovního pokoje viděl přímo na Gradské jezero, které se mu opakovaně stalo námětem. Vytvořil kresbu tuší nazvanou Rybářské domky v Torbole na Gradském jezeře. Hlavním námětem jsou zde rybářská stavení s přilehlým dvorem, na kterém jsou zachyceni místní rybářské rodiny při práci. V Torbole poznal mnoho umělců. Spřátelil se s malířem Theodorem Hevem z Mnichova. K nim se často přidával malíř z Berlína, secesionista Ludwig von Hofmann. Do Torboly přijeli také jeho známí z Klausenu. Setkal se ještě s malířem Loeschem z Klausenu, architektem Kirchmayerem, malířem Ferdinandem Schwiteerem z Vídně, který byl žákem Trenkwalda. Poznal také profesora Walthera z Vídně a krajináře Fritze Rabendinga z Mnichova. Z Klausenu přicestoval i profesor Feilberg z Kodaně. Spolu s Engelmüllerem vedli rozhovory o dánském umění a Dánsku. Profesor Feilberg od Engelmüllera zakoupil obraz Olivový háj v Torbole. [8] Přesto, během návštěvy Torboly, si postěžoval do svého deníku, že nemůže nic namalovat, že se mu nic nedaří.110 Ovšem olej Olivový háj v Torbole kupuje dánský profesor Feilberg a nepřestává sledovat tvorbu Engelmüllera ani v pozdějších letech. Dokonce Engelmüllera navštívil v Praze po dvaceti letech. Švýcarsku.
111
Po Torbole ještě cestoval po
Tím skončilo Engelmüllerovo putování. Pak se vrátil zpět do Prahy.
Julius Mařák byl s Engelmüllerovou prací spokojen a ihned mu doporučil mladou žákyni, komtesu Ledeburovou, kterou učil malbě koncem srpna a celé září roku 1893. V Praze se konečně začal více věnovat studiu na Akademii podle svých představ. Prvního dubna roku 1894 zemřel Engelmüllerův otec. O smutné zprávě napsal i rodině Sanguzskových do Ruska, neboť si přáli, aby k nim v květnu znovu přijel vyučovat. Z důvodu úmrtí otce a vyřizování jeho pozůstalosti cestu odložil až na začátek června. Podle plánu odjel v červnu z Prahy do Lvova, kde v tu dobu rodina 109
Torbole leží v Itálii v severním zálivu jezera Lago di Garda. Literární archiv Památníku národního písemnictví. Fond Ferdinanda Engelmüllera, fond č. 334. Deníky z let let 1886 – 1896. Inv. č. 62/69 1 – 2. 111 ENGELMÜLLER 1929, 4 110
38
pobývala. Výuku přesunul do odpoledních hodin, dopoledne se chtěl věnovat svému vlastnímu studiu. Ve Lvově se tou dobou konala zemská výstava.112 V sálech výtvarného umění Engelmüllera zaujala tři malá díla polského malíře Witolda Pruzskowského.113 Jednalo se o ilustrace k básni Anhelli od polského básníka Juliusze Słowackeho. Díla se jmenovala Poslední zájezd na Sibiř, Anchelli a Eloe114 [9] a byla provedena technikou pastelu. Pastel byl do té doby považován za nespolehlivou a méně trvanlivou techniku. Avšak na těchto dílech Engelmüller poznal, že je pastel naopak výborným prostředkem k zobrazení krajiny. Začal techniku pastelu studovat. Zkoušel jeho technické možnosti při užití v krajinomalbě, bez použití fixace, která se běžně aplikovala na hotová díla. Sám neměl fixování pastelu rád, protože ve výsledku ztratil svou lehkost. Při svém studiu pastelové techniky zjistil, že když před samotnou prací navlhčí lepenku vodou a nechá ji zaschnout, bude pastel trvanlivý a neztratí svou barevnou svítivost. Pigment z pastelu se lépe zachytil v malých vláknech lepenky. Postupně pastel zdokonaloval, aby se díla stala odolnější a trvanlivější. Můžeme tak považovat Engelmüllerovo setkání s tvorbou Pruszkowského za velmi důležité. Do Prahy se vrátil velice brzo, na začátku srpna byl již doma. V Praze se ale dlouho nezdržel. Po zbytek léta jezdil po Čechách a po Moravě, kde hledal nové krajinné motivy. Jel na Karlštejn, do Brandýsa nad Orlicí, do Teplic, Mostu a do Brna. V říjnu odjel do Českého Krumlova. Zde ho okouzlila nejenom krajina, ale i zámek. Akvarel zámku si u něj měl objednat kníže Schwarzenberg.115 V roce 1895 navštívil Slovensko, kde se pohyboval v okolí Trenčína. V Trenčíně si vyhlédl k malbě roviny u řeky nebo skalní motivy. Především se věnoval malbě trenčínského hradu. [10] Poté Engelmüller odjel na Šumavu, do Železné Rudy nacházející se mezi horami Špičák a Pancíř. Studoval tu šumavské pralesy, stejně jako kdysi Julius Mařák. Žádná jeho studie Šumavy se ve veřejných sbírkách nedochovala. Po pobytu na Šumavě zajel do Karlových Varů a Mariánských Lázní. Kresby námětů
112
Powszechna wystawa krajowa – Společná národní výstava. Witold Pruszkowski se narodil roku 1846 a zemřel v roce 1896. Byl portrétista, později maloval fantastické výjevy a na závěr své tvorby se věnoval vesnickému žánru. 114 Díla byla ihned zakoupena knížetem Adamem Sapiehem. 115 Archiv Národní galerie v Praze. Fond Ferdinanda Engelmüllera. Vzpomínky na malíře Ferdinanda Engelmüllera. Inv. č. AA 968/63. 113
39
z Karlových Varů byly vydané jako série pohlednic. Za závěr svých cest odjel studovat umělecká díla do galerií v Mnichově, Norimberku, Solnohradu a Vídně.116 Po návratu do Prahy spolupracoval na katalogu Národopisné výstavy v Praze, pro který navrhoval obálku s Karlovým mostem a další ilustrace. Následovalo období početných výstav, na které Engelmüller posílal svá díla. Především na nich představoval tvorbu, která vznikla na cestách po Evropě. Do konce roku 1895 se zúčastnil dvou výstav. Poprvé svá díla prezentoval v květnu na 56. výroční výstavě Krasoumné jednoty v Rudolfinu. V hlavním patře byl vystaven olej Zimní krajina. [11] Představoval hluboký les v mrazivém vzduchu. V dalším sále měl olejovou malbu Jedlový les. V obou dílech dokázal vystihnout charakter lesních detailů. Druhou výstavou, které se zúčastnil, byla Vánoční výstava Umělecké besedy v Topičově salonu. Engelmüller patřil k nejmladší generaci, která tu vystavovala svá díla. Vedle olejomalby Zimní krajina dále vystavil malbu Starého mlýna a akvarely z Ruska a Polska, které neunikly pozornosti odborné veřejnosti.117 Akvarely představovaly motivy chat, trhů, celých vesnic a kyjevských památek. Během pobytu v Rusku vytvořil velké množství akvarelů, kreseb i olejových skic. Některé z nich se prodaly, některé byly zničeny gestapem během druhé světové války, které v roce 1942 prohledávalo ateliér Engelmüllera. Svůj první ateliér si zřídil v roce 1895 na Františkově nábřeží, v rohovém domě Bellevue. V roce 1896 se konala 57. výroční výstava Krasoumné jednoty v Rudolfinu, kde vystavil olej Starý park na podzim. Znázorňuje starý zanedbaný park v podvečer. Uprostřed je zbytek rokokové terasy se starými kamennými vázami a s pobořenou mříží. Kamenné schodiště směřuje do jezírka s rákosím.118 S mírnými obměnami maloval další zámecké parky a zahrady. Na Vánoční výstavě Umělecké besedy měl svou studii Hradčan.119 V roce 1896 se stal členem spolku SVU Mánes a byl jeho jednatelem. Ve spolku Mánes setrval do roku 1905. Během doby, kterou v Mánesu strávil, se seznámil s dalšími osobnostmi pohybujícími se na tehdejší umělecké scéně, konkrétně s Maxem Švabinským, Stanislavem Suchardou a Janem Preislerem. Mánes od roku 1895 pravidelně pořádal výstavy v Topičově salonu. Engelmüller se zúčastnil tří důležitých 116
Archiv Národní galerie v Praze. Fond Ferdinanda Engelmüllera. Vzpomínky na malíře Ferdinanda Engelmüllera. Inv. č. AA 968/63. 117 ČAPEK 1895, 58 118 Plátno bylo koupeno hrabětem Kounicem. 119 ČAPEK 1896, 70
40
členských výstav. V roce 1898 se konala první členská výstava v Topičově salonu,120 která, jak uvádí Bořecký, Gočárová a Špale, se podle Karla Boromeje Mádla stala historickou tím, že zde poprvé vystavovala mladá generace s novými cíli a snahami.121 Engelmüller tu představil triptych Pastorale. [12] Jde o variantu triptychu Touha, Hoře, Klid. Pastorale zobrazuje temně zelené cypřiše, údolí ve večerní náladě a zářící měsíc, který svítí mezi skalisky. Obraz evokuje dojem böcklinovské nálady, s důrazem na symbolické vyjádření večera a nadcházející noci.122 Ještě na konci téhož roku následovala druhá členská výstava, na které žádné dílo Engelmüller neměl. V roce 1900 proběhla třetí výstava. Konala se v domě U Štajgrů ve Vodičkově ulici, v prostorách krátce existujících Novoměstských výstavních sálů. Na této výstavě Engelmüller představil veřejnosti poprvé své pastely, blíže neurčité podoby v počtu dvanácti kusů. Kritika je přijala s nadšením. Karel B. Mádl mladého umělce chválil slovy: „Engelmüller vychází od Mařáka a je tentokráte opravdu nový. Je nový ve své jednoduchosti, a nové, jemnější struny zní v jeho pastelech. Mařákovi by jistě zasvítilo oko, kdyby byl viděl toto pročištěné umění Engelmüllerovo, které navazuje tam, kde on byl nucen přestati.“123 Engelmüllerovy pastely patřily prý k tomu nejlepšímu, co zde viselo. Po odchodu z Mánesa se stal sice členem Jednoty výtvarných umělců, ale nadále přispíval jako člen SVU Mánes. Jednota výtvarných umělců pořádala pravidelně zábavné večery se slosováním uměleckých předmětů, které osobně darovali členové Jednoty. Engelmüller sem občas daroval malé věci ze své tvorby.124 Později se podobných akcí nezúčastňoval, neboť mu nastala náročná práce ve své vlastní malířské škole a začal mít s Mánesem finanční spory, v podobě nezaplacených děl. Engelmüllerovy umělecké počátky nebyly vůbec jednoduché, neboť nejprve musel přesvědčit rodiče, aby mu studium na Akademii výtvarných umění povolili. Již od mládí tíhl ke krajině, a tudíž volba studovat krajinářskou speciálku Julia Mařáka byla jasná. Svou pedagogickou dráhu započal již během studií, kdy se stal učitelem kresby v měšťanských a šlechtických rodinách v Čechách i v cizině. Vedle toho na sebe kladně upozornil i na školních a uměleckých výstavách a odstartoval tak svou uměleckou kariéru. 120
Konala se od 5. února do 5. března 1898. BOŘECKÝ/GOČÁROVÁ/ŠPALE 2007, 8 122 Arnold Böcklin byl jedním z hlavních představitelů německého symbolismu. 123 MÁDL 1899, 610 124 Archiv Národní galerie v Praze. Fond F. Engelmüllera. Navštívenka Ferdinanda Herčíka. Inv. č. AA 150/61. 121
41
2.2. Doba vrcholu 1897–1918 Engelmüllerovo vrcholné období souviselo se založením vlastní soukromé malířské školy125 v roce 1897. Škola se nacházela přímo v jeho ateliéru na Františkově126 nábřeží č. 18, v domě zvaném Bellevue. Žádné zvláštní prostory pro svou školu neměl, jen pro své žáky vyčlenil místo v ateliéru. Později, v květnu 1916, přesídlil se svým ateliérem a školou do Hrzánského paláce čp. 177 v Loretánské ulici na Hradčanech, kde rozšířil svou malířskou školu a zůstal zde do konce života. V jeho tamějším ateliéru se scházeli různí pražští umělci. Pro větší propagaci svého ateliéru a malířské školy si nechal Engelmüller vytisknout pohlednice. Na pohlednicích je zachycen dům s ateliérem a terasa ateliéru, na které sedí v křesle u malířského stojanu s rozdělaným plátnem a v rukou drží paletu se štětci.127 Pohlednice existují ve více variantách, střídají se na nich fotografie druhého ateliéru v Loretánské ulici, Hrzánského domu, dvoru a terasy ateliéru s žáky Engelmüllera. [13] Jako pohlednice byly vydány i fotografie vnitřku ateliéru zaplněného obrazy a uměleckými předměty.128 Podobu jeho prvního ateliéru bohužel neznáme, podobným způsobem ho nereprezentoval. Také si nechával vydávat reprodukce nebo výseky svých prací jako pohlednice a nechával si tisknout dopisní papíry s informacemi k druhému ateliéru a malířské škole. Pohlednice mu vydávalo nakladatelství F. J. Jedličky.129 V jeho ateliéru se často objevoval Julius Mařák, který oceňoval jeho pedagogickou a uměleckou činnost. 125
Zakládání soukromých uměleckých škol nebylo nijak zvláštní. Již v první polovině 19. století existovaly dvě soukromé krajinářské školy. Josef Bedřich Zwettler vyučoval malbu v Hradci Králové od roku 1818, škola pravděpodobně skončila roku 1830. Byl žákem Karla Postla na Akademii výtvarných umění. Druhou soukromou malířskou školou v Praze byla škola Tomáše Hölzela, malíře samouka, který se živil obchodem se železem. Svou učitelskou školu ukončil patrně již v první polovině roku 1836. Tento rok byla otevřena krajinářská škola na Akademii v Praze. Na počátku 20. století bylo soukromých škol v Praze již několik. V roce 1901 jsou uváděny čtyři školy – Ferdinanda Engelmüllera, Pavla Körbera, Hermíny Laukotové a Fridy Sieburgové. V roce 1910 to již bylo škol devět. Tedy škola Ladislava Borůvky, Jana Eberta, Ferdinanda Engelmüllera, Antonína Herberta, Václava Jansy, Otýlie Křížkové, Karla Reisnera, Ludvíka Vacátka a Františka Ženíška ml. Škola Ferdinanda Engelmüllera získala největší prestiž. 126 Dnes Masarykovo nábřeží. 127 Archiv Národní galerie v Praze. Fond Ferdinanda Engelmüllera. Pohlednice Ferd. Engelmüllera, Praha IV., Loretánská ulice 177, stanice elektrické dráhy č. 1. Malířská škola trvá od r. 1897. Stálá umělecká výstava. Inv. č. AA 2751/11. 128 Archiv Národní galerie v Praze. Fond Ferdinanda Engelmüllera. Pohlednice Ferd. Engelmüller, Praha IV., Loretánská ulice 177, stanice elektrické dráhy č. 1. Malířská škola trvá od r. 1897. Stálá umělecká výstava. Inv. č. AA 2751/11. 129 F. J. Jedlička byl nakladatelem a majitelem uměleckého závodu. Po firmě Bellmann nejproduktivnější vydavatel pražských pohlednic. Jedličkovy světlotiskové pohlednice mají většinou tónování, barevnost i papír shodný s výrobky firmy L. J. Čecha. Záběry byly často upravené, reprodukované v pravidelných i nepravidelných plochách. Barvy kolorovaných světlotiskových pohlednic jsou umírněné ve srovnání s výrobky jiných firem, neovlivňují ostrost záběrů a nejsou v rozporu s reálnou barevností objektů. Některou svoji tvorbu čísloval, později své pohlednice označoval miniaturní kresbou
42
O způsobu výuky v Engelmüllerově malířské škole mnoho nevíme. Ale jeho velkým pedagogickým vzorem byl právě Julius Mařák. Stejně jako on měl Engelmüller individuální přístup k žákům. Výuka se mu stala vedle tvorby druhým životním posláním. Ve svém ateliéru trávil veškerý čas, a to i o svátcích. Jeho cílem bylo studenty naučit malířskému umění a předat jim své zkušenosti. Usiloval o to, aby našli svůj vlastní přístup k tvorbě. Učil je podle svých metod, které později sepsal v knize Cesty k malířskému umění.130 V knize a také asi i ve výuce začínal rozborem barev, anatomií lidského těla, vysvětloval podmínky malby v ateliéru a v přírodě. Snažil se charakterizovat malířské, kreslířské a grafické techniky. Ve škole se kreslilo a malovalo podle živých i neživých modelů. Jak se dozvídáme z korespondence mezi Engelmüllerem a jeho přítelem, sochařem Františkem Bílkem, tak mu modely vyráběl právě on.131 Bohužel není přesně definována podoba modelů. Již v roce 1895 mu Bílek vyráběl modely pro výuku kresby a dodával i keramické nádoby. 132 Sloužily pro soukromou výuku slečen z měšťanských kruhů, později dodával modely i do Engelmüllerovy školy. Po základní průpravě, kde učil přípravu materiálu a barev, se přistoupilo ke studiu kompozice, navrhování plakátu a konečně k malbě v plenéru. Od malých skic vedl žáky k malbě velkých pláten a učil je technické stránce malby na větších plochách. Žáci na velká plátna přenášeli jeho studie, které po nich dokončoval. Vytvářeli mu vlastně podkladovou malbu, kterou mnohdy změnil zcela k nepoznání, a ze studentské práce moc nezbývalo.133 Na plátna studenti přenášeli i své vlastní studie, které Engelmüller vyhodnotil jako vhodné a nejlepší. Uznával rozdílný přístup žáků k zobrazovanému předmětu a nechtěl výrazně měnit jejich malířské pojetí. Engelmüllerovy exkurze do plenéru se staly tradiční součástí výuky, stejně jako kdysi v krajinářské škole Julia Mařáka na pražské Akademii výtvarných umění. Své žáky učil malovat především podle skutečné přírody, a proto s nimi podnikal výlety do okolí Prahy, Staré Boleslavi a do Brandýsa nad Labem. Ve Staré Boleslavi se svými žáky bydlel v hostinci U Karla IV. a hostinec se pro ně stával uměleckým centrem.
jedle. Nakladatelství vydávalo pohlednice provedené i jinými tiskařskými technikami, např. také tříbarevnou nebo čtyřbarevnou autotypií. Jedlička reprodukoval také díla Jana Minaříka a dalších umělců. 130 F. ENGELMÜLLER: Cesty k malířskému umění. Borský a Šulc, Praha 1923. Sešitové vydání. 131 Archiv Národní galerie v Praze. Fond Ferdinanda Engelmüllera. Osobní korespondence Ferdinanda Engelmüllera s Františkem Bílkem ze dne 6. 12. 1898. Inv. č. AA 132. 132 S Františkem Bílkem si věnovali svá umělecká díla. Engelmüller mu daroval figurální obraz, který je svým figurálním námětem ojedinělý. Bílek mu na oplátku věnoval vyřezávaného Krista. 133 Archiv Oblastního muzea Praha-západ. Fond F. Engelmüllera. Vzpomínky Otakara Nejedlého. Inv. č. DVU 2802/92.
43
První exkurze se konala v Sedlci roku 1899 (dnes Praha – Sedlec), kde malovali okolí řeky. Exkurze se zúčastnil Otakar Nejedlý, Antonín Porket, Marie Dostalová a další studentky. Z tohoto výletu se dochovalo několik fotografií. [14] V dalších letech se sem Engelmüller s žáky vracel malovat, jakmile to počasí dovolilo. V říjnu, na začátku akademického roku 1900/1901, vzal své studenty na malířskou exkurzi do Řevnic u Českého krasu. [15] Když žáci dosáhli určité malířské úrovně, snažil se jejich tvorbu prezentovat, tak jako to dělal Julius Mařák s díly svých žáků. Engelmüller jednak díla vystavoval ve svém ateliéru, jednak se snažil díla dostat na umělecké výstavy, které byly pořádané uměleckými spolky. Ve svém ateliéru pořádal výroční výstavy svých i studentských obrazů. Výstavy trvaly celý červen.134 Velkou radost měl z úspěchů žáků na významných výstavách, jaké např. pořádala Krasoumná jednota v Rudolfinu. V roce 1903, jako člen výstavní komise 64. výroční výstavy Krasoumné jednoty v Rudolfinu, kupříkladu prosadil dvě díla své žačky Marie Dostalové na tuto výstavu. Marii Dostalové napsal: „V Rudolfině budete míti dvě z Vašich věcí...Nemýlil jsem se, obě věci byly přijaty s velkou pochvalou a zejména Myslbek pěkně se vyjádřil i Jansa musel uznat, že jsou velmi dobré. Jsem tomu velmi rád, obě věci dostaly jedničku, budou tedy dobře viset...“135 Vystavena byla dvě díla, která Dostalová namalovala během exkurze v Brandýse nad Labem. Šlo o obraz Duby hluchovské a jednu skicu Z Brandýských luk. V tomto roce vystavovala i v Mánesu.136 I nadále většinu jeho žáků tvořily slečny a dámy ze známých pražských rodin, z měšťanských a šlechtických vrstev.137 Studentky měly zvlášť vyhražené hodiny malby. Byly oddělené od ostatních žáků, kteří se chtěli věnovat malířství z povolání. Přesto se Engelmüller snažil své budoucí studenty pečlivě vybírat a všem se plně věnoval. Všechny své studenty a studentky bral na malování v plenéru. Aby měl dostatečný počet studentů, tak před otevřením školy podal do časopisu oznámení o zahájení výuky 1. října 1897 s tím, že přijímá přihlášky ke studiu.138 Engelmüller nebyl ale vždy 134
Literární archiv Památníku národního písemnictví. Fond F. Engelmüllera. Pozvánka na školskou výroční výstavku. Inv. č. LA 77/69/0851. 135 Literární archiv Památníku národního písemnictví. Fond A. B. Dostala. Osobní korespondence F. Engelmüllera s Marií Dostalovou ze dne 18. března 1903. Inv. č. LA 231. 136 Literární archiv Památníku národního písemnictví. Fond F. Engelmüllera. Osobní korespondence F. Engelmüllera s Marií Dostalovou ze dne 18.3.1903. Inv. č. LA 231 137 Tyto studenty přijímal do své školy také z důvodů existenčních. Nikdy nepřestal slečny z dobrých rodin učit. Docházela k němu slečna Launnerová a Nettalová. 138 Světozor 1897, 516
44
spokojený. Někdy si postěžoval svému příteli Karlu Raisovi na hrozné vyučování pražských slečinek.139 Žačky ze šlechtických a měšťanských vrstev mu nejprve doporučoval Julius Mařák. Další žáky mu doporučovali i jeho kolegové. Mezi přímluvce patřili např. Jan Štursa nebo dokonce Renáta Tyršová, která orodovala za Jáju Šimáčkovou.140 Přestože Engelmüllerova škola nebyla oficiálně přijata jako přípravka na Akademii výtvarných umění v Praze, získala si uznání a respekt široké odborné veřejnosti. Engelmüller si proto mohl dovolit své žáky vybírat, neměl totiž o ně nouzi. Pokud uchazeč nesplňoval Engelmüllerovy požadavky, tedy neměl žádný malířský talent ani chuť plně se věnovat studiu malby, nebyl na jeho soukromou školu přijat.141 Jan Kotěra se přimlouval za Josefa Doležala z Opavy, který se stal Engelmüllerovým žákem a pobíral finanční podporu od samotného Jana Kotěry. Dochovala se korespondence mezi ním a Engelmüllerem, který ho informoval o prospěchu jeho chráněnce.142 Mezi Engelmüllerovy žáky patřili i ti, kteří se nedostali na Akademii výtvarných umění napoprvé a nechtěli promarnit rok. Mezi takové patřil jeho nejznámější žák Otakar Nejedlý. Na přijetí do této soukromé malířské školy po čase vzpomínal ve Volných směrech: „Tehdy mi po nezdařeném pokusu dostati se na malířskou akademii poradil můj bytný, tehdejší oblíbený truhlář malířů, abych vstoupil do nějaké soukromé školy, nejlépe k Engelmüllerovi, který prý náleží k nejlepším absolventům krajinářské školy profesora Julia Mařáka. Neznal jsem tehdá toho jména, ale uposlechl jsem rady pana bytného, neboť mi záleželo na tom, abych byl v nějaké škole, protože jinak nebyl bych směl ve svém mladém věku v Praze zůstati. Ferdinand Engelmüller měl svůj ateliér a školu na tehdejším Františkově nábřeží, v známém domě Bellevue. Vystoupil jsem až do nejhořejšího patra a nesměle zaklepal na dveře. Dále ozval se uvnitř jasný hlas a já vstoupil, oslněn světlem velikého okna a jakousi pro mne nezvyklou nádherou ateliérového zařízení. Než jsem mohl na něco pohleděti, zastoupil mi cestu elegantní pán, muž asi třicetiletý, s hnědým, poněkud rusým a pěkně upraveným plnovousem na bradě. Oblečen byl do hnědého sametového kabátu, který se tehdá těšil oblibě umělců. 139
Literární archiv Památníku národního písemnictví. Fond F. Engelmüllera. Osobní korespondence F. Engelmüllera s V. K. Raisem. Inv. č. LA 77/69/0841. 140 Archiv Národní galerie v Praze. Fond Ferdinanda Engelmüllera. Osobní korespondence Ferdinanda Engelmüllera s Renátou Tyršovou ze dne 7. října 1905. Inv. č. AA223/61. 141 Archiv Národní galerie v Praze. Fond Ferdinanda Engelmüllera. Osobní korespondence Ferdinanda Engelmüllera s Janem Štursou ze dne 5. listopadu 1923. Inv. č. AA 217/61. 142 Archiv Národní galerie v Praze. Fond Ferdinanda Engelmüllera. Osobní korespondence F. Engelmüllera s Janem Kotěrou ze dne 5. a 16. listopadu 1920. Inv. č. AA 156/61, AA 158/61.
45
Vyložil jsem nesměle cíl, který sleduji a vyslechl podmínky svého přijetí. Byl jsem poněkud zklamán odměřeností řeči, ale na podmínky jsem přistoupil.“143 Nejedlý po krátké době nemusel hradit žádné poplatky a po celý den mohl pracovat ve školních prostorách v ateliéru Engelmüllera. Někdy ho Engelmüller pozval k sobě domů, pohostil a po večerech spolu vedli rozhovor na různá témata. Co se týká vztahu Engelmüllera k žákům, tak byl dobrý. Postupem času s některými žáky navázal velmi vřelý vztah, který byl založen na oboustranné důvěře. Vyplývá to z korespondence s Marií Dostalovou nebo ze vzpomínek Otakara Nejedlého. Nejedlý píše: „Chodíval jsem z ateliéru úplně vyčerpán, a tu Engelmüller nejednou mne vzal do své rodiny, dal mi najíst, napít, zahrál mi na harmonium, ukázal mi různé svazky umělecké literatury a pohovořil se mnou o různých otázkách jako se svým synem. Když jsem jezdíval na svátky domů, dával mi s sebou dlouhý průvodní list, ve kterém nesmírně potěšil otce a matku, neboť věděl, jak se strachují o mou budoucnost.“144 Jejich vztah byl poněkud narušen náhlým odchodem Nejedlého ze školy po necelých třech letech.145 Velkou důvěru a úctu choval k Marii Dostalové. Byla pilnou a úspěšnou žákyní a následně malířkou. Při jeho nepřítomnosti v ateliéru ji vším pověřoval. Během prázdnin Engelmüllera informovala o své malířské práci, což bylo obvyklým zvykem i ostatních studentů.146 Marie Dostalová měla velmi blízko i k ostatním členům Engelmüllerovy rodiny. Její sestra Leopolda Dostalová147 se s jeho rodinou přátelila. V jednom z dopisů ho prosila, aby ji pomohl vybrat nějaký obraz sestry Marie, protože ho zamýšlela dát Gabriele Preissové k publikaci pro Kalendář paní a dívek českých.148Marie Dostalová zemřela velmi mladá po dlouhé nemoci v roce 1903. Na její počest Ferdinand Engelmüller uspořádal posmrtnou výstavu ve svém ateliéru v dubnu roku 1903. K posmrtné výstavě vydal text, ve kterém vzpomínal na
143
NEJEDLÝ, 1924/1925, 170 NEJEDLÝ 1924/1925, 172 145 Nejedlý změnil svůj malířský rukopis a po celých dvacet let se neodhodlal setkat s Engelmüllerem, aby mu představil svou tvorbu. 146 Archiv Národní galerie v Praze. Fond Ferdinanda Engelmüllera. Osobní korespondence F. Engelmüllera s Marií Dostalovou ze dne 20. června 1900. Inv. č. AA 1588. 147 Leopolda Dostalová byla divadelní herečka, angažovaná v Národním divadle, hostovala i v divadle Karla Švandy. S Karlem Švandou se přátelil Ferdinand Engelmüller, věnoval mu svou knihu. Švanda ho na oplátku poprosil o nějaké skici na motivy Zolova románu Hřích abbého Moureta. 148 Archiv Národní galerie v Praze. Fond F. Engelmüllera. Osobní korespondence F. Engelmüllera s Leopoldinou Dostalovou. Inv. č. AA 146/61. 144
46
svou žačku. Vyzdvihnul v něm její malířské úspěchy, kterých dosáhla velmi brzy na výstavách v Rudolfinu.149 Vzhledem k tomu, že Engelmüllerova škola nebyla státem uznána jako plnohodnotný vzdělávací ústav, neexistují žádné oficiální seznamy přijatých žáků nebo závěrečné vysvědčení. Výše zmíněné průvodní listy nahrazovaly v Engelmüllerově škole vysvědčení, které mu podle jeho slov Ministerstvo školství a osvěty odepřelo právo udělovat.150 Zachoval se jeden průvodní list, a to určený rodičům Viléma Vünsche, kde psal o studijních výsledcích tohoto studenta: „Píši Vám velmi rád o všem panu synu, ježto mohu s dobrým svědomím o něm sděliti, že poznal jsem v něm velmi řádného a pilného mladého muže, kterého si upřímně vážím a v něm mnoho vidím. Pan Vinš151 je nejen velmi pilným, ale i snaživým, má tedy vše, čeho mám u mladých lidí tak rád, neboť je tak mnohdy daleko lepší, jako očividný talent, na který se pak pánové rádi slepě spoléhají a jenž zavádí. Chuť k práci je však u našeho oboru daleko spolehlivější a jistěji vede k cíli. Pan Vinš nejen že pilně kreslí a maluje dle přírody, ondy poprvé maloval hlavu dle živého modelu, jež se mu obdivuhodně podařila. I v kompozici se mu věci dobře daří, pracuje na národní pořekadla obrázky, jež jsou velmi pozoruhodny.“152 V dopise dále psal o průběhu vyučování a popisoval jeho další výstavní úspěchy. Tyto průvodní listy byly psány formou dopisů a staly se jediným spojením s rodiči žáků a učitelem. Engelmüller došel k názoru, že takové slovní hodnocení je daleko důležitější než konečné neosobní známkové vyhodnocení. Ne vždy byl na konci roku s každým svým žákem spokojen. Dosvědčuje to dopis Otakara Štáfla153 Engelmüllerovi: „Řekl jste mi, že ze mě žádný umělec nebude, je to sice neveselé do budoucnosti, chci se však snažit ze všech sil, abych Vám mohl dokázati opak Vašich slov. Přijměte, drahý mistře, moje nejsrdečnější díky, co jste mi po celý ten čas poskytoval a budu-li snad někdy lepším, než jakou jste mi dal naději, 149
ENGELMÜLLER 1903, nepag. Archiv Národní galerie v Praze. Fond F. Engelmüllera. Dopis F. Engelmüllera rodičům Viléma Vinše ze dne 15. června 1923. Inv. č. AA 1590/1. 151 Engelmüller zde příjmení Vünsche napsal foneticky. 152 Archiv Národní galerie v Praze. Fond F. Engelmüllera. Dopis F. Engelmüllera rodičům Viléma Vinše ze dne 15. června 1923. Inv. č. AA 1590/1 153 Otakar Štáfl se narodil roku 1884 v Německém Brodě. V roce 1903 odešel do Prahy a věnoval se malířství. Byl přijat do malířské školy Ferdinanda Engelmüllera. Již za svých studentských let získal za akvarely vystavené v Rudolfinu první honorář. Kreslil pražská zákoutí. Ilustroval knihy, většinou kresbou, dřevorytem a akvarelem. Jeho díla měla často architektonické motivy. Získal zaměstnání jako grafik a navrhoval plakáty. Vytvářel i knižní značky, které získaly ocenění na vídeňské výstavě Ex libris roku 1913. Nejvíce proslul jako malíř Tater, kde strávil většinu svého života. Zemřel při leteckém bombardování Prahy roku 1945 pod sutinami svého ateliéru. 150
47
pak přijdu se k Vám hlásit, jako svému prvnímu učiteli a příteli.“154 Štáfl u Engelmüllera studoval jeden rok. Odešel kvůli roztržce mezi ním a Engelmüllerem. Důvod roztržky není znám.155 Vztah mezi nimi se časem urovnal. Svůj slib Štáfl splnil a Engelmüllera informoval o své práci a zasílal mu ukázky své malířské i knižní tvorby. Jednalo se např. o pět dřevorytů ze staré Prahy s motivem Malé Strany, Šítkovských mlýnů, Valdštejnské zahrady a Karlštejna. [16] Poté s ním dále domlouval pracovní záležitosti, Engelmüller mu zapůjčoval své lepty k publikování.156 Po smrti Engelmüllera se Štáfl staral o zápůjčky jeho děl na výstavy, jelikož byl jednatelem Jednoty výtvarných umění.157 Vedle již zmíněných žáků Otakara Nejedlého, Marie Dostalové, Otakara Štáfla, Viléma Wünsch a méně známého Josefa Doležala z Opavy patřili k dalším známým studentům Jaroslav Šetelík, Antonín Porket, Willy Nowak, Míla Pačová a Marie Chodounská. Chodounská jako jedna z mála dívek z dobrých rodin vynikala svým malířským nadáním. S těmito studenty byl v písemném kontaktu i po ukončení jejich studia, nikdy na něj nezapomněli. Korespondenci vedl i s Jaroslavem Šetelíkem, ačkoliv v jeho
ateliéru
strávil
jen
několik
měsíců.158
Šetelík
pak
studoval
na
Uměleckoprůmyslové škole a na Akademii výtvarných umění. Především maloval motivy z Prahy technikou akvarelu. Ve 20. a 30. letech udělal soubor pražských akvarelů. Z Brandýsa nad Labem pocházel jeho další žák Josef Olexa. Olexova první výstava se konala v Engelmüllerově ateliéru a znamenala pro mladého studenta první úspěch. Později pochyboval o malířském povolání a tehdy se mu Engelmüller stal oporou, aby svůj cíl, stát se malířem, zvládl.159 Olexa si poznamenal slova Engelmüllera: „Maloval jsem vždy tak, jak jsem viděl, čím zrak se nadchl a duše rozechvěla, nedbaje módních hesel a tendencí, zamíchaje předem finesy, rafinovanosti a schválnosti těch kterých cizích vzorů, jakkoliv nabízely se někdy tak snadno a lehko
154
Archiv Národní galerie v Praze. Fond Ferdinanda Engelmüllera. Osobní korespondence F. Engelmüllera s Otakarem Štáflem. Inv. č. AA 208. 155 Archiv Národní galerie v Praze. Fond F. Engelmüllera. Osobní korespondence F. Engelmüllera s Otakarem Štáflem. Inv. č. AA 208/61. 156 Archiv Národní galerie v Praze. Fond F. Engelmüllera. Osobní korespondence F. Engelmüllera s Otakarem Štáflem ze dne 7. listopadu 1911. Inv. č. AA 203/61. 157 Archiv Národní galerie v Praze. Fond F. Engelmüllera. Osobní korespondence Otakara Štáfla s Irenou Engelmüllerovou. Inv. č. AA 215/61, AA 216/61. 158 Archiv Národní galerie v Praze. Fond Ferdinanda Engelmüllera. Osobní korespondence F. Engelmüllera s Jaroslavem Šetelíkem ze dne 28. května 1900. Inv. č. AA 202/61. 159 Engelmüller napsal Olexovi velmi kritický dopis, ve kterém mu popisoval nelehkost života malíře a radil mu, co má dělat dál. Archiv muzea v Brandýse nad Labem. Fond F. Engelmüllera. Osobní korespondence F. Engelmüllera s Josefem Olexou. Inv. č. DVU 2787/92.
48
k ovládnutí. Věren své vlastní práci, svému uměleckému přesvědčení, prahnul jsem dosíci vysněných met bez jakýchkoli ústupků. Prodělával jsem celé to martýrium uměleckého přerodu, o jakém stejným právem mohou mluvit téměř všichni moji druzi z Mařákovy školy i doby, přes všechnu velikou úctu a vděčnost k nezapomenutelnému učiteli a mistru. Neboť nešlo tu jen o kresbu, ale o barvu, vzduch i světlo, o celý ten vášnivý proces vnitřního prolnutí a oduševnění přírody.“160 Jeho slova si vzal Olexa k srdci a pokračoval ve studiu. Na jeho doporučení v roce 1922 odjel na studijní cestu do Německa, konkrétně pobýval v Berlíně. Tam jako i v pozdějších letech na Engelmüllera
vzpomínal,
pravidelně
psal
články
do
novin
při
důležitých
Engelmüllerových výročích. Krátké roční období strávil ve škole i Václav Špála. Ten se v roce 1902 hlásil na Uměleckoprůmyslovou
školu,
ale
nebyl
přijat.
Aby
nezahálel,
nastoupil
k Engelmüllerovi do ateliéru. Ten mu vštípil solidní základy kresby a malby.161 Vilém Nowak měl podobnou zkušenost jako Špála. U Engelmüllera studoval rok, protože nebyl přijat na Akademii v Praze. Engelmüller s ním byl velmi spokojen, po čase mu sdělil, že ho nemá již čemu novému naučit. Proto by pro něj bylo přínosné studium ve speciální třídě na Akademii. Pomoci mu chtěl svým vlivem. Kontaktoval svého přítele Franze Thiela, který měl v roce 1903 nastoupit na Akademii jako profesor figurální malby. Thiele byl ochoten Nowaka k sobě vzít, pokud bude přes prázdniny studovat akty. Nowak u Franze Thieleho nakonec strávil tři roky. Vedle příjemných a naplňujících chvil Engelmüller cítil pochybnosti nad vedením školy. Stála ho mnoho energie a přemýšlel, zda ji vynakládá dobře. Se svými pochybnostmi se svěřil svému spolužáku a příteli Františku Kavánovi: „...hochu jsem ubohý, nevíš ani co to je mít školu, jaké to dření, co dnes se vše žádá, jak to unavuje zrovna člověka dřeli a o všecky ty vyněty člověka okrádá.“162 Také mu čím dál více vadilo vyučování žáků, kteří nesměřovali k dráze malíře. Netoužil vyučovat slečny z dobrých rodin, z nichž jen některé dosáhly úspěchu. Vyvrcholilo to v roce 1913 jeho žádostí o uvolněné místo profesora krajinomalby na Akademii v Praze po Rudolfovi z Ottenfeldu. Tomu předcházelo spojení českých umělců, kteří napsali memorandum na 160
Archiv Oblastního muzea Praha-západ. Fond F. Engelmüllera. Rukopisy Josefa Olexy. Inv, č. DVU 2796/92. 161 Archiv Oblastního muzea Praha-západ. Fond F. Engelmüllera. Rukopisy Josefa Olexy. Inv. č. DVU 2795/92. 162 Literární archiv Památníku národního písemnictví. Fond Františka Kavána. Osobní korespondence Františka Kavána s Ferdinandem Engelmüllerem ze dne 28. prosince 1911. Inv. č. LA 71/71.
49
obsazení nového profesora. V něm vyjádřili svou žádost, aby na stolec profesora krajinomalby nastoupil krajinář, neboť Ottenfeld byl figuralista a toto již nechtěli opakovat. Engelmüller také memorandum podepsal.163 Nakonec se rozhodl sám požádat o profesorské místo. Chtěl tak získat lepší životní jistoty a větší smysl profesorského působení. Své pocity popsal v dopise Karlu B. Mádlovi: „Celá léta žiji již v jakési splendid isolation a je ovšem jen vinou mou, že věnovav se více práci a při tom nutném vyučování jako obživě, zapomenul jsem vyhledávati styky, známosti a přátelství, zejména, když poznal jsem, že utvrzují se při pohárku a sklenici ve schůzích...leckterá příhodná chvíle, dosíci něčeho, přelétla, aniž bych se byl zvláště snažil se jí chopiti a obvyklými způsoby využíti. A tak se ocitám sám.“164 Bez pomoci vlivnějších známých špatně hledal kupce svých obrazů a nebyl na tom finančně nejlépe. Hlavně Mádla prosil o přímluvu při jmenování profesora krajinářského stolce na Akademii. Stejnou žádost o pomoc poslal i Josefu Myslbekovi.165 Bohužel mu nemohli nijak pomoci a Engelmüller místo nedostal. Proto se ještě o sedm let později, roku 1920, pokusil o získání statutu přípravky na Akademii pro svou školu. Žádost měla formální závady, a proto nebyla ministerstvem školství a národní osvěty schválena. Ministerstvo se také obávalo, že by se mohly objevit další žádosti o uznání soukromých malířských škol, když by Engelmüllerovi vyhověli. Další překážkou bylo nedostatečné vysvětlení, proč by měla být zřízena přípravka na soukromé škole. Nehledě na to, že v té době vznikala přípravka při Uměleckoprůmyslové škole.166 Schválili mu jen státní subvenci ve výši 5 000 Kč s požadavkem, aby vyučoval žáky, kteří sice složili zkoušku na Akademii, ale pro nedostatek místa nebyli přijati.167 Vedle založení a vedení školy se v letech 1897–1918 věnoval tvůrčí činnosti a také stačil sledovat konající se výstavy. Během letních prázdnin častokrát odjížděl ze studijních důvodů do zahraničí. V roce 1897 jel do Vídně, Mnichova, Lince, Salcburku a do Norimberku. Po návratu z Rakouska a Německa se Ferdinand Engelmüller poprvé oženil. Obřad se konal 12. října 1897 v kostele sv. Jindřicha v Praze a jeho manželkou 163
Archiv Národní galerie v Praze. Fond F. Engelmüllera. Korespondence F. Engelmüllera s Josefem Ullmannem. Inv. č. AA 224/61. 164 Literární archiv Památníku národního písemnictví. Fond K. B. Mádla. Osobní korespondence K. B. Mádla s F. Engelmüllerem ze dne 29. července 1913. Inv. č. LA 53/45. 165 Literární archiv Památníku národního písemnictví. Fond F. Engelmüllera. Osobní korespondence F. Engelmüllera s Josefem Myslbekem ze dne 30. července 1913. Inv. č. LA 150/37. 166 Archiv Národní galerie v Praze. Fond F. Engelmüllera. Korespondence F. Engelmüllera s Františkem Drtinou ze dne 19. dubna 1920. Inv. č. AA 147/61. 167 Archiv Národní galerie v Praze. Fond Ferdinanda Engelmüllera. Korespondence F. Engelmüllera s Františkem Drtinou ze dne 19. dubna 1920. Inv. č. A 147.
50
se stala Marie Chourová narozená 20. srpna 1873 v Brandýse nad Labem. Rodiče Marie Chourové byli Jan Choura c. k. notář v Brandýse nad Labem a Aloisie rozená Jelenová z Brandýsa.168 Se svou ženou se znal z dětství a znovu se setkali v roce 1896 v Brandýse nad Labem, kdy tu Engelmüller trávil léto.169 Založení rodiny bylo impulsem k založení vlastní umělecké školy, protože musel zajistit stálejší příjem, který by mu nestačil pouhým prodejem děl.170 Se svou rodinou bydlel v podnájmu v domě čp. 88 na Starém Městě pražském v Platnéřské ulici, v bytě číslo XIII. Novomanželé žili v tomto bytě se svým synem Ferdinandem a dvěma služebnými, kuchařkou Marií Černou z Poděbrad a služkou a chůvou Julií Tůmovou z Drbovel u Písku. Engelmüllerovi se brzy začal vztah s manželkou hroutit, přestože finanční situace mladé rodiny nebyla špatná a dovolovala mít pomocnice do domácnosti. Jeho manželka začala být nespokojená, nemohla si z finančních důvodů dovolit drahý společenský život v Praze. Její rodina bydlela daleko a ona se musela starat o syna a domácnost sama. Vše vyvrcholilo v roce 1905, kdy po návratu domů Engelmüller našel vzkaz od své ženy. Stálo v něm, že není připravena starat se o domácnost. Syna mu přenechala s tím, že se o něj postará daleko lépe než ona. Její vztah k synovi byl problematický, protože když byl větší, neustále ho fyzicky trestala. Došlo to tak daleko, že pediatr radil Engelmüllerovi rozvod. Vše nakonec vyřešil odchod manželky. K úřednímu potvrzení rozvodu proto došlo až v roce 1911. O syna se začal starat sám. Bral ho s sebou do ateliéru, kde byl ve společnosti Engelmüllerových žáků a přátel. S péčí o syna mu pomáhala vychovatelka Irena Snítilová171 z Ústí nad Labem, která s nimi i bydlela. Syn Ferdinand se narodil dva roky po svatbě, dne 15. července 1899, pokřtěn byl v kostele sv. Františka 6. srpna 1899 jako Ferdinand Karel Jaroslav Jindřich Engelmüller.172 Za kmotry mu byli strýc Karel Engelmüller, c. k. finanční státní oficiál a teta Marie Chourová, manželka c. k. notáře Choury z Brandýsa nad Labem. Pro svého malého syna Engelmüller ilustroval Palečkovi příhody od francouzského vydavatele Pierra Julese Hetzela, který psal knihy pro děti a mládež pod pseudonymem P. J. Stahl. Finanční situace se Engelmüllerovi zlepšila a v květnu 1916 se přestěhoval z ateliéru na
168
Archiv hlavního města Prahy. Sbírka matrik. Matrika oddaných u sv. Jindřicha 1896 – 1900. Inv. č. JCH 020. 169 Se svou snoubenkou Marií Chourovou bydlel v hostinci U Kalinů. 170 Pokud Engelmüller mohl, přispíval do studijního fondu svých žáků. 171 Narozena 15. prosince 1888 v Jaroměři, od roku 1906 žijící v Praze. 172 Archiv hlavního města Prahy. Sbírka matrik. Matrika pokřtěných u kostela sv. Františka.
51
Františkově nábřeží173 na Hradčany do Hrzánského domu čp. 177 v Loretánské ulici. [17] Hrzánský palác zakoupil již v roce 1915. Obýval celé horní patro celého komplexu budov, spodní část sloužila jako činžovní byty, které pronajímal. V Hrzánském paláci mohl rozšířit prostory pro malířskou školu. Určil pro ni prostory v zadní části domu, kde měl i byt. V přední části domu měl ateliér a stálou výstavu svých obrazů. Na domě nejvíce oceňoval terasu s výhledem na Prahu, na kterou se vycházelo přímo z ateliéru. [18] V roce 1916 Engelmüller objevil v některých pokojích barokní štukové a malované stropy z 18. století, proto se rozhodl budovu pod dohledem vídeňského Státního památkového úřadu opravit.174 U Engelmüllera v novém ateliéru se scházeli pražští umělci.175 Nejen rodinné záležitosti zasahovaly do Engelmüllerovy tvorby. Engelmüllerovo dílo bylo v těchto letech především ovlivněno letními pobyty ve Staré Boleslavi, kam pravidelně zajížděl i se svou školou od roku 1901. V této polabské krajině načerpal nejvíce námětů, především se pohyboval po Hluchově, přírodní památce nacházející se na pravém břehu Labe na území města Brandýs nad Labem – Stará Boleslav. Stal se mu trvalým uměleckým tématem. Vytvořil velký počet olejových, pastelových i grafických děl s motivy zdejší polabské krajiny. Jejich podoba se příliš neměnila. Způsob malby měl již neměnný. Některé náměty často opakoval, nejvíce motivy z chráněné krajinné oblasti Hluchov. Engelmüller se soustředil na zdokonalení techniky, které se momentálně věnoval. Postupně se učil novým technikám a vyvíjel je k dokonalosti. Pokud Engelmüller propadl melancholické náladě, obrátil svou pozornost na malbu opuštěných zámeckých zahrad a parků, nejlépe v podzimním sychravém období. Začal je malovat při pobytu v Rusku v devadesátých letech. Tak jako obměňoval motivy polabské krajiny, tak měnil pohledy do starých zámeckých parků a zahrad. A stejně je aplikoval do techniky pastelu a grafiky. Na škole se nejprve učil kreslit a ovládat techniku olejomalby. Při cestách do Ruska začal zkoušet akvarel, ke kterému měl velký respekt. Považoval ho za nejtěžší malířskou techniku. Ve svém vrcholném období se jen párkrát pokusil tuto techniku využít.
173
Dnes Masarykovo nábřeží. První etapa rekonstrukce proběhla do října roku 1918. Postupně byla dokončena obnova fasády se sgrafity, znaku na portálu, dubových vrat, fresek a interiérů obytných místností. 175 V letech 1894–1896 tu byl byt profesora a prezidenta Tomáše G. Masaryka. Bydlel v pátém patře domu, jehož součástí byla i terasa. 174
52
Nejvíce ho zasáhlo poznání tvorby polského malíře Witolda Pruszkowského. Jak již bylo popsáno v předešlé kapitole, Engelmüller poznal jeho pastelové krajiny v roce 1894. Již od této doby se zajímal o pastel. První pokusy byly zkušební, neboť se snažil techniku pastelu zlepšit a zajistit větší trvanlivost barvy. Po zdokonalení techniky začal do pastelu převádět motivy, které do té doby vytvořil jako olejomalby. Nejvíce používal pastel na zachycení polabské krajiny. Engelmüller napsal o pastelu článek ve Zlaté Praze. V něm popsal historii techniky pastelu a své objevení této techniky, kterou aplikoval k jemnému a něžnému zaznamenání krajiny. Především popsal první dojem při setkání s díly polského malíře Witolda Pruszkowského, který ho velmi oslovil a ovlivnil.176 Nakonec se ve své tvorbě odhodlal k vyzkoušení grafických technik. Engelmüller se musel spolehnout na vlastní samostudium grafiky, jelikož Julius Mařák své studenty příliš do grafických technik nezasvětil. Engelmüllerovi nejvíce vyhovoval lept a opětovně leptal náměty polabské krajiny. Vedle polabských námětů se věnoval i zaznamenávání Prahy a pražské architektury. Engelmüller leptal i motivy, které pořídil v zahraničí. Své lepty přidával v malém počtu k jiným svým vystaveným pastelům a olejům. Měly podobu leptaných kreseb malebných pohledů, stejné jako na plátnech. Nakonec se rozhodl k vydání dvou sérií leptů v roce 1909. Rozdělil je na sérii s domácími motivy a na sérii s motivy z ciziny. Lepty byly výběrem z grafických listů, které leptal v předchozích čtyřech letech. Šlo o motivy z Polabí. Zachycené polabské nížiny jsou jednoduché a prosté. Druhá série zahrnuje listy z cest po Německu a Holandsku. Do alba Motivy z ciziny vložil i lepty z cest po Itálii. V sérii najdeme zahrady Este v Tivoli a zahrady Gusti ve Veroně. Například do série zařadil lept Serenáda u kostela St. Marka v Benátkách, na jehož pozadí je kostel svatého Marka a před ním bárky. [19] První lepty se nesou v duchu čistých liniových kreseb, z nich přechází k zobrazení krajiny skoro až plasticky zhmotněné s tónovanými efekty jako představuje lept Serenáda u kostela St. Marka v Benátkách. V závěru vrcholné tvorby Engelmüller začal jezdit do jižních Čech, nejčastěji do okolí Jindřichova Hradce, kde se zotavoval po prodělaném tyfu.177 Zde připravoval svou knihu Cesty k malířskému umění, v níž sepsal veškeré své dosažené znalosti o technikách kresby, malby a grafiky. Zhotovoval tu k ní i kresebný materiál. V jižních Čechách dostal menší zakázky, např. pracoval pro Klub českých turistů v Jindřichově
176 177
ENGELMÜLLER 1919, 297–299 Těžce onemocněl v roce 1911.
53
Hradci. Engelmüller vytvořil plakát a umělecké dopisnice pro Klub českých turistů. Plakát sestával z různých pohledů na Jindřichův Hradec a jeho okolí. Pohledy jsou spojeny uhlovou kresbou, znázorňující lesy a rybníky. Ústředním motivem je pohled na zámek v Jindřichově Hradci. Za svoji dosavadní uměleckou činnost byl Ferdinand Engelmüller jmenován členem Union internationale des beaux arts, des letres,des sciences et de l´industrie v Paříži v roce 1904, jehož předsedou byl tehdy Rodin.178 Svou tvorbu Engelmüller prezentoval i v celých albech a na pohledech. K vydání si je připravoval sám. V roce 1899 poprvé vydal album deseti akvarelů nazvané Malebné pohledy na Prahu. Vydalo ho nakladatelství Grosman a Svoboda. První náklad byl velmi rychle rozebrán, a proto vyšly ještě další dvě alba, ale již s jinými pražskými pohledy. Celkem tedy bylo vydáno třicet akvarelů. Díky svému příteli Jaroslavu Kvapilovi se Engelmüller dostal k nabídce na vytvoření velké série pohlednic z českých krajů.179 Snad mělo jít o sto různých motivů z Čech. Práci si objednal podnik c. k. státních drah.180 Bohužel není jisté, zda tuto nabídku přijal a vykonal ji. V prosinci roku 1901 připravoval vydání velkoformátové knihy Nálady a pohádky s jeho padesáti reprodukcemi obrazů a kreseb, provedené černobíle i barevně. K nim napsal verše Jaroslav Vrchlický a prolog k pohádkám Svatopluk Čech. Engelmüller chtěl účast Svatopluka Čecha na své knize, musel ji proto vydat vlastním nákladem. Tehdy měl totiž Čech smlouvu s nakladatelstvím Topiče a tato smlouva vylučovala možnost Čechovi přispívat texty do knih, které by byly vydány jinou nakladatelskou firmou.181 Kniha Nálad a pohádek je rozdělena na dvě části podle námětů reprodukcí. První část je nazvaná Nálady. V ní jsou motivy ze starého parku, z labských tůní, lesní motivy a motivy z cest. Některá díla byla prezentovaná na výstavách v Rudolfinu a v Topičově salonu, např. Starý park na podzim, Babí léto nebo Večer na mrtvém rameni Labe. Reprodukovány jsou uhlokresby, oleje a pastely. K nejpůvabnějším pastelům patří Zima. [20] Technikou pastelu dokonale charakterizoval čerstvě napadaný sníh na okraji lesa. V motivech z cest je reprodukovaný obraz s neobvyklým námětem Vize hřbitova. Toto dílo svým fantazijním pojetím vybočuje z Engelmüllerovy tvorby. Zachycuje 178
Uváděn je i rok 1908. Archiv Národní galerie v Praze. Fond F. Engelmüllera. Osobní korespondence Jaroslava Kvapila s F. Engelmüllerem ze dne 31. října 1899. Inv. č. AA 160/61. 180 Jejich podmínkou bylo, že dílo musí vytvořit český umělec, nikoli německý malíř. 181 Archiv Národní galerie v Praze. Fond F. Engelmüllera. Osobní korespondence Svatopluka Čecha F. Engelmüllerovi ze dne 4. října 1901. Inv. č. AA 136/61. 179
54
hřbitov s kostelem, jehož prostranství je zaplněno mrtvými v mnišských kutnách. [21] Druhá část publikace jsou Pohádky s předmluvou Svatopluka Čecha. Zde jsou reprodukovány obrazy s pohádkovými a fantazijními motivy např. Bílá paní, Hadí sluj, Údolí smrti, Chata čarodějnice. Obraz Vidění v chrámu sv. Víta zachycuje česká knížata s dalšími členy knížecí rodiny. Dílo nazvané Vodník [22] má velmi blízko k tvorbě Jaroslava Panušky, jehož práce jsou typické svými nadpřirozenými bytostmi. I Jaroslav Panuška kreslil ilustrace k pohádkám. Kniha byla dokončena v roce 1902.182 Básně Jaroslava Vrchlického, inspirované obrazy Engelmüllera, vyšly také v jeho sbírkách Má vlast a Duše mimosa. Po vydání knihy a její prezentaci veřejnosti byla díla, prezentovaná v knize, ihned prodána do soukromých sbírek. Publikace byla pozitivně hodnocena i uměleckou kritikou. Engelmüller své nové dílo poslal na posouzení Renatě Tyršové.183 Kniha se jí velmi líbila a nepochybovala o jejím úspěchu. 184 V té době u nás vycházel velký počet nákladných publikací a prosadit svou knihu bylo nesnadné, a pokud se to podařilo, byl to velký úspěch. Originál ilustrace Vchod k pokladu daroval Mikoláši Alšovi.185 Svou dosavadní uměleckou práci v pastelu, oleji a leptu z let 1903–1910 shrnul v albu, které nazval Z domova a z ciziny a které vlastním nákladem vydal v roce 1910. Album Z domova a z ciziny je složeno ze 75 reprodukcí s jedním originálem leptu z let 1903–1910. V albu jsou prezentované oleje, pastely a lepty s českými náměty, dále s náměty holandskými, italskými a s náměty z Karpat. Motivy z domova převažují, reprodukcí děl z ciziny je daleko méně. Možná je to i proto, že Engelmüller chtěl vyjádřit svou lásku k české krajině. Publikace byla vydána i v německém jazyce se stejnými reprodukcemi. V roce 1904 navrhl osm pastelů pro ilustraci Večerních písní Vítězslava Hálka, které byly vydané Hejdou a Tučkem. S touto knihou mu pomáhal Artuš Scheiner, který v té době pracoval v časopisu Zlatá Praha. Společně ji připravovali již od roku 1903. Všechny ilustrace měl na starosti Ferdinand Engelmüller, který si podle svého uvážení 182
Všechny fotochemigrafické lepty provedl c. k. dvorní umělecký ústav Husník & Häusler v Praze, dva světlotiskové obrazy dodala firma Karla Bellmanna v Praze a ostatní obrazy a text vytiskl Edvard Leschinger v Praze. 183 Renata Tyršová (1854–1937) byla česká kunsthistorička a umělecká kritička, manželka historika umění Miroslava Tyrše. S manželem spolupracovala a po jeho smrti navázala na jeho dílo v estetice a kritice. 184 Archiv Národní galerie v Praze. Fond F. Engelmüllera. Osobní korespondence F. Engelmüllera s Renatou Tyršovou ze dne 5. prosince 1901. Inv. č. A 222/61. 185 Svému příteli Mikoláši Alšovi daroval k šedesátým narozeninám obraz Pohled do kraje.
55
vybral básně a vytvořil k nim ilustrace. Artuš Scheiner do knihy svými ilustracemi nepřispíval. První ilustrace se jmenuje Mládí, představuje probouzející se krajinu na jaře. Stromy začínají obrůstat listím, rašící tráva má světle zelenou barvu a nebe je blankytně modré s bílými mraky. Druhá je Láska, krajina v noci s nebem plných hvězd, kterou osvětluje měsíc, třetí krajina Touha vyjadřuje touhu člověka po lásce. Proto má tlumené tmavé barvy a působí na čtenáře melancholicky. Ilustrace nazvaná Štěstí [23] představuje kvetoucí máky v poli obilí, jež se tetelí v letním horkém dni. Další obraz Hoře doplňuje báseň o mrtvé dívce, dále následuje noční krajina s kostelem nazvaná Padající hvězda. Ilustrace Vzpomínání je polabská krajina s topoly v pozadí a s vycházejícím měsícem, který je částečně skrytý za mraky. Posledním obrazem je upravený zámecký park na podzim nazvaný Písně. Engelmüllerovi se v této knize básní plně podařilo náladovými obrazy doplnit Hálkovy myšlenky. Konečnou úpravu knihy a další záležitosti ohledně vydání si vzal na starost Scheiner. Byl totiž v kontaktu s vydavatelem Aloisem Tučkem, který veškeré záležitosti, tedy ilustrace a konečnou úpravu nechal na Ferdinandu Engelmüllerovi a Artuši Scheinerovi.186 Engelmüller se Scheinerem se na podobné práci sešli podruhé. Poprvé to bylo roku 1893, kdy oba dva ilustrovali cestopis Lémanské silhouetty od Jiřího Gutha. Stali se přáteli, kteří spolu i později spolupracovali. V říjnu roku 1906 ho Scheiner poprosil, zda by mu nevytvořil ke dvěma básním „dvě malířsky krásné nálady“ do časopisu Švanda dudák.187 Považoval Engelmüllera za jediného, kdo by to dokázal. Pro Scheinera Ferdinand Engelmüller vytvořil ilustrace k básním do časopisu Švanda dudák i v pozdějších letech. Podrobnosti k malbám probírali nejen osobně, ale i písemně.188 Díky humoristickému časopisu Švanda dudák se seznámil s jeho zakladatelem Ignátem Herrmannem, který vždy obdivoval tvorbu Engelmüllera, a stali se také přáteli. Artuš Scheiner, jako redaktor časopisu, se tak postaral o další prezentaci osoby malíře Ferdinanda Engelmüllera. Tak i v časopise Zlatá Praha se postaral o prezentaci Engelmüllerových děl.189
186
Archiv Národní galerie, fond F. Engelmüllera. Osobní korespondence Ferdinanda Engelmüllera s Artušem Scheinerem ze dne 27. října 1903. Inv. č. AA 1579/2. 187 Archiv Národní galerie v Praze. Fond F. Engelmüllera. Osobní korspondence F. Engelmüllera s Artušem Scheinerem ze dne 18. října 1906. Inv. č. A 193/61. 188 Archiv Národní galerie v Praze. Fond F. Engelmüllera. Osobní korespondence F. Engelmüllera s Artušem Scheinerem ze dne 24. ledna 1907. Inv. č. A 194/61. 189 Archiv Národní galerie v Praze. Fond F. Engelmüllera. Osobní korespondence F. Engelmüllera s Artušem Scheinerem ze dne 24. ledna 1907 a ze dne 27. listopadu 1923. Inv. č. A 195/61, AA 1579/1e.
56
Přes svou pracovní vytíženost se Engelmüller dostal i k větším zakázkám. Již v roce 1900 vytvořil pro expozici pražské Obchodní komory na výstavě v Paříži obrazy s náměty důležitých českých historických míst. Vybral si náměty Vyšehradu, Řípu, Blaníku a Hradčan. Tato expozice byla vyznamenána zlatou medailí. Obraz Říp [24] se nachází v Národní galerii v Praze. Jde o jediný pohled na památnou horu Říp, kterou vytvořil. Horu zachytil ze strany směřující k městu Mělník. Zachytil prostý pohled okolních polí s horou Říp, na jejímž vrcholku je nepatrná rotunda sv. Jiří. Z jiné strany maloval horu Říp [25] Julius Mařák, který dostal zakázku na výzdobu předsíně královské lóže v Národním divadle. Jde o podobně prosté pojetí, Mařák navíc zachytil pastevce s ovcemi. Také Engelmüllerův Vyšehrad [26] se nám zachoval ve sbírkách Národní galerie. Jde o jednoduchý a prostý motiv Vyšehradu, tedy skalního masivu s historickým opevněním na jejím vrcholu. Stejně jako Říp Julius Mařák maloval i Vyšehrad [27] pro Národní divadlo v Praze. Engelmüller Vyšehrad zachytil obdobným způsobem jako Mařák, zachytil holý skalní masiv se starými hradbami, který se tyčí nad klidně plynoucí Vltavou. Jediný rozdíl je v denní době, ve které Vyšehrad zachytili. U Mařáka je méně viditelné opevnění slabě osvětleno svitem měsíce, který se zářivě odráží ve Vltavě. Engelmüller namaloval Vyšehrad ve dne, zalitý sluncem. Vytvořil také akvarel nazvaný Praha z bašty XIX. pro kasetu s obrazy, kterou darovalo město Praha Paříži. Na začátku května se konala schůze umělců ve Staroměstské radnici. Engelmüller tu dostal zakázku na vytvoření blíže neurčitých obrazů menších rozměrů.190 Jak bylo výše zmíněno, Engelmüller se přátelil s Jaroslavem Kvapilem z Národního divadla. Ten mu dopomohl k zakázce na návrh dekorace k prvnímu a třetímu jednání premiéry Dvořákovy Rusalky v Národním divadle. 191 Zakázka byla dokončena v roce 1901 a připravena k premiéře. Dekorace k prvnímu jednání je pojata jako prosvětlený les s dřevěnou chatrčí a s průhledem na další lesní krajinu. [28] Třetí dekorace ani její návrh není dochovaný. Dekoraci ke druhému jednání Rusalky navrhl architekt Jan Kotěra. Dekorace ke druhému jednání zobrazuje palác, který Kotěra namaloval v secesních formách. [29] Engelmüller zhotovil rovněž obálku pro knižní vydání Kvapilovy Rusalky, neboť Kvapil napsal k Rusalce libreto. Engelmüller se často stýkal s divadelníky, kteří navštěvovali jeho ateliér. Jeho bratr Karel byl divadelním 190 191
Jako honorář měl dostat 150 – 200 zlatých. Premiéra Dvořákovy Rusalky se konala 31. března roku 1901.
57
kritikem a autorem divadelních her, proto měl Ferdinand blízko k divadlu a také k těmto zakázkám. Jaroslav Kvapil jako vedoucí Národního divadla navazoval styky s evropskými divadly a roku 1906 zorganizoval zájezd Moskevského uměleckého akademického divadla do Prahy. Engelmüller se dostal k další zakázce pro Národní divadlo a namaloval obraz Panorama Hradčan. Jaroslav Kvapil a Eduard Vojan ho jménem členů činohry Národního divadla darovali hercům Uměleckého divadla v Moskvě, kteří v tu dobu hostovali v Praze. Obraz byl určen pro galerii moskevského Uměleckého divadla. Vedle založení a vedení školy v letech 1897–1918 se věnoval své vlastní malířské, grafické a ilustrátorské práci. K tomuto výčtu patří i veřejné zakázky, ale i jeho vydavatelská činnost. Vývoj jeho výtvarné práce dokládají početné domácí a zahraniční výstavy, které obesílal svými nejnovějšími pracemi. V období jeho vrcholné tvorby přelomu století patří výstavní činnost k důležitým bodům. Neboť na tomto vidíme, že svůj čas dokázal rozdělit mezi malířskou školu a vlastní prací. Podobně si musel svůj čas rozdělit i Julius Mařák. Ale u něj došlo k tomu, že jeho tvorba byla upozaděna a spíše preferoval krajinářskou školu na Akademii. Mařák se nacházel v odlišné situaci než Engelmüller, protože musel rychle reagovat na problémy celé Akademie. Jak již bylo řečeno, výstavy, kterých se Engelmüller zúčastnil, můžeme rozdělit na domácí a zahraniční. Domácí výstavy můžeme dále rozlišit na skupinové a samostatné. Nejvíce se účastnil skupinových výstav. Vcelku pravidelně obesílal svými díly výroční výstavy Krasoumné jednoty v Rudolfinu již od roku 1897. V tomto roce v Rudolfinu vystavil olejomalbu Babí léto a triptych Touha, Hoře, Klid. [30, 31, 32] Olej Babí léto zobrazuje starý neudržovaný park se zchátralým zámkem, jehož zbytky zdí a schodiště jsou již zarostlá. Před ním je rybník s rákosím a lekníny, doplněn o rozpadající se barokní sousoší. Zámecký park má melancholický ráz, který je zdůrazněn přicházejícím podzimním počasím. Motivy starých parků Engelmüller maloval během celé své malířské kariéry mnohokrát. Vracel se k nim ve svých melancholických a ponurých chvílích. Motiv starých zámeckých parků a zahrad přenášel do grafických listů, především do leptu a litografie. Triptych Touha, Hoře, Klid může pro svou tmavou barevnost celkově působit jako nocturno. Obraz Touha je levou částí triptychu. Zobrazuje skalnatou cestu vedoucí k bráně kláštera, před kterou stojí mnich rozhlížející se po krajině s horským jezerem. Prostřední motiv Hoře představuje cestu s kamenným zábradlím podél skalní stěny, na které je pověšena řezba ukřižovaného Krista. Před ním
58
klečí modlící se mnich. Triptych je zakončen plátnem nazvaným Klid, na němž je tůň a prosvítající měsíc mezi skalami, jehož světlo se odráží ve vodní hladině. 192 Na výstavě byla Engelmüllerova díla vystavena vedle děl jeho spolužáka Františka Kavána. Ten zde představil obraz Odtékání, také vyjadřující melancholickou náladu. Svými názvy si jsou díla Kavána a Engelmüllera blízká, oba se snažili názvem o co nejlepší vystihnutí charakteru děl. Těmito náměty se Engelmüller poněkud lišil od tvorby některých žáků Mařáka. Od tradiční krajinářské tvorby Františka Kavána, Josefa Holuba nebo Bohuslava Dvořáka, kteří byli silně ovlivněni Antonínem Chittussim. O výstavě a Engelmüllerových dílech přinesla podrobnou zprávu Zlatá Praha.193 Menší odezvu jeho díla vyvolala u K. M. Čapka, který pouze zdůraznil náladovou povahu pláten a triptych popsal jako „truchlící city v kobaltu“.194 Po delší odmlce, kdy měl více práce s veřejnými zakázkami a s vydáváním svých uměleckých knih a alb, vystavoval na 63. výstavě Krasoumné jednoty v Rudolfinu. Vystavil olej Podzimní den [33] a devět pohádkových uhlokreseb z knihy Nálady a pohádky. Olejomalba Podzimní den195 je krajina z Polabí, na které zachytil stromořadí topolů u vody. Patří k typickým námětům Engelmüllerovy tvorby. Polabské motivy vyhledával již od školních let a zůstal jim věrný po celou dobu. Ve Světozoru recenzent ocenil klidný náboj krajiny, bez romantizující složky a shledali jej jako jedno z dosud nejlepších maleb Engelmüllera.196 Z dnešního pohledu toto dílo zapadá do skupiny krajinomaleb, kde Engelmüller preferoval realistické zobrazení krajiny. Obraz je na srovnatelné úrovni s dalšími realistickými krajinami. Nezasahoval do nich svými momentálními náladami, ale čistě zobrazoval viděné motivy. Své fantazii dal naopak volný průchod v pohádkových uhlokresbách. Z nich vystavil kresby: Chaloupka v lese, Zlatý květ kapradí, Vchod k pokladu, Zakletý zámek, Začarovaný les, Hadí sluj, Zkamenělé stádo, Údolí smrti a Hadí studánku. Hadí studánka [34] je kresba malé skály na kraji lesa, ze které teče pramen vody do studánky, a ze které vylézá had
192
Triptych byl reprodukován v Engelmüllerově knize Nálady a pohádky. V. W. 1897, 323 194 ČAPEK 1897, 382–383 195 Obraz nechal Engelmüller reprodukovat v nakladatelství České grafické společnosti Unie v Praze. Archiv Národní galerie v Praze. Fond F. Engelmüllera. Dopis F. Engelmüllerovi od České grafické společnosti Unie. Inv. č. A 190/61. 196 M. 1902, 336 193
59
s korunkou.197 Údolí smrti znázorňuje cestu mezi skalami posetou lebkami. [35] U těchto uhlových kreseb z Nálad a pohádek mu bylo vytýkáno používání motivů hadů, koster, pavučin a lebek, které vůbec nepůsobily pohádkově, ale spíše naopak strašidelně.198 U diváků vyvolaly překvapení. V roce 1903 se Engelmüller stal členem výstavní komise Krasoumné jednoty v Rudolfinu.199 Sám na výstavě představil velký cyklus, který nazval Česká krajina, na němž pracoval v minulém roce. Do cyklu Česká krajina patří olejová plátna Polabí s námětem tůně. Dále Rudohoří s pohledem do hlubokého lesa, nedotčeného lidskou přítomností. V popředí je kamení, ze kterého zurčí potok a kolem leží polámané větve. V pozadí je výjev prozářen prosvítajícím sluncem. [36] Tento způsob pojetí lesního motivu připomíná některá díla Julia Mařáka, ve kterých zachycoval divokou přírodu, okraje lesů nebo naopak hluboké lesy. Jejich zadní plán býval osvětlen pronikajícími slunečními paprsky. Z cyklu České krajiny Engelmüller na výstavě prezentoval také Polabí, tentokrát zachycené v bouři a Třeboňsko večer, který nakonec zakoupila galerie v Rudolfinu. Všechna čtyři představená díla byla velkých rozměrů. Mimo cyklus České krajiny byl vystaven obraz Praha. Výstava byla z poloviny zaplněna krajinářskými díly, vedle Engelmüllera zde vystavovali jeho další vrstevníci – František Slabý, Jaroslav Panuška, Ota Bubeníček a Alois Kalvoda. Italské motivy zde vystavil Roman Havelka, který měl také blízko k Arnoldu Böcklinovi jako Engelmüller. Polabí, Rudohoří a Třeboňsko jsou realistické krajiny, ve kterých dokonale vystihl charakteristiku kraje. Podle recenzenta Světozoru ale tato díla postrádala velkolepost a chyběly jim důraznější tahy štětce.200 Starý park a Podřipsko, díla z cyklu Česká krajina, vybral Engelmüller i pro expozici 65. výstavy Krasoumné jednoty pořádané v Rudolfinu. Starý park patří do klasických Engelmüllerových motivů z opuštěných zámeckých parků za sychravých podzimních dnů, které ještě více podtrhují zanedbanost a melancholičnost výjevu. K nim přidal ještě obraz Bílá Hora. Bílá Hora je olejomalba, v popředí plátna je pusté pole, kdy holou hlínu zvýrazňuje nános husté barvy. Na mezi je trnitý keř, z něhož jakoby vyrůstal kříž s ukřižovaným Ježíšem, čnící do tmavé šedé oblohy. V pozadí 197
O šest let starší Karel Rašek maloval podobné pohádkové motivy, ve kterých se zaměřoval na malbu zvířat, konkrétně pohádkové zvířecí postavy žab, draků s korunkami na hlavách ve skalách a jeskyních. 198 M. 1902, 336 199 Engelmüller se proto přisadil za přijetí několika děl své žačky Marie Dostalové na výstavu. 200 M. 1903, 335
60
navazuje rovné holé pole a za ním kostelní stavba. Vedle těchto obrazů tu prezentoval dvanáct pastelů s motivy Polabí: Jaro, Starý zámek, Mraky po bouřce, Chaloupky, Na Labi u Brandýsa, Starý kostelík, Orání, Podzim na polích, Na písčině, Východ měsíce, Zimní nálada a Večer v loukách. Pastel Jaro [37] zobrazuje pasoucí se ovce na louce pod vysokými stromy. Engelmüller tento motiv pasoucího se dobytka velmi často obměňoval a spojoval ho se začínajícím jarem, např. podobný námět je v díle Jaro v Hluchově. Podobně zachytil Hluchov i místní rodák malíř Bohuslav Šippich. Kritika ocenila Engelmüllerovy polabské krajiny namalované za soumraku a označila je za ušlechtilé.201 Na výstavě byl i malířův přítel Beneš Knüpfer, který se představil svými motivy z italského pobřeží. Jejich zkušenost z Itálie je spojovala. I Otakar Nejedlý, žák Engelmüllera, v Rudolfinu ukázal obraz s prostým motivem příchodu jara, nazvaný Táhne jaro, ale s jasnými barevnými akcenty. Dalším Engelmüllerovým žákem na výstavě byl Jaroslav Šetelík se svým kresebným triptychem Lesa. Ke skupinovým výstavám, kterých se Ferdinand Engelmüller zúčastnil, můžeme přiřadit i zvláštní výstavu Krasoumné jednoty, pořádanou v roce 1904. Jako jediný český malíř měl početný soubor pastelů vystavený vedle děl španělského malíře Ignatia Zuolagy.202 Vedle nich byli na výstavě zastoupeni francouzští umělci. Engelmüllerovy pastely vznikly během roku 1904, jejich vystavený počet se vyšplhal ke čtyřicítce.203 Jeho pastelové práce nově získaly sytou barevnost a vyznačovaly se jednoduchou kompozicí, která působila velmi přirozeně. Pro Engelmüllera to byl velký úspěch. Poprvé měl více děl v samostatné sekci výstavy, na které vystavoval s významnými zahraničními umělci. O jeho pastelových dílech psaly místní deníky a časopisy, které vyzdvihovaly Engelmüllera, jako prvního českého specialistu na pastely. 204 Dokonce se zprávy objevily i ve vídeňském časopise Neue Bahnen. Dr. Victor Joss napsal ke čtyřiceti Engelmüllerovým pastelům: „Impozantní škála svítících barev. Engelmüller jest mistrem moderního krajinářského stylu, virtuosem koloristiky a specifické
201
M. 1904, 381 Zuolaga se inspiroval malíři El Grecem, Velázquezem a Franciscem Goyou, představil ryze španělské umění, odlišné od české tvorby. 203 Vyschlé Labe, Stříbrné topoly, V létě na večer (motiv z Poděbrad), Zamlžený měsíc, Na podzim, V soumraku, Na tůni, V podzimní mlze, V slunci, Vlčí mák, Na večer v polích, Starý zámek, Na stráni, Letní den v lukách, Usínání, Rašení, Po bouřce, Pozdní léto, Letní noc, K večeru, Bělejšov u Chudenic, Mraky, Vřesoviště, V samotách, Po západu slunce, Šedý mráz (motiv z Chudenic), Červánky, Mlýny za soumraku, Statek na stráni (motiv ze Žalova), Osamělý dub, Doubrava (motiv z českomoravské vysočiny), O žních, Na podzim, Bývalá tvrz pánů Zápských v Zápech, Večer v lukách, Na večer, V létě, Večerní nálada (motiv na Ohárce), U černých tůní a Topoly. 204 HARLAS 1904, 1 202
61
pastelové techniky a ukazuje nám přírodní úseky v zrcadle svého temperamentu, kterým na nádheře a skvělosti, síle a svěžesti nic neschází.“205 Vyzdvižení jeho techniky pastelu bylo zcela oprávněné. Nikdo jiný nedosáhl takovéto úrovně. Engelmüllerovy pastelové krajiny jsou jedinečné v jemnosti a dokonalosti provedení. Pastely Na stráni, Vřesoviště a Na večer zakoupila Moderní galerie v Praze. Vřesoviště je dílo, které zaujme plnou plochou drobně kvetoucího vřesu na svažující louce. V roce 1905 se Engelmüller znovu stal členem výstavní komise Krasoumné jednoty. Sám zde vystavoval pastel Zimní kraj [38] z cyklu Čtvero ročních období. Dokázal touto technikou velice realisticky vystihnout zasněženou mýtinu s mladými jehličnatými stromy, jejichž větve se prohýbají pod tíhou vysoké vrstvy sněhu. Výtvarní kritici si nejvíce všímali pastelu Zimy a dokonce ji označili za jadrnou sněhovou zimu.206 A poprvé vystavil čtyři lepty – Starý park, Topoly, Jarní vody a V zimě.207 Jeho první lepty se na výstavách objevovaly v malém počtu, spíše jako doplnění olejomaleb a pastelů. Nejprve se chtěl tuto grafickou techniku dokonale naučit. Také proto někdy mají totožný námět jako oleje a pastely, které již maloval a dokonale znal. Znovu se v Rudolfinu objevují dva žáci Engelmüllera, a to Otakar Nejedlý a Jaroslav Šetelík. Šetelík byl na studijní cestě po Francii a na výstavě předvedl malbu zákoutí v parku. Malbou parků mohl být ovlivněn svým učitelem Engelmüllerem. I když se zaměřoval především
na
malbu
Prahy,
několik
parkových
pohledů
vytvořil.
Neměly
melancholickou náladu jako parkové pohledy Engelmüllera, ale zobrazoval je upravené a nezanedbané. Krasoumná jednota také zaštítila výstavu nazvanou Krásná Praha. Konala se v Rudolfinu roku 1906 a na výstavě se podílel Klub Za starou Prahu. Všechna vystavená díla musela nést motivy Prahy. Záměrem výstavy bylo poukázat na krásu a jedinečnost Prahy, tedy na genius loci města. Což mělo povzbudit k ochraně památek a historických budov před asanací, což bylo hlavním úkolem Klubu Za starou Prahu. Vystaveny byly pohledy na Prahu z různých dob, divák tak mohl na obrazech sledovat postupný vývoj a změnu města. Nejstarší díla byla od Josefa Šembery a Václava Morstadta, a dále od Josefa Mánesa a Antonína Chittussiho. Expozice vrcholila díly žáků Julia Mařáka a jejich následovníků. Praha byla ponejvíce pojata jako veduta, ale 205
ENGELMÜLLER 1929, 12 M. 1905, 382 207 Seznam 66. výroční výstavy Krasoumné jednoty pro Čechy v Praze 1905, 47. 206
62
daleko více umělci zachycovali podobu ulic a zákoutí pražských čtvrtí různými malířskými technikami.208 Engelmüller byl malířem, který se nesoustředil jen na krajinomalbu, ale dokázal i skvěle zobrazit městskou architekturu. Vystavil zde pastely s pražskými motivy. Nazývaly se: Praha navečer, Podzim v jelením příkopě, Jarní večer, Praha v zimě a Pohled na Prahu v zimě. Engelmüller vystavoval svá díla i na výroční výstavě v Rudolfinu roku 1906, i když nyní nebyla uspořádaná Krasoumnou jednotou, ale Jednotou výtvarných umělců.209 Engelmüller uvedl sedm děl: pastely Nocturno, Na staroboleslavské silnici, Letní večer, pastelovou skicu Šumavský prales, Topoly a Květnatou louku. Jako jedinou olejomalbu vystavil velké plátno Na Polabí, [39] které bylo zakoupeno roku 1924 Československým státem. Engelmüller zachytil Polabí od vesnice Mstětice. Nalevo jsou zachycena panorama měst Brandýs nad Labem a Stará Boleslav. Krajinu Polabí nazýval české Holandsko, protože je v rovině. Odborná kritika na dílech kladně hodnotila používání sytých barev, stylu a procítění.210 Jelikož se Engelmüller na počátku století začal více věnovat grafickým technikám, využil příležitosti a poslal své lepty na výstavu české grafiky v Topičově salonu.211 Výstava byla pořádána Odborem pro postavení studentského pomníku mládí při Svazu československého studentstva v Praze. Nejvíce zde byl zastoupen lept, následován litografií a již méně početnými dřevoryty. Engelmüller tu měl tři lepty, a to Jarní vody, V zimě a Topoly. Na jeho leptech byla ceněna dokonalost kresebnosti krajin a jemnosti provedení. Dokonce ho srovnávali s Adolfem Kašparem212, který se mu v jemnosti vyrovnal.213 Tato první grafická výstava nemohla z prostorových důvodů představit všechna grafická díla, která byla ještě k dispozici. Proto bylo v následujícím roce uspořádáno pokračování této úspěšné výstavy. Na druhé výstavě české grafiky již Engelmüller svá díla neměl. Další výstava grafik, kam Engelmüller poslal čtrnáct leptů, byla ve Valašském Meziříčí v roce 1914. Vedle umělců tu byly zastoupeny i umělecké spolky se svými členy. Z Mařákových žáků se na výstavě jen objevily díla Engelmüllera a Aloise Kalvody. 208
M. 1906, 249 Engelmüller se stal členem Jednoty výtvarných umělců. 210 M. 1906, 418 211 Výstava nesla název Česká grafika a konala se v říjnu roku 1907. Vystaveno bylo devadesát grafických listů. Poprvé byla uspořádaná takto rozsáhlá výstava české grafiky u nás. 212 Adolf Kašpar se grafickým technikám učil u Alessandra de Pian. 213 M. 1908, 57 209
63
Když si Engelmüller vydobyl místo mezi uznávanými malíři, začal pořádat i své samostatné výstavy. U nich je důležité rozlišovat výstavy, které byly pořádány ve výstavních prostorách a v Engelmüllerově ateliéru. První samostatná výstava se konala v okresním domě v Brandýse nad Labem v roce 1904. Důvodem, proč zde byla jeho samostatná výstava, byly Engelmüllerovy každoroční letní pobyty ve Staré Boleslavi a v Brandýse nad Labem, během kterých maloval zdejší motivy polabské krajiny. Již od počátku svého zájmu o malbu vytvořil velké množství děl s náměty krajiny Staré Boleslavi a Brandýsa nad Labem. Vystavená díla Engelmüller namaloval během léta, které zde strávil. Toto léto pracoval především na pastelu a také zhotovil dva akvarely s polabskými náměty.214 Výstavní katalog se nedochoval a noviny o výstavě žádnou recenzi nepřinesly. Jelikož Engelmüller i následující rok vystavil obrazy v Brandýse nad Labem, musela se tato první samostatná výstava setkat s velkým úspěchem. Podruhé v okresním domě vystavil třicet děl, většinou pastelů,215 které opět vytvořil během letních prázdnin ve Staré Boleslavi. Vzhledem k zakládání výstavních prostor a pořádání výstavních aktivit v malých českých městech, vznikla na počátku 20. století myšlenka zřízení obrazáren na venkově. Obrazárny měly podpořit kulturní výchovu venkovského obyvatelstva, jež v tomto notně zaostávalo. Této myšlence byl nakloněn i K. D. Mráz, jenž k tématu přispěl článkem Obrazárny na venkově. Mráz se zamýšlel nad zakládáním galerií, které by byly zaměřeny na umělce z krajů, kterým se věnovali. Uvažoval o galerii děl Ferdinanda Engelmüllera v některém z měst na Labi a dalších umělců v krajích Čech a Moravy.216 Až v roce 1907 měl Engelmüller samostatnou výstavu v Topičově salonu v Praze.217 Představil tu 47 děl. Z toho devět pastelů s náměty z cesty po Hamburku, Cuxhavenu, Brém, Amsterdamu, Zandvoortu, kterou absolvoval v předchozím roce. Expozice v Topičově salonu byla rozdělena do sekcí podle jednotlivých námětů. První bylo oddělení pěti olejů a dvaceti devíti pastelů s náměty polabské krajiny. Zvlášť byly vystaveny tři lepty s polabskými náměty, např. Jaro v Hluchově. [40] Tento lept představuje skupinu stromů s pasoucím se stádem ovcí v krajině. Krajina se nachází na 214
Dokonce mělo být deset děl vydáno jako umělecké dopisnice, jež nesly název Z českého Polabí. Seznam vystavených děl: Písčitý břeh, Večer na stráni v Lobkovicích, Břízi v Hluchově, Vřesoviště, V Lukách, Koutek v polích, Kousek Brandýsa, Letní den (motiv ze Staré Boleslavi), Senoseč, Královice, Na večer, Luční cesta, Topoly, Večerní mraky, Prostý motiv, Vlčí mák, Kvetoucí bez v lukách, Za šera, Letní den, Louka v létě, na výšině, Večer o žních, Jaro v Hluchově, U Kalinů na dvoře, Podzim na ostrůvku, Večer, Ticho večera, Chalupa na písku, Na silnici staroboleslavské a Louka v květu. 216 MRÁZ 1905, 2 217 Výstava se konala od 21. března do 21. dubna 1907. 215
64
pravém břehu Labe u Brandýsa nad Labem a Staré Boleslavi, jež nese název Hluchov. Další část expozice byla poskládána z děl, které vznikly na náměty z ciziny. Vystaveny byly například dva pastely z Amsterdamu. První zobrazoval amsterdamský kanál, ve kterém se na vodní hladině odrážely staré holandské domy se stromořadím. Na druhém pastelu Engelmüller zaznamenal vnitřní amsterdamský přístav s bárkami, rybářskými a obchodními loděmi s postavami rybářů a námořníků. K této skupině děl byl přiřazen pastel Prales na Šumavě,218 který Engelmüller namaloval při pobytu na Šumavě v roce 1895. Důvod, proč vystavoval častěji v regionálních městech než v Praze, souvisel s tím, že se na počátku 20. století zvýšil zájem o výstavní akce i v malých českých a moravských obcích, které tehdy byly brány jako součást českého venkova. Výstavy umělců, především těch, kteří byli spjati s daným regionem, začaly být pravidelnými akcemi místních spolků podporující umění. O oblíbenosti těchto výstav svědčí výstava v Náchodě z roku 1910, kterou organizoval Akademický spolek Bor, na kterou umělci zaslali 360 děl. Vzrůstal zájem o prezentaci vlastních děl i mimo hlavní umělecká centra a spolky. Další souborné výstavy byly spojené s Engelmüllerovými pobyty v jižních Čechách. Od roku 1909 začal Engelmüller jezdit na letní pobyty do Dolního Skrýchova u Jindřichova Hradce. Následně měl v Jindřichově Hradci výstavu. Představil se na ní lepty a obrazy, z nichž přes dvacet pláten zachycovalo náměty z Českomoravské vysočiny. Výstava se stala putovní a obrazy z jindřichohradecké výstavy se přesunuly na výstavu do Soběslavi. Počet děl ale zmenšil, šlo o lepty a 36 obrazů. Pořadatelem soběslavské výstavy byl Vzdělávací sbor Soběslavi. V roce 1913 se konala druhá samostatná výstava Engelmüllerových děl v Jindřichově Hradci. Pouze krátká informativní zpráva vyšla ve Zlaté Praze.219 Vedle Jindřichova Hradce se konaly jeho samostatné výstavy v Pardubicích a v Hradci Králové, které pořádal spolek Dobroslav. I v Mladé Boleslavi byla výstava Engelmüllerových obrazů a leptů. Nejdůležitější však byly ateliérové výstavy. V českých uměleckých kruzích nebyly ateliérové výstavy příliš obvyklé, ale Engelmüller si cenil více právě těch v ateliéru.220 Napsal o tom tehdy úvahu, kde vysvětloval klady výstav tohoto typu.221 Jako 218
Dnes je tento pastel nezvěstný. Č. 1913, 624 220 Nicméně podobnou pražskou výstavní akci podnikla skupina mladých umělců skládající se z Boženy Jiráskové, Ivana Čipery, R. Nováka, Otakara Novotného, Otty Peterse, Rudolfa Schlossera a Josefa Weniga. Na Moravě se představil malíř Bohumír Jaroněk. 219
65
nejdůležitější viděl bezprostřední kontakt umělce s divákem, což bylo vítáno. Obecenstvo mohlo vidět umělce při práci. Dílo tak prý mohl divák lépe pochopit a vidět jeho postupný zrod. Pro Engelmüllera byl důležitější názor laika než kritika umění. Jediné, co mu na výstavách ateliérového typu chybělo, byla konfrontace s díly jiných umělců, od kterých se mohl něčemu novému naučit. Podobné výstavy by podle něj pomohly uvolnit místo v přeplněných výstavních sálech. S výstavami tohoto typu se seznámil v Německu. V Mnichově navštívil ateliérovou výstavu Franze Lenbacha, poté Franze von Stucka a Maxe Liebermanna. Také umělecké kolonie, které Engelmüller navštívil ve Worpswede a Dachau,222 měly své ateliérové výstavy, jež byly hojně navštěvovány. Rovněž ve Francii bylo zvykem pořádat výstavy v ateliérech. Poprvé uspořádal velkou výstavu ve svém prvním ateliéru na Františkově nábřeží na konci roku 1903. Vystavil čtyřicet tři pastelů a sedmnáct uhlových kreseb. Vystavil celý cyklus Měsíce [41], na kterém pracoval v předešlém roce a skládal se ze dvanácti uhlových kreseb jednotlivých měsíců v roce. Na dvanácti kresbách ukázal rozmanitost české krajiny a její proměnu během roku. V uhlokresbách zachytil rozmanité krajinné prvky, skály, lesy a rozmanité siluety stromů. Na cyklu je znatelné, že se Engelmüller příliš neodchýlil od malířského stylu svého učitele Julia Mařáka. Krajinné motivy jsou založené na prožívání a procítění přírody. V obrazech je znát lehká melancholičnost projevující se lyričností, jež z uhlových kreseb dokázal přenést i do pastelu. Pastely zhotovil v roce 1903, představil tedy svou nejnovější tvorbu. Díla nesou názvy vyjadřující náladu, kterou náměty představují. K pastelům si vybíral jednoduché a prosté motivy, ve kterých více vynikla jemnost, měkkost a dokonalost techniky pastelu, kterou perfektně ovládal. Vytvořil zimní nálady z Hradčan a Malé Strany. O podobě ateliérové výstavy nás informuje článek Zlaté Prahy. Díla byla po ateliéru rozvěšena v celých řadách, jako na klasických výstavách. Návštěvníci se nesetkali s nepořádkem v ateliéru.223 Výstava vyvolala velký ohlas v místním tisku, který oceňoval něco nového a zajímavého v pojetí tradiční výstavy, která se nezvykle odehrávala v ateliéru.224 I přes probíhající vánoční svátky navštívilo jeho ateliér mnoho návštěvníků, kteří si ve většině zakoupili nějakou vystavenou práci.
221
Literární archiv Památníku národního písemnictví. Fond F. Egelmüllera. Rukopis Výstavy v ateliéru. Inv. č. LA 18 A 4. 222 V letech 1907–1908 pobýval v umělecké kolonii ve Worpswede a Dachau. 223 M. 1903, 108 224 K. 1903, 7
66
Druhou ateliérovou výstavu na Františkově nábřeží uspořádal až v roce 1909, opět na konci roku. Nazval ji Vánoční výstavou. Návštěvníkům představil svých nejnovějších 75 děl - olejů, pastelů, leptů a akvarelů. Mezi nimi byly krajiny s českými motivy. Cyklus Česká krajina byl složen z námětů jihočeské krajiny, z Polabí, Českomoravské Vysočiny a z Prahy. Dále ukázal obrazy a skici motivy z cest po Itálii a Holandsku. Vystavil i lepty s českými motivy a s motivy z cest.225 Jen na pár skic byla všechna díla prodejná a většina našla své nové majitele, za což byl Engelmüller rád. 226 Další výstavu uskutečnil v již novém ateliéru na Hradčanech v prosinci 1916. Na ní vystavil 114 děl.227 Výtěžek z prodeje děl Engelmüller věnoval ve prospěch hladovějících dětí. Druhou ateliérovou výstavu na Hradčanech uspořádal následující rok. Tentokrát šel výtěžek ve prospěch Letního domova. Třetí ateliérová výstava, připravena v roce 1918, zůstala již stálou soukromou výstavou, kterou navštěvovali ve velkém počtu i různé spolky a organizace. Tuto výstavu pomohl uspořádat Výbor Letního domova ve prospěch sirotků po padlých vojínech a chudých dětí mateřských škol v Praze.228 Výstava představila nejen obrazy ale i celou sbírku originálních lidových výšivek. Zahájena byla v sobotu 5. května v Hrzánském paláci. Výstava obsahovala nejnovější Engelmüllerovy olejomalby, kresby, lepty i řadu litografií, které nazval Kamenokresby, na ně přenesl krajinné motivy. Na závěr bych mohla zmínit i zahraniční výstavy, kterých se v letech 1903 – 1913 poměrně často účastnil. Nejvíce vystavoval ve Vídni v Künstlerhausu, dále v Berlíně v Moderní galerii Wertheima229 a v Mnichově v Glaspalastu. Poprvé do 225
V roce 1909 poslal dva lepty krajin jako dárek k padesátým narozeninám svému příteli Karlu V. Raisovi. 226 ENGELMÜLLER 1929, 23 227 Vystaveny byly akvarely – Praha, Karlův most, Sv. Mikuláš, Židovský hřbitov, kolorované kresby – Jindřichův Hradec, kresby k akvarelu Sv. Víta, uhlokresby k obrazům, kresby – Pohled do kraje, světlotisk Park, lepty – Starý park Helbrunn, Podzim, Chudý kraj, Letní večer, Z římské kampagne, Starý park, Zámek na Bodamském jezeře, Santa Maria della Salute, Villa d´ Este, Zima, Jarní den, Jarní vody, I. svazek Motivy z Čech, II. svazek Motivy z ciziny, Villa na Palatinu, kamenotisk – U potoka, oleje – Praha, Bouře, Vize na hřbitově, Večer v polabské nížině, Vodní květiny, Společně za snem, Letní nálada, Na Labi, Břízy na horách, Měsíčná noc, Večer nad Prahou, Praha, Studie z českého jihu, Polabí, Rusalky, Prales na Šumavě, Moře, Ze Šumavy, Skizza, Luční květiny, Večer, U tůně, Z Českomoravské vysočiny, Duby, Krajina u Jindřichova Hradce, V polabských lukách, Topoly, Loučka, Bez cíle, Praha na večer, Východ měsíce, U studánky, Nálada, Soumrak, Labská tůň u Libiše, V lukách, V létě, Podzim na tůni, Jaro v Polabí, Polabí, Z českého jihu, Večerní obláček, Na Nežárce, Pod oblaky, pastely – Topoly, Pole, Večer nad Prahou, Prales Boubín, Amstrdam, Lesní žínka, Pohádka, Bludička, Hrad z pohádky, Ševel rákosí, Z Cuxhavenu, Mlýny na večer, Po bouři, Břízy na podzim, Léto, Břízy, Louka v květu, Zámek Brandýs, Jaro, Zima, Léto, Chudý kraj, Usínání, Horský motiv, Na písčité půdě, Nálada, Motiv z Itálie. 228 Archiv Národní galerie v Praze. Fond F. Engelmüllera. Pozvání k zahájení výstavy. Inv. č. AA 3941. 229 Založena berlínským podnikatelem židovského původu Georgem Wertheimem.
67
Künstlerhausu ve Vídni poslal plátno Podzimní den v roce 1903. Zaslal ho i do Moderní galerie Wertheim v Berlíně. K němu přidal olejomalbu polabské krajiny Nad tůní. [42] Tůň je v popředí a nad ní se sklání stromy a další porost. Jde o klidný obraz, bez jakékoli idealizace krajiny. Do zahraničí poprvé zaslal pastelové práce v roce 1905. Vytvořil nový cyklus Čtvero ročních období – Jaro, Léto, Podzim a Zima. Na výstavě v Künstlerhausu ve Vídni chyběl jen pastel Zima. Pastel Jaro je další obdobou pasoucích se ovcí na louce, motivu z Hluchova. Pastely nezískaly zrovna nejlepší místo v expozici, proto nebyly dostatečně oceněny.230 Přesto byl cyklus v prosinci roku 1905 vyznamenán II. cenou IV. třídy České akademie pro vědy, slovesnost a umění. Celý cyklus byl umístěn až v Moderní galerii Wertheim v Berlíně.231 První zahraniční úspěch pro Engelmüllera představovalo zakoupení pastelu Letní den v lukách, který vystavoval na IX. mezinárodní výstavě v Glaspalastu v Mnichově. Obraz byl umístěn ve zvláštním českém oddělení, které vůbec bylo v centru zájmu. Další pastely se znovu objevily na rakouských a německých výstavách. Pastely Soumrak a Chudý kraj mohli návštěvníci spatřit v Künstlerhausu ve Vídni. Pastel Soumrak [43] znázorňuje krajinu s tůní obrostlou trávou a v dálce pár stromů, které se dotýkají velkých mraků. Tyto pastely znovu vystavil v Berlíně v Moderní galerii Wertheima. K nim přibyly pastely Topoly a Louka. V německém tisku na ně byla napsána kladná kritika. Kritici oceňovali jejich dokonalou a jemnou barevnost.232 Na zahraniční výstavu, konající se v Glaspalastu v Mnichově, poslal pastely Časné jaro a Podzimní den. Vedle něho zde pastely vystavovali např. Ferdinand Brauer, Erwin Starker a Albert Welti.233 Pokud srovnáme díla těchto německých umělců s Ferdinandem Engelmüllerem, shledáme, že český malíř byl skutečně mistrem pastelu. Brauer se zaměřoval na městskou architekturu. Jeho technika pastelu je jemná, ale nemá pevné, jisté linie a tahy pastelu jako měl Engelmüller. Brauer často používal hnědý papír, který nechával prostupovat do kresby. Jeho krajiny jsou schematičtější, nezobrazoval mnoho krajinných detailů touto technikou. [44] Erwin Starker pastelem dělal zátiší a krajiny, které stylově nebyly tak vzdálené námětům Engelmüllera, ale postrádají jemnost a měkkost. I Albert Welti měl osobité pojetí pastelových krajin, které
230
ENGELMÜLLER 1929, 14 Pastely Podzim a Zima z cyklu Čtvero ročních období byly zakoupeny do soukromých sbírek. 232 ENGELMÜLLER 1929, 17 233 GLASPALAST 1905, 134 231
68
založil na jemné, jednoduché linii, jemně doplněné pastelovými barvami. Na poslední výstavě v Čechách, které se Engelmüller zúčastnil tohoto roku před svým odjezdem do ciziny, vystavil tři pastely. Jednalo se o první výstavu výtvarného umění, kterou pořádal komitét pro uměleckou výchovu v Topičově salonu.234 První pastel byla Louka v květu, prostý krajinný motiv, druhý pastel Na starém Labi zachycuje klidnou náladu Labe s kvetoucí loukou a s řadou topolů v pozadí. Třetí pastel Lesy v podzimu představují listnaté lesy v kopcovité krajině s poli, vše v jednoduchých liniích, které zdůrazňují podzimní náladu. Důležitým okamžikem se pro Engelmüllera stala X. mezinárodní výstava v Mnichově, kam znovu poslal pastely Jaro, Léto a Podzim z cyklu Čtyři roční období. Pastely měly syté a živé barvy. Svou dokonalou technikou pastelu dokázal Engelmüller plně konkurovat olejovým krajinám. Pastel Jaro je obdobou leptu Jara v Hluchově. Mají stejný ústřední motiv pasoucího se stáda ovcí pod stromy. Z Mnichova byl rovnou pozván do Hamburku. V hamburském Kunstvereinu vystavoval pastely Jaro, Podzim a Zima jako v Mnichově. V Hamburku vyvolaly jeho práce pozitivní ohlas a měly úspěch u diváků, proto si hamburský Kunstverein přál Engelmüllerovu soubornou výstavu. Zamýšlená souborná výstava Ferdinanda Engelmüllera v Hamburku byla uspořádaná v domě Kunstvereinu v roce 1909. Šlo o padesát obrazů, většinou pastelů, z nichž dvacet děl v Hamburku prodal. Vystavil obrazy s náměty Polabí, Dachau a Holandska. Během vrcholné tvorby si za dvacet jedna let Engelmüller dokázal vybudovat vlastní soukromou malířskou školu, vychovat řadu malířů nebo je připravit na další studium malby. Ve své tvorbě se věnoval tomu, co ho zajímalo nejvíce. Proslavil se svou pastelovou technikou, a když se v ní už nemohl dále posouvat, našel si novou oblast ve výtvarném umění a postupně začal pronikat do tajemství grafických technik litografie a leptu. Engelmüller také věděl, že svou tvorbu musí dostatečně prezentovat. Proto se účastnil celé řady českých a zahraničních výstav, z nichž ty nejproslulejší se konaly v jeho vlastním ateliéru. Vedle těchto povinností a úkolů Engelmüller zvládl i péči o syna.
234
Trvala od 2. října do 10. listopadu roku 1906.
69
2.3. Závěr umělcovy tvorby 1918–1924 Poslední roky života malíře Engelmüllera se odehrávaly v době velké euforie a radosti z ukončení první světové války v roce 1918 a celonárodních snah budovat nový samostatný Československý stát. Tyto snahy měly podobu nejen velké stavební činnosti, ale i zapojení výtvarného umění. Engelmüller částečně patřil k umělcům, kteří se zaměřovali na národní motivy, tedy na náměty důležitých míst pro české a moravské země. Nově vzniklé úřední budovy, bankovní ústavy a také jednotlivá ministerstva potřebovaly vybavit nové prostory uměleckými předměty, především obrazy. Někteří z Mařákových žáků stáli u vybavení těchto úřednických prostor nebo pro ně byla některá jejich díla zakoupena. Například Engelmüllerův bývalý spolužák a přítel Josef Holub prodal obrazy s náměty vltavské a labské krajiny do spořitelny v Kralupech nad Vltavou. Jak již bylo uvedeno v předchozí kapitole, i Engelmüller pracoval pro tyto instituce. V roce 1919 vytvořil pro město Kladno velké plátno Prahy, které bylo později umístěno v domě okresního výboru v Kladně. Obraz se ve veřejných prostorách města Kladna nyní nenachází a dnes je nezvěstný. Také menší města chtěla mít umělecká díla, která reprezentují Československou republiku a nové sebevědomí národa. Pro nově vzniklá ministerstva pracoval dvakrát a pro každé využil českého a slovenského motivu. V roce 1919 namalovat pro ministerstvo obchodu olejomalbu Nad Tatrou sa blýska.235 [45] Motiv je inspirován slovenskou hymnou, jejíž první sloka se v roce 1920 stala součástí
československé
hymny.
Obraz
je
shodný
s černobílou
fotografií
Engelmüllerova díla umístěnou v archivu Oblastního muzea Praha-východ. Fotografie zachycuje vrcholky Tater, které jsou částečně pokryty sněhem, v prvním plánu vidíme kamenitou horskou cestu. Podle přípisu na ní se dříve domnívali, že by mohlo jít buď o Alpy, nebo Tatry. I když se Engelmüller pohyboval při svých cestách po Itálii a Švýcarsku a zhotovoval kresby k ilustracím cestopisu Lémanských silhouett od Jiřího Gutha, nezaměřoval se přímo na Alpy. Proto jsem se domnívala, že se jedná o zobrazení Tater a o tentýž obraz nad Tatrou sa blýská. Mou domněnku potvrdila odpověď z ministerstva obchodu v Praze, která obsahovala i fotografii obrazu Nad Tatrou sa blýská.
235
ENGELMÜLLER 1929, 29
70
Když Engelmüller tvořil podobné veřejné zakázky s motivy z české, moravské nebo i slovenské krajiny, pojal je monumentálně, reprezentativně, tak aby ukázal majestátnost důležitých míst. Šlo o vyjádření pospolitosti českého a slovenského národa, např. české úřady chtěly cíleně do veřejných prostor práce se slovenskými motivy. Engelmüller pracoval rovněž pro ministerstvo vnitra, kde do přijímací síně vytvořil čtyři olejové lunety s námětem Vyšehradu, Tábora, Bílé Hory a Pražského hradu. České náměty, které měly národní charakter, již maloval pro expozici interiéru pražské Obchodní komory v Paříži v roce 1900. Tedy opakoval pouze jeden námět, a to Vyšehradu.236 Pokud vyjdeme z jeho do té doby vytvořeného díla, uvidíme Engelmüllera jako velkého vlastence, který podporoval národní myšlenku. Také se následně ve dvacátých letech dvacátého století v tvorbě zaměřil na nově vzniklý stát a pracoval pro české spolky, které kladly důraz na češství. Omladináři237 si u Engelmüllera objednali obraz, který
zamýšleli
darovat
prezidentu
Tomáši
G.
Masarykovi
k sedmdesátým
narozeninám. Pro tuto příležitost si Engelmüller zvolil námět jemu nejbližší, a to pohled na Prahu z terasy jeho ateliéru na Hradčanech. Vybral si akvarelovou techniku, kterou pokládal za jednu z nejtěžších pro umělce.238 Sám moc akvarelů během života nevytvořil. Akvarel si vyzkoušel ještě jako student Mařákovy krajinářské speciálky v devadesátých letech. Především ji používal při pobytu v Rusku, kdy pobýval u rodiny Sanguzskových jako učitel malby a kresby. Dochovaly se pouze dva akvarely z roku 1892, dnes uchované v Národní galerii v Praze. Šlo spíše o jednoduché motivy. Zřejmě protože si uvědomoval obtížnost akvarelu, vrátil se k této technice až ve zralém věku. Akvarel nazvaný Praha je dnes sice nezvěstný, ale můžeme si vytvořit představu z fotografických záběrů na Engelmüllerův ateliér s terasou, před kterou se rozprostírala Malá Strana. Pro památník všesokolského sletu měl vytvořit další, poslední akvarel Pohled k sletišti z věže svatovítské.239 [46] Originální práce je dnes uložena v Národním muzeu. Dílo v jejich majetku je ale olejomalba, nikoliv akvarel. Žádná akvarelová studie k obrazu není známá. Pro pražský Sokol to byla již několikátá práce v řadě. Již
236
Podobu zmiňovaných děl jsem nemohla porovnat, protože jsem nezískala jejich reprodukce. Omladináři byla skupina mladých lidí, kteří v devadesátých letech devatenáctého století bojovali za československou samostatnost. 238 ENGELMÜLER 1954, 103 239 ENGELMÜLLER 1929, 30 237
71
v devadesátých letech 19. století zhotovoval kresby a malby se sokolskou tématikou.240 Zajímavým dílem je olejomalba Vzkříšení, [47] kterou namaloval v roce 1919. Daroval ho pražskému Sokolu. Znázorňuje sokolské šiky s prapory, které vede sv. Václav na koni po bělohorské pláni. Na levé straně je letohrádek Hvězda s oborou. Dílo si stále zachovává krajinný charakter. Připomíná klasické zobrazování krajiny s rozkvetlými loukami, jen místo nich Engelmüller namaloval skupinu Sokolů v červené jasné barvě. Toto dílo reprezentoval 28. října 1918 v Topičově salonu. Jako další projev Engelmüllerova silného národního cítění dvacátých let můžeme považovat druhou sérii „kamenokreseb“. Šlo o šest listů s motivy Prahy. Na těchto „kamenokresbách“ vysoké kresebné úrovně zaznamenal klíčové památky Prahy v běžném městském ruchu. Šest listů se skládalo z motivu Hradčan, Chrámu sv. Víta, Malostranských střech, Kostela sv. Mikuláše, Týnského chrámu s Krocínovou kašnou a Karlova mostu.241 Zajímavý je list Týnského chrámu s Krocínovou kašnou. [48] Engelmüller zachytil podobu části Staroměstského náměstí, jak vypadalo naposledy v roce 1862. Tedy v posledním roce, kdy kašna na náměstí stála, poté byla rozebrána a odstraněna z náměstí. Po dokončení těchto velkých zakázek a dalších prací odjel Engelmüller na nějaký čas na Slovensko. Konkrétně navštívil Štrbské pleso, Poprad, Starý Smokovec, Poljanku, Vyšné Hágy, Tartranskou Lomnici, Lomnické Štíty, Rysy a Žilinu. Samozřejmě pracoval i zde. Udělal si náčrtky slovenské krajiny. Dokonce plánoval vytvořit malířský cyklus Slovenské hrady, ale bohužel tuto myšlenku nestihl dovést do konce. Co se mu ovšem konečně podařilo, bylo vydání knihy Cesty k malířskému umění v roce 1922. Připravoval ji od roku 1912, ale mnozí nakladatelé o ni neměli zájem, jelikož se obávali malého zájmu. Nakonec se vydání ujalo nakladatelství Borský a Šulc. Ale z opatrnosti zatím publikace vycházela v sešitovém vydání. V roce 1922 tedy vyšel první sešit. Poslední část byla publikována v prosinci roku 1923. Jelikož sklidil pochvalnou kritiku a sešity byly okamžitě vyprodány, došlo v roce malířovy smrti ke knižnímu vydání. I ten byl za chvíli rozebrán.242 Prodáno bylo na 5 000 240
Engelmüller pravděpodobně členem Sokola nebyl, nepodařilo se mi najít jakýkoli archivní dokument, který by jeho členství potvrdil. 241 Nyní se všechny listy nachází v majetku Národní galerie v Praze. 242 ENGELMÜLLER 1929, 32
72
výtisků, což byl velmi slušný výsledek. Do této doby u nás chyběla podobná kreslířská, malířská a grafická příručka v jednom s uměleckohistorickým úvodem. V úvodní části pojednává o barvách a jejich použití, o pojidlech a ředidlech, o základních kreslířských postupech, také probírá anatomii lidského těla, účinky světla a perspektivu a poté přechází k malířským technikám. Do této kapitoly zahrnul olejomalbu, akvarel, kvaš, pastel a mozaiku. Obšírně se věnoval perspektivě, pomocné vědě malířství. Dokonce napsal kapitolu o restaurování obrazů, kde vysvětluje každý krok v postupu při restaurování. Nakonec se zabýval grafikou – dřevořezbou a dřevorytem, dále litografií a jako poslednímu – leptu. Každá kapitola začíná uměleckohistorických výkladem. Kniha je bohatě doprovázená ilustracemi.243 O podobnou příručku se pokusil Antonín Dvořák (1817 – 1881) na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 19. století. Napsal průvodce akvarelem,
244
ve kterém se zaměřil na charakteristiku barev a jejich mísení. Další dvě
pojednání věnoval popisu lidského těla a hlavy určené pro techniky, architekty, sochaře, laiky a pro školy k výuce. Další vyjímkou byla příručka Vojtěcha Preissiga o barevném leptu a barevné rytině, která byla vydána společností Česká grafika v roce 1909.245 Jiné příručky, které by zahrnovaly více materiálů a technik sepsány nebyly. Proto recenzenti vyzdvihovali Engelmüllerův počin, který neměl obdoby a dosud na české umělecké scéně chyběl. Například profesor František Sekanina246 napsal: „Vědecká příručka, jaké v dosavadní odborné literatuře nemáme. Kniha jde v mnohém proti dnešní umělecké výchově, hlásané ve školách, neboť tato výchova vede k diletantismu.“247 Sekanina ji doporučoval do škol k výuce kresby a malby. V roce 1923 se Engelmüller začal cítit špatně a trpěl velkou únavou. Po celý život se musel velmi snažit, aby vyhověl požadavkům své první ženy, které chtěl zajistit komfortní život. Po rozvodu se sám staral o malého syna a jako každý umělec toužil po studijních zahraničních cestách. Aby si je mohl dovolit, velmi tvrdě pracoval. Vedle péče o rodinu vedl svou soukromou malířskou školu po celých dvacet sedm let. Toto vše ho velmi vyčerpávalo. Aby se zotavil, odjel do Staré Boleslavi, kde i přes celkovou
243
Kniha cesty k malířskému umění byla vydávána i později. Úpravy dělal Engelmüllerův syn Ferdinand Engelmüller ml., který ve čtvrtém vydání odstranil původní uměleckohistorickou kapitolu pro její zastaralost a neaktuálnost a napsal úvod ke knize. 244 DVOŘÁK 1877 — Antonín DVOŘÁK: Anleitung zur Aquarell-Malerei: abhandlung über Farben und Farbenmischung. Praha 1877 245 PREISSIG 1909 — Vojtěch PREISSIG: Barevný lept a barevná rytina: technické poznámky. Praha 1909 246 František Sekanina (1875 – 1958) byl český básník, spisovatel a literární kritik. 247 SEKANINA 1923, 10
73
tělesnou vyčerpanost vytvořil řadu kreseb.248 Ještě před svou smrtí uspořádal poslední soubornou výstavu v Rubešově galerii249, kde bylo vystaveno na třicet obrazů.250 Podle dobových recenzí víme, že mezi nimi byly vystaveny lesní kompozice, které byly namalované olejem a pastelem.251 Obraz Polabí byl tehdy zakoupen ministerstvem školství pro výzdobu vládních místností. Ministerstvo školství se stalo třetím ministerstvem, které jeho obrazy vlastnilo.252 Engelmüllerův stav se stále zhoršoval. Dne 29. září roku 1924 zemřel ve svém bytě na Hradčanech. Průběh posledních hodin Engelmüllerova života popsala jeho druhá manželka, Irena Engelmüllerová, v dopise Karlu V. Raisovi. Engelmüller byl v sobotu před smrtí v ateliéru a v neděli již jen ležel. V pondělí v 12.30 hod. usnul a v 16.30 hod. zemřel.253 Zprávu o jeho smrti přinesly skoro všechny noviny v Praze. Ve Volných směrech vyšel článek Otakara Nejedlého, ve kterém vzpomínal na svého učitele.254 Po smrti Engelmüllera spravovala jeho pozůstalost druhá manželka Irena a jeho starší syn Ferdinand. Irena Engelmüllerová se rozhodla zachovat ateliér v tom stavu, v jakém ho zanechal Engelmüller. Jak již bylo řečeno, malířův ateliér byl vyrabován gestapem ve čtyřicátých letech 20. století. Mladší syn Václav byl podle všeho členem druhého odboje. Za války ho gestapo vypátralo a zavraždilo. Rodina se následně rozhodla některá díla prodat Moderní galerii v Praze a dalším soukromým zájemcům. Velkou část pozůstalosti dražila aukční síň Jeřábek ve čtyřicátých letech dvacátého století.255 Rodina se k tomu odhodlala po prohledání ateliéru tajnou státní policií. Nicméně ve dvacátých letech stál u zařizování posmrtných výstav Ferdinand Engelmüller ml., který se snažil udržet otcův odkaz v povědomí lidí. Dva roky po malířově smrti se rozhodla Jednota výtvarných umělců společně s uměleckým odborem Podbělohorské sokolské župy uspořádat Engelmüllerovi posmrtnou výstavu. Nebyla to jen jeho posmrtná výstava, protože zahrnovala též díla malíře Jakuba Schikanedera a
248
Většinu z těchto kreseb zakoupila Moderní galerie v Praze, nyní v majetku Národní galerie v Praze. Galerie sídlila na Národní třídě. 250 Katalog se v knihovnách nenachází. 251 ŽÁKAVEC 1924, 4 252 Bohužel mi ministerstvo školství neodpovědělo, zda se v jejich majetku stále nachází. 253 Literární archiv Památníku národního písemnictví. Fond F. Engelmüllera. Dopis Ireny Engelmüllerové Karlu V. Raisovi. Inv. č. LA77/69/0852. 254 NEJEDLÝ 1924, 290 255 Dražila se všechna díla, které rodina ještě měla. Zahrnovala kresby, olejomalby, pastely, kamenotisky, lepty a litografie. Dokonce se dražila paleta a štětce. 249
74
sochaře Josefa Kalvody.256 Výstava proběhla v Obecním domě na přelomu ledna a února. Uvedení umělci byli spojeni svou tvorbou, v níž hrála Praha důležitou roli. Kurátoři výstavy se snažili o prezentaci Engelmüllerova celého díla, od devadesátých let až do jeho smrti. Celkem bylo vystaveno 115 děl složených z olejomaleb, pastelů, kreseb, grafik a kombinovaných technik. Expozice zabrala čtyři síně v Obecním domě. Výstava byla završením života a díla Ferdinanda Engelmüllera. I v posledních letech měl Engelmüller mnoho práce na veřejných zakázkách. V nich ukázal svůj malířský um a dovednost reprezentativně zobrazit českou krajinu. Engelmüller se také ukázal být velkým vlastencem, který podporoval národní myšlenku. Nejvíce se projevovala jeho podporou pražského Sokola a pracemi pro něj. V závěru svého života nezapomněl ani na milované Polabí, kam odcestoval těsně před smrtí. Jeho práce byla přerušena náhlou smrtí v Engelmüllerových nedožitých padesáti sedmi letech.
256
Jakub Schikaneder zemřel také v roce 1924, Josef Kalvoda zemřel o rok později.
75
Závěr Ferdinand Engelmüller žil a působil v době, která přála rozvoji krajinomalby. Krajinomalbě přelomu 19. a 20. století připravili cestu romantici i realisté. Malba krajiny se pomalu přesouvala do plenéru. Krajináři devadesátých let 19. století se snažili vyjádřit své pocity v krajině, mnohdy různými prostředky. Jejich osobitému projevu pomohla i reorganizace Akademie výtvarných umění, do jejíhož čela se postavil Julius Mařák, který zřídil samostatnou specializovanou školu krajinomalby, kterou po celý zbytek života vedl. Jeho ateliérem prošla řada mladých umělců, kteří se více či méně zapsali do českého umění. Žáky Julia Mařáka velmi ovlivnil svými jednoduchými realistickými krajinami jižních Čech krajinář Antonín Chittussi. Co se týče Engelmüllera, i jeho tvorba nenese znaky Chittussiho vlivu, stejně tak jako dílo Františka Kavána. Vztah Engelmüllera s Juliem Mařákem byl velice přátelský. Oba se respektovali. Během studií doporučil Mařák Engelmüllera jako soukromého učitele do ruské šlechtické rodiny. Engelmüller se jako učitel osvědčil a pokračoval dále ve vyučování kresby a malby v měšťanských a šlechtických rodinách. Nakonec založil vlastní soukromou malířskou školy, což můžeme chápat za největší počin Engelmüllera. Takových nebylo v Praze mnoho. Jeho škola se stala velmi známou a uznávanou. Později byla chápána jako přípravka Akademie výtvarných umění, i když nikdy nebyla oficiálně jmenována. Engelmüller se při vedení školy inspiroval metodou výuky Julia Mařáka. Stejně jako on svou výuku zaměřil na malbu v plenéru. Se svými žáky vyhledával podobná místa jako Julius Mařák. Jezdili především do přírody v okolí Labe, ale také do Peruce u Loun. Přesný seznam žáků Engelmüllera dnes nelze sestavit, protože se nedochovaly žádné písemné záznamy o přijatých studentech, případně délce jejich studia. Můžeme vycházet jen z osobní korespondence Ferdinanda Engelmüllera, která nám podává o jeho škole a žácích jen kusé informace. Mezi nejznámější studenty patřili Otakar Nejedlý, Jaroslav Šetelík, Marie Dostalová nebo Josef Olexa. Engelmüller se vývojem své tvorby lišil od svých spolužáků krajinářů. Nezůstal jen u klasického zobrazení krajiny, jak to činili mnozí z nich, ale experimentoval. Brzy vyměnil olejomalbu za techniku pastelu, kterou stále zdokonaloval. Snažil se o prodloužení její trvanlivosti a vůbec stálosti barev. Jako jeden z prvních v českém
76
umění používal pastel na zachycení krajiny. Jeho pastelové krajiny se vyznačovaly velkou jemností a barevnou svěžestí. Později se také začal věnovat grafickým technikám, především leptu a litografii. V této oblasti byl samoukem, a přesto zde dosáhl značné dokonalosti. Na grafických listech opakoval své oblíbené polabské motivy, motivy z Prahy a jeho tradiční zobrazení starých, opuštěných a zanedbaných zámeckých zahrad a parků, které začal malovat při pobytu v Rusku. Svou pozornost nezaměřoval jen na krajinu, ale zkoušel malířsky i graficky zaznamenávat městskou architekturu, zvláště Prahy. Hlavní tvorbu doplňoval občas ilustracemi knih a vydáváním alb s reprodukcemi svých děl. Vývoj Engelmüllerovy tvorby dokládají výstavy, které se konaly hlavně v Praze. Výstavy můžeme rozlišovat jednak na skupinové, nejvíce se zúčastňoval výročních výstav Krasoumné jednoty v Rudolfinu a jednak na samostatné, z nichž nejdůležitější byly výstavy, které Engelmüller pořádal ve svém pražském ateliéru. Celkem uspořádal čtyři a získal si tím uznání odborné i laické veřejnosti, neboť i v tomto ohledu byl mezi prvními. V Čechách ateliérové výstavy bývaly vzácné. Běžné byly za hranicemi, např. v Německu a ve Francii. Před svou smrtí se mu podařilo vydat dlouho připravovanou knihu Cesty k malířskému umění. Byla první příručkou pro malíře i laiky. Věnoval se v ní jednotlivým malířským a grafickým technikám. V generaci žáků Julia Mařáka byl Engelmüller v uměleckohistorické literatuře neoprávněně upozaďován. Snad proto, že zemřel relativně mladý a tak náhle. Jeho žáci na Engelmüllera ovšem nikdy nezapomněli a vzpomínali na něj při důležitých životních výročích. K nim patřil především Otakar Nejedlý, který také napsal Engelmüllerův nekrolog. K uchování odkazu malíře přispěl velkou měrou i jeho syn JUDr. Ferdinand Engelmüller, který se staral o otcovu pozůstalost a napsal několik vzpomínkových statí o otcově životě a práci. Otevřenou otázkou zůstává oblast Engelmüllerovy výstavní činnosti v zahraničí a v zámoří. Ani jeho časté zahraniční pobyty nejsou dosud přesně zmapovány, zvláště ty v Německu, v malířských koloniích Worpswede a Dachau. Právě tuto část jeho života a díla by bylo dobré v budoucnosti dále zkoumat.
77
Přestože Ferdinand Engelmüller nepoutal nikdy příliš pozornost odborné veřejnosti, řadí se díky své pedagogické činnosti, rozvoji pastelové techniky, technickému umu a pořádáním ateliérových výstav k důležitým osobnostem českého výtvarného
umění
přelomu
devatenáctého
a
dvacátého
století.
78
Seznam literatury Prameny Archiv hlavního města Prahy FOND Magistrát hlavního města Prahy I. 1784–1949 (1958) FOND Všeobecné sčítání lidu 1869–1921 SBÍRKA Matriky 1584–1926. Archiv hlavního města Prahy Archiv Národní galerie v Praze FOND Ferdinand Engelmüller 1867–1924 (1940) Literární archiv Památníku národního písemnictví FOND Ferdinand Engelmüller, malíř a grafik 1867–1924 FOND Adolf Bohuslav Dostal, redaktor, překladatel, básník 1873–1939 FOND František Kaván, malíř a básník 1866–1941 FOND
Karel
Boromejský
Mádl,
profesor
dějin
umění
na
Vysoké
škole
uměleckoprůmyslové v Praze 1859–1932 Archiv Oblastního muzea Praha-západ FOND Ferdinanda Engelmüllera Státní oblastní archiv v Plzni SBÍRKA Matriky západních Čech 1531–1949 Archiv Akademie výtvarných umění v Praze Nationale für das Schuljahr 1889–1890 Nationale für das Schuljahr 1893–1894
Monografie BLAŽÍČKOVÁ-HOROVÁ 1999 — Naděžda BLAŽÍČKOVÁ-HOROVÁ: Julius Mařák a jeho žáci. Praha 1999 BLAŽÍČKOVÁ-HOROVÁ 2003 — Naděžda BLAŽÍČKOVÁ-HOROVÁ: Václav Brožík (1851 – 1901). Praha 2003
79
BLAŽÍČKOVÁ-HOROVÁ 2005 — Naděžda BLAŽÍČKOVÁ-HOROVÁ: Krajina v českém umění 17. – 20. století. Praha 2005 BLAŽÍČKOVÁ-HOROVÁ 2009 — Naděžda BLAŽÍČKOVÁ-HOROVÁ: Umění 19. století v Čechách. (1790-1910) – malířství, sochařství a užité umění. Praha 2009 BOŘECKÝ/GOČÁROVÁ/ŠPALE 2007 — Jindřich BOŘECKÝ / Lucie GOČÁROVÁ / Václav ŠPALE: Spolek výtvarných umělců Mánes. Praha 2007 BRABCOVÁ 1987 — Jana BRABCOVÁ: Česká kresba XX. století. Praha 1987 DOLENSKÝ 1912 — Antonín DOLENSKÝ: Moderní česká grafika. Praha 1912 DOTŘEL 1909 — Jan DOTŘEL: Julius Mařák 1835-1899. Nástin životopisný. Praha 1909 DVOŘÁK 1877 — Antonín DVOŘÁK: Anleitung zur Aquarell-Malerei: abhandlung über Farben und Farbenmischung. Praha 1877 ENGELMÜLLER 1903 — Ferdinand ENGELMÜLLER: Nálady a pohádky. Praha 1903 ENGELMÜLLER 1910 — Ferdinand ENGELMÜLLER: Z domova a ciziny. Praha 1910 ENGELMÜLLER 1923 — Ferdinand ENGELMÜLLER: Cesty k malířskému umění. Praha 1923 ENGELMÜLLER 1929 — Ferdinand ENGELMÜLLER: Ferdinand Engelmüller. Přehled důležitějších životních a uměleckých dat. Praha 1929 ENGELMÜLLER 1954 — Ferdinand ENGELMÜLLER: Cesty k malířskému umění. 4., upravené vydání, Praha 1954 HÁLEK 1904 — Vítězslav HÁLEK: Večerní písně. Praha 1904 JANIŠOVÁ 1995 — Jiřina JANIŠOVÁ: F. Engelmüller 1867–1924 ve fondu Národní galerie. Archiv Národní galerie v Praze 1995 KALVODA 1929 — Alois KALVODA: Přátelé výtvarníci. JUV Praha 1929 KOLÁŘ 2010 — Michal KOLÁŘ: Hrzánský palác. Praha 2010 KOTALÍK 1979 — Jiří KOTALÍK: Almanach Akademie výtvarných umění v Praze. K 180. výročí založení (1799 - 1979). Praha 1979 KOTALÍK 1989 — Jiří KOTALÍK: Přírůstky NG. Z nových zisků NG v Praze. Praha 1989 KVĚT 1959 — Jan KVĚT: Má vlast. Česká krajina v našem malířství 19. a 20. století. Praha 1959 MACKOVÁ 1957 — Olga MACKOVÁ: Otakar Lebeda. Praha 1957 80
MATYS 2003 — Rudolf MATYS: V umění volnost. Praha 2003 PEŠINA 1940 — Jaroslav PEŠINA: Česká moderní grafika. Praha 1940 PREISSIG 1909 — Vojtěch PREISSIG: Barevný lept a barevná rytina: technické poznámky. Praha 1909 ŠTECH 1950 — V. V. ŠTECH: Z obrazárny Pražského hradu. České malířství 19. století. Praha 1950 ŠUMAN 1929 — Viktor ŠUMAN: Julius Mařák a jeho škola. Praha 1929 TOMEŠ 1973 — Jan TOMEŠ: Antonín Slavíček. Praha 1973 VANCL 1962 — Karel VANCL: František Kaván. Praha 1962 VOLAVKA 1949 — Vojtěch VOLAVKA: Česká kresba 19. století. Praha 1949 Kolektivní práce VLČEK 1998 — Tomáš VLČEK: Malířství, kresba a grafika generace devadesátých let. In: KOLEKTIV AUTORŮ (ed.): Dějiny českého výtvarného umění 1890/1938. Praha 1998 Katalog výstavy ENGELMÜLLER 1903 — Ferdinand ENGELMÜLLER: Marie Dostalová. Posmrtná výstava. Praha 1903 ENGELMÜLLER
1909
—
Ferdinand
ENGELMÜLLER:
Výstava
prací
F.
Engelmüllera. Praha 1909 GLASPALAST 1905 — GLASPALAST: IX. Internationalen Kunstausstellung. Mnichov 1905 GLASPALAST 1907 — GLASPALAST: Müncheren Jahres–Ausstellung. Mnichov 1907 HANEL 2003 — Olaf HANEL (ed.): Krajinou duše Antonína Hudečka. Praha 2003 HRUŠKA 1916 — Emmerich Alois HRUŠKA: F. Engelmüller. Praha 1916 CHVÁLA 1926 — Alois CHVÁLA: Posmrtná výstava malíře Ferdinanda Engelmüllera, sochaře Josefa Kalvody, malíře Jakuba Schikanedra. Praha 1926 JEDNOTA UMĚLCŮ VÝTVARNÝCH V PRAZE 1899 — JEDNOTA UMĚLCŮ VÝTVARNÝCH V PRAZE: Výstava jednoty umělců výtvarných v Praze. Praha 1899 JEŘÁBEK 1941 — Zdeněk JEŘÁBEK: Aukční výstava a aukční věstník. Praha 1941 KOČÍ 1902 — Bedřich KOČÍ: Výstavní katalog. Praha 1902
81
KRASOUMNÁ JEDNOTA 1895 — KRASOUMNÁ JEDNOTA: Illustrovaný seznam 56. výroční výstavy Krasoumné jednoty pro Čechy v Praze. Praha 1895 KRASOUMNÁ JEDNOTA 1896 — KRASOUMNÁ JEDNOTA: Illustrovaný seznam 57. výroční výstavy Krasoumné jednoty pro Čechy v Praze. Praha 1896 KRASOUMNÁ JEDNOTA 1897 — KRASOUMNÁ JEDNOTA: Illustrovaný seznam 58. výroční výstavy Krasoumné jednoty pro Čechy v Praze. Praha 1897 KRASOUMNÁ JEDNOTA 1902 — KRASOUMNÁ JEDNOTA: Seznam 63. výroční výstavy Krasoumné jednoty pro Čechy v Praze. Praha 1902 KRASOUMNÁ JEDNOTA 1903 — KRASOUMNÁ JEDNOTA: Seznam 64. výroční výstavy Krasoumné jednoty pro Čechy v Praze. Praha 1903 KRASOUMNÁ JEDNOTA 1904 — KRASOUMNÁ JEDNOTA: Seznam 65. výroční výstavy Krasoumné jednoty pro Čechy v Praze. Praha 1904 KRASOUMNÁ JEDNOTA 1904/5 — KRASOUMNÁ JEDNOTA: Seznam zvláštní výstavy Krasoumné jednoty pro Čechy. Praha 1904/5 KRASOUMNÁ JEDNOTA 1905 — KRASOUMNÁ JEDNOTA: Seznam 66. výroční výstavy Krasoumné jednoty pro Čechy v Praze. Praha 1905 KRASOUMNÁ JEDNOTA 1906 — KRASOUMNÁ JEDNOTA: Seznam 67. výroční výstavy Krasoumné jednoty pro Čechy v Praze. Praha 1906 KRASOUMNÁ JEDNOTA 1906 — KRASOUMNÁ JEDNOTA: Krásná Praha. Praha 1906 KRASOUMNÁ JEDNOTA 1908 — KRASOUMNÁ JEDNOTA: Seznam jubilejní výstavy Krasoumné jednoty pro Čechy v Praze. Praha 1908 KUNSTLERHAUS 1903 — KUNSTLERHAUS: XXX. Jahres–Ausstellung in Wien. Vídeň 1903 MACKOVÁ 1972 — Olga MACKOVÁ: Julius Mařák a jeho škola. Praha 1972 MACKOVÁ 1972 — Olga MACKOVÁ: České umění 19. století. Praha 1972 PŘÍKAZSKÁ/VÍTKOVÁ/VYKOUKAL 2005 — Petra PŘÍKAZSKÁ / Martina VÍTKOVÁ / Jiří VYKOUKAL: Bylo, nebylo...Pohádkové motivy v moderním a současném umění v Čechách. Cheb 2005 ROČÁKOVÁ 1951 — Eva ROČÁKOVÁ (ed.): Česká krajina XIX. století. Praha 1951 ROUČEK 1965 — Rudolf ROUČEK: Ferdinand Engelmüller. Praha 1965 TOPIČŮV SALON 1898 — TOPIČŮV SALON: Výstava spolku Mánes. Praha 1898 TOPIČŮV SALON 1906 — TOPIČŮV SALON: Seznam I. výstavy výtvarného umění pořádané komitétem pro uměleckou výchovu. Praha 1906 82
TOPIČŮV SALON 1907 — TOPIČŮV SALON: Česká grafika I. Praha 1907 VŠEOBECNÁ ZEMSKÁ VÝSTAVA V PRAZE 1891 — VŠEOBECNÁ ZEMSKÁ VÝSTAVA V PRAZE: Seznam umělecké výstavy. Praha 1891 WITTLICH 1987 — Petr WITTLICH (ed.): Důvěrný prostor, nová dálka. Umění pražské secese. Praha 1987 Stať v katalogu NOVOTNÁ 1999 — Zuzana NOVOTNÁ: Kresba žáků Mařákovy školy. In: BLAŽÍČKOVÁ-HOROVÁ 1999, 169 POMAJZLOVÁ 1999 — Alena POMAJZLOVÁ: City a smysly. In: BLAŽÍČKOVÁHOROVÁ 1999, 115–126 POMAJZLOVÁ 1999 — Alena POMAJZLOVÁ: Krajinářská škola Julia Mařáka. In: BLAŽÍČKOVÁ-HOROVÁ 1999, 127-134 JIRÁSKO/KOTALÍK 1999 — Luděk JIRÁSKO / Jiří KOTALÍK: Julius Mařák a Akademie výtvarných umění v Praze. In: BLAŽÍČKOVÁ-HOROVÁ 1999, 102-111 WITTLICHOVÁ 1999 — Jana WITTLICHOVÁ: Grafika žáků Mařákovy školy. In: BLAŽÍČKOVÁ-HOROVÁ 1999, 175
Encyklopedie MRÁZ/MRÁZOVÁ 1988 — Bohumír MRÁZ / Marcela MRÁZOVÁ: Encyklopedie světového malířství. Praha 1988 POCHE 1975 — Emanuel POCHE: Encyklopedie českého výtvarného uměni. Praha 1975 Články Č. 1913 — Č. [Karel Matěj Čapek]: Výstava v Jindřichově Hradci. In: Zlatá Praha XXX, 1913, 624 ČAPEK 1895 — Karel Matěj ČAPEK: Výstava Umělecké besedy. In: Světozor XXIX, 1895, 58 ČAPEK 1896 — Karel Matěj ČAPEK: Výstava Umělecké besedy. In: Světozor XXX, 1896, 69–70 ČAPEK 1897 — Karel Matěj ČAPEK: 58. roční výstava umělecká Krasoumné Jednoty. In: Světozor XXXI, 1897, 382–383
83
ENGELMÜLLER 1919 — Ferdinand ENGELMÜLLER: O pastelu. In: Zlatá Praha XXXVI, 1919, 297–299 HARLAS 1904 — František Xaver HARLAS: Prager Salon. In: Politik XLIII, 24. 12. 1904, 1 HLAVÁČEK 1897 — Luboš HLAVÁČEK: Krajinář Ferdinand Engelmüller. In: Umění XXXV, 1897, 425–447 K. 1903 — K. [?]: Umění a věda. In: Národní politika XXI, 1903, 7 LIER 1910 — Jan LIER: Vánoční výstava. In: Zvon X, 1910, 7 M. 1902 — M. [Karel Boromejský Mádl]: Z výroční výstavy v Rudolfinu. In: Zlatá Praha XIX, 1902, 336 M. 1903 — M. [Karel Boromejský Mádl]: Vánoční výstava Umělecké besedy. In: Zlatá Praha XXI, 1903, 84 M. 1903 — M. [Karel Boromejský Mádl]: Ateliérová výstava Ferdinanda Engelmüllera. In: Zlatá Praha XX, 1903 108 M. 1903 — M. [Karel Boromejský Mádl]: Výstava v Rudolfinu. In: Zlatá Praha XX, 1903, 335 M. 1904 — M. [Karel Boromejský Mádl]: Výstava v Rudolfinu. In: Zlatá Praha XXI, 1904, 381 M. 1905 — M. [Karel Boromejský Mádl]: Výstava v Rudolfinu. In: Zlatá Praha XXII, 1905, 382 M. 1906 — M. [Karel Boromejský Mádl]: Krásná Praha. In: Zlatá Praha XXIII, 1906, 249 M. 1906 — M. [Karel Boromejský Mádl]: Výstava v Rudolfinu. In: Zlatá Praha XXIII, 1906, 418 M. 1908 — M. [Karel Boromejský Mádl]: Grafická výstava. In: Zlatá Praha XXV, 1908, 57 MÁDL 1899 — Karel Boromejský MÁDL: Výtvarné umění. In: Zlatá Praha XVI, 1899, 610 MÁDL 1908 — Karel Boromejský MÁDL: Grafická výstava. In: Zlatá Praha XXV, 1908, 57 MRÁZ 1905 — K. D. MRÁZ: Obrazárny na venkově. In: Národní politika XXIII, 1905,2 NEJEDLÝ 1924/1925 — Otakar NEJEDLÝ: Vzpomínky na Ferdinanda Engelmüllera. In: Volné směry XXIII, 1924/1925, 170–175, 197–198 84
SEKANINA 1923 — František SEKANINA: Umění. In: Národní politika XLI, 1923, 9 SVĚTOZOR 1889 — SVĚTOZOR: Reprodukce Pirkštejn, Zbytky kláštera sázavského, Sázava a Partie ze zámku Leštenského. In: Světozor XXIII, 1889, 441 SVĚTOZOR 1893 — SVĚTOZOR: Reprodukce Kostel ve Skrzyszówě. In: Světozor XXVII, 1893, 227–228 SVĚTOZOR 1897 — SVĚTOZOR: Výtvarné umění. In: Světozor XXXI, 1897, 516 V. W. 1897 — V. W. [Vilém Weitenweber]: Výroční výstava Krasoumné jednoty v Pražském Rudolfině. In: Zlatá Praha XIV, 1897, 323 ZÁBAVNÉ LISTY 1893 — ZÁBAVNÉ LISTY: Reprodukce Engelmüllerových kreseb z Kyjeva. In: Zábavné listy XVI, 1893, 15–18 ZLATÁ PRAHA 1897 — ZLATÁ PRAHA: Reprodukce Klid. In: Zlatá Praha XIV, 1897, 316–317, 322 ZLATÁ PRAHA 1906 — ZLATÁ PRAHA: Dílo Bílá Hora. In: Zlatá Praha XXIII, 1906, 59 ŽÁKAVEC 1924 — František ŽÁKAVEC: Výstava Ferdinanda Engelmüllera. In: Národní listy LXIV, 1924, 4
85
Přílohy a) Seznam děl F. Engelmüllera v českých veřejných sbírkách České muzeum výtvarných umění v Praze 1. Z Polabí, 1905 lept, papír, 16,5 x 23 cm, značeno vlevo dole v ploše tisku: F. ENGELMÜLLER 1905, vpravo dole: Engelmüller Inv. č. G 2241 2. Zatopené stromy, 1905 lept, papír, 16,5 x 23 cm, značeno vlevo dole: F. Engelmüller 1905 Inv. č. G 2243 3. V zahradě, 1905 lept, papír, 12,5 x 19 cm, značeno vpravo dole v ploše tisku: F. ENGELMÜLLER–05, vpravo dole tužkou: Engelmüller Inv. č. G 2246 4. Řeka, kolem 1905 lept, papír, 12 x 9,3 cm, značeno vpravo dole: Engelmüller Inv. č. G 2242 5. Zákoutí v parku, 1905 lept, papír, 13 x 22 cm, značeno vpravo dole v ploše tisku: F. ENGELMÜLLER 1905, vpravo dole tužkou: Engelmüller Inv. č. G 2278 6. Z Polabí – podzim, počátek 20. století lept, papír, 13 x 22 cm, značeno vpravo dole: Engelmüller Inv. č. G 2244 7. Pod hradem, počátek 20. století lept, papír, 22 x 15 cm, značeno vlevo dole v ploše tisku: F. ENGELMÜLLER, vpravo dole tužkou: Engelmüller Inv. č. G 2245 8. Vila D' Este, počátek 20. století lept, papír, 19,5 x 25,5 cm, značeno vpravo dole v ploše tisku: F. ENGELMÜLLER, vpravo dole tužkou: Engelmüller Inv. č. G 2247 86
9. Cesta k zámku, počátek 20. století lept, papír, 24,5 x 18 cm, značeno vpravo dole: Engelmüller Inv. č. G 2248 10. Benátky, počátek 20. století lept, papír, 19 x 26,5 cm, značeno vlevo dole v ploše tisku: FERD ENGELMÜLLER, vpravo dole: Engelmüller Inv. č. G 2249 11. Cesta mezi stromy, počátek 20. století lept, papír, 20 x 15 cm, značeno vpravo dole: Engelmüller Inv. č. G 2250 12. Jezírko s fontánou, počátek 20. století litografie, papír, 25 x 27,5 cm, značeno vpravo dole: Engelmüller Inv. č. G 2258 13. Zahrada, 1913 litografie, papír, 21,5 x 28 cm, značeno vpravo dole v ploše tisku: F. ENGELMÜLLER 1913, vpravo dole tužkou: Engelmüller Inv. č. G 2257
Galerie Benedikta Rejta v Lounech 1. Slavín, 1905 lept, papír, 12,7 x 19,9 cm, značeno vpravo dole v ploše tisku: F. Engelmüller 1905, vpravo dole: Engelmüller Inv. č. GG 340 2. Ovce na pastvě, 1905 lept, papír, 16 x 22,5 cm, značeno vpravo dole v ploše tisku: F. Engelmüller 1905, vpravo dole: Engelmüller Inv. č. GG 1243 3. Hřbitov, 1905 lept, papír, 12,7 x 19,5 cm, značeno vpravo dole v ploše tisku: F. Engelmüller 1905, vpravo dole: Engelmüller Inv. č. GG 2040
87
4. Z domova a ciziny, 1905 lept, papír, 28,5 x 29,5 cm, značeno vpravo dole: F. Engelmüller 1905 Inv. č. SK 144 5. Břízy, počátek 20. století lept, papír, 16 x 23 cm, značeno vlevo dole v ploše tisku: F. Engelmüller, vpravo dole: F. Engelmüller Inv. č. GG 304 6. Slavnost v Benátkách, nedatováno lept, akvatinta, papír, 18,9 x 26,6 cm, značeno vlevo dole v ploše tisku: Ferd. Engelmüller, vpravo dole: Engelmüller Inv. č. GG 2344 7. Hrad, nedatováno barevná litografie, papír, 21,6 x 19,8 cm, značeno vlevo dole v ploše tisku: F. E., vpravo dole: Engelmüller Inv. č. GG 3266 8. Alej, nedatováno barevná litografie, papír, 20,7 x 28,7 cm, značeno vpravo dole: Engelmüller Inv. č. GG 3267 9. Jezdec, nedatováno barevná litografie, papír, 22,5 x 28,4 cm, značeno vpravo dole: Engelmüller Inv. č. GG 3268 10. Velká voda, nedatováno barevný lept, papír, 15,8 x 22,6 cm, značeno vpravo dole: Engelmüller Inv. č. GG 3269 11. Kašna, nedatováno barevná litografie, papír, 25 x 27,5 cm, značeno vlevo dole v ploše tisku: F. E., vpravo dole: Engelmüller Inv. č. GG 3270 12. Potok, nedatováno barevná litografie, papír, 24,5 x 18,9 cm, značeno vlevo dole v ploše tisku: F. Engelmüller, vpravo dole: Engelmüller Inv. č. GG 3271
88
Galerie Karlovy Vary 1. Lepty I., 1905 lept, papír, 46 x 38 cm Inv. č. G 4651 2. Lepty II., 1905 lept, papír, 46 x 38 cm Inv. č. G 4652
Galerie Litomyšl 1. Zákoutí v parku, 1905 lept, papír, 12,7 x 19,7 cm Inv. č. G 483/b 2. Krajina s jezdcem, kolem 1905 litografie, papír, 22 x 29 cm Inv. č. G 483/a 3. Hrad, kolem 1910 litografie, papír, bez uvedení rozměrů Inv. č. G 483/g 4. Terasa v parku, 1917 litografie, papír, 21,2 x 27,8 cm Inv. č. G 483/c 5. Jezírko v parku, kolem 1917 litografie, papír, 25 x 27,5 cm Inv. č. G 483/d 6. Stará alej v parku, kolem 1917 litografie, papír, 20,5 x 28,5 cm Inv. č. G 483/e 7. Bílá Hora, kolem 1917 litografie, papír, 20,8 x 30,2 cm Inv. č. G 483/f
89
Galerie moderního umění v Hradci Králové 1. Bílá hora, nedatováno olej, plátno na sololitu, 50 x 36 cm, značeno vlevo dole: F. Engelmüller Inv. č. O 289 2. Krajina z Polabí, nedatováno tužka, papír, 26 x 34 cm, značeno vlevo dole F. ENGELMÜLLER Inv. č. K 293 3. Studie z vesnice, nedatováno tužka, papír, 20,5 x 19 cm, značeno vlevo dole F. E. Inv. č. K 336 4. Mraky v noci, 1904 pastel, lepenka, 34,5 x 27,5 cm, značeno vpravo dole F. ENGELMÜLLER 1904 Inv. č. K 781 5. V parku, 1904 pastel, lepenka, 35 x 27,5 cm, značeno vpravo dole F. ENGELMÜLLER 1904 Inv. č. K 782 6. Měsíc, 1904 pastel, lepenka, 34 x 27,5 cm, značeno vpravo dole F. ENGELMÜLLER 1904 Inv. č. K 783 7. Noc, 1904 pastel, karton, 28,5 x 35 cm, značeno vlevo dole F. Engelmüller 1904 Inv. č. K 784 8. Měsíc nad rybníkem, 1905 pastel, lepenka, 55 x 55 cm, značeno vlevo dole F. ENGELMÜLLER 1905 Inv. č. K 62 9. Krajina s břízami, 1911 pastel, karton, 44 x 52 cm, značeno vlevo dole F. Engelmüller 1911 Inv. č. K 805 10. Fontána, 1905 lept, papír, 12,5 x 19 cm, značeno vpravo dole v ploše tisku: F. ENGELMÜLLER-05, vpravo dole tužkou: Ferd. Engelmüller 1867–1924, Inv. č. G 1828
90
11. Hrad, nedatováno barevná litografie, papír, 21,6 x 29,8 cm, značeno vlevo dole v ploše tisku: FE, vpravo dole tužkou: F. Engelmüller Inv. č. G 1785 12. Fontána, nedatováno barevná litografie, papír, 25 x 27,5 cm, značeno vpravo dole tužkou: F. Engelmüller Inv. č. G 1786 13. Krajina s koněm, nedatováno uhel, papír, 33 x 33 cm, značeno vpravo dole F. E. Inv. č. K 337
Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem 1. Stromy, nedatováno olej, lepenka, 32 x 22 cm, značeno vpravo dole: F. E. Inv. č. O 519
Galerie výtvarného umění v Náchodě 1. Krajina s rybníčkem a vrbami, nedatováno pastel, lepenka, 45,5 x 54 cm, značeno vpravo dole tužkou: F. Engelmüller Inv. č. O 517 2. U řeky, nedatováno litografie, papír, 25 x 19 cm, značeno vlevo dole: vpravo dole: Inv. č. G 9
Galerie výtvarného umění v Ostravě 1. Zimní krajina, 1905 lept, papír, 17 x 24,5 cm, značeno vlevo dole v ploše tisku: F. Engelmüller 1905, vpravo dole: F. E. Inv. č. Gr 8621
91
2. Pražská ulice, nedatováno litografie, papír, 33,7 x 24,2 cm, značeno vlevo dole v ploše tisku: F. E., vpravo dole: Engelmüller Inv. č. Gr 938 3. Benátky, nedatováno mezzotinta, papír, 19 x 26,3 cm, značeno vlevo dole v ploše tisku: Ferd. Engelmüller Inv. č. Gr 8619 4. Řeka, nedatováno litografie, papír, 24,5 x 19 cm, značeno vlevo dole v ploše tisku: F. Engel., vlevo dole: F. Engelmüller Inv. č. Gr 8620
Krajská galerie výtvarných umění ve Zlíně 1. Mlýn, 1896 olej, plátno, 43 x 59 cm, značeno vpravo dole: F. ENGELMÜLLER Inv. č. O 869
Městské muzeum a galerie Dačice 1. Italská krajina, 1906 olej, plátno, 63,7 x 82 cm, značeno vpravo dole F. ENGELMÜLLER 1906 Inv. č. G 413
Muzeum Českého ráje v Turnově 1. Povodeň, 1905 lept, papír, 16,3 x 23,3 cm, značeno vlevo dole: F. ENGELMÜLLER 1905 Inv. č. U 2199 2. Na pastvě, 1905 lept, papír, 16,8 x 23 cm, značeno vpravo dole: F. ENGELMÜLLER 1905 Inv. č. U 2200 3. Polní cesta, kolem 1905 lept, papír, 13,5 x 22,5 cm Inv. č. U 2201
92
Muzeum Jindřichohradecka 1. Krajina, 1909 olej, plátno, 48 x 64 cm, značeno Inv. č. O 1164 2. Krajina se snopy, 1909 olej, plátno, 205 x 64 cm, značeno Inv. č. O 1716 3. Krajina, 1909 olej, plátno, 205 x 88 cm, značeno Inv. č. O 1717 4. Návrh propagačního plakátu Jindřichův Hradec, nedatováno pastel, karton, 74 x 100 cm Inv. č. GK 739 5. Jindřichův Hradec, 1. polovina 20. století litografie, papír, 82 x 52 cm Inv. č. O 949 6. Hrad s hladomornou v Jindřichově Hradci, nedatováno litografie, papír, 43,4 x 38 cm, značeno: Inv. č. GK 64 7. Hrad v Jindřichově Hradci, nedatováno litografie, papír, 21,5 x 30 cm, značeno: Inv. č. GK 462 8. Přání do Nového roku konšelům a sousedům skrýchovským, 1912 akvarel, papír, 66 x 50 cm Inv. č. GK 2250
Muzeum umění Olomouc 1. Podvečer, nedatováno olej, juta, 37 x 50,5 cm, značeno vlevo dole: F. Engelmüller Inv. č. O 2120
93
2. Zahradní architektura, 1905 čárový lept, papír, 13,7 x 20,7 cm, značeno vpravo dole v ploše tisku: F. ENGELMÜLLER. 1905, vpravo dole tužkou: F. Engelmüller Inv. č. G 1545 3. Zahradní architektura s bazénem, 1905 čárový lept, papír, 13,5 x 20 cm, značeno vpravo dole v ploše tisku: F. ENGELMÜLLER – 05, vpravo dole tužkou: F Engelmüller Inv. č. G 1546 4. V zámeckém parku, 1913 litografie s podtiskem, papír, 21,3 x 28,2 cm, značeno vpravo dole v ploše tisku: F. Engelmüller. 1913, vpravo dole tužkou: F. Engelmüller Inv. č. G 1542 5. Večer v Benátkách, nedatováno měkký kryt, akvatinta, papír, 21 x 28,1 cm, značeno vlevo dole v ploše tisku: FERD. ENGELMÜLLER, vpravo dole tužkou: F Engelmüller Inv. č. G 392 6. Vrby u potoka, nedatováno litografie s podtiskem, papír, 24,6 x 19 cm, značeno vlevo dole v ploše tisku: F. ENGELMÜLLER, vpravo dole tužkou: F. Engelmüller Inv. č. G 393 7. Zámecká fasáda z parku, nedatováno čárový lept s akvatintou, papír, 24,5 x 17,7 cm, značeno vpravo dole tužkou: F. Engelmüller Inv. č. G 400 8. Krajina s jezdcem, nedatováno litografie s podtiskem, papír, 22,5 x 28,3 cm, značeno vpravo dole v ploše tisku: F. E, vpravo dole tužkou: F Engelmüller Inv. č. G 1539 9. Večer v Benátkách, nedatováno měkký kryt, akvatinta, papír, 20,8 x 28,5 cm, značeno vlevo dole v ploše tisku: FERD. ENGELMÜLLER, vpravo dole tužkou: F Engelmüller, Inv. č. G 1540
94
10. Praga Anno 1862 (Týnský chrám v Praze), nedatováno litografie, papír, 31 x 28 cm, značeno vlevo dole v ploše tisku: PRAGA / ANNO 1862, vpravo dole v ploše tisku: F. E., vpravo dole tužkou: F Engelmüller Inv. č. G 1541 11. Vrby u potoka, nedatováno litografie s podtiskem, papír, 24,5 x 19 cm, značeno vlevo dole v ploše tisku: F. ENGELMÜLLER, vpravo dole tužkou: F Engelmüller, Inv. č. G 1543 12. Svatý Vít v Praze, nedatováno litografie, papír, 35 x 29,7 cm, značeno vlevo dole v ploše tisku: F. E., vpravo dole tužkou: F Engelmüller Inv. č. G 1544 13. Hrad, nedatováno litografie, papír, 21,8 x 29,8 cm, značeno vlevo dole v ploše tisku: FE, vpravo dole tužkou: F Engelmüller, Inv. č. G 1547 14. Staré duby, nedatováno litografie s podtiskem, papír, 20,8 x 28,8 cm, značeno vpravo dole tužkou: F Engelmüller Inv. č. G 1548 15. Dívka na pobřežní duně, nedatováno křídová litografie s podtiskem, papír, 21 x 30,4 cm, značeno vpravo dole v ploše tisku: F. ENGELMÜLLER, vpravo dole tužkou: F Engelmüller Inv. č. G 1549 16. Staré duby, nedatováno litografie s podtiskem, papír, 20,8 x 28,8 cm, značeno vpravo dole tužkou: F Engelmüller Inv. č. G 1550 17. Sousoší na kašně, nedatováno litografie s podtiskem, papír, 25,2 x 27,7 cm, značeno vpravo dole v ploše tisku: FE, vpravo dole tužkou: F Engelmüller Inv. č. G 1551
95
18. Svatovítský chrám ve stavbě, nedatováno litografie, papír, 35 x 29,7 cm, značeno vlevo dole v ploše tisku: F. E., vpravo dole tužkou: F Engelmüller Inv. č. G 2236 19. Praha – na Karlově mostě, nedatováno litografie, papír, 28,7 x 33 cm, značeno vlevo dole v ploše tisku: FE, vpravo dole tužkou: F Engelmüller Inv. č. G 5654 20. Podvečer, nedatováno olej, juta, 37 x 50,5 cm, značeno vlevo dole: F. Engelmüller Inv. č. O 2120
Muzeum vysočiny Třebíč 1. Krajina se stromy, nedatováno olej, lepenka, 41,5 x 57 cm, značeno vlevo dole: Engelmüller Inv. č. 14 1569
Národní galerie v Praze 1. Mez, 1891 olej, plátno, 43 x 59,3 cm Inv. č. O 15609 2. Trenčínský hrad, 1895 olej, lepenka, 25 x 32 cm Inv. č. O 3257 Literatura: Rouček 1965, nepag.; Macková 1972, nepag. 3. Labský břeh, 90. léta 19. století olej, dřevo, 32 x 41 cm, značeno vlevo dole: LABSKÝ BŘEH / F. Engelmüller Inv. č. O 12655 4. Nad tůní, 1902 olej, lepenka, 43 x 55 cm Inv. č. O 3256 Literatura: Rouček 1965, nepag.
96
5. Zákoutí v parku, 1904 olej, lepenka, 24 x 33 cm Inv. č. O 3258 Literatura: Rouček 1965, nepag.; Macková 1972, nepag. 6. Stříbrné topoly, 1905 olej, lepenka, 43,5 x 55,5 cm Inv. č. O 3255 Literatura: Rouček 1965, nepag. 7. Růžový obláček – Polabská krajina, 1909 olej, plátno, 90 x 75 cm, značeno vlevo dole: F. Engelmüller Inv. č. O 3969 Literatura: Rouček 1965, nepag. 8. Bez cíle (Don Quijote), kolem 1910 olej, plátno, 117 x 137 cm, značeno vpravo dole: F. ENGELMÜLLER Inv. č. O 15588 9. Pohled na Hradčany od Havanského pavilonu, 1914 olej, plátno, 160,5 x 201 cm, značeno vlevo dole: F. Engelmüller/1914 Inv. č. O 5752 Literatura: Rouček 1965, nepag. 10. Meditace. Bílá hora, kolem 1917 olej, plátno, 116 x 173 cm Inv. č. O 18848 11. Hřbitov s cypřiši, 1918 olej, plátno, 55 x 55 cm, značeno vlevo dole: F. ENGELMÜLLER 1918 Inv. č. O 14767 12. Vyšehrad, nedatováno olej, plátno, 64,5 x 47,5 cm, značeno vlevo dole: F. Engelmüller Inv. č. O 17877 13. Říp, nedatováno olej, plátno, 65 x 47,5 cm, značeno vlevo dole: F. Engelmüller Inv. č. O 17878
97
14. Touha, nedatováno olej, plátno, 44 x 30 cm, značeno vlevo dole: F. E. Inv. č. O 15787 Literatura: Světozor 1897, s. 382; Volné směry 1897, s. 123–126; Zlatá Praha 1897, s. 322, 316–317; Blažíčková-Horová 1999, 276; Wittlich 1997, 14 15. Hoře, nedatováno olej, plátno, 49 x 60 cm, značeno vpravo dole: F. Engelmüller Inv. č. O 15788 Literatura: Světozor 1897, s. 382; Volné směry 1897, s. 123–126; Zlatá Praha 1897, s. 322, 316–317; Blažíčková-Horová 1999, 276; Wittlich 1997, 14 16. Klid, nedatováno olej, plátno, 44 x 30 cm, značeno vpravo dole: F. E. Inv. č. O 15789 Literatura: Světozor 1897, s. 382; Volné směry 1897, s. 123–126; Zlatá Praha 1897, s. 322, 316–317; Blažíčková-Horová 1999, 276; Wittlich 1997, 15 17. Strom, 1893 tužka, papír, vysvětleno bělobou, 34,5 x 28,5 cm, značeno vpravo dole 4. IX. 93 Inv. č. K 15123 Literatura: Brabcová 1987, nepag.; Blažíčková-Horová 1999, 307 18. Hradčany, nedatováno tužka, papír, 25,9 x 35 cm Inv. č. K 8930 Literatura: Brabcová 1987, nepag. 19. Malá Strana z Hradčan, nedatováno tužka, papír okrově žlutý, 18,5 x 42,2 cm, značeno vlevo dole F. E. Inv. č. K 8931 Literatura: Rouček 1965, nepag. 20. Stráň, nedatováno tužka, papír, 29,2 x 30 cm Inv. č. K 15121 Literatura: Brabcová 1987, nepag.
98
21. Dřevěné stavení, nedatováno tužka, papír nazelenalý, 15 x 20,8 cm Inv. č. K 15122 Literatura: Rouček 1965, nepag.; Brabcová 1987, nepag. 22. Náčrt domů, nedatováno tužka, papír, 21,6 x 15,5 cm, značeno vpravo dole F. E. Inv. č. K 15124 Literatura: Brabcová 1987, nepag. 23. Borovice, nedatováno tužka, papír nahnědlý, 27,2 x 19,2 cm, značeno vpravo dole F. E. Inv. č. K 15125 Literatura: Brabcová 1987, nepag. 24. Stromy, nedatováno tužka, papír, 27 x 34,5 cm Inv. č. K 15126 Literatura: Brabcová 1987, nepag. 25. Mýtina v lese, nedatováno tužka, papír, 16,5 x 10,7 cm Inv. č. K 15127 Literatura: Brabcová 1987, nepag. 26. Strom, nedatováno tužka, papír nahnědlý, 27,2 x 18 cm Inv. č. K 15128 Literatura: Brabcová 1987, nepag. 27. Stromy, nedatováno tužka, papír, 26 x 19 cm Inv. č. K 15130 Literatura: Brabcová 1987, nepag. 28. Tůň, nedatováno tužka, papír, 21 x 14,5 cm Inv. č. K 15131 Literatura: Rouček 1965, nepag.
99
29. Stavení v lese, nedatováno tužka, papír, 14,5 x 10 cm Inv. č. K 15132 Literatura: Brabcová 1987, nepag. 30. Stromy, nedatováno tužka, papír zelený, 28,2 x 23 cm Inv. č. K 15133 Literatura: Brabcová 1987, nepag. 31. Stromy na úpatí skály, nedatováno tužka, papír, 27,8 x 23 cm Inv. č. K 15134 Literatura: Rouček 1965, nepag.; Brabcová 1987, nepag. 32. Sad, nedatováno tužka, papír, 29,2 x 24,5 cm Inv. č. K 15135 Literatura: Brabcová 1987, nepag. 33. Studie lesní přírody, nedatováno tužka, papír, 25,7 x 41,6 cm Inv. č. K 15136 Literatura: Brabcová 1987, nepag. 34. Strom před venkovským stavením, nedatováno tužka, papír v první třetině nalepovaný, 30,3 x 40 cm Inv. č. K 15137 Literatura: Brabcová 1987, nepag. 35. Stromy na svahu, nedatováno tužka, papír, 15 x 23,4 cm Inv. č. K 15139 Literatura: Brabcová 1987, nepag. 36. Výhled do krajiny, nedatováno tužka, papír, 16,2 x 30 cm Inv. č. K 15140 Literatura: Brabcová 1987, nepag.
100
37. Sad, nedatováno tužka, papír zelený, vysvětleno bílou křídou, 27,8 x 22,5 cm Inv. č. K 15138 Literatura: Rouček 1965, nepag.; Brabcová 1987, nepag. 38. Topoly, nedatováno tužka, papír, lavírováno tuší, 50 x 37,5 cm Inv. č. K 15120 Literatura: Rouček 1965, nepag.; Brabcová 1987, nepag. 39. České chalupy, nedatováno tužka, papír, 15,2 x 25,8 cm Inv. č. K 30880 Literatura: Brabcová 1987, nepag. 40. Město v horách a u moře, nedatováno tužka, papír, 20 x 29,4 cm, značeno vpravo dole FE. Inv. č. K 33123 Literatura: Brabcová 1987, nepag. 41. Kašna v podzimním parku, kolem 1899 pastel, papír, 37,2 x 26 cm, značeno vlevo dole F. Engelmüller Inv. č. K 55771 Literatura: Brabcová 1987, nepag. 42. Vřesoviště, 1904 pastel, papír, 45 x 52 cm, značeno a datováno vpravo dole F. Engelmüller II 1904 Inv. č. K 18189 Literatura: Brabcová 1987, nepag.; Hlaváček 1987, s. 431; Blažíčková-Horová 1999, 307 43. Krajina, 1904 pastel, karton, 44,5 x 52,2 cm, značeno vpravo dole F. ENGELMÜLLER 1904 Inv. č. K 56832 Literatura: Kotalík 1987, s. 85
101
44. Louka, 1907 pastel, karton, 54 x 44,2 cm, značeno a datováno vlevo dole Slečně Fině Řivnáčové uctivě věnuje F. ENGELMÜLLER DACAAU 12. IX. 1907 Inv. č. K 56833 Literatura: Kotalík 1989, s. 85 45. Venkovský hřbitov, 1913 pastel, papír, bez uvedení rozměrů Inv. č. K 52303 46. Venkovský hřbitovní kostel sv. Jakuba v Libiši u Neratovic, 1913 pastel, papír, 29,5 x 23,5 cm, značeno vlevo dole F. Engelmüller 913 Bez inv. č. Literatura: Brabcová 1987, nepag. 47. Stromy v poli, 1924 pastel, papír nahnědlý, 43,6 x 53,5 cm, značeno vlevo dole FE. 1924 Inv. č. K 42451 48. Večerní nálada, nedatováno pastel, papír, 93 x 31 cm Inv. č. K 18188 49. Na podzim, nedatováno pastel, papír, 33 x 45 cm Inv. č. K 18190 Literatura: Brabcová 1987, nepag. 50. Zima v lese, nedatováno pastel, papír, 29 x 23 cm, značeno vlevo dole F. Engelmüller Inv. č. K 20812 Literatura: Brabcová 1987, nepag.; Hlaváček 1987, s. 433; Blažíčková-Horová 1999, 308 51. Zámek, kolem 1903 lept, měkký kryt, papír, 44,9 x 34,7 cm Inv. č. R 91965 52. V zámeckém parku, 1905 lept, měkký kryt, papír, 44 x 35,1 cm Inv. č. R 91966
102
53. V parku, 1905 lept, papír, 45 x 35 cm Inv. č. R 14721 54. U řeky, 1905 lept, hnědý tón, papír, 15,5 x 22,4 cm, značeno v ploše tisku: F. Engelmüller 1905 Inv. č. R 25261 55. Stádo ovcí v háji, 1905 lept, papír, 15,6 x 22,2 cm, značeno v ploše tisku: F. Engelmüller 1905 Inv. č. R 25263 56. Barokní zahrada, 1905 lept, papír, 44,7 x 35,1 cm Inv. č. R 25264 57. Theatrum v barokní zahradě, 1905 lept, papír, 44,7 x 35,7 cm Inv. č. R 25265 58. Lepty I. : Tání, 1905 lept, papír, 16,3 x 23,2 cm, značeno v ploše tisku vpravo dole: F. ENGELMÜLLER 1905 Inv. č. R 29516 59. Předjaří r. 1905, 1905 lept, materiál neznámého původu, 45 x 35,8 cm Inv. č. R 44454 60. Ovce v háji, 1905 lept, papír, 44,7 x 34,5 cm Inv. č. R 91960 61. Cesta podél březového háje, 1905 lept s akvatintou, papír, 45 x 34,7 cm Inv. č. R 91961 62. Loďka u břehu, kolem 1905 lept – měkký kryt, papír, 18,6 x 11,5 cm, značeno vpravo dole: F. Engelmüller Inv. č. R 91959
103
63. Cesta kolem háje, kolem 1905 lept, papír, 44,2 x 35,7 cm Inv. č. R 25266 64. Cesta u háje, kolem 1905 lept s akvatintou a měkký kryt, hnědý tón, papír, 12,5 x 21,8 cm, značeno vpravo dole: F. Engelmüller Inv. č. R 91963 65. Lepty I. : Zámecká alej, kolem 1906 lept s akvatintou, hnědý tón, papír, 24 x 17,7 cm, značeno vpravo dole: F. Engelmüller Inv. č. R 29517 66. Vrby nad tůní, 1916 litografie – podtisk, papír, 46,3 x 37,8 cm, Inv. č. R 14716 Literatura: Rouček, 1965, nepag. 67. Duby, 1916 litografie – podtisk, papír, 46,3 x 38 cm, Inv. č. R 14717 Literatura: Rouček, 1965, nepag. 68. Kamenokresby I. : I., 1916 tónovaná litografie, papír, 46,6 x 38,1 cm Inv. č. R 29503 Literatura: Engelmüller 1929, 28 69. Kamenokresby I. : II., 1916 tónovaná litografie, papír, 46,6 x 38,1 cm Inv. č. R 29504 Literatura: Engelmüller 1929, 28 70. Kamenokresby I. : III., 1916 tónovaná litografie, papír, 46,6 x 38,1 cm Inv. č. R 29505 Literatura: Engelmüller 1929, 28
104
71. Kamenokresby I. : IV., 1916 tónovaná litografie, papír, 46,6 x 38,1 cm Inv. č. R 29506 Literatura: Engelmüller 1929, 28 72. Kamenokresby I. : V., 1916 tónovaná litografie, papír, 46,6 x 38,1 cm Inv. č. R 29507 Literatura: Engelmüller 1929, 28 73. Kamenokresby I. : VI., 1916 tónovaná litografie, papír, 46,6 x 38,1 cm Inv. č. R 29508 Literatura: Engelmüller 1929, 28 74. Kamenokresby I. : I., 1916 tónovaná litografie, papír, 46,6 x 38,1 cm Inv. č. R 29698 Literatura: Engelmüller 1929, 28 75. Kamenokresby I. : I., 1916 tónovaná litografie, papír, 46,6 x 38,1 cm Inv. č. R 29699 Literatura: Engelmüller 1929, 28 76. Kamenokresby I. : III., 1916 tónovaná litografie, papír, 46,6 x 38,1 cm Inv. č. R 29700 Literatura: Engelmüller 1929, 28 77. Kamenokresby I. : IV., 1916 tónovaná litografie, papír, 46,6 x 38,1 cm Inv. č. R 29701 Literatura: Engelmüller 1929, 28 78. Kamenokresby I. : V., 1916 tónovaná litografie, papír, 46,6 x 38,1 cm Inv. č. R 29702 Literatura: Engelmüller 1929, 28
105
79. Kamenokresby I. : VI., 1916 tónovaná litografie, papír, 46,6 x 38,1 cm Inv. č. R 29703 Literatura: Engelmüller 1929, 28 80. Kamenokresby I. : VII., 1916 tónovaná litografie, papír, 46,6 x 38,1 cm Inv. č. R 29704 Literatura: Engelmüller 1929, 28 81. Kamenokresby II. : I. Hradčany, 1920 litografie, papír, 34,3 x 26,5 cm Inv. č. R 29509 Literatura: Engelmüller 1929, 30 82. Kamenokresby II. : II. Chrám sv. Víta, 1920 litografie, papír, 37,7 x 30,7 cm Inv. č. R 29510 Literatura: Engelmüller 1929, 30 83. Kamenokresby II. : III. Malostranské střechy, 1920 litografie, papír, 28 x 37,5 cm Inv. č. R 29511 Literatura: Engelmüller 1929, 30 84. Kamenokresby II. : IV. Kostel sv. Mikuláše, 1920 litografie, papír, 35,7 x 24,7 cm Inv. č. R 29512 Literatura: Engelmüller 1929, 30 85. Kamenokresby II. : V. Týnský chrám s Krocínovou kašnou, 1920 litografie, papír, 33 x 28,1 cm Inv. č. R 29513 Literatura: Engelmüller 1929, 30 86. Kamenokresby II. : VI. Karlův most, 1920 litografie, papír, 29,6 x 33,9 cm Inv. č. R 29514 Literatura: Engelmüller 1929, 30
106
87. Kamenokresby II. : I., 1920 tónovaná litografie, papír, 34,3 x 26,4 cm Inv. č. R 29705 88. Kamenokresby II. : II., 1920 litografie, papír, 37,7 x 30,6 cm Inv. č. R 29706 89. Kamenokresby II. : III., 1920 litografie, papír, 26 x 37,4 cm Inv. č. R 29707 90. Kamenokresby II. : IV., 1920 litografie, papír, 35,2 x 24 cm Inv. č. R 29708 91. Kamenokresby II. : V., 1920 litografie, papír, 33,3 x 28,1 cm Inv. č. R 29709 92. Kamenokresby II. : VI., 1920 litografie, papír, 29,9 x 33,6 cm Inv. č. R 29710 93. Staroměstská mostecká věž, nedatováno litografie, papír, 29 x 33,2 cm Inv. č. R 14718 94. Hrad Pernštýn, nedatováno litografie, papír, 46,3 x 37,8 cm Inv. č. R 14719 95. Schodiště v parku, nedatováno litografie, papír, 46,6 x 37,8 cm Inv. č. R 14720 96. Hradčany, nedatováno litografie, papír, 34,5 x 26,3 cm Inv. č. R 18211 97. Cesta kolem háje, nedatováno lept, papír, 44,5 x 35,6 cm Inv. č. R 25262
107
98. Lepty I. : I., 1906 lept, papír, 44,4 x 35,6 cm Inv. č. R 29515 99. Lepty I. : IV., 1906 lept, papír, 44,4 x 35,6 cm Inv. č. R 29518 100.
Lepty I. : V., 1906
lept, papír, 44,4 x 35,6 cm Inv. č. R 29519 101.
Lepty I. : VI., 1906
lept, papír, 44,4 x 35,6 cm Inv. č. R 29520 102.
Lepty II. : I., 1908
lept, papír, 44,4 x 35,8 cm Inv. č. R 29521 103.
Lepty II. : II., 1908
lept, papír, 44,4 x 35,8 cm Inv. č. R 29522 104.
Lepty II. : III., 1908
lept, papír, 44,4 x 35,8 cm Inv. č. R 29523 105.
Lepty II. : IV., 1908
lept, papír, 44,4 x 35,8 cm Inv. č. R 29524 106.
Lepty II. : V., 1908
lept, papír, 44,4 x 35,8 cm Inv. č. R 29525 107.
Lepty II. : VI., 1908
lept, papír, 44,4 x 35,8 cm Inv. č. R 29526 108.
Chrám sv. Víta, nedatováno
litografie, materiál neznámého původu, 37,6 x 30,4 cm Inv. č. R 44195
108
109.
Jižní motiv, nedatováno
suchá jehla, materiál neznámého původu, 34,4 x 34,6 cm Inv. č. R 44196 110.
Chrám sv. Mikuláše na Malé Straně, nedatováno
litografie, materiál neznámého původu, 33,7 x 24,2 cm Inv. č. R 44197 111.
Hradčany z jeleního příkopu, nedatováno
litografie, materiál neznámého původu, 32,5 x 26 cm Inv. č. R 44198 112.
Motiv z jihu, nedatováno
suchá jehla, materiál neznámého původu, 45 x 34,7 cm Inv. č. R 44199 113.
Motiv z jihu, nedatováno
suchá jehla, materiál neznámého původu, 44,6 x 34,9 cm Inv. č. R 44200 114.
Benátky v noci, nedatováno
kombinovaná technika, materiál neznámého původu, 34,9 x 34,8 cm Inv. č. R 44201 115.
Praha – Pohled od Hradu, nedatováno
litografie, materiál neznámého původu, 25,9 x 37,2 cm Inv. č. R 44202 116.
Předjaří r. 1905, nedatováno
lept, materiál neznámého původu, 45 x 38,8 cm Inv. č. R 44455 117.
Předjaří r. 1905, nedatováno
lept, materiál neznámého původu, 45 x 35,8 cm Inv. č. R 44456 118.
Zámecká alej, nedatováno
lept – měkký kryt, papír, 44,6 x 34,7 cm Inv. č. R 91957 119.
V polích, nedatováno
lept – měkký kryt, papír, 43,8 x 35,7 cm Inv. č. R 91958
109
120.
Jarní vody, nedatováno
lept, papír, 46,3 x 37,8 cm Inv. č. R 91962 121.
Osamělé stromy, nedatováno
lept s akvatintou, hnědý tón, papír, 19,6 x 14,8 cm, značeno vpravo dole: Engelmüller Inv. č. R 91964 122.
Terasa v zámeckém parku, nedatováno
lept s akvatintou, zelený tón, papír, 19,2 x 25,5 cm, značeno vpravo dole tužkou: F. Engelmüller Inv. č. R 91967 123.
Motiv z Benátek, nedatováno
měkký kryt, papír, 44,5 x 34,5 cm Inv. č. R 91968 124.
Kašna, nedatováno
litografie, papír, 46,3 x 37,7 cm Inv. č. R 91969 125.
Duby, nedatováno
litografie, papír, 46,3 x 38 cm Inv. č. R 91970 126.
Na Bílé Hoře, nedatováno
litografie, papír, 46,3 x 37,8 cm Inv. č. R 91971 127.
V zámeckém parku, nedatováno
litografie, papír, 46,3 x 37,3 cm Inv. č. R 91972 128.
Osamělý jezdec, nedatováno
litografie, papír, 46,2 x 37,7 cm Inv. č. R 91973 129.
Zámek Pernštýn, nedatováno
litografie, papír, 46,2 x 37,8 cm Inv. č. R 91974
110
130.
Chudý kraj, nedatováno
lept, měkký kryt, akvatinta, papír, 24,5 x 17,2 cm, značeno vpravo dole tužkou: Engelmüller Inv. č. R 130671 131.
Řada stromů na břehu rybníka, nedatováno
litografie s podtiskem, papír, 20,3 x 28,2 cm Inv. č. R 238666 132.
Park s kapličkou, 1892
akvarel, papír, 28,6 x 23 cm, značeno vpravo dole F. Engelmüller 92 Inv. č. DK 6555 Literatura: Brabcová 1987, nepag. 133.
Zámek s rybníkem, 1892
akvarel, papír, 28,6 x 23 cm, značeno vpravo dole F. Engelmüller 92 Inv. č. DK 6556 Literatura: Brabcová 1987, nepag. 134.
Mlýn ve Slawutě, 1893
akvarel, papír, 21,8 x 29,1 cm, značeno vlevo dole Slawuta 27. IV. 93, vpravo dole F. Engelmüller Inv. č. K 20630 Literatura: Brabcová 1987, nepag. 135.
Horská krajina, nedatováno
akvarel, kvaš, papír, 14,8 x 20,8 cm, značeno vpravo dole F. E. Inv. č. K 57311 136.
Břízy a skály, nedatováno
akvarel, barevné křídy, papír, 25,7 x 28,9 cm, značeno vlevo dole F. Engelmüller Inv. č. K 57313 137.
Náčrt na triptych, česká krajina s jezdcem, I. polovina, 1912
uhel, papír, bez uvedení rozměrů Inv. č. K 49515 138.
Náčrt na triptych, česká krajina s jezdcem, II. polovina, 1912
uhel, papír, bez uvedení rozměrů Inv. č. K 49516
111
139.
Zámecký park, nedatováno
uhel, papír, 120 x 154 cm, značeno vlevo dole F. Engelmüller Inv. č. K 43164 140.
Výhled z lesa na řeku, nedatováno
černá tuš, slabý karton, 16,3 x 24,5 cm Inv. č. K 15129 Literatura: Rouček 1965, nepag.; Brabcová 1987, nepag.; Hlaváček 1987, s. 427; Blažíčková-Horová 1999, 307
Národní muzeum 1. Vzkříšení, 1919 olej, plátno, 102,5 x 153 cm, značeno vpravo dole, na rámu dole štítek s dedikací Inv. č. I. č. 24985 Literatura: Engelmüller, 1929, 29
2. Pohled ze svatovítské věže na sletiště na Letenské pláni v Praze, 1920 olej, plátno, 72,5 x 109,5 cm, značeno vpravo dole, dedikace pražskému Sokolu Inv. č. I. č. 16506 Literatura: Engelmüller, 1929, 30
3. Šumava, 1921 olej, karton, 46 x 38 cm, značeno vlevo dole, na rámu dole štítek s dedikací Inv. č. I. č. 24979
4. Říp, 1921 olej, karton, 46 x 38 cm, značeno vlevo dole, na rámu dole štítek s dedikací Inv. č. I. č. 24979
5. Tatry, 1921 olej, karton, 46 x 38 cm, značeno vlevo dole, na rámu dole štítek s dedikací Inv. č. I. č. 24979
6. Krajina, 1919 lept, papír, 38,8 x 28,6 cm Inv. č. I. č. 34011
7. Šest kreseb pro památník všesokolského sletu, kolem 1895 tuš s bělobou, šedý karton, 31 x 25,8 cm Inv. č. I. č. 15617 112
8. Kresba sokolské vlajky, nedatováno lavírovaná tuš, karton, 18,1 x 17 cm Inv. č. I. č. 24845
Oblastní galerie v Liberci 1. Pasoucí se ovce kol břízek, 1917 olej, plátno, 57 x 78 cm, značeno vpravo dole: F. ENGELMÜLLER 1917 Inv. č. O 466 2. Krajina s polní cestou, nedatováno černá tuš, karton, 40,7 x 51,2 cm, značeno vlevo dole F. Engelmüller Inv. č. K 2248 3. Bílá Hora, nedatováno tuš, papír, 17,3 x 21 cm, značeno vlevo dole: Bílá Hora, na rubové straně razítko Inv. č. K 2151 Literatura: Zlatá Praha 1906, s. 59
Oblastní muzeum Praha-východ 1. Studie českých chalup, nedatováno tužka, papír, 16 x 21,1 cm Inv. č. VUM 895 2. Brandýský ostrov při velké jarní vodě, 1905 lept, papír, 21,1 x 30 cm, značeno vlevo dole v tisku verzálkami F. ENGELMÜLLER, vpravo dole tužkou Engelmüller Inv. č. VUM 1129 3. Malý Hluchov–Stříbrné topoly, 1905 lept, papír, 21,1 x 30 cm, značeno vlevo dole v tisku verzálkami F. ENGELMÜLLER, vpravo dole tužkou Engelmüller Inv. č. VUM 1603 4. Malý Hluchov, 1905 lept, papír, 21,1 x 30 cm, značeno vlevo dole v tisku verzálkami F. ENGELMÜLLER, vpravo dole tužkou Engelmüller Inv. č. VUM 1625
113
5. V Polabí, nedatováno měkký kryt, suchá jehla, papír, 21,1 x 30 cm, značeno vpravo dole tužkou Engelmüller Inv. č. VUM 1629 6. Rybník v bouři, 1903 pastel, karton, 30 x 24 cm, značeno vlevo dole tužkou F. ENGELMÜLLER Inv. č. VUM 80 7. Studie z Akademie, nedatováno olej, karton, 44,5 x 37,5 cm, značeno vpravo nahoře F. E. Vzadu na obraze tužkou: F. Engelmüller Studie z Akademie olej na kartonu kosig. prof. Mařákem Inv. č. VUM 81 8. Na pastvě, nedatováno olej, lepenka, plátno, 31 x 46 cm, značeno vpravo dole verzálkami F. ENGELMÜLLER Inv. č. VUM 82 9. Staré stromy, nedatováno litografie, papír, 38 x 28,5 cm, značeno vpravo dole tužkou Engelmüller Inv. č. VUM 1127 10. Zámek, nedatováno litografie, karton, 37,9 x 28,8 cm, značeno vlevo dole v tisku FE, vpravo dole tužkou Engelmüller Inv. č. VUM 1128 11. Zámecký park, 1917 litografie, papír, 22,4 x 30,4 cm, značeno vpravo dole v tisku verzálkami F. ENGELMÜLLER, vlevo dole perem Engelmüller Inv. č. VUM 1130 12. Serenáda u kostela St. Marka v Benátkách, nedatováno lept, papír, 44,6 x 34,5 cm, značeno vlevo dole v tisku Ferd. Engelmüller, vpravo dole tužkou F. Engelmüller Inv. č. VUM 1140
114
Regionální muzeum a galerie v Jičíně 1. Bludičky, nedatováno olej, plátno, 54 x 158 cm, značeno uprostřed vpravo dole: F. Engelmüller Inv. č. O – 55 Literatura: Blažíčková-Horová 1999, 277; Příkazská / Vítková / Vykoukal 2005, 36
Západočeská galerie v Plzni 1. Krajina, nedatováno olej, plátno, 43 x 62 cm, značeno vpravo dole: Engelmüller Inv. č. O 1251 2. Léto, nedatováno tužka, papír, 22,5 x 32 cm, přípis vlevo dole Horní Jelení 5. VIII. 1909 Inv. č. K 414/1 3. Léto, nedatováno tužka, papír, 12 x 17 cm Inv. č. K 414/2 4. Krajina, nedatováno uhel, slabý karton, 63 x 78 cm, značeno vpravo dole F. Engelmüller Inv. č. K 1350
115
a) Obrazová příloha Obrazová příloha se skládá z reprodukcí v dobových časopisech, katalozích a knižních publikací. V mnohých případech jsou dnes tato díla nezvěstná a důležité informace jsou známy jen z části. Obvykle byl u nich uveden jen název a technika. Z toho důvodu často uvádím pouze tyto údaje. Tam, kde bylo možné dohledat nebo zjistit o konkrétním díle všechny informace, uvádím je.
1. Portrétní fotografie Ferdinanda Engelmüllera z roku 1911
2. Ferdinand Engelmüller: Strom 1893, kresba tužkou, bělobou, papír, 34,5 x 28,5 cm
116
3. Ferdinand Engelmüller: Polský kroj (Lvov), 1892, tužka, papír
4. Ferdinand Engelmüller: Náměstí v Belogordci, 1892, tužka, papír
5. Ferdinand Engelmüller: Dřevěný mlýn v Tarnówě, 1892, akvarel, papír
117
6. Ferdinand Engelmüller: Dřevěný kostelík v Skrzyszówě v Haliči, 1892
7. Ferdinand Engelmüller: Typy z ulic Slawutských, 1893, tužka, papír
118
8. Ferdinand Engelmüller: Olivový háj v Torbole, 1893, olej, plátno
9. Witold Pruszkowski: Eloe, 90. léta 19. století, pastel
10. Ferdinand Engelmüller: Trenčínský hrad, 1895, olej, lepenka, 25 x 32 cm
119
11. Ferdinand Engelmüller: Zimní krajina, 1895, olej
120
12. Ferdinand Engelmüller: Triptych Pastorale, 1898, olej
13. Pohlednice s detaily Engelmüllerova domu a jeho ateliéru, 20. léta 20. století
121
14. Fotografie Engelmüllerovy školy v Sedlci, 1899
15. Dvě fotografie F. Engelmüllera a Engelmüllerových žáků na exkurzi v Řevnicích, 1900
122
16. Otakar Štáfl: Thunovská ulice na Malé Straně, Karlův Týn, Šítkovské mlýny, Salla Terrena ve Valdštejnské zahradě, 1. desetiletí 20. století, dřevoryty
123
17. Hrzánský palác, dobový pohled na severní fasádu v roce 1916
18. Terasa Hrzánského paláce, 1917
124
19. Ferdinand Engelmüller: Serenáda u kostela St. Marka v Benátkách, počátek 20. století, lept, papír, 26 x 19 cm
20. Ferdinand Engelmüller: Zima, 90. léta 19. století, pastel
125
21. Ferdinand Engelmüller: Vize hřbitova, přelom 19. a 20. století
22. Ferdinand Engelmüller: Vodník, přelom 19. a 20. století
126
23. Ferdinand Engelmüller: Štěstí, 1904, pastel
24. Ferdinand Engelmüller: Říp, počátek 20. století, olej, plátno, 65 x 47,5 cm
127
25. Julius Mařák: Říp, studie k výzdobě Národního divadla, 1882-1883
26. Ferdinand Engelmüller: Vyšehrad, počátek 20. století, olej, plátno, 64,5 x 47,5 cm
27. Julius Mařák: Vyšehrad, studie k výzdobě Národního divadla, 1882–1883
128
28. Ferdinand Engelmüller: Návrh dekorace k I. jednání Rusalky, 1901
29. Jan Kotěra: Návrh dekorace k II. jednání Rusalky, 1901
129
30. Ferdinand Engelmüller: Touha, 90. léta 19. století, 44 x 30 cm, olej, plátno
31. Ferdinand Engelmüller: Hoře, 90. léta 19. století, 49 x 60 cm, olej, plátno
32. Ferdinand Engelmüller: Klid, 90. léta 19. století, 44 x 30 cm, olej, plátno
130
33. Ferdinand Engelmüller: Podzimní den, počátek 20. století, olej
34. Ferdinand Engelmüller: Hadí studánka, přelom 19. a 20. století, uhlokresba
35. Ferdinand Engelmüller: Údolí smrti, přelom 19. a 20. století, uhlokresba
131
36. Ferdinand Engelmüller: Rudohoří, počátek 20. století, olej, plátno
37. Ferdinand Engelmüller: Jaro, 1. desetiletí 20. století, pastel
38. Ferdinand Engelmüller: Zimní kraj, 1. desetiletí 20. století, pastel
132
39. Ferdinand Engelmüller: Na Polabí, 1. desetiletí 20. století, olej, plátno
40. Ferdinand Engelmüller, Jaro v Hluchově, 1905, 22,5 x 16 cm, lept, papír
Leden
Únor
133
Březen
Duben
Květen
Červenec
Srpen
Září 134
Říjen 41. Ferdinand Engelmüller: Měsíce, z leva doprava: Leden, Únor, Březen, Duben, Květen, Červenec, Srpen, Září, Říjen, 1902, uhlokresby
42. Ferdinand Engelmüller: Nad tůní, 1902, olej, lepenka, 43 x 55 cm
43. Ferdinand Engelmüller: Soumrak, 1. desetiletí 20. století, pastel
135
44. Ferdinand Brauer: Pohled do parku z města Lindau, pastel, akvarel, hnědý papír, 9 x 16 cm
45. Ferdinand Engelmüller: Nad Tatrou sa blýska, 1919, olej, plátno, 116 x 150 cm
46. Ferdinand Engelmüller: Pohled ze svatovítské věže na sletiště na Letenské pláni v Praze, 1920, olej, plátno, 72,5 x 109,5 cm
136
47. Ferdinand Engelmüller: Vzkříšení, 1919, olej, plátno, 102,5 x 153 cm
48. Ferdinand Engelmüller: Týnský chrám s Krocínovou kašnou, 1920, litografie, papír, 33 x 29,5 cm
137
b) Seznam vyobrazení 1. Portrétní fotografie Ferdinanda Engelmüllera z roku 1911. Archiv Národní galerie v Praze, osobní doklady. Inv. č. AA 11. Foto: autor 2. Ferdinand Engelmüller: Strom, 1893, kresba tužkou, bělobou, papír, 34,5 x 28,5 cm. Národní galerie v Praze. Inv. č. K 15123. Reprodukce z: BLAŽÍČKOVÁHOROVÁ 1999, 307 3. Ferdinand Engelmüller: Polský kroj (Lvov), 1892, tužka, papír. Archiv Národní galerie v Praze. Inv. č. AA 2656. Foto: autor 4. Ferdinand Engelmüller: Náměstí v Belogordci, 1892, tužka, papír. Archiv Národní galerie v Praze. Inv. č. AA 2656. Foto: autor 5. Ferdinand Engelmüller: Dřevěný mlýn v Tarnówě, 1892, akvarel, papír. Reprodukce z: reprodukce vložená do rukopisu Tři zájezdy malíře Engelmüllera a co z nich vzešlo sepsaný JUDr. F. Engelmüllerem. Archiv Národní galerie v Praze. Inv. č. AA 2656 6. Ferdinand Engelmüller: Dřevěný kostelík v Skrzyszówě v Haliči, 1892. Reprodukce z: Světozor 1893, 228, obr. 227 7. Ferdinand Engelmüller: Typy z ulic Slawutských, 1893, tužka, papír. Archiv Národní galerie v Praze. Inv. č. AA 2656. Foto: autor 8. Ferdinand Engelmüller: Olivový háj v Torbole, 1893, olejomalba. Reprodukce z: reprodukce vložená do rukopisu Tři zájezdy malíře Engelmüllera a co z nich vzešlo sepsaný JUDr. F. Engelmüllerem. Archiv Národní galerie v Praze. Inv. č. AA 2656 9. Witold Pruzskowski: Eloe, 90. léta 19. století, pastel. Foto: Ewa MickeBroniarek, Národní muzeum ve Varšavě 10. Ferdinand Engelmüller: Trenčínský hrad, 1895, olej, lepenka, 25 x 32 cm. Národní galerie v Praze. Inv. č. O 3257. Foto: Národní galerie v Praze 11. Ferdinand Engelmüller: Zimní krajina, 1895, olej. Foto: Krasoumná jednota pro Čechy v Praze. Illustrovaný seznam 1895 12. Ferdinand Engelmüller: Triptych Pastorale, 1898, olej. Reprodukce z: ENGELMÜLLER 1902, nepag. 13. Pohlednice s detaily Engelmüllerova domu a jeho ateliéru, 20. léta 20. století. Archiv Národní galerie v Praze. Inv. č. AA 11. Foto: autor
138
14. Fotografie Engelmüllerovy školy v Sedlci, 1899. Archiv Národní galerie v Praze. Inv. č. AA 985/2. Foto: autor 15. Dvě fotografie F. Engelmüllera a Engelmüllerových žáků na exkurzi v Řevnicích, 1900. Archiv Národní galerie v Praze. Inv. č. AA 985/3. Foto: autor 16. Otakar Štáfl: Thunovská ulice na Malé Straně, Karlův Týn, Šítkovské mlýny, Salla Terrena ve Valdštejnské zahradě, 1. desetiletí 20. století, dřevoryty. Archiv Národní galerie v Praze. Inv. č. AA 210–213. Foto: autor 17. Hrzánský palác, dobový pohled na severní fasádu v roce 1916. Foto: Úřad vlády České republiky 18. Pohlednice terasy Hrzánského paláce, 1917. Archiv Národní galerie v Praze. Inv. č. AA 3941. Foto: autor 19. Ferdinand Engelmüller: Serenáda u kostela St. Marka v Benátkách, počátek 20. století, lept, papír, 26 x 19 cm. Oblastní muzeum Praha-východ. Inv. č. VUM 1140. Foto: Oblastní muzeum Praha-východ 20. Ferdinand Engelmüller: Zima, 90. léta 19. století, pastel. Reprodukce z: ENGELMÜLLER 1903, nepag. 21. Ferdinand Engelmüller: Vize hřbitova, přelom 19. a 20. století. Reprodukce z: ENGELMÜLLER 1903, nepag. 22. Ferdinand Engelmüller: Vodník, přelom 19. a 20. století. Reprodukce z: ENGELMÜLLER 1903, nepag. 23. Ferdinand Engelmüller: Štěstí, 1904, pastel. Reprodukce z: HÁLEK 1904, nepag. 24. Ferdinand Engelmüller: Říp, počátek 20. století, olej, plátno, 65 x 47,5 cm. Národní galerie v Praze. Inv. č. O 17878. Foto: Národní galerie v Praze 25. Julius Mařák: Říp, studie k výzdobě Národního divadla, 1882–1883. Národní galerie v Praze. Inv. č. K 29819. Foto: Národní galerie v Praze 26. Ferdinand Engelmüller: Vyšehrad, počátek 20. století, olej, plátno, 64,5 x 47,5 cm. Národní galerie v Praze. Inv. č. O 17877. Foto: Národní galerie v Praze 27. Julius Mařák: Vyšehrad, studie k výzdobě Národního divadla, 1882–1883. Národní galerie v Praze. Inv. č. K 18371. Foto: Národní galerie v Praze 28. Ferdinand Engelmüller: Návrh dekorace k I. jednání Rusalky, 1901. Národní divadlo v Praze. Foto: Archiv Národního divadla v Praze
139
29. Jan Kotěra: Návrh dekorace k II. jednání Rusalky, 1901. Národní divadlo v Praze. Foto: Archiv Národního divadla v Praze 30. Ferdinand Engelmüller: Touha, 90. léta 19. století, 44 x 30 cm, olej, plátno. Národní galerie v Praze. Inv. č. O 15787. Foto: Národní galerie v Praze 31. Ferdinand Engelmüller: Hoře, 90. léta 19. století, 49 x 60 cm, olej, plátno. Národní galerie v Praze. Inv. č. O 15788. Foto: Národní galerie v Praze 32. Ferdinand Engelmüller: Klid, 90. léta 19. století, 44 x 30 cm, olej, plátno. Národní galerie v Praze. Inv. č. O 15789. Foto: Národní galerie v Praze 33. Ferdinand Engelmüller: Podzimní den, počátek 20. století, olej. Reprodukce z: Krasoumná jednota pro Čechy v Praze. Illustrovaný seznam 1902 34. Ferdinand Engelmüller: Hadí studánka, přelom 19. a 20. století, uhlokresba. Reprodukce z: ENGELMÜLLER 1903, nepag. 35. Ferdinand Engelmüller: Údolí smrti, přelom 19. a 20. století, uhlokresba. Reprodukce z: ENGELMÜLLER 1903, nepag. 36. Ferdinand Engelmüller: Rudohoří, počátek 20. století, olej, plátno. Reprodukce z: Krasoumná jednota pro Čechy v Praze. Illustrovaný seznam 1903 37. Ferdinand Engelmüller: Jaro, 1. desetiletí 20. století, pastel. Reprodukce z: ENGELMÜLLER 1910, 13 38. Ferdinand Engelmüller: Zimní kraj, 1. desetiletí 20. století, pastel. Reprodukce z: ENGELMÜLLER 1910, 16 39. Ferdinand
Engelmüller:
Na
Polabí,
olej,
plátno.
Reprodukce
z:
ENGELMÜLLER 1910, 34 40. Ferdinand Engelmüller, Jaro v Hluchově, 1905, 22,5 x 16 cm, lept, papír 41. Ferdinand Engelmüller: Měsíce: Leden, Únor, Březen, Duben, Květen, Červenec, Srpen, Září, Říjen, 1902, uhlokresby. Reprodukce z: Archiv Oblastního muzea Praha-západ. Inv. č. DVU 2764/92 42. Ferdinand Engelmüller: Nad tůní, 1902, olej, lepenka, 43 x 55 cm. Národní galerie v Praze. Inv. č. O 3256. Foto: Národní galerie v Praze 43. Ferdinand Engelmüller: Soumrak, 1. desetiletí 20. století, pastel. Reprodukce z: ENGELMÜLLER 1910, 3 44. Ferdinand Brauer: Pohled do parku z města Lindau, pastel, akvarel, hnědý papír, 9 x 16 cm. Reprodukce z: http://web.artprice.com
140
45. Ferdinand Engelmüller: Nad Tatrou sa blýska, 1919, olej, plátno, 116 x 150 cm. Ministerstvo průmyslu a obchodu. Inv. č. 1010261. Foto: ministerstvo průmyslu a obchodu 46. Ferdinand Engelmüller: Pohled ze svatovítské věže na sletiště na Letenské pláni v Praze, 1920, olej, plátno, 72,5 x 109,5 cm. Národní muzeum. Inv. č. I. č. 16506. Foto: Národní muzeum 47. Ferdinand Engelmüller: Vzkříšení, 1919, olej, plátno, 102,5 x 153 cm. Národní muzeum. Inv. č. I. č. 24985. Foto: Národní muzeum 48. Ferdinand Engelmüller: Týnský chrám s Krocínovou kašnou, 1920, litografie, papír, 33 x 29,5 cm. Národní galerie v Praze. Inv. č. R 29514. Foto: Národní galerie v Praze
141
142
143